Andor.cz - online Dračí doupě

Osud Středozemě - 28. října 2009 21:09

Válka o Prsten skončila, ve Středozemi byl nastolen klid. Aragorn se ujal vlády v Gondoru, správce a pomocníkem mu je Faramir, po jehož boku stojí statečná paní z Edorasu, Éowyn. Ozdobou města pak je jistě královna elfské krve, Arwen. Minas Tirith se těší z klidu, obnovuje Osgiliath, ale dál na východ se necestuje. Mordor se stává zapovězenou pustinou, kde nežije ani zvěř a skřeti zemřeli hlady. Ovšem na jiné světové strany potká cestoval další utěšené krajiny. V Rohanu sídlí král Eomér a jeho paní se stala Lothíriel. V jižních zemích Gondoru vládnou spokojeně knížata, která jsou věrná Elessarovi. Hobité spokojeně přebývají ve svém Kraji, jako bych se jich žádná válka nedotkla. Pod Osamělou horou stále zůstávají trpaslíci, ale do Morie se už více neodvažují. I Aragorn jim to zakázal. O to čilejší jsou na obchodních cestách vedoucích do Minas Tirith, Edorasu, ale i do kraje, kam však posílají zahradnické náčiní a hračky dětem, než zbraně. Jen něčím je Středozemě jiná. Elfů je čím dál méně. Lórien je téměř opuštěný. Paní Galadriel odešla a za ní i většina Vznešeného lidu. Jen pár jich zůstalo, ti, kteří Středozemi ještě nedokázali opustit, stále přebývali v lesích, ale málokdy se s někým stýkali. Podobné to bylo i v Roklince. Útulný dům stál opuštěn, jen několik elfů zde přebývalo a připravovalo se na odjezd. Legolas se vrátil do své domoviny v Temném hvozdě, ale proslýchalo se, že i on odpluje se svými příbuznými. Jakoby tím ztrácela Středozemě něco ze svého lesku. Klid vystřídal bouři, pokoj nastoupil místo války. Středozemské krajiny se opět probudily, vládl mír a láska. A s tím přišly na svět i děti, jak děti obyčejných bytostí, které za války trpěly, tak děti hrdinů z války. Brzy malé nožky cupitaly palácem Minas Tirith, drobounké ručičky se vztahovaly k hřívám koní v Edorasu, zvědavá očka sledovala práci otců v Dolu a veselý smích zněl mezi políčky Kraje. Zda se něco podobného odehrávalo i u elfu, to nikdo neví. Občas k nim přicházel Elessar, ale jinak zůstávali o samotě sami se sebou a se svým osudem. Válka skončila, roky plynuly a Děti Prstenu, jak se jim říkalo, rostly jako z vody. Jaká budoucnost asi čeká je? Nikde není vidět žádné nebezpečí, ale po pravdě lidské oko neobsáhne celou zemi a Aragorn střeží pevně jen blízkou krajinu. Všichni věří, že zlo bylo poraženo, že v Mordoru nic nežije, Harad se osamocen neodváží k výpadům a sever je opuštěný. Jiné hlasy však začínají tvrdit něco jiného.... Hrozí snad Středozemi a jejím pokojným obyvatelům nové nebezpečí?

Osud Středozemě - 30. října 2009 18:21

Eldarion - Na cestě z Minas Tirith Den začal tak krásně. Zářijové slunce se opřelo svými paprsky do stěn Bílého města. Oknem pronikal do tvé komanty ruch pomalu probouzejíích se ulic. Hlasy prodavačů, klapot koní a jejich ržání, rozkazy kapitánů, to vše tě pomalu, ale jistě probudí. Když spatříš ten nádherný den, máš v hlavě ihned jasno - vyjíždka, jedině tak se dá správně strávit čas v tuto chvíli. Pobyt v přírodě je ti daleko milejší, než těsné stěny paláce. Převlékneš se a jdeš k snídani, kde čekají už tvoji rodiče, král Aragorn a elfská královna Arwen. Vše by mohlo být v klidu, kdyby tvůj otec neměl jiné plány s tvým dopolednem. Chce tvoji účast na poradě s gondorským správcem Faramirem. Nemáš nic proti Faramirovi, ale být na radě rozhodně není tvůj sen. Rozčileně odejdeš od rodinného stolu a zamíříš automaticky ke stájím. Nejsi problémový člověk, ale dnes máš jasno. Na poradu nepřijdeš. Netrvá dlouho a za chvíli ujíždíš městem k bráně. Nikdo tě nezadržuje, snad si otec ani nepomyslel, že by si toho byl schopen. Tobě je to momentálně jedno, dnes chceš pocítit svobodu. Brána se před tebou otvírá a ty vyjíždíš směrem k Rohanu. Nemá to nějaký určitý smysl, jen jsou tak krásné pláně a příjemná krajina pro jízdu. Tvůj kůň lehce cválá, měkce dopadají jeho kopyta do trávy plné ranní rosy a ty si užíváš vítr, který si hraje s tvými vlasy. Jedeš už nějakou chvíli, když v dálce spatříš postavu. Blížíte se k tobě a zatím se nikam neschovváváš, místní kraj je nyní opravdu bezpečný. Ještě jste od sebe daleko, ale necítíš žádný strach a důvod, proč uhýbat. Za chvíli rozeznáváš, že v sedle je žena a když přijedeš ještě blíže, poznáš, že jde o Elenwë, dceru Eomera a Lothíriel, výbornou rohanskou jezdkyni. Elenwë Ranní chlad začíná být pomalu vlezlý a nakonec pronikne i kožešinou, ve které spíš na úpatí Bílých hor. Měla si opět šanci vyjet si z Edorasu, a tak si toho hned využila na více dnů. Jedeš svoji klasickou trasu směrem k Minas Tirith a pak oklikou nějak zpět. Na noc sis vybrala noclech chráněný několika stromy u Bílých hor, ale září už není to, co letní noci. Nakonec nevydržíš a vyhrabeš se z pelíšku. Pohyby se rozehřeješ, něco málo pojíš a opečuješ svoji nádhernou klisničku Eledhwen, která je ze Stínovlasovy krve. Slunce pomalu stoupá a tak není důvod, proč další cestu odkládat. Den je nádherný, a tak hodláš pokračovat stejným směrem, tedy k Minas Tirith. Nějakou cestu už jedeš cvalem, aniž by Eledhwen jevila jakékoliv známky únavy, když v dálce spatříš jiného jezdce. Nejdřív zbystříš, ale pak si uvědomíš, že nejsi za časů svého otce, kdy na cestách bylo třeba být velmi opatrný. Dnes je tomu jinak a cestovatelé celkem bezpečně cestují mezi Edorasem a Minas Tirith. Přesto ale zpomalíš a jsi připravena na všechno, taková už jsi. Jak se blížíš, rozeznáš muže a nakonec poznáš v něm Eldariona, syna Aragorna a Arwen, dědice gondorského trůnu. Je ti hned lépe, jeho ráda vidíš, přeci jen se trochu znáte z různých setkání vašich rodičů.

Osud Středozemě - 30. října 2009 18:29

Ailité - Roklinka Probudíš se dřív, než slunce pronikne do roklinského údolí. Jsi nervózní nedočkavostí, takový pocit je u tebe neobvyklý. Snažíš se na lůžku uklidnit a jde ti to celkem snadno, vrozená elfská střízlivost je ti vlastní. Ovšem nic nechceš odkládat, vždyť dnes je ten velký den. Dnes, když se oblékáš, na tebe nečekají nádherné, ale přitom jednoduché šaty, ale jezdecké oblečení a cestovní plášť. Až s posvátnou úctou si je oblékáš, vždyť dnes se poprvé dočkáš a vyjedeš sama na cesty. Ne na výlet, ale na cesty. Když jsi hotová s úpravami a máš definitivně přichystaná zavazadla, vyjdeš ze svého pokoje. Zrovna vysvitlo slunce, přesto v podloubích Posledního domáckého domu panuje ranní chlad a na květinách se třpytí rosa. Nejdříve zamíříš na snídani, kde tě již čekají rodiče a pár dalších elfů. Mnoho vás tu není a ty jsi nejmladší z přítomných. Společně v tichosti posnídáte a pak tě už jdou vyprovodit na nádvoří, kde čeká ustrojený kůň. Matka se neudrží a se slzami v očích tě objímá. Šeptá ti láskyplné věty v rodném jazyce a na nic nedbá, že v povaze vaší rasy takové projevy nejsou moc přítomné. Pak přistoupí i otec: "Ailité, nebudu ti dávat rady. Co jsi mohla, to jsi se naučila zde. Jen tě prosím, ať své první kroky směřuješ do Lórienu. Mám tušení, že tvá přitomnost v těch místech má svůj účel. Ať tě hvězdy naší paní provázejí na tvých cestách." Lehce se ukloní a s ním i ostatní elfové. A tobě nebrání nic, aby si vyjela ze svého rodiště do širého kraje.

Osud Středozemě - 30. října 2009 18:36

Laif Dornwell - Edoras, stáje Dnešní ráno začalo jako každé jiné, a tedy prací. Rychlé posnídání, postarání se o starého otce a už jsi spěchal za svými povinnostmi. Dnes tě čekala práce v královských stájích. Jsi jeden z nejšikovnějších kovářů, a proto budeš kovat i královské koně. Celkem se na to těší, ve stájích se jistě dozvíš od rohanských jezdců různé novinky z cest z celého kraje. Ještě trávou plné rosy se brouzdáš cestou ke stájím a když vejdeš dovnitř, obejme tvoji postavu teplo koňských těl i pro někoho nevábná vůně hnoje, která je pro váš kraj tak typická a tudíž vám, Rohirům, nepřijde nijak zvláštně nepříjemná. Ujme se tě správce stájí a ihned tě zavede k místu, kde máš kovat. Připravíš si vše potřebné a začínáš. Jednoho koně za druhým ti přivádějí rohanští jezdci a ty pracuješ, až nemůžeš myslet na nic jiného. A přeci tě něco vyruší. To když se stájemi rozlehne dětský hlásek: "Laifa, Laifa Dornwella hledám, kde je? Je to nutné!" Hlásek je velmi naléhavý, a tak se ohlédneš, odkud vychází. Netrvá to dlouho a přivedou k tobě malého chlapce, který se slzami v očích překotně sděluje: "Laife, tvůj otec, prý je mu hrozně zle, máš se hned vrátit domů. Maminka říká, že brzy zemře." V chlapci poznáváš syna vaší sousedky, dobrosrdečné ženy, která se o otce stará během doby, kdy jsi v práci. Tvůj otec je sice starý a práci nezmůže, ale žádnými vážnými obtížemi netrpěl, proto jsi nemile překvapen změnou stavu. Je jediný, kdo ti v Edorasu zůstal.

Osud Středozemě - 30. října 2009 18:47

Hanrar, syn Enomhův Šedých horách není zářijové ráno žádný med. Ale ty jsi přeci jenom trpaslík, který něco vydržíš. Dnešní noc jsi strávil pod skalním převisem. Ráno sice máš pár zmrzlých kapek mezi vousy, ale to tě nijak nevyvede z míry. Klidně se nasytíš a hodláš pokračovat dále ve své cestě. Kam? To sám nevíš, tak trochu hledáš sám sebe a možnost, jak si získat zpět svou čest a čest své rodiny. Zatím se prodíráš špatně viditelnými stezkami Šedých hor, pak možná uhneš k jihu, kdo ví. Dokud tě sníh nevyžene, budeš zde. Jakmile slunce pronikne mezi špičky největších hor, vylezeš ze svého úkrytu a znovu se vydáš na cestu. Jdeš rychle a svižně, ale je ti čím dál tepleji na slunci. Je to ovšem jen zdání, jakmile se zastavíš, ovine tě mrazivý vzduch. Hodláš se zastavit až kolem poledne, ale něco tvoji cestu přeruší daleko dříve. Mezi horami totiž zaslechneš divné vrčení. Ihned se přitiskneš ke stěně jedné ze skal a vyčkáváš. Skřeti tu už nepobývají, ale možná se nějaký zatoulal, což by ti vůbec nevadilo. Rád by si někomu setnul hlavu. Ovšem toto nevypadá na skřeta. Mručení je silnější a naléhavější, až přechází v lehký řev. Trochu se ti z toho naježí hloupky na zátylku a nevíš, čím to, nijak bojácný nejsi. Odvážíš se vykouknout ze svého úkrytu a to co uvidíš, ti lehce vyrazí dech. Přeci jen jsi nikdy takového tvora neviděl. Kousek od tebe, na jednom obrovském kameni, stoji zvláštní lev. Lva jsi viděl v mnoha knížkách jako obrovsou jižanskou obludu s hřívou kolem hlavy. Tento je ale černý, větší, než ti jižanští a navíc má křídla, která jsou konstrukcí podobná netopýřim, ale zde daleko větší. Co tě nepříjemně zarazí dále, je lví ocas, na jehož konci se v ranním slunci blyští nepříjemně velký osten. Obluda se právě podívá tvým směrem a těžko říci, jestli tě zmerčila a nebo ne.

Osud Středozemě - 30. října 2009 19:01

Than - cesta do Belfalasu I když jsi spíš takové dítě zimy, nějak zvědavost, či co, tě táhla na jich od Bílých hor. Snad jsi chtěla vidět moře, snad jsi jen tak chtěla poznat něco jiného, kdo ví, co tě sem přitáhlo. Celkem vlídné zářijové ráno tě probudilo z neklidného spánku. Neklidný je pro to, že tvá mysl chaoticky bloudila po zdejších krajích. Víc, než cokoliv jiného, ti ale nedal spát hlad. Už od včerejšího rána jsi nic nejedla, a protože máš u sebe luk a celkem dobře umíš z něho střílet, rozhodla ses, udělat si jednou radost. Nedaleko od tvého místa spánku byl pěkně udržovaný háj, kde, jak jsi si všimla, se rády zdržovaly laně. Stačilo by ti maso z jedné na několik dní, aby jsi se tu mohla zdržet a ještě jako zásoba na cestu dále. Proto neváháš, sbalíš svých pár drobností a míříš do háje. V tichosti se plížíš a opravdu, netrvá to dlouho a před tebou se zjeví několik laní, klidne se pasoucích v ranním slunci. Až tě překvapuje, jak jsou nebojacné, ale více nad tím nepřemýšlíš, hlad plně zaplnil tvou mysl. Namíříš, snažíš se na chvíli soustředit a nemyslet na nic, co by tě rozptylovalo a vystřelíš. Tvá rána byla přesná a jedna z laní se skácela k zemi mrtvá. Ostatní se rozuztekly. Vesele a natěšená přistoupíš k mrtvému zvířeti a pomocí svých dýk se ho chystáš rozporcovat. V tom ale uslyšíš troubení a křik. Nechápeš, co se děje, chvíli stojíš na místě a dřív, než stačíš cokoliv udělat, jsi obklíčena pěti muži ve zbroji. Jak polapené zvíře těkáš očima z jednoho na druhého. Každý je vyzbrojen mečem, který vytasen je špičkou namířen proti tobě.

Osud Středozemě - 30. října 2009 19:08

Eormund - Dol Amroth Cestoval si celou noc, nějak si zatoužil opět po lidské společnosti. V sedle jsi trochu zdříml, cesty jsou bezpečné, a tak si můžeš dovolit takovou neopatrnost. Když vysvítá slunce, před tebou se zjeví přístaví městečko Dol Amroth. Odpočinut, i když ze sedla trochu rozlámány, vjedeš kolem strážnice dovnitř. Nikdo tě nekontroluje, máš na sobě rohanskou přilbici a to vojákům stačí. Ve městě začíná čilý ruch. Rybáři míří na moře, obchodníci začínají rozkládat své zboží. Zamíříš směrem ke knížecímu domu. Sice knížete neznáš, ale mezi kolegy ve vojenské branži platí nepsané pravidlo pohostit druha ve zbroji. A opravdu když zamíříš ke kasárnám, přistoupí k tobě hned pár vojáků. "Zdravím, cestovateli. Odkud jedeš? Na vlastní pěst?" Vypadají přátelsky a zdá se, že na pár dní budeš mít o obživu zase postaráno.

Eldarion - 30. října 2009 19:48

Minas Thirith -> Rohanské pláně Ráno mě probudí hlasy prodavačů, trhovců, vojáků a ržání koní. Vylezu z postele a jdu se podívat k oknu jaké je ráno. Po zjištění, že ráno je krásné a nebe téměř bez mraků, dostanu chuť se projet na koni. Jdu se tedy umýt, převléknout se do šatů a poté do jedné z komnat v severní části paláci nasnídat. Při vstupu spatřím své rodiče a několik svých sester "Ahoj" řeknu abych je pozdravil. Když se nasnídám a chystám se odcházet, tak mi otec sdělí, že se mám zúčastnit porady se správcem Faramirem. Vzhledem k tomu, že jsem se s ním neměl chuť dohadovat, tak jsem jen řekl "Ano otče" a pak odešel. Namísto toho abych šel na schůzi jsem šel zpět do svého pokoje, kde jsem si vzal meč, poté do královských stájí kde jsem si připravil koně a následně jsem na něm jel dolů k bráně ze které jsem vyjel. Po chvíli rozhodování jestli pojedu do Jižního Ithilienu nebo k Rohanu jsem si zvolil druhou možnost a vyrazil směrem tam. Od té doby co můj otec a jeho přátelé porazili Saurona Velikého jsou tyto cesty bezpečné a já se tak nemusel strachovat jestli mě zasáhne šíp nějakého skřeta nebo jestli jich na mě horda vyběhne. Bylo už téměř poledne a já po několika hodinách na cestě spatřím nějakou postavu na koni jak jede přímo proti mně. Po další chvíli zjistím o koho jde.Byla to dcera přítele mého otce a krále Rohanu Elenwë. Když jsme necelých pět metrů od sebe, tak jí s úsměvem na tváři řeknu "Ahoj, co tě sem zavádí ?" teprve až potom mi dojde, že jsem na Rohanské půdě, ale to už nedávám najevo a jen čekám na odpověď.

Hanrar syn Enomhův - 30. října 2009 19:52

Hory a Lev Snažím se obludu nevyprovokovat. Přece jen by nebylo moudré si začínat s neznámým zvířetem. Raději si ale potěžkám své kladivo a velice pomalu, abych nevyprovokoval šelmu, si ho položím na rameno. Jsem připraven se v okamžiku nebezpečí rozmáchnout plnou silou a udeřit. Ale kam? projede mi hlavou otázka jako nepříjemný poryv mrazivého větru. Prohlédnu si tedy obludu ještě jednou. Má tenká křídla, kdybych je roztrhal, určitě by to bylo k užitku. Mohla by se ale potom cítit více ohrožena, každopádně by šelma nemohla odletět a to by ji vyprovokovalo. Mohl bych ji tedy zasáhnout do hlavy. Ano, mohlo by se mi podařit ji skolit jednou dobře mířenou ranou, a pokud se budu držet vpředu a pozorovat její čelisti, nemůže mě zasáhnout ocasem. přemítám. Nechci ale zaútočit jako první, možná si šelma také zvykla na mír a po určitém varování mne nechá projít. Proto čekám na její reakci, připraven odejít bez boje, ale také se s ní utkat. Pokud na mě zaútočí, rozmáchnu se a kladivem se ji pokusím narazit do hlavy. Zboku přes konec čelisti a i přes spánek. Snažím se současně soustředit na své okolí, jestli mě nenapadne třeba křídly nebo ocasem. Pokud bude šelma vyčkávat, vyčkám také, nikam nespěchám a chci si být jistý, že neskolím kdovíjaké posvátné zvíře a za příčinu to bude mít mé bezhlavé chování.

Laif Dornwell - 30. října 2009 20:24

Edoras, den jako každý jiný No tak lenochu.Za prahem čeká zase práce nad hlavu a ty bys ještě vyspával.Trochu líně se zvednu z postele a protáhnu své ztuhlé svaly.Dnes mě opravdu čeká práce až až.Hlavně když mám na starost podkovy Rohanských koní.Ne že by mi to nějak vadilo,naopak se docela těším. Tak fajn,jde se na to.Obléknu se do svého obvyklého oblečení a to jest značně zašpiněná vlněná košile, slabá kožená vesta a mírně potrhané plátěné kalhoty.Poté už se na mě valí první vlna úkolů.Rychle do sebe hodím trochu chleba a sýra,přichystám snídani i svému starému otci který ještě podřimuje a brzy se neslyšně vytratím do své kovárny kde si přichystám své nádobíčko. Sotva vejdu do prostor kovárny ucítím zas ten známý pocit velkého štěstí a radosti.Jo doma je doma.Pomyslím si a pohledem přejedu po vyhaslé peci,ztichlé kovadlině i několika nástrojích visících na stěně. Dojdu ke stolu v rohu kovárny a položím na něj velkou koženou tornu.Poté do ní začnu dávat věci které budu potřebovat.Zástěra,velké a malé kleště,kladiva...Mrmlám si v duchu a jakmile už pravděpodobně mám všechno vyrazím rovnou do stájí kde mě čeká zbytek celého dne. Většina Edorasu se teprve ještě probouzí ze svého snění ale stráže už jsou plně k dispozici.Trávou plnou rosy se pomalu dobrouzdám do stájí kde mě mimo správce přivítá i řehtání koní,vůně slámy a také zápach hnoje který mě však nijak více nevadí jako ostatním Rohirům.Skvělé.Výtečné.Tady se mi bude prefektně pracovat.Mihne se mi hlavou a zamířím za správcem ke svému pracovnímu místu kde na mě čeká velká kovadlina.Bez dalších řečí si připravím své věci a brzy se pouštím do podkov prvních koňů.Stájemi se začne ozývat zas ono krásné řinčení železa.Práce mi jde od ruky.Pohled na rozžhavené železo se mi jako vždy moc líbí.Občas se snažím i naslouchat rozhovorům Rohanských jezdců ale kvůli neustálému přísunu nové práce nemám na nic jiného kromě práce ani pomyšlení. Mám pocit jako by už uběhly celé hodiny.Nebo taky že čas jde až neuvěřitelně pomalu.Z toho všeho mě ale vyruší během krátké přestávky dětský hlas rozléhající se stájemi ve kterém lze mimo jiné zaslechnout i mé jméno.Co se děje?Kdo mě shání?Mihne se mi v hlavě a ohlédnu se po stájích po původci onoho hlásku.Netrvá to ale ani chvilku a správce stájí ke mě přivede malého chlapce,syna naší milované sousedky která se o otce stará během mé nepřítomnosti v práci.Ať už je zde z jakéhokoliv důvodu slzy v očích říkají že jde o něco vážného."Copak se děje kamaráde?Co se stalo?"Zeptám se a sehnu se k němu.Cítím se značně nervozní a vyděšený z toho co se mi chystá říct. Jakmile ale vyřkne zprávu kvůli které přišel můj strach se mnoho krát zvětší.Nemůžu tomu uvěřit."Můj otec?"Zamumlám tiše a jako popálený cejchem vyrazím tryskem k nám domů.Je to pro mě navíc ještě o tolik horší když vím že můj drahý otec žádnými potížemi nyní netrpěl,byl naprosto v pořádku s úsměvem na rtech.Bože jen to ne!Strhnu ze sebe za běhu zástěru a zrychlím když se přibližuji ke kovárně.Srdce mi bije jako na poplach a téměř nemohu strachem dýchat."Otče!"Vykřiknu už před domem a vrazím prudce dovnitř jako kdyby mi v cestě žádné dveře nestály."Otče už jsem tady!"Vykřiknu znovu a začnu jej hledat po domě.Nemůžu tomu uvěřit!Ne to nemůže být pravda!

Elenwe Colemanb - 30. října 2009 20:41

Rohanské pláně Ráno mě probere zima, což jsem ovšem měla čekat, když jsem se rozhodla spát venku. Neochotně otevřu oči a zamžourám na masiv Bílých hor, který se nade mnou tyčí. "Ach jo. V téhle zimě se fakt nedá spát..." zabručím, ale přesto se pokusím znovu usnout, protože se mi ještě nechce vstávat. Nakonec to ale musím vzdát, a tak se pomalu postavím. Několikrát oběhnu stromy, abych zahnala vlezlou zimu a pořádně se probrala. Potom se nasnídám a postarám se o Eledhwen. "Tak jakpak ses vyspala?" pohladím jí láskyplně po nozdrách. Když už mám vše sbaleno, tak se vyhoupnu do sedla a zamířím směrem k Minas Tirith, kam mám v plánu dnes dojet. Tam alespoň nebude zima... pomyslím si a zasměji se. Pobídnu Eledhwen a plně se pohroužím do rychlosti jízdy. Vnímám, jak rozrážíme chladný raní vzduch a jak Eledhwen hladce mizí míle pod kopyty. Náhle před sebou v dálce spatřím dalšího jezdce. Zpomalím a ujistím se, že luk, který mám na zádech, můžu v případě potřeby rychle vytáhnout. Poté ale zakroutím hlavou nad svou přehnanou opatrností a se zájmem se zadívám na blížícího se jezdce. To je přece Eldarion... překvapeně se usměji a zastavím koně, když ho poznám. "Dobré ráno." usměji se a myslím to doslova, neboť dnešek se opravdu vydařil. Na nebi není ani mráčku. "Řekla jsem si, že na pár dní vyjedu z Edorasu a rozhodla jsem se jet do Minas Tirith a potom to vzít nějakou oklikou zpátky." pokrčím rameny. "A co tady děláš ty?" zeptám se s úsměvem.

Eldarion - 30. října 2009 20:59

Rohanské pláně " Já ? Já se tu jen tak projíždím je to lepší než trávit čas na poradě s Faramirem. Ne, že bych proti němu něco měl, ale ty porady pro mě nejsou " řeknu a chvíli se koukám na nebe a pak pokračuju "Ale jestli máš v plánu jet do Minas Thirith, tak by jsme mohli jet spolu jestli nejsi proti. Mě by se přeci jen potom otci vysvětlovalo lépe proč jsem nedorazil na radu, kdybychom dorazili oba společně. Mohl bych mu třeba říct, že jsem věděl o tvém příjezdu a jel jsem ti naproti. " řeknu stále s úsměvem na tváři.

Elenwe Colemanb - 30. října 2009 21:16

Po Eldarionových posledních slovech se rozesměji a pobaveně kývnu hlavou. No jo, komu by se dneska chtělo sedět na poradě. pomyslím si s porozuměním. "Proč ne." řeknu, když se přestanu smát a chápavě se usměji. "Abych řekla pravdu ani se ti nedivím. Dnes je příliš nádherný den, aby člověk vysedával doma, když se může projíždět po zelených pláních s větrem ve vlasech." pohodím hlavou a nastavím tvář slunci, které teď už krásně hřeje. "Ovšem pokud ta porada byla nějak důležitá, tak jsi na ní nejspíš měl být. Jako budoucí vládce Gondoru bys měl vědět, co se v zemi děje." pokárám ho na oko vážně, ale po chvíli se znovu rozesměji. "Ach jo, chtěla jsem působit na chvilku vážně, ale v takhle krásný den to prostě nejde." zakroutím s úsměvem hlavou. "Jak se vlastně poslední dobou máš? Už jsme se nějaký čas neviděli." podotknu a se zájmem čekám na odpověď.

Eormund - 30. října 2009 21:26

Dol Amroth Několik posledních týdnů jsem strávil projížděním gondorskými lesy u pobřeží. Bezcílně, jen tak pro radost jsem hledal a prozkoumával dávno zapomenuté ruiny elfských nebo Nůmenosrkých osídlení. Před nedávnem jsem ale zatoužil znovu mluvit s lidmi takže jsem zamíŕil k Dol Amroth jelikož bylo zrovna nejblíž. Dol Amroth je nádherný přístav Urse (Urs -, jméno mého koně), třpitivá dálava moře a na jeho břehu neskromě nádherný přístav. Co urse, měl bys koule na plavbu lodí hehe? Třeba by ná na jednu vzali... je fuk kam lodí jsme ještě nepluli příteli hehehe mluvím na svého koně jako by byl člověk ale vím že mi nerozumí ani slovo. Nikam nespěchám takže jdeme krokem, proto nám trvalo dva dny než jsme dorazili ke městu. Místní docela nevěřícky kkoukali když uvideli rohira v plné zbroji jak si to štráduje jejich ulicemi. Dokonce několik místních panikářú blábolilo něco jak že jsem posel a zase je válka ale to je nesmysl... jsem jen tulák nic víc a myslím že to z mého vzezření po bližším pohledu pochopili. Když jsem uviděl místní kasárna hned jsem věděl kam zajít, vojáci jsou lační po novinkách ze světa jelikož ten jejich ja jen tak veliký jak jim jejich velitel dovolí . A opravdu hned u brány si mne odchytil jeden s úsměvem od ucha k uchu a vítal mne jako spasení... není divu v čase míru je být vojákem snad větší nuda než být pouhým farmářem. Zdravím tě příteli, ano jsem zde jen proto abych zde byl... nenesu žádný vzkaz ani nic jiné. Šlo by tu najít dočasnou práci třeba u koní jen za stravu a nocleh? Odzdravím ho také a položím mu otázkku jakou pokládám vždy když někam přijedu.

Eldarion - 30. října 2009 22:18

Rohanské pláně "Tak dobrá a nevezme to třeba přes Ithilien a Osgiliath ? Alespoň se trochu víc projedeme. Tak nějak je lepší se projíždět po Rohanských plání než poslouchat nejspíš velice zajímavou debatu mého otce a Faramira. To máš pravdu v takový krásný den působit vážně nejde.Nechápu jak to naši otcové zvládají." odpovím na Elenwë věty a pří svých posledních slovech se zasměji. "Jo jo už jsme se neviděli dlouho. Od našeho posledního setkání jsem dokonce stihl přijít i k tomuhle" při tom ukážu na své levé oko přes které jsem mám jizvu. "No a jinak se mám vcelku dobře. Nedávno jsem se projížděl v Lese zelených listů, stromy tam už zase dorostli a to, že tam byl kdysi Dol Guldur už není skoro poznat.Jen kdybych nemusel plnit své povinnosti prince. A jak se máš ty ?" řeknu a čekám na odpověď.

Than - 31. října 2009 11:42

Cesta do Belfalasu Pozoruju laň, jak se klidně pase mezi ostatními a užívá života. Zamířím a vystřelím. Zvíře se skácí do porostu a ostatní se rozutečou. Dříve, když jsem ještě chodívala lovit společně s chlapci, by teď vstali oni a zvíře odnesli do naší malé vesnice. Teď mám ale na úlovek právo já a tak se zvednu, abych mohla dojít k mrtvé lani a naporcovat ji. Vytáhnu si dýky, uchopím je směrem vzad, jak to mám ve zvyku a už by mi stačilo se jen sklonit a zaříznout čepel do masa, když se kolem mě strhne nečekaný hluk. Jediná moje reakce je, že se jen trochu zapřu, připravená na útok. Skutečnost, že se kolem mě shromáždí skupina pěti mužů ve zbroji a jistí situaci zbraněmi, mě na okamžik dokonale ochromí. V dalším se ale přistihnu, jak bezmyšlenkovitě ihned zastrkuju své zbraně zpět do koženého pouzdra a zůstávám stát bez nich. jak se sem mohli tak rychle dostat? Musela bych je slyšet dřív. Je to snad jejich půda? To snad není možné, vždycky se takové věci stávají jen mě! Hlavou se mi honí až příliš myšlenek. Přece jen na tuhle kořist asi právo nemám. Pohlédnu na zvíře, ve kterém stále ještě vězí jeden z mých šípů a potom zpět na vojáky. Najednou mě napadne, že i ti nejkrutější bojovníci by se přece slitovali nad člověkem v nouzi a snažím se, aby na mě šla rozpoznat moje utrápenost a hlad. „ O...omlouvám se...“ vysoukám ze sebe velice tiše a navíc unaveným tónem. Opravdu se snažím zahrát dokonale vyčerpaného člověka, skutečnost, že mi v břiše už den kručí hlady, by tomu měla alespoň trochu napomoct. Pokud budou vojáci jednat moc agresivně, mám ještě v záloze nacvičenou ztrátu vědomí, nebo bych se mohla pokusit o útěk. Čekám tedy, jestli mi mé provinění vysvětlí nebo mě odvedou, každopádně už jsem zase v dalším velkém problému.

Elenwe Colemanb - 31. října 2009 17:11

Rohanské pláně "Už jsem si toho všimla." kývnu hlavou, když Eldarion ukáže na jizvu, která se mu táhne přes levé oko. Má štěstí, že o to oko nepřišel. Nejspíš zase vyváděl nějaké hlouposti... napadne mě a starostlivě se na něj zadívám. "Jak jsi k tomu vůbec přišel?" zeptám se zvědavě. "Já se mám celkem dobře." zasměji se. "Jezdím na Eledhwen, ale Rohan už znám nazpaměť, takže jsem ráda, že jsem si mohla vyjet taky někam jinam. V Lese zelených listů jsem zatím byla jen jednou. Ráda slyším, že známky přítomnosti Dol Gulduru už jsou téměř pryč." usměji se. "Proti Ithilienu ani Osgiliathu nemám žádné námitky. Ithilien je nádherné místo, kterým stojí za to se projet v tento krásný den, a také mě zajímá, jak pokročili práce v Osgiliathu. Těším se, až se v tom městě opět rozproudí život." pohladím Eledhwen po šíji a natočím jí směrem k Osgiliathu. "Jedeme?" otočím se na Eldariona.

Eldarion - 31. října 2009 21:57

Rohanské pláně "Asi přede dvěma měsíci se v jednom hostinci v Osgiliathu porvali dva vojáci.Když jsem do toho zasáhl a chtěl je oddělit, tak jeden z nich si neuvědomil s kým má tu čest zařval Nepleť se do nás a výsledek vidíš sama. Trefil mě tak nešikovně, že jsem upadl do bezvědomí a probral se až druhý den ráno. Teď se tomu, ale už jen zasměju. Ano můžeme vyrazit.Byl bych pro cestu Ithilien, Osgiliath a nakonec Minas Thirith. " Když dokončuji svá poslední slova, tak už se pomalu rozjíždím.

Osud Středozemě - 02. listopadu 2009 08:16

Eldarion a Elenwë - Na cestě Slunce vysušilo poslední kapky rosy na vašich postrojích, zatímco jste se dohadovali o další cestě. Vyrazili jste zpátky na východ, nic vás nezdržovalo, a proto po chvíli vám do očí blýskala hladina Anduiny. Ještě nějaký kus byly od vás její přehy, navíc přebrodit se v těchto místech nedala, takže pokud jste mínili navštívit Osgiliath, chtě nechtě jste museli zamířit k mostu vedoucí od Minas Tirith. Město, ležící dlouho v úkrytu hor, se před vámi vylouplo jako královna oděná v jasně bílé. Pod hradbami čile běhali malí mužíčci, aspoň tak se vám zdálky jevili, kteří ustavičně pracovali na zpevnění a vylepšení hradeb. Takové bylo přání krále Aragorna. Z dostatečné dálky od Minas Tirith máte šanci se dostat k mostku do Osgiliath a můžete jen doufat, že na mostu nečekají vojáci, kteří mají Eldariona přivést zpět. Ale to nebyl otcův styl. Pokud Eldarion utekl, většinou Aragorn nic neučinil a vyčkal jeho návratu. Možná o to to bylo horší. Slunce stoupá výše a výše a už dosahuje téměř poledne, když klidným klusem dorazíte k mostu. Nyní můžete přes most do Osgiliath a nebo zpět do Minas Tirith, které je za vámi. Elenwë už odsud může vidět, že mnoho budov z Osgiliath se opět tyčí ve své kráse, ale více zatím vidět není.

Osud Středozemě - 02. listopadu 2009 08:27

Laif Dornwell - Doma Vyběhneš ze stáji jak vystřelený šíp a neslyšíš za sebou hlas správce, který tě volá. Venku se po tobě několik lidí ohlédne a ti, kteří tě znají lépe se za tebou vydají se strachem v očích, co se ti stalo. Do domu, do kterého vtrhneš jako velká voda, však za tebou nejdou. Chvíli se po domě roztržitě rozhlížíš, ale to už k tobě přistupuje vaše sousedka a tiše k tobě promluví: "Laife, potichu, otec spí, ale je to zlé. Pojď k němu, nevím, jak dlouho vydrží. Léčitel už mu podal bylinky na utišení bolesti. Měl..velké bolesti... Hlas se jí zlomí a pláče, jakoby už nic z toho nešlo vrátit, jakoby osud tvého otce byl zpečetěn. Zavede tě do komůrky, kde otec leží. Vidíš ho na posteli a nemůžeš uvěřit svým očím. Statný kovář zmizel, místo něho tu byl bledý scvrklý muž. Jak se tak rychle mohl proměnit, to nechápeš. Přistoupíš k němu, vidíš jak lehce oddychuje a občas cukne rukou, kterou má na kůži, jež ho halí. Najednou se otec probere, pohlédne na tebe a jeho zorničky se zúží. Zvláštním, velmi zvláštním hlasem na tebe promluví: "Pojede ze Severu, poznáš ji, není jako my. Ponese zprávu a ty ji musíš doprovodit. I příroda si bude přát, aby vydechla dříve, než ta slova sdělí tomu pravému králi. Vše, co měla, ztratí pro ta slova. Ty ji budeš rukama i nohama. Musíš ji chránit." Všechna slova slyšíš zřetelně ty, ale i sousedka, která ti stojí za zády. Otec je namáhavě šeptá a vypadá, že je mimo sebe. Pak zavře oči a jeho dech slábne, až by ses ho marně snažil vycítit. Zemřel.

Osud Středozemě - 02. listopadu 2009 19:59

Hanrar - V horách s podivným tvorem Pozoruješ zvláštně okřídleného lva, který se sluní na kameni. Hlavou je sice otočený k tobě, ale zdá se, že tě nevnímá. Jen roztáhne křídla, která byla předtím složená a přitisknutá k černým krátkým chlupům, kryjící jeho tělo. Nyní je vidíš v celé kráse, jsou dost velká na to, aby mohutnou obludu nějaký kousek poponesla, což může přinést nepříjemný moment v boji. Lev však stojí a pokud jsi bystrý, spatříš, že jeho nozdry cosi větří. Jistě zachytil tvůj pach, ale nic nedělá. Pak, aniž by lev otevřel pusu, krajinou se rozezní hlas, hlas velmi zvláštní, napůl jako když zní v tvé hlavě, ale přitom máš pocit, že sníh začne padat pod tlakem toho zvuku. "Co tady děláš? Co nám chceš? My potáhnem na jih a ty s tím nic neuděláš!" Slova jsou jistě směřovaná tobě, protože lev se stále dívá na místo, kde se schováváš a navíc tak trochu tázavě a pátravě nakloní svoji hlavu.

Osud Středozemě - 02. listopadu 2009 20:06

Than - v háječku obklíčena vojáky Chvíli na sebe s vojáky zíráte mlčky. Oni sledují tvé pohyby, tvé zastrkávání dýk do pouzder, ty můžeš sledovat jejich špičky mečů, které se netřesou ani přes chlad, jenž jistě musí zábst i tyto muže. Když promluvíš a zkoušíš sehrát divadlo, jeden z nich se začne nepříjemně uchechtávat. Jiný se však na něho oboří, aby ztichl. To bude nejspíš jejich velitel. Toto tvrzení potvrzuje, že se ujme slova při promluvě k tobě: "Odlož zbraně a vše proběhne v klidu. Jinak věř, že máme velmi ostré meče a hodně síly po ránu." Lehce výhružným tóněm tě vybízí, aby jsi se vzdala. Všimneš si, jak jiní muži postoupí 2-3 kroky blíže do kruhu, blíže k tobě. Kruh se svírá a asi ti nic jiného nezbyde, než se vzdát. Ale co bude pak? Odvedou tě? Utéct nemá smysl, kolem nich by jsi se neprosmýkla ani omylem.

Osud Středozemě - 02. listopadu 2009 20:14

Eormund - Dol Amroth, kasárny Vojáci si tě pozorně prohlížejí, ale přívětivý výraz z tváře jim nemizí. Ten, který na tebe promluvil jako první, pokračuje i dále. "Práce u koní je vždy. A jídlo se také najde. Zavedu tě za správcem stájí a ten se o tebe postárá, ale dříve si pojď s námi sednout. Máme ještě kousek chleba a pár ryb. Něco povyprávíš." Vojáci, kteří tě obklopují (asi 5-6) jsou většinou mladí a můžeš si být jist, že vyprávěním o sobě je nadchneš. Oni válku nezažili a navíc nemají takové možnosti jako ty, aby se aspoň toulali. I to jim přijde dobrodružné. Pomalu ale jistě tě vlečou k venkonvímu posezení, což je dubový stůl a lavice z každé strany. Na stole je opravdu čerstvý chléb a pečené ryby, z kterých se ve svěžím ranním vzduchu ještě kouří. Nechybí ani džbán, v němž jistě nebude voda, jak už to u vojáků bývá. Zdá se, že tvůj pobyt tady bude příjemný a občerství tě, než vyrazí dále. Voják, který tě přivítal, ti už nabízí místo k sezení, zatímco poslal svého mladšího kolegu pro správce stájí.

Than - 02. listopadu 2009 21:26

V háječku, již těsněji obklíčená vojáky nemile mě zamrazí, když si uvědomím pevnost jejich ruk. Nikdy není dobré, když je váš protivník očividně lepší, než vy sami. Když se jeden začne uchechtávat polevím, nemá cenu v tom pokračovat. Je mi jasné, že tihle všichni asi budou něco víc, než ti cestovatelé, které jsem podobným divadlem přiměla mi posledně podkytnout docela velkou zásobu jídla a pití. jejich velitel mě vybídne, abych se vzdala. Nezbívá mi ani nic jiného. Všichni vojáci se navíc o něco přiblížili a tak si raději začnu odepínat sponu pásku, na kterém jsou přišitá pouzdra s dýkami. Mohla bych jim je sice dát bez pouzdra, ale kdo ví, o co by je otupyli. Nevím, jestli je mám odhodit do porostu, nebo je podat veliteli a tak s nimi jen zvednu ruku tak, že držím pásek a je jasné, že v této pozici je nemůžu vytáhnout jakkoli zaútočit. Luk ani šípy už v takové lásce nechovám a tak je jen ztřesu z ramene a obojí spadne do zeleného mechu. "Na!" zavrčím nemile, když zvedám ruku s páskem. "Snad si jednou s tou vaší ranní silou sednete na ty vaše ostré meče..." mumlám si a čekám, kdo mi mé zbraně odebere a jestli mě mají v úmyslu někam odvést, zabít, nebo znásilnit...beze zbraně už se ale neubráním ani jednomu.

Laif Dornwell - 02. listopadu 2009 23:09

V mém domě Chvilku se zmateně rozhlížím po každém koutě než ke mě téměř okamžitě přistoupí naše sousedka a sdělí mi slova ze kterých se mi jen přitíží na srdci."Já to nechápu!Ještě včera byl naprosto v pořádku a dnes ráno měl na ústech ještě spokojený úsměv!"Řeknu vyděšeně a nechám se odvést k otcově posteli."Určitě to bude jen nějaká ranní nevolnost.Uvidíte brzy mu bude zase skvěle."Prohodím a zkusím se trochu usmát ale vzejde z toho jen jakýsi úšklebek.Jsem si však ale jistý že ... tohle nebude jen tak nějaká nevolnost. Nechám se zavést až do komůrky kde otec leží a po zádech mi přejede mráz.Statného kováře kterého jsem zde vždy vídával nahradil stařec kterého pomalu opouštěl život. "Otče.Už jsem tady."Řeknu tiše a kleknu si k němu.Chytím ho za ruku a pozoruji vyděšeně jak jeho silné srdce ještě odolává smrti. Svitne pro mě ale malý plamínek jakmile se na chvilku probere.Chystám se něco,cokoliv říci ale nedokážu z hrdla prodrat jediné slovo.Než však ale otec promluví.Ale hlasem který snad ani není jeho.Jeho slovům naslouchám velmi pozorně.Nedá mi moc práce si je zapamatovat ale u některých si nejsem přesně jistý jejich obsahem.Trochu mě to děsí.Jako by to místo něj říkával někdo jiný.Co to má u všech svatých znamenat?Mihne se mi hlavou mezitím co poslouchám jeho poslední slůvka.Než se však stačím na cokoli zeptat nebo nějak odpovědět otec zas upadne do nevědomí ... a zemře.Přišel jeho čas. Moje srdce v tu chvíli zaplaví obrovská vlna zármutku až se nedokážu ubránit slzám."Otče.Prosím nenechávej mě tu samotného."Hlesnu tiše a svěsím hlavu.Nemůžu tomu uvěřit.Ne,opravdu to nemůže být pravda!Mám pocit jako kdyby nyní moje duše pomalu upadala do zapomnění.Zůstal jsem zde sám."Ať už je tvá duše kdekoli věřím že ti tam bude mnohem lépe.Navždy na tebe budu vzpomínat.A děkuji ti za všechno co jsi mě naučil..."Řeknu tiše a přetáhnu přes otcovo tělo kožešinu kterou byl přikryt.Nedokáži se od něj ale odtrhnout a kdyby to bylo možné nadále bych klečel u jeho těla mnohem déle. Nevím kolik už uběhlo času.Mám pocit jako bych tu u otcova těla byl už celé hodiny.Ale na tom teď nezáleží. Konečně se zvednu ze země a jako duch bez těla se vypotácím ven kde padnu na kolena.Je to vážně kruté když naše rodina Dornwellů zcela jistě pomalu vymírá.Setřu si z tváře potůčky slz a zadívám se na pár lidí houfujících se před naším domem.Očividně je jim jasné co se děje.Opravdu bych si přál se dnes raději vůbec neprobudit.

Eormund - 02. listopadu 2009 23:35

Dol Amroth ak pánové nevím jak tady ale dole na jihu je pořádná sranda... řeknu v kroku, splácnu dlaňe dokupy a předtím než se napiji si je otřu o kalhoty To sem tak jel podél hranice s Haradem těsně u pouště Harondoru asi půl roku zpátky. Slišel jsem od pár hraničářú že si tam ještě za časů našich tátů těsně po válce prchající skřeti zřídili vlastní králoství... sakra to musím vidět ŕíkám si... tak sem tam dorazil samozřejmě jsem byl vyveden z omylu místními že to v poušti sám v životě nenajdu... musel jsem nějakému lokálnímu zeměpánovi nebo jaký to měl titul slíbit že si vezmu jeho prostřední dceru jestli mne tam zavede... dávám si pořádného loka píva až mi teče po vousech a pokračuji .... mezi náma byla tak vošklivá že bych si lepší krasavici našel v tom skřetím království ale to je jedno... po třech dnech sme našli něco co už snad v živote neuvidím... pole doslova poseto seschlímy skřetímy těly. Prdlačky království pánové, hraničáři si to trošku popletli... oni totiž místní tam mluví takovou hatmatilkou to je hrůza... ti tupí skřeti mysleli že je Haradští vezmou k sobě když Sauron zaklepal bačkorama... houbeles, zmasakrovali je hned na hranici a nechali tak. Tisíce a tisíce skřetích sušenek... ani supy to nežrali. Dodnes tam leží scvrklí tak jak padli když umírali.... řeknu vám síla.... pomalu se pouštím do těch ryb.. s plnou pusou se řehtám až mi zaskakuje ... hele jestli mě tu ten váš správce stáje nechá tak vám ještě řeknu příběh o tom jak sluníčkem připečený rohir zdrhá z pouště před vdavku chtivou vobludou hahaha... Je zjevné že mě mluvení baví, občas mlluvím dokonce tak rychle že mi není ani rozumět ale vojákům to je zdá se jedno. Hlavně že si trochu zpříjemní službu.

Osud Středozemě - 03. listopadu 2009 16:58

Than - v obklíčení Vojáci bedlivě sledují tvé počínání. Jistě nechtějí zbytečné prolévání krve, protože to by se na tebe už vrhli a rozsápali tě. Nemají ve zvyku s tím dělat takové cavyky. Když nabídneš své dýky k převzetí, přistoupí k tobě jeden voják zezadu. Pevně se k tobě přitiskne, až to není moc příjemné a dýky ti prudkým pohybem vezme z ruky. Cítíš jeho pach, pot, který se v ranním slunci objevil na kůži. Kdo ví, co by si dovolil, kdyby velitel, nejspíše mající smysl pro povinnost, hlasitě nemlasknul, takže voják odstoupil a dýky mu podal. Bez dalšího protahování ti vzali i luk a šípy, svázali ruce a vedli tě směrem z hájku, ale opačným, než jsi přišla. Po pár krocích se před vámi zjevila uzounká stezička, kde čekali koně hlídané jedním mužem. Jeden z vojáku tě popadl a jakoby si snad nic nevážila, přehodil tě jako žok přes hřeb koněm, zádama vzhůru. Ostatní pak usedli na koně a vyjelo se. Cesta to nebyla nijak příjemná, koňský pohyb ti nepříjemně masíroval břicho, celé tělo bolelo z nepohodlné polohy. Co ale zbývalo. Naštěstí se zdálo, že nepojedete dlouho, protože, kde se vzalo, tu se vzalo, najednou se před vámi objevilo přístavní město. A také moře. Moc jsi toho neviděla, ale parkrát jsi vyzkoušela kroucením hlavy zahlédnout krajinu. Po dalším dusání kopyt do prašné cesty se ozvalo klapání o dláždění. Už jste byli ve městě. Vojáci neváhali a zajeli do jakého si dvora. Moc toho nevidíš, ale když tě postaví na zem, otevře se ti pohled na budovu ve tvaru písmene U, přičemž pravou stranu tvoří stáje. Po dvoře běhají různí lidé, vojáci, čeledíni. Několik mužů pak sedí u dubového stolu a občerstvují se. Hlavní hvězdou, jak je vidět, je vousaty muž, který má zcela jiné odění, než ostatní. To už ale trochu přestáváš vnímat, protože nohy tě zrazují a celé odkrvené se kroutí k zemi a ty s nimi.

Osud Středozemě - 03. listopadu 2009 17:05

Eormund - Dol Amroth, kasárny Rozdováně vyprávíš a občerstvuješ se u stolu, zatímco mladí vojáci ti naslouchají. Jsou pozorní, někteří méně opatrní zapomenou zavřít z údivu ústa, jiní jsou více bdělí a nedají překvapení a závist tolik znát. Tvým vtipům se od srdce zasmějí a celkově tvoří velmi příjemnou společnost. To, že mluvíš rychle, přeskakuješ a podobně, jim vůbec nevadí. Vidí v tobě jednoho z nich, který však měl možnost zažít více, což je velmi přitahuje. "Neboj se, správce ti jistě práci dá, o to se postarám, jakože se Lir jmenuji!" Vykřikne ten, který tě i přivítal a očividně je z této skupinky nejaktivnější. Vaše další rozprávění je však vyrušeno příjezdem jiné skupiny vojáků. Zdají se starší a zkušenější, nejspíš byli na obhlídce. A přivezli si z toho jeden úlovek, na zem totiž ze hřbetu koně sundávají malou drobnou dívku. Ta chvíli pozoruje okolí, ale pak se nejistě kácí k zemi, protože způsob jízdy alá žok nikomu zrovna nesvědčí. Pozornost tvých posluchačů je stočena nyní jenom k dívce, takže ty máš na chvíli smůlu a nebo klid, záleží, jak to bereš. Lir vyskočí ze svého místa a přiběhne blíže ke skupince jezdců blíže s otázkou: "Hej, koho jste to přivezli?"

Hanrar syn Enomhův - 03. listopadu 2009 18:20

V horách s podivným tvorem Úplně jsem zkoprněl. Hlas v mé hlavě se mě ptal...ne, on mi sděloval co ta příšera chce. Nemožné! To je neslýchané, nic takového neexi...přece ale vidím "Lva" stát kus od místa, kde se nacházím já a jsem si zcela jistý, že se nejedná o sen. Nejsem si jistý, jak bych měl na hlas toho stvoření reagovat. najednou si vybavím jeho slova. My? My potáhneme na jih? Jich je tu víc? prolétne mi hlavou. Ruce svírající kladivo zesílí svůj stisk a já se pokusím zvířeti odpovědět. Toulám se, možná jako vy, možná jen sám, táhněte kam chcete, já s tím nic nenadělám, nebudu vám bránit v cestě pokud vy nezabráníte mě. Má odpověď zní uctivě, ale současně tvrdě. Nechci zvíře urazit, ale nehodlám se pod nikoho ponižovat, raději bych zemřel v boji, než na sebe přivolala další hanbu. Požád mám kladivo na rameni, takže ho přestávám trochu cítit. je mi jasné, že budu muset brzo buď kladivo spustit dolů, nebo se jím rozmáchnout. Snad šelma vybere odpověď za mě, nebo si ji brzy budu muset vybrat sám. Prozatím čekám na odpověď s určitou nejistotou.

Eldarion - 03. listopadu 2009 18:42

Cesta Vyjeli jsme tedy směr východ. Po několika hodinách cesty jsme konečně spatřili Minas Thirith které se vynořilo z hor. Bylo krásně bílé a to, že bylo obléháno už na něm není skoro poznat. Také jsme viděli několik desítek mužů jak zesilují brány. "Nevím proč otec pořád nechává ty brány zesilovat.Od pádu Saurona jsme je zesílili už dost. A nikdo na nás nezaútočí protože králové skoro všech království jsou jeho přátelé a ti co nejsou, tak mají armádu v takovým stavu, že by jsme bez problému porazili." křiknu na Elenwë. A po dalších chvilce k mostu který vede do Osgiliathu. U něho zastavím a několika vojákům kteří u něho jsou odpovím na pozdrav. Poté se znovu otočím k Elenwě a zeptám se "A kam pojedeme teď ?"

Than - 05. listopadu 2009 17:21

Dol Amroth Koně poklusávají a já se zdráhavě snažím najít nějakou pozici, ve které bych viděla něco jiného, než koňskou srst. Zezačátku kopu nohama, ale ze strachu, že bych mohla za jízdy spadnout, raději přestanu. Celé tělo od pasu dolů, včetně břicha, už skoro vůbec necítím. Hlava mě začíná pomalu bolet. Podle všeho se mi do hlavy nahnala všechna krev ze zbylých necitlivých částí. V momentě, kdy se snažím opět něco zahlédnout se prašná cesta přemění v dlážděnou. Kopyta začnou klapat a mě svitne trocha naděje, že bych už brzo mohla být z nepohodlného hřbetu dole. Po další útrapné chvíli začínají koně zpomalovat a já se snažím určit místo, kam mě dovezli. Jeden z vojáků, pravděpodobně tan, co mě na koně předtím tak pohodlně vysadil, mě zase vyzdvihl a postavil na nohy. Kolem se pohybuje možná až příliš osob, především ale vojáci, což mi vzhledem k tomu, který mi odebíral dýky, není ani trochu příjemné. Přelétnu pohledem celou stavbu a současně i několik stolů s jídlem. Před očima se mi objeví mžitky a já si uvědomím, že pořád ještě necítím nohy, které mě podle všeho, už déle neudrží, protože se začnu kácet k zemi. Protože mám ruce ještě pořád svázané, nemohu se ničím podepřít a skončím povalující se dole na dlaždicích. Ulevím si několika nadávkami a snažím se trochu vzpamatovat. Když se podívám nahoru, zjistím, že se nade mnou sklání několik mužů. Slyším, když se jeden z nich ptá, koho to přivezli a jejich odpověď mě pravděpodobně zajímá dvakrát víc, než jeho. No, tak koho jste si to přivezli? Vězně? Markytánku? Nebo jen nějakou hračku, co?!“ Muže nesleduju zrovna přívětivě, ale se svázanýma rukama a odkrvenýma nohama se nedokážu moc obratně hýbat, možná jen v případě opravdového nebezpečí, bych se mohla jednomu z nich pořádně zakousnout do nohy, ale to prozatím nehrozí, a tak raději jen ležím, než bych sebou cukala, jako ryba na suchu. Nenamáhám se ani nic říkat a čekám, jakou roli mi vojáci přiřadí.

Eormund - 05. listopadu 2009 18:29

Dol Amroth Jo to jsem zas narazil na výborné chlapy, kéž by takových bylo víc... Rozjímám v momente když žvýkám kus chleba což mi výjmečne znemožńuje mluvení. Naneštěstí příjemné posezení přerušuje příjezd dalších vojáků i s nějakou holkou... jestli to teda je holka jako zajatcem. Jsem už trochu přiopilý z toho piva co do sebe furt leju co jsem přišel takže v docela rozjařené náladě vstanu a se džbánem se jdu kouknout co to vlastne přivezli. Je to holka hahaa já věděl že je ještě poznám!... hmmm na hobitku je moc velká, na trpaslici málo chlupatá... no i když kto ví jak to má dole hahaaaa Promluvím a svou těžce filozofickou úvahu ukončím smíchem a plácnutím jednoho z vojáků po zádech. Hele ale nevypadá na jednu z vašich nebo našich žen, vaše by byla elegantní a naše by vám dala do držky heh kde ste jí našli? Pokračuji v polosmíchu a snažím se vymyslet co tak hrozné udělala že jií sem dovedli takhle svázanou jak néjakého vraha.

Elenwe Colemanb - 05. listopadu 2009 19:38

"Tady vidíš, že se nesmíš do všeho hned hrnout." prohodím s úsměvem, když se rozjíždíme. "Kdo ví, třeba šlo o něco důležitého." pokrčím rameny a pobídnu Eledhwen ke cvalu. Za nedlouho se před námi ukáže Anduina a její vody se na slunci jasně zablesknou. Musíme trochu změnit směr, abychom mohli přejít bezpečně řeku, a tak se nám po chvíli ukáže Minas Tirith ve své bílé vznešenosti. "To máš pravdu, ale nikdy nevíš, co se přihodí a je lepší být na to připravený." zavolám na Eldariona, ale to se už před námi objevil Osgiliath. "Je teprve poledne, takže já bych byla pro to zajet na chvíli do Ithilienu. Ale pokud máš hlad, tak se tu můžeme nejdřív najíst." usměji se a se zájmem se zadívám na město, které se pomalu vrací do své bývalé podoby.

Ailité z Roklinky - 06. listopadu 2009 12:57

Roklinka Je pozoruhodné, jak moc vás zasáhne, když poprvé opouštíte domov. Pohledem přejíždím po matce a otci, po všech, kteří jsme zůstali. Těch, kteří měli sílu tu zůstat. A možná se mi podvědomě promítá i obraz těch, kteří odpluli. Na tváři se mi rozhostí lehký úsměv. Přikývnu otcovým slovům a nepochybuji o tom, že jeho slova jsou více než pravdivá. Je, a vždy to byl, velmi moudrý muž. A mě bude potěšením navštívit Lórien "Namárië, tenn' enomentielva." Mírně skloním hlavu a poté už jen pobídnu koně, který se dá do klusu. I vzduch jako by se změnil... Čistější, průzračnější s příslibem neznáma. Poplácám koně po šíji a naposledy se otočím. Bolestivé bodnutí kdesi u srdce mě donutí se otočit zpět. Neodjíždím navěky, ale přesto... se mé myšlenky opět zanoří k těm, kteří nastoupili na bílé lodě. Jak se mohli cítit oni, když Středozem opouštěli? Vítězové, či poražení? Žal, či radost? Přimhouřím oči a zhluboka se nadechnu. Přísliby dávných dobrodružství mě přeci jen lákaly o něco víc, než jen klidné zapisování. 'Odjíždět je těžké Ailité, ale mnohem těžší je, vrátit se zpátky...' Měla jsem ráda svůj klidný život, bez překážek, bez nebezpečí. Tohle je jiné... prostě jiné. Snad bych sama sobě lhala, že je mým cílem projíždět neviděnna krajem.Vždyť jsme u Valar elfové! Vznešená rasa, ochránci Středozemě a jejích tajemství, nejme tak pošetilí, jako lidé, nelze s námi manipulovat, nevedeme zbytečné války... "Nemáme být zapomenuti..." Ta šeptaná slova se přes rty proženou jako letní vánek, ale vyjadřují vše, co mě tíží. Nikdy jsem se nezbavila pocitu, že jsme to tu vzdali a nechali tuto krásnou zemi napospas lidské chamtivosti, trpasličí nedůvěře a hobití pohodlnosti. Ani se nesnažíme... Jsme jen Pozorovatelé. Nic jiného. Jsme jako přízraky, které se plíží ve tmě. Tohle si nezasloužíme. Proud myšlenek se téměř utrhl ze řetězu, věci, které bych v Roklince nechala někdě na dně mé mysli, někde, kde mohli v klidu dřímat a být zapomenuty, se derou na povrch s nebezpečnou vervou. Obličej se stáhl ve zlostnou grimasu a zrychlil se dech i tep a v hrdle pálí, jako kdyby ta slova měla být vykřičena. Nechci je zotročit, chci jen, aby si nás vážili, aby věděli, že tu jsme, že sem patříme. Nikdy jsem si nemyslela, že ve mě ta nicotná jiskérka nelibosti k lidské rase zažehne takový plamen hrdosti na můj lid. Prudce zavrtím hlavou, abych vyhnala přebytečné a nechtěné myšlenky pryč. Měla bych se soustředit na cestu... Přikývnu, jako kdybych sama sobě chtěla potvrdit, že to bude nejlepší. "Pojedeme po západním úpatí Mlžných hor až do Rohanu, cestou mineme brány Morie a Železný pas." Aniž bych chtěla, přes tvář mi přelétne úsměv. Jsem dítě prstenu a každý ví, jakou cestu urazil ten malý hobit, kudy šel, kam a proč. A my, elfové, známe všechny podrobnosti této doby, všechny jsou pečlivě sepsané v našich kronikách. A já... já se vždy chtěla podívat na ta místa, o kterých jsem jen četla. "Objedeme entí les, Fangorn. Je to lepší cesta, než přes hory, věř mi, příteli." Pohladím koně po šíji a narovnám se v sedle. Čas elfů nikdy neskončil...

Osud Středozemě - 06. listopadu 2009 23:30

Hanrar - "rozhovor" v horách s nestvůrou Nestvůra sleduje místo, kde se skrýváš, s klidným postojem. Nejspíš tuší, jaké rozpaky u tebe způsobila a asi jí to dělá i dobře. Kdoví, pod černou srst krátkých chlupů nevlezeš. Lev vyslechne tvoji odpověď, pak pokývá hlavou a zdá se, že je to projev uznání. Poté sestoupím z kamene a o pár kroků je ti blíže. Lehce nadzdvihne svůj ocas, takže můžeš vidět ve slunci blyštící se osten na jeho konci. Zdá se však, že se nechystá útočit, výraz jeho tváře je klidný. Opět se ozve ten zvláštní hlas, tentokrát není tak varovný jako minule, spíš přemýšlivý. "Možná že bude dobře, když nás uvidíš. Když uvidíš naši sílu. Možná by jsi o tom mohl říct i ostatním." Jak je vidět, nestvůra nad něčím přemýšlí, dokonce chvíli přestane probodávat místo tvé skrýše svým zrakem. Ale jen na chvíli, protože pak se opět pronikavě zadívá na to místo a panovačným hlasem spustí: "Vylez, ty kryso!"

Osud Středozemě - 06. listopadu 2009 23:40

Eldarion a Elenwë - Vjezd do Osgiliathu Blížíte se k mostu a z Osgiliathu se vám odkrývá čím dál více. U mostu opravdu stojí vojáci a Eldariona bezpečně poznají, však kdo by neznal korunního prince. Ovšem, jak se zdá, o ničem nevědí, ranní útěk prince od porady k nim jako žhavá novinka ještě nedošel. Proto jen pozdraví a lehce skloní své hlavy. Přejedete most a dostanete se na jakousi hlavní ulici městečka. Kolem pobíhají čile lidé, dokonce tu probíhá i menší trh. Opravdu k nepoznání se proměnil tento kraj od dob bojů vašich otců se Sauronem. Jak projíždítě ulicí, přijedete na něco, co připomíná náměstí. Je to jakýsi dlážděný plácek, jemuž vévodí Elendilova socha se štítem obráceným proti Mordoru. Plácek je obehnán různými domky, z nichž jeden je i hostinec. Poledne už před nějakým časem minulo, takže z hostince se line vábná vůně pečínky. Záleží na vás, jestli se zastavíte na jídlo a nebo jestli projedete Osgiliath a po cestě či mimo cestu se vydáte buď do severního nebo jižního Ithilienu. Severní Ithilien je jen zčásti hlídán gondorskými muži, protože poté se lesnaté kopečky svažují do neproniknutelných močálů, které nikdo nenavštěvuje. Jižní Ithilien je hezčí, krajina je tam živější a podél cesty je hlídán. U řeky zase najdete mnoho rybářských chaloupek. Lesy jsou ale klidné a ničím nerušené, jen lesní zvěř a ptactvo je má za obydlí.

Osud Středozemě - 07. listopadu 2009 00:00

Than a Eormund - Dol Amroth Than Fousatý, rozesmátý muž, který nejspíš nepatří svou službou mezi tyto vojáky, se nad tebe nakloní, až se cítíš opilá už jen z výparů jeho dechu. Je vidět, že už má něco v sobě a trochu mele z cesty. Víc času ti ale na meditaci nezbývá, protože ti jeden z mužů lehký říznutím uvolní ruce z pout a poté tě pevně uchopí za ramena a postaví na nohy. Když se ohlédneš z posledních sil, vidíš, že je to zase ten, který i v hájku vedl řeč. Zamračí se na opilého muže a ostře odpoví: "Jsem kapitán Frin a toto je zajatec. Více nepotřebujete vědět. Po poledni přijde kníže, aby ji odsoudil." Slova, která vypustí, nezní pro tebe moc povzbudivě, ale více se nedozvíš. Kapitán se otočí na své muže a s příkazem, aby tě odvedli do cely, tě předá do jejich rukou. Zatím mladí vojáci, kteří byli seskupení kolem opilce, popadnou koně za uzdy a odvádějí je do stájí. Vojáci tě vedou nebo spíše vlečou do jedné z budov, hned vedle stájí. Když vejdete dovnitř, máš téměř pocit, že jste museli omylem do stájí vejít. Všude po zemi se válí sláma a jediné, co chybí, je charakteristický stájový zápach. A samozřejmě přebývají železné mříže. Do jedné "buňky" hodí i tebe, jeden z muž pak přinese skývu chleba a džbán vody. Poté odejdou, ale v místnosti nezůstaneš sama, protože je vystřídá jiný mladý voják, který se usadí na jediné židli, která v provizorní věznici je, a trochu neurvale tě sleduje. Eormund Tvé opilecké řeči sice rozesmějí mladé vojáky, ale muže, který se představí jako kapitán Frin, rozhodně nedojmou. Vypadá dost naštvaně, kdo ví z čeho, protože ta malá nevypadá zrovna na velkého zločince. Prohlédneš si ji pozorněji a vidíš, že je trochu ušmudlaná, v bílém kožíšku, který ale začíná nést stopy cestování, ale jinak celkem hezká. Až k ní ta sprostá slova nesedí. Dlouho se ale na dvoře dívka nezdržuje, vojáci ji odvádějí do cely a tvoji noví druzi v pití mají také práci. Jen kapitán Frin tu zůstal a nyní si tě zamračeně prohlíží: "A vy tu děláte jako co?" Pátravě a nedůvěřivě se tě zeptá.

Osud Středozemě - 07. listopadu 2009 00:13

Laif Dornwell - smrt otce v Edorasu Když nastane osudná poslední chvíle, cítíš jen dotyk na svém rameni. Je to ruka sousedky, která tě soucitně tiskne. Pak dlouho nic nevnímáš. Nevíš, jestli tam sousedka stále byla, či ne. Když však projdeš domem, nikde ji nevydíš. Vyjdeš ven a slunce je v nejvyšším bodě. Musel jsi tedy u otcova těla strávit minimálně dvě hodiny. To tě ale nyní netrápí, ani to, že tvá práce ve stájích stojí. To není teď důležité. Sotva vnímáš skupinky lidí kolem vašeho domku. Celý Edoras znal tvého otce, byl to vynikající kovář, už méně věděla, jak vynikající to byl ale i člověk. Jeho ztráta je pro tebe veliká, když zbytek rodiny je po světě. Samota Edorasu na tebe doléhá o to více. Někdo se tě znovu dotkne na rameno. Ohlédneš se a vidíš tam stát sousedku, ale tentokrát ji doprovází jeden z meduseldských dveřníků. "Laife, musíš jít do Zlaté síně. Odpusť, ale slova tvého otce byla velmi závažná, než bych si je nechala pro sebe. Král chce vědět více a myslí si, že je to velmi důležité." To už se k tobě nakloní i muž, který má kroužkovou zbroj a u pasu meč. "Pojďte, mladíku, král čeká." Promluví povzbudivým hlasem a pomáhá ti vstát.

Osud Středozemě - 07. listopadu 2009 00:23

Ailité - Cesta na jih Nebylo to lehké, ale zvládla jsi to. Odjela jsi a konečně cestuješ, jak si tvé srdce dlouho přálo. Cítíš se, jakoby si začala žít a ne jen skomírat v starobylých domech a lehce dýchat při procházkách pod loubími. Tvé chvilkové rozhořčení, rozbujení vycítí dokonale elfský kůň, jenž tě má na cestách doprovázet. Poskočí, trochu popoběhne rychleji, pohodí vzpurně hlavou, jakoby on byl ztělesněním tvých myšlenek a nálad. Cesta ti ubíhá klidně a rychle. Ty nemusíš cestovat v noci jako Společenstvo, nejsi odkázaná na chůzi a nehrozí ti nebezpečí, aspoň zatím. Cesmínie, jak se jmenuje kraj, kterým projíždíš, se nikdy zcela neuzdravila ze své nemoci. Nyní už není vyprahlou pustinou, roste tu slabá travička, občas potkáš skupinu keřů a někdy i najdeš stín stromů. Vratili se sem zvířata, ale navždy tato zem zůstane jen vzpomínkou tvých rodičů na dávné časy. Na východ od tebe se tyčí vrcholky hor, které ale zůstanou tvým plánem cesty nepovšimnuty. Když tvá jízda bude klidná, dosáhneš večer středu Cesmínie, kde najdeš nějaké místo na přespání.

Osud Středozemě - 07. listopadu 2009 00:31

Toby Dolanský - Kraj Dnes tě čekal velký den. Po příjemné a bohaté snídani si totiž musel za svými obchodními povinnostmi vyrazit do Hůrky. Když jsi tedy konečně snědl i poslední vdoleček s tvarohem, čekal na tebe už před norou povoz plný dřevěných truhel s nejlepším dolanským listím. Samozřejmě víme, jak nejlepší je potřeba pro obchodní účely, navíc zvlčilým hobitům do Hůrky, ale to už nechme stranou. Bylo kolem desáté hodiny, čas akorát na přesnídávku, kterou si ale musel nechat na později. Cestování přináší velké nevýhody. Pohodlně usazený na polštářku na kozlíku sleduješ okolní krajinku plnou klidných vesniček, zatímco tvůj poník ospale klape po cestě. Cesta je klidná, občas mineš jiný povoz, s cestujícím se uctivě pozdravíš, jak je mezi hobity zvykem. Pár hodin po poledni jsi už u Brandivínského mostu. Ovšem bez oběda ani ránu. U cesty narazíš na hostinec Zelené smítko. Zdá se, že to není nejlepší kategorie, ale libá vůně ti tvůj žaludek drásá více, než je zdrávo. Měl sis vzít více svačiny a nebo ji nesníst hned za humny...

Toby Dolanský - 07. listopadu 2009 12:11

Velký den Dnes je velký den. jakoby mi všechno kolem dneska říkalo. Venku ani mráčku, teplo a sluníčko, lepší den na obchody snad ani nemůže být. Proto se pořád usmívám, když si balím věci na cestu do Hůrky. Pak ještě snídaně a nějaké jídlo s sebou. Vyjdu před noru, trochu zamžourám do sluníčka a zhluboka se nadechu. Jakoby i vzduch voněl. Nebo to budou vdolečky v mém vaku. Zavřu za sebou, vak hodím na povoz, pohodlně se usadím na polštářku a vyrazím. Cesta ubíhá pomalu a já mám tak spoustu času si prohlížet krajinu a uživat si tohoto krásného dne. Sluníčko mě příjemně hřeje do zátylku a vdolečky z vaku rychle mizí. To víte, na sluníčku hobitovi vyhládne. Občas potkám podobný povoz a pozdravím toho, kdo na něm jede. Tak ubíhá cesta několik hodin. Už je několik hodin po poledni a mé bříško dává hlasitě najevo, co si myslí o mém stravování. Taky už je dávno čas na oběd. Jako bych svému bříšku rozuměl a povídal si s ním. Prohledám tedy vak, ve kterém mám všechny potřebné věci na cestu. Jenomže k mému zděšení nenajdu žádné vdolečky ani jídlo. Kam se to všechno podělo? a moje bříško se zas ozve. Sklopím hlavu dolů jeho směrem. Já vím, já vím. Chvíli se ještě rozhlížím po okolí, jakobych chtěl zapomenout na svůj hlad, a pak zavětřím jako pes. To musí být jídlo. Radostně se zavrtím na polštářku a popoženu poníka. Vskutku brzo se objeví malý hostinec Zelené smítko, který je přímo u Brandivínského mostu. Jak se blížím, vůně jídla stoupá také. A žaludek mi hlasitě přitakává, že jedu správným směrem. Rychle zastavím u hostince a sklouznu z polštářku dolů na zem. Jsem tak dychtivý, že seskočím moc rychle, nohy se mi podlomí a žuchnu na zem. Rychle se seberu a opráším. Už se chci rozeběhnout ke dveřím hostince, ale přeci jenom se zastavím a pohlédnu zpátky na povoz. V duchu nespokojeně zabručím a zůstanu stát s jednou nohou položenou na schůdku vedoucím do hostince. Žaludek hlasitě zaprostestuje, když se otočím a jdu alespoň uvázat poníka. Rychle, rychle. popoháním se v duchu, když zavazuji lano. Konečně hotovo. Ještě mu sundám postroj, aby mi jen tak někdo s nákladem neodjel. Opět se rozeběhnu ke dveřím hostince se skoro posedlostí v očích. Vrazím dovnitř a zkusím rychle najdu hostinského a objednat si to nejlepší a největší, co mají k jídlu.

Eormund - 07. listopadu 2009 19:17

Dol Amroth Kapitán Frin mne docela chladně odpálkuje a zachviličku už mí noví pŕátelé odvádějí tu dívku asi do cely nebo kam. Pak sem ne zeptá kto jsem ale ani tentokrát do věty nepropašoval byť jen trošičku vlídnosti. Odpovídám mu ale s usměvem Jmenuji se Eormund kapitáne Frine, jsem starším synem Eorfina, správce pevnosti v Helmové žlebu a rohir jeho výsosti krále Éoméra. Tolik k oficialitám, když je mír tak se prostě toulám krajinou a hledám zážitky, nejsem z těch co doma sedí za pecí nebo na zahrádce okopávají tuříny. Radši prolejzám ruiny nebo obdivuji krásy přírody... nejlíp tam kde jsem ještě nebyl a že těch míst ještě je panečku ha! Rozpovídám se zase a loknu si piva Jo a co tu dělám? No dnes piji vaše skvélé gondorské pivečko a zítra dá li váš šéf od koní bych tu rád vypomohl ve stáji jen tak za stravu a nějakou tu grešli bych měl na zásoby až se zase pohnu jinam hehe připitoměle se prochectnu a nakloním se ke kapitánovi a pološeptem pokračuji mezi náma, slyšel sem od jednoho trpaslíka že někde Osgiliathu provozuje nějaký veterán veřejný dům a má tam prej dokonce nějaký holky z Haradu a údajně i nějaké elfky hehe je to pravda? Byla by to bezva příští zastávka panečku... jsem z těch co se exotice nebrání.

Than - 07. listopadu 2009 20:44

Dol Amroth Ten vousatý muž toho asi už vypil hodně, podle toho, co si pamatuju z hospody, se v tomhle stádiu octnou až zákazníci po nějaké té hodince nebo dvou. Jeho poznámky jsou mi ale nadmíru nepříjemné, skoro tak, jak je mi nepříjemné, na jaká místa ty poznámky dělá. Jeden z vojáků mi přeřeže lana, která jsem doteď měla na rukou a rychlým švihem mě postaví, i-když moje nohy na tom zatím nejsou zrovna nejlépe. Všimnu si, že se jedná znovu o velitele skupiny. Kapitán Frin mi začíná být docela sympatický, i-když mě zatknul, tak to byl on, který mě prozatím vždy ochránil před čímkoli, co přicházelo od ostatních vojáků. To, co ale řekne kromě svého jména není už tak milé. Cože?! Kníže? Jak to, že toho tolik nadělají kvůli jedné malé laňce? Na přemýšlení mi ale nezbývá moc času, protože z rukou kapitána se moje ochablé tělo přemístí do pevného stisku jeho podřízených, kteří mě vlečou do cely. Po jejich rozkošném „hodu“ dopadnu na podlahu cely a sláma se mi zamotá jak do vlasů, tak do částí, kabátu, kde je přišitý kožich. Zámek na mřížích cvakne a nějaký voják přinese chleba a vodu. „No hurá!“ Usměju se žertovně a skočím po chlebu jako dravá šelma po bezbranném zajíci. Ihned kus ukousnu a spokojeně se znovu sesunu na zem. Voják, který přinesl jídlo a pití odejde a zůstane tam jiný, teď sedící na židli a pravděpodobně mě hlídající. Nevím, jestli bych s ním měla nebo neměla mluvit, přece jen jsem ještě nikdy v žádném vězení nebyla, ale nezdá se, že by měl něco zajímavějšího na práci a navíc pokud mi neodpoví, tak se přece nic nestane. „Poslyš, kde to teď vůbec jsem? No…ve vězení, jistě, ale v jakém městě, co?!“ Chci, aby mi odpověděl. Pokud se mnou začne alespoň nějak komunikovat, mohla bych se ho optat, jaký se normálně dává za mé provinění trest, nebo kdo to je ten kníže. Jestli se tedy bude zdráhat s odpovědí, tak to přemlouvání zkusím jinak: Hele, když mi řekneš, kam jsem se to zase dostala, tak tím snad neporušíš žádná pravidla, ne? Navíc, můžu ti za to třeba říct něco já…co třeba nějaký hezounký příběh z cest? Nevypadáš, jako bys odtud odešel někam dál, než za humny. No, tak mám pravdu, nebo mám pravdu?!“ mrknu na něj a docela se začínám bavit tím, že do něj takhle nevinně šťouchám. Pokud neodpoví, alespoň bych se mohla nerušeně vypovídat, přece jen jsem už dlouho s nikým nemluvila a po poledni bych už mohla šňupat hlínu.

Osud Středozemě - 07. listopadu 2009 22:31

Toby Dolanský - Hostinec Zelené smítko Vrazíš do hostince jako velká voda, takže místní štamgasti, kteří jsou jeho jediní návštěvníci, vyjeveně pohlédnou na místo ke dveřím, kde se nacházíš, a udiveně pokyvují hlavami, jak se takový vážený hobit může chovat jako neuvážený mladík. To už se ale ženeš k pultu, za kterým spatříš obtloustého hobita s hustými vlasy a zástěrou kolem pasu. To jistě bude hostinský. Hospoda je tmavá, lehce zašpiněná okénka propuštějí jen málo světla. Nejde o noru, ale o normální nízký domek, které hobiti u řek občas staví po vzoru staveb lidí. Stoly z dubového dřeva jsou oprýskané, židle trochu vratké. Na každém stole je svícínek, svíčky jsou ale nyní zhaslé, přeci jen tu taková tma zatím není. Proti dveřím je již dříve zmíněný pult, trochu umaštěný, něčím pobryndaný. Za pultem postává hostinský a dloube se klacíkem mezi zuby. Mnoho práce nemá, ale tvůj pohled ho přiměje, aby ti věnoval pozornost. Rychle pochopí, že z tebe kápnou peníze, a proto tě zdvořile usazuje ke stolu. "Prosím, jemnostpane, račtě mě následovat." Hřbetem ruky si otře umaštěnou bradu, klacík odhodí kamsi na podlahu a už tě vede k jednomu ze stolů, který vypadá nejčistěji. Ledabyle a trochu teatrálně ho přetře utěrkou, kterou měl zastrčenou za opaskem zástěry a znovu ji tam zastrčí. Rukou ti nabídne místo k posazení. Jde o vratkou židličku, která však tvoji váhu bezpečně snese, jen je slyšet při každém větším zavrtění se. Není to nic extra, ale jistě se tu člověk nají. "Tak co si dáte, pane? Dnes tu máme zaječí pečínku, naprosto libová žebírka. A k tomu čerstvý sýr a navíc mohu donést pekelně chutné vejce se slaninou. Pivo jen to nejlepší." Je jasné, že trochu přehání, ale jen při názývání jídel se ti sbíhají sliny.

Eldarion - 07. listopadu 2009 22:37

Sjednocené království Gondor a Arnor "? Já hlad nemám. A v Ithilienu nás bude hostit Faramir. Tedy on ne ten je teď ještě nejspíš v Minas Thirith a něco velice duležitého projednává s otcem takže jeho sluhové." Při těchto slovech se zasměju. A pak znovu promluvím k Elenwë "A co jinak říkáš na Osgiliath ? Musím říct, že Gimli a jeho trpaslíci zde vykonali velký kus práce stejně jako na Minas Thirith. S kamenem to umí opravdu výborně a kdyby nebylo jich, tak Minas thirith a ani Osgiliath nejsou v takovém stavu jako jsou teď. Takže jedeme do Ithilienu." domluvím a rozjedu se směr Ithilien.

Osud Středozemě - 07. listopadu 2009 22:47

Eormund - Dol Amroth, kasárny Kapitán Frin tě zprvu se zájmem poslouchá, ale jakmile přejdeš formality a začínáš se více rozpovídávat, jeho tvář se opět zachmuřuje. Vrcholem je tvé vyprávění o vykřičeném domě v Osgiliathu. Znechuceně se odtáhne a jeho obočí je stáhle nejnížeji, jak to snad jde a kdyby byl hadem, tak tu nezakrytě syčí zlostí. Frin se ale přemůže a stejným tónem jako předtím tě znovu osloví. "Bude nejspíš vhodné, když za správcem půjdeme společně. A své pití zanecháte už tady na stole." Přísně tě napomene a očekává, že pivo odložíš a budeš ho následovat do stájí, kam jde, abyste spolu vyhledali správce stájí. Stáje jsou utvořeny dlouhou chodbou, která je zasypaná slámou a lemují ji jednotlivé boxy. Každý box je pro jednoho koně a od ostatních je oddělen dřevěnou přepážkou. Koně mají u zdi koryto s vodou a koryto se žrádlem. Několik částí maštale je prázdných, ve většině ale najdeš koně ustájené. Zkušeným pohledem zhodnotíš, že jsou čistí, jídla a vody mají dost, ale všechno je jen na takové slušné úrovni. Ne tak perfektní jako u vás. Vykračujete chodbou a na Frinovi je vidět, že je čím dál rozčilenější. Vztekle odkopává stébla slámy, která nejsou vzorně uklizena, a nervně vyhlíží správce. Konečně se zastaví u jednoho boxu a vhlédne do něho. Tam sedí, leží správce, v ruce lahev a zvláštní výraz v očích. "Hej, koukej vstávat." Zařve Frin a do nebožáka pěkně kopne.

Osud Středozemě - 07. listopadu 2009 22:53

Than - Dol Amroth, kasárny, cela Mladý voják tě opravdu nezakrytě pozoruje, ale když ho oslovíš, trochu plaše uhne pohledem. Nedbá na tvoje otázky a nakonec se raději postaví, aby snad dodal důležitost svému postavení a hlavně sám sobě sebedůvěru. Je vidět, že je to ještě zelenáč a pokud ho nechali hlídat, tak pak asi nejsi tak těžký delikvent. Musíš přestoupit ke svému dalšímu přemlouvání. I když se zdá, že tě neposlouchá, protože se dívá jinam, přeci jenom umíš odhadnout, jak má uši napnuté zvědavostí. Chvíli ještě setrvá ve svém odhodlaném postoji, ale pak se otočí zpět k tobě. Chvíli si tě prohlíží a poté se rozpačitě posadí na židli. "Máš pravdu, nebyl jsem ještě nikde." Hlesne poraženě. Pak se ale znovu vzchopí a vzpurně pohodí hlavou. "Ale co, sloužím své zemi a králi, tedy tady jen knížeti, ale jednou, jednou se dočkají ode mě velkých činů." Je vidět, že příběhy o hrdinech přímo hltal a toužil stát se takovým. Možná se mu to jednou podaří, nyní byl ještě příliš naivní. Vytrhne se ze svého zadumání a pokračuje dál: Jsi v Dol Amrothu, gondorském přístavu. A Frin, no..on je někdy takovej dost vostrej..." Nejasně nazančí možný dopad tvého činu. "A co ty? Kdo jsi? A odkud jsi přišla?" Se zájmem se tě vyptává a v duchu hoří zvědavostí.

Laif Dornwell - 08. listopadu 2009 22:19

Edoras Všechno mi najednou přijde ... zvláštní.A jiné.Otcova smrt mě opravdu těžce zasáhla.Ale co s tím můžu dělat?Nadešel jeho čas,jako nadejde každému z nás. Až jemný sousedčin dotyk na mém rameni mě vrátí zpět do reality.Ani vůbec netuším zda-li tam stále se mnou byla či ne.Stěží dokáži teď něco vnímat.Cítím se asi jako malý opuštěný duch. Vyjdu pomalu před kovárnu a ani pořádně nevnímám shluk lidí kolem.Slunce už je posazené vysoko na obloze takže jsem musel být u otcova těla aspoň přes dvě hodiny.Co sejde na čase?Teď je mi opravdu všechno ukradené.Můj život zas ztratil pár svých střípků.Mihne se mi hlavou a nějak mi ani nevadí že nyní práce ve stájích nehybně stojí.Znával ho celý Edoras.Byl to excelentní kovář.Proč ho viděli ale jen jako kováře?Vsadím se že téměř nikdo z Edorasu neví jaký to byl skvělý člověk.Pomyslím si a v malém objetí zloby kopnu do kýblu opodál kovárny a padnu na kolena.A co Anabel a Lukas?Budu je muset oba vyhledat a říct jim o otcově smrti.Ale co když i oni jsou mrtví?Během těch posledních let nebyli vůbec schopní se do Edorasu ani podívat! Udeřím zaťatými pěstmi do země a zatřesu hlavou abych z ní vyhnal tu zlobu a zármutek který mě začíná pomalu ovládat. Velice brzy na svém rameni ucítím další dotyk a když se ohlédnu nepřekvapí mě že za mnou postává zas naše sousedka ale nyní i s jedním ze meduseldských dveřníků.A vyzývají mě abych šel do Zlatých síní kvůli posledním slovům která mě otec sdělil."Byla to jen nějaká obyčejná zamotaná slova a nic víc."Prohodím ale moji mysl také nyní zaplní spousta myšlenek týkajících se otcova posledního proslovu a po krátkém přemýšlení i mě dojde že tohle rozhodně nebylo jen tak něco obyčejného."No tak dobře.Přiznávám že jen tak obyčejná slova to nebyla ale..."Vstanu ze země pravděpodobně za pomoci nějakého vojáka a promnu si oči."...nevím o co šlo nebo čeho se to týkalo ale také mě z toho teď jezdí mráz po zádech."Dokončím větu a vyrazím v doprovodu onoho muže či vojáka do Zlatých síní za králem.Celé mi to připadá nesmírně šílené?Co to mohlo znamenat?Přeříkávám si v duchu pro jistotu ještě jednou ta záhadná slova a ujišťuji se že jsem na žádné nezapomněl.Jako ostatním tak i mě to ale nedává moc smysl.A navíc já nejsem žádný voják nebo bojovník.Umím tedy sice celkem dobře bojovat s mečem ale ... pořád jsem jenom pouhý kovář...

Hanrar syn Enomhův - 09. listopadu 2009 19:52

"Rozhovor" v horách s nestvůrou Šelma mě vyzve, abych opustil svůj úkryt. Nejprve se zdráhám, přece jen tomu stvoření moc nevěřím, ale když si vzpomenu na její slova o tom, že bych je měl vidět, tak mi dojde, že mě pravděpodobně nebude chtít zranit. Kladivo svěsím podél svého těla, protože rameno už jsem před nemalou chvílí přestal pod jeho nátlakem cítit a raději sám sobě poskytnu tuto chvilku „přátelství“ mezi mnou a zvířetem a nechám své rameno odpočinout. Se svou věrnou zbraní, svěšenou podél mého těla pomalu vyjdu ze stínu skal a stanu blíž nestvůře, než by mi kdy bývalo milo. Jsem ale stále ostražitý a hledím stvůře přímo do očí. Jako zástupce mého rodu nehodlám sklonit hlavu ani, kdyby mi do očí bylo to nejprudší slunce. Tak mi předveď tu sílu o které tak nesměle mluvíš, ať mohu posoudit, jestli Ty, jehož jméno mi není známo, jsi opravdu tak mocný.“ Mluvím nesměle, toho jsem si vědom, ale mluvit s nižší hrdostí by nedokázal žádný trpaslík, natož já. Nejsem si jist, jestli má slova zapůsobí na neznámé zvíře v dobrém, či špatném smyslu, ale doufám, že nezmění svůj pozoruhodný názor a nezaútočí. Čím dál více mám z jeho slov dojem, že tu není sám, tak jako já, ale že prochází tudy se svými druhy, možná stejné rasy, možná jiné, ale jistě neméně zajímavými.

Toby Dolanský - 10. listopadu 2009 11:37

Hostinec Vtrhnu dovnitř a všichni na mě upřou udivené pohledy. Nikdy jste nevideli hladoveho hobita? Nevšímam si jejich pohledů a vyhledám hostinského. Až pak se rozhlédnu, kam jsem to vlastně vešel. Špinavější hostinec jsem neviděl. pomyslím si a možná je to tím, že jsem v žádném hostinci postaveném mimo hobití vesničky nebyl. Při každém kroku pode mnou podlaha zlostně zavrže jakobych se měl hned propadnout. Nábytek zde není o moc lepší. Ale když jde o peníze dokáže být hostinský i zdvořilý a usazuje mě u jednoho z čistějších stolů. Doufám, že jejich vaření nevypadá stejně jako interiér. Usadím se opatrně na židličku, lokty s opřu o stůl a odpovím hostinskému: Zaječí pečínku? Tu bych is dal a nějaké pivečko na zapití by bylo také dobré. Když odejde nastražím uši, abych slyšel jestli mi někdo neujíždí s nákladem. Krabice jsou ale dost velké špatně se nosí a pokud někdo nepřijede přímo s povozem daleko se s nimi nedostane.

Than - 11. listopadu 2009 16:55

Dol Amroth-cela Voják se nakonec přece jen dá zdolat a k mému nezměrnému potěšení, je dokonce i milou společností. Přece jen je změna mluvit s člověkem, než si vylévat srdce ledovým vrcholkům hor. Sedím před mříží, ruce mám protáhnuté skrz dva otvory až po lokty a současně se o ně opírám. Hlavu mám také opřenou, a přestože by to mohlo vypadat docela utrápeně, tak se mi sedí pohodlně. Rovná zem přece jen není nic pro mě. Když člověk vyroste v horách, kde neexistuje ani malý kousek roviny, zvykne si mít jednu nohu položenou o kus výš, než tu druhou a tak se nejraději tady v přízemních rovinách něčeho držím. Voják se mě zeptá ne mé jméno a původ. Chvíli přemýšlím, jestli bych mu měla sdělit pravdu, nebo ne, ale přece jen se ke mně choval prozatím docela přívětivě a tak se jen široce zazubím a tím, že tohle bude moje první „pravé“ představování na táhle rovné placce. Pocházím z Bílých hor, když jdeš z Gondorské strany tak by to mělo být jakoby nad tímhle městem… máchnu rukou, kterou mám zčásti prostrčenou mříží, kamsi vzhůru a pokračuju dál. …a jmenuju se Than Dron Ghal Dhen…teda nikdo mi tak neříká, zní to, jakoby padalo kamení, že jo, ale jmenuju se tak, všichni to zkracují jen na jedno slovo…vyber si, co chceš, slyším na všechny! Dořeknu konečně a znovu se široce usměju. Možná jsem se mu představovat neměla, ale to mě teď netrápí. Skoro už ani nemyslím na skutečnost, že moje milované dýky má teď ve vlastnictví někdo jiný a také, že tu čekám na odsouzení za zabití laňky. Jediné, co mě zrovna v tuto chvíli zajímá je, kam povede tento rozmilý rozhovor, a doufám, že se o vojákovi taky dozvím o něco víc.

Elenwe Colemanb - 12. listopadu 2009 19:01

Osgiliath "Dobře, jestli chceš, tak tam můžeme zajet." usměji se. "Ale nevím, jak to bude vypadat, když jsi se měl sejít s Faramirem na poradě, ale nepřišel si a on se po návratu dozví, že jsi mezitím byl u něj v Ithilienu." rozesměji se. "Osgiliath je nádherný. Každým dalším dnem je hezčí a hezčí. Pokaždé, když sem přijedu, je tu něco nového." přikývnu a přelétnu spokojeným pohledem město. "Souhlasím s tím, abychom je-li do Ithilienu, ale navrhuji spíš severní. Tam bude méně lidí a ty alespoň nebudeš muset vysvětlovat, co jsi tam dělal. Co ty na to?" podívám se na Eldariona a pobídnu Eledhwen, aby se opět rozešla. Už abychom byli v Ithilienu. pomyslím si nedočkavě, zatímco projíždíme městem.

Osud Středozemě - 13. listopadu 2009 22:33

Eldarion a Elenwë - Na cestě z Osgiliathu Pomalu ubývá staveb a cesta se stává horší, až nakonec dláždění vymizí cesta a vy vedete koně po klasické cestě tvořené udusanou hlínou. Je tu klid, tímto směrem málokdo jede, protože tolik obydlených další míst tu není. V dálce se tyčí hory Mordoru, temné jako výstražné znamení minulosti. Napůl cesty k nim bylo rozcestí, jedna cesta na sever, druhá na západ. Cesty byly upravenější, než za doby vašich otců, ale stále to byly cesty divočinou. Také ale máte možnost z cesty sestoupit a vydat se nazdařbůh krajinou, stezkami a stezičkami. Je jednou na jakou stranu se vydáte, zatím je to podobné - vlnivé kopečky, stromky, keříky, celkem příjemná krajina na pomalou projížďku.

