Padlé Město
autorefresh

hrálo se Dvakrát týdně

od: 11. února 2018 21:41 do: 24. března 2019 19:12

Dobrodružství vedl(a) Xero

Šedá Eminence - 11. února 2018 21:41

Celestion!

Celestion! Svobodné město Jeho Veličenstva! Nejmocnější, nejbohatší a nejkrásnější město na celém kontinentu. Jako had klikatí se jím Slzana, řeka-tepna celého království. V meandru řeky tyčí se královský hrad a městská citadela, spolu s paláci nejvýznamnějších rodin města, to vše starodávná Stříbřiná čtvřť. Zde se pořádají opulentní večeře, skvostné bály a nevázané večírky smetánky města. Zde stojí městská stráž s hrdými barvami, hlídá, aby nikdo nenarušil klid mocných a jejich zábavu.
Ale hned za řekou je Celestion zcela jiný. Dokonce i za vnitřním kruhem hradeb, který odděluje Stříbřiny od zbytku města...

,,Alfred řečený Skunkovský, zavraždil ženu a její dítě, oloupil dva tucty ctihodných měšťanů a podváděl a obelhal nepočítaně! Popraven z rozkazu jeho Veličenstva!"
V brzké ránu sebou škublo tělo, jak se propadlo otevřelo a městský kat poslal na věčnost dalšího zákazníka.
,,Pomla řečená z Nábřeží, dopustila se zločinu hrdelního když zavraždila svého právoplatného manžela! Souložila a sváděla za úplatu, popravena z rozkazu jeho Veličenstva!"
Další tělo pro hrobníka. Ztracené osudy, které nemohly skončit jinde než na šibenici...

Celestion je tak křehký jako je krásný. Bojechtivý král vede svá tažení kdesi v pohraničí, vládne za něj městský správce. Jeho pravá ruka, krutý šerif, který ochotně se zločinci popravuje ty, kteří jsou pro něj nepohodlní. Vždyť koneckonců, není nevinných v tomto městě, vesele se směje, zatímco rozvrací stovky rodin.

V katedrále Nejvyšší Svátosti pak obtloustlý arcibiskup vede svá pokrytecká kázání, v intrikami prolezlé čtvrti Stříbřin pak zákony dělají jen peníze a stráže se rády podívají na druhou stranu za ten správný obnos...

V temných uličkách na východním břehu řeky ale dějí se věci ještě strašnější. Slumy plné chudoby, zločinů a vlády práva silnějšího nenazve nikdo jinak než Katov... snad pro vtip, že každý kdo se v Katově narodí, musí se mu, městskému katovi, alespoň jednou podívat hezky zblízka do očí...

Čím víš stoupá Celestionská sláva, tím hlubší jsou temnoty pod ním. Šedé eminence setkávají se v zaprášených chodbách mezi polorozpadlými základy... kulty starší než království i jeho víra stále obětují na svých oltářích... v temnotách lze nalézt vše, za tu správnou cenu...

V tomto městě, v tomto hnízdě vší špatnosti a zla jistě nikoho nepřekvapí, když se někdo ztratí... Dokonce i když je to prominentní šlechtic. Město dává, město bere, říká se...
Ale dvě ženy, které tohoto muže drží ve svém srdci, chtějí změnit nevyzpytatelné pohyby města...

Šedá Eminence - 12. února 2018 19:49

Přátelé nepřátelé

Dveře cely se otevřely a na schoulenou Lisseth dopadlo světlo louče. Tři dny, tři pekelné dny bolesti, tmy a hladu. Přežila snad jen proto, že na chladných kamenech stékala ta trocha vlhkosti. Záře pochodní jí bodla do očí, strávila v temnotě příliš mnoho hodin.
Situace už se stáčela k nejčernějšímu. Jen špinavá kobka a zlodějka příliš zesláblá než aby utekla... Kdesi pod městem shnije jako zapomenutá mršina...

,,Tahle potvora si teda umí dělat nepřátele," říká drsný hlas schovaný někde ve světle. Slyší těžké kroky. Pak prudká bolest, kopanec okovanou botou. Ne, že by na tom záleželo. Nejspíš se přišli jen pobavit.
Ale neomalené ruce zvedají zlodějku a táhnou jí ven.
,,Co s ní asi Warreni chtěj?" ptá se jeden hlas. ,,Dyť to říkám, tahle kurva umí srát lidi. Asi si s ní chtěj taky zahrát," odpovídá nosič louče.
Druhý z těch co tě táhne, pomalejší, jako by měl problém artikulovat, mluví a řekne jméno jejího věznitele. ,,Hele, chlapy, Rolain o tomhle ví, že jo?"
,,Jestli chceš prachy, tak drž hubu a starej se vo svý," okřikne ho ten, který jí netáhne, ten který mluvil o tom, co jí asi čeká.

Mezitím, v rodinném sídle Warrenů, komorník Alsborne diskrétně zaklepal na dveře ložnice. Byl správcem městského majetku a staral se o fungování domácnosti... zvláště když některá z hlav rodiny byla... indisponována. Rád sloužil pod panem Lionellem a velmi ho zarmoutilo jeho zmizení. Věděl ale, že jeho paní, Ariannu Warrenovnu, to zasáhlo mnohem hůře. Vešel proto pevně rozhodnut nenechat se ničím zaskočit. U žen z rodu Warrenů bylo stejně pravděpodobné, že ho probodne chladným pohledem jako že jí nalezne v slzách.
,,Udělal jsem jak jste řekla, vaše Milosti," řekl neutrálně. ,,Ta... žena je v přijímacím pokoji. Anna se postarala, aby s ní bylo možno jednat.. Je ve zbědovaném stavu. Martin říkal, že s muži pana Rolaina nebyl problém, propustili jí téměř za almužnu." Ve své řeči zmínil oddanou ale poněkud hloupou služebnou a poskoka pro všechny pochůzky. Odkašlal si a pokračoval zcela bezbarvým hlasem.
,,Uvědomuji si, že jste byla v afektu, ale váš rozkaz ,,přiveďte mi tu zatracenou děvku" pro mě bylo obtížné interpretovat. Velice od vaší milosti ocením přesné formulace, aby snad nedošlo k nedorozumění. Pochopil jsem správně, že jste chtěla vidět... známost pana Lionella?"

Zlodějka mezitím musela několikrát omdlít. Cesta byla jen dlouhá rozmazaná šmouha. Někdo, někdo jí povědomý na ní volal. Snad se dokonce i pokusila utéct, ale to vyústilo jen v kolaps a neschopnost jít dál, vždyť jí téměř neudržely nohy. Tři dny bez jídla, téměř bez vody a čerstvého vzduchu jen v temnotě tělo oslabí. V té zatracené kobce nebyly ani krysy, které by jí mohly zachránit před smrtí hladem.
Matně si vzpomínala, že jí vtáhly do bohatě vyhlížející budovy. Pak jí pustily hrubé ruce a převzal jí někdo jiný. Byla usazena v podezřele luxusním pokoji. A nějaká usměvavá tlustší žena jí přinesla šálek čaje a kus koláče.

,,Pokud dovolíte, vaše Milosti, vaše... návštěva čeká. Pan Lionell nikdy nebyl tak indiskrétní aby s ní byl viděn ve veřejném prostranství, ale jsem si jist, že pokud někdo ví o pánově zmizení, je to ona," dodává Alsborne s překvapivou emocí. Měl přeci Lionella rád. Schopný mladý muž. Po službě Edmundovi Warrenovi příjemná změna.

Arianna z Albrienne - 12. února 2018 20:25

Ztracený bratr

Poslední dny pro mě byly velice náročné. Měla jsem povinnosti už předtím, ale byly to většinou jen příjemné povinnosti. Oslavy, plesy, čajové dýchánky...já jsem měla naši rodinu jen dobře reprezentovat, o většinu věcí se staral Lionell. Ten byl ale teď pryč a já se musela velmi rychle naučit, co všechno je třeba.
Lionellovi se dařilo splácet dluhy, kterými otec rodinu zatížil. Měla jsem obavy, že bych nás svou neschopností opět mohla dostat do problémů.
Ještě, že tu byl Alsborne. Nevím, co bych si bez něj počala.

Stojím u okna s výhledem do zahrady a sleduju vrcholky stromů ohýbajících se ve větru. Cítím, jak ve mě narůstá nervozita.
Dost bylo truchlení! Dnes ráno jsem se probudila se zcela jasným plánem a okamžitě jsem ho začala realizovat. Ve skutečnosti jsem vlastně jen přikázala Alsbornovi aby mi našel Lionellovu milenku. Pokud měl o mém zmizelém bratrovi někdo vědět něco vědět, bude to ona. Musí být.

Ze zamyšlení mě vytrhne zaklepání na dveře.
"Dále."
Zavolám, aniž bych odtrhla pohled od okna. Otočím se teprve ve chvíli, kdy na mě muž začne mluvit. Tvář mám klidno, skoro netečnou, ale uvnitř hrudi mi divoce bije srdce. Našli jí. Je tady!
"Děkuji tu, Alsborne. Přesně to jsem po tobě chtěla. A ty jsi mě opět nezklamal. Až se bratr vrátí, řeknu mu, jak dobrým služebníkem jsi mi byl."
Nikdy jsem si nepřipustila myšlenku, že je Lionell mrtvý. I přesto, že dobře vidím výrazy na tvářích svých sloužících, když řeknu něco takového.
"Půjdu za tou ženou. Ty za mě prosím poděkuj Martinovi."

Bez dalších slov projdu kolem majordoma a vydám se studenou chodbou směrem k přijímacímu pokoji. Podpatky jezdeckých bot hlasitě klapou na dlažbě. Přizvednu vrstvenou sukni a seběhnu ze schodů. Na okamžik se zastavím v předpokoji a zadívám se na svůj odraz v zrcadle.
Mám pocit, že jsem za těch několik málo dní od Lionellova zmizení zestárla o několik let. Na kráse mi to nic neubralo ale působím...chladně, nepřístupně.
Na sobě mám dlouhé vínově zbarvené korzetové šaty a bílou halenu s nařasenými rukávy. Shrnu si hnědé vlasy z ramenou a rázným krokem vejdu do místnosti. Pohybem ruky naznačím Anně aby zmizela a nechala mě s tou courou o samotě.

Lisseth - 12. února 2018 21:16

Světlo v temnotách

Čas tu plyne neskutečně pomalu. Vlastně začínám ztrácet přehled o tom, jak dlouho tu jsem. Dny nebo jen hodiny. Nekonečnou věčnost odměřovanou jen monotónním kapáním vody, které se čas od času ozve do temnoty. Schoulená na zemi v marné snaze trochu se zahřát na chladné kamenné podlaze a té troše shnilé slámy sem tam propadám se do snů. Jediné světlé chvilky zde.

V těch chvílích vidím jeho tvář, jeho úsměv, slyším jeho hlas vyslovující mé jméno, cítím ruku pohrávající si s mými vlasy. Chvílemi přála bych si v tom snu zůstat a už se neprobudit, jenže by to bylo sobecké a zbabělé.

Sen střídá temná skutečnost. Jen bezmocně, zoufale a vztekle sevřu ruce v pěst. Po tváři se skutálí slza. Takhle to přeci nemůže skončit...nevzdávej to, ještě ne...
Chvíli snad odvážila jsem se doufat, že se třeba Lionell objeví a zas mne z toho vytáhne. Nebylo by to úplně poprvé, ale nestalo se. Moc dobře vím, že tentokrát jsem to přepískla, že jsem v tom až po uši, že jsem naštvala ty nesprávné a že Lionell není všemocný. A dost dobře už mu s tebou taky došla trpělivost...ty seš tak blbá, nechat se takhle chytit...

Na chvíli zase se propadnu do ještě hlubší tmy, než panuje v kobce. Tentokrát je to však spánek beze snů, ze kterého vytrhne mne skřípání otevíraných dveří a čísi hlasy. Světlo louče působí jako dýka zabodnutá do mých očí. Zavřu a bezděky chráním si obličej před dotěrným světlem ještě rukama.

Po kopanci jen tiše syknu a víc se schoulím očekávaje snad další kopance a rány. Oblíbenou to kratochvíli zdejších dozorců. Pak mne ale čísi ruce zvednou. Snažím se vnímat o čem mluví a trochu porozumět, ale moc se mi to nedaří. V těle se ozývá každičký bolavý sval, na prsou jakoby mi tančilo stádo koní. Nakonec se nutím soustředit jen na svůj sípavý dech.

Usazená v jakémsi pokoji snažím se trochu rozkoukat a srovnat si to všechno v hlavě, ale myšlenky tančí jedna přes druhou, nerozumím a nechápu. Na okamžik troufla jsem si doufat, že by třeba Lionell...že bych přeci jen měla štěstí?...jen neříkej hop, dokud...

Chvíli si hřeju ruce o hrnek s čajem, který přede mne někdo postavil a pomalu usrkávám snažíce se přitom přinutit se vnímat plně okolí. Hltavě se pak pustím do koláče, až se trochu zakuckám.

Už už se chci otočit na ženu, která mi předložila jídlo s nějakou otázkou, když vstoupí někdo další. Jen polknu a chvíli si ji prohlížím. Zdá se mi povědomá a přijde mi, že bych ji měla znát, je někomu podobná, ale v tuto chvíli ji prostě nedokážu zařadit.

"Tak jo, proč tu sem?" ptám se nakonec přímo, abych si ujasnila, jestli to byla výhra nebo jen pád do ještě větších...

Arianna z Albrienne - 12. února 2018 21:40

Zlodějka

Chladně si ženu před sebou prohlédnu a pak jí, rukou v rukavici, vrazím facku.
"Budeš mluvit, jen když se tě na něco zeptám!"
Syknu nepřátelsky. Mít jí tady, vidět jí, tu děvku, která mi ukradla Lionella, je pro mě nesnesitelné. Jenže teď jí potřebuju. Podplatila jsem stráže abych jí dostala z vězení. Jen teď doufám, že to nebylo k ničemu.

Beztak je to její vina, že je Lionell pryč. Nejdřív ho poblouznila a pak...

Založím si ruce na hrudi aby nebylo vidět, jak se chvěju. Jestli vzteky, nebo strachem, sama nevím. Tiše si odkašlu a začnu znovu, tentokrát o poznání klidnějším hlasem. Potlačím veškeré emoce, které by mi mohly zabránit v tom jí řádně vyslechnout.

"Vím, že ses stýkala s lordem Warrenem. S Lionellem."
Osvětlím jí pro případ, že by se jí bratr neobtěžoval říct ani celé své jméno. Nepřekvapovalo by mě to. Vlastně bych si přála aby to byla jen nějaká děvka se kterou si krátil dlouhé chvíle. Žádný milostný románek, nic pro něj neznamenala. Nic! V hloubi duše ale vím, že takový Lionell není. On má dobré srdce, nikomu by neublížil.

Náhle se pohnu dopředu, dlaněmi se opřu o opěrky jejího křesla, takže moje tvář je jen několik centimetrů od té její.
"Kde je můj bratr?!"
Zasyčím nebezpečně tichým hlasem. V očích se mi zračí zoufalství.

Lisseth - 13. února 2018 16:38

Rozhovor

Takže to spíš vypadá na tu druhou možnost... shrnu si v duchu sama pro sebe, jak moc velká bla výhra, že mne vytáhli z té smradlavé kobky.
Opřu se tedy o opěradlo židle a pro tuto chvíli poslušně čekajíc na to, co z ní vypadne, prohlížím si ji od hlavy k patě a pro sebe odhaduji. Přemítám z čí přízně může být a odhaduji, jak moc velký důvod může mít k tomu, aby mne neměla v lásce.

Když zazní, Lionellovo jméno, nehnu ani brvou, ačkoliv mne trochu překvapí, že to ví. Mlčím. Nepřitakám ani to nevyvrátím. Chci, aby řekla víc, potřebuji vědět, s kým mám tu čest.

Když se ke mě nakloní, cítím vůni jejích šatů. Jaký to rozdíl oproti tomu, jak musím být cítit momentálně já. Hledím jí pevně do očí, ve kterých je víc než pevné odhodlání vidět strach.
Tak sestra?...aspoň už je mi jasné, komu je podobná...fajn, sestra je lepší varianta než podvedená manželka...

"Nemám zdání, já ho nehlídám." odpovím pak s úšklebkem tak trochu čekajíc za tuto troufalost další políček. "Bratříček se někde trochu zapomněl a nepřišel včas na snídani?" pokračuji pak.

Lionell se ve městě jen tak neztratí...někde se jen zdržel a ona zbytečně vyšiluje...
Něco v jejím výrazu mi ale říká, že bych zas tak klidná být neměla. Matně si vzpomenu na lidi, kteří se na něj před nedávnem ptali, ale nahlas zatím neříkám nic.

"Řekni mi, co se stalo. Jak dlouho je pryč?" už se zase ptám já, i přes její důrazné upozornění. Nejsem ale vědma a pokud se nedovím vím, těžko můžu soudit, zda-li má opravdu cenu se nějak znepokojovat či ne. Tón hlasu se změnil, není v něm výsměch, jen zájem.

Arianna z Albrienne - 13. února 2018 20:06

Rozhovor

Hledím na Lisseth a skutečně zvažuji, že bych jí ještě jednou praštila. To by ale vyžadovalo abych se k ní přiblížila a to nechci znovu riskovat. Páchne nepředstavitelně, vytáhnu naparfémovaný kapesníček a teatrálně si k němu přivoním.
Nejsem si jistá, jestli o něm skutečně nic neví, nebo to na mě hraje. Její tón se ale změní, když se začne vyptávat, kdy Lionell zmizel.

Možná, že o něm skutečně nic neví.

To mě znejistí. Co jsem čekala? Že na ní houknu, ona se sesype a okamžitě tady přizná, že to ona ho někde drží pod zámkem. To asi ne.
Dokonce jí tak odpustím i to, že promluvila aniž bych se jí na něco ptala a naopak se ona začala vyptávat mě.

Přejdu k oknu a znovu se zahledím do zahrady. Chvíli mlčím, než odpovím.
"Už je to třetí den, co je pryč. Často chodil do města. Někdy i přespával mimo dům." Při těch slovech po ní vrhnu nenávistný pohled. "Ale nikdy nebyl pryč tak dlouho."

Když nad tím zpětně přemýšlím, Lionell skutečně v posledních dnech nevypadal, že je ve své kůži. Jako kdyby ho něco trápilo. Byla to ona? Nebo za tím vězelo něco jiného?

"Takže ty o něm opravdu nic nevíš?" V hlase mi zní zoufalý tón. "Dokonce bych ti odpustila i to špinavé tajemství, které jste spolu měli."

Lisseth - 13. února 2018 20:41

Rozhovor

Jen se lehce ušklíbnu, když se najednou odtáhne a mává si před nosem kapesníkem.
To víš, naklizený a navoněný pokoj ty cely zrovna nejsou... málem jsem to řekla nahlas, ale pak jsem si to rozmyslela a zase jsem zamýšlená slova rychle spolkla. Jen zbytečně neprovokuj, abys tam zas brzy neskončila...

Mlčky tak, vyčkávám, jestli z ní nakonec něco kloudného vypadne nebo ne. Když se na mne pak otočí, jen s nevinným výrazem pokrčím rameny a už mne zase svrbí jazyk. Přespával jinde jo...no asi se doma nudil...

Pak se na chvíli odmlčím zase já. Tři dny....tři dny mi nepřijdou jako nějak extra dlouhá doba, ale musím si přiznat, že jeho zvyklosti neznám...a pokud ona říká, že to to není samo sebou, asi na tom něco bude... v myšlenkách probírám, vše, co by se asi mohlo stát, či co by bylo příčinou jeho neobvyklého chování.

Znovu se mi vybaví ti, jež se na něj nedávno ptali a pak i Lionellovo nezvykle zádumčivá tvář spolu s dopisem a tou malou lebkou. Jenže já se nikdy neptala, nesvěřoval se mi a jsou věci, o kterých se prostě nemluví.

Přepadl mne zvláštní pocit. Byl to strach a prvně to byl strach o někoho jiného než byla má maličkost. Záleží mi na něm možná víc, než jsem si do této chvíle byla ochotna přiznat.

"Ne, nic nevím. Chvíli jsme se neviděli. Byla jsem poněkud mimo..." upřímná odpověď po jak dlouhé době vlastně? Zatím si nechávám pro sebe vše, co se mi před chvílí honilo hlavou. Třeba to nic neznamená...není důvod dopředu plašit...
"Pověz mi, odkud se nevrátil? Měl se s někým setkat? Víš s kým nebo aspoň kam šel, kde byl naposled?" můžu se poptat, sledovat stopu. Někdo si vždycky všimne, něco zahlédne, něco uslyší, tady mají i stěny uši, jen jeden musí vědět, kde se ptát a musí vědět, kde začít. Proto se vyptávám dál.

Arianna z Albrienne - 13. února 2018 20:53

Rozhovor

Nelíbí se mi, jak se mnou tahle špinavá zlodějka mluví. Já jsem přece lady a ona se ani neobtěžuje prokázat mi nějaký respekt. Jenže ke své vlastní zlosti to musím překousnout. Jestli mám najít Lionella, tak jí zřejmě potřebuju.
Spolknu tedy výtku, která se mi dere na jazyk, i když na mé tváři je jasně vidět nelibost.

"Lionell se scházel se spoustou lidí, každý den. Neptala jsem se ho každé ráno, kam jde. Jednou to byli věřitelé, jindy zase nájemci půdy. Jsme až po uši v dluzích a on se to snažil vyřešit."
Rozhodím rukama.
"Mohl se sejít s kýmkoliv a kdekoliv v tomhle zatraceném městě."

Znovu se k ní otočím zády, protože nechci, aby viděla, jak rozhozená z toho jsem. Doufala jsem, že se od ní něco dozvím, ale ona toho ví ještě méně než já. Mělo mě to napadnout, ušetřila bych si práci i peníze, kdybych si nejprve zjistila, jak dlouho jí v tom vězení drželi. Samozřejmě, že v době, kdy Lionell zmizel už byla pod zámkem. Ještě to ale neznamená, že to nemohl být nějaký z jejích špinavých kamarádíčků.

Lisseth - 13. února 2018 21:12

Rozhovor

No, to toho tedy víme hodně, jen co je pravda...
Prohrábnu si v zamyšlení vlasy a v ruce mi zůstane kus slámy, památka na ten luxusní pokoj.

"Tak jo, vím, že to ode mne bude znít asi trochu..." nechám větu nedokončenou nenacházím vhodná slova. Však ona mne pochopí.
"...ale budeš mi muset věřit. Můžu se poptat, zkusím něco zjistit, i když se tedy nemám moc od čeho odpíchnout. Dám ti pak vědět, jak jsem pochodila." domluvím a kouknu po ní čekajíc na její reakci. Vím, že fráze o důvěře zrovna ode musí znít velmi důvěryhodně, ale víc než svým slovem se zaručit nemohu a nutno podotknout, že tentokrát to myslím upřímně.

Pevně jen doufám v to, že když už si dala takovou práci dostat mne ven, nebude se mne chtít zase rychle zbavit. Snad jí dojde, že jí mohu opravdu býti užitečná.

"Mám své kontakty a vím, kde se ptát." dodávám pak, aby si snad vše ještě nerozmyslela. Zpátky se vracet opravdu nehodlám.

Arianna z Albrienne - 13. února 2018 21:20

Rozhovor

Ona chce moji důvěru? ONA?!
Vře to ve mě ale žádná z těch emocí se napovrch nedostane. Chvíli na ní bez mrknutí hledím, jako kdybych zvažovala, co s ní. Pravdou je, že ona se ve městě skutečně vyzná daleko lépe. Možná, že dokáže zjistit něco, co mě by se nikdy nepodařilo.

Jsem pro nalezení Lionella ochotná obětovat hodně. Obětuji klidně i svoji důstojnost, jen když se mi bratr vrátí. Nakonec tedy krátce přikývnu.

"Dobře. Ale jen malé doporučení. Nebylo pro mě těžké, dostat tě z toho vězení a stejně tak by pro mě nebylo těžké, najít tě ve městě. To jen pro případe, že by tě napadlo mě podrazit a zmizet. Mohla by ses taky pěkně rychle znovu ocitnout v chládku."

Ve skutečnosti jsem jí nechtěla vyhrožovat, ale nakonec to přesně jako výhružka vyznělo. Abych trochu odlehčila svým slovům, dojdu k pracovnímu stolu a vytáhnu z něj měšec zlata. Není v něm mnoho, ale pro takovou jako je ona to bude hotové jmění. Hodím jí měšec do klína.
"Pro případ, že bys potřebovala někomu rozvázat jazyk."
Vysvětlím a odvrátím se od ní.
"A teď padej!"

Čekám dokud za ní nezaklapnou dveře a pak propuknu v tichý pláč.

Šedá Eminence - 13. února 2018 22:04

Peníze nikdy nespí

Za mladou zlodějkou zaklapnou dveře. Chvíli je ticho, ale klid pro Ariannu netrvá dlouho. Ozve se totiž diskrétní zaklepání, které je tak vlastní strohé preciznosti Alsborna. Vejde, spatří uslzené oči Arianny a jeho výraz zůstane zcela a absolutně profesionální. Majordomus by se nikdy neměl nechat ovlivnit žádnými emocemi, pro případ, že by se jimi nechal zmanipulovat jeho pán... či v tomto případě paní. Odkašlal si a promluvil:
,,Vaše milosti... po panu Lionellovi se ptají... jistí pánové. Prý přicházejí v dobrém jméně jistého pana Bobenberga. Stojí přede dveřmi. Dovolíte-li mi osobní poznámku, jsou to gentlemani velmi specifického typu."

Lisseth se mezitím ocitá u zadního vchodu Warrenova sídla. Instrukce zněly jasně, nalézt Lionella a nepokoušet se mladou paničku podrazit.
Vypadá to, že je ve Stříbřinách... někde na jejich okraji... I tak, jiná čtvrť, jiné mravy. Tady se strážní nekrčí v rozích a nehledí si svého. Tady chodí po ulicích víc bohatství než uvidí průměrný obyvatel Celestionu za celý svůj život.
A proto je tak podivné vidět tu Kudlu a Zukera. Zvlášť vzhledem k tomu, že stojí u hlavních dveří sídla Warrenových.

Kudla a Zuker. Velcí, svalnatí a zjizvení, standardní obyvatelé Katova. Známe firmy. Jeden blbější než ten druhý, i když Kudla většinou bere inicitativu, je to prvotřídní hrubián. Ani trochu se nehodí do čistých ulic Stříbřin. Prezentují se jako žoldáci, vymahači dluhů a poskoci za plat, ale pro ty správné lidi jsou to také lupiči, zloději a hrdlořezové... a nejsou to žádní nešikové. Samozřejmě, nemohou se rovnat s zloději kvalit Lisseth... ale hrubá síla vás v Celestionu dostane překvapivě daleko.
Ne však přes Stříbřinské stráže, kteří si obou podezřelých mužů začali všímat. Možná to stačí to nechat ruce zákona, ale jejich objevení také něco značí.
Není to dobré znamení. Kudla a Zuker, přesně ti lidé, kteří by přišli mladé šlechtičně připomenou, že dluhy jsou věc dědičná a že pomalu ale jistě začíná jeden z městských lichvářů předpokládat smrt. Nebyli by hrubí. Nic by nevzali. Zatím. Hlídka je může tisíckrát vyhnat... ale jednoho dne někomu v Katově dojde trpělivost... a pak si svoje úroky a splátky prostě vezmou.

Jestli ale někdo ví, kde se pohybují dlužníci, jsou to jejich věřitelé... A možná že ví víc, než se zdá, když tak rychle předpokládají u Lionella... platební neschopnost.

Mezitím se v sídle Alsborne otočil k odchodu, když mu služka předala zprávu. Obrátil se a ještě promluvil zpět do pokoje.
,,Vaše milosti. Hrabě ze Sunnings se dává pozdravovat. Rád by se zastavil na odpolední čaj, bylo-li by to možné."
Snad záblesk do nedávné minulosti. Damien ze Sunnings. Mladý, ale s egem rodu starého několik století. Společenský, arogantní jako správný šlechtic, ale vcelku vzdělaný. Avšak vždy se od Warrenovi potápějící rodiny držel dál. Před několika dny se Ariana účastnila dýchánku s jeho sestrou a několika dalšími významnými dámami. Vyjadřovali se o Lionellovi... nevybíravě.

Ale hrabě ze Sunnings v žádném případě není tak důležitá záležitost jako na prahu čekající návštěva. I když, podle slov Alsborna, to není návštěva obyčejná. Jak se zdá, jméno Lionell Warren přilákává podivnou pozornost...

Arianna z Albrienne - 13. února 2018 22:20

Nepříjemnosti čekají na prahu

Jsem Alsbornovi vděčná za zachování dekora. Dojdu k zrcadlu a kapesníčkem si osuším oči, opatrně abych si nerozmazala líčení. Nechce se mi s nikým dalším mluvit, rozhodně ne hned. Ale asi nemám na vybranou.

Tiše si povzdechnu.
"Dobře, přiveď je sem."
Úplně jsem nepochopila jeho poznámku o gentlemanech specifického typu. Můj bratr se scházel se spoustou lidí a tohle může znamenat takřka cokoliv.
Znovu se otočím k zrcadlu abych se před příchodem mužů trochu upravila. Skutečná dáma své emoce drží na uzdě. Jako kdybych slyšela Marienina slova.

Když však Alsborne zmíní hraběte ze Sunnings, trochu zpozorním. Hezký mladý muž i když nikdy jsem neměla dojem, že by mě o snad jevil zájem. Pravděpodobně mi jen chce projevit lítost.
"Jistě, velmi ráda hraběte odpoledne přijmu. Řekni Anně ať uklidí v modrém salonku."
Vím, že na tom nejsme příliš dobře a začínám se obávat, že vhodný sňatek by nakonec mohl být jediný způsob, jak se dostat z nepříjemné finanční situace.
Lionell tohle nikdy nahlas neřekl, ale já si dokážu spočítat dvě a dvě. Měla bych se proto snažit udělat na hraběte co možná nejlepší dojem.

Poté co vyřeším tuhle záležitost se začnu psychicky připravovat na návštěvu oněch gentlemanů.

Lisseth - 13. února 2018 22:23

Zpět do víru města

Dobře na ní vidím, jak je jí tohle všechno proti srsti, přesněji řečeno spíše já. Ale jinou možnost teď nemá a lepšího spojence momentálně nenajde. V očkách mi spokojeně zajiskří, když nakonec přikývne.
Tak to bysme měli...

Nakonec jen mlčky přikývnu zase já, i když se musím kousnout do jazyku, abych jí neupozornila na to, že kdybych chtěla, zmizím jí ve chvíli, kdy za mnou zapadnou dveře. Koneckonců by to nebylo poprvé, co by bylo bezpečnější změnit na nějakou dobu lokál, než se situace poněkud uklidní. Teď mám ovšem velmi pádný důvod zůstat a vlastně tím tak trochu Lionellovi splatit i svůj dluh, pokud se tedy skutečně do něčeho namočil.

Popadnu nabízený měšec a schovám jej za roztrhanou halenou. Pomalu se zvednu a nakonec si neodpustím vyšvihnout lehkou poklonu, proti čemuž dosti bolestivě zaprotestují pochroumaná žebra.
"K vašim službám madam, brzy se zase uvidíme."

Rychle zavrhuji myšlenku požádat ještě o čistě oblečení či o koupel a raději se poslušně tiše vytratím.
Přede dveřmi se pak zarazím a trochu překvapeně zírám na ty dva, co zrovna zaklepali na dveře mladé paní domu. Návštěva zde poněkud nepatřičná a nečekaná, mohu-li soudit.

Chvíli koketuji s myšlenkou, počkat si na ně a pak se jim pověsit na paty. Pak to ale zase zavrhnu. Potřebuji se dát dohromady, bolí mne celý člověk a žaludek se hlásí o slovo. V roztrhaných šatech, na kterých ulpěla zaschlá krev bych navíc jistě budila ještě více pozornosti než by mi bylo milé. Však se pak mladé slečny poptáme, co si pánové přáli a kde natrefit na ty dva taky nebude snad tak těžké odhadnout.

Nakonec se tedy odlepím z místa a zamířím k hostinci U rozbitého džbánu, kde mi jeden malý pokojík říká pane a hostinský drží jazyk za zuby, když k tomu má dobrý důvod. Něco pořádného k jídlu, horká koupel a čistá košile a teprve pak zpět do víru města. Udělám v mžiku rychlé rozhodnutí jak a kde vlastně začít. Takhle se nemůžu toulat městem.

Obezřetně se proplétám ulicemi města pokud možno tak, aby si mne nikdo příliš nevšímal. Jistým lidem a místům bylo by teď moudřejší se přeci jen vyhnout. Někteří totiž dost neradi zapomínají a jiní zas moc velmi rádi mluví, když vidí něco, z čeho by jim mohlo něco kápnout.

Šedá Eminence - 13. února 2018 22:58

Město tak jak bylo a tak jak bude

Dobrá zlodějka dokáže splynout s davem a nebudit pražádnou pozornost, i když je pokrytá svou vlastní krví, páchne a kulhá.
Ulice jsou pořád stejné, a jak se Lisseth přesouvá jihovýchodně, kvalita jde od desíti k pěti. Dopolední slunce se nejprve odráží od lesklých přilbic a kyrysů vzorných stráží u Stříbřinských bran, laská tváře ušlechtilých a bohatých dam se stejnou něžností jako chudší ale o to poctivější obchodníky kolem Ovocného trhu. Řemeslníci v plné práci a město v plném proudu. Už nyní se všichni překřikují a vyvolávají své nabídky. Zlodějka ale spěchá dál, do míst, kde i světlu vyberou kapsy a pošlou ho k zemi ještě o něco chudší. Protože tam, v Katovských uličkách, je malé hnízdo, kterému místní říkají U Rozbitého Džbánu.

A dva jeho občasní návštěvníci jsou právě uváděni do přijímacího salonu lady Warrenové. Jsou, jak se vyjádřil Alsborne, velmi specifičtí.
A nemytí. Neupravení. Umaštění. A ozbrojení. Dva hromotluci, s výrazy hotových svatoušků, z jejich očí ale čiší chlad. Oba dva mají dýky. Jeden z nich má u opasku i nepříjemně vyhlížející obušek. Tichá zbraň, která vám dobře vyvolá sny, ať už chcete nebo ne. Takovýhle lidé nemají ve Warrenově sídle co pohledávat. A přeci, ač by měli počkat na vyzvání od paní domu, se jeden promedánuje po pokoji a ohmatává věci cennější, než by takovým gentlemanům kdo přiznal.
Druhý se mezitím rozvalil v křesle, které už naštěstí bylo špinavé od zlodějky. Nečekal na uvítání nebo na vyzvání k mluvě.
,,Dobrý ránko, vaše blahorodí, pan Bobenberg se nechává pozdravovat! Slyšel, že pan Warren se snad někde, nedej bože, zatoulal! No, paninko, věc se má tak-"
Byl přerušen zvukem ostřené čepele, což ho poněkud znervóznilo.

Nebyl to nijak vzácný zvuk, ne v hospodě U Rozbytého džbánu. Každý mordýř udržuje své náčiní v dobrém stavu. Šupáně, jak panu Šupanskému všichni říkali, si Lisseth stěží všiml. Navíc dobře věděl, že lidí jako je Lisseth je lepší si nevšímat... zvlášť když byli pár dní pryč, vypadají, jako by je někdo shodil ze skály a možná se po nich brzy ten někdo začne ptát.
Šupanský dostával od Lisseth peníze. Byla dobrým nájemníkem. Platila bezproblémově a byla, v rámci měřítek Katova, čistotná. To jest, nenechávala příliš mnoho krve na podlaze.
A tak se Lisseth mohla spokojeně vykoupat, převléct a najíst, bez jakéhokoliv obtěžování. Její tělo jí pořád hlásilo všechny své bolístky, ale alespoň mohla v klidu naplánovat své další kroky... možná je i uskutečnit. U Rozbitého džbánu se potkávali leckteří lidé...
I když právě teď by nejraději potkala nějakého schopného felčara.

Lidské tělo je věc křehká, ani dobrý doktor jí nedokáže spravit, jak teď kupodivu napadlo pány Kudlu a Zuckera, dosud nepředstavené a právoplatně přerušené.
Ve dveří se totiž objevil komorník Alsborne a vyrušil pana Kudlu v jeho slovech, nehledě na jeho výhružný vzhled.
,,Ocenil bych, kdyby ctění hosté adresovali její milost oslovením ,Vaše milosti'. Bylo by velmi... politováníhodné, kdyby mělo dojít k nějakému incidentu."
Kudlu zaskočil zvuk ostřeného nože ale ještě daleko víc ho znervóznil klid majordoma.
Alsborne v ruce držel velký kuchyňský nůž a velmi klidně, zručně a obratně jej ostřil brouskem. Vcelku běžná domácí záležitost. Jistě na tom nemohlo být nic... výhružného... musí se to přeci udělat...
Oba muži jak se zdálo změnili svůj přístup, ač by očividně dokázali Alsborna přetrhnou vejpůl. Začal ten druhý, Zucker, ten méně sebejistý.
,,My se vomlouváme, vaše milosti, ale sme si jistý, že nás chápete," říkal, zatímco se ohlížel po Alsbornovi, chladném a neutrálním. Olízl si rty pokračoval: ,,My se rádi vodporoučíme, ale je tu ta záležitost se splátkami..."
Nechal slova viset ve vzduchu jako smrad, který sebou oba muži přinesli.

Arianna z Albrienne - 14. února 2018 10:38

Každý chce jen peníze

Stále stojím u okna, když ti dva muži vejdou. Očividně neznají ani základy slušného chování. Okamžitě se začnou poflakovat po pokoji a chovají se, jako by jim to tady patřilo. Při oslovení paninko mi málem naskočí vyrážka.
Já jsem ale narozdíl od nich velmi slušně vychovaná a tak tyhle věci přejdu mlčením.

Kdo to však nepřejde mlčením, je Alsborne. A já se musím potutelně usmívat. Majordomus s nožem skutečně působí výhružně. Oba gentlemany upozorní na to, jak mě mají správně oslovovat ale ani poté se nechystá k odchodu. Jsem mu za to velice vděčná.

Já narozdíl od těhle dvou pobudů vím, že Alsborne nebyl vždycky komorníkem a má za sebou velmi složitou a dost temnou minulost. Vrazit tak tenhle nůž někomu do oka by mu nedělalo problém.

Oba muži znejistěli a já jsem naopak našla ztracenou sebejistotu, která mě s jejich příchodem opustila.

Beze slova si vyslechnu jejich žádost a přikývnu.
"Ano, bohužel můj ctěný pan bratr se pohřešuje. Musela jsem převzít starost o rodinné statky a zatím jsem neměla možnost seznámit se se vším, co starost o rodinný majetek obnáší."
Na tváři mám uvolněný výraz a lehký úsměv.
"Samozřejmě si uvědomuji, že můj otec dlužil kde komu a tak mě nepřekvapuje, že i tento pan Bobenberg žádá zpátky svoje peníze. Jistě ale pochopí, že s těmihle věcmi nejsem obeznámená. Potřebuji se nejprve sejít s rodinnými právníky a zjistit, komu všemu dlužíme peníze. Pochopte, nedám peníze každému, kdo sem nakráčí a řekne, že mu něco dlužím. Nejprve si to musím ověřit." Usměju se na ně.
Rozhodla jsem se hrát na tuhle notu, ne že peníze nemám, ale nemůžu jim je okamžitě dát kvůli právním kličkám.
"V nejbližší době se chystám sejít s panem Gachettem, což je rodinný přítel a právník. Ten je se situací dobře obeznámen. Poté už by neměl být žádný problém peníze zaplatit."

Na pohled jsem stále klidná a usměvavá, ale srdce mi divoce buší.

"Teď, pokud mě omluvíte, mám spoustu práce."
Pokynu mužům ke dveřím u kterých stále stojí Alsborne.

Čekám dokud se neodporoučí a pak se sesunu do nejbližšího křesla. Věděla jsem, že dlužíme spoustu peněz, jen jsem netušila, od jakých individuí si to otec půjčoval. Nebo to snad byl Lionell?
Ne, to určitě ne. Naše rodina na sice měla cejch zadlužených, přesto věřím, že by se našel nějaký slušný rod, který by nám peníze jistě půjčil. Nebylo snad nutné obracet se na takovéhle lidi.

Čekám, dokud se za mnou Alsborne nevrátí a trochu se při tom čekání uklidním.
"Děkuji Vám Alsborne. Zjistěte mi, kdo je ten Bobenberg, kterému dlužíme. A vzkažte panu Gachettemu aby se tu stavil, že s ním nutně potřebuji mluvit."
Těmhle věcem jsem se vždy vyhýbala ale teď nemám jinou možnost než se ponořit do špinavých vod rodinných dluhů a zjistit, jak špatně na tom doopravdy jsme.

Lisseth - 14. února 2018 17:47

Sladký domov

Konečně jsem se dostala do hostince a do svého pokoje, kterému momentálně mohu říkat domov. Nutno tedy podotknout, že sem se sem spíše dobelhala než došla. Hostinského jsem pozdravila jen letmým kývnutím. Naštěstí nebylo potřeba něco vysvětlovat, dobře věděl, co bych asi teď tak ráda.

Nejradši bych sebou plácla hned do postele a spala a spala, hlavně se nemuset hýbat. Tomuto pokušení však odolám. Pečlivě nejprve uložím váček s penězi do skrýše pod uvolněným prknem v podlaze. Připravené lázně si pak užívám, dokud není voda téměř úplně studená. Mám čas spočítat si všechny modřiny i čas přemýšlet, co dál.

Ačkoliv času není patrně nazbyt a ti dva před Lionellovým domem jsou snad důkazem toho, že se vskutku něco stalo, nemám v plánu rozběhnout se hned do ulic. Prostě jen pro to, že na to v tuto chvíli nemám. Je mi víc, než jasné, že kdyby na to přišlo a já měla někoho sledovat, plížit se, přelézat zdi nebo se někomu postavit v boji, dopadlo by to pravděpodobně celkem fatálně. Lionell je pro mne důležitý, ale když budu pod drnem, těžko mu pak pomůžu.

Jen co se dám trochu dopořádku,když v čistých šatech s upravenými vlasy a smytou špínou a krví z tváře, vypadám zase jako člověk sejdu do dolů do lokálu pohledem hledajíc hostinského, jen na něj kývnu a když přijde blíž, spustím.
"Až se tu objeví Pavlín, pošli ho za mnou, jinak tu pro nikoho nejsem." instruuji ho a doufám, že se tu můj mladý přítel objeví brzy. Já si budu moct pak odpočinout a on bude moci šmejdit místo mne.

"Něco zajímavého za těch pár dní, do jsem tu nebyla?" zeptám se pak ještě. Hostinský moc dobře ví, že za zajímavé informace mu nezůstanu nikdy dlužna, i když všechno se jeden nikdy nedozví.

Pak se konečně odeberu do svého pokoje a svalím se na postel. Konečně nemusím předstírat, jak je vše v pořádku, není, sakra není. Sotva shodím boty, oči se mi samy zavírají.

Šedá Eminence - 14. února 2018 20:31

Peníze ví nejvíc

Dříve než stihnou oba nevítaní návštěvníci v sídle Warrenově zareagovat, Alsborne dokončí za Arianu.
,,Ano, pánové, bylo nám neuvěřitelnou ctí, ale pokud mě nyní doprovodíte k východu..."
Oběma mužům je odepřena jakákoliv další argumentace a Alsborne je téměř vyhodí ven. Nejspíš ho urazili. Koneckonců, urážka na pánovi je urážka na sluhovi.
Alsborne se objeví téměř okamžitě zpátky.
,,Prosím o odpuštění, vaše milosti. Etiketa velmi důrazně zakazuje přítomnost osamělé dámy a muže či mužů v jedné místnosti, ale se stejnou vehemencí zamítá služebnictvo při jednání pána domu. Bohužel, byl jsem nucen improvizovat."
Na moment se odmlčí, snad zahanben, že nedokázal předvídat podstatu obou gentlemanů. Počká, až domluví jeho paní, ale stále hledí k zemi. Když padne jméno Bobenberga, jen na moment vzhlédne a na jediný mžik oka je to docela jiný člověk. Rozhodně ne komorník. Ale pak sklopí hlavu a jeho tón je zcela neutrální a velmi přísně kontrolovaný.
,,Vaše milosti, obávám se, že s panem Bobenbergem jsem měl tu čest, když jsem sloužil vašemu otci. S potěšením vám ale mohu oznámit, že, pomineme-li šlechtické rody zabývající se peněžnictvím, tento pán je jeden z nejslušnějších lichvářů v Celestionu. To jest, většinou mu na splátky stačí jen peníze. I tak, okamžitě upozorním pana Gachetta. Omluvte mé domněnky, ale byl jsem přesvědčen, že naše rodina už s panem Bobenbergem nemá žádné smlouvy. Pan Gachett jistě uvede vše na pravou míru. Poroučím se, vaše milosti."

Lionell jistě nejednal s Bobenbergem... ale Šupáně je docela jiného názoru. Občerstvené zlodějce nejprve nemůže říct žádné nové zprávy, ale poté přeci jen zaváhá.
,,Teda, je fakt klidno, Liss. Myslím dokonce, že minulou noc zabili v celym Katově jen dva lidi! Ale teda... slyšel jsem, že se Lionell Warren ztratil. A slyšel jsem to vod jednoho brejlouna, co dělá pro Bobenberga, toho bankéřskýho šmejda. To není dobrý znamení, holka. Já teda vím, co je ti po nějakym Warrenovi," řekne a naprosto nápadně a nediskrétně si poklepe na nos.
,,No, ale je to divný. Ale to není všecko. Zas se po něm ptali. Dva, fakt divný. Já jim nic, to je jasný. Jenže voni se pak ptali po tobě. Nevěděli tvý jméno, ale popsali tě do detailů. Teda, to sem je rychle vykázal. Divný chlápci, tak divně koukali," říká hostinský, který šilhá a je div, že si nevidí na vlastní zadek.
Čeho si vzápětí všimneš je několik mladých hochů u vchodu. Náčelník pouliční party, Pavlín, je tady.

Pan Gachett si pospíšil skoro stejně, ač jinak jen velmi nerad kamkoliv spěchá. Arianna, téměř jako Lisseth, neměla ani čas si vydechnout, než střízlivý hlas Alsborna oznámil pana Gachetta a dva jeho úředníky. Úředníci zůstali v předpokoji. Dovnitř vstoupil pouze střídmý pan Gachett.
Upravený. Precizní. Solidní. A na rozdíl od většiny bankéřů měl páteř a smysl pro čest, což se projevilo tím, že, ač odmítl s spolupracovat s lordem Edmondem, Lionellovi rychle přispěchal na pomoc.
Nyní byl opět tady, připravený pomoci jen za velmi rozumný honorář, se svými brejličkami se zlatými obroučky a arogantním výrazem vynikajícího matematika.
,,Vaše milosti," řekl a naznačil drobnou úklonu. Často jednal se šlechtici. ,,Jsem velice rád, že jste pro mě poslala. Slyšel jsem, že se jeho milost Lionell Warren pohřešuje... ale když se váš posel zmínil o mužích, kteří přišli, pokud jsem správně pochopil jeho náznaky, vyhrožovat, okamžitě jsem přispěchal. Nebudu vám lhát, vaše milosti. Situace nevypadá příliš dobře. Nedokážu dělat zázraky."

,,Zázraky já nedělám," parafrázoval drzý floutek známý jako Pavlín, když se šklebil na Lisseth.
,,Fakt sem netušil, jak tě dostat z lochu. Pak tě vedli ven a mý kámoši a já jsme ti chtěli helfnout, jenže tys byla úplně mimo. A když sme okouněli na Stříbru moc dlouho, vyhnali nás chocholouši. Ale já klukům řikal, Liss má svoje cestičky, ta se z toho vytáhne sama," dodal a mrkl.
,,Jinak byl klid. Ztopili jsme nějaký prachy a šperky, na žrádlo, ale jinak jak na hřbitově. Po městě se potuluje snad celej regiment stráží, šerif skoro nestíhá stavět šibenice," řekne a zachechtá se.

Shrnutí situace v podání právníka upadající šlechtické rodiny bylo podstatně méně optimistické:
,,Váš pan otec, jak jistě víte, nebyl příliš obratný s pěnězmi. Jeho milost, lord Lionell napravil nejhorší. Právě nyní je sice vaše rodina zadlužena, ale velmi solidním a spolehlivým rodinám, například Akmoriům. Považoval jsem situaci za velmi uspokojivou.. ač váš pan bratr projevoval někdy samostatnost až příliš podobnou té vašeho nebohého pana otce. Některé transakce se mnou do jisté míry odmítl diskutovat.
Proto mě tak znepokojila ta zpráva. Pokud by si snad pan Lionell začal.. z jakéhokoliv důvodu půjčovat od... méně spolehlivých věřitelů, situace by se velmi rychle mohla vymknout kontrole. To nejsou muži, kteří čekají na rozkaz o exekuci nebo které zajímají splátkové kalendáře. Nemusíte se bát, starám se o veškeré... legitimní záležitosti. A do teď jsem byl přesvědčen, že o žádných nelegitimních nelze mluvit."
Pan Gachett zaklapl aktovku, ze které před momentem vyndal nejrůznější lejstra a smlouvy ověšené pečetěmi různých rodů, které ti nabídl k přezkoumání. Zvedl oči a podíval se přímo na tebe.
,,Vezmeme-li v potaz jeho zmizení... a velmi svižné objevení jakýchsi nelegitimních exekutorů... Nemohu než činit zodpovědné odhady... ale snad by bylo, i navzdory vašemu finančnímu stavu, vhodné investovat do formy ochrany. Vaše milosti, jsou lidé, kteří se nezastaví před ničím."

A těch lidí je plný Katov. Zlodějka Lisseth včetně. Dostala právě od Pavlína a jeho party všeobecné hlášení o tom co se dělo. Opravdu, stráže jsou čím dál tím aktivnější. Dokonce i do křivolakých uliček Katova se občas odváží patroly...
A Pavlín, jak se zdá, je přesvědčen, že to všechno souvisí s plánem Lisseth. Vypadá to, že věří, že Lisseth provedla nebo plánuje provést nějakou kapitální akci, a že je jí na stopě stráž. Její zajetí a útěk považoval za jasný důkaz. Proto se velmi horlivě zadíval na zlodějku, která mu byla dost pokřiveným idolem.
,,Tak co, Liss, jaká je velká hra? Máš pro nás něco?"

Arianna z Albrienne - 14. února 2018 20:53

Dluhy kam se člověk podívá

Jsem velmi ráda, že si pan Gachette pospíšil. Lionell mu důvěřoval a já nebudu jednat jinak. Navíc se mnou má muž trpělivost a chápe, že v těchto věcech nejsem zběhlá.

Se zamračeným výrazem procházím smlouvy o půjčkách a skutečně, dlužíme sice stále spoustu peněz, ale jak právník řekl, pouze dobrým rodinám. O to horší se mi situace jeví.

"Takže podle Vás si Lionell půjčil peníze od toho muže...za vašimi zády?"
Pokusím se shrnout situaci pro mě nějakým srozumitelným způsobem.
"Není možné, že by si ti muži pouze vymýšleli? Slyšeli o bratrově zmizení a rozhodli se zkusit své štěstí, jestli jim nějaké peníze třeba skutečně nedám?"
Trochu zadoufám, že bych na ně příště mohla poslat stráže, kdyby měli ještě odvahu se tu někdy ukázat.

Znejistí mě i jeho doporučení, že bych si měla sehnat osobního strážce. Kde na to všechno mám vzít peníze?

Samozřejmě existuje jedna velmi přímá cesta, jak splatit dluhy. Nebo spíš, nechat dluhy splatit někým jiným. Výměnou za rodinné statky a mojí ruku samozřejmě. K tomu se ale zatím uchylovat nechci.

Zhluboka si povzdechnu a promnu si spánky.
"Pane Gachette, pokud bych se rozhodla, prodat některé pozemky, které má rodina vlastní, byl byste mi v tom nápomocný? Dokázal byste obchod sjednat?"
Nejsem obchodnice a když potřebuji rychle peníze, nevidím jinou cestu, než se začít zbavovat rodinného majetku. Pokud si nepospíším, mohla bych nakonec přijít i o dům.

Další možností je požádat o pomoc sestru Marien. Ale to je snad ještě méně přijatelné než myšlenka na sňatek.

Lionelli, proč jsi mě v tom nechal samotnou?

Lisseth - 14. února 2018 21:29

Odpočinek v nedohlednu

"Do toho ti nic není, příteli." upozorním hostinského při zmínce o tom, co mi je nebo není po Lionellovi a jen po něm blýsknu varujícím pohledem.

Divný chlápci?...tady je každej divnej...do háje...
"Nebyl by trochu lepší popis? Divnej je tu každej druhej." dožaduji se trochu lepšího popisu a abych podpořila jeho vzpomínání, vtisknu mu do dlaně pár zlatek.

Trochu jsem doufala, že než se objeví Pavlín, budu mít aspoň pár hodin spánku, očividně jeden míní...
Tak jo, ještě chvíli vydrž, děvče...pak si na chvíli odfoukneš...

Poslouchám mého mladého a poněkud zbrklého přítele, co na mě chrlí informace téměř bez pozdravu. Někdy žvaní až moc a před nesprávnými lidmi.

Počkám ještě, zda-li si na něco nerozpomene hostinský. Ať tak či tak, pak jen kývnu na Pavlína, aby mne následoval nahoru, a to sám. Domýšlí si zas čert ví co a myslí si, že tohle je bůhvíjaké dobrodružství. Mě ovšem připadá, že sme si zadělali na pěkně velký průšvih, alespoň já tedy rozhodně...

"Zavři za sebou." houknu na něj jen, když vejdeme a opatrně se usadím na posteli zády se opírajíc o stěnu, rukou pokynu k žili, aby se posadil.

"Pravda je taková, že vězím až po uši v pěkných sra..., hochu. A jak to tak vypadá, moc legrace to nebude. Na rovinu jo, kdyby mě někdo vlivný nevytáh, asi bych v těch kobkách hnila ještě teď. " na okamžik se odmlčím a trochu pohodlněji se usadím na posteli.

"Něco bych potřebovala, škodnej na to nebudeš, neboj. Potřebuju, aby ses trochu porozhlíd po městě, poslouchal, co se povídá, možná se i poptal, ale opatrně. Lionell Warren, ten šlechtic, co zmizel. Slyšels hostinskýho, už se tu po něm někdo ptal, někdo, kdo je očividně dobře informován.
Nápadně blízko jeho rodiny se pohybuje Kudla a Zuker." ve stručnosti shrnu, co potřebuji a co vím.

"Já jsem teď marná, trochu víc dobitá, potřebuji se trochu dát do kupy, než se do toho pustím sama. Jo a hodila by se mi nějaká dýka, ta má skončila čert ví ke." mrknu pak ještě na Pavlína a vytáhnu z kapsy pár dalších zlatek, které mu podám.

Koukám na něj a čekám, co on na to. Nevím, jestli mě náhodou nepošle do háje. Příliš nejistý podnik, ze kterého kouká víc než zisk pěkný průšvih, ale zatím na něj byl spoleh, tak snad nezklame ani tentokrát. Však ono se pak něco zajímavého taky naskytne, na čem si namastíme kapsy všichni...

Šedá Eminence - 15. února 2018 10:59

Staří známí

Pan Gachett začal sbírat své listiny, mlčky. Jeho aktovka se opět plnila s pouty a řetězy, které svazovaly Warrenovu rodinu... Až po chvíli promluvil.
,,Vaše milosti, jsem právník. Nevím, čeho jsou schopní... někteří lidé. A nevím, jaké jsou jejich motivace. Zabývám se majetkovým a královským právem, nikoliv kriminálním."
Nechal tě zmínit možný prodej vašich rozsáhlých polností, které prozatím ušli exekuci.
,,Vaše milosti, to je přirozeně velmi možné, avšak není to vaše nejsilnější karta, pokud dovolíte takový výraz. Chcete-li slyšet mou nejupřímnější radu... pokud by se vaše rodina rozhodla likvidovat majetná práva pro uspokojení věřitelů, obávám se, že to hlavní co by nakonec zbylo, by byl titul. Avšak,"
Nyní právník zaváhal. ,,Zemský titul a příslušné pozemky, byť chudý a bez skutečné hodnoty... může mít jistou cenu prestiže. Jsou mnozí bohatí nižší šlechtici, kterým pro společenský postup schází patřičné tituly. Vaše milosti, pokud se jeho milost Lionell neobjeví, budete jedinou dědičkou. Vaše sestra se vzdala dědictví. Do nového sňatku odmítla přivést dluhy. A dědičné právo vašich bratrů propadlo, neboť zasvětili své životy rytířským řádům."
Pan Gachett se odmlčel. Nechal svá slova doznít. ,,Vaše milosti, nerad bych předpokládal jakýkoliv... nešťastný osud, pana Lionella, ale právě nyní, jste, dovolíte-li bez obalu, dobrá partie. Dědičný hraběcí titul má velkou cenu... vaše milosti."

Chystal se k odchodu, stejně jako Pavlín.
,,Jasná páka, Liss," loučil se. Škoda, že starý Šupáně nic nevěděl. Nebyl to dvakrát chytrý chlap, uměl si poradit s každou rvačkou, ale s popisem ti nijak nepomohl. Jeho slova o kápích, zbraních a podivných pohledech sedí na většinu obyvatel Katova. Ale domluva s Pavlínem byla o dost úspěšnější. Pořád věřil, že i když se věci obrací k horšímu, velká Liss z toho ještě vymáčkne jmění.
,,Jasně, že zmizel a my nechcem, aby po něm ti dva moc čmuchali," říkal před momentem Pavlín, jako by se pokoušel vypadat, že ví, o čem Lisseth mluví, i když byl úplně vedle. Ale nemá proč to nesplnit. Jak řekl, žádnou vlastní akci s tolika strážemi nezvládne, tak proč nenabrat trochu kreditu u zkušenější zlodějky?
A Lisseth si tak může alespoň na chvilku odpočinout. Její pomlácené tělo už mele z posledního. Mladík zmizí a špinavým okénkem uvidí jeho bandu, vychovanou drsnou školou Katovských ulic. Sehnat dýku a informace pro ně bude to nejmenší... a teď jen nabrat síly.

S trochou štěstí se to podaří i Arianně. Gachett sbalil aktovku a konstatoval klidným a precizním hlasem muže, který udělal kariéru na řešení problémů, které se ho nijak netýkají:
,,Vaše milosti, ujistím se, že po legální stránce budete... finačně stabilní. Jen co se týče legitimního úhlu přirozeně, jen na to mám vliv. Pokud chcete svou situaci řešit, kdykoliv mě kontaktujte. A přemýšlejte o možnostech, které jsem vám předložil. Vaše pozemky mají daleko větší cenu s titulem k nim."
Pak už za ním zapadly dveře, zavřené věrným Alsbornem:
,,Přála byste si poobědvat, vaše milosti? Jeho milost pán ze Sunnings posílá zprávu. Urgentní záležitosti vyžadují jeho pozornost. Velice rád se dostaví zítra k čaji. Své pozdravy posílá i madame De Noire a urozený sir Torrye z Albrienne."
Možná že to není městská smetánka jako Rolainové nebo rody blízké králi... ale jsou to všichni velice bohatí lidé, kteří nezapomínají na své přátele v krizi. Ovdovělá markýza De Noire s nově nabytým bohatstvím, mladý rytíř Torrye, který získal titul i peníze ve válečné kampani...

Lisseth se probudila. Její tělo bylo, jako by právě na něm proběhlo menší tažení. Mohla spát jen hodinu.. ne víc. Nevzpomíná si, že by usínala. Ale někdo jí vyrušil, zaklepal na dveře a bez čekání je otevřel.
Pierre. Starý partner. Víc vrah, než zloděj. Tichý, schopný a zcela a naprosto na prodej pro nejvyšší nabídku. I tak, vzájemná spolupráce byla velmi... úspěšná, naposledy.
,,Potkal jsem ty haranty, co se za tebou táhnou. Prý sháníš něco ostrého?"
Řekl s úsměvem a zabodl vcelku kvalitně vyhlížející dýku do malého stolku v pokoji. Až po svém vstupu si všiml, v jakém jsi stavu. Už se tolik nezubil.
,,Ty teda vypadáš. Jsi jak vápno. Mám někoho poslat pro Kosmova?" zmínil jednoho z mastičkářů, které vyžadovalo rizikové místo jako je Katov.

Arianna z Albrienne - 15. února 2018 11:51

Titul a ruka k tomu

Hledím na muže před sebou a je pro mě těžké se nemračit. Samozřejmě jsem tohle očekávala. To ale nic nemění na tom, že se mi nelíbí představa, že se vdám jen proto, abych zachránila pár mizerných pozemků.
Na druhou stranu má Gachette pravdu, pokud by mi nakonec zbyl jen dům a titul, stál by o mě ještě vůbec někdo? Pronajaté pozemky jsou navíc v téhle chvíli mým jediným zdrojem příjmů. I když skoro všechny peníze, které takhle vydělám jdou na umoření dluhů.

S tichým povzdechem přikývnu, abych mu dala najevo, že s tímhle řešením situace jsem srozuměná. Zůstanu sedět a sleduji, jak muž odchází.
Alsborne vstoupí do pokoje a já chvíli mlčím, než mu odpovím.
"Nemám moc hlad, ale ať mi Anna připraví trochu vývaru."
Poručím si a vstanu.
"Doufala jsem, že mě hrabě ze Sunnings přivede na jiné myšlenky, co se dá dělat. Zítra je taky den. Pošly ale vzkaz madame De Noire, lady Santine a slečnám Amelii a Louise. Všechny bych je ráda pozvala na odpolední posezení." Doufám, že mi přítelkyně pomohou trochu se rozptýlit.
"A Sira Torrye, vzkaž mu prosím, že by mi bylo obrovským potěšením, kdyby mě pozítří doprovodil na tu zahradní slavnost, kterou pořádá lord Saard."

Chtěla bych veškeré své síly upnout na hledání svého bratra, ale vím, že to není možné. Je pravděpodobné, že dřív nebo později budu muset pana Gachetta poslechnout. Chci na to být připravená a pro jistotu začnu rozhazovat sítě už nyní.

Budu prostě dál dělat to, co mi jde nejlépe. Udržovat dobré vztahy se zámožnými rodinami Celestionu a doufat, že se mi Lionell vrátí. Jen doufám, že investice do té zlodějky nebyla zbytečná.

"Počkej ještě, Alsborne." Zavolám na komorníka. "Pan Gachette mi doporučil, abych si pro všechny případy našla někoho, kdo bude hlídat mojí bezpečnost. Myslíš, že bys se svými kontakty dokázal najít někoho důvěryhodného a spolehlivého, kdo bude budit dostatečný respekt a přitom mi nebude dělat ostudu? Zamysli se nad tím, prosím."
S těmi slovy mávnutím ruky pošlu komorníka pryč.

Lisseth - 15. února 2018 16:12

Nečekaná návštěva

"Hmm." zabručím jen na takřka nicneříkající popis těch tvou. To mě taky mohlo napadnout...no co se dá dělat...

"Co? Ne...vlastně...dělej, co umíš." protočím trochu oči v sloup. Pavlín je sice snaživý, ale moc důvtipný tedy ne. Pochopil to vše po svém. A možná, že je to tak lepší, kdyby ho náhodou někdo zmáčknul, moc moudrý z toho pak nebude. Zkrátka čím míň ví a rozumí, tím míň toho může vyžvanit.
Však uvidíme, s čím přijde...

Když zmizí, propadnu se do bezesného spánku, který snad víc připomíná bezvědomí. Stále mi však není dopřáno kýženého klidu. Klepání na dveře a rázné kroky, vytrhnou mne z tohoto stavu.
Měla bys zamykat... prolétne mi hlavou, když bez vyzvání vstoupí Pierre.
Nebylo by lepší příležitosti, jak se mne zbavit, než teď...

Vytáhnu se do sedu a zády se zase opřu o stěnu. Musím se přitom kousnout do jazyku, abych neskučela bolestí a zachovala tvář, což se mi ovšem očividně příliš nedaří.
"Jo, díky." kývnu jen.

Nevím, proč posílali zrovna jeho. Je mi trochu proti srsti, že mne vidí v takovémhle stavu víc lidí, než by mi bylo milé. To to taky rovnou moh nechat vybubnovat na náměstí...
Ráda bych ho odbyla, že mi nic není. Že si své bolístky zvládnu lízat sama, ale opak je pravdou.
Potřebuješ se dát do kupy, není čas na hrdinství...odlož na chvíli tuhle tvář...

Chvíli váhám s odpovědí. Přiznat slabost není úplně příjemné a leckdy ani ne příliš bezpečné. Vždyť nemusíš nic přiznávat, stačí jeden letmý pohled a každý vidí, jak na tom jsi...do háje...
Opřu hlavu o stěnu a na okamžik zavřu oči.
"Jo, asi se mi jeho služby budou hodit." přitakám nakonec ne příliš ochotně.
"Budeš mi mezitím dělat společnost?" zeptám se pak ještě s myšlenou na to, vyptat se jej na poslední dění.

Šedá Eminence - 15. února 2018 19:36

Plánování, odpočívání

Alsborne úslužně přikývne. ,,Jak si přejete, vaše milosti." Chystá se k odchodu, ale když se Arianna zmíní o její bezpečnosti, zvedne hlavu a zableskne se mu v očích. ,,V rámci této domácnosti se nemáte čeho bát, vaše milosti, o tom vás mohu ujistit. Přirozeně, udělám co je v mých silách, ale spolehlivost je drahá záležitost. Možná, že některý z rytířů, kteří spadají do držav vaší milosti by bylo vhodných... ač pokud vím, ti kteří nejsou zaměstnáni správou země odtáhli s Jeho Veličenstvem. Nikdy bych si nedovolil šířit zvěsti... ale prý Jeho Veličenstvo potřebuje každého muže."
Otočí se k odchodu. ,,Udělám, co bude v mých silách."
Jediná povinnost, která teď zbývá, je počkat na posilující vývar a připravit se na odpolední sešlost urozených dam.

Jedna velmi neurozená dáma na moment čekala, když se jeden velmi neurozený gentleman, který za peníze zabíjí jiné, povětšinou urozené gentlemany, rozhodl poslat jí pro felčara. Předtím ještě na Lisseth mrkl a zasmál se.
,,Nevypadáš, že bys právě teď zvládla společnost! A měla by ses konečně rozhodnout, jestli jsme známí nebo spolupracovníci, jen abych věděl, jestli tě mám svést nebo zabít," zažertuje... alespoň snad. Ale směje se. A zmizí pro felčara. Dovede být diskrétní, když chce, ale většinou dovede být spíš otravný.
Brzy se vrátí, nejspíš po někom poslal zprávu. Tentokrát za sebou zavře dveře a tváří se poněkud vážněji, ale nedokáže se trochu nepošklebovat.
,,Tak co, Liss? Nejspíš mu to bude chvilku trvat, má toho teď hafo. Cos podělala? Nebo ses takhle nechala zřídit jen tak pro zábavu?"
Arogantní, ale užitečný. Musí mít nějakého předka šlechtice, není možné aby dokázal být tak plný sám sebe bez kapky modré krve.

Lisseth - 15. února 2018 20:37

Jeden milý gentleman

"Pokud bych si mohla vybrat, tak dám přednost té první variantě, ta druhá už se málem povedla jiným." ušklíbnu se. Je s podivem, že dnes mi jeho vtípky a narážky moc nevadí, možná jen proto, že jsem příliš unavená. Upřímně tedy doufám, že to vtípky jsou, protože kdyby chtěl, neměl by se mnou moc práce.

"Mám jen talent udělat si "přátele" na těch správných místech, jen jsem trochu šlápla vedle. Ono se to ještě nerozneslo? Jo a krom toho mě strašně baví nechat si zpřelámat všechny kosti v těle." odpovím tak nějak neutrálně a pak pokračuji dál trochu vážnější notou.

"Má toho hodně? Copak se děje? Stráže prej na každým kroku, nějak se činí ne? Uniklo mi něco za těch pár dní, co jsem byla mimo? Od Pavlína se toho jeden moc nedozví, leda tak jakou cetku někde sebral." zkoumavě po něm kouknu. Divila bych se, kdyby nevěděl o posledních událostech, o tom, co se šušká a možná bych se ani nedivila tomu, kdyby ve zmizení Lionella měl prsty zrovna on, pokud by někdo dobře zaplatil, neváhal by.

Šedá Eminence - 16. února 2018 14:15

Útěchy

Pierre pokrčí rameny. Jeho stráže nijak nezajímají, on si poradí s čímkoliv... alespoň tomu věří.
,,Šerif se zkrátka zbláznil. A všechny zúčastněné to stojí mnoho životů. Jako by se za něčím honil. Všichni po sobě teď pokukují, aby zjistili, kdo ho tak strašně nasral. Možná mi někdo zaplatí, abych se ho zbavil, ale do té doby to není můj problém. Víc strážných znamená víc potyček, víc zraněných a větší napětí. Nějak zkrátka nehraje štěstí... teda, krom Kosmova, ten vydělá na každym polomrtvym kterého mu tam donesou. Starej parchant, ale ví co dělá. Dokázal by vzkřísit mrtvého."
Pierre pokračuje, mluví o několika zlodějích, které zabili v pouliční rvačce, o kapsáři, kterého chytil jeden ze šerifových poručíků ve Vrchovicích a zpřelámal mu všechny kosti v rukou, takže ten nebožák je teď doživotně zmrzačený. Zmíní se o několika oběšeních, které proběhli v dnech, kdy byla zlodějka zavřená v kobce.
Nikdo z postižených není významný. Všechny velké katovské ryby, až na tebe, jsou jak se zdá bez újmy. Ale to neznamená, že se nic neděje. Někteří překupníci si sbalili svých pět švestek a odtáhli do bezpečnějších měst, alespoň na chvíli. V celém podsvětí vládne atmosféra abnormální nenávisti a nedůvěry. Říká se, že sám Lišák hledá krysu, která udává šerifovi. Všichni se pokouší zjistit, co to do šerifa vjelo. Prý se to nelíbí dokonce ani městskému správci a cechům, kteří ne vždycky hrají podle právních pravidel.

Ubíhá čas. K Lisseth se dostaví Kosmov a ujistí jí, že i když má pěkně pochroumaná žebra a odporné podlitiny, měla by být v pořádku, pokud se bude šetřit.
K Arianně se dostaví Madame De Noire a mnohé přítelkyně na čajových dýchánek. Temperamentní vdova se k mladé šlechtičně vrhne se slzami v očích už ve dveřích salonku. Dorazila první.
,,Och, drahoušku, slyšela jsem, že se nebohý Lionell pohrešuje! To je tak strašná zpráva! A ještě ve vaší situaci! Kdybys cokoliv potřebovala, drahá, neboj se na mě obrátit!"
Madame De Noire dokáže být podivnou patronkou. Je to markýza, tedy dle šlechtické hierarchie je jí Arianna podřízena a musí jí prokazovat úctu, avšak Madame De Noire, která je na veřejnosti považována za tajemnou, svůdnou a možná i nebezpečnou, se v soukromí někdy chová až mateřsky. Nemusí to být na škodu... je bohatá a nemá dědice.
I tak, mnozí šlechticové jí považují za ženu bez charakteru a opovrhují jí. Nedá se jí ale upřít šarm a schopnost zcela ovládnout jakoukoliv situaci.
Brzy začnou dorážet další dámy, aristokratky ze starých rodů, specialistky na pomluvy a tiché soudy. Všechny ti vyjádří své starosti o Lionellovo zdraví ještě před tím, než služka stihne servírovat čaj. I tak, čas plyne daleko příjemněji v jejich společnosti.

Milou společností se ukazuje i Pierre. Kosmov přišel a odešel, dal zlodějce jakýsi bylinný likér na bolest a s úsměvem upracovaného doktora jí popřál brzké uzdravení.
Po jeho návštěvě Pierre už příliš do pracovních záležitostí nezacházel. Zaklaply se za ním dveře, odešel před prohlídkou. Nemusela to být diskrétnost, spíš musel řešit některou ze svých osobních záležitostí. Vrátil se, zrovna když se zlodějka dooblékla a schovala své pomlácené tělo. Vešel dovnitř opět téměř bez zaklepání a bez zájmu o cizí soukromí a jen si bolestně povzdechl.
,,Ach jo, jdu pozdě! Už jsi se oblékla," řekl a ušklíbl se, spokojený, že si může dovolit flirtovat, protože s Lisseth právě nespolupracuje a může se nechat rozptýlit.
Je příjemnou společností ať už se Lisseth rozhodne jeho výpady přijmout nebo zůstat neutrální.

I Arianna se ocitla v laskavé společnosti. Dýchánek byl čistě společenskou událostí, nebylo příliš mnoho co rozebírat, ale mladá šlechtična měla společnost a návštěvnice se vyhnuli všem bolestivým tématům jako byly především peníze. Byly překvapivě ohleduplné, ač slečnám Amelii a Louise bránil jejich nižší šlechtický stav.
Brzy se odebraly k odchodu, všechny plné úsměvů a podpory, která ale není za jediný groš, zvlášť jedná-li se o zachování prestiže. Jen Madame De Noire si při odchodu raději povzdechla a lítostivě zavrtěla hlavou.
,,Drahá Arianno, je to strašné, že se pohřešuje Lionell. Řekla bych, že nebyl dost opatrný. To je v tomhle městě velmi nebezpečné," řekne, tajemně a zamyšleně, téměř nepřítomně.

Arianna z Albrienne - 16. února 2018 18:08

Čajový dýchánek

Čajový dýchánek splnil všechna má očekávání. Znám všechny tyhle ženy velice dobře a vím, jak ostré dovedou být. Dnes mi ale všechny projevují sympatie a nabízejí svoji pomoc.
Nejvíc si samozřejmě cením účasti Madame De Noire. Nikdy se ke mě nechovala povýšeně a spíše se mi od ní vždy dostávalo přátelských rad.

Samozřejmě přijde řeč i na Lionella, ale všechny ženy mají dost rozumu aby se vyhnuly tématu peněz. Nakonec se stejně řeč stočí na drby a já si poslechnu pár pikantních klevet. Pomůže mi to alespoň na chvíli zapomenout, v jakých nesnázích se nacházím.

Je mi jasné, že zítra, až budou sedět v salonku nějaké jiné dámy, tak to budu já, koho budou přetřásat. Ale dnou jsou to mé přítelkyně a já jsem za to ráda.

S úsměvem dámy vyprovodím a když Madame De Noire zmíní, že Lionell nebyl dostatečně opatrný, jen lehce pozvednu obočí. Mohlo by to znamenat cokoliv, a taky by to nemuselo znamenat vůbec nic. Nemělo by mě to překvapovat. Zdejší dámy si rády hrají na tajemné a ani já nejsem výjimkou.

Rozloučím se s nimi a vrátím se do salonku. Dopíjím už chladnoucí čaj a zamyšleně se dívám z okna.
Co tím sakra myslela?

Lisseth - 16. února 2018 19:49

Poslední novinky

Poslouchám Pierra a z informací, které dostávám, snažím se vytáhnout cokoliv, co by mi mohlo býti snad i jen malým vodítkem k Lionellovi. Není se ale čeho příliš chytat. Nic příliš zajímavého. A pokud by náhodou věděl něco víc, jen tak mezi řečí to jistě nezmíní.

Šerifivo běsnění těžko lze nějak spojovat s jeho zmizením, i když je více než podivné. Nemohu se ovšem zbavit pocitu, že na Lionellovu zmizení bude něco víc než jen pouhé dluhy. Proč by se kdo koneckonců zbavoval toho, co mu celkem poctivě splácí...spíš by mne zajímalo, co jsou zač ti dva, co se na něj i na mne ptali...

Z přemýšlení mne vytrhne až příchod felčara. Na jeho doporučení jen tiše přikyvuji, ovšem s tím šetřením to nemohu moc zaručit. Klid si dopřeji tak akorát dnes, víc si ho nemohu jaksi dovolit a už i za tohle prodlení mám trochu výčitky.

"Věř mi, že dnes by to za nic nestálo. O nic jsi nepřišel." odpovím mu s úsměvem.
Chvíli váhám, jestli se mám vyptávat dál. Nevím, koho si mohu dovolit do toho zatáhnout a komu důvěřovat. Instinkt a stará dobrá zkušenost radí samozřejmě nevěřit nikomu, jenže bez informací a vyptávání se nikam nedostanem. Ach jo...do čeho ses to Lionelli zamotal...

"Slyšels o zmizení toho mladého Warrena?" prohodím nakonec jen tak, snad aby jen řeč nestála a kouknu po něm, i když je to dobrý hráč, zajímá mne jakákoliv reakce.
"Nebo se snad všichni ve městě zbláznili. Možná by bylo bezpečnější na chvíli změnit lokál, než se to všechno zase trochu uklidní." pokračuji pak dál.

Natáhnu se na postel a čekám, zdali se dozvím ještě něco zajímavého nebo vůbec to, čím jsme si zasloužila tohle jeho dobrodiní.

Šedá Eminence - 16. února 2018 21:19

Večerní náznaky

Pierre pokrčí rameny, zřejmě ho zmlácené tělo Lisseth tolik neodrazuje. Když zmíní Lionella zamračí se, ale nevypadá příliš moudrý.
,,Warren, Warren. Ten zadlužený? No, tomu se nevyplatí zmizet. Rozlobí hodně šlechtických rodin. Možná dostanu kontrakt na jeho hlavu, abych ho našel a dovedl k řádnému placení. Ale je to zvláštní, pokud vím, Warrenovi bývali docela významní. Kdyby se někdo z nich ztratil, jen tak by se to pod kobereček nezametlo."
Pojednou vzhlédne a na moment vypadá, že si snaží rozpomenout.
,,Poslyš, to je ti docela podivná náhoda... Nedávno mi někdo nabídl kontrakt. Nic nespecifikovali, jen že má jít o nějakého mladého šlechtice. Měl jsem příliš mnoho práce a pak mi řekli, že už mou pomoc nepotřebují. Uznávám, ve městě je mladých šlechticů spousta, ale i tak. Bohužel ti toho moc říct nemůžu. Neznal jsem žádná jména, ani kolik mi chtěli dát, proto jsem to taky nepřijal. Nic to není, nejspíš."
Z Pierra další informace nevypadnou. Chvíli rozvíjí domněnky, ale všechno jsou to jen prázdná jména, koneckonců, možná to ani nebyl Warren o koho šlo. Rodiny mají různé křivdy a pomsty, které řeší pomocí nájemných vrahů.
Pierre chvíli mlčí ale pak se ušklíbne. ,,Nezní to tak špatně, vypadnout do nějakého pěkného zapadákova, obrat je o poslední groš a vrátit se, až se šerif uklidní nebo až ho cechy vyhodí oknem. Ale ne pro mě. Nechci ztratit známý."
Tímto Pierre uzavírá. Stěží z něj půjde získat další informace. Ještě chvíli si s Lisseth povídá, nejedná se o nic důležitého, ač se řeč občas stočí k práci, nic nového se Lisseth nedoví. Když se venku začne stmívat, Pierre se s úsměvem rozloučí, noc je jeho živel, neplánuje jí jen tak prokecat, zvlášť když ve stavu Lisseth je šance na trochu lásky docela nulová.

K večeru se chýlí i v sídle Warrenů. Objeví se Alsborne a sdělí její milosti, že sir Torrye jí doprovodí velice rád a vyřizuje svou starost o život jeho přítele, Lionella Warrena. Společenská fráze nejspíš. Novinky se šíří rychle, ale jak se zdá, většina lidí už nad nebohým šlechticem zlomila hůl. Není lepší město, ve kterém se nechat zabodnout v temných uličkách, než Celestion. Když Alsborne předává tuto zprávu, kterou sir Torrye bere jako hotovou věc, vypadá ve své netečnosti téměř melancholicky.
,,Vaše milosti, nenechte malověrné nahlodat vaší rozhodnost. Jsem si jist, že jeho milost bude brzy nalezena."
Odkašle si a chvíli se tváří provinile, ale jen tak moc, jak pronikne jeho osobností dokonalého osobního sluhy a komorníka.
,,Vzhledem k tomu, že vaše milost mě požádala vyhledat pro ní případnou vhodnou ochranu, využil jsem příležitosti, abych se pokusil získat nějaké informace o zmizení jeho milosti. Nic, vaše milosti, ale i to dokáže mluvit."
Na moment váhá, jen nerad přiznává, že nebyl vždy nedostižným a pečlivým sluhou a že má zkušenosti co se týče i jiných věcí než organizace domácnosti.
,,Vaše milosti, mohu-li si dovolit domněnku, je to až podezřelé. Zmizí-li šlechtic, i šlechtic v... obtížné situaci, jisté známky prosáknou. Nebudu špinit ovzduší slovy, ale někteří charakterové se rádi chlubí. U vetešníků a v zastavárnách mohou se objevit známé předměty. Nedovolil bych si nic předpokládat, vaše milosti, ale určité znaky jsou očekávatelné, avšak nyní..." Jako by se mu zadrhl hlas. ,,Vaše milosti, pokusím se hledat dále, protože, dovolíte-li osobní názor, odmítám věřit, že se jeho milost jen tak ztratila z povrchu zemského. Ale musím vaší milost prosit, aby nenechala tuto záležitost příliš jí obtěžovat. Jsem si jist, že se jeho milost objeví."
Obrátí se k odchodu. ,,Řeknu Anně, aby vám připravila lože, vaše milosti," dodává ještě znovu s plně nabytým klidem ve dveřích.

Arianna z Albrienne - 16. února 2018 21:52

Zasloužený odpočinek

S nehybnou tváří si od Alsborna vyslechnu zprávy.
Ne. já se skutečně ve svém přesvědčení zviklat nehodlám.
Nijak mě ale nepřekvapuje, že většina lidí už Lionella pohřbila, a považují to za hotovou věc.

Šlechtici se navzájem všeobecně příliš v lásce nemají. Usmívají se na sebe, radostně se zdraví a navzájem si přejí jen to dobré. Když ale zajdou za roh, všechno se změní. A nejde jen o mé "přítelkyně" i muži jsou takoví.
Dávno jsou pryč časy, kdy bych věřila, že někomu z nich skutečně záleží na mých pocitech. Nebo, že sir Torrey kdy Lionella považoval za svého přítele.
Přesto se to hezky poslouchá.

Ani tohle uvědomění mě však neodradí od rozhodnutí, dát mu šanci. Takoví jsou všichni, tak proč si vybírat. On je alespoň hezký.

"Děkuji, Alsborne."
V hlase se mi ozve vřelost.
"Já nepochybuji o tom, že je Lionell stále naživu. A takovéhle zprávy mě jen utvrzují v tom, že to nesmím vzdát. Až se bratr vrátí, nenalezne dům v troskách. I kdyby to znamenalo, že se budu muset provdat, tak rodinný majetek a jméno ochráním."

Odložím šálek a zvednu se.
"A s nalezením osobního strážce nemusíš nijak spěchat. Hlavně ať je spolehlivý."
Ujistím komorníka a vydám se do svého pokoje.

Alsbornovo ujištění mě skutečně částečně uklidnilo. Věřím mu, protože vím, že má s takovými věcmi zkušenosti. A také by mi nikdy nelhal. Pokud by se domníval, že Lionell už skutečně není mezi živými, řekl by mi to. Tím si jsem jistá.

Dnešní noc se možná konečně trochu vyspím.

Lisseth - 17. února 2018 10:16

Nic není náhoda...

"Hmm, říkala jsem si, že dluhy jsou nesmyslným důvodem proto, aby zmizel." pronesu tiše v zamyšlení spíš jen tak pro sebe a pak dál poslouchám. Lehce zpozorním, když se zmíní o tom, že před nedávnem mu nabídli zakázku na mladého šlechtice. Trochu se zamračím při zmínce o tom, že snad jednou bude jeho úkolem přivést mladého pána k placení, ale nahlas nic neříkám, i když se mi na jazyk derou varovná slova.

Náhoda?....na náhody nevěřím, příteli...ve městě je sice mladých šlechticů spousta, ale zmizel jen jeden...žádná jména, žádné konkrétní nabídky...zdá se, že za sebou někdo umě zametal stopy...anebo ti Pierre neříká vše...no však ty jemu taky ne...nebylo by se čemu divit... nahlas ovšem zatím nic neřeknu.

"Děkuji za společnost." loučím se s ním. Ve chvíli, kdy za ním zapadnou dveře, vstanu a zamknu o další návštěvy, co vstupují bez vyzvání už vážně dnes nemám zájem. Seberu dýku zabodnutou do stolku, zkusmo přejedu její ostří a schovám ji pod polštář. Zvyk je železná košile a opatrnosti není nikdy nazbyt.

Pak se natáhnu. Ještě chvíli hledím zamyšleně do stropu a probírám v duchu vše, co zatím vím a všemožně kombinuji. Pak si jen přitáhnu přikrývku těsněji k tělu zavřu oči. Dnešní noci hodlám se oddávat jen snění a odpočinku o žádná malá noční dobrodružství nemám zájem. Však Pavlín se může taky trochu snažit a ukázat co v něm je. Jen aby všechno ještě víc nezmotal...

Šedá Eminence - 17. února 2018 21:24

Špinavé ráno

Přešla noc a vyšlo slunce. Opět se zazářili všechny odpornosti a neřesti, které mohl Celestion nabídnout. O většině z nich naštěstí neměla lady Arianna žádné tušení. Noc byla klidná, alespoň jednou se snad mladá šlechtična vyspala slušně.
Do ložnice plné letitého a kvalitního nábytku se skrz generace děděné záclony nedostane ani jediný paprsek. Šlechticové nemusí kupovat nové věci... ale o to víc bolí prodávat ty staré. Nejspíš služka jemně zaklepala na dveře ložnice a vstoupila.
,,Dobré ráno, vaše ctěná milosti," pozdraví tiše, uctivě, možná trochu nervózně. Služebnictvo má Warrenovu rodinu rádo. Mnozí pamatují lorda Edmunda a proto se mnozí trápí ztracením Lionella Warrena. Nesmí však nechat své starosti zabránit jim ve vykonávání svých povinností. I tak, vypadá to, že poslední, kteří věří v to, že je Lionell naživu, jsou Alsborne a lady Arianna.

A zlodějka, která měla o dost méně příjemné vstávání. Rozbolavělé tělo, každá rána a modřina se po pořádném spánku snad ozývá tisíckrát hlasitěji. Na stolku tinktura od doktora, která snad zlodějce uleví.
Navzdory bolesti by to nemuselo být tak strašné. Už není k smrti vyčerpaná a na pokraji fyzického zhroucení. Což je důležité, má hodně práce. Ale snad ještě den či dva vzpamatování budou možné. Pavlín se určitě brzy objeví s novinkami. A možná že i Pierra by bylo možné přesvědčit, aby pomohl, ale ten většinou naslouchá jen penězům... i když žena může dokázat zázraky.
Do malého pokoje se vkrádá světlo skrz špinavé okno. Postel je sice nepohodlná, ale ve srovnání s chladnými kameny kobky je požehnaně měkoučká a teplá. Dveře jsou zamčené, venku se možná vraždí, ale dovnitř by se dostal jen opravdu odhodlaný rušič klidu a i ten by si nejdřív musel poradit s nevrlostí hostinského, který, když se naštve, budí respekt i u největších rváčů. Pod pultem rezavý meč, spíž ocelový obušek.

Ale zlodějka bude muset vstát. Den pro ní má přichystáno mnoho, i ten nejběžnější. I mladá šlechtična má před sebou povinnosti. Po snídani musí napsat a odeslat mnoho společenských i pracovních dopisů, musí odpovědět na nejrůznější dotazy a vyslat Martina na běžné pochůzky. S trochou štěstí jí neočekává žádné nepříjemné překvapení... žádné drzé lupičky v salónu, žádní hromotluci přede dveřmi.
Po obědě se dostaví slíbená návštěva lorda ze Sunnings... a s trochou štěstí se během dne objeví nové informace o Lionellovi. Je třeba udržet domácnost v jednom kuse. Zlodějka Lisseth snad přinese v nejbližší době nové informace. Alsborne se určitě také v každé volné chvíli bude snažit zjistit co může, se svým vlivem mezi služebnictvem mocných.

Mocní a nemocní, zlodějka byla donucena vstát, protože se objevila parta Pavlína a to by mohlo znamenat novinky. Snad si s ním sedla nad mastnou a blíže neurčenou snídani v hostinské místnosti, snad s ním jednala ve větším soukromí pokoje, Pavlín se přizpůsobil prostředí. Tak nebo tak, začal potichu a sypal ze sebe informace, které posbírala pouliční parta. Kousíčky skládačky v nepřeberném množstvím. Ale mezi vším tím nevýznamným by mohla být zrnka informací.
Mluví o popravených dnešního rána. Kazatel, který prý pobuřoval a vyvolával vzpouru, jeho slova byla kacířstvím a narušoval veřejný pořádek. Lupič, který zabil několik stráží při útěku a který přepadal měšťany v uličkách. Žena, která musela někoho rozčílit, protože za věci tak běžné, jako je nevěra a prostituce už se snad ani nepopravuje.
Opravdu se snažil najít co nejvíc informací a možná si při tom i trochu přivydělal. Dostal se v noci i do Stříbřin a chvíli sledoval několik šlechticů, kteří v nočních hodinách spěšně kráčeli ulicemi, ale nic dalšího neviděl. Zaujalo ho, že nikde nevisí žádné prohlášení o zmizení lorda Warrena a že o tom žádný hlásný nemluvil. Chvíli sledoval dům Warrenů, ale noc byla klidná a jediné co považoval za podezřelé, byl jeden postarší muž, který se z domu vykradl uprostřed noci, ztratil se a pak se za se vrátil, ale vypadal na člena domácnosti.
Říkal také, že se on a jeho hoši dostali k vězení, ve kterém byla většina chátry a průměrní dlužníci. I když pochyboval, že by šlechtice zavřeli tam, uplatil jednoho z chudáků trochou jídla a ten jim řekl, že nikoho takového tam neviděli.
Pokusil se dostat ke královskému hradu, kde bylo docela rušno, ale dřív než mohl zjistit, co se děje na nádvořích, všimli si ho a vyhnali ho, měl štěstí, že mu nezlámali všechny kosti v těle.
Tím Pavlín zakončí a zvědavě hledí na Lisseth. Očekává spíš seřvání než pochvalu, protože se mu vždycky dostávalo spíš toho prvního, ještě s nějakým pořádným seřezáním. Teď už se umí rvát, přirozeně a zná spoustu odporných triků, ale přesto zvyky umírají pomalu.

V sídle rodu Warrenů k snídající lady přijde se svým naprosto neutrálním výrazem Alsborne.
,,Přeji vám dobré ráno, vaše milosti. Omlouvám se, ale stále žádné nové zprávy," zodpoví nevyřčenou otázku. ,,Ač se pokouším jak mohu. Mezitím mi dovolte zmínit návštěvu pána ze Sunnings, který dorazí k čaji kolem třetí hodiny odpolední. Pokud si přejete, můžu vyslat Martina a pozvat kohokoliv dalšího, koho si budete přát. Přirozeně, chápu, chcete-li s ním mluvit pouze v jeho společnosti. A pokud nebudete mít dalších přání, vrátím se ke svým povinnostem," dokončuje. Poslední dobou se zdá být emotivnější, než si ho pamatuješ, to jest vůbec projevuje emoce. I teď je v jeho hlase slyšet jemný náznak zklamání, že se stále neobjevily nové informace o zmizení Lionella.

Arianna z Albrienne - 17. února 2018 21:54

Nedočkavá

Otevřu oči a hledím k temnému stropu. Služebná mě probudila ale já bez pohnutí ležím a čekám, až roztáhne závěsy na oknech. Pokouším se zachytit ten prchavý pocit z posledního snu. Mám pocit, že jsem Lionella hledala i ve svých snech. Byla jsem tak blízko. Ve snu jsem přesně věděla, kde ho najdu. Ten triumfální pocit se ale vytrácí stejně rychle jako detaily mého snu.

Do pokoje pronikne denní světlo a já se s povzdechem na posteli posadím. Sice jsem ve svých snech pátrala po svém bratrovi, pro jednou to ale nebyly noční můry a já se celkem dobře vyspala.
Vyklouznu z postele a s pomocí služebné se obléknu a upravím. Dáma musí být vždy dáma. Ať je v jakékoliv situaci, nesmí zapomínat na své postavení. I kdybych byla na konci svých sil, topící se v depresi, nikdy bych ze svého pokoje neodešla řádně upravená.

Snídám vejce na měkko s toustem a upíjím k tomu hořkou černou kávu, když do místnosti vstoupí Alsborne. Srdce mi poskočí v naději, že snad nese nějaké nové zprávy. Zřejmě je mi to patrné ve tváři, protože mi komorník sdělí, aniž bych musela něco říct, že o Lionellovi stále nic neví. S lehkým pokývnutím hlavy tuhle "novinku" přijmu. Musím být trpělivá. Ať už se mu stalo cokoliv, nakonec nějaké zprávy prosáknou.

"Není třeba. Chtěla bych být s lordem ze Sunnings o samotě."
Odmítnu jeho návrh abych na odpolední čaj pozvala i další hosty. Upřímně mě překvapilo, že právě lord ze Sunnings zatoužil po mé společnosti. Znám všechny místní šlechtice a řada z nich se mi už dvořila. On ale nikdy zájem neprojevil. Tím spíš jsem z posezení nervozní.
"Můžete jít Alsborne. Pokud by mě někdo hledal, budu v pracovně."

Mávnutím ruky pošlu majordoma pryč a v poklidu dojím snídani. Poté se odeberu do pracovny. Původně otcové, později Lionellova, teď moje.
Naliju si z karafy trochu vína a usadím se za stůl do pohodlného křesla. Lehce zoufale se podívám na hromadu pošty a jiných lejster, která už leží nachystaná na stole. Upiju víno a dám se do práce.
Bude trvat celé dopoledne než se tím prokoušu. Světlou stránku to ale má. Alespoň nemusím myslet na bratra.

Lisseth - 17. února 2018 23:03

Nový den

Dnešní probuzení bylo rozhodně příjemnější než to včerejší, i když je stále stejně bolestivé. Nejraději bych zůstala bez hnutí ležet a všechno to zaspala. Jenže na to není čas, tak sebou koukej hnout...
Zatnu zuby a pomalu se nejprve posadím. Sáhnu po lahvičce od doktora a pak se pomalu ustrojím a několika ještě stále poněkud opatrnými cviky rozhýbu ztuhlé tělo, které proti takovémuto zacházení citelně protestuje. Času pofoukat si svoje bolístky budeš mít ještě dost...teď do práce...

Sejdu dolů do lokálu, abych se nasnídala. Hostinského pozdravím jen letmým kývnutím hlavy. Není potřeba nic říkat, snídaně mi za chvíli přistane na stole. Hostinský dobře ví, co je třeba, aniž by bylo třeba ztrácet slova.

Nad snídaní vyslechnu zatím vše od objevivšího se Pavlína. Jen tiše přikyvuji hlavou a snažím se alespoň trochu si to všechno srovnat v hlavě, alespoň trochu porozumět. Ovšem zatím mám jen pocit, že se ještě více ztrácím. Celé mi to nedává smysl anebo mi něco uniká.

Hmm, to sme se moc daleko nedostali, ale díky." pronesu v zamyšlení, když dokončí svůj raport. "Uši nastražené a oči stále dokořán, informace mají cenu zlata." mrknu na něj, abych jej povzbudila.

"Přeci se po něm nemohla slehnout zem, do háje. Nikdo nezmizí jen tak." procedím pak tiše mezi zuby. Copak si čekala, že to bude tak jednoduché?...že se bude stačit párkrát zeptat?...dobře víš, že to takhle nechodí...

"Trochu se porozhlédnu po městě." kouknu po Pavlínovi. "Potřebuji si promyslet, co dál." dodám pak ještě a pomalu se zvednu od stolu.
Chci se trochu porozhlédnout, trochu si pročistit hlavu, a tak trochu doufám, že mne něco napadne. Asi bych se taky měla ukázat u mladé slečny, aby si nemyslela, že jsem jí jen zdrhla s penězi. Jo a co jí chceš říct?...však se ještě uvidí a snad by nebylo od věci položit jí ještě několik otázek...bude lepší, když uvidí, že to myslím vážně, nestojím o to, mít za zadem ještě nějaké její poskoky...

Šedá Eminence - 18. února 2018 15:35

Pletichy a informace

Mladá šlechtična pokračuje v práci a snad se alespoň trochu rozptýlí. Většina z dopisů je buď zdvořilostních nebo se týkají majetků rodiny Warrenů. Nic, co by bylo třeba skutečně řešit, avšak je třeba odpovědět s patřičnou zdvořilostí, popřípadě schválit další kroky. Úmorná a nudná činnost, neboť většina frází se opakuje v každém dopisu, změní se pouze jména, tituly a konkrétní fakta.
Když se přiblíží jedenáctá, objeví se Alsborne a oznámí polední jídlo, Arianna poobědvá jak si přeje, ač možná stále nemá na jídlo pomyšlení.
Služky připraví modrý salonek, který je nejpříjemnější a nejkomornější, ale také protože po včerejších návštěvách musel být přijímací salon pečlivě uklizen a vyvětrán, teprve dnešního rána byl pobyt v něm snesitelný.
Nezbývá než čekat, až se dostaví Damien ze Sunnings.

Zlodějka, která vyrazila na obhlídku města, zatímco parta mladíků Pavlína se nejspíš vydala krom informací obstarat taky něco na vyžití, nemá takový klid a nudu.
Lektvar od felčara zabírá, bolest ustupuje a alespoň na chvíli se může soustředit na získávání informací.
Ulice jsou prázdné, nikoliv však klidné. Párkrát se dokonce musela vyhýbat bojovně vyhlížejícím strážím v semknuté ale odhodlané formaci. Jak unikala z Katova, kde stěží může být schovaný jakýkoliv šlechtic, pokud už není pod drnem, situace se ještě zhoršila. Strážní, kteří se rozhlíželi po ulici a odstrašovali pohledem od svých kamarádů, kteří bili nějaké chudáky v rozích a uličkách.
Ale v některých temnějších koutech zahlédla snad tělo, zbavené všeho, co se dalo prodat, možná jen v cárech původní uniformy. Takové výboje a útoky na podsvětí nejsou beze ztrát. A nové stráže stojí peníze. Hodně peněz.
Zlodějka se zkusila nenápadně vyptávat, ale z nikoho nevypadl ani kousek podstatných informací. Ale nemusí se spoléhat jen na instinkty, štěstí a náhodné otázky. V zapadlém a zaprášeném krámku nedaleko Ovocného trhu, který se tváří jako vetešnictví, posedává Oppelheim, nevrlý ale chytrý. Běžný zákazník by nechápal, jak se krámek udrží nad vodou, ale Oppelheim umí sehnat všechno, včetně informací. Navíc je to schopný překupník, který zpracuje i nejpodezřelejší šperky a najde kupce i pro mimořádně vzácné umění.
Po celém dopoledni bezvýsledného pátrání, které mohlo vyvolat mnoho dojmů, ale nepřineslo žádná fakta, je on nejlepší zastávkou. Na příchozí Lisseth se neusměje, ale Oppelheim se nejspíš neusmívá nikdy. Když otevřela dveře, spěšně vzhlédl. Možná s náznakem nervozity... či dokonce strachu? Ale nyní je to opět nemilosrdný obchodník. A Lisseth má, krom svého vlastního, pořád zlato od šlechtičny.
,,Liss. Co ty tady? Už tě přestalo bavit válet se u Rolainů?" zeptá se posměšně.

Rolainové a ani pánové ze Sunnings se příliš neposmívají, snad až na výsměch nižším stavům. Jsou to vážní a pečliví gentlemani, s nosem tak vysoko, že je zázrak, že jim do nich neprší.
Alsborne uvedl do salonku Damiena Sunningse se vším, co k tomu přísluší: ,,Jeho výsost, vévoda ze Sunnings, ctihodný radní města Celestionského, rytíř řádu jeho královského veličenstva."
Poté vstoupí. Mladý šlechtic, v luxusním oblečení, který se kolem rozhlíží možná trochu příliš majetnicky. I tak, když se na moment tváří jako lidská bytost, je docela pohledný. Má ostrou linii tváře a vysoké čelo, lesklé černé vlasy a hnědé oči, které nejsou tak chladné, jak by oči šlechtické mohly být.
Dle etikety ho zdraví mladá sestra hraběte první. On naznačí úklonu, neboť žena a k tomu paní domu převažuje většinu titulů.
,,Slečno Arianno, omlouvám se, že jsem vás nezastihl dříve. Dovolte mi, abych vám vyjádřil svou starost nad zmizením vašeho nebohého pana bratra," začne. Vstoupí služka a nabídne vám čaj, načež dle pravidel soukromého jednání zmizí. Na zazvonění se však musí bez meškání objevit. Nyní přejde vévoda do poněkud soukromějšího tónu.
,,Je to přirozeně tragédie, zvlášť vzhledem k mnoha neštěstím, které vaší ctihodnou rodinu potkaly. Doufám, že vám to ale nezabrání zúčastnit se zítřejšího posezení u mého dobrého přítele lorda Saarda," řekne, s drobným otazníčkem na konci. Jeho prohlášení, že se jedná o ,,dobrého přítele" když jde o vyzrálého a tvrdohlavého šedivějícího šlechtice, který by jistě mladšího Sunningse nijak nedbal, kdyby nebylo jeho titulů a pozice.

Arianna z Albrienne - 18. února 2018 16:27

Damien Sunnings

S úlevou ve tváři odložím brk a protáhnu se. Doteď se o všechny náležitosti okolo domu staral Lionell, pro mě jsou tyto nové starosti úplnou novinkou. Byla jsem vychována k tomu abych byla dobrou hostitelkou a společnicí. Starost o majetek je práce mužů. Ale jak vidno, o já si s tím budu muset poradit.

Ještě chvíli posedávám a odpočívám, než se objeví Alsborne s pozváním k obědu. Spokojená sama se sebou a s odvedenou prací, zamířím do jídelny. Cítím se lépe, myšlenky na Lionella se mi podařilo potlačit. V téhle chvíli mi stejně nezbývá než čekat jestli Alsborne, nebo zlodějka nezjistí něco nového.

Poobědvám a zkontroluji modrý salonek. Ne že bych nedůvěřovala svému služebnictvu, ale Damien Sunnings je významný muž a já se před ním chci blýsknout v tom nejlepším světle.
Proto se také po obědě vrátím do svého pokoje a převléknu se do hezčích šatů. Můj šatník je poněkud zastaralý, některé mé kousky jsou přešité ze starých šatů, nebo poupravené šaty po sestře Marien. Služebné sice umí dělat hotové zázraky, ale nejmodernější celestionská móda to prostě není.

Oděná ve fuchsiově zbarvených šatech s bílou krajkou, očekávám svého hosta. Když vejde, radostně mu vyjdu v ústrety.
"Lorde Damiene. Vítejte. Jsme tak ráda, že jste mě přišel navštívit."
Pokynu šlechtici aby se posadil. Počkám dokud za služebnou nezapadnou dveře. Chtěla jsem být s Damienem o samotě ale zároveň jsem z toho nejistá. Být o samotě s mužem, natož s mužem jeho postavení, pro mě představuje neprobádanou půdu.

"Jste velmi laskavý. Vím, že Vám to bude připadat bláhové, ale já stále věřím, že je bratr naživu. Vezmu do ruky šálek s čajem a uvědomím si, že se mi ruce chvějí. Položím si šálek do klína abych třas zastavila.
"Na zahradní večírek lorda Sarrda se samozřejmě chystám. V téhle chvíli je pro mě velice důležité udržovat dobré vztahy s našimi přáteli. Navíc se těším, že přijdu na jiné myšlenky."
S úsměvem se na Damiena dívám.

Lisseth - 18. února 2018 16:45

Čas na práci

Měl pravdu, stráže opravdu kam se podíváš. To se snad šerif zbláznil? Nebo se rozhodl zatočit snad s veškerou zločinností ve městě? Možná by měl začít u sebe...nebo ho někdo naštval? že by až tak moc?... přemítám, co je důvodem tohoto běsnění a jakéhosi honu na čarodějnice.

Užívám si chvíli, kdy nemusím myslet na každou svou bolístku, která by se při každém kroku citelně ozývala. A kdyby se to celé netočilo kolem Lionella, byla by to snad zase i zábava a trocha příjemného nebezpečí.

Nakonec mne to spíš otráví, než cokoliv jiného. Nemoh se propadnout do země...neutek by...nebo jo?...přiznej si to, skoro vůbec si ho neznala a krok toho, jakej byl v posteli a že měl modrou krev, toho o něm moc nevíš...vlastně vůbec nic...a přece ti poplet hlavu...ale svou sestru by v tom přeci jen tak nenechal...takový není...máš přeci čuch na lidi...

Nakonec se snad začne blýskat na lepší časy. Oppelheim. Dala bych ruku do ohně za to, že něco ví.
"To víš, přeci jen dávám přednost trochu jinému ubytování než mi oni mohli nabídnout." zašklebím se na něj. Chvíli si jen prohlížím jeho krámek, jako bych měla jen zájem o nějaké jeho zboží a vlastně mám, o informace a podle toho jeho výrazu, když mne viděl, moc dobře ví o jaké.

"Tak jo, příteli, můžeme obchodovat." nasadím líbezný úsměv, který ovšem nevěstí nic dobrého, právě naopak.
"Něco postrádám, ale to ty víš, že? Tak kolik?" úsměv zmizí z tváře a ruka jakoby bezděky sjede na okamžik k dýce za pasem. Možná jen jako tiché upozornění, že umím zaplatit taky něčím jiným, než jen zlatkami. Pak ale sáhnu pro váček s penězi a nadhodím si jej v dlani. Zlatky v něm tlumeně zacinkají, na tuhle notu by snad mohl slyšet.

Šedá Eminence - 19. února 2018 20:42

Náznaky a otázky

Zlodějka proti starému obchodníkovi. Žádné otevřené výhrůžky, žádné ukázky síly... jen náznaky. A Oppelheim se zamračil ještě víc. Co je ještě zvláštnější, pohled na váček plný peněz jeho výraz o nic nezměkčil.
,,Jasně, že vím. Vím toho o dost víc než ty, nejen o tobě ale o pěknejch sračkách. Kdybys přišla s chutí na krev nebo na bohatství, kdyby sis řekla o papíry, s kterejma bys mohla držet za koule skoro kohokoliv... můžeš chtít cokoliv, dobrej obchod já neodmítnu."
Zadívá se zlodějce přímo do očí, ledově chladný a sveřepý.
,,Dám ti jednu radu, docela zadarmo. Zapomeň na toho svýho floutka. Strkáš nos do cizích sraček, do sraček lidí, který maj rádi soukromí. Do hajzlu, vobrat Lišáka nebo vzít královi z hlavy korunu by byl lepší nápad, holka."
Oči stále stejně pevné. To není soucit, proto ti to neříká. Nechce vířit vody. Je to sobec jako nikdo jiný. Ví, že tě dostanou, ať už jsou oni kdokoliv, a že jim nakonec řekneš jeho jméno. Na moment zavládlo ticho.

Bylo zcela jiné, než to, které zavládlo jen na kratičkou chvilku v salonku po slovech mladé šlechtičny. Úsměv lorda Damiena jen maličko škubl.
,,Slečno Arianno, vím, že vám byl bratr drahý, ale město je velice nebezpečné. Bylo by pro vás jistě lepší se přes ztrátu přenést, ač chápu, že každá žena potřebuje svůj čas k truchlení."
Svou poznámku, která by byla urážkou, kdyby nebyl vyšším šlechticem, nijak dál nekomentuje.
,,Velice rád vás tam uvidím, slečno. Jsem si jistý, že to vás přivede na jiné myšlenky."
Opět se na moment odmlčí. ,,Slyšel jsem, že se sir Torrye vám dává pozdravovat. A přirozeně, madame De Noire, rovněž." Odmlčí se na chvíli a v jeho tónu hlasu zní opovržení. Pokračuje s neochvějnou jistotou.
,,Slečno Arianno, jsem si jist, že nejste ženou výstředností a špatných rozhodnutí. Vaše jméno bylo vždy velice solidní." Pomlkou pokusil se polknout jméno lorda Edmonda. ,,Slavnost lorda Saarda bude výjimečnou společenskou událostí. Slyšel jsem, že se má objevit i její Veličenstvo a několik zahraničních vyslanců. Tedy, z těch zemí, se kterými neválčíme," pousměje se.
,,Válka je tak zbytečná záležitost, lady, jistě souhlasíte. Plýtvání zdroji. Ale přirozeně, jeho Veličenstvo ví nejlépe co našemu království prospěje," dodává, ač to mu očividně nevěří. Aniž by ztratil svou sebedůvěru a vcelku konverzačně se poté otáže:
,,Slečno Arianno, byl bych neobyčejně poctěn, kdybyste mě doprovodila na zítřejší slavnost." Usměje se a na moment vypadá laskavě, možná dokonce i přátelsky. ,,Jsem si jist, že vám dokáži dát zapomenout na všechny vaše trápení. Vždycky jsem považoval chování mého otce k vašemu za křivdu, která se za vaším ctihodným a stále ještě majetným rodem táhne, ač měla být pohřbena spolu s jeho lordstvem. Považoval bych za vhodný začátek nápravy těchto křivd, kdybyste přijala mé pozvání," říká lord ze Sunnings, muž, jehož slova nebere na lehkou váhu ani samotný král. Ale peníze a dluhy jsou univerzálním jazykem, kdoví, zda by stačil i vliv někoho tak mocného na záchranu potápějící lodi vašeho rodu... a co by chtěl na oplátku?

V přítmí zaprášeného obchůdku se Oppelheim dál mračil. ,,Jsem obchodník, Liss, takže ti dám co chceš. Jména. Místa. Možná i pár důvodů. Když mi tu necháš všecko to svý krásný šlechtický zlato. A nezkoušej se dohadovat. Nebo nedej bože, nedělej žádný prudký pohyby," zakončí ostentativně, s očima pevně na tebe upřenýma.
Z Oppelheima by nikdo nevypáčil ani slovo a z jeho tváře se nedá vyčíst ani řádka... ale jeho slova, ty jsou bližší knize ač zašifrované.
Oppelheim si není jistý. Normálně takovéhle proslovy nemá. Většinou stěží prohodí slovo, ne víc než to co je třeba říct. Na Oppelheima nikdo nemá. Všichni ho používají a nikdo si ho nechce rozzlobit. Tak kdo je za ztracením Lionella, že přivedl starého překupníka do takovéhle nálady?

Lisseth - 19. února 2018 21:32

Jiskřička naděje

Srdce mi trochu poskočí, když z něj konečně něco vypadne, ale tvář zůstává ledově klidná, jen v očích se možná malinko zablýsklo. Opětuji jeho pohled a nehodlám uhnout. Teď se toho rozhodně nehodlám pustit a odejít odsud dřív, než se něco kloudného konečně dozvím.

"Nech laskavě na mě, v čem si ráda zaplavu, jo?" zasyčím pak jen tiše jako kočka, která se právě chystá seknout ostrým drápkem či had chystající se k útoku.
"Může ti bejt fuk, jak skončím. Tak ven s tím a dobré rady si nech od cesty, už sem velká holka, poradím si sama." pokračuji pak dál.

Ta jeho tajemnost a upozornění však nevěstí nic dobrého. Vždycky mu šlo jen o prachy, zaplať a vypadni, žádné "přátelské" rady, žádná upozornění. Ten záblesk strachu v jeho očích při mém příchodu...ten kratičký okamžik zaváhání...kdo za tím stojí? co tě tak děsí?... Špatný pocit, který jsem z toho všeho měla už dřív se tímhle jen ještě umocnil.

Obchodník...no vida, na tuhle notu nakonec každý slyší...
Nechám váček se zacinkáním dopadnout na pult před ním. Dnes nesmlouvám, nehádám se a nehandrkuju, cena byla stanovena a já doufám, že to bude stát za to. Ruce si pomalu založím na prsou, abych našeho obchodníčka snad nevyděsila.

"A ty mě nezkoušej tahat za nos. Tak mluv, příteli a dej si záležet, ať to stojí za to."
Ač navenek klidná, uvnitř mne to všechno víří, vře a bouří nedočkavostí i obavami z toho, co se dozvím. Strachem o někoho jiného než o sebe, starostí o někoho, kdo zdá se je mi bližší víc, než jsem si dosud dokázala připustit. Co vše jsi ochotná obětovat?...kam až jsi ochotná zajít...ani na to nemysli, přinejmenším mu to dlužíš...nebudeš strkat zbaběle hlavu do písku, ať je za tím kdokoliv...
Dnes musím se hodně snažit, abych zůstala nečitelná a klidná, alespoň navenek.

Arianna z Albrienne - 19. února 2018 22:45

Pozvání

Damien není první člověk, který mi říká, že bych se měla posunout dál. Že by pro mě bylo lepší na bratra zapomenout a jít dál. Všichni si myslí, že je mrtvý. Přijmu tedy jeho slova se stoickým klidem a nehybnou tváří. Přesto to pro mě není snadné poslouchat.

"Madame De Noire je moje dobrá přítelkyně. Zastavila se tu ještě s několika dalšími ženami včera na šálek kávy. Jsou mi skutečnou oporou v těchto zlých časech. Tolik lidí mi v těchto dnech projevuje svou podporu, ani nevím, co bych si bez toho počala."

Překvapí mě jeho sdělení, že na zahradní slavnosti lorda Saarda by se mělo ukázat jeho Veličenstvo. Srdce se mi okamžitě divoce rozbuší. Kdo jiný, než Damien Sunnungs by to ale měl vědět, pokud má někdo blízko jeho Veličenstvu, je to právě on.

Jeho další slova mě však šokují a já na něj zůstanu pouze němě zírat. On, Damien Sunnings zve mě, abych ho doprovodila? Abych mu v přítomnosti krále dělala společnost.

Najednou nevím, co odpovědět. Sama jsem požádala sira Torrey, jestli by mi dělal společnost. Pravděpodobně jsem mu tak splnila jeho nejdivočejší fantazie. Pořád je to ale nižší šlechtic. Ale ukázat se tam po boku Damiena by mi mohlo skutečně pomoci.
Můžu teď sira Torrey odmítnout? Můžu vůbec odmítnout Damiena?

Myšlenky se mi zběsile honí hlavou. On se na mě ale stále dívá a čeká odpověď. Nakonec se rozhodnu jít s pravdou ven. Nemohla jsem přeci předpokládat, že by mě někdo jako je on chtěl pozvat ven, a je jasné, že si na takovou slavnost seženu doprovod. Od něj je naopak dost drzé ptát se, jestli s ním půjdu den před slavností.
Tyhle myšlenky se mi sice honí hlavou ale za žádnou cenu bych je nevyslovila.

"Už jsem požádala sira Torrey, aby mě na slavnost doprovodil. Ale velmi ráda budu dělat doprovod Vám, můj pane. Jsem si jistá, že to sir pochopí."
Skloním hlavu v lehké úkloně.

Nejsem si jistá, co má tenhle muž v plánu. Něco mi říká, že bych mu neměla příliš důvěřovat, ale on by mi mohl skutečně pomoci. A třeba bych ho dokázala přesvědčit, že Lionell žije. Mít na své straně Damiena Sunningse je prostě všestranně výhodné. Jedině mě tak čeká nepříjemnost, oznámit siru Torreymu, že ho nakonec následující večer nebudu potřebovat. Tohle ale už nechám na taktu a umu svého komorníka.

"Už teď se velice těším."
Usměju se na muže sedícího naproti mě.

Šedá Eminence - 20. února 2018 14:25

Jména a listiny

Damien ze Sunnings se pousměje, když mladá šlechtična zmíní sira Torrye.
,,Ach, slečno Arianno, nemusíte mít vůbec starost. Jsem si jist, že brzy dorazí posel od ctěného a udatného rytíře s omluvou. V Pokransku, rodném kraji našeho dobrého správce, jak se zdá vypukla jakási revolta. Cosi náboženského, pohanského. Nějaký kult či podobná záležitost. I tak, městská rada a královští úředníci se obávají otevřené rebélie. Rytíř Torrye byl povolán jako zkušený vojevůdce. Jsem si jist, že během příštích dní bude povstání potlačeno a sir z Albrienne se nám vrátí nezraněn zpět. Dnes bude odjíždět, pokud nejsem špatně informován. Odjíždí s družinou několika dalších rytířů."
Pak se zadívá prázdně stranou, jako by si prohlížel nějaký kousek rodinného dědictví.
,,Svět je tak nebezpečné místo, ach, nemyslíte, slečno?"

Odmlčí se, zatímco Oppelheim konečně otevře hubu a vyklopí informace. Vezme váček a počítá mince. S každou započtenou jako by lezlo z něj další slovo či věta.
,,Náš zákazník, náš pán. Řiká se, že tvůj mladej hrabě se namočil do čeho neměl. Podědil po tatíkovi-vopilci zbytečnej rytířskej titul a moc se zajímal vo to, proč je tak strašně zbytečnej. Říšskej rytířskej řád. A jak se ukázalo, není ten řád tak docela mrtvej. Voni se vo něj totiž začali zajmat naoplátku, protože se furt rvou vo to, kdo bude vládnout světu nebo podobný sračky a shánej se po každý výhodě. A nějaký ztracený papíry starý jednu generaci by to mohly pěkně podělat. Každá partička těch pánů teď věří, že ten tvůj měl papíry na ty ostatní. A jedna z nich, ta nejmocnější, se rozhodla, že něco takovýho by ráda dostala pod kontrolu. Takže ho šoupli pod zámek. Velkej, drsnej zámek. A rozhodli se z něj všecko dostat. Jenže, ouha, papíry nikde. A tak se teď všichni honěj za duchama, všichni hledaj, kde by tak mohly bejt ty cenný věcičky, kdo by o nich tak moh vědět. Hledaj lidi, jako jsi ty."
Nebo on, nejspíš. Oppelheim teď dopočítal mince. A vytáhl dvě věci. Malou ocelovou krabičku či truhličku a papír.
,,Je to vzkaz. Nic na něm není. Jen méno tvýho cukrouše a říšská pečeť, aby to bylo jako echt pravý. Jenže všichni rytíři používaj skoro stejný. Tak nebo tak, hned tak je nikdo nezfalšuje. A v týhle krabičce, ke který podle všeho není klíč jinde než někde na hradě, by měla bejt nějaká vnitřní depeše. Nevím jaká, ale dost čerstvá. Určitě by v ní byla zmínka vo tom tvym hraběti. Dopis sis zaplatila," řekne a hodí ti list papíru zatížený skvostnou pečetí popsaný jen dvěma slovy.
,,Ale na vnitřní zprávičky naší smetánky by sis musela pořádně připlatit. Tvůj Lionell je v královskejch kobkách, v péči nějakejch rytířskejch pošuků. To není běžný vězení. Kdoví, třeba už tam hnije jen mrtvola na řetězech. A co se týčem men... Starý rody, nikdo jinej v těch řádech není. Vysoká politika. Jeden z Rolainů ho prej dostal, bratr současnýho vévody. V tý době ještě nevěděli, že bys jim mohla bejt víc než krmivo pro krysy. Ale v tý válce je namočenejch hodně jmén. Akmorierové. Saardi. Sunningsové."

Damien si povzdechl. ,,Slečno Arianno, jsem velice rád, že vás budu moci doprovodit, ale přiznám se, nepřišel jsem dnes pouze vás pozdravit a pozvat na ples. Víte, slečno, očekával jsem od vašeho nebohého pana bratra depeši. V dopise mi přislíbil určité listiny, abych mohl začít s... řekněme restitucí vašeho rodu,"
Lord Damien se začal zvedat s úsměvem.
,,Byla byste tak laskavá a ukázala mi jeho pracovnu? Čím dříve budu moci začít, tím lépe. Křivda na vašem jméně musí být co nejdříve očištěna."

Arianna z Albrienne - 20. února 2018 14:56

Tajné depeše

Jeho slova mě uklidní a znejistí zároveň. Takhle se nemusím před sirem Torreyem hloupě vymlouvat. Na druhou stranu mě zneklidňuje, pocit, že to Sunnings prostě nějak zařídil. Zařídil aby mu ten mladý rytíř nepřekážel v cestě? Přestaň fantazírovat, Arianno. Zas takový zájem o tebe není. Zcela jistě jde jen o náhodu. Vždyť o nic nejde.

Sleduji směr jeho pohledu a zamrazí mě z jeho dalších slov. Pro Lionella svět skutečně nebezpečný byl.
Já jsem to tak ale nikdy nebrala. Samozřejmě, že jsme měli problémy, ale já žila v bublině společenských událostí a rozmařilých radovánek. Dokud se bratr neztratil, nic zlého jsem si nepřipouštěla.
"Máte pravdu. Je to ošklivé a nebezpečné místo. Můžeme jen doufat, že tuhle rebelii brzy potlačí a ve zdraví se nám naši rytíři vrátí."

Napiju se, nyní už studeného, čaje a trochu se zakuckám. Nechápavě na Damiena hledím.
"Já se velice omlouvám, neměla jsem tušení, že jste s Lionellem řešili nějaké záležitosti ohledně naší rodiny."
Moje tvář se celá rozzáří radostí, rychle vstanu.
"Dnes ráno jsem v pracovně byla, ale nevšimla jsem si žádného dopisu adresováného Vám. Ale vzhledem k tomu, že vůbec nevím, jaké listiny to měly být, mohla jsem to třeba jen přehlédnout. Samozřejmě, pojďte se mnou."

Pokynu svému hostu a rychlým krokem zamířím do pracovny.
Když otevřu dveře, všimnu si, že hromádka pošty, kterou jsem nechala na stole už zmizela. Alsborne nebo Martin se jistě už o doručení dopisů postarali. Nikde ale nevidím nic, co by mohla být Damienem zmiňovaná depeše. Usednu ke stolu a začnu prohlížet jednotlivé šuplíky, jestli listiny někde najdu.
"Co přesně by to mělo být?"

Lisseth - 20. února 2018 19:22

Vysoká politika

Poslouchám obchodníka a snažím se tomu celému porozumět. Vybrat ty skutečně důležité informace a odhadnout, co si k tomu všemu přidal ten, co je předal jemu. Lidé si vždy něco přidají, aby byl příběh zajímavější, informace dražší a zprávy naléhavější.

Říšskej rytířskej řád?... Politika a staré spory ještě starších rodů a zapomenuté nároky na já nevím co, to nikdy nevěstí nic dobrého. Daleko raději bych byla, kdyby to celé bylo třeba jen kvůli těm dluhům.

Čím víc toho z něj leze, tím míň tomu přestávám rozumět, tím víc mne to znepokojuje a tím víc se mračím pro změnu já. Začíná mi být jasné, že tentokrát jsem vlezla na opravdu tenký led. Jenže už jsem se do toho jednou pustila a nehodlám couvnout, nenechám se zastrašit. Má tvrdohlavost je umanutost je větší než strach a pochyby, které se mi usadily někde za krkem. Jako bych slyšela jejich pochybovačné a nabádavé hlásky šeptající mi do ucha, že tohle za to nestojí.

"Vzkaz?!" seberu papír který mi hodil jako nějakému čoklovi. Vzkaz?...prázdný list papíru se jménem a pečetí?...
"Vzkaz od koho a komu?" vypadne ze mne nakonec, když schovávám to, co jsem si koupila, pohledem ale propaluji zamčenou schránu. Všechny zámky jsou otevřít bez klíče, stačí jen vědět jak...

Při zmínce o hnijící mrtvole po něm jen blýsknu nehezkým pohledem a vlastně pokaždé, když použije nějaké nevybíravé a posměšné slovo k oslovení Lionella, svrbí mě ruka. Jenže tohohle malého parchanta ještě potřebuju.

"Kolik?" kývnu ke krabičce v jeho rukou. Vážně by mne zajímalo, kolik si za ní řekne a jestli naše mladá slečinka bude mít zájem na dalším obchodu.

K čertu se vším tímhle politickým pletichařením. Ty sis koupila informace o nich a kdo může kupovat informace o tobě?...nebylo by lepší...Pierre by se nechal jistě přesvědčit...zatím ho potřebuješ, tak nic nevymýšlej... hlavou se mi honí všelijaké myšlenky, když čekám, jestli ještě něco kloudného vypadne z obchodníka a hlavně ta cena.

Šedá Eminence - 20. února 2018 20:50

Uzly se utahují

Šlechtic se usměje, zatímco ho Arianna vede do pracovny.
,,Nic důležitého, jen účetní spisy a soupisy majetku. Nejspíš by to byl menší balíček papírů, možná jediná obálka, nevím v jaké formě mi plánoval vše ukázat," pokračuje přátelsky. Vešli dovnitř, stará místnost se starým nábytkem, tak jako všechno v tomto sídle. Kolem kabinety a skříně nejrůznějších dokumentů a knih, na stole především práce Arianny. Šlechtic se nespokojeně rozhlédne.
,,Opravdu, nemělo by to být nic zvláštního, jen několik listin, možná s pečetěmi."
Začne prohlížet jednotlivé skříně i papíry na stole. Čím déle hledání trvá tím nespokojenější a netrpělivější vypadá. Nakonec se podezřívavě rozhlédne po místnosti.
,,Váš pan bratr se o ničem nezmínil? Neexistovalo zde nějaké místo, kde by mohly být uloženy... no, kupříkladu staré účetní knihy či soupisy majetku? Abych tak řekl, něco kam by se běžný návštěvník nepodíval... Lord Warren se během svého jednání se mnou chtěl vyhnout jakékoliv diskreditaci. Víte, věřitelé by mohli být hákliví na jakékoliv vměšování z mé strany," říká, zatímco si prohlíží jednotlivé prvky pracovny s zvědavostí až slídivou.

Mezitím, Oppelheim se zašklebí, to nejblíž jak se on dostane k úsměvu.
,,To není jen nějakej vzkaz. Správný méno se správnou pečetí dovede zázraky. Todle doručili do domu Rolainových. Získat to nebyla hračka a je to důkaz, že tendle řád má v tvym floutkovi nezdravej zájem. Dost velkej zájem na to, aby si ho pěkně potrápili v královskejch mučírnách."
Starý obchodník se podívá na krabičku. Chvíli mlčí, jako dobrý překupník odhaduje cenu svého zboží.
,,Řek bych, že ještě tak štyrikrát tolik. Pětkrát a dozvíš se, kdo by tak moh mít klíč. A to ti ještě dávám slevu," řekne se stále rozšklebenou hubou. Pak se ale podívá zas po tobě a jeho výraz je zas jen mrtvý chlad.
,,Vím co si myslíš. Zabít starocha a sebrat mu tohle i všecko ostatní. Neměla bys šanci. Já ještě nejsem do starýho železa, děvenko, a moje záda hlídaj lidi, který ani ty nechceš nasrat."

Arianna z Albrienne - 20. února 2018 21:07

Nezdravý zájem

Prohlédnu všechny šuplíky ve stole ale nic takového, co popisuje Damien tam nenajdu. Vlastně v celé místnosti nenajdeme nic, co by odpovídalo tomu, co hledá. Trochu nešťastně rozhodím rukama.
"Bratr se mnou o těchto věcech vůbec nemluvil. To nebyly starosti, kterými by mě zatěžoval."
Přiznám trochu neochotně.

Napadá mě ještě jedno místa, kam se podívat, ale nechci to tak učinit před Sunningsem. Rodinný sejf k jehož otevření bylo potřeba hned dvou klíčů, bezpečně schovaný za jedním z obrazů v pracovně. Byly v něm ty nejcennější rodinné klenoty i listiny. Pokud to není tam, tak nikde.

Já jsem ale začínala mít z Damiena Sunningse velmi špatný pocit. Sice se schovával za svůj úsměv a neustále opakoval, že tyhle dokumenty jsou důležité, aby nám mohl pomoci. Něco mi ale říkalo, že jsou důležité především pro něj samého.

Najednou jsem jeho úsměvu nedůvěřovala a prvotní nadšení se rychle vytratilo. Zhluboka jsem si povzdechla.
"Je mi to hrozně líto. Budu se po těch soupisech muset podívat ještě někde jinde v domě. Možná v Lionellově pokoji. Ale tam Vás nebudu tahat. Řeknu služebnictvu aby tu obálku našli. Pokud tu někde je, pak se určitě nakonec najde a já Vás o tom spravím, nebo Vám jí nechám poslat."
Ubezpečím Damiena s úsměvem.

Najednou netoužím po ničem jiném, než aby muž odešel a já mohla jít nahlédnout do sejfu. Jak to že jsem to neudělala už dávno? Odpověď je naprosto jednoduchá. Nemám druhý klíč.

Zamířím z pracovny zpátky do haly a doufám, že mě bude Sunnings následovat.
"Pokud to ale byly jen soupisy majetku, jistě by nebyl problém znovu je zhotovit. Můžu se obrátit na pana Gachetta aby mi s tím pomohl."
Se zájmem sleduji, jak bude Damien na slova o právníkovi reagovat. Mám špatný pocit, že jediný důvod, proč sem dnes přišel byl aby získal tyhle podivně důležité dokumenty. Že snad vůbec nešlo o to, aby mi vyjádřil soustrast, nebo mě pozval na slavnost. Proč jsi se mnou jen víc nemluvil Lionelli. Připadám si teď zcela ztracená.

"Jsem velmi ráda, že jste mě dnes navštívil a budu se velice těšit na zítřejší večer, který spolu jistě velice příjemně strávíme. Teď se ale musím omluvit, ještě mě čeká nějaká neodkladná práce. Nikdy by mě nenapadlo, že obléknout kalhoty bude tak náročné."
Pokusím se zavtipkovat a odvést tím pozornost od toho, že ho v podstatě vyhazuju ven.

Jakmile se za mužem zavřou dveře, vyrazím do bratrova pokoje. Obrátím ho klidně vzhůru nohama, jen abych našla ten zpropadený klíč od trezoru.

Lisseth - 20. února 2018 21:18

Informace nad zlato

I když je občas užitečnej, je taky neskutečně otravnej. Jakoby pobral všecku moudrost světa. Však ono na tebe taky jednou dojde, příteli...
Moc moudrá z toho všeho opravdu nejsem, ale alespoň něco do začátku. Teď se jen vyznat v těch všech rodech, jménech, zájmech, vzkazech a tak dále. Ach jo...

Trochu povytáhnu obočí, když stanoví cenu. "Nejseš zrovna z levnýho kraje. Ale můžeš mi to to schovat, vrátím se pro to." pronesu pak bez mrknutí oka jako by to byla jen maličkost. Zbláznila ses?...kde to chceš jako sehnat?...to chceš vykrást královskou pokladnu?...padly by na to všechny schovaný prachy a ještě by to ani zdaleka nebylo dost...a mladá slečna, především zadlužená mladá slečna?...tak dost...však už si nějak poradíme...

Líbezně se na něj usměju, když se zmíní o tom, že moc dobře ví, na co myslím a na jazyk se mi dere odpověď, že nepřátel už jsem si udělala dost, takže o někoho více či méně...pak to ale raději zase rychle spolknu.

"Ale kdeže, za co mě máš? Nejsem sprostý vrah...většinou. Brzy se uvidíme, přítelíčku." pak se otočím na podpatku a s letmým kývnutím hlavy namísto pozdravu vyrazím ze dveří. Zamířím k domu Warrenů, konečně mám alespoň něco, i když paní domu asi moc nepotěším. Sem tam na chvíli se zastavím či se ohlédnu snad čistě ze zvyku, snad jen z obvyklé opatrnosti. Prostě jen nestojím o to, aby si mi náhodou někdo lepil na paty. Pokud je pravda jen část toho, co říkal, tak jsem rozehráli pěkně nebezpečnou hru a opatrnosti zkrátka není nazbyt.

Šedá Eminence - 21. února 2018 21:02

Návštěvy a odchody

Oppelheim se zachechtá, ošklivým, zlomyslným smíchem. ,,Potěšení obchodovat, drahá. Jasná páka, že ti to schovám, přesně do tý chvilky než se objeví lidi co narozdíl od tebe budou mít kapsy plný zlata."
Když mu zlodějka odpovídá na jeho vlastní poznámky, už se jen mračí a mlčí. Nechá jí v klidu odejít a zůstává stejně nespokojený jako před jejím příchodem. V jeho očích zůstává zaostřená nevrlost. Obchodník jeho kalibru nemusí být milý na lidi. Zlodějka vykročí ven, do vířícího a vroucího města, zatímco se jí do zad stále propaluje zrak překupníka.

Damien ze Sunnings se laskavě usměje, ale stále působí zklamaně.
,,Jsem si jist, že tak činil pouze pro vaše dobro, tak jako já. Žena vašeho postavení by se neměla muset zabývat obdobnými záležitostmi."
Tvou omluvu přijme téměř nevraživě, ale opět udrží příjemný úsměv a vstřícný výraz.
,,Ach nic se neděje, jsem si jist, že ty listiny jsou pouze kdesi založeny. I tak, velice vám děkuji za pomoc a ochotu." Pak se zamračí a povzdechne si. ,,Přirozeně, slečno Arianno, absence těchto dokumentů znamená značné ztížení naší situace. Víte, přesvědčit věřitele, ač slušné a solidní muže, bude velice těžké, bez patřičné argumentace v mých rukách. Dovedu mnohé, slečno, ale nejsem všemocný," dodává, s pokrčením ramen, kterým jasně ukazuje bezvýchodnost situace. ,,Přirozeně, konzultuji svou situaci s panem Gachettem, ač nemyslím, že by bylo dobré ho do celé situace příliš vtahovat. Víte, mazání dluhů a očišťování jmen není běžnou právnickou praktikou. Jeho smysl pro povinnost by mohl zastřít jeho rozum. Ale, vaše rozhodnut a tedy osud vaší rodiny je jen a pouze ve vašich rukách, já vám nemohu než jen pomoci, ctěná Arianno."
Nevypadá nijak zdrceně ze situace. Naopak, působí, že se přes ní rychle přenesl a má jí za sebou. Jako by v mysli už došel ke svým závěrům. Rozloučí se s arogancí a přehlíživostí sobě vlastní.
,,Slečno, dáte-li na mé rady, veškeré tyto potíže zmizí. Skutečně, váš nešťastný stav byl zaviněn laxností vašeho otce a neopatrností vašeho bratra, a udělám vše, aby byl napraven a vy se mohla zbavit povinností a starostí tak ponižujících pro dámu," dodává, zatímco šlechtičně políbí ruku. ,,Budu se na vás velice těšit na zítřejší slavnosti, slečno Arianno, a děkuji vám, že jste přijala mé pozvání a že jste mě laskavě pohostila."

S patřičnými poctami je lord ze Sunnings vypoklonkován ven. A tam ho spatří zlodějka Lisseth, která přirozeně dobře zná tváře velkých hráčů. V informační hře musí zůstat člověk v obraze a rozeznávat obličeje bleskurychle. A tak, když v doprovodu tří mužů, kteří byli očividně šlechtickou ochranou, vycházel ze sídla Warrenů, nemohlo být pochyb. Byl to Sunnings. Zamračený a zamyšlený, ale s tváří nevyjadřující silné emoce. Muž, kterému nevyšel gambit v šachu, ale který přesto ví, jak dohrát partii ke své spokojenosti.
Zlodějka pronikla do Stříbřin bez potíží, zná své cesty, ač dobře viděla ostražité stráže, které byly připravené poslat nedůvěryhodné osobnosti zpátky tam, odkud přišly. Navzdory tomu, město bylo cítit jinak. Snad to byl stihomam, ale věřila by, že se za ní otáčeli neznámí lidé či snad že jí sledovali obličeje v temných uličkách. Změnila směr a použila svých schopností a zkušeností. Nikdo jí nemohl sledovat, byla jako stín plující městem... ale přeci. Jistota je vzácná věc...

Na zaklepání na zadní dveře otevřela služka, která zlodějku opatrovala minulého dne. Zavřela jí před nosem, zamručela, že spraví o příchodu ženy její milost.

V pracovně Arianny se objevil Alsborne a s odkašláním oznámil: ,,Slečna... Lisseth, by vás ráda viděla, vaše milosti. Mám jí uvést? Dovoluji si připomenout stav, ve kterém zanechala křeslo po vašem pradědečkovi včerejšího dne. Snad bychom měli... slečně zapůjčit sezení vlastnější jejímu oděvu a... hygienickým návykům."

Arianna z Albrienne - 21. února 2018 21:19

Vzácní hosté a ctěná chátra

Ani trochu se mi to nelíbí. Vlastně se mi nelíbí nic z toho, co mi Damien říká. Jako kdybych konečně prohlédla a zjistila, co je za tím jeho laskavým a přátelským úsměvem. Damien Sunnings se tváří, že mi chce pomoci, ale jediný komu pomáhá je opět Damien Sunnings. Problém je, že nemám nejmenší ponětí, o co tady jde.
Co s ním Lionell řešil?

I jeho doporučení, abych do věci nezatahovala pana Gachetta mi přijde divné. Právníkovi jsem důvěřovala, protože co žiju, tak pomáhal mé rodině. Damienovy pohnutky jsou pro mě ale velkou záhadou.
Musím najít ty dokumenty a zjistit, o co tady jde.

Lionell se očividně zapletl do nějaké nebezpečné hry. A teď se do ní hodlám vrhnout já.
Rozhodnu se pro tuhle chvíli, dokud nezjistím něco dalšího, hrát podle Sunningse. Budu naivní, hloupoučká slečna, která doufá, že jí ten ctnostný šlechtic zachrání. Třeba se přestane hlídat a já zjistím něco víc.

Než mám čas vyrazit do Lionellova pokoje a prohledat ho, objeví se Alsborne s tím, že je tady zlodějka. Srdce mi poskočí a já jeho připomínku odbydu mávnutím ruky.
"Prostě jí přiveď sem. Je to jen nábytek."
Možná, že ona byla úspěšná. Třeba se jí podařilo něco zjistit. Můžu jen doufat.
Naliju si víno a za velkým pracovním stolem čekám až Alsborne přivede zlodějku do pracovny.

Lisseth - 21. února 2018 22:03

Na návštěvě

Propletu se městem a stanu před domem Warrenových. Možná je to tím, co jsem se dozvěděla od Oppelheima, ale každý mi najednou přijde podezřelý. Vidíš kolem sebe akorát duchy...koukej se soustředit a nevyšiluj...však ono se nic nejí tak horké, jak se to uvaří...

Na okamžik se zastavím, když spatřím, kdo to odchází z domu. No koukám, že tady někdo opravdu nelení...do háje...

U zadního vchodu sotva stačím něco říci a už zas civím do zavřených dveří. No, no...však vám ještě budu dobrá...
Když mne domovník uvádí dále jen se na něj vesele zašklebím. Očividně by byl nejradši, kdyby se mnou paní domu mluvila snad jen z okna. Jakoby ode mne snad moh chytnout blechy či co...má nos nahoru snad víc než samotný šlechtic...

"Vaše milosti." vyseknu lehkou poklonu, když vstoupím a pak rozpustile mrknu na zamračeného komorníka. Počkám, až za ním zapadnou dveře a teprve pak začnu mluvit. Nutno ještě podotknouti, že oproti včerejšku stala se s mým zevnějškem jistá proměna, a to k lepšímu. Dobitá a špinavá troska je ta tam.

Stejně tak, jako se za komorníkem zavřely dveře, zmizel z tváře i můj úsměv.
"Něco se mi podařilo zjistit, ale příliš vás asi nepotěším." na chvíli rozhodla jsem se chovat se k mladé slečně poněkud lépe než včera, alespoň na chvíli a dost možná jen proto, aby viděla, že nejsem zas takový buran, za jakého mne zde mají.

"Zdá se, že se Lionell zapletl do nepěkné hry snad o jakési staré tituly a nadělal si tím dost nepřátel."Ve stručnosti vypovím, co jsem se dozvěděla od obchodníka, o titulech a listinách, o starých rodech. Zmíním i těch pár jmen. Vynechám jen obchodníkovy zmínky o temných kobkách, možném mučení a možnosti, že už by vůbec nemusel být naživu. Dost možná jen pro to, že tuhle možnost si prostě odmítám připustit.

"Za to, co jsem od vás dostala, koupila jsem informace a tohle." vytáhnu pečlivě uschovaný list s pečetí a Lionellovým podpisem a podám jej Arianně.
"Obchodník měl rukou ještě schránku, o které tvrdil, že v ní je listina týkající se vašeho bratra,
ovšem její cena je čtyřikrát dražší, pětkrát pokud by měl přidat i jména." na okamžik se odmlčím, aby trochu mohla všechny ty informace vstřebat.

"Neříkám, že všechno to musí být zaručená pravda, čert ví, z které ruky ty informace má, ale i na té nejšílenější pohádce bývá pravdivé jádro." dodám pak ještě a za okamžik už zase pokračuji.

"Mohu se zeptat, co zde chtěli ti dva hromotluci včera a ctěný pan Sunnings?" ptám se pak, přičemž slovo ctěný zazní se zvláštním důrazem a možná i odporem.

Arianna z Albrienne - 21. února 2018 22:27

Vzácní hosté a ctěná chátra

Nespokojeně hledím na zlodějku před sebou a usrkávám víno. Nějaké zprávy skutečně přinesla, ale nic určitého a o Lionellově osudu nepadlo ani slovo.
Vezmu si od ní list ale zatím ho jen položím před sebe na stůl. Mohl by snad tohle být ten dokument, který Sunnings tolik toužil získat? Nebo je v té drahé truhličce o které Lisseth mluvila?

"I já jsem už stihla pochopit, že se Lionell zapletl do něčeho, od čeho měl držet ruce dál. To, že má naše rodina finanční problémy je ti jistě známo. Ti dva gentlemani sem přišli ve jménu nějakého pana Bobenberga. Podle všeho mu Lionell dluží peníze. A lord Sunnings se sice dnes tvářil, že přišel jen na přátelskou návštěvu a pozvat mě do společnosti, ale ve skutečnosti myslím, že chtěl pouze získat nějaké dokumenty."

Můj pohled opět padne na listinu na stole. Lehce se kousnu do rtu.
"Chci tu truhličku. Chci vědět, co v ní je!"
Oznámím Lisseth pevným hlasem.
"Můžu jen předpokládat, že to, že jí tady ještě nemáš znamená, že ukrást jí není možné a jediné, co nám zbývá je zaplatit."
Odtuším chladně aniž bych se na zlodějku podívala.
"Seženu půlku těch peněz. Druhou budeš muset obstarat ty sama."

Chvíli mlčím a přemýšlím. Původně jsem si svoje informace chtěla nechat pro sebe, ale nejsem toho schopna, prostě o tom s někým potřebuji mluvit a s Lisseth v tom stejně už jedeme spolu, tak proč ne. Nakonec jí tedy řeknu všechno, co jsem zjistila od pana Gachetta, vyložím jí ten nepříjemný pocit, který jsem měla z Damiena Sunningse i všechno ostatní.

Alespoň na chvíli tak před ní sundám masku upjaté šlechtičny nad věcí, a odhalím jí zničenou, unavenou a ztracenou holku, kterou doopravdy jsem.

Lisseth - 21. února 2018 22:47

Karty vyložené na stole

Poslouchám Ariannu a lehce pokyvuji hlavou. Jo, o vašich dluzích ví půlka města...
"Dokumenty, jasně, takže vážně půjde o nějaké důležité papíry." přemýšlím nahlas.

"Jestli mohu doporučit, nevěř nikomu. Nedávej nikomu žádné papíry, nepouštěj nic z ruky, může to být to poslední s čím bychom pa mohli případně obchodovat a vyjednávat." zdvořilosti a strojené vystupování mi moc dlouho nevydrželo, ale jaksi mne nebaví dávat si pozor na každé slovo. Radši prostě mluvim tak, jak mi zobák narost.

"To sme dvě." přitakám, když oznámí že by ráda tu tajemnou truhličku.
"Nepřátel jsem si už stihla udělat dost, když se teď o něco pokusím, bude mu jasné, kdo v tom má prsty a půjde mi po krku půlka města. Díky, ale momentálně plavu už v dost velkých sra...průšvihu." na poslední chvíli přeci jen poněkud změním slovník, abych snad mladou slečnu příliš nepobouřila. Ale zas tak velký šílenec vážně nejsem.

"Takže fifty fifty, hmm. Vzhledem k vaší situaci je to asi vcelku férová nabídka. Jen mi to trochu ztěžuje situaci, měla jsem v plánu zaplatit si pomoc ještě někoho schopného. Fajn, nějak si poradím.
Ale přeci jen nenašlo by se zde něco, co by se dalo třeba dobře střelit? Nějaký pěkný šperk kupříkladu?" nedá mi to, abych se nezeptala.

"Ty prachy musíme splašit rychle, než přijde někdo s vyšší nabídkou." dodám pak ještě zamyšleně, zvažujíc, kde splaším tak rychle tolik prachů.

"A ještě jeden dotaz, dohle." ukážu na papír s jeho podpisem, "máte ponětí o tom, co by to mohlo znamenat?" znovu vezmu papír do ruky a vlastně teprve až teď si jej pořádně prohlédnu.
Napadá mne, zda-li by se na zdánlivě prázdném papíře přeci jen nemohlo něco ukrývat.

Arianna z Albrienne - 21. února 2018 23:23

Karty vyložené na stole

"Podle toho, co mi Sunnings řekl jde o nějaké soupisy našeho majetku. Nevím ale k čemu by to jemu bylo dobré."
Všimla jsem si, že zlodějka rychle upustila od uctivého tónu i oslovení, nijak to ale nekomentuji. Zle se na ní ale podívám, když navrhne abych něco prodala, abychom peníze na truhličku získaly včas.
"A jak si sakra myslíš, že chci zaplatit svoji půlku?"
Nedělá mi radost už jenom pomyslet na to, že bych měla prodat nějaký rodinný majetek. Bohužel jsem na tom aktuálně opravdu špatně. A jestli to takhle půjde dál, skutečně mi nezbyde nic jiného, než se vdát.
Pokud ale jde o Lionella jsem ochotna obětovat hodně. Na nějakých rodinných klenotech pak skutečně nezáleží.

Prázdný papír. Pečeť a jméno.
"Byl to pěkně drahý ku papíru."
Sleduju, jak Lisseth obrací papír v rukách. Něco mě napadne. Zapálím svíčku a opatrně, aby papír nechytnul s ním chvíli pohybuji nad plamenem v naději, že se třeba objeví nějaký text. Neviditelný inkoust. Takové věci přece existují. Nebo ne?

Lisseth - 22. února 2018 14:34

Karty vyložené na stole

"Hmm, vsadím se, že je o obyčejný soupis majetku nešlo, ten tu hledal něco jiného a podle toho jeho "spokojeného" výrazu, když odsud odcházel, ho to moc nepotěšilo. Rozhodně byste měla být opatrná."

Když pak téměř uraženě vyjede při zmínce o prodeji majetku, jen omluvně rozhodím rukama."No dobře, dobře. Byl to jen návrh." Raději spolknu poznámku o to, že jsem netušila, jak špatně na tom s financemi jsou.

"Jen ať nechytne." upozorním, i když asi vcelku zbytečně, ale pokud ten papír něco skrývá je to jedna z možností, jak by se písmo mohlo odkrýt. Proč by někdo někomu posílal prázdný papír...a co když na něm opravdu nic není?....

Pozoruji Arianino jednání a v duchu probírám další možnosti. Tak trochu ovšem doufám, že by se třeba ale skutečně mohlo něco objevit.

Šedá Eminence - 22. února 2018 20:52

Návštěvník z donucení

Po opatrném a dlouhém zahřívání dopisu je konečně odhaleno, že nebyl popsán ničím jiným než neškodným jménem zmizelého šlechtice. Některé zprávy skrývají svůj význam tak, že jen příjemce a odesílatel chápou jejich význam...
Dříve než mají slečny čas dále jednat, ozve se diskrétní zaklepání na dveře. Dovnitř vstoupí Alsborne, s omluvou v obličeji.
,,Velice se omlouvám, vaše milosti, že vyrušuji, avšak obávám se, že se vyskytla skutečnost, která vyžaduje vaší pozornost a s největší pravděpodobností... talenty slečny Lisseth."
Odkašle si. Možná je mu nepříjemné uznat, že by zlodějka mohla být nápomocná. Možná se jen necítí zcela povolán mluvit o tom, co se přihodilo.
,,U zadních dveří domu jsem potkal muže charakteru dvou pánů, kteří se zde objevili včerejšího dne. Pokusil se mi nabídnout peníze výměnou za vstup do sídla vaší milosti v pozdních nočních hodinách. Přirozeně, odmítl jsem, avšak slušnost mi velela hosta náležitě přivítat. Pokud by s ním vaše milost nebo slečna Lisseth chtěly mluvit, je přivázán k židli ve sklepení, pod dohledem paní Anny. Razantně odmítl mi sdělit své jméno či jméno toho či těch, které zastupuje.
Rozhodl jsem se vyčkat pokynů vaší milosti dříve než ho- Tedy, než bych podnikal jakékoliv další kroky, vaše milosti."
Tu starý komorník zvedl zrak a v očích mu zaplál spravedlivý hněv. ,,Přirozeně, vaše milosti, není třeba nijakého spěchu. Uzly jsou pevné a pán jejich vlivem snad alespoň trochu změkne," dodá s krvelačností zcela cizí. Ten muž by byl ochotný pro svou paní zemřít, ač nejspíš by raději pro svou domácnost, která je mu rodinou, zabíjel. Není ženatý, avšak nosí na ruce prsten. Arianna nezná jeho minulost, objevil se, když byla ještě příliš mladá na to, aby se starala o jakékoliv rodinné záležitosti, ale pečoval o ní a jejího bratra od jejich útlých let a chránil je před vlivem jejich alkoholického otce.
Lisseth zná určité... typy, ač většinou nevypadají jako tento solidní komorník. Pierre by mohl být jeden z nich, kdyby nebyl tak neuvěřitelně neloajální k autoritám. Většinou jsou to tišší upravení mužové, osobní sluhové a ochránci v jednom, pro ty opravdu mocné, co se nebojí ušpinit si ruce... nebo se nebojí ušpinit ruce svých sloužících.

Arianna z Albrienne - 23. února 2018 09:56

Pohostinnost nad zlato

Trochu zklamaně list odložím, když mi dojde, že se na něm skutečně žádný text neukáže. Tohle pro nás pro zatím má zůstat záhadou.
Než mám ale čas začít uvažovat co dál, do pokoje vstoupí Alsborne.

Se široce rozevřenýma očima si vyslechnu zprávu o našem hostu. Srdce mi při tom poklesne. Lisseth má zřejmě pravdu, nemůžu věřit nikomu. Toho muže mohl poslat onen pan Bobenberg ale stejně tak dobře to mohl být i Sunnings. I když nevím, jestli by se snížil k něčemu takovému.

Ještě než odpovím Alsbornovi, obrátím se proto na zlodějku.
"Musíme ty dokumenty najít dřív, než kdokoliv jiný!"
Je vidět, že jsem z faktu, že se mi chtěl někdo vloupat do domu a ještě byl natolik naivní, že zkusil podplatit mého komorníka, aby se sem dostal, velice rozhozená.

Začínám mít strach. Než se půjdu dolů seznámit s naším hostem, potřebuju se trochu uklidnit.
Obrátím se na komorníka a chabě se usměju.
"Ani nevím, co bych si bez Vás, Alsborne, počala. Jsem nesmírně vděčná za to, že mám tak věrného služebníka. Teď buďte tak hodný a postarejte se o "pohodlí" našeho hosta. Nepochybuji, že až konečně sejdu dolů, bude už připravený a ochotný se mnou mluvit."
Na rtech se mi na chvíli objeví ošklivý úsměv. Mám strach a zlost a dole je někdo na kom bych si to konečně mohla vybít.

Jemně pokynu služebníkovi, že může odejít a obrátím se na Lisseth.
"Napadá mě jedno místo, kde by ty dokumenty mohly být. Pojď se mnou."
Vedu jí domem do bratrova pokoje. Je vidět, že Alsborne ho neustále udržuje v dobrém stavu a uklízí tady. Asi mu teď přidělám trochu práci.
Rozhlédnu se kolem sebe a povzdechnu si, pak vytáhnu drobný klíček a ukážu ho zlodějce.
"Tohle hledáme. Vím, že ukazovat to zrovna tobě je nesmírně hloupé, ale taky by to mohla být naše šance jak zjistit něco dalšího o Lionellovi. Takže jsem ochotná to risknout."
Bezradně kloužu pohledem po pokoji.
"Je to klíč od rodinného trezoru tady v domě. Jeden jsem měla já a druhý Lionell, můžeme jen doufat, že je ten druhý klíč schovaný někde tady v pokoji."
Poté už na nic nečekám a pustím se do prohledávání bratrova pokoje.

Lisseth - 23. února 2018 12:27

Nečekaná návštěva

Trochu pozvednu překvapivě obočí, když vejde komorník a prohlásí, že bych se jim snad mohla ještě nějak hodit. Že tohle uslyším zrovna od něj, jsem vskutku nečekala. Jen pak mlčky kroutím hlavou, když sděluje, jak nečekaného hosta pěkně uvítal a zkoumavě si jej prohlížím od hlavy k patě.
Že by se za slušným a upjatým komorníkem skrývalo ještě něco víc?...a býval tys vždycky komorníkem?...

"Jistěže si s ním promluvíme." promluvím, aniž bych čekala na nějaké vyzvání či dotaz na můj názor. Jistě si tím zas vysloužím káravé pohledy, ale starého psa prostě novým kouskům nenaučíš a třeba i oni časem pochopí, že tahle hra bude se hráti podle jiných pravidel, než jaká jsou třeba k čajovému dýchánku a není čas zdržovat se nějakými hloupostmi.

Mladá slečna, zdá se z celé situace býti poněkud rozhozena. Nediv se, spadla do toho po hlavě...a uvědomuje si, že toho chlapíka pak nemůžeme jen tak pustit?...však na špinavou práci tu má jiné... znovu mrknu po komorníkovi, který zdá se mi býti odhodlán zcela ke všemu. Však uvidíme, zda-li mám pravdu.

Beze slov pak následuji Ariannu.
Jen se usměju, když mi snad s trochou obav sděluje jedno rodinné tajemství.
"Bez obav, vám od zlatek odlehčit nehodlám."
Poslouchám dál a leduji její počínání, pak si jen založím ruce na prsou a znovu se trochu usměji.
"No, nebylo by lepší a možná i rychlejší, kdybychom se na ten trezor podívali rovnou? Ne všechny zámky potřebují k otevření klíče." Sice nevím, jak moc odolný ten zámek bude, ale radši si budu hrát s ním, než ztrácet čas hledáním něčeho, co zde možná vůbec není.

Arianna z Albrienne - 24. února 2018 10:15

Zámek a klíč

Chvíli prohledávám stůl v bratrově pokoji, když si všimnu, že Lisseth mi nijak nepomáhá a jen mě sleduje. Napřímím se a zamračeně se na ní podívám, ruce v bok.
"Myslela jsem, že mi chceš pomoci."
Pak mi ale dojde, že je to vlastně zlodějka a začnu se mračit ještě víc.
"To, že jsem ti řekla o tom trezoru ještě neznamená, že ti ho ukážu. Neber si to osobně, ale nevěřím ti. A ukázat ti tajný rodinný sejf a ještě tě nechat, abys ho zkusila otevřít, to je až ta poslední varianta."
Už nezmiňuji, že pochybuji o tom, že by se jí to povedlo. Trezor nechal v domě vybudovat už můj pradědeček a to v době, kdy měla rodina peněz dostatek, takže nepochybuji, že na něm rozhodně nešetřil.
"Takže kdybys milostivě pohnula tím svým zadkem a pomohla mi, byla bych ti nesmírně vděčná."
Zasyčím jedovatě a pak se k ní otočím zády, aniž bych se už zabývala tím, jestli mi skutečně bude ochotná pomoci, dám se znovu do prohledávání pokoje.

Lisseth - 25. února 2018 11:42

Zámek a klíč

Když se slečinka otočí s tím, že mi nevěří, úsměv z tváře zmizí. Rozhodím rukama v němém gestu - jak chceš.
"Chápu, že je těžké věřit někomu jako já, ale bylas to ty, kdo chtěl pomoci." z hlasu zmizela i ta poslední špetka jakési slušnosti, které jsem se snad ještě dosud držela, dál v tom pokračovat nehodlám. Nejsem šašek a nebudu tu hrát žádný divadýlko, tím spíš ne, když jsem jen věcí, která když není ku potřebě, zase se vyhodí.

"Měla bys vědět, že já s tebou hrála férově a vyložila všechny karty na stůl, a to jsem ještě nikdy neudělala. Pokud si nebudeme věřit, pak naše spolupráce bude postrádat smysl. Nehodlám se nakonec nechat prodat za pár informací, které se tobě budou zdát důležité." Z mého hlasu zaznívá snad i tichá výhrůžka. Tiše skřípu zuby a musím se držet, abych udržela jazyk za zuby. Jak já nesnáším tyhle nafintěné fifleny, co si myslí, že všichni budou skákat tak, jak oni pískají. O světě tam venku nic netuší a budou se nad nás povyšovat jen proto, že Fortuna rozhodla, že oni se narodí do bohatství a my do špíny ulic. Nejradši bych si před ní uplivla.

Lionell...jde ti o něj, ne o tuhle nánu...tak se ulkidni...
"Vážně si myslíš, že bych si neporadila i bez tebe?" ušklíbnu se pak jen, když tak brání ukrytí rodinného trezoru, který beztak zeje prázdnotou. Hlavně prosím tě už mlč...beztak bude stejně nápaditě ukryt jako ty všechny ostatní...

Své jsem si řekla, musela jsem. Nehodlám sebou nechat zametat. Teprve pak se pustím do prohlídky pokoje a zkušeným zrakem hledám skrýše, ve kterých obvykle bývají ukryty klíče od cenností. Skryté zásuvky ve stole, falešné knihy v knihovně a vše, co mi v tu chvíli přijde příhodné pro úkryt klíče. U Lionella jsem ho nikdy neviděla, tak doufejme, že má ta malá žába pravdu a je někde tady.

Ach jo...za co?...Pierre by se popukal smíchy, kdybych mu řekla, co tu teď dělám a že jsem ochotná do toho ještě vrazit svoje prachy...asi jsem se vážně zbláznila...a stojí to za to?...nejsi pro něj jen příležitostným pobavením, za které je třeba se stydět?...co všechny ty jeho provinilé pohledy?...tak dost už, soustřeď se na to, co je důležité...

V prazvláštním rozpoložením prohledávám pokoj dle rozkazu "její milosti". Trochu naštvaná na sebe, trochu na ni, trochu na celý svět. Panáček dole se má vskutku na co těšit někde si potřebuju trochu zchladit žáhu.

Šedá Eminence - 25. února 2018 20:38

Klíček

,,Samozřejmě, vaše milosti, postarám se, aby byl náš host v co nejsdílnější náladě," řekne Alsborne s krvežíznivým zábleskem v očích. Zmizí a obě ženy se přesunou do pracovny, starodávné místnosti, která pamatovala mnohé zlaté krásy, šperky, svícny a ozdobné předměty, ale která je nyní jen zašlým stínem bývalé slávy. Většinu starý lord prohrál v kartách, Lionell zdědil pracovnu v strašném stavu. Navzdory tomu, metodický mladý šlechtic zorganizoval veškeré listiny a knihy. Je na šlechtice velice šetřivým mužem, vzhledem k dluhům, které jeho rodina podědila musí být. I tak, nikdy neupřel své sestře jakékoliv pohodlí luxusního života, které si mohl dovolit bez plýtvání.

Obě ženy navzdory hádkám a vzájemným rozporům přeci začnou prohledávat pokoj. Jedna dobře zná Lionella a snad uhodne, kam by skryl klíč, ale ta druhá dokáže objevit cokoliv ukrytého, zvlášť když by to mohlo mít nějakou cenu nebo bylo k nějakému pokladu klíčem...
Zlodějka snadno odhadne cenu nejrůznějších věcí v pokoji, možná jen tak ze zvyku, a proleze veškeré nápadité skrýše. Zatícmo Arianna prohlíží pečlivě stůl, Lisseth velice rychle a efektivně prohledává zbytek pokoje.
Až když se přesune ke stolu, dojde k pokroku. Zkušená lupička proklepá dřevo na masivním stole a velmi rychle objeví starou a špatně zamaskovanou skrytou zásuvku. Není ani zamčená. Arianna však netušila, že stůl něco takového má... koneckonců v této pracovně nikdy nestrávila žádný dlouhý čas.
V zásuvce pak klíček na vlas stejný jako u trezoru.

S klíčem objeveným zbývá pro Ariannu jen jediná věc, prohlédnout obsah trezoru, ideálně bez přítomnosti zlodějky s nenechavými prsty. V trezoru už dávno nebývá žádné zlato či drahokamy, tedy, žádné o kterém by se dalo mluvit, jen něco málo, co nesežrali věřitelé. Běžné výdaje nebylo třeba schovávat, příliš rychle přicházeli i odcházeli.. Ale je tam několik děděných mement a nedocenitelných předmětů... a s trochou štěstí i dokumenty, kvůli kterým byl mladý šlechtic unesen a s největší pravděpodobností podroben drsnému výslechu. I tak, museli by tam ležet už nějaký čas, neboť si mladá šlechtična nevzpomíná, že by v nedávné době bratr žádal o její klíč...

Lisseth by se mohla poddat přání šlechtičny a jít se podívat na jejich hosta... ale dobrá zlodějka neodmítne žádné informace, a navíc, trocha důvěry je třeba pro každý podnik...

Arianna z Albrienne - 26. února 2018 08:29

Klíček

Pomalu už začínám ztrácet naději, když Lisseth ve stole objeví tajnou přihrádku a v ní je...klíč! Srdce mi poskočí, když si ho položím na dlaň, vedle svého. Jsou naprosto identické, až na vroubkování.
"Perfektní."

K tomu, co by mohlo, ale taky nemuselo být v trezoru se upínám jako k poslední naději na nalezení Lionella. Sevřu pevně oba klíčky v dlani a podívám se na Liss.
"Donesu dokumenty z trezoru. Ty počkej tady." Po krátkém zaváhání pak ještě dodám. "Prosím."
Pokouším se být trochu smířlivější. Nejsem zvyklá mluvit s lidmi jako je tahle zlodějka. Je pro mě zcela novou zkušeností, že mi někdo neprojevuje úctu, kterou ze svého titulu požívám. Vrhnu po ní poslední krátký a dost nejistý pohled a pak, dřív než bych si od ní mohla vyslechnout další věci ohledně vzájemné důvěry, se rozeběhnu k trezoru.

Zapálím petrolejovou lampu a opatrně sestupuju po starých schodech do sklepa. Není velký a je plný lahví vína a starých sudů, většina z nich je ale už dávno prázdná. Projdu kolem velkého obrazu zavěšeného na zdi, je to nějaký jezdecký portrét a myslím, že tu je jen z toho důvodu aby zmátl případného zloděje. Trezor je skrytý v zadní stěně sklepa, za falešným kamenným kvádrem.
Odsunu ho a lehce roztřesenou rukou otočím oběma klíčky, ozve se řada cvaknutí a pak se dveře trezoru neslyšně otevřou.

Nedělala jsem si naděje, že by snad v trezoru bylo ještě nějaké zlato. Teď už ukrývá jen důležité dokumenty. Nemá cenu abych to prohlížela tady dole ve tmě. Posbírám všechny listiny, které v trezoru najdu a dvířka opět zavřu a schovám. Pak se vrátím i s náručí plnou lejster zpátky do pracovny a opatrně dokumenty rozložím na stole.
"Tohle je všechno, co jsem našla. Jestli to nebude tady, tak už nevím."
Nijak se do prohledávání listin neženu, snad ze strachu, co bych mohla zjistit.

Lisseth - 26. února 2018 16:08

Tajné skrýše

Vítězoslavně se usměju, když se mi na dlani objeví malý klíček, právě ten, co jsme hledali.
Tohle bys tady ty sama hledala celou věčnost, má milá... Podám klíček mladé slečně a čekám, co dál.

Důvěry se mi ovšem nedostává. Byť nechápu, čeho se bojí. Klíč jsem našla v zásuvce, o které očividně neměla ani ponětí. Nakonec ovšem jen pokrčím rameny a zůstanu v pokoji, když o to tak prosí. Lionelli do čehos mne to zatáh?...ty a tvá sestra...nebe a dudy...

Jakmile za ní zapadnou dveře už zase šmejdím po pokoji. Snad jen ze starého zvyku, snad jen jen ze zvědavosti, snad jen pro to, abych Lionella jen ještě lépe poznala a pochopila. Nehodlám nic krást, jen se porozlédnout, zda-li se zde někde neobjeví ještě něco zajímavého. Projedu i listiny na stole, pohledem přelétnu případná jména na nich.

Celou dobu pak pozorně poslouchám až se ozvou blížící se kroky. Být přistižena, jak se probírám rodinnými listinami či šmejdím v knihovně a různých zásuvkách by mi na důvěryhodnosti nic nepřidalo a rozhodně už se nehodlám ani hájit ani hádat.

Šedá Eminence - 26. února 2018 21:18

Zažloutlý papír

Šlechtična zmizí k trezoru pohřbeném po sídlem. Starý sice, ale kvalitní ocel nestárne. Schovaný v temných hlubinách, do kterých se ponořila Arianna.
Cestou po schodech do sklepení zaslechla hlasy. Jeden z nich byl Alsbornův, dle intonace a barvy. Druhý zněl namyšleně ale také rozzuřeně a hrubě. Ale nechala je za sebou a místo toho zašla do méně využívaných částí kdysi bohatě zásobeného sklepení. Navzdory sešlosti sídla i rodu, oba klíčky zapadnout do svých míst plynule a bez zaskřípání se otočí. Chvíli se točí a cvakají kolečka ve složitém mechanismu, a pak, s klapnutím, je trezor otevřen. Těžká masivní dvířka skřípou, ale spíš námahou než rzí.
Obsah trezoru je ubohý. A pesimistický.

Lisseth v pracovně kdesi nad hlavou Arianny jen zběžně prohlédla vše svým zkušeným zrakem. Zvyklá hledat informace jen ve zlomku vteřiny, schopná zlodějka má víc než dost času na to, aby si mohla přečíst cokoliv chce.
A dozvědět se něco o své milenci... o kterém jen několik dní zpátky nevěděla víc než jméno a to co uhodla. Spořádaný muž ve špatné situaci. Vše to dosvědčuje. Dopisy bohatým šlechticům, soupisy majetků a účtové zápisy, končící velice často malými čísly... ale i ta se zdají příliš vysoká. Lisseth nyní dochází, že i chudoba je jiná pro šlechtu. Peníze, které zbývají na řízení domáctnosti ze všech dluhů a splátek, jsou pro mnohé chudáky bohatství. Pro ní nikoliv, je zvyklá pobírat honoráře odpovídající riziku... ale Pavlín by jen zděšeně vykulil oči kdyby se dozvěděl o penězích, které se tady točí...
Rodina Warrenů není možná tak chudá jak si myslí... na boháčské poměry jsou žebráky... ale.
Polnosti, slušné panství, pozemky po městě... ani zdaleka se to neblíží bohatství velkých rodin, jenže i tak je to úroveň po které se chudákům nikdy ani nesnilo. Všechny příjmy, daně a zisky z celého majetku přirozeně sžírají věřitelé, jak je u každého řádku zapsáno, ale jak neuvěřitelně bohatí museli Warrenové být, když nyní ve svém nejhlubším pádu stále dost na splácení všech půjček a vedení domáctnosti.
Kolečka v hlavě zlodějky se rychle otáčí, sčítají, odčítají, násobí a dělí. Pokud by vše prodali, mohli by žít bez zatížení... měli by i peníze na to se přestěhovat do slušného měšťanského domu... jenže pak by už nebyli šlechtou. Museli by začít pracovat.
Nyní zrak Lisseth došel ke korespondenci. Tolik věřitelů, všichni sledují tuto rodinu jako supy, aby přestali kroužit a sytit se jen závany. Velká katastrofa... svěření majetku do rukou méně schopné šlechtičny například... jeden špatný krok a budou moct ohlodat i poslední zbytky. Lionell musel šílet jen ze snahy všechno vybalancovat. Jedna pozdní splátka, jeden nedostatečně uctivý dopis, jedna záminka a celá rodina se řítí k bankrotu. Vydáni napospas bohatším a mocnějším. Snad to není natolik jiné než ve slumech.
Nemá čas číst dál, blíží se šlechtična, které tohle všechno padlo na hlavu.

Trezor je žalostně prázdný. Několik děděných artefaktů, nedocenitelné ceny pro rod Warrenů, ale jinak nesrovnatelné s velikostmi dluhů. Listin je více, některé zatížené mnohými pečetěmi. Vyčnívá jedna, zlatá, od prvního pohledu královská. Některé spisy jsou zažloutlé a staré, jiné možná novější... ale nic co by mohlo odpovídat náznakům Sunningse.
Opatrně je všechny vyzvedne. Její oči se snad zachytí na některých rodinných špercích... některé z nich možná spatřila na své matce či babičce, v lepších dobách... ale ty už jsou dávno pryč. Teď už zbyly jen dluhy. Zavře trezor a zmizí vzhůru, s oběma klíčky bezpečně v kapse.

Mladá šlechtična vstoupí a donese starožitné papíry ke stolu. Obě ženy je začnou dychtivě a opatrně probírat. Nic z toho ale nepůsobí příliš užitečně. Majetkové listiny, prohlášení věrnosti, uschovaná vůle starého lorda Warrena... ve správných rukách by mohli tyto papíry udělat škody, jak si Lisseth rychle uvědomí, ale nic z toho není převratné. Žádné inkriminující dopisy, žádné podivné či tajemné zprávy... nic, co by nebylo očekáváno ve starém rodinném trezoru.
Ač jistě nehledají žádné dokumenty královské, pečeť přeci přiláká pozornost, nejspíš hlavně zlodějčinu. A i když měly obě ženy smůlu, tento dokument přeci jen něco naznačuje.

,,My, královské Veličenstvo zemí Celestionské koruny..." začíná dopis a vyjmenovává přehršel titulů. ,,...udělujeme tímto dekretem plná práva a povinnosti rytíře panského a Královského stavu s příslušícími tituly Říšskými, hraběti Alastairovi, držiteli Královských klíčů, ctihodnému radnímu města Celestionského..."
Vážně vyhlížející dokument, velice starý, na jméno děda Arianny. Obdobný list, avšak ani zdaleka tak honosný je k této listině přiložen.
,,Jeho hraběcí milosti, siru Lionellovi, jest zaručen titul jeho otce a děda, a zveme jej do našich řad Nové lóže..." Tento spis je psán také šlechtickou rukou a označen pečetí, avšak zdá se být osobním psaním spíše než veřejným dekretem. ,,...jako ctihodný a udatný rytíř Královský je zván k návštěvě velmistra Strázyho v jeho sídle..."
Dopis je datován na den chvíle, kdy Lionell nabyl správy majetků a titulů svého otce. Sir Strázy je nižší hrabě nevalné reputace, jak Arianna ví. Zchudl obdobně jako Edmund Warren, s tím rozdílem, že ho nevysvobodila smrt a nyní stále žije se svými prohřešky. Pije, holduje ženám a říká se, že to nemá v hlavě tak docela v pořádku. Podivná volba Velmistra... a navíc, Arianna si nevzpomíná, že by jí Lionell kdy řekl, že s ním o čemkoliv jednal.

Listiny víc pravdy nedrží. Stěží, krom dvou uvedených dopisů, obsahují cizí lidi. V nepsprávných rukách by mohli udělat potíže jen snad rodině Warrenů. Slepá ulička...

Arianna z Albrienne - 26. února 2018 21:54

Staré listiny

Prsty se mi trochu chvějí, když beru do rukou staré listiny a pročítám je. U některých listů mám skoro strach, že se mi rozpadnou v rukách, jak je papír zteřelý.
Bohužel už na první pohled vidím, že tu nic podobného tomu, co popisoval lord ze Sunnings, není.

Je mi z toho jen smutno. Všechny tyhle papíry dokazují, jak skvělý rod Warrenů byl. Byli jsme vážení, byli jsme respektovaní. A pak přišel můj otec a všechno to zničil. Zbyla jen zašlá sláva a spousta dluhů. To všechno přede mnou teď leží na stole a já z toho mám hořko v ústech.

A nalezení Lionella jsem se nijak nepřiblížila.

Velmistr Strázy...
To jméno je mi povědomé. Dokonce asi tuším, jak ten muž vypadá. Zničil svůj rod podobným způsobem, jako se to povedlo mému otci.
Možná bych ho mohla navštívit. Zjistit, co s ním Lionell měl.
Jako kdyby na tom záleželo.

Odložím list zpátky na stůl a sednu si do křesla. Promnu si spánky.
"Já nevím, co dělat."
Zašeptám nešťastně. Jako kdybych přestala vnímat, že Liss je Liss a na okamžik s ní jednám jako kdyby to byla nějaká má přítelkyně, před kterou si mohu dovolit alespoň na chvíli sundat masku.
Zavřu oči, protože tyhle dekrety mě srážejí stále níž a níž. Lionell měl tyhle věci pod kontrolou. Stěží, ale držel je na uzdě. Já udělám jeden špatný krok a přijdu i o to málo, co nám ještě zbylo. Skutečnost na mě dopadla celou vahou a mě se pod ní málem podlomila kolena.

Lisseth - 26. února 2018 22:27

Poklady v trezoru

Mám dost času si to všechno prohlédnout, pročíst co potřebuji a trochu utřídit myšlenky nebo je ještě více zamotat, sama nevím. Upřímně řečeno netiším, proč tak lpí na nějakých šlechtických titulech, když by si mohli pohodlně a v klidu žít i jinak. Jakoby se snad titulu mohli najíst nebo to, že patří mezi šlechtu vyřešilo všechny jejich dluhy. Nechápu a asi ani nikdy nepochopím, u nás se holt žije trochu jinak. Pro kus žvance, pro dnešní den, který může být tím posledním.

Když uslyším vracející se kroky, poněkud poodstoupím od stolu jakoby mne jeho obsah vůbec nezajímal a jen jsem způsobně a poslušně čekala na místě.
Staré listiny příliš světla do celého případu nevnesou, spíše naopak. Moc moudrá z toho nejsem a jak se zdá, ani slečna Arianna není.

"Těmhle listinám bude lépe, tam kde byly a raději ty klíčky někam pěkně schovej." promluvím pak ze zamyšlení, když Ariannu sžírá bezradnost.
"No nic, třeba i tohle bude nám nakonec k něčemu. Vypadá to skoro na nějakou tajnou společnost šlechticů či co." přemýšlím nahlas a ani se neptám, zda-li o tomhle něco ví. Její výraz mluví za vše. Možná je mi jí na chvíli i trochu líto. Žila si na své obláčku a netušila, co je život, všechno obstarával a zařizoval Lionell.

"Tak jo. Pojďme si promluvit s tím, co na nás dole čeká. Třeba pak budeme moudřejší." na chvíli se odmlčím, jako bych snad váhala pokračovat, ale pak to přeci jen řeknu.
"Jen žádnou slabost před ním a netřeba s ním jednat v rukavičkách." Možná si zase vysloužím naštvané a dotčené pohledy, ale nehodlám ji tam někde křísit.

Arianna z Albrienne - 26. února 2018 22:52

Vězeň

Tajná společnost.
Znovu očima přelétnu dokument, který mám před sebou a trochu se zamračím. Asi bych se měla s tímhle Velmistrem setkat. Možná to nikam nepovede, ale za pokus to stojí. Ostatně, nemůže to mít něco společného s těmi starými tituly, o kterých zlodějka mluvila?

Trochu se oklepu a dokumenty zatím shrnu do šuplíku stolu. Uklidím je později. Po tom, co si je ještě jednou pořádně prostuduji.

"Dobře, půjdeme se na něj podívat."
Jestli teď něco potřebuji, tak vylít si zlost. A muž, který se mi chtěl vloupat do domu je přesně tím správným objektem. Alsborne měl dost času ho zpracovat a já doufám, že bude pěkně zpívat. Nebo si možná naopak přeju aby mlčel.

Každopádně zamíříme s Liss opět po schodech dolů a do sklepa. Zoufalý výraz z mojí tváře se rychle vytratil a opět ho nahradila chladná, netečná maska šlechtičny. Za tuhle slabost si nadávám, ale už s tím nic nenadělám. Pořád lepší, když jí viděla zlodějka, než aby jí spatřil můj vězeň.

Zhluboka se nadechnu a vejdu do temné, chladné sklepní místnosti.

Šedá Eminence - 27. února 2018 20:51

Rozvázané jazyky

Obě ženy schází do sklepení, v čele Arianna, která se v domě vyzná. Sklepení domu nejsou nijak prohnilá a zatuchlá, naopak, jsou dobře udržovaná a uklízená, alespoň ty užívanější části. Stále je tu několik dobrých ročníků vína, ale většina kdysi rozsáhlé rodinné sbírky padla za oběť hned prvotním řáděním lorda Edmunda. Obě ženy tedy pocítí spíš prázdnotu a pocit jeskyně než stísnění sklepa.

Jak sestupují po schodišti, uslyší příšerný skřek, naplněný bolestí a zoufalstvím. Poté následuje ticho, snad ještě horší.

Brzy najdou hromotluka přivázaného k židli. Vypadá dost velký na to, aby provazy jednoduše roztrhal a židli rozsedl na kusy. Navzdory tomu je shrbený, s hlavou skloněnou a potichu vzlyká. Nedaleko stojí Alsborne, upravený jako vždy, mlčící a suverénní. Naprosto obyčejný komorník...
Muž zvedne vytřeštěné oči. Kupodivu není v tváři ani nikde jinde viditelně zraněn. Zoufale se slzami v očích vykřikne: ,,Co po mě kurva chcete?"
Podrážky Alsbornových bot několikrát klepnou na kamenných dlaždicích. Spoutaný muž sebou cukne a zděšeně sebou trhne. Alsborne promluví vážným hlasem. ,,Její milost hraběnku budete oslovovat ,vaše Milosti' a její společnici ,madam'. V jejich přítomnosti se vyvarujete nevhodného jazyka."
Muž poníženě skloní hlavu. ,,Já se vomlouvám, vaše... vaše milosti a madam. Vomlouvám se, že sem se chtěl vloupat do vašeho baráku. Fakt se vomlouvám. Ale mohli byste mě prosim předat strážím?" zeptá se úpěnlivě a zoufale.
Alsborne pozvedne obočí. ,,Za úmysl vloupáni dostanete provaz. A ještě jste neřekl její milosti, jak se jmenujete." Muž sebou opět zděšeně cukne. Nejspíš nebude v klidu, pokud bude Alsborne v místnosti. ,,Jo, jo. Řikaj mi Tyčka. Jonáš Tyčka."
Vrhne na ženy smutný pohled zlomeného muže, který by bral provaz v každé chvíli raději než zůstat dál o samotě s Alsbornem.

Arianna z Albrienne - 27. února 2018 21:04

Vězeň

Moje podpatky tiše klapou na kamenných schodech. Trochu s sebou trhnu, když se ozve ten nelidský skřek. Byl to člověk, nebo nějaké zvíře? Mám obavy ale když vcházím do místnosti, nečitelná maska je na svém místě.

Krátce se podívám na Alsborna a pak na muže uvázaného k židli. Pěkný hromotluk. Netuším, co mu Alsborne udělal, ale klepe se jako ratlík. Vždycky jsem věděla, že můj majordomus má za sebou temnou minulost. Nikdy mě ale nenapadlo, jak temná ve skutečnosti je.

S chladnou tváří si muže vyslechnu a trochu nespokojeně mlasknu.
"Takže Jonáši. Velmi rádi tě samozřejmě předáme strážím, ale nebylo by správné jen tak tě nechat jít. Jsme velmi pohostinní lidé a Alsborne se celý klepe, aby se mohl postarat o tvé pohodlí."
Dívám se na roztřeseného muže ale nic se ve mě nepohne. Není mi ho líto a nelituji ničeho, co mu komorník udělal.
"Než tě nechám jít, ráda bych věděla několik věcí. Když budeš hodný a hezky mi na ně odpovíš, nic se ti nestane. Když neodpovíš nebo mi budeš lhát..." Konec věty nechám okamžik viset ve vzduchu, než dodám. "Však ty váš, co to znamená."

Ošklivě se usměju. Já nejsem krutá. Ke služebnictvu jsem se vždycky chovala velmi slušně. Ale tenhle muž se mi chtěl vloupat do domu a dost možná ho poslali lidé, kteří stojí za Lionellovým zmizením. Posledních několik dní pro mě bylo peklem a teď je tu někdo na kom si ten vztek a frustraci můžu vybít.

"Kdo tě poslal a co jsi v mém domě chtěl najít?"

Lisseth - 27. února 2018 21:29

Milá návštěva ve sklepení

Následuji Ariannu do sklepení. Trochu mne zarazí zvuk, který se nese prázdnou prostorou. Že by komorník zapomněl na vychování gentlemana a snížil se na úroveň nás dětí ulice?...pokud ten zvuk tedy nevydával on sám, což doufejme nenastalo...

Ze zvyku a pro každý případ přistane má ruka rukojeti dýky, které ovšem nebude prozatím třeba, jak vidno při prvním pohledu na našeho hosta.
Zkoumavým pohledem přejedu nejprve toho hromotluka před námi a pak i komorníka. Jen uznale kývnu. No hochu, ty vážně nebudeš jen obyčejným komorníkem...však každý máme svou minulost...a s tebou by měl být jeden očividně za dobře...

Zatím jen mlčky přihlížím celému dění a nechám mluvit paní domu, rozhodnutá do rozhovoru vstoupit až v případě, že se mi něco nebude zamlouvat. Madam?...tak takhle mne už dlouho nidko neoslovil...

Trochu povytáhnu obočí, když žadoní o to, abychom jen předali strážím a znovu pohledem sklouznu na komorníka. Ty se vážně nezdáš, příteli...copak jsi mu provedl nepěkného, že by dobrovolně šel i na smrt?...

Založím si ruce na prsou a mlčky čekám, jestli ptáček začne zpívat. Pokud u nás hledá záchranu a doufá v nějaké slitování, pak si troufám říci, že se přepočítal. Arianna naštěstí v tuto chvíli nevypadá tak, že by mu chtěla něco prominout.

Šedá Eminence - 28. února 2018 21:00

Výslech

Chvíli je ticho. ,,Host" polkne a několikrát zděšeně koukne po Alsbornovi. Dívá se na na Ariannu a odpovídá pomalu, jako by velmi opatrně vážil slov, na která není zvyklá a na kterých závisí jeho život.
,,Jasně. Jen pravdu," a znovu nervózně mrkne po komorníkovi. Na čele mu vyráží pot, vypadá, jako by seděl nad ohněm a pomalu se otáčel...
,,Teda, to. Voni... já vám ani nevím, jak se menujou. Von to všechno zařizuje Počkalka. Já nikoho neznám. Von se jen jednou za čas objeví a řekne mi co mám dělat. Vono je lepší se neptat, vaše milost.
Voni platěj dobře a většinou mě nechávaj bejt. Vono- já vám fakticky nevim vubec nic."
Blábolí poněkud nesrozumitelně, očividně sevřený strachem. Lisseth ale jméno Počkalky zná. Je to bezpáteřní upjatý mrňous, slizký člověk, který se podlézáním a korupcí dostal až do společnosti, ve které nemá co dělat. Úlisný prostředník mezi některými ne tak docela vznešenými pány a Katovskou chátrou. Umí držet jazyk za zuby a zařizuje pro různé lidi různé věci... V civilizovanějších kruzích neznají všechny ty odporné, špinavé a nevychované muže... znají pana Počkalku nebo jemu podobné. Ti zařizují všechny ty záležitosti, na jejichž úroveň se jejich lordstva odmítají snížit... zvlášť pokud nechtějí být poznáni. Dává to smysl i v tomto případě. Jen amatér by někoho poslal loupit svým vlastním jménem.

Ale milý a k smrti vyděšený Jonáš očividně vypadá zoufalý z toho, že to očividně není dost. Překotně, jako by doufal, že ho proud slov zachrání před jakýmkoliv dalším špatným osudem, vykládá o svém cíli.
,,Totiž, von mi za to Počkalka nabíd hromadu peněz. Že se sem nějak dostanu, že to tady vobhlídnu. A chtěl mi dát k ruce ještě někoho, jako nějaký chlapy na celou tu akci. Měli sme hledat papíry. Nevim teda proč, ale Počkalka řikal, že všecko zlato co najdem si mužem nechat a eště dostanem honorář, teda prachy, za ty listy. Já teda neumim čist, ale von mi řek, že máme najít ňákou složku, jako vobálku a že v tý by měly bejt dopisy a všecky by měly mít podobný pečetě. A řek mi že mam radějc pobrat všecky papíry co najdu. Že prej to bude nejjednodušší až budou všici mrtvý-"
Najednou se zarazí a smrtelně zbledne. Začne zděšeně volat: ,,Ale to nejni muj styl, řikal sem mu! Já fakticky lidi nezabijim, já se jen tak tiše kradu! Fakt, mouše bych neublížil!"
Horečnatě se rozhlíží po všech v místnosti. Zastaví se očima na Lisseth, nejspíš jí poznal z nějaké putyky, ale okamžitě zas skloní hlavu. Ona ho nezná. Jeden z bezpočtu grázlů, kteří by za úplatu udělali cokoliv. Váš host znovu začne mluvit, tentokrát potichu a pokouší se nevinně.
,,Hele, vaše milosti, vono se mi fakt špatně přemejšlí, s těmhla provazama. Voni se mi úplně zařezávaj do kůže. Já bych vám strašně rád pomoh vašejc nejctěnější blahorodí, ale vono se mi fakt blbě přemejšlí," kňourá na hraběnku vemlouvavě. Alsborne na něj vrhne odpudivý pohled, ale podívá se na hraběnku. Ona má finální autoritu.

Arianna z Albrienne - 28. února 2018 21:09

Výslech

Sleduju muže před sebou a je mi z něj zle. Skoro se divím, že se ještě nepochcal strachy.
Neví nic.
Jak příhodné. Poslali ho hledat papíry.
Ach ty zatracené papíry. Všichni je chtějí a já netuším, kde můžou být.

Moje tvář je stále stejně nehybná a nečitelná jako na začátku, i když mám sto chutí začít na něj ječet. Vím ale dobře, že by to nebylo k ničemu. Ne, pokud mu chci ublížit, prostě se otočím a nechám ho na pospas Alsbornovi. Ať si s ním poradí.

Vyděsí mě ale, že se zmíní o tom, že nás měl zabít. Tohle mu řekl ten pan Počkalka? Nebo šel ten rozkaz z ještě vyšších vrstev. Někdo byl ochotný nechat zabít mě i všechny v tomhle domě jen kvůli těm papírům.
Běhá mi z toho mráz po zádech.

Podívám se na Lisseth a dám jí tím šanci aby se muže také zeptala, pokud jí ještě něco napadá. Já nějak nevím, co dalšího bych z něj mohla dostat.

Lisseth - 01. března 2018 16:57

Výslech

Poslouchám blekotání chlapíka před sebou. Jména nezná, samozřejmě, to se taky dalo čekat. Špinavou práci musí vždycky odvést někdo jinej, ktrerej ví co možná nejmíň. Nic neřekne, když ho chytí...a když přeci pak něco, co ty, co tahaj za nitky nijak neohrozí...

Něco z něj přeci ale nakonec jen vypadne. Počkalka...hmm, co takhle zmáčknout si jeho...když obchod sjednal...

Překvapeně se na něj podívám, když z jeho úst vyjdou slova vlastně o plánované vraždě. To jsme vážně v pěkným průšvihu, když se někdo nebojí ušpinit si ruce až takhle...proč ale poslali takovéhohle břídila?...

"Možná už nebude třeba, abys ještě dál přemejšlel a ty provazy tě už brzy přestanou trápit, znám jeden zaručený způsob." ušklíbnu se na našeho hosta a pomalu sáhnu pro dýku, se kterou si začnu pohrávat v ruce. Popojdu k němu blíže a pak se postavím za něj. Doufám v to, že nikdo z těch dvou nebude nijak zasahovat. Nechci mu ublížit, prozatím, jen si s ním pohrát jako kočka s myší.

Pomalu se k němu pak nakloním, takže mohu mluvit celkem tiše.
"Dej mi důvod k tomu, abych tě nechala jít, hodně dobrý důvod, příteli. Kdo s tebou měl ještě jít?
Kde ste se měli sejít?" zlehka přejedu ostřím dýky po jeho tváři, tak aby zanechala drobnou ranku. Nevím, zda z něj vypadne ještě něco kloudného, ale za zkoušku to stojí.

Šedá Eminence - 01. března 2018 20:48

Zlomený muž

Chlapík znepokojeně sleduji přibližující se zlodějku, očima těká po ostatních v místnosti. Stále má největší strach z Alsborna, ale Lisseth s dýkou mu klidu nepřidává. Polkne a pokouší se otočit tak, aby na Lisseth viděl, což se mu přirozeně nedaří. Na čele mu vyráží pot, rychle dýchá a třese se.
Na poznámky Lisseth nereaguje, nejspíš nedokáže vymyslet dost dobrou odpověď. Na jeho mozek už toho nejspíš začíná být příliš, když dostane šrám přes obličej. Bolest ani krev ho neděsí, ale jejich vliv na jeho vůli je překvapivý, až děsivý. Začne se pro sebe hihňat, oči přelétavají z jedné osoby na druhou.
,,Řezej, tak řezej!" vzřískne hystericky. ,,Já se brzo sejdu úplně se všema," volá dál.

Alsborne několika kroky přijde k Lisseth a naléhavě zašeptá. ,,Slečno, jak se zdá, ten muž je slabší ve vůli než jsem čekal, ale může nám být ještě užitečný." Nyní spíš jen ústy naznačí: Odsud neodejde. Což přirozeně nesmí dojít hostu. Trochu šepotu ale musel zaslechnout: ,,Užitečný! Budu užitečný!" volá zoufale ale stále hlasem, který vám příliš jeho ducha nepřislibuje. Alsborne pokračuje a nevšímá si ho: ,,Situaci uklidníme s Annou. Snad by bylo produktivnější zmáčknout pana Počkalku... tento muž je jen pěšec."
Nyní se se svým stoickým a neutrálním výrazem obrátí k lady Arianně. ,,Vaše milosti," zastaví se, protože se místností line velmi nevábný pach, jehož zdrojem je Jonáš, který se pokouší udělat v židli co nejmenší. Alsborne o krok poodstoupí. ,,Jsem si jist, že vaše milost bude moci pokračovat v otázkách, až se pan Jonáš trochu uklidní."

Arianna z Albrienne - 01. března 2018 21:02

Jonáš, Počkalka a ti další

Se zájmem sleduji, jak se zlodějka k muži přiblížila. Bohužel ale ani ona z něj není schopná dostat nic užitečného.
Z jeho smíchu mi přeběhne mráz po zádech a musím se hodně ovládat, abych se okamžitě neotočila na patě a neutekla odsud. Co mu Alsborne asi udělal, že ho to takhle zlomilo? Možná lepší nevědět, čeho všeho je můj komorník schopen.

Místností se line nepříjemný zápach a já nakrčím nos. Podívám se na Alsbornba a krátce přikývnu. Nepochybuji o tom, že komorník na mě velmi dobře vidí, že už mám dost a chci odsud pryč. Navíc má pravdu. Pokud chceme nějaké pořádné informace, musíme zmáčknout někoho zcela jiného.

Podívám se na Lisseth a pak zamířím po schodech zpátky nahoru a do pracovny.
První co, tak si naliju pohár vína a několika loky ho vypiju. Pak vytáhnu ještě jeden a oba dva naplním. Jeden postrčím po stole k Liss a zhroutím se do křesla.

"Tenhle Počkalka? Ty ho znáš?"
Pokouším se mluvit klidně a vyrovnaně ale celá se chvěju.

Lisseth - 02. března 2018 14:57

Zbabělec

Znechuceně schovám dýku, když Jonáš začne vyšilovat.Břídil a ještě k tomu zbabělec...dobrá kombinace jen co je pravda...jen nás zdržuje...
Na Alsbornovu poznámku jen němě přikývnu. Nesmí odejít... Pořád mne ještě trochu překvapuje klid s jakým tohle všechno komorník bere. Vážně by mě zajímalo, co máš za sebou, příteli...

Následuji pak Ariannu do pracovny. Jak se zdá, celá tahle situace je na ni moc a to se vlastně vůbec nic nestalo. Možná je i vyděšená tím, že i její jméno je na černé listině a nemůže se tedy cítit bezpečně.
A ty seš tam samozřejmě taky, protože ses do tohohle všeho namočila až po uši...a tohle je sakra vysoká hra...

"Jo, bohužel. Nevadí mu ušpinit si ruce." charakterizuji velmi stručně Počkalku.
"Na toho bych se teď ale nesoustředila. Všichni hledaj nějaký papíry a nějaký papíry má snad Oppelheim. Stále trvá to, že je chcete mít v rukou? Pokud ano, asi bych si měla zít tvoji půlku a jít schrastit tu mou. Oppelheim nebude čekat a pokud se objeví vyšší nabídka...a s tím jak všichni kolem čmuchaj to nemusí trvat dlouho." podívám se po Arianně. Teprve až teď vezmu do ruky pohár s vínem a pomalu upíjím.

V duchu přepočítávám své skryté zásoby, ale je mi jasné, že tolik prostě nemám, i když vyberu všechny skryté skrýše a zásoby na horší časy. Tuším, že není moc moudré vydávat se z posledního, ale jinak to asi nepůjde a holt bude třeba trochu se snažit a podívat se do kapes ctihodným občanům tohoto města.

Arianna z Albrienne - 02. března 2018 15:17

Kde vzít peníze

Chvíli jen sedím a tupě zírám před sebe. Lisseth má pravdu. Samozřejmě je možné, že by ty listiny mohly být schované na nějakém jiném místě v domě. Ale kromě trezoru mě nic nenapadá. A v Lionellově pracovně jsme také nic nenašly. Rozhodnu se věřit tomu, že kdyby tam něco bylo, zlodějka by na to přišla.

Takže poslední možnost je, že jsou v té drahé truhličce. Povzdechnu si.
"Máš pravdu. Musíme jí získat jako první. Ty papíry nesmí padnout do nesprávných rukou."
Konečně se trochu seberu.

"Přijď za mnou zítra ráno. Seženu peníze a pak vyrazíme koupit tu truhličku."
Budu muset prodat nějaké šperky, abych získala takový obnos. To ale nechám zařídit Annu.

Opět se zahledím před sebe. Dole ve sklepě je muž, který by mě zabil, kdyby ho Alsborne nedostal jako první. Chce se mi brečet.

Lisseth - 05. března 2018 19:05

Informace nad zlato

"Hmm, jen doufám, že tam bude něco víc, než na tom papíru prve." podotknu jen v zamyšlení spíše pro sebe.

"Zítra ráno, jo." ještě jednou kouknu po Arianně, kdyby si své rozhodnutí snad rozmyslela. Možná to může vypadat, že snad na okamžik i zaváhám. Jen se mi prostě nechce vydat se z posledního za podnik, přiznejme si, poněkud nejistý. Jestli tam nebude skutečně něco, co bude stát za to...tak toho vydřiducha s chutí vážně zabiju, i kdyby mu stál za zadkem samotnej čert...

Pomalu se otočím a vydám se do ulic. Uvnitř sebe ještě svádím takový malý boj. Ty ses vážně zbláznila...neměli by platit tobě za takovouhle prácičku?...a není to trochu nepoměr?...pro mladou šlechtičnu to jistě nebude takový problém...a z čeho pak budeš žít?...půjdeš se snad pást?...ne, nechám se zvát od mladé slečny na večeři...

Začínám mít pocit, že jdu z jednoho průšvihu do druhého a bolavá žebra mi připomínají, jak taková malá dobrodružství mohou taky skončit. Nejradši bych do toho všeho kopla.
Nakonec to vezmu přes trh. Hodně lidí, co nedává pozor...každá zlatka se teď prostě hodí a třeba aspoň přijdu na jiné myšlenky, když se budu muset soustředit na své řemeslo.

Cestou do hostince pak v hlavě přemítám, a koho všeho bych se mohla obrátit, ale v tuto chvíli mne prostě nic nenapadá, krom toho, že o spolupráci mohu požádat Pierra, bezta jsem to chtěla udělat, ale ještě v době kdy jsem měla, co nabídnout. Ten se ti beztak vysměje...ach jo...

Šedá Eminence - 05. března 2018 21:22

Staří známí, nové role

Obě ženy se rozejdou, obě zatížené myšlenkami na peníze, ač každá z jiného úhlu pohledu, neboť jedna žije v kruzích starých a pomalých šlechtických bohatství, které ani dluhy nemohou tak docela zastavit, zatímco druhá zná zlato jako dynamickou sílu, která se dá získat na každém kroku, když se člověk jen trochu snaží.
Jediné co snad mají společného je Lionell. Ale i to by mohlo stačit.

Mladá šlechtična se oddala myšlenkám na svůj nepočetný majetek. Pozdní odpoledne odpočítávalo své minuty. Pro mladou, krásnou a především nezadanou šlechtičnu by měli být peníze problémem nejmenším. Koneckonců, nikdy neměla vyloženě nouzi o nápadníky, ač to většinou byli nižší šlechticové, hrabata či rytíři... ale Damien ze Sunnings... Damien ze Sunnings...
To byl skutečný boháč. Peníze, které potřebuje Lisseth musí být pro muže jako je on stěží kapesným. A jeho vliv a moc... snad dokonce by mohl pomoci s nalezením Lionella... to jest, pokud má zájem o jakékoliv blaho mladé šlechtičny a nepokouší se pouze získat listiny, které dnes nenašel.
Ale on není jediná možnost. Jaká škoda, že sir Torrye byl vyslán vstříc nebezpečí... ani on není nijak chudý a navíc je pohledný a inteligentní. A bez té namyšlenosti Damiena.
A jsou tu přirozeně i méně společensky přijatelné cesty... jak si asi vydobyla své peníze a vliv markýza de Noire? A zítřek je tak vynikající příležitost okouzlit mocné a vlivné muže... nebo alespoň jejich syny.
Avšak peníze jsou potřeba rychle, dříve než se chladnoucí stopa zcela vytratí hamižností toho překupníka Oppelheima. Zastavit nějaké šperky... možná se i domluvit se zlodějkou Lisseth a získat je snadno zpět. Ale to už jsou jen romantické a divoké představy, které se nehodí pro slušnou slečnu.

Přirozeně, jsou naprosto vhodné pro slečnu zkaženou, zvrácenou a světem pokřivenou, která právě ulehčila několika měšťanům od jejich zlata. Jsou to jen drobné, ale každá mince se počítá. Je to ale ujištění, že se i bez záloh snadno uživí... pokud nenastane nepředvídatelná skutečnost.
Trh je pln lidí bez ohledu na to, jaká je denní doba a pořádný dav je pro schopnou kapsářku ideální prostředí. Po hodině či dvou nepoctivé práce si začnou některé zchudlé oběti všímat další spolutrpitelů a přilákávat pozornost stráží, což je signál zmizet.
Byl-li by to běžný den, měla by Lisseth velmi slušný úlovek, ale s váhou té absurdní sumy v hlavě je těžké se na věci dívat objektivně. Zvlášť když v pozadí rezonují slova Oppelheima: Třeba už tam hnije jen mrtvola v řetězech...
Zlodějka se vrací k Rozbitému džbánu. Cestou potká Pavlína, samotného a s několika nepěknými modřinami. Nejspíš ho někdo chytil, když čmuchal kde neměl, ale mladík je na nějakou tu nakládačku docela zvyklý. V soukromí hostince, který je v odpoledni víceméně prázdný, až na pár nočních pracantů, kteří vstali na snídani, ti sdělí, že se zítra koná velká slavnost u lorda Saarda, na které budou všechny významné rody ve městě... a velká koncentrace bohatství a šperků. Bohužel, průměrná zlodějka nemá vzhled na to, se na podobné místo přikrást... ne bez přípravy. A navíc se to tam jistě bude hemžit strážemi.
Krom toho ti Pavlín nic nového nepřinese. Nejspíš neměl čas. Sehnal si dost drobných na něco teplého do žaludku a udělal další kroky pro větší vliv mezi gangy pokrouceného světa dětské a mladistvé kriminality, která je pro Celestionské chudáky první a jedinou školou života.

Mladé šlechtičně výjimečně přináší čaj sám Alsborne a nikoliv Anna, což vysvětlí tím, že se stará o jejich hosta.
,,Dovolil bych si vaší milosti také nabídnout jablečný koláč, který dnes ráno upekla Anna. Původně byl zamýšlen jako zákusek po večeři, avšak snad by vaší milosti přišlo vhod něco na uklidnění."
Podivné. Tento distinguovaný a zkušený komorník nabízející sladkůstku dokázal vyděsit toho hromotluka k smrti.
Alsborne zaváhá a ještě se neodebere ke svým dalším povinnostem.
,,Vaše milosti, dovolíte-li osobní vstup, mám starost o bezpečí vaší milosti ohledně zítřejší slavnosti. Už nyní víme, že pro neznámé je vaše zdraví nepodstatné. Nepodařilo se mi nalézt nikoho, kdo by mohl věrohodně uklidnit mé obavy."
Odkašle si.
,,Pokud by vaše milost dovolila neortodoxní řešení, vím, že v personálu jeho milosti, lorda Saarda, je mnoho děr. Bylo by velice snadné pro mou maličkost vetřít se mezi obsluhu a osobně dohlédnout na veškeré činitele."
Svůj návrh dokončí se stále neutrálním výrazem, nelze ho číst. Je to smysl pro povinnost nebo skutečná oddanost dlouholetého přítele a služebníka? Nebo se v něm probouzí nějaké jeho staré já, které chce být vždy ve středu akce?

Mimo akci by ale daleko raději byla unavená zlodějka. Dopadla na své skromné lůžka a zjistila, že i po tak nenáročném dni je zcela vyčerpaná. Její tělo jí dává najevo, že by v žádném případě neměla dělat žádné divoké kousky. Leží jen příliš krátkou dobu, snad jen půl hodinu, když je vyruše.
Tak jako včerejšího dne se objeví Pierre. A tentokrát je si ale jistá, že zamkla. A Pierre se neusmívá a nepřichází se žertem. Dokonce se mračí.
,,Ahoj, Liss," řekne. ,,Tak mi za tvou hlavu nabídli slušnou sumičku." Ticho udeří jako zvon. Pierre nehybně stojí a sleduje zlodějku hloubavým pohledem. Je na ní vidět její vyčerpání. Pierre si povzdechne. ,,Do čeho jsi se to zamíchala, Liss?"

Arianna z Albrienne - 06. března 2018 10:40

Peníze hýbou světem

Po odchodu Liss se odeberu do svého pokoje a pečlivě prohlédnu svou šperkovnici. Vyberu několik kousků, které jsem ochotná prodat. Nikdy by mě nenapadlo, že se k něčemu takové snížím, ale nechci si už půjčovat další peníze, ani od svých přítelkyň. To je cesta do pekel a tam já ještě jít nechci.

Sedím v křesle u okna, vzala jsem si knížku ale nejsem schopna se na ní soustředit, a tak se jen dívám ven, do zahrady.
Čím dál víc musím myslet na to, že jedinou rozumnou cestou, jak se z téhle nepříjemné situace dostat, pro mě bude sňatek. Stále mám ještě rozsáhlé pozemky, dům a co je nejdůležitější, titul. Pravda. třeba Damien ze Sunnings můj titul nepotřebuje, ale jsou tady i jiní. Opět se my myšlenky stačí k sirru Torrey. Hezký, příjemný, mladý muž, oblíbený u dvora i mezi lidmi. Jediné, co mu chybí je titul. Z nás dvou by byl hezký pár.
Přesto se mé myšlenky daleko víc stáčejí k Damienovi. Pod jeho uctivým vystupováním jsem vždycky viděla něco zkaženého, a to, jak se jeho sestra vyjadřovala o Lionellovi...měla jsem chuť jí vyškubat vlasy.
I o když mám o rodině Sunnings, a jejich pohnutkách pochyby, budu zítra večer doprovázet Damiena na slavnost lorda Saarda. Třeba na něj změním názor. Ať tak či tak. Ani jeden z mnou zvažovaných mužů mě o ruku zatím nepožádal. Není proto co řešit.

Z myšlenek mě vytrhne příchod Alsborna, který mi přinesl čaj a koláč. Vděčně se na něj usměju.
"Děkuji, Alsborne."
Opět mi připomene onen děsivý fakt, že se mi do domu pokusil dostat člověk, který by neváhal zabíjet. Tiše si vyslechnu jeho návrh a přitom míchám lžičkou čaj. Trochu jsem doufala, že mi dokáže sehnat nějakého ochránce. Na druhou stranu pokud bych se začala na veřejnosti ukazovat s ochrankou, vzbudilo by to zájem. Možná bude lepší, pokud se budu dál tvářit, že se nic neděje. Nakonec tedy přikývnu. Alsborne mi už několikrát ukázal, že je velmi schopný a skutečně bych raději svěřila svůj život do jeho rukou, než do rukou nějakého cizince.
"Máte k tomu mé svolení. Budu klidnější, když Vás budu mít nablízku. Ale, skutečně si myslíte, že by mi něco mohlo hrozit na slavnosti, kam se chystá zavítat i její veličenstvo? To by si snad nikdo nedovolil."
Pokusím se zpochybnit jeho obavy. Ani ne tak kvůli tomu, že bych o chtěla od úmyslu odradit, ale abych trochu ulevila sama sobě.

Lisseth - 06. března 2018 11:21

Lovnou zvěří...

Jindy byla bych snad spokojená s tím, co se mi podařilo za takovou chvilku vydělat, ovšem teˇje mi více než jasné, že to co mám v kapse je proti tomu, co mám sehnat hotová almužna.
Vše, co mi Pavlín pak vypoví jen tiše odkývám. Hlavou se mi honí tisíc věcí, nevím, co dřív a dnes už toho začínám mít dost.

Nakonec se jen vyhrabu k sobě nahoru a plácnu sebou na postel. Přes den neměla jsem nějak čas myslet na své rozbolavělé tělo, které se teď hlásí o slovo o to důrazněji. Nejraději bych bez hnutí ležela a spala a spala. Jenže do rána potřebuju sehnat prachy. A jak to chceš jako udělat?...sotva se hejbeš...

Mé úvahy přeruší až zvuk otevíraných dveří. Přísahala bych, že jsem zamkla...
"Měl by ses naučit klepat." zavrčím jen tiše, když vidím, že je to Pierre. Jeho výraz a absence vtípků ovšem napovídají, že dnes to nebude jen přátelský pokec a flirtování.

Na okamžik zalapám po dechu, pak se ale dám do šíleného smíchu. Výbuch všeho toho, co se tak najednou nakupilo a snad už i zoufalství. Pomalu se pak posadím na posteli probodávaje očima Pierra.
"Jdeš si pro vyšší nabídku nebo jen pro poslední přání?" Že tancuju po tenkém ledě? Jo já vím. Jenže kdyby si chtěl prostě jen jednoduše vydělat, mohl to udělat, aniž by si se mnou o tom předem popovídal. Kdyby chtěl neměl by se mnou vůbec žádnou práci. Možná vážně mít ani nebude...nemáš co nabídnout...

"Tak jo, karty na stůl, beztak nemám hádám co ztratit." zahledím se na Pierra a rukou pokynu, aby se posadil na židli. Tohle je dlouhý příběh.
Ve stručnosti vypovím šílené události posledních hodin, o zmizení Lionella, o jeho sestře, o vyšších zájmech, o dluzích... Na chvíli se odmlčím, když skončím a pohledem visím na Pierrovi.
"Jak vidíš mám opravdu talent dělat si "přátele" a plavat v hodně velkých sračkách. Mám šanci smlouvat nebo už ses rozhodl?" unaveně a dost možná i prosebně na něm doslova visím pohledem. Tohle je hra buď anebo. Vlastně to celé možná skončí dřív, než to vůbec nějak začalo.

Šedá Eminence - 06. března 2018 21:06

Těžké časy

V sídle šlechtičny na moment Alsborne zaváhá. ,,Vaše milosti... bral jsem v potaz nejen úklad proti vám, ale i úklad proti jiným, který by vás mohl ohrozit."
Odkašle si, jak to dělá vždy když musí říct něco, co se mu nelíbí. ,,Objevili se tací, kteří... považují některé kroky Jeho Veličenstva za... nemoudré. A životní styl Jejího Veličenstva za... příliš luxusní. A poté co se dělo v posledních dnech lépe nic nepodcenit."
Otočí se k odchodu a jediné s čím je ponechána Arianna je práce.

Klidná, v porovnání s tím, na co hledí Lisseth. Pierre sebou cukl, když se rozesmála, ale poté jí trpělivě a tiše vyslechl.
Dlouhou dobu mlčí. Odnikud se v jeho ruce objeví nůž, se kterým si začne hrát. Přemýšlí, ani na ní nehledí. Už podruhé může Lisseth věřit, že její cesta došla ke konci. Pierre začne opatrně:
,,Nejsi blbá, nikdy jsi nebyla. Kdybych chtěl ty peníze, rovnou si je vezmu. Upřímně, jsem překvapený, že tě někdo chtěl zabít až teď. Umíš se držet z cesty."
Další chvilka ticha. Hledí do prázdna... jako by počítal. A lesk ostří je až magneticky přitažlivý pro zraky těch, kterým je určen.
,,Tohle je vysoká hra. Někdo vsadil hodně a teď se začíná bát, jestli náhodou neschováváš v rukách eso. Někdo si byl příliš jistý a teď se rychle pokouší napravit svoje chyby. A má proti sobě jen tebe a tu marnou holku Warrenů."
Pak se usměje a schová kudlu. ,,Vždycky rád podvádím při kartách. Dovedeš si představit, jak se někdo nasere, až vytáhneš z rukávu žolíka? Nevím na co jsi to narazila, nebo na co narazil ten tvůj Lionell, ale pokud vás neodkrouhnou, bude z toho zlatý důl. Pořádně chytnout pod krkem celé město... z toho by bylo zlata. Stokrát víc než kolik kdo zaplatí za tvojí hlavu."
Zaostří zpátky na tebe a nevinně se usměje. ,,A navíc je taková hezká, byla by jí škoda." K práci se vrátí okamžitě: ,,Chci vidět, co to má Oppelheim. To musí být fakt něco. Nabídl ti cenu, kterou nemůžeš zaplatit, protože to chce prodat za mnohem víc. Bude se vykrucovat. Ale až uvidí, že jednáš mým jménem, sklapne a bude poslušný."
Pak chvíli mlčí. ,,Je mi jedno, jak skončí ten tvůj Lionell. Beru to jako investici, takže chci vidět výsledky Liss. Zachraňuj si koho chceš, ale nezapomeň, že když z toho tvého podniku nic nekápne... budu chtít svůj vklad zpátky. Jasné?"
Pierre, cukr a bič. Alespoň se netváří nijak domýšlivě. Je to obchodník... a musí mít pro tebe slabost, když si jistou odměnu rovnou nesebral.

Peníze řeší i Arianna. Do zítřka je třeba sehnat požadovanou sumu, což znamená rozloučit se s rodinnými šperky. Nemusí je ale dát do ruky cizímu. Velké rody už sice její rodině nic nepůjčí, nebo za své šperky dostane jen almužnu... ale každý ví, že markýza de Noire se živí podnikáním naprosto nehodným dámy jako je ona. Je to přítelkyně a velmi pragmatická žena. Nejspíš by je zastavila za velmi dobrou cenu.
Ale přirozeně, pokud by se byla ochotná s rodinnými klenoty rozloučit na věky, Alsborne zná jednoho velice slušného a poctivého zlatníka, který se neptá na zbytečné otázky a platí hotově. Ač to bolí, jeho služeb už bylo třeba nejednou. Brzy nezbudou žádné kameny na prodávání... a pak přijde další majetek. Pomalu ale jistě dluhy rozežerou vše, co ještě zbývá už z tak zašedlé slávy Warrenů.
A zítra je slavnost. Jako doprovod lorda ze Sunnings jí sice bude příslušet úcta a obdiv mnohých hostů... mohla by si to skutečně užít, pokud se dokáže alespoň na moment uvolnit. Naštěstí ještě nemusela rozprodat své šaty. Ale to vše musí absolvovat, když ví, že v jejích sklepení je držen muž, který by jí neváhal zabít a že její nejsvětlejší nadějí je majetek překupníka ze stejné sorty...

Arianna z Albrienne - 06. března 2018 21:18

Peníze hýbou světem

Zůstanu opět sama. Jen s Alsbornovým varováním a svou prací. Na tu teď ale nemám ani pomyšlení. Seberu šperky, které jsem vybrala, obléknu si plášť a seběhnu do haly.
Komorník i Anna jsou pravděpodobně dole ve sklepení, s naším drahým hostem. Tam se mi jít nechce. A Martin bude buď někde na zahradě, nebo ve městě vyřizuje pochůzky.

Nakonec se rozhodnu vyrazit sama. Stříbřiny nejsou velká čtvrť a navíc jsou dobře hlídané. Všude se pohybují vojáci, pokud bych se necítila bezpečně, můžu se na ně obrátit. Navíc Madam de Noire nebydlí daleko.

Vyrazím tedy z domu ven do ulic. Rozhodla jsem se šperky zastavit právě u ní. Je to má přítelkyně a navíc pořád můžu mít naději, že je od ní jednou vykoupím zpátky. Není to tak, že je dávám z ruky úplně. Jen na chvíli, než se trochu vzpamatuji.

Čerstvý vzduch mi udělá docela dobře. Už si ani nevzpomínám, kdy naposledy jsem byla venku. Od Lionellova zmizení určitě ne.
Rychle kráčím ulicí a přesto, že se cítím docela dobře, nedokážu se zbavit nepříjemného pocitu v zádech. Neustále se proto ohlížím přes rameno a dívám se, jestli mě náhodou nikdo nesleduje.

Lisseth - 07. března 2018 11:29

Spojenec

Domluvím, chvíli je ticho. Dává si načas s odpovědí nebo jen přemýšlí, jak se mě co nejrychleji zbaví? Na okamžik mi přijde, že už se rozhodl. Jen se tiše ušklíbnu. Konec hry?... Klidná, až příliš možná, ve skutečnosti jen utahaná a neschopná zmoci se na cokoliv vydána na milost a nemilost. Na druhou stranu lepší skončit takhle než pomalu hnít v těch zatracenejch kobkách...

Teď zase mlčím já a nechám jej přemýšlet nahlas. Možná trochu překvapeně vzhlédnu, když se usměje a je snad nadšený z toho, že může někoho naštvat.
"Věř mi, že si to dokážu představit v celkem živých barvách." usměju se trochu. Dost krásných modřin mám ještě po těle....

"Je mi to jasný." kývnu jen. "Neboj se o svých prachy nepřijdeš." spokojeně se usměju. To, co by mohlo kápnout z toho všeho je pro něj snad dost velkým lákadlem a cena je tak vysoká, že by ho neměl nikdo přeplatit.

"Tak jo, ráno si jdu vyzvednout prachy od slečny Arianny. Jen doufám, že to Oppelheim bude ještě mít. Teď mě ale omluv, ještě pořád jaksi nejsem ve své kůži." uměju se trochu omluvně.
"Dnes v noci mohu spát snad ještě klidně, když poslali tebe a pak to bude asi chtít na chvíli změnit lokál." pokračuji pak dál a založím si ruce za hlavou.

"Řekni mi ještě jednu věc, komu jsi měl naservírovat mou hlavu na stříbrném podnosu?" kouknu po něm, protože mne celkem zajímá, kdo se mne chce tak rychle zbavit, abych nečmuchala dál.

Šedá Eminence - 07. března 2018 21:17

Zdroje a plány

Šlechtična prochází ulicemi Stříbřin a na moment snad i věří, že to všechno co se dělo byl jen špatný sen. Stříbřiny jsou stále stejné. Bohaté, luxusní a bezpečné. Stráže v upravených uniformách stojí na každém rohu, nehybní a připravení pomoci kterémukoliv z bohatých občanů města.
Stříbřiny nejsou jako nějaké slumy, kde si každý hledí svého. Tady stráže zasáhnou a velice často se viníkům a obětím dostane i šlechtického soudu. Luxus, který je chudákům často odepřen.
V pozdním odpoledni jsou Stříbřiny živé a příjemné. Nikdy nejsou vyloženě přeplněny lidmi, na rozdíl od Ovocného trhu nebo jiných Celestionských náměstí. Tady si člověk nemusí dávat pozor na kapsy. Občas se tady objeví výtržníci nebo zloději z jiných čtvrtí, ale stráže si takové věci jen nerady dávají líbit... koneckonců, odsud pochází většina jejich platů i úplatků.
Navzdory tomu si šlechtična, zvyklá procházet těmito ulicemi velice často... tedy před zmizením Lionella, všimne, že stráží je přeci jen méně, ač působí o to ostražitěji.
Snad to není důvod k obavám. Vše je jinak klidné a přesně takové, jaké to má být v bohaté čtvrti ještě bohatšího města.
Vila Madame de Noire je starodávné sídlo mnohých rodů, které se střídali tak, jak přecházely koruny z jedné hlavy na druhou. Každý dodal svému domovu svůj osobitý dotek. Pro některé vyšší třídy je dům nevkusný, ale mnozí šlechtici, obzvlášť mladí, považují rozsáhlé sbírky a podivné artefakty z dalekých krajů za fascinující a romantické. Rod de Noire nikdy nepostihla skutečná šlechtická chudoba, ale katastrofa bezdětnosti. A tak nad jejich bohatství krouží hejna rodů, které se pokouší vetřít do přízně výstřední Madame a získat právo na její dědictví.
Na zaklepání otevře služka a hraběnku Ariannu okamžitě pozná. Je zvyklá na návštěvy všeho druhu a tak se pouze usměje. ,,Vaše milosti. Oznámím váš příchod její jasnosti markýze."

Mezitím, na druhém břehu řeky, v daleko špinavější a méně organizované čtvrti, v hostinci nevalné pověsti se Pierre usmál.
,,To zní jako plán. Zatím nemusíš mít velký strach, nikdo, snad krom samotného Lišáka, nepůjde proti mému kontraktu. Ale něco lepšího by to chtělo najít... bezpečnějšího. Zkus se zeptat té své hraběcí kamarádky... pod Stříbřinami jsou míle chodeb a tisíce skrýší. A rod jako byl Warrenův určitě měl hezké sklepy. Chci maximalizovat svůj zisk a to znamená zahrát každou kartu. Není lepší cesty přes město než katakombami. Mám své cesty a o těch ti samozřejmě nebudu vykládat," řekne a zazubí se, ,,ale pokud bys našla nějaký hezký skrytý vchod... případně nějaký udělala... odhodlaný člověk s mapou a kompasem se může dostat kam chce aniž by vkročil na světlo slunce."
Lisseth měla o chodbách povědomí, ale také ví, že se v nich skrývají věci, které na slunce radši ani nelezou... alespoň pod Katovem. Střechy jsou rychlejší a jednodušší na orientaci. Ale pod Stříbřinami, kde střechy sledují stráže...
Pierre se dál usmívá. ,,A navíc, kdo by hledal zloděje, jako jsi ty, přímo pod nosem všech potentátů? Zauvažuj nad tím... Vím jak dobře umíš zmizet ze scény."
Lisseth se zeptá na ty, kteří jí ukládají o život. Školený vrah se zamračí. ,,Nerad porušuji své zvyky... ale nyní by se nám to mohlo hodit. Rolainové. Samozřejmě se pokoušeli jednat přes prostředníka, ale já jejich způsoby dobře znám. A mám trochu obavu, jestli tě jen nechtějí mrtvou poté, co tě Warrenovna vytáhla z jejich lochu. Možná si myslí, že jsi jim utekla. Nebo to mohl být někdo, kdo se umí za Rolainy dobře vydávat... i když tomu moc nevěřím."
Podívá se na ní a na moment zaváhá, ale poté se otočí k odchodu, pokud ho znovu nezastaví sama zlodějka.

Arianna mezitím byla usazena do soukromého salonu madame de Noire. Útulné, intimní a příjemné prostředí, s kulturními a uměleckými díly sladěnými do příjemných teplých barev. Markýza se na hraběnku laskavě usmála.
,,Drahoušku, vypadáš strhaně. Nenakládáš si toho na sebe moc? Jsem ráda, že jsi přišla, vždycky jsem ti říkala, že jsem tu pro tebe, obzvlášť teď, když jsi na to všechno sama. Čaj?" zeptá se a sama pozvedne svůj šálek.
,,Nečekej prosím na služku a dej si dle chuti. Soukromí nad pohodlí, tím se musí člověk řídit," řekne a mrkne. ,,Nemysli si, že věřím, že jsi sem přišla jen tak si společensky popovídat. Něco potřebuješ a já budu jen ráda, když ti budu moct pomoci. Povídej, drahé děvče a neboj se upřímnosti. Jsme na tom koneckonců ty a já obdobně, sami na světě."
Usmívá se a rozhlíží se po místnosti.
,,Musíme se umět zaopatřit, ty a já, protože to za nás nikdo neudělá, ať se to nafoukaným lordům líbí nebo ne. V dnešním světě ženy jako jsme my nemusí jen tak sedět a čekat na své prince v zářících zbrojích." Melodicky se zasměje. Její zvučný a probarvený hlas je považován za jeden z nejkrásnějších mezi šlechtici, hotový balzám na duši. Přehrává občas svou náklonnost, ale na rozdíl od Damiena necítíš nepoctivé city... jednoduše je takovým člověkem.
,,Ale drahá, já tě snad ani nepustím ke slovu! Tak, můžeš," pobídne šlechtičnu a povzbudivě na ní hledí.

Arianna z Albrienne - 08. března 2018 08:00

Madam

Po chvíli chůze dorazím k impozantnímu domu mé drahé přítelkyně. Někteří jí opovrhují, ale já tuhle ženu obdivuji. Skoro bych mohla tvrdit, že markýza je můj vzor, a je také důvodem, proč jsem se nesesypala, když mi na hlavu spadly všechny ty povinnosti, ohledně starosti o dům a rodinný majetek. Ona je žena a zvládá to bez problémů. Pokud to dokáže ona, tak já také.

Vezmu do ruky masivní klepadlo a nechám ho dopadnout na dveře. Po několika okamžicích se dveře otevřou a služka mě uvede do salonku.
Posadím se do křesla a čekám na příchod madam. Byla jsem tu už tolikrát, ale tohle je poprvé, co se na svou přítelkyni obracím kvůli finanční pomoci. Sice mi už svou pomoc několikrát nabízela, ale nyní jsem z toho nějak nervozní.
Žádat někoho o peníze se mi příčí. Alespoň nějaké poučení jsem si od otce vzala.

Nemusím čekat příliš dlouho, přátelsky se s markýzou přivítám a znovu se usadím. Vypadá to, že je v dobrém rozpoložení. Lžičkou míchám čaj v šálku a poslouchám jí. Musím se usmát, její bezprostřednost je pro mě příjemnou změnou.
Pobaví mě její narážka na prince v zářící zbroji. Není to snad směr, kterým se mé myšlenky poslední dobou tak často ubírají?

"Já Vás upřímně obdivuji madam. Jak to všechno zvládáte? Od zmizení Lionella uběhlo jen pár dní a mě se už teď všechno sype na hlavu."
Povzdechnu si a upiju čaj.
"Vlastně jsem začala uvažovat o tom, že dobrý sňatek by mohl být tím jediným, co mě ještě může zachránit."
Přiznám a lehce zvednu oči, abych viděla, jak na má slova bude markýza reagovat.

Nechci jí hned na začátku mé návštěvy požádat o peníze a tak začnu na trochu lehčí notu. Mé přítelkyně se vždy rády nechají strhnout k hovoru o mužích kolem královského dvora.
Tyhle řeči obzvlášť milovaly slečny Amelie a Louisa. Ty věděly úplně o všem, co se ve šlechtických kruzích děje.

Lisseth - 08. března 2018 11:30

Spojenec

Kouknu po Pierrovi, když navrhuje, abych se zeptala šlechtičny. V první chvíli, nevím, zda-li to není jen další z jeho vtípků. Jo, madam je ráda vždycky, když vypadnu a já se jí budu ptát na ubytování ne?... Když ale zmíní podzemí, už mi to zas tak hloupý nápad nepřipadá.

"Jo, to je fakt, pod svícnem bývá největší tma." usměju se. Ovšem tohle svoje malé a vcelku pohodlné hnízdo budu opouštět dosti nerada. Tady mě ale vyčmuchá každej.

Jen protočím oči v sloup ve chvíli kdy zazní jméno Rolainů.
"Koukám, že jim ležim v žaludku opravdu pořádně. Ovšem třeba je v to něco víc."
"Dík." houknu ještě za Pierrem, když už je na odchodu. "Jo a zkus za sebou zase zamknout." dodám pak ještě a nechám ho odejít.

Utahaná, ale spokojená s tím, že se snad věci začínají obracet k lepšímu, skopnu jen boty a přetáhnu přes sebe přikrývku. Chvíli ještě přemýšlím o tom, co říkal Pierre a v duchu si představuji spletitou změť chodeb pod městem. Kdo ví, kam se tudy dá dostat...Však budeme mít asi dost času to prozkoumat...

Šedá Eminence - 08. března 2018 21:05

Informace a jejich šíření

Markýza de Noire na mladou nejistou šlechtičnu upírá své prozíravé oči a když jí slyší mluvit o jejím plánu, vzdychne.
,,Drahoušku. O tom jsem mluvila, nemusíš se prodávat jako zboží. Ty jsi prvotřídní dáma a ti chudáci by tě meli prosit, aby jsi se laskavě uvolila jejich nabídky přijmout!"
Mluví bojovně, daleko otevřeněji, než když je s kterýmikoliv přítelkyni nebo na kterékoliv jiné společenské události. Mladá šlechtična si ale často všimla, že u některých výroků některých šlechtičen markýza pevně semkla rty a stočila oči stranou, v nejjemnějším gestu nejhrubšího nesouhlasu.
Napije se svého čaje a pokračuje. Nedívá se na svou návštěvnici a mluví neutrálním tónem mnohých náznaků.
,,Přirozeně, drahá, že dáma, která se chce o sebe postarat musí vědět jak na to. Je spousta jednoduchých a přitom velice výnosných činností. Vyžaduje to jistou míru umu a ochotu nebát se práce... ale nemusíš být vždycky v zajetí nějakého muže."
Na chvilku se odmlčí a s úsměvem pokračuje. ,,Pokud vím, dostalo se ti vzdělání klasického, což není nikdy na škodu. A na to, abys vydělala nějaké peníze není třeba je hned ze začátku mít. Přirozeně, rychlý zisk většinou zaručují pouze činnosti... pochybného charakteru, kterým se ty i já vyhýbáme, neboť jsme dámy," dodá, ale každý ví, že markýza se nebojí riskovat a některé její záležitosti jsou poněkud... ošemetné.

Jedna velká ošemetná záležitost usíná u Rozbitého džbánu navzdory bolesti. Sny má plné nejrůznějších vlhkých sklepení a motajících se chodeb. Utíká skrz ně, neví ani před čím, ale chodby se jen kroutí a pletou. Na moment se objeví tvář Pierra a pak se sen rozsype. Dřív než se zlodějka skutečně probudí, sen se vytratí a jediné co zbude je pocit nejistoty.
Venku je noc. Lisseth je noční tvor, den není její živel. Cítí se lépe, ač je stále rozbolavělá. Necítí už pražádnou ospalost. V této pozdní večerní hodině Rozbitý džbán doopravdy ožívá. Zlodějka sejde dolů, cítí se docela odpočatá. A světem se táhnou nejasné linky velké rozehrané hry, ve které jde o hodně. A vyhrává ten pohotovější... ten s víc informacemi.

,,Existuje zboží, které nemá s penězi nic společného a přece se za něj dobře platí. Informace, služby... a lidé jsou ochotní zaplatit velmi dobře. Něco tak nevinného jako jediný dopis s těmi správnými slovy může být velmi žádanou komoditou."
Madam zní distancovaně, jako by spíš přemýšlela nahlas než mluvila. Asi by se divila, kdyby tušila, jak podobné myšlenky mají někteří nejpochybnější charakterové... jako je zlodějka Lisseth. Stočí oči ke šlechtičně a opět se mile usměje. ,,Kdybys, drahoušku, byla ochotná... změnit linii zaměstnání ze šlechtičny v dámu... vlivu, ráda ti pomůžu." Pak pokrčí ostentativně rameny. ,,Ale jestli chceš navěky čekat na svého vyvoleného, to je tvá volba. Neříkám, že moudrý sňatek není dobrý nápad... ale do jisté míry může výdělečně činnou osobu omezovat. Většina dnešních mužů zkrátka nemá pochopení," říká a povzdechne si. Odmlčí se, nejspíš čeká na názor Arianny.

Mezitím zlodějka usedla ke svému, přirozeně prázdnému stolu. ,,Čau Liss," zašklebí se Dumal, jeden z pomocníků zlodějky. Objevil se skoro hned jak sešla dolů a nečekal na pobízení. Lisseth není nějaká nula v podsvětí... je obklopena několika málo komplici. Pár žebráků, celá parta Pavlína, zlodějíčci, lupiči, pár mordýřů... Nemůže přeci zvládnout všechno sama. Podsvětí je navíc společenství tak složité, že by někteří Celestionští šlechtici žasli nad složitostí mocenské hry vlivu.
Dumal je kapsář a pouliční podvodník. Hodně slyší a tráví celý den na ulici. Věci se mu vždy nevydaří a občas potřebuje zmizet z cesty, s čímž Liss ráda tu a tam pomůže... za předpokladu, že pro ní bude k dispozici jako mnozí jiní. Nejspíš se po dni práce poflakoval u Džbánu a když zahlédl svojí šéfku, napadlo ho, že by nebyl špatný nápad si trochu šplhnout.
,,Město nějak vře, ale tady je furt klídek," řekne spokojeně. ,,Všim sem si, že ses posledních pár dní moc neukazovala. Vo nic si nepřišla, ale přece jen mě napadlo, že bys chtěla vědět něco, co moc lidí nezaslechne. Bobenberg nedávno přišel k velkejm penězům a tají se s tím, kde je sehnal. A poslední dobou dělal fakt divný věci. Pučoval úplnejm ňoumům, který mu nemůžou nikdy splatit a strkal nos tam kde by mu ho mohli urazit. Prej si to za bílýho dne promenádoval Stříbřinama."
Napije se odporné pálenky, kterou si přinesl a pokračuje, asi nespokojený s tím, že ti řekl tak málo.
,,A vobjevuje se poslední dobou dost fakt divnejch lidí. Normálně si toho nevšimneš, ale když na ulici stojíš nějakou chvíli... Divný voči, mluvěj cizíma a fakt nepříjemnejma jazykama, ale dávaj si sakra pozor aby je nikdo neslyšel. A nikdy si nechtěj nic zahrát," dodá zklamaně.
Pak se koukne na Liss a ptá se dál: ,,Tak co, Liss? Plánuješ něco rozjet?"

Arianna z Albrienne - 09. března 2018 07:54

Madam

Možná jsem měla počítat s tím, že markýze se můj záměr příliš líbit nebude. Ona sama je žena zvyklá starat se sama o sebe. Schopná a samostatná a je možné, že prostě očekává, že toho bude schopná každá žena.
Trochu nechápavě se na ní dívám. Slyšela jsem historky o tomhle jejím "podnikání". Většina lidí o tom hovoří dost pohrdavě, ale je možné, že je to pouhá závist.

Nejistě se ošiju.
"Já nevím, o čem to mluvíte, madam. O jakých informacích to mluvíte? A jaké služby? Já se nechci do ničeho zaplést. Lionell to udělal a teď je pryč."

Přesto cítím jistou zvědavost. Ještě před několika dny jsem na sňatek ani nepomýšlela a nyní se už skoro rozhoduji, jestli Sunnings nebo Torrey. Klesla jsem hluboko. A velmi snadno můžu klesnout ještě níž.

Vytáhnu z kapsy pláště náhrdelník a několik dalších, drobnějších šperků.
"Jen jsem Vás přišla poprosit, jestli byste mi tohle nevzala do zástavy. Potřebuji peníze a potřebuji je mít zítra ráno."
Už se nadechuji, že bych jí řekla o svém pátrání po Lionellovi, ale pak si to rozmyslím. Stejně jako jsem se rozhodla neříct jí, že ve sklepě mého domu nyní sedí muž, který mě chtěl okrást a dost pravděpodobně také zabít.
Jsou věci, které se ani nejlepším přítelkyním neříkají.

Lisseth - 09. března 2018 17:39

Noc je ještě mladá

Sny, zvláštní a zmatené. Otevřu oči a chvíli hledím do stropu. Vida, těch několik hodin spánku docela stačilo. Sice už je dávno tma a večer již pokročil, ale noc je ještě mladá a v jistých částech města to teprve teď začíná žít. Vyhrabu se tedy z postele, trochu se upravím a sejdu dolů.

"Nazdar." kývnu na Dumala a zároveň mávnu na hostinského, kterému netřeba vysvětlovat, čeho si žádám. Pohár vína a něco k zakousnutí. Víno tu sice není takové jaké má mladá šlechtična, ale mohu si být jistá aspoň tím, že nebude ředěné. To by si totiž dovolil jen jednou.

"Půjčoval ňoumům?" zašklebím se trochu nad touto informací, protože bych jí ráda poněkud specifikovala. Když se to tak vezme, ňouma je tak trochu i Dumal, ale když mu zase člověk přesně řekne co, zařídit to vcelku umí.

Sjedu ho trochu nevěřícným pohledem, když mluví o divnejch lidech a cizejch řečech.
"Nepřebrals trochu a nezdálo se ti něco?" poznámku o tom, že by to koneckonců nebylo poprvé si nechám pro sebe.

Upiju trochu z poháru vína, který mezitím hostinský přinesl a teprve pak promluvím.
"Chystám se nejdřív se dát trochu dohromady. Neříkej, že si ještě půlka města nepovídá vo tom,
jakej pech měla jedna malá zlodějka." kouknu po něm, jestli z něj něco vypadne i v tomto směru, poslouchat totiž umí, když není nalitej. Prozatím mne ani nehne, zasvěcovat ho nějak víc do toho, co se děje a co už jsme vlastně rozjeli. A pokud ho k něčemu budeme potřebovat, všechno vědět nemusí.

Šedá Eminence - 09. března 2018 21:48

Peníze a informace

Dumal vidí, že zlodějka není přesvědčena a tak se pokouší vysvětlovat dále:
,,No... docela náhodný lidi. Myslim, že nejaký sloužící. Pár žoldáků. Lidi, který nemaj proč si pučovat. Občas i nějaký prachy maj, ale stejnak si pučujou a stejnak jim Bobenberg dává. Divný na tom je, že takovýhle lidi nejde ani vo nic zmačknout. Žádný šperky, nic co by se dalo vzít. Ale vono jako by to bylo Bobenovi jedno. Von snad po těch dluzích ani nejde. Fakt nevim, proč jen tak hejbe penězma.
Jednou u něj taky byl jeden z těch velkejch právníků, z druhýho břehu. Měl sebou i vochranku. Ale vodešli hned chvilku potom co přišli. Já sem se tam poslední dobou flákal, protože sem si všim těch blbin s různejma lidma jednou náhodou a řikal jsem si, to by se hodilo, vědět něco na toho zatracenýho vydřiducha, ale nebylo z toho nic."
Mlčí aby se mohl napít. Možná, že kdyby tolik nepil, nepotřeboval by Liss, aby mu kryla záda.

O téměř celé město a celé společenské spektrum dále, markýza se na svou návštěvnici mile usmívala a několikrát mávla rukou.
,,Ach, drahoušku, vím, že je toho na tebe moc. Jen bych byla ráda, aby až se trochu sebereš z té... nešťastné skutečnosti, jsi věděla, že sňatek není jediná cesta dál! Nijak se s tím netrap, drahá Arianno!"
Když Arianna vytáhne několik klenotů, madame De Noire jen chápavě pokývá hlavou.
,,Krásné kameny, jen co je pravda. Tenhle," ukáže právě na náhrdelník. ,,Ten na sobě měla Mariana na tom plese sira-" Zarazí se a pousměje se. ,,Přirozeně, drahá Arianno, jsem ráda, že jsi přišla za mnou. Samozřejmě, že ti pomůžu. Nemusíš mít strach, kameny u mě budou v bezpečí, jako doma. Koneckonců, vždyť jsou mi tak blízké jako jsi mi blízká ty! Až se všechno vylepší, dostaneš je zpátky," říká s úsměvem. ,,Počkej tu drahá, hned jsem zpátky."
Opravdu se vrátí za moment, následovaná přívětivým postarším gentlemanem. V jistém smyslu připomíná pana Gachetta.
Vše je vyřízeno plynule a přirozeně, jako by to bylo naprosto denním chlebem. Nabídka madame je opravdu štědrá a není důvod jí nepřijmout. Bez problémů pokryje tvůj díl a ještě zbude trocha hotovosti. Během chvilky je vystaven zástavní úpis a celá záležitost je dokončena. Je to až děsivé, jak snadné to je... jak málo stačí k tomu, aby se někdo upsal a peníze změnili majitele.
Tichý právnický pán se opět ztratí a Arianna je bohatší o několik zlatých mincí a především směnek, vypsaných v důvěře několika právníků zastoupených právě oním jen zběžně představeným právníkem. Jedná se o důvěryhodnou právnickou komoru, a tedy směnky, které vezme každý a které se téměř nedají dohledat. Pan Gachett si vždy pochvaloval plynulost tohoto systému. Muž jako Oppelheim musí být na podobné platy jistě zvyklý, jedná-li i se šlechtici...
Do reality navrátí šlechtičnu madame De Noire, která se jen tiše zeptá: ,,Neplánuješ ty peníze doufám proplýtvat? Drahá, jen velice nerada bych tě viděla na podobné cestě jakou šel sir Edmond..."

Sir Edmond byl ochlasta. A hráč. Nejspíš by padl s Dumalem do jedné party, až na to že Dumal by ho i v opilosti obral o poslední tolar. Ale právě teď se pokoušel přiblížit Liss podivné lidi, které vídal.
,,Říkej si co chceš, ale já se na ulici vyznam. Vim, že musim koukat po lidech a vidět to, co voni neukazujou, protože v tom sou prachy. A tyhle lidi, to sou rozený potížisti. Chytrý, nedaj se vobalamutit. A svojí hatmatilkou mluvěj jen potom, co se pořádně rozhlídnou vokolo. Je jich jen pár. Musela bys stát celej den na jednom místě a všímat si věcí okolo, než by sis je spojila k sobě. Stejný jak průměrnej chlap, ale něco maj podobnýho. Divej pohled v kukadlech. A vždycky maj divný řeči, hodně se ptaj a málo chtěj řikat. A párkrát se dostaly do potyčky se strážema, kvůlivá neuctivosti a tak. Jenže ty stráže jako by se něčeho lekli, hned se votočili a zmizeli. Věř mi, to nejni náhoda, že se tydle lidi takhle vobjevujou. To je něco divnýho. Člověk slyší všechny možný historky... vo různejch cizáckejch špehech a podobnejch..." končil Dumal tajemně a neurčitě, nebo se o to alespoň snažil.
Když už se dost vypovídal o svých poznatcích, pokrčil rameny, protože se řeč přenesla na Liss a její nepřítomnost v posledních pár dnech.
,,Všici jen víme, že ses porafala s Rolainama, zmizela a pak se zas vobjevila. Zbitá sice, ale jako by nic. Nejdřív sme si řikali, že tě asi někdo vodkrouhnul. Mladej Pavlín, já a pár dalších sme se koukali kolem věznice a tak a Pavlín řikal, že jsi určitě zavřená u Rolainů, jenže to už si mohla bejt rovnou mrtvá a my bysme s tim nic neudělali.
Když ses vobjevila, tak sme prostě předpokládali, žes jim dala pořádně na frak. Pavlín kecal, že prej tě zachránily nějaký tvoje kontakty nebo tak něco, že prej tě viděl ve Stříbřinách, jenže von toho nakecá docela dost a většina chlapů to všechno prostě brala jako hotovou věc."
Mlčí, trochu provinile. Nechce strkat nos do věcí daleko zkušenější zlodějky ale nechce působit tak, že se jí nepokusil pomoct nebo zachránit.

Arianna z Albrienne - 09. března 2018 22:02

Ztracená důstojnost

"Jenže já aktuálně jiné východisko nevidím"
Řeknu trochu nešťastně a bezradně rozhodím rukama.

Madam se sice tváří, že tohle je zcela normální, ale mě to tak nepřijde. Je mi trapné, že tady musím takhle být a prosit jí o peníze. Je mi trapné, že musím zastavovat rodinné šperky.
Jenže já ty peníze potřebuji.

Slabě se usmívám, když muž, kterého madam přivedla, vyřizuje všechny náležitosti. Šperky zmizí a já rychle schovám směnky, které jsem za ně dostala.
Vážně doufám, že ta truhlička za ty peníze bude stít.

Podívám se na markýzu a pousměju se.
"Nemusíte mít strach. Tohle je...investice. Něco, na čem mi skutečně hodně záleží."
Na okamžik zaváhám, ale pak se rozhodnu přítelkyni svěřit. Trochu se k ní nakloním a ztiším hlas, jako kdybych se bála, že nás tu někdo uslyší.
"Myslím, že Lionell je pořád ještě naživu. Do něčeho se zapletl a já zjistím, o co šlo. Ale jak sama říkáte, informace něco stojí"

Opět se napřímím a napiju se čaje. Kromě Liss a mých sloužících nikdo neví, že po bratrovi pátrám. Uleví se mi, že jsem se s tím mohla svěřit někomu, mě tak blízkému, jako je markýza. Jen teď doufám, že mě nebude považovat za blázna.

Lisseth - 10. března 2018 13:22

Pouliční drby

Poslouchám Dumala, upíjím vína a přemýšlím nakolik jsou tyhle informace k něčemu použitelné. Mám pocit, že momentálně k ničemu. Tohle není stopa, po které bych byla ochotná jít. Divnejch lidí je kolem spousta...beztak se jen víc napil...pak by mu připadalo, že nesrozumitelně mluví celej svět...a když ne?...když ne, tak to zatím nevypadá na to, že by to mohlo mít něco společného s Lionellem...

"Jo, jo vždyť nic neřikám." uklidňuju ho, když pak pokračuje snad trochu dotčeně z toho, že mu patrně ne zcela věřím každé slovo.

"Hmm Pavlín někdy žvaní až moc." komentuju jeho poslední informace a pohrávám si na stole s poloprázdným pohárem. Teprve po chvíli kouknu znovu po Dumalovi.
"Tak jo, poslouchej a rozhlížej se dál. Třeba tak budeme moc nakonec někomu šlápnout na kuří voko a něco z toho kápne." mrknu na něj.
"A zkus to prosím tě tak, abych ti pak nemusela zachraňovat zadek." zašklebim se a zvednu pohár k přípitku.

Po pozdní večeři chce se mi spát ještě míň než před tím, takže se rozhodnu pro krátkou zdravotní procházku po městě. Někde by se tu mohl potulovat Dlouhán, chlapík co žije z milodarů ostatních. Ovšem jako žebrák je tak pro mnohé zcela neviditelným a může tak zaslechnout kdeco. Beztak mi ještě něco dluží, tak by se moh snažit pěkně špicovat ouška.

Šedá Eminence - 10. března 2018 21:17

Kam vás cesta zavede...

Markýza De Noire vzdychne a napije se svého čaje. ,,Jak myslíš, drahá. Nezapomeň, že každá dobrá investice musí vrátit výdělek."
Není příliš nadšená ani když Arianna zmíní Lionella. Na moment mlčí, rty výmluvně semknuté.
,,Drahá. Vím, že to pro tebe byla velká rána. Vím, že chceš věřit tomu... že se věci vrátí zpět do normálu, že bude vše jako dřív... ale mám strach, že na to už je dávno příliš pozdě."
Mluví distancovaně, zpoza šálku a poněkud zastřeným hlasem. Jako by ani nemluvila o Lionellovi...
Pak se opět usměje a řekne klidně a laskavě:
,,Ale chápu tě. Musíš udělat vše, co je v tvých silách, abys ho vypátrala a tak je to správné. Jsem si jistá, že ať už tě tvoje rozhodnost dovede kamkoliv, najdeš víc klidu v srdci. Kdybys potřebovala pomoc, jsem tu pro tebe. Kdybys přeci jen zjistila, kdo to udělal, kdybys mohla dokázat, co se mu stalo a kdo mu to udělal, postarám se, aby se ti dostalo sluchu u těch nejvyšších míst," dodává s vervou a vůlí vlastní temperamentní ženě, jako je ona. A takovýto slib od markýzy něco znamená.

Na nábřeží, kde se Katov pomalu rozpouštěl do špinavých vod Slzany, nebylo Dlouhána těžké najít. Na noc se většinou klidil zpět k chatrčím, které městští žebráci zvali domovem. Nebyla to příjemná cháska a člověk musel chodit skoro se zacpaným nosem, ale žebráci jsou nejspolehlivější a zároveň nejlevnější zdroj informací ve městě. Mnozí z nich kývnutím zdravili zlodějku, kterou dobře znali. Dlouhán byl na žebráka chytrý. Nikdo vlastně nevěděl odkud se vzal a mluvit s ním nebylo lehké, měl od narození znetvořenou tvář a nedokázal pořádně artikulovat... ale dokázal si všímat všeho.
Je spolehlivější než Dumal, protože mu ani nejde o profit a alkohol zvládne pít jen po troškách. Bývá rád, že je s ním jednou za čas někdo ochotný mluvit, i kdyby jen pro informace. Kvůli svému dost politováníhodnému vzhledu je jako žebrák vcelku úspěšný, ale o to víc se ho straní dokonce i podsvětí. Pozdravil Liss, schoulený v potrhaném smradlavém kabátu u malého skomírajícího ohně. Většina jeho vět měla protáhlé zakončení nebo podivné pomlky a Liss chvíli trvalo, než si přebrala jeho slova a to zatím jen pozdravil, zeptal se jak se Liss má a co potřebuje.
Dlouhán se nikdy nesnažil podlézat a nikdy neměl problémy. Znal hodně špinavých triků a uměl rychle běhat. Nepotřeboval žádnou protekci, neměl co by mu kdo mohl sebrat a díky Liss a pár podobným lidem, kteří znali hodnotu očí a mozku tohoto ubožáka byl nejspíš i docela spokojený.

Arianna z Albrienne - 11. března 2018 09:13

Markýza

Chtěla bych mít jistotu, že se mi tahle investice vrátí.
Jenže co když v té truhličce není to, co čekám? Co když tam ty dokumenty nenajdu? Jakou mám potom šanci najít Lionella?

Vidím, že Madam se to, co dělám příliš nelíbí. I ona je jistě přesvědčená, že můj bratr už není mezi živými. Trochu mě to zklame. Přesto mi nakonec vyjádří podporu, ve snaze, zjistit, co se vlastně stalo.
Pokud je Lionell mrtvý, nevím, co budu dělat. Ale alespoň chci vědět, kdo ho zabil, a proč.

"Děkuji, toho si velice vážím."
Chabě se na přítelkyni usměju.

Příliš dlouho se v domě markýzi nezdržuji. Ještě chvíli si povídáme, já mezitím dopiju čaj a poté vyrazím zpátky domů. Lehčí o několik šperků, ale se směnkami v kapse.
V hlavě si přehrávám slova mé přítelkyně o tom, že k penězům bych mohla přijít i jiným způsobem, než sňatkem.
Slyšela jsem hodně o podivných investicích, které Madam řídí, ale nikdy nic konkrétního. Já sama jsem nikdy neměla odvahu se jí na to přímo zeptat.
Možná jsem měla projevit větší zájem.
Ale i bez toho jsem až po uši v průšvihu, nemusím k tomu přidávat ještě svůj vlastní, pochybný projekt.

Důležité je to, že teď mám peníze pro Liss a zítra ráno koupíme od jejího obchodníka tu truhličku. Až potom budu řešit, co dál. Případně se tlouct do hlavy, že jsem zcela zbytečně vyhodila peníze, které tolik potřebuji.

Lisseth - 11. března 2018 10:45

Posezení u ohníčku

Vyrazím tedy do víru nočního města nechávaje Dumala sedět se svou lahví v lokále, kde možná bude vysedávat ještě dlouho.Užívám si nočního města a i když opatrnosti není nikdy nazbyt, dnes se cítím celkem bezpečně. Snad mohu věřit tomu, že ti, co se mne chtěli zbavit, zatím věří tomu, že za mou hlavu dobře zaplatí.

Přisednu k malému ohni, který hoří jen sedmiplamínkem a s úsměvem pozdravím Dlouhána. Ačkoliv to není pohled vůbec pěkný, neuhýbám očima a nehledám jiný cíl možná i proto, že když mu člověk chce rozumět musí se soustředit a dívat se mu na pusu.

"Jdu si jen trochu popovídat." zalovím v kapse a podám mu zlaťák, ačkoliv teď je třeba počítat s každou zlatkou.
"Něco nebo spíš někoho hledám, někoho, kdo se zdánlivě snad propadl do země. Lionell Warren,
nezaslechl jsi něco?"

Přihodím na oheň a hřeji si ruce nad jeho plameny, čekaje, zda-li se má noční procházka alespoň trochu vyplatí nebo jen zůstane u pouhé zdravotní procházky.

Šedá Eminence - 11. března 2018 20:53

Zločiny bohatých

Dlouhán vděčně vezme zlatku, skutečné bohatství pro něj a záruka, že nebude o hladu celý příští týden. Žebračina v Celestionu nijak nevynáší...
Pak chvíli mlčí a začne pomalu doufaje, že mu bude porozuměno.
Jeho slova jsou tak trochu jako skládanka. Liss si je brzy poskládá dohromady.
Dlouhán Lionella znal, alespoň od vidění poté co mu ho Liss popsala. Dostal od něj občas nějaký ten měďák. Dlouhán uměl dobře odhadovat lidi, každý žebrák musí vědět, jestli ho někdo pro své potěšení zbije nebo zdali se onen člověk cítí ve štědré náladě. Viděl, že má starosti, na které nestačí. Příliš ho nesledoval, ale jedné věci si všiml. V den Lionellova zmizení ho opravdu viděl, ale tentokrát mu mladý šlechtic nehodil ani minci. To přilákalo pozornost žebráka, běžně alespoň drobné dal znetvořenému chudákovi. Tentokrát spěchal. Neohlížel se. Vypadal rozhořčený.
A o pár minut později přímo za ním kráčeli dva muži. Nebyli to běžní mordýři. Chladný pohled, profesionální vybavení ukryté pod splývavou a nenápadnou látkou. Roušky, které si nasadili zrovna když kolem Dlouhána procházeli. To byli profesionálové. Muži jako Pierre.

Muži, které si mohli zaměstnávat jen bohatí. Profesionálové, jako ten, který v této večerní hodině postával před městským sídlem Rolainů. Arianna procházela kolem jejich pozemků cestou od Markýzy, zpět ke svému poněkud skromnějšímu avšak stále honosnému ač zanedbanému domu. Arianna se neměla čeho obávat, přirozeně, i v noci procházeli hlídky ulicemi. Jedna z nich právě propochodovala kolem mladé šlechtičny. Navíc, aristokratská čtvrť byla osvětlena lampami, jako jedna z mála ve městě. Nebylo stínů, kterých by se kdo mohl bát. Ale přesto, jak doznívali těžké kroky stráží, ucítila hraběnka chladné bodnutí strachu.
Pospíšila si domů, kde jí Alsborne uvítal a nabídl jí večeři. V té době Liss ještě spala.

Nyní ale pozorně naslouchala slovům chytrého žebráka. Stalo se to na západním břehu řeky, téměř na dohled od jeho chatrče, jen přes Slzanu.
Neviděl, zdali ho ti dva muži opravdu unesli. Šlechtic zahnul do jedné z bočních uliček. Ale oba nájemné nože kráčeli za ním. Dlouhán se vyhýbal problémům, ale přeci zašel do té uličky a prošel se několika dalšími, o chvilku později, kdy už se nemusel bát toho, že by se snad stal svědkem. Nenašel žádnou krev a žádné tělo. Řeka v tomto ročním období plynula pomalu a líně, jen těžko se v ní mohli zbavit důkazů. Ale každý dům má sklep a pod každým sklepem jsou chodby, kam nikdo nechodí.
To ale nebylo to, co Liss zaujalo především. Dlouhán ty muže totiž viděl podruhé. Jednoho z nich. Byl oblečený v civilu, k nepoznání od svého ,,profesního" já. Dlouhán umí dobře poznávat lidi, podle držení těla, podle očí. Ten muž kolem něj prošel vedle šlechtice, kterého Dlouhán často nevídal a od kterého nikdy nic nedostal. Zaslechl pár slov, Dlouhán měl velice dobrý sluch.
Mluvili o času a o pákách. A o nějaké slavnosti. O tom, jak důležité je jednat rychle. To bylo dnes ráno.
Víc Dlouhán nevěděl. Dal Liss další informace, ale žádná z nich se jemu ani jí nezdála podstatná. Nezatěžoval jí žádnými domněnkami o cizácích nebo ,,divných" lidech, ač přiznal že je ve městě víc cizinců. Nepovažoval to za nijak zvláštní.
Liss z něj mohla zkusit vytáhnout další informace a dozvědět se víc, nebo projít další kontakty, ale nic z toho, co udělala jí nepřineslo tolik informací jako rozhovor s Dlouhánem, snad jen střípky a domněnky toho, co už věděla. Zbývalo ještě vyhledat skrýše s penězi a připravit se na zítřejší ráno, které přišlo daleko dřív, než obě ženy čekali.

Zlodějka nejspíš ještě několik příjemných hodin prospala v některé své další skrýši, pro případ, že by Pierre změnil názor, zatímco šlechtična spala neklidně, myšlenky sevřené starostí o Lionella ale také nepříjemným pocitem úzkosti, snad ze zahradní slavnosti lodra Saarda s lordem Sunningsem.

Lisseth - 11. března 2018 21:30

Nový den

Se zájmem a plným soustředěním poslouchám Dlouhána. Srdce se mi trochu rozbuší, když mluví o tom, že on Lionella viděl a viděl snad i ty, kteří mu šli po cestě. Takže využili ke zmizení spleť chodeb pod městem...buď tam někde jsou anebo vylezli bůhví kde...těmi chodbami je prošpikované celé město...

Pokusím se z Dlouhán dostat ještě to, kdo byl onen šlechtic či alespoň jeho popis i popis toho, co jej doprovázel, pokud toho bude schopen a pak už se rozloučím. Zahloubaná do svých myšlenek, v duchu skládám střípky, které jsem se zatím dozvěděla a stále doufám, že naše pátrání bude úspěšné, že stále ještě žije. Rozum se sice vzpírá a bouří, radí vycouvat a stáhnout se do bezpečí. Srdce ale má pádnější slovo.

Pod rouškou tmy vybrat skrýše a dospat těch pár hodin, co zbývají do rána a pak hurá za šlechtičnou. Dnes mi dokonce ani nikdo nepřibouchne dveře přímo před nosem a milý komorník mne uvede dále bez řečí, za což si vyslouží spokojený úsměv.

"Dobré ráno." pozdravím pak Ariannu. "Podařilo se sehnat to, co potřebujem?" ptám se pak rovnou.

Arianna z Albrienne - 12. března 2018 09:34

Nový den

Přesto, že věřím, že Stříbřiny jsou bezpečnou čtvrtí, dnes večer se tu moc dobře necítím. Uleví se mi až ve chvíli, kdy za mnou zaklapnou dveře domu a Alsborne je zamkne.
Skromně povečeřím a brzy se odeberu do postele. Celou noc mě pronásledují noční můry při kterých prchám chodbami vlastního domu, s vědomím, že se mi v patách plíží zabijáci.

Vstanu ještě dřív, než pro mě přijde služebná. Jsem nervozní a v posteli zkrátka už nemůžu vydržet. Sama roztáhnu těžké závěsy a obléknu se. Služebná mi pak už jen upraví vlasy.
Tentokrát nevolím šaty ale obléknu kamaše, bílou košili, dlouhý kabátek, sahající až po kolena a k tomu vysoké jezdecké boty. K pasu si pak ještě připnu kord.

Odmítnu snídani ale nechám si uvařit černou kávu. Nervozně popocházím po salonku a čekám, kdy se ukáže Liss. Každou chvíli se dotknu náprsní kapsy vně kabátu, abych zkontrolovala, že tam směnky stále ještě jsou.

Konečně se zlodějka objeví ve dveřích a já už nehodlám na nic čekat. Na její otázku jen krátce přikývnu a přes hlavu si hodím kápi. Arianna Warrenová v Katově, takový drb by se rozšířil rychleji než požár.
"Hned vyrazíme."
Kývnu na zlodějku a zamířím k zadnímu vchodu.

Lisseth - 12. března 2018 12:03

Malé překvapení

Vlastně až teď všimnu si poněkud neobvyklého úboru mladé šlechtičny, že jest to bráno jako vhodné oblečení do poněkud pochybných čtvrtí, dojde mi, až když se má k odchodu. Jen zalapám po dechu, zastavím se a založím si ruce na prsou.

"Tak moment." řeknu snad dost důrazně na to, abych ji zastavila.
No to nemyslí vážně...přece se nebudu tahat s ní...to mi vážně tak málo věří?...nehodlám jí dělat chůvu...

"Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Tyhle končiny nejsou..." okamžik hledám vhodná slova, "nejsou pro šlechtu příliš bezpečná. To není jako procházet se v poklidu po Stříbřinách. A s prachama zdrhat nehodlám, jestli jde o to tohle. Aspoň tolik bys mi už věřit mohla. Jak to jen půjde, vrátím se i s tím zpět."

Na okamžik se odmlčím.
"Jestli chceš nějaké záruky, můžu ti říci, že se mi podařilo mluvit s někým, kdo patrně viděl Lionella poslední před tím, než zmizel. Očividně po něm šel někdo, kdo si může dovolit zaplatit ty nejlepší."

Arianna z Albrienne - 12. března 2018 12:20

Odhodlaná

Zastavím se a otočím se na Liss, okamžitě se začnu mračit, když pochopím, že mě s sebou brát nechce. Založím si ruce na hrudi.
"Nejde o to, že bych ti nevěřila, ale už mě nebaví sedět doma na zadku a čekat, až se něco stane. Sehnala jsem polovinu peněz a chci vidět, od koho kupujeme informace."

Možná jsem měla očekávat, že se jí to nebude líbit. Ale já to nečekala a teď jsem jejím odporem překvapená.
Jako kdyby jí snad mělo záležet na tom, jestli se mi tam něco stane, nebo ne.

"Umím se o sebe postarat."
Řeknu odhodlaně. Jen tomu možná sama nevěřím tak, jak bych chtěla.

Pravdou je, že jsem dobrá šermířka, ale ve férovém boji. Něco mi říká, že lidé, kteří žijí v Katově féroví nebudou. Ani to mě ale neodradí od mého rozhodnutí.

"chci Lionella najít a nebojím se si kvůli tomu ušpinit ruce! Takže jdeme, co ses dozvěděla mi řekneš po cestě."
Srdce se mi při jejích posledních slovech rozbuší. Někdo, kdo viděl Lionella těsně před tím, než zmizel. To by nám mohlo o jeho osudu dost prozradit.

Lisseth - 12. března 2018 12:46

Umanutá šlechtična

Jen odmítavě kroutím hlavou.
"Neuraž se, ale tohle místo vážně není pro někoho z vyšší společnosti. Není ani bezpečné ani...Zkrátka to není dobrý nápad." zahledím se na ní ve snaze jí přesvědčit, že tohle vážně není třeba.

Musím se usmát, když prohlásí, že se o sebe umí postarat a nebojí si ušpinit si ruce.
Do háje tohle není žádný čajový dýchánek...
"Umíš se o sebe postarat? Stejně tak jako Lionell? Jak dlouho si myslíš, že vydržíš, když se náhodou něco semele?" přistoupí o pár kroků blíž. Vím, že jsem teď na ní dost tvrdá, ale svejch problémů mám dost a zachraňovat zadek někomu dalšímu fakt nepotřebuju.

"Chceš se ohánět s tímhle? Tady se ale nebojuje v rukavičkách. A ani má společnost už není zárukou bezpečí. Na mou hlavu někdo vypsal docela tučnou odměnu a ten někdo jistě nebude váhat ušpinit si ruce ještě víc." pokouším se jí dále přesvědčit o tom, že tohle vážně ale vážně není dobrý nápad a bezpečnější pro ni bude zde chvíli setrvat, než se vrátím.

Arianna z Albrienne - 12. března 2018 14:18

Odhodlaná

Také k ní popojdu o krok blíž. Ve tváři mám zlost. Já nejsem žádná neschopná slečinka.
"V mém sklepení sedí chlap, který by neváhal zabít kohokoliv v tomto domě. Já si moc dobře uvědomuju, že to je nebezpečné."
Ruce mám zaťaté v pěst.
"Jdu s tebou, ať se ti to líbí, nebo ne!"

Otočím se k ní zády a zamířím ke dveřím. Čímž jí jasně dávám najevo, že já jsem domluvila a jakákoliv další argumentace by byla zcela zbytečná.
Samozřejmě, že mám strach. Jenže někde tam venku je Lionell a já udělám cokoliv pro to, abych ho našla. Ať se tahle zlodějka třeba postaví na hlavu.

Má pravdu v jedné věci. I Lionell si jistě myslel, že se o sebe dokáže postarat. Ale on by tu taky neseděl s rukama v klíně.

Lisseth - 12. března 2018 15:01

Umanutá

Nakonec jen protočím oči v sloup a rezignuju, protože jak je vidno jí tady neudržím ani párem volů.
"Tak jo, vzdávám se. Beztak tam budeš jak pěst na voko, ale jak chceš. Zkus se ale držet zpátky, jestli někdo bude mít blbý kecy, tak si jich nevšímej a s Oppelheimem mluvím já." neodpustím si přeci jen ještě jedno malé upozornění, ať si prská a vzteká se jak chce.

"Tohle je můj svět a v tom platí trochu jiná pravidla, než na jaká je dáma zvyklá." pokračuji pak a je na mně vidět, že je mi vskutku proti srsti, že jde Arianna také.
Jakobych neměla dost vlastních problémů...proč?...

Zkontroluju dýku za pasem a pevně doufám, že se nic nepřihodí a prostě se jen v klidu projdeme tam a zase zpět. Taková malá, rychlá, nevinná procházka. Vedu šlechtičnu nejkratší cestou, jakou znám a mám pocit, že na na nás visí oči snad celého města. Sama bych se ztratila, ale copak to jde s ní?...

Sem tam musím se ohlédnout snad ze zvyku, snad z opatrnosti a snažím se nedat na sobě znát, že jsem z přítomnosti Arianny trochu nesvá.

Arianna z Albrienne - 13. března 2018 09:19

Směr Katov

Uleví se mi, když Liss nakonec přestane protestovat. Stačí, že s touhle procházkou nesouhlasí Alsborne, nechce se mi dohadovat se ještě se zlodějkou.

Chvíli kráčíme v tichosti. Já si naopak připadám velice nenápadné. Ve svém šatníku jsem našla to nejošuntělejší oblečení, což upřímně zase nebyl takový problém. Široká kápě mi halí tvář a já jdu s hlavou skloněnou.
Jsem nervoznější, než bych byla před Lisseth, nebo dokonce sama přes sebou ochotná přiznat. Za svůj život jsem se dostala nejdál na Nábřeží. Bylo to jednou jedinkrát, s Lionellem a dvojčaty a byla jsem velmi ráda, když jsme odtamtud vypadli.
Na Severní Vrch nebo do Katova jsem nikdy ani nepomyslela. A teď tam jdu, jen v doprovodu zlodějky, srdce mi divoce buší.

Raději se pokusím odvést své myšlenky jiným směrem.
"Říkala jsi, že jsi něco zjistila o Linellovi."

Lisseth - 13. března 2018 15:22

V ulicích města

Ráz města se pomalu mění, jak se dostáváme dál a hloub do jeho spletitých uliček světa, který hraje podle vlastních pravidel. I lidé posupně se mění. Opouštíme místa, kde si vyšší společnost s úsměvy kyne na vydlážděních ulicích a dostáváme se tam, kde je lepší často nevidět, co se děje kolem. Vsadím se, že Katov zná ta slečinka jen z vyprávění, skutečnost bývá ovšem často docela jiná...horší...

"Jo." otočim se na ní, když promluví. "Jak už sem řekla, našla jsem někoho, kdo ho patrně viděl poslední před tím než zmizel a podle toho, co říkal, patrně zmizel někde ve spleti podzemních chodeb pod Katovem. Někdo za to dobře zaplatil, prý mluvili i o jakési slavnosti a pákách, které mají.
Je to zamotaná hra a čert ví, co vše má společného s Lionellem a co už ne." mluvím tiše ve stručnosti o tom, co jsem se dozvěděla, protože tady i stěny mívají uši.

"O mou hlavu projevili zájem Rollainové, takže kdo ví, komu šlapeme na paty tím, že se v to všem šťouráme." na chvíli se odmlčím.
"Jo, když už jsme u toho, mé dosavadní ubytování už není bezpečné, budu se muset na čas ztratit. Někam, kde by mne rozhodně nikdo nehledal. Sklepení pod vaším domem bylo by mi vhodným útočištěm." mrknu po Arianně, co ona na tento drzý návrh. Je mi jasné, že nadšená z toho asi nebude, ale mohla už pochopit, že pracuji pro ní a riskuju toho docela dost. Jen doufám, že tu teď neztropí hysterickou scénu. Na druhou stranu taky nebude mít čas moc si prohlížet ty "honosné" ulice Katova a jejich obyvatele, kteří mají daleko k tomu zdravit se s úsměvy s kolemjdoucími, ale nikdy nemají daleko k tomu sahat po zbrani.

Arianna z Albrienne - 13. března 2018 16:52

V ulicích města

Opustíme bezpečné ulice Stříbřin a míříme do méně bezpečných čtvrtí. Se zájmem si vyslechnu, co se Lisseth podařilo zjistit.
O těhle chodbách pod městem už jsem něco slyšela. Dokonce si myslím, že ve sklepě našeho domu je do nich průchod. Teď doufám, že je ale dobře zapečetěný. Možná bych se na to měla poptat Aůsborna, divila bych se, kdyby o tom nic nevěděl.

"O slavnosti? Myslíš tím zahraní slavnost lorda Saarda?"
Trochu ve mě hrkne. Otočím ke zlodějce hlavu.
"Na tu slavnost já jsem totiž zítra pozvaná."
A jak to tak vypadá tak tam jsou pozvaní i lidé, kteří mohou za Lionellovo zmizení. Vypadá to, že bych měla být ve střehu.

"Já mám stále trochu špatný pocit z Damiena Sunningse. Je to právě on, kdo mě na slavnost pozval. Třeba se mi podaří získat nějaké informace."
Ano, podezírám ho a i přesto zvažuji, jestli bych ho odmítla, pokud by mě snad náhodou požádal o ruku.

Trochu podezřívavě si jí změřím, když zmíní, že by potřebovala úkryt.
"Aktuálně v mém sklepě sídlí Jonáš. Ale jakmile se ho Alsborne zbaví, můžeš se tam pro mě za mě nastěhovat."
Možná bude lepší mít zlodějku trochu blíž. Pohlídám jí a pohlídám si jí. Pomalu jí sice začínám důvěřovat, ale vždycky je lepší si to trochu pojistit.
"Vlastně myslím, že dole je volný pokoj po jedné služebné. Asi bys ho mohla nějaký čas využívat."
Překvapím tou nabídkou sama sebe.

Lisseth - 13. března 2018 17:21

Zajímavá nabídka

"Netuším čí je ta slavnost, ale hádám, že víc najednou se jich asi dít nebude, takže nejspíš ano." odpovídám a tichounce hvízdnu, když zmíní, že slavnost je pozvána i ona.
"No každopádně bys měla být velmi a velmi opatrná. Mám pocit, že tihle se nezastaví před ničím a příležitostí vyvést něco mezi tolika lidmi kteří tam bezesporu budou je bezpočet. Budeš s sebou někoho mít?"

Překvapeně pak vzhlédnu, když je mi dokonce nabídnut pokoj po nějaké služebné, takovou ochotu jsem vskutku nečekala. Copak zapříčinilo ten obrat?...

"Myslím, že mi bude stačit klidně ten sklep, díky." usměji se pak spokojeně a zatím si nechám pro sebe, že bych se ráda odsud dostala do podzemí Stříbřin. Raději to budu podávat po menších dávkách. Nevím, co by na tento záměr říkala a nechci ji tímhle svým záměrem nijak vyděsit. Seznámit ji s tím bude ještě čas.

Arianna z Albrienne - 13. března 2018 18:00

V ulicích města

Obočí mi vylétne vysoko a já se na ní lehce šokovaně podívám.
"Copak? Máš snad obavy o moje bezpečí?"
Pousměju se nad tím. Pak ale přikývnu.
"Alsborne...můj komorník se rozhodl, že na mě dohlédne osobně. Dostane se mezi služebnictvo a bude mi neustále na blízku."

Trochu mě znejistí, že i Liss si myslí, že tahle slavnost by se mohla pěkně zvrtnout. Já jsem naopak předpokládala, že bude li přítomno její veličenstvo, nemůže se nic stát. Kde bych měla být ve větším bezpečí, než v blízkosti královny?
Nijak se k tomu ale nevyjadřuji. Ještě by mi řekla, že jsem naivní. Což je asi stejně pravda.

Jen pokrčím rameny. Lehce ukřivděná, že mojí štědrou nabídku odmítla.
"Jak je libo."

Šedá Eminence - 13. března 2018 20:38

Tajemství až za hrob

Obě ženy, zatímco rozmlouvají o svých budoucích plánech a rozvíjejí své myšlenky, projdou přes polovinu města. Nejprve honosné domy Stříbřin ustoupili měšťanským domů přilehlých čtvrtí, poté se jim naskytl výhled na línou Slzanu, která se vydováděla ze všech rozpustilostí v dalekých horách a sem dorazila jako úctyhodná a klidná řeka, s načesanými meandry a břehy pevně staženými náplavkami a moly.
Přešly po starém Stižném mostě a shlíželi na výhodní břeh, tu svou stranu, kterou Slzana vždy zakrývala, když jí někdo maloval. Stísněné slumy a kouř stoupající z příliš mnoha komínů, chudáci a žebráci válející se ve špíně. Jen Vrchovice vykukují z bahna chudinských čtvrtí.

Z hlavní ulice, která samotná už působí jako docela jiné město, sejdou na severní stranu, do jedné z malých špinavých uliček.
Mezi několika šmelinářskými obchody a smáčknutými domky se těsná obchod Oppelheima. Nepotřebuje vývěsní štít, stejně by na něj neměl co malovat, neboť prodává a kupuje úplně všechno. Z obchodu právě vychází muž. V černé kůži, s rouškou přes obličej. S dýkou za pasem a s menším pistolovým samostřílem na zádech.
Běžný úkaz tak blízko Katovu.

Obchod je malou místnůstkou plnou prázdných polic a neurčitých beden. Z několika z nich je udělán primitivní pult, za ním pak dveře kamsi hlouběji. Masivní dveře, vybavené několika zámky. Zely otevřené, ale to obě ženy nepřekvapilo ani zdaleka tak moc, jako velké tlusté tělo, které leželo v kaluži krve za ním. Z břicha lakomému a sebejistému Oppelheimovi trčela ocelová šipka.
Zápach krve byl čerstvý. Hruď Oppelheima se stále zvedala a klesala, nepravidelně ale trhaně. Jeho oči bloudily po místnosti a on tiše sténal a velmi rychle blednul.
Nedokázal se ani zkroutit nebo se zvednout.
Spatřil Liss a pokusil se něco říct, naléhavě. Otevřel ústa, zoufale lapal po dechu, ale nedokázal zformovat žádné hlásky. Jeho výraz rychle tuhl, až příliš rychle. Jed.

To druhé, co mohlo zmagnetizovat pohledy obou žen, byla odemčená ocelová truhlička na pultu jejíchž obsah byl rozházen všude okolo. Některé stránky rychle smáčela krev.

Lisseth - 13. března 2018 21:52

Někdo byl rychlejší

"Ale kdeže, jen si pojišťuju svoje nový bydlení." zašklebím se v odpověď na poznámku o obavách.
"To je dobře." pokračuju pak, "ten komorník je docela schopnej." Vlastně víc než schopnej, rozhodně víc, než by jeden do komorníka řek...

Zpozorním a ruka bezděky sjede k dýce, když vidím, kdo právě vyšel z obchodu. Třeba je to jen náhoda, ale třeba taky ne. Blbost proč by někdo šel nakupovat takhle vystrojen...
Okamžik koketuji s myšlenkou pustit se mu po stopě, protože tuším nějaké problémy, ale hned ji zase zavrhnu. Arianna by akorát překážela a samotnou ji tu také nechat nemohu.

Zrychlím krok a když vstoupíme do obchodu jen tiše zakleju a přikleknu k obchodníkovi.
"To nic, to bude dobrý." lžu a je mi jasné, že z něj nic nedostanu ani mu nijak nepomůžu, leda bych byla kouzelník.
"Bylo to kvůli tomu, co bylo uvnitř? Odnesl si to?" zkouším přeci jen otázku doufajíc v tom, že třeba bude schopen alespoň přikývnout či jinak naznačit.

"Seber ty papíry." úkoluju rychle Ariannu, ve chvíli, kdy si všimnu, že mnohé z nich jsou od krve, aniž bych se starala o to, jak celou tuhle situaci šlechtična vůbec zvládá.

Arianna z Albrienne - 13. března 2018 22:01

Obchodník

Nevím, kam jdeme a tak mi v první chvíli nedojde, že ten podivně vyzbrojený muž vyšel z obchodu, do kterého míříme i dvě. Mojí pozornosti ale neunikne. Na první pohled působí nebezpečně. Ale co se mě týče, tak působila i polovina ostatních lidí, které jsem měla dnes možnost zahlédnout. Nic pro mě.

Liss ale poněkud zrychlí a já jí následuju do obchodu. Okamžitě je mi jasné, že je něco špatně. Lehce se mi zvedne žaludek při pohledu na těžce oddechujícího obchodníka. Sleduji, jak se kolem mužova těla šíří kaluž krve. Chvíli mi trvá, než jsem schopna se pohnout.

Rychle ale začnu sbírat papíry rozházené po celém obchodě. Některé jsou zmáčené krví, beru je trochu štítivě, ale beru všechny. Je to to, co hledáme? Nebo si je odnesl onen muž?
Srdce mi divoce buší.

"Myslíš...myslíš, že to udělal proto, že jsme začaly čmuchat?"
Zeptám se Liss aniž bych pohlédla na ní nebo na obchodníka. Ne že by pro mě byla smrt něčím novým, ale ve Stříbřinách bylo všechno uhlazené. Dokonce i smrt.

Lisseth - 14. března 2018 10:45

Když smrt kolem obchází

Myšlenky horečně pracují a každičkou vteřinou, co uteče je Oppelheim blíže smrti, kterou nemůžeme zastavit. A každičkou vteřinou, co tu zůstáváme déle, než by bylo nutné, vydáváme se zbytečnému nebezpečí. Rozhodně nestojím o to, aby nás zde někdo takhle našel.

Ať už jsem z obchodníka něco dostala či ne, vstanu ze země a ještě se rychle rozhlédnu kolem.
Proč to otvíral tady?...proč tu tyhle papíry nechal?...nebylo to ono nebo si ty důležité vzal s sebou?... V rychlosti prohlédnu krámek, zda-li mne nezaujme ještě něco a pak se otočím na Ariannu.

"Vsadila bych krk na to, že jsme někomu šlápli na kuří voko." odpovím jí. "Schovej ty papíry, musíme zmizet, prohlédnem si je pak." udílím další rozkazy a opatrně vykouknu ven, zda-li je vzduch čistý. Nemusí nás tady nikdo vidět.

Znovu se pak ohlédnu na šlechtičnu. Musím uznat, že si nevede úplně nejhůř, i když je na ní vidět, že jí trochu přeci jen rozhodilo. Rozhodně jsem ráda, že tu nemusím křísit ještě jí nebo že nedělá hysterické scény a nechce běžet pro stráže, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost.

Arianna z Albrienne - 14. března 2018 11:03

Krev jako známka viny

Posbírám listy a setřu z nich nejhorší krvavé fleky. Ani jsem si je příliš neprohlížela. Stejně si myslím, že pokud tady bylo něco skutečně důležitého, tak si to odnesl ten vrah. Nacpu listiny do vnitřní kapsy kabátu a rychle si otírám ruce, které jsem si při tom zamazala. Z pohledu na krev je mi mírně nevolno.

Trochu jsem doufala, že mi to Liss vyvrátí. Že řekne něco o tom, že tenhle muž mohl vadit spoustě lidí, ale bohužel, vykradená truhlička, kterou jsme my samy chtěly koupit, hovoří dost jasně.
Všechno je propojené se vším. Dost možná jsme za smrt obchodníka odpovědné právě my dvě.

Naposledy se na muže podívám a pak odvrátím zrak.
"Asi bysme odsud měly rychle zmizet."
Udělám dva kroky ke dveřím a pak se zarazím.
"Není tu zadní vchod? Jestli nás odsud někdo uvidí odcházet, tak bysme se rychle mohly stát podezřelými."

A já mám na rukou krev. Doslova!

Šedá Eminence - 14. března 2018 20:08

Spletitá cesta

Když zlodějka promluví na obchodníka, jeho tvář se kroutí posledními zbytky bolesti. Na moment otevře oči a ztuhne. Možná kývne hlavou, možná jen poslední cuknutí mrtvého těla.
Oppelheim prodal své poslední zboží. Obě ženy ve spěchu sbírají všechny podstatné věci, které mohou, ale už na první pohled je jasné, že několik pasáží textu je nenávratně zničeno. Nezbývá než doufat, že nebyly klíčové pro nalezení Lionella nebo odhalení těch, kteří za všemi událostmi stojí.

Zkušená zlodějka vykoukne z obchodu, tak aby jí nebylo vidět, ale aby ona věděla o všech možných nebezpečích. Například o malém mužíkovi, který stojí na rohu ulice a ukazuje směrem k obchodu. Mluví totiž právě se strážemi.
A Lisseth ho pozná jako noschleda Počkalky, prostředníka a všeobecného zařizovače. Její zločinecká mysl nemusí jet na plné obrátky, aby jí došlo, že se někdo chce zbavit dvou much jednou ranou.
Rychle si v hlavě promítne plán města, ulici vedle ulice, tak jak je dobře zná. Dům Oppelheima a za ním... pevně přiléhající mastičkář z vedlejší ulice. Takhle blízko Katova dvorky téměř neexistují, všude jsou chatrče. Zadní vchod u tak malého domku nedává smysl... ale tak zkušený překupník jako Oppelheim musel mít nějakou cestu, jak se odsud dostával. Jinak by tenhle dům byla smrtící past. To si Oppelheim nemohl dovolit.

Není čas se dohadovat. Cesta na ulici je zablokována. Obě ženy popadnou vše co můžou a co jim přijde důležité a nezbývá jim než vyrazit do domu a doufat, že existuje boční východ nebo jiná cesta ven. Nejhůře alespoň cesta na střechu.

Ale jak se noří hlouběji do domu, nezdá se, že by cesta vedla přes střechy. Zatímco klesají po schodištích a cloumají se zamčenými dveřmi, slyší dusot bot kdesi za nimi. Stráže se jen třesou pořádně pročesat obchod známého překupníka.
Jak mizí domem, Lisseth stihne popadnout několik důležitě vyhlížejících dopisů a cenností, ale nedovolí si nijak se zdržovat.
Zvuky strážných se začnou zpomalovat za nimi, jak prozkoumávají každou místnost. Obě ženy doběhly do něčeho, co muselo být sklepením. Nemohou si dovolit zdržovat se, ale spatří stará malá dvířka v rohu zbožím nabytého sklepa, v jejichž zámku vězí klíč.
Vpadnou dovnitř a přirazí dveře za sebou. Liss pak otočí klíčem v zámku, spíš po hmatu než dle zraku. Nastane ticho a tma. Chvíli trvá, než se oči obou žen uzpůsobí. Jsou v chodbě plné pavučin. V prachu na zemi je cestička.
Slyší stráže, které kdesi nad nimi prohledávají dům.

Lisseth - 14. března 2018 21:18

Z louže pod okap

"Do háje, toho parchanta si jednou pěkně podám." zanadávám, když vykouknu ven z obchodu.
"Ne, zadní vchod tohle nemá, ale budem doufat, že nějaká úniková cesta tu snad bude, protože brzy budeme mít společnost." zavrčím vztekle a už se obracím dál do domu a jen v rychlosti kouknu, zda mne Arianna následuje.

Kudy pryč...nějaká úniková cesta tu být musí...mysli... a když, jak rychle budeš utíkat s ní?...aspoň,
že nemá šaty...no je si moc nefandi, tvoje žebra ti moc bláznivých kousků tak nedovolí...

Tiše si zanadávám pokaždé, když se ukáže, že dveře před námi nevedou ke kýženému cíli. Každou chvíli se ohlédnu, jednak proto, abych zkontrolovala, zda stráže nejsou blíže než by mi bylo milé a pak, abych zkoukla, jak je na tom mladá slečna. To poslední, co teď potřebuju je, aby začala nějak jančit. Zatím si ovšem vede docela dobře.

"Tak to bychom měli." vydechnu trochu úlevně, když za námi zapadnou dveře. Ovšem je mi jasné, že ani zdaleka ještě vyhráno nemáme. Jak dlouho asi bude strážím trvat než jim dojde, že jsme zmizeli právě tudy?...pod městem je celá spleť chodeb a když víš kudy... v hlavě mi zní Pierrova slova o jeho cestičkách v podzemí a taky vyprávění, na co vše tu lze narazit.

Když oči přivyknou alespoň trochu temnotě, je vidět vyšlapaná cestička v prachu před námi. Nezbývá než doufat, že vede někam ven. Žádný zdroj světla s sebou nemáme, takže budeme muset chvíli jít potmě.

"Jdem pomalu dál. Snad to povede ven." otočím se na Ariannu a pomalu vyrazím s jednou rukou na stěně a s druhou nataženou před sebou.
"Dej pozor, kam šlapeš." upozorním ještě šlechtičnu a pomalu vyrazím. Horečně vymýšlím, jak si opatřit trochu světla, ale nic mne nenapadá. Křesadlo bych u sebe našla, ale pálit papíry, co máme u sebe se mi moc nechce, látka nechytne a i kdyby není ji ani na co namotat coby provizorní louč...holt budem doufat, že to bude rychlá a krátká cesta...

Arianna z Albrienne - 15. března 2018 21:10

Na útěku

Zanecháme obchodníka jeho nezvratnému osudu a vydáme se do nitra obchodu, stejně bychom už mu nedokázaly pomoci. Přesto mi to nějak nepřijde úplně správné, nechat ho umírat o samotě. Na nějaké milosti ale není čas. Velmi brzy totiž za sebou uslyšíme stráže.

Nějak si pospíšili.

Skoro to vypadá, že jsme s Liss vlezly do pěkně připravené pasti. Srdce mi divoce buší.
Jestli nás chytí, tak se z toho nevykecáme. Obviní mě z vraždy. Mě! Ariannu Warreovou. To by byl poslední hřebíček do rakve mého rodu.

Tohle všechno se mi honí hlavou, zatím co prcháme domem. Stráže se naštěstí trochu zdrží, protože prohledávají každý pokoj.
Nakonec se dostaneme až do nějakého sklepení.
Jsme v pasti!
Ječí mi v hlavě zoufalý hlas.

Liss si naštěstí všimne dveří a rychle do nich vpadne. Za nimi je nějaké chodba ale v téhle chvíli bych tam běžela i kdybych měla skončit ve lví tlamě.
Zlodějka za námi zabouchne a zamkne. Stojím se ve tmě a pokouším se rozkoukat. Za dveřmi slyším, jak se v domě pohybují vojáci. V téhle chvíli jsme v bezpečí, ale to nebude trvat dlouho. Nakonec jim dojde, že jsme mohly utéct jedině tudy.

Na zemi je v prachu vyšlapaná cestička. Stejně nemáme jinou možnost, můžeme jí jen následovat a doufat, že nás vyvede někam ven. Následuji Liss tmou a snažím se uklidnit splašené srdce.

"A já myslela, že tyhle chodby jsou jen legenda."
Brouknu tiše, hlas mám stažený obavami.

Šedá Eminence - 16. března 2018 20:23

Světlo v chodbách

Obě ženy nezůstaly, aby naslouchaly blížícím se strážím a raději vyrazili hlouběji do podzemí. Zpočátku se zdálo, že se jedná jen o spojovací chodbu, snad mezi sklepy budov, které dříve byly jednou, ale jak pokračovali hlouběji, vzhled podzemí se měnil.
Přibylo dalších chodeb a místností. Některé byly na první pohled zasypané, jiné zabarikádované hnijícími bednami a plesnivou látkou. Pár jich bylo průchozích. Zpočátku se obě ženy řídily vyšlapanou cestou ve špíně, ale ta se stávala stále těžší na sledování. Několikrát nezbylo než hádat dle vzhledu chodeb, kam mířit dál.
Mozek Liss pracoval na plné obrátky. V hlavě plán města, byla velmi dobrá v odhadech času, vzdáleností a orientaci kdekoliv, ale v tmě zapadlých chodeb bylo těžké udržovat si přehled, navíc netušila, kterým směrem vycházeli z domu, neboť prchaly a neměli čas přemýšlet nad zatáčkami a orientací.
Šli už asi deset minut. Chodba byla naštěstí vcelku přímá. Byla vlhká, ale snad nevedla pod řekou. Tak hlubokou neudržovanou chodbu si lze stěží představit. To však nebyl největší problém obou žen. Potáceli se tmou, stres a vytížení si začalo vybírat svou daň v černé tmě daleko rychleji. Navíc nemožnost zcela se spolehnout na zrakové vjemy dávala prostor fantasii nočních můr.

Pro Liss nebylo vytížení ani zdaleka tak strašné, koneckonců byla zvyklá pohybovat se v nejčernějších nocích a v nejhlubších trezorech, ale i ona měla několikrát pocit, že zahlédla tvář či postavu ve stínu. Horší byl pohyb. Krysy v těchto chodbách byly početné a hojné. Beze světla je nic neodhánělo.
Jejich tiché vrzavé pištění a zvuk drobných drápků utíkajících jim z cesty nedodával ženám na klidu.

Pro Ariannu byla zkušenost ještě daleko horší. Její mysl byla už tak v značně vytíženém stavu. Naštěstí se alespoň upírala na myšlenky jejich dopadení či selhání. Občas snad na smrt obchodníka a jeho krev, která jí teď mazala oblečení i když jí nebylo mnoho. Byla si několikrát jistá, že slyší dupot nohou nebo ozvěnu hlasů stráží, ale každý tento zvuk se vytratil.

Když tedy ženy zahlédnou světlo za dalším ohybem, je to pro ně skutečným balzámem pro oči. Jakmile objeví jeho zdroj, jsou snad na moment zaraženy.
Zatímco chodba pokračuje v několika odbočkách dále do temnoty, jedna z postranních zavalených chodeb či místností byla, jak se zdá, přeměněna v jakousi kapličku. Vytvořená nekvalitní barvou a ze stavebních kamenů, obsahuje malý oltář, na kterém jasně hoří vysoká a tlustá svíce. Dle vosku kolem ní už nějakou chvíli hoří. V malé stavbě z kamenů je obraz čehosi co připomíná dvě hlavy neurčitých rysů na jediném krku. U něj se leskne několik měděných mincí a zlatavě se třpytící amulet.
Nejedná se o zjev nijak děsivý nebo zlověstný. Svíčka vrhá žluté světlo jen trochu obarvené odrazy hustého červeného vosku. Ve své podstatě to působí i jako vcelku fascinující pohled, vyvolávající podivnou zvědavost a zájem.

To důležitější přirozeně je to, že někde poblíž musí být východ, neboť sem někdo chodí, minimálně jednou za čas vyměnit svíci a uctít své podivné pohanské božstvo. Celestion nemá jednotnou víru a v místním kraji vždy bylo mnoho nejrůznějších náboženství. I tak, jakékoliv jiné než Nejsvětější Církev, říšská víra, je krajně podezřelé a mnohdy terčem nejrůznějších útoků i pogromů. Dává smysl ukrývat se. Snad nějaký katovský podivín vystavěl tuto svatyni a chodí jí sem uctívat.
Krysy se velmi důsledně drží dál. Snad to je to světlo svíce.

Lisseth - 17. března 2018 19:50

V temnotách

Pomalu vyrazíme dál a já jen doufám, že se odsud brzy dostaneme ven. Všechny smysly jsou napjaté k prasknutí a oči se marně snaží proniknout tmou. Představivost podporovaná všemožnými historkami z hospod, co vše se nachází pod povrchem města také dělá své. Nutím se ke klidu a soustředění, zkouším odhadovat, kterým směrem a jak daleko můžeme být, ale je mi jasné, že v podstatě můžeme být kdekoliv. Směr jen odhaduji a ve všudypřítomné temnotě mohla se chodba stočit, aniž bychom si toho pořádně všimli.

Sem ta procedím skrze zuby tichou nadávku. To když doslova cítím, pištící krysy příliš blízko. Nemůžu říci, že bych se jich nějak bála či štítila, ale na druhou stranu nijak nadšená z jejich přítomnosti také nejsem.

"Dobrý?" ohlédnu se na Ariannu trochu se obávajíc nějaké hysterické scény. Tohle zrovna nebude prostředí hodné mladé šlechtičny.
"Za chvíli už musíme vylézt ven." pokračuji dál ve snaze uklidnit ji a vlastně tak trochu i sebe.

Když uvidím světlo, na okamžik si oddechnu doufajíc, že někde tam bude východ.
"Co to k čertu...?" v rychlosti prohlédnu oltář. Cennosti, které zde leží coby obětiny mne pro tuto chvíli nijak nezajímají, za to svíce ano. Potmě už dál nejdu.
"Promiň, ale tohle by se nám mohlo hodit." opatrně sundám svíci a v jejím světle zkoumám chodby vedoucí dál. Mohla by tu být vyšlapaná cesta, když sem chodí zapalovat svíci...ať už sme venku... Po rychlé obhlídce pak vyrazím dál.

"Už to nemůže být daleko." otáčím se znovu ke své společnici.

Arianna z Albrienne - 18. března 2018 08:40

Plamen naděje

Procházíme temnými chodbami a já skoro cítím, jak se mi kolem kotníků míhají krysy. Otřásám se odporem a nejraději bych začala ječet. Jenže stále mám strach, že nás i do chodeb budou pronásledovat stráže a to mě děsí víc než tyhle malé chlupatí potvory. Jsem teď ale opravdu vděčná za vysoké kožené boty a doufám, že kvalitní kůží žádné ostré zuby neproniknou.

Klopýtáme tmou a já velmi brzy ztratím pojem o čase. Co mi dělá větší obavy, než krysy, jsou stíny. Každou chvíli mám pocit, že koutkem oka zachytím nějaký pohyb. Jako kdyby se kolem nás ve tmě něco pohybovalo...Něco jiného než krysy?
Běhá mi z toho mráz po zádech, ale snažím se to připisovat rozhozeným nervům a strachu.
Klidně by to mohl být jen netopýr, který proletí tmou.

Tyhle chodby se mi zdají nekonečné a já nakonec jen odevzdaně následuji Liss a doufám, že nás z toho nějak dokáže vyvést.
Když se před námi objeví světlo, srdce mi radostí poskočí. O to větší je zklamání, když zjistím, že je to jen nějaký oltář.

Moje silně věřící matka do nás celý život vtloukala lásku k Primu Domini, a možná o proto jsme byla k náboženství velice skeptická. Když se ale dívám na tenhle oltář, který může patřit nějakému zcela neznámému bohu, přepadne mě tíseň.
Liss se chopí svíce a svět se zdá hned o něco lepší. Prohrabu kapsy a pak na oltář položím několik drobných mincí.
Třeba nám tenhle bůh odpustí, že jsme mu sebrali světlo.
A třeba nás vyvede z chodeb ven.

Podívám se na Liss a jen krátce přikývnu. Nic neříkám, protože svému hlasu nedůvěřuji. Ve světle svíce může vidět, že jsem pobledlá a trochu rozklepaná. Pořád se ale docela držím.
Kývnu, abysme vyrazily dál. Z nějakého neznámého důvodu se necítím moc dobře, když jsme se zastavily. Mám pocit, že se kolem nás, díky světlu, temnota stahuje ještě mnohem víc.

Šedá Eminence - 18. března 2018 20:36

Bůh posvítí na cestu

Ženy získaly světlo a zanechaly podivnou pohanskou svatyni v temnotách, ač s několika obětními mincemi. Snad jim tento divný bůžek přinese štěstí.
Možná už jim ho dokonce přinesl. Ač mihotavé světlo svíce spíš zvýrazňuje temnotu a dělá stíny ještě pokroucenějšími, umožňuje také sledovat cestu ve špíně. Jakmile vystoupí z výklenku, ve kterém se nacházel oltář, světlo dopadne na odporně tlusté a vypelichané krysy. Na kratičký moment hledí na plameny a na ženy téměř inteligentním pohledem, ale pak se otočí a zmizí s pištěním v temnotách.
Následovat jemné náznaky častějšího chození je obtížné dokonce i pro Liss a svíčka nevrhá příliš dobré světlo, avšak alespoň nemají ženy pocit, že bloudí v temnotách.

Kráčí nejspíš dalších pět minut klikatícími se chodbami. Na jedné z křižovatek, v plesnivém zapadaném a hlubokém sklepě dávno zbořeného domu, mají obě ženy pocit, že už zde jednou byly. Na moment je děsí možnost toho, že chodí v kruhu, když si Arianna všimne neumělé rytiny onoho pohanského bůžka.
Bylo by jen logické, aby si případný uctívač či uctívači dělali značky aby svou svatyni našli. Skutečně, když obě ženy hledají tyto setřené a mnohdy špínou zanesené symboly, mnohých si na křižovatkách všimnou.

Doufají přirozeně, že se jen nevrací k oltáři, u kterého už byly. Ale je to něco, co lze následovat. Kráčí ve stopách této pochybné pohanské nápovědy, až dojdou k zamčeným dveřím, na jejichž rámu je další rytina.
Skrz klíčovou dírku a škvíry prosakuje blahodárné denní světlo. Ve světle svíčky bez zaváhání Liss zručně otevře zámek jedním ze svých paklíčů a obě ženy hledí do umaštěné zapadlé uličky, kdesi ve Vrchovicích, jak by Liss hádala.
A také, to je méně šťastné, do očí upřeně zírajícího žebráka. V ruce svírá rezavý nůž a očividně kráčel ke dvířkám.