Osud Středozemě - 13. listopadu 2009 22:55

Laif Dornwell - Cesta ke králi V doprovodu vojáka stoupáš do mírného kopečka směrem ke Zlaté síny. Vesničané tě pozorují. Jistě, už celý Edoras ví o smrti tvého otce a přijde ti, jakoby si celý lid šepta, že otec před smrtí vyřknul zvláštní slova. Není to příjemné a ty by si raději svůj smutek prožíval jinak. Vystoupáte schody a před vámi se otevírají těžké pokované dveře. Vstoupíte do sálu, mezi jehož sloupy se pohybují různí lidé. Dojdete až na druhý konec, kde na vyvýšeném místě stojí trůn, osvětlený sluncem, a na něm sedí urostlý muž, jehož světlé vlasy jsou lehce prorostlé šedinami, ale ve tváři má stále pevný výraz. Je to král Rohanu, Eomér. Pokleknete, ty i voják, pak král povstane a příblíží se k tobě. "Je mi velmi líto, co se ti dnes, kováři, stalo. Jistě víš, že soustrast nevěnuji každému pozůstalému, ale v tvém případě je potřeba učinit výjimku." Chvíli se odmlčí, poté se ti zahledí do očí a ruku ti položí na rameno, jakoby si byl jeho syn: "Vím, tvá bolest musí být velká, ale je potřeba, aby si mluvil se mnou o tom, co ti řekl tvůj otec." Opět ticho, je jasné, že se čeká na tvoji reakci.

Osud Středozemě - 13. listopadu 2009 23:05

Hanrar, syn Enomhův - S nestvůrou v horách Vylezeš a promlouváš na zvláštní potvoru, která jakoby se snad usmívala. Nejde mluvit o úsměvu v pravém smyslu slova, ale přesto se toho pocitu nemůžeš zbavit. A není to vůbec úsměv přívětivý, spíš potměšilý. "Tak pojď." Postaví se ti po boku a společně kráčíte ke kameni, kde předtím tato zvláštní kreatura hrdě vypínala své tělo. Lev si dává pozor, abyste šli stále bok po boku, sleduje tě očima a dává pozor na tvoji sekyru. Těžko by si ho nyní překvapil a pokud ano, ne na dlouho by byl moment překvapení silou na tvé straně. Jakmile dojdete ke kameni, otevře se před vámi ve skalách další cesta. Je dostatečně široká, že by se tam tvůj průvodce vešel třikrát. Vyrazíte tedy tímto směrem. Chvíli kráčíte, lev nemluví a pokud se na nic neptáš, neodpovídá. A pak se před vámi rozlehne široký prostor. Jste na kraji jakéhosi útesu, z kterého vychází nepatrná cestička směrem dolů na plošinu, na níž se vyskytuje to, co ti chtěl lev ukázat. Před sebou totiž vidíš desítky a desítky jemu podobných tvorů, možná s trošku odlišnou černí, ale všichni mají stejné prvky - hřívu, křídla a osten na konci ocasu. Mezi dospělými jedinci se hýbají i mladí, jejichž silná křídla je vynesou do daleko větší výšky, než jejich rodiče. Lev se k tobě otočí a promluví po delší době: "Tak co si o tom myslíš?" Je jasné, že je na svoji velmi početnou smečku hrdý a to kdoví, jestli to je všechno.

Osud Středozemě - 13. listopadu 2009 23:10

Toby Dolanský - Hostinec Zelené smítko Hostinský jen pokývá hlavou a už pospíchá. Za pultem se skrývají za závěsem nejspíše dveře, protože tímto směrem zmizel. A nejspíš tam bude kuchyně. Netrvá to dlouho a je opět v lokále. Jen načepuje pivo ve sklípku a už běží s hliněným půllitrem k tobě. "Tak tady, jemnostpane, a pečínka bude hned." Přikyvuje, až se mu koulí oči a pomaleji se loudá zpět ke svému pultu. Pivo vypadá dobře, pěkná pěna, není načepováno pod míru. Tak snad to tu nebude tak hrozné. Ovšem pohledy od místních štamgastů na tobě visí stále. Až konečně jeden z nich promluví: "Cestujete na východ, pane?" Vcelku normální otázka, hobit mezi sebou se chovají spíše družně.

Osud Středozemě - 14. listopadu 2009 18:11

Ailité - Příjezd do Lórienu Tvá cesta probíhala v klidu, bez jakýkoliv zádrhelů. Koník poslušně klusal, ty jsi si mohla užívat výhled na štíty hor, které lemovaly tvou cestu po východní straně. S mnoha lidmi jsi se nesetkala, jen jednou jsi potkala skupinu pracovníků s gondorskými vojáky. Muži pracovali na obnově Staré jižní cesty a obrněnci dbali na jejich bezpečnost, i když v nynější době klidu a míru jim mnoho nehrozilo. Konečně se pohoří svažovalo do kopečků, takže jsi se mohla pomalu stáčet k východu. Nahlédla si i do Železného pasu, nyní věž zela prázdnotou, nádvoří bylo zarostlé a cesty rozbité. Nemělo cenu zkoumat tuto část, jen zvířata tu kralovala. Východního směru jsi se nedržela příliš dlouho a opět jsi stočila svého koně, tentokrát na sever. Objela jsi uctivě Fangorn, pozorovala jsi starobylé stromy, ale žádného enta jsi nepotkala. Cestovala si pokojně dále, až jsi vjela do lórienských lesů. Byly klidné a tiché, jen lehký větřík si pohrával s osvícenými listy štíhlých stromů. Netrvalo to dlouho a před tebou se rozezvučla Stříberka. Dorazila si k jejímu břehu přesně v místo, odkud jsi na protějším břehu viděla přístaviště lórienských elfů. Nemusela jsi čekat dlouho, než přijel velký šedý člun, na který jsi se pohodlně vešla ty i tvůj kůň. Mnoho jste nenamluvili. I když tě elfové neznali, poznali ve tvé tváři rysy tvých rodičů, kteří jim známí byli. Po výstupu ze člunu ti koně odvedli. Věděla jsi, že o něho bude dobře postaráno. Zatím k tobě přistoupil jeden z elfů a řekl ti: "Pojď, musíme jít dál pěšky." A tak jste pokračovali, ty a doprovod elfů, v cestě lesem do mírně stoupajícího kopečku. Došli jste až na dlážděnou cestu, která vás dovedla k mostu přes příkop a následně k bráně. Brána se před vámi nehlučně otevřela a vy jste vstoupili. Kope začínal být trochu strmější, ale cesta na vrcholek byla příjemně schůdná. Podél cesty stály mallorny, mohutné stromy v jejichž korunách lórienští elfové žili. Ne všechny koruny však byly rozzářeny díky lucernám. Některé stály opuštěně a tišše. Cesta vás dovedla až na palouk porostlý zelenou svěží trávou. Před vámi se tyčil největší mallorn z celého stromového města. Jistě to byl ten, který patřil Celebornovi a Galadriel. Ovšem strom byl jen lehce osvětlen, protože jeho obyvatelé už nebyli ve Středozemi. Nevěděla si, co bude dál, ale elf, který tě předtím oslovil, tě vedl dále až k mallornu. Poté tě vybídl stoupat po žebříku. Vyšli jste až na jedno z vyšších podlaží, na které jste vystoupili. Zde už čekali jiní elfové. Vypadali staře, dáli se to tak říct. Jejich vlasy byly stříbrné a ve tvářích se zdáli...unavení. Opravdu zvláštní to takhle říct, ale cítila si to z nich. Jeden z nich ti podal list, ve kterém, když jsi ho rozevřela, stálo toto: Drahá Ailité, není čas, abych Ti vysvětlovala různé okolnosti. V očích svých bratrů a sester jsi ještě dítě, ale já Ti věřím. Před svým odjezdem jsem nahlédla naposledy do Zrcadla. Spatřila jsem tam Tebe a mnoho jiných věcí a pochopila jsem, jaký záměr s Tebou mají Valar. Zlo není pryč ze Středozemě. I když jsou jeho síly roztroušené, číhá na severu, východě i jihu. Lidé snadno uvěří míru a klidu, my ale musíme být bystří. Nikdo Ti nic nepřikazuje, ale ujmeš-li se svého udělu, věř, že ztratíš vše, pro dobro Středozemě. Ztratíš svou elfskou krásu, sílu, moudrost. Staneš se nesmírně zranitelnou a zlo po Tobě bude pátrat s nejvyšší usilovností. Ale ne vše je tak černé. Zrcadlo mi ukázalo i jiné věci. Neboj se muže, jehož ruce jsou tvrdé a tváře ošlehané rohanským větrem, jehož původ není nejvyšší. On ti může být dobrou ochranou. Pamatuj, má drahá, že čas elfů neskončil. Pamatuj, že čas zla neskončil též. Podívej se do Zrcadla též. Opatruj se. Ať hvězdy svítí na tvé cesty, Galadriel Písmo bylo úhledné a jednodušše překrásné. Obsah už byl horší. Elfové tě sledovali a čekali zjevně na tvou reakci bez hnutí.

Eormund - 14. listopadu 2009 18:37

Dol Amroth Kapitánovy spůsoby jsou dosti nevybíravé a zjevně se stejne hrubiánsky chová i ke svým podřízeným ponévač tak jak nakopl správce stáje bych nenakopl ani psa. Já se ale k podkonímu chovám úplne jinak Dobrý den správče, zde kapitán vás budí kvůli mě. Rád bych zde pár dnů zůstal za stravu, bydlení a pár krejcarú a pomohl vám s koňmi. Spolu by sme mohli vykurírovat nemocné a zocelit ty zdravé. Jsem rohiir z rohanu a zkušenosti mého lidu by vám mohli pŕijít k úžitku. Je zjevné že se stavím do pozice přesného protikladu kapitána abych se podkonímu zalíbil. Ani tak zjevný ochlasta si nemůže nevšimnout ten rozdíl mezi náma.

Laif Dornwell - 14. listopadu 2009 19:14

Zlaté síně Pochoduji za vojákem do Zlatých síní a téměř s každým krokem na sobě cítím pohledy téměř všech kolem kterých procházíme.Sem tam se očkem po někom poohlédnu a nemohu si nevšimnout jak si něco šuškají.Je mi jasné že už všichni musím vědět o tom co se stalo.Cítím se hrozně.Raději jsem měl na pár hodin zmizet někam do soukromí.Mihne se mi hlavou a trochu se vzchopím jakmile vystoupáme po schodech před Zlaté síně. Velké pokované dveře se otevřou a mým očím se naskytne pohled do velké haly kde se prochází mezi jejími sloupy i mnoho různých lidí.Užasle se na to všechno dívám a zpozorním jakmile mě voják popostrčí abych zas přidal do kroku.Kráčím po jeho boku až na druhý konec velké haly kde je na vyvýšeném místě sluncem osvětlený trůn a na něm sedí jediný muž.Král Eomér. Pokleknu společně s vojákem před králem s pohledem upřeným do země poslouchám jeho slova.V hlavě a nejen v ní mám teď docela pěkný zmatek. Trochu se proberu ze zamyšlení jakmile si uvědomím že král Eomér nyní čeká na moji reakci co se týče rozhovoru o tom co vyřkl můj otec.Přeberu si v duchu slova která mé uši zaslechly a zhluboka se nadechnu. "Jste velmi laskavý můj králi a za to vám moc děkuji."Prohodím a pozvednu svůj pohled od země.Hlavu mi naplní zas ta podivná slova která nyní určitě koluji už celým Edorasem.Téměř vůbec se mi o tom nechce mluvit ale sám chápu že tohle rozhodně nebylo jen tak něco."Sám nevím co to mělo přesně znamenat můj králi.Ale už by nemělo cenu to teď držet v tajemství,stejně už o tom určitě ví téměř celý Edoras."Dořeknu a vzpomenu si jasně na několik párů lidí kteří si mezi sebou něco tiše povídali,samozřejmě se spoustou pohledů mířených na mě.Hlavně ať už je tohle všechno za mnou.Trochu klidu je to hlavní co se mi teď bude moc hodit.

Toby Dolanský - 19. listopadu 2009 13:27

Hostinec Hostinský mi přinese pivo, které navypadá vůbec špatně. Uctivě mu za něj poděkuji. Trochu se napiju a otřu si pěnu hřbetem ruky. Usměju se, protože nechutná vůbec špatně. Pohodlně se usadím a užívám si jeho hořkou chuť. Hobiti v hostinci na mě stále visí očima, až na mě jeden z nich promluví. Jistě, jistě na východ. Dnes je skvělé počasí na cestování, že? přátelsky mu odpovím. Napiju se piva a pokračuji. To víte obchody mě táhnou do Hůrky. Ale dál se nechystám. Nevíte nějaké novinky? Už chvíli jsem nebyl takhle daleko. obrátím se na něj s otázkou.

Hanrar syn Enomhův - 20. listopadu 2009 08:00

S nestvůrou v horách Jsem ohromen. Nedokázal bych tento podivuhodný pohled na lvovu smečku popsat ani kdyby mi někdo mířil na krk čepelí meče. Prohlížel jsem si každého jednotlivce, tato zvířata by si nezasloužila, abych je jen přehlédl jako stádo. Nemohu uvěřit, že jsem něco tak obrovského v mé blízkosti přehlédl, že je kdokoli dokázal přehlédnout! Neskrývám svůj údiv, snad i proto, abych neurazil velitele stáda vedle mě, ale také, protože bych to v této situaci asi ani nedokázal. Posměšně si odfrknu a zakroutím hlavou. Poté se otočím k mému průvodci a s úsměvem jsem mu nucen sdělit: „Měl jsi pravdu! Uznávám svou chybu, neměl jsem právo pochybovat o síle tvého…společenství a také o tvé. Máš být na co hrdý, to by snad řekl každý, ale já se ptám, co zde, v tomto kraji, hledají tak skvostné bytosti, jako jste vy? Vím, řekl jsi, že potáhnete na jih, ale proč, je snad na severu něco, co vás z těch končin vyhnalo?“ Jsem si vědom, že mám příliš mnoho otázek. Nikdo nikdy neslyšel trpaslíka se tak zaujatě ptát, ovšem toto byla situace, kterou, jak jsem si byl jist, už nikdy nezažiju, a tak jsem se chtěl o těchto mi neznámých tvorech dozvědět co možná nejvíce. Zčásti přitom pozoruji stádo, ale dávám také pozor na jejich vůdce. Přímé nebezpečí od něj v tuto chvíli sice nehrozilo, ale nebyl jsem si jist, jestli jsem ho svými otázkami třeba neurazil, nebo jestli jej až příliš neprovokuju.

Osud Středozemě - 20. listopadu 2009 21:30

Than - Dol Amroth, cela Voják je opravdu mladinký, to tvým bystrým očím neunikne. Poposedává na židli a bedlivě tě sleduje a když promluvíš, můžeš mít pocit, že hltá každé tvé slovo. Opravdu podařený hlídač, ale každý se musí učit. "Bílé hory, musí to tam být krásné..." Téměř se zasní, jistě sní o dálkách, kterých stěží dosáhne. Je skoro s podivem, jak se takový snílek mohl dostat do armády. Pak s vážným výrazem vyslechne i tvé jméno a snaží se ho zopakovat: "Than, Drol, Glan, Den...Than, Dlo...Than, Dron, Gral...eh, omlouvám se, to nejde.." Rozpačitě se usměje a pokračuje: "Budu ti říkat Than, jestli nevadí." Příjemně se na tebe usměje a chvíli na tebe přihlouple zírá. Potom mu ale dojde jeho ne příliš chytrý pohled, snaží se naladit přikrou tvář a postaví se, snad aby dodal svým dalším slovům příznak důležitosti: "Milá Than, dostala jsi se ale do maléru. Nejde o to, že si zabila zvěř, která ti ale nepatřila, jde spíš o to, kdo tě chytil!" Poslední slova téměř přeslabikuje, aby ještě více podtrhl jejich závažnost. Působí to celkem komicky, když ti tu s rukama v bok div nekáže. Ale aspoň není nuda.

Osud Středozemě - 20. listopadu 2009 21:38

Eormund - Dol Amroth, stáje Kapitán Frin tvé počínán sleduje se založenýma rukama na prsou dost pohrdlivým pohledem. Je jasné, že si myslí své o zacházení s těmi, kteří neplní zadané úkoly. Správce stájí nejprve zakňučí po obdaření kopancem, ruce rozhodí tak, že lahev upustí a ta se odkutálí do kouta, naštěstí prázdná, takže žádný obsah se nevyleje na slámu. Chvíli se ublíženě dívá malými štěrbinkami, které skrývají oči, na kapitána a poté začne vnímat i tebe. "Tak Rohir, Rohir, jistě, Rohirové, ti umí s koňmi..." Chvíli se ještě něco jiného žbrlbá pod vousy a snaží se vstát. Nejprve se dostane na všechny čtyři, ale více se mu nedaří. Znovu a znovu podklesává. Frin už to nemůže déle sledovat. Nevrle si odplivne a přikáže ti: "Postarej se o to prase ožralý a dejte stáje dokupy. Během odpoledne sem přijde kníže, tak ať to není jako v chlívě." Výhružně se na tebe podívá a musíš uznat, že tento pohled mu celkem jde. Poté rázně odejde, až se koně otáčejí ve svých stáních, co je to za hluk. A před tebou se na všech čtyřech kymácí ožralý správce. Máte co dělat, jestli nechcete naštvat knížete a hlavně Frina. Některá stání budou potřeba znovu vykydat, je také třeba vydrbat koně, se kterými přijel kapitán Frin a jeho lidé a hlavně celkově stáje uklidit. Jistě, celá práce není na tobě a ožralém správcovi, ale ani organizace činností není jednoduchá, když se navíc čeledínové potloukají kdo ví, kde.

Osud Středozemě - 20. listopadu 2009 21:50

Laif Dornwell - Meduseld Eomér se vlídně usměje a ty si povšimneš vrásek, které lemují jeho obličej. Je už starší a i když stále dobře vládne mečem a je velmi dobrý jezdec na koni, vidíš v něm i jinou mysl. Pryč je jeho mladistvá horkokrevnost. Všemi Rohiri milovaný vládce tě pobídne, aby si vstal. Když tak učiníš, odpoví ti: "Jistě, Edoras není velký, aby se nedoslechl každý o tvé ztrátě i o zvláštních okolnostech, které ji doprovázeli. Ale tvá sousedka byla moudrá a řekla to jen těm pravým uším. Navíc, to konkrétní poselství stále víš jen ty." Pohlédne na tebe významně a poté tě vyzve napřaženou rukou: "Následuj mě, Laife." Kráčíš za králem pryč z přijímacího sálu jednou z postranních chodeb. Stěny jsou obloženy úchyty na louče, některé z nich i hoří. Chodba se brzy stáčí do pravého úhle, kde se dále rozšiřuje. Vy už ale dále nejdete, nýbrž vejdete do prvních dveří, které jsou od vás napravo. Král je otevře a pobídne tě dovnitř. Vevnitř se nachází okrouhlé okno s výhledem na pláně Rohanu. U stěny je krb, nyní ale vyhaslý. Vedle krbu se nachází velmi umně vypracované křeslo, na něž se Eomér posadí. I tebe pobídne, aby jsi se posadil, k dispozici jsou asi 3 židle. V místnosti se ještě nachází stůl, na němž je rozložena mapa Středozemě, jak jsi si stačil rychle povšimnout. Stěny jsou poté obloženy různými erby, na každém z nich je ale kůň jen v jiném zobrazení. "Nyní můžeš mluvit bez obav." Vybídne tě jednoduše král, lokty se opře o opěradla, zatímco prsty proplete mezi sebe.

Osud Středozemě - 20. listopadu 2009 22:04

Toby Dolanský - Hostinec Zelené smítko Když odpovíš, všichni štamgasti tě sledují a je jasné, že jsou rádi, že s nimi komunikuješ. Ne každý mladý hobit je nyní tak milý. Aspoň to si myslí starší generace. "Ano, ano, počasí je krásné." Pokývá téměř sborově celá zdejší sešlost "mudrců". Poté se nad tvým dotazem zamračí ten, který tě oslovil jako první, hobit s pořádně prošedivělými vlasy a pěknou zelenou vestičkou. "Novinky? Z těchto míst mnoho dobrých novinek není." Zasmuší se i ostatní, snad to mají sehrané. A nebo spíš spolu tráví hodně času. "Více se dozvíte v Hůrce, ale slyšíme od cestovatelů velmi podivné věci." Dodá tajemně hobit v zelené vestičce, ale to už se přikolébá hostinský a přinese keramickou misku, z které na tebe kouká pěkný kousek zaječí pečínky pokapaný omastkem a posypaný bylinkami. Voní to nádherně i když kuchař pekl maso trochu déle, než měl, což dokazuje lehounce přičmoudlá kůrka. Ale není to nic zlého.

Osud Středozemě - 20. listopadu 2009 22:11

Hanrar - Před stádem podivných lvů Lev s radostí sleduje tvůj výraz ve tváři. Očividně mu to dělá dobře a komu taky ne. Vyslechne všechny tvé otázky a nezdá se jimi uražen, ani zaskočen, či překvapen. Naopak ti přijde, že z jeho tváře lze číst samolibý výraz. Dává si na čas, než odpoví, několikrát přešlápne a poté se k tobě otočí. "Máš příliš otázek, malá osobo, ale to jistě víš i ty sám." Trochu pohrdlivě se ušklíbne. "Ano, my potáhneme na jih a pravý smysl toho všeho poznáš v pravý čas." Zlověstně se mu zablýskne v očích a skoro by si řekl, že zrudly až krvežíznivostí, ale nejsi si jist, jestli to jen tvá fantazie nepřehání. "Jsem rád, že jsi naším stádem unešen. A to jsi byl jen zde. Doufám, že si toto nenecháš jen pro sebe a neboj, neohrozíš nás." Opět ten pohrdající tón v hlase, který ti rezonuje hlavou. Poté si všimneš, jak jeho ocas se vztyčí a čepel na konci, špičkou otočená k zemi, kde stojíš ty, se zaleskne ve slunci. Nevíš, jeslti je to výhružka, či jen něco normálního, formálního. Těžko říci, jasné je, ale že z této pozice tě není těžké zasáhnout. Netvoru svítí oči a nyní si vůbec nejsi jistý, jestli rudý odlesk je jen výplod tvé fantazie a nebo jestli je skutečný. Nikdo ze stáda vám nevěnuje zde nahoře pozornost, jste tu jen vy dva. "Bude nutné poslat zprávu, ó ano." Zlověstně ti zazní v hlavě.

Elenwe Colemanb - 23. listopadu 2009 11:41

To je nádhera... Neznám snad nic krásnějšího, než projížďku Ithilienem... Je tu takový klid... honí se mi cestou hlavou a já se zhluboka nadechuji nezapomenutelné vůně Ithilienu. Eledhwen jde pomalým krokem a já mám čas vychutnat si krásu okolní přírody. "Tohle je úžasné. Znáš něco krásnějšího?" otočím se s úsměvem na Eldariona a nasměruji Eledhwen na stezku, která se vynořila po pravé straně. Po chvíli dojedeme na překrásnou mýtinu, kde zastavím a seskočím z koně. "Co se chvíli projít pěšky?" navrhnu Eldarionovi a poplácám klisničku po boku. "Počkej tu na mě. Za chvíli se vrátíme." zašeptám a nechám jí volně se pást na palouku. Vyrazím s Eldraionem po malé stezce severním směrem a radostně se rozhlížím kolem sebe. S úžasem pozoruji hru světla v listí a naslouchám zpěvu ptáků a šumění korun stromů ve větru. Náhle se ke zvukům přidá ještě tichý zpěv tekoucí vody, a tak se vydám směrem, odkud vychází.

Toby Dolanský - 29. listopadu 2009 10:51

Hostinec Povídám si s hobitem a dávám si pozor, abych se nezačal smát, když všichni naráz začnou pokyvovat hlavami jako jeden muž. Vyjde z toho pouze široký přátelský úsměv, dokážu se ovládnout. Při zmínce o nepěkných novinkách mi úsměv z tváře zmizí a já pokračuji ve vyptávání. Jaké nepěkné novinky? Kraj by měl být přece bezpečný. Zde nás nic ohrozit nemůže. dodám přesvědčen o své pravdě, ale je na mě vidět, že si tím nejsem úplně jist. Pamatuji si, když byli v Kraji skřeti a plenili a loupili, co se jim zachtělo. Poděkuji hostinskému za jídlo, zkusím kousek sníst a zjistím ke své radosti, že pod připálenou kůrkou je maso nespálené. Upiju piva a sním další kus přičemž stále sleduji hobita a to co říká.

Laif Dornwell - 29. listopadu 2009 18:40

V králově přítomnosti Tiše poslouchám králova slova a sem tam ho chvilku pozoruji.Už se na něm podepisuje stáří ale pořád je to velmi statný a nebezpečný válečník. Na jeho pokyn vstanu ze země a v nitru mírně zakleji nad většinou dalších slov které mi sdělí.O sousedčině rozumnosti nemohu opravdu pochybovat,jsem rád že si to nechala pro sebe.Mihne se mi hlavou a trochu mě potěší že jsem zatím jediný vlastník onoho konkrétního poselství. Na královu výzvu abych jej následoval nemohu samozřejmě nijak protestovat a tak ho tedy následuji kamsi do postranních chodeb z přijímacího sálu.Většinu cesty mám pohled sklopený k zemi,přemýšlím znovu co se vlastně všechno během posledních hodin událo.Zpozorním ale jakmile zaslechnu vrznutí kliky a následně i velkých dřevěných dveří.Sotva vejdu za králem do místnosti kam mě zavedl nevím kam očima skočit dříve.Místnost je opravdu vskutku nádherně zdobená.Více mě však zaujme také velké okno poskytující krásný výhled na Rohanské pláně.Budu si zase někdy muset udělat nějakou hezkou vyjížďku na koni po Rohanu,hlavně teď by mi to opravdu prospělo.Pomyslím si radostně a mírně se usměji.Když konečně odtrhnu oči od okna pozoruji jak král usedá na hezky zdobené křeslo a na jeho nabídku se posadím na nejbližší židli. Poté jakmile následuje chvilka ticha je mi jasné že budu muset nyní mluvit já."Tak tedy..."Začnu a podepřu si hlavu jednou rukou.Přemýšlím jak to celé bylo."Ta slova... zněla takto."Trochu si povzdechnu a hlavou se mi zas začnou míhat ta podivná slova která otec před smrtí vyřkl."Pojede ze Severu, poznáš ji, není jako my. Ponese zprávu a ty ji musíš doprovodit. I příroda si bude přát, aby vydechla dříve, než ta slova sdělí tomu pravému králi. Vše, co měla, ztratí pro ta slova. Ty ji budeš rukama i nohama. Musíš ji chránit."Skončím a na chvilku se zadívám opět ven z okna,na sluncem zalité pláně.Ano,ta slova zněla přesně takto."Dává mi to tedy smysl ale je to... "Chvilku mlčím a hledám to správné slovo."...šílené.Ať už mám chránit kohokoliv.Jsem přeci jen obyčejný kovář."Prohodím a trochu se narovnám na židli.V hlavě se mi teď honí věci jenom kolem těch zatracených slov nebo poselství.S menší bezradností se dívám na krále Eoméra a snažím se jakkoliv dostat do hlavy zpět nějaké příjemnější myšlenky ale zatím je většina mého snažení marná.V životě jsem opravdu zažil už spoustu divných věcí ale tohle je vážně naprostá šílenost.

Than - 01. prosince 2009 19:32

Dol Amroth-cela Směju se, když se voják pokouší říct mé jméno a jen jemně přikývnu, když se zeptá, jestli mi může říkat Than. Když se znovu vrátí k tématu o ulovené zvěři, jen se nemile zamračím. Hele, pokud nechtěli, aby jim tam někdo lovil, tak tam měli dát ceduli, no snad by jich neubylo, ne?! Mávnu ledabyle rukama a s nemilým úšklebkem pokračuju dál. No a ohledně toho chycení…taky mě mohli varovat, jestli byli někde blízko…a to museli být hodně blízko, když se tak rychle vynořili z křoví…navíc, stejně mi nepřijde, že je to nějaký problém, ten Frin je náhodou dobrej chlap… Při zmínce o veliteli samozřejmě vzpomínám na dvě situace, kde mi jeho chování zachránilo ztrátu…no prostě pravděpodobnou ztrátu jedné důležité věci… Jsem si jistá, že se mnou asi nebude souhlasit, určitě je na vojáky až přespříliš přísný a dokážu si až moc dobře představit, jak je nechává cvičit úplně do úmoru. Jednou se u nás v hospodě zastavilo taky několik vojáků, ale všichni už byli při jejich příjezdu docela opilí, doteď pochybuju, že by se střízlivý vůbec do naší vesnice vydali, každopádně „jejich“ velitel by je nenechal tak dřít a jistě by ani nikoho nechytal…kdyby tu velel on, tak by určitě nikdo v háječku nehlídkoval, ale taky byl bezmála to největší prase ze všech a kdo-ví co by mi ta páchnoucí zvířena udělala, kdyby tam náhodou byli... což mě ovšem znovu navrátilo do pozice, kdy jsem byla ráda, že tu velí zrovna Frin.

Eormund - 01. prosince 2009 23:57

Dol Amroth Jó tak se sem dojde kouknout honorace... stáje vypadají spíš jak chlév heh. Si máknem než to dáme dokupy. Popřemýšlel jsem trochu v duchu a a pak se vydal sehnad čeládku. Něktré jsem umluvil na korbel piva, jiné jsem musel dotáhnout doslova za límec. Díky bohům nemají ty stáje nějak extra velké takže to neby zas tak nesplnitelný úkol jak se mohlo zdát na začátku. Kazil to jen správce který se poblil na podlahu a jelikož sem na to nikoho neukecal musel sem to vytřít sám... fuj. Tak pane správec, stáje vypadají zas jak stáje.. teď se kouknem na koně. Seďte tady já se o vše postarám. řeknu když skládam opilce ze zad do senníku... dokud bude tu tak aspoň nebude překážet a snad i vystřízliví. Po chvilce už uděluji čeledínům nové úkoly... Ty dva hnědáky dejte na opačnou stranu stáje, zjevně se nesnesou a ostatní koňe jsou z toho jejich nervózního funění podrážděné. Ta kobyla potřebuje nové podkovy a ten bělouš je zralý do klobás... to si jako fakt nikto nevšiml že je ten kůň přestárlí? U nás by sme ho nechali dožít v klidu ve stádě venku a ne ho chudáka připravovat o poslední měsíce života čučením do zdi někde uvnitř... ven s ním ať taky něco ještě uvidí chudák stará, zima ještě není. Zbylé koňe potřebovali akorát vyhřebelcovat a hned byli k světu. Tak pane správce, aď si klidne přijde i sám král, vaše koně jsou jak nové. řeknu s dobrým pocitem a jdu se protáhnout venku na vzduch.. jelikož čeládka odignorovala mou výzvu na vyvedení starého hřebce ven, beru ho za ohlávku já a spolu vycházíme ze stáje.

Osud Středozemě - 03. prosince 2009 21:32

Elenwë a Eldarion - směr Severní Ithilien Kraj kolem vás je opravdu překrásný. Listí se na vás obrací stále příjemnou zelení, slunce příjemně hřeje, ale nepálí, ptáci zpívají a lehounký větřík si hraje s přírodou. Co dodat? Není potřeba nic přidávat, jen v tichosti si to vše užívat. Oba sestoupíte z koní, kteří se klidně začnou popásávat. Pokračujete po stezce a Elenwë se opravdu nemýlila, narazíte na drobný potůček. Kdo ví kam teče, ale nejspíš jeho vody míří do Anduiny. Tak jako u všech řek. Osvěžíte se v křišťálově čisté vodě a poté se posadíte v její blízkosti do trávy. Tiše si povídáte, aby jste nijak nenarušovali harmonii přírody. Nejde tak snad ani o vaši ohleduplnost, jako o přirozené chování v takovém prostředí. Po chvíli si lehnete, vaše řeči jsou proloženy delšími pauzami, slunce svítí, potok kolébavě zurčí, tráva voní... A vaše víčka těžknou. Kdo ví, čím to je, ale opravdu oba usnete. Elenwë najednou ucítí vlhký dotyk na své tváři. Když otevře své oči, tak zjistí, že kouká přímo do očí Eledhwen. Slunce už se rozbíhá na svou cestu na západ, mohli jste usnout asi na 2 hodiny. Není ještě pozdě pokračovat v toulkách, ani není pozdě se vrátit.

Osud Středozemě - 03. prosince 2009 21:43

Toby Dolanský - Hostinec Zelené smítko Maso je opravdu velmi dobré a společně s pivem dělají příjemnou společnost. To nejspíš budou i tito hobiti, kteří s tebou začali rozmlouvat. Jako každý hobit máš rád zajímavé historky, ovšem horší je, když se dotýkají kraje. Na vyprávějícím hobitovi je vidět, že mu dělá radost, když se na tvé tváři objeví vážný výraz. Začne důležitým hlasem pokračovat: "Kraj je bezepečný. Zatím. Ale naše okolí je na tom hůř." Udělá dramatickou pauzu, ve které jeho společníci opět důležitě pokývají hlavami. "Několik smělých hobitů nyní, v dobách míru, mělo odvahu se vydat na sever. Jaká pošetilost! Krutě se to několika z nim nevyplatilo. Opět pauza a v jeho společnících můžeš vidět, že vyprávění hlavního hobita mezi nimi v nich dokáže i nyní vyvolat napětí a toto určitě neslyší poprvé. "Našli je rozsápané na cucky. Nic z nich nebylo, jen kousky!" Hobit, který mluví, se napije svého piva, dlaní si otře ústa a sleduje tvoji reakci. Poté pokračuje: "Byla to prý nějaká divá příšera, vypadala jako drak, jen byla menší, ale o to dravější. Kdo ví, jak dlouho bude cesta do Hůrky bezpečná."

Osud Středozemě - 03. prosince 2009 21:56

Laif Dornwell - U krále Eoméra Král sleduje tvé počáteční nesmělé mluvení shovívavým pohledem, ale když začneš vyslovovat jednotlivá slova, která ti řekl tvůj otec před smrtí, v jeho pohledu se zračí velký zájem. Chvíli poté se odmlčí, pak se lehounce usměje a zvláštním hlasem ti odpoví: "Pamatuj, Laife, že nikdy není nikdo obyčejný." Poté vstane, přistoupí ke stolu, vytáhne z jedné zásuvky papír a brk a vytáhne je na desku stolu, zatímco druhou rukou odsune mapy, které povrch stolu doposud zabíraly. Následně tě rukou pobídne: "Buď tak laskav a ta slova zde sepiš. Aby se z nich nic neztratilo. Někdy jedno chybějící slůvko může změnit smysl celého poselství." Král se znovu usadí do svého křesla a ty můžeš zatím vykonat jeho přání. "Kdoví, o jakou bytost jde, kterou by si měl chránit. Nejsem tak znalý těchto věcí a nikdo v Rohanu by ti nebyl schopen více říci." Promluví král opět po chvíli. Je vidět, že otazníky nad slovy tvého otce ho velmi dráždí a zároveň zajímají. "Myslím, že se budeš muset vypravit na poradu za těmi, kteří ví více. Proto by jsi měl vyrazit do Minas Tirith. Tam sídlí učenci a mezi nimi ten nejvyšší, král Elessar." Gondor, Minas Tirith a bájný Aragorn, statečný bojovník a nyní mocný vládce největší říše ve Středozemi. To je to, co by tě čekalo na tvé cestě. Už jsi byl po okolí Rohanu, projížděl si pláně, ale ještě jsi nebyl v Bílém městě. A nyní by tě tam poslal sám král. "Pojedeš? Obávám se, že je to na tobě. Ta slova byla určena tobě." Pohlédne na tebe král a v jeho očích se zračí naléhavost, ale i pochopení pro tvé obavy.

Osud Středozemě - 03. prosince 2009 22:29

Eormund - Dol Amroth, stáje Práce bylo opravdu dost a jak bylo vidět, správce nebyl k ničemu. Nechal si ho tedy v ústranní, kde nemohl více škodit a mohl začít klidně střízlivět. Ale to bude delší proces. Povedlo se ti sehnat i nějaké ty čeledíny, ale přemluvit je k činnosti už bylo těžší. Ale podařilo se. Nakonec začali stáje vypadat lépe, koně se uklidnili a ty si mohl vyvést starého bělouše ven. Jeden z čeledínů tě odkázal na pastvinu za kasárnami. Vyšel si ven, kde slunce už bylo vystoupáne vysoko nad zemí. Na dvoře byl celkem klid a ty jsi rovnou mířil k bráně, aby si poté šel přímo k pastvině, kde běloušovi bude lépe. Cestou se k tobě přidal jeden z vojáků. Byl to Lir, který už předtím s tebou družně hovořil. "Tak co, bude se ti u nás líbit?" Hned se tě kamarádsky ptá a když zmizíte ze dvora kasárny, začne hovořit tajemněji. "Kníže přijde zanedlouho, ale podle všeho mu vůbec nepůjde o tu zlodějku. Trápí ho prý jiné věci. Tajemně na tebe mrkne, ale zdá se, že jen cosi zaslechl a doopravdy nic moc neví. Před vámi se otevře pohled na širokou pastvinu obehnanou plotem. Na pastvině spokojeně odpočívá jen pár koní. V jejím středu se tyčí menší altán, v němž je koryto s krmením a napajedlo. I tam se zdržuje pár koní. Když přijdete blíže, ozvou se trubky a Lir ihned zbystří. "Kníže přijíždí, musím letět." A jako zběsilý odběhne pryč. Kdo ví, jestli zase někam nepřijde pozdě...

Osud Středozemě - 06. prosince 2009 22:22

Than - Dol Amroth, cela Mladičký voják jen zaraženě pokrčí rameny. "No jo, cedule, ale tady každý ví, že se tam nesmí lovit. To je přeci jasné!" Sám se ale při této výpovědi zarazí. Jistě, mohla by si pokračovat ve svých argumentech, ale už nyní si uvedla mladíka do rozpaků. Je jasné, že sem moc cizinců nezavítá, takže zákazy nemusí viset na každém stromě a zdi, jelikož jsou obecně známé. "Tak, Frin není zlej, to ne...ale je takovej důslednej až to bolí." Vážně ti mladík odpoví, ale vzápětí se zatváří, jakoby byl při něčem špatném nachytán. "Teda, to říkají jeho chlapi!" Dodá spěšně, aby bylo vidět, že on nic. Kdo ví, co by si musel vytrpět, tresty na mladících bývají někdy kruté ve vojsku. Jak už to ale bývá, o kom se mluví, nedaleko stojí. I zde se tak stalo a dovnitř vešel kapitán Frin. Nezdálo se, že by něco z mladíkových řečí zaslechl, jeho tvář spíš prozrazovala, že byl pohroužen do vlastních myšlenek. Mladík se ihned rovně postavil, paty u sebe, vyprsený s hlavou vzhůru. Frin se postavil vedle něho a podíval se na tebe, jak dřepíš u mříží. Těžko říct, o čem přemýšlel, když zkoumal tvůj obličej, ale pak se otočil až bleskurychle na mladého vojáka: "Renole, přineste džber vody." Zajímavé, že si takto kapitán pamatuje jména i těch nejmladších vojáků. Renol vyběhne ven, aniž by ti věnoval jediný pohled. Tak zůstanete uvnitř sami, ty a kapitán Frin. Frin chvíli překračuje na místě s očima upřenýma do země, ale poté se zastaví a opět na tebe pohlédne svým zvláštním pevným pohledem. "Řekni mi své jméno a odkud jsi." Toto není otázka, to je prostý příkaz. Nejspíš začíná tvůj výslech. "Pak mi také řekni, co jsi pohledávala v háječku a jakto, že jsi porušila zákaz lovení."

Hanrar syn Enomhův - 07. prosince 2009 19:09

Na úpatí nad stádem Tvor ke mně hovoří velice pohrdavým tónem, ale i-kdyby to ustavičně nenaznačoval, byl bych si v této chvíli plně jist svou nicotnou podřazeností vzhledem k tomuto zvířeti, a také jeho celému stádu. Řekl, že smysl poznám v pravý čas. Nebyla to snad náhoda, že při hladání mé vlastní cti jsem našel tohoto tvora? Nechci mu ale již pokládat další otázky a tak mezi vyčkáváním na přerušení chvilkového ticha, které bez slov nestvůry panuje v mé hlavě, se snažím přijít na příčinu tajemného odlesku. Pokud je to tvé přání, povím o vás komukoli, koho na svých cestách potkám. Celou zemí se budou šířit zvěsti o vaší velikosti, uctivosti…. Odpovídám šelmě, na její pohrdavé sdělení, ale uprostřed věty se zarazím. Jeho vcelku výhrůžná póza mě přinutí zpevnit úchyt mé dlaně, ve které třímám své kladivo. Něco mi ale říká, že na mne zaútočit nechce. Kladivo tedy stále visí na mé svěšené ruce a jeho tíha mne pomalu připravuje o základní rovnováhu. Jsem zvyklý ho nosit na zádech, ale mít ho delší dobu v ruce je přeci jen něco úplně jiného. Nestvůra se dá poroučet a já ji jen nevěřícně sjedu pohledem. Dokáží se snad mezi sebou tato stvoření i dorozumívat? Nebo bude snad chtít po mě, abych jeho zprávu někomu doručil, může tím ale také myslet zvěsti, které mám rozšířit. Napjatě stojím vedle oné vzácné bytosti a jen zamračeně očekávám, jestli se mi v hlavě rozezní další příkazy. Snad právě tato podivná příhoda má být tím pravým začátkem mé cesty.

Laif Dornwell - 07. prosince 2009 20:14

Ve společnosti krále Eoméra Tiše sedím a dívám se ven z okna na Rohanské pláně.Poslouchám králova slova a ještě nějakou chvíli vzpomínám na nějaké staré časy.Nikdo není nikdy obyčejný.Tohle mi kdysi říkával často i otec.A nejspíše měl pravdu.Mihne se mi hlavou a odtrhnu oči od okna jakmile se král přesune ke stolu s mapami a požádá mě o písemnou formu oněch slůvek."Jistě,milerád."Řeknu tiše.Vstanu ze židle a uchopím do ruky brk.S tichým škrábáním napíši ta slova na papír a oddálím se dál od stolu jakmile se ujistím že je všechno v pořádku. Později zas trochu přestanu dávat pozor a se zájmem si začnu prohlížet množství erbů na zdi.Přesto ale nemohu přeslechnout králova slova které nesou obsah toho co by mě čekalo pokud budu ochoten s tímhle vším spolupracovat.A nejsem si přesně jistý zda-li jsem opravdu slyšel dobře."Mám odjet ... do Minas Tirith?"Zeptám se překvapeně a okamžitě zpozorním jako kdyby mě někdo přiložil k zadnici rozpálený cejch.V hlavě se mi roztočí jeden velký kruh mnoha věcí jež by mě potkaly a vzbuzují ve mě opravdu velký zájem.Pane jo.To je neuvěřitelné!Mocný Minas Tirith.Mohl bych konečně spatřit krásy a zajímavosti tohoto města.A určitě se tam můžu mnoho věcí přiučit.Nebo tam jít navštívit kováře jejichž meče vlastní ti nejlepší z nejlepších a naučit se nové věci!A taky můžu konečně spatřit po několika letech svého bratra!Úplně jsem z onoho přívalu nadšení přestal vnímat své okolí. A trvá mi nějakou chvilku než zase přijdu k sobě."Ehm... tedy..."Zakoktám jako kdybych měl na jazyku uzel a podívám se na krále Eoméra."Můj králi... tohle se snad ani nedá odmítnout."Vyhrknu a zadívám se zas z okna na rozlehlé pláně a nemohu se dočkat až vyrazím vstříc rozlehlým končinám do převelikého Minas Tirith."Po tom co můj otec skonal mě zde stejně nic nedrží takže nebude problém co nejdříve vyrazit."Prohodím a usadím se po chvíli zas na nejbližší židli.To je neuvěřitelné.Už se nemohu dočkat.

Osud Středozemě - 11. prosince 2009 23:49

Hanrar, syn Enomhův - s nestvůrou v horách u jejího stáda Nestvůra tě probodává pohledem a je v ní vidět napětí a zvědavost, co učiníš. Když však necháváš zbraň stále v klidu, objeví se v její tváři něco jako zklamání, ale i zaujetí, těžko to definovat. Její ocas s ostnem také lehce poklesne, takže už se nad ní nevznáší jako jedno velké nebezpečí. Lví pohled se opět otočí na jeho vlastní druhy dole pod vámi a zdá se, že tvor přemýšlí. Bude lepší, když tě doprovodíme. Ozve se ti v té hlavě další nestvůřina myšlenka. Těžko říct, co tím myslel, opět jen jakýsi záblesk jeho myšlení, které proniklo i tobě do hlavy, snad řízeně, snad neřízene, kdo ví. Lví tělo se napne a z jeho úst se ozve hřmotný řev. Skoro by si přísahal, že někde v okolí musel padat z útesů sníh pod tlakem onoho zvuku, ale nic kolem se nehýbe. A když se podíváš na jeho druhy, i ti stojí jako zkamenělí s obrácenými hlavami k vám. Poté se jeden z nich pohne, zdá se, jako by byl ještě o něco mohutnější než ostatní. A právě ten se k vám ladnými skoky vydá. Můžeš sledovat, jak se jeho tělo napíná, svaly pracují a jak je vám čím dál blíže. Nakonec skončí u vás, tebe si prohlédne pohrdavým pohledem a poté se zaměří na svého druha. Ten tě znovu osloví: Doprovodíš nás? Zní to až neuvěřitelně zdvořile "z jeho úst".

Osud Středozemě - 11. prosince 2009 23:57

Laif Dornwell - S Eomérem v jeho pracovně Na tváři krále je vidět radost, když může vnímat tvé nadšení pro nabídnutou cestu do Minas Tirith. "Mladické nadšení je to nejkrásnější." Pronese trochu snad sám pro sebe, ale přeci tak, že jsi to slyšel. Poté vstane a přistoupí ke stolu, kde leží papír, na než jsi napsal otcova slova. Eomér papír složí a poté zapečetím svým pečetním prstenem, který má na prsteníku pravé ruky. Je vněm znak vzpínajícího se koně. Poté se otočí k tobě a podává ti papír se slovy: "Zařiď potřebné věci pro pohřeb. Bude dobré, když se uctivě rozloučíš se svým otcem ještě dnes. Zítra ráno musíš vyjet. Koně a potřebné věci na cestu budeš mít obstaráno." Rukou ti jemně naznačí, že je čas, aby si šel plnit své úkoly a ještě dodá: "Kdyby si potřeboval s něčím pomoci, víš, kde najdeš pomocnou ruku." A shovívavě se na tebe usměje, nejspíš si plně uvědomuje, že tvé citové rozpoložení musí být nyní velmi rozhárané.

Toby Dolanský - 12. prosince 2009 17:03

V hospodě Poslouchám jeho historku a při jeho odmlce se mi sousto na vidličce zastáví v půli cesty k ústům. Očima mu doslova visím na ústech a čekám co řekne. Tak jsem zaujat jeho vyprávěním. Když se dozvím, co se stalo hobitům, kteří vyrazili dál za hranice Kraje, mé oči se rychle podívají oknem jakoby tam viděli pohyb a svit dvou dračích očí. Nic tam ovšem není. Nestvůra je přeci mimo Kraj říkal. Kraj je bezpečný! To co říkáš jsou zlé novinky. Pokoj jejich duším. Doufám, že ta nestvůra nemá namířeno sem. pronesu vážně. Neměl bych se zde dlouho zdržovat dokud je cesta ještě bezpečná. A rychle dojím zbytek králíka. Jsou ještě nejaké zvěstí, co se táhnou tímto krajem? zeptám se zvědavě.

Osud Středozemě - 13. prosince 2009 00:00

Toby Dolanský - Hostinec Zelené smítko Je vidět, že tvé rozrušení přítomné hobity uspokojila. Jejich vyprávění mělo účinek a to nejlepší zpestření jejich jinak poklidného dne. Když mluvíš, jen pokýváním hlavy odsouhlasí tvá rozumná slova. "Ano, ano, raději jeďte, kdo ví, co nám budoucnost chystá." Ujme se slova opět ten samý hobit. Na tvoji další otázku se ozve jiný hobit, který sedí mezi touto skupinkou místních obyvatel: "To víte, trpaslíci napovídají hodně věcí, ale vesměs nic zlého. Jen že obchody nejdou se zbraněmi tak dobře, ale kdo by tu v Kraji potřeboval zbraně!" Do toho mu skočí hobit, mluvící předtím: "Ještě se budete divit, mladíku, co se stane!" Rozzlobenějším hlasem mu opáčí hobit, který předtím celou konverzaci vedl. Oslovení "mladík" působí komicky, ale dokazuje, že v této skupině patří odporující hobit mezi nejmladší a naopak tento hobit mezi nejstarší a jistě i nejváženější v tomto místě. A proto bylo reakce "mladého" hobita velmi neomalená. Ti dva se na sebe hněvivě podívají, ale více spolu nemluví, asi to nebude jejich první spor. Jakmile dojíš, přikluše k tobě hostinský, vezme ti misku a slušně se tě optá: "Ještě pívečko?"

Eldarion - 13. prosince 2009 13:14
	Severní Ithilien "Je to tu opravdu pěkné. Proti procházce nic nemám." Řeknu, seskočím z koně a následuju Elenwë. Po nějakém čase dojdeme k drobnému potůčku u kterého se osvěžíme. Následně si lehnu ke stromu a pak nevím jak, ale usnu. Když se probudím, tak obloha už je zbarvena mírně do červena a proto bylo jasné, že za pár hodin bude tma. Proto navrhnu "Co kdybychom se vrátili do Minas Thirith ?"

Elenwe Colemanb - 13. prosince 2009 14:46

Při pohledu na dovádějící vodu potůčku se usměji a posadím se k blízkému stromu. Opřu se o jeho zvrásněnou kůru a na okamžik zavřu oči, abych se mohla zaposlouchat do jeho radostného hlasu. Náhle na tváři ucítím studený dotek, a když překvapeně otevřu oči, tak zjistím, že se nade mnou sklání Eledhwen. Rychle se posadím a rozhlédnu se. Aha, Ithilien... musela jsem usnout... zajímalo by mě, jak se mi to povedlo. zakroutím hlavou a vstanu. "Dobrý nápad. Chtěla bych se tam dostat ještě za světla." kývnu hlavou a otočím se na Eldariona, který se mezitím také probral. Odvedu Eledhwen na palouk, kde čeká Eldarionův kůň, a tady nasednu. Počkám než se Eldarion vyhoupne do sedla a poté zamíříme k Osgiliathu.

Than - 13. prosince 2009 17:58

Dol Amroth-cela Když se voják zmiňuje o absurditě cedule, jen zamračeně mručím. Kdybych mu odporovala, určitě by si začal myslet, že mi v hlavě nějak haraší. Potom už jen stočí řeč na Frina a když se snaží vyklouznout ze svého prvního sdělení, jen se na něj pořádně zazubím. Když přijde Frin, jsem až trochu zaskočena rychlostí mladíkovy reakce a ani si pořádně neuvědomím, jak rychle po vyslovení odešel. Když kapitán překračuje, jen ho pozoruju, nechci ho vytrhnout z jakéhokoli přemýšlení a navíc, čím déle ode mě nic nechce, tím líp. Jen pár okamžiků nato začne jeho výslech. Nikdy předtím jsem u žádného výslechu nebyla, takže dávám nejprve dobrý pozor, co všechno by chtěl vědět a poté ještě chvíli počkám, jestli něco k tomu houfu otázek ještě nepřidá. Mohla bych se pokusit mu zalhat, ale můj strážný už pravdu ví, takže by to nemělo sebemenší smysl. Když už doznějí kapitánovi otázky, jak v místnosti, tak v mojí hlavě, vrhnu se na stručnou odpověď. Than Dron Ghal Dhen- Bílé hory-něco k jídlu-neměla jsem tušení, že nějaký je… Vyhrknu co nejrychleji. Podobně jsem o mých problémech zpravovala matku, když jí to člověk podal rychle, musela si to na chvíli přebrat a potom už jí bylo hloupé se ptát. Nepochybuji, že kapitán by se zeptal, ale nějak se člověk v cele přeci zabavit musí, že? A tohle je prozatím jediný způsob, když už mi odvedl toho kolegu na povídání. …jo a díky, že jsi nenechal ty chlapy…no ty víš, co… Zakřením se a mávnu ledabyle rukou. jestli toho ale bude chtít vědět víc, tak se to jen tak lehce nedozví...zrovna jsem totiž začala uvažovat, jaké hry se slovy ještě znám.

Eormund - 14. prosince 2009 15:01

Dol Amroth Jo tak kníže přijede... hele to je příslib hodů ne? U nás když vyjede třeba nějaký správce marky po svých sídlech na obhlídku tak se v každém zařeže jedno nebo i dvě prasátka, nějaké to tele a ovce.... hmmm opékané skopové mňam mňam. Fantazíruju nahlas ale voják už dávno peláší přič. Dovedu tedy koníka k altánu mezi ostatní a trochu ho tam povodím aby se nebál. Pak mi ale trkne že Frin žblebonil něco o pŕehlídce stájí až přijede kníže. Tak teď je moje chvíle hehe ukážu svoji perfektní práci ve stájích a místečko u hodovního stolu mne jistě nemine. S úsměvem od ucha k uchu a vidinou břicha přeplněného k prasknutí peláším ke stájím. Cestou se upravuji abych nevypadal jak nějaký pobuda co vylezl z popelnice ale aspoň jako pobuda co se trochu podobá na rohira.

Osud Středozemě - 18. prosince 2009 18:30

Eldarion a Elenwë - Cesta do Minas Tirith Na paloučku nasedne i Eldarion na koně a nic vám nebrání, abyste vyrazili zpět. Chvíli se musíte brouzdat ale ještě trávou, než dorazíte na hlavní cestu. Potom už budete moci rychle překonávat vzdálenost a na teplou večeři budete v Minas Tirith. Příroda, kterou projíždíte, se pomalu tišší. Přestože slunci ještě zbývá několi hodin do západu, zdejší zvířata nejspíš mizí s prvními náznaky konce dne. V tichosti pokračujete ve své cestě a možná až trochu nedbale nedáváte pozor. Ale proč také, nyní je doba, kdyby všude mělo být bezpečno. Projíždíte zrovna částí, kde je více stromů. Je to už celkem blízko cesty. Najednou se vám však mezi stromy naskytne pohled na člověka. Je k vám zády, ale dřív, než stačíte ztišit své koně, uslyší vás a otočí se čelem k vám. Je vidět, že je šokován. Strnule stojí, ale vzápětí vezme bleskurychle svůj luk a šíp míří přímo na vás. Dotyčnému nevidíte ještě přímo do obličeje, jde jen rozeznat, že je jemný a celé jeho tělo je drobné. Cizinec má na sobě těsné kalhoty a halenu v barvách zdejší přírody, přes hlavu má závoj, který mu kryje i obličejovou část a vám nechává otevřený výhled jen na oči a část čela. Zvláště oči jsou cizokrajné, respektive způsob jejich zvýraznění. Jsou totiž lemovány černým zbarvením. Možná si vzpomenete, že vám o podobných lidech vaši rodiče vyprávěli. Zatím tak proti sobě stojíte. Vy na koních, onen neznámý kus od vás mezi stromy, s lukem namířeným. Vyčkává, co učiníte.

Osud Středozemě - 18. prosince 2009 18:38

Than - Dol Amroth, cela, kapitánův výslech Kapitán nijak nepřerušuje chvíli ticha, zdá se, že by byl ochoten ti dát i dost času na odpověď, ale kdo ví, někdy může prvotní zdání klamat. Ovšem nyní jen postává a sleduje tě. A čeká. I na něj ovšem zapůsobí tvá odpověď. Chvíli jen kouká a možná by se dalo uvažovat o tom, že přes rty mu přeběhl něco, jak náznak úsměvu. Asi žije až moc svým vojenským životem a bere ho příliš vážně. Kdo ví, jestli má ženskou. Nastane tedy opět chvíle ticha, Frin musí také nejspíš vstřebat tvá hesla. Dívá se do země a na tebe pohlédne, až když znovu promluvíš. V tu chvíli se zamračí, těžko říci, proč. "Nebudeme to rozebírat." Konečně promluví a myslí tím nejspíš počínání jeho mužů. Poté si prsty pravé ruky promne bradu, nejspíš přemýšlí, a pak pokračuje: "Nevědomost neomlouvá, ale snad to vezme kníže jako polehčující okolnost." Chvíli tě ještě pozoruje a má v očích zvláštní svit, ale poté přichází mladičký vojín se džberem vody. Frin se opět vrátí do své klasické pózy velícího a začíná rozkazovat: "Ať se vězenkyně umyje a připraví se na předstoupení před knížete, Renole." Renol jen kývne hlavou. Frin se na chvilku znovu na tebe podívá, ale pak už rázně odchází pryč. V tu chvíli se ozve troubení a Renol se k tobě otočí, nyní už v značně povoleném postoji. "Kníže přijíždí, tak šup, umej se." Džber ti přistrčí k mřížím a přiloží k němu čistý kousek plátna. Voda je studená, ale čistá. Tvůj obličej a ruce jsou přeci jenom trochu ušpiněné a Frina by jistě nepotěšilo, kdyby si očistu zanedbala. Ať je kníže jaký je a ať ho ty respektuješ a nebo ne. Renol se zatím otočí zády, jakoby snad měl pocit, že se chystáš umýt celá. A nebo mu bylo jen trapně.

Osud Středozemě - 18. prosince 2009 18:45

Eormund - Dol Amroth, zpět do kasáren Voják už opravdu neposlouchal tvé řeči, takže ti mohl naslouchat jen starý koník. Když jsi se ale vrátil do dvora kasáren, viděl jsi tam čilý ruch. Frin rozděloval rozkazy a vojáci různě pobíhali, aby je plnili. Stůl, kde si předtím popíjel pivo, byl nyní prostřen bílým plátnem a uprostřed bylo zdobení, které představovalo bílou loď ve tvaru labutě na modrém poli. Nejspíš dolamrothský znak. U stolu byly stále ty stejné lavice, ale vévodilo jim zdobené dřevěné křeslo, pokryté kožešinou. Zde se nejspíš knížecí prohlídky braly vážně. Frin k tobě přistoupí a bez možnosti odmítání ti sdělí svůj rozkaz pro tebe: "Eormunde, ukliď správce stájí někam do ústraní, ať ho kníže nevidí. Dnes zastupuješ stáje ty." Dobrá možnost, jak se předvést. Když vejdeš do stájí, zjistíš, že správce je opět ve svém boxu na své oblíbené podestýlce. A také si všimneš, že se stájí vedou ještě jedna malá dvířka, za kterými se schovává malá komůrka. Možná, že tam by správce mohl chvíli vydržet. Kdo ví. Znovu se ozve troubení a také máš už pocit, že slyšíš klapot koní.

Eldarion - 18. prosince 2009 19:39

Cesta do Minas Thirith Nasednu tedy na koně a společně s Elenwë vyrazíme k Minas Thirith. Teď jsme však v husté trávě a tak naši koně neběží, ale spíše jdou. Cestou si užívám ten chladný vánek, který mi vane do obličeje, a pozoruji přírodu kolem sebe. Že by tato krajina zažila nějakou válku už ani nejde poznat. Blížíme se k cestě, když v tom z úkrytu jednoho stromu vystoupí muž s kápí na hlavě a závojem přes obličej. Jeho oblečení je v barvách přírody, ve které se teď nacházíme. Nejvíc mě však upoutá ten luk s šípem, kterým na nás míří. Když jsem mu pohlédl na oči, které mu jako jediný byli z celého obličeje vidět, tak jsem si vzpomněl na otcovo vyprávění. Že by to snad byl někdo z Haradských ? "Kdo jsi, že se opovažuješ mířit lukem na dědice Gondorského a Rohanského trůnu. A co zde vůbec pohledáváš ?" Křiknu na neznámého muže ze sedla svého koně.

Than - 25. prosince 2009 21:00

Dol Amroth- cela Má odpověď pravděpodobně kapitánův výslech začne a ukončí současně a také hned po jeho jedno-větné odpovědi přichází Renol. Frin odejde a my ve věznici opět zůstaneme sami. Jsem docela zklamaná, protože za těch několik okamžiků, kdy jsem ho měla tu čest mít ve svém okolí, se mi začal docela zamlouvat, ale i tak se na Renola usměju, když mi podává vědro s vodou. Posměšně si odfrknu, když se otočí, ale i mě je to tak příjemnější, takže nic nenamítám. Sama vím, že jsem si tvář už pár dní pořádně neopláchla, ale ušmudlaný obličej, který vidím, jako odraz v džberu, mě opravdu docela překvapí. Z vlasů si vyberu stébla slámy, vyhrnu si rukávy a po odmotání obvazů z dlaní a předloktí ponořím ruce do vody. Umyju si celou tvář a také ruce až do míst, kam mi to vyhrnuté rukávy dovolí. Chvili sice přemýšlím, jestli si nemám kabát sundat a opláchnout se o něco víc, ale knížete pravděpodobně uvidím jen několik chvil, a tak to nechám být tak, jak to je a po otočení obvazů, aby byly nahoru tou bělejší stranou, si opět stáhnu rukávy dolů a sdělím Renolovi, že jsem hotová. Hej, otoč se…stačí to tak?“ Usměju se a postrčím vědro od mříží, blíž k němu. Za chvíli rozhodne nějaký kníže o mém rozkošném osudu, čehož bych se asi měla bát, ale jak se znám, tak by mi to stejně došlo až u popravčí čety, takže...ať přijde, co chce, já jsem připravená!

Naili - 26. prosince 2009 02:12

Lórien srdce mi buší asi stejně jako nadšenému Hitájovi. Má radost z pohybu, z toho že je venku a bude moct na své široké, černé plece třeba i přivábit nějakou klisničku. V okamžiku kdy cítím že zvolňuje tempo a ohlíží se za jednou bílou... Ať tě to ani nenapadne vždycky to u něho začíná nevinným pokukováním, a pak mým pádem každé místo si žádá mou pozornost i tohle, které by pro lidi působilo tak obyčejně. Všechno je jeden velký svět divů, který bych chtěla dopodrobna probádat. Ale stejně jako se můj hřebec nemůže ohlížet za každou klisnou, já nemůžu obhlížet každé místo....Musím dál. Když objíždím Fargon, pátrám myslí po nějakém náznaku toho, že tam hluboko nejsou jen obyčejné stromy. Ale zdá se, že magie pomalu opouští i tohle místo. Má cesta není krátká. Obrazy si pečlivě uchovávám a řadím k nim informace. Né aby mi cesta ubíhala rychleji. Je to něco jako pracovní nemoc. Na řadu přichází zcela jiné prostředí. Lórien. Dýchám zdejší vzduch a vůně s posvátnou opatrností. jsou to mí vzdálení bratři, ale tohle místo....I po tolika letech i po tom co magie zaniká stále žije svým skvostným a nádherným životem. Stromy šeptají, povídají si příběhy, které možná nepamatují ani ti nejstarší z nás...A mě je do breku z tohoto prostředí. Svou daň si vyžádala cesta, ale spíš je to jen typický smutek elfů nad něčím co lidská duše nepochopí, co se nedá slovy vysvětlit. Šedá loďka rozhrnuje vodu jako stříbřitý závoj. Zdravým veslaře a tiše nastupuji. Když hřebci dochází že se ode mě bude muset krátce odloučit, hlasitě protestuje. Za tohle mohu já, vychovala jsem ho, aby poslouchal jenom mě...Uklidňuji ho. Má ruka spočine na jeho hlavě a v mých očích je jasně čitelné že budu v pořádku a on též. Tichá domluva a porozumění končí jeho odchodem. A já následuji svého průvodce. Při pohledu na mallorny mě opět zavalí vlna smutku. I když tu stojí krásné, pyšné a vysoké, s odchodem elfů ztratily spousty své krásy. -Po celou dobu se snažím být vyrovnaná. Cítím tu jejich obrovskou převahu. proti nim jsem opravdu dítě. Pak přijde setkání se starými. Dle našich zákonů se jim řádně ukloním, ale má strohá maska- která je elfům vlastní mě zradí. Myšlenky které jsem tišila začnou vířit jedna přes druhou. Třesou se mi kolena a i ruka když beru dopis určený pro mě nevím jestli to mám brát jako úctu, nebo odkaz na to co mám vykonat. Tušil tohle otec když mě sem posílal? Dopis čtu důkladně, a raději dvakrát. je těžké pochopit text, když mě unáší to, kdo dopis psal. Když se mi podaří soustředit ,pečlivě studuji každou větu v případě že by v ní byl nějaký podtext. Což už je taky můj pracovní zvyk. Jakož to kronikářka jsem možná cítila drobné nevysvětlitelné zlomky zla plazící se stále po světě i v dobách míru. Ale byla to jen dětská teorie, má teorie a teď byla potvrzena rukou samotné Galadriel. Odtrhávám oči od dopisu. Ujmu se tohoto úkolu nemá cenu to nějak obcházet. Slova ze mě vypadla dřív než bych mohla domyslet následky. Ale na to je pozdě. Už když jsem začla přemýšlet o téhle cestě…Možná jsem o ní přemýšlela už od narození. Když né já tak kdo? Oslovila mě, je to můj úkol....Ať je jakkoliv obtížný.... -neříkám to jako dítě co má dostat vysněnou hračku. Zní to vážně, smířlivě. Cítím na sobě pohledy všech elfů a možná i bohů. Vysychá mi v krku. Budou snad otázky? Hádka, že na to nejsem vhodná? V mysli se usměji. odbočuji k příběhům těch co jsem osobně psala. bude můj příběh tak těžký jako Frodův? Určitě ne....on byl malý z malého Kraje, já jsem Ta velká.... Nervózně přešlápnu, čekaje zda-li tohle celé bude odsouhlaseno či nikoliv

Laif Dornwell - 26. prosince 2009 09:14

Edoras Přijmu od krále dopis a hlavou se mi honí mnoho věcí o mém následujícím cestování.Už se nemohu dočkat. "Moc vám děkuji Králi.Vynasnažím se."Prohodím a vyslechnu jeho slova než přijde čas tohle sezení ukončit."Půjdu hned teď všechno důležité o pohřbu vyřídit.Tedy nashledanou králi a ještě jednou děkuji.""Rozloučím se s pořádnou úklonou a pomalu odcházím ze síní.Přemýšlím co všechno teď musím udělat.Při pomyšlení na mého otce moje srdce opět bolí zármutkem.Proklínám tento den ale vím že dřív nebo později to přijít muselo. Tiše vejdu do kovárny a na chvilku se tam pozastavím abych si opětovně prohlédl její nitro.Pec je vyhaslá,nástroje se povalují po stole nebo visí na zdi... Cítím že mi bude trochu líto až to tu budu opouštět ale takovou cestu se nemůžu nechat ujít.Ach tak jdeme do práce.Mihne se mi hlavou a zamířím k otcově posteli.Leží tam jak jsem ho opustil.A ani mě moc nepřekvapí když tam zahlédnu i naší drahou sousedku Anabel která o něj pečuje i po smrti."Pojďme ... ho pohřbít."Řeknu tiše a přisednu si k otcově posteli."Děkuji,za všechno co jsi mě ... naučil."Rukou si promnu oči."Tvé tělo zůstává ale tvůj duch odchází."Řeknu si tiše pro sebe a trochu mu upravím jeho oblečení.Poté se zas zvednu a chystám se odejít,vykopat hrob.Chtěl jsem to oznámit i Anabel ale tam zase kamsi zmizela.Bezva,vážně super.Pomyslím si a jak rychle jsem přišel do kovárny tak z ní zase odejdu. Práce na hrobu mi trvala něco málo přes hodinku.Když jsem se ujistil že je skutečně dobrý vrátil jsem se zpět do Edorasu,pro otcovo tělo.Tentokrát je pro mě dalším překvapením zástup lidí před naší kovárnou.Když tam mezi nimi zahlédnu i Anabel tak mi dojde o co jde."Moc ti děkuji."Špitnu k ní tiše než zmizím zas v kovárně kde vezmu otcovo tělo.Společně s lidmi před naší kovárnou ho přepravíme až k vyhloubenému hrobu kam ho opatrně uložíme.Se zármutkem to všechno pozoruji a vzpomínám co všechno jsme s otcem prožili.Poté se ujmu slova když nadejde na poslední řeč.Dobře,jdu na to.Jo,jdu na to.Povzbudím se v nitru ale cítím jako bych měl jazyk zauzlovaný."Tak tedy..."Začnu."Můj otec Geralt byl opravdu člověk ... se srdcem kováře.Měl ho tvrdé a chladné jako železo ale uvnitř žhnoucí a laskavé.Byl to skutečně vyjímečný člověk a zaslouží si abychom na něj vzpomínali v dobrém."Řeknu hlasitě a přemýšlím co říci dál ale už nemohu najít ta správná slova.Čím více se o něm snažím mluvit tím více mě akorát bolí srdce."To je vše."Raději skončím a dívám se jak dva mladíci hrob zas zahazují hlínou.Krutá to chvíle.Řeknu si v duchu a odvrátím od hrobu pohled.Začnu se zas pomalu vracet do kovárny.Je mi už nějak všechno jedno.Potřebuji být teď sám. Kovárna je pořád tak tichá.Ale připadá mi jako by se celé to ticho ještě nyní prohloubilo."Zatraceně!"Naštvaně nakopnu nedaleký kýbl a zamířím do svého pokoje kde se položím na postel.Přemýšlím o minulosti,o zítřku,i o dnešku.Hlavu mám jako jeden velký kámen.Akorát mi z té hromady myšlenek rozbolela hlava.

Eormund - 26. prosince 2009 10:28

Dol Amroth Rozkaz kapitáne, vynasnažím se aby měl kníže ze stájí lepší pocit než ze svého ubytování heheh řeknu a hned scháním čeládku na jedno místo Přátelé odvedli sme skvělou práci... stáj i koně jsou chloubou tohoto města ale zapoměli jsme ještě na neco. Na sebe. Nemůžeme tu vodit kníže zadělaní od hnoje. Takže rychle všichni ke kýblu s vodou a umejt. Pokud máte i jiné oblečení tak převléct ale fofrem. Udélím poslední příkazy a sám se začnu omývat za chvilku už vypadám jako pravý rohanský válečník né jen jako tulák co vylezl z popelnice. Dokonce jsem si narychlo vyleštil zbroj kusem hadru. Pravého správce stáje sem ještě odnesl mimo stáj do senníku aby nedělal ostudu a bylo hotovo. Hele chlapy až sem dorazí tak né že se tu budete poflakovat. Každý něco dělejte, klidne i předstírejte že děláte. Já se zmíním o tom jak tu dřete a možná vám i vydupu zvýšení pláce.

Elenwe Colemanb - 26. prosince 2009 10:36

Cesta do Minas Tirith Jemně pobídnu Eledhwen a zasněne se zadívám před sebe. Myslím na teplou večeři, která na nás čeká, a těším se na měkkou postel, protože, ať už je jakékoliv počasí, tak se člověk na tvrdé zemi moc dobře nevyspí. Jsme už nedaleko od cesty a já nedočkavě čekám na to, až se budeme moci pořádně rozjet, když v tom mezi stromy zahlédnu jakéhosi muže. Překvapeně zamrkám, abych se zbavila vidiny teplé postele, ale cizinec si nás mezitím všiml a bleskově na nás namíříl luk. Ztuhnu a rychle ho přejedu pohledem. Kdo to může být? Vypadá, že pochází odněkud z Jihu... ale s těmi přece teď neválčíme... Tak co tady ale pohledává... přemýšlím, když v tom ho Eldarion osloví. Bylo moudré říkat mu, kdo jsme? Pokud to je nepřítel, tak nebude váhat, když má teď tak skvělou příležitost... Měli jsme dávat větší pozor... ale kdo sakra mohl něco takového čekat? honí se mi hlavou, zatímco ostražitě pozoruji neznámého a čekám na jeho odpověď.

Toby Dolanský - 26. prosince 2009 12:31

Hostinec Teplé jídlo v břiše a prázdný korbel od piva nastole jediné, co by mi snad chbělo ke spokojenosti byla dýmka nacpaná nejlepším listím v Kraji a případně poobědní šlofíček. Na to ale nemám čas musím rychle vyrazit. napomínám se v duchu. Pokud jsou zvěsti pravdivé, zbraně budou možná dokonce i v Kraji potřeba. Neberte to na lehkou váhu pane. odpovím "mladíkovi" vážně. Když přijde hostinský odpovím : Děkuji ale raději se vydám dál dokud je to ještě bezpečné. Kolik jsem dlužen? s tím vstanu ze židle a přehodím si plášť přes záda. Zaplatím hostinskému a otočím se ke zbytku hobitů. Děkuji za zajímavé novinky velectění pánové. Ať se vám daří. Sbohem. na chvilku sklopím hlavu, jak mě naši učili, abych vzdal úctu starším hobitům. Vezmu si postroj na podpadku se otočím až mi zavlaje plášť a vyjdu z hostince. Do tváře mi zafouká příjemný větřík a já se usměji. Sejdu schůdky a přivážu postroj opět na poníka a vydám se dál na cestu do Hůrky doufaje že mě cestou nic zlého nepotká.

Hanrar syn Enomhův - 26. prosince 2009 13:01

V horách Po sdělení bytosti, že bude lepší, když mě doprovodí, sebou trochu cuknu. Hnát se za takovým stádem, které bude pravděpodobně velice rychlé, se mi zdá až příliš nad mé sily, a navíc, co když se během dne oteplí? K mému nynějšímu „společníkovi“ se po jeho hlasitém projevu, který mi přiměl strašlivé otřesy v dolech, přidá jeden zástupce z jeho stáda. Zdá se, že nesdílí fascinování svého druha a jen mě přejde, Jako bych byl kámen někde u pěšiny. Pak přijde překvapivá otázka. Pohlédnu na nestvůru a přemýšlím. Předpokládám sice, že nejsem schopen s nimi držet krok, ale toto je zrovna ten druh zdvořilého optání, které se neodmítá, a kdybyste přeci jen byli tak hloupí a odmítli, tak vás čeká velmi…velmi nemilá věc. S touto představou mi nezbývá nic jiného, než nabídku stvoření přijmout. Bude mi ctí. Sdělím v odpovědi a napnut čekám, co se bude dále dít. Jsem si ovšem možná až příliš jist, že si je stvoření vědomo tím, jak pomalý oproti němu jsem a již před položením této otázky myslelo na její řešení. Tedy, alespoň v to doufám.

Osud Středozemě - 26. prosince 2009 13:03

Eldarion a Elenwë - Setkání s cizincem Neznámá osoba mlčí, když Eldarion promluví, ale možná, pokud jste bystří, zachytíte lehký záchěv v jeho obličejí a drobné zakolísání v namířeném luku. Nejspíš zná jméno korunního prince Gondoru, syna porazitele Saurona. Není pochyb o tom, že jde o jedince z Jihu. Jestli je to samotář a nebo je členem haradské armády, těžko říci. Ovšem situace na jihu je velmi spletitá. Po porážce Saurona se Haradští stáhli a jediné, co víte, je, že jejich jednota byla roztříštěna vojenským nezdarem. Různé převraty a menší boje byly na denním pořádku. Ovšem co se děje opravdu, nemůže nikdo z gondorských špehů říci. Zdá se, že cizinec opět nabyl klidu a rozhodně nemíní utéct a nebo se vzdát. Obecnou řečí na vás promluví, ale mluví pomalu a se silným jižním přízvukem: "Vzdejte se a nebo jeden z vás zemře dřív, než zabijete mne." Jeho hlas je velmi melodický a příliš jemný na muže. Snad jde o mladíka, i když kdoví, oblečení vám mnoho neprozradí a z tváře vidíte jen oči. Přesto je výhružka míněna vážně a cizinec neochvějně stojí na svém místě se stále namířeným lukem. Jistě stačí neopatrný pohyb a nebude váhat s vystřelením šípu. A na vaši vzdálenost by jen stěží minul.

Osud Středozemě - 26. prosince 2009 13:25

Than - Dol Amroth, cela Zatímco se umíváš, ozve se zatroubení ještě podvakrát a uslyšíš i klapot koní. Kníže nejspíš už dorazil. Renol trochu zapomene na tebe a netrpělivě vyhlíží ze dveří. Ovšem odsud je špatně vidět, ty nevidíš vůbec nic a on možná zadky koní. A o to nejspíš nestál. Jakmile na něho houkneš, ihned se otočí. Oplatí ti úsměv, snad jakoby jste nebyli ve vězení, ale na nějaké zábavě. "Jo to stačí, to víš, spíš kvůli Frinovi, než kvůli knížeti." A usměje se ještě více. Popadne džber a proužek plátna a chystá se odejít, stále úsměv na tváři. "Za chvíli pro tebe přijdou." Oznámí ti a pomalu odchází, ale u dveří se ještě otočí a velmi vážně ti oznámí: "Rád jsem tě poznal, Than." Nejspíš počítá, že se už neuvidíte, což by pro tebe bylo na jednu stranu jedině dobře, obzvlášť kdyby jste se měli vidět opět v podobné situaci. Ale komické je, jak setkání s vězněm tento mladý vojín prožívá. Chvíli jsi v provizorním vězení o samotě. Z venku slyšíš nějaké povely, kroky, občasné ržání koní, ale nic více. Netrvá to dlouho a přijdou dovnitř 2 muži. Jsou starší, než Renol, ale jsi si jista, že nepatří k Frinově skupině. Bez řečí odemknou tvoji celu a každý tě z jedné strany uchopí za paži. "Žádný pokusy o útěk, jinak tě zapíchneme jako svini." Oznámí ti suše jeden z nich lehce hrubým hlasem. Jejich stisk je pevný a mnoho šancí ti na útěk popravdě ani neposkytuje. Muži tě vyvedou ven ze stáje a přivedou na dvůr, kde jsi dnes ráno byla přivedena i Frinem. Slunce už se začíná lehounce sklánět k západu, je vidět, že podzim se blíží a sluneční trasa se začíná zkracovat. Na dvoře je plno lidí. Stůl, který byl předtím v obležení vojáků, je nyní čistě prostřen a vévodí mu umně vyřezávané křeslo, na němž sedí muž, ve věku asi čtyřiceti let. Má světlé vlasy po ramena a světlý plnovous. Jeho zevření je celkem milé, vypadá dobrosrdečně a všimneš si, že se i usmívá, když jedná s některými vojáky, kteří mu zatím předkládají své záležitosti k projednání. Co si všimneš, tak kníže je oblečen do dobré kůže, přičemž na hrudi má znak lodě v podobě labutě na modrém poli. Více nedokážeš o zevnějšku knížete posoudit, protože stůl ho zakrývá. Tebe vojáci zatím odvedou stranou. Všimneš si, že opodál stojí Frin. Letmo se na tebe podívá a kývne na muže, kteří tě přivedli. Poté věnuje svůj pohled knížeti. Kolem dvora jsou celkově shromážděni vojáci různých hodností, ale i podomci a jiní lidé, co se starají o chod kasáren. Nyní právě kníže domluvil s jedním ze starších vojáků. Co si probírali na mapě, obličej knížete nebyl tak milý, ale značil starosti. Pak se však otočí ke shromáždění, vstane, takže si všimneš, že u pasu se mu houpá meč, a mohutným melodickým hlasem promluví: "Kapitáne Frine, máte pro mě i vy nějaké zprávy?" Frin s vážnou tváří předstoupí ke stolu, zdvořile se ukloní, i když to působí lehce kostrbatě, a pevným, ale přitom mírným hlasem oznamuje: "Naše hlídka objela přilehlá území a vše se zdá v pořádku. Jen na severu jsme chytili pytláka, tedy spíše pytlačku. Na svoji obhajobu řekla, že nezná zdejší zákony. Jde o Than Dron Ghal Dhen z Bílých hor." A poté ukáže rukou na tebe, přičemž tě tvoji hlídači také předvedou před knížete, přímo vedle Frina. Je s podivem, že Frin bez jakéhokoliv pochybení vyslovil tvé celkem složité jméno. Kníže se opět usměje a odpoví vlídně: "Svou práci vykonáváte, kapitáne, velmi dobře." Poté se posadí a otočí svůj pohled na tebe, ale nespatřuješ v něm žádnou přísnost, jen vlídnost a spravedlivost. Zdejší lid se má nejspíš pod tímto pánem dobře. "Tak, milá Than, máš k tomu co dodat?" Zavládne ticho a všichni očekávají tvoji odpověď.

Osud Středozemě - 26. prosince 2009 13:39

Ailité - Lórien Staří elfové, z nichž jeden ti předal psaní, trpělivě a v tichosti čekají, až dočteš. Jejich klid je snad ničím nenarušitelný, vážné tváře neprozrazují stavy duše. Tvoji průvodci z přístaviště zatím už podloží opustili, aniž by jsi to nějak postřehla, jak jsi do dopisu začtená. Když promluvíš a podíváš se do tváře starších, všimla by jsi si snad několika pozdvižených obočí, ale jinak nic. Ten, který nejspíš mluví za ně, přistoupí trochu blíže a ty si všimneš jeho pronikavě zelených očí, které ještě více vynikají v obličeji, jenž je lemován stříbrnými vlasy. Má na sobě jednoduchý bílý šat, stejně jako ostatní. "Mé jméno je Sailin a paní Galadriel mi předala hlídku nad Lórienem při svém odchodu. Tento dopis tu pro tebe leží už několik let. Jeho obsah nám není známý, víme jen, že paní Galadriel řekla, ať splníme tvá přání." Jeho pohled je jemný a láskyplný. Snad by mohl být tvým dědečkem, kdyby něco takového elfové Středozemě znali. Neznají, jelikož jejich prarodiče, pokud nezemřeli v boji, jsou již v Blažené zemi. Hlas, kterým na tebe Sailin mluví, je hlubší, než je u elfů obvyklé, ale přesto neztrácí nic ze své zpěvavosti. Společně s ostatními čeká na tvoji reakci a nijak nekomentuje tvoje znatelné rozpaky a nervozitu.

Osud Středozemě - 26. prosince 2009 13:57

Laif Dornwell - Edoras Pohřeb proběhl klidně, tvá slova nad otcovým hrobem mnohá dojala. O to hůř, že nikdo jiný z rodiny už v Edorasu není a tuto bolestivou ztrátu tak vnímáš ještě více. Tvá dobrá sousedka vše zařídila, lidem poděkovala za projevenou soustrast s tím, že ti vše vzkáže, ale že si nyní musíš odpočinout. Sama netušila, že zítra ráno zmizíš z Edorasu a to možná až na několik dní. Ale nebyla hloupá a tušila, že se bude dít něco neobvyklého. Opravdu, jedna z mála prostých, ale moudrých žen. Bolesti hlavy ti znemožnily o čemkoliv smysluplném přemýšlet. Naopak tě přemohl spánek a v něm neklidné sny. Několikrát se ti opakovala slova, která si měl napsaná v zapečetěném dopise a uschovaná u sebe. Před tebou se ve snu otevíraly široké pláně, slyšel jsi dupot koní a také si měl pocit, že někdo kráčí vedle tebe. Ale vždy, když jsi se chtěl na toho dotyčného otočit, zmizel. Jen pocit krásy, bolestivě vadnoucí krásy zůstal na tom místě. Probudil jsi se a kolem tebe byla tma. Musel jsi spát až do noci, ale kolik může být? Najednou se ozvalo bušení na dveře a hlas: "Dornwelle, otevřete, je potřeba, abyste se chystal na cestu." Nejspíš už se blíží svítání a ty musíš co nejdříve vyjet.

Osud Středozemě - 26. prosince 2009 14:45

Hanrar - v doprovodu zvláštních lvů Stvůra, která ti dělá společnost delší dobu pohlédne na svého kolegu a chvíli si takto zírají do očí. Možná jde o rozhovor, který ty slyšet nemůžeš a lépe se o to nejspíš nepokoušet. Chvíli doba ticha trvá, pak větší lev cukne hlavou, až se mu bohatá hříva rozevlaje kolem hlavy. Zdá se, že spor prohrál, pokud o všem šlo o spor. Menší lev se k tobě otočí a poté se pomalým krokem od tebe vzdaluje. Nejspíš očekává, že ho budeš doprovázet, protože stát nezůstává ani větší lev a navíc ve tvé hlavě se opět ozve jeho hlas: Nechci strávit touto cestou celý svůj život a tvé nohy jsou příliš krátký." Na tuto poznámku si větší lev odfrkne a pohrdlivě se na tebe podívá pohledem "já to říkal". Menší lev však jen prskne a pokračuje s myšlenkovou rozmluvou. Nevím, co svedeš, velké naděje do tebe vkládat nebudu, ale snad zvládneš tohoto tvora řídit. Poté pokračuje v cestě a jde tempem, kterému bezpečně stačíš. Za ním kráčíš ty, pokud jsi ovšem nezůstal stát, což by nebylo moc zdvořilé, a za tebou kráčí lev větší. Toto uspořádání vzniklo proto, že se nyní pohybujete pryč z místa výhledu úzkými skalními průrvami. I když lev vpředu na tebe nevidí, můžeš si být jistý, že větší lev, který k tobě nechová absolutně žádné sympatie, tě bedlivě sleduje. Každý tvůj pohyb. Chvíli takto kráčíte v tichosti a slunce kráčí s vámi. Zde v horách to nebude trvat dlouho, až se schová jeho záře za vrcholky. A poté nastane chlad typický pro tento kraj. Těmto tvorům to ale nejspíš moc nevadí. Ještě chvíli kráčíte, když se před vámi opět otevře menší plácek obehnaný skálami. Místo není opuštně, naopak, nachází se tu několik tvorů. Jde o nějaký druh kamzíků, ovšem jsou mohutnější, než jejich známější příbuzní. Kupodivu před monstry neutíkají, jen ztuhnou a vyčkávají, co bude. Jednoho si osedlej. Promluví v tvé hlavě hlas menšího lva. A rychle. Dodá lev větší a nevrle zavrčí. Kamzík (budeme mu tak říkat) stojící vám nejblíže, má tmavě hnědé zbarvení a na hřbetě se mu táhne černá skvrna. Sleduje vás velmi bedlivě drobnýma očkama a jeho čenich se nervozně chvěje. Cítí pach predátorů a cítí i pach tvůj. Ovšem pod jakýmsi vlivem stojí. Zvláštní, velmi zvláštní, normálně by takové zvíře okamžitě utíkalo. Zde se však ani jediné nepohne.

Osud Středozemě - 26. prosince 2009 14:51

Eormund - Dol Amroth, stáje Čeládka se ihned začne činit a zdá se, že tvé rozkazy bude lépe poslouchat, než rozkazy zdejšího správce stájí. Ten se nechá odtáhnout a komentuje to jen neartikulovaným mručením. Ovšem nepřijde ti, že by mu něco chybělo. Když se ohlédneš zpět do stájí, lidé, nyní tvoji, dá se říci, plní vše, jak jsi řekl. Jsou čistší a zaměstnávají se nějakou činností a nebo to aspoň chytře hrají. Zvenku slyšíš další troubení a různé hlasy, ale ničemu nerozumíš nahlas. Přesto máš čas, aby jsi vykouknul ven a pozoroval, co se děje. Pokud tak učiníš, spatříš zrovna kapitána Frina, který vážným hlasem oznamuje: "Naše hlídka objela přilehlá území a vše se zdá v pořádku. Jen na severu jsme chytili pytláka, tedy spíše pytlačku. Na svoji obhajobu řekla, že nezná zdejší zákony. Jde o Than Dron Ghal Dhen z Bílých hor." Kníže mu děkuje a celkově působí méně upjatě, než kapitán. Je světlovasý a tvář mu zdobí plnovous stejné barvy. Jeho zevření je milé a přátelské. Kníže se posadí a optá se dívky pytlačky, co bude dál. Ohlédneš-li se zpět do stájí, vidíš, že je vše v pořádku, a proto vůbec nevadí, budeš-li sledovat dění na nádvoří.

Naili - 26. prosince 2009 16:52

Lórien no tak, uklidni se jako bych klid elfů, který je pro nás vrozený nemohla najít. vždycky jsem byla trochu víc....po stránce emocí lidská. Když jsem psala skoro jsem to nevnímala, ale teď to cítím zcela jasně. Galadriel....Kéž bys tu byla a osvětlila bys mi celou tuhle situaci. když si nic nevyžádám, budu blázen, ale musím o tom přemýšlet důkladně. Dopis tu ležel pár let. Věřím že je to teď akutní, ale dva dny, nebo den by to ještě vydržet mohlo. Bude to ode mě troufalé. Ale snažím se, aby můj hlas zněl pevně a rozhodně. Vyrůstala jsem jako kronikářka....Těch pár hodin co nyní mám než vyrazím bych se chtěla učit....magii protože to je to jediné co se sama od sebe nemůžu naučit, ale od těch co to umí ano. Je mi jasné, že za těch pár hodin nemám šanci pochopit téměř nic, ale i to málo by mi mohlo být na cestě k užitku. A oni to ví jistě taky. Přesto ale čekám jak posoudí mé rozhodnutí. vždycky jsem o tom jen slyšela a najednou je to na dosah ruky. Svět je tak velký a já, zrovna já kronikářka mám ovlivnit jeho průběh? Budu schopná to sama zvládnout? pomalu si uvědomuji, že to slůvko Sama je opravdu děsivé.

Than - 27. prosince 2009 12:59

Dol Amroth Já tebe taky! Zavolám na Renola, kdež odchází a vsedě za mříží čekám, až si pro mě někdo přijde. Netrvá to dlouho a už mě ven tahají dva chlapi, samozřejmě s patřičným upozorněním, abych se neodvážila utéct, což se při síle jejich stisku, a skutečnosti, že jsem tady dole tak nemotorná, jevilo jako opravdu zbytečné. Dvůr, kterým mě Frinovi vojáci vedli do cely, se změnil k nepoznání a současně jsem zahlédla cestou i knížete, který k mému milému překvapení vypadal docela přívětivě. Kníže se otočí ke shromáždění a vyzve Frina, který mu hned po první zprávě sdělí tu rozkošnou novinu, že zadrželi pytlačku. Musím mu ale nechat, že dokázal moje jméno vyslovit celé, protože většina si ho ani nezapamatuje, a když už, tak ho povědšinou nějak hezounky zkomolí. Můj doprovod mě přitáhne před knížete a ten mě osloví. Trochu mě zaskočí vlídnost v jeho hlase, což mi dává dojem, jakoby vlastně o nic důležitého nešlo. Ne…pane, jsem si vědoma mého provinění a vězte, že kdybych znala jakéhokoli mága, který by byl schopen vrátit čas, tak se ona laň ještě teď prohání zelenavým porostem a můj šíp by zůstal bez krve. Snažím se trochu slušněji předvést mou lítost nad ztraceným životem onoho zvířete. Ke konci se trochu nemotorně ukloním, jak jen mi to stráže, které mě drží, umožní a zůstanu zticha. Když si přemítám, co jsem řekla, najednou mi to zní hloupě a nezdá se mi, že jsem vůbec něco měla říkat, ale teď už s tím stejně nic nenadělám a nezbývá mi nic jiného, než čekat, jak kníže rozhodne.

Eldarion - 03. ledna 2010 12:54

Rozhovor Všiml jsem si, jak luk neznámého muže jemně zakolísal, když slyšel má slova. Jen, tak dál Pomyslel jsem si a pak promluvil "Vážně si myslíš, že když nás teď zabiješ, tak to naše otce nechá chladnými? Pokud nás zabiješ, tak můžeš čekat smrt a s tím i tví krajané. Když, ale ten luk odložíš, tak tě možná i necháme jít. A když zabiješ jednoho, tak druhým budeš zabit. Rozmysli si to, co uděláš." Když jsem domluvil, tak jsem vytáhl z pochvy meč, hodil ho před Haradského a seskočil z koně. Doufám, že to zabere.

Osud Středozemě - 03. ledna 2010 21:58

Ailité - Lorien Bělovlasí elfové stále čekají na tvá slova. Stojí tiše a s trpělivým výrazem ve tváři. Jsou připraveni ti být k dispozici. Když však vyslovíš svůj požadavek, ozve se nesouhlasné zamručení a snad by někteří v odmítání pokračovali i slovy, kdyby je nezastavila Sailinova náhle vztyčená ruka. Elfové se utiší a Sailin se ujme slova: "Omluv mé společníky. Nejde o to, že by tvá volba nebyla moudrá. Následuj mě a dostane se ti vysvětlení." Rukou tě pobídne a sám začne sestupovat z podlaží. Nezbývá ti nic jiného, než jít za ním. Elfové, kteří zůstali na podlaží stát, tě sledují se zamračenými tvářemi. Se Sailinem sestoupíte až na zem a poté zamíříte přes palouček na druhou stranu, než si přišla od přístavu. Z konce paloučku vedou schody na nižší a menší palouček. Tento stíní listí mallornů a už nyní vidíš, že v jeho středu stojí bájné Galadrielino Zrcadlo. Sestupujete po schodech a průvodcem vám je zvuk vody prýštící ze skály nedaleko Zrcadla. Vedle pramene stojí stříbrná konvička, zdá se však, že dlouhu se jí nikdo nedotknul. Stejně jako Zrcadla. Sailin se postaví vedle Zrcadla, což je vlastně kamenná studna. Nevidíš však na hladinu, na to by jsi musela vystoupat posledních pár schůdků, které by tě postavily na stejou úroveň s výše položeným Zrcadlem. "Magie. Magie, to je slovo, které obsahuje velikou moc. Elfská magie byla velmi mocná. Ovšem sama dobře víš, že jsme byli podvedeni. Vždyť jsi kronikářka." Elf se jemně usměje a poté pokračuje. "Tři elfské prsteny už nejsou ve Středozemi. Svou moc ztratily a proto opustily tento kraj. Mocní a moudří elfové šli s nimi." Poté se otočí k Zrcadlu a rukou na něj ukáže. "Naše jediná magie je nyní v myslích a zde. V Zrcadle. Jak ale máme doufat, když Zrcadlo nepracuje? Už neukazuje nic, od doby, co paní Galadriel odešla. Zkoušeli jsme to mnohokrát, bez úspěchu. Ani ti nejmoudřejší z nás nic neviděli. Snad náš zrak zeslábl, snad už nejsme silní v mysli." Sailinův hlas zeslábl a bylo v něm cítit velké zklamání. Sklopil pohled na zem a odmlčel se zcela. Jen tiché zurčení pramene narušovalo posvátné ticho Lorienu.

Osud Středozemě - 03. ledna 2010 22:07

Than - Dol Amroth, před knížetem Kníže tě se zájmem poslouchá a po tvé výpovědi se na jeho tváři objeví pobavený úsměv. Ovšem pokud by jsi viděla na Frina, zjistila by jsi, že ten se netváří vůbec mile. Asi trochu suchar... "Dobrá, dobrá, mága shánět nebudeme, ale jistě najdeme nějaký způsob, jak nám srnu nahradíš. A ne, nemusíš jít skákat po háječku." Zasměje se nyní kníže už z plna hrdla a s jeho smíchem se celkově na dvoře uvolní atmosféra. "Dej mi chvíli, malý pytlačko, a řeknu ti tvůj rozsudek." S úsměvem na tebe kývne a pokyne tvým strážcům, kteří tě odvedou zpět do řady. Frin zůstává stát na místě a trochu mu do tváří stoupla červeň. "Tak, milý Frine, a co stáje? Poslední dobou ožehavé téma!" Stále s úsměvem, ale naoko zamračený kníže vstává ze svého místa a vydává se směrem k Frinovi. Ten se lehce ukloní a pokyne knížeti. Kníže zamíří do stájí a Frin ho následuje. Zbytek shromáždění zůstává stát, zdá se, že je to tak běžné a že se ještě bude pokračovat. Však také musíš znát svůj rozsudek. Eormund - Dol Amroth, stáje Sleduješ, jak probíhá rozsudek, který vlastně není vyřčen. Ovšem kníže rozhodně působí dobrým dojmem, narozdíl od trochu zkostnatělého Frina. Když k tobě zamíří, Frin ti rukou naznačí, aby si počkal. Dvojice dojde až k tobě, Frin přistoupí vedle tebe a představí tě: "Kníže, tento muž je Eormund, rohirský jezdec. Dnes se postaral o vaše stáje." Kníže se na tebe mile usměje a ujme se slova sám svým příjemným hlasem: "Tak Rohir, to doufám, že si nezklamal vaši pověst. Provedeš mě?"

Naili - 03. ledna 2010 22:30

Lorién vím že to ode mě pro uši starších muselo znít velmi drze, ale stojím si za tím. Nechám starší za svými zády- samozřejmě se jim ještě řádně ukloním na svém odchodu a následuji Sailina. Tyhle slova jsem od něho sice očekávala, ale někde tam hluboko v srdci jsem doufala že to není pravda, že to všechno jsou jen domněnky....dětská iluze....Ale i dětské přání je možné vyplnit. že mou odpověď označil jako moudrou mi bohužel moc nepřispělo k tomu abych se tvářila klidně. Jsem ráda že jdu a nestojím před pohledy ostatních. tolik smutku, tolik mrtvé naděje... když dojdeme až k Zrcadlu hledím na něj s posvátnou úctou. nejsem hodna abych do něho nahlížela, ale jeho smutná slova jaky by mě zvaly blíž. Svýma očima se zeptám jestli mohu vystoupat a nahlédnout do zrcadla. Pokud ano, právě se mi plní jeden z dětských snů. Nepředpokládám že v Zrcadle něco uvidím když ani oni nenalezli způsob jak by začlo zase fungovat. Měla Paní Galadriel v plánu i toto? Zamračím se. Tentokrát to nedokážu skrýt. Nevidím moudré staré elfy, ale rozklepané starce. Jsme tolik silní na kolik se cítíme zašeptám. I když by mě za tuhle opovážlivost mohl zabít, tvrdohlavě pokračuji. Byli jsme na něco zvyklí a najednou je to pryč a místo toho aby jsme se znovu postavili na nohy, se utápíme ve vzpomínkách zavrtím hlavou a dovolím si další velkou drzost. Vezmu do ruky džbánek a vodou z něho rozvlním zrcadlo. Musíme začít konat a né doufat, jestli má mít stále náš národ ve světě místo před celou radou bych si tohle asi nikdy netroufla. Pak odstoupím. Nemám další přání a ani důvod otálet. Děkuji za vaši pomoc. vypravím se ke stájím

Elenwe Colemanb - 06. ledna 2010 18:11

Ithilien - patová situace Možná, že to nakonec nebyl tak špatná nápad... zauvažuji, když vidím, jak luk namířený naším směrem maličko zakolísal. Škoda... co se dá dělat. Tak to budeme muset vyřídit jinak... pomyslím si a lehce pohnu rameny tak, abych si mohla v případě potřeby co nejrychleji sundat luk. "Klid, zlatíčko." zašeptám a jemně popleskám Eledhwen po šíji. "Eldarion má pravdu. Dalo by se říct, že je tohle tak trochu patová situace. Z tvého chování však soudím, že nás nechceš mermomocí zabít, takže co kdybys odložil ten luk a v klidu bychom si promluvili o tom, co zde děláš?" promluvím klidně a zadívám se neznámému do očí. Z koně nesesednu, ale jsem připravená rychle seskočit, pokud by vystřelil.

Laif Dornwell - 06. ledna 2010 19:12

Edoras - odjezd Moc jsem se těšil až si od nynějšího dne pořádně odpočinu. S radostí jsem se ponořil do spánku. Ale moje sny zrovna nijak moc klidné nebyli. Pořád mě trýznila ta zatracená slova. Chtěl jsem jim uniknout a z menší části se mi to i podařilo když se kolem mě otevřely velké, rozlehlé pláně.Veškeré myšlenky přehlušil dusot koní a nepříjemný pocit nějaké cizí osoby v mé blízkosti. Když jsem se po tom neznámém ale ohlédl zmizel jako pára nad hrncem. Než však stačili moji mysl mučit další noční můry vzbudilo mě divoké bušení na dveře. S trhnutím se probudím a chvilku mi trvá než si uvědomím co se děje. Sakra!Můj odjezd!A já nejsem vůbec připravený! Mihne se mi hlavou a bleskově vyskočím z postele. Vytáhnu zpod ní svoji koženou tornu. Nahmatám tam i svůj jeden a půl ruční meč a dýku. Oboje hodím na postel. Poté dvěma skoky zamířím ke skříni kde si okamžitě začnu vytahovat oblečení. Na sebe hodím svoji pobitou koženou zbroj a přes to si navléknu košili jež se dá už stěží považovat za bílou, svoji koženou vestu a plátěné kalhoty. K opasku si připevním svoje zbraně a potom se zaměřím na balení věcí které budu na cestách potřebovat nebo se budou hodit. Přikrývka, křesadlo, kožený měch, souprava na šití, malé kovové zrcátko... není toho tedy zas tak moc. Když jsem si jistý že mám asi konečně všechno zamířím ven před kovárnu. "Už běžím." Křiknu a porozhlédnu se po ještě spícím Edorasu.Ráno je celkem nepříjemně chladné takže se docela těším na první paprsky slunce."Už jdu."Řeknu ještě jednou a zamířím k místu shromaždiště.

Hanrar syn Enomhův - 09. ledna 2010 19:27

V horách s „kamzíky“ Když mě můj doprovod vyzve, abych si jednoho z kamzíků osedlal, samozřejmě ho poslechnu, ale k zvířeti se přibližuji velice pomalu a obezřetně, protože je mi známo, že tento druh je za normálních okolností velice plachý. Po malé chvíli si ale uvědomím, že skutečnost, že tito tvorové zůstávají na jednom místě, musí mít co dočinění s mocí mysli, kterou mají ona stvoření, která se chystám doprovázet. Možná, že ho jen požádal, aby zůstal stát, ale podle všeho bych spíše předpokládal, že ho na místě drží proti jeho vůli a tak začnu jednat o něco rychleji, protože nevím, jak dlouho toto zadržení bude ještě trvat. Samozřejmě si tedy vyberu kamzíka, který je mi nejblíže a přiblížím se k němu zboku. Je známo, že trpaslíci nejsou dobrými jezdci. To ovšem nebyla tak docela pravda, protože jsme se vcelku dobře dokázali udržet na jakémkoli zvířeti, které bylo alespoň trochu více přizpůsobeno naší výšce a podsaditosti, než-li koně, které si tak oblíbila lidská rasa. Trochu nemotorně se na ono zvíře vyškrábu, dávajíc dobrý pozor, abych ho jakkoli neporanil, nebo mu nezpůsobil bolest, a následně se chytím jeho rohů, což je také kromě jeho krku jediný způsob, jak se na zvířeti rukama nějak zachytit. Nejsem si jistý, jestli lev ono zvíře propustí, až vyjedeme, a přenechá jeho „řízení“ mě, nebo ho bude nadále kontrolovat, ale i tak se na něj otočím, a sdělím mu, že jsem připraven Můžeme vyjet!

Osud Středozemě - 09. ledna 2010 23:36

Eldarion a Elenwë - s neznámým Cizines vás napjatě poslouchá a sleduje bedlivě vaše počínání. Svým lukem však nepřestává mířit a můžete si lehko všimnout, že šíp je směřován na Eldariona. Politicky má Eldarion určitě přeci jen větší cenu. Chvíli po vašich slovech nastane ticho, jakoby cizí osoba před vámi vše bedlivě přemýšlela. Poté se konečně ozve její jemný hlas. "Není o čem mluvit. Složte zbraně a otočte se zády." Je jasné, že on/ona má jasno. A nejspíš si uvědomuje, že kdyby jste odmítli, tak přijde o život. Ale ještě předtím nejspíš přijde o život někdo z vás.

Osud Středozemě - 09. ledna 2010 23:42

Ailité - Lorien, u Zrcadla Sailin tě nechá mluvit a nic ti na to neříká. Mohl by tě napomenout a jistě byl měl proč. A také by měl jistě moudré vysvětlení. Elfové mají vždy nějaké vysvětlení a ospravedlnění, proč se zrovna chovají tak, jak se chovají. Pozoruje tě, jak rozčeříš hladinu Zrcadla, a kdyby jsi dávala velký pozor a pramen by přestal zurčet, slyšela by jsi, jak zatajil dech. Když se však sebereš k odchodu, on sám rychle přistoupím k Zrcadlu a poté se otočím tvým směrem a zavolá: "Ailité, vrať se, hladina se mění." Jeho hlas je naléhavý a plný naděje. Je velmi pohnutý, až je to překvapivé u někoho takového. Pokud se otočíš, zahlédneš odlesk hladiny na stříbrné konvičce, kterou jsi zanechala na okraji Zrcadla. Ten odlesk není tmavě modrý, jak je obvyklé. Je ohnivě oranžový. Sailin si nevymýšlí.

Osud Středozemě - 09. ledna 2010 23:49

Laif Dornwell - Edoras, odjezd Venku je opravdu hodně svěží vzduch, příchod podzimu se hlásí lehkou mlhou, která však s východem slunce jistě zmizí a poté bude opět krásný slunečný den. Jen ty rána. Na plácku už vidíš čekat několik vojáků a s nimi i jednoho koně. Je to dobře stavěný hnědák, pamatuješ si ho ze stají. Říkají mu Ševel a jeho krok je jistý a spolehlivý. Jde o celkem mladého hřebce, který ale oplývá až nezvyklým klidem, čímž nahrazuje to, že nepatří k nejrychlejším. Ale na cestách není vždy důležitá rychlost, jako vyrovnanost, kterou Ševel určitě má. "Tak pospěš, král si přál, aby si s východem slunce byl za Edorasem." Promluví na tebe jeden voják a přivede k tobě koně. "To je Ševel, jistě ho znáš, král ti ho přidělil s přáním hodně štěstí." Nezbývá tedy než nasednout, protože na východě už nebe světlá čím dál rychleji. A právě tím směrem jedeš.

Eldarion - 09. ledna 2010 23:57

Setkání Ten neznámý nás poslouchá, nejspíš ho zajímá co právě říkáme. Ale s tím lukem na na nás tedy spíš na mě stále míří. Když já i Elenwë domluvíme, tak nastane chvíle ticha, během ní jsem neznámé postavě nepřestal hledět do očí. Chvíli ticha přeruší znovu neznámá osoba, promluvila hlasem z něhož se zdálo, že to není on, ale ona. Cože ? Pomyslel jsem si s údivem. "No, tak za prvé jak mám složit zbraň, když ta má už leží před tebou a za druhé to mě ani nenapadne. Pokud mě chceš zabít, tak to udělej udělej pokud ne, tak na mě přestaň mířit, ale střílet do zad si rozhodně nenechám. " Promluvil jsem k osobě.

Osud Středozemě - 10. ledna 2010 00:01

Hanrar - cesta s podivnými lvy Tvůj odhad, že jde o ovládnutí kamzíkovy mysli, se zdá celkem správný, protože nebohé zvíře tě opravdu bez odmítání nechá nasednout. Na svých nohách cítíš třes jeho těla. Jinak se ale zdá vše v pořádku. Tvoji průvodci tě sledují s jistým napětím, které se však snaží schovat. Když vidí, že si uspěl, menší lev pochvalně pokývá hlavou, zatímco větší a méně sympatický opět jen zavrčí. Drž se pevně, pojedeme rychle. A svá slova splní, protože oba vyrazí a jako stádo býků se řítí skalami, div sníh nepadá z vrcholků. Ty ani nemusíš nic dělat, protože kamzík je bez pobízení následuje. Ladně za nimi skáče poslušně jako ovečka. Jaký paradox, když oběť následuje své predátory. Cesta je opravdu neskutečně rychlá a i když trpaslíci dokážou urazit velkou vzdálenost, toto by si nikdy neušel za jeden den. Stačíš si akorát všímat, že míříte z hor do nížin. Cesta dolů je celkem špatně snesitelná, protože kamzík skáče a skáče a s tebou to jen hrká a hrká. Nejde snad o to, že by jsi se neudržel, ale o to, že se cítíš jako řádně naklepané maso. Konečně dohopsáte až dolů, opravdu neskutečná rychlost. Polední slunce už minulo a vy zlatý kotouč nyní stíháte přes velkou pláň, která se před vámi otevřela. Při tomto jasném počasí si všimneš, že před vámi se vlní další kopečky, ovšem nižší než ty vrcholky, které jste nechali za sebou. Cesta je ještě dlouhá a až když se slunce začne dotýkat obzoru, začnou tvoji průvodci zpomalovat. Kopce před vámi jsou blíže, ale je jasné, že do setmění nedosáhnete jejich úpatí. Konečně se zastavíte. Cesta po planině byla lepší, ale cítíš na sobě prach z kamzíkových kopýtek a celkově jsi rozlámaný. Zde přečkáme noc. Ozve se menší lev. To jen kvůli němu, že? Zavrčí na to ten větší, ale nakonec se sám od sebe svalí. O tebe se nikdo nestará, zdá se, že lvové se jen tak položí a budou odpočívat.

Naili - 10. ledna 2010 21:09

Lorien- Zrcadlo mlčí, co jiného by se od něho také dalo očekávat? nebo spíše od nás očekávat? za ty roky u kronik se mé city projevovali jen v nepatrných křivkách písma, ale te´d, když jsem opustila svůj domov, jako by volaly po propuštění. Ale jako elfka jsem jim popustila uzdu až příliš. A i když to vím, zatím si to nezazlívám. Mé kroky už směřují zpátky, ale zatajený dech mě zastaví. přikrčím se, očekávaje vztek skrytý v moudrých tlumených slovech. Ale přichází nadšení. Nevím co si o celé situaci myslet. Vracím se pomalu. jako by můj návrat měl ukončit dění v Zrcadle. Pak schody k zrcadlu vyběhnu. Copak je tohle opravdu možné? chvěji s nedočkavostí co zahlédnu. Je to vtipné. Před chvílí jsem je kárala za to že čekají a nyní tu nedočkavě slintám sama.

Laif Dornwell - 13. ledna 2010 21:06

Už jen vpřed a zpátky ani krok Moje malé zpoždění naštěstí nedosáhlo takových mezí jak jsem čekal. Je akorát ten pravý čas vyrazit na cestu. Na malém plácku nedaleko od kovárny už na mě čeká pár vojáků i s koněm jak král řekl. Víc mě ale potěší když zjistím že tím koněm je právě Ševel. Mám tohohle koně opravdu rád. Je to skvělý oř. "Ahoj Ševeli,kamaráde."Špitnu mu do ucha a párkrát ho pohladím po krku než na něj nasednu. Poté zrakem spočinu na obzoru kde už pomaloučku vychází slunce.Srdce se mi rozbuší vzrušením. "Budiž tedy nashledanou přátelé. Snad se sem brzy vrátím." Řeknu vojákům na rozloučenou a dám se s Ševelem do pohybu. Vyrazím daným směrem, rovnou za vycházejícím sluncem. Už se nemohu dočkat až zahlédnu bílé zdi mocného Minas Tirith! To bude úžasné! Mihne se mi v nitru hřejivá myšlenka. Jakmile opustíme Edoras z Ševelovy chůze se stane mírný klus, po chvilce divoký běh napříč pláněmi Rohanu. Srdce mi buší jako zvon. Tohle jsem miloval už když jsem byl malý chlapec. Prohánět se s větrem Rohanskými pláněmi na Edoraských koních. Proto se není čemu divit že kvůli téhle vášni jsem opouštěl kdysi Edoras klidně i na celý týden jen abych se mohl s koňmi prohánět okolní divočinou. "Jen ty a já Ševele. Nic nás tady už nedrží. Budeme se společně prohánět po krajinách celého světa!" Křiknu hlasitě ze svého nadšení a začnu s mým přítelem trochu zpomalovat. Cesta do Minas Tirith je sice dlouhá ale nemusím tam být hned. Hlavu mám plnou myšlenek které se nyní zaobírají hromadou důležitých věcí, ať už se týkají cíle mé cesty nebo kde všude budu projíždět. Očima se rozhlížím po Rohanských pláních a užívám si každý pohled na ně i když už jsem je viděl snad tisíckrát. Ach.Dlouhé dny plné cestování. Tak jak to mám rád. Pomyslím si a za Ševelova mírného klusu si raději začnu prohlížet brašnu jestli mám skutečně všechno co jsem si s sebou bral. Vím, kontroloval jsem ji už mnohokrát ale byl bych si raději ještě jednou jistý.

Osud Středozemě - 14. ledna 2010 09:34

Toby Dolanský - Cesta z hostince Hostinský přijal s díky tvé peníze a sklidil zbytek nádobí ze stolů. Hobití společnost ti popřála šťastnou cestu a je vidět, že je potěšila tvá vychovanost. Na to si hobiti potrpí. Když si vyšel ven, slunce už naskočilo na svoji cestu k západu. Přeci jen hobití oběd není krátkodobá záležitost a leckdy se protáhne. Poník se zdál příjemně odpočinutý a proto ti nic nebránilo vyjet co nejrychleji na cestu. Zprvu jste svižně vyjeli vstříc mostu, vstoupili na něj, přejeli klidně na druhou stranu, ale tam vás čekalo podivné překvapení. Kousek za mostem totiž stáli u cesty dva urostlí hobiti. Oba byli blonďatí, celkem mladí ve tváři, ale v očích se dala číst už určitá zralost. Byli si velmi podobní, nepochybně bratři, jen barva očí je odlišovala. Jeden měl oči modré a druhý hnědé. Ustrojení byli slušně po hobitsku - dobré kalhoty, čistá bílá košile a barevná vestička, zde měli oba zelenou. I na vzájemném sladění oblečení si dali záležet. U pasu měl každý z nich krátký dřevěný obušek. Kdo se s ním uměl ohánět, dokázal být celkem nebezpečný. Přijel si až k nim, když ti vstoupili do cesty. Ten modrooký se ujal slova zvučným hlasem: "Buď zdráv. Musím se tě zeptat, kam máš namířeno." Zdá se, že odbýt se nenechá. I když je to trochu zvláštní, nikdo běžně nehlídá mosty, to se naposledy dělo při Sarumanově působení v Kraji.

Toby Dolanský - 16. ledna 2010 14:02

U mostu Prrrr. zastavím poníka, když mi vstoupí do cesty dva hobiti. Oba si je prohlédnu. Co se tu děje, že slušného hobita zastavují jako nějakého cizince? promluvím ke dvěma hobitům a zamračím se. Nejsem zvyklý, aby mi někdo bránil v cestě a ještě vyzvídal kam jedu. Od koho máš danou povinnost vyzvídat od těch, co přejíždějí přes Brandyvínu, kam jedou? zamračím se ještě víc. Ztrácím tu s tou dvojicí drahocenný čas, protože slunce brzy zapadne a já se potřebuji dostat až do Hůrky, což je ještě kus cesty.

Osud Středozemě - 17. ledna 2010 14:18

Ailité - U Zrcadla, Lorien Když se přiblížíš k Zrcadlu, všimneš si i ty, že jeho hladina je opravdu zbarvená jinak. Nyní má nádech rudé a máš pocit, že se hýbe. Jakoby se točila. Přístoupíš až ke kamennému okraji a Sailin se naopak vzdálí. Jednoznačně je poselství Zrcadla určené tobě. Pohyb hladiny ustane a rudá se změní v písečnou žlutou. Před tebou se otevírá ophled na písečné duny. Nikdy jsi je neviděla, ale víš z knih, že jde o jižní kraj, kde žije haradský lid. Na dunách vládne klid, ale najednou se víří písek a ty vidíš, jak velká skupina koní se objeví na vrcholku jedné duny a poté sbíhá dolů. Jejich koně jsou jinačí, menší, s delším krkem, nevypadají hezky. Ale je vidět, že na písku se umí pohybovat. Jejich jezdci jsou zahaleni do plášťů a závojů, takže vidíš jenom jejich oči. Mají vytasené meče a křičí, jakoby se hnali do boje. Když už jsou téměř u tebe, výjev se přeruší a hladina zmodrá. Zdálo by se, že nastane konec, ale všimneš si, že ve vodě probleskuje něco bílého. Když chvíli počkáš, zjeví se před tebou město Minas Tirith, Bílé město Gondoru. Ovšem na stěnách paláce visí černé prápory a pod královským stromem klečí Aragorn, hlavu skrytou v dlaní. Vedle něho klečí jeho žena, elfská princezna Arwen. Svým obličejem spočívá na hrudi ležícího člověka a hlasitě pláče. Chvíli nevíš, koho oplakává, ale pak poznáš v obličeji jejich syna Eldariona. Nikdy jsi ho neviděla, ale jeho podoba je známá všem elfům. Obraz se ztrácí a hladina se znovu mění do ruda. Nyní sepřed tebou tyčí temná hora a z jejího vrcholku vytéká láva. Kolem zuří bouře, valí se kameny. Není pochyb, jde o o horu, kde Frodo zničil Prsten. Hora však ihned mizí a ty vidíš zlatý pohár, který vylévá rudou tekutinu kamsi do prázdna. Nevíš, co to je, snad krev, snad víno. Obraz se opět rozplývá a hladina tentokrát dostává barvu zelenou. Před sebou vidíš rozlehlé pláně. Nevíš, kde to je, ale vidíš po pláni jít jistého muže. Je světlovlasý, tváře má ošlehané větrem, ruce hrubé. Za ním kráčí kůň. Zdá se, že muž někoho vyhlíží a pak se dívá přímo na tebe. Jsi si tím jistá. Zvedá ruku, ale obraz se rozplývá, až se nakonec opět díváš jen do tmavomodré hladiny. Zrcadlo domluvilo. Cítíš na sobě zvídavý pohled Sailina, ale zatím se tě na nic neptá. Nechává tě vydechnout, protože Zrcadlo ti toho sdělilo hodně.

Osud Středozemě - 17. ledna 2010 15:11

Laif Dornwell - Na cestě do Minas Tirith Ševel tě pozdravil pokýváním hlavy a bylo jasné, že si budete rozumět. Vojáci ti už jen mávli na rozloučenou a nic ti nebránilo vydat se na svou první velikou cestu. Ševel dokázal urazit za den tak 90 mil, takže tímto tempem byste byli v Minas Tirith za čtyři dny. Slunce se pomalu vydává na svou denní pouť a tebe, zdá se, čeká nerušená pouť. Střídavě klusem a cvalem vedeš Ševela po hliněné cestě směrem k Minas Tirith. Nikoho nepotkáváte, přestože je doba míru, hustý provoz tu rozhodně nevládne. Ale za to je tato cesta bezpečná a ty se nemusíš bát, že by někdo na tebe zaútočil z Bílých hor, na jejichž upátí se cesta nachází. Občas je proti vám vítr, takže musíš Ševela stáhnout, aby se zbytečně netrápil. Nemá to cenu, vítr se zase otočí a cesta bude lepší, tak raději chvíli počkat, než koně strhat. Když se bude dařit, překonáš dnes asi půlku cesty podél úpatí a pozítří by si mohl být už na pláních a vyhlížet odlesky Anduiny. Blížilo se poledne, místo toho aby vás však slunko spalovalo posledními silami z léta, schovalo se za temné mraky a ze sílícho větru byl poznat příchozí déšť. Ani si nemusel dlouho čekat a právě, když si chtěl udělat polední pauzu potřebnou pro sebe i Ševela, začaly padat první těžké kapky a oblohu pročísl blesk. O chvíli později následoval hrom. Toto následovalo ještě několikrát a bezpečně si poznal ze zkracujícího se intervalu mezi bleskem a hromem, že bouřka jde k vám. Ševel je kliďas, takže hrom ho nevyplaší, ale z deště rozhodně nadšený není. Kolem vás jsou ze západu a z jihu Bílé hory, ze severu a východu otevřené pláně.

Osud Středozemě - 17. ledna 2010 15:19

Toby Dolanský - Za Brandivýnským mostem Hobit, který tě oslovil, si oddechne, jako když ho čeká namáhavá práce, která se nedá obejít. Poté začne neochotně vysvětlovat: "Jmenuji se Fion a to je můj bratr Bill. Máme za úkol upozornit pocestné, že je nebezpečné nocovat venku. Možná by si na vás smlsla nějaká potvora. A jestli chcete třeba dojet až do Hůrky, soudím podle naloženého vozíku, tak to dnes nestihnete. Tma vás zastihne ještě před Hůrkou." Jeho bratr Bill zatím mlčí, ale nyní vychrlí: "Pane pojďte s námi, jinak vás to sežere!" "Buď zticha, Bille." Ledabyle ho napomene jeho bratr a pak se otočí k tobě. "Tak co, co na to říkáte?" Založí si ruce na prsa a čeká na tvoji odpověď. Co se týče tvého cestování, má pravdu, za světla to do Hůrky už nestihneš.

Eormund - 18. ledna 2010 12:18

Stáje Když ke mě promluví kníže vypnu hruď a sebajisť suše zahlásím Zajisté pane, račte se přesvědčit o stavu stájí posunkem ruky mu nabídnu aby vešel první... Uvnitř už čeledíni kmitají podle pokynů. Zametají už 100x zametenou podlahu, přerovnávají balíky slámy nebo vážou nové. Koně mají kopyta naleštěna jako zrcadla. Muži pracují velice pilně a tvrdě aby byli koně téhle posádky připraveny k boji kdykoliv bude potřeba. řeknu a poplácám jednoho vraníka po stehně Ale přesto i když vypadají tahle zvířata k světu, znalec na nich pozná jejich věk. Většina má pŕed sebou tak rok, možná dva služby a pak buď klobásy nebo je nechat dožít na pastvinách za kasárnama. Nebylo by na škodu zakoupit koně nové a mladé. Teď je na to ideální čas. Tihle hřebci už mají svá bujná léta za sebou takže novou krev ppřijmou bez kousání a ti mladí z nich budou cítit jejich majestát takže dají taky pokoj. A kdyby se koupilo i pár klisniček tak tu máte minimálne čtyři koně co stojí za to držet je na chov , třeba tohodle hnědáka by byla hrozná škoda nechat někde rozsekat když vám může dát silné potomstvo. Pak se ještě cíleně přesunu k žrádlu Ti koně žerou lepší oves než zdejší čeledíni pane... nechci být drzý ale jejich rodiny si jistě zaslouží aby nosili domů víc než dnes. Tak snad sem to neuspěchal .... ale jednou sem to chlapům slíbil tak to musím dodržet... doufám že jim přidá když už to tady dali pro jednou do pořádku.

Naili - 20. ledna 2010 23:21

Zrcadlo proplouvají mnou různé myšlenky a pocity. Ta první je vzrušení. Nechápu kde našel Sailin sílu se od Zrcadla odtrhnout. Přeci jen, oni na to čekali takovou dobu nyní si přijdu já a pak tohle....Pokud na mě žárlí chápala bych to, ale vůbec nechápu proč zrovna já. Jsem jedno zrnko v jižních pouštích, jeden kůň ze stáda. nic výjimečného. Sama o sobě vím že jsem velmi obyčejná... Oči neodtrhnu od Zrcadla i kdyby to mělo trvat sto let. Všechny obrazy si pečlivě uchovám jak to umí jen kronikářka. Když odstupuji, ani se na Sailina nepodívám a o všem uvedu podrobný záznam (jen o tom muži co mě zdravil ne) a podám mu jej. Čas postupuje proti nám. Vyšli mezi náš národ tyto zprávy. Informace jsou neúplné a plně nechápu ani jedinou z nich, věřím ale že v historii či v moudrosti starších se nalezne aspoň část některých odpovědí co tyto obrazy vyvolávají tímhle jsem sama sebe povznesla nad ostatní elfy. Cítím se provinile a pak mě napadne proč by tohle pro mě měli udělat. Osud země by je zajímat měl a proto nyní i má cesta. Tohle je mé přání na které jste se prve ptali. Jakkoukoliv i sebemenší infromaci mi prosím okamžitě sdělte.... pokud na mě už není otázek vydám se okamžitě dál. Do stáje pro svého koně a pak ke konečnému obrazu ze Zrcadla. I když přesně nevím kudy mám jet, věřím že mě osud povede jako doposud

Toby Dolanský - 21. ledna 2010 11:59

U mostu Poslouchám jeho vysvětlování.Tak varovat před nocováním za tmy. Hmm. naoko se zamračím jakobych jim nevěřil. Nuže do Hůrky to vskutku nejspíš za světla už nestihnu. To máte pravdu pánové. připustím. A co přesně je to tajemné "TO" Bille? zdvihnu obočí a se zájmem na něj pohlédnu. Potom co jsem slyšel v hospodě si hodlám poslechnout i tuto historku na které může být také něco pravdivého. Kolem se rychle stmívá a poník sebou neklidně vrtí, jak není zvyklý cestovat za tmy. Někde v dálce z tmavých obrysů lesa se ozve vrána. A já přemýšlím jestli se mám vrátit do bývalého hostince nebo případně jít s touto dvojicí neznámých hobitů. Hobiti jsou ale od přírody čestní a krom snad drobných krádeží.

Osud Středozemě - 21. ledna 2010 14:13

Eormund - Dol Amroth, prohlídka stájí s knížetem Kníže tě následuje a za ním kráčí Frin. Pozorně naslouchají tvůj výklad, Frin tu a tam protočí oči, ale jinak se snaží zachovat vážnou tvář. Kníže tě nijak nepřerušuje, z jeho tváře nejde nic moc vyčíst, ale jeho oči září, snad pobaveností, snad nadšením. Když dokončíš prohlídku, kníže jen uznale pokývá hlavou a se smíchem ti odpovím: "Stačil jste za malou chvíli udělat to, co nedokázal zdejší správce za celý rok. Raději se nebudu ptát, kde je. Vaše nápady určitě zpracujeme." Na chvíli se odmlčí a poté trochu tajemně dodá: "Možná bych měl pro vás další práci, zdá se, že se ničeho nezaleknete. Pojďte se mnou ven." Kníže poté opustí stáje a lehce udivený Frin ti ukazuje, aby si vyšel také. Venku čekají stále vojáci i s Than. Kníže se opět posadí na své místo a rukou si tě, Eormunde povolá, aby si předstoupil. "V úloze správce stají si se projevil se ctí za pouhý půl den. Díky za to a neboj se, postarám se o blaho koní i čeledínů. Měl bych však zajímavější práci. Na jihu mé země se prý ocitli stopy po jižanských národech. Nevím, co to znamená, ale ty by si mohl prozkoumat, oč jde." Pohlédne na tebe s očekáváním, ale pak ještě dodá spěšně: "Samozřejmě by si necestoval sám, nehodlám tě posílat neobezřetně do nebezpečí. Doprovod by ti dělal kapitán Frin, který by záslužným činem mohl získat lepší postavení." Pohled knížete se stočí na Frina a poté se přesune na zadrženou Than a zpět na tebe. "A také by tě doprovázela tato milá dívka. Dejme tomu, že by se to dalo považovat za její trest." Usmál se kníže. "Tak co na to říkáš?" Than - Dol Amroth, nádvoří, opět v přítomnosti knížete Všimneš si, že kníže se opět vrací ze stájí na své místo a neujde ti, jak vojáci opět vypli hruď. Když se zaposloucháš do jeho proslovu, neujde ti, že zmíní také tvé jméno. Frin na tebe při té příležitosti hodí letmý pohled, který však mnoho nevypovídá. Bude to snad příležitost utéct a nebo je to poslání na smrt? To by pak ale snad neposílal svého nejlepšího kapitána. Zdá se, že tebe se nikdo na tvůj názor k dané věci ptát nebude.

Osud Středozemě - 21. ledna 2010 14:28

Ailité - Lorien Sailin bez přerušování vyslechne, co jsi v Zrcadle viděla a na nic víc se tě neptá. Zdá se, že ti vše věří a že tě nepodezírá ze zamlčování nějakých informací. Poté ti jednoduše odpoví, bez známek hněvu a nebo závisti: "Uděláme, co si přeješ." Lehce se ti ukloní a spěšně odejde. I ty se vydáš pryč a to ke stájím. Tvůj kůň už tam čeká a zdá se, že i jen krátký pobyt v Lorien na něj působí velmi blahodárně. Elfové, kteřé kolem tebe procházejí, se na tebe dívají s podivem. Jistě se už doslechli, že tobě něco Zrcadlo ukázalo. Nezastavují tě však a nevyrušují. Poklidně tedy můžeš nasednout a vyjet k branám Lesního města. Tam uslyšíš, jak tě někdo volá: "Ailité, Ailité!" Spatří, jak k tobě spěchá Sailin. Zastaví se u tvého koně a rychle ti sděluje svoji zprávu: "Stačili jsme něco zjistit, ale je to jen málo. V jednom spise se píše "Zlatý pohár z Jihu s krví Prvorozeného v Ohni znovu vrátí Temnotě její moc". Nikdy jsme tomu nerozuměli, ale snad to časem bude dávat s tímto poselstvím smysl." Sailin na tebe vážně pohlédne a dodá: "Přeji ti hodně štěstí a hvězdy ať ti šťastne svítí na tvé cesty." Poté od koně ustoupí a nechá ti volnou cestu. Nemá už více co ti říct, zdá se, že poselství Zrcadla je velmi svébytné a nemá tolik oporu ve starých pramenech. Vyjedeš-li z lesa, až k jeho okraji proběhne tvá cesta klidně, ať pojedeš jakýmkoliv směrem. Dřív však, než z lesa vyjedeš, ti promluví nějaký hlas v hlavě a přísahala by si, že je to paní Galadriel. Jakmile z lesa vyjedeš, ztratíš vše, co ti tvůj původ dává. To bude tvá sudba. Už nebude cesty zpět.

Elenwe Colemanb - 21. ledna 2010 19:21

Ithilien Po slovech neznámého, nebo neznámé, jak v duchu podotknu, si lehce povzdechnu a zakroutím hlavou. Co je tohle za situaci? Možná jsme se měli jet projet jinam... nebo jet rovnou do Minas Tirith...ale, co se dá dělat. Teď jsme tady a musí se to nějak vyřešit... Ale rozhodně by mě zajímalo, co tu dělá někdo z Jižanů... pomyslím si a pomalu sesednu z koně. Poté si sundám ze zad luk a toulec se šípy a položím je před sebe na zem. Dýku, kterou mám za pasem si však ponechám, neboť je nepravděbodné, že by si jí neznámá osoba všimla. Založím si ruce a beze slova se zadívám na cizince, zatímco na něj Eldarion mluví.

Naili - 21. ledna 2010 22:16

Lorien Necítím se vinná tím že bych tu drobnost tajila. Tohle jsem si dovedla zodpovědět sama tak proč je tím zatěžovala. Jsem ráda za jeho ochotu. A po dlouhé době cítím i hrdost za to že jsem elf. Cením si vaší pomoci. i já se ukloním. Když vidím ve stájích svého hřebce šťastného tímto prostředím usměji se a trochu ho poškádlím elfkým Ty nevěrníku vím že se tu o něj za tu chvilku starali dobře, ale i tak překontroluji jestli je sedlo dobře umístěné, aby nespadlo a zároveň aby jej netlačilo. I když elfové moc sedla nemusí na cestu je to pro nás oba příjemnější. Dále zkontroluji jeho nohy. Pokud je vše v pořádku dávám nohu do třmenů abych se na Listiena vyšvihla. Když uslyším své jméno, tak se zastavím v pohybu a otočím. Ta informace mě moc nepřekvapuje. Už to přece smysl dává. Děkuji vám Sailine, paní Galadriel na vás musí být hrdá vyšvihnu se do sedla. budu vás o své cestě informovat poklepu na klícku s dvěmi holubi (dejme tomu že jsem si je tu u nich někde vypůjčila- nebo můžou být i od nás, pokud znají cestu i sem) když procházím lesem a slyším hlas paní Galadriel jen se usměji. Svůj původ jsem ztratila už tímto prvním krokem z domova má paní. nevím jestli to slyšela. Ale jedna její část jistě ano. Jedna její část určitě stále žije v tomto lese....

Osud Středozemě - 22. ledna 2010 12:49

Toby Dolanský - Za mostem Když přímo oslovíš Billa, hobit na tebe jen nepřítomně vytřeští oči. Zdá se trochu prostoduchý. Začne ti koktavě odpovídat: "Je to..ooobrovské, větší než vlk, větší než dva vlci. Je to jak drak, ano, ano, má to i křídla, pane, musíte jít s námi, je..to...je to hrůů.." To už ho ale přeruší jeho bratr: "Nekecej blbosti, Bille!" A dá mu herdu do zad, takže se Bill trochu ze svého vytržení probere. Fion se k tobě otočí a začne ti líným hlasem vysvětlovat: "Myslíme si, že jde o smečku hladových vlků, kteří přišli z hor. Ještě jsme je nechytili. Ale nic neobvyklého. Jen na noční cestování to není." Fion se ohlédne na Billa s trochu nevraživým pohledem, poté se podívá na nebe a pak k tobě znovu promluví: "Můžete, pane, nocovat u nás. Náš statek není nic malého, jídla je dost. Jsme poctiví hobiti, nic se vám nestane." Jeho tvář je celkem přátelská, trochu taková líná, pohodlná a lhostejná ke všemu, co by snad mohlo působit rozruch. Bill, který začal horlivě přikyvovat, je jeho pravý opak. "Bydlíme kousek tady, od hlavní cesty." Vyhrkne jako dodatek a nedočkavě čeká na tvé rozhodnutí.

Osud Středozemě - 22. ledna 2010 12:56

Eldarion a Elenwë - s cizincem v Ithilienu Cizinec sleduje obezřetně, jak se Elenwë zbavuje luku a toulce, ale na Eldariona slova se jen uchechtne. Z toho zvuku jste si už jistí, že jde o ženu, takový jemný smích by neměl snad žádný muž. "Živí jste cennější." Jen na vysvětlení neznámá oznámí a poté dodá: "Všechny zbraně, nevěřím, že máte tak málo." Podezřívavá je a kdybyste byli na jejím místě, chovali byste se stejně. Jižanka chvíli mlčí a poté svoji hrozbu zopakuje: "Říkám všechny zbraně. Pak sesednete, otočíte se a několik kroků ustoupíte. Problémy znamenají smrt." Netrpělivě si přešlápne a chvíli míří na Elenwë, ale potom si opět vybere Eldariona.

Eormund - 24. ledna 2010 14:08

Dol Amroth Kníže chválou nešetří a to mne těší i když podvědomě tuším že to nebude jen tak... Teda jestli po mě bude chtít abych tu zústal ajko stájník tak to teda ne.....sice mé asi nepozve na ten večerní raut ale to za tu pakárnu nestojí. říkám si v duchu ale ne... kníže chce něco jiné, lepší a pro cestovatelskou duši neodolatelné... okamžitě po návrhu horlivě vychrlím Ale bezevšeho pane kníže. Doteď jsem se toulal je tak tak deď to aspoň bude mít smysl. Pak kouknu na Frina a tu holku... no nic to skousnu Jižany znám, už jsem byl dole na jihu. Dokonce jsem se dostal až na hranici s Haradem takže jestli potkáme na Gondorském území nějaké haradské či stopy po nich tak je jistě poznám. Pak se na chvilku zamyslím Pane jestli by to nevadilo... když už budu tam dole, nevrátil bych se s kapitánem Frinem ale pokračoval bych dál do Haradu. Přeci jenom od Sauronovi smrti se tam mohlo lecos změt a možná už nebudou tak nepřátelští jak se o nich traduje. Po odměnu bych se vrádil později... tedy jestli vůbec... snad přinesu i nějaké cenné informace z větší dálky než vás kdy napdalo. Přednesu svůj návrh knížeti a čekám co on na to.

Than - 24. ledna 2010 15:21

Dol Amroth Kníže odešel i s Frinem do stájí, kam je zavedl onen zarostlý muž, kterého jsem viděla, když mě přivezli. Chvíli tedy čekám, než se vrátí zpět a upřeným pohledem na zem se snažím uhnout všem pohledům, které by na mě kdokoli upřel. Po návratu knížete zpět, sice poslouchám, o čem mluví, ale moc mě to nezajímá, jelikož se to očividně týká onoho vousatce. To se ovšem změní, když zaslechnu jisté „by tě doprovázela“ a „tato milá dívka“, přičemž hlavu zvednu a překvapeně kmitám pohledem, mezi knížetem a tím mužem. Trest? No super, budu se vláčet někam na jih s nějakým…nějakým…kdo-ví-kým! A navíc se mě ani nikdo neptá, jestli vůbec chci! Ale co, kdyby se rozhodli mi třeba useknout ruku, nebo hlavu, taky by se mě asi neptali na můj skromný názor. Přemítám, když najednou onen kdo-ví-kdo s úkolem souhlasí. Možná se mi povede utéct, nebo se ten muž rozhodne mě sebou nevláčet a někde mě nechá, každopádně se alespoň pohnu někam z těchhle kasáren, což se mi v tuhle chvíli, kdy mě na místě drží dva hromotluci, docela zamlouvá.

Laif Dornwell - 25. ledna 2010 18:17

Cestou necestou... První chvíle cesty byli trochu horší.Ranní zima se nepříjemně prodírala oblečením a studila na kůži.Ale s východem slunce už začalo být lépe když ve slunečním svitu ranní mrazík zmizel jako pára nad hrncem.Ševel nejspíš cítil stejné vzrušení jako já což mu dodalo zřejmě síly díky kterým mohl uhánět téměř celý den jako vítr.A pokud mu to vydrží tak v Minas Tirith budeme do čtyř dnů. Střídavě klusem a cvalem vedu Ševela po hliněné cestě a každý si myslíme své.Zatím jsme nepotkali ještě ani živáčka ale nějak mě to netrápí.Je přeci doba míru,cesty jsou nyní bezpečné a není se čeho bát. Jediné co mě ale trochu rozrušilo je počasí které začalo panovat v okolní krajině.Vítr který nabral směru proti nám se dokonale postaral o zpomalení našich kroků.Nebylo by moudré zbytečně Ševela strhat a tak mi nezbylo nic jiného než ho stáhnout.Aspoň do chvíle než se vítr otočí a cesta bude zase hned lepší.A když se bude dařit mohl bych už pozítří vyhlížet odlesky Anduiny. Jenže s příchodem poledne to začalo být zase horší a horší.Místo toho aby nás slunce spalovalo posledními silami z léta,schovalo se za temné mraky a se sílícím větrem přicházel i déšť."To je špatný co kamaráde?Moc špatný."Řeknu tiše a zahledím se na temnou oblohu.Rozhodnu se na chvilku udělat menší pauzu ale téměř okamžitě nás začnou bičovat první salvy kapek.A do toho všeho oblohu prořízne pořádný blesk.Ale to ne.Mihne se mi hlavou a chvilku tiše pozoruji a poslouchám blesky a hromy.Je mi jasné že bouřka se žene neodvratně na nás. Vím že Ševel se jako já bouře nebojí ale deštěm nejsme ani jeden moc potěšen."Tak co teď?"Zeptám se spíš sám sebe a pozoruji okolí.Kolem nás jsou ze západu a z jihu Bílé hory,ze severu a východu otevřené pláně.Začnu se rozhodovat jestli pokračovat vstříc našemu cíli nebo se stáhnout na úpatí Bílých hor kde bych mohl možná vyhledat úkryt. Možnost číslo dva vyhrává."Honem,jdeme Ševeli."Rozkážu a zamíříme spolu k Bílým horám,vyhledat nějaké příhodné místo.

Osud Středozemě - 26. ledna 2010 12:55

Ailité - Odjezd z Lorienu Nyní už tě nic nemůže zastavit. Aspoň tak se to zdá. Na svém koni brzy dosáhneš kraje lesa, ale poté pocítíš divné chvění v Listienovi. Trochu váhavě se rozejde, aby opustil les. Tam dál tě čeká osud. Vyjedeš ven a slunce ti zasvítí do očí. Mohlo být kolem desáté hodiny dopoledne. Takže jsi strávila v Lorienu noc. Ani jsi to nepostřehla, tam čas utíká zcela jinak. Listiena lehounce popoženeš po otevřenější plání a lorienské lesy necháváš za sebou. Chvíli tě tvůj kůň poslouchá, ale pak udělá něco, co jsi u něho ještě nikdy nezažila. Opět to chvění a poté se vzepne. Nechápeš, jak je to možné, ale ztratíš rovnováhu. Ty, která vždy má vrozenou elfskou stabilitu, se zakymácíš v sedle, pustíš se otěží a padáš rovnou na záda. Je to celkem bolestivý a neohrabaný dopad. Zatmí se ti před očima a uslyšíš jen ržání Listiena a dusání jeho kopyt. Když se za tím zvukem ohlédneš, zjistíš, že tvůj koník i s veškerým vybavením utíká zpět do Lorienu. Můžeš volat, můžeš prosit, jakoby Listien neslyšel, neznal tvůj hlas. A navíc, vidíš ho velmi rozmazaně. A když se ohlédneš kolem, zjistíš, že všechno vidíš hůř. Snad jde o nějakou oční vadu, ale tvé jasné vidění je pryč. Pokud se postavíš na nohy, zjistíš, že tě vše bolí, cítíš se dost rozlámaná. Jen menší upadnutí a máš pocit, že cítíš všechny kosti ve svém těle. Zdá se, že na této cestě to bude složitější, než jsi si myslela. "...ztratíš vše, co ti tvůj původ dává..." Zaslechneš v šumění trávy, která roste všude kolem tebe. Marně by jsi hledala původce hlasu, není tu. A ty se musíš rozhodnout, co bude dál.

Osud Středozemě - 26. ledna 2010 15:38

Eormund a Than - Dol Amroth, kasárenský dvůr Kníže potěšeně sleduje Eormundovu reakci na nabídku vycestování. Hlavně je rád, že nejeví protest proti doprovodu. Eormundův návrh zhodnotí pokýváním a poté na něj odpoví: "Jistě, je to tvá vůle. Vaším úkolem je jen zjistit situaci. Nevím, co Haradští v těchto krajinách pohledávají a lepší bude zjistit, jaké mají úmysly. Pokud nekalé, dáte nám vědět a my už vše potřebné zajistíme." Zdá se, že kníže je s celkovým řešením situace spokojen. Vstane a obejde stůl, aby se dostal blíže k Eormundovi. "Vycestovat můžete ráno, nyní se dobře najezte, moji sluhové vám přinesou jídlo a pití." Zdá se, že kníže odejde, ale ještě se zastaví očima na Than: "Tu dívku taky nakrmte, vypadá, že dlouho nic nejedla." Věnuje Than až otcovský pohled. Poté ale přísněji dodá: "Ještě stále jsi však vězněm a zítra je tvá svoboda podmíněna pošluností kapitánovi Frinovi a Eormundovi. Mají právo tě zabít, neposlechneš-li. Tvé služby budou ukončeny, až s kapitánem Frinem dojedeš zpátky a nebo pokud kapitán usoudí jinak. Poté budeš opět volná." Pak už se kníže odebere ke koním a všichni vojáci ho sledují. Společně se svou družinou nasedne na koně, zamává vám a odjede. Sluhové ihned po jeho odjezdu začnou připravovat stoly k jídlu. Přinášejí pivo a víno, pečené maso, sýr, ovoce i zeleninu a samozřejmě nechybí dobrý chléb. Opravdu na vás kníže nešetří. Kapitán Frin přistoupí k Eormundovi a pobídne: "Pojď, najezme se." Poté se otočí i na ozbrojence, kteří hlídají Than: "Přiveďte ji, ať se také nají." Dva hromotluci tedy pobídnou Than k pohybu, aby došla ke stolu. Kupodivu si má sednout k Frinovi a Eormundovi. Ostatní vojáci se různě rozesadí a všichni se s chutí pustí do jídla. Frin, ještě než načne svůj vybraný kousek masa, oznámí: "Vyrazíme zítra brzy ráno. Than, dostaneš svého koně, ale žádné hlouposti. Útěk ti neradím." Poté už se se spokojeným obličejem pustí do svého pozdního oběda, svačiny a nebo brzké večeře. Říkejte si tomu, jak chcete.

Osud Středozemě - 26. ledna 2010 15:46

Laif Dornwell - Úkryt v horách Vzal si Ševela blíže k horám a dobře si udělal. Kapek začalo padat více a více a vítr sílil. Naštěstí jste zahlédli drobnou stezičku vedoucí blíže k tyčícím se kopcům. Nemuseli jste se plahočit do kapce, protože stezička vás vedla téměř do nitra hor. A za chvíli vás kopce téměř spolkli, po obou stranách se tyčily skalní stěny a vy jste procházeli mezi nimi. Vítr vás nyní neobtěžoval a jen občas k vám zabloudily nějaké kapky. Blesky a hromy jste však dobře vnímali. Štěstí však stálo na vaší straně, protože po levé straně se objevilo ve skále vykousnutí, které tvořilo dokonalý přístřešek. Bylo by hloupé ho nevyužít. Tam jste tedy přečkali deštivé odpoledne. Ano, bouřka zuřila téměř celé odpoledne. Blesky a hromy se nad vámi honily a občas jste slyšeli padající kameny. Vám však nic nehrozilo, byli jste dobře chránění. Konečně se vše uklidnilo. Pokud vylezete opět ze svého úkrytu směrem k cestě, uvidíte však, že slunce, které opatrně vykouklo z protrhaných mraků, je daleko na západě. Daleko už nedojedete za světla. Možná by stálo za to nahnat ztracený čas cestováním v noci. Nebezpečné by to nemuselo být. Záleží to na vás.

Hanrar syn Enomhův - 26. ledna 2010 19:01

Na planině se stádem Když se po náročném čase, zaplněném jen cestováním samotným, konečně zastavíme, musím přiznat, že kdybychom jeli jen o několik mil dál, sesunul bych se z hřbetu kamzíka sám. Po sdělení, že se zde opravdu chystáme přenocovat, slezu ze zvířete skoro stejně neohrabaně, jako jsem se na něj předtím dostal, a pořádně se protáhnu. Kladivo se mi během cesty zarylo hluboko do zad, a kdyby byli trpaslíci schopni vidět svůj vlastní hřbet, určitě bych na něm zpozoroval onen, pravděpodobně zmodralý, důlek, který jsem velice zřetelně cítil. Nebyly to ale jen záda, kamzík poskakoval s takovou vervou, že mám pocit, jakoby se jeho srst proměnila v tvrdé šupiny a ty my rozdrásali vnitřní stranu stehen do krve, což se s mojí plnou nemilostí dalo říci o místech nad stehny. Jsem si ale docela jistý, že ráno z těchto nemilých otlačenin zůstane jen jemné šimrání a já budu moci pokračovat v cestě. Sundám si ze zad svůj ruksak, a z hora stáhnu hrubou látku, určenou na spaní. Na cestách si nikdo nemůže vybírat své pohodlí, ale tohle byla jedna z věcí, které vám dokázali alespoň spánek trochu zpříjemnit. Jen co látku roztáhnu, svalím se na ni, jako těžký pytel kamení a pohlédnu na tmavnoucí oblohu. Chvíli jsem přemýšlel nad tím, kde to vůbec jsem, a proč tu jsem. V mé hlavě se kroutilo tolik otázek, že bych je přirovnal k celému klubku hadů, dokud jsem nenarazil na jednu, která mě zpacifikovala zrovna v pohledu na ohromné „lví“ stádo, které jsem raději nechal nepokoji a věnoval se svému odpočinku. Vzpomněl jsem si na ženy, ta jemná stvoření, ty jemné křivky, ty všechny věci, kterých jsou schopné a jak se tak natřásala ta okouzlující představa, dohoupala mě až do momentu, kde jsem byl přímo mezi spánkem a bděním, a pokud mě už nic nevyrušilo, usnul jsem úplně.

Naili - 26. ledna 2010 21:47

Ailité z jedné části mě to začíná bavit, ale z té druhé... ujíždím přes zelené pláně a nevěnuji okolí moc pozornosti. Přehrávám si výjevy ze zrcadla. Pak se stane něco divného. Klid hochu, vím že chceš zpátky, ale potřebuji tě tady Když se vzepne vyjeknu. Snažím se na něm zuby nehty udržet, ale zradí mě celé tělo. Nemám čas na to jej volat zpátky či za nim běžet. Stočím se na místě- špinavá a otlučená, do klubíčka a hlasitě oddechuji. co to sakra.... ze rtů mi vyjde další výkřik a pak jen tiché sténání. Když hlavní proud bolesti pomine, otvírám oči, které se v té křeči sami zavřeli. jsem slepá? zděsím se. nechápu to, nechápu nic. projedu si rukou před očima, dotknu se svých tváří a pak se začnu uklidňovat. Což hned tak nejde. Ztěžka se posadím a začnu se rozhlížet. kde to jsem? Začne mi docházet že se semnou něco stalo. Né s mým okolím, ale semnou. Děsím se najít k tomu důvod. Ten ke mě po chvíli zašeptá sám za sebe skrze trávu. Do očí mi vhrknou slzy. nevím jak až daleko to může zajít ale tohle...tohle přece... Já jsem přece elfka! Jsem elfka! ELFKA!SLYŠÍTE BOHOVÉ? první malátné kroky a pak další rozběhnu se k lesu, k Lorienu který jsme opustila a ječím bez přestání. pak zakopnu. Hlavu zabořím do hlíny. Stejně jako by mě utěšovala matka, snažím se utišit způsobem až otevřeš oči, všechno bude dobré otvírám oči a není dobré nic. Polohluchá, poloslepá, křehká a nesvá. nepoznávám vlastní tělo. Z té slabosti je mi špatně. V tom mučivém dlouhém okamžiku ani jednou neprokleji tento úkol. Po dalším běhu kdy mě kůň neposlouchá, neběží ke mě a možná mě ani les elfů nepřijímá se zastavuji. Dech i tep se mi zklidňuje. Podívám se na svou rozklepanou ruku a zaženu slzy. jediná co může změnit náš osud....nebude jednou z nás.... vyvstanulo to z mé vlastní mysli. nechápu proč to všechno. Měla jsem konat jako elfka a nyní nejsem nic.... Polknu žal, polknu sebelítost a otočím se zády k Loriénu (pokusím se do něho dostat a požádat o svého či jiného koně, nebo svého aspoň najít a vít si z něj věci) dotknu se kmenu jednoho z nádherných stromů. vím že musím dál, ale nikdy jsem nemyslela že to bude tak těžké nechce se mi odcházet. nechci být něčím jiná než jsem byla doposud. Přesto ale vykročím kupředu. Nemodlím se za náš národ ale sama za sebe.

Toby Dolanský - 26. ledna 2010 22:30

U mostu Podívám se na Billa a zas zpátky na Fiona šáhnu si prstem na spánek a neodpustím si poznámku Je v pořádku? historkám v hospodě se mi nechtělo příliš věřit, avšak působili věrohodně ve srovnání s Billovým koktavým popisem nestvůry. Jste velice pohostinní. Rád využiji takové příležitosti přenocovat u někoho jako jste vy. vychválím ho až do nebe. Lepší zůstat u nich než v nějakém hostinci, kde může kdokoliv, kdo pojede kolem ukrást můj vozík. Kolem už je skoro úplná tma. Slunce už téměř zašlo a jenom oranžové zbarvení na západě napovídá, že ještě před nedávnem byl jasný vlídný den. Všechno kolem vrhá dlouhé strašidelné stíny. Když někde nedaleko za mnou zachrastí křoví, skoro na vozíku nadskočím. Dobrá tedy pánové veďte mě já pojedu za vámi. pokusím se normálně říct, ale spíše to vyhrknu.

Eormund - 27. ledna 2010 09:32

Dol Amroth Když mne Frin pobídne k jídlu jsem téměř šokován jak milý byl... inu asi je to jeden z těch vždy odměřených chlápků co si člověka nejdřív prověří než ho začnou ve svém světě akceptovat. Když donesou jídlo hned se do toho pustím. Rukou pokynu Than aby se přidala, když jí dovedli stráže. Jak se jmenuješ holka? zeptám se jí a podám jí od pečeného vepřového umaštěnou ruku Já jsem Eormund syn Eorfinův.... Představím se ale to už nesou pivo... jeden korbel do dna na ex na žízeň, druhý taky poněvač mám dvě nohy a třetí taky aby nebyla makovice ukrácena.... po čtvrtém už si to ani nepřelévám do korbelů ale chlemtám to rovnou ze džbánu. No nebudu to protahovat zlískal sem se jako prase. Ráno se probouzím a podle toho jak mě bolí nohy soudím že jsem asi i tancoval. V hlavě mi třeští, nic si nepamatuju a přilbici si nasazuji správně až na druhý pokus. Zbroj už mám na sobě poněvač jsem v ní spal... ještě že jsem zvyklej jinak by mi záda utekla. Když ve stáji najdu svého koně, tak se ho snažím přemluvit že to půjde... ale nešlo takže jsem by vlastím koněm donucen se umýt. Poté jsem na něj konečně vysednul a dopravil se na nádvoříčko kasáren kde.... kde jsem na ranním sluníčku přímo na hřbetě svého vraníka usnul.

Than - 30. ledna 2010 12:13

Dol Amroth-hostina Když kníže odjíždí, nezapomene mi sdělit podmínky nadcházejícího cestování, a poté již začíná hostina. Ani se nedivím, že tu stálo tolik lidí, očividně totiž čekali spíše na onu hostinu, než na knížete osobně. Můj rozkošný doprovod mě dotáhne ke stolu a já usednu poblíž mých budoucích spolucestovatelů. Frin při jídle zmíní dobu odjezdu a také, že dostanu vlastního koně. Raději mu nezmiňuju, že nejsem moc dobrý jezdec, ale na to by taky mohl přijít sám, jelikož u vrcholků hor žádní koně nejsou, a když jsme někdy na úpatí nějakého našli, byla z něj tak akorát večeře, jiného využití by se mu stejně nedostalo. Jízdu na nich jsem si zkusila až při přesunu z hor, ale snad to bude stačit. Poté na mě promluví vousáč. Nemám ráda takovéhle potulné rytíře, nebo podobnou opilou chátru, ale nezbývá mi nic jiného, než mu odpovědět. Than... Ale to už o mou osobu očividně ztratil zájem a nahradil ji korbel. V tuto chvíli jsem ovšem tomu korbelu nezměrně vděčná a sama se pouštím do nějakého toho jídla. Má společnost se dostává do mě až příliš známé nálady a já jen stěží odolávám nutkání si alespoň trochu přilepšit. Každopádně se na hostině moc nebavím, stále musím myslet na to všechno, k čemu jsem se tady upsala, ale to už je stejně jedno, protože zítřejší výjezd už se stejně odvolat nedá. Uprostřed mužské zábavy se rozhodnu jít spát, nevím, kde jsem strávila noc, ale ráno už připravená čekám na nádvoří kasáren, kam po nějaké době přibude i Eormund, ovšem spící v sedle svého vlastního koně mi nedává jinou možnost, než čekat, opřená o stěnu a pobavená pohledem na spícího jezdce, než se k nám přidá i Frin.

Laif Dornwell - 31. ledna 2010 13:02

Ve skrýši mezi horami Během chvilky dorazíme k horám než začal vítr sílit a spustil se pořádný liják. Mé hledání po úkrytu se brzy i vyplatilo. Našel jsem jakousi stezku vedoucí blíže k horám. Moc se mi to však nelíbilo. Vím jak mohou být podobné rokle zrádné ale pořád je to lepší než nic. Téměř brzy jsem zmizel v kopcích hor. Vítr na nás už nemohl a déšť také. Občas tedy na nás dopadla nějaká ta kapička ale nic víc. Blesky a hromy se nedaly přeslechnout ale já s Ševelem jsme je vnímali jen matně. A brzy se na nás zas usmálo štěstí. Konečně jsme našli nějaký úkryt. Ve skále se objevilo vykousnutí, které tvořilo dokonalý přístřešek a bylo by opravdu hloupé ho nevyužít. "Tak jdeme kamaráde. Trochu si odpočineme." Špitnu Ševelovi do ucha a usadíme se. Trvalo to skoro celé odpoledne než se počasí uklidnilo. S radostí jsem si oddechnul když se konečně zase udělalo hezky a my mohli zas vyrazit na cestu. Vedl jsem Ševela zpět na pláně a byl jsem rád když mě objala nekonečná a volná zem namísto stísněného prostoru ve kterém jsme byli. Trochu mě ale zklame když zahlédnu že slunce se už sklání za obzor a nastává noc. To je teda pech. Pomyslím si a začnu přemýšlet co dál. Utábořit se a dočkat rána nebo dohnat ztracený čas v noci? Nedokázal jsem se rozhodnout ale nakonec jsem zvolil volbu číslo dvě. Dohnat ztracený čas v noci. "Co myslíš Ševeli? Nic se nám přece nestane, žádné nebezpečí nám hrozit nebude." Řeknu ale Ševel si o tom myslí zas své. Nakonec tedy netrvá dlouho a zas konečně vyrážíme na naší cestu do Minas Tirith.

Osud Středozemě - 01. února 2010 22:52

Hanrar - noc s podivnou lví dvojicí V klidu se necháváš ukolébávat myšlenkami na ženy, až opravdu usneš. Vedle tebe také podřimuji zvláštní tvoři, tvoji průvodci na této ještě zvláštnější cestě. Tma vás pohltí a ticho též. Kolem je pusto, žádná zvěř se k vám nedovolí přiblížit. Jen tvůj kamzík je stále podivně v klidu v přítomnosti šelem. Máš pocit, že slyšíš dupot. Zdá se ti právě o hordě kamzíků, kteří běží pastvinou. Ale ten sen začíná být po zvukové stránce až příliš reálný. Pak slyšíš vrčení, zprvu slabé, ale postupně sílí. Kamzíci ale přeci nevrčí...ne? Když otevřeš své rozespalé oči, všimneš si, že na východě začíná světlat obloha. Do východu slunce je však ještě minimálně hodina času. Ovšem vzbuzení bylo nutné, protože tvá společnost je rozrostlejší o dalšího člena, tedy členku. Na první pohled je jasné, že se jedná o samici. Má daleko útlejší postavu, než tvoji dva dosavadní průvodci. A také není vůbec dobře naladěná. Nic z myšlenek ve své hlavě necítíš, ale vidíš, jak stojí rozzuřeně proti menšímu lvu a vrčí. Větší lev stojí opodál a vypadá víceméně pobaveně. Když lvice spatří, že jsi se probudil, přikročí blíž k tobě a v tvé hlavě se ozve tobě známý projev jejich mluvení: Fuj a co je tohle zač...nemá chlupaté nohy, ale vousatý je až běda...co to sebou táhnete? Hmm, co jsi zač, mluv! Její hlas zní rozkazovačně a opravdu rozzlobeně.

Osud Středozemě - 01. února 2010 22:58

Ailité - Cesta do neznáma Kůň se ti už dávno ztratil z očí a když jsi se sebrala a pokusila snad vrátit do lórienských lesů, zjistila si, že je to nemožné. Zvláštním způsobem jsi prostě nemohla vkročit zpět mezi tiché stromy. Nešlo to, jako by ti neznámá stěna nedovolovala stoupit. Kouzlo a nebo osud? Kdo ví. Ale už je to tak. Tedy ti nezbývalo nic jiného, než vyrazit na druhou stranu, na jih. Máš u sebe jen dýku, peníze, které jsou ti v této oblasti na nic, šípy a luk. Možná, když budeš mít štěstí, ulovíš nějakého zajíce, ale to až si zvykneš na svůj zhoršený zrak. Zatím nemáš ani čím si zapálit oheň, na chladnou noc se můžeš zabalit do svého pláště a chybí ti voda i jídlo. Možná pár dní vydržíš, ale budeš potřebovat doplnit zásoby.

Osud Středozemě - 01. února 2010 23:10

Toby Dolanský - Ve společnosti Billa a Fiona Bill jen souhlasně přikývne na tvou poznámku ohledně Fiona, ale když začneš projevovat přívětivost, spokojeně se usměje a vypne hruď. "U nás budete spokojený!" Postrčí Fiona po stezičce směrem na jih, která se vlní podél toku Brandyvíny, zatímco hlavní cesta míří dále na východ. "Utíkej domů, připrav oheň, horkou vodu a večeři." Fion jen rychle zakýve hlavou a už utíká po cestě. Za chvíli ze stezky zmizí do vysoké trávy. Nejspíš zná nějakou zkratku, která je však pro tvůj vozík nesjízdná. Bill se otočí k tobě, přistoupí k tvému kozlíku a optá se: "Mohu přisednout?" Ani nečeká na tvoji odpověď a už se vedle tebe uvelebí. "A jaké je vaše ctěné jméno?" Pronese vznešeně, ale v jeho ústech to spíš působí jako výsměch. Zatím mlaskne na poníka, který se i bez tvého velení rozjede správným směrem. Asi ví, kde ho čeká další dlabanec. Cesta vám netrvá dlouho, takže zatímco můžete nezávazně konverzovat, a že to s uštěpačným Billem opravdu jde, za zatačkou, kde stojí pár dubů, se před vámi objeví slušně vypadají statek. Není to nora, jak jsi zvyklý z Hobitína. Jde o nízký domek a k němu přiléhá hospodářská budova. Nedaleko je malinký rybníček, na kterém kejhají kachny. Na dvorku štěká malý pejsek, nějaká podvraťácká rasa - chytrá, ale nehezká. Bill seskočí a Fion už přibíhá k vozíku, aby vypřáhl poníka a o vše se postaral. "Tak pojďte pane, bratr nic nezanedbá a vy můžete jít klidně dál." Zve tě celkem přívětivě Bill do jejich domu.

Osud Středozemě - 01. února 2010 23:30

Than a Eormund - Dol Amroth Hostina probíhá ve veselém duchu. Frin s vámi chvatně pojí, ale pak už prochází mezi vojáky a tu a tam s některým něco prohodí. Svoji roli kapitána plní více než svědomitě. Má proto nejspíš vlohy. Však ho lépe poznáte na cestě. Eormund brzy zmizí s pivem vřavě podnapilých vojáků a s nimi zažije opravdu bujarou noc. Poslední chvilky do svítání pak stráví dřímající ve stáji přesně v tom místě, kde předtím chrápal opilý správce. Hezky si to vyměnili. Than svoji noc stráví opět v provizorním vězení. Tentokrát je však tvá cela podstatně vylepšena, respektive dostaneš jakési duchny a deky, na kterých se dá celkem příjemně spát. Ráno ti navíc stráž přinese docela chutnou snídani. Zatímco ráno Eormund spí na svém koni na nádvoří a Than čeká v jeho blízkosti a v závěsu se svými strážci, Frin dojednává poslední věci ve stáji. Poté přichází a přivádí dva koně. Svěho hnědáka a pro Than bílou klisničku. Předává ji se slovy: "Je klidná a trpělivá, neměla by si mít problémy." Podá Than otěže s lehkým úsměvem, který však okamžitě zmizí, když spatří chrápajícího Eormunda. Štouchne do něho a poté nasedne na svého hnědáka: "Mistře koňáku, je čas vyjet." Frin na Eormundovu odpověď nečeká a vyjíždí z kasáren. Zatímco se vaše společnost proplétá mezi domky, Frin poznamená: "Jestli dnes budeme mít štěstí, dorazíme k malé rybářské vesničce, kde přespíme." To už ale za sebou nechávate Dol Amroth a příjemným klusem, který koně tolik nevyčerpá, si razíte cestu na jih pod teplým sluncem.

Osud Středozemě - 02. února 2010 16:24

Laif Dornwell - Noční cesta Nakonec se Ševelem vyrazíte vstříc noční tmě. Slunce se s vám pomalu loučí a když se za sebe ohlédnete, spatříte jen rudé špičky hor. Poslední známka tohoto dne. Pak už nastává tma, pohlcuje krajiny před vámi, až nakonec pohltí i vás. Máte však štěstí, nebe je jasné, svítí hvězdy a do konce se na oblohu vyloupne i srpek měsíce a osvětluje cestu před vámi. Ševel, ještě pořádně neunavený, poslušně klusá, tu a tam na tvůj povel přejde do cvalu, když je cesta schůdnější. Vaše cesta se stočila na jih a tak pokračujete. A když vše půjde v pořádku, za svítání dorazíte k úpatí východního ramene Bílých hor. Zatím vše vychází. Jen tu a tam ti nad hlavou prolétne sova a nebo noční dravec. Jinak je vše klidné, tiché a mírné. Skoro tě to nutí klimbat. Pravidelný krok Ševela je opravdu uspávající, takže se neubráníš spánku a necháš svá víčka klesnout. Ševel sám ví, kam jít, je to chytrý koník a ví, že si potřebuješ odpočinout. Nějakou dobu takto vaše cestování funguje, ale pak tě vzbudí nečekaný poryv větru. Vítr je opravdu prudký a hlavně se podivně točí kolem vás. Světlo měsíce je překryté mraky, takže nevidíš, že jste už blízko úpatí. Do východu slunce schází ještě pár hodin. Snad nějaká ranní přeprška? Ne, nezdá se, vítr jakoby se cíleně zajímal jen o vás. Máš pocit, že slyšíš nějaké hlasy. Přestože je Ševel kliďas, toto se mu vůbec nelíbí. Začíná netrpělivě ržát a povyskakovat si. Chce pryč, ale zatím zůstává na místě. Pak to však přijde, největší smršť přímo proti vám. Prach se ti dostává do očí, musíš je zavřít a jen cítíš, jak se Ševelovo tělo opět zvedá. Otěže nemáš pevně v rukou, takže ti vyklouznou a ty jen cítíš jak padáš na záda. Pád nebyl dvakrát příjemný, záda tě pěkně bolí, zdá se, že jsi si šikovně vybral ten nejostřejší kámen, co tu byl k mání. Kolem tebe je však najednou ticho, vítr si nejspíš už užil. Chvíli jen mžikáš kolem a cítíš teplo na své pravé ruce. Pokud si tam hmátneš, ucítíš něco lepkavého. Krev. Až se trochu rozkoukáš, zjistíš, že Ševel je kousek od tebe, už opět klidný.

Than - 07. února 2010 10:35

Dol Amroth-odjezd Ranní slunce dopadá na helmici a zbroj spícího jezdce a já jen vesele vzpomínám, co tomuto tvrdému spánku včera večer předcházelo. Odvrátím od něj pohled až tehdy, když si všimnu přicházejícího Frina a s úsměvem od něj převezmu bílou klisnu. Jsem ráda, že zvíře není žádný vzpurný vraník a nasedám na něj hned, jak Frin probudí Edmunda. Druhá skutečnost, která mě v tuto chvíli těší, je, že se zbavím oné dozorčí dvojice, které trochu provokativné při odjezdu pokynu rukou, a dále už jen následuju mužskou dvojici, která je na koních očividně dvakrát šikovnější, než-li já. Když se konečně vymotáme z městských ulic, je mi jasné, že začíná úplně nová cesta. Není mi sice nejpříjemnější teplo přímého slunce, ale cestuji rychleji, než bych byla o samotě schopná, a také je mi milejší mít se sebou nějaký doprovod, i když prozatím nevím, jestli je na něj spoleh. ..

Toby Dolanský - 07. února 2010 14:33

U hobitů Já jsem Toby Dolanský, těší mě. Pak už jenom nezávazně tlacháme o nedůležitých věcech zatímco můj poník klidně kluše po cestě. Nakonec se před námi objeví hospodářské stavení. Je postaveno podle lidských budov ne jako typické hobití nory. Zvláštní, jak se věci můžou seběhnout. pomyslím si. Přijde mi divné, že mě těsně před nocí zastaví u mostu dva hobiti a hned mě zvou k sobě domů. Je divné, že úkol, který tak důsledně vykonávali je pro ně teď jakoby pryč. Začínám být lehce podezíravý k těm dvěma hobitům. Ale to už je vlastnost obchodníka být podezíravý, zvlášť když veze náklad zboží.Bille a co váš úkol, který jste dostali, kdo ho bude vykonávat? zeptám se znenadání.

Laif Dornwell - 07. února 2010 19:08

Noční putování Cesta nám krásně ubíhá. Nebe je jasné, plné hvězd a srpek měsíce nám hezky svítí na cestu. Neúnavný Ševel klusá bez zastavení, občas přejde do cvalu na můj rozkaz. Možná jsem si měl ale přece jenom odpočinout. Netrvá dlouho než mě veškerý ten okolní klid a houpání v sedle ukolébá ke spánku. Naštěstí Ševel ví kam jít takže na něj nemusím dávat pozor. Až po nějaké době cestování mě nečekaně vzbudí poryv větru div že nespadnu ze sedla. Co to sakra? Leknu se a rychle se chytnu sedla. Vůbec nevím kolik uběhlo během mého spaní času. Je to opravdu nepříjemné jak se do nás vichr zabodává jako spousta kopí. A pokud se mi to nezdá tak se neustále ... točí kolem nás? Co se to sakra děje? Zeptám se sám sebe a v uších mi zní jakýsi šepot nesoucí se odněkud z okolí. "Je tu snad někdo?" Zakřičím a snažím se uklidnit Ševela kterému se to taky vůbec nelíbí. Copak snad ještě sním? Nebo blázním? To nejhorší však přijde jakmile se vítr otočí proti nám a vmete nám do tváří spoustu písku a prachu. Potom už jen cítím jak se Ševel staví na zadní a já nezadržitelně padám ze sedla. "Sakraaa!" Stihnu ještě vykřiknout než tvrdě dopadnu na ostré kameny na zemi. Když zas pořádně nabydu vědomí už je všude klid. Vichr utichl, všude kolem je zas ticho. A já mám pocit jako kdybych měl páteř zlomenou nadvakrát. "Au. kruci!" Řeknu tiše a až po chvilce si uvědomím zvláštní teplo na své pravé ruce. Co to... Ale ne! Krev? Vstanu ze země a chytnu se za poraněnou ruku. "Co to mělo sakra znamenat?" Zeptám se sám sebe a podívám se na Ševela kousek opodál. "Achjo. To jsme zase dopadli co? Teda spíš já." Začnu se hrabat ve svojí brašně. A nakonec obětuji jednu ze svých košilí jako obvaz. Když jsem zas téměř v pořádku trochu si protáhnu rozbolavělé tělo. Na Ševela teď nemám nějak odvahu sednout takže ho nějaký kus cesty povedu. To co mě ale ze Ševela shodilo mi v hlavě bude vrtat nějakou chvíli. Co to sakra bylo? A kdo to tam mluvil?

Naili - 07. února 2010 21:18

téměř člověk nedivila bych se, kdyby mi krvácelo srdce. Nechci se vzchopit. nechci opustit les, který už pro mě není lesem jako pro elfků. nechci se vydat dál. Bojím se. Ta odvaha ta arogance, ta silná vůle. najednou je všechno pryč. Zbyla tu jen ubohá troska co se už ani nemůže pokládat za elfa... Podívám se na své rozechvělé ruce. Stále si tak uvědomuji víc a víc že je to pravda....A že proti tomu nezmůžu nic. Připadám si cizí. Jako bych mě někdo uzavřel do cizího těla. Ztěžka polknu. musím jít. Všechno jsem ztratila, nemůžu se vrátit ale jestli tohle má být začátek, jak pak budu pokračovat? pomalu vstanu. Trvá mi to neskutečně dlouho. Z nějakého důvodu se mi stále nechce odcházet. Třeba když tu zůstanu dýl, vrátím se... Ne, nic se nevrátí. už nejsem tím kým jsem byla. A co mi zbylo.....Život? Dokážu snad takto žít...? jeto jako by ptákům utrhali křídla. už se pak taky nikdy nevrátí a jejich krása pomalu vybledne. Jediné co je pro mě teď jisté je, že na svém konci najdu smrt. Ailité jak sice to jméno zní z mých neohrabaných rtů. Zpěvavý hlas elfů odešel stejně jako všechno ostatní. Ne, už nejsem Ailité.... neočekávám pomoc. Už ne. Dívám se před sebe, pomalu vstávám. Pomalu poprvé kráčím na svých nohách. Poprvé dýchám a zároveň jako by to bylo i naposled. jsem zmatená. neodkážu si představit jestli mě ta bolest z této ztráty nějak poznamenala. Ale tady to nezjistím. první krok bolí. Svět se míhá kolem, barvy jsou neucelené, jako nepovedený obraz. Světlo mě bolí. I sluch. I ten nedokonalý sluch. Těžkopádně postupuji kupředu. To že za chvilku přijde hlad, lidský hlad mě nezajímá. Popravdě teď nevnímám svou fyzickou stránku. Naili.... zastavím se to je lidské.....

Osud Středozemě - 08. února 2010 07:27

Na hobitím statku Bill (jako ten blbec tedy :o)) odvádí tvého poníka a zdá se, že o vše se postará velmi dobře, přestože jinak vypadá trochu jako...nedochůdče. Zatímco Fion tě už odvádí k domu, otevírá dveře a ty můžeš vstoupit. Za dveřmi, jak zjistíš, se vyskytuje poměrně široká chodbička. Na jejím konci je kulaté okénko, přesně jako v hobití noře. Po straně si všimneš věšáčků na kabáty, ale i stojanu na vycházkové hole. Doprava pak z chodbičky vedou dva oblé otvory. Nezjistíš, kam vede ten více vzadu, protože Fion, až si odložíš, pokud tedy chceš i odložit, tě vezme cestou otvoru blíže k vám. Jde před tebou, kráčí si jako bohatý sedlák a v klidu ti odpoví se smíchem. "Jen se nebojte, Bill tam ještě půjde. Ale jen na chvíli, doufám, že každý rozumný hobit netrajdá po nocích venku. Nemůžeme nasazovat vlastní životy za nerozumnost jiných. Myslím však, že vy jste byl poslední cestovatel toho dne." Zakývá hlavou, jakoby si chtěl svá slova ještě potvrdit. Další místnost, v které se nacházíte, je jídelna. Soudíš podle toho, že se uprostřed nachází bytelný jídelní stůl a čtyři židličky. Kousek od nich u stěny je krb, kolem něho dvě křesílka a malé taburetky. Místnost je příjemně obložena dřevem a tu a tam něčím vyzdobena. Prozatím je temná, ale chvíli Fionova běhání po pokoji ji dodá přívětivou ozářenost ze zapálených svícnů. "Tak se u nás posaďte, jako doma, jako doma. Bill bude rád, že tu zase někdo je." Ušklíbne se Fion, který svého bratra nejspíš bere jako malé dítě. "Já zatím skočím připravit večeři, ženská ruka tu zatím chybí, ale věřte, že vařit umím!" Usměje se Fion potěšeně a trochu vychloubačně. Zřejmě je na své kuchařské umění hrdý. Poté zmizí v zadním otvoru, kde je nejspíš kuchyně.

Osud Středozemě - 08. února 2010 07:38

Laif Dornwell - Noční putování Ševel spokojeně přežvykuje a dělá, jakoby se nic nestalo. A vlastně je to tak, noc je opět tichá, klidná, slabý větřík si pohrává s tvými vlasy a vůbec nedává najevo, že před chvíli ti tak trochu usiloval o život. Zvláštní. Rána na tvé ruce je sice pěkně dlouhý šrám, ale není nijak hluboký. Krev se ti podaří zastavit a celkově jsi zdravý muž, takže se to brzy zacelí. Asi nějaká jizva zůstane, ale nebude to tvá první. Navíc jizvy dělají muže, že? Rozhodneš se tedy Ševela vést. Kůň tě pozoruje trochu překvapeně a asi nechápe tvé počínání. Je to chytrý tvor, možná sám nerozumí tomu, co se stalo a proč tak zareagoval. Nyní tě ale šťouchá, jednoduše tě vybízí, aby jsi se znovu na něho posadil. Mám chuť dosáhnout cíle. Neodoláš a opatrně se posadíš. Zdá se, že Ševel vycítí tvé zranění a rozběhne se opravdu ohleduplně. A tak cestuje v klidu, dokud se na východě neobjeví záře. Už cítíš na sobě únavu, první den tvé cesty byl celkem náročný. Ale cíle jste dosáhli, jste u úpatí východního ramene hor. Nyní se vaše cesta stočí směrem na východ a možná při štěstí pozítří spatříte Minas Tirith. Ševel trochu zpomalil, asi váhá, jestli má pokračovat. Ani se na tebe nemusí dívat, jen z tvého posezu na jeho hřbetě poznal, že tě zmáhá únava. Má cenu pokračovat?

Osud Středozemě - 08. února 2010 09:26

Ailité - Na cestě Zcela určitě jsi něco ztratila po fyzické stránce, ale tvá moudrost ti zůstala. Stejně jako smysl pro orientaci a znalost kraje z map, které jsi tak bedlivě v Imladris studovala. Víš, že když půjdeš na jih, tak se štěstím druhý den pozdě večer dojdeš k další říčce. A když se stočíš více na západ, tak přijdeš k Fangornu. A zase více na východ by jsi mohla sejít k údolí Anduiny. Těžko říci, který je ten správný směr. Musíš se řídit svým viděním v Zrcadle, to jediné ti asi zbývá. A tak jdeš dál a dál a slunce jde s tebou. Hlad se zatím nedostavuje, snad tím šokem, který jsi zažila. Tiše kráčíš, zahloubaná do svých myšlenek. Občas mineš skupinku stromů, ale jinak je kraj tichý, porostlý trávou, která jemně šumí. Najednou cosi uslyšíš, jsi překvapena, že vůbec něco slyšíš. Procházíš právě pod jedním statným stromem a před sebou na pláni spatříš skupinkou laní. Snad se zatoulali z lesů, nevíš. Zatím tě necítí, jelikož vítr je proti tobě.

Naili - 08. února 2010 21:22

na cestě pomalu kráčím dál. Můj zmatek se snažím uzamknout stejně jako bolest do jedné bytelné klece. Odšoupávám to někam stranou. Slyšela jsem o těch kteří smutku propadli. I já mu téměř propadla. Musím být silná. To jediné co mi nyní zbývá je abych byla silná. Ploužím se dál podivně cizím a tichým krajem. Už nemám slzy. Srdce pukající lítostí se pomalu zotavuje. Po tomhle šoku už nikdy nebudu taková jako dřív. Musím se na to všechno začít dívat jinak. Ale jak? mám svou moudrost. Mám i zkušenosti....ale bude těžké učit se v novém těle lítost se mění v nenávist sebe sama. zastavuji se u stromu. V životě jsem nevstáhla ruku na zvíře. Né abych jím ukojila hlad. Vždycky jsem jim pomáhala. Jejich maso jsme sice pozřela ejdnou při návštěvě člověka, ale to bylo když jsme byla malá. Potřebuji ale z něčeho žít. Hlad se dostaví a nevím jestli budu schopná ztravovat se jinak. Pokud se mi to povede, můžu se z jejich kůže vyrobit měch na vodu.....i když hodně narychlo, bez usušení a řádné péče. přikrčím se. Netroufnu si blíže se svým neohrabaným tělem. Ale nevím jestli budu schopná něco trefit na takovou vzdálenost. Z obrysů se snažím rozpoznat staršího či slabšího jedince. Chtěla bych ho zabít jedinou ranou. Aby to měl rychle za sebou. odpusť bratře. po tváři mi skane slza lítosti nad jeho smrtí. Natáhnu luk, přiložím šíp, zamířím. Snažím se mířit líp než pořádně. Klidně si dopřeji i více času (pokud se vítr neotočí) až když si budu úplně jistá i se silou větru, vzdáleností a správně natažené tětivy (to bych mohla odhadnout i podle zkušeností a na cit v ruce se moc nesoustředím. Používám klidně i nějaké výpočty a svou moudrost, pokud to pomůže) pak až pustím šíp.

Eormund - 09. února 2010 22:10

Dol Amroth Sedím si tak na svém koni pod ranním sluníčkem a vychutnávám si svého neplánovaného šlofíčka. Nevnímám nic kolem sebe a vlastne ani netuším že už tam Than je. Jen občas zabrblám ze spaní když se kůn oklepe poněvač mu lezou otravné mouchy do uší. Po nevím jak dlouhé době sliším Frina jak mi něco říká ale moc jsem ho nevnímal... zaslechl jsem jen "koňáku". Tak jsem se tedy neochotne vzbudil pořádně povytahoval. Všiml jsem si že sebou vzal hezkou bílou klisničku pro naši společnici. Jojo, ta je dobrá. Klidná a milá... akorát k ní tihle místní neznalci koní letos ještě nepřipustili hřebce a ti naši to cítí. Budeš si jí muset hlídat Than, já svého koně v ničem neomezuji hehe. Pak už Frin neztrácí čas a vyrazí. Jo tu vesnici znám, mají tam zajímavé... no v podstate jen ryby. Nevadí Friňáku cesta může být zajímavěší nežli cíl... kto tam bude poslední, sní syrovou rybu. Žertovně poznamenám a vyrazím kupřdu.

Toby Dolanský - 12. února 2010 14:23

Hobití statek Trochu rozrušeně pozoruji, jak si Bill odvádí mého poníka. Je přeci jen trochu zaostalý, ale zdá se, že s koňmi to celkem zvládá. Můj poník bude v pořádku. To už mě ale Fion odvádí do domu. Uvnitř si všimnu, že tento dům není tak úplně postaven jako lidské domy. Je tu několik podobností s norami hobitů. Na věšáček si odložím svůj pláštík a následuji Fiona do prvního otvoru tedy do jídelny, jak uvnitř zjistím. Ne máš pravdu žádný hobit už asi cestovat nebude. Pokud to nebude jeden z těch "dobrodružných". s lehkým opovržením řeknu to slovo, jakoby nepatřilo sem do Kraje, nepatřilo k hobitům. Fion začne zapalovat svícny a já si můžu místnost prohlédnout. Fion mě vyzve abych se posadil tak si vyberu jedno z pohodlně vyhlížejících křesel u krbu. Někdo tu vařit musí umět a nemyslím si, že by to byl zrovna Bill. odkývu mu jeho vychloubání a ušklíbnu se při zmínce o Billovi. Když odejde do "asi" kuchyně natočím křeslo tak, abych byl schopen sledovat i dveře a počkám na výtvor zdejšího kuchařského mistra. O tom že jsem sám kuchařem se nezmíním, protože by ode mě mohl ještě chtít recepty a s těmi se já svěřovat nehodlám.

Laif Dornwell - 13. února 2010 09:43

Cesta do Minas Tirith Vedu Ševela po planinách a přemýšlím jestli na něj nakonec přeci jen zase nasednout. Zraněná ruka mě ještě docela dost bolí a tělo mám celé rozlámané z toho pádu. Noc už je zas opět tichá, sem tam zafouká mírný větřík jinak je všude absolutní klid. Po děsivém vichru který mě chtěl tak moc zřejmě zabít už není ani stopy. To je ... divné. Mihne se mi hlavou než mě vyruší Ševelovo poušťuchování. "Co je? Co chceš?" Zeptám se ho ale je mi hned jasné o co mu jde. Vůbec nějak ještě nemám chuť na něj sednout ale nechci mu přeci jen neudělat radost. Vyhoupnu se opatrně do sedla a mírně ho pobídnu k pohybu. Naštěstí zřejmě i on tuší o mém zranění a tak se mnou cválá víceméně dosti opatrně. A tak zase konečně rychle ubíháme mnoho mil ke svému cíli. Cesta je zas jako vždy klidná a nerušená, brzy se na obzoru objeví první paprsky slunce a konečně vystřídají chlad noci. A velmi brzy dosáhneme našeho dalšího cíle. Úpatí východního ramene Bílých hor odkud se směrem na východ konečně dostaneme k mocnému Minas Tirith. Ale zaplatili jsme za to vysokou cenu. Nebo spíš tedy já. Únava na mě nemilosrdně útočí v plné síle a tak není nic zajímavého když mám občas opravdu co dělat abych nevypadl ze sedla. Když se se mnou Ševel zastaví jako by nevěděl kam vzhlédnu a porozhlédnu se po okolí. "No tak, na co čekáš, honem pokračuj." Řeknu znaveně a zkusím ho trochu pobídnout, ale ani se nehne. Zatřesu hlavou abych se trochu probudil. "Já budu v pořádku." Ale ani tím ho nějak nepřesvědčím. Nakonec tedy slezu ze sedla a vydám se s Ševelem najít nějaký vhodný úkryt. Přeci jen má trochu pravdu, takhle bychom daleko nedojeli. Jakmile konečně najdu něco vhodného na přespání uložím se na zem a přes sebe hodím svoji cestovní přikrývku. Netrvá dlouho než se propadnu do snů.

Osud Středozemě - 13. února 2010 21:23

Ailité - Pláně Vítr je na tvé straně, takže se můžeš v klidu soustředit na míření svého šípu. Laně se stále v klidu popásají, tvým směrem vůbec nehledí, ani je to nenapadne, nic totiž tvým směrem necítí. I když ti je z toho na nic, šíp vypustíš. Jeho let, který si dříve mohla krásně sledovat, teď sotva postřehneš. Dobře však vidíš, jedno zvíře se skácelo, zatímco ostatní překotně utíkají pryč. Můžeš jen vidět jejich ladná těla, jak mizí dál a dál do krajiny. Když přijdeš blíže do míst, kde leží zvíře, vidíš, že jsi zasáhla celkem dobře. Ovšem ne naprosto dobře. Nebohé tělo se ještě cuká ve smrtelné křeči, oříškové oči hledí kamsi do nebe. V místě proniknutí šípu vytéká rudá krev. Nepronikla jsi přímo a i když je zranění vážné, život laně jen pomalu dohořívá. Pokud ji usmrtíš, jistě se budeš moci z jejího masa i kůže dobře obstarat. Jestliže se však rozhodneš to udělat přímo zde, zabere ti to čas až do večera. Ovšem táhnout se zase s celým zvířetem, to by si daleko nedorazila.

Osud Středozemě - 13. února 2010 21:36

Than a Eormund - Cesta do rybářské vísky s Frinem Frin nic nepoznamená na Eormundovu poznámku a dál jede v čele vaší skupinky. Cesta vám ubíhá krásně, po poledni se dostane i na malou přestávku, kdy napojíte koně v jednom jezírku a něco málo sníte a vypijete i vy. A pak už zase cesta dále. Koně se zdají být zvyklí na počasí ve zdejších krajinách, které je o poznání teplejší, než jinde ve Středozemi. Navíc končící léto se nedává vůbec zahanbit. Klus vašich koní je však stabilní, takže můžete bez starosti pokračovat v cestě. Se zapadajícím sluncem po pravici spatříte za menším kopečkem několik domů. Jsou nalepeny pod pár skalami. Za skalami se pak nachází moře. Frin neomylně míří ke stavením a jak se blížíte více a více, spatříte mezi nízkými domky pobíhat různé lidi. Postupně odhalíte, že jde o muže i ženy, staré i mladé. Jsou oblečeni celkem jednoduše - muži mají koše z plátna, které svojí bělost dávno ztratili, a na nohách jednoduché kožené kalhoty, ženy zase mají haleny a šaty. Jednotlivé kousky oblečení se liší drobnou výzdobou v podobě barevných nitek. Když se ocitáte ve vesnici, lidé většinou nechávají práce a překvapeně si vás prohlížejí. Zejména Than, která na ně působí možná až trochu exoticky. Jeden z mužů, který má přes halenu ještě hnědou vestičku, k vám přijde blíže a zvesela volá na Frina: "Zdravím vás, kapitáne. Jsme rádi, že jste přijeli." Zdá se, že tento muž je informován o vašem úkolu. Frin naladí také příjemný úsměv, což vás možná překvapí, protože to jste u něj ještě neviděli. Příjemně muži odpoví: "Zdravím i tebe, Nobe. Dáš nám a našim koňům nějaké místo na spaní?" Nob jen pokývá hlavou a dovede vás do dvora jedné z největších usedlostí. Tvoří ji obytný dům s nízkou doškovou střechou a poté podlouhlý hospodářský domek. Jeden z pacholků je připraven vzít vaše koně a postarat se o ně, zatímco Nob vás zve k venkovnímu stolu, kam už nějaká žena přináší pivo. Frin, dříve než se usadí, vás ještě Nobovi představí.

Osud Středozemě - 13. února 2010 21:48

Toby Dolanský - Na statku Fiona a Billa Chvíli se z kuchyně nic neozývá, jen občasné ťuknutí a zařinkání, takové obvyklé zvuky při vaření. Pak však už uslyšíš jemné poprskávání a do nosu se ti začne vtírat celkem příjemná vůně něčeho smaženého. Zatím však nedokážeš odhadnout, co to je. Zatím do místnosti vejde Bill. Trochu se zarazí, když tě uvidí sedět v křesle. Snad jakoby zapomněl, že jsi k nim byl pozván. Pak se však posadí na židli ke stolu a rozpačitě pozoruje dřevěnou desku stolu. Když se však ohlédneš jinam, začne si tě prohlížet, ovšem připraven rychle uhnout pohledem, aby jsi si ničeho nevšiml. Ještě chvíli slyšíš různé zvuky z kuchyně a poté vše utichne. O pár sekund později vchází Fion dovnitř a nese v rukách hrnec, z něhož se kouří a také kouká rukojeť čehosi, nejspíš naběračky. Fion pokládá hrnec na stůl a otočí se k tobě: "Tak se pojďte posadit, pane Dolanský." Zdvořile tě zve ke stolu a poté se otočí na Fiona. "Přines hrníčky a talíře." Bill téměř okamžitě vyskočí ze židle a rychle míří do kuchyně. Dřív než zmizí, za ním Fion ještě houkne: "A nezapomeň na žlice." Jak je vidět, k tobě se snaží Fion mluvit vybraně, ale vůči Billovi ne. To mluví přirozeně, jak mu zobák narost, jak se říká. "Dáte si pivo a nebo medovinu? K večeři je takový bramborový guláš se slaninou, domácí samozřejmě, takže já bych doporučil pivíčko. Je výborné!" Nabízí ti Fion, ale to už se Bill vrací z kuchyně a zbrkle pokládá vše na stůl, takže je to docela hlučná obsluha. Ale vše se mu povede jakž takž srovnat. Fion ti naloží pořádnou porci na talíř. Jídlo nevypadá sice podle posledních gurmánských tipů a rad, ale příjemná vůně a jak nakonec zjistíš, i celkem příjemná chuť dělají své. Poté Fion naloží i sobě a Billovi. Bill na nic nečeká a hladově se do jídla pouští, Fion však vyčká, než si řekneš, co budeš pít.