Moment to trvá, ale pak, jak se zdá, poznal Liss. Musel jí vídat když navštěvovala své známé na nábřeží. Pak se podívá na rudou hořící svíčku v její ruce. Nůž mu vypadne z ruky a pusa mu zůstane otevřená.
,,To seš ty!" zvolá. ,,No, sem myslel,l že ty na žádný nevěříš!" huhlá překvapeně. Mluví s hutným přízvukem nevzdělaných žebráků, kteří každé slovo převalují v hubě, ale i navzdory tomu zní nadšeně.
,,To až řeknu vostatnim!" zvolá. Pak se zamračí. ,,Ale tu svičku, tus tam měla nechat. Koukej jak je ještě velká, ta by ještě hořela pěknou dobu. Hukaž, ja ju tam vezmu, mam tam cestu."
Pak si konečně prohlédne pořádně i Ariannu. Dokonce i ve svých nejhorších šatech, na kterých jsou zaschlé skvrny obchodníkovy krve, vypadá o dost bohatší, minimálně na úrovni Liss. ,,No teda, to já fakt netušil, že vono je to fakt tak dobrý. To von ten chlap řikal, jak je to velký, ale todle..."
Své překvapení propojí i s pěkně expresivními výrazy, které už tak průměrný žebrák prohazuje.
,,To to fakticky musí fungovat, dyž tomu věřej takovýdle lidi," blekotá podivínský žebrák dál. Nevypadá příliš normálně, ten typ blekotavce, kterému dávají lidé peníze, aby šel pryč a přestal je obtěžovat. Ale působí spíš jen hloupě, než doopravdy šíleně. Koneckonců, předpokládá jen to, co se mu zdá očividné. Proč by kdo chodil v podzemí?

Lisseth - 18. března 2018 21:51

Denní světlo

Čas zdá se mi jakoby se najednou zpomalil, začínám mít pocit, že tu bloudíme už celou věčnost. S každou další křižovatkou začíná vzrůstat pocit zoufalství. Spleť chodeb pod městem je hotovým bludištěm a když se v něm někdo ztratí...tak dost, světlo máte...koukej se soustředit...

Všímavost Arianny však je snad konečně naší záchranou. Třeba se nad námi ten bůžek opravdu slitoval a dovede nás ven...

Mlčky pokračujem dál. Už Ariannu neuklidňuju, soustředím se na symboly na stěnách a snad možná v duchu vyslovila jsem i nějakou modlitbičku, aby se za nás někdo přimluvil, ať už je to kdokoliv.
Dveře skrz které prosvítá denní světlo beru jako vysvobození a rychle se mi navrací dřívější klid a jistota. Procházka temným podzemím trochu mi přeci jen zabrnkala nepříjemně na nervy.

Ruka automaticky sjede k dýce, když mi dojde, že nejsme sami. V příštím okamžiku se ovšem ukáže, že tohle nebude žádný protivník. Ovšem na druhou stranu mne příliš netěší, že mne poznal. Na okamžik si pohrávám s myšlenkou, že ve zrádných pozemních chodbách zmizí jeden žebrák. Pohlde na pobledlou Ariannu mne vrátí do reality. Před ní si to nemůžeš dovolit...

"Jo, to víš, jeden si musí zajistit, že nad nim někdo bude držet ochrannou ruku." promluvím po chvilce zaváhání, když mi dojde, že si myslí, že očividně uctíváme to, co on.

"Ráda bych, kdyby zůstalo u toho, že nevěřím v nic. Nechci ztratit svou tvář." mrknu na něj a nechám si z ruky vzít hořící svíci a vlepím mu do dlaně dva zlaťáky.
"Jeden můžeš obětovat za nás za oba." usměju se.

Ačkoliv bych se ho ráda vyptala na to, co že to vlastně mám uctívat, teď musím hrát, že to všechno vím. Aspoň vím, kam nasměrovat šikovná ouška. Že by Dumal nakonec mluvil pravdu?...může to s tím nějak souviset?...čert ví...

Arianna z Albrienne - 19. března 2018 08:02

Pod ochrannou bohů

Se světlem sice naše situace vypadá nadějněji, ale zase odhaluje i to, co bylo našim očím zatím skryté. Možná jsem byla klidnější, když jsem krysy neviděla. Teď se dívám do jejich lesklých, korálkových očí a je mi zle.

Stíny kolem nás se zdají delší a hlubší a já se neustále rozhlížím kolem, toho nepříjemného pocitu jsem se zbavit nedokázala.
Už si pomalu začínáme zoufat, když si všimnu na zdi nějaké rytiny. při bližším prozkoumání zjistím, že je to podobizna onoho neznámého bůžka.
Značka!

Když následujeme stopu těchhle značek, konečně se nám podaří najít východ. Bohužel je zamčený, ale s tím si Liss hravě poradí a na nás konečně dopadne denní světlo.
Okamžitě mi spadne kámen ze srdce. I když jen na okamžik. Hledíme totiž na nějakého žebráka, který stojí přímo před námi. a v ruce svírá nebezpečně vyhlížející kudlu.

Už sahám po zbrani, když muž pozná Liss. Očividně si myslí, že jsme byly u svatyně. Což je vlastně pravda.
"Jestli to funguje? No to bych řekla."
Pronesu s úlevou v hlase.

V bohy věřím, tak nějak povrchně. Rozhodně nenásleduji učení Prima Domini, jak si přála matka. Ale věřím, že existuje něco nad námi. Tam dole jsem se usilovně modlila. Klidně je možné, že nás z chodeb vyvedl právě onen podivný bůžek.

Protáhneme se s Liss kolem žebráka, kterého ona štědře obdaruje mincemi. Teď se odsud chci co nejrychleji dostat. Připadám si neuvěřitelně špinavá a možná, to není jen pocit. Na hrudi mě studí chladná krev, jak se prosákla z listů přes mojí košili. Snažím se to ignorovat, taky bych se totiž mohla pozvracet.

"Někdo to na nás ušil."
Syknu tiše k Liss, když se opět ocitneme samy.

Lisseth - 19. března 2018 18:55

Na denním světle

"Možná a možná to taky byla je náhoda. Poslední dobou mám docela štěstí na to bejt ve špatnou dobu na špatným místě." odvětím Arianně a rozhlédnu se po ulici. Nechce se mi tu jen tak stát, radši zmizet.

Pomalu tedy vyrazím rychle se orientujíc v místě, kde jsme, prostě spoléhaje na to, že mne Arianna bude následovat.
"Radši bysme se měli pohnout." dodám jen a pozornost už zase věnuji ulicím a lidem. Nejraději bych šla ten zatuchlý vzduch podzemí někam trochu spláchnout. Ohlédnu se po Arianně a zas tu myšlenku zavrhnu. Copak jí můžeš tahat po místních putykách a nota bene teď?...odveď jí pěkně domů, kouknem na papíry a pak to můžeš jít někam spláchnout...beztak potřebuju mluvit s Pierrem...

"Kdo všechno věděl, že sem půjdem zrovna dnes ráno?" vracím se pak k našemu předchozímu rozhovoru a přemýšlím nahlas.
"Někdo by se musel hodně snažit a mít oči a uči všude." pokračuji pak dál. Což zas tak nepravděpodobné není...tohle se mi ani za mák nelíbí...

V uličkách města hledám nejvhodnější a nejkratší cestu, která nás zavede zpět k domu Warrenových. Strážím se raději obloukem vyhnout a všímat si osob, které by snad mohly mít snahu jít za námi. Jindy měla bych to snad za vítané rozptýlení a zábavu, ale když začíná jít i o můj vlastní krček, už mi to tak zábavné nepřijde. Jen to celé smrdí pořádným průšvihem. Do kterého si už beztak dávno spadla, tak moc nesýčkuj...

Arianna z Albrienne - 19. března 2018 20:21

Zpátky do bezpečí

Následuji Liss spletí ulic, bez ptaní, nebo zdržování. I já odsud toužím být co možná nejdál. Nejlépe ve svém vlastním domě.

Na její otázku jen bezradně pokrčím rameny.
"Já nevím, myslím, že kromě Alsborna to z mého okolí nevěděl nikdo. A jemu věřím."
Teď už chápu, proč se mu myšlenka, že sem půjdu, tolik nelíbila. Asi by bylo lepší, kdyby se o naší cestě, chodbami pod městem, vůbec nedozvěděl. Ještě by si o mě dělal starosti.

Uleví se mi, když se konečně dostaneme do mého domu a zapadnou za námi dveře. Poslední dobou se cítím v bezpečí jedině tady. Ihned zamířím do pracovny, strhnu ze sebe kabát a na stůl vysypu pomačkané, zakrvácené papíry. Na bílé košili mám jasně patrné rudé fleky.
Ještě, že není moje vlastní.
Na druhou stranu o to odpornější to je.

Tyhle myšlenky ale raději potlačím. Naliju dva pohárky vína a jeden podám Liss.
"Tak se podíváme, jestli to vůbec stálo za to."

Šedá Eminence - 19. března 2018 21:23

Depeše

Obě ženy vyrazí z Vrchovic zpátky směrem k Stříbřinám. Je až překvapivé, jak velkou vzdálenost urazili během stěží dvaceti minut pod městem.
Lisseth prohlíží dav a hledá případné pronásledovatele, ale stěží může někdo ženy hledat. Strážím sice byly udány, ale ti neznají jejich jména a tváře. A po jejich průchodu temnými a spletitými chodbami je stěží může někdo nalézt. Do Celestionu se lidé často chodí ztratit a nalézt v davech chudáků i boháčů cíl je koneckonců to, za co Lisseth často platí.

Problém nastane až ve Stříbřinách. Cesta přes zdi nebo některými ne tak zcela ortodoxními průchody nepřipadá v úvahu při cestě s Ariannou, a tedy musí Lisseth využít svých pašeráckých dovedností projít přímo hlavní branou. Kdekoliv jinde ve městě by to byly v pořádku, ale mnozí chudáci nebo podezřelí lidé jsou drženi mimo luxusní a bezpečné ulice Stříbřin. Lisseth a Arianna, po zatuchlých a špinavých chodbách podzemí, se zahnědlou a zaschlou krví na oblečení, nesplňují tradiční požadavky pro vstup do Stříbřin. Není ale třeba nasadit ani přemlouvací schopnosti Lisseth ani slovo šlechtičny Arianny Warrenovny. Blíží se oběd a do Stříbřin proudí sloužící s čerstvými ingrediencemi k jídlu. Se sundanými kápěmi a s v uličce popadlou přepravkou obě ženy snadno proklouznou, aniž by strážní jen pozvedli obočí. Proklouznout až k domu Warrenů je poté hračka. Alsborne jim otevře. Bez jediného slova je vpustí dovnitř a zůstane jim diskrétně z cesty.

V pracovně jsou na staré dřevo vyskládány pomačkané a zakrvácené papíry. Jak už bylo očividné před tím, část materiálů je nenávratně zničena a je nepravděpodobné, že mají vše, co v truhličce bylo.

I to málo co mají, je zajímavé.
Často se jedná o zakódované zprávy, ze kterých se dá získat jen velmi málo. Pečeť, která se na většině papírů vyskytuje, je shodná jako ta s jménem Lionella.
Chybí jména, některé zprávy jsou psány jen v nomeklátorech a kódech. Ty čitelné útržky jsou nesmyslné, složené z kódových a krycích slov. Lidé podepsaní jako Had, Zmije a Chřestýš. Odkazy na osoby nazývané Lasice, Promyka či Lev.
Ale vyvstanou dvě zprávy, psané spěchajícíma rukama a tedy s převahou běžného jazyka.

Vše v pořádku. Zachytili jsme Kočku hned u řeky. Nedělal žádné problémy. Nemám čas psát více, Promyka nás podezřívá. Ví, že máme Kočku. Neměl u sebe nic. Vše zapírá.
Situace začíná být nezvladatelná. Budu potřebovat víc zlata. Naši přátelé jsou nároční. Tygr slídí.

Zmije

a zpráva, která byla hned pod ní a naštěstí je Arianna popadla společně. Je odpovědí.

Není čas. Kliďte Kočku k Sídlu. Udělejte vše, co můžete. Musíme to najít. O Promyku se zítra postaráme. Tygr zkrotne. Jestli to najdeme, Lev nebude mít žádnou další možnost.
Zlato bude k dispozici v Sídle. U Kočky seberte co budete chtít. Využijte na výdaje. Tuto zprávu spalte. U zlata naleznete nová slova.

Had

Obě zprávy by nebyly o nic méně kryptické než ty ostatní, pokud by Arianna nenašla krví přilepený lístek k zadní straně už kvůli krvi nečitelné zprávy.

Lev - Král.
Sídlo - Městské královské žaláře?
Zmije - Štyr.
Tygr - Sunnings.
Had - Rolain/Akmorio?

Většina lístku je bohužel zničena. Odtržena dříve a nyní zakrvácena. Arianna pozná jméno Štyrského knížete, Franke Štyrského. Zná ho. Nevýrazný, poněkud obhroublý šlechtic. Vcelku bohatý.
Liss převezme lístek a ve snaze dozvědět se víc, vyluští z krvavé skvrny další řádek. Kódové slovo Kočka odpovídalo L-. Tvary písmen po opatrném prohlížení a s trochou víry dávají jméno Lionella.

Lisseth - 20. března 2018 19:18

Nad sklenkou vína

V zamyšlení probírám se papíry, které jsme ukořistili u obchodníka. Ovšem místo toho, aby do celého toho případu vnesli trochu světla, čím víc toho čtu, tím míň tomu všemu přestávám rozumět.
Tygr, kočka, lev....promyka? co to k čertu je?...a to sem se eště ani nenapila... znovu projíždí řádky očima ve snaze pochopit, oč tu jde.

Lístek, vysvětlující některá jména, vnese do toho alespoň maličko světla. Když čtu jméno Rolain otevírá se mi kudla v kapse. Ale ta přezdívka celkem sedí...had to tedy je a pěkně slizkej...
Srdce se mi trochu rozbuší, když se mi zdá, že jsem rozluštila Lionellovo jméno. Dávalo by to smysl...Dlouhán ho naposled viděl u řeky...

Chopím se poháru vína, za chvíli je sklenička prázdná.
"Tak co tomu říkáš?" obrátím se na Ariannu a usadím se do nějaké židle.
"Jestli ta jména odpovídají, zdá se, že jsme zamotali do pěkné šlamastiky a nitky vedou až do kruhů nejvyšších. Sunnings, Sunnings...nemluvila jsi před tím zrovna o něm?" přemýšlím tak trochu nahlas a zadívám se na Ariannu.

Po přečtení listin taky trochu zapochybuji o tom, zda to zde bude vskutku bezpečné. U Kočky seberte, co budete chtít...ještě, že je ten komorník docela schopný...

"Promiň ale nebylo by něco silnějšího?" zamávám výmluvně pohárem od vína. "Potřebuju to všechno trochu spláchnout." usměju se trochu.

Arianna z Albrienne - 20. března 2018 19:52

Tajné listiny

Pustíme se s Lisseth do prozkoumávání listin, které jsme přinesly. Nakonec nás vyšli dost draho, i když peníze nám zůstaly. Na cestu podzemními chodbami jen tak nezapomenu.

Příliš moudrá z těch dokumentů nejsem. Všechna ta krycí jména...co to znamená?
Trochu světla do toho až vnese lísteček, kde jsou jména rozepsaná. Když se pak Liss podaří rozpoznat i Lionellovo jméno, věci do sebe konečně trochu zapadnou.

Běhá mi mráz po zádech.
"Damien Sunnings, dnes večer jdeme společně na tu slavnost."
Je do toho nějak zapletený. Což nám bylo jasné od začátku. Jen pořád nechápu, jak do toho zapadá. Minimálně to ale vypadá, že nestojí přímo za Lionellovým únosem.
"Myslím ale, že od něj mi nic nehrozí."

Zalovím v jednom ze spodních šuplíků stolu a vytáhnu lahev čiré tekutiny. Podám jí Liss.
"Buď je to pálenka, nebo ředidlo. Otec byl labužník a ve svém špatném období byl schopen pít i terpentýn. Tak si dej bacha."
Varuju zlodějku, stále s nosem zabořeným v listinách.

"Ale nějaké informace jsme přeci získali. Asi bysme měli víc proklepnout Štyrského knížete. Ten je v tom až po uši"
Jestlipak bude kníže dnes večer na slavnosti?

Lisseth - 20. března 2018 20:45

Krycí jména

"Hmm, tak můžeš zkusit Tygra trochu vyzpovídat, ale opatrně. A vůbec z celé té slavnosti nemám nijak dobrý pocit.
Ovšem tuším, že pan Alsborne bude trochu více, než jen úslužný komorník a zvládne se postarat."

Pobaveně se usměju nad upozorněním, že obsah láhve může být vskutku rozličný, takže po otevření nejprve opatrně přičichnu znalecky zkoumaje její obsah. Na ředidlo to ovšem nevypadá a tak si trochu cvaknu. Vzápětí se poněkud zašklebím. Ještě že nikde blízko není otevřený oheň, to je snad horší, než ty Dumalovi patoky....

"Ředidlo to tedy není, ale nic extra taky ne." vypadne pak ze mne tichá poznámka o obsahu lahve, kterou zase postavím na stůl, nějak mě přešla chuť. Jen doufám, že ne nadobro...

"Jo, jen opatrně, protože my sme v tom taky až po uši. Mimochodem, platí stále ta nabídka na ubytování?" kouknu po šlechtičně, zda-li si to nakonec náhodou nerozmyslela a pustí si do domu někoho, komu ještě nedávno nevěřila ani nos mezi vočima. Nakonec jsme snad ochotná i uznat,
že když nemá nosánek tak moc nahoru, trochu se podobá Lionellovi...

Arianna z Albrienne - 20. března 2018 20:57

Skrytá identita

"Budu opatrná. Ale bylo by příjemné, kdyby se nám podařilo získat spojence."
Zatím vím příliš málo, abych mohla Damiena zcela vyškrtnout ze seznamu podezřelých.
Nebo neměla bych se naopak začít obávat, aby se neztratil také?

Musím se pousmát, když vidím, jak Liss reaguje na alkohol. Sama se napiju vína, které je naopak mimořádně dobré. Tedy, dobré na to, co si můžu dovolit.
"Člověk se pak ani nediví tomu, proč otec tak brzy skonal."
Brouknu bez jediné stopy zármutku.

Zvednu zvonek a zazvoním. počkám, dokud se neobjeví Alsborne.
"Lisseth tady s námi nějakou dobu zůstanu. Bude to...bezpečnější, pro nás pro všechny. Připravte jí prosím ten malý pokojík pro služebnictvo."
Požádám muže a doliju si pohár s vínem.
"A ať mi Anna připraví čisté oblečení."
Vzpomenu si na to, že smrdím a jsem zamazaná od krve. Takhle by dáma vypadat neměla.

Lisseth - 20. března 2018 22:27

Nový příbytek

"No jednoho už vlastně máme." podotknu na poznámku o spojenci. "Takový kolega z oboru." usměju se trochu. "Věří, že toho všeho může dobře využít a umí tahat za spousty nitek."

"No jestli pil tohle." kývnu hlavou směrem k lahvi na stole. Rodinné vztahy mne upřímně vůbec nezajímají. Jen mne napadne, že otce by asi tak jako Lionella nehledala. Možná by se jí dokonce ulevilo, kdyby zmizel dříve....

Trochu mne pak překvapí, když mi má být připraven přeci jen pokojík pro služebnictvo oproti původní domluvě.
"Tak jo, nalijem si čistého vína. Za poskytnutí přístřeší jsem vděčná, ale asi nebudu úplně obvyklým hostem. Slíbím ti, že nebudu šmejdit po domě, ale taky nikomu nebudu hlásit svůj každý krok, v noci tu často nemusím být a ...ráda bych se přeci jen trochu porozhlédla po sklepení. Najít si cestičky a zkratky v podzemí, kudy člověk může zmizet nepozorován..." nechám větu schválně nedokončenou a s otázkou v očích sleduji reakci šlechtičny.

Jsem blázen, že jí o to říkám? Možná. Ale nestojím pak o žádné dohadování, že strkám nos někam kam nemám a jestli někdo čekal, že budu poslušnou loutkou, tak se velmi mýlí. Musím se přiznat i k tomu, že takhle upřímná jsem k nikomu dlouho nebyla. Jenže teď si důvěřovat potřebujete...

Arianna z Albrienne - 20. března 2018 22:37

Host do domu

"Opravdu? V tom případě bych toho spojence ráda poznala."
Její správa mě potěší, ačkoliv to spíš zní, že jde o nějakého nájemného zmetka. a já nemám peněz na rozdávání. Pokud by ale věřil, že když se nám podaří tohle spiknutí rozmotat, tak bude odměněn, dá se s tím pracovat.

Trochu zaraženě se na Liss podívám. Rozhodla jsem se jí i přes její protest ubytovat v pokoji pro služebnictvo, protože jsem si myslela, že to pro ní bude pohodlnější. Jenže ona i přesto trvá na sklepě.
Teď mi alespoň osvětlí proč.
V mých očích se na okamžik objeví obavy.

"Ty si myslíš, že je možné dostat se ze sklepení domu do těch chodeb?"
Lehce ve tváři poblednu.
To by ale také znamenalo, že je možné dostat se z těch chodeb dovnitř.
ta myšlenka se mi ani trochu nelíbí.

"V žádném případě tě tady nechci držet. A také chápu, že se odsud potřebuješ dostávat nenápadně. Věř mi, i pro mě bude lepší, když nikdo nebude vědět, že tu jsi. Ale tohle budu muset nechat Alsborna prošetřit. Jestli tam někde je vstup do chodeb, tak o něm potřebuji vědět a chci mít jistotu, že hi nikdo nebude moci zneužít."

Šedá Eminence - 21. března 2018 14:10

Připravy

Alsborne se tiše objeví a vyslechne si přání své paní. ,,Jak si přejete, vaše milosti," řekne neutrálně a přejede pohledem po zlodějce. Snad by očekávala opovržení či nelibost, ale tvář Alsborna je nehybná, chybí jí i dokonce průměrná sluhovská arogance. Neodejde, neboť otázka ubytování Liss pokračuje. Mimo to se na moment zahledí i na krví potřísněné a pomačkané stránky na stole.
Když ženy domluví, Alsborne přidá svou iniciativu.
,,Vaše milosti, provedu slečnu Lisseth po sklepeních a ukáži jí její lůžko. Zároveň vzkáži Anně, že jí bude vaše milost potřebovat. Máme počítat se slečnou Lisseth k obědu?" ptá se Alsborne pragmaticky, ale jeho oči s nebývalým zájmem přejíždějí po rozložených dokumentech.
,,Zároveň, pokud by madam dovolila, a pokud by to pomohlo s nalezením jeho hraběcí milosti, mohu se postarat o náležitou kategorizaci těchto spisů."
Je jasné, že hromada pomačkaných papírů potřebuje urovnat, ale ani jedna žena si nemůže být tak docela jistá tím, co myslí kategorizací. Koneckonců, Alsborne je inteligentní člověk, který si musí umět poradit. Snad by dokázal z nepochopitelných šifer vyzískat další informace.

Ať už jsou pokyny její milosti jakékoliv, výsledek je prostý. Lisseth je vyvedena komorníkem z pracovny. Alsborne rychle zastaví služku a vzkáže pro Annu. A poté zamíří rovnou do sklepení. Když otevírá dveře a sestupuje po schodišti, konstatuje nejprve několik slov o druhém nájemníkovi sklepení.
,,Pan Tyčka se cítí mnohem lépe. Už je poněkud klidný, ač o něj musí pečovat Anna. Z nepochopitelných důvodů začne nekontrolovatelně křičet, kdykoliv se přiblížím. Její milost zmínila chodby," dodává s odkašláním.
,,Ve sklepení je průchod do starých základů dávno zbořených budov. Jsem dobře obeznámen s cestou, která umožňuje osobám vystoupit až za hradbami Stříbřin. Existuje také malý průlez v zadní uličce za sousedním sídlem. Vstup do podzemí je za všech okolností zamčen za pevnými dveřmi se závorou. Nepovažoval jsem za nutné její milost znervózňovat informacemi o těchto chodbách. Jeho hraběcí milost o chodbách věděla, avšak nevyužíval jich pokud to nebylo nezbytně nutné. Podzemí může mít na některé lidi nepříjemný vliv."
To vše předkládá jako prostá fakta, ale snad by se dalo uhodnout, že by vypadalo lépe, kdyby chodby objevila Lisseth a on nemusel přiznávat barvu.
Když sejdou do sklepení opravdu jí ukáže masivní vrata, která zakrývají docela pohodlnou a stabilně vyhlížející chodbu. Ve výklenku u dveří je křesadlo a několik pochodní.

Mezitím se v pracovně objevila Anna a pokud by se nejednalo o její paní, nejspíš by spráskla ruce a hluboce si povzdechla nad stavem oblečení Arianny. Takto se pouze překvapeně nadechla.
,,Vaše milosti!" zvolala. V rukou drží čisté oblečení, lehké domácí šaty. Jak Arianna ví, už jsou pro ní připravené krásné ač ne nejnovější šaty na dnešní odpolední slavnost.
Anna okamžitě pomáhá Arianně ze zasmrádlého a zakrváceného oblečení. Anna nevyrostla v panské rodině a zná i chudší části města, ale i přesto už si dobře zvykla na uzavřenou uhlazenost měšťanského života. Snad víc než špína a krev jí trápí, že snad mohla Arianna přijít k úhoně.
,,Milosti, to je strašné! Jste v pořádku?" brebentí, zatímco jí pomáhá se převléci.
,,Ah, milosti, a dnes odpoledne ta slavnost! Nezapomeňte, vaše milosti, že vás bude provázet samotný lord Sunnings! Dává se pozdravovat. Přijede pro vás před třetí hodinou odpolední."
Přirozeně, sídlo Saarda je jen dvacet minut chůze daleko, celé Stříbřiny by člověk přešel za půlhodinu, avšak dáma v šatech musí dbát o svůj zevnějšek a dorazit ve správném stylu, zvlášť v tak významné společnosti.
To vše by bylo pro Ariannu zcela přirozené, pokud by její mysl ještě nerozplétala podivné zprávy a nevázla v podzemních chodbách chudých čtvrtí.

Arianna z Albrienne - 21. března 2018 14:26

Připravy

Vděčně se na Alsborna usměju.
"Já v těchto věcech nejsme příliš znalá. Budu ráda, pokud se na dokumenty, které jsme se slečnou Lisseth získali, podíváte. Třeba najdete něco, co nám uniklo."
V tuhle chvíli už se nechci k hromádce krvavých listin ani přiblížit.

Sleduji, jak alsborne a Liss odcházejí, sesunu se do křesla a počkám, dokud se neukáže Anna.
Její tvář je zcela jasně čitelná. Rychle jí však zarazím. Stačí, že já jsem na pokraji zhroucení, jestli se sesype ještě Anna, bude už všechno v háji.
"Prosím, klid Anno. Ta krev není moje. Nejsem zraněná, jen otřesená."

Zatím co mi Anna pomáhá převléknout se do čistého oblečení dívám se z okna. Ještě nikdy jsem neviděla někoho zemřít, ne takhle...ošklivě.Kdo ví, jestli se ještě někdy zbavím vzpomínky na to chvějící se, umírající tělo.

Vděčně začnu uvažovat nad něčím jiným.
"Ano, lord Sunnings. Dejte mi v čas vědět, abych se začala chystat. Jsem dnes nějaká roztěkaná a nerada bych, aby na mě lord musel čekat."
Původně jsem se na slavnost těšila. Ale teď z ní jsem čím dál víc nervózní.
Co když se Liss a Alsborne obávají právem a skutečně se tam něco stane?

Lisseth - 21. března 2018 19:30

Procházka po domě

"No, věř mi, že toho poznat nechceš." usměju se trochu, když se horlivě hlásí k tomu poznat Pierra.
"Hmm, jsem si tím docela jistá." odpovídám otevřeně na poznámku o chodbách.
"Neboj, budu si dávat pozor a určitě to půjde zařídit tak, aby se sem nikdo nepovolaný nedostal."

Musím přiznat, že mne trochu zaskočí, když se dotazuje, zda-li se mnou má počítat na oběd. Jen kouknu po Arianně, protože tohle rozhodnutí je na ní, ovšem pokud mne někdo pozve ke stolu, rozhodně nebudu odmítat. Že bychom se podívali, jak si žije místní smetánka?...

Když se komorník hlásí k tomu, že by se postaral o spisy rozložené na stole, jen po něm snad trochu podezřívavě kouknu. Komorník je to jistě více než schopný, ale můžeme mu skutečně důvěřovat?...nedostanou se informace jinam, než mají?...neplaš zbytečně...na druhou stranu, důvěřuj, ale prověřuj...

"Ze zcela nepochopitelných důvodů." ušklíbnu se. "Asi se nemám ptát, cos dělal před tím,
než ses stal komorníkem, co?" mrknu na něj.
"Jo a ještě jedna maličkost, nešlo by vynechávat tu slečnu? Lisseth úplně stačí." pokračuju pak, protože oslovení slečna Lisseth přijde mi poněkud nepatřičné a jaksi nezvyklé.

Jen pak lehce pozvednu obočí, když informuje, kam se odsud lze dostat podzemím. Vskutku všeznalý komorník, jen co je pravda...
"Předpokládám, že klíč máš taky ty. Jde to zamknout i z druhé strany?" prohlížím vstup do chodeb i připravené louče na stěně.

Šedá Eminence - 21. března 2018 20:57

Poslední kroky

Komorník přejde poznámku Lisseth bez povšimnutí. Je to trpělivý a mírný muž, ale takoví lidé většinou hory masa k slzám nedovádějí. Co se týče oslovení, pozvedne obočí.
,,Takže vás mám považovat za součást služebnictva její milosti?" zeptá se. Není těžké poznat, že nebere situaci příliš vážně, spíš jako příležitost jak jemně a bez přímého konfliktu ukázat Lisseth, kdo tu velí, ať už si myslí cokoliv.
Nakonec pokrčí rameny.
,,Jak si přejete, Lisseth. Je pravda, že jeho milost Edmund Warren někdy také odmítal své tituly a dožadoval se jiných oslovení."
Svět a právo založené na precedentu, taková je šlechta. A Lisseth byla právě přirovnána k alkoholické trosce, která rozházela peníze rodu Warrenů.
Alsborne je ochotný přijmout pomoc Lisseth, ale rozhodně není spokojený s jejím vlivem na mladou šlechtičnu. Alespoň, že už se vyhýbá přímým arogantním narážkám. Vzhledem k jeho historii, je možné, že nevidí Lisseth jen jako nižší třídu dle měřítka své paní, ale možná je přesvědčen, že i v jejím vlastním poli by jí předčil. Tohoto muže nebude lehké ohromit, ale jak se zdá, je výjimečně užitečným spojencem.

Arianna je mezitím pečlivě převlečena a ustrojena, Anna jen spokojeně přikývne a usměje se.,,Má stará paní matka vždycky říkávala:,Anni, když už přijdeš pocancaná krví, doufám, že to alespoň nebude tvoje vlastní.' Přísná a neúprosná, ale vskutku úžasná žena. V některých věcech se podobala její milosti lady Marianě. Budiž jí země lehká," řekla s trochou zbožnosti.
Anna byla vždy perfektní služebnou. Hloupější a méně dobrá organizátorka než Alsborne, překypovala nejrůznějšími průpovídkami a vzpomínkami, o kterých vždy ráda brebentila. Lady Mariana to považovala za nevhodný vliv na mladou slečnu, ale stěží se mohla postavit vlivu Alsborna, který uvítal, že ve služebnictvu nebyl jediným se skutečně chudým původem. Oba byli přijati lordem Edmundem, protože velká část ortodoxního služebnictva se s jeho návyky odmítala smířit.
,,Nemusíte mít strach, vaše milosti, všechno bude v pořádku. Koneckonců, jdete tam s jeho lordstvem samotným! Bude to mimořádná událost! Slyšela jsem, že má přijít dokonce i její královské veličenstvo!"
Anna dokončila strojení a úpravu Arianny a otočila se s úklonou k odchodu. Na moment se ještě zastavila.
,,Mám začít chystat k objedu, vaše milosti? Pokud se slečna Lisseth přidá, budeme muset vše připravit dříve."

Obě ženy už před sebou mají jen oběd a své odpoledne. Lisseth čeká Pierre, podzemí a získávání dalších informací. Bez Oppelheima bude vše těžší. A podsvětí bude daleko divočejší. A to vše, s tichým tikáním hodin přímo za jejími zády. Třeba už tam hnije jen mrtvola v řetězech, řekl Oppelheim. Sám nakonec skončil bolestnou smrtí.
Ariannu pak čeká slavnost lorda Saarda, událost v překrásných zahradách spojená s tancem a v pozdní části dne také slavnostní večeří. První skutečně veřejné dění od zmizení Lionella. Mladou šlechtičnu bude čekat velké množství soustrastí a s velkou pravděpodobností také velké množství nabídek od mladých aspirujících synů nejrůznějších rodin. Arianna je koneckonců dobrá partie, i navzdory svým dluhům. Může jen doufat, že si přestane představovat podivné postavy ve stínech a rozích a vytlačí z hlavy vzpomínky na děsivý průchod tmavým podzemím.

Arianna z Albrienne - 21. března 2018 21:23

Připravy

Při Annině poznámce se musím pousmát. Moje matka by byla nejraději, kdyby služebnictvo neprojevovalo emoce, nejlépe aby nemluvilo vůbec. To by bylo úplně nejlepší. Já byla naopak vděčná, že jsou všichni trochu volnějšího ražení. ne že by to z nich snad dělalo horší služebnictvo. Anna byla nejlepší kuchařka jakou jsem znala a Alsbornovi bych svěřila i vlastní život.

Anna brebentí a mezitím mi pomůže do čistých, voňavých šatů. I na nich ale vidím znaky opotřebení. Jsou sice s láskou opravované, ale sešlost na nich je jasně patrná. Alespoň, že šaty, které obléknu večer, vypadají dobře.

Zadívám se na hromádku špinavého, zakrváceného šatstva. Už chci Anně přikázat, aby to spálila, ale pak si to rozmyslím.
"Prosím, vyper ty šaty a zkus z té košile dostat krvavé fleky."
Zatím mě o ruku ještě nikdo nepožádal. Neměla bych se chovat jako rozmazlená slečinka a vyhazovat slušné oblečení.
"A na oběd chystat nemusíš. Nemám vůbec hlad."
Opět se mi vybaví vzpomínka na sípajícího muže a udělá se mi mírně nevolno.
"Ale připrav něco malého k zakousnutí pro Liss. Já si půjdu trochu odpočinout do svého pokoje. Kdybych usnula, vzbuď mě, až bude čas začít se chystat."

S těmi slovy zanechám služebnou v pokoji a zamířím do své ložnice.

Lisseth - 21. března 2018 22:10

Komorník

"Součást služebnictva? Ne, to ani náhodou. Jen za volnou a nespoutanou hloupými pravidly etikety."mrknu na něj a líbezně se usměju. Ty mě začínáš zajímat čím dál tím víc, příteli můj milý...

Vyžádám si klíč od vchodu do podzemních chodeb. Sice si věřím, že bych se tam dokázala dostat i bez něj, ale s klíčem je to prostě jednodušší a pak si nechám ukázat svůj pokoj. Na okamžik s sebou plácnu na postel a nechám odpočívat unavené tělo, ne však mysl.

V hlavě přehrávám si události posledních hodin i dnů. Kdyby ještě před nedávnem někdo řekl, že se budu rozvalovat v sídle Warrenů a dokonce spolupracovat a ještě k tomu celkem ochotně, s lady Ariannou, asi bych se mu vysmála a považovala bych ho za blázna. Myšlenky se pak na chvíli přesunou k Lionellovi. V uších mi zní stále dokola Oppeplheimova slova, která si ovšem odmítám připustit. Naděje umírá poslední. Vydrž, já tě nakonec najdu...

Dokonce dostalo se mi i té cti, že pro mne byl připraven gáblík. Žaludek celkem hlásil už se o slovo a před odpoledními povinnostmi je fajn moci se trochu posilnit. Tohle až budu někomu vyprávět...
Po jídle už na nic nečekám a vyrazím zase do města. Potřebuji si promluvit s Pierrem, pobrat pár svých věcí v hostinci, bezpečně uložit peníze, které nakonec nebyly potřeba a teprve pak hodlám se vrátit sem a podívat se dolů do podzemí a projít si cesty, o kterých mluvil Alsborne.

Šedá Eminence - 22. března 2018 21:09

Snění ve dne

Komorník zamrká a předá Liss klíč k dveřím do podzemí. Přitom suše konstatuje: ,,Dveře jsou za všech okolností zajištěny závorou. V dnešní době se nelze spoléhat na zámky, jak jistě dobře sama víte. Pokud budete plánovat odchod, nemohu vám slíbit, že pro bezpečí její milosti za vámi nezavřu závoru. Jsem si jist, že si cestu zpátky najdete."
Snad je to jen ukázka neochoty spolupracovat, ale Liss má své cestičky. Chodby mohou být užitečné, ale nejsou nutné. A navíc si je Liss jistá, že když je Alsborne sám využíval, stěží za sebou zavíral.
Poté co si trochu odpočine a dovolí svému stále znavenému a ztřískanému tělu alespoň chvilku klidu, dostane teplé jídlo od svých hostitelů. A pak nezbývá než vyrazit zpět do víru města.

O několik hodin později vstává Arianna odpočinutá a připravená čelit společenské síti, která jí bude svazovat skrz celý zbytek dne. S pomocí Anny se důkladně umyje, nalíčí, upraví a převlékne. Před třetí hodinou, když před sídlem Warrenů zastaví bohatě zdobený kočár s erbem rody Sunningsů, je připravena a na ohlášení přijme lorda Sunningse.
Po výměně patřičných společenských frází jí lord nabídne rámě a oba vyjdou vstříc kočáru. Vévoda je oblečen do honosných šatů se všemi příslušnými insigniemi, včetně překrásné šerpy městského radního. Jeho šat vzdáleně připomíná uniformu či zbroj, neboť je Říšským rytířem, obdobně jako Lionell. Titul velmi vážený a udělovaný pouze výjimečně slovutným rodům... který se však vlivem dědictví dostal i do rukou méně schopných a reprezentativních aristokratů. Například právě Warrenové či pochybný lord Strázy, k němuž jako k velmistrovi byl Lionell zván.
Sunnings tohoto odpoledne září hovorností a slušností. Dovede být mimořádně charismatickým, když alespoň na krátký moment přestane být arogantní. A dnešního večera jako každý jiný šlechtic, bude chtít zapůsobit co nejlépe na všechny ostatní.
Co však zarazí Ariannu je, že ke kočáru jen na kousek jízdy, patří také čtyři rytíři na koních. Nezvyklé, avšak efektní. Jsou sice nazdobeni a patřičně oděni, ale je naprosto jasné, že narozdíl od lorda Sunningse, tito muži jsou oblečeni k boji, nikoliv jen pro parádu.
Ať už je to jakkoliv, Damien pomůže Arianně do kočáru a sám usedne naproti ní.
,,Slečno, jsem velice rád, že jste přijala pozvání lorda Saarda i mé vlastní, neboť by mě trápilo, pokud byste propadla letargii. Dnešní večer, jak věřím, bude vskutku vyjímečný," dodává s úsměvem. Je to překrásný muž, velice dobře o sebe pečuje, avšak jeho mysl zdá se někdy poněkud zanedbaná. Ne tak jako Lionell, který byl vždy osvěžujícím společníkem a dokázal Ariannu bavit celé hodiny, a to dělal i navzdory svým povinnostem k rodinnému majetku, podobně jako trénoval šerm či jízdu na koni.

Na Lionella si snad v té chvíli vzpomněla i Lisseth, když pohlédla na Pierra, poté co překonala polovinu města a vrátila se do svého přirozeného prostředí východního břehu. Znala velmi dobře muže, jako je Pierre. Až příliš dobře na to, aby je dokázala milovat...
Tedy, přirozeně, neměla problém je milovat krátkou chvíli, v pokojích hospod, v temných skrýší nebo dokonce jen tak, na střechách, za horkých letních nocí...
Ale s Lionellem to bylo něco jiného. Laskavý, hodný a svědomitý muž. Snad na něm někdy viděla provinění, které cítil po noci strávené s ní. On byl, navzdory svým problémům, šlechticem. A přeci snad pro něj nebyla jen dobrodružstvím pro zpestření znuděného aristokratického života. Miloval jí čistě a věrně a byl vždy sevřen mezi tlakem své třídy a pudem lásky, kterou k ní cítil.
Lisseth okamžitě procitla ze snění, když jí Pierre kývl na pozdrav. Tak jako ona zapadávala k Rozbitému džbánu, pokud zrovna neměl nic na práci, zdržoval se on U Černé růže. Bohatší hostinec, spíše na okraji Katova. Krom toho, že se jednalo příjemnější prostředí, byl i vyhledávaným nevěstincem pro šlechtice. A kde spíš najmout vraha aristokratické třídy, než tam kde najmou i své nevěstky a coury. Navíc, jeho romantickému stylu a predátorskému vztahu k ženám to docela sedělo.
,,Zdravíčko. Vzhledem k tomu, že náš dobře informovaný kamarád si prohlíží kytičky zespodu, řekl bych, že věci nešli podle plánu," prohodí s úsměvem, poté co se vysvobodí z náruče jednoho z místních děvčat a políbí jí na rozloučenou, možná dokonce i aby dráždil Lisseth, která ho pro únavu minulé noci odmítla.
Černá růže, neboť je ve své podstatě podobná jako Rozbitý džbán, je prostředí velmi soukromé. Nikdo neposlouchá, protože dobře ví, co se stane příliš vnímavým lidem. Budou-li oba mluvit jen nad svým stolem, bez zvyšování hlasu, mohou mluvit klidně.

Arianna z Albrienne - 22. března 2018 22:11

V doprovodu vévody

Lehla jsem si, chtěla jsem jen trochu ulevit bolavé hlavě, ale místo toho jsem usnula. Je to jako vysvobození, o to horší pak je, když mě Anna probudí.
S její pomocí si obléknu šaty, které sice mají už nejlepší roky za sebou, ale díky Annině péči vypadají stále velice dobře. Vyčešu si vlasy a ozdobím se šperky. Je mi jasné, že se na mě dnes večer bude upírat spousta zraků, a to nejen kvůli mému doprovodu. A tak chci vypadat opravdu dobře.

Nervozně postávám u okna v přijímacím pokoji a vyhlížím kočár Damiena Sunnungse. Překvapí mě, když vidím, že s sebou má celou eskortu.
Že by se snad i on obával o svůj život?
Zneklidní mě to, ale jen mě to utvrdí v domněnce, že Damien je toho všeho nějak součástí.

Všechny tyhle věci ale rychle zapomenu, když muž vstoupí do pokoje. Vypadá úžasně, přesně, jak se na muže jeho postavení sluší. Vyměníme si zdvořilosti a pak už je čas vyrazit.
Anna mi při odchodu dá ještě přes ramena kožešinovou štólu. Trochu mě to překvapí, ani jsem netušila, že něco takového doma mám. Usměju se na ní a poté nechám Damiena aby mi pomohl nastoupit do kočáru.

Sedím v drkotajícím voze, dívám se na muže před sebou a připadám si tak trochu jako Popelka. Ne že by pro mě tahle slavnost byla nějakou novinkou. Vlastně až do nedávna můj život tvořily jedině takovéhle slavnosti. Ještě nikdy jsem ale neměla takovýto doprovod.
Rozpačitě se na Damiena usměju.

"Ani nelze slovy vyjádřit, jakou radost mi Vaše pozvání udělalo, milorde. Myslím, že mi dnes večer bude spousta žen závidět."
Damien Sunnings sice postrádá některé kvality, které měl můj bratr, ale jinak je ideálem muže.
A pozval mě!
Mé ješitné já nadšeně jásá.
"Jsem za tohle povyražení velmi vděčná. Poslední dobou skoro nikam nechodím, bude příjemné zase se dostat mezi lidi a trochu se pobavit. Ráda přijdu na jiné myšlenky."

Lisseth - 22. března 2018 23:33

Nad sklenkou vína

"Jasně, beru na vědomí." kývnu jen komorníkovi a schovám si klíč, který mi předal.
No holt si budeme muset nějak poradit...však ona se nějaká cestička vždycky najde...

Trochu odpočatá a s plným žaludkem mohu se pak konečně vydat zase do města. Mám Pierrovi co povídat a vysvětlovat. Zprávy o obchodníkově smrti už touhle dobou bude bezpochyby znát půlka města.

Kývnu Pierrovi na pozdrav a když pošle pryč svou společnici, přisednu si a objednám pohár vína. Po zkušenosti s pálenkou u Arianny na nic ostřejšího chuť nemám a čert ví, jestli mi ještě nějaká zbyla. Předvádět se Pierre může jak chce, momentálně mám myšlenky úplně někde jinde a hlavně u někoho jiného, takže mne jeho společnice nechává zcela klidnou Člověk si uvědomí, jak je pro něj někdo důležitý, až ve chvíli, kdy jej ztratí...Lionell přece to snad není tak definitivní, nemůže být...

"Ne, nic nešlo podle plánu. Když jsme přišli už dodělával, někdo byl rychlejší. Schránka byla otevřená. Nějaké papíry máme, ale hádám, že vše to rozhodně není. A ani tak z toho nejsem nijak moudrá." Ve stručnosti pak vypovím vše, co se odehrálo během naší návštěvy obchodníka i to, co pak bylo obsahem listin, jež se nám podařilo získat.

"Tak, co tomu říkáš? Zdá se, že jsou do toho všeho vážně zapletena i místa nejvyšší. Na co mohl Lionell narazit, že je ochoten jít přes mrtvoly a jak se zdá vynaložit na to docela dost financí? Přeci nemůže jít jen o nějaké staré tituly." kouknu po Pierrovi a upiju z poháru vína a na okamžik se zamlčím.

"Začínám mít pocit, že se všichni zbláznil. Říkají si zvířecími jmény, v podzemí uctívají prapodivné modly." vzpomenu si na podivného bůžka v chodbách.
"Arianna dnes šla na nějakou slavnost. Třeba se něco zajímavého dozví i tam. Jen doufám, že se tam nic nesemel, nějak z toho nemám dobrý pocit."" informuji pak ještě o slavnosti, o které beztak bezesporu ví a přiznám se ke svým obavám.

Šedá Eminence - 23. března 2018 21:21

Ticho před bouří

Damien se usmívá při řeči Arianny a tváří se mile... možná trochu blahosklonně. Koneckonců to on, mocný vévoda Damien ze Sunnings, se slitoval nad touto krásnou zchudlou šlechtičnou. Navíc, každý muž si hýčká své ego, jakkoliv je to nezdravé.
,,Slečno Arianno, jsem si jist, že i mnoho mužů bude litovat, že jejich partnerky nesdílí vaši krásu. Navzdory všem těžkostem, které vás potkali, vaše krev vám dala podobu nejušlechtilejších aristokratek, kterou vám žádní věřitelé nemohou sebrat."
Spokojený s komplimenty, kterými lichotí Arianně, Damien ze Sunnings přešel k opět k slavnostnosti dnešního odpoledne. Očima zabloudil ke straně kočáru, snad v zamyšlení.
,,Jaká výjimečná a báječná příležitost, Slečno Arianno, tato slavnost pochybujícím šlechticům ukáže, na čí straně stojíte-" Nyní se vévoda zarazí a dovysvětlí: ,,Totiž, že jste šlechtičnou z ctihodného rodu, která si zaslouží patřičnou úctu," dokončí kostrbatě. Nejspíš myslel na něco docela jiného, když začal.

Zatímco mluva Arianny a Damiena je uhlazená a opatrná, jako velmi jemná partie šachu, Pierre a Lisseth mluví daleko přirozenějším jazykem.
,,Tak to jsme v hajzlu," sykne nespokojeně Pierre, když se dozví, že listiny nebyly zajištěny. ,,Moc se o smrti Oppelheima neví. Vrazila tam stráž jako vosy, dřív než kdokoliv cokoliv zjistil. Doufal jsem, že jste se s ním jen nepohodli a tys ho musela zabít, ale tohle je daleko horší."
Poté vyslechne popis toho, co se událo. Přikyvuje.
,,Muselo jít o něco víc. Lionell našel něco co neměl. A proto se ho museli zbavit. Ale díky těm listinám alespoň víme, že jestli někde je, je v královských kobkách. A to na jistotu, žádný Oppelheimovo vodění za nos. Není to dobrá zpráva, ale žádné vězení není nedobytné. A navíc, jestli někde bude ten zlatý dokument, kvůli kterému se může podělat šlechta celé říše, bude tam. A spousta dalších cenných dokumentů a informací..." říká dál pro sebe, plán v jeho hlavě už se nejspíš začíná rýsovat.
,,Nemyslím si, že na to vynaložil příliš mnoho. Kdyby to byl udělal, uvědomoval by si vážnost situace a dával by si větší pozor. Ne, ten hlupák našel naše zlaté vejce docela náhodou a proto musel zmizet."
Mlčí a přemýšlí, zatímco si Lisseth stěžuje na zvířecí jména a podivné kulty. Pierre zvedne oči a zasměje se. ,,Já ti nevím, Liss, já ty modláře znám. Většina z nich jsou chudáci, co se choulí v mokrých podzemích a za obětované měďáky se modlí o trochu štěstí. Nemohla jsi projít podzemí bez toho abys nějakou z těch modliteben nenašla. Bůhví co je to za kult, ale tahat ho do toho, to by bylo honění za přízraky, doslova. A co se týče těch jmen... je to koneckonců kód. A funguje. Kdyby ti tam někdo nenechal těch pár vysvětlujících hesel, nevěděla bys vůbec nic."
Co se týče slavnosti, jen přikývne, rázně a s obavami.
,,To je právě to. Slavnost lorda Saarda. Teď někdy začíná. Nejde tak o to, že se něco semele. Jde o to, že o tom nikdo neví. Poohlížel jsem se po zakázkách, sbíral střípky, ale vůbec nic. Žádná vražda a žádné jiné plány. Pokud se něco semele, bude to soukromá záležitost. Záležitost, který se naše starý dobrý Celestionský podsvětí nemůže účastnit."
Dál mlčí, přemýšlí. Snad čeká na názor Lisseth.

Přes uličky a přes řeku, před honosným sídlem lorda Saarda, se zahradami, které shlíží na hladinu Slzany, zastavil kočár a čtveřice rytířů. Zůstali v sedle, ale lokaj přiskočil a otevřel dvířka kočáru. Nejprve očekávaný Damien ze Sunnigs a poté méně ctihodná a slavná ale snad o to krásnější Arianna.
Byli s patřičnými tituly uvedeni k již přítomným hostům. Mezi pečlivě upravenými ozdobnými květinami a keři se procházeli šlechticové a promlouvali hlasy, které splývali do všeobecného ruchu. Mnohočlenný orchestr hrál v rohu zahrady libozvučné a prosté melodie. Na pečlivě sestřiženém a udržovaném trávníku a na bělostném dláždění byly na čerstvém vzduchu postaveny stoly, u kterých již byli usazeni nejrůznější šlechticové nejen ze samotného Celestionu.
Nejvíce vyvstávala delegace mužů v bílých hávech, které je zakrývali téměř od hlavy až k patě a kteří pocházeli z Ilmaidské říše. Snad dorazili vylepšit křehké příměří mezi Celestionem a Ilmaidskou vládnoucí dynastií.
Dále pak v čele celé zábavy usazený lord Saard, spokojeně přehlížející celé dění, v pozici, která by svou prestiží snad příslušela pouze králi. A vedle něj bylo prázdné místo čekající nejspíš na královnu.
Byla to střídmá a velmi dobře zorganizovaná slavnost. Sloužící proudili zahradou a roznášeli aperitif či drobné předkrmy a lahůdky. Zahrada pak velkými dokořán otevřenými dveřmi a několika menšími průchody přecházela do hodovní síně a tanečního sálu, ve kterých se bude odehrávat druhá část slavnosti. Sídlo lorda Saarda bylo přebudováno a přestavěno přesně na tento typ oslav.
Arianna okamžitě zahlédla markýzu De Noire, v temných a netradičních avšak neuvěřitelně slušivých a modních šatech, která jemnými gesty právě okouzlovala jakéhosi zemského knížete.
Povšimla si i spolu společensky promlouvajících vévodů Akmoria a Rolaina.
Při ohlášení jejich příchodu na nich na moment spočinuly všechny zraky. Několik žen něco tiše špitlo svým nejbližším přítelkyním a markýza De Noire pozvedla obočí. Oba mocní vévodové na pár tiše hleděli, bez výrazu.
Poté se vše vrátilo ke svému ruchu. Damien s Ariannou sestoupily na dláždění, které procházelo mezi jednotlivými trávníky a zamířili dle slušnosti pozdravit hostitele.
,,Děkujeme za vaše pozvání, lorde Saarde," promluvil Damien a usmál se na Saarda s drobnou úklonou. Ten pokývl hlavou a očima se stočil k Arianně.
,,Jsem velice rád, že jste jej přijali, ač jsem popravdě nečekal, že dorazíte společně. Přirozeně, slyšel jsem jisté domněnky... avšak nejsem mužem, který by se zajímal či šířil fámy. Jste skutečně překrásná, hraběnko Arianno," řekne a políbí jemně její ručku. Snad tím chtěl zalichotit, spíše tím však připomněl, že i on věří, že je Lionell mrtev a titul přešel na jeho sestru.

Arianna z Albrienne - 23. března 2018 21:51

Zahradní slavnost

Damien dokáže být skutečně okouzlující, přála bych si věřit tomu, že s Lionellovým únosem skutečně nemá nic společného. Uvědomím si, že jsem sice ráda, že své pátrání mohu sdílet s Liss a Alsbornem, ale chybí mi podpora nějakého silného muže. Doteď pro mě tím mužem byl vždy Lionell a když tu teď není, hrozně mi to chybí.

Lehce tázavě pozvednu obočí. Neuniklo mi, jak kostrbatě Sunnings větu dokončil. Jako kdyby původně chtěl říct něco zcela jiného. na jazyku mě pálí otázka, ale nakonec jí spolknu. Večer ještě ani nezačal a já se dnes hodlám s Damienem sblížit. Nemusím začít šťourat už v kočáře. Určitě se dnes ještě nějaká příležitost naskytne.

Kočár zastaví a já lehce nervozně vyhlédnu z okénka. Poprvé od Lionellova zmizení mezi lidmi. Nechci, aby mi lidé kondolovali. Já sama pevně věřím, že je Lionell naživu a je pro mě proto těžké tvářit se sklíčeně. Ačkoliv důvodů ke smutku mám celou řadu.

Vystoupím z kočáru a zavěsím se do Damiena. Vzápětí jsme uvedeni na slavnost. Cítím na sobě pohledy šlechticů a já mám pocit, jako kdybych byla stigmatizovaná, pak se ale zase všichni vrátí ke svým hovorům a my můžeme v klidu zamířit k hostiteli.

Zářivě se na lorda Saarda usměju a vyseknu před ním poklonu.
"Jste velmi laskavý, lorde Saarde. A já jsem vám velice vděčná za vaše pozvání. V těchto těžkých dnech potřebuji nějaké rozptýlení a není nic lepšího, než Vaše vyhlášená zahradní slavnost."
Trochu mě překvapí jeho prohlášení, že se k němu donesly nějaké zvěsti. Vezmu to ale jako něco k pobavení a podívám se s úsměvem na Damiena.
"Stačil jediný den a už jsme se oba stali terčem klevet. A to vše kvůli jednomu nevinnému pozvání."

Šlechtici mají rozkošný zvyk opatrně našlapovat okolo horké kaše a některé věci si sdělovat pouze v náznacích. Jako kdybychom se snad báli mluvit otevřeně. Já tímto například sděluji lordu Saardovi, že s Damienem nic nemám...zatím.

Lisseth - 24. března 2018 19:23

Nad pohárem vína

Upíjím vína a poslouchám Pierra, kterého jsem svými zprávami pochopitelně příliš nepotěšila.
"No není nedobytné, to ne. Dostat se tam je více než snadné, jedno jsem si před nedávnem vyzkoušela a myslím, že mi to docela stačilo." podotknu jen při vzpomínce na to příjemné ubytování u Rolainů.
"Leda by tam vedla nějaká jiná cesta než hlavním vchodem." kouknu po Pierrovi znalého různých tajných cestiček pod městem, ale moc nevěřím tomu, že by podobná cesta vedla i sem.

Lehce se zamračím, když se o Lionellovi zmíní jako o hlupákovi, ale nic neříkám, potřebuju ho a je mi jasné, že je mu zcela fuk, jak je pro mě důležitý, hlavně když z toho nakonec něco kápne.

"Nemyslela jsem, že by za Pierrovým zmizením byl každej žebrák, co se modlí k nějakému pochybnému bůžku." ohradím se možná trochu dotčeně a spolknu poznámku o tom, že tak blbá zase nejsem. Neměla jsem si vůbec stěžovat. Jen je toho na mě poslední dobou prostě moc...spousty malých střípků a všemožných informací a jeden musí filtrovat, co je a není důležité...ach jo...

"Jo kód by to byl dobrej, kdyby si ho ten, kdo jej používal pamatoval. Tahle jeho chyba nám nakonec docela nahrála do karet."

To, že se mnou souhlasí ohledně slavnosti mi na klidu příliš nepřidá.
"Jo, takže něco, co si páni šlechtici vyřídí pěkně v tichosti mezi sebou. Koneckonců nasypat někomu do vína třeba jed zvládnou nejspíš sami. Oč může jít, že je do toho zamotanej sám král. To je skoro jak kdyby šlo o titul nejvyšší." přemýšlím zase chvíli nahlas.

"Víš s kým bych si taky velice ráda popovídala? Potočka, ta malá krysa, připletl se mi do cesty už vícekrát. Jeho jméno zaznělo včera od toho, chlapíka co se chtěl dostat k Arianně a dnes to byl on,
kdo pěkně za tepla poslal k Oppelheimovi městskou stráž. Jestli někdo ví trochu víc, tak je to on." informuji pak ještě Pierra a při pomyšlení na tohohle hajzlíka mne svrbí ruka.

Šedá Eminence - 24. března 2018 21:15

Příchody a odchody

Při obratné odpovědi se Damien i lord Saard usmějí, Damien pak prohodí: ,,Ach, přirozeně, vždyť stačí daleko méně k rozpoutání nejrůznějších zvěstí."
Nejspíš chtěl říct něco dalšího, neboť se nadechoval ke slovu, ale lord Saard se zahleděl k vchodové bráně, před kterou si právě stoupl trubač a olízl si rty.
,,Její slovutné královské Veličenstvo, Maria Nortimberská," pronesl zvučným hlasem slova, kvůli kterým celý sál umlkl a všechny zraky se stočili ke vchodu, zatímco utichla hudba a zazněla fanfára.
V krásných útlých šatech, zdobená diamanty, safíry a opály, štíhlá a pobledlá, vstoupila usmívající se královna. Její tvář byla dovedená k dokonalosti, každý její krok byl ukázkou bohatství a luxusu, který si tato žena dopřávala. Nepůsobila ani zdaleka dost šťastně na to, jaké bohatství jí obklopovalo a šatilo. Arianna královnu několikrát viděla, na nejrůznějších honosných slavnostech. Vždy upravená, upíjející víno a kochající se krásou, kterou rozpoutala. Nadnesená, s mělkým zrakem, který hledal pouze krásu a bohatství a nezajímal se o duše a mysli. Hleděla tak i na krále?
Celý svět věděl o tom, že překrásné šaty, šperky a doplňky, které nosila a honosné bankety a slavnosti, které jejím jménem pořádal královský komoří, si koruna v žádném případě nemohla dovolit.
Jako manželka krále stěží mohla dorazit v rukou místního šlechtice. Nepřišla i tak samotná. Po jejím boku dva a dva muži, kteří by se mohli vydávat za obry. Nortimberská garda. Fanaticky oddaní své královně. Nikdy neopustili její veličenstvo o samotě, když vystoupila ze svých komnat. Svalnatí muži v cizáckých zbrojích, s helmami, zpod kterých svět sledovali ledově chladné oči válečníků.
Ustoupili a tiše zůstali stát u brány, zatímco královna vyrazila pozdravit hostitele.

Zatímco veškerá šlechta zadržela dech, když její veličenstvo dorazilo se soukromou armádou, a lord Saard se zvedl ze svého místa, o mnoho metrů dál ruch pokračoval, bez zájmu. Ať už královna dělala cokoliv, tito lidé měli na mysli docela jiné záležitosti...
Pierre chvíli přemýšlel. ,,Žádný jednoduchý způsob, ne," řekl, ale pokud by na nějaký přišel, a nepotřeboval by k jeho provedení Lisseth, stěží by se jí svěřil. Konkurence je konkurence, i když spolu strany spolupracují.
Otázka slavnosti ho ale rozpovídá víc. ,,To nikdy nevíš, o co jim tam jde. O korunu asi stěží, říkej si o králi co chceš, ale má armádu, která by roznesla na kopytech jakoukoliv otevřenou revoltu. Ale dneska, dneska člověk nikdy neví. Král je daleko... a v cizině se dějí nehody tak snadno jako tady. A navíc, některý lidi... Rolainové, Akmoriové, Sunningsové... mají svoje soukromé činitele. Ne každý vrah pochází z Celestionu, ne každý vrah tu s námi posedává... Musí o něco jít, musí."
Váhavě klepe do stolu, jak přemýšlí, pokouší se rozmotat spleť, která se před ním rozkládá a to za použití minima peněz s maximálním výdělkem. Když zmíníš Potočku několikrát rychle kývne.
,,Jo, to je přesně ta správná stopa. Ten je v tom namočený až po uši. Ale on není tak hloupej jak vypadá, on na sebe dokáže dávat pozor. Ten toho musí vědět opravdu hodně. Ale Potočku by se dalo přeplatit..."
Na moment zaváhá. ,,Přirozeně, jakmile bychom věděli, co chceme, zbavíme se ho a peníze si vezmeme. Jen doufám, že nehraje větší roli než se zdá, protože tady děláme salta kolem nevyspalého hladového aristokratického medvěda. Když na sebe moc upozorníme, medvěd se probudí a budeme si muset udělat delší dovolenou na venkov.
Otázka je, jestli je Potočka dráp tohohle medvěda, nebo celá tlapa. Tak nebo tak, musíme ho dostat pod kontrolu. Pojďme za ním. Ideálně co nejrychleji. Právě teď do toho můžu investovat trochu času. A Potočka možná ví, co se má stát na té slavnosti. Napadá tě ještě něco? Potřebuješ ty ještě něco vyřizovat?" ptá se, opět zamyšlený a zahleděný stranou.

Na slavnosti se právě děla děsivě skutečná šachová partie. Královna postoupila kupředu. Otázka byla, zda se napětí uvolní nebo zda dojde k protiútoku.
Orchestr se pokusil opět začít hrát hudbu, ale ani to neprolomilo upřené soustředění, kterému byla vystavena královna, středobod zájmu, obdivu ale i jiných emocí. Lidé se spolu bavili a debatovali, ale přesto všichni hleděli na to, co dělá královna. A na to, co dělá její ozbrojená stráž. Ta se přesunula podél živých plotů, které zahradu obklopovali, a stanula v momentu přímo za Saardem. V pozoru, očekávali rozkaz své paní.
Ta přistoupila k Saardovi a k dvojici, která s ním před momentem rozmlouvala. Damien ze Sunnings poklekl a sklonil hlavu.
,,Vaše Veličenstvo," pozdravil královnu. Lord Saard nepoklekl. Sklonil pouze hlavu, jen v náznaku poklony. Královna se zatvářila nespokojeně.
,,Lorde Saarde. Jsem velice ráda, že jste mě pozval na vaši slavnost. Jste snad raněn? Nemůžete pokleknout v přítomnosti královny?" ptá se chladným, povýšeným hlasem. Ona pořádá slavnosti. Nemá ráda, když se krásu jejích oslav pokouší zastínit někdo jiný a tato slavnost obzvlášť je ještě honosnější než normální oslavy Saardů.
Ale lord Saard dobře věděl, že není důvod, proč si rozhněvat královnu a tedy, pomalu a váhavě poklekl.
,,Vaše Veličenstvo," řekl tlumeným hlasem a královna mávnutím ruky odvolala Damiena ze Sunnings i Ariannu Warrenovu. Odstoupili a Damien, s očima upřenýma na královnu, tiše pronesl:
,,Osobnost. Avšak poněkud... nepřívětivá, nemyslíte, slečno? Přirozeně, jako družka panovníka musí Její Veličenstvo reprezentovat královský majestát."
Další slova, s očima stále upřenýma ale s ani přívětivým ani antagonistickým výrazem, jsou pronesena ještě tišeji a hlasem plným obav. ,,Doufám jen, že Její Veličenstvo nezapomíná na vliv a vůli vlastních stavů."

Lisseth - 24. března 2018 22:44

Plány

Spojenci a přesto rivalové... napadne mne, když pozoruji zamyšleného Pierra, který dlouze zvažuje, co vše mi řekne a co si nechá pro sebe. Můžeš vědět jen tolik, kolik se mu hodí...zabil by tě kdyby to pro něj bylo výhodné?...o tom ani nepochybuj... Trochu mne zamrazí při pomyšlení na jak tenkém ledě se právě pohybuji. anebo mezi dvěma mlýnskými kameny...ani jedna pozice není najak záviděníhodná...

Trochu pozvednu obočí, když zmíní to, že Potočku by bylo možné přeplatit.
"Myslíš, že my dva jsem mu schopní nabídnout tolik, aby to pro něj bylo zajímavé?" Sice nepochybuji o tom, že Pierre má své skryté zálohy a vraždy na objednávku vynáší poněkud víc, ovšem nejsem si jistá, zda-li můžeme konkurovat šlechtické štědrosti. Za zkoušku to ale asi stojí.

"Já už jsem někomu na kuří voko šlápla, můžu si snad udělat nepřátel ještě víc? v průšvihu už jsem docela dlouho, pro mě už to asi horší být nemůže." Jen do chvíle, kdy na tvou hlavu dostane zakázku někdo jiný...jak dlouho myslíš, že to bude trvat, když v tom budeš pokračovat?...

Jen pak souhlasně přikyvuji.
"Jo, mileráda tě doprovodím. Mohl by to být zajímavý zdroj informací. Nic neodkladného na práci teď momentálně nemám, takže můžeme vyrazit klidně hned." souhlasím.

Arianna z Albrienne - 24. března 2018 23:01

Její královské veličenstvo

Vypadá to, že jsem zabodovala, oba muži se smějí. Bohužel v rozhovoru nemůžeme pokračovat. Dorazí totiž ze všech nejočekávanější host.

Už jsem královnu několikrát viděla, krásná, ale trochu chladná, se slabostí pro krásné věci. Jako kdyby musela neustále dokazovat, že si to může dovolit. Nemůže. Je veřejným tajemstvím, že královská pokladnice zeje prázdnotou. Kdopak asi jejímu veličenstvu platí tento luxus?

Hluboce se jejímu veličenstvu ukloním a jsem ráda, když nás s Damienem mávnutím ruky pošle pryč. Nevypadá, že by měla dobrou náladu. Tahle slavnost se lordu Saardovi skutečně povedla. Je ale otázkou, jestli nepřestřelil. Zahanbit královnu se nevyplácí.

Z tácu si vezmu sklenku vína a z bezpečné vzdálenosti sleduji našeho hostitele a královnu. Po tváři mi přelétne lehký úšklebek, když Damien řekne, že je královna "poněkud nepřívětivá" mě napadá spíš sousloví "studená jak psí čumák". jsou ale věci, které se nahlas neříkají.
"Její veličenstvo si musí zachovávat důstojnost. Ale máte pravdu, měla by pamatovat na to, že z vůle lidu může žít v blahobytu. A vůle lidu...může být vrtkavá."

Ke královně chovám mírnou antipatii. Jsem ráda, že nejsem tak vysoce postavená, abych jí snad mohla něčím zaujmout. Někdy je lepší být neviditelný.

Šedá Eminence - 25. března 2018 21:38

Úvahy a plány

V Katově konverzace pokračuje, zatímco se Lisseth a Pierre zvedají, aby navštívili Potočku.
,,Uvidíme. Musíme z něj dostat všechno co ví, jinak jsme na suchu. Ale máš pravdu, že bez trochy násilí se neobejdem."
Když Lisseth prohodí slova o svých nepřátelích, Pierre se pousměje.
,,Vždycky můžeš mít víc nepřátel. Vždyť po tobě žádný velký hon ani není. Lidé tě nechtějí lynčovat, na rozích nevyvolávají tvé jméno a nikdo tě nechce stavět na hranici," říká s úšklebkem. ,,Ale co není může být," pokračuje dál, jeho úsměv se ještě rozšiřuje. ,,I když nálady prokrálovské a prošlechtické jsou mimořádně vzácné. Jediný důvod, proč by tě lidé snad mohli chtít hnát, by byl, pokud bys třeba náhodou kapsařila ve velkém a kradla všechno co má cenu a není přibité," vtipkuje dál, zatímco procházíte městem.
Potočka nežije v Katově. Tam by za ním žádní šlechtici nešli. Sídlí v měšťanském domě na druhém břehu řeky. Nic honosného... ale nejspíš už jen kvůli tomu se považuje za lepšího, než ve skutečnosti je, slizký a podlézavý bezpáteřní červ.

Je pravda, že s velkou částí Celestionské šlechty by si mohl potřást rukou. Podlézavost a servilnost je mnohdy jediný způsob, jak přežít ve vasalském vztahu pod vrtošivým lenním pánem.
Damien k těmto mužům nepatří, je hrdý a pyšný ve všech ohledech. Jediný důvod, proč sklonil hlavu před královnou, je momentální zisk. Malými bezvýznamnými vzpourami by na sebe pouze přilákával pozornost, ať už pomýšlí na krále a královnu jakkoliv. Přikývne na slova Lisseth.
,,Nejen vůle lidu. Válečné daně vyčerpávají jak nevolníky tak šlechtické pokladny. Nebude trvat dlouho a nebude z čeho platit. A při neustálých taženích je potřeba mladých mužů, kteří tak neobdělávají půdu a neučí se řemeslům. A... jistá úroveň životního stylu může být téměř tak náročná jako války a tedy působit... nepřístojně."
To, co Damien řekl, je pouhé konstatování a náznaky, ač dost zjevné. Na moment je ticho, ale poté Arianna téměř nadskočí, když uslyší dobře známý hlas.
,,Mohu vaší milosti nabídnout Albrinnské bílé ze sklepů jeho výsosti?" optá se Alsborne ostentativně Damiena a přitom bez jediného gesta sklání hlavu v úkloně oběma šlechticům. Damien přikývne a vezme si sklenku, aniž by poznal nebo jakkoliv zaregistroval muže, kterého si měl v sídle Arianny spoustu času prohlédnout.
,,Ano, děkuji," přikývne v zamyšlení Sunnings a Alsborne skloní hlavu ještě hlouběji. ,,Vaše milosti," odpoví a důstojným krokem odkráčí. Je oblečen do honosného stejnokroje sluhů lorda Saarda a nijak nedal najevo, že by Ariannu registroval víc než jako šlechetnou aristokratku, které je k službám. A to je také koneckonců pravda.
Damien si ničeho nevšiml, nevěnuje služebnictvu jakoukoliv pozornost. Obrátil se a letmým pohledem přelétl královnu, která mluvila s lordem Saardem, oba stáli a královna se usmívala, i když jen mírně. Statní seveřani mlčenlivě stojí stráž několik kroků od nich.
,,Jak podivně přivést si na slavnost osobní stráž," říká zamyšleně muž, který dorazil se čtyřmi po zuby ozbrojenými rytíři. Situace je mimořádně napjatá, očividně. Obrátí se k Arianně a usměje se, ve snaze opět zaujmout roli muže ve společnosti.
Svou otázkou udává dalších několik minut prázdného společenského tlachání: ,,Slečno Arianno, prosím, téměř vás neznám, povězte mi něco o sobě."

Potočka ani jeho komplicové by Lisseth a Pierrovi o sobě ale dobrovolně nic neřekli a spíš by vzali roha. Potočka nebyl jen tak nějaký budižkničemu, i když tak vypadal. V jeho domě sídlilo několik málo mužů, sekretářů a účetních, kteří mu pomáhali. Všichni do jednoho byli namočeni do nejrůznějších křiváren.
Dvojce sledovala dům z protější střechy. Občasně z něj vyšel či do něj zašel nějaký muž, ale po Potočkovi ani stopy.
,,Nikdy jsem s Potočkou nejednal. Mám své lidi, daleko důvěryhodnější," řekl Pierre opovržlivě. ,,Potočka podvádí, krade a zpronevěřuje pokaždé, když zrovna svým namyšleným kamarádům nedomlouvá nájemný svaly a mordýře. Kdyby mě nebo tebe uviděl, první co by ho napadlo je, že po něm jdem. Na tebe má políčeno a určitě má vítr z toho, že na něj přijdeš. A když já vejdu nepozván do dveří, většina lidí ví, že jsem si nepřišel kamarádsky popovídat."
Pierre ukáže na okno v druhém podlaží.
,,Tam bude mít kancelář. Bude koukat na ulici, aby kdyby se náhodou něco semlelo nebo se objevil někdo nepohodlný mohl hned vzít nohy na ramena a nechat v tom ty svý krysy. Má to zadní vchod do tý zasmrádlý uličky, který říkaj Čmuchalova. Nejspíš je zamčený a možná u něj nebo v něm i někdo hlídá. Vpředu, dole, to nejspíš vypadá jak obchod. Dva tři úředníci se pilně činí a nějaký prostředník nebo Potočka sám vítá hosty.
Ať už je ten skrček nahoře nebo vpředu, má krásný výhled na ulici a jestli něco umí, je to ucítit problémy.
Budem ho muset obklíčit, jinak nám pláchne. Krom úředníků tam možná bude mít jednoho nebo dva rváče, aby na něj dávali pozor. Mělo by to být jednoduchý. Jeden vejde ze předu a zkusí to po dobrém, potom po zlém. Druhý hlídá vzadu a chytá ptáčka, pokud by chtěl pláchnout. Tady u řeky je mělkých chodeb méně. Pokud vím, nedostane se nikam. Mohl by mít průchod do vedlejších domů, ale jeho hlavní cesta ven bude zadem."
Pierre se otočí na Liss a usměje se. ,,Tak co, Liss? Jedem jako za starých časů?" Ne tak zcela dávno jste spolu zvládli pěkných pár prací. Většinou končili s pytlem zlata v drahém pokoji s dobrým vínem a dost rychle taky bez oblečení. Ale to bylo před tím, než Lisseth poznala Lionella. Od té doby s chamtivým Pierrem tolik nespolupracovala.

Arianna z Albrienne - 25. března 2018 22:43

Milá konverzace

Spolu s Damienem sledujeme z povzdálí královnu. Má pravdu, král a jeho válečná tažení, dohromady s královninými rozmary, vysávají královskou pokladnici i kapsy šlechtických pánů. Tohle nemůže být tolerováno věčně a myslím, že to si uvědomuje i její královská milost.

Trochu s sebou škubnu, když uslyším ten dobře známý hlas. Alsborn je k nerozeznání od ostatních sloužících lorda Saarda. Vrhnu zkoumavý pohled na Damiena ale ten nic nepostřehne.
Přinutí mě to k myšlence, že my, jakožto šlechtici, se svým okolím příliš nezabýváme. Všímáme si vůbec těch, kteří o nás pečují? Měli bysme, protože tihle lidé k nám mají velice blízko a kromě toho, že nám pomáhají by nám také mohli velice snadno uškodit.
Alsborne nedá nijak najevo, že bychom se znali a já se za ním při odchodu neohlížím. Jsem ale ráda, že je tu a že mi to dal najevo. Cítím se hned o něco lépe. Je příjemné vědět, že je tu někdo, kdo na mě dává pozor. A s Alsbornem se cítím v bezpečí. Dokonce víc v bezpečí než s Damienem a jeho rytíři.
Jestlipak to o něčem vypovídá?

Překvapeně k Damienovi zvednu oči. Tohle jsem nečekala. Dívám se na něj a pokouším se odhadnout, jestli ho to skutečně zajímá, nebo jde jen o zdvořilost. Nakonec se o sobě ale přeci jen rozpovídám.
Život šlechtičny je sice zábavný, zúčastňuji se spousty dýchánků, oslav a podobných akcí, ale v podstatě není mnoho o čem mluvit.
Rozhodnu se proto být trochu osobnější, nezatěžuji ho informacemi o tom, jakou poezii mám ráda, nebo že hraju na klavír. To totiž dělá každá druhá šlechtična.

Místo toho mu začnu nadšeně vyprávět o tom, jak mě Lionell brával na lov, nebo o tom, jak jsem jednou málem připravila o oko svého učitele šermu. Rozhodnu se být k němu otevřená a upřímná.
Samozřejmě je možné, že by Damien skutečně dal přednost tuctové šlechtičně, která celé dny sedí u okna a vyšívá. Ale něco mi říká, že pokud Damien Sunnings po něčem touží, tohle to nebude.

Přála bych si, abych mu mohla důvěřovat. Chtěla bych mu říct o tom, že Lionell je podle mě stále naživu, nebo to, že se bojím o svůj život. Ale nemám odvahu.
A tak mluvím o hloupostech, které provázejí každý všední den šlechtičny.

Nakonec se s trochu zarudlými tvářemi zarazím.
"Omlouvám se, už mluvím hlouposti. Můj život není nijak zvlášť zajímavý." Vzpomenu si na naše dnešní dobrodružství a zběsilý útěk podzemními chodbami.
"Raději mi řekněte něco o sobě, Damiene."
Schválně zvolím osobnější oslovení a se zájmem čekám, jak na něj zareaguje.

Lisseth - 26. března 2018 18:54

Jako za starých časů

"Nemusíš mě neustále chytat za slovo." zašklebím se, když vypočítává, co všechno by se mohlo ještě stát.
"A ty by ses samozřejmě přišel s chutí podívat, jak tvou drahou Liss lynčujou a dobře by ses bavil,
co?" loupnu po něm naoko nabručeným pohledem, ale na tváři mi pohrává úsměv. Trochu upustit páru a nemyslet na to, v čem sem až po uši, to je to, co potřebuju a Pierrova přítomnost dodává mi klidu.

Ze střechy pozoruji dům, ve kterém je náš malý slizký přítel. Poslouchám Pierra, prohlížím si možné únikové cesty a v duchu probírám, co vše, by se mohlo stát. Většinou když to vypadá snadně, objeví se nějaký háček, se kterým člověk nepočítá nebo to rovnou končí katastrofou.
Poslední dobou vidíš všechno moc černě...a je se snad čemu divit?...ještě nedávno jsem hnila v kobkách u Rolainů a sotva vylezu, zas vcelku ochotně strkám hlavu do oprátky...

"Jo, jako za starých časů." usměju se trochu. Za starých časů byla by to zábava a vítané vzrušení...snad poprvé teď toužím po chvíli klidu, kdy by se nic nedělo...

"Je ti jasné, že pak všem dojde, kdo má asi tak prsty v jeho případném zmizení? Ale promluvit si potřebuje a čekat, než sám vystrčí nos, na to není čas." přikývnu pak souhlasně.

"Tak jo, počíhám si na ptáčka vzadu. Pouštět hrůzu umíš asi líp než já, takže po zlém ti případně půjde docela dobře." zašklebím se na Pierra.

Šedá Eminence - 26. března 2018 21:14

Vrazi v černém

Damien, zatímco mladá šlechtična mluví, spíš než cokoliv přejíždí očima ostatní aristokraty a přemýšlí, očividně nijak neplánoval věnovat Arianně příliš pozornosti. Když ale začne mluvit o lovech a šermu, jeho pozornost se obrátí, pomalu ale jistě.
,,Musím říct, to nezní jako výchova a volný čas mladé aristokratky," říká s úsměvem. ,,Umíte šermovat? A jezdit na koni? Slečno, jste skutečně všestranná. Užitečné schopnosti, dokonce i mnozí šlechtičtí synové na ně zapomínají."
Opět se zahledí směrem ke královně, která usedla a upíjí víno. Nyní tiše promluvila k jednomu ze svých strážců. Otázkou na sebe je tak Damien zaskočen.
,,Ach, přirozeně... Arianno," odpoví. Mluví vcelku neutrálně, avšak s jistou mírou zájmu. Většina věcí, které zmíní je naprosto průměrná na bohatého šlechtice jako je on. Dohlížení na pozemky, lovy, šermířská utkání. Rozpovídá se ohledně vojenské kariéry, kdy táhl po boku jeho výsosti. Mluví o šlechetném souboji s úctyhodnými oponenty, o rytířské cti a o rytířských hodnotách.
,,Přirozeně, to se vztahovalo na války s našimi východními sousedy. Před tím, jako pouhý komandant šlechtické družiny, jsem se zúčastnil posledního tažení do Ilmaidu. O tom snad ale abych se více nešířil," dodá, pohlížeje na vyslance, kteří právě hovoří s Rolainem. ,,Postačí, když řeknu, že Ilmaidové žádné rytíře nemají."
Napije se vína a konverzace se stočí do bezpečnějších polí.

O několik střech dál, s hradem na dohled, se partneři ve zločinu chystali k návštěvě pana Potočky.
,,Drahá Lyss, já nemám nejmenší tušení co to tu naznačuješ? To si jako myslíš, že já bych tě statečně nevysvobodil od běsnícího davu?" ptá se naoko uraženě Pierre, když očima zkoumá okolní budovy pro další eventuality. ,,Přirozeně, také bych tě osvobodil od velké zátěže zlata, kvůli které by tě nejspíš lynčovali. Tak těžká věc, zlato," říká dál, s humorem.
Pak zvážní.
,,Potočku obětují snadno. Můžou si najmout deset takových, alespoň pokud jsou do toho namočení ti lidé, o kterých jsi mluvila. Oni neztratí mnoho, ale my hodně získáme. Sice na sebe upozorníme, ale za ty informace to bude stát."
Co se týče rozdělení rolí, Pierre přikývne.
,,Dobře, mávni z protější střechy a rozjedem to."

Rozjíždět se začínala i slavnost, a nejspíš směřuje do naprosto neočekávaných končin. Po dalších minutách přátelského a překvapivě příjemného rozhovoru Arianna zjistila, že přijme-li vás Damien jako sobě rovného, začne být velice přívětivým společníkem. Vyptával se jí dále na její nedámské zkušenosti ač se nezapomněl chlubit svými vojenskými a šlechtickými úspěchy, jako když porazil nepřítele jeden ku třem či když se stal jedním z nejmladších výherců královského rytířského klání.
Arianna mu věnovala pečlivou pozornost, koneckonců hlavním cílem večera bylo sblížit se s někým tak mocným. Koutkem oka si však všimla pohybu. Sklouzla očima k živému plotu, který zakončoval zahradu a několika ozdobným křovinám. Slunce, které klesalo níže, vrhalo šikmé a klamavé stíny.
Po chvilce konverzace však znovu zahlédla pohyb a tentokrát, na kratičký moment, zahlédla nebezpečného muže v černých šatech. Stejného, jako ty, které spatřila včerejšího dne. Snad sebou i cukla, či pobledla, ale muž jako by se vytratil, jako by se pod ním slehla zem. Splynul se stíny. Byl tam vůbec?
Damien si všiml zaváhání šlechtičny a na tváři se mu objevila starost, podivná emoce pro jeho namyšlený obličej.
,,Arianno, jste v pořádku? Vypadáte, jako byste spatřila ducha..."

Mezitím, Lisseth stanula na u zadního vchodu. Nemusela čekat dlouho. Malý muž se jí vyřítil přímo do náručí. Naproti se potkal s mosazným boxerem, který ho rychle a spolehlivě odeslal do říše snů. A pak přestali jít věci podle plánu.
Hned za Potočkou se vyřítil muž v černém, v levé ruce dýku, z pravé právě odhazoval ystřelený samostříl. Tvář měl zakrytou rouškou. Řítil se kupředu, v chladných očích byla vražda.
Na moment Lisseth možná věřila, že je to Pierrre.
Její instinkty se nenechaly zaskočit. Vyhnula se útoku s rychlostí vlastní pudu sebezáchovy... jenže útočník byl hbitý. Lisseth ucítila ostří dýky, které jí vykreslilo krvavou čáru na líc. Mezitím zaslechla z domu kletby v Pierrově hlasu. Uslyšela spoušť a zadrnčení Pierrova samostřílu, a šipka proletěla tam, kde ještě před momentem stál podivný cizinec v černém.
Byl pryč. Jako by tu nikdy nebyl. Něco nadpřirozeného? Nebo byl jen dost rychlý, aby zmizel za nedalekým rohem?
Do uličky se vypotácel Pierre. Měl prostřelené rameno, z rány vyčníval dřík šipky.
,,Kde je?" vykřikl, a poté si všiml nehybného Potočky v bezvědomí, který ležel u nohou Liss a oddechl.
,,Super, alespoň jednoho máme," řekl. Ztěžka oddychoval a opřel se o zeď. Jeho rána mu rychle smáčela oblečení krví.

Arianna z Albrienne - 26. března 2018 21:41

Ten, co se skrývá ve stínech

V první chvíli jsem měla pocit, že se Damien skutečně ptal jen ze zdvořilosti. Očividně ale nečekal, že nejsem tak šlechtická, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jeho upřímný zájem mě potěší.
Jde to vlastně daleko lépe, než jsem čekala. Nakonec vůbec nemám pocit, že bychom se snad do rozhovoru museli nutit. On se vyptává na mě a já mám zase upřímný zájem o jeho život a nemám problém s dětinskou radostí obdivovat jeho úspěchy. Na to, jak je mladý, má za sebou skutečně úctyhodnou kariéru a mě je jasné, že přede mnou stojí muž, který to někam dotáhne.

I přesto, že se dobře bavíme, všimnu si, že Damien neustále pozoruje královnu. Na tom není nic divného..je to přeci královna. Jenže já jsem poslední dobou možná až příliš podezřívavá.
Dost možná i proto si všimnu postavy v černém skrývající se mezi keři.
Zachvěju se, když muže poznám. No to je nepřesné, poznám ten šat. Vždyť dnes ráno jsem skoro byla svědkem toho, jak podobně oblečený člověk někoho zabil.

Nejsem dobrá ve skrývání svých emocí a tak si Damien skoro okamžitě všimne mého rozechvění. Mám z toho všeho velmi špatný pocit a když o mě Damien projeví obavy, strach se ještě prohloubí. Mám strach o něj. Lionell zmizel a já se bojím, že Damien šťourá do stejného vosího hnízda, jako můj bratr.

"Myslím, že jsem někoho viděla. Tam za keři. Muž v černých šatech. Myslím...myslím, že se něco špatného stane."
Podívám se na Damiena a chytím ho za ruku, v očích strach.
"Myslím, že bychom měli odejít."

Lisseth - 26. března 2018 22:41

Když se plány zvrtnou

"Sladké sny." šeptnu, když se mi Potočka složí u nohou. Na okamžik mi bleskne hlavou, že Pierre měl pravdu a šlo to opravdu docela snadno. V příští vteřině jsem se však přesvědčila o tom, že se nemá říkat hop, dokud člověk nepřeskočí. A tohle je přesně ten malý háček...

A pak to jde ráz na ráz ani nevím jak, ale podaří se mi vyhnout smrtícímu ostří jen na tváři cítím pálení a kapku krve, co si našla jako krvavá slza cestu po mé tváři.
"K sakru." tiše si zanadávám, když ten chlapík zmizí jak pára nad hrncem.

"Tamten očividně pryč a Potočka v limbu." odpovídám Pierrovi. Nějak příliš rychlý... Víc ovšem nemám čas se nad tím nějak pozastavovat.

"Koukám, že tentokrát bude potřebovat zachránit můj milý přítel." zašklebím se na Pierra, když odtrhávám kus svého pláště, abych alespoň provizorně ovázala ránu a zastavila krvácení. Snažím se být opatrná, nezavadit příliš o dřík, ale také pospíchám a po očku sleduji naší kořist, kdyby se snad chtěla pomalu začít probírat.

"Nemám ti taky třeba od něčeho odlehčit?" vracím mu jeho pošťuchování. Možná není na místě, možná mi bude nadávat, ale alespoň třeba bude na chvíli myslet na něco jiného.
"Zvládneš to?" ptám se pak, když už se otáčím k Potočkovi.

"Tak jo, vstáváme." trochu ho proplesknu a rychle prošacuju, zda-li u sebe nemá nějakou zbraň. V duchu přitom přemítám, kam se teď vrtnout.
"Zpět k Růži? Je to nejblíž a v některém z pokojů budeme mít klid na práci." otáčím se pak ještě na Pierra, zda-li nemá jiný návrh. Pokud se náš společný přítel probere, dám mu jasně najevo, že nemám moc náladu na žádné hlouposti.
Musím pak rychle sehnat Kosmova....

Šedá Eminence - 28. března 2018 20:45

Stíny a krysy

Pierre nemá náladu na žerty, rty pevně semknuté. Nechá se obvázat, ale nepůsobí nijak vděčně. Musí být zachraňován tebou... a on vždycky věřil, že je lepší než ty, ač to většinou nedával najevo. A také jeho ješitná pýcha špatně snáší sebemenší selhání.
,,Vezmem ho do Růže, děvčata mi s tím pomůžou a dalších výkřiků si tam nikdo nevšimne."
Potočka se začne probírat, ale je rychle zpacifikován naštvaným kopancem do břicha od Pierra.
,,Pojďme, dřív než tady vykrvácím a tahle krysa uteče. Dávej bacha na stráže."
Potočka se brání a nadává ale dýka, která ho jemně pošimrá u žeber a chladnokrevné odhodlání Lisseth ho přesvědčí držet jazyk za zuby. Pokouší se prosit a uplácet, ale stěží najde sluchu:
,,Prosím, nezabíjejte mě! Já za nic nemůžu, to tamti!" Pokouší se svalit vinu a své komplice, ale další nevybíravé pohledy ho umlčí. Opatrně ho vedete mezi sebou, Pierre tlačící na ránu, aby neztrácel mnoho krve. Vytrhnout šíp dřív než se dostane k nějaké pomoci by krvácení jen urychlilo. Zlomí dřík, aby nepůsobil nápadně, což vyústí v jeho potlačený bolestný výkřik. Pak už se rychle a nenápadně přesouváte na druhou stranu řeky.

Stále na této straně řekl, o celou čtvrť dál, zbledl i Damien při slovech Arianny. Téměř jí odstrčil aby se podíval směrem, který naznačovala. Pak se obrátil zpět k mladé šlechtičně a nervózně se zasmál.
,,Odejít, slečno? Nesmysl. Jen se vám něco zdálo. Jste unavená a prožila jste velký šok. Vaše smysly si s vámi hrají. Stíny mohou vypadat všelijak. Vím, že vás trápí smrt vašeho bratra, avšak to není důvod vidět temné konspirátory za každým rohem. Jsem si jist, že se jednalo jen o výplod vaší fantazie, Arianno."
Ale i nadále se nejistě rozhlíží a věnuje pozornost svému okolí. Arianna se ale nemůže zbavit dojmu, že to co viděla bylo skutečné. Vždyť zahlédla, jak se muži i zaleskly oči.
,,Arianno, nacházíme se v přítomnosti jejího Veličenstva. Je zde dost rytířů a šermířů na šlechtickou družinu, navíc v poslední době každý důsledně dbá své bezpečnosti. Jsem si jist, že se není čeho bát," pokračuje Damien, ale zní spíš jako by se pokoušel přesvědčit sám sebe. Jeho ruka sklouzla k rapíru, který jako jediný nepůsobil jen módním dojmem na jeho oblečení.
,,Pojďte slečno, pokud vám to ulehčí na srdci, prohlédneme ten keř a osobně vám ukáži, že to byla jen hra světel a stínů," dodává, s očima upnutýma směrem, který jsi naznačila. Jeho tělo je napnuté. Navzdory tomu co říká, nijak by ho asi vrahové ve stínech nepřekvapili.
,,Se mnou jste v bezpečí, Arianno, nebojte se," dodá se sebejistým úsměvem. ,,Avšak pokud se necítíte dobře, můžeme se jít občerstvit do haly," pokračuje zdánlivě klidně.
Periferním viděním Arianna zahlédne Alsborna, který se míhá mezi lidmi. Před momentem cítila na sobě jeho zrak. Nyní spěšným ač uctivým krokem mířil k nejbližší skupince dam, v jejímž středu stojí madame De Noire.

Pierra převzalo jisté odhalené děvče jménem Elianne a kamsi s ním zmizela, jakmile dvojce dorazila nikým nezastavena k Černé Růži. Není tak docela jisté, jaké se mu dostane péče od coury, snad by bylo lepší doběhnout pro Kosmova. Pierre ještě Lisseth řekl, v jakém pokoji bude on a kde právě teď nikdo není, tedy kde je místo pro nového hosta, který notně zbledl, protože si uvědomil, komu se dostal do spárů.
Ať už se Lisseth rozhodne pro Kosmova jít nebo nejít, je třeba v pokoji zajistit Potočku. Zatímco v chodbě poslouchají steny a vzdechy z ostatních místností, kde pracující dámy vydělávají na bezbranných mužích, Lisseth odemyká klíčem, který jí dalo děvče. Komora je malá, s neúměrně velkou postelí a červenými svíčkami. Pokud by hořeli a přes okno by byl zatažen rudý závěs, místnost by působil tajemným a vzrušujícím dojmem, avšak v denním světle
je spíš opotřebovaná a neudržovaná. Naštěstí nijak nezáleží na tom jak místo vypadá, když chce člověk vyslechnout svůj zdroj informací.
Touto dobou už je Potočka, slizký malý muž s prohnanýma věčně ustrašenýma očima, k smrti vyděšen.
,,Prosím! S někým jste si mě spletli! Já jsem jen úředník! Jen úředník! Já za nic nemůžu! Prosím, nechte mě žít! Dám vám zlato!" pokouší se vykoupit a vymluvit svůj krk. Byl překvapen a zaskočen. Mnozí z tohoto muže mají strach, kvůli drsným svalům, které si najímá, ale sám je slabochem největším. Stěží stojí za uplivnutí. Snad je to kamufláž. Kdo by čekal, jak zlotřilých a odporných činů je schopen tento šváb mezi lidmi. Neváhal by udělat cokoliv aby si zajistil zisk nebo moc nad jinými. Jako každý slaboch, využívá každé příležitosti aby si mohl vylít mindráky na těch, kteří na něj nemůžou, ale jakmile se karta obrátí, pokouší se hrát nevinného, hloupého a úslužného.
S takovou povahou musí být mezi šlechtou mimořádně oblíben....

Arianna z Albrienne - 28. března 2018 21:29

Vrahové za každým rohem

Damienova reakce mě ani v nejmenším neuklidní. Jsem si naprosto jistá tím, co jsem viděla. Jeho slova zní spíš, že se pokouší uklidnit a přesvědčit sám sebe.
Samozřejmě má pravdu, všude jsou tady vojáci, je tady její veličenstvo a to má jen tu nejlepší ochranu. I přesto se ale nedokážu ubránit špatnému pocitu z toho všeho.

Najednou mám hrozný strach. Nechci aby tam Damien šel. Rychle ho chytím za paži, upírám na něj prosebný pohled.
"Jistě, občerstvit se...to je skvělý nápad."
Hlavně někam, kde je světlo a hodně lidí.
Zavěsím se do Damiena a v podstatě ho táhnu za sebou do haly, kde už jsou nachystané stoly s jídlem a pitím.

Opět se mi před očima vynoří tvář zabijáka z dnešního rána. Rysy mi splývají ale dobře si pamatuji na ten tvrdý výraz, který měl v očích. On by neváhal někomu podříznout krk. A já nechci, aby se Damienovi něco stalo. Pevněji se k němu přitisknu.

"Jsem přesvědčená, že je Lionell naživu."
Vypadne ze mě dřív, než se stačím zarazit.
"Vím, že se...ne, že vy jste se, do něčeho zapletli. Damiene, já se bojím, že také zmizíte."

Lisseth - 28. března 2018 21:40

U Černé růže

Když vidím, jak se Pierre tváří, raději zmlknu. Dobře vím, jak mu asi je. Ovšem jeho pošramocené ego pofoukat nehodlám. S tím se bude muset nějak popasovat sám.

Zavěsím se do Potočky s dýkou tak, aby mu neustále připomínala, že hlouposti se vskutku nevyplácí. Jeho kecy a škemrání už mi lezou docela na nervy.
"Jazyk za zuby nebo ti pustím trochu žilou už teď." zasyčím mu do ucha. Cestou pohledem neustále snad trochu starostlivě sleduju Pierra.

Doprovodím našeho hosta do pokoje. Pohledem rychle přejíždím po pokoji a zvažuji, co dál. Nevěřím, že místní dámy se dokážou o Pierra adekvátně postarat, na to je jeho zranění už poněkud vážnější. Nehodlám riskovat, že mi vykrvácí je díky neschopnosti nějaké místní coury. Prostě ho teď potřebuju a pokud možno celého a schopného pracovat.

Výlevů Potočky si zatím příliš nevšímám. Však si s ním velmi brzy popovídáme.

"Sednout." vyštěknu jen na Potočku a přitlačím ho na zem k noze postele. Ze závěsů stáhnu ozdobné šňůry a použiju je coby provizorní pouta a dávám si celkem záležet, ruce za zády k noze postele a pěkně utáhnout. Pro jistotu svázat i nohy. Ještě pak rychle zkontroluju, zda u sebe nemá něco, co by mu mohlo pomoci se z toho dostat.

"Dám ti jednu dobrou radu, chceš? Jestli máš ten svůj krček rád tam, kde je, tak budeš pěkně hodnej a budeš dělat, co se ti řekne, jasný? Nechám ti teď chvíli na přemýšlení a až se vrátím, tak si popovídáme." mrknu na něj a nepěkně se usměju.

"Ju a ještě jedna věc, jestli něco zkusíš, tak si to pak opravdu užijem, najdem si tě všude a pobavíme se. Tedy my se budeme dobře bavit, pro tebe už to bude asi horší." dodám ještě jednou upozornění a pak ještě přidám roubík jen tak pro jistotu, aby mohl přemýšlet pěkně v tichosti.

Zamknu pokoj a pospíchám pro Kosmova. Rychle, ale zároveň obezřetně. Chci se zase, co nejrychleji to půjde, pokud možno i s Kosmovem. V hlavě se mi honí události posledních hodin a napadá mne, kdo po kom vlastně šel. Že by se snad chtěli zbavit i Potočky?...přinejmenším to tak trochu vypadalo...měla bys sebou mrsknout...

Šedá Eminence - 03. dubna 2018 20:49

Výslechy a atentáty

Liss vyrazí z Černé růže a protíná si cestu Katovem, díky své akrobacii a naléhavosti situace téměř vzdušnou čarou. Rychlá a tichá, jako stín, který vrhá mrak na obloze. Ulice jsou klidné, tak klidné jak mohou být v Katově.
Velmi rychle stojí zadýchaná u zapadlých dvířek ordinace felčara Kosmova. Otevře jí nerudný asistent, ale když uvidí její výraz a pozná známou lupičku Liss, uhne z cesty. Kosmova ordinace je pokrytá špinavými a zakrvácenými dlaždicemi, které pomalu myje další asistent. Přesnější by bylo říct, že jen roztírá špínu. Když Liss vchází, Kosmov si právě stěžuje:
,,Sterilní, ty nedoučený imbecile, víš ty vůbec co to znamená sterilní?"
Mezitím se sklání znovu na cosi, co podle postavení Kosmova a toho, že drží v ruce skalpel, musí být operace, pitva nebo mezikrok, ale co se ukáže být jeho svačinou. Pohlédne na Liss a povzdechne si.
,,Hádám, že jsi nepřišla jen na prohlídku, co?"
Jakmile se dozví, že střelili Pierra, přikývne. ,,To trdlo by si tu ránu ještě nechalo zahnít. A podle toho co říkáš, už asi ztratil hodně krve. Snad se nejedná o žádný jed nebo zpětné háčky," mudruje, zatímco hází vybavení do lékařské brašny.
,,Máš štěstí, že mám právě čas. Poslední dobou se každý snaží umřít co nejodpornější cestou, zdá se mi, ale díky tomu se jich ke mě tolik nedostane" říká, zatímco vyrážíte. Cesta zpátky je o poznání pomalejší, ač Kosmov jde tak rychle, jak může. Neptá se na žádné dotazy, jako zločinecký felčar je pro něj soukromí pacientů ještě daleko cennější než pro běžné doktory.
,,Střelil ho někdo, kdo by používal jed?" ptá se jen zamyšleně. A Liss se vybaví prchající postava v černém, téměř stejná jako Pierre, s vystřelenou kuší.

Stejná postava, jejíchž obraz sedí utkvěle v mysli mladé šlechtičny, když se otáčí k odchodu směrem k hale a do relativního bezpečí.
,,Arianno, nemusíte mít strach. Jsem vysoký šlechtic. Nedovedu si představit mnoho lidí, kteří by mě mohli, chtěli nebo dokázali nechat zmizet," pokouší se vtipkovat, zatímco se na něj Arianna v odchodu ohlíží a pokouší se ho popohnat. A za ním, proti zelené stěně živého plotu, se jasně rýsuje postava muže v zavádějících černohnědých barvách. V ruce má kuši.
Damien se ohlíží, dřív než stihne Arianna promluvit, jen podle bledosti její tváře. Otočí se a jako had vyrazí kupředu, s mečem v ruce a výkřikem.
Veškerá šlechta Celestionu se za ním ohlédne. A Arianna, v tichu, které by mohlo zabíjet, uslyší svištění střely. Mine Damiena. Mine Ariannu. A prolétne děsivě blízko kolem ohlédnuvší se madame du Noire. Na místo, odkud vyletěl, pak upřeně hledí jeden sloužící, Arianně dobře známý, který málem zahodil svůj tác a skočil kupředu.
Damien však stojí s mečem taseným přímo na místě, s čepelí tam, kde by mělo být srdce vraha. A jediné, co vidí je živý plot. Jen Arianna zahlédne pohyb a uslyší tichý dupot rychlých kroků. Snad čáry... snad nebývalý um. Výsledek je stejný. Damien ze Sunnings, s každým důvodem nenávidět královnu, zde stojí s taseným mečem v její přítomnosti a pomalu mu dochází, že jeho impulzivnost a snaha být hrdinou se stává problematickou.
Královna povstala a zbledla. Nortimebrští mužové se na něj vrhnou a odzbrojí ho, dřív než lidem dojde, že na ní neútočil. Dřív než Arianna najde řeč, Damien ze Sunnings klečí v prachu před královnou, držen dvěma jejími strážci.
,,Vévodo ze Sunnings! vykřikne královna. Oslovený zvolá rozhořčeně:
,,Vaše Veličenstvo! Musíte odejít! Pokoušel jsem se vás zachránit! Jsou zde vrahové, kteří vám ukládají o život!" Ale Lord Saard se pozvedne a vykřikne: ,,Ano, to jsou! Stráže!"
Do sálu už se rojí muži v barvách lorda Saarda, ale královna pozvedne ruku.
,,Ne. Mí vlastní muži ho odvedou a zamknou do nejhlubší královské kobky! Pryč s tím vlastizrádcem, královrahem!" Všichni v místnosti jako by se v překvapení nadechli. Král i královna by neměla odsuzovat příliš rychle... nehledě na zločin, mocní šlechticové málokdy stojí sami...

Zatímco byl mařen zdánlivý pokus o vraždu a tišší, mistrní vrahové se vytratili z očí, Kosmov opatrně vyndaval šipku jednoho, který se jim v mnohém blížil.
,,Mohlo to být horší. Nepříliš hluboký zásah, nevypadá to, že by byla rána otrávená. Ale to rameno bude chvíli nepoužitelné, Pierre." Mluví, ale nedává Pierrovi šanci odpovědět. Když Kosmov usoudil, že je šíp bezpečné vyndat a počal s prací, Pierre se ještě držel. Když mu do otevřené rány nalil podivnou fialovou tekutinu, zařval jako porážený býk, čemuž se dámy v místnosti zahihňali.
Když Liss a felčar dorazili, vypadalo to opravdu, že Pierre se spíš vytahuje svou ránou než aby se mu dostávalo skutečné pomoci. A byl podstatně bledší. Nyní ho lupička může nechat svému osudu. Felčar ho dozajista velmi dobře ošetří... i když pravděpodobně nechá jeho ego vykrvácet jako podsvinče. Pierre je svou aroganci známý. Nejspíš i Kosmov si užívá, když mu může trochu srazit hřebínek.
Na Liss čeká Potočka, svázaný a umlčený v jednom z pokojů. Když se Liss objeví ve dveřích, zbledne, ale mlčí. Už ví, že se ze situace nemůže vymluvit. A nejspíš je přesvědčen, že si Liss přišla vyřizovat účty. Udělá to z něj ochotného pomocníka nebo ho to utvrdí v přesvědčení, že žádné řeči už mu nepomůžou?
To vše, zatímco přes služebnictvo lorda Saarda se městem šíří novinky jako lavina. Lord Sunnings se pokusil zabít královnu. A každá ústa přidají svou vlastní senzaci, jen z jejich fantazie. Než dorazí zpráva přes řeku, Lord Sunnings vtrhl na slavnost s vírem maskovaných vrahů, zabil úplně každého (včetně údajného zdroje informací) a nyní je podle několika verzí na útěku, na popravišti, v kobce nebo už se stihl prohlásit králem. Svět je napjatý a něco takového jen čeká.

Arianna z Albrienne - 04. dubna 2018 09:30

Přímo do pasti

Damien se mě pokouší uklidnit, ale mě na jazyku pálí jediná slova: To samé jsem si myslela o Lionellovi. A teď je můj bratr pryč.
Ohlédnu se na něj a v hrůze strnu na místě. Zcel jasně vidím postavu rýsující se proti zelenému plotu.
Nebyl to jen sen!
Snad to byl pohled v mých očích, co přimělo Damiena se otočit, snad mrazení v zádech. Nemám čas vykřiknout. Jen vidím, jak muž zvedá kuši a Damien se proti němu vrhá. Čekám, že padne k zemi se šipkou zaraženou v srdci, jenže to se nestane. Místo toho vidím, že ho jen těsně minul, stejně jako velice těsně minul mě a šipka zmizela kdesi za mými zády. Prudce se otočím abych zjistila, koho zasáhla, a překvapeně zjišťuji, že nikoho.

To už se ale na Damiena vrhnou stráže. Přeci jen, stojí s taseným mečem v přítomnosti královny. Vraha zřejmě kromě nás nikdo neviděl. Srdce se mi divoce rozbuší.
Vlastizrádce! Královrah!
Existují i jiné způsoby, jak nechat někoho zmizet. Damien byl zřejmě příliš zvědavý.
Chtěla jsem důkaz, že Damien není vinen zmizením mého bratra. Teď ho sice mám, ale není to vůbec podle mých představ.

Srdce mi stále buší úlekem z toho, že mě málem zastřelili. Když ale nic neudělám, Damiena popraví a já tak ztratím spojence, kterého jsem ještě ani nezískala.
Překonám svůj strach z královny, i z toho, že bych se velmi rychle mohla ocitnout v cele vedle lorda Sunningse a přistoupím k ní blíž.

"Vaše veličenstvo, lord Sunnings se Vás nesnažil zabít. Byl tu muž s kuší, kterého se pokoušel zastavit. Toho byste měli hledat."
Z královských kobek už vede jen jedna jediná cesta a ta míří přímo na popraviště. Jestli Damiena odvedou, tak už ho nikdy neuvidím.
Nepochybuji o tom, že nemá cenu jejímu veličenstvu vykládat pohádky o tom, že se jen Damien do něčeho zapletl, někomu začal být na obtíž a královna teď odvede špinavou práci, když se lorda zbaví.
Hlavou mi však prolétne nápad.
"Musí tady být ten šíp. Když uvidíte šíp, uvěříte, že se Vás jeho lordstvo pokoušelo chránit?"
Aniž bych čekala na její odpověď, otočím se a pohledem hledám Alsborna. Nepochybuji o tom, že viděl, kde šipka skončila.

Lisseth - 04. dubna 2018 19:41

Zpět u Černé růže

Jsem docela ráda, že jsem Kosmova zastihla a nechala tak Pierra ve zkušených rukou. On sám by očividně raději vykrvácel, než by ztratil tvář před těma děvkama. Ach jo, chlapi...
Nechám ty dva o samotě, beztak už teď bude Pierre jen tiše skřípat zuby, že dal zrovna přede mnou najevo svou slabost.

Raději se přesunu vedle, kde jistě již netrpělivě čeká náš milý host. Vyndám mu roubík, sednu si na zem proti němu, vytáhnu dýku a chvíli si s ní jen tak mlčky pohrávám možná jakobych přemýšlela, zda ji nepoužít rovnou. Promluvím až po nějaké chvíli.

"Nemám moc náladu na dlouhé řečnení, na žádný žadonění nebo snad kecy o tom, že nic nevíš. Dnes byl docela dlouhej den,, sem unavená a mohly by mi snadno ujet nervy." upozorním jej nejprve a líbezně se u toho usměju. Že úsměv ovšem nevěstí nic dobrého mu jistě už dávno došlo.

"Tak spusť, stručně, jasně a k věci. Třeba si pak zachráníš ten svůj krček. A doporučuju mluvit dřív, než přijde Pierre a bude si na někom chtít zchladit žáhu, momentálně není zrovna přátelsky naladěn." mrknu na něj a čekám, zda-li z něj něco vypadne nebo se to bez menšího násilí přeci jen neobejde.

Šedá Eminence - 04. dubna 2018 21:13

Vysoká zapletenost

Potočka polkne a je téměř zhypnotizován dýkou, ale i přesto se pokusí odporovat... ač spíš výmluvami než skutečnými argumenty:
,,Ty tomu vůbec nerozumíš! Tady nejde jen o nějaké hlouposti. Nikdy jsem nechtěl, abys přišla k úhoně a pokud se něco stalo, tak ti to vynahradím! Mám zlato!"
Nyní hraje na správnou notu... pokud by mu naslouchal Pierre. Ale Lisseth... Lisseth se honí za něčím úplně jiným.
,,Navíc já vážně nic nevím! Jednou za čas se objeví jeden z těch magorů v hávu a řekne, co chce abysme udělali. Platí ve zlatě. Jeden z mých úředníků měl moc dotazů. Von ho zabil, ani nemrknul. A ještě jsem skoro ani neviděl, že by vytáh nůž. Prostě v jedný chvíli ten chudák padnul a z hrdla se mu valila krev! A navíc, říkali že je to důležitý, že když jim nepomůžu, že když se jim jejich plány nebudou dařit, že radši spálí celý město se zemí. Já vážně nevím, co plánujou! Ale jsou v tom namočený i šlechticové. Viděl jsem jednoho z těch podivínů na pozemkách toho... jak von se jmenuje... Rolaina.
Voni jsou nějací cizí. Žoldáci, nebo nájemný vrazi, vodněkud z jihu, podle přízvuku. Dovedou se hýbat jako stín a když nechtějí být viděni, nikdo je nevidí! Umí se objevit z čista jasna! Liss, no tak, já vážně víc nevím," škemrá zoufale mazaný prostředník.
Přirozeně že lže. Je chytrý a nikdy by se nenamočil do ničeho, co by pro něj nezavánělo pořádným profitem a co nejmenším rizikem. A jak se zdá, dává si pozor, aby toho o sobě moc neřekl a nic přímo nepřiznal. Předhodil ti Rolaina, ale jinak je se svými jmény opatrný.
,,A všechno je to děsně zapletený. Je to děsně vysoká hra. A ještě do toho pletou nějaký kecy vo kultech a lóžích a bůhvíjakých konspiracích." Potočka se dále pokouší vymluvit. Nakonec se pokouší i vyjednávat.
,,Liss! Liss! Já ti můžu vážně pomoct! Co ty chceš? Prej hledáš nějakýho šlechtice? Chceš se dostat do kobek? Já tě tam můžu dostat! Ale musíš mě nechat žít! Voni ty vrahouni se schovávaj v kobkách a mučej tam všechny, který nemaj rádi. Ale já tě můžu dostat až na hrad, voni mi už docela věřej! Ale voni jsou děsně chytrý!
Když budu pryč moc dlouho po tom vašem nájezdu, dostanou vítr a všechny moje kontakty budou v tahu. Ale když mi dovolíš se vrátit, můžu tě dostat dovnitř i ven z hradu, žádný problém!" s naléhavostí se pokouší nabízet... ale jak může člověk věřit kryse jako je Potočka? Nebylo by lepší ho umučit pro všechny informace co má? Nebo řekne cokoliv si budeš přát, bez ohledu na pravdu, když ho budeš tlačit příliš daleko?

Tak nebo tak je hodně ukecaný... a odhaluje sítě a vztahy, v jejichž středu právě stojí Arianna a Damien ze Sunnings. Svět vysoké šlechty je nebezpečné a propletené místo.
Skryté aliance a přísliby, tajná nepřátelství a tichá rivalita. Ambice šlechty a jejich hrabivost... Otázka je, kdo se přimluví za Damiena? Hlas jedné nižší šlechtičny nestačí... I s důkazy by mohla být jednoduše přehlédnuta. Ale kdo se k ní přidá?
Královna se mezitím otočí k Arianně, která vykřikla. ,,Hraběnko Warrenovno," praví chladným hlasem, který mnoho neslibuje. Lord Saard zrudne a zvolá: ,,Slečno Arianno, nepaktujte se s vlastizrádcem. Jsem si jist, že máte důvod k němu držet sympatie, avšak vymýšlet si vrahy v mé vlastní zahradě... to už hraničí s urážkou."
A nyní řekl, ač jen v náznaku, proč Arianně nebude uvěřeno. Je mladá, zadlužená a krásná. Damien ze Sunnings bohatý, nezadaný a očividně má zájem. Každého okamžitě napadne, že spíš než touha po pravdě bude mladou šlechtičnu vést zoufalství ze ztráty možného řešení pro svou bezútěšnou situaci.
Tak se Arianna ohlíží k místu, kam musela doletět vystřelená šipka. Sklání se tam Alsborne, ale když pohlédne své paní do očí, jeho výraz je zoufalý a naléhavý. Jemně ukáže směrem k madame De Noire, která se upravuje a s přísně semknutými rty hledí na Damiena. Poté zmizí směrem ke křovím, kam musel zmizet ten vrah...
Umlčena, bez přátel a bez podpory, její protest zaniká. Jak se zdá, Damien ze Sunnings bude odveden, ač si stěžuje.
,,Jsem Říšským vévodou! Jsem radním Celestionským a rytířem Koruny! Nedopusťte se nepředložené chyby, vaše Veličenstvo," říká, nyní spíš rozzuřený než vyděšený.
Ale královna ho neposlouchá. Otevírá ústa a rukou odmávla své stráže k odchodu, když se uvolnilo místo a před královnu předstoupil neočekávaný spojenec. Po jeho boku jsou rytíři z jeho dvora, ve společenském sice, ale stále ozbrojeni. Jeden z nejdůležitějších věřitelů Arianny a muž tak bohatý, že půjčuje i Korunně: Vévoda Tobias Akmorio.
,,Vaše Veličenstvo," začne úslužně. ,,Jakožto věrný vazal Koruny, bych velice rád zdůraznil význam takového královského gesta. Vaše Veličenstvo by bylo velice moudré, pokud by podrobilo celou situaci prošetření. Ano, vévoda vás urazil... avšak snad se jednalo o pominutí smyslů, mámení či možná dokonce o nějaké vrahy, jak říká hraběnka," pronese s pousmáním. A Arianně dojde, že Akmoriovi bude muset naslouchat... to jest pokud chce mít kde brát peníze na své překrásné šaty...
Nyní se pozvedne lord Saard a odkašle si.
,,Ano... ano... naše soudy by neměly být ukvapené, nýbrž spravedlivé, byť se jedná o vlastizrádné činy a královské urážky. Nedovolme však, aby toto narušilo naší slavnost. Jsem si jist, že Nortimberští pánové odvedou vévodu ze Sunnings do bezpečí jeho vlastního domova a postarají se, aby nepodnikl náhlou cestu z města. Celá záležitost bude vyřešena k vaší spokojenosti, Vaše Veličenstvo."
Je moment ticha. Poté královna pomalu a nerozhodně přikývne. Sunnings je zvednut ze země, opráší se a vrhne nevrlý výraz na stráže, které mu byly přisouzeny. Kývnutím poděkuje Akmoriovi a obrátí se k Arianně, zatímco rozrušení šlechticové klevetají víc než kdy předtím a královna je uklidňována lordem Saardem. Ten přirozeně nechtěl, aby jeho slavnost přišla vniveč, i kdyby město sevřel boží hněv a otevíraly se všechny brány pekelné. S mladou šlechtičnou se odevzdaně loučí:
,,Omlouvám se, Arianno, vypadá to, že se budeme muset předčasně rozloučit. I tak, děkuji vám za snahu. Situace je příznivější, než se zdá. Budu vám vděčný, když mě očistíte, ale co nezvládne pravda, mnohdy zvládne vliv." Mluví polohlasem, a poté je odváděn dál svým nedobrovolným doprovodem.

Arianna z Albrienne - 04. dubna 2018 21:40

Vysoká hra

Královnina slova mě srazí k zemi, jako facka. Nevěří mi. Samozřejmě, že mi nevěří. Kdo by taky poslouchal zrovna mě. Na okamžik je mi z toho všeho zle. Všichni předstírají spoluúčast, tváří se jako dobří přátelé, ale všechno je to jen přetvářka. Jen divadlo.

Pohlédnu na Alsborna a poté na Madam. Svraštím obočí, když pojmu ošklivé podezření.

Damien se brání ale jeho slova snad ani ke královniným uším nedolehnou. Začínám propadat zoufalství, když se ozve rozvážný hlas. Velmi dobře ho znám. S bušícím srdcem se obrátím k vévodu Akmoriovi. Přesto, že je to jeden z mužů, které s Liss podezříváme, nyní jsem mu za jeho slova neskonale vděčná. Navíc ho jeho čin částečně očišťuje.
Pokud by byl do celé té hry zapletený, těžko by se Damiena nyní zastával. Byl by tím sám proti sobě.

Alespoň částečně se mi uleví, když se nakonec i královna nechá přesvědčit. Dokud to nejsou královské kobky, tak je to dobré.
Nešťastně se podívám na Damiena.
"Je mi to hrozně líto. Udělám, co bude v mých silách. Naštěstí to ale vypadá, že skutečně máte mocné spojence."
Úkosem se podívám na vévodu a poté ustoupím a sleduji, jak Damiena odvádějí.
Ještě včera jsem toho muže podezřívala, dnes bych za něj dala ruku do ohně. Jsem já to ale naivní husa.

Nechci tady už zůstávat. Bez lorda Sunningse se tu necítím bezpečně. Ještě ale utéct nemůžu. Obrátím se zpátky ke keřům, kde jsem viděla zabiják a kam odešla Madam de Noire. Vykasám si sukni a rychlým krokem za ní zamířím.
Pokud je to ona, kdo sebral šipku, tak jí podříznu hrdlo.

Lisseth - 05. dubna 2018 19:01

Potočka

"Zlato si strž za klobouk." doporučím mu tiše a zabodnu dýku do podlahy před sebou a dál jen probodávám očima chlapíka před sebou a poslouchám jeho výmluvy.

Nájemní vrazi z jihu....hmm jsou nějak příliš šikovní podle toho, co jsem viděla...čert ví, co sou zač....

Vytáhnu dýku, posunu se blíže našemu slizkému příteli a zas si s ní zamyšleně pohrávám. Jeho ujištění, že mne dokáže bezpečně dostat do královských kobek a hlavně pak zase ven mi na tváři vykouzlí vskutku pobavený úsměv. Jen při zmínce o mučení mne bodne u srdce, když si vzpomenu na Lionella.

"Zatím si mi neřek nic moc novýho. Jo, tos uhod, já tě pustim, ty všechno pěkně za tepla doneseš svým kamarádíčkům a sklapne klec. Vážně si myslíš, že jsem tak blbá, abych dobrovolně strkala hlavu do oprátky? Mám sama vlézt do kobek a pak věřit tobě, že se z nich zase živá a zdravá dostanu ven?" poslední slova už jen spíš syčím.

"Takže ty nic víc nevíš. Hmm, tak to seš mi celkem k ničemu. V tom případě mám pro tebe ovšem špatnou zprávu. Po svých odsud bohužel neodejdeš. Nehodlám riskovat, že někomu vykecáš co všechno už víme. Takže nějaké poslední přání?" pevně se mu zadívám do očí a pomalu se zvednu, abych k němu mohla přejít a jednou rukou jej chytit za vlasy. Chci, aby to vypadalo, že se jej chystám v příští vteřině prostě podříznout. Tak rychle a lehce se ho zatím ovšem zbavit nehodlám a jen doufám, že ten zbabělec mi na to skočí.

Šedá Eminence - 06. dubna 2018 21:30

Přemlouvání a domlouvání

U Černé Růže, v pokoji kde už došlo k víc věcem, než by slušná společnost snesla, se měla brzy stát další. Oproti některým průměrným zvrhlostem docela jednoduchá. Vražda. A Potočka chtěl zachránit svůj mrzký život.
,,Ne, ne, počkej! Ty tomu nerozumíš! Když mě zabiješ, jen je naštveš! Bůhví co udělají! To není jen tak nějaká veselá chasa z Katova, to jsou... Oni jsou... oni dokážou divný věci. Půjdou po tobě, pokud jim dojde, že jim kazíš plány! Jeden z nich unikl a dobře si stihl Pierra prohlídnout. A tebe taky znají, voni znají hodně věcí. A jejich šéfové mají pod palcem i stráže. A maj spoustu informací vod tý vraždy Oppelheima! Jsou vážně nebezpečný!"
Potočka škemrá dál. Jak se blíží jeho smrt a jak nenachází milosti v očích Lisseth, ztlumí hlas a pokouší se mluvit vážně... ale jeho slizkost mu ubírá na jakékoliv serióznosti. Začíná se potit a třese se...
,,Liss, Liss, poslouchej mě. Já se jich chci taky zbavit. Cos myslela že ten chlápek dělal v mý kanceláři? To ti Pierre nic neřek? Von mě hlídal. Voni by mě zabili, kdyby se jim něco hned nelíbilo. Voni nejsou jako našinci. Zabijáci z města maj alespoň tu slušnost říct ti, že tě zabijou. Nebo alespoň zaútočit. Ale já to viděl. Ani se nepohnul. Jen padnul k zemi. A umíral pomalu. Chrčel na podlaze a cukal sebou ještě... Já nevím, přestal jsem se koukat. Ale ten chlápek... ten zahalenej, ten se díval. Celou dobu.
Liss, prosím, nezabíjej mě! Pomoz mi se jich zbavit! Voni nás chtěj vyvraždit všechny! Maj pletky se šlechticema. Šlechta nás všechny prodala těmhle jižanskejm ďáblům. A voni nás všechny povraždí..." Nyní už Potočka vzlyká. Nikdy nebyl silným mužem a setkáním s tak efektivními zabijáky a jejich neustálý dohled ho museli dohlodat do poslední míry. Ale to vše jen za předpokladu, že nelže... jedná se tady koneckonců o Potočku. Umí hrát, předstírat a klamat jako nikdo jiný.
Na druhou stranu, je-li to, co říká pravda, mohlo by to být významné. A jinak než pod pohrůžkou násilí by to z něj nevypadlo...
Je samozřejmě jasné, že se Liss pokusí podrazit při první příležitosti. Ale do té doby by z něj mohla vytěžit hodně.
Potočka mezitím ztichl. Pak řekne opatrným, vyjednávacím hlasem:
,,Měla bys mě ušetřit... když mě necháš žít... zaručíš mi volnost... můžu ti obstarat věci, které ukradli z Oppelheimova domu. Část nechali v jedné skrýši, o které vím. Většina je v kobkách, ale některé dokumenty nechali mimo, protože byli příliš nebezpečné na to, aby se k nim mohli dostat lidi z hradu. Brzy je budou odvážet mimo město."
Zvedne oči. Jsou velké, plné strachu ale také trochy odhodlání. Krysa bojuje o život s velkou vervou...
,,Chtěla jsi vědět, co ti můžu říct abys mě nezabila. Když mě zabiješ, ty papíry zmizí a už je nikdy nenajdeš. A co víc... pořád ještě hledáš toho šlechtice, co je v kobkách? Jestli mě zabiješ, ztratíš možnost se dozvědět, jestli už se náhodou nehoníš za mrtvolou." Skončil pohřební notou, ale pak se slizce uchechtl.
,,Přirozeně ti nemůžu říct nic konkrétního." Ze zřejmého důvodu. Chce, aby ho Liss potřebovala živého.

Mladá šlechtična mezitím na druhém břehu řeky, v zahradě lorda Saarda obezřetně kráčela ke křovím, za kterými zmizel Alsborne. Madame De Noire jí sledovala chladným, vypočítavým zrakem.
Okrasné keře vytvářeli vcelku krytý prostor plný klamných stínů. Bylo do něj vidět, ale se správnými šaty se v něm člověk mohl ztratit jako... jako duch.
Alsborne se skláněl nad měkkou zemí, která byla pošlapaná. Poté se díval na živý plot, který působil neprostupně. Poté se vzal za několik větví a pokusil se jimi zacloumat. Část živého plotu se pohnula. Zatáhl za ní prudčeji a vypadla ven. V dříve neprostupné zeleni vznikl úzký ale průchozí otvor. Stěží to mohlo být přirozené, ale nepůsobilo to nijak nápadně. Nic skutečně hmatatelného. Na druhé straně pak zeď, přes kterou by se jen těžko šplhalo...
Ale živý plot se táhl podél zdi. Byl za ním prostor, kterým se dalo protáhnout až ke konci živého plotu u domu. Tam sice byla okna, ale jinak to bylo bezpečné místo... kde se například převléci z podivné kamufláže do šatů, které dovolí tiše a nenápadně se vytratit...
Alsborne pohlédl tázavě na svou paní.
,,Vaše milosti," řekl tiše. ,,Srdce se mi málem zastavilo, když jsem uviděl, že ten vrah míří vaším směrem. Ale dle pozice v jaké stál soudím, že spíš mířil za vás... na madame, mohu-li soudit." Ve své řeči vynechává některé své zaběhlé výrazy, nejspíš je rozrušen situací. Pokračuje s pousmáním. ,,Jeho výsost nejspíš nechtěně madame zachránila život, neboť sebou trhla, když vykřikl a střela jí těsně minula. Velice podlé, mohu-li říct, že mu laskavost nevrátila. Věřím, že vzala šipku, dříve než jsem jí mohl získat, ale neviděl jsem ji, bohužel."
Přeruší vás jemné kroky. Zpoza křoví se objeví právě ta, o které šeptem Alsborne mluvil. Usmívá se, ale oči má vážné.
,,Arianno! Co to do tebe dneska vjelo?" říká potichu a jen proto si dovoluje osobní přístup. Alsborna zpraží pohledem. Pak se podívá zpět na Ariannu. ,,Drahá, ty ses snad pomátla! Proč jsi se zastala toho zmet- vévody ze Sunnings? Je to nebezpečný muž! Pleteš se do věcí, kterým vůbec nerozumíš a děláš v nich strašný nepořádek. Chováš se vyloženě neopatrně!" řekne káravě.
Lionell se také choval neopatrně, dle jejích vlastních slov. Komu lze věřit? Otevírá-li Arianna ústa aby promluvila, madame jí napomene:
,,Ne, teď ne, příliš pátravých uší. Buď tak laskavá a pomoz mi do domu, udělalo se mi mdlo a potřebovala bych nápomocnou mladou přítelkyni k občerstvení," říká rozkazovačně, snadno ukazujíce jakou scénku má v úmyslu zahrát pro získání většího soukromí. ,,Buď tak laskavá, v domě jsou soukromé převlékárny. Potom šoku potřebuji trochu změnu ovzduší," pokračuje a pokyne mladé šlechtičně.
Arianna jí může následovat do šatny, kde jsou jistě i umyvadla s vodou, avšak je velmi nepravděpodobné, že by jí mohl Alsborne následovat. Madame ho poznala a nijak nekomentovala, alespoň zatím, ale jeho přítomnost zdá se je jí nelibá. Je to koneckonců bohatá šlechtična, k služebnictvu nijak blízko nemá.

Arianna z Albrienne - 06. dubna 2018 22:06

Madam

Zastavím se u Alsborna a se zájmem sleduji, jak ohledává místo, kde musel zabiják stát. Najde tu zcela jasné stopy i cestu, kudy vrah unikl, bohužel ale nic konkrétního. Teď už bude ten muž dávno pryč a nebo se naopak někde vesele baví a popíjí na slavnosti. Udělá se mi z toho nevolno.
Vyvstává tady ale opět více otázek než odpovědí. Pokud se vrah pokoušel zabít Madame de Noire, proč zrovna tady? A proč ho ona kryje? Než mám čas, promluvit o tom s Alsbornem, Madam se vynoří za mými zády, a nevypadá moc potěšeně. Se mnou jedná povýšeně, na to jsem sice zvyklá, nikoliv však od ní, a Alsborna zpraží pohledem.

Mám chuť začít se jí vyptávat hned tady, nejlépe právě před Alsbornem, protože s ním se cítím alespoň trochu bezpečně. Ona to ale zcela jednoznačně zarazí a já nemám zájem o nějakou další scénu, která by ke mě přitáhla pozornost.
"To mě mrzí, že se necítíte dobře, samozřejmě Vás doprovodím."
Krátce se podívám na Alsborna a doufám, že to není naposledy, co ho vidím.
"Buďte tak hodný a sežeňte mi odvoz, doprovodím Madam a pak odsud chci odejít. Úplně mě přešla nálada se bavit."

Poté nechám Alsborna v křovinách a dostihnu Madam, zavěsím se do své přítelkyně.
"Já se alespoň nepokouším krýt vraha."
Řeknu ledově, koutkem úst, se sladkým úsměvem. Vypadáme jen jako dvě přítelkyně, které trochu víc popíjely.

Srdce mi divoce buší, když vejdeme do převlékárny, a potom, co se ujistím, že jsme samy, okamžitě se její ruky pustím.
"Co má tohle všechno znamenat?!"
Vybuchnu vztekle, zcela odhodím úctu a vážnost, kterou jinak Madam projevuji.

Lisseth - 08. dubna 2018 18:07

Prosby a pláč

"Jo, znaj hodně věcí a mám pocit, že mě už si stačili všimnout. Nevíš náhodou, kdo za námi poslal stráže a dal jim náš popis?" odpovídám naoko bez zájmu o takovéhle plané vyhrožování a přiblížím ostří dýky ke ctěnému krčku škemrajícího Potočky a jak se zdá, třeba to ponese nakonec své ovoce.

Nechám ho mluvit dál, dýku stále položenou na jeho krku. Poslouchám a jen doufám, že se mi zde nakonec nesloží jako ten hrdina, kterého měl prvně v rukou Alsborne.
"Já mám pomoc tobě? Jo to je docela dobrej vtip." ušklíbnu se, ale pustím jeho vlasy a s dýkou si chvíli jen pohrávám v ruce zvažujíce na kolik na tohohle mizeru mohu vsadit.

Zpozorním, když začne mluvit o ukradených věcech z obchodu.
"No vida, konečně nějaká nabídka, o které by se snad dalo vyjednávat..." usměju se trochu, ale úsměv vzápětí zmizí, ve chvíli, kdy se uchechtne při zmínce o Lionellovi. Hrot dýky už se mu zase opírá o krk a já se bráním nutkání zabít tohohle hajzlíka hned teď. Poněkud zvýším tlak na dýku aby bral má doporučení vážně. Takže Lionell je skutečně v královských kobkách?...to by stejně dobře mohl být třeba na měsíci...kam až tyhle zamotané nitky vedou?...

"Tak poslouchej, měl bys vážit dobře slova, můj milý příteli, v sázce máš teď svou kartu nejvyšší. Popřemýšlím o tvé nabídce, ale garantuji ti, že jedno jediné slovo byla lež nebo v případě, že na nás zase poštveš své kamarádíčky, najdu si tě všude a zabiju pěkně pomalu, i kdybych si tím proti sobě měla poštvat půlku světa." Ještě chvíli se mu koukám do očí. V těch mých musí být vidět vztek a chuť zchladit si konečně na někom žáhu. Až po nějaké chvíli se od něj zvednu.

"Za chvíli se vrátím, buď tady zatím pěkně potichu." otočím se k odchodu s úmyslem podívat se na Pierra a zpravit jej o posledních novinkách a nabídkách. Pomalu mi dochází, že jestli Potočku nakonec skutečně necháme jít, dost dobře je tohle taky poslední možnost, kdy se k němu mohu v klidu otočit zády.

"A buď tady pěkně potichu." přidám poslední radu už ve dveřích.

Šedá Eminence - 09. dubna 2018 22:00

Odpovědi a otázky

Potočka zbledne, když Lisseth zmíní stráže a past, do které byli nalákáni. Zakoktá:
,,J-jen mi řekli, že se potřebujou zbavit Oppelheima. Chtěli to prostě hodit na prvního člověka, který půjde k němu." Uhýbá očima, zvláštní vzhledem k tomu, že je zvyklý lhát a podvádět denně. Že by se k němu už dostávaly přesvědčovací vlastnosti ostré čepele? Nebo je to jen další slizký trik? U Potočky si člověk nikdy není jistý.
Viditelně si oddechne, když se dozví, že o jeho nabídce bude Lisseth přemýšlet.
,,Jasně, nemusíš se bát, já se těm černejm neřádům rád pomstím. Já nemám důvod lhát, Liss, nemám důvod! Už jsem si vydělal dost, plánuju si pěkně rychle zařídit nějakou hezkou klidnou dovolenou, a na to člověk potřebuje být živý a ideálně nemít vrahy v patách," ušklíbne se, ale navzdory jeho slovům mu nelze věřit, je to slizký had, který zradí veškeré své závazky pro sobecký prospěch během jediného momentu. Ale i takoví lidé se dají využít.
Opustíš ho, je klidný a rozhodně méně vyděšený. Koneckonců dosáhl úspěchu a cíle, podařilo se mu přežít.

Přeživší jiného útoku, madame De Noire, došla do převlékárny vznešená a rozčílená. Jakmile ale zapadli do relativního soukromí a Arianna žádala vysvětlení, splaskla. Její vitalita a síla, která byla vždy pro ní charakteristickou veličinou, ztratila se mávnutím proutku. Zakymácela se a téměř upadla. Posadila se na sedátko, které v menší čtvercové místnosti bylo, a povzdechla si.
,,Ach, Arianno, má drahá. Trápí mě, že jsi do toho teď samotná zapletená. Není to dobré, není to vůbec dobré, drahoušku. Ty nemáš v těchto strašných záležitostech vůbec co pohledávat. Ale máš sílu a vůli, to se ti musí uznat."
Sedí, mluvila docela potichu, téměř smutně. Pak zvedne oči a promluví neutrálnějším tónem.
,,Pokoušela jsem se vytěžit z té neutěšené situace co mohu. Nečekala jsem, že se mě pokusí zabít, opravdu ne. Vlastně bych ti měla děkovat. Ale v politice musí jít vděčnost a všechny jiné emoce stranou a každá příležitost musí být využita. Nebudu ti lhát, drahá, královna mě nemá ráda. Jednu dobu byla přesvědčená... že jsem měla na královský dvůr špatný vliv," pohodila smyslně vlasy, a prozářila opět vitalitou a silou, ,,a neexistovala cesta, jak jí přimět, aby se postavila na mou stranu. Viděla jsi to sama, šlechtu nezajímá pravda, ale vliv a síla. Ty jsi mluvila pravdu a nikdo tě neposlouchal. Akmorio neřekl jedinou určitost a okamžitě byl vyslyšen. Máš ještě hodně co se naučit, jestli nechceš být jen za hlupačku..."
Oči jí ztvrdly. ,,Co se týče Sunningse... jsi krásná hrdlička, která vyrazila ven s vychytralým jestřábem. Věděla jsem, že vrahové byli pryč, nehledě na to, kdo byli a co chtěli. Musela jsem využít existující příležitost na odstranění nebezpečné figury. Nevím co na Sunningsovi vidíš. Není o nic lepší než Akmorio nebo Rolain, jen to umí lépe se ženami. To on a jemu podobní vytváří spleť, do které upadl Lionell a ve které zmizel. Nevím, zdali se paktuješ s vrahem svého bratra či s rivalem jeho vrahů, ale tak nebo tak, jedná se o sortu, která by ho neváhala zavraždit pro své stínové hry."
Zvedla se a opět byla nedobytnou a krásnou markýzou, ale stále především ženou. Pohlédla do očí Arianny, jemně jí pohladila po tváři a řekla: ,,Má nejdražší, cožpak jsi neviděla, jaký je svět? Cožpak nevíš, že další šíp by mohl být určen tobě? Nebudu tě zrazovat od víry a naděje... ale stojí pro ní zahodit tvůj mladý život?"
Už nepůsobí panovačně nebo arogantně, nýbrž téměř mateřsky. Ona opravdu má strach o život mladé šlechtičny. Ale její oči jsou pevné. Není ženou, která by nenabídla své přítelkyni pomoc a posilu na její cestě, ale má strach o to, jaký bude její závěr...

O závěru cesty nebyl přesvědčen nikdo ani u Černé růže. Potočka byl rád, že přežil a všichni ostatní měli jediné: Jeho dost nespolehlivá slova, křivé přísahy a podlé výmysly.
Lisseth vstoupila do pokoje, ze kterého právě vycházel šklebící se Kosmov. Mluvil tiše a téměř pukal smíchem a zlomyslností. ,,Rána se brzy začne hojit, ale jeho ego je na smrtelné posteli. Ach, Lisseth, díky za příležitost srazit drahému Pierrovi hřebínek," odchází s úsměvem a loučí se.
Když Lisseth vstoupí do prázdného pokoje, Pierre je svlečen do půli těla a obvázán. Žádné coury nejsou v dohledu a na tváři mladého vraha zuří bouře.
Je sice vzteklý a zahanbený, ale těžko s tím může něco dělat. Snad se poučí... ale lidé jako on potřebují víc na to, aby se změnili.
,,Dozvěděla jsi se od té krysy něco?" a nevyřčeno zůstalo, že jeho hněv dosáhne zcela nových výšin, pokud musel projít tímto příšerným zahanbením bez nějakého alespoň trochu hmatatelného zisku.

Arianna z Albrienne - 10. dubna 2018 09:11

Markýza

Je to, jako kdyby někdo mávnul kouzelným proutkem. Jindy tak sebevědomá markýza vypadá na omdlení. Okamžitě zalituji toho, jak ostře jsem na ní zaútočila.
Vždyť se jí právě pokusili zabít.
"Jak bych mohla zůstat stát stranou, když jde o mého bratra?"
Je to spíš jen řečnická otázka a já bez otálení pokračuji dál.
"Ale očividně jsem se do toho ještě nezamotala tolik co vy. Chcete mi říct, že se Vás pokusila dnes zabít sama královna?"
Podezřívavě si jí prohlížím. I já jsem slyšela jisté zvěsti, ale aby kvůli tomu někomu stála za vraždu.
To by musela svést samotného krále.

Její další slova ve mě zvednou vlnu vzteku.
"Křivě jste obvinila člověka, který nic neudělal."
O tom by se asi dalo polemizovat. Rozhodně si nemyslím, že by byl Damien Sunnings beze skvrnky, ale alespoň se nepokusil nikoho zabít.
"Damien není tak špatný, jak říkáte. Jistě, do něčeho se s mým bratrem zapletli, ale on za jeho únosem nestojí. Naopak si myslím, že ho ohrožují ti samí lidé, co unesli Lionella."

Její, jindy tak vítaná starost o mé blaho, mě nyní rozčílí.
Jemně, avšak pevně odstrčím její ruku a odstoupím od ní.
"Doufám, že se cítíte lépe, Madam. Pokud mě omluvíte, raději bych už šla."
Hlas mám chladný a nepřátelsky na ní hledím.
Nevěř nikomu.
Chytře využila situace, aby se zbavila rivala...ale v čem vlastně? Je tak jen otázkou čas, kdy se jí znelíbím i já.

Na patě se otočím aniž bych čekala na svolení, rázným krokem zamířím pryč z místnosti.

Lisseth - 10. dubna 2018 20:18

Zhrzená pýcha

Potočka se uklidnil, jen ať je pěkně v klidu a nevyvádí, vyhráno však ani zdaleka ještě nemá. Nevím, zda-li se mu dá věřit nos mezi očima a je mi více než jasné, že mi při první příležitosti vrazí dýku do zad, v tom lepším případě, v tom horším mě předhodí svým kamarádíčkům.

Ve dveřích míjím se s Kosmovem, očividně spokojeným, že mohl Pierra. Jen mu kývnu na rozloučenou. Já zas tak nadšená nejsem. Je mi jasné, že pan dokonalý bude pěkně namíchnutý a nebude s ním rozumná řeč.

Vida jeho dobrou náladu, spolknu raději poznámku o tom, že stačí říct aspoň díky.
Posadím se k němu a sputím.
"No něco jo, ale nejsem přesvědčena o tom, že je to důvěryhodná osoba, i když aby si zachránil
svůj krček byl by ochotný prodat asi i svou matku."

V rychlosti vypovím, co z našeho malého přítele vypadlo.
"Ty papíry, o kterejch tvrdí, že ví, kde jsou by stálo za to dostat do rukou. Na to, abych dobrovolně lezla do královských kobek jen s jeho slovem, že mě dostane ven, zas takový blázen nejsem. Ale aspoň něčím by nám mohl být ještě chvíli užitečný." kouknu po Pierrovi, co on na to a pak ještě pokračuji.

"Pokud se ho tedy někdo z nich nezbaví ještě dříve, než to pak stihneme my. A až jim dojde, co všechno nám mohl říci, budeme mít za prdelí půlku města." podotknu ještě a znovu mi dochází, na jak tenkém ledě se pohybujeme a jak bychom asi taky mohli skončit. Ale vzdávat se nehodlám a strkat hlavu do písku už vůbec ne.

Šedá Eminence - 10. dubna 2018 21:49

Blíží se podvečer

Markýza váhavě přikývne, když Arianna vysloví svůj důvod. Jde tu přeci jen o rodinu. Ale když nazve královnu tím, kdo se jí pokusil zabít, usměje se.
,,Královna? Ne. Je vcelku neškodná. Na korunu, kterou zastupuje, si ale musíme dávat pozor." Pak zvážní a zahledí se stranou. ,,Nevím, kdo ty vrahy poslal... ale mám jistou představu. Kdyby na ně tak vehementně nezaútočil Sunnings..." řekne ale nic už nedodá. A tak se stočí slova k jejímu zapření Sunningse.
,,Prober se, Arianno, Sunnings má na rukou víc krve, než si dovedeš představit! Cožpak se ti nevychloubal o svých válečných taženích? Myslíš že neposlal žádného svého rivala na smrt v čele útoku? Myslíš že neposlal mordýře za nepohodlným bouřlivým vazalem? Svět se netočí jen kolem tvého bratra. Hra je daleko vyšší a jeden život v ní hrává až bolestně malou roli," dodá a povzdechne si.
Když se mladá šlechtična obrací k odchodu, rozčílená, vztáhne za ní ruku a měkce zavolá: ,,Dávej na sebe pozor, drahá," ale mluví už k zavřeným dveřím...

V Černé růži se mezitím řeší podobně nejisté záležitosti. Arianna nemůže věřit Madame, Sunningsovi... nikomu. Lisseth má nedůvěru v popisu povolání. Je to základní podmínka k přežití na Katově.
,,Ten by prodal matku, babičku a celý zbytek rodokmene jen aby si zachránil krk," zasměje se Pierre a v lepším rozmaru si vyslechne vše, co se Lisseth dozvěděla.
,,Rozhodně se k těm papírům musíme dostat. Budou v dobrém stavu a mohli by nám to pořádně rozmotat a ukázat, na kterém konci leží velká hromada zlata. Věřit mu nemůžeme a právě teď už pomalu ale jistě přestává být užitečný. Nikam by nás nedostal, protože už teď jsou ti vrahové, podle toho jak o nich mluvil, přesvědčení, že je prodal. Oni ho taky dobře znají a nedělají si iluze, že by se jich nějak zastával. Pro nás je to ale dobrá zpráva. Když mu dojde, že jeho původní zaměstnavatelé chtějí jeho hlavu ještě víc než my, ze strachu o život začne spolupracovat. Potočka je karta, kterou musíme dobře zahrát, ale může nám hodně vynést.
Necháme ho myslet si, že nás může podrazit a až mu dojde, že jsme jeho jediná šance na přežití a že nemáme daleko k ostří, začne spolupracovat."
Na další slova Lisseth Pierre váhavě přikývne. Není to veselá vyhlídka, co se týče těchto vrahů a jejich vlivu.
,,Aby pro nás Celestion nezačal být trochu moc horký. Ale oni neví, že jdem po krku jim. Dokud nesbalíme ty papíry, budem v pohodě. Vyřizujem si účty z dřívejška s naším kamarádem Potočkou. A když ukradnem ty papíry bez toho aby nás poznali... můžeme se dostat o krok napřed. Ale je to tanec na ostří nože."
Nakonec pokyvuje hlavou. ,,Je to vysoká hra." Pak přijde s překvapivým návrhem: ,,Možná by stálo za to sehnat spojence. Tyhle černý vrazi vypadaj jako docela velká záležitost... určitě je dost lidí, co by si s nima chtěli vyřídit účty. Seženem papíry co nejtišeji a pak prodáme ty správný informace, který nebudou kritický ale budou vo jinejch hráčích v podsvětí a poštveme Katovskou smetánku přímo na ně. Jasně, furt nám půjdou po krku, ale budou to mít o dost těžší. Celej Katov je kvůli strážím bez tak naštvanej a jen rádi vezmou záminku vylít si na nich vztek."
Není to nerealistický nápad. Pierre i Lisseth mají v podsvětí určitý vliv. Pokud by lidé uvěřili, že ti vrahové a jejich zaměstnavatelé stojí i za běsněním šerifových stráží, dopadnout jednu konkrétní dvojici by se v nastávajícím chaosu stalo velmi obtížným.

Je to spletitá síť, kterou obě ženy rozmotávají, každá z druhého konce. Blíží se alespoň večer a s ním snad trocha odpočinku.
Arianna se vytratí tak rychle, jak jen jí to společenská situace umožňuje. Koneckonců neplánovala zůstat déle poté co byl odveden Sunnings. Alsborne se během krátké chvilky stihl převléknout z úboru a stojí před sídlem lorda Saarda, v rozhovoru s ozbrojencem v barvách Sunningse u povědomého kočáru. Rytíř má sundanou přilbici. Je to mladý hnědovlasý muž s přívětivým úsměvem. Když se objeví Arianna, skloní hlavu v pokloně, která je ve zbroji jinak velice obtížná.
,,Vaše hraběcí milosti, jeho výsost vévoda ze Sunnings se nechává pozdravovat a omlouvá se. Poté, co jeho výsost dorazila domů, poslal mne a kočího s kočárem, abychom vaši milost doprovodili."
Laskavost nebo strach o život té, která se ho zastala? Svět je nebezpečné místo. Alsborne se usmívá a pomůže Arianně nastoupit. Jakožto osobní sluha se usadí na kozlíku vedle kočího a ochránce poslaný Sunningsem požádá o svolení nastoupit k Arianně. Je to neobvyklé, i jako nižší šlechtic by to měl považovat za samozřejmost, ale poté co se představí, situace se vyjasní: ,,Omlouvám se vaše milosti, jsem pouhým seržantem, nebyl jsem pasován na rytíře, avšak jeho Výsost považovala za důležitější poslat pro vaší milost muže schopného, nikoliv nutně urozeného. Jsem Jan z Doubravy, a až donedávna jsem spravoval obranu pozemků jeho Výsosti. Jsem vám k službám, milosti," dodává a zakončuje tak povinnou část rozhovoru. Víc většina šlechticů nechce, ale mladý seržant vypadá, že by nejen zvládl ale i rád poskytl další informace.

Arianna z Albrienne - 11. dubna 2018 09:54

Jan

Markýzu nechám opuštěnou v převlékárně, ještě krátce poděkuji lordu Akmoriovi, že se zastal Damiena, rozloučím se s hostitelem, a zamířím pryč. Myslím, že arcivévoda je docela rád, že odcházím. Kdo ví, jestli mě příště ještě vůbec pozve.
Trochu mě mrzí, že se mi nepodařilo promluvit si ještě s Franke Štýrským. Bohužel ale s tím, co se stalo, nemám nejmenší chuť se zde zdržovat.

Alsborne na mě už čeká a spolu s ním i kočár. Trochu mě to překvapí. Když mi však mladý rytíř vše vysvětlí, usměju se.
"To je od vévody velice laskavé."
Nastoupím do kočáru a přemýšlím, co se skrývá za touto laskavostí. Je smutné, že raději přemýšlím o tom, že si mě snad chce vévoda zavázat. Nikoliv nad tím, že je to pouze dobře vychovaný gentleman.

Jsem celkem ráda, že se mnou jede jeden z jeho rytířů. I přesto, že se o chvíli později ukáže, že to žádný rytíř není. Nad jeho omluvou se jen blahosklonně usměju.
"Mluvíte se ženou, kterou celý královský dvůr zná, jako dceru opilce. Nemyslím, že by pro mě absence Vašeho rytířského titulu byla překážkou."
Se zájmem si mladého muže prohlížím.
"Je milé, že mi vévoda posílá osobního strážce. Ráda bych ale věřila, že můj život není v ohrožení."
Po dnešním večeru si však tak jistá nejsem. V hlavě mi navíc zní slova markýzy, že další šipka by mohla být určená pro mě.
"Jaký je Damien Sunnings pán?"
Mladý muž vypadá, že by si docela rád povídal a já mám příležitost zjistit o svém drahém vévodovi něco víc.

Lisseth - 11. dubna 2018 19:59

Plány

Jen mlčky přikyvuji, když se Pierre nadchne pro hromadu zlata, která by snad mohla ležet na konci tohohle všeho. Mě spíš něž zlato zajímá něco jiného nebo spíš někdo jiný. Myšlenky mi ubíhají někam do podzemních královských kobek, jejichž pohodlí dovedu si dosti živě představit a přitom mi v uších znějí slova Oppelheima i Potočky, že už možná je dávno pozdě. Jenže tomuhle prostě odmítám uvěřit a dokud nebudu mít nějaký pádný důkaz, taky tomu neuvěřím a neustoupím, i kdyby čert na koze jezdil.

Chvíli jsem Pierra nevnímala a tak se chytám jeho posledních slov a rychle domýšlím nad čím uvažoval. Že tohle Potočkovi u jeho makarádíčků neprojde jen tak, je mi vcelku jasné, vlastně mě to napadlo už v té uličce za jeho domem. Komu vlastně patřila ta šipka?...rozhodně by pro ně v tuto chvíli byl užitečnější mrtvý a hlavně tichý...

"Jak tohle chceš udělat?" kouknu po něm.
"Beztak mám pocit, že už musí všichni vědět, že strkáme nos někam, kam bychom neměli." Poslouchám dál a zvažuji všechna pro a proti, ale musím uznat, že sami tohle asi vskutku nezvládnem a to, co Pierre navrhuje zní vlastně docela rozumně.

"Je to šílený, ale dává to celkem smysl." usměju se nakonec trochu.
"Takže půjdeme sdělit našemu milému hostu verdikt? Bylo by fajn zjistit něco více o té skrýši těch dokumentů. Hádám ovšem, že se bude poněkud kroutit a nesdělí nám to hned a beze všeho." podotknu ještě. Tohle bude hádám ještě předmětem dalšího vyjednávání.

Šedá Eminence - 11. dubna 2018 21:31

Rozhovory a závěry

Jak kočár drkotá směrem k sídlu Warrenů, mladý strážný se usmívá, neboť v přítomnosti šlechty, bez ohledu na jakékoliv další okolnosti, stěží může něco namítat nebo se dopouštět nějakých domněnek.
Ale dle jeho výrazu lze soudit, že nepovažuje hrozbu na život Arianny za zcela smyšlenou.
Jakmile se konverzace stočí na samotného vévodu, Jan se zamyslí a na moment mlčí.
,,Jeho výsost je... dobrý pán, řekl bych. Víte jak se to říká, přísný ale spravedlivý, cukr a bič. Stará se o své dobře, jen co je pravda, ale nestrpí neposlušnost. Bratr, on pořád hlídá na polnostech, je takový pokažený, jako seržant spíš bil poddané jeho výsosti, než aby je chránil. Jeho výsost ho nechala zbičovat do krve, ale po první ráně usoudil, že nedostává to, co si zaslouží a chopil se biče sám. No a pak ho dva museli nýst a máma křísit. Dovedete si představit, že bratr od té doby seká dobrotu. No lidi mu za to vyčinění byli jak se patří vděční, bratr se vždycky dostával do problémů."
Pak se usměje a podívá se lady Arianně do očí s upřímností prostšího muže. ,,Jeho lordstvo je dobrý pán a dobrý člověk. Má nějaké prapodivné zvyklosti, ano, přivezl si všechno možné z války, po domě má rozvěšené scimitary a shamshiry, pije kafe po jižních způsobech a říká mu kahva... ale jinak se o nás stará jako nikdo jiný. Dobré jídlo, teplá postel a slušný žold, jeho výsost ví, jak uspokojit personál," povídá Jan dál. Ještě zbývá trochu času na rozhovor, než kočár dorazí k domu Arianny.

Zatímco se schyluje k závěru jednoho rozhovoru, brzy začne docela jiný, když si Pierre půjde promluvit s Potočkou. Vrah pokyvuje hlavou.
,,Vytáhnem z něj všechno co ví a půjdem najít ty dokumenty dokud je stopa horká. Nechcem, aby se ty černý vrahové lekli a utekli."
Zvedne se a několikrát bolestně zamrká očima. Nic neříká a obleče se, což mu při snížené pohyblivosti končetin chvíli trvá. Liss jde napřed za Potočkou, ale na chodbě narazí na Pavlína.
,,Čau. Sem tě hledal. Slyšelas tu novinu? Na tý slavnosti se někdo pokusil zavraždit královnu. Říká se, že Sunnings se na ní vrhnul s mečem. Akmorio a ta Warrenová se ho zastala. Prej řvala něco o nějakejch vrazích. Celý Stříbřiny jsou jak na trní, Sunnings je zavřenej u sebe doma."
Pak pokračuje dál: ,,Ale to není všecko. V Posmahlý, to je ta ulička hned kousek vod Ovocňáku, našli fakt drsný mrtvoly. Jakože rozsekaný na kousky, jen krvavá kaše," řiká s gustem mladého lehkovážného člověka. ,,Nikdo neví kdo to udělal. Prej tam našli dokonce i dětskou mrtvolku a všelijaký znaky z krve. Stráže běsní jako šílený. Hlásný se můžou potrhat a na Ovocňáku furt vyřvává kdejakej sektář, že se blíží konec světa."
Pavlín vykládá tyhle bulvární novinky zatímco Lisseth dojde k pokoji kde je spoután Potočka a dožene jí Pierre, pořád trochu pobledlý. Pavlín zmlkne a zmizí nejspíš zkusit sbalit nějaké místní děvče, na které v žádném případě nemá peníze.
Pierre vejde dovnitř, pořádným kopancem pošle Potočku k zemi, pak ho chytí pod límcem a zvedne proti stěně: ,,Takže, ty zatracenej skrčku, máš kliku. Vypadá to, že nám ještě k něčemu budeš. Chcem ty papíry. Jeden křivej pohyb a osobně tě stáhnu z kůže. Kde jsou ty papíry?"
Potočka, vyděšený útokem Pierra, se zakoktá. ,,J-jo, jasný. Donesu vám je-" Dostane ránu do břicha od Pierra, který nemá náladu na hrátky. ,,Nic takovýho. Pěkně nám ukážeš kde sou."
,,Ale to nejde, oni by vás chytli," zoufá si Potočka.
,,Sklapni a nestarej se. Kde jsou ty papíry?" Potočka polkne a chvíli mlčí. Pak řekne váhavě ,,Na nábřeží u Stříbřin je taková bouda... a odtamtuď je to jen kousek..."
Pierre se otočí na Liss a bolestně zamrká. ,,Super. Já si musím ještě něco zařídit. Teď když jsme si všechno vyjasnili, dovedeš Liss k těm papírům. Já si ještě něco musím vyřídit." Potočka se vesele usměje, nejspíš si myslí, že Liss je mírnější a méně hrubá. Nemůže se víc mýlit...

Arianna z Albrienne - 12. dubna 2018 08:44

Jan

Se zájmem poslouchám, jak mladík mluví o lordu Sunningsovi. Vypadá to, že je tvrdý, ale férový. Vlastně se mi to, co slyším líbí.
Ale on přeci svého pána hanět nemůže.
I přesto se ale rozhodnu smýšlet o Damienovi v dobrém. Markýza se mě pokusila v mém přesvědčení zviklat, ale i její činy hovoří spíš proti ní, než že by jí stavěly do lepšího světla.
Já Damienu Sunningsovi věřím.
Nepochybně má na rukou krev. Ale dle mého názoru, krev prolitá v boji se nedá dost dobře počítat do charakteru člověka.

Unaveně se na Jana z Doubravy usměju.
"Děkuji Vám za upřímnost. V posuzování charakteru lidí nejsem příliš zběhlá a pokud mi řeknete, že je to slušný člověk, budu Vám věřit."

Trochu mě znejistí výraz, který nasadí, když zmíním, že se necítím být v ohrožení života. Alsborne také vypadal velice znepokojený. Možná bych to měla přestat brát na lehkou váhu a skutečně se začít strachovat. Dnes by stačilo pár stupňů a šipka mohla klidně skončit v mém srdci.
To mě ale přivede na zvláštní myšlenku. Vrah minul. Působil tak profesionálně, pohyboval se neviděn a neslyšen a přesto jeho cíl unikl živý.

Neměla jsem markýzu nechávat samotnou!

Lisseth - 12. dubna 2018 20:07

Na kadžém šprochu...

Lehce povytáhnu obočí, když na chodbě zahlédnu Pavlína s očima navrch hlavy, hned o překot začne sdělovat poslední novinky.

"Do háje." zabručím si jen mezi zuby. Právě s tímhle panákem přeci měla být Arianna na té slavnosti...snad je v pořádku...měla tam přece komorníka...a proč by se k sakru měl Sunnings vrhat na královsnu?...
"Co to je blbost? Jako že by se všem na očích upstořed slavnosti a pod dohledem stráží pokusil zabít královnu, jo? Tak to mu nejspíš přeskočilo ne? Nebos někde přebral." kouknu po svém mladém komplici, ale napadá mne, že v tom také může být daleko něco víc. Však sem říkala, že z té slavnosti nemám dobrý pocit a tušila jsem, že se tam něco semele...

Příliš mne ani nepotěší informace, že jsou Stříbřiny na nohou. Potřebuju se v klidu a tichosti zase vrátit a cestu podzemím ještě nemám prošlou. Momentálně mám ovšem starosti ještě docela jiné.

"No supr, svět se zbláznil. Dík za nové informace, ale promiň mám teď nějakou neokladnou práci." mrknu na Pavlína a nechám jej stát na chodbě. Arianna se o sebe nějak postará sama nebo to udělá Alsborne a kdejaká mrtvola na ulici mne momentálně nezajímá. Koneckonců čert ví, jak to všechno ve skutečnosti bylo...každý si rád přidá, aby jeho povídání bylo zajímavější...

Mlčky pozoruji, jak si Pierre léčí své pochroumané ego a dokazuje si svou sílu, ač ho to očividně stojí dosti sil. Nevím, zda-li to zařizování nebude znamenat, že si někde v klidu bude lízat rány.
Jen Pierrovi souhlasně přikývnu a popojdu k Potočkovi očividně celkem spokojenému s tím, že nás Pierre nebude provázet.

"Dej sem ruce." otočím jej zády k sobě, abych jej mohla zbavit pout. Dřív, než to ovšem udělám, má už mou dýku opět pod krkem.
"Tak poslouchej, příteli." téměř mu šeptám do ucha a lehce přitlačím na dýku, takže se na jeho ctěném krčku objeví pár kapek krve.
"To, že tě jednou rukou nezvednu do vzduchu neznamená, že si s tebou nedokážu poradit a vážně mi to nebude dělat problém." znovu zlehýnka přitlačím na ostří.
"Tahle šikovná věcička toho umí spousty, věříš? Nemusí tě jen rychle podříznout. Taky tě tvým kamarádíčkům můžu naservírovat po kouskách, když mi k tomu dáš důvod a pěkně pomalu, abys nám dlouho vydržel."

Teprve pak jej zbavím pout, čapnu jej za rameno a otočím jej tváří k sobě.
"Doufám, že si rozumíme, můj milý. Tak žádné hlouposti a jdeme." kývnu na něj a očistím si dýku o jeho rameno.

Šedá Eminence - 12. dubna 2018 21:18

Hradba na nábřeží

Potočkovi už začíná docházet, že Pierrova vzteklá a nepříliš přesná agresivita byla možná lepší než velice dobře umístěná dýka Lisseth. Váhavě přikývne. Je připraven dovést Lisseth přímo k cíli...
Cesta jde rychle. Potočka se o nic nepokouší, dobře ví, že zbitý a unavený by nikdy neutekl Liss. A navíc, i kdyby to dokázal, Lisseth by ho našla a každou vteřinu, kterou strávil na útěku, by mu splatila jeho vlastní krví. Hezky pomalu, kapku za kapkou.
Město je jako na trní. Po ulicích jsou hloučky nejistých lidí, kteří si předávají nejnovější zprávy. Jejich výrazy jsou ponuré a nepříjemné... celé město působí stejně nebezpečně jako Katov v černé noci, a to je teprve podvečer. A Lisseth, dobře znalá nálad ve městě, cítí všechnu tu zlost a napětí. Lidé už jsou unavení. Celestion je unavený válkou, unavený daněmi, unavený běsněním šerifa... a unavený pletichami šlechticů. Ač ona, jako významný hráč spíš sledovala útok na královnu, zpráva o podivné vraždě rozpoutala docela jinou bouři. Průměrný člověk si právě říká, proč vlastně snáší násilí šerifových mužů... když je ani nedokáže ochránit?
Je třeba si pospíšit... dokud je klid, alespoň klid před bouří. Liss nahlédne do temných uliček, kde jí pohledy oplácejí zjizvené, zamračené tváře, nejčastěji nad čerstvými mrtvolami stráží.
Rychle přejdou most a ocitnou se na nábřeží. Přejdou několik úzkých uliček a poté stanou roh od výhledu na řeku. Lisseth opatrně vyhlédne. Ke hradbám Stříbřin se tiskne malá bouda. Kousek od boudy je ukotvena malá bárka. Všechno působí opuštěně...
A pak Liss mrkne, a uvědomí si, že jako by se ze vzduchu vynořili dva muži... ne, lépe, jako by tam už dávno byli a ona si jich pouze nevšimla. Oblečení v šedočerných splývavých hávech... dokonce i když stojí klidně jako by se na ně nedalo zaostřit. Jeden stojí na lodi, v rukou jakýsi dopis. Druhý právě vychází z boudy.
,,To jsou oni," zazoufá Potočka. ,,Liss... Liss... já to s nimi domluvím, neboj, seženu ti tvoje papíry jedna dvě," drmolí nejistě a pokouší se prodrat kolem Lisseth do uličky a na nábřeží.

Jen o několik bloků dál a za hradbami právě zastavil kočár a vystoupila z něj mladá šlechtična. Dům Warrenů je trochu potemnělý, ve stínu hradeb, ale v salonu a v kuchyních svítí jasné světlo. Alsborne seskočí z kozlíku a rozloučí se s kočím.
Jan z Doubravy se usměje na Ariannu a řekne: ,,Bylo mi potěšením, vaše milosti! Vždy vám k službám," dodává dle mravů a pak vylézá na kozlík vedle kočího, cítil by se nepřístojně, vézt se v kočáru jako nějaký šlechtic.
Když Arianna vstupuje na cestičku vedoucí k hlavním dveřím a Alsborne kráčí úslužně za ní, dveře se otevřou. Pojednou cítí Arianna příšerný, intuitivní strach. Před očima se jí malují nejděsivější obrazy černých vrahů v každém rohu domu, který tak dobře zná. Černá silueta proti světlu, se zbraní v ruce-
Ne. Samozřejmě, že ne, jaká hloupost. Jen únava a vypětí. Ve dveřích stojí Anna, se svícnem v ruce. Její milost je přivítána svou věrnou služebnou, která jí vyrazí naproti: ,,Má milosti, díky bohu že jste zpátky. Mladík přinesl nákup a říkal, že se na té slávě něco semlelo, vaše milosti, je tak dobře, že je vaše milost zdráva a v pořádku zpátky doma, já už měla strach," drmolí služebná a uvede Ariannu do salonu, kde je jí během chvilky naprosto oddaným Alsbornem servírován bylinný čaj na uklidnění nervů. A s ním zavřené a zapečetěné psaní.
,,Vaše milosti... psaní. Posel se odmítl představit... přesněji řečeno, zmizel dříve, než mohl být tázán."
Dopis je otevřen. Text je psán neuměle, jako by pisatel neznal pořádně jazyk natož pravopis.

Arianno Warrenovno. Bratr je našich rukách. Chcete ho znovu vidět živý, přineste listy, které skrýváte. Dnes do půlnoci sama dojdete na nábřeží, kde hradba Stříbřiny končí u nábřeží. Nepřinesete, vy i bratr zemřete.

Děsivý dopis... je pravdivý? Ale kdo ho poslal? Vždyť Lionell je bez pochyby v královských kobkách?
,,Past," zašeptá Alsborne, který docela zapomněl na to, že je sluhou a četl své paní přes rameno.

Arianna z Albrienne - 13. dubna 2018 08:58

Vyděrači

Rozloučím se s Janem z Doubravy a s Alsbornem v zádech zamířím po cestičce k domu. Působí tak nějak...nehostiněji, než jindy. V orvní chvíli ztuhu hrůzou, ale uklidním se, jakmile zjistím, že je to jen Anna. Její mateřská starost je mi milá, ale já jsem příliš rozrušená, než abych dokázala uklidňovat ještě jí.

Usadím se v salonku a zhluboka nasaju vůni čaje. Toužím jen po tom, abych mohla zalézt do postele a tvrdě usnout. Ale to mi dnešní noci asi nebude dopřáno.
S obavami vezmu od Alsborna dopis a pro jistotu ho přečtu hned dvakrát. Nemůžu uvěřit tomu, co se v něm píše. Ruce se mi začnou klepat a já upustím papír na stůl.

"Jenže co když mluví pravdu? To přeci nemůžu riskovat."
Ještě jsme ani nestihli dokumenty pořádně prostudovat a už o ně máme přijít. Navíc mám pocit, že tyhle listiny nejsou tím, co vyděrači skutečně chtějí.

"Půjdu tam a dám jim, co chtějí."
Podívám se na hodiny a vstanu.
"Dáme jim listiny, které jsme s Lisseth našli u obchodníka. Ale nejprve si je přepíšeme. Umí Anna psát? Pokud ano, chci Vás oba za pár minut ve své pracovně. A probuď Martina, pokusí se najít zlodějku a říct jí o téhle schůzce u řeky."
Nepochybuji o tom, že Alsborne minimálně tuší, kde by se zlodějka mohla nacházet.

Sama vstanu, a aniž bych se dotkal čaje, zamířím do pracovny. Do půlnoci zbývají necelé dvě hodiny. Alsborne má pravdu, s největší pravděpodobností je to past. V takovém případě ale nechci zcela přijít o papíry.
Ale třeba mluví pravdu. Dám jim papíry a oni pustí Lionella. Tolik bych tomu chtěla věřit.

Lisseth - 13. dubna 2018 12:29

Stále o krůček pozadu

Jsem ráda, že mě Potočka pochopil a jeho spokojený úsměv zmizel. Proplétáme se městem, které i v tuhle dobu hučí jako úl. Napětí ve vzduchu je přímo hmatetelné a obyčejní lidé touží si na někom vylít svůj vztek i strach. Na někoho je vždycky třeba svést vina za to, že nemají co do úst, za suchý rok, za záplavy, za běsnící stráže, za příliš tvrdé daně...je snad jen krůček k nějakým velkým nepokojům. Na jednu stranu je to pro nás možná dobře, když se něco semele, nebudou mít čas honit se ještě za námi, ale stejně z toho nemám dobrý pocit.

Proplétáme se uličkami. Má ruka je neustále připravena na jílci dýky a oči bedlivě sledují každý podezřelý pohyb. Pořídit si pár vrhacích dýk by asi nebylo od věci...ale copak byl čas na to, zajistit si nové vybavení?...vždyť se stačím vždycky sotva nadechnout a už je zase něco jinak...
Možná začínám stárnout, ale nějak si tohle vzrušení přestávám užívat.

Opatrně vyhlížím zpoza rohu. Zdá se být čistý vzduch. Sotva se ovšem stačím nadechnout, abych něco řekla Potočkovi, když se scéna přede mnou změní. "Co to do háje..." uklouzne mi tichá nadávka, když si všimnu těch dvou.
Jak tohle u všech čertů dělají?...přece nejsem slepá ani blbá...přeci nezačnu věřit na kouzla...

Jen nevěřícně zírám na ty dva, kteří možná právě v rukou svírají to, co potřebujeme. Proč jsou vždycky krůček před námi?...
"Stuj." zadržím Potočku, který se chtěl prodrat kolem mě a čapnu jej za rameno horečně přemýšleje, co dál.

Mám chuť do něčeho praštit. Ty papíry jsme chtěli získat pěkně v tichosti....sama tam nakráčet nemůžeš...to by byla sebevražda...a pustit tam jeho?...nic nezíská a akorát z něj bude mrtvolka...to tu chceš jen stát a dívat se?...možná...

"O nás s Pierrem nepadne ani slovo, i kdybys měl třeba vypustit duši, jinak tě budu třeba chodit strašit i po smrti. Tak se snaž." nechám jej nakonec jít a zpoza svého bezpečného úkrytu sleduji, co se bude dít. Tohle bude buď všechno nebo nic...ať se kouká snažit, třeba si něco hezkého vymyslí...

Šedá Eminence - 13. dubna 2018 21:05

Vyděrači a vrahové

Sídlo rodu Warrenů už se topí ve tmě noci. Měsíc, couvající do poslední čtvrti, vrhá jen tolik světla, aby se město utápělo ve stínech a klamalo všechny pátravé zraky. Zářící okna domu vedou do salonu, kde se musí mladá šlechtična vypořádávat s hrozbou a vyděračstvím. Má k ruce alespoň svého komorníka...
Alsborne přikyvuje ale tváří se poněkud nespokojeně. ,,Vaše milosti... to nejhorší co můžeme udělat je vyjednávat s vyděrači. S největší pravděpodobností sira Lionella ani nedrží." Pak zmlkne. ,,Omlouvám se, vaše milosti, hned se do toho pustíme. Anna umí, naštěstí, psát. Nechám vaší milosti udělat kávu, vypadá to, že noc vaší milosti bude dlouhá."
Nezbývá než pracovat, pracovat a pracovat. Když už se nepříjemně blíží půlnoc, jedna ze služebných, neboť Anna je příliš zaměstnána přepisováním, přinese kávu, dokonce i v tuto pozdní hodinu. Martin se vrátí udýchaný. Nedokázal zlodějku najít. Když se po ní ptal, našel pouze nějakého mladíka, který si říkal Pavlín a který mluvil o tom, že zlodějka Lisseth odešla. Nechtěl říct víc a tvářil se notně nebezpečně, takže Martin vzal nohy na ramena. Špatná zpráva.
Alsborne si povzdychne. ,,Vaše milosti... diskrétně vás doprovodím. A pokud dovolíte, zavolejme stráž... ne, to není dobrý nápad. Dovolte, vaše milosti, pošleme Martina k lordu Sunningsovi. Jsem si jistý, že by vám například kapitána Jena propůjčil."
Jistá část nezhodnocených listin byla přepsána. Originál zalepen do obálky. Nezbývá než vyrazit na slepo tam, kde končí hradba... kde je zakotvená bárka a kde je malá bouda...

A kde Lisseth právě sleduje Potočku. Je bledý, ale dokáže výjimečně dobře hrát... a nyní hraje o život. Vykráčí ze stínů. Oba muži se na něj ohlédnou. Potočka se usměje.
,,Přátelé," řekne vcelku sebejistě, ,,Omlouvám se, že jsem se tak zpozdil. Starý klient měl nějaké nesrovnalosti, ale vše jsem vyřídil. Na Potočku je spolehnutí!"
Jeden z mužů sundá z hlavy kápi. Druhý stojí a nehýbe se, jako by nerozuměl jedinému slovu. Ten, který odkryl svou tvář, má cizokrajné rysy, snědší kůži a chladné oči profesionálního vraha. Ale nyní se jeho nelítostný a zjizvený obličej zkřiví do úsměvu. ,,Vítáme tě, příteli," řekne, avšak není mu téměř rozumět přes neuvěřitelně hustý jižanský přízvuk. Vyjde několik kroků kupředu, aby přivítal Potočku. Pak se pohne. Potočka padne k zemi s heknutím. Nyní měla Lisseth krásný výhled a očima je pevně fixována na muže. Nejsou to žádná kouzla. Pouze pohyby splývavých látek, které nejsou tak docela černé, tak jako noc není nikdy tak docela černá. A zbytek je jen umění dovedené k dokonalosti. Nikdy neviděla Lisseth tak rychlého a přesného vraha. Ani Pierre se nedokáže pohybovat tak rychle. Možná v tom přeci jen jsou kouzla, ale odsud to vypadá spíš jako velmistrovský um, o kterém se nikomu ani nesnilo.
V rukou nedržel zbraň. Zasáhl Potočku do hlavy. Nejspíš ho nezabil, jen omráčil. Hodí si ho přes rameno jako by nevážil vůbec nic a odloží ho na loď. Druhý muž, který se ani nepohnul, jen souhlasně přikývne. Pak oba usednou na nábřeží, jako by na něco čekali. Nevypadá to, že by plánovali zmizet.

Arianna z Albrienne - 13. dubna 2018 21:22

Vyděrači

Klepu se strachy už jen při pomyšlení, že bych tam měla jít sama. Jenže pro Lionella to musím risknout. A tak se dáme do práce.

Oči mě pálí, hlava bolí a jediné, co mě drží ještě na nohou je hořká káva. Práce je ale hotová a originály dokumentů jsou uložené do obálky.
Na okamžik se opřu v křesle a zavřu oči. Rychle je ale znovu otevřu, okamžitě bych dokázala usnout.
Zamrzí mě, že se Martinovi nepodařilo sehnat Liss. Budu to muset zvládnout bez ní.

"Budu klidnější, pokud budu vědět, že jste někde poblíž, Alsborne. A k lordu Sunningsovi dejte určitě vědět."
Zvláštní, že mě to nenapadlo samotnou. Ve skutečnosti jsem ale události dnešního večera zcela vytěsnila z hlavy.

Do půlnoci už mnoho času nezbývá. Nemám ani čas se převléknout a tak si jen pod šaty obuji kožené jezdecké boty, a přes ramena hodím plášť.
Zbraň si neberu, nebyla bych schopna jít použít a pokud bude poblíž Alsborne, tak by mi stejně byla k ničemu.

S obálkou pevně přitisknutou na prsa se rozhlédnu po svém personálu a nervozně se usměju.
"Děkuji Vám všem za pomoc. Třeba se vše podaří a já se domů vrátím i s bratrem."
A nebo se také nevrátím vůbec.
Naposledy se podívám na Alsborna a vyrazím do noci.

Lisseth - 14. dubna 2018 20:25

Když se daří...

Sleduji dění před sebou, na jednu stranu fascinována uměním, které ovládají, na druhou stranu naštvaná, že zas nejde nic podle plánu. Že Potočka je v limbu a můžu doufat, že jen v limbu a ne tuhej, mi fakt momentálně pomůže.

"Kruci a všechno je zas v hajzlu." cedím skrze zuby tiché nadávky.
No to je tedy výhra...nemáš ani Potočku ani papíry...seš břídil...proč si ho tam posílala?...kdybych tam šla místo něj, tak tam ležím stejně jako on....a co asi řekneš Pierrovi?...bude si myslet, že seš úplnej břídil...nedivila bych se, kdyby od toho všeho dal radši ruce pryč...

Zůstávám dál na místě a sem tam vykouknu, co ty dvě zahalené postavy budou vyvádět dál. Čekala bych, že zmizí, když mají v rukou papíry, pro které přišli, ale oni zůstávají dál. Jako kdyby tady měli s někým dostaveníčko.
No tak si počkáme na toho, na koho zde čekáte. Třeba se ještě nakonec něco užitečného dozvíme...ať se to jednou nepodělá a něco vyjde...a ten malej hajzlík ať vydrží chvíli v limbu, aby nezačal vyvádět... Je to jen vroucné přání a dost možná také tichá modlitba snad k bůžku, kterého jsme viděli v podzemí. Poslední dobou začínám být ochotná modlit se třeba i k ďáblu, jen kdyby nám to pomohlo.

Zpoza rohu sem tam opatrně vyhlédnu na ty dva a pozorně kontroluji i okolí. Vcelku nerada bych si do zad pustila někoho, o kom bych nevěděla. Pohledem přejedu i okolí místa, zda-li bych se případně někde nemohla zašít ještě o něco lépe. Přeci jen si tu pro náhodné kolemjdoucí připadám tak trochu více nápadná, než by mi bylo milé.

Šedá Eminence - 14. dubna 2018 21:11

Tam, kde číhají vyděrači

Uběhne vcelku dlouhá chvíle, kdy se na nábřeží nic neděje. Dva muži stále čekají, občas se potichu baví svým podivným jazykem, který, i když zcela jistě říkají jen nejobyčejnější věci, zní jako čarodějné zaříkávání.
Když se začne blížit půlnoc, zmlknou a obezřetně pozorují okolí. Lisseth mezitím prohlédne a zkontroluje vše, co může a udělá si dobrý přehled o prostředí.
Bouda je přilepená k Stříbřinským hradbám, a za ní se táhne nevábná ulička podél hradeb v tom, co snad kdysi dávno bývalo hradním příkopem. Jako důsledek toho je slepá končí zadní stěnou domu, na jehož druhé straně je brána. Žije-li v této uličce někdo, nejspíš má lepší věci na práci než se potloukat v noci po městě. Zastrčené místo s málem svědků. Před boudou je malé prostranství, které pokračuje podél řeky nábřežím a několika moly, které jsou ale všechny spíše dál. Zde není žádné molo, bárka je zakotvena v pomalém a líném proudu Slzany. Jediným dalším přístupem k boudě je pak ulička, ve které se skrývá Lisseth, a která vede na křižovatku. Dům vedle ní je vcelku vysoký a působí slušně, jedna z průměrných budov západního břehu. Na druhé straně uličky je pak další, polorozpadlý dům, který přechází ve smetiště ve slepé uličce na druhé straně, hned u boudy. Sama Lisseth tak stojí na křižovatce. Na sever zbořeniště, na jih cesta k mostu a do města, na východ prostranství před boudou a na západ ulice vedoucí k Stříbřinské bráně.
Poté co zjistí, že se oba mužové neplánují příliš hýbat vydá se na průzkum. Je třeba se ujistit, jak klidné je okolí a kolik tu chodívá měšťanů. Obhlíží okolí když u Stříbřinské brány zahlédne pohyb. Skupina osob se tam nejspíše radí. Ozbrojenec, postava schovaná v plášti a postarší muž- Alsborne... a ta postava v plášti pak musí být Arianna... A koho si to sebou vedou? Soukromá armáda?

,,Dorazil jsem tak rychle, jak jsem mohl, vaše milosti," sděluje Jan z Doubravy. ,,Jeho výsost nemůže nikterak pomoci, neboť na sebe nechce uvalit žádné podezření, ale naznačil mi, že by byl rád, kdybych na vás dohlédl, ať už jde o cokoliv." Seržant dohonil Ariannu a Alsborna ve Stříbranské bráně s lucernou a s připásaným mečem. Brána samotná je na noc zavřena, ale pěší průchod vedle ní je otevřen kterémukoliv ze ctěných obyvatel Stříbřin. Nevrlý vrátný Arianně okamžitě otevře bez otázek. I diskreditovaná šlechta je pořád šlechtou.
Alsborne je oblečen v nic neříkající jednoduché oblečení, přes které rovněž přehodil plášť. Arianna ho neviděla se zbrojit ale je jisté, že nevyrazil bezbranný. Jakou zbraň může ovládat komorník? Nejspíš jakoukoliv, vzhledem k jeho enigmatické ale jistě divoké minulosti.
Jan z Doubravy nepřišel v plné polní, ocelová zbroj je velice nepraktická nejde-li rytíř na koni a obléct se do ní trvá příliš dlouho. Kožený kabátec překrytý kroužkovou košilí, lehčí avšak odolná alternativa. Kroužky tiše zvoní v temnotě, jak se seržant pohybuje. Na hlavě má jednoduchou ocelovou přilbici a na tváři ustaraný výraz.
,,Vaše milosti, jeho výsost mi kladla na srdce, abych vás zrazoval od jakéhokoliv rizika. Vyslal mě především, aby se ujistil, že budete v bezpečí. Obává se o váš život a právem. V poslední době je město velice nebezpečné, obzvlášť v noci."
Alsborne mlčí a pouze se ustaraně dívá po okolní tmě. Arianna má nejspíš podobný pocit, je velice vnímavá... skoro jako by je někdo pozoroval...

Lisseth - 14. dubna 2018 21:37

Nečekaní návštěvníci

Čas se vleče, ale pánové zdá se jsou celkem trpělivá. Mám alespoň čas pěkně se porozhlédnout kolem, jeden nikdy neví, kdy se mu bude hodit znát možné únikové cesty. V duchu procházím místa, na které dané uličky navazují a zabíjím tak dlouhé čekání. Pohledem občas zabloudím i k bárce, do které hodili Potočku. Musela to být pěkná rána, když je pořád mimo...pokud je ještě naživu...nebo má jen tolik duchapřítomnosti a ani nedutá...

Mou pozornost pak zaujme pohyb u brány. Oči, které už dávno přivykly tmě, dobře poznají známou postavu, i když na okamžik mám pocit, že snad musím mít vlčí mlhu. Co tady u všech čertů...

Odlepím se od stěny a rychle zamířím k oné trojici. Ti dva u vody sem snad nemohou dohlédnout, a tak se ani nesnažím moc skrývat. Nechci je zbytečně poplašit a vyprovokovat snad její ochranku k nějakým neuváženým činům.

"Co tady u všech čertů vyvádíš? Tohle není místo na romantickou procházku při měsíčku." promluvím, když jsem kousek od nich, ke také zůstanu stát. Je jasné, že má slova jsou určena přímo mladé šlechtičně. Drzá a neuctivá tak jako obvykle nehledě na to, koho to má s sebou. Dnes byl příliš dlouhý den na to, abych ztrácela čas nějakými šaškárnami a pak by mě vážně zajímalo, co dělá šlechta právě v tuhle neobvyklou hodinu v místech, kam by mnozí z nich nepáchli ani ve dne. Ti dva tam přeci na někoho čekají...ne, ne to je nesmysl....

Arianna z Albrienne - 15. dubna 2018 10:30

Na nábřeží

Stojím, obklopená noční tmou, a chvěju se. Těžko říct, za strachem, nebo chladem. Trochu se mi uleví, když se ke mě a Alsbornovi připojí ještě mladý seržant.
"Děkuji, že jste přišel. A děkuji i lordu Sunningsovi, že Vám to dovolil."
V hlase mi zcela jasně zaznívá nejistota.
"Ale nezapomínejte prosím, že mám přijít sama. Ať už tam na mě čeká kdokoliv, nesmí Vás spatřit."
Netuším, jak mi tak muži zajistí bezpečí, ale pevně věřím, že to dokážou. Jinak bych se asi sesypala.

Už se chystám vykročit na nábřeží, když se ze tmy vylouapne postava. A okamžitě se do mě pustí. Spíš po hlase poznám zlodějku. Na jednu stranu mě její přítomnost potěší, na druhou mě rozezlí její přístup.
"Myslíš, že bych tu byla, kdybych měla na výběr? Dostala jsem vyděračský dopis. Mám sem přinést dokumenty, které ukrývám jinak zabijí Lionella."
Založím si ruce na hrudi.
"Poslala jsem Martina, aby ti to řekl, ale nebyl schopen tě najít. A co tady vůbec děláš ty?"
Oplatím jí podezřívavou otázkou.
Tohle asi nebude náhoda, že jsme tu obě dvě. Můj špatný pocit z celé situace se ještě prohloubí.

Lisseth - 15. dubna 2018 13:58

Rozhovor při měsíčku

Poslouchám rozzlobenou mladou šlechtičnu a jen lehce nadzvednu obočí, když zmíní vyděračský dopis.
"Blbost." pronesu pak jen tiše a nesouhlasně, možná k poznámce o dokumentech možná ke smrti Lionella, možná na obojí.

"Kdyby mě dokázal pokaždé najít kdejaký sluha, bylo by to se mnou už celkem špatné." zašklebím se trochu pobaveně.
"Nejspíš tu mám domluvené rande, ne. Pánové prominou." pokračuji pak dál, popadnu Ariannu za loket a odtáhnu si ji kousek stranou. Před Alsbornem bych klidně mluvila, ale toho druhého neznám a ať je to kdokoliv nemusí vědět vše.

"Víš kdo tam na tebe čeká? Dva jižanský zabijáci." ztiším hlas, tak, aby mne slyšela jen ona.
"Lionlle nepustí, i kdybys jim krásně dala vše, oč si řeknou a možná odsud neodejdeš živá ani ty. Zbavili by se tak snadno někoho, kdo strká nos, kam nemá. V tej boudě, u který čekaj, by měly být další papíry od Oppleheima. Bohužel byli rychlejší. Můj malý slizký přítel, který mi o nich řekl, a který mne sem doved teď leží na dně tý bárky a čert ví, jestli ještě dejchá." na chvíli se odmlčím a zadívám se Arianně do očí.

"Vážně si nemyslím, že je moudré, abys tam šla. Lionellovi tím nijak nepomůžeš. Spíš bychom se potřebovali dostat k tomu, co maj oni, než jim ještě strkat do rukou další papíry."

Arianna z Albrienne - 15. dubna 2018 14:23

Na nábřeží

Nechám se odtáhnout, ale nelíbí se mi, že se mnou Liss jedná tímhle způsobem.
"Myslíš si, že si tohle všechno neuvědomuju? Já vím, jak je to nebezpečné. Ale ani ty nedokážeš říct, jestli skutečně Lionella někde nedrží právě tihle lidé. Co když by zamřel kvůli tomu, že já jsem příliš podezřívavá? To bych si nikdy neodpustila."
Vytáhnu obálku s listinami.
"Tohle jsou dokumenty, které jsme spolu sebraly u Oppleheima. Spolu s Alsbornem a Annou jsme si udělali kopie, takže o žádné informace nepřijdeme. To se nemusíš obávat."
Zhluboka se nadechnu.
"A pokud jsou v té boudě nějaké další listiny, které potřebujeme, není tohle ideální příležitost, jak se k nim dostat? Já je zabavím a ty se dostaneš dovnitř a ukradneš, co potřebujeme. A netvař se, že ti záleží na mém zdraví."
Naštvaně si zlodějku přeměřuji pohledem. Mám pocit, že si o mě musí myslet, že jsem úplně blbá.
"Já tam za nimi teď jdu, ať už se ti to líbí, nebo ne." Protáhnu se kolem ní, ale poté se ještě zarazím. "Tak z toho zkus vytěžit co možná nejvíc. Zlodějko!"
Pobídnu jí a poté vykročím na nábřeží.

Lisseth - 15. dubna 2018 16:41

Umanutá šlechtična

Jen kroutím hlavou a nakonec rozhodím rukama ve výmluvném gestu, dělej si, co chceš.
"Bezva, o žádný informace nepřijde, jen tak mimochodem dobrovolně pomůžeme nepříteli a až bude mít, co chtěl nebude už vůbec žádný důvod, aby Lionella držel naživu." mluvím už spíše jen pro sebe.

To k sakru dochází jenom mě, že až ho nebudou potřebovat, prostě se ho zbaví?...proč? komu já co udělala?... protočím jen oči v sloup.

"Obávám se, že nejsou v boudě, ale v jejich rukou." odseknu pak ještě a spolknu poznámku o tom, že neviditelná se zatím udělat neumim. Skrze zuby procedím ještě pár tichých nadávek.
Ne o tvé zdraví skutečně strach nemám, jen bych ráda zpátky Lionella...

Nechám ji jít, tohle nemá cenu, přesvědčit se nenechá. Znovu přehlédnu celou situaci kolem sebe. Třeba se mi povede dostat se nějak na druhou stranu ulice k polorozpadlému domu a přes smetiště pak dál.
Tohle bude hra vabank...vážně ti tohle všechno za to stojí?...
Párkrát se zhluboka nadechnu, abych se uklidnila, potřebuju mít chladnou hlavu a pak vyrazím.

Šedá Eminence - 15. dubna 2018 20:59

Dva vrahové

Oba muži sledují rozhovor mezi dvěma ženami. Jan z Doubravy se pokouší vložit do situace, koneckonců tady je nějaká špína z ulice a takto jedná s hraběnkou. Autorita obou žen ho ale zcela přebije. Vždyť sama hraběnka s tou ženou takto jedná, co by pak on mohl říkat. Pokusí se vyrazit za Ariannou, když odchází, ale Alsborne ho zastaví.
,,Pojďte se mnou, příteli, k nábřeží. Ujistíme se, že její milost bude v bezpečí. Na nábřeží je vždy dost haraburdí za které se schovat."
Seržant se pokouší alespoň dozvědět, co se vlastně děje, ale je opět umlčen. ,,Stačí, že jdeme lovit nebezpečné vyděrače," řekne Alsborne s očima upřenýma na odcházející Ariannu. Lisseth dávno zmizela v temnotách. ,,Pospěšte, Jene, není času nazbyt..."

Zatímco Arianna míří rozhodným krokem k očekávajícím jižanským vrahům, Lisseth se podaří proklouznout pobořenými domy do slepé uličky. Je ukrytá v temnotě a má vynikající výhled na oba muže, kteří mlčí a hledí směrem k uličce, ze které musí každou chvíli vyjít Arianna. Vcelku dobrá pozice a průměrného muže byla schopná přepadnout a odstranit bez nejmenšího rizika. Kdyby šlo o nějaké místní pobudy... nebo dokonce i mordýřské profesionály, Lisseth by si poradila. Koneckonců, není v této situaci poprvé...
Jenže ta rychlost a prudkost těchto mužů. Jistě jsou ještě vnímavější než Celestionští vrazi... a tihle se nebudou přesvědčovat, zdali-je to krysa, běžný člověk nebo nepřítel, tihle nejdřív útočí a až pak se ptají. I když něco Lisseth říká, že muži jako oni žádné otázky nekladou, v místním jazyce to snad ani nezvládnou. A nyní přichází její Milost, do náruče smrtelně nebezpečným zabijákům.

Arianně byla předána lucerna Jena. Dle pokynů Alsborna, první co by měla udělat jakmile se cokoliv pokazí je třísknout s ní o zem co nejblíže těch mužů. Dělá to z ní sice snadný cíl, ale je alespoň jisté, že od pohledu do světla budou oba muži alespoň částečně zaslepeni, než se jejich oči přizpůsobí. To jediné další nač mohou sázet je, že je jižanští mužové podcení.
Mladá šlechtična už má oba muže před sebou. Prošla úzkou uličkou. Nalevo bouda, přímo před ní vrazi, za nimi trochu vpravo nábřeží a zakotvená loďka.
Světlo lucerny osvětluje tváře mužů. Arianna zná jediné jižany - vyslance z Ilmaidské říše, která ale zahrnuje velké množství kultur. Vyslanci kolikrát potřebují překladatele mezi sebou. Tito muži je připomínají, až na to, že mají chladné, tvrdé oči a zjizvené snědé tváře. Jsou vyšší, než by Arianna čekala, zahalení do splývavých a vlnících se šedočerných hávů. Jeden z nich má tvář odkrytou a usmívá se nepříjemným predátorským způsobem. Druhý je zahalen do kombinace kápě a roušky po cizokrajném stylu. Z černé látky jsou vidět jen nenávistné oči.
Muž s odkrytou tváří se jemně pokloní. ,,Velectěná sayidati, máte ten list?" zeptá se, směska znásilněných hlásek... ale jediné slovo ve svém rodném jazyce, které řekl, znělo tajuplně, kouzelně... a nebezpečně, i když to byl pouhopouhý pozdrav. A tito muži jsou nebezpeční. U pasů jim visí dýky v kožených nenápadných pochvách. Ten se zakrytou tváří má na zádech samostříl, daleko menší, než jak je vyrábějí v Celestionu.

Lisseth - 15. dubna 2018 22:29

Na lovu

Skrytá v temných stínech plížím se haraburdím rozbořených domů i smetiště. Opatrně našlapuji několikráte zvažujíc každý krok, aby mne neprozradil ani sebemenší zvuk a zavadit v tomhle bordelu o něco by nebyl vůbec velký problém. Naštěstí podaří se mi dostat poměrně blízko bez toho, aniž by si mě všimli.

Sleduji ty dva i Ariannu, která se k nim blíží a po pravdě si nejsem vůbec jistá, zda-li se chci do něčeho zamotat, pokud by se snad mělo něco semlít. Kdyby se mělo něco stát, stejně nestihneš nic udělat...vidělas, jak rychle bylo hotoví s Potočkou?....na tyhle dva nemáš ani náhodou a moc dobře to víš...ale je to jeho sestra...nemohla by ses mu přeci podívat do očí...ach Liss, kams to dopracovala?...

Zatímco začnou hovořit s Ariannou, zvažuji další možnosti a pohledem projíždím možnou cestu, jak se dostat dál, zda-li je nějaká možnost dostat se v relativním bezpečí až k té boudě a případně do ní. Nejsem sice zcela přesvědčená o tom, že tam ještě něco najdu, ale třeba se pletu.

Po očku vždy zalétnu i k Arianně a těm dvěma, aby mi neuniklo nic z toho, co se na nábřeží děje nebo bude dít. Pokud uvidím, že cesta dál není bezpečná, zůstanu na místě a jen čekám, jak se celá situace nakonec vyvine.

Arianna z Albrienne - 16. dubna 2018 09:17

Jižané

Světlo lucerny vytváří v zákoutích kolem mě prapodivné stíny. Komíhá se ze strany na stranu a já mám pocit, že ty groteskní bytosti se pohybují, cení zuby, vytahují drápy a chystají se na mě vrhnout. A pak se opět rozplynou ve tmě, stejně rychle, jako se objevili.

Vyjdu z uličky a rozhlédnu se po nábřeží, poté pomalu zamířím k těm dvěma. Dva vysocí cizinci, trochu se při pohledu na ně zachvěju. Ihned totiž poznám, že tihle muži jsou skutečně nebezpeční.
Zastavím se několik metrů od nich. V jedné ruce lucernu, druhou přitisknutou na hruď, pod pláštěm tam schovávám obálku s listinami.

Srdce mi divoce buší. Hlavně proto, že tohle s největší pravděpodobností nejsou dokumenty, které muži hledají. Pokud by byly skutečně důležité, tak by je Oppleheimarův vrah nenechal poházené po zemi.
Zabijí mě, pokud zjistí, že to není to, co po mě chtěli? Budou mi věřit, pokud řeknu, že žádné jiné listiny nemám?
Mám chuť mrštit lucenru na zem a dát se na útěk. Jenže tak jednoduché to není.

Na mužovu otázku jen krátce kývnu hlavou, jinak ale zůstanu stát a ani se nepokouším obálku vyndat, abych jim jí ukázala.
"Kde je Lionell?"
Hlas mám rozechvělý, zdaleka ale ne tolik, jak jsem se obávala. Tohle dělám kvůli bratrovi, to mi dodává sílu.

Šedá Eminence - 16. dubna 2018 17:22

Kde je Lionell?

Arianna přistoupila k oběma mužům a promluvila. Lisseth mezitím přehlíží situaci a uvědomuje si velice zvláštní věc. Tohle je nejhorší místo na přepadení, o jakém ví. Zná desítku lepších uliček a zakoutí na podobné záležitosti. Ti dva muži nemají žádnou únikovou cestu. Lisseth pohodlně kryje jak slepou uličku tak ulici, po které přišla Lisseth a na nábřeží jsou Alsborne se Sunningsovým mužem. Bárka by v tomhle počasí nikam daleko neuplavala. Jsou v rohu, na otevřeném prostranství a příliš sebevědomí.
Neznají Celestion. Neznají místní řeč a jak se zdá, nevyznají se příliš dobře ani v boji ve městě. Jsou vynikající vrahové... ale jaké město na jihu je dost velké, aby je připravilo na docela jiné prostředí Celestionu?
Jsou smrtelně nebezpeční... ale nejsou neporazitelní.

I když si to docela jistě myslí. Muž s odhalenou tváří se na šlechtičnu nepěkně zašklebí. Pohnou se oči druhého vraha, i on se ušklíbá.
,,Beze strachu, velectěná sayidati, on je v bezpečí. Náš ctěný host. Teď dejte list. Pak budete v bezpečí, tak jako on," pokračuje svým hutným přízvukem. Je to nejasné podání způsobené jeho řečí... a žádat vysvětlení možná není nejlepší nápad.
Druhý muž, dřív než stihne Arianna odpovědět, vykročí kupředu a zasyčí cosi ve svém podivném jazyce. První na něj stočí oči a dá před něj ruku. Odpoví mu, v jeho hlase je slyšet posměch a blahosklonnost, ač jsou jeho slova cizí.

Arianna z Albrienne - 16. dubna 2018 17:39

Jižané

Kolena se mi klepou strachem. Nejraději bych listiny upustila na zem a prchala odsud co možná nejdál.
Jeden z mužů, ten méně přátelský, ke mě vykročí. Trhnu s sebou, ale druhý ho zastaví. Vnímám tón, jakým se mezi sebou baví a ani trochu se mi to nelíbí. Se mnou nikdo blahosklonně jednat nebude!
"Kde je Lionell?"

Udělám krok a ocitnu se těsně u řeky. Voda je asi metr pode mnou a v nočním tichu je slyšet, jak šplouchá.
Všechny instinkty mi říkají, abych jim prostě dala papíry, ale já odsud nechci odejít s prázdnýma rukama a staženým ocasem.

Konečně vytáhnu ze záhybů pláště obálku a roztřesenou ruku natáhnu nad vodu.
"Chci vidět svého bratra!"
Liss říkala, že jediný, kdo tady s nimi je, je...vlastně nevím, co je to za člověka. Slizký přítel? Asi to nebude doopravdy přítel, ale není to ani Lionell.

Možná jsem rozklepaná strachy, ale neustoupím ani o píď.

Lisseth - 16. dubna 2018 19:39

Ve stínech noci

Prohlížím okolí a pak mi to pomalu dojde. Příliš sebevědomí, ale chybující...tohle by nám třeba mohlo hrát do karet...taky by už konečně něco mohlo vyjít nám...

Do ruky si pomalu připravím dýku a znovu si v duchu připomínám, že musím sehnat pár vrhacích nožů, kdybych musela hodit tohle, nemám už v ruce nic.

Trochu sebou cuknu, když se druhý muž pohne směrem k Arianně. Ani mu nemusím rozumět, abych věděla, oč mu jde. Zbavil by se jí rovnou bez zbytečných řečí a vzal by si, co chtějí, na tohle bych si i vsadila. Jeho společník zatím ovšem smýšlí jinak.

Arianna je pokouší, velmi je pokouší. Do háje, oni ti Lionella nevydají...tohle by bylo příliš snadné...
Zatím jen tiše vyčkávám skrytá ve stínu, nechci nějakou ukvapenou akcí zbytečně ohrozit šlechtičnu. Pozorně sleduji každičký pohyb především onoho nedočkavce, připravená vyrazit, kdyby bylo třeba doufajíc v to, že bych v tom případně nezůstala sama..

Šedá Eminence - 16. dubna 2018 20:08

Za Lionellem

Situace se vyostřuje, Arianna vykročí k řece. Oba muži se za ní otočí. Lisseth je pozoruje a všímá si dalších věcí. Jejich výzbroj, například. Dýky působí vcelku jednoduše, pečlivě zakryté, aby nevrhaly žádné odlesky. Samostříl na zádech toho nepřátelštějšího je zajímavější, nyní ho zlodějka vidí, když se otočil zády.
Zajímavá konstrukce. Nepodobá se místním zbraním, těžkým dobývacím kuším ani loveckým samostřílům. Zbraň, kterou lze držet v jedné ruce a natáhnout i v sedle či ve stísněném prostoru. Nevýhodou jistě je nízká průraznost... ale tito muži nejspíš ocelové zbroje ani neznají. Oděni jsou jen do lehkých látek. Jejich obranou je rychlost a pohyblivost.
Mimo to Lisseth slyšela a na černém trhu i viděla jižní muškety, používající střelný prach. Tito muži ale nic podobného nemají, příliš hlučné a neobratné.
Ač je Lisseth nemá, je možné že muži ve svém šatu skrývají záložní či vrhací nože, ale nic čeho by si mohla zlodějka v temnotě všimnout.
Oba muži stojí neustále v pozoru... stále připravení zaútočit nebo se ztratit ve stínech...

Ani na moment neztuhnou nebo sebou necuknou, když Arianna přejde k vodě. Pouze jí sledují s výrazy zájmu a drobného podivení.. jako muž, sklánějící se nad broukem, podivující se nad jeho konáním před tím, než ho zašlápne. Pro tyto muže jsou všichni v Celestionu méněcenní a postradatelní.
Nijak je neděsí možnost zničení dokumentů... jsou dost rychlí aby ho zachytili? Nejspíš ne. Ten s odkrytou tváří pozvedne obočí a jeho úšklebek se ještě rozšíří.
,,Velectěná sayidati nerozumí. Skoro jako její bratr. Nevíte o co se jedná? Neznáte nás? List má být zničen. Když nebude možné něco jiného."
Jeho úsměv se ještě rozšíří. V ruce jeho druha se objeví dýka... téměř se nepohnul, a přece jí drží v rukou, zahnutá, jemně probleskuje ve světle měsíce.
,,Přejete si vidět... Lionella," s tímto slovem má cizinec problém. ,,On je v bezpečí. Chcete ho navštívit? My rádi vás doprovodíme," říká a jeho úsměv se proměnil spíš v cenění zubů. Jeho druh už se neušklíbá. Jeho oči jsou fixované na Ariannu, chladné, připravené zaútočit.

Arianna z Albrienne - 16. dubna 2018 20:42

Jižané

Nechápavě se na muže dívám. Skutečně mu nerozumím. Slyším slova ale jejich význam mi uniká. Stále víc se jich ale bojím.
Netuším, kde se vzala dýka. Přísahala bych, že jsem ani nemrkla a najednou jí držel v ruce, jako kouzlem.
Co všechno ještě dokážou?

"Jak může být v bezpečí, když jste ho unesli. A pokud je někde v bezpečí před vámi, tak mě za ním ani vzít nemůžete."
Myšlenka, že bych s nimi kamkoliv měla jít, je děsivá. Ale co když by mě za bratrem skutečně dovedli? Mohla bych se spoléhat na to, že Liss, Alsborne a Jen zjistí, kam mě odvedli a v případě potřeby mi přispěchají na pomoc?
Skutečně doufám, že nevědí, že je tady kolem tolik dalších lidí, kteří celou situaci sledují.

Stáhnu ruku zpátky na hruď a přistoupím k nim o krok blíž.
"Dobře, jestli můžete, tak mě vezměte za Lionellem."

Lisseth - 16. dubna 2018 22:41

Ve stínech noci

Mám pocit, že napětí, které visí ve vzduchu dalo by se krájet. Dýka v rukou jednoho z nich vůbec se mi nelíbí a nevěstí nic dobrého. Chce se mi tiše zaúpět, když Arianna vysloví přání, aby ji zavedli za Lionellem.

To je vážně tak blbá?...to si vážně myslí, že ji tam jen tak mimochodem zavedou a zas ji nechaj jít...nemůže být přeci tak naivní....i kdyby ji nakrásně vzali do kobek, ven už se nikdy nepodívá...

Uvnitř mě odehrává se boj, zůstat ještě dále ve svém úkrytu a pozorovat dění. Jenže mám pocit, že pokud ten jeden použije dýku, budu mít čas tak akorát na to dívat se, jak Arianna umírá a já ji ještě chvíli potřebuju a ty papíry, co maj nejspíš od Oppelheima by se taky hodily. Do háje...

Hluboký nádech a výdech, už nehodlám čekat. Co nejrychleji a nejtišeji vyrazím kupředu, dokud jsou ke mě zády. Na mušce mám prvně toho, co v ruce drží dýku a jen doufám, že Arianně dojde, co se děje a nebude stát jako solný sloup a snadný cíl. V duchu ještě rychle vyřknu nějakou tichou modlitbičku a pak děj se vůle boží...

Arianna z Albrienne - 17. dubna 2018 09:35

Ostří v temnotě

Napnutě očekávám, jak muži zareagují. Ale ještě než mám možnost, to zjistit, stane se něco jiného.

Ze tmy, za jejich zády, se vyloupne postava. Pohybuje se rychle a já můžu jen hádat, co má v plánu. Že je to Liss poznám celkem snadno. Na Alsborna i Jena je postava příliš drobná. Navíc pochybuji, že by se seržant dokázal pohybovat tak obratně.

Bohové, ne! Takhle nás zabijí obě!
Kdo by pak pomohl Lionellovi.

Mám sotva vteřinu na to, abych zareagovala, než si jí muži všimnou. A já rozhodně nechci být poblíž, až zjistí, že se je zlodějka pokouší zabít.
Stále je mezi námi několik metrů. Zdvihnu ruku s lucernou a pak s ní vší silou mrštím o zem, jen kousek od jejich nohou. Olej okamžitě vzplane jasným plamenem. Já už jsem ale napůl otočená, aby mě světlo neoslnilo.
Dál už na nic nečekám, obálku s listinami hodím do řeky, na patě se otočím a rozeběhnu se do tmy.

Šedá Eminence - 17. dubna 2018 20:51

Plamen v temnotě

Jižan se směje nechápavosti Arianny a naznačuje k loďce. Ví dobře, že jí má v hrsti a brzy je jí zbaví. Pýcha předchází pád... jak se zdá, zatím si blížící se zlodějky nevšiml. Teprve v posledním momentu si oba muži všimnou vyděšeného pohledu v očích Arianny a pak stěží uskočí před vzplanutím oleje, který vyšlehne do výšky a rozleje se do hořící louže...
Arianna mizí ve tmě, po nábřeží. Kdyby mezi ní nehořel oheň, byla by na místě mrtvá. Kdyby jí dohonil muž s tasenou dýkou, byla by na místě mrtvá...
Ten se ale otočil jako had a nastavil své vlastní zahnuté ostří proti výpadu Lisseth. Dýka sklouzla stranou, následovaná Lisseth. Zahnutý nůž muže ale pokračoval vzhůru. Zlodějka ucítila ostrou bolest... dýka přejela po její tváři. Ale protivník ani nezaváhal, pokračoval s útokem, rychleji než by člověk měl... Lisseth ucítila tlak čepel proti své vestě, po jejím boku... Byl to boj o přežití.

Arianna snad už cítila, že je v bezpečí, v objetí temnoty. Jistě se brzy objeví Alsborne nebo Jan a všechno bude v pořádku...
Ale ona ucítila těžký náraz... vrazilo do ní tělo daleko rychlejší než to její. Zhroutila se na zem. Nad ní seděl Jižan. Chladné oči, chuť zabíjet, výraz nelidské šelmy. Žádný soucit... dokonce ani žádné lidské vychutnávání pocitu moci. Nezaváhal. V ruce se mu odnikud objevil nůž.

Obě ženy bojovaly o život. Lisseth po prvním úderu okamžitě věděla, že má proti sobě daleko schopnějšího, rychlejšího a silnějšího protivníka. S dýkou v ruce proti tomuto mistru nemá šanci. Lisseth není bojovník ani šermíř.
Ona je zloděj. Vrah. Přeživší. A tak, když byl muž u ní blízko a ona cítila nůž razící si cestu k masu jejího boku, instinkty sebezáchovy začaly hrát své ověřené karty. Špinavou hru, nejodpornější triky a nejpodlejší praktiky. Jen tak se dá v Celestionu přežít.
Neměla čas přemýšlet a rozhodovat se. Prostě zahákla svou nohu za jeho a jemně ho postrčila. Tak jednoduchá, rychlá a běžná věc.
Muž se zřítil do louže hořícího oleje. Jeho oděv, z jemné a lehké látky, okamžitě nasákl hořícím olejem a vzplál jako troud. Nad Celestion se vznesl strašlivý bolestný řev týraného muže... bližší zvířeti, než člověku.

Jižan by nezaváhal kvůli smrti... ale kvůli křiku plnému agónie svého druha? Byla to jen chvilka. A pak se nad ním objevila bledá a smrtelně vážná tvář Alsborna. Komorník nebyl velký člověk, ale afekt dává různé schopnosti... Jižan odletěl stranou a když za ním Arianna pohlédla, spatřila svého upraveného komorníka, jak na zemi svírá krk marně zápasícího muže, nůž ležel opodál. V očích Alsborna byl vztek a chuť zabíjet, neboť se někdo odvážil sáhnout na jeho paní.

Hořící vrah s jekotem padl do Slzany. Poté co se vytratila pára, zbývalo jen ohořelé nehybné tělo v bahně řeky. Vedle něj se rychle potápěly listiny odhozené Ariannou. Vše se událo ve zlomku vteřiny.
Druhý vrah se přestal bránit. Komorník ho pustil, vstal a upravil se. Zabil ho?
Jan z Doubravy přiskočil k Arianně a pomáhal jí z prachu. Liss, která byla daleko hůře poraněná, i když se jednalo jen o povrchové šrámy, nikdo nepomáhal. Byla jen zlodějka, i když jim všem zachránila krky.

Lisseth - 17. dubna 2018 21:52

Splaceno krví

Rychle mi dochází, že prvotní výhoda překvapení je ten tam a velmi brzy se na vlastní kůži přesvědčím, že jsou vskutku neskutečně rychlí a že tohle možná bude ta poslední ztřeštěná věc, co jsem kdy udělala. Jenže tak rychle a snadno to zabalit prostě nehodlám a dost možná přnakonec víc štěstí než rozumu.

Mám pocit, že křik toho jižana musí být slyšet na míle daleko. Do nosu udeří mne zápach páleného masa. O tohohle je zdá se postaráno...
Pohledem pak rychle hledám druhého, o kterého se očividně zvládl postarat komorník.

Pár vteřin a je po všem. Srdce ještě divoce buší. Trochu udýchaně přehlížím celou situaci. Jednou rukou sjedu k ráně na boku a tiše zakleju. Tak tohle bylo vážně o fous...ale mohlo to dopadnout i hůř... Rukou překontroluji i ránu na tváři. Zrovna takovouhle památku sem na ně mít nepotřebovala...holt asi uvidíme Kosmova dnes ještě jednou...

Arianny ani jejího doprovodu si nevšímám. Však o ní je dostatečně postaráno. A navíc bych jí asi tak akorát vynadala. Přesunu se tedy raději k muži, o kterého se postaral Alsborne a hodlám jej prošacovat. Jestli u sebe měl cokoliv zajímavého listinami počínaje a zbraněmi konče. Spěchám. Nejradši bych odsud už byla pryč. Sice je tohle dosti zapadlý kout, ale jeden nikdy neví... A pak na dně bárky se ještě válí někdo, kdo mne zajímá, Potočka.

Arianna z Albrienne - 17. dubna 2018 22:25

Záchrana v poslední chvíli

Prchám do tmy, neohlížím se, v zádech mě mrazí, doufám ale, že se ze tmy vynoří Alsborne nebo Jan z Doubravy a já budu opět v bezpečí. Místo toho mě však vzápětí někdo srazí k zemi.
Jak se ke mě dostal tak rychle?
Převalím se na záda a s hrůzou hledím na muže, který se nade mnou tyčí, v očích smrt.

Ztuhnu strachem, zírám na něj, neschopna se pohnout, neschopna čehokoliv. Už jen čekám, až zaboří ostří do mého srdce.
Zpoza mužových zad se v té chvíli ozve bolestivý křik, ze kterého tuhne krev v žilách. Agonie. Nevím, jestli to muže zpomalilo, ale i ta vteřina stačila.
Alsborne se skutečně vynoří ze tmy a muž náhle nemá šanci. Já se pevně chytím Jana, který mi přispěchá na pomoc. Celá se chvěju a nejraději bych se rozbrečela, ale na to teď není místo ani čas.

Chvíli mi ale trvá, než se vzpamatuji. Konečně si uvědomím, že celou tu dobu křečovitě svírám seržantovu ruku. Vzpomenu si na to, kdo jsem a ruku pustím. Liss mezitím prohledává útočníka.
"Děkuji Vám Alsborne. zachránil jste mi život. Myslíte, že k nim patřil i muž, kterého jsme viděli v zahradě lorda Saarda?"
Tihle muži jsou sice mrtví, ale jistě nebudou sami. Co když jsme teď Lionella vystavili ještě většímu nebezpečí. Po zádech mi běhá mráz.

Zamířím k Liss.
"Jsi zraněná?"

Šedá Eminence - 18. dubna 2018 17:36

Cena listin

Lisseth nedbá zranění, které utržila. Nejsou naštěstí příliš hluboká, jen šrám na tváři a rána na boku, která se díky její rychlé reakci nestihla ani pořádně rozšklebit.
Rizika jsou ale daleko jiná a horší. Ten výkřik byl slyšet. Stráže jsou jak na jehlách, stejně jako místní. V okolních domech už se rozsvěcí lampy. Zatím nikdo nevychází ven... lidé ví, že je lepší hledět si svého... ale stráže nejsou daleko. Stalo se to koneckonců blízko Stříbřin.
Prošacuje muže a nenajde nic významnějšího než přehlídku nejrůznějších nožů zašitých do zakoutí jeho šatu. Vrahové u sebe důkazy nenosí.
Druhá naděje je bárka.

Arianně mezitím odpoví Alsborne: ,,Nepochybně, vaše milosti. Jižané. Ďábelsky rychlí. Nikdo jiný to být nemohl. Nejsou-li našimi nepřáteli, jsou alespoň jejich cennými spojenci." Jan z Doubravy, kterému ani trochu nevadí, že se k němu tiskne mladá, krásná šlechtična, vypadá skoro zklamaně, když se Arianna odtáhne.
Rychle ale zase začne myslet hlavou. ,,Měli bychom zmizet. Byl to nebezpečný podnik a vaše milost měla štěstí, ale stráže budou chtít odpovědi a dorazí každou chvilku. V téhle městské náladě nebudou mít chuť se dohadovat. Snad by bylo lepší, aby vaše milost vyrazila co nejrychleji. Doprovodím vás domů..." nabízí se okamžitě mladý seržant.

Ale Lisseth se sklání nad bárkou. Krom stále a naprosto bezpečně bezvědomého Potočky je v ní voskovaná krabička. Není zamčená, naštěstí. A jakmile jí otevře, každá rána jako by za to stála. Nedotknuté, nepoškozené a na pohled podobné listiny jako ty, které ukořistili z obchodu Oppelheima. Listiny, o kterých tvrdil, že potvrzují, kde se Lionell nachází, do čeho se zapletl... a identitu jeho únosců.
Potočka tvrdil, že se jedná jen o část. O tu nejdůležitější.

Lisseth - 18. dubna 2018 20:52

Risk je zisk

"To nic neni." zavrčim jen v odpověď Arianně a dál se věnuji své práci. Trochu zklamaně z toho, že u sebe nic zajímavějšího nemá, se přesunu k bárce. Na tváři se mi objeví spokojený úsměv, když na dně loďky objevím slibně vypadající krabičku.

Rychle pak ještě zkusím probrat Potočku několika políčky a sprškou vody s doporučením, aby odsud zmizel. Ať už mé pokusy dopadnou jakkoliv, dál už se nezdržuju, sáhnu po dokumentech a spěšně se vrátím k Arianně.

"Tohle dobře schovej a vypadněte odsud." vtisknu jí do rukou listiny, které jsem právě objevila. Doufám, že u ní momentálně budou ve větším bezpečí než u mě. Nechce se mi s nimi potulovat jen tak městem.

Adrenalin z předešlého střetu pomalu odeznívá a a rány začínají býti poněkud nepříjemné. S rukou stále pevně přitisklou na bok se rychle otočím na patě a na nic už nečekám předpokládaje, že ti dva se o bezpečí Arianny nějak postarají. Zamířím k mostu a dál do města, zmizet někde ve stínech a ztratit se v uličkách a hlavně ve spěchu nevrazit strážím přímo do náruče. Vyhledat Kosmova a pak informovat Pierra.

Arianna z Albrienne - 19. dubna 2018 10:01

Zpátky do bezpečí

Lisseth se se mnou bavit nechce, a vlastně ani na to není čas. Alsborne má pravdu, musíme odsud zmizet, než se to tu začne hemžit strážemi. Bylo by opravdu nepříjemné, nechat se tu chytit se dvěma mrtvolami. To, aby mi k zadlužení přibyla ještě vražda, by mi moc nepomohlo.

Vezmu si od Liss listiny a schovám je pod plášť. Přes hlavu si přehodím kápi a opět se přitočím k Jenovi. V jeho blízkosti se cítím v bezpečí.
"Vezměte mě prosím domů."
Řeknu tiše oběma mužům, zatím co sleduji, jak zlodějka opět mizí ve tmě.
Začíná na mě dopadat únava celého dne. Všechny ty vypjaté situace se mi vrací a já už odsud chci být co možná nejdál. Zavěšená do mladého seržanta vyrazím opačným směrem, než kde zmizela Liss.

Šedá Eminence - 19. dubna 2018 21:09

Klidná noc

Arianna vyrazí zpět k Stříbřinám. Erb Warrenů opět přesvědčí vrátného, aby otevřel dveře a vpustil trojci zpět. Stříbřiny oproti světu mimo ně působí klidně a příjemně. I v noci stojí na rozích stráže s lucernami a hlídají mír a pořádek noci. Ticho a bezpečí... A přeci se v jednom z těch domů skrývají Jižanští vrahové, přeci v nedalekém hradě drží Lionella.
Všechny čtvrtě Celestionu jsou nebezpečné, každá jen trochu jinak.
Šlechtična dorazí ke svému sídlu s oběma muži. Jan z Doubravy vypadá zadumaně, usilovně přemýšlí. Nyní jako by si nevšímal krásné ženy, která je do něj zavěšena. ,,Dobrou noc, vaše milosti, dobrou noc, Alsborne. Myslím, že bych se měl vrátit zpět k jeho výsosti a ujistit jej, že jste v pořádku. Jistě to jeho výsost potěší, ač je sám ve velmi nepříjemné situaci. Na shledanou," říká a otáčí se k odchodu. Odpochoduje pryč a Arianna si konečně může dopřát trochu odpočinku.
Jako ve snu se odstrojí a brzy jí díky Anně nečeká nic než sladký spánek. Listiny pečlivě uschová dle svého vlastního uvážení. Nezbývá než si odpočinout.

Pro Lisseth večer ještě ani zdaleka neskončil. Mizí městem, i zraněná se krade jako duch. Brzy přechází most přes řeku. Ohlédne se zpět a ve stínu Stříbřinských hradeb vidí skupinu mužů s lucernami... u nich je i několik čumilů z okolních domů. Snad to přijde na rub neznámým vrahům z minulého dne.
Potočka zmizel ani se neohlédl. Ještě nadělá problémy, to je jisté, ale když ví, že od svých původních zaměstnavatelů se mu přátelství nedostane, stěží může napáchat skutečné zlo.
Už pobledlá se zlodějka dopotácí do ordinace Kosmova. Otevře rozespalý asistent. Rozšíří se mu oči, když si uvědomí, že je tu krvácející pacient. O moment později je ošetřována doktorem v noční košili a mžourajícíma očima.
,,Tvářičku sešijeme, nejspíš se vyhneš i horší jizvě. Pořád nechápu, jaks přežila tak dlouho bez nějakého toho tradičního znetvoření obličeje. Bok je horší. Vcelku hluboká rána. Nic vážného, ale chvíli se to hojit bude."
Hotov je za krátko. Není to příjemná procedura, ale Kosmov dokáže zázraky, dokonce i ospalý. Dostane svůj honorář, který na to, jak často zachraňuje životy, není nijak vražedný. Brzy může Lisseth vyrazit k Černé růži. Nyní už je město tiché. Je pozdě pro zločin a brzo pro obchod. Když dorazí k ztichlé putyce, kde jsou vzhůru jen ti nejvytrvalejší hosté a většina děvčat odpočívá po dobře vykonané práci, zjistí, že Pierre pro zahojení sebevědomí dávno usnul v objetí svých nejoblíbenějších.
V téhle době se už i Liss motají nohy a zavírají víčka. Byl to dlouhý den... snad pár hodin odpočinku, pro klid. Místní děvčata ráda pomohou pracující kamarádce, i třeba z docela jiné branže.

Obě ženy se tak probouzejí do nového dne. Šlechtična pozdě ráno v měkké posteli a s vůní vynikající snídaně... zlodějka se musí smířit s tím, co jí u Černé růže udělají a vstát brzo... čas nečeká a Lisseth nikdy nebyla dlouhý spáč.
Navzdory v rozdílu délky spánku se cítí obě čerstvě a připraveny poradit si s ovocem minulé noci... s bohatou sklizní voskované truhličky.

Lisseth - 19. dubna 2018 22:17

Noc u Černé růže

Při letmém pohledu zpět na hlouček lidí kolem těch dvou mne napadá, že příliš v tichosti a nenápadně jak si přál Pierre, se to tedy nepovedlo, ale snad to všechno stálo za to. Pevně věřím, že ty papíry nás posunou alespoň o krůček dál, když ne o krok a konečně se dozvíme něco kloudného.

Cesta městem zdá se mi tentokrát nekonečnou. Skrz prsty na ráně na boku se dere horká krev a tvář mám jako v ohni. Poslední dobou nějak často dobitá a zničená...

"Třeba proto, že mám svou tvářičku docela ráda." zavrčím jen v odpověď felčarovi a loupnu po něm pohledem, který jasně, že by se měl snažit, aby ta jizva byla co nejmenší. Dál už radši mlčím, ač bych si ráda ulevila několika peprnými nadávkami a sem tam kousnu se do rtu.

S díky se pak rozloučím a zamířím k Černé růži. Cestou zpět několikrát se zastavím, únava i zranění začínají si vybírat svou daň. Když konečně dorazím, Pierre je dávno v náruči Orfeově i v náruči několika prodejných dam. Jediné, co momentálně chci je někam padnout a spát. Naštěstí nějaké místo na pár hodin spánku se tu najde. Sotva ze sebe jen stáhnu boty a plácnu sebou na postel. Chvíli nic neřešit a spát.

Asi bych spala dál, ale je čas pomalu vstát. Úplně mne probere až trochu studené vody, ve které si opláchnu obličej. V zrcadle pak překontroluji Kosmovovu práci a bříšky prstů lehce přejedu po zarudlé tváři. No ty máš tedy ránu...ach jo... Prohrábnu si vlasy a nechám je spadat více do tváře.

Sejdu pak dolů do lokálu, nechám si přinést něco malého k snídani a taky si zavolat Pierra. Jsem sice zvědavá, co je v papírech, které jsme získali, ale chci mu nejprve v rychlosti říci, co se včera semlelo a až pak vyrazit za Ariannou.

Arianna z Albrienne - 20. dubna 2018 09:51

Vítaný odpočinek

Dostat se zpátky k mému sídlu je jednodušší, než jsem se obávala. Nikde se neobjeví stráže, které by nás chtěly zastavit. V žádném stínu nečíhá další zabiják, připravený udeřit. I když,co já vím.
Když projdeme bránou do Stříbřin, cítím, jak mi z ramen padá tíha. Tady jsem v bezpečí, tady jsem někdo.

Dorazíme k mému domu a Jan z Doubravy se s námi rozloučí.Unaveně se na něj usměju.
"Děkuji, že jste šel dnes večer s námi. A děkuji i lordu Sunningsovi, že Vám to dovolil. Prosím, vyřiďte mu mé pozdravy. Pokud to bude možné, ráda bych ho v brzké době navštívila."
Sleduji, jak mladý seržant mizí ve tmě a je mi z toho nějak smutno.

"Alsborne, zachránil jste mi život. To Vám nikdy nezapomenu. Nevím, co bych si bez Vás počala."
Vděčně se dívám na svého komorníka. Asi nejdůležitější pro mě však je, že s ním po boku, můžu beze strachu pátrat po Lionellovia vím, že u něj jsou má tajemství v bezpečí.

Ani nevím, jak jsem se dostala do postele. Pravděpodobně to bylo zásluhou Anny. Zřejmě jsem ale usnula dřív, než jsem dopadla do peřin.
Sny se mi vyhýbají ale to je pravděpodobně jen dobře. Když se ale ráno probudím, jsem příjemně odpočatá.

Dnes ráno nepřišla žádná služebná, aby mě probudila. Anna si zřejmě myslela, že si potřebuji pořádně odpočinout.
Sama vstanu a roztáhnu závěsy, slunce už je vysoko na obloze a venku je krásný den. Přivolám služebnou aby mi pomohla se obléknout a upravit, než zamířím do jídelny na pozdní snídani.
Listiny jsem předešlého večera ukryla do rodinného trezoru, hned po snídani se na ně chci podívat.

Šedá Eminence - 23. dubna 2018 20:50

Ranní obtíže

U Černé růže mají překvapivě chutnou snídani, sázená vejce, která doopravdy vypadají jako vajíčka, což není v Katově nikdy jistota. K tomu téměř čerstvý chléb. Skoro luxus. Lisseth se cítí odpočatá, její tělo si zvyklo na náročný režim a vydrží víc než pár škrábanců, i třeba hlubších.
Při čekání se objeví Pavlín a vzrušeně vykládá o událostech noci, aniž by tušil, že má před sebou korunního svědka a aktéra. Mluví o tajemné vraždě, spáleném těle v řece a uškrceném cizinci. Stráž si myslí, že je to další podivná rituální vražda a že je to všechno záležitost cizinců. To je podpořené další, podivnější vraždou na Vrchu, kde zabili nějakého mladíka a jeho vnitřnostmi vymalovali uličku. Pavlín, jako správný dorost, se vyžívá v nejrůznějších krvavých detailech. Lisseth nemá slabý žaludek ale i jí přijde nadšení a barvitost vyprávění přehnaná. A lidé jsou kvůli těmto událostem ještě neklidnější.
Krom toho Pavlín mluví o nepokojích za městem, o kterých mluvili kupci a nejrůznějších náboženských a pohanských revoltách. Zmíní taky to, že už dlouhou dobu nepřišel žádný posel s novinkami od krále... nebo alespoň nikdo, z koho by to vypáčili běžní lidé.
Zmizí, aby se věnoval svému pochybnému životnímu stylu, zrovna když vstává Pierre v daleko lepší náladě. Přisedne si a ihned se ptá: ,,Tak co? Všechno v pořádku?"
Lisseth mu vypoví události noci. ,,Mno, nedopadlo to tak špatně ale mohlo to být bez rozruchu. Zbavili jsme se alespoň dvou z nich a to jsou nějací ďáblové," přirozeně zdůrazní jejich prohnanost a zamlčí podíl Liss na smrti jednoho z nich. Jeho pýcha se pořád ještě nezahojila, ale teď už je alespoň trochu snesitelný. ,,Myslím, že bychom měli jít a podívat se na ty papíry. Nechala jsi je u tý šlechtický holky? Měli bysme je nabrat co nejdřív. Fakt by mě zajímalo, o co jde. Tohle by mohla být skutečně hmatatelná stopa. Pak stačí jen najít koho s ní můžeme vydírat... a jsme v balíku."
Je možné, že se v jeho hlavě točí plány, jak Lisseth obětovat za odměnu jakmile jí nebude potřebovat a sbalit peníze z obou stran, ale po ukázce síly zlodějky, která zvládla zastavit a zabít jednoho z těch, kteří jeho zranili a utekli, by mu mohl zchladnout temperament.

Držitelka listin, Arianna, v té době ještě spala. Ale s natahujícím se dopolednem vyrazila na snídani a užila si něco podobného jako Lisseth, až na to že daleko kvalitnější, doplněné šunkou, kávou a případnými sladkými lahůdkami, pokud by snad její milost měla chuť. I nejchudší šlechtic si žije jako boháč v porovnání s neurozenými.
Listiny leží v trezoru a jejich přítomnost mladou šlechtičnu jemně dráždí. Co skrývají? Klíč k únosu Lionella? Pravdu o snědých mužích v černých hávech? Odhalení konspirací v Celestionu? Mocenský boj či konečně pravdivé a ověřené informace? Za co chtěl Oppelheim tak vysokou cenu a co ho nakonec stálo život?
Vše schované v malé voskované krabičce, kterou plánovali navždy nechat zmizet ti podivní vrahové.
Alsborne věrně slouží své milosti celé ráno, z nočního ochránce se proměnil ve vždy spolehlivého sluhu, ale poté, co ho šlechtična viděla v její obraně holýma rukama uškrtit úkladného vraha, nikdy se na něj stejně nepodívá.
Nyní na delší chvíli zmizel. Arianna dojedla a komorník se opět objevil. Vypadal zmateně.
,,Vaše milosti... přišel vás navštívit Jan z Doubravy... a nějací další pánové. Rytíři. Jménem jeho výsosti vévody Sunningse. Jsou... velice slušní. Neřekli co chtějí, ale, dovolí-li vaše veličenstvo, na společenskou návštěvu se nechodívá v plné zbroji. Jan působil... ustaraně, mohu-li říct. Mám jej uvést? Ostatních rytířů bylo pět. A působili... ani zdaleka tak přívětivě jako Jan, ač velice slušně. Doporučoval bych je neuvádět ozbrojené. Toto je koneckonců sídlo vaší milosti. Pokud si vaše milost bude přát, musí se podřídit vašim podmínkám."
Komorník se obrací na svou životní jistotu, pravidla dvorní a šlechtické etikety. Působí vyloženě nejistě.

Arianna z Albrienne - 24. dubna 2018 10:13

Nečekané vyrušení

Už se chystám zvednout od snídaně a zajít pro listiny do trezoru, když se objeví Alsborne. Vypadá trochu znepokojeně a já po jeho slovech mírně zblednu.
Přišla za mnou skupina Sunningsových rytířů? Ale proč?
Předešlého večera mi poskytl ochranu a obával se o můj život a nyní na mě posílá vojáky.

Okamžitě začnu mít špatné tušení. Nepochybuji o tom, že si nechal od Jana z Doubravy vypovědět, co se včerejší noci stalo. Pokud se mu zmínil o voskované truhličce, mohlo Sunningsovi dojít, co se v ní asi skrývá. Už dřív o dokumenty projevil zájem.
Chce mě připravit o stopu k Lionellovi!?

Posílená vztekem se zvednu z křesla a urovnám si šaty.
"Děkuji Alsborne, samozřejmě pány přijmu. Uveďte je prosím do salonku a požádejte je, ať odloží zbraně. Ihned budu u nich."
Nejraději bych jednala jenom s Janem z doubravy, jenže on nemá rytířský titul a pokud ti ostatní skutečně jsou rytíři, jak tvrdí Alsborne, bylo by to nanejvýš nezdvořilé. Pokud na mě Sunnings šije boudu je logické, že poslal právě Jana, snad proto aby mě uchácholil a uklidnil.

Počkám, až Alsborne odejde a sama zamířím k trezoru, vyndám z něj truhličku ale dokumenty, které v ní byly v trezoru ponechám. Vložím do ní několik listů, které jsme předešlého večera s Annou a komorníkem pečlivě opsali a nechám jí ležet ve své pracovně na stole.
Přála bych si, aby tyto přípravy byly zbytečné. Přála bych si s lordem Sunningsem jednat bez lží a přetvářky. Ale to vše záleží na tom, co mi chtějí jeho rytíři.

S neblahým pocitem zamířím do salonku.

Lisseth - 24. dubna 2018 19:04

Novinky nad snídaní

Musím říci, že mne vcelku potěší, že události včerejšího večera jsou spojovány s událostmi daleko podivnějšími, které se zde dějí a ne s námi. Svět se zbláznil... utvrím se znovu ve svém přesvědčení po snad až příliš barvitém líčení Pavlína. Nevím, co se to děje, ale momentálně zajímá mne jediné - Lionell a ostatní jde jaksi stranou. Koneckonců lidé všechno přibarví, aby to bylo zajímavější. Nakonec se z toho vyklube jen nějaký šílenec, co takhle potřebuje ukojit své zvrácené choutky...

"Jak se to vezme." zašklebím se na Pierra a poodhrnu vlasy zakrývající šrám na tváři.
"Ale jinak jsem v pořádku, dík za optání." loupnu po svém momentálním parťákovi snad trochu dotčeným pohledem.

"Jo, zbavili." přikývnu a spolknu poznámku o tom, že on k tomu příliš nepřispěl. Někde uvnitř zase začne našeptávat ten pochybovačný hlásek, že bych neměla odkládat opatrnost ani před ním. V očích má momentálně jen své prachy a nic jiného nevidí. Jestli si ovšem myslí, že je jediný, kdo dokáže příteli vrazit kudlu do zad, tak se šeredně plete.

"Jo, já se na ně rozhodně podívat půjdu." brzdím poněkud jeho nadšení jít za Ariannou se mnou. "Nemyslím si, že by bylo moudré, abys tam chodil se mnou. Hádám, že tě pak najdu zas tady, vrátím se zase zpět, hned jak jen to půjde. A aby ses nenudil, můžeš mi mezitím sehnat pár vrhacích dýk, dlužná ti nezůstanu, neboj." s úsměvem na něj mrknu a pomalu se zvedám, abych zamířila rovnou za Ariannou. Zvědavost, co jsme to včera ukořistili, je vskutku docela velká.

Šedá Eminence - 24. dubna 2018 21:19

Návštěvy v sídle

Pierre se na Lisseth nedívá příliš spokojeně, když mu oznámí, že papíry uvidí první Lisseth. Zúží oči, promluví méně přátelsky:
,,Takže ty teď víš, co je tak moudré? Co se vyplatí? Myslíš jen na to svoje pako v královskejch kobkách."
Zvedne se a zasyčí nepřátelsky: ,,Nezapomeň, holčičko, že jsem z tohohle celýho podniku ještě nedostal ani příslib zlata. Můj nejjistější zisk je pořád tvůj krk, takže by ses měla začít snažit. Až přijdeš, chci vidět výsledky. Papír, za kterej ti poseroutci ve Stříbřinách dají jmění."
Otočí se a pochoduje ke dveřím.
,,Kudly si sežeň sama, nejsem tvůj poslíček. Mám dost vlastní práce," vrčí přes rameno. Vyrazí ven, pořád podrážděný. No jo, mužské ego propojené s hrabivostí a tradiční Katovskou paranoiou. Nezbývá než vyrazit za Ariannou. Pierre se může vztekat... ale kdyby opravdu plánoval si svou odměnu vzít, už by to byl dávno udělal.

Nyní je to přes řeku a hradby, jako stín neklidným městem, až k domu rodiny Warrenů. Arianna přivítala příchozí. Salon naštěstí pochází z dob velkých a šlechetných návštěv, pojmout šest můžu ve zbroji není problém.
Dobrým znamením je, že bez dohadování ponechali své zbraně v předpokoji. Dnes je to sice spíš slušnost než povinnost, avšak stále jí může paní domu vyžadovat.
Jan z Doubravy nevstoupí první. Je z mužů oděn nejlehčeji oděn, pouze v kabátci Sunningsových barev. Ostatní muž přichází v těžkých zbrojích. Čtyři ponechají navzdory etiketě přilbice na hlavách. První jí sejmul. To je skutečný rytíř, už podle té šlechtické nafoukanosti.
,,Vaše milosti. Sir Matyas z Brienu, ve službách jeho výsosti, vévody Damiena ze Sunnings. Velice se omlouváme za vyrušení, vaše milosti, avšak jeho výsost vás žádá, abyste mu poskytla jakékoliv dokumenty, které by mohli dokázat konspiraci proti němu vedenou. Jeho výsost si dobře uvědomuje význam, který přikládáte listinám, které by mohli být ve vašem držení, avšak jeho situace vyžaduje urgentní kroky."
Jan z Doubravy se vyhýbá pohledu mladé šlechtičny. Alsborne zůstal v salónku, nejedná se soukromě, ale především je nedůvěřivý a má starost o dobro jeho paní. Matyas Brien má pevný a rozhodný výraz. V tváři odhodlání a vůli konat. Je starší než Jan, ve středních letech, a o to je jeho tvář tvrdší. Krátké, tmavé vlasy, důstojnický knír a neústupné černé oči.
,,Vaše milosti. Jeho výsost se zavazuje zařídit se dle veškerých listin a právoplatně vás za jejich ztrátu kompenzovat. Avšak musí trvat na předání všech spisů v kompletní podobě, které by mohli pomoci odhalit... odhalit komplot proti Jeho Říšskému Veličenstvu."
Nyní Jan z Doubravy polkl a oči sira Briena se zafixovali na Ariannu.
,,Věřím, že vaše milost bude spolupracovat a dokáže svou věrnost Koruně. Dle rozhodnutí městského šerifa z dnešního rána, jakékoliv podezření z vlastizrady je dostatečným důvodem k propadnutí soukromého práva."
Jinými slovy, jakékoliv odmítnutí nebo jejich podezření je dost na to, aby mohli toto sídlo prohledat. Jistě by si nic takového nedovolili proti mocné šlechtické rodině... ale proti zchudlé hraběnce skomírající rodiny?
,,Dovolíte-li, počkáme v předpokoji než shromáždíte patřičné dokumenty."
S tím se rytíři otáčí a mizí ven. Jan z Doubravy zaváhá a promluví omluvně: ,,Jeho výsost musí být osvobozena. Nejraději by vás pozval do svého domu a poradil se s vámi v soukromí... ale právě nyní je sledován každý jeho krok. Nemůže si dovolit riskovat..."

Lisseth dorazil k domu právě ve správnou chvíli, aby zpozorovala skupinu šesti rytířů. V jednom z nich poznala ozbrojence v zaměstnání Sunningse z včerejší noci. Sledovala, jak napochodovali dovnitř sídla.
Zadní vchod byl právě otevřen a vrchní služebná právě cosi vyhazovala. Když zahlédla Lisseth, nejprve se lekla, ale poté jí poznala.
,,Vy, vy jste pracovala pro milostpaní! Od té doby, co jste se objevila je to tu samý problém, to vám povím. Hrůza. A teď ti rytíři, pan Alsborne byl bledý jako stěna. A ten ničema ve sklepě ke všemu. No pojďte dál, pan Alsborne už nám řekl, že tu teď budete bývat. Ale její milost právě nemůže, baví se s pány."
Služebná si brebentí a vpouští Lisseth dovnitř. Neznámý čistý dům. Kuchyň. Vrchní služebná, kuchařka, běžný ač tenký personál sídla. ,,Jmenuju se Anna, vítejte k nám. Než madame dojedná a zavolá si vás, můžete nám pomoct s obědem," komanduje služebná Anna, která si nejspíš neuvědomuje, koho má před sebou.
Ale záblesk v dobromyslných očí ukazuje, že od osobnosti jako je Alsborne se dá lecco naučit. Rozhodně nedokáže nutit zlodějku k domácím pracím, ale snad by nebylo dobré dělat si rovnou nepřátele.

Arianna z Albrienne - 24. dubna 2018 22:51

Těžká volba

Vstoupím do salonku, na tváři lehce lhostejný výraz. Nikdy nedávej najevo, co skutečně cítíš. Prohlédnu si skupinku mužů a po zádech mi přeběhne mráz.
"Pánové..."
Přejdu ke stolu a lehce rozechvělou rukou si naliju vínu. Skutečně se potřebuji napít. A po tom, co si vyslechnu, co po mě chtějí, dvojnásob.

Můj odhad byl správný. přišli si pro dokumenty, ale vytahují tady na mě velká slova o velezradě. Nelíbí se mi, že se mě snaží vyděsit. Obzvlášť proto, že to skutečně funguje.
Vyslechnu si slova Sira Matyase a s kamennou tváří sleduji, jak se on i ostatní rytíři vzdalují. Nakonec zůstanu jen s Janem z Doubravy. Moje maska klidu okamžitě spadne, když se svezu do křesla.

"Já vím, že lord Sunnings je v obtížné situaci, ale ty dokumenty mohou zachránit mého bratra."
V hlase mi zaznívá zoufalství. Nevím, co mám dělat. Lisseth by mě stáhla z kůže zaživa, kdybych jim ty dokumenty vydala, ale v téhle chvíli hraju opravdu o hodně. Stačilo by podezření a i ti poslední by se odemne mohli odvrátit. Pokud zůstanu zcela bez spojenců, nemám šanci přežít.
S povzdechem se zvednu.
"Dobrá, dám Damienovi ty dokumenty."

Zamířím zpátky do své pracovny. Otevřu truhličku a chvíli hledím na listiny, které jsem do ní sama vložila. Nakonec tam dám všechny opsané dokumenty, které jsme prve našly u obchodníka. Nemůžu je odsud nechat odejít s prázdnou. Pokud zjistíme, že listiny z předchozí noci pro nás nejsou důležité, můžu je Sunningsovi vydat i později. Nedokážu se ale vzdát naděje, že bychom v nich skutečně našly něco, co se týká Lionella.

S truhličkou v rukách se vydám do předpokoje, kde na mě muži čekají. Tisknu si truhličku na prsa ale nakonec jí Matyasovi předám.
"Raději bych tohle řešila s lordem Sunningsem osobně. Snad ale najde důkazy, které potřebuje. A vyřiďte mu prosím, že ten šíp byl určený pro Markýzu De Noire."
Nevím, jestli mu tahle informace k něčemu bude, ale třeba jí dokáže zužitkovat lépe, než já.

Lisseth - 25. dubna 2018 19:34

Za Ariannou

Musím se držet, abych Pierrovi neodpověděla něco pěkně od plic, radši se koušu do jazyka a blesky metají jen mé oči. Když zmizí venku jen vztekle praštím pěstí do stolu. Pan důležitý si myslí, že svět se točí jen kolem něco...ale brát ho s sebou za Ariannou vskutku nepovažuji za moudrý nápad...do háje vždyť sem s ním doteď jednala na rovinu, tak co mu najednou přelítlo přes nos?...

Vážně mám chuť od něčeho kopnout a ta rána do stolu mi příliš neulevila. Zvednu se od stolu a radši taky vypadnu. Hlavou se mi honí nejrůznější myšlenky a ve chvíli, kdy před domem uvidím skupinu vojáků jen tiše zanadávám a má nálada klesne ještě o stupeň níž.

Služebná pak jen přileje olej do ohně, byť jsou její poznámky vskutku vcelku nevinné.
"To, že se budu teď objevovat asi častěji a občas tu přebývat, neznamená, že si mne Arianna najala jako další služebnou." zavrčím dosti nevrle a schválně netituluju Ariannu žádným titulem, jenž jí náleží. Pohled jasně říká, že momentálně nemám daleko k tomu sahat pro dýku a že to rozhodně nepovažuji za dobrý vtip. Nechám ji stát a protáhnu se kolem ní dál do domu, zastavit se rozhodně nenechám.

Zamířím k pracovně, kde jak doufám bude prázdno. Sem by je snad neuvedla. Ani se nemusím ptát, co tu hledají. Ten spanilý rytíř se tedy fakt vyplatil...měla sis ty papíry nechat u sebe...snad by pak neprskal ani Pierre...no co stalo se...jen doufej, že Aianna nebude tak blbá, aby jim vše milostivě vydala...momentálně na tom blbým papíru visí i můj krk...

Hodlám se trochu porozhlédnout po místnosti a počkat, než se to železářství zase odebere tam, okud přišli a doufám, že se to odehraje bez jakýchkoliv nepříjemností.

Šedá Eminence - 25. dubna 2018 20:42

Odchod rytířů

Služebná Anna se na zlodějku podívá a zamumlá si: ,,No tedy, taková drzost. Že to její milost trpí..." ale to už zlodějka mizí do pracovny mladé šlechtičny. Cestou nikoho nepotká, jen slyší hlasy ze salonku. Jeden z nich patří Arianně, druhý je vojenský a nepříjemně zavání strážemi, armádou a podobnou pakáží.
Vběhne do místnosti, která je naštěstí prázdná. A prostá listin. Nikde není vidět ani krabička, ve které byly. Snad neodevzdala Arianna jedinou stopu k záchraně Lionella?
Pokračuje v prohledávání a nahlížení, ale místnost je uklizena a uspořádána. Zkušená zlodějka zvládne rychle najít všechno cenné, důležité nebo zpeněžitelné v místnosti.
Místnost ale žádné své tajemství nevydá. Hlasy a zvuky zvenčí vytříbenému sluchu prozradí, že ocelová kumpanie vyrazila pryč. Arianna je nespíš stále v salonku či v předpokoji. Snad by bylo nejlepší dozvědět se všechny detaily... pokud by snad byly listiny v rukou těch plecháčů, Lisseth by je mohla získat zpátky. Nebylo by to nic lehkého, ale snazší, než se vloupávat do sídla bohatého šlechtice.

Jan z Doubravy vrhne na mladou hraběnku naléhavý pohled. ,,Vaše milosti... není nic, co byste mohla udělat, co by neudělala jeho výsost, pokud mu pomůžete z té šlamastyky. Prosím, ve vlastním zájmu spolupracujte. Sir Matyas je oddaný jeho výsosti... a koruně. A šerif vyjádřil stanovisko zcela jednoznačně."
Pak odběhne pro své dokumenty, ale vrací se během momentu. Při chůzi do salonku jako by zaslechla kradmé kroky... ale snad jen vál průvan či přecházela služebná.
Sir Matyas se stále mračí.
,,Výborně, vaše milosti. Pokud si budete přát, můžete jeho výsost navštívit. I dnes... ač nevím, zda bude Nortimberská garda ochotná spolupracovat. Jeho výsost, ač se to zdá jakkoliv scestné, je pořád ještě považována za podezřelou z atentátu.
Věřím, že není v zájmu vaší milosti jakkoliv se bránit vůli šerifa a jeho výsosti. Následky pochybení... by byly nedozírné, vaše milosti."
Po poslední větě sir Matyas hledí prázdně, jako by skrz Ariannu. Jeho tón hlasu je plochý a bezbarvý.
,,Jak myslíte, vaše milosti. Děkujeme vám za váš čas. Věřím, že by se vaše milost nedopustila lži a podvodu na Korunně."
Prkenně se ve zbroji ukloní a i se svým oddílem odpochoduje pryč. Jan z Doubravy se ještě ohlédne, úleva v jeho očích je téměř hmatatelná.

Arianna z Albrienne - 26. dubna 2018 07:53

Drahocenné listiny

S tlukoucím srdcem sleduji, jak rytíři opouštějí předpokoj. Hodně jsem zariskovala, když jsem vyměnila dokumenty. Pokud by to někdo zjistil, považoval by to za zradu na koruně. A pokud by to zjistil Damien, myslel by si, že i já hraju proti němu a nechci mu pomoci setřást obvinění.
Dokonce si ani nemyslím, že by mi pomohlo tvrdit, že jsem to udělala kvůli Lionellovi. Všichni ho mají za mrtvého.

S Janem z Doubravy se rozloučím pouze smutným úsměvem.
"Pokud to bude možné, odpoledne bych lorda Sunningse navštívila."
Řeku ještě, než se za ním zaklapnou dveře. Prozkoukáme dokumenty, které Liss předchozí noci ukořistila, pokud nám nepomůžou, dám je Sunningsovi. Má víc možností, jak informace, které v nich najde, uplatnit.
K čemu mě je znalost toho, že Franke Štýrský je Zmije.

Dívám se oknem a čekám, dokud muži skutečně nezmizí z dohledu, teprve poté zamířím do trezoru pro dokumenty. Tahle návštěva mě rozhodila víc, než si jsem ochotná přiznat. Sice se mi dostalo ujištění, že Damien Sunnings udělá vše pro to, aby mi pomohl. Ale já moc dobře vím, že na prvním místě stejně vždy bude Damien Sunnings.

Vyzvednu dokumenty a zamířím do své pracovny.

Lisseth - 26. dubna 2018 16:31

Pracovna

Během chvíle projedu pracovnu od shora dolů. Věcí, které by byly zajímavé je tu dost, ale o ty dnes nestojím, to, co bych zde ráda našla a co jsem Arianně svěřila do opatrování předešlého večera zde není. Nechám tedy vše na svém místě a přecházím po pokoji sem a tam jako šelma lapená do klece.

Pevně doufám v to, že není Arianna tak blbá, aby vydala to, pro co jsem doslova ronila krev.
Vážně tomu věříš?...vidělas ji včera večer?...vždyť se málem dobrovolně nechala podříznout...jestli jim je dala, udělám to dnes sama já...

Nervní, vzteklá, nevrlá a rozbolavělá přecházím po pokoji sem a tam chvíli koketujíc s myšlenkou, že bych to vlastně mohla zjistit hned a možná je od nich zas dostat zpět. To žes včera měla víc štěstí než rozumu, neznamená, že se můžeš pustit do křížku s touhle plechařinou...

Když se otevřou dveře a do nich vstoupí Arianna ani se neobtěžuji pozdravit.
"Co tu chtěli? Řěkni mi, že ty dokumenty, co jsme včera získali, máš stále u sebe!" spustím rovnou probodávaje ji pohledem a založím si ruce na prsou.

Arianna z Albrienne - 26. dubna 2018 18:03

Nepříjemná zlodějka

Vejdu do své pracovny a trhnu s sebou, když zjistím, že je tu Liss. A rozhodně nemá dobrou náladu, okamžitě po mě začne štěkat.
"Taky tě zdravím."
Zavrčím kousavě, dojdu ke stolu a zamračeně se na zlodějku podívám.
"Samozřejmě si přišli pro ty dokumenty, co sis myslela."
Její obvinění, že bych jim snad dokumenty mohla dobrovolně vydat, mě vytočí. Možná má špatnou náladu ale to jsme v tuhle chvíli dvě.
"Lhala jsem jim. Dala jsem jim listiny, které jsme prve našly u Oppleheima, s tím, že jsou to ty, které jsme ukořistily včera. Nemohla jsem říct, že nemáme nic, když Jan tě včera viděl předávat mi tu truhličku. Tohle jsem považovala za přijatelnou ztrátu, vzhledem k tomu, že my jsme v nich nic důležitého nenašly."
Naliju dva poháry vína a dokumenty rozložím na stole.
"Vyhrožovali mi, mluvili o velezradě, začíná se do toho montovat šerif..."
Ani nevím, proč jí to všechno říkám, jako kdyby jí snad moje problémy mohly zajímat. Zhluboka se napiju vína a doufám, že mi to trochu uklidní třas v rukou. Druhý pohár přistrčím zlodějce.
"Podíváme se, co je v těch listinách. Pokud tam ale nebude, pro nás nic důležitého, předám je Sunningsovi. Nebudu riskovat krk kvůli bezcenným papírům."

Lisseth - 26. dubna 2018 19:16

Listiny

Její pozdrav nechám bez odpovědi. Vyslechnu si jí a pak sebou plácnu do jedné z židlí a trochu protočím oči v sloup.
"Nedalas jim ten papír, kde bylo napsáno, kdo je kdo, že ne?" ujišťuju se aspoň, že jsme nepřišli o to, co z těch papírů mělo nějaký význam a usvědčovalo nás to z toho, že snad už víme docela dost.

Vůbec jsi jí to neměla dávat do ruky...to byla pěkná blbost...příště víc mysli, než zas něco provedeš...

"Začíná se to celý nějak moc zamotávat, vypadá to, že jsme někomu vážně šlápli na kuří voko." dodám pak jen poněkud smířlivějším tónem, když mne uklidní alespoň to, že to včerejší akce nebyla nadarmo.

"Je to moudrý nápad? Vážně mu tak věříš? Nevěř nikomu, pamatuješ? A pak na těchhle papírech." kývnu hlavou směrem k tomu, co má v rukou. "Teď tak trochu visí i můj ctěný krček, takže je ukážu nejdřív někomu, komu jsem cosi dlužná a který začíná být již poněkud netrpělivý." a pěkně otravnej a ješitnej pitomec... dodám si ještě v duchu pro sebe.

"Tak ukaž, jestli těch pár stehů stálo za to." pobídnu Ariannu, aby konečně otevřela ony listiny.

Šedá Eminence - 27. dubna 2018 09:33

Odpovědi

Obě ženy usednou do pracovny, před nimi nenápadný balíček listin. Podivné, jen několik papírů a kolik pro ně bylo prolito potu a krve. Nyní se ukáže, zdali to za to stálo... zdali najdou cestu, jak osvobodit Lionella... pokud je ještě naživu.

Začnou procházet dokumenty, papír za papírem. Jejich společné znalosti a schopnosti skládají informace ze zpráv. Díky šlechtickým znalostem Arianny jsou schopny usoudit mnohé věci, rozklíčovat nejrůznější prohlášení a krycí jména. Přirozená inteligence a znalost lží a manipulací Lisseth pak pomáhá odhalit skrytý význam mnohých slov.
Jedno je jisté. Tohle není lovení střípků z náhodných zmínek. Byl důvod, proč vrahové sebrali toto a zbytek nechali v krvi Oppelheima. A je důvod, proč si překupník řekl o tak vysokou částku. Pokud by byl býval ochotný hrát vysokou hru, mohl z těchto dokumentů získat desetkrát tolik.

Prvních několik spisů je v nátuře podobných těm, které už získaly. Kryptická pojmenování a náznaky. Ale i z těch je možné mnoho pochopit. Vyvstane první rámec toho, do čeho se Lionell zapletl.
Jakási stínová válka, na jejíchž stranách stojí nejrůznější z mocných šlechticů. Jedni, jak se zdá, roajalisté, pojmenovaní jmény velkých šelem, nejspíše dle královského erbu a erbovního zvířete: lva. Druzí, kteří sledují své vlastní cíle a král je jim na obtíž. Nic není dost explicitní na obvinění... avšak se znalostmi, které už drží, je jasné, že se jedná o složitý politický spor.
Vše pramení z intrik v řádu Říšských rytířů, jejichž členem byl i Lionell... avšak dle informací z dokumentů nemohl mít nejmenší tušení o dění kolem něj. Tři lóže sídlili v Celestionu. Dvě prastaré, soupeřící o moc, jedna podporující monarchu, druhá vůli stavů. A třetí, nová, do které byli odhazováni ostudní, neschopní či nepohodlní šlechticové. Jejím velmistrem je, dle kódových slov, Estevald Strázy, lidská troska s titulem šlechtice.
Jak se zdá, Sunnings je vysoce postaveným členem královské Lví lóže. Možná dokonce její hlavou. Jméno jeho oponenta, velmistra Hadí lóže, zůstává utajeno. Snad je jím Akmorio nebo možná Rolain...

Tyto informace obě ženy vytěžily z korespondence mezi jednotlivými hadími rytíři. O Lionellovi zatím ani zmínka.
Až na konci, téměř poslední z listin, je dopis psaný Lionellovou rukou.

Vaše šlechetná Jasnosti, kníže Štýrský,

Zasílám Vám tuto depeši, neboť doufám v audienci. Po mém jmenování jsem nalezl jisté spisy, které jsou v rozporu s regulemi našeho Řádu. Jeho Jasnost ze Strázy mě odkázala na Vás, co se týče tohoto problému.
Věřím, že mi pomůžete objasnit podstatu této listiny, která by mohla mít nedozírné následky pro celou Říši a naznačuje nebezpečí hrozící Jeho Říšskému Veličenstvu. Jako zeť bratra Jeho Veličenstva se vás problematika přímo dotýká, víc než nás všech.
Věřím, že mi pomůžete odvrátit katastrofu,
Doufám v brzkou odpověď,

Hrabě Lionell Warrenský

Na zadní straně tohoto listu je uspěchaným rukopisem napsáno urgentní. Celý list je psán roztřesenou rukou.
Další významný dopis je naopak adresován Lionellovi. Vzhledem k tomu, že je v této hromádce hadích listin, je nepravděpodobné, že mu byl doručen...

Vaše Hraběcí Milosti, Lionelli Warrene,

Byl jsem informován o vašich snahách v rámci Řádu a akcích, které jste na jejich základě učinil. Rád bych vás varoval k opatrnosti a nedůvěře. Vaše konání přilákává nelaskavou pozornost.
Navštivte mne v neodkladné záležitosti v nejbližší možné době. Za žádnou cenu nepřijímejte pozvánky či audience a neprodleně se dostavte.
Váš život je v nebezpečí,

Říšský Vévoda Damien ze Sunnings

Už zbývají pouhé dvě listiny. Jedna z nich je kódovaný dopis...

Kočka objevila příliš mnoho. Hrozí odhalení Lvovi. Tygr i Promyka se ho pokouší získat. Konejte neprodleně. Peníze nehrají roli. Kočka předá dopis, o kterém mluví, vlastní vůlí nebo naší.
Naši přátelé nesmí být odhaleni. Nezapomeňte. Aziz je netrpělivý. Bez něj selžeme.

Had

Hlavou Arianny proběhne uvědomění. Vezír Ahmed Ibn Al-Aziz, de facto vládce Ilmaidské říše. No to by vysvětlilo přítomnost mistrných jižanských vrahů v Celestionu.
Lisseth je ale začtená do druhého a posledního dopisu.

Přijímám kontrakt. Obstarám vše co potřebujete, ať už je to v rukách Jižanů nebo krále. Budu potřebovat zálohu a sepsanou šlechtickou milost. Budu jednat přes prostředníka. V případě potíží jí přehodíme králi. Zpravte o mě Jižany, jestli se mě jen dotknou, budu požadovat patřičnou kompenzaci.
Obdobně příplatek za dokumenty samotné. Mají vyšší cenu, než jim přisuzujete.

P.

Arianna z Albrienne - 27. dubna 2018 09:56

Listiny

V pracovně se rozhostí hrobové ticho, když se s Lisseth obě zabereme do dokumentů. Není jich mnoho, o to významnější ale jsou. Ihned je mi jasné, proč chtěl obchodník tolik peněz. Dokonce bych řekla, že mají cenu mnohem větší, než si řekl.
Měl je dát Lisseth hned a třeba by byl ještě naživu. Pomyslím si hořce, v další chvíli se ale objeví další myšlenka. No jo, ale my bysme už možná byly mrtvé.

To, co se z dokumentů dozvíme ale dalece přesahuje veškeré mé fantazie. Celý svůj život žiji jako šlechtična, pohybuji se v dobré společnosti, ale o těchto lóžích jsem neměla ani ponětí.
Promnu si spánky a přistrčím Lisseth dopis určený Lionellovi od Damiena Sunningse.
"Myslím, že mu můžeme věřit. On chtěl Lionellovi pomoci."
Alespoň tato informace mě přesvědčila o tom, že nejsme tak docela samy.
Opřu se v křesle a na okamžik zavřu oči. Získaly jsme spoustu odpovědí, ale stále nevíme, kde je Lionell a zda je vůbec naživu.

"Ty jsi říkala, že chceš tyhle dokumenty někomu ukázat, komu?"
Vzpomenu si, že Liss něco takového zmínila. Trochu mi to kazí plány, doufala jsem, že dokumenty budu moci předat Sunningsovi a zbavit se tak toho nepříjemného pocitu zrady, který mi leží na prsou.
"Sunnings je křivě obviněný z pokusu o atentát na Její královské veličenstvo. Když mu pomůžeme očistit jméno, mohl by pro nás být velice cenným spojencem. Podle těchhle listin zastává vysokou funkci Lví lóže."
Musím Liss přesvědčit, že Damien je důvěryhodný.

Lisseth - 28. dubna 2018 08:06

Vydaná tajemství

Listiny konečně vydají svá tajemství a čím víc se začítám do jejich obsahu, tím víc je mi jasné, že tohle je vskutku velký průšvih, do kterého se Lionell zapletl a nitky tohoto zamotaného příběhu vedou opravdu vysoko.

"Hmm." přelétnu rychle očima, to co mi podá Arianna, ale vlastně ji ani tak pořádně nevnímám a zase se očima vracím k papíru, který jsem držela prve a znovu pročítám jeho obsah. Nechci tomu věřit, chci se mýlit, ale všechno ve mě křičí, že je to prostě tak.

Hlavně, žes jí radila, aby nikomu nevěřila a sama uděláš takovou blbost...jednu blbost za druhou...možná bys toho měla radši nechat a začít se věnovat nějakému poctivému řemeslu...začníáš být k ničemu...

"Ten hajzl." ulevím si trochu nahlas a praštím rukou do stolu. "Už nikomu, bude mi stačit, když ho budu moct zabít." zavrčím pak vztekle v odpověď Arianně. Uvnitř mě to vře. Jednou jsem se odhodlala někomu věřit a dopadne to takhle. a já vůl mu ještě běhám pro Kosmova, aby náhodou nepřišel k úhoně ....a on se bude tvářit tak, že mi dělá milost, když mi pomáhá...

Ne že bych nebyla zvyklá na rány pod pás, sama se jich nijak neštítim, ale tohle mě prostě dostalo. Do háje a cos vůbec čekala?...lítáš pro něj jak poslušnej pejsek...za tepla mu nosíš všechny informace...a on se zatím válí někde v pohodlí se svejma děvkama a dobře se baví... Nejradši bych do něčeho kopla.

"Jo, doufám, že bude lepším spojencem, než tenhle malej parchant. Jestli mu chceš ty papíry předat, tak přímo do ruky. Žádnému prostředníkovi, žádnému jeho rytíři. Nedá se věřit opravdu nikomu. Něco pak potřebuju dát do ruky i mému milému příteli, ale tohle rozhodně ne." obrátím pohled na Ariannu. Snad bude z mého výlevu poněkud zmatená, ale nějak se mi nechce vysvětlovat, jaká jsem kráva.

Arianna z Albrienne - 28. dubna 2018 09:20

Listiny

Zmateně se na Lisseth podívám, nejsem si zcela jistá, co se stalo, ale něco v těch dokumentech jí zvedlo žluč.
Ale dosáhla jsem toho, čeho jsem chtěla. Dostala jsem svolení předat dokumenty Damienovi.

"Nedám je z ruky, nemusíš mít obavy, vlastně by možná bylo přínosné, kdybys za ním šla se mnou."
Prohlížím si Liss a je mi jasné, že aby jí vpustili za lordem Sunningsem, musela bych na ní nejprve pustit své služebné. To mě alespoň trochu pobaví.

"Jestli potřebuješ tomu svému "příteli" něco předat a zmást ho, mohla bych dát do kupy něco ze záznamů, které jsem poslala lordu Sunningsovi. Včera večer jsem jich část přepisovala a dost mi toho uvízlo v hlavě. Udělám je věrohodné, ale nepoužitelné."

Přitáhnu si brk a list papíru a dám se do práce. Vím, že se nesmím nechat příliš unést, aby náš trik neprokouknul. Mám sto chutí se Liss začít vyptávat, jenže ona vypadá opravdu rozzlobeně a já nechci dloubat do vosího hnízda.

Lisseth - 29. dubna 2018 20:07

Nad Listinami

Hluboký nádech a výdech. Mysli...s ním si to ještě vyřídíš, teď se soustřeď na něco jiného... Snažím se uklidnit a myslet na něco jiného, než to, jak si něco půjdu vyříkat s Pierrem.

"Jo, ráda tě doprovodim, vlastně tak budu i klidnější, že se listiny dostanou, kam mají. Ovšem nepočítej s tím, že mne navlíkneš do nějakejch dámskejch šatů. Maximálně jsem ochotná vzít si na sebe něco vhodnějšího, ale pánského. Můžu ti dělat třeba osobní stráž, co já vim." ujasňuju hned svou roli v doprovodu mladé šlechtičny k lordovi. Jeden nikdy neví, co se kde semele a já se nehodlám někde přerazit sešněrovaná v šatečkách s kraječkama...

"Hmm. Většinu z toho, co bylo v papírech, které jsme dostali od obchodníka už ví. Já kráva mu věřila a měla za to, že spolupracujeme." reaguji pak na nabídku, že sepíše něco z toho, co jsme získali už dříve.
"Ale jo, něco sepsat zkus, ale zamotala bych tam ještě něco málo i z tohoto, zamotat a zmást. A tohle." vezmu do ruky poslední list podepsaný P. "Mi prosim tě opiš doslova."

Šedá Eminence - 30. dubna 2018 21:14

V sídle mocného

Obě ženy shrnou informace, které se dozvěděly z dopisů, včetně zrady Pierra a ujištění, že Damien ze Sunnings, navzdory své aroganci a sobeckosti, je spíše na jejich straně než jejich nepřítel.
Další krok je tedy jasný, donést listiny lordovi ze Sunnings a konečně získat důvěryhodného spojence se společným cílem, jehož pohnutky jsou alespoň z části odhaleny.
Ženy stráví čas přípravou. Arianna opíše a vymyslí dokumenty, které budou předány Pierrovi, aby ho zmátli a nasytili bez podezření.
Lisseth, poté co naprosto jednoznačně odmítla jakékoliv dámské šaty, byla zakryta do širokého tmavého pláště s kápí. Dostala také ocelový kyrys přes své běžné oblečení. Je sice nepříjemné nabalit se do tak těžké výbavy, když je zlodějka zvyklá hýbat se rychle a obratně, avšak neexistuje způsob jak jinak zamaskovat ženské rysy její postavy. Pokud nebude příliš mluvit, víc jak pár slov, nikdo by neměl nic zjistit. Pouze muž, kterého si ohrožená hraběnka najala na ochranu. Nebezpečná a tajemná osoba... alespoň to zůstalo stejné.
Tak arogantní a vysoce postavený šlechtic by těžko toleroval nebo dokonce věřil neurozené špíně, ženě ještě ke všemu.
Takto vystrojena může doprovodit Ariannu k Sunningsovi a jako osobní hlídač nejspíš bude uvedena spolu s ní.

Blíží se sice doba oběda, ale ženy stěží cítí hlad. Sní něco malého, studeného, Arianna ze starosti Anny, Lisseth, protože jídlo zadarmo si Katovští nemohou dovolit odmítat.
V raném odpoledni vyrazí navštívit sídlo lorda Sunningse. Bylo by lepší příliš se neukazovat, obě ženy tedy nenápadně dojdou k sídlu mocného šlechtice a zanechají Alsborna v sídle dávat pozor před lupiči či jinými nevítanými návštěvníky.
Dům Sunnigse je obklopen prostornou a dobře udržovanou zahradou, na které se činí zahradníci. Budova je daleko větší než sídlo Warrenů a je umístěna na prostorném pozemku, který hlídá hned několik strážců. Lisseth okamžitě vidí, že vloupat se sem by nebyla lehká záležitost... ale nic není nemožné. Arianna naopak uvažuje kolik pozornosti věnují pracující lidé nově příchozím. Kdo ale docela jistě věnuje pozornost každému kdo vchází jsou dva mohutní severští obři ve zbroji Nortimberské gardy, kteří stojí u hlavních dveří do domu.
Nedaleko od nich stojí Jan z Doubravy a poníženě hledí ke svým špičkám, zatímco k němu mluví rytíř. Naštěstí to není Matyas ani žádný z jiných mužů, kteří byli dnes dopoledne u Arianny. Druhý rytíř zmizí a Jan si okamžitě všimne postav u brány. Přijde k nim, na tváři vážný výraz.
,,Jste očekávána, vaše milosti. Jeho výsost je... rozhořčena. A jsem velice rád, že jste si najala ochránce," dodá a podívá se přímo na Lisseth. Už jí viděl, ale to bylo v noci a nyní má zakrytou tvář. Snad nepojme žádné nebezpečné podezření.
Obě ženy jsou vedeny po dlážděné cestičce k oběma mračícím se strážcům. ,,V jaké přicházíte záležitosti?" vybafne jeden z nich. Jan pohotově zareaguje.
,,Její milost hraběnka Warrenovna navštěvuje jeho výsost vévodu v záležitosti společenského jednání."
Seveřan svraští obočí. Arianna ho pozná, je to jeden z těch, kteří byli na včerejší slavnosti. On, jak se zdá, jí také poznal. Přikývl a ustoupil z cesty.
Obě ženy vejdou dovnitř, Lisseth považována za prostý doprovod. Stojí ve vstupní hale, ze které se rozbíhají chodby do všech stran sídla. Dvě schodiště se točí po stranách místnosti do prvního patra. Přímo proti oběma ženám jsou dvojité dveře. Jan k nim přistoupí, zaklepe a otevře je oběma ženám. Sám nevejde.
Před Lisseth a Ariannou se rozprostírá nejspíš hlavní síň domu. Obdélníková, zabraná velkým stolem, jehož čelo hledí proti vchodovým dveřím a v němž sedí jeho výsost. Jídelna by mohla pojmout celý regiment aristokratů, jeho výsost zde sedí sama, jen po boku stojí komorník, postarší muž ne nepodobný Alsbornovi, ač jeho nos se tyčí výš nahoru a jeho postoj zamítá jakákoliv překvapení, kterých je Ariannin komoří plný.

Jeho výsost v levé ruce drží šálek kávy zdobený podivným jižanským dekorem. Celá místnost je vyzdobena netradičně, ve stylu, který víc ukazuje na jakéhosi maharadžu či sultána než na Celestionského šlechtice. Vstupní hala tyto prvky neobsahovala, rozhodně ne v takové míře, avšak zde nejrůznější zdobené vázy, sošky a malby písečných krajin přenášejí do zcela jiného světa.
Pravá ruka jeho výsosti však vrací zpět do reality. Drží listiny, které mu byli dnes ráno doručeny, vedle nich prázdná voskovaná krabička.
,,Vítám vás, Arianno. Doufal jsem, že přijdete a vysvětlíte mi několik nesrovnalostí. Dáte si kahvu? Na Ilmaidský způsob, jak jsem jí poznal při tažení. Geniální národ, tihle jižané."
Usrkne kávy a změří si obě příchozí.
,,Rád bych však s vámi mluvil o samotě. Váš... strážce, by měl nejspíše počkat ve vstupní hale. Jsem si jistý, že mi důvěřujete natolik, abyste se neobávala úskoků v mém vlastním domě."
Jeho přímý, téměř útočný tón je docela jiný, než holedbavý sebestředný šlechtic z minulého večera. Tohle je Sunnings, který jedná ve vysoké politice, ne Sunnings co se snaží okouzlit nějakou aristokratku.

Arianna z Albrienne - 01. května 2018 08:50

Lord Sunnings

Jsem ze setkání s lordem Sunningsem velice nervozní. Už jsem sice v sídle Sunningsl byla, ale to bylo vždy při nějaké společenské události, tahle návštěva je něco zcela jiného.

Obléknu si jedny z nejlepších šatů, které mám, ale vezmu si k nim praktické jezdecké boty. Netuším, jestli opět nebudu nucena někde prchat kanály a lodičky jsou na něco takového vskutku nevhodné.
Trochu mě zklame, když Lisseth odmítne obléknout si některé z mých šatů. Nakonec je tedy oblečena do mužského kyrysu a kápě, takže jí není vidět do tváře.
Listiny předám Liss. Bude lepší, když je u sebe bude mít ona. Kdyby k něčemu došlo, dokáže zmizet lépe, než já a obě víme, že tyhle dokumenty nesmí padnout do nesprávných rukou.

Sídlo Sunningsů není od mého domu nijak daleko. Krátká procházka při které se se snažíme vyhnout nevítané pozornosti. Brzy však staneme před honosným domem s nádhernou zahradou. Damien rozhodně v bídě netrpí. No, já vlastně také ne, ale nemám k tomu daleko.

Na okamžik se zastavím před vstupem do sídla. Všimnu si Jana z Doubravy, vedle rytíře působí jako malý chlapec, který něco provedl. Po chvíli k nám zamíří. Jeho výraz hovoří o vážnosti situace.
Poznal Damien, že jsem mu dala špatné dokumenty?
Procházíme chodbami domu a já mám ze setkání stále větší obavy. I přesto si ale najdu čas, abych obdivovala krásy tohoto domu.
Sídlo Warrenů je už dost sešlé, na jeho opravu nejsou peníze a tak pomalu chátrá a ani Annina péče to nedokáže zastavit.

Vstoupíme do rozlehlého sálu, kde osamoceně sedí lord Sunnings a popíjí kávu. Za zády mu stojí komorník a mě trochu zamrzí, že jsem sebou raději nevzala i Alsborna. Na takové myšlenky je ale nyní už pozdě. Zhluboka se nadechnu a dojdu k Damienovi. Po laškovném tónu, kterým se mnou hovořil na slavnosti lorda Saarda, není ani vidu. Tohle je obchodník, muž, kterému jde o život.

"Zdravím Vás. Máte pravdu, Damiene, naprosto Vám důvěřuji. Přesto ale musím trvat na tom, že s námi můj doprovod zůstane."
Usednu do křesla proti Sunningsovi a pohledem zalétnu k truhličce.
"Byl to právě můj doprovod, komu se podařilo drahocenné dokumenty získat."
Nechám si nalít kávu a lehce přivoním, spíš ale jen oddaluji okamžik, kdy budu muset Damienovi přiznat pravdu.
"Nebyla jsem k Vám tak docela upřímná a velice mě to mrzí. Ty listiny, které Vám dnes ráno doručili vaši rytíři jsou bezpochyby důležité, však kvůli nim umírali lidé. A nebylo pro nás jednoduché je získat. To nejdůležitější jsem Vám však chtěla předat osobně."
Tedy až poté, co je sama prostuduji. To však Damienovi neřeknu a tvářím se, jako vzor ctnosti.

Natáhnu ruku k Liss, abych mohla Damienovi předat dokumenty, které do truhličky skutečně patří.

Lisseth - 01. května 2018 11:40

V sídle šlechty

V převlečení za Arianninu ochranku cítím se poněkud zvláštně. Kyrys mi spíše překáží. Naštěstí se ho člověk může aspoň sám zbavit, když už se do něj sám neobleče... Nahmatám přezky na zádech a trochu si tu neforemnou věc usadím lépe na ramenou.

Listiny uschovám u sebe a pevně doufám, že alespoň tahle návštěva dopadne, tak jak má. Bez potíží, bez komplikací, bez problémů. Po událostech posledních dní tomu už ale moc nevěřím. Vždycky vše dopadne jinak, než jak si to člověk představuje...

Když vstoupíme do domu Suningse, srdce se mi rozbuší na poplach, ačkoliv nutím se ke klidu. Trochu mám pocit, že dobrovolně strkám hlavu do oprátky. Kams to zase vlezla?...co když praskne, kdo jsi?...hádej, ani nemusíš třikrát...

Navenek snažím se na sobě nedat nic dát. Suverénní doprovod mladé šlechtičny, se kterým není radno si zahrávat. Ze starého zvyku prohlížím si všechna místa, kudy procházíme, znát počty stráží a možné únikové cesty není nikdy na škodu.

Zůstanu stát pár krůčků za Ariannou, tichý a uctivý strážce, který čeká na rozkazy své paní. Jak mi je tahle role proti srsti, ale momentálně mohu jen tiše skřípat zubama a dál setrvávat v téhle roli, do které nechala jsem se dobrovolně uvrtat.

Když Sunnings nadnese, že bych snad měla zůstat venku, jsem ráda, že tuhle variantu Arianna zamítne. Sic je tohle její parketa a zde musí jednat ona, chci být ale u toho a slyšet vše, o čem se budou bavit.

S lehkou úklonou pak Arianně podám zmiňované dokumenty a opět se o několik málo krůčků vzdálím. Očima těkám po místnosti, která je jako z jiného světa. Bezděky mne napadne, kdo sem vlastně ty jižany pozval a pro koho asi pracují. Začínáš mít bludy....ne jen se poněkud pozdě držím hesla nikomu moc nevěřit...

Šedá Eminence - 01. května 2018 19:49

Odrazování

Lord Sunnings pozvedne obočí, když se dozví, že strážce hrál roli v získávání dokumentů. Nechá Ariannu domluvit a pak mávne rukou ke komorníkovi, který se otočí a odkráčí ven, dveře za sebou pečlivě zavře.
Sunnings nyní hledí na Lisseth, přímo a podezřívavě. ,,Pokud vím, dokumenty získala žena. Mladá, nevalného charakteru. Taková, která by se neštítila zabít. Osoba, která, pokud by se dostala do sídla řekněme významného šlechtice, by mohla snadno vyřešit problémy jeho nepřátel. Je důvod, Arianno, proč mou stráž tvoří především důvěryhodní rytíři z mého panství a nikoliv... místní." Očima si měří strážce, Lisseth v přestrojení. Hodnotí a soudí tak, jak to dokáže jen šlechtic.
Nakonec si vévoda povzdechne a dodá: ,,Naštěstí, vy... i ta žena, jste v daleko větším nebezpečí než já. Především proto, že nepřijmete dobrou radu a neřídíte se jí."
Svou kryptickou poznámku nijak nevysvětluje, přijme od Arianny dokumenty a začne jimi listovat. Staré papíry nechá ležet na stole.
,,Arianno. Doufal jsem, že mi věříte více. Odmítla jste mi poskytnout tyto listiny od začátku a jsem si jist, že už nyní znáte jejich obsah. Nešťastné, velmi nešťastné. Selhala jste mě a poté mě selhal sir Matyas, který neprohledal vaše sídlo tak, jak jsem mu výslovně nařídil."
Složí dokumenty a uloží je do krabičky.
,,Získání těchto zpráv, ač jejich obsah vesměs znám, je do velké míry záslužné a věci prospěšné, avšak už jen samotná znalost jejich obsahu z vás dělá cíl. Udělala byste tisíckrát lépe, kdyby jste je předala siru Matyasovi. Proto jsem s ním poslal mladého Jena, neboť dobře víte, že je mi oddaný a v tomto ohledu je důvěryhodný. Nyní jste slabý článek. Váš bratr věděl daleko méně než vy a byl odstraněn, rychle a efektivně, tak jak to naši nepřátelé umí. Vy ho následujete se srovnatelnou naivitou.
Vaše jediné štěstí je, že o vás naši nepřátelé mnoho neví. Díky prozřetelnosti jsem se k vám dostal dříve než oni. Váš bratr, jak jste si jistě přečetla, jim napochodoval přímo do spárů. Pokoušel jsem se ho zachránit, ale selhal jsem."
Damien si povzdechne a zvedne se. ,,Uvědomuji si, že stále držíte víru, že je váš nebohý bratr naživu... ale touto dobou už se ho dávno zbavili. Došlo jim, že jim nemá co říct. Sám jsem přesvědčen, že listina, kvůli které zemřel, vůbec neexistuje.
Vystrojte smutek, Arianno, tak jak se sluší a patří. Jste nyní na mé straně ať už chci nebo ne a je v mém zájmu vás ochránit před nebezpečím, které je příliš veliké abyste mu odolala. Čím víc víte, tím riskantnější pro vás svět je.
Arianno, vraťte se do svého sídla a nechte politiku spočinout. Slibuji vám, že nebudete strádat ani se trápit. Postarám se, abyste byla patřičně chráněna. Vaše kroky vám nepřinesli nic než nebezpečí. Byl bych velice nerad, kdybyste to byla vy, kdo příští zmizí v temné uličce.
Co se týče vašich... spolupracovníků či snad kompliců, jsem si jist že adekvátní suma odradí od přílišné aktivity, že?" říká obrátivše se k Lisseth v přestrojení. Stále si není dost jistý, aby jí nazval lhářkou v přestrojení, ale uvědomuje si, že strážce není z jiné sorty než běžná chátra, za kterou má i Lisseth. Ta ale dobře ví, jak šlechtici zacházejí s těmi, které si najali na špinavou práci... jakmile přestanou být užiteční, vyšlou za nimi Pierrovu sortu... zvlášť pokud toho ví příliš mnoho.

Arianna z Albrienne - 01. května 2018 20:21

Dobře míněná rada

Strnule sedím v křesle, v rukou mi pomalu chladne šálek kávy. Zapomněla jsem jí ochutnat.
Vypadá to, že Jan z Doubravy nezapomněl na jediný detail, když Sunningsovi popisoval, co se v noci na nábřeží stalo.
Na okamžik se obávám, že zavolá své rytíře a poštve je na Lisseth, ale nic takového se nestane.

Místo toho mě zahrne horou výčitek a dobrý rad. Po celou dobu, co mluví, na něj hledím, skoro bez mrknutí oka. Ve tváři se mi nepohne jediný sval. Pohnu se teprve, když domluví.
Konečně se napiju kávy a tiše si odkašlu.

"Lorde Damiene, cením si Vašich obav o mou osobu. Ale právě proto, kolik toho vím, tak teď nemůžu přestat. Možná Vám naše snaha, najít Lionella, přijde bláhová, ale dokud neuvidím jeho tělo, tak neuvěřím v jeho smrt. Možná máte pravdu, možná mě na konci čeká hořké zklamání, ale já se prostě nemůžu vzdát té naděje. Kdykoliv na něj pomyslím, tak ho vidím, zavřeného v nějaké smrduté díře, jak trpí. Když ho nezachráníme my, tak kdo jiný? On je to jediné, co mi zbylo. Co byste vy neudělal pro svou sestru."

Prsty, kterými svírám šálek čaje, se mi chvějí. Pochybuji, že by se právě Damien nechal ovládat emocemi, já to ale jinak neumím.

"I když bych ráda uposlechla Vašich rad a skryla se, dokud tohle všechno neskončí, není to v mých silách. Mohu Vám ale zaručit, že od mého doprovodu Vám žádné nebezpečí nehrozí. Naším jediným cílem je najít Lionella."
A zničit ty, kdo mu tolik ublížili.

Zhluboka se nadechnu a nakloním se blíž k Damienovi.
"Dovolte mi Vám pomoci. Chci očistit Vaše jméno, právě proto, že jste chtěl mému bratrovi pomoci. Jistě je něco, co můžu dělat. A není snad lepší, abychom pracovali společně, než abych se o něco pokoušela na vlastní pěst?"

Nelíbí se mi, že ho musím prosit. Jenže on by mě nejraději odstavil na vedlejší kolej. To mu nemohu dovolit. Ať už je nebezpečí sebevětší.

Lisseth - 01. května 2018 20:49

V šlechtickém sídle

Dál nehnutě stojím opodál jakoby se mě vůbec netýkalo nic z toho, co se zde řeší, jakobych neslyšela ani jedno slovo, které zde bylo proneseno, ovšem stojí mne to čím dál tím víc přemáhání. Uvnitř mne už zase hoří oheň, do kterého stačí jen malinko přilít oleje a dojde k výbuchu.

Vzít s sebou jako doprovod tu pitomou plechovku byl tedy pěkně pitomý nápad...proč ti kruci nestačil Alsborne?...ten by aspoň nic nevyžvanil... v duchu nadávám poněkud nepředloženému nápadu Arianny.
však na tom máš taky svůj díl...nemuselas jí ty dokumenty před ním svěřovat...beztak by mu to všechno došlo...

Mlčky poslouchám Sunningsův proslov a jen zatnu ruce v pěst nutíce se ke klidu a rozvážnosti. Myslela jsem, že v něm má Arianna spojence, někoho na koho se snad půjde spolehnout, někoho, kdo by nám mohl pomoci. Místo toho ji jen odrazuje od dalšího jednání a mě by chtěl uplatit. Radši se kousnu do jazyka, abych mu pěkně od plic něco neodpověděla. Že mé drzosti strpí Arianna neznamená, že je bude trpět i on. ...a my ještě nejsme u konce, tak se pěkně kroť...

Mlčím tak dál, i kdy jeho poslední slova byla určena přímo mě. Tohle je teď tvoje hra, děvče, tak se snaž...docela ráda bych odsud odešla živá a pokud možno i svobodná...možná bych vůbec udělala líp, kdybych místo němého strážce teď účtovala s Pierrem...

Šedá Eminence - 02. května 2018 19:49

Vybarvený šlechtic

Lord Sunnings naslouchá Arianně, alespoň prozatím. Povzdechne si a ztěžka usedne zpět na své místo. Nevypadá ani zdaleka nadšeně.
,,Jistě, jistě, rodinná láska a to všechno s tím spojené. Šlechetnost a hrdinství, rozhodnost a vůle. Rytíři čistého srdce zvítězí nad přesilou zlých démonických padouchů... Ale Arianno, co můžete doopravdy učinit? Žádný šlechtic vám nebude naslouchat a i kdybych vám zaručil dost podpory abyste mohla hrát roli v politice královského dvora, obávám se, že by nebylo možné zaručit vaší rozhodnost a sílu činit rozhodnutí kdy je to nejvíce potřeba."
Lord Sunnings mávne kolem sebe rukou a řekne nyní už poněkud netrpělivým hlasem: ,,V Ilmaidu nešlo zvítězit láskou, odhodláním a vírou. Žádná taková ctnost nevedla mou paži v boji s pohany. Pouze jsem se nebál činit rozhodnutí a kroky, kterých se sultán neodvážil. Byl jsem bohužel příliš úspěšný a musel jsem se vrátit. Dvoru se nelíbili mé úspěchy a ambice. Ale Celestionská politika se neliší příliš od bojiště. Na to byste neměla zapomínat. Jde vám o život."
Rukou odmávne námitky... vlastně i celou snahu mladé šlechtičny. ,,S prominutím, ale co zmůžete vy, než naděláte problémy? Vy a vaše amatérské snahy, vy a váš bratr, vy a vaše pochybné kontakty, podivní lidé, se kterými by šlechtic neměl být vůbec-"
Lord Sunnings se zarazí a pohlédne na Ariannu. ,,No to je nápad. Právě teď jsou pro vás, Arianno, Stříbřiny příliš nebezpečné. Nemohu vám zaručit bezpečí ani na cestě domů a vy jste odmítla tam zůstat. Chcete-li mermomocí pomoci, tak můžete. Skryjte se, milady, na druhém břehu řeky. Pokud vím, srdce našich odporných slumů je moc silné kafe i na jižanské vrahy." S otazníkem se podívá po přestrojené Lisseth. Předpokládá, že tento pochybný strážce má svou zkušenost s Katovskou divočinou.
,,Vyčkejte několik dní. Mezitím provedu potřebné kroky a pokusím se pomocí těchto dokumentů prospět naší věci. Pokud získám přístup do královských kobek, dozvíte se to, ač neživte v sobě marnou naději.
Vy, na druhém břehu řeky i se svými... známými, kterých jak se zdá máte dost, můžete pomoci tam, kde nemohu jako Říšský vévoda konat žádné dílo. Pokud vím, místní jsou nespokojení se současnou situací. Pokud chcete, pro mě za mě můžete třeba na královské kobky poštvat dav s pochodněmi. Nortimberská garda z nich sice nadělá sekanou, ale vy můžete proklouznout do kobek, když tak chcete vidět mrtvolu svého bratra. Pokuste se ovlivnit to, kam stěží dosáhne vliv šlechty.
Král by měl mít lásku a podporu lidu a muži jako Rolain by měli být nenáviděni. Pokud to bude znamenat obrátit je i proti mě, budiž. Lepší rebelie proti místní šlechtě než povstání proti samotnému Veličenstvu."
Nyní vypadá Sunnings dalece spokojen. Dvě mouchy jednou ranou. ,,Můžete se shodnout s markýzou De Noire, ta se neštítí ničeho. Pokud vím, hraje proti oběma stranám, tak by snad mohla hrát s vámi."
Zvedne se a jemně se Arianně pokloní. ,,Dávám vám vaši příležitost mě přesvědčit o své ceně, Arianno. Doufám, že mě nezklamete. Nemohu vám zaručit bezpečí ve Stříbřinách... snad váš dům mohu uhlídat, ale víc je stěží možné.
Finance nebudou problém. Můžete si k ruce vzít Jana, pokud chcete. Mým rytířům se nelíbí jeho statut bez šlechtického postavení a budu mít alespoň jistotu, že budete alespoň o trochu více v bezpečí."

Arianna z Albrienne - 03. května 2018 08:47

Na přání jeho lordstva

S pevně stisknutými rty a kamennou tváří poslouchám Damienovy výtky. Chtěla bychse s ním dohadovat. Chtěla bych mu říct, že nemá pravdu...ale je to skutečně tak?
Co já zmůžu? Existuje vůbec něco, co bych mohla udělat? A co jsem udělala do této chvíle. Jen způsobovala zmatek a samu sebe ohrožovala na životě.

Nakonec tedy jen sklopím oči a přikývnu. Pochybuji, že budu v Katově užitečnější, než jsem tady. Snažím se ale skrýt své zklamání z toho, jak se to vyvinulo. Oba víme, že tohle je jen záminka, jak mě uklidit někam stranou. Ale oba se snažíme tvářit, že tomu tak není.

"Jak myslíte. Vezmu si Jana a spolu s mým společníkem vyrazíme na druhý břeh a uvidíme, co se dá dělat."
Řeknu rezignovaně a zvednu se.
"Buďte prosím opatrný, Damiene. Nepřenesla bych přes srdce, kdyby se něco mělo stát i Vám."

Lehce se ukloním, kývnu na Liss a rychlým krokem vyrazím ke dveřím. Nechci se tady zdržovat, nejraději bych se teď vrátila domů a za tímhle vším zavřela dveře.
Co sis myslela? Jsi nižší šlechtična, tohle není hra pro tebe. Tu můžou hrát jen muži.
Rychle si kapesníčkem osuším oči.

"Musím se nejprve vrátit domů, až po tom budeme moci vyrazit."
Pronesu tiše k Liss.

Lisseth - 03. května 2018 18:48

V sídle šlechtice

Dál mlčky poslouchám toho floutka v navoněných šatech, co si myslí, že spolkl všechnu moudrost světa. Mám chuť odseknout, že ty pochybné kontakty jsou jim všem dost dobré, když je najednou třeba udělat nějakou špinavou práci. A o život nám jde o chvíle, kdy jsme začali strkat nos do cizích věcí...a mě vlastně ještě dřív...a každou chvíli vezmu-li to kolem a kolem...

Kdyby mi bylo vidět do tváře, mohl by spatřit spokojený úšklebek, když zmíní místa, ve kterých jsem doma a kam se leckdo bojí strčit nos. Nejsem si ovšem zcela jistá, že je právě tohle dobrý nápad. Bude tam jak pěst na voko...dělat slečně chůvu několik dní...no potěš... ještě k tomu tu plechovou nádheru, no to ne...

Přemítám o všech možnostech, které se naskýtají, když mluví o rebelii a nenávisti ke šlechtě. Je fakt, že lidé si někde potřebují zchladit žáhu.

Nenechám se pak dvakrát pobízet, když na mne Arianna kývne. Velice ráda odsud vypadnu a shodím ze sebe tuhle nesmyslnou maškarádu. Šlechtici věnuji jen letmou úklonu a pak už se otáčím na patě za mladou slečnou.

Souhlasně přikývnu, když se chce zastavit doma.
"Jo nebude od věci teď zase trochu zamaskovat vás, mylady." ušklíbnu se trochu, což naštěstí pod kápí staženou hluboko do obličeje není vidět.

Šedá Eminence - 03. května 2018 21:34

Návrat

Obě ženy, jedna v přestrojení sice, vyjdou ze sálu. Předtím se lord Sunnings rozloučí s Ariannou drobnou úklonou a slovy: ,,Vy také, Arianno. Vy daleko více." Nad jejím doprovodem jen pohrdavě pohodí hlavou. Dveře se za nimi zavřou. Jan na ně čeká přede dveřmi a promluví s jistou veselostí v hlase: ,,Jeho výsost dokáže přesvědčivě argumentovat, že? Předpokládám, že od nynějška jsem vám k službám, vaše milosti," říká s úsměvem. Vyvede obě návštěvnice z domu a podívá se na sebe: ,,Jeho výsost zmínila, že ať už dopadne jednání jakkoliv, bude chtít, abych dbal na vaší bezpečnost. Jeho původním plán bylo vás přesvědčit k tomu abyste víceméně nevycházela z domu. S největší úctou jsem jeho výsosti sdělil, že něco takového nepovažuji za možné. Nechám zde plátovou zbroj, není moc praktická vyjma nahánění strachu ve větších skupinách. Vezmu si některé věci a budu před vaším sídlem... řekněme za hodinu?" říká a loučí se.
Pak obě ženy už míří zpět domů, jejich záda propalována zraky Nortimberské gardy. Obě vnímají své okolí docela jinak. Arianna téměř jakoby viděla jižany v každém tmavším stínu a na každé střeše... Lisseth na druhou stranu je tam doopravdy vidí. Tedy, ne na každé... Ale poté, co viděla jak dokáží splynout s pozadím, jakým podivně plynulým a rychlým způsobem se pohybují... v podsvětí se musí každý umět rychle učit, kdo se nepoučí nedotáhne to dál než do hrobu.
Je si jistá, že jsou sledovány. Odhadla by jediného muže, ale s jižany nelze tvrdit nic s jistotou. Zahlédne je vždy jen když rychle zajdou za roh a oni musí stejným spěchem změnit pozici. Jsou to malá mihnutí v periferii vidění... ale Jižané jsou poblíž. Prozatím neútočí.

K domu dorazí v bezpečí. I ten se zdá být v pořádku. Ale pocit nebezpečí se z jejich myslí stále nevytratil. Lisseth ví, že se v Celestionu dokáže ztratit komukoliv. Otázka je, zdali to zvládne i s Ariannou v závěsu.
Dveře jim otevírá Alsborne. Jeho rukáv je roztržený seknutím pod kterým je ale už vidět obvaz. Promluví až když se přiblíží a může na ně mluvit tišeji.
,,Vítejte, vaše milosti. Omlouvám se, ale ve vaší nepřítomnosti přišla návštěva. Jakýsi muž z jihu se po vás ptal velice konfliktním způsobem. Nezbývalo mi než jej odeslat, abych tak řekl, do říše věčné. Pokusil jsem se zajmout jej živého, avšak bezúspěšně. Zanechal mi památku, o kterou se postarala Anna. Právě nyní dělají jeho zbytky společnost Jonášovi. Budou si dámy přát čaj?" dodává, jako by dosud mluvil jen o komplikacích při nákupu...

Arianna z Albrienne - 04. května 2018 09:57

Návrat

Vyslechnu si Jana a rozloučím se s ním chabým úsměvem. Ačkoliv mě těší, že mi bude dělat společnost, celá tahle situace je mi velice nepříjemná.
Po cestě domů nepromluvím jediné slovo. To se změní, až když spatřím komorníka.