Osud Středozemě - 13. února 2010 21:58

Laif Dornwell - Spánek pod Bílými horami Ševel vypadá spokojeně, když se nakonec rozhodneš přeci jen pro odpočinek. Máte štěstí, protože kousek od cesty, v úkrytu skal, najdete malou polojeskyňku, která není vystlaná kamením, ale udusanou hlínou. Není to sice postel, ale s únavou, jakou cítíš, se na tom bude spát velmi dobře. A opravdu, velmi brzy usínáš a začne se ti zdát divný sen. Vidíš dívku, ale přesto nedokážeš rozeznat její obličej. Jen se ti zdá, že její vlasy jsou ohnivé. Přes rameno má luk a bezradně se rozhlíží po pláni. Strach má v očí a ty pochopíš. Kolem ní se totiž shlukují vlci, přitahuje je krev, kterou má dívka na rukách. Chceš jí pomoci, ale ne, nejde to, snažíš se odtrhnout z místa, kde stojíš, ale bez výsledku. Jen sleduješ, jak se vlci blíží a pak jeden skočí a...tvůj sen končí. Jsi celý zpocený, když se trhnutím probouzíš. Slunce je vysoko, může být před polednem, spal si tedy asi pět hodin, což není zase tak moc. A to na sobě cítíš. Jsi však natolik zneklidněný, že i když se snažíš usnout a ještě aspoň hodinku si odpočinout, nemá to cenu. Jen neklidně se převaluješ a nemůžeš zabrat. Ševel kousek od tebe si zatím spokojeně hraje s udidlem v tlamě. Jestliže vyrazíš na cestu, urazíš asi jen poloviční vzdálenost, která tě dělí od sestupu do podhorského udolí. Pak opět nastane noc a kdo ví, jestli by jsi si troufnul opět na cestu ve tmě. Také je možné zůstat na místě, Ševel sílu má, ale ty jsi nevyspalý a stále trochu unavený.

Naili - 14. února 2010 02:40

pláně jakmile vidím jedno zvíře padnout běžím k tomu místu a vytahuji nůž. Klekám si k němu a pohladím ho po hlavě. Promiň bratře přiložím nůž k jeho krku a říznu. vyndám šíp z jeho těla- pokud není zlomený, očistím jej a uklidím stejně jako nůž. Pak začnu stahovat kožich. Uzavírám se protože kdybych si opravdu přiznala že tohle dělám, asi bych se pozvracela. Pak zvíře na místě naporcuji. nepotřebné věci jako jsou kopyta a hlavu nechávám na místě -ale přesto tyto části zahrabu. Nemám strach z toho že by přišli vlci či něco takového. V tomto okolí jsou jen kopytnatci. tedy aspoň myslím. -Beru část masa způsobem abych se co nejméně ušpinila (klidně i do té kůže). a poodejdu někam do lesa. Do míst kde bych mohla rozdělat oheň a mohla bych se tam utábořit. K tomu místu postupně dotahám i zbytek masa. Pokud je někde poblíž voda bude to dokonalé. Pokud není opracuji něco masa na tomto místě. jen tolik co by se mohlo vejít do jedné části kůže. Maso naporcuju na menší části a zkusím v okolí najít nějaké koření. Pak začnu opracovávat samotnou kůži- odstranění tuku a zbytkového masa. A nyní přichází část rozdělání ohně. Zkusím najít dva křemeny- když nebudu mít štěstí budu muset zkusit starší způsob pomocí tření dvou klacků (mezi tím se kůže suší na stromě) pokud se nepodaří ani jedno z toho přiznávám že jsem docela v pytli

Osud Středozemě - 14. února 2010 13:38

Eldarion - S Jižankou Těžko říct, co se stalo, ale seběhlo se to velmi rychle. Elenwë zbraně složila, tvůj meč už se válel v trávě, ale Jižanka se zdá stále nespokojená. Elenwë si rukou šáhla za pas. Víš, že tam má dýku. Nejspíš ji chtěla odevzdat též. Ovšem, co to? Jižanka na ni míří a je také zvědavá, co učiní. Ruka Elenwë vůbec nepřipomíná možnost odevzdání zbraně. Spíš hození dýky. Ano, je to jisté a i druhá žena, která vás ohrožuje, to pochopí. Okamžitě vypustí šíp, ale to už proti ní letí dýka. Jisté je, Jižanka dýce neuhnula zcela, zranila ji na paži a poté se ztratila v trávě. Šíp byl však neomylný, zasažená Elenwë se kácí k zemi a nehýbe se. Z takové blízkosti byla rána na sto procent smrtelná. Máš drobnou chvilku výhody, protože Jižanka luk sklopila a levou rukou si tiskne pravou paži, kde jí už přes oblečení sákne krev. Nejspíš půjde jen o povrchové zranění. Meč je od tebe asi 3 průměrné kroky, Jižanka asi kroků 10.A jiste se velmi brzy začne opět zabývat tebou.

Laif Dornwell - 14. února 2010 16:44

Podivný sen Není to ani minutka co jsem tvrdě usnul a moji hlavu naplnila hromada dosti podivných snů. Alespoň tedy jeden z nich je více než zajímavý. Vidím krásnou dívku, ale kdo to je? Nedokážu rysy jejího obličeje rozeznat. Její dlouhé, rudé vlasy jsou jako samotný oheň. Její bezradné rozhlížení po pláni mě dosti znejistí. Co se tam sakra děje? Strach má v očích a já brzy poznám proč. Vlci! Všude kolem ní jsou vlci! A zřejmě šli po krvi od které má ta dívka zašpiněné celé ruce. Chci jí pomoci! Chci tam vběhnout a postavit se vstříc vlkům ale ne, nejde to, snažím se odtrhnout z místa, kde stojím, ale nedokážu to. Jen sleduji jak se vlci blíží a jeden skočí ... "To ne!!" Vykřiknu a jako s cejchem na zadnici vyskočím na nohy s dýkou v ruce. Chvilku mi trvá než si uvědomím že jsem zas na pláních Rohanu. "Co to zatraceně bylo? Sakra!" Zakleji a posadím se zpět na zem. Celý zpocený a vyděšený pozoruji své okolí. Přemýšlím jak dlouho jsem tak mohl spát. Pět hodin? Podle toho jak je slunce vysoko na obloze by to odpovídalo. Přesto mám ale pocit že mě tělo bolí snad ještě víc než včera. Nejraději bych ještě spal ale teď už vážně neusnu. "Co se to poslední dobou děje za podivnosti? Copak blázním já nebo celý okolní svět?" Mumlám si tiše pro sebe mezitím co si sklízím věci a chystám se zas vyrazit. Poplácám Ševela po krku a chystám se nasednout. Než ale nasednu ještě se porozhlédnu po okolí. Sice jsem spal ale pravda je že jsem si zrovna moc neodpočinul, možná bych tu měl ještě chvíli zůstat. Spát můžu až později. Teď musím myslet na cíl své cesty. Učiním definitivní rozhodnutí a vyhoupnu se do sedla. "Tak honem Ševeli jedem." Pobídnu ho. Jsem si však vědom že už toho moc neurazíme za bílého dne a na noční cestu už zrovna moc další odvahy nemám. Ale tak ... uvidíme dle situace.

Osud Středozemě - 19. února 2010 23:05

Ailité - odpolední práce na lani a příchod večera Jakmile laň podřízneš, už se její tělo jen jednou cukne a zvíře je mrtvé. Šíp je naštěstí nezlomený, takže ho můžeš uschovat pro další použití. Stahování ti jde celkem snadno, ale přeze všechno uzavření se ti trochu mdlo dělá. Ovšem ne natolik, aby jsi musela s činností přestat. Nic tě neruší, jen občasný křik ptáků nad hlavou. Jinak je kolem klid a na tvou práci ti stále svítí příjemné svit slunce. Les v tvém blízkém okolí bohužel není, ale skupinka stromů, které tě budou chránit před možným nočním větrem, je kousek od tebe. Trochu je namáhavé zvíře tam odtáhnout, i když jsi už část práce na něm udělala. Ale nakonec i to zvládneš celkem rychle, jen svaly na rukou cítíš a ten pocit je podivný a pro tebe zcela nový. Když se ocitneš pod korunami stromů, uslyšíš zurčení vody. Přeci jen nějaké štěstí v neštěstí, protože zde vyvěrá nějaký podzemní pramen. Těžko říci, kde se tu vzal, ale je tu a jeho voda je chladivá a na pohled čistá. Musíš věřit. Po podrobnějším průzkumu okolí najdeš i něco málo koření, konrétně jde o česnek. Jsou to takové listy, které když začneš žvýkat, tak ucítíš opravdu silnou česnekovou chuť. Jistě, nejde zrovna o vábný dechový dojem, ale na chuť je to dobré. Navíc nic lepšího nenajdeš. Zatímco se kůže suší v zapadajícím slunci, snažíš se v posledním světle tohoto dne najít křemeny, kterými by si mohla rozdělat oheň. Chvíli se o to pokoušíš, ale bez výsledku. Místo toho se ti však do ruky dostanou dva šikovné kousky dřeva. Pokusíš se po drobné úpravě tyto kousky třít o sebe a i když je to dost namáhávé, nakonec vyloudíš jiskřičky. Když už se slunce chýlí k obzoru, povede se ti zapálit hromádku uschlého listí a několik klacíků. Nakonec už udržuješ mírný oheň. V rukách však cítíš neskutečnou únavu a oči se ti klíží. Slunce je už schované a po kraji se kromě ticha rozhostila i tma. Pokud se rozhodneš už upéct kousek masa nyní, bude to celkem dlouho trvat na takto malém ohni, ale dočkáš se. Maso tě docela slušně zasytí, ale únava bude silnější. Nevadí, že pláň ozařuje měsíc a hvězdy, tobě stačí se položit na zem a téměř okamžitě usínáš. Noc však nemáš klidnou. Několikrát se probudíš, máš dojem, že tě někdo sleduje, ale i když zíráš do tmy vší snahou, nic nespatříš. Takovým to neklidným spánkem se dočkáš svítání, kdy se probouzíš snad více rozlámaná, než večer. Navíc je chlad a z ohně ti mnoho nezbylo jen studený a vlhký popílek, to ranní rosa padla. Před tebou je nový den a záleží jen na tobě, jestli se znovu pokusíš vrátit do Lorienu, nebo jestli půjdeš na východ k Anduině, která je od tebe asi den chůze. Také mužeš jít na jih a pokračovat v cestě po jemně zvlněné pláni s tu a tam pár stromečky. Nebo se můžeš stočit více na západ a vyhlížet lesy Fangornu. Zcela na západě od tebe vidíš matně vrcholky hor, ale k těm by nejspíš nemělo cenu mířit. V horách se schovávají vlci a kdo ví, jestli by jsi v takovém stavu nebyla pro ně snadnou kořistí.

Osud Středozemě - 19. února 2010 23:11

Laif Dornwell - Druhý den cesty do Minas Tirith Ševel tě uvítá jemným šťoucháním a tišším zaržáním. Rád tě vidí, i když máš skoro pocit, že si o tebe dělá starost. Chápavé zvíře. Okolí kolem tebe je klidné, počasí je příjemné a zdá se, že dnes tě už žádné jeho nálady nepřekvapí. I když zde pod horami se vše dokáže změnit během hodiny. Vyrazíš na cestu a Ševel plný síly uhání příjemným klusem pod vysokými horami. Když mu to dovolíš, přidá i do cvalu, který však na tebe nepůsobí zrovna dvakrát příjemně, po ne moc vydatném spánku. Cesta vám utíká příjemněji a skoro máš dojem, že i když si až do stmívání v sedle, cítíš se dobře. Dokonce jsi několikrát klimbnul, ale Ševel zvládl cestu sám bez potíží. Cítím zdravý hlad a nějaké zásoby u sebe máš. Pomalu přestává být vidět na cestu, a tak musíte zpomalit až do kroku. Možná by byl čas na přestávku, tvůj žaludek se o ni jistě hlásí a i Ševel by potřeboval chvíli oddechnout. Ty sám se však cítíš velmi dobře, a to dokonce tak dobře, že v koutku tvé duše se ozve touha zkusit znovu noční jízdu. Je to možná i tím, že netoužíš znovu po těch snech.

Toby Dolanský - 21. února 2010 15:49

Statek Pohodlně sedím v měkkém křesle a čekám. Přemýšlím o své cestě do Hůrky a o tom jak své zboží budu vlastně prodávat.Čas plyne a z kuchyně se ozývají zvuky spojené s vařením. Že už uběhl nejaký čas mě upozorní až Bill, který vejde do místnosti a posadí se ke stolu. Nevšímám si ho dokud si nevšimnu,že po mě poočku pokukuje. Tak v rom s vámi musím jen souhlasit. Dobré pivečko je to nejlepší ke guláši. Počkám na Fiona a pak už se ale pouštím do jídla a zjišťuji, že Fion si skutečně nevymýšlel. Jeho kuchyně je vcelku dobrá proto se ho zeptám Co do toho dáváte Fione? Je to skutečně vynikající. pochválím jeho vaření i když už sám v podstatě vím, jaké koření použil.

Eldarion - 23. února 2010 18:02

Ithilien "Tak zbraně už jsme složili, teď to můžeš udělat i ty." Řeknu Jižance a poté uvidím Elenwë Sakra co to dělá? Vytáhla dýku a hodila jí, bohužel ve stejný, možná i dřívější okamžik Jižanka vystřelila svůj šíp. "Neeeeeeee" Zařvu, udělám rychlých pár kroků k mému meči, seberu ho ze země a poté se rozeběhnu přímo proti Jižance a pokusím se jí utnout hlavu. Pokud se to povede, tak doběhnu k Elenwë. Jestli žije, tak se jí budu snažit pomoct, pokud ne, tak jí přehodím přes koně (Přede mě), vezmu luk, který měla Jižanka a vydám se co nejrychleji do Minas Thirith.

Than - 23. února 2010 19:38

Rybářská vesnice Cesta naštěstí ubíhá rychle. Musím uznat, že bych se mým normálním tempem nedostala možná ani do třetiny toho, co jsme dnes ujeli. Kromě narůstajícího horka mi ale nic nevadilo a já si mohla prohlížet zarostlou krajinu, tak netypickou pro můj pohled, zvyklý na odrážející se světlo od ledových skalisek. Při západu slunce konečně dorazíme k oné rybářské vesnici, kterou Frin zmiňoval a mě současně uchvátí pohled na vodní plochu za skalami. Se zmenšující se vzdáleností ale obracím svůj zájem k vesničce a jejím obyvatelům. Když už si nás mezi prvními domy začínají všímat lidé, upevním svůj pohled raději na zadní část Frinovi přilbice, než abych se jim musela dívat do zvědavých očí. Ale i tak cítím jistou nervozitu a také pulzující teplo, které zaplavilo mé tváře. Kapitána, a i nás, osobně přivítá nějaký muž, Frinem oslovený, jako „Nob“. Ti dva se pravděpodobně znají, a navíc je onen muž i tak milý, přizvat nás ke svému vlastnímu stolu. Koně odvede jeden z pacholků a na stůl začíná jakási žena, pravděpodobně také služebná, nosit pivo. Před usednutím nás ovšem ještě čeká nejisté představování. Nevím, jestli se pozdravy tady liší od některých pozdravů u nás, ale základem snad zůstává úklona, a tak se po rychlém vyslovení svého jména a ujištění, že „Than“ bude jako oslovení úplně stačit, soustředěně a elegantně ukloním, při čemž si dávám pozor, abych sice projevila úctu, ale také se neponížila tím, že se ukloním příliš hluboko. Pravděpodobně jsou mé obavy z představování úplně zbytečné, ale když už mě moje matka něco pořádně naučila, jsem také rozhodnutá to taky pořádně používat. Po představení, pokud mne už nic nezarazí, si sedám trochu nervózně za stůl a čekám, co bude kromě jídla a běžné konverzace ještě následovat.

Naili - 26. února 2010 23:44

blízko Lorienu soustředím se na práci. jen na práci. kdybych nechala myšlenkám volný průběh dopadlo by to katastrofálně. Jsem sama nad sebou pyšná, že už začínám své tělo ovládat. to že mám všechny prsty je toho jasným znamením. S příchodem únavy už své tělo zase proklínám. nechám několik kousků nad ohněm- jeden na okamžité snědení a další usuším a k ránu zbalím na cestu. Pravda- bojím se spát, takže to protahuji dokud doslova nepadnu únavou -přikryta cestovním pláštěm. Je tu ráno, žiji a nežiji zároveň. melancholie zase zatoužila po tom abych jí projevila, ale já jí zatlačuji. Sbalím vše potřebné- vydělanou kůži zpracuji na něco jako vak - jednu část naplním vodou, druhou masem (obojí nějakým způsobem zavážu (šňůrky- rozpářu si část oděvu ). Ten s vodou -cosi jako hrtan ještě překryji další kůží a pokusím se to nějak seškvařit či spéct aby to mohlo fungovat jako provizorní nádoba na pití. Vyztužené 'hrdlo' zacpu kusem dřeva (klidně si jej opracuji do tvaru kolíku, aby se postupně zužovalo. Pak to zkusím nějak přetvořit aby se to dobře neslo- v nejhorším jenom dalo hodit přez rameno. I když se to nezdá je to dlouhá práce,. Takže se mi ani nikam dál nechce. pokud se ale nepohnu, opravdu se nikam nedostanu a zpátky nemůžu. Rozhlédnu se po svých možnostech. pláně. dle té vidiny byl na pláních. Takže půjdu právě tam a vykročím váhavě, ale přece k zelením

Osud Středozemě - 28. února 2010 09:18

Toby Dolanský - Na statku u hobitů Fion spokojeně zakývá na tvoji odpověď a otočí se na svého bratra: "Bille, skoč pro pivo!" Bill ihned poslušně běží, nejprve zmizí v kuchyni, ale za chvíli ho neslyšíte. Nejspíš musel do sklípku. Fion se zatím také posadí a začne jíst. Na tvoji otázku se povzneseně usměje, netuší, jak dobře vaříš ty, na svém statku je trochu stranou všech novinek, takže o tvém umění těžko slyšel. "Tak to víte, co statek dá. Ale vše vám vyzrazovat nebudu, aspoň někdy přijdete zase na návštěvu. Statek, to je takové zajetí samoty." Lehce si zafilozofuje a na tváři se mi objeví velmi přemýšlivý výraz, ale ten rychle vystřídá spokojený úsměv. "Ale dělám to rád." To už se vrací Bill se třemi tupláky, v nichž se kolébá hladina piva přesně, jak se nestabilně kolébá hobit. Po právu můžeš mít strach, že tě poleje, ale dnes máš štěstí. Bill totiž nakonec úspěšně postaví tvůj tuplák před tvůj talíř a ostatní dva před talíř bratra a před svůj. Poté se znovu usadí a začne opět hltavě jíst. Jakmile dojíte, Fion přikáže Billovi, aby uklidil nádobí. Zdá se, že jeho bratr je něco jako služtička, ale pravda, že jako společnost je možná lepší Fion. Fion tě zatím pobídne ke křesílkům, která posune blíže k ohni. Sám však skočí pro dvě nízké skleničky a lahvinku medoviny. Jakmile se usadíš, usadí se i on. "Dáte si medovinu? Domácí!" Ani však nečeká na odpověď a už ti nalívá. Sobě samozřejmě také. Když ti podává skleničku, zeptá se tě i na to, co muselo přijít: "A čím pak vy se živíte? Kam cestujete?" Za vámi je slyšet občas rachot nádobí, jak se snaží Bill svůj úkol dobře splnit, ale jeho bratr tomu nevěnuje pozornost.

Osud Středozemě - 28. února 2010 09:30

Eldarion - Boj s Jižankou Když zdvihneš hlavu a už svíráš meč v ruce, dívá se ti do očí i Jižanka. Chápe, že ztratila cenné vteřinky. Luk nestihne zdvihnout, zatímco se na ni řítíš s jediným cílem, který ti je čitelný z očí. Zatímco se napřáhneš k ráně, ona se zkusí uhnout. Není ale dost rychlá. Tvůj meč se místo krku ocitne na jejím trupu a narazí na nějaké chránění. Jaké, to nejsi schopen určit. Ovšem tvoje rána byla dost silná na to, aby Jižanku velmi vážně poranila a dala jí jen pár chvil života. Dívka se s výkřikem kácí k zemi a rukou si už dávno netiskne paži, ale právě poraněnou boční část břicha. Jistě si zasáhl vnitřnosti. Pokud jsi běžel za Elenwë, protože jižanská žena tě nyní těžko ohrozí, zjistil si, že tvá přítelkyně je mrtvá. Pokud jsi se však věnoval Jižance, vidíš, že přerývaně dýchá, z úst jí vytéká pramínek krve a její dlaň je už také od tvé rány celá zkrvavená. Její oči zračí nenávist, ale i určitou spokojenost. Přerývaný dech se pomalu mění jen v chrčení, ale ještě neumírá. Jestliže se vydáš na cestu zpět, tak pokud vezmeš jen svého koně, dorazíš do Minas Tirith velmi pozdě večer. Pokud budeš chtít vzít i koně Elenwë, tvá cesta se zdrží a v rodném městě budeš po půlnoci.

Osud Středozemě - 28. února 2010 09:41

Naili - Samota na pláních Všechny činnosti se ti daří a tvé výrobky se zdají být v pořádku. Jen vše asi trvá déle, než obvykle. Přesto můžeš být aspoň trochu spokojena. Jak se zdá, dá se i po této zvláštní proměně různým věcem naučit, jen je vše delší proces. Cesta po pláních je nudná a se sílícím sluncem i náročnější. Musíš často pít, máš dojem, že paprsky tě spalují a doknce si všimneš, že část odhalených rukou ti červená pod náporem slunce. I tváře ti jakoby hoří a na dotek jsou trochu bolestivé. Nerozumíš tomu, ještě se ti to nikdy nestalo, ale je jisté, že za to může slunce. Můžeš však pokračovat v cestě dále, jen si častěji musíš dávat přestávky pod skupinkou stromů, která se tu a tam na travnaté pláni ocitá. Je to jako oáza na této utrpné cestě. Zvěř nikde kolem tebe nyní, ale přesto máš neodbytný pocit, že tě něco sleduje. Tvá cesta však zatím pokračuje beze změny dál a dál po pláních, dokud se slunce neschová na západě. Potom nastává chlad, ale i šero, při kterém je pro tebe těžké cestovat. Narazila jsi opět na skupinku stromů, které by ti mohly poskytnout úkryt pro tuto noc. Možná by nebylo špatné si rozdělat oheň, ale dřív, než cokoliv uděláš, uslyšíš svist křídel. Do korun stromů usedne hejno krkavců, o kterých dobře víš, že se živí mršinou. Zlostně krákají, někteří plácají křídly do listí a vydávají nepříjemný hluk. A někteří se dokonce odváží letět přímo na tebe a kdyby si neuhnula, snad by i zaťali své drápy. Zatím jsou to jen výhružky, ale zdá se, že jsou ochotní zaútočit. Proč ale na tebe chtějí bezdůvodně útočit zvířata, nevíš.

Eormund - 28. února 2010 18:30

Vesnice Cesta byla krátka ale o to nudnější... touto krajinou jsem již jel několikrát a upřimně je to tu dobré tak maximálně pro starce na odpočinku. Široko daleko nic zajímavé, hluboko v Gondorském území v bezpečí od všeho byť jen trochu zajímavého pro mladého rohira. Ve vesnici nás uvítali jak se patří. Někteří si mne snad ještě pamatujú, pomáhal jsem tu před zimou tahat čluny na břeh aby je nerozlámal led. Ovšem středobodem pozornosti je Frin... je to důstojník města kam místní odvádějí daně tak aby si ho taky nehleděli že. Usadil jsem se spolu s ostatním k stolu nějak mne nezajímá rozhovor Frina s vesničany a vlastně mne do toho ani nic není takže se věnuji Than. Tak co holka odkud si? Z Gondoru ani Rohanu to asi nebude... na Rohanskou nemáš ten správný šmrnc a na Gondorskou zase přízvuk. Všimla sis jaký dávají důraz na "v"? No tak to je to co ti chybí.... mohla by jsi být odnékud.. hmmm.... z vesnic někde u Kraje. Hůrka? Začnu vyzvídat a odstrojím se, není moc pohodlné být celý den ve zbroji.... zejména když jste v ní strávili i den předešlí a i celou noc.

Osud Středozemě - 07. března 2010 13:14

Eormund a Than - Vesnice Při přátelské konverzaci, do které se však Frin moc nezapojuje, se navečeříte. Na všechny padá únava, navíc tma kolem vás začíná být hustší a hustší, proto dlouho neotálíte a zamíříte na seník, který vám Nob ukáže, a usínate téměř okamžitě. Čerstvý vzduch dělá své. Druhý den vstáváte časně s hospodářem a pacholky. Život na statku totiž začíná ihned se svítáním, někdy i dříve. Nobova žena vám připraví jednoduchou snídaní sestavenou z pečiva, mléka a medu. Pacholci vám poté přivedou koně a vy můžete jet dál. "Blížíme se k oblasti, o které mluvil kníže. Budeme muset dávat pozor na stopy jiných koní." Oznámil vám Frin a poté se vydáváte dál na jih. Vaše cesta se trochu tu a tam stočí na východ, ale hlavním cílem je pobřeží Středozemě u o ostrova Tolfalas. Do poledne je cesta klidná, bez jakýchkoliv podivných věcí. Projíždítě krajinou, kde tráva není tak šťavnatá jako v Rohanu a stromy jsou jinačí a nesou rozdílné plody. Teplo je tu větší, nejvíce nezvyklé je to pro Than, která žila v horách. Eormund je už zcestovalý, takže jistě nebude mít s tím problém. A pro Frina je to domovem. Na oběd se nezastavíte, jen tak v kroku rychle něco pojíte a pak jedete dál. Ovšem jen klusem, abyste mohli jakžtakž sledovat zemi. Přejedete právě jeden kopeček, když Frin zastaví vaši výpravu. Před vámi u skupinky stromů je tráva rozleželá, větve stromů okousané. Jistě tu někdo byl. Frin sleze z koně a pokud se k němu přidáte, společně zjistíte, že to byla skupinka asi kolem deseti, s koňmi, která tu přebývala včerejší den. Přes noc se ale nezdrželi. Rozdělali si i oheň, ale popel byl dávno vychladlý. Jejich stopy vedou dál na jih. "Jedeme za nimi." Rozkáže Frin a vy míříte dál. Jedete téměř celé odpoledne a stopy vás stále vedou jižním směrem, aniž byste kohokoliv viděli. Před vámi se vlni poslední kopečky a za nimi už je moře. Ovšem dnes dorazíte stěží jen k úpatí kopců a bude jistojistě pořádná tma. Pomalu se šeří a ještě stále vám zbývají tak dvě hodinky cesty klusem, než dosáhnete úpatí jednoho z kopců. Frin však opět zastaví koně. "Podívejte!" Ukáže vám směrem k úpatí na podivnou záři pod kopcem. Není přirozená, protože slunce do toho místa nesvítí. Zdá se, že je to oheň, nejspíš té skupinky, co byla před vámi. Oni vás těžko spatřili, stojíte v šeru, daleko od nich, ničím neosvětleni. Ale těžko se k nim dostanete nepozorovaně.

Naili - 08. března 2010 19:41

samota na pláních znovu proklínám své lidské tělo. I když stále žiji přemýšlím o smrti. jak asi vypadá? Kdybych byla u nás, nasedla bych na loď a odplula do jiných světů, ale v lidském těle....ne, i když už jen vůlí a vzpomínkami jsem stále elf. Elf uvěznění v těle člověka. -Těmi to úvahami si krátím tu strasti plnou cestu. je možné že je nás víc? Víc co opustili hvozd a skrývají se v tělech lidí? když slunce začne spalovat mou novou kůži povzdychnu si. Tuk ze srnky by mě před žárem dokázal ochránit. takto mi nezbývá než se potřít hlínou. Přesto jsou však paprsky mučivé. Těším se na večer kdy si rozbolavělé tělo odpočine. Po celý den si hlídám čelo aby bylo mokré (klidně si uříznu kus hadru a nosím ho na hlavě) Jak krásná to proměna. Jako elfka jsem žila obklopená mírem, láskou, něco jako vyčerpání jsem skoro ani neznala a nyní se sotva plazím, otrhávám kousky svého už tak dost oškubaného oblečení a kráčím....kam že to kráčím? za vidinou? -Může za to úpal a nebo už začínám šílet. Což bych se ani nedivila. Slunce zapadá. Nohy se vlečou dál ke stromkům co mi nabízejí útočiště. Ale zároveň i útok. jsem unavená. Pokud ale zastavím, určitě mě tihle ptáci uklovou. Chápu že ke mě nechovají vztah jako dřív. Možná mě z výšky viděli když jsem zabila tu ubohou srnku. Možná něco pojedli z jejích kostí... odrážím je a pod stromy se zastavuji jen krátce. Přestávka na jídlo a další dlouhou cestu. Možná mají v těch stromech hnízdo a možná mě pronásledují schválně....Co s tím ale nadělám?

Eldarion - 08. března 2010 21:40

Cesta zpět Mrtvou Elenwë přehodím přes koně, přesněji tak, že na koni ležela břichem a za jízdy přede mnou. Po té jsem prohledal mrtvou Jižanku, pokud měla u sebe něco, co by se mohlo později hodit tak jsem jí to vzal. Po té jsem jí přehodil přes koně Elenwë, luk jsem vzal samozřejmě taky a vydal se pomalu na cestu. Jel jsem velice pomalu. Do Osgiliathu jsem dojel teprve po několika hodinách. Zaregistroval jsem, jak se vojákům i prostým lidem objevilo v očích zděšení a smutek, když zjistili, že před sebou mám mrtvou a jim dobře známou rohanskou princeznu. Pokud se mě na něco ptali, tak jsem jim neodpovídal a mlčky projížděl znovu rozkvétajícím se městem a byl jsem velmi rád, když jsem z něho vyjel na pláně, kde nikdo nebyl. Toto samý se opakovalo i v Minas Thirith kam jsem dorazil o několik dalších hodin později, avšak tam těch lidí moc nebylo, protože jsem městem do královských komnat projížděl později v noci, spíše nad ránem. Jen co sem dojel, tam kam jsem potřeboval, tak jsem jednomu z královských stráží řekl "Dojdi vzbudit mého otce. Je to důležité, potřebuji s ním hned mluvit. Budu na něj čekat v jednací síni. " Když odešel splnit svůj úkol, tak jsem šel ustájit koně, uložit Elenwë a Jižanku, do pohřební síně a pak šel na místo, kam by měl dorazit můj otec.

Toby Dolanský - 09. března 2010 09:29

Statek Já si také občas něco uvařím. Ale spíše jenom jako zábavua odpočinek. usměji se. Mě vařit totiž baví a dokonce si u něj i odpočinu. Což ale Fion nemůže vědět. Bill se vrací zpátky a hladina piva je jak moře při bouři. Dokolébá se k nám a kupodivu nic nerozleje. Když ho položí přede mě poděkuji jak Billovi tak Fionovi. Když mě Fion pobídne přesunu se ke křesílkům a posadím se na blížší z nich. Fion rychle odběhne a znovu se objeví s medovinou a dvěma skleničkami. Přičichnu a trochu upiju medoviny. Je dobrá lehce kořeněná s výraznou chutí medu. Vy se skutečně nezdáte, nejenže umíte vařit ale i dělat medovinu. usměju se. Právě teď jsem obchodník cestující do Hůrky. Potřebuji tam prodat své zboží. Jenom škoda, že jsem tam nestihl dojet už dnes. Utíkají mi obchody. po obličeji mi přejde stín, který se rychle vytratí.

Laif Dornwell - 13. března 2010 19:25

Cesta pokračuje "Tak zas pokračujeme ne Ševeli?" Řeknu pobaveně svému oři který jako by mi četl myšlenky. Svižně zas brzy pokračujeme v cestě. Okolní příroda i počasí je k našemu štěstí zas poklidné a nerušené a tak se nemusím bát žádného dalšího tajfunu. Občas tedy musím na chvíli s Ševelem zastavit protože se mi z rychlejší jízdy udělá drobet nevolno což mě trochu znervózňuje. Je to hlavně tím nedostatkem spánku kterého se mi nyní moc nedostalo. Ale no tak, už jsem blízko. To musím vydržet. Povzbuzuji se v nitru ale drobet o tom pochybuji. Cesta potom už ale ubíhá dobře. Skoro bych řekl že až moc dobře. Všude je klid a občas mám i co dělat abych na Ševelovi neusnul. I když moc dobře vím že on by v cestě zvládl sám hravě pokračovat. Větší obtíže však nastávají k večeru když už kraj zas zahaluje rouška noci. Do toho všeho se přidá i můj žaludek který jasně dává najevo že nehodlá dál zůstat prázdný. Ach jo, asi budu muset zastavit. Pomyslím si a slezu ze sedla. Chvilku Ševela vedu a přemýšlím co dělat dál. Mám docela i chuť pokračovat zas nocí ale děsí mě myšlenka že by se stalo něco podobného jako když mě přepadl ten divný vítr. Ale odpočinout si musím a najíst také. "Tak pojď, něco si najdeme na přespání." Pobídnu Ševela a zamířím s ním za zády hledat nějaké vhodné místo pro odpočinek. Trochu se zas těším na spánek ale zas se moc netěším až se mojí hlavou budou míhat zase nějaké nehezké sny.

Osud Středozemě - 15. března 2010 19:48

Naili - Noc na pláních Řezavý vítr tě víceméně zažene ke stromům, protože po žhavém slunci je další extrém této krajiny. Ptáci nevraživě vřískají, ale nechají tě usednout. Poté však, jakmile vytáhneš jídlo, se na tebe začínají vrhat. Někteří tě bolestivě klovou do rukou, dokud maso neopustíš, jiní ti škubou vlasy. Neútočí nijak smrtelně, i když by asi k takovému útoku měli šanci. Tvojí jedinou šancí je útéct. Jestli tak neuděláš, jistě přejdou k tvrdšímu útoku. Pleskot jejich křídel je ve tmě hrůzostrašný a z krákání se ti dělá husí kůže. Strach tě začíná ovládat. Jestli přemůžeš svoji únavou a vzdálíš se od stromů, ptáci se slehnou na maso tebou zanechané a tebe nechají na pokoji. Ale ke stromu ti nedovolí se vrátit. Zbývá jen jediné, jít dál. Pokud si pamatuješ, v dohledu byly jen a jen pláně. A nyní stejně téměř nic nevidíš, jen hvězdy se nad tebou pomalu rozsvěcují, ale měsíc chybí. Možná dobře. Můžeš jít dál, i když v noci to tak bezpečné nebude. A nebo můžeš spát v trávě, ale noc bude velmi chladná, což ti připomíná ne moc vřelý vítr, který se ti opírá do tváří a nepříjemně tě na nich poštípává.

Osud Středozemě - 15. března 2010 19:58

Eldarion - Cesta do Minas Tirith Při ohledání Jižanky si nic zvláštního nenajdeš, až po chvíli v náprsní kapse objevíš pergamen. Bylo na něm cosi nečitelně napsáno a když už jsi rozeznal písmenka, pochopíš, že je to tobě neznámý jazyk. Možná by nebylo na škodu ten kousek kůže vzít sebou. Mohl by se hodit, vaši učenci by ho třeba uměli přeložit. Cesta je náročná a chladná. Zvedá se vítr z jihu, který sice není tak studený, ale o to více tě štípá svým švihem. Musíš přivírat oči, aby jsi se nerozplakal. A uvnitř se cítíš podivně prázdný, navíc s nepříjemným pocitem, že temné časy nejsou pryč. Otec z toho nebude mít radost. V Osgiliathu je ticho, jen strážní se na tebe úzkostlivě dívají. Chtějí otevřít pusu k otázkám, ale tvůj pohled jim v tom zabrání. Rychle ti uvolní cestu a nechají tě projet ztichlým městečkem. Jedeš dál a před sebou vidíš lehce osvícené město. Zdá se ti, že k němu snad nikdy nedojedeš. Cesta je tíživá, když před tebou leží mrtvé tělo tvé dobré přítelkyně. Konečně s vycházejícím sluncem dosáhneš brány města. Vojáci ti rychle otvírají a i oni mají hrůzu v očích. Všichni dobře poznají tělo rohanské princezny. Spěcháš nahoru ulicemi, které jsou ještě mrtvé, je opravdu časno. Na nádvoří ti vojáci přidrží koně a když jim dáš rozkaz, jen kývnou a běží ho vyplnit. Ty zatím míříš do pohřební síně. Je to temná kruhová místnost s paprskovitými výběžky, ve kterých leží staří králové. Uprostřed je prázdný stolec. Na něj položíš obě těla. Místnost je jen spoře osvětlená pár loučemi. Nemáš však čas na zdržování. Rychle, špinavý od krve Elenwë i Jižanky spěcháš do jednací síně. Probíháš chodbami a sloužící, kteří připravují vše na nový den, ti zděšeně uskakují z cesty. Některé služky dokonce dusivě vykřiknou, jak je zděsí tvůj vzhled a tvůj výraz v očích. Vrazíš do místnosti, kde už u krbu stojí tvůj otec. Stojí zády k tobě, ve vlasech se mu třpytí už pár šedivých vlasů, ale fyzicky je stále velmi zdatný. Má na sobě rudé roucho sahající ke kolenům, přepásané koženým opaskem, s rozparky k bokům. Pod rouchem má kožené kalhoty. Ozbrojen není, je v bezpečí svého doma a dobře si na toto bezpečí přivykl. "Synu?" Otočí se na tebe s otázkou v očích a čteš v nich starost. Ještě nic neví, snad se vojáci mu báli říci, co viděli. To nevíš, ale dobře poznáš, že ještě vůbec není. Aragorn k tobě blíže přistoupí a svoji pravici ti dá na rameno. "Mluv." Jeho hlas je naléhavý.

Osud Středozemě - 15. března 2010 20:06

Toby Dolanský - Noc na statku Fion tě bedlivě poslouchá a za chvíli se k vám přidá i Bill. Váš rozhovor je příjemný, Fion ti vypráví o tom, co pěstují. Jde o klasický menší statek, v němž zůstali dva synové sami po smrti svých rodičů. Ničím výjimečni nejsou, jen tvoří trochu komickou dvojici. Po dobré medovině a přátelské konverzaci tě Fion odvede do ložnice, která je na druhé straně domu. Tvůj pokojík je jednoduchý, skříň, truhla a postel. Fion ti zapálí svíci, takže spatříš pokoj trochu lépe, ale nic moc mu to nepřidá, ovšem ani neubere. "Dobrou noc." Zamumlá Fion, sám jistě také unavený, a nechá tě o samotě. Statek se ponoří do tmy a ticha. Ovšem klid netrvá dlouho. Z tvého spánku tě vyruší hlasy a dupot kolem tvého pokoje. Nerozumíš mumlání, které se ozývá v chodbě, ale pak slyšíš jen dvojí prásknutí a dusot zvenku. Odtamtud už slyšíš výkřiky: "Je tu! Je tu! Vezměte ohně!" Pokud se ohlédneš k oknu, opravdu spatříš záři jako od ohně. "Příšeráááá!" Slyšíš jekot a jsi si jistý, že je to Bill. "Rychle!" Ozve se jiný hlas. Je to Fion. Pak vnimáš ještě pár výkřiků a divoké zavrčení. Ne jedno, ale dvojí. Úplně přitom nadskočíš a máš husí kůži. Venku se jistě něco děje.

Osud Středozemě - 15. března 2010 20:11

Laif Dornwell - Minas Tirith Po klidné noci pokračujete se Ševelem na cestě. Zdá se, že nyní už je štěstěna zcela na vaší straně, protože den plyne klidně, počasí je pod horami příjemné a Ševel má rychlý krok. A ty jsi dohnal svůj spánkový deficit. Cestujete ještě celé dva dny a na rozbřesku třetího už vidíte město. S ranním sluncem jste u brány a vojáci tě bez otázek pouštějí. Je vidět, že jsi z Rohanu, a není žádná doba nebezpečí. Jedeš ulicemi a míříš nahoru k paláci. Město se začíná probouzet a ze všech domů vylézají lidé. Ševel krásně klape po dláždění, až si říkáš, jestli lidi nebudíš, ovšem ti se netváří nijak rozmrzele, asi jim tento hluk vůbec nepřijde divný. Musíš uznat, že je to opravdu město velké. Nedá se srovnávat s Edorasem. Jistě, chtěl by si zjistit více, možná tu je někdo z rodiny, ale teď není čas. V první řadě musíš navštívit krále a předat poselství. Což znamená tak trochu předat i sebe, protože jsi součástí poselství. Ještě chvíli stoupáš ulicemi a poté stojíš před bránou do královského nádvoří. Ovšem ta už není jen tak otevřená a stráží ji vojáci.

Naili - 15. března 2010 20:54

noc na pláních po té co mě ptáci přepadnou nechám těm supům kus masa a zmizím jim z ohledu. Ať se na něm třeba zalknou. nejsou to vážné rány, ale kdo ví čím mohli být nakažené že se takto chovají. nebo se takto chovají k lidem normálně? - každopádně si rány lehce očistím (vodou- ale snažím se plýtvat co nejmíň v místech kam nedosáhnu, zbytek- kam dosáhnu jednoduše vysaju a vyplivnu)Ach...všechno je tak strašně jiné a divné... Ještě deset minut od stromu se chvěji strachem který mě v poslední době napadá velmi často. je to strach co mě žene kupředu. Po dalších pěti minutách strach odchází a na řadě je zase únava. je to pro mě zklamání. Milovaná země není mou oporou, není pro mne pohodlným lůžkem, příroda se na mě dívá jako na vyvrhel. Ale to ona mě přece odmítá a nebo já se vzdala jí? Nechci spát. nechci... Zalovím ve váčku s nadějí.... ano, sou tu opatrně vyndám jeden malý lístek (velikostně dvakrát tak velký jako list borůvky) a promnu suchou bylinu mezi prsty. pak si k ní krátce přičichnu. V nouzy. Mám jen pár svazků, ale nyní ta nouze začíná pomalu jej vložím do úst a začnu žvýkat. Při této části raději stojím. nikdy jsem jej ještě nemusela použít. nevím jak na mě bude působit poprvé. Ústa mi plní zvláštní téměř mentolová chuť lehce nahořklá a zároveň sladká i kyselá....Dá se to jen těžko popsat. Žvýkám dál. Ve spáncích mi krátce zabuší. to je celé? otvírám opatrně oči. Hlava se sice krátce zatočí, ale zdá se že je únava pryč. čekám dokud lístek plně nerozžvýkám a pak polknu a udělám pár prvních váhavých kroků. Únava....je opravdu pryč. Se slabým úsměvem pokračuji v cestě. Dnešní noc nepotřebuji spát.

Osud Středozemě - 16. března 2010 20:45

Hanrar - S příšerami Můžeš sledovat, jak hádka začíná přerůstat z mentální výměny názorů do fyzických kontaktů. Vrčení je hlasitější, až přechází v řev, kdy si musíš dlaněmi přikrýt uši, aby jsi neohluchl. Ta divoška, která to celé rozpoutala, na tebe vrhne hněvivý pohled. Cítíš, že i kdyby si chtěl utéct, nemáš šanci. Její pohled tě přikoval na místo, dokonale přilepil. Ano, hypnotizuje tě, to je to jediné, co si dokážeš uvědomit. Všechno je zběsilé rychlé, vidíš kolem sebe jen černé šmouhy a cítíš prudkou bolest. A pak, ticho. Vlastně ne úplné. Vnímáš jakési tlumené vrčení. Chceš se ohlédnout, jestli tu ještě někdo je, ale nejde to. Jsi schopen jen zírat na hvězdy. Až postupně si uvědomuješ, že to vrčení je tvé hrčivé dýchání. Cítíš krev ve svých ústech, cítíš její teplý proud na svém těle. Kolem tebe je klid. Odešli. A ty pomalu ztrácíš přehled o hvězdách. Přichází na tebe těžký spánek. Věčný spánek.

Eldarion - 17. března 2010 20:02

Rozhovor s otcem Po té co jsem položil obě těla na stolec, jenž byl uprostřed síně, tak jsem se okamžitě otočil a vydal se do jednací síně. Cestou jsem nahnal strach několika sloužícím, nejspíš tím, že jsem byl celý od krve. Když jsem došel k jednací síni, tak jsem co největší silou rozrazil dveře a vstoupil. Okamžitě jsem spatřil svého otce, jenž stál u krbu. "Synu." řekl jako uvítání a i jako pokyn, k tomu abych začal mluvit, avšak vyslovil jsem jen "Otče..." a poté nastala chvíle ticha, během které ke mě došel a promluvil "Mluv." v očích mu byla vidět starost a tak jsem spustil hlasem plným smutku a možná i strachu. "Když sem ráno "utekl" tak jsem se jel jen projet. Ale cestou jsem narazil na Elenwë. S tou jsme se potom vydali do Ithilienu, kde jsme strávili odpoledne. Když jsme večer odjížděli, tak jsme to vzali přes nějakou louku avšak než jsme najeli na cestu, tak nás zastavila nějaká dívka o které jsme později zjistili, že je Jižanka, takže Harad či takovéto země. Chvíli jsme debatovali, jen s tím problémem, že na nás celou dobu mířila lukem. Po té se seběhlo několik věcí najednou, Elenwë chtěla zaútočit, ale jižanka vystřelila a Elenwë zabila. Tu jsem poté zabil já. Obě dvě jsem je nabral a odvezl sem. Teď leží v pohřební síni, kde jsou i jejich věci. Otče, mám strach, že znovu vypukne válka."

Laif Dornwell - 17. března 2010 20:43

Před a po příjezu do Minas Tirith S dalším úsvitem se proberu ze snů které naštěstí nebyli nijak hrozivé a radostně se protáhnu. Zase se konečně cítím pořádně odpočatě. Než se vydám na cestu ještě drobet posnídám a poté nás s Ševelem zas nic nedrží. Radostně vyrazíme směrem na Minas Tirith a ještě víc nás těší pocit že štěstěna je hned za našimi zády. Počasí je krásné a tak se nemusíme již bát žádných dalších nečekaností, cesta ubíhá jako voda v potoce a za den urazíme mnoho mil. Sem tam se na chvilku zastavíme někde ve stínu stromů či hor abychom s Ševelem nabrali ztracené síly a pak zas ihned pokračujeme. Noční cesty si však raději už odpouštím. Přeci jen nějak nemám chuť znovu riskovat že si se mnou bude zase hrát nějaký divoký vichr. Cesta trvala ještě další dva dny než jsem konečně v dáli zahlédl první obrysy Minas Tirith. "Jsme tady. Konečně jsme tady! Jupí! Dokázali jsme to Ševeli!" Radostně křičím a moje srdce se rozbuší neskonalou radostí. Cíl mé cesty je konečně na dosah ruky. "Tak pojď. Jedeme do cíle." Popoženu Ševela do klusu. Netrvá dlouho než dorazíme k mohutné bráně. S údivem ani pořádně neregistruji strážné kteří tam postávají. Vlastně je to i celkem jedno. Vždyť je stav bezpečí. Pomalu projíždím s klapotem Ševelových kopyt ulicemi. Div si hlavu nevykroutím jak se ohlížím po různých obchůdcích či si jen tak prohlížím okolní krásu tohoto města. V hlavě se mi ihned otevírá obrovské spektrum možností. Kam bych si mohl zajít, co všechno bych si zde chtěl prohlédnout. A taky se tu musím pokusit najít bratra. Určitě tu někde bude. Musí být! Radostí bych se mohl rozložit na sto kousků. Přesto ale pořád nezapomínám na to co je teď mým hlavním úkolem. Doručit králi poselství. Nejdřív práce a až pak zábava. Během pár minut konečně stojím před bránou do královského nádvoří ale ta je však zavřená a vojáci před ní vypadají že mě asi jen tak dovnitř nepustí. To mě však moc netrápí. Mě pustit musí ať chtějí nebo ne. Sakryš, jak já jsem jen nervozní. Pomyslím si a slezu z Ševela. "Zdravím dobří lidé." Pozdravím strážné a vykročím k nim. "Pusťte mě dovnitř, musím králi předat velmi důležité poselství." Pro jistotu vytáhnu dopis který s sebou mám a ukáži jim ho. "Jedu až z Edorasu, od krále Eoméra." Dořeknu co jsem říci chtěl a už jen čekám jak to se mnou bude dál. Cítím se docela dost nesvůj. Mám v sobě hned mnoho smíchaných pocitů.

Osud Středozemě - 21. března 2010 20:08

Naili - Noc na pláních Vrány se s křikem spouští na potravu, kterou jim tam dobrovolně necháš. Ihned ti poté dají pokoj, ale rozhodně tě nenechají se nazpět přiblížit ke stromu. Bylinky, které si vezmeš, fungují dobře. Cítíš, jak se ti rozbuší srdce, jak ti zatepe krev v žilách a jak se ti rozlévá až do konečků prstů. Je to příjemné a zároveň bolestivé. Povzbuzující, ale i trochu s nádechem závratě. Přesto můžeš pokračovat v cestě. Chvíli máš dojem dokonce, že se vše vrací do starých kolejí - tvé smysly se zostřují, vidíš trochu lépe, přestože je tma, a zaslechneš různé zvuky přírody. Kráčíš v tichosti za doprovodu mlčenlivých hvězd. Po chvíli vykoukne i měsíc, dnes si dal načas. Ozáří pláň a ty konečně vidíš, že před tebou je větší skupinka stromů, takový drobný lesík. Tvé kroky jsou celkem rychlé, rychlejší než za dne, protože to tě spaluje slunce. Teď tě naopak pohyb chrání od zimy. Najednou ale ztuhneš na místě. Od lesíku se totiž ozve zavytí. A ne jedno. Rychle ho doplňují další. Máš dojem, že jsi dokonce zahlédla mezi kmeny žhnoucí oči. Jedno je jisté, blíží se k tobě. Nemáš šanci utéct. Pomalu se k tobě přibližuji a ty už dobře slyšíš jejich zlověstné vrčení. Stahují se kolem tebe jako smyčka kolem krku. Nemáš oheň, kterým by jsi je odehnala a těžko stihneš nějaký rozdělat. Do svítání je ještě daleko, než se začne aspoň trochu rozednívat, musí uplynout aspoň čtyři hodiny.

Osud Středozemě - 21. března 2010 20:18

Eldarion - Minas Tirith - Palác, jednací místnost - S otcem Aragornem Zdá se, že otec se vůbec nezlobí kvůli tomu, že jsi utekl svým povinnostem prince. Ovšem, to je v tvých zprávách to nejmenší. Jakmile vyslovíš slovo "Jižanka" jeho tvář se zachmuří jako bouřkový mrak. Poté se tam však mihne úděs, když vyslechne tvoji zprávu o smrti rohanské princezny. Odvrátí tvář a to poslední, co v ní vidíš, je hluboký smutek. Můžeš jen odhadovat, co se asi odehrává v jeho mysly. S Eomerem byli blízcí přátelé a jeho dcera Elenwë pro tvého otce byla jako vlastní dítě. Často vás navštěvovala. Aragorn chvíli stál bez hnutí a poté se na tebe znovu obrátil. Jeho výraz byl klidnější, ovládnutější, ale oči vypovídaly své. "O těla se postarám. Stopaři projezdí kraj. Ty si běž nyní odpočinout, musel si jet celou noc." Prohlédne na tvoji strhanou tvář a jeho slova jakoby jen zdůraznila únavu, kterou sám pociťuješ. Jsi sice silný, ale spánek potřebuje každý. Začíná tě ovládat slabost a tvůj úsudek se horší každou chvíli. Do místnosti vejde jeden z vojáků a ukloní se. Aragorn jen pokyne rukou. Voják přistoupí blíž a oznámí: "Pane, u brány stojí jakýsi muž a tvrdí, že ho posílá král Eomér." Tvůj otec na chvíli ztuhne, otočí se na tebe a poté zpět na vojáka. "Zvláštní, že právě teď." Zamumlá si sám pro sebe. Poté vojákovi odvětí: "Dobrá, přiveď ho do trůnního sálu, hned tam budu." Voják jen přikývl a s lehkou úklonou zase zmizel. Otec se na tebe znovu podíval a zdálo se, že chvíli přemýšlí, zda jde jen o shodu náhod a nebo o nějaký osud, že právě teď přišel někdo z Rohanu. "Běž, Eldarione. Odpočiň si a pak vyhledej matku. Chce s tebou mluvit." Řekne ti ještě, ale zdá se být myslí někde jinde. Poté odejde a ty zůstaneš v jednacím sále sám.

Osud Středozemě - 21. března 2010 20:33

Laif Dornwell - Minas Tirith - Před bránou na palácové nádvoří Vojáci na tebe nedůvěřivě hledí, už když se k nim blížíš. Když pak spustíš své vysvětlení, jednomu z nich lehce zacukají koutky a ty slyšíš mumlání o tom, že "to by mohl říci každý". Na tvůj dopis nedůvěřivě koukají, ale jakmile jim dojde, že se tě jen tak nezbaví, pošlou jednoho z nich do paláce. Zatímco v tichu vyčkáváte, kolem vás se město probouzí k životu. Vidíš, jak na kamenné cestě pod vámi proudí čím dál více lidí - muži, ženy, děti. Slunce se začíná opírat do bílých zdí a tvoří krásný pohled na město. A jaké to asi musí být z nějakého vyvýšeného místa zvenku. Vyslaný voják se vrací a ihned ti oznamuje: "Král vás přijme, následujte mě." Zdá se sám tou informací překvapený, ale bez okolků ti zpřístupní vchod do nádvoří. Vystoupáte poslední úsek a ocitnete se na otveřeném prostoru, který je vyplněn tu a tam ostrůvky zeleného trávníku. To hlavní je však uprostřed - strom obsypaný bílými květy. Ten pověstný strom z Minas Tirith. Vypadá nádherně v ranním slunci, ještě se na něm třpytí ranní rosa. Voják tě však dlouho koukat nenechá. Počká, až sestoupíš z koně, kterého ti potom odvede. Před tebou je pár schůdků a poté obrovské dveře do paláce. U nich stojí další dva vojáci. Když se rozhlédneš více po stěnách paláce, zjistíš, že v oknech začínají vyvěšovat černé fábory. Jakmile se přiblížíš ke vstupním dveří, vojáci je sami od sebe otevřou. Vstoupíš dovnitř a vyskytne se ti pohled na rozlehlou podlouhlou síň, po stranách s černým sloupořadím, přičemž mezi jednotlivými sloupy stojí sochy vládců. Zdaleka je všechny neznáš jmény, ale všichni do jednoho vypadají majestátně a urozeně. Na druhém konci sálu jsou pak dva podstavce na sobě. Na tom nižším je opuštěné křeslo. Dobře víš, pro koho bývalo - pro správce Gondoru. To horní, oddělené více schody, je pak královský trůn. A na něm sedí král Západní říše. Jeho vlasy už začínají šedivet, ale pevné tělo zračí, že svoji sílu zdaleka neztratil. Tvrdé rysy ukazují, kde strávil většinu času - v přírodě za větru, deště a jiných nepříznivých vlivů. Jeho oči vyjadřují nějaké hluboké zamyšlení a smutek. Možná je to kvůli těm černým vlajkám? Jakmile tě uvidí přicházet blíž, postaví se a sestoupí k tobě blíže. Má na sobě rudé roucho sahající ke kolenům, přepásané koženým opaskem, s rozparky k bokům. Pod rouchem má kožené kalhoty. Žádnou zbraň nevidíš, ale vždyť je v bezpečí svého domova. Navíc, kdyby jsi se podíval pečlivěji mezi sloupy, jistě by jsi tam spatřil pár strážných. Aragorn se na tebe zadívá přísným pohledem a poté tě osloví: "Kdo jsi a jakou zprávu mi přinášíš z Rohanské krajiny?" Nyní ti dojde, že ten jeho pohled nebyl podezíravý, ale spíš přemýšlivý, zda-li by tě měl znát. Aragorn je totiž pověstný tím, že si mnoho mužů pamatuje. A jeho vojáky to velmi těší, když je jejich velitel pozná. Ovšem tebe těžko mohl zahlédnout, na to jsi příliš mladý.

Naili - 21. března 2010 22:16

pláně opravdu to má takhle fungovat? jsem tím nadšená. myslela jsem, že by to mohlo působyt jako povzbuzovadlo, ale ono to- zdá se i zostřuje smysli a to všechno kolem. kdyby další dávky nebyli smrtelné, pouvažovala ybch o tom brát to stále. Droga....Na tomhle se dá lehce vytvořit závislost. nebo je to tím že se člověk stane lehce závislým? není divu, při lidské slabosti.... ušklíbnu se. Konečně mi taky něco vychází. ne počkat. ještě tu byla ta srnka. -Chvilku běžím, chvilku skáču a dělám kotrmelce jako malé dítě. když už jsem na takové to hranici je na čase ozkoušet co mé tělo vydrží (ovšem omezeně- prostě zkouším svou ohebnost a rychlost) těch pár zvířat které se na mě možná dívají musím připadat jako blázen. Jsem blázen. kdo jiný by mohl takto pokračovat dál? -S příchodem vytí mi začne úsměv roztávat. jako by mi lístky daly i odvahu. Proplesknu se. kdybych byla elfka, mohla bych jim utéct. Jediná záchrana by byly stromy, ovšem je potíž že ty stromy jsou u nich a nevím jestli bych na ně byla schopna vylézt. Zbraň na blízko? nemám.... rychle se snažím vymyslet plán a zatlačit přicházející paniku. znovu úsměv- možná úsměv šílence. Ne už jsem si toho prožila dost abych se vámi nechala rozsápat pokud přežiju bolest bych neměla cítit tak intenzivně. takže pokud neomdlím můžu vyhrát.....pokud tedy nevykrvácím...pokud.... sundavám ze zad luk a napínám tětivu. Zkusit jich několik zabít než oni zabijou mě a doufat že jsou tolik hladoví aby sápali své druhy je jedna má šance. Další šancí a druhým plánem, který bych se pokusila uskutečnit tak jako tak (pokud tedy nejde třeba jen o tři vlky) je běžet ke stromům a na jeden vylézt. v okamžiku kdy zakládám šíp mám na rtech modlitbu, ale nedokončím jí. proč taky

Eormund - 22. března 2010 08:27

Konečně na cestě Když jsme se vypravili na cestu cítil jsem starý známý pocit vnitřní spokojenosti jako vždy když vyrážím do nových krajů. Už jsem byl v téhle oblasti příliš dlouho na to aby mne to ještě bavilo. Vyrazili jsme tedy smérem k jihu. Cesta ubíhala dobře... Friňák tedy není žádna mluvka že slečno? Prohodím jako kdyby do větru a snažím se rozproudit hovor. Frin toho opravdu moc nenamluví tak doufám že ho malé popíchnutí donutí tuhle skutečnost změnint.... marne. Jen obrátí oči v sloup a popožene koníka předemne. Nebudu se bavit s něčími zády. řeknu si a ani si neuvědomím že jsem Frinovi skočil na špek... patrne to bylo jeho záměrem takže má odmene pokoj. Jenže já jsem poměrně družný rohir... ještě že jsme tři. Musím se za sebe omluvit, asi jsem na té zábavě v Dol Amrath neudělal dobrý dojem. Rád byh se o tobě dozvědel něco víc, třeba pocházíš z kraje kde jsem ještě nebyl. Vyprávěj o své domovině prosím. Začnu tedy hovor s Than.... Po pár hodinách ale Frin pŕerušuje náš postup. Vidím důvod také.... oheň. Jojo někto tam táboří. Ale nečekal bych hned jižany, může to být kdokoliv. Takže máme tak zhruba tře možnosti co dělat kapitáne.... první pokračovat dál. Přeci jenom jsme ještě pořád docela dost na severu takže to že to jsou jižané je nepravděpodobné. Druhá možnost je počkat na tmu do hluboké noci než zaspí a přepadnout je ale to nedělám rád. No a konečně třetí.... Řeknu a nahodím přátelský usměvaý výraz jako kdybych šel někomu pogratulovat k narozeninám ... jít je pozdravit. Umím pár haradských frází. Stejně si nemyslím že jsou to oni a i kdyby tak jen proto že jsou z Haradu ještě nemusí být nepřátelští... spíš bych to tipoval na kupce. Dodám ještě furt s přiblblím úsměvem... ještě chvilku v téhle póze a chytím křeč. Navrhuji jednoduchý plán. Počkáme pro jistotu do tmy. Já se obětuji a půjdu se tam kouknout a vy počkáte v záloze. Kdybych měl problém, dám vám signál a pak néco vymyslíte. Jo není to asi strategický meisterstück ale já nejsem žádný stratég... čekám na Frinovu reakci.

Than - 22. března 2010 20:03

Vesnice- Cesta Ke stolu si přisedne Eormund a záhy se ze mě pokouší vyvábit různé informace. Pravděpodobně si chce ověřit, co to jsem vůbec zač, když už se se mnou musí tahat po všech jižních oblastech, které zná. Ne“V“ím, kde leží nějaká „Hůrka“. Já jsem z Bílých hor z jedné malé “V“esničky, teda ona už teď neexistuje, ale předtím, předtím to bylo opra“V“du hodně podi“V“udohné míst… Ani to pořádně nedořeknu, jelikož i pozornost našeho jezdce, i Frinova se stáčí spíše k domácím a jídlu a tak se ani nenamáhám nějak rozvíjet další konverzaci a tak i po jídle jen tiše sedím až do chvíle, kdy nás „domácí“ převede na seník. Při odjezdu už na klisnu nasedám trochu jistěji, přesto si budu muset ještě hodně zvykat na tento druh cestování. Dopolední slunce je příjemné a kromě Frinovi poznámky, že by jsme si měli dávat pozor na stopy se nic zvláštního neděje a tak se můžu nerušeně dívat po okolí a rozjímat. Brzy po poledni to ale přeruší nález tábora, který určí naši další cestu. Jsem celkem nervózní z toho klidu a tak tentokrát uvítám i Eormundovu poznámku. ne, není, na rozdíl od někoho… Zasměju se při odpovědi a čekám na jeho další slova, kterých se mi vzápětí dostane. Z kraje…spíše z vesničky... Začínám docela kostrbatě o malé vísce, která byla ještě donedávna celým mým světem. Ani nevím, co přesně by se rád dozvěděl, ale snad když mu řeknu to nejdůležitější, tak se zbytek ztratí a navíc alespoň prolomím to Frinovo hrobové ticho. …byly jsme úplně sami na celém úpatí a nikdo se nikdy v horách nevyznal lépe, než my. A také o nás skoro nikdo nevěděl, což se ukázalo být velice výhodné, protože všechny bitvy, války a i jiné věci prostě běžely bez nás. Ale musím říci, že máte moc pěkné příběhy, ach ty příběhy, my sice máme také nějaké, ale u nás si nikdy nikdo nevymyslel takové podivuhodné tvory, jako jsou například ti vaši elfové, no představ si, kdyby něco takového opravdu existovalo! Rozesměju se na celé kole při té představě něčeho tak absurdního a tak trochu čekám, že si Eormund zase převezme slovo… Když se začne stmívat a stopy nám doslova mizí ve tmě před očima, upozorní nás Frin na oheň, pravděpodobně označující místo, kde se skupina, kterou pronásledujeme, uchýlila, aby tam mohla přespat. Eormund, jako správný znalec a mluvka, ze sebe ihned vychrlí několik návrhů na to, kdo by to mohl být a jak se s touto situací vypořádat, což mě se docela zamlouvá, jelikož se nechci při mém nízkém věku motat do chlapských záležitostí boje, ale přeci jen si pár poznámek nenechám jen pro sebe. Ano, jen si zajdi na návštěvu, ani nevíme, kolik jich přesně je a samozřejmě, že tě zachráníme: „Vzhůru do boje se skupinou kdo-ví koho! Statečný voják a dítko beze zbraně… Začnu zcela sarkasticky, ale pak si uvědomím, že té drzosti je možná až příliš a pořádně se nad tím vším zamyslím. …ale máš pravdu, nemůžeme to nechat jen tak…ehm…možná bychom ale přeci jen měli trochu déle počkat…nebo nějak nenápadně zjistit o koho přesně se jedná. mířím svá slova teď spíše na oba muže a nakonec zůstane můj pohled viset na Frinovi, protože on je přeci jen pořád velitel a jistojistě stokrát lepší stratég, než my oba dohromady.

Toby Dolanský - 27. března 2010 21:42

Statek Rozhovor příjemně plyne, Fion je skutečně dobrý společník. Dozvídám se o statku víc, ale nic, co by mě mohlo překvapit. Pak už na mě začne doléhat spánek, takže jsem jedině rád za ložnici, do které mě Fion odvede. Popřeji mu také dobrou noc a když za sebou zavře dveře pomalu se skácím na postel. Jsem celkem unavený po celodenním cestování a tak usnu téměř okamžitě. Můj spánek však netrvá dlouho. Probudí mě dupot kolem mých dveří. Něco se děje. Poté co uslyším hlasy vykloním se z okna, abych viděl co se děje. Hlasité dvojí zavrčení mě nakopne jako nějaká neviditelná noha a já rázem ležím na zádech v pokoji oči široce otevřené. Po nějaké chvíli pomalu vstanu a přesunu se ke dveřím, opatrně je na škvíru otevřu a vykouknu. Když nevidím nic nebezpečného odvážím se je postupně otvírat čím dál víc až jsou otevřené úplně a já koukám do chodby za nimi. Pokud tam nic nebude odvážně se podél zdi píď za pídí sunu podél zdi jako bych s ní chtěl splynout k místu, kudy mě sem Fion zavedl. Dveře nechám odevřené abych se mohl v případě přílišného odporu hrdinně stáhnout, zabouchnout dveře a zabarykádovat je vším, co je uvnitř.

Osud Středozemě - 02. dubna 2010 21:01

Naili - Noc na pláních - Ve vlčím obklíčení Vlčí prstenec se opět o trochu zúží, ale zatím je to jen jakási předehra. Vlci poštěkávají, občas některých z nich zavyje, zavrčí, ale žádný neudělá výpad. Zdá se, že z tebe cítí jakousi sílu, sílu, kterou ti dala ona bylinka. I ty to cítíš, cítíš, že jsi schopná tuhle hru s nimi velmi dlouho hrát. Páry oči kolem sebe vidíš už velmi zřetelně a někdy i rozeznáš obrysy. Nebo je spíš odhaduješ? Ať je to tak, či tak, jasné je, že je vlků více než tři. Více než pět. A dokonce více než sedm. Napočítala jsi deset párů očí. A to si stále nemůžeš být jistá, že je to všechno. Opravdu nezvyk potkat tak početnou smečku. A ani se nezdají být vyloženě hladoví, to už by zaútočili. Navíc je konec léta, potravy je stále dost. Ne, tyhle vlky žene něco jiného. Jako kdyby nebyli normálními zvířaty. Minuty uplývají a vlci stále nemění nic na svém rozestavení. Je lépe, když ty nezměníš také nic. Jakýkoliv pokus o únik ke stromům by pro tebe skončil špatně. Na to je kruh příliš sevřený. Ale zatím máš energie dost, můžeš s nimi tančit tento podivný noční taneček. Tančíte dlouho, po chvíli už vůbec nevnímáš čas. Jen máš dojem, že jejich žluté oči změnily svou barvu a jsou nyní rudé. A jejich tváře dostaly zcela jiný výraz. Ďábelský, tak by se to dalo charakterizovat. Hrají s tebou krutou hru, čekají na tvoji chybu, kdy si tě s největší radosti podají. I když bylinka působí a ty reaguješ téměř jako za starých časů, přesto je zde důležité zmínit, že je to opravdu jen téměř. Ve vyšlapené trávě pomalu měkně hlína pod tvými kroky. A právě to se ti stane osudným. Jeden dolík je už více vyšlapaný, a když znovu doskočíš na ono místo, kotník se ti nepříjemně zvrtne. V první chvíli cítíš jen bolest, ale díky působení drogy se ti nezatmí před očima a nepadáš k zemi. Udržíš se. Ovšem vlk nejblíž tobě se na tebe vrhne. Stihneš vystřelit, vlk padá, ale jiní tě už zezadu táhnou k zemi. Když však vidí smrt svého druha, znovu uskočí. Cítíš, jak ti na zádech stéka cosi teplého. Stojíš na nohách, ale tvůj tanec je už potácivý. S překvapením však zjisťuješ, že se blíží svítání. Nemožné, jak dlouho to trvalo. S růžovějícím nebem se začnou vlci stahovat. Sluneční paprsky už opatrně osahávají okraj pláně, která najednou zpustla. Stojíš tam jen ty a zpod lesíka, rostoucího opodál, se nese k tobě zvláštní šeptání. "Ailité, Ailité, auta i lómë!"

Osud Středozemě - 02. dubna 2010 21:13

Eormund a Than - Poblíž cizího tábora Šero se prohlubuje, zatímco hledíte k úpatí kopečků, pod nimiž je tábor, který je právě předmětem vašeho hovoru. Frin až příliš netrpělive hladí svého koně, zatímco poslouchá tvé návrhy, Eormunde. Zdá se, že má co dělat, aby se udržel a neskočil ti do toho. Když promluvíš ty, Than, trochu překvapivě zdvihne obočí, ale poté mu jemně cuknou koutky. Zdá se s tvým názorem spokojen. Poté ještě chvíli mlčí, zdá se, že přemýšlí. Hledí na tábor, který začíná být jediným světlým bodem v kraji. Respektive plameny jejich ohně. "Přijde mi jako nesmysl posílat tam jen jednoho z nás. Možná máš pravdu, Eormunde, a je příliš brzy se strachovat, ale zprávy našich špehů mluví o něčem jiném." Oznámí vám oběma Frin, zatímco stále sleduje tábor. Poté se otočí obličejem k vám, ale máte už téměř problém rozeznat grimasu jeho tváři. "Počkáme, až zaspí. Přinejmenším, až zhasí oheň, jinak se nemůžeme přiblížit. Poté přijdeme blíž a uvidíme podle jejcih vybavení. Z toho nám bude aspoň trochu jasněji." Frin se s tázavým pohledem na vás podívá a poté dodá. "Pokud nemáte nic proti, můžeme se tu utábořit. Bez ohně počkáme. Stačí, když bude jeden hlídat. Ostatní můžou odpočívat."

Osud Středozemě - 02. dubna 2010 21:22

Toby Dolanský - Rušná noc na hobitím statku Na tvé cestě ke dveřím tě nic nezastaví, jen tě na ní provádí hrůzné vrčení nesoucí se ze dvorku. Ovšem dřív, než se dostaneš ke vchodovým dveřím, protože se kupodivu dostaneš až tam, vrčení utichne. Slyšíš jen praskání ohně a začínáš cítít, jak se cosi pálí. Ticho je úplně hrobové a pokud se odvážíš otevřít vchodové dveře, podaří se ti to v naprosté tichosti. Zdejší majitelé svoji práci neodbývali. Naskytne se ti celkem jasný pohled na dvorek, ale rozhodně ne utěšený. Vidíš, že jsou vypáčené dveře od hospodářské budovy a sláma je rozházena všude kolem. Vidíš pohozené louče na zemi, jak osamoceně plápolají. Jejich majitelé tu nejsou, aspoň na první pohled se to tak zdá. Dvůr je opuštěný, tichý až hrobový. Pak však zahlédneš, jak z míst, kde by měla být ustájena zvířata, vyšlehne velký plamen. A poté trochu klesne, ovšem rozhodně nezhasíná. Ba naopak, to místo plné slámy začíná hořet. Požár se před tvýma očima rychle šíří a ty začínáš pociťovat horkost a štiplavý dým.

Naili - 03. dubna 2010 00:30

noc na pláních- nadějné ráno zavrčím mam hodně času, hodně času než síla drogy přestane působit. jediné co mám je čas... měřím si své nepřátele pohledem. Dlouho se zavrtávám do očí jednotlivých vlků a snažím se najít někoho kdo vypadá jako vůdce téhle obrovské smečky. Dříve bych se jejich setkání hravě vyhnula, ale možná kdybych byla elfkou tak by taky zaútočili. magie? Co jiného by to mohlo být, ale přece je tak slabá....Ale jak jinak si mohu vysvětlit to co dělají? To jak se chovají? Mají snad úkol mě zpomalit? Proč? mam spoustu otázek. A žádné odpovědi. Noha sem noha tam, úkrok do strany, pak další zpět. Jsem opatrná. Během času se ale mé kroky stávají automatické. jako bych se časově zasekla. proč neútočí? čekají až zachybuju? Nemám ve zvyku chybovat....ale mé tělo....mé nové tělo... Skousnu si spodní ret. Nevím jak je to dlouho,-čas pro mě nic neznamená. možná když vydržím do východu slunce tak se vzdají....ne není to logické....ale jako by něco na téhle výpravě logické bylo.... ušklíbnu se, usměji se a zradí mě noha. Ksó zakleji tiše a bez ohledu na to jak moc vážné to je odolávám. Jsem připravená vystřelit. tak tohle byla ta chyba. jeden výstřel, pak už musim tasit snažím se střelit po vlkovi co vypadá jako vůdce. Po prvním výstřelu zahazuji luk a snažím se ze své pozice dostat dál- protože stát na místě znamená smrt. Můj pokus byl přejít ze dřepu do kotoulu a při tom tasit tesák (lovecký nůž nebo co to je) sem moc pomalá když cítím jak mě táhnou k zemi i přes drogu pociťuji hrůzu a strach. Ne, nesmím přestat bojovat, nesmím se nechat srazit na zem. Bojuji o svou vlastní stabilitu a v místech kde cítím jejich čelisti se pokouším bodat. Je to nebezpečné. Mohu pobodat sama sebe, ale lepší než skončit s prokousnutým hrdlem. A pak se vystraší...Světlo...Ranní světlo. stojím rozkročená naproti nepříteli, tak abych je měla na očích a z úst mi vychází tiché vrčení. jsou pryč? Opravdu jsou pryč? opravdu tomu ještě příliš nevěřím. Denní světlo znamená že za pár hodin účinek drogy pomine, pak přijde velká bolest a velká únava. Mám čas si najít místo, bezpečné místo kde se prospím. -Nůž stále držím v ruce a jdu si pomalu opatrně pro luk (a toulec se šípy). Snažím se spíš poposkakovat (abych šetřila zraněnou nohu) Po cestě kolem vlka do něho zlostně kopnu. masa mam dostatek, ale zuby a drápy by se mohli dát dobře prodat to však nechávám jako poslední věc před tím než opustím mýtinku. Prve je na řadě má noha. Asi to zase schytá část mého oblečení. Pokud je kotník vyvrknutý vezmu si nějaké klacky jako dlátka a pruh látky- to si připravim vedle sebe. Pak se zakousnu do nějakého dřeva a trhnu ve snaze vrátit kosti do sebe. -Pokud je to jen naražené tak to obvážu a zpevním dlahami(dřívky- platí i v případě že to bude vyvrknuté) v okamžiku kdy začnu zjišťovat vážnost zranění na zádech (pokud nějaké vůbec jsou) vyruší mě ten šeptavý hlas. Zpozorním a ihned mám v ruce zbraň. kdo si semnou hraje tentokrát? Ailité už není a dívám se k místu odkud šepot vzešel.

Laif Dornwell - 05. dubna 2010 10:27

Zpráva králi doručena Už už jsem si myslel že se dovnitř vůbec nedostanu ale vojáci naštěstí měli dost rozumu aby to se mnou aspoň zkusili. Než čekám na zprávu zda-li mě král přijme či ne prohlížím si úchvatné město za svými zády. Je to tu po ránu hezčí než jsem si myslel. Myšlenkami se zase ale vrátím jakmile zahlédnu vracet se jednoho vojáka. Napjatě čekám na rozsudek a neuvěřitelně se mi uleví když odpoví že si pro mě král najde čas. Seskočím z koně a následuji je na královské nádvoří kde mi div nevypadnou oči z důlků. Na pohled se mi dostane strom obsypaný bílými květy. Ten pověstný strom z Minas Tirith. Je skutečně hezčí než jsem si myslel. Bohužel úsměv mi trochu opadá když vidím i černé fábory které jasně říkají to co znamenají. Než se však stačím dál vynadívat otevírají se mi dveře a mě se naskýtá vstup do rozlehlé síně, nejhezčí síně jakou jsem kdy v životě vidím. "To je neskutečné!" Špitnu tiše a pomalu kráčím mezi sloupořadím a opravdu majestátními sochami předešlých vládců. Znám jich opravdu jen pár. Potom se však zadívám před sebe a na chvilku se zastavím. Do oka mi padnou dvě křesla na konci síně a hlavně to trůnní ve kterém sedí sám král. Na sucho polknu a cítím jak se ve mě v tu chvíli rozlévá nejistota. Než se odvážím jít dál. Jen vpřed a zpátky ni krok. Řeknu si v duchu a vykročím k samotnému králi. Zastavím se až pár metrů od jeho trůnu a pokleknu. Bedlivě si jej prohlížím. Začíná se na něm podepisovat věk ale v jeho očích pořád plane ta obrovská síla. Pohledem se dívám do země. Cítím na sobě jeho tvrdý zrak. Až na jeho výzvu kdo jsem trochu zvednu hlavu. "Jsem ... jsem Laif Dornwell pane. Syn kováře." Řeknu drobet koktavě a pohledem zas sjedu k zemi. Jak já jsem v tuhle chvíli tak nervozní. "Nesu zprávu ... poselství které bylo v Rohanu vyřčeno." Z torny vytáhnu mírně zmačkaný dopis s Eomérovou pečetí a podám jej králi. "Můj otec těsně před svou smrtí řekl slova která v sobě měla něco mnohem víc. Král Eomér mě poslal do Minas Tirith abych to zde předložil někomu kdo o tom bude vědět víc." Dořeknu a drobet pozvednu hlavu. Srdce mi buší jako o život. V napětí co bude dál klečím na zemi a nepřítomně občas někam zabloudím očkem.

Eldarion - 06. dubna 2010 11:54

Minas Thirith Po té co otec odejde ze síně, tak se chvíli rozhoduji, jestli mám či nemám následovat ho na schůzi s rohanským poslem. Nakonec zvítězí únava, a tak vyjdu dveřmi naproti těch, kterými odešel můj otec, a zamířím do druhého poschodí paláce, ve kterém ležel můj pokoj. Jakmile jsem do něho vešel, tak jsem se svalil na postel a okamžitě usnul. Na to, že jsem byl velmi unavený, jsem spal jen několik hodin. Po probuzení dojdu k oknu, u kterého strávím chvilku pozorováním okolí a ulic Minas Thirith, po té se jdu obléct do obleku, jež je hoden mému postavení a následně vyhledat matku. Když se mi tak povede, tak se mírně pokloním na znamení pozdravu a zeptám se "Chtěla si se mnou mluvit?"

Osud Středozemě - 11. dubna 2010 21:30

Naili - Nové ráno na pláních a šepot z lesíka Přežila jsi, zdá se to téměř neuvěřitelné, ale po vlcích ani stopy. Téměř by jsi mohla pochybovat, že se něco takového stalo, ale o skutečnosti tě utvrzuje mrtvé tělo jednoho z vlků, ležící kousek od tebe. Tvůj kotník začíná trochu modrat. Ale nic jiného, je to jen pořádná naraženina s ještě pořádnější modřinou. Můžeš mluvit o štěstí. Celkově jsi dopadla velmi dobře, na zádech a na rukách je jen pár krvavých škrábánců, které sice na pohled vypadají hrůzně, ale nejsou hluboké a do večera z nich budou jen zaschlé krvavé čáry. A pak jen jemňounké jizvy. Jakmile skončíš s ošetřením, které doprovází jen hlasitější šum stromů z lesíka, vykoukne slunce už v plné síle. A znovu se ozve ten neodbytný šepot. "Ailité, Ailité, noc minula. Přijď k nám a odpočiň si." Stromy šumí stále silněji a ty cítíš jak tě síla opouští. Vliv drogy ustupuje a místo toho se ti do žil vkrádá únáva a malátnost. A stromy šumí a zpívají: "Ailité, Ailité, pojď k nám..."

Osud Středozemě - 11. dubna 2010 21:47

Laif Dornwell - Slyšení u gondorského krále Král tě bedlivě poslouchá, poté si od tebe vezme list a jemně tě uchopí za paži. "Vstaň mladíků." Jeho hlas je na chvíli jemnější, ale stisk je pevný a neoblomně ti pomůže na nohy. Poté už se Aragorn otočí k psaní, které jedním škubnutím rozdělá. Sejde poslední stupínky a za lehkých kroků po sále se začte. Chvíli mlčky můžeš sledovat, jak jeho oči kmitají. Trvá to, zdá se, že si ten list čte už podruhé, ne-li potřetí. Poté na tebe pohlédne, v očích má překvapení i trochu podezíravosti. Znovu se zahledí do listu, nakonec ho složí, ruce založí na záda a v klidném postoji ještě chvíli mlčí. "Laife Dornwelli, toto je velmi vážné poselství, i když já nedokážu dohlénout jeho závažnosti až na samý konec. Ihned však předám ten list mým učencům a ti již vyhledají možnou nápovědů ve starých příbězích, v kterých se skrývá mnoho moudrosti." Král poté přistoupí blíž k tobě a znovu se tě dotkne na paží. Cítíš jak jeho dlaň je hřejivá a máš dojem, jakoby ti roznášela po těle klid. "Můj dům je ti k dispozici. Odvedou tě do ložnice, kde se můžeš občerstvit. Budeš-li něco potřebovat, neváhej se obrátit na služebnictvo. Jakmile budu mít nějaké zprávy, pošlu pro tebe." Poté tě opustí až uvězňující pohled krále, jeho stisk přestane. Aragorn pokyne jednomu vojákovi, který stojí mezi sloupy. "Odveď ho do ložnice a postarej se, aby měl pohodlí." Voják jen kývne na srozuměnou. Aragorn ti věnuje poslední pohled a rozloučí se s tebou. "Díky ti za zprávu, rohanský kováři." Jemně pokývne hlavou a s listinou v ruce zamíří mezi sloupy na protější straně, než vyšel ten voják. Vidíš ho jen chvíli, než zmizí v chodbách paláce. "Pane, následujte mě." Pokyne ti voják a odvádí tě na druhou stranu. Procházíte širokou chodbou, kdy po pravici máš výhled na město z vysokých oken. Není však čas se kochat, protože voják jde dál a dál. Konečně se chodba stáčí, řada oken končí a nyní vaši cestu osvětlují louče. Voják ještě několikrát zahne, až si všimneš, že se chodba zužuje. Poté zůstanete stát před dveřmi, které voják otevře a pokyně ti dovnitř. Jakmile vstoupíš, opustí tě se slovy: "Kdybyste něco potřeboval pane, budu na konci této chodby." Ukáže ještě rukou a ty vidíš vstup do této části na druhém konci chodby. Vejdeš-li dovnitř, zjistíš, že pokoj je draze, ale jednoduše zařízen. Místnosi vévodí prostorné lůžko, naproti němu je u stěny krb a u něho dvě křesla se stolkem. Naproti dveřím se rozkládají dvě velká okna, jejichž výhled ti poskytuje pohled do zahrad. V jednom rohu místnosti je závěs, který skrývá plechovou vanu. Ozve se zaklepání a po chvíli vstoupí služebná, která nese džbán a čisté šaty. Jemně se ti ukloní a ihned si to zamíří za závěs. Slyšíš, jak džbán položila a šaty složila na malý stoleček, který je kousek od vany. Poté opět vystoupí zpoza závěsu, znovu se ti lehce ukloní a tiše zmizí. Osamněl jsi a nejspíš máš dost času, než se dozvíš verdikt učenců.

Osud Středozemě - 11. dubna 2010 22:00

Eldarion - Palácové zahrady - S matkou Spánek byl opravdu krátký. Když si vstal, mohl jsi vidět, že slunce se sotva šplhá k nejvyššímu výstupu, je tedy krátce před polednem. Jakmile jsi se začala ptát po matce, sloužící tě odkážou do zahrad. Vydáš se tedy tím směrem a vejdeš z tichého paláce do příjemně provoněných zahrad. Babí léto je tu znát, ale přesto je tu krásně. Chvíli kráčíč cestičkou, když spatříš u malé fontánky svoji matku. Vypadá nádherně, její husté, dlouhé vlasy jí volně splývají na záda, na sobě má jednoduché černé šaty. Už slyšela o smutku a ty jsi dobře věděl, že měla velmi ráda Eomérovu dceru. Opětuje ti se smutným pohledem úklonu a poté tě obejme. "Eldarione..." Tiše šeptne a znovu tě objímá. Cítíš, že jí po tváři kanou slzy. Matky... Konečně tě pustí ze svého objetí a pohlédne na tebe. Pohladí tě na tváři a znovu vzlykne: "Je to taková ztráta." Chvíli ještě polyká slzy, ale nakonec se ovládne. Uchopí tě za ruku a vede tě dál do zahrad. "Dnes v noci jsem měla sen, který mě velmi trápí. V tom snu jsi vyrazil na cestu s mužem, který měl tváře ošlehané větrem, mozolnaté ruce a světlé vlasy. Ten muž velmi miloval koně a svoji zemi. A ty jsi s ním jel na sever, kde jste hledali něco, co nám může pomoci." Arwen se zastaví a otočí si tě k sobě. Dívá se ti do očí a ty v nich můžeš číst obavu. "Myslela jsem, že už to nikdy nepřijde, ale cítím to znovu. Cítím, jak zlo chce vztáhnout znovu ruku na Dům númenorských dědiců. Ten sen mi měl poradit, musíš najít toho muže a musíte spolu vyjet na sever." Její hlas je naléhavý a oči tě úpěnlivě prosí. Její teplé dlaně se studenými konečky prstů svírají tvé dlaně.

Naili - 12. dubna 2010 17:41

šeptající lesík zavrčím a naslouchám. pravda, při tom všem jsem zapomněla na to nejdůležitější. Dokážu spát v korunách stromů? nedovolím si spát na zemi. Co kdyby se vrátili... zamžourám. Mé tělo touží po odpočinku a já se jím ráda nechám unášet. Srdce mi hlasitě buší. Blouzním, jen blouzním. nemluví ke mě žádný les, neslyším jak mě k sobě zve a už vůbec kdo je ta Ailité? mluvím o tom nahlas abych se těch pár kroků a šplhů sama ujistila že neusnu a taky ujistila sama sebe že se mi to jen zdá. blázním a blouzním chodidlo se snažím šetřit a hledám místo na spaní ve větvích stromů (pokud jsou jehličnaté tak to půjde asi hodně těžko- takže obyčejná zem)-dostatečně bezpečné a při tom pohodlné. Tělo už se pomalu vzdává. Hodně se napiju a ještě něco málo pojím. Tělo krátce na to vypovídá službu a pro ten zbytek si spánek přijde velmi brzy po té.

Toby Dolanský - 12. dubna 2010 23:17

Hoří V hrobovém tichu, které nastane, jsou mé kroky jako dusot koní a tlukot mého srdce, nacpaného až někde v krku, jako hromobytí. Nicméně povede se mi dostat až ke dveřím bez toho, abych vzbudil nežádoucí pozornost asi zvířete, které teď už není slyšet. Opatrně vykouknu ven a pohledem přejedu přes dvůr. Můj pohled se na okamžik zastaví na hospodářské budově určené pro zvířata. Když tam vyšlehne plamen leknu se jakobych ho zapálil já. Stodola plná suché slámy se rychle rozhořívá. Rychle vyběhnu směr oheň a zapomenu přitom na nebezpečí, které pravděpodobně číhá venku. Rychle běžím ke stodole a pokusím se oheň uhasit, když už to nebude možné tak se alespoň pokusím pustit zvířata na svobodu, aby tam neuhořela zaživa.

Than - 13. dubna 2010 18:28

Poblíž cizího tábora Frin nám sdělí svůj názor a já se jemně pousměju, protože více sympatizuje se mnou, než li s rohirem. Chce se ale ujistit, že proti tomu nic nemáme, a i když tuším, že otázka je spíše mířená Eormundovi, tak se usměju a potichu pronesu. Rozumím, pane! Vlastně s tím mám i docela pravdu. Moje nedobrovolná služba se teď vztahuje k Frinovi, takže je něco jako můj nadřízený…nebo ne? Já jsem se v těchhle vojenských věcech prostě nikdy nevyznala… Pohledem přelétnu na Eormunda, jelikož nemám ani v nejmenším v plánu zůstat na stráži jako první. Uvědomuju si , v jak nebezpečné situaci se můžeme zrovna nacházet a určitě nechci, aby první krok byl na mě. Popravdě nechci, aby na mě byla jakákoli zodpovědnost, ale pod vojenským vedením to možná ani jinak nejde. A co stráže týče…ty bys na to asi byl nejlepší, Eormunde, máš s tím jistě zkušenosti, že?! Předhodím mu trochu provokativně a čekám, jak oba muži zareágují.

Osud Středozemě - 16. dubna 2010 22:31

Naili - Podivné dospávání v ještě podivnějším lesíku Vejdeš mezi stromy a jakoby se šepot zvětšil. Už to nejsou artikulovaná slova, spíš nějaký podivný zpěv. Vzrušený z tvé přítomnosti, to dokážeš vycítít. Stromy jsou listnaté, takže není problém na ně vylézt. Dokonce máš pocit, jakoby se ti větve samy nastavovaly šikovně a nakonec ti poskytly jeden příjemný koutek, kde jsi se mohla skrčit v jakžtakž snesitelné poloze a zavřít oči. A znovu to šumění a temnota pod zelenými lístky. Pomalu, ale jistě ztrácíš vědomí. Šumění tě však celou naplňuje, je i ve tvých snech. A ty jsou tak živé, že těžko říci, zda-li to byl sen. Ležíš ve větvích a cítíš na sobě pohledy smaragdových očí. Ne jeden pár! Sledují tě asi 3 bytosti, celé zelené, nahé, s vlasy rozcuchanými, tvářičkami jako děti. Sledují tě a cosi si vzrušeně šeptají. odkaz A pak, pak se tě jedna z nich dotkne. Její dotek není ani chladivý, ani hřejivý, jen plný energie. Cítíš, že otvíráš oči a s nimi ztrácíš podobu těch stvoření. Vidíš zase lístky nad sebou a sluneční paprsky v nadhlavníku opatrně prokukující mezi větvěmi. Musí být poledne. Cítíš se jako člověk po elfím vínu. Po celé lahvi elfího vína. Ale pocit, že tě někdo sleduje, neztrácíš. Byl to opravdu sen?

Osud Středozemě - 16. dubna 2010 22:41

Toby Dolanský - Hořící statek Oheň se velmi rychle šíří, jak by také ne - hobití statky jsou většinou celé ze dřeva. Nápad hasit se ti rychle vytratí z hlavy, pokud nehodláš jednat jako sebevrah. Ovšem pustit zvířata, to by mělo jít. Vrata od chléva jdou otevřít velmi rychle, ovšem je tam podivné ticho. Žádné zběsilé hýkání a dupání, nikdo tě neválcuje a to by měl! Další zášleh plamenů a rána. Nejspíš se zbortil jeden z trámů. Ta záře, která vyšlehla z plamenů, ti dovolila spatřit vnitřek chléva. Není to radostný pohled. Z roztrhaných kusů poznáš hlavu svého poníka, ale i končetiny jiných zdraví. Obrátí se ti žaludek a začneš se zakuckávat. Zdržel jsi se příliš dlouho oheň tě obklopuje a jen nerad by tě nyní ztratil. Začíná se ti motat hlava z dýmu, ale poté ucítíš závan větru. Je to podivné, ale když se otočíš čelem tomu proudu, pochopíš, odkud to vychází. Z obrovských bělostných křídel. Možná se připravuješ na smrt z toho, co vidíš.odkaz Orlí hlava, jen několikrát větší, na tebe shlíží moudrýma očima, obrovské drápy se nebezpečne lesknou. Nejsi si moc jistý, co to vlastně před tebou je. Vypadá to jako více zvířat dohromady a všechno zvětšené. Celý ten kolos má asi přes 2 metry. Není čas, nasedni, nebo zemřeš. Ozve se v tvé hlavě a podivné zvíře se nakloní svým obličejem blíže k tobě.

Laif Dornwell - 19. dubna 2010 18:23

V přítomnosti krále Poslouchám tiše krále a sem tam se na něj zadívám. Očividně měla ta slova v dopise větší váhu než jsem si myslel. V nitru cítím radostný plamen že se mi jej podařilo doručit. A také začíná růst malý ohýnek zvědavosti co z těch slov vzejde. Mám pocit že ně zrovna něco moc dobrého. "Můj králi moc Vám za vše děkuji. Bylo mi nesmírnou ctí doručit toto poselství a budu velmi rád když si jej budu moci i vyslechnout. Též Vám moc děkuji i za všechno co mi zde nabízíte." Řeknu králi s hlubokou úklonou a mírným úsměvem než mě nechá doprovodit někým do mého nově přiděleného pokoje. Na jeho díky za zprávu se jen mlčky znovu ukloním než se začnu plně věnovat vojákovi jenž mě odvádí do pokoje. A vskutku že se nemůžu dočkat. Zasloužím si pořádný odpočinek. Bude to pro mě skvělá odměna po těh tvrdých dnech v sedle. Pomyslím si potěšeně a sem tam se poohlédnu ven z oken kterých je chodba před mým pokojem plná. Výhled na město je vskutku moc krásný, jen kdybych měl ale více času na kochání než dorazíme ke dveřím mého pokoje. "Moc děkuji." Poděkuji s úsměvem vojákovi a radostně zapadnu do pokoje kde mi div nevypadnou oči z důlků. Takový přepych si snad ani nezasloužím proboha! Pomyslím si když pozoruji vcelku vkusně vybavený pokoj. S velkou radostí ale zamířím k posteli a ihned vyzkouším jak je měkká. Mírně překvapeně vzhlédnu jakmile sem vběhne i služebná ale vyprovodím ji s mírným úsměvem. Tak co teď? Mam určitě hodně času. Napadne mě a v první řadě určitě zamířím do koupelny kde se pořádně vydrhnu. Smiji ze sebe tu obrovskou špínu a když jsem po dlouhé době i čistý vezmu si na sebe i čisté oblečení ve kterém však vypadám jako nějaký urozený člověk. To je paráda! Cítím se konečně jako někdo důležitý. Pomyslím si pobaveně než se položím na postel. Chvilku koukám jen tak někam do prázdna ale velmi brzy se mi podaří usnout. A velmi tvrdě. Konečně jsem si mohl odpočinout. Splnil jsem to co jsem splnit měl.