"Alsborne...!"
Celá poblednu, i přesto, že komorník o tom hovoří spíš jako o drobné nepříjemnosti. V zádech mě mrazí, kdyby to byl jakýkoliv jiný sluha, už by byl mrtvý a s ním i všichni ostatní v domě.
A mě už by také v srdci vězela dýka.

Dojdeme do mé pracovny, už se natahuji po karafě s vínem, ale pak si to rozmyslím. Tohle by nepomohlo.
Vážně se podívám na Liss.
"Obě víme, že to není dobrý nápad, abych se s tebou vydala do Katova. Byla bych ti jen přítěží. ale řekni mi. Myslíš, že je skutečně možné poštvat chudinu proti šlechtě?"

Ačkoliv bych pro Lionella udělala cokoliv, znám své hranice. Stačila mi jedna návštěva Oppleheima, abych věděla, že do tohoto světa já nepatřím. Liss bych jen přidělávala práci a té i tak bude mít hodně.

"Říkala jsem si, že bude možná lepší navštívit mojí přítelkyni, markýzu De Noire. Damien mě na ní odkázal a možná by nám byla schopná pomoci."
Ačkoliv jsme se minule nerozešly v dobrém a moje vměšování se jí ani trochu nelíbilo.
Za pokus ale nic nedám.

Lisseth - 04. května 2018 19:05

Plány budoucí

Vcelku si oddechnu, když konečně vypadneme ze šlechtického sídla. Cesta mne však přesvědčí o tom, že nám vážně hoří koudel u zadku. Doslova na sobě cítím oči, které nás sledují a jsou nám v patách. Mohla bych na to přísahat.

S pozvednutým obočím pak hledím na Alsborna, který jen tak mimochodem oznamuje, že jedna nevítaná návštěva už zde jaksi byla. Jsou vážně rychlí...

"No, rozhodně to není nemožné a se současnou náladou, která tam vládne bych řekla, že bude stačit jen malá jiskřička k tomu, aby se to celé pěkně zvrtlo. Lidé občas potřebují najít viníky vší své nepohody, chudoby, hladu a trochu si zchladit žáhu na některém z mocných." odpovídám Arianně.

"Jak chceš, Katov je vskutku dosti jiný svět než tohle tady. Procházka růžovou zahradou by to asi nebyla, nebudu zastírat, že bys mne nejspíš zdržovala, ale ztratit se tam a dát na tebe pozor bych asi dokázala. Tady to bude na tobě, tady neudělám nic. Ten šašek v nablýskané zbroji možná působí jako dobrá ochranka, ale dovolím si o tom vcelku pochybovat. Proti těm, se kterými už jsme se setkali moc nezmůže, hádám, že si jich všimne ve chvíli, kdy mu vrazí dýku do srdce." zhodnotím dosti nevybíravě Jana z Doubravy. Ale posledně měl víc oči pro mladou slečnu než pro to, co se děje kolem.

"Rozhodnutí však nechám na tobě. Jen pokud odsud budete odcházet k madame, ať vás Alsborne vyvede tou chodbou ve sklepení, kolem domu jistě budou číhat a hlídat zvědavé oči." dodám nakonec ještě jedno doporučení.

"Já každopádně musím za Pierrem a pak se uvidí. Jak se k tobě dostanu, pokud budeš u markýzy?A kdyby se náhodou ve městě něco vážně semlelo? Budeš u ní v bezpečí?" pokračuji pak ještě dál.

Arianna z Albrienne - 05. května 2018 09:50

Plány a přípravy

Chabě se usměju, když Liss začne kritizovat Jana. Jeho přítomnost mi minimálně dodává pocit bezpečí. Asi je to to jediné, čeho se mi může dostat, protože v bezpečí z nás pravděpodobně není nikdo.
"Já bych ho tak nepodceňovala. Minimálně sním po boku nebudu vypadat jako tak snadný terč."

Na okamžik se zamyslím.
"Je možné, že mi markýza pomoc odmítne. Každopádně se u ní nechci příliš zdržovat. Určitě jsem ve větším bezpečí tady a s Alsbornem, než v jejím sídle. Navíc to byla právě ona, koho se pokoušeli na slavnosti zabít. Určitě by pro ně bylo příjemné odstranit hned dvě nepohodlné najednou."
Konečky prstů bubnuji do stolu.
"Uvidím, co mi markýza řekne, později bychom se ale někde měly sejít. Někde, kde nás nikdo neuvidí."

Zaváhám, než se vytasím se svým nápadem.
"Co takhle o půlnoci u té svatyně, na kterou jsme narazily v chodbách pod městem."
Ne, že bych až tolik toužila se tam vrátit, ale přijde mi to jako dobré místo, mimo dohled. Musím zjistit, jak dobře zná Alsborne tyto podzemní chodby a jestli by mě tak dokázal dovést. Tihle jižané se bojí vstoupit do Katova. Tyto podzemní chodby tak pro ně musí být zcela zapovězeným územím. Mohla bych se tak z domu dostat nikým neviděná.
"Pak se rozhodneme, co dál. Ty se můžeš mezitím sejít s Pierrem a obhlédnout situaci."

Lisseth - 06. května 2018 17:42

Plány

Tím snadným cílem bych si nebyla tak jistá, ale nahlas nic neřeknu. Stejně tak o bezpečí tohohle sídla. Pokud se sem někdo bude chtít dostat, tak se sem dostane a nebude přitom ani muset klepat na dveře a setkat se s Alsbornem.

Trochu povytáhnu obočí, když zmíní půlnoční schůzku v podzemních chodbách. Popravdě si nejsem moc jistá, jestli je moudré scházet se v noci přímo tam.
"Seš si jistá, že právě tam? Toulat se v noci po městě a ještě v těchhle končinách není zrovna dvakrát bezpečné. Když nechceš zůstat u markýzy nemám se pak vrátit zase sem?" kouknu po Arianně.

Šlechta v noci mimo svou honosnou čtvrť mohla by být snadno lovnou zvěří, ať už má s sebou doprovod jakýkoliv. Vcelku snadná kořist pro kohokoliv z naší branže.

Bojí se se mnou do Katova a chce se sama v noci toulat městem...s Alsbornem bych tomu tak ještě věřila, ale s ním?...tohle nejsou místa, kde by vítězila rytířská čest a odvaha...tenhle svět hraje podle svých vlastních pravidel...přežije ten silnější...

Arianna z Albrienne - 06. května 2018 17:56

Plány a přípravy

Liss se můj nápad, sejít se v chodbách pod městem, očividně nelíbí. To ale není zas takové překvapení. Promnu si spánky a chvíli na ní jen upírám pohled, přemýšlím.

"Takže to bereš stejně jako on...jako Sunnings, je to tak? Bude lepší, když budu sedět doma na zadku a doufat, že se sem nikdo nevplíží, aby mě podříznul.
V bezpečí zřejmě nejsem nikde, ale pokud mě někdo bude hledat, bude to právě tady. Pokud bych ale dokázala použít podzemní chodby, nikdo by vůbec nemusel vědět, že jsem odešla."

Podzemní chodby možná můžou být nebezpečné. Ale jižané, kteří nám jdou po krku mi v tuhle chvíli připadají nebezpečnější. A raději budu bloumat temnotou pod městem, než čekat, až si sem pro mě přijde smrt.

Zvednu se a dojdu k oknu, opatrně vyhlédnu do zahrady.
"Vyvolat vzpouru, s tím ti asi nepomůžu. Ale jistě je něco, co můžu udělat."
To já jsem jako první začala hledat Lionella, nenechám se teď odstavit na druhou kolej jen proto, že si lidé kolem mě myslí, že je to příliš nebezpečné.

Lisseth - 06. května 2018 18:56

Dotčená šlechtična

Jen protočím oči v sloup.
"Ne, jen jsem si dovolila podotknout, že v mém světě platí poněkud jiná pravidla, než na jaká jsi zvyklá. Ale jestli chceš být mocí mermo uprostřed dění a nebojíš se, pojď se mnou. Ničemu se nediv, na nic se neptej a poslouchej, co ti řeknu, pak možná přežijeme obě.

Doprovod rytíře je možná fajn tady ve Stříbřinách, kde odradí obyčejného chmatálka, ale tam dál je to jen znamení toho, že z téhle paničky by mohlo něco zajímavého kápnout. Temných koutů je všude dost, na pomoc ti tam nikdo nepřijde, jen se přijde přesvědčit, jestli by z té mrtvoly nešly stáhnout třeba ještě boty, které by za něco stály. Máš na to žaludek? Tak prosím, ale pak už nebude cesty zpět. Já tě tudy provedu a bude mi ctí mladé dámě ukázat, jak vypadá opravdový život mimo kulisy téhle nádhery." rozmáchnu se rukou kolem a pohlédnu Arianně zpříma do očí.

Upřímně jsem docela zvědavá, jestli si nakonec vskutku troufne. Jo bude to přítěž a nebude to jednoduchý, přes střechy s ní asi sotva zmizím, vždyť jí pomáhají i při vystupování z kočáru, ale chce být užitečná, tak ať se snaží...

Arianna z Albrienne - 06. května 2018 22:07

Plány a přípravy

Já jsem s výsledkem jednání spokojená. Nezůstanu stát opodál a to je asi tak to jediné, o co mi šlo.
"V tom případě se o půlnoci sejdeme u svatyně a dohodneme se, jak dál."
Zopakuji, co jsem řekla hned na začátku a naliju si víno.

Rozhodnu se počkat v domě na Jana z Doubravy. Mezitím se převléknu do trochu praktičtějšího oblečení a informuji Alsborna, že hodlám navštívit markýzu a byla bych ráda, pokud bych se k ní dokázala dostat nikým neviděná.

Nelíbí se mi, jak se situace vyvíjí. Raději bych pomáhala Damienovi, než Liss, ale on se mě bryskně zbavil a já s tím nic nenadělám. Takhle budu okovem na noze zlodějky, ona si s tím ale nějak poradí.

Šedá Eminence - 08. května 2018 21:17

Odchody

Ženy domluví a ač je situace stále poněkud nejistá, jasné je, že Lisseth musí vyrazit za Pierrem a Arianna za markýzou. Zatímco zlodějka se rychle vytratí zadním vchodem jako tichý stín, duch který chodby snad ani nepotřebuje, Arianna čeká na příchod mladého rytíře a sestup do hlubin

Alsborne se objeví se svým stále stejně klidným výrazem a vyslechne si přání navštívit neviděna Markýzu. ,,Přirozeně, vaše milosti. Ehm. Jak jistě víte, Celestion má velice spletité podzemí. Tak jako každý jiný dům, i vaše sídlo stojí na základech a skrz ně lze vstoupit do podzemí. Přirozeně, vchod je bezpečně zajištěn a neprůchozí."
Nyní si odkašle, avšak stále mluví bez emocí. ,,Snad by bylo lepší, abych vaši milost doprovodil. Dům její excelence je sice velice blízko, avšak v podzemních chodbách není radno bloudit. Je jedině štěstí, že mám vrozený smysl pro orientaci. Řeknu Anně, ať vám připraví pracovní šaty. Podzemí není místo na dlouhé suknice, vaše milosti, jak jistě chápete."
Poté a po další chvilce čekání se objeví usmívající se Jan. Arianna jej zahlédne skrz okno, když ho Alsborne vpouští dovnitř. Má jen ten dojem, ale snad zahlédla na střeše protějšího domu postavu v černém...
Jan se objeví se spokojeností na tváři. ,,Jeho výsost už mě se vším seznámila. Jsem velice rád, že jste přijala jeho rady, vaše milosti, a jsem vám velice rád k službám. Tedy, nevím přesně, co budete vyžadovat, ale jsem si jist, že vás budu schopen chránit." Přes kabátec má kroužkovou zbroj, která jemně cinká při každém jeho pohybu. U pasu široký meč, těžké boty... i když je v lehké výzbroji, nikam tiše nepůjde.
Objeví se Alsborne. V rukou drží dvě lucerny. Není nijak ozbrojen, kupodivu.
,,Můžeme vyrazit, vaše milosti?"

A Lisseth už dávno vyrazila. Prolétává městem a dobře cítí, že není nic lehkého zůstat neviděná. Tentokrát to nejsou víceméně slepé stráže. Při svém odchodu zpozorovala minimálně jednoho muže, který sledoval hlavní vchod do sídla Arianny. Musela přelézt hradby na docela jiném místě, neboť jeden Jižan čekal tam, kde nejméně často jsou stráže a kam nehledí hlídky z věží.
Viděla je i na jiných místech, zvlášť když je nyní uměla hledat. Nevypadali, že by hledali konkrétně jí... ale dávali pozor... ona byla jen jednou z rybek, které chtěli chytit do svých sítí.
Ale při probíhání městem si všimla jedné věci. Jižané se nenaučili po příchodu nic nového. Spoléhali na jeden trik, schopnost splynout s pozadím a na své smrtící reflexy. To sice bylo obdivuhodné, ale město vyžadovalo neustálé přizpůsobování. Nikdy je neviděla splývat s davem, v jejich tmavých hávech to ani nebylo možné. Neuměli místní řeč a nevypadali, že by se jí chtěli naučit. Bylo jisté, že neznali podzemní stezky... a o jejich slabinách vypovídalo také to, že v Katově jich bylo o dost méně... téměř žádní.
Nejsou přeci jen tak neporazitelní. Naplněna optimismem, zastavila se v Katově u zjizveného muže, který jí za slušnou cenu prodal několik vrhacích nožů. Při setkání s Jižanským samostřílem bude moct být daleko jistější.
Pak bez dalších problémů k Černé růži. Vešla do vyzdobené putyky, několik místních děvčat zvedlo hlavu, ale jen na krátký moment, pak zpátky k balení klientů.
Po Pierrovi ani stopy. U jeho oblíbeného stolu byl jakýsi tlustý obchodník paralyzován pohledem na děvče, které sedělo u něj polonahé a pokoušelo se ho za boha už dostat do postele, vytáhnout z něj peníze a zbavit se ho.

Arianna z Albrienne - 09. května 2018 03:39

Labyrintem chodem

Liss mě opustila a po chvíli se objeví Alsborne. Informuji ho o svých plánech a potěší mě, když mi navrhne, že mě k markýze doprovodí.
"Vlastně jsem doufala, že mě chodbami provedete. A nebude to dnes asi naposledy."
Řeknu mu o tom, že jsme s Liss domluvené na půlnoční setkání právě v chodbách pod Katovem. Můžu jen doufat, že mě tam on a jeho vrozený smysl pro orientaci zvládnou dovézt.
Jan je sice vítanou společností, pochybuji ale, že má s těmi chodbami zkušenosti. U mého komorníka mě to ale už nikterak nepřekvapuje.

S Anninou pomocí se převléknu do vhodnějšího oblečení. Vysokých bot, kožených kamašů, košile a kabátku s kápí. Opět se vybavím mečem, doufám ale, že podzemními chodbami se zvládneme pohybovat bez problémů a hrozby boje.

Než dorazí Jan, strávím zbytek času vyhlížením z rozličných oken domu. Skrytá za závěsy, hledám venku Jižany. K mému nemilému zjištění je nyní i mé, nepříliš schopné oko, vidět muže ve stínech. Možná jsem se jen naučila hledat na těch správných místech a vím, kam se podívat.

Moje nervozita narůstá.
Co brání těm mužům vtom, aby vpadli do domu a zavraždili mě?
Trochu se uklidním až s příchodem Jana z Doubravy. Nespoléhám ani tak na jeho šermířské schopnosti, myslím, že daleko lepší ochranu mi poskytne právě Alsborne. Ale je příjemné, mít ho po svém boku.
Chabě se na něj usměju.

"Ano, lord Sunnings přišel na skvělý způsob, jak nás oba uklidit z cesty a přitom nás zaměstnat."
V hlase mi zazní náznak zloby, ale nechci o jeho pánovi mluvit zle, takže se zarazím dřív, než řeknu něco nevhodného.
"Doufám, že nemáte strach ze tmy, seržante."
Usměju se na něj a kývnu na Alsborna. Přes hlavu si přetáhnu kápi. Jsem připravená vyrazit.

Lisseth - 09. května 2018 19:49

U černé růže

Městem zase rychle zpět k Černé růži, trochu jistější, když mám za pasem pár vrhacích dýk navíc. Na druhou stranu už pomalu unavená z toho věčného pobíhání sem a tam. Lítáš tu jak hadr na holi od jednoho k druhýmu...

Přelétnu pohledem lokál. Po Pierrovi ani stopy. Zamířím k hostinskému poptat se, zdali není náhodou nahoře či ho zde neviděl od našeho ranního rozloučení. Pokud vím, když ráno nakvašeně odcházel, tvrdil, že si musí něco zařídit. Buď někde pobíhá nebo si nahoře léčí své pochroumané ego.

Ať už se od hostinského dozvím cokoliv, objednám si ještě pohár vína. V duchu přemítám, co dál. CO všechno svěřit Pierrovi či spíš čím ho svést z té správné stopy a přesvědčit, že je to stále ještě on, kdo tahá za nitky a kdo mne jen využívá a přitom sleduje své zájmy. Rukou přitom bezděky sjedu k papírům, které pro mne Arianna napsala.

V hlavě si rovnám i to, co říkal Sunnings, jak využít případných nepokojů ve městě v náš prospěch. Pustit do světa nějakou zaručenou zprávu, která místní pěkně nakrkne. O její přibarvení už se postarají sami lidé, každý si vždycky něco přidá, aby to bylo zajímavější. Nad sklenkou vína tak dojdu k závěru, že se musím zastavit ještě za Dlouhánem.

Šedá Eminence - 09. května 2018 21:20

Návštěvy

Hostinský u Černé Růže je spíš pasák než skutečný barman, ale o to víc umí naslouchat. Pierre je v domě. Pošle děvče, aby se podívalo, kde je. Pravidelný a bohatý zákazník jako Pierre si může v domě dělat skoro cokoliv... až na několik pravidel, přes které nejede vlak, samozřejmě. Dobrá děvka je příliš cenný zdroj příjmů, na to aby si s ní mohl klient dělat co chce.
Liss má čas se usadit a napít, alespoň na chvilku. Pierre je arogantní, sebestředný a přesvědčený, že nemůže selhat... je pravda, že příliš často neselže, ale jeho sebedůvěra je jeho slabinou.
Než zjistí, kde je, nejlépe plánovat další kroky. Dlouhán ví, kdo je právě teď nejvíc nespokojený. Žebráci si zřídka kdy bouří, ale průměrná Katovská chasa trochou násilí nikdo nepohrdne. Na druhém břehu řeky je situace klidnější, ale kdyby se lůza valila ulicemi, raději by uskočili z cesty než aby překáželi. Vrchovští jsou nespokojení neustále, mají výhled na Stříbřiny a večer co večer sní o tom, že se jednou budou rozvalovat v těch krásných zahradách za řekou.
Město je zralé na nějakou tu vzpouru. Proti šerifovi a radě... dali by se dělat zázraky. Sunnings sice kladl na srdce Arianně, aby lid podporoval krále ale... proč nehodit všechny aristokraty do jednoho pytle? Ne nahlas přirozeně, bouřit proti šlechtě je jedna věc, vlastizrada má jiný, nepříjemný zvuk.
Tak nebo tak, jakákoliv vzpoura bude potřebovat vůdce. Někoho kdo rozdmýchá masy. Jinak to bude jen hromada vyděšených měšťáků, které stráže rozsekají na kusy, i kdyby to bylo deset ku jedné.
Z úvah je vytržena, když k ní přicupitá nějaké místní polonahé děvče a sdělí jí pokoj, ve kterém je právě Pierre. Před několika minutami od něj šla jedna jeho oblíbená společnice notně zklamaná. Nejspíš je sám.
Liss dojde k pokoji, dveře jsou pootevřené, Pierre stojí u okna a hledí ven skrz růžové záclony. Nemá na sobě svůj běžný pracovní kožený úbor, ale pouze kabátec, který nosívá tak říkajíc v civilu. Nad něčím dumá...

Jan ponechá poznámky Arianny bez komentáře. Koneckonců, pokud souhlasí, pak nemůže nic říct proti svému pánovi a pokud nesouhlasí, neměl by odmlouvat šlechtičně.
Alsborne mu podá lucernu. Jan se usmívá. ,,Ale, ve tmě není čeho se bát. Tady ve městě ani pořádnou tmu nemáte. S venkovskými hvozdy se to nedá srovnávat."
Alsborne na něj hledí téměř uraženě, jako by chtěl bránit čest Celestionské tmy. ,,Jsem si jist, že pod městem bude temnota dostačující, Jene."
Trojce sejde do sklepení, kde Alsborne otevře těžké dřevěné dveře s mohutnou závorou. Za nimi je chodba, která se rychle rozděluje do nejrůznější výklenků, starobylých sklepů, provizorně prokopaných průchodů a plesnivých koutů. Arianně se téměř zatočí hlava. Těžko rozeznat tuto chodbu od kterékoliv jiné... vypadá dokonce docela stejně jako ty, ve kterých bloudili obě ženy při úprku od Oppelheima.
Před vstoupením Alsborne přidá několik instrukcí. ,,Následujte mě, vaše milosti a neodchylujte se z cesty. Pokud uvidíte cokoliv v kterékoliv jiné chodbě, než v té, kterou jdu já, pokračujte a za boha předstírejte, že jste si ničeho nevšimla. Chodby mohou být nebezpečné, ale ví-li člověk kam míří a hledí-li si svého, není zde téměř žádné riziko. Navíc jsme stále pod Stříbřinami a půjdeme asi jen deset minut. Měli bychom vystoupit asi ulici od sídla její excelence."
A pak všechny tři polkne podzemí. Alsborne kráčí vpřed jistě a vždy vybere z téměř stejných chodeb tu správnou bez zaváhání. Není to žádný smysl pro orientaci, komorník tyto chodby dobře zná. Jan se zdá být nevzrušen. Ruku má sice na meči, ale nijak se nerozhlíží a nestrachuje.
Koneckonců, je to jen krátká procházka temnými chodbami a zatuchlými sklepeními, než Alsborne otevře poklop nad schodištěm ze sklepení dávno spadlého domu do postranní uličky.
Na ulici je vzduch daleko čerstvější. Rychlým krokem je trojce u zadního vchodu do sídla markýzy a Alsborne klepe. Otevírá služebná, která se na něj okamžitě usmívá. ,,Doris, rád vás opět vidím," pozdraví Alsborne. Musí existovat nějaká tajná společnost vrchních služebných a komorníků...
,,Její milost přišla navštívit Markýzu v soukromé záležitosti, je její excelence doma?",,Jistě, jistě, jen pojďte dál!" odpoví služebná a během momentu, zatímco Jan s Alsbornem čekají v předpokoji, je Arianna uvedena před markýzu. Ta se na ní zahledí a zeptá se s pozvednutým obočím: ,,Copak se děje, má drahá?"

Arianna z Albrienne - 09. května 2018 21:34

Skrze temnotu

Nervozně hledím na bytelné dřevěné dveře vedoucí do temných chodeb pod městem. Dívám se na něj, jako kdybych je snad viděla poprvé v životě. Nepochybně jsem je ale viděla, minimálně jsem sem zavítala při našich dětských hrách, při hře na schovávanou nebo něčem podobném.
Vytěsnila jsem je snad z mysli? Nebo jsem na ně prostě zapomněla?
Vždycky jsem si myslela, že jsem zvídavá. Tyhle dveře pro mě ale donedávna vůbec neexistovaly. I přesto, že se nacházejí ve sklepení mého domu.

Jen krátce přikývnu na Alsbornovy instrukce. Nechci se v chodbách zdržovat déle než je nutné. Zhluboka se nadechnu a vykročím za ním do tmy. Obdivuji, jak oba muži dokážou být klidní. Obzvláště mě znervoznilo, když mi komorník řekl, abych se tvářila, že věci ve tmě nevidím.
Co tak hrozného se tam skrývá?
Rozhodnu se, že lepší bude skutečně ty věci nevidět, takže po celou cestu hledím do země a jdu přesně v Alsbornových šlépějích. To mě zaměstnává natolik, že dokážu zrak udržet na zemi, nerozhlížím se doprava ani doleva, prostě jen kráčím, dokud se komorník nezastaví.
To má samozřejmě za následek, že do něj vrazím.

Uleví se mi, když se dostaneme z chodeb ven. Alsborne nás vede k zadnímu vchodu honosného sídla. Se služebnou, která otevře se zdraví jako se starou známou. Je trochu zvláštní, že nejeví žádné překvapení nad naším příchodem. Markýzu jsem nikdy takhle pokoutně nenavštívila. Pravděpodobně je od své paní zvyklá na ledacos.

Svůj doprovod nechám v přijímacím pokoji a sama jsem uvedená za markýzou. Na zdvořilosti ale nyní nemám nejen čas, ale ani náladu.
"Mohla bych se ptát na to samé."
Posadím se do křesla, protože se mi klepou nohy. Cesta podzemím pro mě nebyla příjemným zážitkem.
"Omlouvám se, že jsem byla tak hrubá a nechala vás na oslavě lorda Saarda samotnou. Teď bych potřebovala pomoc. Nebo alespoň nějaké odpovědi. Přesto, že tím pravděpodobně nezískám Vaše sympatie, rozhodla jsem se spojit své síly s lordem Sunningsem. Důvěřuji mu a myslím, že pokud mi někdo může pomoci najít bratra, je to právě on. Ve hře je ale mnohem víc hráčů a hraje se o hodně. Nemám pravdu?"

Lisseth - 10. května 2018 18:29

Pierre

Jak se dalo očekávat, Pierre se v klidu válí nahoře a já se kvůli němu můžu přetrhnout. Tohle bylo to jeho zařizování?...vskutku důležitá práce jen co je pravda...

Pootevřenými dveřmi je vidět do pokoje. Na kratičký okamžik se zastavím na prahu. Jak těžké by teď bylo jednou provždy vyřídit si účty? Třeba ho ještě budeš potřebovat...udělala bys to samé, kdyby ti nabídli víc?...do háje i zloděj a vrah má nějakou svou čest...seš jen důvěřivý blb...

Vstoupím dovnitř a tiše za sebou zavřu dveře. Nasadit masku, aby neměl ani stín podezření, že se něco změnilo a že moc dobře vím, jakou špinavou hru hraje i on. Tvářím se tak jako vždy a svůj vztek zavřu pro tuto chvíli někde hluboko uvnitř sebe.

"Tak listiny vydaly svá tajemství. Ne že by to byl úplnej zlatej důl, ale něco z toho určitě vytřískáš. Jsou tam zajímavá jména, jen co je pravda." položím listiny na stolek vedle postele-
zajímavější než by jeden čekal...
Pohledem zkoumám svého bývalého parťáka. Mám o tisíc důvodů víc sledovat každičký jeho pohyb a odhadovat případné reakce.

"Co ty? Přišels mezitím na něco zajímavého?" pokračuji pak dál.
Nebos byl jen o všem pěkně zatepla zpravit své mecenáše?...

Šedá Eminence - 10. května 2018 21:03

Kde nalézt spojence?

V Černé růži se Pierre otočí k vcházející zlodějce. Musí lenivět, když už je tak málo podezřívavý... nebo hloupne.
,,Výborně, konečně něco alespoň trochu zajímavého." Vezme papíry do rukou a začne si je prohlížet. ,,Nic co by otřásalo světem," říká, poté co projde asi první polovinu. ,,To je všechno? Lisseth, z tohohle se toho moc vyrazit nedá. Žádné pečetě, podpisy, nic. Je to zajímavý, to jo, ale stěží z toho můžem něco dostat..." mudruje nahlas, ale Liss dobře ví, že to není pravda. Často nejde o autenticitu, ale o hrozbu rozšíření té správné pomluvy... Nebo možná jen očekával skutečná, možná dokonce jemu známá psaní, a je zklamán, že to není to co plánoval mít v rukou.
Nedočtené dokumenty hodí zpět na stolek.
,,Jo, přišel, když už tě to zajímá. A to konkrétně na to, že tam kde nečíhaj ty jižanský pošuci, rozvalujou se patolízalové Lišáka. Mám pocit, že mu došlo, že hledáme něco cennýho a to se mi nelíbí. Jenže ten je skoro tak nedotknutelnej jak šerif."
Liss nezná příliš mnoho přímých spolupracovníků jednoho z nejúspěšnějších zlodějů v Katově. Lišák hraje docela jinou hru než průměrní Katovští a už jim skoro ani nevěnuje pozornost, alespoň dokud mu nekříží plány...
A komukoliv kdo má nějaký vliv ve městě se nemohou líbit Jižanští vrahové, co se potloukají všude kolem. Pierre možná hraje nebezpečnější hru než se zdá, když se paktuje s cizinci...

Mezitím v sídle na druhém břehu řeky, se markýza usmívá a mávajíce rukou. ,,Ach, drahoušku, nic se nestalo. Byli jsme obě rozrušené těmi událostmi."
Pak ale Arianna zmíní Sunningse a pakt s ním, úsměv markýzy zchladne. ,,Ach" vzdechne, vyjadřujíce překvapení ale nejspíš i zklamání. ,,Víš drahá, ale právě proto ti nemohu pomoci. Šlechta mě nemá ráda. Sunningse nevyjímaje. Jakou mám záruku, že to co bych ti řekla se nedozví jeho výsost? Vím, že tobě důvěřovat mohu... ale jsou jiní, kteří by mohli informace vynést, dokonce i v naprosté nevinnosti a bez zlého úmyslu."
Chvíli čeká a hledí stranou, pak začne smířlivě. ,,No ale nemůžu tě nechat na holičkách. Jednu věc ti říct můžu, protože tu ví Sunnings moc dobře. Situace není vůbec dobrá, drahá. Hraje se totiž o Korunu." Na moment se odmlčí, přemýšlí co vše může Arianně prozradit. ,,Příliš se to neví, ale už notnou dobu nepřicházejí noví poslové od Jeho Veličenstva. Ruka jeho Veličenstva nikdy nevládla příliš pevně a Celestionská šlechta už začíná věřit, že si vládne sama. Muži, jako je Sunnings, Rolain a Akmorio hladově pohlížejí na prázdnotou zející trůn Celestionu.
Mnozí se ozývají, mluví o... rozšíření pravomocí městské rady. O jmenování regenta nebo alespoň správce. A z toho místa už je to jen krok k uzurpování Koruny."
Markýza působí rozrušeně a má pevně semknuté rty. ,,Je to odporné. Všichni jsou jako jeden a ten samý. Král... je dobrý muž. Následnictví je sice nejasné, ale všichni jsou to budoucí tyrani. A já s nimi jednoduše nesouhlasím. Jsem přesvědčena... že by o moci člověka nemělo rozhodovat kým se narodí, ale co dokáže."
Zvláštní slova pro šlechtičnu, jako je ona. ,,Všichni, do jednoho, včetně Sunningse, dovedou tuhle zemi do zkázy. Zvou si sem cizince aby jim pomohli utrhnout si kus. Ani je nenapadne přemýšlet nad tím, tu třeba ti cizinci budou chtít zůstat. Nortimberci, Ilmaidi..."
Markýza si povzdechne. ,,Ráda bych ti pomohla, drahá, ale co vlastně chceš? Co plánuješ udělat? Máš vůbec nějaký plán? Nebo jako všichni ostatní v tomhle městě jen běžíš za svým nosem, a nehledíš na možné důsledky svých činů?"

Arianna z Albrienne - 11. května 2018 03:42

Markýza

Dle očekávání jsem svým sdělením markýzu nepotěšila. Co se dá dělat. něco mi ale přeci jen je ochotná prozradit. Některé ty věci, jsem už zaslechla a to, že šlechta touží po trůně není žádná novinka snad v žádné zemi.

Rychle ale vrtím hlavou, když do toho začne zahrnovat i Sunningse.
"Opravdu myslím, že se v něm mýlíte. Máte pravdu v tom, že si Damien uvědomuje jak moc je nyní král ohrožený. Jemu ale jde o jeho blaho a zcela přehlíží své vlastní zájmy a postavení."
Na okamžik zaváhám, ale chci přítelkyni přesvědčit, že je jeho lordstvo dobrý člověk.
"Poslal mě do Katova. Mám tam...známé. Máme za úkol rozpoutat rebelii proti šlechtě. Včetně Sunningse. Na ochranu krále."
Až zpětně si uvědomuji, jaký na mě tohle jeho rozhodnutí udělalo dojem.

Sunnings je dobrý člověk, o tom jsem přesvědčená.

Lisseth - 13. května 2018 20:55

Pierre

Jen pokývu hlavou, když zmiňuje, že to není nic světoborného.
"Jo všechno, co blo v tý zatracený truhličce, kvůli který sem ronila krev." odpovím a pohlédnu mu do očí. Lhát někomu bez mrknutí oka mi nikdy nedělalo problémy. Jen jsem možná doufala, že přeci jen jsou lidé, se kterými budu moci alespoň někdy jednat na rovinu. Holt ses asi spletla...

"Však ty už si s tím nějak poradíš, aby z toho něco káplo." zašklebím se trochu.
Jeho další slova mne ani trochu nepotěší, hlídat si záda před jižanama a ještě poskokama Lišáka, to aby jeden vážně už pomalu lez kanálama.

"No bezva, to nám ještě scházelo." zabručím jen tichou poznámku.
"No nic, půjdu se trochu najíst a kouknout se po městě, kde kdo vážně čmuchá. Až zjisti, něco nového, zase se ozvu. Najdu tě tady nebo máš sám něco v plánu?" mrknu na něj, když už se pomalu obracím k odchodu. Ve skutečnosti bych byla docela ráda, kdyby mi prozradil svůj další krok. Pokud mi tedy pro změnu zase nebude do očí lhát on.

Šedá Eminence - 14. května 2018 21:18

Nové vlivy

Pierre nic neříká, nepůsobí příliš spokojeně s obsahem truhličky, ale alespoň už musí mlčet a nestěžovat si na nedostatek výsledků.
Když se Lisseth obrací k odchodu a ptá se na jeho další kroky, jen nevrle zamručí: ,,Kontrakt. Nejspíš mě celý dnešek jen tak nezastihneš. Zítra ráno budu tady, pokud se něco dozvíš."
Další kroky vedou zlodějku z putyky, která se začíná plnit svými oplzlými hosty, ke klidnějším místům, kde by mohla sehnat něco dobrého k snědku. Nakonec zapadne k Postřelenci. Ve své podstatě podobné místo jako Rozbitý Džbán, snad trochu méně frekventované mordýři a klidnější. Je blízko Černé Růže a nedaleko nábřeží, i když přes den bude většina žebráků v ulicích.
Hostinský Liss zná a rychle je před ní talíř husté kořeněné polévky s chlebem. Levné a vcelku chutné jídlo, které se dá zlikvidovat vcelku rychle.
Chvíli poté, co zlodějka dojí, naproti ní si sedne vzorová ukázka Katovského exempláře. Zjizvený útlý obličej, podezřelá zvědavost a dlouhé, obratné prsty. Liss pozná kapsáře a zloděje na první pohled. Navíc ho zná. Alespoň od vidění.
Říkají mu Mucho. Patří k Lišákovi. Malá ryba. Poskok. Muži Lišáka se stěží dají rozlišit od průměrné chátry, ale Liss má paměť na tváře. Člověk v Katově musí mít vždycky přehled, kdo hraje na jakou stranu...
,,Čau, Liss," zašklebí se kapsář, ale stále nepůsobí nijak výhružně. ,,Tak jak ti dupou králíci? Poslední dobou seš ve Stříbru pečená vařená, co?"
Je to naprosto neschopný pokus o zastrašování nebo získání informací? Proč tu je? Poslal ho Lišák nebo chce jen tak otravovat?

Zatímco Mucho otravuje daleko schopnější zlodějku než je on sám, Arianna pokračuje ve svém hovoru s markýzou v jejím sídle. Ta se jí právě vysmívá za její zhodnocení Sunningse.
,,Opravdu, drahá? Nebo se jen vybarvuje rytíř v zářící zbroji aby tě využil pro své vlastní cíle? Nebuď bláhová! Je to šlechtic, nechce nic než moc! S chutí tě pošle rozpoutat nepokoje, ale dala bych ruku do ohně, že poslal běžce posbírat žoldnéře a jeho vlastní rytíře. Povstání, které ho zbaví jeho nepřátel a které on potlačí jako velký hrdina a obránce krále. Bez opozice si bude moct dělat co bude chtít!"
Markýza si povzdechne. ,,Přišla jsi ke mě pro radu a pro pomoc. Moje rada zní: Nevěř jim. Nevěř jednomu z nich. Všichni jsou stejní. A co se týče mé pomoci..."
Markýza se odmlčí. Odkud pramení její zášť ke třídě, ke které sama patří? Kde se berou její emoce, které doposud nedávala najevo?
,,Tvá slova, o povstání, jsou dost na šlechtický soud. A proto potřebuješ mojí pomoc. Ráda ti pomůžu rozbouřit lidi a ukázat jim, jak prohnilé jsou Stříbřiny, ale musíš mi něco slíbit."
Markýza se podívá Arianně přímo do očí. ,,Dotáhneš to dokonce. Nenecháš se zastrašit ani porazit. Uděláš přesně to, co Sunnings chce, ale ještě mnohem víc. A až tohle skončí, žádný z těch potentátů, včetně toho proradného hada Damiena, nebude mít na krku svojí úlisnou hlavu."
Z markýzi pramení čiré odhodlání. Arianna cítí, že pokud by nepřikývla, pustí se Madame do vzpoury sama. Možná je to dokonce to, co celá ta léta vměšování připravuje. Získává vliv, dostává se blízko ke šlechticům, aby jim v posledním momentu mohla vrazit dýku do zad. Docela jiná žena, než ta milá přítelkyně, kterou Arianna znala...

Arianna z Albrienne - 15. května 2018 09:08

Markýza

Možná jsem hloupá naivka.
Přála bych si, aby byl Damien Sunnings jiný, aby to byl čestný muž, kterému jde o dobro krále...a samozřejmě o to mé. Jenže ze svých zkušeností vím, že tak to většinou nebývá. Ukázal mi obě své tváře a já se stejně pokouším vidět jen tu dobrou.

Markýza mi vyloží, co po mě chce. Tedy spíš, na co se mám připravit. Musím nad jejími slovy chvíli přemýšlet.
"Dejme tomu, že máte pravdu. Že je Damien Sunnings skutečně takový proradný had, jako všichni ostatní. V téhle chvíli se mě snaží využít, aby sám mohl zazářit. Pokud se ukáže, že to tak skutečně je. Bude on tím úplně posledním, kdo propadne hrdlem."
Je roztomilé, že tohle říkám, zrovna já, která nikdy nikoho nezabila. Vlastně ani nezranila. No, jednou Lionella, při cvičném souboji, ale to se asi nepočítá.

"Jak toho mám ale dokázat? Pokud rozpoutáme rebelii, tak nevím, jestli bude možné jí ještě nějak řídit. A co když se samy ocitneme na vidlích nějakého vzteklého sedláka?"
Tohle všechno se hezky poslouchá ale už teď mi po zádech běhá mráz. A navíc nevím, co budu dělat s Janem, on se nesmí dozvědět, že tady spřádáme plány i proti jeho pánovi.

Lisseth - 15. května 2018 18:29

Zvědavý kapsář

Hmm kontrakt, je mi to jasné...možná by nebylo od věci pověsit se na paty i tobě, ale já na to nemám čas a všech ostatních by sis všim....však my spolu ještě zúčtujeme, příteli... v duchu vzteklá, navenek však jakoby se nic nedělo, jen Pierrovi přikývnu.

U Postřelence dopřávám si chvíli klidu a nad prázdným talířem ještě chvíli dumám, jak dál a jak z tohoto co nejlépe ven. Vážně seš kvůli němu ochotná podněcovat k rebelii?...problémů už máš teď víc než dost...a co když...

Z myšlenek mne vytrhne až příchod kapsáře. Trochu se zamračím a pozdravím jen letmým kývnutím hlavy. Že by měl Pierre přeci jen s něčím pravdu?...a tohle má být zase co?...

"Já? Ale kdeže, co bych tam dělala." zašklebím se pro změnu zas já. Tohle je ten poslední otrapa, se kterým se hodlám bavit o tom co a kde jak dělám.
"Když mě omluvíš, tak mám ještě něco na práci." mrknu na něj a pomalu se zvedám od stolu.

Je mi jasné, že se asi budu muset hodně snažit, abych ze sebe setřásla všechny zvědavé oči a bez povšimnutí se dostala k Dlouhánovi a pak za Ariannou. Jen doufám, že ten princ v nablýskané zbroji na ni dá skutečně pozor...

Mám v plánu zprvu jen tak zdánlivě bezcílně bloumat ulicemi jakobych si chtěla jen přivydělat odlehčením kapes některému z nepozorných spoluobčanů. Cíl je ovšem jasný. Ukolébat a zmást všechny a zmizet všem, kteří by snad chtěli strkat nos tam, kam nemají a navštívit Dlouhána.

Šedá Eminence - 15. května 2018 20:16

Nejrůznější známosti...

V sídle markýzy se spřádají vlastizrádné plány a atmosféra je napjatá... ale když Arianna svolí k rozsudku nad Damienem, divoké emoce se z tváře Madame vytratí. Nyní kalkuluje chladně a promyšleně. Je jasné, že ať už jsou její motivy jakékoliv, Arianně věří. Snad si myslí, že tak dobrá (a možná spíš nezkušená) duše jako ona by se jí nesnažila nijak oklamat.
Ve svých dalších slovech se zamýšlí nad otázkami, které Arianna položila.
,,Není to jen tak, rozpoutat nepokoje. Je to snad ještě složitější než vysoká politika... ale přitom je to docela jednoduché. Daleko jednodušší díky všeobecné náladě ve městě. Nejrůznější vraždy, okolím se šíří všemožné prapodivné kulty a jako by všem lidem na mozek vlezla nějaká zášť a svárlivost. Městu už bude stačit jen jiskra aby to všechno začalo. Obětní beránci, nějací mučedníci, to je to co bude třeba. A pak už věcem necháme volný průběh.
Strážní, kteří jsou vždycky ovládaní některou šlechtickou frakcí, jsou v poslední době neoblíbení a čím dál víc jich ubývá. A naši drazí přátelé mají příliš starostí mezi sebou na to, aby hlídali lid. Jediní, kdo by mohli zastavit bouři, jsou Nortimberci v samotném srdci hradu... a pokud se lid dostane až tam, bude pozdě na cokoliv," říká s drobným úsměvem, jako by docela o nic nešlo.
,,Máš naprostou pravdu. Řídit něco tak živelného je víceméně nemožné. Jak se ochránit před jejich běsněním? Jednoduše, budeme za nimi, ne před nimi."
Odmlčí se, zamyšleně zahleděná.
,,Nejsi jediná se známostmi v podsvětí. Znám jistého muže, který by měl zájem na... změně pořádků.
V tomhle bychom si mohli pomoci navzájem. Je příliš riskantní abych já cokoliv řešila v... chudších čtvrtích, alespoň dokud si nejsme jistí náklonností těch správných lidí. Pokud bys chtěla, mohla bys mě zastoupit. Tebe koneckonců poslal Sunnings prohledávat Katov a jeho chudáky..."

Jednoho z nejchudších chudáků se vydala hledat zlodějka Lisseth na druhém konci města. Kapsář se za ní zvedl se slovy: ,,Počkej! Hej-" ale to už zlodějka zmizela ve dveřích a vytratila se, splynula s davem jako nikdo jiný.
Proplétala se mezi lidmi na okraji Katova, kde alespoň ve dne působil život téměř normálně. Pro zlepšení svého aktu skutečně vybrala pár plnějších kapes a přispěla k rovnocennějšímu rozložení financí ve městě, přičemž nejprávoplatnější místo pro všechny peníze je logicky v jejích kapsách.
Nedovedla si představit kohokoliv, kdo by jí zvládl sledovat. Pierre jí sice nesledoval, ale pokud by tak činil, ztratila by se mu během momentu. Jižané, kteří jí na druhou stranu sledovali, to museli také brzy vzdát... muži Lišáka byli stěží lepší než ona... snad Lišák samotný, pokud jsou jeho schopnosti tak legendární jak se říká, ale neexistuje důvod proč by jí měl sledovat.
Brzy byla jen další šedou osobou Celestionu a mohla bez nejmenších obav vyhledat Dlouhána.
Našla ho u jedné z městských bran. Mimo dohled stráží ale na ukázku dost velkému množství lidí. Kolem procházeli nejrůznější lidé, občas se slitovali. Když v žebrácké misce přistála jedna mince, docela stejná jako všechny ostatní, nezachoval se nijak zvláštně, jen mrkl na zlodějku a skuhravě poděkoval.
O pár momentů později se zvedl a dobelhal do nedaleké uličky, kde na něj zlodějka čekala. Napřímil se.
Postěžoval si na svá záda, prý je belhání a shrbení lepší pro vyvolání toho správného pocitu lítosti, i když je to únavné. Bral své řemeslo s humorem.
Dále jen svým deformovaným a huhlavým hlasem řekl, že Lisseth rád vidí. Co by si přála? Je jí, jako vždy, k službám.
Byl to docela inteligentní a slušný člověk, Dlouhán, zvlášť v poměru na žebráky. Kdoví, jaký by byl jeho osud, kdyby se vyhnul svému znetvoření?

Arianna z Albrienne - 16. května 2018 09:58

Markýza

Pokouším se o našich plánech nepřemýšlet, jako o vlastizradě. My přeci chceme, aby král zůstal na trůně. Nebo ne?
Trpělivě poslouchám, co mi markýza říká. Překvapuje mě, jak chladná dokáže být, když kalkuluje, jak bychom měly postupovat.

"Kde chcete najít obětního beránka?"
Samotnou mě překvapuje s jakým klidem tuhle informaci beru. Nepředpokládám, že by se takovýto převrat obešel bez krveprolití. Ale obětovat někoho, aby člověk probudil v lidech spící nenávist, to je přeci jen něco jiného.

"Takže vy říkáte, že až to vypukne, otevřeně se postavíme proti šlechtě a podpoříme poddané?"
Tohle už se mi zase tolik nelíbí. Daleko radši bych někam zalezla a...no...zbaběle počkala, dokud to neskončí. Tohle je dost riskantní. Je možné, že šlechta nakonec sedláky porazí a pak by se moje hezká hlavička mohla ocitnout nabodnutá na kopí vysoko na hradbách.

"A tenhle Váš známý, kdo je to? Nemám problém se s ním sejít a zjistit, co je potřeba. Pravděpodobně budou potřebovat finanční prostředky, aby se dokázali vybavit zbraněmi. Ty já jim ale bohužel neposkytnu."
Významně se na markýzu podívám. Tady se alespoň ukáže, jak moc po tom převratu touží. Je ochotná dát do hry své vlastní peníze?

Mojí myslí se prožene ještě jedna myšlenka. Pokud budou tihle významní šlechtici mrtví, můj dluh zmizí. Ta představa mě zahřeje u srdce.

Lisseth - 16. května 2018 19:23

Za Dlouhánem

Ztratit se někde v ulicích města nikdy nebylo nijak zvlášť složité. Možná při mě dosud jen stálo štěstí, možná je v tom i něco jiného. Přesto se sem tam neubráním tomu, abych se neohlédla a nezkontrolovala ulice za sebou. Jeden holt nikdy neví a kor ne teď. Začínáš už bubáky vidět všude...opatrnosti není nikdy nazbyt...

Dlouhána najdu vcelku bez problémů a zapluju s ním do jedné z bočních uliček abychom nebyli tolik na očích.
"Nebudu chodit kolem horké kaše, dnes mám trochu neobvyklou věc." začnu přímo. Dlouhán je člověk, kterému věřím, ať už vypadá jakkoliv a pevně doufám, že v něm se vskutku nepletu a nespálím jako s Pierrem.

"Ve městě vládne poněkud napjatá atmosféra, jak sis jistě všiml. Řekněme, že by někdo měl zájem na tom trochu to pošťouchnout, aby lidé vyšli do ulic. Pustit do světa nějakou zaručenou zprávu o tom, jaké nespravedlnosti se dopustily stráže na příkaz svých pánů..." na chvíli se odmlčím a sleduji jeho reakce.

"Slyšís na ulicích ledacos, kdo je nejvíc nespokojený se současnou situací? Za ký lidé půjdou a budou ho následovat, když jim zavelí?" pokračuji dál a bezděky ztiším trochu hlas. Spoléhám na to, že Dlouhán se vyzná v lidech, spoustu si jich pamatuje a spoustu jich zná, aniž by oni nějak příliš znali jeho. Přeci jen pro mnohé je vcelku neviditelný. Tak trochu doufám, že dostanu nějaký tip a že mě nepošle k šípku. Nechci přeci rovnou svrhnout krále jen popostrčit trochu události které jsou beztak na spadnutí a trochu je přitom využít ve svůj prospěch.

Šedá Eminence - 16. května 2018 20:16

Spřádání plánů

Dlouhán nad slovy Lisseth chvíli přemýšlí. Začne nepřímo, mluví o tom, že nepokoje ve městě většinou moc pošťuchování ani nepotřebují. Čtvrtě jako Katov většinou zůstávají překvapivě klidné, protože jejich spletité uličky nikdy žádný pán doopravdy nespoutal...
Chudší ale spořádané čtvrtě, jako Vrchovice, tam už se teď na stráže hledí velmi nepřátelsky. Ale běžní lidé nejsou žádní bojovníci, říká Dlouhán. Musí se něco stát, kvůli čemu začnou mít strach o svoje domovy. No a ze strachu pak bude ta pořádná nenávist, po které si to půjdou s pány pěkně vyříkat.
Na takovou jiskru ani žádného vůdce třeba není. Jednou za čas se zvedne dav a táhne na strážnici, načež je rozehnán... ale dnes, když město vře varem, by mohlo dojít k něčemu trochu nebezpečnějšímu. Z takového rozpáleného davu může třeba vyletět... třeba šipka z kuše. A jakmile umře jeden strážný, jeho druzi tasí a poteče krev. A pak už je bouře jistá.
I když zlodějka šla přímo k věci, Dlouhán si dává na čas. Je jen žebrák, těžko odsoudí někoho k smrti.
Samozřejmě, pokračuje Dlouhán, jeho výklad ztížený jeho neforemnými ústy, pokud by někdo chtěl, aby ty lidi jen tak nerozehnali, potřeboval by vůdce. Někoho kdo dokáže organizovat ale komu budou lidi věřit.
Nyní se Dlouhán nakloní k Lisseth a tiše mluví o jistém kapitánovi jedné Vrchovické strážnice, jmenuje se Kapron. Nedávno se dostal do potyčky se šerifem, protože odmítl plnit nějakého jeho rozkazy. Narodil se ve Vrchovicích a nechtěl asi terorizovat svoje vlastní kamarády. Ten je pěkně rozpálený a lidi ho mají rádi. Jeho strážní se nikdy nedostávali do těch potyček co ostatní... pokud by se něco stalo některému jeho známému... Nespravedlivé obvinění nebo nepravdivé udání na které si připochodují šerifovi vlastní muži... něco o vzpouře například... To by mohlo kapitána Kaprona pěkně dopálit. A kdyby se mu dostalo patřičné podpory... no i Nortimberci by se měli mít na pozoru...
Svá slova zakončí žebrák něčím, co by mohlo zlodějku vyvést z míry. Prý není první, kdo se ve městě pokoušel najít nespokojence a buřiče. Ale ti, kdo takto vyzvídají, se Dlouhána neptají a jsou opatrní...

Snad některými z nich je ta známost Markýzy, o které zatím Lisseth netuší. Madame rozvíjí své plány s Ariannou v odpovědi na její otázky:
,,Ach, obětní beránek se najde vždycky. Nějaký nebožák, jehož nespravedlivá smrt pěkně rozvíří krev. To bude nejmenší problém. Na nějakém tom... jak se tomu říká, srocení lidu, může dojít k násilnostem snadno."
Ale nad další otázkou zamává madame rukou. ,,Nic otevřeného, nic veřejného... Jen dvě další nebohé ženy, které jsou nespojené se situací ve městě. Zmizíme ze Stříbřin pod záminkou například pobytu na venkově.
A mimo Stříbřiny budeme skoro neznámé tváře. Až si budeme jisté bezpečností tohoto plánu, můžeme se ukrýt na druhém břehu řeky. A pak se můžeme vesele dívat, jak vztek činí svoje dílo a jak věší ty hlupáky na rozích. Jsem si jistá, že budeme docela v bezpečí. Jediné, co brání ostatním aristokratům udělat něco podobného, je ta jejich dětinská pýcha."
Co se týče identity svého kontaktu, je zdrženlivá: ,,Je to... vlivný muž na druhém břehu řeky. Nelíbí se mu situace ve městě. Jeho... prostý původ mu znemožňuje proniknout do vysoké politiky a věří, že pořádný městský úklid mu dá příležitost, kterou potřebuje.
Má dost lidí, ale máš pravdu, že s vybavením a financemi na tom pokud vím není tak slavně. Ach, ale jsem si jistá, že pokud si Sunnings objednal vzpouru, rád ti na ní přispěje," dodává markýza se zlomyslným úšklebkem.

Lisseth - 17. května 2018 19:01

Dlouhán

Se zaujetím a soustředění poslouchám Dlouhána, abych správně rozluštila každé jeho slovo. Aspoň si mohu být jistá, že kdyby nás někdo poslouchal, jeho tiché těžkopádné mluvě by snad nikdo nerozuměl, leda by stál přímo vedle něho.

Sem tam rozhlédnu se uličkou a snad jen ze starého zvyku kontroluji okolí. Nestojím zrovna o nějaké nečekané překvapení či návštěvu, zvláště když tu probíráme zrovna něco jako vzpouru. Mám svou hlavu docela ráda a ještě chvíli bych ji měla tam, kde je.

Poslouchám a v hlavě pomalu spřádám další plány. Poslední informace od Dlouhána mne docela zaskočí.
"Co? Víš kdo se o to pokoušel? Znáš je?" vyzvídám dál, protože tahle informace by mne vskutku zajímala.

Arianna z Albrienne - 18. května 2018 03:29

Když krysy opouští loď

Sedím v křesle a konečky prstů netrpělivě bubnuji na opěrku ruky.
"Je dost pravděpodobné, že rozzuřený dav vnikne do Stříbřin a zničí vše, co mu bude stát v cestě. Kromě pár statků na venkově a nějakých polností je můj dům to jediné, co mi zbylo."
Nelíbí se mi, že bych měla odejít a nechat svůj dům a své služebnictvo na pospas vzbouřencům.
Pokud ale "odjedu na venkov" je logické, že služebnictvo vezmu s sebou, minimálně Annu a Alsborna.

"Takže mám lorda Sunningse požádat, aby mi dal peníze na vzpouru, kterou hodlám vést i proti němu samému?"
Pár vteřin zůstanu na markýzu zírat a pak se rozesměju.
"Zkusit to každopádně můžu. Z každého koutu jeho domu čiší bohatství. Ten jistě bude mít pár drobných, které bude moci obětovat."

Prudce se zvednu, rozhodnutá obětovat vše, co mám.
"Dobrá, myslím, že by nám oběma trocha čerstvého vzduchu udělala dobře. Mám dojem, že máte na venkově krásný zámeček. Vždycky jsem ho doufala navštívit."
V hlavě už dávám dohromady, co vše budu muset před svým odjezdem stihnout.

Šedá Eminence - 18. května 2018 21:07

Spojenci a noví hráči

Dlouhán jen pokrčí rameny, neví o podivných buřičích nic. Dávají si pozor a on sám jim ani příliš pozornosti nevěnoval. Koneckonců, nepovažoval to za nic převratného. Až nyní, když se objevila Liss, ho to zaujalo.
Ve městě je dost a dost lidí, kteří by chtěli změnit zažité pořádky, od cechmistrů přes bohaté obchodníky až pro šéfy podsvětí. Šlechtu nemá rád téměř nikdo, zvlášť když každý ví, že královská armáda válčí kdesi na západě a jediný kdo je chrání jsou městští strážní.
Dlouhán alespoň ví, že se ptali dalších žebráků, které Liss zná. Nikdo v Katově ale uniformy nenosí, pokud nechce dostat jednu zezadu. I když ty co sháněli informace poznali, je možné, že pracovali jen pro peníze, z popudu někoho jiného. Se smrtí Oppelheima by se jakékoliv detaily získávali jen těžko. Lichvář Bobenberg se sice pokouší dostat do trhu s informacemi, ale vybudovat takové jméno, jaké měl Oppelheim se mu jen tak nepodaří.
Dlouhán toho příliš neví, ale zdá se, že se pokouší protáhnout rozhovor alespoň o chvilku déle. Opře se o špinavou zeď a usilovně přemýšlí, vypadá tak trochu jako loutka bez vodiče, dlouhé ruce a nohy a podivný zkřivený obličej.
Nakonec ho napadne, že Lišák ví všechno, co se v Katově šustne, ale pochybuje, že by s ním Liss chtěla jednat. Navíc, najít si cestu k Lišákovi není nic snadného, pokud s ní nebude chtít mluvit sám.
S tím se nebohý žebrák trochu nešťastně rozloučí, potřebuje si vydělat svoje a právě nyní proudí ulicí davy lidí, kteří jistě mají volné mince, se kterými by se mohli chtít rozloučit.

S penězi se brzy bude muset loučit Sunnings, pokud bude chtít své povstání. A se svými sídly se možná rozloučí leckterý šlechtic, pokud vše půjde podle plánu markýzy.
,,Ach drahá," řekne madame sebejistě. ,,Jsem si jistá, že i kdyby se nám nějakou mírou manipulace nepodařilo uchránit náš majetek, ve chvíli kdy budou nejrůznější bohatí viset, bude tu velké množství majetků levně ke... řekněme správě. Bude to chaos, drahá, ale chaos, ve kterém my budeme vědět co se děje. Nemusíš mít strach. Nakonec budeš bohatší než když jsi začínala."
Madame mávne rukou. ,,To samé můžeš říct i Sunningsovi, pokud by se nechtěl loučit s penězi. Ale jen mu toho neříkej příliš. Nejlépe aby ani příliš nevěděl, že spolupracujeme. Nebo ještě lépe, řekni mu, že jsi mě přelstila svým nevinným zevnějškem, abych ti pomohla vyvolat pořádné nepokoje. To se mu bude líbit..."
Na okamžik se zamyslí. Pak dojde k malému stolku v rohu salonku, vytáhne útržek papíru a tužkou na něj cosi napíše. Papírek pak Arianně podá. ,,O tolik si řekni. Nebo pošli někoho jiného. Nebylo by dobré, aby se vědělo, že ty peníze pochází od Sunningse."
Není to malá částka. Dost na vyřešení některých nepříjemných dluhů. Ne všech, ale rozhodně to není zanedbatelné. Jen stěží si mladá šlechtična může představit co se za to bude kupovat. Zbraně? Žoldnéři? Demagogové?
,,Jsem velice ráda, že se mnou souhlasíš. Uvidíš, společně jim všem ukážeme aby nesoudili podle rodu ale podle schopností," říká madame bojovně. Musí existovat důvod pro její vztek na šlechtický stav když je sama jeho součástí... možná její původ není tak čistý jak se zdá? Tak nebo tak, až dojde na poslední krok, smír se šlechtou pro ní bude nepřijatelný.

Arianna z Albrienne - 19. května 2018 04:25

Když krysy opouští loď

Po rtech mi přelétne ne zrovna pěkný úsměv. Líbí se mi představa, kterou mi tu nastínila.
Ale buď opatrná, pořád tu je ještě možnost, že budeš viset. Nebo tě dav zabije spolu s dalšími šlechtici.

Trochu mě trápí, že jsem chtěla důvěřovat Sunningsovi, jenže madame má možná pravdu. Vzal si ode mne, co potřeboval a pak mě odstrčil stranou, tam, kde nebudu překážet.
Ale byl to on, kdo mě poslal za markýzou. dokonce mi sám řekl, že to hraje na obě strany.
Co když je to zkouška? Co když mě testují, a já se zatím projevuji jako bezpáteřní červ.

Vezmu si útržek papíru a skoro se mi zatočí hlava, jaká je na něm částka. Tohle by pokrylo spoustu mých dluhů, a já ani na okamžik nepochybuji, že to Sunnings nosí běžně po kapsách. To mě rozzlobí alespoň do té míry, že přestanu vidět spiknutí za každým rohem.
Kdepak, markýza by se Sunningsem nespolupracovala, příliš jím opovrhuje.
Ostatně jako opovrhuje většinou šlechty. Musím přemýšlet nad tím, odkud ta zášť pramení. A co když i já patřím k těm nenáviděným?
Možná je to jen další člověk, který mě zneužije, nechá mě udělat špinavou práci a pak shrábne odměnu.
V téhle chvíli ale stejně už asi jinou možnost nemám. Budu jí věřit a doufat, že neskončím jako velezrádce na šibenici.

"Podle schopností."
Zopakuji po ní a usměju se.
"Chápete ale, že je to způsob, jak se chci dostat do královských kobek, že?"

Lisseth - 19. května 2018 19:20

Dlouhán

Dál poslouchám Dlouhána a přemítám k čemu se to vlastně chystám a zda-li ten krok opravdu udělat. Hlavně zda-li tím jen někomu neumetu cestičku a neudělám za něj špinavou práci. Být obyčejným zlodějíčkem a být buřičem co rozpoutá rebelii je věc druhá. Politika mě nikdy nezajímala a zrovna dvakrát nemám zájem na tom, namočit se do téhle hry intrik. Znáš snad jinou cestu, jak dostat Lionella z královských kobek?...a co pak?...změnit lokál?...pro tebe to nikdy problém nebyl, ale bude chtít odejít i on?...a hlavně bude chtít odejít s tebou?...

Hlavou se mi honí nejrůznější myšlenky, šílené plány i představy.
Ne, s Lišákem fakt nic společnýho mít nechci, jeden spolupracovník podrazák mi úplně stačí.
Nahlas ale nic neříkám. S díky mu popřeju hodně štěstí v jeho práci a ztratím se v ulicích mezi lidmi. do setkání a Ariannou zbývá ještě dosti času. Chvíli jen tak bezcílně bloumám ulicemi a přemýšlím o všem, co jsem se dozvěděla. Kdyby mi někdo ještě před několika dny řekl, že budu patrně plánovat rozpoutat nepokoje, budu ho mít za blázna.

Nakonec zamířím do Vrchovic projít si místní uličky a poslouchat, co se kde povídá a snad se i trochu porozhlédnout po onom chlapíkovi, o kterém mluvil Dlouhán. Ne že bych s ním chtěla mluvit, jen by mne zajímalo, jak vypadá ten, který nám má posloužit coby loutka pro naši hru. A když nic jiného alespoň mám čas pořádně si promyslet další kroky.

Šedá Eminence - 19. května 2018 20:41

Ve vzduchu je napětí

Markýza se na mladou šlechtičnu usmívá.
,,I zdánlivě jednoduché osobní záležitosti nás můžou zaplést do nejsložitějších sítí. To samé se stalo tvému bratru. Doufám, že ho najdeš. Bylo-li by tu Jeho Veličenstvo, poslala bych tě za ním a prosila bych o Jeho milost. Ale nyní není ve městě nikdo, kdo by byl ochotný pomoci. Vidíš, ani Sunnings, se všechnou svou mocí, ti nepomůže do hradních kobek. Myslí jen na sebe. Nebude nic riskovat, i když jde o nevinný život. Jediní lidé, kdo by ho mohli odtamtud dostat, jsou ti, kteří ho tam strčili. Takže nezbývá, než použít násilí."
Madame nyní působí téměř smířlivě a vytratil se z ní hněv a bojovnost předchozích okamžiků.
,,Snad to by bylo nejlepší místo pro nás či spíš pro tebe. Během nepokojů bys nemusela dbát Sunningse ani jiných šlechticů a mohla bys zkusit proniknout do královských kobek. Ale i to by vyžadovalo velkou míru plánování a... neobvyklé schopnosti," řekne a mrkne na Ariannu. ,,Není to nic lehkého, byla jsem hostem na královské dvoře a viděla jsem stráže co se starají o bezpečnost hradu... ale pokud by potřebovali každého muže v ulicích..."
Pokrčí rameny a nechá zbytek úvahám Arianny. Po chvilce ticha si povzdechne. ,,Je obdivuhodné, co chceš podniknout pro svého bratra. Možná tím uděláš pro tuhle zemi víc než si myslíš. Ač tomu sama můžu stěží věřit, alespoň pro tebe doufám, že je Lionell stále naživu a že ho zachráníš."

Na záchranu Lionella myslí i Lisseth zatímco prochází městem. Složitá záležitost. Ale ne nemožná, zvlášť pokud budou všechny stráže ve městě, potírat vzpoury. Možná i Jižané budou v tom chaosu zamíchaní a nebudou se potloukat nikde, kde by jim dělali problémy.
Už se neobjevili. Zahlédla je párkrát, ale oni jí ztratili už dávno. Možná umí stopovat šakaly v poušti, ale ve městě proti ní ve hře na schovávanou nemají šanci, zvlášť když už zlodějka zná jejich triky.
Během svého potloukání zaslechne pár pověstí. Nespokojené stížnosti na šerifa a šlechtu, promíchané se strachem z podivných událostí posledních dní. Celým městem stále šumí povídačky o Sunningsovi a jeho údajném útoku na královnu. Přidávají se k tomu i pro Lisseth nové řeči... o neúspěšné kampani na západě, o revoltách pohanů a bezvěrců na venkově, o Ilmaidských výpadech na jihu...
Nejrůznější divoké povídačky promíchané s celkovou nespokojeností. Občas zahlédla zlodějka skupinu strážných rozhánějících menší hloučky v jejichž středu byl většinou nějaký rádoby buřič.
Ve Vrchovicích je to ještě horší. Projde několik hostinců a náleven a potichu poslouchá, nikým neviděna.
,,Už to přesáhlo všecky meze. Fakt vrchol. Vraždí se a strážný jen bijou nevinný lidi..."
,,Hej, ne všichni. Ta šerifova sebranka jo, ale takovej Kapron..."
,,Tak protože ten se tady narodil. To není žádnej vesnickej přizdisráč jako Eskurpule. Ten ví vo co de."
,,Jen aby na něj neušili nějakou boudu."
,,Nám nikdo do Vrchů dělat nebude... Jestli jeden z těch šerifovejch jen páchne k nám..."
,,Ukážem jim jak se vaří u nás..."
Místní nespokojeně mručí. Nadávky na šlechtu se stupňují.
Lisseth při své procházce narazila i na samotného Kaprona. Jeho stráže vypadají spíš jako ozbrojený dav než dlouhá ruka zákona. Postávají na rozích ozbrojení po zuby a baví se s místními. Nevraživé výrazy, žádný z nich nemá na hrudi městský erb, i když je to uniforma. Kapitán Kapron sám chodí s dvěma svalovci a jakýmsi mladším poručíkem městem. Je to muž ve středních letech, s knírem a s neustále zamračeným brunátným výrazem. Ten poručík k němu vzhlíží jako štěně k pánovi. Všichni strážní dělají co řekne. Když rozdává rozkazy, ve všech se objevuje disciplína, kterou by jim záviděla i Nortimberská garda.
Ale zatím nikdo nemá žádné ambice táhnout na hrad. Dokud jsou jejich Vrchovice bezpečné a dokud jsou jejich druzi v pořádku, budou si jen stěžovat a nenávistně koukat přes řeku.

Arianna z Albrienne - 20. května 2018 10:22

Milovaný bratr

Ani nevím, co jsem čekala za reakci. Daleko spíš asi další ujišťování, že je Lionell dávno mrtvý a měla bych se s tím smířit. Možná ale markýza celou dobu tušila, že mi jde jen o to, proniknout do královských kobek.

Slabě se na její slova usměju. Vlastně to ale vůbec není špatný nápad. Až to všechno vypukne, místo abychom se někde schovávaly, nebo se snad daly do boje, pronikneme do královského vězení. Když budou všichni zaměstnaní potlačováním rebelie, budou cely nehlídané a snad...snad najdeme Lionella.
"On by to pro mě udělal také."
Řeknu jen skromně a zvednu se.

"Dobrá, v tom případě se dáme do práce. Získám od Damiena peníze na rozpoutání nepokojů ale poté bychom měly zmizet ze zřetele. Zařídím pár věcí a můžeme v podstatě okamžitě opustit město. Pak můžeme začít jednat, nikým nepozorované."

Budu muset rozdat pokyny služebnictvu a informovat Liss o situaci. V hlavě už si skládám dohromady list všeho, co budu muset před svým odjezdem zařídit.

Lisseth - 20. května 2018 11:32

Toulky městem

Nálada ve městě vážně nahrává tomu, co chceme udělat a když tomu trochu pomůžeme, třeba to vážně vyjde. Anebo ne...kolikrát vám už vyšly všechny vaše plány, tak jak jste si je naplánovaly?...vždycky se něco zvrtne...nějak už si poradíme...
A pak, děj se vůle boží.

Nakonec se na zídce jednoho z domů nad řekou, zakousnu se do jablka, které jsem uloupila některému z trhovců, hledím do plynoucích vod Slzany i na královský hrad nad ní a spřádám plány.
Nechat šerifovi zprávu, že v nějaké krčmě kdosi příliš bouří a dám mu popis někoho z těch, kdo nad korbelem piva vedou tyhle řeči...holt nějaká oběť se vždy najít musí...trochu popíchnout ty Kapronovy pejsky, že jim někdo fušuje do řemesla...roznést zprávu po ulicích, že šerifovi lidé už si zase našli nevinnou oběť mezi prostým lidem...a mohlo by to jít samo...jen si dej bacha, aby tě s tím nikdo moc nespojoval, jen stát v pozadí a tahat za nitky, dívat se a využít situace...

Seskočím dolů, pohledem ještě jednou zalétnu k siluetě hradu tyčícího se nad řekou jako němá hrozba všem, kdo by se mu chtěli postavit. V myšlenkách prosím bohy za to, abychom celé tohle nedělali zbytečně, pokud si tedy někdo jako já může troufnout obracet se k něčemu vyššímu.

Znovu se ztarím v uličkám míříce do některé ze známých putyk, kde hodlám vyčkat do doby, než bude čas setkat se s Ariannou, která by tohle celé měla vědět dříve, než začnu dělat první kroky. V tu chvíli jí totiž Stříbřiny nebudou ani v nejmenším bezpečné. Na konci tohohle všeho buď vše získáme nebo vše ztratíme včetně našich hlav.
Jsi blázen...

Šedá Eminence - 20. května 2018 21:14

Pohanské plameny

Obě ženy se připravují na bouři, která musí každou chvíli přijít. Arianna se rozloučí s markýzou, nyní si je jistá její podporou a zná další kroky. Peníze od Sunningse, kontakt od madame a plody její práce se brzy dají do pohybu. A pak už nebude jak zastavit. Mladá šlechtična se opět sejde s Alsbornem a s mladým Janem, kteří na ní čekali. Zpraví Jana o penězích, kterých je třeba a napíše vlastní rukou dopis, neboť, jak Alsborne poznamená, nebylo by bezpečné se znovu přibližovat k domu Sunningse. Jan může vyklouznout z chodeb a vše zajistit. Alsborne mezitím odvede svou paní do sídla a vrátí se pro něj. Tím bude šlechtična vystavena nejmenšímu nebezpečí.
Je otázkou jak moc komorník vidí do své paní... skoro jako by tušil, že hra se Sunningsem není zcela čistá, nechce vystavovat svou paní nátlaku a raději vyšle nic netušícího Jena... ale Alsborne nemá jak cokoliv tušit. Snad je to jen nějaký jeho komornický šestý smysl.
Arianna tak dorazí v bezpečí do domu a s Annou dohodne přípravu na ,,odjezd" na zámek markýzy. Vše bude připraveno, jak jí její služebná ujišťuje. Arianna má čas zařídit i cokoliv dalšího co by bylo třeba před ,,odjezdem" a poté se může odebrat do své ložnice a odpočinout si. Koneckonců, noční schůzka s Lisseth bude náročná.
Když se přiblíží doba večeře, objeví se posel. Je znavený a zaprášený od cesty, jeho tvář je bledá a plná nejistoty.
,,Vaše milosti. Přicházím od rytířů pod vedením sira z Albrienne. Vracím se z hradu, kde jsem žádal o posily pro sira, neboť to, co se zdálo být jen nepokoji, přerostlo v otevřené pohanské vzpoury. Muži sira Torrye jsou přečísleni a znaveni. Požádal mě, abych vás navštívil po jednáních na hradě před svým návratem. Neměl prostoru ani času psát vám osobní zprávu, ale obával se, že tato vzpoura se mu stane osudným a chtěl, abyste věděla, že jeho city k vám pro něj byli v těchto temných dnech posilou. Pokud v pořádku přežije a navrátí se do Celestionu, sám vám je vyzná."
Posel zdá se být sklíčený myšlenkou na to, že jeho pán je právě nyní možná v ohrožení života. Pokud po něm šlechtična pošle zprávu, budiž, ale více se nezdrží.

Lisseth už ví o pohanských vlivech, které se šíří Celestionskými zeměmi. Při svých toulkách městem narazila opět na Dlouhána, který chodí městem vždy tam, kde je nejvíc lidí a pro něj největší šance na výdělek.
V jedné z postranních uliček zlodějce sdělí, že pokud hledala nějaké potížisty, jednoho najde na jihu města. Hlásá tam jakýsi kazatel a hlásá proti starým bohům s ohněm v očích. Mluví o tom, že Celestion a jeho země jsou prokleté a pouze oběti jeho podivnému a cizímu bohovi můžou zachránit město a jeho obyvatele před apokalypsou.
Je to radikální kněz, kolem kterého se skládá rychle rostoucí dav následovníků. Říká, že král i šlechta upadli v nemilost a dokud vládnou Celestionu, budou jeho lidé trpět. Mluví o novém řádu a podobných zkázách, které takoví buřiči rozhlašují. Dokonce i Dlouhán, který byl vždycky docela vlažný co se týče víry vzhledem ke své vlastní, osobní a velmi fyzické kletbě chudoby a znetvoření, mluví váhavě o některých výrocích toho pomatence.
Věci se stupňují. On a jeho fanatici už měli několik srážek jak se strážnými tak s muži duchovenstva. Ten ani nebude potřebovat žádné povzbuzování táhnout na hrad, za předpokladu že jeho podivné hnutí získá víc stoupenců. Zatím je to jen pár desítek lidí, co naslouchá jeho kacířským hlásáním, ale ještě dnes ráno byl víceméně neznámý. V časech jako jsou tyto se lidi obrací od věcí, které je zklamali k těm, které slibují nové naděje věrným... a navíc, říká se, že na venkově se víra tohoto muže šíří jako divoký lesní požár uprostřed suchého léta.
Zakončí ještě tím, že se poptával ostatních žebráků na ty, co také sháněli buřiče a dozvěděl se jen, že jsou to místní a že dobře znají všechny v Katově. Mají přehled a vliv, který teď začínají používat.
Lisseth zná všechny místní a všechny kdo mají v Katově vliv. A jen málo z nich by mohlo chtít pomýšlet na nějakou vzpouru. Pierre a jemu podobní, kterých je většina, málokdy míří na něco víc než na profit...
Ale někteří chtějí víc. Ti už nechtějí jen peníze. Chtějí moc a status. Katov jim je příliš malý. Ten, který má největší ambice, je přirozeně Lišák... ale co by šéf zlodějů a vrahů dělal s revolucí?

Arianna z Albrienne - 20. května 2018 22:19

Špatné zprávy

Rozloučím se s markýzou a plna odhodlání se vrátím do svého sídla. Jan se vydá se vzkazem za svým pánem a já mám pocit, že Alsborne tuší, že se děje něco víc. Ještě jsem Sunningse ani nezradila, ale můj komorník má na takové věci zřejmě čich.

Jakmile dorazím domů, usadím se v pracovně a zavolám si Alsborna a Annu. Oba dva je spravím o svých plánech. Anně dám za úkol, aby pobalila to nejcennější, co se v domě nachází a připravila vše k mému odjezdu. Pokud by se hněv davu obrátil i proti mému domu, nechci skončit s holým zadkem.
Rozhodla jsem se, vzít s sebou kromě Alsborna i Annu. V domě tak zůstanou jen dvě služebné a pomocník Martin. Nechci je zasvěcovat do svých plánů a tak doufám, že pokud dojde k nepokojům, vezmou všichni nohy na ramena.

Chtěla jsem si na pár hodin lehnout, ale spánek se nedostavuje. Jsem příliš vzrušená z nadcházejících událostí, než abych dokázala usnout. Nakonec vstanu a pobalím alespoň důležité dokumenty z pracovny a trezoru.

Už se chystám zasednout k večeři, když dorazí uřícený posel. Jen stěží si dokážu vyslechnout jeho slova, ke konci už mám slzy v očích.
V posledních dnech jsem neměla mnoho času na sira Torrey myslet. On ale byl jediný muž, u kterého jsem si byla jistá city, které ke mě chová. Zpráva o tom, že očekává svou brzskou smrt, mě proto zcela zdrtí. Jako kdyby mi nebylo souzeno, mít ve svém životě muže.
S tlukoucím srdcem vezmu do ruky pero a napíšu několik krátkých řádků.

Můj nejdražší, sire Torrey,
zpráva o Vaší nešťastné situaci mě zcela zdrtila. Mrzelo mě, že jste mě nemohl doprovodit na slavnost lorda Saarda, v porovnání s představou, že bych Vás mohla ztratit, se to však jeví, jako hloupost. Přála bych si, ještě alespoň jednou, pohlédnout do Vašich vlídných očí. Celým svým srdcem se modlím za Vaše bezpečí. Snad nad Vámi budou bohové držet ochranou ruku a naše cesty se opět zkříží.

S láskou, Vaše Arianna.

Sir Torrey se nikdy nevyjádřil, jeho úmysly však byly zcela zjevné. Dovolím si proto v dopise být mnohem osobnější, než by se slušelo. Navíc, pokud je tohle dopis na rozloučenou...
"Budu se modlit za bezpečí Vás i Vašeho pána, i všech těch dobrých vojáků."
Roztřesenou rukou podám poslovi dopis, po krátkém zaváhání pak vytáhnu krajkový kapesníček a podám mu ho.
"Prosím, předejte to siru Torreymu."

Vím, že je na čase vydat se za Lisseth. Moje myšlenky však bloudí ve zcela jiných končinách. Nejraději bych nyní padla do postele a poplakala si, jenže na to není čas.
Nakonec jsem vděčná, když se objeví Alsborne a řekne, že je čas vyrazit.

Lisseth - 21. května 2018 18:25

Něco visí ve vzduchu

Mlčky si vyslechnu Dlouhána a odměním se mu za jeho informace, které mne ale zrovna dvakrát nepotěšily. Nepotřebuju bláznivého fanatika, co uteče, až půjde do tuhého, potřebuju někoho, kdo dokáže lidi vést i proti ozbrojené jednotce...i když využít by se možná také dal...

Nemám z toho všeho dobrý pocit. Stačí jen málo a všechny naše plány se zhroutí jako domeček z karet. Stačí jen jiskřička a městem se přelije vlna nepokojů, která povede jen ke krveprolití na všech stranách. Snad by mi to mohlo být jedno, ale tohle už je vysoká hra, kterou jsme se rozhodli hrát a v sázce je mnohé. Něco jiného je zabít někoho na objednávku a něco jiného je rozpoutat bouře a brodit se po kolena v krvi. Ale copak je to?...že by svědomí?...ty nějaké máš?...teď na tohle není čas, jdem si za svým stůj, co stůj...beztak už dlouho něco visí ve vzduchu a po bouři vzduch se vždycky pročistí...

Nakonec zhodnotím, že přemýšlet nad motivací těch, co se snad chystali či chystají na něco podobného, teď asi nemá význam. Nám jde o jediné a co bude pak se teprve ukáže. Náš cíl je jasný.
Zapadnu do první putyky, kterou potkám, dám si rychlou večeři a v příhodný čas vyrazím na místo setkání pevně doufaje v to, že se Arianna neztratí a její doprovod bude co k čemu skutečně na ni dát pozor.

Šedá Eminence - 21. května 2018 19:25

Svatyně

Obě ženy zamíří do podzemí. Alsborne zprvu přemýšlí, kde by měla být ta svatyně, u které se plánují ženy setkat, ale poté co mu Arianna alespoň přibližně popíše, kde do podzemí vstoupili a kde vystoupili, přikývne a ujistí jí, že ví, kam jít, zvlášť pokud se budou moci navigovat pomocí značek.
Lisseth si naproti tomu pamatuje vchod, kterým se vynořili z podzemí a který stojí na samém začátku označené cesty ke svatyni.
Cesta podzemím je dlouhá, obzvlášť pro Ariannu. Lisseth stráví většinu času nad povrchem, nemá se čeho bát a dokáže se ztratit veškerým pronásledovatelům. Arianna naproti tomu musí nejprve zmizet ze Stříbřin, vynořit se na nábřeží a pod skrytem noci přejít řeku. Až poté může opět sestoupit do podzemí a zamířit k podivné modlitebně. Alsborne zmíní, že některé chodby vedou i pod řekou a že odhodlaný muž s krumpáčem, lucernou a dostatkem trpělivosti by mohl překonat celé město aniž by vystoupil na úroveň ulice, ale zároveň říká, že chodby můžou být nestabilní a není dobré se v nich zdržovat déle než je nutné.
Arianna je temnotou provázena jen se svým komorníkem, Jan zůstal v sídle aby se ujistil, že se do něj nevloupají nevítaní návštěvníci. I když se Alsborne skutečně vyzná v podzemí, procházka i tak není nic příjemného. Z temných chodeb se vracejí ozvěny hlasů či spěšných kroků, pavučiny a prach pokrývají každý palec země a celá hejna krys utíkají před světlem lucerny...
Hejna, která tiše cupitají také všude kolem Lisseth. Množství krys, které, pokud by překonalo strach z lidí a bylo dostatečně vyhladovělé, by mohlo sežrat dospělého muže během momentu. Koneckonců mnohé městské mýty mluví o zoufalcích, kteří se ukryli v katakombách pod městem a pokud byli znovu objevení, byli jen doběla ohlodanými hromadami kostí.
Daleko významnější pro zlodějku jsou osoby, které občas zahlédne v podzemí. Jak se zdá, místní začínají používat chodeb čím dál víc... Lisseth by řekla, že zahlédla i nějaké muže Lišáka. Jižané by se nikdy neodvážili do podzemí.
Po dlouhé a strastiplné cestě obě ženy dorazí k podzemnímu oltáři. Změnil se. Místnost která byla ještě nedávno docela zanesena troskami a kamením, byla vyčištěna a vyztužena, takže oltář má kolem sebe více volného prostoru. Primitivní chrám má na sobě svící několik a v misce před podobiznou podivného božstva je slušná hromádka malých mincí. Podobizna samotná získala více detailů. Nejvýznačnějším je zdvojená hlava božstva a podivně zvířecí rysy. Co ale lze očekávat od pohanů?
Před oltářem je dokonce i stará lavice, nejspíš určená pro modlení k tomuto podivnému stvoření. I tak, stále je to klidné místo a záře rudých svící zahání krysy i temnotu.

První dorazí Lisseth, Arianna s Alsbornem se zpozdili, odhadnout správně jak dlouho potrvá cesta podzemím je téměř nemožné. Místnost je tichá, ale působí větším soukromím než otevřená chodba. Ozvěna také není tak nepříjemná a vstup do toho, co dřív bývalo jen výklenkem a nyní je skutečnou modlitebnou, je jasně osvětlen a bylo by snadné zpozorovat kohokoliv, kdo by se blížil. Alsborne sám dává pozor na chodbě, pokud by se snad nějaký obzvlášť oddaný pohan rozhodl k nočnímu vzývání dvouhlavého boha.
Obě ženy tak mohou projednat své objevy a další plány...

Arianna z Albrienne - 21. května 2018 21:26

Pohanští bohové

Ponoříme se do labyrintu chodeb a já se, stejně jako prve, snažím příliš nerozhlížet. Kráčím v Alsbornových stopách a trhnu s sebou pokaždé, když se ze tmy ozve nějaký neznámý zvuk. Krysy mi nahánějí strach, ale spíše svým počtem, než tím, že by mi byly odporné. Celou cestu doufám, že Alsborne skutečně ví, kam jde.

Uleví se mi až ve chvíli, kdy spatřím světlo podzemní svatyně. Překvapeně zjišťuji, že místo se změnilo. Někdo tady o to skutečně pečuje. Nyní už nejde jen o výklenek, ale o celoumstnost osvětlenou mihotavým svitem svící.
Trhnu s sebou, když spatřím postavu, ale uklidním se, když zjistím, že je to jen Lisseth.
Alsborne zůstane venku před svatyní a hlídá, abychom měly klid na výměnu informací.

V tichosti přejdu místnost a zastavím se u oltáře. V rychlosti prohledám kapsy, ale nic u sebe nemám. Škubnutím tak z krku sundám stříbrný řetízek a opatrně ho položím do misky k drobným mincím.
Nevím, komu tahle svatyně patří, co za dvouhlavého boha to je. Ale z celého srdce se k němu modlím za bezpečí pro sira Torrey.
Není to hloupém žádat pohanského boha za ochranu pro někoho, kdo nyní proti pohanům bojuje?
Možná že ano, ale já řekla, že budu prosit všechny bohy.

S myšlenkou, že stejně nyní víc nezmůžu, se otočím ke zlodějce.
"Lord Sunnings nám poskytne finanční prostředky. Budeme moci naše vzbouřence vybavit zbraněmi a municí."
Říkám to jako jistou věc.
"Já ale nyní budu muset opustit město. Dokud jsem ve Stříbřinách, jsem příliš na očích a mám svázané ruce. Spolu s markýzou, která si přeje svrhnout šlechtu víc, než kdokoliv z nás, odcestujeme na její venkovské sídlo. Odtud se poté, už potají, vrátíme zpátky do města a budeme moci začít jednat. Markýza má podle všeho nějaký kontakt, který by nám mohl hodně pomoci.
A jak jsi pochodila ty? Co ten tvůj...přítel? Předala jsi mu dokumenty? Nepojal podezření?"

Lisseth - 21. května 2018 22:33

V chodbách

Ruch pod městem je větší než by jeden v tuhle hodinu čekal. Vážně to všechno vypadá jako mrtvé ticho před bouří. O copak vy se asi snažíte?...přece si Lišák nemůže myslet, že bouřemi něco skutečně získá, a když tak na jak dlouho?... napadne mne, když spatřím mě povědomé tváře.

A změny jsou patrné i tady dole. Překvapeně přehlédnu místnost, která teď skutečně vypadá jako nějaká svatyně. Události začínají nabírat vlastní směr. To místo působí až přízračně. Nějak mi to nedá, abych nepřidala minci na hromádku, která tu leží.

Usadím se na lavici, čekám a přemýšlím. Už tu měla být. Mohu jen doufat, že se nestalo nic, co by měnilo celou situaci. Když se ozvou kroky v temnotě, zvednu se a vyčkávám, tiše číhám. Z napjatého postoje se uvolním až ve chvíli, kdy vidím, že příchozí je Arianna.

Vyslechnu si šlechtičnu a lehce přikyvuji hlavou.
"Naštěstí si nevidí na špičku nosu a hádám, že kdyby nějaké podezření pojal, už tady spolu nemluvíme." odvětím na narážku na Pierra.

"Městu bude stačit jen malá jiskra, lidé jsou naštvaní na celý svět a hlavně na ty, co se maj líp než oni. Našla jsem snad někoho, za kým půjdou, kdo bude schopen je vést a udílet rozkazy, aby je nerozehnali při prvním střetu se strážemi. Nějaký velitel ve Vrchovicích, místní ho maj jako modlu, protože se k nim chová jinak, než šerifovi muži." na okamžik se odmlčím.

"Když se nám povede navést šerifovi muže právě sem, aby tu v očích lidí zcela nespravedlivě zasáhli a tuhle zprávu pošleme dál, snad zažehneme ten malý plamínek, který se rychle rozhoří. Možná by šel využít i ten šílený kazatel, který horuje pro tady toho." kývnu hlavou směrem k oltáři s dvouhlavým bohem.

"Upřímně si ovšem nedovedu představit nikoho, kdo by nám mohl pomoci a vlastně od nikoho z "našich" asi ani pomoc nechci. Taková pomoc obvykle znamená jen dýku do zad." dodám pak ještě. Po zkušenostech s Pierrem nehodlám už vskutku věřit nikomu dalšímu.

Kouknu na mladou slečnu, co ona na to všechno. Ačkoliv je to stále jen slečinka z druhého břehu, musím přiznat, že po všech těch událostech a po tom, co je vše ochotná obětovat, v mých očích alespoň trochu stoupla v ceně.

Arianna z Albrienne - 21. května 2018 22:49

Vzpoura

Se zájmem si Lisseth vyslechnu. Vypadá to, že skutečně je na čem stavět. Dost možná by k něčemu došlo i bez našeho přičinění. S naší pomocí by ale mohlo jít o skutečně úspěšné povstání.
"Zjistíme, co je zač tenhle kontakt markýzy De Noire a pak se rozhodneme, co dál."

Posadím se vedle Liss na lavici a trochu se uvolním.
"Přemýšlela jsem..."
Na okamžik zaváhám, než pokračuji.
"Až to všechno začne, měly bychom využít nepozornosti stráží a vniknout do královského žaláře."
Doufám, že tohle Liss nebude vnímat, jako moji zbabělost. Pravdou ale je, že moje přítomnost by při povstání nijak nepomohla. Raději bych byla neviditelná, částečně i proto, že pokud by to nevyšlo a vzbouřenci by byli poraženi, stále bych mohla předstírat, že jsem celou dobu byla mimo město.
To jsou ale hodně zbabělé myšlenky.
"Budeme mít jedinečnou možnost, dostat Lionella ven."
Říkám to tak, že jsem si zcela jistá tím, že Lionell je právě tam,v královském žaláři.
Kde jinde by byl?!

Lisseth - 22. května 2018 12:24

Plány

"Čím méně lidí bude vědět, že jsem do toho zapletené, tím lépe pro nás. Asi už nehodlám věřit nikomu dalšímu." poznamenám jen, že nejprve zjistíme o koho jde. Moc možností mne nepadá a ani jedna mne netěší.

Jen kývám hlavou, když mluví o vniknutí do královských kobek, ale když pronese, že bychom měli, jen lehce povytáhnu obočí.
"Vážně měli bychom? Opravdu tam chceš jít se mnou?" spolknu poznámku o tom, že se mi to nezdá moc moudré. Vím, že je tvrdohlavá a pokud se rozhodne asi s tím těžko něco udělám, už sem se stím asi i trochu smířila. Mohu jen doufat, že se mi cestou někde nesesype ať už tam najdeme cokoliv a dojde k čemukoliv. Nemluvě o tom, že pokud by jí na ulici jen náhodou někdo poznal, může to pro ni mít velmi neblahé následky.

"Jo, s tím taky počítám, ale nevíme, co nás tam bude čekat, s kým se střetneme, co budeme muset překonat..." nechám větu nedokončenou a znovu se na ni podívám.
Dostat se ven s Lionellem nebude nic jednoduchého a dávat pozor ještě na ni?...budeš dvojnásob pomalejší...to nebude žádný úprk, žádné prchání přes zdi a střechy domů...víš sama, jak jsi na tom byla, když tě vytáhli z kobek...

Arianna z Albrienne - 22. května 2018 18:08

Plány

"Také bych byla radši, kdybychom nemuseli nikoho dalšího zasvěcovat, ale madam si byla celkem jistá tím, že by nám její kontakt mohl pomoci. Upřímně jsem měla pocit, že pokud bychom se do toho nevložily my dvě, sama by brzy nějaké povstání vyvolala."

Trochu se zarazím, když Liss naznačí, že možná není dobrý nápad, abych se s ní, během povstání, vydala hledat Lionella.
Popudí mě, že se mě další člověk pokouší postavit na vedlejší kolej. Mám ale pro to i jisté pochopení. Samozřejmě, že bez mého doprovodu, by v případě nějakých nepříjemností, dokázala zmizet mnohem rychleji.
"Nežádám a ani neočekávám, že mě budeš chránit. Ale došly jsme společně už dost daleko. Nechtěj nyní po mě, abych stála opodál. Pokud tam Lionell je, ať už živý, nebo mrtvý, chci to vidět na vlastní oči."
Samotnou mě překvapí, jak smířlivě zním.

Jsem nebezpečná.
Především tedy sama sobě, ale moje přítomnost bude během povstání ohrožovat kohokoliv v mé blízkosti. V téhle chvíli sázím do hry mnohem víc, než Liss. Pokud se věci pokazí, zlodějka se může vypařit, na pár dnů se schová, nikdo si jí nebude pamatovat. Ale zchudlou šlechtičnu Ariannu, podněcující vzpouru, tu si zapamatuje každý.
Budu se muset hodně snažit, aby mě nikdo nepoznal.

"Slibuji, že udělám cokoliv, abych nepřekážela. A pokud se něco pokazí, můžeš zmizet a nechat mě napospas. Nic mi nedlužíš."
Ujistím jí, lehce roztřeseným hlasem. Poté se ale rychle zvednu.
"Hned zítra ráno odjedu z města. Pospíším si ale, už v přestrojení, zpátky. Je nějaké místo, kde se budeme moci setkat? Zjistím, kdo je markýzin kontakt a společně se za ním vydáme."

Lisseth - 22. května 2018 19:11

Plány

"Jestli nám pomůže spíš do hrobu nebo to bude co k čemu ti řeknu až ve chvíli, kdy mi povíš o koho jde. V tomhle mi budeš muset věřit. Ty znáš své šlechtice a já znám podsvětí, tady se nehraje v rukavičkách a když už nejsi vhod, nic z tebe nekápne a víš toho moc..." nedořeknu a jen výmluvným gestem naznačím, že tací končí s prořízlým hrdlem.

Přesně, jak jsem čekala.
"Jak chceš." pokrčím nakonec jen rameny.
"Kdybych tě nechala na pospas rozvášněnému davu, asi bych se už nikdy nemohla podívat Lionellovi do očí. Sice jsme zloděj a vrah, ale takhle hluboko jsem ještě neklesla." odpovím pak s kamenným výrazem a pevně se jí zahledím do očí. My si svůj osud nevybrali...tady přežije jen silnější...někdo měl holt to štěstí, že se narodil do do té správné rodiny...

"Jen by mě zajímalo, čeho chce dosáhnout markýza. Chce se dostat k větší moci, k majetku?" přemýšlím ještě nahlas.

"Jo, zkus si vzít na sebe něco, co bude vypadat skutečně obyčejně." mrknu na ni a rukou přejedu po svém úboru.
"Na nic už bych pak moc nečekala, události se začínají ubírat vlastním směrem a máme-li je alespoň chvíli řídit, je třeba začít jednat. Uvidíme, kdo bude ten tvůj kontakt, ale moc nadějí bych tomu nedávala." pokračuji a chvíli přemýšlím, kde se sejít.

"Tak jo, co kdybychom se sešli u té branky v hradbách, kterou chodí jen kat? Tudy se zpět do města dostaneš snadno a nepozorována, pokud tedy nejsi moc pověrčivá." mrknu na Arianu. Aspoň mne přesvědčí jak moc velké je to její odhodlání udělat vše. Ta branka je na kraji Katova v té nejzapadlejší části. Tady by šlechtice vskutku nikdo nehledal a žádný obyčejný měšťan by tudy dobrovolně neprošel.

"Když odjedeš hned ráno, někdy kolem poledne bys mohla být zas zpět?" odhaduji a čekám, co na to mladá slečna.

Arianna z Albrienne - 22. května 2018 20:05

Plány

"V tomhle ti naprosto důvěřuji. Pokud řekneš, že je to nebezpečné, tak toho člověka prostě obejdeme a já neřeknu ani půl slova."
Má pravdu, nemám ponětí o lidech, kteří v Katově žijí. Bude lepší, nechat rozhodnutí, komu budeme důvěřovat, na Liss.

Zamyslím se nad markýzou.
"Je to jen můj vlastní dojem, ale mám pocit, že se markýza chce pomstít. Ale vzhledem k tomu, že jejím terčem jsou v podstatě všichni vyšší šlechtici, tak mi to taky moc smysl nedává. Mám ale trochu obavy ze Sunningse. Je to odhodlaný muž a já nevím, jestli ho nebudeme muset obětovat. Tedy, alespoň markýza by ráda viděla jeho hlavu, koulet se po zemi."
Upřesním, jaký vztah má madam k lordu Damienovi.

"Dám si záležet na tom, abych byla nenápadný."
Přislíbím a přemýšlím, že možná místo svého, zvolím něco z Annina šatníku. I moje nejobyčejnější šaty by mohly v Katově přitahovat pozornost. A tu my si nyní nemůžeme dovolit.
"Budu spěchat, takže myslím, že bych to v poledne k té brance mohla stihnout."
Sice přesně nevím, kde je, ale stejně nehodlám jít sama. Minimálně Alsborne mě bude doprovázet a věřím, že on cestu zná.

"Dobrá, pokud je to vše, raději vyrazím."
Zvednu se a lehce nerozhodně se na zlodějku podívám.
"Doufám, že se nechystáme udělat největší hloupost našich životů."
Zamumlám, spíš sama pro sebe. Kývnu hlavou a zamířím k východu, tam se ale ještě na okamžik zastavím a podívám se na oltář.

Pro sira Torrey...

Lisseth - 22. května 2018 20:47

Rozhodnutí

Spokojeně kývnu, když slíbí, že nebude trvat na tom neznámém kontaktu, kterým může být čertví kdo se svými vlastními zájmy.

"Uvidíme, co z toho vzejde, jiskřičku zažehneme, ale pak už to asi moc ovládat nepůjde." pokrčím lehce rameny. Osud Suningse mi zase až tak na srdci neleží. Jen další z nafoukaných a nabubřelých šlechticů. Však ono neuškodí, když mu někdo srazí hřebínek...

"To poznáme už velmi brzy. Buď vše získáme nebo vše ztratíme, a to včetně našich hlav..." ušklíbnu se trochu. No nějak bylo a nějak bude.....

"Tak zítra nebo vlastně už dnes v poledne a bohové s námi." loučím se s Ariannou.
Zůstávám ještě chvíli po té, co Arianna a Alsborne odejdou. Pohled bezděky stočím k neumělému oltáři s neznámým bohem.
Jednou by nad námi někdo mohl držet ochrannou ruku...a jestli to vyjde a my vyváznem živí, klidně ti budu blahořečit a nosit oběti až do smrti...

Po této poněkud neumělé modlitbě se i já otočím a vyrazím zpět. Hodlám se na zítřek pořádně vyspat. Zamířím tedy ke Džbánu, kde snad bude klid. Ráno bude potřeba zařídit pár věcí. Sehnat Pavlína a zařídit, aby byl po ruce coby případný posel zpráv, které by mohly lidi rozhýbat. Přibarvit si informace umí docela pěkně, o čemž už jsme se přesvědčili. A hlavně se nějak vyhnout Pierrovi, který o tomhle všem nemusí vědět zrovna vůbec nic.

Šedá Eminence - 24. května 2018 14:34

Přípravy, plány, spolupracovníci

Obě ženy se rozejdou, Arianna zamíří pod vedením Alsborna zpět domů. Během dlouhé a nepříjemné cesty snad přemítá nad osudem sira Torrye, možná nad svými plány do budoucnosti. Když dorazí domů, nalezne zprávu od Sunningse. Je ochoten zaplatit požadovanou částku, ale nejprve chce, aby se Arianna ujistila, že se peníze jen tak neztratí. Je snad alespoň drobným gestem důvěry, že je ochotný jí svěřit zodpovědnost nad důvěryhodností kontaktů madame markýzy, ale ve výsledku bude důležitý názor Lisseth, která zná podsvětí a bude schopná rozhodnout, zdali je moudrý nápad dát tomu zatím neznámému peníze.
Poté, co si přečte zprávu, odebere se na lože, je třeba se na zítřejší ráno dobře vyspat...

Lisseth se dostane ke Džbánu daleko dřív a brzy klidně spí. Vzbudí se brzy ráno vcelku odpočatá. Pavlína ani není třeba hledat, sám si přišel pro rozkazy. Zprávy, které přinesl, nejsou nic nového. Všechno, co už samotná Lisseth věděla ze svých vlastních toulek nebo co jí řekl Dlouhán.
Dav vedený tím fanatikem z jihu ubil nějakého faráře. Pak byli rozehnání strážemi. Šerif ostentativně nechal popravit dva disidenty, kteří dělali nepořádek na druhém břehu řeky... Jeden z nich pocházel z Vrchovic... to oběma ženám jen pomůže, pokud se rozhodnou využít kapitána Kaprona.
Pierra ani nezahlédla, ale Pavlín mluvil o vraždě nějakého nižšího šlechtice ve Stříbřinách. Také říkal, že slyšel bůhví od koho, že bylo poraženo vojsko krále a že regiony na hranicích jsou loupeny cizími vojsky. Na hranicích s Nortimeberským královstvím a s Ilmaidskou říší se prý šikují vojáci... ale zdroje Pavlína jsou stěží spolehlivé. Možná, že jsou to dokonce desinformace, které mají rozšířit paniku.
Prohodí několik slov i s Dumalem, který je přeci jen o něco málo spolehlivější, zvlášť když není zrovna nalitý. Ten o žádných zprávách z hranic nic neví a hodně pochybuje o tom, že by to byla pravda. Ví ale, že na venkově vřou nejrůznější rebélie a že mnozí šlechtici povolávají zemské hotovosti svých panství ačkoliv něco takového smí nařídit jen Jeho Veličenstvo. Situace se přiostřuje. Bude třeba si brzy vsadit na správnou kartu a následovat jít. Hraje se vysoká hra a výherce bere vše... ostatní budou rádi když vyváznou s holým životem. Má čas než bude mít sraz s Ariannou zařídit první kroky plánů obou žen.

Arianna samotná mezitím dorazila na zámek markýzy. Je to zvláštní panství, o šlechtických titulech většinou nepadne ani slovo, markýzu všichni zdraví spíš jako oblíbeného generála než jako narozeného aristokrata. Je to ale velice příjemné prostředí, kde má markýza absolutní podporu.
Samotná madame sdělí Arianně, že muž, se kterým se má setkat, je její dlouhodobý spolupracovník, vysoká karta v podsvětí. Ona mu pomáhala unikat dlouhé ruce zákona a ovlivňovat vyšší politiku, on jí zbavoval nepříjemných politických oponentů a obstarával jí materiál pro politickou manipulaci - vydíraní, alespoň tak to zní.
Doposud spolupracovali nepřímo přes zprávy v mrtvých schránkách, ale nyní je potřeba osobní dohoda. Markýza prohodí, že celé povstání byl vlastně nápad Arianny a tedy je jen správné, aby ona posoudila nabídku onoho muže. Ten samotný sdělil markýze, že by bylo moudřejší aby jí zastupovala jiná osoba, které věří a která je méně známá ve městě.
Bude na Ariannu čekat v nepoužívaném skladišti na nábřeží kolem desáté hodiny večer. Smí si sebou přivést koho chce. Neznámý je sebevědomý nebo důvěřuje markýze... zvláštní věc v podsvětí.
Prozatím zůstane markýza ve skrytu. Arianně vyjádřila svou důvěru. Je na mladé šlechtičně, aby se rozhodla, zdali bude chtít od markýzy něco víc. Sama se také může rozhodnout, kdo jí bude doprovázet do města krom Alsborna. Mezi lidmi markýzy je i několik schopných mužů a žen...

Arianna z Albrienne - 24. května 2018 16:30

Krásy venkova

Cesta chodbami mi tentokrát uteče velice rychlé. Možná je to tím, že tou cestou nejdou poprvé. Možná tím, že celou dobu myslím na sira Torrey.
Po svém návratu každopádně zamířím okamžitě do postele. Na můj ranní odjezd je vše nachystané a já potřebuji načerpat síly.

Ráno si příliš odpočatá nepřipadám. Celou noc mě pronásledovaly živé sny a přijde mi, že jsem víc unavená, než když jsem do postele uléhala.
Rychle se nasnídám a doprovázená Alsbornem, Annou a Janem se vydám za markýzou na její zámeček. Po cestě přemýšlím, jak si Damien představuje, že mu zaručím, aby se jeho peníze neztratily. V tomhle ohledu to není ani tak na mě, jako spíš na Liss. To mu ale říct nemůžu. Je s podivem, že důvěřuje mě, zlodějce by určitě nevěřil.

Venkovské sídlo markýzy De Noire je jeden z těch domů, kde se člověk okamžitě cítí být vítaným. Mrzí mě, že nemám čas se tu v klidu porozhlédnout, nadýchat se čerstvého vzduchu a odpočinout si.
Bohužel, v poledne se mám sejít s Liss a musím si pospíšit.

Hledím na sebe do zrcadla a přemýšlím, jestli jsem to skutečně já. Anna si opravdu dala záležet, i když celou dobu brblala, že tohle se pro mladou dámu vůbec nehodí. Šaty jsou její, staré, záplatované a řekla bych, že i schválně vyválené v prachu. Látka byla kdysi červená ale po letech nošení a praní vybledla do flekaté hnědé.
Své krásné kadeře jsem sepnula a zakryla šátkem. Ještě trocha sazí rozmazaných kolem očí a jsem spokojená. Jediné, co si nechám, jsou mé vysoké kožené boty. Pod šaty stejně nejsou vidět a dávají mi pocit, že jsem se sama sebe nezřekla úplně.
Kord si tentokrát neberu, taková zbraň by byla v Katově příliš nápadná. Vybavím se jen obyčejně vyhlížejícím nožem, který schovám v pouzdře do jedné boty.

"Dobrá, myslím, že můžeme vyrazit."
Řeknu trochu nejistě. Kromě Alsborna a Jana (kterého bych se pravděpodobně měla zbavit, ale já to nedokážu) jsem přijala pomoc ještě několika markýziných lidí. Pokud jim věří ona, budu jim věřit také. Nechci ale, aby se za mnou táhlo tolik lidí, takže jsem je do města poslala ještě před námi. Mají jediný úkol, podněcovat chudý lid proti šlechtě. Vnutit lidem myšlenku, že se šlechta spikla proti králi a lid musí povstat, aby svého milovaného panovníka ochránil.

Lisseth - 24. května 2018 19:23

Klid před bouří

Po nějaké době zas ocením klidnou noc bez nepříjemností a pobíhání po městě. Během snídaně už zase plánuji a promýšlím další kroky. Jsem docela ráda, když se objeví Pavlín sám a já jej nemusím nahánět někde po městě. Novinky, které mi sděluje už ovšem dávno vím takže jen zamyšleně kývám.

"Teď mě dobře poslouchej. Chystá se něco docela velkého a já budu potřebovat pomoc." trochu ztiším hlas, aby mne slyšel opravdu jen on a ještě se rozhlédnu, abych se přesvědčila, že nás skutečně nikdo neposlouchá.

"V jistý okamžik tě budu potřebovat coby posla, který doručí nějakou zprávu šerifovým mužům a pak pro změnu pošle nějakou zprávu mezi lidi. Včas ti řeknu oč půjde. Zkus se držet někde tady poblíž a sežeň i ty své kamarádíčky, budou se nám taky hodit a když to všechno dobře dopadne, snad si přijdete k docela dobrému výdělku." mrknu na něj. Zatím nechci říkat nic konkrétního. Je to starej žvanil, ještě by se zbytečně chlubil.

"Jo a ještě jedna věc, kdybys náhodou narazil na Pierra, který by se chtěl vyptávat tak nic nevíš, nic zvláštního jsme spolu neřešili a nic se nechystá. Jestli cekneš jen slovo, zaručuju ti, že tě stáhnu z kůže." upozorním jej důrazně bez špetky vtipu nebo úsměvu, takže mu musí být jasné, že to myslím vskutku vážně.

"Po poledni tě tu chci najít, kdybych už pro tebe náhodou měla první úkol. Rozumíme si?" mrknu na něj.

Hodlám pak ještě zamířit do Vrchovic do oné putyky, kde už jsem si vyslechla zajímavé názory místních. Tak trochu doufám, že se zde budou zdržovat stejní lidé jako posledně, abych si je mohla prohlédnout a později je dobře popsat strážím jako nebezpečné buřiče.
Někde na rohu nechám jednoho známého spolehlivého žebráka, aby mi ty, které mu popíšu pohlídal a případně zjistil, kde bydlí, kdyby se odsud chtěli někam hnout.

Šedá Eminence - 25. května 2018 21:44

Setkání v poledne

Zatímco Arianna spěchá zpět do města, Lisseth rozdává úkoly.
,,Jasná páka, Liss!" šklebí se Pavlín, spokojený s tím, jak důležitě rozkazy Lisseth zní. Kecal ale loajální... ideální pro práci roznašeče zpráv, pravých nebo falešných. Všechno vesele odkýve, zbledne jen když si uvědomí, že selhání nebo prokecnutí by bylo tvrdě potrestáno... v očích zkušené vražedkyně není a nikdy nebyla ani špetka soucitu.
A zbytek dopoledne stráví zlodějka ve Vrchovicích. I dnes je situace vyostřená. Slova pronášená v hospodách už by prošla za velezradu u kteréhokoliv kapitána... až na Kaprona.
,,Zatracenej šerif. Von a radní si cpou břicha a chechtaj se nám vod rána do večera."
,,To se za nebožka královského pana otce nemohlo stát."
,,Kocour není doma a myši mají pré."
,,'sim tě, každej ví, že rada vystrnadila krále do pole. Chudák královna, držej jí tam jak ve zlatý kleci..."
,,Jakej chudák? Rozhazovačná potvora... Cizinka, co vod ní čekat. 'šak si jí král bral jen pro politiku..."
,,Však jim ukážem. Jen páchnou do Vrchů... A jestli si myslí, že ze mě vymáčknou jedinej zlaťák na daních..."
Žebráků si nikdo nevšímá a tak můžou bezpečně dávat pozor na místní. Lisseth si zapamatuje vzhled několika nejhlučnějších a zjistí si i nějaká užitečná jména těch nejradikálnějších.
Pak nezbývá než se vypravit na schůzku s Ariannou.

Ta mezitím vyrazila ze zámku pouze s Janem a Alsbornem, oblečená do prostých šatů. Alsborne se oblékl do levnějších šatů, přeci jen i komorník šlechtičny drží jistou prestiž, ke které musí vypadat, a ta musí pryč. Jan se váhavě vzdal téměř celé své zbroje, zůstala jen kroužková košile zakrytá nenápadným zaprášeným kabátcem. K tomu krátký meč v jednoduché kožené pochvě a vypadá jen jako další ostrý hoch z toho špatného kraje řeky.
Mezi lidmi markýzy byly různé charaktery. Někteří určitě vyrazí do hostinců s nejrůznějšími zprávami z venkova, které rozvíří vášně, jiní budou čekat na tu správnou chvíli aby lidi kolem sebe vyburcovali a případně přiklonili na stranu povstání.
Mnozí mají známé v Celestionu, které plánují využít. Většina z nich je skoro tak nenávistná ke šlechtě jako markýza samotná, až na to, že jí jako by vůbec za šlechtičnu nepovažovali a o to jí měli radši.
Tito lidé budou velice užitečný v rozohnění bouře povstání... jen aby plameny nezačaly šlehat příliš vysoko. Ale když se kácí les, létají třísky.
Mladá šlechtična na sebe nabrala cestou zpátky prach cesty a vypadá naprosto ubožácky a nearistokraticky. Alsborne, poněkud bledý, během cesty své paní sdělí, že raději bude mlčet, než aby musel porušit komornické zásady a oslovit svou paní neuctivě.
Na druhou stranu, je jisté že Alsborne nikdy nenechá podobné drobnost aby stáli v cestě úspěchu její milosti, pokud na to dojde. Jan nemá nejmenší problém s novou prostou rolí Arianny, ba působí spokojeně, že už není nedosažitelnou šlechtičnou.

V poledne se obě ženy sejdou u katovy branky. Úzká chodbička, kterou hlídá jeden strážný, který si s Liss tyká dlouhá léta a jakmile jí vidí, bezpečně oslepne a ohluchne. Za brankou je pak ještě užší ulička, do které nechodí nikdo krom katů, rasů, krysařů a jim podobných individuí... Ti ale stěží prochází touto uličkou v pravé poledne.
Je to temné, špinavé a zapáchající místo... nedaleko od něj je vstup do kanálů, které volně splývají s podzemními chodbami. Kanály jsou místo, kam ani nejotrlejší a nejpodivnější katovští netáhnou... Navíc jsou spíš relikvií staršího, čistšího města, které zde kdysi stávalo...
A obě ženy mají soukromí na rozhovor, i třeba velezrádný.

Arianna z Albrienne - 25. května 2018 22:04

Velezrádci

Nejsem zvyklá chodit. Nejsem zvyklá chodit dál a po jiných cestách, než stříbřinských ulicích. Do města je to kus cesty a já na sobě velmi brzy začnu pociťovat únavu z chůze i probdělé noci. Snažím se to na sobě před oběma muži ale nedat najevo.

Hned na začátku cesty jsem oba požádala, aby mě od této chvíle oslovovali Ari. Jméno Arianna nějak nesedí k mému ubohému zevnějšku. Alsborne tuto alternativu odmítne a já jsem dojata jeho věrností natolik, že s ním nemám sílu se dohadovat. Jan naopak působí mnohem uvolněnějším dojmem.
Celá tahle situace je pro mě velice zajímavá. Je skoro osvobozující, odložit na okamžik upjatou šlechtickou masku. Bojím se ale, že by mě moje mluva mohla v Katově prozradit. Rozhodnu se, že pokud bychom narazili na někoho neznámého, nechám mluvit muže.

K brance do města dorazíme krátce před polednem. Lije ze mě pot a mám pocit, že se zhroutím do nejbližšího příchodu. Jestli jsem na začátku cesty vypadala uboze, nechci vědět, jak vypadám nyní.
Trochu nejistě pozoruji strážného, který se ostentativně tváří, že nás nevidí. Uvolním se až ve chvíli, kdy spatřím Liss. Nevím, co bych si počala, kdyby se jí teď něco stalo. Trochu mi dělá starosti ten její známý.

"Jak to vypadá ve městě?"
Zeptám se a zády se opřu ve stínu zdi.
"Sehnala jsem pár lidí, kteří budu rozdmýchávat plameny vzpoury. Také mám peníze od Sunningse...tedy, má je u sebe Jan, ale to je vedlejší. A v deset večer máme na nábřeží sraz s markýziným kontaktem."
V rychlosti jí sdělím, jak jsem zvládla své úkoly a očekávám její novinky.

Lisseth - 27. května 2018 21:00

V temných uličkách

Celkem spokojená se zjištěním ve Vrchovicích, kde nám bude stačit opravdu jen malá jiskřička k zažehnutí plamenu vzpoury, vydám se na místo setkání s Ariannou. Doufám v to, že cestu zvládla zase rychle zpět bez nějakých problémů. Naštěstí zdá se, že ano.

Na tváři objeví se mi letmý úsměv, když vidím s jakou svědomitostí a pečlivostí se dnes oblékla. Strážného pozdravím jen letmým kývnutím hlavy a zmizím s Ariannou v postranní uličce. Přítomnost Alsborna možná i přivítám, ale přítomnost rytíře mne nijak nepotěší. Nejsem si jistá, že hned zatepla nepoběží vše vyzvonit svému pánovi, až zjistí, že snad i on mohl by třeba být obětován. Zatím však ale nic neříkám.

"Nálada je vážně bouřlivá. Před chvílí jsem byla ve Vrchovicích." oznámím Arianně a krátce jí vypovím, o čem se v místních putykách vedou řeči.

"Řekla bych, že teď je ta pravá příležitost. Nemá cenu čekat. Znám jména i podobu těch, kteří si nejvíce otevírají pusu. Můžem dát šerifovým mužům dobrý typ, kam si mají dojít pro buřiče a zrádce koruny. Můžeme mu poslat list, ve kterém vše vylíčíme a když se půjdou jeho lidé přesvědčit..." na okamžik se odmlčím.

"Mám lidi, kteří pak roznesou zprávy o nespravedlivém a krutém zásahu proti obyčejným měšťanům, kteří si dovolili jen si nad pivem trochu postěžovat. Pokud k tomu přidáme i to, že to byli stoupence toho podivínského kněze, mohli by se přidat další."

Na příslib peněz jen přikývnu.
"Fajn, kapitána Kaprona bude potřeba podpořit." pokračuju pak a trochu se ušklíbnu.
"Napíšem list a rozehrajem naši velkou hru? A ten tvůj kontakt, podívat se na to můžem, ale nemám z toho moc dobrý pocit." kouknu po Arianně.

Arianna z Albrienne - 28. května 2018 02:05

Velezrádci

Liss přinesla dobré zprávy. Vypadá to, že skutečně bude stačit jenom pošťouchnout a celá věc se dá do pohybu sama od sebe.
"Tohle slyším moc ráda. Myslím, že bychom se s tím člověkem měly alespoň sejít. Uvidíme, kdo to je a co nám řekne a pak se rozhodneme, jak s tím naložit. Vždycky ho můžeme obejít a zkusit to bez něj."

Liss vypadá, že je k tomu dost skeptická. Já do setkání naopak vkládám velké naděje. Chci se angažovat co možná nejméně a pokud by tu byl další člověk, ochotný pohnout kolem osudu, místo mě, jsem všemi deseti pro.

"Dobře, někde si sedneme a sepíšeme buřiče."
Někdo se musí obětovat pro dobro ostatních. Tihle stateční muži nebudou zapomenuti.
"A ještě jedna drobnost. Říkej mi prosím Ari."
Požádám zlodějku a lehce se na ní usměju. Čím méně lidí bude vědět, kdo skutečně jsem, tím lépe.

Lisseth - 28. května 2018 13:15

V temných uličkách

Lehce se usměju při té neobvyklé žádosti. A přitom tomu není tak dávno, kdy jsem za neuctivé oslovení dostala políček...jo časy se mění...

Chvíli přemýšlím kam se vrtnou, abychom v klidu mohli sepsat, co potřebujeme, aniž by nás někdo slyšel či viděl při práci, která zde není tak obvyklá. Nakonec usoudím, že nejlepší bude, když se na tu chvíli usadíme U džbánu v mém pokoji a ty dva necháme dole.

"Přijměte mé pozvání do mého sídla." ušklíbnu se a s lehkou úklonou naznačím směr. Očividně si celou tuhle situaci momentálně vcelku užívám. Ne, že bych nechápala vážnost a nebezpečnost celého toho podniku, ale jak často se poštěstí, aby šlechta zavítala mezi prostý lid a na vlastní kůži poznala, jak chutná skutečný život?

"Budeme tam mít klid na právi." pokračuji pak už zase s vážnou tváří.
"Není to odtud daleko. Je to v jednom místním lokále. Ti dva by ovšem mohli zůstat sedět dole
a vůbec vstoupit až po nás případně vůbec počkat venku. Když si do pokoje povedu procesí mohlo by to někomu přijít poněkud zvláštní." vysvětlím své důvody. A pak mohou taky poslouchat a všímat si dění kolem.

Pokud Arianna souhlasí, vedu ji nejkratší cestou ke svému prostému příbytku. Co nebo spíše kdo mi momentálně dělá trochu starosti je Pierre. Ještě chvíli se mu neozvu a začne pátrat sám. Mohu to sice svést na to, že nic nového jsem nezjistila, ale to mi nemusí spolknout. Však ještě chvíli a pak už se budeš moci vymlouvat na nečekané události ve městě...

Šedá Eminence - 28. května 2018 22:08

U Džbánu

Celá buřičská skupina se vydá ke Džbánu. Jan s Alsbornem, kteří se za těch pár dní stali slušnými přáteli, neboť jsou v podobné společenské situaci, se před putykou přidají k nespokojeným skupinkám postávajícím na ulici. Když už se hloučkují i v Katově, situace je vážná.
Pomocí znalostí Lisseth obě ženy sestaví věrohodné udání, které vyžene šerifovy muže do Vrchovic a bude tou správnou jiskrou na zapálení vášní.
Jedna ušpiněná žena navíc nevzbudí ve lokále jakoukoliv pozornost. Čekající Pavlín pozdraví Liss kývnutím a od piva zvedne zrak i Dumal. Všichni čekají na povel, tuší že se brzy semele něco velkého a jako všichni slaboši chtějí být za někým silným a schopným... jako je například Liss. Nebo ve Vrchovicích, kapitán Kapron.

Dopis je napsán a připraven a obě ženy se obracejí k odchodu. Lisseth se chystá vyjít zpět přes hostinskou místnost, ale rychle si všimne nevítaného návštěvníka. Pierre, s nemilým výrazem ve tváři, zpovídá Pavlína. Ten se naštěstí tváří jako naprostý prosťáček a docela tím vraha vytáčí. Pavlín je oddaný, Liss ho naučila skoro všechno co zná a navíc z ní má daleko větší strach než by kdy mohl mít z Pierra.
Snad by šlo vyklouznout zadem... ale objevuje se svůdná příležitost. Džbán je teritorium Liss. Tady má ona podporu. Bylo by možné přepadnout Pierra... Jan s Alsbornem, pokud včas upozorněni, by mu odstřihli útěk. Navíc by byl naprosto a zcela překvapen, protože stále netuší, že ho Liss prohlédla.
V Katově přežívá jen nejsilnější. Ideální příležitost zbavit se problému... Ale Pierre je stále velice schopný vrah a bojovník, riziko stále existuje... Možná, že přímá konfrontace není dobrý nápad...

Lisseth - 29. května 2018 13:58

Pierre

Vždycky se najde nějaký ten háček a nějaké ale, a to ve chvíli, kdy se to člověku nejméně hodí. V tomto případě je tím háčkem Pierre, který se objevil dole v lokále. Rychle se zastavím a vklouznu zpět do chodby naznačujíc Arianně, aby se ani nehnula. Opatrně pak vykouknu do lokálu.

Tebe jsem ještě chvíli nepotřebovala vidět, příteli...kdybych na tebe nemyslela, objevil by ses tu taky?... Neozvala jsem se, tak začal čmuchat? Přes zuby drtím tiché nadávky. Má v rukou Pavlína, ale jsem si jistá, že ten mu nic neřekne, upozornila jsem ho dosti důrazně.

Možná by teď nebylo tak těžké zbavit se ho jednou provždy, ale nechce se mi do otevřeného konfliktu před celým lokálem. Do půl hodiny by to vědělo celé město, tím pádem i ti, pro které pracuje. Ještě chvíli mi bude vyhovovat, když budou v nevědomosti s myšlenkou, že mají vše pevně v rukách oni.

V okamžiku se rozhodnu. Obrátím se zpět do chodby a zamířím k zadnímu východu, kde jak doufám bude čistý vzduch.
"Menší nepříjemnosti, někdo s kým se nemusím vidět." obrátím se ještě v rychlosti na Ariannu se stručným vysvětlením, které pro tuto chvíli ovšem musí stačit.

Opatrně nejdřív vyhlédnu ven. Potřebujeme se odsud dostat trochu dál, aniž by si nás přitom všiml. Alsborna ani Jana nezná, takže si jich snad všímat nebude. Mám v plánu v tichosti se ztratit. Pro zbytek se pak mohu vrátit nebo pro ně případně někoho poslat. Snad pánové nebudou vyšilovat a panikařit, když na chvíli zmizíme.

Arianna z Albrienne - 29. května 2018 14:26

Mezi chudinou

Tohle je zvláštní.
Opakuji si stále dokola, zatím co procházíme uličkami Katova. Je to divné ale nějakým zvráceným způsobem mě to těší. Snažím se sice tvářit, že se tady pohybuji dnes a denně, ale je mi jako kdybych vstoupila do říše za zrcadlem. Tohle je zcela jiný svět, tak rozdílný od ulic Stříbřin, až nestačím zírat.

Úplně stejné je to U Džbánu. Liss tu očividně všichni zdají, mě si ale nikdo nevšímá.
Je to vzrušující.
Jsem spokojená, jak se mi můj převlek vydařil. Přestanu se obávat, že by mě snad někdo mohl poznat a uvolním se.

Zatím co Alsborne a Jan na nás čekají před hospodou, dáme dohromady udavačský dopis. Působí věrohodně a já mám z celé téhle akce dobrý pocit.
Musí to vyjít.
Už se chystáme vrátit dolů, když mě Liss zastaví. Zmateně se schovám za roh, jak mi naznačuje a pohlédnu po schodech dolů.

"To je ten, pro koho jsme falšovaly dokumenty?"
Ptám se tiše, zatím co Liss zamíří opačným směrem. Nelíbí se mi, že tady mám své dva společníky nechat. Hlavně proto, že poté budu závislá jen a pouze na zlodějce. Za poslední dny jsem si na ní sice zvykla a začala jsem jí důvěřovat, přesto jí nechci zůstat viset na krku jako závaží.
Nic jiného ale tady v Katově bohužel nejsem.

Šedá Eminence - 29. května 2018 22:44

Přípravy a očekávání

Obě ženy se vytratí zadním vchodem. Naštěstí se zdá, že Pierre přišel ze své hrabivosti a ve snaze vymáčknout z Liss další informace. Snad měl jen cestu okolo. Nepřišel s podezřením.
Liss zpovzdálí sleduje, jak Pierre vychází ze dveří a mizí na druhou stranu. Pro Ariannu je to docela jiný pohled. Liss Pierra zná, ví o jeho slabinách a o tom, že je to pouze lidská bytost. Mladá šlechtična ale vidí muže oblečeného v černém, s rozhodným a nebezpečným pohledem v očích a s postojem, který si zvykla spojovat s Jižany. Nyní si snad uvědomuje, že postoj šelmy napůl připravené zaútočit zaujímá i Liss, obzvlášť když se ocitá v nebezpečném prostředí.
Pierre nic netušíce projde kolem Jana s Alsbornem a krize je snad alespoň na chvíli zažehnána.

Zatímco ženy čekají, mohou si snadno alespoň v myšlenkách uspořádat situaci.
V deset večer bude Ariannu a její případný doprovod očekávat neznámý kontakt, který plánuje za peníze dodat zbraně a muže pro povstání. Povstání by ale nejspíš mohlo proběhnout i tak. Až budou doručeny dopisy šerifovi, bude jen otázka času, než se ve Vrchovicích něco semele a poteče krev. Kapron nejspíš zabarikáduje Vrchovice a bude doufat, že se situace vyřeší sama od sebe. Pokud ho nedonutí okolnosti, nebude opouštět pozice, které zná a kde se může bránit. Pokud by si ale uvědomil, že jediný způsob jak zabránit vlastní popravě a tvrdým represím je táhnout na hrad, mohl by být přesvědčen.
Naproti tomu na jihu města doutná fanatický dav. Ten nebude možné nijak kontrolovat. Jako bouře prožene se městem a bude nabírat nespokojence a buřiče. Problém jen je, že není jisté, zda potáhne přímo na hrad. Možná se zastaví na náměstí Svátosti a bude rabovat katedrálu... možná podpálí ,,očistným plamenem" celé město. Snad by bylo lepší tak nebezpečnou jiskru nerozdmýchávat... Možná na ní dokonce dát pozor a aby se příliš nerozhořela.

To vše ale bude jen zástěrkou pro osvobození Lionella... pokud je skutečně v kobkách a pokud stále žije. Dokud hrad stojí sám o sobě, je nedobytnou pevností. Pokud by ale davy dotáhly k hradu... nebo pokud by se dokonce dostali na samotná nádvoří přes padací most s nějakou vnější pomocí... do kobek by se dalo napochodovat bez nejmenších starostí.
Snad Alsborne by dokázal dostat obě ženy dovnitř, zná každého významného komořího na druhém břehu řeky. Liss samotná by zvládla vyšplhat po zdi hradeb, ale něco takového je nemožné pro nezkušenou šlechtičnu.
A uvnitř hradu? Nalézt Lionella. Dál nelze předvídat a plánovat.

Lisseth - 30. května 2018 19:28

Hra na schovávanou

"Trefa, to je on." přikývnu Arianně. Pak už jen sleduju, jak odchází s nepořízenou.
Tak tohle bylo o fous...

Když zmizí, ještě chvíli počkám a pak teprve vykročím na ulici, kde na nás čekají ti dva.
"Ještě moment." Vklouznu zpět do lokálu a kývnu na Pavlína, aby šel za mnou ven.
"Co chtěl?" vyzvídám hned a ještě ve dveřích mu strčím do ruky dopis, který jsme s Ariannou stvořili.

"Tohle se musí dostat k šerifovým rukám." pokračuju pak hned dál.
"Kdyby se moc ptali, tak je to od nějakého ctihodného občana, který je ve Vrchovicích znepokojen z toho, co se tam děje, sám se ovšem neodváží přijít, aby pak s místními neměl problémy. Závisí na tom hodně, tak se snaž." dám mu rychlé instrukce a doporučení.
"Kde máš zbytek party? Budu je taky potřebovat."

"Tak jo a my teď máme chvíli čas." otočím se na zbytek.
"A asi bychom se měli vrtnout někam jinam."začínám být trochu nesvá z toho, že stojíme jen tak na místě, že by Pierre by snad mohl být ještě někde na blízku. Zamířím na druhou stranu, než mířil Pierre, jen tak pro jistotu. Žádné nepříjemnosti teď nepotřebujem.

"Budu potřebovat najít ještě pár lidí a rozdat nějaké instrukce. Provedu vás Katovem." ušklíbnu se trochu, když se podívám na svůj doprovod.

Arianna z Albrienne - 30. května 2018 19:40

Mezi chudinou

Po zádech mi přeběhne mráz, když pozoruji muže odcházet. Je nebezpečný, to poznám hned na první pohled. Bude lepší, když se mu budeme držet z očí. Nemám úplně jasno v tom, co se mezi ním a Liss stalo, ale už podle zfalšovaných dokumentů je mi jasné, že nesmí přijít na to, co doopravdy děláme.

Uleví se mi, když se opět setkáme s Alsbornem a Janem. Chabě se na oba muže usměju a pak se obrátím opět k Liss.
"Do setkání na nábřeží máme času dost, jestli ale potřebuješ něco provést rychle a nechceš, abychom tě zdržovali, můžeme počkat tady. Nikdo nás tu nezná, neměli bychom vzbuzovat podezření."
Nechci aby zlodějka měla pocit, že jí zdržujeme.

Lisseth - 30. května 2018 20:10

Před lokálem

Na okamžik se zamyslím, když Arianna nabízí, že počkají zde.
"Nebudete zdržovat. Nechystám se přeskakovat střechy ani prolézat kanály." usměju se trochu. Vskutku se zatím nechystám na nic, při čem by měli překážet.

A pak, přiznejme si, že je budu mít raději na očích. Tohle je jiný svět. Svět s vlastními pravidly a vlastně dost často i bez pravidel a jeden nikdy neví, co se může stát. Možná ještě Alsborne by si zde dovede nějak poradit, ale ti dva.

Ne, nechci je pustit z očí, pokud to nebude vskutku opravdu nutné. Nahlas tohle ovšem neřeknu. Hádám, že Arianna si to vcelku uvědomuje sama a těch dvou mohla bych se snad i dotknout a na nějaké zbytečné dohadování teď opravdu nemám čas ani náladu.

Arianna z Albrienne - 30. května 2018 20:15

Do hlubin Katova

Vlastně mě zlodějčina reakce trochu překvapila. Myslela jsem, že bude mít radost, že se kvůli nám nemusí zdržovat, ale opak je pravdou.
Nakonec tedy jen pokrčím rameny.
"Tak dobře, prolézat kanály by se mi opravdu nechtělo."
Pousměju se a kývnu na oba muže.

Nejsem proti tomu trochu poznat Katov a jeho obyvatele. Dává mi to nový pohled na město a vlastně i můj privilegovaný život. Pokud tedy Liss dodrží slovo a něco se ošklivě nezvrtne, můžu to brát jako jakousi exkurzi do nuzného života obyčejných lidí.

To by mohlo být docela poučné.

Šedá Eminence - 30. května 2018 22:55

Krásy Katova

Na otázku Liss Pavlín pokrčí rameny. ,,Chtěl vědět kde si a na čem děláš. Se ptal, cos mě řekla abych dělal a tak. Nic sem mu neřek. No a potom kde bys tak mohla bejt. No tak sem mu řek na druhym břehu u jednoho šmelináře. Pěkně se proběhne," šklebí se mladík skoro prohnaně.
Pak si vezme dopis a kývne. ,,Hned ti to tam hodim. Kluci sou vokolo. Jen to tam vezmu a hned ti budem k službám."
Pak vyjde Liss ven a spolu s Ariannou, Alsbornem a Janem vyrazí Katovem. Tady jsou věci vždycky špatné, povstání nebo ne. Katov, to jsou úzké a křivolaké uličky, polorozpadlé domy a chatrče, špinavé kouty a hromady odpadků. A to se ještě nepočítá s místními... Nejrůznější charaktery se schovávají v temných stínech. Liss a Pierre jsou to nejhezčí co se dá v Katově najít.
Arianna si může prohlédnout typické místní obyvatele... zjizvené nepřátelské tváře, krví podlité oči a tváře sužované vyrážkami. V jiných čtvrtích se v zákoutích nejhůř válí opilci a žebráci. Tady lze zahlédnout tichá, nehybná těla, na kterých hodují toulavá zvířata. Ani celý regiment rasů a poklízečů nezvládá tuhle čtvrť vyklidit, i když snad je tento žalostný stav způsobený nedávnými ostrými střety se strážemi a všeobecnými nepokoji.
Jednou Arianna, která si dává velký pozor aby se rozhlížela co nejméně, což jinak může být v Katově velmi nebezpečná činnost, zahlédne v jedné z uliček, jak jakéhosi neopatrného muže přepadnou dva jiní. Muž odstrčí prvního útočníka, ale druhý mu spolehlivě prožene kudlu mezi žebry. Mrtvý padne k zemi a oba lupiči ho šacují pro cennosti.
A Katov se točí dál. Loupeže a vraždy nejsou v Katově nic, nad čím by se bylo třeba vzrušovat. A to Arianna ani neví, že je Liss vede opatrně stranou od teritorií nejotrlejších lupičů a gangů.

Liss rozdá instrukce, vyslechne si zprávy od některých mladíků z Pavlínovy skupiny a několika svým přátelům řekne, kde rozdmýchávat ty správné emoce a cokoliv dalšího, co by měla v plánu.
Chvíli poté si Arianna všimne děsivého zjevení, které jde podél zdi a měří si pohledem celou skupinu. Shrbený nebožák oděný do rozedraných šatů, jeho tvář je tou skutečnou podivností. Od jeho rtu se vzhůru táhne dlouhá zející škvíra, skrz kterou je vidět pomalé pohyby jazyka. Ústa jsou zdeformována tak, že zůstávají stále pootevřena. Navíc je tvář ošklivě zjizvena od neštovic, které musel tento muž někdy v minulosti protrpět. Snad by se dalo mluvit o zápachu, ale celý Katov je plný nejodpornějších odérů. Hrbí se, ale i tak je vysoký. O to kostnatěji a vyzábleji díky tomu vypadá. Je jasné, že ten ubožák je rád za každé jídlo, které sežene. Podivné zjevení, které by spíš patřilo do stínů koutů v uličkách...
A nyní stojí přímo před skupinou lidí. Arianna si může prohlédnout každý detail jeho znetvořené tváře.
Liss ale pozdraví Dlouhána, svého nejvěrnějšího a nejspolehlivějšího zpravodaje a velice úspěšného žebráka.
Arianna stěží může rozumět huhlavým zvukům, neboť ústa nejsou schopna správně tvořit slova. Liss, jak se zdá, ale muži rozumí. Pro ní je jasné, že jí říká, že vše vychází dobře. Fanatikové na jihu města už začali být tak divocí, že stráž zakročila. Lidé jsou ještě rozzuřenější a nemalá část strážných je koncentrována na jihu, takže Vrchovice, ležící na severu, budou mít čas a prostor zformovat pořádné povstání.
Ale to hlavní, proč si Dlouhán pospíšil ze svých obvyklých nosných míst, je to, že zjistil, kdo se ptal po buřičích. Byl to Lišák. A co víc, Dlouhán zjistil, že Lišák chce Liss něco nabídnout. Nějaký obchod či co a marně se jí jeho muži pokoušeli najít. Slyšel od někoho, že si chce Liss kvůli něčemu najmout. A všichni už ví, že Lišák připravuje něco velkého.

Lisseth - 31. května 2018 12:49

Procházka Katovem

Pochválím Pavlína, když oznámí, že nechal Pierra pěkně se projít. No a kdyby na to náhodou došlo, můžu tvrdit, že jsme se jen minuly. Zúčtovat s ním hodlám, ne že ne, ale teď se mi prostě ještě chvíli hodí. Pořád je pro nás výhodnější, když nikdo netuší, co vše se nám povedlo odhalit. Pořád je lepší, když si myslí, že jsem jen jeho figurkou.

Při obchůzce Katovem sem tam mrknu na svůj doprovod, aby viděla jak se tváří. Možná jsem je nechtěla mít jen na očí, ale také otevřít jejich oči. Aspoň Arianna by mohla pochopit, že skutečný život vypadá jinak, než ten, na který je zvyklá. A my jsme si svůj osud nevybrali a za život musíme se rvát.

Pavlínovu partu zpravím ve stručnosti o tom, co se patrně bude díti. Jen ty nejnutnější informace, které budou potřebovat. To, že mají brojit proti strážím a roznášet zprávy o jejich nespravedlivém a krutém zásahu. Popuzovat lid proti nim. A pak až přijde pravý čas, bude to chtít zasít i semínko pochybnosti, jak to asi dopadne, až zase stráže budou mít navrch, myšlenku na to, že je s nimi třeba zúčtovat jednou provždy a svrhnout i ty, kteří mají v rukou hrad.
Jestli tohle celé nevyjde a praskne bude tvá hlava první, která bude vystavena na hradbách....

S úsměvem pozdravím Dlouhána a poděkuji za užitečné informace. Na znamení díků vtisknu mu do dlaně i jednu minci.
Nejsem příliš nadšená z toho, že se mnou chce Lišák o něčem jednat. Mám takové tušení, že ten markýzin kontakt je dokonce on. Nejsem si jistá, zda-li se chci zaplést ještě do něčeho dalšího, na druhou stranu by ovšem bylo fajn zjistit, oč mu vlastně jde a co chce. No každopádně, pokud něco chce, ať si mě najde. Maximálně sdělím Dlouhánovi, že se budu potloukat někde kolem Džbánu a ve Vrchovicích.

Arianna z Albrienne - 31. května 2018 13:04

Do hlubin Katova

Poprvé mám možnost, vidět Katov v celé své kráse. A to co vidím se mi dvakrát nelíbí. Všechno je tak chaotické, špinavé a...děsivé. Snažím se příliš kolem sebe nezírat, ale když se přímo před mýma očima odehraje v boční uličce vražda, udělá se mi nevolno.
Jak tady někdo může vůbec přežít?

Většinu cesty mlčí. Nemůžu se ubránit dojmu, že tohle celé je jedna velká lekce, kterou mi chce zlodějka uštědřit. Ale stejně jako ona, ani já nejsem zodpovědná za to, do jakých poměrů jsem se narodila.

Liss rozdává úkoly jako rozený generál. Já mezitím bloudím očima okolo, když mi zrak padne na děsivého zjevení. Viděla jsem tady dnes mnohé, ale tohle je opravdu zážitek.
Zalapám po dechu, když mi dojde, že muž jde k nám.
Jak se ale rychle ukáže, nebezpečí nám od něj nehrozí. Liss ho naopak zdraví jako starého přítele.
Zastydím se sama za sebe a se skloněnou hlavou poslouchám, co má muž za informace.

Jméno Lišák mi není cizí, o takovém člověku se jeden doslechne i ve Stříbřinách. Jen si nejsem jistá, jestli je pro nás tohle dobrá zpráva.

Šedá Eminence - 31. května 2018 22:26

A tak to začíná...

Celá skupina obezřetně prochází Katovem. Liss vyřizuje zbývající záležitosti a rozesílá rozkazy všem svým společníkům, zatímco si dává pozor, aby se nesetkala s Pierrem.
Jak se odpoledne blíží k večeru, objeví se jeden z Pavlínovy bandy a jediné, co vzrušeně vykřikne, je: ,,Už to začalo!"
Všichni společně spěchají k Vrchovicím.

Cestou posbírají nejrůznější zkazky a vyprávění o tom, co se událo. Podle všeho se ve Vrchovicích objevil tucet šerifových mužů. Vtrhli do jednoho hostince a zatýkali lidi jako zrádce Koruny. Někdo se bránil. Vytáhl na strážné dýku. Nejistí a podráždění strážní víc nepotřebovali. Muž, jako velezrádce a zločinec, byl v následující bitce zabit. Nedošlo k dalšímu střetu s muži, které už zadrželi, ale některým se podařilo vyklouznout. Před hostincem na strážné čekali místní.
Než dorazil kapitán Kapron, bylo to boji. Strážných zbylo jen pět, o ostatních se neví. Kapron ty, kteří přežili, osobně vzal a hodil do řeky, aby plavali říct šerifovi, co si myslí o jeho zákonech proti běžným lidem.
A Vrchovice se proměnili v pevnost.

Mezitím, přiběhla k ženám zpráva z jihu. Jeden z mužů markýzi našel Ariannu a sdělil jí, že se fanatikové dali na pochod na jeden z méně významných městských kostelů. Kněze vyvedli na ulici a na místě upálili. Následovalo ničení a rabování celého chrámu. A pak dav fanatiků táhl dál. Mluví se o násilnostech a klasickém přístupu ,,Kdo není s námi je proti nám."
Právě nyní, jak se zdá, jsou na jihu Ovocnářských čtvrtí, kde je po střetu rozehnala téměř celá městská stráž, ale je jisté, že se divoký dav fanatiků brzy zase zformuje v jiné části města.

Mezitím celá skupina dospěla do Vrchovic... tedy, spíše na jejich kraj. Hlavní ulice je zabarikádována. Hromada nábytku, sudů a všeho možného, co místní našli, je zapřená o několik převržených vozů a celá třída, která bývala hlavní ulicí Vrchovic, dokud to byla samostatná vesnice před jejím pohlcením Celestionem, je neprůchozí. Katovský most, který je malý a méně používaný, je stále volný a skrz něj prchají lidé. Někteří míří do bezpečí bohatších čtvrtí, ale překvapivé množství lidí se pokouší dostat do Vrchovic, snad více věří povídačkám o cti kapitána Kaprona než šerifovým strážím. Jak si obě ženy všimnou, mnozí z nich prchají z Ovocnářských čtvrtí. Nevěří, že je šerif dokáže ochránit před fanatiky a doufají, že naleznou útočiště ve Vrchovicích.
Most, který se táhne z Vrchovic do severních Ovocnářských čtvrtí, je přehrazen několika menšími barikádami. Je vidět skupinky mužů, kteří bijí několik osamělých strážných, ale k žádným větším šarvátkám dosud nedochází.
I když věci eskalovaly, stráže mají nejspíš stále plné ruce s fanatiky. Mezitím tedy ve Vrchovicích probíhá opevňování. Všechny hlavní a důležitější ulice jsou zabarikádovávány, vrchovické brány do města jsou pod kontrolou stráží věrných Kapronovi. Pavlín dokonce říká, že některé strážnice, kterým se nelíbila současná politika šerifa, se připojily ke Kapronově mužstvu.
Do Vrchovic lze stále proklouznout uličkami v Katově, ale Liss a nyní i Arianna dobře ví, že pokusit se vést cokoliv organizovaného Katovem je víceméně nemožné. Úzké uličky by donutili stráže se rozdělit a pak by si je a jejich drahé zbroje a kvalitní meče rozebrali Katovští rabiáti.

Lisseth - 01. června 2018 19:10

Vzdálené hřmění bouře

Zdá se, že jiskra byla zažehnuta a někde v dáli ozývá se první dunění bouře, která se na město žene. Tohle bylo jednoduché, horší bude to trochu korigovat a dávat tomu alespoň trochu směr. Rozvášnění fanatici to taky všechno můžu ještě zamotat.

Stojíme na kraji Vrchovic nedaleko před barikádami, které tu vyrostly.
"Tak jo, tohle bychom měli." otočím se na Ariannu.
"Budeme ovšem potřebovat, aby se to posunulo trochu dál. Necháme Vrchovice trochu se nadechnout a zjistíme zatím, kdo je ten markýzin kontakt nebo Kaprona trochu pošťouchneme dál a nabídneme finance?"

Nechci vše rozhodovat sama, nejsem žádný generál a události nakonec mohou nabrat zcela jiný směr, než bychom si přáli, takže je třeba promyslet každý krok. Pomoct tomu budeme muset, jinak to celé skončí na barikádách, ale až v ten pravý čas.

V myšlenkách probírám i všechny možné důvody, pro které mne Lišák shání. Co může mít zrovna pro mne za nabídku?...vždyť vlastních lidí má kolem sebe dost a dost...

Arianna z Albrienne - 02. června 2018 21:50

Plamen povstání

Stojíme na okraji Vrchovic a mě polévá hrůza.
Rozpoutali jsme rebelii.
Není to tak úplně přesné, k něčemu se schylovalo už dlouho a my to jen trochu pošťouchly. Přesto mi to přijde děsivé. Zdá se mi nemožné takovou masu kontrolovat. Obzvlášť po tom, co se k nám donesou zprávy o řádění fanatiků.
Tohle nemůže dopadnout dobře.

Vrchovice jsou opevněné, ale to není tak docela to, co bychom potřebovaly.
"Musíme je nějakým způsobem nasměrovat do Stříbřin."
Mumlám si a koušu se do rtu. Obrátím se ke zlodějce.
"Do setkání s markýziným kontaktem máme ještě čas. Možná bychom mohly navštívit kapitána Kaprona a nabídnout mu finanční pomoc."
Přemýšlím nahlas a s obavami hledím k barikádám vystavěným všude kolem. Z tohohle místa se velmi brzy může stát válečná zóna a v tu dobu tady už já nechci být.

"Musíme donutit vojenskou posádku hradu, aby opustila svá stanoviště. Alsborne, pokud k tomu dojde, dokážete nás nepozorovaně dostat do královských kobek?"
Obrátím se ke svému komorníkovi s otázkou.

Výhodou toho, že se nyní děje tolik věcí je, že nemusím myslet na sira Torrey a jeho nepříjemnou situaci. Přesto, když mi k němu myšlenky zabloudí, polije mě strach.
Jak by se on díval na mé nynější počínání? Neodsoudil by mě za to, co dělám?

Šedá Eminence - 03. června 2018 16:59

Za barikádami

Zatímco skupina stojí před barikádami, Jan bledne a hledí na ně s nejistotou, koneckonců je oddaným služebníkem Sunningse. Mezitím obě ženy a Alsborne plánují další kroky. Je rozhodnuto jít vyhledat Kaprona a pokusit se ho ovlivnit k tažení na hrad, neboť fanatikové jsou nespolehlivá banda.
Když dojde na otázku vstupu do královských kobek, Alsborne váhá.
,,Znám několik služebných a jednoho z komorníků. Několikrát jsem mluvil i s hlavním komořím, ale to se jednalo pouze o profesní záležitosti. Dovedu si ale představit, že v hradě bude pořádný chaos, vaše-" komorník se zarazí v oslovení. Mluví sice tiše, ale snaha neprozradit jeho paní je daleko silnější než vypilované komornické chování.
,,Ehm, tedy, jsem si jist, že bych dokázal přemluvit některou ze služebných, aby nás i tak vpustila dovnitř. Obávám se, že vzhled Lisseth a její výzbroj mi zabrání jí propašovat dovnitř bez toho, aby to zpozorovali ostatní. Bez problémů bychom se dostali tak říkajíc do podzámčí, kuchyně, prádelna, možná i zahrady a nádvoří, ale samotné komnaty nebo kobky pod pevností... Ty budou dozajista hlídané. Pokud tam tedy bude kdo by je hlídal... Nezapomeňte ale, že tam se to bude nejspíš jen hemžit našimi přáteli z Jihu."
Není to moc hezký výhled, ale právě nyní to nejlepší, co ženy mají. Bude třeba doufat, že nikdo nebude očekávat nepřítele uvnitř, ale hledět jen na davy pod hradbami...

Pak nezbývá než vyrazit k barikádám. Pod vedením Lisseth se vyhnou hlavním třídám, kde by je mohli zastavit Kapronovi muži a pokládat nepříjemné otázky a proniknou okrajovými uličkami Katova za hranice opevnění, dále na východ.
Chůze opevněnými Vrchovicemi je nová zkušenost pro všechny. Ani Liss a Alsborne nejspíš nemají zkušenosti s povstáním takové velikosti. Vždyť koneckonců, Vrchovice a přilehlé čtvrti, které se přidali pod ochranu Kaprona a schovali za barikády jsou téměř pětina celého města. Když k tomu připočtou fanatiky a nezkrotitelnou menšinu Katova...

Ulice Vrchovic jsou docela jiné, než jaké je zná Liss. Venku je obrovské množství lidí. Z jejich tváří a slov je cítit odhodlání smíšené se strachem. Naděje, bojovnost a touha vzdorovat propojená s děsem lidí, kteří nemají nejmenší tušení, co se kolem nich děje a začínají být zoufalí.
Každé větší skupině dominuje nějaký obzvlášť nadaný buřič, který vykřikuje nejrůznější hesla a spílá šerifovi, šlechticům či dokonce samotné koruně. Jako přímý protiklad těmto anarchistům je uklidňující přítomnost mužů Kaprona.
Organizují davy lidí, rozdávají zbraně těm, kteří chtějí bojovat a posílají do bezpečí ty, kteří nechtějí či nemohou. A lidé je na slovo poslouchají. Krom toho je město odříznuto od hlavních trhů... avšak hlad nebude problém vzhledem k tomu, že na východním konci Vrchovic jsou městská jatka a sýpky (jejich umístění dozajista má vliv na nízkou úroveň života okolního Katova). I tak je třeba, aby někdo rovnoměrně distribuoval jídlo a staral se, aby rozzuření a vzteklí lidé nezačali rabovat domy těch, které považují za obhajovače šerifa.
Jak se zdá, vše je velice dobře zorganizováno, možná až podezřele dobře. Snad Kapron dobře věděl o tom, co se může stát a své muže správně aby mohl rychle převzít iniciativu i velení.

A zde, u strážnice, je kapitán sám. Vysoký a hřmotný důstojník s knírem, který jedná s nejrůznějšími význačnými obyvateli Vrchovic na dvoře strážnice. Ten se pomalu ale jistě mění ve středobod všeho dění, neboť nejrůznější měšťané mají na kapitána prosby či požadavky.
Kapitán sám působí jako na jednu stranu brunátný a nevrlý velitel, s tváří i charakterem buldoka, ale na stranu druhou je velice patriotický a zcela očividně má na prvním místě bezpečí Vrchovických.
K ruce má mladého poručíka, kterého Liss viděla už dříve. Nezkušený, ale nadšený muž, zbožně oddaný svému veliteli. A velice nenávistný ke koruně.

Co se týče všeobecné situace Vrchovic, povstání nevypadá moc dobře. Kapron sice vše velmi zručně zorganizoval, ale ani sebelepší organizace odnikud nevyčaruje zbraně a muže připravené je použít. Na barikádách tak stojí jen těch několik bývalých strážných, které může Kapron uvolnit a pak ti, kteří jsou sice nadšení ale naprosto nezkušení. Několik zručných řemeslníků či rváčů se mezi nimi najde... ale pokud by byli fanatikové rozehnáni a stráž se mohla soustředit na Vrchovice... pokud by získala pomoc Nortimberské gardy nebo Jižanských vrahů... celé povstání by bylo smeteno a rozprášeno. Kapron nejspíše popraven či zabit v boji a naděje na vyvinutí tlaku na hrad nulové.

Lisseth - 03. června 2018 21:00

Za Kapronem

"Jo, to bude chtít, pokud se máme dostat tam, ale hlavně ven." kývnu Arianně.

"Pokud bude na hradě dostatečný chaos, nějak se tam propašuju." pokračuju, když Alsborne zmiňuje, že dostat dovnitř mne bude pro něj téměř nemožné. Co bych to byla za zloděje, který nedokáže využít zmatku ve svůj prospěch a případně třeba i nějakého šikovného převleku...a pak všechny cesty taky nevedou hlavním vchodem...a pokud on dostane dovnitř Ariannu...nějak to půjde, musí to jít, kdybych tam měla lézt kanálama... Odhodlaná neustoupit, necouvnout ani o krok a nezastavit se před žádnou překážkou. Ne teď, ne když už jsme došli tak daleko a rozpoutali tohle.

Tak tedy vzhůru do víru dění. Nestačím se divit, co za tu relativní chvíli obyvatelé Vrchovic zvládli.
Tohle všechno je vaše práce...kam až jsi ochotná zajít pro někoho, kdo se stydí za to s kým se schází?...až úplně nejdál... hlásek rozumu trochu pochybuje, ale srdce si prostě nenechá poroučet.

Zamířím přímo za Kapronem. Nejsem sice příliš nadšená z toho, že s ním budeme jednat přímo, ale už jsme v tom až po uši, tak hurá do toho.

"Kapitáne." pozdravím jej kývnutím hlavy.
"Máme pro vás nabídku, která by vás, myslím, mohla docela zajímat. Můžeme si někde v klidu promluvit." oslovím jej rovnou a doufám, že si budeme moci rozumně promluvit.

Arianna z Albrienne - 03. června 2018 21:07

Kapitán Kapron

Alsborne se sice tváří nejistě a projevuje určité obavy, ale já to neberu v potaz. Došli jsme až příliš daleko, než abychom to nyní mohli zastavit. Do těch kobek se dostaneme, i kdyby to bylo to poslední, co v životě udělám.
Ale doufám, že to to poslední nebude.

Procházíme Vrchovicemi a já jsem překvapená, jak dobře tady všechno funguje. Je to jako dobře namazaný stroj. O všechny je postaráno. Jestli je tohle skutečně práce kapitána Kaprona, tak klobouk dolů. Skoro bych řekla, že na to už byl připravený. Možná, že tady plameny doutnaly ještě mnohem dřív, než nás myšlenka revoluce vůbec napadla.

Konečně před sebou spatříme muže, kvůli kterému tady jsme. Trochu se zachvěju, najednou mám obavy jít za ním a pokoušet se ho přesvědčit, aby změnil své plány. Podle toho, co vidíme, tak jemu jde především o blaho Vrchovic. Jenže tím, že se tu se svými lidmi zabarikáduje, ničeho nedosáhne.

Jsem ráda, když se slova ujme Liss. Jen tiše stojím po jejím boku, nervozně se koušu do rtu.

Šedá Eminence - 04. června 2018 13:30

Kapron

Když se na dvoře objeví další skupinka lidí, zprvu si jich nikdo nevšímá. Jen těžko lze poznat, zdali jsou z Vrchovic nebo ne... přirozeně, pokud by se něco semlelo, snadno by to mohlo vyjít najevo... ale prozatím jsou docela v bezpečí.
Kapitán právě domluvil s nějakými strýci, kterým se nelíbí jak se ti či oni chovají na tom či onom místě. Jak se zdá, lidé chodí za Kapronem a jeho muži i s těmi nejhloupějšími maličkostmi. Ale i v tom je vidět jejich oddanost a naděje, kterou v kapitána a jeho muže vkládají.
Když Liss přistoupí ke kapitánovi, netváří se příliš nadšeně. Je vůbec tato ošuntělá žena z Vrchovic? Věci nepomůže poručík, který položil ruku na jílec meče.
,,Opatrně, kapitáne, mohli by to být šerifovi vyzvědači..."
Kapron ale mávne rukou. Dívá se na obě ženy a nakonec jim pokyne ke dveřím. ,,Pojďte do strážnice." Pak se obrátí k čekajícím lidem. ,,Poručík Mlavíkov to tu má dočasně na starost," zaduní na ně a projde dveřmi na dvoře do strážnice. Jan a Alsborne moudře čekají venku, kapitán koneckonců pozval jen Lisseth a k ní se tak tak může přidat Arianna, další lidi už by mladý poručík zadržel.

Strážnice je o poznání klidnější, ale také není tak docela prázdná. Několik strážných tiše sedí u stolů a lavic, baví se spolu a všeobecně odpočívají. Očividně čekají až přijdou na řadu se svojí šichtou. Kapron se usadí na jednu z lavic v rohu a pokyne ženám aby si sedli k němu.
Celá hlavní místnost působí jako jídelna bez jídla a je hlavním středobodem stráží. Je jasné, že je zde ještě někde zbrojnice a pár cel a nejspíš i kancelář kapitána nebo nějakého úředníka, který se stará o dokumenty. Většina strážných s největší pravděpodobností ovládá čtení a psaní jen sporadicky, a není možné, aby takhle dobrá organizace neměla za sebou nějakého mužíka zabořeného do knih. Strážní musí dostat mzdu, lidé musí dostat najíst... svět se musí točit dál. Každá organizace je jen dvě plná jídla daleko od nepokojů.
Kapitána si nyní můžou prohlédnout zblízka. Jeho zbroj má ze sebe strženou látku s erbem koruny, ale kapitán stále nosí svůj odznak se svou hodností. Je vysoký a svalnatý a připomíná svým držením těla i vystupováním spíš vojáka než strážného. Snad má historii v armádě.
Brzy ale prohlížení skončí, protože kapitán začne zhurta: ,,Tak podívejte, dámy. Nemám času nazbyt a řeknu vám to rovnou. Nevím, jestli jste naši, ale dost o tom pochybuju. Vy, slečno, když dovolíte, vypadáte, že patříte spíš k tý sebrance vod Katů a normálně bych takový lidi na ulici netrpěl.
Jenže taková sorta málokdy napochoduje přímo mně pod nos a chce vo něčem jednat. Takže už to musí bejt něco vážnýho, když riskujete, že vás rovnou zabásnu pro všeobecný podezření."
Pak se Kapron na moment zahledí na Ariannu. Chvíli mlčí, jako by chtěl něco říct, možná nějaká domněnka nebo je mu šlechtická tvář povědomá. Je to drsný, odhadující pohled člověka, který dlouho přežil v Celestionu a neplánuje nijak riskovat bezpečí svých lidí.
Nakonec ale Ariannu neosloví a místo toho řekne: ,,Takže, dámy, o čem si chcete promluvit?"

Lisseth - 04. června 2018 20:26

Kapitán

Zůstávám v klidu stát, i když kapitánův doprovod položí ruku na jílec svého meče a upozorňuje jej, že bychom snad mohli býti zvědy šerifa. Nařkli mne už ze všeho možného, ale z toho, že špicluju pro šerifa tedy ještě ne. Lehce se proto usměju a s klidem jakoby vůbec o nic nešlo hledím na kapitána.

Následuji jej do strážnice, do míst kam by mě normálně dobrovolně nikdo nedostal, ale kvůli naší věci bych vlezla asi i do lví klece. Pohledem zvyklým rychle mapovat okolí přejedu celou strážnici a usadím se pak proti kapitánovi, který se tváří tak, že jej jen zbytečně zdržujeme.

Po tváři mi přejede letmý úsměv, když mne vcelku správně zařadí. Máš dobrý odhad, příteli, ale možná bys měl vážit slova...

"Ale kdeže, jak můžete podezřívat dvě takové dámy z toho, že pocházejí z Katova a hned jim podsouvat nějaké nekalé úmysly." dovolím si poněkud uvolněnější konverzaci, jen abych mu dokázala, že jsem si sebou jistá, že jedná s někým, kdo ví, co chce a že se mi jen tak nerozklepou kolena, když pohrozí nějakou pěknou celou. I když popravdě se tu zcela komfortně necítím.

"Vaši muži na barikádách potřebují zbraně, ty ovšem nejsou zadarmo. Můžeme poskytnout dost peněz na to, abyste vybavil podstatnou část těch, kteří se zatím mohou ohánět leda tak nohou od stolu." přejdu rovnou k věci. Úsměv z tváře zmizel. Hledím kapitánovi přímo do očí, aby viděl, že svou nabídku myslím zcela vážně.

"Jednáme v zájmu někoho, komu už se nelíbí poměry ve městě, komu není lhostejné to, že šerifovi muži terorizují poctivé lidi, na které se vždycky vše svede a kteří si vždy vyžerou všechno až do dna a třou bídu s nouzí zatímco na druhé straně města se zbůhdarma rozhazuje." na okamžik se odmlčím a pozorně sleduji jeho reakce a výraz tváře.

"Až se stráže vypořádají s těmi fanatiky, kam myslíte, že potáhnou? Samozřejmě nechci radit, takovému zkušenému muži, jako jste vy, ale je moudré jen sedět a čekat až si pro nás přijdou a spolu s vámi na hradbách zvěší pro výstrahu polovinu Vrchovic jen jako odstrašující příklad pro ostatní? A že nebudou mít moc slitování už nám jednou ukázali." pokračuji pak a snažím se jen opatrně nahlodat a navést k nějaké činnosti. Řekla jsem vše, co jsem chtěla a teď čekám, co on na to a jen doufám, že s námi nevyběhne.

Arianna z Albrienne - 04. června 2018 20:53

Kapitán Kapron

Tem mladý horlivý poručík se mi nelíbí. S takovými lidmi bývají většinou jen problémy. Nejprve jedná a potom teprve přemýšlí. Nahlas ale neřeknu nic a následuji Kaprona a Liss dovnitř.
Nelíbí se mi, že jsem bez svého doprovodu. Bez Jana, ale ještě více bez Alsborna se cítím být velice zranitelná.

Rozhlédnu se kolem sebe a usadím se vedle Liss, naproti Kapronovi. Jsem ráda, že se ujala slova. Mám problém s tím tvářit se, že jsem z Katova. Ale tvářit se, že jsem nejsem z Katova je prostě nad mé síly. Natož, abych tak dokázala mluvit. Mám obavy, že jakmile bych otevřela ústa, prozradila bych se. To mi částečně potvrdí i kapitánův zkoumavý pohled.
Poznal mě snad?!

Liss mu navíc i bez mého přičinění krásně vyložila, o co nám jde. Tedy spíš, že bychom mu mohly poskytnout peníze. Nechci, aby se vyptával, kdo je tím nespokojeným občanem, který se rozhodl jednat, musely bychom mu lhát a to se mi nechce.

Šedá Eminence - 09. června 2018 15:56

Poslat nevinné na popravu

Kapitán Kapron si vyslechne vše co Lisseth řekne klidně a soustředěně. Nepřikyvuje, jen se s každou další větou tváří víc a víc zamyšleně. Tahá se za knír, ohrnuje ret, vrtí hlavou a klepe do stolu. Přemýšlí a přemýšlí dlouho.
Ticho se začíná táhnout, strážní v místnosti si začnou všímat obou žen i kapitána v rozhovoru s nimi, ale nestrkají do toho nos... zatím. Obě ženy mají štěstí, že se stráže nejspíš měnili nedávno, takto je zde uvidí méně lidí... víc lidí by si mohlo pustit hubu na špacír nebo ještě hůř, poznat jednu z žen.
Nakonec Kapron souhlasně zamručí.
,,Takže vy nám dáte prachy a nic za to nebudete chtít, jen takovou maličkost, kolem který cupitáte jak aby vás neuštkla. Však já vám rozumím, nechcete polekat, protože to, co vy tady navrhujete, jediný řešení, je zbavit se celý tý hrozby: Táhnout na šerifa samotnýho. Šerifa, kterej sedí za tlustejma zdma Hradu, vobklopenej nejdrsnější a nejodhodlanější partičkou zkorumpovanejch vší. A to nemluvě o gardě jejího Veličenstva, který se nebude líbit, že boucháme vařečkama do kastrolů pod jejíma voknama."
Na chvíli mlčí a pak si povzdechne. ,,Nemůžu hnát svoje lidi na jistou smrt. Peníze nedělaj zázraky. Už tak jsme sbalili všecky zbraně, co se tady v okolí daj sehnat. Kdo má dost zbraní a kdo by nám je vůbec chtěl prodat?
Možná máte pravdu, že až se strážný otočej, půjdou po nás. Ale pak už budou Vrchovice nedobytná pevnost. A my vydržíme. Máme sýpky a zásoby. To my obléháme strážný, ne voni nás."
Zas mlčí. Očividně ho trápí, jak těžká rozhodnutí mu padla na ramena. Chtěl koneckonců jen chránit svoje přátele a sousedy. A teď za ním přijdou dvě neznámé s tím, že je má poslat na smrt.
,,Neřikam, že by se mi to nelíbilo, pořádně těm páprdům na druhý straně ukázat, zač je toho loket ve Vrchovicích. Ale nemůžu táhnout tyhle chudáky vstříc jistý smrti. Todle nejsou vojáci."
Zvedne se, povytáhne si kalhoty a utáhne opasek.
,,Dejte nám nějakou výhodu. Sežeňte nám zbraně, ne prachy. Nebo spojence, Ovocnáře, dokonce i ta Katovská špína by nám mohla bejt k něčemu. Pokud byste zvládli zařídit, aby nás nerozcupovala Garda nebo šerifovy čoklové, vytáhnem na hrad a ukážem jim, to se spolehněte. Ale nepovedu svoje lidi na jistou smrt. Byla by to pro ně sebevražda."
Pak se kapitán znova zvláštně podívá na Ariannu a dodá: ,,Takže pokud vy, nebo vaše mlčenlivá přítelkyně nemáte ještě nějaký další přání nebo návrhy...

Je to jasné. Kapitán Kapron není horkokrevný revolucionář, který by položil životy svých lidí za svobodu a konec útlaku. Kapitán Kapron je voják a takové přesvědčí jen hmatatelné důkazy a skutečná taktická převaha. Svoboda, vůle a naděje jsou sice krásné, ale ostrou čepel nezastaví.
Bude třeba vykonat další kroky pro jeho přesvědčení, kroky, které sám naznačil. Snad bude stačit jen málo, aby se chopil své příležitosti.
I fanatické davy z jižních čtvrtí by mohly oslabit Hrad, ale práce s nimi bude vždy riskantní.
Ale pokud by se Vrchovičtí sami rozhodli zaútočit... Vyžadovalo by to sice pořádné vášně a kdokoliv by něco takového podnítil, by musel být připraven, že téměř všichni vzbouřenci pomřou rukou Jižanů, šerifových mužů a Nortimberské gardy, ale dozajista by to vytvořilo dostatečné okno k vniknutí do kobek a osvobodit Lionella, za cenu mnoha stovek životů.
Temperamentní a zbrklý poručík, pravá ruka kapitána, by byl naprosto schopný vydat tak šílený a zcestný rozkaz k útoku, ale kapitán by to nikdy nedovolil...

Lisseth - 10. června 2018 19:09

Kapron

Zatímco Kapron mluví, mlčky se koušu do rtu a jen poslouchám. Má pravdu, má zatracenou pravdu a
ať už je jeho nenávist k vrchnosti čertvíjak silná, nenechá se zviklat k lehkovážným činům...seš dobrej, kapitáne...ale trochu nám to ztěžuješ...

Teď zase chvíli mlčím já. Rychle zvažuji všechny možnosti a přemítám, koho bych mu jako posily mohla přihrát. Nehodlám to jen tak vzdát, ale takový šílenec, abych kvůli Lionellovi rozpoutala peklo a brodila se pak po kolna v krvi, to také nejsem. Ač nerada, musím přiznat, že ten markýzin kontakt se nám možná ještě bude hodit a dost možná i ta nabízená práce od Lišáka, pokud to tedy není jeden a ten samý.

Nakonec jen kývnu.
"Dobrá, řekl jste mi, co potřebujete a já to seženu." říkám to tak odhodlaně jakoby to znamenalo jen jít něco koupit k hokynáři přes ulici. Ale v tuto chvíli vážně nehodlám couvnout ani o píď.

Pomalu se zvednu, rozloučím se a vcelku s ulehčením vypadnu z místa plného stráží. Nepředpokládám, že by se Arianna chtěla nějak ještě do našeho rozhovoru zapojovat, když doteď mlčela.

"No, pokud mu neseženem někoho, kdo by ho podpořil se zbraní v ruce, můžeme na to, že by vytáhl na hrad rychle zapomenout, i kdybychom mu nabízeli celou královskou pokladnici." promluvím už na ulici.

"Začínám být vážně zvědavá na to, co se dozvíme od toho tajemného kontaktu a kdo jím nakonec bude. Pokud půjde jakkoliv využít pro naši věc..." Nikdy neříkej nikdy...

Arianna z Albrienne - 10. června 2018 20:50

Kapron

Mám z toho všeho velice špatný pocit. Horší je, že kapitána velice dobře chápu. Nepošle své lidi na smrt a ani bych to vlastně nechtěla. Poprvé, od chvíle, co jsme se spolčila s Liss, si začnu říkat, jestli to za to skutečně stojí. Nechci aby zbytečně umírali lidé, když je Lionell možná už dávno po smrti.

Trochu se zamračím, když si všimnu, jak se na mě kapitán dívá.
On to ví, on ví, kdo jsem!
Srdce se mi hlasitě rozbuší a tak, jakmile máme příležitost, tak ochotně vypadnu.

"Vypadá to, že opravdu nemáme mnoho možností. Sejdeme se s markýziným kontaktem a pak se uvidí, co se dá dělat."
Vlastně je to asi jediná možnost, kterou máme. Pochybuji o to, že bychom přesvědčily katovskou chásku k boji. A spolčit se s těmi fanatiky? To nepřipadá v úvahu. Popadne mě vztek je na ně pomyslím. Kvůli takovým lidem je sir Torrey v nebezpečí. Cháska jedna zatracená.

Povzdechnu si a podívám se na zlodějku.
"Nejsem poznat, že ne?"
Stále mi vrtá v hlavě ten pohled kapitána Kaprona. Byla jsem přeci celou dobu zticha, a dala jsem si záležet na svém převleku, tak mě přeci nic prozradit nemohlo!

Šedá Eminence - 11. června 2018 00:08

Příprava na setkání

Ženy se shodnou na dalších krocích, prozatím nelze dělat nic než vyčkat na kontakt markýzy a doufat, že se neobjeví žádná nová skutečnost, která by se postavila plánům do cesty.
Zbytek dne až do večera je rušný. Liss i Arianna naslouchá zbrklým a neúplným zprávám nejrůznějších mladíků, známých Pavlína, kteří přinášejí novinky z města, o násilnostech, pohybech strážích a všem dalším, co se děje v rozbouřených ulicích.
Občas se objeví některý z mužů markýzy aby Arianně sdělil vlastní, přesnější informace. Dozví se od nich, mimo jiné, že se nejspíš někteří další spolupracovníci obou žen neobjeví, ne snad protože by si vzpoury vyžádali oběti, ale proto, že se nechali unést vztekem a jsou součástí davu, na nějakou misi či úkol dávno zapomněli. Davová psychóza je děsivá věc.

Některé zprávy jsou skutečně zajímavé. Před hlavní branou do Stříbřin se srotila menší skupina lidí, kteří volali nenávistná hesla na šlechtická sídla na druhé straně zdi. Stráže je nevpustili dovnitř a lidé se pod hrozbou zbraní rozešli.
Jak se zdá, ve většině města, až na Vrchovice a chudší čtvrti na jih od Ovocného trhu, je stále klid, alespoň částečný. Lidé zatím nemají dost silný důvod vyjít ven... ale právě nyní na trhy neproudí obilí ze sýpek ani zboží přivezené z bran, které drží v rukou vzbouřenecké davy... už během zítřka vytáhnou lidé do ulic čistě kvůli hladu. Už tak byl letošní rok tvrdý, špatná úroda a vysoké ceny nebyli k lidským zásobám laskavé. Během několika dalších oželených jídel situace dozajista eskaluje... pokud mezitím šerifovy muži neskoncují s Kapronem a celými Vrchovicemi...
Šerif se nechal slyšet, prý rudý vzteky vzkázal, že osobně navlékne oprátku Kapronovi i onomu fanatickému kazateli, který hlásá svou pohanskou kacířskou víru na jihu.
Rada města se mezitím víceméně rozpadla. Bylo svoláno mimořádné zasedání na dnešní večer. Neurození radní, pár obchodníků a hlav cechů, se vůbec nedostavili. Ti, kteří přišli, povětšinou militantní šlechtici, přislíbili městské stráži podporu v podobě rytířů a pěšáků verbovaných na okolních panstvích. Správce města, zástupce krále ve městě, poté dal plnou pravomoc šerifovi, aby potlačil jakékoliv nepokoje.

Když obě ženy spolu s Janem a Alsbornem míří na setkání s neznámým kontaktem, město je tiché. Dokonce i na jihu byly znovu rozehnány davy fanatiků. Je klid, ulice jsou prázdné. Lidé se schovali doma nebo utekli pod záštitu silnějších. Navíc, i buřiči jsou jen běžní lidé, kteří se potřebují pořádně vyspat. Až ráno naleznou poloprázdné trhy a uslyší o nových krutostech, které využívá šerif na potlačení nepokojů, všechno by mohlo nabrat rychlý a ošklivý spád.
Ale prozatím... prozatím se nic nehýbe, jen pomyslné dusno a ticho.

Místem srazu je staré skladiště. Liss celou budovu obhlédne. Vcelku překvapivě je to velice špatné místo na přepad. Možná, že druhá strana se nechce ocitnou v bezvýchodné situaci o nic víc než obě ženy.
Mnoho východů, kroutící se uličky kolem a uvnitř jistě hromady haraburdí. Místo, kde nepomůže přesila, místo, ze kterého se snadno utíká.
Kontakt očekává Ariannu a jednání s Ariannou... Liss by pro ně nemusela být nijak příjemným překvapením. Podle pozorování Liss se očekává, že Arianna vejde hlavními dveřmi dovnitř, kde zlodějka zahlédla oknem světlo lampy. Uvnitř tedy už nejspíš čekají jednatelé druhé strany... Otázka je, jak plánují obě ženy postupovat? Kdo bude mluvit? Co s Janem a Alsbornem?
Liss, pokud chce, může přijít převlečená, aby nebyla k poznání a nejspíš by dokázala zamaskovat i oba muže. Možná by dokonce chtěla sehnat pro Ariannu či pro muže oblečení, které by bylo praktičtější pro noční jednání než staré šaty služebnictva markýzy.

Lisseth - 11. června 2018 19:58

Schůzka při měsíčku

"No, jak se to vezme." zašklebím se trochu na Ariannino ujišťování, že její převlek je dokonalý.
"Kdybys mě navlékla do honosných šatů a vzala s sebou na ples, taky by asi všichni poznali, že tam jaksi moc nezapadám. Ale na první pohled dobrý." mrknu na ni.

Se zaujetím poslouchám všechny informace a skládám si je dohromady. Jestli v blízké době vytáhne šerif na Vrchovice, dlouho se neudrží a všechno to bylo zbytečné...

Když zastavíme před skladištěm, jehož okolí v rychlosti přehlédnu. Na chvíli se zamyslím, než se otočím na Ariannu.
"Takže, samotnou tě tam jít nenechám na druhou stranu očekávají jen tebe. Mohla bych tam vejít někudy bokem a přiblížit se k vám, abych vyslechla rozhovor a v případně potřeby mohla zasáhnout či se přidat k vašemu jednání. Nevím, kdo tam je a nejsem si jistá, zda by bylo moudré, abych se ukázala rovnou, netušíme, kdo tam je a nemuselo by to taky naší věci příliš pomoci." na okamžik se odmlčím a kouknu po Arianně. Co udělá s Alsbornem a Janem je na ní, ale dá se předpokládat, že šlechtična se nebude toulat po nocích takovýmito místy bez patřičného doprovodu, a tak by ten, kdo čeká nemusel být zas až tak překvapen.

Hlavou se mi honí spousta myšlenek a vážně jsem vcelku zvědavá na to, kdo tam čeká a co má za nabídku. Svůj typ mám, ale čert ví. Vždycky je něco jinak než člověk myslel.

Arianna z Albrienne - 12. června 2018 11:38

Skladiště

Celý den se k nám dostávají další a další informace. Mám pocit, že mi z toho snad pukne hlava. Ve městě se toho děje opravdu hodně, bojím se ale, že pokud se něco rychle nestane, vrchovické povstání skončí nezdarem a náš dobrý kapitán Kapron bude brzy viset.

Stojíme před skladištěm, oknem je uvnitř vidět mihotající se světlo. Jsem ze setkání nervózní a přešlapuji z místa na místo. Na domněnku Liss ale zavrtím hlavou.
"Podle markýzi je jim jedno, koho si s sebou přivedu."
Liss má ale pravdu v tom, že nevím, jak se věci vyvinou.
"Půjde se mnou Jan. Ty a Alsborne se zkusíte do skladiště dostat jinudy, skryjete se a budete připravení zasáhnout, pokud by se něco pokazilo."
Rozhodnu se pro Jana, i když Alsbornovi bych svůj život svěřila radši. On má ale víc šancí se dostat nepozorovaně dovnitř, jak nenápadný umí být mladý voják můžu jen hádat.

Rozhlédnu se, jestli všichni s plánem souhlasí a poté zamířím k hlavním dveřím. Zhluboka se nadechnu a vejdu do skladiště.

Šedá Eminence - 12. června 2018 21:55

Jednání ve skladišti

Arianna, v doprovodu Jana, vejde do skladiště. Mladý rytíř jí dodává klidu, sám působí docela nehnutě, navíc je statný a obratný s mečem. A pokud by se měl plížit kolem, nejspíš by byl docela k ničemu.
Skladiště, jak předpokládala Lisseth, je plné starého haraburdí. Plesnivějící bedny, stará lana a několik rezavějících nástrojů. U jedné stěny je i trouchnivějící člun, nábřeží je hned za rohem.
Jediná velká místnost a proti Arianně postava v černém. Na moment vypadá jako jižanský zabiják, děsivá chvíle, kdy si jsou oba jistí, že vešli do strašlivé léčky, ale pak si uvědomí, že oblečení neznámého není ani zdaleka látkový šat jižanů a je spíš podobné oblečení Liss a jejího přítele-nepřítele.
A navíc, jsou zde i další. Dva hromotluci se zjizvenými obličeji, po zuby ozbrojení a schovaní do velkých tmavých plášťů. Mužovi, který vypadá jako jednatel, není vidět do tváře.

Liss ho okamžitě pozná. Vplížila se do domu postranním vchodem. Jak zjistila, budova má celkem dvě dveře, jedněmi vešla Arianna a druhými nejspíš jednatelé druhé strany. Ale Liss našla i vysklené okno a nejspíš je na druhé straně něco podobného. Spíš díra ve dřevě než skutečné okno, obratná zlodějka jím tiše pronikne dovnitř. Alsborne, který překvapil zlodějku svou tichostí a obratností, jí bez problémů či jediného zvuku následuje.
Nyní se skrývají v hluboké stínu staré loďky. Mají krásný výhled na všech pět. Oba hrdlořezové jsou zkušení katovští mordýři. Nejsou tak tupí, jak se od mužů jako jsou oni očekává a navíc ovládají umění pouličního boje. Dokonce i Lisseth by měla potíže tyhle dva porazit v boji muže proti muži... znají všechny špinavé triky a zákeřnosti, které se dají naučit v Katovských uličkách... naštěstí Liss nikdy nejde do boje muže proti muži. Rána do zad věci vyřeší snadno, rychle, tiše a efektivně.
A už zbývá jen jeden. Arianna mu bezpochyby nevidí do tváře, lucernu drží jeden z hromotluků za ním a kápě udělá zbytek... ale Lisseth hledí z boku a zespoda.
Zná ten tvrdý a nemilosrdný obličej nelítostného zabijáka, nejlepšího vraha v Celestionu a nekorunovaného krále Katova. Samotný Černý Lišák. Jak vážná je situace, že on sám se objevil? Nebo má jiný motiv? Snad se svými plány nevěří nikomu ze svých ambiciozních a zrádcovských pomocníků. Koneckonců, nikomu v Katově by se nelíbilo zjistit, že Lišák se paktuje se šlechtou a chce se dostat do docela jiné politiky... navíc taková informace by se dala snadno použít proti němu. Je důvod, proč běžní vrazi používají především mrtvé schránky...
A přítomnost mistra mordýřů odůvodňuje proč jsou tu jen dva další muži a proč si mohla Arianna přivést koho chtěla. Je bolestnou pravdou, že by Lišák vymetl s Lisseth podlahu a ani by se nezapotil... pokud by neměla nějakou výhodu. Ale ani přesila tři proti jednomu by nestačila.

Arianna muže, jehož tvář nevidí, nezná. Ale jeho vzhled a vzhled jeho spolupracovníků mluví za vše. Muž v černém promluví tichým a napolo výhružným hlasem.
,,Slečno Arianno. Tušil jsem, že naše společná přítelkyně pošle právě vás. Poslední dohoda byla jednoduchá. Vaše strana dodá prostředky, my dodáme muže a zbraně. Záležitosti nabraly na rychlosti."
Muž se odmlčí. ,,Ano. Situace je urgentní. Máte peníze?" Arianna to nemůže vidět, ale Lisseth si všimla záblesku v mužových očích. Nechce jenom sbalit platbu a nechat je na holičkách? Nebo možná ví, že pokud rychle neuvede svůj vlastní plán do pohybu, už bude příliš pozdě... Nevypadá příliš ochotný se dohadovat.

Arianna z Albrienne - 13. června 2018 08:05

Skladiště

Procházíme mezi hromadami toho, co nejde nazvat jinak, než odpadky. Odhozené, zničené, plesnivějící haraburdí. Za jiných okolností bych možná byla znechucená, nyní však svůj zrak upírám na jeden jediný bod v místnosti.
Muže stojícího přede mnou.
V prvním okamžiku jsem se zalekla, že snad jde o jižanského vraha. Jižana jsem sice z hlavy dostala, protože jeho šat je jiný, slovo vrah, mám ale stále na jazyku.

Rozhlédnu se kolem sebe a přehlédnu dvojici hromotluků, které si s sebou přivedl. Něco mi říká, že víc bych se ale měla bát jeho, než těch dvou.
Kývnu na pozdrav, asi by mě nemělo překvapovat, že on mě, na rozdíl od všech ostatních, poznal.
Já se naopak nemám čeho chytit. Pochybuji, že i kdybych muži viděla do tváře, poznala bych, kdo to je. Tohle jsme trochu nedomysleli. Jak mi má Liss dát vědět, že mu můžu důvěřovat?
Pohledem ještě jednou přelétnu kolem sebe, pokud se tu někde skutečně schovává, jak jsme se domluvily, já jí nevidím.

"Kdybych neměla prostředky, tak se tady ani neukazuji."
Odtuším a testuji při té větě svůj hlas. Naštěstí nezním jako upištěná myš, takže získám trodchu sebevědomí.
"Ale kdo mi zaručí, že neseberete peníze a nezmizíte? A i kdyby, jste ochotný bojovat spolu s kapitánem Kapronem a jeho vrchovickými povstalci?"
Srdce mi divoce buší. Dohoda je jednoduchá a pokud by vyšla, všechno by do sebe zaklaplo.

Jenže kdy naposledy nám všechno vyšlo?

Lisseth - 13. června 2018 20:55

Ve skladišti

Jsem ráda, že se mnou jde Alsborne a ne Jan, o jehož schopnostech plížení nemám příliš valného mínění. Zato v komorníka vkládám větší naděje a doufám, že nezakopne o první haraburdí. Že jeho minulost bude vskutku zajímavá, naznačují jeho obdivuhodné schopnosti.

Lišák sám?...to je to tak důležité? nebo si to chce vyřídit sám?...
Ve skrytu skladiště poslouchám jednání a zvažuji všechny možnosti. Může mu jít taky jen o prachy?...chce vážně dodat muže ve zbrani?...oč mu vážně jde...možnás měla zjistit, co ti to chce nabídnout za kontrakt...

Arianna si zatím vede dobře, takže nehodlám nijak zasahovat. Jen doufám, že mu okamžitě nedá, co chce, i když je mi jasné, že žádné pořádné záruky stejně mít nebudeme. Věřit našinci je někdy holt ošemetná věc. Zatím zůstávám na místě zvažujíc, zda-li se mám ve správném okamžiku do jednání vložit a vystoupit ze stínu anebo získat výhodu a sjednat si s Lišákem schůzku později, abych zjistila jeho nabídku.

No však ještě uvidíme...případně se může Alsborne vrátit a hlavním vchodem vstoupit na scénu, aby případně kontrakt odsouhlasil a já nemusela vystrčit nos...

Šedá Eminence - 13. června 2018 22:56

Vysoká hra

Lišákovi není vidět do tváře, když Arianna mluví, ale příliš na tom nezáleží, protože jak si všimla Lisseth, jeho tvář postrádá jakékoliv emoce či cokoliv, co by ho mohlo prozradit. Až na dřívější zpozornění co se týče peněz zůstává nepohnutý jako skála. A malé uklouznutí, když se mluvilo o penězích možná byl jen zlodějský reflex.
Mluví opatrně, pomalu a váží svá slova... rozhovor s ním, jak Liss dobře ví, je jako partie šachu. Liss měla tu čest s ním jednat - jen jednou či dvakrát - a pokaždé měla nepříjemný pocit, že Lišák ví dopředu, co má v plánu říct. Každý mistr šachu hraje mnoho tahů dopředu.
,,Kapitán Kapron je jedna z možností. Na tom, která bude zvolena příliš nezáleží. Nemusíte mít strach. Zbraně a muži se mu dostanou do ruky docela diskrétně, tak jako se mohou dostat do rukou komukoliv, kdo má reálnou šanci dosáhnout žádaných cílů."
Teprve poté adresuje námitky, které Arianna měla.
,,Vaše nedůvěra je naprosto pochopitelná, slečno. Obchod má svá pravidla, dokonce i v Katově. Jen z ruky do ruky."
Na moment je tichý, jako by přemýšlel, zda může přijít s dohodou na stůl, nebo zdali má Ariannu zkoušet a prověřovat. Vypadá spokojeně
,,Obdobné obchody už proběhly mezi mnou a naší společnou přítelkyní. Nikdy v tak velkém měřítku. První polovina dohody, zbraně. Můžete být zavedena do skladiště, kde je vše potřebné uloženo. Pokud nám složíte polovinu sjednané částky, můžete o jejich umístění sdělit vašemu kapitánovi. Pokud ne... pak zbraně zmizí a najdou lepšího užitku." A něco v jeho tichém tónu napovídá, že ten kdo na poslední chvíli prchne od obchodu nebude mít příliš času na to, aby toho litoval.
,,Co se týče mužů, zítra odpoledne bude na Umrlcově placu srocení lidu. Bude tam také jeden z našich agentů." Jeden z hrdlořezů bez jediného slova kývne. Tohle skutečně nejsou jen nějaké tupé najaté svaly... to vypadá spíš na nebezpečné pobočníky.
,,Předejte mu peníze a celý východní břeh se přidá na stranu Vrchovic." Zamlčí, co se stane, když nebudou peníze předány. Rozhodně to nebude nic pěkného...
,,Přirozeně, krom podmínek pro nás byla dohoda závislá i na jednání vaší strany. Poté, co se povstalci chopí hradu, Koruna bude svržena. Ti správní lidé, naše společná přítelkyně dobře ví o koho jde, dostanou příslušné posty na příslušných pozicích.
Avšak pokud by jste se ukázala neschopná či neochotná dodržet svou stranu dohody a korigovat povstání žádaným směrem... mí pobočníci by museli zakročit a chopit se věci. A museli by přirozeně předpokládat, že jste naší věc sabotovala. Úmyslem nebo neschopností."
Nyní poprvé jeden ze zabijáků promluví. Zamručí hlubokým, výhružným hlasem: ,,Šéf nemá rád neschopnost."
Druhý dodá podobně, až na to že s nepříjemným úšklebkem. ,,Sou chyby, co člověk udělá jen jednou."
Pak je ticho, nepříjemné, obezřetné ticho, které Arianna doposud nikdy neznala. Lisseth ale cítí, že Lišák spěchá a věří možná víc, než by měl... Možná, že dokonce i krále Katova zaskočila rychlost, s jakou dosáhli věci bodu varu. Možná nepočítal s činy zlodějky a mladé šlechtičny...

Arianna z Albrienne - 14. června 2018 08:20

Vysoká hra

S tichým zájmem si vyslechnu, jak si věci představuje markýzin kontakt. Pravdou je, že žádné skutečné záruky mi opravdu dát nemůže. Snažím se věřit markýze, neposlala by mě za ním, pokud by mu nevěřila. Problém je v tom, že jsem si řekla, že už nebudu věřit nikomu, markýzu nevyjímaje.

V duchu si nadávám. Tady se opravdu hraje o hodně, pokud to vyjde, Celestion už niky nebude stejný. A mě nenapadlo se markýzi zeptat, jaké lidi hodlají dosadit do vysokých postů. Nenapadlo, nebo jsem jí podcenila a nepředpokládala jsem, že by to měla vymyšlené. Taková hloupost. Nešli by do toho aniž by předem přesně věděli, co z toho budou mít. To jen já jsem takový hlupák, že se tu potácím bez jakýchkoliv záruk. Co já vím, klidně mě na konci můžou označit za hlavního strůjce povstání a pověsit mě.

Na takové myšlenky je ale už nyní pozdě. Nemyslela jsem na to před tím a bude nejlepší na to nemyslet i teď. Přesto se musím zeptat.
"O jakých lidech se to tu bavíme? Samozřejmě se všichni chceme zbavit Šerifa, ale kdo zaručí, že na jeho místo nenastoupí někdo stejně hrozný, nebo ještě horší."
Trochu to natahuji, dávám tím Liss čas, dát mi nějaké znamení, pokud by s touto dohodou nesouhlasila. Pokud se nijak neprojeví, automaticky se rozhodnu předpokládat, že s tím souhlasí.

"Ohledně zbraní a mužů jsme dohodnutí."
Ne, že bych měla mnoho na výběr. Proud už mě strhnul a já se můžu nechat jenom nést. Nelíbí se mi, že mi muži vyhrožují, ale to je pravděpodobně součást jejich práce, takže si to neberu nějak osobně.
Osobní to ale pro mě bohužel už je, a to ne zrovna pěkným způsobem. Do této chvíle jsem stála v pozadí. Bylo jen pár lidí, kteří věděli, že jsem do celé akce zapletená a jakým způsobem. Nyní se ode mne ale očekává, že to já budu ručit za úspěch povstání. A pokud selžeme, moje hlava padne jako první. I když to by pravděpodobně padla tak jako tak. Otázkou jen zůstává, čím mečem to bude.
"Tak se do toho dáme."

Lisseth - 14. června 2018 19:48

V úkrytu

Zaujmou mne Lišákova slova o tom, že Kapron je jen jedna možnost. Docela by mne zajímalo co je ta druhá...hádám, že víc možností, jak dopřát Kapronovi posily ale stejně nemáme...
S jeho dalšími slovy mi čím dál tím víc dochází, že jsem se zapletli vskutku do vysoké hry, do hry, která je plánována očividně už docela dlouho a odehrála by se možná i bez nás. My se jen někomu hoíme do jeho plánů. Vůbec z toho nemám dobrý pocit a napadá mne, že nám za chvíli bude možná Celestion malý.

No nic, už jsme v tom až po uši a couvnout nejde, i kdybychom si to nakrásně ještě celé rozmysleli...nějak bylo a nějak bude, co na tom, kdo sedí na hradě...pro našince se beztak nic nezmění...

Lehce mne zamrazí, při pomyšlení, že krom Pierra si budem muset hlídat záda ještě před jeho lidma.
Co vlastně Arianna markýze všechno odkývala?...

Jen vyčkávám v úkrytu. Tohle nejde zarazit, i kdybych chtěla. Odmítnutí by se rovnalo rozsudku smrti a Arianně to snad celé také dost dobře dochází. Peníze se mají předat zítra, takže volný odchod je pro ni momentálně zaručen a snad bude i čas trochu si popovídat o dalších krocích a třeba zjistit, co mi to Lišák chtěl nabídnout.

Šedá Eminence - 14. června 2018 21:04

Konec jednání

Lišák zaváhá jen na moment, když se Arianna zeptá. ,,Věřil jsem, že jste byla se všemi detaily seznámena. Vaše role zahrnuje pouze... zprostředkování příležitosti. O uspořádání samotné se postaráme my s pomocí naší společné známé a dalších schopných lidí.
Není v našem zájmu aby na kupříkladu šerifský post nastoupil nestabilní muž s naivními ideály. Město je stroj a městská rada se šerifem nedbali jeho potřeb. Nyní musí být nahrazeni."
Koho tak na šerifský post dosadí kriminální šéf katovského podsvětí? A jací přátelé markýzy dostanou jaké úřady? Aristokratské intriky budou vyměněny za intriky neurozených ale o nic lepších lidí. Až na to, že při přechodu z jednoho stavu do druhého poteče modrá krev ulicemi.
Šlechtici si něco takového nenechají líbit... s revoltami na venkově a s armádami na hranicích... Celestion a jeho země čekají krušné časy.

Ale to Lišáka netrápí, nebo tak alespoň nevypadá.
,,Jsem rád, že s podmínkami souhlasíte. Pokud si chcete nyní prohlédnout zboží, mí pobočníci na vás počkají u vchodu do podzemí za touto budovou. A nyní, pokud mě omluvíte..."
Lišák a jeho muž se otáčejí k odchodu. Jan, který celou výměnu pozoroval, je bledý jako stěna. Je jen štěstí, že nic neřekl a nepokazil průběh jednání. V úkrytu si Liss všimne, že Alsborne má tvář ztuhlou v nejistém zamračení. Možná se ani jemu tak docela nelíbí hra, která se zde rozprostírá.
Pokud by ženy chtěly zadržet Lišáka, mohou... mají-li na to dost odvahy nebo dostatečně pádný důvod.

Arianna z Albrienne - 14. června 2018 21:32

Krvavý obchod

Jen tam stojím, bledá a nejistá. Mám pocit, že jsme se dostaly do něčeho, co nás dalece přesahuje. Jediné, co jsem chtěla, bylo zachránit Lionella. A teď budu mít na rukou krev, kterou nikdy nesmyju.
Skutečně to za to stojí?

Zastavit to už ale nepůjde, k tomuhle všemu by došlo i bez našeho přičinění. jen by se věci možná nedaly do pohybu tak rychle.
Něco mi říká, že pokud by markýza chtěla, sama by mi řekla, koho chtějí do vysokých postů dosadit. Možná si myslela, že pro mojí urozenou hlavinku není něco takového důležité.

Počkám, dokud muž nezmizí a pak se zhluboka nadechnu. Obrátím se na Jana, snažím se u něj najít nějakou oporu, ale on sám je bledý jako stěna.
"Udělali jsme dobře?"
Zeptám se, ale je to spíš řečnická otázka, než cokoliv jiného. Možná, že odpověď na ní ani znát nechci.

Rozhlížím se a zoufalým pohledem hledám Liss a Alsborna.

Lisseth - 14. června 2018 22:02

Ve skladišti

Do čeho jsme se to zapletli...
Chvíli počkám než Lišák a jeho poskoci zmizí a pak se teprve vyloupnu ze svého úkrytu. Najdu si ho sama později.

"No, začíná to nabírat obrátky..." pronesu jen k Arianně, která vypadá jakoby na ni právě sáhla smrt a Jan ještě lépe. Trochu se bojím, abychom ho tu za chvíli nekřísili, nebo aby neprovedl nějakou nepředloženost. Přeci jen právě byl svědkem toho, jak se víceméně dohodlo odstranění i jeho pána.

"Prosimtě co všechno si vlastně té markýze slíbila? Protože jestli jsme v tom do teď byli až po uši...." nechám větu nedokončenou.

"No, každopádně, dovedu vás ke Džbánu. Budete se muset pro dnešní noc spokojit s mým skrovným královstvím a já se mezitím zkusím podívat po Lišákovi. Jsem docela zvědavá, proč mne vlastně sháněl a co má skutečně za lubem. Třeba se dozvím něco víc."

Arianna z Albrienne - 15. června 2018 03:52

Sliby chyby

Uleví se mi, když se Liss vynoří ze stínů. Stále jsem celá rozhozená a na její otázku jen potřesu hlavou.
"Já nevím. Netušila jsem, že jsou s těmi plány tak daleko. Tohle se nám vymyká z rukou."
Na histerický záchvat bohužel není čas ani místo. Zhluboka se nadechnu a kývnutím přijmu její plán.
Připadám si tak vyčerpaná, že bych pravděpodobně usnula úplně kdekoliv. Pokud má U Džbánu postel, tak budu spokojená.

Pohledem zalétnu k místu, kde muži zmizeli. Možná bych se ještě měla jít podívat na slíbené zbraně, ale prostě na to nemám sílu. Mohla bych asi poslat Jana samotného, ale obávám se, aby k něčemu nedošlo. I tak si myslím, že si od něj ještě něco vyslechnu.

"Raději pojďme."
Rozhodnu se odsud vypadnout.
Myslela jsem si, že udělám skutečně cokoliv, abych se k Lionellovi dostala. Nyní ale zjišťuji, že existují hranice, které překročit nechci.
Já hloupá jsem si celou dobu naivně myslela, že tady jde jen o šerifa a maximálně pár vzpurných šlechticů. Jenže oni chtějí sesadit krále a já si nemyslím, že zrovna lidé, jako tenhle muž, by měli rozhodovat, kdo usedne na trůn.

Šedá Eminence - 15. června 2018 21:12

U Džbánu

Schůzka je u konce. Muže i Lišáka polklo podzemí a Liss s Ariannou a oběma muži zamíří do Katova. Noc je klidná, dokonce i starý a prohnilý Katov nepůsobí tak nebezpečně. Je sice slyšet rychle utnutý výkřik nějaké neopatrné oběti, která našla svůj konec v uličkách, ale s Liss se není čeho bát. Arianna si je téměř jisté, že zahlédne nějaké lupiče prohlížet si skupinku, ale když poznají Liss, rychle se klidí stranou. Brzy dojdou ke Džbánu, který už Arianna zná. Nepříjemná putyka, ale pokud zlodějka řekne, že je bezpečná...
Liss se nejprve ujistí, že jí uvnitř neočekává nějaké nemilé překvapení jako například Pierre a vejde napřed...

Alsborne si odkašle a osloví svou paní tichým, bezbarvým hlasem. Očividně polkne ,,Vaší milost" na začátku, i když mu to dělá starosti. ,,Myslím, že naše současná situace není tak bledá, jak po schůzce možná vypadá. Jsem si jist, že... madame by bylo možné přesvědčit. Ač chápu, že vás nějaké, ehm, posty nezajímají, stále je zde otázka financí.
Tedy přirozeně, naším hlavním cílem je co nejdříve nalézt jeho- Lionella, ale bylo by nemoudré nevyužít příležitosti, která se objevila. Myslím, že to snad bude možné vyřídit i až po osvobození Lionella."
Je příjemné vidět, že někdo také pevně věří v to, že Lionell je naživu a že bude brzy zachráněn. Děsivá představa prázdné cely, kde by měl být... nebo hůř mrtvého těla-
Tíseň starých slumů už doléhá na všechny přítomné. Dokonce i Jan je zamlklý a stále se jak se zdá nevzpamatoval z jednání s tím tajemným mužem.

Lisseth vejde dovnitř a s potěšením zjistí, že žádné nebezpečí nehrozí. Několik tichý štamgastů popíjí levné pivo... a u jednoho stolu dříme Pavlín. Jakmile uslyší příchozí kroky, zvedne hlavu. Je pobledlý. Rychlým krokem přijde ke zlodějce a naléhavě avšak tiše jí sděluje:
,,Dost nepěknejch lidí tě shání. Pierre tě furt hledá. Je netrpělivej a myslim, že začíná mít podezření. A byl tu někdo vod Lišáka. Prej ví, že děláš s tou Ariannou, nebo jak se jmenuje, a prej mu to nevadí. Ale co víc, ten chlap tvrdil, že Lišák přišel na to, že Pierre buď hraje na vobě strany nebo dokonce proti Lišákovi. A to se mu fakt nelíbí. Prej by vysolil pěknou sumičku, kdyby se Pierra někdo zbavil.
Ale skoro bych řek, že toho teď máš dost. Nějaký instrukce? Můžu to vyřídit i dál, kdybys chtěla."
Pavlín je vzácné zrnko loajality v prohnilém Katově. Naivní, mladý hoch... štěstí, že se k němu nedostal nějaký větší podrazák než Lisseth. Byla by ho škoda. Třeba z něj jednou vyroste někdo, kdo nebude, jak by to řekl on sám, takový hovado jako Pierre.
Není jasné, zdali si Lišák všiml Liss při schůzce, ale zdá se, že i kdyby ano, tak by mu to nevadilo. Pokud vše půjde hladce, zítra se dojednají detaily po setkání na Umrlcově place... pozítří už by mohl mít Kapron vše, co potřebuje. A to je jen dobře, protože nelze říct, jak dlouho bude šerif na jihu honit fanatiky... jakmile mu ale dojde, jak velká věc se chystá ve Vrchovicích, nebude váhat ani vteřinu a poteče krev. A Jižané nebudou daleko... zatím jsou před nimi v bezpečí... otázka je, zdali je před nimi v bezpečí i Kapron a jeho muži.

Lisseth - 17. června 2018 20:11

U Džbánu

Ke Džbánu se dostaneme celkem bez problému, jen Jan vypadá, stále trochu rozhozen z toho všeho. Patrně jsme se dotkli jeho rytířských ideálů...
Vyslechnu si zprávy od Pavlína, který taky zrovna nevypadá dvakrát ve své kůži. Než mu ovšem cokoliv řeknu, otočím se na Ariannu a vtisknu jí do dlaně klíč od pokoje.
"Nahoře byste měli mít klid. Pánové se jistě spokojí se spaním na podlaze. Mám ještě nějakou práci." usměju se trochu, i když mi do smíchu zrovna dvakrát není. Zprávy od Pavlína dávají tušit, že některé problémy bude třeba vyřešit rovnou.

"Dej na něj pozor, ať neudělá nějakou hloupost." pronesu ještě tiše k Alsbornovi a hlavou kýnu k našemu vojáčkovi. Bylo by nemilé řešit ještě jeho. Pak už si zase všímám Pavlína a usadím se s ním ke stolu.

"Co znamená dost nepěknejch lidí? Někdo další krom Lišákových poskoků? A kdys viděl Pierra naposled?" vyptávám se jej dál a jen mávnu na hostinského a objednám pohár vína. Při něm se lépe plánuje.
"Dost toho mám, ale některé záležitosti bych si ráda vyřešila sama a Pierre je zrovna jednou z nich a jak to tak vypadá už to nesnese odkladu. Seženeš mi pár chlapíků, co mi zvládnou pomoc, pokud mi náhodou poteče moc o bot?" kouknu na Pavlína. S Pierrem si vážně hodlám vyřídit účty sama, ale když se náhodou něco nepovede tak, jak má vždycky se hodí někdo, kdo přispěchá na pomoc. Sice bych to nejraději vyřídila tak, aby nedošlo k žádnému přímému střetu, ale jeden nikdy neví, co se zase zvrtne.

Arianna z Albrienne - 17. června 2018 20:39

U Džbánu

Cesta potemnělým městem do hostince překvapivě rychle uteče. Opět se pokouším příliš kolem sebe nerozhlížet, v přítomnosti Alsborna a Jana se ale cítím bezpečně.
Hlavou mi krouží jedna neveselá myšlenka za druhou a když zvednu hlavu, překvapeně zjistím, že už jsme u hospody.

Liss se vydala zjistit, jestli je v podniku bezpečno a já se obrátím na Alsborna, který má očividně něco na srdci.
"Nad tímhle jsem opravdu nepřemýšlela."
Přiznám trochu nejistě, když komorník domluví. Má ale pravdu. Na rozdíl od markýzi si tady špiním ruce, bylo by jen férové, kdybych za to byla řádně odměněna.
"Nějaké peníze navíc by se hodily. Obzvlášť, pokud...pokud bychom Lionella nenašli. Mohla bych umořit rodinné dluhy."
V téhle chvíli se zarazím.
"Jenže já se sotva dokážu postarat o svůj vlastní dům. Nemyslím si, že by zrovna mě chtěl někdo svěřit nějakou důležitou funkci."
Utrousím a mračím se.

Z myšlenek mě naštěstí vytrhne Liss. U Džbánu je bezpečno a ona mi do ruky vtiskne klíč.
"Díky."
Brouknu tiše a vedu oba muže do jejího pokoje. Nemůžu se dočkat až budu moci složit hlavu, ať už to bude kdekoliv.
"Asi bych si s ní o tom ale měla pohovořit, až bude po všem."
Nikdy jsem netoužila dostat se do vyšších šlechtických kruhů, ale mé finanční situaci by to rozhodně prospělo. Bylo by příjemné, kdybych to byla právě já, kdo se zbaví otcova dluhu.

Odemknu dveře do pokoje a jakmile můžu, posadím se na postel. Je tvrdá, to cítím už takhle, ale je mi to jedno. Od Liss je vlastně hezké, že nás tu nechala spát.
"Omlouvám se, ale jsem vyčerpaná."
Neobtěžuji se svlékáním a mužům by to stejně možná bylo nepříjemné, prostě sundám boty, přetáhnu přes sebe přikrývku a zavřu oči.

Šedá Eminence - 17. června 2018 22:28

Noc a zítřek

Předtím než Arianna a oba muži vejdou, Alsborne svou paní ještě přesvědčuje. ,,Věřím, že se podceňujete. A navíc, za vaše služby byste jistě mohla získat i nějakou čestnou pozici s nepodmíněným příjmem. Pouze jsem chtěl říct, že by bylo ne zcela uvážené neuchopit příležitosti, které se mohou naskytnou v novém uspořádání-"
Než může pokračovat dál, vchází už dovnitř a všechny tyto záležitosti musí pryč. A pak už se Arianna nechce o ničem bavit a okamžitě jde spát. Zaslechne ještě Jana prohodit: ,,Měli bysme být ve Vrchovicích. Mohli bysme kapitánovi pomoct." Zřejmě i on propadl sympatiím, které nevrlý ale skálopevný a obětavý Kapron vzbuzuje ve svých mužích a přátelích. Ale pak už mladou šlechtičnu odnesou myšlenky do snění.

Liss mezitím dál vyzpovídá Pavlína. Ten se poněkud zarazil, když odmávala Lišákovy poskoky.
,,Ehm, teda ty si nemyslíš že Lišák a Pierre jsou ,dost nepěknejch lidí'? Do hajzlu, Liss, to už musíš hrát docela jinou ligu. No, ne, krom jednoho z nejlepších katovskejch vrahounů a šéfa každý velký operace se na tebe už nikdo neptal. To snad vočekáváš psaníčko vod krále, že je ti Lišák málo?"
Pak ale zmlkne a zavrtí hlavou. ,,Pierre je někde vtahu. Bůhví kde. Víš, že zná podzemí nejmíň tak dobře jak se řiká, že ho zná Lišák a ten tam prej prakticky žije. Fakt, viděl jsem Pierra naposled tady a teď je v tahu. Nic neřikal a zmizel někam pryč. S tim chaosem všude těžko člověk ví kam se poděl. Ale zejtra po ránu má nějakou schůzku v Zabedněný uličce, na nábřeží. Dlouhán to prej zaslech."
Na požadavky Liss krátce kýve hlavou. ,,Jasná páka, pár lidí ti dluží službičky, řeknu jim, že je budeš potřebovat. Ale teďka už buď kšeftujou nebo ležej v posteli. Je půl druhý, víš to?" dodá otráveně. ,,A ty teda taky vypadáš příšerně. Měla by ses prospat, zvlášť jestli půjdeš po Pierrovi."
Pavlín má pravdu. Pierre sice nebude nic čekat, ale nejspíš už ví, že se znelíbil Lišákovi, takže si alespoň trochu pozor dávat bude. Lidské tělo zvládne lecco, ale nevyspalá bude neopatrná a neopatrní lidé v Katově dlouho nežijí. Dokonce i hospodský, který přinesl víno, se přidá na stranu Pavlína
,,Dneska tady moc lidí nespí. Liss, do hajzlu, zastav se taky na chvíli. Jestli nás Pierre všecky podřeže, až vyřídí tebe, protože ses nevyspala, pěkně ti to tam dole spočítám," říká s úšklebkem Šupáně a sugestivně ukáže k podlaze.

Vyrazit ven, naslepo a po dlouhém dni by byla sebevražda. Pierre nikam neuteče. Koneckonců, zatím o ničem neví. A postel láká...
Ráno je až nepříjemně blízko a brzy se obě ženy probudí. Arianna se bude muset po poledni setkat s muži Lišáka a zkontrolovat zbraně i muže. Alsborne se opět vytasil s tím, že nebude mít problém se ujistit, že dodávka zbraní bude kvalitní a hodná své ceny. Probouzí se v něm dávno zahrabané znalosti a vzpomínky... nebo jsou to jen schopnosti, které udržoval za zády šlechticů?
Liss si bude vyřizovat účty s Pierrem. Muži, kteří jí budou krýt záda, se s ní mají setkat na jednom z městských mostů, nedaleko místa, kde má mít Pierre svou schůzku. A pak se uvidí...

Lisseth - 18. června 2018 18:15

Nad sklenkou vína

Pavlín najednou vyjede, jak kdyby ho píchla vosa. Možná je toho na něj už taky moc, přeci je hra, kterou jsme zde rozehrály je složitou šachovou partií, ze které měl by zamotanou hlavu lecjaký velmistr. Co potom zlodějíček, co je zvyklý vypomoci sem tam s nějakou větší akcí, která se ovšem té momentální nemůže ani zdaleka rovnat.

Jen lehce povytáhnu jedno obočí.
"Trochu brzdi, příteli, jo?" Neboj se, moc dobře si uvědomuju v čem lítám. Ale o Pierrovi vím a dalo se očekávat, že budou problémy. Lišák, jak se zdá, nechce mít mou hlavu na talíři, ale má jen zajímavou nabídku, tak nevyšiluj." usadím trochu lapku, kterému tečou nervy. Hysterické výstupy jsou teď to poslední, co potřebuju.

"Zbedněná ulička na nábřeží, no vida, aspoň něco kloudnýho z tebe vypadne." zašklebím se trochu.

"Fajn, fajn." zvednu ruce ve výmluvném gestu, které naznačuje, že se vzdávám.
"Ještě, že mám dvě takové starostlivé chůvy. O čí krček se bojíte víc? Máte strach, že si Pierre přijde vyřizovat účty?
Radši mi řekni, jestli máš ještě nějakej volnej pokoj nebo budu dneska spát na podlaze." mrknu na hostinského.

"A ty si pamatuj, že kdyby se náhodou něco podělalo, budeš k ruce těm třem, co se mnou chodí. Rozkazy udílí oni, škodnej nebudeš, to se neboj." promluvím pak ještě k Pavlínovii s vážnou tváří a pak se pomalu zvedám, abych zamířila nahoru buď do nějakého z volných pokojů nebo abych se složila aspoň někde na podlaze ve svém pokoji. Jeden holt nikdy neví, jak se věci vyvrbí. Tohle ale musím vyřídit dřív, než nás někde nemile překvapí.

Je fakt, že do teď jsem jela naplno a čas jsem si příliš neuvědomovala, nějak na to prostě nebyl čas. Hlavou se mi honí pořád spousta myšlenek, kolem spánku se však netočili. Musím ovšem přiznat, že ti dva mají pravdu. Potřebuju na chvíli vypnout.

Šedá Eminence - 18. června 2018 22:38

Přípravy a dohody

Po krátkém ale osvěžujícím odpočinku je na čase se rozdělit. Lisseth, pro kterou se pokoj našel, vyrazí najít a provždy se zbavit Pierra zatímco Arianna stále odpočívá, není zvyklá na noční dobrodružství a náročnost úkolů, které nyní musela plnit, a poté kolem poledne vyrazí za muži Lišáka.

Liss rychle prošla městem a stále se ohlížela za možnými vrahy či pronásledovateli, ale zdálo se, že je v bezpečí, alespoň prozatím. Na mostě našla skupinku několika mužů a žen, kteří jí dlužili služby. Většinou průměrní vrazi, rváči, vymahači a zlodějky. Proti Pierrovi by neměli šanci, ale mají početní výhodu a navíc, pokud se něco hodně pokazí, bude se hodit každá ruka.
Rychle si našla cestu ke Zbedněné uličce. Byla zapadlá, za několika domy na břehu řeky a představovala spíš několik oplocených dvorků a starých kůlen. Podle všeho měl Pierre mít svou schůzku v jednom z koutů přibližně uprostřed uličky, která byla víceméně rovná a spojovala dvě větší třídy. Nebylo to moc dobré místo na přepad. Krom dvou východů ven z uličky bylo po ránu mnoho zadních dvířek otevřených a na dvorcích dokonce něco dělalo i pár běžných lidí. Nepříjemní svědci, ale v Celestionu si snad každý bude hledět svého. I tak, znamenalo to, že by Pierre snadno mohl proběhnout některým z domů na druhou stranu. Nejsilnější stránka Pierra, krom jeho výjimečné schopnosti zabíjet, byla jeho znalost podzemí. Tak blízko řeky ale bude těch pár podzemních průchodů co tu je zatopených... nejspíš. I tak, příliš možností k útěku... pokud Pierre začne utíkat. Pokud Liss podcení, bude bojovat. Je dobrý, mimořádně dobrý, vyrovná se i jižanům... jak moc velký faktor bude mít překvapení?
Není už mnoho času. Pierre by sem měl dorazit brzy a jeho kontakt, ať už je to kdokoliv také nejspíš není daleko.

Arianna vyrazí do města o hodnou chvíli později. Krom přesných a striktních instrukcí od Lisseth jí provází i mladý Pavlín, aby se náhodou do něčeho nezapletla. Tak se téměř bez problémů dostane až na Umrlcův plac. Občas se objeví někdo, kdo se tváří, že by je mohl obtěžovat, ale buď znají Pavlína a nechtějí se zaplést s Liss nebo je odradí počet...
Plac samotný se jmenuje jinak. Nejspíš po nějakém dávno mrtvém králi. Rozléhá se před velkou budovou Katovského kostela, ale ten je prastarý a rozpadlý, příliš velký na to, aby ho tato špinavá čtvrť mohla udržovat. I tak, říká se, že je to jediné útočiště, kam se uchýlit, ocitne-li se cizinec v Katově.
To co spíš upoutá zrak Arianny je mrtvola, která visí na šibenici uprostřed náměstí. Dokud se stráž pokoušela udržovat pořádek, každý den zde visela mrtvola nějakého místního kriminálníka. V posledních, divokých dnech jí nahradilo čerstvé tělo nějakého mladého strážného. Vypadá skoro jako živý... pokud by jeho krk nebyl zkroucen v nepřirozeném úhlu oprátkou. Smrt je v Katově běžná záležitost.
Plac je pokrytý haraburdím, vcelku plný místních chudáků a zločinců, pro které je Plac středobod všeho důležitého, včetně obchodování na černém trhu.
Arianna si ale všimne mužů, kteří vyvstávají z celého davu. Ozbrojenci... Lišákovi ostří hoši. Ostatní se bojí i se na ně podívat. Je to jednoduchý svět. Silní ovládají slabé.
Arianně a mužům, kteří jí jdou po boku zastoupí cestu pobočník z minulé noci a dva další, běžní městští zabijáci.
,,Tak co slečinko? Dohoda furt platí? Naši chlapy se postaraj, aby ta holota dělala přesně co se jim řekne. I kdyby to měl řikat ten kapitán. Však je kapitán náš starej zájem," říká zločinec s úšklebkem. Kaprona zná leda tak z druhé strany mříží.

Arianna z Albrienne - 19. června 2018 09:17

Umrlcův plac

Probudím se, když slunce už je vysoko na obloze. Ještě nějakou dobu se ale válím v posteli. Noční dobrodružství mě vyčerpalo, na něco takového nejsem zvyklá. A navíc mám čas, s muži se mám setkat až v poledne. Do té doby se musím dát trochu do kupy.

V pokoji jsem sama a předpokládám, že Alsborne i Jan jsou dole v hostinci. S oblékáním problémy nemám, protože předchozího večera jsem nebyla schopna šaty svléknout. Přes noc jsem je tak ještě víc pomačkala, alespoň mi to přidává na věrohodnosti.
Obuji se a vyrazím dolů do hostince, v břiše mi kručí a brzy bude na čase vyrazit.

Liss je už pryč ale poskytla nám zkušeného průvodce. Alespoň v to doufám, když si mladíka po očku prohlížím. Na plac nás ale přivede bez jakýchkoliv problémů.
První co mi padne do oka, je oběšenec. Za své dobrodružství s Liss jsem už několik mrtvol viděla, ale stejně mě každá další šokuje.

Raději proto odvrátím zrak a zamířím rovnou k Lišákovým mužům. Není těžké je mezi lidmi poznat a navíc jsem si vzpomněla na tvář hromotluka z předchozí noci.
"Dohoda platí...zatím. Nejdřív chci vidět zbraně. Pokud to nebude nějaké zrezivělé haraburdí, tak dostanete svoje peníze."
Není mi příjemné s těmihle muži jednat. Tentokrát už to ale zvládám bez toho, aby se mi zachvěl hlas.

Rozhlédnu se kolem sebe, po lidech, kteří jsou tu shromáždění.
"Tohle ale není "armáda" kterou si platím, že ne?"
Zeptám se podezřívavě. Neumím si představit, že by tihle lidé měli proti cvičeným vojákům šanci.

Lisseth - 19. června 2018 12:22

Klid před bouří

Nakonec jsem usnula sotva jsem sebou praštila na postel a ráno vyrážím vyřídit to, co je v tuto chvíli nezbytné. Ač se chystám k něčemu, co může dopadnout všelijak, jsem až prapodivně klidná. Nakonec...všechny věci je třeba dělat s rozvahou ať už se člověk chystá někomu jen vybrat kapsy nebo mu vrazit dýku mezi žebra...

Propletu se městem až k Zabedněné uličce, která není zrovna tím ideálním místem pro to, k čemu se chystám, ale tak trochu asi spoléhám na to, že si lidé raději budou hledět svého a dělat, že nic nevidí, aby také nepřišli k úhoně a stráže snad v těchhle vzrušených dobách nikdo volat nebude.

Rychle si rozestavím lidi kolem a dám potřebné instrukce. Pierre odsud nesmí odejít a nesmí si jich všimnout, dokud nebude ten správný čas. Zasáhnout mají v případě, že půjde do tuhého nebo mi bude chtít pláchnout.

Sama se pak snažím zašít na nějakém příhodném místě a vyčkat si příchodu Pierra i toho, s kým se zde má sejít. Bylo by fajn nejprve si je vyslechnout a zjistit oč jde. Pak mám v plánu se vyloupnout a v první chvíli se snad tvářit spokojeně, že jsem jej konečně našla a mohu jej informovat, v ruce už ovšem připravenou vrhací dýku. Třeba při mě budou stát všichni svatí a trefím se dobře...

Ve skrytu vyčkávaje než přijde honí se mi hlavou všechno možné. Po pravdě řečeno jsem asi nikdy nechtěla, aby to zašlo až sem. V naší branži se sice nedá moc spoléhat na někoho dalšího, ale člověk asi potřebuje mít pocit, že alespoň trochu může přeci jen někomu důvěřovat...začínáš být naivní...je to jen problém a zakázka, tak se soustřeď...některé věci se holt nepromíjí a za chyby se platí...jen doufej, že za ně nebudeš platit ty...

Šedá Eminence - 19. června 2018 20:48

Dohody a tajemství

Lidé Liss se rozestaví na místa, která jim ukáže a pokouší se vypadat nenápadně. Jeden nebo dva obratnější hlídají i střechy. Ale je jasné, že se nikomu z nich nebude chtít do rvačky s Pierrem... klidně ho bodnou do zad, zatímco s ním bude bojovat Liss... ale aby riskovali víc? Není to nijak jisté.
Liss sama se schová za příhodnou kůlnu, zpoza které může přehlédnout kout, kde se podle všeho má brzy sejít Pierre a jeho kontakt...
Ani nemusí čekat dlouho. Nejprve přijde jakýsi mužík, vypadá spíš jako úředník či obchodník než cokoliv jiného. Drobný, ale pohybuje se sebejistě. U pasu má krátký meč. I tak, sám by nedělal žádné problémy...
Ale tady přichází hlavní kořist. Pružným krokem šelmy si to Pierre nakráčí do uličky, ale zaváhá a podezřívavě se rozhlédne. Je ozbrojený a nedůvěřivý... ale dozajista neočekává Liss... snad jen nevěří svému kontaktu. Rychle k němu dojde. Liss zaslechne prvních několik slov.
,,Pane Skupenče," přikývnutím pozdraví Pierre neznámého. ,,Nerad jednám na veřejnosti, jak víte."
,,A já nerad zůstávám o samotě s mužem vašeho... charakteru," odvětí suše tento zvláštní pán. ,,Všechno už je dohodnuto. Ten muž nám dělá problémy a je třeba abyste konal rychle. Dřív než věci dále eskalují."
Pierre přikývne a přijde k němu blíž. Muži začnou šeptat a už jim není rozumět... záleží jen na Liss, zdali je vyruší, nebo zdali se pokusí počkat až ten pan Skupenec zmizí. Pokud by ale toho úředníka chytila, snad by ho mohla vyslechnout.. další informace se vždycky hodí, zvlášť pokud by byli od těch, co zaměstnávají Pierra, ač také může jít jen o nějaký jiný kontrakt.

Chvíle, kdy Arianna oslovila pobočníka Lišáka, byla o několik hodin později. Tomuto hrdlořezovi se její odmítavý přístup příliš nelíbí. Začne ale se zbraněmi.
,,Zboží je ve skladišti na hranicích Katova a Vrchovic. Bude to vypadat jako skladiště černýho trhu, a váš kapitán ještě bude hrdej, co to všecko našel. Nebo ho tam můžete dovýst sama, jak chcete. Je to kvalitní práce z dovozu, naostřený a připravený. Sekery, kopí, štíty a samostříly. Dost pro celej regiment. Pak vás tam dovedem."
Pak přejde k lidem, které tady Arianna vidí. Je jisté, že to nejsou všichni, které Lišák plánuje nabídnout, ale nejspíš je to úkazka lůzy, která vytáhne z Katova na hrad.
,,Každej humbuk končí tak, že teče krev. No a proč by měla téct nějaká užitečná? Šéf umí pěkně motivovat a tihle chlapíci se možná i vesele nechaj k nějaký revoltě překecat tim vašim kapitánem. Prej takový věci umí. Uvidíte, čísla jsou to na čem záleží. No a z Katova se sebere několik desítek našich chlapů, co se dokážou pořádně vohánět. Co si budem, ty co by nám byly k ničemu se stejnak schovaj v nějaký zasraný díře. A nezapomeňte, slečinko, že narozdíl vod vás tady všichni dokážou sami přežít a nikdo jim nemusí hlídat zadnice."
Pak se zadívá Arianně do očí a zavrčí ještě více nepřátelsky: ,,Nebo si snad nemyslíte, že na to budem stačit? Nebo vám už dohoda s šéfem nejni po chuti?" Vypadá to, že zločinci už se rozhodli, že revolta bude a odmítnutí Arianny by bylo jen nepohodlné zdržení...

Arianna z Albrienne - 19. června 2018 21:13

Špinavý obchod

Nelíbí se mi, jak na mě muž prská. Skoro jako kdyby mě podezíral z toho, že chci z obchodu vycouvat. I když bych toho muže s největším potěšením poslala k čertu, potřebuji ho. Potřebuji jejich pomoc, obávám se, že bez ní Vrchovice brzy padnou a náš dobrý kapitán Kapron bude viset.

"Jsem tady a mám peníze. Urážek netřeba, dobrý muži. Obchod pokračuje."
Kývnu na Jana, aby mu dal polovinu domluvených peněz.
"Teď chci vidět ty zbraně, můžete je tu vychvalovat až do nebes, ale dokud je sama neuvidím, tak vy neuvidíte své peníze."

Nezbývá mi než doufat, že tahle cháska skutečně odvede svou práci. Muž má pravdu, já bych na rozdíl od těhle lidí v ulicích Katova nepřežila ani den. Ale to není podstatné. Moje role v celé záležitosti je zcela jiná. Pokud on má potřebu dělat ramena na mladou šlechtickou ženu, ať si poslouží.

"Půjdeme?"
Zeptám se, možná trochu rychle. Chci to už mít za sebou. Čím méně strávím ve společnosti těhle lidí, tím lépe pro mě.

Lisseth - 19. června 2018 21:48

Pierre

Když Pierre vkročí do uličky a na okamžik se zarazí, přeci jen se mi srdce na chvíli rozbuší o něco rychleji. Pomalý nádech a výdech, je to jen práce jako každá jiná. Vyslechnu prvních pár slov, kterým je rozumět, pak jen pevněji v ruce sevřu dýku a ještě se v rychlosti rozhlédnu po těch, co mi mají v nouzi přispěchat na pomoc. To, že pro mě nebudou ovšem ani náhodou riskovat je mi více než jasné.

Teď nebo nikdy...
Pohledem rychle odhaduji vzdálenost. Vyloupnu se zpoza kůlny a několika rychlými kroky se k oběma mužům přiblížím a v příhodném okamžiku hodím dýku, kterou mám připravenou v ruce. Do přímého střetu se mi přeci jen jít úplně nechce. V ruce se mi hned objeví další vrhací dýka, jež jsem měla za pasem připravená znovu zaútočit kdyby snad ta první minula svůj cíl nebo nemířila dostatečně přesně.

Teď to holt bude hop nebo trop...hodilo by se trochu štěstí... Hlavou mi prolétne i myšlenka na Lionella, která mi dodává odhodlanosti i bojovnosti zároveň. Už jsem toho pro něj podnikla tolik, jen tak se dát nehodlám.

Druhého muže si zatím moc nevšímám a soustředím se jen na Pierra spoléhaje na to, že úředníček bude řádně překvapen a snad i šokován na to, aby se chtěl do něčeho zaplést a kdyby se přeci jen chtěl do něčeho zaplést, třeba by mohlo dojít mým společníkům, že by přeci jen mohli zasáhnout. Ačkoliv promluvit si s ním by vůbec nemuselo být na škodu. Tohle budu řešit ovšem až po té, co se nějak vyřeší problém číslo jedna.

Šedá Eminence - 20. června 2018 22:04

Konce

Uprostřed Katova na Umrlcově plácku pokračuje jednání. Muž dále nepřátelsky pozoruje Ariannu, ale pak pokrčí rameny.
,,Jasný. Pojďte se mnou."
Další procházka Katovskými uličkami, další výjevy místních běžných zločinů. Ale když si nyní Arianna všimne, kolik lidí proudí směrem k Placu, včetně mnoha nepříjemně vyhlížejících mužů, kteří jistě skrývají své vlastní zbraně... průměrný místní se počítá za dva chudáky z jiné části města.
Brzy dojdou ke skladišti, ve kterém jsou ukryté zbraně. Vstoupí zadním vchodem. Uličkou spatří Arianna zabarikádové ulice Vrchovic a strážné kapitána Kaprona.
A uvnitř je výstroj pro ně. Muži se ani nepokoušeli nic skrývat. Celé hromady kopí, halaparten a pík, o stěnu navršené štíty a všude kolem haldy dalších zbraní. Některé, jako například kuše, jsou zabalené do krabic, ale většina je navršená tak, jak je sem nejspíš uprostřed noci dostali místní pašeráci. Je to obrovské množství zbraní. Musely být do teď ukryté v podzemí nebo za městem, jinak by byli už dávno objeveny.
Kvalita se různí. Některé zbraně vypadají, že už mají své nejlepší roky za sebou, jejich tupá a zubatá ostří nejsou moc přesvědčivá. Ale kuše například vypadají vcelku nově, podobně jako většina kopí. Možná sem byly dovezeny na lodích a vyloženy v noci... nějak se to všechno do města muselo dostat.
Alsborne začne procházet předmět za předmětem. Prohlíží si ostří a dřevo, kontroluje řemeslnou práci a tváří se přitom jako znalec.
,,Něco z toho jsou šmejdy. Ale pořád je to dost zbraní na to, abysme pohodlně mohly vyzbrojit celý Vrchovice."
Ještě chvíli mlčky prohlíží zbraně, obzvlášť kuše a zásoby šipek do nich. Pak se obrátí na Ariannu a krátce přikývne. Pobočník se na ní také obrátí v očekávání. Je čas předat peníze... pokud tedy není dalších námitek.

O několik hodin dříve došlo ve Zbedněné uličce k boji.
Liss vystoupila ze stínů a zaútočila. Pierre to v žádném případě neočekával, jeho pozornost byla fixována na neznámého muže, ale reflexy vraha jsou rychlejší než vědomá myšlenka. Zahlédl pohyb, v očích se mu objevilo překvapení, když viděl Liss. Jen na poslední chvíli stihl uhnout, takže mu vrhací dýka zanechala pouze nehezkou jizvu na krku. Příliš mělká na to, aby ho mohla zpomalit. Druhému noži, který následoval první, opět nestihl tak docela uhnout, stále překvapený a nejistý. Možná, že uvědomění situace ho poškodilo ještě více. Ale i tak, nebyl smrtelně zasažen. Ani mu nebyl znemožněn boj, natož útěk. Nůž ho zasáhl do levé paže. Pravicí vytasil svůj krátký, lehký meč vraha a nyní už se plně soustředil na Liss. Dalšímu noži by se vyhnull a využil by té chvíle, aby zaútočil.
Stojí lehce na špičkách a každým krokem se připravuje k útoku a očima si Liss měří. Očividně si věří na to, že jí porazí i poraněný.
,,Tak jsme konečně u toho, co Liss? Bylo jasný, že si půjdem po krku, dřív nebo pozdějc. Ale nečekal jsem, že mi bodneš kudlu do zad takhle rychle."
Dokonce ani raněný si neodpouští svůj arogantní tón, ale tentokrát je to něco trochu jiného a Liss to cítí. Snaží se jí vyvést z míry, rozzuřit nebo alespoň narušit její soustředění aby se mohl vrhnout do útoku.
Vrazi nebojují. Vrazi jako je Pierre a Liss čekají na svou příležitost a pak zasadí jednu smrtelnou ránu. Žádný šerm a žádný boj, jen se čeká, kdo první udělá chybu. A Pierre si už dává pozor. Rána nemůže krvácet dost rychle na to, aby ho vyřadila včas a adrenalin mu pomůže se vyrovnat s bolestí. I tak, taková nevýhoda by mohla být přesně to, co Liss potřebuje.
Neznámý uskočil do kouta, za oba bojující. Nemůže přes ně zatím utéct. A lidé Liss... nevypadají příliš ochotní začít bojovat. Někteří popošli několik kroků kupředu, nebo se připravili zaútočit, ale nikomu se nechce udělat první krok. Pierre je legenda... snad si to muži rozmyslí dřív, než Liss udělá chybu, kterou by Pierre mohl využít.

Arianna z Albrienne - 21. června 2018 03:31

Obchod je obchod

Není to daleko, brzy tak staneme ve skladišti plném zbraní. Upřímně jsem ráda, že je se Mnou Alsborne a Jan, sama bych kvalitu zbraní asi těžko docenila. Můj komorník se toho ale ochotně chopí a po chvíli mi dá svolení v obchodu pokračovat.

"Bylo mi potěšením s Lišákem obchodovat."
Řeknu zcela neupřímně a poté kývnu na Jana, aby mužům dal zbylé peníze. Počkám, dokud neseberou zlato a nenechají nás ve skladišti osamotě. Poté se obrátím ke svému komorníkovi.

"Alsborne, informuj prosím našeho dobrého kapitána, kde zbraně najde. Bude lepší, když si je vyzvedne dřív, než je tu najde ještě někdo další."
Pohledem potujui po hromadách zbraní a uvažuji nad tím, jak se jim to sem podařilo nenápadně dostat. Jsem přesvědčená, že ještě včera bylo skladiště zcela prázdné a člověk by tu nenašel ani tupý nůž.

"My s Janem se vrátíme zpátky ke Džbánu a informujeme Liss o tom, že obchod byl úspěšný. Až budeš hotový, tak nás tam najdi a naplánujeme další kroky."
Rozdám rozkazy a podívám se na mladého rytíře s náznakem: můžeme jít.

Lisseth - 21. června 2018 08:41

Zúčtování

Skrz zuby procedím jen pár tichých nadávek, když se mi nepodaří zasáhnout jej tak, jak bych si představovala. V ruce se mi ovšem hned objeví další vrhací dýka a v druhé ruce tak, jež jsem vlastně před nedávnem dostala přímo od něj.

Očima kontroluji každý jeho pohyb. Kamenná tvář. Jeho slova mne nechávají zcela klidnou, na výbuchy vzteku a rozhořčení teď není čas, to už jsem si odbyla.

"Jo, já to taky nečekala, ale od tebe. Tu dýku si mi vrazil do zad první ty. Dočetla jsem se spoustu zajímavých věcí, víš? Něco ti ještě dlužím, ne? Přišla jsem to splatit." odpovídám mu a při poslední větě se líbezně usměju.

Svět kolem se rozplynul v nezřetelné mlze. Zcela se soustředím na Pierra, na každičký jeho pohyb, každičký náznak. Dvě šelmy chystající se ke skoku. Věčně tu kolem sebe kroužit nemůžem. Všechno nebo nic...

Ve vteřině se rozhodnu, hodím proti němu další dýku, úkrok stranou tak, abych druhou dýkou pak mohla bodnout zleva. Doufaje v tom, že jej dostanu tam, kde ho chci mít a že se bude uhýbat směrem, kterým předpokládám. Když ne, tak pak při mě stůjte všichni svatí...

Šedá Eminence - 21. června 2018 20:37

Pochyby a překvapení

Obchod ve skladišti pokračuje přesně podle plánu. Pobočník se usměje a přijme od Jana směnky a zlaté mince jako platbu.
,,Nám taky bylo," řekne a ušklíbne se. ,,Tak jo chlapy, slečinka zaplatila," zavolá na muže, kteří ho provázeli a všichni vyjdou ven. Ve dveřích se ohlédne. ,,Večír už bude mít ten váš kápo celej východní břeh. Možná byste ho na to měli připravit, aby se vám z toho nepodělal."
Pak už zmizí a s trochou štěstí ho Arianna znovu neuvidí. Alsborne přikývne, ale ještě neodejde.
,,Ten chlap měl pravdu. Měli bychom mu říct o těch lidech. Možná byste to mohla udělat vy. Ale přirozeně, pokud by bylo milejší, abych mu vyřídil vzkaz, nemám potíže to udělat."
Jan nevyrazí ke dveřím, ale přejede rukou po krabicích se samostříly.
,,Tyhle kuše... myslím, že ty bedny pochází z královské zbrojnice," říká váhavě. A dává to smysl. Bouřit proti zkorumpovanému šerifovi a městské radě není nijak velký problém, zvlášť když je to z nařízení jeho pána, ale krást od královského vojska? Od armády, kterou lord Sunnings vedl do tolika vítězství? Alsborne si povzdychne a přikývne.
,,Dělalo se to už když jsem byl mladý. Vždycky se najde provianťák, který přijme úplatek. Armáda potřebuje hodně výzbroje, takže jí pašeráci a zloději rádi obírají. Ve velkých číslech se to většinou ztratí..." Nyní se ale podívá na hromadu výzbroje. Muselo být mistrovské dílo nechat ztratit tolik zbraní. Jan se nejistě poškrábe za krkem.
,,Já chápu, že je to potřeba. Že jinak by to nešlo. Ale tyhle zbraně mohly někomu z našich zachránit život."
Jan váhá a dívá se za Ariannou, aristokratkou, pro podporu. Chybí mu přísný a jasný rozkaz velitele, nemá rád šedou a tmavou zónu podvodů a zločinu. Bude třeba to rozřešit, spolu se spravením kapitána, než se vydá Arianna zpět, čekat na Liss.

Ta měla to dopoledne bez tak příliš mnoho starostí, než je zdrávo. Jedna z nich byl smrtelně nebezpečný vrah, který si jí měřil pohledem lovce.
Ale jak dobře věděla, je třeba zaútočit. Další protahování by jen dalo lepší šanci Pierrovi. Ale krok Liss nebyl šťastný, protože ho Pierre dobře znal a očekával. Byl připravený, že po něm vrhne dýku a zaútočí na něj. Ozvalo se třesknutí, když jako had rychlý Pierre odrazil svým vlastním mečem letící nůž a uskočil stranou tak, aby se ocitl v útoku na otevřenou stranu zleva útočící Liss.
Zahlédla vítězoslavný pohled, se kterým se vrhal proti ní s mečem před sebou. Čepel každým momentem projede jejím tělem!
Ale pak se Pierre zastavil. Uprostřed výpadu zůstal stál s doširoka otevřenýma překvapenýma očima. Meč, který stále mířil mezi žebra Liss mu vypadl z ochablých prstů. Otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale měl v nich jen rychle se hromadící krev. Ozval se nechutný masitý zvuk.
Teprve když se zlodějka zastavila, uvědomila se co se stalo. Mužík, úředníček, se vymrštil z kouta v ten samý okamžik, kdy Liss zaútočila. Pierre na něj dávno zapomněl. A ten malý chlapík ho zezadu probodnul svým krátkým mečem uprostřed skoku. A tak se Pierre svalil k zemi, velká krvavá díra v jeho hrudi a zádech ho rychle připravila o vědomí. Byl mrtev dřív, než dopadl na zem. Neslavný konec slavného vraha.
Mužík s odporem ve tváři otřel svou čepel o oblečení vraha a ustoupil od šířící se krvavé louže. Pak jako by na vysvětlenou řekl: ,,Raněný vrah je k ničemu. Tento měl navíc nepříjemný zvyk zrazovat a vydírat své zaměstnavatele."
Nyní se obrátí k Liss a chladnokrevně usměje se. ,,Obávám se, že to ale znamená, že máme kontrakt a nemáme vraha, který by ho mohl vyplnit. Máte zájem slyšet víc? Jedná se o urgentní záležitost."
Všichni muži Liss zmizeli, nechtěli tu být ani pro jednu stranu, je už jedno, která by vyhrála. Běžní lidé se schovali jakmile zaslechli výkřiky a zahlédli boj. A přitom to skončilo rychleji než to začalo. A teď tu zbyla jen chladnoucí mrtvola, její opuštěná čepel a podivný pan Skupenec se svou nabídkou.

Arianna z Albrienne - 21. června 2018 22:11

Ukradené zbraně

Jsem ráda, když muži odejdou, ráda bych odsud vypadla také, ale moji dva společníci se k tomu nějak nemají. Nespokojeně se zamračím.
"Kapitán byl vůči mě dost podezřívavý a já mu radši půjdu z očím, než mu dojde, kdo doopravdy jsem. Myslím, že postačí, když mu vše vyložíte vy, Alsborne."
Řeknu trochu netrpělivě.

"Je mi upřímně jedno, odkud ty zbraně pochází."
Jan možná potřebuje pevnou ruku velitele, ale já mu jí sotva dopřeju.
"Teď jsou naše a my je využijeme, jak nejlépe umíme. Lord Sunnings věděl, do čeho jdeme a řekl mi, že pokud to bude nutné, máme lid poštvat i proti němu samotnému. Tak se seber!"
Otočím se a zamířím k východu, začíná toho na mě být moc a mám pocit, že nemůžu dýchat. Už si přeju jen aby to konečně skončilo.

Co když by ty zbraně mohly pomoci Torreymu k vítězství.
Klopýtnu a málem se natáhnu na zemi.
"Jdeme!"

Lisseth - 22. června 2018 17:33

Překvapivý výsledek

Že jsem udělal chybu, mi došlo ve chvíli, kdy se v Pierrových očích vítězoslavně zablýsklo. Tak to je konec jedné komedie... Dřív než to celé ovšem stihne ukončit, stane se ještě něco jiného a já jen chvíli nechápavě zírám na krvavý květ, který se rozvine Pierrovi na prsou. Tak takovouhle záchranu jsem vážně nečekala...

Ještě chvíli mi trvá, než mi pomalu dojde, co se tu právě odehrálo a jen bezeslova zírám střídavě na chladnoucí Pierrovo tělo a jeho vraha. Konečně se přiměju k nějakému činu a sesbírám ze země své dýky. Dost možná jen proto, abych získala trochu času na rozmyšlenou.

Na nějaké zakázky teď nemám ani pomyšlení, ale slyšet pro koho a na čem to vlastně pracoval by vůbec nebylo od věci.
"Tak mluv, oč by mělo jít?" pobídnu nakonec chlapíka a prohlížím si jej od hlavy k patě, abych si odhadla, co je vlastně zač. Spoustu toho očividně zvládne zastat sám, jak se ukázalo před chvílí. A taky by mne docela zajímalo, co znamenala ta slova o zradě a vydírání svých zaměstnavatelů.

Šedá Eminence - 22. června 2018 20:19

Napětí

Alsborne úslužně přikývne a zastaví se teprve poté, co si uvědomí, že zde není sluhou své paní a bylo by podezřelé kdyby se tak choval. Poté vyrazí ven aby předal zprávu kapitánovi aby si mohl vyzvednout zbraně.
Jan mlčí. Na slova Arianny nijak neodpoví, pouze se odvrátí. Bez jediného slova následuje šlechtičnu ven a ohlédne se za zbraněmi, které zůstaly ve skladišti. Venku čeká mladík, který je provázel na Umrlcův plac, Pavlín.
,,V Katově se to nějak zahřívá," zadumá si a odplivne stranou. ,,Za chvíli to tu začne bejt fakt hustý. Pojďte, jdem ke Džbánu, měli bysme tam počkat na Liss." Když se odlepí od stěny a vykročí zpátky do špinavých uliček utrousí pár slov polohlasem, spíš pro sebe. ,,Pokud se teda Liss vrátí, do háje."
Při chůzi nejstarší a nejodpornější čtvrtí si Arianna všímá rozdílů. Zvlášť blíž ke skladišti, jak se městem šíří rozkazy Lišáka, už je jeho vliv vidět. Vždycky jeden z jeho mužů u skupinky dalších. Tu se konspiračně šeptá, tam přecházejí váčky mincí z ruky do ruky a tady se dožadují staré službičky. je to skoro až děsivé. Dokonce i Arianna slyšela o Černém Lišákovi a až zpětně se dozvěděla, že to byl on, s kým jednala ve skladišti. I v bohatších čtvrtích se o něm mluvilo jako o mistru všech zlodějů a nejúhlavnějším cíli stráží. A nyní je vidět jeho využití jeho vlivu v akci. A jak Arianna pozoruje lidi, kteří se díky němu přidávají na stranu Kaprona, snad možná i pocítí trochu jistoty. Tolik ostřílených Katovských veteránů, tolik lidí, kteří v tomhle příšerném prostředí dokážou přežít. Jestli se tohle přežene přes Stříbřiny, bude to jedna divoká bouře chudiny. Tihle budou rabovat sídlo za sídlem, zlatku za zlatkou, až dojdou k hradu. A tam nezaváhají, protože právě nyní mezi nimi šíří zkazky o pohádkovém bohatství v jeho trezorech, které šerif a radní ulili pro sebe.
Za chvíli dorazí pod Pavlínovým vedením k Rozbitému džbánu. Hostinec je téměř prázdný. Je brzké odpoledne. Večerní pijáci ještě nepřišli a obědoví už odešli. Nezbývá než čekat až se Liss vrátí... Pavlín si přisedne k Janovi a Arianně. Mladík začne potichu: ,,Řekla vám to? Liss se vydala dostat bývalýho parťáka. Ten vrahoun, co jí furt sháněl a co jí šlapal na paty. Jeden z nejlepších. Liss si vzala celou partu lidí jen aby jí kryly záda."
V tónu mladíka je vidět trochu strachu a možná dokonce i nějaká ta vina, že Liss nepomáhá... ale hlavně je tam nadšení z toho že se může pochlubit takovou obří novinkou. ,,Tady se míchá něco velkýho. Liss mi nikdy nic neřiká. Vám jo?" ptá se s nadějí v hlase, že pronikne do toho, co Liss dělá a s trochou štěstí vytáhne z Arianny nějaké další info o práci Liss...

Tahle konkrétní práce Liss se naštěstí chýlí ke konci jak tělo Pierra chladne a ona sbírá a čistí své nože, zatímco pan Skupenec čeká na její odpověď. Pak poskytně vysvětlení
,,Je to jednoduchá práce. Jeden muž ve Vrchovicích dělá problémy. Mí zaměstnavatelé se obávají, že věci... příliš eskalují. Jistě jste o tom slyšela. Jsou to velice mocní muži a nelíbí se jim situace ve městě. Bohužel, jak se zdá, místní populace osob schopných... řešit takovéto problémy řídne nebo není ochotná spolupracovat."
Pokračuje nezaujatým tónem, pokoušeje se zlodějku navnadit. ,,Mí zaměstnavatelé byli s prací tohoto muže nespokojení, ale museli se s ním spokojit... z vedlejších důvodů, podobně jako nemohou využít vlastních expertů. Očekávalo se, že tento bude sám odstraněn po této práci, ale vy jste se rozhodla věci uspíšit. Pokud byste měla zájem... přebrat jeho kontrakt... mí zaměstnavatelé jsou mocní muži. Peníze nejsou problém."
Mužík začíná být nepříjemný. Je nadutý, považuje se za chytřejšího než Liss a dává to najevo. Jeho vágní popis cíle naznačuje samotného kapitána Kaprona... na koho je napojen, že dává takové požadavky? Kdo jsou jeho zaměstnavatelé? Vypadá to, že jsou na stejné straně jako zrádcovský Pierre...
Musí to být špatné, když jí nabízejí práci jen na základě toho, že se pokusila zabít minulého vraha.

Arianna z Albrienne - 22. června 2018 20:37

Čekání na zloděje

Alsborne zmizí a my se opět, v doprovodu Pavlína, vydáme ke Džbánu. Na ulicích se jsou vidět srocení lidí. Člověk zcela jasně pozná Lišákovy muže, kteří to všechno řídí. Dodává mi to naději, možná, že doopravdy můžeme zvítězit.
Je to trochu hořkosladký pocit. Pokud tihle lidé projdou Stříbřinami, nezbyde tam kámen na kameni. Sice jsem nechala dům částečně vyklidit, i tak ale ztratím mnoho ze svého majetku.
Každý musí něco obětovat.

Trochu jsem doufala, že Liss už bude zpátky, trochu mě její nepřítomnost znervózní. O to víc, když nám Pavlín prozradí, co šla dělat.
Ten muž, pro kterého jsem falšovala listiny. Ten nebezpečně vyhlížející chlap.
Nejsem si jistá, jestli bych dokázala bez zlodějky pokračovat. Navíc musím sama před sebou připustit, že jsem si na její drzou společnost celkem zvykla. Rozhodně bych po její smrti nejásala.

Nechám si přinést víno, i když je mi jasné, že v těhle končinách se asi nedočkám toho, na co je zvyklý můj mlsný jazýček. Upíjím z poháru a pokukuji po dveřích.
"Někdy je lepší nevědět. Buď rád, že ti Liss nic neříká. Nehrozí ti takové nebezpečí."
Usadím ho, protože se mi nelíbí, že ze mě chce tahat rozumy.
"S Liss se snažíme někoho najít...zachránit."
Uvolím se nakonec mu přeci jen nějakou informaci poskytnout. Třeba mi pak dá pokoj.

Lisseth - 22. června 2018 21:37

Zakázka

Založím si ruce na prsou a poslouchám, co z mužíka vypadne.
Nelíbí se mi náznaky a už vůbec se mi nelíbí, koho se to pokouší zbavit. Tak to ne, hochu, ty věci maj eskalovat, to je zcela v pořádku...

"Jo, po městě se povídá leccos.
Copak Pierre nebyl dost rychlej? Nebo v tom byl ještě nějakej háček? Když vod toho dával ruce pryč von asi to mělo nějakej důvod a patrně dost dobrej."trochu se kroutím a snažím se z něj dostat něco víc.

Komu se mohl znelíbit Kapron?...na to je vcelku jednoduchá odpověď, komukoliv, kdo nežije na jeho straně barikády...proč ale tvrdí že Pierre nebyl spolehlivej a něčím je vydíral? čím asi...do háje, proč se to tak zamotává?...

Chlapík se mi nelíbí a taky se mi moc nelíbí, že tak dlouho zevlujeme nad chladnoucí mrtvolou. Pohledem občas zkontroluju okolí a pak zas sleduji muže pře sebou. A možná nejraději bych byla, kdyby za chvíli ležel vedle Pierra, což ještě není vyloučeno. Nikde není dáno, že odsud musí odejít.

Šedá Eminence - 23. června 2018 22:40

Nabídka

Zatímco Arianna odradila Pavlína od dotazů, Liss, na jejíž příchod čekala, si vyslechla vysvětlení a další nabízení pana Skupence.
,,Ale on byl naprosto ochotný vše vykonat. Ale k čemu by nám byl zmrzačený vrah? Tak hluboká rána nožem by ho vyřadila na celý den. I kdyby vyrazil co nejdřív, jeho úspěch by byl velice nejistý... a pokud by byl polapen, mohli bychom být kompromitování. Ten vrchovický potížista je problém, který je třeba vyřešit s nejvyšší urgentností."
Vykročí směrem ke konci uličky. Lidé už začínají vyhlížet z domů. Zpráva o smrti Pierra už se musí šířit městem. Mužík strčí svůj krátký meč do pochvy a obrátí se k Liss
,,Pokud máte zájem slyšet víc, měli bychom se přesunout někam do většího klidu. Pro případ, že by snad někdo měl problém se smrtí toho vraha."
Na chvíli se odmlčí. ,,Pokud stále váháte, musím zdůraznit, že není nic, co by vám mí zaměstnavatelé nemohli nabídnout. Cokoliv. Peníze, titul, majetek, privilegia. Za předpokladu, že se osvědčíte. Očividně jste ve stejném řemesle jako ten... Pierre. A očividně jste dost schopná na to, abyste se pokusila zabít jiného vraha. Tohle by pro vás mohla být mimořádně výjimečná příležitost. Druhou takovou vám život nejspíš už nedá," dodá tónem, který napovídá, že je bez tak přesvědčený, že Liss skončí na šibenici někde uprostřed Katovské špíny jen co bude tahle malá nepříjemnost, které někdo říká ,,povstání" vyřešená.
Na druhou stranu pokud je pravda to, co říká... ti muži jsou jistě napojení na královský dvůr. Jeden lidský život za vstup do kobek, za osvobození jednoho muže nebo alespoň vydání jeho těla... Kdoví, za koho mluví tento mužíček... Lionell by mohl být volný už zítra večer...

Lisseth - 24. června 2018 10:45

Nabídka, která se neodmítá...

Ten slizký mužíček se mi vůbec nelíbí, nejdřív cosi naznačuje a pak zas tvrdí pravý opak.
Pro kohos vážně pracoval Pierre?...kdo byl ochoten zaplatit tolik, že tě to tak zajímalo?...

Při pohledu na chladnoucí tělo se cítím poněkud zvláštně. Přeci jen jsme spolu něco zažili, kolikrát chránili krk jeden druhému a teď...Nabídli mu víc...udělala bys to samé?...možná...jak dlouho bude trvat, než takhle skončím i já?...

Ještě se rychle sehnu k jeho tělu a v rychlosti projedu kapsy. Snad ze starého zvyku snad v naději, že najdu něco, co by nám bylo k něčemu. V duchu přitom zvažuji mužovu nabídku.

Ještě nedávno byla by to nabídka, která se neodmítá, ale teď?. Když jsi naposled skočila na něco tak výhodného skončilo to polámanýma kostma a studenou temnou kobkou, vzpomínáš?...a on navíc naznačil něco podobného, práce bude splněna a já budu k nepotřebě a s informacemi, které by někomu mohly zavařit...a někdo další dostane zaplaceno za mou hlavu...jako by jich už teď nebylo dost...

Pomalu se zvednu a zamířím za mužíkem kývaje hlavou jakobych souhlasila s jeho nabídkou i tím, že si promluvíme někde více v klidu.
"Tak jdeme." Přitom ve mně uzrálo rozhodnutí, že jej odsud nenechám odejít. Ač chvíli kokektovala jsem s myšlenkou vyměnit život Kapronův za život Lionella, nevěřím, že by něco takového vyšlo, i když nabízí vše co se jen dá. Někdo z těch mocných se ho chtěl zbavit, protože byl v nějakém ohledu nepohodlný a teď by jej měl vyměnit za někoho, kdo je stejným potížistou?...ne

Naučeným pohybem rukou si zdánlivě jen upravím plášť a přitom se v jeho skrytu v mé ruce objeví dýka. Čekám jen na vhodný okamžik, kdy svou pozornost zaměří jiným směrem a aspoň na chvíli stočí svůj pohled ode mne, abych měla šanci zaútočit.

Šedá Eminence - 26. června 2018 15:28

Mordýřka

Liss prohledává kapsy svého bývalého kolegy a zároveň získává další čas na rozmyšlenou. Trocha peněz, jeden nebo dva nože... a samozřejmě vrhací dýky, které na něj hodila. Není to nic moc, ale proč odmítnout trochu peněz? A Pierrův krátký meč je mistrovská práce, pokud si ho Liss nenechá, může ho prodat za pěkných pár zlatek.
A nyní už zbývá jen jedna záležitost - pan Skupenec a jeho podivná nabídka. Vykročil kupředu a předpokládá, že ho Liss následuje. Nedává si pozor a dává to smysl. Běžní nájemní vrazi zabíjejí jen když mají kontrakt, jinak se jim to nevyplatí... a většinou se straní emoční investice, bylo by to neprofesionální.
Ulička se zužuje protože vychází na hlavní třídu což znamená konec dvorků a kůlen. Stín, nikde ani živáčka a pan Skupenec jen hledí kupředu. Žádná zbroj, zbraň je schovaná.
Liss udělá jeden rychlejší krok kupředu a využije hybnosti aby dýka zajela hluboko do masa. Pár dalších ran na ujištění a to, co ještě před chvílí bylo vychytralým úředníkem není nic než hromada neživého masa.
S trochou štěstí to dokonce bude vypadat, že se zabili s Pierrem navzájem. Rychle projde mužíkovi kapsy. Slušnější obnos, zlatý prsten na ruce a zlatý náramek na ruce. Liss téměř ani nepřemýšlí, jen rychle a efektivně bere vše co má nějakou hodnotu. Doufá, že najde nějaký list, dokument nebo jinou stopu, která by jí prozradila víc, ale na to jsou asi zaměstnavatelé bývalého pana Skupence příliš opatrní. Tak nebo tak, ukládal o život Kapronovi a nejspíš spolupracoval když ne přímo s jižany tak alespoň s městskou radou a šerifem.
Liss chce vyběhnout z uličky a co nejrychleji se vytratit, ale zpozoruje pohyb na jedné z protějších střech. Nemůže si být jistá, ale je tu nepříjemná pravděpodobnost, že se jedná o její jižanské kamarády. Tento břeh je stále v jejich moci. Raději zpátky kudy přišla a pryč, do davů.
Cestou zpět ještě jednou projde kolem mrtvoly Pierra. Tak takhle skončil velký namyšlený Pierre, zabíjel tak dlouho až ho konečně někdo, konkrétně Liss, odpravil. V téhle linii práce je to asi ten nejpřirozenější konec. Otázka je, kdy se objeví ambiciózní vrah, který udělá to samé Liss.
Takové jsou už zákony Katova a podsvětí. Zabij nebo budeš zabit. Každá aliance je ve výsledku jen o tom využívat druhou stranu tak dlouho jak je to možné a pak jí odstranit z cesty. A jak může Liss z posledních dní říct, vysoká politika asi není tak odlišná.
Cesta zpět je náročná. Na nejbližším mostě zpozorovala v davu jako pěst na oko jednoho z jižanských vrahů. I když umí splynout s pozadím, neumí moc dobře splývat s davem. Ale znamenalo to, že musela Liss zamířit k mostu dále na jih.
Snad se jižané nedostanou ke Kapronovi. Příliš mnoho už jich nespatřila - je možné, že pronásledují fanatického kazatele u jižních hradeb.
Už i v ovocnářských čtvrtí zahlédla několik barikád. Spatřila několik rvaček, nejspíš mezi podporovateli šerifa a jeho odpůrci. Z mostu samotného někdo pověsil zlynčovaného strážného a několik jeho druhů se ho pokoušelo dostat nahoru zatímco rozháněli lidi kolem. Liss rychle proklouzla přes most do Katova.
Bylo po poledni. Musela ztratit několik hodin vyhýbáním se strážným a jižanům. Ale teď už byla v Katově a mohla zamířit ke Džbánu.

Tam čekala na její příchod Arianna, všechny její povinnosti dokončeny. Nyní už jen stačí donutit Kaprona aby dostál svému slibu a chopil se příležitosti dřív než se šerifovi muži sešikují proti němu.

Šedá Eminence - 15. července 2018 22:41

Předvečer bouře

Bylo na čase si pořádně odpočinout. Liss dorazila ke Džbánu zrovna když se vrátil Alsborne se zprávou, že kapitán Kapron nalezl zbraně a rozdává je svým mužům.
,,Kapitán Kapron souhlasí," řekl tichým hlasem oběma ženám u stolu ve Džbán. ,,Ukázal jsem mu zbraně a on vydal rozkazy k vyzbrojení svých mužů. Už se k němu také začali hlásit první lidé z Katova. Nepůsobil příliš nadšeně, ale váhavě na vaši nabídku přikývl. Nemá Katovské rád.
Nechce s námi spolupracovat, pouze ví, že jen pokud vezme hrad útokem neskončí na popravčím špalku, dříve nebo později. Ten mladý poručík vypadal docela nadšeně, možná až moc. Kapitán říkal, že bude potřebovat alespoň dva dny na rozdání zbraní a přípravu útoku."
Za dva dny tedy povstání vypukne. Do té doby si obě ženy musí odpočinout a připravit se na náročný plán. Jakmile ,,armáda" kapitána Kaprona vyrazí, věci se budou hýbat rychle. Ale možná, pokud vše půjde podle plánu, bude za dva dny Lionell na svobodě... nebo snad bude alespoň nalezeno jeho tělo.

Obě ženy se mohou připravovat dle libosti na útok na hrad. Dá se očekávat, že bude třeba překonat hradby hradu - s příchodem davu rebelantů bude brána zavřena a i běžné dny není nic snadného dostat se dovnitř.
Jižané budou dalším problémem... pokud jsou najatými vrahy, snad proti otevřenému povstání utečou... ale vzhledem k tomu, že je k ničemu podobnému nedonutilo povstání fanatiků, nejspíš budou bojovat.
A nakonec, až proniknou do hradu, bude třeba nalézt Lionella. Hrad samotný se skládá ze šesti věží a dvou nádvoří. Půdorysem hradu je obdélník, přičemž hlavní brána vedoucí do Stříbřin je na kratší straně. Za ní se rozléhá první nádvoří, s královskými stájemi a domy nižšího služebnictva. První nádvoří je ohraničeno ze tří stran hradbou a ze čtvrté mohutnou citadelou - sídlem stráží a hlavní pevností. Pod ní by se měli rozléhat královské kobky.
Strážnice je rozdělena do dvou částí majestátním obloukem, který býval druhou bránou, avšak nyní už je jen okrasou - spojuje první a druhé nádvoří. Na druhém nádvoří se poté nachází hlavní budova, spíše zámek než pevnost, kde sídlí správce města, městská rada a kde se nachází trůnní sál a komnaty Jeho a Její výsosti.
Citadela bývá obsazena elitní královskou gardou, ta ale nejspíš vyrazí bojovat s muži Kaprona. I tak by byla cesta skrz strážnici těžká a riskantní. Je možné, že se v ní skrývají i jižanští vrazi.
Alsborne upozorní na informace, které získal od služebnictva - do kobek by měla vést i cesta z obytných budov na druhém nádvoří. Do toho by bylo možné proklouznout snáze - přes hradby - zatímco královská garda bude bojovat s povstalci ve Stříbřinách a na prvním nádvoří.
Nortimberská ochranka královny sice bude v hradě, ale její muži nebudou ochotní spolupracovat se strážemi. Pro Nortimberce plenění Stříbřin nic neznamená a jejich hlavním zájmem je ochrana královny. Kvůli jejich relativně nízkému počtu nejspíš zůstanou v dobře bránitelných komnatách či v trůnním sále.

Arianna, s pomocí Alsborna, by se mohla pokusit proniknout do hradu lstí, s pomocí služebnictva v rámci zmatku. Lisseth s lanem a vhodnou příležitostí snadno na hradby vyleze. Jan, pro své nadšení, plánuje vyrazit bok po boku s kapitánem Kapronem, pokud ho někdo nepřesvědčí k něčemu jinému.

Šance na úspěch se den po předání zbraní zvýší. Fanatikové překonali většinu běžné stráže a jako bouře opět tyranizují ovocnářské čtvrti. Přichází zprávy o chaosu, loupení a náboženských vraždách. Z jižních čtvrtí stoupají sloupy kouře z hranic, kde hoří kněží a ti, kdo se odmítají vzdát své víry.
Tento masakr ale znamená, že proti Kapronovi bude stát méně mužů. Cesta k hradu bude otevřená.

Dobré vyhlídky skončí s příchodem večera. Liss si všimne oblaku prachu na obzoru, ozářeného rudým světlem zapadajícího slunce. Všimne si ho i mnoho dalších.
Znamená to, že se někdo blíží a to ve velkém počtu. Mezi lidmi se rozhoří zprávy plné paniky, ale nikdo doopravdy neví, kdo to táhne na město. Fanatikové, kteří rozsévali zkázu na venkově? Nebo se blíží jízda Ilmaidského vezíra? Přichází Nortimberci pro Celestionský trůn právem královny? Vrací se Královská armáda z tažení aby potlačila revolty? Nebo je to armáda sebraná mocnými šlechtici na venkově?
Tak nebo tak, nevěstí to pro Lisseth, Ariannu a jejich povstání nic dobrého.
Jak dál? Počkat další noc, jak bylo původně v plánu? Vyslat někoho aby zjistil, kdo se blíží? Dotlačit Kaprona k předčasnému útoku?

Lisseth - 16. července 2018 14:43

Dokonáno jest

V uličce za okamžik leží další mrtvé tělo. Ještě jeden poslední pohled Pierrovi, je zvláštní jej vidět v tratolišti vlastní krve. Přeci jen jako jednomu z mála mohla jsem kdysi snad i trochu důvěřovat. Konec jednoho dějství, hra ovšem pokračuje dál, i když její konec snad už není tak vzdálený.

Když dorazím ke Džbánu, snad trochu unaveně usednu ke stolu, kde čeká Arianna a dříve, než promluvím či něco vysvětlím, objednám u hostinského hlt pálenky. Jako bych snad tím mohla spláchnout krev, která dnes ulpěla mi na rukách. Co to je?...soucit?...lítost?...seber se...kdybys to neudělala ty, za chvíli udělal by to on...takový už je náš úděl...

Na Alsbornova slova jen tiše přikývnu. Ještě chvíli trvá než konečně promluvím.
"Jeden problém vyřešen. Ovšem někdo se chce pěkně rychle zbavit Kaprona a je za to ochoten docela dost zaplatit. Naštěstí se však zdá, že moc našich není ochotno spolupracovat. Pokud se mu tedy na zoubek nebudou chtít podívat Jižani." informuji nakonec Ariannu poměrně stručně. Nevidím důvod, proč bych měla vyprávět nějaké sáhodlouhé zkazky a pochybuji, že by chtěla znát detaily toho, co se stalo.

Volný den chystám se chvíli lenošit a nabrat sil pro nadcházející závěrečné dějství. Taky bude potřeba sehnat si pár věcí, jestliže se mám dostat do hradu přes hradby. I když čert ví, jak to nakonec celé dopadne...

Chvíli to vypadá, že vše snad půjde podle plánu, ovšem vskutku jen chvíli. Oblak prachu v záři zapadajícího slunce nevěstí nic dobrého. Nic, co by nám hrálo do karet. Jen tiše zakleju a vracím se za Ariannou.

"K městu se někdo blíží těžko odhadnout o koho jde, každopádně by to celé chtělo urychlit dříve, než sem dorazí. Nechce se mi čekat, všechno se může nakonec zvrtnout úplně jinak, než jsme chtěli a čekání by se nemuselo vyplatit." oznamuji šlechtičně a čekám na její reakci. Snad může se zdát, že začínám být netrpělivá, ale mám jen obavu, že vše to, co jsme dosud podnikli, mohlo by nakonec být zcela zbytečné.

"Přesvědčíme Kaprona, aby se do toho pustil dřív?"

Arianna z Albrienne - 16. července 2018 16:01

Čas se krátí

Vyslechnu si alsbornovu zprávu a obrátím se na zlodějku. Uleví se mi, že je v pořádku zpátky. Je pobledlá a já se na nic nevyptávám. Je tady, což znamená jen jediné, její zrádný přítel už žere hlínu. Jeden problém je odstraněn, ale spousta dalších na vyřešení ještě čeká. A já si připadám ták unavená.
Zamračím se, když si vyslechnu její zprávy. Dalo se ale očekávat, že se někdo bude chtít Kaprona zbavit.

Strávím v hostinci bezesnou noc a další den odpočíváme a nabíráme síly. Napíšu dopis pro markýzu De Noire, kde jen ve zkratce a heslovitě popíšu, jak se věci vyvíjejí a dál nadnesu myšlenku, že bych se po převratu ráda podílela na správě města. Všechno samozřejmě opíšu tak, aby nebylo na první pohled jasné, o čem mluvím, ale nepochybuji, že markýza můj dopis rozluští.
Pak už stačí jen strčit Pavlínovi do kapsy několik mincí a požádat ho, jestli by našel spolehlivého posla, který dopis doručí.

Jsem z nadcházejících událostí nervózní. S Alsbornem jsme se dohodli, že se do hradu dostaneme přestrojení za služebnictvo. Liss si bude muset najít cestičku přes hradby a připojí se k nám až uvnitř.
Srdce mi hlasitě buší už jen při myšlence, co se chystáme udělat. Ale když si připomenu, že to děláme pro Lionella, opět se uklidním.

Přichází večer a s ním i Liss se zprávou, že se k městu blíží nějaká armáda. To nevěstí nic dobrého.
"Asi máš pravdu, budeme muset věci uspíšit, než nám to ještě někdo zkomplikuje."
Otočím se na Jana.
"Dokážeš proniknout do Stříbřin? Lord Sunnings bude určitě informovaný o tom, kdo to přichází. Jistě bude výhodou vědět, koho máme očekávat."
Cítím, jak ve mě zahořela jiskřička naděje. Samozřejmě, že většina scénářů pro nás není moc dobrá...ale, co když...
Co když, je to sir Torrey, který se vrací z bojů. Nevím, na jakou stranu by se se svými muži přiklonil, přesto by mi nic neudělalo větší radost. Je to rytíř a ti mají přeci chránit slabé a utlačované. Stejně dobře by se ale mohl přiklonit na stranu královny a chránit hrad. Já ale nedokážu čekat na okamžik, kdy vojáci vstoupí do města, musím to vědět hned!

Šedá Eminence - 16. července 2018 22:14

Veřejné prostranství

Obě ženy si odpočinou, Arianna sepíše zprávu pro markýzu, Liss konečně zhojí některé rány a chvíli všechno vypadá dobře. Až do večera, kdy u stolu sedí Arianna, Alsborne a Jan - zlodějka vejde do dveří a předá jim novinky o blížících se mužích.
S příchodem zprávy Jan pobledne.
,,Nevím, kdo by to mohl přicházet, ale je to vážně špatná zpráva. Je možné, že je to jeden z rivalů lorda Sunningse. Jistě s vámi o nich mluvil. Říká se, že potají sbírali armádu na venkově. Je možné, že táhnou na Celestion."
Nyní Jan polkne. ,,Ale to by nedávalo smysl - pokud se nestalo něco vážně špatnýho. Oni by se něčeho takového odvážili jen pokud by byl trůn prázdný. Pokud by Jeho královské Veličenstvo zemřelo."
Dál nic neříká. Jako jeho pán je velice loajální ke králi. Alsborne na něj hledí nespokojeně.
,,Domněnky, nic jiného. Je to hloupost. Kde by se mohla vzít jakákoliv armáda? Jsou to nejspíš jen další fanatikové. Ale na to se Její- Arianna neptala. Sunnings bude vědět, kdo se blíží, můžeš se k němu dostat?"
Jan se zamyslí a prohrábne si rukou vlasy. ,,No, řekl bych, že jo. Všude je zmatek dost. Je to ale přes celý město. Myslim, že mi to bude trvat nejmíň dvě hodiny tam a dvě hodiny zpátky. Uvidím, co se dozvím od jeho Výsosti."
S těmi slovy se zvedne a vyrazí ven. Není času nazbyt. Alsborne za ním hledí a poté se obrátí k oběma ženám.
,,Na Jana je spolehnutí, ale obávám se, zdali toho na něj není moc. V některých ohledech se zdá být trochu naivní." řekne s lítostivým úsměvem. Pokračuje vážně: ,,Ale nevypadá to dobře, to je dozajista pravda. Měli bychom okamžitě vyrazit za kapitánem Kapronem a varovat ho. Možná by ho šlo přesvědčit aby se pohnul dříve, jak jste říkali."

Předat zprávu je nutné, a navíc stále není jisté, jak se Kapron tváří na celou situaci a nejspíš bude potřeba ho přesvědčit aby jednal rázně a rychle. Alsborne a obě ženy vyrazí k Severnímu Vrchu.
Katov je téměř prázdný, ale u Vrchovic je obrovský dav. Všichni se hemží kolem, mnozí mají ustrašené a nejisté obličeje... až na katovské mordýře, lupiče ale i chudáky. Ti se zubí a chechtají. Nejspíš se těší na lup ze Stříbřin. Nemají co ztratit.
Kaprona najdou snadno, je opět u strážnice, ale lidí je kolem něj desetkrát tolik. Arianna s Lisseth si všimnou zbraní, které jsou rozdávány mužům - těm, kteří s nimi umějí alespoň trochu zacházet.
Dostat se ke Kapronovi je daleko těžší, obě ženy i Alsborna zastaví onen příliš nadšený mladý poručík - Mlavíkov.
,,Počkat, nemůžete sem jen tak vtrhnout, kapitán má spoustu práce-" Alsborne se přes něj snaží projít nebo upoutat pozornost kapitána. Není to lehké, ale kapitán je vnímavý muž. Možná už očima obě ženy i hledal.
Kapron přikráčí a jemně poručíka Mlavíkova odstrčí. Něco řekne, ale přes hluk dvora ho není slyšet a jeho pozornosti se dožaduje spousta lidí. Povzdechne si a z plných plic zařve: ,,Ticho!"
Všichni sebou cuknou při řevu, který se nese nad Vrchovicemi a zklidní se. Teď bude slyšet každé slovo. A lidé si všimli Liss a Arianny a toho, že na ně hledí sám Kapron.
,,Tak tady máme naše štědrý patronky. Díky vám máme zbraně.. a nějak jste přesvědčili Katovský nejhorší aby chvilku sekali dobrotu. Vypadá to, že možná ty gardistický přizdisráče vážně budeme moct jí nakopat." Kapronova slova možná zní pozitivně, ale jeho tón je spíš výsměšný a cynický. Toho si ale lidé kolem skoro nevšimli. Chytají se Kaprona jako tonoucí stébla a nějaké alespoň zdánlivě pozitivní slova slyší rádi.
O Liss a Ariannu se začínají pomalu zajímat. Dost na to aby je poznali... možná dokonce si je i zapamatovali. Kapitán jim pokyne za sebou do strážnice.
,,Pojďte. Tady u nás ve Vrchovicích věci řešíme hezky na čerstvym vzduchu a všichni společně, ale to jde jen když člověk slyší vlastního slova."
Nezbývá než kapitána znovu následovat dovnitř. Tentokrát je místnost docela prázdná. Všichni se připravují venku na to, co přijde.
Kapitán se ani neusadí, jen si obě ženy a Alsborna změří pohledem.
,,Vomlouvám se za to divadlo, ale váš typ se rád vytrácí, když začne jít do tuhýho. Teď v tom jedete s náma, jasný? Žádný blbiny. Zbraně jsou kradený a pašovaný, vaši vojáci uměj spíš bodat kudlu do zad než bojovat, ale na gardisty by to mohlo stačit. A já svoje slovo dodržím. Zejtra se dovyzbrojíme a trochu to tu uspořádáme, pořádně se vyspíme a pak se potáhne na hrad, hezky časně.
Ale než to uděláme, zajímá mě, co jste zač a co je v tom pro vás. Tohle vaše pomáhání je pěkně podezřelý."
Obzvlášť pečlivě se zadívá na Ariannu, ale jeho pohled není nepřátelský. Možná soudí a odhaduje, ale to je všechno. Třeba by se tomuhle ostřílenému vousatému kapitánovi dalo věřit. Nějaký smysl pro spravedlnost má a působí morálněji než Sunnings a markýza dohromady.

Lisseth - 17. července 2018 13:27

Kapron

Na rozdíl od Alsborna mi nepřijde zas taková hloupost, že by na Celestion táhla armáda. Stát se mohlo cokoliv. Nahlas ovšem zatím nic neříkám. Uvidíme až s čím přijde Jan od Suningse, bude-li to vědět.

A pak dál do víru dění. Uprostřed davů, jejichž oči upírají se na nás, když se konečně dostaneme ke kapitánovi, necítím se vůbec dobře. Jindy bych si možná připadala neviditelná a využila příležitosti, dnes se mi ovšem na rty derou jen tiché nadávky. Zůstat šedou eminencí někde v pozadí celého toho dění a využít celou situaci jen pro sebe, to byl původní plán, který zas ne tak zcela vychází. Všichni si budou pamatovat ty, jež stáli v čele povstání a jednali s jejich vůdcem. Možná ti nakonec bude celý Celestion malý...

Když vejdeme do strážnice a Kapron domluví jen loupnu pohledem po Arianně, ale pak se ujmu slova první.
"Máte zraně i lidi ochotné jít do toho s vámi, to musí stačit, odkud jsou je snad jedno, zabít se s nima dá úplně stejně a svému účelu jistě dobře poslouží." na okamžik se odmlčím, když se začne vyptávat, kdo jsme.

Může se vyptávat jak chce, nehodlám mu svěřit nic z toho, co se skutečně chystá. Jeho plány to nijak neohrozí a já už nehodlám nikomu důvěřovat. Když jsem to udělala naposled...
"Naše jména vám nic neřeknou. Myslíme je, že děláme správnou věc, prostě je na čase trochu změnit poměry, aby se zas obyčejný lidi mohli trochu volně dejchat." při svých slovech se mu zahledím do očí. Pokud se něčím neprokecne Arianna, mohlo by snad zabrat mé herecké umění. Lhát lidem do očí je přeci mým denním chlebem.

"Obávám se ovšem, že příliš času na chystanou akci nemáte. Snad už se k vašim uším dostaly zvěsti o tom, co se k nám blíží od západu. A ať už je to kdokoliv, poněkud to mění situaci. Když budete dále vyčkávat, všechno tohle může být nakonec k ničemu. Pozítří už bude pozdě a naše hlavy mohly by pak být nabodnuté na hradbách. Musíme vyrazit dřív." snažím se, aby má slova vyzněla spíše jen jako doporučení a varování, protože jsem si vědoma toho, že tenhle kapitán nenechá si jen tak diktovat, co by měl udělat zvláště ne od někoho, komu ne zcela věří a kdo je mu krajně podezřelý. Nezbývá než doufat, že čekání v tuto chvíli věci jen zhorší a mohl by tak propásnout jedinou vhodnou příležitost k útoku.

Arianna z Albrienne - 17. července 2018 13:50

Nepříjemné otázky a vyhýbavé odpovědi

Jan zmizí, aby se pokusil získat nějaké informace od Sunningse a my vyrazíme do Vrchovic.
Spokojeně se rozhlížím, když vidím lidi, které jsme pro Kaprona získali, jak třímají zbraně, za které jsme zaplatili nemalou cenu. Mám tady z toho ale mnohem lepší pocit, než když jsme tu byly prve.

Můj dobrý pocit ale rychle zmizí. To když se kapitán rozhodne na nás všechny upozornit. To se nelíbí ani mě, ani zlodějce. Samozřejmě jsme chtěly zůstat v pozadí toho všeho. To je teď ale nyní nemožné a já dostanu hrozný strach. Tolik očí se na mě upírá, snad by mě i někdo mohl poznat.

Velmi ochotně tak zmizím ve strážnici, když nás kapitán vyzve, abychom ho následovaly. Celá se chvěju, částečně strachy, částečně zlostí. A kapitán ještě ani zdaleka neskončil.
Vlastně jsem tuhle otázku čekala už delší dobu. Samozřejmě ho musí zajímat, co jsme zač a proč mu pomáháme.

Jsem ráda, že se Liss ujme slova, protože já bych mu dost možná okamžitě vyžvanila, kdo jsem. Takhle mám ale několik okamžiků rozmyslet si, co mu prozradím.
Nemůžu mu neříct nic, protože to by jeho důvěru v nás nepodpořilo.

"Asi Vám už došlo, že jsem šlechtična, ale to je asi to jediné, co Vám prozradím. Své jméno bych raději uchovala v tajnosti. Stačí jen říct, že se mi nelíbí poměry, které ve městě panují. Tady s mou přítelkyní jsme odhalily spiknutí a jako správný royalista považuji za nutné jednat a chránit krále. Pokud to znamená nechat běsnícím davem srovnat Stříbřiny, a s nimi i můj vlastní dům, pak je to jen malá cena na za mír. Věřte mi, že se nehodlám nikde skrývat a pokud selžeme, budeme na šibenici viset vedle sebe. Také by Vás mohlo uklidnit, že hodláme obě být na hradě, až tam vtrhne rozzuřený dav."
Nehodlám se nikde skrývat, protože on mi v tom zdárně zabránil. Nyní musím vše vsadit jen na jednu jedinou kartu.
Alespoň se mi ale podařilo před ním zatajit pravý důvod a tím je Lionell. Pochybuji, že by nás poslouchal, kdybychom mu řekly, že tohle všechno je jen velké divadlo k odvedení pozornosti.

"Ale má přítelkyně má pravdu. K městu se blíží vojsko a je potřeba jednat, než se situace ve městě opět změní. Nyní nám vše hraje do karet. Měli bychom vyrazit okamžitě!"

Šedá Eminence - 17. července 2018 21:46

Oheň v očích kapitána

Kapron se zamračí ještě víc a naslouchá. Slova Liss ho nechávají chladným a podezřívavým, ale když uslyší Ariannu, pozvedne na moment obočí. Nechá jí domluvit, ale už spíš přemýšlí pro sebe, čelo sražené a obličej jako bouře.
,,Hned? No to je bláznovství. Všude je zmatek, nikdo pořádně neví, co a jak. To poslední co chcete, slečinko, je dav naštvanejch lidí s ostrejma věcma co neví, co vlastně maj dělat a kam jít. A ta vaše katovská cháska taky potřebuje srazit do latě než vyrazíme. Vždyť teďka by to skončilo leda tak, že by srovnaly se zemí celý město."
Povzdychne si, na moment vypadá alespoň trochu přívětivěji, ale dlouho mu to nevydrží.
,,No a vidíte, to je ten problém. Nevim co jste zač a přece mi chcete kecat do takovejch závažnejch věcí. Vy vo tom mluvíte, jako by to bylo jen tak, ale tady jsou na lajně lidský životy, dámy. Takový rozhodnutí by mohlo mít dost krvavý následky."
Začne si rukou přejíždět po kníru a vousech. Alsborne, který až doposud figuroval pouze jako posel a nijak se neangažoval, řekne jen jednu suchou lakonickou větu: ,,Nicméně za hradbami je pořád armáda."
Kapitán se na něj ušklíbne. ,,A ta bude mít ještě krvavější následky, co? Jsme v pěknym průseru ze všech stran, jen co je pravda. To vám pěkně hraje do karet. A kdyby to přeci jen nevyšlo, pěkně se zmizíte v davu a necháte starýho Kaprona aby si to pořádně sežral."
Navzdory tomu, co říká, se kapitán narovná, pevně se chytí za opasek a v očích má nebývalou bojovnost.
,,Tak si dělejte svoje zatracený intriky, když vám to vyhovuje, ale nezapomínejte, kdo bude dělat všechnu těžkou práci. Však my jim ještě ukážem. Zejtra touhle dobou budu sedět v kanclu šerifa, na svý jméno!"
S tím rozhodným prohlášením si obě ženy ještě jednou změří pohledem. ,,Vyrazíme ještě dneska. Dejte mi dvě hodinky, abych vo tom všechny spravil, dřív než kvůli tý bandě za hradbama klesne morálka."
Vyrazí ke dveřím a ještě si mumlá pod vousy: ,,Já jim ukážu, zač je ve Vrchovicích loket sukna..." Vyběhne ven a je slyšet je ho dunivý hlas, jak vyřvává rozkazy.
Obě ženy i Alsborne osaměli ve strážnici... Vypadá to, že už uvnitř nikdo není, všichni se hemží na ulicích. A je malá šance, že by sem Kapron někoho posílal, zvlášť když se ještě tento večer potáhne na hrad. Arianna a Lisseth mají alespoň chvilku soukromí na poradu...
A Lionell by mohl být volný už dnes. Pokud stále ještě žije.

Lisseth - 18. července 2018 19:43

V předvečer bouře

Chvíli se obávám, že s námi kapitán vyběhne nebo že toho Arianna řekne až příliš, naštěstí to však dopadne jinak. Šlo to až příliš snadno...ta jednodušší část však tímto asi končí...teď už to bude jen a jen na nás a slova tu stačit asi nebudou... Jen pár hodin nás dělí od našeho cíle, trochu se mne zmocňuje nervozita, jak to celé dopadne. Snad i proto, že výsledek je tak nejistý, i když ten nejhorší scénář omítám si zatím připustit. Však naděje umírá poslední...

"Tak, za dvě hodiny to propukne." pronesu pak jen, když Kapron oslova vyběhne ven. Pevně doufám v to, že všechno to, co jsme podnikli nebylo zbytečné. V myšlenkách zalétnu někam do temných kobek za Lionellem a v duchu modlím se, abychom ho našli ještě živého.

"Tak jo, máme ještě chvíli času se připravit. Dokážete se tam dostat v převlečení i takto narychlo?" kouknu po Arianně a přejedu na Alsborna, jemuž byla tato otázka určena spíše. A ještě než odpoví, v duchu už si probírám cestu, kterou budu muset absolvovat já.

Arianna z Albrienne - 18. července 2018 19:55

Zábava začíná

V první chvíli to pro nás vůbec nevypadá zle. To, co jsem řekla kapitána snad ještě víc rozpálilo. Vlastně se mu ani nedivím. Nepůsobíme důvěryhodně a to, že mu ani nechceme prozradit svá jména o nás taky nic moc dobrého nevypovídá. Právem nám proto nevěří.
Nakonec to ale vypadá, že se tím jen sám utvrdil. Jako kdyby nám snad chtěl něco dokázat. Oddechnu si, důležité je, že nevycouval a útok se skutečně uskuteční už dnes večer.

Kapitán zmizí a já z plic vypustím vzduch, který jsem ani netušila, že zadržuji. Stále mě ale trápí morální stránka věci.
"Je to, co děláme správné? Můžeme obětovat desítky lidských život ve snaze zachránit jeden jediný?"
Dívám se na Liss a v očích mám strach. Vím, že teď už to nezastavíme, i kdybychom chtěly. Ale nutně teď potřebuji slyšet nějaké ujištění. Vím, že jde o Lionella, i tak se ale těmhle myšlenkám nedokážu ubránit. Kapitán je správný chlap a i když se do čela povstání v podstatě postavil sám, byly jsme to my dvě, kdo na něj navalil to největší břímě. Jestli dnes zemře, jeho krev bude na našich rukou. A stejně tak krev všech ostatních co zemřou.

Bohové, ať tohle všechno není zbytečné.

Šedá Eminence - 18. července 2018 21:09

Ujišťování

Alsborne přikývne. Nepůsobí nijak zaskočeně ani neklidně, zachovává si svůj stoický klid profesionálního komorníka. Alespoň prozatím.
,,Proniknutí do hradu je spíš otázka vhodných známostí. Personál se velmi dobře zná a žádný převlek by nás neuchránil před odhalením. Znám ale několik sloužících a jednoho kuchaře. Za běžné situace by nás rychle někdo udal strážím, ale v tomto chaosu by nám to mělo stačit.
Myslím ale, že bychom se k hradu měli dostat spolu s povstalci kapitána. Nemůžeme riskovat přepadení jižanských vrahů. V pravý čas se oddělíme, nejspíš až dorazíme do Stříbřin. Nebyl bych překvapen, kdyby v této čtvrti jistá část našich povstalců spěchala loupit a krást," poznamená s jistou dávkou nespokojenosti, ale víc emocí z něj dostat nelze.
Potom, co říká, je na chvilku ticho. Nyní promluví Arianna. Ticho se prohloubí. Alsborne promluví opatrně.
,,Obávám se, milady, že životů padnout stovky, nejméně. Už nyní leží v Ovocnářských čtvrtí mnoho mužů, kteří se odmítali vzdát té či oné víry. A obávám se ještě víc, že už to dávno není o jediném lidském životě."
Nechce dále mluvit, snad proto, že by ve své odpovědi selhal a nedodal své paní jistotu, kterou nyní potřebuje. Z pohnutí se i přeřekl a oslovil jí jako šlechtičnu.
,,Omluvte mě, musím najít nějakého běžce, který by předal rychlou zprávu mým přátelům mezi hradním služebnictvem."
S tím uniká a nechává zlodějku, aby si poradila s těžkou otázkou, kterou Arianna položila. Je služebníkem s pohnutou minulostí, nějaké dobro a zlo tedy nejspíš moc neřeší. Je komorníkem, a správný komorník plní přání své paní a nepřemýšlí o morálních dopadech jejích rozhodnutí.
Nikdo není dokonalý.

Lisseth - 18. července 2018 22:37

Cena za život

Na Alsbornova slova jen přikývnu.
"Jo, vyrazíme společně. To je holt naše přirozenost." pokrčím jen lehce rameny, když si tak trochu nepřímo stěžuje na morálku části povstaleckého vojska. Není to nic, co by se nedalo očekávat. Příležitost dělá zloděje, no ne?

Jak se blíží ta rozhodující chvíle, zdá se, že i Arianna začíná být nervózní a nejistá. Na nějaké zaváhání tu ale nebude příležitost.

"Teď už jsme v tom až po uši.
Stalo by se to i bez nás, jaks mohla sama zjistit na nějakém převratu mělo zájem spousta lidí, co sledujou vlastní cíle. Jen jsme tomu trochu pomohli, možná to celé urychlili a využili pro své cíle, ale tu krev na rukou nebudeme mít samy." nevím, zda jsem ji svými slovy uklidnila či spíše naopak. Na tohle asi nejsem ta pravá, přeci jen já už té krve na rukou mám více než dost a moc mne to netrápí, i když ta hra, kterou teď hrajem je přeci jen něco poněkud jiného.

"Pro Lionella, mysli na něj. V týhle hře jsem jen malí koně, jinejm jde o víc. Stojí to za to." dodám nakonec a zadívám se jí do očí.

Arianna z Albrienne - 19. července 2018 08:53

Pro Lionella

Stojím tam a tvářím se trochu bezradně. Samozřejmě, že to děláme pro Lionella, pro mého milovaného bratra. Celou dobu jsem čerpala sílu z myšlenky, že ho najdeme a zachráníme. Ale co když už je mrtvý?
Nyní se toho obávám ještě víc, než když jsem poprvé slyšela zprávu o tom, že zmizel.
Alsborne mě svou odpovědí nijak neuklidní a vlastně ani Liss ne. V jejích očích spíš čtu slova o tom, abych se koukala sebrat.

A navíc má pravdu. Nemyslím si, že bychom my dvě byly schopné vyvolat takovouhle rebelii. Jen jsme byly ve správný čas na správném místě a nechali jsme se zneužít těmi správnými lidmi.
Popadne mě zlost, když pomyslím na to, že markýza si sedí někde hezky v teple, nic jí nehrozí, nikdo o ní neví a přesto bude těžit z naší práce, možná víc, než my dvě dohromady. Neobětovala nic a jediné, o co přijde, je její dům ve městě. Pokud celá věc selže, prostě se vrátí, bude lomit rukama a tvářit se nešťastně. Pokud my selžeme, budeme mrtvé.

"Máš pravdu, nejsme v tom samy."
Nevím kde, ale našla jsem odhodlání.
"Dnes v noci to dotáhneme do konce, najdeme Lionella a zachráníme ho. Ale až bude po všem, možná budu potřebovat, abys odstranila ještě jednoho, posledního člověka."
Nic víc jí neprozradím, sama si svým rozhodnutím nejsem jistá.

Šedá Eminence - 19. července 2018 13:51

Pochod

Rozhodující chvíle se přibližuje každým momentem. Chaos a zmatek v ulicích Vrchovic dosáhl naprostého maxima, všude pobíhají lidé se zbraněmi - ve tvářích rozhodnost ale i strach. Katovští brousí nože a šklebí svoje zjizvené obličeje, ale i někteří z nich jsou nejistí - pracují ve stínech, takováhle akce je jim proti srsti.
Ale není to armáda. Muži drží zbraně neohrabaně, mnozí z nich jsou příliš mladí a nemají tu co pohledávat. V davu jsou i ozbrojené ženy. Možná, že upozornění na Ariannu a Lisseth něco změnilo, možná, že je jen třeba každého, kdo je ochotný držet zbraň. Překvapivě mají často odhodlanější a krvelačnější pohledy než muži.
Ale ne všichni jsou připraveni bojovat. Zbabělci, kteří se odmítají chopit zbraně jsou terčem krutého posměchu a napadání. Ženy prosí své muže, aby nedělali hlouposti a vrátili se domů, než se jim něco stane, úzkostlivě přitom drží své děti, neboť slyší křik a pláč jiných, kteří v davu či při úprku do bezpečí Vrchovic ztratili své rodiče a není kdo by jim pomohl.

Dvě hodiny uběhnou ve zmatku velmi rychle. Alsborne se vrátí a sdělí Arianně, že je vše zařízeno pro jejich vniknutí do hradu. Není dost času na to, aby se Jan stihl vrátit ze Stříbřin - stále se neví, kdo to táhne na město. A navíc se Jan brzy ocitne v nebezpečné pozici. Ozbrojenec, který vychází od Stříbřin proti divokému davu. Snad bude dost rozumný aby se držel z cesty.
Dav se shromažďoval déle než dvě hodiny a i nyní přicházejí další a další lidé. Je obrovský. Táhne se kam až se dá dohlédnout. Deset tisíc lidí? Dvanáct? Těžko uhádnout. Zbraně byli dány jen zkušenějším a schopnějším, kteří táhnou vpředu s Kapronem. Ostatní jdou v davu za nimi, v rukou hole, nože a cokoliv dalšího, co se dá použít na zabíjení. Obě ženy se i s Alsborne drží stranou v davu, nechtějí na sebe upoutávat přílišnou pozornost. I tak je obě rozezná několik lidí. Nejsou za hrdiny, jen za ty, o kterých mluvil kapitán Kapron.
Ten se podívá na svůj dav zoufalců a začne mluvit. Jeho hlas má bas a sílu, která ho nese i k zadním řadám.
,,Sousedi! Tak je to tady! Chtěli jsme jen v míru a poklidu chránit naše Vrchovice, ale dopřál nám to šerif a jeho banda?" Ke Kapronovi se přidá řev hlasů: ,,Ne!" Celý dav se zavlnil a chvíli křičel je urážky na šerifa.
,,Dřou z nás kůži, berou co vyděláme a zabíjej naše kamarády jen tak z rozmaru! Prodali nás cizákům a šlechtě!" Řev souhlasu.
,,Ale to dneska končí! Dneska se dem bít za spravedlnost a za svobodu! Potáhnem do Stříbřin, klidně až na hrad! Vytáhnem každou tu zrádcovskou svini a budeme je věšet tak dlouho, dokud se nepřestanou cukat!" Všichni zařvou, ulice se téměř otřesou. Jednoduchá, snad dokonce primitivní řeč, ale lidé nic víc nechtějí. Kapron jim rozumí a právě teď si chtějí pořádně zařvat a natrhat zadnice těm, kteří po nich tolik let jen dupali.

A tímto začalo. Nebyl tam žádný velký řečník, žádné vlajky a nic... slavnostního. Kapitán Kapron jen řekl to, co si všichni mysleli, a pak se celá ta masa lidí dala na pochod.
Přecházeli přes most jako nezastavitelná vlna. Těch pár strážných, kteří tam hlídali, rychle odhodilo zbraně a dalo se na úprk.
Ale na jeho druhém konci se začalo něco formovat. Byli to hlavně běžní strážní a několik gardistů z hradu. Možná stovka mužů. Postavili se do nepravidelného čtyřúhelníku, který očekával pochodující dav. Nemají nejmenší šanci.
Když se k nim začali blížit, bylo jisté, že se začne bojovat. Lid už překročil most. Vojáci stáli v ústí nejbližší ulice, zatímco do obou stran odbočovali nábřežní ulice a dav se pomalu rozléval i do nich.
Arianna, Lisseth a Alsborne se šli s lidmi na straně davu... a Liss si všimla drobného pohybu na střechách. Alsborne je také zpozoroval.
,,Jižané! Chtějí to zastavit!" zašeptal naléhavě k oběma ženám a jeho pohled se svezl k místu, kde v první řadě ničím nechráněný kráčel kapitán Kapron.

Lisseth - 19. července 2018 17:05

Do ulic

Tak to všechno začalo. Ještě rychle zkontrolovat lano hozené přes rameno i kotvičku, která bude nezbytná. Hluboký nádech, výdech. Tak hurá do toho... Kouknu po Arianně a pak pohledem přejedu celé to slavné vojsko. V jejich prospěch hraje snad jen jejich početní převaha. Musí to vyjít...nesmí se zaleknout...

Trochu jsem se nadechla, abych snad ještě něco řekla, ale nakonec jsem zůstala zticha, nějak není co. Vše už bylo řečeno. Teď je to prostě hop nebo trop, všechno nebo nic. Buď budeme za pár hodin slavit nebo viset vedle povstalců.

Poslouchám plamenná slova kapitána a jen přikyvuji hlavou. Ví, jak rozohnit davy a dát jim odvahu. Nic ovšem nemůže jít lehce a vyjít tak, jak bychom potřebovali. Letmý pohyb na střechách nás upozorní na možné nebezpečí, na které nikdo z nás nepomyslel.

"Nesmí to zastavit, musíme ho varovat. Zůstaň tu, najdu si tě." aniž bych na něco čekala, začnu se prodírat davem směrem ke kapitánovi. Varovat jej, upozornit. Nesmí to skončit dřív než to vůbec začalo a on je postavou nejdůležitější, bez vedení se tohle celé rozpadne jako domeček za karet a všechno naše úsilí přišlo by vniveč, to nemůžu dopustit.