Naili - 20. dubna 2010 19:01

šeptající lesík jsem moc unavená než abych vnímala že mě les s láskou přijal. A listnatý strom mi nabídl pohodlné spaní. Dopotácím se k tomu místu a spím. Možná i se slinou v koutku. Mám pocit že by mě nedokázalo vzbudit skoro nic. Sen je zvláštní. Od doby co jsem člověk je to vlastně můj první sen. Sen? Možná ne? Probouzím se opatrně. Cítím je, vím o nich. Podívám se na místo kde se mě dotkli a pátrám v paměti jestli jsem o nich někde nečetla či neslyšela. Pak dál ležím s otevřenýma očima. na půl očekávám že opustí zelený úkryt a ukáží se. Ale co si to tu namlouvám. Posadím se a zakloním hlavu. Děkuju nevím co jiného říct. řeknu to elfsky. I když přes lidská ústa to možná nevyzní tak jak má. Opatrně slezu dolů a posilním se na cestu. Když o tom tak přemýšlím je to první přátelské místo po tom co jsem se změnila. Nechce se mi jej opouštět, ale něco mě tlačí dál. Posmutněle se usměji a jdu dál (prostě za civilizací)

Toby Dolanský - 25. dubna 2010 23:37

Plameny Přiběhnu ke statku a rychle otevřu dveře. V tu chvíli uskočím stranou, aby mě zvířata nezadupala do země. Nic se však neděje. Mělo by se tu prohnat stádo vyděšených zvířat, ale nevyběhne ven ani myš. Opatrně nakouknu dovnitř, ale nevidím tam pořádně. Proto vejdu dovnitř, abych lépe viděl. Krev, vnitřnosti končetiny hlavy. To všechno se válí po zemi jako kousky nějakých loutek, které dítě v zlosti rozbilo. Krev, hlavy, krev, končetiny, krev. Zvedne se mi z toho žaludek. Jenomže si přitom nevšimnu jednoho z trámů, který je už těžce ohořelý. Spadne dolů, kupodivu mě netrefí, ale pouze mi zahradí cestu pryč. Plameny jsou všude kolem. Horko rychle stoupá. Štiplavý dým mě pálí v plicích. Oheň si rychle bere většinu kyslíku. Zamotá se mi hlava a málem omdlím, když se mi opře do tváře vítr. Pozvednu hlavu a spatřím ohromné zvíře ne tvora s křídly a lvím ocasem. Kdesi se ozve, abych na něj nasedl. Nepřekvapí mě to na takové úvahy už nemám sílu. Mozkem se pomalu rozprostírá tma. Kouř mi zaplavil plíce. Z posledních sil se doškrábu k tvorovi a pokusím se na něj nasednout. Jsem tak malátný, že se ho ani nebojím.

Osud Středozemě - 02. května 2010 22:32

Laif Dornwell - Minas Tirit, Královský palác - Odpočinek Jakmile necháš myšlenky odplout, tvé tělo se uvolní a víčka ti těžknou. Poté už to netrvá dlouho a ty usneš. Je to velmi tvrdý spánek, který ti vrátí mnoho sil. Je tak tvrdý, že se ti většinou nezdají sny, až nakonec...přeci jen. Stojíš opět na pláni. Tušíš, že máš něco hledat, ale ať se ohlížíš jakkoliv, nic nenacházíš. Až nakonec, kde se vzal, tu se vzal, kousek od tebe je malý lesík. Jednoduché uskupení pár listnatých stromů tě velmi vábí. Toužíš se dostat blíže, protože mezi kmeny se zalesknou rudé vlasy. Šepot listí sílí a ty se můžeš zbláznit z toho, že se ti nedaří přiblížit se. Začínáš šílet, rvát trávu, křičet... A s křikem se i probudíš. Pozvolna, zatímco zkoumáš pokoj v královském paláci, tě opouští ta šílená touha. Je to zvláštní, nikdy jsi nic takového nepocítil. Tvé tělo je celé roztřesené a studené, což tě možná překvapí ještě více. Ani kapka potu. Ovšem jak zjistíš, stihl si roztrhnout prostěradlo. Pokud vylezeš z postele, jednoduše se ti podaří pohledem z okna zjistit, že už minulo poledne. Musí být tak kolem druhé nebo třetí hodiny odpolední. Možná tě přitom výhledu zaujme menší srocení v zahradách - 4 muži sedí na kruhové lavici a společně něco tiše probírají. Společný rys, který dokážeš ihned rozpoznat, jsou jejich bílé vlasy. Pak jeden z nich zdvihne hlavu a podívá se přímo na tebe. Nevidíš mu dokonale do obličeje, ale rozeznáváš, že má ve tváři vrásky, ale zároveň schovívavý úsměv. A velmi dobře poznáš, že tě rukou nabádá, aby jsi k nim sešel.

Osud Středozemě - 02. května 2010 22:39

Naili - Stále lesík Lesík se zdá celkem normální, běžný. Listy jemně šumí a větvičky pod tvými kroky tiše praskají. Chystáš se prostor stromů opustit, ale tvé kroky jsou celkem pomalé. Nejsíš to vše musíš přičítat působení drogy a tvé nynější malátnosti. Tak ale proč, když vidíš kraj mezi stromy, máš dojem, že se vše různě točí, poté uhání nezměrným tempem? Zdá se to šílené, ale jakoby s tebou lesík někudy cestoval, ovšem v takové rychlosti, že sotva něco dokážeš postřehnout. Jen se ti více točí hlava. Pokud se pokusíš i přesto vystoupit z lesa, bude to nemožné. Neviditelná zábrana ti nedovolí udělat další krok mimo stromy. Je to podobné, jako když jsi se chtěla vrátit do Lorienu. Jestliže se ale otočíš do nitra lesíka, který jakoby se zvětšil, už tě ubíhající krajina neruší a bolehlav ustupuje. Šumění se opět trochu zvýší, ale nejsou to větve a jejich listy. Velmi dobře před sebou rozeznáváš několik osob, jsou stejné jako ty, co jsi viděla ve snu. Ale byl to sen? Jejich zelená kůže se zdá být tak reálná, smaragdové oči jakoby tě propalovaly. A jejich jazyk je velmi neartikulovaný, jen šumivé zvuky. Až jedna z nich vystoupí, od ostatních se liší výraznějším nosíkem. Natáhne ruku směrem k tobě a promluví elfštinou, která spíše připomíná šumění větru, než melodický jazyk: "Odtud nyní neodejdeš, není to možné, cyklus započal."

Osud Středozemě - 02. května 2010 22:45

Toby Dolanský - Zvláštní cesta Tvor ti dokonce svým zobákem pomůže nasednout a poté už na nic nečeká a mohutnými pohyby křídel se vznese do vzduchu. Snad, jestli jsi pohlédl na zem, spatříš, jak celý statek hoří, ale více už nevidíš, jen vzdalující se ohnivý bod v černočerné tmě. A poté upadáš do neklidného spánku, nebo spíše mdloby. Nehrozí, že by si spadl, ten pták, či co to je, si tě dobře hlídá a navíc jsi malý, aby jsi přesáhl jeho hřbet. Kdo ví, jak dlouho cestujete. Ani nevíš kam, vše jsi prospal. Když se ale probíráš, dokážeš rozeznat, že bude ráno. Nebo aspoň doufáš, že ten ohnivý kotouč není další požár, ale slunce na obzoru. Brzy rozeznáš i hněvivé štebetání a křičení kolem sebe. Není tak hlasité, jako spíš důrazné. Víš, od koho vychází - tvor, který tě unesl zde má několik svých dvojníků. Zatím ti nevěnují pozornost, jen máchají křídly, až se ti z toho nadzvedávají vlasy. Nejspíš se o něčem dohadují.

Toby Dolanský - 10. května 2010 10:24

Cesta vzduchem do neznáma Dopotácím se k zvláštnímu tvoru a ten mi pomůže nasednout. Nejsem si úplně jist, co se děje pak. Ucítím ještě, jak se tvor zvedne ze země. Pak už nevím, co je pravda a co ne. Realita se míchá s bludy. Poslední co uvidím, je hořící statek dvou hobitů, kteří se teď už asi nemusí o nic starat. Pak se mi obraz zamlží a já omdlím. Zdá se to jako chvilka, jakobych jen zavřel oči a ocitl se na jiném místě. Trhnutím se proberu a zjišťuji, že farma zmizela, zmizel i oheň a kouř. Zato přibyli ti zvláštní tvorové. Jen co je zahlédnu zkamením na místě, očima těkaje z jednoho tvora na druhého. Rychle se rozhlédnu po nějakém úkrytu, místě, kde bych byl před nimi v bezpečí. Já sem já sem já sem jejich oběd!!! ta jediná myšlenka mi řve v hlavě. Jediná spása je v úkrytu. Pokud je poblíž nějaký kámen vyvýšenina rychle se k ní co možná nejtiššeji odplazím a schovám se za ni. Tam se začnu modlit, aby mě nenašli. Ale kdo vlastně? V duchu si je pojmenuji ptákolvi. Ano aby mě ptákolvi nenašli. Snažím se vmáčknout co nejhlouběji do jakékoliv škvíry, splynout s kamenem, za kterým se schovávám.

Ogmar - 18. května 2010 12:35

Na cestách - Rohan - severní teritorium, jenž sousedí s železným pasem (bývalým) U prokletého bahenního trolla. Už zase jsem skončil v kleci. Ano je to tak. Já Ogmar. Válečník.......bývalý válečník bílé ruky, sedím se svým věrným obouručákem (obouručí meč, ale skřeti nazývají tuto zbraň poněkud zjednodušeně) a mám ruce v okovech. Chytli mně nedávno. Lidé. Už zas. No, ale aspoň je to lepší než trpaslíci ze severních hor.Ti zatracení vousáči, mně mlátili těma klackama tak dlouho, dokud mi nezlomili žebra. Hehe, taky že jsem několika z nich usekal hlavy, ale když na Vás naskáče osm takových prscků, v těch jejích těžkých zbrojích, neudržíte se na nohou. Potom mně používali jako atrakci v aréně, ale já jsem jim ukázal, čeho jsme mi Uruk-hai schopni ! Všechny vyzyvatele jsem rozsekal, a pak před očima ostatních trpošů snědl ! I když jsem si musel ty jejich otravné vousy vybírat ze zubů, jsou trpaslíci chutní, a je na nich hodně masa...........jen se musíte nějak dostat skrze jejich zbroj. Po několika dnech, ke mně přišel žalárník a otevřel dveře.......blbec. Utekl jsem a pod rouškou tmy jsem utekl. Hehe........ti vousáči, co mně věznily mně hledají doteď. No, ale teď už jsem zase v kleci. U lidí. U velmi velmi smradlavých lidí. Ty chcípliny smrděj jak kytky. Co bych dal za vyválení v bahně, ale potom co se velitel karavany, při mém zjevení veřejně podblil, vzaly kýble s vodou......velmi studenné vody, a rozhodli se mne umýt. Prvnímu človíčkovi jsem osobně rozbil kýbl o hlavu. Když na mně sebrali zbraně nechal jsem ostatní být, stejně jako oni mně. Trochu si přesednu a obejmu svůj obrovský obouručák ještě pevněji. Je to úžasná zbraň. Trochu opotřebovaná, ale dobře udržovaná. Už jsem s ním uťal stovky hlav. Lidé, trpoši, skřeti dokonce i elfíci, kteří chutnaj jako ovoce, padly pod tíhou mné čepele. A teď ? Sedím jak dub v kleci a čekám než mne zase zaměstnaj. Ale co jiného může skřet v dnešní době dělat ? Jsem vyhoštěnec. Psanec. Ale pořád jsem skřet. Čekám..........a čekám.................ani nevím naco. Vozík se mojí klecí najede na cestě na díru, a se mnou to hodí jak s opilýám vousáčem. Praštím hlavou, krytou pod helmicí berserkera do mříže. ¨ Hej ! Mlíčňáci ! Nenuťte mně abych tam došel a ukousl Vám hlavy ! Zařvu a s bolestivým syčením si prohmátnu bolavé místo na hlavě.

Laif Dornwell - 18. května 2010 12:38

Zas divné sny, setkání se starci Otevřu oči plné onoho nenadálého šílenství a nejistě se rozhlížím po pokoji. Zrychleně dýchám, jako kdybych běžel snad celé dny. Srdce mi div nevyskočí z hrudi. "Co ... se to se mnou děje? A co to bylo k čertu za sen?!" Řeknu tiše a vyskočím na nohy. Zadívám se na roztřesené ruce, cítím jak mě obklopuje chlad ale jen mě to ještě víc děsí když si uvědomím že nejsem ani trochu zpocený. "J-j-já snad blázním." Hlesnu a posadím se na postel. Pozoruji roztržené prostěradlo a raději ani nepomýšlím co jsem musel vyvádět. Ty rudé vlasy... zase to byla ona, ta neznámá... Mihne se mi hlavou a pomalu přejdu k oknu. Mlčky pozoruji oblohu zalitou sluncem. Co mi chtěji ty pitomé sny sdělit? Co se po mě chce? Ptám se sám sebe v duchu. A až po delší chvíli co pozoruji všechno kolem se mi podaří zahlédnout v zahradách čtyři starce. Jak o čemsi konverzují. Copak to asi bude? Zvědavě nakloním hlavu. Zkouším si vybavit co by si asi tak mohli povídat. Poté mě ale dosti překvapí když se jeden podívá mým směrem. Trochu polekaně uskočím od okna a až po pár vteřinách se k němu zas vrátím. Jak ... věděl? Mihne se mi hlavou a chvilinku ho pozoruji. Na jeho gesto abych k nim zavítal jen pokývnu hlavou a skočím ke skříni. Obléknu se do bílé košile a kalhot z hnědé kůže které připnu úzkým páskem s měděnou sponou. Poté pomalu vyrazím do zahrad. Hlavu mám plnou zvědavých myšlenek. Trvá to asi čtvrt hodinky než se mi podaří starce najít. Než k nim přijdu chvilinku je nejistě pozoruji. Co mi asi chtějí? Týká se to těch slov co jsem doručil? Pomyslím si a pomalu k nim vykročím. "Zdravím Vás." Pozdravím nesměle a ukloním se. "Přáli jste si se mnou mluvit?" Krátce si všechny zvědavě prohlédnu a pomalu přistoupím až k nim. Trochu napjatě vyčkávám co se bude dít. Cítím se drobet ... nervozně.

Eldaron - 18. května 2010 19:31

Po vodě až k Osgiliathu... Nad přístavy vlaje zástava krále pane, válka tedy dopadla dobře, vaše obavy byli zbytečné.... ozve se jeden z dúnadanů na přídi lodi a pousměje se, jeho omšelé zelené šaty které jsou již dlouhou dobu odrané a potřebují zpravit se zavlní ve větru a já se v černém plášti a s Eriem na rameni zadívám před sebe.... Vytáhněte vlajku, ať kdo jede, nezastavujeme, musíme do Osgiliathu, tam se dozvíme vše asi nejlépe... řeknu tiše a pak se zarazím... Vlastně, chce li někdo z vás bratři vystoupit zde, v Dol Amorthu, nemám nic proti, již můžete domů, naše cesta byla dlouhá, vaše ženy a děti vás jistě oplakali, snad se máte kde vrátit, nedržím nikoho z vás, jděte domů, ERIADOR! Dúnadani, děkuji Vám za vše, nikdy na vás nezapomenu! 15 mužů se shromáždí na palubě, všichni chvíli hledí na mě a pak na blížící se přístav, nemusí nic říkat, vidím to na jejich očích.... Spusťte kotvu, a běžte, daleko to odsud není! Nezapomeňte však, jste jen navrátivší se hraničáři, a já již nejsem vašim kapitánem, tím je doufám ještě Aragorn, syn Arathornův... Otec! Předpokládal sem to, všichni do jednoho nasedli a koně, vzali si co jim právem patří z toho co jsme našli a popřáli mi štěstí, naštěstí tuhle loď sám uřídím, správce přístavu se lehce podiví, neboť asi poprvé vidí Dúnadany, navíc připlouvají z moře..... Snad oba žijí, snad na mě nezapomněli.... přehoupnu se přes lano od plachtoví a rychle zvednu kotvu, pak se již vydám ke kormidlu lodi, můj havran usedne kousek ode mne a po té co loď opět nabere rychlost se vydám sbalit to nejdůležitější na koně a zavřít a uzamknout podpalubí lodi... Kdo jsi a odkud pluješ, řekni své jméno cizinče a proč chceš kotvit v Osgiliathu... Jsem dúnadan, hraničář z Eriadoru, a byl sem dlouhá léta na moři, pověz mi dobrý muží, kdo nyní vládne Gondoru? usadím se na koně zahalen do pláště, havran sedne na mé rameno, torny na koni pořádně zkontroluji a pak sjedu z lodi, když dostanu odpověď Elessar Telcontar na chvíli se zarazím ale pak si uvědomím co znamená v guinejském jazyce Telcontar... Nechám tu svou loď dva týdny, nikdo ať na ni nevstoupí, tady je dobrý muží odměna a zároveň platba za kotvení... šáhnu do svého váčku ve kterém mám pár zlatých mincí které ve Středozemi platili všude než sem odjel a dvě mu podám, pak se tryskem vydám vstříc bílím věžím Minas Tirith, kde projedu bez povšimnutí až na nádvoří citadely kde mě zastaví stráže s okřídlenými přilbami. Žádám o dovolení vidět krále a královnu! víc neříkám, snad to není třeba, jen si dávám pozor, aby nebyl vidět štít který nesu na boku koně a zakrývají ho kožešiny a houně, dívám se po městě, a můj zrak spočine na Mordoru, který je nyní bez temného příkrovu, nevědomky dojedu až na upatí nádvoří, abych se díval na to jak nad Mordorem vychází měsíc.... Jsem opravdu v Gondoru....poprvé v životě, znám ho jen z vyprávění Gandalfa,ale tam - tam v dáli leží Minas Ithil... zavřu oči začnu vzpomínat na to co mě Gandalf učil....

Osud Středozemě - 22. května 2010 21:48

Than - Akce: Tábor Eormund se tedy ujme první stráže a ty s Frinem připravíte provizorní ležení, zatímco uvážete koně. Celkem klidně usnete, zima velká ještě není, aspoň ne tady, poblíž moře. Frin brzy začne tiše pochrupkovat a i ty dlouho neudržíš víčka od sebe. Těžko říci, jak dlouho jsi spala, ale když se rozhlédneš kolem sebe do tmy, už nevidíš nikde obrysy Eormundovy postavy. Je jedno, jestli si budila Frina a nebo jestli jsi se ještě chvíli rozhlížela. Tak i tak po chvíli uslyšíš podivný křik. Je z dálky, ale přesto je slyšet dobře. A pokud se ohlédneš tím směrem, dojde ti, že je z tábora cizinců. A nejspíš bude mít něco společného se zmizením Eormunda.

Osud Středozemě - 22. května 2010 22:07

Toby - Kdo ví kde s ptákolvy Ti tvorové, které jsi nazval ptákolvi, se dál hádají a dohadují, pleskají křídly a hlavně křičí. Ten jejich křik je asi to nejhorší, je velmi pronikavý a hlasitý. Ale oni se očividně nebojí, že je někdo uslyší. Tobě se podaří poodlézt malý kousek, ovšem poté tě zradí tvé slabé tělo po stresu, který si zažil. Tráva pod tebou zašustí, takže to lehký sluch tvých společníků určitě nenechá bez povšimnutí. A samozřejmě se ihned všichni k tobě otočí. Konečně je spočítáš - je jich pět. Jakmile spatří, že se snažíš utéct, někteří z nich opět začnou máchat křídly a podivně křičet, nyní je to, jako kdyby skákali po schodech. Asi takový zvuk vydávají, takový kolísavý. Ten, který je ti nejblíž a nejspíš je to ten, který tě sem přinesl, se ovšem nesměje. Jeho pohled je zkoumavý. Ovšem jestli je to opravdu ten samý, to si nemůžeš být jistý, neboť všichni se ti zdají být na první pohled stejní. Odcházíš? Zeptá se tě v tvé mysli naprosto vážně. Nedoporučuji ti to, zdejší kraj je pro takového malého tvora nebezpečný.

Osud Středozemě - 23. května 2010 17:13

Ogmar - Cestou necestou Rohirové si tě nevšímají, jen občas při tvých projevech cosi zavrčí. Nejsou jako trpaslíci, jejich chování je odtažité, nepošťuchují tě, ale nenechají tě jen tak bez dozoru. Zatím nevíš, kam vaše cesta míří. Zdá se, že ti to nikdo nesdělí. Jen si všimneš, že jste přebrodili Želíz a míříte dál na západ. Tímto způsobem cestujete několik dní. Vše ubíhá jednotvárně. Tu a tam na tebe vylijí kýbl vody, tu a tam ti něco hodí k jídlu, sami se vždy dobře najedí pečeně. A dál a dál putujete. Želíz se kolem vás vine a poskytuje vám dostatek vody, což je nevýhoda pro tvoji nechuť k hygieně. Ale Rohirům se to očividně líbí. Konečně se zastavíte na delší dobu. Neznamená to, že tě pustí z vozu, ale stane se něco jiného. K Rohirům se připojí zvláštní skupinka a ty v nich brzy poznáš lidi z Jihu. Vypadají jako obchodníci. Mají na sobě dlouhé hábity, z kterých jen vykukují oči. Mluví tiše, ale za to divoce gestikulují. A k tobě zaznívají jen slova jako "obchod", "drahé", "zábava" a podobně. Několikrát po tobě ti Jižané střelí očima a podivným způsobem si tě prohlížejí.

Osud Středozemě - 23. května 2010 17:34

Laif - Zahrady v královském paláci, Minas Tirith Cestu do zahrad jsi chvíli hleda, ale nakonec si s úspěchem prošel chodbami a nechal se obklopit zelení. Zahrady byly rozlehlé, část byla úzkostlivě opečovávaná a část byla ponechána přírodě. Ty jsi se musel vydat k místu, kde byla okna do tvého pokoje. Odhadem si zvolil směr a uspěl jsi. Za jedním špalírem živého plotu, který byl obalen jemnými pavučinkami, jsi viděl vykukovat čtyři hlavy. Nemohl to být nikdo jiný, navíc staré hlasy k tomu seděly. Když jsi přišel blíž, mohl jsi si je prohlédnout, aniž by jsi byl zpozorován. Starci mezi sebou zvučně rokovali, ovšem tobě neznámým jazykem. Měli na sobě stejné šedivé šaty, v pase stáhnuté. Její šedé vlasy jim spadaly na ramena. Vousy měl každý, jen každý různě dlouhé. Ty nejdelší měl muž s přízně řezanou tváří a s ledově modrýma očima. nejkratší zase ten, který tě sem přizval, mile vzhlížející stařec s medovýma očima. Mezi nimi seděli starci podobní si, jedne měl oči až zlaté, druhý temně hnědé. Když si přistoupil blíž, ihned ztichli a pozorně se na tebe podívali. Slova se ujal ten mírumilovněji vyhlížející. "Vítám tě, Laife Dornwelle, je dobře, že jsi přišel." Vřele se usměje a ten úsměv se objeví i na tváři zlatookého. Ostatní dva si tě jen zamračeně prohlížejí. "Necheš nám povyprávět o svých snech?" Až příliš horlivě se zeptá zlatooký. Jehou přísný soused nesouhlasně zamručí, ale přesto je v jeho očích jasně čitelný zájem.

Osud Středozemě - 23. května 2010 19:26

Eldaron - Příjezd do Minas Tirith Když projíždíš Osgiliathem a není možné nevšimnout si, jak je město opravováno. Z dob, z kterých jsi ho znal, nezbylo mnoho, ale nyní je snad to město ještě hezčí. A hlavně bylo plné života. Minas Tirith se mnoho nezměnila, i tak si všimneš, že řemeslníci pracují na hradbách. Zdá se, že je nějak zpevňují, ale podrobněji to nezkoumáš. Ulice města se už plní, je trochu po poledni, když dorazíš, a tak není divu. Koně zastavíš až na nádvoří, kde se o tebe začnou ihned zajímat stráže. Jejích tváře jsou trochu udivené, kdo ví proč, protože vypadáš jako každý jiný cestovatel. Na tvoji žádost zareagují však ještě větším podivením, ale nejspíš přirozený respekt z tvé osoby způsobí, že jen kývnou hlavou, jeden z nich přidrží koně a druhý kráčí k paláci. Chvíli stojíš v tichu, než se vrátí ten druhý voják. "Král i královna vás přijmou." Rukou tě pobídne a znovu se rozejde k paláci. Když ho následuješ, vejdete do velkého sálu obdelníkového tvaru. Hned u dveří ti voják pokyne, aby si šel dál, ale už tě nedoprovází. Všimneš si, že mezi obrovskými sloupy, které lemují cestu k trůnu, se také občas mihnou vojáci. Ovšem více tě asi zaujmou sochy, které stojí mezi sloupy. Pochopíš, že se jedná o númenorské krále. Na druhém konci sálu je schodiště. Na jeho počátku stojí opuštěný menší trůn. Na vrcholku je pak trůn větší na němž sedí muž. Jeho tváře jsou ostře řezané, oči jsou však přívětivé. Vlasy už jsou prosvětlené šedinami, ale přesto je patrná jistota v těle. Za trůnem stojí nádherná žena, zralá, ale přesto neztrácející mladistvý nádech ve své tváři, kterou má opravdu líbeznou. Temné vlasy má umně propletené a vystouplé lícní kosti a zašpičatělé uši prozrazují její původ. Očí jí zaří a s napětím sleduje tvoji chůzi. Dvojice pozorně sleduje, jak se k nim blížíš. Jejich tváře nic neprozrazují, ale všimneš si, jak najednou se žena dotkne mužova ramene a stiskne ho. Přes tvář se jí promítne jakýsi projev citu, ale těžko odhadnout jaký. Muž mlčí a nic nedává najevo. Bezpečně ale v této dvojici poznáš své rodiče - matka se nezměnila a otec jen sotva znatelně zestárl.

Eldaron - 23. května 2010 20:48

Trůní sál Dříve než se vydám abych následoval vojáka, rychle sejmu štít umě si jej pověsím pod plášť přes rameno, pak vytáhnu ještě z kožené torny něco jako balíček, který vezmu do rukou jako posvátnost a pak se již nejistě ale přesto nedočkavě vydám abych sledoval vojáka, mé kroky jsou docela nejisté, čím víc se blížím do sálu, tím víc se mi svírá hrdlo a buší mi srdce jako na poplach, jako bych měl nalézt nejcennější poklad…. Nikdy si nebyl tak nervózní jako nyní, no ták přeci to zvládneš, nadechni se, vydechni… Trošku se uklidním když kráčím sálem a vidím sochy které mají připomínat Numerojské krále, poznávám je, některé docela bezpečně, některé méně…. Pohledem se zastavím na trůně, co si pamatuji tak dole má sedět správce, ale žádného tu nevidím, proč také, vždyť tam nahoře již zase po dlouhých dobách dnů správců sedí král a dědic tohoto království, musím se zase nadechnout když vidím tváře obou jak na mě zhlížejí, na chvíli zavřu oči a s úlevou vydechnu, vypadají skoro tak jak si je pamatuji, jen otec vypadá o to víc důstojněji, když jeho vlasy prosvítají šedinami..ostatně já jako bych skoro nezestárl, vlasy černé jako uhel, jen delší, než když sem odjížděl, obličej stále mlád, o trošku dospělejší ale jen malinko, a možná více ošlehaný větry, jediná změna je malá jizva na pravé tváři, kterou sem utrpěl, ale oni dva si to mohou jen domýšlet jak sem k ní přišel, skoro se mi zastaví srdce když postřehnu reakci stisknutí otcova ramene… Poznala mě?! A co otec, jeho tvář je tak jistá, pamatuji si jak se vždy smál když jsme v noci v pustině zpívali staré písně a učil mě poznávat hvězdy… Již sem příliš blízko, spodní část trůnu je ode mne asi na dva kroky, vím že jsem sem měl již zastavit ale chci být co nejblíže to půjde, co nejblíže se mohu dostat… Můj pane, má paní… Pokleknu přesně k hraně podstavce trůnu a sklopím hlavu, balíček držím stále před sebou a notnou chvíli se dívám do země, nebo spíš na mramor ze kterého je podstava trůnu, než se mé oči zvednou aby nejdříve našli pohled matky ve kterém se dlouze zastaví, oči se mi rozšíří štěstím, a na tváři se zračí úsměv, jako bych právě našel něco dávno ztraceného, je to už hodně let co jsem se mohl do těch očí podívat, pak se podívám na otce a po chvíli povstanu, narovnám se a lehce se ještě ukloním hlavou…. Můj kapitáne, nejprve mi dovol abych se omluvil že jsem nemohl přijet dříve, když bylo třeba mě i těch co mě doprovázeli zde, abychom bojovali za svou zemi, za svůj lid, za svobodu, ale jak vidím, ten malý pulčík měl pravdu, protože pokud vidím správně, jeho verše se naplnili…. pohlédnu na pochvu otcova meče… Až zkují ostří polámané, nekorunovaný zase bude králem Vydechnu a zadívám se na matku….. Vám má paní, má královno se omlouvám, za to že nemohl jsem dát zprávy o sobě, poštovní ptactvo na mé lodě krátce po vyplutí stihl mor, a jiné jsem neměli, které by se dostalo tam kam mělo Pak zavřu oči a nadechnu se znovu, jako bych se měl kát, a asi to tak je, kdo ví jaký osud si museli oba představit, dlouho sem se nevrátil, moc dlouho sem byl pryč, bez jediné známky či náznaku panovala v srdcích obou nejistota, nedivil bych se kdyby si mysleli že mě již neuvidí, že jsem padl a již se nevrátím…. Plul jsem daleko a hledal sem věci zašlé, byl sem až v zemi neumírajících, a jako jediný sem se mohl navrátit, ale až po delší době, nicméně, potěší krále vědomí že nepřijíždím z prázdnou, prošel sem zapadlé kouty Středozemě, mnoho ostrovů, Aman, a jiné kontinenty které leží daleko za obzorem moře, a nyní dávám do tvých rukou tuto věc… I když se to nesmí, teď to poruším, vystoupám po schůdcích až k otci a rozbalím ten uzlíček jež nesu v rukou, tam se objeví ze stříbra umě vyhotovená koruna, ne moc zdobená, ale jedno je jisté, nese znaky Numeronu, a ji položím do jeho rukou….. Nargothrondská koruna, nelezena a nyní předána do rukou toho jež jako jediný ji má právo opatrovat! Narovnám se podívám se na matku z větší blízky, při tom na chvíli skutečně pozbudu dechu, ale zase se vydám couvavě dolů…. Snad odpustíš králi mou troufalost, ale uznej můj pane, že tento dar bych nemohl položit jen tak na podstavec tvého trůnu, to by mi svědomí ani čest nedovolili… Znovu se nadechnu a lehce sklopím oči…. Vezu i zlato, drahé kamení, a Numeronské železné luky, ty které naposledy byli ve výzbroji Gondoru za Isildura můj pane, a také vezu další dvě vzácnosti, které bych si ovšem rád ponechal, pokud mi tu čest můj kapitáne dáš, jsem přeci jen obyčejný hraničář z Eriadoru… Řeknu tiše, protože jím skutečně jsem, nemohu být nikým jiným dokud to neřekne král a královna…. První věc je Vinyamarská zbroj Tuora, otce Earendila Požehnaného, který spolčil Elendila…. Řeknu hrdě a rozepnu sponu pláště,pak od opasku z pod něj sejmu přilbici se sedmi labutími brky, posadím si ji na hlavu, spustím svůj omšelí plášt a do ruky než sklouzne si nadhodím podlouhlý štít s bílou labutí v modrém poli na sobě mám dlouhou drátěnou košili,září jak na ni dopadá světlo slunce, a hnědý plášť….pak šáhnu k pochvě, která však již nepatří ke zbroji, je úplně jiná…ta která patří ke zbroji je bezpečně uschována i s dlouhým mečem na lodi… A tento meč, jež sem vykoupil krví, a několika lety v zemi neumírajících Pak vytasím umě tesané ostří, jeho hlavice i záštita není zdobená jako byl Narsil, nyní Andúril, ale přesto nese jediné znak starých králů…. Arnarúth, nebo též králův hněv, první dědičný meč Numeronských králů a jejich potomků, který ležel dlouhé věky v prachu zatuchlé jeskyně kde skončil neslavný král, jež si myslel že věčný život Aman může dobít silou… Pozvednu čepel starší než je Narsil tak aby jej otec viděl, pak ji zase schovám do pochvy a pokleknu před něj…. Můj králi, má královno, čekám na vaše rozkazy Sklopím hlavu a již jen mlčím, neboť nevím co se bude dít, třeba mě nemůžou uznat svým synem, a já zůstanu navždy jen Dúnadan, kdo ví co bude, snad jen otec……

Ogmar - 23. května 2010 21:21

Ve voze jak na koze Jedeme. Jedeme. Jedeme a jedeme. A přitom si na nohou pěstuji novou odrůdu mimořádně smradlavé plísně....... Ve volném čase, kterého mám neskutečně mnoho brousím svůj meč nebo narovnávám rýhy v helmici, kterou mi způsobily nesčetné rány do hlavy. Už hodněkrát jsem přez ni totiž dostal. Ale kvalitní skřetí ocel, mi zachránila život. Sedím ve své kleci, a nevypadá to, že moje muka v řetězech nudy někdy skončí. Do toho mně ti bílí ďáblové zalévají vodou ! Ale zase mne krmí shnilým masem, a to mi tu občasnou koupel podstatně vynahrazuje. I když sem i při pomyšlení na to jak se cpou pečení sbíhají sliny, shnilé maso je chutné, suché a především plné plísní a dalších chutných doplňků masa. Jedeme mnoho dní, a mlíčňáci si mé nechuti k vodě doslova užívají. Dokonce jsem dvakrát zaslechl jak se sázejí kolik kýblů vody vydržím než si rozbiju hlavu o mříž klece. Musím uznat, že by se zřejmě dřív rozbila klec než má lebka, ale to je mimo téma. Neustále mne zalévají jako nějakou hloupou kytku ! U Sarumana ! Tohle je potupa ! jako by to nestačilo, po několika dnech jsme konečně zastavili a já zase začal cítit ten odporný puch lidskosti a civilizace. Jak moc mi chybí temné jeskyně mé rasy. Muchomůrky, a brouci na každém kousky zeminy. Pěkný puch smrti a hniloby..........ach jo. Sedím dál v kleci, když tu si všimnu mličňáků v dost srandovních hadrech jak kecají s mlíčňáky co mne sem dovezly. Vypadají docela směšně. Ale jejich hadry by se daly použít jako nová bederní rouška. A z jejich střev a žaludků bych mohl udělat výborný Zag-marell !! Při pomyšlení nad delikatesou mé rasy se mi začnou sbíhat sliny. Sedím a hledím....poslouchám....ale najednou zbystřím. Házení rukama hnědších mlíčňáků beru jako by odháněli mouchy, když však zazní slovo drahé, zábava a obchod, vyprodukuju si co ti parchanti chcou. A mám sto chutí jim zato ukousnout hlavu ! Jsem sice uruk-hai bez domova, ale sakra pořád jsem skřet jak má bejt ! Žádnej mlíčňák si se mnou nebude obchodovat jak s kostma na výprodeji ! Pokaždé když se na mně podívají tak vycením zuby nebo vztekle zavrčím. Stejně jako si oni měří mne, měřím si i já je. Myslím, že bratranec z východu, mi o těchle mlíčňácích už povídal. Jak se to jmenovali ? Hara....Haradlin ? Harublin....ehnm................... Dál přemýšlím nad jménem těch hrozně nebezpečnejch lidí, kteří však nasekali jiný lidi rychleji, než já lidský maso do kotle a přitom naslouchám jejich rozhovoru. Skřetí uši jsou přeci jen storktá lepší než lidský.

Than - 25. května 2010 19:14

Tábor Posadím se a chvíli mi trvá, než se zorientuju. Je to nezvyk necítit na kůži mráz, ale jen jemňounký poryv něčeho, čemu tu dole říkají „Přicházející zima“. Tady snad žádnou pořádnou zimu nezažili. Jen co mi teplota osvěžila situaci, ve které se nacházím, chtěla jsem si hned lehnout, aby Eormund náhodou nepřišel na ten podivuhodný nápad, že bych ho mohla vystřídat na stráži, ale uvědomila jsem si, že ho tu vlastně nikde nevidím. Několikrát se rychle ohlédnu na všechny strany, abych se ujistila, že se opravdu nenachází někde v okolí, ale když ho nikde nevidím, posunu rychle ruku k Frinovi a pořádně ho šťouchnu do ramene. Možná, že bych ho budit neměla-třeba si náš rohir jen odskočil… Vyruší mě však náhlý křik. To už se vyhoupnu na kolena a hlavu přirozeně otočím směrem, ze kterého přišel výkřik. Nemusím ani nijak dlouho přemýšlet, abych přišla na to, čí to může být křik, nebo s kým může souviset. Eormund! řeknu celkem tiše, i když jsem si úplně jistá, že nás cizinci slyšet nemůžou. To bude ten jeho pozdrav kupcům… dodám v znechuceném úšklebku a aniž bych se Frina na něco ptala, i když bych asi měla, vydám se pomalu a hlavně neslyšně k okraji nejbližšího vršku, odkud by byl na tábor alespoň minimální výhled. „Kdybych měl problém, dám vám signál a pak něco vymyslíte…“ zní mi zlověstně v hlavě a snažím se ze sebe vyhnat nechuť, kterou vůči těm slovům cítím. Přitisknu se k zemi, jak jen to jde, abych byla za vrcholkem kopce co nejméně vidět, což by vlastně bylo i tak díky tmě velice obtížné, a snažím se zachytit něco z dění v táboře Eormundových kupců.

Laif Dornwell - 28. května 2010 00:16

Podivné sny Trochu jsem znejistil když mě jeden z nich vybídl abych jim vyprávěl o svých snech. Chvíli jsem mlčel a přemýšlel. Ale když jsem se některým zadíval do očí cítil jsem jak mě prostupuje klid a pocit bezpečí. Ty zatracené sny... Mihne se mi hlavou a mírně si povzdychnu. "Nooo... v poslední době mám dost divoké sny." Začnu tiše a zabodnu pohled do země. "Nejzajímavější budou asi dva z nich. Jeden se mi zdál ... před pár dny a ten druhý ... dnes v noci." Pozvednu k nim zas hlavu a krátce se zadívám kamsi do prázdna. "Pokaždé se tam jednalo o ... nějakou dívku. Byla krásná a mladá. Její vlasy byli rudé jako samotný oheň." Trochu se zasním a chvilinku mi trvá než se zas přiměji k pokračování. "Pokaždé když jsem ji v tom snu spatřil cítil jsem jak mě ovládají emoce. Vztek, bezmoc a smutek. A dnes ráno jsem byl chladný jak led. Ale vůbec jsem nebyl zpocený ani nebylo v pokoji vůbec chladno." Dořeknu a na tváři se mi objeví mírné vrásky jak se mě ujímá starost. Možná jsem se asi vážně zbláznil. Pomyslím si a zmlknu. Zatnu ruce v pěst a dívám se zas do země. Cítím se trochu v rozpacích. Co to ale všechno znamená? A jak mi můžou oni pomoct? Ptám se sám sebe a trpělivě vyčkávám co se z toho vyvrbí. Byl bych rád kdyby to všechno skončilo. Kdyby to byl jen sen. Nebo ... možná ne?

Toby Dolanský - 31. května 2010 16:22

Kdesi Má nešikovnost je odměněna. Neodplazím se ani metr a už o mě vědí všichni okolo. Sakra sakra sakra a obrátím své vyděšené oči na skupinu těch tvorů. Po jejich hlasitých projevech je nadešlé ticho jako rána z děla. Pak všichni začnou vydávat takový podivný zvuk. Když mi dojde, že je to smích, zamrčím se a stoupnu si na nohy. Nebojácně dám ruce v pěstech před sebe připraven k boji. Je na to velmi komický pohled. Malinkatý hobity se zaťatými pěstičkami proti mohutným drápům a ostrým zobákům těch tvorů. Uvnitř jsem ale strachy bez sebe a jsem rád, že se udržím na nohou. Když se uvnitř mé hlavy ozve hlas, málem omdlím. Když se trochu vzchopím, začnu hledat původce toho hlasu. Povšimnu si jednoho z těch tvorů, který mě pronikavě sleduje a nesměje se s ostatními. Tak na něj zkusím myšlenkopromluvit. Nehodlám být vaší svačinou ani obědem ani přesnídavkou ani žádnou potravou. řeknu trochu zmateně, jak mi nejde mluvit. Pak so vzpomenu na poslední chvíle předtím než jsem omdlel. Na oheň, který byl všude kolem mě a na všudypřítomný kouř. Farmu nikde nevidím. Jak jsem se sem ale dostal? A kde to vlastně jsem.

Osud Středozemě - 03. června 2010 13:38

Toby Dolanský - Kdesi s ptákolvy Po tvých slovech spustí tvorové ještě hlasitější "smích". Zdají se být naprosto bez sebe. Jen ten, který k tobě promluvil svojí myslí, se nesměje. Nakonec právě on podivně prskne, takže jeho okolí stihne, i když tu a tam se ozývá ještě plácání křídel. Jsi statečný. A nás se nemusíš bát. Ozve se ti znovu jeho hlas v hlavě. Možná je tento způsob mluvy pro tebe nepříjemný a možná pocítíš i lehkou nevolnost, když se nebudeš snažit být klidný. Ten, který k tobě mluví, se jakoby uchechtne. I když asi vypadáme nebezpečně. Poté trochu skloní hlavu a znovu ho slyšíš ve své hlavě. Omlouvám se, Síraf jméno mé. Pak hlas umlkne a jeho zvídavé oči se na tebe pronikavě upřou. Ze skupinky za vámi se někteří o tebe přestali zajímat, ale někteří vyčkávají stejně jako Síraf. Laif Dornwell - Minas Tirith, V palácových zahradách se starci Všichni čtyři starci ti pečlivě naslouchají a když se odmlčí, uslyšíš tlesknutí. To ten zlatooký, který tě vyzval k vyprávění, sprásknul ruce. "Ženy a emoce, to je vždy. To jsou pak velmi divoké sny." Na rtech měl až trochu pobavený úsměv. "Hloupost, přivádí to jen k záhubě. Je to jasná záhuba." Opáčí mu jeho soused s tmavě hnědýma očima. "Ne, ne, nehledej za vším fyzično. Nejde o tu ženu. Je to jen symbol." Odpoví chladně modrooký a založí ruce na prsa, jako by byl s věcí hotov. "Moji drazí, domnívám se, že vše bude komplikovanější." Pronese zamyšleně ten s medovýma očima. Poslední mluvící se také otočí k tobě a opět se shovívavě usměje. "Možná by bylo dobré, kdyby jsi znal naše jména. My tvé známe, tak by to bylo ... spravedlivé." Váhavě dokončí svoji myšlenku. Poté ukáže na toho s modrýma očima a s tvrdými rysy v obličeji. "To je Hesin, je z nás nejstarší a nejmoudřejší." Na Hesinově tváři se neobjeví ani známka skromnosti, vlastně žádná známka jakéhokoliv citu. Jen si tě prohlíží rentgenujícím pohledem. "Yavi a Lairen jsou sourozenci a velmi moudří učenci." Ukáže poté poslední nejmenovaný postupně na hnědookého a zlatookého starce. Yavi vypadá trochu znepokojeně, ale Lairen se na tebe usmívá. "A mé jméno je Coir." Dokončí přívětivý stařík a lehce skloní svoji hlavu na pozdrav. "Dost řečí. Volání jeho snů je jasné." Strhne na sebe Hesin pozornost a otočí se ke svým kolegům. Chvíli si něco tiše říkají a opět používají jazyk, který si nikdy neslyšel. Pak se znovu obrátí k tobě. "Laife, tvé sny pokračují a to je znamení, že tvým úkolem není vyhledat nás, ale vyhledat ji." Řekne ti Yavi a zdá se, že je tím více znepokojen, než kdokoli jiný. "Záleží na tobě, Laife, zda se svého úkolu ujmeš. Tak i tak tě budou sny pronásledovat, dokud jim vyhovíš. Takový je úděl." Starostlivě se na tebe obrátí Coir, v očích majíc jasnou otázku. Than - Tábor, Po zmizení Eormunda Jakmile šťouchneš do Frina, probudí se a bleskurychle šáhne po meči. Ovšem to už ty nevidíš, protože vyhlížíš tábor jižanských kupců, odkud se ozval křik. Tábor je nyní osvětlen ohněm, takže vidíš několik obrysů, které by snad mohli připomínat vozy. Nic víc ale není vidět, na to jsi přiliš daleko. Ovšem vítr k vám přináší zvuky hlasitého rozhovoru a občasné rány. Určit ovšem, o čem se mluví a nebo na co rány dopadají, je zcela nemožné. Za chvíli vedle sebe uslyšíš šustění a poté oddechování. "Than, co to vyvádíš? A kde je Eormund?" Ozve se vzteklý šepot, v němž poznáváš Frina. Jeho obličej se otočí tvým směrem, tedy na tábor. "Já ho zabiju..." Šeptem ucedí a ty jen slyšíš, jak plný zlosti vyrve trs trávy ze země. "Jak si teď představuje, že ho zachráníme? To jsou ti na hlavu padlí Rohirové..." Ogmar - Kupci Dohadování se celkem protahuje a někdy se i pěkně přiostřuje. Když už pomalu padá tma, zdá se, že se Jižani s Rohiry dohodly. Rohirové obdrželi několik měšců, odvázali své koně od vozu, který tě převáží uvěznéno v kleci a pomalu se sbírali k odchodu. Jižané si tě začali prohlížet více, zdá se, že jsou spokojeni se svým úlovkem, tedy s tebou. A kupodivu tě nepolili vodou, ale ani ti nedali maso. Na místě se zdržíte přes noc, zatímco Rohirové hezky odjeli, odkud přišli. A poté znovu vyrážíte na cestu. Váš směr je jasný, aspoň ty ho díky vytříbenému čuchu poznáváš. Ve vzduchu je totiž čím dál více mořské soli. Cestujete několik dní a nocí, jen málokdy se zastavujete. Jídla není mnoho, občas ti ale něco hodí. Vždy jde o zkažené potraviny, převážně maso. Voda tě nepotkává vůbec, takže netrvá dlouho a svým smradem by jsi nejspíš zabil kolonu čistotných Rohirů. Jižanům to ale, jak se zdá, vůbec nevadí. A to přitom stále putujete podél řeky Želíz. Jednoho dne se ale zastavíte. Od moře už nemůžete být daleko, vzduch je solí velmi prosycený. Chvíli možná nechápeš, proč stojíte, ale když vystrčíš aspoň trochu hlavu ze mříží, spatříš, jak se Jižané ve svých hábitech nad něčím sklánějí, co je na zemi, nebo v zemi. Konečně se ti podaří odhalit, co to je. Jde o stopu, kterou na místě mohl zanechat několikrát zvětšený orel. Aspoň to to na první pohled připomíná. Jeden z Jižanů přijde blíž k tvé kleci, ani neohrne nos nad smradem, ale velmi lámanou Obecnou řečí spustí: "Ty vědět, co to je?" A poté ukáže na stopu. Eldaron - Minas Tirith, Trůnní sál Když přistoupíš k podstavci a poklekneš, nikdo nepromluví. Můžeš si být ale jistý tím, že všichni vojáci mezi sloupy zpozorněli a jsou zvědaví, co se bude dít. Jakmile zvedneš hlavu a začneš mluvit, můžeš si všimnout, jak královna má stále svoji ruku na králově rameni. Její oči hrají neskutečnou září a rty se chvějí v drobném úsměvu, který ji dělá nadpřirozeně krásnou. Její manžel a král na tebe shlíží se stále stejným, neutrálním výrazem. Cizines by snad řekl, že je to pohled nemilosti, ale ty dobře víš, že oteci ti naslouchá a je zvědav, co chceš říci. Oba dva tě nepřerušují a nechávají ti po celou dobu mluvit. Jen když vystoupáš po schodech, zvedne na moment Aragorn ruku. Ovšem to neplatí pro tebe, dlaň je totiž nasměrována do prostorou sloupoví po pravici, kde se nejspíš skrývají další stráže, jimž se nelíbilo tvé chování. Poté přijme korunu od tebe a velmi zběžně si ji prohlédne, ovšem neujde ti záblesk v jeho očích. Zatímco ty sejdeš ze schodů, král předá korunu své elfské manželce, která ji velmi uctivě svírá v dlaních. Když domluvíš, nastane dlouhé ticho, zatímco ty probodáváš očima mramor. I mezi sloupovím vše utichlo a nikdo se neopovažuje tuto tichost narušit. Pak uslyšíš lehké šustění šatů a téměř neslyšný krok. Poté se někdo dotkne tvého ramene a pobídne tě, aby jsi vstal. Je to tvůj otec. A jeho žena, tvá matka, stojí vedle něho, v rukách stále Narghothrondskou korunu. "Přinesl jsi mnoho darů. Všechny jsou vzácné a nesou sebou sílu a ochranu pro Gondorský lid. Ale stále jsi nemluvil o tom nejvzácnějším, co jsi přinesl sebou svému otci a své matce." Jeho oči se znovu zalesknou a jeho ruce nyní spočívají na tvých ramenech. Arwen po celou dobu mlčí, ale v očích se jí zračí dojetí z tohoto setkání. "Událo se mnoho věcí, ale pocit pokoje a míru s tvým příchodem je nám tím nejdražším." Jeho slova jsou tichá, ale přesto plná lásky. "Své místo po boku otce si nezískáš jen zlatem a drahým kamením." Řekne ti a pohlédně ti zpříma do očí. V hlase není znát výtka, jen dlouhý smutek. Poté Aragorn spustí své ruce, ale dotkne se tě hedvábná ručka tvé matky. "Pojď s námi." Řekne její sametový hlas plynulou elfštinou. Poté oba odkráčí z trůnního sálu a je jen na tobě, zda je budeš následovat do sálu, kam se odebrali. Jde o sál prostorný, s okny na nádvoří. Ale hlavní věcí je, že sál je v soukromí, narozdíl od trůnní místnosti.

Eldaron - 04. června 2010 08:56

Trůní sál Mlčky vstanu a rozhlédnu se kolem sebe, jeho ruka na mém rameni jako by mi dala sílu do dalšího jednání ale pocit který jsem tak dlouho nezažil se nedá ani vyjádřit, zase mě drží můj otec, a vše co předpověděl Mithrandir se nyní naplnilo, on je velkým králem, má matka královnou, a já podle všeho sem koruní princ, nevím co říct nevím co udělat, v uších mi zní jeho slova..... Své místo po boku otce.... Pravdu máš můj pane, otče, byl sem dlouho pryč, sám ani nevím kolik let uplynulo od mého odjezdu, kolik je mi let, je li stále třetí věk nebo se začal počítat nový po porážce Saurona, vezi i jeden z vidoucích kamenů, ale nikdy sem se do něj neodvážil pohlédnout, nikdy.... sevřu jeho remano a zahledím se na matku která se na mě dívá..... Né yonta yárë..Nányë alassëa omentielmanen pohladím její ruku a pak se vydám za dvojící který se dostala do dalšího sálu, nejprve se rozhlédnu abych si jej prohlédl, vidím skrz okna nádvoří a pláně, stráže citadeli jak chodí po ochozech a shlížejí na město měst.... Nadechnu se a zavřu za sebou dveře, pohlédnu na dvojii která stojí a jistě mě sleduje a smeknu svou přilbu, odpásám meč a uvolním zbroj, vše položím na stůl před sebou abych před nimi nestál jako by připraven jít do bitvy, staré kožené kalhoty a košili jež je součást odění Dúnadanů vypadají sice prostě, ale lépe než zbrojný šat, a já už ani nevím kdy naposled jsem takto stále tak volně.... Vanesselyë silë calimavë amil... Indolya ná ve ráva ata!... promluvím k oboum a nervózně si promnu ruku jež zdobí malý stříbrný prsen, neboť nejsem zvyklí na šperky a honosné ozdoby, pak se vydám pomalu k nim a zadívám se na ně.... Ptáš li se můj pane, jaký dar ještě nesu, věř že to nejcenější co mohu a chcí vám oběma dát je mé srdce, které celá ta léta uchovávalo vzopmínku na vaše tváře, na vaše pohlazení, hlasy a vaši lásku...Mohu a chci vám dát sebe, milujícího syna, který chce opět obejmout svého otce a cítit jeho pohlazení, syna jež touží po polibku na čelo od své matky a po tom aby se k ní mohl stulit, i když již není malým chlapcem, muže jež bloudil světem po moři a souši ale jeho srdce často bylo u vás, protože nikoho jiného nemiluje a nikdy nebude milovat jako vás dva, dali jste mi život, i když jste riskovali mnohé, já vám chci splatit jen svou láskou a tím že vám budu dobrým synem. než domluvím stojím u nich, přímo u nich a pak to jíž nevydržím a nejprve obejmu otce a pevně ho stisknu, při čemž vydechnu s úlevou a cítím konečně klid.... Tak moc jsi mi chyběl... když ho v zápětí pouštím, pohlednu na svou matku a také ji obejmu, v její náruči se cítím jako malé dítě, jen s tím rozdílem že se nyní musím lehce zohnout já a né ona, držím ji v obětí a z očí mi skan slza štěstí, pak ji zvednu do vzduchu a zatočím se s ní dokola, tak jako to dělala ona když sem byl malý chlapec a začnu se smát.... Po tomto sem toužil dlouhá léta, být opět doma, s vámi, slyšet vaše hlasy, vědět že jste v pořádku, ta nejistota mě ubíjela... položím ji na zem a obejmu oba dva najednou, s pocitem štěstí.... Vyprávějte mi, co se tady událo od doby kdy sem odrazil od břehů? Kde je Mithrandir, žije li vůbec, vyprávějte co jste prožili, mám li sourozence zavolejte je, protože doteď sem měl jako bratry 15 mužů, jež se mnou plavili se po šírém moři, řekněte mi vše a mnohem víc, nechci se od vás hnout ani na krok, protože odpírat si tak dlouho vaši přítomnost bylo zpočátku poučné, ale po čase to byl trest, přesto sem nikdy nelitoval toho že to tak je, ale co bylo bylo, a teď je teď, teď už se od vás nehnu nebude li to nutné...

Than - 06. června 2010 10:45

Tábor Tenhle je určitě! potvrdím Frinovi a snažím se přijít na to, co a jak. Z téhle pozice se toho o dění v táboře nedozvíme skoro nic, i-když alespoň jde určit, že se tam NĚCO děje. Musíme se dostat blíž… řeknu a začnu se ihned rozhlížet po okolní krajině, jak se co nejnenápadněji dostat co nejblíže. Nemám sice vůbec ponětí, co bych měla dělat potom, hlavně když u sebe nemám žádnou zbraň, ale ležet na místě a čekat, až zvuky utichnou, nebo až Frin navrhne něco jiného, prostě nevydržím. Lehce se nadzvednu a pokud mě nic nezadrží, tak pomalu vyrazím předtím zmapovaným terénem. Snažím se pohybovat rychle, ale dávám si velký pozor na to, aby si mě nikdo nevšiml, přestože osazenstvo tábora je zrovna asi dost zaměstnané. Jednoduše MUSÍM zjistit, co přesně se tam dole děje.

Naili - 06. června 2010 23:12

Les Již odpočatá (pokud-li se nemýlím) přemýšlím o svém snu. Pokrčím rameny, najít se napojím a seskočím (a opatrně slezu) dolů. Cítím že vliv drogy ještě neodešel. Po něčem takovém vždycky musí přijít stav jaké si nevolnosti. Protáhnu se, užívám si že jsem přežila další den v tomhle stejném a pro mě tolik změněném světě. Zkontroluji jestli můj ubohý majetek nebyl o nic ochuzen a vyrazím dál. Ale něco mi tu nehraje. Ten zvláštní pocit může být z drogy, ale časem mi dochází že les nemohu opustit. zamračím se a přemýšlím. pak -nevím proč mě to napadne- zavřu oči. To je pěkná blbost. Skoro to zavání blbostí lidskou i tak ze zoufalství udělám pár kroků ven z lesa. Pokouším se vnímat kde odchází stín stromů, kde je les řidší a tím najít cestu ven. Nic. zastavím se. Kdo by mohl jít proti mě? Poprvé mě nenechal odpočinout a pak mi zde nastavil otevřenou náruč a tak čekám, čekám než se ukážou. Nic jiného dělat nemohu. Nevím jestli jsem překvapena když se ukáží. I když mě tu drží, musím se k nim chovat dobře, jinak nemám šanci k odchodu a už vůbec né k dalšímu životu v tomhle mizerném těle Když na mě promluví, chvilku mi trvá než lidské uši vyrozumí co mi ta bytost říká. V hlavě si o nich střádám informace, které jsem za tu dobu (co jsem byla ponořená v knihách) mohla slyšet, zaslechnout, přečíst si (pokud ano- můžeš mi to napsat?) Ukloním se jako se elfská sestra klaní svým bratřím. Děkuji že jste mi dopřály odpočinout ve vašem lese, děkuji za vaše pohoštění, přesto ale nerozumím vašim slovům. ... mluvím opatrně a pomalu. Elfština z úst člověka zní odpudivě. přemítám jestli se na mě nelepí i lidská smůla krom lidského pachu

Toby Dolanský - 13. června 2010 00:04

Kdesi s ptákolvy Přijde mi velice podivné vybavovat se s nějakými zvířaty a ještě k tomu pomocí myšlenek. Nevím co si o tom mám myslet. Zvířata mluví, hlava mluví, těžko tomu porozumět hned. Chtělo by to dýmku a nějaké vydatné jídlo. Ano abych mohl vklidu rozvinout svůj intelekt a zamyslet se nad tím do hloubky. Ale hlavní je samozřejmě dobré jídlo a společnost. Když se zamýšlím o jídle v žaludku mi hlasitě zakručí tak že to muselo být slyšet na míle daleko. Už jsem vynechal nejmíň pět pravidelných ranních chodů. Ptákolev Síraf mě chce uklidnit tak začne konverzaci. Proč byste mě nechtěli sežrat? Nevypadáte na bíložravce. použiju svých hlubokých znalostí živočištva k odhadnutí toho tvora. Mé jméno je Toby Dolanský. Stačí Toby nebo pan Dolanský. Moje myšlenky se stále více snaží dostat na povrch takže je nechám a vychrlím na něj proud otázek, co mě teď zajímají. Sírafe kde to vlastně jsem? A co se stalo s farmou a s hobity, kteří v ní žili? Sežrali ste je? Ne to asi ne. Byl tam ještě nějaký jiný tvor? Proč jsi mě sem vzal? Nemyslím si, že bys byl zrovna tvor, který letá kolem a zachraňuje všechny z požáru. A co se mnou bude? A neposledně je tu někde něco k snědku? poslední otázku spíš zašeptám než normálně řeknu, jak se těch tvorů stále bojím, avšak když už vím, že mě nechtějí sežrat, je to poněkud mírnější.

Laif Dornwell - 13. června 2010 09:35

Ve společnosti starců Poslouchal jsem jak se dohadují a některé jejich názory mě trochu mrazili. Symbol, záhuba... co teda? Nebo něco mnohem horšího? Pomyslím si a trochu nervozně si za zády mnu ruce. Tohle co se nyní děje jsem skutečně nikdy nečekal. Nikdy jsem si nedokázal představit že by na mě mohlo ležet něco tak... tak velkého? Ale co když to ani vůbec nic není? Jak vždycky říkával otec: Když si nevíš rady tak na to zapomeň. Ono ti to v hlavě vyskočí samo. Pomyslím si a v nitru zas ucítím slabý závan lítosti nad jeho ztrátou. Ale jsem mu neskutečně vděčný. Vždyť vlastně jen díky němu jsem teď v Minas Tirith. A s něčím neskutečně důležitým na bedrech. Nakonec když se mi začnou starci představovat každému se lehce ukloním. A důkladně si prohlédnu jeho tvář. Ale na Hesinově se zastavím trochu déle. Jeho bezcitná tvář mě mírně zaujme ale také ještě víc znervózní. Jak někdo asi dokáže mít ve tváři takovou bezcitnost? Že by perná minulost? Mihne se mi hlavou poslední myšlenka než v napětí zpozorním když se začne zas cosi mezi starci rozebírat. Zas řečí která mi ale vůbec není známá. To je snad nějaký starověký jazyk? Napadne mě ale radši to dál nerozebírám. Spíš se věnuji výsledku jejich debaty která mě dost překvapí. "M-mám vyhledat tu dívku?" Vykoktám ze sebe a zamyšleně se zadívám do prázdna. Všechny okolnosti tomu ale nasvědčují a navíc to rozhodně nemůže být nesmysl. Navíc když si vezmu jak ne zrovna moc příjemné ty sny jsou... "Co jiného mi zbývá? Půjdu a najdu ji. Už jsem došel až moc daleko než abych toho mohl nechat." Mírně se zasměju a na tváři se mi mihne jasná rozhodnost a odhodlanost. Ale nevím vůbec kde ji budu hledat. To je ten jeden problém.

Osud Středozemě - 13. června 2010 10:51

Eldaron - S rodiči v postranním sále Když váhavě mluvíš o tom, že nevíš, který je věk a jaká je situace, když zmíníš vidoucí kámen, tvůj otec se trochu napne, ale mlčí. Nejspíš se všemi informacemi vyčká na příhodnější místo. Jakmile se přesunete do vedlejšího sálu, zmizí z vás všech jistá obřadnost, kterou na vás ukládá trůnní sál svými majestátními prostorami. Zde jste už ale rodina. Rodina, která se ve zdraví po mnoha letech sešla. Oba rodiče tě s napětím poslouchají, Arwen má v očích slzy a i Aragornův obličej jasně dokazuje dojetí. Když pak obejmeš otce, vřele ti toto objetí oplatí. Jeho stisk je pevný a radostný. "Také si nám, Eldarone, chyběl." Tiše poznamená, ale v jeho hlase je cítit tolik lásky. Když obejmeš matku, věnuje ti uslzený polibek na čelo, ovšem musí se notně postavit na špičky. Poté, co ji vezmeš do náručí, téměř nemáš pocit, že by jsi něco nesl. Je lehounká jako vánek. Ona pak v té náruči spustí cvrlikavý smích, takový, jaký umí jen elfové. Vypadá to, jako by se rozsypala šňůrka perel a padala k zemi, tak zvonivý ten smích je. "Jsi silný, můj drahý Eldarone." S jemným smíchem ti odpoví a nechá se postavit na zem. "Cítili jsme se podobně, ani nevíš, co je strach rodičů, ale snad ho jednou poznáš." Láskyplně se Arwen usměje a nechá se znovu společně s Aragornem obejmout. Poté jejich stisk povolí a slova se ujme tvůj otec. "Líbí se mi tvá dychtivost a věř mi, budeme ti vyprávět. Posaď se tu s námi." Společně s tebou poté usednou ke stolu, který se v sále nachází. Aragorn se znovu ujme slova a vypráví o tom, co se všechno událo. Jak se nalezl Jeden Prsten, jak proběhlo setkání v Roklince a bylo vytvořeno společenstvo. Arwen se na něj přitom s velkou láskou dívá, ale i s náznakem bolesti. Jistě to nebyla lehká doba. Aragorn pokračuje vyprávěním o cestě společenstva a mluví i o Gandalfově smrti. Jaké ale překvapení, když osvětli, že Gandalf se znovu objevil. "Už není více Mithrandira, můj synu. Nyní je jen a jen Gandalf Bílý, nejmocnější čaroděj Středozemě. Bohužel on i jiné věci opustili tuto zemi. Společně se zlem odešlo mnoho krásného." Více než smutek v otcově hlase je možné vyčíst smutek v matčině tváři. Ale zatím pokračuje ve svém vyprávění otec. Mluví o bojích v Rohanu, mluví o bitvě o Minas Tirith a o záchraně, která byla v rukou malého hobita. "Po zásluze odjel do Země blažených." Trochu zasněně své vyprávění ukončí a v očích má opět dojetí. Jistě mu byl ten hobit velmi drahý. "Sauron byl poražen a svobodné národy mohou nyní opět růst v míru. Doufejme, že nebezpečí znovu nepřichází." Trochu zlověstně zakončí, ale více neříká. Jen Arwen se ho dotkne, on na ni kývne, a tak se ujme slova tvá matka. Její hlas je melodický, zpěvavě vyslovuje elfská slůvka. Nic ze svého původu neztratila, přestože se rozhodla pro smrtelný život. Mluví o tom, jak setrvávala u otce, zatímco Aragorn doprovázel Společenstvo. Mluví o neklidu elfů, o hromadných odchodech. Možná v jejím příběhu není příliš napětí, ale je v něm znatelně čitelný smutek. Na konci bojů odešli téměř všichni elfové - Galadriel, Celeborn, Elrond a většina jejich druhů jsou pryč. Kouzelné prsteny odešly s nimi. "Už nikdy se nezahojí ty velké rány, jejich hloubka tu zůstane. Jen obrostou mechem." Trochu smutně Arwen pronese, ale poté se opět vrátí k vyprávění. Mluví o tom, že Roklinka je nyní téměř prázdná, jen posledních pár elfů pečuje o Poslední domácký dům pana Elronda. Lorien je též tichý, mallorny prázdné. Někteří elfové stále otálejí, vede je sbor starších a v nich nejpřednější slovo má Sailin. "Snad si ho pamatuješ, doprovázel Galadriel, když tě navštívila." Snad jediná Galadriel totiž věděla o tvém pravém původu již od začátku všeho. Oba rodiče poté umlknou, snad jakoby se ztratili ve svých vlastních vzpomínkách. Than - Tábor Frin zavrčí, když projevíš touhu zjistit, co se v táboře stalo. "Jen ať se z toho vylíže sám." Rozhněvaným šeptem ti odpoví, ale je vidět, že i on se rozhlíží po kraji. Nejspíš to tedy jen tak nevzdá, ale pokud Eormunda dostanete, rozhodně mu to dá se vší parádou. Krajina před vámi se mírně svažuje, je zarostlá vyšší trávou, což by v plánu přiblížit se mohlo hrát důležitou roli. Tábor vašich možná nepřátel je u úpatí kopců, asi kilometr vzdálený. Hluk už je menší, ale možná je to tím, že se změnil vítr, a tak se k vám zvuky už nezanesou. Jakmile se vydáš trávou, cítíš, že Frin tě následuje. Postupujete pomalu a obezřetně, ale přesto celkem rychle. První část to není problém, to jste ještě daleko od tábora, ale poté to bude horší a horší. Plížíte se celkem dlouho bez problémů. Už jsme od tábora jen půl kilometru, když tě Frin stáhne hlouběji k zemi. Brzy pochopíš, proč. Kousek od vás se ozve šramot a ve tmě se objeví ještě temnější silueta, temnější díky ohni v pozadí, který svítí z tábora. Rozeznáte akorát hábit, v němž je nejspíš celá postava zahalená. Co je ale horší, je fakt, že mečem pročesává trávu. Frin tě odtáhne trochu stranou, ale tam si vykračuje další. Zdá se, že jste obklíčeni. Frin ti ale naznačí, aby jsi byla zcela potichu, poté téměř ulehne k zemi a ukáže ti, aby jsi vše dělala jako on. Potom se velmi obezřetně a pomalu blíží dál k táboru. Jak se zdá, stráž vás minula bez povšimnutí. Dostanete se celkem blízko, ale Frin nezvedá hlavu. Sice byste viděli více, ovšem nejspíš by to bylo to poslední, co byste viděli. Za to ale slyšíte, dokonce velmi dobře, protože vítr se zase otočil tím správným směrem, jak potřebujete. "Co ty tady dělat? Mluv!" Ozve se křiklavý hlas. Eormundův však neslyšíte. Buď mluví potichu a nebo nemluví. Ozvou se rány ale žádný výkřik. Poté se ozve výkřik v jiné řeči, zní to jako rozkaz. "Tohle nevypadá dobře, jistě tuší, že tu Eormund není sám." Velmi tiše ti šeptne Frin. A jako v odpověď se ozve další hlas z tábora. "Kde být ostatní? Kde máš své vojáky?" Hlas je velmi rozhněvaný, ale odpověď mu nepřichází, nebo ji aspoň neslyšíte. Padají další rány. Naili - Les s podivnými tvory Zatímco pozoruješ neznámé zelené ženy, prohlížejí si i ony tebe. Jediné, na co si dokážeš vzpomenout z doby, kdy jsi žila v Roklince, je jedna zmatená zpráva o jistých divoženkách, které chránily les. Ovšem to, co se tam psalo, nebylo moc přívětivé. Jejich divé zuby... Chtěli mě roztrhat na kusy. Myslíte si, že blázním? Ne, měli zuby jako největší šelmy, vrhali se na mě a nedali se odbýt. Byly jako posedlé krví... Toto přesně si vybavuješ z jednoho listu. Těžko říct, jestli to jsou ty samé. Když jim odvětíš, jedna z žen pronikavě zasyčí a odhalí své ostré zuby. Tak možná něco na té zprávě je? Její pohled je velmi chtivý, ale ta, která s tebou mluvila se k ní otočí a zasyčí něco rozzlobeného, co tu rozdychtěnou zmrazí. "Cyklus započal..." Opakuje znovu ta samá, její oči smargadově září. Poté se jí nakrčí nos, lehce se přiblíží a znatelně očichává vzduch. Pak se trochu zamračí a její společnice začnou znovu syčet. Ona je ale mávnutím ruky utiší. "Jsi elf a nebo nejsi?" Zeptá se tě a přísně se na tebe dívá. Toby Dolanský - Kdesi s ptákolvy Tvé kručení přejdou tvorové bez poznámky, ale když začneš chrlit otázky, znovu se někteří z nich smějí tím svým podivným smíchem. Tentokrát se k nim přidá i Síraf a jak nahne hlavu, všimneš si první odlišnosti. V oblasti, kterou by si snad pojmenoval jako ramena, má nějaké zranění, část srsti je tam zničená, jako kdyby se tou částí pekl Síraf nad ohněm. Všechno se dozvíš. Toto není náš domov. A u tebe nebo u tvých přátel byli naši nepřátelé. Teď ale to nejpřednější! Na chvíli Síraf někam odběhne, nebo spíš popoletí. Poté se vrátí zpět a ze zobáku mu vypadne kus syrového masa, nejspíš králík. Tak si dej. Pobídne tě a zobákem přistrčí krvavé maso blíž k tobě. Laif Dornwell - Setkání se starci Když projevíš svou první otázkou obavu, všichni starci se na tebe ohlédnou. Každý z nich se tváří trochu jinak, ale Hesin asi nejmrazivěji ze všech. Skoro to vypadá, že by tě snad i mučil, jen aby jsi šel. Ale trochu se uvolní, když svoji myšlenku dokončíš. "Dobré rozhodnutí." Odpoví ti s úsměvem Coir. "Máš-li otázky, ptej se nyní. Protože pak už není dobré otálet." Řekne ještě Coir, ale poté se ujme slova Lairen. "Ano, ano, možná je ta dívka v nebezpečí." Zdá se tak zapálený, že by snad raději šel místo tebe. Yavi jeho nadšení ale rozhodně nesdílí, dívá se na tebe spíš jako kdyby to všechno bylo jedno velké neštěstí.

Ogmar - 13. června 2010 11:32

Nový páníčkové Debilní lidi. Nejdřív zastavej. A potom už jen kecaj a kecaj. Jak moc mi chybí řešení věcí po domácku. Jen s mečem a zuby v hubě. Jednoduchost a účinnost. Sedím v kleci a znuzeně poslouchám. Přitom se pokouším chytat muchy jenž létají okolo mne. Ale nějak se mi to nedaří. Touto činností se zabývám popravdě celou dobu. Po chvíli to vypadá, že se lidé konečně shodli. Nojo vím co bude následovat. Už patřím někomu jinému. Potom ke mně jižané přistoupí a prohlížejí si mne. Neříkám nic. Rovněž se na ně podívám svýma tmenýma očima a zavrčím. Pak se od nich odvrátím a hledím do temnoty noci. Ti druhý mlíčňáci mezitím už odjely. Sláva. Tihle chlápci možná voní jak shnilý jablko, ale je to pořád lepší než smrad těch květin. A pak se opět vydáme na cestu. Jedeme dlouho. Fakt dlouho. Nuda se zvětšuje. A jídla je málo, ale aspoň na mně necákaj vodu a to je velké vítězství ! Jak říká jedno staré skřetí přísloví, sevřelej žaludek je stokrát lepší než jen jeden kýbl s vodou na tvým těle. Přemýšlím nad svou domovinou a pak mne do nosu něco udeří. Něco jako.......voda a sůl ? Ale ne ! TO nemohou myslet vážně ! Už jsem slyšel děsivé historky o tom, že někde na zemi je vody tolik, že se nedají ani vidět jednotlivé kousky země. Ale........ne to nemohou myslet vážně ! By mně zabily ! No tak či tak stále se držíme poblíže jedné z řek, a to je špatné znamení. PO dlouhé době zase zastavíme. S velkým úsilím procpu svou kebuli skrz mříž a podívám se co se děje. A hle ! Mlíčňáci se sklání nad stopou. Stopou z.....orla ? Pokud jo tak to musel bejt fakt velkej orel.......a pak si mne mlíčňáci všimnou a dojdou ke mně. Ty vědět co to je ? Zeptá se mne jeden. U Saurona, mluví jak ti skřetí šamani, co čmuchaly moc bylinek a nakonec byly naprosto vymaštěný. Jo asi vím. Vypadá to jak noha velkýho ptáka. Žeby kuře ? Ne spíš orel........teď nevím. Musel bych se podívat zblízka. Řeknu, a levým tesákem si nervózně třu o nos. Říkám pravdu.......aspoň částečně. Potřebuju se na to podívat zblízka, ale to neznamená že vím co to je. A vůbec, celoý týdny tu už sedím jak lejno v kadibudce, chci se protáhnout.

Eldaron - 13. června 2010 14:09

S rodiči S úlevou se odeberu ke stolu kde tiše usedám a dychtivě napínám uši aby mi ani jediné slovo neuniklo, hlas otce či matky je jako hudba, a matčin smích hudbou skutečně je.... Jednou matko možná ano,ale zatím jsem nepoznal dívku ke které by mé srdce zahořelo, všude kam jsem doplul, jsem byl cizinec nebo podivín, a dívky které nabýzeli náruč námořníkům za peníze jsem nikdy nenavštivil, taky záleží na tom zda by se nějaká dívka chtěla strachovat o mě pousměji se nad její poznámkou, nevinnost jsem sice ztratil než sem opustil Eriador, ale to je již dávno, hodně dávno..... Takže pulčíci, ti nejmenší nakonec dělali to nejtěžší?*pousměji se a zakroutím hlavou, zavzpomínám na Bilba, kterého jsem jednou viděl, i v Kraji sem pobýval, měl sem vždy ty obtloustlé jedlíky co se jen smáli rád, byli tak hodní ke všemu.... Baldrog....děsivý nepřítel, setkal sem se s ním, v jeskyních kde ležela koruna, hlídal poklady, Gandalf byl vždy samé překvapení, jen co je pravda... oddychnu si tiše a přejedu si po rameni, lehce vyhrnu košili a objeví se jizva od popálení, chvíli se zamyslím ale stále poslouchám se zaujetím otce, když mluví o bitvách v Rohanu a na Peleonru jen sklopím hlavu a vydechnu.... Měl sem tu být, měl sem bojovat tady po tvém boku... řeknu trošku smutně, ale pak mu pohlédnu do očí a pousměji se.... Aman, země neumírajících, je to kouzelné místo, plné vědění a života, říká se že kdo tam vstane už se nebude chtít vrátit, ale já se vrátil, protože ani krása a vědění zaslíbené země nenahradí Eriadorské pláně, a jiná místa která mám v srdci, navíc bez vás bych tam byl smutný... zavřu oči a zamyslím se nad tím co říká, pohledem bloudím po sále ale hlavně po tvářích otce i matky.... Chce li stín zase růst, musí počítat s tím že Numerojská krev je zase zpět, a že nedá svůj národ ani svou svobodu zadarmo, svým mečem i štítem budu bránit tuto zem, a dovolíš-li mi to otče, znovu nechám vystavět Anúnimas, Bílé věže a Amon Súl, obnovit Severní království... řeknu zase s plamínky v očích ale to už se slova ujímá matka a ja se uklidním a zaposlouchám se do jejího hlasu a jen tiše vydechuji, zní to jako hudba než mluvení... Každý úspěch znamená mnoho objetí, a vše zlé je pro něco dobré.... Tohle mi řekla má prababička když sem měl odjet, škoda, chtěl sem ji zase vidět, ale co se dá dělat, v přístavu kam připlouvají lodě odsud se sličným lidem sem byl jen chvíli, snad ti uleví jen to že sličný lid se má v Aman o mnoho lépe než li zde, je to tam jiné, ale tady to mám zase já víc rád... řeknu tiše matce a pousměji se, i když je m také líto že Elfové odešli, musím se vypravit do roklinky a i do Lorienu až bude čas, navštívit Kraj.... Mnohé se událo tedy za ten čas co jsem byl pryč, něco je dobré, něco již méně, ale tak je to se vším, nyní jsem konečně tady a už nikdy se nevydám přes moře,jen kdybych musel, chci být zde a toulat se opět po Eriadoru, u Poníka si dát pohár vína, v Hobitíně koláč... na chvíli se zarazím.... Asi už to nebude jako dřív co otče, už nebudu moct chodit jen tak jak se mi zlíbí, dělat si co chci...aniž by mě někdo měl za něco víc než jen hraničáře..... tiše si oddychnu ale pak se usměji..... Takže řeknete mi i který je nyní rok, ať přesně vím kolik že to let již mám, a máte vůbec krom mě i jiné děti?Vím moc se ptám, ale vše mě zajímá, znám dobře moře, znám dobře svět, historii této země, i Numerónu, ale pořádně neznám toto město ani to jak se nyní žije... pohledem spočinu na matce a chtím ji za ruku, aby nebyla tak moc smutná...

Osud Středozemě - 14. června 2010 23:13

Ogmar - Cestování na západ Muži se na sebe podívají, když vyslovíš návrh, a chvíli se dohadují svým vlastním jazykem. Ale jak je vidět, není to ve tvůj prospěch. Ten, který s tebou mluvil nakonec rezolutně zavrtí hlavou a s tím tě nechají. Ovšem tentokrát, když se znovu vydáte na cestu, je jejich tempo ještě rychlejší. Vůz s tebou drncá, jako kdyby chtěli naklepat řízek. A už ani na noc nezastavují. Ženou své koně, jako by jim bylo jedno, zda pojdou a nebo ne. A vůně soli je silnější a silnější, obzvlášť když ze západu zafouká vítr. Konečně po několika dnech vůz zastaví na delší dobu. Slyšíš podivné hučení a sůl jako kdyby se ze vzduchu dala lízat. Obloha je temná, ale přesto si můžeš být jistý, že je den, dokonce něco málo po poledni. Asi se tedy blíží bouřka. Když se tvá klec natočí, spatříš před sebou obrovskou masu modrobílé hmoty, která je očividně kapalinou. Od určité bodu se vždy začne vzdouvat a postupně nabírá síly a vlna se zvětšuje a zvětšuje, až s hlasitým šplouchnutím padne a mírumilovně dosáhne břehu, který je pokryt pískem. Tvoji noví majitelé se tiše radí a občas se na tebe postranně dívají. A pak k tobě přistoupí a jeden z nich má v ruce samostříl, do kterého právě nasazuje šipku. Je to všechno rychlé a ani se pořádně nerozkoukáš a šipka ti vězí v paži. Ovšem kromě drobné bolesti přináší něco jiného. Silnou touhu spát. Vše se propadá do temnoty. ----------------- Když konečně tma povolí, cítíš jen houpání a pach soli. Všude kolem tebe je tma a ticho. Až po chvíli zaslechneš kolem kroky. Jak můžeš zjistít, kolem tebe jsou stále mříže, podlaha je dřevěná a očividně je tvá klec v nějakém větším prostoru, protože tu moc neproudí vzduch. Ale jinak vládne tma a ty akorát nahmatáš na zemi slámu a nic víc.

Than - 15. června 2010 20:11

Tábor Čím jsme blíže táboru, tím rychleji mi bije srdce. Za normálních podmínek bych tak neriskovala, moje zaručená taktika zní: „kdo uteče, ten vyhraje“, ale když už se vrhám uprostřed noci zachránit celkem neznámého roura, no, to asi normální podmínky nebudou. Frin se naštěstí soustředí lépe, než já a díky jeho vedení se dostaneme i přes stráže. Ne, že by se tím naše situace zlepšila, protože nemám ani ponětí, jak se přes ně dostaneme zpátky, ale zrovna v tuto chvíli není moc času polonizovat nad tím, co bude, nebo ne. Když ale uslyším lámanou otázku, ihned se zaměřím znovu na dění současnosti. Frin má pravdu, určitě jsou si tím jistí, protože jinak by nepročesávali okolí. Jo, jsme v háji, ale přece ho tu nemůžeme jen tak nechat…MUSÍME něco dělat! Špitnu nervózně Frinovi a prsty zaryju do hlíny. Sakra práce, poslední dobou jdu jen z průšvihu do průšvihu a jak se zdá, tak nejsem schopná se ani z jednoho vylízat sama. Každý úder, který slyším, může být tím posledním, který našeho rohira zasáhne ještě alespoň při troše života. Frine… zasténám prosebně a doufám, že přijde s nějakým plánem, nebo že se konečně něco stane, protože ležet tu, když jde někomu tak nehorázně blízko o život, to nedokáže ani nikdo tak zbabělý, jako já.

Osud Středozemě - 16. června 2010 23:26

Eldaron - S rodiči, Palác, Minas Tirith Na tváři rodičů je jasně čitelné, že tvá slova vyjadřující lásku ke Středozemi je velmi těší. Vždyť tvůj otec bojoval za její svobodu a tvá matka jí dala svůj nesmrtelný život. Aragorn naslouchá tvým plánům s lehkým úsměvem. Těžko říci, co si myslí, chvílemi to vypadá, že se spíš dívá skrz tebe, jakoby viděl co dávno zešedlého v minulosti. Oba dva se chytnou za ruce přes stůl, když mluvíš o svých plánech a na rtech se jím objeví ten starý známý úsměv, který ti věnovali vždy, když jsi se chlubil prvním zásahem do terče, první samostatnou jízdou na koni, prním překonáním těžkých překážek. Jakoby se opravdu nic nezměnilo. Ten úsměv se ještě více rozšíří, když se dál ptáš na svoji rodinu, na město a na vše, co je jednoduché a díky tomu tak krásné. Matka s radostí přijme tvoji ruku a pevně ji stiskne. "Je 30. rok Čtvrtého věku." Tiše ti odpoví se svým kouzelným úsměvem. "Rokem 3021 byl ukončen Třetí věk." Doplní ji otec a poté se pustí do dalšího vyprávění. "Ubylo už několik let od války, ale některé rány se hojí hůř. Osgiliath znovu rozkvétá, Minas Tirith má znovu pevné hradby, ale temné území Mordoru je zapovězené. Prozatím a doufám, že to tak zůstane navždy." V hlase Aragorna ovšem není jasná přesvědčenost, jen doufání a touha po míru. "Z Ithilienu se stává krásný kraj. Divokou přírodu necháváme dál plynout svým životem, ale díky elfům a pečlivým hraničářům se jí daří opečovávat. Elfové ale už odešli odtamtud a nyní toto území spravuje Faramir se svojí rohanskou družkou Eowyn." "S Rohanem jsou ostatně velmi dobré vztahy. Cesta mezi Minas Tirith a Edorasem je nyní bezpečná a dokonce se opravuje Stará jižní cesta od řeky Želíz, která vede do Kraje. Kraj si vládne samostatně, hobiti nejlépe vědí, jak vykonávat své hobití zvyklosti." Aragornovi se úsměvem vytvoří krásné vrásky na obličeji, při zmínce o hobitech. "Naše panství na jihu se též vzpamatovávají, nejkrásnější je Dol Amroth a Lebeninské země. Jen Jižní Gondor zůstal neosídlen a s Haradem bylo uzavřeno křehké příměří." "Život se tolik nezměnil, snad děti jsou více bujařejší a rodiče doufají v lepší časy. Chuť do života se vrátila do každého domu." Usměje se překrásně Arwen, ale poté trochu posmutní. "I náš dům navštívila radost. Máš bratra, Eldariona, ale bohužel nyní ho nespatříš, nechce nikoho vidět." (MH: postava neaktivní, proto to prosím přejdi tento fakt a nesnaž se s ním navázat kontakt, snad se po prázdninách vrátí do hry) Arwen poté odvrátí tvář, ale jasně se v jejích očích zalesknou slzy. Člověk cítí při tom pohledu smutek, ale zároveň okouzlení, neboť i pláč elfů je krásný. "Bohužel dnes ráno nám přivezl špatnou zprávu." Ozve se nyní o poznání temnější hlas tvého otce. "Na projiždce s dcerou Eomera je přepadl člověk z Haradu a zabil Elenwë, rohanskou princeznu. Zde, v Ithilienu. I otec odvrátí pohled a smutným zrakem se dívá z okna. Oba mlčí, zdá se, že i jim byla Elenwë drahá. Ty ji neznáš, musela se narodit až po válce o Prsten.

Eldaron - 17. června 2010 17:30

S rodiči v paláci Pečlivě poslouchám každé slovo, i vnímám každý záchvěv v jejich výrazech, když mluví je mi příjemně, možná i proto že sem opět na pevnině, a jsem konečně doma.... Dlouhá doba uběhla od mého odplutí, já přestal vnímat po čase běh let, moc sem nezestárl, prý jen zmužněl... pousměji se a pak chvíli počítám.... Je mi již 66 let, pokud se nemýlím a měl sem li už narozeniny... pronesu klidně a lehce zakroutím hlavou.... Neumírající řekli, že pokud nezemřu mečem, budu žít ještě déle než numerojci, díky tomu že mám v sobě krev předků a krev nesmrtelné....i když teď sis matko zvolila smrtelný život, doufám že ti ho já i otec pomůžeme spříjemnit... vstanu a dojdu k oknu ale stále je poslouchám, jen vyhlédnu na město a zavřu oči... Jsem rád že Gondr skvétá otče, a doufám že mi tedy dovolíš znovu vzkřísit Arnor, naše severní království, spojím jej s Eriadorem, vrátím zpět velikost našich předků, od Forselské zátoky až k hranicím Železného pasu budou země pod naší ochranou!.... otočím se na něj s vyditelnými plameny v očích, které zahoří touhou, touho opět budovat a stavět, tvořit a zachraňovat.... Přejdu ke svému meči a lehce pohladím jeho jilec.... Pokud chce zase někde bujet zlo, pozná ostrost Numerojských královských mečů... řeknu spíš tiše, protože o válku moc zájem nemám, ano vedl sem pár armád v cizině, ale válak není to čím chci přispět v zemi svých předků.... Bratra? To je dobře, alespoň budu mít koho později zlobit usměji se na matku ale pak poslouchám otce, lehce se zamračím a pak stisknu jílec meče a oči se mi stáhnou.... Jižani! Měli by jsme na Jihu zbudovat pevnosti, nebo velkou hradbu, a posílit loďstvo otče, oni dlouho nebudou čekat...nemají nic než poušť, jediné co je drží při životě je Umbar, ale o tom tobě nemusím nic vyprávět... dojdu k nim a položím otci ruku na rameno.... Dobrá, zajdu za bratrem až po nějáké době, miloval li ji tak chápu že je nyní rozrušen a chce být sám... vydechnu a mrzí mě že slyším tyto zvěsti.... Počkat, Eomér je nyní rohanským králem? Co se stalo s Thengelionovou linii? Vzpomínám si že když jsem odjížděl, slavil rohanský princ dva roky života, Thedodred... trošku se zarazím a pak jen vydechnu.... Eoméra znám, tedy byl sem ještě mladý, a on také ale setkali jsme se na pláních, nelíbilo se mu že tam vidí skupinku hraničářů, nevědl kdo jsme, srazil sem ho z koně.... zavzpomínám na dobu svého skutečného mládí a pak smutně vydechnu.... Pokdu mohu otče, dopravím do Edarasu její tělo, jistě to tak bude nejlepší, cesta je docela dlouhá a tělo jejich princezny musí být pohřbeno než se na něm začne podepisovat smrt....Dovolíš li pojedu, já a pár mužů z gardy, doprovodím Rohanskou princeznu domů naposledy, to je to jediné co mohu udělat...

Laif Dornwell - 17. června 2010 17:49

Otázky před cestou Přemýšlivě se dívám do prázdna, trochu se pohupuji na špičkách a usilovně se snažím vybavit něco co by mě mohlo zajímat. Nějakou vhodnou otázku. Ale nemůžu na nic přijít. Mám teď v hlavě takový chaos. Najít dívku... všechny ty sny... záhuba... Míhá se mi hlavou až občas sám sebe přistihnu jak jsem duchem mimo. "Já... já... nemám žádné otázky." Řeknu po chvilce a sklopím pohled k zemi. Nemůžu na nic přijít. Jsem strašně nervozní a rozrušený. "Vyrazím na cestu už zítra. Nejsem si přesně jistý kde bych ji měl hledat ale tušení bych měl." Řeknu s narůstající jistotou a odhodlaností v hlase a krátce se na starce zadívám. Když je tak všechny pozoruji působí na mě rozporuplnými dojmy. Strachem, nejistotou ale i klidem... Poté mě ale konečně něco napadne. V hlavě se mi to mihne jako blesk. "Vlastně... jednu otázku bych měl." Trochu zbystřím a nervozita z mé tváře mírně vymizí. "Proč ... proč tohle padlo zrovna na mě?" Zodpovím svoji otázku a trochu víc znejistím. "Vždyť nejsem nikdo. Jen obyčejný člověk jako všichni ostatní." Vykoktám ze sebe a s pocitem blížící se pohromy pozoruji starce. Jsem jenom obyčejný kovář přeci. Pomyslím si a trochu nad tím povzdychnu. Jak mi ale kdysi říkával otec: "Nikdo není obyčejný synu, každý z nás má ve světě místo". Ale nebral jsem ho moc vážně. Teď ale začínám chápat že jsem dělal chybu.

Toby Dolanský - 20. června 2010 21:53

Kdesi s ptákolvi Odpovědi na své otázky zatím nedostanu zato dostanu kus syrového masa. Lehce znechuceně se na maso zatvářím, když zjistím, že je to můj oběd a uvědomím si, že už ho měl nekdo v puse nebo řekněme v zobáku. Přejdu to bez řečí, protože žaludek se opět ozve. Síraf asi čeká, že to budu jít syrový jen tak... Ani náhodou. Mojí výhodou je, že jsem kuchař. Velice dobrý kuchař. A jako takový vím, že syrové maso se jíst dá. Musí se jen zbavit krve a nacpat na nějakou dobu bylinami (nerozdcenými, aby maso jejich chuť získalo rovnoměrně ne jen na některých místech) a nechat sušit na sluníčku na nějaké podložce. Já den ale nemám potřebuji to co nejrychleji. Rozhlédnu se kolem sebe. Kamenů bych měl mít dostatek, sluníčko je také, chybí mi hlavní věc. Voda, potok říčka cokoliv. Když rozjímám nad kuchařskými záležitostmi zapomenu, že v bezprostřední blízkosti mě je stádo nebezpečných nestvůr. Voda, voda, voda opakuji si stále pro sebe a nemohu přijít na nic co by jí mohlo nahradit. Tak se zkusím zeptat Sírafa, zda tu nějaká voda potok říčka je. Pokud ano a je někde poblíž, kam můžu sám dojít, vezmu tam s sebou maso a pořádně ho vyčistím od krve. A zkusím najít také nějaké byliny. Cestou tam také zkusím najít nějaký placatý kámen jako prkýnko a k němu jeden menší zaoblený. Všechno umyji a byliny rozmělním s jejich pomocí. Pak jimi vycpu maso a na svém novém "prkýnku" si maso odnesu zpátky kde ho chvíli nechám ležet na slunci. Mělo by brzo začít trochu vonět bylinami s přídavkem masa, jak se ohřeje od sluníčka.

Osud Středozemě - 23. června 2010 22:46

Than – U nepřátelského tábora Frin jenom sykne. A co chceš, abych udělal? Jen tady v trávě jsem napočítal pět mužů. Kdo ví, kolik jich je v táboře. Jestli to jsou obchodníci, tak jsou velmi dobře ozbrojení. Zdá se dost rozzlobený, ale i určitá beznaděj je čitelná v jeho tváři. Možná je statečný, ale jistě je i realistický a nyní si velmi dobře uvědomuje, že vaše šance jsou pramalé. I kdybychom měli nějaký plán, tak jako tak musíme blíž. Odpoví konečně po chvíli šeptem Frin, zdá se, že si něco promyslel, ale zatím nechce vyjevit své úmysly. A tak se obezřetně plížíte kupředu. Plížení se daří, ovšem jen do určité chvíle. Pak se kolem vás muži stahují, jako mušky kolem žárovky. Frin střídá vyčkávání s kličkováním, ale past se uzavírá a uzavírá. Po chvíli Frin opět strne na místě a jen s mělkým dýcháním čeká, co se stane. Bohužel, nestane se nic dobrého. Šavle velmi blízko pročesává okolí a i když se krčíte a chcete splynout se zemí, přeci jen se chůze strážného blíží neúprosně k vám. Netrvá to dlouho Frin musí uhnout velmi rychle, nechce-li si nechat setnout hlavu. Hluk, který způsobí, je dost silný na to, aby unavený strážný zpozorněl. Okamžitě vykřikne cizí řečí a skočí po Frinovi. Tobě se myšlenka na bránění i útěk nezdaří. I když si tě zpočátku váš nálezce nevšimne, brzy po tobě skočí druhý muž. Křik se rozléhá po celé plání, za chvíli na vašich obličejích skončí šátky, které vám zakryjí oči. Nedělat problémy, jinak probodnu. Vyhrožuje lámanou Obecnou řečený jeden z Jižanů. Nic moc si z jejich obličejů nepamatuje, jen dlouhý hábit, který je zahaloval, a pronikavé temné oči. Chvíli vás různým způsobem táhnou do tábora, kde vás hodí na zem. Cítíte příjemné teplo ohně a rozčilené hlasy kolem sebe. Nerozumíte ani slovu a po Eormundovi taky není slechu. Po chvíli vás cizí ruce opět zvednou a odvedou od ohně dál. Poznáte podle dusnějšího vzduchu, že vás zavedli do uzavřeného prostoru, nejspíš do stanu. Každého z vás k něčemu přivážou a poté se sbírají k odchodu. A ticho tady! Rozkáže ještě hlas s cizím přízvukem. Těžko říci, zda je tu Eormund s vámi. Když hlasy utichnou, protože to je jediné, co dokážete jako oslepení posoudit, ozve se Frinův hlas kousek od tebe. Than..jsi v pořádku? Zeptá se tě šeptem. Eldaron – S rodiči v sále, Minas Tirith, královský palác Rodiče se jen smutně usmívají. Zdá se, že smrt Elenwë je velmi ranila. Museli onu dívku znát od kolébky. Théodred, syn Theodenův, padl rukou Sarumanových skřetů. A jeho otec zahynul, když nám pomáhal proti Sauronovi. Byla to velká ztráta pro Rohan, ale naštěstí nemohl získat lepšího krále, než jakým je Eomér. Jeho sestra je Faramirovou ženou a pár spravuje Ithilien. Otec se jen usměje nad tvými vzpomínkami, ale poté zvážní. Vstane a zatímco pomalu kráčí po místnosti, vypravuje ti o Haradu od doby války. Všichni haradští utekli, když byl jejich pán Sauron zničen. To, co víme o Haradské zemi, je jen fakt, že jejich centralizovaná moc byla díky Sauronově smrti zničena. Velmi rádi uzavřeli mír, který byl podepsán v Jižním Gondoru. Poté se odmlčeli, ale naši špehové nám přinesli velmi zvláštní zprávy. V zemi se objevili jacísi proroci, kteří hlásí novou slávu Haradu. Protože nyní není Harad jednotý, některá knížata srocují kolem sebe lid a snaží se buď, aby bylo prorokům uvěřeno, a nebo se ho snaží uchránit od nebezpečí. Poté se na chvíli otec odmlčí. Obávám se, že nemůžeme jen tak táhnout do Haradu s vojskem. První věcí je, že bojovat v prostředí, které je pro ně přirozené, by bylo pro naše muže sebevraždou. A druhá věc je, že i když smrt Elenwë způsobila Jižanka, není to vina celého Haradu. Těžko říci, jestli to byl nápad nějakého z knížat. Aragorn poté přistoupí k oknu a rozhlédne se po městě. Mír je, synu, velmi křehká věc. Mnoho lidí ve Středozemi si pamatuje válku. Rozhodně si nepřejí, aby dobu strádání a strachu zažily i jejich děti. Poté otec přistoupí k tobě a položí ti ruku na rameno. Budu rád, když doprovodíš princeznu na její poslední cestě do její domoviny. Princ Eomér tě rád uvidí a bude potřebovat tvá slova útěchy. Je to tvůj první úkol za Gondorskou korunu. Otec se velmi jemně usměje, ale smutek je mu stále čitelný ve tváři. Následuj mě, doprovodím tě k tělu Elenwë. Matka vám jen pokyne a vy tak můžete opustit místnost. Otec tě provede z paláce ven, přes nádvoří zamíříte směrem k menší budově. Už dlouhé časy se tam pohřbívají králové Gondoru. Vaše kroky na bílém dláždění jsou snad to jediné, co se po nádvoří rozléhá. Jen vzdálený hluk z města pod vámi vám připomíná, že nejste odtrženi od světa. Když se přiblížíte ke dveřím do hrobky, otevřou vám dva vojáci, kteří vchod stráží. Vejdete do temného prostoru jen mdle osvíceného loučemi. Po stranách úzké chodby jsou hroby, poté se ale chodba rozšiřuje a tvoří jakési malé náměstíčko, aby se pak zase zúžila a hroby ji opět lemovaly. Na rozšířeném plácku je podstavec, na němž leží bílým plátnem zahalené tělo. V jeho blízkosti jsou rozsvícené dva svícny. Opodál leží drobná nosítka s dalším zahaleným tělem. Tvůj otec přistoupí k tělu a odkryje tvář. To je Elenwë, rohanská princezna. Pevným hlasem ti oznámí, ovšem s jasnou stopou zármutku. Před tebou se objeví tvář mladé dívky, opálená a ošlehaná rohanským větrem, nyní už však má pobledlé líce a mrtvolně bezkrevné rty. Víčka klidně spočívají a zdá se, že se princezna tváří velmi klidně. Její rána není vidět. Po chvíli otec znovu plátnem zakryje dívčinu tvář a otočí se směrem k nosítkům, kde leží jiné tělo. Toto je její vražedkyně. Řekne na vysvětlenou, když odkryje nyní plátno, které ti tak odhalí tvář snědou, oči orámované černou barvou, rty též bledé. Její rysy jsou velmi přísné, ale tvářičku má přesto celkem hezkou. Kdo ví, co jí přivedlo do těchto končin. Otec její tvář zakryje a poté na tebe pohlédne. Dnes zůstaň ještě s námi. Zatím se připraví těla k odvozu. Zítra můžeš vyrazit. Laif – Se starci v zahradě, Minas Tirith Starci tě sledují s různými pohledy a když oznámíš své rozhodnutí, sborově všichni přikývnou. Coir se poté znovu ujme slova. Nech se svými sny vést. Nyní jim můžeš plně důvěřovat. Usměje se na tebe jeho vrásčitá tvář. Poté se otočí ke svým kolegům a zdá se, že ti už dají pokoj. Když však vyslovíš otázku, se zájmem se na tebe všichni podívají. Takhle se ptá každý. Zamračí se Hesin a odvrátí svůj pohled, jakoby se tím nechtěl zabývat. A mají na to právo. Člověk nezná svůj osud a je to tak lépe. Zapáleně mu odpoví Lairen, který se poté otočí na tebe. Sny si vybírají zcela určitým záměrem. Ale nikdy nezjistíme proč a jak zrovna vybrali toho a toho. Určitě mají tyto výběry smysl. Je v tobě něco, co ti dovolí tento úkol vyplnit. Něco, co jiný nemá. Věř tomu. Zaníceně ti vypráví a trochu se dívá mimo tebe. Těžko říci, jaké se mu s tím pojí zážitky. Jestli nemáš další otázky, možná si ještě odpočiň, uklidni svoji mysl, ať ti v noci sen dobře napoví. Buď otevřený a neboj se. Zakončí pomalu váš rozhovor Coir. Nemáš-li tedy otázky, nabízí se ti mnoho možností – projít se zahradami, projít se městem a nebo nádvořím paláce a nebo šmejdit po paláci. Jistě budou mít v rámci paláce i královské stáje. Toby Dolanský – Krvavý steak a ptákolvi, čert ví kde Síraf tě chvíli pozoruje a asi nerozumí, proč tak váháš nad pěkným kouskem masa. Když mu poté sdělíš svůj dotaz, zdá se překvapený. Potok? Voda? Říčka? Jistě, určitě tu je... Zdá se nanejvýš znepokojený, nervózně si přešlápne, pokývá hlavou a poté nesměle spustí. Ale mně tedy přijde, že jsem viděl jak...jak tento...jak to tvoji krajané dělají na ohni. Otázkou je, proč ti to neřekl rovnou, ale možná ho to nenapadlo. Zatím na tebe upřímně vyvaluje oči. Tedy, jestli chceš...tak tě odnesu k vodě... Nabídne ti Síraf opatrně a budeš-li to opravdu chtít, vysadí si tě na záda, vznese se do vzduch, ale ne moc vysoko a po pár tempech křídly přistane u široké řeky. Jediné, co z okol postřehneš, jsou hory a řeka a planina. Pokud však nepřijmeš odnesení k vodě, tak nejspíš má Síraf připraveného něco jiného.

Than - 28. června 2010 18:56

U nepřátelského tábora Ano, je pravda, že nemáme skoro žádnou šanci udělat cokoliv, co by jakkoli více ovlivnilo dění v táboře, ale ta šance tam je. Následuju Frinovo vedení a plížím se za ním. Mineme několik stráží a zdá se, že jde všechno dobře, ale po nějaké době se ale průběh i úspěšnost zvrátí a čepele mečů táborových strážců se začínají nemile přibližovat naší pozici. jsem ticho, skoro nedýchám a jen sleduju čepel meče, když kmitá před nohami svého vlastníka. Vůbec se mi nelíbí, jakým směrem směřuje a když trochu pootočím hlavu, zjistím, že ještě nemilejší je její směr pro Frina. Už už se mi dral letmý výkřik na rty, ale spolkla jsem ho v okamžiku, když se Frin pohnul. Takový rychlý pohyb jsem nečekala očividně ani já, ani strážný, který po své nově objevené kořisti ihned skočil. ruka mi vystřelila směrem k těm dvěma, ale ihned, jak jsem si pohyb uvědomila, připlácla jsem ji pevněji k zemi. Můj strach a logika byl zase o něco vetší, než odvaha a tak jsem zabořila hlavu do hlíny s nadějí, že si mě nikdo nevšimne, i když jsem tušila, že potyčka vyvolá vzruch a tudíž i přivábí další pohledy, které budou popřípadě bystřejší, než li, ten, který objevil jen jednoho z nás. Smutnou skutečností bylo, že jsem měla pravdu a než jsem si to vůbec stačila uvědomit, cítila jsem něčí silný stisk a jediné, co jsem schopná proti tomu dělat, je trochu nemotorně kopat. Po vyzvání ke zklidnění však zanechám i toho. Poslední dobou si přijdu až příliš bezmocná a slabá, i když za normálních okolností se dokážu ubránit i přesile o dvou-až třech mužích. Teď ale jistě ne. Po malé etapě kdesi u ohně mě odvedou do nějakého uzavřenějšího prostoru. Možná vůz, možná stan a k něčemu mě přiváží. Chudáci hoši asi nemají tušení, že přivazování na mě moc nefunguje, ale i kdybych se dostala ze spoutání, musela bych se dostat z tábora, což se mi v tuto chvíli jeví skoro jako nemožné. Po chvíli muži odejdou, nezapomenou ale dodat další lámaný rozkaz. Chvíli po jejich odchodu uslyším Frinův hlas. Oddechnu si, protože jsem si nebyla jistá, jestli ho odtáhli se mnou, nebo ne. A také jsem ráda, že ho slyším mluvit, protože slyšet ho např. hekat bolestí, bych taky zrovna nechtěla. Ano…žiju…co ty? oznámím mu po malé odmlce, protože si připadám trochu trapně, že jsem se nechala tak hloupě a rychle chytit…zase! Ve stejný okamžik se ale také začnu pokoušet o uvolnění provazů, poutajících mě k čemusi v prostoru. Nejprve ohmatám co největší plochu provazu a zjistím, kam až dosáhnu a pak se snažím si uvolnit ruce. Jistěže by to šlo o dost lépe, kdybych u sebe měla něco ostrého, co by mi pomohlo, ale i tak jsem se pokusila si pomoct již v okamžiku, když mě svazovali tím, že jsem se nadechla, co nejvíce jsem dokázala a tím zvětšila smyčky, které se po odchodu strážců a mém vydechnutí, o něco uvolnily. Navíc jsem díky mé výšce a váze také dost mrštná a tak mi nedělá moc problémy si několika kroutivými pohyby posunout provazy do místa, kde se mi hodí. Pokud se mi podaří svázání zcela uvolnit, odkryju si oči a zjistím, v jakém prostoru se to vlastně nacházíme a ujistím se, jak je na tom Frin.

Eldaron - 28. června 2010 21:25

Minas Tirith Je-li stále tak tvrdý a zapálený pro svou zem jako byl jako mladý chlapec, myslím že opravdu Rohan nemohl dostat lepšího krále.... snažím se víc vzpomínat na to koho jsme kdy viděl, a poslouchám i jména těch jež vyslovují, některá mi neříkají vůbec nic,některá odvozuji od jmen otců.... Znám Haradské armády velmi dobře, utečou aby doplnili stavy a pak udeří znovu, myslí si že množstvím udolají vše, ale mají nevýhodu, i přes jejich počty a válečné slony, nemají disciplínu jako jiné vojska, a také, luky na ně platí víc než cokoliv,a máš li strach otče že se vrátí, nech v jížním Gondoru zbudovat pevnosti, lidé budou mít práci, budou muset tu pustinu osídlit, a naučí se tam žít, navíc i ta pustina může být oázou pokud se tam dovede voda, a přehradit řeku svedou naši řemeslníci velmi dobře ne? zase uvažiji až moc nahlas. po chvíli se zarazím a jen pousměji.... Omluv mne otče sem jen asi trošku udivený tím že se plní co řekl Gandalf než sem odjel... vydechnu a pak sevřu oči, zadívám se z okna směrem k jihu a jen vydechnu.... Povolej nejlepší naše kováře, a několik elfských, musíme začít vyrábět ty luky, v Aman řekli že ty luky dokáží porazit armádu dřív než přejde pole, vzpomenou li si Gondroští jak s nimi jejich předci zacházeli...střílí opravdu hodně na dálku, z nádvoří od bílého stromu bys s nimi mohl decimovat Osgiliath.... zakroutím hlavou a jen povzdechnu, zase se přistihnu jak moc myslím dopředu... Vím jak je mír křehká věc, proto Severní království nebudu chtít rozšiřovat dobíjením ale nabídkou ochrany, a doufejme že pro Jižany není mír jen připravou války... odstoupím od okno a opět se rychle až kupodivu rychle navleču do své zbroje a opásám se mečem.... Bude mi ctí dopravit její tělo jejímu otci, a nezklamu tě otče, jak sem řekl, stačí mi dvacet vojáků v černých pláštích, a deset jízdích v plné zbroji, přeci jen by měl její tělo doprovázet větší doprovod, ale čím míň nás bude tím rychleji se do Edorasu dostanu.... řeknu když si natáhnu rukavice patřící ke zbroji a položím mu svou ruku na tu jeho která spočívá na mém rameni.... Měl bych dostat kabátec na zbroj s bílím stromem a hvězdami, abych nejel jako obyčejný voják, přeci jen, pro většinu lidí jsem cizinec beze jména.... vydechnu a pak otce obejmu.... Dobrá tedy... řeknu potichu a než se za otcem vydám ještě pokleknu před matkou a políbím její ruku Večer si můžeme vyjet na koni pokud budeš chtít... řeknu tiše a pak již jen procházím s otcem sály až do pohřebních komor..... Hluk města i to jak vypadá část kde se obyčejný dvořan nemůže podívat ve mě víc a víc probouzejí zvědavost.....až konečně dospějeme do hrobky kde mé oči spatří mrtvolné tváře nejdřív rohanské princezny a pak i Jižnky.... Obou je mi líto, možná že šlo jen o hloupost a horkost krve zapříčinila že tu nyní leží, a možná jsou to intriky.... na chvíli odvrátím tvář a sleduji kolem sebe nabalzamovaná těla, povětšinou zprávců... Rád s vámi stravím ještě večer, zrovna sem dojel, a na to abych hned jel dále, sem moc haldový, žíznivý a hlavně bych nemohl jen tak opustit otce i matku...

Toby Dolanský - 01. července 2010 14:01

Kdesi s ptákolvi Všimnu si jeho zmatku, když mu řeknu, že chci k vodě. Na jeho poznámku o vaření jen zakroutím hlavou a nasadím výraz učitele, který učí hloupého žáčka. Sírafe tys viděl jen zlomek z toho, jak my můžeme připravovat maso. Je pravda, že nejběžnější způsob je na ohni, ale jak tady rozdělat oheň s nulovým vybavením nevím. Maso je možné připravovat i sušené, dušené, nakládané nejen opečené na ohni. A voda se používá k umytí masa od krve. Hobiti nemají rádi krev. Pak se na něj podívám trochu tázavě zda někde není oheň. Jestli třeba někde nehoří stodola nebo tak a on mi to neřekl.

Osud Středozemě - 01. července 2010 23:38

Than - Tábor Jižanů "Jsem v pořádku." Odpoví ti tiše Frin a poté už se ozývají jen jemné zvuky tvého zápolení s provazy. Až po chvíli se Frin opět ozve. "Doufám, že se ti to povede..." Nejspíš pochopil, o co se snažíš. Kdo jiný by tu tak usilovně šramotil a přitom při sebemenším zvuku zvenku ihned ustal? Podle hmatu poznáš, že jsi uvázaná k nějakému kůlu. Bohužel nebyli Jižané tak hloupí, aby ten úkol nechali nezakončený. Ze svislé polohy následuje poté vodorovná část, ale její rozsah nezjistíš kvůli svému uvěznění. Tvá postava ti však umožní dostatečné kroucení s provazy a opravdu se ti daří posouvat provazy tam, kam chceš. Zdá se, že vysvobození nic nestojí v cestě, naposledy se chystáš pořádně zabrat a protáhnout ruce, když tu... Ucítíš nejprve pálivou bolest v levém zápěstí, poté se ti na malý moment zatmí před očima a do toho se ozve křupnutí. "Than?" Vyjekne trochu více nahlas Frin. Tobě jistě došlo, co se stalo - zlomila jsi si zápěstí. Blbá náhoda, byla jsi vždy šikovná, ale snad stres, spěch, kdo ví, co to způsobilo. I když se cítíš při vědomí, bolest je stále silná, ale provazy ti už sklouzávají z ruk k zemi. Nevnímáš otlačenou kůži, ale jen zraněné levé zápěstí. "Than, jsi v pořádku?" Znovu se starostlivě šeptem optá Frin. Jakmile si stáhneš šátek z obličeje, zjistíš díky sporému osvětlení od ohně z venku, že se nacházíte pod stanovou plachtou. Vaše vězení bylo opravdu sestavené z připoutání ke svislému kůlu zapuštěnému do země. Oba kůly, pro tebe i pro Frina, pak spojoval jiný, vodorovný. Ve zbytku prostoru byly nějaké pytle a jinak prázdno. Stan nebyl velký - vysoký asi dva metry, dlouhý tak pět metrů a široký asi tři metry, podle tvého hrubého odhadu. Frina se ti podaří nějak rozvázat, i když zranění to dává zabrat. Pokud vyhlédnete ven, spatříte, že oheń stále silně hoří a osvětluje do půlkruhu shromážděné stany a vozy. Ovšem na prostranství je klid a nikde není nikoho vidět. "Jestli máme utíct, tak teď. Nevím, kde Eormund je a sotva ho odtud dostaneme. Můžeme je ale pronásledovat, ovšem jsme jen dva... Vypočítává šeptem vaše možnosti Frin a poté pohlédne na tebe a pak na tvé zápěstí. Eldaron - S rodinou, Minas Tirith "Jistě, jsem už starý, když zapomenu i na tak základní věci, jako je únava mého syna." Usměje se mile Aragorn a vyprovodí tě ven z krypty. Poté znovu kráčíte nádvořím zpět do paláce. Tvůj otec se zdá zamyšlený. "Tvá slova o osídlení jižního Gondoru jsou pěkná. Je to pustina, která momentálně je prázdná, snad až na pár osad našich dobrodruhů a směrem k Haradu na pár osad Jižanů. Ovšem s elfskou pomocí už nepočítej, synu." Aragorn na tebe trochu smutně pohlédne. "Pryč jsou ty časy. Elfové odjíždějí a zde zůstali jen ti, kteří už nemají sílu mnoho učinit. Obávám se, že v tomto boji stojíme sami. Roklinka je téměř prázdná a v Lorienu se sdržují staří, kteří nemohou zapomenout, a mladí, kteří ještě neví, o co přicházejí." Vkročíte znovu do sálu, kde už Arwen, tvá matka, není. "Zavedu tě do tvého pokoje, nechám ti donést oblečení hodné dědice trůnu a poté s námi povečeříš. Snad by se mohl připojit i náš host z Rohanu, jistě by tě zaujal jeho osud." Na chvíli se Aragorn zadrhne. "Ten mladík ještě neví o princeznině smrti... Musím mu to šetrně sdělit." Poté se ale znovu vrátí otec pohledem k tobě. "Nyní ale už pojď." S jemným úsměvem tě doprovodí do komnat, poručí, aby ti byla přinesena ve džbánech horká voda, na postel ti nechá donést kalhoty z jemné kůže a rudou halenu z nejjemnější látky, poté i zbroj se znamením Gondoru, tedy s bílým stromem a hvězdami kolem něj. "Odpočiň si, jak potřebuješ, a až budeš připraven, přijď do jídelny na večeři." Rozloučí se s tebou Aragorn, obejme tě a nechá tě o samotě. Toby Dolanský - Kdesi s ptákolvy Síraf je opravdu překvapeně poslouchá a zdá se zmatený a zároveň zvědavý. Aha, to mě opravdu nenapadlo. Omlouvám se. Až trochu obřadně se ti ukloní. Síraf tě poté popadne, vysadí na hřbet a donese k vodě. Jestli protestuješ, tak na to opravdu nedbá. Cesta ovšem není daleká (viz minulý příspěvek). Voda je příjemně chladivá a maso ti Síraf předá z pařátu. Ani jsi si nevšiml, že ho předtím vzal sebou. Když učiníš s masem, co potřebuješ, Síraf opět nečeká na dovolení, znovu si tě vysadí, zatímco maso si držíš už ty sám, vzlétne a vrátí se na původní místo, tentokrát ale přímo mezi ostatní ptákolvy a poblíž nějaké hromádky harampádí. Napadlo nás toto pobrat, ale nevím, je to tak různě, hmm, lidé to nechají někdy i povalovat. Trochu zmateně ti Síraf vysvětluje a sám pařátem šťouchne do hromady. Vypadá to, jakoby vykradl jednu hobití domácnost - v hromadě je opravdu všechno možné. A třeba i možnost, jak udělat z kusu masa jídlo.

Osud Středozemě - 01. července 2010 23:39
	soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Toby, hoď si desetistěnnou kostkou a výsledek mi soukromě pošli, poté ti pošlu pokyny ohledně příspěvku. Zatím tedy nepiš.

Laif Dornwell - 01. července 2010 23:55

V zahradách s mudrci, poté vzhůru do města Krátce po vyslovení otázky jsem cítil jak mě přejel mráz po zádech. A když poté Hesin začal ne zrovna přívětivě povykovat trochu jsem s sebou nečekaně cuknul. Ale když jsem se zase trochu zklidnil jen jsem bedlivě naslouchal jeho slovům. Jakože jsem jedinečný? To mi ale stejně nedává rozum. Mihne se mi hlavou a krátce se na Hesina zadívám. Přemýšlím co asi pozoruje když ne, očividně, mě. "Myslím... že to chápu. Je to nevyzpytatelná vůle osudu." Řeknu jim s mírným úsměvem a i přes to všechno se nějak vůbec netěším na dnešní noc. Respektive mám spíš trochu strach ze svých dalších snů. Ale mám jim dát volný průchod. A to budu muset udělat. Řeknu si rázně pro sebe a ještě jednou si starce dobře prohlédnu. "Moc vám děkuji za pomoc moudří. Jsem velmi potěšen vaší laskavostí. Nyní mě ale prosím omluvte. Půjdu si odpočinout a ... trochu si to srovnat v hlavě." Řeknu jim s mírným úsměvem než se s poklonou otočím a odejdu. Poté přemýšlím co dál dělat. Mám momentálně docela chuť se vrátit na pokoj. Ale i se procházet bezcílně zahradami. Ne! Půjdu do města vyhledat svého bratra. Určitě tu někde bude. Napadne mě až si z toho musím radostně poskočit. A taky že tak udělám. Jen si zaskočím do svých komnat pro meč a potom už uháním do ulic tohoto krásného města. Jdu najít bratrovu kovárnu. Už se těším až ho zase uvidím!

Osud Středozemě - 02. července 2010 09:55

Laif - Hledání bratra, Minas Tirith Moudří se s tebou rozloučí pokynutím hlavy a poté tě mlčky nechají odejít. Na cestě do tvých komnat tě nikdo neruší, takže se ocitneš velmi rychle za bránou paláce. V ulicích města vládne čilý odpolední ruch - lidé nakupují potraviny na večeři a nebo se jen baví se svými přáteli. Je to tu rozhodně větší, než v Edorasu, ale také jinačí. Méně vesnické a více městské - bílé kamení září kolem tebe ze všech míst při svitu zapadajícího slunce. Tvoří tak nádhernou scenérii, kterou jsi ještě nepoznal. Stačí se jen chvíli ptát po rohanském kováři Dornwellovi a brzy stojíš před měšťanským domem. Okna v patře jsou otevřená a line se z nich ženský zpěv. Z přízemí se zase ozývá pravidelný tlukot kladiva. Nemůžeš být na špatném místě. Když otevřeš velká vrata, která jsou odemčená, spatříš před sebou výheň a tmavé obrysy statného muže. Není pochyb - je to tvůj bratr. Shledání je dojemné a krásné, ovšem také smutné, neboť o otcově smrti se tvůj bratr ještě nedozvěděl. Máte si hodně co říci a vyprávět si. Co mu řekneš o svých snech, to záleží jen na tobě. Bratr se má dobře - jeho umění je známé po celém městě a někdy si i král zažádá, aby pro něj tvůj bratr něco ukoval. O všem o vaší sestře nemá žádné zprávy - Anabel jako kdyby zmizela. Zatímco klidně hovoříte a vzpomínáte, zaklepe na vrata muž v gondorské zbroji. "Hledám Laifa Dornwella. Král žádá, aby se dostavil k večerní tabuli." Pronese muž pevným hlasem a vyčkává, zda někdo z vás zareaguje. Bratr se na tebe tázavě podívá a trochu potutelně se usmívá. "Bratříčku, tak král s tebou chce večeřet?" Tiše k tobě prohodí. "To se neodmítá." Voják zatím vyčkává, nejspíš tě doprovodí zpět do paláce.

Eldaron - 02. července 2010 18:37

Doma Pohledem zavadím naposledy ještě o dveře krypty a pak se usměji na otce.... Nejsi tak starý otče, ještě tu jistě budeš dlouho s námi a v silách...někdy by jsme mohli zase jít trénovat šerm, dnes bych již mohl mít šanci alespoň malou na to že bych nezemřel po pár obranách jako když sem byl chlapec.... usměji se ještě víc při vzpomínkách na to jak mě učil bojovat,jak mě školil stále víc a víc, i když sem se zlepšoval pořád mi dokazoval že musím být ještě lepší.... Ani nevíš kolikrát mi to zachránilo život otče, děkuji ti... prolétne mi náhle hlavou a vydechnu, mluví o oddchodu elfů a o Jižním Gondoru.... Necháme lid alespoň zkusit tam jít, přehradíme tu řeku v kopcích a z ní povedeme vodu do těch nejsuších částí, vím jak na to v jedné zemi sem již tohle viděl tamní dělat... pronesu tiše a pak se usměji.... Nebo to nechám na bratrovi, ostatně, Gondor bude jeho državou, pokud někdy ponesu břímě vlády, budu víc v naší severní říši, snad se mi podaří ji spojit jak byla dříve, ale Anúnimas budu budovat již teď, co nejdřív, poprosím zbilé elfy aby pomohli se zahrady a parky, trpaslíky o kamenické práce, to město vstane z popela v ještě větší mohutnosti a kráse než kdy předtím, a na hlavním nádvoří postavím sochu Elendilovu a tvou, v prostřed bude semenáček bílého stromu, dovolíš li mi jej zasadit i tam... zasním se když vidím "své město" zasním a na delší dobu, stále však jdu a poslouchám otce bedlivě.... Milerád s Vámi povečeřím, už dlouho sem neměl nic jiného než sušené maso a kvašené zelí, to víš z Aman cesta sem je moc dlouhá, přímo ji plují jen elfové, mi museli jet ke zdrojům vody, takže sem dva roky plul domů, než sem spatřil zástavu Dol Amortských a zástavu krále... pokynu mu na rozloučenou a pevně jej stisknu, pak ze sebe shodím staré šaty, umyju se celý a pořádné učešu, obléknu se do nových věcí, ale zbroj si nevezmu, pouze si nechám zavolat služebnou usměji se na ni a řeknu ji ať dojede co nejrychleji pro švadlenu která zvládne vyšít králosvské insignie, obléknu si zase svou zbroj tentokrát ale bez přilby a štitu, jen kroužkovou zbroj a na ni rudou vestu, opásám se svým mečem.Poté najdu svého koně, sednu na něj a tryskem vyrazím k Osgiliathu, kde beze slov vjedu na svou loď, z krku sejmu klíček a odemknu dveře do své kajuty, z tajného ukrytu vezmu další, a tím otevřu další z prostor kde je naskládno několik velkých truhlic, chvíli se rozhlíím a pár pootevřu abych se ujistil, z jedné pak vtáhnu černé pevné plátno, vypadá jako samet ale je pevnjší než členěná kůže, pak vezmu několik špulek stříbených nití a zase vše pečlivě uzamknu, klíče už však vezmu sebou všechy a když sjíždím z můstku lodi, pohlédnu na několik vojáků stojících opodál.. Sežeňte vozy které tady budou čekat, až slunce zapadne a hvězdy začnou jasné plát, než bude půlnoc vrátím se a náklad pojede do Minas Tirith neuvědomím si že sem bez znaků rodu, a i když sem dle oblečení asi někdo bohatší nyní, stále nemám právo rozkazovat vojákům, proto když se na mě jeden oboří jakým právým rozkazuje cizinec Gondorským vojákům chvíli váhám a pak se jen pousměji a dojedu blíže.... Odpusť vojáku, mou nezdvořilost, jsem zde pár hodin a nebyl jsem zde víc než 50 let, jsem Eldaron syn Aragarnův a Arwen Undomiel.. řeknu tiše a pak pokynu hlavou.... Takže vás nyní prosím, jako princ Gondorský, sežeňte vozy minimálně 20 kteří do svítání odvezou náklad z mé lodi do královského paláce... s tím se vydám zase tryskem zpět do Bílého města, kde již poklidně a pomalu protože do večeře zbývá ještě nějáký čas projíždím po městě a prohlížím si lid i město, na chvíli se zastavím v zahradách které ve městě jsou a na mé rameno usedne černý havran kterého pohladím po hlavě.... Tak a jsem doma příteli, konečně doma

Laif Dornwell - 05. července 2010 11:08

Minas Tirith - bratři zas spolu Ulicemi města jsem neprocházel ale téměř probíhal. Tak moc jsem se těšil až bratra zas uvidím. Jsem zvědavý jak si vede. A jestli si skutečně splnil své sny. Mihne se mi hlavou a ptám se na něj každého druhého. A jak jsem zjistil bratr tady ve městě skutečně neznámý není. Velmi brzy jsem si s radostí prohlížel krásný a honosný dům. Zpěv který se linul z otevřených oken hladil jako příjemný vítr a tlukot kladiva který se nese z přízemí je jako tlukot samotného srdce mého. Bratře jsem tady! Se širokým úsměvem opatrně vejdu do velkých vrat poblíž a zběžně si prohlédnu kovárnu která zde je. Poté se zadívám na statného muže který tam také je. "Bratře?" Skoro zakřičím a srdce mi málem radostí pukne když v něm poznám svého staršího bratra. Ano. Tenhle den nikdy nezapomenu. Povídal jsem si s bratrem úplně o všem. Vyprávěl mi svoje cesty do Minas Tirith když opouštěl Edoras. Jak tady v Minas Tirith pomalu začínal a později se i oženil. Poodhalil mi i pár tajů svého kovářského umu. Připadalo mi to jako neskutečná věčnost co jsme se viděli naposledy. I já jsem mu začal vyprávět. Popovídal jsem mu o důvodu proč jsem tady. O podivných slovech která mi řekl otec a snech které mě provází. Ač se to zdálo neuvěřitelné přesto to bylo něčím naprosto skvělé. Poté jsem mu ale s těžkým srdcem sdělil i otcovu smrt. A moc mě nepotěšila ani novina že Anabel, naše milovaná sestřička, zmizela. Jako by se po ní slehla zem. Co já vím byla to vášnivá cestovatelka. Možná jen zajela trošku dál za hranice. "Já ji najdu bratře. To ti přísahám." Poplácám ho s úsměvem po rameni. Nevím jak dlouho to mohlo trvat. Hodinu, dvě... Vedly jsme velmi vášnivý rozhovor. Povídali jsme si o všem, dokonce mi i ukázal pár svých děl a také hlavně uctívali otcovu smrt. Do doby než nás navštívil Gondorský voják. S velmi zvláštní novinou. "Jít na hostinu s králem?" Řeknu nevěřícně a jen krátce kouknu na bratra který to bere s úsměvem. A po krátkém váhání se rozhodnu. "Uvidíme se ještě později bratříčku." Řádně ho obejmu a poté již svižně vyrážím s vojákem do paláce. Plný neskutečné radosti a nadšení že jsem zas viděl svého skvělého bratra.

Osud Středozemě - 08. července 2010 09:56

Eldaron – S otcem, poté v Osgilliath a návrat do paláce Když zasněně promlouváš o svých možných budoucích činech, tvůj otec se jen jemně usmívá a poté tiše odpoví. Máš smělé plány, jasnou vizi a dost odvahy. To se mi líbí. Jen nikdy, můj synu, nelam věci přes koleno. Pohlédne ti do očí, aby dodal svým slovům důležitost. Dobrá tedy, budeme se s matkou těšit na tvoji společnost. Pak už Aragorn zmizí a ty jsi sám v komnatě. Poté, co se upravíš a zavoláš si služebnou, musíš chvíli posečkat, ale švadleně to netrvá dlouho. Je to jistě častý úkon. Svého koně najdeš ustájeného v královských stájí. Je nádherně vyhřebelcovaný, jeho žlab je plný, je jasné, že se o něho dobře postarali. Cestování na lodi pro něho rozhodně nebylo lehké, ale brzy se z toho vzpamatuje. Je to statečný tvor. Cesta ti netrvá dlouho a do zad se ti opírá zapadající slunce. Při vjezdu na tvou loď ti nikdo nebrání, přístav je celkem klidný. Když pobereš to, co chceš, vyjdeš ven a rozkážeš přítomným vojákům hlídajícím přístav, aby ti připravili na půlnoc vozy. Jeden z nich opravdu podivně kouká a vznese námitku, ale po tvém vysvětlení jen trochu překvapeně zamrká, načež on i jeho muži se ti pokloní. “Pane, splníme tvůj rozkaz. Poté už ti nic nebrání v cestě zpět. Slunce už se schovalo za nejvyšší věž Minas Tirith. Cestuješ už tedy v jakémsi pološeru. Přesto ale máš ještě trochu času. Když projíždíš klidněji městem, můžeš si prohlédnout krásná obydlí, vesměs spokojené tváře obyvatel. Téměř by člověk nepoznal, že tu kdysi zuřila hrozná bitva. Aragorn rychle opravil to, co potřebovalo. V zahradách je ticho a klid, lidé jsou většinou už ve svých domovech. Havran, který ti usedl na rameno, jen zakrákorá a klidně si čistí své peří. Chvíli se ještě zdržíš, ale jak padá na město větší a větší tma, odebereš se k paláci. Na večeři s rodinou a nejspíš i s Rohirem by si neměl přijít pozdě. V paláci se vždy večeří v čase, kdy jasně na obloze zazáří Večernice. Když procházíš chodbami, narazíš na své rodiče, jak jdou ruku v ruce směrem do menší jídelny, kde se dnes bude podávat večeře. “Přidej se k nám, synu. Usměje se na tebe tvá matka, nyní ve světle zelených šatech, které jí dodávají krásně mladistvý vzhled. Nebo spíše svěžest, protože na první pohled není na Arwen žádné stáří patrné, jen její oči prozrazují tíži, kterou přináší její osud, jenž si zvolila. Společně vejdete do jídelny, kde už stojí onen Rohir. (popis Laifa viz homepage) Jídelna je celkem malá, hned proti dveřím je okno stočené k jihu, po levé straně je krb, ve kterém jemně plápolá oheň a uprostřed místnosti je stůl ve tvaru obdélníku. Na obou užších místech je po jedné židli, nejspíš pro tvého otce a pro tvou matku. Na širších místech je také jen po jedné židli, které jsou umístněné uprostřed. Svícen zavěšený na stropě osvěcuje celou místnost příjemným světlem. Na stole jsou zatím jen talíře s příbory a poháry. Ostatní nejspíš bude teprve přineseno. Laif – Cesta do paláce Rozhovor s bratrem byl opravdu milý. Bohužel to kalily dvě zprávy – otcova smrt a zmizení vaší sestry. Však díky vašemu setkání jste dostali oba opět naději, že všechno dobře dopadne a rodina, respektive vy tři, se opět šťastně shledáte. Odpoledne, které si u bratra trávil, uběhlo velmi rychle, a proto, když tě voják z paláce poté vyprovodí ven na ulici, tě překvapí šero. Voják ti podrží koně a poté tě klidným klusem doprovodí až na nádvoří paláce. Lidé vám uhýbají z cesty a zvědavě si tě prohlíží. Cesta vám netrvá dlouho, mnoho lidí už na ulicích není. Když dojedete na nádvoří, přistoupí k tobě jiný voják, podrží ti koně a poté odvádí Ševela do stájí. Tvůj průvodce ti pokyne a dovede tě do paláce. Chcete se, pane, zastavit ještě v komnatách a nebo vás mohu dovést do jídelny? Zeptá se tě voják a podle tvého rozhodnutí tě dovede, kam si budeš přát. Pokud by to bylo do tvé komnaty, pak počká on přede dveřmi a až budeš připraven, dovede tě do jídelny. Jídelna není největší, nejspíš se zde konají jen soukromá setkání. Zatím zde nikdo není, jen svíčky ze závěsného lustru osvěcují místnost. Okno na jih ti dává vyhlédnout na postranní nádvoří a poté dolů na město. Stůl uprostřed místnosti je obdélníkový, na užších místech jsou proti sobě vždy jedna židle, na širších taktéž. Po levé straně je krb, ve kterém slabě plápolá oheň. Na stole jsou zatím jen talíře s příbory a poháry. Ostatní nejspíš bude teprve přineseno. Konečně se otvírají dveře a vstoupí král s královnou, držíce se za ruce. Král je oblečen stejně, královna má na sobě zelené šaty které ji ohromně sluší. Za nimi kráčí nejspíš jejich syn (Eldaronův popis viz homepage). Laif + Eldaron – Večeře s královnou a s králem Král a královna přikývnou na pozdrav Laifovi a poté zamíří ke stolu. Královna se posadí zády k oknu, král proti ní. Aragorn poté vám oběma pokyne rukou, abyste zaujali místo na širších stranách stolů. Jsem velmi rád, Laife, že si přijal mé pozvání. Můj synu, toto je Laif Dornwell, syn rohirského kováře. Přinesl nám dnes velmi zajímavou zprávu. Laife, toto je můj syn Eldaron. Je prvorozený královské krve, následník gondorského trůnu. Když Aragorn ukončí toto představování, otevřou se dveře znovu a sluhové přinesou kančí pečínku, uvařené brambory se zálivkou, na tácu připravenou zeleninu a do pohárů vám rozlévají víno. Poté se opět seberou a zanechají vás v soukromí. Přeji vám dobrou chuť. Promluví elfsky Arwen a pokyne, abyste si posloužili. Aragorn sám s milým úsměvem učiní podle žádosti své ženy a nabere si porci. Arwen se naopak zaměří spíše jen na zeleninu, maso nikdy nebyla její nejoblíbenější pochutina. Snad by si, Laife, mohl říci mému synovi, jaký prožitek tě přivedl do gondorského města. Usměje se přívětivě král a odmlčí se.

Naili - 08. července 2010 16:07

les sleduji ty co hlídali můj spánek a ty co se mě nyní pokoušejí uvěznit ve svém lese. jsme zmatená, ale v poslední době se stalo tolik událostí že jsem stále unavená i když odpočatá. V mém těle jsou ale rány co se nedají zahojit během spánku. Chce to čas a pochopení. Takže zabíjí? Jsou přece nám příbuzní, aspoń jazykem. Určitě mají své důvody proč mě tu držet a to že nejsem mtvá značí o tom že jsem pro ně nějakým způsobem důležitá. Toho bych mohla využít dávám dohromady prozatymní informace co mám. Kolem mysli si vystavím obrovskou hradbu aby mě nemohly poslouchat. Vím že některé bytosti dokáži číst myšlenky. Nikdy jsem se s tím nesetkala, ale kdyby nějaký lidský čaroděj dokázal číst v elfských myšlenkách....bylo by to hodně nebezpečné pro náš národ a svět. Nevládnou temnotě, jinak by mě zde nenechali a vydali mě napospas. Myslím že to ony ode mě odehnaly ty vlky to že zjistili pravdu o mém novém já mé situaci moc nepomáhá. Jsem a zároveň nejsem. Jsem elfka uvězněná v těle člověka odpovím pomalu. Nevím jak jinak to popsat. Neznám žádný cyklus který by mi měl bránit v mém důležitém úkolu. Pokud mě nenecháte jít je dost možné že mé prokletí postihne i vás. Věřte mi že bych radši zůstala v míru ve vašem lese, ale zoufalství téhle země mě volá a potřebuje. Ve světě se hýbají temné síly a tak silné bytosti jako jste vy ty změny jistě cítí víc než já.... čekám co mi odpoví. Nevím kolik jim toho můžu říct. Osobně toho víc ani sama nevím, ale doufám že je to přesvědčí. Nyní můžu věřit jen jejich moudrosti.

Eldaron - 10. července 2010 13:02

Večeře Ani nevím jak, došel sem do paláce, nechal si vyrobit co jsem potřeboval a začal se chystat, přeleštil sem boty, uhladil kalhoty, učesal se, oblékl si lehkou prošívanou košili na kterou sem natáhl svou zbroj, přes ní obléknu svůj nový kabátec z Amanského sukna, černý jako noc, perfektně padnouci, nyní olemovaný zdobením ze stříbra, na prsou se stkví bílí strom a sedum hvězd, stejně jako na pravém rameni, na tom levém zase znak severního království, přilbici ai rukavice a plášť nyní uložím ve své komnatě, přes vše ještě natáhnu tu rudou vestu a jako tečk za vším připásám si svůj meč, pak výjdu z pokoje, ruka klidně spočívá spíš již ze zvyku na jílci, když potkám otce s matkou pousměji se a jen mírně pokynu hlavu na pozdrav, zařadím se za ně a jen tiše vydechnu... Vypadáš nádherně matko... Příchod do jídelny skoro ani nepostřehnu, ale po otcově pokynutí se usadím po jeho pravé ruce, chvíli trvá než si zvknu že se se mnou nic nehoupe, ale je to víc než příjemné, poté se rozhlédnu po jídelně a mírně pokynu cizinci jež s námi večeří.... Vítej Laife, v Minas Amon, tedy Tirith, těší mě že zase vidím někoho z Rohanských... řeknu krátce a začnu po otcově vzoru nakládat jídlo na svůj talíř, zelenina, něco brambor, a šikovně si uzmu kus pečínky, nezačnu však jíst dříve než ostatní.... I tobě matko Dobrou chuť otče, a i tobě Laife... mírně pokynu hlavou a lehce upiji z poháru s vínem, čekajíc na reakci našeho hosta, i když se možná citím víc czincem než on....

Osud Středozemě - 10. července 2010 21:05

Naili - V lesíku s podivnými tvory Když odpovíš na jejich otázku ohledně toho, zda jsi elfka nebo ne, shromáždněí těchto zvláštních stvoření opět zašumí, ale ta, která je vede, je opět utiší, i když je na ní patrné vzrušení a zvědavost. Přesto tě nechá mluvit dál. Poté se trochu zamračí a až po chvíli ti odpoví. "Zlé síly jsou naživu stále. Dosud jejich hlasy neutichly. Ale cyklus započal..." Zdá se, že váhá. Tu k ní přistoupí ta dravější a cosi vzrušeně zašeptá. Unikne jí několik elfských slov: "....proroctví....ani elf, ani člověk....musí čekat...přijde..." Její sestra jí pozorně naslouchá a vážně pokyvuje hlavou. Nastane chvíle napjatého ticha, až se nakonec opět na tebe ta, která s tebou od počátku komunikuje, otočí. "Jsem Šarífa a toto jsou mé sestry. Teď nemůžeš opustit les. Musí si tě odtud vzít. Ale věř proroctví, on přijde." Zdá se, že mluví o něčem, o čem ty asi netušíš.

Naili - 10. července 2010 23:45

lesík začínám být nervózní. nemám čas tu otálet. Tyto bytosti žijou v jiném světě stejně jako jejich mysl. Může trval léta než se rozhodnou co semnou. A na to já prostě nemám čas. naslouchám jim stejně pokorně a tiše a soustředěně jako doposud. tohle ale nikam nevede Když se mi ta bytůstka představí trhnu sebou- beru to jako dobré znamení. A...Naili též se představím. Tímto malým rituálem jsem se pojistila že mě nechají žít. Prozatím. Ale je to vůbec platné když nechápu jejich úmysly? přijde si pro mě? proroctví? když ta dravější šeptá slova proroctví snažím se z jejích šeptavých slov ukrást co nejvíce. Ale lidské uši jsou pro mě zase velkým zklamáním. přijde? v hlavě mi vyvstane vzpomínka na zrcadlo a muže na pláních. Celou dobu jsem šla za ním, je to snad on? nebo někdo jiný? Můžu jim důvěřovat? Je mi ctí že mě pokládáte za důležitou osobu ve svém proroctví, ale pověz mi Šaríf- o jaké proroctví se jedná?

Osud Středozemě - 11. července 2010 10:32

Naili - Lesík, Šarífa a její sestry Když vyslovíš své jméno, všechny sestry ti vážně pokývnou na pozdrav. Zdá se, že tomuto rituálu přikládají velký důraz. Poté už jejich pozornost opadá, některé z nich se znovu ztratí mezi stromy, jen ta dravá zůstává společně se Šarífou. Její oči téměř žhnou, dá-li se to říci u smaragdové barvy. Šarífa se na tebe trochu překvapeně podívá, když se jí zeptáš na proroctví. "Ty ho neznáš?" Její sestra jí rychle něco šeptne ve vlastní řeči a Šarífa jen zavrtí hlavou a krátce jí odpoví. Poté se znovu otočí na tebe. "Je to jednoduché. Na počátku našich dnů, které nepamatuje ani tvá Paní z lesa Zlatých stromů, bylo mnoho moudrého řečeno. Mnohá proroctví už skončila, ale mnohá ještě trvají. I to tvé." Potom se oči Šaríf zúží a zdá se, jakoby do jejího těla vstoupil někdo jiný, protože její postava se zcela napne a hlas, který k tobě promluví, není její jemný až šišlavý, ale pevný a strnulý, jakoby pocházel z dávných dob. "Až přijde čas a vlci budou výt na měsíc, až se bude blížit počátek, přijde ten, který nikam nepatří, přijde ten, který je vyvrhel. Chraň ho jako zelený lístek a oni pro něho přijdou. Zlaté vlasy, vítr v nich, on přijde." Její tělo se poté uvolní a snad by spadla, kdyby jí její sestra nezachytila. "Teď nemůžeš jít." Odpoví Šarífa opět svým hlasem, znatelně znavenějším. "Cyklus započal, opustit les je nemožné." Trochu zavrčí její sestra, která stále Šarífu podpírá. Na vysvětlenou ukáže k okraji lesíka. Pokud se půjdeš podívat, všimneš si že čas venku probíhá jinak. A že se celý kraj mění, jako kdyby se lesík pohyboval.

Laif Dornwell - 11. července 2010 11:33

Večeře s královskou rodinou Beze slov se nechávám mlčky doprovodit až k paláci a po cestě se sem tam dívám po některém z občanů. Jejich pohledy mě nedělají zrovna příjemně. Mám pocit že mě propichují jako meče. Sem tam se odvážím na někoho zamávat ale jinak se věnuji jen sobě. "Odveťe mě do jídelny prosím." Řeknu vojákovi když jsme u paláce a jen ho následuji. A když potom stanu v krásné jídelně mám co dělat abych uklidnil ruch ve své hlavě. Nervozita je na mě dosti znát. Občas přejdu k oknu ze kterého chvíli hledím, pak zas postávám před krbem. Je to pro mě velká věc. Nikdy jsem o něčem takovém ani nesnil. Bude to v pohodě. Řeknu si v duchu a jen dál trpělivě vyčkávám. Dokud se dveře jídelny neotevřou a já v nich spatřím krále s královnou. A pravděpodobně i s jejich synem. A je to tady. Upravím si bílou halenu a kalhoty z tmavě hnědé kůže. Pomalu jim jdu vstříc. S mírným úsměvem na tváři se řádně ukloním než si s nimi přisednu ke stolu. Pak si jen se zájmem prohlížím Eldarona když nás král představuje. "Rád vás poznávám, princi Eldarone. Také mě těší že vás vidím." Dám si záležet aby v mém hlase zněla poddanost a pokora. A když konečně nastane čas hostiny jen se s mírným potěšením dívám jak se stůl plní jídlem. Trochu mi zabolí v břiše když si uvědomím jaký mám hlad. "Také vám přeji dobrou chuť." Řeknu s úsměvem a jako ostatní si začnu nabírat svojí porci. Trochu pečínky s bramborami a trochou zeleniny. Dávám si dobrý pozor abych se držel v mezích slušnosti, raději ani moc nehovořím dokud mě později sám král nepobídne. Trochu mě z toho zamrazí ale vlastně se nemám proč bát. Stejně už to ví stovky lidí. Pomyslím si a napiji se vína, pak pomalu spustím. "No tak... všechno to začalo tak nějak smrtí mého otce. Než zemřel z jeho úst vyšla nějaká podivná slova. Nějaká věštba zřejmě." Na chvilku se odmlčím a zadívám se do desky stolu. Kéž je ti země lehká otče. Mihne se mi v hlavě než zas pokračuji. "Krátce po jejich vyslovení otec zemřel a král Eomér si mě kvůli tomu nechal předvolat. Říkal že tohle by se nemělo nechávat jen tak. A tak jsem ta slova na jeho žádost sepsal a vyrazil na cestu do Minas Tirith. Předat onu zprávu vám a vašim moudrým učencům." Zadívám se krátce s mírným úsměvem na krále, a prohlédnu si krátce i prince s královnou. "Cestoval jsem pár dní. Přes Rohanské planiny a luky, dnem i nocí téměř bez přestávky. A jak vidíte tak jsem úspěšně dorazil." Radostně se usměji a drobet se napiji vína. Zas ale trochu posmutním. "A velmi brzy budu muset zas odjet. Vypadá to že jsem teď zapletený do něčeho velkého. Alespoň co jsem mluvil s pár vašimi mudrci dnes ráno v zahradách." Dořeknu a utichnu. Cítím se teď trochu ... podivně. Je mi nějak úzko a nejistě. Sotva jsem přijel a mám zas odjet. Ani nevím kam. Mírně si povzdychnu a jen si začnu trochu pohrávat se svým kalichem vína.

Eldaron - 11. července 2010 12:10

Večeře Není třeba tak okázalé úcty synu Rahanu, já ji nežádám, možná jednou až budu králem, ale nyní zanech pokory, ta přísluší jen králům... reaguji na jeho pozdravení a lehce začnu žvýkat sousto v ústech když domluvim, jen poslouchám co ho sem vlastně přivádí... Takže slova starého kováře, kdo ví co nesou, a nebo již přinesli pro tuto říši.... pozorně jej poslouchám a při tom se stihnu v poklidu najíst, ke konci jeho vyprávění sedím lehce nakloněný jak se opírám o levou ruku a v pravé mám pohár s vínem, ze kterého zamyšleně upíjím.... Vyslal li tě tvůj král, jistě nelze brát proroctví na lehkou váhu, a jak říkáš starší města si také myslí že zapaočalo něco důležitého.... položím pohár na stůl a zamyšleně spojím prsty před obličejem, chvíli jen přemýšlím a dívám se neznámo kam, neni to však ani na rodiče či rohira přede mnou.... Jedeš li zpět do Edorasu, pak se připojíš k mé výpravě, vyrážíme zítra před polednem, ale důvod proč vyrážím za tvým králem, ti zdělí nebo nezdělí můj otec, ale budeš vítán máš li zájem jet... zadívám se na něj a jen si tiše povzdychnu.... Otče, budu v noci muset dovést náklad z mé lodi sem do města, byl bych rád kdyby jsi mi vyčlenil nějákou místnost kde bych mohl uložit náhlad asi dvaceti vozů s velkými truhlicemi...asi víš co vezu... řeknu tiše a dopiju pohár vína, sám si pak naliji další a vstanu, postavím se k oknu a raději čekám co k tomu všemu řekne můj otec, musím se ho pak i zeptat na znění toho proroctví, je toho víc než dost co bych měl ještě učinit....

Osud Středozemě - 11. července 2010 14:34

Eldaron + Laif - Minas Tirith, Večere s královnou a králem Královský pár nijak nepřerušuje Laifovou promluvu, jen Arwen se občas stočí ke svému synovi a jemně se na něj usměje. Aragorn však napjatě poslouchá, jakoby mu to Laif vyprávěl poprvé. Když rohanský kovář dojde ve svém vyprávění k moudrým mužům z Minas Tirith, Aragorn jen na souhlas kývne hlavou. Nejspíš tedy tušil, že si Laifa zavolají. Jakmile se ujme slova Eldaron, obrátí jeho otec svoji pozornost na něj. Zdá se, že ho názor syna velmi zajímá. "Ano, ta zpráva, o které můj syn mluví, je velmi neblahá." Otočí se poté král opět na Laifa. "Je mi velmi líto, co ti nyní sdělím. Vaše princezna, Elenwë, dcera krále Eomera, je mrtvá. Její tělo leží v naší hrobce spolu s vražedkyní, která pochází z Jihu." Král se na chvíli odmlčí a poté dodá: "Budeš-li chtít, Laife, u své princezny chvíli prodlít, doprovodím tě po večeři sám k místu jejího prozatimního odpočinku." "Co se týče tvé cesty zpět domů - princeznu by jistě potěšilo, kdyby na její poslední cestě jí doprovázel někdo z její země. Ovšem obávám se, že naši starší ti řekli něco odlišného..." Dopoví Aragorn a trochu naznačí otázku. Jeho žena zatím mlčí. "Synu, matka ti ukáže vhodné prostory." Promluví Aragorn opět po několika soustech směrem k Eldaronovi. Arwen na souhlas přikývne a znovu se na svého syna mile usměje. Tento večer má oči jen pro něj - lze z nich číst upřímná mateřská radost.

Laif Dornwell - 11. července 2010 15:55

Večeře s králem a královnou, nemilé zprávy Mlčky s mírnou zvědavostí v očích koukám z jednoho na druhého. V hlavě mám jako vždy jeden velký chaos ale dnes se mi daří tomu nějak nevěnovat pozornost. Tu věnuji spíš princi Eldaronovi. "Jsem skutečně moc potěšen vaší nabídkou. Dobře si to promyslím a určitě vám dám vědět jak jsem se rozhodl." Mírně se usměji a jen dál pozoruji desku stolu. Občas upiji vína nebo něco málo uzobnu ze svého talíře. Sem tam se ohlížím po králi. V očích mi plane již větší zvědavost o jaké zprávě to asi princ mluvil. Jaká další zpráva? Něco zajímavého? Pomyslím si a v hlavě se mi vybaví jak společně s princem mířím zpět do Edorasu. Ale přiznám se že se mi tam zrovna moc nechce. Trochu víc mě ale trápí že budu muset princovu nabídku odmítnout protože to asi ani nepůjde. Ani nevím kam moje další cesta povede. Trochu zklamaně si povzdychnu a zadívám se zas na okolní osazenstvo. Zůstanu očima viset hlavně na králi který se mi právě chystá říci onu zprávu. "Princezna Elenwë je mrtvá?!" Skoro zakřičím a tvář mi ozdobí nevěřícnost. Ale moje uši to slyšeli jasně. Přesto tomu nemůžu uvěřit. Naše drahá princezna je mrtvá. V hlavě se mi mihnou ty minulé dny kdy jsem jí často potkával v Edoraských stájích. Vždy byla tak energická a přívětivá... a teď je pryč. Lid a krále Edorasu tahle novina zdrtí... Položím si hlavu do dlaně a notnou chvíli mlčím. Pak zas zvednu ke králově rodině zrak. "Budu vám nesmírně vděčný za poslední chvíle v její přítomnosti." Řeknu tiše a jen se snažím zapudit ten stín ve své hlavě. Už mám těch dnešních překvapení tak akorát dost. Vražedkyně z Jihu... to jsem tedy zvědavý. Mám jen malou představu o tom co se nachází na jihu proto ve mě tahle část jen povzbudila zvědavost. To už se ale zas dívám na krále. Věnuji mu pozornost a v hlavě přemýšlím o svých dalších plánech. "Moc rád bych byl u princezniny cesty do domova ale bohužel... to zrovna nepůjde. Moje další cesta do Edorasu nepovede." Krátce se zadívám na prince. "Možná tady s vaším synem budu cestovat aspoň na půl cesty ale pak budu muset jít zas jinam." Přemýšlím jestli jim povědět něco málo i o svých snech a mém dalším úkolu. Ale nakonec si to zatím nechám pro sebe. Ještě na to bude čas. Jenže vůbec nevím kam moje další cesta vede. Nevím ani vůbec kde tu dívku ze svých snů začít hledat.

Eldaron - 11. července 2010 18:12

Večeře Od okna přejdu tiše za matku a položím ji ruku na rameno, lehce se usměji a sleduji otce i rohira..... Je to na tobě, jak už víš, má výprava nepřinese vaší zemi dobré zprávy, bohužel to bude poslední cesta vaší princezny aby ji uložili ke svým předkům..... stisknu matčino rameno a políbím ji do vlasů, pak si lehce podřepnu a položím ji hlavu do klína, je mi jedno že se to nehodí, v tuto dobu mě nezajímá etiketa, ale jen cit který k matce chovám, a chci si užít její přítomnost co nejvíce to půjde než vyrazím opět na cestu, na kterou bych raději jel za jiných okolností.... Celá ta záležitost se musí řádně prošetřít, budu muset tvého krále krotit aby nevytáhl proti haradu s vojskem.... pohledem se zabodnu do stěny a jen pokyu hlavou..... Otče, můžu tě požádat o svolení spojit se s trpaslíky v lsitech a vyzvat je k pomoci při budování Anúnimasu? pohlédnu na něj a lehce se pousměji.... Dobrá Laife, alespoň na půl cesty pojedeš s námi, pak si běž kam musíš, snad bude tvé hledání úspěšné... zakončím rozmluvu s rohirem a opět se schoulím u matky.... Když sem s tebou nikam se mi nechce má drahá matko...

Osud Středozemě - 11. července 2010 21:23

Eldaron + Laif - Minas Tirith, Večeře s královnou a králem Král trochu s neklidem sleduje Laifovu reakci. "Je mi to opravdu líto." Dodá ještě, ale více raději neříká. Když se potom trochu uklidní, sám ti také už s lehčím srdcem odpoví. "Je samozřejmostí, abyste jí viděl, než započne její poslední cesta." Poté král zareaguje na synovu poznámku ohledně Eomera: "Ano, rozhodně by válka nebyla rozumná. Ne, jen tak bezhlavě. Ještě dnes sepíšu list Eomerovi, který mu, Eldarone, předáš." Poté se Aragorn otočí znovu k Laifovi. "Nejsem si jist, že to byl plánovaný útok. Haradem zmítá zmatek a lidé nepracují jako jeden národ, ale jako jednotlivci." Poté s povzdechem dodá: "To ovšem není omluva pro tu vražedkyni." "Jistě, Eldarone, zkus se s nimi spojit." Jemně se usměje král po chvíli mlčení na svého syna a s láskou sleduje, jak Eldaron spočívá u své matky. Arwen ho jemně hladí ve vlasech a v očích má radost a mateřskou něhu. Zdá se, jakoby omládla a pryč byla lidská smrtelnost, kterou si zvolila. "Dítě, pojď, ukážu ti místnosti, které jsi žádal." Jemným hlasem promluví Arwen směrem k Eldaronovi a poté se ladně zvedne. "Pro dnešek se s tebou loučím, Laife, statečný kováři z Rohanu. Nechť je tvá noc klidná a přinese ti sílu v dalších cestách." Usměje se Arwen kouzelně na Laifa, poté políbí svého muže na tvář a nechá se Eldaronem odvést z jídelny. Eldaron - Minas Tirith, s matkou v paláci Tiše procházíte chodbami, Arwen mlčí, ale radost z ní přímo září. Vede tě chodbami a ty poznáváš, že míříte ke tvému pokoji. Poté však uhnete do užší chodby na jejímž konci jsou menší dveře. K těm Arwen přistoupí a s tajemným úsměvem vstoupí. Otevře se vám pohled na velký pokoj, téměř až menší sál. V jeho středu je velký stůl a kolem křesla. Sálek pokračuje do dalšího pokoje, který je jakýmsi salonkem. Nábytek je přikryt bílými látkami. Nakonec následuje prostorná ložnice. "To jsou komnaty připravené pro korunního prince." Usměje se na tebe Arwen a zadívá se ti do očí. "Budou ti vyhovovat?" Poté, co jí odpovíš, tě obejme a políbí na čelo. "Už nastupuje noc, půjdu si odpočinout. Odpočiň si, drahý, též. Ráno se opět uvidíme." Její jemná ruka tě pohladí po tváři a poté její ladná postava zmizí za vchodovými dveřmi. Laif - Minas Tirith, s králem Eldaron se svojí matkou odeberou pryč z jídelny a ty zůstaneš o samotě s králem. Ten se opět ujme slova. "Jestli jsi připraven, můžeme jít do hrobky." Jakmile budeš tedy chtít, král tě doprovodí ven z paláce. Venku na nádvoří se k vám přidá voják s pochodní. Přejdete nádvoří a ocitne se před menší budovou, jejíž vchod hlídají další dva vojáci. Váš doprovod s vámi nevejde dovnitř. Král otevře dveře a před vámi se ocitne užší chodba lemovaná hroby předchozích králů. Chodba se poté rozšíří do prostoru, aby se nakonec opět zúžila. Aragorn se zastaví právě na tom prostoru, kde na podstavci leží tělo přikryté bílou látkou. Opodál pak na zemi leží další tělo. Místnost osvětlují svíce. "Zde tě zanechám, Laife. Voják, který nás doprovázel, tě poté opět dovede do tvé komnaty." Poté ti král položí dlaň na rameno. "Smrt Elenwë je pro Rohan velkou ztrátou, ale věřím, že tvé činy její místo nahradí. I když si myslíš, že jsi obyčejný. Neboj se a věř své odvaze." Poté se otočí a vydá se zpět do paláce s přáním dobré noci.

Eldaron - 11. července 2010 21:50

Příchází noc Vstanu a pokynutím se rozlouším s Laifem.... Nastal čas se pro dnešek rozloučit, doufám že se zítra uvidíme, měj se dobře kováři a snad dnes i přes všechen žal usneš... mluvím klidně a hledím na něj skrze své šedé oči jaké mají jen Numerojci, potomci králů ale v očích mám klid a pochopení... Dobrou noc otče, také tobě přeji krásné sny... pokloním se svému otci a políbím jej na tvář, lehce obejmu a s dalším pokynutím se vydám za matkou, kráčím vedle ni a mateřsky se ji chytím za ruku... Děkuji ti mami, děkuji že jste s otcem přečkali všechno to zlo, obával sem se že vás již nespatřím, ale opak je pravdou řeknu když mířím jako by k mému pokoji, po té co však zahneme spozorním a prohlížím si prostory paláce kam mě matka vede... Kam mě to vedeš hmm? usměji se sám pro sebe a následuji matku, nejprve projdeme velkým sálem, poté menším předsálím než se zastavíme ve velké komnatě kde je vše ještě zahaleno pod sukno protože zde nikdo nepřebývá... Vždyť je to pro jednoho víc než dost matko, kterak by mi nevyhovovali? když mi pohlédne do očí rychle ji obejmu a přivinu se k ní.... Navíc když vím že spím ve stejném domě jako mí dva nejdůležitější a nejmilovanější lidé, stačilo by mi spát někde na zemi s pláštěm pod hlavou... usměji se a po slovech že jde již spát ji ještě políbím do dlaní.... Ať je tvá noc klidná jako bude má rozloučím se s ní a po té co se zabydlím v pokoji, rozestřu závěsi, zatopím v krbu a uložím si těch pár věcí se zahledím z okna, je čas vyrazit do Osgiliathu.... Dojdu do stájí, vyšvihnu se na svého hřebe a vezmu sebou několik vojáků, a dřív než začne svítání, je předsalí mých komnat naplněno truhlicemi a truhličkami, pytli a látkami podél stěn, někde jsou truhly ve více urovních na sobě, ale co naplat, výjdu ven na malý balkonek své komnaty, usadím se do křesla a zapálím si dýmku, chvíli hledím na to jak klidné tohle město v noci je, a pak zapadnu do velké postele kde usnu tak klidně a spokojeně jako se tomu již dlouho nestalo, snad jediné co je stejné že Arnarúth mám stále položen vedle sebe a i při spánku spočívá má ruka na jeho jílci...

Naili - 12. července 2010 19:47

lesík kajícně skloním hlavu Nevěděla jsem co můj úkol bude obnášet a tak jsem ani nezjišťovala okolnosti a věci kolem něho. Brala jsem jako samozřejmost že mě někdo dříve či později uvede, ale nyní jako člověk vidím jak naivní jsem byla elfkou. pečlivě naslouchám. Podobná proroctví jsem u nás nikdy neviděla, jen o nich četla. Pravda paní Galadriel vládla takovou mocí, ale využila jí jen párkrát v historii elfů. vyvrhel to slovo se do mě zabodne jako nůž. Schoulím hlavu mezi ramena. Cítím se ještě mizerněji i bez toho že mě samotná věštba označuje za vyvrhela. je to pro mě rána nožem přímo do srdce. Do srdce které ještě nepřestalo krvácet- od začátku mé výpravy. zatlačím slzy a znovu se vzchopím. Nemám čas litovat sama sebe. V tom jsem uvízla už dost dlouho. Cítím že ta věštba opravu mluví o mě. Nebo v to možná doufám? Je to dobré znamení. Znamení toho že jdu správnou cestou. Děkuji. Bude mi ctí počkat zde dokud se toto proroctví nenaplní. vyžaduje to pro mě velkou vůly abych se znovu nedala na odpor. Elfce by to bylo jedno, ta má času dost, ale jako částečný člověk cítím nervozitu, cítím úbytek každého času. Hlídám si čas a chvátám…Možná je to tak dobře. Na téhle výpravě není čas otálet…Dokonce se mi do mysli zahlodávají i nadávky. Lidské nadávky…

Than - 13. července 2010 21:54

Tábor Jižanů Uslyším Frinův jemný výkřik a temnota, která ovšem není způsobená šátkem na mých očích, se začíná trochu rozčeřovat. Levé zápěstí mám jako v ohni a jen doufám, že se neposunulo do nějaké pozice, která by mi znemožnila dokončení rozvazování. Přes zatnuté zuby procedím několik nadávek, pochycených u nás v hospodě, ale to už mi provazy kloužou z přes dlaně dolů. Od levého zápěstí dolů nic necítím…tedy, pokud bych necítila nic, tak by bylo vše v pořádku, ale můj normální hmat nahradila silná bolest. Naštěstí pro mě, i když mám hlavu plnou zranění, má používanější ruka je stále v pořádku a tak jsem schopná si jí sundat z očí šátek a zmapovat okolí. Mezitím, co se rozhlížím, přitisknu si levou ruku na prsa, abych neriskovala, že se do ní někam uhodím a zranění ještě zhorším a udýchaně, snažíc se aspoň trochu vystrnadit bolest z mého hlasu, odpovím Frinovi. Ne…ale žiju, zlato… Kašlavě se zazubím, když se k němu posouvám, abych ho odvázala, o což se nejprve pokouším jen s jednou, tou zdravou, rukou, což se ale vůbec nezdá být praktické, takže i přes všechnu mou snahu, musím nakonec použít obě, aby se provazy konečně nějak efektivně hly. Což má ovšem za následek další nával bolesti a ještě sprostších nadávek, tentokrát ceděných už jen přes můj zrychlený dech. Oba vyhlédneme ven. Já s rukou opět přitisknutou k hrudi a druhou pěstí pěvně zatnutou, abych cítila kromě bolesti i něco jiného a dokázala alespoň prozatím trochu čistě myslet. Skutečnost, že nikoho v okolí nevidíme, ani neslyšíme, je mi sice více než podezřelá, ale samozřejmě sdílím i Frinův nápad na útěk. Lepší šanci už bychom nemuseli mít. Budou vědět, že jsme za nimi…ale lepší šance už se nám asi nenaskytne… přemítám nahlas, namísto odpovědi a když mu sjede pohled na mé zápěstí, přikryju si ho druhou rukou a široce se zazubím. Poslední pořádná šance… snažím se mu připomenout vážnější problémy a odvést jeho pozornost od mé osoby. Popravdě řečeno, my zrovna opravdu máme nemalé potíže. Nechci tu Eormunda, nebo kohokoliv, kvůli jemuž druhům pročesávali okolí, jen tak nechat, ale okolnosti si žádají něco jiného, než další bezhlavé chování s vidinou hrdinské záchrany bezbranného jedince, jelikož MY jsme teď ti bezbranní jedinci. Opravdu by mě zajímalo, kde se TEĎ flákají všichni ti hrdinové pověstí tohohle dolního středozemí, protože nějaký by se mi tu teď ohromě šikl. Udělám několik opatrných a tichých kroků ven ze stanu, stále kontrolující prázdnotu okolí a doufajíc, že se situace nijak nezmění, ovšem po několika krocích je mi jasné, že takhle opatrně bych neutekla ani do příští zimy a o dost zrychluju své tempo, ovšem stále kontrolujíc, jestli je se mnou Frin. Pokud neuslyším, nebo neuvidím nic, co by zastavilo můj postup, mířím co nejrychlejší cestou od nepřátelského tábora k tomu našemu, kde jsme zanechali koně a pár dalších věcí a mohli se s Frinem domluvit, co dělat dál.

Toby Dolanský - 19. července 2010 11:22
	soukromá zpráva od Toby Dolanský pro hodil sem kostkou padlo 7.

Ogmar - 19. července 2010 18:53

Cesta na jih Nad reakcí jižanů jsem se pouze temně usmál. Chápal jsem jejich nedůvěru, ale tohle spíše byla má zkouška na ně. A dokázala mi, že jsou dostatečně inteligentní aby nenechali skřeta volně pobíhat v jejich řadách. a taky že jsem mně lv plánu dvou z nich rozbít hlavu, kdyby mne pustili mezi ně. Takový je můj národ. A takový jsem já. Poslední z Uruk-hai. Celá cesta se nepřirozeně táhne, a vůně soli ve vzduchu mi začíná vkládat do mozku divné myšlenky. Kam jedeme ? K čemu mne jižané využijí ? Komu mne zase prodají ? Vydáme se do tzv. vodnatého pekla, kterého se můj lid tak bojí ? Nevím. Tyhle otázky mi nedají spát. Jídlo není žádný......což mi dělá nemalé problémy, a můj žaludek hlasitě protestuje. Noco. Už jsem zažil horší časy. Když můj klan utíkal skrz lesy napadli nás entové a společně s mýmy bratry zmizeli i zásoby jídla. Týden sme byly bez jídla a málem jsme umřeli. Zachovali jsme se proto jako skřeti. V noci jsme pobili dva naše druhy a spořádali jejich těla. Potom byly na řadě lidé, které jsme našli cestou. Jak dobře tehdá chutnala jejich krev ! No tak či tak stalo se to s čím sem počítal. Zrovna když jsem si ostřil zbraň ucítil sem nad zadnicí lehké píchnutí. A co tam nevidím ! Šipku. A pak přišlo.........co přišlo ? NEvím........ Zajímavé probrání ! Huba od slin a oči oteklé. Jo, jsem v prde........no víte kde ! Oči mně štípou jako by se mi do nich vychcal nedorostlý škrvrně. Coto se mnou ti chlápci udělali ? Popadnu svou hlavu, která mi buší jako kdyby mi na ni dupal olifant. Sem celý otřesený. U sarumana kde jsem ta zas sakra skončil ? A kdy se budu moct jít vyčůrat ? Tyhle otázky mně bijí do hlavy stejně silně jako nutná potřeba, splnit potřebu ! Zatínám zuby a hledím prohlížím si okolí zda nenajdu něco zajímavého. Co mne udeří do žaludku je..........houpání ? Co to sakra ? SE mna dřevěné podlaze.........moment........dřevěná podlaha....houpání No sakra, já sem na lodi ! Na vodnatým pekle ! Do shnorshe ! Rozházet mne dokázalo opravdu jen málo věcí. Ale teď mám opravdu strach. Začínám cítit jak mi po černé kůži začíná stékat pot.

Laif Dornwell - 24. července 2010 11:33

Konec hostiny, rozloučení s princeznou Mlčky jsem seděl a hleděl do svého talíře. Snědl jsem toho jen málo. Ale dnešní večer mě úplně připravil o chuť jíst a o veškerou dobrou náladu. Měl jsem pocit jako kdyby se nade mnou stáhl velký černý mrak. "Dobrou noc přeji i já Tobě princi. I Vám královno." Řeknu tiše když princ s královnou již opouštějí sál a namísto úklony jen pokývnu hlavou. Pak s tichým povzdychnutím hledím ještě chvilku do svého talíře než se zahledím na krále a vstanu. "Jsem připraven vyrazit za princeznou." Prohodím a trochu se upravím než vyrazím ihned za králem do hrobky. Když poté následně kráčíme mezi hroby dávných králů pozoruji to vše s mírným strachem ale i zaujetím když si představím kolik mocných osobností zde spí. Pak ale téměř přestanu dýchat když spatřím podstavec a na něm tělo zakryté bílou látkou. A pod ním další. Obě dvě si dobře prohlédnu a téměř se ani neodvažuji k nim přiblížit. Mám pocit jako kdyby mi nohy vypověděly poslušnost. To nemůže být pravda... Mihne se mi hlavou a krátce se zadívám na krále. Jeho slova téměř ani nevnímám ale ta poslední která mi řekne než odejde slyším dobře. Zahřejí mě v nitru a dodají mi velkou sílu. Věř své odvaze... Zopakuji si v duchu a poohlédnu se za ním když odchází. Pak už se jen věnuji tělu na podstavci. Pomalu k němu přejdu a stáhnu z něj bílou látku. Srdce mě zabolí když spatřím tvář naší princezny. Důkladně si ji prohlédnu a jemně se dotknu prsty její dlaně. Pokleknu na koleno a sevřu její chladnou dlaň do svých. Po tváři mi skane slza a hrobkou se po chvilce začnou ozývat už jen mé tiché modlitby. Mohlo uběhnout už něco kolem dvou hodin než jsem se konečně dokázal od princezny odtrhnout. S tichým povzdychnutím jsem zase vstal a zakryl jí. Poté jsem se otočil k odchodu. Než jsem ale odešel věnoval jsem trochu pozornosti i druhému tělu na zemi. Vražedkyně z jihu... Připomenu si a stáhnu z ní látku abych si ji mohl prohlédnout. Ucítím jak se mnou mihne nejeden pocit. Zvědavost, strach i hněv... Když se dostatečně vynadívám zas ji zakryji a s posledním pohledem na princeznu odcházím. Venku kývnu na vojáka a jen ho mlčky následuji do svých komnat. Tam se jen trochu opláchnu a uložím se ke spánku. Trvá mi však dlouhou chvíli než se mi podaří usnout.

Osud Středozemě - 28. července 2010 20:03

Eldaron – První noc v královském paláci, Minas Tirith Když poznamenáš před svojí matkou, že prostor, který ti ukázala, je pro jednoho více než velký, v jejích očích se na moment objeví zvláštní třpyt. Nic neříká a ty tak jen stěží můžeš odhadovat, na co asi pomyslela. Ovšem jistě bude příležitost to odhalit, vždyť nyní máš všechen čas jen pro ně, pro své rodiče. A také pro záležitosti království. Stěhování tvého nákladu probíhá klidně, ale na lůžko se dostaneš až trochu po půlnoci. Únava není pro tebe překážkou, ovšem dnes ji trochu pociťuješ. Nejde tak o fyzickou únavu, jako o tu psychickou. Dnes bylo opravdu příliš dojmů a nejbližší dny to takové ještě bude. A tak když ulehneš, přichází spánek velmi brzy. Nikdy jsi moc nesníval, ale tato noc, jak se zdá, bude jiná. Možná to způsobuje prudká změna prostředí, mnoho nových zážitků, kdo ví. V tvé mysli, zatímco spíš, se utváří mnoho obrazů. Nejprve vidíš lodě, po nich Minas Tirith, několikrát se před tebou mihne obraz rodičů a poté obraz mrtvé jižanské vražedkyně, následně mrtvé Elenwë a díky tomu si vzpomeneš ve svých snech i na Laifa. Při této myšlence tě však začne svírat podivný neklid a máš dojem, jakoby kolem jeho postavy bylo cosi nepřístupného. Tvé podvědomí ho raději ve snech opustí a znovu se rozptýlí a až po chvíli začne přinášet konkrétnější obrazy. Vize jsou velmi roztodivné, ale jedno mají společné – vztahují se k Haradu. Ukazují ti jižanské dívky, oděné v různých šatech, s krásným a svůdným pohledem, ale s dýkou po ruce. Dále se před tebou zjevují haradští mužové, oblečeni ve splývavých robách, u pasu se zahnutým mečem, zakryté obličeje a pronikavé oči. Pak se ale ze země Haradu nějakým rychlým způsobem přesuneš do Mordoru. Vyprahlá pustina je liduprázdná, bez života. Ovšem tvoji pozornost upoutá hluk. A když se ohlédneš, srdce se ti sevře. To, co vidíš, tě přivádí téměř k šílenství. Před tebou se totiž znovu staví věž a na jejím vrcholku nakonec stane Sauronovo oko. Probouzíš se celý zpocený a ustaraný. Možná to byl jen nesmysl, možná ne. Hlava někdy hodně věcí semele dohromady, ale některé sny také umí být prorocké. Ale snad se ti jen zobrazil tvůj strach a obava, nic víc. Ohlédneš-li se k oknu, spatříš, že je brzké ráno. Může být něco kolem půl šesté. Ještě je velmi brzy na snídani. Rodina se sejde tak po sedmé. V paláci vládne na první pohled klid, ovšem jistě se v některých jeho koutech už pilně pracuje. Naili – V lesíku s jeho strážkyněmi Šarífa se po chvíli opět postaví na vlastní nohy bez opěry. Její sestra ji však úzkostlivě hlídá pohledem. "Netrap se tím, i mezi elfy jsi mladá. Děkuj za to, že se naše cesty střetly, tak jak bylo řečeno." Odpoví ti klidným hlasem a poté se otočí na svoji sestru a cosi jí zašeptá vlastním jazykem. Sestra na tebe vrhne pohled a divoce zavrčí, Šarífa ji nejspíš napomene, podle tónu hlasu, načež sestra přikývne, ale s jistotou můžeš říci, že z jisté věci není rozhodně nadšená. "Cyklus započal, teď není možné odejít. Cyklus započal a mě je potřeba na jiných místech. Má sestra se o tebe postará. Jen podívej, čas tu běží jinak." Šarífa ukáže ven z lesíka, kde den přešel v noc a pak zase v den. Kdo ví, jestli to jde stále dopředu, chvíli si měla dojem, jakoby čas šel i pozadu a pak zase popředu. Bylo to velmi matoucí a těžko postřehnutelné. Šarífa se poté lehce ukloní a dodá: "Radím ti odpočívat a přemýšlet. Kdyby si měla otázky, budeme se snažit ti je zodpovědět. Nyní jsi v péči Haimi. Ona se o tebe postará." Poslední slova Šarífy patřila Haimě a byla opět ve vlastním jazyce. Poté opravdu Šarífa odešla a nechala tě se svojí sestrou. Haima si tě chvíli nevraživě prohlížela a poté i ona promluvila, ale její elfština byla ještě šveholivější, než Šarífina, takže jí bylo těžce rozumět. "Budeš si něco přát, Ailité?" Than – Útěk z tábora Jižanů Tábořiště se stále zdá klidné, a tak na nic nečekáte a prcháte. Frin tě tiše následuje a stále se bedlivě rozhlíží po okolí. Je až s podivem, jak Jižané nechali tábor nehlídaný. Zřejmě jsou si jisti svoji převahou v tomto spíše zapomenutém kraji. Máte štěstí – žádní koně se při vašem útěků neplaší, psi neštěkají (a nejspíš tu ani žádní nejsou), větvičky nekřupají, prostě ideální útěk. Škoda, že více štěstí nebylo předtím, když jste mohli zachránit Eormunda. Konečně je tábor za vámi, ale ještě daleké cesta k vašemu táboru před vámi. Aspoň nyní vám přijde daleká, protože na vás přeci jen padá únava. Zápěstí bolí jako čert a velmi dobře cítíš, že natéká do nehezkých rozměrů. Nějaký pohyb s ním je naprosto vyloučený a pokud se přeci jen stane, tak za to draze zaplatíš dalším přívalem bolesti. Konečně dorazíte k táboru a to už máš dojem, že na východě začíná světlat nebe. "Vůbec jsme nespali, musíme aspoň na chvíli zdřímnout, jinak nejsme schopni Jižany následovat." Promluví konečně Frin, zatímco rychle obstará vaše koně. Poté se k tobě skloní a i když by jsi se bránila, prohlédne ti zápěstí. "Mnoho o léčení nevím, ale potřebuješ to znehybnit." Z provizorních klacíků, které jste měli na oheň, vyrobí rychle Frin cosi jako dlahu, přiloží k tvému zápěstí a pokusí se ti ho jemně narovnat, což ovšem není zrovna dobrý nápad. Bolest ti kalí pohled před očima, takže téměř nevnímáš, že ti Frin ruku ovázal kusem látky a že tě opatrně uložil na lůžko. "Teď koukej spát." Tiše ti přikáže, ovšem s určitou jemností v hlase. A ty brzy upadáš do neklidného spánku, z něhož se několikrát malatně probudíš bolestí, ovšem vždy brzy usneš. Když se probereš, netušíš, kolik je hodin, ale slunce už je na východě zcela patrné. Frin stojí opodál a dívá se směrem, kde byl jižanský tábor. Ovšem ten už tam není. Jakmile Frin zpozoruje, že jsi vzhůru, ujme se slova. "Jakmile toho budeš schopná, vyrazíme na cestu. Nemá smysl se vracet, jinak ztratíme jejich stopu. Není to dlouho co vyrazili, takže je snad lehce najdeme. A mimochodem...dobré ráno. Co tvá ruka?" Velmi opatrně se Frin usměje a sklopí oči k tvému zápěstí. Když vidí, že dlaha se trochu pohnula, ihned jí narovná, což ti samozřejmě způsobí bolest, ale kupodivu menší, než včera. "Máš hlad? Můžeš jíst po cestě? Neměli bychom se zdržovat." Vstane poté Frin a přistoupí ke koním. Ogmar – Cesta po moři Ještě nějakou chvíli setrváváš v temnotě, dokud se neozvou kroky. Nebo to aspoň jako kroky zní. A ano, po chvíli ucítíš jakýsi závan svěžího vzduchu, dá-li se to tak říci, a vůni něčeho jiného, než jen vlhkého dřeva. Jak se kroky blíží k tobě, tak s nimi postupuje záře. Nakonec tě oslní jaké si světlo, které je uschované za něčím, co ho zmatňuje. Konečně překonáš oslnění a rozpoznáš lucernu. A za ní jakýsi obrys postavy, ovšem kdo je to, to těžko usuzovat. Ten dotyčný si tě nejspíš chvíli prohlíží, poté se ozve kovový zvuk a skřípění. Nakonec v tvé kleci přistane špinavý dřevěný džber, kus tvrdého chleba a oprýskaný džbán, v němž je relativně čistá pitná voda. Tato procedura se opakuje několik dní – osoba vždy přijde, dá ti chléb a vodu, ovšem dřevěný džber nechává bez povšimnutí. Po těchto několika dnech uslyšíš z paluby více hlasů a velký ruch. K tobě nakonec sejdou dva muži. Než se zorientuješ, znovu ucítíš palčivou bolest, tentokrát v paži. A za chvíli se na tebe opět snáší malátnost. Bůhví po jak dlouhé době se probíráš. Nyní jsi v daleko čistotnější cele, která je zbudována z chladivého kamene. Není zde okno, ale očividně už nejsi na moři. Houpání a sůl jsou pryč. Když se rozkoukáš, zjistíš, že jedna strana cely je ohraničená ne kameny, ale mřížovím, které ti tak umožní prohlédnout si úzkou chodbičku, jenž je osvětlená na stěnách upevněnými loučemi. Jedna z nich zvládne spoře osvětlit tvoji celu, a tak postupně odhalíš jakýsi kanálek v jednom rohu místnosti a korýtko s pítkem v druhém rohu. Čas ti zde pomalu utíká, netušíš, jestli je den a nebo noc, a tak ti nezbývá, než jen v tichu prostoru čekat. Až po chvíli někdo přijde. Jde o muže v dlouhém fialovém hávu, má delší černé vousy a dlouhé stejně černé vlasy. Temné oči se na tebe velmi přísně dívají. Chvíli si tě muž prohlíží a poté se lámanou Obecnou řečí zeptá: "Ty bojovat pro Sauron nebo Saruman?" Laif – Další noc v královském paláci, Minas Tirith Do své komnaty se vrátíš někdy kolem půlnoci. Když ulehneš na lůžko, prohání se ti hlavou všechny dojmy a myšlenky z toho to dne. A není toho málo – setkání se starci a jejich zvláštní řeči, setkání s bratrem a rodinné novinky a nakonec večeře s královskou rodinou a šokující zpráva o princezně. Raději nemyslet na to, kolik času si ještě probděl, než tě opravdu zmohla únava a víčka se ti těžce zavřela. Netrvá to dlouho a do bloudění tvého vědomí vstoupí sen. Začne velmi zjemna vymalovávat travnatou krajinu. Takovou znáš všude kolem Rohanu, jak směrem k Železnému pasu, tak směrem k Lorienu. Před tebou jakoby uháněl vítr a vedl tě po správné cestě. Na chvíli spatříš Meduseld a poté celý Edoras. Vítr se ale zvlní a vize zmizí. Poté na pláni spatříš běžící stádo koní. I při této vizi se však vítr jen zatočí a nechá představu zmizet. Až poté se objeví malý lesík, takový, který si už jednou ve snu viděl. A vítr jakoby tě k němu přímo strkal. Když přistoupíš blíže, znovu cítíš podivnou nemožnost do lesíka vstoupit. Máš dojem, že lesík tu je a poté zase není. Jakoby jen problikával do tvé přítomnosti. Cítíš úzkost, ale nemáš dost sil na to, aby si to překonal. Konečně přijde nějaká odezva – z lesa vystoupí podivný tvor odkaz. Chvíli si tě téměř nevraživě prohlíží, ale nakonec jeho tvář zjemní. Vlastně spíše její, protože se zdá, že je to žena. "Mantúlië! Carnelyë máravë. Lasta...." Promluví na tebe cizím jazykem, tobě nesrozumitelným. Její tón je velmi ševelivý, máš pocit, jakoby promluvil sám vítr. A nakonec spatříš mezi větvemi rudé vlasy, ale tvář je ti znovu skrytá. Neznámý tvor, který tě oslovil, snad ještě něco chce říci, ale jeho hlas umlká, jako když se vítr zastaví v korunách stromů zastaví a lehce zdřímne. Toby – Ve společnosti ptákolvů Síraf tě chvíli pozoruje, jak se přehrabuješ v hromadě různého harampadí. Pozornost upoutáš i u ostatních ptákolvů, kteří se opatrně přesunou blíž a zvědavě naklánějí hlavy. Hromada je složená ze zbytků kamení, které snad kdysi drželi nějaký dům pohromadě. Když ale budeš hledat více, najdeš za chvíli zbytky židlí, skříněk, ale nakonec i rozbité talíře a třeba i nerozbité, nějaké ty lžíce, pánvičky, hrnce, které jsou lehce děravé. Nakonec máš štěstí – najdeš solidní nůž, jednu slušně vypadající pánvičku a poté i jakýsi hrníček, z kterého opravdu nepoteče. Možná by si mohl pátrat ještě dál, ale to už se ozve netrpělivý Síraf. Tedy, milý drobný tvore, upotřebíš z toho něco? Já i moji bratři jsme velice zvědaví, co chceš dělat. Pokud jsi si toho dosud nevšiml, tak nyní už není možné pohledu asi deseti ptákolvů uniknout. Dívají se na tebe zvláštně, ale aspoň z toho nemáš dojem, že si tě chtějí dát jako zákusek. Spíše se na tebe koukají jako na atrakci.

Eldaron - 29. července 2010 18:43

Ráno První po té co se probudím a zjistím co se děje se usadím na loži a dívám se z okna, chvíli jen tak bloumám po rozsáhlém prostoru jež mi byl přidělen, abych po té co se ustrojím a umyji, učešu a protáhnu na balkonu s mečem v ruce zasedl ke stolu, vzal papír a sepsal vše co se mi zdálo na papír, ale elfsky... Haradští jemž hledí z očí nenávist a jejich pohled zradu kuje, v Mordoru zas věž se staví, bez víčka oko zase žije, kovářův syn a divné jeho zření, matko má snad je to jen mé snění, snad byl to jen sen, ale třeba není, ty sama máš po dědečkovi předvídání dar, a já mám tvou nesmrtelnou krev,napozoru se musíme mít,zděl toto otci, já zřídím doufám klid je jasné proč píšu j píšu, matka snáz pochopí tyhle slova, i to proč to neřeknu nahlas, nemám teď vůbec chuť znepokojit půl království, i když tomu co bude následovat asi pozornější budou přikládat větší význam, ihned po té co list donesu až ke dveřím do ložnice rodičů a prostčím jej pod dveřmi, sejdu do kasáren ve městě a nechám probudit velitele, ihned co příjde, odvedu ho stranou a spustím.... Vyšli rychlé jezdce do Mordoru, do tří dnů chci mít zprávu o pohybu v té pustině, pokud se však ani jeden nevrátí, připrav vojsko, na můj rozkaz, otci to zodpovím, nyní však vyšeleš k pevnůstkám tam kde stála 500 těžkých jezdců a dvojnásob pěších, mám obavy že Haradští porušují zákaz pohybu po Mordoru, a proto chci aby v případě že Morodor bude pustý, pravidelně byl projet až na nejjižnější část a skontrolován, dále pak bude Faramirovi a mému otci chodit hlášení o každém pohybu v té zemi a pohybech Jižanů po Gondoru, byť by to b kupci, po té co se stalo s Rohanskou princeznou, nemůžeme si dovolit nechat Harad bez dozoru, nebo spíš naše hranice bez dozoru, všem hraničním posádkám doporuč nenápadné zvýšení stavů po té co s ním projednám další věci, vydám se zase projet po městě, protože to hemžení z rána se mi líbí, města vždy tak krásně žijí...

Naili - 06. srpna 2010 14:40

lesík Připadám si jako hadr. někdo ze mě ždímá i tu nejposlednější kapku a pak chce semnou opět pracovat když už jsem potrhaná a nemohoucí. sleduji obě dvě lesní elfky mlčky a v hlavě mám pro změnu zase jeden velký guláš. ve výsledku mi to přivolalo ještě víc otázek když upozorní na čas venku chvilku jen ohromeně zírám. Vlastně mám hned dva dotazy :Jak....jak jsem tady dlouho? A kdy by přibližně mohl přijít ten člověk co mě tu má vyzvednout? Vyrůstala jsem v knihách. Důkazy o skutečnostech nám byli prameny z legend a vážených lidí či cestopisců. Ale když jsem začala popisovat vlastní stránky téhle podivné knihy najednou nemám oč se opřít. žádné legendy, žádná fakta. Musím věřit někomu kdo mě vězní a nechce pustit dál. I když jasně vidím že bych měla jít a na tohle nemám čas. Nejradši bys mě sežrala na místě Usměji se na Haimi a přelétnu pohledem ke svým věcem které jsme ručně vytvořila. Pokud tedy mohu žádat: Nevím jestli tu něco takového máte, ale než se vydám na cestu potřebovala bych pořádné vybavení né tohle z nouze udělané.....

Toby Dolanský - 11. srpna 2010 19:32

S ptákolvi Přehrabuji se v harampadí z velké většiny nepotřebných krámu a rozbitých věcí. Nakonec se mi pár věcí podaří nalézt, které by se i daly použít. Síraf už začíná být netrpělivý tak si vezmu jenom těch pár věcí a více už nehledám. Tyto věci určitě upotřebím. Nejsou rozbité. Ale potřebují nejdřív umýt. Avšak je tu jedna věc. Nervozně zašoupu nohama. A rozhlédnu so po publiku. Jak sám víš tak mi si maso vaříme na ohni jenomže já bez správného vybavení neumím rozdělat oheň. Nepatřím mezi ty, co vejdou dolesa vezmou klacek a mají oheň. Takže budu muset udělat maso bez ohně a to není nic zajímavého. S těmito slovy prosebně kouknu na Sírafa jestli by mě nevzal opět k vodě abych si mohl nádobí umýt. Pokud bude souhlasit umyju nádobí a vrátím se zpět. Hrníček si naplním vodou a cestou se snažím aby v něm také něco zbylo. K jídlu přece pití patří. Vezmu maso položím ho na pánev, tu pak položím na nějaký vyhřátý kámen od sluníčka nebo prostě na vyhřátou zem a překlopím přes to hrnec. Pokud se to nechá na sluníčku vznikne jakási provizorní "pec" vyhřívaná sluncem. Pec protože vzduch, který se uvnitř ohřívá neutíká a prohřívá maso. Bude to nějakou dobu trvat ale určitě bude maso alespoň horké. Mělo by pustit trochu šťávy, která se smíchá s bylinkami a vydává příjemnou vůni.

Osud Středozemě - 11. srpna 2010 21:54

Eldaron – Nový den v Minas Tirith, z královského paláce do ulic města Krásný den pomalu zavítá přes lehounké záclony i do tvých pokojů, zatímco ty píšeš rychle řádky určené matce. Když vyjdeš na chodbu, můžeš naslouchat vábivému tichu, které je jen někdy narušeno měkkými kroky služebných. Palác se teprve probouzí. Dlouho se u dveří do ložnice rodičů nezdržuješ a strážní si tě nevšímají. Dobře ví, kdo jsi, tak tě není proč zastavovat. Když vyjdeš ven, slunce tě na kůži polaská, ale přesto ti neujde znatelnější chlad ve vzduchu. Už to není příjemné letní ráno, naopak je možné pocítit doteky podzimu. Narozdíl od paláce je už v kasárnách slušně živo. Vojáci pobíhají po dvoře a do ranního vzduchu se nesou příkazy, které svolávají vojáky k nástupu. Chvíli to trvá, ale brzy s pomocí ostatních vojáků najdeš velitele. Sedí za stolem, na jehož desce se válejí různé listiny a kousek od nich je pohár s kouřící se tekutinou. Když tě spatří, rychle se postaví a lehce skloní hlavu. “Přejete si, můj pane? Když spustíš své příkazy, bedlivě ti naslouchá a tu a tam přikývne a promne si svůj lehce prošedivělý a krátce střižený vous. Poté se na tebe zahledí svýma oříškovýma očima. “Pane, odpusťte můj smělý dotaz, ale z jakého důvodu máte dojem, že v Mordoru narušen klid? Už dlouho jsme v té oblasti nikoho nespatřili a Faramirovi muži také ne.“ Jeho dotaz není vůbec drzý, jako zvědavý. Když mu jej zodpovíš, ať už jakýmkoli způsobem, rozloučí se s tebou a ty můžeš vyrazit do města, ať už na koni a nebo pěšky, bez stráží a nebo s ní. I když budeš ale bez stráže, můžeš si být jist, že jen tak tě nepustí z oka a každý voják si tě bude více všímat, než jiných občanů. Ráno teprve začíná, takže v ulicích ještě mnoho lidí není. Které obchody však jsou s jistotou otevřené, poznáš ihned podle vůně. Nejprve je to teplá, příjemná a lahodná vůně pečiva – sladké i slané chutě se ti vybavují na jazyku jako vzpomínky na dětství. Když se přesuneš dál, je vůně naprosto jinačí a rozhodně ti není tak cizí – ano, cítíš ryby, které se prodávají v Minas Tirith brzy po ránu. Ostatní obchody jsou zavřené, ale do ulic přichází čím dál více žen, oblečené v jednoduchých šatech, některé zahalené proti chladu babího léta, jiné vyzdvihujíc své umně spletené vlasy. Mužů vidíš málo, většina totiž obstarává v těchto časech dům a nebo už je za prací pryč. Slunce lehounce stoupá a tobě brzy dojde, že pokud chceš stihnout snídani s rodiči, je pravý čas otočit se zpátky k paláci. Naili – Lesík Otázky, které jsi položila, byly už určené pro Haimu. Ta chvíli mlčí, zdá se, jako by se tě snažila ignorovat. Vidíš jen, jak se také dívá na okolní svět ven z lesa. Až po chvíli se otočí na tebe a znovu svojí šveholivou elfštinou spustí. “Čas nelze měřit tak, jak to vy lidé a elfové děláte. Čas je pojem, který vám jen usnadňuje žít v této zemi. Jsi zde s námi tak dlouho, jak se cítíš.“ Pak se na chvíli odmlčí a znovu se zahledí ven. “Snad lidská nedočkavost zasáhla tvé elfské srdce. Snad lidská pochybovačnost a nedůvěra ti zatemnila elfské jasnozřivé oči. On přijde, až ty budeš připravená. Poté jen s úsečným pohledem prohlédne tvé vybavení, o kterém promluvíš. “Jak si přeješ. Jsou to jen věci, ale pokud to chceš.“ Otočí se „na podpatku“ a zamíří hlouběji do lesíka. Tobě nezbývá, než ji následovat, pokud tedy chceš něco od ní dostat. Chvíli kráčíte mezi štíhlými stromky a přestože lesík byl na pohled zvenku malý, teď se zdá nekonečný, neboť stále míříte do nitra. Postupně se kolem vás stahuje temnota a jen zelená světýlka na větvích určují směr. U jednoho ze stromů se Haimi zastaví. “Nepracujeme s materiály, jaké používají lidé a elfové. Používat dřevo je zločin, používat kov je urážka, používat vodu je plýtvání, používat oheň je hřích.“ Poté Haimi vezme do rukou zelenou liánu, která leží na zemi, nejspíš je tedy uříznutá. “Náš domov nám dává to, co už nepotřebuje. Tyto liány se odlomují ze stromů, protože strom by pro jejich množství zahynul. Když je zpracuješ, můžeš si vytvořit kvalitní oblek, zavazadlo či tornu na vodu. Neříkám, že je to lehké, ale je to to nejlepší, co ti můžeme dát.“ Pak ti liánu podá a sama si vezme jinou. “Chceš-li, ukážu ti, jak liánu zpracovat.“ Posadí se na zem a čeká, zda to uděláš též.