Arianna z Albrienne - 19. července 2018 19:34

Na hrad

S úžasem, nebo možná s údivem hledím na davy lidí, které se kapitánovy podařilo shromáždit. Vidím tu nejistá a vyděšené tváře, ale také katovské rváče, kteří se nemohou dočkat, až někomu podříznou krk. Až se tahle sebranka urve ve Stříbřinách ze řetězu, tak poteče krev...spousta krve.

Cítím nervozitu, ale zdaleka ne takovou, jak bych si myslela. Dnes v noci se vše rozhodne, všechno naše plánování, vše, co jsme obětovaly, dnes zjistíme, jestli jsme vsadily na správnou kartu.
Dav vyrazí a já si dávám dobrý pozor, aby se mi Alsborne ani Liss neztratili. Mrzí mě, že se Jan neztratil vrátit s informacemi. Na druhou stranu si díky své nevědomosti můžu stále udržovat jiskřičku naděje.
Třeba je to sir Torrey, vracející se domů. Třeba...

Vrahů na střechách bych si nevšimla, ale Liss má oči všude. Mám pocit, že se mi srdce na několik úderů zastavilo. Jestli teď kapitán zemře, celé tohle rozběhnuté kolo se zastaví. Naše "armáda" se rozuteče a vše bude ztraceno.
Ani nestihnu otevřít pusu a zlodějka už je pryč, modlím se, aby se dokázala ke kapitánovi dostat včas.

Šedá Eminence - 22. července 2018 22:09

Kapitán lidu

Lisseth vyrazí kupředu, proplétá se davem jako had. Alsborne nespokojeně sykne. ,,Varovat ho můžeme i my, Lisseth měla vyrazit za těmi vrahy... Nadělají z našeho povstání paseku..."
Ale je příliš pozdě a ani on, ani Arianna by neměli proti přesile vrahů sebemenší šanci.
Alsborne jen zavrtí hlavou.
,,Slečno," stále tak docela nedokáže oslovit svou paní její jménem. ,,Měli bychom být připravení běžet ke Stříbřinám, i pokud ti vrazi nebo cokoliv jiného zastaví postup kapitána. Lepší příležitost už mít nebudeme."
Alsborne příliš nedbá rebélie nebo života kapitána. Je to komorník, jde mu o ochranu své paní a záchranu Lionella spíš než o úspěch nějakého povstání.
Liss ale dobře ví, že proniknout k hradu a do kobek bude bez běsnících davů nemožné. A pro ty davy je naprosto klíčový kapitán Kapron. Odstrkuje z cesty jednoho muže za druhým a pohlíží k místům, kde by měl být kapitán a jeho nejbližší. Nyní už je mezi lidmi občas zahlédne.
Ale kapitán neviděl skryté vrahy na střechách. Vidí před sebou několik třesoucích se vojáků, na které chce poštvat své povstání. Je odvážným vůdcem, který vede v čele, ale to se často stává osudným...
Liss se protáhne mezi poslední řadou mužů, v podobném momentu i Arianna o kus dál prohlédne mezi lidmi.
Kapitán a několik jeho věrných stojích vepředu, uprostřed mostu. Lisseth vykřikne, aby kapitána varovala.
Ten se napřímí ale stěží se ohlédne. Snad přes hluk Lisseth neslyšel. Kapitán Kapron pohlíží k vojákům před ním a otevírá ústa.
Liss skoro slyší svist letících šipek. Pro obě ženy jako by se na kratičký moment svět zpomalil. Kapitán v čele, hledí vstříc vojákům šerifa. Lidé kolem váhají zdali vyrazit kupředu nebo se rozutéct. A na střechách se zvedly postavy v černých hávech a malé samostříly zahrály smrtonosnou píseň.

Obě ženy vidí, jak první šipka zasáhne hrudní plát kapitána.

A zlomí se. Roztříští se na dva kusy. Další výstřel se sveze po oceli a odletí stranou. Skála, kterou je Kapron, se ani nepohne. Stojí, nepohnutým zásahem a všichni kolem něj na něho hledí v šoku. Ale kapitán se pouze nadechne a vydá ze sebe další ze svých strašlivých řevů.
,,Za Celestion! Pobijte ty parchanty!"
Lidská vlna se přežene přes kapitána a jako přírodní živel se valí k vojákům, kteří už odhazují zbraně a pokouší se zachránit si holé životy. Vrazi na střechách se marně v záplavě lidí snaží najít kapitána. Jejich šance je pryč. A pár šipek nezastaví živou záplavu, která se žene kupředu.
Alsborne stojí a nevěřícně hledí k místu, kde před momentem viděl kapitána přežít tři přímé zásahy. ,,Samozřejmě, jistě, malý příruční samostříl nemá šanci prorazit ocelovou zbroj. A strefit se na takovou dálku je těžké i pro mistra. I tak, skoro bych věřil, že nad kapitánem drží ochranou ruku nějaká vyšší síla..."
Pak se obrátí k Arianně. ,,Nicméně, slečno, pojďme, nesmíme si dovolit zůstat pozadu. Slečna Liss si k nám najde cestu."
A davy lidí se rozlévají do Ovocnářských čtvrtí a stále blíž ke Stříbřinám.

Mezitím se kapitán Kapron obrátí ke zlodějce několik kroků za ním. Ztěžká oddechuje. Kolem se valí lidé. ,,Budu rád, když z toho nebudou zlomený žebra," řekne k neuvěřitelně bledému poručíkovi Mlavíkovi vedle něj. Pak se usměje na Lisseth.
,,Děkuju, slečno, kdybych vás neslyšel, asi by mě dostali do krku. Já nejsem moc rychlej, ale alespoň jsem zatím ještě živej. Ale byl bych vám vděčnej, kdybyste zjistila kdo vodkud střílel a vyřídila jim moje nejsrdečnější pozdravy - a oplatila jim stejnou mincí. To je přece vaše specialita, ne? Vy tam v Katově střílíte z koutů po lidech furt, ne? Tak jim teď můžete ukázat, jak na to! Konečně máme taky vrahouny jednou na svý straně." Pro sebe se chechtá, ale vypadá to, že i kapitánovi Kapronovi několik přímých zásahů do hrudi alespoň vyrazí dech.

Arianna pokračuje s Alsbornem s lidmi - mnozí povstalci zemřeli rukou jižanských vrahů, ale i oni se brzy vytratili. Na zastavení takového davu je potřeba armáda, ne sebelepší hrstka jižanů. Na ulici už nyní leží několik těl a už nyní začínají někteří vykrádat opuštěné domy, zatímco kolem proudí davy. Muži Kaprona, kteří stále táhnou vepředu dál jsou disciplinovaní... ale někteří jiní, obzvlášť Katovští, neváhají přilepšit si co nejrychleji.
Arianna zahlédne několik mužů, kteří chodí dům za domem a vynášejí z nich cennosti, které unesou. Alsborne si jich také všimne.
,,Pospěšme si, slečno. Nemůžeme se zdržovat takovými záležitostmi, rabování bylo bohužel nevyhnutelné. Nyní je důležité, abyste na sebe neupoutávala pozornost a v bezpečí jsme se dostali k hradu."

Lisseth - 23. července 2018 18:23

Uprostřed bouře

Na okamžik jsem přestala dýchat a snad i srdce se na chvíli zastavilo, když vzduch prořízly šipky určené kapitánovi a že neminou a tom nebylo pochyb. Ve chvíli, kdy se však zlomí o hrudní plát a Kapron vydává další rozkazy, zhluboka vydechnu. Možná nabyla jsem právě přesvědčení, že osud nám dnes přeci jen trochu přeje a nehází nám jen klacky pod nohy.

Poslouchám kapitánova slova díků a jen lehce přikývnu.
"Nemusím to zjišťovat, stříleli ze střech, Jižani a teď budou už dávno někde jinde. Možná se o to ovšem pokusí znovu. Pokud někde zahlédnete jejich pláště, radši se jich zbavit a pokud na ně někde narazím já, mileráda jim vyřídím vaše pozdravy." ještě jednou kapitánovi kývnu a s tím vyrazím zase do davu. Nemám teď ani přinejmenším čas honit se těmihle vrahy. Nás teď čeká jinačí úkol a ten nepočká.

Deru si cestu mezi lidmi, spěchám a vyhlížím své dva společníky. Přesto se snažím mít stále oči na stopkách a být v pozoru. Jeden nikdy neví, co může čekat za dalším rohem.

Arianna z Albrienne - 24. července 2018 17:55

Pevný jako skála

Poslouchám Alsborna, ale to co říká příliš nevnímám. Očima těkám po davu lidí, Liss mi zmizela z očí ale sem tam zahlédnu mezerou kapitána.
Pak náhle jako kdyby se dav rozestoupil a já mám na kapitána ničím nerušený výhled. Je to jen záblesk vteřiny, jeden úder srdce, na okamžik mám pocit, že je vše ztraceno. Jenže kapitán zůstane na nohou. Skoro jako kdybych slyšela zvuk šipek tříštících se o jeho hrudní plát. Zalapám po dechu, ani to s ním nehnulo.

Toho muže nic nezastaví.
Jižané se ho pokusili zastavit, ale v podstatě dokázali pravý opak. Je to jako znamení, že nad kapitánem bohové drží ochranou ruku. Dav, který snad ještě váhal se s hlasitým rykem vrhne vpřed. Vojáci před námi nemají nejmenší šanci.

Chytím se Alsbornova rukávu, protože jinak hrozí, že bych ho v davu mohla ztratit. Liss nevidím, ale ta se o sebe dokáže postarat. Navíc všichni víme, co máme dělat.
"To bylo neuvěřitelné."
Vydechnu ke svému společníkovi, ani si ale nejsem jistá jestli mě slyšel. Já jsem ale jeho slova slyšela velice dobře. Jen krátce přikývnu. Teď nás teprve čeká těžká práce.

Šedá Eminence - 27. července 2018 23:55

Nad střechami kouř...

Lisseth se proplétá davem - je mimořádně těžké se bránit proudu lidí. Kapitán Kapron se dávno ztratil vpředu a nyní už je to jen masa lidí zaplavující ulice. Nejjednodušší je nechat se unášet s lidmi a vždy jen volit ulice, které míří ke Stříbřinám. Po střechách by tam sice dospěla rychleji, ale tam by byla jednoduchým cílem pro jakékoliv jižanské vrahy, kteří se tam skrývají před davy lidí.
O mnoho víc toho ani dělat nemohou. Lisseth zahlédla jednoho z nic na úrovni ulice - chvíli odolával lidem a několik jich přesnou ranou popravil, ale lidé se přes něj nakonec převalili, tlačení těmi, kteří se táhli za nimi a z jižanského vraha zbyla jen udupaná a polámaná mrtvola na dlažbě.
Jistě, pokud by se jižané zformovali do nějakého útvaru, nejspíš by mohli držet lidi chvíli zpátky... ale jižané jsou samotáři a musí vidět, že tu záplavu by nikdy nedokázali zastavit, jen zpomalit a tedy ustupují a skrývají se. S trochou štěstí budou rozprostření po celém městě - budou utíkat a budou se pokoušet narušit povstání vraždami a útoky na lidi jako je Kapron. To by znamenalo, že by hrad byl zčásti opuštěný alespoň jižany.
Zdá se, že i obrana stráží je chabá a neorganizovaná. Je možné, že věděli o stavu lidí ve Vrchovicích a neočekávali útok tak brzo. Po gardistech z hradu ale už nejsou ani stopy.

Arianna se rovněž nechává unášet davem, s Alsbornem, který dbá na její bezpečí. Rabování je čím dál horší, čím blíže jsou Stříbřinám a tedy čím bohatší domy zde stojí.
Zahlédne skupinu mužů, kterou viděla dříve, jak v jedné z uliček vytahují z postranního vchodu měšťanského domu truhličky a pytle s lupem. Nejspíš se jednalo o klenotníka... Výkladní skříň domu je vyražená a ze zboží už nezbylo nic.
A brzy je ze dveří vytažen i samotný klenotník. Zbitý a zakrvácený, je ponechán svému osudu v uličce. Drobný mužík s potrhaným drahým šatem, který se nejspíš pokusil chránit svůj majetek-
Ne, chránit svou rodinu.
Z domu je vytažena křičící žena, která svírá plačící dítě a ke které se tiskne mladá dívka. Tváře zjizvených Katovských nevěští rodině dobrý osud...

Ale jen těžko se může odtrhnout, i kdyby to byl dobrý nápad. Lidé se ženou dál a dál. Je to bouře, přírodní živel, který nemůže být zastaven. Obě ženy spatří, jak od Ovocného trhu stoupá obrovský sloup černého kouře.
Lisseth ví, co to znamená a Arianně to vysvětlí Alsborne.
,,Fanatikové z jižních čtvrtí, o kterých jsme slýchali, se museli dostat ke katedrále. Nejspíš jí podpálili. Ale jsem si jist, že ke Stříbřinám se dostaneme daleko dříve než oni, pokud vůbec míří k hradu. Církev byla jejich hlavním cílem a toho dosáhli."

Postup se zpomalí až u Stříbřinských hradeb. Brána je otevřená, ale není možné aby skrz ní prošlo tolik lidí v takovém počtu, jaký se valil ulicemi. Navíc někteří z nábožensky založených místních se odtrhli a zamířili k Ovocnému trhu - tam dochází k dalším potyčkám s fanatiky.
Muži ale i z toho směru přicházejí, raději se vydávají na milost a nemilost Katovským a Vrchovickým, než aby skončili ve spárech fanatiků. Mluví o tom, že hlavní agitátor byl zabit neznámými vrahy, což ale fanatiky jen více rozlítilo. Katedrála je v plamenech a na jejích schodech jsou upalování kněží zaživa.
Mnozí to popisují jako scénu z horoucích pekel.
Střízlivější jazyky tvrdí, že taková scéna jen jen na konci samotného náměstí. Zbytek čtvrtí na západním břehu je téměř netknutý - až na všeobecné loupení.
Nad městem mezitím zapadá slunce a černý kouř dostává narudlou barvu. Je také vidět záře, která stoupá z požáru katedrály. A z vyšších budov je stále vidět blížící se zvířených prach neznámých. Ať už je to kdokoliv, nezpomalili své tempo. Je dokonce možné, že když nyní vidí sloup kouře, nasadili dvojnásobné tempo buď aby pomohli svým, nebo aby silou sebrali to, co zbude.

Obě ženy a Alsborne se sešli u dokořán otevřené brány do Stříbřin - na vnitřní straně. Skrz bránu stále proudí lidé, ale kolem ní je dav pomalejší, i když obzvlášť Katovští jsou nesmírně horliví na vylupování šlechtických domů. Momentum povstání se rozprostřelo do širší oblasti a nemalá část mužů, kteří byli blízcí Kapronovi se pokouší udržovat alespoň zdání pořádku. K nim se připojilo o několik Ovocnářských strážnic, kteří viděli, že mají možnost přidat se, nebo se nechat zašlapat do prachu.
Kapron sbírá několik stovek mužů na útok na samotný hrad, jehož brány nalezli povstalci pevně zavřené. Byli odehnání salvami šípů a šipek. Na hradní zdi bylo dokonce umístěno několik děl z královské zbrojnice, jejichž hromové výstřely, ač nepřesné, odstrašili jakékoliv pokusy k útoku.. Kapron se pokusí zaútočit z několika stran - posádka hradu by měla čítat stěží stovku mužů dle slov zajatých gardistů, kteří bránili Stříbřiny. Většina stráží a gardy je rozprášená po městě v naprostém chaosu po nečekaném útoku z Vrchovic. I tak, hrad je stále nedobytnou pevností a útok na něj bude stát mnoho životů, ať už Kapron vymyslí jakýkoliv plán.
U hradní zdi to bude hodně ošklivé, nejspíš hotový masakr... ale o to snazší bude vniknout dovnitř z postranních uliček nebo od bohatších a stále hlídaných sídel na vzdálenější straně Stříbřin.

Arianna už nyní vidí domy, které dobře zná, sídla nižších šlechticů - některé byly jen vyloupeny a vyrabovány, jejich majitelé prchli na venkov když slyšeli, co se valí od Vrchovic. Někteří ale byli příliš pomalí a v tomto ohledu byl dokonce i Kapron a jeho muži nekompromisní. Nejeden nižší šlechtic byl zlynčován a několik obzvlášť bojovných aristokratů se houpe na provazech na lampách, jako přípomínka toho, co lidé dokážou. Arianna pozná jednoho z mužů. Ještě nedávno byl tváří v pozadí na zahradní slavnosti lorda Saarda... a dnes se houpe na oprátce.

Ale většina vyšší šlechticů chybí - jejich sídla jsou dál na sever a u hradu, kam se lidé neodváží a kde se šlechtici brání pomocí žoldnéřů či osobních strážců.
Alsborne vyrazil zjistit, jaká je situace, zatímco Arianna čekala, až si je Lisseth najde. Ale než se obě ženy stihnout pozdravit, přibíhá k nim Alsborne a sotva popadá dech. Vypadá notně nekomornicky a v obličeji má naléhavost.
,,Slečny! Dál na rohu, obklíčili tam Jana!"
O kousek dál je slyšet křik a pozdvižení. Když se obě ženy přiblíží, Liss pozná jednoho nebo dva hrdlořezy, kteří s nožem před sebou hrozí Janovi - ten je přitisknutý zády ke zdi a v ruce drží meč. Další lidé stojí okolo a nepřátelsky ho sledují. ,,Šlechtickej špeh.... podrazák... ať si chcípne s nima." Lidé mají jasno. Ale nikdo nechce zaútočit na podezřele sebevědomého ač neklidného vojáka s mečem. Zatím. Může se to do několika okamžiků změnit.

Lisseth - 28. července 2018 19:56

Z bláta do louže

Nechávám se unášet proudem, který se valí ulicemi. Vyhlížím Arianu a Alsborna a sem tam proderu se mezi lidmi, abych se dostala tam, kam potřebuju. Někteří zdá se se už utrhli ze řetězu a víc než cokoliv jiného je zajímá rabování a poklady, které se dají získat v šlechtických sídlech, což se ovšem dalo čekat.

Události nabraly rychlý spád a teď už ty masy jen tak něco nezastaví. Trochu starosti mi dělá zatím jen kouř na západě. Jak rychle sem můžou dorazit a kdo vlastně?...
V ulicích občas lze zahlédnout i nepěkné scény, ale takový už je život, rozhodně nehodlám si hrát na ochránce bezbranných.

Trochu si oddechnu, když konečně opět najdu Ariannu i Alsborna. Možná jsem trochu doufala, že dál už to nějak půjde bez větších problémů, chyba. Dál jsme se zatím nedostali. Alsborne s očima navrch hlavy informuje o situaci Jana. Ulevím si několika nadávkami nehledě na přítomnost mladé slečny. Sice se mi nechce zaplést se do nějaké potyčky, ale informace od Jana by se hodily. Holt další zdržení...

Jen kývnu na Ariannu.
"Ty se do ničeho nepleť." Kdyby ji náhodou někdo poznal, na vysvětlení už nikdo z nich čekat nebude.

Proderu se mezi lidmi až ke známým katovským tvářím a stoupnu si mezi ně a Jana.
"Jo špeh, ale náš. Nech si zajít chuť a běžte si zchladit žáhu někam jinam. Nese zprávy pro Kaprona." ruka připravená na jílci Pierrova meče. Jen se v duchu modlím abych jej nemusela použít, protože tohle by vážně nedopadlo dobře.

"Hlavní zábava se koná jinde, musel by bejt hodně blbej, aby sám dobrovolně lez mezi nás, kdyby pracoval pro ně." dodám pak ještě a pohledem přejedu ty, jež znám. Mohu jen doufat, že mé zastání bude dostatečné. A pokud ne, pak ať při nás stojí všichni bohové.

Arianna z Albrienne - 29. července 2018 15:58

Vzhůru na hrad

Dav lidí nás unáší jako řeka. Kdybych klopýtla, převalí se přeze mne a zadupe mě do země. Zatím nám směr vyhovuje, protože se pořád přibližujeme ke Stříbřinám. Když vidím, jak dopadají lidé, kterí se zoufale snaží bránit svůj majetek, jsem ráda, že jsem poslala všechno služebnictvo pryč a že Anna je v bezpečí na zámečku markýzi.

Je mi z toho nevolno. Samozřejmě jsme očekávali, že se tohle bude dít, jen jsem nečekala, že to bude tak děsivé. Obzvlášť velký strach dostanu, když vidím šlechtice, jak se houpají na provaze. Lidi, které znám, se kterými jsme se zdravila na ulicích a popíjela s nimi víno.
Při představě, že by ve mě snad někdo poznal šlechtičnu mě polije ledový pot. Skončila bych úplně stejně, možná dokonce hůř. Nepochybuji o tom, že by mě považovali za špeha a zrádce.

Konečně se ve Stříbřinách střetneme s Liss. Chabě se na zlodějku usměju, protože jí ráda vidím. Noční oblohu barví rudá záře z hořící katedrály. Teď hrají fanatikové v náš prospěch, ale i s nimi bude později třeba se vypořádat.
To už k nám ale přibíhá Alsborne a nese zprávy o Janovi. Bohužel to pro něj nevypadá moc dobře. Nechci, aby se mu něco stalo, ale nemůžu proti davu vystoupit, protože bych tím sama riskovala odhalení.

Naštěstí za mě nakonec situaci vyřeší Liss, která se hrdinně vrhne do jeho záchrany. Kousnu se do rtu a napjatě čekám, co dav lidí udělá. Liss je přeci jedna z nich, snad je dokáže přesvědčit. Její argumenty znějí přesvědčivě ale budou jí lidé poslouchat? Pomalu se neodvážím ani dýchat, když čekám, co bude dál.

Šedá Eminence - 29. července 2018 23:42

Zprávy

Lidé, dorážející na Jana zaváhají. Liss je dostatečně sebevědomá aby působila jako někdo, kdo by takovéhle věci věděl a Kapronovo jméno má vždycky mezi lidmi váhu. Chvíli to vypadá, že bude někdo něco namítat, ale Katovští si změří Liss pohledem, kývnou, schovají zbraně a vezmou nohy na ramena. Liss začíná být čím dál známější - Lišák určitě ví, že se přidala na stranu rebelie a lidé, kteří viděli jak se zbavila Pierra jí sice nepomohli, ale slovo se šíří. Sice to udělala podrazácky a mnozí jistě budou říkat, že na něj nalíčila past, ale to se považuje za snad ještě ukázkovější příklad.
Pierre byl jeden z nejlepších vrahů ve městě. Liss měla dobré jméno i předtím, ale nyní? Katovští si s ní nebudou nic začínat. Rozhodně ne, když je víc bohatých domů na loupení.
Když se vytratí nejotrlejší zabijáci, zbytek lidí podlehne výhružnému postavení Liss a odhodlanému sebevědomí Jana a pomalu se rozpustí.

Jan zhluboka vydechne.
,,Děkuju. Už jsem myslel, že je po mě. Vracel jsem se zrovna od jeho-" Uvědomí si, že takové věci by asi neměl říkat. V těchto ulicích je vždycky někdo, kdo je v doslechu.
,,Tedy," odkašle si, ,,Vracel jsem se právě k vám, když jsem jen stěží unikl rozzuřenému davu. Vy jste vážně nelenily, co? Ale k tomu důležitýmu.
Povzdechne si.
,,Nic jsem se nedozvěděl. On zmizel včera." Jméno Sunningse je známé i mezi chátrou, kvůli svému bohatství, moci i aroganci. ,,Přišel nějaký spěšný posel. Zaprášený a strašně strhaný. Předal mu nějakou depeši. Nevím, kdo to byl. Mohl to být někdo z venkova,"
Posel z polností Sunningse. Mohl by přinášet zprávy o vzpouře. ,,Ale mohl to být kdokoliv jiný. Ať už přišel s čímkoliv, byl to dost velký důvod na to, aby urychleně odešel. Seveřani nejsou moc bystří." Sunnings tedy uprchl navzdory domácímu vězení. Nyní už byli jistě Nortimberci zpátky v hradu, rozhodnutí bránit život královny do poslední kapky krve, pokud to bude nutné.
,,Tam nahoře je ještě klid, ale všichni kdo můžou mizí. Chtěli se schovat v hradu, ale brány jsou zavřený od tý doby co jste nakráčeli do Stříbřin. Většina lidí, se kterýma jsem mluvil byla právě na odchodu. A ostatní," šlechticové, ,,no, v téhle atmosféře bych mohl přijít o život, pokud bych se o něco snažil."
Smutně kývne hlavou.
,,Pořád nevíme, kdo se to vlastně blíží. Nelíbí se mi to. Měl bych být s- no s ním. Co když se to zvrtne ještě hůř. Takhle věrnost nevypadá," řekne zkroušeně a zadívá se na zlynčované šlechtice.

Ale nakonec se alespoň trochu usměje. ,,Ale něco málo vím. Mezi šlechtou vládne chaos. Nikdo nikomu nevěří a všichni si myslí, že je tohle všechno jen komplot někoho jiného. V hradu je jen samotná garda a Nortimberci. Možná taky ti Jižani, o těch člověk nikdy neví kde jsou.
A odchytil jsem někoho, kdo utíkal z jižních čtvrtí před tou náboženskou sektou, co tam řádí. Prý viděl, jak se k městu blíží oddíl rytířů. A slyšel jsem od pár lidí, že zahlédli královskou standartu. Kdoví, co je na tom pravdy."
Jan se podívá směrem ke kouří z katedrály a tedy i k jihozápadu, odkud přichází neznámé vojsko. Pak se otočí na obě ženy.
,,Tak co? Jaký je plán?"
Alsborne se také obrátí k ženám. ,,Ano. Budeme pokračovat? Jsem si jistý, že Kapron brzy zaútočí na hrad. Jistě ho chce mít v rukách dřív, než armáda dorazí. Pro něj se žádné posili blížit nemohou."
A kdoví, co bude, až sem dorazí to, co se blíží. Muži Kaprona nemají šanci zajistit celé město... ale opevnit hrad a Stříbřiny by jistě dokázali. A pak by už je ven nikdo nevyhnal.

Arianna z Albrienne - 30. července 2018 20:30

Vzhůru na hrad

Liss a její autorita skutečně zabránily tomu nejhoršímu. Vypustím z plic vzduch, o kterém jsem ani nevěděla, že ho zadružuji. Lidé se rozejdou a Jan je v bezpečí.
Bohužel zpráv příliš mnoho nemá. To, že Sunnings prchnul z města mě ale nijak nepřekvapí. Vlastně si myslím, že blázen je každý šlechtic, který neutekl, nebo se nyní neskrývá za hradbami hradu. Pohled na pohupující se oběšence mě v tom jen utvrdí.

"Takže stále nic nevíme. Kapron by si měl pospíšit a dostat se za hradby dřív, než tihle vojáci, ať už je to kdokoliv, dorazí do města."
Stále ve mě ale hoří jiskra naděje. Obrátím se na mladého seržanta.
"Vím, že bys byl nejraději po...jeho boku, ale teď jsi potřeba tady. Pomohl nám povstání vyvolat a tak se teď můžeš postarat o to, aby také zdárně skončilo. Najdi Kaprona, měl by vědět, že se nám krátí čas. A Jižanští vrazi si také určitě nedají pokoj. Pokud chceš být užitečný, buď mu k ruce."

Asi bych byla raději, kdyby byl se mnou, ale to není možné. I já, pouze v doprovodu Alsborna, budu mít problém dostat se nepozorovaně na hrad. Jeho s sebou prostě táhnout nemůžu. A jak lépe ho zaměstnat, než ho nechat hlídat našeho chrabrého velitele.
Tahle celá situace mě trochu mrzí. Jan je upřímný a věrný a já s ním nejednám úplně čestně. Ne, že bych Sunningsovi přála smrt, ale obávám se, že to bude nezbytnost.

Poté se obrátím na Liss a Alsborna.
"Myslíš, že se zvládneš dostat přes hradby? Alsborne má pravdu, ať už tohle dopadne jakkoliv, lepší příležitost, dostat se do královských kobek, nedostaneme. Budeme muset pracovat s tím, co je. Pokud Kapron zvítězí, jen dobře. Pokud padne, musíme z jeho smrti vytěžit maximum."
Potlačím myšlenky na přicházející vojsko a na sira Torrey a pokusím se myslet jen na Lionella.
Tohle děláme pro něj.

Lisseth - 30. července 2018 21:15

Kousek štěstí

Tak to bychom měli...
Docela se mi uleví, když staří známí poslušně zmizí a zbytek lidí pak přejde bojovnost. Že by bohové byli skutečně alespoň chvíli na naší straně?...nebo je to prostě jen štěstí...či šířící se pověstí...bezva, každej bude vědět, že sem stála za Kapronem a až budou s tímhle povstáním zúčtujou, jistě nezapomenou ani na tebe...

Vyslechnu si Jana a na jeho slova díků jen lehce kývnu. Jeho sdělení mne příliš nepotěší, takže jsme stejně moudří stejně jako před tím. Nechám mluvit Ariannu a chvíli zvažuji, zda může být něco pravdy na tom, že ti, co se blíží jedou pod královskou standartou.

"Jestli potřebuješ mocí mermo zemřít hrdinnou smrtí, můžu tě znovu předhodit davu." nevydržím už, když Jan vzdychá, že by měl chránit svého pána a pronesu tichou uštěpačnou poznámku.

Nakonec jsem celkem ráda, když jej Arianna pošle za Kapronem. No tam by aspoň moh bejt co k čemu a třeba bude mít pocit, že je užitečnej a nám nebude překážet...

"O tom nepochybuj." usměju se a poklepu na lano hozené přes rameno. "Já už si nějak poradím."
Že by se konečně přestala třást?...jedině dobře, aspoň si můžeš být jistá, že se nesloží až půjde do tuhého...

"Tak na co ještě čekáme? Zbytečně tu ztrácíme čas. Já se tam dostanu a doufám, že ty tam Ariannu provedeš též." kouknu na Alsborna a pomalu už vyrazím ulicí dál přesvědčená o tom že mne budou následovat a nebudou tu zbytečně lelkovat. Na to vážně teď není čas.

Šedá Eminence - 31. července 2018 11:50

Zadní vrátka

Jan vrhne po Liss ne příliš přátelský pohled - jeho vděk příliš dlouho nevydržel. Ale nic neříká a vyslechne si slova Arianny. Váhavě přikývne. ,,Ano. Ano, asi máš pravdu. Měl bych jít. Bez Kaprona už to by to byl naprostý chaos."
Zvedne se a obrátí se k odchodu směrem k hradu. Ještě se ohlédne za třemi postavami. ,,Hodně štěstí. Je - je docela dost dobře možné, že tam někdo z nás umře. Rozhodně tam umře hodně dobrých mužů, na obou stranách."
Váhá, možná chce říct něco víc, ale nakonec jen zopakuje: ,,Hodně štěstí. Uvidíme se po bitvě."
A s tím zmizí k místům, kde se shromažďují muži Kaprona.

Alsborne se za ním chvíli dívá. Nakonec se nakloní k Arianně - tiše řekne: ,,Dobrá práce, slečno." Až poté se obrátí k Lisseth a kývne.
,,Ano. Všechno by mělo být připraveno. Měli bychom projít jednou z postranních bran do domů služebnictva na druhém nádvoří."
Trojce se vydá k hradu, ale míří k jeho východní straně, zatímco Kapron zaútočí od jihu - ze severu a ze západu jsou městské hradby, z východu část Stříbřin, kterou stále drží šlechta.
Jak pokračují hlouběji do Stříbřin - do míst, kde jsou sídla bohatších šlechticů, situace se změní. Po ulicích už nechodí bandy loupeživých povstalců nebo lynčujících Kapronových věrných - nejprve projdou mezi několika opuštěnými domy a poté narazí na vojáky.
Někteří nesou erb - rytíři a nižší šlechtici, bránící své bohatší pány. Někteří jsou zcela jasně žoldnéři, najatí šlechtou, aby bránili jejich bohatství nebo alespoň umožnili útěk. Jedná se o nejrůznější bandy - těžkoodění lancknechti z okolí, běžně zaměstnávaní jako lovci banditů, několik elitnější profesionálů z okrajů zemí Celestionské koruny, kde není o válku nikdy nouze ale dokonce i cizáci, skupinky seveřanů a divochů z východu, které válečnické řemeslo zaválo až sem.
Je jasné, proč Kapron nezaútočil na tuto část Stříbřin. Tito dobře vyzbrojení profesionální vojáci by nadělali z povstalců paseku. Celkem nemůže být ve Stříbřinách víc jak několik stovek žoldnéřů, ale i ti by udělali pořádný zub do armády Kaprona, možná je dokonce oslabili natolik, že by nemohli obsadit hrad.
Naštěstí se zdá, že se dlouho nezdrží. Služebnictvo nakládá cennosti a majetek na vozy a mnozí prchají k severní bráně, která je pevně v rukou šlechty.
Ale přítomnost těchto žoldnéřů je další problém, který bude třeba vyřešit, pokud Kapron skutečně dobude hrad.

Arianna, Lisseth a Alsborne mezi vojáky proniknou nepozorovaně - čekají útok rozzuřeného davu, ne trojici obyčejných lidí, kteří navíc vypadají jen jako služebnictvo.
Brzy dorazí k hradu a mají výhled na menší branku ve zdi, která je pevně zavřená a zajištěná na konci uličky. Lisseth hledí na hradby - na místo nad brankou, kde vidí pouze dvojci gardistů, kteří postávají opodál a nervózně hledí do Stříbřin. Po Jižanech není ani stopy. Zatím. Alsborne kývne hlavou ke dveřím.
,,To je naše cesta dovnitř. Spřátelená služebná slíbila mě a mé sestřenici," naznačí rukou k Arianně, ,,že nám poskytne azyl v hradu před pustošícími davy."
Obrátí se k Lisseth. ,,Slečno, na druhé straně jsou ložnice služebnictva. Tam byste nás měla najít. I když největší shon je na prvním nádvoří, pro náš by bylo i druhé příliš nebezpečné, ale vy byste měla zvládnout proklouznout k nám - oknem nebo dveřmi, co vám víc vyhovuje. Byl jsem tam jen jednou, ale vím, že na severní straně, v přízemí těch ložnic je průchod do samotné budovy hradu. Neměla byste mít problém, je tam jedna hlavní chodba a tu stačí následovat. Jsem si jistý, že si poradíte."
Nyní si odkašle. Přestane se tvářit tak sebevědomě.
,,Je to... mimořádně nebezpečné. Pokud někdo začne jen tušit, že tam nepatříme, mohlo by nás to stát život. A v hradě se nejspíš krom gardistů skrývají i Jižané a Nortimberci."
Jeho slova jsou přerušena rykem od hlavní brány hradu. Dva strážní na hradbách sebou cuknou, ale zůstanou na místě. Až sem je slyšet hluk a řev. Tu a tam otřese vzduchem hrom, při výstřelu děla. Alsborne kývne.
,,Teď nebo nikdy, slečny."

Arianna z Albrienne - 31. července 2018 13:10

Za hradbami

Hledím za odcházejícím Janem a přemýšlím, jestli ho ještě někdy uvidím. Kapron a jeho důstojníci jistě budou v té nejhorší vřavě. Doufám, že nad Janem budou bohové držet ochranou ruku, pokud zemře, budu si vyčítat, že jsem ho tam poslala. Ať už si Alsborne myslí, že to bylo dobré rozhodnutí, nebo nikoliv. Věnuji mu jen chabý úsměv, než se vydáme hlouběji do Stříbřin.

Nedokážu se ubránit myšlenkám na svůj dům. Není to nijak honosné sídlo ale věřím, že rabující katovští zavítají i tam. Nejcennější věci jsem sice nechala odvést na venkov, ale taková chátra si jistě najde, co ukrást.
Ve Stříbřinách je krásně vidět, kteří šlechtici si mohou dovolit ochranu a kteří musí prchnout s "holým zadkem". Některé domy jsou v obležení vojáků a žoldnéřů. Tady by si Kapron se svou poslepovanou armádou vylámal zuby.

Nás si ale naštěstí nikdo moc nevšímá, zřejmě vypadáme jen jako nějací ubozí služební, kteří se snaží najít bezpečný úkryt před krvežíznivými davy. Dostaneme se tak bez problémů až k brance zasazené do zdi. Tady se Alsborne zastaví, zatím, co mluví na Liss, já se nervozně rozhlížím kolem.
Skutečně spoléháme na to, že nám nějaká služebná přijde otevřít? Protože pokud se nedokáže, my se do hradu nikdy sami nedostaneme a všechna naše práce přijde vniveč.

Hlavou mi bloudí jedna depresivnější myšlenka, než druhá. Ani nevím, jestli se zvládnu chovat jako služebná. Myslím, že když by na mě někdo houknul, tak zpanikařím a okamžitě sama sebe prozradím. Musím doufat, že ve všeobecném zmatku si nás nikdo nebude všímat ani za hradbami hradu.

"Buď opatrná, potřebuju tě živou."
Chabě se usměju na Liss, než zamířím k brance ve zdi.

Lisseth - 31. července 2018 19:37

Před hradbami

Jen na Jana rozpustile mrknu, když po mne hází nevraživé pohledy. Pro dobrotu na žebrotu...jeden se snaží, zachrání mu zadek a stejně na něj koukaj jak na póvl...kdybych tě nepotřebovala, příteli, vůbec bych se nenamáhala...

Mezi žoldnéři a težkooděnci ve Stříbřinách necítím se zrovna nejlépe, ale naštěstí si nás nikdo nevšímá. Všichni maj svých starostí dost a my očividně nevypadáme nijak podezřele, což je v tuto chvíli jedině dobře.

Pozorně pak vyslechnu komorníka a všechny důležité informace.
"Jo, o krk nám už de docela dlouho, ale tady to bude ještě o fous zajímavější. Kdyby se něco podělalo..." nechám větu nedokončenou a trochu se usměju na Ariannu.
"Tak hurá do toho a brzy na viděnou."
Když se ozve zvuk útoku, jen na ty dva kývnu.

"Neboj, mám svůj krček taky docela ráda." ujistím ještě Ariannu.

Pohledem přejedu hradby i nejbližší okolí, kudy nejlépe na to. Ti dva nahoře se mi příliš nehodí, ale nedalo se čekat, že tu bude zcela liduprázdno. Počkám, než moji souputníci zmizí za brankou a doufám, že se ti dva nahoře třeba mezitím pohnou z místa, půjdou na obhlídku nebo se půjdou podívat, co se děje u hlavní brány, co já vím.

Chvíli vyčkávám a zmocňuje se mně napětí z chystané akce. Není to ovšem strach či obavy, ale příjemné vzrušení pře akcí. Dobře vím, že tohle není zábava a nebude to jednoduché a kdykoliv se může cokoliv zvrtnout, ale tak k tomu přistupovat nechci. Moc dobře vím, že nám jde doslova o vše, ale lépe k tomu přistupovat s hravostí a drzostí sobě vlastní než se třást, co vše se nemusí povést. Je to koneckonců akce jako každá jiná...při každé loupeži i každé vraždě na zakázku nemusí něco vyjít...je to jen práce...

V příhodném okamžiku hodlám se dostat na střechu nejbližšího z domů a odtud pak s pomocí kotvičky na hradby a co nejrychleji na místo setkání. Předpokládám, že mne nikdo za služebnou nebude považovat nikdo ani omylem, takže nejlépe nikoho nepotkat. Doufej, že všichni budou zaměstnáni tím, co se děje u hlavní brány...

Šedá Eminence - 01. srpna 2018 11:40

Uvnitř

Lisseth šplhá vzhůru jako stín, překoná vysokou zeď bez nejmenších problémů - staré kameny hradby jsou pro lehkou a mrštnou zlodějku s provazem jako žebřík. Vymrští se na vrchol přes cimbuří, za zády obou mužů, kteří se bojácně baví o tom, co se děje u hlavní brány.
Je to riziko, ale strážní uprostřed revolty nejsou moc pozorní. Měla by čas je oba zabít, ale není proč vzbuzovat zbytečný rozruch. Raději měkce dopadne na střechu vyššího domu na druhé straně.

Druhé nádvoří je téměř prázdné. U mohutných dvoukřídlých dveří - které nejspíš směřují do trůnního sálu - se gardista hádá s několika Nortimberci. Na první nádvoří není vidět přes citadelu - mohutnou zeď z kamenných domů předělenou obloukem.
Střecha citadely je rovná a slouží jako další věž pro lukostřelce, avšak nyní je prázdná - až na několik postav ve splývavých hávech. Jižané. Půl tuctu, možná. Zdá se, že měli ztráty, ale pořád jsou tady a pořád jsou smrtelně nebezpeční. Hledí k prvnímu nádvoří a k bráně.
Liss zmizí oknem do ubikací služebnictva dřív, než se strážní na hradbách nebo jižané otočí a uvidí jí. Budova je tichá a prázdná, jen občas je slyšet kroky nebo naléhavé hlasy. Liss se pohybuje jako duch skrz stíny a opatrně se vyhýbá veškerému služebnictvu, což naštěstí není příliš těžké. Mnozí nejspíš uprchli ze strachu před povstáním a zbytek slouží královně - raději přebývají pod dohledem Nortimberců.
Netrvá to dlouho a sestoupí do přízemí. Zde je kuchyň a jídelna služebnictva, ale těm se Liss vyhne a rychle identifikuje širokou chodbu, která se táhne celou budovou a končí těžkými dveřmi vedoucími do hradu.
V uličce je Alsborne a Arianna. Liss věděla, že se něco pokazí.

Před několika minutami přistoupil k malým dvířkám Alsborne a zaklepal na ně. Pomalu se otevřely a skrz ně hleděly dvě vyděšené oči služebné. Alsborne se usmál.
,,Ahoj, Agáto. Jsme ti neskonale vděční. Báli jsme se o náš holý život tam venku. Naše paní už zmizela na venkov, je to hrůza, že Ari?" obrátí se ke šlechtičně, které by opravdu bylo daleko lépe a bezpečněji někde na venkově. Ale šance, že Lionell žije, je s každým dnem, každou hodinou a každou minutou menší.
Služebná se nervózně usměje a otevře dveře. Alsborne vejde první, Arianna hned za ním, a obrací se za služebnou Agátou.
Arianna jen zahlédne, jak se nad ním zvedne stín - muž, gardista s obuškem. Zpoza něj se vyřítí další. Chytí Ariannu pevně do rukou. Služebná, bledá jako smrt, tiše zavře dveře. Zvenčí nemohla Liss nic vidět.
Alsborne padne k zemi, bez vědomí a docela bezvládný. Muž do něj párkrát kopne, ale Alsborne ani nezasténá. Druhý prvně stiskne Ariannu. Ústa jí zacpe svojí smradlavou rukou.
,,Zatracená povstalecká pakáž, mysleli jste si, že jsme úplně blbý?" sykne. Ten, který dostal Alsborna se otočí po služebné.
,,Na co koukáš? Zmiz vodsaď dřív než si to rozmyslíme." Brečící služebná se dá na útěk. Strážný vytáhne špinavý kus látky a zaboří ho Arianně do úst jako roubík. Pak vytáhne kus provazu a sváže jí i Alsbornovi ruce. Druhý si hodí Alsborna přes rameno a vykročí dál. Ariannu vede gardista před sebou, mezi nimi a nevybíravě jí kroutí ruce za zády.

To je scéna, kterou také spatří Lisseth. Arianna a Alsborne v zajetí dvou mužů, kteří míří směrem k velkým dveřím do hradu. Alsborne jasně a naprosto v bezvědomí.
Jsou k ní zády. A nevypadají jako nejostřejší nože v šuplíku. Ale jestliže míří k hradu a ne k citadele... je velká šance, že míří do kobek.

Arianna z Albrienne - 01. srpna 2018 15:12

Zrazeni

Alsborne zaklepe na malá dvířka a já se za jeho zády přikrčím. Hledáme přeci v hradu úkryt, měla bych se tvářit patřičně vyděšeně. Uleví se mi, když se branka otevře, služebná vypadá, že je strachy bez sebe, ale do hradu nás pustí.
Sotva se za námi dveře zavřou, je jasné, že je něco špatně. Vyřítí se na nás dva gardisté, a Alsborne nemá ani šanci zareagovat, v další chvíli leží v bezvědomí na zemi.
Já ani nestihnu vykřiknout, když mě druhý gardista popadne a špinavou rukou mi zacpe ústa. Takhle můžu jen sledovat, jak první z mužů do mého komorníka ještě párkrát pro jistotu kopne. Ten už však ani nehlesne.

Srdce mi divoce buší, bylo dost pravděpodobné, že se v našem plánu něco pokazí, jen jsem nečekala, že se to stane tak brzy. Vrhnu nenávistný pohled na Agátu, chci si její tvář vštípit do paměti.
Pak už nás ale gardisté táhnou pryč. Alsborna si hodí přes rameno jako pytel brambor a mě druhý postrkuje před sebou. Ruce spoutané a v ústech smrdutý hadr místo roubíku.
Daleko spíš, než strach, mám ale vztek. Tolik plánování a příprav a pak nás zastaví nějaká hloupá služka. Doufám, že Liss bude mít víc štěstí.

Lisseth - 01. srpna 2018 15:50

Na hradě

Dostat se přes hradby a dále do hradu šlo kupodivu vcelku lehce, aniž by si mne někdo všiml. Za zády všech proklouznu dále do budovy, kde se mám setkat s Ariannou a Alsbornem. Prvotní potěšení z toho, že vše jde snad lépe, než jsem si vůbec představovala však záhy zmizí. To když zahlédnu ty dva. To se vážně vždycky musí všechno podělat?...

Vztekle zatnu ruce v pěst. To bylo ujišťování, že se do hradu dostanou snadno a já to budu mít horší...krucinál...to bylo napomínání, že mne potřebují živou a jestli se sem sama vůbec dokážu dostat...ksakru, sama líp než s těmahle...proč si vůbec nešla sama?...teď abys jim zas zachraňovala zadek... v duchu zuřim a nadávám a rychle zvažuji, co dál, protože moc času na rozhodování nemám.

Záhy zavrhnu možnost nechat je prozatím svému osudu a jen je sledovat a předpokládat, že je vedou do kobek, kam se beztak chceme dostat. Stačí, aby za sebou něco zamkli nebo procházeli kolem dalších stráží a bude to v pytli. Neviditelnou se zatím udělat neumím. A pak, pokud by na Ariannu jen trochu někdo houknul, akorát se sesype a vyžvaní i to, co neví.

Rychle se rozhodnu. V ruce se mi objeví dýka, má nejmilejší zbraň. Spěšně ale tichounce našlapujíc přiblížím se k tomu, jenž před sebou vede Ariannu. Podříznout hrdlo, využít momentu překvapení a rychle a čistě zbavit se i druhého, to je můj plán. A taky modlit se, aby se v chodbě ještě chvíli neobjevil nikdo další, jinak budeme u Lionella dřív, než bychom chtěli. Kdyby něco, doufám, že mladá slečna bude alespoň natolik duchapřítomná, aby svého věznitele zvládla třeba jen kopnout a dát mi tak příležitost k akci či vteřinku navíc.

Musíš být rychlá a přesná teď jde o všechno...pro Lionella... s myšlenkou na toho, jenž je mi nejdražší vrhnu se na gardistu před sebou.

Šedá Eminence - 01. srpna 2018 21:19

Strážní

Zlodějka neváhá a podřízne strážného jako podsvinče. Zhroutí se na zem ve své vlastní krvi. Druhý se otočí, ale než stihne cokoliv říct, dostane pořádnou ránu mezi nohy od naštvané Arianny. Lisseth stačí udělat několik kroků a jednou ranou svíjejícího se strážného dorazit.
Na zem padne bezvědomý Alsborne. S největší pravděpodobností se neprobudí dalších deset, možná dvacet minut. Záleží na tom, jak tvrdá rána to byla.
A tou dobou už sem může někdo přijít. Táhnout za sebou komorníka nemohou a nemají jak ho probudit. To vše uprostřed domu služebnictva. Nebude trvat dlouho, než se někdo objeví a vzbudí poplach, je to koneckonců hlavní chodba.

Arianna, ze svých zkušeností s organizací domácnosti ví, že v tomto patře budou nejspíš uloženy zásoby - jídlo i materiál pro služebnictvo, látky, olej na svícení, svíčky nebo cokoliv dalšího, co by mohli potřebovat pro fungování dvora.
To také znamená, že zde bude velké množství kumbálů, komor a podobných tichých míst, do kterých lidé zabloudí jednou za měsíc.
Liss naproti tomu ví, že odstranit krev je zatraceně těžká práce. Bylo by dobré se zbavit obou těl než z nich vyteče příliš viditelná louže. Samozřejmě, je profesionální zabiják a nedělá žádné amatérské rány, ze kterých by stříkala krev proudem - ale zabít někoho bez krvácení nože by jí možná připravilo o příležitost zbavit se jich.
Dvířka, kterými přišli Arianna s Alsbornem jsou jen několik minut zpátky - cestou k nim ale můžou někoho potkat, například tu zrádcovskou služebnou nebo kohokoliv jiného, kdo by mohl dělat problémy.

Ženy mají čas se rychle domluvit - ale nemají ho příliš mnoho. Každá minuta zvyšuje riziko...

Arianna z Albrienne - 01. srpna 2018 21:39

Záchrana v pravý čas

Jdu jako ovce na porážku, postrkovaná zezadu jedním z gardistů, náhle však cítím, že jeho stisk na mých rukou povolil. Stačí mi jediný krátký pohled přes rameno, abych věděla, že záchrana je tady.
To už si však něčeho všiml i druhý gardista a otočil se k nám. Zcela instinktivně jsem ho vší silou kopla mezi nohy. Dost času na to, aby mu Liss mezitím stačila podříznout krk.
Nikdy jsem zlodějku neviděla tak ráda, jako teď.

Nechám si od ní rozvázat ruce a vyplivnu smrdutý hadr.
"Díky. Nejvyšší čas. Ta mrcha, co nás pustila dovnitř nás práskla."
Postěžuji si a vrhnu se k Alsbornovi, abych zjistila, že je skutečně jen v bezvědomí. Lehkým poplácáním po tváři se ho pokusím probrat, ale je to celkem k ničemu. Bude nějakou chvíli trvat, než přijde k sobě. Bohužel, tolik času my nemáme.
Když si navíc vzpomenu, jak do něj gardista kopal, budu ráda, když nebude mít zlámaná žebra.

"Musíme ho někde schovat."
Rozhlédnu se kolem sebe. Alsborna tu ležet nechat nemůžeme, stejně tak tu ale také nemůžeme nechat dvě mrtvoly.
Je to celkem zvláštní, ale smrt těch mužů se mnou vůbec nic neudělala. Co se pohybuji ve společnosti Lisseth, smrti jsem celkem přivykla. Skoro bych nyní řekla, že mě jejich smrt těší.
Samozřejmě znám historky o tom, jaká zvířata vojáci dokáží být. Jak rabují, drancují a znásilňují, když dostanou příležitost. A klidně bych se vsadila, že gardisté patří do úplně stejné sorty lidí.
Jsem prostě jen ráda, že na mě ruku nikdo nevztáhl.

"Určitě tu najdeme nějaký kumbál, kde ho budeme moci schovat."
Protáhnu ruku pod Alsbornovou paží a učiním trochu marný pokus ho zvednout. Podívám se při tom na Liss, o pomoc jí ale nepožádám.
"Co s těmi dvěmi ale netuším."
Nechat je tu ale nemůžeme. I tak bude těžké projít nepozorovány až do kobek pod hradem. Přitáhnout k sobě ještě pozornost tím, že za sebou budeme nechávat mrtvoly...to si rovnou můžeme začít kopat hrob.

Lisseth - 02. srpna 2018 10:33

Kam s ním...

Povede se, jenže teď na zemi leží tři bezvládná těla, na chodbě, kde každou chvíli můžeme někoho čekat. No dobře to začíná, doufám, že naše dávka štěstí nebyla již pro dnešek vyčerpána...

"Seš v pohodě?" kouknu po Arianně, která už vysvětluje, jak se dostali do této nezáviděníhodné situace.

"No supr a to měl Alsborne strach o mé schopnosti. No nic, tyhle dva potřebujem hlavně někam rychle uklidit, nemůžem je tu takhle nechat, jinak po nás za chvíli pude celej hrad. Jestli je tu někde nějakej kumbál, tak pronto. Bude dobrej i pro tyhle dva." pobídnu Ariannu, která se zatím jen marně snaží hnout bezvládným komorníkem.

"Nejdřív najít ten kumbál." kývnu na ní a sama už se rozhlížím po dalších dveřích v chodbě, které by snad mohly skrývat kýžený úkryt.

No tak, už jsme jen kousek před cílem....ještě pár krůčků...

Šedá Eminence - 02. srpna 2018 20:35

Krysy opouštějí loď...

Arianně se podaří objevit dveře do komory, která s trochou štěstí poskytne úkryt pro mrtvé a kumbál, do kterého může být uložen Alsborne do doby než se probudí.
Ponechávat ho v místnosti se dvěma mrtvolami by mohlo snadno vyvolat podezření, pokud by ho přeci jen někdo našel. Už tak bude v nepříjemné situaci až se probudí.
Arianna měla naštěstí pravdu a přízemí slouží hlavně jako skladiště - místo je nalezeno, ale přesunout dvě mohutná těla strážných ve zbroji a ještě ke všemu komorníka...

Několik horečnatých minut padne jen na uklízení mrtvol. Bohužel, mezitím Alsborne nejeví známky probuzení. Jeho srdce tepe, ale je stále v bezvědomí.
Bude si muset poradit sám, až se probere. Obě ženy musí vyrazit do kobek aby hledali Lionella.

Mají štěstí a chodbou nikdo neprochází - až v poslední chvíli, když už je Alsborne v relativním bezpečí a obě mrtvoly odklizeny, zastaví Lisseth Ariannu, když zaslechne kroky. Obě ženy se ukryjí a kdosi proběhne chodbou směrem k hradu. Ani se nezastaví.
Uslyší bouchnutí dveří, ale žádný zámek nebo závoru. Arianna a Lisseth překonají posledních několik metrů a tiše vstoupí do samotného hradu.
Dveře vedou do chodby, která pokračuje, nejspíš dále do hloubi hradu. Ale z ní vybočuje vedlejší chodba doprava a z ní jsou slyšet hlasy. Jeden je udýchaný.
,,Povstalci jsou na hradbách. Brána ještě drží, ale-"
Druhý hlas je suverénní, ale tváří v tvář situaci nezní právě klidně.
,,K čertu s nimi. Vezírovi muži se o ně přeci měli postarat! Ale na tom teď nezáleží. Přiveď sem ty dva, Ala a Toklu, musíme se vypořádat s vězni a zmizet dřív než sem dorazí ta zatracená lůza."
Ženy se mohou bezpečně přiblížit a nahlédnout do chodby. Pokračuje ještě asi dva metry, po stranách z ní dveře, a ještě jedny jsou otevřené před nimi - utíkající muž je za sebou nezavřel.
,,Ale jeho lordstvo-" Udýchaný hlas patří strážnému, který stojí uprostřed místnosti před nimi - nejspíš nějaká strážnice. Je prázdná až na strážného a toho druhého, suverénního muže. Arianna ho pozná. Jeden z méně vychovaných členů dvorany lorda Rolaina. Nižší, bezvýznamný šlechtic, rytíř, který dělá Rolainovi poskoka. Vypadá to, že jeden had usvědčen...
Šlechtic skočí do řeči udýchanému poslovi. ,,Jeho lordstvo dalo jasné rozkazy. Nikdo neuteče. Pokud povstalci dobijí hrad, nenajdou nic. Žádní svědci, žádné důkazy. Ty s Alem a Toklou se postarejte o kobky. Většina z těch švábů by neměla dělat žádné problémy. Já se postarám o dokumenty. Zahlédl jsem Al-Qadira jak běží do kobek - už i oni chtějí zametat stopy, takže se řídíme jejich příkladem. Je to jasné?"
Muži domluvili. Pokud chtějí ženy jednat, musí nyní.

Arianna z Albrienne - 03. srpna 2018 12:40

Had

Skrýt obě mrtvoly a ještě odtáhnout Alsborna do relativního bezpečí nám dá docela zabrat. Nechce se mi tady komorníka nechávat, pokud ho tu někdo najde dřív, než se probere, bude ve velkém nebezpečí. Modlím se, aby nebyl nějak vážně zraněn a dokázal se posléze z hradu sám dostat. My ale nemáme čas čekat, než se probere.

Ještě než odejdeme, seberu jednomu z vojáků meč a ukryju ho pod šaty. Liss si může myslet, že jsem bezbranná, ale já šermovat umím. Proti jižanským vrahům bych neobstála, ale na obyčejné gardisty, kteří mě ještě ke všemu podcení, s těmi bych si poradit měla.

Pokračujeme chodbou, když zaslechneme nervózně znějící hlasy. To, co říkají, se mi ale ani v nejmenším nelíbí. Po zádech mi přeběhne mráz. Když nakoukneme do místnosti, popadne mě ještě ke všemu vztek.
Ovšem, že je v tom namočený Rolain. V čem ten chlap taky namočený není.

Naše naděje, že je Lionell stále naživu, ovšem s mužovými slovy vzrostla. Koho jiného, by se tak chtěli zbavit, než právě mého bratra?! Nemusí to ale dlouho vydržet.
Vrhnu na Liss zoufalý pohled. Oba ti muži musí zemřít, tenhle rozkaz nesmí nikdo další slyšet. Starosti mi ale dělá i muž, který už podle všeho do kobek zamířil. Pokud krysy prchají, naše povstání možná skutečně skončí vítězstvím. Jen jestli pro Lionella už nebude příliš pozdě.

Lisseth - 03. srpna 2018 14:29

Když se loď potápí

Přemístit tři těla nám dá docela zabrat, ale naštěstí se to povede. Teď už se o sebe bude muset Alsborne postarat sám, nemůžeme u něj vysedávat a čekat, až se probere. I když by bylo fajn mít ho s sebou, jeden nikdy neví, co se může stát.

Vyslechneme zajímavý rozhovor. Tak zbavit se svědků a důkazů?...čeho se tak bojíte?...na co bychom mohli přijít?...

Tomu pohledu, kterým se na mne Arianna podívá moc dobře rozumím. Sice se mi do přímého střetu příliš nechce, ale asi nebude zbytí, nemůžem je nechat odejít.
Jen lehce kývnu a ústa němě zašeptají - zkus mi krýt záda, když bude nejhůř.

Mohu jen doufat v moment překvapení a v to, že ten chlapík bude horší šermíř nebo jen nebude čekat špinavé triky, které se občas musí použít. V ruce se mi objeví Pierrův meč, hádám, že teď bude poněkud vhodnější než dýka.

Na nic už nečekám. Vpadnu do místnosti, prvně se pokusím zbavit onoho strážného obře mířenou ranou a pak svou pozornost zaměřím na druhého muže.
"Žádní svědci, máš pravdu." utrousím pak tichou poznámku.
Buď rychlá a opatrná...tohle je něco jiného, než zaútočit ze zálohy...tak se předveď...

Šedá Eminence - 03. srpna 2018 21:01

Strážnice

Zlodějka zná své řemeslo - pokud neútočí ze zálohy, útočí s momentem překvapení. Strážný padne dřív než stihne sáhnout po meči. Druhý muž, šlechtic, se pokusí vytáhnout meč. Snad by stihl zabránit Liss ve smrtelné ráně, je ale zaskočen druhou ženou. Výpad Arianny mu zraní paži, stihne se po Arianně ohlédnout a podívat se jí do očí. Poznal jí, jak by také ne - šlechticové zakládají svůj život na známostech a paměti na tváře a jména.
Ale to už mu k ničemu není, protože Lisseth na nic nečeká a nikdy neváhá - vrhne se na něj. Šlechtic padne k zemi mrtev, nestihne ani zaútočit.

Na podlaze leží dvě těla a pomalu z nich teče krev. Ženy se mohou rozhlédnout po místnosti. Je to skutečně nějaká strážnice. Stolek, židle - byly zde asi i zbraně, ale strážní s nimi nejspíš právě odolávají Kapronovým mužům.
Z místnosti vedou dvoje další dveře, jedny přímo kupředu a druhé stranou doleva. Zatímco dveře před nimi se nijak neliší od ostatních hradních dveří, ty nalevo jsou těžší a pokovované. Pokud by byly zamčené, na jejich vyražení by bylo třeba hotové beranidlo.

Lisseth rychle prohledá mrtvoly než příliš nasáknou krví. Strážný má u sebe několik drobností a pár mincí, nic zajímavého. Šlechtic má u sebe daleko těžší váček s mincemi a dokonce zlatý prsten, ale zlodějku právě nyní spíš zaujme několik klíčů, které má po kapsách. Většina z nich je hodně podobná - klíče k různým místnostem v hradu, ale který patří ke kterým?
Arianna se zaposlouchá, ale neslyší nic - zvuky boje snad nikdo neslyšel. Snad jsou všichni strážní na hradbách nebo v citadele.

Arianna z Albrienne - 03. srpna 2018 21:26

Prolitá krev

Liss vyrazí a strážného zabije, aniž by si muž uvědomil, co se děje. Je mrtvý dřív, než dopadne na zem. Šlechtic tasí meč, ale než se stačí vrhnout na Liss, skočím po něm. Jsem nervózní a tak ho jen seknu do paže, zlodějce to dá ale dost času se k němu dostat a zbavit se ho.

Sleduji mrtvolu na zemi a je mi jasné, že mě ten muž poznal. Rty mi zkřiví ošklivý úsměv, rychle se ale vzpamatuji. Vrátím se na chodbu a zaposlouchám se, bylo by nepříjemné, kdybychom na sebe upoutaly pozornost. Zabít dva muže, kteří to nečekají je jedna věc, pochybuji ale, že by se Liss dokázala postavit více gardistům najednou.
Rozkrájeli by nás na nudličky.

Ohlédnu se přes rameno a vidím, že Liss našla nějaké klíče.
"To by se mohlo hodit. Kudy teď?"
Prohlédnu si dvoje dveře a pak se vydám k těm pokovovaným a pokusím se je otevřít.

Lisseth - 04. srpna 2018 13:19

Dál do hradu

"Dík, dobrá práce." kývnu s úsměvem na Arinnu, která mi svým zásahem pomohla.
Děvče se nezdá...ale jestli to takhle půjde dál, mají tu málo kumbálů...

Ze starého zvyku v rychlosti prohledám mrtvoly na zemi. V rukou se mi objeví klíče.
No vida, aspoň něco, co by nám mohlo k něčemu být...

"Nemám ponětí, ale měli bychom pohnout. Nemáme čas, uklízet někam ještě tyhle dva. Jsou odemčené?" vzhlédnu k Arianně, která se vydala k jedněm ze dveří. Rychle ještě očistím meč od krve a pak se přesunu ke dveřím, které Arianna zkouší otevřít, ruka připravená na jílci meče.

Ještě by mě zajímalo o jakých dokumentech to mluvil, ale na hledání nějakých listin opravdu není čas...budem rádi, když se nepozorovaně dostanem tam, kam potřebujem a nenarazíme přitom na moc stráží...v kobkách už ale dle jeho slov úřaduje někdo z jižanů, což mě tedy příliš netěší...naše poslední setkání se nevyvíjelo zrovna nejlépe...holt si budem muset poradit...

Šedá Eminence - 04. srpna 2018 17:40

Otevírat nebo utíkat?

Arianna dojde ke dveřím a pokusí se je otevřít. Nejspíš jsou zamčené - ale dveře vypadají tak těžké, že je otázka, jestli by je vůbec zvládla otevřít odemčené.
Lisseth přijde blíž se svými klíči a vyzkouší jeden z nich. Zámek se ani nepohne. Vyzkouší ještě několik dalších klíčů, ale zatím to nevypadá příliš nadějně.

Zlodějka by samozřejmě mohla zámek vyháčkovat paklíčem - to by chvilku trvalo, ale byla by to jistota. Zkoušet dál není ani zdaleka jisté, protože klíč k nim možná šlechtic ani neměl. A v tom je i ten problém - ženy neví, zdali tyto dveře vůbec vedou do kobek - mohou vést do zbrojnice nebo do jiné bráněné části hradu. Pokud to ale skutečně vede ke kobkám, je jisté, že k nim klíče šlechtic měl, jak jinak by tam odesílal toho druhého ,,uklízet".
Arianna mezitím hlídá cestu, kterou přišli. Zahlédne kolem probíhat nějaké muže - na hlavní chodbě je čím dál větší ruch. Zatím nikdo do strážnice nevykročil a nejsou slyšet žádné poplašné hlasy, Alsborna ani mrtvoly ještě nikdo neobjevil a strážné ještě nikdo nepohřešil.
Za druhými dveřmi je klid a jsou otevřené. Za ní se táhnou chodby pořád dál. Arianna si vzpomene na stavbu některých starších hradů, které navštívila ve svém šlechtickém životě. Tohle je nejspíš chodba, která dřív procházela zdí hradu a sloužila k obraně - jak se hrad rozrůstal, vchody a střílny byly zazděny a chodba ztratila na užitečnosti.
Komnaty hradu jsou tedy nejspíš dál po hlavní chodbě, zpátky kudy přišly. Je ale o to pravděpodobnější, že vstup do kobek bude někde zde, v rámci bývalé obrany. Do kobek ale jistě míří víc než jedna cesta.

Kroky na hlavní chodbě jsou stále častější. Je jen otázkou času, než někdo vejde sem a bude se shánět po tom šlechticovi, který to tady měl na starost.

Arianna z Albrienne - 04. srpna 2018 17:48

Horká půda pod nohama

Dveře otevřít nejdou, těžko říct, jestli je to tím, že jsou zamčené, nebo proto, že jsou tak těžké. Já s nimi každopádně nehnu a ani jeden z klíčů, které Liss vyzkouší, s nimi nic neudělá.
Povzdechnu si a nervózně pohlížím k hlavní chodbě. Zdržovat se tady je čím dál nebezpečnější. Jestli nás tu někdo najde, se dvěma mrtvými muži, tak jsme v háji.

"Možná to ani do kobek nevede. Možná bychom měly pokračovat dál."
Navrhnu zlodějce. Nejsem si totiž jistá, jestli a jak dlouho, by jí trvalo zámek vyháčkovat.
V téhle chvíli lituji, že s námi není Alsborne. On určitě přesně věděl, kudy se dostat do kobek. Začínám být zoufalá, protože každá ztracená minuta může být poslední minutou mého bratra. Nepřežila bych, kdybychom našly už jen jeho vychládající mrtvolu.

"Dolů musí vést vícero cest. Půjdeme dál a snad na nějakou narazíme. Bude lepší odsud zmizet, než nás tu s těmi mrtvými najdou."
Každý zvuk, který z chodby zaslechnu, mě nutí sebou cuknout a přikrčit se. Brzy ze mě bude jen uzlíček nervů.

Lisseth - 04. srpna 2018 20:47

Kudy dál

Dveře, která vykoušela Arianna se zdají zamčené a nepasuje sem ani jeden z klíčů, který měl u sebe jeden z mužů. Hádám, že bych si s nimi nakonec dokázala poradit, ale trochu nám tu hoří koudel u zadku. Jen tiše zakleju.

"Jo, neni na to čas, já vim." kývnu Arianně a ještě okamžik zvažuji, co dál. Moc možností zde ovšem není. Mrknu po šlechtičně, která vypadá, že se mi tu každou chvíli složí nebo vybuchne v hysterický záchvat. Začíná toho být na ni moc...

"Jdem dál tudy a v klidu, jo? Nepanikař, dýchej a drž se za mnou, už jsme jen kousek od cíle." mrknu na ni a vydám se chodbou obezřetně dál. V ruce mám připravenou dýku pro každý případ. Sem tam ohlédnu se přeci jen po svém doprovodu, jak se drží. Potuluju se hradem plným gardistů a stráží a záda mi hlídá takováhle nervní slečinka...asi sem se musela vážně zbláznit...

Obezřetně postupuji dál. Naslouchám každičkému podezřelému zvuku a odhaduji, kde a za kterými dveřmi mohly by se snad nacházet cesta do kobek.

Šedá Eminence - 05. srpna 2018 20:41

Druhá cesta

Ženy se rozhodnou opustit strážnici i její zavřené dveře a pokračují dál. Naslouchají krokům kolem sebe a očekávají, za kterým rohem narazí na gardisty.
Zdá se ale, že největší ruch nechaly za sebou. Chodby jsou klidné a už několik minut na nikoho nenarazili.
Prošli spletí chodeb, která udržovala víceméně pořád stejný směr. Nejprve narazily na několik dveří, ale většina z nich nevypadala nijak nadějně nebo přímo vedla jen do nějakého skladiště. Až po chvíli narazily na dalších strážnici - před vstoupením Lisseth s Ariannou naslouchaly, zdali neuslyší nějakého strážného, ale místnost je prázdná, osvícená jen několika svícny.
Také má v sobě několik židlí a stolů, ale tentokrát jsou zde pověšeny uniformy, které působí více slavnostně. Pootevřené dveře na druhé straně místnosti vedou do širší, více zdobené chodby. Tady se asi gardisté mění z osobní armády šerifa na královskou gardu - hlídají chodby a ve zdobených uniformách sráží podpatky, kdykoliv kolem prochází šlechtic.

Nyní je ale potřeba každého muže na hradbách - a navíc, královna má své vlastní strážce a ty s gardisty nijak nevycházejí. Ze strachu se nejspíš skryla do komnat a nařídila svým mužům, aby jí bránili do posledního dechu.
Když ženy vidí počet uniforem, je jasné, že bez revolty kapitána Kaprona by byla celá akce odsouzená k záhubě - příliš mnoho mužů na příliš mnoho místech. Ale nyní, hrad je prázdný a očekává povstaleckou bouři - pokud Kapron překoná muže na hradbách a v citadele.

To daleko zajímavější jsou těžké dveře, které jsou zavřené nedaleko. Lisseth zkusí několik klíčů - v rámci prohlížení místnosti a hledání čehokoliv užitečného - a zámek překvapivě cvakne.
Otevřít těžké dveře dokonce i Liss zabere moment, ale nakonec zejí dokořán. Za nimi je schodiště, které se táhne do temnoty. Žádné pochodně, jen kamenné schody.
Vypadá to spíš jako vstup do katakomb a chodeb pod Celestionem - ty se táhnou úplně všude - na druhou stranu, kde jinde by byly kobky, než někde hluboko pod zemí?

Arianna z Albrienne - 05. srpna 2018 20:56

Schody do temnoty

Pokračujeme chodbou dál a já trnu, kdykoliv zaslechneme hlasy, nebo kroky. Nikdo se ale, díky bohům, neukáže a my se dostaneme do další strážnice. Místnost je naštěstí prázdná. Je tu několik stolů, židle a na zdech jsou pověšené zdobné uniformy královské gardy.

I tady jsou okované dveře. Zatím, co Liss se je pokouší otevřít, já obcházím místnost a rozhlížím se. Prsty zavadím o lem slavnostně vyhlížejícího oblečení a povzdechnu si.
Na mysli mi vytane vzpomínka z dětství. Vzpomínám si na oslavy výročí svatby královského páru. Bylo to pompézní a křiklavé. Ulicemi procházely průvody, hrál hudba a všichni se radovali. Pamatuji si, jak jsem s nadšením hleděla na muže oděné právě v těchto uniformách.
Látka mi proklouzne mezi prsty. Je to jen pozlátko.

Když uslyším cvaknutí zámku, prudce se otočím. Oči se mi rozzáří.
"Jsi skvělá."
Nahlédnu do temné chodby a na schodiště, které prudce klesá směrem dolů. Zvednu jeden ze svícnů a osvítím s ním chodbu. Dolů do temnoty se ale nijak neženu. Váhavě se podívám na Liss.
"Co budeme dělat, když narazíme na jižany?"

Lisseth - 06. srpna 2018 11:35

Vzhůru dolů

Postupujem chodbou dál do hradu. Vážně máme štěstí, že je většina stráží zaměstnána povstalci u hlavní brány, jinak se to tu muži musí jen hemžit. Trochu mám pocit, že dobrovolně strkám hlavu do oprátky, ale snažím se nemyslet na všechno to, co se může stát a co se může pokazit.

Aspoň k něčemu se ten klíč hodil... Dveře ještě chvíli vzorují, ale nakonec se to přeci jen podaří. Tma a chlad.
Musím se usmát reakci Arianny. Ještě před nedávnem byla jsem něco jiného...

Popadnu další svícen a posvítím si jím na schodiště. Cesta do pekel...možná doslova...
"Bojovat." mrknu šlechtičnu. "Tak jdem." pobídnu jí a ještě se za námi pokouším zavřít dveře, aby tak nebyly do očí případné návštěvníky strážnice.

"Tak jo, netušim, kam to vede, ale kobky se snad daj předpokládat někde v podzemí hradu. Drž se za mnou." otočím se k ní ještě a pomalu vykročím po schodech dolů. V jedné ruce svícen v druhé připravený meč. Napjatě naslouchám každičkému zvuku a oči snaží se prohlédnout temnotu před námi. Ozvěna našich kroků a stíny poskakující na stěnách chodby působí až přízračně.

Šedá Eminence - 06. srpna 2018 20:07

Temnota pod hradem

Ženy polkne podzemí. Prochází dlouhými, neosvětlenými chodbami. Vypadá to slibně - alespoň zpočátku. Chodby se zdají být používané, pouze chybí louče v držácích - gardisté a šlechtičtí spiklenci by asi stěží chtěli, aby do jejich podzemních skrýší courali sloužící.
Ale vyznat se v chaosu chodeb je nemožné. Nejrůznější místnosti, ve kterých není nic než haraburdí, občas jen něco jako zapomenutá studovna s listinami - není ale čas příliš cokoliv prohlížet. Liss cítí, že je na správné stopě, Lionell může být nedaleko - a s jižanem, který má ,,uklidit" před vpádem povstalců... lépe se nezdržovat.
Ale i pro tento pocit je čím dál tím víc frustrující procházet jednou prázdnou chodbou za druhou. Několikrát sejdou po schodech ještě hlouběji. V podzemí je ticho, není slyšet nic než ozvěny kroků obou žen.
Ale chodby jsou čím dál chaotičtější a zdají se být méně používané. Ač se Lisseth pokouší volit co nejpravděpodobnější cestu, v tomto podzemí není podle čeho se orientovat - nic co by oběma ženám poradilo. A jak se začínají objevovat pavučiny a ženy prochází neporušenou vrstvou prachu, naděje se snižují.
Znovu sestoupí hlouběji, do vlhké chodby s křížovou klenbou, která už více připomíná prastaré sklepení. Na moment si nejsou ženy ani jisté, zdali jsou ještě pod hradem - ale pak zaslechnout bolestný výkřik - poslední křik umírajícího.

Beze slova se dají do běhu - podle zvuku, snaží se zapomenout na ozvěny a následovat ho. Utichá a ztrácí se v temnotě, ale ženy podle něj proběhnou labyrintem chodeb. Na stěnách kolem nich se objeví louče, na zemi už neleží tolik prachu a zdá se, že zde lidé alespoň občas prochází.
Chodby jsou nyní široké - téměř dva metry na šířku. Vycházejí z nich výklenky opatřené mřížemi - cely. Zatím nacházejí pouze prázdné.
Proběhnou kolem stolku kde nejspíš sedávali dozorčí - svíce a kuše s několika šipkami odložená na stole. Žádné klíče. Ženy zpomalí. Tady by už mohli být stráže - snad by se chtěly hnát kupředu, ale nechat se nalézt teď by bylo katastrofální. Snad kdokoliv, kdo zde ještě je, bude čekat, že přijdou ti muži ze shora ,,uklidit", a nebude příliš prověřovat ozvěnu jejich kroků.

A navíc, Liss samotná po chvíli zaslechne kroky. Jsou nedaleko. Tiché, opatrné krůčky vraha - profesionála. Jižan. Zlodějka opatrně nahlédne za roh - a je tam.
Chodba pokračuje dál v pravém úhlu. Kolem jsou další výklenky přeměněné na špinavé, stísněné a vlhké cely - pohodlné tak maximálně pro krysy. Liss zahlédne, jak do jednoho z nich právě vchází jižan. V ruce má zahnutý nůž, ze kterého na podlahu odkapává krev.
Tyto výklenky už nejsou prázdné. Arianna, která hledí zpoza Liss, vidí do výklenku v chodbě, na proti nim.
K zadní stěně je za ruce přikován klečící muž. Pokud je to tedy muž. Pokrytý krví, čerstvé rány překrývají staré. Nehýbe se. Hlava bezvládně visí, jediné, co ho drží vzpřímeného, jsou pouta na rukou.

Arianna z Albrienne - 06. srpna 2018 20:32

Čepel vraha

Procházíme temnými chodbami, sestupujeme po temných schodištích a čím déle jdeme, tím menší je naděje, že skutečně najdeme kobky. Temnota na nás dotírá a každá další prázdná, nebo opuštěná místnost mě jen posouvá blíže k depresi. Ztrácíme tu čas.
Když se v chodbě před námi začnou objevovat pavučiny, málem propadnu v pláč. Tudy už dlouho nikdo nešel. Naděje na to, že najdeme Lionella, natož živého, je stále menší.

Náhle ticho protne bolestivý výkřik. Škubnu sebou.
Co když to byl Lionell?!
Je to ale znamená, že tady dole nejsem samy. Liss mě ani nemusí pobízet a dáme se do běhu. Probíháme chodbami až se konečně dostaneme do osvětlené části. Chodby jsou širší a mnohem víc používané. Nikde tu ale není ani noha.

Proběhneme kolem místa, kde sedávají pravděpodobně dozorci a já si povšimnu kuše. Popadnu jí a seberu i šipky, tohle by se mohlo hodit.
Brzy ale zjistíme, že tu skutečně nejsme samy. Čekaly jsme, že tu bude a on opravdu dělí svou krvavou práci.

Hledím na mrtvého muže, uvězněného v poutech. Neměl ani možnost se bránit. Celá se chvěju, nemůžu jižanovi dovolit, aby zabil někoho dalšího, co kdyby tím dalším byl můj bratr.
Podívám se na Liss a naznačím jí, aby zůstala skrytá za rohem chodby. Sama vyběhnu doprostřed chodby.
"Hej!"
Vykřiknu a vystřelím, nemířím příliš dobře ale mým hlavním cílem je získat vrahovu pozornost. Šipka tak jen křísne o kamennou stěnu poblíž výklenku, do kterého vrah zašel.
Chci na sebe vraha přilákat a doufám, že tak dám Liss příležitost, aby ho překvapila. Do kuše ale zakládám další šíp, pokud budu mít příležitost, budu střílet.

Lisseth - 06. srpna 2018 21:04

Kobky

Připadá mi, že sestupujeme jen hlouběji do pekel, ze kterých už nebude návratu a čím hloub a dál jsme v té černočerné tmě plné pavučin, kde už čert ví jak dlouho nikdo nebyl, ta jiskřička naděje, kterou jsem živila, jakoby pomalu začala uhasínat.
Nakonec tu po nás zbydou jen vybělené kosti...které možná ani nikdo nenajde...k čertu s tím...

Trochu začínám být nervózní a jsem ráda, že je tu taková tma a Arianna, která jde za mnou si nemůže všimnout. Stačí, že je kousek před zhroucením ona...koukej se sebrat...

Z téhle neslavné nálady vytrhne mne až výkřik rozhléhající se podzemím. Trochu mne bodne u srdce, ale naštěstí není čas moc přemýšlet o tom, zda-li už náhodou nejdeme pozdě.
A máme společnost, jak se dalo očekávat...

Už už se chci otočit na Ariannu a říci, ať se drží zpátky, když začne cosi signalizovat a pak vpadne s řevem doprostřed chodby.
Co si ta slepice do háje myslí, že jako dělá?...tohle není nějakej přitroublej gardista...to se snaží o sebevraždu?... v duchu jí nadávám a zuřím. Vynadat jí můžeš pak, pokud ještě bude komu, teď se soustřeď...

Meč rychle přehodím do druhé ruky a připravím si vrhací dýku. Zůstávám skryta za rohem a čekám na příhodný okamžik, kdy bych mohla na jižana zaútočit. Pokud by však měl nějak ohrozit Ariannu, vyrazím dřív a modlím se ke všem bohům, aby stáli při mě.

Šedá Eminence - 06. srpna 2018 21:43

Jižanské umění

Arianna ničeho nedbá a vyskočí do chodby a vystřelí za postavou, která se ztrácí v cele. Šíp narazí do kamenné stěny za ním, odrazí se a dopadne na zem.
Vrah se otočí. Snědá tvář, krutý, chladný obličej a dvě děsivě jisté oči. V těch očích číhá smrt a nepotřebuje pobízet.
Snad Arianna čeká, že se vrah na ní vrhne, že bude v dalším momentu už na kousky. Ale vrah zmizí. Jako by se vypařil do vzduchu.

Arianna i Lisseth ale slyší tiché, pomalé krůčky. Oči šlechtičny těkají ze strany na stranu a prohlíží si docela prázdnou chodbu. Jak by se v ní mohl někdo skrývat? Ale je tam a blíží se k ní, jako dravec k bezbranné kořisti. Celé tělo Arianny se chce dát na útěk, ale to už nepomůže. Jediné, co jí může zachránit je zázrak od Lisseth.
Zatímco Arianna prohlíží míhající se stíny louče a hledá v nich tmavý, měňavkovitý šat jižana, Lisseth naslouchá, připravená zaútočit.
Sluch je pro vraha smyslem důležitějším než oči - poslouchat blížící se strážné, dle kroků počítat vzdálenost - to může zachránit život.

Arianna konečně uvidí vraha. Je přímo před ní, oči bez jediné emoce. Arianna ho nezajímá - je pro něj jen další oběť.
Nemůže uhnout, stěží stihne zvednout kuši před sebe. Ale to těžko zastaví zahnutý nůž, který se blíží k jejímu hrdlu, jako prodloužení vrahovi paže.
A právě, když Arianna cítí kudlu krájet vzduch, Lisseth vrhne svůj nůž a tne mečem do jeho ruky. Jižan uskočí, v očích překvapení. Z jeho ruky teče krátký pramínek krve, ale nůž minul svůj cíl a leží na podlaze.
Ale vlastně ne tak docela. Na zemi je několik cárů jemného, splývavého pláště, díky kterému dokázal Jižan zmizet přímo před očima. Ale teď stojí před Lisseth a překvapení je pryč. Musel si sice přehodit nůž do levé ruky, ale zůstává smrtelně nebezpečným protivníkem. Daleko nebezpečnějším než Pierre.
A jediný, kdo by mohl Lisseth pomoci, je Arianna, která byla právě jen několik milimetrů od jisté smrti.

Arianna z Albrienne - 06. srpna 2018 21:58

Neviditelný vrah

Pozornost vraha se mi na sebe upoutat podařilo. Jen si už nejsem tak jistá, že to byl skutečně dobrý nápad. Hledím do těch chladných očí a je mi jasné, že ten muž mě bez váhání zabije. Chci na něj ještě jednou vystřelit, ale náhle, jako kdyby zmizel, rozplynul se.
Zalapám po dechu a vytřeštěnýma očima hledím do prázdné chodby.
Ne, není prázdná.
Nikdo jen tak nezmizí a stejně tak nezmizel ten vrah. Slyším kroky. Skoro jako kdyby se mi tím vysmíval. On chce, abych věděla, že si pro mě jde smrt.

Zoufale se rozhlížím kolem sebe, ale když už ho spatřím, je pozdě. Je příliš blízko a moje ruka je tak těžká, ani nezvládnu zvednout kuši, když vidím, že se rozmachuje k ráně.
Skoro slyším svist dýky a vím, že mi nese smrt. Naštěstí v té chvíli zasáhne Lisseth. Vrhne dýku, kterou jižana zasáhne do ruky. Není to žádné velké zranění, ale rozptýlí ho to. Z jeho výrazu poznám, že o Liss neměl ani tušení.

Teď je to ale ona, kdo musí čelit jeho vzteku. Na jeden úder srdce jsem si jistá, že jí zabije. A až zabije jí, zemřu i já a potom...potom i Lionell, jestli tu někde je.
To ale nedovolím!
Konečně jsem se probrala z šoku. Zvednu kuši a bez míření vystřelím. Vlastně mířit ani nemusím, jižan je příliš blízko, než abych mohla netrefit.

Lisseth - 06. srpna 2018 22:16

Hra se smrtí

Zmizel? Ne, jsou to jen ty jejich triky se splývavým šatem. Tlumit zvuk kroků už však tak nezvládá. Zatajuju dech a poslouchám, číhám jako šelma připravená ke skoku.
Chyba, příteli...a ta se nevyplácí...

Má dýka ho sice lízne, ale žádné velké zranění to není, rozhodně ne takové, které by ho nějak zastavilo. Ale mladá dáma je snad na chvíli v bezpečí.
Jestli tady kvůli tobě zařvu, budu tě chodit strašit... v duchu plísním Ariannu.

Ve chvíli přehodím meč do druhé ruky a bez váhání zaútočím. Rána vedená zdánlivě na rameno, ale v poslední chvíli protažená na bok, má oblíbená finta, která se špatně kryje. Jsem rozhodnutá být se do posledního dechu a využít každičké křivárny, které jsem se kdy naučila, jen aby celé naše snažení nepřišlo v niveč, teď pár krůčků od cíle.

Šedá Eminence - 08. srpna 2018 10:23

Boj na život a na smrt

Arianna se vzpamatovává z šoku tak blízkého setkání se smrtí - ale neváhá. Dobře ví, že je Liss ve smrtelném nebezpečí - boj proti jižanskému vrahovi je výzvou i pro ní. A pokud porazí Lisseth, Arianna nebude mít nejmenší šanci.
Během té chvíle, kdy se k ní vrah blížil stihla pomocí natahovacího mechanismu kuši natáhnout - není to malá příruční hračka jižanů, účinná jen proti neozbrojené oběti, ale kvalitní celestionská práce - v tuhé natažené tětivě je síla, která proráží ocel. Arianna je jedině ráda, že její bratr se neřídil běžnými zvyklosti a alespoň jednou dříve kuši v rukou držela, a ještě raději je za moderní vynález jednoduchého natahováku - bez něj by jí natáhnout nedokázala.

Ale přeci, kuši mnohokrát v rukou nedržela, a nikdy v smrtelném nebezpečí a tak, když stiskne spoušť, se ozve jen prázdné cvaknutí a tětiva se ani nepohne.

Liss neočekává od šlechtičny pomoc - proti tomuto protivníku by stěží očekávala pomoc i od nejlepších mordýřů v Katově. Možná jen někdo tak posedlý ctí jako například Jan by se vrhnul do tak nerovného boje.
Ale tady jde o přežití. Výpad Lisseth, vedený na odkryté levé rameno a stočený na bok je špinavý trik - Jižan by byl překvapen, pokud by nebyl tak ďábelsky rychlý. Už když si Liss myslí, že zasáhne a zraní vraha, podaří se mu uskočit a plynule zaútočit. Liss samotná se výpadem odkryla a jen díky své nebývalé obratnosti a pružnosti uhne před ostrou čepelí. Ucítí, jak zahnutý nůž rozkrojí několik vrstev jejího oblečení.

Uskočí a oba na moment stojí proti sobě. Oba čekají, kdy udělá ten druhý chybu. A přesně v té chvíli, kdy jsou od sebe odpoutaní, Arianna konečně přemůže samostříl. Cíl, který není vzdálený ani dva metry, opravdu není těžké zasáhnout. Obzvlášť, když je ten cíl fixován na svého protivníka v šermu.

Šipka prolétne vzduchem - možná až příliš blízko Lisseth - a míří k břichu vraha. Ale jeho reflexy a instinkty ho varují. Uskočí stranou - ale konečně příliš pomalu. Snad není zvyklý na rychlost a sílu celestionských samostřílů. Výstřel ho jen těsně mine, potrhá látku a zanechá ošklivý šrám na jeho pravé noze.

Snědá tvář vraha je pořád odhodlaná, ale dozajista se pokusí ulehčit čerstvě poraněné noze. A co víc, z jeho ruky stále teče krev - ještě chvilku, ještě pár ran a ztráta krve začne otupovat jeho ostré smysly a nadpozemskou rychlost.
Pokud do té doby obě ženy přežijí.

Arianna z Albrienne - 08. srpna 2018 11:42

Mizerný střelec

Cvaknutí na prázdno je jako noční můra. Během setiny vteřiny lituji, že jsem se o střelné zbraně nezajímala trochu víc a přísahám sama sobě, že pokud to přežiju, tak to napravím. Kdo ví, jestli k tomu ale dostanu ještě příležitost.

Cloumám zbraní a mezitím si Liss s vrahem vyměňují údery. Srdce mi divoce buší, vím, že nemám čas si tady s tím hrát.
Konečně však zbraň přemůžu a znovu zamířím. Šipka vyletí a nebýt toho, že je vrah tak zatraceně rychlý, pravděpodobně bych ho přišpendlila ke stěně. Takhle ho jen škrábne do nohy.
Dost nearistokraticky zakleju a znovu začnu natahovat zbraň.

Jižan krvácí, ale stále je nesmírně nebezpečný. Krátce se podívám na Liss, ona zatím vyvázla bez zranění. Až tohle skončí, tak musím zlodějce složit poklonu.

Lisseth - 08. srpna 2018 13:01

Boj

Má mysl soustředí se na jediné, na protivníka přede mnou, okolní svět v tu chvíli zmizel. Pomalu mi dochází, že tohle je možná ten poslední boj. Ne, nesmí, nesmíš se dát...
Když kolem prolétne šipka z kuše, chvíli si nejsem jistá, jestli nebyla určená pro mne, tak byla blízko. Není ale čas po tom nějak více pátrat, stačí mi, že šipka nakonec alespoň lehce zranila jižana. I to se počítá.

Dlouho neváhám, levou rukou sáhnu pro vrhací dýku a hodím. V tuto chvíli nejde mi ani tak o to, abych zasáhla, ale abych jej zaměstnala a donutila došlápnout na jeho zraněnou pravou nohu. Možná doufám, že třeba alespoň zavrávorá a dá mi tak vteřinku k dalšímu výpadu, k dalšímu útoku vedenému tentokrát mečem, který následuje jen vteřinku po letící dýce.

Dívám se mu do očí a snažím se odhadnout každičký jeho další pohyb, každý jeho záměr a snahu. Předvídat a být o krok napřed. Čekat i na tu nejmenší jeho chybu a využít jí ve svůj prospěch.

Šedá Eminence - 09. srpna 2018 22:14

Krvavá cena

Jižan vrací Lisseth její pohled stejně upřeně. Zdánlivě bez zájmu uhne letící dýce a došlápne na poraněnou nohu. Jeho tvář se zkřiví do bolestného výrazu.
Podlomí se a vypadá to, že padne k zemi - Liss nečeká ani minutu. Tohle je jediná příležitost, druhou už nedostane. V pozadí slyší skřípání natahováku kuše. Jižan na zlodějku vzhlédne, když se na něj řítí s mečem v ruce.

A postaví se na svojí poraněnou nohu, bez náznaku bolesti. Skloní se a udělá úkrok stranou, s dýkou před sebou. Má krásný výhled na nekrytý bok zlodějky, může si i spočítat mezi které žebro bodne.
Jeho zahnutý nůž se vydá na cestu k srdci Lisseth.
Ta ale neplánuje zemřít v nějakých smradlavých kobkách. V posledním okamžiku, téměř uprostřed pádu po nevydařeném výpadu, se stočí. Dýka jí nezasáhne do odkrytého žebra ale zaboří se jí do stehna. Odporná rána. Ale ani zdaleka ne tak smrtelná.
Ozve se cvaknutí kuše. Samostříl je nabytý. Vrah vtrhne kudlu z těla Lisseth a otočí se k Arianně - zlodějku porazil a zbývá jen otravná šlechtična s kuší. Napřáhne se s dýkou a vrhne jí k ní - ví, že by ani on nestihl předběhnout šipku.

Tak by to skončilo, pokud by bojoval s někým, kdo si prošel polovinou toho co Liss. Ale zlodějka se nevzdává. Prošla si daleko horšími zraněními a ještě se Jižanem neskončila. Vlastní meč zarazí do nohy vraha, tak vysoko jak dosáhla.
Konečně jižan zavyje bolestí a padne na koleno. Jeho nůž pokračuje v cestě, ale místo srdce Arianny jen prolétne kolem její tváře.
A šlechtična vystřelí.

Zásah vraha shodí na zem. Ocelová šipka je zabořená do jeho břicha až po letky. Ještě krátký moment svírá vrah šipku a hledí do očí Arianny, ale poté jeho tělo povolí a on padne na zem. Teprve nyní si šlechtična uvědomí, že jí po tváři teče krev. Nůž, určený jejímu srdci, jí zanechal rozšklebenou jizvu na líci.
Vrah chvíli sténá, ale jeho poslední slova v cizím jazyce utne nůž raněné Lisseth. Dokáže se postavit, avšak rána bolí jako samotné peklo. Ale je naživu. Dá se to samé říct i o Lionellovi?

Arianna z Albrienne - 10. srpna 2018 05:47

Společnými silami

Myslím, že se mi na okamžik zastavilo srdce. Skutečně jsem si myslela, že vrah Lisseth dostal, ta však v poslední chvíli uhnula a dýka tak zasáhne "jenom" její nohu. I tak to ale vypadá na hodně ošklivou ránu.
Teď jsem to opět já, kdo čelí pohledu jeho chladných očí. Vidím, jak zvedá zakrvácenou dýku a zvedá ruku, stejně tak ale i já zvedám znovu nabitý samostříl. Vystřelím a o vteřinu později ucítím na tváři teplo.

Liss v poslední chvíli bodla svůj meč vrahovi do nohy. Se zatajeným dechem sleduji muže, kterému z břicha trčí šipka. Zavrávorá a konečně padne k zemi.
Zvednu ruku a dotknu se tváře, která mě pálí. Dýka na ní zanechala nepěknou řeznou ránu. V tuhle chvíli je to ale moje nejmenší starosti.

Přehodím si kuši přes rameno a rozeběhnu se ke zlodějce. Obdivuji, že i po takovémhle boji je schopna postavit se na vlastní nohy.
Zaváhám jen na okamžik, než Liss pevně obejmu. Až nyní cítím, jak se celá začínám chvět. Stačilo tak málo a na studené dlažbě tu nyní mohla ležet naše chladnoucí těla.

Popotáhnu a dlaní si rozpatlám po tváři krev. Nechci ale, aby mě zlodějka viděla brečet.
"Zvládneš chodit? Neměly bychom to nějak ošetřit?"
Rychle se snažím vzpamatovat. Myšlenka na to, že snad nyní konečně najdeme Lionella, mě posiluje.

Lisseth - 12. srpna 2018 18:22

Splaceno krví

Když už si myslím, že se mi konečně podaří jej nějak vážněji zasáhnout, dopadne to přesně opačně. Všechno to trvá jen pár okamžiků a jediné, co si opravu uvědomuji je palčivá rána a pak nebezpečí, které hrozí Arianně. Ještě k tomu mám co říci a i díky šlechtičně leží jižan konečně mrtvý na zemi.

S nadávkami se vydrápu na nohy snažíce se tu zraněnou zatěžovat co nejméně. A najednou mám kolem krku Ariannu. Co to k čertu...

"Hej, neuškrť mě jo." bráním se takové náklonnosti a když mě konečně pustí, musím se na chvíli opřít o zeď za sebou.
"Nic jiného mi asi nezbyde, tady zůstat nehodlám." odpovídám na její otázku a přitom se snažím odříznout kus látky ze svého pláště, abych ránu mohla stáhnout.
"Jo, musim zastavit to krvácení."

Kusem látky ránu pevně stáhnu. Dost přitom nadávám, abych si aspoň trochu ulevila, ale moc to nepomáhá. Pomalu mi taky dochází v jak pěkné bryndě jsme, dostat se sem je jedna věc, ale dostat se taky se zdravou kůží ven je věc druhá.
Nějak bylo, nějak bude...přece to nehodláš zabalit tady...

"Budu v pohodě, musíme najít Lionella." cedím skrze zuby a pomalu vykročím opíraje se o stěnu. Musím pořádně zatínat zuby, ale nějak to jít musí.
"Koukni do těch cel, hádám, že ti to půjde se rychleji." pobídnu pak Ariannu a sama se snažím nakouknout do té nejbližší.

Šedá Eminence - 12. srpna 2018 20:03

Vězni

Lisseth ošetří ránu tak nejlépe jak v těchto omezených podmínkách může. Je na čase prohledat cely. Najít Lionella. Pokud tady je. Pokud ještě není mrtev.
Musí pokračovat. A nechávají za sebou chladnoucí tělo mistrného vraha, který je málem obě zabil jen chvíli před dosažením svého cíle, ať už je jím potvrzení smrti nebo nalezení ztraceného muže.

Prohlížení cel je odporná záležitost. Muži, alespoň většina, jsou přikováni ke stěnám, vyhladovělí a zesláblí. Někteří z nich ani nevnímají co se kolem nich děje. V očích mají pohled trpících zvířat, které jen očekávají další ránu.
Liss ten pohled zná. To jsou lidé, ze kterých už se nedají vymáčknout žádné informace. Muž s tímhle pohledem už řekl vše co mohl a vymyslel si vše, co ho napadlo a nic z toho nepomohlo.
Nikde není ani stopy po jídle nebo vodě. Tohle má blíž k hladomorně než k čemukoliv jinému. Ti muži jsou odsouzení na smrt.
Některým už je příliš pozdě na pomoc.

Arianna spatří postavu, která je jí povědomá v jedné cele. Muž, klečící a pokrytý ranami. Zakrvácený, kolena má ve svých vlastních tělesných šťávách.
Nezvedne hlavu. Nejspíš už nedýchá. Jeho obličej je odporná krvavá kaše, zbytky kůže stěží drží na mase. Jemně mu zvedne bradu. Prázdné oči bez ducha - ale mají špatnou barvu. Není to Lionell.
Lisseth pokračuje svižněji. Zná dobře vzhled i tělo Lionella a je zvyklá na odpornosti ze slumů města - i když některé rány jsou trochu drsné i na ní. Spatří muže s vytrhanými zuby a popáleninami po celém těle - podle jizev musel trpět dlouho, bez naděje na záchranu. A přitom, jen tamhle před ním, je schodiště kamsi do výše, osvětlené loučemi - cesta ven. Pro tyto muže tak blízko a přitom tak daleko.
A pro obě ženy lepší úniková cesta než zpátky do temných, zamotaných chodeb pod hradem.

Celkem jsou zde asi jen dvě desítky mužů. Pět nebo šest mrtvých, kteří vypadají, že jim před smrtí Jižané udělali všechno co mohli.
Několik mužů ale žije. A stále dýchá. Když uvidí obě ženy zachřestí řetězy a prosí o pomoc. Nevypadají tak ztrápeně. Jen několik ran nebo zlomenin a ošklivé, ale mělké jizvy. Mezi nimi, doufá Liss, pozná Lionella, ale je to Arianna, která jí k jedné z cel zavolá.
Ke zdi je připoután mladý muž s hnědými vlasy a s několika denním strništěm. Jeho vlasy, i šlechtický šat, jsou prosáklé a slepené krví. Houpe se na řetězech a vypadá bezvládně. Nezvedne hlavu když slyší kroky. Jeho kůže je bledá - nové jizvy na rukou i na tvářích překrývají staré.
Ale Arianna si je jistá. Zná tu postavu, zná ty vlasy - nebo je jen chce poznat?

Zavolá na Lisseth. Hlas její a hlas Liss v odpověď se odrazí v ozvěnách kobkou. A Lionell zvedne tvář a pohlédne k postavám, které k němu přicházejí. Jeho obličej je zakrvácený, ale je skutečně jeho. A v jeho očích je stále jasné světlo. A naprostý úžas.
,,Ari! Liss!" vzdechne s námahou, přemáhaje bolest v celém těle. Na víc nemá sílu. Snad věří, že zemřel a vidí ženy, které ve svém životě miloval - sestru a milenku.

Arianna z Albrienne - 12. srpna 2018 20:19

Bratr

Ještě chvíli obezřetně pozoruji Liss. Jsem jí na blízku a dívám se, jestli skutečně zvládá chůzi. Kdyby ne, jsem připravena jí vyrazit na pomoc.
Když se ale ubezpečím, že to zlodějka zvládá, vyrazím hledat Lionella.

Myslela jsem si, že prohlédnout cely bude snadné.
Proč jsem si to jen myslela?
Většina vězňů je v příšerném stavu. U některých si jsem naprosto jistá, že už jsou po smrti. Většina z nich ani nezvedne hlavu, tak jsou vyřízení. Jejich těla jsou pokrytá ranami, popáleninami, některé tváře jsou jen změtí ran a podlitin, není možné rozpoznat, jak muži dřív vypadali.

V jednu chvíli se mi zrychlí tep, muž přede mnou by mohl být můj bratr. Je přibližně stejně vysoký, i barva vlasů odpovídá. Nedýchá. Zvednu mu hlavu a úlevně vydechnu, když mi dojde, že tohle není můj bratr. Pustím ho a jdu dál.

Někteří vězni nás prosí, abychom jim pomohli. Chtěla bych, ale oni odsud těžko dokážou odejít po svých.
"Vydržte, pomoc je na cestě."
Slibuji a doufám, že tomu tak skutečně je. Jestli povstalci obsadí hrad, tohle bude první místo, kam kapitána pošlu.

"Liss!"
Vykřiknu, když ho konečně spatřím. Visí v řetězech, hlavu skloněnou, nedívá se na mě, ale já jsem si zcela jistá.
Lionell.
Když pak bratr zvedne hlavu a pozná nás, oči se mi zalijí slzami. Vrhnu se k němu a obejmu ho, nehledě na špínu a krev, která ho pokrývá. Mám pocit, že jsem nikdy nebyla šťastnější.
Lionell žije.
"Dostaneme tě odsud."
Šeptám mu do ucha.

Rychle se ale vzpamatuji. Tady není na takové výlevy čas ani místo. Ustoupím, abych udělala místo zlodějce, aby se i ona mohla s Lionellem přivítat.
"Dokážeš ho zbavit těch pout?"
Zeptám se, zatím co vyhlížím z výklenku do chodby a dívám se po schodech vzhůru. Jako cesta ven to vypadá daleko lépe, než temné chodby. Ale dokážeme se z hradu nepozorovaně dostat?

Lisseth - 12. srpna 2018 21:35

Lionell

V kobkách vidíme jen obraz zoufalství a smrti. Občas snad jiskřičku naděje v očích těch, co ještě žijí, ale není čas starat se o všechny. Se srdcem až někde v krku postupuji od cely k cele. S každým dalším mrtvým tělem, s každým dalším zmučeným a prázdným pohledem těch nešťastníků se mi do myšlenek neodbytně vkrádá ten nejčernější scénář. A když pak Arianna zavolá mé jméno, na chvíli se mi srdce snad zastaví.

Na chvíli zapomínajíc na palčivou bolest tepající v ráně spěchám za ní k další cele. S úlevou pak hledím na šťastnou šlechtičnu.
Bohové díky... šeptám v duchu tiché poděkování těm které jsem žádala o pomoc, ale moc dobře vím, že zcela ještě vyhráno nemáme. Pro tuto chvíli snad se ale můžeme radovat.

"Lásko." zašeptám tiše, tak aby mne mohl slyšet jen on a lehce pohladím jeho tvář. Arianna mne nemusí dvakrát pobízet k tomu, abych se pokusila zbavit jej pout. Nejprve vyzkouším klíče, které mám od mrtvého a teprve když neuspěji, pokusím se zámky otevřít starým dobrým způsobem.

"Vypadnem odsud." usměju se trochu na Lionella zatímco zápolím se zámky okovů. Jsem nesmírně ráda, že jsme nepřišli pozdě, že snad máme způli vyhráno.

Šedá Eminence - 13. srpna 2018 23:14

Poslední kroky

Lionell se nezmůže na odpověď. Musí být k smrti vyčerpaný - jistě mu bylo odepřeno jídlo, byl podroben mučení a ztratil mnoho krve.
Liss ztratí se zkoušením klíčů trpělivost - tyhle okovy by zvládla otevřít i naostřenou kostí. Trvá to jen moment než se zámek s cvaknutím otevře a železo propustí svého vězně.
Padne na kolena a zřítil by se kupředu, kdyby ho obě ženy nezachytily. Každá zpod jedné paže, vynesou ho z temné cely.
Několik dalších vězňů - těch, kteří vnímají své okolí - hlasitě prosí a protestuje, ale není čas. Lissseth a Arianna mají toho, pro koho sem přišly. A je živý - i když je naprosto nutné, aby se co nejdříve dostal k felčarovi. Můžou jen doufat, že Kapron má obvaziště pro vlastní raněné. A že se k němu dostanou včas, že vůbec uniknou z hradu.

Oběma připadá Lionell neuvěřitelně těžký. Liss zná tu tíhu - je to váha, kterou nabude bezvládné tělo, mrtvé nebo v bezvědomí... nebo tak slabé, že se nedokáže ani udržet na vlastních nohou.
Arianna je ovládnutá vše prostupujícím pachem krve, na který je daleko méně zvyklá než Liss. Nepříjemná, těžká kovová chuť z jeho ran a ze šatu sytí vzduch.

Ale pokračují kupředu. Společnými silami vytáhnou Lionella z chodby a po schodech stoupají pryč z té pekelné díry.
Každý schod je utrpení. Lionellova hlava bezvládně klimbá ze strany na stranu. Musí být ženami tažen vzhůru. Ale přeci, nakonec dosáhnou dveří na vrcholu. Jsou to stejné těžké opevněné dveře, jako ty, kterými do podzemí vstoupily. Ale naštěstí jsou tyto dokořán otevřené.
Vstoupí do strážní místnosti, do které malým oknem září trochu světla zvenčí. I ta trocha oslní obě ženy na krátký moment. Lionell je stále příliš mimo sebe na to, aby si světla všiml.
Ale dýchá. Stále ještě dýchá. A dokud dýchá, žije.

Pokračují dál. Chodba za chodbou, pokouší se najít cestu z labyrintu chodeb. Není podle čeho se rozhodovat, ani jedna v těchto chodbách dřív nebyla. Občas narazí na muže s erby koruny, ale ti prchají hradem a vůbec si jich nevšímají. Několik z nich je odstrčí ve snaze zmizet. Dává smysl, že unikají k postranním cestičkám nebo do podzemí - že unikají od hlavních dveří, které musí být blízko
S vypětím všech sil strčí do dveří, které sice vypadají jako všechny ostatní, ale vyklopýtají jimi do větší chodby, na jejímž konci jsou velké, dvojkřídlé dveře.
Uprostřed ní stojí Jan a s ním tři Kapronovi muži. Jakmile je mladý rytíř uvidí, jakmile uvidí těžce raněného v jejich rukách, vykřikne: ,,Slečny! Co?" ale neztrácí čas artikulací otázky, která se mu dere na jazyk, vykročí k nim. Poplašný výkřik způsobil, že ostatní muži dali ruce na jílce mečů, ale teď chápou, že od dvou žen a zraněného jim nehrozí žádné nebezpečí.

Všichni upírají svojí pozornost na skupinku. Ani jeden z nich si nevšimne temné postavy, která se odlepí od stěny. Chybí jí její splývavý šat, ale pohybuje se naprosto neslyšně, lovec blížící se k oběti.
Jediní, kdo ho vidí, jsou Liss a Arianna. V rukou jižana se zablyští ostří nože.

Lisseth - 14. srpna 2018 13:04

Zpět na světlo

Zámky povolí a Lionell se nám skácí takřka do náručí. Kypí ve mně vztek, když ho takhle vidím a kdyby se mi o ruky dostali ti, co mu tohle udělali, s radostí bych si s nima pohrála jako kočka s myší před tím, než jí zakousne.

"Zvládneš to?" mrknu na Ariannu vědoma si toho, že nás čeká poměrně dlouhá cesta zpět na denní světlo a že nám Lionell asi příliš nepomůže. Hádám, že mladá dáma moc těžkých břemen nikdy netahala.

Krůček po krůčku dál a při každém tom kroku mám pocit, že mi zas a znova zarážejí dýku do stehna, na fňukání ale není čas. Lionell je na tom hůř, tohle počká. Světlo, konečně světlo, i když teď bodá do očí a chvíli musím mžourat, abych rozeznala okolí, uleví se mi, když jej konečně vidím. Vypadli jsme ze zatuchlé spleti podzemních chodeb a světlo mohlo by snad býti příslibem toho, že teď už bude jen lépe. Záhy jsem ovšem poznala, jaký omyl byla tahle domněnka.

"To je dlouhý příběh..." usměju se trochu na Jana, ale než stačím pokračovat, koutkem oka zpozoruji onen známý plíživý pohyb a ostří dýky. Arianna je pro tentokrát rychlejší, ale ani já nehodlám zahálet. Lionella bych sama beztak dlouho neudržela, rychle ale opatrně jej složím na zem a v ruce se mi objeví meč.

V tuto chvíli nedbaje na zranění vrhám se k jižanovi. Někde uvnitř mě bouchly saze a možná chci si to s ním vyřídit za všechno to, čím jsem museli projít, za to že chce vše pokazit ve chvíli, kdy jsme krůček před cílem a to nehodám dovolit, jako šelma bránící své mladé pustím se znovu do boje a doufám, že Kapronovi muži nezůstanou tam jen tak stát.

Arianna z Albrienne - 14. srpna 2018 20:32

Z temnoty na světlo

Lionell je těžší, než jsem si myslela. Musel tu velice strádat, jistě ho mučili a odpírali mu jídlo. Přesto je pro mě a Liss dost obtížné ho unést.
Slyším za sebou prosebné hlasy, které nás žádají, abychom jim také pomohli. My je tu ale musíme nechat být. Teď je nejdůležitější postarat se, aby se Lionellovi dostalo nějakého ošetření, aby dostal najíst a napít a pořádně si odpočinul.

Pomalu stoupáme po schodech vzhůru a každý krok je utrpením. Žasnu nad tím, že se Liss ještě nezhroutila, i její rána je dost ošklivá. Upínám svůj zrak k obdélníku dveří a toužím dostat se z těhle příšerných kobek ven, na čerstvý vzduch. V nose mě štípe zápach krve, potu a i jiných, raději nad tím moc nepřemýšlím.

Procházíme labyrintem chodeb a směr určujeme spíš náhodně. Nemám nejmenší ponětí, kde to jsme. Trnu hrůzou, že se na nás někdo vrhne, ale kohokoliv potkáme, tak nás obloukem míjí a prchá, nikomu nestojíme za pozornost. Hádám, že to znamená, že povstalci už se dostali za hradby a krysy nyní opouštějí loď.

Konečně se dostaneme do široké chodby. V první chvíli strhnu hrůzou, protože na konci chodby stojí skupinka mužů. V další chvíli mi ale spadne kámen ze srdce. Jsou to totiž naši muži - Jan a několik mužů kapitána Kaprona. Zvednou zbraně, ale když zjistí, kdo jsme a že jim od nás žádné nebezpečí nehrozí, znovu je skloní.

Už jsme v bezpečí. Bude to dobré.
Prolétne mi hlavou několik blažených myšlenek. To je však těsně před tím, než se od zdi odlepí temná postava. Neviděla jsem ho, nikdo ho neviděl ale nepochybuji, že tam už nějakou dobu stál a čekal na svou příležitost.

"Pozor!"
Vykřiknu, a cítím, jak se mi chloupky na krku ježí hrůzou.

Šedá Eminence - 14. srpna 2018 21:12

Jan

Ženy pustí Lionella tak šetrně jak mohou - není čas. Liss nic neřekne, pouze vystartuje kupředu s mečem. Ucítí šílenou bolest v noze, jak se žene kupředu proti vrahovi, ale nemůže si dovolit to vnímat. Snad jí ten strašný pocit jen povzbudí. Projede jí nával adrenalinu.
Arianna vykřikne a muži se začnou otáčet. Ale vrah je příliš hbitý, příliš rychlý - zaútočí dřív, než stihnou muži tasit meč.

Arianna za sebou uslyší kroky - běh a výkřik. Dokonce i ona se vrhne kupředu aby pomohla i když má jen malou šanci proti vrahovi.
Sleduje, jak jižan plynulým pohybem podřízne hrdlo prvnímu strážnému. Jako tanečník projde mezi muži a jednomu za druhém uděluje smrtící rány. Proti jeho rychlosti jsou jako kamenné sochy, bez jediné šance na přežití.
Jan stojí nejvíce vepředu - vykročil k oběma ženám, ale vrah už je jen pár kroků za ním. Z jeho zahnuté dýky odkapává krev. Bez zájmu jí odrazí výpad Liss a skoro mimoděk jí podrazí nohy v běhu, takže se zřítí kupředu, do prachu chodby.

Kolem Arianny proběhne s křikem postava, kterou zná. Vysoký, postarší muž ve slušném ač ošuntělém úboru komorníka. Nemá žádnou zbraň. Ani s Liss nemůže mít proti jižanovi šanci. Ale přeci. Alsborne.

Arianna sleduje, jak vrah udělá poslední krok. Komorník je pořád příliš daleko - příliš daleko na to, aby Jana zachránil.
Liss padla k zemi. Dělá se jí před očima rudá mlha. Celá její mysl pulzuje bolestí rány a naprosto vyčerpaných svalů zahnaným za své limity. Vidí vraha, který chytá otáčejícího se Jana. Levou rukou ho objímá a v pravé má nůž - proti jeho zádům.
Ostrá ocelová čepel si dělá cestu jeho šatem. Nic jí nezastaví. Jedna vrstva za vrstvou, zabořuje se nůž do zad mladého seržanta.
V tom momentě k němu dorazí Alsborne. Plnou vahou svého těla vrazí do jižana a odhodí ho stranou. Než se vrah vzpamatuje, komorník na něm sedí v kleče a v záchvatu zuřivosti mu buší hlavou o kamennou dlažbu. Vrah, který ve svém jazyce sténá, brzy utichne a jeho hlava se promění v krvavou kaši.

Ale pomoc přišla příliš pozdě.

Jan se chytí za břicho a zavrávorá. Chvíli ještě hledí do očí Arianny, jeho rty formulují slova, jako by se pokoušel něco říct - ale nedokáže to. Přepadne kupředu a odhalí krvavou ránu v zádech. Stále lapá po dechu, stále žije, ale rána v jeho zádech je hluboká. Nejspíš smrtelná.

Arianna z Albrienne - 14. srpna 2018 21:29

Jan

S hrůzou sleduji, jak si vrah prosekává krvavou cestu, muži proti němu nemají nejmenší šanci. Pozoruji, jak se Liss zhroutila k zemi, když jí jižan podrazil nohy. Není, kdo by ho zastavil. Pozabíjí nás všechny. Probleskne mi hlavou děsivá myšlenka. V té chvíli ani nevnímám kroky, které se přibližují zpoza mých zad.

Teprve, když muž proběhne kolem mě, uvědomím si jeho přítomnost. Alsborne!
Mám pocit, jako kdyby se všichni pohybovali hrozně zpomaleně, ale já jen stojím na místě a nejsem schopna nic udělat, nejsem schopna nikoho zachránit a jen sleduji, jak se vrah rozmachuje proti Janovi.

Nesmí zemřít. To já ho sem přivedla.

Alsborne srazí jižana k zemi a tluče jeho hlavou o zem. Na to se já už ale nedívám. Vrhnu se k Janovi a s hrůzou hledím na ránu zející v jeho zádech.
"Ne! Ne, ne, ne, ne, ne...tohle se nemělo stát."
Běduji, zatím co mi po tvářích tečou slzy zoufalství. Marně se pokouším rukama zabránit krvi, aby unikala z rány.
Pevně Jana obejmu, jako kdybych ho tím snad mohla zachránit.

Lisseth - 14. srpna 2018 22:26

Záchrana v pravý čas

Byl to bláhový pokus... dochází mi ve chvíli, kdy se válím v prachu chodby a bezmocně hledím na tančící Smrt, jejíž rychlosti se necvičení muži nemohou rovnat. Skončíš krok před cílem... Tak ráda bych se vydrápala zpět na nohy a něco dělala, ale mé tělo dosti citelně protestuje a má mysl propadla by se nejraději do černočerné tmy mdlob bez bolesti. Koušu se do rtu, abych nekřičela bolestí a sleduji to krvavé divadlo.

Ale bohové snad jsou k nám alespoň trochu milostiví, jako zázrakem zjeví se ze Alsborne a vraha vyřídí. Leč bohužel pro Jana příliš pozdě. Položím hlavu na chladnou zem a na chvíli zavřu oči a jen zhluboka dýchám.
Kolik jich tady ještě číhá?...jak se odsud chceš dostat se zdravou kůží?...s tou už to beztak nepůjde, tak docela zdravá už není...teď to přeci nemůžeš vzdát...

K mým uším doléhají tiché vzlyky Arianny. Ač bych chtěla zůstat ležet, někde za mnou je Lionell, který je na tom hůř než já. Pomalu se pokusím zvednout se zpět na nohy a přesunout se k němu.

"To bylo v poslední chvíli." otočím se na Alsborna v pokusu o děkovný úsměv, ze kterého spíš vyjde jen bolestný škleb.

"Jak je na tom?" promluvím na Ariannu, i když odpověď znám tak trochu dopředu.
"Měli bychom Lionella dostat do bezpečí, potřebuje felčara." pokračuju pak dál. Vím, že to pro mladou dámu bude asi kruté, ale Janovi už nejspíš moc nepomůžem, ale Lionella můžem ještě zachránit. A pak moc dobře vím, že felčara budu potřebovat i já.

Přelétnu pohledem z Alsborna na Ariannu a zase zpět. Vážně bychom se odtud měli hnout...
Netušila jsem, že někdy komorníka uvidím tak ráda. Alespoň bude moci pomoct Arianně s Lionellem, protože já budu mít co dělat sama se sebou.

Šedá Eminence - 14. srpna 2018 23:32

Světlo slunce

Arianna objímá tělo Jana. Slyší tep jeho srdce, nepravidelný a docela slabý. Jeho mělký dech nestačí, je to spíš lapání posledních doušků. Ale pak, když ho drží v náručí, vydechne a jeho slábnoucí, bledé rty se pokusí artikulovat - je to jen vzdech, poslední slova:
,,Děkuji..."
Mladý muž zavře oči. Snad umírá s vědomím, že jeho smrt zachránila Liss a Ariannu - pozdržel vraha v jeho strašném díle.

Alsborne se vrávoravě zvedá od těla jižana. Obrátí se k místu, kde leží Jan a Arianna. Sevře rty, ale poté pohlédne k schoulenému tělu Lionella. Přistoupí k Janovi, k bezvládnému tělu v náručí šlechtičny.
,,Slečno. Nemůžeme pro něj nic udělat. Je mrtev."
Liss i on znají takové rány - z těch se lidé nezotavují.
,,Je třeba zachránit živé," dodá a dojde k ležícímu Lionellovi. S heknutím ho zvedne - Arianna mu musí pomoci. Za každým rohem můžou číhat další vrahové - a další střet by vyústil ve smrt jich všech.

A tak za sebou nechávají Jana - alespoň nezemřel sám. Liss se stěží dokáže zvednout na nohy - nyní jí tlačí kupředu jen vůle k přežití, díky které přežila Katov. Žene svoje tělo navzdory ztrátě krve a bolesti, zatímco za ní podpírají a táhnou Lionella Arianna a Alsborne.
Poslouchají, čekají, kdy za sebou zaslechnou tiché krůčky jižanských vrahů, jako rozsudek posledního soudu - ale žádné nepřijdou. Dorazí ke dveřím. Jsou odemčené. Liss se opře do jednoho křídla vyklopýtá do světla slunce.

Dokázali to. Vyšli postranním vchodem, vraty pro strážné. Jsou na druhém nádvoří, plném mužů. A uprostřed toho všeho, jako vousatý bůh války, stojí Kapron a pokouší se organizovat ten dav lidí.
Je ráno. Laskavé paprsky brzkého slunce září z nebes na jejich znavené tváře. Vzduch je vlhký a vane jím jemný, chladivý vítr - o tolik čerstvější, než odporný zápach v temnotě.
Strávili uvnitř hradu, v podzemí, téměř celou noc aniž si to uvědomily. A skoro každá minuta byla bojem o život.

Vítězství si vyžádalo strašnou daň, nejen na nich. Všude leží nebo sedí zranění a zmrzačení muži. Někteří se pokouší zadržet krvácení holýma rukama. Jen ti šťastnější jsou obvázáni.
Kapron se ohlédne, protože polomrtvý a obě ženy vycházející z hradu připoutají pozornost - rány na těle Lionella jsou obzvlášť děsivé a vyvolají vír šepotu kolem nich. Kapitán si k nim pospíší a nevěřícně se dívá na zakrváceného šlechtice, kterého vedou.
,,Kdo to je? Co se stalo? Kde se tu vůbec berete?" ptá se překotně a snad i rozhořčeně.
Ale Liss zahlédne mezi raněnými postavu zázračného felčara Kosmova. A u něj zloděje Pavlína, který na ženy vzrušeně ukazuje. A lékař se obrací a spěchá k nim.
Arianna vidí všude kolem sebe krev a bolest. V místech stále leží mrtví z boje o citadelu. Zahlédne několik zlynčovaných jižanů. A i pomalu umírající obyčejné lidi, kteří se vydali na zteč a neměli nejmenší tušení, co je čeká.
Taková je krvavá cena za povstání. A ještě není ani zdaleka jisté, jestli ty obětované životy nepřijdou vniveč.
Na tom ale nyní nezáleží, protože zachránily Lionella. Kapron, velký, mrzutý ale asi neporazitelný, je u nich. Blíží se doktor.
Jsou v bezpečí.

Arianna z Albrienne - 15. srpna 2018 05:40

Světlo dne

Vím, že mu nemůžu pomoci, cítím, jak jeho dech slábne a srdce tluče nepravidelně. Cítím, jak se mi na hrudi šíří teplo a vím, že takovou ztrátu krve člověk nemůže přežít. Přesto ho stále svírám a tiše vzlykám. Vím, že musíme jít, slyším Liss i Alsborna, vím, že nyní si musíme pospíšit a dostat Lionella k felčarovi. Já se ale nedokážu zvednout, nemůžu Jana nechat umírat samotného. Proto ho tisknu i notnou chvíli po tom, co vyřkne svá poslední slova. Zemřel mi v náručí, vím to, cítím, že srdce přestalo být. Doufám, že ho bohové za jeho hrdinskou smrt odmění.

Zvednu se a podepřu Lionella, abych trochu ulehčila Alsbornovi. Už tak špinavé šaty mi nyní ještě zdobí velká krvavá skvrna přímo na hrudi. Krev je pořád ještě teplá a o to hůř se cítím.
Klopýtáme ze dveří a já zamžourám, když mě do očí praští slunce. Tam dole, v temných chodbách, jsem si myslela, že už denní světlo snad nikdy nespatříme.

Nádvoří před námi je plné lidí - našich lidí. Přejíždím po nich pohledem a jsem smutná z toho, kolik raněných vidím. Spousta lidí musela zemřít, abychom se sem dostali. Připadám si strašlivě vyčerpaná, oči mám zarudlé od pláče a na bledé tváři se skví hluboká karmínová jizva.

Pohlédnu na kapitána a polknu. Bolí to, jak se slova derou hrdlem ven.
"Můj bratr."
Zašeptám skoro neslyšně. Poté se ale vzpamatuji. Lionell není jediný.
"Měl byste poslat nějaké muže do kobek. Jsou tam muži, kteří potřebuji felčara a myslím, že byste se od nich mohl dozvědět zajímavé věci. Jižané se je pokusili povraždit, aby zakryli své stopy."
Ať už to znamená cokoliv. Mě je to jedno, důležité je, že Lionell je venku a když se rozhlédnu tak vidím, že i felčar už je na cestě.

Chtěla bych se radovat. Zvládli jsme to. Hrad je v rukou povstalců, Lionell je zachráněný, dopadlo to dobře. Jediné, co ale cítím, je obrovská únava, která na mě dosedá s každou další minutou.

Lisseth - 15. srpna 2018 15:44

Záchrana

Smrt Jana mne nechává klidnou. Sic mu vděčíme za pomoc, ale nějak nemám sílu truchlit pro každého, koho jsme ztratili a koho jsem vlastně sotva znala. Jen další voják, kterých dnes hádám padlo mnoho. Nicméně chápu, že na šlechtičnu už toho asi bude mnoho, jenže ještě nejsme u konce.

Krok sun krok, doslova se z posledních sil vleču dál nutíce se ke každému dalšímu krůčku.
A jestli tu budou další...pak to bude závěrečné dějství téhle hry...
Ale nic se nestane, snad nás bohové mají přeci jen trochu rádi. A najednou stojíme na denním světle. S údivem zjišťuji, jak dlouho jsme vlastně strávili v podzemí. Tam dole plyne čas nějak úplně jinak. Na tváři rozhostí se mi unavený, ale spokojený úsměv. Jsme venku...

Nastavuji tvář hřejícímu slunci a pak přejíždím přítomné pohledem.
"To je dlouhý příběh." odpovídám unaveně kapitánovi a ani v nejmenším se mi nechce teď něco vysvětlovat, na to jsou zde jiní a pak můj pohled už zachytil někoho jiného, Kosmova a Pavlína.

"Postarej se o něj, prosím a pak bych si i já vyprosila trochu tvé péče." ušklíbnu se na felčara a zavěsím se do vykuleného Pavlína, protože nohy už mi pomalu vypovídají službu a sama se na nich udržet už bych asi déle nedokázala. Nejradši bych sebou praštila o zem přímo tady a jen spala a spala. Teď snad mohu věřit tomu, že jsme v bezpečí, alespoň na chvíli.

Šedá Eminence - 15. srpna 2018 20:36

Zotavit se

Věci vezmou do rukou jiní lidé. Lionellovi se věnuje Kosmov a kapitán Kapron se pokouší zajistit hrad - pořád se v něm skrývají jižané a velkou část stále drží Nortimberská garda, se kterou se kapitán pokouší vyjednávat - pokud by se seveřané rozhodli, mohli by držet hrad až do vyhladovění.
Pavlín přinese Liss nějaký dryák proti bolesti a čisté obvazy natrhané z ložního prádla sloužících. Mladý zloděj sice nemá nejmenší tušení, co se vlastně děje nebo co se stalo, ale jak se zdá, věří, že za vším, za celou vzpourou je nějakým způsobem Liss a hledí na ní jako na bohyni - o něčem takovém se mu ani nezdálo.
Najde dokonce i umyvadlo horké vody z kuchyní. Rány je koneckonců třeba vyčistit.

Kapitán se ukázal velmi vděčným, protože mu začalo docházet, že dříve nebo později bude muset někomu vysvětlit svojí situaci. Nemá nejmenší šanci ustanovit se vládcem města, ale když bude svoje karty dobře hrát, mohl by z toho všeho ještě vyváznout živý, možná i něco víc. Rozhodně se mu budou hodit důkazy, že místodržitelé konspirovali s Ilmaidy.
Díky tomu byl Lionell uložen do jednoho z pokojů služebnictva a Liss a Arianna si v něm mohou odpočinout, zatímco Kosmov pracuje. Ženy přemůže námaha a spočinou v pokoji na křeslech, které jim bůhví odkud opatřil Alsborne.
Než docela odpadly, Alsborne provinile stanul před svou paní: ,,Omlouvám se, vaše milosti, zklamal jsem vás ve chvíli, kdy jste mě nejvíce potřebovala. Strávil jsem téměř celou noc hledáním kobek a vyhýbáním se jižanům, a když už jsem je našel, nenalezl jsem v nich ani vás, ani jeho milost. Bál jsem se nejhoršího. Ale vy jste to dokázaly, bohudík. Jeho milost je v bezpečí." řekne s úsměvem plným úlevy a pohlédne na zraněného šlechtice na lůžku.
Obě ženy nakonec přemůže vyčerpání a usnou - po dlouhém dni je třeba odpočinku.

Když se probudí, odpolední světlo září do ložnice otevřeným oknem. Lionell tiše leží na posteli a nad ním stojí Kosmov. Obrátí se k Arianně.
,,Váš pan bratr přežije, slečno, ale potřebuje se zotavit. Dal jsem mu posilující přípravek a ošetřil jsem veškeré rány. Ztratil dost krve. Bude muset zůstat na lůžku jistě několik týdnů, než se rány zacelí a tělo vzpamatuje."
Liss tohohle felčara dobře zná - dokáže zachránit i nejhorší případy. Pokud říká, že Lionell bude žít, je to pravda.
Doktor se podívá na zraněného a adresuje jí.
,,Lisseth, samozřejmě se nezajímám, kde přišel k tak příšerným ranám, ale nemůžu se ubránit troše zvědavosti. Docela dobře chápu motivy tady slečny, je to její bratr, jak řekla na nádvoří. Ale tvoje? Nedovedu si představit, kolik by ti museli zaplatit aby ses pustila do takového podniku. Mimochodem, když už jsme u toho, co můj honorář?"
Možná, že je to doktor, ale taky je z Katova.

Arianna z Albrienne - 15. srpna 2018 21:06

Okamžiky klidu

Následující chvíle jsou pro mě trochu zastřené mlhou. Trochu se proberu až v okamžiku, kdy napůl sedím, napůl ležím v pohodlném křesle a mám pocit, že bych za to, že můžeme být v klidu, měla poděkovat kapitánu Kapronovi.
Lionell leží v posteli a kolem něj poskakuje felčar, kterého přivedla Liss. Mám o bratra obavy, ale únava je v tuhle chvíli silnější.

Chabě se usměju na Alsborna.
"Zvládli jsme to a není třeba si něco vyčítat. Děkuji Alsborne. Jsem ráda, že jste v pořádku. Dorazil jste v poslední možnou chvíli. Nebýt Vás, všichni bychom v té chodbě zemřeli."
Pro Jana už bylo bohužel pozdě.
Nahlas to ale neřeknu, komorník i bez toho vypadá, že má výčitky.

Netuším, na jak dlouho jsem usnula. Probouzím se celá bolavá a rozlámaná. Vstanu a dojdu k felčarovi, shlížím na spícího bratra a uleví se mi, když řekne, že bude žít.
"V téhle chvíli jsem bez zdrojů, ale jakmile se věci trochu uklidní, dostanete královsky zaplaceno."
Slíbím felčarovi, skloním se a jemně políbím Lionella na čelo.

Obrátím se na zlodějku.
"Potřebuji se trochu omýt, možná najít čisté šaty."
Stále mám na sobě šaty pokryté Janovou krví, ta myšlenka mi není příjemná. Kromě toho už začínám pořádně smrdět.
Navíc bych ráda zjistila, jak se situace vyvíjí a jestli už víme, čí vojsko se to blíží k městu.
"Nechám Vám trochu soukromí a pak přinesu něco k jídlu."
Usměju se a vyjdu z pokoje ven.

Lisseth - 15. srpna 2018 21:19

Zasloužený odpočinek

Pavlín se o mne postará přímo královsky. Musím se jen usmát tomu, jak na mne kouká a jsem si jista, že se ještě dlouho bude chlubit tím, jak důležitou měl při celé téhle šarádě roli a že pomáhal někomu, kdo to celé spískal.
Bláznivý mladý kluk...

Alsborne se ukáže opět jako skvělý komorník, který se za každých okolností dokáže postarat o svou paní a zdá se, že tentokrát jsem vzatá na milost i já, když se křeslo najde dokonce i pro mne. Úlevně se do něj sesunu a pohodlně se usadím. Pořád nějak nemohu uvěřit tomu, že se nám to povedlo a trochu se bojím, že se mi to celé jen zdá.

Únava se projeví naplno, takže za chvíli v měkkém křesle nevím o světě a po dlouhé době zas klidně spím. Pár hodin ničím nerušeného spánku přišlo vskutku vhod. Dokonce i ten dryák, co sehnal Pavlín zabral. Mlčky pozoruji Kosmova nad Lionellovým lůžkem a když pak ujišťuje Ariannu, že bude za nějakou dobu zase v pořádku, na tváři se mi objeví spokojený úsměv.

Chvíli na Kosmova jen mlčky usmívajíce se hledím, než mu dopovím na jeho otázku.
"Možná zaplatili, příteli. A možná jsme se rozhodla dělat dobré skutky." ušklíbnu se na něj. Nechci mu nic vysvětlovat. Nevím, co by Lionell řekl tomu, kdybych se k němu veřejně přiznala, přeci jen, každý z náš žije ve zcela jiném světě.

"A já si myslela, žes jednou udělal dobrý skutek ty." povzdechnu si trochu s úsměvem a sáhnu pro váček s penězi, který u sebe měl ten chlapík ve strážnici a část mincí odsypu.
"Bude tohle stačit?" podávám mu je, aniž bych se zvedla z křesla.

"Co se vlastně děje venku? Víme, kdo to táhl k městu?" vyptávám se Kosmova, který je jistě o celém dění dobře zpraven.

"Jak je libo, jestli tu najdeš na sebe něco jiného než vojenskou uniformu ovšem netuším." otočím se pak na Ariannu. Nedivila bych se ovšem, kdyby si Alsborne dokázal poradit i s tímto problémem své paní.

Šedá Eminence - 15. srpna 2018 22:18

Poselstvo

Kosmov sbalí mince a vesele se usměje.
,,Takže královsky zaplaceno. Jsme všichni jenom lidé, Liss, musíme jíst."
Co se týče armády, Kosmov přijde k oknu a mávne rukou: ,,Podívej se sama." Na nádvoří právě také vychází Arianna a vidí, o čem Kosmov mluví.
Arianně se s pomocí Alsborna podařilo nalézt alespoň čistou košili a sukni nějaké služebné, která vzala nohy na ramena. Je to daleko lepší než se procházet v zakrvácených šatech, i když to není její krev.
Vyjde ven na nádvoří.
Skrz chaos, který stále v celém hradu panuje, projede několik rytířů. Na vysokých, válečných koních ve zbroji, tři muži.
Na jejích hrudích je královský znak. Jeden z nich je vlajkonošem. Královská standarta vyvstává nad davem měšťáků, chudáků a strážných. A ten, který jede vpředu, duje na celý hrad: ,,Z cesty! Z cesty pro vyslance jeho Královského Veličenstva!"
Arianna i Liss ten hlas znají. Sunnings. V nové, ani nepoškrábané zbroji, která se blyští ve slunci a s královským erbem na hrudi. Sunnings, který nebyl před povstáním nikde k nalezení. Sunnings, jehož věrný služebník Jan pomalu chladne na dlaždicích hradní chodby.

Ale jak si všimnou obě ženy, rytířům na nádvoří rychle dojde sebevědomí. Sice vjeli na nádvoří jako páni, ale nyní jsou obklopeni davem s píkami a meči, který je sleduje velice, velice nepřátelsky.
Sunningsova arogance ho ale přenesla i přes větší překážky. Rozkazovačně zvolá:
,,Kdo tomu tady velí?"
Dav se rozestoupí jako moře před prorokem. Kapron si povytáhne opasek a dojde k nově příchozím.
,,Já," řekne jednoduše a celý dav mu odpoví nadšeným řevem.
Když se lidé utiší, Sunnings se zadívá na muže před sebou.
,,Dobrá práce, kapitáne," řekne sebejistě. ,,Pokud jsou mé informace správné, překazil jste konspiraci v Celestionu a udržel pořádek-" Sunnings zaváhá, protože má před sebou mnoho důkazů, že se pořádek na několik dní z Celestionu docela odstěhoval. ,,Udržel pořádek navzdory nepokojům. Jeho Veličenstvo se vrací z tažení, neboť je třeba pevné ruky v srdci říše. Za vaše služby Koruně budete řádně odměněn."
Kapron si odfrkne a dav se začne tvářit nespokojeně. I když je to Kapronova elita - nejhorší chátra zůstala v ulicích - nikdo z nich do tohohle nešel kvůli králi. Sunnings si toho začne všímat.
,,Kde jsou místodržící? Kde je královna?" dožaduje se vévoda. Kapron se zasměje a pořádně se rozkročí.
,,Náš pan správce si užívá pohodlí cel citadely. Vaši šlechtický bratránci si nadělaly do kalhot a zdrhli. A co se týče šerifa Moreda, tý zatracený svině - je přímo za váma."
Rytíři se ohlédnou, tak jako většina lidí. V tom chaosu si toho ženy ani nevšimli.
Městský šerif visí z okna citadely na oprátce. Kapron zlostně blýskne očima po poselstvu.
,,A královna je v bezpečí. Zatím."
Nikdo nemusí vědět, že její družina se pořád ještě nevzdala. Rozhodně ne král. Sunnings poněkud zbledne. Ale Kapron ho nepustí ke slovu.
,,Nechcem další krveprolití, ale u všech bohů, jestli si myslíte, že nás zas zadupete do země, tak se šeredně pletete. Král si může vybrat! Buď zase jednou bude naslouchat lidu, tak jako to dělal jeho nebožtík otec, nebo poteče v Celestionu další krev. To mu vyřiďte!"
Lidé začínají být vzteklý. Rytíři se cítí, že zdržovat se déle by je mohlo stát život a tak se obrátí a tryskem vyrazí.

Nádvoří se začne vyprazdňovat. Vojáci Kaprona, pod vedením poručíků, se vydávají zajistit alespoň Stříbřiny a jejich hradby. Na celé město nemají dost mužů a navíc v něm stále zuří fanatikové. Ale Stříbřiny se dají opevnit. A hrad sám, s takovou posádkou jakou nyní má, by byl těžký oříšek.

Kosmov v pokoji hvízdne.
,,No teda. Tak velkej šéf sám se vrací domů. To je něco. No, já mám sbaleno. Tobě bych to taky doporučil Liss. Věř mi, obležené město není hezký pro nikoho. A jestli se vážně vrací královská armáda - no teda. To jsou nějaký mistři v obléhání. A náš kamarád kapitán nevypadá, že se města vzdá lacino."
Do místnosti vrazí Pavlín, který si na nádvoří vyslechl to samé, co slyšela Liss i Arianna - rozhovor obou mužů byl spíš řev, takže ho slyšeli téměř všichni. Mladý zloděj se vyděšeně podívá na Liss.
,,Liss? Co budeme dělat? Balíme?"

Na nádvoří si Kapron zhluboka vzdechne a vydá několik příkazů. Na chvíli je sám. Očima najde Ariannu a Alsborna, kteří právě vyšli z ubytovny služebnictva a mávne na ní. Ušklíbne se, když přijde blíž.
,,Pěkná šlamastyka. Hádám, že to jste s tou vaší kamarádkou v plánu neměly, co? Ale na tom teď nesejde. Máme čas. A máme královnu, i když jen přibližně. Řiká se, že tu rozmazlenou ženskou král vážně miluje. Takže by se jí hodilo dostat do rukou," konstatuje si pro sebe Kapron a měří si pohledem Ariannu.
,,Jenže její seveřani a vona samotná s nikým mluvit nebude. Rozhodně ne s chátrou, jako jsem já. Ale šlechtic... nebo šlechtična, to by bylo něco docela jiného. To bysme mohli vyjednávat. S královnou pevně v rukách bysme mohli rozkázat alou celýmu tomu vojsku, co nám táboří pod nosem. Dorazili během noci. Mimo městský hradby je teď drží jen ta banda podělanejch fanatiků, která útočí na každýho, kdo se k nim jen příblíží."
Kapron zaváhá a zeptá se jako by docela mimochodem: ,,Vy, nebo ten váš služebnickej kamarád, byste náhodou nevěděli, kde najít nějakou šlechtičnu sympatickou pro naší věc, že ne?"

Arianna z Albrienne - 16. srpna 2018 05:50

Rovný sám k sobě

Alsbornovi se podařilo mi sehnat čisté oblečení. Žádný zázrak to není, ale alespoň šaty nepáchnou krví. Převléknu se do bílé košile a trochu vyšisované, kdysi pravděpodobně modré sukně, unavenou tvář si opláchnu vodou a alespoň trochu očistím ránu na tváři. Teprve poté vyrazím v doprovodu svého komorníka na nádvoří.

Lepší okamžik na procházku jsme si ani vybrat nemohla. Na nádvoří totiž právě vjela skupinka rytířů a já nedokážu skrývat své opovržení. Sunnings. zatracený Sunnings se tady naparuje jako páv.
Odvaha ho ale rychle přejde, když ho obklopí nevrlý dav kapronových mužů a posléze se objeví i sám kapitán.

Srdce mi poklesne, když zjistím, že armáda, která přicestovala k městu, patří samotnému králi. Žádný Torrey. To si jen král našel po dlouhé době cestu domů.
Jsem potěšena Kapronovou neústupností. Měl nyní možnost přijmout díky, které se mu dostávají a stáhnout se, on ale za každou cenu bude stát za svými ideály. I když to nyní znamená, postavit se samotnému králi.
Nemůžu než ho obdivovat.

Pohledem přelétnu šerifovo mrtvé tělo, které se pohupuje na oprátce. Tohle pro něj byla ještě příliš dobrá smrt. Ani se nedivím, že se tu rytíři necítí moc dobře. Dav na ně začne tlačit a oni se raději obrátí a zmizí.
Myslela jsem si, že tohle je konec, ale vypadá to, že toho se ještě jen tak nedočkáme.

Trochu znejistím, když zachytím Kapronův pohled.
"Koho by napadlo, že nás svou přítomností poctí jeho královské veličenstvo."
Brouknu tiše a se zájmem si vyslechnu jeho slova. Lehce u toho poblednu.
V téhle chvíli bychom se měli zdekovat, máme, co jsme chtěli, našli jsme Lionella a já bych ho teď velice ráda viděla někde v bezpečí. Nejlépe mimo hradby Celestionu. Sama už ale utíkat nemůžu a když jsem nyní viděla Sunningse, tak ani nechci. Teď mám příležitost vystoupat a přiznat si své zásluhy na tomhle všem, a možná i nějaké, které mi nepatří. Pochybuji, že by se nyní Sunnings přiznal králi, že tohle povstání financoval z vlastní kapsy.
Alsborne mi řekl, že bych měla myslet do budoucnosti. Díky Kapronovi mě už tahle cháska zná a možná, jen možná, když nyní vyjdu s pravdou na světlo, tak mě neroztrhají jako psa.

"Jedna nepříliš vysoce postavená by se tu našla, ale nevím, jestli jí bude královna naslouchat."
Tím si skutečně nejsem jistá, okamžitě mi v mysli vytane, jak chladná byla na večírku lorda Saarda. Vlastně pochybuji, že vůbec bude vědět, kdo jsem, za pokus to ale stojí.
"Mimochodem, ještě jsem se Vám nepředstavila, jsem Arianna Warrenovna."
Představím se a definitivně se tak rozhodnu. Už žádné skrývání se, s Liss jsme něčeho dosáhly a já nenechám takové, jako je Sunnings, slíznout smetanu.

Lisseth - 16. srpna 2018 13:21

Královské poselstvo

Pomalu dojdu k oknu a vyhlédnu ven. Jen nevěřícně zakroutím hlavou. Ten má tedy vážně nadání být všude, kde se něco děje...hlavně, když si moh zadek zachránit před běsnícím davem a teď se slavně vrací coby posedl jeho výsosti...ten chlap je vážně neskutečnej...

Škoda, že někomu neujeli nervy a trochu mu nesrovnal hřebínek, trochu by to potřeboval. Ale potěší mne i taková maličkost, jako vidět slavného lorda, jak poněkud znejistí a přestane se mu zde líbit. Jen běž zase se schovat za zlatem vyšívaný sukně...hlavně, když špinavou práci za tebe udělaj jiný...jak jinak, tohle už se asi nikdy nezmění...

"Hmm." odpovím jen zamyšleně Kosmovi a dál hledím z okna ven, kde se o čemsi baví Arianna a kapitán. Teprve po chvíli otočím se na ty dva.
Chápu, že ti dva by byli nejraději co nejdál odsud, ale copak já můžu odejít? Pohledem přejedu na Lionella na lůžku.

"Já nemůžu. Zdá se, že zde budu mít ještě nějakou práci. Ale ty běž, nic tě tu nedrží." pohlédnu na mladého zloděje.
"Kdyby náhodou šlo do tuhého, proklouznout se dá i z obleženého hradu." mrknu na něj.

"Kdy myslíš, že se probere?" otočím se ještě s otázkou na felčara.
Velmi ráda bych si s Lionellem promluvila vnesla trochu světla do některých záležitostí.
"Můžeš tu s ním ještě chvíli počkat?" pokračuji pak otázkou, protože bych velmi ráda věděla, o čem se jedná dole na nádvoří. Možná mi do toho všechno vlastně nic není a nemusela bych se zajímat, ale v posledních dnech jsme udělala tolik věcí, které se příčili logice a zdravému rozumu. Prostě teď nemůžu jen tak odejít a nechat vše za sebou. Nemůžu opustit Lionella.

Šedá Eminence - 16. srpna 2018 17:54

Kapitán hradu

V ložnici nad nádvořím Pavlín několik kroků ustoupí a dá ruce před sebe.
,,No já- já jsem jako nemyslel, že bych tě tady v tom nechal, to ne. Jen jsem myslel, že- no ty si vždycky dáváš pozor, abys nebyla nikde, kde maj stráže nějakej zátah, víš co myslím. Ale neřikám, že jako uteču-"
Nakonec, nejistý sám sebou jednoduše řekne: ,,No máš pravdu. Jeden člověk vždycky vyklouzne. Na to není nikdy pozdě. Budu okolo, kdybys mě potřebovala." Pak se urychleně vytratí, nečeká, co na to Liss.
Kosmov se zachechtá, když se za ním dívá. Vyslechne si dotaz Liss a pokrčí rameny: ,,Nejlepší by bylo, kdyby zůstal v klidu celej den a celou noc a nevstával co nejdýl. Ale to, co jsem mu dal, vyprší večer. Uvidíme, jestli se probere sám od sebe. V té době by měl dostat nějaké jídlo. Nějaká polévka, třeba. Jen málo, jinak by to mohl vyzvrátit."
Když se Liss obrací k odchodu, Kosmov si vzdechne a usadí se na židli. ,,Jo, klidně, ale možná si začnu účtovat na hodinu."
Ale zlodějka už mizí na nádvoří.

Mezitím se Arianna formálně představí kapitánu Kapronovi. Ten se zachechtá a odpoví:
,,No to leccos vysvětluje. Byla jste mi nějak povědomá. Měl jsem tu čest tahat vašeho pana otce několikrát ze škarpy. Pravda, byla to luxusní Stříbřinská škarpa. Jo, jo, to jsem byl ještě docela vyjukanej z každýho šlechtice, i opilýho."
Kapitán se ale směje, Arianna se mu očividně zalíbila. A když už ví, s kým jedná, vrátí se k tématu královny.
,,No, slečno, v tom případě máte největší kvalifikaci jednat s královnou. To je dobře, protože jináč bych musel dát vyrazit dveře do trůnního sálu. A za nima číhá družina rozzuřenejch seveřanů, takže byste mohla zachránit pěknejch pár životů. Pěknejch pár desítek. Možná i jednoho nebo dva Nortimberce," dodá ponuře. Pak se podívá přes rameno Arianny.
,,Ah, tady přichází váš komplic. Slečno!" zavolá na Liss, která právě vyšla z domu. ,,Možná byste si jí měla vzít sebou. Nevím, ještě jak to vyjednávání dopadne, ale vaše spolupracovnice vypadá jako spojenec do nepohody."
Když přijde Liss blíž, kapitán se na ní zašklebí: ,,Doufám, že ste spokojená, k jakýmu užitku přišly vaše zbraně. Pokud byste něco potřebovaly, tak mi pošlete zprávu. Skoro bych řek, že bysme bez vás touhle dobou byli všichni před královskym soudem. Mno, já jdu organizovat obranu," dokončí kapitán, mávne na poručíky, kteří se drželi stranou a vydá se k citadele.

Lisseth - 16. srpna 2018 20:11

Hra pokračuje dál

Jen zakroutím hlavou nad Pavlínovým vyjukaným chováním, zmizí jak kdybych mu pěkně vyčinila.
"Postarám se o to." kývám, když felčar upozorňuje, že bychom Lionellovi měli sehnat nějakou polévku.
Na jeho poznámku o honoráři za hodinu se jen ušklíbnu.
"Však sem ti nikdy dlužná nezůstala."
om
Nikam nespěchám, jednak hádám, že mi Arianna nikam neuteče a pak má noha si také jednou zaslouží šetrné zacházení. Bláhově jsem si myslela, že už to celé skončilo, že bude klid, že dál už se nás to týkat nebude. Omyl, jak se zdá. S Lionellem v tomto stavu se nikam hnout rozhodně nemůžeme a sama nikam nejdu, ať se to všem kolem zdá jakkoliv bláznivé.

"Velmi spokojeně, kapitáne." jen se ušklíbnu, když vlastně svým způsobem možná i poděkuje?
"Takže už nám nehrozí zabásnutí pro všeobecný podezření?" použiji jho vlastní slova, která nám před nedávnem řekl jako tichou poznámku, když už je kapitán na odchodu, prostě jsem si nemohla pomoci.

Pak se otočím na Ariannu.
"Vyjednávání? O čem to mluvil?"

Arianna z Albrienne - 16. srpna 2018 20:34

Vrchní vyjednavač

Lehce nespokojeně nakrčím nos, když kapitán zmíní mého otce. Vypadá to, že moje rodina se skvrny jménem Edmond Warren jen tak nezbaví. Nijak to ale nekomentuji, sama vím nejlépe, jaký otec byl a že si ho kvůli jeho nočním povyražením spousta lidí pamatuje, to jim těžko můžu mít za zlé.

"Udělám, co bude v mých silách."
Přislíbím kapitánovi nepříliš vesele. Už teď mám pocit, že se chystáme vkročit do jámy lvové. Budu ráda, když se mnou Alsborne a zlodějka půjdou, hlavní břemeno ale ponesu stejně já. Tak daleko, abych sama hovořila s královnou, jsem se nikdy nedostala. A v téhle situaci to určitě nebude žádný příjemný rozhovor.

Obrátím se na Liss.
"Vypadá to, že máme smluvenou audienci u královny."
Zasvětím jí do situace.
"Tak se dej trochu do pucu, jinak nás k ní ani nepustí."
Já sama na tom nejsem moc dobře a v ošuntělých šatech jako šlechtična rozhodně nevypadám. Ráda bych si myslela, že za mne bude hovořit moje charisma, ale ani na to bych příliš nesázela.

Obrátím se na svého komorníka.
"Alsborne, dokázal byste zjistit, jestli nejsou mezi mrtvými šlechtici i Franke Štýrký, nebo vévoda Akmorio? Sice se nám podařilo Lionella zachránit a spiknutí rozprášit, ale dokud budou ti dva naživu, stále bychom měli být na pozoru."

Šedá Eminence - 16. srpna 2018 21:56

Nepřátelé uvnitř a venku

Alsborne nejprve objasní podstatu vyjednávání nově příchozí Liss:
,,Kapitán se pokouší vyjednat dohodu s královnou - domnívá se, že její milost má jako šlechtična větší šanci uspět - i když jméno Warrenů nemá váhu, jakou mívalo kdysi, pořád by s ní mohla být královna ochotná mluvit spíš než s běžnými lidmi. Navíc po tom debaklu na slavnosti lorda Saarda jí alespoň bude znát. A pokud ví, že je Sunnings na straně krále, mohla by jí věřit o to více."
Alsborne vypadá spokojený, že může své paní opět prokazovat úctu, kterou si jako šlechtična zaslouží, ale zdá se, že během divočejších dnů k mnohým aristokratům ztratil svůj rigidní přístup.
,,Mohu se pokusit pro vás nalézt vznešenější šaty. V kořisti kapitána jistě budou nějaké šaty. A co se týče šlechticů, které jste zmínila, vaše milosti,"
Alsborne se odmlčí, nejspíš přemýšlí o informacích, které získal.
,,Během vašeho odpočinku jsem se, krom pomoci panu Kosmovovi, pokoušel získat další zprávy. Vzhledem k tomu, že se lord Akmorio zastal lorda Sunningse, je nepravděpodobné, že by pro nás byl nadále hrozbou, ač kdoví. Většina šlechticů uprchla ze Stříbřin jakmile padl hrad. Vím, že některé vyšší šlechtice drží kapitán v citadele jako rukojmí spolu se správcem města, ale nevím koho.
Ale dobře ví, že král nebude mít nejmenší problém s obětováním mocichtivých šlechticů, kteří mu vždy pili krev. Jeho Veličenstvo strávilo většinu let své vlády v sedle válečného oře. Nevyzná se příliš v dvorské politice, a o to méně ho budou zajímat nuance aliancí a životy aristokratů.
Ale život královny... to je docela jiná záležitost. A celá je velmi... citlivá."
Alsborne ztiší hlas.
,,Pokud se král dozví, že královnina družina stále drží vnitřní komnaty a pokud se Nortimberci dozví o možném útoku krále... obávám se, že kapitán nebude mít dost mužů aby se bránil útoku zvenčí i zevnitř."
Alsborne se odmlčí. Podal informace, které měl a nyní očekává další příkazy.

Zatímco se skupina bavila, na hradbách a všude kolem je čilý ruch. Připravují se k obraně, zbavují se posledního odporu a zajišťují Stříbřiny. Skupinky ozbrojenců vnikají do hradu - těsně semknutí a ozbrojení až po zuby - loví Jižany, kteří se ukryli v chodbách a kteří nemají kam utéct než pod město. Hlavní dvoukřídlé dveře do hradu zejí otevřené, ale na jejich konci je vidět pevně zavřený a určitě zabarikádovaný vchod do trůnního sálu.

Lisseth - 16. srpna 2018 22:09

Vyjednavači

Trochu povytáhnu obočí, když Arianna prohlásí, že máme domluvenou audienci u královny. Vyslechnu si o čem se dohadovali s Kapronem a netvářím se zrovna dvakrát nadšeně. Trochu si upravím halenu, rádoby opráším kalhoty a loupnu pohledem po šlechtičně.

"Lepší? Asi tě zklamu, ale nic jiného na sebe momentálně nemám, do hadrů nějaké služebné se navlíct nenechám a pobíhat tu ve vojenské uniformě se mi zrovna nechce. A vůbec pochybuju o tom, že královna bude chtít jednat s někým jako jsem já." Tenhle plán se mi moc nelíbí. A vlastně pochybuju o tom, že královna bude chtít s někým vyjednávat a když, tak Arianna v tuto chvíli nijak reprezentativně nevypadá, což ovšem nahlas radši neřeknu.

"Když na tom budeš trvat, doprovodím tě. Čert ví, jestli je hrad zcela bezpečný, ale na nějaké velké střety už moc použitelná nebudu, kdyby se náhodou zase něco zvrtlo." pokračuju pak dál.

"A ještě něco, pokud chce mít Kapron něco pádného v rukou, zajímala bych se o ty lidi v kobkách. Vzpomínáš jak se chtěl ten chlapík zbavit nějakejch dokumentů? Možná by nebylo špatné se tu trochu porozhlédnout." Vážně by mě totiž zajímalo, co za tím vším skutečně je.

"Hmm, bezva. Mezi dvěma mlýnskými kameny." utrousím jen na Alsbornovy informace ohledně možného útoku na hrad.
Kdyby na tom byl Lionell lépe, už tu dávno nejsem...

Arianna z Albrienne - 16. srpna 2018 22:20

Vyjednavači

"Kdybych mohla působit alespoň trochu důstojněji, bylo by to skvělé."
Celá se rozzářím, když Alsborne zmíní, že by mi snad dokázal najít nějaké šlechtické šaty. Pochybuji, že by mi Nortimberci věřili a vůbec mě v těhle šatech ke královně pustili.
Trochu káravým pohledem sjedu Liss, beru to tak, že si ze mě utahuje.

"To bude muset stačit."
Prohlásím a trochu znejistím.
"Nemusíš se mnou chodit, ale budu ráda, když tam budeš."
Přiznám, a nemá to nic společného s tím, že by se v chodbách stále mohli skrývat jižané. Dveře do trůnního sálu jsou skoro na dosah a nemyslím si, že by mě po cestě k nim mohlo potkat něco zlého. Daleko horší je to, co se skrývá za nimi.

Vyslechnu si informace, které získal Alsborne a zachmuřím se.
"Asi neexistuje možnost, že by se ti nějak nenápadně podařilo Lionella dostat z hradu pryč, že?"
Podívám se na zlodějku, i když naději do toho nevkládám. Lionell potřebuje odpočívat a takhle s ním manipulovat by mu mohlo dost ublížit. Přesto bych ho mnohem radši viděla někde daleko odsud, už si vytrpěl dost.

Pošlu Alsborna, aby mi sehnal šaty a sama se obrátím k hlavnímu paláci a otevřené bráně. královna se nesmí dozvědět, že za hranicemi města stojí armáda jejího chotě. A stejně tak se král nesmí dozvědět, že královna není tak docela v rukou povstalců.
Tohle by se mohlo ještě velice ošklivě zvrtnout.

Lisseth - 16. srpna 2018 22:36

Vyjednavači

Po té, co mne Arianna sjede pohledem za mé drzé řeči, se jen zašklebím. No co, koneckonců jsem neřekla nic špatného, jen jsem konstatovala fakta...
Pak jen snad trochu rezignovaně, souhlasně přikývnu. Co mám dělat.

"Ne." zakroutí hlavou.
"Sama bych se odsud dostala, ale s Lionellem v jeho momentálním stavu, aniž bych mu při tom ještě více ublížila nebo vběhla přímo do rukou vojáků, ne. Slyšela jsi Kosmova, měl by odpočívat. Ač to není žádný vyštudovaný navoněný doktůrek, von svýmu řemeslu rozumí a na jeho doporučení se vyplatí dát. Sama mu vděčím za mnohé.
Mimochodem požádala jsem ho, aby počkal u Lionella, nechtěla jsem ho nechávat v pokoji samotného, ale začal vyhrožovat, že bude chtít hodinovou taxu." usměju se trochu.

"Tak, kdy vyrážíme? Vaše osobní stráž je připravena." zašklebím se a stoupnu do pozoru. Vzápětí se obličej stáhne v bolestné grimase, když rána ve stehně protestuje proti takovýmto rychlým pohybům. Šaškuju, ale snad si po tom všem mohu dovolit trochu odfrknout, když snad už to nejhorší máme za sebou, alespoň v to tedy pevně doufám. Něco přeci musí vyjít...

Šedá Eminence - 19. srpna 2018 17:41

Vyslanci

Arianna musí počkat asi půl hodiny než se Alsborne vrátí. Zatímco čeká, Liss obhlíží terén. Nemůže sice chodit příliš efektivně, ale to neznamená, že bude jen tak sedět na zadku a čekat až jí někdo zachrání. V hlavní chodbě je oddíl strážných, kteří postávají před vstupem do trůnního sálu pro případ, že by se Nortimberci pokusili o výpad. Z útržků jejich řečí Liss pochopí, že dveře jsou z druhé strany zabarikádované a že zpoza nich slyšeli řeč seveřanů v jejich vlastní jazyku.
Jak brzy také zjistí, hlavní místo střetu je v jedné z vedlejších chodeb pro služebnictvo a které rovněž vedou k vnitřním komnatám.
Objeví chodbu, která není jediná zabarikádovaná a je hlídána několika muži. Strážní se nudí a nemají nejmenší problém jí sdělit, že dobývat komnaty by byla učiněná noční můra. Před útokem do nich Nortimberci nanosili zásoby a na námitky šerifových mužů se vůbec neohlíželi - jednali koneckonců z vůle královny a té byli všichni podřízeni, ať už se jim to líbilo nebo ne. Z toho vyplývá, že šance na vyhladovění severské družiny je skoro nulová, obzvlášť když je ctěný choť hned za hradbami. Mají na vyřešení tohoto problému jen pár dní, než král odpoví - nejspíš posledním ultimátem.
Pokusit se vzít vnitřní síně útokem by byla učiněná sebevražda. Nortimberská družina má celkem jen asi jen padesát mužů, ale jen tu jednu chodbu, která se zdá být průchozí, by mohla hrstka mužů strážit celý den - a také to dělají.
Při průzkumech hradu strážnými jich pět zemřelo rukou jediného muže - chodbou se totiž dá jít jen za sebou a končí otevřenou místností. Příchozí nemá jak se napřáhnout a je okamžitě odkryt útoku - a divocí, mohutní seveřané jsou nebezpeční protivníci i bez takové nevýhody. Od té doby se nikdo o nic nepokusil.

Snaha vyjednávat zatím neměla žádný úspěch. Nortimberci varují každého, kdo vejde, že jako zrádci na koruně zemřou. Je možné, že se šerif před začátkem bojů o něco pokusil, protože se zdá, že muži královny berou jako nepřátele úplně všechny venku.
Vyjednavače odmítli se slovy, že si královna nepřeje jednat s chátrou a každého z nich odsoudila k popravě jakmile se její muž vrátí.
Kapron má největší strach z toho, že se jim ještě ani zdaleka nepodařilo zajistit chodby pod hradem - hlídají sice co mohou, ale je nutné zasáhnout dřív, než Nortimberci sami objeví cestu ven nebo se naopak někdo věrný koruně dostane dovnitř - pak by mohla královna v převlečení utéct. Nortimberci by se sice nedokázali dostat ven nepozorovaně, ale to by snad bylo o to horší, protože padesátka divokých seveřanů by uprostřed bitvy o hrad mohla docela změnit situaci.

Když se Liss vrátila, Arianna byla proměněná zpět ve šlechtičnu. Alsborne nalezl šaty některé dvorní dámy - jsou sice daleko jednodušší, než průměrné slavnostní šaty aristokratek, ale i tak v nich vypadá daleko urozeněji.
S šaty přišel i poručík Kaprona, který nejspíš dostal hrad na starost - vytáhlý muž ve středních letech, který vypadá vcelku distinguovaně. Možná kapitán strážnice v nějaké bohatší čtvrti, která se k povstání připojila.
Obhlédl Ariannu, Liss a Alsborna a zasmál se. ,,No to je diplomatický sbor. Ale je to nejlepší, co máme. Kapitán mi řekl, že vám mám být plně k službám, protože vyřešení tohohle problému je priorita číslo jedna. Můžu vás i doprovodit, pokud byste to chtěla, ale upozorňuju vás, že bez meče do té jámy lvové ani nevkročím. Jo, a taky kdybyste měla jakýkoliv dotazy, tak se ptejte. Možná už další příležitost mít nebudeme."

Arianna z Albrienne - 20. srpna 2018 17:10

Vyslanci

Jsem trochu zklamaná, ale čekala jsem, že Lionell nebude ve stavu, aby mohl cestovat. Naděje, že bychom ho mohli dostat z hradu ven se tak rozplyne jako pára. Máme tedy jednu jedinou kartu a tou je kapitán Kapron.

Alsborne přijde se šlechtickými šaty a po troše úprav opět vypadám alespoň trochu k světu. Prohlížím se v zrcadle a začínám pociťovat nervozitu. Každý by byl nervózní před setkáním s královnou, a tohle navíc nebude jen tak obyčejné setkání.

Obrátím se na poručíka a trochu se zamračím. Vím, že nejsme bůh ví jací vyjednavači, ale nahlas by to říkat nemusel. Moje sebevědomí srážet nepotřebuje. Představa hrozivých seveřanů střežících královnu je dostatečně odstrašující.

"Co jí máme říct? Tedy kromě toho, že se má vzdát a nikdo jí nechce ublížit."
Uvědomuji si, jak je tohle pro Kaprona důležité. Pokud se nám nepodaří ovládnout královnu, král dříve či později zjistí, že jeho drahá není v rukou povstalců a pak se máme na co těšit.

Lisseth - 25. srpna 2018 18:48

Vrchní vyjednavač

"Hmm." uznale kývnu, když přijde Arianna převlečená.
"Už zas vypadáš jako někdo, kdo se do těchhle končin alespoň trochu hodí." skládám poklonu samozřejmě po svém způsobu.

S poručíkem musím jen tiše souhlasit. Podivnější společnost by tedy pohledal. Vypadáme jak banda šašků a ne někdo, kdo se právě chystá na audienci u královny... Nahlas ovšem nic neřeknu. Vlastně ani nevím, proč jsem kývla na to, že Ariannu doprovodím. Daleko radši bych seděla u Lionella. Možná mám jen pocit, že je na ni třeba dohlédnout, copak bych se mohla Lionellovi podívat do očí, kdyby se jí něco při tom našem malém dobrodružství stalo?
Moc si nefandi...momentálně se pohybuješ v kruzích, kde se ona hádám umí pohybovat daleko lépe...

"No na mě nekoukej, já radši budu držet pusu zavřenou, aby to špatně nedopadlo." zašklebím se trochu omluvně, když se pídí po tom, o čem by s milostivou dámou měla asi tak mluvit. Hádám, že vo počasí to asi nebude. Umim vyjednávat s lidma, když maj pod krkem dýku, ale tohle je trochu vyšší škola.

"Co zkusit naznačit, že v téhle rebélii není namočená jen lůza, ale i někdo z vyšších kruhů?" navrhnu pak snad trochu nezvykle nesměle, ale nic jiného mne nenapadá. Jako doprovod a stráž klidně, diplomata ze mě ale asi nikdo neudělá.

Šedá Eminence - 25. srpna 2018 22:35

Plánování

Když se Arianna optá a Liss začne s návrhy, poručík se zamyslí.
,,No, to nejdůležitější je přesvědčit královnu o tom, že nemá šanci a jeho Veličenstvo jí nepřijde zachránit. Dokud má naději, že jí z toho vyseká její rytíř v zářící zbroji, nevyjde ven."
Podívá se na Ariannu a změří si jí. ,,Mohla byste předstírat, že jsme vás donutili se k nám připojit a že jste ve skutečnosti na její straně a chcete jí dostat ven. Ale to by vyžadovalo hodně přesvědčování... na druhou stranu, její veličenstvo mockrát ve skutečném světě nebylo, vlastně ho zná jen z různejch divadelních her a vyprávění jiných šlechticů, občas něco zahlídne, když se veze městem z venkova. Vaše kamarádka by mohla předstírat, že je na straně aristokracie a chce jí pomoci dostat ven. Možná by to vyšlo."
Poručík pokrčí rameny.
,,Ale všechno to jsou velký lži. Můžete prostě říct, že přišla zpráva, že královské vojsko rozprášili a že si může vybrat mezi smrtí vyhladověním a nebo tím, že se vzdá. Prostě jí potřebujem venku. Na tom, jak dobře si povedete, to všechno visí. Pokud dostanete ven třeba i jen královnu, bude to dost na to, abysme snad přinutili krále vyjednávat. Ale furt budeme mít v zádech padesát divokejch barbarů. Pokud by vyšla ven vyjednávat nebo pokud by dokonce její družina složila zbraně - no to by bylo něco. Prostě bysme je pozavírali a královnu drželi jako klíč k Celestionu.
Zkrátka lžete, vymýšlejte si a říkejte všecko co dokážete, abyste královnu dostala ven. Potřebujeme jí, jestli máme udržet město, nebo alespoň Stříbřiny."

Do rozhovoru se vloží Alsborne. Tvář má zamyšlenou a začne opatrně, jako by přicházel s něčím docela nevídaným: ,,Myslím, že je tu ještě jedna možnost, vaše milosti. Mohli bychom zkusit říct jejímu Veličenstvu pravdu. Víte, královna má pověst... ženy prostší povahy, téměř naivky. Možná, kdyby slyšela a viděla utrpení lidí - kdybyste jí přemluvila, aby vyšla z hradu a zaručila tak bezpečí svých trpících poddaných - mohla by se chtít obětovat - hrdinsky, tak jak se kasají vyšší šlechticové, když jí o svých skutcích skládají svědectví. A pokud byste argumentovala, že i vy, šlechtična, jste v bezpečí na straně kapitána..."
Poručík si ale odplivne a zavrtí hlavou. Je asi hlavně rád, že to není on, kdo musí jít vyjednávat do jámy lvové.
,,S pravdou daleko nedojdete. Necháme to na vás. Kapitán má teď dost starostí. Vlastně ani nevím, co má v plánu. Asi stěží se prohlásí za krále Celestionu. Myslím, že chce udělat novou městskou radu, kterou by musel poslouchat samotný král, alespoň co se týče záležitostí uvnitř hradeb. Chce, aby král armádu sám rozpustil a táhnul tam, kam utekla šlechta a nechal kapitána, aby dal město do pucu." Tím skončí - asi chtěl také rozšířit drb či důvěrnou informaci a vytáhnout se kolik toho o mocném kapitánovi ví.

Ještě chvíli čeká, pro případ, že by měli ženy další otázky. Alsborne se k nim obrátí a pozvedne obočí: ,,Jaký je váš plán, dámy? Neměli bychom to uspěchat - máme nejspíš jen jednu šanci královnu přesvědčit - nebo obelstít."
Ale zdá se, že navzdory všemu, co se událo, komorník by stále raději viděl benevolentního monarchu než radu mocnářů z Vrchovic a Katova - Liss dobře ví, že Lišák by si cestu do jakékoliv rady našel. Možná, že právě teď jeho špehové sledují situaci. Možná, že už je dávno všechny prodal králi - nebo možná, že spolehlivě zabraňuje všem poslům proniknout do komnat nebo naopak z nich ven podzemím. U něj těžko vědět.

Arianna z Albrienne - 25. srpna 2018 22:53

Vyjednavači

Zcela jasně vidím, že Liss není dvakrát nadšená z toho, že má jít se mnou. Já jsem jí ale za to neskonale vděčná. Jestli mám stanout před rozzuřenou královnou, budu ráda, když mi zlodějka bude krýt záda. Ostatně se v tom celkem osvědčila.

Trochu se zamračím, když zjistím, že se po mě chce, abych královnu obelstila. Nejsem příliš dobrý lhář a celkově je mi to dost cizí. Krátce mrknu na Liss, ta by jistě dokázala královně lhát do očí a ani by se u toho nezapotila.
Mě je ale daleko sympatičtější Alsbornův nápad, zapůsobit na královniny city. Teď by se přeci mohla ukázat jako ochránkyně lidu.
A nebo by mě taky mohla poslat k čertu.

Vypadá to, že víc jak jeden pokus mít nebudeme, nesmíme ho promarnit.
Počkám, dokud poručík neodejde a poté se obrátím na Alsborna.
"Skutečně si myslíte, že by to mohlo fungovat? Mohla by královna chtít být hrdinkou dne?"
Asi bychom jí dokázali namluvit kde co. Problém je ale v tom, že já už se strachuji o budoucnost. Pokud jí teď budu lhát a obalamutím jí, aby se vzdala, nepochybuji, že si to bude pamatovat. Poslední, co bych chtěla, je udělat si takhle mocného nepřítele.

Lisseth - 26. srpna 2018 10:38

Vyjednavači

Poslouchám návrhy poručíka i Alsborna a nechávám Ariannu ať se rozhodne sama. Ovšem je mi jasné, že o věšení bulíků na nos samotné královně se jí moc chtít nebude, což se záhy i potvrdí.

Jen pokrčím rameny. Co já vím, v rozmarech mocných se nevyznám.
"Ať už se rozhodneš jakkoliv, budeš muset být přesvědčivá, hodně přesvědčivá a také si musíš být jistá v kramflecích. Pokud jí nechceš lhát, nedělej to, poznají to na tobě." usměju se možná trochu omluvně. Už zase jsem možná více upřímná, než bych měla být, ale nemám zrovna zájem nehat se rozsekat královninou ochrankou, když už jsme konečně Lionella vytáhly z té zatuchlé kobky.

Já žiju ze dne na den a je mi vcelku jedno, kde to vlastně je, když se tam dá sehnat pár zlaťáků a něco k jídlu, jenže ona tu má jisté vazby, dům, rodinu. Mě tu drží jen jedna jediná věc. Ach jo...
Bezděky zalétnu pohledem k oknům, kde odpočívá Lionell.

"Takže?" kouknu po Arianně, protože tohle rozhodnutí je jen na ní. Já můžu jen tiše přikyvovat, skřípat zuby nebo zas někomu zachraňovat zadek, když to bude vyžadovat situace. Kouknu po přítomných a pak pohledem opět spočinu na Arianně a čekám na její rozhodnutí.

Šedá Eminence - 26. srpna 2018 14:14

Rozhodnutí

Alsborne zaváhá, než odpoví. Uvědomuje si vážnost situace.
,,Je to možné, vaše milosti. Jinak bych to nenavrhoval. Ale bude to vyžadovat jistě diplomatické jednání."
Rozhlédne se po hradě. Poručík, když ho nebylo třeba, odešel organizovat obránce. Muži se pokoušejí dostat raněné dovnitř a zbavují se posledního odporu.
Příchod královského vojska ve všech vzbudil paniku - pokud by nevěřili Kapronovi, který už dokázal své schopnosti dobytím hradu, všichni by se rozutekli. A až vojsko oblehne město, možná ani víra v kapitána neudrží povstání dohromady. Možná ani k žádným bojům nedojde - proti profesionální armádě veteránů nebude chtít bojovat nikdo.
,,Vaše milosti, nevidím mnoho východisek. Musíme se o něco pokusit - přiznávám, že morální hledisko lhaní královně zde nemá žádnou váhu. Pokud jí obelstíme, kapitán se postará, aby nám alespoň v rámci města nemohla nijak ublížit až odhalí lest. My jsme koneckonců jen jeho vyjednavači a co postihne nás, postihlo by i jeho. A pokud jí nepřesvědčíme... je velká šance, že budeme mít daleko větší problémy, než zdali jsme královně lhali."
Zahledí se k citadele a i když se zdálo, že skončil, napadl ho nový nápad:
,,Pokud byste přeci jen chtěla přesvědčit královnu pravdou, mohla byste zkusit využít šlechtice, které Kapron zajal. Slečna Liss by z nich jistě dokázala vytáhnout víc informací o zradě proti králi. Možná bychom mezi nimi dokonce našli někoho, kdo by výměnou za svobodu a milost kapitána přesvědčil královnu za nás. Pokud vím, jsou drženi v citadele, ale nevím, kdo přesně a jak mocní muži."
Nyní už mlčí, rozhodnutí visí na Arianně. Možná by stačilo jen pozdržet střet co nejvíc, získat čas aby se Lionell alespoň trochu zotavil a poté s pomocí Liss a Alsborna uniknout. Ale pokud by se pokusili desertovat povstalce, mohli by se ocitnout v situaci bez spojenců mezi mlýnskými kameny.

Lisseth - 26. srpna 2018 20:59

Spiklenci

Trochu zpozorním, když Alsborne přednese svůj poslední návrh.
"Jo, to zní poněkud zajímavěji než audience u královny." ušklíbnu se trochu.
"Na kterou tě samozřejmě ráda doprovodím, když bude třeba." dodám pak ještě, když mi dojde, že pusa byla zas jednou rychlejší.

"Nechceš-li lhát. Pojďme je nejprve vyzpovídat. Velmi ráda budu jednou stát na té druhé straně." přejede mi po tváři nehezký úsměv.

"Velmi ráda bych tohle celé rozmotala, když už v tom vězíme až po uši, je třeba něco z toho vytěžit. Uvidíme, jak moc budou sdílní.
Ráda bych taky poslala Pavlína, aby se tu trochu porozhlédnul. Chtěli zničit nějaké dokumenty, mohly by nám toho taky dost říci a snad i pomoci. Pokud tedy nemáš nic proti dříve, než vyrazíš za královnou šla bych navštívit naše milé hosty. Nebo jdi přesvědčovat královnu a já tě pak snad nějak podpořím pádnými důkazy." alespoň v to tedy doufám.

Kouknu po Arianně, co ona na to a pohledem pak znova zabloudím k Lionellovým oknům.
Nejradši už bych byla jen s tebou lásko...

Arianna z Albrienne - 26. srpna 2018 21:25

Vyjednavači

Alsbornův nápad, získat více informací o spiknutí, které se nám podařilo překazit, se mi líbí. Pokud královna uvidí, že jsme jednali v zájmu království a krále, pokud jí dokážeme předložit nějaké pádné důkazy, bude daleko snazší s ní jednat.
A nejde jen o to, že tím naše setkání ještě o něco oddálím.

Rychle přikývnu.
"Tohle je výborný nápad. Nechci královně lhát, jak říkáš, Liss, poznala by to na mě. Nejsem lhář a je mi to silně proti srsti. Zjistíme víc o spiklencích a jejich plánech a teprve poté se vydáme za královnou."

Zvednu se, jsem odhodlaná z nich informace třeba i vymlátit, když to bude třeba. I když při pohledu na Liss je mi jasné, že já si ruce zašpinit nemusím.

Šedá Eminence - 26. srpna 2018 23:40

Vězni povstání

Alsborne přikývne a vykročí k citadele.
,,Neměli bychom mít problém se k vězňům dostat. Lidé si všimli našeho... dramatického vstupu, a skoro každý už ví, že dvě ženy - jedna s kontakty v katovském podsvětí - pomáhají Kapronovi. Slyšel jsem nějaké muže se o tom hádat, ale nikdo se neodváží jakkoliv odporovat kapitánovi."
Opravdu - do citadely se dostanou v pořádku. Tam kde ještě před pár dny sídlila celá hradní garda teď docela stejně hlídkují povstalci. Všichni tři sejdou po schodech dolů, Alsborne se optá několika mužů kudy a poté už se dostanou k těžkým dveřím, které připomínají ty vedoucí do podzemí po hlavní hradní budovou.
Tady jim cestu zastoupí strážný, zcela jasně jeden z Kapronových profesionálů.
,,Dál můžete jen s povolením kapitána."
Vede celé město, ale až do konce historie nejspíš bude pouhým kapitánem - pokud se nezkazí. Alsborne se zachová jako prvotřídní komorník uplatňující vliv své paní. Tituly je ale lepší vynechat.
,,Slečna Arianna a její společnice byly kapitánem pověřeny v naléhavém úkolu. Potřebují informace, které nám mohou poskytnou jen vězni zajatí povstáním."
Muž váhá: ,,Máme tu ptáčky, který se jen třesou aby zdrhli. Nemůžu dovnitř nikoho pustit bez vědomí kapitána."

Alsborne ani na moment neztratí tvář, pouze přikývne.
,,Samozřejmě, můžeme dojít pro kapitánova poručíka - nebo dokonce pro samotného kapitána, pokud si myslíte, že by to ocenili..."
Strážný přejede obě ženy pohledem. Nakonec raději kývne. Ale pokyne dvěma mužům, kteří v místnosti seděli a strážili s ním. Pak otevře dveře to podzemí. ,,Tak dobře. Měli bysme vás doprovodit, jen abysme se ujistili, že k ničemu nedojde." Nevypadá příliš nedůvěřivě, možná, že se mu jen nezdají Arianniny šaty.

Tento muž, nejspíš nějaký seržant, nechá jednoho strážného u dveří a s druhým vyrazí do podzemí. Opět sestupují pod zem, i když tentokrát nepříliš hluboko. Tyto chodby jsou uklizené a jsou osvětlené loučemi, na rozdíl od většiny, které obě ženy zažili.
Arianna s Liss kráčí vepředu a za nimi trojice mužů, s Alsbornem uprostřed - po schodech už je pro ně chodba dost široká a vede rovně, takže se není třeba rozhodovat kam dál.
Toto vězení je docela podobné kobkám, které byly pod hradem - ale zde jsou výklenky jako cely zařízené, mají nějaké základní vybavení a podmínky v nich vypadají vcelku snesitelně. Avšak navzdory tomu pohledy šlechticů zavřených uvnitř jsou plné vzteku, odporu a potupy.
Alsborne se tiše nakloní k oběma ženám a řekne: ,,Povstalci téměř každého zabili. Jen ti, kteří neunikli a které chytili kapitánovi strážní z povolání jsou zde. Asi dvě desítky. Netuším kdo."
Aristokraté se zvednou ze svých skromných cel a postaví se k mřížím. Arianna, jako vychovaná šlechtična, téměř všechny pozná. Většina z nich byla před povstáním mocnějších a bohatších než ona.
Někteří také poznají jí. Uslyší několik tichých poznámek, víc si za mřížemi rozzuření aristokraté nedovolí.
,,Zrádkyně."
,,Jaký otec, taková dcera."
,,Co se dá od takové rodiny čekat?"
,,Nechat nás tu hnít jako nějakou verbež... Až se o tom doví král..."

Liss poznala za svůj život pár vězení, i když jí žádné dlouho neudrželo a z většiny z nich ona naopak někoho dostávala. Co se běžného standartu týče, mají se tady přímo luxusně. Každý má vlastní celu. Mají slamníky, džber s čistou vodou a vcelku slušně vypadající chléb.
Jak se to má porovnávat s přelidněným vězením pro dlužníky, kde se těsnají muži jeden na druhého a jsou ochotní se zabít pro oschlou kůrku, kterou dozorce zahodí.
Ani většina žebráků a chudáků v Katově nemá pohodlí, které mají oni - to dojde i Arianně, která Katov viděla jen letmo.

Než mohou začít řešit a vyslýchat, projdou všechny cely, aby určili kdo tu je a kdo tu není. Chybí všichni, o kterých se zmiňovali dopisy jako o možných spiklencích proti králi - Hadech. Včetně Rolaina.
Jen jediný muž ze spisů je přítomen.
Když zajdou za roh, uvidí před sebou v prostorné cele spokojeně usazeného vévodu Tobiase Akmoria.
I v žaláři jsou vidět jeho peníze a vliv. Největší cela, ve které je dokonce i nahrubo stlučená postel, židle, dřevěný stůl a na něm hořící svíce. Vévoda u něj bezstarostně sedí a čte jakousi knihu. Když vejde skupinka do jeho zorného pole, zvedne oči, posměšně se pousměje když si všimne Arianny a pak se vrátí k četbě.
Dokonce i v povstaleckém vězení vypadá, jako by vládl situaci. Zde je muž, který tak dlouho držel rodinu Warrenů pod krkem úroky a dlužními úpisy - ani povstání ho neporazilo.

Liss toho muže také pozná - lord Akmorio je tak mocný, že bývá viděn a rozpoznán i chudinou - ale daleko důležitější je, že vidí, že je to mocný šlechtic, který toho určitě hodně ví. Možná měl prsty v únosu a příšerném zmrzačení Lionella. A pokud neměl, tak ví, kdo ano.
A takový pán si určitě ani nedovede představit, jaká bolest se dá lidem způsobit bez toho, aby zemřeli. Zvlášť po Katovském způsobu...

Arianna z Albrienne - 27. srpna 2018 13:10

Zrádce krve

Dostat se do Citadely není žádný problém, řekla bych, že už s Liss začínáme být nechvalně proslulé, důležité ale je, že nám to otevře dveře.
To ale není tak jednoduché, jak jsem si myslela, protože cestu nám zastoupí strážný. Jsem ráda, že se toho ujme Alsborne, vím, že dokáže být velice přesvědčivý. Hádám, že nikdo nechce kapitána Kaprona obtěžovat jen tak, pro nic za nic. Obzvlášť, když by se pak mohlo ukázat, že opravdu stanul v cestě jím pověřených lidí.

Nevím, jestli se strážní obávají, že bychom se mohli pokusit někoho osvobodit, jsem ale za jejich přítomnost celkem vděčná. Obzvlášť, když se dostaneme k celám a já si musím vyslechnout jedovaté poznámky a urážky zajatých šlechticů. Většinu z nich poznávám a s jakousi neveselou radostí zjišťuji, že všichni jsou...byli, výše postavení, než já. S kamennou tváří urážky ignoruji a pokouším se najít někoho, koho by dopisy zmiňovaly a kdo se mohl na spiknutí podílet.

A pak ho uvidím, i v téhle situaci klidný a sebevědomý, vévoda Akmorio. Žaludek se mi zhoupne, náhle si nedokážu představit, že bych z tohoto muže mohla dostat jakékoliv informace. Vlastně bych byla mnohem raději, kdyby při povstání zemřel. Nechci čelit tomu posměšnému pohledu. Myslí si, že je nedotknutelný a já nevím, jak se mu dostat pod kůži.
Vrhnu trochu zoufalý pohled na Liss.

Lisseth - 27. srpna 2018 19:03

Mocní a mocnější

K našim hostům dostaneme se rychle a vcelku bez problémů i díky Alsborneho přesvědčivosti. Necháme se i s doprovodem uvésti dále. Jen nevěřícně kroutím hlavou. Těmhle nažehleným panáčkům by někdo měl ukázat jak vypadaj opravdový kobky, tohle je spíš luxusní pokoj.

Sem tam zalétne k Arianně nějaká urážlivá poznámka, po očku ji sleduji a zdá se mi z této situace poněkud nesvá. Za to já si to vcelku užívám. Vidět tyhle panáky jednou na druhé straně mříží prostě stojí za to.

V očích se mi zlobně zablýskne, když spatřím Akmoria v zařízené cele, jak si v klidu čte a téměř nám nevěnuje pozornost. Když si vzpomenu jak vypadala Lionellova kobka a on sám po jistě velmi jemném zacházení. A Arianna? I teď si před ním připadá maličká a možná jen krotí nutkání se dvorně uklonit. No bezva...na špinavou práci holt zbydu zas jen já...

"Bude ctěný lord Akmorio tak laskav a věnuje nám chvíli svého drahocenného času, rádi bychom si s ním promluvili, nebudeme dlouho zdržovat." Slova jsou zdánlivě uctivá, ale tón už nikoliv, ve tváři kamenný výraz, ale v očích dva zlobné plamínky.

"Otevřít." pronesu tónem, který nesnese žádné odmlouvání a smlouvání a otočím se na náš doprovod. Vážně o tom nehodlám smlouvat ani se handrkovat o nějakém povolení od Kaprona a doufám, že jim to dojde.

Šedá Eminence - 27. srpna 2018 19:32

Lord Akmorio

Šlechtic povzdychne, když uslyší tón Lisseth. Strážní zaváhají, když nařídí otevřít dveře cely - ale její autorita převáží, tihle muži jsou zvyklí poslouchat rozkazy, i když většinou je přijímali od mužů jako je Akmorio a proti osobám, jako je Liss. Trvalo by dlouho, než by si lidé zvykli dělat něco jiného.
Když seržant otevře celu, vévoda se zvedne ze židle a docela ignoruje Liss. Usměje se na Ariannu.
,,Zdravím vás, hraběnko. Vždycky jste byla vy, váš bratr i váš nebohý pan otec vítáni v mém domě, tak nevím, proč byste nebyla vítána v mé cele, " pousměje se, ale poté jeho výraz ztvrdne.
,,Přirozeně chápu, že v této době se musí jeden z nás obklopovat nejrůznějšími lidmi pro přežití, ale ocenil bych, kdybyste napomenula svou... ochránkyni. Očividně nemá nejmenší tušení, jak jednat s mužem mého postavení."

Arianně se jemně pokloní - jen protože je dáma. Ze šlechtického hlediska by ona před ním měla vymetat podlahu. Poté se obrátí a poodejde pár kroků.
,,Co ode mě potřebujete, slečno Arianno? Nepředpokládám, že jste si přišla jen tak popovídat."
Natáhne se založí knihu kouskem papíru a zavře jí.
,,Jsem vám jako vždy k službám. Zvláště poté, jak spolehlivě váš bratr splácel domluvené úroky. Ale v takovém případě bych ocenil, abychom jednali na úrovni, tak civilizovaně jak je to jen v těchto podmínkách možné. Váš doprovod nás jistě omluví," dodá a pokyne ostatním lidem, včetně Liss a Aslborna k odchodu. Seržant se rozhlédne kolem sebe a nejistě se podívá na obě ženy pro rozkazy.

Arianna z Albrienne - 27. srpna 2018 19:53

Had

Liss rozkáže otevřít celu a mě se podaří se uklidnit. Akmorio je nebezpečný muž, ale teď je sám a oslabený. Já na druhou stranu mám za sebou Liss, která by podle jejího výrazu byla schopna z něj vymlátit duši, a Alsborna, na kterého se můžu vždy spolehnout. To, že tu jsou i stráže beru jako plus.

Nedivím se, že strážní vyslyší zlodějčin rozkaz a celu odemknou. Zhluboka se nadechnu a vstoupím dovnitř.
"Děkuji za milé přivítání."
Odolám nutkání se mu uklonit.
"Vaší prosbě ale asi nebudu schopna vyhovět. Myslím, že moje společnice velmi dobře ví, jak s Vámi jednat."
Drze se uvelebím na židli, kde ještě před okamžikem vévoda seděl.

"Máte opravdu, nepřišla jsem tlachat."
Varovně zvednu ruku.
"Nikdo odsud neodejde a ocenila bych, kdybyste na její otázky odpověděl stejně, jako kdyby byly mé vlastní."
Srdce mi divoce buší. Tohle mi vůbec nepřísluší, takhle mluvit s někým, jako je Akmorio.
"Podařilo se nám zachytit opravdu zajímavou korespondenci. Dopisy, které usvědčují hned několik lidí ze spiknutí proti koruně. A kromě jiného, i z pokusu odstranit mého bratra z cesty. Myslím, že byste o nich mohl něco vědět."
Se sladkým úsměvem se na vévodu podívám.

Lisseth - 27. srpna 2018 21:03

Zdvořilostní fráze

Přehlížena a neviditelná jako pro většinu lidí jeho postavení. Ale poslouchat mně budeš příteli, to ti garantuji... Jen sevřu ruce v pěst a nechám jednat Ariannu, která jak se zdá se konečně sebrala k nějakému jednání. Jen poslouchám a sleduji jeho lordstvo.

Když pak naznačí, že by s Ariannou rád jednal o samotě, jen si založím ruce na prsou.
"Ani se odtud nehnu, příteli a pokud chceš jednat civilizovaně, doporučuji, aby její milost byla s tím, co jí odpovíš spokojená." neodolám nakonec, abych nepřispěla svou troškou do mlýna a nepěkně se usměju. Musím využít příležitosti, kdy jindy si budu moci dovolit mluvit s někým takovým takhle? Dokonce jsem snad poprvé zcela upřímně oslovila Ariannu tak, jak se má, třeba si toho Alsborne všimne a bude aspoň pro jednou spokojen.

Dál poslouchám šlechtičnu a musím říci, že jsem docela spokojena. Konečně se sebrala a jedná přímo bez zbytečných společenských frází a bez toho, aby se před ním třásla a čekala až ji milostivě dovolí promluvit.
No vida, děvče, však ty se ode mne ještě něco naučíš...jen tak dál...ty seš ten, kdo tady diktuje pravidla a on ten, kdo by měl být nervózní a nesvůj...tak zpívej ptáčku, zpívej...

Šedá Eminence - 27. srpna 2018 22:42

Moc za mřížemi

Vévoda tiše vyslechne Ariannu ale když promluví Lisseth se zájmem zvedne obočí. Asi s takovým zájmem, jako by si právě všiml nějakého obzvlášť podivného brouka na zemi.
Když Arianna domluví, povzdechne si. Předtím než promluví daruje oběma ženám blahosklonný úsměv. Nezdá se být jejich slovy nijak pohnut.
,,Slečno Arianno, zřejmě jste v rámci celého toho povstaleckého šílení zapomněla s kým mluvíte. Během tohoto vašeho pozdvižení se sice docela zapomnělo na úctu k lepším lidem, ale jedna věc má svou úctu v každé době. Bohatství - a s ním jde moc, slečno."
Mile se usměje i na Lisseth.
,,Můžete mi vyhrožovat jak chcete, ale pokud na mě jen sáhnete, sám váš kapitán vás předhodí královskému vojsku. Právě nyní jsem zde jako rukojmí. Váš kapitán si to velice dobře uvědomuje a ještě lépe si uvědomuje, že dokud jsem naživu, spokojený a ve spojení s okolním světem tak jak to jen jde, nerozhodne se nikdo z mých příbuzných využít naše rozsáhlé bohatství pro najmutí, řekněme loupeživého vojska."

Vévoda stojí vzpřímě a drobně se usmívá. Seržant a jeho muž ho nervózně sledují. Alsborne mlčí, tvář zamračená, nebývale na normálně nepohnutého komorníka.
,,Proč myslíte že jsem ve vězení? Aby mě kapitán uchránil před nějakým hloupým primitivem," nyní věnuje letmý pohled Liss, ,,a zpečetil tím osud celého tohohle malého povstání."
Až nyní vévoda vzdychne a obrátí se k tématu.
,,Ale bohužel pro mne si nemohu vaší bezmoc příliš užívat, protože mi nejsou nijak sympatičtí lidé, které jste zmínila. Vlastně bych je docela rád viděl na popravišti za velezradu. Jak se dá obchodovat uprostřed občanské války?"
Povzdychne si a pro sebe přikývne.
,,Ano, je to mimořádně nepěkná záležitost. A navíc do toho namočili spoustu nevinných lidí - jako například vašeho nebohého bratra. Velice špatné pro ekonomiku."
Přehlédne očima celou společnost a skončí na Arianně.
,,Slečno, jsem velice ochotný se s vámi podělit o svůj skromný názor na celou tu ošklivou věc, ale nemohu a ani bych neměl tak činit ve společnosti, kterou si nemohu být jistý. Odpusťte, seržante, byl jste ke mě velice slušný, ale slabým článkem se může stát kdokoliv."
Seržant nic neřekne, jen přikývne a ohlédne se ke dveřím. Akmorio se na něj laskavě usměje a poté se vrátí k Arianně.

,,Je to velice jednoduché. Vy pošlete celou tu veselou společnost na šálek posilujícího čaje a já vám odpovím na všechny vaše otázky."
Ohlédne se na Lisseth a protočí oči.
,,A pokud na tom ta... žena tak trvá, může zůstat, pokud si odpustí další výlevy a zaručíte se za její... důvěryhodnost."

Arianna z Albrienne - 29. srpna 2018 13:00

Akmorio

Vévodova povýšenost, i v této situaci, mi hýbe žlučí. Nejraději bych nechala zlodějku, ať si s ním pohraje a po svém mu rozváže jazyk, ale pochybuji, že by nám to kapitánovi muži dovolili. Navíc je možné, že budu Akmoria ještě potřebovat, proto by bylo lepší, nepoštvat ho proti sobě úplně. Zachovám proto zcela klidnou tvář.

"Takže jste o spiknutí věděl."
Je to konstatování, nikoliv otázka. Ráda bych mu věřila, že ho skutečně mrzí, kolik nevinných bylo do celé situace zataženo, ale prostě nemůžu.
Vyměním si krátký pohled s Alsbornem a pak i se zlodějkou.

"Dobrá, můžeme to zkusit."
Urovnám si lem šatů a obrátím se k seržantovi.
"Dopřejte nám prosím trochu soukromí. Vy také Alsborne."
Doufám, že komorník nedopustí, abychom tu s vévodou zůstaly úplně samy. I když pochybuji, že by se o něco pokoušel.

"Má společnice s námi zůstane. Za její důvěryhodnost se mohu zaručit. Za to, že s vámi bude mluvit uctivě už nikoliv."
Možná mu nemohu od plic říct, co si myslím, ale Lisseth nesvazují společenské konvence, a já naopak doufám, že nebude namyšleného vévodu nijak šetřit.

Lisseth - 29. srpna 2018 20:57

Diplomatická jednání

Svrbí mě ruce. Mám tohohle nažehlenýho panáka tak akorát. Nejradši bych mu předvedla jak se o věcech bavíme my, hezky ručně stručně, ale Arianna zdá se je ochotná hrát s ním tuhle hru na slušňáky, zdvořilostní fráze a falešné úsměvy. Ok, tak já chvíli budu hodná a poslušná a možná si dám pozor i na pusu, ale ani omylem se odsud nehnu.

Jen si založím ruce na prsou a sleduji další dění. Jsem vážně zvědavá, co se dozvíme, jestli vůbec něco. Mám pocit, že se nám jen vysmívá a nic kloudného se beztak nedozvíme, ale velmi ráda se budu plést.

Jen se lehce ušklíbnu, když se Arianna zaručí za mou důvěryhodnost ovšem už ne za má prořízlá ústa. Takže mám povolení mluvit, jak mi zobák narost a být drzá i na tohohle princátko?...bude mi potěšením...

Pohledem ještě sklouznu ke komorníkovi, jak ho znám asi se mu nebude chtít nechat tu svou paní samotnou, ale na druhou stranu její přání mu bývá rozkazem. Třeba si ovšem najde nějakou záminku, ačkoliv nemyslím, že by zrovna od tohohle hrozilo mladé dámě nějaké nebezpečí, mohly bychom to zvládnout samy.

Šedá Eminence - 01. září 2018 17:08

Vévoda

Po rozkazu se strážní obrátí a rychle odejdou. Alsborne udělá několik kroků vzad a ukloní se vévodovi. Ale pak už neudělá ani krok.
Vévoda si ho změří nepříjemným pohledem.
,,Neslyšels svojí paní, sluho?" řekne a zpraží ho pohledem. Alsborne skloní hlavu a odpoví tichým, zdvořilým hlasem: ,,Vaše jasnosti, jsem komorníkem její milosti - nikoliv pouhým sloužícím."
Alsborne zvedne hlavu a podívá se do očí vévody. Na moment je ticho. Nakonec Akmorio pomalu kývne hlavou. Až poté - a tentokrát bez jediné poklony - se Alsborne otočí a odejde. Vévoda nespokojeně zavrtí hlavou.

Liss poslouchá kroky Alsborna v tichu chodby - stráže už mezitím dávno odešli mimo doslech. V pozadí si Liss uvědomí, že komorník udělal příliš málo kroků na to, aby došel dost daleko - detail, kterého si nejspíš ani Arianna ani vévoda nevšimli. Alsborne je dost blízko na to aby mohl naslouchat - nebo dokonce zasáhnout, pokud by bylo proč.

Akmorio obrátí svůj pohled na Ariannu - hledí na ní svrchu, fyzicky i výrazově - a Liss vůbec nepovažuje za součást rozhovoru.
,,Navzdory tomu, jak je celá tahle věc nepříjemná, je ve své podstatě mimořádně jednoduchá, slečno. Jak se zdá, nebyla jste schopná si zjistit ani nejzákladnější informace o vyšší politice, do které se váš bratr svou neopatrností a hloupostí namočil."
Posměšně se pousměje.
,,S tak omezenými zdroji je překvapující, že o spiknutí vůbec víte. I tak, neočekával bych, že budete v natolik zoufalé situaci abyste se musela spojovat s... pochybnými revolucionáři, podvratnými živly a podobnou chátrou."
Do té chátry dozajista patří Liss. Vévoda se to ani nesnaží nijak zastírat.
,,Jaké máte otázky, slečno Arianno? Jsem vám k dispozici," řekne nakonec s povzdechem, jako by tu obě ženy jen trpěl dokud ho nezačnou obtěžovat.

Arianna z Albrienne - 02. září 2018 18:37

Vévoda

Jsem trochu zmatená, nejsem zvyklá, že by snad Alsborne neuposlechl můj příkaz. Nelíbí se mi ale, že s tím Akmorio mluví takovýmhle tónem. Se svým komorníkem mám patrně bližší vztah, než by se mohl na šlechtičnu slušet. Neustále ale zjišťuji, že bych bez Alsborna byla ztracená. Je pro mě mnohem víc, než můj komorník.

Nakonec ale i on odejde a my se ocitneme s vévodou o samotě. Skoro bych přísahala, že najednou vyrostl. Jako kdyby cítil nade mnou a zlodějkou převahu. Nelíbí se mi jeho pohrdavý tón, ani pohled, kterým mě propichuje.
Tohle nebude příjemný rozhovor.
To, že se ale začne navážet do Lionella a nazve ho "hloupým" mi ale pěkně hne žlučí. Přesto na sobě nedám na první pohled nic znát.

"Vypadá to ale, že se mi revolucionáři a, jak vy říkáte, podvratné živly, vyplatili. Vy hnijete tady dole a mě posílají vyjednávat s královnou."
Sladce se na Akmoria usměju.
"Mimochodem, kdybyste mezi tuhle chátru někdy zavítal, zjistil byste, že jsou mezi nimi i někteří skvělí a schopní lidé."

Opět si urovnám sukni, což je gesto, kterým se snažím zakrýt nervozitu. Jen doufám, že si toho vévoda nevšimnul. Nepotřebuji, aby měl ještě víc navrch.
"Jak jste do toho všeho byl zapojen Vy sám? A kdo všechno se na spiknutí podílel?"

Lisseth - 02. září 2018 20:20

Vévoda

Alsborne jako poslušný komorník své paní odejde, ale zůstane stát nedaleko, snad jen tak daleko, aby slyšel, o čem bude řeč či aby mohl v případě potřeby zasáhnout a přispěchat své paní na pomoc. Každopádně jsem ráda, že zůstal poblíž.

Jestli se tenhle podepisoval přezdívkou had, pak si vybral jméno více než vhodné...rozčiluje mě tou svou povýšeností a nosánkem nahoru...bude zdržovat a mlžit a nic kloudného z něj nevypadne, hlavně když se bude moci holedbat tím, jak na rozdíl od nás vše ví...

Poznámku o chátře přejdu s kamennou tváří, však já si o něm také myslím své. Až ho ovšem nebudem potřebovat...možná by se mu mohlo něco přihodit...

Pohledem přejíždím z jednoho na druhého a zatímco lord zdá se mít navrch i zde, Arianna už zase ztrácí pevnou půdu pod nohama.
Žádný zaváhání...ty máš být ten, kdo je pánem situace... nabádám jí v duchu a musím se velmi držet, abych do rozhovoru nezasáhla po svém.

Šedá Eminence - 02. září 2018 22:00

Spiknutí

Vévoda pozvedne obočí nad poznámkami Arianny. Pousměje se, nejspíš není přesvědčen, že tu hnije.
,,Skutečně se vám vyplatili? Království je v troskách. Vy sama budete v ohrožení života, pokud si to váš kapitán dokáže vyřídit s vyšší šlechtou. O čemž dost pochybuji. Dle mých zpráv je za hradbami armáda Jeho Veličenstva, která z tohoto povstání udělá jen další krvavý flek na tapiserii historie. A zbude na nás, abychom uklidili nepořádek, co tu zůstane."
Zavrtí hlavou a poprvé pohlédne k Lisseth - v jeho očích je jen odpor hraničící se znechucením.
,,Jste naivní, slečno Arianno, pokud si myslíte, že lidé jako ona by mohli dosáhnout na víc než přízemní život městské havěti. Dejte takové chátře do rukou město - a uvidíte, že se budou chovat jen jako zvířata, primitivové. Je to jednoduché. Někteří se rodí aby rozkazovali, jiní aby poslouchali. Tak to vždy bylo a bude."
Tím považuje vévoda záležitost chátry za vyřešenou.

Udělá několik kroků po své cele, směrem od Lisseth k Arianně. Cela je dost prostorná na to, aby přitom ani k jedné nepřišel příliš blízko.
Ale nezůstane k Liss obrácený zády. Možná jí opovrhuje, ale plánuje si na ní dávat pozor - i když se tváří, jako by v místnosti ani nebyla.
,,Co se týče spiknutí - musím vás zklamat, nepřikláněl jsem se ani k jedné straně. Na jedné straně radikalizující se stavy, které čím dál více hleděly za hranice pro podporu a na druhé straně fanatičtí podporovatelé nepříliš... zkušeného krále."
Dokonce ani Akmorio se nehrne do očerňování krále. Jeho tón hlasu to říká jasně: slabého, neschopného, rozhazovačného.
,,Raději jsem zůstal neutrální. Celý ten spor a rozboj mezi šlechtou už trvá několik mnoho desítek let. Všechny mocné rody - dost mocné na to, aby získali titul Říšských rytířů - stranili buď s Hadí nebo Lví lóží. Nebo, pokud upadli ve své užitečnosti a moci, byli jejich potomkové přesunuti do třetí, Nové lóže - jako váš bratr nebo vévoda Strázy."
Na moment se usměje. ,,Vlastně nemá smysl vám cokoliv tajit - všechny informace byste získaly z dokumentů v hradu. Možná, že už je váš kapitán dokonce má."
Pokračuje vcelku bez zájmu - informace, které poskytuje už nemají vzhledem k povstání a k bouřné situaci skoro žádnou hodnotu.
,,Dnes jsou lóže jen zástěrkou pro mocenský souboj vévody ze Sunnings a vévody Manfreda Rolaina. Já sám jsem se těmto sporům vždy vyhýbal. Až v posledních dnech - poté, co jsem se dozvěděl, že Rolain uzavřel dohodu s jižany z Ilmaidu - jsem se rozhodl občas pomoci vévodovi ze Sunnings. Jižané nejsou dobří pro obchod."

Vévoda se zamyslí a pro sebe si přikývne. ,,Ano, vezír nikdy nechtěl nic slyšet o obchodu. Nejspíš očekával, že mu vévoda Rolain stejně naservíruje celé království na stříbrném podnose."
Přidá další větu, jen tak jako by mimochodem: ,,Myslím, že proto vlastně nechal unést vašeho bratra. Objevila se zpráva, že se Lionell Warren nějakou hloupou náhodou dostal k dopisům, které usvědčovali celou Hadí lóži ze spiknutí proti koruně s Ilmaidy. Hádám, že nechtěli nic riskovat."
Jako by nic, pro něj je to jen hra - baví ho, když oběma ženám může dávat informace jak on sám chce.
Nezajímá ho, že jde o životy lidí.

Arianna z Albrienne - 02. září 2018 22:34

Hadi a lvi

Neberu mu jeho představy. Já ale pevně věřím, že kapitán tuhle situaci ustojí a já neskončím v propadlišti dějin jako odpadlík. Když už jsem se jednou rozhodla otevřeně podporovat jednu ze stran, budu jí bránit zuby, nehty.
"Myslím, že byste se měl raději obávat o svůj život, nikoliv o ten můj. Věřím, že kapitán situaci zvládne. Na rozdíl od Vás totiž královna o vojsku čekajícím za hradbami nic netuší. A pokud vše půjde dobře, dozví se o něm až ve chvíli, kdy bude pozdě."

Je pro mě těžké dívat se na toho muže a zůstat v klidu. Každá buňka v mém těle křičí, že chce odsud pryč. A já bych tak ráda poslechla.
Jsem přesvědčená, že Liss musí vědět, jak mizerně se cítím. Doufám ale, že je jediná.

Pak ale Akmorio začne konečně mluvit o spiknutí samotném a já zpozorním. Neříká mi ale nic, co bychom už před tím nevěděly, nebo si se zlodějkou nedomýšlely. Jsem trochu zklamaná. Samozřejmě jsem neočekávala, že by se tady vévoda přiznal, že to celé byl jeho nápad.
Rolain byl ale už od začátku podezřelý. Vždyť už jen to, že jeho lidé sebrali Liss hned po tom, co zmizel Lionell, nám mělo něco napovědět.

Na mé tváři je vidět nespokojenost. Tohle jsou dobré informace, ale nic, co by mi pomohlo dostat se ke královně, natož jí přesvědčit, aby se vzdala. Možná, že nakonec stejně budu muset lhát.
Podívám se na zlodějku a pohledem jí vyzývám, sama ale nevím k čemu.

Lisseth - 03. září 2018 21:03

Vyjednávání

Leze mi krkem a více než to. Jen tiše skřípu zuby a když je řeč o městské havěti, mám co dělat, abych to neskončila hned. Ruka mi bezděky sjede k dýce a zůstane na ní položená. Kdyby oči mohly metat blesky, nezbyla by z milého vévody víc než hromádka doutnajícího popela. Koušu se do rtu a mlčím.
Hraj tuhle hru ještě chvíli...drž hudu a krok, to se od tebe čeká no ne?...

Čert ví, jestli se mu dá věřit, že se nezapojil ani k jedné straně. Dokumenty o něm nebyly nijak konkrétní, Had mohl být stejně tak Rolain jako on.

Ariannin pohled upínající se k mé osobě příliš nechápu. Co se ode mně jako čeká?...mluvit se mnou nebude, pokud ho k tomu nedonutím trochu jinými způsoby než konverzací o počasí a to by se asi strážným moc nelíbilo...

Leccos víme, leccos se snad dozvíme i od Lionella až se vzbudí a on sám mohl by býti snad dostatečným důkazem, z tohohle už nic moc užitečného hádám nevypadne.

"Jen ta havěť je vám dobrá, když si panstvo nechce ušpinit své bílé rukavičky co? Kdyby jí nebylo
chtěla bych vás vidět, jak jí děláte sami. Bez nás mnozí nebyli by ani zdaleka tam, kde jsou teď." neudržím se nakonec s tichou poznámkou, kterou spíše zasyčím.
"Třeba jednou přijmu zakázku, za kterou ani nenechám si zaplatit, protože pro mne bude potěšením. Poroučím se, vaše lordstvo." vyseknu poklonu se škaredým úsměvem probodávaje vévodu pohledem.

"Vaše milosti." otočím se pak na Ariannu a lehce jí pokynu jakobych chtěla naznačit až po vás. Akmoria ovšem nespouštím ze zorného pole. Získávám pocit, že tady jen ztrácím čas. Pokud tedy šlechtičnu nenapadne ještě něco, na co by se mohla zeptat.

Arianna z Albrienne - 03. září 2018 21:41

Akmorio

Liss se na vévodu oboří a mě to dá alespoň chvíli, kdy můžu posbírat kousíčky svého zničeného sebevědomí a alespoň částečně je slepit dohromady. Už vím, proč jsem se vždycky držela od obchodních jednání dál, a vše jsem nechávala na bratrovi. Neumím s lidmi jednat, nebo alespoň s lidmi, jako je Akmorio.

Jsem zlodějce vděčná, že mi alespoň před vévodou projevuje respekt. Když naznačí, že bychom měly jít, zvednu se a zamířím ke dveřím.
"Je škoda, že nám nemůžete poskytnout alespoň nějakou použitelnou informaci. Zřejmě si neuvědomujete, že pokud padne kapitán Kapron, vás pravděpodobně v téhle cele popraví dřív, než se sem královi muži vůbec stihnout dostat."

Vyjdu z cely a zpoza mříží se na vévodu podívám. Lehce nadzvednu obočí, jako kdybych ho vyzývala, že má poslední možnost k tomu, aby mluvil. Jinak, že se otočím na patě a odejdu.

Šedá Eminence - 03. září 2018 22:19

Když padne král...

Akmorio se spokojeně usměje nad hrozby Arianny a odmávne je rukou.
,,Peníze platí na každého, slečno Arianno."
Považuje celou záležitost za vyřešenou a sám sebe bere jako naprostého vítěze slovní přestřelky, když se ozve Liss. Podívá se na ní, v očích naprosté opovržení.
,,Tím, co říkáte jen potvrzujete má slova. Jedni, aby pracovali. Jedni, aby práci udělovali." Ale další věta, nezastřená výhrůžka, ho přinutí vztekle odpovědět: ,,Nemyslete si, že byste na mě vůbec kdy vztáhla prst."

Arianna vstane a obrátí se k odchodu. Vévoda vypadá notně nespokojeně, když mu mladá šlechtična osvětlí, jaká bude jeho budoucnost, pokud kapitán prohraje - nebo možná je stále jen v šoku z výlevů Liss. Obrátí se k ženám zády a moment váhá.
,,Poradím vám. Jen proto, abyste svou neohrabaností nezpůsobily katastrofu." Mluví opět klidně, ale v hlase má stále opovržení.
,,Její veličenstvo... je touto dobou k smrti vyděšené. Nabídněte jí naději a ulehčení. Je dvorskou princeznou Nortimberu - není učenou diplomatkou, která by přežila povstání na vlastním dvorku s chladnou tváří. Za její hrdostí je strach o Jeho Veličenstvo."
Akmorio se neobrátí, pouze usedne ke stolu a pohlédne stranou na obě ženy.
,,Rolain a jeho hadové unikli na venkov. Připomeňte královně, že její manžel je obklopen nepřáteli. Na jihu Ilmaidé, na severu Nortimberci. Uvnitř rebelie fanatiků a stavovské povstání. Dostaňte královnu na svojí stranu, slečno Arianno - ukažte jí, že jen pokud král přistoupí na vyjednávání a vyřeší obléhání smírem, bude mít šanci udržet si trůn."
Další slova pronese vévoda spíš pro sebe, jako by vlastně ani na obě ženy nemyslel. ,,Král potřebuje Celestion. Bez něj se nedožije dalšího měsíce."
Pokud zvítězí rebelující frakce... pokud zemře král, je děsivě reálná šance, že zemře i Akmorio - ale to zůstane nevyřčeno. Dveře cely se zaklapnou a obě ženy odkráčí chodbou pryč.

Hned za rohem čeká Alsborne. Ani se nepokouší předstírat, že neposlouchal - dozajista věří, že je jeho povinností sloužit své paní.
,,Jaké budou další kroky, slečny?" zeptá se. Ve své otázce zahrne i Liss. Jak se zdá, vztah Alsborna ke šlechtě a k prostým lidem posledních několik dní se hodně změnil.

Lisseth - 04. září 2018 21:11

Rozohněný vévoda

Jen se spokojeně usměju, když vidím, že vévoda vyskočí jak čertík z krabičky při mé poslední poznámce. Alespoň nějaké potěšení...nikdo není nedotknutelný, příteli.... Něco kloudného z něj přeci ale jen nakonec vypadne a vlastně to zní docela rozumně.

Přítomnost Alsborna mne nepřekvapí, koneckonců vím o něm už dávno a v této situaci snad ani mladé dámě nebude vadit, že poslouchal za dveřmi nebo spíše za rohem. Jen začíná překvapovat tím, že se na mne snad už nedívá skrz prsty. Podívejme, jaký to pokrok...

"Za královnou? Asi nemá cenu zbytečně vyčkávat. To s čím vyrukoval pan vévoda naposledy, přesvědčit královnu a dostat jí na naší stranu. Přesvědčit o tom, že bychom jí nakonec mohli být ještě užiteční a že království můžeme zbavit těch, co se chtějí zbavit koruny. Dokážeš být přesvědčivá?" kouknu po Arianně.

"Nebo máme v plánu něco jiného?" Moc dobře vím, že se Arianně do tohohle kroku moc nechce, ale nakonec k tomu stejně dojde a nevyhneme se tomu. A se mnou se nikdo bavit nebude, jak jsme se před chvílí již stihli přesvědčit.

Arianna z Albrienne - 04. září 2018 21:37

Rada nad zlato

Konečně z Akmoria vypadlo něco rozumného. Něco takového jsem ale stejně měla v plánu. Lhát královně nedokážu ale trošku i přibarvit skutečnost, to bych určitě zvládla. Pokud je už nyní vyděšená, snad by se s ní i dalo manipulovat.

Opustíme vévodu a hned za rohem v podstatě vrazíme do Alsborna. Úplně jsem zapomněla na své zbožné přání, aby se příliš nevzdaloval. Vypadá to, že komorník byl celou dobu připravený v případě potřeby zakročit.
Odměním ho slabým úsměvem a poté se otočím ke zlodějce.

"Asi máš pravdu, nemá cenu se zdržovat."
Sice s jejími slovy souhlasím, ale nijak to nezmenšuje mou nechuť se na setkání vypravit. Pravdou je, že mám strach. V hlavě se mi opět rozezní Akmoriův hlas, kdy mi připomínal, že jsem zapomněla, s kým mluvím. A s královnou to nebude jiné.

"Ať to máme za sebou."
Vydechnu odevzdaně a zamířím z vězení ven. Tentokrát už se nerozhlížím ani napravo, ani nalevo a cely s nižšími šlechtici míjím bez povšimnutí. Pokud by na mě nyní někdo pokřikoval, pravděpodobně bych ho ani neslyšela. Celou svou myslí se upínám k tomu jedinému, co je nyní důležité. Ke královně.

Šedá Eminence - 05. září 2018 00:17

V jámě lvové

Obě ženy se v doprovodu Alsborna bez problémů dostanou z citadely - ruch na nádvoří nepolevil. Dobrou zprávou alespoň je, že muži Kaprona získali celou hradní zbrojnici - ale jak moc to pomůže proti vojsku veteránů se zkušenostmi z dlouhé kampaně?
Liss, která si je vždycky vědomá atmosféry davu, cítí nervozitu lidí. Obléhání ještě ani nezačalo a lidé už se bojí. Ale to, co vidí i Arianna jsou schopnosti jednotlivých důstojníků a neuvěřitelná síla vůdcovství Kaprona, který se zamračený prochází po nádvoří - vrátil se mezitím z obchůzky hradu a nyní asi diriguje obsazení hradeb Stříbřin. Když zahlédne Ariannu a podívá se jí do očí, pouze kývne. Žádný povzbudivý úsměv ale ani obavy nebo podezřívavost. Kapron zadal práci a očekává, že bude splněna.

U vstupu do hradu čeká poručík, který má na starost hrad a tedy i situaci s Nortimbery. Už nic neříká, protože na všechny otázky odpověděl dříve, pouze kývnutím pozdraví a zavede tři čerstvé vyjednavače do nitra hradu.
Projdou honosnou hlavní chodbou a před sebou uvidí zabarikádované zdobené dveře do trůnního sálu. Poručík je odvede stranou, chodbami, které už Liss zná, až ke stísněné chodbičce, na jejímž konci jsou pevně zavřené dveře a kterou ostražitě hlídá velký oddíl strážných.
Seržant, který je vede, zvedne oči a kývne na Liss, kterou pozná. Tihle muži si nedělají žádnou velkou legraci z jejich vzhledu, asi protože ví, že se každou chvíli z těch zavřených dveří může vyřítit rozlícený seveřan a tak jsou rádi za jakékoliv vyjednavače.
Poručík vykročí do chodby a podívá se na obě ženy a povzbudivě se usměje:
,,Jste vyjednavači a čistě teoreticky by pro vás měla platit jistá míra diplomatický imunity, zvlášť, když jste šlechtična. Takže by vám neměli ublížit. Ani vašemu doprovodu, s trochou štěstí. Všechno už víte, takže zlomte vaz. Hodně štěstí," dodá a obrátí se k zavřeným dveřím.

,,Družino jejího Veličenstva, dorazili vyjednavači kapitána Kaprona - v jejich čele prominentní šlechtična slečna Arianna..."
Poručík zaváhá a tiše, tak aby to na druhou stranu dveří nebylo slyšet, se obrátí na Ariannu.
,,Jak se jmenujete? No na tom nezáleží, po dnešku je prominentní každej šlechtic, co ve městě zbyl."
Nadechne se, aby pokračoval, když se dveře rozrazí.
To, co v nich stojí, se asi za jediného muže ani kvalifikovat nedá. Je to spíš hora svalů a vousů. Před sebou pokovovaný kulatý štít a v ruce sekera.
Tyčí se i nad poměrně vysokým poručíkem a je slyšet spěšné kroky, jak se strážní za jeho zády připravují do preventivní obrany.
Ale mohutný seveřan pouze pohlédne na Ariannu. Přejede jí celou od hlavy až k patě a podívá se na její doprovod - zcela jasně neškodná zraněná žena prostého původu a postarší služebník - pro seveřana žádné hrozby.
Neřekne ani jediné slovo. Jeho pohled je neoblomný a ledově chladný. Po momentu ticha ustoupí a pokyne sekerou dovnitř.
Všichni tři vstoupí. A dveře se za nimi se zaklapnou.

Mají příležitost si prohlédnout místnost i její okupanty. Je čtvercová, s dveřmi do všech čtyř stran. Je v ní několik stolů a lavic, na kterých jsou číše a bochníky chleba. Stoly jsou čtyři - dva kolmo v rozích u vchodových dveří a dva proti nim, předělující místnost. Mezi stoly jsou uličky k dveřím po stranách.
Nejspíš to byla nějaká postranní přípravna pro služebnictvo, nyní je přeměněná na strážnici. A je plná seveřanů. Teprve teď si můžou Nortimberce prohlédnout pečlivě. Nejsou to takoví divoši, jak na první pohled vypadali. Mimořádně vysocí, svalnatí a většinou oblečení do ocelových kroužkových košil, ale jejich vlasy a vousy jsou upravené a většina z nich vypadá kultivovanější než průměrný Celestionský šlechtic - jsou koneckonců družina královny.
V místnosti je jich tucet a většina z nich nejspíš hlídala dveře. Jsou ozbrojeni sekerami, kruhovými štíty s erby a velkými obouručními meči, ale ty jsou v těchto stísněných podmínkách k ničemu a tak jsou povětšinou odložené v kožených pochvách na stolech.
Liss pozoruje jejich pohyby a vidí v nich stejné sebevědomí zkušených válečníků, které viděla i u Jižanů - ale i to by mohlo být jejich slabinou. Tak velcí muži zabalení do zbroje musí být přeci jen neohrabaní a vždy by proti nim měla výhodu rychlosti - pokud by zrovna nebyla zraněná. Ale všimne si další věci, na kterou není těžké přijít. Sice jsou to ochránci Celestionské královny, ale nejsou ani zdaleka tak upjatí a zvyklí na protokol, jako Celestionská šlechta - takže by se k ní mohli chovat alespoň lépe než vévoda Akmorio.
Nyní všichni stojí na nohou a tvoří hrubý koridor od dveří. Sledují skupinu s nezastíraným nepřátelstvím, ale zatím s ničím víc. Proti skupince, opírajíce se o stůl proti dveřím, je očividně muž, který je vede.
Skutečný seveřanský šlechtic, možná dokonce nějaký příbuzný královny. Je oděný do plátové zbroje zdobené uměleckými rytinami se zlatými prvky. Má kratší vousy i vlasy, zastřižené podle Celestionské šlechtické módy, ale ve vlasech má několik zlatých a stříbřných spon, které dozajista určují jeho šlechtický původ a úspěchy na bojišti.
Není ozbrojen, jeho sekera je opřená o stůl za ním. Jeho pohled není ani zdaleka tak nepřátelský jako jeho mužů, ale rozhodně je podezřívavý. Jeden z jeho mužů k němu přijde a důkladně se podívá na Ariannu. Ta ho pozná jako jednoho z Nortimberců, které viděla na slavnosti. Tiše něco řekne svému veliteli v Nortimberském jazyce.
,,Hraběnka Arianna Warrenovna?" řekne velitel a pozvedne obočí. Neukloní se, pouze kývne hlavou a představí se: ,,Jsem huskarl a senešal jejího Veličenstva, Erik Maartensson. Přicházíte jako vyjednavačka?"

Arianna z Albrienne - 05. září 2018 12:22

Seveřané

...slečna Arianna...
"...Warrenovna."
Doplním poručíka lehce roztržitě. Od toho, co jsme opustili kobky jsem nepromluvila. Nervozita na mě musí být zcela jasně patrná.
"Jistě, až mě budou věšet za velezradu, tak se slovo "prominentní", bude hezky poslouchat."
Brouknu trochu podrážděně.

V další chvíli se ale rozrazí dveře a já skoro zalapám po dechu, když spatřím obrovského muže před sebou. Jak se za námi zavřou dveře a my vstoupíme do místnosti plné těhle mužů, málem dostanu infarkt.
Asi je to jejich práce, působit hrozivě. Přesto teď, když si je mohu trochu lépe prohlédnout, všímám si, že nejsou zdaleka tak neupravení, jak bych očekávala od takových divochů. Přeci jen je to garda samotné královny, nemůžou vypadat jako hastroši.
Něco na těhle mužích mi evokuje jižany, jsou také děsiví, ale jiným způsobem. Jižané působili ladně a uhlazeně, tihle jsou jako kus hrubě opracovaného kamene. Jejich velké štíty a těžké zbraně působí nemotorně. Kdyby jich nebylo tolik, dokonce bych si i vsadila, že by proti nim Liss mohla mít v boji výhodu.

Opět na sobě cítím nepřátelské pohledy, tyhle jsou ale jiné, než ve vězením když na mě šlechtici pokřikovali. Upnu se na jedinou tvář, která nevypadá, že se mě její majitel v další vteřině pokusí uškrtit holýma rukama.
Kývnu muži na pozdrav, ale ani já se neukloním. Sice nevím, co je to "senešal" ale pochybuji, že by úklona byla v tomto případě na místě.
"Moji společníci, slečna Lisseth a pan Alsborne."
Představím svůj doprovod, aniž bych z Maartensson spustila zrak.
"Přicházím jménem kapitána Kaprona a ráda bych hovořila s královnou."
Mám pocit, že se mi srdce chystá vyskočit z hrudi.

Lisseth - 05. září 2018 19:07

V jámě lvové

Když procházím po nádvoří, pomalu mi dochází, že pokud neuspějeme ve vyjednávání a na straně povstalců bude prvních pár mrtvých, celé tohle povstání se rozsype jako domeček z karet. ve vzduchu je cítit strach, to není dobré.

Slova o tom, že čistě teoreticky bychom mohli odejít zase po svých moc povzbudivě nezní. Ani šlechtična nezdá se býti příliš v klidu.
"Sebevědomá, hrdá šlechtična, která se stojí za svým." mrknu na Ariannu.

Když se pak ve dveřích objeví ten hromotluk, jen naprázdno polknu. No tak tohle bude ještě zajímavé.... Ačkoliv jsem Ariannu nabádala ke klidu, sama se k němu musím docela nutit. Když jsme pozváni dále, zmocňuje se mne neobytný pocit, že dobrovolně vstupuji do jámy lvové. Co to zas vyvádíš?...

Znalecky si prohlížím celou sešlost, která na nás hledí jako na dotěrný hmyz. Hádám, že by jim nealo moc práce nás zašlápnout. Rozhodně ne v takovéto přesile. Nezbývá než doufat, že se nic nestane, nic se nesemele a všechno vyjde. Zbožné to přání.

Když nás Arianna představí, jen lehce kývnu hlavou na pozdrav.
Mluvení je teď na Arianně. Snad se bude držet mého doporučení. Hrdá a sebevědomá šlechtična.
Zatím by to celkem šlo...

Šedá Eminence - 06. září 2018 11:45

Předpokoj

Erik Maartensson udělá několik kroků kupředu a chvíli stojí před celým procesím. Zatímco Akmorio ignoroval každého krom Arianny, on přejede očima i Liss a Alsborna, jako by je odhadoval.
Nakonec semkne rty a kývne.
,,Její Veličenstvo vás přijme. Trvala na tom, že bude jednat pouze s Celestionskou šlechtou."
Nyní se senešal nakloní k Arianně tak, aby jí koukal přímo do očí.
,,Samozřejmě, mohla byste být jen nějaká coura z města, která se za slečnu Ariannu vydává."
Chvíli je ticho, jako by čekal, až Arianna ucukne nebo mrkne. Nakonec se narovná a pokrčí rameny.
,,Upřímně je mi docela jedno, co jste zač. Sekeře nezáleží na tom, jestli teče šlechtická nebo prostá krev. Bude vám dána audience u královny. Pokud se ukáže, že lžete nebo se jí pokoušíte oklamat, propadnete hrdlem." Ale nyní se mohutný seveřan zachechtá.
,,I když oceňuju odvahu dvou žen, které se vydají naší družině na pospas jen v doprovodu postaršího komorníka."

Erik Maartensson mávne rukou a vyjde dveřmi nalevo. Pět Nortimberců utvoří doprovod a ostatní zůstanou na stráži. Zatímco kráčí, Alsborne se nakloní k oběma ženám a tiše promluví:
,,Jako senešal, neboli správce dvora či družiny jejího Veličenstva, je druhým po samotné královně - pokud je nám alespoň trochu příznivě nakloněn, naše šance na úspěch se rapidně zvyšují."
Poté se obrátí k Liss: ,,Zdá se, že také v mnoha ohledech pohrdá protokolem. Dovoluji si říct, že zatímco byste nám nebyla příliš užitečná v jednání s jejím Veličenstvem, pokud by se naskytla příležitost, abyste mohla mluvit se senešalem bez přítomnosti obou šlechtičen, mohla byste jej přesvědčit aby viděl kapitána a jeho hnutí v lepším světle."
Nyní se obrátí zpět k Arianně. ,,Samozřejmě, není vůbec jisté, zdali nám bude dovoleno se rozdělit - a zda bychom se v takovém případě vůbec dělit chtěli-"
Nejspíš chce říct něco dalšího, ale je přerušen tím, že dorazí do malého zdobného předpokoje, ze kterého vedou široké postranní dveře do trůnního sálu. Erik Maartensson se otočí ke skupině a promluví:
,,Její Veličenstvo nemá zájem mluvit s vaším doprovodem nešlechtického původu, pouze s vámi, slečno Arianno. Váš doprovod je přizván, avšak je jim doporučeno aby zachovali dekorum královské audience."
Podívá se na Liss. Není to pohled urážlivý nebo pohrdavý - spíš přemýšlivý a odhadující.
,,Její Veličenstvo velice dbá na řádný protokol dle Celestionských zvyklostí - urážka jejího Veličenstva v tomto ohledu je zločinem proti královskému majestátu. Tento předpokoj je vám k dispozici," dodá, bez toho aby řekl na hlas, že pochybuje o schopnostech či smyslu celé skupiny. Zůstane stát a očekává, jak se obě ženy rozhodnou.

Arianna z Albrienne - 06. září 2018 19:12

Předpokoj

Když Maartensson zpochybní, že bych mohla být tím, za koho se vydávám, věnuji mu pouze blahosklonný úsměv. Má pravdu, na konci bude úplně jedno, kdo, je kdo.
"V tom případě mohu být zcela klidná."
Na jeho poznámku k Alsbornovi nijak nereaguji. Je to ale asi ten poslední člověk na světě, kterého by se vyplatilo podceňovat. To ale samozřejmě senešalovi neprozradím, tahle neznalost by nás třeba jednou mohla zachránit.

Následujeme Maartensson chodbami hradu a Alsborne mi po cestě vysvětluje, co je senešal vlastně zač a jaké je jeho postavení. Nejsem si ale jistá, jestli je nám nakloněn tolik, jak by si Alsborne přál. Jediné co, tak se na nás nedíval tak nenávistně, jako zbytek královniny gardy. Možná, že on si ale uvědomuje bezvýchodnost situace. Třeba, když uvidí, že jsem skutečně přišla královně pomoci, mohl by se z něj dokonce stát náš spojenec.

Zastavíme se v předpokoji a já se obrátím na své dva společníky. Možná by nakonec bylo dobré, kdybych se s královnou setkala mezi čtyřma očima, případně, kdyby Liss měla příležitost, promluvit s Maartenssonem.
"Já dvorní etiketu znám, pokud se na to necítíš, můžeš počkat tady."
Koulím při tom očima, abych zlodějce dala najevo, že tady by mohla být skutečně platná, zatím co před královnou bude jen stát a mlčet.

Lisseth - 06. září 2018 21:21

Před audinecí

Zas další, co nás má jen za neschopné slečinky. Vlastně je to pro nás jen dobře, podceňovalo nás už víc lidí, co jsou momentálně pod drnem. Jen si zase moc nefandi...momentálně sotva pajdáš a proti přesile beztak nic nezmůžeš...
Na druhou stranu mu ovšem musím dát za pravdu. Jsme blázni, že sem dobrovolně lezem.

Alsborne chvíli něco vysvětluje a navrhuje, že já bych snad mohla promluvit s tím hromotlukem. Po pravdě si nejsem moc jistá, jestli by chtěl poslouchat a jestli bych ho svým proslovem zas jen dobře nepobavila. Po audienci u královny však nijak netoužím, kor když se zmíní o dvorské etiketě. Bóže ty toho nadělaj...neni to nic jiného než přetvářka a hraní divadla....je se tomu vznešeně řiká etiketa...

Arianna koulí očima tak, že jí div nevypadnou. Sic nevím, zda-li to mám brát tak, že se mám řídit podle Alsbornových doporučení nebo mi naznačuje, že už má přítomnost u královny by byla zločinem proti královskému majestátu.

"Raději počkám zde, vaše milosti." Buď přesvědčivá... neslyšně šeptají ústa slova určená jen Arianně. Kdyby mi někdo řek, že budu hrát takovéhle divadlo a oslovovat šlechtice tak, jak by mne jinak ani ve snu nenapadlo, pošlu ho k šípku.

Bohové, stůjte při nás ještě chvíli... Vzpomenu na sošku bůžka v podzemí a v duchu šeptám tiché modlitby ke všem co znám. Hlavně, když aspoň jeden dopřeje nám ještě trochu štěstí.

Šedá Eminence - 06. září 2018 23:27

Audience nebo výslech?

Erik Maartenson spokojeně přikývne a pokyne Arianně. Otevře dveře a svým zvučným hlasem, který se rozléhá a vrací s ozvěnou oznámí:
,,Hraběnka Arianna Warrenovna v pověření kapitána Kaprona a její doprovod."
Jednoduché a krátké oproti titulům, které většinou přichází na formální audienci ke královně. Seveřan ustoupí a Arianna, těsně následována Alsbornem, je uvedena do trůnního sálu.

V klidnějších dobách byl trůnní sál otevřen a král v něm přijímal delegace i prominentní šlechtice a měšťany, avšak od počátku válečné kampaně býval sál většinou nepřístupný. Veškeré záležitosti vyřizoval správce města či královští úředníci - pouze nejvýznamnější muži si zasloužili audienci u královny - a i poté to byla pouze formalita. Královna jen málokdy ovlivňovala politické dění jinak než čerpáním královské pokladny.
I tak je sál překrásný a nese stopy minulého bohatství Celestionské koruny. Jeho klenutý strom zdobí fresky z mytologie i historie města, zatímco jeho zdi jsou vykládány zlatem a vzácnými dřevinami. Na stěnách poté visí portréty předků královské rodiny, kteří shlížejí spatra na všechny, co přicházejí na audienci.
Překrásnou výzdobu narušuje osm seveřanů, kteří místnost střeží v plné zbroji. Dva u vstupu, kterým Arianna vchází, dva u obdobného vchodu na druhé straně a dva po každém boku trůnu.
Hlavní vchod do sálu - překrásné zdobené dveře - je pevně zavřen. Za ním je malý předpokoj, jen oddělená část chodby, kde je nejspíš barikáda a hlídka seveřanů.
Ale právě nyní je to i celé město bezpečně zavřené za pozlacenými dveřmi.
A proti dveřím jsou vyvýšeny dva trůny vedle sebe - jeden prázdný, honosnější a druhý, na kterém je usazeno Její Veličenstvo.
Královna je oděna do šatů, které sice působí jednoduše, ale s perleťovými náhrdelníky a diamantovými šperky mají nejspíš větší hodnotu než celý majetek rodiny Warrenů. A to jsou jen jediné šaty.
Ale ve tváři nemá její Veličenstvo královský majestát. Je nejistá, usazená na samém okraji trůnu a rukama se pevně drží jeho opěradel. Ale to jí nebrání vypadat uraženě a arogantně, protože každý vysoký šlechtic se v nouzi navrací ke své pýše a přesvědčení o své nadřazenosti a velikosti.
Arianna předstoupí před trůn, po jejím boku kráčí Alsborne a za nimi stranou zůstává senešal. Alsborne, jako pouhý služebník, zůstane stát daleko před trůnem a hluboce se ukloní. Poté, s očima upřenýma k zemi, zůstane stát.
Arianna díky svému titulu přijde blíže, ale její poklona je a musí být stejně hluboká jako Alsbornova. Tak se musí uklánět i Akmorio, když je přijat na formální audienci.
Královna přijme kývnutím a pokynutím poklonu a obrátí se k seveřanovi.
,,Děkuji, senešale," a s tím je Erik Maartenson propuštěn. Královna si nyní prohlíží Ariannu a Arianna má příležitost si prohlédnout královnu.
Královna je jen o několik roků starší než Arianna. Ve tváři je krásná jiným způsobem, než Celestionské ženy - opět může Arianna porovnat její seveřanské rysy s přítomnými Nortimberci. Zatímco na slavnosti lorda Saarda plula naprosto samozřejmá a sebejistá, nyní už je ve tváři jen arogantní. Jenže oči nelžou - lord Akmorio měl pravdu. Královna má strach - avšak schovává ho za vztek a pýchu.
,,Hraběnko Warrenovno," zvolá královna nepřátelsky. ,,Přicházíte ve jménu vraha a násilníka, který rozpoutal bezbožnou bouři v srdci našeho království. Jaké nabízíte obhájení?"

Do předpokoje, kde zůstala eskorta a vyměňovala si nepřátelské pohledy s Liss, se vrátí Erik Maartensson. Vydá nějaké rozkazy v Nortimberském jazyce a muži se obrátí a odejdou chodbou, kterou přišli. Senešal se podívá na zlodějku chvíli mlčí, prohlíží si jí a nakonec promluví - v jeho řeči není vidět skoro ani náznak severského přízvuku, vyslovuje pečlivě a jeho projev je docela stejný, jako projev šlechticů.
,,Většina mých mužů nechápe, proč přichází hraběnka Arianna v doprovodu raněné ošuntělé ženy. Mí muži povětšinou neznají kulturu a klima Celestionu."
Senešal mluví s takovou rozhodností, že je jasné, že své poznámky o královském protokolu zamířil právě tak, aby mohl zůstat s Liss o samotě.
,,Ale já, jako poradce jejího Veličenstva, Celestion znám. Jediná žena, která by vešla do hradu plného Nortimberců raněná, by byla celestionská mordýřka, která předstírá zranění, aby byla podceňována."
Nezní to jako obvinění, rozsudek nebo ani verbální útok. Erik Maartensson pouze konstatuje fakta.
,,Schopnosti žen bývají často podceňovány, něco čeho rádi využíváte nejen vy, Celestionští, ale také Ilmaidové a jiné intrikující národy."
Nyní se seveřan opře o zeď. Chvíli mlčí a bez porozumění na Liss hledí.
,,Jste uprostřed nedobytné pevnosti. Osobně jsem zkontroloval všechny vstupy. Její Veličenstvo vždy hlídají mí muži. Neexistuje lest, kterou bych svojí pečlivostí neodhalil a nebylo jich málo. Ale ještě nikdy nevešel vrah hlavními dveřmi, nepředstavil se a potom nezůstal čekat v předpokoji." Nakonec se konečně ukáže, že seveřan, zvyklý starat se o bezpečí královny a kazit nejrůznější atentáty a přepadení, podlehl běžné lidské zvědavosti, protože jen nechápavě zavrtí hlavou a zeptá se:
,,Proč?"

Arianna z Albrienne - 07. září 2018 09:56

Královna

Věnuji Liss poslední pohled a poté zamířím otevřenými dveřmi do trůnního sálu. Zlodějka mi alespoň trochu pomohla se uvolnit a hlavně mě pobavila. Oslovení "vaše milosti" zní z jejích úst skutečně podivně a je mi jasné, že to pro ní není nic jednoduchého, mě tak nazývat. Až bude tohle všechno za námi, budu jí to muset připomenout.
Pomyslím si s lehkým pobavením, zatím co se přibližuji k trůnu.

Sál je skutečně nádherný, i když je dobře patrné, že zažil už i lepší časy. Vzpomínám si, že jsem tu kdysi dávno byla, ještě s matkou a otcem. To už je ale spoustu let zpátky. Tehdy tu byla spousta lidí, dnes sál působí skoro opuštěně.
Jen několik seveřanů a pak ona. Královna.

Kroky za mými zády utichnou, Alsborne se zastavil, ale já ještě kus popojdu, než se také zastavím a hluboce se před královnou pokloním. Možná nejsem vysoce postavená šlechtična, ale jsem šlechtična a vím, jak se chovat.
Napřímím se a poté čekám, nemohu královnu oslovit jako první, musím počkat, dokud nepromluví ona.

Mám alespoň čas si jí prohlédnout, je opravdu krásná, i když nyní se pokouší působit nabubřele a pyšně. Dobře vidím, že je to jen zástěrka za kterou skrývá svůj strach. Alespoň něco z toho, co mi řekl Akmorio, je přeci jen pravda. To mi celkem nahrává do karet.
Ani její hlas není přátelský a já se jí vlastně nemohu divit. Navlhčím si rty, než začnu mluvit, nyní musím pečlivě vážit slova.

"Vaše veličenstvo, jsem Vám velice vděčná, že jste mě přijala. Mrzí mě pouze, že se setkáváme za takovýchto podmínek."
Můj hlas nezní ani z poloviny tak vyděšeně, jak si sama připadám. Pokouším se působit uvolněně a klidně.
"Chtěla bych Vám říct, že kapitán Kapron je dobrý člověk, který se pouze postavil na stranu lidí, na stranu vašich poddaných. Chápu, že tohle celé vnímáte, jako povstání, proti koruně, ale naším cílem nikdy nebylo svrhnout krále, nebo Vám jakkoliv ublížit. Právě naopak."
Zhluboka se nadechnu.
"Nejsem si jistá, že Vám něco řekne jméno Lionell Warren. Je to můj bratr, který před nějakou dobou zmizel. Byl unesen lidmi, kteří plánovali spiknutí, proti Jeho veličenstvu, s cílem krále sesadit. Byli to právě někteří celestionští šlechtici, kteří podkopávali autoritu koruny a v tichosti plánovali převrat. Ti samí lidé utlačovali váš lid, který se nyní vzbouřil, nikoliv proti vám, ale proti hrabivým šlechticům, kteří si brali příliš a nechávali za sebou jen zmařené životy."
Sama jsem překvapená, kde se všechna ta slova berou.
"Vaše veličenstvo, máme dokumenty, které potvrzují má slova a usvědčují šlechtice, z plánování zrady, bohužel, většina z nich prchla na venkov. Bylo to ale právě povstání kapitána Kaprona, které zabránilo dovršení spiknutí, které by skončilo smrtí Vás i Jeho veličenstva krále. Prosím, vyjděte mezi svůj lid, zjistíte, že jsme nikdy neměli v úmyslu zkřivit Vám třeba jen jediný vlas. Kapitán Kapron se zaručuje za Vaši bezpečnost."
Cítím, jak mi srdce divoce buší, v hloubi duše jsem ale klidná. Nelhala jsem, vše, co jsem řekla, byla pravda, zachovala jsem si svou morálku a jediné co, tak jsem zaútočila ne její city.

Lisseth - 07. září 2018 13:56

Zvědavý seveřan

Dá mi dost práce zachovat kamennou tvář a nedat na sobě znát nervozitu, když zůstanu v předpokoji sama s takovou ochrankou, která by mne nejraději zašlapala do země, jen kdybych jim k tomu dala sebemenší důvod.

A pak zůstanem jen sami dva. Můj pohled je stejně zkoumavý jako ten senešalův. Mlčky poslouchám a pomalu mi dochází, že to byl vlastně jen chytrý tah, jak ze mne něco vytáhnout, jak se mnou zůstat o samotě. A čím dál víc je mi jasné, že tenhle chlapík se jen tak za nos tahat nenechá.
No bezva...

Nakonec se neubrání lehkému úsměvu, který se objeví na mé tváři a nechám ho v klidu domluvit. Vlastně se mu ani tak nedivím, že nechápe a chce se dozvědět, co snad přehlédl a co chystáme, protože kdybych někomu řekla, kam jsem teď dobrovolně nakráčela a oč se tu snažíme, bude mne mít za blázna. Poslední dny jsem ovšem udělala tolik věcí odporujících zdravému rozumu, že se snad už není čemu divit.

Po nějaké chvíli co jsem senešalovi hleděla do očí nakonec promluvím.
"Takže vám po pečlivé kontrole musí být jasné, že žádná lest nachystána není nebo se chcete dozvědět, co máme za lubem." na okamžik se odmlčím zkoumaje senešalův výraz.

"Snad vás zklamu, ale nic než audienci u královny, zabránění zbytečnému krveprolití a záchranu života královny i jeho chotě nemáme v plánu. Vím, že to ode mne bude znít asi poněkud zvláštně, ale ani já nejsem takový blázen, abych hlavními dveřmi nakráčela sem a o něco se pokoušela.

Asi to tak nevypadá, ale jednáme v zájmu krále. Na nic si nehrajem. I ta krev bylo prolita prolita pro dobro království a to zranění je až příliš skutečné." poukáži na svou zraněnou nohu.

"Král se obklopil zrádci, kteří usilují o svržení trůnu a tváří se tak, že jsou jeho příznivci a moudrými rádci. Až padne Celestion, padne i král rukou těch, kterým věřil a kteří sází na to, že my nic nezmůžem, nebude se s námi nikdo bavit a nebude nám nikdo věřit. Opak je pravdou, v našich rukou jsou listiny z nichž dá se vyčíst mnoho zajímavého a mnozí lidé mohou potvrdit naše slova, protože byli jako nepohodlní odstranění do ústraní, když odhalili záměr části Celestionské šlechty a chtěli mu zabránit." vysypu ze sebe. Zvláštní, já se snad ještě naučím mluvit pravdu bez vytáček a přikrášlování, ale tady nemá cenu na něco si hrát a vymýšlet. Tohle je karta, na kterou teď musí vsadit a doufat, že odsud odejdeme po svých.

"Budete-li ochotni naslouchat, snad je čas všechno ještě změnit." dokončím pak a jen hledím na senešala. Nešlo mu na mysl, jak si můžeme troufnout nakráčet přímo sem, tak mu snad musí dojít, že mluvím pravdu, jinak bych musela být skutečný šílenec.

Šedá Eminence - 07. září 2018 18:14

Pochyby a váhání

V sále po posledních slovech Arianny zbyde nepříjemné ticho. Královna svírá opěradla trůnu a hledí na Ariannu.
Šlechtična vidí souboj ve tváři mladé královny - strach, hněv a nejistota. Královna skloní oči stranou, jako by se nedokázala ani Arianně dívat do očí.
,,Kapron není dobrý muž," řekne tiše. Arianna vidí, jak sevře opěradla trůnu a zvedne se. Pokouší se majestátně tyčit ale není v tom tak dobrá - Akmorio se tyčil lépe než ona ve špinavé cele bez trůnu a pozlacených zdí.
,,Kapron není dobrý muž a nelze mu věřit," zvolá. Stále se dotyky opírá o trůn, nestojí příliš jistě, ale mluví s rozhodným vztekem.
,,Lžete! Varovali mě, že přijdete a budete se pokoušet vlichotit! Ale já viděla jak nemilosrdně muži toho odporného Kaprona povraždili ty, kteří zůstali věrní koruně! Viděla jsem, že hraběte z Pokransku pověsili jako nějakého zločince!"
Královna se uklidní a spadne zpět na trůn - váhá a znovu začne opatrněji.
,,Mluvíte - mluvíte o spiknutí proti králi. Ale činy kapitána mají větší cenu než vaše slova - dostala jsem zprávy o vraždách ve Stříbřinách. Jaký přítel koruny by konal taková zvěrstva na modré krvi? Mluvíte o lstech a lhářích, ale sama se mě pokoušíte oklamat! Cožpak jste se nezastala zrádce Sunningse?"
Další slova se také pokusila vyštěknout, ale vyšla spíš smutně, jako naděje a sen, kterým ani ona sama nevěří.
,,Jak se odvažujete přijít sem a říkat takové věci. Šlechta krále podporuje - vrátí se jako vítěz z tažení a jeho armáda vyžene vaše krvežíznivé povstalce z ulic."
Je to vidět v očích královny - rytíř v zářící zbroji a pod kopyty jeho oře podlí zabijáci a zrádci. Královna nemá tušení o Ilmaidských vrazích a o hrůzách které páchali pod hradem. Nemá tušení, že na ulicích nepochodují žádní mordýři, ale ubožáci, kteří měli dost bezpráví, hladu a chudoby. Neví, že nejčastější odpověď šerifa chudákům města byly rány holí.

A ti chudáci dnes konečně stojí před ní na audienci. I když strážný, který by se pokusil udeřit holí Liss by mohl zažít ošklivé překvapení.
Erik Maartensson Lisseth nijak nepodceňuje a ostražitě jí naslouchá. Ale také několikrát přikývne, jako by obvinění Liss jen potvrzovala jeho podezření. Nedává na sobě znát jaký je jeho úmysl s Liss, ale nezdá se, že by nebral její slova vážně.
,,Musím říct, že něčeho takového jsem se obával. Pokoušel jsem se radit královně, ale musím říct, že se naučila raději naslouchat lžím Celestionu než aby důvěřovala nám, jejím vlastním lidem."
Senešal zaváhá a odmlčí se. Možná si klade za vinu, že nedokázal královnu vysekat z obležení, do kterého se dostala.
,,Vždy jsem se obával, že přijde stavovské povstání - ale očekával jsem, že to budou vaši zrádcovští šlechtici, kteří přitáhnou z venkova s armádou a budou se dožadovat koruny. V posledních dnech byla situace stále horší. Už mnoho týdnů jsme nedostali jedinou zprávu od královského vojska. A snahy proniknout do blízkosti královny a ukládat o její život byly stále častější."
Nyní opět přejde k tomu co říkala Liss od přemítání nad stavem říše.
,,Vaše listiny zní velice zajímavě. Pokud s jejich pomocí můžete dokázat, že máte pravdu ohledně spiknutí..."
Povzdechne si.
,,Slečno, rád bych vám věřil. Ale nemohu. Musím dbát o bezpečí královny a právě nyní je královna v bezpečí zde, v těchto komnatách. Já a mí muži můžeme držet tyto chodby proti celé armádě."
Semkne rty a zavrtí hlavou. ,,Rád bych vám naslouchal, ale nejsem to já, kdo rozhoduje. Rozhoduje její Veličenstvo. A pochybuji, že vůbec zbývá nějaké dobré rozhodnutí. Vydat se napospas vám nebo prvnímu říšskému vévodovi, který vás z města vyžene? Královna nemá mnoho spojenců - ne poté, co se tady dělo. Nemohu vám věřit, protože neexistuje důvod, proč by se nemohl váš kapitán nebo kdokoliv jiný prohlásit králem a popravit její Veličenstvo, jakmile opustí bezpečí těchto komnat."
Vypadá jako muž, který by byl ochotný tady tvrdnout až do vyhladovění a bránit královnu vlastním tělem, ale který také rozumí dvorské politice a chápe, že i taková snaha by mohla být marná. Pro sebe se zachechtá.
,,Jediné, co hraje ve váš prospěch, je to, jak málo jste důvěryhodné. Každý, kdo by se nás snažil oklamat by přišel daleko lépe připraven a rozhodně by sem nenakráčel tak jako vy. Ale obávám se, že to není dost."

Arianna z Albrienne - 07. září 2018 18:45

Královna

Královna je nejistá, ale všemožně se to snaží skrývat. Její zlost jen jen maska, štít, kterým se cloní před pravdou. Musím být trpělivá, ale začíná ve mě doutnat hněv. Samozřejmě jsem neočekávala, že přesvědčit jí bude snadné.
Nebo očekávala?
Každopádně nejsem ani zdaleka tak nešťastná, jako když si na mě došlápl Akmorio. Ačkoliv to určitě neměl v plánu, dobře mě na setkání s královnou připravil.

"Setkala jste se s kapitánem Kapronem, Vaše výsosti? Pochybuji, sedíte tady nahoře a o životech obyčejných lidí v podhradí nemáte ani tušení. Už celé měsíce jsou ti nejchudší, ti, kterých byste se měla zastávat nejvíc, kteří potřebují Vaši ochranu, utlačováni. Viděla jste viset šlechtice, ale už jste si nevšimla těch dvaceti chudáků, které nechali popravit...jménem krále. A kvůli čemu? Za krádež kusu chleba? Za to, že si chtěli trochu přilepšit? Kdo by se jim divil!"
Hádat se s královnou je asi ta nejméně rozumná věc, jakou bych mohla udělat. A přesto, přesně to nyní dělám.

"Král se nevrátí."
Ta slova jsou chladná a já je královně vpálím jako políček.
"Ale vy ho nepotřebujete. Ti lidé tam venku...nechtějí nic jiného, než aby byli vyslyšeni. Aby se jich někdo zastal. Nejsou to vrazi..." Alespoň většina z nich není. "...jsou to vaši poddaní. Bída a neštěstí je dohnaly až před Vaše dveře. Král je pryč už tak dlouho a pokud se jich nezastanou jejich lenní páni, na koho jiného, než na Vás, by se měli obrátit pro pomoc."
Trochu jsem se uklidnila a opět jsem se uchýlila ke hře na city.

Schválně jsem se ale rozhodla nereagovat na obvinění ohledně Sunningse. Nechci se dostat do pozice, kdy bych se musela obhajovat. Navíc nemá cenu jí přesvědčovat o vrahovi ukrytém v křovinách. Tohle bylo dobře zahrané divadlo a já nikomu nic neprokážu.

Lisseth - 09. září 2018 15:06

Přesvědčování

Po svém proslovu jen tiše poslouchám, co říká senešal. Na chvíli snad svitla mi jiskřička naděje, když mne okamžitě neprohlásí za lhářku a snad mi i trochu věří. Jeho poslední slova však tuhle jiskřičku zase udusí.

Pomalu ve mě doutná vztek. Přeci jsme nedošli až sem, abychom skončili kvůli strachu jedné nafintěné dámy a opatrnosti jejího strážce...všechno to, co se děje přeci nemůže být zbytečné...nedostali jsme Lionella z vězení jen aby nakonec zemřel rukou králových vojáků...copak jsou tu všichni slepí?...

Jen kroutím hlavou. Začínám být unavená a nevrlá. Rána na noze se neodbytně hlásí ke slovu a já místo toho, abych byla Lionella, motám se tu do velké politiky.

"A co by bylo dost? Bude to dost, až se budete dívat, jak vám ti které teď chráníte umírají před očima? Pak si na má slova jistě vzpomenete, ale to už bude trochu pozdě." na chvíli se odmlčím.

"Kapitán o královskou korunu nestojí. Chce jen spravedlnost pro svůj lid, který by nikdy nevešel do ulic, kdyby byl se vším spokojen.V tuto chvíli mohu vám dát jen své slovo, že Kapron na královnu nevztáhne ruku. Nejde mu o nic jiného, než celou tuhle situaci vyřešit smírem. A vy pak budete mít příležitost skutečně ochránit ty, na kterých vám záleží." Znovu se zadívám senešalovi do očí.

"Sice nerozhodujte, ale jistě můžete mít hlas poradní. Chápu, že naše záruky nejsou pro vás zcela důvěryhodné, ale víc vám v tuto chvíli nabídnout nemůžeme. Můžete si pak jeině promluvit s těmi které drželi právě pod tímto hradem, jen proto, že zůstali věrní králi." Pokrčím trochu rameny.

"Můžeme se jen dívat, jak ulicemi Celestionu potečou zbytečné potoky krve. K čertu s tím vším." dodám pak ještě spíš už jen pro sebe a neodpustím si tiché zanadávání. Chvíli se dívám nepřítomně někam do dáli a zaobírám se svými myšlenkami, než můj pohled opět sjede na seveřana.

Šedá Eminence - 09. září 2018 17:35

Váhání

Když Arianna začne mluvit - začne královnu obviňovat z toho, že nedbá o své poddané a nevidí bezpráví ve městě, královna se opět vztekle zvedne a napůl překvapeně a napůl uraženě se nadechne, aby Arianně skočila do řeči. Málokdo si kdy dovolil hádat se s královnou.
Spolu s reakcí královny její doposud nehybní strážci pevně uchopí jílce mečů a připraví se vykročit, pokud by královna dala rozkaz.
Ale dříve než tak může udělat, než může začít vztekle křičet a dovolávat se respektu, sdělí jí Arianna jednoduše, tiše a klidně, že se král nevrátí. To její Veličenstvo zasáhne jako skutečná rána. Zakymácí se a padne zpět na trůn.
Možná už další slova ani neposlouchá, jen nevěřícně hledí kupředu. Poté, co Arianna domluví, královna jen tiše sedí.
,,Takže je to pravda..." zašeptá tiše královna. Mladá šlechtična si všimne, že po tváři královny začne stékat několik slz. Její slova přichází docela jinak než předchozí - maska je definitivně zlomena.
,,Co mám dělat? Všichni mi ukládají o život. Johan je pryč. Jaký má smysl abych se o něco pokoušela? I mí vlastní poddaní mě nenávidí... cožpak to nevidíte? Nechtějí mojí pomoc. Nikdy jsem jim nemohla pomoci. Já nejsem Johan," dodala smutně zadržujíce další slzy.
Strážní se poněkud nejistě rozhlédli kolem a udělali několik kroků k Arianně. Nevypadají hrozivě - jen sami neví, co by měli dělat.
Královna nakonec znovu vzhlédne k Arianně, i když se dívá spíš někam za ní.
,,Běžte, slečno Arianno... dejte- dejte nám čas to... to promyslet. Jen trochu času..."
Strážní nyní přistoupí k mladé šlechtičně a naznačí jí, že je čas odejít.

Mezitím, v předpokoji Liss vmete senešalovi do obličeje jeho neústupnost a on sebou skoro cukne, při jejích slovech - ale jen nepatrně. Nejspíš nečekal taková slova od takové ženy.
Potom, co Liss domluví, zůstane potichu. Založí ruce na prsou a přemýšlí. Nakonec si povzdechne.
,,Krveprolití je zbytečné, vždycky bylo. Možná - jen možná má smysl dále jednat. Kapitán není šlechtic, takže snad po koruně neprahne - proti nikomu by jí stejně neobhájil."
Několikrát pro sebe kývne.
,,Uvidím jaké bude přání královny. Ale snad bychom se mohli domluvit. Zajistit královně bezpečný průchod zpět do její domoviny, kde by byla v bezpečí. Bylo by zbytečné, abysme zrovna tady našli hrob. S kapitánem bude snazší mluvit než s kterýmkoliv říšským vévodou."
Nadechne se, aby ještě něco řekl, když se dveře z trůnního sálu rozrazí a dovnitř je doveden Alsborne a Arianna v doprovodu stráží. Liss vidí, že všichni seveřani mají vážné, ale nikoliv nepřátelské výrazy. Jeden z nich osloví senešala v Nortimberském jazyce. Ten několikrát zamrká, zvědavě se podívá na Ariannu a pak vejde do trůnního sálu - dveře za sebou pevně zavře.
V předpokoji zůstanou dva seveřani, každý se postaví k jedněm dveřím.

Alsborne potichu, tak aby ho neslyšeli oba strážci, pokud by náhodou rozuměli Celestionskému jazyku, řekne Arianně:
,,To bylo... nečekané. Ehm. Možná byste měla slečně Liss sdělit co se stalo. Sám tomu příliš nerozumím. Ale mohlo to dopadnout hůře. Byla jste alespoň vy," obrátí se na Liss, ,,schopná získat nějaké informace nebo nějak ovlivnit senešala?"

Arianna z Albrienne - 10. září 2018 16:07

Lhářka

Tak trochu jsem čekala, že přijdu o hlavu ještě tady a teď, přímo v trůnním sále. Překvapivě to je ale právě moje lež, co královnu zarazí. Přesto, že moje slova tak míněna nebyla. Očividně už se jí někdo pokusil namluvit, že je král mrtev.
Docela by mě zajímalo, kdo to byl.

Ať tak, či tak, mě to nyní hraje do karet, i když při pohledu na zoufalou ženu, usazenou na trůně, je mi stydno. Nechtěla jsem jí ranit, ne tolik.
Stráže, které se na mě už chystaly vrhnout, nyní působí nejistě. I já sama jsem nejistá, ale snažím se tvářit stále stejně uvolněně.

Hluboce se pokloním, když mě královna požádá, abych odešla.
"Není pravda, že Vás nenávidí, Vaše výsosti. Naopak, stojí pod Vašimi okny právě proto, že doufají, že jim pomůžete. Že jim pomůžete Vy, nikoliv král."
Pokusím se jí alespoň trochu povzbudit, poté ale už urychleně opustím sál.

Mám pocit, že jsem se nadechla až ve chvíli, kdy se za námi opět zavřou dveře. Nejraději bych se zhroutila do jednoho z okolo stojících křesel, ale ovládnu se.
"Rozplakala jsem královnu, řekla jsem jí, že král nepřijde a ona to pochopila tak, že je mrtvý."
Šeptám skoro neslyšně, aby mě náhodou některý z mužů, kteří s námi zůstali, neslyšel.
Jsem ráda, že alespoň něco zapůsobilo, ale cítím se špatně kvůli té lži.

Raději se proto soustředím na to, co zjistila Liss. Bylo by skvělé, kdyby se jí podařilo naklonit si senešala.
Srdce mi divoce buší a nervozně pokukuji po dveřích do trůnního sálu. To, co se v něm ale nyní rozhodne, my už ovlivnit nemůžeme. Přesto myslím, že jsem udělala maximum.

Lisseth - 10. září 2018 18:41

Setkání s Ariannou

Nakonec přeci jen snad senešal alespoň přizná to, že krveprolití je zbytečné a že by snad s celou touhle nešťastnou situací šlo něco udělat. A je ochotný uznat, že Kapron a koruna je vcelku nesmysl. Naznačil však, že konečné slovo bude mít královna. Doufám, že Arianna byla vskutku přesvědčivá.

Než stihneme v našem rozhovoru pokračovat, otevřou se dveře a vejde Arianna s Alsbbornem. Podle výrazu těžko říci, jak dopadli, ale nikdo se na nás zatím nevrhá, takže snad. Po rychlé informaci od Alsborna jen tázavě kouknu na Ariannu.

"No, až tohle praskne. Ale kdyžtak to můžeme nahrát na špatné informace a po šťastném shledání by se leccos mohlo zapomenout." odpovídám stejně tiše.

"Trochu jsem snad šenešala nalomila, že zůstávat zalezlí zde není ten nejmoudřejší nápad. Uvidíme, jestli promluví ke královně a přesvědčí ji svými slovy alespoň on. Přišlo mi, že by mohl být vcelku rozumný a spoustu věcí asi i tušil sám." stručně informuji o svém jednání. Teď holt nezbývá než čekat, jak dopadne jednání za zavřenými dveřmi.

Šedá Eminence - 10. září 2018 20:07

Vyjednávání

Nezbývá než čekat. Skrz zdi je slyšet ozvěna hlasů z trůnního sálu, ale mluví příliš tiše na to, aby se jim dalo porozumět - navíc u dveří hlídá seveřan, takže ani není možné se pokoušet naslouchat.
Nyní už nemůžou nic dělat, už řekli vše, co k celé té věci měli. Nyní záleží smír na opatrném, patriotickém senešalovi a vystrašené královně - špatné šance, ale lepší než jednat s armádou za hradbami. A navíc se zdá, že tito muži mají dost cti na to, aby všechny tři nepobili na místě - i když na to určitě mají dost divokosti.
Pojednou uslyší dveře, které byly naproti vchodovým a rozléhající se kroky. Třetí osoba se připojila k jednání.
Další moment ticha. Zaslechnou výkřik královny, ale ani tomu není rozumět - nezní vztekle, spíš zoufale.

Po mnoha dalších minutách konečně uslyší těžké kroky mířící k předpokoji. Dveře se opět otevřou a v nich stojí senešal s vážnou tváří. Změří si celou skupinu dlouhým, nepříjemným pohledem.
Nakonec vkročí dovnitř - tentokrát nejde sám. Zpoza něj přichází další seveřan, oděný v dvorském šatu raději než ve zbroji, ale stejně jako jeho druhové se tyčí nad Celestiosnkými. Nepohlíží na skupinu nepřátelsky, ale jeho výraz je spíš docela lhostejný. I on má vous a vlasy spletené a ozdobené podobnými, ač méně honosnými přezkami - rovněž člen Nortimberské šlechty.
Erik Maartensson ale upoutá pozornost a začne hned k věci:
,,Její Veličenstvo je ochotné přistoupit na další jednání. Situace je stále příliš nebezpečná pro osobní kontakt," nebo je možné, že by nebylo příliš diplomatické, kdyby se královna opět rozbrečela uprostřed jednání. ,,Avšak pověřila mne, abych vyjednal s kapitánem Kapronem podmínky příměří, ověřil si vaše slova a jeho nabídky."
Nyní udělal několik kroků směrem k celé skupině a vypadal o dost méně formálně. Ukázal prstem na Liss a řekl s nefalšovanou výhrůžkou: ,,Vsázím na vaše slova krk, takže pokud se něco pokazí, vy budete první, kdo to odnese."
Na moment se zarazí, narovná se, odkašle si a obrátí se zpět k Arianně jako k hlavnímu vyjednavači.
,,Vaše slova královnu rozrušila a jen díky výjimečným okolnostem vám to bude prominuto. Její Veličenstvo... vám do jisté míry věří. Alespoň prozatím."
Nyní kývl na dva seveřany - strážné, kteří k němu přistoupili jako doprovod.
,,Odvedeme vás k východu. Zpravte o naší ochotě jednat vašeho... kapitána."
Nyní udělá krok kupředu seveřanský dvořan, který si odkašle, i když na sebe nijak pozornost upoutávat nemusí. ,,Jsme ochotní jednat pouze v prostorách hradu, na nádvoří by byli naši vyjednavači příliš zranitelní. Kapitánovi nabízíme hlavní vstupní chodbu jako... vcelku neutrální území."
A také to znamená, že hned za dveřmi do trůnního sálu může čekat celá Nortimberská družina, aby v případě lsti vysekala svého senešala z problémů.

Ale Erik Maartensson nečeká na odpověď nebo na hádky, pouze dost nekompromisně provede celou skupinu zpět k úzké chodbě. Ve strážnici plné Nortimberců ještě sdělí oběma ženám:
,,Pokud bude kapitán souhlasit, budeme vás - vás konkrétně - očekávat do zítřejšího poledne. To by mělo dát vašemu kapitánovi dost času na to, aby se připravil. Pokud se do té doby neukážete nebo pokud objevíme jakoukoliv lest, bude po jednání. A po příměří," dořekne nepřátelsky. Poté jeho muži otevřou dveře do chodby a naznačí jim ven. Na druhém konci chodby už stojí muži připravení bránit se proti možnému výpadu a poručík, který dozajista očekává hlášení.

Arianna z Albrienne - 11. září 2018 08:06

Polovina úspěchu

Sedím v křesla a nervozně poklepávám konečky prstů na jeho opěrku, z trůnního sálu se izývají hlasy, ale rozumět jim není. Měla bych být klidná, jednání s královnou sice nedopadlo podle mých představ, ale myslím, že jsem jí předložila vše, co jsem chtěla. Liss byla se senešalem možná ještě úspěšnější. Oba jsou nalomení.
Tak z čeho mám takový strach?

Z trůnního sálu se ozve královnin výkřik a chvíli na to se otevřou dveře a vstoupí Maartensson s nějakým dalším šlechticem. Okamžitě se zvednu a naučeným pohybem ruky urovnám šaty. Cítím, jak mi každá buňka v těle vibruje napětím.

Senešal naštěstí mou nervozitu neprohlubuje a okamžitě nám sdělí, že královna je za určitých podmínek ochotná dále vyjednávat. Asi bylo jen otázkou času, než bude muset jednání začít vést sám kapitán Kapron. Znamená to pro něj ohrožení, pokud se bude jednat v hradu, Nortimberci by se ho snadno mohli pokusit zbavit. Usekni hadovi hlavu a padne celé tělo. Nedůvěra ale očividně panuje na obou stranách. Já ale věřím, že tito dva muži spolu budou jednat čestně.

I podmínky jsou vcelku rozumné, budeme mít dost času se na jednání připravit a možná...možná by se ho mohl zúčastnit i Lionell. Bylo by skvělé, kdyby on sám mohl říct, co si kvůli spiklencům prožil. Nejsem si ale jistá, jestli bude ve stavu, aby mohl mluvit.

Projdeme nortimberskou strážnicí a po chvíli se ocitneme opět mezi '"svými". Cítím, jak ze mě padá těžký balvan. Když jsme vstupovali do chodby, ani jsem nevěřila, že se dokážeme vrátit živí.
Slabě se na své společníky usměju.
"Děkuji, za doprovod."
Pak se podívám přímo na zlodějku.
"Byla jsi skvělá."
Jsem opravdu ráda, že jsem jí vzala s sebou. Bez ní by jednání pravděpodobně nedopadlo zdaleka tak dobře.

Lisseth - 11. září 2018 21:25

Smír

Za dveřmi se ozývají tlumené hlasy a my se můžem jen domýšlet o čem tak asi mluví. Čas se neskutečně vleče. Byli jsme dost přesvědčiví?...a bude to stačit?...
Nejraději přecházela bych místností sem a tam, ale nutím se ke klidu před našimi strážci.

Když se dveře opět otevřou, podle senešalova výrazu chvíli netuším na čem jsme. Okamžik možná čekám, že dá rozkaz svým druhům, aby to skončili. Při slovech o jednání se mi ovšem notně uleví.

"Věřte mi, že se budu snažit, aby se nic nepokazilo." kývnu jen s kamennou tváří na senešalovu výhrůžku. Mám svůj krk docela ráda.

Nás konkrétně budou očekávat. Do čeho to zase strkáš nos...
K odchodu nás nemusí zrovna dvakrát pobízet, docela ráda odsud vypadnu.

"Hmm." zavrčím jen na Ariannu na její slova díků. Upřímně řečeno nevím, co je mně najednou do osudu království a proč vyjednávám za někoho, kdo si o mně za normálních okolností ani neotře boty a dělá, že jsem neviditelná. Teď jsem se namočila do povstání. Chtěla jsem zůstat v pozadí a neviděná a nakonec jsem pasována do role vyjednavače, kterého si budou všichni pamatovat. Kdyby mne tu nedržel Lionell, už dávno bych byla pryč.

"Jen jsem zvědavá, co z toho nakonec budu mít já." dodám pak ještě tiše. Nějak nemám náladu na veselé úsměvy. Začíná mne unavovat být chůvou, ochráncem a vyjednavačem.

"Promiň, můžeš to Kapronovi vyřídit sama? Půjdu se podívat za Lionellem, potřebuju si chvíli sednout." zatvářím se nakonec trochu omluvně a poukážu na zraněnou nohu. Arianna asi nebude chápat mé nálady, ale vysvětlovat někomu své pocity je to poslední, po čem momentálně toužím.

Nečekám na nějaké povolení, prostě vyrazím k Lionellově pokoji, kde jsem před notnou dobou nechala Kosmova. Jak ho znám bude trochu prskat a připomínat, jak je jeho čas drahocenný.

Šedá Eminence - 16. září 2018 22:17

Skutečnost a sny

Ženy se rozejdou - Arianna vyrazí za Kapronem, Liss se chce podívat za Lionellem. Společně vyjdou z hradu, ale poté se rozdělí. Zatímco Liss zamíří přímo k ubytovnám kde v pokoji v patře leží Lionell, Arianna se vydá k provizornímu velitelství Kaprona.

Kapitán se zatím nepřestěhoval do žádné z budov. Ze všech možných stran stále přicházejí běžci a vyzvědači, kteří hlásí, co se děje v různých částech města a jaká je situace kolem hradeb - nebylo by praktické, aby všichni neustále museli shánět Kaprona nebo jeho pobočníky ve spletitých chodbách citadely - a hrad je stále příliš nebezpečný.
Stojí s několika svými důstojníky nad dřevěným stolem s mapou města a vydává další rozkazy jak se pokouší získat co nejvíce zásob, mužů a zbraní dříve než královská armáda zahájí skutečné obléhání. Když šlechtična doráží, uslyší slova jednoho z běžců.
,,-jízda hlídá západní bránu, chytnou každého, kdo se pokusí odejít..."
Kapron se zamračí - zdá se, že poslední dobou se jen mračí, pokud někdy dělal něco jiného.
,,Takže už jen naše brána. Musíme se pokusit sehnat ještě nějaký zásoby," uvažuje pro sebe Kapron. Jeden z jeho důstojníků prohodí:
,,Přirozeně, ale uprchlíci ze severu mluví o šarvátkách a bojích. Nejspíš královští rytíři a fanatikové. Od severu už moc zásob nepřijde."
Kapron se nadechuje, když si všimne blížící se Arianny. Kývne na ní a narovná se od mapy města.
,,Slečno Arianno. Jak šlo jednání s královnou? I když - už to, že se vám nic nestalo, je dobrý znamení. Potřebujem taky jednou nějaký dobrý znamení," poznamená a nevrle pohlédne k obloze.
Posledních několik dnů bylo jasné, slunečné počasí, ale už od dnešního rána se na obloze sbírají mraky. Tmavé a nasáklé deštěm - možná, že pomohou uhasit požáry ve městě, ale možná jen podlomí morálku na všech stranách.

Liss politika a obléhání příliš nezajímá. Zná cesty jak se dostat z města i do města navzdory sebehorším situacím a i kdyby ne, v podzemních chodbách se dá skrývat i před drancující armádou a utéct ve vhodný okamžik-
Tedy to vše by šlo, pokud by zde, uprostřed toho všeho, neležel zmrzačený a zesláblý Lionell.
Vejde do budovy, která nyní začíná sloužit jako ošetřovna a úkryt pro nejrůznější raněné z řad Kapronových mužů. Většině z nich se nedostane o moc víc než hadru místo obvazu a trochy jídla uloupeného z městských sýpek, ale i tak jsou na tom možná líp, než kdyby zůstali ve městě, kde stále řádí davy utržené ze řetězu.
První patro, kde je uložen Lionell, je klidnější. Liss prochází prázdnou chodbou k pokoji, když si všimne, že dveře jsou otevřené dokořán. V neblahé předtuše zrychlí a vpadne do pokoje. Po Kosmovovi není ani stopa. Oknem dovnitř vane čerstvý chladný vítr, který přináší bouřkové mraky.
Liss rychle přikročí k posteli-

Lionell leží přesně tam, kde ho zanechala. Je bledý a má oči zavřené. Jistě je omámen léčivým dryákem Kosmova... ztuhlý, nehybný v posteli. Jaká je záruka, že je skutečně na hranici smrti? Že jí už nepřekročil?
Přistoupí blíž k němu. Možná se chce ujistit, zdali se stále zvedá jeho hrudník slabým dechem. V tom momentě, když se nad ním sklání, Lionell otevře oči. Jeho pohled je plný smutku, únavy a bolesti - i když díky lékům nemůže cítit nic.
,,Liss..." zašeptá tichý, zesláblý hlas. ,,Už tě nikdy neuvidím, Liss," dodá. Jeho slova jsou stěží zřetelná, ale přeci jsou slyšet. Hledí skrz ní, jako by jí tak docela neviděl. Stále sní sny, které měl navzdory uspávadlům. Možná ani neví, že byl zachráněn.

Arianna z Albrienne - 17. září 2018 09:26

Velitelský stan

V tichosti se s Liss rozejdeme. Je zbytečné, abychom obě šly za Kapronem a já jsem ráda, že Lionell bude mít společnost. Nechci, aby byl sám, až přijde k sobě.
S Alsbornem v patách tak mířím k velitelskému stanu, kolem kterého je čilý ruch. Vypadá to, že kapitán si jen tak neodpočine, protože kolem stanu i v něm se motá spousta poslů, běžců a vyzvědačů.

Vstoupím do stanu ale nijak na sebe neupozorňuji. Kapitán má spoustu starostí a to nejen s královnou. Mám tak možnost si vyslechnout alespoň něco o naší situaci. Moc dobře to ale nevypadá.
Konečně kapitán zaznamená můj příchod.

"Myslím, že opravdu přináším dobré zprávy."
Kapron má pravdu, už jen to, že tu stojím, živá a zdravá, je dobré znamení.
"Královna je ochotná vyjednávat. Nikoliv ona sama, ale za ní, bude jednat její senešal, Erik Maartensson. Ten muž je nám nakloněn možná víc, než královna sama."

Teprve nyní si uvědomím, že mluvím v podstatě před celým velitelským štábem, který tu kapitán Kapron má a trochu znejistím.
"Trvá ale na tom, že se bude jednat uvnitř hradu. A k setkání nabízí hlavní vstupní chodbu, coby neutrální území. Bude nás očekávat nejpozději do příštího poledne. Pokud se do té doby neukážeme, můžeme na další jednání zapomenout."

Lehce si odkašlu a zvažuji, jestli se s kapitánem podělit i o trochu důvěrnější informace. Nakonec se ale rozhodnu říct mu všechno.
"Kapitáne, královna se domnívá, že její choť je mrtvý. Je vyděšená, zranitelná a neví, co má dělat. Je přesvědčená o tom, že jí lid nenávidí. Podle toho, co jsme zjistili, tak jí bylo v posledních měsících několikrát usilováno o život. Senešal je proto nedůvěřivý a očekává léčku."

Lisseth - 17. září 2018 19:28

Lionell

Unavená a trochu rozmrzelá z toho všeho mířím k Lionellově pokoji. V provizorním lazaretu míjím tiše sténající raněné. Každá válka si žádá své oběti a tahle nebude výjimkou...

Srdce se mi na chvíli zastaví, když vidím dveře pokoje dokořán a na okamžik snad ani nedýchám. Chápu, že jeh o představa o chvíli byla asi poněkud jiná a my se zdržely poměrně dlouho, ale dostal zaplaceno. Tak jak si ten bídák moh dovolit ho tu jen tak nechat?!... Kdyby mi teď přišel do rány, asi by sám potřeboval ošetření.

Oddechnu si, když zjistím, že Lionell stále ještě dýchá, stále je tu s námi.
Po jeho slovech se mi do očí nahrnou slzy. Asi toho bylo už dost a i protřelá mordýřka někdy pláče. Najednou jsem ráda, že jsem tu s ním sama. Otřu oči a rchle zavřu okno, aby v pokoji bylo útulněji a pak se uvelebím přímo u Lionella.

"Jsem tady, lásko. Všechno už je v pořádku. Jsi v bezpečí." šeptám mu a hladím jej po vlasech.

"Nikomu tě nedám, kdybych tě měla bránit třeba před celou armádou." zlehka jej políbím na tvář.
"Jen se opovaž mne tu nechat samotnou."

Šedá Eminence - 17. září 2018 21:54

Krutosti a laskavosti

Kapitán zamyšleně přikývne na slova Arianny.
,,No to nejsou tak špatné podmínky. Ale nevím, jestli s ním něco vyjednáme..."
Daleko zajímavější je pro ně zpráva o rozpoložení královny a o charakteru jejího nejvyššího rádce. Vesele se zachechtá s nebývalou dávkou krutosti.
,,Tak přece není tak hloupá, jak se o ní říká. To poslední co potřebujem, je sebevědomá královna co má pod palcem padesát severskejch magorů. To nejdůležitější bude, aby náhodou nepřišla, že její miláček už klepe na vrata. Seženu nějakého lepšího vyjednavače - mezi právníky a obchodníky, co k nám utekli před fanatiky určitě budou vhodní kandidáti-"
Jeden z poručíků u něj se do věci vloží: ,,Jo, znám jednoho dobrého muže, který s náma souhlasí. Ten Nortimberec asi taky nebude jednat sám a bez nějakých poradců."
Kapron spokojeně přikývne a pod jeho vousem by se možná dal odhalit náznak úsměvu. Ale asi by to vyžadovalo hodně hledání - i tak, je to asi to nejpozitivnější, co se dá z kapitána dostat.
,,Dobrá práce, slečno. To o úkladech o její život se taky bude hodit. Minimálně to znamená, že naše střety proti jižanům mluví v náš prospěch. Na toho jejího se- jak to bylo - senešala si musíme dát pozor. Dělá dobře, že tuší léčku, ale dokud se nedostanem ke královně, nemá cenu nic riskovat. Budeme s nima hrát, alespoň prozatím."
Mávne rukou a obrací se zpátky k mapě města.
,,Zatím od vás víc nebudu potřebovat. Udělala jste nám službu a zasloužíte si trochu odpočinku," řekne mírně. Arianna slyší, jak říká ke svým poručíkům: ,,Ta královna bude náš lístek z týhle šlamastyky, pokud se nic nepokazí."
Alsborne po celou dobu promluv mlčel a neozýval se - jako komorník si užívá pozici tichého pozorovatele - nyní se nakloní k Arianně a tiše, aby to jiní muži neslyšeli, jí sdělí: ,,Slečno... nevím, zdali skutečně plánujete pomoci královně k jejímu lidu, jak jste říkala, ale pokud nezměníte názor kapitána, řekl bych, že se obavy Erika Maartenssona naplní. Kapitán potřebuje královnu živou a pevně ve svých rukách - ať už se to senešalovi líbí nebo ne."

Zatímco Arianna jedná s Kapronem, v pokoji v ubytovnách Liss poslouchá slabý dech Lionella. Nevypadá, jako by trpěl bolestí a vyčerpáním, ač přesně to ho musí sužovat. Leží nehybný a tichý - možná jsou to uspávadla Kosmova, možná nemá jeho mysl dost síly ani vnímat bolest...
Na slova své milenky nic neřekne. Slyšel jí vůbec? Jen dál nehybně leží - ale když se k němu nakloní a políbí ho, jako by se tělo na kratičký moment uvolnilo a jeho koutky se navzdory všemu pokusí o úsměv.
I držet víčka otevřená pro něj byla námaha, což je jistě dryáky felčara. Když ho lehce políbí, zavře je a jeho dech se vrátí zpět do slabého, ale pravidelného oddechování hluboce spícího raněného.
Po chvíli uslyší zlodějka kroky na chodbě. Do dveří vstoupí Kosmov a ztuhne, když uvidí Liss nad Lionellem. A když uvidí výraz na tváři zlodějky, kterým ho jistě vítá, pokrčí rameny:
,,I doktoři mají právo na pauzy a volání přírody. Navíc už jsem to zatracený sténání ze zdola nemohl poslouchat."
Dojde k brašně, kterou nechal ležet u postele a začne se v ní přehrabovat. Vypadá o dost prázdnější než dřív. Vrací do ní prázdné lahvičky. Liss - které nikdy nic neujde - si všimne, že do brašny schová i několik stříbrných mincí - ano, to je pro Kosmova typické. Ulehčil jistě raněným strážným od bolesti a když už byl v tom, vzal si i nějakou provizi, kterou nejspíš naloupili. Na Katovského je to až podezřele čestný a slušný přístup. Většina jiných by se spokojila s vybíráním kapes a krádeží cenností od všech dost raněných na to, aby se nebránili.
Kosmov se narovná a podívá se na Liss, jako by očekával pokyn nebo extra platbu na kterou nemá nárok - hlavně to druhé.

Arianna z Albrienne - 18. září 2018 07:28

Velitelský stan

Doposud jsem měla z celého jednání dobrý pocit. Ten mě ale poté, co kapitánovi sdělím novinky, přejde. Nevím, čím to je, ale mám neodbytný pocit, že se to všechno pokazí. Utvrdí mě v tom i Alsborne, který mi rychle začne šeptat do ucha.

"Kapitáne, nepodceňujte senešala!"
Ozvu se i přesto, že mi byla dána možnost odejít, zůstávám stát. Nehodlám se nechat jen tak vystrčit na okraj.
"Pokud bude mít i třeba jen sebemenší pocit zrady, jednání selžou. A pokud se nám nepodaří královnu získat na svou stranu, je jen otázkou času, než náš královské vojsko zadupe do země."
Myslím, že to poslední jsem ani říkat nemusela, všichni si to dobře uvědomují a proto jsou tak nervózní.

"Navrhuji, abychom senešala nechali mluvit s někým u mužů, kteří byli zavření v kobkách. Ať mu oni sami řeknou, o zradě proti koruně."
Na konci už se skutečně necítím dobře. Zcela jasně na sobě cítím pohledy mužů a moc dobře vím, co si myslí. Myslí si, že do toho nemám co mluvit. Myslí si, že tomu nerozumím a že jsem naivní hlupačka.
I když to poslední je dost možná pravda.

"A také by mě zajímalo, koho chcete povolat jako vyjednavače."
Martenssen mluvil o tom, že se chce. v mojí přítomnosti, setkat s vámi.
"Pokud mu potvrdíte smrt krále, bude pravděpodobně žádat pro královnu volný odchod zpátky na sever."

Zcela jasně slyším ten hlásek, kterým i říká, že jsem měla odejít už ve chvíli, kdy mě k tomu kapitán vyzval. Jenže to je taky ten samý hlásek, který mě nutil udělat pukrle před Akmoriem.
Na tom, že jsme tady na hradě mám víc zásluh, než polovina mužů ve stanu. V téhle chvíli už nikam nenápadně zmizet nedokážu. Všichni vědí, že stojím na straně povstalců a měla bych tedy udělat maximum pro to, abychom byli úspěšní.

Lisseth - 18. září 2018 17:53

Lionell

Kosmova jen zpražím pohledem, jeho výraz mluví za vše, moc dobře ví, že mne moc nepotěšil. Vážně mám chuť mu jednu vrazit, ale bohužel bych jeho služby ještě někdy mohla potřebovat a s někým takovým je lepší být za dobře, takže nakonec zůstane jen u zamračeného výrazu.

Nehodlám mu ovšem momentálně už nic platit, co si řek to dostal. Možná kdyby ho tu nenechal samotného, ještě bych něco po kapsách našla, takhle ne. Pohybuje se tu dost spolehlivých lidí, které sem mohl poslat. O sebe se očividně nezapomene postarat nikdy...spíš to bylo sténání prázdné kapsy, než sténání raněných, co tě hnalo pryč, příteli, co?...

"Vůbec mne nepoznal. To je těmi tvými dryáky?" obrátím se na něj nakonec s otázkou, která mne trápí a pohledem sjedu k Lionellovi, který pravidelně oddechuje vedle mě. Zamračený a nepřátelský výraz se v tu chvíli mění na starostlivý. A vůbec mi nevadí, že felčarovi možná dojde, proč poslední dobou vyvádím všechny ty šílenosti. On je první člověk, na kterém mi záleží víc než na mne samotné a jediný člověk, kterému jsem kdy opravdu věřila.

Šedá Eminence - 18. září 2018 22:52

Nabídky a známosti

Kapitánův výraz se vrátí do jeho standardního mračení, když Arianna pokračuje. Poručíci kolem kapitána zaváhají a na moment je v celé skupince ticho - mladá šlechtična je centrem pozornosti všech. V momentu se změnila z posla informací v někoho, kdo se hlásí k rozhodovacímu právu.
A lidé jí znají, alespoň trochu. Mnozí z poručíků jí viděli jednat s Kapronem, někteří ví o její roli v získávání zbraní a o tom, jak se vypotácela se zakrváceným mužem z hradu.
Navíc jí všichni spojují s Liss - zatímco šlechtična Arianna je pro průměrného měšťana z druhého břehu docela neznámá, o mordýřce Liss ví, obzvlášť pokud někdy žili blíž Katovu nebo se orientovali v podsvětí Celestionu - a ví, že na ní a na kohokoliv, kdo s ní má něco společného, je lepší si dávat pozor.
Možná, že její slova jen tak neodmávají. Kapitán jí nechá domluvit a potom si povzdychne.
,,Věci nejsou tak jednoduché. Právě že ho nechcem podceňovat a proto si musíme dávat sakra velký pozor, slečno. K čemu nám bude královna na naší straně? K čemu nám bude jí přesvědčit, že se proti králi vedlo spiknutí? Myslíte, že až jí bude mít král pevně v rukou, vzpomene si ona na cokoliv, co nám tady naslibuje, aby se k němu dostala? Ne, královna se toho musí dozvědět co nejmíň. Nemůžeme tam mít žádné vězně, kteří by mohli vyzradit, že jsme obležení královským vojskem."
Nyní si kapitán protře oči, jako by už se mu nechtělo nic vysvětlovat. Ale pokračuje, alespoň natolik si váží pomoci, kterou mu šlechtična poskytla.
,,Královna musí zůstat v našich rukách dokud král nerozpustí vojsko a nepošle vojáky zpátky do všech koutů země. Teprve pak, až my budeme mít v rukou jedinej organizovanej útvar v okruhu padesáti mil, teprve pak budeme moct diktovat podmínky. Do té doby hrajeme o čas, slečno."
Poté se podívá na své poručíky. ,,Co se týče vyjednavače..." ale než některý z mužů něco řekne, sjede očima zpět na Ariannu. ,,Nebo se snad chcete vy sama dál snažit jednat? Protože tohle nebude jednání s královnou, ale se senešalem. A jestli udržel královnu naživu i když mu na dveře klepali Jižani a správce vedle kul pikle, tak bych řek, že je zatraceně chytrej."
Zavrtí hlavou. ,,Ne, záleží na tom osud celýho města. Potřebujem profesionála." Nyní už promluví jeden z jeho poručíků:
,,Jo, vzpomněl jsem si na jméno jednoho chlapíka - jmenuje se Gachett. Šlechtickej právník. Rychle změnil strany. Pomáhá přesvědčovat obchodníky z Ovocnářska, aby svoje najatý svaly převedly k nám a pomohli nám držet fanatiky zpátky." Poručík se zasměje. ,,Řek bych, že ví, odkud vítr vane, zvlášť když teď přišel vo tolik klientů."

Kosmov naopak celým povstáním klienty získal. Není lepší situace pro felčara než spousta lidí, co nedávno naloupila peníze a teď pobíhá okolo s hromadou špičatých věcí.
Směle čelí Liss zkrátka tím, že její nespokojenost nebere v potaz. Teprve když se ho zeptá, zpozorní. Ucítí, že jí odhaduje - Kosmov se neptá na otázky, ale jako každý doktor rychle ví, na čem je a jaká je situace. Pokrčí rameny a zdánlivě bez zájmu odpoví:
,,Touhle dobou by ještě měl být úplně mimo. Dostal koňskou dávku uspávadel a znecitlivovadel, protože potřebuje odpočívat, aby se z toho dostal. Jeho tělo je na hranici kolapsu. Ještě tak den a nejspíš by byl tak vyčerpanej, že by se nezotavil. Pokud by se teď někdy třeba bolestí probudil, asi byl úplně mimo sebe. Některý ty věci můžou trochu podělat hlavu, ale když se neberou jinak než nárazově, nic to není."
Kosmov udělá několik kroků po místnosti a podívá se skrz zavřené okno na nádvoří, kde jedná Arianna s Kapronem.
,,Není mi nic do toho, proč ses spřáhla s tou šlechtičnou. Ale některý lidi si toho všimli. A už každej ví, žes oddělala Pierra. Dostat tohohle toho ven - no, sama bys to asi nezvládla - ale severní brána je furt otevřená. A jsou lidi, který by ti klidně s trochou práce pomohli, sehnali třeba vůz, odlákali královský a tak. Já sám začínám toužit po troše čerstvýho venkovskýho vzduchu."
Zpráva je jasná, i když docela a naprosto nevyřčená - Někdo, nejspíš Lišák, nabízí pomoc. Každý ví, že Kosmov je na něj napojený. Možná, že šel ven, aby se dokonce s někým potkal. A tady stojí a říká, že utéct by bylo možné - Arianna by mohla Liss zajistit cestu severní branou a zlodějka by mohla získat vůz, se kterým by bylo možné dostat Lionella do bezpečí. Je spousta jiných měst, kde se dá usadit.
A v tom všem je obsazená další informace - Lišákovi by vůbec nevadilo, kdyby Liss hezky tiše zmizela. Když Lišák něco takového chce, tak většinou nejdřív pošle nůž a s řečmi se nezdržuje, ale teď je najednou kamarád. Chce mít město pro sebe, ale mordýřka, která dokázala zabít Pierra a je často otevřeně vidět na straně povstalců, mu nejde do plánů. Zvlášť proto, že možná nemá koho si najmout, aby jí přinesl její hlavu.

Arianna z Albrienne - 19. září 2018 09:37

Známá krysa

Nelíbí se jim, že jim do toho chci mluvit. A nebo se pletu a jsou jen zmatení tím, že jim tady do toho mluví žena. Ať tak, či tak, pohledy Kapronova štábu mi nejsou příjemné a už nyní lituji, že jsem raději neodešla, když jsem dostala příležitost.

"Nezapomínejte na to, že královna neví, že je král naživu. Jakákoliv jednání, která nyní povede, budou pouze v jejím vlastním zájmu a pravděpodobně bude chtít město opustit a vrátit se na sever. Tím spíš, jestli uvěřila mým slovům o spiknutí."

Alsborne má pravdu. Dřív nebo později se stane přesně to, čeho se senešal obává. On pravděpodobně zemře a královna bude držena jako pojistka. Těžko jí pak už budu přesvědčovat o tom, že to nebyl můj nápad a že jsem jí říkala pravdu.
Dobře si ale uvědomuji, že tohle není o mých přáních a představách. Kapitán rozumí těmhle věcem lépe a já mu prostě budu muset důvěřovat. Ať už se mi to líbí, nebo ne.

"Já se nechci pasovat do role vyjednavače. Pana Gachetta Vám můžu pouze doporučit. Je to spolehlivý muž s mrštným jazykem. Jen jsem Vám sdělila senešalova slova."
Pozornost na sebe strhnul jeden z poručíků a já už nemám v plánu se dál zdržovat. Otočím se na patě a zmizím ze stanu, ani se neohlédnu. Byl důvod, proč se o všechny důležité věci v domě staral Lionell a ne já. Nesnáším se s někým dohadovat.

Zhluboka se nadechnu a obrátím se na Alsborna.
"Ničeho jsme nedosáhli. Spiklenci unikli a my tady pravděpodobně, i s Lionellem zemřeme. A i kdyby, královna mi nikdy neodpustí, že jsem jí lhala."
Náhle na mě padne váha situace a mě se udělá nevolno.

Lisseth - 19. září 2018 19:13

Zajímavá nabídka

Poslouchám Kosmova, jeho slova mne snad trochu uklidní, i když bych Lionella měla už nejraději zpět takového jakého si pamatuji, při síle a v pořádku. Je mi ale jasné, že aby tohle všechno zvládnul, potřebuje odpočívat.

"Jo, tyhle zprávy se šířej ryychle." konstatuji jen na fakt, který sděluje Kosmov o Pierrovi.
Vzhlédnu od Lionella, když felčar začne o tom, že by se odsud přeci jen možná dalo v tichosti pláchnout a nechat intriky a politiku daleko za sebou. Upřímně řečeno teď po ničem jiném netoužím. Jenže.

"Jo a mám to brát jako přátelskou radu nebo doporučení, abych se tu nepletla a vyklidila pole, dokud je čas?" ušklíbnu se nakonec, protože přátelská rada to určitě neni a ani Kosmov by se tolik nestaral o mou bezpečnost, pokud by za to nedostal dobře zaplaceno.

"No každopádně o tom popřemýšlím, protože to zní vcelku zajímavě. Hádám, že nepráskneš do bot hned a někde tě tu najdu, pokud se rozhodnem změnit lokál." pokračuji pak dál.
Být to na mě, jdu hned, i když mne napadá spousta variant, jak by se i tohle mohlo zvrtnout a jak by toho mohl někdo využít, aby se nás zbavil nadobro. Jenže nejsem tu sama.

Pohledem sjedu opět k Lionellovi. Já jsem zvyklá změnit lokál, když je třeba...ale dokázali by oni dva tady všechno nechat?...jenže když tu zůstanem, taky můžem přijít i o hlavy...

Já začínám mít jasno. Nechci sedět na zadku a čekat až se něco pokazí, až sem vtrhnou královští nebo si senešal usmyslí, že se mu na vyjednávání něco nelíbí. Uvidíme, jestli se mi podaří Ariannu přesvědčit, že je čas jít a žít se dá všude.

Šedá Eminence - 19. září 2018 21:33

Cesty ven

Kapitán Kapron přikývne - zdá se, že si uvědomuje, svojí situaci.
,,Dobrá, slečno Arianno, děkujem vám," a tím je to pro něj vyřešené. Poručíci obrátí pozornost zpátky od Arianny a všechen zájem zas zmizí.
Sice je to lepší než průměrné jednání vyšší šlechty vůči nižší, ale i tak je jasné, že ani oni neberou Ariannu tak vážně, jak by možná měli. Možná, že je to jen kvůli tomu, že je žena a tito muži nikdy nebrali ženy jako víc než součást domácnosti. Možná v ní jen vidí nezkušenou holku a ještě ke všemu šlechtičnu.
Ale alespoň mají tu slušnost nedávat jí to příliš okatě najevo.
Arianna udělá několik kroků zpátky, poté se obrátí a zmizí zpátky na nádvoří. Tam promluví na Alsborna, který zavrtí hlavou.
,,Ještě není vše ztraceno, vaše milosti. Kapitán je výjimečně schopný muž a všichni v něj věří. Morálka královské armády je jistě na dně, když dorazili domů jen aby zažili další obléhání. A nezapomínejte na slečnu Liss - je třeba jí uznat alespoň něco, je skutečně vynikající v umění přežít i v nejhorších podmínkách.
A spiklenci jsou rozprášeni - museli uniknout z města. Jižané dozajista uprchli zpátky na jih. A nezapomínejte na madame De Noire. Jsem si jist, že už nyní dělá co může, aby nebylo povstání zničeno zvenčí, což by pro nás mohlo být spásné. Pokud budete vy i Lionell zajmuti, snad se i jeho výsost ze Sunnings přimluví na vaši stranu," čímž tiše připomene dohodu, kterou s mocným šlechticem ujednala Arianna.

Na nic takového Liss nemůže spoléhat. Podsvětí nehraje žádné dohody a hezké hry na čest a věrnost - zabij nebo budeš zabit, tak zní Katovská mantra.
Liss se nikdo nezastane, jen ti, kteří ví, jak je dobrá - protože budou mít strach, že je jinak zašlape do země. A právě teď se Lišáka bojí daleko víc lidí než Liss.
Kosmov jen pokrčí rameny, co se týče poznámky o vyklízení pole.
,,Já nic neříkám, jenže když se někdo nachomýtne do velkejch her, nikdo se ho neptá, kolik vsadí. Hraje se zkrátka vo všechno. Sebrat výhru a zmizet dřív než si toho všimnou velký ryby je vždycky dobrá taktika."
Kosmov se nakonec zachechtá.
,,Ale co já o tom vím, jsem jen starej mastičkář. Po felčarovi nikdy nikdo nejde," dodá a ušklíbne se. Dál jen pokýve hlavou, přitaká a usadí se na židli u postele, vytáhne notes a začne v něm něco číst. Asi tu ještě chvíli zůstane. Zatím je to tu pro něj výhodné, i když nedostane další peníze od Liss.
Zlodějka vyhlédne z okna a uvidí Ariannu, která nejspíš právě odešla od Kaprona a mluví s Alsbornem. Nevypadá příliš šťastně. Možná by bylo vážně lepší vzít roha dokud je to alespoň trochu možné.
Jenže co když Lionellovi úprk ublíží? Co když se Lišák nespokojí jen s pokojným zahnáním Liss? A co když je na útěku chytí zvědové královské armády?
A navíc, pokud teď zmizí - ti, co to všechno zosnovali, ti co jsou zodpovědní za zmrzačení a týrání Lionell, odkráčí vesele pryč. Možná že jim dokonce spadne do klína koruna, až padne král...

Lisseth - 20. září 2018 19:07

Váhání a nejistota[/u]

"Hmm, možná sem se místo zlodějny měla dát na ošetřování raněnejch." ušklíbnu se a otočím se od okna. Žádné vítězoslavné výrazy...co se zas pokazilo?... Nechce se mi nic řešit a nejradši bych se na chvíli odebrala do říše snů a nevěděla o ničem stejně jako Lionell.

Nakonec se usadím na kraji jeho postele, hlavu opřu o zeď a zavřu oči. Je mi jedno, že je tu Kosmov, i felčar ví, že o některých věcech je lepší mlčet. Nikdo totiž není nenahraditelný.
Hlavou se mi honí spusta myšlenek. Být to na mě, jsem už dávno o dům dál. Jenže teď tu nejsem sama. Je to pro mne trochu zvláštní, nikdy jsem příliš nebrala ohledy na okolí a teď se mu najednou tolik podřizuju.

Zmiz, dokud je čas...a nechat tu Lišákovi volné pole působnosti? bude to vypadat, že se bojíš...seš mezi dvěma mlýnskejma kamenama a je jedno, kdo si co myslí...nechctělas náhodou vždycky stát v pozadí velkejch věcí?...stát v pozadí neznamená stát v první řadě... Hádají se ve mě dva hlásky zvažující všechna pro a proti.
Nakonec položím hlavu do dlaní. Tohle všechno mi byl čert dlužnej...

Arianna z Albrienne - 20. září 2018 20:37

Černé myšlenky

Alsborne se mi pokouší ukázat situaci v lepším světle, ale já jsem náhle ztratila všechny síly.
Má pravdu, ještě není vše ztraceno a pořád mi ještě zbyli nějací spojenci. Musím spoléhat na schopnosti kapitána Kaprona, trochu horší už to je s madame a Sunningsem. Ani jednomu tak docela nedůvěřuji a nevím, jestli mě v případě potřeby neobětují vyššímu cíli.

"Půjdu se podívat za Lionellem."
Řeknu unaveně a zamířím za bratrem. Možná, že mi pohled na něj dodá síly. Alespoň si připomenu, kvůli čemu tady jsme.
Zlodějku by navíc mohlo zajímat...co vlastně? Že nám bude hlavního vyjednavače dělat můj právník? Asi těžko.

Nijak ale nespěchám, chtěla jsem jim dát čas, aby mohli být sami. Vydám se proto oklikou kolem nádvoří. Sama při tom myslím na muže, který mi teď tolik chybí.
Až po nějaké chvíli se seberu a zamířím na ošetřovnu.

"Alsborne, byl byste tak hodný a pokusil se mi obstarat šálek čaje?"
Zeptám se, než vejdu do Lionellova pokoje. Ne, že bych se až tolik snažila komorníka zbavit, jen mi prostě chybí tyhle každodenní všednosti - právě jako je posezení se šálkem dobrého čaje.
Teprve poté vstoupím dovnitř a slabě se usměju na zlodějku.
"Kapitán byl o situaci v hradu informován. Jak to vypadá tady? Jak je mu?"
Dojdu k posteli a opatrně se posadím na okraj, pohled upřený na spícího bratra. Vidět ho takhle mi rve srdce. Lionell pro mě vždy představoval skálu, opěrný bod, někoho silného a nezdolného. Vidět ho nyní, takhle slabého, mě ničí. Mám z toho strach.

Lisseth - 21. září 2018 14:23

Jak dál

Vzhlédnu, když vstoupí Arianna a pokusím se opětovat úsměv, i když nevím, jestli se mi to tak docela podaří.
"Odpočívá." informuji ji jen stručně. Netřeba jí zybytečně plašit tím, že se probudil a nebyl ještě zcela plně při smyslech.
Dřív, než začnu zjišťovat, proč se tváří tak kysele ona, rozhodnu se nastínit možné další kroky.

"Možná...možná by se odsud dalo bezpečně dostat i s ním." kývnu směrem k Lionellovi. Vlastně jsme dostali takovou přátelskou nabídku, že by nám s tím mohl být snad i někdo nápomocen. Což se ovšem dá také chápat jako tiché upozornění, že máme tiše zmizet a nemotat se do cizích záležitostí." [/b] Vyrukuji na ní s nejnovější informací a zkoumavě se na ni podívám.

"Já můžu začít znova kdekoliv, nedělalo by mi problémy dát Celestionu alespoň na nějaký čas sbohem, i když po tom všem, nevím, zda-li by bylo moudré se sem pak ještě někdy vracet..." nechám větu nedokončenou. Moc dobře jistě ví nač narážím.

"Jsme tu mezi dvěma mlýnskejma kamenama, snažíme se přesvědčit královnu o dobrotě Kaprona, ale nevím, co maj vlastně ostatní v plánu s Kapronem až přestane bejt užitečnej. Moc různejch zájmů." Pokračuji pak ještě chvíli dál a trochu zkoumavě hledím na mladou šlechtičnu. Je mi jasné, že po ní chci těžké rozhodnutí a ona nebyla taková rozhodnutí zvyklá dělat sama. Teď to ovšem bude na ní.

Arianna z Albrienne - 21. září 2018 21:23

Složitá rozhodnutí

Překvapeně vzhlédnu, když mi Liss řekne, že je tu možnost se z města vytratit. Co je důležitější, že by se dalo zmizet i s Lionellem.
Obě dvě se uvědomujeme tíživost situace. Povstání se nám sice podařilo přivést až na hrad, ale i nyní je vítězství v nedohlednu. Každou chvíli se může rozrazit brána a na nádvoří může vpadnout královská armáda. Nepochybně by bylo nejlepší se odsud vytratit.
Jenže...

"Přitáhly jsme na sebe příliš mnoho pozornosti. Bylo jen otázkou času, než někomu začneme vadit. Tohle je ještě ta lepší varianta."
Uvažuji nahlas, na tváři zachmuřený výraz.
"Mohly bychom se spolehnout na to, že se nám při útěku nestane nějaká "nehoda"?"
Tahle možnost zní až příliš lákavě. Možná jsem to pochytila od zlodějky, ale už nejsem ta naivní husička, která uvěří komukoliv.

"Každopádně, pokud je tady možnost, jak dostat Lionella z hradu, tak jsem pro. Vytrpěl si už dost a pokud ho odsud dokážeme dostat někam do bezpečí, jen dobře."
Zhluboka se nadechnu.
"Měli byste jít. Já tady ale zůstanu."
Chtěla bych cítit takové odhodlání, které vkládám do svých slov. Bohužel mám ale spíš problém se nerozplakat.
"Nejde o to, že bych nemohla začít někde jinde, ale nedokázala bych se sebou žít, kdybych v tom teď kapitána nechala. Něco jsem slíbila a hodlám to dodržet. Budu ale mnohem klidnější, pokud budu vědět, že Lionell je někde v bezpečí."

Několik okamžiků váhám.
"Je tu ještě jeden důvod, proč nemůžu odejít. Já...někoho mám, a doufám, že až tohle všechno skončí, tak budeme moci být spolu."
Už ale nedodávám, že si vůbec nejsem jistá, jestli je vůbec ještě naživu.

Lisseth - 21. září 2018 22:11

Zůstat nebo jít

"Ne, opravdové bezpečí ti asi momentálně těžko zaručím. Spíš bych řekla, že je snad i pravděpodobné, že se ještě něco semele." kroutím zamítavě hlavou.

Měli byste jít... snad trochu překvapeně kouknu po šlechtičně jakobych nechápala, co po mě chce.
"Vznešené ideály a čestné sliby." ušklíbnu se trochu. "To mě naštěstí už dávno netrápí. Ale bez tebe nikam nejdu. Co bych mu asi tak řekla až se probudí? Že sem zbaběle práskla do bot a tebe tady nechala? Tak na to zapomeň. A můžeš to brát jako poctu, protože ještě před nedávnem bych na nikoho takové ohledy nebrala."

Sice bych odsud opravdu radši vypadla, ale momentálně je to buď všichni nebo nikdo. Trochu zakroutím hlavou jako bych sama nevěřila tomu, co právě dělám. Jedna šílenost stíhá druhou...ale bláznů snad přeje štěstí...aspoň v to můžeš doufat, když už nic jiného...

Na její poslední slova, která jsou vlastně přiznáním, jen chápavě kývnu. Kdo jiný by měl právě tomuhle bláznivému city rozumět, když ne já?

"A pak, mám pocit, že senešal dal jasně najevo koho to chce při jednání zítra vidět. Asi bys mu těžko vysvětlovala mou nepřítomnost, aniž by pojal podezření, že se něco chystá. Takže je mi líto, ale zůstávám." Založím si ruce na prsou, aby bylo jasné, že se opravdu nechystám nikam zmizet a smlouvání je zbytečné.

Arianna z Albrienne - 21. září 2018 23:08

Složitá rozhodnutí

Jsem zlodějčiným rozhodnutím překvapená a i lehce potěšená. Sice bych byla raději, kdyby s Lionellem zmizeli někam do bezpečí, takhle mi ale svým způsobem dala najevo, že jí i na mě záleží. Rozhodnu se tedy na ní nijak nenaléhat a jen krátce přikývnu, po rtech mi přelétne slabý úsměv.

"Jak myslíš, budu ráda, když to se mnou vydržíš až do konce."
...ať už bude jakýkoliv.
Společně jsme to začaly a společně to i ukončíme. Navíc má ohledně senešala pravdu. Pokud by se zítra neukázala, pravděpodobně by nás okamžitě začal podezřívat z nějaké levárny a bylo by po jednání.

Zvednu se a trochu rozpačitě si urovnám šaty.
"Půjdu najít nějaké klidné místo, kde bych na chvíli mohla složit hlavu. Zkus si taky odpočinout."
Lionellovi věnuji ještě jeden smutný pohled a poté zmizím ven ze dveří. Nevím, jestli se tohle dá počítat jako vítězství, ale Lissin elán mi vlil novou sílu do žil.
Uděláme maximum a uvidíme. Nezbývá mi, než věřit, že to nakonec dobře dopadne.

Lisseth - 22. září 2018 14:27

Vzácná chvíle klidu

"Nic jiného nemám v plánu, neboj." mrknu ještě na odcházející slechtičnu.
Pak se otočím na Kosmova sedícího vedle postele.

"Asi někoho zklamu, zase. Ale jaks slyšel, nikam se nakonec nechystám. A jestli mi chceš říct, že sem blázen, nemusíš, to samý si řikám sama každou chvíli. Můžeš uklidnit Lišáka, že má dušička neprahne po moci nad městem, chci odsud jen vybruslit se zdravou kůží. V tuto chvíli se ale prostě nemůžu jen tak vypařit."

Uvelebím se vedle Lionella. Momentálně se odsud nehodlám hnout a když můžu být s ním mám snad alespoň na chvíli pocit, že je vše v pořádku.
Zavřu oči. Ještě chvíli se mi hlavou honí všelijaké myšlenky, ale únava je nakonec silnější a když se chvíli nic neděje, je toho třeba zkrátka využít.

Šedá Eminence - 22. září 2018 22:40

Hlavu složit

Ženy domluví a rozejdou se sbírat síly. Jejich těla si toho vytrpěla hodně a odpočinek je v takové době příliš vzácný na to, aby si dovolili jím plýtvat.

Arianna najde něco, co připomíná salón - sloužící královského dvora žili poměrně luxusní život. Je v odlehlejší části ubikací - všechny běžné pokoje s postelemi a větší místnosti jsou zabrané kapitánovými muži. Ale jsou v něm stará, masivní křesla s takovým množstvím polstrování, že si v nich mladá šlechtična připadá jako na nejměkčím lůžku.
Nejspíš je to nábytek, který vyšel z módy a který dala královna vyřadit, a který si služební nechali pro sebe.
Ať už je to jakkoliv, je pohodlný a je v tiché, klidné místnosti, kde Ariannu nebude nikdo rušit. Asi po deseti minutách se navzdory vší pravděpodobnosti ale přesně podle předpokladů objeví Alsborne. V ruce nese tác, na kterém je porcelánový šálek a konvice, která věští horký čaj. Vedle je na talířku dokonce i několik jen trošku oschlých sušenek.
Komorník je složí na stolek hned u křesla, nalije čaj a postaví se před svou paní. Chvíli tiše postává a poté promluví:
,,Udělala jste dnes dobrou práci, vaše milosti. Jeho milost - Lionell - na vás bude hrdý, až se o tom dozví. Pomalu ale jistě měníte věci, vaše milosti. Je- je mi ctí, vám být k dispozici," dokončí komorník s nečitelným, neutrálním výrazem. Udělá několik nemotorných kroků zpět a rozhlédne se, jako by nevěděl, co se od něj nyní čeká. Nejspíš neexistuje protokol pro péči o povstaleckou šlechtičnu uprostřed obležení s polomrtvým bratrem...

U něj sedí na stráži Liss. Oslovila Kosmova, který pokrčil rameny.
,,Jsi blázen. Ale to není můj problém. Jen jsem chtěl, abys věděla o každý možnosti. Je to na tobě. Doktor si vždycky najde cestičku - dobrý ruce nikdo neodhání, když jde vo záchranu života."
Tím je to pro něj skončené. Po chvilce se zvedne a přejede očima Liss a Lionella.
,,Už mě nebudeš potřebovat, ne? Protože mi mizej kšefty každou minutou. Ale kdybys mě potřebovala, ten tvůj klučina mě někde ve Stříbřinách nebo v hradu najde."
Nečeká na povolení - vždyť ani nedostal extra přidáno - a odkráčí ven. Liss ve společnosti tiše oddechujícího Lionella pomalu usne.
Má lehký spánek. Vrahové, mordýři a zloději mívají lehký spánek, a žena, která mezi těmi rabiáty vyrůstala, se musí naučit jak mít ještě lehčí spánek. Probudí jí jen to, že Lionell začne dýchat jinak.
Otevře oči. Mezitím se venku setmělo. Musí být večer. A Lionell už neoddechuje pomalu jako spící, ale zhluboka dýchá, jako by se na každý nádech musel soustředit.
A co víc, obrátil hlavu a dívá se na Liss. Tentokrát nezírá jen tak skrz ní, ale dívá se jí do očí. Má přivřená víčka, ale je vzhůru. Zlodějka uslyší jeho tichý, slabý hlas: ,,Liss... jsi skutečná? Já- já žiju?"
Je to tón podlomené vůle. Mysli, která se stěží odvažuje doufat...

Arianna z Albrienne - 23. září 2018 09:46

Horký čaj a unavená mysl

Chvíli mi trvá, než najdu vhodné místo, kde bych si mohla odpočinout. Najít volnou postel se mi tady asi nepodaří, nakonec se tedy spokojím se salonkem a pohodlnými křesly.
Uvelebím se a zabořená do polštářů zavřu oči. Spánek mě ale nepohltí okamžitě, jak bych očekávala. Místo toho vyčkávám a v hlavě si přehrávám události celého dne.

O několik minut později se otevřou dveře a já, už podle kroků, poznám Alsborna. V další chvíli ke mě zavane vůně čerstvě uvařeného čaje. Otevřu oči a usměju se na komorníka.
Precizní v každé chvíli, dokonce se mu někde podařilo sehnat několik sušenek.

Vezmu do ruky šálek s čajem a zhluboka nasaju jeho vůni. Na okamžik mám pocit, že jsem zase ve svém salonku a vychutnávám si doušek odpoledního čaje, než vyrazím za některou ze svých přítelkyň.
Situace už by snad ale ani nemohla být odlišnější.

Zvednu ke komorníkovi zrak, jeho slova mě zahřejí na duši, skoro stejně, jako horký čaj.
"Děkuji Alsborne. Bez Vaší pomoci bych se ale nikdy nedostala tak daleko. To, že jsme zachránili Lionella je stejně tak vaše zásluha, jako moje."
Napiju se čaje a na okamžik je všechno přesně tak, jak má být.
"Zůstanu tady a zkusím se trochu prospat. Prosím, odpočiňte si také. Ještě nás čeká spousta práce a já Vás budu potřebovat."
Kývnu hlavou k volnému křeslu, zatím, co labužnicky upíjím čaj.

Ať už se komorník usadí, nebo ne. Vypiju si svůj čaj a pak mě konečně přepadne spánek.

Lisseth - 23. září 2018 10:00

Lionell

"Jo, díky." brouknu jen za odcházejícím Kosmovem. "Upřímně ale doufám, že tvých služeb už potřebovat nebudem." Dodám ještě tiše spíš už jen tak pro sebe a pohodlněji se uvelebím vedle Lionella.

Otevřu oči. Cosi je jinak. Venku se mezitím setmělo, ale i tak na sobě cítím Lionellův pohled. Připravená na to, že je to zas jen chvilkové probuzení, při kterém ani nevnímá své okolí, jen v klidu ležím jako tichý strážce na půl stále ještě trochu podřimujíce.

Jeho tichý hlas mne ale dokonale probere. Na tváři se mi rozlije spokojený úsměv.
"Neboj, nejsem sen." s úsměvem mu vtisknu na tvář lehký polibek.

"Všechno už bude v pořádku. Jak je ti? Mám něco přinést?" Mluvím pak dál a prsty se lehce probírám jeho vlasy. Prvně mám skutečně pocit, že se nám to všechno přeci jen povede, přestože si moc dobře uvědomuji, že na konci nejsem ještě ani zdaleka.
Ale musí se nám to přeci podařit...rozpoutali jsme peklo a platili vlastní krví...a konečně zdá se, že to nebylo zbytečné...že jsme přišli včas...tak jen tak dál...

Šedá Eminence - 23. září 2018 21:14

Poznávání

V salonu Alsborne na moment zaváhá a poté se drobně pousměje.
,,Dobrá, vaše milosti. Děkuji."
Ještě chvíli váhá, ale poté usedne do křesla, zavře oči a téměř okamžitě usne, ještě dřív než Arianna. Ale dokonce i ve spánku zůstává vzpřímený a nerozvalí se v křesle.
Šlechtična dopije čaj a po chvíli jí ukolébá měkké křeslo a polštáře do zaslouženého spánku.

Lisseth už nespí. Probírá se vlasy Lionella a dívá se mu do očí. Ale v těch je hlavně bolest - a strach. Lionell párkrát pomalu mrkne, jako by světu kolem sebe stále nerozuměl, jako by snil.
,,Myslel jsem, že už tě neuvidím..." zašeptá raněný šlechtic. ,,Všechna ta bolest... ale já myslel jen na tebe..."
Utichne, otázky Liss nijak nezodpoví. Na moment to vypadá, že se mu opět zavřou víčka nebo že dokonce ztratí vědomí. Jeho oči dělají pomalé pohyby, jak si prohlíží tvář Liss, jako by se snažil si jí zapamatovat.
Zavře víčka- ale prudce je zas otevře, zamrká a několikrát se zhluboka nadechne, jako by se vynořil z hluboké vody.
,,Jak- Ty jsi mě zachránila? Vzpomínám si - na černou celu a odnikud ses objevila ty... a-" Jeho oči se rozšíří a obrátí hlavu, hledá po celé místnosti očima a až poté se prudce obrátí k Liss - tak prudce, jak mu zraněné tělo dovoluje.
,,Kde, kde je Ari? Moje sestra..."
Lionell držel svůj vztah k neurozené, prosté a ještě ke všemu zločinné Liss tajný a nemá nejmenší tušení o tom, co všechno se mezi oběma ženami událo v průběhu posledních týdnů.
Ale jeho obličej sevře děs a hrůza.
,,Nedostali jí, že ne? Musím- musím-"
Lionell se pokusí zvednout, zatne svaly, ale nedokáže se zvednout ani do polosedu. Z očí mu vytrysknou slzy jak napne ještě nezhojené jizvy a podráždí pohmožděniny. Dopadne zpátky na postel a obrátí se k Liss. Jeho pohled je něco mezi prosbou a zahanbením.
Ale je naživu a při smyslech. Ptá se po Arianně.

Není jediný.
Mladá šlechtična se probudí, když někdo vpadne do salonu. Druhé křeslo, kde seděl Alsborne je prázdné a tác s čajem je pryč. Ve dveřích do salonu stojí jeden z běžců, které zahlédla Arianna ve stanu.
,,Ty seš Arianna, ta šlechtična?" vybafne muž. ,,Kapron chce informace. Jde o celestionskou šlechtu - o ty nový vojáky. Nechce do toho tahat vězně."
Víc nevysvětluje a mizí zase ven. Arianně nezbývá než ho následovat a vyjít ven.
Je odpočatá a když vyjde ven, pozná proč - uběhlo dost času, venku se mezitím setmělo a nádvoří osvětlují lucerny naloupené ze Stříbřinského osvětlení. Kolem velícího stanu je čilý ruch. Jemně mrholí, ale země ještě není mokrá - příliš dlouho neprší, nebo zatím pořádně ani nezapršelo.
Jakmile šlechtična vstoupí do stanu, zjistí, že je téměř prázdný. Je v něm jen Kapron a jeden jeho další poručík. Ale poslové probíhají všemi směry a neustále přibíhají noví ze všech stran.
,,Slečno," obrátí se Kapron a kývnutím jí pozdraví. ,,Máme tu rakovej problém a docela by se nám hodila nějaká ta znalost šlechtickejch rodů. Víte o někom, kdo by měl v erbu úzkej černej kruh s bílým středem na bílém pozadí? A jakej maj tak přibližně vztah ke královskýmu vojsku?"
Otázka přijde odnikud, ale erby významných rodů musí znát každý šlechtic, který se chce pohybovat v aristokratických kruzích a nežít jako poustevník.
Ale nikdy neslyšela o podobném erbu. Černá a bílá jsou barvy Nortimberu, ale jejich erb nemá s kruhy nic společného. A Kapron zatím nepodává žádné další vysvětlení, alespoň dokud neodpoví, nebo ho nepobídne.

Arianna z Albrienne - 23. září 2018 21:36

Černá a bílá

Spím klidným spánkem, když se náhle rozrazí dveře a já se s trhnutím probudím. V první chvíli jsem zmatená a trvá mi, než si uvědomím, kde to jsem. Zcela proto přehlédnu, jak neuctivě se mnou posel jedná. Zmůžu se jen na neurčité souhlasné zahuhlání a kývnutí hlavou.

Zvednu se a zamířím ze salonku ven. Alsborne je pryč, a já si začínám uvědomovat, že jsem spala déle, než jsem plánovala. Venku už se setmělo a nádvoří nyní osvětluje jen světlo luceren. I přesto je ale všude kolem čilý ruch.

Jsem překvapivě dobře odpočatá a jakmile se vzpamatuji z počátečního šoku, a rozespalosti, svižným krokem zamířím přímo ke stanu. Ten zdaleka není tak plný, jako při mé první návštěvě. Vlastně tu kromě Kaprona skoro nikdo není. Lehce kývnu kapitánovi na pozdrav a vyslechnu si jeho otázku.

"Černá a bílá jsou barvy Nortimberů. Ale nemyslím si, že by jim náležely kruhy."
Zamračeně se mračím ale nakonec potřesu hlavou.
"Asi vás zklamu, kapitáne, ale nejsem si vědoma toho, že bych takový erb někdy viděla. Co se děje?"
V hlase mi zní nervozita. Těžko by naše situace mohla být ještě horší. Vypadá to ale, že i v tom jsem se mýlila.

Lisseth - 23. září 2018 21:59

Mnoho otázek

Spokojeně se usmívám a na chvíli je mi snad dovoleno zapomenout na královské vojsko za branami, vyjednávání se senešalem i Lišákovy plány, do kterých očividně má maličkost příliš nezapadá. Jakoby to bylo jen pár týdnů zpátky, kdy jsme ještě ani jeden netušili, co nás bude čekat v hodinách příštích.

A pak si Lionell uvědomí, že mu zde ještě někdo chybí a ještě než ho stačím uklidnit, už už by se zvedal a hnal se kamsi z pokoje, kdyby mu to jen jeho zmučené a zesláblé tělo dovolilo. Jemně ho zatlačím zpět na lůžko, aby si snad ještě sám víc neublížil.

"Ššš, jen klid. Já sama bych to nikdy nedokázala. Musím říci, že máš obdivuhodnou a taky umíněnou a tvrdohlavou sestru, ale musí se nechat, že má docela kuráž. Nemusíš se bát, je v pořádku. Šla se trochu prospat. Dals nám totiž docela zabrat, věříš?" mluvím klidně a tiše a lehce se přitom usmívám.

"Brzy ji uvidíš, neboj. Nikdo jí nezkřivil ani vlas a vsadím se že i teď má někde blízko sebe svého věrného komorníka, který se stará o její pohodlí.
Dobrý? Nemám zajít pro felčara?" Pokračuji pak dál a dívám se Lionellovi do očí. Pokud bych někomu nedokázala lhát, tak je to on, takže snad má slova nebude brát jen jako uklidňování, aby zůstal ležet.

Napadá mne spousta otázek, které by mohl pomoci zodpovědět a vnést tak zase trochu světla do toho všeho, co se kolem děje. Nechci to na něj ale vychrlit všechno najednou. Potřebuje si odpočinout a nabrat trochu sil.

Šedá Eminence - 24. září 2018 20:58

Nová fakta

Ve stanu se kapitán zamračí ještě víc než jaký je jeho běžný průměr. Povzdechne si a začne vysvětlovat:
,,Vyslali jsme nějaké muže po severní cestě, dřív než jí královští dostanou pod kontrolu, abysme dostali do města co nejvíc obilí z usedlostí a mouky z mlýnů. Taky potřebujem palivový dříví, noci začínaj bejt pořádně chladný. Udržet ten bordel na kolečkách začíná bejt pořád těžší."
Kapitán zavrtí nespokojeně hlavou.
,,Ale vo to nejde. Pár z nich šlo dál a našli další armádu. Je asi dva dny cesty daleko. A všichni vojáci jsou oděný do bílejch a černejch barev. A nad táborem vlaje bílá vlajka na který je černej kruh. Víc nevíme, protože naši vzali nohy na ramena jakmile je uviděli."
Promne si oči a podívá se na Ariannu.
,,Jaká je šance, slečno, že je ta armáda na cestě pomoct králi? Je možný, že až sem dojdou, zaútočí na královský? Ale už jste řekla, že vám ten erb nic neříká."
Kapitán se podívá vzhůru a jen tak nahlas přemýšlí.
,,Je to divná armáda. Říkali, že tam zahlédli Nortimberce, ale že spíš tam byli lidi z Celestionskejch krajů. Hodně těžkooděnců a v barvách choděj dokonce i civilisti. Pěkně se nám to tu komplikuje. No, ale k tomu nám vy asi nic dalšího neřeknete. Doufal jsem, že je to nějaký váš šlechtický známý, který by nám pomoh z týhle šlamastyky. Ale asi jsme na to furt sami. A ty zatracený fanatikové už nám skoro tlučou na vrata."
Nakonec té pesimistické zprávy se kapitán zašklebí.
,,Ale my se jen tak nedáme. Máme městskou pevnost a díky vám velkou šanci se zbavit Nortimberců v zádech. A čím dál víc lidí bere zbraně do rukou. Touhle rychlostí budeme mít za chvíli alespoň početní převahu."
Víc toho zatím neříká. Asi čeká, jestli mu Arianna potvrdí jeho domněnky o tom, že pomoc od té armády nemohou čekat - je ale těžko soudit, když Arianna ani neví, komu se ti muži zodpovídají.

Zatímco Arianna řeší s Kapronem osudy města, Arianna konejší raněného Lionella. Po jejich slovech šlechtic několikrát kývne a uvolní se.
,,Vůbec... vůbec by o tobě neměla vědět. Bude tě nenávidět... ona... víš ona je přímo modelová aristokratka," pro sebe se Lionell tiše zasměje. Pak sebou cukne a prudce otevře oči.
,,Kde to jsem?" zeptá se podezřívavě. Jeho mysl už musí být čistší, bdělejší jak se pomalu probouzí.
Bude trvat dlouho, než se zotaví, ale jeho mysl, jak se zdá, přežila bez trvalejší následků.
,,Co... co se vlastně stalo, Liss?" dožaduje se informací.
Ale snad by bylo lépe ho nyní nevzrušovat a neunavovat vším, co se stalo. Na druhou stranu jeho zájem by mohl být dobrou příležitostí jak získat nějaké nové informace-
,,Pamatuju si jen jak jsem šel po nábřeží- a pak jsem se probudil v té... v té..."
Jeho hlas odumře do ticha a on strnule leží, hledí nad sebe a nehýbe se. Liss vidí, že se třese. Jak mizí jeho zmatení, vrací se vzpomínky na hrůzy, kterými si prošel...

Lisseth - 24. září 2018 21:34

Vysvětlování a uklidňování

Trochu pobaveně se usmívám, když Lionell mluví o tom, že mne Arianna bude nenávidět. No na začátku tomu tak asi i bylo...
"Už se stalo a dovolím si říci, že nenávist to zrovna není, i když jí asi někdy docela lezu na nervy, ale když už mě vzal na milost i Alsborne, asi to nebude zas tak špatné." spiklenecky na něj mrknu.

"Jen klid, hlavně lež a nezkoušej se zas zvedat. Všechno ti vysvětlim." uklidňuji ho a doufám, že nebude vyvádět zas nějaké hlouposti, které by mu ještě uškodily.
A pak si všimnu jak se třese. Ani si nechci domýšlet, co všechno zažil, když jen pouhá vzpomínka způsobí tohle. Pevně ho chytím za ruku a druhou rukou jemně natočím jeho hlavu k sobě, tak abych jej donutila dívat se na mě a vnímat má slova.

"To nic, už jsi v bezpečí. Je to dlouhý příběh, na jehož začátku je jedna temná kobka a pár facek. Ale ve stručnosti. Tvoje sestra si dala tu práci, aby mě vytáhla od Rolainů, protože jsi jí jaksi začal scházet. Trvalo dlouho, než jsme se k tobě dostaly a dalo nám to docela zabrat, ale nakonec se to povedlo. Pochopily jsme, že jsi někomu šlápl na kuří voko a zamotal ses do vysoké hry celestionských šlechticů.
Momentálně jsme na hradě. Venku je poněkud rušno, došlo k jistým nepokojům." informuji Lionella velmi stručně o tom, co se událo a nechávám si pro sebe, co všechno jsme o něm i spiknutí šlechticů zjistili a hlavně to, že to povstání máme na triku my dvě. Tohle zatím vědět rozhodně nemusí a taky trochu doufám, že mi třeba bude chtít něco osvětlit a trochu se rozpovídá a sám vnese světlo do jistých věcí.

Celou dobu jej držím za ruku a dívám se mu do očí. Chci, aby věděl, že jsem tu s ním, že už není sám, že už je z té noční můry venku. Musí být...už to musí být jen lepší...

Arianna z Albrienne - 24. září 2018 21:51

Černobílá armáda

Celou dobu se na kapitána dívám trochu nešťastně a trochu omluvně. Ráda bych mu dala nějakou informaci, ale vůbec netuším, o koho by mohlo jít.
Na konci na jeho slova jen krátce kývnu hlavou. Bohužel, nevím, odkud by se nám mohlo dostat pomoci. Trochu jsem doufala, že by se třeba mohl Sunnings mohl s něčím vytasit. Jenže od něj už se nám podpory asi nedostane, vzhledem k tomu, že se tu naparoval na koni, coby vyslanec krále.

"Možná byste k nim mohl vyslat nějakého posla."
Navrhnu opatrně.
"Stejně, jako my nevíme, co jsou zač, možná, že oni zase neví, jaká je situace ve městě. Třeba by se nám je podařilo si naklonit. A i kdyby ne, alespoň budeme mít jasněji v tom, co v dalších hodinách očekávat, a na co se připravit."
Příliš si od toho neslibuji, ale pořád mi přijde lepší, vědět, na čem jsem, než tápat v temnotě. Navíc mě velice zajímá, kdo se schovává pod bílo černým praporem.

Šedá Eminence - 25. září 2018 16:44

Kroky vpřed a vstříc

Na nádvoří ve stanu, který slouží jako dočasné velitelství se kapitán hlasitě zasměje.
,,Hlásíte se jako dobrovolník, slečno? Protože nikomu se tam nijak zvlášť nechce. Vypadá to ještě riskantnější než vyjednávání s Nortimberci - nemáme nejmenší tušení, co mají ti vojáci v plánu. Ale prchnout neplánujem, takže nezbývá než čekat."
Pak se kapitán na moment obrátí k mapě a zase zvedne hlavu a povzbudivě se usměje.
,,Ale pokud byste chtěla, můžete se nastěhovat do nějakýho šlechtickýho sídla, abyste se cítila víc doma," řekne spokojeně. ,,Už pevně držíme Stříbřiny a hradby kolem nich. Poslední šlechtici vzali nohy na ramena, jakmile padnul hrad a teď už jsme se o tom i přesvědčit. A pokud myslíte, že by v nějakém sídle mohlo něco být, co by nám pomohlo, máte volnou ruku. Ale upozorňuju vás, že hoši už zabavili všechny cennosti. Zlato budeme potřebovat, zvlášť pokud bysme našli mezi královskými nebo těmi novými vojáky nějaký uplatitelný žoldáky."
Už nedodá, že velkou část cenností jistě sbalili Katovští. Ale není to špatný nápad - sídlo madame de Noire... Sunningsova městská villa - i když ti věděli, co se blíží a sbalili všechno důležité. Možná nějaký jiný šlechtic na něco zapomněl... Lord Saard, Rolain... nebo dokonce Akmorio, který hnije v kobce.
Kapitán ještě řekne pár slov: ,,Vy ste právě teď náš největší odborník na šlechtu, kterýmu můžeme alespoň trochu věřit, takže pokud vás napadne jakejkoliv trumf proti králi, tak jsem jedno ucho."
Arianna spala už docela dlouho, takže ani není příliš unavená. Rozhodně je v jejích silách porozhlédnout se po Stříbřinách... ale navíc je možné, že se touto dobou už probral Lionell..

Probral se a je zmatený - zvlášť když poslouchá svou milenku popisovat věci, o kterých by neměla mít nejmenší tušení a kterým nejspíš sám moc nerozumí. Ale alespoň ho pohled na ní probral z temných vzpomínek. Jeho tělo nese důkazy mučení, kterému byl podroben. Snad se už dostal před první šok a naslouchá pečlivěji Liss - nejspíš i sám chce zaměstnat svojí mysl.
,,Já vlastně ani nevím... co se stalo," řekne těžce. ,,Našel jsem nějaké listiny... o spiknutí. Ale příliš jsem jim nerozuměl. Chtěl jsem vlastně jen konat svojí povinnost vůči králi..." řekne chabě, ale pak se obrátí a usměje se na Liss - jako by mu hlavou proběhlo, co je Katovské mordýřce po nějakém králi...
,,Na tom nezáleží. Zvlášť ne pro tebe. Měl jsem jen štěstí, že jsem zamiloval do takové všivé zlodějky - protože nikdo jiný by mě asi nedokázal zachránit..."
Zvedne se navzdory bolesti a pokusí se Liss políbit - musí se mu naklonit vstříc.
,,Děkuji..." zašeptá měkce, když se pokládá zpátky na postel. Pak několikrát přivře oči, jako ho přemáhal spánek, ale prudce zamrká ve tváři se mu objeví další, hlubší zmatení.
,,Počkat... říkala jsi že jsem na hradě? Co proboha děláš na hradě, Liss? A co tu dělám já?"

Arianna z Albrienne - 25. září 2018 18:40

Zpátky domů

Že se nikdo nehrne, pozdravit přicházející armádu, mě zas až tolik nepřekvapí. Že mi ale kapitán nabídne, abych jako posel vyrazila já sama...to už je něco jiného. Na okamžik mě tím vyvede z míry. Je rozdíl mezi tím, jednat s královnou, od které tuším, co očekávat. A jednat se zcela neznámým vojskem.

Ani kapitánův další nápad mě nijak nenadchne. Sice bych se ráda vrátila do svého domu, ale nevím, jestli je to dobrý nápad. V téhle chvíli se tady na hradě cítím být ve větším bezpečí. Navíc se trochu obávám toho, v jakém stavu dům naleznu.

"Nemyslím si, že jsem ten pravý člověk, na prohledávání opuštěných domů. To by daleko lépe sedělo mé přítelkyni. Já bych mohla maximálně zhodnotit důležitost materiálů."
Vzpomenu si, jak Liss dokázala bravurně odhalit, kam Lionell ukryl klíč od trezoru. Prozkoumat Sunningsovo sídlo, nebo dům madam De Noire, by jistě mohlo být zajímavé, já na to ale opravdu nejsem ten správný člověk.
"Pokud byste mi ale dal nějaký doprovod, mohla bych si ještě jednou zahrát na vyjednavače a zjistit, s kým máme tu čest."
Opět se vrátím na začátek naší konverzace. Asi jsem naivní, ale počítám s tím, že ženě a šlechtičně, by neublížili.

Lisseth - 25. září 2018 19:10

Zmatený Lionell

S radostí opětuji polibek, ale pak spokojený úsměv poněkud pohasne.
"Rozhodně jsem v tom nebyla sama.
No víš zrovna teď na tom docela záleží."

Trochu si pak povzdychnu.
"Tak jo, říkala jsem, že je to hodně zamotanej příběh. Při tvém hledání jsme se zapletly do lecčeho asi naštvaly dost lidí, dostaly jsme se k pečlivě utajojvaným informacím o spiknutí proti králi a taky se trochu zamotaly do povstání, které ve městě proběhlo. Lid se vzbouřil a vyšel do ulic. Obsadili hrad a momentálně jej mají ve svých rukou.
A důvod proč jsme ještě zde je ten, že se odsud nedá dost dobře bezpečně odejít a také proto, že tvá sestra je příliš čestná na to, aby porušila své sliby a v tichosti se vypařila." trochu pokrčím rameny. Všechny informace mu podávám jaksi po kapkách. Nevím, co by říkal tomu, že hybatelem událostí jsme byly my dvě. On se chtěl zachovat správně vůči králi a my rozdmýchávali povstání...

"Zamotaly jsme se do toho ještě trochu víc. Královna je stále na hradě a my byly pověřeny do role hlavních vyjednavačů." pokračuji opatrně a možná trochu rozpačitě se usmívám.

"Za normálních okolností by mi do toho byl šumák, ale pokud máš nějaké informace o tom spiknutí proti králi a hlavně nějaké důkazy, v tuto chvíli bychom to asi docela ocenily." pokračuji pak dál a zase se začnu probírat Lionellovými vlasy jakobych hladila malé děcko, kterému vyprávím pohádku před spaním. Tohle ovšem moc velká pohádka není a já jsem si toho moc dobře vědoma Daleko raději bych byla poslem jen dobrých zpráv a lenošila s ním někde v opravdovém bezpečí, ale toho si asi ještě chvíli neužijem.

Šedá Eminence - 25. září 2018 21:12

Plány a odhalení

Kapitán zaváhá, jako by ho odpověď Arianny na moment vyvedla z míry.
,,Tedy, slečno... já to nemyslel vážně. Oceňuju vaší odvahu, ale potřebujeme vás hlavně na jednání s královnou a dřív než se vyřídí to, už nám bude nová armáda klepat na dveře. Ale co se toho týče, shodli jsme se s tím Gachettem. Jednání povedu já a ten senešal, ale on bude ten kdo bude mluvit a postará se, aby nikdo neřekl nic, čeho by mohl pozdějc litovat. Vás tam potřebujem hlavně jako záruku, aby senešal náhodou nezačal cítit léčku."
Pak se zasměje a jako by mluvil o něčem daleko méně vážném než je vyjednávání uprostřed nepřátelského tábora pokračuje:
,,Ale jestli chcete, až se nám ti noví lidé utáboří pod hradbami, můžeme vás tam poslat jako předvoj. Nejspíš je to nějaký místní šlechtic nebo žoldák a v takovém případě bude karta naší vlastní šlechtičny docela užitečná.
Poslal bych vás jednat i s králem, ale hádám, že by vás jen popravil za velezradu a to by ničemu nepomohlo. Teď musíme bohužel jen čekat a doufat, že se situace vyvrbí v náš prospěch. S trochou štěstí poklesne morálka mezi královskými a nechaj toho obléhání. S tím by nám mohla pomoct vaše přítelkyně - zbavit se nějakýho toho důstojníka nebo třeba zapálit trén..."
Kapitán spokojeně povzdechne.
,,Vzpomínám si když jsme takový věci dělali Ilmaidům dole na jihu... jo, to byly časy," řekne, jako by jen vzpomínal na jen nějakou dětskou klukovinu. Potom se zasměje. ,,Představte si to, tehdy nám velel ten Sunnings, ještě úplnej mladíček, ale prohnanej namyšlenec už tehdy." Pak zavrtí hlavou a mávne rukou, aby se soustředil. ,,Takový hlouposti. Napadá vás ještě něco, s čím byste nám mohla dát do rukou nějaké trumfy? Abych vás nebejval dal vzbudit zbytečně."
Zase se sklání nad mapou a pokouší se zvážit další kroky.

Lionell mezitím zpočátku klidně poslouchá Liss a spokojeně přikyvuje. Pak si uvědomí, co to vlastně říká.
,,Počkat... povstání? Obsadili hrad? Vyjednavači u královny?"
Pokusí se zvednout na loktech a podívá se na Liss rozhořčeně.
,,Co se stalo, Liss?"
Pak padne zpátky do pokrývek a vzdychne.
,,Chci to vůbec... chci to vůbec vědět, drahá? Drahou Ari si ještě před královnou můžu představit... ale tebe? Pěkně na tebe kulila oči, ne?" spokojeně se pro sebe zasměje, i když tiše, skoro jako by byl hrdý. Pak vzdychne a chvíli je potichu.
,,Liss, moje milovaná... věděl jsem, i když si o tom nikdy nemluvila, že ze dne na den si hraješ se smrtí. Líbilo se mi to, dokonce... oproti všem těm nudným šlechtickým paničkám... Ale myslím, že jsi tentokrát zašla trochu daleko."
Nakonec jen pomalu zavrtí hlavou.
,,Nic - Nic jiného bych od tebe neočekával. A... a co se týče toho spiknutí... měl jsem hlavně jeden dopis. Myslím... myslím, že to byl důkaz o tom, že ve městě jsou šlechtici, kteří chtějí vydat naše jižní území Ilmaidům výměnou za Celestionskou korunu..."
Povzdechne si, jak si pokouší si vzpomenout.
,,Ten... dopis... ten dopis jsem měl, když mě-" Na chvíli pomlčí. ,,Nevím, kde je. Byl jsem na cestě k vévodovi ze Sunnings... někdo mě zastavil. Nepamatuju si kdo to byl, ale vypadal strašně divně... řekl, že přichází od Sunningse pro ten dopis. Nedal jsem mu ho - nevěřil jsem mu. Nevypadal nijak naštvaně. Jen pokrčil rameny, a šel dál. Strčil do mě, ale nic mi neudělal. Chtěl jsem si zkrátit cestu - ale pak všechno zčernalo. A poté - poté už si pamatuju jen bolest..."
Obrátí se k Liss. ,,Omlouvám se, ale víc nevím. Nevím kam se poděl... pořád jsem jim to říkal..." řekne Lionell a otřese se, ve výrazu jako by se zmenšil a vyděsil...
Liss si toho jistě všimla. Ale také si všimla nejstaršího kapsářského triku - nejprve někoho přimět alespoň naznačit, kde jsou cennosti a pak příležitost zdánlivě náhodnou srážkou... a než si oběť cokoliv uvědomí, kapsář je v davu dost daleko na to, aby byl v bezpečí.
Musel to být dobrý kapsář. Jedna věc je ukrást váček s penězi... ale dostat z kapsy jen dopis, bez toho aby si toho oběť všimla, hned poté co o nich mluvila...
Musel to být výjimečně... legendárně dobrý kapsář. Opravdu dobrých je jen pár. A je ještě míň takových, kteří by věděli o tom dopisu... Někdo, kdo to zvládne provést a kdo drží pod krkem všechny překupníky informací.
Lišák.

Arianna z Albrienne - 25. září 2018 21:47

Plány

Svým odhodláním jsem nepřekvapila jen sama sebe, ale i Kaprona. Vypadá to, že bych si mohla na vyjednavače zahrát znovu, ale nebude to hned. Pokud jsem to ale správně pochopila, nebude to trvat příliš dlouho a vojsko budeme mít rovnou u nosu. Jen musíme doufat, že to nejsou posily pro královské vojsko. S takovou by nás rozsekali na kaši.

Jsem ale ráda, že při dalším jednání se senešalem budu mít spíš vedlejší roli. Na Gachetta je spolehnutí, ten mu ještě vymluví díru do hlavy.
Jsem ale zvědavá, jak se bude rodinný právník tvářit na to, až mě uvidí na straně povstalců. Při té myšlence se lehce pousměju.

Stejně tak se usmívám, když Kapron začne vzpomínat na válečné tažení, kterého se zúčastnil se Sunningsem. Po krátkém zaváhání se rozhodnu šlechtice prásknout.
"Na naší straně je víc urozených, než se Vám nyní může zdát."
Chci Kapronovi říct alespoň nějakou dobrou zprávu.
"Lord Sunnings se sice nyní tváří, že stojí na straně krále, ale zpočátku nás finančně podpořil. Doufám, že i nyní za nás u krále ztratí slovo."
Je to i v jeho vlastním zájmu.

"Jinak se ale obávám, že Vám moc nepomůžu."
Není mnoho, co by mohla šlechtična, jako já, dělat ve vojenském táboře.
"Poprosím Lisseth, jestli by neprohlédla pár šlechtických domů. Třeba se jí podaří na někoho vyhrabat nějakou špínu."
Nic by mi neudělalo větší radost, než kdyby něco našla třeba na Akmoria. Pořád ho vidím s tím povýšeným úšklebkem na rtech.

"Teď mě ale prosím omluvte. Chci se jít podívat na bratra."
Rozloučím se s Kapronem a zamířím na ošetřovnu. V naději, že už je třeba Lionell vzhůru.

Lisseth - 26. září 2018 17:56

Odhalení

"Lež klidně nebo ti už nic neřeknu a přivážu tě k posteli." naoko rozzlobeně usměrňuji Lionella, který už se zase pokoušel vstát.

"No upřímně si nejsem jistá, jestli to všechno chceš vědět." zašklebím se trochu.
"Já vlastně zůstala jen v předpokoji a jednala jen se senešlaem, ale i to stačilo." pokračuji pak a mám pocit, že s každým dalším slovem Lionella spíš víc zamotám, než mu něco vysvětlím, ale kdybych se do toho pustila od začátku, byli bychom tu nejspíš do rána. A pak si nejsem jistá, jestli mu chci říkat, kdo přiživoval povstání. I když Arianna nás při nejbližší příležitosti stejně práskne, jak ji znám...přizná se úplně ke všemu...

"Už mám zkrátka v povaze umění zamotat se do každého průšvihu a naštvat hodně lidí. Vždyť by to byla jinak nuda." usměju se na něj a v duchu si říkám, že teď by za trochu té nudy byla docela i vděčná.

Zpozorním, když začne mluvit o dopisu.
"Jasně, jen si přitom vzal ten dopis." reaguji tichou poznámkou a vlastně spíš přemýšlím nahlas, ve chvíli kdy se zmíní o podivném muži.

"To nic. Však my si už nějak poradíme. Nemáš hlad? Seženu něco k jídlu." nabízím mu pak, jen aby se v myšlenkách nevracel k prožitým hrůzám. Uvnitř mne kypí vztek, když vidím, co s ním dělá jen pouhá vzpomínka na chvíle v kobkách pod hradem. A v duchu přísahám krutou pomstu všem, kdo jsou za to odpovědní.

Krom toho mne dopaluje i to, že nejpádnější důkaz o spiknutí má patrně člověk, ke kterému se budu těžko dostávat. Člověk, co tady sleduje své vlastní zájmy a čert ví, co má vlastně za lubem. Lišák který je patrně velmi nadšen z mé přítomnosti zde.Tohle bude vážně ještě zajímavé...

Šedá Eminence - 26. září 2018 20:16

Shledání

Kapitán se při poznámce Arianny ohledně šlechticů a konkrétně Sunningse zamyslí a přikývne.
,,Říkal jsem si, kde byste jinak sehnaly peníze na ty zbraně. Pašeráci a překupníci nejsou levní," dodá a zašklebí se.
,,Je to užitečná informace a i když bych těm prohnanejm aristokratům nevěřil ani slovo, snad se nás nebudou chtít zbavit. A pokud by ještě k tomuhle všemu vypukla nějaká válka se šlechtou... naše šance by se hodně zvýšily."
Když se Arianna omlouvá, kapitán stále přemýšlí a přikývne. ,,Jasný, slečno. Díky, moc jste nám pomohla," dodá nepřítomně, jako by jí propouštěl jako svědka po výslechu. Pořád je to hlavně strážný spíš než voják, ale snad je proto ještě schopnější v organizaci městské obrany. Voják je zvyklý na široká pole, ne na úzké uličky. A strážný ví jak si poradit, když je v nevýhodě.
Arianna tedy vyjde ze stanu a zamíří do ubytovny, kde leží Lionell. Ve dveřích narazí na Alsborna, který míří stejným směrem s tácem na kterém je talíř vývaru. ,,Ten doktor, kterého zaměstnala Liss, mluvil o tom, že by jeho milost mohla být touto dobou už vzhůru. Bude potřebovat posilnit..."

O patro výš Lionell naslouchá Liss, když vysvětluje svojí situaci, ale nemá další poznámky, jen se usmívá, skoro jako by u něj Liss všemi těmi problémy, které způsobila, aby ho zachránila, jen stoupla.
Cukne sebou, když ho vytrhne otázkou a trochu se pousměje.
,,Nevím jestli bych něco dokázal udržet v žaludku..."
Pak se raději podívá na Liss tiše vzdychne.
,,Mám tu tebe, a to mi zatím stačí. Liss..." osloví jí potichu a chvíli se jí jen dívá do očí.
V té chvíli se ozve střídmé zaklepání a po vyzvání dovnitř vstoupí Alsborne s tácem s polévkou a za ním vejde dovnitř Arianna.
Obě ženy si jistě všimnou, že na jinak nehybné tváři komorníka se objeví nebývalá něha a úleva, když vidí svého pána s otevřenýma jasnýma očima.
,,Vaše milosti," začne, ale Lionell ho přeruší. Stále mluví tiše a není přes místnost skoro slyšet - musí být vyčerpaný - ale komorník okamžitě umlkne, jakmile jeho pán otevře ústa.
,,Alsborne!" A poté si všimne i své sestry za ním. ,,Arianno... díky bohu, jsi v pořádku... bál jsem se, že se k tobě taky dostali..." řekne tak úlevně, jako by to nebyl on, koho musely právě tyto ženy s komorníkem vysekat z královských kobek. Nemá nejmenší tušení o proměně, kterou prošla mladá šlechtična v době, kdy byl zavřený v podzemí.

Lisseth - 26. září 2018 21:56

Všichni spolu

"Ale z mé přítomnosti se těžko najíš, felčar říkal, že bys něco sníst měl." zamračím se trochu nespokojeně na jeho odpověď, ale hned se mi na tváři zas objeví spokojený úsměv.
"Miluju tě." zašeptám skoro stejně tiše jako on.

"Zdá se, že mi Alsborne čte myšlenky." prohodím jen pak a pomalu se zvednu z Lionellova lůžka a usadím se na židli, kde před tím seděl Kosmov.
"Vážně bys měl zkusit něco sníst, voní to krásně." usměju se na Lionella. Vůně polévky mi připomene, že sama už jsem do žaludku taky nějakou dobu nic nedala.

"Alsborne, nebyl byste té dobroty a nesehnal něco k jídlu i pro nás dvě?" ozvu se nakonec trochu drze, když mi hlasitě zakručí v břiše.

"Trochu ti upravím polštář, zvládneš se posadit? Pomůžem ti. Alsborne?" promluvím na Lionella a pak se otočím na komorníka s němou prosbou o pomoc. Polštář zvládnu naklepat sama, ale tahat se tahat se s ním už asi moc ne.

"Prospala ses trochu?" mrknu pak ještě po Arianně připravená uvolnit místo, kdyby se snad o svého bratra chtěla starat sama. Má únava i předchozí nevrlost jsou najednou tatam. Všechno to přebilo to, že se Lionell probral.

Arianna z Albrienne - 27. září 2018 10:42

Shledání

Usměju se, když uvidím Alsborna s tácem jídla. Lepšího, a důslednějšího, komorníka bych si snad ani nemohla přát.
"Také doufám, že už bude při vědomí."
Společně zamíříme do Lionellova pokoje.

Srdce mi poskočí, když uvidím, že má bratr otevřené oči.
"Lione!"
Nadšeně vykřiknu a oslovím ho při tom dětskou přezdívkou. Skoro se k němu rozeběhnu, vystřídám Liss na okraji postele a pevně, ale jemně, se bratrovi vrhnu kolem krku.
"Já se o tebe tolik bála."
Šeptám Lionellovi do ucha, šťastná, že ho mám zpátky.

"Jak se cítíš?"
Uvolním na okamžik místo, aby mohli Liss s Alsbornem pomoci Lionellovi do sedu. Sama se pak chopím talíře s polévkou, abych mu pomohla se najíst.
Všechny ty chmurné myšlenky, které jsem měla, se náhle rozplynou. Lionell je naživu, tohle prostě musí dopadnout dobře.

Šedá Eminence - 27. září 2018 16:01

Život

Lionell se usměje na Alsborna, který pokládá polévku na stůl vedle postele. ,,Jste poklad, Alsborne. Děkuji vám," dodá a je jasné, že děkuje i za to, že může vidět Ariannu nezraněnou.
Arianna se na něj vzápětí vrhne. Liss si všimne, že se napne, protože očekává bolest, ale Arianna ho objímá opatrně a tedy téměř bezbolestně.
Když se Arianna zvedne a zeptá se ho, Lionell se pokusí vleže usmát, ale příliš mu to nejde.
,,Cítím každou jizvu a mám celé tělo v ohni. Ale žiju, díky vám." Už nemluví tak tiše a chraplavě, daří se mu mluvit vcelku srozumitelně, ač je jeho hlas stále jen o trochu víc než šepot. Musí být stále vyčerpaný.
,,Liss mi řekla, že jste mě zachránily..." dodá váhavě, ale vděčně. Nikdy by svou sestru nepodceňoval, ne jako Akmorio nebo do jisté míry i Kapron - zná jí a ví, jak je odhodlaná. Jen si to asi nedovede dost dobře představit.
Pak k němu přikročí Liss aby mu pomohla se posadit. Alsborne udělá několik kroků aby Liss pomohl, ale Lionell pozvedne ruku a jemně s ní zamává.
,,Ne - ne, děkuji." Navzdory tomu co říká, je vidět, že jeho zesláblé tělo musí zabrat všemi silami a navzdory vší bolesti jen aby se zvedl do sedu. Když se ale opře o polštář a pelest, zdá se schopný sedět bez většího nepohodlí. Když přispěchá Arianna s talířem polévky, zavrtí hlavou. Mávání rukou asi byl špatný nápad, protože to neopakuje.
,,Ari... musel bych být invalidní mrzák, abych nedokázal sám sníst trochu polévky," pokusí se. Probleskne jím trocha jeho hrdosti a cti - cožpak se nechá krmit jako nějaké dítě před svou milenkou z drsného Katova, kde by nikdo nikoho nekrmil ničím jiným než chladnou ocelí?
Také jsou vidět jeho schopnosti a tělesná síla - které ale i nyní jako vždy přeceňuje. Alsborne, který jistě chápe, že jeho pán bude chtít s oběma ženami být sám, je nyní hlavně spokojený, že ho mohl vidět naživu a bdělého, a odpoví Liss přikývnutím: ,,Bude mi potěšením, slečno," a docela zapomene na nějakou předchozí nevraživost. Když je naživu Lionell, na spoustu věcí se hledí v lepším světle...
Lionell vezme do ruky lžíci a nakloněn na stranu vypije několik doušků polévky. Obě ženy nejspíš vidí, že je to pro něj boj, ale Lionell - který se vždy staral, aby se jeho sestra nemusela trápit se záležitostmi rodiny a peněz - by se nejspíš nenechal krmit. Možná jednou z nich bez přítomnosti té druhé... ale takhle? Vypadat jako slaboch před svojí milenkou-zlodějkou nebo před sestrou, o kterou on sám pečoval?
Mužské, a obzvlášť šlechtické ego je velmi citlivé na takové věci, i když je tělo na pokraji kolapsu.
Po chvíli se opět posadí, zvážní a obrátí se k oběma ženám: ,,Už jsem věřil, že vás znovu neuvidím. V té temné kobce jsem myslel, že si pro mě přišli dva andělé. Ale byly jste to vy dvě, díkybohu. Jen si nedovedu představit, jak jste to dokázaly..."

Lisseth - 27. září 2018 20:03

Lionell

Když nás od sebe odhání, že se zvládne posadit sám, nechám jej a sama se usadím zpět do křesla. Asi dost dobře chápu tuhle hrdost a snahu dokázat, že zas není tak nemohoucí, jak možná působí. Jen se lehce usměju a ostražitě jej pozoruji, kdyby bylo přeci jen třeba přispěchat s pomocnou rukou.

Alsbornovi pak jen kývnu na znamení díků. Pomalu si začínám zvykat na oslovení slečno. Aspoň už v tom není to opovržení a netváří se tak, jako by ode mne snad moh chytnout třeba blechy.

"No nebyla to zrovna procházka růžovou zahradou, ale byly jsme hodně přesvědčivé a hodně otravné a nebylo to úplně zadarmo." usměju se trochu a kouknu po Arianně, zda-li mu chceme vyprávět opravu všechno třeba o tom, že jsme kolikrát hrály hru nejvyšší o samotný život a platily nejen penězi, ale i krví.

"Jak se vůbec Kapron tvářil na to s kým bude vyjednávat?" ptám se pak šlechtičny možná jen ve snaze odvést téma hovoru někam jinam. Nepotřebuji ze sebe dělat nějakou hrdinku, prostě jsme ho dostaly ven, i když nás to stálo mnohé. Na druhou stranu ovšem chápu, že by asi rád věděl víc. Ach jo... Moc se mi nechce přiznávat k podněcování povstání.

Arianna z Albrienne - 27. září 2018 22:05

Lionell

Nechám Lionella, aby se najedl sám, ale zapudit se tak lehce nenechám. Celou dobu, co jí, sedím na okraji postele a sleduji ho jako ostříž. Připravená mu pomoci, kdyby to potřeboval.
Nevadilo by mi ho nakrmit, ale chápu, že má svou hrdost. trápí mě ale, vidět ho takhle oslabeného.

Něžně se usměju, když nás s Liss nazve anděly.
"Však my také jsme tvoji strážní andělé."
Nechci ho ale zbytečně zatěžovat detaily. Už tak si vytrpěl dost a já nechci, aby se ještě zabýval myšlenkami na to, co se nám mohlo stát. Sama žasnu nad tím, jak je možné, že jsme se obě tohoto okamžiku dožily.

Jsem proto celkem vděčná, že Liss změní téma hovoru. Odtrhnu zrak od Lionella a obrátím ho k ní.
"On je hlavně rád, že vůbec bude s kým jednat. Dokonce bych řekla, že je na to celkem natěšený. Přizval si na pomoc našeho ridnného právníka, pana Gachetta, takže myslím, že by to mohlo dopadnout dobře. Ten chlap má mrštný jazyk. Divila bych se, kdyby nortimberce nepřesvědčil."
Zasměju se pobaveně.

V další chvíli ale zvážním.
"Asi vám nic neříká bílo černý erb s kruhem? Kapron si mě zavolal, abych mu poradila, ale já takový znak nikdy neviděla. Bohužel to vypadá, že se k městu blíží další armáda."
Přes euforii z toho, že vidím Lionella při vědomí, jsem na to skoro zapomněla. Teď se ale opět zachmuřím.

Šedá Eminence - 28. září 2018 09:06

Uprostřed toho všeho

Lionell chvíli spokojeně leží, nejspíš hrdý na to, že dokázal, že není bezmocný a neschopný. Pak začne poslouchat obě ženy.
Zpozorní už při první větě Liss.
,,Kdo je Kapron? Ptali - ptali se mě na něj v té kobce. Ale neznám ho."
A jak Arianna odpovídá, zdá se stále víc nejistý svou situací.
,,Arianno? Proč... proč má náš rodinný právník přesvědčovat jakékoliv muže z Nortimberu?"
Několikrát zamrká a tiše, ale šokovaně po Arianně papouškuje:
,,Počkat... další armáda?" S docela ztraceným a hodně nejistým výrazem se obrátí k Liss a zeptá se: ,,Drahá... to je všechno to, co jsem nechtěl vědět? Mám trochu obavy do - do čeho jste se to zapletly..."
Nakonec jen zavrtí hlavou, jako by nechával své zmatení stranou.
,,Ale - ten erb mi něco připomíná. Myslím, že je to nějaký náboženský řád ze severu." Pak si povzdychne. ,,Asi... asi byste mi měli říct, co se vlastně děje..."

Lisseth - 28. září 2018 10:49

Další hráči na obzoru

"Hmm, tak právníka. Jen doufám, že nevymejšlej žádný blbosti."
Trochu překvapeně pak k ní vzhlédnu, když mluví o další armádě, co se usadila za humny. "No výborně. Sedíme tu na sudu se střelným prachem."

Pak se ozve Lionell. Chvíli váhám, ale nakonec jen pokrčím rameny.
"Tak jo, stejně by ses to dřív nebo pozěji dozvěděl a třeba trochu objasníš to, v čem my tápeme. Jen mi slib, že se nebudeš rozčilovat." usměju se trochu rozpačitě a omluvně kouknu po Arianně. Nakonec bude lepší, když se to všechno dozví od nás, než aby poslouchal přibarvené historky od kohokoliv jiného.

Začnu pak vyprávět ten dlouhý zamotaný příběh, ve kterém tentokrát už nic nevynechám. Sem tam sleduji Lionellův výraz.
"Takže teď sedíme na hradě, před branami máme královskou armádu, uvnitř zabarikádovanou královnu, která netuší, kdo nám klepe na dveře a za zadkem armádu čert ví koho. A zítra nás čeká senešal jako Kapronův doprovod při vyjednávání." skončím se svým vyprávěním a trochu tázavě kouknu po Lionellovi, co on na to vše, co se nám podařilo spískat.

Arianna z Albrienne - 28. září 2018 13:12

Dlouhé vyprávění

Lionell je očividně dost zmatený, a já se mu nemůžu divit. Jsem ráda, že se vyprávění nakonec ujme Liss. Já jen sedím, poslouchám a sem tam doplním nějaký detail, nebo řeknu, co jsem dělala já, když jsme se rozdělily.
Asi skutečně bude lepší, když se to dozví od nás, než aby si někde vyslechl neúplnou verzi. Takhle máme alespoň šanci všechny naše činy obhájit.

Když tak poslouchám popis toho, co vše jsme od Lionellova zmizení dělaly, chvílemi mi na hlavě vstávají vlasy hrůzou. Stále nemůžu uvěřit tomu, že jsme se dostaly až tak daleko.

Zároveň mi ale myšlenky odbíhají a já přemýšlím o černo bílém praporu. Náboženský řád ze severu. To nám tady ještě tak chybělo. Úplně stačí fanatici a královská armáda.

Šedá Eminence - 28. září 2018 16:38

Dál

Lionell poslouchá vyprávění tiše a bez jediného přerušení. Hledí před sebe a přijímá celý ten dlouhý příběh. Několikrát se zhluboka nadechne, když poslouchá o nebezpečích, do kterých se obě ženy dostaly a mnohokrát se podívá po Arianně a čeká od ní potvrzení toho, co říká Liss - teprve když kývne, zdá se že uvěří a o to překvapeněji vypadá.
Když Liss skončí, zůstane ještě chvilku potichu. Pak začne pomalu a slabě:
,,Takže... Liss... Ari... vy jste se spřáhli s katovským podsvětím, s jedním z nejmocnějších šlechticů a s nejlepší manipulátorkou ve městě, proměnili jste kapitána Vrchovické strážnice ve vůdce nové rebélie proti monarchii jako takové, stanuli jste proti těm..." polkne a nedopoví nic o jižanech. ,,Vzali jste Stříbřiny útokem a dobyli hrad."
Nyní zamrká a znovu zavrtí hlavou.
,,Proto abyste mě zachránily?"
Pousměje se pro sebe, ale po tváři mu sejde slza. ,,Nikdy - nikdy bych to do vás neřekl..." dodá slabě.
Po chvilce ticha se ale Lionell zasměje. ,,Jsem rád, že mě neunesli přes půl světa, protože jinak byste vy dvě daly dohromady celou říši jen abyste mě dostaly zpátky." Znovu několikrát nevěřícně vrtí hlavou.
,,To je hrůza, vy dvě. Mohly jste umřít. Obě. A napáchaly jste tolik škod... zabily tolik... lidí. A zradily samotného krále."
Pak ale Lionell zvedne oči a podívá se rozhodně před sebe.
,,Tak se koukejte postarat o to, aby to všecko nebylo pro nic za nic. Protože, jak já to vidím - pokud vyhraje Kapron, o naše šlechtické dluhy se nikdo zajímat nebude a o to, že jsem se zamiloval do katovské zlodějky taky ne. To je příležitost, pokud jsem někdy nějakou viděl," řekne s úsměvem a zábleskem v oku.
Sotva se probudil ze smrtelného spánku, ale to neznamená, že bude chtít někam utíkat. Lionell má v sobě šlechtickou krev - hrdost a sebepřeceňování se zkrátka nezapře. Ale poslední slovo mívá srdce.

Lisseth - 28. září 2018 17:02

Přiznání

Koukám na Lionella a pořád trochu čekám, že se možná bude trochu rozčilovat, že jsem jeho sestru protáhla tím vším. Jenže ona by se beztak nenechala uklidit někam do bezpečí...
Zdá se ovšem, že Lionell je hlavně rád, že jsme to obě ve zdraví přežily.

"No nebyly jsme na to zas tak samy a spoustu věcí jsme jen trochu postrčily kupředu a směrem, který se nám zrovna hodil." usměju se trochu a pokrčím rameny.

"Pokusíme se, ráda bych se odsud totiž dostala živá, to mi věř." mrknu pak na něj spiklenecky, když nám doporučí, abychom z toho zase pěkně vybruslily a využily příležitosti, kterou to nabízí.

"Arriano, víš aspoň trochu s čím chce Kapron vyrukovat na senešala? Řekl něco? Když už mám být v centru dění, ráda bych věděla, s čím mohu počítat.
Musím taky najít Pavlína, jestli něco zajímavého nezaslech. Docela by mne zajímalo, co má vlastně za lubem Lišák, protože podle toho, co říkal Lionell, to vypadá, že má v rukou jediný pádný důkaz o spiknutí proti králi." pokračuji pak. Lionell mi tak nějak vlil novou energii do žil. Jestli jsem ještě před chvílí uvažovala o tom, že by bylo nejjednodušší odsud vypadnout a nechat osudy šlechty v jejích rukou, pak je tomu nyní právě naopak. Zas mám důvod se za něco bít.

Arianna z Albrienne - 28. září 2018 17:29

Dlouhé vyprávění

Jsem ráda, že na nás Lionell nekřičí, že jsme nezodpovědné a zbrklé. I když překvapení na jeho tváři je jasně patrné. Nedivím se mu, ani já sama bych to do sebe nikdy neřekla.
"Liss má pravdu, nebyly jsme na to samy. Třeba bez Alsborna bych jí nikdy ani nedokázala vytáhnout z rolainových kobek. Navíc od samého začátku pevně věřil tomu, že jsi naživu, tak jako já. To mi dodávalo sílu."
Ještě nevím, jak se komorníkovi za jeho služby odvděčím, něco budu muset vymyslet. Protože mu dlužím víc, než jen svůj život.

Cítím, že místnost je nabytá pozitivní energií. V téhle chvíli bych dokázala uvěřit tomu, že zvládneme úplně všechno. Mraky pochyb se rozplynuly a já vím, že to dopadne dobře. Přežijeme, ale nejen to, zbavíme se dluhů, Liss a Lionell budou moci být spolu. A já...

Před strmým pádem do temných úvah o siru Torrey mě zachrání Liss a její otázka. Odpověď ale bohužel neznám.
"Je mi líto, ale nemám nejmenší tušení. Já se pokoušela hrát na královniny city, se senešalem to ale bude něco jiného."
Doufám, že nám stále bude nakloněn věřit, tak, jako se to jevilo prve.

Liss mě zaujme s informací o Lišákovi.
"Myslíš, že existuje nějaká naděje, že by nám pomohl? Na čí straně vlastně stojí?"
Sice nám dodal zbraně, ale kdo ví.

Lisseth - 29. září 2018 23:23

Jsme v tom samy

Musím se usmát, když se Arianna zeptá, zda-li by nám mohl Lišák pomoci.
"Jo, ale leda tak do hrobu. Je to kápo katovskýho podsvětí, co sleduje svý vlastní zájmy a podle toho, co vím, tak má i nějaké své zájmy tady v tom celém. I když si to tedy nedokážu dost dobře představit.
Jo a mimochodem, ta nabídka na pomoc, když bychom odsud chtěli s Lionellem prchnout přišla právě od něj. Hádám, že mu trochu neštimujem do jeho plánů a nevím, jestli mi bude věřit, že mu nehodlám lézt do zelí." Na chvíli se odmlčím.

"Fakt nevim, co má v plánu. Dostat se někam na vyšší pozici ve městě? Odstranit nepohodlné. Těžko říci, co od něj čekat. Faktem je, že teď má v rukou minimálně jednu důležitou listinu a jistě v tom celém bude chtít mít ještě nějaké slovo." pokrčím rameny.

"Řekla bych, že jsme v tom zase samy." dodám pak ještě a kouknu po Arianně.

Arianna z Albrienne - 30. září 2018 10:04

Liška podšitá

Opět se trochu zachmuřím, když mi Liss řekne, že to právě lišák, nás chtěl dostat z města. Když o něm začne mluvit, tak mi dochází, že z dobroty srdce to asi nebylo. Nějakým způsobem jsme nepohodlné.
Trochu se začnu obávat toho, že když se mu nepodaří, zbavit se nás tímhle způsobem, mohl by přejít k nějakému radikálnějšímu. Nahlas ale nic neřeknu, nechci Lionella zbytečně děsit a Liss si toho je nepochybně také vědomá.

Navíc mě trochu trápí, že by se někdo, jako Lišák, mohl dostat na vyšší pozici ve městě. Tohle celé jsme dělaly, abychom se těch špatných, zbavili. Představa, že by se někdo takový dostal k moci je přinejmenším znepokojující.

Raději proud neradostných myšlenek přetrhnu.
"Dokud se nesetkáme se senešalem, a nezjistíme, kdo se to blíží k městu, tak stejně nic dalšího nevykoukáme. Do té doby bysme měli odpočívat a nabírat síly.
Když jsme dokázaly najít Lionella, tak dokážeme všechno."
Povzbudivě se usměju na Liss.

Šedá Eminence - 01. října 2018 21:58

Večer

Obě ženy domluvili o svých plánech a Lionell jen zavrtěl hlavou.
,,Jste docela jiné..." řekne pomalu, ale nezdá se být zklamaný, spíš působí nejistě. ,,Dávejte na sebe pozor... obě," dodá tiše, skoro dětinské přání - navíc on byl ten, koho musely zachraňovat bez nejmenší nápovědy. Ale jeho starost je upřímná. Nikdy by ho ani nenapadlo, že je ho volnomyšlenkářská milenka a řádně vychovaná sestra dospějí k situacím, které vyžadují taková rozhodnutí...
Do místnosti vstoupí Alsborne a nese sebou dvě misky polévky a dva krajíce chleba.
,,Síly kapitána Kaprona úspěšně dobyly hradní kuchyně," zahlásí s naprosto vážnou tváří a odloží je na komodu v rohu místnosti - skutečný stůl zde není.
,,Město se mění v ležení - kapitán si dává pozor, aby byla distribuce jídla i paliva dobře kontrolována. Obává se dlouhého, vleklého obléhání."
Poté co odloží jídlo se obrátí ke svému ležícímu pánovi a hluboce se pokloní.
,,Přejete si něco, vaše milosti?" zeptá se Alsborne a v jeho nabídce je i upřímná touha sloužit svému pánu. Lionell se zasměje.
,,Děkuji vám, Alsborne. Sestra mi sdělila, že jste hrál svou nemalou roli v mé záchraně. Myslím, že byste si zasloužil trochu odpočinku sám. Jsem vám vděčný za věrnou službu," dodá. Alsborne se jen drobně spokojeně usměje, ale přeci jen. Poté se obrátí k ženám.
,,Dámy - kapitán zmiňoval možnost prohledání Stříbřin a opuštěných sídel šlechticů. Také mi bylo řečeno, že na hrad dorazil pan Gachett - pokud byste s ním chtěla mluvit o zítřejším jednání, vaše milosti.
Pokud byste raději odpočívaly a sbíraly síly - nejsem si jistý, jestli jsou v hradu nějaká volná lůžka, ale mohu se pokusit nějaká najít. Nebo přímo zkusit nějaká získat jménem její milosti," přidá váhavě.
Lionell se pousměje. ,,Vždy dokonalý služebník, Alsborne. Nic menšího bych od vás nečekal."

Lisseth - 02. října 2018 15:58

Zpět do víru dění

"To se ti jen zdá." reaguji na Lionellovu tichou poznámku.
"Jsme pořád stejné a pozor na sebe samozřejmě dáváme." usměju se trochu.

"Úžasné." chválím Alsborna a bez nějakého pobízení se chopím misky a usadím se zpět do křesla. S plným břichem je svět zas o něco veselejší.

Trochu zpozorním, když komorník mluví o opuštěných šlechtických sídlech. Holt zlodějské pudy se prostě nezapřou. I když je mi jasné, že tam už proběhlo spoustu lidí a co se dalo odnést bylo patrně odneseno. Vždycky se ovšem dá najít něco zajímavého. A pokud někdo utíkal v rychlosti a nestačil vzít listiny, které by nás třeba mohly zajímat...po těch obyčejný zlodějíček nepůjde...třeba by se tam ještě dalo něco vyšťourat...

"Opuštěná šlechtická sídla." opakuji po komorníkovi. "To zní docela zajíamavě, pominu-li cennosti snad by se tam dalo najít něco, co by prospělo naší věci. A když po mě nebudete chcít, abych tam lezla přes plot, jednu malou večerní procházku bych klidně zvládla." kouknu po Arianně pohledem, který se ptá, zda-li chce jít se mnou.

Noc je ještě dlouhá, a tak se hodí jí patřičně využít. Pár hodin spánku přišlo vhod, ale na dlouhé lenošení nejsem moc stavěná. A navíc je tohle jedinečná příležitost projít si místa, kam se našinec jen tak nedostane.

Zcela samotné se mi ovšem jít nechce, ačkoliv se nechystám na žádné akrobatické kousky. Protože se stále ještě nemohu spoléhat zcela sama na sebe, budu jistější, když budu mít někoho za zády a mladá dáma už prokázala, že leccos zvládne a pokud nepůjde ona, jistě se tu někde poflakuje Pavlín, se kterým jsem beztak chtěla mluvit.

Arianna z Albrienne - 02. října 2018 20:19

Zpátky do Stříbřin

Celá se rozzářím, když uvidím Alsborna s jídlem. Kromě těch pár oschlých sušenek si nevzpomínem, kdy jsem naposledy něco jedla. Hladově se tak na jídlo vrhnu, zcela zapomínaje na správnou etiketu.
Slova o obléhání mi ale na náladě nijak nepřidají. Jsem si dobře vědoma naší situace, ale stále si udržuji naději, že tak daleko to nedojde.

"Alsborne má pravdu, i se mnou o tom kapitán mluvil. Byl by rád, kdyby se nám podařilo najít nějaké kompromitující materiály na spiklence."
Dobře si uvědomuji, že bych měla raději navštívit pana Gachetta, ale mám pro dnešek už jednání plné zuby. A myslím, že noční procházka do Stříbřin by mohla být přesně to pravé.

Vlastně mě potěšilo i to, že se na mě Liss obrací s tím, jestli se k ní přidám. Ušly jsme se zlodějkou dlouhou cestu.
"Doprovodím tě. Vím, který dům komu patří. Třeba se nám podaří něco najít."
Skoro cítím, jak mi při tom stoupá adrenalin. Zažila jsem toho už hodně, od chvíle, co jsem opustila pohodlí svých komnat, pořád v sobě ale nezapřu mladou šlechtičnu, vzrušenou nebezpečným dobrodružstvím.

Šedá Eminence - 02. října 2018 21:57

Sídla

Obě ženy dojedly a domluvily se na plánech na večer - půjdou prozkoumat opuštěná sídla šlechticů, kteří prchli, byli zajmuti nebo dokonce zabiti během povstání. Mezitím chvíli poseděly s Lionellem a načerpaly nové síly - v těle, ale i v mysli.
Lionell se na ně laskavě usměje: ,,Ještě jednou vám oběma děkuji. Bez vás bych ani... ani nebyl naživu. Dávejte na sebe pozor," zopakuje.
Ženy se dle sebe rozloučí s Lionellem. Alsborne se obrátí na Ariannu: ,,Zůstanu zde, vaše milosti, abych dohlédl na blaho jeho milosti. Stříbřiny by měly být dostatečně bezpečné a jen nerad bych zde hraběte nechával o samotě - jistě chápete."
Lionell mezitím klesl na postel a má zavřená víčka - rozhovor ho musel vyčerpat. Je zranitelný a docela bezmocný - a kdoví, co se může stát. Jižané by sice měli být pryč a Lišák snad zatím nebude nic zkoušet, ale to neznamená, že je dobrý nápad nechat tu Lionella bez pomoci.
A pokud bude v rukou komorníka, je víc než v bezpečí - v tom muži číhají neuvěřitelné činy.

Obě ženy poté, co odejdou od Lionella, vyjdou z budovy a projdou obloukem citadely na první nádvoří, které vidí prvně. Brána je otevřená a všude je klid - daleko větší než byl přes den. Na hradbách postávají muži a na jedné straně dvora cvičí strážný asi dvě desítky Vrchovických sousedů jak se ohánět mečem - jsou sice neschopní, ale ve tváři mají nadšení. Už proto, že jsou ochotní večer trénovat boj. Několik dalších střílí z kuší na nedaleké terče. Kapron se pokouší získat muže kde to jen jde. Není to moc, ale dle vybavení na nádvoří je jasné, že přes den se pokoušeli vzdělávat ještě daleko větší množství mužů.
Pomalu ale jistě se z povstalců stává armáda. Otázka je, jak dlouho vydrží.

Projdou otevřenou bránou. Stříbřiny jsou potemnělé a na jejich ulicích už dávno nehlídkují gardisté v barevných uniformách. Celá čtvrť nese známky rabování, ale nelze to porovnávat s pohledem k jihu města, k Ovocnému trhu, k náměstí Nejvyšší svátosti - kde je noční obloha zakrytá kouřem od kterého se odráží oranžová záře plamenů. Pochably, ale stále hoří.
Ulice ale rozhodně nejsou známé. Většina katovských pominula volbu připojit se k armádě a raději se vydali loupit. Liss dokonce mezi hloučky mužů, co se dělí o kořist zahlédla několik známých tváří.
Arianna zas má dojem že zahlédla několik známých dekorací.
Vše cenné sice stihla odvést, ale stejně nejspíš ukradli všechno co se lesklo. Ale s trochou štěstí se domovskému sídlu Arianny nevěnovali tak jako daleko honosnějším palácům vyšší šlechty.
Obě ženy stojí před branou a rozhlíží se po čtvrti. Arianna zná všechny důležitější sídla a mnohá i navštívila na dýchánky, bály nebo slavnosti, ale času je málo a je třeba vybrat takové místo, kde je nejlepší šance, že by mohli získat něco hodnotného.
Několik jmen se nabízí - Madame, Sunnings, Saard nebo kterýkoliv vyšší šlechtic. Ale mnoho z nich mohlo mít tušení o tom, co se blíží a všechno relevantní stihli ukrýt.
Naproti tomu někteří nižší šlechtici - hrabě Štýrský nebo i sídlo některého radního nebo samotného šerifa.

Lisseth - 03. října 2018 17:56

Večerní procházka

Na rozloučenou políbím Lionella nehledě na přítomnost těch dvou, prostě jsem musela.
Jsem docela ráda, že Alsborne tu zůstává. Bezpečí je vždycky relativní a semlít se může leccos. Takhle ti má alespoň někoho, kdo na něj dohlédne.

Kriticky shlédnu tu rádoby armádu na nádvoří a pevně doufám, že nebudou nakonec muset do boje a my na ně nebudeme muset vsázet své životy. Nadšení je jedna věc a zkušenosti z boje a disciplína je věc druhá.

Stříbřiny se poněkud proměnily a místo strážných prohánějí se zde ziskuchtiví obyvatelé Katova, což se očividně dalo očekávat. Příležitost holt dělá zloděje.

"Je možné, že nebudem samy, kdo bude prolézat šlechtická sídla, takže opatrně." kouknu po Arianně. "Kde začnem? Rolain?" nadhodím první jméno, které mne napadne. Pakliže se Akmorio zdá býti jen nezúčastněmým pozorovatelem, pak přezdívka Had nemůže patřit nikomu jinému než Rolainovi.
"Či ta vaše markýza, co nesnáší Suningse?" pokračuji pak a tázavě kouknu po Arianně.
"Ale k Rolainovi bych zašla každopádně."

Arianna z Albrienne - 03. října 2018 21:04

Zpátky do Stříbřin

Pevně Lionella před odchodem obejmu. Vím ale, že v Alsbornových rukách bude v bezpečí. Nebojím se ho tu nechat, protože komorník by ho snad dokázal bránit i před celým regimentem.
Přes ramena si přehodím šátek, který jsem našla v salonku služebnictva a vyrazím se zlodějkou do ulic.

"Počítám s tím. A nehodlám se od tebe hnout na krok."
Je mi jasné, že opuštěná šlechtická sídla musí být zlatým dolem pro katovské.
"Ráda bych se vyhnula svému domu. Netoužím po nočních můrách, které by mi pohled na něj mohl přinést. A Lionellovi o tom ani slovo."

Zamyslím se, kam bychom vlastně měly jít. Nic by mi neudělalo větší radost, než najít něco na Sunningse, nebo Madame, ale ti jsou příliš chytří a s povstáním počítali. Jistě všechno stihli v čas odstranit.

"Rolain je dobrá volba. A jako další bude Franke Štýrský. To je had už od pohledu."
Ucedím skrz zaťaté zuby a šátek si přitáhnu těsněji k tělu.
Tohle je moje čtvrť, znám skoro každý z domů, které tu stojí. Teď se tu ale necítím příliš dobře.

Šedá Eminence - 03. října 2018 21:49

Sídlo Rolainovo

Po krátké dohodě ženy vyrazí k sídlu Manfreda Rolaina. Jako hlava rodiny Rolainů mu náleží několik titulů v říši a spolu s dalšími vyššími šlechtici de facto vládl zatímco král válčil.
Narozdíl od Sunningse se neúčastnil žádných slavných tažení, ač potlačil jednu nebo dvě rebélie na venkově - ty byly na denním pořádku a většinou se skládaly z davů nespokojených ale neschopných rolníků. Obrnění rytíři na koních takové povstalce rychle rozehnaly a koho nepochytali, ten se jen přidal k hojné populaci zbojníků v říši koruny.
Rolain je považován za většího tradicionalistu než Sunnnings, ale je méně zkušený a vážený než Akmorio. Arianna ho dobře zná, ač s ním jako dcera zchudlého hraběte nepromluvila víc než pár slov, když byla výjimečně pozvána na některou z jeho slavností. Nemohla ho nikdy ignorovat, protože byl v čele jedné z mnoha malých pletichářských aliancí, které na dvoře vznikaly a zanikaly nepřetržitě a byli součástí šlechtického života - a tedy i života Arianny.
O všechny nebo jen některé z těchto informací se může podělit s Liss. Klíčové pro ženy ale je, že Rolain mohl být s velkou pravděpodobností v čele celého spiknutí - měl by na to vliv i prostředky. Pokud je to pravda, tak právě nyní se nejspíš připravuje k otevřenému šlechtickému povstání na svých rozsáhlých pozemcích, protože je jasné, že pletichami už se koruny nezmocní.

Liss si spíš všímá svého okolí - nyní dospěli do bohatší části Stříbřin, kterou ještě donedávna bránili šlechtičtí žoldnéři a rabování tedy ještě neskončilo, i když už běží v plném proudu. Ale největší sídla už jsou vybraná.
Zároveň si zlodějka všimne, že mezi katovskými prochází Kapronovi strážní - zkušenější než běžní povstalci - a pod hrozbou násilí nebo hůř, hněvu samotného kapitána, z nich vymáhají nakradený lup.
Situace je napjatá, ale ač jsou Katovští mimořádně nebezpeční, schází jim jakákoliv jednota a proti takovému množství bohatství převládá základní instinkt - každý sám za sebe - takže jsou strážní překvapivě úspěšní.
Velká část lupu jsou věci, které se šlechtě nezdají tak cenné - stříbrné lžičky, malé medailonky nebo zdobná těžítka a jiné dekorace - ale které můžou na Katovském trhu znamenat hotové jmění. Ale často jsou vidět celé truhličky zlata a stříbra, šperkovnice, svícny a jiné cennosti. Většina z těchto mužů by tolik bohatství neviděla za celý život ani z poloviny.
Na ulicích leží několik mrtvých těl. Nejsou to oběti bojů, tady se nebojovalo. Ale tam kde je tolik zlata, nutně poteče krev. Proč se namáhat s rabováním, když stačí obrat méně zkušeného kolegu?

Brzy dorazí ženy k samotnému paláci. Je obklopen menší zahradou s altánem pro letní slavnosti a stylem trochu připomíná sídlo lorda Saarda.
Není to rozsáhlý zámek, který by si postavil uprostřed pozemků - pouze jedna budova s obdélníkovým půdorysem a přiléhající dvůr s domem nižšího služebnictva a stájemi pro koně a kočáry. Kolem paláce se tísní sídla nižších šlechticů a povětšinou také spojenců Rolaina - v porovnáním s prostorným sídlem vypadají téměř obyčejně. A v těchto malých sídlech pokračuje loupení.

Dům Rolaina už je opuštěný... zdobená brána pozemku je vyvrácená a většina oken je vymlácená. Květinové záhony jsou rozdupané a hlavní dveře z vzácného dřeva visí jen na jednom pantu.
Sídlo je prázdné a tiché.
Když Arianna vstoupí, vzpomene si na jeden z večírků, který zde navštívila. Temná vstupní hala je docela jiná, než jaká byla před těmi několika měsíci. I zlacené rámy a dekorativní kliky byly vyrvány a odneseny. Nábytek je rozházený, šuplíky vytahané a záclony strhané.
Arianna má dobrou představu o tom, kde by se měly nalézat ložnice - dávalo by smysl aby pracovna či studovna byla poblíž. Vzpomíná si také, že jí byla ukázána menší knihovna a herna - to vše je v první patře. V přízemí je salonek, kuchyně (s několika místnostmi pro osobní služebnictvo), vstupní hala, jídelna a malý sál, který prosklenými dveřmi přechází v zahradu.
Liss naproti tomu rychle přehlédne situaci - najít cennosti už tady nebude možné. Ale ony nepřišly pro cennosti a tohle je zcela jasně práce amatérů, což znamená, že tajné listiny nebo schované skrýše by zde pořád ještě mohly být. A všimne si nenápadných dvířek zamaskovaných do zdi, které jasně míří do sklepa - tam by se krom vinných sudů a dalších zásob mohlo skrývat leccos zajímavého.

Lisseth - 04. října 2018 17:13

Na návštěvě u starých známých

Nakonec to vyhraje Rolainovo sídlo. V tuto chvíli už poznamenané rabováním. Jsem docela ráda, že tentokrát jej poznám také z jiné strany než jen jeho útulné podzemní kobky. S uspokojením se ušklíbnu, když si představím, jak by se asi tvářil milostivý pán na to, jak jeho honosné sídlo vypadá teď a kdo se jím beztrestně prochází.

Pohledem rychle přelétnu místnost, do které jsme vstoupili. Chvíli jen tiše poslouchám, abych zjistila, jestli jsme zde sami nebo zde jsou ještě další nezvaní hosté. A pak mi pohled padne na průchod zamaskovaný ve zdi.

"Podívej." upozorním Ariannu a sama už se věnuju objevenému tajnému vchodu. Prsty přejedu po spáře i jejím okolí hledaje cokoliv, co by jej mohlo otevřít. Rozhlédnu se i po nějakém svícnu či alespoň svíci, která by mohla trochu pomoci v hledání. Všechno odsud snad neodnesli...
Jedním uchem však stále naslouchám zvukům domu, starý zvyk je prostě železná košile. Vcelku nerada bych se zde nechala překvapit nějakým zbrklým zlodějíčkem, co si myslí, že tam kde byl první, je to celé jeho.

Arianna z Albrienne - 04. října 2018 18:40

Zpustošené sídlo

Celou cestu, co procházíme Stříbřinami, mluvím. Podělím se s Liss o všechny znalosti o rodu Rolainů, které dokážu z paměti vyhrabat. Hlavně tím ale zakrývám, že jsem z celé situace trochu nesvá. Jednání na hradě, to byla spíš moje parketa. Teď, i přesto, že jsme ve Stříbřinách, se dostáváme na zlodějčino pole.

V některých sídle se stále ještě rabuje. Dokážu si představit, že takovouhle příležitost si nemůže nechat ujít žádný zlodějíček z Katova. Peníze, které by mohli za lup získat, někteří nevydělají ani za celý život.
Podívám se na jednoho mrtvého chudáka ležícího na ulici. Překvapivě se mnou ten pohled už nic nedělá. Buď jsem zesílila, nebo otupěla.

Sídlo rodu Rolainů jsem navštívila snad jen jednou, nebo dvakrát v životě. A i teď, s dveřmi vyvrácenými z pantů, poničenými okrasnými záhony a temnými okny, působí honosně. Tak trochu děsivě.
Překonám bázeň, kterou jsem cítila vždy, když jsem se setkala s někým mocným, a vstoupím do domu.

Matně si vzpomínám, kde jsou ložnice, ale Liss objeví něco jiného.
"Možná by tady v domě mohl být podobný trezor, jako má moje rodina."
Se zájmem se dívám zlodějce přes rameno.

Šedá Eminence - 04. října 2018 21:15

Hledání

Liss přistoupí k dvířkám, rychle je obhlédne a po chvilce najde nijak nemaskovanou klíčovou dírku - šperhákem otočí zámkem - dveře ani nejsou zamčené.
Zatímco pracuje, Arianna najde v hale zásobu svíček do již ztracených svícnů a také křesadlo. Když se vrátí ke zlodějce s hořící svící, dveře už jsou otevřené.
Ale není na nich nic příliš zajímavého. Kamenné schody, které míří do sklepa a chodba, která se táhne do zadního traktu, nejspíš ke kuchyním. V chodbě je několik prostých zhaslých svícnů na stěnách.
Je možné, že jediný smysl dveří byl pro snazší přístup k vinnému sklípku pro sloužící. Dveře do sklepení příliš nevyhovovaly uspořádání vstupní haly a je možné, že raději než je zazdít byly dveře jednoduše zamaskovány.
Je jasné, že se je nikdo nepokoušel skrýt a že byla chodba běžně užívána - je zametená a podlahu nedávno vydrhli.
Sklepení by mohla držet zajímavé nové zdroje či informace, ale stejně tak i pracovna či studovna v patře. Navíc je velice pravděpodobné, že všechny naprosto klíčové listiny Rolain ukryl, zničil nebo odvezl dříve, než opustil své sídlo. Naproti tomu běžná korespondence nebo každodenní spisy by mu nestáli za podobnou práci - mezi nimi by se mohl skrývat opomenutý dokument s tajnými informacemi.
Ženy mají dost času na to, aby prohlédly obojí - a ve své aroganci mohl Rolain spoléhat na nějakou skrýš ve sklepeních, kterou by skutečně průměrný zloděj neodhalil, ale kterou by Liss zvládla nalézt.
Koneckonců, na hledání mají celý večer.
Pokud se okolnosti nezmění.

Lisseth - 05. října 2018 19:48

Zadní vrátka

Nenápadná dvířka neodolávají příliš dlouho a vypadají, že byla vcelku často používána. I tak vejdu dál a vezmu od Arianny jednu svíci. Do druhé ruky si připravím dýku snad jen tak ze zvyku a opatrně vykročím.

"Jo podíváme se po něčem takovém." odvětím Arianně na poznámku o trezoru.
"Třeba budeme mít štěstí a zbylo tu něco, co nestačil zničit nebo odvézt." pokračuji pak a opravdu doufám, že se nám něco podaří najít, když ne tady, tak třeba na jiné adrese.

Pomalu postupuji chodbou a vyhlížím místa, kde by se dalo schovat něco, co hledáme a pokud neuspějeme zde, dům je dost velký a noc je ještě mladá. Ačkoliv jsem Lionella opouštěla jen nerada, teď už jsem zase ve svém živlu a zmocňuje se mě příjemné napětí. Holt sedět někde na zadku a nechat se opečovávat není pro mne. Sice si musím dávat pozor na to, kam našlapuji a každý neopatrný krok dosti cítím, jsem ráda, že jsme vyrazili a trochu se protáhnem. Tohle je přeci jen můj živel a ne nějaké vyjednávání s vysokou šlechtou, falešné úsměvy a hluboké poklony.

Arianna z Albrienne - 05. října 2018 21:44

Tajemství vinného sklípku

Liss zápolí s dveřmi a mě se mezitím podaří zapálit svícen. Když se vrátím, dveře už jsou otevřené.
"Tak se jdeme mrknout."
Usměju se odhodlaně, nechám ale zlodějku jít první. Sama kráčím několik metrů za ní a postupně zapaluji jeden nástěnný svícen za druhým. Prostě proto, že se v temné, úzké chodbě, necítím bez světla příliš dobře.

Nepochybuji, že to, co Rolain považoval za důležité, bude už dávno pryč, nebo zničené. Ale doufám, že něco třeba mohl opomenout. Něco, co sám nepovažoval za důležité, ale nás by to mohlo navést na nějakou novou stopu.
Rolain musí být Had, nikdo jiný nezbývá.

"Možná jsme měly začít pracovnou."
Netajím se tím, že se mi tady dole příliš nelíbí. Nedokážu se zbavit tísnivého pocitu, který jsem měla, i když jsme procházeli chodby pod městem. I nyní mám pocit, jako kdybych byla někým ze tmy sledována.

Šedá Eminence - 06. října 2018 22:22

Podzemní úkryt

Ženy scházejí do temných zákoutí pod sídlem - ale se svící v ruce. Chodba je upravená a není ani zdaleka tak strašná jako městské katakomby, kde se prohání hejna krys, ve stínech se kradou vrazi a v zapadlých koutech stojí sošky pohanských bůžků.
Jsou to vlastně docela normální schody do sklepa. Ale po tolika zážitcích z podzemí už asi žádné schody pod povrch nebudou běžné, hlavně pro Ariannu. Alespoň je krajně nepravděpodobné, že by se tady skrývalo jakékoliv nebezpečí.

Netrvá to dlouho a sejdou do velké sklepní místnosti, kde je uschováno víno v sudech i v lahvích a odkud vychází několik dveří asi do spíží a komor. Někde tady je asi cesta ještě hlouběji a tam budou vlhké cely, odkud Arianna zachránila Liss. Je jisté, že jsou i další vchody do podzemí ale ten, kterým přišly obě ženy, je nejpoužívanější.
Dál se zdá, že Katovští zatím Rolainovo sídlo prošli jen rychle a sebrali co se lesklo. Takhle daleko se ještě nedostali, jinak by alkohol dozajista nezůstal netknutý. Ale nebude jim trvat dlouho, než prolezou každý kout a najdou cokoliv, co by se na černém trhu dalo střelit.
O to lépe, že sem dorazily obě ženy už nyní. Je velká šance, že naleznou netknuté skrýše, kde by se mohly nalézat klíčové dokumenty. Cokoliv, co by Rolaina usvědčilo, by mohlo zajistit spolupráci královny.
Ženy se rozdělí a prohlíží prostorné sklepení a pokouší se nalézt jakákoliv tajemství. V jeho rohu si obě téměř ve stejném okamžiku všimnou otvoru ve zdi. Liss k němu vyrazí a prozkoumá ho - jsou to otevřené skryté dveře. Několik falešných cihel na pantech a kolejničkách vytváří prostorný průchod, který by byl zavřený jen těžko odhalitelný.
Ideální místo pro ukrytí - vlastně čehokoliv. Skrýš pro Rolainův rod.
Jenže dveře byly otevřené.

I tak, obě ženy vykročí do tmy aby průchod vyšetřily. Po několika krocích narazí na těžké dveře za ocelovou mříží - obojí je otevřené, bez známek násilí nebo vloupání.
Když skrz ně projdou, došlápnou na koberec a svíčka osvítí zařízený pokoj. Čtvercová místnost. Kolem stěn jsou police a skříňky, v zadní stěně je dokonce několik ocelových trezorů. Naproti dveřím je stůl se židlí, na stole je kalamář inkoustu a zapomenuté namáčecí perko.
A to je všechno. Police zejí prázdnotou, skříňky i sejfy jsou pootevírané. Nic. Jen prach a spousta domněnek.

Liss připomíná místnost trezory, do kterých se párkrát vloupala. Není tak dobře opevněná jako například městská banka, ale na rozdíl od opatrovatelky zbankrotované Celestionské ekonomiky se zde mohly skrývat věci nedocenitelné hodnoty. Zlodějka prohlédne dveře a zámky - nezdá se, že by je kdokoliv páčil - musel by být skutečně mistrný zámečník aby nezanechal žádné stopy. Daleko pravděpodobnější je, že vévoda vše odvezl do bezpečí.
Arianna ví, že většina šlechticů má své vlastní sejfy a jejich velikost většinou odpovídá bohatství rodu - je naprosto možné, že zde přechovával Rolain všechny své majetkové listiny a doklady svého bohatství a původu. Možná i nějakou hotovost právě pro případy jako je toto povstání.
Ale teď je celá místnost docela a naprosto prázdná. Ať už zde skrýval korespondenci své spiklenecké lóže, své šlechtické bohatství nebo cokoliv jiného, všechno odklidil předtím než prchnul na venkov.

Lisseth - 07. října 2018 20:10

S křížkem po funuse

Chodbou postupujeme dál až k snad ještě nedávno velmi dobře ukrytému trezoru. Snad trochu zklamaně prohlížím prázdné police a skříňky, které musely ukrývat nesmírné bohatství a možná i něco, co by se v tuto chvíli hodilo i nám. Projdu celou místnost v naději, že zde snad bude ležet nějaký zapomenutý list, který vypadl při spěšném balení. Zdá se ovšem, že ten někdo si dal opravdu práci s tím, aby zde nic jakkoliv cenného nezanechal.

"No tak tady už někdo důkladně uklidil." otočím se na Ariannu s pouhým konstatováním situace.
"Pokud si někdo dal tu práci a vyčistil to tady, pochybuju, že něco najdem někde v pracovně. na druhou stranu, když už jsme tu, zas tak moc nás to taky nezdrží. Ovšem už bych přemýšlela, kam dál." pokračuji pak.
"Kohos to chtěl navštívit, Štýrského? A co ta tvá madame?" ptám se dál a rukou přejíždím po jedné z prázdných polic jako bych se snad chtěla přesvědčit o tom, že tam skutečně nic není.

Pomalu se pak otočím zpět ke schodišti, kterým jsme sem dolů sešli. Dýku schovám a rukou se raději opírám o zeď, abych měla přeci jen větší jistotu při chůzi po schodech.

Arianna z Albrienne - 07. října 2018 21:25

Tajný trezor

I nyní se přesvědčuji o tom, že peníze můžou znamenat skutečně hodně. Zatím co můj trezor byla jedna malá schránka, Rolain má celý skrytý pokoj. V první chvíli se zatetelím radostí, ale o to horší je zklamání, které následuje.
Místnost je zcela prázdná. Někdo si dal záležet na tom, aby tady nenechal jediný list papíru. Sice mě to přesvědčí o tom, že Rolain měl co skrývat, ale důkaz, že on je Had, se nám získat nepodaří.

Zklamaně se podívám na zlodějku a přikývnu. I já jsem dospěla ke stejnému závěru. Pokud Rolain pečlivě vyklidil svou tajnou místnost, tak pochybuji, že bysme v pracovně byly úspěšnější. Přesto bych si asi vyčítala, kdybychom se tam alespoň nepodívaly.
"Času máme dost."
Souhlasně kývnu a následuji Liss zpátky nahoru.

"Nemyslím, že bysme u Madame pochodily. Věděla o tom, co se bude tít, určitě se na to dobře připravila. Ona není ten typ, co by dělal chyby."
Povzdechnu si.
"Můžeme prohledat dům knížete Štýrského, a pokud bude dostatek času, tak ještě navštívit sídlo Madame. Není to odsud daleko. Třeba budeme mít štěstí."
Nic by mi neudělalo větší radost. Stejně svou přítelkyni podezřívám z toho, že se mnou hraje nečistou hru. Bylo by dobré mít nějaké eso v rukávu.

"Teď ale ta pracovna."
Ujmu se vedení a zamířím k místům, kde vím, že jsou ložnice. Doufám, že pracovnu najdeme někde poblíž.

Šedá Eminence - 07. října 2018 22:39

Opuštěné sídlo

Ženy opustí trezor a vystoupají opět vzhůru do vstupní haly. Zvenčí slyší zvuky pokračujícího rabování, skrz okna do sídla proniká chladný vítr a kolísavé světlo svíčky spíš přidává na pocitech beznaděje a opuštění...
Když se stáhnou do patra, není to o moc lepší. I tady je většina dveří otevřená nebo dokonce vyvrácená. Pokoje jsou rozházené, jak zloději hledali skryté cennosti. Dokonce i polštáře, matrace a peřiny jsou zničené - pro případ, že by do nich mocný šlechtic ukrýval zlato. Katovští zloději nikdy nepoznali šlechtický životní styl, takže nejspíš většinu času mohli postupovat jen podle lakoty, ne podle jakéhokoliv rozumu.
Po chvíli prohlížení pokojů dospějí obě ženy do pracovny. Ta je překvapivě zachovalá, oproti jiným místnostem. Je v zadní části budovy, takže sem se dostali jen nejpečlivější zloději.
Místnost obsahuje psací stůl pokrytý lejstry a spisy. Na mnohých jsou šlechtické pečetě a jsou zde celé stohy dopisů - doklady aktivního společenského života a kontaktů po celé říši.
Část obsahu stolu byla rozházena a shrnuta na podlahu, některé listy jsou pošlapané a potrhané. Několik listin bylo zničeno, když nějaký nešikovný lupič zvrhl kalamář s inkoustem, ale nezdá se, že by se jednalo o cokoliv důležitého. S trochou štěstí jen prázdné obálky a čisté papíry.
Stěny obkládají knihy - staré, těžké svazky v kůži. Je na nich prach a vypadají spíš zarostlé do zdí než jako studnice vědění.
Ani Rolain ani Katovští neměli o knihy příliš velký zájem - ale ke správné šlechtické pracovně patřila rozsáhlá knihovna. Peníze mohou koupit i zdání sofistikovanosti.
V jedné stěně je velké okno, které uniklo zkáze nejspíš jen náhodou - ale díky tomu alespoň nebyly listiny vystaveny zhoršujícímu se počasí.
Liss prohlédne pokoj, prozkouší nejrůznější úkryty a zatáhne za všechny podezřele nezaprášené knihy, ale žádnou skrýš nenalezne.
Jen za portrétem nějakého předka, který visí na stěně, naleznou další opevněnou schránku. Není ani zamčená a nepřekvapivě v ní není ani ten prach. Ale je to poctivá práce, se kterou by i někdo tak zkušený jako Liss, měl těžkosti. Zámečník, který vytvořil bezpečnostní opatření musel být génius.
Možná proto ho Rolain nezamkl - odvezl si sebou všechny klíče a doufá, že jeho dozajista drahé bezpečnostní opatření alespoň ujdou nejhorší újmě, když budou otevřené. A pokud je to pravda, pak je jasné, že se vévoda plánuje do Celestionu vrátit. Tak jako každý šlechtic.

Do místnosti skrz dveře vane průvan z chodeb, z ostatních pokojů a z haly, takže papíry občas zavíří a zašustí, či se hromádky dopisů sesunou na stranu. Celý dojem působí skoro... živě.
Arianna raději zavře dveře a v klidném světle svíčky usednout ženy k práci.
Postupují systematicky. Liss prochází listy a jen je přehlédne očima a pokud na nich shledá něco zajímavého, předá je Arianně k bližšímu prozkoumání. Ta se sice dozví nejrůznější klepy ze dvora - jména nejrůznějších milenek význačných šlechticů, pokoutní dohody s obchodními společnostmi ze všech čtyř světových stran nebo vnitřní rodové půtky - ale nic z toho Rolaina neusvědčuje a je jasné, proč to tady zůstalo - s pádem Celestionu téměř každá z těch zpráv naprosto ztrácí na hodnotě i významu.
Rolain se ani neobtěžoval je odvézt.

Pokračují svižně, v místnosti není takový chlad jako v otevřených halách a za chvilku už v pohodlí projdou asi polovinu celé haldy listin.
A přesně v té chvíli Liss zaslechne skřípot podlahy. Není to nic neobvyklého ve starém sídle, kterým se prohání vítr.
Ale Liss vnímá většinu světa kolem sebe intuitivně - a její zlodějské smysly jí vždycky dají vědět, když je něco v nepořádku. Možná, že si i Arianna něčeho všimne, i když nejspíš jen uvidí, jak zlodějka ztuhne a zvedne hlavu.
Právě teď přes Liss přejede mráz a starý dům je najednou o dost méně přátelský.
V chodbách - nebo v hale - je někdo, kdo tu dříve nebyl. A pokouší se být velice, velice tichý.

Lisseth - 08. října 2018 19:20

Tichý jako myška

Pracovna vypadá snad zatím nejzachovaleji a také nejvíc nadějně. Cáry papíru nikoho krom nás nezajímají. Zabereme se do prohlížení listin, ovšem čím dál víc mám pocit, že Rolain byl skutečně velmi důkladný a postaral se o to, aby zde nezůstal byť jen jediný kompromitující list. Vše má dobře ukryto už dávno jinde anebo to zničil, aby na to nikod nenarazil ani náhodou. Nespojeně se mračím nad každým dalším listem, který zběžně přelétnu a už to chci pomalu vzdát, když cosi upoutá mou pozornost a papíry to vskutku nejsou.

S výmluvným gestem lehce šťouchnu do Arianny a doufám, že bude natolik duchapřítomná, aby se hned nezačala hlasitě ptát, co se děje. Stále ještě s prsem na ústech naslouchám tichým plíživým krokům někoho, kdo se hodně snaží, aby o něm nikdo nevěděl nebo abychom o něm my nevěděli? Všichni ví, že dům je prázdný a netřeba se tedy tiše plížit jeho prázdnými chodbami.

Pohledem rychle ještě přejedu celou místnost. Okno a jediné dveře...kruci... V tuto chvíli nepřipadá v úvahu, že bychom snad mohly prchat oknem.
Nakonec jen naznačím Arianně, aby se schovala, klidně jen za stůl, prostě chci, aby hned nebyla na ráně, kdyby sem někdo vrazil.

Sama nechám papíry papírama a co nejvíce opatrně se přesunu k zavřeným dveřím. Poslouchám a čekám, zda-li se ten někdo odváží vejít. Dýka připravená v ruce a uši nastražené. Mohu snad spoléhat na moment překvapení, pokud přijde nezvaný host.

Arianna z Albrienne - 08. října 2018 20:14

Nezvaný host

Najít pracovnu skutečně není nijak obtížné. K mému překvapení dokonce není ani tolik poničená, jako jiné místnosti. Stůl z tmavého masivu stále stojí uprostřed místnosti. Pravděpodobně byl pro případné zloděje příliš těžký.
Stejně tak jsou nedotčené police s knihami. To zas až tak překvapující není. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby katovští neuměli číst.

Postavím na stůl svícen a usednu do polstrovaného křesla. Dokumentů je tu mnoho, ale pochybuji, že některý z nich bude skrývat důkaz viny. Na to byl Rolain příliš důkladný, všech kompromitujícíh materiálů se buď zbavil, nebo je odvezl. Přesto se rozhodneme všechny listiny projít a neponechat nic náhodě.

V tichosti prohlížíme jeden dokument za druhým, slova o spiknutí ale hledáme marně. Náhle mě však upoutá zlodějka, když strne uprostřed pohybu. O já se zarazím a po chvíli zaslechnu vrznutí někde v chodbě.
Po zádech mi přeběhne mráz, vypadá to, že máme společnost.

Sleduji, jak se zlodějka přesunula ke dveřím a já sama si kleknu na zem za stolem. Ještě před tím ale sfouknu svícen. Pokoj se ponoří do tmy, jediné světlo nyní přichází oknem a tvoří ho bledá měsíční záře.
Napjatě sleduji kliku u dveří a špicuji uši.

Šedá Eminence - 08. října 2018 22:16

Návštěva

Ženy se tiše stáhnou - Arianna se ukryje za stůl a pokouší se být neviditelná a neslyšitelná, zatímco Liss zaujme útočnější pozici hned vedle dveří.
Zlodějka moment poslouchá - kroky jsou tiché a zaskřípění podlahy by každý přisoudil starým podlahám - každý krom opravdu paranoidních přeživších nejvyšší Katovské školy.
Pokouší se v hlavě si představit síň kterou prošly - viděla jí jen jednou, ale lidé jako Liss si všímají detailů a právě teď je klíčové alespoň tušit, kde by se mohl nově příchozí nacházet...
Rozpozná chvíli, kdy vystoupá na vrchol schodiště a jeho kroky začnou být zřetelnější - stále ale příliš tiché pro necvičené ucho. I Liss si musí domýšlet některé zvuky a doufat, že si s ní jen nehraje její představivost.

Zatímco Liss naslouchá, Arianna se krčí za stolem - v hlavě se jí asi točí nejrůznější myšlenky. Ale najednou si všimne malé obálky s rozlomenou pečetí, která se válí v prachu před ní.
Musel jít odhrnout průvan. Nebo jí někdo omylem shodil. Tak nebo tak, na první pohled skoro není vidět. Vítr jí odvál téměř pod stůl.
Jistě v ní není nic důležitého. Byla by to hloupá náhoda, kdyby bylo. Nějaké naprosto zcestné chtění osudu, na které je tisíckrát lepší nespoléhat.
Vezme jí do ruky. Je v ní list papíru. Pečeť z nekvalitního tmavého vosku a nemá žádný erb - jen jakýsi klikyhák, možná značku. Dost důležité na to, aby to zapečetili - ale nikdo se k tomu nechce veřejně hlásit.

Liss stojí připravená ve svém zažitém postoji číhající šelmy, ale kvůli tomu se začíná ozývat její zraněná noha. Pokud by se ukázalo, že je to jen nějaký zlodějíček (podivně tichý) tak by ho mohla odstrašit a ušetřit si tu bolest.
Ale zlodějové nepřežívají protože se poddají pohodlí. Raději se jen tiše skloní - podle zvuku si je jistá, že ať už je to kdokoliv je dost daleko - a podívá se skrz klíčovou dírku.

Arianna vytáhne list papíru. Není na něm podpis. Není na něm ani oslovení nebo jakákoliv zpráva. Je prázdný? Tajný inkoust?
Obrátí ho.
Na druhé straně je opatrným a neohrabaným písmem nezkušence napsána primitivní adresa. Je to spíš popis cesty:

Za domem s Šedou kočkou, U Placu, sto kroků a pak doleva. Nenápadná dvířka. Rodina žebraků. Poklop. Neustálé sledování.
Očekávám dvakrát tolik.

Nejspíš je to jen depeše od Rolainova informátora. Nemá žádný význam. Určitě.
A v té chvíli Liss možná zadrží dech. Chodbou tiše kráčí silueta jižanského vraha. A míří rovnou k nim.

Lisseth - 09. října 2018 19:05

Nezvaný návštěvník

Stojím přilepená u dveří, napjatě naslouchám a tajím snad i dech, jen aby nás nikdo nezaslechl ani náhodou. Snažím se ignorovat bodavou bolest, která se mi ozývá v noze. Pomalu se shýbnu ke klíčové dírce, která poskytuje alespoň omezený výhled do prostor za dveřmi. Srdce se mi divoce rozbuší když vidím, kdo se plíží chodbou a v tu ránu zapomenu i na zraněnou nohu. Do háje...proč?...

To se za námi plížil?...nebo tu jen něco hledá?...ví o nás?...proč by se sem jinak plížil tak potichu?...třeba je to jen opatrnost... V duchu probírám všechny možnosti a zvažuji ty naše. Jestli dojde k otevřenému střetu, tak jsme v háji...já jsem k ničemu a Arianna...

Dýku si přehodím do druhé ruky a připravím ještě krátký meč. Vzdávat předem rozhodně nic nehodlám. Tak trochu doufám, že sem třeba nedojde, ale moc dobře vím, to jsou patrně jen plané naděje. Prý že jsou Stříbřiny bezpečné...

Kouknu po Arianně zalezlé pod stolem. A já jí sem vytáhla...mohlo mne napadnout, že to nebude jen obyčejná večerní procházka...seš tak neskutečně blbá...

Pak už se soustředím zase jen na tiché kroky na chodbě a na dveře vedle sebe. Pokud se v nich někdo objeví, musím být dostatečně rychlá, protože tohle je jinak poslední dějství téhle naší hry a to rozhodně nehodlám dopustit. Dech se uklidnil, prsty pevněji sevřely jílec meče, vyčkávám na nevyhnutelné.

Arianna z Albrienne - 09. října 2018 20:37

Zapomenutý dopis

Krčím se ve tmě za stolem, když si náhle všimnu, že jen kousek ode mne leží na zemi nějaký list papíru. Když ho zvednu, zjistím, že je to obálka s pečetí. Znak na ní nepoznávám, pravděpodobně tedy nejde o nic důležitého. I tak ale nahlédnu dovnitř.

Srdce se mi rychleji rozbuší, když si přečtu instrukce. Může to znamenat cokoliv, a taky to nemusí znamenat vůbec nic. Rozhodně to ale chci prověřit.
Zvednu hlavu a všimnu si, jak je zlodějka napjatá. Nevím, co, nebo koho, vidí na chodbě, ale dobré to pro nás asi nebude.

Zmuchlám dopis s instrukcemi a schovám ho do šatů. Rozhlížím se kolem sebe ve snaze najít něco, co by se v případě potřeby dalo použít jako zbraň. Svůj kord jsem s sebou na noční vycházku nebrala. Teď toho možná budu litovat.
Oči mám přilepené na kliku u dveří a se zatajeným dechem očekávám, kdo vstoupí dovnitř.

Šedá Eminence - 09. října 2018 22:20

Rychlost

Rychlost je překrásná věc. Rychlejší bojovník vždy porazí pomalejšího - a proto se souboj brzy stává poměřováním obratnosti a síly - schopnosti zasadit dostatečně silný úder dostatečně rychle.
To a mnoho jiného se jižané učí ve svých tajných řádech kdesi uprostřed sypkých písečných dun. Celé roky stráví dlouhým tréninkem dle nauk starodávných mistrů, kteří přivedli umění zabíjet k dokonalosti. V poušti jsou nejsmrtelnějšími nepřáteli - udeří jako písečná bouře a zanechávají za sebou jen smrt. Stávají se mistry v překvapení a rychlosti, přesně podle svých pouček.

Katov nejsou žádné poučky. A lidem z něj je docela a úplně jedno, jak přesné jsou jejich kroky nebo jak elegantní je jejich forma - protože tou dobou, kdyby si všechno rozmysleli, už by jim někdo strčil kudlu mezi žebra.
Samozřejmě, že v rovném boji neměla Liss nejmenší šanci. Zraněná a méně schopná šermířka byla naprosto a jasně odsouzena ke smrti.
Škoda jen, že chytnout někoho pod krkem a podříznout ho jako podsvinče, není to, co by se běžně nazývalo rovným bojem.

Liss měla štěstí, to nešlo zapírat. Ale jižan rozhodně dával menší pozor než měl. Kráčel rychle - vlastně by nebylo možné, aby ho Liss zaslechla, kdyby tak nespěchal. Otevřel dveře a ihned vkročil do pracovny. Věděl, že bude prázdná, nebo si byl jistý, že si s nějakým katovským grázlem rychle poradí.
I tak se začal otáčet, když zahlédl pohyb vedle sebe - a je dozajista pravda, že pomalejší mordýř by se setkal s nepěkným osudem - jenže zlodějka neváhala, vždycky bojovala o přežití, na plno.
Cítila, jak jí těsně minul vrhací nůž. Ale pak držela smrtelně nebezpečného vraha pevně v rukou a ladným pohybem udělala z Jižana živého Jižana mrtvého.
A ještě ho strčila zpátky do chodby, aby náhodou nezakrvácel nějaké důležité dokumenty.

Když se Arianna zvedala, viděla pobledlou snědou kůži a vyděšené oči Jižana, který si právě uvědomil, že jeho úspěšná kariéra je záhy u konce.
Jeho proměnlivý lehký šat se začal smáčet krví pramenící z jeho hrdla. Pak se skácel vzad, jak mu pomohla Liss. Ještě chvíli vydával odporné chrčivé zvuky a cukal sebou ve vznikající skvrně od krve, ale brzo toho nechal.
Když někoho překvapíte zezadu v místě, které by mělo být docela prázdné, nakonec nezáleží na tom, co je to za člověka - protože je to nakonec jen člověk.

Lisseth - 10. října 2018 19:03

Když stojí štěstí na naší straně

Pomalu se připravuji na nejhorší a sem připravená rvát se do posledního dechu.
Chyba, příteli...tvá poslední... proběhne mi hlavou, když Jižan nakráčí beze všeho do dveří. Jeho překvapený pohled na tváři mne jen utvrdí v tom, že nás tu nečekal, že po nás neslídil.
Co tu pak ale chtěl?...pro co jej poslali?...

Otřu čepel meče a konečně si dovolím ulevit zraněné noze, která dosti krutě protestuje proti takovémuto nešetrnému zacházení.
"Už můžeš ven." houknu na Ariannu.

"Co tu moh hledat? Všechno důležité odsud přeci odnesli. Nebo jsme to něco ještě nenašli? Každopádně bychom sebou měli hodit dřív, než se někdo začne shánět po svém zmizelém poskokovi." dodám pak ještě.

"Všechno v pohodě?" optám se pak ještě pro jistotu. Přeci jen pro mne jsou tyhle situace denní chleba, ale nevím, zda-li těch mrtvol a krve nebude na mladou šlechtičnu už přeci jen přespříliš. Nemělas jí s sebou tahat...

Arianna z Albrienne - 10. října 2018 19:35

Mrtvý vrah

Dveře se otevřou a k mé hrůze dovnitř vstoupí další jižanský vrah. Než ale stihne cokoliv udělat, Liss ho bodne dýkou a muž se sesune k zemi. Skoro bych řekla, že jsem v jeho očích zahlédla překvapení.
Že by nás tady nečekal?

Vyskočím zpoza stolu a s očima navrch hlavy sleduji rozšiřující se kaluž krve. Muž ještě chvíli chrčí, než se přestane hýbat úplně. Raději odvrátím zrak, sice mě tenhle pohled už neznechucuje tolik, jako na začátku našeho dobrodružství, příjemné to ale není.

"Takže si taky myslíš, že tady nebyl kvůli nám?"
Vyhrknu a nervozně se ošívám. V první chvíli jsem si samozřejmě myslela, že nás muž přišel zabít. Ale on byl očividně překvapený, že tu někoho našel. Taky ho ta neopatrnost stála život.

"Podívej, co jsem našla."
Vytáhnu papír, který ležel pod stolem a přečtu Liss instrukce, které jsou v dopise uvedené.
"Myslím, že bychom měly s hledáním pokračovat právě tam."

Lisseth - 10. října 2018 20:55

Listina

"Nevypadá to." zakroutím hlavou.
"Kdyby šel po nás, nenakráčel by sem tak sebejistě. I když nás podceňovali již mnozí, nemyslím si, že by tenhle měl za úkol zrovna nás."

"Něco zajímavého?" lehce povytáhnu obočí a sáhnu po papíru, který mi Arianna ukazuje.
"Jen by to chtělo trochu světla." usměju se trochu a už se v přítmí pokoje rozhlížím, kde zůstala svíce, abych si mohla přečíst, zda-li se zde najde přeci jen něco zajímavého.

Rychle pak přelétnu očima text na papíru a v duchu už si představuju mapu města a vzpomínánm, kde je dům s šedou kočkou. Rodina žebráků..tam by se snad za pár zlatek dalo něco vyzjistit...
Prohlédnu papír i z druh strany, zda-li tam není nějaké jméno, přezdívka či pečeť, co by napovědělo s kýmpak si to Rolain dopisoval.

"Hmm, zkusit to můžem, ale...nemám vyrazit spíš sama? Nechceš se raději postarat o Lionella?" navrhuji pak. Přeci jen město ještě není zcela bezpečné a kdyby se něco stalo, bylo by lepší, aby Lionellovi zůstal aspoň někdo.

Arianna z Albrienne - 11. října 2018 22:08

Instrukce

Znovu zapálím svícen a nechám zlodějku, aby si dopis prostudovala. Zná město lépe, určitě jí už došlo, kde máme hledat další stopy.
Skoro se urazím, když mi navrhne, jestli se nechci vrátit za Lionellem. Nakonec to ale na sobě nedám znát, chápu, proč to říká. To, že se tu objevil jižan bylo nečekané a velice nepříjemné. Pokud by ho Liss včas nezaslechla, už by pravděpodobně bylo po nás.

Zavrtím hlavou.
"Ne, chci jít s tebou. O Lionella nemusíme mít obavy, Alsborne se o něj postará."
Řeknu, i když hádám, že větší starosti jí teď dělám já. Ještě jednou se podívám na mrtvolu ležící na zemi.
"Nehledal nás tady, nepřišel nás zabít, takže pro zatím jsme v bezpečí. Půjdeme obhlédnout ten dům a pak se uvidí."

Šedá Eminence - 12. října 2018 21:06

V záři hvězd a žáru ohně

Ženy se rozhodnou, že vyrazí společně - ale důvodem, proč Liss Ariannu odrazovala je možná to, že pro ní není obálka tak docela tajemstvím. Má jen domněnky, ale i ty mají svou váhu.
Dům se šedou kočkou je dobře znám - je to jeden z mála domů v Katově, který má domovní znamení, takže slouží jako orientační bod, podobně jako starý kostel nebo některé putyky.
I když, ten kdo se v Katově nevyzná a vydá se tam, se už stejně asi nevrátí. Katov adresy nikdy nepotřeboval.
Ale to by nemělo být tak problematické. To, co mohlo vyvolat víc obav, byl formát obálky a tvar pečetě. Nepoznávala ten klikyhák, ale věděla, kdo je používal. Takovéhle symboly byly vlastní nejlepším vyzvědačům ve městě. Těch profesionálních bylo málo. A byli velmi drazí. Většinou sbírali informace pro obchodníky s nimi a podělili se o provizi.
Ale šlechtic jako Rolain by si určitě mohl dovolit služby nejlepších vyzvědačů. Ale co by mohl vyzvídat mezi chudinou v Katově? V Katově nebylo nic, co by mohlo zajímat šlechtice jako je Rolain, nebo ne?

Ale ať už to bylo jakkoliv, cokoliv co hledal Rolain v Katově stálo za to prošetřit. A jediný způsob, jak to odhalit, je tam dojít a najít to. Pokud to byla věc. Možná to byl člověk. A možná to vůbec nic nebylo.
Alespoň to bylo v Katově, kde Liss měla patřičný respekt. A Jižané se tam nikdy neodvážili ani strčit nos. Snad už ve městě žádní nezbyli.

Ženy si začaly dělat cestu městem na jihovýchod. V Ovocnářských čtvrtích stály barikády, na kterých se stále střetávali Kapronovci s fanatiky - i když jednalo spíš o menší šarvátky. Skrz jiné ulice proudili celé rodiny směrem ke Střibřinám, do úkrytu a bezpečí Kapronovy armády.
Mezi lidmi se šuškalo, že kapitán má tajný plán a trik, kterým porazí královskou armádu a že bude Celestionu vládnout on.
A občas zaslechli dokonce i šepot o tom, že třeba nebude vládnout jenom on. A že jednou nebude vláda jen pro šlechtu a boháče...
Ale uprostřed toho všeho bylo stále nejvíc vidět, že ať už to dopadne jakkoliv, Celestion se bude z Velkého povstání dlouho vzpamatovávat.

Právě když obě ženy kráčely branou ze Stříbřin, pohlédly k stále se tyčícím věžím Katedrály. A ten moment si vybrala namožená stavba, aby se konečně poddala plamenům. Její překrásná zdobená střecha, která se tyčila vysoko nad Celestionem, klenotem kontinentu, vybuchla v ohnivé záři a jako strašlivá pochodeň zaplála nad celým městem. Záře z toho ohně zabarvila noc do oranžové.
Netrvalo dlouho a střecha se zřítila, temnota se vrátila - a nad městem už se tyčila jen černá kamenná kostra stále zachvácená ohněm.
Chrám brzy dohoří... hněv věřících z celé říše bude nesmírný - a velká bude radost všech kacířů a vyznavačů cizích bohů... Světská moc kráčí ruku v ruce se svatou.
Obě ženy se obrátily a přidaly do kroku. Nemělo smysl to řešit. Právě nyní bylo důležité najít cestu ven - nějaký trumf proti králi nebo královně... Pak se uvidí.

Arianna nepoznávala ulice - byly pokryté raněnými, prchajícími a rabujícími. V některých místech řádily menší požáry a unavení muži se strhanými tvářemi se pokoušeli marně hasit. Někteří jen klečeli v prachu a tiše sledovali, jak jejich život, to co znali a to co milovali, pojídají plameny.
Když došly k řece, zjistily že téměř každá loď z města už dávno prchla. Běžně rušná Slzana se skvěla tichá, klidná a v její rovné hladině se vedle hvězd odrážely plameny.
Rychle překonaly most a dorazily do Vrchovic, které se zdály ze všech čtvrtí nejzachovanější a stále byly středem kapitánovi podpory. Tady zůstal řád - alespoň malý kousek míru ve válce. To udělal kapitán, jako správný strážný - udržoval pořádek ve svém okresku.
No a na to, aby se změnil Katov, by bylo třeba něco ještě většího - to už by muselo lehnout popelem celé město a i pak by nejspíš dlouho vylézali nejrůznější grázlové a zabijáci ze svých nor v zemi.
Nezměnil se, ale byl o dost prázdnější. Většina jeho obyvatel začichala zisk a zmizela na druhý břeh, kde bylo bohatství k mání proti dýce zadarmo. A to byl pro Katovské nejoblíbenější typ bohatství.
Dorazili na Umrlcův plac, kde seděl opuštěný Džbán, to nejbližší domovu co Liss kdy měla - což nebyl žádný důvod k sentimentalitě.
Před dveřmi postával hostinský Šupáně a v klidu popotahoval z dýmky. Spokojeně se usmíval a kývl Liss na pozdrav.
Dům se šedou kočkou byl nedaleko. Snad by bylo lépe se dohodnout na dalším postupu...

Lisseth - 14. října 2018 21:08

Vzhůru do Katova

Nakonec jen pokrčím rameny. Jak se zdá, Ariannu nepřesvědčím a vysvětlovat jí, že o Lionella teď obavy vskutku nemám, se mi zrovna dvakrát nechce.
"Bezpečí je dosti relativní pojem." utrousím pak jen tiše. Uklidňuje mne snad jen to, že míříme do Katova, do míst, která znám jako své boty a kde znám i lidi. Jižani se sem bojí a od místních aspoň vím, co o nich čekat.

Udivuje mne, že Rolain měl kontakty v Katově a s někým z našich vůbec nějak spolupracoval a dle toho dopisu to zas nebyl jen tak někdo.
Proplétáme se uličkami města, které změnily boje, rabování, ranění a smrt a nad tím vším hořící zbytky katedrály. Jako poslední tečka nad tímhle dějstvím.

Kývnu Šupáněmu na pozdrav a na chvíli zavzpomínám na chvíle, kdy jsem ještě o tom, co se semele ve městě neměla ani nejmenšího tušení a užívala jsem si jen svých všední starostí. Nikdy bych si nepomyslela, že to dospěje až sem.

"Tak jo." zastavim se na okamžik a otočím se na šlechtičnu.
"Ten barák, vo kterým je řeč v tom lejstru je nedaleko. Patrně hledáme někoho z hodně dobrejch vyzvědačů ve městě, vlastně těch nejlepších a jestli si někoho takového platil Rolain...těžko se bude bavit s námi jen tak"

Arianna z Albrienne - 14. října 2018 21:39

Kacíři a bezvěrci

Opustíme Stříbřiny a procházíme, boji proměněným, městem. Některá místa je pro mě dokonce obtížné poznat. Je jasné, že bude trvat ještě dlouho, než se město vzpamatuje.
Ulice osvětluje zlovolná rudá záře, pocházející z hořící katedrály. Ta se přímo před našimi zraky zhroutí sama do sebe. Oheň jí pozřel a mě je jasné, že fanatici po celém městě hlasitě jásají.
Nejsem nijak zvlášť věřící, rodiče nás k tomu nikdy příliš nevedli. Ale katedrálu jsme navštěvovali, tak, jako všichni ostatní. Proto mi nyní po zádech přeběhne nepříjemný pocit.
Zatím co jdeme, přemýšlím, jestli sir Torrey bojuje proti podobným šílencům, jako jsou ti, kteří nyní ničí město. Mám trochu obavy, že dřív, nebo později, se bude muset Kapron vypořádat i s nimi.

Projdeme několik čtvrtí, až konečně staneme v Katově. Je zvláštní, jak se změnila tvář města. Oproti vyrabovaným čtvrtím působí Katov skoro mírumilovně. Rozhodně se tu tedy na ulici válí méně mrtvol, než třeba právě ve Stříbřinách.

Zastavíme se a já se trochu ošiju. Jsem sice s Liss, které důvěřuji, ani nyní se ale v Katově necítím příliš dobře.
"Máš pravdu. Ale situace se dost změnila. Rolain uprchnul a město je v rozkladu. Možná bychom ho dokázaly přesvědčit, aby se přidal na naší stranu. Můžeme mu nabídnout bezpečí pod Kapronovou záštitou."
O těhle lidech nic nevím, je možné, že zlodějce bude tahle představa připadat směšná. Já se hlavně chci vyhnout dalšímu krveprolití.

Lisseth - 15. října 2018 20:24

Katov

Kouknu po Arianně. Některé věci se sice změnily, ale ta naivní víra stále ne.
"No víš, myslím, že on bude tím posledním, kdo bude cítit potřebu být po ochranou Kaprona. řekla bych, že bude slyšet jen na ochranu peněz." snažím se poněkud uvést věci na pravou míru.

"Víš našinci nejsou někdo, kdo by příliš koukali na to, pod čí korouhví zrovna pracují a politika jim bývá vskutku ukradená. Platíš víc? Pak jsi pro nás důležitý a můžeš se na nás spolehnout, do doby než tě někdo jiný přeplatí. Tak to tu holt chodí." pokrčí trochu, snad omluvně rameny.

"Nicméně zajít se tam podívat můžeme. Třeba budeme mít štěstí a třeba, když je jeho mecenáš daleko nechá se přesvědčit k výhodnější spolupráci. Nakonec, ty peníze, co jsme se chystaly dát Oppelheimovi, by se třeba ještě mohli hodit." vzpomínám, že jistě finanční prostředky k použití nám snad ještě zbyly, kdyby bylo třeba.

Ukážu rukou směrem, kterým je onen dům.
"Tak jdem? Není to daleko."

Šedá Eminence - 15. října 2018 22:14

Znamení

Liss s Ariannou vyrazí z Placu - Liss kráčí vepředu, aby snad někoho nenapadlo něco nevhodného - jako třeba na ně vyskočit s kudlou a nějakou otřepanou frází. To že malinko pokulhává jí jen přidává, protože každý dobře ví, že Liss zraněná je Liss nasraná a to je něco, u čeho být nechtějí.
Je dobré být zpátky v Katově, ukázat, že se nepřestěhovala na hrad na trvalo, ukázat se těm starousedlíkům, co se drží tradičního podřezávání v uličkách a nejspíš spokojeně přikývli, když jí viděli procházet po ulici zatímco někoho mordovali nebo si užívali menší loupež, zatímco byli všichni ve Stříbřinách.
Dům se Šedou kočkou je úplně stejný jako všechny prastaré šikmé domy v Katově, až na to, že na něm byl těžký znak z natřeného dřeva - kov by rychle někdo ukradl. Kočka už byla víceméně neznatelnými hrbolky oprýskané barvy - ale jako oči měla dvě zelená sklíčka, která stále odrážela světlo a byla nejspíš jediným důvodem, proč se z toho domu stal orientační bod.
Jejich cíl měl být někde za tím domem. Liss se tomu trochu divila - tohle byla stará čtvrť i na Katov a většina špehů - těch dobrých, kteří by si zasloužili šlechtický plat - žila blíž Vrchovicím. Tady už se pomalu ale jistě blížila řeka a domy se proměňovali v chudinské slumy, které od Slzany a lodí na ní skrývala řada prastarých a nepoužívaných skladišť - nikdo je nepoužíval, obchodovat v Katově bylo jako pást ovce ve vlčím doupěti.

Ale někde tady muselo být to, co zmiňovala zpráva. Mrtvá schránka pro další komunikaci? Nebo skrýš, kde se skrývá objednaný předmět či dokument? Možná místo schůzky...
Nic z toho neviděly, ani stopa - ale na jednom z domů jen kousek od domu se Šedou kočkou našly tělo.
Pro Liss to nebylo nic překvapivého, jen to dlouho neviděla.
Byl to muž, který čmuchal tam kde neměl. A viděl příliš mnoho. Byl to starodávný způsob umučení, který dřív uplatňovali vůdci lupičských band proti práskačům a vyzvědačům. Ale bylo to moc námahy, takže je většinou jen přivázali ke kameni a hodili do řeky nebo jim jednoduše podřízli hrdlo a nechali je na ulici. Jen občas se někdo vrátil ke starým cestám, když chtěl vážně dostat zprávu na druhou stranu.
Pro Ariannu to bylo něco úplně nového. Muž byl přivázaný za krk dost vysoko, aby na něj nemohli krysy a potulná zvířata a aby ho nebylo snadné sundat. Měl na sobě kvalitní tmavou koženou zbroj, podobnou té, kterou nosila Liss. A někdo mu provedl něco strašlivého s obličejem. Nos byl uříznut a ven zírala bílá kost. Obě uši také vzaly za své a zbývaly po nich jen pahýly, jako by je pilovaly tupým nožem. Místo očí byly jen krvavé důlky. A v puse měl roubík nasáklý svou vlastní krví. Liss věděla, že pokud se nespokojený lupič držel tradic, muž měl vyříznutý i jazyk.
A většina z toho se prováděla za živa, i když každý většinou u druhého ucha omdlel. Liss nejspíš nepovažovala za nutné, aby to sdělila Arianně - jen pokud by měla obzvlášť velkou chuť jí kazit den.

Bylo to znamení, které Liss neviděla už asi pět let. Naposledy takhle Katovští našly na Place prvního pobočníka Lišáka. Pokusil se svého šéfa prodat a zaujmout jeho místo.
Pak už nikdo nic takového nezkoušel.
Z pochopitelných důvodů bylo těžké rozpoznat rysy, ale Lisseth se snad mohla domnívat kdo to je - dávalo by to smysl. Vypadal tak trochu jako jeden z nejlepších vyzvědačů původem z Katova. Přesně muž, který by si nechal platit od šlechty aby čmuchal.
Je pravda že byl v boji naprosto k ničemu - ale zase nebyl takový blbec aby se nechal chytit při slídění. Byl vlastně velice schopný - a tahle krvavá zpráva nesla jednoduchou zprávu nejen Katovským, ale všem, kdo se o tom dozví.
Konec špehování.

Někde tady nedaleko musí být ta nenápadná dvířka a poklop, o kterém mluvil dopis. A to ,neustálé sledování' o kterém mluvil dopis.
Je jen otázka, jestli chtějí obě ženy hledat dál.

Lisseth - 16. října 2018 19:07

Vzkaz na zdi

Procházíme Katovem a já jsem vcelku ráda, že se zase mohu pohybovat místy, která dobře znám. Pohled na Ariannu mi ovšem napoví, že ona už zase tak šťastná není. Naše světy holt nemohly být rozdílnější.

Kousek od domu se Šedou kočkou se mlčky zastavím a snad trochu překvapeně sleduji výjev na zdi.
Mezi zuby zavrčím jen pár tichých nadávek. Jasný vzkaz pro všechny, co by snad chtěli příliš čmuchat tam, kde nemají. Musel někoho hodně naštvat nebo se dostat opravdu k něčemu velkému.

"Řekla bych, že jsme našli našeho čmuchala. Tohle je dosti výmluvný vzkaz pro všechny, že nemají strkat nos do cizích věcí. Toho už asi nepřeplatíme." kouknu trochu starostlivě po Arianně, přeci jen to není úplně pěkný pohled.

Sice by mne vážně zajímalo, zda-li tu něco není, ale zároveň se mi tu nechce jen tak slídit kolem, předně kvůli Arianně. Čert ví, čí oči se dívají. Měla jsem vyrazit sama nebo třeba s Pavlínem...třeba se sem budeš moct sama později vrátit... V duchu si trochu nadávám, že jsem ji raději nenechal na hradě, nemusela bych se pak ohlížet na její bezpečí.

"Tohle už začíná být trochu o hubu. Snad by bylo moudřejší pokračovat dál v hledání v jiném šlechtickém sídle." navrhnu, i když tuším, že mladá slečna bude zase proti. Začínám si připadat jako chůva, která se snaží uhlídat svěřené děcko, které si pokaždé umane nějakou ztřeštěnost. Na druhou stranu pohled na muže visícího na zdi může býti dosti odrazujícím pro někoho, koho dosud drželi stranou skutečného života bez krajek a hedvábí.

Arianna z Albrienne - 16. října 2018 21:41

Žvanil

Projdeme několik ulic a už jsme skoro na místě, když nás něco zastaví. Nebo spíš někdo.
Po zádech mi přeběhne mráz a vytřeštěnýma očima zírám na visící mrtvolu. Jsem ráda, že je tma a že některé detaily nejsou zcela jasně vidět. I tak je mi jasné, že mě tenhle pohled bude ještě dlouho pronásledovat.

Raději odvrátím pohled, než se mi udělá zle a ještě se tady pozvracím. A to jsem si myslela, že už jsem přivykla.
V tichosti si vyslechnu Lissino vysvětlení, co ta mrtvola znamená. Má naprostou pravdu, tohohle muže už peníze zajímat nebudou.
A my bychom odsud možná také měly radši zmizet.

Potlačím pud sebezáchovy, který mi radí zdrhat odsud co možná nejdál, a potřesu hlavou.
"Už jsme došly až sem. Zvěd je možná mrtvý, ale třeba dokážeme najít něco jiného."
Moje slova jdou proti veškerým mým instinktům. Já se ale nechci jen tak zdát. Našly jsme stopu a já se jí hodlám držet.

Lisseth - 17. října 2018 18:52

Pátrání

"Jo a možná za chvíli budem i my." zavrčím tichou odpověď a v duchu si nadávám, že jsem ji v euforii z toho, že je Lionellovi lépe vzala s sebou. Jo, nerada bych, aby se mnou přišla k úhoně, protože na ni Lionellovi záleží. Odkdy ty bereš tolik ohledů na ostatní?...hádám, že jen pár týdnů zpátky...

Rozhlédnu se kolem. Tušila jsem, že se nenechá jen tak odbýt. Jen bych tu vážně docela vcelku nerada narazila na nějaké slídivé oči. I když ve chvíli, kdy jsem v ráži by nebylo příliš radno něco na mě zkoušet.

"Jen tak pro jistotu." vrazím jí do ruky jeden z mých vrhacích nožů, když si všimnu, že vyšla poněkud nalehko. Tady jeden nikdy neví, kdy se co semele a že nebude stát jen tak zpátky už ukázala.
"A zkus se nepořezat." t zašklebím se trochu. Tuhle poznámku jsem si prostě nemohla odpustit.

V duchu si přeříkávám slova, která byla napsána na onom lístku papíru a prohlížím okolí, čert ví, zda-li to bylo jen místo pro výměnu vzkazů nebo místo setkání.

Šedá Eminence - 18. října 2018 18:53

Starý Katov

Začnou hledat. Liss je nyní opatrnější a ostražitější - zpátky ve svém živlu, ale není to nijak bezpečný živel. Je velká šance, že je někdo sleduje a to znamená, že se ideálně musí chovat tak, aby na sebe nepřilákala nechtěnou pozornost. Na druhou stranu, Liss je v tom naprostý mistr.
Arianna jí následuje a odvrací oči od nebožáka pověšeného za krk - snad ještě hmotněji chápe, proč je špatný nápad se po Katově jen tak potloukat bez znalého a ostražitého průvodce...

Liss vybere pro další pátrání úzkou nenápadnou uličku, protože z ní zaslechne nepříjemný skřípot - ale není to nikdo utíkající nebo sledující, jen prastaré dveře, které za sebou nechal otevřené někdo, kdo odcházel ve spěchu. Malá dvířka - ale těch jsou v Katově stovky.
Po bližším průzkumu se ale ukáže, že dveře nejsou jen otevřené. Jsou vyražené a visí na jednom zarezlém pantu. To také není nic neobvyklého, ale vzhledem k situaci a místu je to alespoň stopa. Arianna stojí za ní, když nahlédne dovnitř.
Je to docela průměrná skrýš nějakých Katovských chudáků - na zemi se povalují odpadky a plesnivé zbytky. Několik zavšivených dek a kusů polorozpadlého nábytku a to je všechno. Je to vlastně jen jedna místnost vměstnaná mezi okolní domy - schodiště je dávno zničené a nahoře zabedněné. Nebylo by překvapivé, kdyby ti chudáci, co zde přebývali, bojovali o vrchní patro se svými sousedy v malé marné válce chudáků, kdy možná došlo i na pěsti a kudly.
Možná, že silnější dokonce vyhnali slabší ze spodního patra a ještě se nedostali k žádnému zabydlování. Tak nebo tak, i když zde dřív mohlo žít - spíš živořit - hned několik chudáků, teď tu nikdo není, jen chladný vítr a prach navátý z ulice.
Tohle je Starý Katov - tady žijí ti, kterým i Katovští říkají chudina.

Arianna si všimne několika temných nahnědlých skvrn od krve na stěnách a ve velké šmouze u dveří. Táhne se i na práh do ulice, ale dál jí nejspíš odmyl déšť.
Liss letmo přehlíží pokoj a všimne si několika dřevěných fošen na podlaze, které tvoří primitivní postel. Odstrčí z ní smradlavou přikrývku a poté začne odsouvat i dřevo. Podlaha pod ní je dřevěná a zklame lupičku, ale jí dál dráždí její instinkty.
Párkrát na dřevo poklepe - určitě pod ním není jen hlína a základy. Dřevo rychle povolí - nebylo ani přilučené.
Pod ním je zející černá díra a zrezavělá ocelová stoupátka ve stěně, která se noří do podzemní tmy.
Je to úzký průlez do podzemí. Není to vysloveně poklop... ale je to to nejbližší, co se dá v Katově najít.
Liss se podívá do tmy a ohlédne se na Ariannu, která prohlíží druhý kout místnosti - možná by bylo bezpečnější vrátit se jindy se světlem a ujistit se, že nebude nikým sledována.
Pokud odejdou nyní, snad by případní pozorovatelé usoudili, že nic nenašli. Ale je tu taky šance, že už si jich dávno někdo všiml a dal je na seznam lidí, co viděli příliš mnoho. A pak by se taky mohli cestou domů připojit k tomu špehovi na zdi. Po několika hodinách, samozřejmě.

A jako by toho nebylo dost, pokud dneska v noci zmizí, zítra v poledne šance kapitána i chudáků města klesnou na nulu, když senešal zanevře na jakoukoliv dohodu a král dokončí své obklíčení.
Liss nespočetně krát rozhodovala o tom, kdo umře a kdo bude žít - jen jich nikdy nebylo tolik najednou...

Lisseth - 18. října 2018 21:42

Díra do pekla

Přesuneme své pátrání do jedné z postranních uliček. Všechny smysly napjaté, každou chvíli se rozhlížeje kolem, naslouchám každičkému podezřelému zvuku. To vzrušení z akce po dlouhém zahálení už dávno přestalo být příjemným. Momentálně cítím něco, co jsem snad dosud nepoznala, zodpovědnost za Ariannu.

Tenhle risk snad ale přinese své ovoce, když podlaha toho špinavého, zatuchlého a páchnoucího hnízda vydala svá tajemství. Hledím do temného vstupu do podzemí pod sebou a pak zase na Ariannu. Váhám, ale pak se rozhodnu. Začnu prkna zase vracet zpět na místo pokud možno tak, aby nebylo poznat, že jsme ten vchod nalezly. A tentokrát nehodlám diskutovat a nehodlám ani ustoupit.

"Zdá se, že tady má někdo svůj soukromý vstup do podzemí." pronesu pak během práce k Arianně.
"Čert ví, kam to vede nebo ke komu. Vrátím se sem buď sama nebo sem někoho pošlu, ale teď bychom měly vypadnout. Já nejsem ve stavu, abych lezla po žebříku někam do podzemí a ty tam v těchhle šatech ani neprolezeš."

Navíc mne trochu znervózňuje myšlenka na toho, co odsud tak rychle zmizel. Vůbec nestojím o to být zde, až se bude vracet třeba se svými kamarádíčky.

"Jdem." zavelím pak a než vyjdu, vykouknu ven, zda-li nemáme nějakou společnost. Z tónu hlasu je jasné, že skutečně nehodlám diskutovat. Ani v nejmenším se mi nechce procházet se právě katovským podzemím se zraněnou nohou a v doprovodu šlechtičny, na kterou bych měla dávat pozor snad víc, než na sebe. Ach jo...ty máš vážně talent vždycky se zamotat do něčeho úžasného...kdyby mi někdo řek, že se nebudu bát o sebe, ale o život nějaké šlechtičny jen proto, že vím, že na ní Lionellovi záleží...vysmála bych se mu a teď...

Arianna z Albrienne - 19. října 2018 07:37

Díra

Vezmu si od Liss dýku a zpražím jí trochu nevrlým pohledem. Jako kdybych snad nevěděla, jak se používá ostří.
Na druhou stranu to možná skutečně nevím. Nejsem si jistá, že bych někomu dokázala tuhle kudlu vrazit pod žebra. Raději proto nakonec nůž bez nějakých připomínek schovám a následuji zlodějku do úzké uličky.

Přemýšlím, jestli jsem někdy viděla něco tak příšerného, jako je tenhle "pokoj". Tomuhle skutečně někdo říká domov? Zní mi v hlavě nevěřícně, zatím, co se rozhlížím kolem. Teď asi opravdu působím jako rozmazlená slečinka, protože se šklebím a pokouším se raději se ničeho nedotýkat.
Špína, smrad, zbytky jídla všude kam se člověk podívá...a ten hmyz!! Matrace a pokrývky musí být úplně prolezlé blechami a vši. Kdybych se zaposlouchala, tak určitě uslyším, jak lezou.

Srdce mi poskočí, když Liss odhalí vstup do podzemí. Zároveň s tím se mi taky udělá trochu nevolno. Nechci se vracet do těch temných chodeb. Jen na to pomyslím a běhá mi mráz po zádech.
Jenže zlodějka začne vstup opět zakrývat a tentokrát nevypadá, že by chtěla diskutovat. Po tváři se mi rozlije výraz úlevy, když si vyslechnu její rozhodnutí.

"Dobře."
Sice jsem trvala na tom, že chci najít místo, o kterém se dopis zmiňoval. Dál se mi ale pokračovat nechce, rozhodně ne v tuhle chvíli. Mrtvola venku je dost výmluvná a já bych nerada visela vedle ní.
"Můžeme ještě zkusit navštívit nějaké sídlo."
Navrhnu, i když raději bych se už vrátila zpátky na hrad. Pro dnešek mám dobrodružství dost a pokud bych mohla na pár hodin zavřít oči, nebudu váhat, co si vybrat.

Lisseth - 21. října 2018 20:32

Kam dál

Jsem ráda, že Arianna tentokrát neprotestuje a netrvá na tom, abychom teď a tady lezly do podzemí a prodíraly se čert ví kudy. Nerada bych se hádala. Zakryju místo vstupu co nejlépe a chvíli přemýšlím. Váhám, zda-li se dál potulovat městem nebo zamířit zpátky.

"Možná by bylo moudřejší pomalu se vrátit na hrad. Něco máme. Můžeme se o naše objevy podělit s Alsbornem a případně se domluvit, kdy se vrátit nebo koho sem vyslat místo nás, když budeme zítra zaneprázdněni vyjednáváním." kouknu po Arianně.

Popravdě, když jsem viděla, jak důkladně za sebou uklidil Rolain, pochybuji, že se ostatní zachovali jinak. Bylo vlastně velkou náhodou, že jsme našly tenhle lístek. A zas to bylo poněkud dobrodružnější, než bych si představovala. Ráda si zas na chvíli sednu.

Hádám, že Arianna nebude proti. I na ní je vidět, že dobrodružství dnešního večera bylo již docela dost.

Šedá Eminence - 22. října 2018 21:48

Smrt za rohem

Opustí polorozpadlý pokoj a vrátí se do špinavé ulice. Snad se jim zdají tišší, než když přišly - mrazivý pocit sledovaných se jim vplíží do mysli, ale Liss dobře ví, že ten snadno vzniká pouze z myšlenky, spíš než ze skutečnosti.
I tak to není příjemný pocit. A jejich záda provrtávají prázdné krvavé důlky nebohého špeha pověšeného na provaze... naštěstí brzy zahnou za roh, i když zjevení toho mrtvého je ještě chvilku bude pronásledovat.
Z Katova odchází obezřetně - obě ženy po objevení té krvavé zprávy tuší, že možná začaly šťouchat do už tak rozdrážděného vosího hnízda. A jeho ulice, obzvlášť co se Starého Katova týče, už nejsou příjemné ani Liss. Teprve když minou Džbán a slumy se přemění v docela obyčejnou zlodějskou a chudinskou čtvrť, uvolní se. Pokud je někdo chtěl zabít, byl by to udělal tam v těch opuštěných uličkách, do kterých chodí jen nejhorší chudáci...

Kráčí tiše dál a všímají si stejných prvků Katova jako cestou sem. Ticho a klid. Dokonce i ve Vrchovicích je poklidno, i když barikády oddělující městskou část stále stojí a jsou obsazeny místními. Muži Kaprona zde stále hlídkují, i když je jasné, že pokud by došlo na zteč královských, bránit budou Stříbřiny. Téměř ironické, že by v té situaci museli opustit domovy, kvůli kterým tohle všechno začalo.
Pomalu přejdou přes most, přes který i uprostřed noci proudí vozy a lidé se zásobami ze sýpek a s nasoleným masem z jatek. Kapron se připravuje na obléhání a nechce riskovat hladomor.
Nad prázdnou Slzanou je stále vidět záře ohňů, ale jsou to menší požáry, které nejspíš vznikly kvůli fanatikům v jižních čtvrtích a jejich hranicím na pálení svatých knih a ornamentů. Na některých se prý škvařili i městští kněží...
Ale co mohlo hořet na kamenné kostře katedrály už shořelo. Zbytek jejího požáru už nešlehá dost vysoko na to, aby byl vidět ze zbytku města. Její černé, spálené tělo je stále vidět téměř z každé ulice města.
Ženy si pospíší do Stříbřin. U brány je nápor uprchlíků, kteří nejspíš spatřili pád chrámu a nyní jim konečně došlo, že by možná měli hledat ochranu u té jediné organizované skupiny ve městě. Zároveň se střetávají s obyvateli Katova, kteří se pokoušejí dotáhnout svůj lup zpátky domů, do skrýší a úkrytů na klidnější doby.
Tak jako tak je třeba několika tuctů unavených strážných aby udržovali pořádek a postarali se o to, aby se dovnitř nedostali žádní královští špehové nebo aby nevtrhla dovnitř lidská vlna a nedocházelo ke zbytečným novým nepokojům.

Na moment to vypadá, že ženy budou mít problém se dostat dovnitř, ale po chvilce se kolem nich rozlehne šepot a několik lidí jim spěšně ustoupí z cesty. Nakonec dojdou až ke strážným, kteří se nakonec zarazí.
Arianna sice nemá příliš zkušeností s davy prostých lidí, ale rozumí emocím všeobecně a z toho co obě ženy zaslechly, se dá usoudit, že nikdo tak docela neví jakou přesně měli roli v povstání a podpoře Kaprona, ale většina lidí alespoň tuší, kdo je Arianna a že by asi nebyl nejlepší nápad dělat problémy její nejspíš Katovské kamarádce.
Seržant, který těmto mužům velí, se nakonec rozhodne, že nebude nic pokoušet, srazí podpatky a Arianně zasalutuje.
Pak jí vesele pustí dál a je rád, že je má obě z krku.

Zbytek cesty do hradu je klidný. Několik chudáků pracuje pod dohledem strážných a odklízejí mrtvá těla - poslední co kapitán potřebuje, je, aby se ve městě nyní rozpoutala nějaká nemoc.
Liss pozná několik pohodných a rasů, kteří v téhle krizi ochotně převzali i povinnosti hrobníků. Normálně je bývá vidět jen v chudších částech města, kde se starají o mrtvá zvířata a o podobné nepříjemné a odporné záležitosti.
Nakonec ale skončili tady, ve Stříbřinách, kde se zbavují těl šlechticů a jejich ochránců vedle těl svých bratrů chudáků, mordýřů a povstalců.

Přidají do kroku a brzy stanou před hradem. Opět strážní pohlédnou na Ariannu, na moment se zarazí a po chvilce zmatku nakonec zasalutují a nechají obě ženy projít na prázdné první nádvoří. Večer pokročil a většina těch, kterých není nutně třeba, nejspíš odešla spát kam mohla. Poblíž hradu se několik šlechtických sídel změnilo na kasárna.
Na druhém nádvoří stále stojí stan a kolem něj svítí lucerny a postávají poslové a stráže. Kapitán Kapron si zatím nedovolil odpočívat...

Arianna z Albrienne - 22. října 2018 22:41

Bezpečí hradeb

Opouštíme pokoj, i katovské slumy, a myslím, že obě dvě tak trochu očekáváme nůž v zádech. Nic se ale nestane. Pokud nás někdo viděl, nechal nás odejít.
Strach mě ale žene vpřed, pryč odsud, do lepších částí města. Dokud ale pod svými botami neucítím dobře známé ulice Stříbřin, neuklidním se. Takovéhle dobrodružství, to není nic pro mě.

Chvíli se obávám, že budeme mít problém, dostat se na hrad, ale zřejmě nás předchází naše pověst. Jsem docela ráda, že málokdo přesně ví, jaká je naše role v tom všem. Tentokrát se nám to ale hodí a my se dostaneme přes dav lidí a dál na hrad.
Úlevně vydechnu a rozhlédnu se po nádvoří. Vypadá to, že kapitán má stále ještě napilno. Soudě alespoň podle množství lidí, pohybujících se kolem velitelského stanu.

"Já...nebudu se zlobit, pokud se rozhodneš později prohledat to sklepení bez mé přítomnosti."
Obrátím se na zlodějku, rozhodnutá konečně přiznat barvu. A to fakt, že jsem se opravdu bála. Nemá cenu jí, nebo sobě, něco nalhávat.
"Teď bych navrhovala trochu si odpočinout. Jestli rychle nenajdu nějaké křeslo, do kterého si sednout, tak tady omdlím."
Chabě se na Liss usměju a bez dalších řečí zamířím opět do salonku služebnictva.

Lisseth - 23. října 2018 19:39

Zpátky za Lionellem

Vracíme se zpátky. Chvíli se nemůžu zbavit pocitu, že nás někdo musí sledovat, ale naštěstí je to tentokrát opravdu jen pocit a my bezpečně projdeme Katovem a pak i skrz stráže. Ty působí sice poněkud rozpačitě, ale asi už si nás pamatují ze společnosti Kaprona, a tak nás raději nechají projít.

Jen se lehce usměju a kývnu, když Arianna zmiňuje, že netouží být mým doprovodem na průzkum podzemí. Konečně rozumná řeč...tyhle šatičky by se tam vážně nehodily... nahlas ale neřeknu nic. Tentokrát se zdržím všech uštěpačných poznámek. Musím uznat, že tentokrát má můj obdiv. Ne všichni si umí přiznat to, nač nemají.

"Nemám v plánu nic jiného. Další kroky můžeme probrat ráno. A já když se nebudeš zlobit, přeberu stráž u Lionella a zůstanu přes noc u něj." mrknu na ni. Vážně si nehodlám hledat nějaké jiné místo. Ke spokojenosti mi bude stačit, když mu budu nablízku.

Pak už na nic nečekám a zamířím rovnou k Lionellovu pokoji. Vážně si ráda na chvíli sednu a nechám odpočinout zraněnou nohu. Pátrací četu můžeme dohodnout ráno. Ne nadarmo se říká ráno moudřejší večera.

Šedá Eminence - 23. října 2018 21:40

Noci a rána

Ještě chvilku spolu kráčí Liss a Arianna k budově služebnictva. Na nádvoří je klid - jen občas jeden z poslů vyrazí nebo se vrátí ke Kapronovi...
Většina oken září do noci a na cimbuří postávají Kapronovi muži. Jeho armáda se rozrostla natolik, že původní oddíly strážných v městských zbrojích bez erbu jsou v menšině, obzvlášť při běžné stráži na hradbách. Většině z nich tedy byly rozdány cáry barevné, nejčastěji červené látky ve formě šátků, které vznikly z přehozů, záclon ale i šatů a gobelínů, které náležely šlechticům.
Zatímco mnozí hlídkují v temnotě, někteří postávají u loučí a košů s hořícím dřevem - ochrana před chladnoucími noci.
V jejich tvářích je vidět celá plejáda emocí - od strachu, přes nadšení po naprosto normální strážní znuděnost.
Ale většina z nich se občas spokojeně podívá ke stanu Kaprona - jejich velitel bdí - ať už vojáci věří čemukoliv, jsou beznadějní nebo optimističtí, věří Kapronovi a věří v Kaprona.
Škoda jen, že víra nestačí na poražení armády.

Arianna najde salon, který byl mezitím naplněn nejrůznějšími kusy nábytku a věcmi, které zabíraly příliš místa tam, kde bylo třeba uložit zásoby nebo muže.
Najde jedno z velkých polstrovaných křesel, do kterého vděčně zapadne. Je skrytá ode dveří a díky nábytku kolem si může vcelku pohodlně poležet, i když je stále z poloviny v sedu. A co víc, oproti nocím posledních týdnů, tentokrát dobře ví, že Lionell je v bezpečí. Nepadne vyčerpaná a neusne okamžitě - tiše usedne, zavře oči - i když je stále osud města na vážkách, Lionell je v bezpečí, alespoň prozatím.
Než usne, uslyší zavrzání dveří v salonu a tiché kroky. Možná se vyleká, ale pak jako by poznala rytmus kroků, nebo jako by pochopila, že se nově příchozí zastavil, jakmile jí uviděl spící a obrátil se spokojeně k odchodu... Alsborne skončil svou stráž u Lionella a i když musí být vyčerpaný, vydal se ještě hledat svou paní pro případ, že by potřebovala jeho služby...

Liss vyšla do patra a nalezla pokoj, ve kterém leží Lionell - jeho dveře jsou tentokrát pevně a bezpečně zavřené. Když je tiše otevře, spatří Lionella na posteli spícího a komorníka Alsborna na židli vedle něj. Dokonce ani v takové chvíli nesedí komorník nijak uvolněně - je vzpřímený a sleduje chvílemi Lionella a chvílemi dveře a okna do místnosti - vypadá trochu jako věrný pes nad spícím pánem.
Když vstoupí, Alsborne jí tiše pozdraví pokývnutím hlavy. Na moment zaváhá a poté se zvedne dojde k Liss. Šeptem jí sdělí několik slov: ,,Jeho milost... měla problémy se spánkem. Budu- velice rád, pokud u něj zůstanete..." Zatváří se téměř provinile, jako by to, že nezůstane s Lionellem celou noc byl nějaký přečin ale ve tváři je unavený a i když stále stojí zcela vzpřímeně, jeho oči vypráví docela jiný příběh - dokonce i Alsborne může být unavený a ospalý.
Přenechá místo Liss a sám se odebere pryč s tichými slovy ,,Podívám se, zdali její milost něco nepotřebuje..." jako obhajobou.
Liss tiše stráží svého Lionella - několikrát sebou během noci trhne a jednou se dokonce probudí - ale Liss, pokud se rozhodne spát, bude mít vždy lehčí spánek.
Lionell sebou cukne tak prudce, že jeho vlastní bolest ho probudí. Prudce otevře oči a nejsou to ty, na které byla zlodějka zvyklá, které milovala - jsou plné strachu, bolesti a zoufalství. Oči štvaného zvířete.
Ale pak najde svou zlodějku a děs se rozpustí v momentu lásky. Balzám na zjizvenou duši. Tak málo stačí, jen několik dní v nejčernější temnotě může změnit člověka...

Noc je krátká, velkou část z ní strávily ve městě. Arianna se probudí k příjemné vůni horkého čaje.
Do místnosti právě tiše vchází komorník s tácem, ze kterého se ta vůně line. Krom čaje je na tácu několik kousků prostého pečiva a malá dózička marmelády. Vzhledem k tomu, že se jedná o šlechtickou snídani, nalezl komorník dokonce i lžičku a nůž.
,,Omlouvám se, vaše milosti, ale máslo se zdá být nedostatkovým zbožím," konstatuje komorník s tácem připravené snídaně, který složí na křeslo vedle Arianny - jinde není místo, většina volných ploch je zabrána nábytkem nebo nejrůznějším výběrem malých, zbytečných předmětů. To nejspíš komorníka trochu trápí, ale nevypadá, že by se tím chtěl nechat vyvést z míry.
Alsborne by pro pro svou paní podával docela normální snídani kolem deváté ráno i kdyby se v té době právě nacházela uprostřed bojiště.

O něco méně než o dvě hodiny dříve se do oken začne vkrádat slunce, což probudí dřímající Liss. Nalezne bdělého Lionella, který jí sleduje očima plnými něhy - ač on je ten, kdo potřebuje její pomoc a podporu.
,,Dobré ráno," řekne tiše. ,,Ta rána, kdy jsme se spolu probouzeli, jako by byla tak dávno..." dodá a zahledí se za ní, k oknu a k obloze poseté mraky nasáklými deštěm. V obličeji Lionella se objeví smutek, možná i zahanbení.
,,Jsem tak slabý - stěží se můžu pohnout. Pamatuji si, co jste říkali, že řeší Celestion. Neměl bych tu ležet - měl bych být tam venku, pokoušet se to spravit."
Lionell tiše sedí, ale nezdá se, že by čekal odpověď. Zná Liss jako pragmatickou a do nepopiratelné míry sobeckou zlodějku - miluje jí, ale chápe, jaká musí být na to, aby přežila v krutém světě. Možná ho trápí, že pro ní nemůže udělat ten svět lepší...

Arianna z Albrienne - 23. října 2018 21:55

Ráno jako každé jiné

Uvelebím se v pohodlném křesle a zcela nešlechticky si položím nohy na malý stolek. Dostanu se tak do jakéhosi polo lehu, zahalím se do šálu a spokojeně zavřu oči.
Usíná se mi mnohem lépe, když vím, že Lionell je živý a v bezpečí. Na okamžik sebou trhnu, když zaslechnu, že se otevřely dveře. Nejsou to ale kroky vraha, to mě pouze Alsborne přišel zkontrolovat.
Opět se uvolním a poté se propadnu do snů.

Nemohla jsem spát víc, jak několik málo hodin. I tak si ale připadám příjemně odpočatá. Usměju se na Alsborna a rychlým pohledem zkontroluji obsah tácu, který drží v rukou.
Pro mě je v tuhle chvíli nejdůležitější horký čaj, který zatím stačil provonět celou místnost.
"Obejdu se bez něj...děkuji, Alsborne."
Zakousnu se do kousku světlého pečiva, abych utišila hlad, který mě zevnitř nahlodává.

"Jak je Lionellovi?"
Moje první myšlenky samozřejmě patří bratrovi, i když se mi do mysli vkrádá i jiný muž. Několik okamžiků ale váhám, než se zeptám.
"Alsborne? Nezaslechl jste náhodou v táboře nějaké zvěsti o fanaticích, nebo siru Torrey?"
Už je to kolik dní, co za mnou dorazil posel se znepokojivou zprávou, a já stále nemám žádné další informace.

Lisseth - 24. října 2018 18:38

U Lionella

Tiše se vkradu do Lionellova pokoje a při pohledu na spáče se mi na tváři objeví spokojený úsměv.
"Nemám v plánu se odsud hnout." odpovím Alsbornemu a opatrně si sednu na kraj postele, tak abych spáče snad nevzbudila. Chvíli se jen dívám a vůbec mi nevadí, že je komorník stále ještě tady.

"Potřebuje se vyspat stejně jako ty." podotknu jen tiše, když odchází.
Shodím pak jen boty a uvelebím se na kraji postele vedle Lionella. Potřebuju cítit, že je vedle mě, že ho mám nablízku. Sotva zavřu oči, tak spím.

"Dobré ráno." brouknu tiše, protáhnu se jako kočka a vlepím Lionellovi na tvář polibek.
"Měl bys nabírat síly." mrknu na něj.
"A my se pokusíme spravit to, co jsme spískali."

O nočním dobrodružství raději pomlčím. Úplně všechno vědět nemusí, zbytečně by se o nás strachoval.
"Máš hlad? Já tedy jako vlk. Seženu něco k snídani, hmm." Pomalu se začnu soukat do bot a chystám se vyrazit na lov nebo spíš najít Alsborneho, aby něm něco k snídani obstaral, on má na tohle přeci jen větší talent.

"Budu hned zpátky." ujišťuji ho už skoro ve dveřích a vážně nemám v plánu nechávat ho dlouho samotného.

Šedá Eminence - 24. října 2018 21:54

Ranní mraky

Lionell tiše přikývne, ale nezdá se, že by mu odpověď Liss ulehčila. Zlodějka se ale raději zvedne a vydá se hledat něco k jídlu.
Téměř celý hrad stále ještě spí - dokonce i velitelský stan se zdá být v klidu, jak ho Liss zahlédne z okna v jedné z místností, kde pátrá po Alsbornovi.
Teprve po chvíli objeví starého komorníka, který sedí v jedné z větších místností na polstrované židli, nohy natažené před sebou na malé podnožce - ale nespí. Na stolku vedle sebe má malý bochník chleba, ze kterého odkrajuje krajíčky a pomalu je snídá se špetkou soli z malé krabičky. V klíně má rozprostřený ubrousek, na který dopadají drobky.
Na židli vedle něj, téměř docela stejně usazený a rovněž ukusující krajíc chleba, sedí podobný postarší muž a vždy jednou za čas prohodí s Alsbornem pár slov. Ale tento neznámý má na paži červený šátek označujícího za člena Kapronovi armády - i když oblečen je spíš jako sám starý komorník, prostý, ale kvalitní šat sluhy dobrého pána.
Alsborne se tváří zamyšleně, ale jakmile zahlédne Liss, dojí několik posledních soust z krajíce, který právě měl, zvedne se a pečlivě složí kapesník s drobky na stolek s jídlem.
,,Slečno Liss! Netušil jsem, že budete vstávat tak brzo - jejich milosti povětšinou snídají až teprve kolem deváté a očekával jsem, že i vy si budete chtít po tak náročné noci přispat."
Poté se obrátí k druhému muži, který věnuje pozornost své snídani.
,,Omluvte mě, Talsinte, a pozdravujte pana kapitána," řekne. Druhý sluha - Talsint - se spokojeně usměje a mávne rukou. ,,Jistě, povinnost volá. Měl bych se také zvedat."
Alsborne se otočí zpátky na Liss: ,,Jsem si jist, že v královských kuchyních už pracují na jídle pro naší čerstvou armádu - vydám se zajistit snídani," dodá, jako důstojník na cestě dobýt nějaký strategický bod.

Liss splnila svůj cíl a vrátí se zpět k Lionellovi, který stále hledí z okna. Pozoruje stráže, které je vidět pochodovat na cimbuří. Obrátí se na Liss, ale stále vypadá vyčerpaný, jeho víčka se přivírají, možná, že za tu chvilku, když Liss odešla opět usnul.
,,Liss," řekne tiše, skoro v polospánku. ,,Měl jsem ten zpropadený list hodit do Slzany."
Ale poté se jeho oči zavřou a je jasné, že potřebuje energii - jeho tělo si prošlo těžkým šokem a vyléčit jeho rány bude vyžadovat víc než jen pár dní odpočinku.
Alsborne se brzy objeví, i když Lionell ještě spí. Přináší tác - respektive dva tácy na sobě - a na něm nese dva šálky čaje a dva kameninové talíře plné bílého pečiva - není to žádný luxus v porovnání s tím, o šlechtici běžně jedí, ale v Katovských poměrech by takové jednoduché pečivo z hladké pšeničné mouky odpovídalo cukroví. A navíc, na tácku jsou dvě dózičky s marmeládou, jedna z nich větší, a to už je pro kohokoliv krom šlechty vyloženě zhýčkané.
Alsborne zpozoruje spícího Lionella a odloží tác na komodu v místnosti. Jeden z táců zde nechá a přeskládá většinu pečiva na talířek na něm. Vedle něj umístí větší z obou dóziček.
Obrátí se k Liss a tiše řekne: ,,Muži dole vaří čerstvý čaj - podařilo se jim ho uloupit z hradních zásob. Získám pro vás dva šálky." Opět vyrazí, jako bojovník s cílem. Skutečně, za krátký moment je zpátky s dvěma jednoduchými hrnky plnými horkého čaje.
Starý komorník spokojeně přehlédne snídani, kterou přichystal, povzbudivě se na Liss usměje a odporoučí se.
I navzdory jeho opatrnosti leží Lionell opět s očima otevřenýma. Podívá se po Liss tak jak může a zeptá se: ,,Liss... jakou má ten kapitán Kapron šanci na vítězství?" Působí zasmušile a neustále očima utíká k oknu, ze kterého jsou vidět muži hlídkující na cimbuří.

Arianna ty muže nevidí, ale dobře ví že tam jsou. Hlídkují a sledují každého, kdo by se pokusil dostat do hradu. Každý zvenčí je jistě zajat a vyslechnut - je třeba odhalit špehy a pokud možno, dozvědět se víc o plánech nepřátel. Pokud tam venku jsou nějaké zprávy o siru Torrey, jistě by se již dostaly k Arianně... nebo alespoň k Alsbornovi.
Ten se usměje, když odpovídá na první otázku: ,,Jeho milost se zotavuje - je u něj slečna Liss. Viděl jsem ho klidně spát a ujistil jsem se, že bude mít posilující snídani. Jsme si jist, že dokud u něj bdí slečna Lisseth, je v naprostém bezpečí a pořádku."
Co se týče druhé otázky, trochu zvážní.
,,Vaše milosti... povstání těch uctívačů Dvéhlavých, jak sami sebe nazývají, vypukají po celých zemích Koruny. Ale dle toho co jsem slyšel, jsou muži v Celestionu... nejdrastičtější. Na místo onoho původního kazatele nastoupil jiný, ještě radikálnější a - odpusťte - šílenější, než ten první. Není tak schopný, ale o to horší věci se dějí v jižních čtvrtích."
Pak komorník zaváhá.
,,Co se týče sira z Albrienne... nedoslechl jsem se zprávy o něm samotném. Ale z krajů, kam byl vyslán přišli do města uprchlíci - to jest uctívači. Příliš informací nemáme, ale zdá se, že byli vyhnání a že na severu panuje pořádek. Je možné, že to má co do činění s tou novou armádou, která přichází."
Zhluboka se nadechne, váží slova a začne pomalu.
,,Milosti... není žádná zpráva o siru z Albrienne. A pokud žije - pokud zvítězil - je nemalá šance, že táhne spolu s těmi neznámými muži na Celestion. Ale nevíme ani, jaký byl jeho osud během povstání uctívačů - zda je naživu. Pokusím se zjistit víc," dodá omluvně.

Arianna z Albrienne - 24. října 2018 22:25

Plamínek naděje

Jako zhypnotizovaná hledím na Alsborna, snad jsem v ten okamžik i přestala dýchat. Nakonec si nejsem jistá, jestli to, že Alsborne o siru Torrey nic neví, je dobrá, nebo špatná zpráva. Rozhodnu se ale uchovat si naději. Dokud se mi nějaký posel přímo nepodívá do očí, a neřekne mi, že zemřel, budu doufat.
"Děkuji Vám, Alsborne."
Kývnutím hlavy komorníka propustím, abych se konečně v klidu nasnídala. Po celou dobu ale nemám klid a jsem ráda, když spolknu poslední kousek pečiva. Znamená to, že můžu vyrazit ven a, alespoň na chvíli, myslet na něco jiného.

Zamířím na nádvoří, jsem zvědavá, jestli je kapitán už v pohotovosti. Navíc trochu doufám, že bych mohla, ještě před jednáním, najít Gachetta a promluvit si s ním. Předchozího dne jsem právníka zanedbala, a než se postavíme senešalovi, měli bychom si některé věci ujasnit.

Na nádvoří je živo, prohlížím si tváře můžu a doufám, že tohle všechno není zbytečné. Že sem nevtrhne královské vojsko a my tady všichni společně nezemřeme.
S chmurnými myšlenkami zamířím k velitelskému stanu.

Lisseth - 25. října 2018 18:43

Sníaně

"Ranní ptáče." pokrčím trochu rameny na komorníkovu poznámku o brzkém vstávání.
"Díky." usměju se ještě a vracím se zase spěšně za Lionellem.

"Alsborne nám něco sežene, v tomhle je ten váš komorník úžasnej." oznamuji s úsměvem, když se vrátím do pokoje. Lionell zdá se ale stále zachmuřen.
"Nevím, jestli by to pomohlo." šeptnu pak tiše, nechám jej spát, usadím se do křesla a chvíli se dívám z okna.

"To je snídaně přímo královská." poznamenám, když se Alsborne vrací a rovnou se pustím do snídaně. Takovéhle péče si musím užít, přeci jen se nestává každý den, aby mi ji někdo nosil jen tak až pod nos.

Zarazím se při Lionellově otázce. Na chvíli přestanu jíst a zadívám se mu do očí. Proč jemu neumím lhát? Vždyť jinak je to můj denní chléb...
"Upřímně? Jestli se nám nepovede dojednat něco rozumného a nezabráníme královské armádě, aby sem vtrhla...tak žádnou. Možná mají odhodlání, ale nejsou to vojáci, mnozí z nich nikdy nedržely meč." na chvíli se odmlčím. Dobře vím, že jsem ho asi příliš neuklidnila.

"Ale m umíme být přesvědčivé, jen tak neustoupíme a hlavně se nevzdáváme." mrknu na něj.
"Když jsme se dostali až sem, věřím tomu, že to půjde i dál. Musí to jít, uvidíš, že to nakonec dobře dopadne." usměju se povzbudivě a usadím se na kraji postele, abych mohla vzít Lionella za ruku.

"Když jsem už udělali tolik šíleností, musí to prostě vyjít." dodám pak ještě.

Šedá Eminence - 26. října 2018 22:24

Naděje a změny

Lionell zasmušile naslouchá Liss - zlodějka, která dokázala vylhat díru do hlavy každému od katovských překupníků přes městské úředníky až po šlechtické stráže - a stěží dokáže lhát svému milému, svému Lionellovi.
Vždyť kvůli němu nasadila krk za jednu načančanou šlechtickou paničku. Ale lhát nyní by Lionellovi ani nepomohlo. Alespoň rozumí situaci - i když je tragická.
,,Jsi... vlastně naprosto neuvěřitelná. Nikdy by mě nenapadlo, že budeš přesvědčovat krále, aby nevypálil své vlastní město. Nebo královnu, aby se přidala na tvojí stranu."
Zaváhá a opět mu oči sjedou stranou, jako by v hanbě.
,,Chtěl bych vám pomoci. To jsem chtěl celou dobu. Jen sloužit tomu, co mi přišlo dobré. Ale potom všem, o čem jste mluvily... co jsem zažil... ani nevím co je dobré."
Lisseth se posadí vedle něj a jemně ho vezme za ruku. Stiskne jí a usměje se.
,,Liss... ale vím, že tě miluju."
Není to dobro, ani spravedlnost... ale možná je to víc. Lionell pustí Liss a dál se na ní usmívá.
,,Půjdu se ještě chvíli prospat... napadlo mě, pokud byste našly nějaké dokumenty a potřebovali... pár očí navíc, rád bych s čímkoliv pomohl..."
Jaké je ležet nemohoucí, zraněný a vyčerpaný, pro šlechtice, který budoval celý svůj rod z trosek, do kterých ho dostal jeho otec? A jaké to je vědět, že mezitím, co se zotavuje, jeho milenka a sestra nasazují životy tam někde venku?
Nedá to na sobě znát.
,,Liss... běž tam ven a zajisti, že naše město nikdo do základů nevypálí a že to všichni ve zdraví přežijem. Navzdory všem šancím," říká s úsměvem.

Mezi městem a masakrem právě nyní stojí jeden muž na ramenou celé své armády - jejíž součástí se nevědomky stala i Liss a Arianna - a tím mužem je kapitán Kapron.
Možná by měl začít uvažovat o povýšení. Škoda jen, že ve městě nezbyl nikdo, kdo by ho povýšit mohl.
Po snídani Arianny už je na nádvoří skutečně živo - vstup do stanu je otevřený a neustále skrz něj probíhají poslové s novými informacemi nebo rozkazy.
Do hradu krom nich proudí zásoby z druhého břehu řeky a cennosti ze Stříbřin. Několik důstojníků je organizuje a připravuje celý hrad na obléhání.
Nikdo nezastaví Ariannu, když vejde do stanu. Už jí alespoň tady dobře znají. Když vstoupí, kapitán zvedne hlavu a pokývne jí na pozdrav, ale neosloví jí - řeší s jakýmsi důstojníkem zásobovací trén královské armády a možnost najmutí žoldnéřů na jeho sabotáž.
,,Vaše milosti," ozve se z rohu stanu. Z malé stoličky se zvedá postarší muž - přípomíná v mnohém komorníka Alsborna - ale neskloní hlavu, ani nenaznačí úklonu. Na paži má rudý šátek Kapronovi armády.
,,Pan Gachett vám vzkazuje, že by s vámi rád mluvil. Je nyní ve své kanceláři v citadele," dořekne a vyjde ze stanu, očekávaje, že ho Arianna bude následovat - a právě nyní má stěží co lepšího na práci, navíc sama chtěla s právníkem mluvit.
Postarší sluha jí provede do citadely. Skrz její tlusté zdi, strážnice a zbrojnice, naleznou dobře vybavené kanceláře, ve kterých pracují písaři. Dříve to nejspíš byly pracovny velení městské stráže. Nyní je to správní centrum celého města - tedy těch jeho kousků, které se ještě dají účinně spravovat...
Za jedněmi dveřmi, v patře, se skrývá pan Gachett. Sluha zaklepe na dveře, počká na vyzvání a pak otevře dveře pro Ariannu. Opět za ní zavře a zanechá jí s právníkem o samotě.
Pan Gachett zvedne oči schované za brejličkami a usměje se. Je to suchý, formální právnický úsměv, který v sobě nemá žádný milý sentiment neskrývá. Ale není v něm na druhou stranu ani žádné nepřátelství. A navíc, tenhle starý suchar prokázal rodině Arianny nejednu laskavost. Za jeho odměřenou právnickou náturou se možná dokonce skrývá i lidské srdce.
,,Dobré ráno, milady," řekne a začne jako by mezi jejich schůzkami nedošlo k pádu vlády a obrovské rebélii.
,,Obávám se, že musím připomenout skutečnost dluhů vaší rodiny. Mám pro vás smutnou zprávu." Sundá si své okuláry a jemně je otře kapesníčkem. Když si je znovu nasadí, jemně se zablýsknou, jak skloní oči, aby se zpoza nich podíval na mladou šlechtičnu.
,,Obávám se, že během všeobecných zmatků, milady, budovu královského notáře zachvátil požár. Byl jsem naštěstí na místě, takže jsem zachránil všechny důležité listiny... ale obávám se, že některé dokumenty byly nenávratně ztraceny. Směnky, cenné papíry... dlužní úpisy. A vzhledem ke stavu, ve kterém se nalézá většina šlechtických sídel je tragicky jisté, že originály jsou rovněž ztraceny nebo postrádají jakoukoliv legální váhu."
Právník se odmlčí, zvedne se a podívá se z okna.
,,Pokud vím, byla jste jmenována... abych tak řekl, vyslankyní této nové vlády. Budu vám i kapitánovi velice rád asistovat, jak už jsem předeslal." Jemně změní téma, ale jasně očekává reakci Arianny.

Arianna z Albrienne - 26. října 2018 22:44

Neopomenutý dluh

Vejdu do velitelského stanu a kývnu na pozdrav kapitánu Kapronovi. Ten muž snad nikdy nespí. Vím, že na jeho hlavu dopadá veškerá tíha situace. I přesto by si ale i on měl trochu odpočinout. Kdo ví, jak dlouho bude obléhání trvat.

Pana Gachetta ve stanu nenajdu, ale někdo tu na mě přeci jen čeká, a to jeho sluha. Následuji postaršího muže do citadely. I tady panuje ruch, i když ne tak velký, jako na nádvoří. Se zájmem se rozhlížím po úřednících, nemaje tucha, co vlastně dělají.
Sluha mi otevře dveře a já vstoupím do provizorní pracovny pana Gachetta. Vyměníme si zdvořilé pozdravy, doprovázené vlažným úsměvem, a já usednu do křesla naproti němu.

V tichosti si vyslechnu Gachettovu nešťastnou zprávu. Její plný význam mi ale pravděpodobně uniká, protože se rozhodnu tím v tuhle chvíli nezabývat. Není to tak, že bych na dluhy, které moje rodina má, zapomněla. Jen jsem měla důležitější věci na práci. Moje naděje, že se snad změní poměry a mě by, po ukončení rebelie, mohly být alespoň některé dluhy odpuštěny, byla zřejmě planá.

"Mohly bychom tyhle záležitosti odsunout stranou? Ani netušíme, jestli budeme ještě zítra naživu. Myslím, že je proto zbytečné, stresovat se s tím, kolik, a komu, dlužíme."
Jsem ráda, když právník sám změní téma. Jsou tady mnohem palčivější záležitosti, které je třeba vyřešit.

"Už jsem měla to...potěšení, setkat se s královnou. Je pod velikým tlakem a sama neví, komu může a nemůže, důvěřovat. My ale budeme jednat s jejím senešalem. Nejsem si jistá, jestli je to pro nás dobré, nebo špatné. Ten muž má na srdci jen nejlepší zájem královny. Pravděpodobně se bude snažit nás přesvědčit, abychom královnu nechali odcestovat zpátky na sever. Neříkám, že bychom mu v tom měli bránit...podle kapitána je ale důležité, abychom královnu dostali pod naší kontrolu. Očividně i za cenu lži."
Na tváři se mi objeví výraz nelibosti. Přesto jsem nakloněna důvěřovat starším a zkušenějším.

Lisseth - 27. října 2018 18:50

Lionell

"Věříš, že mě by to taky nenapadlo? Nejsem zrovna z těch, kteří by se nějak příliš hodili na dráhu diplomata. Víš kolikrát jsem se musela kousat do jazyka, abych náhodou nepronesla něco, co se zrovna nehodí? A dovedeš si představit, jak já tohle "miluju". odpovídám Lionellovi.

"Co je dobrý? Nějak z tohohle všeho vybruslit se zdravou kůží a žít si dál svůj obyčejný život." mrknu na něj, ale vypadá to, že momentálně ho z jeho zadumané, chmurné nálady jen tak nedostanu. Však já taky dobře vím, co všechno je v sázce a čím víc si uvědomuji důležitost celé situace, tím víc jsem nervózní a mám tendenci tendenci tvářit se navenek tak, že se vlastně nic neděje.

"No vlastně něco málo jsme našli. V Rolainově baráku jen lístek, který odkazoval na nějak místo v Katově, očividně tam pro něj někdo pracoval, ale ten nám toho už jaksi moc neřekne." vypadne ze mne nakonec i stručná informace o tom, co jsme včera nalezli. Do detailů rozhodně zacházet nehodlám.

"Nic jiného ani nemám v plánu." odpovídám taktéž s úsměvem potěšena tím, že se jeho tvář konečně rozjasnila.
"Drž nám palce." mrknu na něj ještě a pak se pomalu zvednu.
Mám v plánu poohlédnout se po komorníkovi a podělit se s ním o náš včerejší objev a možná mu navrhnout, zda by se tam nechtěl poohlédnout třeba s Pavlínem mezitím, co my budeme vyjednávat na jiném poli. Jestli je někdo, komu věřím, že by se tam o sebe dokázal postarat, tak je to on a Pavlín by byl zas zárukou toho, že se mi v Katově nikde neztratí.

Šedá Eminence - 27. října 2018 22:26

Příležitosti a plány...

Lionell si vyslechne to, co Liss a Arianna objevili. Přikývne a zamyslí se - vždyť i on sám strávil v Katově nějaký čas - dost na to, aby mohl vídat Liss...
,,Ano, nedivil bych se, kdyby to byl Rolain, kdo plánoval svrhnout Jeho Veličenstvo. Ale nyní je pryč z města. Snad by jakékoliv další kontakty nebo stopy, které kvůli němu byli skryty mohly vyplavat na povrch..."
Lionell si povzdechne a přivře oči, jak ho těch pár minut rozhovoru skutečně vyčerpalo. Rozloučí se s Liss a než odejde, jemně jí políbí, i když mu musí vyjít zlodějka na půli cesty. Poté klesne zpátky na postel a když zlodějka odchází, má zavřené oči a nejspíš už usíná.
Ona mezitím projde budovu a hledá komorníka. Netrvá jí to dlouho, nalezne ho s několika Kapronovými muži, se kterými se spokojeně baví nad šálkem čaje. Mnozí z nich jsou sluhové z nejrůznějších domů, kteří přijali nabídku přidat se do nové armády raději než živořit, když je zde jejich pánové, kteří utíkali ve spěchu, zanechali. Nejsou to žádní válečníci, skutečně - pokud v sobě neskrývají tajemství jako starý Alsborne.
Ten se okamžitě oddělí a poodejde s Liss do bezpečné vzdálenosti, aby se ujistil, že je nikdo nebude poslouchat.
,,Slečno Liss.. jaký je další plán?" komorník se ptá téměř nedočkavě, jako by se těšil na další divokou a nebezpečnou akci.
A přitom ještě před pár týdny by se štítil Liss oslovit - ze starého pána se vynořují neviděné hloubky...

Staré vztahy v novém světlem možná zahlédla i Arianna...
Ve své kanceláři uvnitř dobyté citadely se totiž právník na moment odmlčí, poté co ona domluví. Pak se obrátí a překvapí mladou šlechtičnu laskavým, shovívavým úsměvem.
,,Milady, bez dlužních úpisů jsou vaše dluhy docela nevymahatelné. Jakékoliv peníze, které by se z vás pokusili dostat, by byli z právního hlediska jen sprostá loupež. Dluhy vaší rodiny, slečno Arianno Warrenovno, jsou ve své podstatě nulifikovány."
Poté se obrátí zpátky k oknu, které hledí na druhé nádvoří - v jednom zorném poli tak má stan kapitána a hrad Jejího Veličenstva.
,,Ano, slyšel jsem, že vaše preliminární jednání byla do jisté míry úspěšná. Zajistila jste ochotu Jejího Veličenstva jednat dále. Pokud rozumím správně, její senešal, jakýsi správce dvora a vysoký Nortimberský šlechtic, Erik Maartensson, bude jednat jejím jménem s kapitánem. Vy, prostřednictvím mě, máte být mediátorkou jednání."
Nyní si právník povzdychne a několikrát pokýve hlavou.
,,Ano, jak říkáte, má na mysli dobro královny. Ale nyní jde o dobro království. Ne že bych byl velkým patriotem," vskutku, změnit stranu mu trvalo stěží pár dní, ,,ale, uvědomuji si jakou cenu stabilní říše má. A obávám se, že vypálené hlavní město s vybitým obyvatelstvem příliš stability neslibuje. Celá ta situace je mimořádně nešťastná.
Nicméně nemusíme se uchylovat přímo... ke lžím. Ne, to by jistě nebylo šlechetné. Avšak je třeba vzít v potaz, že se jedná o jednání nejvyšší důležitosti a že právě nyní by bylo velice užitečné... pokud by jistá fakta zůstala královně neznámá."
Opět se obrátí se kývne hlavou směrem k hradbám, za kterými táboří královské vojsko.
,,Pokusím se zajistit vydání královny do rukou kapitána Kaprona. Její Veličenstvo získá záruku bezpečí formou rukojmí a kapitán získá vyjednávací kartu proti králi a bezpečí, které potřebuje."
Právník si suše odkašle, odvrátí se od okna a dosedne zpět na svou židli.
,,Slečno, již jste se setkala s tím senešalem. Můžete mi o něm něco říct? Jakému jednání by mohl být otevřen on nebo jeho vyjednavači?"

Arianna z Albrienne - 27. října 2018 23:04

Jednání

Zůstanu na pana Gachetta zírat, div mi brada nespadne na stůl. Tohle je něco, o co se Lionell pokoušel kolik let. Přijde mi neuvěřitelné, že by to skutečně mohla být pravda. Jako kdyby někdo mávnul kouzelným proutkem a puf...dluhy jsou pryč.
Dluhy jsou pryč!
Pocítím nával nadšení, ale dřív, než nadšení vytryskne na povrch, udusím ho.
"To jsou...skvělé...zprávy."
Řeknu odměřeně, ale už teď se nemůžu dočkat toho, až to řeknu Lionellovi.

Teď ale opravdu máme důležitější věci na práci. Se zájmem poslouchám Gachetta, i když po jeho odhalení jen stěží dokážu zůstat v klidu. Trochu mě znepokojí zmínka o rukojmí.
"Myslíte tím, že královna bude rukojmím?"

Nad jeho otázkou se musím zamyslet.
"Setkala jsem se s ním, ale víc by Vám o něm asi dokázala říct ta zlodějka, Lisseth. Měla možnost se senešalem mluvit mezi čtyřma očima."

Zadumaně poklepávám konečky prstů na opěrku křesla.
"Můžu Vám jen říct, jak na mě působil. Jako oddaný a čestný muž. Neočekávala bych od něj nějakou zradu. On chce jen zajistit královně bezpečí."
Povzdechnu si. Není toho mnoho, co bych mohla panu Gachettovi prozradit.

Lisseth - 28. října 2018 13:52

Kujme pikle

Jen kývnutím hlavy pozdravím Alsborneho společnost a poodejdu s ním kousek dál. Stručně a v rychlosti jej spravím o tom, co jsme včera našli, o lístku, o tajném vchodě i o němém varování pro všechny slídili.

"Netuším, kam to vede nebo co tam je. Ale hádám, že nějakým způsobem to bude důležité a patrně také ne příliš bezpečné. Ale něco mi říká že by to mohlo stát za to. Nás čekají jednání a vy byste sna mohli pátrat dál. Někde by se tu měl potulovat Pavlín. V Katově všichni ví, že patří ke mně. Měl by být snad dostatečnou zárukou toho, že vás v Katově nebude nikdo otravovat. Ovšem pak už to bude jen na vás." kouknu tázavě po starém komorníkovi. Rozhodně mu nechci nic nakazovat. A připadám si trochu hloupě, že za sebe nechávám dělat svou práci někoho jiného. Pavlína se ptát nemusím, vím, že půjde, když řeknu.

"Měla bych tam jít sama, ale senešal si žádal přítomnost nás obou." dodám pak ještě snad jako omluvu, že tam chci někoho poslat místo sebe. Upřímně řečeno bylo by mi milejší prodírat se temným podzemím než se falešně zubit na všechny vyjednavače a kousat se do jazyku, abych náhodou někoho z přítomných něčím neurazila. Zas to bude jen přihlouplé divadlo...

Čekám na komorníkovu reakci a jsem vážně zvědavá, jestli mě s tímhle nepošle k šípku. Přeci jen chci něco jiného, než je šálek horkého čaje a misku polévky.

Šedá Eminence - 30. října 2018 22:00

Přípravy plánů, plánování příprav

Starý právník ve své kanceláří se drobně usměje na reakci Arianny, ale víc už dluhy nekomentuje. Kdyby se někdo dozvěděl, že měl se zmizení tak vysokých dluhů něco do činění, jeho právnická kariéra byla v troskách...
Tedy, on nikdy nepřiznal, že cokoliv udělal. Je to právník. Ti si dávají sakra velký pozor, aby jim nikdo nemohl nic dokázat - i když je to dobrý skutek.
Přesune se raději k bezpečnějšímu tématu - vyjednávání, které si klade dost ambiciózní cíl - zadržet královnu jako rukojmí.
,,Dojde k výměně rukojmí, čímž dozajista získáme záruku, že nezaútočí do kapitánových zad. Nedělejme si iluze ohledně možností tohoto jednání - naším cílem je zaručit pasivitu Nortimberců v případě jakéhokoliv boje. Ideální by bylo podržet v rukou samotného senešala a nabídnout jako rukojmí podobně vysoce postavenou osobu - ale ideálně takovou, která by uvnitř hradu poblíž královny mohla napáchat ještě víc škody na její rozhodnosti než venku. Je velice nepravděpodobné, že v prvním jednání získáme samotnou královnu jako záruku - to bude, dle přání pana kapitána, naším dlouhodobým záměrem. V momentě, kdy pan kapitán bude mít ve vazbě královnu, obléhání je efektivně skončeno."
Gachett mluví suše a neemotivně, jako by vůbec neřešil životy a osudy statisíců lidí, ale jako by to byl jen nějaký právnický kontrakt či dojednání obzvlášť zapeklitých obchodních podmínek.
Pro něj je to jen další případ. Právníky, písaře a úředníky bude potřebovat každá vláda. A jen málokdy je někdo popravuje.
,,Pokusím se vést jednání vaším a kapitánovým jménem, ale obávám se, že jak jste popsala senešala - oddaný a čestný muž - " zde se Gachett právnicky zasměje bez známky humoru, ,,Nebude možné se s ním domluvit na základě jakýchkoliv logických argumentů, takže bude možné, že se budete muset pokusit jej přesvědčit sama, pomocí emocí či jiných, méně ortodoxních cest, které nespadají pod právnickou profesi.
I tak, bude dobře získat svědectví od té zlodějky, potřebujeme o našich oponentech vědět maximum informací."

Ta zlodějka je právě nyní uprostřed rozhovoru o něčem daleko zajímavějším - o objeveném skrytém vchodu. Komorník jí naslouchá pozorně a poté co Liss domluví se na chvilku zamyslí.
,,Zní to... podstatně. Proč by kdo jen tak skrýval něco nedůležitého ve staré čtvrti Katova? A to, že tam visel ten nebožák, svědčí, že je tam něco, co by bylo možné odhalit. Něco potenciálně velmi důležitého."
Na moment postarší komorník zaváhá.
,,Dovolte slečno, ale pokud opravdu každý v Katově ví, že Pavlín je spjatý s vámi a zároveň jste možná byla ve Starém Katově viděna... pak by jeho přítomnost nás oba uvrhla ve smrtelné nebezpečí.
Naše jediná stopa by mohla být pryč už nyní, musíme jednat... avšak jistě chápete, že já sám nechci nalézt hrob v těch kanálech a kobkách pod městem."
Nyní se Alsborne porozhlédne a zamyslí se. ,,A navíc, pokud vím, jsem onoho mladého muže, Pavlína, už nějakou dobu neviděl. Potkali jste se s ním v Katově? Myslím, že jsem ho neviděl od té doby, co dovedl doktora Kosmova do hradu těsně po jeho dobytí... Netuším, kde je nyní, ale není po ruce."
Komorník se znovu odmlčí a poté rozhodně přikývne.
,,Ano, myslím že se tam vydám a pokusím se získat cokoliv užitečného. Pokud to považoval lord Rolain za podstatné, měli bychom i my."

Arianna z Albrienne - 31. října 2018 09:00

Bez zbytečných emocí

Se zájmem právníkovi naslouchám. Je zvláštní, slyšet někoho mluvit takovýmhle způsobem o osudech tisíců lidí. Jako kdyby šlo jen o partii šachu. Zároveň je to ale velice osvobozující. Alespoň na okamžik necítím všechnu tu tíhu, která na nás spočívá.

"Takže se jako první pokusíme získat jako rukojmí senešala?"
Je vidět, že tomu příliš nevěřím. Neodkážu si představit, že by dobrovolně opustil své místo vedle královny.
Navíc jsem doufala, že vše zvládneme v rámci jednoho jednání. Nečekala jsem, že jich bude víc a my se budeme muset přetahovat a přetlačovat. Skutečně nemám ani ponětí, jak funguje takové vyjednávání. Kdyby Kapron tušil, jak mizerné jsou mé znalosti, pravděpodobně by mě za královnou nikdy neposlal.

"A koho jim na oplátku nabídneme my, jakožto rukojmí?"
Rychle uvažuji nad tím, kdo všechno je k dispozici a kdo by mohl mít největší cenu. Tedy krom samotného kapitána Kaprona.

"Pokud dojde na emoce, budu tím nejpřesvědčivějším člověkem, kterého jste kdy viděl."
Zasměju se nevesele. Doufám ale, že já se tentokrát mluvení při jednání vyhnu.

Lisseth - 31. října 2018 18:44

Tajná vchod

"Něco potencionálně velmi nebezpečného." oám ještě tiše, když poslouchám, co na to vše komorník.

Když domluví, chvíli mlčím a přemýšlím. Sakra vím, že má pravdu, ale fakt se mi nechce poslat jej tam samotného. Ať jsou jeho schopnosti, odvaha a odhodlání sloužit své paní do posledního dechu jakékoliv, přeci jen je to jen starý komorník. Nepodceňuj ho tolik...každý má za sebou nějakou minulost...

"Ne, nepotkali. Netušim, kde ten poděs je a to říkal, že bude někde poblíž." Jen doufám, že nevyvádí nějaké hlouposti nebo se do něčeho nenamočil. Třeba je jen zaneprázdněn rabováním zajímavých šlechtických sídel...doufej...

"Alsborne, tohle není shánění čaje pro její milost, ta čtvrť je nebezpečná sama o sobě, kor pak její podzemí. Nejraději bych tam šla sama, ale na dvou místech být nemůžu. Vážně tohle po vás mohu chtít?" úplně zapomenu na svou zásadu tykání a zkoumavě si prohlížím komorníka. Poslat jej tam s Pavlíem, měla bych aspoň jistotu, že je v Katově nebude nikdo otravovat a že se cestou tam neztratí a že by měl aspoň trochu krytá záda.

Na dvou místech být ale nemůžeš a potřebujete informace...věř mu...a modli se, aby se vrátil celej...

Šedá Eminence - 01. listopadu 2018 22:10

Vyvstanou situace pro neobvyklé hrdiny...

Komorník Alsborne naslouchá slovům Liss. Vážně přikyvuje hlavou a zamyšleně se zahledí před sebe.
,,Ať už je ten mladý muž kdekoliv, nemůžeme si dovolit na něj čekat. Je třeba jednat co nejrychleji. Každá výhoda má urgentní charakter, i když jen potenciální, ale cokoliv spojeného s Rolainem by mohlo být použito v náš prospěch při jednání.
Pokud máte pravdu a jedná se o něco... nebezpečného, o důvod ví proč se k tomu dostat co nejrychleji. Dřív než to odklidí kdokoliv, kdo to tam schoval. Jen doufám, že ten dopis pouze nemluvil o nějakém srazu či čem."
A pak, když si vyslechne poslední slova zlodějky, se komorník velice jemně pousměje - u něj by se to dalo považovat za výbuch smíchu.
,,Slečno, žil jsem v přesvědčení, že jste naprosto nemilosrdnou a úskočnou lupičkou, kterou by ani nenapadlo myslet na ostatní."
Zvážní a pokračuje, ale tentokrát mluví trochu stranou, jako by spíš pro sebe, než k Liss.
,,Ale je třeba konat. Je třeba ujistit se, že jeho Milost i slečna Arianna budou co nejdříve v bezpečí."
Nakonec se povzbudivě usměje. ,,Nedělejte si starosti slečno. Jeho Milost lord Warren, otec pana Lionella, byl velikým dlužníkem. Jistě chápete, že jsem vždy nebyl komorníkem."
Liss proběhne několik idejí. Možná, že Alsborne byl spojkou s nejrůznějšími lichváři, aby se ujistili, že jim jejich zadlužený ptáček nezkusí uletět z města. Možná ho otci Lionella poskytl vyšší šlechtic, který se chtěl ujistit, že žádné citlivé informace po dědu Lionella neproniknou ven. Nebo někdo, kdo měl nepodařené dítě chránit...
Snad jen muž neobyčejných talentů, kterého Edmund Warren získal na svou stranu právě kvůli nejrůznějším sortám, se kterými přicházel do styku...
A možná byl mužem nevybíravé profese... a rozhodl se, že na rozdíl od jiných si přeci jen navzdory této lajně práce zkusí najít nějakou šanci na důchod - a teď se ozývají instinkty a motivace, které míval před mnoha lety a které dennodenně prožívá Liss.
Ona se ale pravdu nejspíš nikdy nedoví. Komorník není příliš povídavý - a možná, že na ty dávné doby ani nemá nejlepší vzpomínky.
Alsborne se obrací a loučí se s Liss. ,,Udělám vše co bude v mých silách. Můžete se na mě spolehnout." Ještě jednou, pro něj podivně, se usměje. ,,A zkoušela jste někdy sehnat uprostřed vojenského tábora čerstvou sladkost k čaji? Nebo dokonce marmeládu?"

Není to nic lehkého! Skoro tak těžké, jako vyjednat příměří mezi bandou krvežíznivých severských šlechticů a obdobně rozdivočelou armádou revolucionářů a povstalců.
A všechna ta obtížnost se vznáší v malé kanceláři pana Gachetta - provizorní, to jest, uvnitř citadely.
,,První, slečno, se pokusíme získat jakoukoliv záruku, že nás v nejnevhodnější chvíli do zad nenapadne dav seveřanů se sekerami, jistě chápete."
Neříká to příliš útočně, spíš možná na moment zazní, že pan Gachett by se třeba chtěl ocitnout na druhé straně barikády - ne v hradu, to jest, ale spíš v královském táboře, odkud by mohl bezpečně zmizet do nějakého jiného města vyhnout se všem těm strašlivým problémům s obléháním, která se nedají popsat žádnou právnickou latinou.
Možná proto, jen na krátký moment, zahlédne Arianna trochu potměšilosti, když pan Gachett suše praví:
,,Koho nabídnout? Já jsem pouze nezúčastněný mediátor, a můj názor o ničem nerozhoduje, ale chcete-li slyšet mou odbornou radu..., vás, slečno."
Ihned začne vysvětlovat:
,,Jste právě nyní de iure nejvýše postavenou osobou na straně povstalců. De facto je jím kapitán, přirozeně... ale šlechta nemá ráda bezprecedentní změny hierarchie, a proto bychom mohli uhrát... jistou symbolickou, avšak vyjednávací hodnotu. Krom toho, jistě chápete, že nejste klíčovou osobou pro organizaci vojska a mohla byste být velice užitečnou s jazykem u sluchu královny. Vaše... kriminální společnice by pak teoreticky mohla zajišťovat spojku s vámi a umožnit vám nouzový útěk pro případ... že by si situace vyžádala vaší extrakci."
Právník domluví a zpod brýlí se dívá na šlechtičnu. Je to test? Zkouška? Nebo opravdu chce aby se vydala do té jámy lvové?

Arianna z Albrienne - 03. listopadu 2018 21:11

Obětní beránek

Pan Gachette je právník, nemělo by mě tudíž překvapovat, že nastalá situace mu není příliš po chuti. On je rád, když má nohy v teple a nemusí se bát o svůj krk. Kdyby sem nyní vtrhlo královské vojsko, bude viset, stejně jako všichni ostatní. V téhle chvíli je zrádcem koruny. Je jen logické, že z toho nemá příliš velkou radost.
Mám pochopení, pro pohled, který se mu na okamžik objeví v očích. I já jsem několikrát myslela na to, že bych nejradši byla pryč od všech těhle věcí. Někde v bezpečí, kde by mi nehrozil nůž v zádech.
Doufám, že právník nezpanikaří, protože v jednání se senešalem budou jeho rady klíčové.

Tichý hlásek v hlavě mi říká, že jsem se neměla ptát, protože jsem odpověď už dávno znala.
Jistě, že já. Nejvýše postavený šlechtic na hradě. Lionella nepočítaje.
To ale neznamená, že z toho mám radost.

"A očekáváte, že na to kývnu. I přesto, že vím, že se Kapron chystá královnu podrazit?"
Ta otázka je spíš řečnická. Sám mi přeci navrhl, že ve vhodnou chvíli by mi Liss mohla pomoci k útěku. Ani tak mi to ale nepřijde moc bezpečné. Hlavně proto, že po tom všem mám trochu problémy s důvěrou. Nevím, kde jsou všichni hadi a zrádci. Někdo by se nakonec mohl rozhodnout, že bude lepší, když mě prostě nechají svému osudu.

Ale to by mi kapitán Kapron neudělal. Je to čestný muž.
Vypadá to, že budu mít šanci si to otestovat.
"Pokud si myslíte, že neexistuje nikdo jiný, pak asi nemám moc na výběr."
Povzdechnu si.

Lisseth - 04. listopadu 2018 16:30

Pikle

Loupnu po komorníkovi trochu nevraživým pohledem, když se zmíní o nemilosrdné lupičce.
"Možná myslím na ostatní, když se mi to zrovna hodí." ušklíbnu se. Popravdě by mě to před nedávnem taky nenapadlo, ale mnoho věcí se od prvního setkání s Ariannou jaksi změnilo.

"Tak jo, předveď se. A zkus se vrátit celej. Nevím, jak bych vysvětlovala Arianně, že není kdo by jí sháněl ranní čaj na stříbrném podnose." dodám pak ještě a umiňuji si, že až tohle všechno skončí a my to přežijem, musím se ho zeptat na jeho minulost.

"Buď opatrný." loučím se ještě s doporučením, které je jistě vcelku zbytečné.
Musím se ještě podívat po Arianně, dříve než se vydáme na jednání, ráda bych si ještě ujasnila některé věci a vcelku ráda bych věděla, co má Kapron vlastně za lubem a s čím chce při jednání vyrukovat. Řekla bych, e nemilých překvapení už bylo docela dost a o další jaksi nestojím.

Šedá Eminence - 04. listopadu 2018 21:28

Důvěra

Pan Gachett jen pokrčí rameny.
,,Jak jsem řekl, slečno, já nejsem ten kdo rozhoduje. Pokud kapitán najde někoho vhodnějšího, je to jeho volba. A navíc slečno, jsem si jistý, že kapitán by raději dosáhl svého přímým způsobem raději než nepřímo, abychom tak řekli, podvodem."
Právník skutečně nemá příliš velký zájem na celé situaci, ale proč by jinak mluvil o tom, že by měla Arianna být předána jako rukojmí do hradu? Možná s ním už Kapron jednal a dozvěděl se to od něj...
,,Na druhou stranu si stěží dokážu představit kohokoliv jiného, kdo by mohl strávit čas v přítomnosti královny. Nezapomeňte, milady, že její Veličenstvo lpí na správné etiketě, o které většina lidi tohoto... povstání, nikdy ani neslyšela."
Nyní shlédne právník k několika svým papírům, ale je to spíše proto, aby se nemusel dívat Arianně do očí.
,,Je však možné, že se kapitán raději rozhodne pro... jistější možnost. Jeden z jeho vyšších důstojníků, například. Koneckonců, osoba, která zůstane v hradu bude klíčová pro budoucí jednání. Je to situace, která vyžaduje nejvyšší stupeň důvěry..."
Gachett si suše odkašle a opět unikne očima k oknu.

Pokud by se zvedl a pohlédl na dvoranu, mohl by nejspíš spatřit Liss, která domluvila s Alsbornem - ale to už je téměř hodinu zpátky.
Starý komorník přikývnutím souhlasil s jejími slovy. ,,Nebojte se slečno, nemám v plánu zklamat důvěru její milosti," řekl, než se obrátil a vážným krokem se odebral směrem ke postranním dveřím z domu, které vedou do Stříbřin.
Kdoví, kdy se vrátí a jestli něco najde. Snad jen nenalezne v Katově osud, který tam denně potkává tolik nic netušících chudáků...
Když jej vyprovodila, Liss se porozhlédla po hradě - měla nepříjemný pocit, že jí někdo pozoruje už od té doby, co navštívila starý Katov včera večer. Rychle obejde hrad a zdi, a přitom se porozhlédne po Pavlínovi. Ale nic podezřelého nenajde a po mladém lupiči není ani stopy.
Všimne si také, když prochází po hradbách, že ve Stříbřinách došlo k potyčkám mezi rabiáty z Katova a se strážnými. Katovští nemají žádný zájem na povstání a asi si myslí, že neexistuje armáda, která by mohla nebo chtěla ovládnout Katov. Jako důsledek mnoho Katovských mizí přes most zpátky do svých děr na druhém břehu i s lupem ze Stříbřin. Co zmizí pod Katovským kabátem, to nedostanou ven ani párem koní...
Když dokončí svou obchůzku, vydá se nalézt Ariannu a domluvit se s ní ohledně jednání. Ze stráží u stanu pár nevinnými otázkami zjistí, že se šlechtična odebrala s postarším pomocníkem kapitána do citadely.
Také se dozvěděla, že v citadele se usadila administrativa kapitánovy armády - Kapron už ovládá tak velkou část města, že pro organizaci lidí, jídla, materiálu a zbraní potřebuje úředníky - vybírá dobrovolníky z řad uprchlíků. Vzhledem k obléhání bez tak brzy nebude za co utrácet peníze, takže mnoho mužů dělá jednoduše pro záchranu svých domovů než pro bohatství - a nepočetná městská vrstva byrokratů by byla v bojích už tak zbytečná a nespolehlivá. Ale každý chce dělat něco pro své domovské město...
Ale pokud dojde k bitvě, vnější hradby brzy padnou - takový je koneckonců plán. Jen těžko se bude udržovat morálka, až bude z hradu vidět na hořící Vrchovice.
Snad k tomu nedojde. Snad.

Dalšími otázkami se dozví, že Arianna jedná s právníkem jménem Gachett, který nabídl své služby ve vyjednávání s královnou.
Netrvá jí dlouho a dostane se ke kanceláři Gachetta, kde si vyslechne pár posledních slov. Pokud se rozhodne vstoupit, šlechtična jí dozajista představí a právník z ní asi bude tahat informace. Snad by bylo lepší počkat až s ním Arianna domluví?

Arianna z Albrienne - 04. listopadu 2018 22:16

Obětní beránek

Možná, že to nevymyslel sám pan Gachette, ale přijde mi to jako nejpravděpodobnější varianta. Jeho argumenty jsou ale bohužel příliš dobré, než abych se s nimi mohla přít.
Byla jsem jediná, s kým byla královna ochotna se setkat. Možná by se mi podařilo jí ještě více nalomit, pokud bych měla příležitost, strávit s ní více času.

Na druhou stranu si ale vůbec nejsem jistá, jestli bych jinak byla Kapronovi v hradu užitečná. Neumím si představit samu sebe, jak se někde plížím a za zády seveřanů tajně pouštím do komnat vzbouřence. To je práce spíš pro zlodějku, než pro mě.
Nakonec ale nemá cenu se o tom dohadovat. Pokud mě o to Kapron požádá, souhlasím, do té doby ale není co řešit.

Lisseth - 11. listopadu 2018 20:37

Za Ariannou

Ještě v duchu popřeju komorníkovi hodně štěstí a pak se vydám do hradu. Trochu mi vrtá hlavou, kam se poděl Pavlín. Sice to byl jen obyčejný zlodějíček, ale zas tak neschopnej taky není. Třeba se jen někde zašil. Stejně se ale nemůžu zbavit poměrně zvláštního pocitu a tyhle pocity obvykle neklamou. Ale nikde nic, co by buď napovídalo, kde je Pavlín nebo ukazovalo na něco, na co bychom si měly dávat pozor.

Nakonec stanu před dveřmi, za kterými prý jedná Arianna s nějakým právníkem. A podle hlasů které jsou slyšet, tam skutečně jsou. Chvíli přešlapuju a váhám, zda-li má spořáaně počkat, až dojednají nebo tam prostě neomaleně vlézti. Spořádaně chovat se ovšem umím jen málokdy, takže nakonec vstoupím, alespoň ovšem zaklepu. Toliko k té spořádanosti.

"Můžem si promluvit?" kývnu na Ariannu, právníka tak trochu ignorujíc.

Arianna z Albrienne - 11. listopadu 2018 20:46

Jednání

Trochu sebou trhnu, když se ozve zaklepání na dveře. Musela jsem se zatoulat v myšlenkách. Obrátím svůj zrak ke dveřím a lehce se na zlodějku usměju. Kývnu na ní, aby šla dál.
"Samozřejmě."
Řeknu trochu rozpačitě.
"Nejdřív bych tě ale chtěla o něco požádat. Liss, tohle je pan Gachett. Pane Gachette, moje...obchodní partnerka, Lisseth."
Oba je představím a zhluboka se nadechnu.

"Pan Gachette bude zastávat roli hlavního vyjednavače. Zrovna jsme mluvili o senešalovi. Ty jsi s ním strávila více času, než já. Mohla bys o něm panu Gachettovi něco říct? Co je to podle tebe za člověka?"
Pokud někdo rozumí povaze lidí, je to právě zlodějka. Prosebně se na ní podívám. O rukojmích a zničených dlužních úpisech jí ale neřeknu nic.

Lisseth - 12. listopadu 2018 14:09

Právník

Přejedu právníka pohledem od hlavy k patě a musím se usmát, když mne Arianna představí jako svou obchodní partnerku. Nicméně to bude asi v této společnosti znít lépe než zloděj a nájemný vrah nebo milenka mého bratra. Pro si ale nalhávat něco, co už z větší části všichni alespoň tuší...

"Hlavní vyjednavač, fajn." jen lehce kývnu na pozdrav a pak jakobych snad ani neslyšela otázku, ptám se já.

"Co máte vlastně v plánu? Co je naší kartou ve hře?"
Ocenila bych pár základních informací dřív, než ze mě začne tahat nějaké rozumy, aby je pak mohl využít pro sebe. V sázce jsou naše krky, senešal není žádný hlupák a nenechá se opít rohlíkem, takže dříve, než začnu mluvit já, potřebuji ještě pár informací. A když ne od něj, tak od Arianny jistě.

Zkoumavým pohledem přejíždím z jednoho na druhého a čekám, kdo z nich začne dříve. Na právníka si hodlám dát pozor, jsou to stejně dobří lháři jako my.

Šedá Eminence - 12. listopadu 2018 21:23

Nikdy nedávejte právníkovi volné slovo

Gachett pozvedne obočí, když dovnitř vejde zlodějka a pokusí se uniknout s Ariannou zase ven, ale když se věci ujme šlechtična a ženu představí, přikývne, jako by už rovnou věděl co je Liss zač.
Nejspíš jí nijak nesoudí - určitě už hájil takové persony na lavici obžalovaných, že by Liss před nimi byla andílek. No a městští advokáti také nejsou žádní beránci.
Liss jako zkušená zlodějka odrazí jakékoliv vyzvídací pokusy a obrátí pozornost na Ariannu a poté, když ta náznakem předá slovo právníkovi, na něj.

Pan Gachett si odkašle tak suše, jak to zvládne jen letitý právník.
,,Plánujeme postavit naší-" nespíš chtěl říct obhajobu, ale změnil slovo jen moment předtím, než mu uteklo z pusy ,,-strategii na velice jednoduché premise - vzhledem k naprosto očividné dezerci veškeré státní moci vlivem povstání jistých nábožensky-anarchistických uskupení v jižních částech města byl kapitán Kapron povinen konat svou úřední povinnost a udržovat mír a pořádek. Díky intervenci jisté informované šlechtičny se rovněž dozvěděl o coup d'Etat připravovaném v kruzích jak městských hodnostářů tak vysokých činitelů z řad aristokracie. Jako představitel soudní moci pak považoval za rozšíření výše zmíněné povinnosti postarat se, že v rámci této velezrady nebudou stiženi místní občané a budou stiženi příslušní viníci, et cetera.
V rámci principu subordinace při scházení dostatečně iniciativních důstojníků se kapitán chopil nouzových práv - článek pět, paragraf třináct stanov městských - které umožňují každému občanovi v čase nejvyšší nouze organizovat miliční útvary a v případě nutnosti de facto zastávat veřejné funkce.
Těmito a dalšími prohlášeními legitimizujeme činy pana kapitána a tedy vyvrátíme jakékoliv argumenty týkající se velezrady a jiných naprosto a zcela skandálních obvinění. Vzhledem k neznalosti Nortimberců ohledně našeho právního systému by to mělo být dost proto, abychom mohli přestoupit k druhému kroku - ke snaze odzbrojit Nortimberskou posádku a zařídit jakéhosi vyslance v táboře druhém.
Tohoto by mělo být docíleno na základě prezentování toho, že kapitán je pouze veřejný činitel, který jedná v rámci autonomie městských úřadů, které dle cechovních úmluv, jsou částečně vyjmuty z královských kompetencí.
Z toho základu může kapitán zastávat pozici, že není v jeho zájmu ohrozit královnu, ale že nemůže z morálního i právního hlediska důvěřovat tak silné intervenční posádce v královském hradu, neboť ve stavu současné nouze je třeba, aby měl on, jako nejvyšší veřejný představitel, naprostou a totální důvěru monarchie ve vztahu k armádě et cetera. Ergo by měla královna jmenovat městského zástupce, kterému bude moci důvěřovat a jeho používat jako spojku s námi a zpětně by měla přijmout návrh městské správy, to jest naší malé armády, na pozici jistého... řekněme ministra ve vlastní blízkosti.
Tak by měla být zajištěna pozice vyslance, který bude moci působit na dvoře Jejího Veličenstva.
Pokud tak bude možné, pak bych se pokusil na základě městských stanov klasifikovat Nortimberskou gardu buď jako miliční organizaci - již zmíněný článek pět, paragraf třináct, čtrnáct a patnáct - a nebo jako královskou posádku, která je však v časech takovéto krize podřízena civilní a autonomní správě - článek sedm, paragraf pět - za účelem potlačení rebelie a všeobecné policejní činnosti v nepřítomnosti vyšších důstojníků. Pokud bude mít senešal královny námitky, mám připravené městské zákoníky s originálními podpisy krále."
A tím právník skončí.

Pokud ženy stihly sledovat kulometnou palbu termínů, politické a právnické teorie s advokátskými termíny, pak by pro ně Gachett určitě našel ve své kanceláři místo.
Ale pro většinu běžných smrtelníků spíš patří tato poslední věta: ,,Prostě jim přímo do očí nadiktujeme, že jsou vlastně na naší straně. Ale hezky, právnicky," a pak se pro sebe trochu potměšile zachechtá, nejspíš protože bedlivě sleduje výrazy obou žen zatímco mluví: ,,To jim zamotá kebule."

Lisseth - 13. listopadu 2018 14:11

Slizký právník

Pomalu si založím ruce na prsou a poslouchám právníka. Zkoumavý výraz se pomalu mění na naštvaný. Rozumím mu každý desátý slovo a čím víc mele, tím víc mne akorát dopaluje. Ruka pomalu sjede na rukojeť dýky snad jako tiché varování, že ze sebe vážně nenechám dělat vola. A hádám, že tohle příliš nezabere ani na senešala, i když mu asi bude rozumět o něco víc než já.

Mám toho tak akorát dost a svrbí mne ruka. Na tváři se mi objeví líbezný úsměv. Ti, co mne dobře znají ví, že to ovšem nevěstí nic dobrého, spíše naopak.

"Tak poslouchej, příteli, tohle si zkoušej na nějakém soudním přelíčení, kde na těch tvých kecech nebudou záviset naše ctěné hlavičky. Senešal není blbej a nenechá se tak snadno vodit za nos, jak si myslíš a dřív než stačíš naštvat jeho možná tě zabiju sama jako projev dobré vůle, na který by pak třeba mohl senešal trochu slyšet." rozpustile na něj mrknu.

"A teď nás na chvíli omluvte a dobře si rozmyslete, co nám povíte pak. Na právnický pindy zvědavá nejsem." přidám ještě doporučení a pak už se otočím na Ariannu.
"Vaše milost dovolí." s tím otevřu dveře a čekám, než šlechtična vyjde. Nijak nepředpokládám žádný odpor či smlouvání na to vážně nemám náladu a hádám, že je to na mě dost vidět.

Jakmile za námi zapadnou dveře, hned zase spustím.
"Ten slizoun mi ale hnul žlučí. A tomuhle jako máme svěřit své životy do rukou, jo? Nejsem si jistá, jestli tahle hatmatilka zabere, ale k věci. Možná se budeš trochu zlobit, ale dala jsem nějaký úkol tvému komorníkovi. Poslala jsem ho zjistit, je v tom podzemí. Vlastně to vpadalo, že se na neobvyklý úkol docela těší a jestli si s ním někdo poradí, tak on." ujišťuju šlechtičnu a pak pokračuju dál.

"Dostala si z toho právníka krom těch odborných řečiček něco užitečného? Dřív, než mu něco řeknu, vážně bych ráda věděla, co se chystá." zkoumavě se teď zase podívám na Ariannu.

Arianna z Albrienne - 13. listopadu 2018 20:01

Právnická mluva

Čím víc právník mluví, tím škrobenější je můj úsměv. Řekla bych, že tomu rozumím, tak napůl...možná i dvěma třetinám. Je mi ale zcela jasné, že Liss z toho nemá vůbec nic. Mám proto pochopení, pro její výraz i reakci.
Zvednu se a omluvně se na pana Gachetta usměju.
"Hned budeme zpátky."
Nijak se s Liss nehádám a vyjdu za ní na chodbu.

"Je to právník. Tohle je jeho práce. A možná ti teď přijde jako slizoun, ale já mu důvěřuji. Mě a Lionellovi opravdu pomohl, a i když ani já sama úplně nerozumím tomu, co nám právě řekl, myslím, že by to mohlo vyjít. V zájmu její královské milosti by mělo být dodržovat zákony, které stanovil sám král. Vím, že je to pro tebe těžké, ale zkus mu věřit."

Její sdělení, že pověřila Alsborna prací, přijmu s tichým přikývnutím. Komorník se o sebe dokáže postarat. Mě samotné se do Katova vracet nechtělo. Jsem ale zvědavá, co tam dole najde.
Zhluboka se nadechnu a rozhodnu se Liss svěřit i druhou část celého plánu. Pokud mám někomu věřit, je to být právě ona.

"Jako záruku bezpečí královny, jim nabídneme...rukojmí. My budeme mít člověk na jejich straně a oni svého na té naší. Pan Gachette si myslí, že bych tím rukojmím měla být já."
Ošiju se.
"Trochu se toho děsím. Pokud by na to došlo, stačila by jen malá chyba a mohla bych rychle přijít o hlavu. Myslím, že Nortimbercům bude stačit jen náznak zrady a nebudou se se mnou mazlit."
Povzdechnu si.
"Musíš dát na Kaprona pozor."

Lisseth - 13. listopadu 2018 21:40

Rozhovor

V názoru na právníka se koukám celkem rozcházíme. Vážně bych chtěla věřit tomu, že zrovna on bude tím nejlepším vyjednavačem, ale nějak mi to nejde.

"Vážně si myslíš, že okouzlí výčtem všech těch zákonů a předpisů někdo, kdo v své podstatě stojí na straně těch, co porušili snad každičký zákon? Já si tím tak jistá nejsem, ale když mu vy dva věříte." pokrčím lehce rameny s přesvědčením, že bych se na pana právníka mohla poptat ještě samotného Lionella.

Při další informaci jen zalapám po dechu.
"To jako myslíš vážně? A tys s tím souhlasila? Co tomu asi řekne tvůj bratr? Já dohlížet na Kaprona? Byli jsme mu dobré, když jsme měli co nabídnout a když jsme pomáhali, až dosáhne toho, čeho chce, budeme mu zrovna my dvě vcelku ukradené." Tenhle plán se mi ani v nejmenším nelíbí a asi je to znát i na tónu mého hlasu. Jen nevěřícně kroutím hlavou.

"Já jsem takovej vůl, měly jsme zmizet dokud to šlo. Jo jednou si budou povídat Liss, ta byla dobrá, dokud jí úplně nehráblo." nakonec nahlas pronesu to, co si myslím.

"Promiň, tohle se mi fakt nelíbí, ale jestli mu věříš. Tohle jsou tvoji lidi, ty o nich víš víc, než já." rozhodím trochu ruce ve výmluvném gestu.

Arianna z Albrienne - 13. listopadu 2018 21:57

Rozhovor

Chápu, proč se mnou Liss nesouhlasí. Každá žijeme v jiném světě. Přála bych si mít v právníka skutečně takovou důvěru, jakou jsem vložila do svých slov.
Pomohl mi. Zbavil mě dluhů. Teď by mě přeci nepodrazil.
Je těžké přesvědčovat někoho cizího, když ani já si plánem nejsem jistá.

"Řekla jsem, že pokud se nenajde někdo jiný, o koho by královna stála, jako rukojmí, tak půjdu. Nemám moc na výběr. Jenže je to jako strkat hlavu lvovi do tlamy. Já přeci vím, že Kapron chce nakonec královnu podvést a zajmout. Získat jí zcela pod svou kontrolu. Ale co když se to zvrtne a já uvíznu na hradě mezi Nortimberky. Roztrhají mě jako divocí psi."
Před Liss nemá cenu něco skrývat a tak dám průchod svým obavám.
"Nechce se mi to dělat, ale přijde mi, že nemám na výběr. Získat rukojmí je součástí vyjednávací strategie. A pokud nebudeme vyjednávat, jsme všichni mrtví."
Rozhodím nešťastně rukama.

Lisseth - 14. listopadu 2018 20:00

Rozhovor

"No to teda je." přitakávám na přirovnání s hlavou ve lví tlamě.
"Pak už bych ti asi těžko pomohla, kdyby se něco zvrtlo, budeš první na kom si budou chtít zchladit žáhu." pokračuji pak dál. Je mi jasné, že to není příliš povzbudivé, ani to být povzbudivé nemá, je to prosté konstatování faktů.

"Neříkám, že nemáme vyjednávat, ale to tu vážně není nikdo vhodnější? Nejradši bych jim tam nechala samotnýho pana právníka." ušklíbnu se trochu.

Přijde mi, že když budeme tahat senešala dál za nos, akorát dráždíme hada bosou nohou.
"No, budeme doufat, že třeba Alsborne přijde s něčím, co nám bude hrát do karet."
A že se vůbec vrátí... to už ovšem nahlas neřeknu. Ne, že bych komorníkovi nevěřila, ale Katov je Katov.

Arianna z Albrienne - 14. listopadu 2018 20:06

Rozhovor

Možná jsem doufala v nějaké povzbuzení, ale asi je marné očekávat, že mě zlodějka svými slovy dokáže spasit. Nevidím cestu ven, ale ani nechci couvnout. Nakonec si jen povzdechnu.
"Třeba na to nedojde. Uvidíme, jak se bude situace vyvíjet."
Nemá cenu trápit se něčím, co ještě nenastalo. I tak máme problémů dost.

"A teď...vím, že mu nevěříš, ale mohla bys panu Gachettovi říct vše, co jsi pochytila z rozhovoru se senešalem? Ty jsi v tomhle dobrá, umíš poznat lidskou povahu. Právník potřebuje vědět, s kým to vlastně mluví a co od něj má asi očekávat."
Prosebně se na zlodějku podívám a kývnu zpátky ke dveřím do pracovny.

Lisseth - 14. listopadu 2018 21:27

Rozhovor

"Ne, promiň, ale nevěřim mu ani nos mezi vočima. Slib mi aspoň, že mu na to nekejvneš hned. Neslibuj mu nic, ať se musí snažit hledat i jiné řešení. Sice sme v tom s nima, ale nevim, proč bysme měly vyžrat vždycky to nejhorší. Hrdá a rozhodná šlechtična, ne někdo koho si pěkně povodí jako loutku." mrknu na ni snad trochu povzbudivě.

Chvíli váhám. Mám na právníka vztek, ale na druhou stranu já asi těžko povedu nějaká diplomatická jednání a pokud se z tohohle svrabu nějak nedostanem...Lionelli tohle dělám pro tebe...

"Tak jo, něco mu povim, ale předem upozorňuju, že by mohl přijít trochu k úhoně. Svrbí mě ruka a mám po krk těchhle nažehlenejch panáků, co si myslí, že spolkli všechnu moudrost světa. Ale neboj, vim, že ho potřebujem živýho." ušklíbnu se trochu při představě veleváženého právníčka s vybarveným okem. Mohl by s nim třeba sladit svou garderóbu...

Šedá Eminence - 14. listopadu 2018 22:14

Jaký je senešal?

Ženy si krátce avšak důrazně promluví - ale ani to nezlepší pohled Liss na toho všivého právníka a vejde zpátky jen protože se za něj Arianna přimluví.
Když ženy vstoupí do kanceláře, Gachett si se zájmem prohlédne Liss. Promluví první - něco, co by si kdysi dávno v přítomnosti šlechty nikdo nedovolil. Ale právě teď se počítá vojenská síla, nikoliv korunky na hlavách.
,,Ah, doufám, že už jste si vše vyjasnily, dámy. Slečno Lisseth - obávám se, že pana senešala podceňujete. Dle mých informací je to vysoce postavený šlechtic - ekvivalent říšského vévody. Je dokonce příbuzný s královnou. Ale pokud se já pletu a pokud bude tak... volatilní, jako vy- tedy jak vy říkáte, bude jednání krátké a nadmíru úspěšné."
S tím se posadí za svůj stůl a pokyne Liss - v místnosti je několik židlí a dvě jsou přímo proti stolu.
,,Prosím, slečny, posaďte se. Slečno Lisseth, prosím, sdělte mi svůj názor na velitele královské gardy."
Sedí a netváří se jinak než strojeně a úslužně. Liss je velice dobrá v odhadování lidských charakterů - při podvodech a přetvářkách je to naprosto klíčové - ale právník je docela a naprosto zavřená kniha.
Možná by si tipla, že z jejího vzteku sklízí jistou míru spokojenosti nebo sebevědomí - ale možná, že je to jen nějaká vnitřní samolibost.
A možná, že je ten zatracený právník lepší v manipulaci, než se zdá - dávalo by to smysl - není nic snazší, než podvést a okrást rozrušenou oběť... a to platí pro právníky a i pro zloděje.

Lisseth - 15. listopadu 2018 13:51

Právník

Vejdeme zpět do pokoje, kde už čeká právník. Nasadila jsem kamenný výraz s předsevzetím, že už se nenechám vytočit nějakými jeho hloupými žvásty a neudělám mu tím radost. Ačkoliv uvnitř mne to vře a nejraději bych upustila trochu páry třeba tím, že milému právníkovi trochu pustím žilou. Jen v klidu...pro Lionella... Pro nikoho jiného bych se nikdy takhle nepřemáhala.

Usadím se za stůl a chvíli se jen dívám právníkovi do očí, mistr přetvářky. Tak trochu je to jako jednat s někým z našich. Jen to oslovení slečno už mi začíná lézt trochu krkem.

"Ne, nepodceňuju, jen nevím nakolik bude rozumné ohánět se všemožnými paragrafy a zákony, když my jsme ti, co se téměř proti všem provinili. Není to hlupák, a i když on sám bude možná spíše nakloněn nějakému smírnému řešení, poslední slovo bude mít vždy královna. Rozhodně jej nepodceňuju, stejně tak jako on nepodceňoval nás, jeden z mála." trochu se ušklíbnu snad chtějíc naznačit to, že to se jednoduše nevyplácí a nevyplatilo už mnohým.

"Podezřívavý, hrdý a věrný služebník královny. Nejspíš bude chtít vyjednat bezpečný průchod královny do její domoviny. Řešit to celé krveprolitím mu přijde zbytečné. Trochu slyšel na informace o spiknutí proti králi, jen nám chybí pádné důkazy. Víc vám o něm asi nepovím" dokončím stručnou chrakteristiku senešala.

"Jak jej tedy chcete přesvědčit? A bez těch právnických kliček, buďte tak laskav." vyvídám teď zase já a nespouštím z právníka zrak stále si pro sebe odhadujíc z každičkého jeho pohybu, pohledu, náznaku, co má ve skutečnosti vlastně za lubem. Ani v nejmenším nepochybuji o tom, že když se u to bude hodit do krámu, s klidným srdcem nás hodí přes palubu. Ráda bych z něj něco vytáhla, abych věděla, s čím můžeme vůbec počítat. To je taky jediný důvod, proč držím svůj vztek a znechucení pěkně na uzdě a prozatím jim nedám průchod.

Arianna z Albrienne - 15. listopadu 2018 13:59

Právník

Vrátíme se do místnosti a usedneme na židle proti panu Gachettovi. Přemýšlím, že jsem možná měla říct Liss, jakým způsobem mi právník pomohl. Zcela jasně na ní totiž vidím, že muži nedůvěřuje a to mě mrzí. Nemůžu se jí ale divit, ona ho nezná, ne tak, jako já.

Jen sedím a poslouchám zlodějčina slova...tak napůl. Moje myšlenky se opět vrátí k rukojmím. Liss mi to vymlouvala, ale já to stále ještě nezavrhla. Bohužel nevím, s kým dalším bych mohla své možnosti probrat. Lionella nechci těmihle věcmi zatím zatěžovat. Možná s Alsbornem...

Pokud se vrátí...
Vzpomenu si, že mu Liss zadala práci v Katově. Věřím, že se muž vrátí. Bylo by ale úplně nejlepší pokud by se vrátil s nějakým důkazem o spiknutí. To by nám v tuhle chvíli mohlo zachránit krk. Třeba by se nám podařilo královnu přesvědčit, Třeba by nakonec bylo rukojmích potřeba.

Šedá Eminence - 15. listopadu 2018 22:27

Právník táhne do války

Pan Gachett si vyslechne slova Liss - zachovává stále stejně kamenný a neprůhledný výraz nezaujatého právníka.
Počká, až Liss domluví a pak pomalu přikývne.
,,Přirozeně, slečno.
Nejprve mi dovolte předeslat pár slov ohledně celé té situace... Nortimberci nejsou ani náboženští fanatikové, ani královská armáda - ve své podstatě nemají důvod s námi bojovat - za předpokladu, že neohrozíme královnu.
Pokud by se nám podařilo ukázat, že kapitán skutečně konal proti zrádné aristokracii a zkorumpovanému úřednictvu, mohli bychom opatrného senešala přesvědčit, že kapitán nemá žádnou chuť svrhávat monarchii a srážet královské hlavy. Poté by byl otevřenější dalším jednáním, protože by chápal, že neplánujeme a ani nechceme královně ublížit. A přirozeně by to otevřelo dveře případné léčce... pokud by na ní snad někdo pomýšlel.
To bylo to, o čem jsem mluvil a mohlo by to s vysoce postaveným Nortimbercem rezonovat - na Severu měli vždy problémy s nezávislými kupci a nespokojenými cechmistry - mohl by tedy považovat povstání Kaprona za vzpouru proti tyranii aristokracie, nikoliv krále."
Tato idea se očividně právníkovi líbí - velezrada na koruně zní o dost hůř než boj proti mocichtivé šlechtě. A Arianně rychle dochází, že má pravdu - povstání, které zachvátilo Celestion, v historii nemá obdoby. Ale velice často se královská armáda střetávala s vzbouřeneckými městy, které ovládali bohatí měšťané prosté krve, kteří si zaplatili žoldnéře. Taková povstání nikdy neútočila na status koruny, pouze požadovala víc práv pro obchod a nižší daně - a taková povstání často končila dohodou.
Právník si odkašle a upraví brýle.
,,Ale obávám se, že tak jak senešala popisujete, bude opravdu velice těžké ho o čemkoliv přesvědčit. Přirozeně mu nemůžeme dovolit si královnu odvést na sever, protože pak by z nás král, s prominutím, nadělal sekanou. Je nevyhnutelné, že s ním nebudeme hrát zcela čestnou hru a tak jak jej popisujete, mohl by velice snadno ucítit podvod a zavřít se zpátky do hradu až do doby než jim dojdou zásoby. A pak vpadnout armádě do zad."
Liss sice nikdy neřešila jakékoliv obdobné problémy, ale překvapivě jí tato politická teorie není ani zdaleka cizí - vlastně je to docela podobné zlodějské válce. Hodně opatrných krůčků a hádání, co si myslí ten druhý. Zrady a do toho všeho nějaký podivně zvrácený systém cti, kteří všichni tak nějak mlčky dodržovali.
A neustálý život na ostří nože a snaha ostatní co nejvíc obrat aniž by na to přišli, protože jestli na to přijdou, poteče krev.
Nyní pokyne právník rukou k Arianně.
,,Pokud si do takové míry zakládá na cti, byla by pro nás tak výhodná šlechtična vevnitř - neodvážil by se jí zabít pokud by si nebyl jistý, že byl podveden a že nestojí na čestném poli. Je celý svět rozdílů i mezi nejchudším šlechticem a nejbohatším měšťanem - a většina je v tom, jak se na kdo dívá. Snad by si nedovolil takovou osobu zranit - ale i to je risk a gambit."
Nyní se opře vzad a sundá si brýle, aby je očistil. Mluví spíš tišeji, a pouští se svými slovy do pěkně vykalkulované manipulace:
,,Přirozeně... zůstává tu ta vcelku jistá možnost, kterou jste nám tak laskavě demonstrovala. Existuje mnoho způsobů jak muže rozzuřit - a pokud by se sám senešal vrhl na kapitána - no pak bysme neměli jinou možnost než ho zadržet - a tak by se stalo zcela mírumilovně a najednou by se z Nortimberců a královny stali agresoři. A je otázka, zdali by byla garda zpoloviny tak schopná bez svého velitele... a královna by mohla být... otevřenější rozhovorům, pokud by věděla, že vhodným vyjednáváním může zachránit život a zdraví senešala - pokud vím, tak má vazby na rodinu Jejího Veličenstva..."
Nepolapit královnu, ale senešala. Pro obležené, kteří spěchají.

Lisseth - 16. listopadu 2018 16:48

Právník

No vida, že umíš mluvit normálně...
Poslouchám právníka a čím dál víc si uvědomuji, že tancujem na ostří nože. A to jsem si myslela, že to nejhorší už máme za sebou.

"No právě, snad, to není žádná záruka." reaguji tiše na poznámku o tom, že by to třeba Arianna mohla i bez úhony přežít.

"To jako fakt? To nemyslíte vážně." nevěřícně na něj zírám. Nemělo by mi to přijít vlastně zvláštní nebo špatné, kolikrát jsem sama někoho podrazila a využila ve svůj prospěch, ale teď jde o hodně a v sázce jsou životy nás všech a nedá se odsud tak snadno nepozorovaně zmizet zadním vchodem.

Vždyť jsem to říkala, až se mu to bude hodit, obětuje kohokoliv...jakoby se učil u nás...do háje...a tomuhle hadovi Arianna věří...bezva...

"Řekla bych, že v takovém případě se spíš královna definitivně zhroutí, bez svého nejbližšího poradce a akorát se zatvrdí ještě víc. A navíc se vsadím, že o mírumilovné zadržení by se beztak asi nejednalo." loupnu po právníkovi nepřátelským pohledem a už mě zase začíná svrbět ruka.

Jen klid...dávej si na něj pozor a neudělej mu tu radost, aby tě zase rozčílil...možná tu má mocé spojence, ale nehoda může potkat každého i za pevnými zdmi hradu...to se občas stává...

Arianna z Albrienne - 16. listopadu 2018 19:47

Právník

Dokonce i mě přijde představa, že by se nám podařilo zajmout senešala mírumilovně, jako nesplnitelný sen. Navíc pochybuji o tom, že by se nám ho podařilo rozzuřit.
Daleko pravděpodobnější mi přijde, že přistoupí na dohodu o rukojmích. Zlodějka s tím nebude souhlasit, ale já jsem ochotná na to přistoupit.

Měla jsem možnost odsud prchnout a všechno to hodit za hlavu. Ale neudělala jsem to. Musím se tedy pokusit vytěžit z toho maximum a udělat co jen půjde. V boji nejsem k ničemu, takže pokud posloužím alespoň jako rukojmí, nebudu zbytečná.

Ráda bych si s královnou promluvila mezi čtyřma očima. A to se mi podaří jen tak, že budu na hradě. Věřím, že bych dokázala hrát na její city. Možná si jí dokonce i naklonit.
To se ale nejprve budu muset dostat na hrad.

"Blíží se náš čas."
Poznamenám při pohledu z okna. Překvapivě jsem přestala být nervózní. Věřím Kapronovi a věřím panu Gachettovi. A pokud oni selžou, věřím, že mě z toho Liss dokáže vysekat.

Šedá Eminence - 18. listopadu 2018 00:11

Nad hlavou polední slunce...

Ženy stráví ještě drahnou chvíli dohadováním s právníkem, získáváním informací a vytvářením plánů. Poučí právníka ohledně osobnosti senešala a přemluví ho k opatrnosti a on je snad alespoň přesvědčí, že bude možné zakončit jednání úspěchem a že se nepokusí o žádné slizké kličky.
Ale chvíle setkání a vyjednávání se naprosto nevyhnutelně přiblížila. Liss a Arianna domluví s právníkem a zmizí z jeho kanceláře.
Na moment se rozejdou kvůli jídlu - Liss jednoduše vybere pár kapes a poté uplatí nějaké Kapronovi muže aby jí dali něco pořádnějšího do žaludku - a za moment už klidně sedí na jedné ze střech s malým bochníkem chleba, několika kousky sýra a uzenin a malého kousku másla. Pro někoho vychovaného v Katově je to hotová hostina. Může si jí vychutnat s výhledem na dohořívající město ze kterého stále stoupají doutnající proužky kouře. A v dálce, za hradbami, je vidět šedá masa utábořené armády. Ještě nikdy Liss neviděla tak obrovský a přitom organizovaný dav. Armádám se většinou vyhýbala, nebyly moc dobré pro řemeslo a žena tam vždy vyvstávala.
Nad armádou stoupá kouř z kuchyňských ohňů - připravují jídlo. Vypadá to jako monumentální úkol, přežít útok takového zástupu - i když vidí skupiny mužů s červenými šátky všude na hradbách a ve Stříbřinách - proti králi působí spíš žalostně.
Ale každý zloděj ví, že nemá cenu jen tak posedávat a dumat. Raději tedy dojí a ještě jednou se porozhlédne kolem hradu.
Opět tím rozežene nepříjemný pocit sledované kořisti, ale ten by mohl jen souviset s pohledem na armádu za hradbami. A po Pavlínovi stále ani stopy...

Arianna sežene jídlo díky tomu, že je šlechtična a že už jí někteří muži znají. A také díky tomu, že je žena, a to žena mladá a velice pohledná, i po veškerých dobrodružstvích a ještě s dlouhou jizvou na tváři. Jeden z důstojníků jí odchytí na nádvoří právě když si uvědomila, že Alsborne se stále ještě nevrátil a že nemá příliš jasnou představu o tom, kde by mohla sehnat jídlo.
Představí se jako Mortien - původně jeden z poručíků městské posádky, který se přidal ke Kapronovi. Arianna ho několikrát zahlédla ve velitelském stanu, kde často mluvil a kapitán mu často naslouchal. Měl k němu blízko - možná měli dokonce i nějakou společnou minulost.
Poručík Mortien Ariannu odvedl do jedné z jídelen uvnitř citadely, kde dříve strážní ve službě jedli a zaháleli. Nyní tam v krbu plápolá laskavý oheň a nad ním si několik mužů s rudými šátky armády trpělivě opéká krajíce chleba. V tak nesourodé armádě je těžko poznat důstojníka, ale vzhledem k tomu, že na Mortiena přátelsky kývnou a že mají kvalitnější, lépe udržované oblečení, někteří dokonce staré uniformy a zbroje, je jasné, že jsou to vyšší šarže.
Na stole je miska s chladnoucí pečení, tři bochníky chleba a džbán vody. Je tam dokonce připraveno i několik otlučených talířů z kameniny a hrubých nožů a vidliček z lité oceli.
Oběd je příjemný a klidný, poručík Mortien je nadšeným novátorem, který se pokouší Ariannu bavit rozvíjením nejrůznějších divokých politických teorií o mocnářích, které by si volil sám lid a o státech spravovaných dle potřeb jejich nejchudších, nikoliv nejbohatších.
Oproti hrůzám v Katově ale i ve zbytku města v posledních dnech to zní jako naivní pohádka. Ale prosté nadšení tohoto jinak profesionálního muže na chvilku rozptýlí nervozitu a neklid, který mladou šlechtičnu svíral.

Sejdou se na nádvoří - poručík Mortien se od Arianny odloučí - nebude se účastnit jednání, bude spravovat aféry armády a města zatímco bude kapitán zaneprázdněn senešalem a Nortimberci.
A také viditelně znervózní když uvidí Liss - která je krásná daleko divočejším a nebezpečnějším způsobem - tak mesmerizující jako nůž, jehož ostří míří přímo proti vám.
Každý dobrý voják ví, kdy zatroubit na ústup.

Brzy se objeví kapitán a za ním právník Gachett. O několik kroků dál stojí elita Kapronovi stráže - ostřílení mazáci z nejrůznějších tažení a kamarádi kapitána. Ti vypadají, že by dokázali zvládnout dokonce i mohutné Nortimberce. A za svůj dlouhý, zjizvený život jich už taky pěkných pár dostali.
Kapitán si obě ženy změří a kývne jim.
,,Dobré dopoledne, dámy. Doufám, že jste připravené. Gachett už se mnou mluvil. Ideálně budeme všichni mlčet a mluvení necháme na něm. Dokud se věci nezvrtnou," řekne skrz zamračenou grimasu úšklebku. Možná dokonce naznačuje, že by se v mnohém ohledně právníka shodl s Liss - ale stejně jako ona, ho prozatím toleruje.
Kapitán zvážní a nakloní se proti Arianně. Jeho hlase se pořád rozléhá, ale i tak se zdá, že mluví více soukromě.
,,Slečno. Jistě víte, že tu je ta eventualita, že bychom někoho dostali dovnitř. Nemáme mnoho lidí. Mohl bych poslat Gachetta nebo některého poručíka, kteří přišli do styku se šlechtou častěji. Nebudu na vás tlačit," řekne vousatý kapitán a založí ruce, pohled upřený na šlechtičnu. To není jako Gachett - kapitán nepřesvědčuje, nepodsouvá myšlenky ani se nesnaží ovlivňovat. Kapron nerad věci komplikuje. A ví, že voják z donucení se nikdy nevyrovná dobrovolníkovi. Kapitán Kapron nechává muže, aby jednali za sebe. Svobodně.

Nyní čeká na její odpověď, ale ať už bude jakákoliv, jednání je velice blízko. Pokud chtějí v soukromí obě ženy něco probrat před tím, než to vypukne, toto je nejspíš jejich poslední možnost.

Arianna z Albrienne - 18. listopadu 2018 09:54

Poslední jídlo

Ještě nějakou chvíli hovoříme, než se konečně rozejdeme. Je na čase něco rychle sníst, než budeme muset vyrazit na jednání.
S Liss si chceme každá opatřit jídlo po svém. Až p otom, co se rozdělíme, uvědomím si, že si něco budu muset obstarat sama. Alsborne se ještě nevrátil a já nemám ani tušení, kde tady něco k jídlu najít.

Moji situaci nakonec vyřeší jeden z Kapronových důstojníků. Mladý muž, který má ke kapitánovi zřejmě dost blízko. Několikrát jsem ho zahlédla ve velitelském stanu,
Mortien mě zachránil od hladovění, když mě vzal mezi další důstojníky naší malé armády. Mám tak možnost poznat zase zcela jinou stránku toho všeho.

Co víc, Mortien mě na chvíli vytrhne z mých neradostných myšlenek. Jeho teorie mi sice zní spíš jako z říše pohádek, o to hezčí se ale jeví.
S plným břichem a lehčí hlavou se cítím o mnoho lépe. A vzhledem k tomu, že nevím, jestli se z hradu vrátím, najdu i odvahu dát svojí vděčnost Mortienovi najevo. Od chvíle, co jsem opustila pohodlí svého domova ve Stříbřinách jsem mnohem otevřenější světu kolem sebe. Odhodila jsem masku škrobené šlechtičny a nikdy jsem se necítila volnější.

Znovu se sejdeme, už co by vyjednavači. Skupinka, která bude čelit senešalovi. Jen tichým pokývnutím přijmu, že v nejlepším případě budeme všichni mlčet. Já a Liss jsme v podstatě jen ujištěním, že vše je tak, jak jsme se předchozího dne domluvili.
Pak se ale kapitán obrátí přímo na mě. Zachvěju se, protože tohle je pravděpodobně poslední možnost, kdy můžu couvnout.

Já ale místo toho zavrtím hlavou.
"Jsem na tuto eventualitu připravená. Pokud na to dojde, můžete mě nabídnout královně coby rukojmí."
Zhluboka se nadechnu, na Liss se při tom ale nepodívám. Nechci se nechat znovu nalomit.

Lisseth - 18. listopadu 2018 16:14

Ticho před bouří

Vykrást pár kapes, sehnat něco k jídlu a spokojeně shlížet na město ze střechy, jako za starých časů. Jen ten obraz se poněkud změnil. Nikdy se mi nenaskytl pohled na hořící město a tábořící armádu za humny. Jen ten obraz zkázy mi připomíná naše příští povinnosti.

Tak jo, jdeme na to...
Přítomné na nádvoří pozdravím jen kývnutím hlavy.
"Dokud se věci nezvrtnou." procedím tiše mezi zuby. Vždycky se něco zvrtne a tohle zní skoro jako kdyby chtěl, aby se něco zvrtlo...

Když kapitán zmíní znovu otázku rukojmích a ozve se i právníkovo jméno, trochu se ušklíbnu. No ten by jí vymluvil díru do hlavy...
Arianna ovšem souhlasí. Proč u všech čertů?...proč musí chtít vždycky spasit svět?...to to nemůže udělat někdo jiný?...a já mám pak všem zas zachraňovat zadek, když se něco zvrtne co?...copak sem nějakej samaritán do háje?...ono to taky ne vždycky musí vyjít...

Jen nesouhlasně zavrtím hlavou. A mladá dáma se na mě pro jistotu ani nepodívá, protože moc dobře ví, že jsem proti. Ale na mě nikdo nedá, že.

Šedá Eminence - 18. listopadu 2018 21:47

Jednatelé

Kapitán si vyslechne odpověď Arianny a poté jen mlčky přikývne. Neřekne, zdali je s její odpovědí spokojený nebo jestli jí plánuje vzít za slovo, ale obrátí se k dveřím do hradu a trochu si povzdechne.
,,Tak dem na to."
Vykročí k velké chodbě, kde se bude odehrávat jednání. Kapitán kráčí vepředu, po jeho pravé straně a trochu vzadu Arianna a po levé pan Gachett. Liss se drží pár kroků zpátky - ale ani na moment nezaváhá, to je jen zlodějský instinkt nikdy nebýt v centru pozornosti.
Po stranách s nimi jde osm těžkooděnců. Několik strážných otevírá mohutné dvoukřídlé dveře do vstupní chodby. Na druhé straně chodby je pevně zavřený a zabarikádovaný portál do trůnního sálu. Za ním jistě číhají divocí seveřani připraveni vyhnat se kupředu jako apokalypsa vousů a seker pokud se věci zvrtnou. A je nepopiratelnou pravdou, že vyslanci za sebou nechávají připravený oddíl asi padesáti mužů ve zbrojích s ponurými pohledy připravenými na bitvu.

V polovině chodby je připraven široký stůl, který téměř zahrazuje chodbu. Až k němu stojí u stěn dalších osm mužů na stráži, opět po čtyřech - a hledí směrem k královnině sálu. Od něj jim pohledy vrací osm Nortimberců v plných zbrojích, kteří jsou rozestavění stejně jako oni.
Zatímco zvony katedrály leží tiché v popelu, zaznívají proti fanatikům, armádě i Nortimbercům malé zvony v hradním chrámu a bijí dvanáctou hodinu.
Právě když vyslanci vykročí k jednacímu stolu, z postranní chodby vychází Nortimberci. Čtyři mohutní ozbrojenci a poté sám senešal Erik Maartensson. Za ním pak onen šlechtic, kterého už obě ženy viděly a ještě jeden, o poznání bojovnější muž s rudě zrzavými vousy a vlasy. Za Nortimberci kráčí v poměru malý muž v kvalitním šatu královského služebnictva - nejspíš komorník nebo tajemník Jejího Veličenstva. A nakonec kráčí další čtveřice vojáků.
Senešal si ponejprve najde mezi vyslanci Ariannu i Liss a teprve poté vykročí ke stolu.
Obě skupiny zanechají své strážce asi pět metrů od stolu, kde strážci přehrazují chodbu a zírají svým protějškům vstříc. Nikdo nechce nic riskovat.
Maartensson nyní bez úsměvu kývne oběma ženám a poté už svou pozornost věnuje kapitánovi. Pan Gachett si suše odkašle, udělá krok kupředu a rukou pokyne k ostatním.
,,Vaše Výsosti, kapitán Kapron, hraběnka Warrenovna, slečna Lisseth. Jmenuji se Joseph Gachett a jako člen advokátní komory Celestionu jsem byl požádán abych medioval toto jednání ze strany města a kapitána."
Snaží se mluvit maximálně neutrálně bez náznaku jediné emoce - a v tom jsou právníci neuvěřitelně dobří.
Šlechtic na proti němu pokývne hlavou a promluví jen s nepatrným severským přízvukem:
,,Senešal a Kurfiřt Nortimberský, Erik Maartensson. Kapitán Severské gardy, Olaf Noriklan."
Ten divoký seveřan s řeřavými vlasy a vousy je tedy velitel gardy - nebo respektive, zástupce a pravá ruka Maartenssona.
,,Tajemník jejího Veličenstva, Tabian Monet." Postarší muž a nejspíš poslední na koho se královna může obrátit krom Nortimberců a služebných. Nakonec šlechtic naznačí k sobě dlaní.
,,Ulf z Norrasu, budu reprezentovat zájmy jejího Veličenstva."
Pan Gachett ukáže rukou ke stolu. ,,Posaďme se."
Doprovody tak učiní, pouze oba velikáni stojí a dívají se sobě do očí. Nakonec ale je to Erik, kdo sjede očima od kapitána k Ulfovi, a usadí se vedle něj.
Ulf sedí proti Gachettovi - právník právě vyndavá několik jednoduchých listin, na kterých má nejspíš body, kterých se plánuje držet. Totéž učiní nortimberský šlechtic Ulf. Proti Arianně sedí postarší tajemník Monet, který podezřívavě sleduje Liss, která je po její pravé ruce, naproti kapitánovi Noriklanovi. Ten si zase nepřátelsky měří Gachetta.

Gachett, Kapron, Arianna a Liss proti Ulfovi, Maartenssonovi, Monetovi a Noriklanovi. Noriklan už nyní netrpělivě avšak tiše bubnuje prsty o stůl.
Jednání začne.

Mluví Gachett a Ulf - jak se zdá, oba rozumí Celestionskému právu a to se projevuje na jejich řeči. S kamenými výrazy tváře si vyměňují nejrůznější termíny a mluví v řeči naprosto nerozklíčovatelné pro průměrné smrtelníky.
Kapron a Erik na sebe hledí - senešal se dokáže mračit skoro tak mistrně jako kapitán. Ale Monet se nezdá být tak docela ve své kůži - a Noriklan je stále nespokojenější.
Nakonec to mohutný seveřanský kapitán nevydrží. Nejspíš by nejraději do stolu praštil, ale pokusí se sám sebe zpomalit. I tak je tiché bouchnutí slyšet naskrz chodbou. Nespokojeně si odkašle a obrátí se k Erikovi. Je naprosto zřetelné, že by chtěl volit drsnější jazyk a ještě k tomu svojí mateřštinu a je mu ke cti, že se pokouší držet určitou formu - ale jistě tak dělá jen z úcty k Maartenssonovi.
,,Hans Hoheit, já nerozumím tomuto zdržování!" Pohlédne k Gachettovi a zamračený ho osloví - i když jazyk očividně zná, jeho přízvuk je daleko hutnější a činí jeho hlas podivně melodický a tvrdý zároveň.
,,Vy, herre Gachett - toto jednání je zbytečné, pokud chcete prázdně tlachat. Její Veličenstvo požaduje právo průchodu do své domoviny!"
Rozhostí se ticho - dost dlouhé na to, aby se mohly ženy vložit, pokud by si tak přály...

Arianna z Albrienne - 19. listopadu 2018 10:30

Seveřané

Čím blíž jsme jednacímu sálu, tím nervózněji se cítím. Je to ale spíš dáno tím, že vidím všechny ty ozbrojené muže. Jsou připraveni bojovat, pokud by se při jednání něco zvrtlo. Jenže to já už bych neviděla, protože bych byla s největší pravděpodobností mrtvá.
Teprve nyní si pohledem najdu Liss. Můj pohled je provinilý a omluvný zároveň. Vím, že tohle je pro ní zcela cizí prostředí, přesto jsem velmi ráda, že je tady se mnou.

Vstoupíme do sálu, i zde jsou naši vojáci, ale stejně tak i Nortimberci. Nečekala jsem, že budeme mít při jednání kolem sebe tolik lidí.
V tu samou chvíli, kdy vstoupíme my, na druhé straně dovnitř postranními dveřmi vejde Martensson se svým doprovodem.
Jako by se na okamžik zarazil, když však zachytí mě a Liss, pokračuje dál.

Sejdeme se uprostřed místnosti, před velkým stolem. Kývnu Martenssonovi na pozdrav a krátkým pohledem sjedu jeho doprovod. Samí zamračení muži. Přemýšlím, jestli je to výhodou, či nikoliv, že na své straně nemají žádnou ženu. Mohli by nás s Liss trochu podceňovat.

Po krátkém představení všichni usedneme ke stolu. Prohlédnu si Moneta, který sedí naproti mě, muž mi ale žádnou pozornost nevěnuje. Naopak, jeho pohled se zaměřil na Liss, podezřívavě si jí prohlíží.
V duchu se nad tím pousměju, někoho jako je ona tu jistě nečekal. Měl by sis na ní dávat pozor.

Jednání začne a mě už za chvilku běží hlava kolem. Z počátku se pokouším udržet s Gachettem krok, ale čím dál víc se v termínech a paragrafech začínám ztrácet. Nakonec to vzdám a svou pozornost zaměřím na ostatní vyjednavače.

Je to ale Noriklan, komu prvnímu dojde trpělivost. Jistě, z jeho pohledu je to naprosto jednoduché. Královna chce opustit město a my tady vymýšlíme všelijaké hloupé kličky, abychom si vyjednali...co vlastně?

"Celestion potřebuje svojí královnu. Coby manželka krále je povinována se v jeho nepřítomnosti postarat o své poddané. Už nyní je město na pokraji chaosu, fanatici spálili některé čtvrti na popel, a jediný řád a pořádek nyní udržují právě muži pod vedením kapitána Kaprona.
Nenapadlo mě, že tím, že zastavíme spiklence, se sami ocitneme v pozici zločinců."
Pomlka byla dost dlouhá na to, abych poznala, že pravidlo o nemluvení už je passé. Hlas mám oproti Noriklanovi klidný a vyrovnaný.
"Umíte si představit, kolik lidí by zde zemřelo, pokud by královna nezasáhla? Jen proto, že není schopna dostát svým povinnostem."
Nechci muže rozzlobit, ale myslím, že drobná výtka vůči královně by je mohla k něčemu popostrčit.

Lisseth - 19. listopadu 2018 12:56

Vyjednávání

Ozbrojenci na obou stranách a uprostřed stůl jednací. Proč mám pocit, že obě strany od začátku počítají s tím, že se něco zvrtne? Připadám si tu zcela nepatřičně vedle všech těch uniforem, nablýskaných zbrojí a honosných oděvů. Já se svým vzezřením zde musím působit jako pěst na oko a stejně tak se na mne dívají i někteří seveřané. Navíc mám neodbytný pocit, jakobych dobrovolně strkala hlavu do oprátky. no napadlo by snad někdy nějakýho zloděje sem vlízt?

Tentokrát jsem to já, kdo neopětuje pohled a nepodívá se na šlechtičnu. Raději svou pozornost zaměřím na muže před sebou a ze starého zvyku si je odhaduji. Sice se tu necítím dobře, ale náznakem to na sobě nehodlám dát znát, takže se musím nějak zaměstnat.

A pak začne právník mluvit a z druhé strany mu přizvukuje seveřan. Mám pocit, že mluví nějakým jazykem z jiného světa. Začínám se trochu nudit a tak pohledem zkoumavě přejíždím po přítomných seveřanech. Daleko raději bych ovšem teď byla někde úplně jinde a hlavně s někým jiným. Jestli ten žvanil něco zkazí, vážně ho budu chodit strašit...

A pak jednomu ze seveřanů dojde trpělivost, vlastně se ani nedivím. Neříkala jsem to náhodou, že tyhle právnické pindy jsou k ničemu?...proč já musím mít vždycky pravdu...
Teď jsem vážně zvědavá, co právník na to.

Dřív, než stačí odpovědět právník, vloží se ovšem do hovoru Arianna. No vida, že bychom konečně ztratili ostych?...
Jen nevím, jestli tím jen nepřilije olej do ohně. No uvidíme. Já se nijak zapojovat zatím nehodlám. Tohle není má parketa a řekla bych, že ani nikdo z přítomných nečeká, že bych se snad měla nebo mohla nějak aktivně zapojit do vyjednávání.

Šedá Eminence - 19. listopadu 2018 22:33

Hořící zápalná šňůra

Poté, co mladá šlechtična pronese svá slova, většina Nortimberců se otočí jako uštknutá - jen Maartensson ani nehne brvou a stále hledí do očí kapitána.
Noriklan znovu padne rukou na stůl a zvolá nespokojeně: ,,Hergott, nějaká Fräulein bude urážet Hennes Mäjestat-!" v Nortimberštině, ale Ulf se nyní už také obrací k Arianně a skočí mu do řeči svým pečlivým celestionským dialektem.
,,Vaše milosti," začne slušně a s pomlkou, očividně, aby ukáznil Noriklama - ale poté pokračuje stejně pádně, s přesvědčením Nortimberce a roajalisty.
,,Nediktujte jejímu Veličenstvu její povinnosti a úlohy na tomto světě! A ke všemu, její Veličenstvo nemá žádnou povinnost vůči tomuto lidu. Dle vašich vlastních slov, král je mrtev. Z lůna jejího Veličenstva se nenarodil dědic koruny, není vázána na vás nebo váš podlý národ."
Nyní se opře zpátky a dodá pár slov:
,,Požadujete-li ochranu královny, prosím! Vyšlete posly na sever a Jeho Veličenstvo, Král Nortimberský, a dobrý přítel rodu jejího Veličenstva, milerád přijme vaší přísahu věrnosti. Padesát tisíc mužů potře každou rebélii..."
Ulf se vybarvuje - je to jeho plán? Prchnout na sever a vrátit se vynutit pochybný nárok Nortimberců na Celestionský trůn... a nezáleží mu na tom, že to řekne, protože ví, že smrt šlechtice jako je on nebo sám senešal by dozajista přivolala příslušnou odezvu - Nortimber je vždy připraven na válku a svým sousedům to rád připomíná.

Každý chce zradit každého.

A jako by toho nebylo dost, Tobian Monet ostentativně pohodí hlavou a řekne tiše, nepřátelsky k Liss.
,,Toto jednání dávno ztratilo formu, úroveň i smysl. Jednat s chátrou, lůzou - zrádci a zločinci..."
Nebylo to tak hlasité - ale Liss to rozhodně slyšela. Možná to není moc oproti národním urážkám, které tu létají vzduchem, ale jeho ignorance a namyšlenost jsou snad horší než nepřátelství Nortimbeců - vždyť ti alespoň očividně vidí kapitána jako čestného protivníka...

Arianna z Albrienne - 20. listopadu 2018 10:22

Zrádci všude kolem

Zachvěju se, je to ale spíše hněvem, než strachem. Noriklan je možná roztěkaný a netrpělivý, s Ulfem se to ale ani v nejmenším nedá srovnávat. Nestydí se nám tu říci, že by sem klidně napochodovali a vzali by si Celestion násilím.

"Teď Vám nerozumím. Tvrdíte, že královna nemá žádnou povinnost se o Celestion postarat. Při tom ale poukazujete na nějaký nárok, který by tu snad měl mít jakýsi Nortimberský šlechtic. Chápu to správně, že jste právě znevěrohodnil její výsost?"
Moje tvář je klidná, hlas už nikoliv. Začíná se nám to vymykat z rukou.
"My tady žádné další Nortimberce nepotřebujeme. Kapitán Kapron má dostatek mužů i prostředků, aby královnu dokázal ochránit sám."
Střelím po Kapronovi pohledem, pokouším se ho k něčemu vyburcovat. Jestli se nám nepodaří zvrátit směr jednání, tak skončíme velkým nezdarem.

Monet sedí přímo naproti mě, moc dobře jsem slyšela jeho slova. V jedné věci má pravdu, tohle nikam nevede. Jinak ale doufám, že mu to zlodějka vrátí i s úroky. Postavila bych se za ní, ale myslím, že bude lepší, když toho zmetka usadí sama.

Lisseth - 20. listopadu 2018 16:41

Schyluje se k bouři

Hutná atmosféra v místnosti by se dala pomalu krájet. Mám stejný pocit jako před bouřkou, když se setmí a začne lehce foukat a sem tam spadne na zem první kapka a odněkud z dálky sem doléhá dunění hromu, jen jen udeřit první blesk.

Arianna jen píchne do vosího hnízda, pánové asi nečekali, že bychom se snad nějak aktivněji zapojily do vyjednávání a je jim to zdá se tak trochu proti srsti. Senešal i vyjednavač možná znají zákony a celestionské zvyky, ale ostatní jsou horkokrevní seveřané, kteří by to nejraději vyřešili po svém. Vlastně jim asi tak trochu rozumím. Na nějaké zbytečné tlachání mne taky příliš neužije.

"Časy se mění." ušklíbnu se jen na chlapíka naproti mne, jehož poznámka mne nechává chladnou možná i proto, že si v duchu neustále opakuji Lionellovo jméno. Raději se soustředím na rozhovor těch dvou.

Začínám mít pocit, že byla chyba tvrdit, že král je mrtev. Mohli jsme argumentovat odhalením spiknutí a odvolávat se na zajištění jeho bezpečnosti, protože je obklopen zrádci...ale takhle?...tihle nebudou chtít slyšet o ničem jiném, než že královnu bezpečně dostanou odsud stůj, co stůj...

Zatím nijak nezasahuji a své domněnky si nechávám pro sebe. Je mi jasné, že vyrukovat najednou s tím, že král žije je hloupost, nevěřili by nám ani nos mezi očima. No uvidíme, jakým směrem se to bude vyvíjet...

Šedá Eminence - 20. listopadu 2018 22:02

Katastrofa?

Slova Arianny jen dál rozdmýchají Ulfa a nadvzednou i Noriklama. Nortimberský vyjednavač se zvedne a ostentativně gestikuluje k Arianně.
,,Samozřejmě, že to nechápete! Hloupá nána, která nemá ponětí o tom, co se děje! Znáte vůbec následnickou linii vašeho království? Co tu vůbec děláte?"
Na obranu Arianny se nezvedne Kapron, který stále hledí na senešala Erica, ale kupodivu pan Gachett - možná už je na něj příliš mnoho porušování protokolu.
,,Vaše milosti!" řekne a zvedne se - stále mluví neutrálně a jeho tváře je přísně bez výrazu ale jeho slova mají nebývalý důraz. Tohle je tón hlasu pro rozsáhlé soudní síně.
,,Mluvíte s Celestionskou aristokratkou a členkou kapitánovi administrativy! Takové jednání-"
Ale to už to nevydrží ani Noriklam, který se mračí pod vousy už drahnou chvíli. Vztyčí se v celé své výšce.
,,Tak dost! Herre Gachett, dam Warren! Nikdo nebude takovym tónem mluvit s Adel Nortimberska!" použije všeobecně známý termín pro šlechtu z Nortimberu - termín plný úcty. A proti tomu jeho nepřátelský pohled, kterým si měří právníka i Ariannu.

A to je špatná zpráva. Protože jakmile se Noriklam zvedl, všech šesnáct Nortimberců jako jeden muž sáhlo na jílce svých mečů a seker. A jako odpověď se k boji připravilo i šestnáct Celestionských v chodbě. Těžké boty v oceli se připravily vykročit - muži se chystali započít masakr.
Ulf nyní také položil ruku na svůj meč. Už to, že vyrazil k jednání ozbrojen něco vyjadřuje - senešal i kapitán jsou beze zbraně, ale toho si Arianna a Liss všimli teprve nyní. ,,Nikdy jsme neměli přistupovat na jednání s takovými proradnými hady-" říká, zatímco Gachett se mu pokouší vskočit do řečit: ,,Milosti-!" a Noriklam se obrací zas na Gachetta a v jeho ,,Herre-!" už nezní úcta, jen výhrůžka.

,,Ticho."
Vyjde téměř ve stejnou chvíli z úst senešala jako zpod vousů kapitána Kaprona. I když kapitán asi chtěl říct spíš ,,Držte hubu."
Nastane krátká chvilka omráčeného klidu.
Eric Maartensson se ledabyle obrátí ke svým vyjednavačům.
,,Běžte zpátky do sálu, pane z Norrasu, vaše služby nebudou třeba. Pan Monet a kapitán vás doprovodí."
Podívá se tázavě na kapitána - ten tiše zamručí ke Gachettovi: ,,Děkuju vám, pane Gachette, poradíme si i bez vás. A dámy taky, pokud dovolíte," dodá a kývne k oběma ženám. Ale většinu pozornosti soustřeďuje na senešala. Mávnutím ruky odežene i strážné a Eric Maartensson udělá totéž.
Někteří chtějí protestovat ale ani jeden z vůdců nepřipustí jakoukoliv neposlušnost.
O moment později stojí zarudlý Gachett a obě ženy před velkými dveřmi na nádvoří.
,,Naprosté fiasko! Naprosté! Měl jsem věci naprosto pod kontrolou, než jste se do toho vložila, vaše milosti!" zaláteří právník.
,,A co to kapitána proboha napadlo? Ten muž je vysoký šlechtic - rozhodně rozumí intrikám a manipulaci daleko víc, než, s dovolením, jistě vynikající voják a vůdce, ale ve své podstatě přeci jen čestný muž zákona! Tohle dopadne zle," pokračuje dál se sýčkováním. Liss znala většinu kapitánů v okolí Katova a každý z nich musel být nejméně tak mazaný jako průměrný vrah v jeho revíru... A Arianna tuší, že senešal je možná víc nakloněný dohodě než se zdá - možná také díky rozhovoru, který s ním vedla Liss.
Téměř v tom okamžiku přiběhne poručík Mortien a překvapeně se dívá na všechny tři.
,,To už je po všem? Co se stalo? Kde je kapitán?"
Zpoza dveří jsou slyšet ozvěny jejich jak se zdá, klidného rozhovoru.

Arianna z Albrienne - 20. listopadu 2018 22:23

Chladné hlavy

Tohle pro nás nevypadá ani trochu dobře.
Ničemu jsem nepomohla a naopak jsem muže ještě víc popudila. Na mojí obranu vyrazí pan Gachette, ale právníka už nechce nikdo poslouchat.
Vypadá to opravdu špatně, aniž nyní jsem postřehla, že Noriklan je ozbrojený. Jakmile sáhne po meči, k boji se připraví i všichni nortimberští válečníci v sále. A jako ozvěna, to samé udělají i naši vojáci. A my stojíme přímo ve středu toho všeho.

Nakonec jsou to ale slova senešala a kapitána, spojená v jedno, co zastaví krveprolití. Uleví se mi, když senešal pošle své muže pryč. A ještě víc se mi uleví, když to samé udělá kapitán.
Nehádám se, chci odsud vypadnout. Celá se uvnitř chvěju, zlostí, ale i šokem. Stačilo tak málo a byla jsem mrtvá. Noriklan by jistě neváhal a s radostí by mě probodnul svým mečem. Za urážku královny, nebo něco takového.

Vyjdeme ze sálu a do mě se okamžitě pustí pan Gachette. Sotva ale jeho lamentování vnímám. Já naopak kapitánovi věřím.
To už k nám ale dobíhá Mortien. Chabě se na důstojníka usměju.
"Teď je to na kapitánovi."
Zamířím ze sálu pryč. Nechci poslouchat další slova o tom, jak jsem všechno pokazila. Potřebuju si někde sednout, jinak se zhroutím.

Lisseth - 21. listopadu 2018 17:34

Zahřmělo

Když se do Arianny dosti nevybíravě pustí jeden ze seveřanů, ruka mi sjede k dýce a už se nadechuji, abych se konečně do vyjednávání, které snad ani vyjednávání nikdy nebylo, ale právník mne předběhne.

A pak se seveřani zvednou. Atmosféra ještě zhoustla a já si připadám jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Jestli se do sebe pustí, tak je po nás veta... proběhne mi jen hlavou, když hodnotím nastalou situaci a přehlédnu všechny ozbrojence.

Ti dva nejpovolanější však zachovali klidnou hlavu. Vlastně mi vůbec nevadí, že jsme byli z jednání vyhozeni. Já tu beztak byla tak trochu navíc a spíše jen jako záruka.

"Neměl jsi pod kontrolou vůbec nic. Řikala jsem, že to právnický tlachání bude k ničemu. A teď to to řeší ti nejpovolanější." pustím se do právníka a pak ho nechám stát nechávajíc jej, aby vysvětlit, co se stalo sám a vydám se za Ariannou.

"Nic si nezkazila. Ti dva si to sami vyříkaj nejlíp." doběhnu šlechtičnu.
"Dobrý?" zkoumavě se na ni podívám a pokusím se o úsměv.
"Zůstala bych někde poblíž, docela ráda bych věděla, jak tohle jednání dopadne. Ale jestli se někdo může vcelku v klidu dohodnout bez zbytečného tlachání a osočování, tak sou to ti dva."

Arianna z Albrienne - 21. listopadu 2018 18:04

Čekání

Zlodějka mě doběhne a já jí opětuji úsměv. Jsem vděčná za její ubezpečení, i když mu tak docela nevěřím.
"Díky Liss, jsem v pořádku. Jen...otřesená."
Sednu si do nejbližšího křesla.
"Čekala jsem, že to bude náročné. A taky to, že nám to pravděpodobně nevyjde. Ale nečekala jsem, to takové. Stačilo tak málo a bylo by po nás."
Zachvěju se a kývnu na ní, aby se ke mě připojila.
"Ale máš pravdu, senešal se s kapitánem dohodne spíš o samotě, než když tam budeme my a budeme kolem nich pokřikovat."
Stále cítím zlost na Ulfa, pomalu to ze mě ale vyprchává a já se uklidňuji.

Podívám se znovu na Mortiena. Asi by si zasloužil trochu víc informací.
"Nešlo to moc podle plánu. Seveřané jsou netrpěliví, jednomu bouchly saze a pak už se to vezlo. Nebý toho, že kapitán a senešal zachovali chladnou hlavu, asi bychom už byli všichni mrtví."

Lisseth - 21. listopadu 2018 19:57

Před jednací síní

"To už se tak někdy semele." pokrčím trochu rameny, protože nevím, co víc na to říci. Můj život je víceméně stále na hraně, takže z toho, co se stalo nejsem nijak vedle, spíš potěšená, že ještě furt dýchám. Nicméně chápu, že pro ni to bude zas poněkud jiná zkušenost.

"Jo jen doufám, že Kapron neprovede nějakou hloupost. No ale hádám, že horší už to moc být nemůže." pokračuji pak a pohledem sem tam zabrousím ke dveřím, za kterými probíhá jednání, které rozhodne o naší budoucnosti.

V myšlenkách se pak vracím k Lionellovi, pro kterého tohle všechno dělám a se kterým bych teď také nejraději byla někde daleko odsud. Musí to dobře dopadnout...prostě musí...

Šedá Eminence - 21. listopadu 2018 22:27

Kapitán

Obě ženy nakonec zakotvily v malém předsálí, do kterého je následoval i poručík Mortien, protože pan Gachett po nevybíravých slovech Liss začal pro sebe nadávat a stěžovat si - raději vykročil zpátky k citadele a své ,,polní" kanceláři.
Poručík si vyslechne ještě pár slov od Arianny a váhavě přikývne.
,,Dobrá - musíme mít v kapitána důvěru," a tou prostou větou shrne víceméně úplně celé povstání a většinu jeho úspěchů.
Předsálí, ve kterém jsou, je vcelku malá místnost, která sloužila jistě dříve pro příchozí šlechtice, kteří zde čekali na audienci dřív než prošli celou dlouhou chodbou až k trůnním sálu - chodbou, která se dočasně proměnila v jednací síň.
Jako taková je místnost vybavena několika křesly a stolky - i když valnou část nábytku jistě zrekvírovala Kapronova čerstvá armáda aby si trochu zpříjemnili pobyt na hradě.

Čekání se neskutečně táhne. Pan Gachett mluvil s Ulfem asi půl hodiny, než věci vyeskalovaly - a nyní už odbíjí malá hradní zvonice první hodinu a stále žádné nové zprávy.
Čas kráčí dál neúprosně - ženy už jsou možná nervózní, ale nelze nic dělat. Je malá šance, že by se po klidu, který oba vůdci ukázali, semlelo něco divokého, ale dozajista by už touto dobou měli mít vše dohodnuto...

Když hodiny bijí půl druhé, ženy se přesunou zpět k sálu - čekání už začíná být neúprosné. Vojáci, stále nastoupení a připravení k boji se nervózně ošívají a rozhlížejí. Co chvíli se objeví poručík Mortien aby se ujistil, že nepřišli nové zprávy.
Teprve o další půl hodiny později uslyší kroky. Jeden z vojáků přiskočí ke dveřím a otevře je. Ven vychází zamračený kapitán Kapron - živý a zdravý. Ženy jen zahlédnou senešala, který mizí do postranních cest vedoucích do trůnního sálu.
To, že se kapitán mračí, nic neznamená - v jeho situaci by se nejspíš mračil každý a také neustále. Poručík Mortien se opět objeví s nejistým výrazem, ale jakmile uvidí kapitána, přispěchá k němu - zarazí se pár metrů před ním, když si uvědomí, že se jedná o jeho nadřízeného důstojníka. Váhavě zasalutuje. S tím se probudí i přítomný oddíl. Jsou to všechno veteráni nebo alespoň zkušení strážní, takže srazí podpatky a vytvoří úctyhodný obraz nastoupené jednotky.
,,Pohov, mužstvo," vydechne Kapron. ,,No - tak to bychom měli." Podívá se na obě ženy a poté zpátky na Mortiena. Než začne mluvit, pošle několika rozkazy všechny vojáky zpátky do služby na hradbách a ve městě: ,,Četaři, vy a vaši muži se budete hlásit poručíkovi Mlavíkovovi na Stříbřinské strážnici - nastoupíte na strážní službu. Ale nejdřív si řekněte o něco do žaludku. Rozchod!" Muži vděčně odkráčí ve volném útvaru směrem k citadele a k bráně z hradu. A kapitán se obrátí ke zbývajícím třem osobám a trochu zvolnil svůj vlastní postoj.
,,Maartensson souhlasil s příměřím. Alespoň prozatím. Vyšpekulovali jsme docela hezkou dohodu. Hezky mezi čtyřma očima jsme si řekli, že neplánuju vzít její Veličenstvo za pačesy a dotáhnout jí na popraviště a že von neplánuje vyrazit z hradu s bandou krvežíznivých zabijáků a stlouct nás všechny na hromadu.
No a pak jsme se dohodli, že mi jim uvolníme pár sálů a necháme je definitivně se zakopat - a oni nám podstoupí zlato, které těsně naším příchodem vzali do ,,úschovy" od drahýho šerifa a několika příliš ambiciózních šlechticů. Docela se to tady mlelo, než jsme přišli. Bude z toho slušná sumička."
A pak se kdesi pod jeho vousem zformuje překvapivý a dost neznámý úsměv, který daruje Arianně. ,,Na rukojmí nedošlo - nedokázal jsem přijmout toho hada Ulfa jako záruku čehokoliv a mám pocit že Maartensson už měl těch keců Gachetta víc než dost. Ale dovolil abyste navštívila královnu. A až budete na návštěvě, půjde si ctěný kapitán Noriklam zahrát partičku karet s našimi hochy, aby nikoho nenapadlo vám zkřivit vlas na hlavě."
A poté si kapitán trochu vytáhne kalhoty a zahledí se neurčitě vzhůru.
,,Fajn chlap, ten senešal." Očima se vrátí zpátky na ně. ,,No. Tak zpátky do práce. Nějaké dotazy?" A to se kapitán napřímí a je z něj opět nedotknutelný velitel armády.

Arianna z Albrienne - 21. listopadu 2018 22:44

Čekání

Čas se začíná natahovat a kapitán stále nikde. Za dveřmi jednacího sálu je klid, neklidní jsou ale všichni okolo. Ať už jde o mě, ozbrojené muže, nebo poručíka Mortiena. Postupně jsem vyzkoušela všechna zbylá křesla v předsálí, ani na jednom ale čas neutíká o nic rychleji. Netrpělivě poklepávám prsty na opěrku, a čas se pořád vleče.

Nakonec se přesuneme zpátky před velké dveře. Trvá ještě ale notnou chvíli, než se kapitán konečně objeví. Nezraněný! Úlevně si oddechnu.
Sleduji, jak vydává rozkazy a div že nepuknu zvědavostí. Konečně zůstaneme jen s Liss a Mortienem a kapitán nám řekne, co se dělo.

Příměří. To je začátek. Víc jsme v tuhle chvíli ani chtít nemohli. Definitivně se mi uleví ale až ve chvíli, kdy se kapitán obrátí přímo ke mě a sdělí mi, že ta šaráda s rukojmími se nekoná.
Byla jsem připravená se k tomu postavit čelem, ale teď jsem hrozně ráda, že z toho sešlo.

S úsměvem přijmu možnost setkat se opět s královnou. Hádám, že i pro ní by mohlo být příjemné promluvit si s další ženou. Celou dobu je zavřená jen s těmi severskými hromotluky.
"Kdy se s ní mám setkat?"
Zeptám se ale při tom bojuji s představou, že by tady někdo mohl Noriklanovi trochu pocuchat tu rudou hřívu. Alespoň trošku.

Lisseth - 22. listopadu 2018 15:44

V předpokoji

Čekání se neskutečně vleče. Čas jakoby se snad úplně zastavil. Co tam ti dva tak dlouho řeší?...a vyřeší to nakonec?...
Neubráním se tomu, abych pohledem co chvíli nezabrousila k zavřeným dveřím.

Abych zabila dlouhou chvíli, přesunu se k jednomu z oken a chvíli vyhlížím ven, moc to ovšem nepomůže. Nějakou dobu dokonce přecházím v předpokoji sem a tam, ani to ovšem nepřinese kýžený výsledek.

Konečně se dveře otevřou a vyjde zamračený kapitán. Těžko říci, co ten výraz znamená. Doslova visím kapitánovi na rtech. Ovšem když se konečně dozvíme, na čem se shodli, nejsem z toho moc moudrá, abych pravdu řekla a z úsměvu či úšklebku, který věnuje Arianně už vůbec ne. Nějaký hlásek uvnitř mě začne zase nabádat k opatrnosti a nedůvěře.

"Příměří je fajn, ale jak nám to pomůže zbavit se armády před hradbama? Chcete ji snad uplatit získaným zlatem?" neodpustím si nakonec, protože vážně nechápu, jak nám domluvené příměří pomůže přesvědčit ty venku.

"Nebo budem tvrdit, že máme královnu v našich rukou? A co až ji budou chtít vidět?" pokračuji pak, vlastně tak trochu přemýšlím nahlas.

Nevím, ale mám pocit, že jsem toho zas až tak moc nezískali, jen jsme poskytli výhodu nepříteli a snad i příležitost k tichému odchodu. Čert ví, kolik tajných průchodů jsme ještě neobjevili....
Možná je to jen starý zvyk nevěřit nikomu, možná už začínám být trochu paranoidní, ale nemůžu s pomoct. Celé mi to tak skvělé prostě nepřijde.

Šedá Eminence - 22. listopadu 2018 22:13

Záblesky světla

Kapitán mávne rukou, co se týče otázky Arianny. ,,Nedomlouval jsem s Maartenssonem přesnej čas. Nejni dvakrát důvěřivej, ale za předpokladu, že si nevzmete šaty, do kterejch by se schovalo padesát ozbrojenejch chlapů, myslím, že nebude problém. Během dneška všecko dořešíme - jsem si jistý, že se můžete vydat ke královně třeba na odpolední čaj nebo tak něco."
A pak se obrátí k Liss a jejím otázkám - k daleko podezřívavějším a méně optimistickým myšlenkám - které jsou ale naprosto pochopitelné, vzhledem k bezútěšné situaci ve městě.
Je určitě tisíc mužů a šlechticů, kteří by se Liss vysmáli a odmávali jí jako příliš hloupou nebo hrubou na to, aby pochopila jemné nuance vyjednávání. Je určitě alespoň stovka důstojníků, kteří by jí to začali vysvětlovat jako by byla nějaký blbeček jen aby jí urazili a ukázali, jak moc jsou chytří.
Kapitán nic takového neudělal. Vážně přikývl.
,,Máte pravdu. Tohle jednání nás armády nezbavilo. Ale alespoň mám pocit, že potom, co jsem se s ním setkal, nebude mít senešal chuť nám vtrhnout do zad."
Pak se jeho obočí stáhlo do zamračení a ještě jednou pokývl hlavou.
,,A jsem si jistej, že byste řekla - vzhledem k tomu, že víte, jak to chodí ve skutečným světě - že takový pocity jsou na hovno-" trochu zaváhá, ale jen na moment. ,,Slečny prominou, ale říkám to tak jak to je." Pokračuje dál.
,,A proto je dobře, že pro nás nehrajou jen ty pocity. Ta šou, kterou chtěli rozjet ti papaláši, co najeli do hradu, byla jen velká šaráda. Podle všeho to s královskou armádou není ani zdaleka tak zářivý. Král, kterej nevládne svýmu vlastnímu trůnu, nemá moc respektu. Naši zvědi toho moc nezjistili, nemám k ruce žádný zázraky, ale dneska ráno jich přeci jen pár obstaralo nějaký noviny o tom co se děje u Královských."

Několika slovy shrne Kapron co přinesli zvědi teprve toto ráno. Jádro královské armády, něco méně než polovinu její síly tvoří veteráni královských tažení, profesionální vojáci, vyzbrojení a vydržovaní Jeho Veličenstvem - ti by z Kaprona a jeho mužů mohli nadělat paseku - pokud by je zbytek armády dobře podporoval.
Ten zbytek tvoří těžká jízda složená ze šlechticů a rytířů a pěšáci - odvedenci a nevolníci, bez pořádné výzbroje a jakkoliv valné morálky, to vše doplněné oddíly žoldnéřů najmutých cestou zpátky do Celestionu v místních krajích.
Jak se zdá právě zde se bude hodit to zlato. Dle všech zpráv byli poslední platby žoldnéřským kapitánům opožděné a několikrát nedostali své zlato vůbec. Přesvědčit je, aby se vytratili do divočiny a nechali krále na holičkách nebude nic těžkého - s pomocí nově získané královniny peněženky.
Sebraná zeměbrana nemá žádné zkušenosti s bojem a necítí pražádnou lásku ke králi a šlechticům, kteří je odvedli do této války - stejné pocity, které rozpoutali povstání v Celestionu. Bez žoldnéřů se prostí lidé rozutečou.
A Arianna i Liss ví, že ne všichni šlechtici jsou na straně krále - krom členů spiknutí, kteří opustí krále v nouzi nejvyšší, jsou zde ti, kteří vidí, že nepokoje se šíří jako divoký požár uprostřed suchého léta. Až zazní rozkaz k útoku mnozí rytíři a nižší šlechtici obrátí své oře k domovině, aby podrželi to, co mají, raději než padli za krále, v jehož schopnosti dávno nevěří.

Kapitán se pevně rozkročí a trochu si upraví kyrys aby mu lépe seděl - uvolnil se když seděl se senešalem. Pak dodá pár posledních slov:
,,Asi půlka královských nebude bojovat. To znamená, že už je na naší straně skoro tolik lidí jako u královských. A my máme hradby a citadelu."

Arianna z Albrienne - 22. listopadu 2018 22:27

Lepší vyhlídky

Kývnutím přijmu Kapronovo sdělení. Čaj o páté s královnou. To bude jistě milé a přátelské posezení.
Pak se ale plně soustředím na zlodějku. Ona zdaleka není tak optimistická jako já. To už je ale spíš zaběhnutá praxe. Asi jsem pořád ještě dost naivní.

S široce rozevřenýma očima si poslechnu novinky z protivníkova tábora. V tomhle podání to zní opravdu dobře. Něco jiného je ale teorie a něco jiného je praxe.
Pokud by se ale Kapron nepletl, máme mnohem lepší vyhlídky na budoucnost, než jsme si mysleli.

"A co to cizí vojsko?"
Vzpomenu si ještě na jednu záležitost, která tady trochu kalí vzduch.
"Pokud podpoří krále, naše vyhlídky na přežití opět poklesnou."
Neznámý soupeř by mohl ještě pěkně zamíchat kartami. A já pochybuji, že by někdo přišel na pomoc rebelům.
I kdyby to nakrásně byl sir Torrey, s největší pravděpodobností by podpořil krále. Rytíři přeci mají být oddaní králi.
Ničí mě představa, že bychom se ocitli na opačných stanách barikády.

Lisseth - 23. listopadu 2018 19:23

Kapitán

Kapitán se pustí do vysvětlování a já tiše poslouchám. Jen se lehce ušklíbnu při výrazu který použije. Ale má pravdu, i když na pocity se někdy vyplatí dát. Informace o královských jsou více než zajímavé. ...a pokud mu to s tím uplácením skutečně vyjde a odláká tím dostatek bojovníků...a poku by se nám podařilo získat nějaký skutečně pádný důkaz o spiknutí...třeba by se pak dalo dostat přímo ke králi a zabránit tak bojům...jen zas neplánuj moc dopředu...

"To už zní docela zajímavě, tak doufejme, že to tak skutečně bude." usměju se trochu a nechám už kapitána být, další dotazy na jeho osobu prozatím nemám.
"Díky."

Cizí vojsko je ovšem záležitost poněkud jiná. Kouknu trochu zkoumavě po kapitánovi, zda-li má nějaké pozitivní zprávy i v tomto ohledu. Nebylo by to vůbec špatné. Protože, jestli se ten někdo přidá ke králi, pak jsme zase tam, kde jsme byli...