Laif Dornwell - 12. srpna 2010 10:29

V hlubokém snu, poté během rána Trvalo notnou chvíli než jsem se konečně ponořil do hlubokého spánku. A zapomněl na všechnu tu bolest která mě během dnešního dne zasáhla. Byl jsem vděčný za poklidný a nerušený spánek. Tedy... nerušený spíše do doby než jsem se opět propadl do svých snů. Bylo to náhlé a nečekané. Trochu jsem se bál. Ale veškerý strach se vytratil když se přede mnou rozprostřela rozlehlá Rohanská pláň. Cítil jsem se šťastný když jsem to viděl. A hlavně když se přede mnou Edoras. V nitru jsem ucítil stesk. Po domově a trochu i po své rodině. Jak ale všechno přišlo tak zas všechno rázem zmizí a já se zas objevuji jinde. Plně se oddávám větru který se mnou sny putuje a nechávám se jím vést. A poté zas o něco víc zpozorním když se přede mnou zjeví lesík který už dávno znám. Ale pořád do něj nemůžu ani na krok vejít. Ten pocit že tu je i není mě dost mate. A potom mě zas začne svírat silná úzkost. Tolik se jí snažím bránit ale je to zbytečné. Už doost... Ale všechno zas rázem zmizí když z lesíka vystoupí podivná, zelená bytost. Zvědavě si ji prohlížím. Přemýšlím kdo to asi je než na mě začne promlouvat mě neznámým jazykem. Už otvírám ústa abych také něco řekl ale nedokážu vypustit ani hlásku když mě v lesíku opět upoutají dlouhé, rudé vlasy. Ale pořád nemohu zahlédnout tvář oné neznámé. V nitru cítím velkou touhu protrhnout tuto nevědomost. Tak moc toužím najít odpověď na tyto otázky ale pořád to nedokážu. Krátce se poté ještě ohlédnu po podivné bytosti a snažím se naslouchat co che ještě říct. Ale její slova odeznívají jako utichající vítr. A pak se s trhnutím probudím. Chvíli jen se splašeným dechem pozoruji strop než se posadím a promnu si oči. To... to je šílené. Mihne se mi hlavou a zadívám se ven z okna. Může být už možná něco kolem deváté hodiny. Se zívnutím pomalu vstanu a trochu se protáhnu. Poté k oknu přistoupím a opřu se ramenem o rám. Hledím dlouho kamsi do dáli. Musím jít. Nemůžu už déle čekat. Musím ji najít! Řeknu si v nitru načež se od okna odtrhnu a přeběhnu ke skříni. Vytáhnu na sebe lehké cestovní šaty, poté si sbalím své věci. Krátce si i prohlédnu svůj meč než si jej připnu k opasku. A když je vše hotovo vyběhnu ven na nádvoří. Tam požádám vojáky o tři věci. Nadiktuji ji menší seznam všeho co s sebou budu potřebovat na cestu, poprosím je aby mi přivedli ze stájí Ševela a ještě je zažádám o informování krále o mém odjezdu. A když je vše zařízeno s mírným potěšením naskočím na svého oře. Notnou chvíli si však prohlížím překrásný palác než se konečně přiměji popohnat Ševela do cvalu. Pomalu projíždím ulicemi města a vychutnávám si všechny detaily a krásy které toto město má. Snad se sem ještě někdy podívám. Pomyslím si a přinutím se zastavit hlavně když projíždím kolem domu svého bratra. Dlouho na něj hledím a uvnitř si nejsem jistý jestli cítím radost, zklamání, smutek či i strach? "Ach bratře... co mi to jen bylo dáno na bedra za osud..." Řeknu tiše a pohodím lehce hlavou. "Snad se zas někdy shledáme." Dodám než zas s Ševelem pokračuji městem. A přísahám ti že Anabel najdu. I za cenu svého života.

Osud Středozemě - 12. srpna 2010 22:01

Toby – S ptákolvy Když si konečně vybereš, Síraf se zdá přímo u vytržení a zvědavě natahuje krk. Jakmile zaslechne tvá slova, zdá se, že jeho výraz je překvapený. Oheň vás hubí, a přesto ho vyhledáváte? Jste zvláštní tvorové... Nic ovšem nenamítá, odnese tě k vodě a poté znovu zpět. Když se pustíš do příprav, sleduje tě jen Síraf, ostatní nejspíš pozbyli trpělivost a nebo jim to přestalo připadat zajímavé. Síraf tě nijak nepřerušuje, jen občas roztáhne křídla, trochu je provětrá a znovu je složí. Když se kolem začne linout příjemná vůně, neb přípravy jídla se opravdu daří podle tvých představ, Síraf zavětří. S ním i ptákolvi, kteří se od vás předtím vzdálili. Po chvíli se kolem tebe opět utvoří hlouček zvědavých tváří. Voní to dobře. Ozve se ti hlavě Sírafova myšlenka, načež se ozve pobavené štebetání nejen z jeho úst. Jakmile je maso hotové a jakmile nasytíš svůj žaludek, uslyšíš tlukot křídel. Ještě jsi ani nestihl uklidit nádobí, natož se svalit po dobrém obědě (maso se opravdu vyvedlo na nuzné podmínky), když na zem přistála skupinka ptákolvů, až tě to málem odfouklo. Vypadali přísněji, než Síraf a jeho společníci. Ten, který byl ve předu nově příchozí skupinky, se zdál jejich vůdcem, protože byl statnější než kdokoliv jiný a dokonce měl na hrudi nějaké ohnivé znamení. Nejprve hlasitě zakřičel, až sis musel zacpat uši. Odpověď mu přišla okamžitě z úst každého ptákolva, což bylo ještě horší, než křik toho poznamenaného. Když si zvedl oči po nenadálém tichu, mohl si vidět, že všichni ptákolvi i Síraf, kromě poznamenaného, mají skloněné své pyšné hlavy a právě poznamenaný si je prohlíží. Pak opět ptákolvi zvedli své hlavy a Síraf k poznamenanému přistoupil a cosi mu krákoravým hlasem sdělil. Jeho posluchač zaměřil svůj zrak na tebe a po chvíli ti vstoupil jeho přísný hlas do hlavy: Jak sleduji, jsi také jeden z chlupatých. Co jsi dělal u lidu svého hejna? Kam jsi cestoval? Co jsi viděl té noci? Odpovídej a popravdě! Nebo ti uklovnu hlavu, protože tvé oko je nato příliš malé! Možná jeho slova vedou ke smíchu, asi by to ale nebylo vhodné, protože ani Síraf se nepohne, přestože působil jako veselý chlapík.

Naili - 15. srpna 2010 23:25

lesík usměji se Pravda, také mi to není moc příjemné jednat s postavami které neznám a...v prostředí které neznám....Ale slibuji že se nebudu na nic zbytečně ptát a zbytečně tě otravovat. a samozřejmě mnoho odpovědí zase vyvolává mnoho otázek. hm...když jsem člověk znamená to že budu taky stárnout jako člověk? Ne, to by nebylo dost dobře možné, aspoň doufám....Ne, nesmím na to myslet...klid, hlavně klid. mlčky poslouchám pak se mi obličej tázavě protáhne a zachmuří zároveň můžu si za to sama? dost možná ano...ale...ne, tohle asi hned tak nepochopím. sednu si k ní a napodobuji jí ve všem co mi ukazuje. Lidské prsty jsou neohrabané, ale prací se vždy zaměstnám natolik abych nenechala přístup myšlenkám. O to samé se snažím i teď. I když pracuji, zároveň i odpočívám.

Osud Středozemě - 23. srpna 2010 21:23

Laif - Odjezd z Minas Tirith Když se probudíš, zjistíš, že slunce už je opravdu o trochu výš. Se svým odhadem času jsi se nezmýlil. To, že ti někdo ťukal na dveře kolem půl osmé, nejspíš aby tě doprovodil na královskou snídani, jsi úspěšně zaspal. Při svém balení jsi si ale možná povšiml lístku, který zůstal na stole. Drahý Laife, těžko říci, zda se ještě spatříme. Moji rádci mi řekli, že tě nemáme budit, neboť sny jsou tvojí cestou. Přeju si, ať se naše cesty někdy znovu setkají. Vybavení, které by si měl na svoji cestu snad zapotřebí, ti rádi poskytnou moji vojáci. Aragorn Snad král tušil, že se budeš chystat k odjezdu hned poté, co vstaneš. Snad mu tu myšlenku vnukli jeho rádcové, mužové, kteří zkoumali tvé poselství. Kdo ví, rozhodně králův vzkaz nepřichází nevhod. Jakmile vyjdeš na nádvoří, zdá se, že vojáci jen čekají na tvé rozkazy. Bez meškání přinesou, co žádáš, a samozřejmě přivedou i Ševela - krásně vyhřebelcovaného a dobře nakrmeného. Pak už ti otevřou bránu a tobe nezbývá, než vyjet do města a do dalšího dne cestování, který je zatím provázen slunečním svitem. Město je už celkem živé, v ulicích musíš jet pomaleji, protože se tam pohybuje spousta lidí na svých pochůzkách. Když se zastavíš u domu svého bratra, slyšíš pravidelné bouchání kladiva. Jistě je také v plné práci. Pak už tě jen čeká brána, která tě vyvede mimo město. Ani zde ještě není mnoho klidu, protože na cestě, která vede do Osgilliath, se vyskytuje dosti povozů. Jedou nejspíš na každodenní trh. Ale to nejspíš nebude tvá cesta. Snad se podle rady snu stočíš k Rohanu. Kdo ví, jestli má cenu držet se stezky, která vede do Edorasu, a nebo raději sjet do plání. Ševel je dnes plný sil, jistě za dobrých podmínek urazíte notný kus cesty. (Napiš, pro jakou cestu jsi se rozhodl, poté si hoď kostkou a hodnotu zapiš na konec příspěvku do závorky.) Naili - Lesík Haimi se jen ušklíbne, když jí odpovíš. "Můžeš se ptát, na co chceš. Otázky jsou pro vás důležité. Tak se vyvíjíte." Chvíli se zamyslí, jakoby nějaké myšlenky ještě převalovala na jazyku, ale poté odvrátí hlavu a mlčí. Zatímco obě mlčíte, snažíš se napodobovat činnost Haimi, která nejprve z liány sloupne tuhý povrch, který později využívá na různé svazování a zpevnění. Měkký vnitřekn naopak používá jako nit, která je zprvu velmi silná, je to spíš takové vlákno, ale dá se zručně rozčlenit na jemnější vlákýnka. Tobě jde sice práce pomaleji, ale přesto se ti daří. A tak si postupně můžeš vytvořit, co ti připadne na mysl. I nové šaty jistě půjdu dát dohromady. Těžko říci, kolik času uběhlo. Zde odhadovat čas rozhodně nemá smysl, na to už jsi zřejmě přišla. Haimi se k tobě otočí a po době se znovu ozve. "Hladovíš a nebo žízníš?"

Toby Dolanský - 24. srpna 2010 17:51

S ptákolvy Síraf je velice zvědavý na všechno co dělám. Jakoby pečení masa bylo kdovíjak zajímavé. Zvědavě mě pozoruje ať udělám cokoliv. Jeho pozornost mě vůbec nevadí, naopak je to vítaná změna od potravy zpět na kuchaře. Nevyhledáváme ho využíváme ho. Avšak musí se opatrně. Řeknu Sírafovi důležitě. Moc toho o nás nevíš. Mluvil jsi někdy s někým z nás? zeptám se ho i když asi předem znám odpoveď. To už mám v sobě obídek, který nebyl vůbec špatný na to, že byl vytvořen z téměř ničeho. Než mi Síraf stačí odpovědět zvedne se vítr a poblíž přistane další skupinka ptákolvů. Jsou však něčím odlišní, jakoby nadutější, nafoukanější než ostatni. Jeden z nich je ale úplně jiný než ostatní. Když zakřičí a všichni mu odpovídají snažím se zacpat si uši ale ten zvuk mi vibruje v hlavě i tak. Aha takže taťka ptákolev a jeho posluhovači. pomyslím si škodolibě. Když se na mě podívá mé škodolibé myšlenky ihned nahradí strach a já rychle skloním hlavu jako to dělají všichni kolem mě. O odpověď podobnou těm od ostatních se ale nepokouším. Jeho hlas mi v mysli promluví a já se jeho slova snažím pochopit a nedrkotat přitom zuby. JSem jeden z chlupatých? Jakože nejsem ptákolev? Nebo myslí hobity a jim podobné? A hejno to bude asi nějaká sekta ve které jsem se nacházel. Ale já v žádné nebyl. Hmmm...Přemýšlím, nikdy mi nešlo příliš rozumnět někomu kdo neumí pořádně mluvit.Za nějakou chvíli se rozhodnu, že odpovím alespoň na tu část, které rozumím a alespoň trochu uspokojil Jeho Veličenstvo a zůstal naživu. Cestoval jsem do Hůrky prodat tabák. Cestou sem potkal dva hobity. Bylo dost pozdě takže mě nechali u sebe přespat. V noci mě probudil dupot těch dvou a také vrčení nějakého zvířete. Nakonec jsem chtěl pustit zvířata ze stodoly, protože se tam rozhořelo.Ale všechny zvířata byly roztrhána včetně mého poníka. Při zmínce na něj mi zvlhnou oči.Byli jsme spolu dlouho a já se na něj mohl vždycky spolehnout. Tím svůj příběh zakončím, protože se ptal na to co jsem viděl a Síraf byl na mě příjemný. Třeba to Její Velikost nebude zajímat.

Laif Dornwell - 26. srpna 2010 09:54

Vzhůru na cesty   Poklidně projíždím městem a nějak nevěnuji vůbec pozornost svému okolí. Nedívám se napravo. Ani nalevo. Jen trošku tupě zírám před sebe. Přemítám nad tím co se mi dnes zdálo. Nad královými slovy i nad princem. Co všechno mi říkali čtyři starci. Trochu mám v hlavě chaos. Mám asi trochu pocit jako kdybych byl vhozen do nějakého obrovského víru a nemohl z něj ven. Co na mě osud chystá? O něčem takovém se mi nezdálo ani v nejdivočejších snech... Mihne se mi hlavou. A z onoho přemýšlení mě vytrhne až povyk dvou malých dětí které proběhnou kolem nás. Malý chlapec s malou dívčinou. Při pohledu na ně se mi začne vybavovat spousta starých vzpomínek. Krásných ale i bolestivých. Lehce pohodím hlavou abych je zahnal a moje mysl se zas trochu zklidní když opustíme město a před námi se opět rozprostírá příroda a velké pláně. Zhluboka se nadechnu. "Tak Ševeli... čeká nás zase dlouhá cesta." Poplácám ho s úsměvem po krku a rozhlížím se po okolí. Přemýšlím kudy vyrazit. V tom snu jsem viděl rozlehlé pláně Rohanu takže mě čeká tak trochu cesta zpátky. "Tak pojď. Jedem." Pobídnu Ševela a společně zamíříme tentokrát do plání. (3)

Eldaron - 27. srpna 2010 22:30

Ráno... S tím jak se slunce vyhouplo výš nad obzor a čas postoupil zjistím že je čas vydat se na cestu, ač nerad, dojdu pomalu do svých komnat ve kterých se ustrojím do svého odění které bylo včera vyšito, černá tunika se znaky se pro cestu bude víc než hodit, a na zbroji se docela vyjímá, než se pořádně ustrojím a opásám mečem zjistím že rodiče již snídají a já jako bych neměl již moc času, cestou potkám svůj doprovod jak se pomalu vydává na nádvoří k bílému stromu kde nyní již je i vůz s tělem Rohanské priezny.... Připravte se, za chvíli vyrážíme, jen ještě pozdravím matku a otce, pojedeme nejkrtší možnou cestou, vemte jen potřebné zásoby, a vůz zakrýjte plachtou, aby led déle vydržel... Rozkazy vydávám nerad, nejsem na to moc zvyklí ale budu si muset zvyknout, i to že mě vojáci víc hlídají kdy sem ve městě je pro mě nepříjemné, pozornost mi moc nevyhovuje, alespoň ne teď když si nemohu zvyknout na to že již nejsem jen Dúnadan jež by se stal náčelníkem.... Dobré ráno matko, otče a také dobrou chuť a brzy na viděnou... přijdu k matce a lehce ji políbím na čelo, otci stisknu rameno a lehce pokynu hlavou... Vydal sem pár rozkazů, Mordor je nyní hlídán a zprávy budou pravidelně chodit tobě i Faramirovi... s lehkou úklonou se rozloučím a po to co vezmu královskou zástavu se vydám ven, kde je již nachystána skupina vojáků z gardy, smuteční skupina jež čeká jen na jediné, až se vyhoupnu do sedla a vydám se tam kde stojí zlaté síně, a to se také stane, nasadím si svou přilbu s labutími brky a vyšvihnu se na koně, vztyčím zástavu a zaklesnu ji o postroj sedla, pak pobídnu svého koně do slabin a celý konvoj ve smutečních barvách se vydá na poslední cestu Rohanské princezny.....

Naili - 28. srpna 2010 00:21

Lesík spíš než zhotovit si celý oděv upravím to co na sobě mám (asi jde o odolnější látku než jsou spletené lijány) na způsob: díru zadělám, tomhle támhle a tam uříznu - snažím se vytvořit jednotný větší kus na rizikových místech zbytek vyplním liánou- (vzhledově si to představuji jako by síťovina) pekelně se soustředím a jsme mile překvapena. přece jen nejsem tak neohrabaná. Třeba si to nalhávám. Třeba si za to opravdu můžu sama. Čekat...Musím čekat...Lidé přece nemají čas, ale já nejsem člověk...nebo ano? ne...zatím ne... když je mi položena otázka zastavím se mám hlad? když nemá mdle čeho měřit čas nevím jak dlouho jsem nejedla. vlastně ani nevím. Možná bych měla něco sníst, ale to teď nechvátá. Děkuji myslím že už jsem na systém pletení přišla. Nechci tě zdržovat déle než je nutné...

Osud Středozemě - 28. srpna 2010 19:01

Toby - S vládcem ptákolvů? Těžko říci, zda ptákolvi mají někoho jako krále. Jednoznačně je ale tento tím nejhlavnějším mezi nimi. U zvířat často rozhoduje síla, jsou ovšem toto zvířata? Nejspíš by je takové označení urazilo. Jejich vůdce tiše čeká, než domluvíš. Občas po tobě šlehne svým okem, ale jindy zase téměř nezúčastněně hledí do dáli. Když skončíš, chvíli vládne ticho, než se v tvé hlavě opět ozve králův hlas. Měl jsi štěstí. Stejně jako skončila zvěř, skončili i tví hostitelé. Oznámil ti bez obalu a stále s odvráceným pohledem. Jejich hnízdo navštívil nepřítel s touhou plenit a zabíjet. Svoji odpověď zakončím krákoravým výkřikem, který mu ostatní ptákolvi oplatí. Když znovu nastane ticho, jejich vůdce k tobě znovu obrátí svoji tvář. Vaše země je ohrožena a my ji nemůžeme jen tak chránit. Vím, že si vládnete sami, ale vojskem vás chrání númenorský král z Gondoru. Měl by si jít prosit o jeho pomoc. Je na to pravý čas. Snad jakoby čekal obrovský ptákolev nějaké tvé vyjádření, nespouští z tebe svůj pohled.

Osud Středozemě - 28. srpna 2010 19:55

Laif - Cesta za snem Zpočátku je to cestování pěkné. Slunce nad hlavou, lehký chladivý větřík na tváři. První noci tě provází opět ty samé sny, ale jen tě povzbuzují do dalšího cestování. Když se pak přiblížíš k místu, kde se Entva mohutně vlévá do Anduiny, ráz počasí se změní. Nad hlavou se ti rychle stahují mračna, která ze sebe několik dní vypouští déšť za deštěm. Mokré je všechno a nic se nedá usušit. Cestování se tak rychle mění v nepohodlné utrpení. A sny tě začínají místo povzbuzení spíše mučit. Neutišitelná touha v tobě zápasí s rozumem, který říká, že nemá cenu v tomto počasí hnát Ševela na pokraj smrti. A tak ti cesta, která se dá normálně stihnout za pár dní, trvá téměř týden. Jako by se snad počasí spiklo proti tobě. I když to není nic neobvyklého, že u řeky tak hodně prší na konci léta. Bývá to časté. Konečně se dostaneš přes Entvu - měl si štěstí, že jsi našel místo, které se dalo přebrodit. A když se na druhé straně znovu probudíš do dalšího dne, jakoby jsi se probudil do jiného světa. Obloha bez mráčku a slunce opět v plné síle a na svém místě. Stébla trávy pokrytá rosou jakoby byla posypaná perlami. Konečně máš dojem, že se blížíš ke svému snu. V novém návalu radosti nasedáš na Ševela. Už jistě nemůžeš být daleko. Jak uháníš dál, vše kolem tebe začíná ale ztráce jasné kontury. Snad si s tebou hraje slunce, snad na tebe jde nějaká malátnost. Všechno kolem tebe se zvlní do jedné mlhy. Přesto jedeš dál. A znovu je tu ten divný hlas ze snů. Ale ty přeci nesníš, jsi vzhůru! "Carnelyë máravë..." Jako kdyby tě vítr hladil po tvářích. "Yallumë! Utúlie'n aurë!" Snad si přitom vzpomeneš na Arwen a snad ti dojde, jaký je to neznámý jazyk. "Sí! Ela!Tapa!" Zničehonic Ševel zastaví. On tomu snad rozumí? Nebo se něco děje? Konečně začínáš opět rozeznávat kraj kolem sebe. A najednou je všechno jako ve snu. Tedy skoro všechno - lesík před tebou, podivná osoba vycházející z něho. Ale žádné rudé vlasy.Když si blíže prohlédneš tu osobu, zjistíš, že je to ona zelená žena, opět spoře oděná. A právě její hlas je ten, který byl ve snech i teď s tebou. Ava aista. Tiše a ševelivě na tebe promluví, zatímco k tobě opatrně vztáhne jednu ruku. Nemá žádnou zbraň, jen na tebe podivně cení zuby, snad jakoby se usmívala, i když kdo ví.

Osud Středozemě - 28. srpna 2010 20:25

Eldaron - Poslední cesta rohanské princezny Když se znovu vrátíš na dvůr paláce, je všude už o poznání živěji. A jakmile dorazíš do jídelny, spatříš otce i matku u stolu. "Dobré ráno, můj synu. Škoda, že se déle nezdržíš. Vrať se brzy. Jen si přišel, už zase musíš odejít." Přejde matce lehký stín po tváři, ale přesto se jí jemný úsměv neztrácí ze rtů. Otec vstane a upřímně tě obejme. "Cesta bude bezpečná, jinak by nám dali už vojáci vědět. Přesto si dávej pozor. Pozdravuj ode mě Eomera a vyjádři mu naši lítost. Zde mu, prosím, předej toto psaní. Kdyby se ptal na svého kováře Laifa, řekni mu, že dnes odtud odešel za svým úkolem." Když se s nimi rozloučíš, v cestě už nic nebrání. Pomalu vyrazíte za svým smutným posláním, uprostřed s vozem, který je oděn v černé. Kamkoliv ve městě vjedete, provází vás ticho a pokorné pokleknutí měšťanů před Elenwë, zesnulou rohanskou princeznou. Konečně za městem lehce popoženete koně, ovšem ne víc, než do klusu a jen když je cesta sjízdná, protože s vozem se musí opatrně. I proto vaše cesta bude trvat déle než obyčejně. Po pár dnech se navíc zhorší počasí. Místo slunka vás ve stínu hor pronásleduje vítr a déšť. Cestování není rozhodně příjemné a když musíte téměř 7 dní putovat neustále v dešti bez naděje na oheň, je to ještě horší. Ty jsi zvyklý na hodně a vojáci též, ale přeci jen to nikdo z vás dobrovolně nevyhledává. Konečně osmý den se počasí trochu vzpamatuje a z mraku na vás opatrně opět vykoukne slunko. A před vámi se objeví Edoras. Bude to trvat tak půl den, než dosáhnete jeho palisád. Poté rychle vyhledat krále a oznámit mu tu smutnou zprávu. Město, zabalené zatím v ranním oparu, ještě netuší, že se brzy zabalí do černé.

Osud Středozemě - 28. srpna 2010 20:32

Naili - V lesíku Haima tě občas chvíli sleduje, ale nic neříká. Ostatně nemá ti k tomu co říci, protože se ti opravdu vše z liány daří. Sice ne s její rychlostí, ale nyní, když musíš čekat, tě to ani trápit nemusí. Když odmítneš její nabídku k jídlu, jen pokrčí rameny a sama vstane. "Setrvej na tomto místě." Promluví se svojí podivnou elfšitnou a sama zmizí mezi stromy. Znovu uplyne nějaký čas, zatímco se zabýváš liánami. Těžko říci jaký, všechno ti zde přijde podivné, jaksi mimo prostor. Konečně si ale všimneš změny na jinak tichém lesíku. Slyšíš podivný šelest, snad jako kdyby více obyvatelek tohoto prostoru začalo mluvit svým jazykem. Když se ohlížíš, zprvu nic nevidíš, ale poté rozeznáváš, jak z korun stromů slézají další a další ochránkyně lesa a mizí na jeho druhý konec. Něco si vzrušeně šeptají, ale ty z toho nerozumíš ani slovu.

Eldaron - 28. srpna 2010 21:18

Edoras Úsvit odhalí zelené pláně a v mlze přede mnou se zjeví Edoras, zastavím se čímž i celá kolona zastaví a lehce se pozvednu v sedle s tichým výdechem, jak dlouho sem tohle místo neviděl ? 45 možná 50 let... Jsme zde pánové, myslím že je čas se zase ustrojit jak se patří na tento úkol... zavolám ke koloně a sám ze sebe shodím nyní již skoro suchý pášť který sem používal jako ochranu před deštěm, znovu nasadím svou přilbu a upravím koně, zástava opět vlaje na ratišti kopí a štít s bílou labutí se opět objeví na boku koně, upravím si věci a na chvíli sestoupím, počkám na to až se i vojáci upraví aby nevypadali jako zmoklé slepice a na chvíli vejdu do černého vozu.... Tak jsem doma princezno, kéž bys mohla odpovědět a pohlédnout do mlhy na Edoras, jenže neodpovíš ani se již nepodíváš, brzy budeš uložena ke svým předkům ... políbím již bledé a ledové čelo dívky jež ještě neztratila svou krásu a pak s povzdechem vyrazím zpět ke koni, usednu do sedla a ještě dost dlouho jedu než dosáhnu palisády Edorasu, kde na nás zvědavě zhlížejí vojácí a diví se tomu kdo to vede tak podivný průvod.... Oteřte bránu synové marky, jedu za vaším králem v důležité věci, jsem Eldaron, syn Aragarnův, koruní princ Gondoru a Anoru... promluvím hrdelním hlasem a slunce jež již stojí vysoko na obloze se odrazí od prastaré přilby na mé hlavě, což ještě víc podtrhe můj vzhled starých Numeronských vládců..... Pomalu ale přesto rozvážně pak zvednu k ústům roh a zatroubím na něj tři krátké ale silné tóny jež ohlašují příchod důležitého posla, načeš pomalu dojedu až k Meduselfu, kde již stojí zprávce síní a očekává vysvětlení.... Dobrého dne tobě pane přeji, žádám o slyšeí u tvého krále v důležité události, jsem Eldaron, koruní princ Gondoru a Anoru, a přícházím v neodkladné věci... seskočím pomalu z koně ale vojákům naznačím aby zůstali v sedlech, vezmu jen 4 z nich, nastoupím do vozu a přes tělo princezny přehodím černou hedvábnou přikrývky, tak aby nebylo poznat kdo to je, pak v čele těch jež nesou její tělo pokynu ostatním a ti v černých pláštích na blištívých zbrojích zaujmou postavení kolem těla jako by v obrané pozici, s meči v rukou jejichž hroty směřují k nebi....

Laif Dornwell - 29. srpna 2010 12:30

Cesta za osudem A tak jsme s Ševelem opět cestovali. Byli jsme opět pohrouženi do krásných, rozlehlých plání. A dokonce nám přálo i počasí což bylo skutečně perfektní. A pokud to tak bude i nadále jsem si jistý že moje cesta bude rychlá. Veden svými sny jsem se hnal odhodlaně za cílem. Bohužel jsem ale ještě netušil že je počasí taky tak zrádné a nepředvídatelné. Krásné počasí se změnilo na krutou a nemilosrdnou bouři která zemi bičovala opravdu pořádným lijákem. Tím se moje cesta značně zkomplikovala. Musel jsem se téměř věčně někde s Ševelem schovávat protože v tomhle počasí musel skutečně vynaložit všechny své síly aby vůbec někam doběhl. A ani jsem nesušil promočené oblečení které stejně zas nasáklo a ztěžklo. Co se to sakra děje? To mě snad někdo proklel či co? Říkal jsem si v duchu než jsem ulehal ke spánku. Ale ani toho se mi moc nedostalo. Mé sny se pomalu měnili v noční můry kvůli kterým jsem snad ani nechtěl spát. Pokračovali jsme tedy s Ševelem pomalu a obezřetně. Vybírali jsme ty nejlepší cesty ale i tak se cesta z několika dnů stala cestou na týden. A ještě horší to bylo u řeky Entvy kterou jsme museli překročit. Byla díky dešti hezky rozběsněná. Ale díky našemu štěstí jsme našli nějaký brod. A na jejím druhém břehu jsem našel nějaké místo k utáboření. Byl jsem skutečně na pokraji svých sil. Vyčerpaný a unavený. Stejně jako Ševel. Náhlá změna ale přišla až druhý den ráno když jsem se probudil. Déšť ustal a počasí bylo opět neskutečně krásné. A krajina po vydatném dešti ještě hezčí. To ve mě probudilo nový elán. Novou chuť dosáhnout cíle. Okamžitě jsme s Ševelem vyrazili dál. Cítil jsem že už jsem blízko. Avšak pak se začali dít zas podivné věci. Všechno kolem se začne trochu rozplývat. Přitisknu se k Ševelovi a zavřu oči. Trochu dostávám strach že omdlívám. Ale ani to se nestane. Místo toho zas uslyším ten podivný hlas. Otevřu oči. Co se to děje? Kdo to tu mluví? Je to jako jeden z mých snů ale já jsem vzhůru. Pak ho zaslechnu znovu a Ševel zastaví. Než se stačím pořádně dál rozkoukat zjistím že se nacházím před nějakým lesíkem. To je ono! To je ten lesík z mého snu! Vybuchnu v nitru radostí ale ta zas mírně opadne když před lesíkem spatřím i podivnou zelenou bytost. Ženu. A právě ona mluví tou neznámou řečí. Trochu mě zahalí nervozita a strach. Pomalu sesednu z Ševela a vykročím k ní. "Kdo... kdo jsi?" Vykoktám a ruka mi spočine na meči u Ševelova sedla. I když je neozbrojená nerad bych byl nepřipravený. Co je to za bytost? A co po mě chce? Nerozumím ji. Strachuji se v nitru a jen tu podivnou ženu pozoruji. S nejistotou a menším strachem co asi zamýšlí.

Naili - 29. srpna 2010 14:20

lesík jistě, stejně nemám moc na výběr krátím si čas tím že si šmodrchám oděv, pak ěnco jako chrániče a prostě šmodrchá ma šmodrchám. Práce mi krade všechen čas a dokonale mi vyprazdňuje hlavu. Přesto však můj vztek vstoupá vzhůru a bublá ve mě. kde sakra je? Ať je to kdo je to musí mu to tak trvat? podívám se na svou ruku ve strachu že uvidím že jsem zde již pár let a hebká dlaň- tedy teď od práce trochu hrubší začne býti žilnatá, seschlá a stará. Až přijde nějaká vhodná doba kdy dodělám něco určitého (třeba ten oděv) najím se (někoho vyhledám kdo mi dá najíst) a pak zkusím najít Haimi. Měla bych si doplnit šípy a možná i zajistit nějakou zbraň na blízko, ale pochybuji že tu něco takového budou mít když se s ní setkám po elfsku jí pozdravím. Děkuji že jsi přišla, potřebovala bych si doplnit -do vyrobit několik šípů mohu použít větve spadané v lese? A pak bych potřebovala zbraň na blízko, pokud možno meč, ale nejsme si jistá jestli je možné něco takového u vás najít. A potom vyndám svou bylinku která je velmi nebezpečnou, ale pro mě byla velmi užitečnou nevíš kde bych mohla něco takového najít? když je les rozrušen přesunu pohled k lesu kde se hromadí víly a bodne mě u srdce. že by přišel? Haimi, co se děje?

Than - 29. srpna 2010 18:20

Útěk -> Tábořiště Bolest. Neustávající bolest je to jediné, co zřetelně cítím, když zavírám na lůžku oči. Netíží mne ani ztráta druha, ani se neraduju z vydařeného útěku. Jediné, co cítím, je to zatracené zápěstí. Ne, že by pro mě nebylo nijak nezvyklé nic jiného necítit, protože v zimních mrazech taky necítíte žádnou z končetin, ale upřímně řečeno, je snad tisíckrát lepší se zranit na ledových stěnách hor, než v těchhle porostlých nížinách, protože tady cítíte všechno… Proklínám tu zatracenou ruku, tuhle zatracenou nížinu a i celý ten zatracený nápad se vůbec vydat na jih, a jsem si jistá, že bych proklínala i stovky dalších, velice zatracených věcí, kdybych neupadla do hlubokého spánku. Nemohu sice říci, že spánek, při kterém si asi třikrát přilehnete zlomené zápěstí je nějak milý, ale i tak jsem se cítila o něco lépe, než před ním. Frin se musel probudit o něco dříve, nebo možná vůbec nespal, těžko říct, ale teď měl jednoznačně napilno pozorováním krajiny. Tím hůře, že ta krajina byla prázdná, i když neměla být. Posadím se a prohlídnu si provizorní dlahu. Doufám, že se mi zápěstí brzy zahojí a taky, že se zahojí pořádně, protože bez něj se v boji asi těžko obejdu…teda ne zrovna, že bych v poslední době nějaký vedla, ale to sem byla asi jen příliš zaměstnaná tím, se nechávat chytat. Kapitán má sice pravdu, že když se vrátíme, nebudeme už mít šanci je najít, ale co chce vůbec dělat teď? Plížit se za nimi a doufat, že narazíme na někoho, kdo nám pomůže, nebo že oni vychcípají sami po cestě, ale no prosím, on je tu kapitán. Ano, dobré ranko. Zatím žiju…zatím… ušklíbnu se pobaveně, což mi ovšem moc dlouho nevydrží, protože následuje nemilé narovnávání dlahy. Měla sem sto chutí začít křičet, ošívat se, kopat a v neposlední řadě Frina něčím pořádně majznout, ale při návalu bolesti sem se nakonec smířila jen s tichým kňouráním. Když je kapitán spokojen s rovností mých kostí, ne že by po tomhle ještě někdy mohly být rovné, přejde v poklidu ke koním a začne se chystat k odjezdu. Po ubezpečení, že zvládnu nějaké to jídlo i za cesty a sbalení našeho tábora, nemotorně opět nasedám na klisničku, přičemž jsem sice musela vypadat více, než li komicky, ale i kdybych měla zpřelámané obě ruce, nenechala bych si od nikoho pomoct. Nějakou tu hrdost přece pořád ještě mám, i když mám pocit, že klesá přímo úměrně s nadmořskou výškou. Každopádně znovu začíná velice zábavné stopování jižanských kupců, při němž se spíše projevuje Frin, protože mě osobně přijde každý otisk v hnědé zemině úplně stejný, jako ten předchozí. Vyjeli jsme sice docela pozdě, ale byla jsem si jistá, že je docela brzo najdeme, protože kdyby ne, tak by to bylo až příliš dobré na to, aby to byla pravda. Cestou se mi hlavou derou ale různé úvahy o tom, co tu vůbec pohledávali, jestli ten, kdo byl s nimi opravdu byl náš Eormund a nebo někdo jiný a také, proč nás rovnou nezabili, když měli tu možnost. Moment, oni opravdu měli tu možnost. Pravděpodobně nás chtěli vyslechnout stejně, jako to udělali s tím, jehož společníky hledali. Ale proč, hledají snad někoho specifického? Je neobvyklé, že by byli tak podezřívaví jen, protože by se k nim někdo přiblížil… Kapitáne? oslovím Frina při jízdě, kterou ne jen díky poraněnému zápěstí ještě stále tak úplně neovládám. … myslíte, že nás dovedou k tomu, co tady hledají? tedy pokud vůbec něco hledají, ale v tuto chvíli se mi to zdá jako nejlogičtější řešení. Další by sice bylo, že nás dovedou k něčemu, co hledáme my, ale jelikož nevíme, co vlastně hledáme, nebo alespoň to nevím já, bylo lepší se zeptat na tohle. Každopádně, ať už to bude kamkoliv, pokud je budeme nadále sledovat, NĚKAM nás dovedou určitě.

Osud Středozemě - 30. srpna 2010 22:55

Eldaron - Edoras, Meduseld, slyšení u krále Eomera Udiveně si vás prohlížejí vojáci a nejvíce se očima zdržují právě na tobě a poté na černém vozu. Nikdo se ovšem na nic neptá, ale ihned ti otevírají bránu. Cesta stoupající do mírného kopečka je lemována dřevěnými zdobenými domy. Lidé, kteří kolem nich pracují, ustávají ve svých činnostech a zvedají oči s jakýmsi úžasem k tobě i k tvým mužům. Když spatří černý vůz, začnou si cosi šeptat a ukazovat si na něj. Jistě se dohadují, koho vezete. A jistě by je princezna nenapadla. Vždyť je běžné, že se mimo Edoras zdržuje i měsíce. Dojedete až k Meduseldu. Nic se nezměnilo, stále je tato Zlatá síň ozdobou Rohanu. Vstříc už k vám kráčí dva vojáci, kteří vás doprovodí až ke dveřím, kde je už pověstný dveřník. "Vítám tě v Edorasu Eldorane, synu Aragornův. Král tě jistě přijme, jen pojď dál." S lehkou obavou ve tváři také pohlédne na tělo, které tvoji muži nesou, ale nic neřekne. Poté se před vámi otevřou dveře a vy vstoupíte do tmavého sálu. Osvětlena je až jeho druhá polovina a to pomocí loučí. Těžké sloupy po vašich stranách vám lemují cestu k trůnu. Když se konečně octnete na světle, vidíte už dobře králův obličej. Poznáváš Eomera, je to stále ten bodrý muž s jiskrou v oku, i když už jeho na jeho tváři pár vrásek a jeho vlasy jsou lehce prošedivělé. Stále má však pevné ruce a jistě by jsi se v boji s ním zapotil. Pod několika stupni stojí několik z jeho stráží. Za trůnem pak postává Lothíriel z Dol Amrothu, Eomerova žena. Měla velmi útlou postavu, ne jako rohanské ženy silnou, spíše vílí. Vlasy tmavé, spletené v cop. Tvář jemnou a velmi mladistvou, oči hravé a krásný úsměv. Když na vás Eomer shlédne, jeho přívětivá tvář ztvrdne. "Eldarone, dlouho jsem tě neviděl. Proč přicházíš s tak smutným pohledem? Jakou zprávu mi přinášíš?" Král vstane a sestoupí stupínky, takže nyní je na stejné úrovni s tebou. V očích mu čteš jasnou obavu. Jeho žena ho tiše následuje, i jí se úsměv ztratil z tváře. Oba se bojí hádat a oba se bojí, i když neví čeho.

Osud Středozemě - 30. srpna 2010 22:56

Laif - Setkání s podivnou zelenou ženou Žena zvídavě nakloní hlavu, když promluvíš, a poté se znovu ujme slova svým jazykem. Hovoří k tobě neustále a ruku natáhne tvým směrem a dokonce přistoupí o pár kroků blíže. V rozvířených vlasech má kapičky rosy posázené jako perly, nehty jako drápy a přesto nevypadá, že ti jde ublížit. Postupně mezi stromy spatříš další, které jsou té první podobné. Snad by jsi našel drobné odlišnosti, ale na první pohled ti přijde jedna jako druhá. I ony pomalu vycházejí z lesíka a přibližují se k tobě. Všechny breptavě cosi povídají a téměř to vypadá, že se usmívají. Nakonec se tě několik z nich dotkne. Jejich dlaně nejsou ani studené, ani teplé, ale co si v nich pulzuje. Pomalu a opatrně si tě vedou do lesíka, jehož větve tě vítají příjemným chládkem. Přeci jen, i když se léto pomalu loučí, slunce má stále sílu. A konečně zahlédneš i to, po čem jsi tolik ve snu toužil. Mezi kmeny se mihnou tmavě rudé vlasy. Naili - Příchod zachránce? Haimi se ti sice nepovede najít, ale oslovíš jinou ochránkyni lesa. Zdá se, že elfsky rozumějí všechny, ovšem mluvit už jen některé. Ostatním jakoby to činilo problémy. Společnost ti tedy dělá jedna celkem mladá, vypadá oproti ostatním svým sestrám jako nedospělá dívka. Zdá se celkem milá narozdíl od Haimi a také méně vážná, než byla Šaríf. S úsměvem ti pomáhá sbírat klacíky na zemi, ale když se zeptáš na meč, jen zavrtí odmítavě hlavou. Poté sleduje tvoji činnost a nakonec se zahledí na tvoji bylinku. I nyní zavrtí hlavou, ale rukama ti naznačí, že u řeky je oblast, kde se nachází. Pak ale zmizí s prvním ruchem, který se lesíkem nese. Nezbývá ti, než se za ostatními přijít sama podívat. Všechny zraky se upírají ven z lesíka. Zatím nic nevidíš, jen si všímáš, že některé z tvých společnic lesík opouštějí. Ani nyní Haimi nenajdeš, ale odpoví ti jiná ochránkyně. "Den přišel." Konečně se ruch a šepot blíží k vám. Ženy kolem tebe mlčí, ale podle zvuku odhaduješ, že ty nejdůležitější, které mluví, jsou uprostřed kroužku, který společně s ostatními tvoříš. Zatím jsi skryta za kmeny stromu, takže z tebe jsou tak vidět prameny vlasů, které vynikají mezi zelenou a hnědou barvou. Konečně si všimneš muže, kterého zelené ženy obklopují. Světlé vlasy, ošlehaná tvář - vypadá jako ten ze Zrcadla. Je to tedy konec tvého vězení? Vidíš na jeho tváři zmatek.

Osud Středozemě - 30. srpna 2010 22:56

Than - Cesta za jižanskými kupci Frin jen spokojeně přikývne, když jsi ochotná najíst se po cestě. Nechá tě nasednout na koně a raději mlčí, nejspíš tuší, že nabízet zrovna tobě pomoc nemá moc smysl. A nebo že by neměl smysl pro galantní chování? Zatímco ty nasedáš, on vydá ze sedlových brašen skývu chleba. Hodí ti ji a sám si také kousek chleba vezme. Je čerstvý od vesničanů, u kterých jste posledně nocovali. Poté už rozjedete koně a při jízdě pomalu snídáte. Frin měl pravdu. Už kolem poledne spatříte kolonu před sebou. "S vozy jedou pomaleji." Prohodí Frin, když na chvíli zastavíte, abyste jim dali náskok a nebyli tak patrní jako jejich pronásledovatelé. Poté ti Frin odpoví na tvou otázku. "Těžko říci, co vůbec hledají. Možná nás k cíli dovedou, ale nezdá se mi to. Směřují dál na jih. Snad k moři. Bojím se, aby jich tam nebylo více..." Poté pokračujete v cestě dál. Frin sleduje stopy, slunce zčásti zakryté mraky vás provází. Občas se před vámi kolona vyloupne, pak už ji ale nevidíte. Najednou vám přes cestu přeběhne potůček. Frin jím projede, ale na druhé straně se zastaví. "Stopy končí..." Vysvětlí ti a jeho tvář zneklidní. "To se mi nelíbí..." Ještě chvíli se ohlíží, vrátí se znovu k potoku, zkoumá jiné cesty. Kolem vás je jen pár keřů, nějaký ten kopeček. Vítr je klidný, slunce zrovna pálí jako za plného léta. Všechno se seběhne rychle. Najednou tě někdo shodí z koně. Nevidíš Frina, nevidíš vlastně nic pořádného. Co stihneš zaregistrovat, je Frinův křik a křik jiných lidí neznámým jazykem. Za chvíli cítíš, jak tě znovu spoutávají a nejsou zrovna šetrní k tvému zápěstí. Nakonec ti něco dají vypít. Nevíš, co to je a i když se budeš snažit bránit, přeci jen se neubráníš. A poté vše padá do podivné mdloby, přestáváš cítit vše i bolest v zápěstí. Vše ustupuje podivnému snu. Probíráš se až po nějaké době, kterou nedovedeš určit. Cítíš slanou pachuť v ústech a podivné ovzduší kolem sebe. Toto jsi ještě nikdy necítila. Poté už se i rozkoukáváš. Jakoby se situace opakovala - stinné prostředí, vedle tebe svázaný Frin. Jen nikde nevidíš dveře. Kolem visí lana a ve tmě snad schody můžeš tušit. Nikde žádná okna a jen jakési tiché šplouchání. Šplouchání? Když se rozkoukáš víc, opravdu rozeznáš schody. Vedou kamsi nahoru. A potom spatříš něco velmi zvláštního. Jakési tělo naproti vám. Je u něho menší lucerna, takže osvětluje ošlehané rysy a světlé vlasy. "Eormund..?" Tiše hlesne vedle tebe Frin. Tak jste se znovu sešli.

Eldaron - 31. srpna 2010 01:21

Edoras Zadívám se na Eoméra když kráčím pomalu po trúním sále Meduselfu a tiše vydechnu... Až na ty šediny a pár vrásek má v očích stále stejnou odvahu a odhodlání jako před lety když jsem jej poznal...proč zrovna já musím tu odvahu změnit v žal... Je to již víc jak 50 zim co jsem byl v Marce Eomére syne Eomundův, pak jsem odjel do dalekých krajů a chvíli pobíval i v zemi zaslíbené, Amanu, proto jsem se dlouho nemohli setkat pane Rohanský. vydím jejich výraz, jeho i jeho ženy a lehce se mi sevře hrudník, dojdu k němu a obejmu jej silně jak jen to jde a obejmu i jeho ženu.... Můj smutek je silný, o to silnější že zrovna já nesu tuto zprávu, pro mého otce jsi jako bratr, a i jeho zdrtilo to co se stalo Eomére, tam pod černým přehozem na márách leží tvá dcera, a Valar vědí jak rád bych ji doprovodil jinak než takto v její poslední cestě,musíš být silný, zlo se opět probouzí, tvá dcera padla rukou jižanské dívky a celý Gondor ji nyní oplakává.... Pevně oba sevřu ale jen na chvíli, pak je pustím a otčím se k vojákům, lehce pokynu hlavou aby složili máry k zemi a ustoupili rodičům jež jistě budou chtít vidět své dítě, pak ustoupím z cesty a vytáhnu list od otce který položím na Eomérův trůn.... Nenech se unáhlit vztekem, nyní není dobré myslet na krvavou odplatu. Harad se sjednocuje, budeme muset nyní jednat rozvážně, přijel jsem abych s Vámi truchlil a doprovodil tvou dceru na její poslední cestě, a také abych ti předl list od otce.... Mluvím nahlas a lehce vydechnu.... Buďte silní oba dva, já i otec doufáme že toto nebyl plánovaný čin ale nechtěná a hloupá náhoda...

Laif Dornwell - 31. srpna 2010 10:18

Ve společnosti podivných, zelených žen Ona mi nerozumí. Ani já jí. To je vážně skvělé... Mihne se mi hlavou když naslouchám jejímu ševelivému jazyku. Uvažuji co by to asi mohlo být za jazyk. Nic mi to nepřipomíná. Ale spíše se v této chvíli zabývám Pomýšlení nad jejími úmysly než řečí. Důkladně si ženu prohlížím. Její vlasy, tvář i ruce. Skutečně nevím jestli bych měl být zrovna klidný nebo se bát. Ale zatím se nezdá že bych byl v nebezpečí. Co po mě ale chce? Že bych se s ní domluvil pomocí gestikulace? Napadne mě a znovu sjedu ženu pohledem než se zadívám kamsi za ní. Napětí které v nitru cítím se ještě prohloubí když zahlédnu že z lesíka ke mě vycházejí další a další podobné ženy. Zvědavě poslouchám jak si cosi povídají a důkladně pozoruji každou která se ke mě nějak víc přiblíží. Potlačuji nutkání chopit se nějaké zbraně a místo toho se odvážím k nim také udělat krůček. Na jejich úsměvy, což tak aspoň vypadá, se také mírně usmívám. Nevypadají nebezpečně. A ať už po mě chtějí cokoliv budu se teď muset už podvolit. Jen doufám že na mě nechystají něco zákeřného. Pomyslím si a trošku nervozně zas ustoupím když se mě začnou dotýkat. Jejich dlaně mě překvapí snad ještě víc. Jako kdybych v nich cítil tlukot jejich srdce. Připadám si jako v nějakém divném snu. Napadne mě mezitím co mě odvádějí do lesíka. Jeho stín je skutečně příjemný. Zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu. Poté se ale zas začnu věnovat zeleným ženám. Dívám se z jedné na druhou. Letmo se usmívám a snažím se porozumět jejich řeči nebo nějakým posunkům. Sem tam se ohlédnu někam po lesíku. A o to větší je mé překvapení když mezi kmeny stromů zahlédnu opět ty rudé vlasy. To je ona! Ta dívka! Skutečně jsem ji našel nebo se mi to opět jen zdá? Mihne se mi hlavou a mám skutečně chuť se za ní rozběhnout. Ale zůstávám stát na místě jako přikovaný. Mám strach že bych mohl udělat něco co by ty podivné ženy naštvalo.

Naili - 31. srpna 2010 13:08

les-příchozí vykouknu a zadívám se na něj. Trochu s odporem nakrčím nos. Člověk? Mmmmm Najednou si tu připadám poměrně v bezpečí, ale na druhou stranu toužím odejít. Ovšem- nepodám mu pomocnou ruku i když rozumím jak jim tak jemu-ještě ne. Určitě to prodlužoval schválně. Nějak nemám zájem se s ním vidět....taková doba, takové čekání.... Samotnou mě překvapuje jak se měním a jaká jsem najednou proradná. Sleduji jeho beznaděj a jsem velmi zvědavá co udělá. Má můj popis? Ví jak vypadám? proč zrovna on? Doplula jsem k němu stejně jako on ke mě? Přes iluzy? Či sen? Proč by následoval něco tak vrtkavého a hloupého? Ale na druhou stranu tady přece je....Nevím jestli mám prchnout hlouběji a ztratit se mezi lesy zelených bytostí a nebo mu vběhnout do náruče a prosit ať mě rychle odtáhne pryč. Schovávat se nemůžu, nenechají mě tu. Svůj úkol už splnily Vzdálím se a vezmu si své věci. Stále si nejsem jista jestli něco takového bude držet, ale jinou možnsot nemám, musím zdejším stromům důvěřovat. Proderu se před něho a celé shromáždění a dříve než začnu mluvit si ho dlouze prohlédnu. Nejdéle se zastavím u jeho očí. Vítám tě cizinče, zdá se že se naše cesty konečně spojily, čekala jsem na tebe dříve by můj hlas byl asi melodický neboť mám kořeny u elfů, ale jak už bylo popisováno ze strany Pj má krása a ladnost ztratila své elfské kouzlo. Přesto rysy elfů stále mám. Postavou jsem spíše menší a hubená-což možná nasvědčuje tomu že budu i dosti obratná. Co se rysů ženy týče, mít větší ňadra asi by má postava byla dokonalá -pro oči lidských mužů. To že mám jen luk a na sobě podivnou směsici oblečení obyčejného cestovního občas vyztuženého či pospojovaného něčím co vypadá jako zapletená liána-naznačuje že jsem většinu svých věcí ztratila. Jmenuji se A....Naili ukloním se po zvyku elfů a otočím se k zeleným elfům. Děkuji vám za vaši péči a že jste mě nechali žíti ve stínech vašich stromů. Mohla bych vás však požádat o poslední laskavost? Tento muž se zdá býti unavený, stejně jako jeho oř. Mohly by jsme zde ještě chvíli počkat než naberou nových sil? pokud je totiž nějaké místo bezpečné, je to tady. Mezi tím bych si mohla nabrat bylinky u řeky (pokud to není po naší cestě) čekám co mi odpoví.

Laif Dornwell - 31. srpna 2010 13:48

Setkání Trošku nervozně se ohlížím z jedné ženy na druhou. Pořád se mezi nimi cítím dost nejistě. Zvlášť když si stále cosi povídají a já nevím co. Nedokážu přesně určit ani co zamýšlejí. O to víc je to tu pro mě podivnější. Teď už jsem si aspoň jistý že to není sen. Ale pořád se nemůžu zbavit toho pocitu že tu cítím něco ... neurčitého. Mihne se mi hlavou a znovu se ohlížím po okolním lese. Toužím znovu spatřit ten závoj rudých vlasů. Konečně spatřit tu pro kterou jsem cestoval tolik dní a nocí. Přes pláně a hory. A tak trošku jsem nečekal že se mi mé přání brzy splní. Když si ke mě dívka proklestí cestu mezi hloučkem zelených žen. A mě se naskytne pohled na skutečně krásnou bytost. Nejkrásnější ženu jakou jsem kdy v životě viděl. Stejně jako ona si prohlížela mě, prohlížel jsem si i já ji. Její ladnou postavu. Krásnou tvář a ještě krásnější oči do kterých bych se dokázal dívat snad hodiny. Úplně jsem přestal vnímat své okolí a v danou chvíli pro mě existovala jen ona. Nedokázal jsem uvěřit tomu co jsem viděl. Nevypadala jako žádná jiná žena. Snad to bylo jejími zašpičatělými uši které jí jen na kráse dodávaly. Ani jsem si nevšiml že se mi trochu víc rozbušilo srdce. Až její hlas mě vytrhne z podivného zasnění. "Rád tě poznávám Naili." Řeknu po chvilce a trochu nejistě přešlápnu na místě. "Já jsem Laif Dornwell, syn Geralta z Edorasu." Položím si ruku na břicho a hluboce se ukloním. Poté se zas narovnám a zadívám se na ni. Zas do jejích očí. "Jsem opravdu rád že..." Poohlédnu se po okolí. Hledám správná slova. "...že jsem tě konečně našel." Mírně se pousměju a promnu si jílec meče co mám u pasu. Jediná zbraň co mám zatím u sebe. Oděn do hnědé, kožené kazajky, bílé vlněné košile a kalhot z tmavě hnědé, odolné kůže. odkaz

Naili - 31. srpna 2010 22:37

bavíme se spolu To že mi neodpovídají nechávám být. Nebo to spíše beru jako souhlas. zdá se mi to? Nebo na mě kouká jako na kus žvance? Nápodobně...Vím že bych tě správně měla nechat vydechnout, ale hlodá mě lidská zvědavost přiznám se- přeci jen se o svém zachránci chci něco dozvědět. těšíme že na něj působím tak jak působím. Možná je dobře že jsem ztratila své elfí kouzlo, jinak nevím co by dělal dál. Brrr Pokynu ti abys mě následoval. Vyberu nějaké osamocené místo na kraji lesa ve stínu a posadím se. Kdybych tu nebyla jen na dočasné návštěvě nabídla bych ti něco víc než jen stín tohoto stromu ale -pokud by ti ony přinesly něco k jídlu asi by to pro tebe nebylo moc poživatelné. I když, mohu to zkusit prosím, nemohli by jste mu přinést něco k pití a jídlu? A postarat se o jeho koně? vypustím otázku do éteru a můžu jen doufat že jí něčí uši zachytily. je mi jasné že i když jsem šly stranou soukromí mít nebudeme. na to jsou zdejší bytosti příliš zvědavé. Chvilku těkám očima sem a tam snažeje se najít ta pravá slova na pokračování. Při tom si hraji s pramínkem který natáčím na prst. Víš kam máme jít dál? vypadne ze mě nakonec. to bylo velmi nezdvořilé. Proč jít dál? Mít to co nejrychleji za sebou? Ale co když to neskončí?

Osud Středozemě - 06. září 2010 18:50

Eldaron - Síně Meduseldu, setkání s králem a jeho chotí S tísnivým pohledem ti oba naslouchají a když je postupně obejmeš, Lothíriel už to nevydrží a z očí jí vytrysknou slzy, aniž by tvoji špatnou zprávu znala. V celé síni panuje tíživé ticho a zraky všech se obracejí k černým marám. A když konečně sdělíš svoji zprávu, propukne nebohá matka v hlasitý pláč. Ladným skokem se ocitne u nosítek a spíše než bych u nich poklekla, se zhroutí k mrtvé dceři. Nejprve se naříkajíc položí na její studené tělo a poté se odváží poodhrnout černou látku, která ji halí. V tu chvíli už u ní stojí i její muž, král Eomer, bledý, dlaně sevřené v pěst, tvář přešlou nezměřitelným smutkem. "Elenwë, Elenwë... Má nejdražší..." Naříká dál její matka, zatímco otec ji zezadu objímá mlčky. Jeho oči jsou též vlhké, ale přesto je to tvrdý muž, který nedá tolik citu najevo. A kdo ví, nač právě pomýšlí a jak moc si slova o unáhlenosti vzal k srdci. K tobě přistoupí dveřník Meduseldu, který tě do těchto síní uvedl. "Pane, prosím, dovolte, abych vás zatím uvedl do vašich pokojů. Král a královna nyní potřebují být chvíli sami." Jakmile tedy budeš svolný, opustíš se svým doprovodem trůnní síň a vydáš se postranními chodbami k pokojům. V jednom z nich ti dveřník vyčlení prostor a poté odejde, aby se postaral o tvé muže. Zanechá tě jen se slovy, že můžeš všeho využívat a že jakmile bude král připraven, znovu se s tebou setká. Pokoj je jednoduše zařízený - skromné, ale pohodlné lůžko, dvě okna na pláně Rohanu, stolek se dvěma křesly poblíž krbu, v němž plápolají poskrovné plamínky, a truhlice v rohu. Všechen dřevěný nábýtek je nádherně zdobený a umělecky vyřezávaný. Práce s dřevem je pýchou Rohirrů.

Osud Středozemě - 06. září 2010 19:06

Laif a Naili - V lesíku Zatímco se postupně seznamujete, podivné obyvatelky tohoto lesíka, z kterého přímo sálá pocit bezpečí, ale zároveň i určitého tajemství, vás neustále se svým ševelivým štebetáním pozorují. A když poodejdete do ústránní, následují vás, ovšem nyní se zvláštnější tváří. Některé z nich začínají lehce cenit zuby a jemně vrčet a to hlavně, když se dívají na Laifa. Kdo ví, k čemu by to vedlo, kdyby se mezi nimi neobjevila jedna, před kterou nastal klid. Naili ji už znala a jistě ji i nyní poznala. Šlo opět o Šaríf. I když na ní nebylo nic navíc zvláštnějšího, než na jejích příbuzných, přeci jen ty zachovaly klid a stáhly se opět mezi stromky. Šaríf tedy s vámi byla konečně o samotě. Relativně. "Den přišel, Ailité. On jen tu a ty víš, kým je. Naslouchej slovům, která ti byla řečena." Poté pokyne rukou mezi stromy a za chvíli se vyloupne jedna z jejích sester. Podá Naili měch spletený z lián a zpevněný vám neznámou hmotou. Uvnitř je na ochutnání hutná tekutina, která do těla přinese teplo, zprvu lehkou malátnost, ale brzy poté probuzení a novou sílu. Ta žena poté zase zmizí a Šaríf se opět ujme slova s pohledem na Laifa. "Jeho kůň už je také občerstven, ale zůstal na okraji lesa. On nesmí vstoupit a ani by to neučinil." Chvíli si Šaríf zaujatě Laifa prohlíží a nakonec se jemně dotkne jeho kůže. "Dlouho sem nevstoupil člověk. A poprvé vyjde živ." Trošku dravě se usměje, její oči dostanou až zabijácký ráz, ale vmižku se opět uklidní. "Jaké je tvé rozhodnutí, Ailité?" Zda bude Naili vše Laifovi překládat, to už je na ní. On ovšem uslyší jen ševelivý jazyk, podobný tomu, kterým mluvila Arwen a nyní i krásná rudovláska Naili.

Eldaron - 09. září 2010 01:09

Meduseld Co mohu udělat více, po slovech dveřníka se mlčky podívám na Lothíriel a Eoméra a pokynu vojákům aby následovaly dveřníka stejně tak jako to učiním já, než odejdu tak mlčky poplácám krále marky po rameni a pak již následuji trochu bezduše tam kde bude můj pokoj ..... Tak krásná byla, tak krásná, a mladá, cožpak Eomér musí stále pohřbívat své děti? zmocní se mě neblahé tušení, neboť jak sem se dozvěděl z otcova vyprávění přišel již o syna před branama Minas Tirith ve válce o prsten, a nyní přišel o dceru, kde je spravedlnost pro muže jež dobř řídí svou zem a ochraňuje svůj lid....kdo to ví.... Pokoj do kterého mne uvedou je útulný, ostatně pro mě je útulné vše, a navíc umění rohirů zpracovávat umě dřevo je opravdu na lidi velmi dobré, chvíli se dívám po pláních marky, pak se však usadím do křesla u krbu do kterého přiložím, přilbu položím na stolek stejně jako rukavice, pro pohodlí odepnu meč s dýkou od pasu a opřu jej o opěrku křesla, zahledím se do plamenů a čekám, neboť teď nic jiného nelze činit....

Osud Středozemě - 09. září 2010 21:50

Eldaron - Meduseld V nečinnosti setrváš nejspíš až do večera. Možná se projdeš po loukách pod palisádou a nebo vyhlédneš z dřevěných věží do kraje, či pohovoříš se svými muži. Ovšem nikdo z královské rodiny pro tebe zatím nevzkázal. Je to pochopitelné, pro Eomera i jeho ženu to musela být obrovská rána. Až když se začne stmívat, vyhledá tě jeden z vojáků, ať už jsi kdekoliv. "Pane, král tě žádá, zda by jsi s ním nepovečeřel." Skloní lehce mladý voják hlavu a čeká na tvoji odpověď. Předpokládá ji kladnou, protože čeká jen chvíli a poté už se otáčí, aby tě zavedl do jídelny. Ovšem nevede tě do té hlavní, kterou znáš ze slavností. Vede tě do menší, nejspíš rodinné jídelny. Je zařízená celkem skromně. Na stěnách jen zdobený rodový štít, na podlahách pár kožešin, menší krb, v kterém to jemně plápolá. Dvě okna jsou jen lehounce pootevřená, aby do místnosti pronikal svěží vzduch. Na dubovém stole stojí dva svícny a je na nich i rozmístěné jídlo - pečínka a chléb. Místnost je prázdná až na postavu u okna. Je to král Eomer oblečený jen v jednoduchých hnědých kalhotech a tmavě zelené tunice, přepásaný koženým opaskem, ovšem neozbrojený. Když zaslechne tvůj příchod, otočí k tobě svoji tvář. Máš dojem, jako kdyby do jeho očí usedlo stáří aspoň dvou desítek let. "Jsem rád, že jsi přišel. Posaď se." Sám nalije tobě i sobě vína a také se posadí ke stolu. Je prostřeno jen pro vás dva. "Omluv mou paní, jistě chápeš, že tato zpráva ji opravdu ranila." Tiše promluví Eomer. Jeho hlas je pomalý a vláčný. Zdá se, jakoby se smrtí dcery umřelo i něco v něm. Už nikdy asi nebude takový jako býval. Elenwë byla jejich jediným dítětem. Eomer se na chvíli zahleděl do desky stolu. Po chvíli opět zvedl hlavu a konečně opět promluvil. "Četl jsem psaní od tvého otce. Ty víš, co se v něm psalo?" S vážným a zároveň smutným pohledem si tě prohlíží.

Eldaron - 09. září 2010 22:30

Večeře s králem Usadím se ke stolu a zadívám se na Eoméra, lehce pozvednu číši s vínem a pokynu hlavou... Nechť tvá dcera dojde věčného klidu a zaujme místo po boku tvých předků, ještě jednou přijmi mou upřímnou soustrast, i když jsem ji nepoznal na živo, věřím že to byla skvělá dívka neboť má úžasné rodiče... Napiji se vína a když omlouvá svou ženu jen tiše vydechnu a pokynu hlavou.... Netřeba se omlouvat, chápu že v tuto chvíli, v tyto dny nebude mít naladu na žádné návštěvy a přemáhání se v chování ve vyšší společnosti, kéž by Valar byli milostivý a dali vám ještě jedno dítě Eomére, Marka potřebuje silné vládce, a krev králů není voda. přejedu prsty po okraji číše a lehce se zachmuřím, protože nevím jaké slova volit abych utišil jeho ztrátu, ani taková nejsou, co může být horší než ztratit vlatní dítě, i moji rodiče si mohly myslet že mě již nikdy neuvidí.... Co je v tom listě přesně nevím, předpokládám však že výraz zármutku a nabáání k rozvaze, neboť věci jsou zase v pohybu a ukvapená válka by nebyla na místě, ale ty mi snad řekneš o čem tě můj otec informuje, nebo neřekneš, kdo ví, jisté je jen jedno příteli, pijme dnes celou noc na počest a vzpomínku tvé dcery pokud chceš, a nebo mluvme o jiných věcech... odepnu si opasek a Arnarůth položím vedle sebe, pak se mu zahledím do očí a znovu upiji vína, noc je před námi a já mám pocit že bude chtít svůj žal vyjádřit, nebo vztek, kdo ví, jisté je jen to že dnes asi tak brzy spát nepůjdu, i kdyby neměl náladu na slova, nemám chuť spát...

Osud Středozemě - 10. září 2010 14:42

Eldaron - V jídelně s králem, Meduseld Král skloní hlavu, když pronášíš svoji soustrast. Poté ji opět zvedne a jen ti mlčky přikývnutím poděkuje. Snad nechce, aby ho nyní zradil jeho hlas. Oči se mu znovu lesknou a jeho klid je pryč. Když mluvíš o dalším potomku, králova tvář se znovu zachmuří, snad ještě trochu více. "Je toho více, co Eldarone nevíš. Snad dnešní večer ti bude opět něco z tajemství Meduseldu odhaleno." Pronese vážným hlasem a když začneš mluvit o listu, vstane a trochu netrpělivě začne pochodovat po jídelně. "Ano, domýšlíš se správně. Tvůj otec vyjadřuje soustrast, za což mu velice děkuji. I za to, že nechal svého syna, budoucího krále, přivést Elenwë naposledy k jejím rodičům." Znovu se Eomer lehce skloní, aby vyjádřil úctu. Za ta léta už přeci jen nebyl tím vzdorným mladíkem. "A správně odhaduješ, že mě napádá tvůj otec k rozumnosti a doporučuje mi vyhnout se unáhlenosti. Ovšem, řekni mi, který otec by se chtěl vyhnout unáhlenosti, když mu zabijí jediné dítě?" Napůl hněvivě a napůl zoufale se k tobě Eomer otočí, rukama se opře o desku stolu a nakloní k tobě svoji tvář. Poté se znovu narovná a vztekle pochoduje dále. "Vím, že nemá smysl hnát se na Harad. Vím, že musíme počkat na zvědy a poté se rozumně rozmyslet. To všechno vím. Ale přeci mé srdce touží po pomstě. Toužím přinést ke hrobu své dcery krev haradských." Mluví dál Eomer, zatímco je otočen k tobě zády a sám vyhlíží z okna, ruce zatnuté v pěst. "Ach, kdybych jen věděl, co se tam odehrálo..." Trochu klidněji, ale o to více žalostněji zakončí tišším hlasem svůj projev.

Laif Dornwell - 12. září 2010 11:35

Ve stínu lesíka "Nic se neděje. Já vím že zvědavost je někdy skutečně neodbytná." Pronesu s úsměvem a trochu si prohrábnu rukou vlasy. Následuji ji do ústraní lesíka a posadím se vedle ní. Zahledím se do korun stromů a zaposlouchám se do jejich šumu. Trochu na mě z toho všeho padne podivná malátnost která mi jen připomene jak jsem zase během svých cest téměř vůbec nespal. "Věz že jsem za to velmi vděčný. A nic víc ani nevyžaduji." S tichým povzdychnutím se na ni zadívám a usměji se. "Stín tohoto lesa a trochu odpočinku to je snad jediné co teď žádám. Po tvrdých cestách..." Opřu se o nejbližší kmen stromu a zhluboka nasaji čerstvý, svěží vzduch. Na chvilku zavřu oči a chvilinku jen tak odpočívám. V hlavě opět vidím rozlehlé, sluncem zalité pláně Rohanské. Poté Edoras a náš dům. Zase oči otevřu a ihned tyto myšlenky zaženu. Přesto mě ale bodne u srdce myšlenka že kovárna která tolik let žhnula je nyní vyhaslá. Až Další Nailina otázka mě vytrhne z hlubokého zamyšlení. Krátce se na ni zadívám a trochu mnou projede nejistota a rozrušení. O tomhle jsem ještě nepřemýšlel. "Popravdě... teď vůbec nevím co bude dál." Zakroutím lehce hlavou a znovu se na ni zadívám. Opět spočinu v jejích krásných očích. "Sem k tobě mě dovedly sny tak doufám že mě povedou i někam dál." Zadívám se krátce do země a seberu z ní malý klacík. Převaluji ho v rukou a chvilinku ho zkoumám. Pak zatnu ruku v pěst a rozlomím ho. Co když si to jen nalhávám? Co když ani nebude nic dalšího? Tyhle vrtochy osudu mě někdy vážně unavují. Mihne se mi hlavou a pozvednu zas pohled když zaslechnu opět ševelivá slova. Krátce se poohlédnu po Naili a poté se zadívám kamsi do lesíka. Dokud nespatřím ty zelené ženy. Opět začnu uvažovat nad čím si asi povídají. Naili jim očividně rozumí ale raději se jí nebudu ptát na jejich slova. Možná jsou určena jen jí. O to větší zvědavost ve mě ale zahlodá když jedna z podivných žen přejde až ke mě. Trošku zkoumavě si ji prohlížím. Když se mě jemně dotkne trochu uvažuji co se jí asi honí hlavou. Nikdy bych nečekal že potkám takovéto bytosti. Pomyslím si a když se ode mě zas zelená žena trošku vzdálí pomalu vstanu a zadívám se na Naili. "Kdy budeš chtít vyrazit? Můžeme klidně hned." Zeptám se jí a trpělivě vyčkávám. Ne že bych se teda na další cestu nějak těšil ale spíš mě pohání touha dostat se z tohoto místa. Cítím se tu... skutečně podivně. Jako kdybych sem vůbec nepatřil.

Naili - 12. září 2010 13:26

lesík Když mi Šarifa odpovídá usměji se už chápu proč i po mě koukaly tak dravě hluboce se ukloním Odejdu za svým osudem, a děkuji za vše. Ukloním se a pak všechno přeložím Laifovi. Vynechávám své pravé jméno. (vždycky když mě tak Šarifa oslovila jsem se zamračila) Část o tom že bude první člověk co les opustí živý pronáším s úsměvem. Po dobu tvého lehkého dřímání tě nechám odpočívat. Neví kam dál? Takže tady už je to na mě? Ujmu se tohoto úkolu. jak bláznivě to ze mě tenkrát v Lorienu vypadlo a od té doby....Zvláštní nejvíce mě mrzí ztráta Hitáje. Jak mu asi tak nyní je? měla jsme se tehdy když mě shodil vrátit? Ale uvítal by les elfů něco co už elfem není? opřu se o strom a má napjatá tvář vůbec nepůsobí že by odpočívala. už je to taková doba Zrcadlo se předemnou začalo výřit. Proč zrovna předemou se asi nikdy nedozvím, jen Galadriel by tušila. nyní si uvědomuji že by bylo rozumné pokusit se spojit s mudrci Lorienu. Pokud to bude chtít i osud jistě mi do cesty pošle nějakého elfa který by mohl vyřídit můj vzkaz. Musím začít věřit na osud když jdu v jeho stopách. Škoda že je tak vrtkavý. Pokud by budoucnost řečena zrcadlem postupovala od poslední události měl by nyní následovat obraz s pohárem a Hora kde byl zničen prsten. Máme jít snad tam? Nebo do Minas Tirit? Je už Eldarion mrtev? Či snad ta poušť? Či čekat na další znamení?Tohle je moc velký úkol pro dvě bytosti. Mé oči se krátce vnoří do těch tvých a pak pohled odtrhnu. Lidští muži nikdy nepřiznají slabost. I když vypadá unaveně. Budeme nejspíš muset počkat na další znamení. Má cesta není tak jasná...ale na druhou stranu nemůžu po vizích chtít plné znění, pak by to nebyly vize. kývnu Můžeme vyrazit. ještě naposled se otočím k lesíku a jeho obyvatelkám. Buďte s bohem, nechť nad vámi osud bdí. A ještě jednou vám děkuji.

Eldaron - 13. září 2010 01:03

Medusld Sleduji Eoméra a uvědumuji si že nedokážu na některé jeho otázky odpověďět, jen tiše sedím a poslouchám co říká, upiji vína a zakroutím hlavou.... Znát tajmstv zlatých síní se přísluší jen jejich vládcům, a věz příteli že mi bude ctí pokud mi je chceš poodhalit lehce se natáhnu v křesle a poslouchám jeho slova a projevy úcty.... Ctí bylo mne že sem tuto službu mohl splnit, vždyť je to to nejmenší, a zda budu králem ukáže až čas, Eoméra, ještě před třemi dny jsem byl pouhý kapitán Jitřenky, lodi jež brázdila moře a kotvila u vzdálených zemí, po otci jen dalším náčelníkem Dúnadanů, netušil sem že nyní budu Eldaron, princ Gondorský a Anoru, nemusíš se mi kalnět, ty jsi král, já jen princ.. stále si nemohu zvyknout na pocty ale líbí se mi že mohu ze své pozice usilovat o znovuobnovení Anoru, Eriador bude brzy vzkvétat... Chápu že po pomstě toužíš, ale nemohu ti říct a ani nevím jaké to je ztratit dítě, byť jsem o nějáký ten rok starší než ty, dědictví mé krve ze mě dělá vzhledem mladíka, i fyzicky jím stále sem, ale děti nemám, co víc nemohu ti říct jaké to je, bát se o smrt milované osoby, neboť není dívka kterou bych miloval, zatím jsem miloval jen své rodiče, a pomyšlení na to že bych je ztratil jako ty svou dceru, by mě uvrhla do nepředstavitelných muk, ale věz že zachovat si chladnou hlavu bude nejrozumější... Chytím jej za rameno a zadívám se mu přísně do očí.... Dle toho co jsem vyrozuměl, co řekl mladší bratr který zabil jižanku jež zabila tvou dceru, šlo o nešťasnou událost, neplánovanou, prostě se odcitli tři lidé v nesprávný čas na tom samém místě, jižanka si myslela že je v právu, a oni dva také, slova padala, hlavy se rozpálili každá svou pravdou a pak přišli na řadu zbraně...Chceš snad vytáhnout na Harad jen pro pomstu? Nebo počkat až se bude vědět víc? Možná že se brzy dočkáš a majáky zase vzplanou.... řeknu tiše, poklepu mu po rameni dlaní a usednu zase ke stolu, vezmu si do ruky meč i s pochvou a jen hladím záštitu meče, jako bych řekl víc než sem chtěl....

Laif Dornwell - 13. září 2010 19:10

Odchod Ještě nějakou chvíli jsem posedával a užíval si uklidňující atmosféru tohoto místa. Cítil jsem jak se mi rychle vracejí síly. Rychleji než někde na pláních kde jsem musel většinou vždy snášet ostré slunce nebo krutý déšť. Na druhou stranu... ať už jsme odtud. Pomyslím si a zvednu se ze země. Protáhnu se až mi pár kloubů tiše lupne. Pak si upravím oblečení a zadívám se na Naili. Promlouvání mezi jí a ženami tohoto lesíka už nevěnuji moc pozornost. Až když mi Naili přetlumočí slova jedné ze zelených žen musím se trošku pousmát. "Tak to vážně beru jako poctu že mohu odejít živ." Pronesu tiše a mírně se zasměji. Poté zas ale utichnu a než nastane pravá chvíle opakuji si ta slova v hlavě. Zmocní se mě silná úleva když už se nakonec blíží čas našeho odchodu. A Nailina slova že je připravena do mě vženou nový elán který by mi možná mohl i vydržet. Stejně jako ona se naposledy otočím k lesíku a prohlížím si chvilku to místo. A kam teď Osude? "Ahoj Ševeli. Tak jsem zase u tebe." Pronesu radostně když se zas dostanu ke svému oři a s poplácáním po jeho krku k jeho sedlu připevním svůj meč od opasku. Zkontroluji že se nic neztratilo a vyhoupnu se do jeho sedla. "Doufám že máš dost síly kamaráde. Odteď povezeš dva." Prohodím jen tak a jeho zařehtání a pohození hlavou je pro mě dostatečná odpověď. Poté se zadívám na Naili. "Tak pojď. Někam vyrazíme." Usměji se a natáhnu k ní ruku. Trpělivě na vyčkávám a jakmile přijde blíž pomohu jí vyhoupnout se do sedla přede mě.

Osud Středozemě - 13. září 2010 20:42

Naili a Laif - Odchod z lesíka Když se občerstvíte a zvednete k odchodu, Šaríf vás s ostatníma sestrama vyprovodí na kraj lesa, kde už čeká Ševel, lehce nervozní z přítomnosti zvláštních bytostí. "Pamatuj, Ailité, co ti bylo řečeno. Ať tvé cesty osvětlují hvězdy. Jsou i za temnotou, která může přijít." Rozloučí se Šaríf nejprve s Naili a nedbá na to, že se vždy zamračí, když ji osloví jejím původním jménem. Poté Šaríf přistoupí k Laifovi, jemně se mu ukloní a chvíli se mu dívá do očí, jakoby mu něco chtěla říci. Ovšem nic se neděje, ale přesto se do Laifova srdce vloudí neodbytný pocit, že musí Naili chránit za každou cenu, že na tom závisí něco velice důležitého. Poté už se tyto divné bytosti vzdálí do lesa a vše vypadá zcela normálně. Jako kdyby se nikdy nic podivného neodehrálo. A když společně odjedete pár desítek metrů a ohlédnete se, lesík už nespatříte. Den postupuje a postupuje a ať už cestujete kamkoliv, každým směrem jen pokračují pláně, tu a tam narušené menším uskupením stromů či křovisek. Počasí je příjemné, i když už chladnější. Pomalu se začíná smrákat a snad by bylo dobré pomyslet na noclech, pokud ovšem nechcete cestovat přes noc. Ovšem nakonec malebný západ slunce naruší temné mraky a na zem padne tma dříve, než jste čekali. Jste právě poblíž jednoho vzrostlého křoví a protože se začíná vítr zvedat, bylo by lepší se schovat. Navíc únava se hlásí, snad díky spoustě dojmů. Nakonec přeci jen ulehnete, nebo se spíš skryjete před nevlídným chladným povětřím. I když se budete bránit a i když se třeba budete držet dlouho vzhůru, nakonec vás spánek přemůže. A jak doufáte, nebo hlavně Laif, sny vás tuto noc navštíví. Laif - Sen Chvíli ti trvá, než se ti podaří usnout. Skučící vítr je celkem zdatný rušitel klidného spánku. Ale únava je mocnější, a tak nakonec padneš do hlubokých vod spánku. A brzy tě osloví i sen. Nezačíná tentokrát rohanskými pláněmi. Ne, tento je zcela jiný. Vidíš před sebou krajinu, kterou jsi ještě nikdy nespatřil a nikdy nenavštívil. Krásné stromy a jiná zeleň, zajímavé stavby, které sice už své nejkrásnější dny mají za sebou, ale přesto i nyní jsou stále majestátní a skvostné. A ty bytosti, které procházejí mezi sloupy, objevují se na schodišti a nebo dole v zahradách. Vysocí, štíhlí, urozené rysy, snivé oči vzdálené tomuto světu, nádherné vlasy a špičaté uši. Kolem nich jakoby se vznášela zvláštní aura, která tě nutí neustála sledovat jejich plavné pohyby a neusketečně krásné obličeje s jemnými úsměvy. Máš dojem, že ti někoho připomínají. Rychle ti to dojde. Naili... I když ona nemá takové kouzlo, takovou tu auru, jako tito, přesto má jejich fyzickou krásu. Tváří se jako stejný drahokam, jen ušpiněný nějakou zvláštní mocí. A jak na ni ve svém snu myslíš, objeví se před tebou. Tak, jak jsi ji spatřil, rudé vlasy rozčesané a volně ponechané v jemném větříku, na sobě cestovní oděv trochu poničený, ve tváři zaznamenané prožité strasti. Dívá se kamsi skrz tebe, jako by si tu nebyl. Pak na ni ovšem začnou dorážet krkavci. I když se Naili brání rukama, strhávají jí oděv a bolestně jí klovou do kůže, někteří si dokonce troufnu vyrvat pár vlasů. Kolem její postavy se objevují vlci s krvežíznivým pohledem a její kotník obtočí had. A ty? Ty nemůžeš nic, jen se nečinně díváš, jakoby ten někdo, kdo tvoří tento sen, čekal, až se zblázníš...a nebo raději probudíš. Naili - Sen Už dlouho se ti nezdál hezký sen. Aspoň tento pocit tě zaplaví, když konečně usneš a před tebou se objeví Lorien. Ovšem ne ten, který jsi poznala ty. Tento Lorien je krásný, plný elfů a světel v korunách stromů. Není napolo mrtvý, ale naopak plný život. A ty jako duch proplouváš mezi kmeny a užíváš si lahodnou elfštinu z úst spanilých dívek, překrásnou jízdu na koni a výtečnou střelbu z luků elegantních mužů. Pak tvoji pozornost zaujme nádherná žena se zlatými vlasy, která ladnými pohyby kráčí v bělostných šatech po jemně orosené trávě. Sleduješ ji svým zrakem a po chvíli pochopíš, kam kráčí. K Zrcadlu. A poznáš její tvář. Jde o Paní Galadriel. Nyní, když k tobě otočila svůj zrak, máš dojem, že vidí přímo do tvojí duše. Zve tě blíže a ty přistupuješ. Už nejsi duch, už jsi tam. Jsi Ailité. "Na poušti je pár oáz. Na tvé cestě najdeš možnost občerstvit se. Využij jich. Je jen několik doušků, než dopiješ do dna." Promluví k tobě svou myslí. Poté se otočí k Zrcadlu a svoji dlaň dá kousek nad hladinu. Chvíli je klid, ale poté se hladina začíná čeřit. Znovu tě přizve Galadriel blíž a ty se tak můžeš dívat, co ti Zrcadlo ukazuje. Jeho hladina ti nejprve ukáže Laifa. Ano, nyní ho poznáváš. Poté tě provádí pláněmi, vlastně je to Laif, kdo tě jimi vede. A pak spatříš trůn v Minas Tirith. Následně se objeví Harad, vidíš, jak nějací kněží cosi zapáleně kážou. A najednou se před tebou objeví oči plné temperamentu a vášně, černě orámované. Patří dívce, která je oblečená jako haradský voják a v ruce třímá šavli. Když jí sekne, pohár, který před ní stál, se rozlije a červená tekutina se rozleje po zemi, jíž prosákne a zničehonic se tak ocitne přímo v ohních Mordoru. A poté přichází konec..aspoň tak to cítíš, protože tvé srdce najednou zasáhne podivný stín. Máš dojem, že vše je pryč a svět pohltila bolest, utrpení a nekonečná temnota. Galadriel je pryč, Lorien a tví krásní příbuzní jsou pryč, Laif je pryč...jen a jen temnota je kolem tebe...Opravdu? Laif a Naili - Ráno Za chladného svítání jste se probrali, zprvu rozlámání, ale nakonec přeci jen s pocitem občerstvením po spánku, ovšem se zvláštními pocity po vašich snech. Vítr se utišil a jen šedavá oblačnost je jeho připomínkou. Po slunci brzy tedy není stopy, protože mračna zaujmou celý nebeský prostor. A na vás je, abyste se rozhodli, co dál.

Osud Středozemě - 13. září 2010 21:21

Eldaron - Rozhovor s králem, Meduseld Eomer ti pozorně naslouchá a v jeho tváři se střídají různé emoce. Chvíli je tam čitelný chlad, pak zase vášnivý hněv a poté bolestná smířlivost. Na chvíli zatne ruce v pěst, že by v nich drobné kamínky rozdrtil, pak je povolí a nechá je volně až s mrtvolným přídechem. "Jsi dobrý rádce, ale já jsem dnes špatný posluchač. Říkáš náhoda a já se chci ptát, proč zrovna já. Proč já musel přijít o jedinou dceru. Už nikdy se v tomto domě nezatřpytí mladá krev Lothíriel a Eomera. Ano, to je to bolestné tajemství. Má choť už nebude mít nikdy děti." S tichým vzlykem usedne těžce do svého křesla zničený otec. Ne král, ne vojevůdce, ale jen zlomený muž, který přišel o to nejdražší, co rodič má. Eomer schová hlavu ve svých dlaních. Snad je to od něj slabé, že se poddal slzám, ale zároveň je to snad dobře. Po chvíli se vzpamatuje a na jeho tváři se opět usadí smířlivější výraz. "Dobře si to, Eldarone, představuješ. Jsou to muka, když ztratíš někoho blízkého. Ale ano, i když ona zemřela, pořád je tu má žena a pořád je tu můj národ, pro který musím žít. Jen dnes, dnes chci být slabý a chci tesknit po své krvi." Tiše si povzdechne a znovu se na chvíli odmlčí. "Snad nám tento čin a možná i chyba z haradské strany pomůže odhalit jejich plány." Promluví opět pevnějším hlasem a nakonec zdvihne k tobě svůj pohled. "Eldarone, budu rád, když se zdržíš na zítřejší pohřeb princezny."

Eldaron - 13. září 2010 21:40

Meduseld Při tom co mi prozradil je mi ještě více líto a sevře se mi hrdlo v hněvu stejně jako jemu pěsti.... Možná že zbytek elfů v Roklince by měl lék jež by Vám zase dal radost viděl sem to v Aman, žena jež nemohla mít děti již moc let a byla na sklonku stáří dostala lék a dítěte se dočkala, neztrácej naději, ale pokud to víš jistě tak budu za tvou krev truchlit s tebou bratře... Tvůj národ tě potřebuje, stejně tak jako tvá žena, a pokud je naděje že by ještě mohla mít děti, pomůžu ti léku dosáhnout, to přísahám, palantýry pokud se umí používat dokáží i odpovídat na otázky, mohl bych se zeptat jednoho z vidoucích kamenů... vstanu a naliji mu víno, přivedu ho k oknu a ukážu rukou na pláně jež se halí do tmy... Hle to je tvá zem, tvůj domov, a lid jež i věří, z jihu ti sousedí Gondor, za severu obnovím Anor, a bude li někdo chtít tyto země rozbít, společně je přivedeme k rozumu, ať po dobrém či po vojenském způsobu, důležítá je teď jednota, nic víc, jednota a rozvaha, Harad sílí, spojuje se, a já doufám že ne tak jak se obávám, ale i kdyby ano, a kdyby smrt tvé dcery nebyla jen náhoda, tak věř tomuto.... Postavím se před něj a vytasím Arnarúth,jehož čepel stříbně zazáří jasněji než pochodeň... Toto je Arnaůth, první dědičný meč Numeronských králů, vyrobil jej sám Telchar možná dřív než se začal datovat první sluneční věk, není moci jež by ho zlomila, a dokud ho budu moct držet v rukou, budu se s ním společně s tebou mstít za život tvé dcery... pak rychle čepel schovám a zase dodám.... Ale zatím víme málo, musíme vyčkat až se věc prošetří, zůstanu zde je to má čest doprovodit ji až do hrobky, proto jsem otce požádal abych mohl její tělo přivést, on by ji nejspíš nechal pohřbít v Minas Tirith, ale já věděl že to bys ty nechěl...ale nediv se mu také ji miloval jako dceru

Naili - 13. září 2010 23:08

za Osudem Přeložím slova Laifova elfkám, neboť to beru jako slušnost. Kdyby šlo o urážku nic bych samozřejmě nepřekládala. Když mi nepřímo představí tvora který nás má oba nést znovu ve mě bodne lítost po mém společníkovi Hitajovi. Přistoupím k hřebci zepředu, pokloním se mu a nechám jej aby sám posoudil jestli mě chce nést. Vím že obyčejní koně se nedají srovnávat s elfskými, ale i tak k nim chovám podobnou úctu jako ke stejnému zvířecímu druhu. Pokud mě nechá pohladím jej mezi nozdrami a pak až - po jeho svolení se vyhoupnu za Laifa. Pomocnou ruku přijmu spíš ze slušnosti než nutnosti. Schovám úsměv ve tvých zádech a jemně tě obejmu kolem pasu. I když je to člověk bude krásné nenést na svých zádech tak velký úkol sama. I když- pravda, s tím co jej doprovází to nemohu přece nikomu přát. (pokud někdy během čekání či Laifova odpočinku byla možnost- ráda bych si vyzvedla ty bylinky u řeky - není to smrtelně důležité, ale přesto bych je ráda měla) Když naše cesta pro dnešní den končí a rychle housnoucí tma neslibuje zrovna příjemný večer mám velké problémy, spíš strach z toho usnout. naposledy když jsme se o to pokusila mě napadli vrány a já musela pokračovat a k ránu to zase byli vlci. Nějakým zázrakem, nevím jestli je to důvěru v Laifa či střízlivost zvířecích smyslu u Ševela, ale spánku jsme se přeci jen podvolila. Přesnější by asi bylo říct že mě přepadnul. A pak přichází sen. Sen plný obrazů, vizí a slov Galadriel. Srdce mi puká a duše krvácí když vidím co elfové ztratily, co já jsme ztratila co jsme všichni ztratili. tentokrát je ale všechno ucelenější, jako by nějaký spisovatel rozvíjel prvotní osnovu svého díla, ale jen kousek. Zbytek se opět skrývá do tajů a hádanek. Zakončení není nikterak pěkné a tak se proberu velmi prudce se svou rukou na ruce Laifa. Když si to uvědomím rychle jí stáhnu a zrudnu téměř totožně se svými vlasy. Trochu se stáhnu. Promiň. Dobré ráno. nechám tě se trochu rozkoukat než dodám Už asi vím kam jít. Minas Tirit.....

Osud Středozemě - 14. září 2010 17:29

Eldaron - S králem, Meduseld "Snad máš pravdu a snad by elfové mohli pomoci. Pokusím se s nimi spojit, ale když s nimi půjde tvé slovo, jistě mě raději vyslechnou. Od té doby, co pán Elrond opustil svůj Poslední domácký dům, je Roklinka spíše pustinou a jen vzpomínkou na elfské slavné časy." Tiše ti král odpoví, ale přesto se mu v očích zatřpytí touha. Jistě by rád měl potomka a dále by předával svoji krev. Trůn by samozřejmě nepadl do špatných rukou, ale zde nejde tak o trůn, jako o pocit, že člověk na zemi po sobě něco zanechá - dědice svých zásad a mravů. (Podle práv by trůn připadl jeho sestře Eowyn, která žije po boku svého manžela Faramira v Ithilienu.) Když ho dovedeš k oknu, snad pocítíš, jak v něm roste stvými drobný plamének naděje, jak v něm stále žije ta síla, které je jen nyní přidušena pod tíhou zármutku. S tíchým dojetím sleduje zatemnělé pláně, světélka v domech Edorasu a chvějící se trávu pod Meduseldem. Ale největší emoce dá najevo, když mu ukážeš Aranrúth. "To je on? Meč, o kterém nám Aragorn, tvůj otec, vyprávěl jakožto o meči, kterým dříve vládli elfové a který třímal ve svých rukách Elros, bratr Elronda?" Obdivně vydechne a najednou na tebe pohlíží zcela jiným zrakem. "Věřím, že s tebou osud Gondoru povede jen správnými stezkami. A nejen osud Gondoru a jeho dědičných zemí, ale osud celé středozemě." Eomer tě poté vyzve, aby si mu vyprávěl o svých cestách. Nechává tvá slova plynou zvučným hlasem po jídelně a sám bedlivě naslouchá. Podivná tíseň z vás na chvíli spadne, když vzpomínáte na slavné hrdiny Středozemě a vyprávíte si vzájemné zážitky. Noc se rychle přehoupne a oba se rozloučíte až před svítáním. To už poté padneš na lůžko únavou a žádné sny tvou mysl netíží. Klidně spíš až do pokročilého rána. Den pohřbu Probudí tě až zaklepání na dveře. Když povolíš vstup, vejde dovnitř sluha. "Pane, omlouvám se za vyrušení. Král ti vzkazuje, že pohřeb je připraven na popolední. Bude rád, když se připojíš přímo k němu a královně při smutečním průvodu od Meduseldu k pohřebišti." Poté s úklonou opět odejde. Máš ještě dost času, aby jsi se náležitě připravil. V celém rohanském královském domě zatím probíhá tichý, ale přesto hbitý spěch. Z oken jsou spuštěny černé prápory, všichni vojáci mají na svých helmách černé chocholy a přes svá brnění, či jinou zbroj černé pásky. Vše je oblečeno do smutečních barev. A přesto už spočívá na domě jistý klid a smíření, i když bude ještě mnoho pláče. Čas uběhne jako voda a už se připojuješ ke smutečnímu průvodu. Tvář Lothíriel je strhaná únavou. Jistě také celou noc nespala, ovšem hůř se dokázala smířit se smrtí svého jediného dítěte. V těžkých černých šatech, podpírána svým mužem, který se nyní zdál už smířenější, kráčela hned za marami. Po jejich boku jsi na žádost krále měl jít i ty. Vaše cesta vedla na palouk za Zlatou síni, kde se odjakživa pohřbívají králové do kamenné hrobky. A stejně tak i jejich děti a příbuzní. Dnes tomu není jinak. Cestu k hrobce lemují obyvatelé Rohanu, ženy pláčí a muži se tváří nevěřícně. Jistě se k nim nějaké ty zprávy dostaly o tom, kdo zabil jejich Elenwë. Když dojdete k hrobce, máry jsou uloženy na podstavec a pomalu do hrobky vkládány. Během tohoto procesu je úkolem Lothíriel zazpívat pohřební píseň jazykem Rohirrů. Přestože není z Rohanu, jazyk jejího manžela jí přirost k srdci. Zpívá zvučným hlasem, velmi dojemně a neskrývá své vzlyky mezi jednotlivými slovy. Když poté tělo zmizí a na hrobku je znovu navalen kámen, její tělo se bezvládně sesune k zemi. Eomer k ní rychle přiskočí. Naštěstí je to jen mdloba pod vlivem emocí a probděné noci. Pomalu se všichni přesunete do Meduseldu, kde probíhá tichá smuteční hostina. Král tě požádá, aby si pronesl pár slov útěchy rohanskému lidu.