Vážně doufám, že Alsborne něco opravdu zjistí, s tím bychom pak asi mohli konečně nějak operovat. Vážně by nám pomohlo mít v ruce nějaký skutečný pádný důkaz o spiknutí.

Šedá Eminence - 23. listopadu 2018 22:15

Chvíle plánovat, chvíle konat

Při zmínce o cizím vojsku se kapitánovo obočí srazí a rty schované pod vousy se nespokojeně sevřou.
,,Jo, to je ten problém, na kterym ještě pracuju. Žádný nový zprávy - žádný spolehlivý. Ale šíří se všecko možný. Pár uprchlíků tvrdí, že jsou to Nortimberci. Někdo říká, že je to nějaká šlechtická armáda. Jsou to všecko fámy.
Třeba o nich král neví a zaútočí na nás - a my je rozprášíme dřív než ti noví dorazí. Furt jsou docela dost daleko." Posměšně dodá: ,,No a kdoví, třeba se z nebes snese nějakej anděl a všichni se obejmou a budou největší kamarádi. A třeba nás taky roznesou na kopytech."
Ale pak si nespokojeně odfrkne. ,,Ale neplánuju tu sedět, točit palcema a čekat, až někdo rozhodne náš konec za nás."
Kapitán se rukou dotkne čela a rozloučí se. ,,Já půjdu - doufám, že mi Mortien neudělal z armády holubník za tu chvilku."
Zamíří zpátky ke svému ,,generálnímu štábu", ale ještě se zastaví jen pár kroků od obou žen a podívá se po Liss. ,,Pokud byste chtěla vypátrat něco víc a pomoct nám z týhle situace - tak máte volnou ruku, Lisseth. Potřebujem každou výhodu a jsem si jistej, že bych mohl uvolnit pár mužů aby vám pomohli jí získat. Nechávám to na vás - znám váš typ, však jsem zloděje a vrahy půlku života zavíral za mříže - a právě teď přesně to potřebujeme. Lidí bylo v Katově vždycky míň než královský posádky - a přece vám to tam nikdo nedobyl."
Spokojeně - možná skoro uznale - přikývne a odejde dál. Ženy jsou ponechány sami sobě.

Cesta před Ariannou je jasná - vyčkat a připravit se na setkání s královnou. Dle slov kapitána a senešala bude toto setkání nejspíš něco soukromnějšího a klidnějšího než včerejší audience. Ale i tak by se mohla optat na rady pana Gachetta nebo se dokonce vrátit do žaláře a promluvit si znovu se slizkým Akmoriem - třeba mu sdělit, že dluhy, které rodina Warrenů měla, byly anulovány ohnivou pečetí. Nebo snad jen nabrat síly a duševní rovnováhu - možná z poručíka Mortiena vymámit informace o nějakém důstojnickém čaji nebo kávě. Nebo jen tak padnout na nejbližší křeslo a pokusit se trochu si odpočinout.

Liss - zlodějka, která nezve nikoho pánem - má jako mnohdy daleko širší možnosti. Mohla by doprovodit Ariannu, ale prostředí královského dvora jí většinou příliš nesedělo. Mohla by prozkoumat některá svá vodítka, například se vrátit do Starého Katova nebo zkusit vyhledat uprchlíky a žebráky a zjistit, zdali není něco, co Kapronova armáda opomněla.
Nebo rovnou vzít kapitána za slovo a vzít si k ruce oddíl mužů a jít prozkoumat tu skrýš - ať už jsou hrozby jakékoliv. A pak by také stěží záleželo na její pochroumané noze.
Ale nemusí nutně na sebe upoutávat pozornost a říkat si o problémy. Možná, že by jí vyhovovala změna ovzduší - zmizet na chvíli z města. Poté co slyšela, jaký chaos je v královském táboře, by nemohlo být těžké se tam vplížit - jako markytánka, například. A je dost krásná a nebezpečně vzrušující na to, aby mohla zkusit svést nějakého důstojníka a třeba zjistit, jaké jsou královské plány nebo jestli něco neví o nové armádě.
Její možnosti jsou nekonečné - tyto a mnoho dalších.

Městská situace je na ostří nože - ale udržuje balanc. Alespoň prozatím mají obě ženy - a lidé Celestionu - svobodu se rozhodnout, jakým směrem napřou své síly - brzy však může nečinným být vnucena vůle silnějších...

Arianna z Albrienne - 23. listopadu 2018 22:31

Klid před bouří

To se dalo čekat. Kapitánova slova zněla tak hezky, ale ve skutečnosti se může naše situace velmi rychle zase obrátit k horšímu. Jen posmutněle kývnu hlavou na jeho slova.
Dokud nezjistíme, co je ta cizí armáda zač, nebudeme vědět, na čem jsme. Ale má pravdu, nemá cenu tady sedět s rukama v klíně a čekat. Práce je všude kolem dostatek.

Do setkání s královnou mám dost času. Chtěla bych zajít za Lionellem, zkontrolovat ho a konečně ho spravit o té dobré zprávě, že je naše rodina po všech těch letech bez dluhů.
Ale nejdřív ze všeho potřebuji šálek kávy, nebo alespoň horkého čaje. A bratrovi by také jistě přišel k chuti. Alsborne se stále ještě neukázal a tak se o to budu muset postarat sama.

Vydám se najít poručíka Mortiena. Je mi jasné, že své práce bude mít hodně a obtěžovat ho s mým šálkem čaje mi přijde trochu hloupé. Na druhou stranu ale moc nevím, na koho jiného se obrátit. V táboře je nyní celkem klid, Nortimberci nám do zad pravděpodobně nevpadnou a tak by si na mě mohl udělat chvilku.
I když mi jeho nápady přišly jako z nějakého snu, dobře jsem si s ním popovídala.

Lisseth - 24. listopadu 2018 15:38

Plány

Takže vše nebude zas tak růžové, jak se zprvu zdálo...vždycky to má nějaké ale...
Poslouchám kapitána dál. Na jeho návrh jen němě kývnu.

"Hmm, nás vždycky potřebovali jen na špinavou práci, jen jestli si na to ještě někdo vzpomene až bude po všem." pronesu tiše ke kapitánovým zádům.

Zas mám někomu zachraňovat zadek...zachraňuješ ho i sobě, děvče....už sem mohla bejt dávno pryč...kdyby z toho aspoň něco káplo...

"Co ty chceš ještě řešit s královnou?" otočím se pak na Ariannu.
"Chceš jí dál přesvědčovat."

"Já se asi ze všeho nejdřív podívám za Lionellem." mrknu na ni spiklenecky. Potřebuju si rozmyslet, co dál a jestli se mi vůbec chce tahat někam s seboupartu vojáčků, se kterýma budem jak pěst na voko. Vždycky je lepší spoléhat se jen na sebe. Vzpomeň si, jak to dopadlo posledně, když jsi někomu věřila... hlavou mi prolétne vzpomínka na Pierra.

"A pak bych se ráda poohlédla po Alsbornovi, jestli už se náhodou nevrátil a docela ráda bych věděla, kam se poděl Pavlín, takže se možná budu chvíli potulovat někde po městě." oznamuji svoje záměry, aby snad nezačala panikařit, kdybych se někde poněkud zdržela.

Tohle bude zatím to první, do čeho se hodlám pustit. Pokud by se Alsborne vrátil s něčím zajímavým dalo by se uvažovat, co dál a jestli vůbec stojí za to, plížit se někam do nepřátelského tábora. Načerpat trochu energie u Lionella a pak se nějak zařídím.

Šedá Eminence - 25. listopadu 2018 21:18

Osobnosti

Liss se porozhlédne po hradě po Alsbornovi, zatímco Arianna se vydá získat něco horkého, co by si mohla sama dát a co by mohla přinést svému bratru.
Zlodějka se vyptává po komorníkovi i po Pavlínovi a projde téměř celý hrad - nenalezne po nich ani stopu. Jak se zdá, bude muset vyrazit do města aby je našla.

Ariannin pokus nalézt čaj nebyl zpočátku příliš úspěšný - poručík Mortien právě dojednal s kapitánem, když ho zastihla a v prvním momentu měl hlavu tak plnou rozkazů, že vlastně docela nechápal, co že to mladá šlechtična potřebuje.
Až po chvíli jí odkázal k jednomu z pokojů v ubytovně služebnictva, kde někteří důstojníci armády odpočívali mimo službu. V jeho tónu zaznělo trochu... přezíravé shovívavosti - šlechtična, která shání čaj nebo kávu uprostřed obležení - to docela potvrzuje zažité předsudky. Ale na druhou stranu se k ní zachoval docela slušně, mluvil o jistém Molbérovi, který se stará o spokojenost mužštva na hradě, obzvlášť důstojníků, a měl by být k nalezení ve stejné domu, ve kterém leží Lionell - bývalé ložnice služebnictva. Snadno ho našla.
Tento Molbér byl nejspíš něco jako zásobovací důstojník. Vypadal podezřele jako některý z mimořádně prohnaných šenkýřů z Katova - ale zdál se důvěryhodný, a navíc o něm mluvil poručík Mortien.
Uvnitř vcelku velké místnosti si zřídil malou jídelnu - několik stolů a lavic a v krbu plápolající oheň. Brzy byla Arianna vybavena tácem, konvicí čerstvého čaje a třemi šálky - Liss zmínila, že se půjde podívat za Lionellem a mohla by chtít trochu čaje.
Poté co toto obdržela nastavil Molbér - který se vždycky tak trochu úlisně usmíval - ruku dlaní nahoru. Očekával peníze. A šlechtična sebou nic neměla - mince nosil u sebe Alsborne. Dříve vlastně nevycházela ven bez něj nebo nějakého jiného služebníka. A navíc, kdo kdy slyšel o tom, aby šlechtična něco někde platila? Od toho měla komorníky, manžely nebo otce...
Ale tady byl Molbér a očekával peníze - možná už se dokonce i těšil, jak mladé a poněkud nejistě působící šlechtičně zkazí odpoledne.
Vše pozorovalo několik dalších mužů - vzhledem k upravenějším vzhledu to byli nejspíš seržanti nebo jiní poddůstojníci. Už od chvíle kdy vešla jí sledovali se zájmem - slyšeli už o Arianně i Liss, ale i tak se podivovali, co tu vlastně ta žena dělá - víceméně uprostřed vojenského ležení.
,,No tak, slečinko, jeden stříbrňák, čaj je čím dál dražší, však víte, kvůli obležení..." řekl Molbér netrpělivě.
Vojáci jsou hrozné klepny - určitě čekají, jak se ta slavná šlechtična zachová, když si Molbér řekne o desetinásobek běžné ceny za to, co jiní důstojníci pijí zadarmo.

Zatímco se rozehrává malé drama ve spodním patře, Liss dokončila svou obchůzku a vydala se k Lionellovi, dřív než vyrazí do města.
S potěšením zároveň shledá, že i když se na svou nohu nemůže pořád ještě tak docela spolehnout, už se opět pohybuje alespoň s nějakou grácií a nebude žádná bezbranná kořist, pokud by k něčemu došlo.
Když vstoupí do ložnice, nenalezne v ní jen Lionella - v místnosti stojí nějaký mladík s červeným šátkem armády a mluví na něj - zní podrážděně.
,,Tohle je naprostá hloupost - potřebujeme efektivně využít prostor - tohle je v samotném srdci hradu, kapitán by nikdy nedovolil aby tu někdo zabíral celou místnost jen tak - posloucháte mě vůbec?"
Neposlouchá. Lionell leží na posteli a vyhlíží ven - smutné oči a semknuté rty. A cizího muže docela šlechticky ignoruje.
Uslyší otevřít dveře a když v nich uvidí Liss, usměje se. To zpozoruje mladý důstojník a obrátí se k nově příchozí.
,,Co má tohle znamenat? Co tady děláte? Vy jste zodpovědná za tohohle muže? Je-li raněný, ať se přestěhuje k ostatním dolů. Není jediný - není vůči mužům spravedlivé, aby měl kdokoliv jakékoliv výhody!"
Ah. Naivní idealista - jeden z rovnostářů pod Kapronovým praporem. Lionell se pokusí:
,,Promiňte, chtěli bychom být o samotě. Jsem si jistý, že vám všechno zodpoví slečna Arianna-"
Ale muž se nemá k odchodu a skočí mu řeči.
,,O té už jsem slyšel - šlechtična, která si myslí, že jí budeme poslouchat jen proto, že se někomu narodila. Ona je přesně ten problém - dokonce i v naší armádě se pořád drží zatracená aristokracie!"
Poslední slova pronese s odporem a zápalem. Je vidět, že je to jen hlupák. I když, pokud je důstojníkem, mohl by to být potenciálně nebezpečný hlupák.

Lisseth - 25. listopadu 2018 21:58

Snaživý důstojníček

A po těch dvou nikde ani vidu ani slechu, že tu nenajdu Alsborna jsem tak trochu čekala, kdyby se vrátil, hádám, že by si nás už dávno sehnal sám. Ale Pavlín se vždycky držel někde poblíž, když neměl něco vyřídit a to teď rozhodně nechtěl.

Nechám to prozatím být a spěchám za Lionellem, těším se až si u něj na chvíli odpočinu a na okamžik snad nebudu myslet na to všechno, co nás ještě čeká. Nemile mne proto překvapí, když z pokoje zaslechnu nějaký cizí hlas a pak uvidím nějakého vojáčka, jak si otvírá hudu na Lionella. V tu chvíli vidím rudě.

"Jo, přesně, co tohle má znamenat?" uhodím na něj já. Narovnám se a založím ruce v bok, ačkoliv bych to raději vyřešila tak, že bych ho umlčela na věky, před Lionellem nechci a taky by se tu tělo schovávalo asi dost blbě. Snažím se tvářit přinejmenším jako generál, z očí mi létají blesky.

"Možná byste si nejdřív moh promluvit s kapitánem, než si na někoho začnete otvírat hudu. Díky nám ještě dejcháte. A teď ven, než vás vyprovodím sama a samozřejmě se nezapomenu zmínit kapitánovi, jak šikovné má muže. Zmizte!" probodávám chlapíka nepřátelským pohledem a velmi doufám, že slova nebudou muset podpořit činy.

Začínám si v duchu nadávat za to, že jsem poslala Alsborneho do horoucích pekel a Lionella jsem tu nechala samotného. Těch pár hodin by to podzemí ještě počkalo a on už by se dozajista postaral o to, aby Lionella neotravoval kdejaký snaživý blb, co si myslí, že je najednou něco víc. Kdo ví, jestli v ruce někdy držel zbraň. Teď má hudu plnou keců, ale v první řadě proti vycvičené armádě by si naděla do kalhot a byl by první, kdy by hubou ryl zem. Už jsem takovejch viděla víc, natěšenejch mladejch zlodějíčků, co se holedbali velkými činy, a když se nechali chytit, volali maminku.

Zmiz odsud, příteli, vážně bych ti nerada ublížila... přesvědčuji jej v duchu a nepřestávám jej bedlivě sledovat.

Arianna z Albrienne - 25. listopadu 2018 23:04

Chudá šlechtična

Vážně lituji toho, že tady není Alsborne. Pro něj by nebyl problém sehnat konvici čaje. Pro mě se z toho naopak stává skutečně složitý úkol. Vyjednávání s královnou snad bylo jednodušší.
Nakonec se mi ale podaří najít muže, o kterém mluvil Mortien. Jistý pan Molbér, zásobovací důstojník s tváří lasičky. Dokázala bych si ho představit spíš někde v Katově, než tady na hradě.

Nervózně přešlapuji, zatím, co čekám na čaj. V místnosti je několik důstojníků a já na sobě jasně cítím jejich pohledy. Není mi to příjemné, o to méně se mi líbí Molbérův úlisný úsměv.
Vděčně se usměju, když konečně dostanu konvici horkého čaje. Úsměv mi ale rychle zmrzne na rtech, když uvidím nataženou ruku.

Nemám u sebe peníze. Vlastně ani nejsem zvyklá u sebe nosit peníze. O tyhle věci se vždy staral Alsborne, když jsem byla menší, tak otec, nebo Lionell. Pro ženu se nehodilo, aby za něco platila. A přesto se po mě teď chtělo, abych zaplatila za trochu čaje.

Jediné, co jsem chtěla, bylo si po tom náročném jednání na chvíli oddechnout. Zavřít oči a vychutnat si čaj. Tváře mi zrudnou. Dost možná by to někdo mohl zaměnit za stud, ale já nyní cítím jenom hněv.
Musím se hodně ovládat, abych horký nápoj nechrstla Molbérovi do obličeje.
"Vypadám na to, že mám u sebe peníze? Jakékoliv peníze...?"
Můj hlas je tichý a rozechvělý.
"Můj dům je v troskách, ze mě je psanec, zapletla jsem se do spiknutí a můj život byl v ohrožení víc krát, než dokážu spočítat. A vy po mě chcete peníze...za trochu horké vody? Tak se tím čajem udavte!"
Na konci už na Molbéra vyloženě ječím. Zlostně třísknu tácem o stůl, až čaj vystříkne z konvice, otočím se na patě a s prásknutím dveří zmizím z místnosti.

Tíha celé situace na mě dolehne a já mám náhle všeho dost. Oči mám plné slz, dotápu do nejbližší prázdné místnosti a svezu se na zem. Zády se opřu o zeď a tiše vzlykám.
Připadám si ztracená, bezvýznamná a zbytečná. I když zavřu oči, stále mě pronásledují pohledy vojáků. Jako by si říkali, co tady dělám.
Také bych chtěla vědět, co tady dělám...

Šedá Eminence - 26. listopadu 2018 22:02

Lidská srdce

Mladý důstojník si asi tak po druhé větě Liss uvědomí, že věci nejsou tak, jak by měli být. Dozajista byl zvyklý tak maximálně na posluhovačky nebo nejlépe trhovkyně a báby, na které mohl nasadit svou nově získanou vojenskou sebedůvěru, aby se mu klidili z cesty a dělali cokoliv chtěl. A tady stojí Liss, která nevypadá, že by udělala jedinou věci, kterou by si přál - právě naopak, vlastně.
Právě teď někdy si vzpomněl, že kolem té slečny Arianny Warrenové se potlouká žena, kterou místní vojáci raději nepomlouvají. Někdo z nejdivočejšího srdce Katova - někdo kdo jde přes mrtvoly. Nikdo vlastně neví, proč se přidala k armádě - ale skoro každý jí viděl s lehkostí a grácií přeskakovat střechy na hradě nebo ve městě - a někdo jí viděl se stejným umem i bojovat...
A teď tomu zatracenému troubovi teprve dojde, že ta před ním rozhodně není žádná posluhovačka - a že má za pasem dýku a ve tváři hněv - ne žádný uřvaný, ale ten tichý, ve kterém spíž než výhrůžky, najdete rovnou smrt.
Všechno mu to probleskne hlavou v momentu. Zahuhlá jen ,,Však ještě uvidíme..." a co nekvapněji vypadne - o poznaní bledší.
Když je otrava pryč, Lionell se vděčně usměje. Vypadá lépe - nejspíš ho stále všechno bolí, ale už může opřený sedět a nezdá se být tak vyčerpaný a ospalý. Snad se rány hojí dobře a nejsou zanícené - ale ošetřoval je Kosmov, který ví, co dělá.
,,Liss," řekne měkce - v oslovení je prosba, radost i láska. Poté se vděčně usměje. ,,Díky, že ses ho zbavila. Někteří z těch mužů tady mají velice podivné nápady, jak se zdá."
Když dojde zlodějka blíž k posteli, Lionell se napřímí, aby jí políbil a objal - jen nerad a jen únavou se od ní odděluje, v jeho pohybech a dotecích jasná touha a vzpomínky na krásné večery, noci a rána - strávená v nejrůznějších útulných úkrytech po celém městě.
,,Neseš nějaké zprávy?" zeptá se nakonec s úsměvem.

Jedna z těch zpráv, pokud by o ní Liss věděla, by mohla být, že jeho sestra sedí opřená o zeď o poschodí níž a obličej má schovaný v dlaních, mezi kterými jí občas unikne slza.
Dává to smysl - celé její já bylo v psychické i fyzické křeči - tolik se toho za tak pár dní změnilo. Vždyť právě dnes jen o vlas unikla smrti. Doteď jí v hlavě tepala vzpomínka na to, když se Ulf a Noriklam zvedli od stolu a téměř sáhli po zbraních. Jen slova dvou mužů jí zachránila od toho, aby se ocitla na konci ostří sekery nějakého Nortimberce.
Ale to není všechno. Její ruka se tiskne na protáhlou jizvu na tváři, kterou jí učinil Jižan když s ním zoufale bojovaly o život.
Tolik děsů.
Cožpak je příliš mnoho chtít šálek čaje?
Ozve se tiché zaklepání a dveře se pomalu otevřou.
Dovnitř nejistě nahlíží jeden z mužů, kteří byli v jídelně. Za ním je vidět dalšího. Ten, který je v popředí a je tím druhým očividně popostrkován, je mladší a má pihovatý obličej - ale je oblečený stejně jako voják a nejspíš tedy i důstojník. Ten druhý je méně vidět - vlastně jen tvář. Má knír a ustarané oči čtyřicátníka, který má vždycky na co si stěžovat.
Ten první vklopýtá dovnitř a v rukou drží tác s čajem. Pomalu ze sebe vykoktá:
,,Vomluvte Molbéra, slečno - von vůbec neví, jak jednat s dámou."
Druhý muž se ozve o dost sebevědoměji ale pořád zpoza prvního: ,,My sme to za vás zatáhli, vono to není správný v týhle době takhle někoho ždímat. Chlapům se to taky nelíbilo - vždyť v tom všichni jedem spolu."
Oba dva stojí napůl ve dveřích, jako by se báli, že šlechtična - druh jim zcela neznámý - v příštích pár minutách vybuchne a vezme je všechny sebou.

Arianna z Albrienne - 26. listopadu 2018 22:24

Dobré duše

Z mé sebelítosti mě vytrhne zaklepání na dveře. Zvednu uslzené oči a udiveně hledím na dva muže před sebou. Trochu otřeseně se zvednu a umolousaným rukávem si otírám tvář. V takovémhle rozpoložení by mě nikdo neměl vidět. Šlechtična by si měla udržovat úroveň, ale já na to prostě už nemám sílu.

Rozpačitě se usměju. Ani jeden z mužů nepůsobí příliš jistě. Snad se bojí, že znovu začnu ječet, nebo že rovnou exploduji. Na to už bych ale nyní neměla sílu. Udělám dva opatrné kroky v před, v první chvíli si totiž nejsem jistá, že mě vůbec unesou nohy.

"To je od Vás velmi milé. Děkuji a...omlouvám se...za tu scénu."
Už teď slyším klepy o té šílené, uječené šlechtičně.
"Ale pan Molbér má částečně pravdu. Neměla bych předpokládat, že něco dostanu jen na základě svého původu. Máte pravdu, jsme v tom všichni společně a já nejsem o nic lepší, než kdokoliv jiný. Jen jsem nečekala, že pád na zem bude tak tvrdý."

Zhluboka se nadechnu, a potlačím slzy, které se mi znovu derou do očí. Raději si od muže rychle vezmu tác s čajem, rozloučím se a zamířím nahoru za Liss a Lionellem.
Teď už nezáleží na tom, jestli jsem šlechtična.

Před vstupem do ložnice chvilku počkám. Nechci, aby na mě Lionell něco poznal, nechci ho zatěžovat svými problémy a starostmi. Konečně vstoupím dovnitř, na rtech trochu kostrbatý úsměv.
"Přinesla jsem čaj."

Lisseth - 27. listopadu 2018 18:25

Lionell

Vojáček pochopil a vypadl a může jen doufat, že už se v takovéto situaci nepotkáme, příště bych se nemusela dvakrát rozpakovat vyřešit to po svém. Jakmile za ním zapadnou dveře, nepřátelský výraz jako mávnutím kouzelného proutku zmizí a objeví se na něm spokojený úsměv.

S radostí opětuji něžný polibek. Nejraději bych u něj zůstala, schoulená na kraji postele, byla prostě jen s ním, abych nikam nemusela. Nikdy totiž nemám jistotu, že když odejdu, zase se vrátím.

"Jo, vlastně jo. Se senešalem uzavřeno příměří, alespoň prozatím výměnou za pár dalších pokojů a nějaké to zlato. Takže králi můžeme prozatím argumentovat tím, že je královna v našich rukou.
Nevyřešilo to ovšem zcela otázku vojska, které se sem blíží." na okamžik se odmlčím a zahledím se na Lionella.

"S čímž souvisí to, že na chvíli zmizím. Jednak potřebuji ještě něco vyřídit v Katově a pak možná pokud bychom v rukou měli nějaký pádný důkaz o spiknutí, snad bych se dokázala dostat přímo ke králi. Případně bychom potřebovali vědět, kdo se to k nám blíží se svou armádou." popravdě vylíčím, co mám vlastně v plánu.

"Ale neboj, budeš tu mít Ariannu a snad brzy i Alsborna. A pokud přesvědčím kapitána, že jsme stále ještě užiteční, garantuji, že budeš mít pokoj od takových snaživých blbů, co si potřebujou dokázat svou důležitost." usměju se trochu při zmínce o vojáčkovi.

"Co ty, vše v pořádku? Nemám sehnat něco k jídlu? Nepotřebuješ něco?" vyptávám se dál a jemně se přitom probírám jeho vlasy.

Když se znov otevřou dveře, už už se nadechuji k tomu, že zas někoho vyhodím, ale objeví se zde Arianna.
"No vida, tvá sestra se neptá, ale rovnou koná. Díky."obrátím se na ní s úsměvem.

Šedá Eminence - 27. listopadu 2018 21:57

Lionell

Lionell s vážnou tváří naslouchá Liss a trochu se i usměje.
,,No, alespoň, že to nejsou jen špatné zprávy."
Ale mu úsměv zase povadne - i on ví, že jedno z mnoha rizik milenky-zlodějky je to, že se příští večer už nemusí vrátit.
,,Kéž by to už bylo všechno za námi - už bych se vykašlal na nějaké veřejné mínění a byl bych s tebou od rána do večera," povzdechne zasněně. Ale alespoň, že nelituje, aby věci byly zpátky tak jak byly - lítost a stesk teď nikomu nepomohou.
A než stačí odpovědět na otázku Liss, otevřou se dveře dovnitř vkráčí Arianna, stále nejistá, ale už alespoň trochu sebraná.
,,Ari! Jsi poklad," řekne vděčně. Pak si prohlédne její obličej a prohlédne skrz naskrz tím kostrbatým úsměvem - ale tichá konverzace beze slov je nejsilnější mezi blízkými sourozenci a Lionell pochopí, že ať už se událo cokoliv, Arianna ho tím nechce trápit - a nejspíš to ani nechce před Liss řešit. Prohlédne si obě ženy a trochu nedočkavě vzdychne. Protáhne si ruce a i když se mu trochu zkřiví obličej, vypadá na tom o dost lépe.
,,Je jen škoda, že tu musím sedět, zatímco zachraňujete svět, mé drahé. Chtěl bych se alespoň projít, třeba potkat toho bájného kapitána Kaprona nebo alespoň něco udělat!"
Opět se položí na postel a pohlédne na Liss.
,,A ty zas poběžíš, viď?" posteskne si jako malé dítě.
Pro Ariannu je to docela novinka - dokonce i když jednal s ní, zachovával si určitou vážnost, jak se na šlechtice sluší - směrem k Liss na to vše zapomíná a chová se jako nejsprostší zamilovaný mladý muž.
Ale navzdory tomu se obrátí k Arianně:
,,Slyšel jsem od Liss, že se podařilo alespoň vyjednat s Nortimberci příměří. Co očekává tebe, Ari? Doufám, že alespoň ty se budeš držet někde v bezpečí," dodává, ale nevypadá to, že by to bylo nějaké bratrské ochranářství - možná je v tom dokonce i hrdost, jak se během pár dní změnila jeho sestra - šrám na tváři jí rozhodně přidává na drsnosti.

Arianna z Albrienne - 28. listopadu 2018 10:02

Sourozenecké pouto

Okamžitě je mi jasné, že svým úsměvem Lionella neoblbnu. Zná mě lépe, než kdokoliv jiný. Před ním své emoce prostě neschovám. Jsem ale ráda, že se mě hned nezačne vyptávat. Nechci před Liss vypadat jako malá ubrečená holka. I když je dost možné, že i tak si o mě myslí, že jsem slaboch.
TLionellův pohled mi ale naprosto stačí k tomu, abych našla ztracenou rovnováhu. Zachránily jsme ho, ať si o mě myslí kdo chce, co chce, na tom jediném záleží.

Odložím tác na stolek a naliju čaj. Jeden šálek podám Lionellovi a druhý Liss. Pak teprve naliju sama pro sebe, zhluboka vdechnu vůni čaje a na okamžik je všechno v pořádku. Ze snění mě vytrhne až Lionellova otázka.
Tiše si odkašlu.

"Radost ti asi neudělám. Ale odpoledne mám chvíli posedět s královnou."
Přiznám své plány, protože lhát mu najednou nechci. Navíc si nemyslím, že by mi na hradě hrozilo nějaké nebezpečí. Kapitán Kapron se postaral o to, aby se mě Nortimberci nemohli dotknout.
"Ale starosti si o mě dělat nemusíš. Je to dobrá příležitost, třeba se mi podaří královnu trochu ovlivnit. Obzvlášť, jestli se ocitneme alespoň na chvíli samy."

Lisseth - 28. listopadu 2018 19:04

Lionell

"Nic jiného bych si nepřála víc." odpovídám s úsměvem, i když si popravdě moc nedovedu představit, jak se my dva ruku v ruce procházíme třeba po Stříbřinách. Nebo si spíš dokážu představit všechny ty pohledy.

"Jen odpočívej a nabírej sil." pak trochu omluvně pokrčím rameny, když zmíní, že mu zas brzy zmizím. "Ale mě se jen tak nezbavíš, neboj, za chvíli jsem zase zpět." spiklenecky na něj mrknu.

"Ale čaj si s vámi ještě vypiju." úsměvem a díky přijmu nabízený šálek. Chvíli si jen hřeji ruce a pak pomalu usrkávám poslouchajíc Ariannu.

Prázdný šálek pak položím zpět na podnos.
"No, přátelé, já se loučím. Pokusím se přivést Alsborna." otočím se na Ariannu.
"A kdyby se tu ještě objevil ten snaživý vojáček a zas otravoval, připomeň mu, že mám na tváře pamatováka a podruhé by se se mnou potkat nechtěl. Miluju tě." vtisknu mu na tvář polibek a pomalu už se zvedám.

Po výstupu s vojáčkem mne ani nenapadne, abych si říkala o nějaké muže s sebou. Jednak by to v Katově bylo spíš k horšímu než k lepšímu a dohadovat se ještě navíc s někým se mi vážně vůbec nechce. Spoléhat se sama na sebe, tak jako vždy.

Holt to budu muset nějak přepajdat. Na nějaké velké poskakování to ještě není, ale něco už vydrží. Zamířím tedy rovnou do Katova do míst, kde jsme se před tím pohybovaly s Ariannou vyhlížejíce někoho známého, koho bych se případně mohla trochu poptat.

Šedá Eminence - 28. listopadu 2018 22:44

S novou silou

Liss se rozloučí a zmizí - posílená láskou k Lionellovi a odhodláním posunout blíž chvíli, kdy budou s jistotou vědět, že další den přinese jen klid a mír.
Arianna setrvá u svého bratra, který, když se dívá za Liss - na zavřené dveře, za kterými zmizela, poznamená:
,,Je to zvláštní - vždycky jsem si bál chvíle, kdy se provalí- no vlastně všechno. A teď tu jste, obě dvě. Věřila bys, že jsem se bál, že na mě kvůli ní zanevřeš? Že odejdeš jako matka a Marien. A co teprve Joshua a Julian? Snad jsou stále v bezpečí - snad se do ničeho nenamočili. Nevím, jestli projdou do města při obležení jakékoliv zprávy zvenčí. Co my víme - půlka říše by mohla být v plamenech." Ano, Lionell lituje pádu velké země koruny Celestionské - je monarchista a podpůrce dobrého krále - ale především chce být sám dobrým mužem, a jaký je panovník, který vytáhne proti svému vlastnímu lidu?
Lionell se zvláštně usměje:
,,Ale moje sestra jde na soukromou audienci s královnou. Má respekt nejvyšších činitelů města a žije si jako nejušlechtilejší aristokratka na královském hradě. To není vůbec špatné na dceru zchudlého šlechtice s dluhy státních proporcí, co říkáš, Ari? Už víš, o čem se s Jejím Veličenstvem budeš bavit?"
Lionell měl vždycky netradiční přístup k životu - už to, že se postaral, aby Arianna nebyla tak docela běžná šlechtična. Není divu, že i uprostřed obležení, když se možná blíží zkáza všech, se raduje z malých úspěchů, kterých bylo dosaženo a pozapomíná na rizika a nehezké detaily.

Na jeho veselost a ochotu poprat se světem vzpomíná i Liss, když se nese přes město. I omezená zraněním nohy se pohybuje daleko rychleji než by kdy mohla s Ariannou nebo s hromadou neohrabaných vojáků - ne, kapitánovi jako strážnému nikdy nedošlo, že Katov se nedá dobít armádou.
Vyšvihne se na hradby - už skákala a šplhala po stěnách daleko zřízenější než je teď. Přenese se po střechách Stříbřin a stále se má na pozoru před Jižany. Ale zdá se, že fanatikové a Kapronovi muži je definitivně vyhnali ze střech města. Snad zalezli do nějaké díry a lízají si rány - kdo se odvažuje doufat, že pouštní postrachové v Celestionu jsou do posledního mrtví...
Přeletí hradby Stříbřin tak rychle, že několik strážných vykřikne v leknutí a téměř sáhne po zbraních - než si uvědomí, že by byli mrtví dřív, než by se trefili.
Volná jako pták- s raněným křídlem snad, ale přeci!
Brzy překoná Slzanu. Koutkem oka zahlédne barikády Kapronovců, na které útočí osamělé skupiny pohanů.
Než se naděje, je za Vrchovicemi a ve starém známém Katově. Skryje se jako stín a přesouvá se pomaleji - ale neviděna. Tiše dospěje k místům, kde stále hnije nebohý vyzvědač. A tentokrát obejde blízké okolí a zkontroluje si místa, ze kterých by ulice mohli být sledovány s absolutní a maximální pečlivostí.
Loví lovce - a v tom je dobrá, protože ví, jak Katovští přemýšlí.
Rychle nalezne několik míst, které svědčí o neopatrných hlídačích - nedopalek ručně balené cigarety, kterou si nějaký hlupák zkrátil noc, nebo zablešená přikrývka, která nemá na střeše co dělat.
To by čekala v každém případě.
Ale nalezne i doklady profesionálů - určitá pootevřená okna a prázdné místnosti, čerstvé otisky bot v zaprášených koutech...
Jsou to jen náznaky, ale i tak je jasné, že toto místo někdo bedlivě sleduje. A po chvilce nalezne i svou kořist. Většina je nejspíš pryč přes den nebo jsou nahrazeni méně ostražitými hlídkami.
Ale jeden se skrývá s výhledem na tu úzkou uličku, kde leží onen poklop. Může to být náhoda. Ale také nemusí.
Může ho zkusit polapit - ale ve své současné pozici nevidí pozorovatel na druhý konec uličky nebo na samotné dveře. K poklopu by bylo možné proklouznout z druhé strany bez útoku na hlídku, jejíž hlášení může někdo očekávat...

Arianna z Albrienne - 28. listopadu 2018 23:00

Lionell

Liss vyrazí do Katovského podzemí a mě poprvé napadne, že se třeba Alsbornovi mohlo něco stát. Do této chvíle pro mě komorník představoval opěrný bod mého života, neotřesitelnou skálu. Raději tyhle myšlenky rychle zapudím. Se šálek mčaje v ruce se usadím na okraj Lionellovy postele.

"Musím přiznat, že mi nějakou dobu trvalo si na ní zvyknout. Liss je...jiná. Hodně jsme toho ale spolu prožily a vlastně bych řekla, že jsem si jí oblíbila. Je příjemné být ve společnosti někoho, o kom vím, že ke mě bude upřímný.
Jen mě mrzí, že mi tak málo důvěřuješ."
Na oko se zatvářím ublíženě, než pokračuji.
"Já bych na tebe nezanevřela, i kdyby sis domů přitáhl tu poslední katovskou běhnu. Jsi můj bratr, jsi to jediné, co mi ještě zbylo."
Usměju se a chytím Lionella za ruku.

Na jeho další slíva jen potřesu odmítavě hlavou.
"Kdybych měla takový respekt, jak říkáš, nemusela bych se rozplakat, abych uzískala konvici čaje."
Uhnu pohledem, trochu se stydím za to, jakou scénu jsem dole předvedla.
"Ale setkání s královnou by mohlo být zajímavé. Myslela jsem, že bych jí dopřála trochu nezávazné konverzace. Nechci, aby měla pocit, že na ní tlačím. Byla bych ráda, kdyby se mi podařilo, aby se v mé společnosti cítila dobře. Přemýšlela jsem, že bych jí donesla nějaký dárek, ale nic mě nenapadá."

Lisseth - 29. listopadu 2018 17:37

Přes střechy

S potěšením zjišťuji, že pohyb po střechách a zídkách domů mi nedělá žádné velké problémy. Dokonce se přistihnu při tom, jak se chvíli spokojeně usmívám. Přes střechy za lupem. Jako za starých časů...jo kdyby...

Za chvíli jsem na místě. Pach, který se vznáší ve vzduchu dává tušit, že němá výstraha setrvává stále na svém místě, nikdo se jej neodvážil odstranit. Trochu nakrčím nos, ale hned se věnuji raději prohlížení okolí. A vida...jeden tu sedí na číhané...jestlipak byl Alsborne také tak opatrný?...jestli ne...nemaluj hned čerta na zeď...starý komorník se nezdá...

Chvíli váhám, co dál. Trochu se poptat chlapíka před sebou nebo se prostě proplížit jemu před nosem?... Vše má své pro a proti.
Nakonec se rozhodnu příliš na sebe neupozorňovat a raději tiše proklouznout dál. Tiše se zase odkradu a pokusím se proniknout k poklopu tak, aby mne chlapík neviděl a doufám, že opravdu nemá na vchod do toho kutlochu pořádný výhled.

S rukou na dýce plížím se dál. Nerada bych na někoho narazila uvnitř, ale kdyby už náhodou je třeba být připravená na vše. S očima na stopkách a nastraženýma ušima pokračuji dál.

Šedá Eminence - 29. listopadu 2018 21:47

Bílá a černá

Lionell se zasměje jak zhodnocení Liss tak tomu, že by si snad měl přitáhnout někoho ještě horšího.
,,To ano, Liss je nebroušený diamant. A vysmála by se do obličeje dokonce i té královně! A pěkně by jí řekla co si o ní myslí - ona byla vždycky pravý opak dvorských intrik..."
Stiskne její ruku a laskavě se usměje. A když promluví o scéně, kterou udělala, mávne rukou - i když mu trochu cukne tvář bolestí.
,,Ale co, nejsi z kamene. A jsem si jistý, že od šlechtičny očekávali běžní lidé daleko horší hlouposti! Netrap se, sestřičko, jen nevěděli s kým mají tu čest, ať už to byl kdokoliv."
Pak se řeč obrátí ke královně. Lionell vážně přikývne, když zmíní nezávazný rozhovor a zamyslí se, když řekne něco o dárku.
,,Ano, to je nejlepší - přeci jen, pokud by ses s ní skamarádila, snad by pochopila, že tu nejsi od toho, abys jí podvedla nebo zneužila. A pak by třeba mohla i uvěřit, že může svým lidem pomoci.
A dárek by byl skvělý - ale co dáš takové ženě, která vždycky všechno měla?"
Po chvilce se začne potutelně usmívat.
,,Víš co? Ve Stříbřinách je spousta zahrad a ona je už několik dní zavřená v hradu. Přines jí bílé karafiáty, slyšel jsem na jedné slavnosti, že je má ráda. A aby věděla, odkud ta krásná vůně přichází, zabal je do jednoho z těch rudých šátků, co nosí muži té naší armády. Každý je má, určitě by šlo jeden sehnat. A čerstvá vůně květin by mohla být přesně to, co Její Veličenstvo potřebuje, zavřená v zatuchlých komnatách!"
Vždyť celé toto povstání mělo za cíl - krom osvobození Lionella - zbavit se zkorumpované šlechty a občerstvit zahnívající stát. Jen aby se to nepovedlo až příliš...
A jen aby takový dárek královnu neurazil...

Svět dvora, kde záleží na kytičkách a na tom, jestli se náhodou někdo neurazil - to je přesný opak dravčího Katova.
Liss se rozhodne nedráždit nikoho a neudělat něco, co by mohlo mít naprosto netušené důsledky. Navíc ví přesně, kde ten muž je a kam se může ze své pozice pohnout - mělo by být snadné se mu vyhnout.
Během pár minut se dostane k vyvráceným dveřím. Skrz ně a do bezútěšného nepořádku.
Poklop je odkrytý a otevřený.
Černá díra a žebřík ze staré oceli.
Nikde nic. Nezbývá než ponořit se do temnoty. Ta obejme zlodějku jako stará známá a země jí polkne s tichým vrzáním.
Sestupuje opatrně. I navzdory její pohyblivosti a obratnosti je odkrytá a mohla by se snadno stát obětí...
Ale sestoupí až na dno bez toho, aby jí kdokoliv přepadl. Neminula žádnou vedlejší chodbu a ať už tady našla cokoliv, je to hlouběji pod zemí, než běžné katakomby. Je štěstí, že je hladina řeky nízko, jinak by mohla podzemní voda tohle všechno zatopit. A jak se zdá podle zaschlých nánosů bláta, občas se to i děje.
Tma je téměř neproniknutelná, ale oči Liss se brzy přizpůsobí té troše světla, které vydávají některé porosty a houby. Jsou to spíš stíny, to co vidí, ale i tak je to lepší než nic.
Má sebou voskované zápalky, ale použít něco takového - nebo přijít s lucernou či pochodní - by jí nadobro oslepilo a udělalo z ní terč pro kohokoliv, kdo by číhal v temnotách.
Ocitla se v poměrně prostorné chodbě, vedlejší stezky jsou zasypané nebo zazděné. Není kam jít než kupředu.
Po několika minutách chůze se chodba několikrát zatočí. Chvíli stoupá a staré velké kvádry nahradí známější kameny městských katakomb. A za rohy se začne objevovat světlo - i když jen záblesky. Když zlodějka vyhlédne zpoza rohu, který považuje za poslední, spatří těžké kované dveře - škvíry jsou pečlivě ucpané, aby jimi neprocházelo světlo, ale ten kdo jimi procházel poslední zapomněl zakrýt klíčovou dírku a tak se z ní valí pramen světla a oslňuje neproniknutelnou tmu.
A právě nyní se odráží v očích zlodějky Liss.

Arianna z Albrienne - 30. listopadu 2018 09:29

Květiny pro královnu

Lionellův nápad mě nadchne. Není mnoho věcí, které bych královně mohla darovat a ještě méně těch, které by si nemohla pořídit sama.
Nadšeně se na bratra vrhnu a vtisknu mu pusu na tvář.
"Já věděla, že se mám poradit s tebou. To je úžasný nápad. Hned vyrazím do Stříbřin."
Dopiju čaj a odložím hrneček.
"Stavím se tady za tebou večer, a řeknu ti, jak jsem u královny pochodila."

Poté, co se rozloučím s Lionellem už se v hradu příliš nezdržuji. Přejdu nádvoří a zamířím branou směrem ke Stříbřinám. Takhle přes den by tam snad mohlo být bezpečno.
Rozhovor s bratrem mi vlil novou sílu do žil. Pomohl mi najít ztracenou rovnováhu, i sálu pokračovat. Slzy a nepříjemný pan Molbér už jsou minulostí.

Ve Stříbřinách se na okamžik zamyslím. Odolávám nutkání navštívit svůj vlastní dům. Teprve v téhle chvíli mi dojde, že jsem Lionellovi stále ještě neřekla o našem "splaceném" dluhu.
Po krátkém váhání se rozhodnu zamířit k domu Sunningse. Jeho zahrada je veliká a jistě nebude celá podupaná. Tam bych snad mohla najít pár hezkých květů, které by královně vykouzlily úsměv na tváři.

Lisseth - 30. listopadu 2018 18:53

V temnotách

Opatrně se plížím temnými chodbami. Chvílema mám pocit, že musí vést přímo de pekel horoucích. Obezřetně našlapuji, abych se tu snad ještě o něco nepřerazila, to by bylo vážně to poslední, co bych teď potřebovala.

Změna stěn dává tušit kam až jsem se mohla podzemním labyrintem dostat. V hlavě si promítám mapu města a v duchu odhaduji, co tak mám asi přímo nad hlavou, i když ve všudypřítomné temnotě se neorientuje zrovna nejlépe.

Zastavím se, když se přede mnou objeví nějaké dveře. Chvíli jen stojím a napínám uši ve snaze zaslechnut jakýkoliv podezřelý zvuk a pak se potichu vydám ke světlu pronikajícímu klíčovou dírkou, abych jí nahlédla na svět za dveřmi. ...jen pokračování sklepení, kde někdo potřebuje světlo nebo snad východ někam na ulici?...

V jedné ruce připravenou dýku pro všechny případy mžourajíce do světla z klíčové dírky skoro ani nedýchám, abych se snad neprozradila příliš hlasitým dechem, který mi v tichu kolem připadá snad až příliš hlasitý.

Šedá Eminence - 30. listopadu 2018 23:02

Změny nad zemí, změny pod zemí

,,Opatrně!" zvolá Lionell, když se k němu vrhne Arianna rozradostněná jeho nápadem - ale neříká to příliš vážně a jen se vesele usmívá, když se svojí sestrou loučí.
,,To určitě udělej - chci vidět, že jsi se od Jejího Veličenstva vrátila živá a zdravá."
Mladá šlechtična vyběhne z hradu a téměř by i z nadšení zapomněla na obležení - možná o tom kdysi dávno snila - ona na čajovém dýchánku s překrásnou princeznou - dcerou tehdejšího krále.
Ta dcera je nyní kdesi na východě, odevzdaná jako rukojmí po neúspěšné kampani, podobně jako Její Veličenstvo z Nortimberu je zde.
Ale je to žena přibližně stejně stará jako Arianna a rozhodně má královskou vznešenost.
Arianna vyjde z hradu - zahlédne poručíka Mortiena, který pochoduje pryč s oddílem vojáků, lidé proudí sem a tam - a právě v té chvíli jí vylekají dva muži strážící bránu, kteří srazí podpatky a zasalutují. A vzhledem k tomu, že kolem není žádný důstojník, zdá se, že salutují jí...
Nemá čas se s tím příliš trápit - vyrazí raději k sídlu Sunningse. Překrásný dům - záliba mladého vévody v exotice vedla k zařízení bohatého skleníku a opečovávané zahrady. Společnosti, které se pořádaly v tomto díle bývaly úzké ale vybrané.
Arianna na tyto menší sešlosti nebyla zvána. Nebyla dost významná. A s tím, co dnes ví, to nejspíš bylo útočiště těch několika mocných šlechticů, kteří stáli na králově straně...
Brzy k paláci dojde. Byl ušetřen nejhoršího loupení... ale to jen znamená, že nebyl celý převrácen na ruby a docela zničen. Několik oken je vymlácených a brána na jeho pozemek je vylomená, ale jinak se zdá být sídlo v pořádku.
Projde dovnitř a udeří jí zápach - za zídkou zůstala mrtvola žoldnéře, kterého minuli odklízeči, hrobaři a pohodní posledních dnů.
Velký dům stojí jako tichý, prázdný chrám. Dveře jsou zavřené, ale i tak se zdá, že jej prohrabali lupiči - nebo Kapronovi muži. Ale vzhledem k tomu, že věděl, o tom co se chystá, dozajista jim nenechal nic zajímavého.
Sídlo vypadá podobně opuštěně jako dům Rolainův. Arianna se vyhne samotné budově a raději jej obejde po zahradě. Ví, že v zadním traktu jsou květinové záhony a určitě mezi nimi najde i bílé karafiáty.
Skleník nepřečkal těžké zkoušky posledních dnů a exotické rostliny uvnitř pomalu ale jistě hynou. Ale záhon karafiátů se zdá přežil a nevypadá ani příliš pošlapaný.
To ale není to, co Ariannu zarazí. Za domem, shrbený, je postarší muž, který kope hrob.
Je oblečený do kvalitního šatu neurozeného služebnictva urozených pánů. Připomíná trochu Alsborna, ale je menší a starší - vlasy má docela bílé a s těžkou lopatou očividně zápolí. Arianny si nevšiml - je to podivná pokroucená figurka, která se lopotí s dírou, snad jen pro nějakého úplatného vojáka.

Hluboko pod zemí, daleko hlouběji, než kam by se kdokoliv rozumný chtěl dokopat, procházela Liss temnotu, až vylezla zas k povrchu - avšak ne tak úplně.
Když vhlédla do klíčové dírky, zjistila, že hledí do zabydleného sklepení. Prostý nábytek, několik dřevěných židlí a stůl. Dvoje dveře po stranách. A nikdo uvnitř.
Liss okamžitě ví, kam se to dostala. Tohle je podzemní doupě nějaké lupičské bandy z Katova nebo někoho podobného. Strohý nábytek a dobrá skrýš by tomu odpovídala. A ona nejspíš proběhla zadními vrátky, která běžně nejsou používána - nebo možná jen jedním z mnoha vchodů do podzemního úkrytu napojeného na městské katakomby.
Otázka pak zní, kdo by tak úzkostlivě kryl něco tak prostého jako vedlejší cestu dovnitř. Snad je to nepohodlná cesta hlavní... nebo je to jen vedlejší vchod, ale ten jediný, který někdo zvenčí objevil.
Brání ho někdo, kdo si vskutku nepřeje být odhalen a kdo to místo chápe jako slabinu - ať už z jakéhokoliv důvodu.
Neexistuje mnoho lidí, kdo by mohli takové sídlo mít a udržovat. Jeden přijde hned na mysl - ten, kterému říkají pán podzemí a nekorunovaný král Katova.
Našla jeden z úkrytů Černého Lišáka a jeho nejbližších?
Uslyší cvaknutí dveří, které zní v temnotě jako dunění zvonu a pak do místnosti vstoupí statný chlap s jizvou přes obličej a s hadrem v ruce. Dřív, než Liss tiše ucukne a ten muž zakryje klíčovou dírku, ho zlodějka pozná - a její podezření se potvrdí. Je to Struval - pravá ruka Lišáka.
Co teď? Vniknout do hadího hnízda? Slyšela Struvala odejít a zavřít za sebou dveře a ona by si i v absolutní temnotě se zámkem poradila.
Ale lezla by přímo do lví jámy, kde dozajista číhá přesila a kde na ní čeká snad jen smrt rukou Lišáka nebo jeho pohůnků.
Na druhou stranu, pokud někde leží skrytý dopis, který dosvědčuje celé spiknutí, je to zde.
A někde na druhé straně vězí nejspíš Alsborne. Pokud ještě žije.

Arianna z Albrienne - 30. listopadu 2018 23:19

Uvadající zahrada

Spěchám směrem ke Stříbřinám, času je sice dost, ale já se nemůžu dočkat až udělám něco tak všedního, jako je trhání květin. Taková hloupost. Liss by se mi dozajista vysmála.
U brány vedoucí do Stříbřin mě však čeká překvapení, těžko říct, zda příjemné. Vojáci, kteří zde stráží mi totiž zasalutují. Je to tak nečekané, že na okamžik zůstanu stát a zírat. Rychle se ale vzpamatuji a projdu bránou, celou věc radši hodím za hlavu.

Dojít k Sunningsovu domu mi netrvá příliš dlouho. I na něm se podepsalo řádění katovských, i když ne v takové míře, jako v domu Akmoria. Dveře jsou stále na místě a zavřené, působí trochu hrozivě. Stejně tak dům s temnými okny.
Hned na okraji pozemku narazím na mrtvolu. Není první, kterou vidím, ale rozhodně je nejhůř cítit. Rozhodnut se o tom někoho zpravit, až se vrátím zpátky na hrad. To poslední, co bychom potřebovali, je nějaká epidemie.

Do domu vůbec nevejdu, místo toho projdu zahradou až dozadu. Zde mě čeká další překvapení. Shrbený muž s bělavými vlasy, kope hrob. Zatím si mě nevšiml a já si nejsem jistá, jestli chci, aby mě tu viděl.
Jenže pokud se chci dostat ke květinám, budu muset projít kolem něj. Asi jsem neměla chodit sama. Přemýšlím, jestli jde o některého ze Sunningsových sloužících. Pravděpodobně, jinak si nedokážu představit, proč kope hrob právě uprostřed Sunningsových okrasných záhonů.

Za mužem vidím zcela nedotčený záhon sněhově bílých karafiátů. Ty by jistě jejímu veličenstvu udělali radost. Ale má cenu kvůli nim takto riskovat? Pravděpodobně ne, ale já to stejně udělám. Zhluboka se nadechnu a zamířím k muži.
"Zdravím vás."
Oslovím ho, nechci ho vylekat, na rtech mám při tom nervozní úsměv.

Lisseth - 01. prosince 2018 17:06

Do vosího hnízda

Když pohlédnu klíčovou dírkou do místnosti za dveřmi a dojde mi, kam jsem se to dostala, mám pocit, že se chystám šťourat do vosího hnízda, což nikdy není zrovna nejlepší nápad. Dává to ovšem smysl. Nikdo jiný by si nedával tolik práce s tím, aby odradil tak výmluvným způsobem všechny možné čmuchaly a jak jsme zjistili, má v tom všem také své zájmy. A sem jsem poslala Alsborneho...

Nejraději bych se otočila na patě a hezky rychle odsud vycouvala. Úplně nemám zájem skončit jako další patník na zdi. Jenže věci se poněkud změnily. Do háje...tohle samaritánství tě jednou bude stát krk...jo ale ne dneska, slíbila jsem, že se vrátím...

Sáhnu do váčku, ve kterém se ukrývá zlodějské náčiní, nahmatám zámek a v tichosti začnu pracovat. Tichý hlásek uvnitř mne křičí, že jsem se zbláznila, že to za to nestojí, že bych z celého Celestionu nakrásně mohla zmizet a nechat celé obležené město za sebou a pře několika týdny bych to i bez výčitek udělala, ale něco je jinak. Něco nebo já?...zloděj a vrah, který má najednou svědomí a nedokáže lhát byť jen jediné osobě je k ničemu...nebo taky ne...

Kdykoliv se objeví nějaké pochybonosti, kdykoliv váhám, kdykoliv není jednoduché se rozhodnout, vzpomenu si na Lionella, na jeho úsměv i na to, v jakém stavu jsme jej našly v kobkách pod hradem, což mne vždy dovede nakopnout.

Možná se právě chystám udělat tu největší blbost, kterou jsem kdy udělala, ale couvnout už nehodlám. Ať při mě teď stojí všichni svatí...prostě se jen nenech chytit...

Šedá Eminence - 01. prosince 2018 23:31

Sloužící různých pánů

Zlodějka tiše zapracuje na zámku. Jednou potřebuje rozeškrtnout sirku - ale jinak si poradí docela potmě. Vždy měla radši tišší přístup a tenhle zámek není příliš obtížný na otevření. Nemusí být - nepředpokládá se, že se sem někdo dostane...
Tiše to klapne a Liss jen na kratičký moment zabuší srdce. To zas jednou začíná loupež. Ale tentokrát nejde jen o peníze a cennosti. Jde o život víc než kdy dřív...
Zachovává klidnou hlavu a přemýšlí. Struval odešel levými dveřmi - rychle se přesune ke klíčové dírce a sleduje, jak mizí za příštími dveřmi.
Méně schopný zloděj by vyrazil přesně na druhou stranu než kam Lišákům pobočník šel - ale Liss dobře ví, že v tak úzkostlivě skrytém sídle bude jen několik málo strážných a v tom případě je lepší ujistit se, že ona ví, kde je alespoň jeden z nich. Je to něco ne zcela intuitivního, ale mnohokrát se jí to osvědčilo - ta krásná iluze strážících, že na místě, kde před momentem byli, nemůže nikdo být.
Tělo a mysl Liss naskočí na prastarý automat, který vycvičila už jako malá holka. Vlastně ani nepřemýšlí, když se krade tichými chodbami, hlídá rohy a prohledává prázdné místnosti.
Rychle si utvoří obrázek o tom, kde se ocitla.
Vskutku je to Lišákova skrýš - malá ale významná. Už našla několik váčků zlata - sebrala jen několik málo zlatek, protože větší množství mincí by jí mohlo prozradit. A koneckonců, není tady kvůli penězům.
Zatím nalezla především skladiště nejrůznějších nakradených cenností, padělatelskou dílnu a jednu ložnici - vypadá to, že zde není víc než půl tuctu mužů.
A je tu dost důkazů na to, aby všichni přišli na šibenici bez soudu.
Ale po dopisu žádné stopy.
Pokračuje tedy tiše a následuje kroky Skruvala. Až nakonec dorazí ke dveřím, za kterými se ozvou hlasy. Tichá jako šedá myš, nakloní se ke klíčové dírce.
Hledí do větší místnosti - velký stůl, kolem kterého sedí tři muži. Skruval k nim právě přistupuje. Zbytek místnosti je plný knih a lejster - jen v rohu je malý oheň, na kterém je na rožni několik kusů vepřového.
Muži kolem stolu jsou v Katově dobře známí - ale Liss přesto překvapí. Dva, Skruval a ještě jeden, jsou skutečně známí pohůnci Lišákovi, ale další dva jsou jiný případ - jeden je vrah, který byl považován za podobnou sortu bez pána, jako byl Pierre...
A ten druhý je Kosmov.
Sedí tiše poklepává prsty o stůl. Netváří se příliš nadšeně. Ale je zde.
Skruval promluví, když k ostatním dojde. ,,Šéf furt honí vetřelce?" zeptá se nevrle. Ostatní tři přikývnou. ,,Kdoví jak se dostal dovnitř. Asi nějakej fakt velkej blbec. Určitě vod Liss. Motala se kolem."
Druhý pobočník Lišáka přikývne. ,,Je možný, že dokonce přišli spolu. Seš si jistej, že je všude čisto?"
Skruval nevrle souhlasně zavrčí. ,,Jo. Nejsem žádnej blbej hlídka."
,,To doufej - šéf je jak na jehlách a jestli se něco podělá, budou padat hlavy. Jdu to radši vobhlídnout ven."
Nedůležitý rozhovor - ne vždy má poslouchající štěstí.
Liss se skryje do hlubin stínu, protože ten, kdo mluvil poslední, se zvedl a vykráčel ven kolem ní, aniž by si jí všimnul.
Skruval za ním nespokojeně zaklel. ,,Kretén..." Dveře zůstaly pootevřené. Liss zahlédne, že se Skruval posadil ke stolu. Židlí je jen šest. O čtyřech mužích dobře ví, pátý je Lišák... vypadá to, že by mohla mít ideální příležitost zneškodnit toho pohůnka, který právě zamířil pryč. Už ví, že tím směrem je poměrně čisto a klid - a v temnotě vstupu by mohla schovat tělo. O elitního zabijáka míň.
Mohla by zde zůstat a naslouchat dalšímu rozhovoru... pokud se odehraje - snad se nějak vysvětlí přítomnost tak neutrálního člověka, jakým se zdál být Kosmov po celou dobu, kdy se znali.
To, že je v úkrytu Lišáka z něj ještě nedělá nepřítele - vždyť jen pár dní zpět Lišák vesele s povstalci spolupracoval. A Kosmova si zve celá Katovská elita - není lepšího lékaře, který by se neptal na nevhodné otázky.
Jenže faktem zůstává, že Lišák zná cenu toho dopisu a nikdy ho nevydá - sám ho Lionellovi sebral. Zlodějka by se mohla vykašlat na nějaké pohůnky a hledat spis dál, dřív než bude pozdě.
Nebo by alespoň mohla cestou najít Alsborna, nebo Lišáka, který jak se zdá, ho loví. Snad starého komorníka neposlala na jistou smrt...

Ta smrt číhá za každým rohem, produchla celým městem a otrávila každou mysl. V posledních dnech zemřelo víc měšťanů Celestionských než dohromady za několik posledních let - ten černý dým, co stoupá z hořících domů, to je ruka smrtky, která sklízí plody práce svých sluhů.
Setkal se s ní i ten stařík, který kope hrob pro docela cizího žoldáka, ale asi mu vážnost situace ještě nedošla.
Když ho Arianna osloví, trhne sebou, ale obrátí se s úsměvem.
,,Dobré odpoledne, milady. Nečekal jsem, že by sem někdo ještě přišel. Už zde byli muži, kteří převrátili celý dům naruby. Musím říct, bude to noční můra všechen ten nepořádek uklidit."
Odloží lopatu a obrátí se k mladé šlechtičně - poté se, přesně podle dvorské etikety ukloní.
Je to nízký, usměvavý postarší pán v poněkud zaprášeném obleku komorníka, který je Arianně povědomý.
A jak tak tam stojí, prostý člověk, co se klaní šlechtičně, která už vlastně není skutečnou šlechtičnou, vypadá jako celá Celestionská dvorská kultura.
Směšný panáček, který se udržuje nesmyslné zvyky v době změn a který se stará o takové hlouposti jako je úklid a péče o opuštěné sídlo místo toho, aby konal sám za sebe nebo se pokoušel změnit věci k lepšímu.
Tázavě se na šlechtičnu podívá.
,,Vaše milost mě omluví, ale obávám se, že nevím o tom, že by byla pozvána k jeho Výsosti. Pokud vím, od vaší poslední schůzky s vámi nejednal, ani jednání neplánoval. Byla byste tedy tak laskava a osvětlila, co zde vaše milost činí?"
Neobvykle přímé a skoro útočné od toho komorníka. Samozřejmě, ona je vetřelcem na půdě Sunningsově. Rozhodně jí ten přesvědčený starý pán nenechá jen tak trhat květiny. Není žádnou hrozbou, ale to neznamená, že by ho měla zanedbat.
Snad ho přesvědčit? Rozkazem, rozumem či prosbou...
Nebo mu zkrátka připomenout, že se může rychle vrátit se vojáky a věc vyřešit bez nějakých oplétaček.
Vždyť přišla jen pro pár karafiátů...

Arianna z Albrienne - 01. prosince 2018 23:44

Pomatený stařík

Udiveně na muže před sebou civím. Město je v plamenech, ale jeho zajímá, že v domě je nepořádek. Nemůžu tomu uvěřit. Tenhle starý muž si zřejmě nedokáže připustit, jaká je realita. Nikoho nezajímá, jak vypadá tenhle dům. Dokonce ani Sunningse samotného to nezajímá.
Jeho slova o tom, že jsem do domu nebyla pozvána, jsou ještě obskurnější. Skoro bych řekla, že mi vyrazila dech, nevím, co na to říct. Tady asi logika fungovat nebude.

"Víte, vždycky jsem obdivovala tuhle zahradu. Damien..." Schválně se rozhodnu poukázat na blízkost mezi mnou a vévodou. "...mi jednou přinesl dárek, květinu z jeho zahrady. Vždycky jsem obdivovala, jaké překrásné květiny tady rostou."
Popojdu blíž k záhonu s karafiáty, oči mám ale stále upřené na muže.
"Jenže teď je vévoda pryč a mě je z toho smutno. Doufala jsem, že kdybych si mohla vzít pár těch květů, tak by mi to pomohlo."

Postesknu si a sklopím oči k záhonu. Snažím se znít jako zamilovaná naivka, která stále doufá, že se k ní její milý vrátí a zachrání jí.
To vlastně jsem, jen tím milým není Damien ze Sunnings.

Lisseth - 02. prosince 2018 12:47

Ve stínech podzemí

Zámek na dveřích brzy povolí. Naštěstí nikdo moc nepočítal s tím, že by sem někdo nepovolaný strkal nos. Tiše a obezřetně postupuji za Struvalem jako kočka na lovu. Sem tam přilepším si nějakou tou zlatkou, starý zvyk. Vždycky je potřeba nějak se zabezpečit na horší časy. I když si nedovedu představit, že by snad mohlo být ještě hůř. Ovšem nikdy neříkej nikdy.

Skrýš je to vskutku zajímavá a její znalost ne nevýznamná, ale mne v tuto chvíli zajímá především dopis a Alsborne. Ovšem ani po jednom tu není ani vidu ani slechu.

Přítomnost Kosmova zde mne opravdu překvapí. Doktor sice slouží tomu, kdo dobře platí a kdyby ošetřoval Lišákovi muže někde na ulici nebo s nimi seděl u stolu, asi bych se nad tím nijak nepozastavila. Ovšem jeho přítomnost v takhle utajovaném doupěti opět rozezní ten varovný hlásek uvnitř mne. Tak protos mi vyřizoval neurčité vzkazy od Lišáka?....měls to z první ruky?....ještě si na tebe dám pozor příteli...a já ho ještě nechávala hlídat Lionella...

Když kolem mne projde jeden z Lišákových mužů a zmizí v temnotě, dlouho se nerozmýšlím. Nemá cenu stát tu jen tak na místě a marnit čas. Podle jejich slov je tu někde vetřelec, kterého honí Lišák. Řekla bych, že to nemůže být snad nikdo jiný než Alsborne. Tiše vycouvám.
Hledat je tu bude jako hledat jehlu v kupce sena...třeba budu mít štěstí a narazím přitom ještě na něco zajímavého...

Opatrně se vracím zpět cestou, kterou jsem přišla a zvažuji, kam se vydat dál. Muže, který odešel se rozhodnu nechat být. Jeho nepřítomnost by jistě někoho mohla znepokojit a já na sebe v tuto chvíli opravdu nepotřebuji poutat zbytečně pozornost. Jen si dávám pozor, abych se mu nepřipletla do cesty.

Nakonec se rozhodnu podívat se ještě do druhých dveří, které byly u vstupu do podzemí a mou jen doufat, že ona důležitá listina není skryta někde v té jejich zasedací místnosti nebo že ji Lišák nenosí stále u sebe.
Špicuji uši a poslouchám každičkému zvuku, který se zde snad ozve a napínám oči do tmy, abych včas zjistila, zda-li někde poblíž není ten, který před chvílí odešel.

Šedá Eminence - 02. prosince 2018 22:44

Nevinná, nenápadná

Starý pán na zahradě Sunningse nevrle zamručí.
,,Stejně nespíš uvadnou - ten budižkničemu zahradník začal žvatlat kdejaké hlouposti o revoluci a zmizel. Mám pocit, že se všem muselo přeskočit," brumlá si pro sebe stařík.
Pak zvedne oči k Arianně a přikývne.
,,Jistě, vaše milosti - pokud by si to jeho výsost přála, pak je mi to rozkazem."
Udělá několik kroků k záhonu a s heknutím si klekne. Z kapsy vytáhne malý nožík a tiše si pro sebe brumlá: ,,Ta dnešní mládež... místo toho, aby dbali o pořádek a sekali dobrotu, lítají po městě jako blázni... to za nás..."
Mluví tiše, Arianna ho slyší, ale nezdá se, že by očekával nebo chtěl, aby na něj reagovala. Po chvilce se stařík zvedne a v ruce drží kytici bílých karafiátů. Květy jsou nadýchané jako mraky na nebesích a kytice celá připomíná andělské ctnosti. Na několika svatbách, kterých se Arianna zúčastnila, měla nevěsta právě takovou kytici - i když vyšperkovanou a daleko větší, karafiáty jsou přeci jen sami o sobě příliš prosté...
Starý komorník dojde k Arianně a s úklonou jí kytici předá. Když se na ní tak dívá, laskavě se usměje a řekne:
,,Tak jestli je to všechno, vaše milosti, tak s pánem bohem. Budu od vás jeho výsost pozdravovat, jakmile se vrátí."
Zdá se, že stařík přeci jen roztál nad tak nevinně vyhlížející dívkou. Vždyť koneckonců je to jen pár karafiátů - a stejně by zvadly.
Postarší pán se obrátí k lopatě a pokračuje v kopání hrobu a šlechtična získala co chtěla...

Kéž by mezi kamennou dlažbou vyrazila nějaká podzemní růže a vykvetla Liss pod ruku dopis, který hledá. Tak by to dozajista bylo v pohádkách, které se vypravují malým dětem.
Život v Celestionu není žádná pohádka.
Liss se v bezpečí vrátí do vstupní místnosti a vydá se druhým směrem - snad doufá, že tam najde dopis nebo Alsborna. Má smůlu, jediné, na co narazí jsou další skladiště a prázdné místnosti. Poté, co usoudí, že odchází od důležitějších částí podzemního úkrytu, začne se stáčet stranou a pokouší se najít nějakou osobní místnost Lišáka, kde by mohl být ten dokument.
Nedaří se jí.
Mezitím, co hledá, očividně skončila sešlost ve velké místnosti, protože narazila na Skruvala, který jí překvapil v jednom ze skladišť.
Jen v poslední chvíli se stačila přitisknout do temného rohu a ani nedutaje sledovala, jak prošel místností, kterou sama marně prohledávala, vzal do ruky nějaký papír a vyšel ven.
Stačilo jen aby se zastavil a pořádně rozhlédl kolem sebe a našel by jí.
Když se dveře zaklapnou, postupuje Liss dál - hraje tichou hru s muži ve skrýši, které míjí na chodbách a před kterými se skrývá ve stínech. Daleko těžší než se vloupávat na šlechtických sídel a pokladnic. I uvnitř své vlastní skrýše jsou pozornější než nejlepší strážný a navíc dobře ví, kam se dívat a jaké triky zloději používají. A jako by to nestačilo, je to typická Katovská sebranka, kde každý pořád čeká, kdy se ostatní rozhodnout ho hodit přes palubu - paranoia Liss práci neulehčuje a několikrát unikne jen o vlas.
Zůstane neodhalena. A její tvrdá práce přinese alespoň nějaké plody.
Kvůli pohybu mužů ve skrýši se přesunula na druhou stranu, k velké zasedací místnosti, která je nyní prázdná. Využila příležitosti a rychle jí prohledala. Je plná nejrůznějších zajímavých lejster a je vybavena několika skříněmi, které jsou pevně zamčené. Lišák vede mimořádně dobře zorganizovanou operaci...
Poté co letmo prohledala většinu lejster, nenašla dopis, ale všimla si páky, za jednou ze skříní, která by dozajista měla otevřít nějaký skrytý vchod - s trochou štěstí tam, kde leží nejcennější poklady - a snad i ten list.
Za předpokladu, že ta páka nevyžaduje nějaký další krok, aby se nezachovala jako past. A že otevření skrýše bude tichá a rychlá záležitost, která nepřiláká žádného z mužů, kteří můžou být nedaleko. A že uvnitř té skrýše samotné nikdo právě není...
Snad by bylo lepší nejlépe zjistit, kde by ty tajné dveře mohly být, než je začne otevírat... nebo udělat rychlý průzkum okolních místností, aby se ujistila, že je sama.
Otázka je, zdali má dost času. A zdali dostane nějakou další příležitost než je tato.

Arianna z Albrienne - 02. prosince 2018 22:57

Karafiáty pro královnu

Vypadá to, že můj nevinný kukuč, a prosebné oči, zabraly. Muž se nechá obměkčit náznakem milostné zápletky a dokonce si sám klekne na špinavou zem, aby mi květiny nařezal.
Zůstanu beze slova stát opodál a napjatě ho pozoruji. Celou dobu si pro sebe něco mumlá. Jsem celkem ráda, že mě vynechal z konverzace. Starý pán to zřejmě nemá v hlavě úplně v pořádku.

Celá se rozzářím, když mi podá kytici. Květiny jsou skutečně tak nádherné, jak jsem doufala. Teď ještě, aby potěšily i její výsost.
"Jsem Vám velmi zavázána. Pozdravujte ode mne prosím jeho milost."
Naznačím pukrle a vezmu si květiny. Zhluboka vdechnu jejich vůni. Ve městě, páchnoucím smrtí, je to příjemná změna.
Muž už si mě dál nevšímá a ani já nemám důvod se tu zdržovat. Co mám, to jsem získala, je na čase se vrátit do bezpečí hradeb.

Procházím Stříbřinami zpátky k hradbám a smutně se kolem sebe rozhlížím. Mrzí mě, že se zde nyní necítím dobře. Tohle je můj domov, ale já se cítím všelijak, jen ne bezpečně. Uleví se mi teprve až ve chvíli, kdy se dostanu za hradbu našich mužů.
Rychlým krokem kráčím přes nádvoří a kytici si tisknu k hrudi. Najdu těmhle kráskám trochu vody, aby mi neuschly, a pak vyčkám na setkání s královnou. Měla bych si před tím trochu odpočinout.

Lisseth - 03. prosince 2018 16:19

V podzemí

Volba průzkumu druhých dveří neukázala se příliš šťastnou. Kde nic tu nic. Alespoň jsem tedy vyloučila oblast, kde se rozhodně nic užitečného najít nedá. Když se pak vracím zpět k té jejich zasedací místnosti, trochu si připadá jako při hře na schovávanou. Zatím mne ovšem naštěstí nikdo nezapykal.

Letmo procházím vybavenou místnost a hledám něco, co by se mohlo hodit. Na zamčené skříně nemám čas, škoda. Jejich obsah mohl by být docela slibný.
Každou chvíli otáčím se ke dveřím a naslouchám, zda-li se ve tmě neozvou tiché kroky, abych mohla případně včas zmizet.

Místnost pak přeci jen poodhalí jedno ze svých tajemství, zpola skrytá za skříní je zde jakási páka.
Tak a co teď?...
Chvíli váhám, je tisíc důvodů proč to teď neotvírat, ale já nemám čas dál tu hrát na schovávanou a plížit se ve stínech a čekat až si mne náhodou někdo všimne.

Prosím, prosím, prosím...v duchu vzývám všechny bůžky, které znám a doufám, že otevření čehokoliv bude vskutku tiché. Jinak budeš muset vskutku rychle zdrhat...
Stoupnu si trochu stranou, abych nestála přímo před pákou, přeci jen pro všechny případy, kdyby to chtěl mít ještě nějak pojištěné, a opatrně zaberu. Srdce mi buší až někde v krku a napětím snad chvíli ani nedýchám, když čekám, co se teď stane.

Šedá Eminence - 04. prosince 2018 23:22

Rizika

Ariana se vrací k hradu s kyticí v rukou - rychle se schová za vysoké, pevné zdi. Vojáci jí opět salutují, nyní už jistěji - jsou to ti samí, kteří zde stáli, když pro květiny vyrážela.
V ubytovně se jí podaří najít prázdnou vázu, kterou naplní trochou vody v jedné z větší, společných místností ze džberu. Takhle jí vydrží, zatímco se vydá sehnat červený šátek, který jinak prosté karafiáty ozvláštní - a přidá jemný, ale významný podtext.
Narazí na jednoho poddůstojníka, kterého poznala - byl v jídelně, když tam obědvala s Mortienem a občas přispěl do rozhovoru. I ten váhavě zasalutuje, když jí uvidí.
A když mu sdělí, co potřebuje, rychle odběhne a vrátí se s rudým šátkem ze šatu nějaké odvážné mladé šlechtičny. Je to kvalitní látka - což hraje do hezkého kontrastu s tím jak prostě, téměř surově je utržena.
Takto připravena se vrátí do budovy sloužících - stráví asi hodinu u Lionella a trochu si odpočine - a pak, tak akorát na čaj o páté, vyrazí i z kyticí do hradu.
V hradu právě poručík Mortien mluví s několika muži - když uvidí Ariannu, usměje se. On nezasalutuje, ale někteří z jeho mužů se váhavě podívají jeden na druhého, pak pro jistotu za zády důstojníka zasalutují, protože tím se nedá nic zkazit.
,,Slečno Arianno-" řekne poručík, ale zarazí se, když uvidí květiny, které nese.
,,To vypadá... docela vyzývavě. Ale ta bílá je barva míru." Usměje se váhavě a až poté pokračujel:
,,Očekával jsem, že touto dobou budete chtít navštívit její Veličenstvo - přišel jsem, abych se ujistil, že vše proběhne v pořádku."
Bůhví proč Arianně vyvstanou na mysl některé románky, které prožila - zaujatí mladí šlechtici se vždy jako by náhodou objevovali na stejných bálech a slavnostech jako ona...
Hlouposti - Mortien je voják a zcela jistě prováděl inspekci a staral se o to, aby nedošlo k nějaké smrtelně nebezpečné šarvátce s Nortimberci.
,,Jste připravena, slečno Arianno? Chtěla byste nějaký doprovod? Jak dlouho se plánujete zdržet u královny?" zeptá se - je vidět, že je možná z celého toho setkání nervózní. Vždyť na poslední jednáním skoro došlo na ostří.

Pokud by se poručík nebo Arianna ocitli v situaci Liss, jejich obavy by se asi těžko dali vyjádřit tak jemně jako ,,nervozita". Ale zlodějka je zkušená a zachovává chladnou hlavu - váží pro a proti a pak se rozhodně.
Tiše si přeříká modlitby všem patronům zlodějů a vyvrhelů - není nikdo pobožnější než zloděj, kterému jde o krk.
Ale musí riskovat. Nemá smysl čekat, tohle je jedinečná příležitost.
Úspěch - nebo zkáza - čeká. Pokud se dostane k nejtajnějším pokladům, úspěch povstání bude zaručen - královnu přesvědčí o spiknutí... možná, že tyto dokumenty by dokonce i donutili krále přehodnotit obléhání. A navíc, pokud bude Liss rychlá, mohla by získat i další papíry... třeba špínu na Sunningse, nebo na Akmoria...
A pokud to nevyjde - nu, její řemeslo sebou nese rizika. Každý, kdo ho dělá, je dobře zná. Je na čase se těm rizikům postavit.
Nadechne se a zatáhne za páku.
Stěna přímo proti ní, na druhé straně místnosti od páky, naprosto tiše a nehlučně zapadne vzad a odsune se stranou po dobře naolejovaných kolejničkách.
Za ní je vybavená pokladna osvětlená několika lucernami. Obdélníková místnost - v jejím zadním traktu je vidět mříž, za kterou je několik truhel, které přímo křičí ,,pohádkové bohatství!". O kousek blíž jsou pak dva stoly a několik skříněk s přihrádkami plnými nejrůznějších dokumentů.
A do úplného popředí právě vkročí postava v černé kožené zbroji. Kápi má sundanou.
,,Ahoj, Liss. Tak trochu jsem čekal, že se objevíš - jen ne přímo tady."
Lišák je překvapený jen moment, usměje se a dřív než Liss stihne zareagovat, vytáhne ze strany na druhé straně tajného vchodu nabitý pistolový samostříl jižanské výroby - možná, že jsou to společní nepřátelé, ale jejich vynálezy jsou užitečné a Lišák se stará, aby měl každou výhodu.
Proti zbroji je ale naprosto k ničemu. Jenže rána do měkkého místa, například do krku, spolehlivě a bolestivě zabíjí. A Lišák je výjimečný střelec.
,,Žádné prudké pohyby, ano, Liss?" Hrot šipky se nehýbe ani o jediný centimetr a míří přímo proti ní.
,,Doufám, že se neplánuješ pokusit o nějakou hloupost. Vždyť jsme skoro obchodní partneři."
Lišák se už moc neusmívá. Je nezvyklé vidět ho bez černé hluboké kápě - vlasy jako uhel, trochu strniště a pevné rysy - to vše korunují dvě tvrdé, nemilosrdné oči.
Nejsou plné posměchu nebo arogance jako byly ty Pierra. Nejsou úlisné jako Potočkovy, ani nadnesené jako Gachettovy. Jsou pevné jako oči Kaprona, jen jim chybí jakákoliv laskavost.
V Katově laskaví umírají první. Lišák není bestie - je jen mistr v tom, co dělá.
,,Tak Liss... jsi schopná, chytrá žena. Víš, že právě teď by se mi nejvíc hodilo tě na místě odpravit. Co mi nabídneš, abych to neudělal?"
Není to výsměch. Jsou to slova obchodníka.
,,Máš něco, co bych mohl chtít?"

Arianna z Albrienne - 04. prosince 2018 23:45

Náhodné setkání

Jsem s výsledkem opravdu spokojená. Získat šátek nakonec nebylo tak složité. Najednou mi přijde, že jsou všichni kolem daleko ochotnější. Přemýšlím, jestli to má co do činění s mým ranním výstupem. Byla bych radši, kdybych se proslavila něčím jiným, než hysterickými výlevy.
Každopádně kytice je připravená a já ještě chvíli obdivuji kontrast barev a vůni květů, než vyrazím do hradu.

K mému překvapení, a potěšení, potkám poručíka Mortiena. Samozřejmě by to mohla být náhoda, že se nachází právě v tuhle chvíli, právě na tomto místě. Ale taky to může být záměr. Ta představa mi zalichotí. Znám dobře tyhle romantické tanečky námluv, náhodná setkání a předstírané překvapení.
Je to ale něco tak typicky šlechtického, že mi to k poručíkovi nesedí. On je voják, muž činu, tohle by jistě neměl zapotřebí.
Na okamžik je ale příjemné se takovými myšlenkami zaobírat.

"Doneslo se ke mě, že královna má bílé karafiáty velmi ráda. Doufala jsem, že bych si jí tím mohla trochu naklonit."
Vysvětlím Mortienovi s úsměvem záměr kytice a lehce kývnu na pozdrav ostatním vojákům.
"Je hezké, že vám tolik leží na srdci moje bezpečí. Věřím ale, že Nortimberci by neozbrojené ženě neublížili."
To není tak úplně pravda. Asi bych do hradu nevkročila, pokud bych nevěděla, že ven pošlou Noriklana. To je pro mě dostatečná záruka bezpečí.

"Jsem připravená. Je to jen posezení u čaje, nic velkého.""
Řeknu s trochu křečovitým úsměvem. Nevím, jestli přesvědčuje jeho, nebo sama sebe.
"Každopádně, až skončím, najdu si vás a informuji vás, o čem jsme s královnou hovořily."
Mortien nebude jediný, kdo si hledá záminky k setkání.

Otočím se k velkým dveřím a zhluboka se nadechnu. Opět dobrovolně vstupuji do jámy lvové.
Mám já tohle zapotřebí?

Lisseth - 05. prosince 2018 17:54

Poslední dějství anebo...

Hluboký nádech, výdech a doufat, že to půjde lehce a potichu. Kupodivu to šlo lépe, než jsem čekala. Tajné dveře se otevřou potichu a dokonce nejsou opatřené ani žádnou pastí proti nevítaným návštěvám. Docela se mi uleví. Ještě se rychle ohlédnu za sebe a pak vstoupím.

Pohledem přejíždím místnost, která dozajisté mohla konkurovat královské pokladnici. Zlato a peníze ovšem momentálně nehledám. Pozornost věnuji spíše stolům s dokumenty.

Trhnu sebou, když se zde objeví Lišák. V tu chvíli by se ve mne krve asi nedořezal a nezmůžu se na žádnou reakci. Prostě jen zalapám po dechu a pak mi ze rtů splyne tichoučká nadávka. Čekala jsem všechno možné, ale jeho vskutku ne.

V duchu se loučím s Lionellem, mám pocit, že jsem došla na konec. Byla to blbost, blbost, která se neodpouští a za kterou se holt platí v mém případě cenou nejvyšší.

Na jeho upozornění jen ukážu prázdné ruce ve výmluvném gestu. Stále ještě dýchám, takže třeba je šance... chytám se stébla. Rozhodně nemyslím na žádné hrdinské činy, byla bych mrtvá dřív, než bych sáhla po dýce.

"Jo, je mi to jasný." procedím tiše skrze zuby a horečně přemýšlím o tom, co bych mohla nabídnout. Napadá mne tisíc nejrůznějších odpovědí, ale tady je třeba vážit každé slovo a odpustit si všechny mé obvyklé drzosti. V duchu si v rychlosti přehrávám, vše, co vím oč jde Lišákovi a jakou roli v celé téhle hře má. Jenže, co pro něj má takovou cenu, aby v příští chvíli nezmáčkl spoušť?...

"Na celém tom povstání máš i své zájmy, ne? Víš v jaké společnosti se teď pohybuji, třeba bychom těm tvým zájmům mohly trochu pomoci." vypadne ze mne nakonec, protože mne vážně nenapadá, co bych mu jinak mohla nabídnout a oč jde ve skutečnosti jemu.
Nespouštím z něj oči a přemýšlím, zda-li v těch listinách, které jsme získali byl zmiňován i on a jakou mohl mít přezdívku.

Šedá Eminence - 05. prosince 2018 22:59

Na ostří nože s šálkem v ruce

Arianna vejde do úzké spojovací chodby poté, co z ní po zaklepání vyšel Noriklam a kývnul jí na pozdrav - nebylo v tom nic přátelského, ba spíš naopak - opatrně jí sleduje, zatímco vchází do strážnice a usedá na jednu z židlí - vojáci včetně Mortiena stojí kolem něj a váhají, ale on si je naprosto jistý sám sebou.
Rozdíl mezi profesionálním válečníkem a skupinkou strážných.
Ale ani nejšílenější berserk by se nepustil sám do tuctu mužů. A tak Arianna vejde do strážnice na druhé straně - tentokrát Nortimberci posedávají kolem stolů na lavicích - nejspíš byli v rozhovoru a rozhodli se, že nebudou zbytečně vstávat kvůli nějaké holce z Celestionu. Ale to neznamená, že by neztichli a nepozorovali jí obezřetnýma očima.
Většina z nich si nejpodezřívavěji měří kytici, kterou nese.
U dveří jí vítá Erik Maartensson a další muž v plné zbroji.
,,Vaše milosti," pozdraví jí neutrálně. ,,Její Veličenstvo vás přijme v purpurovém salonu. Myslím, že nemusím říkat, abyste nedělala žádné prudké pohyby nebo cokoliv podobně nesmyslného - a pokud vám Její Veličenstvo dovolí pobýt s ní o samotě, budeme vás muset dát prošacovat kvůli zbraním - jistě chápete. Pojďte."
Nezdá se příliš nadšený přítomností Arianny ale s nepřátelstvím, se kterým jí přijali posledně, se to nedá srovnávat.
Arianna ale možná spíš než nad tím žasne nad ctí, o které se jí ani nesnilo - purpurový salonek je jeden z nejsoukromějších, nejintimnějších a údajně nejkrásnějších salonů v celém hradu.
Byl zařízen dle přímého přání jejího Veličenstva a k velké nelibosti plátců daní, takže by dávalo smysl, že z něj královna udělala své útočiště. Tak honosná místnost jí jistě připomíná krásné doby dávno minulé.
Situace je sice rozhodně jiná, než jak si to Arianna kdy představovala, ale i tak... návštěvníky tohoto salonku by dokázala vyjmenovat na prstech.
Nyní jsou ve vnitřních komnatách hradu, které byly přestavěny dle nejnovější módy a právě jejich opulentnost byla nejvíc kritizována - interiér připomíná letohrádky na venkově, které jsou sice naprosto nebránitelné ale neuvěřitelně luxusní.
Projdou několika chodbami, které nejspíš teprve dnes Nortimberci získali - Arianna si všimne, že na stěnách jsou velká volná místa a místnosti se zdají prázdnější než by měli být - ale po chvilce je opět výzdoba docela plnohodnotná a mladá šlechtična již může nahlížet do nejspíš nejhonosnější místnosti v okruhu několika set mil.
Uvnitř sedí královna ve svátečních šatech - strnulá a napřímená. Senešal zanechá strážného s Ariannou a promluví několik slov s Jejím Veličenstvem v Nortimberštině.
Poté se vrátí a ze salonu ho následuje poněkud ustrašeně vyhlížející služebná. Odejdou do jedné z vedlejších místností, kde za zástěnou služebná, zatímco mumlá omluvu za omluvou, se ujistí, že nemá mladá šlechtična nikde skryté žádné zbraně nebo cokoliv jiného, čím by mohla královnu ohrozit - zatímco Erik a druhý Nortimberec čekají. Služebná vyjde ven celá rudá a Arianna je uvedena ke královně.
Je usazena do křesílka na druhé straně malého čajového stolku. Ještě před tím je na stolek presentována váza a do ní usazeny květiny v rudém šátku.
Stejná služebná položí na stůl tácek s umě zdobenou porcelánovou konvičkou a několika lehounkými mistrně zpracovanými šálky a oběma šlechtičnám nalije čaj - poté zmizí pryč, dveře se zaklapnou a obě ženy osamí.
,,Slečno Arianno," osloví jí váhavě královna, která pohlíží na karafiáty a rukou je přejíždí.
,,Děkuji vám za ně..." dodá tiše. Nezní jako za hysterická vladařka z trůnního sálu.
Rozhostí se ticho - dle protokolu by měla královna vést rozhovor - ale nyní je spíš docela obyčejnou ženou v koutě než panovnicí. K čertu s protokolem, jsou důležitější věci.

Například hrot šipky, který míří na jugulární žílu.
Vteřiny se vlečou po nabídce Liss. Lišák se pousměje.
,,Mám. Ale bohužel nemám žádnou záruku, že to co mi teď slíbíš taky uděláš. No jen nezapírej. Jen co odsud zmizíš, to první, co naplánuješ, bude jak mě podrazit."
Povzdechne si a pokýve hlavou. ,,A kdyby to bylo naopak, tak by mě ani nenapadlo myslet na něco jiného, Liss. Budu si tě muset pojistit."
Pomalu přikývne ještě jednou.
,,Je to vlastně šťastná náhoda. Odhoď všechny zbraně. Nechci, abys dostávala nějaké nápady."
Liss nemá na výběr než tak učinit a zbavit se všech svých nožů a dýk. Když je hotova, Lišák si povzdychne.
,,A teď zahoď i ten vrhací nůž, co jsi schovala do dlaně a i ten, který jsi skryla do boty. Neboj, nijak jsi mě neurazila."
Když tak učiní, Lišák pokračuje.
,,Předám tě dvěma mým... známým. Dovedeš je až do hradu - pokud by kapitán nebo kdokoliv jiný dělal problémy, přimluvíš se za ně, protože dobře víš, že budeš docela beze zbraně a naši noví společní kamarádi půjdou hned u tebe a bude mít rozkaz tě odpravit, pokud by ses jen podívala špatným směrem."
Lišák už si nijak nepřikyvuje - plán vymyslel a nyní ho jen překládá jako bezpodmínečnou kapitulaci Liss k podpisu.
,,Dovedeš je až k té ložnici, kde necháváš toho svého Warrena. Budou pózovat za stráž, kterou jsi sehnala. A ty nám budeš nosit informace o tom, co kapitán dělá - a občas pro nás něco malého uděláš nebo nám něco doručíš. A dokud budeš hrát podle pravidel, ty i ten tvůj milý se dožijete šťastného konce."
Stará známá hra na rukojmí. A je naprosto jasné, že je to jen fasáda - chce něco, co může obstarat jen Liss, a jakmile to dostane, zbaví se jí, jí určitě - a možná vezme pro jistotu i Lionella, Ariannu nebo dokonce i kapitána.
Je to jednoduchá hra - a vítěz bere vše, poraženému nezbude nic.
,,Nějaké otázky, Liss?"

Arianna z Albrienne - 05. prosince 2018 23:44

Čaj o páté

Ze dveří vyjde Noriklan a kývne mi na pozdrav. Opětuji gesto, ale ani v nejmenším ho nepovažuji za přátelské. Nevraživost mezi námi je jasně patrná. Ohlédnu se přes rameno, válečník se usadil uprostřed hloučku vojáků, kteří z něj jsou dost rozpačití. Naposledy se pohledem střetnu s Mortienem a poté zamířím chodbou do hradu.

Dostanu se do předpokoje a i nyní jsou všude kolem Nortimberci, na hlavu se ale kvůli mě nikdo nestaví. Muži pouze ztichnou, když vejdu do místnosti. Záchranou je pro mě v tuhle chvíli Erik Maartensson. Už mě očekává a já k němu s ulehčením zamířím. Pozdravíme se, vřelost bych v jeho slovech hledala jen stěží, ale asi by bylo naivní jí očekávat.

Co mi vyrazí dech, jsou slova, kdy mě informuje, kde se se mnou královna hodlá setkat. O tom, že bych někdy navštívila purpurový salonek se mi ani nesnilo. Pravděpodobně nejde o projev úcty, ze strany královny, ale jen touhu uchýlit se na místo, které je jí nejmilejší. Přesto to beru jako ohromnou poctu. Být to dříve, nemohla bych se dočkat toho, až se pochlubím některé ze svých přítelkyň. Jenže ty jsou pryč a Liss by to asi neocenila.

Následuji Maartenssona a nechám se prošacovat jednou velmi nervózní služebnou. Není mi to příjemné, ale chápu, že je to nezbytné. Nechci vzbudit v někom dojem, že jsem snad přišla královně ublížit. Senešal má pravdu, jeden prudký pohyb a Nortimberci nebudou při ochraně královny váhat.

Myslela jsem, že budu obdivovat krásu výzdoby, ale není tomu tak. Svůj pohled totiž upírám pouze a jenom na její výsost. Je krásná, jako vždy. Opět mě napadne, jestli se takhle oblékla kvůli mě, její šaty musely stát celé jmění.
Zhluboka se pokloním a teprve poté usednu do křesílka, služebná mezi nás postaví vázu s kyticí karafiátů. Zálibně se na ní podívám, snažím se odhadnout, jestli jsem květinou královnu alespoň trochu potěšila.

"Děkuji za pozvání, Vaše výsosti. Prosím, neděkujte mi. Jste tady celé dny zavřená, chtěla jsem Vám alespoň něčím malým udělat radost."
Zdvihnu šálek k ústům a uvědomím si, že se mi chvěje ruka. Nechám šálek opět klesnout do klína a zahřívám si o něj prsty.

Neměla bych mluvit, měla bych počkat, až se mě královna na něco zeptá. Jenže ona tam jen sedí a vypadá...smutně. Už tak jsem se dost provinila, myslím, že když teď poruším protokol, bude to nejmenší z mých hříchů.
"Smím se zeptat...jak se Vám daří, výsosti?"
Vím, že je to hloupá otázka. Jak by se jí asi tak mohlo dařit, v obležení? Nějak ale začít musím.
"Byla jsem dnes ve Střibřinách, v jedné zahradě. Květiny už brzy začnou odkvétat, myslím, že se blíží podzim. Mám ráda jaro,když všechno začne růst a kvést, ale když na stromech zežloutne listí, je to také hezké. Nemyslíte?"
Zvolím pro začátek neutrální téma. Jsem ochotná žvanit o čemkoliv, jen když prolomím to nepříjemné ticho mezi námi. Nakonec, mým hlavním záměrem je si královnu naklonit, nikoliv jí nyní lámat a přesvědčovat o správnosti našich činů. O to ať se postará Kapron.

Lisseth - 06. prosince 2018 13:47

Nabídka, která se neodmítá

Lišák do mě vidí, moc dobře ví, že v tuto chvíli mu slíbím cokoliv, jen abych odsud odešla po svých a pak se s klidem zařídím podle svého. A není to žádný hlupák. Je stejně nedůvěřivý a opatrný jako všichni z naší branže. Dalo se čekat, že to všechno nebude jen tak.

Dost neochotně ale přeci jen se pak zbavím všech svých zbraní. Jsem naštvaná sama na sebe, že jsem se zas nechala tak hloupě chytit. Že už jsem zas vydána na milost a nemilost a že mi nezbyde nic jiného než tiše a poslušně souhlasit.

Tiše jej poslouchám, když mluví dál. Musím se kousnout do rtu, když zmíní Lionella a jen vztekle zatnu ruce v pěst. Zbytečněs ho zas přivedla do nebezpečí...jo dožiju se šťastného konce, jen dokud budu užitečná, je mi to jasné... v duchu zuřím a nadávám si. Navenek na sobě ovšem nedávám nic znát, tu radost mu neudělám.

"Jo, oč ti vlastně jde, chceš se sám postavit do vedení města, či co? Že by povýšení?" už zase si troufnu trochu drze vyzvídat. Zatím mne nezabil, takže něco chce a mohu si to snad dovolit.

"A kdy mi vrátíš mé zbraně? Nečekáš, že budu po Celestionu pobíhat jen tak, že ne." pokračuji pak snad příliš troufale, ale nechci mu udělat tu radost a třást se před ním a jen tak poslušně srazit paty a postavit se do pozoru. Jak se zdá, tak potřebuje právě mne. Jinak by se mne zbavil a poslal to, co chce vyřídit své pohůnky.

Vzpomenu pak ještě na starého komorníka, jen neví, zda-li je rozumné jej zmiňovat. Pokud se nechal chytit, pak jistě ví, že patřil ke mně a pokud ne, bylo by snad lepší o něm pomlčet...strašně bych chtěla věřit, že se mu odsud povedlo zmizet, ale jestli byl na lovu sám Lišák...
Nakonec radši mlčím a budu chvíli doufat v zázrak. Třeba pak něco vytáhnu z těch jeho poskoků.

Šedá Eminence - 07. prosince 2018 00:04

Osudový moment

Mladá šlechtična sedí v salonu za tíživého ticha. Překrásná výzdoba salonku by jistě Ariannu ohromila v dobách rozkvětu říše... ale nyní? Když se město rozpadá na kusy a lidé se bouří po celé zemi?
Možná, že výzdoba působí spíš jako nevkusné pozlátko. Kolik chudáků by to zlato nakrmilo?
Jenže Arianna si včas ujasnila, že zde není aby bojovala a přesvědčovala, nýbrž aby se s královnou sblížila.
Po jejích klidných a neutrálních slovech královna zvedne své velké smutné oči a podívá se na ní. Čaje se ani nedotkla, dlaně skrývá pod stolem.
Tentokrát to není vzdálená figura zahalená nejen do šperků a šatů ale i do své vlastní aury důležitosti a královského majestátu - tady a teď je to jen vystrašená žena, která nechce nic, než být se svým milým.
S mužem, o kterém díky Arianně věří, že je mrtev.
,,Výsost je oslovení," začne královna. Mluví tiše, dutě, jako by předříkávala básničku a sama nevěděla, co mluví.
,,Královská výsost je oslovení... které přísluší potomkům a sourozencům krále. Královně.... královně přísluší oslovení ,Vaše Veličenstvo'."
Zaváhá a ztichne Maria.
O moment později si Arianna všimne, že druhá žena rychleji dýchá a třesou se jí rty. Nakonec se neudrží a zaboří tvář do dlaní, skrz které jsou slyšet tiché, srdceryvné vzlyky, které se pokouší potlačit.
,,Já nejsem skutečná královna..." rozluští Arianna mezi jednotlivými vzlyky.
Kolik napětí a zodpovědnosti vydrží jedna mladá lidská mysl? Které srdce jakéhokoliv věku vydrží ztrátu milované osoby a celého světa, který kdysi dávno znalo?

Kdokoliv, kdo vyrostl v Katově. První věc, kterou se každé pouliční škvrně naučí, je, že život je svině a sebere vám všechno, i to co, nemáte.
Hrají hru s osudem a vždycky jednou za čas někdo prohraje tak, jako prohrála Liss.
Ale neplánuje se nechat jen tak. Lišák jí poslouchá, ale hned neodpoví. Jen mávne rukou ke straně, aby se Liss přesunula ke dveřím, kterými původně sama vešla. On sám stojí kousek opodál a stále jí sleduje. Asi stopu před ním jsou druhé dveře.
,,Ale, Liss! Přece mě znáš dost dobře na to, abys věděla, že ti nepovím nic o tom, co mám v plánu."
Nezasměje se, stále Liss pozoruje a pokračuje téměř přemýšlivě.
,,A součástí toho plánu jsi ty ani být neměla, takže mi určitě nebude vadit, když tě někdo na ulici odpraví. Tou dobou budou moji muži bezpečně u Lionella Warrena - a kdoví, ta jeho sestra by mohla taky nějakou funkci zastat. Zkrátka a dobře, řekni sbohem svým zbraním a nepokoušej se být chytrá."
Pak se teprve zasměje.
,,Netvař se tak sklesle - přece jsi nemohla doufat, že ti to s těmi zbraněmi vyjde. A co se týče všeho ostatního, no, hrála jsi a prohrála-"
Víc neřekne, protože zrovna sahá po klice dveří hned u sebe. Liss vidí, že se dveře otevřou před tím, než na ně položí ruku.
Přímo proti Lišákovi v té chvíli z chodby se vrhne-
Komorník Alsborne.
Jeho šat je potrhaný a na hlavě má ošklivou krvavou ránu, ale nezdá se, že by ho to příliš zajímalo. Je slyšet zadrnčení tětivy, ale Liss nevidí, zdali byl starý muž zasažen.
Tak nebo tak, nemá nejmenší šanci. Je nejspíš pár vteřin od smrti.
Proti vrahu formátu Lišáka by takhle zblízka neměla ani Liss šanci.
Oba muži dopadnou na zem. Komorník vypadá neozbrojen, zatímco Lišák už má jistě v dlani schovaný nůž, aby nebohého protivníka na místě zabil.
Alsborne vykřikne.
,,Dopis! Dopis! Je tam! Jsou hned za mnou! Uteč!"
Možná je to náhoda, možná je to osud, že Liss skutečně zahlédne lesknoucí se pečeť na jednom ze stolů ve skryté místnosti.
A uslyší těžký dupot nohou.
Ani si nemůže být jistá, že pokud by se vrhla Alsbornovi na pomoc, že by přežila. To, že Alsborne přežil až do teď je zázrak.
A až přiběhnou ostatní, šance obou na přežití budou nulové.
Ale vrhnout se k dopisu odsoudí starého pána Alsborna, vychovatele Arianny a Lionella a jejich blízkého přítele, k jisté smrti.

Arianna z Albrienne - 07. prosince 2018 10:10

Královna, či nikoliv?

Na okamžik jsem měla pocit, že jsem to celé pokazila už jen tím, že jsem špatně zvolila oslovení. Sklopím oči, ale to, jak její hlas zní tupě a monotonně, mě přiměje tvář opět zvednout. Všimnu si, jak se žena přede mnou chvěje a stejně tak se chvěje i její komorná.
To už však královna nepokrytě vzlyká a já náhle nevím, jak reagovat.

"Vaše vel..."
Ztichnu dřív, než větu pořádně začnu. Co jí mám vlastně říct? Chtěla bych jí říct, že král je naživu, jenže nemůžu. Proč tak snadno uvěřila mým slovům? Proč se je nesnažila zpochybnit? Proč musela hned uvěřit tomu nejhoršímu?
Kdyby pochybovala, měla by alespoň naději. Takhle nemá nic.

Přede mnou sedí žalem zlomená žena a jsem to já, kdo jí má utěšit. Být to má přítelkyně, tak bych jí obejmula, ale to se nehodí. Odložím šálek, velmi pomalu natáhnu ruku a přes stůl chytím její dlaň.
"Já vím, že to teď vypadá špatně. Také jsem se tak cítila, když můj bratr zmizel. Ale nikdy jsem nepřestala doufat. A ani vy byste neměla, zase přijdou lepší dny.
Vaše veličenstvo, vy jste královna, jste silná žena. Stále tady jsou lidé, kterým na Vás záleží, ale ještě víc je těch, kteří Vás nyní potřebují."
Nechtěla jsem agitovat, ale tak nějak se tomu nedokážu ubránit. Donutím se alespoň teď to zastavit, dřív než řeku něco, čím bych královnu ještě víc rozhodila.

Je těžké mluvit s člověkem, který ztratil někoho blízkého. Ať řeknu cokoliv, tak její žal to zmírnit nedokáže. Už chápu, proč senešal neměl obavy nás nechat o samotě. Královna je teď ve stavu, kdy udělá to, co on jí poradí. Sama totiž není schopna ničeho.
Doufám, že se s ním kapitán Kapron dokáže domluvit.

Lisseth - 07. prosince 2018 19:08

Překvapení

"Ne, ale zkusit jsem to musela." procedím tiše skrze zuby a když pak pokračuje dál, nejradši bych po něm skočila. Takhle mi nezbývá než probodávat ho nenávistným pohledem, který kdyby mohl, tak by vraždil.

"Bitvu jsem možná prohrála, ale válka ještě nekončí." téměř zasyčím a odměním jej zářiým úsměvem, ve kterém však není ani špetka přátelství ani radosti. Jestli někdy budu mít příležitost, s chutí tě zabiju...

A pak se stane něco, v co bych se snad neodvažovala doufat ani v těch nejdivočejších snech. Okamžik mi trvá, než mi dojde, co se vlastně stalo, ale slova o dopisu a pohled na stůl, kde je skutečně vidět pečeť dopisu. V tu chvíli neváhám. Rychle přiskočím ke stolu, hmátnu po dopise, rychle seberu aspoň nějakou ze svých zbraní a mizím opačným směrem, než odkud se zjevil Alsborne.

Moc dobře si uvědomuju, že už nebudu mít příležitost mu poděkovat a vážně netuším, jak tohle obhájím před Ariannou a Lionellem, ale momentálně je v sázce víc, než jen život starého komorníka.
Beztak bys mu nedokázala pomoct, akorát byste tam zařvali voba, takhle máš šanci aspoň ty... v duchu si obhajuju něco, co by mne nikdy předtím ani nenapadlo. Leckdy bylo prostě nejjdednodušší ctít pravidlo, kdo uteče, vyhraje a ještě nikdy jsem si s tím nelámala hlavu.

Hlavou se mi honí všemožné myšlenky, když prchám směrem ke vchodu, kterým jsem se sem dostala s předsevzetím, že tentokrát se už chytit nehodlám. Musím se odsud dostat stůj co stůj. Jinak by to, co udělal Alsborne bylo docela zbytečné.
No tak sebou koukej hodit...

Šedá Eminence - 08. prosince 2018 00:07

Co je třeba, co chceme a co se stane...

Liss nečeká - koná tak, jak dítě vychované v Katově musí. Nemá smysl vrhnout se za kamarádem, kterého věší na oprátce, raději alespoň sebrat kapitánovi měšec. A ideálně na něj alespoň udělat sprosté gesto, když mizíte za rohem.
Slyší zvuky boje, slyší, jak se dveře rozrážejí a dovnitř vtrhává další zabiják - každý z nich by byl i sám o sobě pro Liss smrtelně nebezpečný.
Ale ona sebrala dopis, celou hrst lejster pro jistotu, svůj nůž a vrhla se ke dveřím. Prudce je za sebou zabouchla a slyšela, jak jeden ze zabijáků vrazil přímo do dveří.
Běží přímo k cestě ven, kterou se sem dostala. Těsně nad jejím ramenem proletí šipka, která jí téměř zabije.
Ale nezabije, přeci. V poslední místností strhne ze stěny lucernu, vrazí do podzemní temnoty a mrští světlo proti dveřím. Olej okamžitě chytne a dveřmi nikdo hned tak neprojde.
A Liss prchá ze sídla Lišáka - v rukou má dokumenty, na kterých stojí a padá osud celého království. A za sebou muže, kterého milovali její Lionell a Arianna jako otce.
Není dost bláhová na to, aby chovala naději, že přežil. Ví, že ani kdyby mu pomohla, nic by se nezměnilo...
Prožene se katakombami a zablácenými podzemními chodbami a přímo vyletí po žebříku vzhůru. Na ulici po ní někdo vystřelí ze samostřílu - možná druhá, rychlejší cesta ven někde poblíž...
Jenže Lišák může být nejlepší vrah a může nejlépe znát cesty pod městem ale Liss... Liss se umí ztratit jako nikdo jiný.
Pronásledovatelům uteče dřív, než se dostane k Slzaně. Když stojí u hradeb Stříbřin, je docela v bezpečí - pryč s lupem v kapse. Zatímco lejstra a dopisy, které shrnula do hrsti, pomačkala po kapsách, dopis s pečetí má pevně v levé ruce. V pravé pak svojí dýku. Podařilo se jí zachránit i pár vrhacích nožů.
Jen se jí nepodařilo zachránit Alsborna.
Cítí váhu nože ve své ruce, ale daleko těžší je váha dopisu - ten totiž drží svobodu a úspěch. Ten drží klíč k Celestionu. To je ten důvod, proč Jižané týrali Lionella téměř k smrti. Původní pečeť je rozlomená, ale uvnitř je druhý list, rovněž obtěžkaný pečetí, dokazující naprostou a nepopiratelnou pravost tohoto dokumentu...
Liss se dívá k hradu a k armádě za hradbami. Jeden další lidský život výměnou za úspěch? Snad to bude stačit...

Život, který stojí tisíce, miliony jiných. Život krále, život královny.
Maria zvedne oči a docela promáčeným kapesníčkem se pokouší osoušet si slzy, které se jí hrnou z očí. Mezi těžce potlačovanými vzlyky se jí podaří říct:
,,Děkuji.. vám, slečno... Arianno. Já se... já se hrozně omlouvám... já opravdu nevím...
Ale nepodaří se jí samu sebe uklidnit. Zoufale se pokouší vrátit k tomu co zná - její omluva je dozajista vedlejší efekt precizní výuky mladé dvorské dámy, která je stejná v Nortimberu jako v Celestionu.
Ale s tou omluvou vyletěl ven poslední zbytek královského majestátu. Služebná už dávno zmizela, protože dobře ví, že když je šlechtic ve špatné náladě, služebnictvo to odnese první.
Vzlyky královny se utiší - teď už to není jen pláč a hysterie - tohle je něco daleko horšího. Klidná, nehybná tvář, po které utíkají slzy. Pryč jsou vzlyky a sténání. Královna hledí přímo na Ariannu a líčení jí na tvářích dělá dlouhé černé čáry - ale nevypadá směšně, zoufale ani uboze - vypadá jako žena na konci svého lana, uprostřed nebývalého proudu.
,,Slečno... slečno... opravdu? Co bych já mohla dělat? Co bych já zmohla? Arianno..." královna Maria z Nortimberu ztiší hlas a uteče očima k oknu. Její pohled je prázdný a hlas docela cizí, nepřítomný.
,,Já... já bych jen chtěla být s Johanem. Nikdy... nikdy jsem nechtěla... aby se tohle stalo..."
Utichne a sklopí oči.

Lisseth - 08. prosince 2018 12:23

Do bezpečí

Svůj spěch dovolím si zvolnit až u hradeb Stříbřin, až tady se volněji nadechnu, až tady dochází mi, co se vlastně tam dle stalo i to, že jsem pořád ještě naživu, na rozdíl od jiných. Pohled stočím k dopisu v levé ruce. Pečlivě tak, abych jej moc nepomačkala jej pak schovám za kazajku, i dýka putuje na své místo. Opravdu doufám, že obsah toho dopisu bude stát za to.

Zvolním tempo a vyrazím ke hradu. Noha se trochu ozývá, však není divu po takovém úprku, nijak na to ovšem nedbám. Daleko víc mne trápí ten zvláštní pocit, co se mi usadil někde za krkem, a který je pro mne dosti nezvyklý a nový. Že by se ozývalo svědomí...nikdys na druhé ohledy nebrala, tak co se změnilo?...přece si nebudeš namlouvat, žes pro něj něco mohla udělat, nemohla...

Trochu zmatená sama ze sebe mířím dál. Nikdy jsem nebrala ohledy na druhé, protože jsem nikdy k nikomu neměla blízko, nikdy jsem nikomu nemohla zcela důvěřovat a nikdy se na nikoho nešlo zcela stoprocentně spolehnout, posledních pár týdnů to bylo ovšem jinak.

Přidám zase trochu do kroku možná se tím snažíc zaplašit nepříjemné, dotěrné myšlenky. Ráda už bych také byla u Lionella a v klidu se konečně podívala na obsah toho dopisu, kvůli kterému se toho tolik stalo. Jedno vítězství je snad vybojováno, ale válka stále klepe na dveře a ještě toho bude třeba hodně udělat a hlavně si dobře pohlídat některé lidi. Vzpomenu na Kosmova uprostřed Lišákova úkrytu.
Tentokrát také nejdu přes střechy, ale jednou jako obyčejný člověk vstupní branou.

Arianna z Albrienne - 08. prosince 2018 12:54

Pravda, nebo lež?

Kousnu se do rtu. Vlastně nevím, co jsem si od téhle schůzky slibovala. Představovala jsem si snad, že se budeme bavit po počasí a o tom, co letos nosí ženy povstalců? Bylo bláhové si myslet, že snad tenhle rozhovor dopadne nějak dobře. Přesto jsem do svého úsilí vkládala jisté naděje.
Teď tady sedím, přede mnou je plačící královna a já nevím, co říct.

V tuhle chvíli bych dala cokoliv za to, aby přestala plakat. Cokoliv, abych jí trochu zvedla náladu. Dodala naději. Vím, co musím udělat a taky vím, že tím můžu zhatit veškeré naše plány. Ale já v téhle lži prostě nedokážu pokračovat.

Zhluboka se nadechnu.
"Vaše veličenstvo, prosím o odpuštění. Lhala jsem vám. Nebyl v tom zlý úmysl, měli jsme špatné informace. Mysleli jsme, že jeho královské veličenstvo zemřelo v boji, ale byli jsme mylně informování. Král je naživu."

O tom, že táboří před branami města královně říkat nehodlám. Omlouvám sama sebe tím, že pokud bude mít královna naději, má naději i Celestion. Nebude mít tak pouze touhu odsud odejít, ale třeba bude chtít zlepšit životy i svým poddaným.
Hlavně ale chci, aby přestala plakat.

Šedá Eminence - 09. prosince 2018 21:30

Karty na stůl

Královna nevěřícně zvedne své velké oči. Dívá se na Ariannu, když se jí po tvářích koulí slzy jako malému dítěti.
,,Johan žije?" zeptá se Maria tiše a stále se dívá na mladou šlechtičnu proti sobě. Ještě mezi slzami se královna napřímí a ve tváři má naléhavost.
,,Kde je? Je v zajetí? Co se s ním stalo? Proč proboha takhle blbnete a nejdete mu pomoci!" to zas prosákla rozmazlená královnička.
Ale Arianna vidí, že její Veličenstvo je skutečně naivní a důvěřivé - vlastně se ani nepozastaví nad tím, že jí řekla, že jí lhala, vybrala si jen to, co chtěla slyšet.
Nervózně se po Arianně podívá - její palčivý smutek nahradila zcela jasně starost o krále - chce být u něj a ta touha jí možná bude trápit ještě víc, než smiřování se smrtí.
Ale alespoň přestává vzlykat a plakat.
,,Slečno Arianno, musíte mi říct, kde je král Johan! Je v pořádku?"
Vzdychne a úzkostně si začne hrát s kapesníkem v ruce - je vidět, že ani zpráva o králi jí nepřidala na psychické rovnováze - je pod příliš velkým stresem.
Jak dlouho by královna asi vydržela bez svého senešala? Jak strašnou musela být loutkou po celou dobu válečných kampaní?
Na mysl přichází chamtivý Eskurpule, slizký Akmorio, ambiciózní Sunnings, bezohledný Rolain... všichni ti mocní šlechtici, které Arianna skoro vidí, jak si s královskou loutkou docela bezohledně hrají.
Není divu, že senešal nevěří Celestionským... posledních několik let se díval, jak jeho paní a krajanku zneužívají a psychicky trápí. Nemohl nic dělat. Není žádné překvapení, že chce dostat královnu pryč tak rychle, jak je to jen možné.
Na druhou stranu... i Arianna by jistě dokázala královnu o ledasčem přesvědčit. Nebyly by to žádné lži, nebo manipulace... ale kdyby královna vystoupila z hradu a podpořila smír mezi lidmi... možná by se i krveprolití dalo zabránit.

Jako by žádná krev nebyla prolita - tolik mrtvých na ulicích... a další se k nim přidávají dnes a denně.
Liss na ně raději nemyslí - je zlodějka a doposud jí svědomí nikdy netrápilo - a neplánuje s takovými věcmi na stará kolena začínat.
Skutečně, po dnešku by si určitě zasloužila předčasný důchod, protože boj o život v sídle Lišáka, to je něco, co jen tak někdo nezažije... a už vůbec nikdo to normálně nepřežije.
Kráčí rychle a rozhodně - projde bránou, a všimne si, že vojáci rychle sklopí oči - slovo o tajemné zlodějce, přítelkyni jediné povstalecké šlechtičny, se šíří rychle a i kdyby ne, nikdo nechce naštvat někoho s výrazem a postojem Liss...
Ta má svých problémů jistě dost. Například právě prošla bránou Královského hradu při útěku z Katova. Život má rád svoje nevyzpytatelné divoké zatáčky, protože o něčem takovém by se jí jistě nikdy ani nesnilo.
Arianna je právě nyní na návštěvě u královny... možná, že na takové návštěvě, nebo nějaké podobné budoucí, by mohla využít dopisu a získat královnu na svojí stranu.
Ale nejdřív musí Liss vědět, co v tom dopise vlastně je. Jaký je ten důvod, za tím vším... za Jižany, za únosem Lionella, za vzpourou, za šlechtickým spiknutím... Musí si to přečíst.
Proběhne hradem a rychle unikne do ubytovny, kde se protáhne kolem měnících se směn vojáků a hbitě se skryje za dveřmi Lionellova pokoje.
Tentokrát je naštěstí prázdný. Lionell leží na posteli se zavřenýma očima a odpočívá... nejspíš neočekával, že se Liss vrátí tak rychle...

Arianna z Albrienne - 09. prosince 2018 21:53

Lež ukrytá za lží

Čekala jsem, že na mou hlavu dopadnou hromy a blesky. Čekala jsem, že mi královna bude spílat za to, že jsem jí přiměla věřit, že je její milovaný muž mrtvý. Ale nic takového se nestane.
I já si uvědomuji, jak jednoduché musí být s touto ženou manipulovat. Uvěřila mi, úplně stejně, jako když jsem jí o králově smrti informovala.
Moje nejhorší obavy, že mi nechá za tu sprostou lež setnout hlavu, se sice nepotvrdily, dobrý pocit z toho ale také nemám.

"Vaše výsosti, byli jsme informování o smrti nějakého vysoce postaveného velitele královského vojska. Předpokládali jsme, že jde o jeho veličenstvo, krále, ale podle všeho se jednalo o jednoho z jeho generálů."
Shořím v pekle za všechny tyhle lži.
"Bohužel nemáme informace, které by nám řekly, kde se královské vojsko nyní nachází. Pouze víme, že král je stále naživu. O dění v Celestionu ale neví zhola nic."
Skoro cítím, jak mě olizují pekelné plameny. Nenávidím se za to, možná jsem měla raději mlčet. Teď už je ale pozdě litovat.
Útěchou je mi však to, že královna přestala vzlykat.

"Vaše veličenstvo, já vás prosím. Nepouštějte nás, tam venku jsou lidé, kteří vás potřebují, pro které skutečně můžete něco udělat. Král byl k volání lidu po spoustu let hluchý, ale já Vím, že vy máte srdce na správném místě. Pomozte nám opět nastolit v Celestionu mír."
Prosebně na královnu hledím ale v duchu se proklínám. Nejsem o nic lepší, než ostatní šlechtici. Jen se snažím královnu zmanipulovat a využít ve svůj prospěch.

Lisseth - 10. prosince 2018 16:21

Nad dopisem

Proběhnu hradem a neomylně mířím k Lionellově pokoji. Konečně se cítím opravdu v bezpečí i když moc dobře vím, že Lišákovy prsty mohly by sahat až sem. Umiňuji si, že si v blízké době musím také promluvit s kapitánem a upozornit, že na některé lidi bylo by fajn dávat si větší pozor.
Jestli je Kosov do toho všeho zapleten víc než jako lékař...má téměř volný pohyb po hradě a mohla by to být vcelku nepříjemná veš v kožichu...

Tiše proklouznu do pokoje a s úsměvem chvíli se dívám na spícího Lionella. Chvíli váhám, jestli jej rovnou vzbudit a pochlubit se svým úspěchem. Zároveň je mi jasné, že se bude nejspíš ptát po komorníkovi a o tom se mi zas mluvit nechce.

Nakonec se usadím do křesla u okna a Lionella zatím nechám spát. Chci si nejprve v klidu projít onen dopis i další listiny, které se mi podařilo získat a až pak jej vzbudím. Potřebuji si trochu srovnat myšlenky a dát dohromady všechny střípky, které jsme zatím zjistily.

Pohodlně se tedy usadím do křesla a pomalu otevřu dopis, který byl splacen prolitou krví mnoha lidí a doufám, že do toho všeho konečně vnese trochu světla.

Šedá Eminence - 11. prosince 2018 23:21

Obrací se karta

Královna naslouchá slovům Arianny - pořád si hraje s kapesníčkem v ruce, který vypadá, že k němu posledních pár týdnů nebylo laskavých... Ke komu ale byly...
Její tvář je sevřená úzkostí a očima těká chvílemi na Ariannu a chvílemi na karafiáty ve váze.
,,Potřebují mě..." zašeptá si pro sebe, když Arianna domluví.
,,Myslíte, že mě vážně potřebují?" zeptá se a zní skoro potěšeně. Jako by si nervózně hrála s jakousi ne úplně mravnou myšlenkou.
,,Myslíte... že bych mohla?"
Je to skoro až směšné, že tak váhá. Arianna opět vidí vliv velkých manipulátorů - co se týče jejího domu a dvora, je pravou královnou, rozkazuje a vzteká se... ale když jí někdo řekne aby udělala něco jiného, než se urážela a utrácela, ptá se po povolení.
,,Že by třeba ten kapitán... ten kapitán Kapron mohl... abychom tak řekli, mým jménem nastolit mír? Že by ho pak lidé poslechli, nechali těchto hloupostí, uklidnili se a našli svého krále?"
,Tyhle hlouposti' stály Celestion stovky, ne-li tisíce životů. Královna si neuvědomuje, co je ve skutečném světě. Je jasné, že ta rozhodnutí, která běžně činí, koná jen z rady senešala. Jí samotné jde jen o jejího muže.
Ale právě nyní dostala Arianna příležitost jí vnuknout nové činy. Královna váhavě schová kapesníček.
,,Já- budu o tom přemýšlet..." V řeči jejího Veličenstva to znamená, ,,poradím se senešalem".
Zvedne šálek a pomalu se napije.
Bylo by možné situaci nyní zneškodnit, začít mluvit o nevinných dvorských klevetách a poté mírumilovně odejít.
Nebo může Arianna dále tlačit a doufat, že senešal ty nápady královně nevymluví díky její zvýšené péči...

Ať už si bude Arianna u čaje počínat jakkoliv, vše se možná změní vlivem dopisu, který nyní Liss s trochu slabým pocitem v žaludku otevírá.

Vaše jasnosti,

situace se vyvíjí v náš prospěch. Vaši muži se seznámili s městem a počali s příslušnými úkoly. Pokud vše půjde dle plánů, poslední ze lvů budou do několika týdnů docela zkroceni, popřípadě odstraněni ze scény...

Začíná dopis - nezdá se ponejprv tak zajímavý, ale další řádky dodají věcem docela nový smysl.
Tohle, to co drží Liss, je zpráva, která měla být zaslána mimo tuto zemi před všemi těmi dávnými týdny. Je to potvrzení splnění smlouvy či úmluvy před povstáním.
A jak si Liss čte, které regiony budou úmyslně zbaveny veškeré vojenské posádky a kteří šlechtici budou zbaveni veškerého majetku, vlivu nebo dokonce i života - někteří dokonce jsou jmenování přímo, jako například Sunnings - pomalu dokonce i zlodějce, která se o politiku nikdy nezajímala, dochází zcela očividná a jednoduchá odpověď na celé toto spiknutí. Na přítomnost jižanů, identitu adresáta a celý jejich plán.
Je to vlastně docela prosté. Rolain a jeho hadí lóže rytířů plánovala zaprodat králův život a skoro třetinu říše cizímu mocnáři - Ilmaidskému vezírovi Ibn Al-Azizovi - de facto vládci země Jižanů.
To vše výměnou za korunu pro Rolaina a pomoc proti jakékoliv vzpouře či odporu jeho vládě.
A proč ví Liss, že velezrádcem, který přizval do města Jižany a který se zoufale pokoušel získat tento dopis, je Rolain?

Zůstávám věrný naší věci,

Přítel
A pod tím visí pečeť Rolainova.

Ta vnější, která dopis zavírala, byla čistá, ale tahle má na sobě erb, který pozná i hůř vzdělaná Liss.
Je to nesmyslné - proč se podepsat pod dokument, který usvědčuje z odporně podlé velezrady?
Ale Liss to vidí přímo před očima - dopis jako každý jiný, kterému Rolain omylem přiřkne pečeť. Možná o tom ani neví - a proto snad podceňuje význam jeho ztráty, alespoň zpočátku.
K dopisu se jako méně významný rytíř, možná kandidát na vstup do jedné z lóží, dostane Lionell. Bůhví jak získá a přečte dopis - ale snad mu plně neporozumí, nechápe souvislosti, které už odhalila Liss a Arianna, ale vidí pečeť šlechtice, který je vysoko, vysoko nad ním. A vyhledá tedy pomoc - pomoc, která ho nutně odsoudí ke strašnému osudu - udělá z něj cíl pro Jižany, kteří si nepřejí, aby byl plán jejich pánů odhalen.
A mezi vysokou šlechtou se rychle provalí, že Rolain pohřešuje smrtelně nebezpečný dopis. Sunnings se dá do pohybu...
Novinky o dopisu od nejrůznějších překupníků a informátorů získají Lišák a nejspíš i Pierre - poté, co dopis Lišák uloupí, dozví se i jak neuvěřitelně vysoká jeho cena je - pečeť, která je na něm snad náhodou, neusvědčuje z velezrady jenom Rolaina, ale zbavuje list jakékoliv mnohoznačnosti a tak odsuzuje k smrti skoro třetinu vysoké šlechty - příslušníky Hadí lóže, kteří nejsou jmenovaní v dopise, ale kteří byli králi a jeho blízkým (obzvlášť Lvům) dobře známí.
Kdokoliv, kdo by dopis získal, by měl páku, kterou by se mohl zbavit všech svých nepřátel...
Je dvě skupiny do příběhu tohoto dokumentu nezapadají - povstání fanatických uctívačů nikdo nepředvídal - a příchod docela cizí armády, o které nikdo nic neví.

Je to vlastně kruté a směšné. Lionell trpěl jen kvůli shodě neuvěřitelných náhod.
A kvůli obdobně absurdní a odporné snůšce náhod se tento list dostal do rukou Liss.
Snad jako nešlechtična plně nechápe jeho celé znění nebo naopak jako zlodějka a vražedkyně jí přijde daleko jasnější...
Ale tak nebo tak - zde je důkaz o tom, že povstání proti šlechtě bylo oprávněné. Že většina šlechticů, kteří zemřeli rukou Kaprona byli vinní zradou na koruně.
Tento dopis je cestou ven z této smrtící pasti. Dokazuje, že Kapron zachránil město před spiknutím šlechty a udržel hrad proti fanatikům. A pokud kapitán zahraje své karty dobře a spolu s králem se vypořádá s cizí armádou, i poměry v království se změní...

Stál příliš mnoho krve - je to jen jediná chyba příliš sebevědomého šlechtice - a rozhodla o osudu statisíců.
Liss dobře ví, že pro tento dopis, pro toto vykoupení, jí Alsborne přikázal, aby ho vydala jisté smrti.
Snad budou obě ženy konat tak, aby alespoň nějaké životy zachránil...

Arianna z Albrienne - 12. prosince 2018 12:44

Jiskra naděje

Srdce mi poskočí, když zaznamenám změnu v královnině hlase. Vypadá skor opotěšeně. Začíná mi docházet, že ona skutečně neví nic o tom, co se děje mimo její komnaty.
Celou tu dobu si hraje na mocnou královnu, ale vlastně je jen pouhou loutků v rukou těch, kteří politice skutečně rozumí.
Náhle mi jí už není tak líto. Naopak, chtěla bych jí uštědřit lekci. Chci, aby viděla svět za hradbami a zjistila, jak uboze někteří lidé žijí. Její město je v rozkladu, a ona si tu sedí ve svém přepychovém salonku a pije čaj.

Ani náznakem na sobě však žádnou z těchto myšlenek nenechám znát. Svlažím rty v čaji a slabě se pousměju.
"Kdo jiný, než právě Vy, by mohl pomoci. Tohle musí skončit, lidé trpí a budou trpět, dokud se situace neuklidní. Chtějí, aby se s nimi slušně zacházelo. Je nepřípustné, aby si šlechta užívala, zatím co chudáci trpí. Musíme na sebe vzít zodpovědnost nejen za náš vlastní blahobyt, ale za blahobyt celé země.
Kapitán Kapron je skvělý člověk, oddaný koruně. Můžete mu věřit. Setkejte se s ním a uvidíte, že vám nelžu."

"Vaše výsosti, vím, že je toho na vás hodně. Ale nechtěla byste se se mnou projít po nádvoří? Zaručuji, že se vám nic nestane."
Je bláhové si myslet, že by královna souhlasila. I přesto mám ale nutkání zkusit své štěstí.

Lisseth - 12. prosince 2018 20:27

Poslední kousky skládačky

Začtu se do dopisu a jen tiše skřípu zuby, najednou to do sebe začíná všechno zapadat, dílky skládačky se spojují a přede mnou vyvstává celiství obraz toho všeho, co a proč se ve městě dělo. Musím uznat, že Rolain si zvolil vskutku příhodnou přezdívku. Vskutku je to slizký had a nic jiného. Mohu jen děkovat té chybě s pečetí, jediná velká chyba. Jinak by to vše byly jen dohady a obvinění bez pořádných důkazů.

Zvednu oči od dopisu a zadívám se na spícího Lionella.
Však ono se jim to všechno vrátí, konečně máme v rukou pádný důkaz, který už snad musí přesvědčit každého...
Je mi jasné, jak bude asi Lišák zuřit, že o tenhle dopis přišel, mohl s ním Rolaina pěkně zmáčknout a urvat si kus moci i pro sebe. Alsborne díky... skládám v myšlenkách holt obětavému komorníkovi, který vlastně zachránil nás všechny.

Pečlivě dopis zase poskládám a schovám jej zpět za kazajku. Pak se posadím na kraj Lionellovi postele a něžně jej políbím. Než si půjdu promluvit s Kapronem a pochlubím se úspěchem Arianně, chci mu říci, že jsem se vrátila, že jsem celá a v pořádku na rozdíl od jiných.
"Lásko." přejedu prsty po jeho vlasech a spokojeně se usmívám.

Šedá Eminence - 12. prosince 2018 23:01

Hrát si s lidmi...

Královna poslouchá slovům Arianny ale netváří se příliš přesvědčeně - ale tón hlasu má mladá šlechtična správný, je to ten, na který si zvykla mladá královna pasivně přikyvovat.
Možná, že by bylo lépe pro příště pokusit se jí přesvědčit, že tohle všechno byl vlastně její nápad už od začátku...
Ale na to, že nikdy pořádně nemanipulovala s lidmi, se jí to zdá jako rozhodně dobrý první pokus.
Královna párkrát přikývne... ale poslední věta jí přinutí zvednout oči a cuknout sebou v překvapení. Okamžitě přejde do defenzívy:
,,Och... to by asi nešlo. Erik-"
Přeruší se a rychle naváže královštějším tónem, ač je z ní stále slyšet nervozita.
,,Ehm. Obávám se, neberte to jako urážku, že nemohu něco takového riskovat."
Nyní, když si mladá šlechtična, novicka v umění ovlivňování lidí, uvědomuje, jak se kolečka na královském dvoře otáčí, skoro jako by slyšela senešala v ozvěně slov královny.
,,Uznejte, slečno, že právě nyní je kapitán stále zločincem - jeho motiv je snad čistý, ale jeho činy mluví jasně..."
To rozhodně nejsou slova královny. To je jazyk, kterým mluví náš ostřílený politik z Nortimberu.
,,Tedy, já bych samozřejmě," to je sama Maria, která si sebou není ani zdaleka tak jistá. ,,Já rozumím, že mě nyní můj lid potřebuje - ale nemohu si o to více dovolit riskovat svůj život. Něco takového by bylo nesmírně nebezpečné pro mě... tedy pro mě i pro tuto zem. Vždyť tam venku to vypadá jako vojenské ležení!" zvolá nakonec, jako by to bylo něco nemyslitelného, hloupého - něco, co se pro šlechtičnu jejího postavení přece nehodí.
Její Veličenstvo netuší, že tak dlouho tahal Celestion válečná ležení k jiným, až se mu jedno usadilo přímo v srdci. A kolem toho všeho vyroste ještě bojiště, které fanatikové, Kapronovci a královští plánují zalít krví.
Královna jen rozhodně zavrtí hlavou.
,,Slečno Arianno, jsem si jistá, že až dojde k uklidnění situace a vyjasní se celá ta záležitost, bude pro mě daleko bezpečnější vyjít ven."
Nervózně se usměje.
,,Ale drahá slečno, snad jste nepřišla celé odpoledne mluvit jen o politice?" ptá se skoro zoufale, jako by si uvědomovala, že v tomto tématu má dost nejistou půdu pod nohama...

Zatímco postavení povstání se dozajista zesílí poté, co byl objeven tento dopis... Vždyť jak ho Liss dočítá, dochází jí, že se karta obrací a že dozajista mnozí šlechtici, kteří se postavili na Rolainovu stranu ho dezertují poté, co se dozví, jaké měl plány.
Je to zázrak z nebes - vykoupený vysokou obětí.
Schová dopis a přejde k tiše spícímu Lionellovi.
Probouzí se nejprve pomalu, ale když uslyší Liss a ucítí polibek, otevře oči a šťastný úsměv jí opětuje.
,,Já věděl, že se v pořádku vrátíš... ještě aby někdo chytil mojí zlodějku..."
Usmívá se nyní vesele a narovná se na posteli.
,,Jak to šlo? Našla jsi něco? Něco, co by celé téhle věci pomohlo?"
Co všechno Lionellovi říct? Zamluvit oběť Alsborna by nebyla skutečná lež - a mladý šlechtic je v těžkém stavu - rány na těle a na duši se stále ještě nezahojily.
A možná, že by ho zasáhlo, že zvolila dopis místo jeho dlouholetého druha a přítele, který mu byl místo otce - ač je nesmyslné to tak poměřovat, vždyť neměla šanci ho zachránit.
Snad lépe nejprve oznámit celou věc Arianně, až se vrátí od královny - aby na tu zprávu Lionella připravila. Koneckonců, Arianna bude snad chápat, že nemohla Alsbornovi pomoci proti Lišákovi - však ho sama potkala, když od něj získávali zbraně. A pochopila by, že Liss učinila to, co bylo třeba, a zajistila tak pro povstání úspěch.
Lionell by ve svém zranění mohl neuvažovat zcela logicky.
Ale to by znamenalo... neříkat pravdu. Pro zlodějku docela běžná záležitost...
Lionell jí pozoruje svýma jemnýma láskyplnýma očima a očekává další slova. Co je vlastně pravda a co je lež?

Cožpak by starý Alsborne chtěl, aby Lionell nevěděl, jak skončil? Že nekonal jen jako komorník, ale i jako přítel, ochotný položit život za jejich štěstí?

Arianna z Albrienne - 12. prosince 2018 23:12

Posezení u čaje

Nečekala jsem, že mou nabídku královna přijme. Je pro mě skoro zábavné sledovat, jak se nyní kroutí a vymlouvá. Celou dobu jen tiše sedí naproti ní, šálek čaje v ruce, na tváři zdvořilý úsměv.
"Tohle ode mne bylo hloupé. Omlouvám se, nechtěla jsem Vás přivést do rozpaků. Samozřejmě chápu, proč se obáváte opustit komnaty. Jen bych vám ráda dokázala, že se kapitána obáváte zbytečně."

Přišla jsem především proto, abych si královnu naklonila. To si myslím, že se mi celkem podařilo. Rozhodnu se tedy dál nepokoušet svoje štěstí a rozhodnu se zvolit trochu lehčí téma. Něco, co se více hodí k odpolednímu čaji.

Když o hodinu později opouštím salonek, jsem se svým výkonem spokojená. Mojí mysl halí mrak pochyb. Nejsem si jistá, že bylo moudré královně prozradit, že její choť žije. Přesto toho rozhodnutí nelituji. Nesnesla jsem pohled na její utrápenou tvář. Doufám, že i moji společníci mé pohnutky pochopí.

Měla bych zajít za kapitánem Kapronem. Já se ale rozhodnu nejprve vyhledat poručíka Mortiena.

Lisseth - 13. prosince 2018 18:58

Lionell

Chvíli mlčím, když se mne Lionell zeptá. Zvažuji a váhám, co říci, co všechno říci. Úsměv se tak nějak vytratí a tvář poněkud zvážní, když nakonec promluvím.
"Mám ten dopis, kolem kterého se toho tolik semlelo a o který tys přišel. Usvědčuje Lionella a vlastně i spoustu dalších šlechticů z velezrady. S tímhle už snad máme pořádnou páku a důkaz, který snad krále i senešala přesvědčí, že jsme vlastně jednali v právu a v zájmu království."

Na chvíli se odmlčím. Tím končí ty dobré zprávy. Chvíli váhám, ale pak se rozhodnu říci vše.
Čím to je, že těmhle očím nedovedu lhát?...nebo možná taky nechci lhát...
Nemá cenu chodit kolem horké kaše, kdyby se zeptal přímo, stejně bych mu to nakonec řekla.

"No, s tím chytáním...někdo mne přeci jen chytil. Nebylo to úplně jednoduché získat ten dopis a málem to celé skončilo fiaskem. Ale neskončilo, ovšem ne díky mě.
Já...získala jsem ho jen díky Alsbornemu. Vlastně mi nejspíš zachránil život, nejspíš nám všem. Zůstal tam. Nemohla jsem nic dělat, i když bych ráda..." trochu krkolomně ze sebe nakonec vysoukám, co se vlastně stalo a zadívám se na Lionella.

Asi bych chápala, kdyby se začal zlobit nebo mi vyčítal. Srdce se rozeběhne o něco rychleji jakoby zase byla dole v podzemí a musela se znovu rozhodovat. Já vím, že hrdinské činy by byly v tomhl případě zbytečné, ale bude to vědět i on? Přeci jen každý z nás žije v poněkud jiném světě, kde platí jiná pravidla. Tam u nás, by se nad tímhle nikdo nepozastavil.

Šedá Eminence - 13. prosince 2018 22:11

Loučení

Arianna dokončí svůj čajový dýchánek s Jejím Veličenstvem a ta se s ní loučí s úsměvem - diplomatická mise byla úspěšná.
U dveří stojí dva Nortimberci, z nichž jeden odběhne pro senešala, jakmile Arianna vyjde ven. Druhý požádá Ariannu hutným přízvukem aby počkala.
Po chvilce trapného ne-tak-docela-odchodu se objeví senešal a netváří se příliš spokojeně. Vystrčí Ariannu na chodbu, nechá oba muže hlídat a pak vejde dovnitř. Arianna uslyší tiché hlasy Erika Maartenssona a královny v Nortimberštině.
Nezní nijak rozzuřeně.
Nakonec se otevřou dveře a senešal v nich kývne Arianně.
,,Na shledanou," řekne bez jakékoliv přívětivosti, mávne rukou a zmizí zpátky uvnitř salonu. A oba Nortimberští sekerníci odvedou Ariannu zpět z vyzdobených síní a do temných strážních chodeb - projde úzkou chodbou ven do strážnice na Celestionské straně.
Tam sedí Celestionští strážní s Noriklamem - paradoxně se nezdá, že by se nějak zvlášť nenáviděli, protože Noriklam s několika z nich hraje jednadvacet - činí tak zamračený a bedlivě přes karty sleduje své oponenty, ale i tak by to mohlo být dobré znamení.
Několik z nich Arianně zasalutuje, Noriklam jen s heknutím vstane, změří si Ariannu pohledem a beze slova se vrátí mezi své.
O chvilku později Arianna zaslechne, jak se za dveřmi Nortimberci vesele zasmějí - možná se baví na účet Celestionských... možná ne.
Na tom tolik nezáleží. Arianna se vyptá seržanta na strážní službě na poručíka - ten si nejspíš uvědomí, že by Arianna mohla jít podávat hlášení, a proto jí klade na srdce aby se o karetní hře nezmiňovala - vypadá to, že pro hraní s nepřítelem by se mohl dostat do problémů.
Poté pošle Ariannu do jedné z místností v hradu, která je blízko východu a kde skutečně nalezne poručíka Mortiena, který se dohaduje s několika měšťany.
,,Naše armáda nemá muže na to, aby si mohla dovolit je posílat na nesmyslné výpady proti fanatikům-"
,,Je to jen jediná ulice! Bůhví co udělali cechovní hale! Musíte, jako představitel města-"
Poručík se vděčně usměje na Ariannu, jakmile jí zahlédne.
,,Pánové, omluvte nás, prosím - slečna Arianna přichází s důležitými zprávami."
Muži se netváří nijak spokojeně ale nakonec se obrátí a vypadnou.
,,Vždycky se najde někdo, kdo je nevděčný za to, že jsme mu zachránili kůži. Jak to šlo?" zeptá se poručík zvědavě.

Liss stojí v pokoji nad Lionellem a vypráví mu, co získala. Jeho oči se rozjasní, když mluví o obsahu dopisu.
A pohasnou, když se zmíní o ceně, kterou za něj zaplatila.
Může sledovat, jak mladý šlechtic bledne, jak na něj dopadá význam jejích slov.
,,Bohové," tiše hlesne. ,,To - to přeci není možné."
Dlouho, dlouho zůstane tichý. Sedí na posteli a dívá se na očima, které doufají, že bude pokračovat, že dopoví zbytek příběhu...
Jenže zbytek není - konec leží hluboko pod Celestionem, v Lišákově doupěti.
,,Neznala jsi ho," řekne prázdným hlasem bez emocí - už se nedívá na Liss, ale někam docela jinam - někam daleko za Liss. Nejprve zní lítostivě, ale když promluví po druhé, Liss v jeho slovech zaslechne něco, co doposud neznala - tvrdost... odtažitost. Není to vztek, není to zloba - podivná cizost, věc, které se nebojí nikdo víc než milenecký pár.
,,Neznala jsi ho, jinak bys ho tam nikdy nenechala..."
Ale jeho tón nedovoluje vysvětlování nebo obhajování. Tiše padne do pokrývek.
,,Víš jistě, že je mrtev? Ví o tom Arianna?" ptá se nepřítomně.
Jeho tvář je nyní skoro popelavě bílá. Možná by bylo lepší ho nechat o samotě nebo dojít pro Ariannu... je možné, že tohle je nad síly zlodějky.
Nebo ho může nakrmit nadějí... nadějí pro něj a pro Ariannu a i pro ní...
Co by se starým komorníkem udělal Lišák? Jaký odhad zní... věrohodně?

Arianna z Albrienne - 13. prosince 2018 22:24

Poručík Mortien

Dobrý dojem, jaký jsem měla z rozhovoru s královnou, mi trochu zkazí Maartensson. Nenechám se tím ale nijak rozhodit. Dokonce se i usměju na Noriklana, když se míjíme. Mám příliš dobrou náladu na to, abych si jí nechala zkazit nějakým nevraživým Nortimbercem. Podle svých měřítek jsem uspěla, ať se smějí, jak chtějí.

Blahosklonně slíbím poručíkovi, že o kartách nepadne ani slovo, a zamířím najít Mortiena. Podle popisu to není nijak složité. Na okamžik se zarazím, když ho najdu v hádce s několika měšťany. Vypadá to ale, že pro něj jsem přišla v tu pravou chvíli.
Sleduji, jak muži nabručeně odcházejí a poté se k poručíkovi přitočím.

"Bylo to...překvapivě příjemné."
Zhodnotím čajový dýchánek. Zhluboka se nadechnu a poté Mortienovi vylíčím vše, o čem jsem s královnou mluvila. Nic nevynechám a doznám se tak i k tomu, že jsem královně dodala naději, když jsem přiznala, že král je naživu.

"Myslíte, že jsem udělala chybu?"
Zeptám se nejistě. Nesnažím se nějak obhajovat. Stejně bych poručíkovi nedokázala vysvětlit, jak jsem se cítila při pohledu na plačící královnu.
"Asi bych o tom měla říct kapitánu Kapronovi."

Lisseth - 14. prosince 2018 07:26

Rány, které nekrvácí

S trochou obav sleduji Lionellův výraz, který se mění, když se dozví celou pravdu.
Měla jsem radši mlčet?...nechat ho v nevědomosti?...lhát mu, že jsem snad komorníka vůbec neviděla?...všem ostatním bych to s klidem tvrdila a nemrkla přitom ani okem, ale jemu ne...

"Ne neznala." hlesnu jen tiše, jako by mne to snad mohlo omluvit. Sakra, vždyť přece není co omlouvat...nebo je?...nejsem přece blázen...byla by to jistá sebevražda a navíc zbytečná...

Srdce se mi skoro zastaví, když pak znovu promluví a v jeho tónu zaznívá něco, co tam nikdy dřív nebylo. Čekala jsem výčitky, zlost, ale nečekala jsem, že to bude takhle bolet. Jako by mi vrazil nůž přímo do srdce. Vždycky budeš jen zloděj a vrah, chvilkové povyražení, zatímco ostatní...možná by byl radši, kdyby mu tuhle zprávu sdělil komorník a já bych byla ten, kdo by chladl v chodbách pod městem...

Pomalu se zvednu z lůžka. Dopis za kazajkou najednou trochu ztěžknul. Zatracený kus papíru, nikdy se mu neměl dostat do rukou...
"Ne, myslím, že není. Arianně jsem to ještě nestihla říct. Promiň." odpovídám pak na poslední otázku a před očima mi vyvstane obraz čmuchala, který měl tu smůlu, že se nechal chytit živí a jen doufám, že aspoň takhle neskončil starý komorník, jestli přežil střet s Lišákem. Nedovedu si představit důvod, proč by ho měl nechávat žít.

Po těch slovech zamířím ke dveřím. Nechci se omlouvat, nechci se obhajovat, nechci nic vysvětlovat. Prostě se to stalo. Třeba to časem pochopí. Tiše vyjdu na chodbu a chvíli jen stojím na místě. Uvnitř mne se třískají rozporuplné pocity. Dost dobře nevím, co teď. A ten hlásek uvnitř mě už zase křičí, že jsem akorát blázen, když čekám, že někdy budu pro někoho jako je on znamenat něco víc, než jen pouhý románek. Nikdy jsem neměla dovolit, aby to bylo něco víc...

Nakonec zamířím nahoru na hradby a pak ještě výš. Potřebuji být chvíli někde daleko od lidí a vyčistit si hlavu. Usadit se chvíli na střechách a nechat si pofoukat rány, které nekrvácí.

Šedá Eminence - 14. prosince 2018 21:58

Tam nahoře a tady dole

Poručík Mortien pozorně naslouchá slova Arianny s výrazem vojevůdce, který poslouchá slova vyslaného zvěda. Zamyšleně pokýve hlavou, když se Liss zeptá, zdali byla chyba královně říct, že je král naživu.
,,Ne - bylo nevyhnutelné, že se dozví, že nezemřel... pokud bychom ho sami neposlali na smrt. A to by se nám asi hned tak nepovedlo. Takže v tomhle případě je lepší váš výklad - alespoň máme méně lží, na které musíme dávat pozor. A co se týče toho ostatního - pokud přesvědčíte kapitána, aby se sklonil před královnou, mohla by se celá situace pěkně rychle a jednoduše vyřešit."
Ale poručík se zasměje.
,,I když přiznávám, že to už by se vám asi dřív podařilo přemluvit skálu, aby pukla."
Pokrčí rameny.
,,Tak nebo tak, myslím, že už jste udělala dost - zdá se, že jste alespoň jedna v tomhle městě, koho jsou senešal a královna ochotní tolerovat, a to je úspěch. Pokud chcete, můžu předat panu kapitánovi zprávu já - a pokud by ho nějaké detaily zajímaly, pošle pro vás. Ale myslím, že bude mít čas, pokud byste s ním sama chtěla mluvit. Situace se uklidnila, alespoň na chvíli."
Ticho před bouří.
,,Kapitán dokonce přemýšlel, že by posunul barikády dále do Ovocnářských čtvrtí - mohlo by to dát našim mužům alespoň nějaké zkušenosti s bojem a zvednout trochu morálku - fanatikové sice řádí v daleko hojnějších počtech, ale nemají ani tušení o tom, jak organizovat armádu."
Poručík vypadá skoro hrdě - jako mnozí jiní zkrátka věří Kapronovi a líbí se mu, že je na té spořádané, zorganizované straně hradeb.

Hradeb, na které tiše hledí Liss - usadila se na vrcholu jedné z věží. Sedí na cimbuří, opřená o chladný kámen a dívá se dolů na město pod sebou.
Věž je docela prázdná - vojáci mají dost starostí s hlídáním hradeb Stříbřin - na hradbách hradu jsou muži především pro případ, že by se někdo pokusil proniknout dovnitř. Takových moc není.
Liss se choulí ke kameni a dívá se na zkázu, která se před ní rozprostírá.
V dálce je vidět královské vojsko - obrovská masa mužů, koní a stanů. Blíž pak docela opuštěné městské hradby. Pak je vidět potyčky v ulicích a nakonec spořádané čtvrti pod vedením Kapronovců. A tam za Slzanou temná skvrna zvaná Katov
Prohání se nad tím studený podzimní vítr, který přišel konečně oznámit, že skončilo léto. Je vlezlý a dotěrný, ale Liss zažila tolik špinavých děr a kanálů na spaní, že jí něco takového nemůže rozhodit. Dokonce i těžká mračna, která se opět sbírají na obzoru, stoickou zlodějku nemohou zneklidnit.
Ne - s problémy fyzického světa si vždycky věděla rady.
V kapsách má stále zlaté mince z Lišákova úkrytu a malý dopis s velkou vahou, který odnesla za život Alsborna... a možná ještě za mnohem víc, než je jeden lidský život.
Pod ní se hemží vojáci jako vždy - v Kapronově armádě je vždy rušno. Ale jaký význam to nese pro osamělou zlodějku, nejnižší třídu, podivného přistěhovalce všude, kde se objeví?
Město by mohl držet král Johan, Kapron, Rolain nebo Lišák a na světě by byla sama docela a naprosto stejně.
Na obzoru se hýbe pár teček cizích rytířů - snad předvoj neznámé armády. Městské střechy jsou klidné - cizáci i místní mají dost práce na ulicích. Jen samotná a osamělá zlodějka se nad tím vznáší.
Těžké oči jí zabloudí k bráně do hradu - v závětří za branou, z očí strážným nebo všem, kteří by si do něčeho chtěli kopnout, se schovává vytáhlá postava, která se marně balí do děravého kabátu před nepříznivým větrem, který přišel bez varování. Docela zdravé tělo a přeci snad to nejnižší co může toto město nabídnout.
Tak starý Dlouhán tu melu přežil a našel si cestu do Stříbřin. Nejopovrhovanější z žebráků v nejluxusnější čtvrti.
Svět naruby.
Ale jestli někdo umí naslouchat a váží si každé chvilky, kterou mu Liss věnuje, je to ten nevinný žebrák, obětina osudu.
A navíc - Dlouhán bude mít i teď uši hezky při zemi, kde je slyšet každé šustnutí. Něco zajímavého k odpoutání mysli...

Arianna z Albrienne - 14. prosince 2018 22:16

Mortien

Ulehčeně si oddechnu, když slyším, že jsem neudělala chybu. Moje mysl je okamžitě o něco lehčí a já jsem skutečně ráda, že jsem mohla královnu alespoň trochu utěšit.
Na jeho nabídku, že kapitána informuje sám, však jen zavrtím hlavou.
"Zajdu za ním a pokusím se ho přesvědčit. Když nic jiného, tak budu mít alespoň čisté svědomí, že jsem udělala maximum možného."

Lichotí mi, že si Mortien myslí, že tady mám nějaký vliv. Koho by kdy napadlo, že já, zchudlá šlechtična, budu takovýmto způsobem jednat s královnou. S královnou!
Stále nerozumím tomu, jaký vítr osudu mě sem přivál, ale jsem tu a musím se tomu postavit.

Se zájmem si vyslechnu, že se naše armáda možná pokusí získat nějaké území města z rukou fanatiků. Nad touto hrozbou jsem zatím příliš neuvažovala, ale je jen otázkou času, než se jim budeme muset postavit čelem.
"Chystáte se té akce také zúčastnit? Nebo zůstanete tady na hradě?"
Může to působit jako zdvořilostní otázka, ale není tomu tak. Znervózní mě myšlenka, že další muž, ke kterému jsem začala chovat sympatie, by se měl postavit fanatikům. Nechci kvůli těm šílencům přijít o někoho dalšího.

Líbí se mi entuziasmus, který dokáže v lidech probudit právě jen kapitán Kapron. Skoro bych řekla, že je to nakažlivé. Dokáže vidět věci v pozitivním světle. Jen doufám, že nás to nakonec nebude všechny stát život.

Lisseth - 14. prosince 2018 23:00

S větrem ve vlasech

Nepřítomně hledím na město pod sebou a hlavou se mi honí spousta myšlenek.
Co když už mne nebude chtít vidět?...dopadne to jako vždy?..udělej svou práci a vypadni?...
V myšlenkách si probírám, co všechno jsem pro něj v posledních týdnech udělala, do jakých šíleností jsem se to vrhala po hlavě s jedinou nadějí, že ho ještě někdy uvidím a teď?
Svírá se mi hrdlo a po tváří se mi skutálí slza. I zlodějky někdy pláčou.

Jsem unavená, unavená a naštvaná. Naštvaná sama na sebe, že jsem chtěla věřit krásné pohádce. Takhle to ale ve skutečném světě přece nechodí, však jsem to mohla dávno vědět. Někde v hloubi duše však přesto doufám, že snad všechny rány přebolí, že se na mne bude ještě někdy moci a chtít podívat, že mne od sebe neodežene. Na druhou stranu se teď spíš než srdce začíná ozývat rozum.

Setřu slzu z tváře a rozhlédnu se kolem. Koukej se sebrat...buď něco dělej nebo odsud zmiz, dokud to ještě jde...co ti je po městě, co ti je po celém Celestionu, když by tu nemělo být nic na čem ti záleží?...pořád ještě by šlo odejít...zmizet a začít někde znovu...s Lišákovým zlatem by to nebylo zas tak těžké...

Jenže hlas srdce je přeci jen ještě silnější a naděje přeci umírá poslední. Ještě chvíli odvážím se doufat. Z hluboka se nadechnu a nasaju do plic chladný podzimní vzduch. A pak mi do zorného pole vstoupí postava, která je pro mnohé neviditelná. Starý známý. Tak zpátky do práce.

Pomalu se zvednu, trochu protáhnu zkřehlé tělo a pak se spěšně vydám dolů. Promluvit si s Dlouhánem a pak za Kapronem a...a Ariannou, se kterou v tuto chvíli chci se setkat skutečně nejméně. Jestli už se ale vrátila od královny měla by teď asi být s Lionellem, pokud už jí to všechno nestihl říci sám.

Šedá Eminence - 15. prosince 2018 23:24

Chmury a naděje

Poručík Mortien se usměje a přikývne, když se ho Arianna zeptá.
,,Ano, vypadá to tak - k nováčkům bude třeba několik zkušenějších. Zvlášť se budou hodit důstojníci. Ti muži, které jsme začali trénovat, netuší, jaké to je být v boji. Takové malé vítězství by nám mohlo hodně dát, ale pokud by začali naši čerství rekruti panikařit, musí tam být někdo, kdo se postará aby před hrstkou bláznů nevzali nohy na ramena."
Povzdechne si, protože od dveří zazní nedočkavé klepání.
,,Měl bych se vrátit k těm zatraceným cechovním strašákům. Kapitána najdete nejspíš v hlavním stanu. Na shledanou, slečno Arianno."
S tím už do místnosti vniknou hašteřiví měšťané a poručík má opět na krku jejich hloupé názory a požadavky.
Šlechtična vyrazí z hradu - stan uprostřed nádvoří byl rozšířen a stále je shromaždištěm důstojníků. Kapronova armáda má velice rovný přístup k mužstvu a důstojnictvu, není třeba velení schovávat za vysokými zdmi.
Ale pokud se bude počasí dále zhoršovat a obležení prodlužovat, možná zima zažene velení do vnitřku citadely.
Končí právě jednání - ze stanu odchází poručíci a poslové nesou zprávy svým nadřízeným. Jeden jde hned tam, odkud Arianna vyšla, nejspíš s rozkazy pro Mortiena.
Je to pro šlechtičnu příhodné, protože kapitán je nyní sám a usedá na jedno z křesílek unesených z hradu a zachmuřeně sleduje stůl s mapou města.
Všimne si Arianny, která postává u otevřeného vstupu do stanu a mávne na ní rukou.
,,Jen pojďte dál, slečno. A zavřete za sebou, začíná nám nějak foukat. Aspoň bude královskejm hůř. Co královna?"
Ptá se skoro jen tak, jako by si příliš velké naděje nedělal. Ale i na té jeho věčné a nezdolné chmuře je něco inspirativního. I kdyby andělé snášeli platinu z nebes, kapitán se bude mračit a bude radši stát oběma nohama pevně na zemi.

Přikývnutím zdraví Liss Dlouhán, který má vždycky nohy pevně na zemi, pro případ, že by se mu někdo pokusil ukrást boty z chodidel.
Zlodějka před ním dopadne a z jeho úst vyjde neartikulovaný pozdrav. Ptá se jí vcelku smířlivě, jak se má.
Chumlá se do toho tenkého kabátu, v botách má díru - ale vesele se usmívá, i když mu to s rozštěpem patra moc nejde.
Vypadá ještě zanedbaněji, než když ho viděla naposled. Kolem hlavy má obmotaný špinavý obvaz, v nějaké potyčce ho asi někdo náhodou přetáhl, a je zamazaný od bláta, jak ho asi nějaký nespokojenec strčil do nějakého mělkého doku na břehu. Nevypadá to, že by ho něco z toho trápilo.
Zeptá se jestli jí nějak může pomoci a pak se s ní vesele pustí do řeči o tom, co se ve městě děje.
Začne klidně tím, že Lišák, zatímco Kapron opevňoval svojí pozici, začal zhurta týrat Katovské - kohokoliv, koho by jen napadlo čmuchat pěkně rychle nechá zmizet a dává si bacha, aby věděl o všem, co se v Katově děje. Jeho chlapy a spojky jsou jako vosy a dobře se starají, aby jim nebylo vidět přes prsty.
Jeho, Dlouhána, vyhnali od Slzany, ale on sám chtěl jako jiní odejít - ve Střibřinách je dost místa pro jednoho žebráka navíc. Liss navíc tuší, že ho možná vyhnali i proto, že s ní tak často spolupracoval. Bylo to sice před dnešním incidentem, ale i v té době se zdálo, že Liss se dostává na seznam nepohodlných osob.
Teď je tam určitě.
Dlouhán se zmíní o královských špezích, kteří se pokoušeli dostat do města, ale pokud on ví, skoro nikdo se nedostal dál než k Ovocnářským čtvrtím. Kapronovci hlídají barikády s nebývalou pečlivostí. Je ale možné, přiznává žebrák, že by někdo mohl zprávy o kapitánovi z města vynášet.
Nakonec se optimistický žebrák zeptá, zdali by se pro něj někde v nové armádě nenašlo místo.
Kapronova vůle žít, přežít a zvítězit se dostala do hlav snad úplně všem...

Arianna z Albrienne - 16. prosince 2018 09:31

Zvedá se vítr

Očekávala jsem, že Mortien bude jeden z těch, kteří vyrazí proti fanatikům. Trochu smutně se usměju.
"Buďte prosím opatrný."
Řeknu jen, než do místnosti opět vtrhnou měšťané a já se musím s poručíkem rozloučit.

Vyjdu na nádvoří a ucítím na kůži dotek zimy. Možná bych se měla v komnatách podívat po nějakém kabátu, nebo plášti.
Velitelský stan je den ode dne větší. Zřejmě právě skončila nějaká porada a důstojníci i poslové vyrážejí na svá stanoviště. Tady je pořád živo.

Propletu se davem a zastavím se ve vstupu do stanu. Chvíli otálím a čekám na vyzvání, než vstoupím dovnitř. Plachtu za sebou zatáhnu, i když před vtíravým větrem to moc nepomůže.
"Kapitáne."
Kývnu na pozdrav a i já se usadím do křesílka.

Bez zbytečného zdržování mu vylíčím celé jednání s královnou. Všechna svá drobná vítězství i přešlapy. Nic z toho nevynechám, protože každá informace by mohla být důležitá.
"Dokonce vypadala, že by s vámi byla ochotná jednat. Ale zřejmě bude očekávat, že se před ní skloníte."

Lisseth - 16. prosince 2018 12:33

Dlouhán

"Hádám, že už se stačilo něco roznést." odpovídám s úšklebkem na otázku, jak se mám. Může mě utěšovat jen to, že vždycky může být ještě hůř. A to jsem si myslela, že teď už se vše začne obracet k lepšímu...

Pozorně pak naslouchám každému slovu. Lišák řádí, čemuž se nedá moc divit a já jsem první osobou na černé listině. Do háje!
Zpozorním, když zmíní královské zvědy, kteří se sem pokusili dostat, aby zjistili situaci ve městě. Čert ví, kolik bude těch, co budou ochotni žvanit a za přislíbenou odměnu budou donášet. Stráže jsou možná ostražité, ale stačí aby na své straně měli trochu šikovnějšího zlodějíčka.

"Jo, něco s tím uděláme." kývnu jen a při pokusu o úsměv se mi na tváři objeví jen jakýsi škleb. Pokynu mu a zamířím přímo za Kapronem. Jednu laskavost by mi snad mohl udělat. S výrazem vraha, kterému není radno vstupovat do cesty, svižným krokem mířím k velitelskému stanu.

Cestou zvažuji, co všechno Kapronovi říci zda-li se vytasit rovnou i s dopisem. Zatím se mi jej ovšem nechce dávat moc z ruky, takže ne zcela konkrétní informace budou stačit. Musím si totiž promyslet , co vlastně dál. Zda-li ještě mám proč a pro koho se tu ještě o něco snažit a dál riskovat svůj krk. Jen pro dobro království to rozhodně dělat nehodlám...pokud to nebude pro Lionella, bude si to muset někdo dobře zaplatit, nebo si budou muset poradit sami...

Víc než zamilovaná holka se ve mě začíná ozývat pragmatická zlodějka, která si nějak musí obstarat živobytí, kor když se kvůli tomuhle všemu ocitla na seznamu velmi nežádoucích osob.

Šedá Eminence - 16. prosince 2018 22:12

Zlodějka a šlechtična

Kapitán naslouchá pozorně beze slova nebo reakce. Na konci se pro sebe pousměje, když Arianna zmíní, že by se měl sklonit před královnou.
,,Jo - to by se jí líbilo, udělat si z nás zas poddaný. Proto ve městě tekla krev našinců. Ale jak vo ní mluvíte, je jasný, že je toho na ní moc. Že už neví kudy kam a hlavně chce ven. S tím by se dalo pracovat."
Sáhne rukou na stůl, kde vezme do rukou papíry s několika načrtanými poznámkami.
,,Pár učenců a mladejch radikálů mi furt píše psaní o nejrůznějších rovnoprávnejch nápadech a některý dokonce zahrnujou krále. Třeba zrovna v Nortimberu maj prej shromáždění, který řiká králi, co má dělat. Maj proto svoje slovo - ale je to v tý jejich hatmatilce. Na tom nesejde."
Poté, co na papíru nejspíš nenašel, to co hledal, ho odloží zpátky a zamračí se.
,,Ale neplánuju líbat zem před nějakou nánou, která nerozezná špičatej konec meče vod tupýho."
Nevypadá příliš nadšeně, ještě méně než jindy. Vypadá skoro, jen na krátký moment, vyloženě zasmušile.
,,Neplánuju ohnout hřbet, ale nejsem takovej královskej blbec, aby kvůli mojí hrdosti museli lidičky umírat. Mě jde jen vo to, aby lidi nikdo neotravoval a my si mohli v klidu pracovat a žít. A teď mi poraďte, jak něco takovýho zařídit."
Je to spíš řečnická otázka - ale i kdyby chtěla Arianna odpovědět, nestihne to.

Dovnitř totiž vklopýtá strážný, kterého si všimla už Arianna když přicházela - jí ani nezastavil, jen zasalutoval s tou nervozitou, která patří všem vojákům, když si najednou uvědomí, že jejich nadřízeným je žena. A Ariana, se svými návštěvami u královny a všeobecnou přítomností kolem Kaprona je kolektivně považována za členku užšího kroužku povstání. Má už trochu dobré pověsti, díky Kapronovi.
Pověst, tu má i Liss - tuhle a ještě nejrůznější jiné. Všichni ví, že je to žena, se kterou si není radno zahrávat, že je z Katova (což už samo o sobě budí starosti a respekt) a že se umí pohybovat jako stín a zabíjet s lehkostí profesionála.
Snad proto podnikl ten strážný chabý pokus Liss u stanu zastavit.
Liss mu věnovala jediný pohled, což stačilo na to, aby se klidil stranou - i když tak učinil dovnitř do stanu s notnou neohrabaností.
Zoufale se pokoušel zasalutovat a začít mluvit, když se kolem něj ladně protáhla Liss a stanula uvnitř stanu. Kapron se napřímil a podíval se jí do očí.
Možná, že je překvapena, že uvnitř něj nalezla i Ariannu.
Možná, že je jí to docela jedno.

Arianna z Albrienne - 16. prosince 2018 22:54

Setkání ve stanu

"Věřte mi, kapitáne, neočekávala jsem, že byste se před královnou hodlal sklonit. Jste jeden z mála lidí, které znám, kteří jsou skutečně nezištní. To, co děláte, neděláte pro sebe, ale pro svoje lidi. A to je podle mě skutečně obdivuhodné. Jste dobrý velitel."
Natáhnu se pro list, který kapitán prve držel v ruce. Jeho slova o novém fungování země mě zaujala. A nejen proto, že už jsem něco zaslechla.
"Poručík Mortien o něčem hovořil. Ale nepřikládala jsem tomu příliš význam. Pokud by ale existoval způsob, jak kontrolovat krále, měli bychom to zkusit."
Možná, že ta představa, kterou mi nastínil Mortien, není až tak bláznivá, jak jsem si myslela. Rozhodnu se si o tom, jak to funguje v Nortimberu, zjistit trochu víc. Tedy, až bude čas.

Vyruší nás, když do stanu vpadne strážný. Tázavě se na něj podívám, když vidím, jak zmatkuje. Když se však za jeho zády vynoří Liss, uvolním se. Dokonce se usměju.
V mé tváři je patrná úleva, že vidím zlodějku živou.
"Jsi zpátky. To jsem ráda."
Tázavě se na ní dívám. Mám pocit, že není ve své kůži. I když to může být i tím, kde se právě nacházíme.
Neptám se nahlas, co objevila. Ale moje oči se ptají za mě.

Lisseth - 17. prosince 2018 17:48

Setkání

Velmi rozpačitý pokus stráže zastavit mne před vstupem do velitelského stanu mi na tváři vykouzlí letmý pobavený úsměv. Když nic jiného, tak tohle mne baví, jak se mi klidí z cesty a skoro se mi nepodívají o očí, abych je snad náhodou neuhranula.

Když uvidím Ariannu úsměv zase zmizí. Na kratičký okamžik se snad i zarazím, ale na druhou stranu, aspoň zabiju dvě mouchy jednou ranou.
"Ruším?" kouknu na kapitána a nečekám na odpověď.

"Mám informace, které by vás mohly zajímat."
Pohledu na Ariannu se vyhýbám, ale když mne osloví, už není zbytí. Jak asi bude vyvádět mladá slečna?...

"Mám, co jsem chtěly, ale Alsborne tam zůstal. Asi bys měla být s Lionellem, už to ví." oznámím stručně bez toho, aniž bych nějak chodila kolem horké kaše, není proč. Neobhajuji se ani neomlouvám, beztak by to bylo zbytečné.

"Konečně snad máme v ruce něco, co všechny přesvědčí, že my jsme na straně krále. Mám list uložený na bezpečném místě, který by mohl přesvědčit ke spolupráci senešla i krále, pokud se k němu dostaneme." mluvím pak dál už zase na kapitána. Že mám list přímo u sebe ovšem záměrně neříkám, snad jen stará dobrá zlodějská opatrnost.

"Jak to vypadá tady?" ptám se pak já.

Arianna z Albrienne - 17. prosince 2018 18:16

Smrt přítele

Já při pohledu na Liss pookřeju, u ní to je ale zjevně zcela obráceně. Skoro bych řekla, že se mi vyhýbá pohledem.
Velmi rychle pochopím, proč.

Alsborne tam zůstal...
Dál už mám problém vnímat, co říká.
Alsborne je mrtvý.
Je vidět, že mě ta zpráva opravdu zasáhla. Ten muž pro mě nebyl jen komorníkem, byl také mým ochráncem, rádcem, otcem a...alespoň bych si to ráda myslela...přítelem.
A teď je pryč.

Cítím, jak mi vlhnou oči. Musím rychle zamrkat, abych slzy zahnala.
Bez Alsborna bych tu teď nebyla. Sakra, bez Alsborna by tady nebyl nikdo nás. Protože bez něj bych nikdy nebyla schopná, dostat Liss s Rolainova vězení.
K žádnému povstání by nedošlo a Lionell by byl pravděpodobně mrtvý. Zachránil život jemu, i mě, nikdy po mě nic nežádal. Vždy úslužný, vždy připravený, ochotný a obětavý.

"Chápu."
Řeknu tiše, zatím co moje srdce puká žalem.
Poslouchám zlodějčina slova o důležitém listu, který může vyřešit všechny naše problémy, ale nejsem schopná se radovat. Nejsem schopná ničeho.

Šedá Eminence - 17. prosince 2018 22:35

Slza a kámen

Arianna ztuhla a zvlhly jí oči. Tiše stojí na místě a nehýbe se - toho si všimne i kapitán Kapron, který spíš pozorně poslouchal Liss.
Už se nadechoval k odpovědi pro zlodějku, když si všiml toho, jak šlechtična pobledla a semkla rty. Neohrabaně se zastavil a ohlédl se na Liss. Poté se zvedl a povzdechl si. Avšak pak se mu mezi huňatým obočím a vousem zalesknou dvě docela laskavé oči - patří člověku, ne nějakému nadpozemskému vůdci.
Neříká ani slova a přesto je mu rozumět. Tahle hloupá válka si žádá obětiny - krev a životy blízkých mnoha tisíců měšťanů. Každé vítězství, každý krok kupředu, je dlážděn žalem - mrtví přátelé, milí, sourozenci, rodiče... - to všechno na hlavě velitele a provokátora.
Smrtka si v boji bere nevybíravě a jen málokdo dojde vznešeného konce. Těla padla do Slzany nebo zůstala zpřelámaná a ušlapaná na ulicích... a pak se ještě mnozí ztratili v hromadných hrobech. Nikdo by nedokázal pohřbít jednotlivě tolik těl dřív, než by se začaly šířit nemoci...
Krev špiní ruce všech - nevina i vina se smývá do jednoho.
Kapitán pokýve smířeně hlavou.
,,Brácha zůstal na mostě, dostal ránu přímo do hlavy a pad na místě, jak podťatej. Měl to, chudák, alespoň rychle za sebou," mluví tiše, skoro jako by mimo řeč.

,,Proto taky musíme vytrvat - neplánuju zradit všecky ty chudáky, co kvůli tomuhle blbýmu podniku natáhli bačkory," řekne razantně a je to ten starý, nepohnutý kapitán, skála v moři tragédie.
,,Slečno - běžte to trochu rozdejchat," řekne smířlivě a skoro otcovsky dovede Ariannu ven ze stanu. Ke stanu právě přichází postarší pán v úboru sluhy s červeným šátkem na paži
,,Talsinte," osloví ho kapitán. ,,Běžte se slečnou Ariannou - pokud by si cokoliv přála, buďte jí k dispozici."
Talsint, pán, kterého obě ženy už několikrát zahlédli, a který se nejspíš stará o blaho kapitána, se podívá na Ariannu a řekne zúčastněně: ,,Jste bledá slečno, měla byste se jít posadit do tepla..." jemně jí naznačí k ubytovně.
Smutek může probudit nejrůznější emoce - a pocit, že musí dokončit to, co jí Alsborne pomohl začít, může vlít naději do žil, pokud je mysl ochotná takové argumenty poslouchat.
Všichni jednají se šlechtičnou jako v rukavičkách... je otázka, jestli si to nechá líbit. Jestli jí památka na Alsborna dovolí si to nechat líbit...

Liss osaměla ve stanu jen na moment, ale využila té příležitosti aby rychle očima přejela dokumenty - bohužel, nic tak zajímavého, ale staré zlodějské zvyky zajely spolu s podezřívavostí a odtažitostí na své dobře naučené koleje.
Kapitán vejde dovnitř, zavrtí hlavou a usedne zpátky do křesla.
,,Tak, Lisseth. Máte dopis, který nás všechny vykoupí z téhle pekelné díry, jo? No, jestli to chcete vědět, tak nám se už začíná stahovat provaz kolem krku. Plánujem zásah proti fanatikům, trochu jim srazit hřebínky. Ale královskejch je pořád dost na to, aby z nás nasekali na paštiku - je to zatracenej bordel. Na druhou stranu, královna začíná přirůstat k naší domácí šlechtičně a přichází zprávy, že půlka říše se bouří proti králi, buď sami o sobě, pro někoho zvenčí nebo pro nějakýho šlechtice. Možná, že nejsme vodsouzený k nepěknýmu konci. Zvlášť s tím vaším listem."
Nakonec si povzdechne a prohlédne si Liss od hlavy až k patě a zpátky.
,,Jenže já znám ten Katovskej tón - no tak tam tak nestůjte a řekněte si, co za něj budete chtít," ptá se kapitán docela smířeně - dobře chápe, že ten dopis bude rozhodně silná výhoda.
Ale za tím se skrývá ještě něco hlubšího - tichá hrozba - neurážejte mě, nebo se urazím já.
Samozřejmě, že by profesionální vražedkyni nic takového nenaznačoval, jenže Liss umí dobře číst charaktery a ví, jak v takových věcech chodit.
Nebylo by vhodné, požadovat příliš vysokou cenu. Kapitán je mocný muž.

Arianna z Albrienne - 17. prosince 2018 22:48

Být silná

Smutně se podívám na Kaprona. To, že ztratil bratra jsem netušila. Sakra, já ani netušila, že měl bratra.
Ale má pravdu, každý z nás někoho ztratil. Moje bolest se nijak neliší od toho, co tady cítí každý druhý.

V první chvíli se nechám vyvést ze stanu, ale když mě ovane studený vítr, jako kdybych se probrala. Podívám se na Talsinta a pak lehce zavrtím hlavou.
"Ne, děkuji Vám, ale zůstanu tady. Mohla bych vás ale požádat, o šálek čaje?"
Možná, že horký nápoj nedokáže rozpustit led, který pokryl moje srdce, ale určitě dokáže rozehřát alespoň zkřehlé tělo.

Se zachmuřeným výrazem se vrátím za Liss a Kapronem a beze slova usednu do křesílka.
Ari, koukej se sebrat!
Alsborne by jistě nechtěl, abych se nechala jeho smrtí zlomit. Jestli pro něj můžu ještě něco udělat, tak dotáhnout tuhle věc do konce.
A zlodějka má list, který by nám k tomu měl pomoci. Nehodlám stád opodál a ronit slzy, když můžu něco udělat.

Lisseth - 18. prosince 2018 19:40

Cena vykoupení

Reakce šlechtičny mne trochu překvapila, čekala jsem spíš hysterický výstup, spoustu otázek a obviňování. Dost možná je jen v šoku a všechno to ještě přijde.

Když se kapitán vrátí a začne mluvit, jen tiše poslouchám. A když se zeptá na jeho cenu, nějakou dobu mlčím, jako bych zvažovala, kolik si mohu říci.
Vem si prachy a vypadni, však už to přestala dávno být tvá věc...všechny pohádky jednou končí a ne všechny končí zrovna happyendem...v cos vlastně doufala?...

Mám pocit, že něco uvnitř mě mne rve na dva kusy. Rozum a srdce se zcela rozchází a já tak nějak nevím, jak dál. I když už by se na mne Lionell nikdy nepodíval, nic to nezmění na tom, že ho stále miluju a jen tak to prostě nesmažu. Tohle byla ta největší chyba, kterou jsi kdy udělala...

Už už se nadechuju, abych něco odpověděla, když se do stanu vrátí Arianna. Snad mne to utvrdí v tom, že se rozhoduju správně, i když by si asi mnozí řekli, že jsem se už definitivně zbláznila. Já prostě nemůžu všechno nechat lehnout popelem a jít si po svých, prostě už to nejde. Třeba si půjdu po svejch už brzo a zas sama, ale když už jsem ho vytáhla z tý smradlavý kobky, tak ho nemůžu nechat padnout, i když bych nejradši vzteky nechala lehnout popelem celý Celestion.

"Tam venku stojí jeden žebrák, šikovnej informátor, co se nemá kam vrtnout, protože se příliš motal kolem mne. Nechte ho tu, dejte mu najíst a třeba ho i něčím zaměstnejte.
Žádný z vašich horlivých vojáčků nebude vyhazovat Lionella z jeho pokoje, prostě ho nechte tam, kde je a v klidu.
Chci vidět Rolaina viset, takže do té doby jsem vaše a tohle je má cena." na okamžik se odmlčím. Tohle je snad poprvé, kdy jsem si neřekla za práci peníze. Možná už jsem se vážně zbláznila. Jestli mne ale nemá pohánět láska, pak myšlenka na pomstu tomu namyšlenému floutkovi, za mne i za Lionella.

Jo a jestli se tu objeví ten katovskej felčar, tak si na něj dejte bacha. Byl s Lišákem v jeho doupěti a nevěřim, že to byla jen přátelská návštěva. Lišák chce z celý týhle situace něco vytěžit, má své zájmy a dost možná i někoho zde.
Krom toho se sem prej snažej dostat i královští zvědové a zjistit situaci. Ne všichni nutně musí být tak zapálení rebelové." přidám pak ještě varování a zahledím se na kapitána.

Šedá Eminence - 18. prosince 2018 21:10

Zvrat

Chvilku ticha přeruší šlechtična, která se vrátí do stanu a beze slova se usadí v jednom z křesel. Kapron jí sleduje očima, když vchází a když se mu do nich žena podívá, jen uznale přikývne.
Na oplakávání mrtvých bude dost času až bude Celestion svobodný - pro ženy možná nejde o Celestion, ale o Lionella určitě.
Obrátí se zpátky ke zlodějce a poslouchá cenu, kterou si stanovila.
Mírně zvedne svoje huňaté obočí a vous se mu pohne, jak otevírá rty a zase je zavírá, jak se zarazil před první odpovědí na jazyku.
Nakonec si povzdechne a řekne: ,,Teda, to musí bejt vážně velkej bordel v tomhle světě, když si Katovskej vrah ani neřekne o prachy."
Pak se vzácně usměje na obě ženy a tentokrát promluví vážně. ,,Vypadá to, že jsem ve vás splet, Lisseth. Dobrá, můžu vám slíbit, že vašeho Lionella nebude nikdo obtěžovat. Dám mu k ruce někoho, aby na všecko dohlídnul. A co se týče toho žebráka, no proč ne. Pokud má zdravý ruce a nohy a nejni línej, práce se rozhodně najde.
A dáme si bacha, abysme sledovali podezřelý chlapy, co se chtěj dostat do hradu. Zvýšíme bezpečnost."
Nakonec vstane, povytáhne si kalhoty a rozhodně kývne.
,,A co se týče Rolaina, sme v tom zajedno. Jestli se nám dostane pod ruce, půjde na šibenici. Ještě tomu grázlovi ukážem, jakej spravedlivej soud nařizoval."
Skloní se nad stolem a zbaví ho některých listin, aby bylo místo.
,,Tak sem s tím dopisem, ať se mrknem, co sme se vlastně dozvěděli. Nechám na vás, komu ho svěříte, ale jestli plánujete nějaký noční výlety mimo hrad, chtěl bych se ujistit, že neskončí někde na dně Slzany."

S dohodou dokončenou se konečně kapitán i Arianna podívá na dopis, který Liss získala za cenu krve věrného a přesvědčeného spojence.
Zatímco kapitán chápe většinu podobně jako Liss, Arianna, které se podařilo alespoň prozatím odložit zármutek, stěží může věřit svým očím.
Kdyby se tohle dostalo do rukou Sunningse nebo senešala před několika týdny, Rolain a mnoho dalších mužů ze dvora by putovalo přímo na popravčí špalek.
Je to časovaná bomba.
Nejenže plánoval Rolain prodat půlku říše za Celestionskou korunu - tolik je řečeno víceméně explicitně a je to nepopiratelný důkaz hrdelního zločinu vlastizrady - prohřešky a zrady, které plánoval a které by se daly uhodnout z kontextu jmen zámků, míst a aktérů...
Dalo by se vyvodit, že plánoval najmout jižanské vrahy od Ilmaidského vezíra aby nalezli a vyvraždili všechny pokrevní uchazeče o trůn a ustanovit sebe jediným legitimním vládcem. Odkazuje rovněž na nějaký slib, který nejspíš mluví o tom, že by Ilmaidská jižanská armáda pomohla Rolainovi proti vzpourám šlechticů a cechů nebo vpádu cizáků - například rozlícených Nortimberců.
Je naprosto jasné, že pokud se k tomuto dopisu dostal Lionell - v rámci politiky relativně nevinný a bezvýznamný, nemohl mu rozumět. Ona už ví, co za lidi se skrývá za maskami slavností, večírků a bálů - poznala to až bolestně rychle. Ale jediné, co by si z toho odnesl šlechtic neznalý nejjemnějších intrik, by bylo zmatení a neurčitý pocit, že tohle je něco, na co sám vážně nestačí...
Škoda jen, že si vybral za pomoc pacholka Rolaina, lorda Strázyho - i když je otázka, zdali by Sunnings byl lepší...
Zůstává tu jedna nepříjemná otázka - co udělal Rolain a hlavně na invazi připravený Ilmaidský vezír, když vypukla vzpoura v Celestionu?
Zuří za obležení občanská válka? Kdo to přichází od severu s cizí armádou? Nějaká vzbouřenecká frakce nebo cizí armáda?

Arianna z Albrienne - 18. prosince 2018 21:31

Za hranicí představ

Lehce nadzvednu obočí, když si Liss stanoví svou cenu. Jak následně poznamená kapitán, i mě přijde poněkud nízká. Alespoň na to, jak jsem zlodějku měla možnost poznat. Jsem jí ale vděčná, že se postarala o Lionella. Teď, když tu není Alsborne, bude potřeba, aby na něj někdo důvěryhodný dohlédl. Když my obě máme práce nad hlavu.

Konečně mám možnost do dopisu nahlédnout. Z toho, co znamená, mě mrazí v zádech.
Rolain. Ta zatracená krysa!
Byl ochotný zaprodat celou zemi Ilmaidské říši, jen proto, aby sám mohl nasadit korunu.
Cítím, jak se mi rozbušilo srdce. Tenhle dopis ospravedlňuje veškeré naše činy, proti šlechtě. Staví celou rebelii do zcela nového světla.

"Říkala jsi, že Lišák z toho dopisu chtěl sám profitovat. Je tedy možné, že se ho pokusí získat zpátky? Měli bychom ho použít co nejdřív a zabránit tomu, znovu o něj přijít. Královna, senešel, i král, všichni se o tom musí dozvědět."
Myslím na to, co všechno si kvůli tomuhle cáru papíru nebohý Lionell vytrpěl. To si nikdy nezasloužil, zvlášť, když pravděpodobně většinu vůbec nechápal.

Mám pocit, že nám utíká čas. Stále nevíme, co za armádu se to blíží k městu. Až dorazím, mohlo by už být na všechno pozdě.
Stejně jako Liss, chci vidět Rolaina viset. Ale zatím co mluvíme, on už může být na půl cesty do Ilmaidské říše. Neměli bychom otálet.

Lisseth - 19. prosince 2018 18:44

Nad listinami

"Jo, je to prvně a rozhodně i naposled, tak si toho važte." ušklíbnu se, když tak trochu šokuji kapitána. Však já si ještě přijdu na své. Jen se tohle samaritánství nemuselo moc rozkřiknout, přeci jen k mé pověsti by se to příliš nehodilo. Nikdy bych nevěřila, co všechno budu ochotná udělat pro lásku. A když už se na tebe nebude chtít podívat?...

Nepěkné myšlenky přeruší až kapitán vyzývající mne, abych jim konečně tedy ukázala to, co jsem v podzemí získala. Snad trochu neochotně, ale nakonec přeci sáhnu pro tu cennost a opatrně list rozložím na stole tak, aby si jej oba mohli přečíst.

"Na dně Slzany neskončí, blázen možná jsem, ale ne takovej, abych se s ním tahala po Katově."

"Nemůžu to úplně vyloučit." otočím se na Ariannu, když se ptá na Lišáka a přikyvuji, když říká, že by se to měli všichni dozvědět.
"Zpravit o tom senešala a královnu hádám asi nebude problém, horší bude dostat se ve zdraví ke králi. Škoda, že si ti dva myslí, že natáh bačkory, ta její severská sebranka mohla být aspoň k něčemu užitečná." pronesu pak v zamyšlení spíše pro sebe a uvažuji, zda-li bych se do královského ležení dokázala dostat třeba v převlečení. Jenže kdo bude věřit katovské vražedkyni byť se bude ohánět takovýmhle lejstrem?...kdybych ale s sebou měla někoho, koho zná...

Šedá Eminence - 20. prosince 2018 21:33

Příští tah

Kapitán na slova Arianny i Liss vážně přikyvuje.
,,To je jistý - všichni se vo tom musí dovědět co nejdřív, z utajování nic nezískáme. S královnou by se šlo domluvit - dneska při tom jejich čajovým dýchánku tady Arianna namluvila královně, že jsme si jen mysleli, že je král po smrti, že jsme se jen spletli, a ta nána tomu uvěřila. Ale vobávám se, že s králem se jen tak nedomluvíme, ani kdybysme nakrásně se shodli s královninou družinou. Skoro bych řek, že králi je docela fuk, jak to s tou šlechtou je, teď chce zpátky svoje město."
Obrátí se k Arianně. ,,Měla byste zprávu o tom dopisu co nejdřív dostat ke královně - v žádnym případě vás tam s ním nebudu posílat, ale kdybysme dostali senešala ven na další jednání, ideálně co nejdřív, tak tam mu dopis klidně ukážu a s trochou štěstí se pak postaví na naší stranu. I kdyby chtěl hrát nějakou křivou hru, rozhodně se kvůli tomu nebude chtít nechat zmasakrovat. I když... no a ještě král k tomu..."
Trochu si povzdychne a obličej se mu zavlní v nevoli.
,,Myslim, že už dávno hodně lidem nejde vo to, co je pravda a proč se to tu mele - senešal chce domů, aby mohl Nortimber na nás vytáhnout s celou armádou, král chce zpátky svoje město, každej si chce kousek urvat, než se to tu všecko rozpadne. Jen ty zatracený fanatikové chtěj asi vidět rovnou celej svět v plamenech."
Skloní se na stůl a sleduje linku obležení. Chvíli si rukou tře bradu jak přemýšlí.
,,Je tu ta sebranka šlechticů co máme dole v žaláři - ti určitě krále znaj, ale nevěřím těm hadům ani slovo. Bůhví kolik nich v tom jede. Ne, na ty nejde se spolehnout."
Několikrát si pro sebe přikývne.
,,Zatím alespoň hraje čas pro nás - s tou královskou dezercí a s našim verbováním. Dostanem tyhle informace do hradu a pak se uvidí. Vyšlu další zvědy, aby zkusili proběhnout skrz královský patroly a zjistit co se to k nám blíží vod severu."

Je to nebývalý projev na jinak mlčenlivého kapitána - ale teď je to především velitel na poradě a zdá se, že je docela rád, že může ženám důvěřovat podobně jako svým důstojníkům.
Navíc jeho smyslu pro rovnost by se příčilo jen tak konat bez porady se svými pobočníky.

Arianna z Albrienne - 20. prosince 2018 21:47

Naklonit si královnu

Jsem ráda, že se všichni shodneme. Otálet nemá cenu, ničeho bychom tím nedosáhli. Královna, senešal i král by se měli dozvědět, co přesně stojí v Rolainově dopise.
Přesto nám kapitán nastíní své temné přesvědčení, že na pravdě, zas až tolik nezáleží. To mě trochu rozesmutní. Vždy jsem naivně věřila, že dobro zvítězí a zlo bude po zásluze potrestáno. Ale svět není černobílý a někteří zloduši prostě trestu uniknou.

Představa, že bych se teď měla vrátit zpátky do hradu, se mi ale nikterak nezamlouvá.
"Senešal i královna jsou ochotní jednat. Měli bychom požádat o oficiální setkání. Další jednání, kde předneseme obvinění, která plynou z dopisu a očistíme tak naše skutky. Neměli bychom jednat za zavřenými dveřmi. Naopak, o Rolainově zradě by se mělo dozvědět co nejvíc lidí. Jen ať všichni vědí, co je zač. Potom už nebude možné pravdu ututlat."

Hezky jedno po druhém. Odmítám vidět situaci tak černě, jako kapitán. Pokud se nám podaří přesvědčit královnu, věřím, že zvládneme i jednání s králem.
Možná, že chce své město zpět, ale nemůže být slepý ke zradě, která byla mířená především proti němu samému.

Lisseth - 21. prosince 2018 19:18

Jednání

Jen přikyvuji když Kapron mluví, ovšem informace o tom, že pravda snad už tak ani nikoho nezajímá, mne příliš nepotěší. Snad přeci ale budou chtít něco slyšet, musí chtít.

"Snad se přeci nechaj přesvědčit, že krveprolití je zbytečné. Minimálně senešal tomuhle řešení byl vcelku nakloněn. A král snad bude poslouchat, když ho přesvědčíte, že to město jsme mu víceméě zachránili pře sebrankou, co si chtěla nárokovat i jeho korunu." odpovím pak v zamyšlení. A pevně věřím, že se nám boji nakonec podaří zabránit. Nikomu by to přeci nic nepřineslo.

"Arianna má pravdu, chtějte mluvit se senešalem. Dohodněte další setkání, ale ne tak monstrózní jako prve, žádní právníci a tucet vojáků. Ten list nechte u Arianny." přitakávám mladé šlechtičně na to, co navrhuje a pak se otočím přímo na ní.

"Ty bys měla být teď opravdu s Lionellem. Seženu vám něco k jídlu." doteď se o nás staral Alsborne, teď se toho budu muset ujmout já. Pokud o to tedy bude někdo stát.

Šedá Eminence - 21. prosince 2018 22:31

Jednání ukončeno

Kapitán Kapron nakonec přikývne, ale netváří se příliš přesvědčeně.
,,No, je pravda, že když se o tom všichni dozví, nic špatnýho se z toho nestane. Ale slečny, nezapomínejte, že za dveřma nám vesele pobíhá skoro padesát tisíc magorů s pochodněma. I kdyby se s námi král shodl, vyhnat je nebude nic lehkýho. Ale uvidíme - dokud držíme hrad, jsme poměrně v bezpečí."
Ještě jednou přejede očima dopis a zamyšleně hledí na mapu.
,,No, měl bych se jít domluvit s Nortimberci - myslím, že když tam nepůjdu osobně já nebo slečna Arianna, senešal nikdy na žádný setkání nepřistoupí. Vočekává léčku, ten vychytralej seveřan. Ale vypadá to, že něco takovýho nebude třeba."
Kývnutím propustí obě ženy.
,,Vy, slečno Arianno, hlavně dávejte bacha na ten dopis. Hned s váma pošlu vojáka - s něčím tak cenným na vás někdo musí dohlídnout. Vy, Lisseth, dělejte jak uznáte za vhodný. Nebudu předstírat, že vám můžu rozkazovat. Jsem si jistej, že po tom, co jste do tohohle povstání dala, to všecko nehodíte za hlavu jen tak.
A vobě si taky trochu vodpočiňte - však jste si to zasloužily, bez vás bysme už všichni žrali kuskus."

S tím porada končí - Liss se vydá získat něco k jídlu, což se jí podaří velice snadno. Rozhodne se nejít nakrást ale podplatí raději jednoho kuchaře aby připravil skutečné jídlo - všichni tři potřebují něco pořádného teplého do žaludku.
Rozhodně to není jen tak legální kupování jídla - kam by to svět dosměřoval, kdyby si katovští vrazi nechávali vařit na královském hradě...
Muž slíbí, že někoho sežene, kdo jídlo donese k Lionellovi.
Zlodějka se na moment nejistě zastaví uvnitř hradu, ale než jí napadne co by vlastně měla dělat dál, osloví jí jeden ze strážných.
,,Čus Liss, co ty tady?"
Teprve po chvilce pozná v uniformě navlečeného Dumala - podvodníka-mazavku, který s ní občas dělal a když zrovna nebyl na mol, nebyl vůbec špatný zloděj.
Tady stojí, v kroužkové uniformě zrekvírované Kapronovou armádou, s červeným šátkem kolem ruky a s nadšeným výrazem ve tváři.
Na moment to skoro vypadá, že se z něj stal bojovník za svobodu.
,,Teda, řeknu ti - ještě nikdy jsem si tak dobře nenakrad jako tady," řekne ale. Mluví důvěrně, skoro jako dítě co se chlubí nějakým neuvěřitelným objevem.
Je na Liss, jestli má na kolegu čas a náladu - mohl by se hodit. Starý Dumal vždycky ví kam vítr vane a rozhodně nemá kam utéct, ne teď, když se ona dostala na Lišákovu černou listinu.

Arianna vyjde ze stanu s dopisem v rukou, zanechaná napospas osudu, ale brzy za ní vyhlédne Kapron ze stanu.
,,Talsinte!" Vojenský sluha se zjeví zdánlivě odnikud. ,,Ano, kapitáne?"
,,Sežeňte tady slečně doprovod - seržant Tukla bude tak akorát, ten by podržel i měšec zlata na Umrlčáku. A postarejte se, aby někdo stál u pokoje Lionella Warrena a byl mu k ruce, jasný? A zavolej mi pár poslů."
,,Jistě, kapitáne," odpoví Talsint a kapitán zmizí dovnitř. Pán, který skutečně vypadá a nejspíš i byl vojenským sluhou je očividně pravá ruka Kaprona v běžných organizačních záležitostech. Komorníci a sluhové, na jejich ramenou stojí celé armády a monarchie.
Usměje se na Ariannu a řekne: ,,Počkejte u pana Lionella, slečno - za chvilku tam budu s Tuklou a některým strážným, který si zasloužil klidnou službu v teple."
Sluha zmizí, pokud ho Arianna nezastaví, aby začal vyřizovat kapitánovy rozkazy. Ale už jen z toho, že porady nepřerušil žádný posel urgentní zprávou značí, že se alespoň na moment situace uklidnila.

Arianna z Albrienne - 22. prosince 2018 17:06

Za Lionellem

Jsem trochu překvapená, když Liss rozhodne, že dopis zůstane u mě. Hádám, že po ní půjdou lišákovi lidé spíš, než po mě. Ale ona by ho také určitě dokázala lépe ochránit. Nic nenamítám, dopis složím a pevně ho sevřu v ruce.
"Budu ho střežit jako oko v hlavě."
Na tomhle cáru papíru záleží naše budoucnost.

Kapitán má sice ohledně fanatiků pravdu. Uvědomuji si, že jsou opravdovou hrozbou, kterou nelze přehlížet. Ale podle mě je lepší, soustředit se jen na jeden problém. Mám pocit, že na víc bychom stejně v tuhle chvíli neměli kapacitu. Pokud se ale kapronovým mužům podaří, fanatiky alespoň trochu zatlačit, bude to jen dobře.

Vyjdu ze stanu a hned za mnou se vynoří Kapron, volajíce na komorníka, udělí několik rozkazů a opět zmizí. Usměju se na Talsinta.
"Nemusíte spěchat, nechte nám s bratrem chvíli o samotě."
Požádám komorníka, ještě než mi stihne utéct. Poté zamířím za Lionellem.

Je hezké, že se Kapron rozhodl pořídit mi ochranku. I když je to spíš, než kvůli mě, kvůli tomu dopisu. Už jsem odvykla tomu, že na mě někdo dává pozor.
To dělával Alsborne...
Na sucho polknu, zaklepu na dveře a vstoupím do Lionellova pokoje.

Lisseth - 22. prosince 2018 20:50

Staří známí

"Jo, ale když budeme mít královskou armádu na svý straně, tak už ten problém bue zase menší." zahučím jen v odpověď na upozornění, že my těch problémů máme holt prostě víc.
"Vždyť na jednání vy nebo Arianna stačíte a pokud budete jednat jen se senešalem, docela ráda bych byla u toho. Něco mě napadlo." dodám pak ještě.

Pak už mlčím a jen zamyšleně přikyvuju. Jo, možná jsem do toho dala až příliš a ztratila všechno, co se dalo...třeba se to ještě povede zachránit...

Objednám konečně zase pořádné jídlo a tentokrát dokonce jako poctivý člověk a dřív, než si zalezu někam do klidu, vleze mi do cesty někdo, koho bych v uniformě povstalců vážně nehledala a chvíli mi trvá, než mi dojde, s kým mám tu čest.
Heleme se kam vítr, tam plášť...

"Jo to věřim." vypadne ze mne nakonec jen, když se chlubí svým lupem.
"Upřímně, tebe bych tedy v uniformě armády nehledala. To se jen naskytla příležitost dobře se zaopatřit nebo tě snad Kapron přesvědčil?" ptám se s úšklebkem, aniž bych mu odpověděla na jeho otázku. Když se on pohybuje tady v uniformě armády, kolik takových, co ale pracují pro Lišáka by tu mohlo být?...do háje... Najednou si tu přestávám připadat tak v bezpečí a nejsem si jistá tím, že Ariannina ochranka či stráž před dveřmi Lionellova pokoje je zárukou jejich bezpečnosti. Na druhou stranu ovšem doufám, že u šlechtičny by snad tak důležitý list nikdo nehledal.

Tázavě koukám na Dumala a čekám, jestli z něj ještě něco zajímavého vypadne. Vlastně jsem docela ráda, že jsem ho potkala a nemusím jen tak bezcílně bloumat po chodbách a užírat se myšlenkami na Lionella, který zdá se mi najedou tolik cizím.

Šedá Eminence - 22. prosince 2018 23:19

Sourozenci - z matky nebo z Katova

Liss pohlíží na svého kolegu - pokud se sem dostal on, koho jiného naverboval kapitán do své armády? Je docela jisté, že Lišák by chtěl mít své lidi... vlastně úplně všude a kdekoliv, Kapronovu armádu nevyjímaje. Jenže zdá se, že bylo něco, co přeci jen nedokázal obstarat - proto přeci chtěl, aby pro něj Liss špehovala.
Dumal se zasměje, když se ho zlodějka zeptá.
,,Jestli musim bejt nadšenej abych dostal díl z toho zlata, na kterym tahle armáda sedí, tak rozkaz, pane kapitáne! Ale teda řeknu ti, byla to votrava - furt mě chtěli trénovat, chtěli abych lez za hradby a nějaký lampasáci po mě furt dupali. Až když jsem si dal jednu nebo dvě skleničky a vzpomněl si na tebe, dali mě pokoj. Máš tu docela respekt, Liss - vypadá to, že dokonce i ti kapitánovi lajtnanti s tebou radši nechtěj mít nic společnýho. Zašili mě sem do tepla kde vesele pochoduju sem a tam a ještě mi za to platěj! Věřila bys tomu, tenhle hrad je skoro plnej zlata, který se jen tak válí kolem-"
Vypadá to, že náhoda posadila Dumala do zlodějského nebe. Kapitán by se o těchto bezpečnostních rizicích měl dozvědět - dřív než to přeroste přes hlavu.
Dobré alespoň je, že si Dumal ani neuvědomuje, že je v podstatě vyslýchán. Rozhodně nechápe roli Liss v povstání a naprosto jednoduše předpokládá, že z ní mají strach tak jako mají v Katově strach z Lišáka. Dumal není žádná velká hlava, ale má rychlé obratné prsty a vždycky si dokáže najít bezpečné místo kam se zašít.
Na rozdíl od Pavlína, který naivně potíže skoro hledal a jen jeho tvrdá pouliční výchova a banda spřízněných ztracenců ho držela nad vodou. Ve velkých krizích ho dokonce tahala z kaše i Liss...
Snad vzal nohy na ramena a šel hledat štěstí jinam.
Snad ho nedostal Lišák nebo některý jiný z mnoha nepřátel, které si Liss stihla za pár týdnů udělat.

Lišák dostal Alsborna.
Je to krutý fakt, na který je lépe nemyslet. Přirozeně, Arianna i Lionell si mohou namlouvat, že Liss ho neviděla umřít a že je tedy možné, že byl pouze zajat.
Ale mladá šlechtična si pamatuje oči toho muže s kápí - probleskovali zpoza ní, z temnoty. Tvrdé, nemilosrdné oči vraha, který nebere zajatce.
Není čas se ničit těžkými myšlenkami. Je třeba dovézt tohle povstání do konce. Dluží to Alsbornovi.
Šlechtična dojde k ubytovně, slyší jak k ní Talsint mluví: ,,Počkám přede dveřmi, ale když kapitán poručil ochranu, budete mít ochranu ať už chcete nebo ne."
Talsint má ostřejší jazyk a je oddaný jen a pouze kapitánovi. To není žádný sluha. To je nejdřív voják.
Arianna ho ale příliš neposlouchá. Zaklepe na pokoj Lionella a vejde dovnitř. Její bratr sedí na posteli a hledí z okna. Když vejde, obrátí se - je ve tváři pobledlý a odtažitý. Arianna už takhle cizího a ztrápeného Lionella poznala - viděla to jen jednou, když se Lionell poprvé chopil správy městského majetku a na jeho bedra se snesly důsledky všech hříchů otce.
Už v té době mu musela být oporou - a tenkrát docela nechápala jeho problémy.
Dnes je chápe a prožívá spolu s ním... snad ještě hůře.
,,Už - Už s tebou mluvila Lisseth?" ptá se nejistě a sleduje tvář své sestry, jako by doufal, že mu řekne, že nic z toho co Liss řekla není pravda.

Arianna z Albrienne - 22. prosince 2018 23:40

Sourozenci

Vstoupím do pokoje, trochu v obavách. Lionell sedí na posteli a dívá se z okna. Když se ke mě obrátí, dojde mi, že mé obavy byly oprávněné. Jeho tělo je sice silnější, ale utrpěla jeho duše.
Na jeho otázku krátce přikývnu a opatrně se posadím vedle něj.
"Mluvila. Řekla mi, co se stalo."
I já pohlédnu z okna, ale výhled vlastně nevnímám.
"Pořád je naděje."
Řeknu slova, kterým ale ani já sama příliš nevěřím. Nepomůže to mě, ani jemu, vyřkle jsem je spíš jen z povinnosti.
"Ale mohlo to dopadnout mnohem hůř. Liss se odtamtud dokázala dostat. Získala dopis, který ti lišák ukradl. Teď můžeme dokázat, že vše, co jsme dělali, jsme dělali v zájmu Celestionu."
Slabě se usměju a chytím Lionella za ruku. Chtěla bych v jeho očích spatřit alespoň jiskřičku naděje.

"Liss se postarala o to, že už tě tady nebude nikdo obtěžovat. Kapitán Kapron ti sem přidělil stráž, a já vlastně také získala ochránce."
Původně jsem chtěla Lionellovi říct konečně o smazaném dluhu. Když ale vidím, v jakém je stavu, pochybuju, že by ho to zajímalo.
Třeba mu zpráva o tom, že jsme oba v bezpečí, dodá na klidu.

"Byla jsem posedět s královnou. Bylo to překvapivě příjemné. Je velmi milá, tedy, když si nehraje na královnu."
Připadám si hloupě, když Lionellovi říkám o těhle věcech. Mám ale pocit, že pokud nebudu mluvit já, a třebas i o hloupostech, budeme tady sedět v tichosti.
Hlavně nechci mluvit o Alsbornovi. To bych se také mohla rozplakat a já nechci, už tak zraněnému bratrovi, přidělávat další starosti.

Lisseth - 23. prosince 2018 19:06

Dumal
Poslouchám Dumala a lehce se usmívám. Je mi jasný, že musí bejt docela spokojenej. Jistý prachy a ještě spousta příležitostí, kde si co nakrást a úsilí prakticky minimální a mé jméno je zárukou toho, že se s ním niko nebude chtít víc zaplést. Pěkně si to umí zařídit, jen co je pravda.

"Jo, příležitost je třeba chytit za pačesy." ušklíbnu se jen.
"Tak jen si dej bacha, ať tě nechytnou. Hádám, že by neměly příliš pochopení a mé jméno už by tě pak asi taky nezachránilo." kývnu mu na rozloučenou, ale pak se ještě zarazím a otočím se zpět při vzpomínce na Pavlína, na toho nadšeného naivku, co se do všeho vrhal po hlavě a často pak vězel až po krk v...

"Vo Pavlínovi si náhodou neslyšel nebos ho někde nepotkal? Někam se zašil a jeden aby ho sháněl po všech čertech." ptám se pak ještě v naději, že se třeba něco málo dozvím. Nicméně začínám tušit, že se patrně zas do nějaké bryndy namočil, na to měl vždycky talent. Jenže já teď nemá čas se po něm nějak víc shánět nebo ho odněkud zachraňovat, i kdyby mi Dumal řek, kde teď je.

Tázavě hledím na Dumala, ale myšlenkama jsem už zase někde jinde. Umiňuji si, že se musím zdržovat někde poblíž kuchyně, abych pak mohla jídlo Lionellovi donést sama. Potřebuji zkrátka mít nějakou záminku k tomu, abych mohla vstoupit do jeho pokoje. Třeba až si promluví s Ariannou... pořád se ještě chytám mlhavé naděje, že není konec.

Šedá Eminence - 01. ledna 2019 22:18

Naděje

Dumal se vesele chechtá, pozor si ale určitě dá, protože takový blbec není - tak dobré místo už dlouho neměl a mít nebude. Jídlo, teplo a občas zlatka na přilepšenou... to se jen tak Katovskému nepoštěstí. Bude docela v pohodě, dokud se neopije a sám na sebe něco neřekne. Hotové zlodějské nebe.
Za předpokladu, že tohle všechno neskončí masakrem... ale riziko násilné smrti už patří k povolání...
Když se Liss zmíní o Pavlínovi, Dumal se na moment zarazí a chvilku se diví.
,,No, hele vidíš, toho kluka už sem ňákou dobu neviděl - naposled snad v Katově... no ale to už si ty byla na hradě. Tak nějak sem myslel, že je tady taky. Vlastně sem ani neviděl někoho z tý jeho bandy. Dočista se po nich slehla zem. Jen jednoho - no ale ten už to měl taky za sebou, dostal kamenem do hlavy. Se stane, no."
Pokrčí rameny.
,,Řek bych, že zkrátka vzali rozum do hrsti a zdekovali se. Kdyby tu nebylo tolik volnýho zlata, tak už taky beru roha. Však víš jak to chodí," dodá a vědoucně si poklepe ze strany na nos.
Přirozeně, hodně zlodějů ví, že když začne téct do bot, nejlepší je sbalit všech pět švestek a zkusit štěstí někde jinde, ideálně hodně daleko.
Na druhou stranu, to je pravda spíš pro zkušené lidi z řemesla... tak mladí, jako byl Pavlín a jeho hoši se většinou drží na jednom místě a pohromadě, než je přirozená hierarchie bandy skrz rvačky a souboje s noži nezocelí a neodpraví ty slabé.
Ale ať už je to s Pavlínem jakkoliv, není čas to řešit. Pro Liss jsou důležitější věci...
Rozloučí se s Dumalem, jen od něj vyzví, kde tak přibližně stráží, aby ho mohla sehnat, kdyby něco potřebovala a trochu nejistě zamíří zpátky ke kuchyním.
Jinou záminku než přinést jídlo asi mít nebude... I tak je otázka, zdali bude vítána.
Ten obraz je až příliš živý - přehlížení a nezájem, to je to co věnuje šlechtic ženě, která přináší jeho jídlo. Je-li hezká, může si najít cestu do postele... ale to nedělá ze sprostý holky šlechtičnu. V očích cizost a chlad - pobavení na chvilku, ale když dojde na lámání chleba, když teče krev...
Zbaví se té myšlenky a zastaví kuchtíka, který právě vybíhá z kuchyně s jídlem pro jistého sira Warrena.

Arianna k němu usedla a pokusila se mu dodat naděje svými slovy. Podívala se mu do očí, chtěla mu být oporou. Ale mladý šlechtic jen skloní zrak a pohlédne stranou.
Na její další slova o dopisu, o tom, co Liss zajistila - Lionell téměř nereaguje. Teprve po chvilce ticha, jako by si teprve v té chvíli Lionell všiml, že by se slušelo odpovědět, řekne docela dutě: ,,Asi bychom jí měli být vděční."
Ve snaze bratra rozptýlit začne pomalu Arianna popisovat svou schůzku s královnou. Mluví na něj a tak trochu doufá, že její hlas bude stačit aby vytrhl Lionella z letargie, do které ho musela uvrhnout zpráva o Alsbornovi. Vždyť k němu měl ještě blíž než Arianna. Byl pro něj skoro jako otec - distinguovaný muž, který si vždy věděl poradit. V kontrastu se starým rozhazovačným opilcem...
Slova pomalu ale jistě vyzní do prázdna. Jakou váhu mají proti činům a faktům?
Nastane další nepříjemný moment ticha. Venku je slyšet vrzání podlahy a nic víc.
,,Nic z tohohle se nemělo stát. Měl jsem v té kobce umřít," řekne tiše Lionell - nikdy v jeho hlase neslyšela Arianna tolik hořkosti.

Ani Liss nikdy neslyšela tak zlomená slova. Zastavila se právě před dveřmi pokoje, v rukou podnos s jídlem - slyšela Lionella i tón, kterým mluvil. Muž na konci provazu uprostřed rozbouřeného moře. A vlákna už se třepí a svaly ochabují.
Arianna nezná pravou lidskou nouzi. Liss jí vídala dennodenně. Prázdné, mrtvé oči, ve kterých vyhasla naděje. Podříznuté žíly pro ně byly milosrdenstvím.
Když to neudělali sami udělali to jiní za ně.
Je to svět, ke kterému se chce vrátit?

Arianna z Albrienne - 01. ledna 2019 22:38

Beznaděj

Tolik jsem doufala, že dokážu v Lionellovi zažehnout jiskru. Alespoň náznak naděje, že bude zase lépe, že ne vše je ztraceno, že stále máme, za co bojovat. Nic takového ale nenacházím. Jeho oči jsou prázdné a tvář bez emocí. Dokonce se na mě ani nepodívá, naopak uhýbá stranou.

Když konečně zachytím emoci, je to jako bodnutí ledového ostří. Takovou hořkost jsem od svého bratra nikdy neslyšela. Alsbornova smrt ho musela opravdu hodně zasáhnout.
Mám pocit, že s ním odešla i část Lionella.
"Takhle nesmíš mluvit."

Snažila jsem se ho povzbudit, byl to přeci on, kdo při mě vždy stál, pomáhal mi. Lionell je moje skála, pevný bod, o který jsem se mohla vždy opřít. Vidět ho takhle zlomeného mě ničí.
"S Liss jsme riskovaly životy, abychom tě našly a dostaly ven. A já bych nic z toho nevzala zpátky. Neopovažuj se přede mnou říkat takové věci."
Prudce se vztyčím a dojdu k oknu. Cítím hněv, který ale není směřovaný Lionellovi.
"Vím, že si teď připadáš slabý, bezmocný a neužitečný, ale to všechno pomine, jakmile nabereš trochu sil. Musíš jen být trpělivý.
Ty jsi Lionell Warren, jsi někdo, ke komu jsem celý život vzhlížela. Dokázal jsi nemožné věci a já ti nedovolím, aby ses nyní vzdal!"
Chtěla jsem to udělat po dobrém, ale když to nefunguje, zkusíme jiný přístup.
"Naše rodina je po letech konečně bez dluhů. Všechny dokumenty shořely a my teď můžeme z toho popela povstat...jako fénix.
Když už to nedokážeš kvůli sobě, tak to udělej kvůli mě. Protože já jsem ani na okamžik nepochybovala o tom, že jsi stále naživu."

Lisseth - 02. ledna 2019 19:22

S nadějí i obavou

Nechám Dumala jít si po svých. Chvíli mi ještě vrtá hlavou, kam se mohl podít Pavlín s celou partou. Vždycky byl jak pejsek poslušně čekající někde poblíž a nadšený z každého nového "dobrodružství"...že by jen tak zmizel není samo sebou... V myšlenkách probírám různé možnosti, moc ovšem nevěřím tomu, že by se prostě zdejchli. Mám takový neblahý pocit, že v tom bude ještě něco jiného. Nicméně jeho osud teď není na pořadu dne, i když by mne vskutku zajímal.

Myšlenky na Pavlína pak vystřídají daleko nepříjemnější myšlenky, na Lionella. S tácem jídla jiskřičkou naděje a množstvím obav zamířím k pokoji. Srdce mi buší jako kdybych se chystala na nějakou velkou loupež.

Dodávám si odvahu jít dál, přesvědčuju se, že to přece musí dobře dopadnout, že všechny rány snad nakonec přebolí. Jenže moc dobře vím, že můj pohled na svět je poněkud jiný. A na prahu dveří mne veškerá odvaha opustí, když slyším poslední slova, která Lionell řekl. Mám chuť pustit tác a utéct odsud. Chvíli ovšem nejsem schopná vůbec pohybu. Zpoza dveří se teď ozývá Ariannin hlas, ale smysl slov mi uniká. Byl by radši, kdybych tam zůstala já a Alsborne se vrátil...třeba ještě...

Nakonec se nadechnu a po tichém zaklepání vstoupím se staženým hrdlem a bušícím srdcem, které přeci jen v sobě ještě živí jiskřičku naděje a odvažuje se doufat.

"Přinesla jsem něco pořádného k jídlu." vypadne ze mne jen strohé oznámení. Položím ponos na stolek a po očku koukám na Lionella, jestli mi věnuje alespoň pohled nebo mu už nestojím ani za ten.

Šedá Eminence - 02. ledna 2019 22:40

Fénixové

Síla projevu mladé Arianny by zarazila kohokoliv.
Ta bouře slov - ta zvolání, která téměř nejsou vlastní zdrženlivé a docela průměrné šlechtičně...
To je docela jiná žena, než ta, která si před několika týdny nechala přivést milenku svého bratra aby s pocitem zoufalství a nejistoty vyrazila na absurdní misi záchrany.
Promluví někdo jiný, koho snad nikdo, ani sama Arianna, pořádně nezná. Nová šlechtična, která viděla utrpení a zkázu, viděla krev a smrt - všechny tragédie jen kvůli lidské hlouposti a hamižnosti.
A viděla i muže, kteří proti tomu všemu chtěli bojovat.
Lionell téměř vylekaně hledí za sestrou - na moment nic neříká a váhá. Pak sklopí hlavu, jako by se za svá slova styděl.

A do toho ticha, ve kterém buší údery tří rozbouřených srdcí, vchází třetí z nich - Lisseth. Docela obyčejná, sprostá, odstrkovaná holka, která si zažila v životě své a žádné iluze už nemá. Však dobře ví, kdo měl zůstat pod nožem Lišáka...
V rukou nese podnos. Cítí se slabá i když by neměla být. Co je jedna další zrada pro zlodějku, kterou postupně zradili nebo opustili všichni, které do té doby měla?
Jenže naděje není tak snadné se zbavit a navzdory tomu všemu pořád trápí spoutané a nahrubo sešívané srdce zlodějky.

V místnosti nikdo nic neříká. Slova Liss zazní trochu do prázdna, jako by ani nebyla vyslyšena. Odloží na stolek jídlo. Snad už chce i odejít, nechat tu dva mladé šlechtice o samotě.
Lionell zvedne oči a podívá se přímo do těch jejích.
V momentu je rozhodnutý, prudce - snad i trochu vztekle a zahanbeně - ze sebe strhne pokrývku. Je jen v prostých kalhotách, od pasu vzhůru je nahý a pokrytý obvazy.
Zvedne se, vztyčí se na nejistých nohách - pravá se mu podlomí, ale zachytí se Arianny, která stojí kousek od něj.
,,Děkuji... děkuji a promiň mi," řekne jí, když mu pomůže. ,,Máš pravdu, drahá moje Arianno. Jsem hlupák, že jsem se nechal přemoci! Měl jsem ti být oporou a přitom mi to všechno sama musíš připomínat," řekne jí s povzdechem.
Pak nabude trochy rovnováhy a několika kroky, které jsou rázné navzdory slabosti těla, přejde přes místnost k Liss - obejme jí, ale také se o ní opře. Tělo ještě nemělo čas nabrat ztracené síly.

Pohlédne jí do očí - drží se jí navzdory tomu, že je menší než on.
,,Omlouvám se," řekne tiše - chce říct víc, ale nedokáže to, to je vidět. ,,Já - já jsem-" opět skončí uprostřed věty. Až nakonec konečně najde slova. Obrátí hlavu i k Arianně, aby viděl obě ženy. ,,Alsborne se mnou byl celý můj život. Ale mám vás a ať už je s ním cokoliv - a já budu věřit, že je naživu, tak jako jste věřily vy ve mě - rozhodně by nechtěl, abych tu seděl a litoval se."
Opět obejme svojí zlodějku a když jí drží, zašeptá tiše jen jí:
,,Miluju tě, Liss."
Neřekne víc. Žádné omluvy, vysvětlení, ani chlad nebo obvinění. Jen prostý cit - životem, světem nebo vším tím ostatním si nemůže být člověk jistý.
Ale láskou... to by možná stálo za pokus.

Arianna z Albrienne - 02. ledna 2019 22:52

Znovuzrozený

Srdce mi buší jako splašené, i když tvář zůstává zachmuřená a zlostný pohled upřený na Lionella. Nepřehnala jsem to? Hodně si vytrpěl a já mu nechci ublížit ještě víc.
Do místnosti vstoupí Liss s jídlem, ale ani já, ani bratr na ní nezareagujeme. Nedokážu od něj odtrhnout oči, snažím se číst z jeho tváře, zjistit, co cítí.
Ticho se prohlubuje, pak Lionell uhne očima.

Vyděsím se, když se náhle prudce zvedne z lůžka. Jsem jen krok od něj a okamžitě mu přiskočím na pomoc, když zavrávorá.
Jeho slova omluvy mě zahřejí u srdce a rozpustí ledy, které ho na okamžik obestřely. Tohle je můj Lionell. Muž, který se nikdy nevzdává.
Úsměvem přijmu jeho omluvu a sevřu ho v rychlé objetí. Sleduji, jak na nejistých nohách zamíří ke zlodějce.

Možná má Lionell pravdu.. Ten muž byl schopen nemožných věcí a i ve mě náhle zahoří jiskřička naděje. Rozhodnu se tomu věřit, protože naděje umírá poslední.
Trochu závistivě sleduji, jak se ti dva objímají. Také bych si přála, aby mě takhle někdo sevřel v náručí.
Musím zamrkat, abych z očí vyhnala slzy. Rozhodnu se jim dát chvíli o samotě a zamířím ke dveřím.

Lisseth - 03. ledna 2019 17:46

Vyslyšené prosby

V tichu, které nastalo připadám si najednou tak nějak navíc. Přešel mě hlad. Už zas jsem neviditelná, někdo, kdo se hodí jen chvíli a pak si zas může jít po svejch. Přesto jsem doufala, že to tentokrát bude jinak. Snila jsem svou zlodějskou pohádku a teď je zas čas jít po svých.

A pak se najednou Lionell zvedne. Jen zalapám po dechu. Ale najednou vím, že i zloděje a vrahy občas někdo vyslyší. Mlčky se mu dívám do očí a podpírám jej, aby neupadl. Jen doufám, že se mi to všechno nezdá.

Na chvíli mu položím hlavu na hruď.
"Já tebe taky." vypravím pak ze sebe konečně, stoupnu na špičky a vtisknu mu polibek na tvář.
"Měl bys odpočívat a ne poletovat po pokoji." kárám jej s úsměvem a podpíraje ho vykročím zpět k lůžku.

Všechny obavy ze mne najednou spadly. Možná se jedna zlodějská pohádka nakonec stane skutečností. O Alsbornovi už nemluvím, pokud chce věřit, nechám jej v tom. Však naděje a víra umírá poslední. Já ovšem nevím, co by se muselo stát, aby přežil.

"Máš hlad? Přesvědčila jsem kuchaře, aby nám připravil něco pořádného k jídlu." oznamuji s úsměvem a ukážu na ponos s jídlem a pak mu jeden talíř podám a sama se usadím na kraj postele. Ani trochu nelituji toho, že jsem si Kapronovi neřekla o prachy, tohle mi to všechno vynahradí.

Až teď si všimnu, že Arianna se tiše vypařila. Hádám ovšem, že nebude nikde daleko a tak jen vykouknu na chodbu.
"Pojď se najíst, dokud je to teplý, když už sem se s tim sháněla."

Sama se pak usadím do jednoho z křesel a konečně se pustím do jídla s chutí a spokojeně a s odhodláním poprat se třeba s celým královstvím.

Šedá Eminence - 03. ledna 2019 21:59

Nové tváře

Arianna se vytratí z pokoje, Lionell za ní pohlédne a trochu znejistí - možná dostane strach, zdali svou sestru neurazil, když objal Liss.
Ale ta se mu polibkem připomene - otočí se zpátky k ní a usměje se.
,,Na odpočinek je dost času v hrobě. Mám odpočívání plné zuby - cožpak nemáte nic, co bych mohl dělat?" ptá se s vtipem, ale je jasné, že jeho tělo nesouhlasí - vždyť stěží stojí na nohou. Raději se s pomocí Liss usadí zpátky na postel.
Liss se poté otočí k jídlu, na které už se vlastně nemůže dočkat.
Tři vrchovaté porce dušeného masa se zeleninou a pšeničným chlebem - horké a vydatné jídlo, takové, které si Liss mohla dopřávat jen vzácně.
,,Mám hrozný hlad - jsi naprosto úžasná, Liss," reaguje spokojeně Lionell a pokračuje: ,,No doufám, že po tom tvém přesvědčování ho nemuseli lovit z polévky! Už dávno jsem si všiml, že nerada ztrácíš čas." Když přijímá talíř, vyloženě se směje.
Liss vyhlédne z místnosti, kde Arianna právě trochu nejistě odchází chodbou - neví tak docela kam by vlastně šla, ale zůstávat v místnosti se svým bratrem a jeho milenkou nevypadalo jako příliš vhodná volba.
Když jí ale zlodějka pozve na jídlo, ráda se obrátí a rovněž si vezme porci dušeného masa s čerstvým chlebem - pro ní jídlo spíš obyčejné, ale po chaosu posledních dní velice vítané.

Společně všichni tři povečeřeli - skutečné, plnohodnotné jídlo jim všem udělalo dobře. Právě když dojídali, ozvalo se decentní zaklepání na dveře.
Iniciativy se chopil Lionell, jako by chtěl ukázat, že tu vážně není jen pro parádu.
,,Dále!"
Dveře se otevřeli a v nich stanul Talsint - pobočník Kaprona, který byl vyslán aby zajistil požadavky Liss a ochranu pro Ariannu. Prohlédl si osazenstvo a řekl lhostejně ale velice slušně: ,,Omlouvám se, že vás ruším při jídle, ale kapitánovy rozkazy byly neodkladné."
Za ním do pokoje vstoupí dva muži. Jeden z nich je slušně vyhlížející voják v kroužkové zbroji. Na rozdíl od velké části Kapronovy armády, tenhle vypadá, že s tím mečem co má u pasu dokonce umí i zacházet. Zasalutuje.
,,Četař Homolek - bude držet stráž u dveří a postará se, aby pana Warrena nikdo neobtěžoval, dle vašeho přání, slečno Liss." Arianna si všimne, že Talsint, ač očividně pochází z prostředí, kde se na aristokratických osloveních trvalo, ho úmyslně vynechal. Svět se mění a lidem se líbí, že se nemusí před někým plazit po kolenou, jen kvůli tomu, že se nenarodili se stříbrnou lžičkou v puse.
Následně představí druhého muže, nového osobního strážce Arianny... ten má taky meč, ale vypadá, že ho ani nepotřebuje.
Seržant Tukla by svou postavou nezahanbil ani kdyby se narodil v Nortimberu. Je oděný do plátěného kyrysu, pod kterým má kroužkovou košili a obojí mu padne jen stěží. V ruce pak drží dokonce i sundanou helmu - je jasné, že tohle je zkušený veterán, který má za pasem pěkných pár let služby. Liss je dokonce povědomý. Ano, rozhodně někdo, kdo se odvážil jednou za čas donést zákon až do Katova. A proti vší pravděpodobnosti přežil. Tukla srazí podpatky a zasalutuje Arianně.
,,Slečno, bylo mi výslovně řečeno, že vám nikdo nemá zkřivit ani vlásek na hlavě - můžete se na mě spolehnout."
V jeho vyjadřování i tváři - které vévodí mohutný knír bez vousu - je téměř nevinná dobrosrdečnost - ale pár zahojených jizev jasně říká, že tohle není žádné ořezávátko.
Talsint se obrátí k Liss docela úslužně a ač jistě nemohl slyšet rozhovor uvnitř velitelského stanu, zeptá se: ,,Všechno tak, jak jste si přála, slečno?"
Je v tom slyšet náznak výzvy. Pan Talsint nemá problém se sloužením lidem... ale má taky svojí vlastní hlavu a hrdost.

Arianna z Albrienne - 03. ledna 2019 22:17

Strážce

Nemám jasno v tom, kam půjdu, najednou jsem ale v místnosti nemohla zůstat. Není to tak, že bych Lionellovi a Liss jejich štěstí nepřála. Jen se na něj nemusím dívat. Tohle navíc vypadalo na skutečné usmiřování a k tomu křena nikdo nepotřebuje.
O to víc mě překvapí, když za mnou Liss vyběhne, aby mě pozvala na jídlo. Váhám jen okamžik a poté se se širokým a trochu omluvným úsměvem vrátím.

Jídlo je možná obyčejné, ale o to lépe chutná. Zjistila jsem, že když skutečně odvedu svou práci, je mi jídlo daleko lepší odměnou. Přežili jsme další den a tak si to zasloužíme. Na etiketu nikdo nehledí, sedím v křesle u okna, na klíně misku s dušeným masem a cpu se, jako kdyby to mělo být moje poslední jídlo. Klidně by mohlo být.

Po dlouhé době se cítím opravdu dobře. Jsem šťastná, když vidím, že se Lionell zotavuje, a mám pocit, že díky němu mi i zlodějka ukázala svou přívětivější tvář.
Náhle nás však vyruší zaklepání na dveře. Úplně jsem zapomněla na Talsinta a jeho rozkazy.
Se zájmem si prohlížím muže, které s sebou přivedl. Oba dva vypadají velmi schopně. Jsem ráda, že bude Lionella hlídat někdo, kdo to umí s mečem. Větší pozornost ale samozřejmě věnuji seržantu Tuklovi.

Muž by vypadal nebezpečně, i beze zbraně. S ním jistě není radno si zahrávat. O to lépe se nyní cítím, že bude hlídat právě mojí bezpečnost. Ani jsem si to neuvědomila, ale bez Alsborna po mém boku se skutečně cítím být...zranitelná...a trochu osamocená. Bude příjemné mít někoho, kdo mi kryje záda. I když tohle bude samozřejmě něco úplně jiného, než komorník, který mi byl prakticky otcem.

"Ráda vás poznávám, seržante. Pokusím se nepřidělávat vám příliš mnoho práce."
Jen si nejsem jistá, jestli ke mě naopak osobní strážce nepřitáhne více nežádoucí pozornosti.
"Děkuji, Talsinte. Nevíte, jestli se kapitánu Kapronovi podařilo sjednat další jednání se senešalem?"
Chtěla bych, aby se k němu, a královně, donesly zprávy o zradě co možná nejdřív. Možná mám strach, že se mi někdo dopis skutečně podaří vzít dřív, než bude jeho obsah zveřejněn.

Lisseth - 04. ledna 2019 19:44

Osobní strážci

"Jo, odpočívat, aby ses co nejdříve zotavil." odpovídám na jeho dožadování se nějaké činnosti a pak už se spokojeně cpu.
Trochu vyprsknu, když se zmíní o kuchaři v polévce.
"Ne, tentokrát jsem byla hodná a slušná. Čestně." ušklíbnu se. "Ale někdy je holt lepší pustit trochu hrůzy."

Po zaklepání jen vzhlédnu a trochu se usměju, když je Lionell tím, kdo zve příchozí dále.
Prohlédnu si příchozí od hlavy k patě. Jo to by šlo...
"Zcela spokojená, děkuji." odpovídám Talsintovi, který se na mně dost možná dívá skrz prsty stejně jako zpočátku Alsborne. Ale ti dva jsou snad zárukou toho, že Lionella nebude otravovat žádný snaživý blb a ani na Ariannu si nebude nikdo vyskakovat.

Arianna se pak ptá sama na to, co zajímá ne samotnou a pokud o tom Talsint nebude mít potuchy, hodlám se na to jít zeptat samotného kapitána. Potřebujem vědět, kolik máme času a s čím můžeme počítat.

Jen doufám, že senešal už konečně bude poslouchat a bude to, co máme v rukou považovat za pádý důkaz. V hlavě mi už nějakou chvíli vrtá šílený plán. Dostat se přímo ke králi, ale ne sama, ale s někým, komu bude muset věřit a koho zná. A kdo jiný je zárukou toho, že se ke králi opravdu dostaneme a bude nám dopřáno sluchu?...

Šedá Eminence - 04. ledna 2019 22:00

Po večeři

Talsint zodpoví otázku Arianny, která zajímá i Liss:
,,Slečny, kapitán nemůže dělat zázraky. Podrobnosti přirozeně nevím - kapitán je stále uvnitř hradu - ale dle zpráv, které mám k dispozici, je velice nepravděpodobné, že by se senešal uvolil k dalšímu jednání dnes. Obávám se, že je příliš podezřívavý. Zároveň - pokud můžu soudit - nechce vypadat slabý a ochotný jednat, protože by to podkopalo jeho sílu."
Kývne oběma ženám na znamení toho, že víc neví.

Liss, která je více znalá lidských charakterů začne pozorovat významné rozdíly mezi chováním Talsinta a průměrného šlechtického sluhy.
Tak například bere Ariannu, Liss a dokonce i Lionella jako docela rovné mezi sebou a do jisté míry sebe jako rovného jim. Z toho ale pramení i jeho určitá agresivita a nepříjemnost - má proti sobě dva aristokraty a zlodějku z Katova. Dvě tvrdě hierarchická prostředí, kde je postavení všechno.
Zdá se, že navzdory svému relativnímu stáří má rovnostářské myšlenky a chce ukázat obou šlechticům, že se před nimi nebude jen tak plazit a zlodějce, že se od ní nenechá zastrašit.

Naproti tomu Arianna přemýšlí o významu jeho slov. Z toho mála co ví o politice a jednání jí jeho slova dávají smysl - Erik Maartensson má hodně starostí ale nechce působit zoufale nebo podrobeně. Pokud by chňapl po každé příležitosti jednat s kapitánem, mohl by ztratit úctu svých vlastních mužů.
Je jen neuvěřitelně nešťastné, že si neuvědomuje vážnost situace, vážnost obsahu dopisu. Vzhledem k jeho podezřívavosti je možné, že bude dopis považovat za léčku až do té doby, dokud ho sám neuvidí - alespoň že není možné, aby mluvil proti pravosti pečetě.
Zkrátka smůla - je jen štěstí, že seržant Tukla vypadá, že se postará, aby dopis nevyšel z rukou Arianny, byť o něm sám neví.

Talsint se obrátí k odchodu a četař Homolek ho ještě předejde, aby zaujal své místo na stráži. Kapitánův pobočník se ještě obrátí a řekne:
,,Přirozeně vás budu hned informovat, pokud se dozvíme něco víc. A ještě jedna věc - kapitán vám chtěl poděkovat za vaše služby povstání. Nemáme nic na rozdávání, ale dal vyklidit vedlejší pokoj, který je vám k dispozici."
Pokud pro něj obě ženy nemají nějaký příkaz nebo vzkaz, rozloučí se a odejde.
V místnosti ještě zůstane seržant Tukla, který očividně neplánuje odejít. Lionell si odkašle a osloví ho:
,,Seržante..."
Tukla opět zasalutuje. ,,Rozkaz zní, nehnout se od slečny Arianny ani na krok. Kvůli jejímu bezpečí, pane Warrene."
Lionell udržuje naprosto vážnou tvář, ale neubrání se pohledu k Liss.
,,Seržante, myslím, že všichni oceňujeme váš smysl pro povinnost, ale jsem si jistý, že tady se nemá Arianna čeho bát - a co víc, jistě už jste slyšel o naší Liss."
Tukla neznejistí ani na moment - přejede je všechny pohledem, nakonec pokrčí rameny a odpoví:
,,No, jak myslíte, pro nyní udělám výjimku."
S tím se obrátí a nakonec vyjde ven.

Všichni tři dokončí jídlo a je na nich, jaké další kroky podniknou. Je tu například hrad a možnost pokusit se ovlivnit senešala nebo zasáhnout do jejich jednání, pak i nápad, který se počal rodit v hlavě Liss a který by mohla chtít probrat s Ariannou nebo s Lionellem.
Ve městě je vždycky co dělat a o co se pokoušet - Arianna by mohla zkusit vyzvědět, zdali už došlo k výpadu na fanatiky a jak dopadl - a vždycky se dějí nekalosti, které by mohly zajímat Liss.
No a v neposlední řadě... obě ženy si zasloužily trochu odpočinku. Nezdá se, že by byl pád povstání na spadnutí. Ve vzduchu visí křehké, ale přeci zčásti bezpečné status quo.

Lisseth - 05. ledna 2019 11:02

Plány

Poslouchám Talsinta a zdá se, že dnes už se k ničemu nedobereme. Jen nevím, proč s tím šlechtici nadělají tolik cavyků. Jako bychom si nemohli promluvit bez těch šarád kolem...asi se bojí, že bez toho ztratili by svou vážnost....jenže my takhle zbytečně ztrácíme drahocenný čas...

Když ti dva odejdou, přejedu pohledem hromotluka, který očividně hodlá brát kapitánovy rozkazy zcela doslovně a chce bránit Ariannu i uvnitř pokoje. Možná se bojí, že ji ukousneme nebo mu frnkne oknem. Nevím, jestli ta ochranka byl skutečně ten nejlepší nápad...tenhle vojáček bude možná až příliš snaživý...

Vyjednávání se naštěstí ujme Lionell. Když jsme konečně zase sami, jen se pohodlněji usadím v křesle, přelétnu ty dva pohledem a pak spustím.
"Určitě se shodneme na tom, že potřebujeme dopis dostat ke králi co nejdříve. Já se k němu dostanu, to by nemusel být zas takový problém. Ale kdo bude věřit jedné malé zlodějce. Potřebuji sebou někoho, komu bude důvěřovat, někoho, koho zná a kdo bude zárukou toho, že obsah dopisu i má slova jsou pravdivá. Někoho jako je senešal." na chvíli se odmlčím a kouknu, co ti dva na to.

Tak trochu čekám, že mi řeknou, že už jsem se definitivně zbláznila a že tohle nikdy nemůže vyjít, že na to senešal nikdy nepřistoupí.
"Jenže královna se o svého chotě bojí a tohle je jediná cesta, jak jej zachránit před jeho proradnými šlechtici a zabránit tak zbytečnému krveprolití. Když mu řekne ona, aby šel, mohlo by to vyjít. On by byl zárukou toho, že mne král nenechá na místě odpravit." domluvím a čekám, co na můj bláznivý nápad řeknou.

Moc dobře vím, že je velmi smělé něco takového žádat, ale zoufalá situace vyžaduje zoufalé činy a těch bláznivých věcí nadělala jsem už tolik, že se zde jedna další zcela ztratí.

Arianna z Albrienne - 05. ledna 2019 20:22

Zoufalé plány

Senešal si nemůže dovolit vypadat slabý a příliš ochotný vyjednávat. Mohl by ztratit respekt svých druhů a poslední, co potřebujeme, aby se ještě změnily figury kolem královny. Kdepak, tohlew skutečně není radno uspěchat. I přesto se ale cítím být situací frustrovaná. Nechci jen nečině sedět a čekat, jak se situace vyvine.

Chvíli to vypadá, že se ode mne seržant Tukla nehne ani na krk. Nakonec ho ale Lionell přesvědčí, že tady v pokoji mi nic nehrozí, a tak opět zůstaneme jen mi tři.
V klidu dojím své jídlo, i když je to už spíš jen z donucení. Kdo ví, kdy se zase dostanu k něčemu pořádnému. Jestli bude obléhání pokračovat, brzy už nebude jídlo žádné.

Dojíme a Liss přispěchá se svým plánem. V zásadě souhlasím s tím, že informace by se měly dostat ke králi, nejsem si ale jistá, že tohle je ta správná cesta.
"Problém je v tom, že královna, ani senešal, se nesmí dozvědět, že král táboří pod hradbami. Pak už bychom je k žádnému jednání nepřiměli. Prostě by si počkali, dokud by si pro nás král nepřišel."
Povzdechnu si a dlaní si podepřu bradu, cítím, že se mě zmocňuje únava.
"Obávám se, že kapitán Kapron má částečně pravdu. Netušíme, jak moc ho bude nějaká naše pravda vůbec zajímat. Možná bychom s ním měli pokračovat stejně, jako s královnou. Uspořádat jednání, předložit mu naší verzi. Chápu, že ti to přijde zdlouhavé, nudné a úmorné...to mě vlastně taky. Ale lepší cestu nevidím."

Lisseth - 05. ledna 2019 20:54

Sedět a čekat

Jak se zdá, Arianna není mému nápadu příliš nakloněna. Jen trochu nespokojeně nakrčím ret. Takže budem sedět na zadku a čekat...neumim sedět na zadku a čekat...ale přesvědčili, senešal nechce zbytečné krveprolití... hlavou se mi honí spousta myšlenek, ale nahlas z toho zatím nic neřeknu. Nakonec to ovšem stejně nevydržím.

"Nevěřím tomu, že by nikoho nezajímala pravda. Neřikej mi, že je nechá zcela v klidu to, že je král možná i v tuto chvíli obklopen zrádci, kteří usilují o jeho místo. K čemu mu bude získat město zpět, když o něj vzápětí může zas usilovat někdo jiný a v příhodné chvíli se jej může chtít zbavit?" Sice nejsem zběhlá v tomhle politikaření, ale zdravý rozum mi říká, že snad nikdo nemůže je tak mávnout rukou nad jasným důkazem o tom, že mu nejbližší lidé usilují o život. No ale možná to maj šlechtici nějak jinak...

Já tady ale prostě nedokážu sedět nečinně na zadku a čekat, jestli to náhodou dopadne dobře nebo nakonec skončíme na popravišti a sami trpně vyšlapem k popravčímu špalku. Až nám král zaklepe na bránu bude už beztak pozdě na nějaká zdlouhavá zdvořilá vyjednávání a mlžení o tom, kde teď král vlastně je...

Arianna z Albrienne - 05. ledna 2019 21:10

Trpělivost přináší růže

Jen smutně zavrtím hlavou.
"Ani já tomu nechci věřit. Ale něco pravdy na tom možná bude. Musíme jednat opatrně a v ničem se neunáhlit. A prozradit královně a senešalovi, že král je blíž, než si myslí, by byla taktická chyba."
Úplně postačí, že královna díky mě už ví, že je král naživu.

"Nejprve musíme královnu přesvědčit o tom, že naše úmysly byly čisté, že jsme nikdy nechtěli ohrozit jí, ani krále, a že jsme vše dělali v zájmu království.
Souhlasím s tebou, že král se k tomuhle dopisu musí dostat a musí ho vidět na vlastní oči. Ale ne dřív, než si pojistíme alespoň jednu stranu."

Na zlodějce je jasně vidět, že se jí tohle vyčkávání nelíbí. Ani mě se nelíbí, ale byla jsem učená trpělivosti a mám pocit, že nic jiného nám v tuto chvíli ani nezbývá.
"Zkus si odpočinout. Zítra ráno zajdeme za Kapronem a uvidíme, kam se věci pohnuly."
Usměju se na zlodějku a vstanu.
"Nechám vám soukromí."
Skloním se k Lionellovi a něžně ho políbím na čelo, než zamířím z místnosti pryč.

Před dveřmi seberu seržanta Tuklu a spolu s ním se přesunu do druhého pokoje. Nejsem si jistá, že budu schopná usnout, když na mě někdo bude takhle dohlížet, pochybuji ale, že by mě seržant nechal samotnou v pokoji.
Schoulím se na lůžku, s dopisem přitisknutým k hrudi. Než usnu, představuji si, jak to bude krásné, až se tohoto břímě zbavím.

Šedá Eminence - 06. ledna 2019 23:03

Nový den

Lionell poslouchá rozhovor a přikyvuje Arianně.
,,Máme příliš nejistou pozici - kdyby se senešal dozvěděl, že jsme sami v obležení, hned by na nás zanevřel a počkal, až ho král osvobodí. Jenže bohužel máš pravdu, Liss. Jestli chceme zvítězit a vyhnout se masakru, potřebujeme někoho, komu král uvěří. A potřebujeme to všechno vyřešit dřív, než se král rozhodne zaútočit.
Vypadá to, že budeme muset nejprve přesvědčit královnu - a jakmile budeme mít jí na své straně, snad krále přesvědčí ona sama... nebo s pomocí Maartenssona."
Lionell nakonec zívne a opustí téma:
,,Ale souhlasím s tebou, Ari, teď si odpočineme a zítra uvidíme."
Usměje se na svou sestru, když se s ním rozloučí a pak za ní už zapadnou dveře a Lionell zůstane sám s Liss.

Sice ještě není tak pozdě, ale Arianna i Lionell - nezvyklí na tvrdé podmínky, kterým byli vystaveni - oba rádi přijmou pár hodin spánku navíc...
Co se Liss týče... snad byla ráda, že se mohla usmířit s Lionellem a na moment se zastavit. Postel byla dost široká pro ně pro oba.
Kdyby nebylo Lionellovo tělo pokryto obvazy - zraněné a vyčerpané - téměř by mohli věřit, že jsou zas spolu v nějakém městském úkrytu, kde si užívají zakázané ovoce - lásku toho druhého.

Příštího rána se probudila Liss jako první. Lionell vedle ní tiše oddechuje, slunce se teprve začíná vkrádat do stínu dvora.
Slyší, jak venku v chodbě někdo přechází - nejspíš Homolek nebo Tukla. Dávalo by smysl, že si službu rozdělili. I sebepracovitější strážní potřebují někdy spát.
Zvenku jsou slyšet hlasy zdravících se strážných, táhnou se do ložnice pootevřeným oknem spolu s čerstvým, chladným vzduchem.
Jednou zaslechne povědomé vyštěknutí Kaprona - podruhé slyší dusot nohou, jak se vrací noční strážní ze služby. Ale jinak ticho.
Kdo by to byl řekl, že ve městě uprostřed obležení by se dal nalézt tak požehnaný klid.

Dokonce i zlodějka si někdy dovolí se zastavit a přestat se hnát pořád pryč a dál... koneckonců, někdy se i zlodějské pohádky stanou skutečnými. Alespoň na chvilku.
Ozve se tiché zaklepání a poté se dveře pootevřou. Je v nich obličej Homolka, který se nadechuje, aby něco řekl.
Když si všimne, že ho z přikrývek sleduje nejspíš stále ještě nahá zlodějka, ke své cti alespoň trochu zrudne.
,,Promiňte - chlapům dole donesli něco k snídani - něco jsem nám vzal, než to všechno sní - čerstvý chléb a tak. Je to tady na chodbě, jen abyste o tom věděli," řekne tiše, aby pokud možno neprobudil Lionella.
Poté zmizí a dveře se za ním zavřou.

Něco podobného, o chvilku později, se opakuje v pokoji Arianny - už před nějakou chvílí se probudila. Večer se jí nakonec podařilo jemně přesvědčit Tuklu, aby jí ponechal o samotě. Tukla nejprve pevně zavřel okenice na petlici a pak rychle prohledal pokoj a až pak k tomu svolil.
Díky tomu, že šla brzy spát, se probudila vcelku brzy a dobře odpočatá. Byla už ustrojená, když se ozvalo zaklepání na dveře. Tukla zmoudřel po své první chybě a počkal, až ho šlechtična vyzve, aby vstoupil.
,,Slečno Warrenovno," řekne poté, co jako voják zaváhá, jak Ariannu oslovit. ,,Dobré ráno. Přinesl jsem ze zdola na podnose čerstvý chléb, mléko- no zkrátka, co bylo - pokud byste chtěla snídat. Také, pokud by vám to nevadilo, bych to přenesl sem." Rukou mávne ke stolu a několika židlím, které ve vedlejší místnosti nejsou.
,,Se seržantem jsme si rozdělili hlídky - ale nemáme jinak žádné nové zprávy, milady. Byla to klidná noc."

A tak začíná nový den.

Arianna z Albrienne - 06. ledna 2019 23:16

Nový den

Tukla je opravdu opatrný, co se mé bezpečnosti týče. Nakonec ale svolil k tomu, abych v pokoji spala sama. Možná i díky tomu jsem měla skutečně klidný spánek. Probouzím se dříve, než jsem zvyklá, ale velmi dobře odpočatá.

Akorát jsem se dooblékla, když se ozvalo zaklepání na dveře.
"Dále."
Zavolám a zatím, co ke mě seržant Tukla hovoří, splétám si vlasy do copu. Kde jsou ty časy, kdy mě každé ráno pečlivě česala komorná. Kdy jsem nevyšla z pokoje, aniž bych na sobě měla nažehlené šaty a na tváři vrstvu líčidel. S překvapením si uvědomím, že mi to zase tolik nechybí.

"Děkuji, nasnídám se ráda."
Ovšem stále si dokážu užít, když mi někdo přinese snídani až pod nos. Dlaněmi uhladím šaty a zamířím ke stolu.
"Přidáte se ke mě?"
Můj vztah se seržantem bude zákonitě jiný, než jaký jsem měla s Alsbornem. Hrozně nerada bych působila jako rozmazlená, namyšlená slečinka. Vypadá to, že se poměry ve městě mění a já se tomu hodlám přizpůsobit.
Od počátku svého dobrodružství jsem stačila zjistit, že charakter člověka neurčují peníze. A nebo možná právě naopak, určují, ale nikoliv tak, jak jsem si vždy myslela.

"Po snídani bych ráda zašla za kapitánem Kapronem. Možná ještě nebude mít žádné zprávy od senešala, ale třeba by se pro nás našla nějaká jiná práce."
Uvažuji nahlas a dám se při tom do jídla.
Nějak si neumím představit, že bych jen měla sedět na zadku. Už chápu, proč to Liss tolik rozčiluje. Všude kolem je spousta práce, pokud je něco potřeba udělat, tak hodlám pomoci.

Lisseth - 07. ledna 2019 17:39

Ráno moudřejší večera

I Lionell dá spíše za pravdu Arianně, a tak už to dál neřeším. Koneckonců já tu nejsem ten, co povede vysoká jednání. Dones, zjisti odstraň...tak jako vždy...

Raději se schoulím u Lionella a užívám výjimečného klidu a odpočinku i toho, že tu vůbec smím být. Vždyť to není tak dlouho, co jsem si myslela, že už mne nebude chtít nikdy vidět.

Lionell ještě spí, když otevřu oči. Poslouchám probouzející se život na hradě a ještě chvíli lenoším. Čert ví, kdy se mi zas poštěstí spát v měkké a teplé posteli bez malých nevítaných návštěvníků, spát v klidu bez ruky na dýce pod polštářem.

Vyjukanému strážnému věnuji jen pobavený pohled. Pak se tiše vykradu zpod přikrývek, rychle se obleču, protáhnu se jako kočka, letmo vykouknu z okna a pak tiše vyjdu na chodbu.
"Dobré ráno." pozdravím s úsměvem.
"Děkuji za snídani, co je pro nás?" ptám se pak a s jídlem zmizím zase v pokoji.

Usadím se na kraji postele a polibkem probudím Lionella.
"Dobré ráno, dnes se podává snídaně do postele, sice nebude asi tak bohatá, na kterou je mladý pán zvyklý, ale aspoň něco." pokračuji s úsměvem a sama už se pouštím do jídla.

"Zajdu se pak podívat, jestli už je Arianna vzhůru, zajímalo by mě, jestli už se dohodli na nějaké schůzce a kdo se chystá jednat." mluvím mezi sousty a zvažuji, jak dál.
Jen doufám, že zas nebudou žvanit nějací právníci, to je vždycky na dlouhé lokte a k ničemu. A pak se uvidí. Ale nečinně čekat a flákat se po hradě nehodlám. Hoří nám koudel u zadku a je třeba konečně něco dělat. Na tom, že dopis se musí dostat ke králi jsme se shodli všichni...

Šedá Eminence - 07. ledna 2019 21:38

Ranní přípravy a zprávy

Tukla se vesele přidá ke šlechtičně poté, co dá Liss dva malé bochníky světlého chlebu, džbán mléka a malou dózičku medu - to je očividně luxus, který nejspíš nebyl přidělen běžným mužům.
Snad se Kapron snaží ženám splatit jejich tvrdou práci.
O chvíli později již Liss probudí Lionella, který se s ní dá do snídání.
,,Když tu mám tebe, spokojil bych se suchým chlebem a vodou," odpoví s pousmáním na její vtip.
,,To udělej - s trochou štěstí po tom, co se stalo na oficiálním jednání, svolí k něčemu soukromnějšímu. Z toho, co jste říkaly, se mi zdá, že senešal je z těch Nortimeberců ještě nejrozumější..."
Po snídani ještě Liss před jejím odchodem zastaví. Do ruky bere papír, který leží na nočním stolku vedle jeho postele.
,,Včera večer tu Arianna asi mimoděk odložila nějaké psaní - zdá se, že jsou to poznámky pro kapitána. Podíval jsem se na to - jsou tam docela zajímavé myšlenky. Koneckonců, když už máme hrad v rukou a brzo budeme mít na své straně i krále, někdo se musí postarat, aby se to spiknutí neopakovalo," řekne optimisticky. ,,Podívám se na to. Nemám co tu dělat a takhle alespoň budu k něčemu. Nechám si od Homolka donést nějaké knihy od nás z domu... pochybuji, že by o ně měli lupiči zájem," dodá s úsměvem.
Poté se rozloučí s Liss a popřeje jí hodně štěstí - a opět jí s žertem připomene, ať jí ani nenapadne nechat si venku od někoho ublížit.

Liss vstoupí do vedlejšího pokoje, kde za stolkem spokojeně snídá rozložitý seržant Tukla a proti němu Arianna.
Seržant právě říká: ,,To vám kvituju, slečno. Kapitán už jistě touhle dobou bude vědět něco víc. Jen se divím, že pan Talsint ještě nepřišel vás o tom zpravit."
Obě ženy se pozdraví a shodnou se, že vyrazí za kapitánem, aby se dozvěděli víc. Arianna pak ještě rychle popřeje svému bratru dobré ráno a ve zkratce mu řekne, že půjde s Liss.
Všimne si, že bratra vytrhla ze studia papíru, který tam předchozího večera omylem zanechala. I jí sdělí, že plánuje věnovat svůj dnešní čas právě těm několika politologickým poznámkám.

Poté už obě ženy v doprovodu seržanta zamíří ke stanu Kaprona - tam právě nyní probíhá ranní porada s jeho poručíky, kdy rozdává rozkazy pro dnešní den. Než přijdou blíže a mohou jednání přerušit, zastaví je Talsint.
,,Právě jsem k vám mířil. Nemám moc dobré zprávy... ač by to mohlo být horší, slečny. Senešal Maartensson kapitánovi nevěří. Jednali spolu jen přes prostředníky. Nevysmál se mu, ale prý bylo vidět, že považuje dopis za jasnou léčku. Zprvu úplně zamítl jakékoliv jednání dřív než za tři dny. Teprve po tom, co ho vyjednavač tlačil tím, že se jedná o skutečně urgentní záležitost byl ochotný ustoupit. Ale stanovil věru podivné podmínky. Jediná věc, na kterou svolil, je abyste vy dnes odpoledne předstoupila před královnu - ale především před něj - a ukázala mu ten dopis."
Talsint umlkne a moment počká.
,,Zdá se, že nechce nic riskovat a chce vás mít jako rukojmí, pokud by dopis byl léčka. Kapitán se nezdál příliš spokojený. Sdělil mi, že nechává věc na vaší vůli. Mám vás ujistit, že za dva, tři dny nebude pozdě a že by takové jednání mohlo přivést víc užitku... kdoví, jak bude královna reagovat na krutou pravdu dopisu. A navíc, pak by mohl mluvit kapitán přímo se senešalem."

Arianna z Albrienne - 07. ledna 2019 21:49

Podmínky jednání

Akorát dopíjím svůj hrnek mléka, když se v pokoji zjeví Liss. Pozdravím se s ní a po krátké poradě zamíříme, se seržantem Tuklou v závěsu, za Kapronem.
"Jsem ráda, že se Lionell vzpamatoval. Včera jsem se o něj skutečně začínala bát."
Poznamená směrem ke zlodějce, když přecházíme nádvoří. Vzpomínka na zničeného Lionella mě stále ještě pronásleduje.
Potěšilo mě, když si sám našel práci. Alespoň se nějak zabaví, než se zotaví, a třeba opravdu přijde na něco zajímavého.

Ještě než stihneme vejít do stanu, zastaví nás Talsint. Se zájmem si vyslechnu jeho novinky. S tím, že by senešal nechtěl dopis vidět, jsme nějak nepočítali. Jeho podmínky mi přijdou zvláštní a nemám z toho všeho moc dobrý pocit.
"Nevím, jestli je dobrý nápad, takhle riskovat. Netuším, jak královna na takovou zradu zareaguje a bylo by pro nás katastrofické, pokud bych o dopis, uvnitř hradu, přišla."
Zachmuřeně se podívám na zlodějku. Osobně bych raději vyslechla kapitánovy rady a pár dní počkala. Nejsem si ale jistá, že bude zlodějka souhlasit.

Lisseth - 08. ledna 2019 16:52

Plány

Docela mne potěčí Lionellův optimistický přístup a víra v to, že brzy budeme mít i krále na své straně. Je fajn, že si našel nějakou činnost. Docela dobře chápu, že sedět tak dlouho na zadku je prostě k zbláznění.

"Pokud nebyly desky vykládané zlatem, tak tam jistě zůstaly." mrknu na něj když zmíní, že knihy by zloděje příliš zajímat nemusely. A pak už vyklouznu z pokoje a klepu na dveře Ariannina pokoje.

"Dobré ráno a dobrou chuť." přeji oběma vida, že ještě snídají.

"Jo, chvíli sem si myslela, že už tu není mé místo." pozamenám jen tiše v odpověď šlechtičně.
Když nás pak před kapitánovým stanem zastaví Talsint a sděluje ne příliš pozitivní zprávy, jen se trochu zamračím. Opatrný a neústupný a rozhodnutý dělat si věci po svém...

"Na druhou stranu je to příležitost mluvit nejprve se senešalem a ukázat mu dopis. O pravosti té pečeti snad nebude pochybovat ani on. Co královna těžko říci, nebude chtít zachránit svého chotě?" na chvíli se odmlčím trochu tázavě se dívaje na Ariannu.

"Konečné rozhodnutí je na tobě. Mě přijdou tři dny jako zbytečné mrhání časem. Tohle je ovšem jednání na vyšší úrovni a pokud vám to jako plýtvání časem nepřijde." pokrčím trochu rameny.

"Pakliže se rozhodnete čekat, já se půjdu patrně projít ven a třeba zjistím, kdopak další to projevil zájem o Celestion." Nebudu tu je tak sedět se založenýma rukama. Katovu je v tuto chvíli lepší se vyhnout, ke králi bez důkazů a bez podpory nemá cenu se snažit dostat, takže další možností je vydat se na výzvědy k armádě, která se sem blíží.

Šedá Eminence - 08. ledna 2019 22:17

Nové směry

Poté, co se Liss dozví, že návštěva u senešala se nejspíš nebude konat a pokud, tak nejdřív za tři dny, od Arianny se oddělí.
Zamíří k hradbám. Nejprve překoná hradby hradu a brzy je na střechách Stříbřin. Zraněná noha se sice ozývá, ale už si zvykla na bolest - byla schopná fungovat i při daleko horších situacích a nějaká rána v noze jí nemůže zastavit. Navíc, nechtěla by kvůli přílišnému léčení ztuhnout a odvyknout si pocitu létání ze střechy na střechu.
Podzemí možná patří Lišákovi... ale na střechách a ulicích jí nikdo nedohoní.
Proletí kolem strážných na zdích Stříbřin. Krajem si všimne, že v ulicích se bojuje. Jak se zdá, Kapronovci dobře pokračují ve výpadech na fanatiky... ale nezdá se, že by se území pokoušeli držet - spíš se jedná o nájezdy, kdy berou jídlo, ale i topivo nebo cennosti. Kapitán dobře ví, že nemá muže na to, aby držel celé město... a pokud dojde na obležení Střibřin, bude třeba všechno, co se dá získat.
Na druhém břehu řeky, tam kde se ve špíně plazí Katov, je nepříjemné ticho a klid.
Ale to nechá brzy za sebou a brzy stojí na kamenech opuštěných městských zdí. Na obzoru stále vidí královské vojsko - nezdá se o moc menší, než když se na něj dívala naposledy.
Nepříjemné také je, že si všimla, že v otevřených pláních a polnostech kolem města hlídkují jezdci na koních - vidí jak se lesknou zbroje několika oddílů rytířů a vlají jejich prapory, ale i zahlédla i několik lehkooděnců s krátkými zakřivenými luky. Žoldnéři ze západu, rychlí a nebezpeční jízdní lučišníci.
Než se Liss dostane k průzkumu druhé armády, bude se muset vyhnout hlídkujícím oddílům. Odsud z výšky o nich má dobrý přehled, ale až bude na zemi, bude snadné jí nepříjemně překvapit.
Získat koně by nemělo být tak těžké... ale dokázala by ujet nebo se vyhnout všem vojákům? Žena na koni je daleko snadněji zpozorovatelná než žena jdoucí pěšky, ale překoná nebezpečný kus země rychleji. Když unikne dostatečně daleko nebo najde útočiště v jednom z nedalekých Celestionských lesů, muži se vrátí, aby kvůli ní nenechali projít jiné.
Bohužel okolí postrádá víc budov nebo usedlostí. Pod hradbami se sice krčí nejchudší slumy, ale ty jí neposkytnou úkryt na dlouho.
Na severu je les blíž u hradeb - ale tam je vidět mnoho mužů, kteří dokončují obklíčení a zadržují vozy se zásobami pro Kaprona.
Lest by byla přirozeně nejlepší... vydávat se za královského zvěda nebo se jinak přestrojit...
Tak nebo tak, měl by to být plán, který bude možné použít i pro cestu zpátky.

Ještě než zlodějka došplhala na první střechu, šlechtična zamířila ke stanu Kaprona, ale úkrokem se jí postaví do cesty Talsint.
,,Velice se omlouvám, slečno, ale kapitán projednává rozkazy na dnešní den. Jistě chápete, že na dobré organizaci stojí armáda. Pokud se nejedná o otázku života a smrti, počkejte prosím, než kapitán domluví s důstojníky."
Arianně nezbývá než se na moment zastavit na nádvoří a čekat na to, až vojáci domluví. Tukla se zdá být velice trpělivým mužem, takže jednoduše následuje pokyny a kroky mladé šlechtičny.
Pojednou si všimne, že u stěny nádvoří, mimo pohled lidí, kteří by jen tak nečekali a neokouněli, se blíží postava, která vypadá, že by se spíš hodila do Katova. Roztrhané šaty, umazaný obličej a paranoidní pohledy sem a tam.
Nakonec se doplíží až na doslech k Arianně, kde zasyčí:
,,Vy! Jste slečna Arianna?"
Jeho hlas není zastřený typickým městským nářečím... ba dokonce zní trochu cize. Ale vzhled muže je vyloženě odpudivý.
Než stihne odpovědět, muže zaregistruje Tukla. Několika kroky - je překvapivé, jak rychle se velký seržant dokáže hýbat - je u muže a uchopí ho za límec a obrátí na druhou stranu. Kráčí směrem k bráně.
,,Slečna Arianna si nepřeje být obtěžována - a co ty tady vlastně děláš? Tohle je vojenské ležení. A ty vypadáš zatraceně podezřele."
Muž sebou začne marně cukat a protestovat... nakonec zvolá za Ariannou:
,,Slečno! Slečno! Já- Mám pro vás dopis!"

Arianna z Albrienne - 09. ledna 2019 09:48

Dopis

Chystám se vkročit do stanu, ale cestu mi zastoupí Talsint. Musím se kousnout do rtu, abych komorníkovi nic neřekla. Ostatně si myslím, že jsem udělala dost, abych si i já vysloužila místo mezi důstojníky. Někdo to ale asi vidí trochu jinak.

Nakonec tady jen pokývu hlavou a rozhodnu se počkat. Trochu znuděně se rozhlížím po nádvoří. Kdybych měla na práci něco jiného, pravého pravděpodobně bych si toho individua ani nevšimla. Muž se plíží kolem zdi a snaží se vypadat nenápadně.

Postupně se dostane až ke mě. Nesnažím se nikam utéct, hlavně proto, že se nudím a zajímá mě, co tady chce.
Lišák přeci nemůže vědět, že dopis mám já. A i kdyby, přeci by se ho nepokusil získat takhle, uprostřed nádvoří plného vojáků.

Arianna z Albrienne - 09. ledna 2019 09:53

Dopis

Podezřívavě si muže prohlédnu, když na mě promluví, než mám ale čas zareagovat, vloží se do toho seržant Tukla. Popadne muže, který proti němu nemá šanci, a táhne ho ode mne pryč.

"Seržantem, počkejte."
Zvědavost je silnější, než obezřetnost.
"Vezmu si ten dopis."
Popoběhnu, abych muže dostihla a napřáhnu ruku.
"Od koho to je?"

Lisseth - 09. ledna 2019 17:50

Na hradbách

Přes střechy domů dostanu se rychle až na kraj města. Usazená na hradbách přehlížím nejbližší okolí. Dostat se sem byla ta jednodušší věc, dostat se dál bude asi poněkud horší. Otevřená krajina a žádný pořádný úkryt mne příliš nepotěší. A že vojáci té neznámé armády nenechávají nic náhodě je vidět na hlídkách všude kolem. Jen si tiše zamručím pár nadávek a přemýšlím, co dál.

Vyjížďku na koni zavrhnu rovnou. V rovinaté krajině všude kolem bych byla jako pěst na voko.
Sehnat někde šaty...i vojáčci cizích armád se snad někdy rádi pobaví...a i do šatů se snad dá schovat nějaké ta zbraň...

S přesvědčením, že použití převlečení a vydávání se za kurtizánu mohlo by případně zabrat, kdyby si mne někdo všiml a příliš se zajímal, pomalu se zvednu a zamířím zpět. Hned mi vytane na mysli Černá růže, kde bych od místních slečen nějaké ty šaty snad mohla vyhandlovat, ale po pravdě řečeno pohybovat se mi v Katově moc nechce. Hádám, že Lišák ještě nevychladl a byl by jistě docela rád, kdyby mu někdo přinesl mou hlavu. Raději proto zamířím ke Stříbřinám. Opuštěná šlechtická sídla mohla by snad nabídnout něco, co by se po malých úpravách dalo použít a vypadalo by to věrohodně.

Šedá Eminence - 09. ledna 2019 22:18

Poslové a špehové

Liss si prohlédne pozice královské armády a po zralé úvaze zvolí převlek kurtizány... ten by jí měl dát přístup do kteréhokoliv ležení. Stačí snést zasmrádlé nechutné vojáky, kteří kolikrát neviděli hezkou celestionskou ženu celé měsíce.
Přežila už i horší. Katov není žádný med. A navíc, s trochou štěstí se všem zkrátka a jednoduše vyhne.
Během chvilky je zpátky ve Stříbřinách a v nejbližším sídle.
Snadno a rychle ve vyrabované budově najde ložnici a v ní téměř netknutou šatnu. Šperkovnice je přirozeně vybrakovaná a některé cennější šaty rovněž zmizely, ale Liss nechce nic příliš luxusního... to by přitahovalo pozornost.
Zvolí jednoduché šaty, který jí udrží pohyblivost, mají dost záhybů na ukrytí alespoň dýky a několika vrhacích nožů. Sice vypadají trochu příliš konzervativně na roli kurtizány, ale to není nic, co by se nedalo spravit rychlým zákrokem s nožem.
Za moment je z Liss přesvědčivá a svůdná kurtizána, která ale zároveň není příliš čistá, příliš hezká nebo příliš upravená na to, aby vypadala podezřele lákavě. A co nedodělala ona, dodělá prach cesty.
Brzy se vrátí k bráně - šaty jsou dost volné na to, aby mohla vcelku bezpečně, ač pomaleji cestovat po střechách.
Několikrát po ní nějaký muž, jeden z pobožných, z ulice hodí kamenem. Ale nikdy se netrefí.
Brzy proklouzne branou a vydá se rozhodně po cestě. Kurtizánka uprostřed pole by byla pěkně podezřelá. Pak by možná cizáci nejdřív stříleli a až potom se ptali.
Pokouší se dojít co nejrychleji a dosáhnout do bezpečí lesa...
Za půl hodiny překoná asi polovinu své cesty. Zhruba v té chvíli uslyší dusot kopyt. Jezdci. Vidí je před sebou. Čtyři, očividně zvědové. Jeden z nich vyzbrojený tím zakřiveným lukem.
Není možné utéct. Musí jít dopředu a doufat, že si nějaké ubožačky u cesty nikdo všímat nebude.
Koně zabuší kolem Liss a zastaví se. Dva celestionští vojáci, jeden cizák s lukem a jeden důstojník, možná nižší šlechtic, zeman nebo i bezzemek. Oděný do kroužkové košile a kabátce, ve středních letech, tmavé krátké vlasy bez přilbice, neholené strniště, v ruce kopí a na tváři namyšlený posměch, za který by se nestyděl ani sám Akmorio.
,,Měl jsi pravdu, nějaká ženská." řekne ten, který je vede k cizákovi. Pak se zeptá Liss neomaleně:
,,Kam si myslíš, že jdeš? Co si zač?"
Odpověděl někdy nějaký špeh nebo vrah na takovouhle otázku upřímně? Proč se na ní ti strážní pořád ptají?
Na druhou stranu mohli Liss taky namístě zabít.

Smrt na jazyku má muž, kterým třepe seržant Tukla. Ale v pravý čas ho zarazí Arianna
Když Arianna zavolá, seržant se obrátí a pokrčí rameny. ,,Jak myslíte, slečno - ale nevěřte mu. Určitě je to jen nějaký trik, jak z vás vytáhnout peníze."
Postaví muže zpátky před Ariannu a očekává, co bude mít muž na srdci.
,,Děkuji, slečno!" zvolá muž a obrátí se s obavami za strážným, který se na něj povzbudivě usměje, jako by mu říkal, že právě nyní je naprosto v bezpečí. Prozatím.
Muž se nakloní blíž k Arianně a odkašle si.
,,Ehm... tedy..."
Znejistí a nakloní se blíž, ale nakonec řekne jen: ,,Od... přítele."
Arianna otevře obálku, zapečetěnou bez znaku, a pohlédne na dopis:

Má nejdražší slečno Arianno,
nevím, zdali k vám tato zpráva vůbec dorazí - nemohu psát tak, jak si mé srdce přeje.
Tisíckrát si přeji sdělit vám vše dobré, dodat vám naděje... avšak nemohu, neb jsem vázán mlčenlivostí nejvyššího vojenského významu.
Vězte tedy pouze, že již brzy se konečně vrátím z předlouhé poutě - snad mi opětujete city, které chovám k vaší vzpomínce.
Jsem živ a zdráv a vracím se osvobodit vás i Královské Město ze zajetí kacířů a banditů.
Navždy váš
Sir Torrye z Albrienne

Posel se zatváří spiklenecky: ,,Není se čeho bát, slečno. Ale vidím, že dokonce i -" polkne, jako by ho napadlo, že by urážku mohl slyšet nedaleký seržant, kterého dozajista považuje za nebezpečného pohana a násilníka. ,,Ví, že šlechta vyžaduje jiné zacházení, než lid."
A paradoxně spáchá možná trochu větší urážku. Ale Tukla nezná kontext, takže pouze dál pozoruje muže, pro případ, že by snad dělal nějaké prudké pohyby...

Arianna z Albrienne - 09. ledna 2019 22:37

Plamen naděje

Podezřívavě si muže před sebou měřím. Působím nyní dost sebevědomě, ale to je jen a pouze zásluhou přítomnosti seržanta Tukly. Nebýt jeho, pravděpodobně bych před mužem prchla.
Tak od přítele?
To je snad ještě podezřelejší. Na okamžik mám obavu dopis vůbec z jeho ruky vzít. Nakonec ale usoudím, že v tom žádné nebezpečí není a psaní otevřu.

Srdce se mi okamžitě rozbuší. Netuším, proč mi dopis doručil zrovna tenhle člověk, ale v tuhle chvíli mám chuť ho obejmout.
Žije. Sir Torrey Žije!
Musím zamrkat, abych zahnala slzy štěstí, které se mi derou do očí.
"V pořádku, seržante. Pán mi nepřišel ublížit."
Ujistím obezřetně se tvářícího seržanta.

Poté se znovu obrátím k poslovi.
"Děkuju."
Zašeptám, celá rozměklá návalem emocí. Je mi jedno, koho, nebo co nyní muž urazil. Pravděpodobně by mi bylo jedno, kdyby nadával mě samotné. Na ničem z toho totiž teď nezáleží.
"Budete...budete se za ním vracet? Mohl byste mu vyřídit, že jsem nikdy nepřestala doufat."
Srdce mě skoro bolí touhou.

Zároveň s tím ale přichází neklid. Ano, sir Torrey se vrací, ale ve svém dopise píše, že se hodlá postavit fanatikům a...banditům! Takhle nás vnímají? A co si pomyslí, až zjistí, na které straně stojím?!
Náhle se mi špatně dýchá, zachvátí mě panika. Na patě se otočím, protože nechci, aby ani jeden z mužů viděl mojí pobledlou tvář.
Co si jen počnu?

Lisseth - 10. ledna 2019 16:54

Vojáci

Po úspěšném lovu v jednom ze šlechtických sídel a po nezbytných úpravách se spokojeně prohlédnu a přejedu rukou po šatech. To by mohlo zabrat... Své oblečení tu pečlivě uschovám. Přeci jen vracet k Lionellovi v těchhle šatech by se mi zrovna dvakrát nechtělo.

Letící kámen mne jen přesvědčí o tom, že převlečení funguje a lze se v něm i vcelku bezproblémově pohybovat, což je pro mne nezbytné. Zpočátku to jde dobře a nikdo na obzoru. Ovšem nic nemůže vyjít bez nějakého zádrhele. Dusot koňských kopyt prozrazuje to, že si mne patrně někdo všiml. Nebo jen pojedou kolem a já je nezajímám?...tomu nevěříš...

Jen jít v klidu dál. Když se koně zastaví u mně, je jasné, že jen náhodou kolem asi nepojedou.
Na mužovu otázku se jen líbezně usměju a trochu povytáhnu sukni. "Jej jsem doufala, že si třeba vydělám nějakej ten peníz. Nikdo není rád dlouho sám."

S úsměvem přejíždím z jednoho na druhého. Jen působit klidně a věrohodně. Ačkoliv si dobře uvědomuji, že bych mohla skončit poměrně rychle, tvářím se tak, jakoby se vlastně vůbec nic nedělo a snad mne i přítomnost vojáků potěšila.

Šedá Eminence - 10. ledna 2019 22:00

Láska a choutky

Muž se usměje, když slyší reakci Arianny a vidí její štěstí, které se dere kupředu téměř se slzami.
Skromně přikývne.
,,Neztrácejte naději, milady. Vytrvejte v dobré víře."
Možná, že je Arianna dojata či zneklidněna, ale stará kolečka dvorského života běží pořád. Rozeznala jeho přízvuk - venkovský, ale spisovný, a ze severu. Nejspíš tedy posel, který se přestrojil za prostého muže. Možná dokonce jeden z rytířů z Torreyho družiny.
Když Arianna domluví svůj vzkaz, muž skloní hlavu a o krok ustoupí. ,,Udělám, co budu moci, milady."
Její otočení si muž nejspíš vysvětlí jinak než neklid. Snad si myslí, že nechce ukazovat emoce před svým hlídačem, aby neinkriminovala posla.
,,Nic neříkejte, milady, a nemějte strach."
Naposled se k ní nakloní a řekne tak tiše, jak jen může: ,,Dopis raději spalte. A nebojte se. Záchrana je na cestě."
Ale pak se vyděšeně ohlédne za Tuklou a dříve než může Arianna něco říct nebo udělat, muž se dá do běhu, nejspíš ze strachu, že ho seržant zadrží. Když se Arianna otáčí pobledlá, muž už je v bráně a mizí do Stříbřin.
Z toho by mohl být problém.
,,Co to bylo zač?" zeptá se nemálo zmatený seržant Tukla. V pozadí zaslechnou jak na ně volá Talsint:
,,Slečno! Jednání skončilo."
Skutečně, od stanu rychle odchází důstojníci do všech směrů aby předaly rozkazy a delegovali příkazy - zkrátka celá ta vojenská struktura se zas dala do pohybu.

Tak jako se daly do pohybu snadno odhadnutelné myšlenky v hlavě velitele patroly. Ten už očividně nemyslí mozkem, zvlášť když se dívá na divokou krásu zamaskované zlodějky.
Vždycky měla v očích nebezpečný výraz - místo varování, někteří muži to brali jako výzvu. Možná, že kdyby jednou viděli, jak se dívá na Lionella, tušili by, že tahle holka není k dispozici a už vůbec je k ničemu nevyzývá.
Důstojník se podívá po všech třech mužích a odkašle si.
,,Nesmíme nic riskovat, pánové, budu tu ženu muset důkladně vyslechnout a prohledat. Pokračujte v patrole ve dvou. Pak nás najdete na tom statku, co jsme minuli. Protope, vy půjdete se mnou." Jeden z jezdců nejistě přikývl, zatímco cizák protočil oči a pobídl koně. Druhý z řadových vojáků ho následoval.
Důstojník se pak obrátil na Liss a pobídl jí k chůzi. Proti muži na koni by byl boj krátký a navíc byli ještě na doslech druhé patroly, takže se rozhodla poslechnout.
Po chvilce dorazili po stejné cestě k nízkému stavení, ze kterého nejspíš vojáci vyhnali nějaké farmáře, co se starali o okolní pole.
Oba muži seskočili z koně. Protop, ten voják, se hladově podíval na Liss. Důstojník ale dost nevybíravě postrčil Liss ke stavení a pořádně si jí přitom ohmatal. Obrátil se k Protopovi a řekl posměšně: ,,Ani na to nemyslete. A koukejte pořádně hlídat."
Pak si dovede Liss dovnitř stavení. Tenhle důstojník je docela očividně zvyklý na kurtizány, které se motají kolem vojsk a dobře si tím vydělávají. Jakmile se za ním zavřou dveře, neztrácí čas řečmi a začne se rukama sápat na Liss. Zatímco jí jednou rukou tiskne k sobě, druhou jí ohmatává celé tělo, i nejchoulostivější partie. Očividně čeká, že ho jako správná běhna začne líbat.
Liss mu mezitím vcelku nenápadně odepne pochvu s mečem a zbaví ho obdobně i dýky za pasem.
Poté ruce důstojníka dospějí na rukojeť jednoho z nožů, které na sobě Liss schovala.
,,Hej, co má tohle znamenat?" začne...

Arianna z Albrienne - 10. ledna 2019 22:13

Posel

Muž se zpočátku opravdu snažil a hrál svou roli dobře. Nyní je mi ale jasné, že je to jen přestrojení. Tohle není žádný nuzák z Katova, tenhle muž ví, jak jednat se šlechtou. Jeho slova mě hřejí na duši.
Cípem rukávu si osuším oči a usměju se na něj. Na jeho upozornění ohledně zničení dopisu, jen pokývu hlavou.

"Bezpečnou cestu."
Zavolám ještě, když se posel rozeběhne pryč. Sleduji, jak přeběhl nádvoří a míří branou do Stříbřin. Zadoufám, že v pořádku najde cestu z obleženého města, a přes královské vojáky.
Alespoň trochu se mi podařilo se uklidnit. Posel mě našel v táboře povstalců, takže pro sira Torrey nebude překvapením, na čí straně jsem.
Otázkou ale zůstává, na které straně stojí on.

"Dobré zprávy, seržante. Dobré zprávy."
Usměju se rozpačitě na Tuklu. Dopis strčím do kapsy a nahmatám při tom i druhé důležité psaní, které u sebe mám. Musím být opatrná, připomenu si, a obrátím svou pozornost k velitelskému stanu.

Ještě víc, než před tím, nyní toužím po nějaké práci. Musím zaměstnat svojí mysl, jinak zešílím. Zhluboka se nadechnu a vejdu do stanu. Snad pro mě Kapron bude něco mít, nebo alespoň bude mít nějaké novinky.

Lisseth - 11. ledna 2019 20:09

Dostaveníčko

Chlapi, všichni jsou stejný...stačí se trochu usmát a ...vážně jsou všichni stejní?...no dobře, jeden je jiný... Trpně šlapu směrem ke statku a snažím se přitom tvářit jak to jen jde příjemně. Když mě pak vojáček postrčí dál, otvírá se mi v kapse kudla.

Naštěstí ho ani nenapadlo, že bych nemusela být tím, kým se na první pohled zdám a odzbrojit jej tak nebylo nijak obtížné. Na jednu stranu si říkám, že by královští vojáci neměli být tak důvěřivý, na druhou stranu jsem ovšem ráda, že právě na takového jsem teď narazila.

Když chlapík nahmatá mou dýku už mám v ruce připravenu další a rychlým pohybem zamířím zezadu na jeho krk, aby to bylo pokud možno rychlé a hlavně tiché. Spoléhám na moment překvapení a na to, že snad nebude čekat, těch zbraní bych mohla u sebe mít víc. Pokud se mi podaří dobře zasáhnout, dávám pozor, aby na mě neulpěla krev. A pak bude čas poohlédnout se po tom druhém.

Je mi jasné, že tohle asi zrovna moc nepřispěje k tomu, abych pak případně někdy mohla s někým z královských vyjednávat o tom, že my jsme vlastně ti hodní, ale to, co chce mu dát nehodlám. A držet ho v šachu dýkou by asi moc nezabralo a co pak s ním, když venku má dalšího vojáka. Rychle a čistě se ho zbavit je prostě v tuto chvíli pro mě nejjednodušší. Řešit zbytek se bude až pak.

Šedá Eminence - 11. ledna 2019 22:16

Plány a cíle

Tukla se s takovou prostou odpovědí spokojí a následuje Ariannu do velitelského stanu.
V něm stojí kapitán Kapron a mračí se na mapu města. Na ní jsou rozmístěné malé praporky z kapesníků nějaké uprchlé šlechtičny - bílé pro jeho vlastní oddíly, černé pro fanatiky a červené pro patroly krále kolem města.
Město je obklíčenou několika černými fáborky.
A fanatiků, kteří brání králi v tom, aby napochodovali do většiny čtvrtí, ubývá.
Obrátí se k Arianně a přikývne jí. Neusměje se, ale jeho tvář je pevná a sveřepá, připravená bránit ten kousek, co vybojoval, do poslední chvíle.
,,Dobrý ráno, slečno. Věci pokračujou tak, jak jsme čekali. Královští už udělali pár výpadů do města, ale vypadá to, že ví, že kavalérie v ulicích nebude k ničemu."
Pokrčí rameny a změní téma. I rytíř ve zbroji bez koně je smrtelně nebezpečný protivník.
,,Doufám, že už vás Talsint zpravil o nápadech Maartenssona. Mám pocit, že na něj ti jeho panáci tlačej - hlavně ten šlechtic. Proto vás asi chce zpátky do hradu, aby mohl toho pablba přesvědčit, že to má šlechtický požehnání. Co já vím. Nelíbí se mi to, jestli k vám mám bejt upřímnej, slečno. Vůbec, ale vůbec se mi to nelíbí. Proč si vybral právě tři dny vode dneška? Je to děsně podezřelý, to mi věřte."
Kapitán se mračí nad touhle oblastí, která je mu docela cizí - diplomacie a intriky. V tom měl Gachett pravdu, tohle není kapitánova parketa.
Na druhou stranu, na některé obzvlášť zapletené uzly je nejlepší řešení ostrý meč.

Jako na obzvlášť hloupé strážné. Morálka v královské vojsku už musí být vážně nízká, když jsou takhle nepozorní.
Liss toho chudáka zabije s efektivní grácií chirurga. Ani nehlesne - nejspíš do poslední chvíle ani nevěděl, co se děje. Kudla na správné místo správnou silou a muž padá k zemi rychle a tiše.
Liss udělá úkrok stranou, aby se nesmáčela krví - není jí mnoho. Vedla ránu tak, aby mu smrtelně poškodila páteř a odkrvila mozek, ne aby krvácel jako podříznuté podsvinče.
Tak opatrně jak jen může tělo zastrčí po stůl - nemusí být na první pohled vidět, že je ten chlap mrtvý - a poté vyhlédne ze zaprášeného okna na malý dvůr.
Druhý muž uvázal koně a postává u rohu a dívá se do polí. Občas udělá pár kroků sem nebo tam.
Zlodějka najde okno vedoucí na druhou stranu statku, které tiše otevře a kterým se proplazí ven. Sice se při soukání oknem ozve její noha, ale je dost štíhlá a ohebná na to, aby se bez větších problémů protáhla.
Obejde stavení a poslouchá. Muž nic nepozoroval. Stojí tam, kde ho viděla. Může skoro slyšet jeho dech.
Stačí vybrat správnou chvíli, kdy udělá pár kroků směrem od ní...
Jako tichý stín Liss proletí kolem rohu a chytne muže pod krkem. Nechce se ušpinit nebo zanechat krev na dvoře, takže muže uškrtí na kusu provazu ze statku. Překvapený voják netuší co se kolem něj děje, dokud nezhasnou světla, tělo neochabne a nezvolní v náručí Liss.
Odtáhne ho dovnitř a raději ho ještě pro jistotu probodne dýkou. Ještě by se mohl probudit a dělat poplach.
I když Liss si je jistá, že ještě ví, jak uškrtit chlapa o hlavu většího než je sama.
Brzy, docela tiše a skoro bez krve, je volná. Oba koně nažene do opuštěného chlíva, aby ještě trochu zamaskovala přítomnost mužů tady a pak už mizí dál na cestu.
Spěchá a pečlivě sleduje cestu před sebou i za sebou, ale jak se zdá, tohle byla jediná patrola na tomhle kusu. Nebo snad měla zlodějka taky pro jednou trochu štěstí.
Brzy se schová do úkrytu lesa. Ví přibližně, kterým směrem by mělo být ležení cizí armády od zvědů Kaprona... ale nikdo z nich neříkal jestli je v lese nebo až za ním... detaily chybí. Vlastně neví ani jak daleko může být.
Držet se cesty nebo se pokusit najít cestu lesem? Co když bude chycena zvědy téhle nové, neznámé armády?

Arianna z Albrienne - 11. ledna 2019 22:40

Podezřelé chování

Vejdu do stanu a kývnutím pozdravím Kaprona. Usednu na jednu ze stoliček a se zájmem si prohlížím mapu i fáborky na ní. Kapitán sice předpokládal, že se takhle bude situace vyvíjet, pro nás to ale příliš dobré není.

Zamračím se, když začne mluvit o senešalovi.
"Myslíte, že má něco v plánu? Chtěla jsem počkat, ale možná, by bylo lepší, kdyby se k němu dopis opravdu dostal co nejdříve. Pokud si myslíte, že to věci pomůže, jsem ochotná znovu vstoupit do jámy lvové."
Možná, že čekat je opravdu hloupý nápad. Senešala jsme podle všeho nahlodali, stejně tak královnu. A železo se musí kout, dokud je žhavé.

Pohledem znovu přelétnu mapu, pro cizí vojsko si kapitán ještě barvu nevybral.
"Říká Vám něco jméno Sir Torrye z Albrienne?"
Zeptám se kapitána a rukou bezděčně zavadím o růžek dopisu, který jsem obdržela.
"Jen, že mám takový pocit, že by brzy mohl zamíchat rozloženými kartami."

Bylo mi doporučeno se dopisu zbavit. Nejsem si ale jistá, komu přesně by neměl padnout do rukou. Jsem sice nesmírně ráda, že je muž mého srdce na živu a vrací se ke mě. To ale ještě neznamená, že zahodím vše, čeho jsme zde s Liss a Kapronem dosáhli.
Rozhodně kapitánovi nehodlám zatajovat informace.

Lisseth - 12. ledna 2019 19:27

Kam dál

Rychle se zbavit druhého a trochu poklidit, aby na první pohled nebylo nic znát. Při troše štěstí si ti dva, co se tu s nimi měli sejít, budou myslet, že už se třeba vrátili sami a nebudou je tu hned hledat a pátrat po tom, co se stalo. Sice už bych toho štěstí měla najednou asi až dost, ale chvíli by se taky nemuselo nic kazit a komplikovat. Alespoň by mi to tedy vůbec nevadilo.

Když dorazím k prvním stromům, trochu si oddychnu. Ne že bych se tedy zrovna uměla plížit křovím, ale přeci jen se tu dá schovat daleko lépe než na volném prostranství. Po cestě nebo lese? Toť otázka. Prodírat se bůhví kde houštím na to zrovna nejsem, ale štrádovat si to přímo prostředkem cesty taky ne. Nejradši bych se dalšímu přímému střetu vyhnula a dál pokračovala neviděna.

Nakonec tedy zvolím takový kompromis. Ne přímo po cestě, ale te hlubokým lesem. Prostě se držím v lese, ale na dohled od cesty tak, abych v případě nutnosti mohla prostě někam zapadnout. A budem doufat, že najdem to, co hledáme. Protože kudy dál to babo raď.

Šedá Eminence - 12. ledna 2019 22:00

Karty v rukávech

Kapitán pokrčí rameny, když se ho Arianna zeptá na jeho názor na plány Erika Maartenssona.
,,Slečno, přijde mi, že jdem do pasti úplně všichni, ať už se rozhodnete jakkoliv. Ale tenhle hrad jen tak někdo nedobyje, to vám můžu říct. A Střibřiny taky ne. Vždyť je to hotová pevnost. Kdybysme šerifa nepřekvapili a neměli kliku, že se zrovna hádal s královnou, i pro nás by to byla fuška."
Přikývne, jako by se utvrdil alespoň v jedné jistotě. Ale Arianna si vzpomene na chodby, kterými jí provázela Liss, na společnost vrahů v temnotách pod Katovem, o které od ní slyšela...
Na nepřátele, které si tam minulého dne udělali.
Kapitán pokračuje.
,,Čiňte, jak si sama umanete. Pokud máte odvahu tam vyrazit, udělejte to, ale obávám se, že senešal nedovolí ozbrojený doprovod. Co by taky zmohl proti Nortimbercům." A Liss zmizela za město. ,,Ale jestli myslíte, že tam na vás něco šijou, tak tam nechoďte. Neplánuju vás poslat jen tak pro nic za nic na smrt. Možná, že jsme jen zbytečně podezřívavý a že chce senešal čas jen z nějakýho intrikánskýho, diplomatickýho důvodu."
Když se Arianna zmíní o Torreym, kapitán se zamračí.
,,Neznám ho, měl bych? Nějakej šlechtic?"
Pak se zachechtá. ,,Neříkejte mi, že máte v rukávu nějakýho žolíka. No, pokud to není čtverka z es tak zázraky neudělá."
Zdá se, že představa kapitána pobavila - ne, že by šlechtičnu podceňoval, spíš si nedovede představit, odkud by se mohla vzít pomoc pro tohle povstání.
Starý dobrý kapitán Kapron - jedinej, kdo vám pomůže v tomhle světě, jste vy sami.

Svědectví Liss by tak pro ně pro oba mohlo mít velkou hodnotu.
Prodírá si opatrně cestu lesem už hodnou chvíli - ale je tomu o dost dříve, než by sama očekávala, ještě ani není poledne, když po cestě kolem ní projede několik jezdců. Všichni v bílé barvě s nevyplněným černým kruhem, přesně jak emblém popisovali zvědové.
Nevěnovali velkou pozornost okolí, takže si Liss ani nevšimli.
Nejspíš předvoj, který míří k městu, aby zjistil jaká je situace.
Nedlouho potom, co je uviděla, vyjde Liss z lesa a stane na svažující se stráni. Před sebou vidí tábořící vojsko.
Je... impozantní.
Není tak velké jako královské, ani zdaleka. Ale nepůsobí, že by potřebovalo být. I z téhle dálky je vidět mnoho vysokých Nortimberců a lesk těžkých plátových zbrojí a ozbrojených plnokrevníků Celestionských rytířů.
Celý tábor je přehledně zoorganizován. Liss si všimne, že v jeho středu je hned vedle velitelského stanu postavený oltář Celestionské víry, kterou sdílí i Nortimberci. Žádní pohané, právě naopak.
Nad celým vojskem vlaje několik praporů, většina s černým kruhem na bílém poli - ale krom nich i několik dalších. Liss je nezná ale zapamatuje si některé detaily, aby se později mohla zeptat Arianny.
Vojsko se zdá být utábořeno jen kousek od města a to na delší dobu. Snad jen díky lesu a problémům s obléháním o něm v Celestionu ještě neví. Kapron asi přestal plýtvat muži na průzkum poté, co královští dokončili obléhání.
Ale král o nich už musí vědět. Možná, že s nimi už dokonce jednal. Možná, že jsou to posily - skryté tak, aby se o nich Celestionští nedozvěděli a aby byli překvapeni výpadem.
U kraje tábora spatří několik vozů nejrůznějších šmelinářů, kteří vždycky táhnou za tak velkými armádami. Nevšimne si žádných kurtizán, ale tihle putující jsou většinou jedna ruka. Mohla by se mezi ně vetřít.
Ale přítomnost armády tak blízko je zneklidňující a urgentní novina pro kapitána, stejně jako nedostatek konfliktu mezi novou armádou a králem. Co víc, už nyní by snad Arianna mohla na základě popisu praporů určit o koho se přibližně jedná a Liss by se vyhnula zbytečnému risku.

Arianna z Albrienne - 12. ledna 2019 22:27

Risk je zisk

"Máte pravdu, je to šlechtic. Rytíř, který byl vyslán, aby bojoval s pohany a který, se pravděpodobně nyní vrací do Celestionu. Bohužel si ale vůbec nejsem jistá tím, že se přikloní na naší stranu."
Konečky prstů poklepávám na opěrku křesílka a zadumaně hledím na mapu před sebou.
Dál se rozhodnu to nerozebírat. Ostatně mám stejně jen dohady a jeden dost nejasný dopis, skoupý na informace. Z toho jde těžko něco vyvozovat o smýšlení Sira Torrey.

"Pokud pro mě nemáte žádnou jinou práci, vydám se na hrad."
Je to náhle a impulzivní rozhodnutí. Nechci dát senešalovi čas, aby si našel nějakou okliku. Naservíruji mu dopis a budu doufat, že mě o něj nepřipraví. S ozbrojeným doprovodem jsem ani nepočítala, a spoléhám na to, že by Nortimberci neozbrojené ženě neublížili.

Tázavě se podívám na Kaprona, ale ve skutečnosti jsem už rozhodnutá a čekám jen, až moje kroky posvětí. Pokud skutečně nic dalšího nemá, chci vyrazit rovnou za senešalem. Nemá cenu otálet, ještě bych si našla výmluvu, proč nejít.

Lisseth - 13. ledna 2019 19:28

Výzvědy

Zastavím se na kraji lesa a v němém úžasu hledím na vojsko před sebou. Máme ho doslova za zadkem a nikdo to netuší. Co je ovšem horší je to, že naopak královští o něm vědět musejí. Nebyl náhodou někdo z té patroly, co jsem potkala od nich?...nedivila bych se
Párkrát si ulevím jadrnou nadávkou a zvažuji, co dál. Víc vidět asi nepotřebuju, tohle se musí Kapron dozvědět co nejdřív.

Že by tohle byl ten důvod proč chce senešal počkat s jednáním ještě tři dny?...blbost, přeci o nich nemůže vědět...když já jsem se dokázala dostat sem a jeden z katovskejch zlodějíčků může sloužit v uniformě armády, proč by se nějak informace nemohly dostat až k nim?...to už je trochu přitažené za vlasy ne?...ale co když ne?...

Otočím se na patě a vracím se spěšně zpátky stejnou cestou, kterou jsem sem přišla dávaje si přitom velký pozor, abych se případně stihla včas skrýt, kdyby zas někdo jel kolem. Lesem to snad půjde a po té pláni to prostě jít musí. Snad bude lepší vyhnout se statku a dřív než vystoupím z ochrany lesa pořádně obhlédnout okolí. O další setkání s nadrženými vojáčky už vážně nestojím. A taky jsem Lionellovi slíbila, že už se nenechám chytit a ten slib hodlám dodržet.

Šedá Eminence - 13. ledna 2019 22:49

Trnité cesty

Zlodějka Liss se na místě otočí a tak rychle jak jen může se vrací zpátky do města. Pospíchá po cestě a neplánuje se kvůli čemukoliv zastavit. Jen aby na kraji lesa obhlédla situaci v otevřené krajině.
Není hloupá a postupuje opatrně a vyhýbá se strážím. Tak dlouho jak to jen jde.
Bohužel to tak docela nejde a když je asi v polovině cesty k hradbám, znovu uslyší bušení kopyt. Když se ohlédne spatří pět mužů, v cvalu a se zbraněmi tasenými.
Zdá se, že už našli svoje mrtvé kamarády. Asi netuší, kdo je Liss a že to byla ona, kdo je zabila. Asi si prostě jen chtějí vylít vztek nebo dotáhnout nějakou mrtvolu do tábora, aby dokázali, jak jsou schopní strážci.
Bohužel pro ně pronásledují jednoho z nejlepších katovských vrahů, i když se zmrzačenou nohou. Liss tu prostě neplánuje chcípnout. A navíc, slíbila Lionellovi, že se vrátí.
První z jezdců zpomalil, když se k Liss přiblížil, asi čeká na to, až ho doženou jeho druhové. Liss mu pošle na proti nůž a vrhne se stranou ke koni, vymrští se na něj a zkopne z něj bezvládnou mrtvolu. Muži jen nedaleko za ní zaváhají. Vidět katovského vraha v práci běžnému vojákovi sebere vítr z plachet.
Ale Liss už mizí tryskem k hradbám. Uslyší svistot šípu - jeden z těch prokletých cizáckých žoldnéřů. První jí mine, druhý jí škrábne rameno - třetí dopadne za ní.
Pobídne koně do šíleného tempa, noha jí bolí jako čert-
A další šíp už nepřiletí. Je příliš daleko. Krátké zakřivené ruky mají menší dostřel.
Nezpomalí. Jízdní lučištník by jí mohl pronásledovat. Nesmí zpomalit a natáhnout bačkory po tom všem.
Když její zpocený kůň s pěnou u huby proletí otevřenou branou do davu poflakujících se fanatiků, je na konci svých sil. Liss se vztyčí v sedle a navzdory noze z něj seskočí a zmizí v uličkách dřív, než se pohani vzpamatují z polomrtvého koně, který mezi ně spadl.
Těžce oddechující zlodějka se svalí do jednoho nedalekého úkrytu na tomto břehu řeky, který je snad s trochou štěstí ještě bezpečný.
Musí co nejdřív vyrazit a předat zprávu o armádě. Ale podle bolesti v noze se necítí na další skoky po střechách. Mohla by to zkusit... ale to by také mohla skončit jako krvavý nepořádek na ulici.
Mohla by tady, v malé temné místnůstce v opuštěném polorozpadlém baráku, ještě chvilku počkat. Má tu pálenku, která by jí mohla pomoci zapomenout na bolest a trochu jídla.
Nebo může riskovat a pokusit se proplést davy nepřátelských fanatiků.
Kapron se musí o armádě dozvědět co nejdřív.

Před několika hodinami mluvil s Ariannou o návštěvě senešala a královny.
Jen několikrát přikývl. ,,Je to vaše volba. Pokud se proti nám obrátí královna, asi těžko něco vyřídíme. Ale dřív než vodpoledne to nepůjde. Musel jsem kvůli nějakým problémům v Ovocích trochu snížit stav a nechci nic riskovat, dokud to tam nevyřešíme. Pokud se něco semele, tak chci mít dost mužů na to, aby z nás Nortimberci neudělali paseku a my neztratili hrad."
Pak si odkašle, jako by se mu nelíbilo, o čem bude mluvit.
,,Dopis plánujete vzít sebou?"
Otázka položená zdánlivě nevinně, ale je jasná. To jí svěřila Liss tuhle cennou listinu. Arianna má několik hodin na to, aby si odpověď promyslela. Pokud si ho vezme sebou, může přesvědčit královnu a vše obrátit ve prospěch Kaprona.
A pokud je to past, může navždycky zpečetit osud téhle rebélie a s ním i svůj vlastní, Lionellův, Kapronův a nejspíš i Lissin.
Na druhou stranu, Talsint jí informoval, že jí bude k dispozici teplý oběd v jídelně v domě sloužících, ze kterého se postupně vystěhovávají vojáci do citadely, jak ubývá zraněných z dobývání hradu.
Mohla by alespoň poobědvat s Lionellem. Možná ho i požádat o radu. Nebo se rozhodnout sama a raději ho nezatěžovat.
Mohla by prostě vrazit do hradu s dopisem a spoléhat na moment překvapení. Kdo by to od ní koneckonců čekal?

Arianna z Albrienne - 14. ledna 2019 09:37

Těžké rozhodnutí

Kývnutím hlavy přijmu fakt, že dřív jak odpoledne se na hrad stejně nedostanu. Ostatně bych řekla, že se mi i trochu ulevilo. Málokdy jednám bez rozmyslu a pokud bych měla vyrazit hned, byla bych z toho dvojnásob nervózní. A do odpoledne se třeba ještě trochu projasní, proč senešal vyčkává a nechce jednat hned.

Ale cos dopisem?
Zamyšleně hledím na Kaprona. Nejraději bych dopis vzala samozřejmě s sebou, ukázala ho...vlastně bych ho ukázala komukoliv, kdo by měl zájem. Jen ať se všichni dozvědí o Rolainově zradě. Ale je to riskantní. Taky bych o něj mohla rychle přijít.

"Počkám, až se vrátí Lisseth a domluvím se s ní."
Řeknu nakonec neurčitě. Přeci jen to byla ona, kdo dopis získal. Já jsem jen jeho opatrovník, nemělo by to být jen mé rozhodnutí. Zlodějka by mi nikdy neodpustila, kdybych o něj přišla. Já sama bych si to neodpustila.

"Pokud pro mě tedy nic jiného nemáte. Půjdu se trochu projít."
Rozloučím se pro tuhle chvíli s kapitánem a kývnutím naznačím seržantovi, že odcházíme.
Podle mapy mám určitou představu, jak na tom jsme. Chtěla bych ale vylézt na hradby a podívat se, jak město vypadá ve skutečnosti. Třeba nachytám trochu sluníčka, které by prohřálo moje tělo.

Lisseth - 14. ledna 2019 18:08

Na konci sil

Chvíli jsem si myslela, že to půjde bez větších obtíží, že třeba bez povšimnutí proklouznu zpět, chyba. Vojáci na koních, kteří vypadají tak, že budou nejdříve střílet a teprve pak se ptát mne z tohohle omylu rychle vyvede. Není nad čím moc přemýšlet, a tak vsadím vše na jednu kartu a rychle jednám, bez zaváhání, které by v tuto chvíli mohlo býti osudné. A šíp, který se mi trochu citelněji otře o rameno mi připomíná, že bych neměla zpomalovat.

Je to šílený závod. Závod se samotnou smrtí, který ovšem nehodlám prohrát. Snažím se nevnímat tepající bolest v noze, která mi jasně dává najevo, že teď už jsem to poněkud přepískla a takovéhle zacházení si vskutku nezaslouží.

V jednom z úkrytů chvíli jen sedím s hlavou opřenou o chladnou stěnu a zhluboka oddechuju. Po chvíli zběžně prohlédnu rameno, které mne ovšem tolik netrápí. Pak zkouknu obvazy na noze, da-li neprosakuje krev. Neivila bych se totiž, kdyby si tím husarským kouskem znovu nepotrhala to, o začalo vcelku úspěšně srůstat. Nakonec sáhu po láhvi a trochu si loknu. Nemám v plánu se opít, potřebuji jen něčím aspoň na chvíli zaplašit tu tepající bolest.

Zvažuji, co dál. V tuto chvíli nepřipadá v úvahu, že bych se mohla vracet stejnou cestou, jakou jsem odcházela. A hrát si s fanatiky na honěnou...v těchhle šatech jsem jak pěst na voko. Do háje...
Rozhodnu se chvíli zůstat. Potřebuju se trochu sebrat a nasbírat sil. Moc dobře vím, že Kapron by se o armádě měl dozvědět, co nejdříve, ale je takyy třeba, aby mu to měl kdo říct.

Dovolím si tedy zůstat. Na chvíli zavřu oči a promítnu si v duchu mapu města. Zvažuji, jak daleko je k hradu a kudy vede nejkratší cesta. Snad by bylo nejlepší vyrazit až se setměním, ale na druhou stranu nechci čekat až tak dlouho, pokud to nebude nezbytně nutné.

Nechce se mi, ale nakonec se donutím zvednout se zase na nohy. Ještě si jednou loknu a pak opatrně vykouknu ven, abych zjistila situaci. Plížit se zapadlými uličkami, skrývat se ve stínech a pokud možno vyhýbat se těm bláznům v ulicích.

Šedá Eminence - 14. ledna 2019 20:59

Povstalci

Kapitán Kapron pokrčí rameny, i když je jasné, že ho osud dopisu zajímá. Vždyť je to jeho jediná cesta zpod popravčí čepele, co jim všem visí nad hlavami.
,,Jen aby včas dorazila. Jestli vyrážela za hradby, mohlo by jí chvíli trvat, než se vrátí."
Poté, doprovázena Tuklou, vyjde ven a pomocí jeho rady brzy najde schodiště a cestu na hradby hradu.
Ze zdí může shlížet na celé město. Je to z takovéhle dálky hlavně masa domů, ze kterých tu a tam vyhlíží nějaká významná budova - cechovní síň nebo chrám, například. Nebo prázdné místo, kde něco takového stávalo.
Spáleniště a trosky katedrály působí jako zčernalá hnisající rána. Na náměstí katedrály jsou vidět davy i z téhle dálky.
Stříbřiny vypadají klidně. Blíž, hned po hradem, vidí kráčet oddíly Kapronových mužů. Vidí i jak se do šlechtických sídel stěhují uprchlíci z jiných částí města. Nižší zdi Střibřin samotných už jsou také hojně obsazené vojáky Kaprona.
V dálce na druhém břehu řeky, v přímém protipólu k hradu se krčí a plazí Katov, skoro jako by se celá čtvrť pokoušela zůstat z dohledu pátravých očí.
Výhled na Vrchovice zakrývá hradní věž.
Arianna znávala výhled na město - ne přímo z hradu, ale mělo by jí být alespoň povědomé. Ale město na které se dívá, plné prázdných míst a ještě doutnajících ohňů, plné barikád a ozbrojenců - to její dočista cizí.
Brzy, poté co se trochu rozhlédne a uběhne pár momentů, se ozve veselý hlas Tukly.
,,Vidím odsud svůj dům!" poznamená spokojeně. ,,Ten váš asi bude někde ve Stříbřinách, co slečno?"
Není to skutečná otázka, Tukla spíš tak jen říká, co mu právě přilétlo na mysl. Po další chvíli si trochu odkašle.
,,Ten oběd, o kterém mluvil Talsint, slečno, zněl docela lákavě. Slyšel jsem, že se snaží co nejrychlejc zbavit čerstvého masa. To by mohlo být docela pochutnání."
Seržant úspěšně zničil jakoukoliv atmosféru toho pohledu svým docela prostým, rozumným až zemitým přístupem.
Šlechtična dál hledí vstříc propasti cizího města.

Tam někde, v těch zástupech domů, si právě Liss dopřává druhý lok docela slušné pálenky. Rána na rameni je opravdu jen škrábanec, naštěstí. Rychlá inspekce nohy ukáže, že krev se skrz obvazy nedostala, takže čerstvé strupy s trochou štěstí drží.
Není to ideální stav, ale Liss je zvyklá na tvrdé podmínky. Už byla v horším stavu, když se doplazila do některého úkrytu. A to už to většinou zvládla až do konce.
Po chvilce se zvedne, za protestu skoro celého těla. Kdyby tady zatuhla, mohla by taky usnout - a to v téhle čtvrti není vůbec dobrý nápad.
Zadními dveřmi opuštěného krámu v přízemí se dostane do tmavé uličky. Ví kde je, alespoň přibližně. Ví, že se potřebuje dostat do Stříbřin, ale ty jsou hodně daleko. Kdyby alespoň věděla, kde přibližně začínají barikády Kaprona, mohla by uniknout tam nejkratší možnou cestou. Takhle bude muset jít na slepo a možná si dost prodlužovat cestu. Nemůže ani uvažovat o překonání Slzany - stěží by to v tomhle stavu zvládla, i kdyby našla nějakou loďku. A navíc, na celém druhém břehu řeky, dokonce i ve Vrchovicích, by mohl číhat Lišák nebo některý z jeho nohsledů.
Zvláštní - utíká před místy, kam se dřív běžela skrýt a míří tam, kde by jí čekávala jen smrt.
Pomocí nějakých hadrů, které si nechala v úkrytu na převlek se alespoň zbaví vzhledu kurtizány, který musel tyhle fanatiky vyloženě dráždit.
I tak si bude muset dávat pozor. V tomhle stavu si nemůže dovolit žádné zběsilé úprky.
Pomalu se začne pohybovat ke Střibřinám - podle paměti volí postranní uličky a zadní dvorky. Ale některé budovy shořely a jiné se proměnily v hotová hnízda fanatiků - zdánlivě docela běžné domy, na kterých jsou na kreslené podobizny pohanského boha se dvěma tvářemi - kolem nich jsou fanatikové, na které se naučila si dávat pozor - hlavy zakryté kápěmi a u pasů obušky, sekery, sekáčky nebo dokonce meče. Tohle jsou svaly jejich povstání. Ale i běžní lidé, kteří po většinou jen pochodují v ulicích, shánějí jídlo nebo obviňují své soky z nedostatku víry, jsou nebezpeční.
Po dlouhé a nepříjemné cestě skončí v tmavé uličce, kam zapadne na poslední chvíli, než zpoza rohu vykráčí skupina fanatických bojovníků.
Viděla, že těmhle stačí málo na to, aby se pustili do rvačky ve jménu víry. A plamenné řeči, které zní skoro na každém rohu, věci nezlepšují. Viděla, jak nějakého váhající nebožáka na popud kazatele jeho bývalí sousedé na místě skoro roztrhali holýma rukama.
Je v tom něco děsivého. Spíš než povstání, fanatikové jsou jako přírodní pohroma, zuřící živel. Vrátí se těmhle lidem někdy rozum?
Když vyhlédne za roh zahlédne nad domy zdi Stříbřin. To je dobré znamení.
Tak rychle a tak opatrně jak může, postupuje dál.
Fanatických válečníků stále přibývá a Liss si začíná uvědomovat, že bez kápě je kdekoliv na ulici podezřelá.
Co víc, téměř každá ulice je zabarikádovaná a na hromadách nábytku a vozů spolu bojují fanatikové s Kapronovci v krátkých násilných šarvátkách. Profesionálové kapitána je povětšinou drží zpátky.
Ale to také znamená, že se jen těžko dostane na druhou stranu.
Přes barikády přímo a riskovat střet? Vzhůru a riskovat, že jí nohy neudrží? Pod zem a riskovat střet s kýmkoliv kdo tam dole může číhat?
Už je tak blízko!

Arianna z Albrienne - 14. ledna 2019 21:15

Mysl vojáka

Spolu se seržantem vystoupáme na hradby a otevře se nám pohled skoro na celé město. Z téhle výšky jsem ho nikdy neměla možnost vidět a ten pohled mi v první chvíli vyrazí dech. Odsud vypadá město klidně. Tedy na první pohled. Když se člověk víc soustředí, spatří pobořené domy, nebo zcela zničené domy. Některé budovy lehly popelem, na mnoha místech stále stoupá k nebi černý dým.
Tohle není klidné město. Tohle je město, roztrhané na kusy vzpourou.

Z téhle výšky nejsou vidět jednotliví lidé. Pouze velké davy, předpokládám fanatiků, kteří se shromažďují na náměstí okolo zničené katedrály. Je jich jako much.
Do této chvíle jsem si neuvědomovala, jak závažným problémem pro nás tihle lidé můžou být. Jsme obklopeni nepřáteli a nemáme kam prchnout.

Z neveselých myšlenek mě vytrhne až hlas seržanta Tukly. Lehce sebou škubnu, ale po krátkém zaváhání se usměju.
"Ve Střibřinách, máte pravdu."
Uvědomím si, že jsem se Stříbřinám pohledem vyhýbala. I před tím, když jsem do nich zavítala, jsem svůj dům vidět nechtěla. Pravdou je, že se toho trochu děsím.

Seržanta očividně netrápí myšlenky na budoucnost, nebo to alespoň nedává znát. Jeho dům stále stojí a v kuchyni je přichystané čerstvé maso. Nic víc nepotřebuje, a já mu to trochu závidím.
"Máte pravdu, s plným žaludkem se dokážeme postavit fanatikům i králi."
Nemá cenu se trápit něčím, co nedokážu ovlivnit. Pokud si pro sebe můžu urvat kus jídla, měla bych to udělat, protože zítra třeba už nebude.

Otočím se a stejnou cestou, kterou jsme přišli, zamířím z hradeb dolů.
"Najíme se spolu s mužstvem."
Rozhodnu se ukázat mezi vojáky. Chtěla bych změnit to, jak obyčejní lidé vnímají šlechtice. Nechci se nad nikoho povyšovat, chci být prostě jednou z nich.
Jen si nejsem jistá, jestli to, s osobním strážcem za zadkem, zvládnu.

Lisseth - 14. ledna 2019 21:30

V uličkách

Pomalu se prodírám městem skrývaje se pře podezřívavými zraky lidí trochu rozčílená z toho, jak to jde pomalu a nechápající všechny kolem. To vážně věří, že se budou mít líp, když budou bezmezně oddáni tomu svému bůžkovi se dvěma tvářemi, vyvraždí půlku města a druhou zapálí?....
Raději než úvahám o tom, co je k tomu vede se ovšem věnuji tomu, jak se jim vyhnout a nevzbudit v nich ani špetku podezření, nedat jim záminku k tomu si něco začít, to by byla konečná.

Na dohled Stříbřin si trochu oddechnu, ale jen na okamžik, než mi dojde, že jsem na tom skoro stejně jako kdybych stála na hony daleko. Tohle už nejsou poloprázdné uličky, kde se jde ještě docela dobře skrýt. Tady to vře a to doslova.

Přes barikády?...a jak budeš asi v těchhle hadrech Kapronovým vojákům vysvětlovat, kdo seš a co chceš, že nepatříš k nim, všichni vojáci tě přeci neznaj...podzemím?...ani náhodou, stačí narazit na jednoho chlapíka, co se bude chtít vytáhnout před Lišákem a čert ví, kde bych se zase vyloupla...

Nakonec zvednu hlavu ke střechám nad sebou. No tak to zvládneš...
Z mého pohledu volím tedy to nejmenší zlo. Na vhodném místě pokusím se dostat na střechy. Je mi jasné, že to nebude žádný rychlý postup a cestu budu muset volit snad ještě obezřetněji než po zemi, ale nehodlám se vzdát. Promýšlím každý krok, hledám si nejschůdnější cestu a dávám pozor, na kterou nohu dopadám, i kterou se odrážím. Zatínám zuby a myslím na Lionella, za kterým se vracím. Dolů se odvážím až v případě, že se mi podaří dosáhnout relativního bezpečí Stříbřin. Projít stráženou bránou i v těchhle hadrech by měl být problém nejmenší.

Šedá Eminence - 15. ledna 2019 19:53

Povstalci

Liss se rozhodne vrátit se do svojí domény - střech a zákoutí nad městem. Nejprve se instinktivně pokusí vyběhnout téměř po strmé zdi, jen za pomocí oken a výklenků, síly svých rukou a své lehkosti.
Když se zachytí parapetu a chce se vytáhnout výš, celé její tělo sevře křeč z bolesti ve zraněné noze, která jí donutí se pustit a přehodnotit cestu.
Pomocí několika prázdných beden se konečně vyškrábe na střechu. Teď už by to mělo být lehčí. Vlastně jen skok přes pár střech-
,,Hej! Co tu sakra děláte?" ozve se hlas kousek za ní. Ohlédne se a spatří několik mužů se samostříly. Jeden z nich zavolal. Nemají žádné znaky... takže fanatikové. Ještě před několika hodinami tady nebyli.
Většina z nich už zvedá samostříly.
Tady na střeše se není kam skrýt. Ale zlodějka má vždycky něco v rukávu. Jinak by už byla dávno mrtvá.
Vrhne se zpátky do propastné hloubky a zachytí se zdravýma rukama zvyklýma na podobné kousky. Nad ní prosviští několik šipek.
Takoví amatéři určitě vystřílí všechno najednou. Má asi minutu než přebijí.
Vyšvihne se zpátky a dá se do šíleného úprku ke Stříbřinám. Ví, že ke stěně se nedostane a že kdyby se pokoušela dostat dolů, její zraněná noha jí neudrží a pád by tak mohl skončit zmrzačením.
Vidí nějakou bohatší budovu, na které jsou velké komíny. To je její cíl.
,,Na co do hajzlu čekáte?! Střílejte!" zaječí fanatik.
Liss se odrazí od zdravé nohy a vletí mezi komíny, kde dopadne na břicho bez toho aby se zvedla. Slyší, jak se kolem ní tříští šipky z kuší o cihlové komíny. Ještě štěstí, že tahle nemehla by netrefila ani vlastní nohu.
Rychle se obrátí- a dívá se přímo do očí hrotu střely, za kterým jsou dvě mladé oči.
Za komíny se skrývá skupina střelců. Podle šátků Kapronovci.
Mladý voják zděšeně kouká na Liss, neschopný slova. Stejná reakce postihla i ostatní z jeho čety.
Tohle vyžaduje rychlé rozhodování... jinak bude ze zlodějky cedník.

To vše se ale stane až za pár hodin. Liss dobu oběda docela minula.
Arianna myslí na pohled na město celou dobu, co míří na oběd s Tuklou. Když dospějí do jídelny, je skoro plná. Arianna dojde k velkému kotlíku plnému nějaké omáčky s velkými flákotami masa. Tukla si okamžitě bere misku a ukrajuje si z bochníku chleba. Poté se vybaví co možná největším kusem masa, který v omáčce najde a spokojeně míří k volnému místu.
Je jasně vidět, že Tukla pečuje o bezpečí Arianny, ale není to žádný sluha. Arianna si také podá jídlo - dohlíží na to jeden kuchtík, který Arianně váhavě kývne ale nijak jí neobtěžuje.
Když si sedne naproti Tuklovi, cítí, jak se vojáci poodsunout a obrátí od ní. Je jediná žena v celé hale a jediná šlechtična k tomu.
Tukla mezi sousty poznamená tiše: ,,Chybí vám šátek, slečno. Měla byste si o nějakej říct kapitánovi. Dává bacha na to, aby už se nedaly jen tak sehnat."
Je to pravda. Ač kapitána celou dobu podporovala, nikdy se tak docela nepřidala k jeho řadám. Asi by to znamenalo začlenit se někam do té hierarchie...
Po jídle zahlédne Homolka, který se pokouší vybalancovat dvě porce tak, aby je mohl odnést nahoru k Lionelovi.
Využije příležitosti a pomůže mu - Tukla do sebe rychle nahází přídavek, který si na kuchtíkovi vyprosil, a pokračuje za ní.
Lionella najde Arianna na posteli s několika knihami. Během oběda je většinu času zamlklý a zdá se, že jeho myšlenky nejsou tak docela se studiem, kterému se věnuje aby alespoň něco dělal. Krátká poznámka vše vysvětlí.
,,Liss se ještě nevrátila. Já vím, že šla za hradby a že jí asi nemůžeme čekat před večerem, možná dokonce až zítra. Jen doufám, že je v pořádku."
Příliš mnoho se sestrou dál nepromluví, ale tentokrát se zdá, že je to alespoň z části kvůli problémům, které jsou kolem něj, než z černých myšlenek. Chová se podobně, jako když před lety řešil situaci rodiny a den za dnem ho potkávaly horší a urgentnější problémy upadajícího šlechtického rodu. Ale v té zamlklosti je cílevědomost.
Uběhne několik hodin a nachýlí se doba návštěvy hradu. Je otázka, zdali čekat na Liss - ale její přítomnost by byla u dvora alespoň z části uklidňující.
Je třeba se rozhodnout.

Arianna z Albrienne - 15. ledna 2019 20:27

Jeden z nás

Po vzoru seržanta Tukly si naberu jídlo a usednu naproti němu ke stolu. Skoro cítím, jak se kolem mě tvoří prostor. Je to přesný opak toho, co jsem chtěla udělat. Místo, abych se vojákům trochu přiblížila, připadám si nyní ještě vzdálenější.
Jídlo mi trochu zhořkne v ústech. Nevím co dělám špatně.

V té chvíli ale přispěchá Tukla se svým nápadem. Má dobrou poznámku. Šátek by mi možná pomohl, aby mě muži vnímali, jako že patřím k vojsku. Sice se zúčastním jednání a radím se o svých krocích přímo s kapitánem. Ale tenhle drobný krok, uvázat si na paži šátek, jsem neudělala. Proč?
Slabě se na seržanta usměju.
"Máte pravdu. Požádám ho hned jak se s ním znovu uvidím."
Nevím, jestli mi to pomůže, ale rozhodně se díky tomu cítím o něco lépe a v klidu se můžu najíst.

Jídlo už jsem spořádala, ještě čekám, než seržant dojí svůj nášup, když v davu zahlédnu mladého Homolka. Okamžitě mi dojde, pro koho nese druhý talíř, ihned mu vyrazím na pomoc. S bratrem jsem dnes ještě neměla příležitost mluvit.

Odnesu jídlo Lionellovi a sama se usadím do křesla u okna. Chápu, proč je bratr tak ustaraný, a vlastně jsem za to ráda. Znamená to, že mu na Liss skutečně záleží.
"Určitě bude v pořádku."
Brouknu tiše a přitáhnu si nejbližší knihu. V tichosti, jen za šustění stránek, strávím s bratrem několik dalších hodin. Těší mě už jen být v jeho přítomnosti.
Jak ale čas ubíhá, a zlodějka se nevrací, začínám i já pociťovat nervozitu. Doufala jsem, že by mě třeba na hrad doprovodila, nebo mi alespoň poradila, jak naložit s dopisem. Teď se o ní ale začínám strachovat.

"Půjdu se podívat do velitelského stanu, třeba na ní někde narazím."
Políbím Lionella na tvář a zamířím na nádvoří. Stále jsem se ještě nerozhodla, jestli za senešalem půjdu, nebo ne.

Lisseth - 15. ledna 2019 20:27

Z bláta do louže

Jen drtím tiché nadávky mezi zuby, když narazím na ty pánbíčkáře i na místech, kde jsem je nečekala. Částečně tím ulevuji i bolesti, díky které musím volit dosti nestandartní řešení a cesty, kterým bych se jinak vysmála.

Můžu jen děkovat štěstí, že ti, co střílí, to patrně drží prvně v ruce a všechny šipky tak minou svůj cíl. A štěstí mne provází i ve chvíli, kdy zdárně skočím na střechu budovy ve Stříbřinách. Tohle není žádné ladné přistání, rozplácnu se tu jak široká tak dlouhá a chvíli prostě jen ležím, než se otočím na záda. Na okamžik se leknu, že jsem si moc nepomohla a z téhle vzdálenosti se trefí i ti nemožní pánbíčkáři, ale pak si všimnu šátku na jejich rukou a trochu se mi uleví, ačkoliv jsem stále v pěkné kaši.

"Jen žádné ukvapené pohyby pánové." promluvím rychle a ukáži ruce ve výmluvném gestu, aby bylo jasné že pro ně v tuto chvíli nepředstavuji žádnou hrozbu.
"Určitě vám došlo, že k nim nepatřim, když po mě střílej. Mám důležitou zprávu pro kapitána Kaprona, musím s ním mluvit co nejdřív. A vážně to nesnese odkladu, jistě si vysloužíte pochvalu, když mne k němu doprovodíte. Tak pánové, pomůže někdo dámě vstát, času není nazbyt." pokračuji pak a dívám se vojáčkovi do očí. Malinko doufám, že by mne někdo z nich mohl třeba už s Kapronem někdy zahlédnout, ale spoléhat se na to nedá, vojáků má celkem dost. Musím vsadit na své přesvědčovací schopnosti a to, že překvapený vojáček bude zvyklý poslouchat rozkazy a nedovolí si žádný ukvapený čin.

I jejich doprovod by mi byl teď docela milý. Ne že bych ke kapitánovi netrefila sama, ale v jejich společnosti bych si snad ušetřila další konfrontaci se strážemi a vůbec bych teď také nepohrdla tím kdyby mi někdo nabídl rámě, o které bych se mohla opřít. Začínám mít pocit, že už sama neudělám ani krok.

Šedá Eminence - 16. ledna 2019 20:32

Posel

Na střeše nedaleko zdi Střibřin, leží zlodějka a pokouší se vymluvit ze situace, kdy na ní míří tucet nabitých kuší. To je něco, o čem se dá vyprávět vnoučatům. Pokud se Liss nějakých vnoučat dožije. Zatím to tak nevypadá.
Voják jí nejbližší na ní stále míří s vyděšeným výrazem ve tváři, když už ostatní muži obracejí pozornost zpátky k pohanům a pokračují v přestřelce, z úst vojína se vydere nejisté zaskřehotání: ,,Seržante!"
K mladíkovi už přichází přikrčený zkušenější voják, který ale Liss pořád trochu nejistě sleduje. Poté vezme samostříl z rukou docela ztuhlého vojína a poplácá ho po zádech.
Pak se konečně obrátí k Liss.
,,Jo - to byste určitě chtěla. Pošlem vás za poručíkem. Dostali jsme rozkaz, že se k nám snaží vloudit nějaký podvratný živly z Katova a já neplánuju nic riskovat."
Hvízdne na praporčíka a ještě jednoho muže, kteří konečně pomohou Liss na nohy. Pomůžou jí slézt dolů po žebříku, když zazní ze střechy ještě jeden rozkaz od seržanta:
,,Dávejte na ní pozor, chlapy! Doveďte jí ke staršímu seržantovi a rychle se vraťte!"
Starší seržant, něco jako poloviční hodnost, kterou Kapron vytvořil protože se mu začaly přemnožovat čety a měl málo poručíků, si vyslechl zprávu, kterou už slyšeli i muži na střeše.
Zlodějka byla předána jinému praporčíkovi a jinému vojínovi a odeslána k poručíkovi.
Jedna věc se Kapronovi musí přiznat. Umí zoorganizovat armádu. Ale dostat se k němu zvenčí je noční můra.
Dva muži, spíš než že by jí drželi aby neutekla, jí podpírají, kvůli zraněné noze, kterou namáhala až přespříliš. A navíc už je taky unavená, tak co by se nenechala kousek poponést.
Postupně se Liss dostane z předních linií barikád do jednoho krámu, který byl přeměněn na polní velitelství Kapronovců na druhé straně zdi v Ovocnářských čtvrtích.
Tam se na ní zpoza stolu podívá poručík Mortien - známý Arianny. Konečně někdo, kdo jí zná a kdo není úplně vymaštěný.
,,Slečno Liss?" zeptá se vyjeveně, dřív než eskorta promluví.
,,Za Kapronem?" je jediné, co řekne, když mu opět zopakuje co se děje.
,,Běžte. Pošlu s vámi dva, aby nikdo nedělal problémy."

Arianna právě vychází z ubytovny s Tuklou za sebou, když uvidí, jak skrz oblouk citadely oddělující vnější nádvoří a vnitřní, přichází Liss.
Tedy, kulhá, zavěšené do praporčíka, pro kterého to musí být nejšťastnější den jeho života. Dokonce i na unavenou, zraněnou a naštvanou Liss je hezký pohled. Ale pro ty, co jí znají, to nevěští žádné dobré novinky.
Arianna si všimne Talsinta, který ke zlodějce přispěchá: ,,Slečno! Potřebujete doktora?"
Talsint taky dobře ví, jak cenná tahle zlodějka pro celé povstání je. Není hlupák.
Lomoz a hluk vyláká z velitelského stanu i samotného kapitána Kaprona, který jediným přehlédnutím nádvoří zhodnotí a pochopí celou situaci.
Nejprve se podívá na blížící se Ariannu a pak na raněnou zlodějku. U zlodějky už zůstane a povzdechne si.
,,Takže za hradbama to nevypadá o nic líp. Jaký nesete zprávy, Lisseth?" dokončí nahlas ke zlodějce.
Je jasné, že pokud to zlodějka zvládne, bude následovat jednání ve stanu, na které je samozřejmě kývnutím zvána i Arianna.

Lisseth - 16. ledna 2019 21:13

Konečně na hradě

Docela ráda si nechám pomoci na nohy a jen se ušklíbnu, když mne místo za kapitánem pošlou za jakýmsi poručíkem.
"Jo a tím, kdo to Kapronovi řek, sem byla já." procedím jen tiše mezi zuby, ale nijak neprotestuji, nějak na to prostě nemám sil. Třeba se dostanu k někomu, kdo nebude tak vykulenej a přepečlivej. Jenže si měj zatím předávaj jak horkou bramboru. Aspoň, že se blížíme ke hradu.

"No sláva." pronesu jen úlevně, když vidím konečně známou tvář.
"Přesně tak. Jo to bude fajn, tady ti si to nechtěli nechat nějak vysvětlit." souhlasně přikyvuji a jsem vážně ráda, že jsem konečně narazila na někoho, komu to docela zapaluje.

"Hlavně ne Kosmova." utrousím jen, když ke mě přispěchá Talsint.
"Ne, myslím, že bude stačit jen trochu teplé vody a nějaké čisté obvazy. Nikoho neshánějte." pokračuju pak. Škrábanec na rameni stačí trochu vyčistit a na noze vyměnit obvazy. A hlavně chvíli nepředvádět akrobatické kousky a dát si voraz.

"Dobrý, dík." otočím se k vojákovi, který mě doprovázel a dál pajdám sama. Mám toho sice dost, ale v posledním tažení ještě nejsem a těch pár kroků do stanu už nějak zvládnu. Dosti neomaleně se ovšem usadím na první volné místo, i kdyby to měla být třeba kapitánova židle.

"Krom toho, že máme za zadkem královské vojsko, táboří kus od nich ještě další - Nortimberci , nějací cizáci s tim podivným erbem a ještě další. " V krátkosti popíšu erby, které jsem v táboře viděla.

"Navíc to vypadá, že král o nich ví a rozhodně je nepovažuje za hrozbu či nepřátele, spíš naopak. Napadá mne, že snad proto chce senešal čekat. Zní to možná šíleně, ale nemohli se k nim nějak dostat informace o tom, kdo táboří před hradbami? Nějak se mi totiž nechce věřit, že je to jen shoda náhod." dokončím a kouknu na oba, co oni na to. Vážně mi to celé nějak nesedí, ale třeba je napadne něco, co mne uniká nebo už prostě vidím problém i tam, kde ve skutečnosti není.

Arianna z Albrienne - 16. ledna 2019 21:26

Nešťastný návrat

Akorát vyjdu na nádvoří, když spatřím kulhající zlodějku. Opravdu se mi v tu chvíli uleví. Možná je zraněná, ale alespoň je v jednom kuse.
Rychlým krokem zamířím k velitelskému stanu, proklestím si při tom cestu přes pár čumilů.

Pohodlně usazená ve stanu, vyslechnu si, jaké zprávy přinesla zlodějka.
Věděli jsme, že se sem blíží nějaké vojsko. Ale podle toho, co líčí Liss, je situace ještě horší. Vyděsí mě představa, že se přidají ke králi a jeho jednotkám. Ale ještě horší by bylo, kdyby o nich senešal věděl.
Možná, že nakonec na naší pravdě skutečně nebude záležet. Možná, že nás nakonec napadnou ze všech stran a my tady prostě jen umřeme.

Tupě hledím na mapu na stole, ale vlastně jí vůbec nevnímám. V hlavě se pokouším představit si erby, které Liss popisuje. Částečně i proto, že trochu doufám, že mezi nimi bude i ten sira z Albrienne.
"Nemůžeme čekat. Budeme muset začít jednat, než se nám to všechno sesype na hlavu."
Vypadá to, že nakonec na mojí návštěvu senešala dojde.

Šedá Eminence - 17. ledna 2019 21:09

Nortimberci

Když Liss dokončí své hlášení, je moment ticho - Kapron se mračí ještě víc než je jeho normál a ztěžka se dívá na mapu. Do toho Arianna řekne to, co z toho vyplývá: Je třeba jednat.
Zároveň také v mysli rozebírá popisy erbů spolu s tím, co zná z místní heraldiky. Liss si vzpomněla na několik erbů. Většinu z nich nezná, ale mají barvy a motivy, které přísluší Nortimberským šlechticům.
Pár z nich, jak si vzpomene vzpomene, jsou přímo Celestionské nebo z některých severních držav a vazalství Celestionské koruny.
,,K čertu, máte pravdu, slečno. Musíme jednat rychle," stvrdí její předchozí prohlášení Kapron. Ale ještě neodpoví na otázku, kterou položila Liss.
V té chvíli si Arianna konečně uvědomí dva erby, které je schopná určit naprosto bezpečně.
První - k její velké radost, ale možná i nejistotě - patří skutečně siru Torrey z Albrienny. Ale proč by prapor vcelku nevýznamného šlechtice vlál tak vysoko nad armádou, že by si jej Liss všimla?
Druhý, ten přivolá jen obavy. Dobře ho zná, protože je skoro tak významný, jako říšský lev na erbu jeho Veličenstva Johana IV. - je to vlk v modrobílém pruhovaném poli. Královský vlk Nortimberu.
Ať už je ta armáda sebepodivnější, táhne pod záštitou Nortimberské monarchie a některý člen královské rodiny je jedním z jejích generálů.

Kapron se otočí k Liss a svraští obočí.
,,Vy jste to naše spásný psaní ukradla vod Lišáka, že jo? Pomstychtivej chlap, pokud vim."
Povzdechne si. ,,A kluzkej jako úhoř. Nikdy jsme o něm neslyšeli víc než zkazky. Katov byla jeho doména."
Přejede očima obě ženy a pomalu vyvozuje to, co ho nejspíš právě napadlo.
,,My střežíme hrad jako ostříži, dokonce dáváme pozor i v podzemí... ale tam se vyzná jen ďábel sám. Chtěl bych říct, že jsem si jistej, že se tam nikdo nemohl dostat... ale tenhle Černej Lišák..."
Zavrtí hlavou. ,,Mám teď vobavy, jestli se vám nechce pomstít. A jednou ranou se nás všech nezbavit. Ten by se dokázal dostat za hradby a získat zprávy zvenčí - a možná dokonce i dovnitř. A má k ruce celou tu prokletou Katovskou sebranku." Pak se zarazí a podívá se po Liss: ,,S vodpuštěním, slečno."
Napřímí se a obrátí se na Ariannu:
,,Slečno, ať už je to jakkoliv, máte pravdu. Nemůžeme čekat ani jediný den. Ať už má senešal v plánu cokoliv, jakmile se dozví o tom dopise královna, budeme jí mít na svojí straně. Bez ní, když vezmem v potaz tu novou armádu, máme jen málo šancí."
Vážný tón ale přeruší pousmáním: ,,Pokud se tedy neobjeví to vaše eso v rukávu, slečno Arianno."

Arianna z Albrienne - 17. ledna 2019 21:25

Čas jednat

Nerozumím tomu, co se děje. Doufala jsem, že Sir Torrey třeba bude s touto novou armádou, ale ta nám očividně nepřináší nic, než nepříjemnosti. Nortimberci, samozřejmě, kdo taky jiný. Přichází na pomoc královně a s námi rozhodně jednat nebudou.
Ale proč je s nimi?
Promnu si spánky, protože mě rozbolela hlava.
"Myslím, že už se objevilo, kapitáne."
Povzdechnu si a vyložím kapitánovi, které rody by se mohly skrývat za erby, které Liss spatřila.

Původně kapitán mluvil o tom, že by mě poslal vyjednávat s touhle armádou, ale to jsme ještě netušili, o koho jde. Teď mě bude třeba někde jinde. Královna se ještě dnes musí dozvědět o existenci dopisu. To by snad mohlo situaci obrátit v náš prospěch.
Je to asi jediné stéblo trávy, kterého se ještě držím.
Jenže co když má Kapron pravdu?!

Dostanu strach. Co když má pravdu a na hrad se skutečně dostaly zprávy o tom, že před branami táboří královské vojsko. Nemyslím si, že by mi její výsost odpustila, že jsem jí tak nehorázně lhala.
Taky se může stát, že mě nechá na místě popravit a nějaký dopis jí nebude vůbec zajímat.
Zachvěju se, ale dobře vím, že stejně nemám jinou možnost.

"Půjdeš se mnou, Lisseth?"
I tohle se ve mě sváří. Ráda bych, aby mě zlodějka doprovodila. Ale pokud by se něco pokazilo, a já se nevrátila, ona je jediná, kdo by mohl Lionella dostat z města. Tohle ale nemůžu říct před kapitánem nahlas.

Lisseth - 18. ledna 2019 14:52

Ve velitelském stanu

Poslouchám reakci Kaprona na mé zprávy a jsem ráda, že konečně někomu došlo, že vážně nemáče čas na to jen nečinně vysedávat se založenýma rukama a čekat až se senešal milostivě uráčí přizvat nás na jednání. Taky bychom se žádného jednání nemuseli dočkat.

"To je dobrý, už sem si zvykla a nejsem jediná, koho tu i tý katovský sebranky máte." ušklíbnu se jen na kaputánovu omluvu.
"A na to, že se bude chtít Lišák pomstít vsaďte krk. Měl nějaké své záměry a rozhodně se chce dostat více k moci. A já mu tak trochu udělala čáru přes rozpočet. Vážně bych se nedivila tomu, kdyby všechno o dění venku nějak dostal až k senešalovi."

Trochu nechápu narážku na eso v rukávu, které by snad Arianna měla mít a nejsem z toho o moc moudřejší ani po té, co Arianna vyjmenuje šlechtice, kterým patří erby před městem.
"Máš tam snad nějakého tajného spojence či co?" kouknu po ní.

Když se mě pak zeptá, zda-li s ní půjdu na jednání, chvíli melčím, než odpovím. Po pravdě toho mám docela dost a úplně nejradši bych sebou jen někam plácla, ale na druhou stranu moc dobře vím, že na to teď není čas. Nakonec kývnu.

"Dáš mi aspoň hodinu, abych si trošku stačila olízat rány a shodila ze sebe tyhle hadry?" sice počítám s tím, že před královnu mne asi nepustí, abych se jí snad svoupřítomností nedotkla, ale ani senešal mne nemusí vidět v tak zuboženém stavu.

"Kapitáne, budu mít asi trochu nestandartní prosbu. Nějak jsem se při návratu nestihla vrátit pro svoje šaty, nemohl by mi je někdo z vašich lidí vyzvednout? Na běhání po městě teď prostě nemám." obracím se pak s prosbou na kapitána a stručně vylíčím, kde zůstaly.

Arianna z Albrienne - 18. ledna 2019 15:30

Čas jednat

Uhnu před Liss pohledem a chvíli váhám s odpovědí. Ne proto, že bych jí chtěla zatajovat informace, ale protože za celou tu dobu, co spolu pracujeme, jsem jí o Torreym neřekla. Teď se za to trochu stydím. Mohla by si myslet, že jí nevěřím.
Nakonec se ale seberu.

"Není to eso, jak říká kapitán. Vlastně ani nevím, jestli je to náš spojenec. Sir Torrey z Alabrienne. Podle toho, co říkáš, tak je s touhle nortimberskou armádou. Byl bojovat proti fanatikům. Je to skvělý, odvážný muž a...a někdo, koho miluji."
Chabě se usměju. Teď alespoň ví, kvůli komu jsem odmítla město opustit.

"V pořádku, dej se do kupy."
Asi by bylo lepší vyrazit hned, ale zlodějka vypadá, že by to taky nemusela přežít. A v těhle hadrech rozhodně nemůže před senešala, natož před královnu.

"Chtěla jsem se zeptat, kapitáne. Nenašel by se tu ještě jeden šátek? Pro mě."

Šedá Eminence - 18. ledna 2019 21:11

Ticho před bouří

Když Arianna vyjmenuje erby, které poznala, tvář kapitána se nezachmuří víc jen protože už to víc nejde.
,,Nortimberský král? To je sakra špatná zpráva. Možná to dává nějakej smysl - vždyť už to naznačovali na tý schůzce. Ale nevim jak a proč se spřáhnul s někým z Celestionu - a už vůbec nechápu, proč se do sebe s králem nepustili. Je to zatracenej bordel.
Ale tím se nesmíme nechat zastrašit. My máme město. Dobýt tyhle hradby by byl pěknej oříšek i pro desetkrát větší armádu. Teď musíme vyřešit královnu - nebudu se cítit v bezpečí, dokud budu mít za krkem padesát magorů se sekerama. Neříkám, že to bude lehký, ale s tím dopisem - no, jak se řiká, jste vyzbrojený pravdou. Pusťte se do toho dámy, spolíháme na vás."
Kapitán poté přikývne prosbě Liss a pošle hned pro její šaty běžce, dle jejích instrukcí. Poté se Liss odebere alespoň na moment si odpočinout. Pořádně vyčistí rány, které utržila a vymění si obvazy na noze. Rána by se asi hojila hezky, kdyby jí dala chvilku oddechnout.
Jenže na to není čas. Pokud dojde na skutečné obléhání, bude na odpočinek dost času... Zatím ani neví, jestli se dožije zítřka.

Arianna si mezitím řekne kapitánovi o rudý šátek - demonstrativní čin, právě před návštěvou královny. Kapron zavolá Talsinta, který se brzy vrátí s jedním šátkem a malým vyraženým bronzovým odznakem. Je to odznak městské stráže z Vrchovic. Kapitán ho vezme do ruky a prohlédne si ho.
,,Tyhle odznáčky dřív měl každej strážnej ve Vrchovicích. A protože máme všechny, jsou očíslovaný a těžko se padělaj, používáme je pro poznávání důstojníků. Myslim, slečno, že jste si jeden vysloužila. Pokud byste potřebovala pomoc našich hochů, jakmile uvidí odznak, budou vědět. Většinou je mají jen poručíci - nechci aby je někdo jen tak ukrad a celý tohle bezpečnostní opatření poslal do háje."
Poté předá - bez jakékoliv obřadnosti - odznáček i rudý šátek. Přitom se zasměje:
,,Tak vítejte v naší armádě, slečno. Alespoň budou mít vojáci jasno, co jste zač."

O hodinu později se potká Arianna s Liss před samotným palácem. Tukla následuje Ariannu všude kde se hne a vypadá dost nejistě, když jí má nechat jít do hradu.
,,Slečno, nemyslíte, že bych měl jít s váma? V nejhorším bych je alespoň moh zdržet, abyste stihly zmizet. Ne, že bych vám nevěřil, že to neukecáte," dodává, ale netváří se o nic méně ustaraně.
Talsint se u obou žen zastaví aby jim předal poslední informace.
,,Druhá strana je nepříjemně tichá - naši jsou jako na trní. Kapronovi nejlepší hlídají každou cestu ven i dovnitř. Kapitán vydal rozkaz, aby pokud se cokoliv stane, vyrazili vojáci dveře a za cenu jakýchkoliv ztrát vás dostali ven a zajali královnu."
Odkašle si a vypadá trochu nejistě.
,,Hodně štěstí. Od kapitána, i ode mě, slečny. Obávám se, že máte jednu z posledních příležitostí vše vyřešit bez krveprolití."

Lisseth - 18. ledna 2019 22:19

Osudové okamžiky

Kapitánovi jen v rychlosti poděkuji a pak si dopřeji chvíli klidu a péče. Převléknu se a trochu se upravím. Nehodlám se kvůli tomu setkání navlíknout do nějakých přezdobených šatů. Jsem tím kým jsem a jestli tím někoho urazím, nemůžu za to, kde jsem se narodila.

Nemůžu odejít dřív, než se alespoň na chvíli ukážu Lionellovi. Slíbila jsem přeci, že se vrátím.
"Nenechala jsem se chytit." oznamuji s úsměvem už ve dveřích a těch několik kroků, co mne dělí od lůžka se snažím přejít jakoby se nic nestalo, ovšem podle Lionellova výrazu je mi jasné, že se mi to zas tak úplně nepovedlo.

"Neboj, nic co by stálo za zmínku, jen už se docela těším až chvíli nebudu muset nic řešit." přesvědčuji jej s úsměvem a na chvíli se usadím vedle něj na kraj postele. Ve stručnosti mu také vypovím, nač se vlastně chystáme a vyslechnu si jeho slova o tom, že by nejraději byl na našem místě on.

Čas neúprosně letí a ačkoliv se mi nechce, musím se pomalu zvednout, proti čemuž dosti citelně protestuje snad každičký sval v těle.
"Miluju tě." loučím se polibkem a pomalu pajdám ke dveřím. A ještě na prahu dveří musím slíbit, že už se do žádných šílených kousků pouštět nehodlám. Přitom mám ovšem pocit, že se právě chystám na kousek nejšílenější, ale rozhodně se nehodlám vzdát.

"Hele." kývnu Arianně, když se s ní znovu setkám. "Ta tvoje známost, jak moc mu na tobě záleží?" ptám se poněkud neomaleně, ale hádám, že šlechtična už si na to zvykla.
"Já jen, jestli to vážně může být eso v rukávu a někdo, kdo ti bude ochoten přinejmenším naslouchat, pokud tedy vylezem celý od senešala." dokončím ještě něž se u nás objeví Talsint.

"Hmm, doufejme, že toho nebude třeba." odpovím jen tiše a bezděky zkontroluji zbylé vrhací nože, prostě jen ze starého zvyku. Beztak by mi asi byly k ničemu, ale zvyk je zvyk. Pakliže by je chtěli odevzdat asi bych se nebránila, jen jsem prostě beze zbraně jak bez ruky. Teď budou naší zbraní důkazy a přesvědčovací schopnosti. A musí být sakra dobré...

"Tak jo, připravena?" kouknu pak po Arianně a pohledem sklouznu i ke dveřím.

Arianna z Albrienne - 18. ledna 2019 22:33

Poslední přípravy

Hledím na kapitána, na šátek i odznáček, který drží v ruce. Nejsem si jistá, že si takové vyznamenání zasloužím, ale snad ještě nikdy jsem nebyla tak hrdá, jako v tuhle chvíli.
"Děkuji Vám za důvěru, kapitáne. Děkuji, že jste to s námi dotáhl tak daleko. Udělám vše pro to, aby se královna přiklonila na naši stranu. Nemůže se k pravdě obracet zády. Ne, když jí ukážeme ten dopis."
Zním odhodlaněji, než se cítím, ale naděje je to jediné, co nám zbývá.
Připnu si odznáček a na paži uvážu, s Tuklovou pomocí, šátek. Konečně jsem udělala to, co jsem měla udělat už dávno.

Dám Liss čas, aby se vzpamatovala a připravila. Já sama se upravit nepotřebuji a tak ten čas využiju a stavím se za Lionellem. Jen abych ho informovala o tom, jaká je situace, a co se chystáme udělat.
Jsem dost nervózní, protože nevím, jestli se z hradu vůbec kdy vrátíme. Ale snažím se to před bratrem nedat najevo a tyhle obavy si nepřipouštět. Ničemu nepomůže, když se o nás bude strachovat.

"Byla bych ráda, kdybyste mohl jít se mnou. Ale nechci působit zbytečné rozbroje."
Vlídně se usměju na seržanta Tuklu. Nechci to říkat nahlas, protože nechci ranit jeho pýchu, ale nemyslím si, že by sám něco zmohl proti po zuby ozbrojeným Nortimbercům.
Modlím se, aby všechny naše obavy byly zbytečné, ale pokud má senešal informace zvenčí, bude to těžké.

Trochu se začervenám, když se mě Liss zeptá na Torreyho. Ale už jsem si zvykla, že zlodějka nechodí kolem horké kaše.
"Já myslím, že moje city opětuje."
I mě to zní škrobeně, tak jak to pak musí působit na mojí přítelkyni.
"Ale je to věrný rytíř, nevím, jestli by byl ochoten se kvůli mě postavit králi. Určitě by mě ale minimálně vyslechnul."
Zhluboka se nadechnu.
"Tak snad to ve zdraví přežijeme."

Šedá Eminence - 19. ledna 2019 21:40

Jáma lvová

Už nelze dále čekat - vše je zařízeno, Kapronovi nejlepší byli svolání ze svých pochůzek a poslední přípravy byly dokončeny. Opět, snad ještě více než poslední schůzky, je hrad plný odporného zápachu blížící se války. Je jen na jedné mladé šlechtičně a jedné všestranné zlodějce všechnu tu smrt a zkázu odvrátit.
Obě ženy pomalu kráčí hlavní palácovou chodbou k malé spojnici mezi Nortimberci a Kapronovými muži.
Jdou na docela jinou audienci než posledně. Žádné načechrané šatičky, žádné dvorské protokoly. Na ruce Arianny září rudý šátek a Liss je v prostých šatech a lehké kožené zbroji - se skrytými vrhacími noži. Obě ženy nemíří na diplomatické setkání na cizím dvoře - táhnou do bitvy. Jejich zbraněmi nejsou ostré čepele, hroty šípů ba dokonce ani svaly jiných mužů - jedinou zbraň, kterou třímají, má Arianna v záňadří, list papíru, který jí tlačí na srdce, i když je sebelehčí.
Obě podvědomě tuší, že nyní se rozhodne. Pokud by Nortimberci v klíčovém momentu útoku zaútočili na Kapronovy muže, selhání a smrt je potká všechny. Pokud získají královnu na svojí stranu, budou mít naději na očištění a podržení alespoň části moci, kterou svým povstáním získali.
Smrt nebo triumf. Se štítem nebo na štítě.

Za hlubokého ticha a vážného mlčení dojdou do strážnice, ve které nepotkají běžnou patrolu, ale těžkooděnce s krátkými meči a malými okovanými štíty - muže vybavené pro boj v úzkých chodbách. Všichni mají sveřepé a napnuté výrazy.
Přímo přede dveřmi vedoucími k Nortimbercům, stojí poručík Mortien. Jako jeden ze zkušenějších vojáků a důstojníků byl povolán zpátky do hradu aby dohlížel na kritickou chvíli jednání.
Kapron zcela jasně vydal své rozkazy. Na konci dnešního dne bude královna na jejich straně - ať už to má stát jakékoliv množství životů. V široké chodbě, kterou ženy už prošli, a která ústí k velkým dveřím do trůnního sálu, leží položené okované beranidlo a oddíl válečníků.
Celý hrad tají zadržený dech.
Mortien kývne na Ariannu a tiše řekne: ,,Hodně štěstí. Dávejte na sebe pozor, slečno. Prosím."
Poslední slovo jako by mu uteklo ze smrtelně vážné tváře. Bylo řečeno s prosbou a nebývalou něhou.
Liss - i když poručík dozajista myslel, že ho neslyšela - připomněl ten tón Lionella. Uprostřed války vyraší láska.

Dveře se otevřou - poručík Mortien v plné zbroji kráčí ke dveřím, Liss a Arianna za ním. Zabuší na těžké dubové dveře.
Nic se neděje.
Po chvilce ticha a váhání poručík zaklepe znova.
Konečně dveře za vrzají. Poručík - jako ozbrojenec a provokace - raději odstoupí. Arianna s Liss po boku se dívají na otevírající dveře.
Když jsou dokořán, ženy vidí na osazenstvo Nortimberské strážnice. Všichni muži stojí v pozoru, ve zbroji a se zbraněmi v rukou. Je jich asi půl tuctu - ale působí jako celá neprostupná legie. Svraštěné obličeje, divoké vousy a ocelové přilbice. V ohni pochodní se lesknou obnažené čepele válečných seker.
V jejich čele, přímo proti dveřím, stojí senešal Erik Maartensson. Jako jediný nemá tasenou zbraň. Stojí pevně rozkročen, oděn do zbroje a netváří se nijak přátelsky.
Nyní nedojde na žádný protokol. Maartensson pouze kývne hlavou a zeptá se:
,,Proč přicházíte?"
Jen o vlas jiné než: ,,Co tu chcete?"
Od nedávného setkání se zcela jasně vztahy zhoršily. Zdánlivě bez příčiny. Skoro jako by senešal a jeho muži věděli, že pár hodin od města táboří armáda jejich bratrů. To změní pohled na věc.

Arianna z Albrienne - 19. ledna 2019 23:00

Jáma lvová

Tohle není obyčejná návštěva, a vše kolem nás tomu nasvědčuje. Při pohledu na naše muže mi přeběhne mráz po zádech. Kapitán se vyjádřil jasně a oni jsou připravení splnit jeho rozkaz. Modlím se, aby to nebylo třeba. Kolik životů by vyhaslo při snaze, vyrvat nás z rukou nortimberců? Ani na to raději nechci myslet.

Slabě se na poručíka Mortiena usměju. Jeho starost, o mé zdraví, je dojemná.
"Budu."
Slíbím mu, i když nevím, do jaké míry jsem schopná to splnit.
Možná bych teď byla raději, kdyby se někde rval s fanatiky. Pokud se tady něco zvrtne, bude to hodně ošklivé. Jeho přítomnost mi situaci nijak neulehčuje.

Cuknu sebou, když Mortien zabuší na těžké dveře. Až na druhé zabušení se ale dřevo pohne, a dveře se otevřou.
Nevím, jestli je to jen moje představivost, nebo se skutečně něco změnilo, ale seveřané mi přijdou snad ještě děsivější, než když jsem je viděla minule. Jako kdyby jejich nepřátelství narostlo.
Můj pohled doputuje k Eriku Maartenssonovi. On pro mě při posledních jednáních byl opěrným bodem. Když ale nyní vidím, že i jeho nepřátelství vzrostlo, mám chuť se otočit a utéct.

Lehce se pokloním na pozdrav. Zuby nehty se držím protokolu, protože to je alespoň něco, co znám.
"Mluvili jsme o zradě, proti koruně. Nyní bychom rádi předložili důkazy, které snad v očích jejího veličenstva konečně ospravedlní naše činy. Dovolte nám setkat se s královnou."
Srdce mi buší jako splašené a je nesmírně obtížné, zachovat klidnou tvář. Připadám si jako malá, ztracená holka.

Lisseth - 20. ledna 2019 10:43

Osudové okamžiky

Jak kráčíme chodbou k těžkým dřevěným dveřím, pomalu si uvědomuji, že teď je patrně ta chvíle, kdy se bude hrát doslova o všechno. Buď vše získáme nebo vše prohrajem a to nejspíše doslova. Ač mi srdce buší o poznání rychleji, snažím se navenek vypadat zcela klidně.

Ve vzduchu je cítit napětí a atmosféra tak hutná, že by se dala krájet. Myslím, že všem je jasné oč teď budeme hrát. Zvláštní, vysoká hra mne vždycky lákala, ale tahat za nitky a stát přitom v pozadí ne být hrnout se do prvních linií a dobrovolně riskovat krk pro druhé...

Nějakou dobu trvá a když se dveře otevřou, je mi jasné, že je něco jinak. Nedá se říci, že by na posledním setkání panovala nějak zvlášť přátelská atmosféra, ale teď je tomu doslova naopak. Což mne jen utvrdí v tom, že má domněnka o tom, že se sem nějak mohly dostat informace zvenčí, nebyla zcela tak zcestná. Jenže my máme eso v rukávu o jehož pravdivosti snad nelze pochybovat a které snad vše změní. Musí.

Nechám mluvit Ariannu. Zatím jsem jen tichý doprovod, který bedlivě sleduje výraz i pohyby senešala. Ačkoliv je mi jasné, že kdyby chtěli, skoncují to s námi docela rychle.

Šedá Eminence - 20. ledna 2019 21:18

Zrady, lži a podvody

Senešal ani Nortimberci nijak nereagují na Ariannino dodržování etikety - ač nejméně sám Erik Maartensson dozajista dvorskému chování výborně rozumí.
Vyslechne Ariannu, ale neodpoví okamžitě. Chvíli váhá. Až nakonec začne pomalu mluvit:
,,Obávám se, že to není možné. Její Veličenstvo nepřijímá ,,vrahy, křivopřísežníky ani zrádce", jak sama řekla."
To je otevřený útok, urážka. Kdyby si to dovolil mezi Celestionskými šlechtici, meče už by byly taseny.
Jenže tohle už není jednání na Celestionském dvoře - tohle je jednání na bitevním poli. Zbraně už jsou v rukou mužů, co se je nebojí použít.

Nicméně obě ženy jsou co se týče lidí velmi vnímavé - Arianna díky cviku v náznacích a nevyřčených významech aristokratických rozhovorů, Liss přes své rozsáhlé zkušenosti v podvodech a přetvařování.
A proto jim oběma přijde prohlášení senešala... mimo. Tentokrát to není šedá eminence vkládající svá slova do úst královny.
Nyní je to voják přinucen říct to, co se od něj očekává. Muž poslouchající rozkazy, ať už se mu to líbí nebo ne.
Je naprosto jisté, že aliance královny a senešala byla rozhlodána nějakou třetí stranou - snad šlechticem Ulfem - nebo donašečem nových zpráv.
Senešal začne vysvětlovat svá první slova.
,,Její Veličenstvo bylo obeznámeno s fakty, které jste nám zatajili. Dle zpráv Jejího Veličenstva, jsou důkazy, které přinášíte, mistrně zfalšované a vytvořené ad hoc pro ospravedlnění vašeho cíle. Nelze vám věřit. Tak zní vůle královny."
Nyní senešal polkne - není nejistý, spíš se mu nelíbí to, co musí říkat. Teď, když si ženy zvykly na děsivé výrazy Nortimberců, si počnou všímat že i jeho muži nestojí tak svorně, sebejistě a pospolitě jako před několika dny. Senešal si povzdychne.
,,Její Veličenstvo mi přímo přikázalo vás vlákat do hradu, zajmout a setnou pro zradu na Koruně. Takový čin by byl zradou daleko horší, než cokoliv čeho jste se mohly dopustit."

,,Vražda vyjednavače, který přichází neozbrojen a nemá v úmyslu nic, než jednání za účelem smíru, je sprostým zločinem, kterého se nedopustím já ani mí muži."
Senešal Erik Maartensson spustí ruce podél těla a uvolní držení postoje. Na krátkou chvilku vypadá neskutečně unavený.
,,Takový... rozkaz... zcela jistě nevyšel z hlavy Jejího Veličenstva, neboť v tom příkazu není ani špetky spravedlnosti či cti, kterými Její Veličenstvo oplývá."
Opět se narovná a pokračuje.
,,Odejděte a nevracejte se. Pokud se královna dozví o vaší přítomnosti za těmito dveřmi a o mé milosti vám, je těžko se domýšlet následků. Obávám se, že doba jednání skončila. Vyřiďte mou lítost kapitánovi."
Váhavě vytáhne sekeru a pokyne jí ke dveřím.

Mohly by se na místě otočit. Ale obě dvě, Liss i Arianna, cítí, že toto není senešalovo přání. Že zde působí někdo jiný, kdo nahradil Erika Maartenssona po boku královny.
A ze zrazeného Nortimbera se stává potencionální spojenec.
Je nahlodaný ve své víře v královnu a zcela jasně si nepřeje krveprolití, natož boj s Kapronem.
Je to čestný muž, jeden z mála. Správná slova v tento správný moment ho nakloní na druhou stranu. I když se zdá poraženecký, jeho muži mu stále věří a on věří jim - neváhá před nimi mluvit o svém rozhodnutí neuposlechnout rozkazu.
Příští slova obou žen rozhodnou o tom, zdali poteče další krev pro nesmyslné důvody.

Arianna z Albrienne - 20. ledna 2019 21:51

Nepřítel, či spojenec?

Je vidět, že senešal pečlivě váží slova. A také je vidět, že ta slova nejsou jeho. Je to jen něco, co byl nucen vyřknout. Něco, co mu do úst vložil někdo jiný.
Jeho první obvinění vůči nám mě nechá klidnou. Necítím se být ani vrahem, ani křivopřísežníkem, ani zrádcem.

Jenže tomu není konec. Další Maartenssonova slova mě zarazí, dokonce rozechvějí. Právě toho jsem se obávala, že se nás někdo pokusí zdiskreditovat a prohlásit naše důkazy za falešné.
O to hůř mi je, když nám sdělí, že nás královna skutečně chtěla nechat popravit. Bez soudu, bez důkazů. Tohle není z její hlavy. Setkala jsem se s ní, mluvila jsem s ní a vím, že není tak nečestná.

Okamžik váhám, nejraději bych se otočila a skutečně odešla. To ale není možné. Naší jedinou nadějí je, že se ten dopis dostane do těch správných rukou a zpráva o něm k těm správným uším.
Teď nemůžeme couvnout, protože bychom tím odsoudily všechny ty, kteří za nás v ulicích Celestionu bojovali. Zradila bych věc, pro kterou Alsborne zemřel, a to nemůžu dopustit.

"Je mi líto, že o nás její veličenstvo takto smýšlí. Zvlášť, když se její hněv směřuje špatným směrem.
Ano, máme důkazy zrady, ale rozhodně nejsou zfalšované."
Vytáhnu dopis a udělám krok k senešalovi, ruku nataženou.
"Podívejte se sám, kterého hada si král hřál na prsou."

Nijak se nevyjadřuji k ohavnému činu, kterým královna senešala pověřila. Netřeba její milost hanět, senešal si, dle svých slov, dobře uvědomuje, o jaký zločin byl požádán.
On je nyní naše jediná šance na záchranu. Pokud se od nás nyní odvrátí, poteče krev. Musí to být jasné všem, kdo tohle divadlo sledují.

Ruka s dopisem se ani nezachvěje. Nikdy jsem si nebyla ničím tak jistá, jako tím, že nyní nesmím ustoupit.

Lisseth - 20. ledna 2019 22:12

Na ostří nože[/b]

Jen naprázdno polknu, když senešal vypustí z úst první slova. Titul vraha mi náleží právem, ale proti těm zbylým měla bych jisté výhrady a cožpak pak Arianna. Začínám mít pocit, že všechny naše snahy byly k ničemu. Takhle to přeci nemůže skončit...

Další senešalova slova však dávají alespoň jistou maličkou naději, že třeba ještě není vše ztraceno. Při zmínce o nových zprávách které královna má mi jen ujede jen tichá poznámka.
"No vždyť sem to říkala."
Kdopak je asi tím tajemným našeptávačem, kterého teď královna poslouchá?...nemusím hádat ani třikrát...

Kouknu po Arianně, když nám senešla naznačí abychom odešli a jsem ráda, že se nerozklepala a neotočila se k odchodu. Všichni víme, že v sázce je příliš mnoho. A když mu strčí dopis pod nos, už to nevydržím, musím promluvit. K čertu s nějakým jejich protokolem, beztak už všechna ta jejich vznešená pravidla byla porušena.

"Když se teď otočíme a odejdeme, moc dobře víte, jak tohle všechno skončí. Královna poslouchá jen někoho, kdo zuří, protože jsem mu sebrala tohle s čímž dozajista měl poněkud jiné plány. Bitvu možná vyhrajete, ale nakonec to stejně bude prohra. Král i královna důvěřují zrádcům, kteří se tváří jako spolehliví rádci a přátelé, ale ve skutečnosti jim od začátku nejde o nic jiného než o trůn." na okamžik se odmlčím a hledím senešalovi do očí, v mém hlase zaznívá vztek i rozčílení z toho, že by všechno to, co jsme udělaly mělo být zbytečné, že by vše mělo skončit jen krůček před cílem.

"Přečtěte si to. Tohle celé je jen dobře připravená hra, ve které je hlavní cenou trůn a jestli dopustíte, aby královna naslouchala skutečným zrádcům, pak to nebudou jen naše hlavy, které padnou. Další šanci změnit děj téhle frašky už asi mít nebudeme, dostůjte svému slibu chránit královnu a chraňte jí pře skutečnými zrádci." domluvím, založím si ruce na prsou a pohledem visím na senešalovi. Jestli jsem si dovolila až příliš se dozvím jistě záhy. A jestli jsem se kdy modlila k nějakému bohu, tak teď vzývám všechny, co znám, jen aby senešalovi otevřeli oči.

Šedá Eminence - 21. ledna 2019 20:04

Poselství

Arianna promluví a nabídne list senešalovi - v tom gestu stojí veškerá naděje Kapronova povstání, ale také mnohem víc.
I když je jisté, že král by časem město dobyl, ztráty, které by utržil, by zdecimovali jeho armádu a otevřeli dveře šlechtické rebélii, pohanským bouřím i přespolním dobyvatelům. Celestion by se ocitl uprostřed občanské války, na jejímž konci by byla jen zkáza a smrt.
Byl by to začátek ještě horších válek než ty, které Celestion a jeho lid vysály do morku kostí.

Senešal neschová sekeru, nevezme si dopis.
Vůle v královnu a disciplína vojáka snad převážila zdravý rozum.
,,Nemám zájem číst falešné zprávy. Nemám zájem o Celestionské pletky. Dbám jen o dobro královny-"
Než může domluvit, do řeči mu skočí Liss, která se rozhodla dřív obětovat etiketu než svojí svobodu a nejspíš i život.
Její plamenná slova nemají formu velkolepého prohlášení, která by příslušela do královského paláce - ale podobně jako prostá řeč Kapronova, i její slova mají svůj účinek.
Přinutí alespoň Erika zaváhat.
Zamrká při jejích první slovech a zasyčí pro sebe: ,,Věděl jsem že je z Celestionu!" Máchne napřaženou rukou se zbraní k Liss a zvolá: ,,Jste proradná parta, vy Celestionští."
Moment váhá a očima sleduje dopis.

Konečně schová sekeru za opasek a udělá krok kupředu.
,,Jediný Kapron z Celestionských má nějaký smysl pro čest a pravdu." Povzdechne si. ,,A on vás sem poslal. Jemu budu věřit raději, než proradným mužům z podzemí."
Poněkud vztekle vytrhne list z rukou Arianny a začne jej číst. Jeho muži schovají zbraně - stále drží disciplínu, ale mnozí z nich se pokouší nahlédnout do dopisu, který ženy přinesly.
Tu a tam Erik vykřikne jednu nebo dvě věty v Nortimberštině. Většinou jsou následovány nesouhlasným mumláním vojáků.
Když list dočítá a má za sebou část o plánovaném vyvraždění královské rodiny, viditelně zbledne.
Nakonec dojde k pečeti - jejímu studiu věnuje nejdelší dobu. Nakonec zamumlá slovo, které má v Celestionském i Nortimberském jazyce podobný základ, takže ho obě ženy poznají.
Pravá.
Erik Maartensson vrátí list zpátky Arianně a zachmuřeně promluví: ,,Znám ta jména, o kterých se mluví v tom dopise, i ty muže. Činy v tom dopise odpovídají činům a děním, které počaly v hradě před vaším útokem."
Neřekne to sám, ale snad tím uznává, že Kapronův útok mohl dost dobře zachránit Její Veličenstvo.
Pokračuje dál:
,,Nortimber si nepřeje pád Celestionského krále. Nebudu říkat, že vás máme rádi, ale raději vás než houf loupeživých knížat a vévodů."
A to už je víceméně olivová snítka. Obě ženy cítí nevyřčené: ,,Nemáte proč riskovat své životy pro zprávu, která nevyláká královnu do pražádné léčky. Jediný důvod, proč byste sem přišly, je to, že je to pravda."
Erik Maartensson se pousměje. ,,Mě hned přišlo, že váš kapitán není ten královražedný typ."
Přejede obě ženy očima a pokračuje: ,,Povězte mi, slečno, Arianno, co vše jste nám zatajily? Uvidíme, zdali jste skutečně tak poctivé, jak tvrdíte."
A poté se ohlédne k Lisseth. ,,A vy, Lisseth! Řekněte mi o tom muži - o muži, kterého jste oloupila o tento dopis. Co je to za člověka?"
Dvě otázky - obě proto, aby si senešal ověřil své vlastní domněnky a zdali se shodují s příběhem obou žen.
A příležitost pro ně přesvědčit ho.

Arianna z Albrienne - 21. ledna 2019 20:46

Karty na stůl

Zachvěju se, pokud ho nedokážu ani přimět, aby si dopis přečetl, pak jsem selhala. V tu chvíli se ale ozve Liss. Její slova se ani v nejmenším neslučují s etiketou, o to raději je ale slyším.
Naděje opět zaplane, když vidím, že senešal zaváhal. Situace je skutečně vážná, pokud královna nyní naslouchá Lišákovi.

Konečně se senešal chopí dopisu. Napjatě sleduji každý rys jeho tváře. Čas od času něco vykřikne a i na tvářích jeho mužů se zračí nevole.
Pravá...Pravá!
Slova, která jsem tolik toužila slyšet. Tohle není žádný padělek. Možná, že situace ještě není ztracená.

Vezmu si dopis zpátky a opět ho schovám. I další senešalova slova ve mě vyvolávají naději. Neřekl to nahlas, ale uznává, že naše povstání sehrálo důležitou roli při záchraně královny.
Jeho otázka mě poté už tolik nepřekvapí. Samozřejmě, že chce vědět, jestli mu zase nelžeme.
Tentokrát neváhám, zřejmě má dobrou představu o tom, co se za hradbami děje. Nemá cenu tedy něco skrývat.

"Město je v obležení, král vyčkává za hradbami, není ale jediný. Před několika hodinami k městu přitáhla další armáda. Nevíme konkrétně, o koho jde, ale jsou to vaši lidé a někteří celestionští rytíři.
V ulicích města vládne chaos. Některé čtvrti drží v rukou naši muži, tam je klid. Zbytek ale ovládli fanatici, rabují, ničí a zabíjejí.
Lhala jsem jejímu veličenstvu, když jsem tvrdila, že král je mrtvý. Byla to chyba a později jsem se jí za to omluvila. I přesto si uvědomuji, že jsem jí tou zprávou musela velice ublížit."

Není tak docela pravda, že jsem tvrdila, že je král mrtvý. Pouze jsem nechala královnu, aby si to domyslela. Tahat se o slovíčka ale nyní nemá smysl.
Pohledem sklouznu k Liss, je v tom částečně otázka, jestli jsem na něco nezapomněla.

Lisseth - 21. ledna 2019 21:55

S pravdou ven

Chvíli to vypadá bledě, ale pak s ním snad přeci jen trochu pohnu. Na poznámku o proradných Celestionských jen lehce pokrčím rameny.
"Vždycky je to o lidech." pronesu tichou poznámku.
A když se dá do čtení dopisu, mám pocit, že už máme snad napůl vyhráno. Jestli není blázen, musí poznat, že tohle všechno si prostě nevymýšlíme.

Celou dobu, co čte dopis na něj visím očima a i když nerozumím ani zbla tomu, co si přitom říká, tomu tónu, kterým to říká je rozumět docela dobře a poslednímu slovu už rozumím i já. No tak, třeba nakonec přeci jen zvítězí zdravý rozum...

Po jeho poslední otázce jen kouknu na Ariannu a nechám ji mluvit první a k tomu, co řekne nemám nějak co dodat. Ve stručnosti shrnula situaci ve městě i kolem něj. A teď je to na mě.

"Lišák je prakticky kápo celestionského podsvětí. Dá se říct, že v Katově je takovým samozvaným vládcem nebo spíš vládcem podzemí pod Katovem, kolem kterýho se motá dost lidí. Vim, že v celým tom povstání se hodlal nějak angažovat. Když sme se dole potkali a myslel si, že mě má v hrsti, chtěl mě jen využít, abych mu donášela informace o tom, co se v hradě děje a byla mu k ruce s tím, co si vymyslí.
Jenže se poněkud přepočítal, a když sem mu sebrala jeho eso v rukávu, očividně se rozhodl zbavit se nás všech najednou tím, že se k vám dostane dříve než my s dopisem a bude se snažit hrát na to, že mu nejde o nic jiného než o dobro království. O to mu ovšem půjde jen tak dlouho, dokud se mu to bude hodit a vyplácet. Momentálně by ho nepotěšilo asi nic víc, než kdyby viděl mou hlavu na stříbrném podnose.
Netuším čeho přesně chtěl dosáhnout a netuším kolik svých lidí dokázal dostat mezi Kapronovi muže, ale jsem si jistá tím, že tu nějací budou." vypovím vše, co mi přijde důležité a znovu pohledem zkoumám senešala.

Šedá Eminence - 22. ledna 2019 20:45

Pletichy v paláci

Senešal s vážnou tváří poslouchá zprávu Arianny. Pomalu přikyvuje, ale slova o fanaticích ho na moment zarazí.
,,Netušil jsem, že je to tak špatné. Myslel jsem, že k tomu došlo kvůli příliš malému množství Kapronových mužů pro kontrolování tak velkého města.
Vaše slova se shodují s tím, co nám přinesl posel. Budu vám věřit, alespoň prozatím."
Nyní se obrátí k Liss a poslechne si její informace. Už v polovině ale nesouhlasně vrtí hlavou.
,,Přišel k nám jiný muž - zcela jasně Celestionský šlechtic. Kvalitní, drahé oblečení a dobrá výzbroj. Doprovázel ho průdoce podzemím. Náš šlechtic, řečený Markus z Tohovor, má dokumenty, které potvrzují, že je členem královské armády. Přišel s osobním dopisem pro Její Veličenstvo. Nevěřil jsem mu, ale jeho dokumenty byly tak důvěryhodné jako ty vaše. Královnu si zcela získal a má podporu jeho výsosti, Ulfa z Norrasu, neboť mluvil i o armádě s erbem Nortimberu, která přišla na pomoc právoplatnému králi, což je přesně to, co jeho Ulf plánoval učinit, pokud by se dostal z obležení."
Opět zavrtí hlavou.
,,Byl jsem si jistý, že hraje falešnou hru, že je šlechticem, který se snad uchýlil do Katova, když Kapron obsadil Stříbřiny. Kníže Markus má vystupování a vzhled aristokrata. Královna jej osobně nezná, ale má velice osobní informace, které mohl získat pouze přímým kontaktem s králem. Věděl o-"
Zaváhá. Tak docela ještě oběma ženám nevěří.
,,Byl znalý věcí, o kterých mohl vědět jen důvěrník Jeho Veličenstva při tažení," dokončí neobratně.

Pro obě ženy zvoní pomyslné poplašné zvonky a zvedají se myšlené červené fáborky. Arianna ví o Tohovorském knížectví - venkovské panství, stará rodina. Téměř nikdy se nestarali o vnitřní Celestionskou politiku, raději se drželi zpátky a vydělávali malé jmění ze zemědělství. Neměli nikdy velké ambice. O Markovi z Tohovor nikdy neslyšela... ale nezná všechny šlechtice v zemi. Avšak taková rodina by jen těžko za pár měsíců stoupla do naprosté důvěry krále - zvlášť, pokud to místo už zastává Sunnings a jeho spojenci.
Liss má daleko konkrétnější podezření. Vždyť i ona sama se jednou nebo dvakrát zvládla vydávat za šlechtičnu - sice jen na krátkou chvíli, než se dostala na dosah své oběti, ale přeci.
A Lišák je prohnaný, slizký úhoř, který dokáže hrát kteroukoliv roli ve městě.
Co víc, ví o všem co se ve městě šustne - se svými důvěrnými informacemi, celými štosy soukromých dokumentů, a se sítí informátorů by snadno mohl získat jakoukoliv informaci z královského ležení. Pár mistrných falešných pečetí také určitě schovává.
A vzhledem ke svému intrikaření mohl být na infiltraci královského dvora - včetně příslušných padělků - předem připraven. Zvlášť pokud by plánoval přiklonit se na stranu zrádců koruny. Možná, že už to dokonce činil, před pádem hradu.
Nejspíš ale koná sám za sebe. Lišák není ničí spojenec. Hraje jen svojí tajemnou a smrtonosnou hru.

Než obě ženy mohou vyslovit své námitky, Erik Maartensson pokračuje.
,,Snad i kníže Markus je loutkou toho Lišáka. Mohl to být ten průvodce a pomocník, který stále dlí v těchto zdech."
Nakonec vážně přikývne.
,,Pokud zrádci pronikli tak vysoko, jak dokládá váš dopis, je jasné, že i zde, obklopena svojí gardou, je královna ve smrtelném nebezpečí. Stále ještě nevěřím, že má kapitán zcela čisté úmysly, ale je třeba vyvrátit a vykořenit toto spiknutí, ať už pochází z Katova nebo z královského ležení. Je třeba zajistit bezpečí Jeho Veličenstva, dříve než vrahové proniknout do jeho tábora... pokud se tak již nestalo."
Ještě jednou přikývne.
,,Vaše svědectví Jejímu Veličenstvu by ji mělo přesvědčit, s pomocí toho vašeho dopisu.
Poté je naprosto klíčové, aby byly rozpory s měšťany, tedy s Kapronem, co nejrychleji smírně vyřešeny. Pro dobro Jejich Veličenstev."
Nakonec pohlédne na dveře, o kterých obě ženy ví, že vedou do trůnního sálu.
,,Obávám se ale, že právě nyní není situace příznivá. Pokud byste dále trvaly na audienci, nemohu ani já zaručit vaše bezpečí."
Maartensson to neřekne nahlas, ale je to jasné - garda už se nezodpovídá jen a pouze jemu. Je možné, že Ulf z Norrasu získal její část na svou stranu a snad si dokonce nárokuje Maartenssonovu pozici.

Arianna z Albrienne - 22. ledna 2019 21:07

Spojenci a nepřátelé

Zvony v mé hlavě bijí na poplach. Neznám všechny šlechtice v Celestionu. Vím, že existuje rod z Tohovor, ale o tomhle Markusovi jsem nikdy neslyšela. Pochybuji, že by se někdo zcela neznámý dokázal vyšplhat tak vysoko. Sunnings by to nikdy nedovolil, alespoň v tom je na něj spolehnutí.
Něco mi říká, že žádný takový šlechtic nikdy nežil. Že je to jen další špinavá hra naše starého přítelele Lišáka. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby to byl přímo on sám.
Pro něj by jistě nebyl problém, obstarat si informace, které by královnu přesvědčily.

Vyjednávat s cizí armádou také nemá smysl, protože jsou to spojenci toho zmetka Ulfa. Co tam u všech bohů dělá Torrey?
Mám pocit, že ztrácíme pevnou půdo pod nohama. Nelíbí se mi, že jediným naším spojencem je senešal. Věřím mu, vím, že si nepřeje krveprolití a jeho snahou je pouze ochránit královnu.
Skutečně jsme ale tak zoufalí?

Ráda bych poslechla jeho slova o tom, že na audienci skutečně není dobrá doba. On sám nám řekl, že královna přikázala nás s Lisseth obě setnout. Ale nám dochází čas. Je třeba něco udělat dřív, než nám dojde úplně.
"Pokud mi to umožníte, ráda bych se s královnou i přesto setkala. Možná mi nebude věřit, ale chci, aby si ten dopis přečetla."
Poté se obrátím na Liss.
"Nemusíš chodit se mnou. Ale jsi pravděpodobně jediná, kdo dokáže Lišáka usvědčit ze lži."

Byla bych raději, kdyby se vrátila za Lionellem. Bojím se, co by se s ním stalo, pokud bychom obě zemřely. Zároveň ale vím, že Liss má ostrý jazyk a často dokáže argumentovat daleko lépe, než já.

Lisseth - 22. ledna 2019 22:01

Těžká rozhodnutí

Pozorně poslouchám senešala při jeho popisu muže, který k nim přišel a při zmínce jména nějakého šlechtice jen kouknu po Arianně. Jméno mi nic moc neříká, kdo by taky znal všechny ty fanfaróny. Nicméně něco mi na tom nesedí. Tím spíš, jestli přišel z podzemí a z Katova. Nevěřím tomu, že by se to někomu povedlo bez vědomí Lišáka či bez jeho přímého souhlasu. A vlastně bych se vůbec nedivila tomu, kdyby všechny jen mistrně tahal za nos.

A ve chvíli, kdy zmíní, že by snad mohl být šlechticem, co se uchýlil do Katova, jen se pobaveně ušklíbnu a kroutím hlavou zase já.

"Věřte mi, že Katov je asi tak to poslední místo, kam by se některej šlchtic šel schovat, moc dlouho by tam nevydržel, kdyby nad ním někdo pevně nedržel ochrannou ruku. A s prominutím, ale dávat na první pohled se moc nevyplácí. Našinci bývají mistry převleků umí hrát. Kdybych si na nše první setkání vzala nějak drahé šaty, trochu si přepudrovala nosánek a nepouštěla si tak pusu na špacír, myslím, že bych vám úspěšně dokázala tvrdit, že jsem třeba sestra Arianny." komentuji nakonec senešalovy poznámky a vlastně tak trochu i přemýšlím nahlas.

Chvíli pak mlčím, když se na mne obrátí Arianna.
"No a taky jsem asi momentálně nežádoucí člověk číslo jedna a jestli je u ní skutečně samotný Lišák přijdu o hlavu dřív, než stačim otevřít pusu, to se vsaď. Nic by ho nepotěšilo víc."

Mám chuť ulevit si pár jadrnými nadávkami, ale držím jazyk za zuby. Pro tohle by senešal nemusel mít úplně pochopení. Nakonec si prohrábnu rukou vlasy, jakobych si tím snad mohla nějak urovnat myšlenky.

"A nemůžeme na to jít z druhého konce?" promluvím nakonec a vracím se k myšlence, která už mne napadla dřív.
"Nemůžeme o nezbezpečném spiknutí a zrádcích informovat nejdříve krále?" kouknu po Arianně a pak i po senešalovi. Nechci prostě strkat hlavu dobrovolně do oprátky a teď mám pocit, že bych to prostě udělala, jít dál ke královně, když jsme u ní padli v nemilost a naslouchá šikovným našeptávačům, kteří nás k ní možná ani nepustí. Zároveň tam nemůžu Ariannu nechat jít samotnou. Nemůžu se prostě vrátit k Lionellovi a oznámit mu, že jsem tam jeho sestru prostě nechala samotnou. Kdyby se jí mělo něco stát, nikdy by mi to neodpustil.

Začínám toho mít dost. Ani trochu se mi nelíbí, kam se to celé hnulo a to jsem si myslela, že už bude jen lépe. no holt platí přísloví, že vždycky může být ještě hůř...
Jsem unavená, vážně unavená a možná i díky tomu začínám mít pocit, že to jde všechno od desíti k pěti. Pohledem sklouznu od Arianny k senešalovi a moc dobře vím, že pokud ona řekne, že jde, půjdu taky, ale ani teď se nehodlám jen tak dát, i když se sotva držím na nohou.

Arianna z Albrienne - 22. ledna 2019 22:18

Spojenci a nepřátelé

"Máš pravdu."
Neuvědomila jsem si, že Liss bych touhle akcí vystavila ještě většímu nebezpečí. To na ní má Lišák nejvíce spadeno. Pokud je to opravdu on, určitě by jí nedovolil ani promluvit. Natož ho z něčeho obvinit. a pokud to není on, je to jistě někdo, kdo je od něj dobře instruován.
Takové nebezpečí nemůžeme podstoupit.

O možnosti informovat o obsahu dopisu krále, jsem zatím příliš neuvažovala. Naše síly se upínaly pouze a jenom k tomu, abychom na svou stranu dostali královnu. Myslela jsem, že s ní to bude snazší. Král je horká hlava a pochybuji, že by s námi byl vůbec ochoten jednat. Pro něj jsme jen banda povstalců, co se roztahuje v jeho městě.
Možná bych ale mohla oprášit stará spojenectví. Sunnings mi něco dluží a určitě by byl nerad, kdyby se král dozvěděl, že peníze pro rebelii šly z jeho kapsy.

"Nechceme krveprolití. Nechceme, aby někdo další musel zemřít. Tohle musí skončit, do města se musí vrátit pořádek. Dokud se budeme navzájem stavět proti sobě, budou fanatici dál ničit a zabíjet.
Provokovat královnu by asi skutečně nebyl v tuhle chvíli nejlepší nápad. Ani nepřipadá v úvahu, že byste jí informoval o obsahu usvědčujícího dopisu. Dejte si ale pozor na toho šlechtice. Pravděpodobně je to právě on, od koho hrozí její výsosti největší nebezpečí."

Kývnutím hlavy pokynu našim mužům, abychom se opět stáhli za dveře. Tohle "jednání" lze jen těžko považovat za vítězné. Alespoň ale nyní víme, na čem jsme.
"Dokáže se někdo z tvých lidí dostat do královského ležení? Potřebuji poslat zprávu Sunningsovi. Jedině on nám může zajistit bezpečné jednání s králem."
Prohodím tiše k Liss.

Nyní musíme informovat Kaprona a domluvit další kroky. Doufám, že senešal má na hradě ještě nějakou moc a dokáže královnu trochu ukočírovat. Kdo ví, co všechno jí ti katovští hadi našeptali.

Lisseth - 23. ledna 2019 17:29

Jednání

Jsem vcelku ráda, že Arianna upustí od svého záměru jít hned teď za královnou a snažit se jí přesvědčit o naší pravdě, když před chvílí udělila rozkaz k naší popravě a patrně nebude příliš nakloněná rozumným argumentům.

Ještě ovšem nehodlám odejít. Senešal je nalomený, o pravosti dopisu snad nepochybuje a toho je třeba využít.
"Dozajista nikdo nechce krveprolití. Chceme to ukončit smírem a chceme usvědčit skutečné zrádce. " navážu na Ariannu.
"Pokud se nejprve pokusíme dostat dopis ke králi, bylo by jednodušší i bezpečnější mít sebou někoho, komu bude král skutečně věřit, někoho, kdo mu bude moci vypovědět, co se na hradě skutečně děje. Někoho, kdo alespoň trochu věří i nám." pokračuji pomalu dál a pečlivě volím slova dívaje se co na to senešal. Vím, že je to ode mne možná drzost, ale potřebujeme táhnout za jeden provaz a aspoň trochu si důvěřovat máme-li z toho všichni vyjít vítězně.

Ke králi se asi nějak dostat dokážu, o tom žádná. Ale bude věřit někomu v převleku, někomu, kdo se mu v plížil do tábora a ohání se nějakým lejstrem?...proč nezkusit mít nějakou výhodu, když se to nabízí...třeba mě s tím hned nepošle do háje...a třeba jo, ale zkusit jsem to musela...

Šedá Eminence - 23. ledna 2019 20:22

Obklíčení

Senešal příliš nebere v potaz plány, které obě ženy začnou rozvíjet před ním. Jistě, naslouchá jim a uvědomuje si vážnost situace, ale přesvědčit jeho, vojáka a praktického, čestného muže, je docela jiná práce než přesvědčovat nejrůznější podlé šlechtice a pokoušet se dostat k samotnému králi.
,,Velice pochybuji, že by vám Jeho Veličenstvo důvěřovalo - i já sám souhlasím pouze poté, co jsem si mohl sám promluvit s kapitánem. Pouze svědectví a vůle královny nám pomůže zabránit katastrofu."
Založí nespokojeně ruce. I když oběma ženám začíná důvěřovat, není ze spolupráce s nimi zas tak nadšený – kdyby nebylo dopisu, stále by o jejich pravdomluvnosti pochyboval. Nicméně, musí se pokusit zabránit dalšímu krveprolití.
,,Jeho Veličenstvo je v nebezpečí, ano, ale jediná šance, jak se k němu dostanete, je z požehnání Jejího Veličenstva, královny. Prozatím se pokuste jen odvrátit to nejhorší. Pokud dojde ke boji, nebude už cesty zpátky. Snad král nevytáhne proti vlastním lidem."
Válka a následný kolaps říše by následovali. Už nyní se celá země třese.
,,Souhlasím, že je třeba obnovit pořádek - pokuste se oslabit fanatiky, pokud to bude možné. Promluvím s Jejím Veličenstvem a pokusím se pro vás vyjednat milost a audienci. Vraťte se zítra po ránu. Snad tou dobou už bude ochotná s vámi mluvit. A do té doby podrobím pořádnému výslechu i Marka z Tovohor a jeho průvodce z podzemí."
Ještě se na něj obrátí Liss se svým nevyřčeným návrhem.
,,Jeho Veličenstvo nebylo příliš nakloněno působení Nortimberské gardy," odpoví suše senešal. Kdo by taky byl rád, kdyby mu vlastní ženu hlídala banda vousatých chlapů ze severu?
,,Jsem si jist, že pokud mi Její Veličenstvo bude naslouchat, pak získáte její doporučení, které převáží všechna jiná. A pokud nebude, obávám se, že přijdeme o poslední zbytky naděje na smírné řešení," dodá temně.
Jeho místo je koneckonců vedle královny - nikdy by jí neopustil. A navíc, pokud by odešel, je jisté, že by už královna nenaslouchala nikomu než Ulfovi z Norrasu a tomu tak řečenému Markovi.
,,Na shledanou, slečny. Hodně štěstí," dá jim své sbohem Maartensson.

Ženám jeden z Nortimberců otevře dveře a ony odchází zpátky úzkou spojovací chodbičkou. Na její druhé straně na ně čeká poručík Mortien a jeho připravení muži. Ponejprv se usměje, protože jsou obě v pořádku, ale tak rychlé jednání nemůže znamenat nic než, že se vrací s prázdnýma rukama.
,,Jak jste dopadly?" ptá se důstojník s poraženeckým výrazem. ,,Vidím, že královna ani senešal s vámi nejde, takže přeci jen dojde na krev?
Rozkazy kapitána koneckonců zněly jasně - dnes večer bude královna v jejich rukou, ať už dopadne jednání sebehůře.

V té chvíli do místnosti vrazí posel se zprávou pro poručíka.
,,Pane! Útok!" vyrazí ze sebe zadýchaně. Všichni se napřímí.
,,Královští?" ptá se Mortien.
,,Ne, pohani. Kapitán vyrazil do Stříbřin. Objevili se jich odnikud celý davy a bojujou jako posedlí! Kapitán vzkazuje, že jakmile to tady vyřídíte, má se každý bojeschopný muž hlásit u Stříbřinské brány. Má tu zůstat jen stráž."
Poručík se ohlédne na obě ženy a povzdechne si.
,,Řekněte mi to důležité pár slovy. Pro dnešek musíme královnu odložit."
Ohlédne se k vojákům.
,,Seržante! Nechte tu jen pět mužů. Ostatní do Stříbřin."
Vojáci v plné zbroji vyrazí chodbami hradu ven. Během momentu je strážnice prázdná až na jednu četu pěti vojáků.
,,Při všech bozích, doufám, že máte dobré zprávy," řekne unaveně poručík oběma ženám.

Arianna z Albrienne - 23. ledna 2019 20:43

Fanatická chátra

Liss měla dobrý nápad. Vlastně to je ten samý nápad, který už jednou přednesla před Kapronem. Senešal jí ale zpraží jednoduchou odpovědí. Král mu nedůvěřuje.Začínám mít pocit, že naší jedinou nadějí, na setkání, skutečně bude Sunnings.
Takže zítra ráno? Budeme muset doufat, že senešal stále má u královny nějaký vliv.
Krátce se rozloučíme a vrátíme se s Liss mezi naše muže.

Chabě se na poručíka Mortiena usměju a už otvírám ústa, když se do místnosti vřítí posel.
Útok, to nám tak ještě scházelo.
Skoro člověka napadá, jestli i oni nepodléhají nějaké vyšší moci. Ale to je hloupost. Alespoň v to doufám.
Místnost se rychle vylidní, když se ozbrojení vojáci vydají splnit rozkaz. Brzy tu zůstaneme s Liss jen s Mortienem a pěticí strážných.

"Vypadá to pro nás špatně. Na hrad se dostaly zprávy z podhradí. Královna nás zavrhla a odsoudila a naslouchá nyní nějakému hadovi z Katova. Možná samotnému Lišákovi."
Shrnu krátce a obrátím se na zlodějku.
"Musíme si promluvit."
Chtěla jsem se jít poradit s Kapronem, ale ten bojuje někde ve Stříbřinách. Asi budeme muset jednat na vlastní pěst.

Lisseth - 23. ledna 2019 21:38

Jednání

Na senešalovu odpověď pokrčím jen rameny. Tak jo, za pokus to stálo...
Aspoň, že nás neposlal k šípku a pokusí se ještě přivést královnu k rozumu sám. Ale jestli do ní bude hučet ten, kdo si myslím...pak má tedy co dělat a my můžeme doufat v zázrak...

Na rozloučenou jen kývnu hlavou. Jo štěstí budem fakt potřebovat a nebudem samy...
Než stačím otevřít pusu, když vyjdeme ven přiřítí se někdo s informací o útoku. Nejdřív ve mě trochu hrkne, že se na nás hrne všechno to, co dosud vyčkávalo před hradbami. Útok fanatiků nám sice přidělá problémy, ale přeci jen to nejsou zkušení po zuby ozbrojení vojáci s ostříleným vedením.

Vysvětlování tentokrát nechám na Arianně a opřu se zády o zeď, abych alespoň trochu ulevila noze.
"Jo, prosim. Jen můžem si na to mluvení někam sednout? Nebo se ti tu usadim s klidem na zemi." odpovídám šlechtičně a je mi jasné, že asi nepůsobim moc příjemně, ale štve mě, že se to všechno nějak komplikuje, sem utahaná jak pes, bolí mě haksna a vlastně celej človek a v těch chvílích nebývám zrovna příjemným a milým společníkem.
Ať už Arianna řekne cokoliv pomalu se odpajdám k nějaké nejbližší židli.

"Takže? Asi budem doufat, že senešal královnu přesvědčí a ona nás nebude chtít připravit o hlav, hned, jak nás uvidí. Nebo tě napadlo ještě něco jiného? Mě už nějak dochází možnosti."

Arianna z Albrienne - 23. ledna 2019 21:53

Dochází nám čas

"Teď na sebe dávejte pozor vy, poručíku."
Rozloučím se s Mortienem a zatáhnu Liss do jednoho z vedlejších pokojů. Zcela ingoruji to, jak se tváří. Ani já nejsem nadšením bez sebe. Všechno se nám sype pod rukama a jestli se rychle něco nezmění, jsme vyřízení.

"Nemůžeme si dovolit čekat. Jasně, mohly bychom věřit, že senešal královnu přesvědčí. Ale taky se může stát, že zítra ráno bude mrtvý a my budeme v háji.
Budeme se muset obrátit na některé naše staré spojence a doufat, že nám pomohou. Máš po ruce někoho, kdo by se dokázal nepozorovaně dostat do královského ležení?"
Při pohledu na zlodějku je mi jasné, že ona sama takového kousku není schopná. Snad by to dokázal Pavlín, nebo někdo jiný z katovských.

"Chtěla bych se obrátit na vévodu Sunningse. Snad by dokázal přesvědčit krále, aby s námi mluvil."
Vím, že je to dost zoufalý pokus, ale my jsme taky v zoufalé situaci. Nejraději bych poslala volání o pomoc k Siru Torrey. Ale k čemu by mi to bylo? On je přeci s nortimberskými, tak nepůjde na pomoc povstalcům.
Pohledem zavadím o rudý šátek na své paži. A já jsem povstalec.

Lisseth - 23. ledna 2019 22:30

Zoufalé plány

Když Arianna pronese, že nemáme čas čekat mám chuť pronést nějakou poznámku o tom, že tohle už jsem před nějakou dobou říkala a že pole ostatních bylo času dost. Nakonec to ale spolknu. Zrovna na ní si svou mizernou náladu vybíjet nemusím.

"Doufat, že nám pomohou. Jestli jim věříš. Zoufalá situace si asi holt vyžaduje zoufal činy. " na chvíli se zamyslím, když se zeptá, jestli je tu někdo, koho bych poslala ke královským. Pavlín se toulá kdo ví kde a těch, kterým bych skutečně věřila nějak kvapem ubývá.

"No, v uniformě kapronových mužů se tu někde potlouká Dumal, když se zvlád vetřít sem. Nebo by připadal v úvahu možná i Dlouhán. Sice to neni žádnej krasavec, ale možná i proto vidí a ví víc, než si mnozí myslí." přemýšlím nahlas."Ten tvůj doprovod by se po nich moh podívat ne? Chceš po nich poslat nějakej vzkaz?"

"Za pokus asi nic nedáme. A co ten tvůj ...ctitel? Ten by nebyl ochotný poslouchat svou milou?" ptám se pak zase já a chvíli hledám vhodná slova, jak nazvat toho jejího amanta.

Arianna z Albrienne - 24. ledna 2019 09:30

Zoufalé plány

"Dumal a Dlouhán...slyšel jste, seržante? Byl byste tak hodný a alespoň jednoho z těch pánů našel? Nebo nejlépe oba dva."
Obrátím se s prosbou na Tuklu. Vím, že jeho hlavním úkolem je hlídat moje bezpečí. Situace ale začíná být opravdu špatná. Ani bych se nedivila, kdyby se chtěl vydat kapronovcům na pomoc.
"Najdete nás v bratrově pokoji."

Obrátím se na patě a zamířím pryč. Musím napsat dopis a budu muset hodně přemýšlet, co do něj napíšu. Stále hrozí, že by se psaní mohlo dostat do nepovolaných rukou. Zatím nechci Sunningse zatahovat do dění kolem povstání, i když i on na něm má samozřejmě svůj podíl. V tuhle chvíli je mým esem v rukávu. I když trochu nejistým.

Trochu se ošiju, když Liss zmíní Torreyho.
"Ten by jistě byl ochotný mi naslouchat. Pokud seržant sežene Dumala i Dlouhána, pošleme jednoho s dopisem i za ním. Jen ale nevím, co si od toho slibovat. Táboří s nortimberskou armádou a kdo ví, jaké je jeho postavení."
Ničemu ale neuškodí, když se ti venku dozví, že je královna pod Lišákovým vlivem.

Lisseth - 24. ledna 2019 16:14

Zoufalé plány

Pomalu se vydám za Ariannou a poslouchám, jak rozvíjí své plány.
"No víš, u nás to nefunguje jako v armádě. Taky nás ti dva mohou poslat k šípku, když se jim to bude zdát příliš nebezpečné nebo příliš nevýhodné." upozorňuji šlechtičnu, která už plánuje zapojit oba, že jejich pomoc nemusí být zcela tak samozřejmou a už vůbec nemusí být zadarmo. To, že já si o prachy neříkám má svůj důvod a kdyby nebylo Lionella taky by mě ani nehlo, abych se pouštěla do takových šíleností a neměla vyhlídku na tučnou odměnu, která mi bude kompenzací za všechna ta nebezpečí.

"Co jim vlastně chceš napsat? Je třeba taky počítat s tím, že vůbec nedorazí nebo se dopis dostane do rukou někoho jiného." Počítat je třeba holt se vším a rozhodně nechceme, aby se to psaní stalo výhodou v rukou nepřítele, který bude přesně zpraven o dění v hradu.

"Postavení nepostavení, pokud ti bude věřit, zas bychom mohli být kousek blíž králi. Jenže to by ses s ním musela nejspíš setkat a to v tuto chvíli nehrozí. Do dopisu rozhodně všechno vylíčit nemůžem."

Proč se to všechno tak komplikuje, když už to vypadalo tak slibně?...a co když všechna jednání nakonec selžou?...dokázala bych je odsud vůbec ještě pak dostat?...a chtěli by vůbec?...nejsem si tím tak jistá, já jsem zvyklá utíkat, když cesta jinam už nevede, ale oni nejspíš ne...

Arianna z Albrienne - 24. ledna 2019 22:32

Zoufalé plány

Zarazím se, když zlodějka zmíní, že přesvědčit Dumala s Dlouhánem, by zase nemuselo být tak jednoduché. Je pravda, že na tuhle variantu jsem vůbec nepomyslela. A já nemám čím zaplatit.
Myšlenka na to, že prostě musíme něco udělat, mi rozproudila krev v žilách. Ta ale rychle začíná vychládat, když vidím, jaké všechny překážky se nám staví do cesty.

"Tak bych jim jen dala vědět, že se chci sejít. Ani se nemusím podepisovat, jistě oba budou vědět, že jsem to já. Vybereme nějaké neutrální místo, určíme hodinu a uvidíme."
Vím, že je to naivní. Pokud by dopis padnul do nepovolaných rukou, můžu očekávat léčku. Jenže nebezpečné je v tuhle chvíli všechno, co děláme. Jestli se chceme někam dostat budeme muset riskovat.

"Škoda, že se nedokážu pohybovat jako ty. Kdybych se mohla dostat do nepřátelského tábora a prostě si s Torreym promluvit..."
Nedořeknu, protože je to jen hloupá fantazie. Obě víme, že něčeho takového nejsem schopná. Navíc se v těch slovech značí touha se s mým rytířem setkat. Nechci, aby si zlodějka začala myslet, že kladu své osobní cíle, před ty společné.

"Ani nevím, jestli Sir Torrey ví, na které straně stojím. Třeba mě odsoudí za to, že pomáhám povstalcům."
Shrnu s povzdechem své obavy.

Lisseth - 25. ledna 2019 14:57

Zoufalé plány

"Abych musela půjčovat šlechtě se tedy ještě nestalo." ušklíbnu se, když vidím, jak se Arianna tváří při zmínce o penězích.
"Jen v klidu, ještě nějakou tu železnou zásobu mám. Vypůjčila jsem si něco u Lišáka. Taková půjčka bez návratu." dodám ještě tiše. Holt ani kuře zadarmo nehrabe.

"Jo to můžem zkusit. Osobní setkání by bylo nejlepší jen to nese svá rizika. Ale i ten tvůj hoch by si pak moh dát říct, když tě uvidí osobně. Můžem doufat, že neodmítne pomoc dámě v nouzi." usměju se a kouknu po Arianně. Vím, že bych spíš měla držet zobák, ale nějak potřebuju upustit páru a myslet na něco jiného než na bolavou nohu a tímhle popichováním se mi to docela daří.

Když si povzdechne, že se neumí pohybovat tak jako já, jen si přejedu pohledem od hlavy k patě.
Možná by to šlo... vážně si ji dokážeš představit v podobném převleku v jakém ses tam sama dostala?... přinejlepším by omdlela, kdyby na ni někdo sáhl....
Raději zaženu hloupou myšlenku a nahlas nic neřeknu, abych si za tuhle drzost zas nevysloužila nějaký ten políček.

"A třeba taky ne. Podívej se na mě s Lionellem asi už nemůžeme být rozdílnější. Snad by se nechal přesvědčit, že nestojíme na špatné straně barikády."

Arianna z Albrienne - 25. ledna 2019 15:28

Zoufalé plány

Mám matný pocit, že si ze mě Liss utahuje. V jejích slovech ale nenajdu nic výsměšného a tak to nechám být. Navíc jsem příliš rozhozená z představy, že bych se snad skutečně mohla s Torreym setkat, takže na to ani nemám kapacitu.

"Myslíš, že je dobrý nápad, setkat se s nimi současně? A nenapadá tě nějaké vhodné, bezpečné místo?"
Začíná se projevovat, že nejsem příliš bryskní stratég. Plán sice mám, ale jak ho docílit, to netuším.
Spoléhám na to, že zlodějka se ve městě vyzná lépe a určitě dokáže vymyslet místo, kde bych se mohla s oběma muži setkat.

Zaklepu na dveře Lionellova pokoje, ani nečekám na vyzvání a vstoupím. Chci bratra informovat o tom, co se všechno děje.
Dát dohromady pár řádek dopisu pro mě není problém. Jen si nejsem jistá, co vlastně chci mužům říct. Netuším, jaké informace prosákly z hradu ven. Možná, že se Lišák neobtěžoval tím, aby se informace dostaly i ke králi. K manipulaci mu úplně stačí královna.
Nevím tedy, kolik toho můžu prozradit. Nerada bych kapitána zbavila výhody tím, že mi ujede nějaká drobnost.

Lisseth - 25. ledna 2019 18:58

Zoufalé plány

"Současně bych se s nima asi nescházela. Jestli má ten tvůj milý trochu roztát, měla by ses s ním vidět pokud možno sama." mrknu na ni.

"Hmm, bezpečné místo. Hádám, že do města je asi nedostanem, aby v tom neviděli nějakou léčku.A scházet se s nimi uprostřed plání."
Přemýšlím nahlas a pak si vzpomenu na ten statek, kde si chtěl užít ten vojáček. Jenže to není úplně nejblíž a rozhodně to taky není bez rizika.
"Bezpečné místo ve městě jsou asi tak jen Stříbřiny a vážně si nemyslím, že by sem chtěli protloukat přes fanatiky a jednat prakticky na území nepřítele. Ale kus za hradbami je uprostřed polí nějakej opuštěnej statek. Snad by to šlo považovat za neutrální území.
No ale jak to jen říci, můj výlet se úplně neobešel bez problémů a na tom statku zůstala dvě těla." pokrčím trochu omluvně rameny. Kdyby si ten vojáček hleděl svého, moh si ještě někdy užít...

Když vejdeme do Lionellova pokoje, s úsměvem se usadím u něj na lůžku. Jen to že mohu být u něj mi dodává energii.
"Asi se ti tu budu chvíli povalovat." políbím jej, když se uvelebím vedle něj nehledě na přítomnost Arianny.

Arianna z Albrienne - 25. ledna 2019 20:49

Zoufalé plány

Než vejdu do pokoje, zastavím se vedle četaře Homolka.
"Byl byste tak hodný a sehnal mi pár listů papíru a inkoust?"
Hodím na mladíka prosebný pohled plaché laně a pak zmizím ve dveřích.

Chabě se usměju na Lionella a přejdu k oknu. Zadumaně hledím ven. Kývnutím hlavy odsouhlasím, že bude lepší, sejít se s každým zvlášť.
"Ten statek bude muset stačit. Dostaneme se tam dřív a těla uklidíme."
Neptám se, jak se tam ta těla ocitla, ani komu patří. Je mi to jedno a to je trochu znepokojující. Ale nemůžu si prostě v tuhle chvíli dělat hlavu s každou blbinou. I tak toho máme na bedrech dost.

"Napíšu Sunningsovi, že se sejdeme v jedenáct večer na tom a tom místě. A pak se domluvím s Torreym, o hodinu později, tedy ve dvanáct."
Uvažuji nahlas a tupě při tom civím z okna. Mám pocit, že se řítím z útesu, strmě padám k zemi, ale v tuhle chvíli už nedokážu pád zastavit.
Už jsem se rozhodla, a není cesty zpět.

Šedá Eminence - 25. ledna 2019 22:43

Plány na večer

Lionell se zdržuje debaty obou žen, stále nabírá síly. Jen občas se vloží nějakou poznámkou nebo poradí Arianně, jak sepsat dopis tak, aby říkal co nejméně, ale aby ho oba muži pochopili. Některé věci, jako její jméno a rodinná pečeť, nenesou žádné riziko a naopak říkají adresátům víc, než cokoliv co by do nich napsala.
Jedná se koneckonců především o domluvení schůzky, na které se doopravdy bude jednat.
Je jisté, že sir Torrye přijde, jakmile ho o to Arianna požádá - co si bude myslet na místě je věc docela jiná.
Naproti tomu u Damiena ze Sunnings je to jasné. Pokud přijde, nejspíš bude ochotný ženám pomoci v nouzi. Pokud ne - nejspíš je hodil přes palubu.
Za předpokladu, že se k nim zprávy dostanou.

Tu část problému bude zajišťovat Liss. Ale mezitím musím Tukla sehnat ty dva chlapíky. V Katově měla celou řadu běžců a obratných zlodějíčků, kteří by se přetrhali proto, aby jim Lisseth dlužila malou laskavost - jenže potom, co se stalo s Lišákem, jsou všichni buď pod palcem Lišáka, vyhnaní z Katova nebo mrtví.
Síť, kterou Liss budovala nejspíš Lišák touhle dobou ničí. Ale takovou práci nechává na svých pobočnících - on sám... snad doopravdy intrikaří po boku královny. To je zase senešalova starost.
Lionell se ozve, když Arianna začne plánovat svůj noční výlet.
,,Vezmi si sebou seržanta Tuklu - není sice dvakrát nenápadný, ale... pokud se vévoda Sunnings dostaví, postará se, aby tě cestou nikdo neobtěžoval. A pokud ne - nejspíš tě bude očekávat léčka. A v takové chvíli se ti bude hora svalů jako je seržant moc hodit.
Na jednání ho nech držet hlídku někde mimo dohled poblíž - u toho Torreyho-" Je to snad osten ochranářství své mladší sestřičky, když jde na setkání s mladým, pohledným rytířem?
,,Zkrátka, budu radši, když na tebe bude dohlížet."
Obrátí se k Liss, která spokojeně odpočívá na posteli vedle něj.
,,I když se mi to neříká lehce, možná bys měla jít s Ariannou... nevím, radši bych tě měl tady, u sebe. Vždyť jsi zraněná."
Lionell má stále trochu problém přijít na myšlenku tomu, že jeho milenka je tak odolná, že na to, aby se jí někdo zbavil, by potřeboval daleko víc než jednu hloupou ránu nožem.
Navíc s tím, jak se věci daly do pohybu nebude moci jen tak lelkovat, ať už se rozhodne jít s Ariannou nebo ne. A tam by alespoň byla přímo u středu akce.

V té době, poté co se obě ženy dohodli, se objevil Tukla s Dumalem a Dlouhánem. Dovnitř vešel první Dlouhán, na což Lionell - který starého muže se zmrzačenou tváří nikdy neviděl - reagoval zalapáním po dechu.
Dlouhán, který měl na sobě poněkud slušnější oblečení, si spěšně, jako by se styděl, upravil červený šátek tak, že mu zakrýval většinu tváře. Zdá se, že pro něj kapitán našel nějaké uplatnění.
Díky šátku si všichni přítomní všimli, jak velice inteligentní, bystré oči, hledí zpoza té ohyzdné tváře.
Dumalovi se dovnitř tak moc nechtělo. Vypadalo to, že měl nějakou menší neshodu s Tuklou, kterého si nepřátelsky prohlížel, zatímco ho seržant postrkoval dovnitř. Obrátil se k Liss a rozhlédl se po osazenstvu. Očima stanul na ležícím Lionellovi, vrhl nejistý výraz na zlodějku a nakonec skončil na Arianně. Tu osloví, zatímco ukazuje na Liss.
,,Nemám nejmenší tušení co po mě chcete, já jsem slušnej člověk, tuhle ženskou jsem nikdy v životě neviděl, nic jsem nevzal a všechno jsou to jen sprostý pomluvy," řekl preventivně.
Pak ostýchavě opět přejel očima celý pokoj.
,,Jsem docela čestnej voják a vůbec se mi nelíbí, aby mě někdo jen tak někam táhnul. Cožpak v týhle armádě nemáme všichni rovný práva?"
Je pravda, že Dumal se dokáže vykecat skoro z čehokoliv, pokud právě není namol - a dokáže lhát tak, že by se i Liss styděla.
Asi se lekl, že přišel konec jeho zlodějského ráje v záloze - ale neplánuje se svého vysněného postu zbavit bez boje.
Pro Liss, a snad i pro Ariannu, to vypadá skoro úsměvně, vtipně. Tenhle chlapík už dopředu čeká, že ho zas sebrali pro nějakou drobnou krádež nebo nějaký fikaný podvod.
Možná, že je to pro obě slečny malé odlehčení v tak vážné chvíli.

Arianna z Albrienne - 26. ledna 2019 10:08

Poslové

S Lionellovou pomocí dám dohromady dva, v podstatě totožné listy. Jen každý je adresovaný jinému muži, z jiné armády. Nad dopisem pro Torreyho se zastavím o něco déle. Chtěla bych do něj vdechnout všechny ty city, které v sobě chovám, ale vím, že si to nemůžu dovolit.
Při Lionellově poznámce, ohledně mého případného doprovodu se zarazím. Bratr neví, o mých citech k mladému rytíři, nebo si alespoň myslím, že nic neví.
Neviděla jsem Torreyho mnoho týdnů a za tu dobu se stala spousta věcí. Překvapivě ale moje touha, s tím odloučením, ještě víc vzrostla.

"Vezmu s sebou Tuklu."
Odsouhlasím, ale nepodívám se na něj.
Na Liss nijak netlačím. Samozřejmě bych byla ráda, kdyby šla se mnou. Ona ví nejlépe, kde je statek a jak se tam dostat. Dokázala by nás nepozorovaně provést městem.
Ale je zraněná a já nechci, aby se příliš namáhala.
"Ještě se musíme dohodnout, jak naložíme s dopisem. Tím, že bych ho vzala s sebou, můžeme hodně získat. Ale pokud by to byla léčka, taky můžeme všechno ztratit."
Tázavě se podívám na zlodějku a čekám, co si o tom myslí ona.

Do místnosti konečně vstoupí Dlouhán. Je mi ho skoro líto, protože Lionellova reakce, ač pochopitelná, nebyla příliš korektní. Vlídně se na něj usměju a pokynu mu, aby se posadil.
Tuklovi se podařilo sehnat oba muže. Ten, který je pravděpodobně Dumal, se ale dost vzpouzí a seržant ho musí do místnosti skoro natlačit.
S lehce cukajícími koutky sleduji, jak se hájí, aniž by věděl, z čeho byl obviněn.

"To je v pořádku, pane...Dumal? My víme, že jste spořádaným a věrným vojákem povstalecké armády kapitána Kaprona. To je také důvod, proč jste oba dva tady."
Zhluboka se nadechnu. Chystám se je poslat na nebezpečný úkol a mám strach, že mě odmítnou. To by se mi veškeré mé plán zhroutily.

"Potřebuji diskrétně doručit dva dopisy. Jeden do královského ležení pod hradbami a druhý do nortimberské armády, která táboří za lesem."
Zvednu dopisy a přiložím si je na hruď, jako kdyby šlo o největší poklad, který mám.
"Jeden, je pro vévodu Damiena Sunningse. Je to blízký pobočník krále a náš spojenec."
Ruku s dopisem natáhnu k Dlouhánovi. Spočítala jsem si, že pajdavému žebrákovi bude lepší svěřit kratší štreku. Druhou ruku natáhnu k Dumalovi.
"Ten druhý je pro Sira Torrey z Albriene. Asi vám nemusím říkat, že dopisy nesmí padnout do nepovolaných rukou."
Tiše si odkašlu a napřímím se.
"Ještě pořád můžeme zabránit krveprolití na všech stranách. Pomozte nám a samotný kapitán Vám bude vděčný. A nějaký ten peníz navíc by se určitě také našel."

Lisseth - 26. ledna 2019 19:44

Plány

Nechám Ariannu v klidu sepisovat, do formulace dopisů se nijak nemontuji, to není má parketa. V klidu si hovím vedle Lionella s hlavou položenou na jeho rameni a chvíli snad i podřimuji. Když mne pak osloví, jen se trochu zavrtím.

"Hmm, neboj, jasně, že ji nenechám jít samotnou. Už bylo i hůř, na tohle se neumírá." odpovím a ujistím jej, že tak dlouho se tu zas válet neplánuji. Beztak bych to moc dlouho nevydržela.

"Dopis by měl rozhodně zůstat tady, není moudré ho s sebou tahat. Sice je to jediný pádný důkaz, který pro nás hraje, ale ti dva by nám snad mohli věřit i bez něj a přijít o něj, přijdeme o vše. Bezpečnější bude nejspíš tady u Lionella." odpovídám pak Arianně a opřu se přitom zády o čelo postele.

Dlouhána pak pozdravím kývnutím hlavy. Podle jeho vzezření to vypadá, že mu skutečně našli nějakou tu práci a snad se taky jednou konečně slušně najedl.
Když se o chvíli později ve dveřích objeví i Dumal, který hned spustí obvyklou písničku, jen zavrtím hlavou. Nechám první mluvit Ariannu, i když je na něj na můj vkus snad příliš laskavá.

"Ty máš jediný štěstí, že mě ta haksna bolí, takže nehodlám vstávat." vložím se pak do hovoru já a udeřím na Dumala. Já o nic žádat nehodlám, uzavíráme obchod a potřebuji si zachovat svou tvář. Hádám, že slova o zabránění krveprolití na něj moc platit nebudou.

"Jestli se Kapron nemá dozvědět, jakého povedeného ptáčka si to vzal do armády, budeš se hodně snažit, abys ten dopis doručil rychle a bez povšimnutí. A neboj se, škodnej nebudeš." Abych jej trochu navnadila, zacinkám váčkem peněz, který jsem získala u Lišáka.
"A jestli něco zvoráš, pak Kapron bude tvým nejmenším problémem." líbezně se na něj usměju a probodávám jej pohledem. Zná mě dost dobře na to, aby věděl, že nežertuji a že se mu vyplatí spíše spolupracovat.
"Tak co říkáš, plánem si starý brachu, nebo se dál budeš tvářit, že mne neznáš?"

Pak se obrátím na Dumala. "Škodnej nebudeš samozřejmě ani ty. Vím, že se tam dokážeš nepozorovaně dostat a list předat." volím poněkud jiný tón, ale Dlouhán snad nepotřebuje usměrňovat a připomínat, že spolupráce bývá oboustranně výhodná.

Šedá Eminence - 26. ledna 2019 22:18

Poslové

Když Arianna předává dopisy a své rozkazy, oba zareagují docela jinak.
Dlouhán přijme dopis téměř okamžitě. Vždyť v téhle společnosti vojáků, povstalců a rebelů je víc doma, než kdy byl mezi žebráky, stačí aby mlčel, dělal co se mu řekne a nosil šátek přes obličej. Ještě aby Liss něco málo nevrátil - navíc to pro něj nebude nebezpečnější než noci, které trávil v Katově.
Dumal je kapitola docela jiná. Jakmile Arianna promluví o cestě do královského tábora, začne se vykrucovat.
,,To je samozřejmě pravda, slečno, ale já se obávám, že- že už mám dost důležitej úkol- úkol vod samotnýho Kaprona-" mlží na rychlo Dumal.
Ale nestihne ani svůj vymyšlený příběh dokončit, protože ho Liss zpraží pohledem a připomene mu realitu. Párkrát polkne.
,,No, ale vidim, že tohle je přeci jen důležitější, že jo?" povzdechne rychle.
,,Ale jo, Liss, já věděl, že mě nenecháš si užívat moc dlouho. Držte mi na hradě teplý místečko."

S úkoly rozdanými oba muži odejdou. Musí celou cestu stihnout do dnešního večera, takže si musí pospíšit.
Oba jsou to nenápadní, relativně schopní muži, měli by být schopní dostat oba dopisy k oběma šlechticům...
Snad Torrey i Sunnings dorazí.
Obě ženy si raději odpočinou před blížícím se večerem - po chvíli dojdou zprávy o tom, že ač Kapronovci utrpěli ztráty, fanatikové byli úspěšně odraženi a pořádek byl znovu nastolen.
Uprostřed odpoledne se u nich zastavil Talsint a slečny mu podaly zprávu o dění na hradě pro Kaprona. Už dostal předběžné informace od poručíka, takže věděl, že nedošlo k převratnému vývoji.
Poručík Mortien sám k nim přišel a nabídl jim odpolední čaj - měl obvázanou ruku, prý mu jí nějaký fanatik pořezal, ale je to jen škrábnutí. Chvíli s nimi pobyl, zdálo se, že si dobře rozumí s Lionellem - oba dva sdílí určitou míru politického idealismu.
Poručík se brzy omluvil a odběhl organizovat kapitánovy muže. Na hradě je vždy co dělat.
Liss nechala svojí nohu odpočinout a spokojeně se povalovala v měkké posteli s Lionellem. Arianna odešla a prospala se trochu, protože tuto noc se asi moc neprospí, snad až k ránu.

Chvíli po setmění se vrátil Dlouhán. Liss sdělil, že se mu nepodařilo dostat až k samotnému Sunningsovi - nemohl se nijak dostat přes jeho stráže.
Ale podařilo se mu odchytit sluhu, který se staral o jeho pohodlí ve vojenském táboře. Tomu se sice celá ta věc vůbec nelíbila, ale poté, co mu dal zlatku, kterou dostal od Liss, byl ochotný dopis doručit Sunningsovi.
Omlouval se, že nezmohl nic víc, ale alespoň podal zprávu o tom, co se děje v královském táboře. Prý je tam morálka vskutku příšerná. Král je vždy obklopen svými rytíři a jeho vlastní armáda ho stěží poslouchá. Ale podle všeho se tam ví o armádě ze severu a její objevení nastolilo větší pořádek mezi mužstvem. Mluví se o útoku na město a o tom, že jsou hradby neobsazené.
Také přinesl oběma ženám zprávy ze zbytku říše, o kterých se v táboře ví.
Mnoho šlechticů prý odmítlo povolání krále do zbraně a raději shromažďují malé armády žoldáků na svých panstvích. Zároveň po celé říši řádí loupeživé davy kultistů, kteří nejsou nepodobní těm v Celestionu.
V několika větších městech převzaly cechy nebo městští správci a místodržitelé efektivní moc výměnou za válečné daně, které odeslali králi na placení žoldnéřů. Ale jen těžko jim bude král tu moc brát.
I pokud se podaří vyřešit situaci v Celestionu, téměř celá říše si bude dělat co sama chce. Ale snad alespoň nebude v otevřené občanské válce. Pokud to jen na moment bude vypadat, že je trůn prázdný, rozpoutá se strašlivý konflikt - na jehož konci nejspíš bude okleštěné říši vládnout šlechtic jako je Sunnings, Rolain nebo Akmorio.
Nepěkné vyhlídky.

Návrat Dumala byl o poznání mlčenlivější. Přišel zamazaný od bláta, s několika ošklivými modřinami a monoklem.
,,Čert aby to všechno spral!" nadával už když se vracel. S nespokojeným mumláním pod vousy si od Liss vzal peníze a zamručel: ,,Ten dopis jsem do toho zatracenýho tábora dostal. Vzal ho ode mě nějakej rytíř a řikal, že ho tomu Torrymu doručí. A cestou zpátky mě ty královský svině spráskaly jak psa," zanaříká ublíženě. ,,Vážně, zasloužil bych si přídavek," zkouší to zlodějíček. ,,Co třeba povýšení? Vždycky jsem si myslel, že by ze mě byl lampasák jedna radost," usmívá se nevinně Dumal na Liss.
Dřív než stihne odpovědět ona, Lionell se na něj zamračí.
,,Skutečně, prvotřídní důstojnický materiál. Nepokoušejte svoje štěstí."
Dumal ví, že u Liss žádné sympatie nenajde, takže se s remcáním zvedne a odejde. Ale už ve dveřích vypadá spokojenější, asi myslí na to pití, které mu nová gáže koupí.

Nezbývá než počkat na večer a vypravit se ven z města.

Arianna z Albrienne - 26. ledna 2019 22:40

Špatné zprávy a noční vycházka

Dlouhán si dopis vezme, ale Dumal se ještě chvíli cuká. Naštěstí je tu Liss, aby ho srovnala. Nakonec oba muži odejdou a mě se alespoň pro tuto chvíli uleví.
Teď nezbývá, než vyčkat na večer. Zbytek dne strávím odpočinkem, ale taky prohledáváním okolních pokojů. Snažím se najít co možná nejtmavější oblečení, vystačila bych si i s umouněnými služebnickými šaty, dlouhý mužský kabátec by zase mohl skrýt zbraň. Rudý šátek si, po vzoru Dlouhána, uvážu kolem krku a zakryju jím spodní polovinu tváře.
Jinak se snažím načerpat síly na to, co nás čeká.

V pokoji se zastavil Talsint, aby zjistil pro Kaprona zprávy z hradu, a po něm i poručík Mortien. Jsem moc ráda, že ho vidím. Jeho zranění zřejmě není vážné a situace se pro tuto chvíli uklidnila.
Upíjíme čaj a já si na okamžik připadám jako doma, na čajivém dýchánku. Uvolním se a s úsměvem pozoruji, jak si Mortien s Lionellem notují.

Setmělo se a já nervozně přecházím po Lionellově pokoji. Žádný z našich poslů se ještě nevrátil a mě dochází trpělivost.
Konečně se otevřou dveře a v nich je Dlouhán. Dopis doručil, i když bohužel ne přímo do Sunningsových rukou. Budu doufat, že jeho sluha dopis skutečně doručil.
Žebrák také přinesl spoustu zajímavých, i když nepříliš povzbudivých zpráv, jak z vojenského ležení, tak i z říše samotné. Vypadá to, že král zcela ztratil kontrolu nad situací.
Musíme ho rychle dostat zpátky na trůn. Protože i on je lepší král, než žádný, a otevřený boj o moc tady nikdo zažít nechce.

"Mnohokrát Vám děkuji. Až tohle celé skončí, najdu způsob, jak se Vám odvděčit."
Poděkuji s úsměvem Dlouhánovi. To už ale dorazil i druhý posel, celý pomlácený a ve velmi mizerné náladě.
Napjatě Dumala sleduji a čekám, co z něj vypadne. Ani jemu se bohužel nepodařilo dostat dopis přímo do rukou adresáta. I nyní musím doufat, že skončí v těch správných rukách. Teď začnu trochu litovat, že jsem dopis nenapsala trochu více, jako pozvánku na milostné hrátky. Teď už je ale pozdě litovat.
Odvrátím se k oknu a už jen stěží vnímám, jak se Dumal dožaduje povýšení a jak ho Lionell setřel. Pláčeš na špatném hrobě.

Při pohledu do tmy se mi rozbuší srdce. Už brzy bude na čase vyrazit.
"Jak to provedeme?"
Zeptám se neadresně Liss a Tukly.

Lisseth - 27. ledna 2019 13:40

Plány

Přesně dle přepokladů se Dumal ještě chvíli pokoušel vymlouvat, ale naštěstí zase velmi rychle přišel k rozumu a spočítal si, co pro něj bude výhodnější. Zbytek dne strávím podřimováním vedle Lionella, spokojeně lenoším jako kočka, co se chystá na noční lov a užívám si slastné chvíle nicnedělání. Je třeba nabrat trochu sil, protože čert ví, co nás čeká v noci. Vždycky se najde nějaké to ale a věci mají tendenci seběhnout se zcela jinak, než jak si člověk původně představoval.

Venku se sešeřilo. Arianna rázuje pokojem sem a tam, což mne trochu rozčiluje, takže to nakonec nevydržím.
"Až budou Kapronovi chybět chlapi, oporučím tě jako patrolu na hradby. Sedni si někam, než tady vyšlapeš cestičku. Oni se vrátí neboj." dodávám pak ještě, abych ji uklidnila.

A taky že jo, netrvá zas tak dlouho, co se objeví Dlouhán se svými zprávami, očividně se docela oháněl, díval se a poslouchal, tak jako to umí jedině on. S díky mu předám pár mincí, které si vskutku zaslouží.
V poněkud jiném rozpoložení a zdaleka ne tak úspěšný se vrací Dumal. Ani nemusí otvírat pusu, abych poznala jak mi asi teď v duchu nadává a možná lituje toho, že mne v té své uniformě oslovil a žvanil, protože by patrně touhle dobou byl zalezlej někde v klidu a v teple a nikdo by ho nehonil po všech čertech.

Už už se nadechuju, abych mu na ten jeho žalozpěv něco odpověděla, když mne předběhne Lionell, jen se ušklíbnu a vyprovodím našeho chudáčka pohledem z místnosti.

"Tak, ta snazší část je za námi." hlesnu pak pro sebe tiše. Pomalu se zvednu z postele a přejdu k Arianně, která hledí z okna.
"Začalas dobře, v těch tvých parádních šatech bychom se daleko nedostali." odpovídám a v uchu už probírám různé možnosti, jak ty dva dostat co možná nejlépe z města.

"Pozemím to nebude dvakrát bezpečné, po střechách vás asi tahat nebudu, beztak už i tam lze narazit na číhající fanatiky, takže moc cest asi nezbývá." přemýšlím nahlas a rovnou zavrhuji různé možnosti. Do podzemí se mi vážně nechce a nějak si ty dva nedovedu představit, jak za mnou šplhají po zdi či skáčou po střechách.

"Buď můžem vsadit na to, že si fanatici budou v klidu někde lízat rány a zkusíme se proplížit městem nebo můžem zkusit štěstí na koni a frnknout jim před nosem, ale za městem bych rozhodně pokračovala pěšky. A bylo by asi fajn, kdyby si na sebe Tukla vzal taky něco jiného než uniformu. Moc to bije do očí a kdyby náhodou něco, tak z toho bychom se asi těžko vymluvili." navrhuji, o mne napadá. Osobně bych se nejraději přiklonila k tomu, že prostě jen tiše projdem městem spoléhaje na to, že pohani nejsou žádná organizovaná armáda, která by poctivě hlídala každý kout, když jim před chvíli Kapronovci vcelku zatopili.

Dopnu koženou zbroj a zkontroluji vrhací nože i dýku, připnu Pierrův krátký meč. Občas by ses ještě hodil, ty jeden parchante... vzpomenu na bývalého kolegu a přejedu pohledem Ariannu.
"Bylo by fajn, kdybys měla něco po ruce, kdyby se náhodou něco semlelo.
A daly by se tu pro nás někde sehnat pláště?" otočím se pak ještě na Tuklu.

Arianna z Albrienne - 27. ledna 2019 17:13

Noční vycházka

Hledím z okna a mám pocit, že se chystáme udělat naprostou šílenost. Jenže už jsme jednou rozjely náš plán a zastavit teď nemůžeme.
Trochu mě trápí, že jsme to neprobraly s Kapronem, ale ten měli jiné starosti. Nemůžeme na kapitána ve všem spoléhat.

Liss mi pochválí oblečení a já se prohlédnu v odrazu ve skle. Vypadám jako nějaká nicka, to mě znervózňuje. Bojím se, že mě třeba Torrey ani nepozná. Na druhou stranu, pokud mě nepozná ani nikdo jiný, bude to dobré.

"Zkusíme to přes město."
Ani mě se do podzemí nechce. Možná, že kdyby s námi byl Alsborne, dokázal by nás provést. Takhle bych se ale příliš bála...a nejen Lišáka.
Sama představa, že se někde drápu po střechách, je dost nereálná. A ani Tukla nevypadá zrovna jako atletický typ.
Projet městem na koni by sice bylo nejrychlejší, ale pokud bychom narazili na větší dav, nebo nějakou barikádu, byli bychom v pasti. A s fanatiky za kopyty by po nás bylo raz dva.

Odkryju cíp kabátu, který mi sahá skoro až ke kotníkům. Mám pod ním schovaný svůj kord.
"A v botě mám dýku."
Sice nevím, k čemu mi bude, protože bych v žádném případě nebyla schopná jí nějak rychle vytáhnout. Ale mám jí. Asi jsem někde slyšela, že tohle katovští dělají.

Zhluboka se nadechnu a přejdu k Lionellovi.
"Liss má pravdu, bude lepší, když dopis zůstane u tebe."
Podám bratrovi psaní a pro jistotu dvakrát zkontroluji, že je to ten pravý dopis. Ten od Sira Torrey mám stále ještě u sebe. Nedokázala jsem se ho zbavit, jak mi posel radil.

Šedá Eminence - 27. ledna 2019 22:05

Noční procházka

Tukla zmizí aby přinesl nějaké pláště, díky kterým by byly všichni tři nenápadnější.
Mezitím Arianna předá list Lionellovi. Usměje se a přikývne.
,,Postarám se o něj. Jsem si jistý, že se vrátíte do rána, ale-" zarazí se a obličej mu trochu potemní. ,,Pokud by něco nedopadlo tak úplně podle plánů, bylo by lepší, aby se ke královně mohl dopis zítra dostat, pokud jí Maartensson přemluví."
Seržant je zpátky s třemi tmavými, starými plášti, které by neměli přilákávat žádnou pozornost. Sám se zbavil uniformy a má přes sebe přehozený tmavý kabátec, který je o poznání méně nápadný než zbroj.
Ale stejně jako Arianna se červeného šátku nezbavil - i když ho schoval.

Jak tma houstne a večer se natahuje, blíží se čas vyrazit. Když už se obě ženy zvedají, Lionell vstane, aby se s nimi rozloučil. Vypadá o poznání lépe, i když se pořád musí podpírat při chůzi. Obejme svojí sestru a popřeje jí hodně štěstí. ,,Dávej na sebe pozor, Ari. Drž se Tukly a Liss." Pro sebe se zasměje. ,,Vidíš, že stará Anna neměla pravdu, když říkala, že ti moje lekce šermu k ničemu nebudou."
Zvážní a ještě jednou Ariannu obejme. ,,Doufám, ale že nebudeš muset ten kord použít."
Políbí Liss, které tiše řekne: ,,Dávej pozor - na sebe i na Ari. A ani se neodvažuj nechat se zas někým zranit!" zavtipkuje i s ní.
Nakonec si povzdechne. ,,Miluju tě, Liss."

Ale čas spěchá pořád kupředu a trojice musí vyrazit, pokud se chce ke statku dostat včas. Vyrazí z hradu a Stříbřiny samotné projdou bez nejmenších problémů.
Brány Stříbřin zůstávají od útoku zavřené, aby nemohli být Stříbřiny dobyty tak snadno pohany, jako se to povedlo Kapronovcům.
Poté, co Arianna ukáže důstojníkovi stráží odznak od Kaprona, muž je provede postranním průchodem a stanou na druhé straně, kde se cítí o poznání méně bezpečně.
Ta část Ovocnářských čtvrtí, kterou Kapronovci ovládají, je téměř liduprázdná. Jediní, kdo tu zůstávají přes noc jsou vojáci, kteří drží stráž.
Nyní vede trojici Liss - přes barikády na velkých ulicích není možné přejít, vždyť na některých se do teď bojuje. Proto Liss hledá postranní uličky, které mohou být zataraseny, ale které nejsou tak ostražitě hlídány.

Tentokrát, když Liss ví, jak nebezpeční mohou pohané být, urazí co největší možnou část cesty v území pod kontrolou Kapronových mužů.
Takto dospějí až k hradbám - podél nich pak musí dojít k bráně. Je nepříjemné, že musí volit tuto cestu, ale brána na severovýchodě města, blízko hradu, je pevně zavřená a nedaleko od ní, mimo dostřel samostřílů, táboří malý oddíl královských - neměli by šanci projít nezpozorováni.
Brána v Ovocnářských čtvrtích je oproti tomu skoro opuštěná. A ke statku je z ní podstatně blíž.
Liss nakonec objeví vhodnou malou zatarasenou uličku. Arianna opět kolem procházející patrole Kapronových vojáků dokáže, že jsou vyslanci kapitána a nepředstavují hrozbu a Liss poté přeleze nábytek naházený na hromadu a prozkoumá uličku na druhé straně.
Jak se zdá, tato barikáda není neorganizovanými pohany hlídána. Poté, co se zlodějka přesvědčí, že je vzduch čistý pomůže přes barikádu Arianně a Tuklovi.
Rychle pak překonávají velkou část nebezpečného území. Jak Liss předpokládala, pohané nejsou dost organizovaní a nemají dost zkušeností na to, aby správně patrolovali ulice.

I navzdory tomu jednou jen těsně ujdou odhalení. Jen v poslední chvíli zaslechne Liss dupot nohou a zatáhne Tuklu s Ariannou do tmavé uličky.
Arianna nyní poprvé vidí fanatické válečníky, schované v anonymitě hlubokých kápí, kteří v rukou třímají těžké obušky, sekáčky a sekery. Pronásledovali právě nějakého muže, kterého dopadli na dohled z uličky a s výkřiky: ,,Zrádce! Bezvěrec!" ho na místě ubili k smrti. Po chvilce na ulici zůstane jen jeho pokroucené tělo, které se ani nepokouší odklidit. Fanatikové odejdou hledat další oběť.
Liss to ale vnukne jiný nápad - pokud by sehnali jeden z těch jejich hávů, možná nějaký symbol té jejich víry... nebylo by těžké být jen další zakuklenou postavou v davu. Rozhodně myšlenka kterou, až se vrátí, bude stát za to rozvinout.

Nakonec dorazí k bráně - a narazí na problém. Před bránou lynčují nějakou nebohou ženu, podle oblečení asi běhnu. Vzteklému řvaní fanatického kazatele a obviňování naslouchá vcelku velký dav. Žena samotná už je přivázána na připravené hranici.
Sledují to dění z tmavé uličky. Není moc možností, jak se kolem nich dostat. Mohou se zkusit proplížit otevřenou branou - v temnotě, oslepení září pochodní, je snad pohané neuvidí.
Nedaleko jsou rovněž stáje - mohli by zkusit získat nějaké koně a prostě kolem nich proletět co největší rychlostí, než se vzpamatují.
A nebo můžou prostě počkat. Vzhledem k vzteku kazatele-popravčího a nepřátelskému řvaní davu nebude trvat dlouho a žena bude mrtvá. Pak se jistě dav rozejde.

Arianna z Albrienne - 28. ledna 2019 08:10

Je čas

Lionell si dopis převezme a já na jeho slova chápavě přikývnu hlavou.
"My se vrátíme. Ale pokud bychom se náhodou...zdržely, budeš to muset být ty, kdo královně předloží důkazy o zradě."
Ať už s námi, nebo bez nás. Informace z dopisu se musí dostat ven. Rolain nemůže uniknout bez trestu.

Tukla nám obstaral tmavé pláště a sám se převléknul. Jak se blíží chvíle, kdy budeme muset vyrazit, jsem čím dál nervóznější a nervóznější. Tentokrát ale nerázuju po pokoji ze strany na stranu. Naopak sedím na okně a civím do tmy. Vlastně se mi uleví, když se můžeme zvednout a vyrazit.
Rozloučím se s Lionellem vřelým obětím a doufám, že to není naposledy, co ho vidím. Stále doufám, že všechno půjde dobře a my se bezpečně dostaneme ven, a zase zpátky.

Projdeme Stříbřinami, které jsou překvapivě tiché, a díky mému odznaku se snadno dostaneme i za zabarikádované brány. Brzy nás přivítá ovocnářská čtvrť a mě začne mrazit v zádech.
Procházíme postranními uličkami a z dálky k nám doléhá ruch boje. Tohle už nejsou bezpečné ulice.
Sice se stále pohybujeme na území, kde hlídkují naši muži, i tak se ale odkudkoliv může vynořit nepřítel.

Přes barikádu v jedné nehlídané uličce se dostaneme na území nepřítele. Procházíme stíny a já za každým rohem očekávám patrolu fanatiků, kteří nás rozsekají na kusy. Ti naštěstí nejsou dost dobře organizovaní a nehlídkují tak, jako kapronovci.
Otřesu se hrůzou, když jen o vlásek unikneme setkání. S vytřeštěnýma očima a zatajeným dechem sleduji, jak fanatici ubili nějakého muže na ulici. Barbaři!

Už jsme skoro u brány, když se před námi ocitne zádrhel. Další nebožák má najít smrt z rukou fanatiků. Ze stínů uličky si prohlížím ženu uvázanou na hranici. Ať už se "provinila" čímkoliv, tohle si jistě nezasloužila.
Máme několik možností, jak pokračovat. Můžeme se pokusit proplížit ven, ale taky bysme mohli počkat, než žena zemře a dav se rozejde.
To se mi moc nechce. Potřebujeme se na statek dostat včas. Podívám se tázavě na Liss, rozhodnutí nechám na ní.

Lisseth - 28. ledna 2019 14:36

Setmělým městem

Rychle přes sebe přehodím plášť, který nám Tukla opatřil a pak se rozloučím s Lionellem.
"Pokusím se." odpovídám s úsměvem, i když mi do úsměvu zrovna moc není. Asi už dávno minuly doby, kdy jsem takový noční výlet považovala za dobrodružství, nikdy při něm totiž nešlo o tolik a nikdy jsem nemusela hlídat nikoho jiného než jen sebe.
"Vrátíme se obě, slibuju." a opětuji polibek.

Pak už vyrazím ze dveří. Cesta Stříbřinami jde bez problémů, Ariannin odznak kupodivu otvírá cestu přes barikády bez dlouhého vysvětlování a přesvědčování. Aspoň, že tohle Kapron zařídil...
Ovšem za hranicemi Stříbrřin už je to poněkud horší.

Plížení potemnělými uličkami a naslouchání každému podezřelému zvuku. Čím víc vidím z toho, co se kolem děje, tím víc mám pocit, že jim snad někdo musel vymýt mozek. Bezduché loutky zbavující se zdánlivě bez důvodu kohokoliv, kdo se jim zrovna nelíbí. To snad i ti největší katovští mordýři stojí za víc než tahle cháska.

Před branou se zastavíme. Tiše si zanadávám na ty blázny, že si nedaj pokoj ani teď a nemůžou si vybrat nějaké jiné místo pro tohle ohavné divadlo. Kouknu po Arianně. je mi jasné, že tenhle pohled jí asi nebude moc příjemný, ale aspoň nechce nikoho zachraňovat. Beztak bychom tu nic nezmohli a jen by měli další oběti svému bohu.

Pečlivě prohlédnu okolí a zvažuji možnosti. Čím déle tu trčíme, tím větší je šance, že si nás náhodou nakonec někdo všimne. Nakonec se rozhodnu vyrazit a zkusit projít ve stínech. Jen počklat na ten správný okamžik až vzplane hranice a všichni budou přihlížet té hrůzné podívané, která se zde chystá, nikdo snad nebude hledět za sebe do stínů domů. Zář ohně a pochodní snad bude hrát v náš prospěch a udělá nás pro tu chvíli neviditelnými. Spěchám, přesto však pečlivě vážím každý krok, v ruce připravenou dýku pro všechny případy.

Šedá Eminence - 29. ledna 2019 21:04

Světla v noci

Trojce se dá do kroku a za vřískotu hořící ženy v agónii prochází po obvodu malého prostranství před bránou. Už jsou téměř na druhé straně, když uslyší zvučný hlas kazatele, který se rozléhá temnotou.
,,Bratři! Přidejte se k nám! Oheň požehná nám všem!"
Dav se obrací do temnoty a pozoruje tři zahalené postavy.
,,Přistupte k nám, do světla očistného ohně!" provolává dále kazatel... ale pokud se nechají zatáhnout do té tahanice, jistě někomu dojde, že nejsou na jejich straně...
Trojice stuhne a zaváhá - je třeba zareagovat, jinak by mohl kazatel získat podezření... a tihle skáčou od podezření rovnou k vraždě.
,,Nebo nevěříte dost pevně na to, abyste s námi sdíleli očistu světa?" ptá se nyní už spíš útočně, agresivně kazatel.

Tukla se zastaví a zatáhne si kápi pláště hlouběji do obličeje. Obě ženy si uvědomí, že vysoký seržant v tmavém plášti v temnotě není nepodobný fanatických vymahačům. Nezdobí ho sice žádné symboly, ale ti lidé mají oči ozářené od světla. Jistě je to jen mohutná tmavá silueta...
Když mluví Tukla normálně, mluví silněji než někteří zvládnou křičet. A kazateli odpoví svým basem v plné síle, který se nese s ozvěnami celou ulicí.
,,Ty se odvažuješ pochybovat o naší víře? Ty bys chtěl pozdržet oddané od jejich úkolu shůry?"
Pod tím řevem celý dav jako by se trochu smrkl, sepnul a stáhl. Když se kazatel-popravčí vzpamatuje z toho šoku, jeho hlas je spíš skřehotavý než silný, obzvlášť v porovnání s Tuklou.
,,O-omlouvám se, bratře."
Seržant, přikývne, obrátí se a s oběma ženami rychle vykročí do temnoty za hradbami.

Když už jsou bezpečně z doslechu i dohledu, seržant si odkašle.
,,U nás ve Vrchovicích máme vochotnický divadlo," řekne stydlivě. ,,Já nejsem moc dobrej a dlouho by nám to nevydrželo, ale potřebovali jsme se dostat ven, tak jsem zkrátka musel něco udělat. Všecky bych je na hromadu spráskat nezvlád."
Radši dál ani nepokračuje - každý kdo chce přežít v městské divočině musí umět trochu hrát - ale velký hřmotný Tukla? No, nezdá se, že by se k tomu dvakrát hlásil.

Cesta ke statku uběhne docela klidně - spatří sice světla několika vyzvědačů, ale většina z nich není na cestě, po které jdou. Liss dává pozor i na skryté pozorovatele nebo možná přepadení... ale nic nenalezne. Chůze je klidná, noc je tichá a všechno je to zatraceně podezřelé.
Už jsou téměř u statku. Mají asi hodinu náskok - dost času na odklizení mrtvol a všechny přípravy.
Tedy, tak by tomu bylo, pokud by u statku nestála dvojce vojáků s lucernou a čtveřice koní nebyla uvázána nedaleko od nich.
Královští, podle uniforem.
,,Rytíři," poznamená Tukla, když strnou a skryjí se, aby nebyli zpozorováni. Arianna pozná jejich výzbroj - to nejsou žoldnéři ani běžní vojáci. Takhle dobře vybavení chodí jen šlechtici.
,,Jsou jen dva. Zvládnem je hned," zašeptá Tukla Liss spokojeně. Pak ale trochu zaváhá.
,,Ale jestli jsou tu s tim Sunningsem tak by to asi nebylo moc vhodný."
Chvíli muže ještě pozoruje a zeptá se ,,Co když je to past? Nebylo by lepší je jen tak preventivně přetáhnout přes kebuli? Jsem si jistý, že by se jim nic vážnýho nestalo a měli bysme pokoj."

Arianna z Albrienne - 29. ledna 2019 21:19

Do tmy

Liss se rozhodne pokračovat v chůzi, skloním hlavu a následuju jí. Hranice vzplane, žena křičí a mě běhá mráz po zádech. Zatím nám to ale prochází. Už jsem skoro u brány, když opět zazní hlas kazatele. Strnu hrůzou, když si uvědomím, že mluví na nás.
Netuším, co bychom měli udělat. Máme se připojit? Máme se dát na útěk? Než se stihnu rozhodnout, ujme se slova seržant Tukla. Chlap jako hora, a s tímhle hlasem, ten by dokázal zaplašit i těžší kalibr, než je takový fanatik.

Uleví se mi, když necháme bránu za sebou a zahalí nás noční tma. V tu chvíli přijde Tukla s vysvětlením. Skoro to vypadá, že se za to ochotnické divadlo stydí. Sama pro sebe se usměju.
"Myslím, že jste nás zachránil, seržante. Nezapomenu to říct kapitánovi."
Můj hlas zní uznale. Teď, když jsme se dostali z města, cítím se lehčí. Vzduch tady venku není cítit kouřem, jako uvnitř hradeb a svět vypadá...jinak.

Ke statku se dostaneme celkem rychle a bez problémů. Pokud dobře odhaduji, tak máme ještě alespoň hodinu čas. O to víc mě překvapí, když zjistím, že někdo už tady je.
Že by Sunnings dorazil tak brzy?
"Bude lepší, když teď nikdo neumře."
I mým společníkům je to jasné. Kdybychom povraždili Sunningsovi lidi, tak by ho možná chuť, se mnou mluvit, rychle přešla.
Já sama se ani nesnažím předstírat, že bych jim s touhle prací mohla být užitečná. Maximálně jako návnada.

Lisseth - 29. ledna 2019 21:42

Před statkem

Hrkne ve mě, když se ozve kazatelův hlas a je jasné, že nemluví na nikoho jiného. Už zvažuji, jak rychle dokážu pelášit se zraněnou nohou a jak dlouho by se jim asi chtělo se za námi hnát, když se do toho celého vloží náš vojenský průvodce a zahraje si na oddaného následovníka jejich víry a kupodivu to zabere.

"To bylo hodně dobrý." pochválím jej, když poněkud nejistě vysvětluje, kde přišel ke svému hereckému nadání. Pak už se soustředím jen na cestu. Jde to kupodivu docela dobře. Všude je ticho a klid, možná až moc velký. A u statku nás čeká uvítací jednotka. Možná je to jen náhoda a možná taky ne.

"Jo jen dva a někde tu sou ještě další dva podle těch koní támhle." odpovídám Tuklovi a pak jen souhlasně přikyvuji Arianně.
"Nebudem nic riskovat, těžko bychom pak vysvětlovali, že jdem jen vyjenávat, kdyby za námi zůstávali mrtví. Jen v tom nejnutnějším případě. Dost na tom, že už tam dvě těla jsou, pokud už je někdo nenašel." pokračuji pak tiše a nepřestávám sledovat ty dva.

"Počkala bych, uvidíme, co tu budou vytvářet a jestli se objeví ještě zbytek." mluvím pak dál. Pokud bychom tu čekali příliš dlouho, nechám Tuklu s Ariannou zde a sama se vydám obhlédnout okolí a zjistit trochu více zblízka, copak tu ti muži dělají.

Šedá Eminence - 30. ledna 2019 21:06

Rozhovory ve tmě

Nezbývá než čekat a sledovat dva muže na stráži. Téměř okamžitě po jejich příchodu z dveří statku vyhlédne třetí voják - vypadá na nějakého panoše nebo pomocníka dvou rytířů - a zavolá na ně.
,,Pane, našli jsme tělo! Už... už tu chvíli leží."
Jeden z rytířů se obrátí.
,,Opravdu? Náš?" Voják přikývne. ,,Myslím, že někdo mluvil o tom, že se tu ztratil seržant patroly. Asi prchala nějaká nebezpečná chasa z města. Nic dalšího?"
Voják zavrtí hlavou a vejde zpátky dovnitř.
Je ticho.

Trojice využije času aby se alespoň seznámila s okolím farmy. Je to malé stavení s dvorem, který je ale oplocený jen dřevěným plotem. Samotný dům má obdélníkový půdorys - kousek stranou, směrem dál od města, je chlév a malá pastva.
U stavení je několik křovisek a zanedbávané záhony zeleniny a bylin. Kolem domu jsou pak pustá pole, na kterých v létě rostou lány obilí.
Není zde moc skrýší, ale trojice z města šla temnotou a ve chvíli kdy zpozorovala rytíře se skryla do křoví u cesty.
Nyní Tukla a Arianna čekají ve skrytu - Liss vyrazila obhlédnout stavení a ujistit se, že jsou oba dva zbývající muži opravdu ve stavení.
Poté se co nejtišeji připlíží z druhé strany domu k dvěma rytířům - dost blízko na to, aby mohla slyšet jejich rozhovor.
,,-předpokládám, že bylo třeba někoho důvěryhodného. Žoldákům se nedá věřit, natož mužstvu. Ne, tohle je něco citlivějšího."
,,Co nás zajímají nějací zatracení rebelové? Brány město jsou otevřené od rána do večera. Ani nemusíme čekat na Vilémníky a Nortimberce."
,,Zvědové hlásili, že město je hotový sud s prachem. Bojoval jste někdy ve městě? Je to učiněné peklo, pokud jsou lidé vevnitř připravení se bít. Dole na jihu - během Ilmaidské kampaně - pár tisíc těch pouštních ďáblů drželo Al-Hur. Napadlo ho dvacet pět tisíc našich. Měli jsme výhodu pět ku jedné! Ale z města se nás vrátil jediný tisíc! Zraněné jsme tam museli nechat jejich osudu. Přirozeně to nebylo pod vedením Jeho Milosti."
Druhý rytíř zcela očividně nechtěl poslouchat povídání staršího rytíře o válečném tažení.
,,I tak nevidím nejmenší důvod proč vyjednávat s povstalci," změní téma a poslední slovo řekne s vyloženým odporem.
,,Něco mi říká, že žádné vyjednávání nebude," odpoví s krutým, dravčím úsměvem druhý rytíř.
V té chvíli vystoupí opět voják z domu a oznámí nález druhé mrtvoly. Rytíř jen bez zájmu mávne rukou. Za první vojákem vyjde i druhý a oznámí, že prohledali celý dům a nikoho nenašli.
,,Výborně. Běžte hlídat cestu. Nechceme být nemile překvapeni, pánové. Budeme tohle stavení hlídat do příchodu jeho Milosti. Pokud se někdo objeví, neútočte. Vraťte se k nám a co nejrychleji nám to řekněte," koordinuje muže starší rytíř.
Vojáci se zatváří zmateně ale poté vykročí směrem k cestě. Liss - daleko obratnější a rychlejší - se vytratí zpátky varovat Ariannu a Tuklu. Ještě ale zaslechne pár vět, které muži říkají hlasitěji.
,,Proč je nezajmout? Snazší vyjednávání," řekne mladší šlechtic.
,,Protože, ctěný pane, to si jeho Milost nepřeje. Chce ty povstalce živé. A prozatím na svobodě. Pokud se rozhodne jinak, budeme mu k službám." Nakonec pokrčí rameny. ,,A navíc, nebylo by to příliš šlechetné, napadnout vyjednavače, byť povstalce, což? Zajmout či zabít je budeme moci kdykoliv."

Mezitím Arianna s Tuklou čekali na kraji stavení tak, aby byli kryti jak od cesty tak od statku - místo které pro ně vybrala Liss.
Tukla se šlechtičny šeptem konverzačně zeptá: ,,Máte nějaký plán na to jednání, slečno? Vona improvizace je krásná věc, ale radši bych na ní nesázel."
Chvíli mlčí a pak pokračuje. ,,Pár chlapů si všimlo, že jste vzala ten šátek. Jsou docela rádi. Jasně, nikoho ani nenapadlo vo vás pochybovat, potom, jak jednáte s těma Nortimbercema a tak.. ale víte co si všichni, včetně Kaprona, myslíme vo šlechtě. Jasný, vy jste něco jinýho, to je jasný. Ale chlapy, co já znám, jsou radši když vědí na čem jsou. Ale nebudu lhát, že nějakej ten kontakt na královském dvoře nám v týhle situaci rozhodně pomůže," pousměje se pro sebe.
,,Co byste ráda, abych dělal během toho jednání? Bylo by lepší se domluvit hned, abysme pak věděli co a jak. Možná i nějakej signál, abyste mohla zavolat o pomoc. Zatim jsem neviděl nic co bysme se slečnou Liss nezvládli, ale vim, že pokud by se něco stalo vám, pan Lionell by vstal z tý postele i kdyby měl všecky kosti v těle zlámaný a zakroutil by mi vlastnoručně krkem. A kapitán by taky nebyl nadšenej," povídá dál Tukla.
Není to ten typ tichého obra - veselý seržant Tukla si vždycky rád pokecá, i když je to uprostřed smrtelného nebezpečí.

Arianna z Albrienne - 30. ledna 2019 22:02

Čekání ve tmě

Liss se vytratí a my zůstaneme s Tuklou v úkrytu. Jsem nervózní a docela jsem ráda, když seržant začne mluvit. Takové milé rozptýlení.
Nad jeho otázkou se zamyslím.

"Máte pravdu, vlastně nevím, co přesně bych měla Sunningsovi říct. Na počátku byl na naší straně, to od něj byly peníze, díky kterým jsme získali zbraně. Jenže pak se objevil na straně krále a já teď vůbec netuším, co od něj očekávat.
Doufala jsem, že zpráva o tom, že Lišák nyní našeptává královně, pro něj bude stejně alarmující, jako je pro nás."
Pořád doufám, že se Damien nesnažil Lionellovi pomoci jen z vlastních, sobeckých důvodů. Že je to přeci jen slušný člověk, který má na srdci životy lidí.
Sama si nadávám za to, jak naivně to zní.

"Až se objeví Sunnings, tak tam půjdu sama. Vy a Liss jste moje záloha, pokud by se to nějak pokazilo, budu spoléhat na to, že mě z toho vysekáte."
Zamyslím se nad tím, jaké bych asi tak mohla dát znamení, že potřebuji zachránit.
"Dáme si heslo. Pokud řeknu Sunningse nazvu prolhaným hadem, tak zaútočíte."

Pousměju se, když Tukla zmíní můj šátek. Konečky prstů přejedu po jeho látce.
"Děkuji seržante. Doufala jsem, že mě muži přestanou vnímat jako šlechtičnu a budou mě brát, jako jednu z nich. Asi to zní hloupě."
Sama sobě se tiše zasměju a pohodlněji se usadím v trávě.

Lisseth - 31. ledna 2019 12:40

Na výzvědech

Když se dostanu blíž a vyslechnu si rozhovor nijak moc mě tedy nepotěší. Na jednu stranu chápu bezpečnostní opatření a to, že asi nikdo bez předchozího obhlédnutí terénu jen tak nevyrazí na noční schůzku, ačkoliv se ten někdo podepsal jako Arianna. Jen nikdy neví. Ovšem poznámky o tom, že žádné vyjednávání nebude a že nás mohou odpravit kdykoliv později se mi zrovna dvakrát nezamlouvají.

Informaci o mrtvých přejdou téměř bez povšimnutí. Tak snad tu nebude nikdo, komu bych byla nějak povědomá z předchozího setkání. A přítomnost těl taky znamená, že by tu někde ve stájích ještě mohli být ti koně, které jsem tu nechala, a kterých by snad v případě nouze šlo také využít.

Opatrně se vrátím zpět k těm dvěma a ve stručnosti jim vypovím vše, co jsem viděla i slyšela.
"Vážně tam chceme jít? Věříš mu? Nějak se mi to celé přestává líbit." obrátím se na Ariannu. Vážně z toho nemám úplně nejlepší pocit, ale samozřejmě budu Ariannu následovat.

"Opravdu doufám, že stojí stále ještě na naší straně a tím, že pomohl nám ve skutečnosti nesleduje jen své zištné zájmy." dodám pak ještě tichou poznámku a hledím tázavě na Ariannu čekajíce odpověď, kterou už vlastně znám dopředu.

Arianna z Albrienne - 31. ledna 2019 12:58

Do jámy lvové

Liss se vrátí a poví nám vše, co slyšela a viděla. Nemám z toho vůbec dobrý pocit, nejraději bych tam vůbec nechodila. Jenže nemám na výběr. To já Sunningse požádala o setkání, teď z toho nemůžu vycouvat.
Liss v podstatě zopakuje slova, která jsem si myslela. Můžeme Sunningsovi ještě pořád věřit? Nepochybuji, že by si taky rád ukousl kus moci. Ale co všechno je ochoten pro to udělat?

"Půjdu tam, sama. Ale vy buďte poblíž, pokud by se něco pokazilo, budu spoléhat, že mi přijdete na pomoc."
Zhluboka se nadechnu a podívám se směrem ke statku. Chci počkat, až dorazí vévoda, teprve potom vyrazím.

Lisseth - 31. ledna 2019 13:08

Před statkem

Čekala jsem, že řekne, že tam chce jít, a tak jen přikyvuji do chvíle, než mi dojde, že nás dva s sebou nechce. Trochu se zarazím a kroutím hlavou.

"Počkej, počkej, počkej...Tuklu klidně v záloze necháme, na to jsem beztak myslela, ale nepočítáš s tím, že tu já budu jen tak nečinně sedět a nechám tě jít samotnou? Co když se něco semele a my nestihnem včas zasáhnout? Já sice nejsem žádný vyjednavač znalý těch vašich poklonek, ale jako doprovod snad fungovat můžu." přesvědčuji Ariannu. Nechci tu jen tak čekat, nemůžu tu jen tak čekat, nevydržím to.

"Navíc podívej jaký doprovod si s sebou přivedl náš pan šlechtic, bude věřit tomu, že tys přišla zcela sama? Aby se začali porozhlížet po okolí trochu více než do teď, je to poslední, co teď potřebujeme." snažím se dál uvádět své argumenty. Prostě asi jen nechci nijak zbytečně ohrozit někoho dalšího, na kom Lionellovi záleží a už vůbec si nesmím dovolit o ni přijít.

Arianna z Albrienne - 31. ledna 2019 13:59

Do jámy lvové

Překvapí mě, když Liss začne vzdorovat. Na okamžik se nad jejími slovy zamyslím. Musím uznat, že má dobré argumenty. Ano, Sunnings, a vlastně ani nikdo jiný, by neuvěřil, že jsem sama prošla městem plným fanatikům a dostala se až sem. To je hloupost.

"Máš pravdu. Asi opravdu bude lepší, když půjdeš se mnou. Stejně by mi nevěřili a tebe už alespoň Sunnings zná."
Usměju se a pak mě ještě něco napadne.
"Nemusíš se tentokrát držet pozadu. Pokud mu něco budeš chtít říct, tak jen směle do toho."
Vzpomenu si na naše poslední setkání, kdy mi Liss jen tiše stála za zády. Kdepak, jen ať se do Sunningse taky pustí.

Šedá Eminence - 31. ledna 2019 21:18

Střetnutí

Ženy smluví svůj plán a pak nezbývá než čekat.
Čekání ve skrytu není nic pohodlného, ale lepší než se jednat s rytíři, kteří očividně sami neví, proč tu vlastně jsou do podrobností.
Naštěstí i sám Sunnings se rozhodl dorazit dříve než v určenou hodinu. Uslyšeli dupot kopyt jeho klusajícího koně. Přijel ještě s jedním mužem - oba jsou oděn do lehčí zbroje - pouze kyrys s královským erbem a kroužková košile. Plná plátová zbroj by nebyla na jednání příliš pohodlná.
Vévoda se oběma ženám ihned připomněl. Arogantní, namyšlený ale do jisté míry čestný a alespoň trochu snesitelnější než Rolain nebo Akmorio. Vzpomněli si na smlouvu, kterou s ním uzavřeli - on dodá peníze na povstání a ony se ujistí, že povstání bude korigováno - kladl jim na srdce, aby lidé zůstali věrní králi ale zbavili se zkorumpovaných úředníků a šlechticů, kteří plánovali zradit korunu.
Nešlo to úplně podle plánu, ale nikdo jiný než Kapron by to byl býval nedokázal a ten zkrátka neměl krále příliš v lásce. Kdo by se mu taky divil?
Arianna si opět uvědomí, že je Sunnings ve skutečnosti docela mladý, nemůže mu být přes třicet - i když už má za sebou plodnou vojenskou kariéru a mnohé úspěchy, o kterým by se starším mužům ani nesnilo. Ještě před pár měsíci by jí ani nenapadlo ho oslovit na nějakém dýchánku. Vždyť byl celé míle nad ní ve společenském žebříčku.
No, nyní jsou všechny podobné žebříčky spálené na uhel plameny povstání.

Liss a Arianna vystoupí ze svého úkrytu. To způsobí, že starší rytíř, který stavení hlídal se prudce obrátí s rukou na jílci meče.
,,Klid - to jsou ony," řekne pouze Damien Sunnings, seskočí z koně a předá jeho uzdu druhému muži.
Kráčí k oběma ženám, hrdý a vzpřímený v postoji vojevůdce. Přikročí k nim a vynechá všechnu etiketu dvora. Tohle je setkání na válečném poli a Sunnings není ten typ šlechtice, který by trval na nejhloupějších společenských povinnostech v takové situaci.
Dokáže být pragmatický a díky tomu krutý. Politické aliance tvoří pro své vlastní zisky a se svými rivaly nemá žádné slitování. Ale jako voják má zároveň určité povědomí o cti, takže snad ihned nezanevře na své staré spojence. I tak, příliš nadšeně ze setkání nevypadá.
,,Slečno Arianno," pozdraví jí s přikývnutím. Jako mnoho jiných šlechticů nebere Liss příliš v potaz dokud to není nezbytně nutné.
Podívá se směrem k městu - k otevřeným branám, k několika pruhům kouře a k celkovému chaosu za hradbami.
,,Předpokládám, že pro mě máte vysvětlení," řekne s ohledem na srdce říše uprostřed povstalecké bouře. ,,Probereme to uvnitř," dodá a pokyne ke dveřím.
Poté, co obě ženy vstoupí, počká vévoda na svého druha, který ho na cestě doprovázel, a kterého Arianna poznala jako vysoce postaveného šlechtice - Vikomta de Chivalié - bývalého velitele královských vojsk v jižních provinciích a proslaveného stratéga.
Když stojí čtveřice v domě, Sunnings svého přítele představí formálně.
,,Vikomt de Chivalié, slečny. Je mým spojencem a je obeznámen s vaší úlohou v tomto povstání," řekne stroze, zatímco se vikomt jemně ukloní a se zájmem si prohlíží obě ženy. Když se potká s pohledem Liss, neuhne ani na moment a nezdá se, že ten by jí přehlížel.
Vikomt nevypadá jako běžný celestionský rytíř - je snědý ve tváři a i když je oděný ve zbroji jako Sunnings, má kolem krku ještě krátký béžový šál a je tepleji oblečen. U pasu nemá pouze rovný jednoruční meč, který běžně Celestionští třímají, ale dvě zbraně - tenký kord a zahnutý meč scimitar, který nejspíš získal z rukou nějakého pokořeného Jižana.

Sunnings zahájí jednání. Usadí se ke stolu v hlavní velké světnici, u kterého je několik židlí. Netváří se příliš spokojeně a bubnuje prsty o stůl. Mávne rukou k ostatním židlím, aby se všichni usadili. Pak si nejprve zhluboka povzdechne a poté se zeptá:
,,Mohla byste mi, slečno Arianno, laskavě vysvětlit co má znamenat situace ve městě? Máte nějakou obhajobu proč bych vás neměl nechat zatknout a popravit za vlastizradu? Jak jste připustila aby byla královna vzata jako rukojmí? Naši zvědové mluví o tom, že se ve Stříbřinách vedou naprosto vlastizrádné řeči! O svrhnutí Jeho Veličenstva ve prospěch nastolení nějaké prašivé res publica po starověkém způsobu!" vyplivne konec Sunnings.
Druhý muž, de Chivalié, pokýve hlavou a naváže s jemným, jižním přízvukem poněkud mírněji: ,,Jsem si jist, že jeho milost by také ráda slyšela o tom, jak došlo k tomu, že ta pohanská revolta vyrašila do tak neuvěřitelné velikosti. I když popravdě, jako vojáka mě osobně víc zajímá jak plánujete situaci řešit - pokud máte vůbec nějaký plán."

Arianna z Albrienne - 31. ledna 2019 21:56

Sunnings

Vévoda se ukázal dříve, než bylo domluveno. V doprovodu muže, kterého v první chvíli nepoznám, dorazí na koních ke statku. Teď je řada na nás.
S Liss vykročíme a krátce se s vévodou pozdravíme. Všechny zdvořilosti jdou nyní stranou. Společně s mužem, který ho doprovází, zamíříme ke stavení. Neubráním se při tom myšlence, kde asi leží ty Lissiny mrtvoly.

Usadím se ke stolu a už nyní mám špatnou náladu. Vévoda se tváří, jako kdybychom snad pokazily, co se dalo. Dokonce nás viní i za řádění fanatiků. Musím se hodně krotit, abych po něm okamžitě nezačala ječet.
Tenhle namyšlený parchant nemá ani ponětí, čím vším jsme si prošly, abychom se dostaly tam, kde jsme nyní.

"Nemluvte na mě tímhle tónem!
Je skoro dojemné, jak jednoduše to všechno vypadá, ve vašich očích. Myslíte si, že stačí, když nám hodíte trochu zlata a věci se jako zázrakem začnou dít? Pracujeme s tím, co máme, a já bych ani jinak nevolila. Silně pochybuji o tom, že by někdo jiný, než kapitán Kapron, dotáhnul povstání tak daleko."
Všechen ten vztek, který jsem v posledních dnech cítila se nyní hodlá vyvalit na povrch.

"Byl jste špatně informován, i když přesně o to se naši lidé snaží. Královna není ani zdaleka v našich rukách. Pokud by se to doneslo králi, nic by mu nebránilo v útoku. Její veličenstvo sedí obklíčené na hradě a do ucha mu nyní slova našeptává sám Černý Lišák."
Nerada přiznávám, že nemáme situaci pod kontrolou. Jenže mi nic jiného nezbývá.

"A co se fanatiků týče, doslechla jsem se, že řádí úplně všude. Proč vás tedy tolik překvapuje, že jsou i v Celestionu?! Máme omezený počet lidí a nejsme schopni zabezpečit celé město.
Ostatně to ani není naše práce, o to by se měl starat král."
Cítím, že nemám daleko k hysterii. Zhluboka se tedy nadechnu, než pokračuji.

"Ale proč jsem Vás sem vlastně zavolala."
Vychutnám si to, že jsem to byla já, kdo ho donutil v noci opustit pohodlí stanu.
"Lisseth se podařilo získat dopis, který dokazuje spiknutí, a ukazuje na Rolaina, jakožto jeho strůjce. Byl to právě Lišák, kdo měl dopis ve svém držení. Tím, že jsme ho o něj připravily jsme ho rozzuřily. Což je také vysvtětlení, proč se rozhodl vylézt z nory a usadit se na hradě. Jednoduše se nám mstí a snaží se proti nám poštvat královnu."
A že se mu to daří.

"Chceme domluvit setkání s králem. Ukážeme mu naše důkazy. Když nám přestane hrozit útok z jeho strany, budeme konečně schopni postavit se fanatikům."
Uvědomím si, že je mi velmi nepříjemné, že musím Sunningse žádat o pomoc. Nejraději bych ho v tuhle chvíli profackovala a poslala ke všem čertům.

Lisseth - 31. ledna 2019 22:21

Jednání

Jsem docela ráda, že Arianna už víc neprotestuje a v záloze zůstane jen Tukla. Upřímně doufám, že jej nakonec nebude třeba. Jenže zkušenost ukázala, že se vždycky najde nějaké to ale.
Pro milého vévodu jsem zas skoro neviditelná nebo spíš něco, co nestojí za pohled natož pak za nějaký pozdrav. Zkrátka zas jeden nafoukaný panák, co si nevidí na špičku nosu...

Se zájmem si pak prohlédnu jeho společníka. Ten aspoň nedělá, že jsem neviditelná. Pohledem studuji i jeho zbraně, prostě starý zvyk. Nakonec se usadím ke stolu. Když šlechtic promluví, nejradši bych mu odpověděla po svém, ale nechám to na Arianně a nutno říci, že mne docela překvapí. Že by se děvče něco přiučilo?...stát si za svým, neklepat se a neskákat tak, jak ostatní pískají?...nebo to dělá ten rudý šátek?...

Ať tak či tak, každopádně se mi líbí tahle rozčílená Arianna, která si nedá jen tak nic líbit. Ačkoliv je to od ní možná troufalost a milostpán snad čekal něco jiného, rozhodně jí fandím a pozorně sleduji Sunningsův výraz. Kdyby nebyla situace tak vážná možná se dokonce i trochu usmívám.

Pohledem sem tam sklouznu i k jeho společníku, zejména abych viděla, jak se tváří, když Arianna zmíní, že máme důkazy o šlechtickém spiknutí. Jinak zatím nezasahuji, protože bylo řečeno vše, co bylo třeba.

Šedá Eminence - 01. února 2019 19:33

Jak zachránit království?

Sunnings sedí a poslouchá křik Arianny - poslouchá ho docela bez pohnutí, bez toho aby se hnul jediný sval na jeho tváři.
Sleduje Ariannu chladně a nenávistně. To není pohled spojence. A bývá to ještě horší než vzteklá hysterie tak běžná, když dojde k nějaké troufalosti nebo drzosti během jednání.
Sunnings počká, až Arianna domluví a pak tiše řekne:
,,Selhala jste, slečno Arianno, ve všech směrech. Místo toho, abyste našla spojence například v městském arcibiskupovi nebo použila uloupené zlato k získání žoldnéřů, jste následovala lidové povstání a dovolila, aby vaše pozice a kontrola nad vaším vlastním povstáním padla do rukou radikála jako je ten váš Kapron."
Sunnings několikrát poklepal prsty na stůl.
,,Pokud byste skutečně věřila v Jeho Veličenstvo a v můj vliv u dvora, ujistila byste se, aby se nebezpečné elementy jako je Kapron a jeho povstání dohnaly na pokraj zničení při vyhánění fanatiků. To, že jste dopustila, aby se Kapron opevnil v téměř nedobytné části města, by ukazovalo pouze na vaší, vědomou či nevědomou, nedůvěru v korunu. Proto, když jsem sám viděl situaci, ke které jste buď svojí neschopností, nevědomostí, hloupostí či vědomým snažením město dovedla, předpokládal jsem, že jste přijala povstalecké ideály a přeběhla na druhou stranu."
Sunnings vstane a to samé udělá i de Chivalié, ale ten se ohlíží na Sunningse, jako by ho chtěl zarazit. Nedívá se po ženách, nepovažuje je za své nepřátele. Sunnings naproti tomu, není daleko od tasení meče.
,,Můj předpoklad byl, jak se zdá správný, a vy jste jen další vlastizrádce. Váš dopis, pokud se jím plánujete vykoupit, je vzhledem k tomu, že přichází z tak nedůvěryhodného zdroje, stěží použitelný. Rolain by určitě našel způsob jak ten dopis označit za falešný. To psaní, po kterém se honím už nějakou dobu, by nyní jednoduše odmával. Situace se změnila."
Najednou Sunnings vzplane vztekem, prudce uhodí do stolu a vykřikne: ,,Teď už je vaše povstání králi k ničemu! I kdybyste nakrásně napravila všechny svoje chyby a s královskou armádou vyhnala fanatiky z města, občanská válka už je nevyhnutelná! Nevidím jediný důvod, proč byste neměla dostat svoje setkání s králem, ale bude to tribunál v řetězech! Nezasloužíte si nic než-"

Ale Sunnings se zarazí a to protože jeho druh, který je daleko nižším šlechticem a jeho přímým podřízeným, ho rukou zatlačí zpátky do židle. A co je ještě zvláštnější, Sunnings ho poslechne, zmlkne a jen si nenávistně prohlíží obě ženy.
De Chivalié chvíli mlčí a nechá situaci se uklidnit a ozvěny křiku doznít. Dívá se do očí oběma ženám a zkoumá charaktery obou. Zvláštní, na Liss spočinul snad ještě déle než na Arianně.
Zlodějka měla pocit, že na ní mrknul. Ale to se jí muselo jen zdát. Přece by tak nezlehčoval situaci.
Obrátí se k Arianně, promluví klidně a naváže na slova vévody.
,,Občanská válka je sice nevyhnutelná, ale snad alespoň můžeme omezit její dopady," řekne rázně a očividně to adresuje především Sunningsovi.
,,Slečno Arianno, je zde další problém, o kterém nejspíš už víte. Nedaleko táboří velice silná a nebezpečná armáda, která se skládá z Nortimberské družiny a rytířů z řádu Vilémníků - ti zahájili úspěšné tažení proti fanatikům. Nejsou sice proti nám vyloženě nepřátelští avšak... zdá se, že jejich oddanost leží buď na straně boží nebo na straně Nortimberského krále. Nevím co je horší," dodá pro sebe tiše.
Odkašle si a pokračuje.
,,Samozřejmě, jen stěží by se dalo předpokládat, že zastavíte fanatické povstání tak silné, že dospělo ke zničení samotné Katedrály. Ale buďte ujištěna, že situace ve zbytku říše není o nic lepší."
Poté de Chivalié, s přesností a nezaujatostí profesionálního generála, promluví o dalších nebezpečenstvích koruně.
,,Fanatikové představují hrozbu po celé říši. Ilmaidé dle všeho formují armádu na hranicích a chtějí táhnout na naše jižní provincie. Několik měst vyhlásilo nezávislost a zabavilo královské a šlechtické državy za účelem zaplacení žoldáků na ochranu. A podle vašich slov, není Manfred Rolain daleko od otevřeného povstání. Do toho Vilémníci a Nortimberci přicházejí pro svůj díl. Prázdný trůn se otřásá."

Sunnings chce něco říct, jak se zdá, něco urážlivého na adresu Arianny a Liss, ale de Chivalié mu nedá příležitost.
,,Takže myslím, že než házet jeden po druhém urážky a obvinění, bude lepší když se domluvíme, jak situaci vyřešit. Jsem si jist, že je v zájmu všech, aby se do země co nejdříve vrátila prosperita a stabilita.
Předpokládejme, že bychom spojili naše síly a získali zpátky město. Pokud král usedne na trůn v Celestionu, jeho vládě se vrátí legitimita. Většina měšťanů, rolníků a běžných lidí pak s trochou štěstí odhodí povstalecké choutky.
Až bude alespoň trochu obnoven pořádek a potlačena pohanská hrozba, může být ,,objeven" váš dopis na hradě. Pokud je to ten spis, který myslím, pak by odhalení té konspirace mělo zajistit dostatečnou podporu na dvoře pro rychlý a rozhodný úder proti spiklencům, včetně Rolaina. A poté, s obnovenou podporou šlechty, možná ještě s nějakým vhodným darem církvi, by nemělo být těžké přesvědčit Vilémníky aby přísahali věrnost králi.
S jejich pomocí a se šlechtickými armádami bychom měli být dostatečně impozantní na to, abychom zkrotili choutky velkovezíra na jižní provincie. Ve výsledku, v nejlepším možném scénáři, by říše ztratila pouze několik panství na severu a to, co by stihli zabrat Ilmaidé na jihu.
Ale takový plán by vyžadoval naprostou jednotu a podporu lidu z Celestionu. Vaše povstání by muselo vrátit hrad králi bez jediného střetu a nesmělo by existovat ani smítko pochybnosti o legitimitě krále."
Sunnings, který se alespoň trochu uklidnil a který očividně dává na rady de Chivaliého, několikrát přikývne.
,,To by mohlo fungovat. Pokud ten váš kapitán Kapron bude přísahat věrnost králi - klidně ho můžeme nechat spravovat město, když vrátí hrad jeho Veličenstvu - je možné, že i další lidé pochopí, že jeho Veličenstvo je pro ně nejlepší možnost. Za předpokladu, že pak přesvědčíme Vilémníky a Nortimberce, aby s námi spolupracovali, bychom mohli vyváznout."
Muži se příliš nezajímají o nějakého Lišáka a vnitřní městské záležitosti. Oba chtějí vidět výsledek a jednoduše očekávají, že o detaily se postarají jejich podřízení. To je celá krása hierarchického systému armády.
Problém jen je, že přesvědčit Kaprona, aby přísahal věrnost králi, by mohlo být nad lidské možnosti.

Arianna z Albrienne - 01. února 2019 20:54

Hádky a obvinění

Domluvím a nyní je řada na Sunningsovi, aby zapomněl na své šlechtické mravy. Už v prvním okamžiku vidím v jeho tváři nenávist. A také se do mě okamžitě pěkně pustí.
Pro změnu jsem to já, kdo sedí a bez pohnutí jediného svalu ho sleduje. Nějak nemůžu uvěřit, že tohle je skutečně ten samý Sunnings, se kterým jsem se jen před pár týdny bavila na zahradní slavnosti. Tenhle muž je tvrdý jako kus kamene.

Dost možná by se na mě vrhnul, nebo by zavolal své vojáky, aby nás odvlekli. Už se ho chystám nazvat prolhaným hadem, když se do toho vloží jeho společník.
Udiveně sleduji, že dokázal Sunningse tak rychle uklidnit. Ten si totiž sedne, a co je důležitějšího, ztichne.
Tázavě se na de Chivalié podívám.

Muž začne mluvit a jeho plán zní jako něco, co by skutečně mohlo vyjít. Jenže...jenže.
Možná, že má Sunnings pravdu, možná jsem vlastizrádce. Možná mi jen Mortien otrávil mysl svými naivními představami fungování země. A nebo jsem se možná už definitivně zbláznila.
Musím si ale položit otázku: Skutečně chci, aby na trůn usedl Johan IV.?

Král za moc nestojí, to se vědělo tak nějak vždycky. A je to především vina jeho absence, že je nyní říše na pokraji rozpadu. Navíc s tím, co mi de Chivalié prozradil, tak nemá podporu ani ostatních měst. To, že je morálka vojka nízká jsme věděli už od našich lidí, a nyní máme i potvrzené, že s nortimberskou armádou nejsou tak docela spojenci.

"Pokud bychom odhalení obsahu dopisu "odložili" jak nás o to žádáte, pak bychom ztratili jediný důvod podpory našeho povstání. Kapitán by možná mohl králi odpřísáhnout věrnost, i když pochybuji o tom, že by to udělal. Ale nějaké hlavy by stejně musely padnout. Naše hlavy!"
Mluvím nyní pouze na de Chivalié a Sunningse ignoruji.
"Vy k nám přicházíte s "lákavou" nabídkou, ale v podstatě nás žádáte, abychom položili hlavu na špalek. Král není známý tím, že by odpouštěl. Pokud se neospravedlníme, všichni povstalečtí vůdci zemřou."

Tudy cesta nepovede, vstanu.
"Myslím, že vlastně nemám o čem jednat."

Lisseth - 02. února 2019 15:06

Na ostří nože

Sunningsův výbuch mne zvedne ze židle. Je to stejnej sebestřednej hajzl, kterej za sebe nechá dělat špinavou práci ostatní, jako všichni jiný. Když se to povede bude se holedbat tím, jaké má zásluhy, a když ne, za nic samozřejmě nemůže a vinni jsou všichni kolem. Ještě štěstí, že začal mluvit jeho kolega. Ještě chvíli a vážně bych se asi neudržela.

Jediné, co mne rozčiluje je to, že do něj pořádně nevidím. Lidem jako je on obvykle nestojím ani za pohled, a když ano, je v něm jen pohrdání a přehlížení. Jeho pohled je ale poněkud jiný. Mluví sice rozumněji, ale jinak mám pocit, že taky moc neposlouchal, co se vlastně děje a kde tkví skutečné nebezpečí.

Nakonec to nevydržím a také se přidám se svou troškou do mlýna a je mi fuk, jak kyselé se přitom bude asi tvářit jeho milost, které jsou má slova také adresována.

"A jak vy jste mohl dopustit, aby se král obklopil zrádci, kteří jen čekají na tu správnou chvíli? My neseděli v bezpečí obklopeni věrnými rytíři. My byli přímo uprostřed dění." Mám chuť si před ním uplivnout, ale nakonec to nedělám. Pak se otočím na jeho společníka.

"Poslouchali jste vůbec, co vám tady slečna Warennovna povídala? I když se král posadí zpět na trůn a zlepší si náladu tím, že nechá padnout pár hlav, moc si tím nepomůže. Jsou tu tací, co jen čekají na svou příležitost, aby si ukousli svůj díl království.
Tady si očividně každý vede svou, takže se jen těžko domluvíme." souhlasím s Ariannou a bedlivě sledují ty dva, kdyby snad na náš odchod měli poněkud jiný názor.

Šedá Eminence - 02. února 2019 19:55

Poslední holubice míru

De Chivalié rozhodně zavrtí hlavou v odpovědi na prohlášení obou žen. Sunnigs ho ale přeskočí a odpoví Liss.
,,Rolain je jedním z nejmocnějších šlechticů v zemi! Spiknutí, které tady vy odmáváváte rukou bylo připravováno několik generací! To není nějaká banda povstalců co se během pár měsíců rozhodla, že si půjdou nakrást do Stříbřin! Pro bezpečí krále a jeho říše jsem nespočetněkrát nastavil krk Jižanským čepelím a i jiným! Ještě před pár týdny jsem byl zajat a na každém kroku hlídán Nortimberskou gardou připravenou mi skočit po krku! Jen protože jsem odmítl sledovat královnu zemřít před mýma očima!"
Obrátí se k Arianně a rozhodí ruce. Očividně chce něco říct, ale de Chivalié promluví hlasitě a klidně a sebere mu tak příležitost.
,,Slečny, uvažujte rozumě. Pokud se s námi nyní dohodnete, nebudete potřebovat žádnou omluvu pro své povstání, neboť se za něj přimluví nejmocnější muži dvora. Jak sami říkáte, král potřebuje podporu lidu. A jediný, kdo právě nyní takovou podporu má, je Kapron. Pokud bychom se my pokusili opřít královu vládu o Nortimberce a Vilémníky, jen bychom povstání místních a šlechticů oddálili. Občanská válka je na spadnutí."
Opět zavrtí hlavou, když pokračuje:
,,Obávám se, že jste nestrávily ve společnosti Jeho Veličenstva příliš dlouhý čas, pokud o něm takto smýšlíte. Král nenařídil jedinou popravu v Celestionu. Snad víte, že muži v administrativě, kterou jste odstranili, byli téměř všichni součástí Rolainova spiknutí. To byl celý ten důvod, proč se jeho výsost," naznačí k nespokojeně vyhlížejícímu Sunningsovi, usazenému opět na židli, ,,- rozhodla vsadit na vaše povstání. Nenáviděná a neschopná správa byla odstraněna a může být nahrazena jinou... smysluplnější. Vybranou s pomocí kapitána Kaprona, například, pokud mu tak důvěřujete. Je to koneckonců muž veřejného pořádku."

Když se ženy obrací k odchodu, de Chivalié jim vstoupí do cesty, avšak netváří se tak, že by jim chtěl zabránit, pouze je chce pozdržet.
,,Slečny. Jak asi vidíte, nejsem běžný šlechtic - viděl jsem hrůzy mnoha válek a vím, jak strašná věc může být bratrovražednictví, které nás všechny očekává, pokud rychle nebude nastolen pořádek v říši.
Jistě, můžeme řešit podrobnosti a detaily budoucí spolupráce, ale musíme se alespoň shodnout na alianci za účelem znovu obsazení Celestionu. Král nemůže zaútočit, pokud by pak měl ještě dobývat svůj vlastní hrad. Vy nemůžete vyhnat pohany, protože, jak jste samy řekly, nemáte dost mužů. Potřebujeme jeden druhého.
Jen společně můžeme nastolit ve městě pořádek. Jakmile bude město zpět v rukou legitimního vládce, můžeme se obrátit ke zbytku říše.
Pokud nepřijmete naší pomoc, odsoudíte sebe i své blízké k smrti, spolu s tisíci dalších, nevinných duší. Tato zem je už nyní vyčerpaná. Válka, kterou nevědomky přivoláváte, bude zkázou nás všech."
Sunnings ale není tak trpělivý s dvěma ženami a už v ně rozhodně nevěří. Zvedne se od stolu a dojde ke dveřím, od kterých zavolá na druhého muže:
,,Vzdejte to, de Chivalié. Ty ženy nezajímá dobro země. Ty jen chtějí zavařit králi. Co jsem slyšel, v hradě uctívají Kaprona se stejnou verbou jako uctívají modly pohané. Mám strach, že rozum už se zdržuje pouze mezi Lvy. Pojďte, de Chivalié."
Avšak generál z jihu stále stojí před ženami a očekává jejich odpověď.

Arianna z Albrienne - 02. února 2019 20:15

Naděje na smír

Neubráním se ironickému odfrknutí, když Sunnings zmíní incident na slavnosti lorda Saarda. Ano, on je mužem oddaným koruně. Jak já ale nyní dobře vím, nikdo se tam královnu nepokoušel zabít. Jeho čin tak trochu ztrácí váhu.
Nakonec ale nic neřeknu, hlavně proto, že slova se opět ujme De Chivalié.

Jeho slova znějí až příliš rozumě, než abych si je mohla dovolit ignorovat. Jen si stále nejsem jistá, jestli nám nemaže med kolem pusy. Skutečně máme nyní, díky Kapronovi, takovou moc? Pokud tomu tak je, snad máme ještě naději nějak rozumě to ukončit.
Zastavím se a podívám se tázavě na Liss.

"Máte pravdu, nechceme prohlubovat utrpení lidí žijících v celestionu. Na jejich hlavy totiž dopadají důsledky občanské války ze všeho nejhůř. Vévoda nemá pravdu, když tvrdí, že chceme pouze zavařit králi. Jen se nechceme vrátit ke starým pořádkům. Pokud jste ochoten jednat o tom, že by byl král určitým způsobem ve své moci...kontrolován lidem, pak se můžeme ještě bavit."
Zamyslím se a pak se vážně na De Chivalié podívám.
"Ale ne s tímto mužem. Chci, aby odsud vévoda Sunnings odešel. Pokud mu skutečně jde jen o dobro krále, jak neustále tvrdí, jistě mu to nebude činit problémy."

Lisseth - 02. února 2019 20:48

Nelehká rozhodnutí

Sunnings, zda se, považuje jednání za skončené a dál se s námi očividně bavit nehodlá. Ovšem druhý šlechtic nehodlá se jen tak vzdát. V první chvíli sahám po zbrani, ale vida, že nám od něj zatím nic nehrozí, zase se uklidním. Beztak je mi jasné, že kdyby došlo na nejhorší, s tímhle bych asi dlouho bojovat nedokázala.

Musím říci, že jeho slova klidní emoce, které rozbouřil Sunnings a jeho argumenty znějí více než rozumně. Vyhlídky na občanskou válku a na to, že si znepřátelíme i poslední možné spojence, se mi moc nezamlouvají. Arianna možná myslí na blaho království, ale já nikdy nechtěla zajít takhle daleko a nebýt Lionella, nikdy bych takhle daleko nezašla a bylo by mi fuk, co bude s celým královstvím. Králové přichází a odchází a našinec se má furt stejně na h...

Proto jsem nakonec docela ráda, když i Arianna vezme zpátečku a je ještě ochotná dál jednat, i když jen s někým. Na její tázavý pohled odpovím jen omluvou určenou šlechtici a pak si ji odvedu kousek stranou.

"Asi má pravdu. Chceme to zastavit bez zbytečného krveprolití, už teď jsme zašly dál, než mě kdy napadlo. Pojďme se zkusit rozumně dohodnout." navrhuji, protože čím dříve tohle vše skončí, tím dříve snad budu moci být v klidu s Lionella.A to, jak bude nakonec vypadat království ať si řeší jiní.

Šedá Eminence - 03. února 2019 21:21

Vyjednávání

Sunnings udělá několik kroků od dveří k oběma ženám, když uslyší požadavek a zastřenou urážku na svou adresu.
,,Taková opovážlivost! O čem to mluvíte! Právo krále vládnout je dané vůlí osudu! Jste jen-"
Ale tentokrát se na etiketu vykašle i de Chivalié, protože skočí vyššímu šlechtici do řeči.
,,Pane ze Sunnings." Řekne to docela tiše, ani nezvýší hlas. Vévoda zmlkne. Starší muž přikývne a pokračuje.
,,Buďte tak laskav a učiňte, jak slečna žádá."
Sunnings se nadechne a začne: ,,Nemyslím si že-"
,,Vévodo ze Sunnings, právě nyní vašich ambic a vůle není třeba. Nebudu vás žádat po druhé."
Damien ani neotevře ústa k protestu, nezačne kolem sebe mávat svým titulem a proklamovat urážku. Zmlkne a náležitě uražen se obrátí a vyjde ven.
De Chivalié naznačí rukou zpět ke stolu a řekne klidně: ,,Prosím, dámy."

Usadí se zpět a promluví první.
,,Vévoda ze Sunnings je mimořádně talentovaný politik a velice slibný vojevůdce. Není však diplomatem, tedy jej omluvte. Ale zároveň bych vám chtěl připomenout, že vám nedělám žádnou laskavost, když jsem vaši žádost vyslyšel. S největší pravděpodobností bude jeho výsost v pravý čas vyžadovat kompenzaci dnešní urážky.
Ale chápe, kdy je lépe se stáhnout, přeskupit se a vyčkat na vhodnější chvíli k boji. Velice bych vám oběma doporučoval, aby až to bude vše za námi, jste se postarali o to, aby neměl důvod cítit se vámi ponížen. Je to velice nebezpečný muž, dámy."
A de Chivalié, jehož rozkazy Sunnings bez odmlouvání poslouchá, je tedy muž ještě nebezpečnější. Moc nejde vždy ruku v ruce s arogancí a vysokým titulem.

Generál z jihu, na rozdíl od každého šlechtice, kterého zatím potkali, mluví k oběma ženám a obě je bere jako rovnocenné jednatelky.
Daleko méně hledí na své osobní city a postavení a daleko více na dosažení svých cílů a cílů své země.
Nyní se na moment odmlčel, aby si mohl opět obě ženy prohlédnout a posoudit jejich povahu. Jistě na to měl mnoho příležitostí během doby, kdy jednaly se Sunningsem. Mohl si o obou ženách udělat jasný obrázek bez toho, aby nutně prozradil víc o sobě, než by chtěl.
Nyní promluví: ,,Tedy, budeme jednat. Byly byste tedy ochotné, za určitých podmínek, spojit síly s králem a dobýt zpět město.
Vaše požadavky stojí proti starým, zavedeným zákonům feudálního systému. Chcete, pokud jsem správně porozuměl, aby byla královská moc opřená o vůli lidu."
De Chivalié několikrát přikývne.
,,Vznešená myšlenka, to ano. Ale také mimořádně nebezpečná. Zmínily jste toho muže, Černého Lišáka nebo dosavadní administrativu Celestionu - ale obě vznikly daleko spíš z městského prostředí, z neschopné správy, než vinou krále.
A to bychom přirozeně mohli změnit. Nemálo měst je řízeno radou, ve které má král svého zastupitele a kde má královská moc zvláštní pravomoce, ale nikoli absolutní kontrolu. Svobodná města říše, se jim říká.
No a pak samozřejmě budete požadovat milost pro všechny účastníky Kapronova povstání, včetně a zejména pro všechny vůdce povstání."
De Chivalié pokrčí rameny.
,,To vše by určitě bylo možné vyjednat. Král dokáže být ve věcech samosprávy velice rozumný a myslím, že nedrží žádnou nenávist vůči vám, vzhledem k tomu, že jste královnu nijak nezranili, možná naopak zachránili.
Ale bude očekávat, že za každý ústupek, který ve váš prospěch udělá, něco získá. Ve většině měst to bývají daně či obchodní cla a městská povinnost přispívat královské armádě. Ale obávám se, že vzhledem k současnému stavu města to nebude možné - každá mince bude třeba na získání kontroly nad městem a opravu škod."
De Chivalié se usměje.
,,Jen velice nerad bych se vracel ke králi s nevhodnou nabídkou, protože by mohla zničit všechno, co jsme zde vyjednali a co ještě vyjednáme. Co tedy myslíte, že bych měl králi nabídnout, krom jeho vlastního trůnu? Doufal bych, že to bude stačit, ale vždy se vyplatí mít v záloze prostor k jednání."

Arianna z Albrienne - 03. února 2019 21:48

Rozumné slovo

Sama jsem překvapená, když Sunnings opustí místnost. Bohužel to nebyla moje slova, co ho k tomu přimělo. I tak to ale považuji za vítězství.
"Vévoda není jediný, kdo se nyní cítí být uražen."
Odpovím chladně. To, že je to nebezpečný muž a snadno by se mi mohl chtít pomstít, to si dobře uvědomuji.
Usadím se zpátky na své místo a se zájmem De Chivalié poslouchám.

"Nechceme králi brát jeho pravomoci. Pouze je chceme omezit. Sám dobře víte, že jeho veličenstvo strávilo více času někde na bojišti, než na trůně. Lidé potřebují mít pocit, že nad nimi někdo drží ochranou ruku. Už nechtějí jen přihlížet, chtějí sami řídit své osudy. Pokud chce král získat svůj trůn nazpět, bude se muset přizpůsobit."

Osobně jsem si myslela, že trůn by měl králi stačit. Ale za to, kolik toho po něm žádáme, bychom asi měli něco přihodit. Teď mě mrzí, že s námi není pan Gachette, nebo že se s ním nemůžu alespoň poradit. On by jistě věděl, co králi nabídnout za jeho ústupky.

Opět vrhnu tázavý pohled na Liss, i přesto, že vím, že tohle není zrovna její parketa. Stále je to ale jediný člověk, se kterým tohle můžu konzultovat. Najednou mi přijde, že na mě leží zodpovědnost, kterou nemohu sama unést.
Vstanu a několikrát nervózně přejdu po místnosti. A co když Kapron nebude souhlasit? Co když odmítne králi město vrátit?

Lisseth - 04. února 2019 16:57

Znovu u stolu

Šlechtic má zvláštní nadání klidnit Sunningsovi emoce nebo jej spíše jen odkázat do patřičných mezí. Kdo to je, že ho někdo jako Sunnings na slovo poslouchá?...a jaké pak jsou tvé zájmy, příteli?... ačkoliv vše tváří vcelku rozumně a jako jeden z mála mocných mužů bere na vědomí i mou maličkost, něco mi říká, že bychom měli být opatrní i zde.

Usadím se zpět ke stolu vedle Arianna a poslouchám jeho i odpověď šlechtičny. Upozornění, že jsme právě v Sunningsovi získali dalšího nepřítele přejdu mlčením. Jen další na dlouhém seznamu těch, co nás vedou coby nepohodlné osoby...

Na Ariannin tázavý pohled ovšem momentálně nějak nemám odpověď.
"Co víc nabídnout, než trůn a hlavy těch, kteří jemu i jeho paní ukládají o život. V tuto chvíli vaší víc co nabídnout není. Snad až se město znovu postaví na nohy, dalo by se o nějakých závazcích koruně mluvit." pokrčím lehce rameny a hledím na šlechtice. Fakt nevím, co víc mu v tuto chvíli nabídnout.

Šedá Eminence - 04. února 2019 20:57

Jediný návrh

De Chivalié si vyslechne odpověď obou žen, ale netváří se příliš spokojeně.
,,Já chápu, že to tak vidíte, ale pokud se vyjednávání změní v něco, co by král mohl označit za vydírání, v to, že držíte korunu, zemi nebo jeho ženu rukojmí - mohlo by ho to notně rozladit. Já vím, že nic takového nemáte v úmyslu, ale na dvoře je mnoho šlechticů staré školy, kteří si myslí, že bychom měli jednoduše vzít město ztečí. Těm by stačila i nejmenší záminka k útoku.
Musím přiznat, že i to by nějaké výsledky mělo. Ale rozhodně by to nevedlo k míru. Pravý opak."
Šlechtic z jihu přikývne a pousměje se směrem k Liss.
,,Mohu takovou nabídku předložit jeho Veličenstvu, samozřejmě. Ale doufám, že si uvědomujete, že to bude považovat pouze za splnění vaší povinnosti vůči koruně. Jsem si jist, že statut svobodného města dokážu pro Celestion vyjednat, ale víc neočekávejte. Budu apelovat na krále aby vaší myšlence vlády lidu věnoval pozornost - odvrátilo by to riziko dalších nepokojů - ale rozhodně by to nepotěšilo šlechtu. Uvidím, co se bude dát dělat."
De Chivalié na moment umlkne a pokračuje.
,,Do několika dní vám pošlu zprávu a s trochou štěstí nedlouho poté zaútočíme a společně vyženeme ty pohany z města.
Máte ještě něco, co byste mi rády navrhly a projednaly, dámy? Protože bych rád už dnes ráno předložil váš návrh králi a tedy bych se měl co nejrychleji vrátit do královského ležení."

Ale de Chivalié se ještě na moment zarazí.
,,Dovolte mi ještě vás upozornit, abyste zacházeli s královnou v obležení co nejopatrněji. Má velký vliv na názor Jeho Veličenstva - a to by nemuselo být příliš dobré. Stejně obezřetně hleďte na její Nortimberské druhy a příbuzné. Mezi její gardou je muž, který je velkým spojencem Nortimberské královské rodiny, kurfiřt Erik Maartensson - jeho jméno by mělo velký vliv i na našem vlastní dvoře, pokud byste jej dokázali získat na svou stranu. A naopak by mohl značně vaší věci uškodit, pokud podá Nortimberu nelaskavou zprávu.
A pokud je pravda, to co jste říkali o tom muži Černém Lišákovi a jeho infiltraci královniných nejbližších... jistě si dovedete představit, jaký chaos by to pro nás všechny představovalo, pokud by byl někdo z královniny gardy zraněn nebo dokonce zabit Celestionským vrahem, i když naším nepřítelem. Nortimberci by to mohli brát jako urážku nebo dokonce úklad z naší strany."
De Chivalié se zvedá, zvlášť pokud ženy nemají víc o čem mluvit.
,,Kráčíme na velice tenkém ledě, dámy. Nejsem stejného názoru jako vévoda ze Sunnings, věřím, že občanská válka by mohla být ještě odvrácena. Ale bude to vyžadovat mimořádnou jemnost. Apelujte stejně i na vašeho kapitána Kaprona. Pokud je to rozumný muž, vyslyší vás."
A pokud ne, říše bude hořet. To je velice, velice tenký led. Smrt a zkáza číhá za každým krokem.

Arianna z Albrienne - 04. února 2019 21:19

Ubohá nabídka

Dokonce i Liss souhlasí s tím, že navrácení koruny králi by mělo být dostatečně štědrou nabídkou. Ráda bych něco přihodila, ale pokud si De Chiavlié myslí, že dopis by nám v tuhle chvíli víc uškodil, než pomohl, máme svázané ruce.
Možná, že kdybychom měli víc času, kdybychom se mohli poradit s Kapronem a Gachettem, dokázali bychom něco vymyslet. Jenže čas je právě to, co nám schází.

"Nejsme v pozici, kdybychom si mohli dovolit nabízet králi úslužnosti. Navrácení trůnu a pomoc s odstraněním fanatiků. A jak říká má společnice, jako bonus, pak hlavy zrádců koruny."
Modlím se, aby to stačilo. Taky se modlím, aby nás Kapron nezaklel, co jsme to odsouhlasily. On ani netuší o tom, že jsme se sem dnes vydaly.
Mám pocit, že vše co děláme, děláme zavěšené na velmi tenkém laně, visící vysoko nad propastí. Taky mám pocit, že se to lano co nevidět přetrhne.

Ale pořád jsou tady věci, které můžeme, a dokážeme ovlivnit.
"Pokusíme se si královnu naklonit. Se senešalem jsme už jednaly a působí jako velmi rozumný muž. Snad se mu podaří přesvědčit královnu, aby neposlouchala rady toho úskočného křiváka."
Přemýšlím, jak moc výmluvný Lišák musí být, že se jí takhle dokázal vetřít do přízně, a zarazit klín mezi její veličenstvo, a Erica Maartenssona.

Lisseth - 05. února 2019 17:50

U stolu

Dál poslouchám šlechtice a vážně nevím, co by si představoval, že mu ještě můžeme nabídnout více. O tom, že odhalit ty, co ukládají o život krále je víceméně naše povinnost by se dalo polemizovat a rozhodně už jsme pro to udělali víc, než by obyčejný občan byl ochoten udělat.

Při upozornění na senešala mám chuť se ušklíbnout. Aspoň něco nám hraje do karet, když už nic...senešal nás možná nemá v lásce, ale snad nám alespoň trochu důvěřuje a je nakloněn...
Všechno si ovšem nechám pro sebe, nemusí vědět úplně vše.

"Po sakra tenkém ledě tančíme už od začátku." utrousím jen tiše a loučím se se šlechticem jen kývnutím hlavy. Když zmizí, otočím se na Ariannu.

"No tak teď jenom, aby nás za zrádce neměl Kapron. Ale snad i on musí uznat, že moc jiných možností asi nemáme." pokrčím trochu rameny. Umím si představit, jak se bude asi tvářit, ale někdy je holt třeba udělat nějaké ústupky.

"Kdy se máš setkat s tím svým?" ptám se pak dál a vykukuji ze dveří statku, abych zjistila, zda-li jsou už rytíři na odchodu. Pakliže bude do setkání s tím druhým ještě čas, porozhlédnu se trochu kolem, abych zjistila, jestli Suningsovi muži odešli skutečně všichni a pak by mne zajímalo, zda-li tu zbyli ještě ti dva koně po oněch mrtvolách.

Arianna z Albrienne - 05. února 2019 18:04

Čekání

Lisseth řekne nahlas to, čeho já se nejvíc obávám. Mám za to, že pro naše lidi děláme to nejlepší, jenže co když to tak kapitán nebude vnímat? Neudělaly jsme hloupost, když jsme se sešly se Sunningsem? Neexistuje jiný způsob, jak dosáhnout našich cílů?
V hlavě mu hučí příliš mnoho obav a já si až nyní uvědomím, že bych se vlastně měla ještě setkat s Torreym.

Dokud jsem se soustředila na vyjednávání s královskými, bylo to dobré. Nyní mě přepadne strach.
"Měl přijet hodinu po Sunningsovi, ale ten tady byl dřív, než bylo domluveno. Takže máme asi ještě čas."
Sundám si z ramen těžký plášť, který mi sehnal Tukla, a pohodlněji se na židli uvelebím.
"Klidně se porozhlédni kolem. Já tady počkám."
Na jazyku mě pálí otázka, jestli by mi Liss nedopřála s Torreym soukromí, ale nakonec nic neřeknu. Tohle není žádné milostné dostaveníčko.

Nyní si ale nejsem jistá, co mu vlastně chci říct. Pokud by jednání se Sunningsem nevyšla, asi bych se je pokusila získat jako spojence. Ale v téhle chvíli? Alespoň se můžu pokusit zjistit, za co vlastně bojují.

Šedá Eminence - 06. února 2019 20:58

Rytířská láska a šlechtická upřímnost

Po odchodu obou šlechticů, se Arianna začala připravovat na příchod sira Torreyho a jednání s ním... a to bylo jednání daleko důvěrnějšího charakteru.
Nakonec se dohodly, že Arianna bude s rytířem jednat sama. Nejspíš by mu bylo hodně podezřelé, kdyby krom šlechtičny, které vyznal lásku, našel i drzou zlodějku, která dokázala dělat věci, o kterých se šlechticům ani nesnilo.
Tukla ale zůstal v záloze - ne přímo na doslech, protože se vědoucně zasmál, když mu Arianna naznačila plán - ale dost blízko na to, aby mohl zasáhnout, pokud by například nahlas vykřikla.
Od sira Torreyho snad žádné nebezpečí nehrozí, takže Liss se rozhodla raději věnovat pozornost mizícím šlechticům, kteří své koně nijak neženou a pomalu mizí do noci. Na koni by je nikdy nedokázala sledovat dostatečně nenápadně, ale dokud se nepustí do cvalu, měla by mít šanci. Ještě před tím se ujistila o tom, že oba koně jsou stále ve chlévě, kde spokojeně žvýkají seno. Řekla o nich také Tuklovi - pro případ, že by snad potřebovali rychle utéct. Ale na to snad nedojde.

Rozloučila se s Ariannou, která mezitím ve statku čeká na Torreyho. Díky tomu, že Sunnings dorazil o tolik dříve, má nyní hodně času na to aby se po jednání s královskými trochu uklidnila a poskládala dohromady myšlenky.
Asi po dvaceti minutách, když je měsíc nejvýše na obloze, uslyší cval koně - dupot okovaných kopyt na prašné cestě. Utichne u statku a jediný pár nohou pomalu a opatrně přichází ke dveřím.
Dveře se otevřou. Stojí v nich mladý rytíř ve zbroji s rukou na své meči - přímý pohled v očích, podivná odvaha a odhodlání, které jako by vyskočilo přímo z rytířských legend - a poté, co rytíř Torrey spatřil slečnu Ariannu - svou dámu v nesnázích, spustil ruku z jílce a na moment ani nic neříkal.
,,Slečno Arianno!" zvolal nakonec.
,,Jste ještě krásnější, než si vás pamatuji!"
Udělal několik kroků k ní, ale neodvážil se jí obejmout. Rytíř musí být zdrženlivý a sloužit své dámě - sir Torrey se drží etikety a ctnosti, která je součástí každého rytířského kódu.
Postoupil do světla svíčky, kterou Arianna zapálila, poté co Sunnings odnesl svou lucernu.
Jeho zbroj byla překrytá látkou s černým kruhem rytířů Vilémníků - řádu, o kterém nevěděla téměř nic. Měl jinou tvář než si pamatovala, jasné, čisté oči a nehezkou jizvu, která se mu táhla přes líc.
,,Slečno Arianno," řekl Torrey znovu, něžně a udělal k ní další krok. ,,Stěží věřím štěstěně, že při nás obou stála a že jsme se konečně sešli. Nedovedu si představit hrůzy, kterými jste byla nucena projít."
Odmlčí se a vezme ruku šlechtičny do své.
,,Ale trápení je u konce, má nejdražší slečno Arianno. Konečně s vámi mohu mluvit - konečně vám mohu říct o dobrém osudu, který při nás stojí. Stěží jsem mohl uvěřit, že jste dokázala propašovat svou zprávu zpět do našeho ležení - a nemohu popsat radost, která se mě zmocnila, když jsem slyšel, že se vám samotné podařilo uniknout z města a jste opět na svobodě."
Oči mladého rytíře jsou plné odhodlání a naděje. I když o něm Arianna ví, že je to velice inteligentní muž a schopný voják, vidí na něm, jak nejistě a vlastně i naivně si počíná - jako skutečný rytíř z pohádky. Dovedla by si ho představit jak celé noci přemýšlí o tom, co jí řekne až jí uvidí.
Tenhle voják, který čelil nejrůznějším hrůzám a oponentům a je docela bezmocný a ztracený proti ní, ženě.
,,Nyní, slečno Arianno, už jste v bezpečí. Vaše město je sice stále pod kontrolou těch zlořečených banditů a hord poblouzněných heretiků, avšak se spojenci, které jsem na severu získal, bude jeho osvobození snadná práce. Sever odolal vlně pohanství, která se zvedla, když se snad probudila nějaká dávno padlá modla či snad sám ďábel - a tak tomu je, slečno Ariannou, zásluhou Řádu rytířů Dobrého krále Viléma a pomoci, kterou jim poskytl sám Nortimberský král a jeho udatní bojovníci. Řád mě laskavě přijal do svých řad, jen díky nim jsem přežil - zachránili mě v nouzi nejvyšší. A nejen mě. Řád nabírá každým dnem nové Bohu oddané duše z řad Celestionských i Nortimeberských. Přesně tak, jak tomu bylo v časech dávného krále Viléma, spolu stojí oba národy, slečno Arianno, a zbaví tuhle zem všech ran, která na něj dolehla."
Nyní drží obě ruce Arianny ve svých a zářivě se na ní usmívá - připomíná dobu dávno minulou, dobu dýchánků a bálů, dobu mladistvých milostných románků... a dobu naivity a prostomyslnosti, ve které žila. V té době neměla ani tušení o hrůzách a chudobě Katova, o intrikách za královským trůnem a nebezpečích nejkrásnějších dvoran...

To byl vždycky spíš svět Liss, která byla v Katově a uprostřed intrik jako doma. Právě nyní následuje tiše šlechtickou formaci - de Chivalié a Sunnings jedou uprostřed, dva muži jednou několik metrů před nimi a zbývající dva několik metrů za nimi - tak aby mohli mluvit spolu nerušeně a v soukromí.
Musí si být sebou hodně jistí, když takhle kráčí polem - ale mají jen málo organizovaných nepřátel. Pohané nemají žádné vrahy a špehy na své straně a většina šlechticů právě nyní v pozici, kdyby se o něco takového mohla pokoušet. Navíc podle všeho je Liss jedna z mála, kteří ví o tom, že tu vůbec Sunnings s de Chivaliém tuto noc je.
Oba šlechtici jedou zprvu tiše, ale poté Sunnings ticho prolomí.
,,Nechal jsem se unést."
,,Ano," odpoví klidně de Chivalié. ,,Je to pochopitelné. Udělal jste v té věci co jste mohl. Snad jste doufal, že ty ženy dokážou víc, ale právě nyní jsem rád, že je král i královna naživu a v relativním bezpečí."
,,Vskutku, v relativním."
De Chivalié semkne rty. ,,Nemám v plánu se přidat k našim bratrům v historii, kteří nedokázali krále ubránit. Černá jména v kronikách."
,,Nikdy jste neměl odcházet z Celestionu," řekne Sunnings přesvědčeně, i když tím nepřímo uznává své vlastní selhání.
,,Hrozba, která na nás míří, přichází stejně silně z rukou Rolaina jako od velkovezíra. Moje působení v mé domovině zajistilo, že se Jižané neodvážili zaútočit - i nyní váhají, protože stále věří, že jsem tam a chystám na ně léčku," řekne se spokojeným úsměvem de Chivalié.
,,Doufám, že jste se nezmýlil a že to nejsem já, kdo bude mít nakonec pravdu. Však nyní nejde jen o Rolainovy intriky. Kdoví, co ty dvě způsobí. Měli jsme je obě na místě vzít a dotáhnout před krále. Nebo se jich alespoň zbavit - takhle můžou ještě napáchat nedozírné škody."
De Chivalié pomalu zavrtí hlavou. ,,Ne, ty dvě se budou ještě hodit. Jsou schopné - víc než se zdají. Nebezpečně schopné. Budu raději, když budou na naší straně, než aby stáli proti nám, zvlášť když k nim ještě přidáme toho jejich zázračného kapitána. Aristokratická diplomatka, lidový vůdce a nemilosrdná zlodějka. To je nezvyklá a nebezpečná kombinace. Doufal jsem, že ta zlodějka Lisseth bude věrná Celestionským tradicím a tak úplná, že by se říšský úředník červenal - ale ta by se mi vysmála do očí, kdybych něco takového navrhl. Nevím, co jí žene, ale je to něco víc než peníze a touha po moci, stejně jako Ariannu a jak se zdá, i kapitána Kaprona."
De Chivalié pobídne koně a usměje se na Sunningse. ,,Musíte jim to uznat, Sunnigsi, ty ženy jsou něco, s čím jsme se ještě nesetkali. Zaslouží si trochu respektu."
Liss neslyšela odpověď, kterou si vévoda zamumlal pro sebe, ale nebylo to nic slušného, natož lichotivého.
Malá skupina šlechticů pokračuje stále dál a dál - už se blíží ke královskému ležení. Mohla by pokračovat dál - jít na malé výzvědy mezi královské, když už tu je.
Nechtěla by přece vrazit mezi Ariannu a jejího statné rytíře když budou zrovna uprostřed ,,jednání".

Arianna z Albrienne - 06. února 2019 21:47

Pravý rytíř

Liss mě opustí a Tukla je někde venku, dává pozor, ale také mi poskytuje soukromí. Zapálím svíčku a v tichosti čekám. Nevím, kolik času uplynulo, když zaslechnu kopyta koně. Zvednu se ze židle, oči upřené na dveře. Poslouchám kroky, které se blíží. Napjatá, vyděšená, v očekávání z toho, co má přijít.

Je to on!
Srdce mi poskočí radostí, když spatřím Torreyho. Nevypadá tak, jak si ho pamatuji, i jeho tvář zdobí, stejně jako mou, jizva. A přesto mě nazval krásnou. Do očí mi vhrknou slzy. On se neodvažuje ke mě vrhnout, ale já neváhám. Dva kroky a moje paže se ovinou kolem jeho krku. Tolik jsem se na tenhle okamžik těšila.

"Hrozně jsem se o Vás bála."
Sotva slyšitelná slova mu šeptám přímo do ucha. V následující chvíli se ale odtáhnu, alespoň na délku paží. Jako kdybych ani nyní nedokázala zapomenout na protokol, který mi celé dětství vtloukali do hlavy.

V tichosti naslouchám jeho slovům a jímá mě z nich hrůza. On si skutečně myslí, že jsem z města musela utéct. Tedy, technicky vzato má pravdu. Ale neprchala jsem před tím, před kým on si myslí.
"Sire Torrey, jsem nevýslovně šťastná, že jste živ a zdráv. Modlila jsem se, abyste se mi v pořádku vrátil. Ať už vám život zachránil kdokoliv, nikdy mu nebudu schopná dostatečně poděkovat."
Ale...

Mám strach. Nechci mu říkat o povstalcích, Kapronovi, spiklencích, vrazích, ani ničem jiném. Bojím se, že mě zapudí, když se dozví, že těm, které on nazývá bandity, já nyní pomáhám. Co víc, že jsem byla jedním z těch, kdo celé povstání začali.

Ale...
Nakonec se to stejně dozví.

"Sire Torrey, já jsem z města neutekla. Ty, které vy nazýváte bandity, já zvu bratry. Nejsou to žádní zločinci, pouze lidé, kteří už nechtěli nečinně přihlížet. Postavili...postavili jsme se proti zrádcům a spiklencům. Odhalili jsme vrahy, kteří usilovali o život jejich veličenstev a nyní...snad, navrátíme trůn do rukou krále.
Nebude to jednoduché, protože ve městě řádí fanatici, ale společnými silami můžeme Celestionu vrátit klid a mír."
S nadějí v očích hledím na mladého šlechtice, skoro křečovitě se držím jeho dlaní. Asi jsme oba dva naivní.

Lisseth - 07. února 2019 16:42

Vyslechnutý rozhovor

Nakonec se vydám ještě chvíli v skrytu doprovodit ty dva a vyslechnu si jejich rozhovor. Jsem docela ráda, že je tu někdo, kdo Sunningse dokáže usadit. Být to na něm, předhodí nás v železech králi, aby si měl na kom vybít vztek nebo se nás rovnou zbaví. Úžasný spojenec, jen co je pravda...

Pro sebe se ušklíbnu, když pak mluví o mě. Jo, hochu, to bys rád věděl, co mě žene vpřed...možná bys ani nevěřil...

Nakonec se zastavím na dohled královského ležení. Chvíli se jen dívám za odjíždějící dvojicí a zvažuji, co dál. Po pravdě se mi moc nechce plížit se dál a pak zas rychle prchat, posledně to skončilo málem fiaskem a jsem si jistá, že Sunnings by si to užil, kdyby mě čapli na výzvědách v jejich táboře. Nechci Arianně dělat křena, ale taky nechci, aby na mě čekali, kdyby se něco nepovedlo a já se někde zdržela. A pak jsem slíbila, že na Ariannu dám pozor a to se na dálku dělá dosti špatně. Ačkoliv by jí od jejího milého nemělo hrozit žádné nebezpečí, přeci jen budu raději poblíž.

Po chvíli se tedy přeci jen otočím zamířím zpět ke statku. Nemám ponětí, zda-li už tam ten její amant je, či ne, takže nejprve zamířím za Tuklou, zjistit, jak se věci maj a zda-li je vše v pořádku. Pak zamířím trochu blíž, abych měla přehled o tom, co se děje. Nehodlám je šmírovat, pokud by náhodou jen nehovořili, stáhla bych se zase zpět. I když by mne to asi překvapilo, jak znám Ariannu, bude se spíš držet zpátky. Ale jeden nikdy neví...

Šedá Eminence - 07. února 2019 21:11

Poslední šlechtična v Celestionu

Liss se obrátí a zamíří zpátky ke statku. Alespoň že cestou zpátky už může klidně kráčet po cestě. Jak se dalo předpokládat, de Chivalié a Sunnings využili svého vlivu, aby tuto noc královští své patroly moc nepřeháněli. Těžko by se jim vysvětlovalo, proč vyrazili uprostřed noci směrem k nepřátelskému městu...
Brzy je opět u statku - podle oře oděného do zdobené čabraky s barvami té cizí armády, Vilémníků, pozná, že milý Arianny už skutečně dorazil.
Tukla jí to vzápětí potvrdí. Prý zatím žádné problémy nebyly. Liss se přitiskne ke straně dveří - příliš netěsní, takže může v klidu vyslechnout rozhovor, který oba vedou - a jak se zdá, skutečně spolu pouze vedou rozhovor.

Sir Torrey pečlivě vyslechne slova Arianny - usmívá se na ní a drží její ruce ve svých. Když začne mluvit o povstalcích, začne se jeho tvář měnit... ne v nepříjemnou, pouze v zamyšlenou.
Když Arianna domluví, rytíř zprvu mlčí, rozmýšlí se co řekne. Poté shlédne na svou dámu v nesnázích a laskavě se usměje.
,,Musela jste projít strašlivými zkouškami - ale zachováváte ctnosti, o kterých se ani nejvyšším rytířům často ani nesní. Dokonce i nyní, když město tone ve zkáze a plamenech, máte s pomatenci a povstalci nebývalý soucit.
Vskutku, má nejdražší slečno Arianno, jste dámou, která by mohla jít celé říši příkladem. Jak sama říkáte - navrátíme trůn do rukou právoplatného z Boží vůle krále a vyženeme nevěrné a zrádné muže z města. Vaše čest a víra v dobro v lidských srdcí překonává vůli nejsoucitnějších.
Obávám se ale, že v dobách války platí jiná pravidla, než na mších v dobách míru. Arcibiskup Celestionu leží mrtev - církev uložila město do klatby a všichni heretikové v něm, kteří odmítají Jeho Veličenstvo - omlouvám se, že musím o takových věcech mluvit, má nejdražší, ale sama jste si toho jistě vědoma - ti všichni propadnou hrdlem."
Rytíř se rukou jemně dotkne tváře Arianny, zatímco mluví o krutosti, která by nebyla cizí na straně fanatických vyznavačů modly s dvěma tvářemi. Každý, kdo neslouží králi, je zrádcem víry, nejen koruny.
Avšak krom jeho zápalu je znát i... nepochopení. Zpráva, kterou mu Arianna chtěla předat, jako by k jeho sluchu vůbec nedorazila. Místo toho k němu dospěla ta slova, která by říkala stará Ariana - to děvče, které tančilo na bálech a žaslo nad statečností dvorských rytířů. Vzpomněla si na několik málo událostí, které jí dřív nikterak významné nepřišly, ale nyní... momenty, kdy ženy, ať už řekly cokoliv, byly s přehlíživou blahosklonností odeslány ke správě domácího krbu či snad ještě k umění. Pomluvy, které mířily na ty, co se vyjímaly, například na madame de Noire, společenské vyloučení, které potkalo dívky, které byly příliš drzé na svůj věk a rozhněvaly mocné muže.
Domluvené sňatky, ženy připoutané ke svým mužům. Spokojenost a zaručené pohodlí, život v luxusu bez jediné starosti... ale za jakou cenu?
,,Nic z toho však již nemusíte řešit, má nejdražší Arianno, neboť jste z města odešla, snad poslední ctnostná duše. V našem ležení vás očekává služebná s horkou koupelí a šaty, které vám jako dar, za to co jste vytrpěla, chtějí dát Nortimberské dvorní dámy.
Sám Nortimberský princ vyjádřil zájem se s vámi setkat, poté co jsem mu vylíčil v jaké situaci jste se ocitla, ale že navzdory tomu neztrácíte naději. Jsem si jist, že dokonce i sám král Johan IV. by vám udělil audienci. Všechny ženy z Celestionu uprchly, ale vás ani nenapadlo zradit své slovutné město. Poslední šlechtična v Celestionu," řekl téměř hrdě sir Torrey.

Arianna z Albrienne - 07. února 2019 21:35

Nevyslyšená slova

Nerozhněvala jsem ho, i přesto ale cítím, jak se mi do očí derou slzy. Mám pocit, že sir Torrey snad přeslechl polovinu mých slov. Jako kdyby vůbec nechápal, nebo spíš nechtěl chápat, v jaké situaci se doopravdy nacházím.
On si doopravdy myslí, že jsem k němu přišla pro pomoc.
Myslí si, že jsem utekla z města, abych se schovala pod jeho ochranná křídla.

Je to jen okamžik, slabost, kterou pocítím, lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem nezaváhala. Mohla bych s ním odejít? Přemýšlím, jestli bych se mohla vrátit k životu, který jsem vedla před tím. K tom nekomplikovanému životu, kdy za mě problémy řešil někdo jiný. Kdy jsem neměla na práci nic jiného, než dobře vypadat a správně reprezentovat. Kdy jsem jen mlčela a poslouchala, když muži mluvili.
Mohla bych se k tomu vrátit? Chtěla bych se k tomu vrátit?
Chtěla bych s ním zůstat, ale nechci být přehlížená. S Lisseth jsme dosáhly velkých věcí a já skutečně věřím, že dokážeme Celestionu navrátit mír.

"Já s vámi jít nemůžu, Sire Torrey."
Ač mi to trhá srdce, pustím se jeho dlaní a nechám ruce spadnout podle těla.
"Chtěla bych přenechat starosti někomu jinému. Ale musím dokončit práci, kterou jsem rozdělala. Ve městě je stále můj bratr a já ho nemůžu opustit."
Rozhodnu se ho nezatěžovat našimi plány. Pokud se nám podaří dohodnout se s králem, nebude na ničem z toho záležet. Povstalci budou omilostněni a fanatici vyhnáni. Pak třeba Sir Torrey konečně prohlédne a uvidí, že už nejsem ta stejná Arianna, kterou zval k tanci.

Chci věřit tomu, že stále existuje svět, ve kterém spolu my dva můžeme být šťastní. Vím, že on je ten, komu chci stát po boku. Ale také vím, že se už nemůžu nechat přehlížet.

Lisseth - 07. února 2019 22:22

Za dveřmi se neposlouchá

Vrátím se zpět a skrytá za dveřmi poslouchám rozhovor těch dvou, omlouvaje si to tím, že jen dávám pozor na Ariannu.
Chvíli mám pocit, že se to mi to jen zdá. Ten člověk je snad z jinýho světa...co to žvaní?...
Slova ne nepodobná těm úžasným proslovům, které vedou fanatici ve městě. A Ariannu bere jako křehkou panenku, o kterou je třeba se postarat.

A to má být to eso v rukávu jo?...ten nám má pomoct?...
Nevěřícně kroutím hlavou. I když musím uznat, že to taková křehká panenka tedy byla...ovšem teď má mé uznání a troufla si na to, nač by mnoho jí rovných nikdy ani nepomyslelo...

Mám chuť tomu nažehlenému panákovi vysvětlit, jak se věci mají, ale nakonec si to rozmyslím. Hádám, že by mi Arianna asi moc nepoděkovala a zatím se vlastně neděje nic, co by vyžadovalo můj zásah, takže si zase nechám zajít chuť a jen trpělivě poslouchám dál. A nutno říci, že má můj obdiv čím dál tím víc. Když mu dokáže říci, že s ním nemůže odejít, aspoň ne v tuto chvíli. Tuším, jak jí asi musí být. Vždyť ještě před nedávnem jsem si myslela, že už mne Lionell nebude chtít nikdy vidět.

Zatím tedy zůstanu na svém stanovišti skryta za dveřmi a naslouchaje všemu, co se uvnitř šustne. Připravena vysvětlit rytíři, že se Arianna vrací do města po svém, kdyby jí nechtěl poslouchat.

Šedá Eminence - 08. února 2019 21:25

Úděl rytířův

Rytíř zaváhá a zmateně zamrká, když mu Arianna odpoví.
,,Slečno Arianno, tohle není čas na hloupou statečnost. Nemusíte mít strach o vaši čest - nikdo po vás nemůže chtít abyste zůstávala ve městě, které ovládají vrazi a pohani."
Uchopí znovu ruku šlechtičny, poté, co ho pustí.
,,Nikdo, ani vy samotná, po mě nemůže chtít abych tak krásnou, křehkou dívku nechával v tom městě. Mohla byste dojít k úrazu-"
Ale nyní, když Ariana pootočí tvář od něj, si asi teprve skutečně všiml jizvy na tváři Arianny. Dlouhé, táhlé rány, kterou jí způsobil jižanský vrah a které se nejspíš už nezbaví.
Snad jí v temnotě považoval jen za hru stínů - ale teď je ve světle svíčky. Sir Torrey sklopí nejprve oči a poté celou hlavu. Mlčí, stojí tiše a snad... sklíčeně.
Ale pak, zvedne tvář - něco se zalesklo - ale určitě to nebyla slza. To by nebylo vůbec rytířské.
,,Nerozumím vám slečno Arianno. Ale pokud je toto zkouška, kterou pro mě máte připravenou, pak dobrá. Přišel bych si pro vás i do nejhlubších pekel a vyrval bych vás ze spárů samotného Ďábla, pokud by to bylo nutné."
Pomalu pustí ruce mladé šlechtičny.
,,Pokud vás mám dobýt zpoza kamenných hradeb a získat vaše srdce z pařátů zrádců a vrahů, tak tedy učiním, i kdybych měl vyrazit proti celému Celestionu sám jediný. Takový je úděl rytíře."
Zaváhá a poté se mu v ruce objeví zdobně vyřezávaný kroužek z černého dřeva na malém stříbrném řetízku. Ten vtiskne do rukou Arianny.
,,Snad naleznu soucit, který máte s našimi nepřáteli, snad budou navzdory svým zločinům ušetřeni aby se kali za své hříchy a snad nebudete potřebovat tento náramek. Řekne každému, že jste žena ctnosti, věrná lásce a Bohu, který je milosrdný i vůči těm, kteří ztratili svou cestu. Opatrujte ho až do momentu, kdy se zase setkáme, slečno Arianno."
Zaváhá, ale rychle se odvrátí, jako by ho každý další pohled na Ariannu pálil na duši.
,,I pro vás má Nejvyšší určenou cestu, slečno Arianno - nevím jaká ta cesta je, neznám plán Osudu. Budu věřit, že jednoho dne pochopím, proč jste dnes nemohla odejít se mnou, stejně jako pochopím, proč jsem byl já smrti ušetřen, když tolik mých mužů bylo bez milosti zabito. Bůh vás ochraňuj, Arianno, než to budu moci činit já."
Na místě se otočí a spěšně, aniž by se obrátil, vykročí ke dveřím, které rozhodně otevře dokořán. Dvůr je dočista prázdný a tichý. Jak by také nebyl.
Mladý rytíř vykročí ke svému oři - neubrání se a ještě zvolá zpět, k Arianně.
,,Sbohem, slečno Arianno, až do chvíle, kdy bude Celestion v rukou Božích a vy znovu v mém náručí."
Vyšvihne se na koně a pobídne jej do cvalu - jeho kopyta víří malé obláčky prachu a oba, kůň i jeho jezdec, se pomalu mění v malé, vzdálené tečky.

Tukla vyjde ze stínu a dívá se za odjíždějícím rytířem.
,,No, to neznělo dvakrát nadějně. Pořád ale lepší, než jeho Výsostné Snobstvo," prohodí seržant aniž opustí svůj věčný úsměv, směrem k Liss, která se spouští ze střechy. Jak málokdy se lidé dívají jednoduše vzhůru. Pár metrů nad zemí a je prakticky neviditelná.
Tukla osloví Ariannu, ať už vyšla ven či zůstala uvnitř, a řekne: ,,Všechno v pořádku, slečno Arianno?" Načež pohlédne i za Liss a dodá:
,,Vyrazíme domů, dámy?"

Arianna z Albrienne - 09. února 2019 14:02

Než se znovu setkáme...

Mladý rytíř nechápe mé pohnutky. Jak by také mohl. On neví, čím jsem si prošla. Ale stejně tak já nemám ponětí, co musel zažít on sám.
Tak ráda bych s ním odešla. Ale nemůžu a nakonec to i on pochopí.
"Není to žádná zkouška. Pevně věřím, že během několika dní bude možné odložit zbraně."
Opravdu doufám, že král bude ochotný vyjednávat.

Stále tu je ale naděje. Možná, že nakonec pochopí, možná, to udělá kvůli mě, možná nakonec dokáže odpustit těm, které nazývá zrádci. Já se ale rozhodnu věřit, protože jiná možnost by mi rvala srdce na kusy.
Vždyť i já patřím k těmto zrádcům.

Pevně v dlani sevřu prstýnek na řetízku. Chtěla jsem od něj dostat prsten, ale ne takhle, takhle jsem si to nepředstavovala.
"Prosím. Opatrujte se."
Smutně se dívám, jak mladý rytíř odchází. Vyjdu ze dveří a pozoruji ho, dokud ho noční tma zcela neskryje.

Já se nesnažím skrýt slzu, která mi stekla po tváři. Ale Sir Torrey se milí. Nejsem křehká a rozhodně nejsem bezbranná. Dokážu se o sebe postarat a až se příště setkáme, snad už budeme moci zůstat spolu.
"Ano, vrátíme se."
Odsouhlasím Tuklovi. Na otázku, jestli jsem v pořádku, ale neodpovídám. Nejsem, a nebudu, dokud tohle celé neskončí.

Lisseth - 09. února 2019 17:13

Natvrdlý rytíř

Ve skrytu poslouchám dál rozhovor těch dvou a čím dál víc mám pocit, že ten chlapík dostal něčím po hlavě nebo by naopak něčím dostat potřeboval, aby se mu rozsvítilo.
Co to pleská?...on vůbec nechápe oč tu jde...to snad neposlouchal?... Z těch jeho keců je mi šoufl.
To sis tedy uměla vybrat, děvče, jen co je pravda...
Nejradši bych tam vlítla a trochu jej profackovala, ale v tomhle případě by asi nepomohlo ani to. Je mi Arianny jen hrozně líto.

"Jo, jeden co mu nestačí, že se králi vrátí trůn a druhej, co musí stůj co stůj zachraňovat dámu v nesnázích, ale nějak nechápe, že takhle to moc nedělá." povzdechnu si trochu na Tuklovu poznámku, když se snesu ze střechy.

Při pohledu na Ariannu je mi jasné, že to moc dobré asi není. Nic ovšem neříkám. Ráda bych jí nějak pomohla, ale všechna slova jsou tady asi zbytečná.

"Zbyly tu dva koně, nezkusíme štěstí s nimi? Možná bychom se tak přes fanatik dostali snáz." navrhnu těm dvěma. Přeci jen, rozjetý kůň se zastavuje hůř než tři pěšáci a taky bychom byly zpět podstatně rychleji.

Šedá Eminence - 09. února 2019 21:28

Zpátky domů

Tukla si všimne výrazu Arianny a raději nic neříká - stopa po slze a oči Arianny zastavili dokonce i výřečnost vždy veselého seržanta.
Trojce v tichosti nasedne na koně - dvě lehké ženy jedou spolu na jednom, zatímco mohutný seržant jede na druhém.
Liss nyní ví, že královské patroly se dnešní noc drží zpátky, takže dva koně mohou v klidu cválat zpátky k městským hradbám. Brány stále zejí otevřené, takže jezdci se mohou prohnat přes malé náměstí - které je naštěstí požehnaně prázdné. Zdá se, že posledně měla Liss jen mimořádnou smůlu.
Podkovy duní o dláždění - občas narazí na několik kultistů, kteří se jim pokusí zastoupit cestu, ale většina z nich je příliš překvapená na to, aby je zastavila.
Když se přiblíží k barikádám a přelomu ulic pod kontrolou Kapronových mužů a pohanského města, Liss usoudí, že bude nejlepší koně skrýt v jedné už nepoužívané stáji - mohli by se jí ještě hodit pro příští výlet za hradby, pokud bude nějaký třeba.
Zanechají je u spousty sena a koryta plného vody - nebylo by k ničemu, aby Liss zjistila, že jí koně utekli nebo že jsou slabí hladem či žízní. Spokojeně přečkaly chlév u statku tak nyní počkají i zde.

Opatrně přeběhnou pár posledních ulic, těsně se vyhnou několika skupinám zuřících pohanů a dospějí ke stejné uličce, kterou přišli - jak Liss tušila, zůstala i na dále nehlídána. I když se v jiných ulicích bojuje, zde je ticho a klid.
Přelezou hromadu dřevěných beden a dostanou se konečně, bez větších potíží, zpět do bezpečí Kapronova města.
Několik Kapronovců, kteří jsou daleko schopnější v kontrole svých držených ulic, si jich všimne a zvoláním je zastaví. Jeden z nich pozná Ariannu a Liss. Ale tentokrát neprojdou tak snadno, strážný se zatváří dost nejistě a řekne:
,,Pokud byste mě doprovodily, slečny, přišel rozkaz shora, že se po vás máme dívat a jakmile se objevíte, máme vás dovést v bezpečí ke kapitánovi."
Byla by hloupost odporovat vlastním spojencům a muži se spíš tváří jako eskorta než, že by měli rozkazy ženy nějak omezovat. Praporčík, velitel patroly - který má před sebou Tuklu, kterému je formálně podřízen, Ariannu, které je podřízen společensky, a Liss, které je podřízen proto, že by ho dokázala bez mrknutí podřezat - se zoufale pokouší trojici vysvětlit, že se nejedná o nic vážného, že kapitán pouze potřebuje vždy vědět, kde jsou jeho muži, že je to pouhá formalita a slečno Liss, prosím neubližujte mi.
Bez problémů a docela v bezpečí projdou Stříbřinami až do hradu, kde se s nimi rozloučí jejich dosavadní průvodci a dva těžkooděnci je vpustí do do Kapronova stanu. Cestou si všimli, že Kapron si bere k srdci rady Liss a zoostřuje zabezpečení.
Sám Kapron stojí před nimi a opírá se zády o svůj jednací stůl. Párkrát zamrká, zdá se, že ho někdo vytáhl z postele.
Zívne a podívá se na trojici.
,,Takže, slečny, podle zpráv našich chlapců jste si to namířili ven z našich čtvrtí. A to je naprosto v pořádku, protože, abych pravdu řek, na tomhle povstání máte svůj rovnej díl, takže máte plný právo dělat si co sami uznáte za vhodný. Ale pořádek musí bejt. Jen bych vás teda poprosil, abyste mi to příště řekly předem, protože něco takovýho je dost nestandardní a někteří našinci z toho dostali bobky, protože přeci jen, vy jste šlechtična, slečno Arianno, a i když já vím, že jste na naší straně tak jako já nebo tady Tukla, některý chlapy maj svoje předsudky."
Kapitán se posadí na jedno z křesílek a zeptá se:
,,Máte něco smrtelně důležité, co bych měl vědět, nebo se můžu vrátit do postele?"

Arianna z Albrienne - 10. února 2019 10:57

Noční porada

Držím se Liss kolem pasu a jsem ráda, že tady koně byli. Cesta k městu je tak podstatně kratší. V ulicích sice trhnu hrůzou, aby nás nezastavili fanatici, ale pod kopyta koní se nikdo nevrhá. Pár pokusů nás zastavit sice bylo, ale nikdo neměl dost kuráže. Bez problémů se tak dostaneme až do čtvrtí, které už mají pod palcem Kapronovci.

Když narazíme na hlídku, trochu znervózním. Kapron nás očividně už začal postrádat a já náhle nevím, jestli jsme udělaly dobře, když jsme se vydaly za hradby. Nechám se tedy bez protestů odvést přes Stříbřiny, až na hrad a do velitelského stanu. U vstupu si všimnu, že Kapron posílil ochranu.

Ještě víc znejistím, když uvidím kapitána samotného. Hlavu mám pořád ještě plnou Sira Torreyho a moc se mi nechce mluvit. Povzdechnu si a posadím se do jednoho z křesílek.
"Omlouváme se, kapitáne, ale po tom, jak jsme dopadly na hradě, bylo potřeba jednat. Pokud by fanatici nezaútočili, určitě bychom s vámi naše kroky probraly. Takhle to ale nebylo možné."
Střelím pohledem k Liss.

"Předpokládám, že poručík Mortien už vás informoval o tom, jak se vyvíjejí věci s královnou. V tuhle chvíli doufáme, že senešal má ještě dostatek vlivu, aby jí dokázal přesvědčit, ale nemůžeme na to spoléhat.
Rozhodli jsme se proto využít naše kontakty v královském ležení a sešly jsme se s vévodou Sunningsme, kterého doprovodil jistý generál De Chivalié."
Nejsem si jistá, jestli Kapronovi ta jména něco řeknou, ale pro jistotu je zmíním, aby neměl pocit, že před ním něco zatajujeme.
"Uvidíme, jak se bude De Chivalié dařit v jednání s králem. Ale pokusí se pro nás, výměnou za trůn, vyjednat omilostnění. Trváme ale na tom, aby král nedržel v rukou absolutní moc, požadujeme princip vlády, kdy bude král kontrolován lidmi. Vy, kapitáne, byste se pak pravděpodobně stal novým šerifem města."
Ve zkratce shrnu vše, na čem jsme se dohodli. Podívám se na Liss, jestli jsem něco nevynechala.

Lisseth - 10. února 2019 13:30

Kapron

Cesta zpět proběhla vcelku v klidu. Nikomu se nějak nechtělo být pošlapán koňskými kopyty, takže si všichni rychle rozmyslí, jestli jim vážně stojí za to pokoušet se nás zastavit. Kapronovci se ale očividně báli, že jsme jim snad zdrhli za kopečky, takže si nás i v tuto brzkou ranní hodinu žádá kapitán. Vcelku mě pobaví chlapík, který se snaží vysvětlit, že kapitán je dychtí po čerstvých informacích. Mlčky, avšak s úsměvem na tváři, který ne vždy je zárukou toho, že se dotyčnému nic nestane, jej následuji.

Kapitán vypadá poněkud rozespale a nejraději by se nejspíš vrátil do vyhřáté postele. Bohužel si myslím, že ho naše zpráva vcelku rychle probere. Nechám mluvit Ariannu a jen stojím vedle jejího křesílka, do kterého se usadila. Pozorně při jejím proslovu hledím na kapitána, jak se tváří.

"Generál měl očividně zájem na tom se dohodnout. Moc dobře si uvědomuje, že boj v ulicích města a obléhání hradu by pro ně nebylo příliš výhodné. A statut svobodného města, by snad konečně mohl ukončit zvůli mocných dřít lidi, dokud to jen jde." doplňuji Ariannu.

"Nebyl čas informovat vás o našem záměru a konečné rozhodnutí bude samozřejmě na vás, ale je čas přistoupit na nějaké kompromisy. S královskou armádou za hradbami podpořenou Nortimberci a Vilémníky aNortimberskou jednotkou za zadkem, která teď poslouchá črt ví koho nemáme moc na výběr." dokončím pak a tak trochu se tím snažím omluvit naše jednání a to, že jsme to s kapitánem předem nekonzultovali. Může se snad cítit trochu dotčen, ale věřím tomu, že to snad pochopí, i když to, že by se nakonec měl sklonit před králem napřímo řečeno nebylo. No a když to nepochopí tak s námi vyběhne moc možností není.

Šedá Eminence - 10. února 2019 21:59

Kapitán v ranních hodinách

Kapron si vyslechne zprávu obou žen. Nejdřív si zhluboka povzdychne a pak se pro sebe trochu zasměje.
,,Žádnej šerif nebudu, tu funkci právě oficiálně ruším, táhne se za ní pěkně ošklivej smrad od posledního majitele - tak děsněj, že jsme ho museli vodříznout.
Ne, strážný se budou muset řešit úplně jinak. Tak aby pomáhali slušnejm lidem. Ale to se uvidí, jestli ještě neskončíme všichni s hlavou na špalku."
Pak teprve, když zároveň poukázal na vážnost jejich situace, začne mluvit o tom, co v noci dělaly a co vyjednaly.
,,Jen se nebojte, já vás docela chápu a myslim, že jste udělaly dobře. Někdy je třeba trocha rozhodnosti a vlastního přičinění. Jen budu pro příště rád, když mi pošlete zprávu. Nebudu se vám stavit do cesty, jen to usnadní práci nám všem.
Suningse znám z doslechu a od vidění, a ten druhej mi připomíná jméno jednoho vojevůdce, pod kterym jsem byl na Jihu. To bejval rozumnej chlap, kterej si i v poušti dokázal zachovat chladnou hlavu. Uvidíme, jestli mu to vydrželo."
Kapitán znovu zívne, ale tvrdě se ospalosti brání.
,,No, konečně máme alespoň nějaký dobrý zprávy, objevil se někdo v týhle zatracený říši kdo nás nechce zabít od vidění."
Kapron se zvedne a zachmuří se, zdá se, že už se definitivně probudil a začal přemýšlet na plný výkon.
,,Právě teď rád slyšim, že je vůbec nějaká milost na stole. Nechtěl bych, aby tohle skončilo bojem. Viděl jsem pár obléhání zevnitř i zvenčí a ani jedno není hezkej pohled. Ale jestli si myslíte, že budu líbat zem po který chodí ten mladej blbeček, kterýmu tahle země spadla do klína, tak se šeredně pletete. A lidem se to taky nebude líbit. Většina z nich by nejradši viděla každýho šlechtice na oprátce.
Jenže bohužel máte pravdu, Lisseth, s tolika nepřáteli všude kolem nás si nemůže vybírat. Zatim se s nima dohodnem. Zbavíme se fanatiků a pak se uvidí, třeba se i něco změní. Ale vobávám se slečno, že mocný budou dřít chudáky i kdybysme se třeba sedřeli až na kost."
Po svých chmurách se ale kapitánův obličej převrátí do úšklebku.
,,Jo jo, budem dělat cokoliv, co nám král řekne, dokud nám nepříkáže dělat něco, co nechcem dělat.
Mortien mě naučil hezký nový slovíčko, za který prej máme bojovat, dámy, a to slovíčko je demokracie. Prej to znamená ,vláda lidu'. Uvidíme, jestli se to uchytí. Taky furt kecá vo o tom, že se dá bojovat za demokracii i bez meče. Ale zrovna taková tyčka jako von by v pěstím souboji nevydržel ani minutu. A ještě jsem neviděl to pero, který by přepralo dobře nabroušenej meč." Možná, že by mu chtěli začít vysvětlovat co tím snad poručík myslel, ale kapitán na ně rychle mrkne a dá jim jeden ze svých vzácných dobrosrdečných úsměvů. Snad si najednou nejsou jisté, zdali náhodou není kapitán daleko chytřejší než Mortien. Obě nohy pevně na zemi.
Pak ale znovu zívne a protáhne se.
,,No dámy, díky že jste nám zas jednou zachránily zadnice, dorty na oslavu bohužel došly, ale můžu vám nabídnout pohodlný postele. Já do jedný právě mířím a vám bych doporučil to samý. Fanatikům jsme pěkně skrouhli hřebínek, takže pro dnešní noc můžeme všichni spokojeně spát po dobře vodvedený práci."
Už se ženami loučí, pokud mu ještě něco nechtějí.

Arianna z Albrienne - 11. února 2019 11:41

Noční porada

Asi jsem čekala, že se na naší hlavu snesou hromy a blesky. Ale kapitán je, jako vždy, rozumný muž. Ve skutečnosti bych řekla, že nás spíš pochválil, než že by nám vyčinil.
Trochu se uvolním a jsem ráda, že jsem se rozhodly jednat. V téhle době není rozumné být zdrženlivý a váhat.
Kapitán je mužem činu a my musíme být také.

Už otvírám pusu, abych mu vysvětlila, že poručík Mortien tím myslela něco zcela jiného, když na mě kapitán mrkne. Zarazím se a opět začnu zpochybňovat vše, co o tomhle muži doposud vím.
Nakonec jen kývnu.
"Uvidíme, jaké zprávy nám zítra De Chivalié pošle, a také, jak se bude tvářit královna."

V tuhle chvíli, má kapitán pravdu, už nic nezmůžeme. Udělali jsme hodně a teď je třeba odpočívat.
Zvednu se a všem popřeji dobrou noc. Bez dalšího meškání zamířím do pokoje, kde jsem nocovala už minule. Potřebovala bych si lehnout a okamžitě usnout. Bojím se ale, že tak jednoduché to nebude, a že myšlenky na Sira Torrey mě budou pronásledovat po většinu noci.

Lisseth - 11. února 2019 18:38

Dobrou noc či dobré ráno

Kapitán zareaguje lépe než jsem čekala. Žádné výčitky, žádné rozčilování, jen upozornění, že by o našich výletech a plánech rád věděl dopředu. Ten by byl správcem města na svém místě... A dokonce má i v tuhle brzkou ranní hodinu smysl pro humor.

"Postel bude úplně stačit." usměju se jen.
"Dobrou noc, před polednem nás nebuďte." ušklíbnu se ještě už na odchodu a zamířím rovnou k Lionellovi. Do pokoje vklouznu potichu, abych jej neprobudila a uvelebím se vedle něj na posteli. Já rozhodně nebudu mít problém s tím usnout a řekla bych, že usnu dřív než dolehnu. Něco málo se nám snad povedlo a zbytek se uvidí v nějakou rozumnější hodinu. Nějak bylo a nějak bude. Uvidíme, jestli nějaké povzbudivé zprávy bude mít i senešal...bylo by fajn, kdyby se mu povedlo alespoň trochu dostat zase královnu na naši stranu...

Šedá Eminence - 11. února 2019 22:41

Alespoň jedno klidné ráno

Ženy se rozloučí s kapitánem a odeberou se do svých postelí. Tukla přenechá stráž Homolkovi a sám se jde taky na chvilku natáhnout, ani seržant není stroj. Liss vklouzne do pokoje a pro jednou její tiché našlapování nemíří k nic netušící oběti ani k naditému trezoru ale k loži jejího milého. Uvelebí se na posteli vedle Lionella a vezme to jako profesní úspěch, že sebou ani nehne, ani si jí nevšimne. Usne víceméně okamžitě.
Arianna naproti tomu vejde do místnosti, svlékne se, ale dlouhou dobu se převaluje v posteli, i když je na smrt unavená. Myslí na sira Torreyho a na jeho slova - na budoucnost a na to, co přijde.
Jaký bude svět až tohle všechno skončí? Změní se něco? Nebo budou i nadále chudí lidé trpět a bohatí brát pořád víc? Co se stane s Torreym? A s ní?
Konečně Arianna usne, jen z vyčerpání, a je pronásledována divokými sny, ve kterých se mísí její obavy s hrůzami, které už sama objevila.

Přímo z nějakého absurdního čajového dýchánku s královnou, Sunningsem a Lišákem, se probere šlechtična do denního světla. Na dveře jejího pokoje někdo klepe. Dovnitř nahlédne Tukla.
,,V klidu se ustrojte, slečno, táhne na dvanáctou, pořádnej odpočinek jste si po včerejšku zasloužila. Mam tu pro vás potom snídani."

Zlodějka spala celou noc - ale její instinkty neusnuly ani na moment. Kolem osmé ráno se Lionell probudil a jeho pokus vstát bez toho aby jí probudil jí snad i pobavil. Vzhledem k tomu, že se stále musí opírat, aby vůbec mohl chodit, je až obdivuhodné, jak mu záleží na tom, aby jí neprobudil. Možná, že mu to nešlo, ale rozhodně to bylo milé.
Liss se roztáhla přes celou postel a pořádně se zachumlala. Není důvod ještě vstávat. Venku celou noc pochodoval Homolek. Slyší tlumené hlasy - Lionell bude v pořádku.
Až po jedenácté se zvedla, když slyšela Tuklu dupat po schodech, docela jistě se snídaní. Vykoukla z ložnice, a seržant se na ní usmál.
,,Kapron už venku poskakuje. Vyřizuje vám, že jste prej včera vypadaly jako chodící mrtvý, tak řekl
kuchařům, aby pro vás připravili něco extra. Ovesná kaše, ale ne to, co se dělá dole u řeky. Je v tom pravej třtinovej cukr z královský kuchyně a dokonce i kakao! To je drahá věcička, kakao, z velký dálky. A skořice. Myslím, že jestli to dost rychle nesníte, půlka hradu se sepere pro jediný sousto."

Obě ženy se tak po chvíli sejdou v pokoji Liss nad jídlem, které Arianně připomene doby největší luxusu když byla ještě malá holčička - a Liss zažije kulinářský zážitek, po kterém už asi nikdy nebude chtít mdlou břečku, která se dole ve městě dělá.
Tukla se zas objeví se širokým úsměvem. Nejspíš dostal taky porci, ale možná, že je to jeho vrozená spokojenost.
,,Teda, starej Kapron ví jak se o svý postarat. Jo, jen jsem vám chtěl říct, že nemáme žádný nový zprávy. Ani z hradu ani zvenčí. Tak se uvidí."
Párkrát pokýve hlavou a dodá:
,,Asi nezbývá než si pořádně odpočinout, zatímco budem čekat, jak se věci vyvrběj.
Pan Lionell se dneska cítil mimořádně dobře. Když se vopírá o Homolka, může docela normálně chodit. Šel se projít po hradbách a chtěl se osobně potkat s kapitánem. Pak myslim, že se bál, že vás probudí a tak se usadil v jedný nepoužívaný komoře. Nechal si tam donýst různý dokumenty a zařídil si tam malou pracovnu, Homolek je s ním. Myslím, že s váma chtěl vo něčem mluvit. Ale prej to nespěchá."
Mohou si pospíšit do hradu a zkusit získat novinky sami, nebo mohou ještě počkat, navštívit Lionella nebo konzultovat situaci s Kapronem. Alespoň prozatím žádná krize nehrozí. Chvíle oddechu.

Arianna z Albrienne - 12. února 2019 09:13

Sladká odměna

Dle očekávání jsem usnout skutečně nemohla. Hodiny se převaluji v posteli z boku na bok a myslím na všechny věci, které by se mohly stát, ale také nemusely. Už z toh opomalu začínám šílet, když mě konečně dostihne milosrdný spánek.
Ani tak si ale neodpočinu, protože mě po zbytek noci pronásledují absurdní a děsivé sny. Klidně se mi povede usnout až pozdě nad ránem.

Probouzím se s bolestí hlavy a pocit, že jsem prospala snad měsíc. Podle Tukly, který nakouknul do pokoje, je ale "teprve" poledne.
Protáhnu se, obléknu a zamířím do vedlejšího pokoje na snídani. Ta mi zákonitě zvedne náladu. Jak málo člověku někdy stačí ke štěstí.

Na práci to ale zatím podle seržanta nevypadá. Zprávy žádné nepřišly. Jedinou dobrou zprávou je, že Lionell se cítí lépe. To mě potěší a rozhodnu se po snídani za bratrem zajít. Nevím, jestli mu Tukla říkal o tom, jak naše noční výprava dopadla, ale hádám, že si to bude chtít poslechnout i přímo od nás.

Lisseth - 12. února 2019 18:03

Poklidné ráno

Když se Lionell ráno pokouší vstát, aniž by mne přitom probudil, jen se usměju spokojeně se zachumlám do deky a za chvíli spím dál. Nečekaně klidných okamžiků je třeba si řádně užít a to já docela umím.

Vstávám opravdu až před polednem. Vyskočím z postele, protáhnu se jako kočka, trochu se ustrojím a vykouknu ven. S úsměvem pozdravím Tuklu.
"No, když se jeden celou noc honí po venku." odpovídám mu, ale daleko víc se soustředím na vůni jídla, které nese. Voní to vskutku báječně a jak se za chvíli přesvědčím, chutná to ještě lépe. Tak tohle si nechám líbit...

Teprve po snídani kouknu po Arianně, která zdá se mi pořád tak nějak zaražená, ale vzhledem k včerejším událostem se není moc co divit.
"Viděla bych to asi následovně, zpravit o událostech Lionella a pak bych zkusila senešala, jestli se náhodou něco nezměnilo. Jo a mezičlánkem by asi měl být kapitán, aby věděl nač se chystáme." mrknu na Ariannu v dobré náladě doufaje v to, že jí třeba na tváři vykouzlím aspoň malý úsměv.

Šedá Eminence - 12. února 2019 21:26

Lord Lionell Warren

Po snídani, která se odehraje v době oběda, se nakonec obě ženy zvednou a brzy najdou Lionella v malé místnosti, kterou přeměnil na pracovnu. Arianna si všimne některých svazků, které vídala i v komoře zpátky v jejich sídle, ale krom nich i několik dalších tlustých knih v kůži, ale i pár listů s poznámkami psanými jeho úhledným rukopisem.
Pozdraví obě ženy s úsměvem a vyslechne si jejich zprávu o tom, co se dělo v noci. Poslouchá zamyšleně - to hlavní je samozřejmě dohoda, kterou zčásti uzavřeli s de Chivaliém, ale Arianna se zmíní i o řádu Vilémníků a o jejich motivacích a cílech.
,,Ano, přesně o tom jsem s vámi chtěl mluvit. Strávil jsem dnešní dopoledne procházením spisů a právních ustanovení, které jsme získali z hradu. Mluvil jsem i s panem Gachettem - musíme vědět co budeme dělat až se zbavíme fanatiků, koneckonců. I když kapitána obdivuji, zvlášť poté, co jsem se s ním sám setkal, nemůžeme si myslet že sami udržíme město proti celé říši.
Ten návrh generála de Chivaliého není vůbec špatný. Svobodné říšské město Celestion. Král by tu pořád mohl sídlit, ale měšťané by rozhodovali o tom, jak bude město řízeno. Ale to není všechno." Lionell se opře vzad a párkrát poklepe na jeden z papírů. Na krátký moment, jeho tón hlasu, vzezření i výraz nejsou to, co obě ženy znají. Není to ani věrná láska smíšená s jistým bodnutím viny, kterou by cítil každý aristokrat, který by měl za milenku ženu jako je Liss, ani to není bratrská vlídnost nebo šlechtické dekorum, které zná Arianna.

Na chvilku vypadá Lionell jako vysoký šlechtic hrající propletenou hru královské politiky. Stejná ambice, sebejistota a vůle, která dostala Sunningse, Akmoria i Rolaina na vrchol. A bez jejich arogance a všeobecná nesnesitelnost. Lionell se nadechne a pustí se do svého krátkého výkladu:
,,Pokud zaváháme, pokud kapitán zaváhá, všechno, pro co lidé bojovali a umírali bude brzy pryč. Už se to několikrát stalo. Snaha o autonomní vládu. A všechno dřív nebo později králové nebo šlechta opět sebrali, jakmile se vypořádali s vnější hrozbou.
Bylo tomu tak během Ilmaidské války, bylo tomu tak po poslední následnické válce a bude tomu taky tak, jakmile se král zbaví pohanů. On může kapitánovi naslibovat cokoliv, ale dřív nebo později najde cestu jak mu to zas sebrat.
Ten generál měl pravdu, když s vámi mluvil, král se rád dohodne s námi, slíbí nám ledacos, protože dobýt naše město, když bude opět kontrolovat celou říši, pro něj bude hračka. My potřebujeme jeho, on potřebuje nás, ale jakmile bude řád nastolen, on už nás potřebovat nebude. Pochybuji, že je to úmysl toho generála de Chivaliého, zní spíš jako vojenský typ, ale krále to dozajista brzy napadne. Vždyť téměř to samé udělal jeho otec. A my musíme mít plán jak tomu zabránit."
Lionell si povzdechne.
,,Ale obávám se, že kapitán do budoucnosti příliš nehledí. Je to velice rozumný muž, ale obávám se, že politika není jeho řemeslo. Musíme být připraveni domluvit se s ostatními městy, se šlechtici, kteří budou ochotní se k nám přidat. Madame de Noire, ale i další. Váš de Chivalié a celý zástup nižších šlechticů, podobných nám s Ariannou. I my můžeme mít stále moc, pokud budeme stát pohromadě."
Zvedne oči od svých papírů a trochu usměje se na obě ženy, nejprve na svou sestru a poté na svou milenku. ,,Musíme zkrátka držet pohromadě." Pak ale trochu znejistí a dodá: ,,Myslíte, že byste s kapitánem mohli na toto téma promluvit? Obávám se, že vzhledem k tomu, že mě nezná, by mým slovům nepřikládal velký význam."

Arianna z Albrienne - 12. února 2019 22:38

Právní kličky

Lionella najdeme poměrně snadno. Když ho takhle vidím, mezi stohy knih, zavaleného listy papírů, mám pocit, že jsem se vrátila v čase. Teď ale řeší zcela jiné věci, než rodinné finance.
Jsem ráda, že se toho někdo ujal a nikdo není pro tuhle práci vhodnější, než právě Lionell.

Vylíčíme mu, co se stalo během našeho setkání se Sunningsem a De Chivalié, a já pak ještě shrnu, co mi řekl Sir Torrey. Příliš do detailů ale nezabíhám, stále si totiž nejsem jistá, jak se bratr k této záležitosti staví. Nikdy dřív jsem s ním o takových věcech nemluvila, a řešit to nyní, a ještě ke všemu před Liss, je mi dost nepříjemné.

Lionell pro nás ale nemá moc dobré zprávy. Zachmuřím se, když poukáže na to, že teď se sice možná s králem dohodneme, ale až bude po všem, může velmi snadno obrátit.
Znovu na mě dopadne únava z toho všeho, co se kolem nás děje. Chtěla bych to mít z krku. Nemuset už nic řešit a s nikým se dohadovat. Na tohle nejsem stavěná.

"Můžeme o tom zkusit s kapitánem promluvit. Ale myslím, že by neměl problém s tím, si tě vyslechnout. Vypadá tvrdohlavě, ale záleží mu na jeho lidech. Určitě by tě nebral na lehkou váhu."
Přemýšlím, kolik spojenců mi vlastně ještě zbylo. Od začátku rebelie jsem o Madam nic neslyšela. Kdo ví, jestli se raději někam nevypařila. Mohla bych se ale pokusit jí zkontaktovat.
Jen si nejsem jistá tím, že najdu dost podobně smýšlejících šlechticů. Většina z nich bude z řádění kapronovců vyděšená a nebudou s námi chtít spojit svůj hlas. Alespoň taková je moje obava, realita může být jiná.

Lisseth - 13. února 2019 19:25

Další plány

Jsem vážně ráda, když zase vidím Lionella zabraného do práce. Očividně nabírá sil a chce být taky užitečný a to je dobře. Skoro jako dřív...
Nicméně pak nadhodí téma, na které jsem zatím ještě vůbec nepomyslela, i když pro našince je přitom vcelku typické zbavit se těch, co už nejsou ku potřebě a užiteční. Holt to asi chodí všude stejně...at jsi pán nebo kmán...

Domlouvat se s ostatními šlechtici a městy, hledat další spojence. Copak já jsem nějaký vyjednavač zběhlý v politice?...být po mém, už jsem dávno prč, ať si slavný Celestion řeší své problémy bez nás...jenže jsem v tom s nimi až po uši...
Nahlas ale nic neříkám, jen se trochu zamračím.

"Taky bych řekla," souhlasím s Ariannou, "bylo by nejlepší, kdybys ho o tom všem zpravil sám. Zná nás a moc dobře ví, že bychom za ním nikoho s nesmysly neposílaly. A já bych mu to navíc sotva dovedla nějak smysluplně tlumočit." pokrčím trochu rameny.

"Můžem mu o tobě říct, stejně bychom za ním měli zajít a informovat ho o tom, že se chystáme za senešalem.
Tedy jestli nemáme nějaké jiné plány." kouknu po Arianně.

Šedá Eminence - 13. února 2019 21:45

Budoucnost

Lionell si rychle všimne výrazů únavy a starostí na tvářích obou žen, rychle se usměje a spěšně zvolá:
,,Nebojte! Pokud máte pravdu a domluvím se s kapitánem, všechno bych měl být schopen zařídit já. Vy se postarejte o to, abychom získaly město zpátky. To je teď nejdůležitější. Mezitím získám nějaké spěšné posly a sepíšu depeše do významných měst. I oni dobře znají naši historii a už teď jistě opevňují městské zdi a sami se poohlížejí po nových spojencích. Zahrajeme-li své karty dobře, chaos v říši se stane pákou proti samotnému králi.
Nezapomeňte, že až do toho příšerného únosu jsem to byl já, kdo vyřizoval naše rodinné styky! A díky velice vhodnému požáru se většina dlužních úpisů našich věřitelů proměnila v popel! Celestion snad hoří, ale dovolil bych si říct, že možná se za zamračeným obzorem svítá na lepší časy."
Vcelku vesele se na obě ženy usměje a pokračuje.
,,Tohle je doba změn! A v takové době se i nejmenší šlechtic bude poohlížet po způsobu jak si trochu zvětšit pole působnosti. Známe hodně malých, chudých šlechticů, kteří mají jen zem, co leží ladem," poznamená a mrkne na Ariannu. ,,A pokud získáme nějaké peníze od ostatních měst... No, jen to nechte na mě a možná se budete divit."

Ženy nechají Lionella, kterého konečně práce a činnost vytáhla z nemocenské letargie, aby dál pokračoval v přípravě budoucnosti města. Předtím, než odejdou si od něj vyzvednou svůj dopis a cestou ke kapitánovi se k nim připojí Tukla. Cestou také potkají poručíka Mortiena, který je jen spěšně pozdraví. V rukou třímá několik dalších svitků a listin.
,,Pan Lionell je velice fascinující společník, dámy. A zdá se, že rozumí politice více než bych od šlechtice čekal. Můžu mu sice pomáhat jen mimo službu... ale musím o něm někdy promluvit s kapitánem!"
Poté, co se dozví, že dvojice právě míří za kapitánem a plánují se o Lionellových přáních a plánech zmínit, Mortien souhlasně a spokojeně přikývne a zmizí směrem k jeho pracovně.

A pak už si to Liss a Arianna namíří rovnou ke kapitánovi. Kapitán se nejspíš právě vrací z oběda, protože je potká u vchodu do svého polního velitelství a pozve je dovnitř. Když vejdou dovnitř, kapitán má na tváři má překvapivě neutrální výraz, který tedy v jeho podání vypadá téměř spokojeně.
,,Dámy! Pořád ještě žádný zprávy zvenčí, vobávám se, ale ve zbytku města se věci zlepšujou."
Spokojeně pak přesune několik fáborků na mapě města a trochu zmenší oblast ovládanou pohany.
,,Morálku maj sice dobrou, ale organizace je k smíchu. Většina strážnejch a vojáků z ostatních čtvrtí prchla k nám, takže i když maj početní převahu, nemůžou se s náma rovnat. Dneska dopoledne jsme je zas vo kousek zatlačili zpátky. Pokud vyjde ten váš plán s tim generálem, pohani by měli letět. Kdybych měl dost mužů na obranu města, neváhal bych a vyhnal bych je sám. Ale bohužel nemám. No, nemůžem mít všecko.
Spokojeně se rozkročí nad mapou a se špetkou pýchy se dívá na přesně rozmístěné barikády a hlídky, kterými kontroluje své město.

Arianna z Albrienne - 14. února 2019 10:32

Naděje

Lionell rychle pochopí, že ani já, ani Liss se na nějaká další jednání příliš necítíme. Jsem ráda, že se rozhodne s kapitánem promluvit sám, a dokonce navrhne, že rozešle nějaké dopisy, aby nám sehnal spojence i v jiných městech.
Usměju se, skoro jsem zapomněla, jak dobrý Lionell v tomhle "papírování" je. Ihned mám trochu lepší náladu, a hlavně získám naději. Není vše ztraceno, pokud získáme spojence, král nebude moci nic namítat a bude nám muset ustoupit. Ať si nechá trůn, jen ať reprezentuje, ale vládu nad městem by měli získat občané.

Po cestě za Kapitánem se k nám připojí Tukla, a krátce se pozdravíme i s poručíkem Mortienem. Obdaruji ho úsměvem. Už dřív jsem si všimla, že se s Lionellem v mnoha věcech shodnou. A tak mě ani nepřekvapí, že i nyní míří poručík právě za ním.
Ano, Lionell se vyzná.
Jsem šťastná, že se nám podařilo vrátit mu chuť do života. Stále mám totiž před sebou toho zlomeného muže. Takhle bych ho už znovu zažít nechtěla.

Kapitána potkáme u vchodu do stanu, vypadá to, že i on má celkem dobré zprávy. I když z královského ležení, ani z hradu, se zatím nikdo neozval. Nevadí, budeme trpěliví.
Posadím se a sleduji, jak kapitán upravuje praporky na mapě. Naši muži vyhnali pohany z některých pozic. Je to logické, oni jsou sice zuřiví, ale nejsou to cvičení a organizovaní vojáci. Nemohou se tedy s kapronovci měřit.
Po tom, co jsem viděla, když jsme se v noci plížili městem, tak s nimi nemám žádné slitování. Jsou to divoká zvířata, stvůry, které si zaslouží zemřít.

"Takže nám nyní nezbývá, než čekat?"
Trochu se ošiju. Ráda by se nějak zaměstnala. V hlavě mám stále příliš živé setkání se sirem Torry a ráda bych tyhle myšlenky něčím přehlušila.

Lisseth - 14. února 2019 20:11

Co dál

Jsem ráda, že Lionell se ujme dalšího vyjednávání s městy i šlechtici, tohle by vážně nebylo nic pro mě. A taky jsem ráda, že si konečně Lionell našel nějakou práci a jak se zdá, docela se do ní zakousl. Jen se spokojeně usmívám, když mluví a prohlížím si toho energického muže, do kterého jsem se zamilovala. A jak se zdá, našel zde i stejně zapáleného spojence v podobě Mortiena. Konečně se tedy snad cítí užitečný.

Kapitán má pro nás vcelku dobré zprávy o kontrole nad městem, ale jinak žádné nové zprávy ai zvenčí ani zevnitř hradu. Trochu nakrčím nos, když Arianna zmíní, že nám nezbývá nic jiného, než čekat.

"Já bych tedy jen tak nečekala. Vždyť senešal sám říkal, že se máme vrátit po ránu. Ráno už tedy sice dávno není, ale přeci jen bych zkusila zaklepat na dveře. Nějak neumím nečinně sedět." pokrčím rameny a kouknu po Arianně.

Přijde mi, že když budeme čekat, než nám někdo milostivě ráčí poslat nějakou zprávu, akorát ztratíme čas. Krom toho byl vskutku velmi ráda věděla, jak moc přesvědčivý Lišák byl a zda-li to byl vskutku on, kdo se vplížil do přízně jejího veličenstva a krmí jí těmi nesmysly. Možná jsem moc hrr, ale to už asi nezměním.

Šedá Eminence - 15. února 2019 01:18

Královský dvůr

Kapitán sám pokrčí rameny a v podstatě souhlasí s Liss.
,,Myslim, že nic nezkazíte, když tam zajdete. V nejhorším vás Maartensson prostě pošle k šípku. Jen dávejte pozor, a pokud nebudete vědět, radši tam nelezte a počkejte na naše chlapy, aby vás v nejhorším mohli vysekat."
Když mají tento jednoduchý souhlas kapitána, Liss a Arianna zamíří směrem k hradu. Nic moc se nezměnilo - stále jen strážící vojáci Kaprona, kteří už si pomalu zvykají na to, že od bandy severských válečníků je dělí jen pár dveří.
Pozdraví seržanta na službě a sdělí mu, že přišli pro zprávy z hradu. On sám nic nového neví, ale postaví svoje mužstvo do pozoru - připravení v případě nutnosti zasáhnout. Pak nechá obě ženy vstoupit do úzké spojovací chodby, která dělá z tohoto průchodu oboustranně nedobytnou pevnost.

Dojdou k těžkým dveřím na druhé straně chodby a zaklepají. Po chvilce se ve škvíře dveří objeví nepřívětivá tvář jednoho z nortimberských strážných. Arianna ví, že Nortimberci rozumí celestionské řeči, pouze jí nepoužívají pokud to není nezbytně nutné. Řeknou tedy mohutnému válečníkovi, že přišli za senešalem.
Tvář Nortimberce se zarazila jen na moment. Výraz je sice skryt do mohutného vousu, ale Liss pozná pohled v jeho očích - tam vykoukly pocity vojáka, který se najednou ocitl na tenkém ledě politiky. Ale seveřan jen mlčky zmizel a dveře se zavřely.
A pak obě ženy čekaly. Trvalo téměř deset minut, než se dveře opět otevřely. Ale nebyla v nich ani tvář vojáka ani obličej Erika Maartenssona. Je to Noriklam, kapitán stráže, jehož tvář rámují rezavé vlasy a vousy. Na dvoumetrového válečníka se netváří příliš sebejistě.
,,Dobrý den, fräulein!" pozdraví nejprve svým měkkým přízvukem, který je daleko patrnější než Maartenssonův a vůbec se k jeho divokému zjevu nehodí. Nevypadá příliš přívětivě, ale hlavně působí tak, že právě teď má dost svých problémů.
,,Tédy, máme tu menší problém. Právě teď nevíme tak docela, kdo je senešal."
Nejprve nechce pokračovat, ale poté co se ho dámy zeptají, co tím myslí, pomalu a jen velice nespokojeně pokračuje. Za ním zaslechnou zvýšené hlasy v Nortimberštině a dupot.
,,Dnes ráno, ono došlo k menšímu střetu. Pokud správně rozumím, senešal - tedy herre Erik Maartensson - nalezl něco podstatného v komnatách toho vašeho Marka z Tohovor. Byl - velice rozlícen. Téměř se na toho celestionce vrhl. Vytáhl zbraň v přítomnosti ihre Majestät. No a za takové konání ho zbavila titulu senešala."
Nyní se Noriklamova tvář sevře v bolestném výrazu.
,,Jenže ono to vůbec není tak jednoduché, zvlášť když potom jmenovala senešalem svého dvora herre Ulf von Norras. No ale toho nemůžu přivést."
Zaváhá a poté dovysvětlí.
,,Nemůžu ho dovést, protože se zamknul v komnatě, na kterou právě teď buší herre Maartensson rudý zlostí. A vzhledem k tomu, že ihre Majestät - no obávám se, že ihre Majestät celá záležitost také velice rozrušila - a právě nyní odmítá vystoupit ze své komnaty. Takže bych vás poprosil o strpení, fräulein," zakončí, jako by už je vyháněl, ale dveře nezavře. Nejspíš mu chybí jasné rozkazy.

Velitel severské gardy se nyní nejistě škrábe na svém rudém temeni. Kdyby na něj zaútočila celá Kapronova armáda, hned by věděl co a jak... ale nejspíš plačící královna, nejistý nadřízený řvoucí na druhého nadřízeného, který není žádný voják... to je na prakticky smýšlejícího velitele trochu moc. A k tomu ještě tyhle dvě podezřelé celestionské diplomatky?
Liss by mohlo přijít až zvláštní, že to trvalo tak dlouho. Pokud by zavřela padesát hrdlořezů z Katova do tak malého prostoru, jaký má garda k dispozici, touhle dobou už by zůstal jen jeden hodně zakrvácený hrdlořez.
Ani Nortimberský stoicismus a disciplína nevydrží všechno bez střetu.

Arianna z Albrienne - 15. února 2019 09:40

Nepokoje na hradě

Spolu s Liss se vydáme na hrad, abychom samy získaly nové zprávy. Je pro mě trochu nepříjemné, procházet úzkou chodbou, bez ohlášení, nebo bez předchozí domluvy. Skoro bych řekla, že je to nezdvořilé, ale dnes nám nezbývá nic jiného, než se ohlásit samy.

Zaklepeme na dveře a vousatý nortimberec nám oznámí, že musíme počkat. Ve tváři toho muže se zračila nejistota, a ta se okamžitě přenese na ně, A s každou další uplynulou minutou se ten nepříjemný pocit prohlubuje.
Už jsem jen jeden myšlenkový krok od toho, abych odsud Liss odtáhla, když se dveře konečně otevřou. V nich se však neobjeví očekávaný senešal, místo něj je to rudovlasý Noriklam.

V tichosti, a celá napjatá si vyslechnu jeho novinky.
"Co asi senešal Maartensson našel, v pokoji Marka z Tohovor?"
Je to spíš řečnická otázka a pokud, tak směřovaná na Liss. To ona zná toho hada, Čeného Lišáka. A pokud kvůli tomu Maartensson zuří, věřím, že to bylo něco skutečně vážného.
Zbraň? Rozkazy?

Ani kdyby Noriklam byl schopný nám "nového" senešala přivést, asi bych to nechtěla. Ulf z Norrasu by se na naší stranu v žádném případě nepostavil a pochybuji, že by byl ochotný si nás vůbec vyslechnout.
Tohle není situace, do které bychom měly vstupovat. Sice bych si ráda s královnou promluvila, ale v tomhle stavu to asi není moudré. Pochybuji, že by chtěla nyní poslouchat slova o zradě, když teď má dost možná zrádce ve vlastních řadách.

"Děkujeme za zprávy. Až se situace trochu uklidní, vzkažte prosím senešalovi Maartenssonovi, že bychom s ním rády hovořily."
Trvám na označení senešal, protože mě děsí, že bychom ztratily tak významného spojence. S arogantním Ulfem se prostě nesnesu.

Podívám se tázavě na Liss, jestli s odchodem souhlasí, nebo jestli chce nějak pokračovat.

Lisseth - 15. února 2019 18:48

Prapodivná návštěva

Kapron nám odkývá náš záměr a tak vyrazíme. Opět procházíme dlouhou chodbou na jejímž konci jsou nedobytné velké dveře, které dnes ovšem skrývají zajímavé překvapení. Chlapík se zatváří poněkud překvapeně, když chceme mluvit se senešalem. Trochu zpozorním, když vidím jeho výraz a je mi jasné, že něco je jinak, než by mělo být.

Čas se nekonečně vleče. Skoro to vypadá jakoby senešala hledali po celém hradě a ne jen v několika pokojích, co mají k dispozici. A když se dveře znovu otevřou, senešal stejně nikde. S podezřívavým pohledem poslouchám Noriklana, který nás nemá zrovna v lásce. A to, co se dozvíme nezní tedy ani trochu povzbudivě. Když už to vypadalo, že je nám senešal nakloně, tak tohle...

"Něco podstatného...hádám, že jen důkaz toho, že milý pan Marek z Tohovor, nebude tak docela Markem z Tohovor, že? A že její veličenstvo tak trochu vodil za nos. Proč její veličenstvo od sebe odhání jediného člověka, co jí může zachránit život?"
odpovídám Arianně, ale s posledními větami se otočím na Noriklana.

Pomalu se otáčím k odchodu s Ariannou. Potřebujem jednat s chladnou hlavou a ne rozlíceným senešalem a sesypanou královnou. Pak se ale ještě otočím k Noriklanovi.
"A kdepak teď máme jeho milost Marka z Tohovor? Už stihl po svém zmizet nebo jej máte pod zámkem?" zeptám se, přičemž na slova jeho milost položím zvláštní důraz. Je mi jasné, že mi nemusí říkat vůbec nic, ale tak trochu spoléhám na to, že teď je ze všeho tak trochu vedle a dalo by se z něj třeba něco vytáhnout.

Šedá Eminence - 15. února 2019 23:06

Senešal tělem i duší

Severský velitel se trochu vzchopí a zamračí na otázky Liss. Otevře ústa, aby jí odpověděl - když je slyšet dupot nohou a vzteklé výkřiky. I když rozeznívají chodby v Nortimberštině, obě ženy bezpečně poznají hlas zuřícího Erika Maartenssona.
Uslyší prásknutí dveří v druhé místnosti, jak je nejspíš rozrazil a několik dalších vzteklých výkřiků v severské řeči. Arianna jedno z těch slov pozná, protože takové výrazy se s námořníky dostanou i do Celestionu. Přirozeně, ve slušné společnosti by takové slovo rozhodně neměla znát.
Noriklam se obrátí a odpoví nejprve výkřikem, ale senešalův hlas ho přeruší. Poté kapitánpokrčí rameny a o krok ustoupí. I když je Maria Nortimberská královnou, nemůže jen tak z Maartenssona udělat řadového člena stráže - Noriklam ho stále na slovo poslouchá.

Ale to už vezme za opevněné dveře do úzké chodby, ve které stojí obě ženy, a rozevře je dokořán.
Erik Maartensson je rudý v obličeji, tyčí se nad nimi a z očí mu šlehá vražda. V ruce drží válečnou sekeru. Přejede očima obě ženy. Chvíli si je prohlíží a pak se několikrát zhluboka nadechne, pro uklidnění, nebo možná proto, aby se rozpomněl na Celestionskou řeč, ve které se daleko hůře nadává. Dvojici ani nepozdraví, jen máchne sekerou vzduchem v divokém gestu a zvolá:
,,Měly jste pravdu! Chtěli jí zabít! Zabít jí!"
Mozek obou žen se točí na plné obrátky. Pokud by Lišák nějakým způsobem zabil královnu a dokázal by to dostat za hradby, svedl to na Kaprona...
Bylo by po domluvách. Král by vyvraždil každého Kapronovce ve městě. A Nortimberci by to využili jako záminky pro útok na krále. Byl by to masakr.
Všichni by se pobili a Lišák by si mohl v klidu posbírat zbytky. Bohaté zbytky, zralé na zlaté sklízení.

Senešal dál vztekle gestikuluje sekerou, jako by si neuvědomoval, že v ruce drží ostří nabroušené jako břitva, jediná rána by mohla setnout dospělého muže.
,,Chci ho. Je to ten... ten Lišák, nebo jak mu říkáte! Kam zalezla ta zatracená, slizká krysa? Chci jeho hlavu!"
Na rozdíl od většiny monarchů a šlechticů, kteří mají podobná prohlášení o hlavách svých nepřátel, senešal právě nyní vypadá, že v příštím momentu odstrčí obě ženy stranou a půjde si pro Lišákovu hlavu třeba do horoucích pekel a zpátky.
Což by nemusela být tak špatná věc. Za předpokladu, že by dokázali odvrátit diplomatickou katastrofu. Vždyť koneckonců, senešal se svými muži ubránili královnu před celým regimentem ďábelských jižanů - jejich um a schopnost přežít navzdory všem okolnostem je legendární.
A není lepší chvíle, kdy někoho přesvědčovat, než když je docela pohlcený city. A právě nyní bude senešal za Lišákovu hlavu velmi vděčný...

Arianna z Albrienne - 15. února 2019 23:27

Liščí hlava

Zastavím se v půlce kroku, když Liss pronese svojí otázku. Než má však Noriklan čas odpovědět, ozve se za jeho řády přibližující se řev. Matně v tom rozpoznávám hlas Erica Maartenssona, nemusím rozumět slovům, abych věděla, že kleje jako ďábel sám.

O krok ustoupím, když prudce rozevře dveře. Sekera v jeho ruce působí skutečně výhrůžně. Naštěstí ale není určena pro nás. S divoce bušícím srdcem hledím na muže před sebou. Několik okamžiků trvá, než senešal najde slova.

Takže Liss měla pravdu.
Jímá mě hrůza při představě, co se mohlo stát, pokud by Lišák uspěl a královna skutečně zemřela. Tohle už není jenom o tom, že se nám chce pomstít. Ten muž je všehoschopný a je daleko nebezpečnější, než bych si kdy myslela.

"Po jeho hlavě touží spousta lidí."
Mě nevyjímaje.
"Lišák bude viset, ale o to se postaráme my. Vaším úkolem je chránit královnu. Je nyní v bezpečí?"
Lišák mohl zalézt kamkoliv. Může se schovávat v hlubinách Celestinského podsvětí, vysmívat se nám z nějaké skrýše v Katově, a nebo sedí někde na hradě, nad našimi hlavami, brousí nože a čeká na další šanci.

Lisseth - 16. února 2019 18:44

Rozlícený senešal

Ještě než mi Noriklan stihne odpovědět, zdá se, že se blíží bouře, alespoň podle řevu. A vsadím se, že spousta těch slov, co slyšíme nebude z těch nejslušnějších. Holt když je někdo naštván a to senešal očividně je. Když pak dosti rozrušeně konstatuje, že vypečený "šlechtic" chtěl královnu vskutku zabít, mám chuť říct, že jsem to říkala, ale raději nepřilévám olej do ohně.

Trochu s údivem kouknu po Arianně, když prohlásí, že o Lišáka se postaráme. To jako fakt?...no i když bychom slíbili dosti tučnou odměnu za jeho hlavu...vždycky se najde někdo, kdo si rád přivydělá byť by to byl nejlepší přítel...přítel je holt ten, kdo platí víc...tak to u nás chodí...

"Ví královna o tom, kdo byl ve skutečnosti ten Marek z Tohovor a co chtěl udělat? Musí vám snad už být jasné, že my nejsme ti špatní, ale spojenci, kterým jde o stejnou věc.

A pokud jde o Lišáka, jestli byl odhalen, jistě už dávno zmizel tam odkud přišel. Má svoje doupě v v podzemí pod Katovem a není nikoho, kdo by se tam vyznal lépe a snad na to i spoléhá. Kudy se sem vlastně dostal?" ptám se pak a doufám, že se senešal alespoň trochu uklidní, se zuřícím chlapem se moc rozumně mluvit nedá.

"Mohli bychom za ním do podzemí, mohla bych trochu rozhodit sítě, ale sama jej těžko zmůžu a Kapron v tuhle chvíli nemůže postrádat moc mužů, když se potýká s fanatiky ve městě a má obavu z útoku královských." tak trochu bych jej ráda dokopala k tomu, abychom se konečně na něčem domluvili a hnuli se z místa. Však de Chivalié moc dobře věděl, že senešal bl by naším silným spojencem.

Šedá Eminence - 16. února 2019 20:23

Jedna hlava

Senešal, když poslouchá obě ženy, se konečně trochu uklidní. Ale nezdá se být s dvojicí příliš spokojen. Možná mu jen vadí, že téměř nedokázal královnu ochránit a že měly dvě cizí ženy pravdu - věděli víc než on. Erik Maartensson je hrdý muž.
Zarputile přikývne na otázku Arianny.
,,Její veličenstvo je docela v bezpečí, prozatím."
I v jeho vlastních slovech je slyšet, že si dobře uvědomuje, že v cizím městě, když má za soupeře někoho jako je Lišák, je jen otázka času, než bude jeho ochrana opět prolomena. Navíc kvůli střetu s královnou by mohl přijít o moc jí chránit - obě ženy cítí, že Ulf z Norrasu by nikdy nedokázal královnu uchránit.
,,Její veličenstvo bylo dost rozrušené. Události posledních týdnů si na ní vybrali vysokou daň. Obávám se, aby nezanevřela na mou vlastní ochranu. A nebo aby neprávem uvěřila ve vinu na Kapronově straně. Váš kapitán by možná byl schopný na nás zaútočit a bít se o hrad, ale neuchýlil by se k tak podlým taktikám, o tom už jste mě přesvědčily."
Konečně se bývalý senešal uklidní dost na to, aby schoval zbraň, které jako by si všiml teprve teď. Založí si ruce na prsou a poslouchá Liss. Stále je rudý a mračí se, ale alespoň už neřve z plných plic.
,,Oba muži dovnitř vnikli podzemím - tvrdili že přichází zvenčí, od krále. Já jim nevěřil, ale její veličenstvo..."
Maartensson jen mávne rukou.
,,O zabezpečení těch chodeb už jsem se postaral. Nikdo k nám znovu nepronikne."
Pokud už nejsou uvnitř. Snad ne Lišák sám... byl by tu v pasti. Ale tak starý hrad by jistě mohl schovávat nejrůznější skrýše. Snad tomu tak není...
Senešalovi už se zase vrátil rozum - Nortimberci se dokážou rychle rozčílit, ale jejich disciplína dříve nebo později zvítězí.
Po naznačení Liss o tom, že by snad bylo vhodné dojít k nějaké dohodě, senešal se zamračí.
,,Vždyť já chápu vaší pozici, dámy, ale samy víte, že musím myslet především na bezpečí královny. Ten zatracený slizký, had! Bůhví, zdali nemá na dvoře nějakého kumpána. Dokud ti hadové žijí, nebudu klidně spát."
Chvíli to trvá, ale nakonec Nortimberec rozhodně přikývne.
,,Přineste mi hlavu toho Marca z Tohovor, vašeho Lišáka, pokud jím je. Pak budu věřit, že nemáte na mysli nic než bezpečí jejího Veličenstva. A že jste schopné jí ho zaručit. Pokud to učiníte, budu věřit, že skutečně hájíte zájmy lidu a krále a před kýmkoliv to dosvědčím. K sakru, dám vám klidně některé své muže na jeho dopadení - možná si myslíte, že jsme jen banda barbarských válečníků, ale Nortimberský huskarl by tu krysu vytáhl i z nejspletitějšího podzemního labyrintu. Zabít jednoho z nás je těžké, i když nás překvapí.
A královnu bych dokázal ubránit s polovinou mužů proti dvakrát tolika útočníkům zvenčí."
To je velký příslib. S výslovnou podporou senešala a snad i královny by mohli konečně získat rozhodující podporu pro Kaprona a jeho povstání. I kdyby de Chivalié neuspěl ve své dohodě s králem, je těžko říct, zdali by se král odvážil pobít muže, za které se zaručil tak vysoký šlechtic jako je Erik Maartensson. A na přání královny by dozajista dal.

Arianna z Albrienne - 17. února 2019 10:14

Liščí hlava

Uklidní mě ujištění, že královna je nyní v bezpečí, a že ten podivný Marek z Tohovor už na hradě není. Senešal si teď ještě musí získat zpátky svou pozici vedle královny a situace se snad uklidní.
Navíc to vypadá, že bychom nakonec skutečně mohli dospět k nějaké dohodě.
A jediné, co nám k tomu stačí, je ulovit Lišáka. Jak jednoduše to zní.

Tenhle lov ale nebude mojí záležitostí. Pokud někdo půjde do Lišákova doupěte, bude to Liss. Ostatně ona už nyní i ví, kde se tohle doupě nachází. A kdyby měla k ruce pár pořádných seveřanů, hned by šly věci líp od ruky.
Já sama v tom problém nevidím, vlastně je to naprosto prosté a jednoduché. Ale v tomhle ohledu mám dost zkreslenou představu.
Raději proto mlčím a nechám na Liss, aby se rozhodla ohledně Lišákovy smrti.

Spousta věcí by bez něj byla jednodušších, docela nám zavařil. Ale také nám na začátku pomohl, když pro naše muže obstaral zbraně. Těžko říct, jak bychom si bez téhle pomoci poradili. Kam bychom se vůbec dostali a jestli bychom kdy byli vůbec schopní obsadit město.

Lisseth - 17. února 2019 18:50

Lov na Lišku

Poslouchám senešala a jen lehce přikyvuji a horečně přitom přemýšlím. Královna je snad v bezpečí, tak alespoň něco.
"Kumpána tu klině mít může a vůbec bych se nedivila, kdyby ho tu měl. Dokonce bych řekla, že je to spíše vcelku pravděpodobné. Dokáže své lidi dostat kamkoliv." podotknu jen na senešalovu poznámku.

Jen naprázdno polknu, když senešal pronese, že za hlavu Lišáka je ochoten se za nás zaručit. Vypadá to vcelku jednoduše, ale moc jednoduché to nebude. I když slíbíme vysokou odměnu, je dost pravděpodobné, že bude dost těch, co zůstanou za ním a chodby pod Celestionem jsou jeho královstvím...

Nakonec ale přikývnu, nic jiného nám ani nezbývá.
"Tak jo, přinesu vám jeho hlavu na stříbrném podnose. A pár chlapama opravdu nepohrdnu, dost lidí může stát jšt při něm a nemusí je zlákat ani vysoká odměna. Ale ráda bych někoho, kdo nebude smlouvat a nebude mít problém s tím, že mu velí ženská. Tam dole nebude moc času na diskuzi a platí tam jiná pravidla než na jaká jste asi zvyklí." mluvím k senešalovi a dívám se mu přitom od očí. Sama to vážně nezvládnu a rozhodně nebude čas se s někým dohadovat o nesmyslech.

"A dávejte si pozor i tady. Zkuste prohledat všechna místa, kde by se mohl skrývat pr případ, že by se snad ještě zdržoval tady. Může tu být klidně nějaká další tajná chodba. Zkrátka berte to tak, že stále nejste v bezpečí." oám pak ještě, protože čert ví, kolik tajných skrýší tu může být.

Šedá Eminence - 17. února 2019 20:24

Lovci vrahů

Senešal poslouchá slova Liss a při jejích nárocích na muže, které dostane k dispozici mu po obličeji přeběhne tajemný úsměv, který u většiny mocných lidí nevěští nic dobrého pro jejich oponenty.
Nic prozatím neříká a opět se zamračí, když začne mluvit o nebezpečích uvnitř hradu a jeho komnat.
,,Toho jsem si plně vědom. Já dobře vím, že v tomhle hradu není její Veličenstvo v bezpečí už dlouhá léta," poznamená temně. ,,A za celou tu dobu královně nikdo nezkřivil ani vlas na hlavě. Neplánuju si to teď zkazit."
S tím je vše dohodnuto - senešal kývne hlavou oběma ženám na souhlas. ,,Takže máme domluvu, dámy. Dokažte mi, kde leží vaše věrnost, přineste mi hlavu té zatracené krysy a já dodržím svoje slovo - pokud mě bude ještě na královském dvoře někdo poslouchat, postarám se, abyste nepřišli k neprávoplatnému trestu."
Nyní se seveřan obrátí zpátky k Noriklamovi a svým mužům. Vydá několik rozkazů v Nortimberštině a muži ani nezaváhají aby je splnili.
,,Brzy budete mít své lovce vrahů, slečno Liss. Nortimberští štítonoši by uchránili jehně v hadím hnízdě. Nemusíte se obávat zrady - možná, že někteří z nás nemají rádi Celestion, ale není horšího zločinu v Nortimberu než zrady."
Trvá to jen chvilku, než se senešalovi nejspíš vybaví obličej Ulfa z Norrasu a pod vousy dodá: ,,Navíc jsem vybral speciálně ty, kterejm tohle vaše podělaný město ani nevadí."
Pak se obrátí k Arianně: ,,Slečno Arianno, doporučuji, abyste o naší... dohodě informovala vaše muže. A co možná nejdřív promluvila s tím vaším kapitánem. Byl bych velice nerad, aby moji válečníci museli ukázat sebeobranu," což ho přinutí se nemile zašklebit. I pár Nortimberců by mohlo způsobit hotový masakr, pokud by je někdo vyprovokoval.

Arianna se tedy raději vrátí na Celestionskou stranu, kde pomocí svého odznaku a příslušné dávky aristokratické arogance, které se naučila od Sunningse a Akmoria, přesvědčí sloužícího seržanta aby poslechl její rozkazy a nevrhl se na Nortimberce, které brzy přivede.
Snad se nechá i kapitán přesvědčit. Musí pochopit, že je to riziko, které je třeba vzít.
Poté se vrátí zpátky k otevřeným dveřím na Nortimberskou stranu. Liss už vstoupila do místnosti spolu s Maartenssonem. Arianna právě prochází dveřmi, když do místnosti z druhé strany přichází muži, kteří budou mít za cíl se zlodějkou ulovit Lišáka.
První mohutný rozesmátý sekerník jménem Carr, který si velice zvědavě prohlíží obě ženy. Druhý vchází vyšší a na Nortimberské poměry méně rozložitý Neilson. Oba mají hlavy schované do seveřanských helem, které chrání zčásti i tvář. Oba také na sobě mají lehčí kroužkovou zbroj a přes rameno si nesou malý ranec, ve kterém mají nejspíš běžné oblečení pro chvíle, kdy bude zbroj nepraktická.
Ale senešal s nimi neposílá jen tyto dva válečníky. Za nimi vchází třetí postava. Nejprve je považují za mimořádně štíhlého seveřana či snad mladíka.
Když si sundá helmu, objeví se několik tmavých kadeří a bojovná tvář, která v některých směrech není nepodobná Marii Nortimberské.
Senešal se pousměje a řekne: ,,Chtěla jste muže, kteří nebudou mít problém když jim bude velet žena! Tak prosím, slečno Liss. Štítonoška Astrid Eriksdétir."
Seveřanka je stejně po zuby ozbrojená jako každý jiný Nortimberec a navíc k tomu má ještě luk a toulec šípů. Je také oblečená do lehčí zbroje a vypadá tedy méně jako válečník a víc jako lovec. Arianna jí nikdy v životě neviděla. Ale až do poslední doby stěží vídala jakékoliv Nortimberce. I tak, přeci by se informace o ženské štítonošce na dvoře dostali do šlechtických kruhů... pokud by těm drbům někdo úmyslně nebránil.
Astrid se zájmem nakloní hlavu a prohlédne si především Liss od hlavy až k patě.
Pak vykročí kupředu a osloví je. Její hlas je podobně zvláštně hluboký jako hlas královny, ale její není plný přehnaných citů a zní daleko melodičtěji. Mluví stručně ale téměř tak dobře Celestionsky jako senešal.
,,Hm. Těší mě. Půjdeme? Slyšela jsem, že je tu volná kořist."

Arianna z Albrienne - 17. února 2019 20:45

Lovci

Jsem ráda, že se senešal uklidnil a co víc, že je skutečně ochotný zastat se nás před královnou. Jedinou podmínkou je, že Liss zabije lišáka.
Koutkem oka zlodějku pozoruji a přemýšlím, jestli jsem se neunáhlila. Nechci, aby se Liss něco stalo. A Lišák je nebezpečnější, než všichni fanatici dohromady.

Teď už je ale pozdě, abychom vzaly své rozhodnutí zpátky.
Zamířím chodbou zpátky, abych naše muže upozornila na to, že se z chodby brzy vynoří několik nortimberců. Je škoda, že tady nyní není Mortien, protože s ním by se jednalo snáze. Ale pomocí mého odznaku se mi nakonec podaří muže přesvědčit, že jednám v zájmu kapitána Kaprona.
Ještě muže požádám, aby rozšířili tuto zprávu i mezi ostatní vojáky, a vrátím se zpátky do chodby a do předpokoje.
Předpokládám, že zpráva o nortimbercích se mezi našimi muži rozšíří jako požár. Než o tom stačím Kaprona zpravit, bude o tom už dávno vědět.

Současně s tím, když vejdu do pokoje, otevřou se dveře na druhé straně a do místnosti vejdou tři nortimberští bojovníci. Po zuby ozbrojení a na první pohled velice nebezpeční.
Se zájmem si je prohlížím, moji pozornost přitáhne především poslední z nich.

Neubráním se překvapení, když bojovník sundá přilbu a ukáže se, že jde ve skutečnosti o ženu. Nikdy jsem neslyšela o tom, že by na hradě sloužily i ženy. Jsem proto vývojem událostí dost zmatená.
Nakonec na tom ale zase tolik nezáleží. Díky Liss vím, že i ženy mohou být velmi schopné bojovnice. Tak proč by jí nemohla být i tato?

Kývnutím hlavy všechny tři pozdravím a poté se obrátím zpátky na Maartenssona.
"Naši muži byli zpraveni o vývoji událostí. Vašim bojovníkům od nás nic nehrozí."
Poté se obrátím a zamířím zpátky k našim lidem. Jako první. Snad proto, abych zkontrolovala, že za dveřmi skutečně nečekají naši muži s tasenými zbraněmi.

Lisseth - 18. února 2019 19:19

Dohoda

A to jsem si říkala, že se to obrací k lepšímu...
Poslouchám senešla, ve kterém ještě bublá vztek a dává to najevo aspoň různými poznámkami na adresu Celestionu. Asi jsme se zase rozhodli bez kapitána, ale v některých chvílích prostě není čas na to se s ním radit o každém kroku.

Snad trochu nervózně čekám koho, že mi to senešal dá s sebou. Poslední, co potřebuju, je hádat se s někým o tom, kdo má pravdu...
Z posledního bojovníka se nakonec vyklube bojovnice. Prohlédnu si ji od hlavy k patě stejně zkoumavě jako ona mne. A nějak se nemůžu zbavit dojmu, že i přes vážnost situace se teď senešal vcelku dobře baví.

"I mě těší. Jo jedna liška nejspíš zalezlá pěkně hluboko ve své noře. Díky." kývnu na pozdrav, poděkuju senešalovi a pak už se pomalu otočím a zamířím za Ariannou, která šla krotit emoce a vysvětlovat, že jde o naše spojence.

"Ještě než vyrazíme, potřebuju se někde na chvíli zastavit." promluvím částečně ke svým novým společníkům, ale i k Arianně, které musí být jasné, kde a proč se chci zastavit. Potřebuji si zkrátka na minutku promluvit s Lionellem, prostě se rozloučit před tím, než se vydám do podzemí. Chci, aby věděl, do čeho se to zase pouštím. A možná by nebylo od věci prohodit i pár slov přímo s kapitánem. Když náš nový doprovod bude s Ariannou, snad se podaří uklidnit případné emoce.

Šedá Eminence - 18. února 2019 20:46

Kapitán a lovkyně

Ženy dají své sbohem Maartenssonovi, který se obrátí nejspíš vymlátit své senešalství z Ulfa z Norrasu.
Pak už Arianna projde zpět do strážnice, kde na ní čekají v plné pozoru Celestionští vojáci. Přibylo jich.
Nechají Nortimberské vojáky projít beze slova, ale netváří se příliš nadšeně.
Poté vstoupí do hlavní chodby hradu, ve které probíhalo první z oficiálních jednání. Na jejím konci jsou široké dveře na druhé nádvoří, na kterém má Kapron svůj stan.
V chodbě je rozhodně větší množství vojáků než by bylo třeba. Prohlíží si trojici seveřanů a šuškají si mezi sebou.
Liss si všimne, že oba dva seveřani, Carr a Neilson, kráčí až za Astrid, která jde mezi nimi. Učinili tak bez jediného rozkazu. Astrid kráčí naprosto klidně a rozhodně a nevěnuje Celestionským ani jediný pohled. Její druzi ale naopak pozorují Celestionské - není v tom nic nepřátelského, pouze si hlídají potencionální nebezpečí.
Několik vojáků spěšně otevře dveře, až se zdá, že tak učinili pro pohodlí pětičlenné výpravy, ale poté se v širokých dveřích objeví kapitán Kapron. Stoupne si do středu dveří a pořádně se rozkročí, jak to tak dělává, s palci za opaskem. Mračí se a pozoruje všech pět.
,,Pořídila ste si vlastní Severskou gardu, slečno Arianno?" zeptá se - zní to jako vtip, ale Kapronova tvář je jako z kamene. Nevypadá spokojeně.
Štěbetání vojáků okamžitě ustane. V chodbě by bylo slyšet padnout špendlík.
Arianna se zastaví kousek před Kapronem a chce osvětlit, proč přivedla tyti tři Nortimberce. Ale někdo za ní se nezastaví.
Astrid kráčí kupředu bez toho aby se jen jedinkrát ohlédla. Dojde téměř až k samotnému kapitánovi, dvě jeho tvrdé oči plné disciplíny mezi obočím a vousem jí celou dobu provrtávají.
Astrid si ho přehlédne od zdola až nahoru, jak to udělala s Liss, ale tentokrát stojí víceméně hned u něj. Obě ženy si uvědomí, jak vysoká seveřanka je. Dívá se kapitánovi téměř přímo do očí - a chvíli to vypadá, že soutěží kdo první mrkne.
Pak ale Astrid stáhne obličej do nepěkného úšklebku.
,,Připomínáte mi tátu."
Kapron, jehož pohled by dokázal tavit železné pláty, vypadá že už už vybuchne v plné své síle. Ale pak najednou, téměř odnikud, se začne kapitán od srdce chechtat. Astrid stále drží naprosto vážnou tvář a když mohutný kapitán div že neutírá slzy a když konečně popadne dech, pohlédne přes rameno na Ariannu a zvolá:
,,Tahle je na vaší zodpovědnost, slečno Arianno! Dávejte si na ní bacha! A vočekávám, že mi
teď hezky podáte plnou zprávu zpátky ve stanu! Ale zatím jsem spokojený."
Stále se pro sebe trochu směje, jako by Astrid řekla nějaký úžasný vtip, a obrací se zpátky na nádvoří. Většina vojáků se take rozchází, skoro rozbíhá s novinkami o nových spojencích Kapronovy armády.
Když Carr a Neilson prochází kolem Arianny, oba dva se hrdě usmívají a Carr prohodí koutkem úst:
,,Zvykejte si, slečno, půlka gardy je přesvědčená, že Astrid musí být čarodějnice."

Poté si šlechtična pospíší za Kapronem, zatímco tři seveřani zůstanou stát venku a spokojeně se protahují na čerstvém vzduchu.
Kapitán se obrátí k Arianně a stále se usmívá když řekne: ,,Ta holka má říz a nemá strachu ani za nehet. Tak povídejte, slečno, vo co tady jde? Muži mi řekli, že jste ze senešala dostala několik válečníků a že jsou na naší straně. No, abych řek pravdu, vůbec mi to nevadí, zvlášť když jsou to takový čísla. Navíc bych řek, že i jeden z nich vydá tak na stovku pohanů. Ale určitě je tu nějaký háček, co?"

Zatímco podává Arianna svou zprávu, Liss nalezne svého Lionella v jeho malé pracovně, stále zabraného do knih - jakmile jí ale uvidí, vstane od díla a předržujíce se nábytku dokulhá k ní, obejme jí a políbí - i když trochu neohrabaně.
,,Už jste zpátky. Nějaké novinky?"

Arianna z Albrienne - 18. února 2019 21:05

Seveřané

V chodbě je náhle mnohem víc vojáků, než tady bylo před několika okamžiky. Až zbytečně moc. Zamračeně kráčím k velkým dveřím a čekám, kdy se něco pokazí. Jediný, kdo se ale pohne, jsou vojáci, kteří před námi dveře otevřou.
V nich však stojí kapitán Kapron, tvář zatvrzelou jako skála. Na okamžik dostanu strach. Zastavím kousek před ním a už se nadechuji, že mu celou situaci vysvětlím, když kolem mě ladným krokem projde Astrid. Krve by se ve mě v tom okamžiku nedořezal. Sleduji, jak se zastaví jen několik centimetrů od kapitána a se zájmem si ho prohlíží.

"Připomínáte mi tátu."
Vážně? Zas tak vtipné to nebylo. Ale kapitán se řeže smíchy a napětí náhle opadne. Uvolním se a vypustím z plic vzduch, který jsem netušila, že zadržuji.
Kapitán odchází a žádá si hlášení. Ještě zachytím poznámku o tom, že bych si měla zvykat.
To zrovna, ještě pár takových a budu zralá na infarkt.

Zamířím za kapitánem do stanu a zhroutím se na jedno z křesílek.
"Oni nejsou na naší straně. Jen mají pomoci Lisseth vyřídit nějakou práci."
zhluboka se nadechnu a pak kapitánovi vylíčím, jak se to má s falešným Markem z Tohovor, jeho pokusem zavraždit královnu, senešalem i vším dalším.
"Takže Liss má nyní za úkol zabít Lišáka a donést senešalovi jeho hlavu. Pokud uspěje, přimluví se za nás u královny."
Shrnu celou situaci.

Lisseth - 19. února 2019 19:18

Spojenci

Arianna očividně všechny informovala o tom, že náš doprovod jsou naši spojenci, ale ne všichni to tak chápou podle všech těch chlapů, co sem postavili. Spíš to vypadá, že čekaj hordu divokejch válečníků, před kterejma je třeba mít se na pozoru. Možná nejsou zas až tak daleko do pravdy...

A když se na konci chodby objeví kapitán a zahradí nám cestu dál, trochu ve mě hrkne. Zprávy e šíří vcelku rychle...a nevypadá zrovna dvakrát potěšeně...
Naprázdno polknu, když ta seveřanka kráčí rozhodně dál a zastaví se až těsně před kapitánem. Mám pocit, že se schyluje k velkému průšvihu. Ale stane se přesný opak a já jen nevěřícně zírám na řehtajícího se kapitána a nějak moc nechápu, co je tu vlastně k smíchu. Nicméně je to přijatelnější reakce než jsem čekala.

Zbytek nechám na Arianně a sama se rozeběhnu za Lionellem. Opětuji jeho polibek a chvíli zůstanu v jeho náručí.
"Jo, bylo to vcelku rychlé." odpovím pak a nutím se do úsměvu. Nechce se mi od něj pryč. Nechce se mi do honu na lišku, moc dobře vím, že to rozhodně nebude jednoduché a že stát se může cokoliv. V rychlosti mu vysvětlím, oč vlastně jde a co senešal žádá, aby se za nás zaručil a abychom mu dokázali, že jsem skuteční spojenci.

"Miluju tě." loučím se s ním polibkem a pak už zamířím zpátky ke Kapronovu stanu, kde jsem zanechala své severské společníky a přemýšlím, jak dál. Nakonec zavrhnu myšlenku slíbit za jeho hlavu odměnu. Sice by někdo mohl zabrat, ale na druhou stranu zase bychom ho tím mohli varovat...naší společnost asi taky nezůstane bez povšimnutí a i v Katově se šíří zprávy rychle, ale třeba budeme mít alespoň trochu štěstí na naší straně....

Šedá Eminence - 19. února 2019 21:20

Na obzoru hřmí, lov začíná

Lionell poslouchá vysvětlení Liss - rozhodně se mu to příliš nelíbí. Nic sice neříká, ale Liss není slepá. Ale někdo to musí udělat. I kdyby tu nebyla nabídka od senešala, Lišák by dozajista znovu objevil v té nejnevhodnější chvíli a zničil vše, co zatím dokázali vybudovat. A nyní, díky seveřanským válečníkům, mají alespoň trochu větší šanci.
Lionell opětuje objetí své zlodějky a když už se od něj odpoutává, ani on jí nechce pustit.
,,Dávej na sebe pozor, Liss. Já vím, že je nutné, abyste ho dopadli a že jen ty se dost vyznáš v Katově, abys proti tomu Lišákovi mohla něco zmoct... ale i tak bych tě raději viděl zde v bezpečí hradu."
Ale pak se Lionell usměje a pohladí Liss po tváři. ,,Ale kdybys tu jen nečinně seděla se založenýma rukama tak bys nebyla tou bláznivou a krásně nebezpečnou holkou, do které jsem se zamiloval."
Vrátí jí polibek a usměje se.
,,Já tebe taky. A koukej se mi v pořádku vrátit!" řekne naoko hravě, ale Liss dobře cítí obavy, které má.
Vždyť je má i ona sama. Ještě nikdy jí nebyl Katov tak nebezpečný jako dnes.
Nemohou, i když chtějí, dál setrvávat spolu. Ještě se jednou rozloučí. Oba je svírá strašlivý strach, na který raději nemyslí... strach, že se spolu už nikdy neuvidí.

V té samé době vysvětluje dopodrobna dohodu se senešalem Arianna kapitánovi.
,,Je to riziko," řekne kapitán nyní opět tradičně zamračený. ,,Ale děláte správně. Senešalovi budu věřit o dost radši, než čekat na nějakej zázrak z nebes. Pokud se za nás přimluví u královny, tak se naše vyhlídky vo dost zlepší."
Pak si jen povzdechne. ,,Za předpokladu, že se Lisseth vrátí živá a zdravá s tím hadem v ranci. Co jsem slyšel, tak toho Lišáka nejni radno podceňovat. Ale ta vaše Lisseth taky ví, jak se vohánět, jen co je pravda. A ta trojka taky vypadá, že ví co dělaj. Pošlu vo tom zprávu poručíkům, aby jim nikdo nestál v cestě."
Už se chce zvednout, když dovnitř vrazí zadýchaný posel a zatímco popadá dech, vyrazí ze sebe, že přináší depeši pro slečnu Ariannu. Strážným u hradeb ho hodili královští jezdci s bílou vlajkou vyjednavačů.
Když od něj psaní přebírá, kapitán jí ho čte přes rameno.

Slečno Arianno,

Jeho Veličenstvo si vyslechlo Váš návrh. Jeho reakce byla jiná, než jsem očekával. Téměř se netázal na Vaše podmínky, ač jsem mu je předložil.
Jeho Veličenstvo je ochotné s Vaší vzpourou spolupracovat. Vyjádřil jakési přání setkat se s kapitánem Kapronem.
Takové přání je, vzhledem k náladám ve městě, přirozeně absurdní.
Pokud naše dohoda stále platí, seznamte s vaší odpovědí jezdce, kteří mají příkaz na ní čekat u severní brány.
Královská armáda je schopná a připravená dobýt zpět město útokem zítřejšího rána.
Situace v Říši se s každou hodinou zhoršuje.

Vikomt de Chivalié

Kapitán tiše hvízdne údivem: ,,No to mě podrž."
Ale hned zavrtí hlavou. ,,V tom musí bejt nějakej háček. Najednou se s náma chtěj bavit? To je pěkná bouda. Musim poslat tu zprávu našincům, ale tohle?"
Kapitán jen vrtí hlavou a vyjde ze stanu. Arianna ho následuje. Liss právě vychází z domu sloužících a Astrid a seveřané rovněž přichází blíž. Kapitán vysílá posly aby zajistili Liss a Nortimbercům volný průchod.
Pak se obrátí ke zlodějce.
,,Tak hodně štěstí, slečno Lisseth, vypadá to, že my tu mezitim budeme řešit naše kamarády za městem."
Stiskne jí ruku a kývne na ní uznale, něco co by před několika málo týdny bylo docela nemyslitelné.

Arianna z Albrienne - 19. února 2019 21:31

Léčka

"Pokud nás někdo může zbavit Lišáka, tak jedině Lisseth."
Sdělím kapitánovi svou neochvějnou důvěru ve schopnosti zlodějky. Jiná možnost prostě neexistuje. Liss ho musí zabít a nic jiného si nepřipouštím.
Když získáme senešala, získáme královnu a naše pozice se rázem mnohonásobně zlepší.

Náhle však do stanu vrazí posel. Skoro vyskočím na nohy, když zjistím, že dopis je určený pro mě a že je z královského ležení. Trochu roztřesenýma rukama ho rozevřu, kapitán mi při tom nahlíží přes rameno.
Okamžitě se mi v hlavě rozezní poplašné zvony.
"Tohle jsou až podezřele dobré zprávy. Myslíte, že král chystá léčku?"
Jiné vysvětlení si nedokážu představit. Proč by tak náhle chtěl spolupracovat? Náhle si nejsem tak jistá, že tohle je ta správná cesta. Pokud by se něco stalo kapitánovi, nevím, jak bychom udrželi povstaleckou armádu pohromadě.
Usekni hadovi hlavu a padne i tělo.
Mám pocit, že něčím takovým se král chce řídit.

Spolu s kapitánem zamířím na nádvoří, dopis pevně svírám v ruce. To už ale ke stanu přichází i zlodějka. Pokusím se o povzbudivý úsměv, ale příliš se mi to nedaří.
"Buď opatrná....a vrať se."
Vteřinu váhám a pak Liss obejmu. Jen rychle jí sevřu v náručí a opět se odtáhnu. Snažím se nemyslet na to, že tohle může být naposledy, co se se zlodějkou setkávám. A že jsem to já, kdo jí do Lišákova doupěte poslal.

Takovéhle věci si ale vůbec nesmím připouštět. Nyní se musíme s Kapronem rozhodnout, jak zareagujeme na zprávu. Tohle rozhodnutí je ale spíš na kapitánovi samotném. Ostatně, to s ním se král chce setkat.

Lisseth - 20. února 2019 19:06

Loučení

"Já se vrátím, jen tak se nedám." mrknu ještě na Lionella. Dnes se mi odchází hůř než kdy jindy. Je nám oběma jasné, jak tohle všechno taky může dopadnout. Jenže já se opravdu nehodlám jen tak dát a kvůli Lionellovi se poperu třeba s celým světem...

"Jo štěstí budem potřebovat." brouknu tiše trochu zaskočena tím projevem uznání. Že by zloději a vrazi najednou tak stoupli v ceně?...zajímalo by mě, jestli se takhle ke mě budou hlásit až bude po všem...

Jestli mě kapitánův projev zaskočil, tak Arianna mi doslova vyrazila dech.
"Jo, jo.." vykoktám jen a zakroutím hlavou. Ještě nedávno se mě štítila dotknout a Alsborne na mě koukal jako na otravný hmyz. Vzpomenu na věrného komorníka a v duchu slibuji, že Lišáka dostanu i za něj. Tak trochu mu to dlužím.

Přejedu pak ještě pohledem mé nové společníky. Že do Katova nepatřej poznaj všichni hned na první pohled...
"Hádám, že o nás bude vědět ještě dřív, než se k němu dostanem. V Katově má oči a uši všude." informuji seveřany a pomalu vykročím. Pokud potkáme nějakou známou tvář můžeme se zkusit trochu poptat, buď trochu zmáčknout nebo nabídnout tučnou odměnu na tu by si snad mnozí dali říci.Cestou ještě informuji stručně své společníky, kam se to vlastně chystáme."

Šedá Eminence - 20. února 2019 22:06

Volba

Ke zlodějce se připojí všichni tři seveřani. Kývnutím pozdraví Ariannu, když odchází - i oni možná kráčí vstříc smrti - i oni se možná nesetkají znovu se svojí rodinou. Nejsou to jen oni. Tolik rodin v Celestion, v celé Říši, má pojednou prázdné místo u stolu.
Kéž by už ta prokletá doba bezvládí byla pryč.

Čtveřice kráčí Celestionem se svými třemi seveřanskými spojenci. Liss mluví o Katově a o nejrůznějších problémech, které je tam čekají. Nemají tam téměř žádné spojence, nelze tam nikomu věřit a je to spletitá změť úzkých uliček, jako dělaných na přepadení.
Všichni jí pozorně naslouchají, Astrid se věnuje každému jejímu slovu a má mnoho otázek. Ale v tváři seveřanky je skoro až nadšení, očekávání, vzrušení.
Pocit, který Liss znávala z dob, kdy byla každá loupež další úžasné dobrodružství, kdy jí nemohla stačit žádná oběť a kdy jí žádné dveře neudrželi venku. Bezstarostnost zmizela, když začalo jít o život Lionellovi... a o to, že by už ho sama nikdy nemusela vidět.
Brzy překonají Slzanu a stanou ve Vrchovicích, které žijí téměř jako před povstáním. Jistě, je zde daleko víc ozbrojenců Kaprona, ale oproti Stříbřinám nebo Ovocnářským čtvrtím je to oáza klidu.
A za ní se ve špíně plíží její domov. Kdysi jí pohled na tu prastarou a polorozpadlou čtvrť přinášel klid a pokoj - tam by jí nikdy žádný nepřítel nepronásledoval – a teď tady je ona a sama jde vyhánět lišku z její nory. Vypadá to spíš, jako by lezla do medvědí jeskyně.
Carr, méně opatrný z obou Nortimberců, zadumaně řekne:
,,Bylo by nejlépe vtrhnout tam co nejrychleji a co největší soustředěnou silou. Pro nás hraje moment překvapení - až do chvíle než nás kořist odhalí. Musíme toho využít, postupovat rychle a bez zaváhání, nedat mu příležitost reagovat."
Neilson zavrtí hlavou - je vážnější a více dopodrobna poslouchal zlodějku.
,,Podle toho, o čem mluvila slečna Liss, už jsme nejspíš očekáváni. Musíme se roztáhnout a postupovat opatrně městem - nejlépe my na zemi a Astrid a zlodějka Liss po střechách, tak abychom my sami nemohli padnout do léčky."
Nyní se do toho vloží Astrid zamyšleně, s očima upřenýma ze svažujícího kopce, který dal jméno Vrchovicím, do Katovských uliček.
,,Kořist by uprchla nebo se na nás příliš dobře připravila. Ten muž není hloupý. V přímém boji nebude mít šanci - sám si vybere chvíli, kdy bude pro něj výhodné bojovat a jeho vítězství bude jasné. Past s návnadou je to jediné, jak ulovit takového protivníka. Vy dva se ubráníte jakémukoliv překvapení a slečna Liss dokáže nejlépe navnadit náš cíl. Počkáme, až se sám odhalí a v tom momentě zasáhnu já."
Carr zavrtí hlavou. ,,I tvůj plán má chyby - neznáš terén, mohla by ses sama stát cílem." Obezřetný seveřan se obrátí na zlodějku. ,,Vy nejlépe znáte prostředí, do kterého míříme. Jak máme začít lovit?"

Zatímco zlodějka mizí průchodem v citadele, kapitán vrtí hlavou nad dopisem.
,,Tohle rozhodne vo nás všech, slečno Arianno. Kdybych to byl já nebo vy, kdo řekne jak to bude, nebylo by to vo nic lepší, než nějaký diktování šlechty, s vodpuštěním. Ve městě je zatim docela klid. Svolám mimořádnou válečnou poradu s mejma důstojníkama. Jste zvaná."
O nějaký čas později už se shromáždili všichni důstojníci, které má Kapron k dispozici. Arianna stojí uvnitř stanu, který tak plný ještě nikdy neviděla. Všude kolem jsou muži, kteří si jí podezřívavě nebo nejistě prohlížejí.
Je jich asi tucet i s kapitánem a Arianna nezná skoro nikoho z nich. Stojí přibližně v kruhu nad městskou mapou. Je to směska nejrůznějších tváří - pár strážných z Vrchovic vojenského držení, jeden postarší muž, kterého vídala Arianna na přehlídkách ve Stříbřinách, dva nebo tři méně vojenští muži z Ovocnářska - Arianna nezná téměř nikoho.
Alespoň že se hned k Arianně bez náznaku váhání postaví poručík Mortien. Zároveň šlechtična zahlédne i poručíka Mlavíkova - mladého a radikálního strážného, který dříve sloužil pod kapitánem ve Vrchovicích - ten si jí prohlíží téměř nenávistně.
Kapron poté vyloží fakta, která doposud muži neznali. Někteří se mračí, jiní už se nadechují ke slovu... Kapitán skončí:
,,Máme příležitost - vyženem pohany z města pomocí královský armády a dostanem nezávislost. Má to svoje rizika, ale přežijem a král rozhodně nebude dost silnej na to, aby se s náma dal do křížku. Tak co si myslíte?"
Mlavíkov vykročí kupředu: ,,Věřit králi je sebevražda! Zradí nás, dříve nebo později! Hrad můžeme držet přes zimu i dál. Ať se královští a všichni šlechtici s nimi požerou pod našimi hradbami!"
Od několika bývalých vojáků a od mužů z Vrchovic se ozve souhlasné mumlání.
Mortien vykročí kupředu a zavrtí hlavou.
,,Chcete trápit lidi tohoto města obléháním? Domluvme se s králem - a s pomocí ostatních měst a mužů na naší straně dosáhneme cílů tohoto povstání pomocí diplomacie, bez zbytečné smrti." - zde tlumočí plán Lionella. I ten má chyby - zvlášť pokud král Kapronovce zradí. Ale další boje by mohly vyústit v dobytí města Nortimberci či jinými - a konec všeho, pro co bojovali.
Je tu i třetí možnost, kterou zatím nikdo neřekl - zradit krále. Nechat jej zaútočit, zničit se a poté dorazit zbytek pohanů, z královské kořisti najmout žoldnéře a přibrat dezertéry, a zabrat město pro sebe.
Na moment je ticho. Kapitán pohlédne na Ariannu. Mnozí jiní muži, které ani nezná, po ní se zájmem pokukují.

Obě ženy mohou svým hlasem vychýlit jazýček vah a rozhodnout.

Arianna z Albrienne - 20. února 2019 22:33

Válečná porada

Kapitán má pravdu. Není možné, abych rozhodla já, nebo on. Na to jde o příliš vážnou věc.
Překvapeně na něj pohlédnu, když mě pozve na válečnou poradu. Vím, že moje postavení v jeho armádě je...jiné. Ale přesto, žena a šlechtična, pozvána k takové poradě. Ucítím hrdost a na tváři se mi dokonce na okamžik objeví úsměv.
"Děkuji."

Možná bych neděkovala, kdybych tušila, co mě vlastně čeká. Stojím uprostřed stanu plného mužů a na sobě cítím jejich nedůvěřivé, nebo někdy i zlostné pohledy.
Jasně si dovedu představit, co si asi tak myslí. Náhle i já váhám nad tím, jestli tady vůbec mám, co pohledávat.
Uleví se mi až ve chvíli, kdy se vedle mě objeví poručík Mortien. Jeho přítomnost mi dodá jistotu a klid.

Ve zkratce máme dvě možnosti. Tři, ale tu poslední si nepřipouštím. Jsem čestný člověk a to samé si myslím i o Kapronovi.
Seržant Mlavíkov dle očekávání jasně vystupuje proti jakémukoliv jednání s králem. Daleko víc se mi líbí slova Mortiena. I on je dobrý člověk, který myslí nejprve na lidi, za které bojujeme a poté až sám na sebe.

Znejistím, když se na mě Kapron podívá. Očekává, že i já se k věci vyjádřím. Všichni to očekávají.
Slušně vychovaná šlechtična uvnitř mě hlasitě křičí, že mám mlčet. Že žena by neměla mluvit do mužských záležitostí. Že ničemu nerozumím a všechno jen pokazím.

"Nelíbí se mi, jak rychle král změnil názor. Obávám se o možnou léčku, kterou by na Vás, kapitáne, snad mohl chystat. Ale souhlasím se slovy seržanta Mortiena. Lidé tohoto města si už vytrpěli dost. Pokud máme možnost, ukončit to rychle, měli bychom to udělat. Tím, že spojíme síly k vyhnání pohanů, neztratíme možnost vyjednávat. Král je oslabený a bude muset udělat ústupky našim požadavkům."
Ruce musím zatnout v pěst, aby se mi netřásly.
Skutečně se o kapitána bojím, ale jeho setkání s králem stejně budeme řešit až poté, co budou pohané poraženi. Snad dokážeme zabránit tomu, aby kapitán padnul do léčky.

Lisseth - 21. února 2019 19:22

Rozhodnutí

Cestou poslouchám ty tři a horečně přemýšlím ke komu se přiklonit nebo zda-li navrhnout postup ještě zcela jiný. Ať to probírám jak to probírám, vychází mi stejně jen to, že se chystáme udělat zatím asi tu největší šílenost ze všech těch šíleností, co už máme na triku. Ulovit kápa místního podsvětí...asi jsem se vážně musela zbláznit...

"Fakt o nás už teď bude pravděpodobně vědět, takže moment překvapení už na své straně mít nebudeme. Má své lidi všude." odpovím pak v zamyšlení. Ačkoliv si je možná jistej sám sebou, že bych si na něj netroufla a pár seveřanů jej neohrozí, stejně se mi nechce riskovat. Takhle opatrná si nikdy nebejvala, bylo to vzrušení a radost, byla to hra...stejně jako je to teď pro seveřanku...jo, všechno ale bylo taky jinak...časy se mění...

"A taky by si nás snadno mohli dovést tam, kam budou chtít oni." komentuji nápad druhého muže.
"Asi bude opravu nejlepší, když budu dělat návnadu. Lišák na mě má spadeno a jsem na černé listině. Sice si možná bude dovolovat i někdo jinej, kdo si bude chtít šplhnout, ale s tím bych si snad měla poradit." Po tom, co se rozkřiklo, kdo oddělal Pierra by snad těch odvážlivců nemuselo být tolik.

"Budu doufat, že si to se mnou bude chtít vyřídit sám a vyleze ze své nory. Kdyby si myslel, že do pasti zatáhl on nás, bylo by to úplně nejlepší. Můžem na chvíli zalízt do Džbánu, i kdyby o ná ještě nakrásně nevěděl, tak po té co se tam ukážu, mu to někdo vyštěbetá a leccos se tam dá zaslechnout." navrhnu a pohledem přejedu své tři společníky.

Šedá Eminence - 21. února 2019 20:57

Schyluje se k bouři

Seveřané se nepřou a nehádají. Jen tiše kývnou a následují Liss dál. Nyní vidí jak neuvěřitelně disciplinovaní muži v Severské gardě jsou. Poslouchají nejen Astrid, ale právě nyní i Liss, protože je nejznalejší v místní krajině.
Je snadné vkládat do jiných důvěru, když měříte přes dva metry a dokážete vlastníma rukama zakroutit krky všech zrádců.
Jsou to dobří lovci, všichni tři, ale v Katovské společnosti by nevydrželi ani jediný den. Jsou příliš čestní a oddaní bez ohledu na sílu svého vůdce.
Snad to by mohlo hrát pro ně. Zabila Pierra a ani jediný z jeho nohsledů se nedovážil něco udělat. Kdyby byla v Nortimberu, musela by zabít každého jednoho jeho pomocníka, jinak by jí až do nekonečna ukládali o život. Takže Lišák je nikdy neuplatí a pokud by snad dostal Liss samotnou, jeho problémy by teprve začínaly.
Zamíří tedy do srdce Katova. Ale Astrid se zastaví a nepokračuje s nimi.
,,Pokračujte dál. Vrátím se směrem k hradu a vezmu to obloukem po hradbách. Seznámila jsem se s mapou města uvnitř hradu - otec předpokládal, že bude třeba, abych zde jednala. U Rozbitého Džbánu - hostinec, který královský vyzvědač považoval za vhodné zanést do mapy.
Budu vás sledovat. Jakkoliv dlouho to bude trvat, než se kořist ukáže. Pokud má naše léčka vyjít, musíme ho překvapit. Pokud možno, předstírejte, že jste Její veličenstvo dezertovali a že já bych mohla být sama na vaší stopě."
Astrid se zastaví a prohlédne si trojici, pak kývne hlavou všem, i Liss. ,,Hodně štěstí. Lovu zdar."
Oba muži jí odpoví krátkou Nortimberskou frází. Vypadá to skoro jako nějaký krátký obřad. Astrid na sebe nasadí hnědošedou pláštěnku - splývá se starými fasádami a zablácenými ulicemi.
A pak Astrid zmizí.
Je to skoro stejné jako Jižané. A i jí dokáže Liss sledovat, když se soustředí - záhyb šatů, krátký pohyb látky nebo občas dupnutí chodidel.
I Jižanští vrazi loví v divočině. A oni proti městu a proti Liss neobstáli.
Snad budou Nortimberci proti Lišákovi úspěšnější.

Arianna právě učinila stejně vážné rozhodnutí jako je plán pro lov Lišáka. Její hlas zněl proti hlubokým a jistým hlasům mužů trochu hloupě a sama se třásla rozčílením. Po jejím projevu bylo chvilku ticho. Možná až nepříjemně dlouho.
Ale pak se ozval Kapron.
,,Souhlasim s poručíkem Mortienem a se slečnou Ariannou. Musíme se pokusit tuhle nepěknou záležitost vyřešit bez zbytečný smrti."
Ozve se souhlasné mručení.
,,Dávam hlasovat. Kdo je pro dohodu s králem?" A odpověděl les rukou. ,,Proti?" zeptal se kapitán - Mlavíkov a několik jeho skalních spojenců zvedlo paže.
Kapitán rozhodně přikývl a obrátil se k Arianně.
,,Pošlete zprávu, slečno Arianno, a my se dáme do plánování ofensívy."
Ale přijde zvolání od mladého Mlavíkova.
,,Vy jste museli všichni zešílet! Králové nás odírali spolu se šlechtou celá století a teď si necháme diktovat dokonce i povstání nějakou načančanou paničkou? I když náš vede na smrt?"
Jenže bohužel pro Mlavíkova, demokratické forum právě skončilo. Kapitán se vztyčí jako starodávný bůh pomsty a války a z plných plic zařve:
,,Pózor!"
Celý stan, ať už chtějí nebo ne, se napřímí jako pravítka a vyděšeně hledí před sebe.
,,Poručík Mlavíkov! Takový výlevy se nebudou opakovat! Rozhodnutí sme přijali na základě většiny, démokraticky! Jakýkoliv problémy a stížnosti si můžete vyřídit se mnou osobně!"
Nikdo, obzvlášť ne bledý poručík, se nepokusí protestovat.
,,Je to jasný?" zahřmí kapitán stanem až se někde v dálce ozvou vyplašení ptáci.
,,Ano, pane!" odpoví bez zaváhání sborem celý stan. Kapitán si oddechne a pokyne Arianně, že může odejít a věnovat se zprávě.
,,Tak teď můžem přistoupit k přípravě útoku," slyší když vychází ven. Tam už na ní čeká Tukla s prstem v uchu - asi mu v nich ještě zvoní. Obrátí se na Ariannu a zazubí se: ,,Jo, to je ta démokracie, že jo, slečno? O tom mluvil pan poručík Mortien."
Je na čase připravit odpověď pro de Chivaliého. A zítra ráno to vypukne.

V Katově možná ještě dřív. Už když procházeli ulicemi, Liss cítila skryté zraky všude kolem. Ulice jsou prázdné, prázdnější než bývaly. Žádné bandy mladých zlodějů a lupičů, žádné skupinky pohromadě kráčejících místních.
Jen ticho, klid a odlesky nahých čepelí v uličkách. I na hlavu Liss musí být vypsaná slušná odměna - a nikdo se neodváží ji vybrat.
Brzy dorazí na Plac a k Rozbitému Džbánu, který s blížícím se večerem ožívá.
Liss vstoupí - všichni jí sledují a není jich málo. Hodně jich, téměř každého, zná. Většina pro ní dřív dělala nebo jí alespoň šli z cesty. Obzvlášť potom, co se vypořádala s Pierrem.
Džbán neutichne - naopak, řeči jako by se zesílily. Jediný starý Šupáně se na ní vesele usměje.
Ještě se ani neusadí, když se hospoda začne vyprazdňovat. Nejprve ti, které znala jako skálopevné zbabělce. Mizí co nejrychleji, skoro se tisknou ke stěnám a protahují kolem Liss, jako by na ní ležela kletba či nemoc. Pak další, kteří předstírají, že jdou jen tak.
Pak ti, kterým kdysi dávno věřila. Většina z nich alespoň uhne očima. I mezi zloději je nějaká pokroucená čest, která bodá do svědomí jejích bývalých kumpánů.
Poslední skupinka, pár mužů, se kterými udělala velkou vloupačku ve Stříbřinách před tím než to všechno začalo. Díky ní se vyhrabali ze dna a dělali slušnou kariéru. Teď všichni zdrhají ven. Až poslední se zastaví.
,,Sorry, Liss. Šak víš, jak to bývá, na každýho dojde. Bylas dobrá. Šak víš jak to je zas teď. Lišák drží za koule celej Katov. Tak pevnou ruku a hodně kliky."
A pak i tenhle pokroucený lupič zmizí.
Putyka je prázdná. Jen starý Šupáně spokojeně tře sklenice, jako by neviděl, neslyšel.
,,Co to bude?" zeptá se, jako by se Liss zas jen vrátila z nějaké akce.

Arianna z Albrienne - 21. února 2019 21:27

Hlas demokracie

Ve stanu po mých slovech zůstane ticho. V tuhle chvíli bych si přála, abych vůbec nepromluvila. Měla jsem zůstat tou slušně vychovanou šlechtickou dívkou a mlčet. Dala bych cokoliv za to, abych mohla zmizet, nejlépe se na místě propadnout do země, aby mě už nikdy nikdo neviděl.

Uleví se mi, když Kapron konečně promluví, vypadá to, že i tentokrát se shodneme. Zvednu ruku a sleduji, jak i většina souhlasí s plánem, že se dohodneme s králem.
Kdo však nesouhlasí, je Mlavíkov. A také dá svojí nevoli jasně najevo. Široce rozevřenýma očima se na něj zadívám, než však stihnu otevřít ústa, abych se bránila, ozve se kapitán.

I já se po jeho slovech postavím do pozoru. Kapitán umí být skutečně hrozivý, když chce. Mlavíkov ale sklapne a to je nejdůležitější.
Jakmile mě kapitán propustí, vytratím se ze stanu. Jsem zatraceně ráda, že můžu odejít. Před stanem pak málem vrazím do seržanta Tukly.

Stále trochu otřesená vyrazím najít kus papíru a brk, abych sepsala zprávu pro De Chivalié a informovala ho o našich rozhodnutích.
Mám obavy, když píšu ta slova. Přijde mi neuvěřitelné, že by to skutečně mohlo zítra skončit. Mám pocit, že od chvíle, kdy mi Alsborne poprvé přivedl Lisseth do domu, uplynuly celé věky.
Děsí mě, že naše rozhodnutí, ač demokratické, rozhoduje o osudu tolika lidí.
Když předávám dopis poslovi, modlím se za to, aby bylo správné.

Lisseth - 22. února 2019 17:56

Ticho před bouří

Jen kývnu, když se Astrid chystá vydat svou vlastní cestou a doufám, že zde dovede obstát a že si bude umět poradit i s Katovem, který si žije svým vlastním životem a dodržuje svá vlastní pravidla nebo spíš žádná nemá.
"Jo, štěstí budem potřebovat." kývnu jen a pak už pokračujem dál.

Když procházíme liduprázdnými ulicemi, cítím, že něco visí ve vzduchu. Snad v každém stínu a za každým rohem jde tušit pár očí, který nás bedlivě sleduje. Ale nikdo si zatím nic netroufne. Možná je to dobře a možná taky ne.

Pohledy všech na sobě cítím i ve chvíli, kdy vstoupíme do Džbánu, ale žádný přátelský pohled, krom hostinského. Nikdo se na nás nevrhne, stane se přesný opak, všichni se záhy tiše vypaří. Jako bych byla snad prašivá.... Jen jedinému ještě stojím aspoň za slovo.

"Ještě mě nedostal." zavrčím jen, protože mluví tak, jako by už bylo po mě. Jenže tak jednoduché to mít nebude. Jen Šupáně jakoby neviděl a neslyšel vždyť to je taky jeho práce, on bude mít své jisté vždycky.

"Jo, máš něco vostřejšího?" potřebuju trošku spláchnout tu pachuť patolízalství, zbabělosti a snad i zrady. Jenže tak to tady hold chodí. Však já si s vámi ještě promluvím...

"Se spoustou z nich sem dělala a teď sem jen prašivej pes, od kterýho je lepší se držet dál." pronesu pak ke svým dvěma společníkům. Očima chvíli sleduji dveře, chvíli i další místa, odkud by e snad mohli objevit nečekaní hosté, chvíli zas hostinského, protože už vážně nevěřím vůbec nikomu
"Co se povídá a co slíbil za mou hlavu?" ptám se, když se hostinský vrací.

Šedá Eminence - 22. února 2019 22:09

Když prší, tak leje

Starý hostinský mrkne na Liss a vyndá zpoza pultu neznačenou láhev čiré tekutiny - a vůně, která se z ní line, je na Katov až podezřele lahodná. I když je Šupáně neutrální, rozhodně nezapomene dát Liss pořádný drink na cestu.
Oba Nortimberci se obrátí k místnosti a rychle přejedou očima přístupové cesty. Jsou obezřetní a ani na moment nepolevují v pozornosti.
Hostinský vytáhne dvě překvapivě čisté skleničky a nalije do každé palec čiré pálenky. Zvedne skleničku na zdraví Liss a sám si dá pořádný doušek.
Až poté začne odpovídat na její otázky.
,,Nebudu ti lhát Liss, je to špatný, vždyť to sama vidíš. Víš, jak jsme si před tímhle vším řikali, co s tim Lišákem je? No tak teď už je jasný co s nim bylo. Sháněl páky na celej Katov.
Potom co ses zbavila Pierra věci vzaly rychlej spád - většina šéfů a nadějnejch mordýřů skončila v řece. A ten zbytek se dal na jeho stranu. To ještě šlo - vždycky se tu jednou za čas někdo takovej objeví."
Teď si dá ještě jednoho loka a začne být méně neutrální. Znala ho jako stoického chlapa, který se o nic nestaral a jen čepoval, ale teď se zdá, že už dokonce i on má starosti.
,,Před pár dněma se to teprv podělalo. Nevim co se stalo, ale Lišáka jako by něco posedlo. Viděl jsem ho vlastníma rukama zabít každýho z tý bandy, co běhala za Pavlínem. Nevim co udělal s tim hoškem samotnym. Docela mladý kluci. Jasný, když si vo to řeknou, někdo z nich dostane vejprask, ze kterýho už zkrátka nestane, to je v pohodě. Ale jen tak přijít a podřezat někomu krk, jen protože tě znaj? To je silná káva i na místní. Navíc proti tobě většina lidí nic moc neměla."
Vzdychne si.
,,Skoro se divim, že Džbán nechal na pokoji. Straší Katov jako nějaká podělaná kletba, jestli chceš slyšet můj názor. Ty, co s tebou dělali, se k němu hned hnali, jakmile se zprávy roznesly - aby mu šli líbat boty a vykecat všecko, co vo tobě věděli. Většině to nepomohlo."
Šupáně do sebe kopne zbytek a zavrtí hlavou.
,,Víš kolik na tebe vypsal? Za tvojí hlavu skoro dvacet tisíc zlatejch. To je dost na malej zámek, sakra! Do hajzlu. Ale potom, jak sis poradila s Pierrem si nikdo netroufnul. Řek bych, že až si zvyknou, že seš zpátky, začnou se pořádně snažit. Pak nevim, jestli na ně bude stačit dokonce i taková ochranka..."
Ukáže na oba muže, kteří ho se zájmem poslouchají. Pak si jen pro sebe vzdychne.
,,Takhle podělanej Katov sem za celej svůj život neviděl. Každej zobe Lišákovi z ruky, Kosmov, Bobenberg, každej. Až na ty, co se koukaj na kytičky zespoda. A na těch pár šťastlivců, který zdrhli přes řeku."

Tam za řeku, kde se tyčí hrad a odkud je Katov jako velká nazelenalá skvrna na městě. Tam to není o nic lepší.
Ale alespoň tam nikdo nezabíjí nikoho na potkání. Jen jedna mladá šlechtična a jeden starý kapitán se svým sborem důstojníků možná odsuzují k smrti celé tisíce pohanů a bezpočet dalších...
Tukla doprovází Ariannu když hledá psací potřeby a papír, na který napíše stručnou souhlasnou odpověď de Chivaliému.
Následně poté vyrazí s Tuklou k severní bráně aby předala list čekajícímu poslovi.
Po dohodě se stráží je jí umožněno vystoupit za hradby a předat list čekajícímu poslovi. Ten se netváří nijak přívětivě, dopis vezme beze slova a obrátí se aby vyrazil.
Arianna mu nevěnuje příliš pozornosti. Na hřebeni nízkého kopce vidí několik ozbrojených jezdců. Tiše tam stojí - siluety proti slábnoucímu podzimnímu slunci.
Posel se vyhoupne na koně. Když si všimne rytířů, pro sebe zakleje a změní svůj směr na cestu, která se vine podél hradeb. Po ní tryskem vyrazí.
Arianna se rychle vrátí branou a vyběhne po schodech na vrchol hradeb aby viděla více. Cestou vidí Kapronova běžce, který běží opačným směrem s depeší pro kapitána. Je bledý jako smrt.
Nyní už mladá šlechtična stojí na cimbuří a hledí za hradby a za nízký hřeben.
Po planině od lesů táhne armáda, nad níž vlají prapory Vílémníků a Nortimberského krále. Oddíl za oddílem rytířů zakuklených do zbrojí, pěšáků s kušemi a luky a mohutných Nortimberských válečníků. A koně táhnou na vozech žebříky, složené trebuchety a obléhací bombardy - dobývací zbraně, pro které vysoké kamenné hradby nic neznamenají.
Mužů je o mnoho méně než královských, daleko méně... ale jaká organizace. Jednotnost. Disciplína. Odhodlání.
Pohanů je čtyřikrát tolik co Kapronovců a přeci nedokázali Kaprona porazit. Čísla nejsou všechno.
Přívěšek, který dostala od Torreyho, najednou jako by jí táhl k zemi nesmiřitelnou vahou těžkých srdcí a myslí upřených k válce.
Tukla, který šel hned za ní, zalapal po dechu, když vyhlédl přes cimbuří. Malá armáda - ale jako klín vražený do slabého místa nebo naostřený hrot kopí mířícího do srdce.
,,Teda-" začne Tukla pomalu, ale nejprve ani on neví co říct. ,,No do hajzlu." Odkašle si.
,,Budem potřebovat váš diplomatickej talent, slečno."

Lisseth - 22. února 2019 23:03

Vztek Fúrie

Pozvednu sklenku v gestu na zdraví a poslouchám starého hostinského. I ta dobrá pálenka mi po jeho slovech zhořkne v ústech, a když mluví o Pavlínově partě, jen zatnu ruce v pěst až mi zbělejí klouby. Byly to skoro ještě děcka, naivní a do všeho hrr...někdy toho víc zpackali, než pomohli, ale tohle si kurva nezasloužili...

"Jasně, vždycky je třeba se zavděčit tomu silnějšímu." zavrčím jen vztekle. Co jiného s taky dalo čekat.
Tiše hvízdnu, když uslyším, jak vysokou částku vypsal na mou hlavu.
"To se tedy plácnul přes kapsu a já očividně hodně nasrala." ušklíbnu se docela nepěkně. Nejradši bych do sebe hodila další pálenku, ale potřebuju mít čistou hlavu. Uvnitř mne ale probudil se vztek bájné Fúrie, který uhasne až ve chvíli, kdy budu mít Lišákovu hlavu. A kdybych se měla třeba vrátit jako duch, stejně ho nakonec dostanu...za Lionella, za ty kluky...

"Tolik času mít nebudou." bručím si tiše pod vousy jen tak pro sebe a ruka si zcela bezděčně pohrává s dýkou.
"Ochranka?" uchechtnu se. "Možná ji bude potřebovat někdo jinej, i já se umim vohánět, když mě někdo nasere." odpovím.
"Nechceš nám přinést ještě něco k jídlu, když už ti kazíme kšefty?"

Pak a kouknu po seveřanech.
"Tak asi tak pánové, řekla bych, že na mě má skutečně velký vztek. Vsadím se že už mu někdo pěkně zatepla dones, kde sem a že se mu promenáduju přímo pod nosem. A když se nikomu nebude chtít přinést mu mou hlavu na stříbrném podnose, snad vyleze sám. I když pár dobrejch vrahů mu v záloze jistě ještě zůstalo."

Budu doufat, že při mě zůstalo alespoň trochu toho štěstí a rozčílený Lišák udělá svou osudovou chybu, která se nevyplácí. Vždyť jsem mu sebrala důležitý dopis přímo pod nosem a poštvala na něj senešala, překazila jsem mu spoustu plánů...a když takhle běsnil po Katově...jistě nebude chtít dlouho čekat, až se někdo konečně osmělí a vztáhne na mne ruku...

Arianna z Albrienne - 23. února 2019 07:29

Obléhání začíná

Spolu s Tuklou dorazím k severní bráně, abych poslovi předala dopis. Zamračený muž se na mě sotva podívá, nasedne na koně a už se chystá rozjet, když si oba dva všimneme několika mužů na koních. Velitelé? Pravděpodobně. Posla to každopádně donutí změnit směr jízdy.
Nervózně pokynu seržantovi a rozeběhnu se nahoru, na hradby. Srdce mi buší a v hrudi mě tlačí nepříjemný pocit.

Jakmile mám možnost, přehlédnout nejbližší kopečky, dojde mi, že jsme na tom opravdu zle. Celá poblednu, když spatřím armádu na pochodu. Dokonce mají žebříky a trebuchety. Tihle jsou očividně připraveni k boji.
Sire Torrey...

Na tohle jsme nebyli připravení. Už to začínalo vypadat, že máme řešení situace pevně v rukách. Ale osud si s námi zase krutě pohrává.
Nortimberci s vilémníky netvoří tak velkou armádu, jako je ta královská. Ale jsou dobře vybavení a velmi dobře organizovaní.
Předpokládám, že jejich cílem jsou fanatici, ale oni se na rozdíl od královských poté vrhnou i na nás.
"Musíme zpátky za Kapronem."
Obávám se, že tady žádní vyjednavači už nepomohou.

Šedá Eminence - 23. února 2019 22:48

Odvaha a zbabělost

Hostinský přikývne a zmizí do kuchyně. Neilsson se usadí u dveří - tak aby ho případní nově příchozí neviděli a on přitom měl výhled na celou místnost a sám měl krytá záda. Carr zůstane u pultu s Liss a prohlíží si prázdnou putyku.
,,To rozhodně věci komplikuje. Ale rozčílení muži dělají chyby," odpoví Nortimberec stručně.
Mezitím se vrátí hostinský s tácem a třemi miskami vcelku čerstvé a slušné bramboračky - něco co udělal spíš pro sebe než pro své pravidelné hosty.
Neilsson se pustí do jídla, zatímco Carr stále drží hlídku. Šupáně stojí nad pultem a mluví s Liss, zatímco ona a seveřan jí.
,,Už sem si myslel, že to starej Lišák třeba pověsil na hřebík - a pak se tohle všecko semele. Je to zatracenej pech. Sám sem měl něco málo našetřenýho, řikal jsem si, že si zařídim hostinec někde na venkově, v klidu. Nebo bych třeba mohl pěstovat tuříny," říká si pro sebe starý hostinský. Pak si uvědomí, že nic takového Liss nezajímá a mávne rukou. Zas se k ní nakloní a ztiší hlas do konspiračního šepotu, i když nemá před kým se skrývat.
,,Já vim, že jestli ty Lišáka nedostaneš, mám to spočítaný. A to samý ví spousta dalších lidí. A Lišák už hodně lidí pěkně sere. Škoda, že jsou zároveň podělaný strachy. Třeba takovej Kosmov. Ten se změnil, starej chudák. Vsadim penzi na to, že na něj Lišák něco má a něco velkýho. Vobčas sem zašel a ptal se po tobě. Vypadá teď jak smrtka."
My o vlku a vlk za humny.
Dveře se tiše otevřou a dovnitř vstoupí sám Kosmov. Zalapá po dechu, když uvidí Liss a prázdnou hospodu. Chce se obrátit a utéct, ale Neilsson se pohotově zvedne a zastoupí mu cestu.
Nejprve to vypadá, že Kosmov zůstane stát proti seveřanovi se sklopenýma očima - ale pak se narovná a obrátí se zpět ke zlodějce, ke které udělá několik kroků.
Nevypadá dobře. Váčky pod očima a neholená bledá tvář. Opírá se o hůl a napadá na pravou nohu. Pokouší se vypadat stejně suverénně, klidně a sebevědomě, jak to vždycky dělával, ale v očích má strach - strach z Liss nebo z Lišáka?
,,Liss," konstatuje. ,,Neměla si se vracet. Tady už nečeká nic než smrt."
Poražený doktor shrbí ramena a opře se o svojí hůl. Stojí tam tiše, jako by čekal na rozsudek.

S armádou připravující se na obléhání za zády, běží Arianna po schodech s takovým spěchem, že téměř dožene Kapronova běžce.
Když dorazí zpět k velitelskému stanu, kapitán už o všem ví.
,,Sežeňte mi poručíka Mortiena a poručíka Skalnikova!" křičí právě. ,,Plná válečná pohotovost, chlapy, až do vodvolání! Budem potřebovat dvojitý směny abysme mohli mít plně vobsazený hradby, takže žádný flákání!"
Muži kolem pobíhají a odívají se do zbrojí. Záložní oddíly, které odpočívali na hradě, se formují na nádvoří a vyráží směrem k severní bráně.
,,Zaberte chlapy! Dneska večer každýho čekaj dvojitý příděly! Držte pořádek a poslouchejte svoje důstojníky! Tohle město nedáme!"
Někteří vojáci vypadají vyděšeně ale většina vypadá... odhodlaně. Nejspíš ještě neviděli armádu, která na město táhne s úmyslem ho vybít do posledního muže.
Snad jejich víra vydrží.
Poručík Mortien právě vybíhá z ubytovny a ještě se souká do zbroje, nejspíš neměl po válečné poradě službu. Postaví se do pozoru před kapitána právě když přichází Arianna.
,,Poručíku! Dostanete oddíl veteránů. Potřebujem silný jádro. Pokud se něco semele, budete držet severní bránu do posledního dechu."
Poručík odhodlaně přikývne.
,,Od severu přicházej naši severský kamarádi a zdá se, že každou chvíli plánujou vzít město ztečí. Musíme bejt připravení a nepohnout se ani vo krok. Ukážem jim, čí je tohle město!"
Mortien opět přikývne a nadšeně odpoví: ,,Rozkaz, pane kapitáne!" a zmizí shromáždit Kapronovu elitu.
Kapitán se pak obrátí k Arianně a k Tuklovi.
,,Slečno Arianno! K sakru, to se nám to pěkně zamotává. Nějaký nápady? Jste nás šéf diplomacie," řekne vážně - i když to zní jako žert. ,,Stačilo by je zdržet. Zdržte je den, dva, tři, a král bude ve městě. Radši se dohodnu s králíkem než nechat ty seveřany plundrovat naše město. Je to možný?"

Lisseth - 24. února 2019 19:29

Staří známí

Nad polívkou poslouchám hostinského a jen tiše přikyvuju, taky ani nevím, co bych mu na tohle mohla říct. Vzhlédnu, když mluví o tom, že Lišák spoustu lidí štve a že by rozhodně nebyl rád sám, kdyby se mi ho podařilo dostat. Čemuž i vcelku věřim. Jenže aby někdo přiložil ruku k dílu, to ne...to se všichni připlazí až když bude po všem...jen aby se náhodou nepřidali na tu špatnou stranu...
O kom se mluvívá...

Zvednu se od stolu ve chvíli, kdy do místnosti vstoupí Kosmov.
"Ale, ale kampak? Nelíbí se ti snad společnost?" promluvím na felčara a nepřátelsky si jej měřím pohledem.
"Prej ses po mě ptal a najednou ti nejsem dost dobrá? Nebo snad máme černé svědomí? Či se chceš rozběhnout za svým přítelíčkem a říct mu pěkně zatepla o tom, kdo se vrátil?" útočím na něj dál a prohlížím si jej od hlavy k patě.
Šupáně měl pravdu, vypadá příšerně.

"Jo, ale jak pro koho." odseknu na jeho poznámku o tom, že jsem se neměla vracet.
"Tak co zajímavého mi povíš, abych se tě nezbavila rovnou? I když bys možná ještě šel využít jako kurýr." dodám pak tišeji a zvažuji, že by se snad prostřednictvím Kosmova dal Lišák naštvat ještě víc. Vzkázat mu, že na něj čekám...že odměnu za jeho hlavu teď budu nabízet já...vytočit jej k nepříčetnosti, aby přišel sám a dělal chyby...a spoléhat na to, že i když si někoho přivede, ten si netroufne se do toho míchat...

Arianna z Albrienne - 25. února 2019 21:09

Nepřítel před branami

Doběhnu ke stanu, celá zadýchaná a chvíli mi trvá, než popadnu dech. Na takovýhle pohyb nejsem zvyklá. Kapitán už naštěstí všechno ví a horečně vydává jeden rozkaz za druhým.
Sleduji odcházejícího poručíka Mortiena a v duchu mu přeji hodně štěstí. Kdo ví, jestli ho ještě znovu uvidím.

Kéž bych měla nějaké nápady.
Myšlenky mi splašeně běží hlavou, jedna šílenější, než druhá.
"Na kopci nad městem jsme viděli skupinku mužů...možná velitelé? Mohli bychom se s nimi ještě pokusit jednat? Je to vůbec možné?"
Je pravda, že jsme nortimberskou armádu oficiálně o žádná jednání nepožádali. Moje schůzka se Sirem Torrey byla spíš osobní záležitostí.

Nějak si ale neumím představit, že na světě existuje síla, která by byla schopna pochodující vojáky zastavit. Útok začal a my jsme s ním vůbec nepočítali.
Radovala jsem se, že se nám podařilo domluvit se s králem, ale tohle jsem vůbec nevzala v potaz.
Pěkný šéf diplomacie.

Šedá Eminence - 26. února 2019 21:16

Oběti

Kapron zavrtí hlavou, když Arianna zmíní muže na koních.
,,Zvědi. Chtěj vědět, jestli a jak jsou obsazený hradby. Proto tam posílám každýho. Chci aby se jim hned nechtělo zaútočit."
Před odpovědí na její další dvě otázky se kapitán trochu skloní, aby se mohl Arianně dívat z očí do očí.
,,Musí to jít. Vokouknul jsem ty naše vopevnění. Drží ho jen vyschlá malta a dobrá vůle. Král žádný dobývací zařízení neměl - neměl šanci nás dobýt. Ale slyšel sem zprávu - tihle maj úplně všechno, žebříky, katapulty, děla, beranidla. Tihle vyrazili připravený dobývat města. Tohle nejni žadná kamarádská armáda, tyhle nemaj daleko k invazi. Sám sem je neviděl, ale podle zprávy poslů je to jasný."
Kapron se napřímí, spravedlivý oheň odhodlání v očích.
,,Ale u všech čertů, jestli jim dáme jedinou stopu města zadarmo."
Několik kolem běžících vojáků ho zaslechne a bojovně vykřikne na souhlas.
Pak se ale kapitán skloní zpátky ke šlechtičně a ztiší hlas.
,,Tihle dobrý lidi si nezasloužej zemřít - ale přesně to je čeká, pokud se na nás ti magoři vrhnou. Já sám sebe nikdy nebalamutim a vás taky nebudu. Můžem bojovat, ale nevim, jestli proti takový armádě něco zmůžem, ne s fanatikama za zádama, ne proti takový výbavě.
Běžte tam a jednejte s nima, i kdyby je ved Ďábel sám, slečno Arianno. Získejte nám čas. Jsem si jistej, že král nebude votálet, když mu někdo přišel vyfouknout město. Ten zatracenej králík nám ještě zachrání kůži. Vy se postarejte, abys z nás do tý doby něco zbylo."
Opět zvýší hlas - důstojníci se dožadují jeho pozornosti a oddíly se formují - volá víceméně za chůze:
,,Jestli chcete, vemte si sebou oddíl - poručík Mortien vám pomůže. A všichni svatý ať vás provázej!"
Kapitán spěchá na druhé nádvoří zatímco řve rozkazy na všechny strany. Arianna už chce vyrazit s muži, když zahlédne povědomou postavu ve dveřích vyprázdněné ubytovny. Lionell stojí ve slábnoucím slunci a hledí na shon vojáků, za ním tvář četaře Homolka.
Lionell konečně uvidí Ariannu a zvolá, přes ruch armády: ,,Arianno! Co se děje?"
Nezdá se být vyděšený nebo šokovaný shonem. Vypadá... odhodlaný, i když se musí držet četaře aby nespadl.

Hradní nádvoří je plné naděje, víry a odvahy. V malé zaprášené putyce uprostřed Katova není ani jedno z toho a ještě míň.
Doktor, který nyní stojí prkenně rovně a svírá hlavici hole, poslouchá beze slova Liss. K jejím urážkám a posměchu zůstává netečný.
Dobře slyšel nekrytou výhrůžku - jen několikrát pomalu mrknul, jako by se mu chtěl spát, jako by se stěží držel na nohou.
,,Pro mě za mě mě třeba zabij, Liss," řekne tiše, spíš pro sebe. ,,Dělej si co chceš. Lišák na tebe vyzraje. Vyzrál na každého. I na mě. Najde tvoje slabiny. Najde sebemenší skulinku a strčí do ní nůž."
Pomalým krokem, kulhaje, se přesouvá k pultu kde tichým, velice slušným hlasem poprosí hostinského o sklenici čehokoliv tvrdšího - vypadá, že by klidně pil medicínský líh. Pak se ohlédne na Liss, jako by se o ní příliš nezajímal. Pak, docela monotónním hlasem, začne mluvit:
,,Lišák je vždy dva tahy před námi všemi, Liss. Takového muže ani porazit nemůžeš."
Všimne si odhodlání i vůle, která je na Liss patrná od prvního momentu a začne tiše:
,,Jak se daří pacientovi? Lionell měl těžká zranění a naprosté vyčerpání těla i ducha. Touhle dobou bude teprve opouštět nemocenské lože. Jak dobře znáš muže, v jejichž rukách jsi ho nechala? Znáš je vůbec? Neobjevili se zdánlivě odnikud? Jak moc je chráněn? Kdo všechno ví o tom, jak je pro tebe důležitý? I já to poznal."
Smutně pokývá hlavou a obrátí se ke své sklenici. Za pár dní se ze suverénního doktora, nejlepšího ve městě, stala naprostá troska.
,,Kdybych byl tebou, neodvážil bych se ho opustit na nejkratší moment. Lišák hraje dlouhou hru. Leckdo by obětoval život aby se mu postavil. Ale jsou věci dražší, než vlastní život - věci, pro které bys udělala cokoliv. Klidně i pomáhala Lišákovi," hořce směrem k ní pozvedne sklenici, napije se a skloní hlavu.
Je to zlomený muž.

Arianna z Albrienne - 26. února 2019 21:35

Vyjednavač bez iluzí

Kapitán celou svou osobností dodává svým lidem naději. Když promluví, nikdo o vítězství nepochybuje. Dokážeme se nepříteli postavit, ubráníme město a večer to společně všichni zapijeme.
Když se však ke mě skloní, mluví zcela jinak.
Po zádech mi přeběhne mráz. Já jsem přicházející armádu viděla. Nerozumím válce, ale vím, že tihle nesou smrt. Jsou připraveni vzít si město, ať to stojí cokoliv.

Děsí mě, že naší jedinou nadějí v tuhle chvíli je právě král. Kapitán sází na to, že nám přijde na pomoc, protože si nechce nechat cizí armádou sebrat město. Ale bude to tak ve skutečnosti? Třeba jen bude pozorovat, a čekat, až se navzájem pobijeme.

Na jeho slova však rozhodně přikývnu. Půjdu tam a budu jednat s kýmkoliv, kdo bude ochotný mluvit. Nemůžu tady sedět na zadku a čekat, jak to dopadne.
A třebas skutečně něco zmůžu. To, že jsem nedokázala přesvědčit Sira Torrey přeci ještě nic neznamená.

Pokývnutím hlavy se rozloučím s kapitánem a pošlu Tuklu, aby mi sehnal pár mužů. Jen pár, nechci kapitánovi zbytečně brát lidi.
Sama vyrazím najít něco, co by nám mohlo posloužit jako bílá vlajka. Zamířím k ubytovně, protože tam určitě najdu nějaké bílé prostěradlo, spodničku, nebo alespoň kus hadru.
V tu chvíli vyjde z ubytovny Lionell.

Popoběhnu, abych se k bratrovi rychle dostala. Pevně ho obejmu a políbím na tvář.
"Nortimberci zaútočili. Musím jít, pokusím se s nimi jednat. Pokusím se je přesvědčit, nebo alespoň zpomalit."
Sama netuším, co vlastně budu dělat. Ani nevím, co bych měla říct, abych zastavila postupující armádu. Jen vím, že musím jít.
"Zůstaň prosím v bezpečí."
Zašeptám Lionellovi do ucha a vrhnu prosebný pohled na Homolka, než kolem nich proklouznu do budovy.

Co jen budu dělat?

Lisseth - 27. února 2019 19:08

Kosmov

Poslouchám Kosmova nebo spíš to, co z něj zbylo. Spíš je to jen jeho stín, než ten starý felčar, který bez problémů proplouval mezi všemi a byl si jist tím, že on bude mít práci vždycky a na něj si niko netroufne, protože bez jeho služeb to zkrátka nejde. A není tomu zas tak dávno.

A jak ho tak poslouchám, kypí ve mě vztek čím dál tím víc. Vztek a zároveň trochu i pochybnost a strach. Sakra já moc obře vim, že ty chlapíky, co maj na starosti Lionella moc neznám, vlastně vůbec, že je vybral Kapron a že ke Kapronovi už se dokázali vetřít jiní... Jedna moje část by se nejraději rozeběhla zpět, ale ta druhá ví, že to nejde a že pokud to neskončím teď, budu se ohlížet přes rameno pořád.

Mám chuť do něčeho praštit, něco rozmlátit a trochu tím upustit páru a jen stěží se ovládám, aby to na mě nebylo tolik vidět. Nakonec jen vztekle pošlu dýku těsně vedle felčara. A pak si pro ni pomalu dojdu.

"Starost o Lionella přenech raději mě. Zatím ještě dýchám a na kolena se jen tak srazit nenechám." zavrčím v odpověď na všechna ta jeho upozornění a varování.
"Copak vytáhl na tebe, že je z tebe chodící mrtvola? Všichni ho maj plný zuby a všichni sou posraný až za ušima něco s tim udělat. Neni to bájný stvoření, je to do prdele taky jen člověk!"
dodám pak a stále si pohrávám s dýkou.

Odmítám Lišáka vidět jako neporazitelného, stejně tak vypadali i Jižané, ale i ti jdou zabít. Moc dobře si uvědomuju, že to nebude ani trochu jednoduchého, že je to víc než nebezpečné, ale ani on není bůh a já se před ním nebudu třást.

Ovšem taky mi dojde, že můj předchozí nápad využít Kosmova bude asi vcelku k ničemu, protože tahle troska si netroufne vážně na nic. A já už tu nemám nikoho, na koho bych se mohla obrátit. Seš v tom sama děvče...můžeš tu ještě chvíli tvrdnout a čekat...anebo mu pak vyjít naproti...

Šedá Eminence - 27. února 2019 20:39

Naděje

Lionell obejme Ariannu nazpět a překvapeně si vyslechne její zvolání.
,,K čertu s bezpečím," řekne pro sebe. Jakoby na vysvětlenou dodá: ,,Kapitán dal tady četaři další muže, prý abych byl v bezpečí! Takové plýtvání! Každý muž by měl být připravený k boji, když útočí."
Pak se zarazí, jako by se probíral tím, co mu Arianna řekla. ,,Ty půjdeš jednat za hradby? Proti nějaké armádě severských barbarů?"
Na moment to vypadá, že jí to bude rozmlouvat, že jí bude podceňovat jako všichni ostatní. Ale poté jí znovu obejme a ustoupí jí z cesty, s hrdým úsměvem plným důvěry.
,,Dávej na sebe pozor, Ari," řekne jí - bez jediné pochyby v hlase, snad jen s trochou starostí.
Šlechtična kolem něj proběhne a rychle získá prostěradlo na bílou vlajku. Když sbíhá zpět, v hlavní místnosti uvidí Lionella se skupinkou Kapronových vojáků pod vedením Homolka.
,,Je to třetí dům zleva od brány. Pospěšte si."
Když si všimne Arianny, nevinně se na ní usměje. Sídlo Warrenů je třetí zleva od brány.
,,Běž, Arianno, a nemeškej ani vteřinu!" zavolá.
Není čas se hádat nebo se domlouvat. Každou vteřinou mohou seveřané zaútočit. Arianna vyběhne ven, na nádvoří - tam sedí Tukla na koni spolu s několika dalšími těžkooděnci. Jeden kůň je připraven i pro Ariannu.
Tukla seskočí, aby šlechtičně pomohl do sedla - ani ho nenapadlo, že Arianna, poté co si utáhne rudý šátek na paži, se vymrští do sedla. Trochu nejistě možná, ale sedí v sedle.
Tukla si od ní také vezme bílé prostěradlo a s pomocí několika mužů z něj udělá bílý prapor vyjednavačů. Ale krom něj několik vojáků přinese prapor z rudého plátna, sešitý z menších šátků. Když ho podávají Tuklovi hlasitě se smíchem volají: ,,Krev pro nás, a bílá vlajka pro ně, až budou prchat do zaječích!"
Tukla se vyškrábe na svou statnou herku. Drží oba prapory v rukou a rozhlíží se nejistě z jednoho na druhý. Pak se obrátí k Arianně a zeptá se: ,,Jaký máme rozvinout, slečno Arianno? Nebo snad oba?"
Arianna, než stihne odpovědět, opět zahlédne Lionella ve dveřích a uslyší Homolka, jak se ptá Tukly, zdali ještě zbyli nějací koně. Tukla přikyvuje a ukazuje ke královským stájím.
Lionell se na Ariannu odhodlaně usmívá, zatímco se opírá o jednoho z vojáků.

Oproti hluku a rámusu nádvoří je v putyce dusivé, těžké ticho. Kosmov tiše sedí a nereaguje. Tiše sedí a nehýbe se, jako by snad ani Liss neslyšel.
Seveřané mezitím nevěnují Liss ani doktorovi pozornost. Carr zůstává blízko jen pro případ že by lékař udělal nějaký nevhodný rychlý pohyb. Neilson pak opatrně vyhlíží z malého zaprášeného okénka.
Kosmov položí nedopitou sklenici na pultu a vezme do ruky hůl. Opatrně, kladouce veškerou váhu na levou nohu, se postaví. Pokusí se opět napřímit, stojí k Liss zády. Chvíli tiše stojí, jako by si zamyšleně prohlížel staré zaprášené lahve na vrchních policích.
Poté se obrátí a dokulhá až skoro k Liss. Teď už nevypadá poraženecky. Spíš pohřebně vážně. Nijak se nedivá na její dýku a tvrdým, bezvýrazným hlasem doktora řekne:
,,Lišák zatarasil vchod, kterým jsi k němu posledně pronikla závorou a dal strhnout dům nad ním. Myslí si, že tam tím směrem už nikdo nemůže přijít. Dnes v noci bude Lišák tam dole. O půlnoci tam bude jen on a já."
Udělá několik kroků kolem Liss ke dveřím.
,,Závora bude otevřená."
Ještě ujde kousek, když se obrátí k Liss - jeho tvář je ztuhlá, jako z kamene i stejně bledá.
,,Sám jsem toho muže sešíval a přece nevěřím, že je z masa a kostí. Tak mi dokaž, Liss, že to není ďábel sám." Dojde k Neilsonovi, který mu zastoupí cestu. ,,Zmizte mi z cesty, seveřane. Jsou věci, které musím zařídit."
Nortimberec nejprve počká na schválení od Liss, až teprve poté by ho pustil.

Arianna z Albrienne - 27. února 2019 21:01

Bílá a rudá

Jsem Lionellovi vděčná, že se mě nesnaží zpochybňovat. Sama mám pochybností dost a je hezké vědět, že je tu někdo, kdo ve mě věří.
Seženu bílou látku a když se vracím, střetnu se pohledem s Homolkem. Vypadá to, že se chystají s Lionellem přesunout do našeho starého domu.
"Možná bys měl raději zůstat na hradě. Tady budeš ve větším bezpečí."
Nijak mu tu myšlenku ale nenutím, ani na to nemám čas.

Na mě už na nádvoří čeká několik mužů, spolu se seržantem Tuklou. Ten seskočí ze svého koně, aby mi pomohl do sedla. Jezdit ale snad ještě dokážu. Předám Tuklovi prostěradlo a sama se vyšvihnu do sedla.
Zatím, co muži připravují vlajku vyjednavačů, zaslechnu, jak se Homolka ptá na volné koně. Moc nerozumím, proč, ale nemám kapacitu to řešit.

"Rozviňte oba, seržante."
Usměju se na Tuklu a když zavlaje rudý prapor, pocítím nevídanou pýchu. Urovnám šátek na své paži a pobídnu koně.
"Modli se za nás."
Křiknu na Lionella, těsně před tím, než opustíme nádvoří.

Srdce mi v hrudi divoce buší a záda mi polévá ledový pot. Lionell mi věří, kapitán mi věří...naši muži mi věří. A já nemám sebemenší tušení, co budu dělat.

Lisseth - 28. února 2019 18:50

Podezřelá nabídka

Obezřetně sleduji Kosmova, i když pochybuju o tom, že by se pokoušel o nějaké hlouposti, ale dnes jeden nemůže nikomu věřit. Když znovu promluví, konečně z něj vypadne něco zajímavého.
Takže přeci jen by měl Lišák trochu nahnáno a nebyl tak silný v kramflecích?...

"Není to ďábel o nic míň nebo víc než ty nebo já." zavrčím jen v odpověď.
"A když dostanu příležitost, mileráda ti to dokážu."

Kývnu na svého společníka, aby jej nechali projít a ještě se chvíli mlčky dívám na dveře a zvažuji všechny možnosti. Na kolik se mu dá věřit s poléhat na to, že nás nezavede do pasti, kde na nás nebude čekat jen Lišák sám, ale i horda jeho přívrženců.

Nakonec se obrátím na své dva společníky.
"Nabídka je to docela zajímavá, ale těžko říci, zda se mu dá plně důvěřovat, úplně moc bych na to nesázela. Ovšem na druhou stranu, kdy jindy budeme mít lepší příležitost se k nim dostat." přesunu se ke stolu a krátce těm dvěma popíšu, kudy jsme se tam dostali posledně, co tam asi můžem čekat.

"Jestli mluvil pravdu, pak je to jedinečnná příležitost a pokud ne, lepší něco zkusit než tu jen sedět a čekat a doufat, že máme v záloze někde za zády Astrid." kouknu po těch dvou, zda-li nemají nějaké námitky či připomínky. A v duchu si probírám cestu, kudy se budeme muset dát a přemýšlím, zda-li by e Kosov Lišáka opravdu rád zbavil nebo se mu jen chce zavděčit tím, že mě mu naservíruje na stříbrném podnosu. Každopádně zbývající čas hodlám zabít v lokále. Kdy jindy si konečně jeden může ujít toho, že jej má celý pro sebe?

Šedá Eminence - 28. února 2019 22:38

Čekání

Kosmov beze slova odejde z lokálu. Vrhne stín malým okénkem, když kolem něj rázným krokem projde.
Oba seveřané si vyslechnou názor Liss a popis cesty do té liščí nory.
,,Poradíme si s čímkoliv," řekne s pokrčením ramen Carr. ,,Jak líp někoho chytit, než udělat z pasti na nás past na něj. Vždyť to byl náš původní plán."
Neilson je obezřetnější a více převrací příležitost z různých stran.
,,Nemůžeme si dovolit otálet, ano, ale souhlasím s vámi, je to podezřelé. Tomu muži nelze příliš důvěřovat."
Carr odmítavě zavrtí hlavou.
,,Je to zlomený muž - znám ten typ. Když dost dlouho biješ psa, zvedne se už jen aby ti pokousal ruku, i když ví, že mu pak zlámeš vaz. Nevypadal, že by na nás líčil past."
Neilson váhavě přikývne, ale nezdá se příliš přesvědčený. ,,Musíme to využít. Budeme obezřetní... a co se týče Astrid," nyní se Nortimberec usměje.
,,Myslím, že není ze hry, i když půjdem pod zem. Doma je jen málo jeskyní, který neprolezla. Třeba nás ještě překvapí.
A když ne, tak se k nám v pravý čas přidá."
A tím je to skončeno. Šupáně nijak neprotestuje, že mu obsadili hospodu - ještě si s nimi jedno vypije a s chmurným potěšením jim oznámí, že veškerou jejich útratu hradí podnik.
Večer už se blíží.

Než však přijde, proběhne mise Arianny. Slunce už visí nízko nad obzorem, když malý oddíl jezdců projíždí ulicemi k severní bráně.
Je to jiné, než když Arianna běžela valícími se davy lidí směrem ke Stříbřinám. Muži pochodují v oddílech se svými důstojníky, na ulicích je pořádek a kolem probíhají poslové z hradu a od hradeb.
Ty se brzy objeví a už jsou plné lidí. Muži v plné zbroji s luky a kušemi stojí za cimbuřím a hledí vstříc druhé straně.
I když šlechtična už viděla armádu, která číhá za městem, tenhle pohled je impozantní. Za pár týdnů poskládal dohromady Kapron armádu z ničeho. Začal s bandou strážných, vysloužilců a měšťáků a teď tu vlají rudé prapory mužů, kteří by mohli vnést strach do srdce leckterého nepřítele.
Dospějí na malé náměstí před severní bránou. Tam stojí oddíl Kapronových těžkooděnců. V plných zbrojích, stojí v pohovu před bránou. Muži sledují vstup do města napjatě a jsou připravení zasypat poměrně úzkou mezeru a bránit jí do posledního muže. Tudy nikdo neprojde.
Arianna spatří poručíka Mortiena, který organizuje nově příchozí a vydává rozkazy. Muži okamžitě a poslušně plní každý jeho příkaz.
Když spatří Ariannu, optá se jí na její úkol a na její přání - už nyní má všechny muže, které bude potřebovat. Víc by bylo zbytečných. Tak jí tedy Mortien alespoň vybaví druhým praporem, který získali z nedaleké strážnice a na které je městský erb. Ten a prapor rudý se staly neoficiálními vlajkami povstání.
Nyní, s bílým praporem vyjednavačů v čele, s rudým po pravé ruce a s prastarým erbem po levé, vyrazí vstříc neznámé armádě.
Brána se pomalu otevře jen dost na to, aby mohli projet. Těsně za nimi se opět zavře. Arianna hledí vstříc čekající armádě.
Stojí na rovné pláni za městem jako dlouhá řada oceli, jen tu a tam přerušená beranidlem nebo proutěným štítem proti ostřelování. Dobývací stroje už jsou jistě připravené za liniemi. Muži stojí dost daleko aby nebyli na dostřel a zatím nepostupují. Je to strašlivý pohled. Nad armádou vlají prapory Nortimberského krále, jednotlivých šlechticů a jejich oddílů a samozřejmě černý kruh dobrého krále Viléma.
S Ariannou v čele skupina vyjednavačů vyrazí vpřed. Když jsou na půli cesty mezi armádou a městem, zastaví se. Proti nim vyrazí skupinka jezdců z druhé strany - seveřané i Celestionští.
Brzy dorazí až k nim. Arianna mezi nimi hledá známou tvář sira Torreyho, ale nikde ho nevidí. Bylo by to až příliš velké štěstí...
Muž, se kterým bude jednat, pochází z Celestionu, a na hrudi nese znak Vilémníků. Je oděný do těžké zbroje na plnokrevníkovi s černobílou čabrakou. Je starší, na tváři má vrásky a vlasy má prokvetlé bílou. Na krku přívěšek z oceli se symbolem Celestionské víry.
Po jeho boku pak jede také Nortimberec oděný podobně jako Erik Maartensson - ale jeho tváře kryje severská helma, takže jsou z něj vidět jen vousy a dvě bojovné oči.
Pohled staršího rytíře je nekompromisní.
Když přijedou blíže, nepředstaví se. Starší muž zvolá:
,,Heretikové a zločinci nemají nárok na válečné právo, kterého se dovoláváte bílým praporem. Avšak Nejvyšší velí nechat i hříšníky litovat a tedy budete vyslechnuti! Mluvte!"
Nezdá se, že by čekali, že dojde k nějakému jednání. Ale se špetkou pýchy si Arianna všimne, že cizí vojáci sledují obsazené hradby s obavami, dobře skrývanými, ale stále s obavami.

Obavy, obavy, obavy - honí se hlavou zlodějky, když sedí u stolu ve Džbánu. Občas někdo přijde, vypije rychle pivo ale brzy se zas ztratí, když si všimne Liss. A pak se rozšíří novinka, že tu je a zlodějka má klid.
Není o čem jednat - musí jen čekat. Pochodovat po Katově by jí nijak nepomohlo. Jen by dostal nějaký patolízal zbytečnou příležitost.
Astrid se ani neukáže. Oba seveřané se zdají naprosto přesvědčení, že jen čeká na svůj správný moment. Snad si na ní někde nepočkal Lišák...
Vzhledem k tomu, že Liss ani seveřané se nechtějí před bojem opít, nemá Šupáně co jim nabídnout, takže poté co pro ně uvaří slušnou večeři se usadí k Liss a tiše upíjí svou pálenku. Vlastně toho chlapa nikdy neznala a přece je k ní věrnější než jiní. Ale tak to už ve světě chodí a jiné to nebude, s Lišákem nebo bez něj.
Sežer nebo budeš sežrán.
Konečně je slyšet bít hodiny kdesi v dálce, snad v jednom z poloopuštěných Katovských kostelíků. Bijí jedenáct. Je třeba vyrazit.
Zvedne se a snad se cítí o trochu lépe. Už žádné čekání. Dnes v noci se rozhodne.
Dům je prý stržený a na střechách, všude po Katově číhají jistě Lišákovi hlídky. Snad by bylo lepší zkusit to podzemím.
Vyhlédne ven - na Katov se snesly cáry mlhy. Kdesi na západě je na obzoru slabá záře ohně. Nejspíš někde vypukl požár. Ale noc je tmavá a měsíc nikoho neodhalí. Snad by bylo možné proklouznout nyní, pod úkrytem mlhy.
Avšak rozhodně nebude dobrý nápad prohrabovat se troskami nějakého domu a hledat starý poklop. Nějaká cesta vést dovnitř musí.

Arianna z Albrienne - 28. února 2019 23:07

Vyjednavači

I při svém aktuálním rozpoložení musím obdivovat, co dokázal kapitán za těch několik málo týdnů s touhle armádou provést. Muži jsou disciplinovaní a poslušně plní rozkazy. Je jedno, čím byli předtím, nyní jsou z nich skuteční vojáci a já opět ucítím hrdost.
Tohle je naše armáda, a je na ní radost pohledět.

Čím blíže jsme hradbám, tím větší obavy pociťuji. Trochu mě uklidní až opět přítomnost poručíka Mortiena. Prohodím s ním jen několik slov a dostanu od něj další prapor, na tomhle je městský erb. Jestli máme být vyjednavači, tak musí být jasné, za koho jednáme. Kývnu na jednoho z mužů, aby se praporu ujal.

Zachvátí mě panika, když se před námi velká brána otevře, a ještě větší, když slyším, že se za námi znovu zavřela. Pohled, který se mi nyní naskytne je děsivý. Jedeme vstříc čekající armádě, stačil by jediný povel a rozsekali by nás na kousky. Zatím ale jen stojí, z dostřelu, a čekají.
Čekání mi si ale nemůžeme dovolit.

Zastavíme se asi na půlce cesty mezi hradbami a nepřátelskou armádou. Sleduji skupinu jezdců. kteří nám vyrazí vstříc, ale marně mezi nimi hledám Sira Torrey. Takové štěstí nemám a tak musím čelit zachmuřenému muži, který vypadá, že jednání s námi považuje za naprostou zbytečnost.

Měla jsem strach, ale při jeho slovech mě zachvátí spíš zlost. Ani já se neobtěžuji s představováním, ihned v počátku zadusím ten hlas, který mi radí, že bych nejprve měla udělat hezké pukrle, a rázně muži odvětím.
"My nejsme heretici, ani zločinci! Jsme povstalci, kteří se ujali vlády v době bezvládí, aby do ulic města vnesli řád a ochránili celestionský lid.
Jsme spojenci Jeho Říšského Veličenstva, krále Johana IV. Během několika hodin král vstoupí do města a opět usedne na trůn. Pokud zaútočíte na nás, zaútočíte tím i na něj. S tímto vědomím byste tak rozpoutali konflikt daleko větších rozměrů, než je dobytí jednoho města.
Zároveň s tím byste také ohrozili Její Královské Veličenstvo, Marii Nortimberskou, která se nyní nachází pod naší ochranou."
Hlas mám pevný, jasný a sebevědomý. Samotnou mě to překvapuje. Od ušlápnuté šlechtičny, k hlavnímu vyjednavači. Ušla jsem dlouhou cestu.

"Sire, vidím, že pocházíte z Celestionu. Pokud je mi dobře známo, tak Vilémníci jsou právě Celestionský řád. Není vám hanba, stavět se proti svým bratrům a svému králi?! Možná jste zločinci nakonec Vy!
Přišli jste bojovat proti heretikům, nebo se pokoušíte ukrást trůn pro někoho jiného? S tím, s jakou armádou a vybavením přicházíte, se dá jen těžko mluvit o dobrých úmyslech."
Trochu jsem se rozpálila, ale možná nebude na škodu, když ho trochu rozzlobím. Ostatně mi jde jen o to, abych útok ještě nějakou dobu pozdržela.

Lisseth - 01. března 2019 19:01

Plány

Poslouchám názor obou seveřanů. Jeden je do všeho hrr a druhý zas hodně opatrný. Vybral je takhle senešal schválně, aby se doplňovali?...a Astrid, jen aby jí nepřekvapil Katov, tohle je poněkud jiný svět, než znáte... přemýšlím, ale nahlas nic neřeknu.

Šupáně nás hostí na své útraty, snad nám tím chce vyjádřit svou podporu. Já jen doufám, že i po celé téhle akci bude co zapíjet. Pohodlně se uvelebím na židli a v duchu probírá všechny možné scénáře, které by mohly nastat, i když je mi jasné, že to nakonec bude zase celé jinak, než si to představuju, koneckonců jako obvykle.

Sem tam prohodím pár slov s hostinským, jen abych zabila čas, který se nějak neskutečně vleče. Když se setmí a začíná se připozdívat, zmocní se mě jakási nervozita. Jenže už to není takové to bláznivé nadšení z nadcházející akce jako dřív. Přeci jen teď to bude všechno nebo nic. A na nás tak trochu závisí, jak dopadne Celestion dál. Ach jo...tahat za nitky, ale sedět někde pěkně v pozadí...ne být v první linii...takhle jsem si svou kariéru nikdy nepředstavovala...

Vykouknu ven a kývnu na své společníky, že vyrážíme. Opatrně a obezřetně využívajíce každičký stín i mlžný závoj povalující se v ulicích. V hlavě si promítám plán města a mířím k nejbližšímu vlezu do podzemí od zasypaného vstupu, který by byl dostupný a relativně i bezpečný. Orientovat se dole v těch temných křivolakých chodbách, udržet správný směr a dostat se tam, kudy bychom se bez problémů mohli dle Kosmova dostat dál, nebude jistě nic jednoduchého, jenže nic jiného nám asi nezbyde. I kdybychom se nakrásně prohrabali zbytky strženého domu, vsadím se, že i tam může někdo pro jistotu číhat.

Šedá Eminence - 03. března 2019 21:25

Světlo a temnota

Arianna už si přivykla jednat s lidmi nad své postavení - tentokrát její hlas, i když slabší než vojákův, nezní příliš vysoký nebo přiškrcený. Vskutku - sebevědomý, silný a takový, který dozajista muži nečekali. Skoro cítí, jak se Tukla a její průvod napřímili a nepřátelé pozorně zvedli oči.
Starší rytíř poslouchá její slova ale nijak na ně nereaguje - nejspíš její zvolání nebere vážně. Ale druhý muž - Nortimberský šlechtic - sebou trhne, když zmíní Marii Nortimberskou. V momentu, kdy se Arianna nadechuje k dalším slovům vykřikne něco v Nortimberštině na jednoho z mužů za sebou, který se obrátí na koni a tryskem zmizí zpět k liniím.
Mezitím ale další věty šlechtičny rozpálí staršího rytíře do ruda.
,,Jak se opovažujete s námi takto jednat! Máte ústa plná slov, ale vaše činy ušly! Jste zcela jasně rebélie vyděračů - držíte město Celestion, klenot říše, jako rukojmí. Vaše slova o královské vůli postrádají jakoukoliv podstatu - jeho Veličenstvo samotné udělilo nám požehnání osvobodit jeho říši od loupeživých povstalců jako jste vy."
Co by také mohl dělat jiného, proti takové armádě. Snad doufal, že dokáže dobýt Celestion dřív než dorazí nebo zaútočí. ,,Vaše činy uráží jméno Celestionského lidu! Dovolili jste, aby pohanské hordy svrhly nejslovutnější monument naší víry! Pokud by vaše srdce nebyla zkažená hříchem, tisíckrát raději byste do posledního padli než něco takového dopustili. Vaše duše propadly všem ďáblům. Toto jednání je zbytečné!"
Už chce obrátit koně, když se vrátí Nortimberský posel. Už zdálky něco zvolá - jeho seveřanský velitel nenásleduje odcházejícího rytíře.
,,Vaše slova o jejím Veličenstvu Marii Nortimberské by mohla zachránit holé krky vašeho všivého povstání."
V tónu a chování by si nezavdal s Ulfem z Norrasu. ,,Nelze vám věřit, přirozeně, ale vzbudila jste zvědavost jeho královské Výsosti."
Jako na povel se rozestoupí řady vojáků a začne procházet skupina mužů, která si v ničem nezavdá s Seveřanskou gardou pod vedením Erika Maartenssona. Vážní obři bez jediné okrasy, těžkooděnci se zjizvenými tvářemi a chladnými pohled zabijáků doprovází pěšky ve svém středu překvapivě mladého seveřana na koni - Arianna jej pozná podle oděvu a malé koruny - je to jeden z Nortimberských královských princů.
Má hnědé vlasy a v mnoha ohledech se podobá královně Marii. Má podobně nevinnou, mladou tvář, ale jeho oči jsou oči válečníka, stejně jako postava, která je oděná do zbroje s Nortimberským erbem.
Jakmile dojede k nim, všichni, včetně staršího rytíře a celestionských Vilémníků, skloní hlavy a upřou oči k zemi v gestu nejvyšší úcty. Arianna to zná ze dvora. Ona sama to dělala.
Její doprovod čeká na to co udělá. Ona vede diplomatický sbor. Je na ní se rozhodnout.
Ať už učiní jakkoliv, první slova prince budou vždy stejná:
,,Vyjednavači! Chcete-li zachránit svou čest i životy, okamžitě propustíte mou sestru, Marii z Nortimberu, spolu s jejím nezraněným doprovodem!"

Zatímco Arianna vystoupala k jednání na nejvyšší úrovni, Liss se chystá pořádně si zašpinit ruce v nejnižších hlubinách. Mlha laskavě skrývá kroky, které jí vedou do starého Katova. Je překvapena, jak tiše a obratně se její severští společníci zvládnout hýbat. Alespoň že jí senešal nedal žádná nemehla.
Mnohokrát během chůze je ale musí zatáhnout do tmavé uličky, neboť v pravý čas zpozoruje pohyb v některém okně či zaslechne zavrzání střech - ví dobře, že to jsou Lišákovi hlídky.
Nortimberci jí poslouchají beze slova - v tomhle se s ní nemohou rovnat.
Konečně se blíží domu, kde býval vstup do podzemí. Skutečně, jen zničená ruina.
V hlavě se jí celou cestu objevovalo Katovské podzemí - vzpomínala na cestu, kterou šli. Táhla se hodně hluboko, tak hluboko, že sklepy to jen tak nepůjde...
Propast s rezavým žebříkem byla na kraji domu. Neprocházela sklepem. Takže musela vést mezi sklepy těch dvou domů. A pokud by se dostala pod vedlejší budovy, ty slabé zdi už by nekladly žádný odpor dvěma silným Nortimbercům.
Pod jejím povelem oba seveřani zmizí do jednoho z domů, zatímco ona hlídá - brzy najdou vstup do sklepa, o kterém měla Liss intuitivní tušení.
Rychle oba muže následuje do vlhkého podzemí. Co nejtišeji otevřou několik zabedněných a zazděných průchodů - tady nikdy nebyla žádná pořádná práce se zednictvím, takže jim ty stěny stěží dělají problémy.
Je zázrak, že se Katov ještě nepotopil do podzemí, s takovým podložím.
Její neomylný orientační smysl jí zavede do sklepa, který chtěla. A ještě k tomu se vyhýbá běžně užívaným chodbám a katakombám, kde by mohli být Lišákovi pohůnci.
Je to sice náročná cesta, ale alespoň bezpečná.
Nyní opatrně obchází zdi a jemně na ně ťuká, hledaje propast s žebříkem. Konečně uslyší dutý zvuk. Někdo nejspíš rozdělil dva sklepy aby tu cestu do podzemí udělal.
A teď proti té práci stojí odhodlaný seveřan. Práce musí být tichá a opatrná, ale síle těchto obrů stará malta a drolící se cihly nemůžou obstát.
Konečně cihla povolí a pak už jen rozšiřují otvor k rezavému žebříku. Dělají beze slova a po tmě - každý zvuk či světlo by je mohl prozradit.
Ale jakmile pronikly dovnitř, cesta už je jasná. Skrz vlhké katakomby, kde světélkuje bahno a houby, nahoru polorozpadlými sklepeními a až k Lišákovu úkrytu.
Alespoň, že se zdá, že tuhle chodbu skutečně už dlouho nikdo nepoužíval. I kdyby to byla past, Liss by některé znaky zkrátka neunikly.
A konečně stanuli u dveří, jejichž klíčovou dírkou dovnitř proudí světlo. Ale to není všechno. Jsou pootevřené a průrvami, které by jinak byly ucpané, září světlo do mžourajících očí lupičů.
Tichým, skoro neslyšitelným šepotem se zeptá Neilson:
,,To je ono? Jak budeme nyní postupovat?"
Ptá se na strategii. Všichni na jednou? Hlídky? Nechat někoho v záloze? Muži důvěřují úsudku Liss.

Arianna z Albrienne - 03. března 2019 21:42

Princ

Moje slova rozpálila staršího muže do běla. Jak to vypadá, nejsme jediní, kdo se snaží jednat se všemu stranami. I král má zřejmě s vilémníky nějakou dohodu. Trochu mě to zviklá v mém přesvědčení, ale snažím se na sobě nedat nic znát. S klidnou tváří si vyslechnu plamennou řeč. Srdce mi při tom buší jako splašené. Měla jsem armádu zastavit, nebo zpomalit, ale tím, že muže rozčílím, je jen donutím zaútočit.

To se však už vrací posel, kterého nortimberský šlechtic poslal a jeho slova mají skutečný dopad na celou situaci. Místo toho, aby muži zanechali jednání, rozestoupí se a já spatřím mladého muže. I nevzdělanci musí být jasné, že je to někdo skutečně významný. A já jsem dobře informována o tom, o koho jde. I když jméno samotné neznám.

Sleduji, jak se vilémníci i nortimberci klaní. V první chvíli se i já chci uklonit. Moji muži čekají, co udělám, jak zareaguji.
Já ale nakonec neudělám nic. Zůstanu sedět v sedle svého koně a shlížím na mladého prince ze savé vyvýšené pozice. Je to pošetilé a velmi neuctivé, ale já si díky tomu zachovám alespoň iluzi povznesenosti.
Jediné co, tak lehce skloním hlavu na pozdrav, když se naše oči setkají.

"Můj pane, věřte mi, že pro Její Královské Veličenstvo není lepšího místa, než komnat hradu. Zatím, co tady mluvíme, probíhá v ulicích Katova hon na Černého Lišáka, muže, který se pokusil královnu zavraždit. Sice se nám podařilo jeho plány překazit, ale dokud nebude tento muž mrtvý, nebude královna v bezpečí. Jistě ale brzy uvidíte jeho hlavu, naraženou na městských hradbách."
Trochu si přivlastňuji zásluhy, které nám nepatří. Ale byly jsme to my s Liss, kdo senešala před podvodným šlechticem varoval, takže na tom jistě neseme své zásluhy. Sama jsem překvapená, s jakou lehkostí nyní dokážu lhát.
"Královna není naším vězněm, je pod naší ochranou."
Dodám, abych tomu všemu nasadila korunu.

Lisseth - 04. března 2019 17:53

V noře

Skryti mlhou i stíny domů postupujeme hlouběji do Katova. Mé prvotní obavy, že si nás díky mým společníkům brzy někdo všimne se záhy rozplynou, když zjistím, že v tomto směru si nemusím dělat starosti. Žádná těžkopádná nemehla. Jeden by to do nich ani neřek. Nemusím se s nimi dohadovat kudy a jak postupovat, prostě věří, že se zde vyznám lépe, což je další potěšující okolnost.

Nakonec se nám podaří dostat se do chodby s žebříkem a postupovat dál cestou, kudy jsem sem vnikla naposledy. Znovu se mi do mysli vkrádá tvář starého komorníka a jeho oběť. Snad nebyla zbytečná...a snad to pro nás dnes dopadne lépe...

A pak se dostaneme až ke dveřím, které jsou dnes skutečně pootevřené. Tep se mi poněkud zrychlí, protože jsem si vědoma toho, že teď už půjde do tuhého. Jeden ze seveřanů mne osloví a chce další pokyny. Chvíli přemýšlím a zvažuji, co bude nejlepší, než odpovím.

"Jeden se mnou. Druhý v opatrně v našich stopách, kdyby se snad mělo něco pokazit, ať máme někoho v záloze." odpovídám stejně tiše a napínám uši, zda-li neuslyším jakýkoliv zvuk.
"Jste si jistí, že Astrid nás dokázala sledovat i sem?" ptám se pak ještě a koukám po těch dvou, zda-li k mému plánu nemají nějaké námitky. Jejich společnice může být dobrá, ale Katov je Katov...na druhou stranu ji nechci podcěnovat, ale...

Pakliže nebudou mít žádné námitky, pomalu se vydám dál. Vzpomínaje, kudy vedla cesta posledně a kde se to zde radili. Sama jsem zvědavá, zda-li Kosmov mluvil pravdu a bude zde s ním jen on sám nebo nás zde čeká nějaké nemilé překvapení. A překvapení já poslední dobou vcelku nerada. Ačkoliv po tom všem, čím jsme prošli bych se možná i divila, kdyby vše vyšlo bez jediného zádrhele.

Šedá Eminence - 04. března 2019 21:28

Nejtemnější chvíle

Arianna hledí na prince, který se jí dívá přímo do očí, neboť jede na statném, huňatém severském plnokrevníkovi.
Čeká, že šlechtična skloní hlavu. Když tak neučiní, ani její doprovod nevzdá hold Nortimberskému princi.
Vyslechne si její slova. Odpoví s nezastřenou agresivitou.
,,To je překrásná pohádka, vyjednavačko, ale řekl bych, že pouze hrajete o čas, aby měla vaše posádka šanci připravit obranu."
Pokud by nyní dal rozkaz k útoku, je jisté, že by ho armáda poslechla, dokonce i Vilémníci. A Celestion by byl dobyt.
,,Měli jste mnoho příležitostí napravit své hříchy. Odmítli jste královnu vydat jejímu právoplatnému manželovi a králi této země. Vaše činy, vyjednavačko, mluví za vás. Vaše chování rovněž. Vaše výmluvy o tajemných vrazích a komplotech nikoho nezajímají.
Složte své zbraně a nechte naše muže nastolit ve městě řád."
To nemůže Arianna dopustit. Ví dobře, že to by znamenalo smrt pro ní i pro Kaprona. Tito muži nemají žádný důvod je ušetřit - slyšela sira Torreyho, slyšela starého rytíře a nyní slyší i tón, kterým mluví princ.
,,Pokud tak neučiníte, budeme muset Marii osvobodit silou. A pokud ve své nízkosti a podlosti vztáhnete na královnu ruku a zkřivíte jí jen vlas na hlavě, celé město lehne popelem."
Starší rytíř se obrátil a nyní se opět vložil do debaty.
,,Složte své zbraně a dostane se vám všem spravedlivého soudu před Tribunálem. Vydejte město a spaste své duše. Jinak vás už očistí jen oheň."
Arianna slyšela o těch tribunálech a soudech. Upalování na hranicích se stejnou vervou, jakou uplatňují pohané ve městě.
Musí existovat způsob jak je přesvědčit. Jen jediný den! Jen dost času na to, aby král a de Chivalié splnili své sliby!

O několik hodin později, o několik desítek sáhů hlouběji.
Oba seveřané si vyslechnou pokyny zlodějky a rychle přikývnou, Carr odpoví šeptem a nezdá se už tak jistý schopnostmi lovkyně.
,,Nevím. Ale neplánuju jí podceňovat. Pojďme."
Neilson, obratnější a všímavější z obou seveřanů zůstane pozadu aby jim mohl hlídat záda. Panty dveří jsou dobře naolejované a ani neskřípnou.
Jak se ukáže, místnost za ní není osvětlena žádnými loučemi, jak se zdálo z černočerné tmy venku. Jen svíčka postavená na malý stolek s dřevěnou židlí. Komíhavý plamínek v temnotě. Všechny ostatní chodby jsou plné černé tmy a ticha.
Liss měla vždycky dobrou prostorovou paměť, každý úspěšný lupič musí mít. Pamatuje si cestu tam, kde jednali posledně. Nemusí bloudit.
Carr kráčí těsně za ní, oči upřené kupředu. V jejich stopách se plíží Neilson, jako jejich stín.
Vypadá to, že nora je opravdu prázdná - nikde žádné světlo, jen chladné, prázdné černé místnosti. Liss se to přestane líbit. V každém doupěti se nechávají přece alespoň lucerny nebo pochodně hořet na chodbách... není mnoho důvodů proč pozhasínat všechno světlo. Třeba opuštění skrýše.
Nebo úkryt ve stínech.
Uvidí jak to bude vypadat v jednací místnosti a v Lišákově vlastní skrýši, kde měl dopis. Do té doby se bude mít na pozoru dvojnásob.
Chladný průvan, který vane chodbami jí na klidu o nic nepřidává. Kdyby byla pověrčivá, možná by věřila, že slyší v průvanu šepot... ale dobře ví, že je to vzduch vanoucí skrz škvíry a klíčové dírky.
Konečně dospějí k dveřím, ve kterých dřív hrdlořezové jednali. Dveře jsou zavřené - a v klíčové dírce nic než tma. Dlouhou chvíli jen stojí v temnotě a naslouchá. Neplánuje tam vlézt jen tak. Má pocit, že slyší přerývaný, mělký dech z vedlejší místnosti. A nic víc.
Opatrně zkusí kliku. Není zamčeno.
Pomalu otevře a hlídaje si rohy se začne krást do ztmavlé místnosti. Jen pár kroků od ní, zády ke dveřím, sedí postava na židli. Dech jde od ní.
Ale na to Liss nemyslí - do nosu jí uhodil železný pach krve. Místnost je prázdná, dveře do Lišákovy skrýše zejí otevřené jako velká černá tlama neprostupné tmy.
Udělá několik kroků k postavě na židli. Její očekávání se naplní - už zezadu pozná doktora Kosmova. Jeho ruce jsou svázané za zády.
Nemá ani roubík přes ústa. Liss k němu udělá několik dalších kroků. Teprve když je téměř u něj a spatří lesk jeho očí, pozná jí. Ale nezareaguje. Jeho hrdlo je tmavé - když se ho Liss dotkne, prsty si zamaže krví.
Mělká rána. Kdoví jak dlouho už tu krvácí. Jak dlouho tu ještě krvácet bude. Lišák ví, jak nechat lidi trpět.
Seschlé rty, kterými prochází mělké nádechy a výdechy, se pokusí zformovat slova.
Liss se zdá, že oči se na ní dívají odněkud zdálky, jako by jí ani nepoznávali - nebo považovali za někoho jiného.
Tu uvidí jak se dveře, kterými přišli otevírají - oba dva, Liss i Seveřan, se hbitě obrátí. Carr tiše tasí krátký lovecký nůž s matnou čepelí a stojí vstříc nové hrozbě.
Ale dovnitř vchází pouze Neilson. Naléhavým hlasem zašeptá:
,,Někdo nás sleduje. Sfoukl tu svíčku. Slyšel jsem skřípot zámku."
Carr se obrátí a přejede očima místnost a zasyčí:
,,Past."

Arianna z Albrienne - 04. března 2019 22:09

V koncích

Z chladu, který čiší z princových očí málem dostanu omrzliny. Tihle skutečně nepřišli jednat. Vlastně ani netuším, proč se uvolil se se mnou setkat. Pokud by zavelel k útoku, smetli by nás. O tom také hovoří jeho slova.
Tak proč s útokem otálejí? K čemu tahle velkolepá přehlídka síly?

"K obraně města jsme připraveni už celé týdny."
Odvětím, i když je pro mě stále obtížnější zachovat klid. Jak v tváři, tak v hlase. Mám pocit, že jsem vystřílela všechnu munici a dochází mi argumenty.
Vzdát se ale nehodlám. Tím bych nás všechny odsoudila a to nemůžu dopustit. Ještě stále se mnou mluví, už jen to bych měla považovat za vítězství. Každá minuta je pro nás dobrá. Doufám, že i královští zaznamenali útok na město a že třeba De Chivalié dá věci do pohybu.

Znovu obrátím svou pozornost na celestionského rytíře.
"Žádáte po nás, abychom odevzdali královské město Celestion do rukou Nortimberců?!"
V hlase mi zní údiv a v tuhle chvíli se tvářím, jako kdyby nortimberský princ nestál přímo přede mnou.
"Mluvíte o tom, že jste tu z pověření krále, ale přitom přímo před jeho očima plánujete odevzdat trůn přímo do rukou cizí mocnosti."
Pohrdavě si odfrknu.
"Za takovou zradu byste měl viset. Nebo jste jen tak naivní, a věříte, že sem nortimberský král poslal tuhle "mírovou" armádu jen proto, aby navrátil trůn do rukou právoplatného krále. Jen se ho zeptejte, jak hodlají naložit s Jeho Královským Veličenstvo, Johanem IV., až bude město v jejich spárech. Tomu vy hodláte napomáhat?!"

Lisseth - 04. března 2019 22:37

V temnotách

Po paměti vedu své společníky dál a čím dál se dostáváme, tím víc mi v hlavě křičí ten varovný hlásek, že je něco špatně, hodně špatně. Ve vzduchu visí napětí, které by se dalo krájet a chvílemi mám pocit, že vlhké zdi těchhle zpropadených chodeb se přibližují a chtějí svou vahou rozdrtit nevítané hosty.

Že to nebyl jen pocit, že je něco špatně, dojde mi ve chvíli, kdy se ocitneme před dveřmi, kde posledně rokovali a i zde je mrtvolné, tíživé ticho a všudypřítomná temnota která nevěstí nic dobrého.
Klika povolí a dveře se otevřou. Do nosu mne uhodí tolik známý pach krve. Rozčileně přejdu těch několik kroků, co mne dělí od postavy v tmách a záhy si jen potvrdím svou neblahou předtuchu.

Uvnitř mne v tu chvíli něco bouchne. A já vím, že takhle to neskončí, že dnes to budu já, kdo odsud odejde vítězně, že tohle byl poslední člověk, kterého má Lišák na svědomí. Snad ztraceni v tmách, ale s plamenem odhodlání a touhy po pomstě v srdci.

Přikleknu k felčarovi a rychle zvažuji možnosti. Čert ví, jak dlouho tu už je...čert ví, kolik krve ztratil...chceš ho tu nechat takhle umírat?...dobře víš, že pomoci už mu můžeš jen zemřít...
Trhnu sebou, když do místnosti někdo vstoupí, ale vida, že je to jen seveřan, otočím se znovu k felčarovi. Tohle ještě musím dokončit.
"Přísahám, že ho dostanu." zašeptám mu do ucha a pak to ukončím jednou rychlou dobře mířenou ranou do srdce. A prvně je mi u toho, jako bych tu ránu cítila i já. Teprve pak se otočím na své dva společníky.

"Pojďme z lovce udělat štvanou zvěř. Jen jeden?" obrátím se na Neilsona a pomalu už se přesunuji ke dveřím do místnosti. Jestli zamyká za posledním, pak nás má spočítané...s Astrid už radši nepočítej...a kolik jeho lidí tu může číhat ve tmě?...měl tu být sám jen s Kosmovem, tak třeba budem mít jednou štěstí...

"Jdem mu naproti." pronesu sotva slyšitelně ke svým společníkům a plížíce se jako kočka, naslouchám všem zvukům v tmách a s dýkami v rukách postupuji pomalu vpřed. Nehodlám utíkat, já nejsem lovnou zvěří, na lovu jsem já.

Šedá Eminence - 05. března 2019 21:41

Když vzplane plamen naděje

Kosmov uslyší její slova a jeho tvář se na moment uklidní. Pak se ale jeho oči zase otevřou. Je v nich omluva, starost a smutek - ty oči pohlédnou přímo do očí Liss. Muž, který věří, že mohl, že měl udělat víc. Muž, který za sebou nechává nevyřešené problémy.
Předtím než ho ušetří utrpení, naposledy se jeho bezvládné tělo vztyčí. Uvidí, že krev na jeho tváři, se mísí se slzami. Jeho rty se zformují a hlasivky ještě jednou učiní statečný pokus. Liss uslyší hlas slabší než dech, co ho tvoří.
,,Měl... měl jsem dceru..."
A když už je vysvobozen ze zemského utrpení, zlodějka vře spravedlivým hněvem. Tak tedy to bylo. Lišák unesl Kosmovu dceru a používal jí jako rukojmí aby Kosmova - lékaře, muže vědy - donutil dělat jeho špinavou práci.
To zvíře si zaslouží jen nemilosrdnou porážku.
Oba seveřané si všimnou jejího výrazu a ustoupí jí z cesty. Liss se pustí zpátky stejně tiše ale s ledově neochvějným odhodláním.
Pryč jsou starosti a pryč je nejistota - už zbyla jen vůle pomstít tu nesmyslnou ztrátu životů, tu nelidskou krutost.
Oba muži jí kryjí záda zatímco spletitými chodbami loví Lišáka. I když Neilson slyšel jen jednoho muže, je možné, že je jich zde víc. Snad je to dokonce i pravděpodobné.
Ale na tom nezáleží. Liss ví, že Lišák z těchto kobek živý neodejde. Nevím proč, ale ví to.
Nemají mnoho, po čem jít - jsou v neznámém prostředí a stojí proti nejlepšímu vrahovi na celém kontinentu. Poslouchají nejdrobnější zvuky a prochází temnotou jako duchové - hledaje a naslouchaje. Po několika minutách už možná seveřané věří, že se Liss honí za přeludy.
A pak v jedné místnosti - vypadá to jako nějaká strážnice na jejímž konci jsou pevné ocelové dveře - Liss najednou ví.
Nedokázala by to nikomu vysvětlit. Je to šestý smysl, něco co se dá získat jen lety zkušeností a co se nedá předat.
Liss ví, že Lišák je s nimi v místnosti. A nemá kam utéct. Co možná nejpřirozeněji se zastaví, aby si lovec neuvědomil, že se stal loveným.
Čeká až se Lišák odhodlá k prvnímu kroku. Má ho v pasti. Odsud už živý neodejde.
V kapse ucítí váhu několika mincí a několika fosforových zápalek...
Musí ho vylákat. Musí ho přinutit udělat chybu.
Ucítí hřejivý pocit jistoty a sílu, kterou dosud nepoznala. Po tváři se jí rozlije úsměv a její šestý smysl jí říká, že tady Lišák zemře.

Na chybu čekala i Arianna, když poslouchala prince z Nortimberu. Na nějakou příležitost, něco, do čeho by mohla vpravit páčidlo svého vyjednávání a co by mohla použít aby ho přesvědčila.
A princ jí nic takového nedal. K žádnému jednání ani nedošlo. Tohle byla jen žádost o kapitulaci.
Celestionský rytíř si jen odplivne k zemi, nedbá přítomnosti prince a řekne:
,,Raději v rukou pravých věřících, než v rukou heretiků a bezvěrců. Je jasné, že Nejvyšší stojí na straně Nortimberu. A my stojíme s ním."
Obrátí se a odchází. Stejně se chystá učinit i princ - ten si dovolí ještě jednu poznámku:
,,Celestionský král dostane své rozhřešení. Není vinen za hříchy svého lidu. Vy však jste vzbouřenci a jako takoví budete pykat. Celestionská šlechta opustila Celestion a s ní odešla i víra."
A je jasné, že nikdy neplánoval jednat. Tohle byla jen formalita. Zabíjení vyjednavačů není dobré pro morálku. Liss a její doprovod se počnou obracet.
Už se zdá, že je osud města zpečetěn když se nad budoucím bojištěm roznese zvučný hlas.
,,Lide Nortimberský, šlechetní Vilémníci! Vítám vás v Říšském městě Celestionu! Jménem krále odložte své zbraně a střežte se útoku!"
Ariannino srdce přeskočí jednu ránu, když to slyší. Trhne sebou, lekne se, a pozná hlas.
,,Já, Lionell Warren, říšský hrabě říše Celestionské, tak poroučím jménem krále!"
Celý doprovod se obrátí aby spatřil eskortu královských rytířů na zdobených koních. Nad nimi vlají prapory města. A v jejich čele jede Lionell.
Téměř ho nepoznala. Na hlavě má korunu, kterou jejich otec nikdy nenosil. A otcova zbroj je mu nepadne. Jeho tvář je ztuhlá - jen ona v ní vidí bolest a jen ona si všimne provazů, které jej drží v sedle.
A brzy si začne všímat dalších nesrovnalostí. Zbroje vojáků jsou docela jistě dekorativní kousky z paláce, které by nezastavili ani meč ze dřeva a městské prapory jsou hodně omšelé a potrhané...
Ale pro vojsko, z velké zdálky, to je obraz naprosto věrohodný.
,,Jménem krále Johana, který právě usedl na Lví trůn Celestionu po boku Marie Nortimberské!
Je to hloupý trik, který Nortimberský princ rozcupuje na kusy. Je to lež, kterou prohlédne každý, kdo zná zprávy špehů z Celestionu. Avšak nikoliv běžný voják, běžný rytíř, běžný Vilémník.
Řadami mužů se prodere několik postav na koních. V jejich čele sir Torrey z Albrienne a po jeho boku další rytíři z Celestionu, které Arianna pozná z dvorského života.
Sir Torrey pozvedne ruku v pozdravu a zvolá stejně hlasitě, přes celé bojiště.
,,A tak učiníme! Sláva králi! Sláva Lionellovi a Arianně z rodu Warrenů! Sláva Celestionu!"
Jeho poslední výkřik se šíří řadami Vilémníků jako požár a brzy nakazí i Nortimberce, kteří uslyšeli, že jejich princezna je živá a zdravá.
Brzy jásá téměř celá armáda. Tito muži nepřišli bojovat.
A s jásotem třískají zbraně o zem, jak je rytíři jeden po druhém odhazují. Nortimberští muži své zbraně sice pevně drží, ale obrací se zády a i se svými válečnými stroji táhnou k táboru, nečekaje na rozkazy důstojníků.
Arianna vidí tvář Nortimberského prince a tvář staršího rytíře rudé vzteky, oba si dobře uvědomují, že kdyby někdo teď vydal rozkaz k útoku, vojáci by se mu vysmáli.

Arianna z Albrienne - 05. března 2019 22:07

Záchrana na poslední chvíli

Nepřesvědčila jsem nikoho. Muži na mě jen opovržlivě hledí a mě začíná docházet, že ani nikdy jednat nechtěli. Přišli mě poplivat a pak stejně zaútočí, a nic co řeknu, to nedokáže změnit.
Stále ještě se mi daří děs skrývat za maskou netečnosti, ale v očích mám strach. Možná, že nás nepovraždí tady a teď. Ostatně tím by asi moc kladných bodů nezískali. Ale vtrhnou do města a zabijí každého kapronovce, na kterého narazí. A pak teprve přijdu na řadu i já.

Otočím koně a trochu zlomeně naznačím svým mužům, že jedeme zpátky. Tuhle bitvu jsme prohráli, nemá cenu se dál pokoušet, protože bych se jen ještě víc zesměšnila.
Zklamala jsem kapitána a zklamala jsem sebe. Jaké máme proti tomuto vojsku šance?

A v nejtemnější hodině náhle zaplanulo světlo naděje. Škubnu sebou, když se nad bitevním polem rozlehne hlas mého bratra. V první chvíli ani nemůžu uvěřit tomu, co vidím a slyším.
Tak proto chtěl koně...
Vyslanci krále, alespoň na první oko tak doopravdy vypadají. Naleštění rytíři a v jejich čele můj bratr. V tu chvíli jsem na něj nesmírně hrdá. Vidím mu na očích, že má bolesti, ale přesto se na koni nese jako samotný král. Hrdý muž...přesně takhle ho znám.

Odezva v nepřátelské armádě na sebe nenechá dlouho čekat. A opět mé srdce zaplesá radostí, když spatřím Sira Torrey. Až vyjde najevo Lionellova lež, možná mě bude nenávidět, ale v tuhle chvíli...v tuhle chvíli jsem šťastná.

Krátce se podívám na prince, i na vilémníka a neubráním se úsměvu. Kdyby pohled mohl zabíjet, tak už jsem stokrát zemřela. Mě je to ale jedno. V tuhle chvíli mám pocit neporazitelnosti.
Prudce pobídnu svého koně, svůj doprovod nechám za sebou a sama vyrazím přímo k Siru Torrey. Chci si pro sebe ukrást alespoň okamžik v jeho náruči.

Lisseth - 06. března 2019 18:03

Na lovu

Poslední Kosmovova slova mne trochu překvapí, možná jsem jen nečekala, že někdo takový může taky zdánlivě žít spořádaný život. A už jen v duchu mu slíbím, že pokud ještě žije tak se o ni postarám. Teď mám ovšem na práci něco důležitějšího. Lišák dnes splatí všechny své dluhy, i kdybych já tady měla vypustit duši.

Seveřané neprotestují, nic nenamítají a jen mne mlčky následují. Hádám, že bych jim beztak nic nevysvětlovala a vydala se za Lišákem klidně sama. Na první pohled možná zdá se, že se honíme za chimérou, jenže já vím, že tu někde je a nehodlám odsud odejít.

A pak najednou vím, že jsem v cíli. Je to jen pocit, ale vsadila bych na něj vše. Tak tohle bude konečná, příteli...
Zastavím se, jakobych jen nevěděla kudy dál a přemýšlela. Otočím se sem tak ve snaze přesvědčit jej, že v té tmě jej nemohu zahlédnout, že jsem se jen ztratili. Nemám možnost dát nějak vědět svým dvěma společníkům, že si tak trochu zahraju divadlo jen, abych ho donutila se odhalit, zaútočit první a udělat chybu. Budu doufat, že budou dostatečně duchapřítomní, až se začne něco dít.

V kapse nahmatám několik zápalek a v tu chvíli jsem rozhodnutá.
"Tma jako v pytli a čert ví, kde sme." zanadávám si tiše a zdánlivě bezděčně přejdu ke stěně, abych mohla křísnout sirkou o stěnu a získala tak trochu světla. Jeden z mých společníků cosi pronese, ale jemu pozornost nevěnuji, snad jen dává najevo svou nevoli nad zbytečným pobíháním v temných chodbách. Plně se soustředím jen na Lišáka.
Spoléhám na to, že ve chvíli, kdy se k němu otočím zády, využije příležitosti a zaútočí. dřív, než bychom si ho v chabém svitu sirky mohli všimnout, jenže právě na tuhle chvíli já čekám. Je mi jasné, že prvním cílem budu já. Bude spoléhat na svou rychlost, na moment překvapení a těžkopádnost mých společníků.

Jenže na první jeho pohyb já čekám, v ruce připravenou dýku, chystaje se uhnout a zaútočit ranou zespoda do boku, abych já byla ten, kdo využije momentu překvapení a roztančí tanec smrti.

Šedá Eminence - 06. března 2019 21:52

Nejčernější nocí prodral se úsvit

Armáda byla zvyklá přijímat rozkazy od mužů v naleštěných zbrojích a s korunkou na hlavě - jeden stejný jako druhý - a tak spořádaně kráčí zpátky do tábora. A z hradeb zní až sem nadšené výkřiky. Muži na hradbách docela jistě nemohou chápat k čemu došlo, ale z jejich úhlu pohledu dostala armáda strach a bere do zaječích.
Tak nebo tak, dnes se válčit nebude. Nortimberský princ rozzuřeně pobídne svého koně a jeho garda se s ním obrátí k táboru.
Starší rytíř učiní se svěšenými rameny také tak. Celá armáda kráčí zpátky. Vilémníci pod rozkazy důstojníků sice sbírají zbraně, ale k žádnému útoku nedojde, protože muži už mají na mysli jen večeři a trochu spánku. Všichni se obrací zády - jen jeden rytíř zůstal na své místě.
Tukla se ohlédne za mizící šlechtičnou, ale zůstane i s jejím doprovodem stát na místě. Lionell mezitím několikrát projede kolem armády aby náhodou nikoho nic nenapadlo a poté se - dřív než může přijít princ či nějaký vyšší vojevůdce - obrátí na zad zpátky k městu.
Arianna se za ním ohlédne - když už je téměř z dohledu, je vidět, jak sebou zakymácí v sedle a jak ho dva z jeho ,,rytířů" musí podepřít aby nespadl či snad neomdlel.
A pak už v bezpečí zmizí za hradby Celestionu.
A Arianna pohlédne k muži který zůstal pozadu a pohlíží k skupině vyjednavačů a k Lionellovi se zklamáním v očích - v té chvíli si všimne koně cválajícího k němu.
Seskočí z koně a když šlechtična udělá totéž, nedbá sir Torrey dvorské etikety, obejme Ariannu a jemně jí políbí.
Chvílí jí drží - nic neříká a je to tak lepší. Torrey není žádný hlupák. Možná mu víra zastínila mysl, ale nezatemnila mu rozum vojáka. Sám musí dobře vědět, že něco není v pořádku.
Ale víc než pídit se po pravdě chce pevně držet Ariannu ve svém náručí.
Do té krátké chvilky se skryjí celé věky. Jsou city, které nepřemůže nic - ani bílá lež. Ani nejčernější pravda.
Až po chvilce zaslechne Arianna odkašlání Tukly. Zvedne oči a spatří několik Nortimberských důstojníků a vyšších Vilémských rytířů, jak kráčí téměř-bojištěm. Tihle se nenechají jen tak ošálit.
,,Měli bysme jít, slečno," komentuje to naléhavě Tukla.
A tak jí Torrey bez jediné hlásky pustí - snad se bojí, že by ho jazyk zklamal a že by jakákoliv slova, pravdivá nebo ne, zničila tu krásu.
Naposledy jí políbí a poté už šlechtična nasedá na koně a cválá k hradbám i se svým doprovodem, nad kterým vlají prapory.
Brána je jim otevřena a rychle je polkne. Za ní stojí poručík Mortien se svými těžkooděnci, který se usměje, když jí uvidí, a uznale přikývne.
Udělá k ní poté několik kroků a řekne: ,,Váš bratr nám vše vyložil. Dobrá práce, slečno. A nyní myslím, že by s vámi kapitán chtěl mluvit."
Rukou ukáže k vysoké vousaté postavě, která se tyčí proti zapadajícímu slunci na vrcholu brány a shlíží dolů.

Ani nejslovutnější bůh slunce by ale nedohlédl do temné hlubiny, v níž se Liss potýká s Lišákem.
To ale neznamená, že si malého polobůžka světla nemůže Liss přinést ochočeného v kapesní podobě.
Nonšalantně škrtne zápalkou - ví dobře, že Lišák jí sleduje a zavře oči, aby nebyl oslepen. Ale neví, že ona má v plánu udělat to samé.
Zavře oči a přejede zápalkou po drsné zdi. Uslyší jak plamen chytl a jak sebou seveřané trhli, oslnění - i tak malé světlo je překvapilo.
Ale pochopili jí. Ona sama bude oslepena podobně na krátký moment v té chvíli, kdy oči zas otevře. A do té doby se oni musí rozkoukat, aby jí mohli pomoct.
Vteřinu před tím, než ucítila odpor stěny proti hlavičce sirky, ucítila spíš než uslyšela pohyb.
Její dýka vyrazila proti - poslepu, dle citu.
Ucítila, jak čepel narazila na odpor. Uslyšela odpornou masitou ránu.
Ale ta rána měla ozvěnu.
Otevřela oči. Dívala se přímo do černých, necitelných očí schovaných za černou lupičskou rouškou. Ty oči se stejně jako ty její rozkoukávaly v náhlém slabém světle sirky, která dopadla na zem a tiše hořela.
Mířila příliš nízko. Dýka neprošla pod žebry do břicha, ale zabořila se hluboko do nohy a na moment ho znehybnila.
Ve svém periferním vidění viděla, jak se jeden z obrovských seveřanů zakymácel. V jedné ruce Lišáka spatřila vrhací nůž. A v druhé dýku.
Čepel vyrazila proti ní - vytrhla svou vlastní zbraň z rány a skřípot odražené dýky zazněl místností. Jenže v té době už druhý nůž vyrazil za prvním a třetí už se objevil v dlani.
Liss věděla, že ten druhý bude smrtelná rána, pokud to nebyl už ten první. Na tom nesejde. Tihle muži věděli do čeho jdou. Liss ví, že druhou šanci na ulovení téhle bestie nedostane.
Uslyší výkřik druhého seveřana. Snad Lišák minul. Snad.
Na to teď není čas. Svět kolem Liss jako by se zastavil. Najednou vše viděla jasně. Necítila nic než klid a jistotu v každém kroku. Věděla, že každá rána dopadne tam, kde jí ona potřebuje.
Ví přesně kam půjde další zásah, který jí Lišák zasadí dýkou. Míří jí na krk. Její instinkty jí radí blokovat. Její instinkty jí radí přežít - každá úspěšný zásah nepřítele snižuje její šanci na přežití.
Za předpokladu, že je její nepřítel naživu. A tak, cítíce jistotu, sílu a rozhodnost, kterou nikdy před tím nezažila, jen zvedla rameno s dýkou a místo odražení rány bodla tam, kde Lišák bude v příštím momentu.
Nebojovala tak jak by měla. Nebojovala tak, jak by bojovala před několika týdny. Ani na jediný moment se nezajímala o své bezpečí.
Ucítila palčivou bolest, jak se nůž zabodl do její pravé ruky se zbraní... a odporný chrčivý zvuk.
Postava oděná v černém se zakymácela, udělala několik kroků vzad, raněná noha se podlomila a největší ze všech vrahů se pomalu, téměř velkolepě pomalu, skácel naznak, s rukojetí nože zaraženou hluboko uvnitř svého krku.
Slyšela jeho mělký dech, mělký dech, ke kterému on sám odsoudil Kosmova. Jako zvrácená svatozář se kolem něj začala tvořit kaluž krve.
Sirka zhasla.

Arianna z Albrienne - 06. března 2019 22:13

Bezpečná náruč

Seskočím z koně a vrhnu se vstříc svému milému. Při našem posledním setkání jsem ještě jakž takž dodržovala dekorum. To však jde nyní zcela stranou a obdobně to vnímá i Sir Torrey. Vrhnu se do jeho hřejivé náruče a na tváři ucítím sladký polibek.
V tuhle chvíli jsem nejšťastnější člověk pod sluncem. Útok byl odvrácen, zachránili jsme den a s ním i stovky lidských životů.
Na ničem z toho mi ale nyní nezáleží.

Užívám si blízkost jeho těla a uvědomím si, že jsem doopravdy zamilovaná. Až bolestivě si přeju, aby tohle všechno skončilo a já nemusela tuhle teplou náruč už nikdy opustit. Jenže tak jednoduché to není.
Ze snění mě vytrhne hlas seržanta Tukly. Zvednu hlavu a spatřím několik Nortimberských důstojníků, vypadají pěkně naštvaně. Asi opravdu bude lepší zmizet někam do bezpečí.

Ač se mi nechce, odtáhnu se, ale ještě před tím si pro sebe ukradnu polibek. Ani jeden z nás za celou dobu nic neřekl. Torrey není žádný hlupák a už mu muselo dojít, že jsme je ošálili.
"Odpusť. Miluji tě."
Ta slova jsou sotva slyšitelná. Možná, že dokonce ani on sám je neslyšel. Nechci, aby si myslel, že jsem mu lhala, nebo se ho snažila podvést.

Na vysvětlování ale není čas. Otočím se a znovu vyskočím na svého koně. Ještě se naposledy ohlédnu na osamoceného rytíře, než pobídnu koně a vyrazím se svým doprovodem k bráně.
Srdce mi divoce buší a neuklidní se ani ve chvíli, kdy se za námi brána zavře, a my se ocitneme v bezpečí hradeb.

Slabě se na Mortiena usměju a zvednu oči, k postavě tyčící se nad bránou. Až nyní mi dochází, že to, co jsem považovala za soukromé, viděli snad všichni naši vojáci. Budou mě nyní považovat za zrádce? Najednou mám z kapitána trochu strach.

Úkol jsme ale splnili, i když já na tom nesu jen pramalou zásluhu. Zhluboka se nadechnu a vydám se za kapitánem.

Lisseth - 07. března 2019 18:10

Dokonáno jest

Zásah, ale žádné překvapení v jeho očích skrytých za rouškou nevidím. Snad ji je jen příliš jist tím, že v příští chvíli mi tohle nepříjemné škrábnutí stokrát splatí. Dnes však už ne. Neujde mi, že poslal několik vrhacích nožů proti mým společníkům. O ně se ovšem nestarám, musí se o sebe postarat sami a dokázat, že jsou co k čemu.

Nedokážu vysvětlit proč, ale dnes z něj nemám ani v nejmenším strach. Cítím jen klid a jistotu a na tváři se objeví úsměv, nebezpečný nehezký úsměv. Záhy v ruce cítím tepající bolest a teplou krev řinoucí se z rány pomalu skapávaje na chladný kámen, ale zároveň vím, že má rána byla pro Lišáka tou konečnou.

Ještě jednou křísnu zápalkou o stěnu a pohledem sjedu k postavě dodělávající v kaluži vlastní krve. Mohla bych to ukončit stejně jako s Kosmovem, ale jemu to nehodlám ani v nejmenším ulehčit.
"Konec hry." ušklíbnu se jen a teprve teď věnuji pozornost svým dvěma společníkům a v chabém světle dohořívající sirky hledám něco, co by se dalo použít jako poněkud lepší zdroj světla, louč na stěně, svíčku, lucernu prostě cokoliv.
"Ste v pohodě?" prohodím k nim a čekám, zda-li dostanu nějakou odpověď nebo se Lišákovi přeci jen podařilo je dostat.

Neustále přitom ovšem sleduji Lišáka, aby ho snad v poslední smrtelné křeči nenapadlo, že s sebou do horoucích pekel vezme ještě někoho.
"Pozdravuj v pekle." obrátím se pak zpět k Lišákovi a když je konečně po všem, chystám se vzít si trofej v podobě Lišákovy hlavy zabalené do jeho pláště. Kusem látky pak stáhnu látku na ruce, aby tolik nekrvácela a pomalu se chystám na odchod. Má trofej mohla by snad být dostatečnou zárukou toho, že se mi všichni případní potížisti, co by se nám chtěli plést do cesty, klidí z očí. Snad se nám pod rouškou noci podaří dostat zpět ale nepozorovaně. Dobrodružství bylo pro dnešek snad až dost.

Šedá Eminence - 07. března 2019 20:49

Přelstít smrt a zkázu

Arianna se ohlédne za tyčícím se velikánem a teprve, když si její oči trochu zvyknou na záři slunce, všimne si širokého úsměvu, který na chvilku vykouknul zpod vousu.
A pak se rozezní mohutný bas napříč armádou.
,,Mí druzi! Nepřátelé poslechli radu naší vyjednavačky a když nás, věrný vobčany, našli v pozoru na hradbách, vobrátili se a vodmítli zaútočit!"
Zazní nadšený jásot, který se zklidní, aby kapitán mohl opět mluvit.
,,Ale nebezpečí nekončí! Cizí armády pořád seděj za našima hradbama a v našich vlastních ulicích se promenádujou pohani!"
Jiný by využil příležitosti aby podnítil emoce a nenávist, jenže kapitánova moc neleží v nenávisti a v chuti po moci a krvi. Kapitán sjednotil sousedy ve svornosti a bratrství. A tak bude i pokračovat.
,,Takže držme při sobě! Jeden vedle druhýho jsme neporazitelný! My stojíme na straně spravedlnosti a pravda zvítězí!"
Nyní se neozve bouřlivý jásot ale jednotné, docela rozhodné provolání slávy Kapronovi, městu a armádě. A pak se muži postaví do pozoru a střeží obzor dokud Nortimberci nezmizí zpět do svých stanů. Důstojníci opět formují oddíly a armáda je na pochodu. Ani seveřané nejsou tak jednotní ve své víře ve své vojevůdce.
Avšak Kapron má pravdu. Bitva o Celestion teprve začíná. Ale Arianna ví, že když už tolikrát podvedli smrt a jistou zkázu, podaří se jim to ještě jednou.
Kapitán sejde z hradeb, oslovuje vojáky a chválí je za jejich disciplínu. Tihle muži by se ke svému kapitánovi nikdy neobrátili zády. Během pár týdnů se z nich stali docela jiní muži.
Nakonec stane kapitán pod hradbami a pokyne šlechtičně a poručíkovi.
,,Vracíme se na hrad. Musíme připravit ofenzívu."
Kráčí v čele, po jeho pravici Mortien, po levici Arianna a za zády oddíl veteránů. Kapitán už se neusmívá, opět se mračí - ale nikoliv na Ariannu, spíš na celý svět mimo jeho město.
,,Dobře ste to provedli s vašim bratrem, slečno. Možná na těch šlechticích fakt něco užitečnýho je. Tak nějak jsem předpokládal, že vy ste jediná výjimka.
Jasně, ta hezká bílá lež bude do zejtřka v troskách a budem je tu mít zas. Ale pak už jim tam pošlem skutečný královský rytíře a naděláme z nich blbce. Teď ještě, aby se vaše královnička přimluvila za naše krky a možná to ještě všechno dobře dopadne."
Brzy stanou zpátky na nádvoří - kapitán vyrazí plánovat přesun vojáků na barikády a k pohanům. Ještě se řekne, ohledně Lionella: ,,Sehnali jsme královskýho felčara - podařilo se mu zdrhnout vod pohanů. Je u vašeho bráchy. Ten, když projížděl bránou, skoro vomdlel. Dobrej chlap," zakončí uznale.
Před tím, než Arianna odejde, Mortien si odkašle a počká, až zmizí poslední vojáci z nejbližšího okolí a poté se zeptá s víc než zájmem důstojníka.
,,Všechno jsme slyšeli od mužů, kteří provázeli vašeho bratra. Kdo byl ten rytíř, který mu odpověděl?"

Ten den podvedli smrt jen o vlas tisíce lidí - ale nikdo si to neuvědomoval tak jasně jako zlodějka v temném Lišákově hrobě.
Liss rychle najde lucernu stojící v rohu místnosti a brzo už jasná svíčka prosvěcuje tuhle kobku. A jak vidí, Lišák by musel být zatraceně rychlý, aby dostal oba Nortimberce. Carr sice dostal zásah nožem, ale není to vážnější než rána, kterou utržila Liss. Druhému noži se Neilson dokázal vyhnout.
Neilson s vážným výrazem vytáhne sekeru a poté co Lišák naposledy vydechne ho setne jedinou rozhodnou ranou.
Zvedne oči a uznale přikývne.
,,Bylo dobře, že jste to zakončila rychle. Ten muž se hýbal rychle jako had."
Druhý, který si obvazuje ránu, se ušklíbne. ,,Ale vy jste byla rychlejší. Dobrý úlovek. My i chudák Astrid ostrouhali. Tak budem mít štěstí příště."
Jeho druh se pousměje, ale pokračuje vážně: ,,Ta trofej se musí co nejrychleji dostat na hrad. Myslím, že ve vás senešal získal dobrého spojence a vy jednoho v něm. Jste vážně zraněná?"
Rozhlédne se po temných chodbách. ,,Byl na nás připravený. Jeho hrozba nás možná ještě bude strašit ze záhrobí - vypadá to, že všechen majetek odsud odklidili."
Ale ať už to všechno má v rukou kdokoliv, nikdy nebude tak nebezpečný jako Lišák.
,,Měli bychom odejít - není proč se tu zdržovat."
Jeho druh se zvedne ze země. Dokráčí k těžkým dveřím, které jsou na druhé straně místnosti. Liss se mezitím stará o svou ránu - neplánuje vykrvácet poté, co přežila takový střet. Seveřan zamyšleně vezme za kliku a řekne: ,,Proč byl zrovna tady? Jsou tu jistě lepší místa na přepadení."
Otevře dveře a zalapá po dechu. Liss napadne, že třeba Liss nechal nějaké zlato zpátky, ale když k ní zavane těžký pach z vedlejší místnosti, dojde jí, že tak to není.
Nakloní se zpoza seveřana a pohlédne do kobky. Její hlava se trochu zatočí - není to krví, jen v hlavě vzpomínka na mučírny pod hradem a na Lionella, spoutaného a raněného.
Kolem stěn prázdné místnosti, jejíž podlahu pokrývá zaschlá krev, jsou přikováni lidé.
Většina z nich je mrtvých. Mají podříznutá hrdla. Tak od toho Lišáka vyrušili. Nestihl dokončit své dílo.
Liss je přejede očima. Většina z nich je nerozeznatelná.
Pozná jen v rohu dvě krčící se postavy. K nim se Lišák nestihl dostat. Nebo práci na nich nepovažoval za nutnou. Jedna z nich je mladý muž - skoro chlapec. Pavlín. Jeho tělo je vyzáblé, bledé a pokryté ranami. Nehýbe se.
Druhá postava žije. Zvedne pozvedne hlavu, která by měla být prokvetlá stříbrem - ale vlasy jsou místo toho slepené krví. Místo hladce oholené líce je na tváři nevzhledné strniště, jizvy a skvrny.
Vyschlé rty se pootevřou úžasem. Hlas, který by měl být slabý a zničený, zazní překvapivě jasně a silně.
Jsou muži, které nelze zlomit.
,,Radost tu vaší tvář zase vidět. Nestůjte tam a pomozte tomu dítěti! Myslím, že ještě dýchá."
Alsborne.

Arianna z Albrienne - 07. března 2019 21:06

Vyhraná bitva, nikoliv válka

Kapitán se usmívá, to je dobré znamení jak pro mě, tak i pro všechny ostatní. Připojím se k němu a pozoruji, jak uznale chválí své vojáky. Za těch několik týdnů se z nich skutečně vojáci stali. Armáda, hodná obdivu. Není divu, že je na ně kapitán tak pyšný.

Vyrazíme zpátky na hrad, já po jeho levici, Mortien po jeho pravici.
"Neměla jsem ponětí, co Lionell chystá."
Přiznám zcela otevřeně, že tohle není ani tak můj úspěch, jako bratrův.
"Kdyby se neukázal, skončilo by to hodně ošklivě. Oni nechtěli jednat, považují nás za zloděje a zrádce. Verbež, kterou je nutné povraždit. Dokonce mluvili o tom, že i oni mají s králem jakousi dohodu."
Ve zkratce sdělím kapitánovi, co jsem se od nortimberců dozvěděla.

Dostaneme se zpátky na nádvoří a Kapron vyrazí za svou prací. Já se chystám zamířit za Lionellem, když mě zastaví poručík Mortien. Podívám se na něj a náhle vůči němu pocítím jakousi lítost. Oblíbila jsem si jeho společnost, líbí se mi jeho optimistická mysl i, trochu nerealistické, nápady.
Alespoň předpokládám, že se neptá kvůli Lionellovi, ale kvůli mě.

"To byl Sir Torrey. Jeden z rytířů, které král poslal bojovat s pohany."
Nijak nerozvádím, jaký je můj vztah k němu. Myslím, že to bylo zřejmé naprosto všem.
Lehce se na Mortiena usměju a když ho míjím, konečky prstů zavadím o jeho rameno. Pak už ale spěšně zamířím za Lionellem.

Lisseth - 07. března 2019 21:26

Překvapení v temnotách

"Jo, neplánuju se tu nějak zdržet, musíme se rychle vrátit. Vím, že na nás čekají." přikývnu jen. Trochu se zašklebím, když dotahuji provizorní obvaz kolem ruky a zavrtím hlavou v odpověď seveřanovi.
"To nic neni, už to bylo horší. Takhle to bude muset chvílis stačit. Rány si můžu lízat až v bezpečí." pokračuju pak.

Jsem docela ráda, že těm dvěma se také nic moc vážného nestalo. Přeci jen vracet se s tím, že to můj doprovod nepřežil, i když mám hlavu Lišáka, ne všichni by to museli zcela pochopit. Ještě by mě zajímalo, kde vězí ta Astrid. Snad byla příliš nadšená z lovu a to se tady zrovna nevyplácí...spíš doufej, že se tu jen někde ztratila...

Otočím se, když ucítím pach, který sem vniknul zpoza těžkých dveří. Jen zalapám po dechu a na chvíli se musím opřít o veřeje dveří. Kdybych mohla, zabila bych Lišáka ještě tisíckrát znovu a hodně pomalu. Sice nevím nakolik jsem lepší nájemný vrah, ale já aspoň zabíjela rychle a děti na mém seznamu rozhodně nebyly.

"Alsborne." vydechnu jen v němém úžasu a chvíli mám pocit, že se mi tohle všechno jen zdá a já se za chvíli probudím.
"Já...já myslela sem, že...omlouvám se." vykoktám ze sebe jen cosi nesouvislého a najednou se cítím tak nějak provinile, že já se odsud dostala díky němu a jeho tu nechala na milost a nemilost Lišákovi. Neměla jsem nejmenšího tušení, že si svůj vztek bude vybíjet zrovna takhle. Od kdy má vrah taky nějaké svědomí?...možná od té doby, co tohle všechno začalo...

"Dostaňte ho z těch okovů a pomozte mu." obrátím se na ty dva za sebou a sama přikleknu k Pavlínovi.
"Dostanu tě odsud, neboj, už to bude dobrý." mluvím k němu tiše zatímco chvíli zápolím s okovy. Je to jako bych promlouvala ke svému mladšímu bratrovi. Lišák si vybíjel svůj vztek na něm místo na mě. Je mi z toho všeho zle, i když už jsem viděla mnohé. Musím jej odsud dostat prč, i kdybych jej měla celou dobu nést, tohle mu dlužím.

"Pomůžeš mi s ním?" otočím se na druhého seveřana, když se hocha pokouším zvednout na nohy.
"Nemůžem je tu nechat." dodám ještě na vysvětlenou. Vím, že chvátáme, ale ne zas až tak moc. Bez nich proste neodejdu. A vím, že bych je před celým Katovem ubránila třeba holýma rukama, protože právě teď jsem v takovém rozpoložení, že by nikomu nebylo radno chtít mě zadržet.

Šedá Eminence - 08. března 2019 17:51

Přežití

Poručík Mortien pouze chápavě přikývne a zmizí za prací jako odpověď na jednoduché vysvětlení Arianny.
Ale ta už také odchází - k Lionellovi. U dveří stojí se širokým úsměvem Homolek. Na hlavě má skoro hrdě posazenou helmu z obřadní zbroje, jinak už se převlékl do lehčího oblečení, a vypadá náramně spokojený sám se sebou.
Jakmile spatří Ariannu, pohotově zasalutuje, ale zdá se že je to gesto spíš přátelské než oficiální.
,,U vašeho pana bratra je ten královský felčar. Ještě kyselejší než ten minulý-"
Ale to už se dveře otevírají a v nich stojí vytáhlý doktor v černém šatu učence s malými brýlemi. Suše řekne:
,,Bláznovství. Čiré bláznovství - pacienta to skoro připravilo o život."
Pak ale pokrčí rameny. ,,Ale tohle je doba velkých šílenců, takže mě to příliš nepřekvapuje. Absolutní klid pro pacienta - jdu se podívat po svém apatykáři."
Když je k nim doktor zády, Homolek si ho prohlíží sice s trochou posměchu ale jinak dobrosrdečně. Nakloní se k Arianně a řekne:
,,Jsem si jistý, že se nic nestane, když za ním zajdete. Doktoři jen sýčkují a zakazují co můžou."A šlechtična - která by si stejně nenechala ujít příležitost vidět se s bratrem, ať už by říkal doktor cokoliv - vejde tiše dovnitř.
Lionell leží na posteli a těžce oddechuje únavou a bolestí. Stočí hlavu, aby viděl Ariannu a usměje se na ní.
,,Přece sis nemyslela, že nechám všechnu slávu tobě, sestřičko," řekne slabým ale veselým hlasem.

V podzemní kobce mezitím oba seveřané přiloží ruku k dílu. Okovy jsou sice kvalitní a odolávají, ale velká síla obou Nortimberců si s nimi za chvilku poradí.
Konají tak mlčky - i když oba muže neznají, jejich čest a dobrý duch jim velí jim pomoci raněným.
Alsborne se téměř nedokáže postavit na nohy - Carr ho podepře a pomůže mu ven z kobky. Liss mezitím klečí u Pavlína, který na její slova nereaguje - dýchá, ale jen slabě. Je v bezvědomí... pokud už neumírá. Zdravý Neilsson ho zvedne co možná nejšetrněji - obrovský seveřan by zvládl nést vyzáblého chlapce sám, ale i tak mu Liss pomůže ho dostat ven.
Zlodějka však ví, že cesta po žebříku a podzemím není možná.
,,Musíme se dostat na povrch a toho chlapce k léčiteli," řekne Carr. ,,Bojuje se smrtí."
Liss učiní rychlé rozhodnutí - nemá vlastně o čem rozhodovat, jiné možnosti tu nejsou - a poté vede malou skupinu raněných směrem k jedné místnosti, kterou při své poslední návštěvě považovala za hlavní cestu na povrch.
Projdou několika dveřmi když dorazí k dveřím osvětleným - za ní jsou slyšet drsné hlasy. Nejspíš hlídka nebo nějaké Lišákovi stráže. A i kdyby ne - v Katově by každý jen využil příležitosti a zaútočil na ně.
,,Není čas," zavrčí Carr a nechá na moment chlapce na starosti jen Liss. Navzdory svému zranění udělá krok kupředu a dveře vyrazí jediným mocným kopnutím. Liss nahlédne za ním a uvidí trojici lupičů - pozná v jednom z nich Lišákova pobočníka. Je to podlá krysa, kterou dobře znala a která by neváhala prodat vlastní mámu Lišákovi. Jeho zjizvená tvář se obrátí a překvapeně hledí na nově příchozí.
Ale dřív, než stihnout lupiči sáhnout po zbraních, potká je severská zuřivost cestující jejich směrem. Carr několika kroky překoná celou místnost, setne prvního lupiče a poté volnou pěstí strefí Lišákova nohsleda.
Liss ještě nikdy neviděla nikoho zlomit někomu vaz pěstí. Ale vzhledem k nepřirozeném úhlu, do kterého muž dopadl, už nemůže být naživu.
Poslední lupič jen padne na kolena a začne škemrat o život - zvlášť když zahlédne Liss ve dveřích.
Carr zavrčí a pokyne ostatním - rychle projdou dál a za několika náročnými schodišti je čeká chladný, čerstvý noční vzduch.
Přežili.

Lisseth - 08. března 2019 19:40

Znovu na povrchu

Sakra já to vim, že ho musíme dostat odsud...jenže jeinýho felčara široko daleko jsem poslala do horoucích pekel... V duchu zuřim, ale jen tiše skřípu zuby, nechci si vylejvat vztek zrovna na nich. Jedno vím všichni, že ven musíme rozhodně jinudy než jsem se sem dostali.

Bez váhání se postavím do čela skupiny a vedu je cestou, která doufám je tou nejrychlejší a dovede nás bezpečně zase na povrch. Jenže nic nemůže být jen tak. Za dveřmi, které by měli být východem z tohohle labyrintu, nás čeká další překvapení. Naštěstí jej Carr vyřeší vcelku rychle.

Jedno si ovšem neodpustím, když procházím kolem posledního z lupičů pošlu mu jako pozdrav jednu ze svých dýk. Asi dnes nemám tu správnou náladu na udílení milostí nebo jen nestojím o to, abychom tohohle patolízala měli v příští chvíli v zádech.

Když se konečně dostaneme ven. Zhluboka se nadechnu. Přejedu pohledem své společníky. Musíme pospíchat, ale vzhledem k raněným nebudeme zas tak rychlí a navíc je musíme být opatrní v bezpečí ještě nejsme. Rychle se prohlédnu místo, kde jsme vylezli, a pak už volím nejkratší možnou cestu zpět do Stříbřin.

Razím nám cestu potemnělými uličkami snažíce se vyhnout jakémukoliv setkání s místními. Na žáné další konfrontace vážně není čas. Co chvíli se ohlížím za sebe, zda jsem nezvolila příliš rychlé tempo a všichni mi stačí. A v duchu modlím se, abychom přišli včas a zároveň mám strach, že mezi Kapronovi muži nebude nikdo, kdo by chlapci uměl skutečně pomoci. Vždyť i tady pomáhal Kosmov...

Arianna z Albrienne - 08. března 2019 19:43

Hrdina

Před dveřmi do Lionellova pokoje potkám četaře Homolka. Zasalutuje mi a já se na něj za to usměju.
"Dobrá práce."
Řeknu, je to můj způsob, jak mu poděkovat. Předpokládám, že bez něj by Lionell nikdy nebyl schopen svůj plán zrealizovat.

Ještě než se stihnu o bratra začít obávat, vyjde ze dveří doktor. Vypadá jako zamračený havran a hartusí, kvůli nezodpovědnému chování svého pacienta. Projde kolem mě a zmizí z dohledu.
Jít za bratrem mi nezakázal a i kdyby, neposlouchala bych ho. Ještě jednou se přívětivě usměju na Homolka a vklouznu do pokoje.

Na první pohled je vidět, že tahle akce Lionella opravdu vyčerpala. Pomalu se začal dávat do kupy a teď tady zase leží jako mátoha.
"Byl jsi úžasný."
Přispěchám k němu a přisednu na okraj postele. Neobjímám ho ale jen ho něžně chytím za ruku.
"Bez tebe bychom dnes dost možná všichni zemřeli."
Lionell tady sice nyní bezmocně leží, ale pro mě se opět stal tou neotřesitelnou skálou.

Šedá Eminence - 09. března 2019 22:00

Město stále prohnilé

Liss se táhne uličkami a co nejrychleji se pokouší zmizet z Katova. Jenže na postarším komorníkovi si dlouhé věznění vybralo svou daň - a Pavlín pořád visí na Carrovi v mdlobách. Nemůžou se pohybovat ani zdaleka tak rychle, jak by chtěli.
A zlodějka si dobře uvědomuje že Katov nikdy nespí... a že nikdo neví o pádu Lišáka. Ale že úplně každý ví o odměně na její hlavu.
Cítí nepřátelské pohledy z uliček a temných oken.
Jí samotnou překvapí jak daleko se dostanou, než nastanou potíže. Plouží se právě po úzké hlavní ulici, která vede přímo do Vrchovic, když jim cestu zastoupí trojice mužů s lupičskými rouškami a kápěmi.
Carr už sahá po sekeře - ale útok bude jistá smrt i pro seveřana. Liss si totiž všimla čtyř střelců na střechách a-
Ano, a zálohy v podobě další trojice, která vychází za jejich zády z uličky. Deset mužů. A proti nim jen tři bojeschopní - a z toho Liss a Carr jsou zranění.
No, alespoň že všichni nižší bandité v Katově mají ego, které se vyrovná Celestionské šlechtě. Musí si svůj moment slávy užít...
Jeden z mužů se tlumeně zasměje a sundá si roušku.
,,Vidíte to, hoši? Tak takhle zřídil slavnou Lisseth Černej Lišák. S ocasem mezi nohama zdrhá zpátky za měšťanskejma kamardíčkama."
Dva po jeho boku se také zasmějí, muži na střechách si stoupnou, aby dali najevo převahu.
,,Myslím, že Lišák zaplatí za Liss živou víc než za Liss mrtvou. Vodhoď zbraně Liss, a nařiď těm svejm cizáckejm gorilám aby to udělali taky."
Ale takovéhle představení i uprostřed noci přiláká pozornost - nejlepší způsob jak si přijít na živobytí v Katově je táhnout se jak sup za silnějšími a sbírat zbytky.
Za vrchním lupičem je vidět několik zlodějů a žebráků, kteří čekají, aby obrali případné mrtvé o boty nebo oblečení. A pokud by se obě strany semleli, nevadilo by jim zasadit pár vlastních ran.
A na Liss a její skupinu stále míří čtyři samostříly. Carr s Neilsonem pomalu odkládají raněné a sahají po sekerách - ale budou mrtví dřív než zaútočí. Střílet ze zálohy a do zad je technika, kterou Katovští ovládají nejlépe.

O několik hodin dříve, Arianna sedí u Lionellova lůžka - on stiskne ruku své sestry a unaveně, ale vděčně se na ní usměje.
,,A bez tebe bych byl mrtvý já. Bez tebe by celá tahle vzpoura vůbec nezačala a touhle dobou by byl u moci Rolain nebo někdo podobný. A bez tebe bych nikdy nenašel sílu a vůli to udělat. Čekal jsem, kdy se na mě vrhnou a nadělají z nás sekanou," dodá s provinilým výrazem, jako by se za svůj strach styděl.
Navzdory jeho únavě, Lionell rád sdílí společnost Arianny a alespoň chvíli s ní mluví o úspěších, které společně dosáhli... ale s jistou lítostí o tom, jak se jejich svět změnil od základů.
Arianna si všimne, že se Lionellovi klíží víčka a že i ona sama je k smrti unavena. Venku už je hluboká noc - mladý šlechtic na lůžku usne a spí léčivým a posilujícím spánkem.
Jeho sestra zůstane sedět po jeho straně. Ani si neuvědomí jak, ale víčka se jí zavřou a hlava jí klesne na prsa.
Má pocit, jako by to bylo jen na moment.
Probudí jí zvuk kroků. Rozespale otevře oči - myslí si, že je to Tukla nebo Homolek.
V místnosti je někdo cizí.
Prudce otevře oči a chce vykřiknout, když uvidí maskované muže v ložnici - na ústech mají kožené roušky a na hlavách kápě. V rukou třímají nože.
Všude kolem je temnota a ticho - Arianna chce zakřičet o pomoc, když k ní lupič přiskočí a pohotově jí zacpe ústa odporným režným hadrem a sváže jí ruce za zády.
Slyší muže tiše mluvit.
,,Lišák chce jen toho muže," namítá jeden z nich. Ten, který zacpal ústa Arianně se obrátí a zavrtí hlavou: ,,Tahle holka má ještě větší cenu. Pravá ruka Kaprona. Navíc, von by ani nemusel přežít cestu zpátky. Co pak řeknem šéfovi? Holka je zdravá a nebude s ní problém."
Druhý muž pokrčí rameny.
Liss vyhlédne otevřenými dveřmi do tmavé chodby - spatří tam ležet Homolka. Neví, zdali je mrtev nebo jen omráčen, ale nemůže jí pomoci.
Ale na nádvoří musí někdo být - stráže, které by jí uslyšeli a přispěchali na pomoc...
Jak je vůbec možné, že se dostali až sem?
Je si jistá, že Liss ukryla pár vrhacích nožů pod postel. Ti muži jí chtějí živou... možná by mohla mít šanci zavolat pomoc, pokud by si uvolnila roubík...
Nebo by si jen podepsala rozsudek smrti.
Ať už chce dělat cokoliv, musí jednat rychle. Jeden z mužů právě spoutal neprotestujícího, znaveného a polomrtvého Lionella a ucpal mu ústa.
Brzy zmizí a je odtáhnou sebou do Katova.

Lisseth - 09. března 2019 22:49

Staří známí, noví nepřátelé

Tak ráda bych odsud zmizela tiše a nepozorovaně a nechala Katov, Katovem, ale čím dál tím víc mi dohází, že to patrně nebude jen tak. Boj tam dole jsme vybojovala, další nás ovšem ještě čeká. Jenže já se nehodlám vzdát teď, když jsem došla až sem a jsem jen pár krůčků před cílem.

Zastavím se, když se nám do cesty připletou ti tři a rukou jen pokynu seveřanům, aby nic nepodnikali. Nejsou tu sami, sami by si netroufli, jak statečné. Ale dnes se pánové poněkud přepočítali. Sice vím, že stačí málo a bude po nás veta, ale ukázat strach či pochyby a slabost, máme to spočítaný a to já nehodlám. Udělám pár krůčků v ústrety těm třem a s úsměvem na tváři vybalím ze zakrváceného hadru svou trofej, kterou pozvednu tak, aby byla dobře vidět.

"Takhle se vrací Liss z liščího doupěte. Jen se dívejte, dobře se dívejte. Hádám, že od něj už se žádné odměny nedočkáte. Ale já bych mohla třeba zapomenout, až se sem zase vrátím. A i já umím odměňovat věrné. Kliďte se nám z cesty a třeba nebudu účtovat já s vámi. Váš slavný Lišák už skládá své účty v pekle a poslala jsem ho tam já. Touží jej tam snad někdo následovat?" rozhlédnu se kolem a Lišákovu hlavu stále držím tak, aby byla dobře vidět a nebylo pochyb o tom, že už to má za sebou, i když mě ruka bolí jak čert.

Teď je to hop nebo trop, ale mě nezbývá nic jiného, než vsadit vše na jednu divokou kartu a doufat v to, že ti zbabělci ztratí chuť jít do akce, kterou jim nemá kdo zaplatit. Že když padne velitel jeho následovníci se rozutečou. Že když ukážu sílu a ne strach, stáhnou vocasy oni a nechaj nás jít.

No tak, proč byste riskovali, že se někomu z nás vás podaří byť jen zranit...z tohohle už žádná odměna nekouká...táhněte ke všem čertům... přemlouvám je ještě v duchu a těkám pohledem z jednoho na druhého. Přesto si však do zdravé ruky připravím dýku, kdyby snad měl někdo nějaký nepatřičný nápad ani v nejmenším nehodlám dát svou kůži zadarmo.

Arianna z Albrienne - 09. března 2019 22:59

Vetřelci

Pocit vítězství mě hřeje na srdci, a v Lionellově společnosti je mi dobře. Ještě hodnou chvíli si proto povídáme, o všem možném. Ale bratr je vyčerpaný a já mu nechci bránit v zaslouženém spánku.
Pohodlně se usadím vedle něj, zády se opřu o čelo postele, stále ho držím za ruku, a sleduji, jak usíná.
I mě se pomalu začínají klížit oči.

Měla jsem pocit, že to bylo jen mrknutí, hlava mi spadla na prsa, ale když jí zvednu, je hluboká noc. V prvním okamžiku jsem zmatená a trvá mi, než si uvědomím, co mě vlastně probudilo. Kroky.
Očekávám četaře Homolka, nebo dobráckého Tuklu, možná přinesli večeři. A nebo se vrátil felčar, zkontrolovat Lionella.

Jenže v pokoji jsou cizí lidé. Maskovaní, ozbrojení muži. Krve by se ve mě nedořezal. Chci vykřiknout, ale hlas mi uvízne v hrdle a než se vzpamatuji, je u mě jeden z mužů a zacpe mi ústa.
Jak se sem dostali? Jak to, že si jich nikdo nevšiml?

Z jejich slov je naprosto jasné, co s námi mají v úmyslu udělat. Odtáhnou nás k Lišákovi...a pak... Ani raději nechci domýšlet.
Ale někdo tady přeci poblíž musí být. Vždyť jsme v samém srdci Kapronovy armády. Všude jsou vojáci. Stačí, abych je zburcovala a jistě nám někdo přispěchá na pomoc.
Nemůžu dovolit, aby Lionell padnul do rukou dalšímu grázlovi. Musím něco udělat.

A tak omdlím.

Mdloby to jsou tedy jen předstírané. Ostatně tihle muži ve mě vidí jen nanicovatou šlechtičnu. Je jen logické, že taková křehká bytost, tváří v tvář nebezpečí, prostě ztratí vědomí.
Zvadnu, v rukách svého věznitele, hlava mi padne na stranu a rázem je ze mě hadrová panenka. Doufám při tom, že mě muž prostě pustí na zem.

Viděla jsem, že Liss pod postel schovala nějaké nože. Kdybych se k nim dostala, kdybych si mohla uvolnit ruce...mohla bych se zbavit roubíku a zburcovat stráže.
Je to chabá naděje, ale v tuhle chvíli mnoho možností nemám.

Šedá Eminence - 10. března 2019 21:23

Ale ulice už nejsou němé a hluché
Pořádky se mění

Lupiči se prudce nadechnou, když uvidí Lišákovu hlavu - většina z nich by ho nikdy nepoznala, ale jeho černé vlasy a oči jsou příslovečné. Bledost ztracené krve a noční světlo dodává hlavě přízračný vzhled.
Znejistí - to na nich Liss vidí...
Ale nechtějí se otočit. Vidí zraněnou, přečíslenou kořist - Katovské instinkty jsou někdy silnější než pud sebezáchovy.
,,Některej z jeho poručíků v tom případě zaplatí dvojnásob," řekne zdánlivě sebejistě vůdčí lupič, ale ani on si už není jistý svou pozicí. Těká oči po střelcích na střechách a své záloze, jako by je očima prosil, aby zaútočili.
Nikdo z nich se ale nechce pohnout první, ten kdo to udělá také první zemře. Tak čekají.
Ale Liss už začíná bolet ruka a je k smrti unavená.
Sevře čepel. Pokud bude muset, začne to sama-
Uslyší kroky a spatří skupinku pěti Katovských, která přichází odzadu k vůdci lupičů. Pokud měli malou šanci tak teď je nulová. Vůdce se ohlédne a už se mu na tváři objevuje posměšný a jistý úšklebek. V té chvíli přijdou muži dost blízko na to, aby šlo rozeznat detaily.
Jsou to Katovští, to je na jistotu podle jejich zjizvených ksichtů, dýk a samostřílů.
Jenže je vede Dumal. Vedle něj muž, kterému zahaluje tvář rudý šátek, to musí být Dlouhán - a v ruce má kuši. A po boku další dva nebo tři méně ctihodné elementy Kapronovské armády.
Dlouhánovi v puse září krátká ručně balená cigareta. Jen jí převalí v hubě, zatímco míří kuší na záda vůdce bandy, a řekne líně:
,,Dobrej večír, pánové. V Katově se mění pořádky, kapišto?"
Liss vidí, jak se krev ztratí z tváře lupiče. Ještě vrhne jeden k smrti vyděšený pohled na Liss a pak vezme nohy na ramena. Dumal za ním vystřelí z kuše, střela za chřestí v uličce a jeho kroky ještě zrychlí.
Trojce v záloze se rychle ztratí zpátky do uličky, ze které přišla, střelci na střechách přehodnotili svoje životní rozhodnutí a vzali nohy na ramena a poslední dva v ulici zacouvali pryč s rukama před sebou a jakmile byli schovaní za rohem, bylo slyšet spěšný dupot běžících nohou.
Dumal kývl Liss na pozdrav.
,,Šupáně zavřel dřív a zaběhl za náma - byli sme právě ve Vrchovicích. Napadlo nás, že bys mohla potřebovat trochu helfnout. A vždycky se hodí mít vroubek u nový královny Katova."
Dlouhán mávne kuší směrem k prázdné ulici. Cesta je volná až do Vrchovic, porozumí Liss jeho zahuhlání.
Přidají do kroku a Dumalova parta je kryje zezadu.
A již brzy vidí laskavá světla Vrchovic a rozevřené barikády Kapronovy armády.

Arianna tone v temnotě a rozhodne se opět hrát na předsudky, které k ní mají. Když omdlí, na moment skutečně držení povolí - dost na to, aby s trochou pomoci spadla na zem.
Uslyší zaklení muže, který jí držel a tichý posměch toho druhého, který si hodil raněného Lionella přes rameno.
Šlechtična má pravě tolik času na to, aby ležíce zády k posteli mohla uchopit jeden z nožů, dříve než jí lupič zase zvedne.
Hrubě si jí přehodí přes rameno a zamíří ke dveřím. Mezitím začne Arianna pilně přeřezávat provaz, kterým jí svázali ruce. Pokouší se zakrýt své chování zdáním probuzení a předstíranou snahou uvolnit se.
Když prochází ubytovnou, spatří několik dalších omráčených nebo zabitých strážných. A několik lupičských hlídek, kteří se k nim připojují, jak odchází ven. Tohle je velká akce.
Dostanou se na ztichlé nádvoří - lupiči se drží u zdí, aby je nemohli zpozorovat stráže na hradbách a míří k postranním dvířkám do hradu u ubytovny. Arianně se konečně podaří přeřezat provaz když už jsou na půli cesty k nim.
Volnou rukou vrazí nůž do boku muže, který jí nese. Dopadne tvrdě na zem a okamžitě si pokusí vytáhnout roubík z úst.
Dostala ho ven, chce vykřiknout, když ucítí tvrdou ránu, která jí vyrazí dech a ruku, která jí chytne ústa.
,,Zatracená děvka," zakleje jí lupič do ucha, když jí opět ucpává ústa. Zvedne jí hrubě na nohy. Lupič sleduje jen jí a nedívá se příliš na nádvoří. Na rozdíl od Arianny. Ta se ohlíží přímo na vysokou ženskou postavu přímo uprostřed nádvoří, která v ruce třímá dlouhý luk.
Konečně si jí všimne i lupič.
Pro něj už je ale pozdě.
Arianna ucítí, jak kolem ní, jen několik milimetrů daleko, proletí šíp. Několik kadeří jejích vlasů padne k zemi.
Spolu s chrčícím lupičem. A pak kolem Arianny proletí tucet dalších šípů, tak rychle, jako by proti nim stál oddíl kušníků.
Než se Arianna naděje, stojí obklopená mrtvolami, které mají každá šíp umístěný přes mezi oči nebo do středu zad, podle toho, jak byli právě otočeni.
A k ní rychle přikráčí vysoká seveřanka.
,,Omlouvám se, že jsem dřív nezasáhla. Obávala jsem se, že by mohl být zraněn lupiči lord Warren nebo vy. Poskytla jste mi vynikající příležitost," dořekne Astrid a skloní se k Lionellovi, aby ho dostala z pout.

Arianna z Albrienne - 10. března 2019 21:48

Nečekaný zachránce

Skutečně se mi podařilo spadnout až na zem. Mám jen okamžik na to, abych nahmatala nůž a muž už mě zase zvedá. Přehodí si mě přes rameno jako pytel brambor a vyrazí ven z pokoje. Já se okamžitě dám do přeřezávání pout a na jeho rameni sebou zmítám, v předstíraném procitnutí.
Na chodbě spatřím několik mrtvých, nebo omráčených lidí, v té tmě to nejsem schopná rozeznat.

Vyjdeme na nádvoří, které je překvapivě prázdné. Muži se kolem zdi snaží dostat k postranní brance. Konečně se mi podaří zbavit se pout, bez meškání zabodnu nůž sému únosci do boku. Muž mě pustí a já tvrdě dopadnu na zem. Strhnu si z úst šátek, ale než stačím vykřiknout, schytám pořádný kopanec do žeber. Zalapám po dechu a zmůžu se jen na slabé chrčení, než mi někdo opět překryje ústa.

Vyděšeně těkám očima kolem sebe, hledám záchranu, jakoukoliv. Můj pohled padne na postavu stojící uprostřed nádvoří. Jsem si naprosto jistá, že před okamžikem tam ještě nebyla.
Než si stačím dát dvě a dvě dohromady, kolem hlavy mi proletí šíp a muž, který mě drží, padne k zemi.
Slabě vykřiknu a zavřu oči, když kolem mě začnou doslova pršet šípy. Jsem si jistá tím, že mě některý musí trefit. Prakticky jsem už mrtvá.
Ale jak rychle to všechno začalo, tak to také skončí. Otevřu oči a zjišťuji, že jsem obklopená mrtvolami.

"Astrid...děkuji."
Nikdy by mě nenapadlo, že ráznou seveřanku tak ráda uvidím. Rychle se hrabu na nohy a spěchám k ní a k Lionellovi. Mám strach, bratr byl hodně slabý a tenhle únos mu jistě na zdraví nepřidal.
"Myslela jsem, že jste s Lisseth."
Dostanu strach, že její přítomnost tady značí něco špatného.
"Pomoc! Je tady někdo?!"
Konečně zakřičím, abych upozornila stráže. Stále nechápu, jak se sem ti muži mohli tak nepozorovaně dostat. Klidně je ale možné, že jich tady bude ještě víc. Je proto třeba vyvolat poplach.

Lisseth - 11. března 2019 17:17

Záchrana v pravý čas

Lišákova hlava má na přítomné jistý účinek, ale ne takový, jaký bych zrovna potřebovala.
Když chlapík přede mnou pokračuje, že svou odměnu dostane i od Lišákových poručíků, tiše procedím skrz zuby pár tichých nevybíravých nadávek, které jsou směřovány jeho osobě. Jenže nikdo nechce být ten první. Pomalu se připravuji na nevyhnutelné, doufat sice můžu, ale počty ještě umím dobře a tyhle mi zrovna dvakrát nevycházejí.

Když se pak v uličce objeví další parta, mám chuť do něčeho kopnout. Ruka s Lišákovou hlavou poklesne. Nejradši bych s ní trefila toho snaživého usměvavého blbečka, co by si sám nikdy na nikoho netrouf a teď se bude vytahovat. Trochu omluvně kouknu po svých společnících. Nejvíc mne ale momentálně štve to, že nedokážu nic udělat pro Pavlína a Alsborneho. Hlavou mi projede i myšlenka na to, že dnes se k Lionellovi asi nevrátím. Jen krůček od konce...

Jenže, když chlapi dojdou blíž, objeví se úšklebek zase na mé tváři. Ještě nikdy jsem je neviděla tak ráda jako teď.
"Ani nevíš, jak ráda tě vidím. Tohle máš u mě." odpovídám s ulehčeným úsměvem.
"V pravou chvíli, jen co je pravda."
Pak už se nenechám dvakrát pobízet a vykročím směrem k hradu. Na dnešní noc už bylo těch dobrodružství až až.

Hlavou mi ještě běží myšlenka na poslední Dumalova slova. Královna Katova... Je fakt, že před těma chlapíka jsem se vytahovala, ale ve skutečnosti mě nic takového zatím ani v nejmenším nenapadlo. V tuto chvíli mám starosti ještě stále s něčím jiným a momentálně netoužím po ničem jiném, než si na chvíli odpočinout u Lionella.

Pospíchám, jak jen to jde s ohledem na Alsborneho i Pavlína a cestou přemýšlím, co dál. Spravit Kaprona a pak hned za senešalem? Nevím nakolik je troufalé, jít za ním rovnou takhle nad ránem, ale ti dva by mu snad mohli vylíčit co a jak.
"Bude senešal ochoten převzít si svůj důkaz i takhle nad ránem? Nebo mám počkat na příhodnějš hodinu?" otočím se nakonec na ty dva.

Šedá Eminence - 11. března 2019 21:05

Navzdory všem šancím

Astrid zavrtí hlavou, když se jí Arianna zeptá - poté jí pomůže s Lionellem zpátky do ubytovny - omdlel, nejspíš bolestí. Lovkyně mezitím vysvětluje:
,,Vyslechla jsem plány slečny Lisseth - mířili pod zem. Příliš... nepraktické, pro luk a šípy. Nebylo mě třeba. Carr a Neil na to stačí.
Ale začala jsem stopovat skupinu vrahů v naději, že mě dovedou k Černému Lišákovi. Ukázalo se, že mířili k vám. Chtěli vás a vašeho bratra unést a přes Lionella ovládat vás a dále i povstání. To by značně poškodilo zájmy jejího Veličenstva."
Ledabyle otočí hlavu, když Arianna zburcuje poplach.
,,Nemusíte se obávat - spočítala jsem si je. Nikdo neunikl. Ale profesionálové. Nebezpeční. Doufám, že plán slečny Liss vyšel."
Arianna ucítí v necitlivém a faktickém podání Astrid trochu starostí... možná provinění nad tím, že zanechala své druhy, ale i Liss, na pospas Katovu.
Mezitím se rozezní poplašné trubky a celé nádvoří je na nohou. Už ve dveřích ubytovny je vítá vyjevená a nejistá tvář Tukly s lucernou. Jakmile uvidí Ariannu, zhluboka si oddechne.
,,Díky bohu... jste v pořádku. Kapitán by mě roztrh jak slanečka, kdyby se vám něco stalo. Vomlouvám se, dostal jsem pořádnou pecku přes makovici a než jsem se probral, byli ste pryč."
Okamžitě převezme Lionella a s co největší péčí ho dostane zpátky do pokoje. Už se alespoň probouzí, i když se stěží může hýbat - jen má na tváři zmatený, bolestný výraz.
Jak se ukázalo, většina mužů byla jen omráčená, takže ztráty byly nízké. Tohle nebyli koneckonců vrazi ale únosci.
Arianna ještě chvilku stojí na nádvoří - kolem pobíhají muži na všechny strany, několik ošetřovatelů a konečně se objeví i nevrlý královský lékař, který rovnou vyrazí za Lionellem.
Kapitán vcelku přirozeně rozepsale zuří na hlídky, které se nechali obejít, ale Ariannu právě zajímá něco docela jiného.
Je to ženská postava, která v doprovodu dvou seveřanů kulhá branou s objemným zakrváceným vakem v rukou.

Liss se rychle dostala do Vrchovic a postupovala dál. Neilson se na moment zamyslel nad jejím dotazem a pak odpověděl:
,,Vzhledem k výjimečné situaci by nebylo vhodné otálet. Senešal by se měl co nejdříve dozvědět, že je vám možno důvěřovat..."
Liss mezitím zastaví nejbližšího poddůstojníka a nařídí mu přivést nejbližšího felčara nebo alespoň apatykáře. Pavlín vypadá, že je v poslední tažení... a bledá tvář Alsborna jí na klidu také nepřidává.
Vojáci neváhají ve vyplnění její žádosti - nejenže už o Liss slyšeli, vypadá jako žena, které není radno odporovat... a krom toho, oba ranění opravdu vypadají špatně.
Liss zanechá Dumala, Dlouhána a jejich kamarády aby dohlédli na Alsborna i Pavlína - Dumal apatykáře zná a Liss se nebojí nechat raněné v jejich rukou.
Ona má jinou, stejně naléhavou misi.
Musí dokázat senešalovi a tedy i královně, jak se věci mají. A oznámit Kapronovi smrt prvního z jejich smrtelně nebezpečných nepřátel. Alespoň trochu volněji mohou dýchat...
Ale dle reakce obou Nortimberců se zdá jasné, že podají příznivé svědectví o jejích činech... a že senešal učiní stejně u královny.
Spěchá městem, přes Slzanu, Kapronovy ulice a do Stříbřin. Nikdo jí nedělá problémy. Důstojníci byli o její misi předem zpraveni. Cestou slyší zprávy o večerním útoku Nortimberců a pomíchané vyprávění o jejich odražení, které všechny obsahují jména Arianny a Lionella.
Nedbá na to, ani na zvýšený počet vojáků v ulicích a na hradbách a míří přímo na hrad se svou trofejí. Tam, když projde branou a obloukem citadely, pozoruje chaos, znějící poplach a spatří pobledlou Ariannu před ubytovnou - a několik těl katovských lupičů.

Arianna z Albrienne - 11. března 2019 21:23

Návrat lovce

Spolu s Astrid táhneme Lionella zpátky na ošetřovnu. V tuhle chvíli už ale kolem nás začíná být rušno. Hlídky se probraly, kapitán zuří a nám spěchá v ústrety, trochu pomlácený, seržant Tukla.
Vděčně mu předám Lionellovo tělo a doufám, že bude o bratra dobře postaráno.

Doufala jsem, že Astrid bude vědět, jak je na tom Lisseth. Ale seveřanka vypadá skoro zahanbeně, že nezůstala po boku svých bratrů.
Už se chystám vyrazit za bratrem, ke kterému spěchají felčaři, když mojí pozornost přitáhne trojice, která právě vešla na nádvoří.

Srdce mi poskočí, když poznám Liss. Poté mi pohled sklouzne na vak v její ruce. Je to snad..? Udělám ke zlodějce několik nejistých kroků, a pak i popoběhnu.
"Lisseth. Díky bohům, jsi v pořádku. Mě a Lionella se před chvílí pokusili unést."
Krátce jí vysvětlím, proč je na nádvoří takový mumraj.
"Lišák je...?"
Pohledem opět sklouznu k vaku.

Lisseth - 11. března 2019 22:13

Hrad na nohou

Bez problémů pokračujeme dál. Oba raněné nechám v rukou svých kumpánů a nebojím se, že by se jim dařilo špatně. Jsem také vcelku ráda, že se nás žádný snaživý vojáček nepokouší zastavit a tvářit se důležitě. Dnes by to také nemusel být jeho šťastný den, ale Kapron byl zdá se dosti předvídavý.

Když se ovšem dostaneme ke hradu, kde je vše burcováno na nohy i přes brzkou ranní hodinu a Ariannu uprostřed nádvoří obklopenou mrtvými těly, srdce se mi snad na chvíli zastaví a v uších mi rezonují Kosmovova slova. Jak moc znáš muže, kterým jsi svěřila Lionella?...

Ne, ne, ne...to ne, to nemůže být pravda... Odmítám přijmout myšlenku, že by se k němu někdo mohl dostat a na druhou stranu moc dobře vím, že dostat se přes stráže je problém nejmenší.
A když se Arianna rozeběhne ke mě, nehledím na únavu či bolest a spěchám jí naproti.

"Kde je Lionell, je v pořádku?" odpovídám otázkou, protože tohle je v tuto chvíli to jediné, co mne zajímá. A teprve po jejím vysvětlení, trochu pozvednu zakrvácený vak.
"Lišák je tu s námi." ušklíbnu se. "Jeho duše, jestli nějakou měl, je už v horoucích peklech. Spravíš o tom kapitána? Já se chystám přímo za senešalem. Chci mu předat svou trofej." ohlédnu se po svých severských společnících.
"Pánové, budete tak laskaví a ohlásíte mne?"

Srdce mne sice táhne jinam, ale je třeba vyřídit to nejdůležitější, abychom si pak mohli užívat zaslouženého klidu. Věřím, že Lionell je v dobrých rukou a když se po Katově roznese, že Lišák to má za sebou, snad už bude i v bezpečí a žádný blázen se sem nepokusí dostat.

Arianna z Albrienne - 11. března 2019 22:22

Liščí hlava

"Lionell je v pořádku. Tedy...relativně. Ten pokus o únos mu neprospěl, ale žije."
Odpovím Liss, protože je mi jasné, že tohle jí zajímá ze všeho nejvíc. Ještě jednou pohlédnu na pytel v jejích rukou a ulehčeně si oddechnu. Vlastně nechci vidět, co je uvnitř.

"Vyřídím kapitánovi, že jsi byla úspěšná. Jistě to rád uslyší."
Jsem vděčná, že po mě Liss nechce, abych jí za senešalem doprovodila. Na mě už bylo vzrušení pro jeden den až až.

Zajdu za kapitánem a pak si najdu nějaké klidné místo, kde bych mohla složit hlavu.
Po tom, co se stalo, se necítím příliš dobře. Lišák je sice mrtvý, ale já se necítím bezpečně a tak se tentokrát ani nesnažím seržanta Tuklu odehnat.

Šedá Eminence - 12. března 2019 21:47

Rozum a čest

Arianna rychle najde na nádvoří kapitána, který už také míří zpátky do postele. Když uslyší o konci Lišáka, jen spokojeně kývne.
,,Vo problém míň. Teď eště aby nám přálo štěstíčko se seveřanama a s králem." Na moment se zamyslí, než dodá: ,,Teda, sem docela rád, že je slečna Liss na naší straně. Vyřiďte jí, že vodvedla sakra dobrou práci a že se vomlouvám za ty neschopný hlídky."
Šlechtična jen mdle přikývne - už se jí zavírají víčka. Kapitán jí věnuje vzácný spokojený úsměv a sám se vydá najít nějakou příjemnou postel, kde by mohl složit hlavu.
Arianna následuje jeho příkladu a dojde do ložnice, která sousedí s Lionellovou a kde je pro ní připravena postel. Spojovací dveře jsou otevřeny a v nich sedí na malé stoličce Tukla, který se nejspíš snaží odčinit to, že se nechal přepadnout.
Arianna už chce padnout do postele tak jak je, oblečená, a konečně se trochu prospat - i když se ozve urgentní bušení na dveře. Tukla vyskočí a otevře. Je v nich Homolek: ,,Omlouvám se slečno, ale naprosto trval na tom, že vás uvidí... a venku čeká poddůstojník, který ho eskortoval od hradeb. Netváří se moc nadšeně."
Ve dveřích se objeví mladý panoš, který v ruce svírá obálku a těžce dýchá od běhu.
,,Zpráva-" zhluboka se nadechne. ,,Zpráva od sira Torreyho z Albrienne."
Předá Arianně obálku s neporušenou pečetí, která jí rychle roztrhne. Dopis je psán rychle, jak rytíř škrábal řádky - a nemá v sobě kličky romantického nadbíhání - jsou to spíš myšlenky vojáka na papíře.

Nejdražší slečno Arianno,

nemohl jsem už déle čekat a musel jsem vám napsat. Když jsem spatřil vašeho bratra, o kterém jsem byl přesvědčen, že zemřel v útrobách města, nemohl jsem uvěřit svým očím. A když jsem poté spatřil vás, jak navzdory všem šancím čelíte zlosti prince Leifa a samotného velmistra, pochopil jsem, že jen čestný a upřímně dobrý cíl by vám mohl dát odhodlání tak činit. Stejně tak když váš bratr vyrazil vstříc nepřátelské armádě s ničím než s vůlí ve svých rukou.
Věděl jsem sice, že vaše povstání neprávem svrhlo královskou správu a že slova vašeho bratra byla chytrou lstí, ale nemohl jsem než sklonit se před vaší odvahou - a vidím nyní, že Nejvyšší vás touto rozhodností obdaroval pouze pokud byste bránila poslední z ctnostných mužů v padlém městě. Pouze pokud stojíte na straně pravdy.
Nevím, zdali přijmete mou omluvu - ale věřím, pevně věřím, že konečně spatřuji ve vašich slovech smysl.
A věřím, že pravda je tak silná, že pronikne k srdci Jejich Veličenstev tak jako pronikla k mému.

Věřím, že nastane mír a že mi odpustíte za má necitlivá slova.

Miluji vás.

Torrey

Arianna si uvědomí, že se jí do dopisu pokouší nahlédnout jak Tukla, tak Homolek a dokonce i zadýchaný mladík - kteří všichni rychle ucuknou, aby si toho pokud možno nevšimla.
Panoš, nejspíš přímo pomocník a druh sira Torreyho, stojí v pozoru. ,,Mám čekat odpověď vaší milosti."
Pak se trochu ustaraně ohlédne.
,,A ocenil bych pomoc s těmi muži venku, pokud by to vaší milosti nevadilo, protože si myslím, že mě chtějí hodit do žaláře jako nepřítele."

Zatímco Arianna čte dopis, Liss následuje Carra a Neilsona do hradu - nyní vedou oba Nortimberci, ke kterým se odnikud zjeví Astrid. Její tvář je stejně nečitelná jako vždycky, ale tentokrát by Liss řekla, že vypadá trochu provinile.
Arianna Liss všechno řekla - bez seveřanky by nejspíš Lionell byl na cestě do Katova i s ní. Ale Astrid necítí potřebu se ospravedlňovat. Možná se jen trápí, že nedostala šanci pro pořádný boj.
Brzy stanou v úzké chodbě vedoucí ke královským komnatám. Na zabušení se objeví obličej jednoho vysokého válečníka - pozdraví své druhy a ti mu Nortimbersky odpoví. Seveřan pak pohlédne na Liss a na krvavou trofej, kterou má, a vážně přikývne.
Seveřané vejdou dovnitř a Liss vezmou sebou. Zlodějka nerozhodně stojí mezi nortimberskou stráží - trojice, která jí provázela stojí vedle ní a s očekáváním se dívá na dveře-
A z nich se během momentu vyvalí Erik Maartensson. Není oblečený ve zbroji ale v běžném oblečení což je pro Liss nezvyklý pohled. Nejspíš ho vyrušila když se chystal k spánku.
Ale oči má senešal bdělé. Převezme od Liss krvavý vak a vytáhne z něj za vlasy mrtvou tvář největšího vraha, kterého Celestion kdy poznal. Spokojeně se zašklebí.
,,Tak tady máme našeho pana Marka - vašeho Černého Lišáka. Zatracenný podrazácký had," dodá vztekle a hodí hlavu zpátky do pytle.
Poté se podívá na své tři expediční válečníky. První promluví Neilson: ,,Lov proběhl v pořádku. Byli jsme očekáváni, ale jak se ukazuje, slečna Liss zná velice dobře místní terén. Dokázala ulovit Černého Lišáka v jeho vlastním doupěti. Ani na moment nezaváhala."
Svou krátkou zprávu pak řekne i Carr: ,,Zachovala se se ctí a nehrála proti nám v žádném ohledu křivou hru. Byla naprosto rozhodnutá toho muže zabít a ukončit jeho řádění. Podle činů všech mimo hrad povstání pouze usiluje o udržení pořádku a ochranu místních. Je to čestný a vznešený cíl."
Chvilka ticha a poté promluví i Astrid. Před tím vrhne krátký, opět provinilý pohled směrem k Liss.
,,Nemohla jsem sledovat konání slečny Liss - nemohu potvrdit slova svých druhů - rozdělili jsme se. Ale při svém průzkumu města jsem získala informace, že armáda s Nortimberskou královskou záštitou a řád Celestionských rytířů dnes téměř zaútočili na město. Vede je princ Leif z Nortimberu, bratr jejího Veličenstva. Od útoku byli ale odrazeni konáním slečny Arianny a jejího bratra Lionella. Dle všech informací, pokud by zaútočili, dokázali by město dobýt a osvobodit hrad během jediné noci."
Nyní se ve strážnici rozhostí dlouhé, těžké a nebezpečné ticho. Všichni zvažují novinky, které se právě dozvěděli, včetně Liss. Senešal mlčí a sleduje očima krvavý vak. Liss je obklopena velkým počtem Nortimberců, kteří se pojednou napřímili a jako by zadrželi dech. Carr a Neilson se oba překvapeně ohlédli na Liss.
Astrid dodá, tiše:
,,Dobytí města by stálo tisíce lidských životů. Většina místních nikdy nechtěla válčit. Pokud - pokud vím, většina jen chtěla chránit své blízké."
Senešal nakonec vzdychne a pokývá hlavou.
,,A proti těm lidem by měl náš národ bojovat? V tom není žádná čest nebo spravedlnost, natož sláva. Jen hloupá mocichtivost a zlost. Klika prince Leifa v Althingu se svojí nenávistí k Celestionu nikdy netajila."
Podívá se na Liss a zavrtí hlavou.
,,Jsem muž svého slova. Dokázala jste nám vaše schopnosti a to, že záměry vás a vašeho povstání nemíří proti královně. To mi stačí. Neplánuju mít na rukou krev stovek bezbranných nevojáků. Běžte a vyřiďte svému kapitánovi, že mě přesvědčil o právoplatnosti jeho činů. Budu jeho a vaše konání hájit před Celestionským i Nortimberským králem, bude-li to třeba."
S tím se mohutný seveřan obrací k odchodu. Neilson a Carr uznale kývnou Liss na rozloučenou - v jejich pohledu je respekt, stejně jako v očích všech přítomných seveřanů.
Astrid se na zlodějku rovněž dívá - dlouze a upřeně, jako by zas studovala každý coul její tváře. Nic neříká, ale Liss má pojednou pocit, že Astrid měla nějaký nevysvětlitelný podíl na tom, že se senešal rozhodl jim pomoci - navzdory novým zprávám, které však ona sama přinesla. Pomalu jí seveřanka kývne. ,,Dobrý lov," řekne nakonec. ,,Těším se na ten příští, slečno Lisseth," dodá, než se otočí a zmizí za Neilsonem a Carrem.

Arianna z Albrienne - 12. března 2019 22:30

Prozření

Nechám kapitána jeho zaslouženému odpočinku a sama se odeberu do svého pokoje. Spojovací dveře mezi mým a Lionellovým pokojem jsou otevřené a v nich sedí seržant Tukla. Zjevně ani on se necítí příliš dobře, protože se rozhodl dohlédnout na nás na oba.
V tuhle chvíli jsme mu za to nesmírně vděčná.

Už se chystám zalézt do postele, když se ozve bušení na dveře. Tukla vyskočí na nohy, a když otevře, spatřím Homolka. Jsem ráda, že je mladý četař v pořádku, jen nechápu, co tady dělá tak pozdě v noci.
Trochu se proberu, když za ním spatřím uříceného posla. Na okamžik se obávám, že by mohl nést nějaké zprávy z královského ležení. Když však zjistím, kdo píše, srdce mi poskočí.

Trochu rozechvělou rukou rozevřu dopis a očima rychle přelétnu řádky. Rychle se ale uklidním. Když dočtu, mám v očích slzy. Dnes je toho na mě opravdu trochu moc.
Zvednu hlavu od psaní a uvědomím si, že se mi všichni tři muži pokoušeli nahlédnout pod ruce. Spíš mě to pobaví, než rozzlobí.

"Ráda bych odpověděla, pokud chvíli počkáte."
Usměju se na posla a požádám Homolka, jestli by mu nemohl donést trochu vody.
Sama se usadím ke stolu, kde mám stejně rozložené psací potřeby. Několik okamžiků jen sedím, brk zdvižený nad listem papíru, nevím, co napsat. Mám toho v hlavě tolik, a nejsem schopná své pocity slovy dost dobře popsat.

Můj nejdražší, Sire Torrey,

Vaše slova mě hřejí na srdci i na duši. Doufala jsem, že najdu způsob, jak se před vámi ospravedlnit, a ukázat Vám, že jsme nikdy neměli v úmyslu usilovat o moc. Ani jsme neplánovali svržení jeho královské výsosti. I nadále jednáme v zájmu celestionského lidu.

Mrzí mě, že jsme s bratrem museli použít lsti, abychom odvrátili útok. Nikdy jsem Vám nechtěla lhát. Ale nebyla jiná možnost a byla to jediná cesta, jak zachránit stovky nevinných životů.
Doufám, že se situace během následujících hodin urovná a bude možné konečně složit zbraně.

Budu se modlit za Vaše bezpečí a doufám, že se naše cesty opět brzy střetnou.

S láskou, Vaše Arianna

Chvíli hledím na dopis ve svých rukou, pak se s tichým povzdechem zvednu a předám ho čekajícímu poslovi. Nejraději bych se do psaní sama zabalila a nechala se odnést za Sirem Torrey.
"Doprovodím Vás."
Rozhodnu se sama dohlédnout na to, že ho nebude nikdo obtěžovat. Minimálně jsem ochotná vyjít ven a informovat naše muže, že jde o mého posla.
To, že jde o soukromou záležitost už nikdo vědět nemusí.

Lisseth - 13. března 2019 18:53

Malé vítězství

Následuji oba seveřany a Astrid jen kývnu hlavou na pozdrav.
"Díky za Lionella." hlesnu jen tiše, protože kdyby byla s námi a ne tady, čert ví, jak by to všechno ještě dopadlo.

Uprostřed mezi seveřany není mi zrovna nejlépe, i když teď je vše snad trochu jinak, než bylo na začátku, stejně mi to není zrovna dvakrát příjemné. Poněkud nezvykle ustrojenému senešalovi předám svůj krvavý důkaz a pak jen čekám na jeho ortel. Oba dva a dokonce i Astrid podají vcelku příznivou zprávu, která by snad mohla konečně dokázat, že my nejsme ti špatní.

Jen když zmíní, že armáda před branami dokázala by Celestion bez problémů dobýt. Naprázdno polknu a tiše vyčkávavě hledím na senešala. Teď by stačilo, aby lusknul prstem, aby se zde zavřeli a jen čekali, až si pro ně přijdou a bude po všem. Z nějakého důvodu, jsem si ale jistá, že to neudělá.

"Ne, většina místních jsou jen obyčejní lidé, tátové od rodin, obchodníci, prostě obyčejní měšťané, co jen v poklidu chtějí žít a přežít." pronesu pak jen tiše po slovech Astrid.

"To nejspíš bude víc než třeba, zatím u nich moc zastání nemáme. Díky." promluvím ještě k senešalovi, dřív než zmizí. Astrid zůstává stále tajemnou a nečitelnou, ale postarala se o Ariannino a Lionellovo bezpečí a to pro mne znamená mnohé. Jen kývnu na rozloučenou a pak už nechám seveřany za zavřenými dveřmi. Přeci jen se mi trochu uleví, když jsem zase mezi svými.

Dnes už nic řešit nehodlám, jsem unavená a dobitá a to doslova. Zamířím rovnou za Lionellem. Tuklu bdícího nad bezpečím Lionella jen požádám, zda-li by se nemohl podívat po nějaké nezakrvácené haleně, troše vody a čistého plátna. Než sebou praštím na postel, přeci jen bych měla ještě trochu pozornosti věnovat zraněné ruce. A pak už se jen hodlám schoulit u Lionella a trochu si odpočinout. Všechny další kroky hodlám řešit až v poněkud rozumnější hodině.

Šedá Eminence - 13. března 2019 21:22

Nad Celestionem svitá

Arianna složí dopis do rukou posla, který v úctě skloní hlavu. A poté s ním vyjde ven a sdělí důstojníkovi, který na něj čeká, že se jedná o její vlastní psaní. Poddůstojník si jí nedůvěřivě prohlédne, ale poté co mu ukáže Kapronův odznak, přestane mít námitky.
A tak se rozloučí s poslem, který jí zaručí svým životem, že dopis doručí. Vojáci ho doprovodí k hradbám - když sleduje panoše mizet do noci, všimne si Liss, která vychází z hradu - jen jediný pohled a přikývnutí mezi oběma ženami a obě ví, že uspěly.
Arianna ještě několik minut dýchá chladný noční vzduch, zatímco Liss ošetřuje své rány. Cítí bodavý vítr, který přislibuje krutou zimu - ale zároveň cítí teplo ve svém srdci při každé myšlence na rytíře, který i v této malé ranní hodině nejspíš s úzkostí očekává její odpověď a přitom cítí stejnou lásku jako ona.
Když se šlechtična konečně vydá zpět na lože, spatří jen koutkem oka zlodějku schoulenou vedle znaveného Lionella. Ta ulevila svému znavenému tělu a zbavila se všech vzpomínek na noční můry svého dne a raději se přimknula k jedné z prvních jistot svého života.
Obě ženy brzy usnou a spí pokojným spánkem s klidem a láskou v srdci.

Příštího rána se skrz mraky prodralo slunce a jakoby zapomnělo na vrcholící podzim. Hřejivé paprsky oděly hrad do zlatých odstínů a probudili zlodějku a šlechtičnu téměř současně.
Už na ně čeká čerstvé pečivo, které jim sehnal Homolek - Tukla stále sedí s očima skálopevně otevřenýma, bdící celou noc.
Zatímco se šlechtična strojí, zlodějka si jen užívá blízkosti spícího Lionella - nejspíš bude spát a odpočívat celý den. Včerejšek ho dohnal na pokraj kolapsu.
Zatímco obě ženy usednou k posilující snídani, objeví se četař.
,,Přišli zprávy od krále," řekne vesele. ,,Jeho muži se šikují k útoku na pohany. Našinci dělají totéž na barikádách."
Spokojeně přikývne oběma ženám. ,,Podle odhadů pana poručíka Mortiena bude město do večera naše. Pan Lionell stihl před včerejším útokem poskládat dohromady depeše pro nejvýznamnější města a jakmile budem zase držet brány a stáje, vyrazí aby získali podporu pro naše povstání. Svítá na lepší časy."
Od Tukly se ozve spokojené zamručení. Obě ženy ještě na okamžik zůstanou sedět aby si sdělili nová fakta z poslední noci. Arianna shrne útok armády Nortimberců, své jednání s Nortimberským princem a hrdinský čin Lionella.
Liss vynechá většinu detailů ohledně své vlastní mise - většina z toho je spíš o krvi a smrti než úspěších - a až bolestně živě si vzpomíná na tichý pohled v očích starého doktora Kosmova. Pokusil se dát Liss šanci, pomoct setnou hrůzovládu... a zaplatil za to životem, stejně jako tolik jiných.
Ale ne všechny zprávy z podzemí jsou špatné.

Liss chce právě promluvit, když se ozve decentní zaklepání.
Ariannu nejspíš téměř trefí šlak, protože to zaklepání poslouchala téměř celé své vyrůstání. Dveře se otevřou. Stojí v nich postarší pán opírající o berli a ještě podpíraný Dumalem.
Stále je neoholený a jeho vždy klidnou tvář hyzdí několik jizev - ale je to on. A zde stojí, raněný sice, ale na nohou.
,,Vaše milosti - Arianno," řekne starý Alsborne s laskavým úsměvem a hlasem otce, který Arianně celé její mládí chyběl.
Snad i cynická Liss pomyslí na rodiče, které nikdy nepoznala.
A venku stoupá navzdory všem strastím dnů minulých neporazitelné, jasné slunce.

Arianna z Albrienne - 13. března 2019 21:38

Zmrtvýchvstání

Pohlédnu do vedlejšího pokoje a na tváři se mi objeví slabý úsměv. Je hezké vidět Lisseth s Lionellem pohromadě. Skoro bych řekla, že bratr vypadá ve spánku klidněji, když je vedle něj zlodějka.
Schoulím se ve své posteli a trochu mě zamrzí, že jsem v ní sama. U srdce mě ale hřeje příjemný pocit, a já se rychle propadnu do klidných vod spánku.

Probouzím se odpočatá, plná sil a elánu. Dnes se uvidí, jestli král dodrží své slovo. Dnes se bude rozhodovat o osudu Celestionu.
Vstanu z postele a obléknu si ty nejlepší šaty, které aktuálně ve svém chudém "šatníku" mám. Prsty rozčešu trochu zacuchané kadeře a sepnu je na temeni do drdolu. V malém zrcátku obhlédnu svoje snažení a trochu se zachmuřím při pohledu na jizvu na tváři. Téhle památky se asi jen tak nezbavím.

To už se ve dveřích objeví Homolek se snídaní. Čerstvé, voňavé pečivo mi okamžitě zvedne náladu. A stejně tak i jeho zprávy. Konečně se zbavíme těch zatracených fanatiků. Jen ať všichni shoří, stejně si nic jiného nezaslouží.
Zatím co snídáme, povyprávím Liss o tom, co se předchozího dne na hradě dělo. Nezapomenu vyzdvihnout Lionellův odvážný čin. Už se ale nezmiňuji o tom, jak jsem se před princem pomalu rozklepala strachy.

Náhle strnu uprostřed pohybu. Šálek pozvednutý k ústům. Srdce mi právě vynechalo dva údery. A to vše jen kvůli tomu, že se na dveře ozvalo zaklepání. Ano, na tyhle dveře klepe kde kdo. Jenže tohle bylo jiné. Znám ten zvuk a vrací se mi díky němu spousta vzpomínek.
Pomalu otočím hlavu a oči se mi zalijí slzami, když spatřím Alsborna. Připadá mi starší, než jak si ho pamatuji. Ale je živý a to je to jediné, na čem záleží.

Nehledě na etiketu, vyskočím a vrhnu se ke starému komorníkovi, abych ho obejmula.
"Alsborne..."
Nenacházím ta správná slova a tak se jen muže pevně držím, hlavu položenou na jeho hruď.
"Co? A jak...?"
Zmateně se podívám na něj a pak na Liss.

Lisseth - 14. března 2019 18:40

Slunečné ráno

Probudí mne sluneční paprsky lechtající mne ve tváři. Otevřu oči, ale ještě chvíli zůstanu ležet vedle Lionella a jen se dívám na jeho spící tvář. Pomalu se posadím, abych jej snad nevzbudila a konečky prstů jej lehce pohladím po tváři. Věci se snad konečně obrací k lepšímu...

Pak konečně vylezu, trochu protáhnu rozlámané tělo, pohledem zkontroluji obvaz na ruce a pak už se spokojeně usadím u snídaně.
"Možná byste si měl jít taky na chvíli odpočinout." kouknu na Tuklu.

"Doufejme, že všichni budou stát za svým slovem a dopadne to dobře." komentuji jen četařovo oznámení.
A pak následuje krátké vyprávění o včerejších událostech. Jen nevěřícně kroutím hlavou, když se dovídám o to husarském kousku, kterého se Lionell dopustil a on mu kupodivu vyšel. Než stihnu oznámit, ještě jednu potěšující zprávu, Alsborne mne předběhne.

Trochu se usměju, když uvidím starého komorníka ve dveřích. Toho se očividně taky jeden těžko zbavuje, včera sám neudělal krok a dnes už si to štráduje po svých...
Když vidím reakci Arianny usmívám se dál a pak jen trochu pokrčím omluvně rameny.

"Našli jsme ho spolu s Pavlínem a dalšími, co už takový štěstí neměli v Lišákově doupěti. Včera nějak nebyl příležitost a teď jsem ti to ještě nestačila říct." dodám na vysvětlenou. Pak se otočím přímo na komorníka.
"Co Pavlín?" ptám se trochou obav na stav toho kluka.

Vzpomínka na podzemí mi připomene i slib, který jsem dala Kosmovovi a umiňuji si, že musím sehnat Dumala, aby se po Katově podíval po té jeho holce, jestli je ještě naživu. Z vražedkyně samaritánka...tys to tedy dopracovala...

Šedá Eminence - 14. března 2019 21:42

Boj ještě neskončil

Starý komorník laskavě obejme svou chráněnku - ale ve tváři zvážní, stejně jako Dumal, když se Liss zeptá na Pavlína.
Komorník střídmě, tak jak se na sloužícího ale zároveň rodinného přítele sluší, ukončí objetí Arianny - z části protože se neudrží sám na nohou a nechce padnout na Ariannu plnou vahou.
Zloděj po jeho boku semkne rty a zavrtí hlavou.
,,Byl to vždycky malej kluk - takový vyžle - byl polomrtvej když už jsme ho tam přinesli. Vůbec se neprobral. Přestal dejchat dneska nad ránem."
Na místnost se snese tíživé ticho. Mladý chlapec, ještě mladší než Arianna, drobný zloděj a nic víc - ten si takovou smrt nezasloužil.
Jen Dumal, který má Katovskou výchovu, se tím nenechá příliš zarazit. V Katově není čas myslet na smrt jiných - ta vaše by mohla číhat za rohem.
,,Je to sakra smůla. Ale alespoň jste dostali ven někoho živýho."
A tak je třeba se na to dívat - protože je ještě mnoho životů bude zmařeno než dojde město klidu. Alsborne pomalu pokýve hlavou.
,,Tak tedy, slečny, postarejte se, aby ten zmatek a zbytečné umírání skončili co nejdřív. Byl bych si s tím chlapcem vyměnil místo. Žádný mladý život by neměl být takhle zmařen." Ještě jednou se obrátí k Liss a dodá: ,,Ještě jsem vám pořádně nepoděkoval za záchranu, slečno Lisseth. Už jsem byl smířený, že v té díře skončím a už jsem jen chtěl věci ulehčit tomu chlapci - ale zdá se, že osud tomu chtěl, abych se ještě chvíli o Warrenovu rodinu staral," dodá se smířlivým úsměvem darovaným Arianně a ustaraným pohledem směrem k Lionellově ložnici. Pak skončí zpět na zlodějce.
,,Děkuji vám. A teď, pokud mě omluvíte, myslím, že se potřebuji ještě na chvilku posadit... myslím, že dole mají vojáci horký čaj,"
A s těmi slovy, za podpory Dumala, se Alsborne otočí a odchází - z jeho úhlu pohledu bude vždy jen sloužícím a sloužící by se neměli ani uzdravovat za přítomnosti svých pánů. Ale působí to spíš jako zažitý zvyk - a unavené, poraněné tělo se vždycky vrací k tomu co zná.

Obě ženy dokončí svou snídani - snad se jim podaří víc myslet na záchranu života Alsborna než na smrt mladého muže a udrží víru ve svůj cíl.
Homolek vystřídá Tuklu v hlídání Lionella, a obě ženy se dozví, že se ve skutečnosti střídali téměř celou noc. Oba strážní dobře ví, že držená hlídka několik hodin v kuse je skoro horší než hlídka žádná.
Poté co dojí, objeví se posel od Kaprona.
,,Slečny, kapitán by s vámi oběma rád mluvil. Co nejrychleji. Brzy bude začínat útok."
A s tím zas zmizí za další pochůzkou - ženy následují jeho rady a vydají se ke kapitánovu velitelskému stanu.
Přivítá je kapitán ve zbroji s mapou města před sebou. Zvedne oči a spokojeně přikývne. Stan je jinak prázdný - bojová porada právě skončila.
,,Dobrý jitro, slečny. Už se šikujem na útok. Chcem nabrat co nejvíc města s co nejmenšíma ztrátama, z dost jednoduchejch důvodů, takže musíme začít hezky zbrzka."
Přejede obě ženy očima a nakonec zůstane koukat na Liss.
,,Jak se cejtíte slečno? Vim, že ste měla včera dlouhou a těžkou noc, ale hodila byste se nám. Ne že bysme vás potřebovali přímo ve vřavě... ale kdybyste třeba nějak přesvědčila svoje Katovský bratránky aby nás nechali obsadit mosty z jejich strany... no, rozhodně by to šiklo. To už bysme drželi skoro dvě třetiny města."
Pak se obrátí ke šlechtičně.
,,I pro vás bych měl slušnou práci, slečno Arianno. Je dost pohanů co nejsou ouplně silný ve víře, zvlášť když koukaj na regiment královskejch rytířů. No a já nemůžu bejt všude, abych jim trochu promluvil do duše. A vy už začínáte bejt taky pěkně známá po městě - tak byste mohla třeba doprovodit poručíka Mortiena a jeho oddíly a zkusit přesvědčit nějaký váhající měšťáky."

Arianna z Albrienne - 14. března 2019 21:58

Porada před útokem

Odstoupím, když cítím, že se Alsborne odtahuje. Jsem šťastná, že je Alsborne naživu. Trochu to však zkazí zpráva, o smrti Pavlína. Příliš jsem mladého zloděje neznala, i tak mě ale jeho smrt mrzí. Takovýhle konec si nezasloužil.
Chvíli panuje v místnosti smutné ticho. Soustrastně se podívám na Liss, i když je mi jasné, že jí tím nijak neulehčím.

Sleduji, jak Alsborne, za podpory Dumala, odchází. V tichosti dojím snídani a potom už je čas vyrazit za kapitánem. Při příchodu do stanu cítím nervozitu, skoro jako kdybych sama měla vzít zbraň a vyrazit do přední linie.
To po mě však nikdo nechce. Díky bohům.

"Samozřejmě, že se můžu pokusit promluvit jim do duší. Mám jim za složení zbraní něco nabízet?Omilostnění? Nebo se prostě jen budeme dívat stranou, a zapomeneme, že byli mezi těmi, kdo zvedl pochodně?"

Bez protestů jsem přijala svůj úkol, i když nadšená z něho nejsem. Dle mého by měli všichni tihle fanatici zemřít. A je mi úplně jedno, jak moc se na vypalování a vyvražďování města podíleli. V mých očích jsou všichni stejní.
Ale pravděpodobně mám jen zkřivený pohled kvůli tomu, že podobní lidé málem zabili Sira Torrey. Možná, že když se jim podívám přímo do očí, zjistím...že jsou to jen obyčejní lidé.

Ať tak či tak, jsem připravená připojit se k poručíku Mortienovi a asistovat mu, jak jen to bude třeba.

Lisseth - 15. března 2019 14:02

Bitva vybojována, válka však zuří dál

Zprávu o smrti Pavlína přijmu s kamennou tváří, i když mne bodne u srdce a nejradši bych do něčeho kopla. Jeden se naučí skrývat veškeré pocity, protože v Katově každý číhá na sebemenší zaváhání a slabost. A před Dumalem hodlám si zachovat svou tvář. Ale bohové ví, že tohle jsem nikdy nechtěla. Kruci byl to jen malej naivní kluk, pro kterýho to bylo všechno jen velký dobrodružství... Jen sevřu ruce v pěst a zhluboka se nadechnu.

Na Alsbornova slova díků jen přikyvuji hlavou.
"Přinejmenším jsem vám to dlužila." hlesnu tiše při vzpomínce, že to já jsem se vlastně postarala o tom, že Alsborne skončil tak, jak skončil. Začínám být v duchu naštvaná sama na sebe, že se zaobírám takovými nepodstatnými věcmi. Moc dobře vím, že to jinak udělat nešlo, kdybych se o něco pokusila, zůstali bychom tam oba. Do háje, co to s tebou je?...

Nakonec jsem ráda, že s námi kapitán chce o něčem mluvit, aspoň přijdu na jiné myšlenky.
"Jsem v pohodě. Zkusím to, snad po včerejší lekci všem trochu spadne hřebínek. Ale i tak bych si
s sebou ráda vzala pár chlapů, kdyby si snad ještě někdo potřeboval dokazovat, že má navrch. Kdyby se nějaký takový snaživec našel, asi bych sama měla trochu problém. I když hádám, že zvěsti o včerejších událostech se rychle rozšířili, jeden nikdy neví." přijmu vcelku ráda kapitánův úkol. Sedět tady a přemýšlet, asi se zblázním.

Šedá Eminence - 15. března 2019 17:26

Moment ticha

Kapitán trochu pozvedne obočí, když uslyší nesouhlas v hlase Arianny. Nejspíš od ní neočekával tak silnou touhu nechat každého z pohanů zemřít.
,,Dobře, chápu, že se vám do toho nechce. Ale 'estli chcete slyšet vo co mám doopravdy strach, slečno Arianno, hlavně bych byl rád, kdyby nám naši vlastní hoši nepodpálil město pod nohama."
Jeho výraz ztemní do nepříjemného zamračení.
,,V týhle armádě je hodně lidí co ztratili svý blízký kvůli těm zatracenejm fanatikům. Nejste jediná, kdo si myslí, že bysme jim neměli ukazovat žádnou milost. A jen si představte, co oddíl takovejch chlapů napadne když najdou pár pohanů co sou tak podělaný strachem, že se ani nebráněj."
Kapitán se narovná a založí ruce na hrudi.
,,Já nejsem řezník, slečno Arianno. A nejsem ani pohan. Takže pokud se bude někdo vzdávat, chci aby jim nikdo neuřezával nosy a nedávil je s nima. Moji poručíci už ví, že jestli uvidim jedinou hranici, ukážu jim teprv boží hněv. Ale udržovat disciplínu v tomhle prostředí je noční můra - takže budu rád, když se prostě pokusíte klidnit situaci."
Pak se ale podívá zpátky na mapu a ještě k celé té věci dodá: ,,Na druhou stranu, pokud by kterákoliv z vás někde přichytila nějakýho z těch zatracenejch kazatelů nebo jejich patolízalů, jako bych nic neřek. To jsou ti na vině. Vostatní jen neměli dost síly aby šli proti davu."
Povzdychne si a chvíli mlčí - pak si vzpomene, že by měl rovněž odpovědět Lisseth.
,,Nemusíte mít strach - mám tři oddíly ve Vrchovicích - pošlu zprávu tamnímu poručíkovi, že vám maj bejt k dispozici. A ti chlapy budou taky držet mosty, pokud jim zajistíte nějakou trochu bezpečnou cestu Katovem."
Kapron se napřímí, upraví si zbroj a ještě se jednou podívá na mapu, než projde kolem žen ke vstupu do stanu.
,,Tak hodně štěstí, dámy. Arianno, pošlem s váma Tuklu a Homolka. A teď kupředu, slečny, za svobodnej Celestion."

Tím je porada skončena. Zatímco Kapron vezme svůj elitní oddíl veteránů do předních linií, obě ženy ještě nahlédnou k Lionellově lůžku jen aby u něj našli sedícího Alsborna a jednoho z pomocníků královského felčara. Je v dobrých rukách ale stále tvrdě spí. Včerejší den ho musel téměř zničit, zvlášť s nočním únosem.
Komorník popřeje oběma ženám hodně štěstí a ujistí je, že na Lionella dohlédne - a sám si přitom také odpočine.
V ubytovně se k Liss přidá Dumal a Dlouhán, protože krom běžných vojáků se jí budou hodit i dva, co se v Katově vyznají.

Pak už Arianna vyrazí na severní kraj barikád, kde je v pozici poručík Mortien. Když dorazí, spatří dav ozbrojenců a snad jediné, co mají společné, jsou rudé šátky - jsou tu muži všech tvarů a velikostí. A na nějaké uniformy nebyl čas.
Všimne si poručíka Mortiena, který zamyšleně stojí v kroužkové košili, se štítem na ruce. Dívá se k pohany ovládaným čtvrtím.
,,Dobrý den, slečno. Slyšel jsem, že se k nám budete přidávat. Dávejte pozor a držte se zpátky. U nás by to mělo být relativně klidné. Ale proto máme hodně různorodé a ne zcela vycvičené mužstvo. Většina z nich vás uznává po včerejšku, takže by to mělo jít."
Poručík pozvedne nedaleko stojící láhev vody a napije se.
,,Až začne Stříbřinský kostel bít jedenáctou, zaútočíme. Nějaká speciální přání, než to vypukne, slečno?"

Liss mezitím spěchá v doprovodu dvou Katovských do Vrchovic. I tam jsou muži připravení, ale většina z nich má pohov. Žádné velké boje se tu neočekávají.
Důstojníka, který jim má být k ruce, Liss zná jen od vidění. Zasalutuje, když jí uvidí.
,,Poručík Důla," představí se - je to očividně nějaký starý vojenský vysloužilec, který se dal ke stráži. Ale nevypadá nijak slabě nebo hloupě - možná se mu nelíbí, že bude muset pracovat s Liss, ale chápe, že je to pro dobro povstání a že vlastně o žádnou velkou spolupráci nejde.
,,Měli bysme se ideálně dostat ke všem mostům - ale nebudu svoje chlapy posílat do Katova jen tak naslepo, čemuž vy určitě rozumíte."
Liss se otočí a pohlédne k zabarikádovaným ulicím, které vedou do Katova. Je to temná, špinavá čtvrť, která nevypadá ve dne o nic lépe než v noci. Dumal se nakloní k Liss a zeptá se: ,,Tak co, Liss, jakej je plán? Najdem nový šéfy lupičskejch band? Nebo si půjdem pokecat se starejma firmama?"

Arianna z Albrienne - 15. března 2019 17:39

Žít, a nechat žít

Kapitán na mě hned pozná, že nejsem z úkolu zrovna nadšená. A podle jeho slov nejsem jediná, kdo má trochu pokřivené vidění. I já ale vím, že ne všichni lidé jsou stejní a že někteří následovali jen proto, aby sami neskončili na hranici. Asi je tedy jen spravedlivé, když ti, kteří se nebudou chtít stavět na odpor, prostě budou ušetřeni.
"Udělám, co bude v mých silách."
Slíbím kapitánovi a je vidět, že jsem přeci jen trochu zchladla.

Spolu s Liss se ještě zajdeme podívat na Lionella. Budu mít k ruce Tuklu i Homolka, ale bratr sám nezůstanu. Sedí u něj unavený Alsborne a pomocník felčara.
Lionell spí a tak ho jen něžně políbím na čelo a úsměvem se rozloučím s komorníkem. Pak už je třeba vydat se na severní okraj barikády, kde drží pozice poručík Mortien.

Oddíl mužů, který po svém příchodu najdu, je dost různorodý. Jediným jednotícím prvkem je rudý šátek, který mám i já, uvázaný na paži.
"Mortiene."
Přátelsky poručíka pozdravím, a vyslechnu si jeho slova.
"Podle kapitána bych těm lidem měla promluvit do duše. Myslíte, že k tomu bude příležitost?"
Nechce se mi moc lézt za hradbu jen proto, abych si mohla pokecat. Na druhou stranu ale nechci kapitána zklamat.
Pokud bych tím mohla pár životů zachránit, tak to za pokus stojí.

Lisseth - 16. března 2019 16:55

Do Katova

"Hmm, Katov je svět sám pro sebe, ale něco zkusím. Snad i jim by mohlo dojít, že je to v jejich vlastním zájmu." odpovím kapitánovi a pomalu se mám k odchodu.
Ještě nakouknu k Lionellovi a chvíli mi trvá, než se konečně přiměju k odchodu. Už zas ho opuštím, ale tentokrát věřím, že je vskutku v bezpečí.

Poručíka ve Vrchovicích pozdravím jen kývnutím hlavy a přejeu jej zkoumavě pohledem.
"Zkusim to zařídit, ale nic neslibuju." odpovím nakonec a zahledím se směrem ke Katovu přemýšleje jak nejlépe na to.

Největší strašák je pryč, což dá příležitost všem ostatním, aby se naparovali a tahali se o vliv...možná jim bude třeba trochu srazit hřebínek...

"Zkusíme ty, co známe. Po Lišákově smrti si někteří budou jistě trochu vyskakovat. Zkuste najít starý známý." vyjmenuju pár známejch firem, na který si vzpomenu, že měli jistej vliv. Trochu schopnější zlodějíčky, co za sebou tahali podobnou bandu jako já i kolegy Pierrova typu, kteří spíš pracovali sami pro sebe, ale měli respekt ostatních menších ryb, které proplouvaly Katovem.
"A jestli se bude tvářit důležitě někdo jinej, zkusíme mu to vysvětlit taky. Vyřiďte všem, že bych si s nima ráda promluvila u Džbánu, počkám tam na vás." rozdám úkoly a pak už sama zamířím ke staré známé putyce, která snad tentokrát bude trochu přívětivější něž minule.

Šedá Eminence - 16. března 2019 21:05

Staré město, nová krev

Na slova Liss Dumal přikývne.
,,Je hodně chlapů, co tě vezmou jako příležitost dostat se vejš. Uvidim, koho najdu a řeknu jim, že pole není tak úplně volný. Však voni sami koukají přes rameno, kdy se objevíš s nožem," řekne s úšklebkem, než se s Liss rozloučí, aby sehnal důležité hlavy Katova.
Liss trochu doufá, že bývalí Lišákovi pobočníci sbalí lup a zdrhnout co nejrychleji pryč. Právě teď se s nimi nemá čas starat. Nikde v Katově není pražádná loajalita, tak snad se jí nebude chtít nikdo mstít.
Zlodějka si najde cestu ke Džbánu - ulice Katova jsou trochu živější - a kamkoliv Liss vkročí, vidí lidi, jak si šeptají, když jde kolem. Většina z nich vypadá, že má strach. Pár z nich vypadá dokonce vděčně.
O tolik jiné, než když tu byla naposled. Nikdo se na ní už nedívá jako na potenciální kořist. Teď je tu jako lovec a nic míň.
Když vejde do své staré putyky najde jí téměř plnou lidí. Většina z nich jen tiše sedí u svých stolů a něco popíjí. A jakmile vejde Liss, všichni se po ní ohlédnou. Novinky se v Katově šíří rychle.
A co víc, Liss si všimne, že pár ze starých firem, pro které poslala, už na ní tady přímo čeká. Spatří několik vůdců lupičských band, jednoho nebo dva dobré zloděje a několik nájemných svalů. Co jí snad překvapí nejvíce je lichvář Bobenberg, který se běžně veřejným místům jako je tohle vyhýbá. Vypadá vážně a po boku mu sedí dvě gorily jako ochranku.
Katovská smetánka.
Všichni věděli, že s nimi bude Liss chtít mluvit. Z vyhnaného psa se stal vrah číslo jedna. A každý z nich si chce pojistit, že se ráno neprobudí s nožem u krku. Možná, že někteří z nich jsou překvapení, že se dneska vůbec probudili.
Dívají se po Liss a nikdo nic neříká - čekají co řekne ona. Není jisté, jak moc jí budou chtít poslouchat, ale jsou ochotní slyšet, jaké má plány nekorunovaná Katovská královna... a pokud chce vůbec královnou být.

Před hradbami Stříbřin, na plně obsazených barikádách, se mezitím připravují muži k útoku.
Mortien párkrát zavrtí hlavou.
,,Držte se zpátky. Ze začátku to může být ošklivé - tak zůstaňte za námi. Váš čas přijde, až rozdrtíme jádro pohanského davu. Až se rozpadnou do vedlejších ulic, možná, že se budou chtít vzdát."
Poručík se napřímí a najednou jeho oči ztvrdnou a jeho idealismus se přemění ve vášeň za své ideály bojovat.
,,Nebudu brát zajatce, slečno Arianno, ať už si kapitán říká co chce. Celestionu bude lépet bez vrahů a šílenců. Ale pokud mě předhoníte... technicky jste tady vyšší šarže vy. Nebudu riskovat hněv kapitána Kaprona, který byste na mě mohla seslat."
Pozvedne štít a udělá několik kroků ke svým mužům.
,,Dejte rozkaz a já a mí muži vás poslechnem. Ale nevím, proč byste zrovna vy měla mít s těmi zvířaty slitování."
Než mohou mluvit dál, ozve se z dálky bytí Stříbřinských zvonů. Tomu odpoví ohlušující válečný řev probíhající přes celý pás barikád.
Muži vpředu odtlačí vozy, které tvoří základy většiny barikád a najednou jsou ulice otevřené. Na druhé straně to vypadá jen na chabý odpor.
,,Vpřed!" zvolá poručík Mortien a rozeběhne se kupředu - jeho různorodý oddíl ho následuje.
Během momentu stojí Arianna jen s Tuklou a Homolkem a sleduje vřavu, která se valí ulicemi.
Rychlým krokem armádu následuje. Nachází po nich většinou jen mrtvá, pošlapaná těla protivníků. Obyčejné tváře, zkroucené bolestí - někteří jsou zahalení do pohanských rób, ale většina není ničím zvláštní.
Následuje postupující oddíl - naprosto nemilosrdně bije pohany, kteří se zmáhají jen na chabý odpor. Většina z nich už nyní zahazuje zbraně a obrací se k útěku. Nejspíš už začal i královský útok.
Mortienovi muži, navzdory své různorodosti, pokračují jednotně a nerozbíhají se pronásledovat - pochodují vpřed a neúnavně zabíjí každého, kdo je tak hloupý, že se obrátí a postaví do boje.
Arianna spatří mladíka, kterého právě nemilosrdně probodl Kapronovec. Z ochabujících prstů mu vypadl dlouhý nůž a padl zády ke stěně domu. Kapronovec mu jen plivl k nohám a kráčí dál.
Stále dýchá, když kolem něj Arianna prochází. Pohlédne na Ariannu a v jeho očích je směsice strachu, nenávisti a hrdého odporu.

Arianna z Albrienne - 16. března 2019 22:32

Nerovný protivník

Slova poručíka Mortiena mě překvapí. Vždy na mě působil jeho idealista, ale vypadá to, že co se pohanů týče, oba se shodneme. Ani jeden z nás ale nechce zklamat kapitána Kaprona, a přivolat na sebe jeho hněv.
Rozhodnu se jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Pokud se mi naskytne možnost k fanatikům promluvit, udělám to. Ale nebudu riskovat svůj vlastní život, abych přetáhla na naši stranu pár šílenců. Vítězství bychom měli mít jisté i bez toho.

Z dálky se ozve signál a poručík dá povel k útoku. Jeho muži vyrazí do ulice a já se rychlým krokem vydám za nimi. Jediný, ke komu bych ale mohla promlouvat, jsou mrtví. Kapronovci nemají slitování a pokud se jim někdo vrhne v ústrety, zadupou ho do země.
Pohled na mrtvé tváře je smutný, ale já v sobě nedokážu najít dostatek slitování, abych je skutečně dokázala litovat.

Můj pohled se střetne s pohledem umírajícího mladého muže. V jeho očích vidím odpor a vzdor. Neví, kdo jsem a přesto mě z duše nenávidí.
Po krátkém zaváhání k němu zamířím. I přes své přesvědčení, že nic lepšího, než smrt, si nezaslouží. Věřím, že nikdo by neměl umírat sám. Být všemi opuštěný, na prahu smrti, to mě děsí.
Dávám si pozor, aby proti mě muž nezvedl, z posledních sil, zbraň. Kleknu si k němu a váhavě natáhnu ruku. Připravená být tu s ním do okamžiku, než se jeho duše odebere na věčnost.

Lisseth - 17. března 2019 15:05

Nad sklenkou vína

Jak rychle se Katov mění. Včera když jsem tudy šla, lidé se po mě koukali, ale dívali se na mě jako na kořist, teď je v tom něco jiného. Tady se informace šířily vždycky rychle. I Džbán na mě visí očima, ale tentokrát se nikdo neklidí s ocasem staženým mezi nohama ze strachu před Lišákem. S úsměvem pozdravím hostinského a pomalu zamířím ke stolu, kde už někteří čekají. A vida vida...Bobenberg, tak tebe bych tu tedy nečekala...že by bylo na čase přizpůsobit se novým poměrům...
ijde
Přítomné pozdravím kývnutím hlavy a než se dostaví zbytek a já vůbec začnu mluvit, objednám si u Šupáněho pohár vína. Přejedu všechny přítomné pohledem a ještě chvíli přemítám, jak to zaonačit a z jaké pozice vystupovat. Lišák je pryč a ním se uvolnilo místo toho, který o mnohém rozhoduje a mnozí snad čekají, že si budu tohle místo nárokovat. A budu?...asi bych lhala kdybych tvrdila že mne netěší byť jen to, že pošlu pro katovskou honoraci a ona bez reptání přijde...je fakt, že to nebylo úplně původním záměrem, ale proč toho nevyužít, když se to nabízí...

"Hádám, že se k vám dostalo, že Celestion má za zadkem jak královskou armádu, tak Nortimberce. Když město lehne popelem, užitek z toho nebude mít nikdo. Kapronovci chtěj obsadit mosty, aby měli pod kontrolou většinu města, až se začne něco dít. Hádám, že už teď propukly na druhý straně města boje. Nechte je projít, vzkažte svejm lidem, ať se jim nepletou do cesty. Celestion se statutem svobodnýho města je pro nás výhodnější než Celestion v plamenech s královskejma vojákama, co maj na pořádek v ulicích vlastní názor." promluvím ke všem přítomným a znovu je přejedu pohledem.

Možná se někteří budou cukat, ale jestli si umí dát dvě a dvě dohromady, tak jim sakra musí dojít, že řemeslo jim nejlíp pokvete v klidnejch časech, až se zas věci vrátí do starejch kolejí a ne ve chvíli, kdy si vojáci budou chtít zchladit žáhu na každým jen trochu podezřelým individuu.

Šedá Eminence - 17. března 2019 21:21

Plamen změny

Liss promluví stručně a na nic si nehraje. Právě teď potřebuje dostat Kaprona do co nejlepší pozice, aby ještě Lionell a ona sama neskončili jako psanci na útěku.
Nemá čas na krocení Katova.
Místní si jí tiše poslechnou - je to docela jednoduchý požadavek, pro jednou nechat strážné na pokoji, vždyť budou jen procházet. Ale Katovští nemají rádi strážné ani armádu. Alespoň že vojáci nepředstavují nijak lákavý cíl. Nepřesouvají žádné velké peníze ani cennosti, takže by z toho pro místní moc nekoukalo.
Jediný problém, ale za to o tolik větší, je to, že pokud nic neudělají a nechají je projít, budou muset uznat, že si nechávají od Liss rozkazovat.
Všimne si jednoho obzvlášť divokého lupiče, který se chce očividně zvednout a něco na ní zařvat - ale jeho druhové ho stáhnou zpátky. Ani nemusí umět odezírat ze rtů, aby věděla, co chraplavě zašeptali lupiči svému kamarádovi: ,,Neblbni, nasere se a za chvilku máš nůž v srdci."
To není žádná solidarita nebo starost. Liss jim vidí dovětek na očích: A já bych to mohl odnést jen protože jsem blízko.
Nakonec se zvedne jiný muž - Askol - Liss ho zná, dřív, jako malá holka, se od jeho chlapů učila vybírat kapsy a odemykat zámky. Prošla si s nimi pořádně drsnou školou a přirozeně jí nakonec nechali jako obětního beránka na pospas strážím, ale teď se role obrací a Askol se svojí bandou snad doufají, že Liss už zapomněla. A pokud nezapomněla, snad zapomene teď.
,,Máš recht, Liss - ale nemysli si, že se to mejm chlapům bude líbit. Strážný v Katově nemá rád nikdo."
Ozve se všeobecné váhavé zamručení souhlasu. Askol se podívá po svých dvou parťácích.
,,Ale za války jsou prachbídný výdělky... tak fajn, pro dnešek si dáme voraz, posedíme a dáme si do nosu, co chlapy? Nechcem přece naštvat Liss a její vojáčky," dodá trochu posměšně, ale to musí, aby si udržel tvář, když si od nechává rozkazovat o hlavu menší holky. Přívětivější odpověď asi Liss těžko dostane. Postupně přejíždí očima přes tváře lupičů. Většina z nich váhá... ale poté, co Liss nonšalantně vytáhne nůž a začne si s ním pohazovat, zatímco si je prohlíží, většina sklopí oči a hledí si svého.
Bobenberg se jen tváří, jako by se ho nic z tohohle netýkalo - ale nemá dost odvahy na to, aby si něco zkusil.
Čekala, že je bude muset trochu setnou do lajny, možná někomu cvičně rozříznout břicho... ale v Katově blbci dlouho nepřežívají - a protestovat teď by mohl jen blbec. A to ještě blbec bez pudu sebezáchovy.
Jestli svým slibům místní party dostojí... to je něco jiného.

V ulicích plných boje šlechtična poklekne k umírajícímu pohanovi, Homolek a Tukla po jejím boku.
Arianna si ho prohlíží - dýchá těžce a drží se za hlubokou ránu v břiše. Každou chvíli už jistě vydechne naposled.
Ale šlechtična přejíždí jeho tvář s překvapením - poznává ho. Je si tím jistá. Vypadá jako pomocník z domácnosti madame de Noire. Nejspíš nebyl dost důležitý, aby ho madame vzala sebou na venkov... a tak našel útočiště u pohanů. A svůj konec tady.
Podívá se jí do očí a ušklíbne se. Poté se jeho tělo napne - zakrvácenou rukou chytne nataženou paži Arianny a zakrvácí jí rukáv. Dívá se přímo na ní a šklebí se.
,,Bůh se na mě usmívá, šlechtično," vyjde z jeho úst s námahou, jeho dech páchne krví. ,,Co čeká tebe na konci cesty?" zeptá se posměšně, než jí pustí a spadne zpátky vzad. Z jeho ran začne vytékat krev do kaluže kolem něj. A Arianna si uvědomí, že škleb, který jí sleduje patří mrtvému muži.
A ať už se honí hlavou šlechtičny cokoliv, musí jít dál. Vojáci táhnou odhodlaně kupředu. Zdá se, že dospěli k jednomu z tržišť.
Arianna následuje stopu z krve a mrtvých těl. Spatří i několik žen - i ty pozvedly zbraně pro nového boha. A i ty byly bez milosti pobity.
Kapronova armáda se valí kupředu bez milosti a bez zaváhání. Nutné zlo - město schovávat vrahy a fanatiky.
Když dohoní oddíl a Mortiena na náměstíčku, zjistí, že poručík rozdělil své muže do čet, které vyslal zajistit domy kolem. Sám stojí s tuctem mužů před bývalou strážnicí. Pohané jí proměnili ve svůj barbarský svatostánek soškami a symboly svého dvouhlavého boha. Nad hlavním vchodem visí velká podobizna jejich ohyzdného boha. Většina oken je zabedněná a dveře jsou pevně zamčené.
Mortien se obrátí k Arianně a pozdraví jí pokývnutí hlavy.
,,Do teď všechno probíhalo podle plánu. Obránci se dali na útěk a zavřeli se do téhle monstrozity."
Podívá se po svých mužích a dívá se po četách, které se právě vracejí, nechávaje za sebou prázdné domy a vytahujíce mrtvá těla pohanů na náměstí.
,,Nemůžeme si dovolit tu čekat, jinak nám utečou ostatní oddíly."
Nakonec si poručík povzdechne.
,,Nemáme na výběr. Sežeňte nějaké svítilny a pochodně! Budem je muset vykouřit ven."
Muži se pohotově pohnou aby splnili rozkaz - konečně se karta obrací a pohané se krčí jako krysy v koutě.

Arianna z Albrienne - 17. března 2019 21:50

Tvář smrti

K mému překvapení zjistím, že mladého muže znám. Dokonce si po několika okamžicích i vzpomenu, kde už jsem ho viděla.
Možná jsem doufala, že svým gestem vzbudím v muži lítost, nebo pokání. Nic takového se ale nestalo. Místo toho se na mě šklebí, tvář staženou bolestí a nenávistí. Tenhle člověk ničeho nelituje a já náhle pocítím odpor. Přesto zůstanu až do okamžiku, kdy naposledy vydechne. Zatlačím mu oči a teprve potom se zvednu.
Na rukávu mi ulpěla krev. Rychlým krokem vyrazím za postupujícím oddílem a pokouším se potlačit žluč, která mě pálí v hrdle.

Kapronovci za sebou zanechávají spoušť a mrtvoly. Žádné slitování, žádní přeživší.
Když dostihnu poručíka Mortiena, stojí uprostřed náměstí a sleduje, jak jeho muži vyklízejí okolní domy.
Před sebou mám bývalou strážnici. Z toho místa nyní čiší smrt. Budova je ověnčená symboly fanatiků a jejich příšerného boha.

Nejraději bych nechala fanatiky, aby se v zabarikádovaném domě upekli zaživa. Ale sama sobě bych neodpustila, že jsem se alespoň o něco nepokusila. Nehledě na to že bych tím zklamala kapitána Kaprona.
"Nechte mě s nimi nejprve zkusit promluvit."
Požádám poručíka. Mám ještě chvíli, než jeho muži donesou oheň. To, že k nim zkusím promluvit, nemůže být ničemu na škodu. Alespoň v to doufám.

Naznačím mužům, kteří mě doprovází, aby sama zamířím blíž k budově strážnice. Cítím na sobě oči lidí, které nevidím, ale vím, že tam jsou. Není to příjemný pocit.
"Pohané! Vzdejte se!"
Můj hlas a slova postrádají rozhodnost. I tak ale doufám, že si mě ti lidé vyslechnou.
"Nemáte šanci vyhrát. Ale stále se můžete zachránit. Je na čase litovat svých činů. Kapitán Kapron nabízí slušné jednání a spravedlivý soud každému, kdo se vzdá, a složí zbraně.
Vzdejte se, nebo zemřete."

Lisseth - 18. března 2019 15:12

Příslib spolupráce

Poněkud nevraživým pohledem střelím po chlapíkovi, který mi chtěl dokazovat, že on rozhodně nedá na jednu malou holku, ale jeho kolegové jej včas zastavili. Jen jim kývnu hlavou, že to bylo velice rozumné. Proč dělat zbytečný rozruch a špinit hostinskému podlahu krví, která se tak špatně čistí, že?

"Nikomu se to nelíbí." odpovídám Askolovi.
"Máš pocit, že já skáču radostí z toho, že s nima pracuju? Ale v určitých chvílích je prostě výhodné se kousnout. Je to prostě oboustranně výhodná dohoda."

Poslouchám Askola dál, jedinej má odvahu něco říct a snad souhlasit a ostatní? Ostatní se na mě ani nepodívaj, když mám v ruce kudlu.
"No, to je konečně řeč." kývnu s úsměvem na Askola, zabodnu dýku do stolu a zamávám na Šupáněho, aby nám dones něco ostřejšího k pití.
"Tahle je na mě, pánové. Však na tom škodný nebudete. Čím dřív se věci vrátěj do normálu, tím dřív se budem moct vrátit k poctivýmu řemeslu." ušklíbnu se.
"Na vojácích si toho moc nevemete, takže si srovnejte svoje chlapy a dejte všem vědět, ať nedělaj problémy, jinak problémy začnu dělat já." mrknu na ně a pozvednu pohárek k přípitku.

Je to křehké příměří, to je mi moc dobře jasné, vždyť jakýkoliv slib od zloděje je platný jen tak dlouho, dokud je to výhodné a někdo nezaplatí víc za slib jiný, ale něčeho víc asi sotva dosáhnu. Momentálně maj nahnáno a nechtěj se pouštět do otevřeného střetu, ale kdyby měli příležitost, s radostí si na mě počkaj v nějaké temné uličce a tenhle problém se pokusí smáznout. Už zas hrajem vysokou hru jen na poněkud jiném jevišti než je to šlechtické. Zrady a pletich je tu ale rozhodně více.

Pokud už nebude nikdo nic namítat, pomalu se zvednu, abych informovala vojáky, že se mohou přesunout a ještě chvíli se hodlám držet někde poblíž, aby nikoho nenapadlo vymýšlet nějaké hlouposti.

Šedá Eminence - 18. března 2019 21:21

Síla slov

Poručík Mortien se ohlédne, když uslyší Ariannu a její žádost. Pokrčí rameny a přikáže mužům, aby začali snášet trochu dřeva k základně budovy aby mohli začít požár. Je jasné, že v úspěch Arianny nijak nevěří.
Ta i přesto dokráčí k budově a zvolá tak hlasitě, jak jen dokáže, svou výzvu.
Odpovědí je jí pouze ticho. Mortien zavrtí hlavou.
,,Podpalte je."
Ale když už se jeden z mužů napřahuje, aby hodil lampu na připravené dřevo, ozve zvolání:
,,Neútočte! Neútočte!"
Dveře se otevřou a několik mužů se vypotácí ven. Ale za několika posledními se ozve výkřik:
,,Zrádci! Falešníci! Palte!"
Ze zejících dveří a ze skulin v oknech začnou létat šípy. Většina pohanů, která se chtěla vzdát, je zasažena. Jak kolem Arianny padá pár nebožáků na kolena, sténajíce bolestí, vzpomene si na minulou noc.
Ucítí palčivou bolest, když jí šipka z kuše zasáhne do paže. Pak jí Tukla strhne stranou a další rána se zasekne do jeho štítu.
Mortien zakleje, vytrhne lampu z rukou strážného a vší silou jí mrští proti dřevu. Olej okamžitě vzplane - další následují jeho příkladu a během momentu je celá strážnice v plamenech.
,,Hlídejte všechny cesty ven! Nikdo neunikne!" zavelí vztekle Mortien, zatím co se ohlédne po Arianně.
Nad tou se sklání Tukla.
,,Tohle bude bolet slečno, ale udělat se to musí," řekne jí a ani jí nedá čas se připravit. Vezme za šíp a vytrhne ho z krvácející rány.
Dřík vyjede ven i s hrotem a zanechá za sebou jen hluboké zranění, které téměř znehybňuje Arianninu levou ruku. Poté ránu pevně obváže, aby zastavil krvácení.
,,Jestli nám tady umřete, tak nás kapitán stáhne z kůže," zažertuje Tukla a pomůže Arianně na nohy.
Objeví se i pobledlý Mortien.
,,Jste zraněná! Měla byste se vrátit zpátky a nechat se pořádně ošetřit. To máte z toho svého vyjednávání," dodá vztekle s hlavou otočenou k budově.
Ta už je v plných plamenech a po náměstí se nese tlumený křik těch, kteří jsou zavření uvnitř. Mortien si jen odplivne směrem ke křiku.
,,Nic lepšího si nezaslouží, zvířata."
Jeho muži dostihují ty, kteří se pokusili dostat ven a hlídají, aby se požár nezačal šířit na okolní domy.

V Katově se o bojích na druhé straně města ještě neví. Muži mlčí a raději nic neříkají - to strach je drží zpátky a to nikdy není příliš spolehlivá záležitost... ani Lišákovi nakonec nepomohl.
Ale prozatím by je to alespoň mělo zklidnit... stačí jí jen aby se drželi zpátky alespoň chvilku. A když jim zaplatí rundu - penězi z její první návštěvy u Lišáka, vcelku ironicky - zvlášť nižší šarže pookřejí.
Bobenberg se stále mračí a tváří se jako by tu nebyl.
Zloději se začínají zas bavit a Liss už není hlavní střed pozornosti - několik menších šéfů se dokonce zvedlo a vytratilo.. s trochou štěstí jen aby vyřídili její přátelské doporučení dál.
Askol Liss přívětivě kývne - možná je to zrádný hajzl, ale to je v Katově úplně každý, tenhle má alespoň trochu rozumu v hlavě. Když je město obsazené vojáky znamená to horší výdělky pro všechny místní ,,řemeslníky". Katovská kriminální scéna už tak praská ve švech konkurencí.
Dumal se ještě objeví, pozdraví Liss a prohlíží si sešlou společnost.
,,Dám na ně majzla, snad si nikdo nic nezkusí." Pak hlavou kývne směrem přes výčep k Bobenbergovi.
,,Ten musí bejt rudej zlostí. Myslím, že se doslech, že ten Warren je pod tvojí ochranou. Co sem slyšel, tak měl docela velký dluhy... ale ani Bobenberg není tak velkej blb aby si proti tobě teď něco začínal. Ale nemusim ti říkat, aby sis na něj dávala bacha. Ještě by s nim mohli bejt problémy," zakončí a pak si dá panáka Liss na zdraví - možná, že jeho hlídání místních bude spíš lokalizované na tuhle a podobné putyky.
Snad nebude třeba žádného sledování a kontrolování. Během bitev nebohatnou dokonce ani zloději. Možná snad ještě okradači mrtvol a vetešníci.
Liss se rozloučí s Dumalem a starým hostinským a namíří si to zpátky do Vrchovic.
Je to hezký pocit, procházet se zase po ulicích Katova a cítit se zpátky v sedle, s patřičným respektem místních zjizvenců a s vědomím, že si proti ní hned tak nikdo netroufne.
Brzy dorazí zpět k barikádám, kde už jí čeká poručík Důla.
,,Tak jak to vypadá, slečno?" i když oslovení v jeho podání zní spíš ironicky.

Arianna z Albrienne - 18. března 2019 21:33

V plamenech

Nikdo příliš nevěří, že by snad moje slova mohla mít na pohany nějaký efekt. Ani já tomu nevěřím. Celkem s klidem tedy přijmu fakt, že má slova zůstala bez odezvy.
Poručík Mortien vydá rozkaz a já se chystám stáhnout do bezpečné vzdálenosti, když se dveře přeci jen otevřou.

Sleduji několik lidí, kteří se přeci jen rozhodli raději vzdát kapronovcům, než aby skončili v plamenech. To se ale zřejmě nelíbí jejich bývalým druhům. S výkřikem zrádci, začnou vzduchem létat šipky.
A já jen stojím a sleduji zasažené, jak se hroutí k zemi.
Proberu se až v okamžiku, kdy se mi šipka zakousne do paže. Vykřiknu bolestí a v další chvíli cítím, jak mě Tukla strhnul ke straně. O jeho štít zadrnčí další šipka. Pokud by mě poručík nestrhnul, dost možná by to byla smrtelná rána.

Nejsem schopná v prvním okamžiku reagovat, a v další chvíli už je pozdě. Zatmí se mi před očima a bolestivě vykřiknu, když mi Tukla vytrhne šíp z rány.
Na pozadí své bolesti vnímám, že naši muži mezitím podpálili strážnici. Je mi to jedno. Stále se chvěju, když ke mě přistoupí Mortien.
"Budu v pořádku."
Snažím se znít, alespoň před ním, statečně. Hlas se mi ale chvěje, bolestí a zlostí. Udělala jsem chybu a málem za ní zaplatila životem. Nemohu než souhlasit s jeho slovy.
Skutečně. Nic lepšího si nezaslouží...

"Alespoň nemůžu říct, že bych se nesnažila."
S pomocí Tukly se postavím na nohy a snažím se zahnat mžitky, které se mi dělají před očima. Levá paže mě celá bolí a brní a já s ní sotva dokážu pohnout.
"Přežil někdo z těch, co se vzdali?"
Možná trochu doufám, že moje snažení přeci jen nebylo úplně zbytečné.

Lisseth - 19. března 2019 18:02

Dohody

Beru celou věc za vyřízenou, když už nikdo nic nenamítá. Pomalu se zvednu k odchodu. Kývnu Dumalovi.
"Neboj, budu si hlídat záda. Hádám, že těch, co mě momentálně nemaj moc v lásce je víc. Asi nic nového pod sluncem, ale pozor si dávat budu." usměju se na něj.
"A jestli mi Bobenberg sáhne na Lionella, pak pozná, jak vzteklá umím bejt já."

Pak už spěchám zpátky za Kapronovci. Je vcelku fajn cítit se tu zase jako doma a nebýt psancem s terčem na zádech. I když někteří jej tam možná vidí a docela rádi by se mne zbavili jako nepříjemného problému, ale já se jen tak nedám.

Usměju se na Důlu, který mne zrovna dvakrát v lásce asi taky nemá.
"Cesta je volná. Nikdo by se vám neměl plést pod nohy. Možná se nebudou tvářit nadšeně, možná budou mít nemístné poznámky, nesmíte se ale nechat vyprovokovat." upozorňuji jej,protože klidnit ještě spor mezi nimi je to poslední, co potřebujem.

Pak už se vydám zpět na hrad. Táhne mne to za Lionellem a pak by mne také zajímalo, jak to vypadá jinde ve městě a jak si stojíme. Tady mne už snad nebude potřeba.

Šedá Eminence - 19. března 2019 21:11

Bitva o Celestion

Důla mlčky přikývne, když mu Liss oznámí, že je cesta relativně volná. Naštěstí těch pár větších ulic, co v Katově je, vede právě k mostům, takže vojáci nebudou muset zacházet do divočejších částí čtvrti.
Poručík začne rozdávat rozkazy a jedna z barikád je odklizena, aby mohli vojáci projít. Část jich zde zůstává, aby udržovala pořádek na hranici Katova.
Starý voják kráčí před svými třemi oddíly a Liss je sleduje, když mizí do hlubin staré čtvrti. Ale tentokrát jen prochází, tak by snad měli být v pořádku. Všimne si, že kousek za nimi je následuje několik chlapů, které viděla s Dumalem předchozí noci... a také zahlédne pár mužů v uličkách, kteří strážné sledují - Askolovi muži. Je jasné, že dokonce i v Katově jsou tací, kteří nechtějí, aby královská armáda dobyla Katov. A co víc, nechtějí vidět Liss do ruda rozpálenou.
Když tedy zajistila téměř celý východní břeh pro Kapronovu armádu, může se vydat zpátky k hradu. Už když přechází most přes Slzanu, pozoruje boje na druhém břehu.
Bitva o Celestion započala.
Rychle vyšplhá na jednu z věží hradeb Stříbřin a dívá se po městě. Je těžké přesně cokoliv určit, ale zdá se, že Kapronovi muži mají jasnou převahu. Vidí je daleko za původními barikádami. Je jasné, že pohané nebyli dost organizovaní aby dokázali odrazit útok ze dvou stran současně, zvlášť s počty, které stále má král a kapitán.
Ještě se kousek přesune podél hradeb a nyní má alespoň trochu výhled směrem k troskám katedrály. Náměstí se jí nyní zdá obrovské a prázdné, protože víc jak polovinu ho tvoří zčernalé ruiny.
Díky tomu vidí, že i tam zuří boje - a zdá se, že neprobíhají tak hladce jako v ostatních částech města. Vidí sice jen masu lidí, ale vzhledem k počtům fanatiků to nevěští nic dobrého. A navíc nevidí žádné těžkooděnce a nebo prapory - královští na náměstí ještě nedorazili.
Když přejede očima město, vidí že na několika místech stoupá černý dým - během bojů museli na některých místech vzplát požáry, možná dokonce úmyslně.
Z vypalování svatostánků té či oné víry se stává v Celestionu zvyk.

Arianna to vidí na první pohled. Ale Kapronovci se starají, aby se požár nerozšířil, je to koneckonců jejich město.
Mortien se ohlédne, když se ho zeptá na přeživší pohany. ,,Ano, vypadá to, že máme dva nebo tři zajatce. Pošlu je s raněnými do Stříbřin. A když tedy trváte na tom, že půjdete s námi dál, tak už se radši vyjednávání vyhýbejte...
S fanatiky, jako jsou tihle, se nedomluvíte."
Šlechtična, která si velice dobře uvědomuje hlubokou ránu na své paži, pociťuje důsledky. Ale nikdo nemůže říct, že se nepokusila.
Vojáci brzy vyklidí a dobudou náměstí. Několik vojáků zde zůstává, aby udržovali pořádek. Zároveň se zde Mortien setkal s běžci od ostatních oddílů, které postupují městem - a ověřil si, že může vyrazit k velkému cíli jejich útoku - náměstí Katedrály. Tam jsou pohané soustředěni a pokud má být dobývání úspěšné, jejich davy musí být poraženy.
Poručík své muže sešikuje a opět vyrazí do ulic - Arianna je následuje, držíce se za zraněnou paži, spolu s Homolkem a Tuklou.
Ve městě nevidí nic než další smrt a boj. Jak postupují dál, přeci jen začne nalézat mrtvé spojence, jak se odpor pohanů zvyšuje čím blíže jsou náměstí.
Tu a tam také potkává raněné, kteří se vrací zpátky do bezpečnějších čtvrtin. Spatří také několik provizorních pozic, které Kapronovci obsadili aby se ujistili, že si město udrží... ale to také znamená, že v bitevní vřavě jich bude o to méně.
Brzy dospěje až k náměstí, na kterém zuří tuhé boje. Kapronovci stěží dokázali získat malé volné prostranství a na zbytku jsou davy rozlícených pohanů. Bijí se neskutečně zuřivě - Arianna slyší některé z těch jedovatých jazyků kazatelů, kteří podněcují odvahu a vůli bojovat fanatiků.
Občas se obě strany na krátký moment od sebe odtrhnou jen aby posbírali raněné a přeskupili se, ale poté opět začne nová šarvátka.
Arianna spatří kapitána Kaprona, který svou impozantní figurou a sveřepou vůlí dokáže povzbudit muže lépe, než desítky heretických knězů.
Je oděn do zbroje a má po sobě krev - cizí, nejspíš. Bojuje bok po boku se svojí armádou.
Zároveň také spatří několik ošetřovatelů a felčarů, kteří zůstávají v ulicích držených Kapronovci a ošetřují raněné. Mortien Arianně přikývne, dá svým mužům chvilku odpočinku a vydá se nahlásit svůj příchod veliteli a zjistit kde jsou jeho muži nejvíce třeba.

Arianna z Albrienne - 19. března 2019 22:18

Bitevní vřava

Alespoň několik životů jsem zachránila. Není mi to však nijak velkým uspokojení.
V tuhle chvíli by bylo moudré, vyslyšet Mortienova slova, a vrátit se do bezpečí hradu. Jsem zraněná a na vyjednávání už v žádném případě nemám chuť. V podstatě jsem pro kapronovce a poručíka přítěží.
Ale já se nedokážu odvrátit. I když vím, že tím riskuji, rozhodnu se jít s oddílem dál. Tentokrát se ale hodlám držet z dosahu všech šípů.

Postupujeme směrem k náměstí katedrály a čím blíž jsme, tím je boj těžší. Na zemi už neleží jen fanatici, ale sem tam zahlédnu u nějakého mrtvého s rudým šátkem. Někteří ranění zase spěchají opačným směrem, aby se nechali na hradě ošetřit.
Držím se po boku seržanta Tukly a cítím, jak mi srdce divoce buší. Nikdy jsem skutečný boj neviděla. Sice jsem se učila šermu, ale krev jsem nikdy téct neviděla.
Teď jsou jí ale plné ulice.

Na náměstí, kolem vypálené katedrály, zuří lítý boj. Tady fanatici bojují do posledního dechu. Z pachu smrti, který visí ve vzduchu, se mi zvedá žaludek. V davu zahlédnu i kapitána Kaprona. On je skutečný velitel, věrně stojí po boku svých mužů.
Ale co tady vlastně dělám já?

Poručík Mortien na mě kývne a sám vyrazí se svými muži pro rozkazy. Po krátkém zaváhání ho následuji, snažím se najít nějaké vhodné místo, odkud bych mohla, z relativního bezpečí, boj sledovat.
Kdybych sama nebyla zraněná, nabídla bych svou pomoc felčarům. Takhle můžu jen přihlížet a modlit se.

Lisseth - 20. března 2019 18:29

Boj v ulicích

S uspokojením sleduji, že někteří chlapi se rozhodli ohlédnout na bezpečnost vojáků a na to, aby si nikdo nikdo nic nezkusil. Aspoň někdo...snad tedy bude klid...musí jim dojít, že vojáci vážně nejsou dobrá kořist...

Katov je vcelku klidný, ale druhá strana města vypadá zcela jinak, tady už vypukly boje a město změnilo se v bojiště. Shůry sleduji, co se kde děje. Záplavu fanatiků, což není zrovna dvakrát povzbudivé a černý kouř vznášející se nad některými částmi města.

Nakonec slezu dolů a rozhodnu se podívat trochu blíž dění, ale hodlám jej sledovat z bezpečné vzdálenosti. Ani v nejmenším se mi nechce do něčeho zaplést. Boj zblízka na bitevním poli není nic pro mě. Jen se podívám, co se děje. Tady bych jim byla asi stejně houby platná a pak nejspíš zamířím zpět za Lionellem, nevím, jak bych jim tady mohla pomoci.

Šedá Eminence - 20. března 2019 21:22

Kapitán Kapron

Zatímco Arianna - v podivném pocitu soudržnosti s válčícími vojáky - zůstává blíže dění a sleduje zuřící bitvu, Liss míří po střechách a ulicích rovněž ke středu všeho dění.
Z ptačí perspektivy vidí v boji alespoň zdání řádu. Vidí řadu s rudými šátky, která odráží nápory pohanů - proti davům fanatiků vypadají statečně bojující muži jen jako hrstka...
Ale Liss vidí i dál a mezi ulice. Viděla menší oddíly, které postupují městem bez známky odporu a kteří se blíží k náměstí katedrály aby se přidali do boje. A zároveň vidí, jak se Kapronovi muži střídají v nejtěžším boji, takže unavení a ranění jsou rychle nahrazeni čerstvými bojovníky. Dobře organizovaná hrstka může porazit celé legie nepřátel.
Zlodějka zahlédne i malou postavičku v šatech, která se drží za ruku a z ústí ulice napjatě sleduje bitevní vřavu.
A ta šlechtična už viděla Mortiena vrátit se s rozkazy a poslat své muže do bitevní vřavy - on s nimi.

Kapronovi muži bojují udatně - ale nápor fanatiků neustává. Bojují v šílené odvaze, krysy zahnané do kouta.
Postup vojáků vpřed se zpomaluje. Každý metr náměstí se stává dražší a dražší. A i když Liss bloudí očima po ulicích na druhé straně náměstí, po královských není ani stopy.
Stejné pozorování se nejspíš honí hlavou i v hlavě Tukly, když k Arianně nevrle zamumlá: ,,Doufám, že se králíci ukážou. Jestli nás nechá se tu rozsekat..."
Víc nemusí říkat. Král by mohl včasnou zradou získat zpátky město bez Kapronovců a bez pohanů. De Chivalié a Sunnings možná vypadali, že budou držet své slovo, ale především jsou to šlechtici a vojevůdci. Jedna banda nedůvěryhodnější než ta druhá.
Léčka je jen strategie a zrada jenom taktický tah.
Arianna zaslechne křik Mortiena: ,,Kapitán! Kapitán! Pomozte kapitánovi!" Liss vidí skupinu ozbrojenců v kápích - nejhorších fanatických válečníků - jak si razí cestu překvapenými muži.
Sleduje, s jakou rozhodností a plánem se hýbou a vidí - jako kleště se svírají kolem tvořícího se ostrohu kapitána a jeho nejvěrnějších. Ti se bijí jako lvi a trhají se skrz řady pohanů, ale nejsou si vědomi rostoucího nebezpečí. V obklíčení nepřežije ani sebelepší válečník. A když už kapitán pozvedá hlavu, aby získal přehled o situaci, ve chvíli uvolnění si teprve uvědomuje, že byl odříznut od své armády a že má v zádech nebezpečné protivníky.
Liss vidí, jak se obrací a jak mečem odráží jednoho za druhým a jak padají pod jeho ranami. Ale na místo každého vskočí další.
Arianna slyší zvolání Mortiena a kapitán se jí ztratí z očí.
Šlechtična vykročí kupředu, ale nemůže nic dělat. Tukla se po ní ohlédne. ,,Vomlouvám se slečno, ale kapitán mě potřebuje."
Se sveřepou rozhodností vyběhne kupředu, s mečem v rukou. Homolek ho následuje se stejnou železnou vůli. Arianna ještě vidí jak mohutný Tukla jednoduše zvedne jednoho z fanatiků do výšky a mrští ho stranou, zatímco mu četař kryje záda.
Kapronovci, když uvidí svého velitele obklíčeného, nezoufají si, ale vyrazí vpřed s obnovenou silou. Je těžké říci, zda-li to bude dost... i fanatikové si všimli, že veliký Kapron byl sevřen protivníky - a vidí, že kroužek mužů kolem něj se zmenšuje, že on sám začíná dostávat rány, ne vždy bez zásahu.
Konečně obě ženy uslyší trubky z druhého konce náměstí a řev bojujících mužů přehluší vzdálený dupot kopyt. Na druhé straně náměstí objeví se nové prapory a standarty.
Král dorazil a obklíčil nepřítele...
Ale je stále daleko, na druhé straně náměstí. Příliš daleko. Tak strašně daleko pro kapitána Kaprona, který se ocitá jen s hrstkou mužů obklopen nepřáteli.

Arianna z Albrienne - 20. března 2019 21:40

V obklíčení

Napjatě sleduji bitevní vřavu, chvílemi snad úplně přestávám dýchat. Kapronovci jsou sice dobře organizovaní, ale proti mase pohanů působí jen jako hrstka mužů. Přesto se bijí jako lvi a kousek po kousku získávají náměstí do svých rukou. Jde to ale příliš pomalu a každý metr, který naši muži uzmou nepříteli, je draze zaplacen krví.

I já jsem si všimla, že s fanatiky bojují zatím pouze kapronovci. Po královských ani vidu, ani slechu. Mé obavy ještě přiživí seržant Tukla, když na to poukáže. Jestli nás král zradil? Jestli nás zradil Sunnings, tak se postarám o to, aby trpěl.
Jenže všechny kletby jsou teď marné.

Ze své pozorovatelny nemám dost dobrý přehled o tom, co se přesně se na bojišti děje. V jednom okamžiku sleduji kapitána Kaprona a v dalším mi zmizí z očí. V té chvíli také zaslechnu křik poručíka Mortiena.
Nesnažím se svůj doprovod zastavit. Naopak, kdybych mohla, sama bych se do nepřítele pustila. Koušu se do rtu a s hrůzou hledím na to krveprolití před sebou.

V tu chvíli se však ozve dusot kopyt a troubení trubky. Král dorazil! Jeho vojáci jsou na druhé straně náměstí a mě to přijde neskutečně daleko. Jako kdyby nás od nich dělili celé světadíly.
Spěchejte, jen spěchejte. Ať není pro kapitána příliš pozdě.

Lisseth - 21. března 2019 18:12

Uprostřed boje

Přehlížím shůry celou situaci, která se nezdá úplně růžová. Kapronovci se snaží, ale fanatiků je jak kobylek a královští nikde. Trochu mne děsí představa, že by nás v tom nakonec nechali, že by se tak víceméně zbavili dvou problémů najednou. Na jednu stranu bych se tomu asi nedivila, ale doufala jsem, že pro jednou to třeba bude jinak.

Když zahlédnu Ariannu, razím si cestu rovnou k ní. Trochu překvapeně shledám, že někde přišla ke zranění. Neměli jí ti hromotluci náhodou hlídat?...
"V pohodě?" ptám se poukazujíc na ruku. "Tady bys neměla být." dodám pak ještě. Možná bude prskat, ale tohle vážně není místo pro ní.

Mou pozornost však záhy strne dění na bojišti. Sice se objevili královští, což kvituji s povděkem, ale Kapron se dostal do úzkých. Vůbec to nevypadá dobře. Přešlapuji z nohy na nohu a váhám. Copak jim jeden další člověk může být nápomocen?...zbláznila ses?...jenže když padne Kapron všechno se to sesype jako domeček z karet...

Možná už jsem se definitivně zbláznila, ale nakonec jen hlasitě zakleju, chopím se krátkého meče po Pierrovi, otočím se ještě na Ariannu. "Drž se někde stranou."
Chci se dostat ke kapitánovi spoléhaje na rychlost a způsoby boje, které nejsou ani v nejmenším rytířské a snad i na to, že bodat do zad umím vcelku obstojně. Nevím, jestli budu něco platná, ale prostě se už asi nedokážu jen dívat. Ještě že mne nevidí nikdo z našich, po celým Katově by se vykládalo, že Liss přeskočilo...

Šedá Eminence - 21. března 2019 22:05

Ocel a krev

Navzdory všem svým instinktům se zlodějka vrhne do bitevní vřavy - její menší vzrůst a rychlost jí propůjčuje jen tak akorát dost výhod na to aby neskončila nabodnutá na pohanskou čepel. A s Tuklou a Homolkem skutečně zasadí pořádnou ránu do pohanských řad.
Ale po mužich, kteří by měli stále ještě obklopovat Kaprona, není ani stopy. Už vidí jen pohany tam kde byl kapitán.
Tukla zařve jako tur a ještě jednou zatlačí na muže, jeho šílený výpad krytý ze stran menším četařem a drobnou lupičkou.
A konečně prorazí jen aby viděli posledního Kapronova strážce padnout k zemi. Ale kapitán není žádný král, žádný šlechtic ztracený na bojišti - jeho výpady udolávají jednoho muže za druhým a pohané se začínají držet zpátky, zděšení tím zjevením obra se zakrváceným vousem, který bez jediné hlásky seká jednoho nepřítele za druhým.
Na jeho čele se perlí pot a jeho výpady se stávají pomalými - právě když se u něj zjeví trojce bojovníků. Ale jsou stále daleko od spojenců a ostruh, který vytvořili drží jen tenká linka vojáků. Každou chvíli může jeden z nich padnout a uzavřít je v kruhu smrti, ze kterého už nebude úniku.

Zatímco Kapron, Tukla, Homolek a Liss bojují o své životy, Arianna se vyškrábe na několik dřevěných beden aby získala alespoň trochu nadhled a viděla nešťastnou situaci, ve které se její přátelé ocitli.
Vidí je - ostrůvek mezi rozběsněnými fanatiky. Vidí poručíka Mortiena s jeho muži, jak se zoufale pokouší udržet cestu otevřenou pro jejich ústup. Vidí, jak Tukla naznačí kapitánovi, že je na čase ustoupit - kapitán, vždy odvážný, vždy odhodlaný bojovat, na kratičký moment zaváhá-
Jeden z mužů Mortiena padl. Do průrvy se valí pohané. Kapronovi vojáci začínají ochabovat - cesta k bezpečí se začíná zavírat.
Ale Arianna nyní pohlédne k druhému konci náměstí, tak jako téměř každý. Přes bojiště se nese troubení královských trubek.
Vidí, jak se zdánlivě na moment královští pěšáci stahují, protože konečně vytvořili dost místa pro nové posily, které jinak nemají ve městě co dělat.
Arianna sleduje jak se ulicemi ústícími na náměstí valí těžcí rytíři v zářících zbrojích. Barevné čabraky se blýskají proti mdlým barvám většiny bojujících měšťanů. Dupot kopyt o dláždění je jako dunění blížící se bouře. Oddíly hrdě nesou své prapory a dřevce se zabodávají do fanatiků.
Arianna uvidí vysoko vlající erb Sunningse - a vidí strašlivou spoušť kterou koně páchají na pohanech. Sleduje jak se rytíři protínají davem jako rozžhavený meč máslem. Během momentu, dříve než si je Arianna dokáže pořádně prohlédnout, rozráží řady u nich samotných, na druhé straně náměstí.
Spatří Sunningse v plné zbroji, jak se žene v čele svých rytířů.

Liss, zadýchaná bojem a jen pár kroků od bezpečí a přeci tak daleko, rovněž uslyší volání trubek - zem kolem se začne třást od dupotu koní z celé Říše, posledních věrných králi.
Stojí zády k sobě, čtveřice bojujících, ochotných rvát se s desetinásobnou přesilou, když se pohané začnou zděšeně otáčet, odhazovat zbraně a prchat, klidně přímo na čepel Kapronových mužů.
A pak se kolem nich začnou vířit koňská těla a rytíři.
Během momentu je po boji. Jen pár jezdců ještě dohání ty, kterým se podařilo prchnout do ulic.
Kapitán zhluboka vydechne a opře se o svůj popraskaný štít, na moment jen popadá dech, stejně jako Tukla a Homolek - všichni jsou pokrytí malými jizvami a odřeninami, ale žádné vážné zranění, jako zázrakem.
Pak teprve se kapitán opět napřímí a pomalu vykročí zpátky ke svým mužům - dokonce i rytíři, kteří jej neznají, mu ustupují z cesty. Když ho vojáci uvidí, spustí nadšený jásot provolávající mu slávu. Kapitán jim všem pokyne a pak se ještě na chvilku zastaví, prohlížeje se bojiště poseté mrtvými těly.
Liss a Arianna si všimnou blížícího se Sunningse. Jdou s ním další dva rytíři se spuštěným hledím. Jeden z nich jej vytáhne a poznají v něm generála de Chivaliého - stojí až za Sunningsem, ale obě ženy ví, kdo dělá skutečná rozhodnutí.
Sunnings hledí na kapitána vyzývavě, ale ten přejíždí očima své muže.
,,Příliš, příliš mnoho mrtvých," slyší ženy zamumlat kapitána. Pak zvedne hlas tak, aby ho bylo slyšet na všechny strany.
,,Město je naše!" což následuje nadšený jásot. ,,Poručík Mlavíkov! Držte naší polovinu náměstí. A my se vracíme na hrad," dodá s oddechnutím - únava je na něm vidět.
Sunnings ho sleduje - a nejspíš sám neví, co má dělat. Asi čekal, že na krájení města dojde tady, na krví zalitém bojišti.

Arianna z Albrienne - 22. března 2019 09:58

Pod kopyty koní

Ani nevím odkud se vzala, po mém boku se objeví Lisseth.
"Nic to není, jen škrábnutí."
Odpovím a tvářím se při tom statečněji, než se doopravdy cítím. Nechci ale aby si zlodějka, zvyklá na mnohem horší, dělala starosti s mým zraněním.
K mému překvapení se zlodějka vrhne do boje. Vím, že Liss dokáže být opravdu nebezpečná. Ale její schopnosti se nejlépe uplatní v křivolakých katovských uličkách, nikoliv na otevřeném bojišti.

Rozhlédnu se kolem sebe a najdu hromadu beden, na kterou můžu vyšplhat. Alespoň mám nyní lepší přehled o situaci na bojišti. I když to v žádném případě není radostný pohled.
Kruh kolem kapitána Kaprona se uzavírá, jeho muži jsou povětšinou mrtví. Nyní k němu sice dorazila Liss s Tuklou a Homolkem, ale co zmůžou proti takové přesile?

Pohledem přelétnu bojiště a na druhé straně náměstí zahlédnu barevné čabraky koní. Srdce mi poskočí a pak strnu v hrůze, když se masa dá do pohybu. Je to fascinující a děsivé zároveň. Koně se ženou přes náměstí a pod jejich kopyty nachází smrt spousta pohanů. Udupaní k smrti, zašlapaní do špíny.
Ale pro naše vojáky by to nemohlo dopadnout lépe. Královští rychle rozpráší davy a mě se uleví, když spatřím čtveřici, všichni stále stojí na nohou.

Seskočím ze své pozorovatelny a rychle se vydám k Lisseth. Musím se ujistit, že je v pořádku. Jen krátce se přitom podívám na Sunningse a potom na De Chivalié. Jsem ráda, že je tady, aby případně Sunningse opět usměrnil.

Tohle je bezpochyby velké vítězství, ale velmi draze zaplacené mnoha životy kapronovců. Teď je třeba odebrat se na jiné bitevní pole...a to, na to politické.

Lisseth - 22. března 2019 19:14

Dobojováno jest

Je to blbost, je to blbost, je to blbost... zní v mi v uších, když stojíme zády k sobě a čelíme fanatikům. Když už si myslím, že to nemůžeme dlouho vydržet a že nám vážně teče do bot, konečně se objeví posily a za chvíli je po všem. Chvíli jen stojím na místě na rozhlížím se na tu krvavou lázeň kolem a vydýchávám tu šílenost, do které jsem se pustila.

"A je po boji." promluvím k Arianně, když se u mě objeví se starostlivým výrazem.
"Bylo to vcelku na poslední chvíli, moc dlouho bychom se neudrželi." pokračuji dál a přehlížím řady rytířů v nablýskaných zbrojích.

Kapitán zmizí mezi svými muži patrně míříce na hrad a zanechávaje tu rytíře zdánlivě bez povšimnutí.
"Tak co teď? Na hrad nebo chceš ještě prohodit pár slov s našimi spojenci?" ptám se Arianny. Má odpověď by byla jasná. Nejradši bych sebou někam plácla a dala si nohy nahoru. Začínám mít vážně dost a jednat o něčem s těmi nažehlenými panáky se mi vážně ani v nejmenším nechce.

Arianna z Albrienne - 22. března 2019 21:07

Trpké vítězství

Ulehčeně se na Liss usměju.
"Už podruhé jsi zachránila kapitánovi krk."
Jsem přesvědčená o tom, že kdyby se ona, seržant a četař nevrhli do boje, Kapron by padnul. To by zdrtilo celou naši armádu. Nehledě na to, že jsem si na přítomnost, mnohdy nevrlého kapitána, velmi navykla.

Pohledem přelétnu náměstí poseté mrtvými a pak se odvrátím. Pohané jsou sice poraženi, ale spousta našich lidí za to zaplatila životem. Je mi z toho smutno, protože to byli skvělí muži. Až tohle všechno skončí, budeme jim muset vzdát čest.

Podívám se ještě jednou na Sunningse, nechce se mi s ním znovu jednat. Byla bych raději, kdyby se toho nyní už ujal kapitán, ale ten míří zpátky na hrad.
Zavěsím se do zlodějky, zhluboka se nadechnu a zamířím k mužům na koních. Pojistila jsem si tak, že zlodějka půjde se mnou, a částečně tak také maskuji svou slabost.

"Dorazili jste v poslední možné chvíli."
Není to obvinění, pouze konstatování. Nechci se hádat, i když kdyby kavalerie dorazila dřív, nemuselo tolik lidí zemřít.
"Promluvíme si na hradě."
Nechce se mi jednat tady, na bitevním poli. Potřebuji se posadit a nejlépe se i něčeho napít.

Šedá Eminence - 22. března 2019 22:28

Nad bojištěm vznáší se supové

Oba šlechtici se na moment zarazí, ale poté skloní hlavy a pomalu odkráčí na svých válečných ořích. Sledovali Ariannu přicházet a očekávali jednání, ale dohadovat se o politice nad krvácejícími mrtvolami měšťanů, kteří bojovali bratr proti bratru, to je příliš hanebné i pro šlechtice.
A tak obě ženy, těsně následované Homolkem a Tuklou a o několik kroků předcházené Mortienem a Kapronem, zamíří zpátky na hrad.
Je to smutný pochod - na náměstí zůstalo mnoho statečných mužů. A ti co se vrací jsou změnění, prošli si skutečným bojem a to promění lidské srdce. Kráčí znaveně, ranění odpadávají do rukou snažících se žen, které přišli pomoci svým hrdinům... nebo je nalézt v krvi padlých.

Královští rovněž začali počítat a odklízet padlé. Kolem Celestionu vyroste mnoho pohřebišť. Ale Arianna a Liss se vrací zpátky na hrad s pocitem vítězství - drahého sice, ale vítězství přeci.
A pohled na hlídkující vojáky, kteří drží dobyté ulice, svědčí o tom, že Kapronova armáda je všechno jen ne poražená.
Když kráčí k vyvýšenině hradu Stříbřinami, lidé jim provolávají slávu - většinou ženy. Téměř každý muž se chopil zbraně.
Ohlédnou se zpátky a uvidí nad strážnicemi a nad dobytými mosty vlát městský erb a rudou vlajku vítězství. Do města se snad konečně vrací mír.
A tak dospějí až na hrad, kde se všichni beze slova rozpustí aby se vzpamatovali z víru boje. Omyjí raněná a zakrvácená těla a dostane se jim všem pořádného ošetření.
Liss zavítá k Lionellovi a brzy se k nim připojí i Arianna s obvázanou rukou. Lionell je vzhůru, ale leží v posteli a jen tiše sleduje obě ženy. Všimne si zranění Arianny a usměje se - jako by jí tak trochu vyčítal, že na sebe nedala pozor a přitom jako by na ní byl hrdý.
,,Vyhráli jsme? zeptá se nakonec s námahou - ale snad ví, že by se ženy nevracely, pokud by prohrály.
Ale i tak, když se dozví, že ano, přikývne spokojeně hlavou.
,,To je dobře... konečně... konečně snad bude mír. Musíme o něj pečovat. Mí poslové mají své instrukce..." řekne a přivře oči - jeho tělo potřebuje čas aby se zotavilo.
A skutečně, obě ženy slyší mladé muže s depešemi psanými Lionellovou rukou mizet z ubytovny a mířit ke stájím. Snad se ostatní města připojí na stranu Celestionu.
Alsborne se zvedne ze svého místa uznale přikývne oběma ženám - gesto, které není vlastní jeho komornické pozici ale patří k jeho místu přítele.
,,Dokázali jste něco, o čem se nikomu nikdy ani nesnilo. A kapitán se postará, aby vaše práce nepřišla vniveč." Zaváhá a nakonec dodá: ,,Jsem na vás hrdý."

Ale jen pár momentů na to rozezní se dusot kopyt. Královští přijíždí na hrad. Ženy vyhlédnou oknem z pokoje na druhé nádvoří - je plné odpočívající vojáků, kteří pomalu začínají slavit.
Dnešní večer vyvalí ukořistěné sudy vína, piva a medoviny a budou oslavovat vítězství - prozatím však klidně, v sedě či v leže, na nádvoří oslavují své přežití, odvahu svých druhů a památku padlých spolubojovníků.
Mezi nimi prochází kapitán a hovoří s vojáky, děkuje jim za jejich práci a vyjadřuje soustrast nad smrtí přátel.
Na toto náměstí střízlivé radosti a uctívaní mrtvých vkráčí na koních oddíl královských. Ani oni nemají dost drzosti na to, aby rušili mír po bitvě, ale jejich zjev není přivítán laskavě.
Dokonce i místní voják, toužící už jen po míru, zvedne zbraň proti podobným válečným štváčům.
Arianna spatří Sunningse, kterého opět následují dva rytíři, jeden z nich dozajista de Chivalié, a poté malý oddíl dalších šlechticů.

Arianna z Albrienne - 23. března 2019 07:28

Po bitvě

Pomalým krokem se vracíme na hrad. Zvítězili jsme, ale radovat se příliš nedokážu. V duchu ale děkuji, že přežili všichni ti, kteří jsou mi drazí. Jednou přijde čas na slavení, ale dnes to ještě není.
Na nádvoří se rozejdeme a já jdu najít nějakého felčara, který by mi vyčistil a ošetřil ránu. Potom zamířím za Lionellem, u kterého už sedí Liss.

Teprve nyní si uvědomím, že zatím co naše práce už pomalu končí, pro mnoho jiných teprve začíná. Bude trvat ještě dlouho, než se s králem dobereme nějakého kompromisu. Doufejme, že díky Lionellově tvrdé práci se nám podaří naklonit si na svou stranu i další města. To by pak jednání bylo o mnoho jednodušší.

Oči obrátím k Alsbornovi a usměju se.
"My všichni jsme to dokázali."

Z poklidu nás vytrhne až dusot kopyt. Vyhlédnu z okna abych spatřila Sunningse s doprovodem a za ním oddíl dalších šlechticů. Opět ucítím bodnutí zloby.
Jsou jako supi, kteří si pro sebe chtějí urvat kus kořisti.
"Asi bychom měly jít."
Prohodím k Liss, ale ani já nespěchám se vstáváním.

Lisseth - 23. března 2019 19:09

Po boji

Doprovodím Ariannu k těm dvěma a pak už se pomalu vracíme na hrad. Rozhlížím se po ulicích, kterými procházíme a nějak tomu všemu nemůžu uvěřit, kam až jsme došly, co všechno jsem ovlivnily a v čem máme prsty. A přitom to začalo vcelku nevinně. Ovšem ne zcela to ještě skočilo, ale teď už snad budou na řadě jiní, aby to všechno dořešili.

Přesunu se k Lionellovi, krátce jej zpravím o tom, co se stalo a pak se prostě jen těším z jeho přítomnosti.
"Hlavně, že jsem dokázali najít tebe." odpovídám Lionellovi a lehce jej políbím na tvář nehledě na přítomnost ostatních. Však všichni už ví, jak to je.

Poklidnou atmosféru, která tu panuje naruší dunění kopyt na nádvoří. Nechce se mi zvedat a snad se zatváří i trochu otráveně, když Arianna zmíní, že bychom měli jít. Stále si nepřipadám jako nějaký vyjednavač a po přítomnosti těch navoněnejch panáků, co dělaj, že sem jen dotěrný hmyz, na který se snaží nekoukat, fakt netoužim. Aspoň, že je tam i ten druhej...jenže do toho zas pořádně nevidim...jestli ono nebylo lepší krotit Katovský...

"Vždyť už du." vypravim pak ze sebe konečně a pomalu se zvedám.
"Ale neručim za to, že Sunningse nepošlu do háje." dodám pak ještě tiše spíš jen tak pro sebe.

Šedá Eminence - 23. března 2019 20:23

Holubice s olivovou snítkou

Unavené a vyčerpané válkou ve městě, obě ženy vykráčí na nádvoří plné odpočívajících mužů. Kapron je předhonil a nyní stojí proti třem jezdcům - dívá se přímo do očí Sunningse. Šlechtic na něj shlíží a oba ještě nezačali mluvit.
Od Kapronovy levice pak přichází obě ženy, po kterých se Sunnings ohlédne a pokývnutím je pozdraví. Kapitán Kapron se doširoka rozkročí, založí ruce a sveřepě hledí proti Sunningsovi, který na něj opět obrátí svou pozornost. Kapitán zcela ostentativně stojí mezi královskými a hradem.
Pojednou je slyšet těžké kroky a dveře do hradu se začnou otevírat. Činí tak dva muži Severské gardy, zatímco senešal Erik Maartensson prochází na nádvoří - zastaví se, když uvidí procesí.
Sunnings se rozhlédne a přejede očima vojáky jen aby opět dorazil k neústupnému pohledu kapitána.
,,Lidé Celestionu! Král vám děkuje za vaší věrnost. Bez vašich obětí by dnešní vítězství nebylo možné!"
Slušelo by se, aby vojáci provolali slávu - ale na nádvoří je ticho. Hovor ustal. Vojáci se počnou zvedat a najednou malé volné prostranství obklopuje stojící dav ozbrojenců.
Arianna a Liss stojí na kraji volného kruhu, který se vytvořil kolem královských a kapitána. Ve vzduchu je napětí.
A kapitán promluví - v hlase vůle a nepoddajnost.
,,Nic z toho sme nedělali z lásky ke králi, ale z lásky k tomuhle městu. Bojovali sme a umírali pro svobodu a pro bezpečí. Vzali jsme si to, co nám král léta prázdně sliboval. Kde byl král, když nevinné vedli na šibenice a jeho laskaví správci nás odírali z kůže? Kde byl král, když pohané vraždili v ulicích? Kde byl král, když nás přišli dobývat cizáci?"
Muži kolem se napřimují a hledí ke královským - není to pohled nenávisti, ale pohled nezávislosti a statečnosti. Mnozí ztratili příliš mnoho v povstání na to, aby se nyní vzdali toho, co si vybojovali.
A pak kapitán plivne k nohám jezdcům.
,,Takový král může jít k čertu. Chcem žít v míru a pokoji - ale budem se rvát jak lvi, jestli nám ten ,,král" vezme čest a svobodu, kterou sme si dneska vybojovali!"
Opět, žádný jásot - tiché odhodlaní, napětí. Vojáci na nádvoří by Kaprona následovali do horoucích pekel.

Sunnings se nadechne a začne:
,,Vaše slova jsou slova neinformované měšťana, který nezná potřeby říše a hrozby, které se nad ní vznášejí, král-"
A tu pojednou třetí rytíř se jemně dotkne ramene Sunningse. Ten umlkne. A muž za jeho zády pomalu popojede vpřed sundavaje si přilbici.
Liss spatří mladého muže - nemůže být o mnoho starší než Arianna a Lionell. Má krátké hnědé vlasy a jeho tvář má ještě zdání nevinnosti mládí - to však ruší táhlé jizvy a pevný, přímý pohled. Má hluboké, neústupné oči, které neuhýbají - v tom stejné jako oči Kaprona a Maartenssona, ale i Lišáka či de Chivaliého. Je to muž, který dokáže hýbat světem.
Arianna spatří a pozná tvář Celestionského krále.
Není ozdoben ničím víc než Celestionským erbem, na hlavě nemá korunu, ale je to on.
Dojede téměř až ke kapitánovi, který nezaváhá ani na moment. Ale vojáci kolem počnou si překvapeně mumlat.
Mnozí viděli tohoto rytíře bojovat ve vřavě u trosek Katedrály - nikdo netušil, kdo to je až do tohoto momentu.

Král Johan pozvedne ruku aby je utišil a promluví:
,,Dost, vévodo. Kapitán má pravdu. Když mí lidé trpěli, nebyl jsme zde pro ně. Lidé ukázali věrnost svému městu, větší než je byla má vlastní, a já jsem jim zavázán."
Poté král vrazí svou přilbici do rukou Sunningse a seskočí z koně. Přistoupí před kapitána, kývne na něj a nabídne mu ruku k potřesení.
,,Už velice dlouho se s vámi chci setkat, kapitáne Kaprone. Je mi ctí potkat jednoho z mála věrných ochránců mého lidu."
Kapitán zaváhá - ale jen na nejkratší okamžik.
,,Čest poznat i vás," odpoví a stiskne královu ruku. Na moment je ticho - ale poté najednou rozezní se výkřik: ,,Johane!"
Zpoza mohutného seveřana vyběhne mladá žena v prostých šatech, se slzami v očích. Její překvapení ochránci se jí marně pokusí zadržet.
Tvrdý obličej krále se změní v laskavý úsměv, když napřáhne náruč. ,,Marie," osloví svou choť král a obejme jí.
A poté - navzdory rozpakům Sunningse a potutelnému úsměvu de Chivaliého - se rozezní provolání slávy:
,,Ať žije kapitán! Ať žije král! Ať žije Celestion!"
Kapitán váhavě ustoupí z cesty králi, senešal se postaví do pozoru a král projde kolem své nastoupené gardy k trůnnímu sálu, následován královnou. Očekává jej dlouho opuštěný trůn a koruna.

Nad město vznesla se bílá holubice, která v zobáčku nese mír pro rozvrácenou zem. Má před sebou dlouhou cestu, ale není síly na světě, která by jí nyní dokázala zastavit.
Nese se totiž na křídlech lásky, pravdy a spravedlnosti.

Arianna z Albrienne - 23. března 2019 20:54

Ať žije král!

S Liss, bok po boku, vyjdeme na nádvoří a zamíříme k čekajícím jezdcům. Před nimi však už stojí kapitán Kapron. Zastavím se několik kroků od něj, nejistá, co se bude dít. K mému překvapením nám Sunnings pokyne na pozdrav, pak se ale jeho zrak vrátí ke Kapitánovi.
Ten sice k muži na koni musí vzhlížet, nečiní ho to ale o nic nižším. Naopak, kapitán tu stojí, jako kdyby byl vytesaný z kamene, odhodlaný a neústupný.
Pocítím, v ten okamžik, příval hrdosti. To my jsme stály po boku tohoto muže, to naše kroky vedly k tomuto okamžiku.

Sunnings promluví, ale jeho slova mi zní prázdně a ani dav kapronovců na ně nijak nereaguje. Na nádvoří je ticho, které následně přeruší kapitán. Mám pocit, jako kdyby mi slova bral od úst. Za tohle jsme bojovali. Ne pro krále. Ale za Celestion!
Ve vzduchu to skoro praská napětím. Vidím tváře mužů, zbrázděné emocemi. Tohle je naše armáda.

Vévoda začne kapitána poučovat, ale je přerušen rytířem, který doposud nesundal přilbu. Nevěnovala jsem mu žádnou pozornost, ale ve chvíli, kdy ukáže tvář, okamžitě ho poznám. Král! Král je tady! Davem to zašumí a napětí se změní v neklid. Ne, že by přítomnost krále na situaci snad něco měnila.

Jeho slova mě překvapí. Jen málo lidí dokáže uznat a přijmout svou chybu. Tím spíš, že tohle je král. A přesto tady stojí a potřásá si rukou s kapitánem Kapronem. Dva velitelé, dva rozdílní lidé. Ještě včera to byli nepřátelé, ale dnes jeden druhému projevují respekt.

Dmu se pýchou, když se nádvořím rozlehne vysoký ženský hlas. Sotva bych královnu, v prostých šatech, poznala. Ale je to ona. Nijak nehledí svých strážců a vrhne se ke králi.
Rychle zamrkám a zaženu slzy, když se ti dva obejmou. A žili šťastně, až do smrti. Tohle je okamžik jako z pohádky.

Nad nádvořím burácí radostné provolávání slávy a já se, celá v slzách, vrhnu kolem krku zlodějce. Dokázali jsme to.

Lisseth - 24. března 2019 16:51

Po bouři

Snad trochu neochotně, ale přeci jen následuji Ariannu na nádvoří, kde už stojí Kapron. Sunningsovi už se zase práší od huby. Krotím nutkání trochu mu počechrat tu jeho pěknou tvářičku. Za to kapitán mluví jinak a má pravdu, má ve všem pravdu. Obyčejní lidé tyhle týpky nikdy nezajímali, jen tak jak je ještě víc odřít o poslední zlámanou grešli, aby přilepšili sobě, za víc jim nikdy nestáli.

Vévoda by žvanil a žvanil, kdyby ho zas někdo nezastavil. Z obyčejného rytíře bojujícícho ještě před chvílí po boku svých mužů na náměstí se vyklube sám král. Jen se lehce ušklíbnu. Aneb jak teatrálně vstoupit na scénu a získat si snad alespoň trochu zpět sympatie svého lidu...

S úsměvem na tváři pozoruji, jak si kapitán a král stisknou pravice. Jako burácení bouře ozve se provolávání slávy. Pro nás ta bouře ale snad už skončila. Nechala za sebou pořádnou spoušť, ale snad ne nadarmo se říká, že po bouřce se vždycky vyčasí a nám na lepší časy snad už svítá.

Trochu heknu, když se mi Arianna vrhne kolem krku. Tolik náklonnosti jsem tedy nečekala.
"Jen mě neumačkej, nech si to raději pro to své princátko jo?" krotím trochu nával jejích emocí.

"Tady už nás nebude třeba. Tohle už nechme na jiných. Pojďme za Lionellem, říct mu, co se stalo a oslavit vítězství a snad i začátek lepších časů pro tohle město."

Šedá Eminence - 24. března 2019 19:12

Epilog

A žili šťastně až do smrti

,,Ano," odpověděla mladá šlechtična a hlas se jí třásl jen trošku.
Byla v překrásných šatech. Byly krásnější než všechno, co na sobě kdy měla. Byl to dar od královny. Svět kolem ní se točil.

Uběhl rok. Z hektických týdnů povstání se stávaly jen vzpomínky jak pomalu mizely do historie. Jen podivné složení hostů připomínalo přátelství ukovaná ve víru boje za svobodu.
Nejvíc přirozeně vyvstávaly dva obři, kteří jistě děkovali bohu, že slavnostní uniforma jim projde jako společenský oděv.
Erik Maartensson se za ten rok téměř nezměnil - stále divoký oddaný služebník královny. Snad možná jen o něco málo přívětivěji pohlížel na Celestionský lid. Nebo alespoň na jednu jeho významnou členku.
Za to kapitán Kapron - tedy přesněji Říšský kapitán a velitel - nepřipomínal moc toho prostého strážného, který pozvedl zbraně aby chránil svoje kamarády a sousedy.
Stal se z něj základní kámen nové městské správy a jako takový se neustále potýkal se stěžujícími si občany. A jako volený celestionský starosta se zodpovídal jen králi. De Chivalié své sliby splnil.
Ale událo se mnohem víc než to. Významnou událost poctili svou přítomností dva čerstvě zvolení lidoví poslanci Říšského sněmu - jeden z nich jí dokonce šel za svědka.
Taková už je povinnost bratra. Vedl by jí k oltáři, ale tuto čest darovala Alsbornovi, který se jim stal víc otcem než komorníkem.

Svět se změnil. V Říšském sněmu krom jejích dvou hostů - Lionella a překvapivě reformistické madame de Noire - zasedl i bývalý poručík Mortien za prostý lid. Nemohl přijít, neboť byl právě na diplomatické misi v Nortimberu. I I tento svět však měl své problémy, neboť v budově Sněmu stojící na místě bývalé katedrály, zasedaly i takové charaktery jako byli lichvář Bobenberg nebo vévoda Sunnings.
Ale to nevadilo, protože tady byl ještě další, nejzvláštnější host. Na hrubý pytel hrubá záplata. Její přítomnost znervózňovala především Arianninu matku a její bratry a sestru. Není se čemu divit. Liss se s nějakými šaty nijak netrápila. Přišla v nové kožené zbroji, s černým pláštěm a kápí, jako stín co se vynořil z Katova, kterému vládla sněm ne-sněm a král ne-král.
Její tvář jí skrývala rouška.
Nikdo by neměl vidět královnu Katova jak se přiblbě usmívá. Ale když vás vaše životní láska den před tím požádá o ruku, chvíli to trvá než se z toho vzpamatujete. A navíc, k sakru, byla to krásná událost.
A Lionellovi to v těch poslaneckých šatech strašně slušelo.

Skoro tak jako když včera v Katově lámal ruku jednomu blbci, co se mu pokusil ten prsten sebrat. Liss ani nemusela vytáhnout nůž.
Byly problémy, na které ani demokracie nestačila.
Její role královny zlodějů v udržení a nastolení míru, který umožnil tohle podivné setkání, byla větší než by Lionell a Arianna měli vědět.
Skoro se strhala když celý minulý rok přejížděla z jednoho města do druhého a ,,přesvědčovala" nejrůznější šlechtice a městské radní aby novou konstituci podpořili.
Ale stálo to za to - za to aby mohla být na téhle svatbě. Ten zděšený pohled v očích načančané Marien! Trochu připomínala Ariannu před tím vším. A bratři Lionella mu nesahali ani po paty.

Na tuhle svatbu se bude ještě dlouho vzpomínat.
,,Můžete políbit nevěstu."
Sir Torrey odhrnul závoj své nevěsty a učinil tak. A od oltáře se otočila Arianna z Albrienne a podívala se přímo do očí budoucí Liss Warren a obě ženy se na sebe tiše, vědoucně usmály..

Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

Andor.cz - online Dračí doupě

Padlé Městoautorefresh

od: 11. února 2018 21:41 do: 24. března 2019 19:12

Dobrodružství vedl(a) Xero

Celestion!

Padlé Město
autorefresh