Eldaron - 14. září 2010 19:47

Večer Jen se s tichým povzdechem zadívám směrem kde tuším Roklinku a vydechnu.... Budeš mít mé slovo, neboj se, i mou přítomnost bude li to nutné, myslím že nikdo z elfů by neodmítl pomoci Elrondovu vnuku, to je pro ně větší váha než to že budu králem... lehce jej obejmu a pak se jen usmívám.... Ano to je ten meč, meč jež ležel v prachu jeskyní, v hromadě kostí a pro nějž sem zůstal mimo středozem a domov déle než bych chtěl, ale spolu s ním jsem našel další věci, mmo jiné i to kde se skrývá obrovský poklad s Norgothrondskou korunou, kterou sem dal jako dar otci. je to skvělá čepel, nikdy sem něco takového neviděl, protne těžkou zbroj jako papír a na ostří není po tom ani známka....když jsem se vrátil z toho podzemí v aman, našel sem tam i tuhle zbroj, je po Tuorovi, přišel sem žádat neumírající aby mne propustili již domů, z věže jednoho paláce začali volat...Numerónský šlechtic starých časů příchází.... při té vzpomínce se usměji, a sem rád že jsem mu dal aspoň trochu naděje, protože ta je pro něj víc než tisíc slov....do rána si ještě dlouho povídáme a když nastane čas rozloučíme se... Smutný den Ihned po té co vidím jak se zavírají dveře mohyli kam uloží tělo, zmocní se mě ještě větší smutek, teprve teď si člověk uvědomí že se už nikdy nevrátí, s hlavou skloněnou kráčím tiše za královským párem až do zlatých síní, po hostině mě Eomér vyzve abych promluvil k jeho lidu, ač nerad pokynu hlavou a výjdu před hlavní dveře síní, aby i prostý lid slyšel to co zatím nemám ani v hlavě ani na jazyku.... Nevím zda to dokážu ale pousím se... řeknu tiše králi a postavím se tak aby se můj hlas nesl dolů do města a také do síní... Synové Rohanu, obyvatelé Marky, ať staří či maldí, urození nebo prostí, slyšte má slova! zvolám tak abych upoutal jejich pozornost a zvednu levou ruku, pravou mám opřenou o jílec meče a sleduji tváře všech jež stojí v zármutku kolem.... Jsem Eldaron, syn Aragornův, dědic a koruní princ Gondorské říše, to já doprovodil vaši princeznu domů aby spočinula vedle svých předků, i když bych raději jel vedle ní na koni a živě s ní hovořil, ale to se již nestane, ví snad jen Valar ve své milosti proč povolali tak líbeznou a mladou dívku k předkům, a já jsem si jist že ať je to či není jejich vůle již se to nedá změnit, ale můžeme se poučit... na chvíli se odmlčm a zadívám se na muže jemž vidím v očích touhu po tom se pomstít Harradu... Jak se vám již doneslo, jistě v mnoha podobách je pravdou to že vaše princezna zahynula při vyjížďce na koni s mým mladším bratrem, když narazili na Haradskou dívku, zatím nevíme zda to bylo úmysl ale spíše jen náhoda, jež přivedla ji na to místo, vaše princeza byla sličná a silná, divoká a nespoutaná, stejně jako tato země, ale vím jedno, otec král Aragorn mi o ní dost vyprávěl, a já věřím že by jistě nechtěla aby se prolela krev, dokud se nebude vědět více, její vražedkyně je mrtvá, a já doufám za nás všechny že mrtvých víc již nebude...Poklekněme všichni a chvílí ticha ještě vzpomeňme na tu jež tu s námi není po té pokleknu a po uplynutí delší doby povstanu, otočím se na Eoméra, poklepu mu dlaní po rameni a několika kroky s přemístím za něj a jeho ženu...

Ogmar - 15. září 2010 15:22

Sakra loĎ ! Další den a další špína. Hledím po zvhlém dřevě, a nebýt toho že nevím jak to vypadá venku, zřejmě bych blil jak šakal ! Třesu se jak je mi blbě, ale aspoň se po nějaké chvíli stane příjemná změna. Nějakou borec rozevře dveře a hodí předemne chléb, vodu a něco co vzdáleně připomíná korbel. Nevidím kdo to přesně je ale to mne nezajímá. Hladově se zakousnu do chleba a vyglemtám všechnu vodu. Chutná to sice hrozně....myslím tu vodu.....ale aspoň něco. CHleba je dobrej. Hezky plísnivej. Tak to mám rád. Tohle se opakuje po několik dní, kdy si začínám na houpání a sůl zvykat. Hehe ! Ani vodní peklo uruk-haie neskolí. Le pak se zřejmě něco semele. Vůni soli vystřídá pižmo lidí a mně něco prozradí že tu něco smrdí. Najednou vběhnou do mé cely a než se stačím rozkoukat dostanu další z těch svinských upsávacích střel. Vy svi...... Pokusím se zanadávat, než zase ulehnu do bezvědomí. Pomalu mé oči obklopuje tma. Tak schválně kde se objevím tentokrát....možná mně strčí na nějakej ostrov ve vodním pekle a tam mne nechají.....možná mne zabijí....možná...jsem...fakt..unavenej... Vězení U skurutích kostí ! Otevřu oči a co nevidím. Další celu ! Ale tentokrát má kamenný zdi a železnou mříž....no sakra. Jsem v lochu ! Už zas ! Já věděl že se těm zatracenejm hnědejm chlápkům v trapnejch hadrech nedá věřit. Ani nemám svůj meč ! Můj skurutí meč ! ZAtraceně ! Zvednu se na nohy a několikrát s ní zatřesu. Hlava mne bolí jak po pořádné pitce nebo bitce. Zavrčím, když se mi hlavou rozduní bolest a protáhnu si ruce. Prsty se mi třesou a bolí mne stejně jako nohy, rozkrok a.......rozkrok ?!!! Sakra ! Ihned si zvednu svou bederní roušku a když vidím že je všechno tak jak má být úlevou vydechnu. Moje věčně černá kůže ztratila něco ze své barvy a nyní se zdá že jsem mírně nazelenalý. Baaah ! Kecy. Uruk-hai nejsou zelení, ale černí jako největší temnota a sračky tohohle světa ! Hledám v kleci něco jedlého a hle najdu pavouka ! Ihned ho rozplácnu a s chutí si jej nacpu do úst. Chuť to má kyselou.....asi byt jedovatý....ale co ! Jedlé jako jedlé. Miluju to ! Rozlkédnu se okolo. Cela nemá žádné okno, ale je osvětlena louží a cítím v okolí dokonce i vodu. No pořád lepší než voda. Brrrrrr. Nesnáším vodu. Zabrblám a s chvilkou klidu, že se mi nebude houpat žaludek si spokojeně sedne na nehýbající se podlahu. Apřitom přemýšlím kam jsem se to zase dostal. Nezabili mne, takže mně možná na něco potřebujou. Žeby další souboje v aréně ? Ne. Kdyby chtěli bojovníka do arény nedávali bysi tu práci a netahaly mne přez moře, ale prostě mně strčili někam do města, kde bych bojoval a vydělával jim dokud bych nechcípl......tak co chcou ? Moje otázky zůstávají nezodpovězené, a dlouhé čekání mne ničí. Jsem Uruk-hai byl jsem stvořen mocným Sarumanem abych bojoval a zabíjel v jeho jménu. Vzpomínám si naty časy, kdy jsme vyšli s hlídkou do Rohanu a potkali tam jinou hlídku těch jezdeckým bastardů.....neměli šanci. Můj meč přeťal jezdce i s koňěm a zatímco se ostatní bránili útokům mých bratří zmasakrovali je ostatní. Potom byla jak se patří velkolepá krvavá hostina s vnitřnostmi, syrovým masem a krví jak se sluší a patří !!!! Vzpomínám si na ty krásné okamžiky mé tehdejší minulosti, a pak se jako vždy objeví nějakej černej mlíčňáckej ksicht. Jo, už chápu vodkaĎ tyhle parchanty znám. Oni jsou ti....haradrini. Bojovníci ze severu. Pěkní drsňáci. Dobrý s kopím a umí osedlat olifanty. Prostě borci. A pak mi položí tu otázku, kterou jsem sám nějakou chvíli pokládal sám sobě. Alej ak se to vezme. Sloužil jsem Sarumanovi a Saruman sloužil Sauronovi, takže sem vlastně sloužil Sauronovi....ale ten chlap je asi puntičkář... Věnuji tomu mužíkovi taky tvrdý a výhružný pohled a nakonec s nakloněnou hlavou doprava prohodím. Zabíjel jsem pro temného pána. Tomu jsem sloužil. Řeknu jednodušše a čekám na haradrinovu reakci. Vím že si s těmihle chlapíky není radno zahrávat, ale chci konečně vědět o co tu jde. Proč tohle odtahování, proč ty tajnosti ? A proč mně sakra vůbec odkupovali ? A kdy si budu moct jménem všeho temného zajít na hajzl ?!

Osud Středozemě - 20. září 2010 21:48

Eldaron - Smuteční hostina Po chvíli ticha se ti naskytne pohled na Eomoru tvář. Zračí se v ní vděčnost a slzy dojetí za tvůj proslov. A stejné dojetí můžeš vidět i ve tvářích jeho kapitánů, ale také v obyčejných obyvatelích Edorasu. Když poté znovu zamíříte do síně, postavíte se ke stolům a král Eomer, nyní už klidnějším hlasem, pronese také pár slov, zatímco máte všichni pozdvižené číše v rukách. "Má dcera byla démantem na koruně Rohanu. Třpytila se na ní jako sluneční zář, jako měsíc v úplňku. Její památka nikdy neposahne, přestože tento drahokam byl uložen do země. Mnohé věci se změní od její smrti, ale nesmíme propadnout bezhlavému vzteku. Připijme na její čest!" Jistě tato slova stále Eomera nějaké to úsilí, ale zároveň se mu po jejich vyřčení na tváři usadil klidnější výraz. I jeho žena vypadala už trochu lépe, do tváří se jí opatrně vracela zdravá barva. Pomalu jste se pustili do jídla, během kterého se nad stolem nesly krásné řeči o zesnulé princezně. Kapitáni vzpomínali na její nezlomnost, na její až svéhlavost, ale zároveň dobré srdce. Eomer je s dojetím poslouchal a jeho choť několikrát zvlykla, ovšem nyní už ne utrápená k smrti, ale spíše také dojatá. Byly to krásné příběhy o mladičké princezně, která poprvé napnula tětivu, poprvé tančila, poprvé usedla na koně a hnala se přes pláně. Když se povídání rozdrobilo do menších skupinek, naklonil se k tobě král. "Jaká je tvá další cesta Eldarone? Chystáš se vrátit domů? A pokud ano, dáš nám zprávu o tom, co zjistili tví zvědové?"

Osud Středozemě - 20. září 2010 22:40

Ogmar - V cele, vyslýchání Při tvém lehkém zaváhání se muž přísně zamračí, ale když konečně odpovíš, zdá se být s výsledekem spokojený. "Mluvit pravdu, jinak..." Chvíli zaváhá tvůj věznitel. "..zabit vlastním mečem." Snad je to pro skřeta smrt jako každá jiná, ale pro jiné bytosti je to asi ta nejhorší představa - být zabit vlastní zbraní. Na malý moment si muž přejde chodbu, která vede podél cel, a poté se znovu na tebe otočí. "Ty znát Mordor? Znát ho dobře? Být u Sauronova Ohně? Hora...Hora Osudu?" Vyptává se tě dál neznámý muž a ve své tváří jen špatně skrývá napjatost v očekávání, co mu odpovíš.

Eldaron - 21. září 2010 11:27

Smutek a povinnosti Vyslechnu si proslov Eoméra, a jen tiše pak poslouchám co kdo vypráví o dívce kterou jsem musel dovést jejím rodičům na márách, těší mě když slyším že to byla jistě chlouba své země, i to jak ji měli všichni rádi, také její tvrdahlavost se mi zalíbila.... I když jsem tě neznal milá Elenwë.... během hovorů se držím spíše stranou, nemám na ně moc náladu a také vím že bych asi nebyl dobrý společník, také mě tíží to co jsem viděl ve snech a i když jsem v Marce rád, stýská se mi po rodičích...na chvíli se vytratím a když se vrátím vyslechnu si Eoméra a tiše mu povím... Ještě dnes vyrazím zpět do Minas Tirith, protože jsem doma krátce, a také proto abych mohl jednat bylo li mé podezření zprávné, jistě že budeš vědět o tom co se děje, bude tu jezdit pravidelný posel, a pro případ nouze, sleduj Amon Tien, kdyby bylo třebe, svoláme vojsko srovnáme Mordor se zemí, aby to byla jen pustina, tak jak má být.... pak se usměji a podám mu dopis pro elfy z Roklinky.... Vem svou ženu, a nebo ji tam pošli s těmi komu věříš, napsal sem dopis, snad vám i ti jež zbyli budou moci pomoct, vím že ti nejmocnější jsou již pryč, ale zůstalo tu jistě dost mocných léčitelů sličného lidu, takže budu doufat i za tebe bratře... ještě notnou chvíli se bavím s ostaními než se rozloučím s tím že povinnosti volají, vojákům jež byli se mnou dám volno aby si pořádně odpočinuli, pak se mají zase vydat domů, sám se rychle ustrojím do svého, nasadím si přilbu s labutími brky, a než odjedu dojedu na koni před síně, vytasím meč a kůň se vzepne na zadní, záře čepele oslní ve tmě poblížstojící... Za svobodu Středozemě Eomére syne Eomundův, jen za tu již je třeba padat, pamatuj si to... s tímto zvoláním udeřím koně do slabin a zmizím po chvíli v pláních Marky,jedu do svého domu, ke svému otci i matce a k povinnostem, vítr čechrá bílá labutí brky, černý plášť vlaje větrem a sem tam se od kroužků mé zbroje odrazí měsíční svit....

Laif Dornwell - 21. září 2010 16:33

Na cestách za Osudem Skutečně se mi docela dost ulevilo když jsme opustili lesík a vjeli jsme zpět do plání. Když jsem opět viděl tu rozlehlou, krásnou krajinu opět jsem se uklidnil. Tady jsem se cítil skoro jako doma. A to i Ševel který nás nesl s větrem o závod. Nový cestující mu očividně nějak vůbec nevadil. Byl jsem skutečně rád že nám přálo i počasí. Že jsme zase nevjeli do nějaké divoké bouře. Takže nám cesta ubíhala celkem rychle. S občasnými přestávkami které jsme dělali hlavně u řeky, aby si Naili mohla sehnat nějaké byliny. A pak jsme zas svižně pokračovali skrze pláně. Moje očekávání však opadlo k večeru který rozhodně nevypadal moc příjemně. Rychlost jakou se stmívalo mě až překvapila. A když začal foukat ledový vítr začal jsem už jen čekat kdy se spustí zase nějaký liják. Což se naštěstí nestalo. Nepochybuji o tom že se mi bude dnes hůře spát. Uff, raději snad ani usnout nechci... Pomyslím si ale je mi jasné že dnes se spánku nevyhnu. A nejspíš ani Naili která vypadá taky docela strhaně. Přiznám se že začínám už mít z těch snů vážně strach. Každou noc se děsím vůbec ulehnout. Asi z toho zešílím. Ale musím to ještě vydržet. Alespoň dokud nenajdu Anabel. Vždyť jsem dal bratrovi přísahu že ji najdu. Slabě se usměji a zavřu oči. Hlavou se mi opět míhají obrázky z dávné doby kdy jsme všichni tři byli ještě děti. Jak jsem s bratrem lovil lišku která nám uvízla v sudu před kovárnou. Nebo jak mě Anabel učila střílet z praku. Nakonec mě tyto myšlenky jen pomohou rychle usnout. A jen se pak nořím do svého snění. Do místa, do lesa který je snad nejkrásnější jaký jsem kdy viděl. Plný krásných, honosných domů. A také velmi krásných lidí všude kolem. Vypadají jako samotní andělé. Nějakou chvilku mi trvá než si všimnu špičatých uší. Podobné jako má Naili. Připadají mi jako nějací urození princové a princezny. Čím více je pozoruji tím více se mi před očima začne míhat i Naili. A o to víc jsem překvapený když se přede mnou i brzy objeví. Stále tak krásná jako rubín. Tolik bych jí chtěl něco říct nebo jí dát jakkoliv vědět že jsem tu také. Ale nemůžu dělat opět nic. Jen se dívat. Jen se dívat jak na ní po chvilce útočí supi. Zraňují ji a klovou. A potom se do toho ještě přidávají vlci a had. S hlasitým křikem se prudce posadím a nějakou chvíli jen hledím někam do neznáma. V očích mám jakousi podivnou zběsilost a velký strach. Ani jsem si nevšiml že mám v ruce jednu svoji dýku po které jsem musel okamžitě sáhnout. Co to mělo sakra znamenat? Celý se trochu rozechvěju a snažím se nabrat dech. Otřu si rukávem z čela pár kapiček potu a pak sebou lehce trhnu když se divoce vzbudí i Naili. Chvilku mi trvá než si uvědomím její ruku na své. "N-nic se neděje..." Pronesu tiše, trošku koktavě a usměji se. Poté si zajedu rukama do vlasů a dívám se nečinně do země. Snažím se vyhnat z hlavy tu hrůzu a strach. "Dobré ráno i tobě přeji." Dodám když se trošku uklidním a rychle schovám dýku. Abych zahnal myšlenky tak se pustím do balení všech věcí. "Máme jít do Minas Tirith?" Trošku překvapeně na Naili kouknu když tohle vysloví. "To... zní rozhodně... skvěle." Pokrčím rameny a dál se věnuji Ševelovi. Ani nějak nevnímám jak se mi trošku klepou ruce z onoho "krásného" probuzení. "Můžeme vyrazit klidně hned jestli chceš." Z jedné sedlové brašny vytáhnu kousek ještě čerstvého chleba ale zas ho schovám. Nějak nemám vůbec na jídlo pomyšlení. "Král bude určitě rád až mě zase uvidí." Prohodím a krátce na Naili s veselejším úsměvem kouknu. Poté se mírně zasměji. A taky bych zas mohl jít na návštěvu za bratrem.

Osud Středozemě - 26. září 2010 22:34

Eldaron - Neúnavná cesta do Minas Tirith Král spokojeně naslouchá tvé odpovědi a jen přikyvuje. Když mu předáš dopis, spatříš v jeho očích dojetí. Pevne ti sevře ruku a tiše ti odpoví: "Díky ti za všechno. Budeme doufat ve tvé elfské přátele a budeme sledovat majáky. Pozdravuj své rodiče a opatruj se na svých cestách proti našim nepřátelům. Takoví muži jako jsi ty, jsou pro osud Středozemě velmi potřební." Vojáci poté uposlechli tvé rozkazy a odešli se postarat o koně. Tobě zbývalo jen sbalit svých pár zavazadel. Koně ti přivedl tvůj kapitán a když jsi se loučil s Edorasem, na terasách stál královský pár se všemi čestnými hosty smuteční hostiny a pokynuli ti také na rozloučenou. Brána už byla otevřená a poslední paprsky zapadajícího slunce tě vyprovodily od rohanských obydlí. Noc byla jasná, a tak si mohl cestovat do hluboké tmy, protože měsíc ti dostatečně osvětloval cestu před tebou. Tvůj kůň byl velmi dobře odpočatý a jen se leskl v měsíčním světle. Rohirové ví, jak o své čtyřnohé přátele pečovat. I když jsi si mohl dovolit jet rychle po celý den až do hluboké noci a poté si jen krátce zdřímnout, Minas Tirith jsi spatřil až po 4 dnech. A ani při těch pár hodinách spánku se ti nevyhnul sen. Tentokrát to však nebyly sny příliš jasné. Znovu si viděl Harad, znovu si viděl Orodruinu a pláně Mordoru a znovu jsi také viděl podivné oči, které se na tebe upíraly se zlobou i zvědavostí. Časně ráno jsi konečně dorazil k bráně Minas Tirith, která byla samozřejmě hlídaná. Vojáci tě okamžitě poznali a jeden z nich k tobě přiskočil se vzkazem: "Můj pane, už vás očekávají. První zvědové se vrátili." Tvář mu hoří zvědavostí, zajisté ještě nic nevědí. Kdo ví, jestli zvědy vyslechl tvůj otec sám a nebo s tím čeká až na tebe.

Osud Středozemě - 26. září 2010 23:24

Laif a Naili - Na cestě do Minas Tirith Bylo rozhodnuto, další vaše kroky povedou do Minas Tirith, pro Laifa zpět na místo, kde se něco více dozvěděl o svých snech. Pocity ze snu z vás vyprchávají jen velmi pomalu. Snad je tím tížívým pocitem, který ve vás zanechávají šedá oblaka na obloze a nepřítomnost slunce. Jediný Ševel se zdá spokojený. Brzy vyrazíte na cestu. Přeci jen Ševel nemůže jet tak rychle, když nese dvě osoby, přestože Naili je sotva zanedbatelná váha. Míříte stále na jih a protože cesta se vám daří, už druhý den večer dosáhnete řeky Želíz, která vytéká z Fangornského lesa a dál na východě ústí do Anduiny. Noc, kterou strávíte předtím ještě na pláních, spíš probdíte se zapáleným ohněm, než prospíte. Neustále kolem vyjí vlci, ale když se střídáte v hlídkách a udržujete oheň, nedovolí si vás napadnout. Pro Naili přítomnost vlků není nic nového, pro Laifa je to skoro podivné, co si pamatuje, nikdy nebylo na pláních tolik vlků. Nyní už vás ovšem čeká zasloužený odpočinek a osvěžení ve voňavých vodách říčky Želíz. A dokonce se protrhává zamračená obloha. Znamená to sice chladnější noc, ovšem jasnou se svitem hvězd. Když se uložíte, zdá se, že dnešní noc bude opravdu krásná. Jaké je ale nepříjemné překvapení, že vás uprostřed noci probudí hlasitá bouřka s bujným slejvákem. To, že je vše promočené, je ale to poslední, co řešíte. Nejhorší je, že se hladina Želíz velmi prudce zvedla. Buď budete muset ustoupit opět na sever a nebo se budete muset pokusit překročit ji, dokud to vypadá, že to půjde. Tak jako tak, musíte jednat rychle, déšť nevypadá u konce. (Každý si hoďte šestistěnnou kostkou a výsledek zapiště na konec svého příspěvku.)

Naili - 27. září 2010 12:47

Do Minas Tirith Samozřejmě že jsem v něm nebyla. Jediné místo které jsem takto mohla navšívit bylo když jsem prstíky jezdila po mapě jako malá a přestavovala si- z popisků toho co znám jak jednotlivá místa skutečně vypadají. kronikářům není souzené cestovat a tak si nerada přiznávám že tohle je mé první opravdové dobrodružství. nemusím prožívat příběhy ostatních hrdinů, vžívat se do jejich rolí, ale tentokrát jsme jednou z nich- z mnoha, či z mála? Těžko říct. Naši dlouho cestu promlčím, pokud se Laif ptá odpovídám ,ale jinak nejsme moc mluvný tvor. Je s podivem jak mi chybí psaní. Občas když jsme jeli na Ševelovi jsem postřehla že má pravá ruka črtá sama od sebe naučené rychlé, přesto velmi čitelné elfské znaky do vzduchu. V přestávkách jsem se musela uspokojit tím že jsem klacíkem psala do země. Blbá náhražka, ale rozhodně lepší než nic. Cesta na koni je o dost rychlejší a příjemnější než po svých. na druhou stranu jsem ale mohla zjistit že má výdrž- v tomto zvláštním neelfském těle zase není tak špatná. Počasí se tu střídalo velmi rychle. Změny mě nikterak netěší. Jsme rasa která dlouze přemýšlí než něco učiní a náš věk stejně jako věci kolem nás a našich říší se skoro nemění. Jen velmi málo a pomalu. proto mi ty náhlé změny a nevyzpytatelnost počasí nedělají dvakrát dobře. Ale snaží se být silná. Nechci naší výpravu zbytečně zdržovat kvůli své slabosti. Vlci mi připomenou můj první taneček s nimi. Jak dlouho že jsem s nimi tančila? Rozhodně b mohlo jít o 2 či tři hodiny. Nechápu proč na mě neskočili a čekali na můj chybný krok. Byla to hra, zdejší vlci jsou velmi podlí a tak navrhnu na noc s vlky rozdělit hlídku. Pokud Laif nesouhlasí, první část noci budu hlídat sama dokud mě nenapadne spánek a neuvrhne do svých temných snivých komnat. Želíz opravdu láká ke koupání, ale jen se spěšně opláchnu a doplním nám vodu na cestu. když začne pršet a příjemný večer končí říkala jsem si že je je dobře, že jsme se nekoupala. teď totiž budu mít se vším všudy. Chladná noc do toho na mé rozmazlené elfské tělo taky nepůsobí moc dobře. I když umím své city skrývat s dokonalostí nám elfskou občas se přeci jen zachvěji a schoulím do mokrého cestovního pláště. Budete to muset přebrodit hned oznámím to co víme oba a hledám vhodné místo kde je řeka nejméně široká a má nejslabší proud. Sejmu luk ze svých zad a dám ho před sebe abych se z jeho pomocí vyvažovala a zamířím do vod opatrným krokem. co dalšího nás asi ještě potká?

Laif Dornwell - 27. září 2010 13:18

Zpět do Minas Tirith Byl jsem skutečně rád že jsme zase vyrazili na cestu. Celý následující den jsem měl v hlavě pořád ten pitomý sen. Furt se vracel a furt mě píchal jako jehla. Naštěstí pohled na rozlehlé pláně a vítr ve vlasech mi pomohli si trochu vyčistit hlavu. Ševel nás s Naili nesl celkem rychle a sebejistě. I on byl nadmíru spokojený když zas mohl cválat po otevřené krajině. Celý tenhle kraj je jako můj domov. Bude mi smutno to zase opouštět. Pomyslím si a sem tam se neubráním drobnému ohlédnutí do krajiny z které přijíždíme. A rád bych se tam zas vrátil když moji radost muselo zase zkazit neposedné počasí. Stejně jako Naili jsem byl většinou spíš mlčenlivý. Občas jsem se jí vyptával na její domov nebo její cestování než se dostala do onoho lesíka. Jinak jsem byl ale také zticha. Spíše jsem jí jen během každé zastávky pozoroval. Jak si cosi někdy kreslí do země. Nemohl jsem si pomoct. Připadala mi taková ... zvláštní. A to mě na ní uchvacovalo. Byla tajemná a krásná. Nejednou jsem se za jízdy přistihl jak na ni znovu musím myslet. Trochu se mi hlava zas vyjasnila až když se té noci neslo vzduchem kolem našeho tábořiště vlčí vytí. Stejně jako Naili i já jsem z toho byl nervozní. Vlky jsem tu potkával, to ano. Ale nikdy jich tu nebylo tolik. Pomyslím si a s radostí přijmu Nailin návrh co se týče hlídky. Následujícího dne když zas pokračujeme se mi trochu uleví když zahlédnu řeku Želíz. Těšil jsem se na další chvilku klidu u jejích břehů. Tohle místo bylo skutečně krásné. Rychle ze sebe smyji špínu z cest a pak už jen odpočívám a nabírám nové síly. O to víc jsem pak rozrušenější když nás s Naili vzbudí uprostřed noci pořádná bouřka. Co jsem Bohům zase udělal? Pomyslím si rychle a nějak už nevnímám mokré oblečení které nepříjemně ztěžklo. Spíš dávám pozor na stoupající hladinu řeky a hledám s Naili vhodný brod. Na sever se mi stahovat vážně nechce. Tohle bude pěkně riskantní. Mihne se mi hlavou a už se jen pak dívám za Naili která započala cestu přes řeku. "Dávej pozor!" Křiknu za ní a popadnu Ševela za uzdu. Rychle posbírám věci a okamžitě jdu rovnou za Naili v doufání že mě divoká řeka nestačí strhnout do svých rozdivočených vod. (3)

Than - 27. září 2010 16:34

Na lodi Znovu pomalu přicházím k sobě. Po kolikáté že to je za těch několik dní? Bolest hlavy překonává jen bolest zápěstí. Přijde mi, že ho někdo snad alespoň pětkrát ohnul kolem dokola a zase zpátky a s tím pocitem mě lehce opouští i naděje, že někdy bude takové, jako předtím, čili funkční. Když se rozhlédnu, začnu ovšem pochybovat nad tím, jestli sem opravdu v pořádku, protože se zdá, že se všechno kolem mě jemně houpe. Zatracené zacházení s vězni, to někde neexistuje nějaký milý násilník, který by byl na své oběti hodný? Dobře…už mlčím, teď mám jiné problémy. Slabě mžourám po temném prostoru a snažím se ignorovat to zatracené houpání. Zdá se, že tohle už je o něco lepší vězení, než jen prostor stanu v táboře a určitě z něj jako z takového nebude tak lehké uniknout. Ano, znova se budeme muset pokoušet o útěk, tedy alespoň podle mého názoru je lepší býti jinde, než v držení nepřítele. Navíc, musí se vzít v potaz, že po našem prvním útěku na nás budou asi trochu naštvaní…nu, mě taky vždycky dopálilo, když mi utíkaly myši z pastiček, když už sem si dala tu práci a připevnila tam ten hloupý kus sýra, že. Hlavní ovšem je, jak nás chytili. Museli si být jistí, že je sledujeme, nebo to alespoň tušit. Stopy mohli zahladit vjezdem do říčky a postupováním v jejím korytě a útok mohl být úplně spontánní, ale nehraje mi k tomu poté to podivné pití. To museli mít přece nějak přichystané. Ale to už je teď jedno, jak sem říkala, teď mám jiné problémy. Když otočím hlavu, zaznamenám tlumené světlo lucerny. Chvíli mi trvá, než si zvyknu na tu záři a poté se zadívám na to, co osvětluje. Ani nepotřebuju Frinovo povzdechnutí, abych rozeznala zarostlou rohirovu tvář. Jak ráda bych mu řekla, jaký to byl dobrý nápad se vydat za těmi jeho „kupci“, ale teď si vystačím jen s jemným oddechnutím, že je vcelku. Pravděpodobně sem si ho nevšimla díky tomu, že se vůbec nehýbal, nebo se to zdá jen mě? Ve tmě nedokážu rozeznat, jestli má zavřené, nebo otevřené oči, ale ani nevidím žádnou kaluž krve, ve které by se válel. Ihned si však uvědomím, že vedle mě je ještě někdo, u koho nevím, jak na tom je, když promluvil, což je vcelku dobré znamení, protože je alespoň při sobě. Jak jste na tom, Kapitáne? zeptám se Frina a otočím se jeho směrem. Při pohybu znovu ucítím zápěstí a v obličeji se mi objeví bolestný úšklebek. Asi bych měla zůstat v klidu, což mi trochu ztěžuje situaci, nejsem si ani jistá, jestli bych se měla o něco pokoušet, aby moje druhé zápěstí neskončilo stejně, jako to první. Nechci nějak popichovat, ale nemáte tak trochu nějaký maličký plán, jak se z téhle zatracené situace dostat a zůstat alespoň z poloviny naživu? možná sem si dovolila až příliš trochu toho sarkasmu, ale pochybuju, že mě teď bude někdo poučovat o různých morálních záležitostech. Každopádně mi není zrovna dobře z toho stálého pohupování, nemůže někdo podložit jednu stranu tohohle „něčeho“, aby to bylo alespoň jen nahnuté na jednu stranu? To by mi nevadilo, to by bylo jako doma, ale takhle? Kdo se v tom má zorientovat? Začal se mi jemně zvedat žaludek, ale prozatím se to dá vydržet…ovšem jen když to brzo přestane!

Naili - 28. září 2010 21:20
	soukromá zpráva od Naili pro vepsala jsme ho do diskuze. byla to 6-ka

Eldaron - 29. září 2010 01:35

Cestou necestou Tak a jsem zase doma kamaráde poplácám svého koně po šíji a zadívám se před sebe z mírného kopečka na bílé město, chvíli v raním šeru jen tak postávám na místě a sleduji jak z komínů začíná stoupat čerstvý dým to proto že lidé se probouzejí a znovu přikládají čerstvé dřevo, lehce přitáhnu svůj plášť na ramena a pobídnu koně k bráně.... Kdy? Dnes? Jak je to dlouho? nedočkavě vystřelím otázky na strážné ale ani nečekám na odpověď, pobídnu svého koně a rychle se přikrčím, vyrazí totiž jako vystřelený šíp uličkami jako by je již dokonale znal a jeho jediný cíl je palác, jež je až na samém vrcholu města, za několika branemi a zatím je v mlze.... Brzy si odpočineš kamaráde, neboj se nechám tě opěčovávat za to jak tě unavuji slibuji políbím svého koně do hřívy ale to již spatřím přilby strážců citadely, tudíž se narovnám a vjedu trysekm na nádvoří, ještě za jízdy seskočím z koně skoro až u brány vedoucí do trůního sálu a na nic nečekaje otevřu dveře a rychlím krokem se vydávám ke trůnu kde si kleknu na jedno koleno a pokynutím hlavy pozdravím otce..... Dobrý den otče přeji, tedy doufám že je dobrý, a že poslové nepřinesli zprávy jež by znepokojili tvé srdce

Ogmar - 29. září 2010 19:14

Špína špína špíína o ta mi chybí ! Sleduji jak se ovázanci zablejsknou voči ! Haha takže ten prašivej mlíčňák přeci jen něco špekuluje s tou svou černou bandou, co mi furt vráží do těla nějaký uspávací sračky ! Přísahám při Sauronovi, ještě jednou mi to udělaj a osobně si rozbiju hlavu o zeď ! A pak to jeho chabé vyhrožování ! Zabýt vlastním mečem ?! Coto má být sakra za hrozbu ! Kdyby mi vyhrožoval že mi uřeže konečky prstů a pak nechá důlní červ aby mi je okusovaly sakra to by byla hrozba. Ovšem jsem chytřejší než zbytek mejch lidí tak držím hubu a hledím na toho parchentáře jen s vúsměvem. Vale počkaj ! Proč by mně tyhle šupáci kupovaly, táhly přez nějaký zasraný može a pak mně tady zavřeli jak trpaslíka do nechlastací cely ?! Ptám se sám sebe. A pak příjde to votázka na kterou jsem čekal. Mordor, no jasně. DOmovina každýho pořádnýho skřeta......ne počkat, potom co Sauron zase chcípl to už domovina skřetů není, ale spíš jen hustá smradlavá díra. Když se mně zeptá jest-li jsem tam byl zamyslím se já. SAmozřejmě že jsem tam byl. Vydal jsem se tam, když padl Saruman abych se opět přidal do armád skřetů. A taky jsem se tam dostal, ale to co jsem uviděl.....přesněji to co zbylo...mi vyrazilo dech. Několik dní sem se motal po horách a zabíjel velký pavouky a další svinský bastardy co mi přišli do cesty. A pak jsem se nějak vymotal z hor ven a dostal se k gondorskejm městům. Nebo spíš vesnici. Tam jsem zabil tucet vesničanů, než na mně zhodili dvě těžký rybářský sítě a jako svázanýho čokla mne odnesly na prodej. Chvíli se rozmýšlím a pak jen kývnu. Je lepší říkat kecy a žít....mohu pak zkusit utejct, než tu hnít a čekat že mně vykastrujou. Jo ty mlíčňá......Teda....no......asi čerňáku, jo HAHAHA ! Zasměju se své vychytralosti a originálnosti. Přemýšlím ale co by tam tihle parchanti mohly chtít. Hora osudu ? Hej nebylo to náhodou místo kam mněly donýst ten prsten ? Asi jo...........jo bylo to tak. CO by tam chtěli ale tihle ? Kutat lávu ? To těžko.

Osud Středozemě - 02. října 2010 21:44

Than - Nečekaná plavba Když se zeptáš Frina na jeho stav, ozve se jen povzdechnutí a uchechtnutí. "Žiju, Than." Šeptne a pak se na chvíli odmlčí. "Hlavně si nelámej druhé zápěstí." Dodá napůl žertem a samozřejmě i napůl vážně. Když se zeptáš na plán, Frin se znovu jen unaveně uchechtne, ale potom ti začne pomalu tiše odpovídat. "Nemáme kam utéct. Jestliže jsme na moři, jakože podle vůně a houpání jsme, nemůžeme jen tak skočit do vody. Nejspíš by nás chytili a hlavně, budeme daleko od břehu. Bohužel, nejspíš zůstaneme na lodi." Na chvíli se Frin odmlčí. "Nezabili nás a mohli ihned. Myslím, že nás nezabijí, ale že nás potřebují." Poté se trochu Frinův hlas změní. "Myslíš, Than, ... myslíš, že je mrtvý?" Je jasné, o kom mluví. O Eormundovi, nebo spíš o jeho těle, které vypadá, jakoby bezvládně leželo?

Osud Středozemě - 02. října 2010 22:18

Laif a Naili - Brodění v dešti Prudký déšť vás bičuje do zad a do rukou. Ševel se začíná vzpínat a chce se vytrhnout Laifovi z rukou. Ve hřmění jako byste slyšely hlasy. Hlasy plné nenávisti. A s nimi se čím dál více bouří řeka. Laif snad vidí hlavně jen rozbouřené počasí, i kdy hlasy slyší též, ale Naili je přeci jen citlivější, i když ze svých elfích smyslů už tolik nemůže využít. Naili přeci jen cítí, že kolem vás se točí nějaké zvláštní zlo. Zatímco Naili se daří celkem úspěšně překonat řeku, Laif má problémy. Ševel se chová jako smyslu zbavený a přestože se nakonec Laifovi podaří Ševela dostat do vody, je to nakonec ještě horší, než na souši. Ševel se ve vodě postaví na zadní a nakonec se vrhne proti Laifovi. V očích má naprosté šílenství. Laif mizí pod vodou, ale je nezraněný, jen ztratil rovnováhu. Naili je asi v půlce říčky. Snad by se měla vrátit a nebo by se měla snažit dostat na druhou stranu? (Opět si hoďte kostkou šestistěnnou a hod zapiště nakonec příspěvku.)

Osud Středozemě - 03. října 2010 12:04

Eldaron - Nové zprávy, Minas Tirith Jakmile opustíš bránu, už jen za sebou slyšíš volání, které se ti do ucha dostane jen jako několik slov vytržených z kontextu: "...unavení.....celou noc...král...na vás." Víc neslyšíš. Jedeš velmi rychle městem a jaké štěstí, že je brzy ráno a tudíž jsou uličky opuštěné. Jinak by museli měšťané velmi rychle uskakovat před tvým koněm. Mlha se pomalu zvedá, ale než ji pronikne váhavé podzimní slunce, bude to ještě chvíli trvat. Ovšem brána na nádvoří se už před tebou rychle otvírá, takže vjedeš bez obtíží. Jakmile seskočíš z koně, přiběhnou k tobě vojáci, kteří už odvádějí unaveného hřebce do stájí. Ty už ale vstupuješ do trůnní místnosti. Je v ní ještě tmavo, ale tvůj otec už tu je. Nemohl dostat zprávu o tvém příjezdu, ale jistě je tu kvůli něčemu jinému. Ano, vidíš, že zamyšleně přechází pod schody ke svému trůnu. Před ním stojí čtyři muži, špinaví od cestování, strhané tváře, ale přesto stále vážný a vznešený výraz ve tváři. Zvědové. Jakmile tě tvůj otec spatří, jeho výraz pookřeje. Vyjde ti vstříc, ihned tě zvedne z pokleku a obejme tě. "Zdravím tě, synu. Máš mi co vyprávět, ale nejprve dovol, aby si bez odpočinku vyslechl tyto muže. Jsou to první zvědové, kteří se k nám vrátili se zprávami. Jsou to zprávy...zvláštní." Tvůj otec nevypadá ustrašeně, ale ani spokojeně. Zdá se být velmi zamyšlený. To už ale přistoupí první zvěd, který měl očividně nejlehčí cestu. Lehce se ukloní a započne se svojí zprávou: "Můj králi a princi, přijel jsem z Dol Amrothu. Kníže vzkazuje své pozdravy a za pár dní přijde do města podrobná zpráva. Prozatím se musíte spokojit jen s mým ústním vzkazem: V Belfalasu se objevili zvláštní lidé. Jsou z Jihu, ovšem zdá se, že přišli v míru. Jen při pobřeží obchodovali s rybáři a občas se vyptávali na to, jak to vypadá ve velkých městech. Vesničané v nich nevidí zlo, chovají se velmi slušně a snad opravdu přicházejí s čestnými úmysly. Ovšem někteří se až příliš rozhlíželi po kraji. Kníže vyslal na výzvědy svého dobrého kapitána Frina a s ním další dva. Naposledy o nich měl zprávy z jedné vesničky, ale poté už nic. Přesto kníže věří, že kapitán Frin je v pořádku a jen nedává o sobě zprávy, aby nevzbudil pozornost. Poté se ujme slova druhý muž. Zdá se také, že neměl tak náročnou cestu, ale jeho tváře jsou lehce poškrábané, stejně jako ruce. "Můj pane a princi, prozkoumával jsem Jižní Ithilien. Kraj je poklidný, ale občas jsem narazi na lidské stopy. Odhalil jsem, že někteří Jižané v tom kraji nějaký čas pobývali, ale nyní už ne. Cosi hledali, ale nedokázal jsem přijít na to, co. Skoro, mám dojem, že když se doslechli o smrti princezny Elenwë a jejich ženy, utekli kvůli obavě z pomsty. Ale nejsem si jist. Možná také k nim ta vražedkyně nepatřila. Protože, co je jisté, pochybovaly se tam skupinky, které byly i vzájemně proti sobě. Nejednaly společně, jsou velmi roztříštění." Pak se ukloní třetí muž. Zdá se pobledlý a v očích má silné znepokojení. "Můj pane a princi, mě připadl úkol prohledat Mordor. Nedostal jsem se daleko. Je to země mrtvá a nečistá. Žádný život jsem nenašel. Všude jen ticho. Ale...ale přesto." Muž trochu zaváhá a nakonec tišším hlasem pokračuje. "Odpusťte, ale to místo bylo velmi tísnivé. Něco se tam děje. Něco, co není živé, ale přesto až nabude síly, obživně velkou mocí. Celé noci jsem nemohl spát, přestože jediné zvíře, jediný skřet se kolem mě nemihnul. Natož Jižan. Ale, něco se děje..." Muž trošku váhavě skončil a poté ustoupil. Poklonil se vám poslední zvěd. Byl osmahlý a tváře měl ošlehané větrem. Zdál se ze všech nejvíce unavený. "Můj pane a princi, naši zvědové stále v Haradu pracují, ale přišel jsem vám dát aspoň částečné zprávy. Harondor, tedy jižní Gondor je téměř opuštěný. Naši lidé se zdržují jen na pobřeží, do vnitrozemí se bojí. Ale nemají téměř čeho, protože tam pobývá jen pár kočovných kmenů, které jsou ale mírumilovné. Uprchly z Haradu kvůli nepokojům. Vyzvídali jsme od nich, ale oni nechtěli mluvit. Měli stále v očích strach a mluvili o hrozném proroctví, které se naplní a na svět jistojistě padne tma. Chtěli jsme zjistit více. Přiblížili jsme se až k Haruzanu, jejich nejvíce obývané oblasti podél úrodné řeky. Lidé k nám nebyli nijak zlí, jen na nás pohlíželi s velkým strachem. A pak jsme uslyšeli jejich fanatické kněze. Muž se na chvíli odmlčí a pohlédne na vás bojácně. "Ovládají lid a štvou jej proti sobě. Mluví o konci jejich rasy, jestli nesplní, co chce proroctví. Zkoumali jsme více a zjistili jsme, že Harad je velmi, velmi roztříštěný. Každé město ovládá jeden nebo více vládců, kteří se snaží získat více lidí pod sebe. Kdo nechce boj a půtky, raději uteče. Ale nemá kam, buď jen do pustého Harondoru a nebo k jezeru Nurn, které ale moc pohostinnou krajinou není. Ti kněží mluvili o zvláštních věcech. Mluvili o naší zemi, že u nás je něco, co zbaví Harad prokletí a kdo to něco najde a obětuje pro zemi, získá moc. Jiní ale varují, že jde jen o temnotu, se kterou už nic nechtějí mít. Ovšem slovo moc umí hodně lidí zaslepit. Pokud se dají dohromady některé skupinky, mohly by k nám přijít. Jenže..vůbec nevíme, co hledají..." Poněkud zmateně ukončí svoji promluvu. Všichni čtyři zvědové na vás pohlédnou a čekají, jestli budete mít další otázky.

Osud Středozemě - 03. října 2010 12:13

Ogmar - Výslech kdesi na jihu Zahalenec se zdá být spokojený s tvojí odpovědí. Chvíli přemýšlí, ale poté se vytratí, až nakonec přivede čtyři celkem statné muže. "Přestoupit před náš vládce. Být klidný, jinak..." A naznačí prstem přes krk tvoji smrt. Muži se tě chopí, dost pevně na to, aby si měl problém je odstrčit. Ale přitom ne nijak drsně. Zdá se, že tě už nechtějí nijak poškodit. Společně poté všichni kráčíte spoře osvětlenou chodbou, která je velmi úzká, takže se tam sotva uskupení kolem tvé postavy vejde. Přestože tě drží velmi komplikovaně, nijak nereptají a kráčí za svým velitelem. Když vystoupáte schody na konci chodby, otevře se před vámi široké prostranství, které kryje jen loubí z rostlin. Jsi na čerstvé vzduchu, ale nebe sotva vidíš pod zelenočerveným porostem. A pod nohami máš písek. Moc rozhlížení se ale nekoná. Tvoji strážci ti svážou ruce a nohy také, ale nechají ti prostor na menší krok. Takto kráčíte přes prostranství na druhou stranu a vcházíte širokými dveřmi znovu do nitra budovy. Tentokrát vás ale široká chodba s vysokým zdobeným stropem vede nitrem stavby. A když se před vámi znovu otevřou dřevěné zdobené dveře, nevycházíš s údivu. Před tebou se objeví velký sál pln barev a světel. Je zde mnoho lidí, žen i mužů, podobně zahalených v barevné látky. Vždy vidíš jen oči. A na jakémsi trůně z látek spatříš sedět muže s plnovousem, ohnivým zrakem. On jediný má tvář odhalenou. Je celý oblečen v rudé. A přesně k tomu tě tvůj vyslýchač vede. On před ním poklekne, tebe tvoji strážci prostě shodí k zemi. Mluví se před tebou neznámým jazykem, ale to je jediné, co vnímáš, protože nic nemůžeš vidět. Jsi stále přilepený k dlažbě, kterou máš možnost si prohlédnout velmi zblízka. Pak však uslyšíš příkaz nad svojí hlavou. Zvednou tě a před tebou stojí jejich král, či co. "Budeš mi sloužit?" Promluví velmi plynule a srozumitelně Obecnou řečí. "Uděláš, co ti přikážu? Odpřísáhneš to na svoji krev?" A v jeho ruce se objeví krásná třpytivá dýka, která tu ale zřejmě není jen na ozdobu.

Laif Dornwell - 03. října 2010 13:07

Problémy s divokou řekou Pomalu ale jistě jsem kráčel s Ševelem vpřed a ze všech sil jsem se ho snažil udržet v klidu což mi zrovna moc nešlo. Ševel byl jako zblázněný. Skoro jsem cítil jeho strach z toho co se děje. Ostatně i já jsem měl co dělat. Momentálně jsem dokázal vnímat jen divokou řeku a bouři která nás nemilosrdně bičovala. Ani jsem si nedokázal kvůli tomu pořádně srovnat myšlenky. Hlavně jsem toužil dostat se zpět na souš. A udržet Ševela na uzdě. "Naili..." Zavolám ale má slova odnese hučení řeky. Mám dojem že jsem jí ztratil z dohledu. Na chvilku se zastavím a zadívám se kamsi před sebe. V dáli naštěstí zahlédnu zas onen rudý závoj vlasů a trochu se mi uleví. Poté se ale stane něco co mě vyděsí zas o trochu víc. Když se Ševel vzepne omotám si otěže kolem ruky a s napnutými svaly se ho snažím udržet. "No tak klid! Hooou! Tak uklidni se!" Křičím aby mě vůbec slyšel ale není to nic platné. Už jen pak pozoruji jak vyrazí proti mě a kromě letu vzduchem pak jen vnímám dopad do ledové vody která mě sevře jako pěst. V tu chvíli začnu okamžitě mávat rukama kolem sebe. Snažím se postavit nebo se jen udržet nad vodou. Případně se čehokoli zachytit aby mě nesmetl proud. (1)

Osud Středozemě - 03. října 2010 15:50

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Dain Ve svém úvodním příspěvku máš celkem volnou ruku. Předpokládám, že tvá postava se už vydala na cestu směrem do Gondoru, tedy si zvol oblast, kde se už budeš nacházet a jednoduše popiš nějaký úsek cesty. Jak velký, to je čistě na tobě. Potřebovala bych v něčem doplnit tvůj životopis - co Dain očekává od své cesty? Je to jen čistá zvědavost, nebo proč se na ni vypravil? Jak se Dain staví k novým pořádkům ve Středozemi? Elfové odcházejí, Gondor má krále a v Haradu jsou prý nějaké nepokoje. A poslední věc..kolik je 112 coulů?:o) Na internetu mi to našlo výšku přes dva metry, ale to mi přijde velká hloupost, tak nevím, zda hledám správně.:o)

Osud Středozemě - 03. října 2010 15:53

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Elfwine Ve svém úvodním příspěvku popiš odchod z Gondoru a nebo už příchod do Rohanu. Klidně můžeš popsat i nějaký úsek cesty. Cesta mezi Gondorem a Rohanem je nyní klidná a bezpečná, takže v popisu nemusí být žádné drama.:o) Podle životopisu jsem pochopila, že mi necháváš volnou ruku na vysvětlení, jak to, že jsi se ocitl odhozený... To se mi líbí, protože mě něco napadá.:o) Jinak aby si byl obeznámen s poměry ve Středozemi: Gondor má tedy krále, Osgiliath se opravuje a znovu je v něm život, ale zvědové přinášejí zprávy o nějakém nepokoji v Haradu. Rohan měl jen jednu dědičku trůnu a to princeznu Elenwë, která však byla zavražděna Jižankou v Ithilienu. Tělo bylo chvíli v Minas Tirith, dokud ho gondorský princ Eldaron nedoprovodil do Edorasu. Nyní je Rohan bez dědice. Pokud by si měl další otázky, hoď mi je do pošty.:o)

Eldaron - 04. října 2010 00:55

Ráno v truním sále Vydechnu když poslouchám zprávy a jen sevřu ruce v pěst... Jak sem již říkal v Dol Armortu, Jižním Ithilienu a u Minas Ithil a obalsti černé brány zvýšit vojenské jednotky, víc zatím nepodnikat, pokud by se někteří ze zvědů nevrátili tak vyslat oddíl jezdců aby je našla, každá zpráva se bude hodit, vím že po vás chci moc ale je důležité mít o Haradu přehled, stejně jako je důležité zjistit celé to jejich proroctví, dále pak s otcovým dovolením, vyhlašte po Haradu že Haradští jež chtějí žít v míru a bezpečí, mají možnost přemístit se do Jížního Ithilienu, s tím že budou žít pod naší ochranou ale pod svými zvyky, zvyště bezpečnost na cestách, prohledávejte kupecké karavany.... tak rychle promluvím k těm jež přícházejí z těch končin a zadívám se na muže jež byl v Mordoru..... Mordor musí být nyní pod dohledem, kdokoliv poruší zákaz zapovězené země bude zabit, bez slitování, pustina to je a pustinou musí zústat, s otcovým dovolením bych tam umístil posádku která bude u černé brány Orodruiny a jezera, nebudou li tam muži moci být musí tam každý den projet hlídka, každý den.... pokynu hlavou a zadívám se na posledního..... Velmi pečlivě sledovat Harad, jakmile by nějáký kníže začínal získavat větší a větší kontrolu neprodleně hlásit, také by to chtělo zajmout někoho kdo nám o tom proroctví řekne více.... posadím se na spodní schod pod trůn a jen si otřu pot z čela.... Děkuji vám muži Gondoru, nyní běžte a odpočívejte, sejdeme se zde po obědě, jistě potřebujete jídlo a spánek,lázeň a klid.... Otče, divné sny mě provázejí pořád, zlo zase chce na povrch, z temnoty kde bylo svrthnuto, proto bys měl lid připravit na to že dříve či později bude třeba zase odít se do oceli a chopit se zbraní, vím že to je to poslední po čem lidé touží, ale věz že fanatismus Haradských kneží dokáže víc než si chceme připustit, posil prosím loďsto, a dej hlídat Umbar, musí se snažit být v obraze o situaci v té zemi, také prosím vyšli učence aby v knihovně hledali něco co by mohlo pojednávat o tom jižanském proroctví, a nyní sem již jen tvůj, teď budu zodopovídat tvé otázky a na mou únavu nehleď sem přeci Dúnadan ne? po poslední větě se pousměji a zadívám se na něj, jako bych mu chtěl dodat odvahy... Nebo to můžeme nechat na snídani, myslím že matka bude také zvědavá jak Eomér přijal tu krutou skutečnost....

Dain - 04. října 2010 11:26

soukromá zpráva od Dain pro Východný okraj Temnohvozdu Bolo čoraz ťažšie spomenúť si, kedy vlastne vyrazil. Už sa ani nesnažil. Dni, týždne, mesiace, všetko pomaly splývalo v jedno... Vyrazil zo železných hôr udržiavanou trpasličou cestou k Ereboru. Vtedy sa pripojil k nejakej obchodnej karavane, takže to všetko ubehlo rýchlo a pohodlne. Nemusel sa starať o jedlo, o divé tvory ani o nocľah. Počasie mu prialo a úsmev nemizol z jeho tváre. Všetky plány sa zatiaľ zdali jasné. Erebor, stará lesná cesta, dolu na juh do Helmovej úžľabiny a Algarondu, Jagavých jaskýň. Odtiaľ do Gondoru, vyzvedieť, čo je nové. Podľa toho sa uvidí. Možno zostane tam, Gondor vždy potreboval zručných remeselníkov a trpaslíci boli preferovaní. Podľa elfov nastáva vek ľudí a tí sa za každú cenu snažia niečomu priučiť od staršieho pokolenia. Ale možno sa vydá na západ... okolo Morie, rozvalinami Eregionu, do Krajinky, možno do Modrých vrchov za príbuzenstvom... Vtedy sa to zdala krásna, pohodlná cesta. Znova si nespomínal, prečo sa vydal po východnom okraji Temnohvozdu, divočinou bez ciest a nie po starej ceste. Možno ho postrašil prízrak Dol Gulduru. Napriek tomu, že ho Galadriel rozborila a vyčistila, v jeho okolí stále prebývalo množstvo zlých tvorov a prízrakov. Nech bolo ako bolo, keď prekročil Dunivú, zišiel z cesty. Od tej chvíle bol odkázaný sám na seba a na svoje schopnosti. Od tej chvíle dýchal iba slobodný vzduch... A od tej chvíle začalo jeho trápenie. Temnohvozd bol stále nebezpečný a sídlil v ňom mnohé nebezpečné, aj keď nie vyslovene zlé, tvory. Jar bola v plnom rozpuku a vlci na chvíľu opustili svorky, vydávajúc sa za korisťou sami. Neznamenalo to však, že boli menej nebezpeční. Práve naopak. Vedeli, že majú iba jednu šancu... Keď sa tá potvora vyrútila z lesa, nebolo mu všetko jedno. Vo vlkčích očiach bolo vidieť zúfalstvo. Možno mal niekde potomstvo, ktoré bolo treba nakŕmiť. Spakruky ho udrel prvým objektom, ktorý sa mu dostal pod ruky. Mal šťastie, že to bol horiaci konár. Vlk sa na chvíľu stiahol, čo stačilo na to, aby sa adrenalínom napumpovaný Dain vyškriabal na najblížší strom, spolu s výbavou. Vytiahol hamak, a znova si ustlal v korune stromu. Vlk, ktorého hlad znova prekonal strach si sadol pod strom a čakal. Čakal tam aj ráno, čakal tam celý deň a čakal tam celú noc a čakal tam aj druhé ráno. Vtedy to trpaslíka prestalo baviť a zahodil svoje odhodlanie neubližovať úbohým hladným tvorom za hlavu. A po vlkovi vrhol svoju jedinú sekeru. Nebol by trafil. Ale ako na potvoru, vtedy sa vlk rozhodol odísť. Postavil sa a v polovici obrátky sa mu sekera zasekla do chrbta. Keby ostal sedieť, sekera by neškodne pristála vedľa neho. Dain zanadával tak, ako to dokáže iba nasraný trpaslík. Zbalil sa, s najvyššou opatrnosťou zliezol zo stromu. Vlk sa už nehýbal. Vytrhol sekeru a utekal kade ľahšie. Koľko času už od vtedy ubehlo? Koľkým ďalším potvorám sa uhol? Raz sa ledva ubránil pavúkovi, ktorý v noci preliezol aj na jeho strom. Cesta okolo Dol Gulduru už nevyzerala tak strašidelne, pretože aj tam sa občas dal stretnúť pútnik. Táto pustina bola... Utrpenie. Potravy bolo pobiedne a kramom sa nemohol živiť večne. Snažil sa klásť pasce, ale ti veci, čo z nich potom vyťahoval vzbudzovali skôr hnus, než chuť k jedlu. Jedno z toho vyzeralo ako králik (a keďže hlad je zlý pán, po dlhom pečení zistil, že to aj ako králik chutí), ale stretnúť tú vec zaživa, asi by sa zľakol. Zdá sa, že Sauron prekrútil všetko, na čo mu padol pohľad... V tomto okamihu však nechával Temnohvozd konečne za sebou a mal za sebou aj druhú zmenu plánu. Algarond môže počkať. Najprv Gondor. Nutne potreboval nabrať zásoby a zdalo sa, že aj nové mapy. Pretože podľa tej, ktorú vlastnil sa teraz mal nachádzať na brehu rieky, ktoré celkom očividne neexistovala. A tak sa pomaly zberal na juh, smerom k pohoriu Emyn Muil, pri ktorom by sa mal napojiť na starú cestu skrz Dagorlad, okolo Morannonu do Minas Ithil. Odtiaľ už sa dostane kam sa mu bude žiadať... Keby sa mu chcelo premýšľať, možno by sa mu zdalo divné, že Dol Guldur okolo seba šíri väčšiu hrôzu ako sám Mordor... Ale teraz, teraz sa iba tackal vpred... PS: Podľa pravidiel DrD uvedených na www.immortalfighters.net je jeden coul presne jeden centimeter. Našiel som to aj v DrD príručke, ktorú som mal dakde na počítači. Životopis upravím. Ďakujem z prijatie :)

Naili - 04. října 2010 18:48

divoká řeka Netušila jsme že by mohli mít problémy, asi jsme stále zvyklá a moc rozmazlená ze světa elfů. Chci odtud pryč- co nejrychleji. Smyčka zla co se kroutí kolem nás jako by mi stahovala krk a zhoršovala dýchání. Bohatě by mi stačila ta nepříjemná bouře, a ještě nás dopředu pohání nadpřirozená síla. Nevím jestli je moudré pokračovat- ale už jsme přece v půli. Rozhodně nechci zůstat na místě, aby mě ta děsivá síla rozdrtila. ještě to tak...Pak si ale uvědomím že cestuji poněkud sama. Nevím kdy jsme se od sebe dostali tak daleko, ale o to je to nebezpečnější. Můžu za to já? Či bohové co se nás pokouší opět rozdělit? NE! Přece jsem nedošla tak daleko abych je zase ztratila. Otáčím se zpět a zrovna vidím Ševelovo šílení a v zápětí Laifovu ruku co se velmi rychle potápí. To že ho splašený Ševel může rozdrtit pod kopyty by byla o dost milosrdnější smrt než se nechat vláčet proudem dokud se neutopí. Nemám nic čím bych mu mohla pomoci. Jediný kdo mu teď může pomoci je Ševel sám. Můžu se jen modlit že bude mít u sedla stočený provaz který bych Laifovi mohla hodit. Ale to běžím moc kupředu, ještě jsme ke splašenému zvířeti ani nedošla. Dost možná prchne zpět na břeh a nebo... Klid příteli klid....už jsem skoro u tebe, bude dobře, je to jen voda...jen hloupá voda. Vidíš snad že bych s ní zápolila já? A ty takový silný hřebec s tím přece nemáš žádný problém nechám rozezpívat svůj elfský jazyk který na zvířata a rostliny působí naprosto jinak než na lidi. Snažím se Ševela uklidnit a dostat se k němu. Laife vydrž Pokud Ševel prchne skočím do vody a nechám se proudem unášet k Laifovi. (5)

Ogmar - 04. října 2010 19:50

Mlíčňáci - čím dál tím lepší Když mi čerňák vyhrožuje prstem přez krk, jen mne to rozesměje. Kdybych nebyl zvyklý na neustále vyhrožování smrtí nemohl bych přežít tak dlouho. Kývnu na souhlas. Jen počkej ty parchante až se mi do rukou vrátí můj meč. Narvu ti ho tak hluboko do té tvé hnědé prdele až budeš plivat večeři ! Sám si s úsměvem a zavřenýma očima představuji jak krásný pohled by to musel být. Ovšem úsměv mi zmizí když příjdou další čtyří čerňáci. Ach jo. Zabručím a aniž by mne museli pobízet zvednu se a nabídnu jim své ruce. Už mi tohle bezpečnostní pravidlo připadá opravdu trapné. U nás byly skřeti aspoň natolik hloupí že mně nechali jít bez provazů......nebyly třeba, kdybych zkusil nějaký unáhlaný pohyb zakousnou mi ruku a pravděpodobně snědí. Bez remtání následuji muže jak chodbami podzemí tak ipo schodišti. Ovšem můj nos zasáhne vůně odporného čerstvého vzduchu. A když uvidím ještě tu přítomnou zeleň lituji že nemám po ruce svůj meč, nebo aspoň dřevorubeckou sekeru. Moc dobře si totiž vzpomínám co enti provedli s mou jednotkou.......rozerváni a udupáni. A ti co přežili byly použiti jako házecí kameny. Plivnu na stromky a jdu dál. Jem i ukradená výzdoba okolí. Nesnáším jakkoukoliv formu lidského umění. Každý skřet s trochou smyslu pro styl ví že tyj ejich načmárané tapisérie se nemohou rovnat naším krásným dřevěným panenkám nebo démonickým tlamám z železa a kamene. To je umění......ale tohle ? To je hnus ! A pak mi ti parchanti ještě svážou nohi že so točím jako svázané prase co chodí po dvou ! Vrčím vzteky, ale stále držím své napnuté nervy na uzdě. Neustále si opakuji žek dybych se pustil do boje byl by to zřejmě můj poslední. Co dalšího mne zarazí je písek. Slyšel jsem sice že existují země které mají místo tvrdé horniny Mordoru měkký a kousavý písek. Otravný bordel jenž se mi lepí na nohy mně provokuje ještě více. Jsem si jist, že tady bahenní tůň nenajdu. A pak příjdeme ke dveřím. Jsou zdobené. Lidé jsou opravdoví idioti. Který tvor by se spětkou úcty ke zlatu mrhal takovým pokladem na takové hovadině jako na dveřích ? Dveře jsou jen k otvírání, ne k parádě. Opět zabručím pohrdáním. Další důvod proč nesnáším lidi. Není to jen jejich svět intrik, stupidity a věčných slastí. Jsou to prostí idioti přežívající na již uhnívajícím řádu. Co mi málem vyrazí dech (smíchy samozřejmě) je mužíček sedící na trůnu. Opravdu se přemáhám abych se mu na místě nevysmál. Oblečen je naprosto směšně......ovšem ti lidé okolo. No to už bude něco jiného. Když strážce poklekne pobaveně se usměji.....smích mně přejde když mne strhnou jako kapra a mou tvář zarazí do země. Písek je měkčí než se zdá. A jeho tvar. Tolik malých zrnek písku......tak z tohohle se skládají ty obrovský duny pískovcových plání. No filozofání není moje silná stránka. A myšlenky na písek mne přejde, když mne zvednou a já hledím tomu šaškovi do tváře. Když ho vidím naprosto z blízka, přemáhám se abych se doslova nepochcal smíchy. Skrývám to dobře, beztváří je u mne běžným zvykem, který jsem se chtě nechtě naučil od lidí které jsem mučil. Ať už jsem těm parchantům rval žhavý pohrabáč do slabin nebo vypaloval oko, vždycky mněli pevnou tvář. Ale tenhle chlápek je prostě idiot. Nejvyšší možná forma zbytečnosti a špíny lidí. Tohohle bych zapřáhl za vůz a nechal ho orat na lávových pláních. Jen abych ho mohl zkoupnout do lávy a dívat se jak hoří. Jeho otázka mne už trochu překvapí a změní můj názor na situaci. Chceš abych ti sloužil ? Děláš si ze mně prdel ? Maximálně ti tak nacpu svou nohu do.......ale zase na druhou stranu je ten idiot asi jediná možnost jak se vodsaď dostat. Smrdí jako koní chcanky tojo.......ale kterej skřet se u Saurona vyzná v lidech ? Chvíli hledím na dýku a pak se nepříjemně zavrtím. Skloním hlavu a pohlédnu na podlahu. Co teď ? Když řeknu ne zřejmě mně podřezají a nechají jako žrádlo supům........no.....jak vidím budu muset zachovat svou skřetí čest. Jste si jist že je skřetí krev vhodná ? Zeptám se. Není to moc dobrá otázka, ale aspoň mi o tom šmejdovi řekne víc.

Elfwine Sličný - 04. října 2010 19:54

soukromá zpráva od Elfwine Sličný pro Tak jsem se tedy vydal na cestu. Byl jsem stále smutný ze smrti svého otce. Se svým rodným městem, i když nejspíš nebylo, jsem se těžko loučil, přec jsem tu jen prožil pěkných pár let. Riandir chtěl abych byl válečníkem těchto hradeb, to však teď muselo počkat. S přáteli jsem se vůbec nerozloučil, neměl jsem na to dost síli po smrti otce a ktomu se snad brzy vrátím. Naposled jsem se ohlédl za bílým stromem, rostoucí nad celým Minas Tirith a zářícím jak odvážná duše všech místních obyvatel, pak sem již dával pozor na dlouhou cestu. S otcem jsem nikdy moc necestoval, měl rád svůj domov a za život se podle jeho slov už nacestoval dost, takže tohle měla být pro mě nejdelší cesta. Neuběhly ani 3 dny a poznal jsem problém cestování v jednom, přepadla mě strašná nuda. Zkoušel jsem se bavit jak to jen šlo, počítal jsem stromy, honil jse se za zvířaty a dokonce jsem zkoušel zahájit konverzaci s koněm, ale dle mého očekávání reakce mého oře byla nulová. Kdyby mě někdo viděl, asi padne smíchy pomyslel jsem si. Naštěstí jsem den na to potkal jakousi skupinku, směřující do Rohanu stejně jako já. Po trochu přemlouvání že je v noci určitě nepropíchnu, mě svolili že se k nim můžu připojit. Cesta se sice o několik dnů prodloužila, přesto stála za to. Poznal jsem několik nových lidí, a alespoň z části jsem se dostal z otcovi smrti. Nějaký Rohanský hostinský mi tvrdil že nebýt té smutné zprávy že Rohan je bez dědice, věřil by že jsem jeho syn. Ihned mě udivilo že Rohan je bez dědice, a tak mě bylo vysvětleno vše okolo Elenwë a nakonec i poměry v celé středozemy. Cesta poté utekla jako voda a my jsme vjížděli do velkolepého a hlavního města Rohanu Edorasu. S některými ze společenstva jsme se rozloučili před tímto městem a se zbytkem jsme projížděli hlavní branou do předměstí. Když jsem se začal loučit se zbytkem skupiny využil jsem známost s hostinský a zeptal jsem se ho jestli by neměl volné místo u něj v hostinci na nějakou tu noc. --------------------------------------------------------------------- Doufám že nevadí že sem si tam přidal toho hostinského. Kdyžtak to přepíšu stačí napsat.

Than - 09. října 2010 12:44

Houpy hou-sem a tam… Cože? Moment, kde že to jsme? Teda, ne, že bych nechápala, že se nehoupeme jen tak ze srandy, ale…ale na moři? Na lodi? Proč já vůbec někdy slezla z hor? Co asi já mám dělat na lodi? Začínám trochu panikařit. V životě sem pořádnou loď neviděla, natož abych na ní jela…nebo jak se vůbec jízdě na lodi říká. Každopádně teď mám alespoň potvrzeno, že se nemusím o nic snažit, a jak říkal Frin, lámat si i druhou ruku. Zneklidňující je ovšem ten fakt, že jsme pořád ještě naživu. Nu, bezůčelově by nás asi semhle netahali, a když už sou to jednou kupci…no, mám takový nemilý dojem, že kromě suvenýrských serepetiček si sebou domů přivezou pár dalších, poměrně větších, „věcí“ na prodej. Tudíž jen pokývu hlavou, když kapitán probírá naši potřebnost. Poté se ovšem otočím zpět na Eormunda, který očividně nevypadá moc živě, což je vcelku nezvyk, když už se člověk jednou setká s jeho bujarým já. Chvíli se na něj zamyšleně dívám, ale jelikož mě nic kloudnějšího nenapadá, než li zkusit, jestli je opravdu mrtvý, začnu se pomalu, po těch co nejmenších kouscích posouvat jeho směrem, kam až to jen vzhledem k mému nynějšímu stavu jde. předpokládám, že Frina asi bude zajímat, oč se snažím, ale je mi vcelku nemilé mu vysvětlovat moje hloupé nápady a tak na něj jen namířím lehké Něco zkusím… a šourám se pomalu dál… V pohybu mi ovšem nebránila jen vyčerpanost, ale i zlomené zápěstí, se kterým naši milí kupci nezacházeli vůbec tak, jak by si zasloužilo a teď sem to schytávala já v podobě nemilé, pálivé bolesti. Tímto způsobem se tedy přišourám co nejblíže k Edmundově tělu a poté se k němu natáhnu nohama. Nu, nejsem zrovna toho nejvyššího vzrůstu, a po prospané době, o které ani nevím, jak byla dlouhá, sem ještě pořád trošičku mimo, ale i tak se pořádně zapřu a pokusím se do něj kopnout. Ano, není to sice zrovna ten nejmilejší způsob, jak probouzet mrtvolu, ale v tuto chvíli je to to nejpraktičtější, co sem mohla udělat a navíc se musí také vzít v potaz to, že za dostání nás do této celé nemilé situace, si to vcelku i pěkně zaslouží. Ovšem hlavním účelem mého pokusného kopnutí je, aby se náš společník probral, a přesně v to také doufám, když se lehce rozmachuju a potichu do prázdna šeptnu Promiň…

Osud Středozemě - 09. října 2010 19:25

Laif a Naili – Zápas s rozvodněnou říčkou Ševel se zmítá jako zblázněný. Jeho kopyta dopadají jen zázrakem vždy na dno potoka a nedrtí tak Laifovo tělo, které je ukryto pod rozvodněnými vlnami. Když však kůň zaslechne elfský jazyk, strne. Snad by vydržel stát ve vodě jako socha celou věčnost, ale to mu silný proud nedovolí. Musí se hýbat. A kupodivu se pohne směrem k Naili, která ho uklidňuje. Jeho oči jsou stále neklidné, celý se klepe, ale aspoň už nedivočí. Laif zatím doposud jen zadržoval dech pod vodou. Nyní ale cítí, že kousky čehosi, za což se držel, aby neplynul dál s proudem, povolují. Ať se snaží, jak chce, proud ho unáší dál a dál. A vzduchu v plicích se mu přestává dostávat... Naili sice najde u sedla koně lano, ale prozatím ani netuší, kde Laif vězí. A burácení deště nepřestává. (Znovu prosím o hod kostky šestistěnné.:o))

Osud Středozemě - 09. října 2010 19:26

Eldaron – Minas Tirith, Nové události Muži bedlivě poslouchají tvé rozkazy, přestože únava jim kouká z očí. Ale jsou dobře vycvičeni a ještě nejsou na pokraji svých sil. Přesto si s vděčností vyslechnou i poslední připomínku, týkající se odpočinku. “Díky, pane.“ Řekne jeden za všechny, všichni se poté tobě i tvému otci ukloní a tiše, ovšem rychle zmizí z trůnní místnosti. Když zůstane v sále sami, až na pár vojáků, kteří ve stínu sloupoví hlídají klid v této tak důležité části paláce, otec se k tobě ustaraně obrátí a položí ti ruku na rameno. Tuší, že chceš promluvit. Trochu si povzdechne a opět se napřímí. Je vidět, že tvá slova bere vážně, ale zároveň, že by je ani nechtěl slyšet. Chvíli se mlčky dívám stropním oknem kamsi do dálky, až poté na tebe znovu pohlédne. “Tak rád bych byl, kdyby jsi se mýlil. Válku už náš národ zažil. Velmi krutou válku. A přeci vidím na každém místě důkaz, na každé zvěsti je vidět pravda tvých slov. V Haradu může cosi zlého povstat. Musíme být připraveni a až budeme vědět více, utnout to dříve, než to začne.“ Poté s lehkým úsměvem ti znovu položí ruku na rameno. “Synu, věřím tvé síle, ale užívej dostatku odpočinku, dokud můžeš. Běž si odložit a osvěžit se, snídaně může proběhnout trochu později. Tvé matce nic takového vadit nebude, když se dozví, že je to kvůli tobě. Už se na tebe velmi těší.“ Pak však Aragornovi přelétne po tváři stín obav. “Měli bychom také mluvit o tvých snech. Chvíli se zdá, že chce něco dodat, ale pak mlčí. Tiše se s tebou rozloučí a odejde za svojí ženou, aby jí oznámil tvůj příjezd.

Osud Středozemě - 09. října 2010 19:26

Dain – Cesta na jih Dokud si byl ještě poblíž Temného hvozdu, zdálo se ti párkrát za noc, když si spal v koruně stromu, že pod ním někdo přešlapuje, čmuchá a nebyl to vlk. Pokaždé si ale ráno měl dojem, že to všechno byl sen. Tvá cesta tedy pokračuje dále. Ano, mapy máš trochu zmatené, ale naštěstí máš také nějaký ten orientační smysl, a tak si překonal hory Emyn Muil bez větších obtíží. A všude bylo mrtvé ticho. V horách jsi si neužil mnoho hezkého počasí, většinou ležel kraj v mlze. A když jsi sestoupil z hor na východě, tak, aby jsi se vyhnul Mrtvým močálům, nebyla krajina o moc utěšenější – kamenitá, s občasnými skalami, jen s ne příliš dobrou vodou a tu a tam hnízdícími ptáky v skoro zaslých křovinách. Nyní ti kram přišel opravdu vhod. Až dodnes. Druhý den putuješ po nehostinném Dagorladu a nemůžeš říci, že by si nevnímal krajinu kolem sebe. A přesto tě překvapí toto nenadálé setkání. Zničehonic totiž před tebou stojí dívka. Její útlou postavu halí šedý plášť, který ladí s krajinou takovým způsobem, že se zdá, jakoby dívčina postava byla vrostlá do země. Sotva ji vidíš do obličeje, protože ho má lehce skloněný k zemi. Jediné, co spatříš, je kousek jemných bledých tváří a drobná brada. Nic víc. “Konečně tě nalézám. Vybral jsi si zapomenutou cestu. Promluví na tebe Obecnou řečí s lehce jinačím přízvukem, než na jaký si zvyklý. Chvíli možná tápeš, ale pak si uvědomíš, že si tento přízvuk zaslechl v Jezerním městě. Takto mluvili obchodníci z Východu, ze země Rhun. Dívka za celou dobu stále nezvedá hlavu, jakoby snad na zemi něco ztratila, či co. PS: Dobře, budu to tak brát, že je to 112 cm.:o) Ještě jedna věc, kterou jsem ti nedala vědět, za což se omlouvám – roční období je podzim, konkrétně se pohybuje na začátku září. PS2: Už nemusíš psát soukromě.:o)

Osud Středozemě - 09. října 2010 19:27

Ogmar – Před vládcem Muž se jen ušklíbne, když uslyší tvoji odpověď. Přiblíží nůž k tvé kůži a tiše ti odpoví: “Skřetí krev je vhodná jen na jednu věc. Na prolévání pro naše účely.“ A snad by svá slova potvrdil, přejede ti ostřím po tváři. Jsi stále spoutaný, takže nemáš moc možností, jak se bránit. Nanejvýš se tak můžeš cukat. Tvá tmavá krev se objeví na tvé kůži a štípání ti připomene dávné boje. Nejde o žádné zranění, spíš lehké škrábnutí. “Odpovídej, na co se tě ptám. A nehloubej nad mými slovy. Odpřísáhneš své služby na svou krev?“ Znovu se tě zeptá jejich vládce, tentokrát hlasitěji. Snad tamto mělo být jen mezi vámi. Ostatní vás s napětím a zvědavostí sledují.

Osud Středozemě - 09. října 2010 19:27

Elfwine – Příjezd do Edorasu Do Edorasu vaše skupinka přijíždí za stmívání, které je nyní na začátku podzimu už rychlejší, než za plného léta. Čeho si však stihneš v přítmí všimnout, je fakt, že celé město je podivně tiché. A když se začneš pídit po okolí více, všimneš si, že na Zlaté síni visí černé fábory, stejně jako na věžích u brány. Zřejmě se tu stále drží smutek za zesnulou princeznu. V hostinci tě uvítají velkoryse, ovšem stejně zamlkle, jako působí celé město. Hospoda je téměř prázdná, až na pár sedláků. Tiché šplouchání manželky hospodského při mytí nádobí je jediným zvukem v tomto domě. “Tak co si budeš přát, mladý cestovateli?“ Věnuje ti hostinský opět pozornost, když obslouží své štamgasty. A s čím sem vůbec přicházíš?“ PS: Není třeba už psát soukromě.:o)

Osud Středozemě - 09. října 2010 19:28

Than – Na lodi, Probírání Eormunda Frin si všimne tvé nervozity, když ti sdělí, že jste na lodi. Nevíš, zda mu došlo, že takové prostředí se v tvém životě asi nevyskytovalo, ale strach jistě chápe. “Nemusíš se bát, tato loď musí být nejspíš určena na delší trasy. Navíc, jestli to jsou opravdu kupci, tak nepojedou na nějaké bárce, která by jim vzala zboží.“ Už ale nemluví o tom, kam asi vaše velká trasa vede. Když se začneš posunovat směrem k tělu vašeho společníka, Frin se samozřejmě zeptá, co to děláš. Tvá odpověď je komentována jen tichým povzdychnutím, ale přesto v přítmí vidíš, že tě pozorně sleduje. Tělo je mdle osvíceno a Eormund vypadá na první pohled, jakože spí. Chvíli se musíš vzpamatovávat z palčivé bolesti, která se po tvém výkonu v zápěstí neúprosně ozývá. A pak provedeš svůj útok. Nic se neděje, jen lehké cuknutí pod tlakem tvé rány. Nyní, když jsi blíže, si snad všimneš, že se jeho hrudník nehýbe a víčka jsou mrtvolně pobledlá. A snad, když se přikloníš blíže k obličeji, neucítíš žádný závan dechu. “Than?“ Slyšíš tázavý hlas Frina.

Laif Dornwell - 10. října 2010 16:51

Ve spárech divoké vody Zhluboka jsem se nadechnul než mě divoká řeka úplně pohltila. Cítil jsem jak mě táhne pomalu sebou. Divoce jsem se snažil za něco zachytit rukama. A za něco jsem se přeci jen chytil, takže jsem nějakou chvíli dokázal vzdorovat proudu řeky. Ať už to skončí! Mihne se mi vyděšeně hlavou jak vnímám chlad ledové vody. Oblečení mám celé nasáklé a je nepříjemně těžké. Srdce mi divoce tlouklo jak mnou projížděla jedna vlna strachu za druhou. Ani jsem si kvůli tomu nedokázal uspořádat myšlenky. Tohle nemůže být konec! To nejhorší přišlo teprve ve chvíli kdy jsem začal zas pomalu klouzat po dnu řeky. Když se se mnou začalo to cosi za co jsem se držel trhat. V zoufalé snaze zachránit si život jsem volnou rukou začal divoce mávat kamsi vzhůru. Nohama jsem se pokoušel odrazit od dna a dostat se aspoň na chvilinku zpět nad hladinu. Jednoduše jsem zkoušel jít proti proudu což mě ale stálo snad ještě víc síly než jsem čekal. Modlil jsem se abych se aspoň mohl nadechnout čerstvého vzduchu. (5)

Dain - 11. října 2010 11:46

Niekde na Dagorlade Stále vpred, stále na juh, hnaný čoraz väčšou tiesňou. Mapa, ktorú vlastnil mala aspoň toľko slušnosti, že na nej bol nakreslený správny priesmyk cez Emyn Muil. Uľahčila mu hľadanie, ale nie cestu, ktorá bola... Príšerná. Stromy sa pomaly vytratili, naokolo bola iba pustina. Hamak mu zrazu bol na nič a on si mohol iba blahoželať, že to podivné nočné šuchotanie neznámeho tvora ostalo ďaleko za chrbtom, spolu s Temnohvozdom a všetkou ostatnou žravou háveďou, ktorá sa týmto miestam celkom očividne vyhýbala. Bol tu iba on a pár otužilých a tvrdohlavých vtákov, ktoré si svoje hniezda bránili so zúrivou urputnosťou. Ako kričal radosťou, keď z tých prekliatých hôr zliezol. A ako nadával, keď uvidel tú pustatinu, ktorou sa mal ešte uberať. Za po pravej ruke močariská, za chrbtom Emyn Muil, pred sebou pustatinu, obrovskú pláň bez stromov, iba s vyschnutými bodľačím. Aspoň že sa tadiaľ tiahla cesta... Vodu tiež dokázal sporadicky nájsť, aj keď chutila hnusne a osobne si myslel, že je niečím otrávená, bola to predsa len voda a napriek podzimu slnko pražilo priamo na hlavu. Smäd je občas horší pán ako strach z pár hodín halucinácií. Ticho bolo neuveriteľné, ticho vládlo všade, iba vietor skučal na tej smutnej pláni. Preto ho tichý hlas prekvapil a dosť vyľakal. Sekeru už mal napoly vytiahnutú, keď konečne zbadal, kto to vlastne na tej ceste stojí. Žena v plášti s kapucňou, vyzerala krehko a bezbranne, hoci príležitosť, pri akej sa stretli a zreteľný rhunský prízvuk naznačovali, že všetko môže byť inak. "Po tom, čo som ňou prešiel sa vôbec nedivím, že bola zabudnutá." Odvetil sa uklonil sa, spomenúc si na správne spôsoby. "Dain k Vašim službám. Kto ráčite byť? A prečo ma hľadáte?" Nervózne sa rozhliadol po okolí. Počul o banditoch všeliaké veci a zneužiť ženu na odlákanie pozornosti nebolo nič nové. Lenže, nič nevidel. Planina bola holá, pár úbohých kríkov, ktoré poskytovali prabiedny úkryt. Kto je tá žena, čo chce, prečo ho hľadá? Nespomínal si, že by niekedy mal čo do činenia s nejakým východniarom, a východniarkou už vôbec nie. Dokonca si ani nespomínal na niekoho, kto by východniarku niekedy videl... Žiarlivo si ich strážili doma. Tak čo sa tu deje? Znova ju zbehol očami, ale čo z nej mohol vyčítať? Šedý, prachom pokrytý plášť splýval s prachom Dagorladu. Pod ním mohla mať čokoľvek (alebo vôbec nič, pomyslel si a pousmial sa nad takýmto šibeničným humorom). Do tváre jej vidno nebolo, ale zdalo sa, že hľadí na zem. Pozrel sa pod jej nohy, ale nič zvláštne tam nevidel. Zatiaľ.

Naili - 11. října 2010 17:47

divoká řeka nemám zrovna moc možností. Ševele...jsi moudrý a silný kůň, věřím že to zvládneš, že nás oba uneseš rozezpívám nad řekou svůj elfský- neelfský hlas a nehladím jím jenom duši toho zvířete, ale zároveň uklidňuji i duši svou. Na chvíli zalituju že jsem jen slabá elfka. Kdybych měla dost sil vrhla bych se hledat sama, ale pak by nás proud strhl oba. Ale teď riskuji zbytečný život na víc. Přivážu rychle provaz k sedlu Ševela a druhý konec ke svému pasu. Tvůj pán a já tě teď potřebujeme. Zůstaň nám na blízku z těmi slovy ho opuštím- nechávám ho v řece (pokud je nějaký z břehů hodně blízko což si nemyslím jelikož jsme byli zhruba uprostřed- nějak ho 'poprosím' aby na něj vystoupal) Pak očima pátrám a i když jsem omezena délkou provazu a vlastním strachem a strachem Ševela věřím že se někde musel zachytit. Pátrám po jakémkoliv náznaku něčeho že by tam byl (pokud tam byl i druhý provaz vzala jsem si jej též. Abych mohla Laifa zachytit do 'lasa' kdyby byl mimo můj dosah). (6)

Ogmar - 11. října 2010 18:05

Novej šéfík ? To těžko Kecy toho hnědáka mně už fakt serou. Coto na mně zkouší ?! Ovšem divoké myšlenky mi z hlavy zmizí když mi ta dýka přejede po hrubé, zeleno-černé kůži. Zavrčím, ale pak toho nechám protože si uvědomuju v jaké šlamastice to sakra jsem. Tak jo jaký mám teď karty ? Jsou v přesile, všeci jsou ozbrojení a mám před sebou chlápka s obřadní dýkou co se chová jako debilní fanatik.........nestojím si moc dobře. Zadloumám. Myšlenky se mi zrychlí. Samozřejmě že nechci sloužit nějakému tupému, proradnému sráčovi, co vypadá jak zženština od skřetů........ale zase mít prořízlé hrdlo......U Sarumana co mám dělat ? Najednou se uklidním. Ignorujíc štípání na tváři a pomalu se uklidním. Je to takový můj "stav", kdy jsem doopravdy schopen přemýšlet. Žít nebo zemřít jako skřet ? Jak dlouho už se tu sakra potloukám po tomhle světě jako nějakej špinavej kus odhozenýho hadru ? Už takovejch......uuuuhm.....no dost let. Ale....ne. už to stačilo s těmahle sviňama se nezapletu. Jsem skřet ! Válečník Sarumana ! Už mám toho dost ! Oči se najednou otevřou jako dvě rudé pochodně a s úšklebkem plným pohrdání pohlédnu na hněďáka. Ať ti sloužej ty tvý hnědý děvky ! Zavrčím a plivnu mu do tváře. Je to jistá míra odporu, ale rozhodnu se dále nezajít. Kdybych se začal vzpouzet znamenalo by to více než jen urážku. Ale ohrožení krále. V tom smyslu bych skončil jako Lanšmýt ! V duchu se směju, hrdý sám na sebe za tuhle ukázku svého vzdoru. U....ne.....Saruman je mrtvý. Sauron....je rovněž mrtvý....já...nemám pána. Nemám důvod proč bych se mněl vracet mezi svý druhy. A chci k nim vůbec zpět ? Ta léta mezi lidmi mi ukázala....něco jinýho. Styl jak žijou skřeti je hrůza. Jsme jak lůza, ne jako hrdej národ zabijáků a zrůd, kterých se každý bojí. Jsme jen zvířata, lůza kterou nakupujou a prodávaj jak na prodeji vepřů. Už toho mám dost ! U všech lidí ! Mám toho dost ! Zařvu v mysli, a nyní mé rudé oči doslova přetékají zlostí a hněvem. Stejně jako odhodláním..........

Eldaron - 11. října 2010 19:20

Palác Můj pohled směřuje na otce, na starost v jeho očích i hlase,na pohled jež je očividně plný obav a otázek, dívám se na něj a jen zavřu na chvíli oči.... Odpočinek, potřebuje odpočinek od války, ach Valar,dejte mi tu možnost a mému lidu milost, abychom nemuseli táhnout do boje... Pokud budeme muset vojensky zasáhnout,svěř mi prosím velení a sám si ponech obranu, vypadáš ustaraně a unaveně, já se toho nechtěného úkolu když tak ujmu, ale snad ho dokážeme vyřešit nenásilně, což by byla lepší cesta, nejel jsem domů válčit, ale budovat řeknu mu tiše a obejmu ho jak pevně to jen umím, při tom ho pohladím po hlavě.... Mám sil více než dost otče, možná už žiju tak dlouho jako obvykle žijí lidé, ale cítím se pořád plný sil jako kdybych měl pořád dvacet lehce se pousměji a pak trošku vydechnu, teprve teď si uvědomím jak moc sem po dnech na cestě cítít, jakou mám žízeň, a že bych taky rád snědl něco jiného než nasolené maso a tvrdnoucí chléb.... To měli, ale ne u jídla, spíše odpoledne, tak tedy,za dvě hodiny v jídelně, budu tam a budu se těšit na vaší přítomnost, nebo jinak, ne v jídelně, v mích komantách dnes posnídáme, dlouho to tam leželo pod přehozy, musí se to tam oživit... Když odchází ze zdvořilosti se ukloním, i když bych nemusel, ale pořád mám otce i matku v hluboké úctě.... Vydám se do svých komnat, dveře do mého "bytu" jsou zamčeny, což mě trošku překvapí ale pak si uvědomím že jsem zamkl já při odchodu, a nikdo ze služebnictva v tom případě nebyl v mých komnatách po dobu mé nepřítomnosti, rychle projdu velkou halou kde na sobě leží truhlice a zabírají skoro i celý střed, cestou se jen pousměji a zavolám na služebnou, která rychle vejde za mnou a kalní se.... Nech si své poklonky dobrá ženo, já je nevyžaduji, dones mi prosím čísté věci a nech ohřát vodu do lázně, děkuji ti, a také nech připravit mou jídlenu, dnes bude otec, matka a já snídat tam, děkuji mile se na ni usměji a vydám se do menší předsíně, na jednom ze stolků odložím své oblečení které se musí vyprat, na druhém vezmu svou zbroj a z jedné z truhlic vytáhnu pytel s pískem, než se nahřeje voda, očistím svou zbroj, ošetřím své zbraně, vyčistím boty a vše uložím na své místo, pak se vykoupu, učešu, a obléknu do čistých volných věcí, členěná kůže černch kalhot se jen leskne, rudá košile také, vlasy si sčesu dozadu a na halvu dám stříbrnou čelenku ze severní hvězdou, součást toho co jsem nalezl, kolem pasu omotám rudý saténový pruh látky a vydám se do jídelny kde je jíž připavena snídaně, jakmile spatřím matku ihned se k ní rozběhnu jako malé ditě a políbím ji na obě tváře, chytím za ruce a usměji se.... Slunce bledne před tvou krásou má matko, jsem rád že jsem opět s vámi, a ty se nemrač otče, doba není dobrá, ale ještě netáhneme do války usadím se do jedné z židlí a naliji si trochu čisté vody, vezmu nějáké pečivo a ovoce... V Rohanu je nyní smutek, není divu, ale co mě zaráželo bylo to že tamní lidé si druhý den po našem příjezdu šeptali jak zemřela, samozřejmě že verzí bylo hodně, a většina jich měla ráz který volal po pomstě, podařilo se mi ale doufám uklidnit jak srdce Rohanských tak zažehnout ještě naději i v srdíci Eoéra, že jeho rod nevymře, jisté je jen to, že Eomér nepodnikne žádné odvetné akce, děkuje ti za to že jsi poslel tělo ho dcery, a čeká na zprávy o Haradu, řekl sem mu ať zase sleduje majáky, protože bude li třeba, Gondor bude Rohirry volat do bojů, a on souhlasí.... mluvím tiše a nevzrušeně, taky pomaleji aby otec vše pobral i přes jeho viditelné zamyšlení... Nyní se můžete ptát vy co máte na srdci, jsem zase jen a jen váš

Than - 12. října 2010 19:25

Na lodi Po tom, co sem nebyla překvapena žádnou probouzející se reakcí, která podle mě měla nastat hned po ráně, se nakloním k Edmundovi blíže, což znovu zapůsobí na mé zranění. Poblíž nehybného těla ale všechno nasvědčuje horší variantě jeho bytí…a mě se z toho pohledu začíná dělat ještě víc zle. Vybavuje se mi jeho veselá nálada, ale i otravné žvásty. Neznala sem ho, jen jsem s ním chvíli cestovala a přece je tohle o to horší. Co by se asi stalo, kdyby umřel někdo, koho jsem znala déle? Třeba někdo z naší vesnice? Určitě se jejich výprava neobejde bez potíží, a i když je jich vcelku mnoho, začínám se obávat, že u moře narazí na to stejné, na co jsme narazili my. Možná jasem je nikdy neměla opouštět, co mě to jen napadlo? Současně ale vím, že sem ani nedokázala zůstat. Mám dojem, že kdyby mě opakovaně nevyrušovala bolest ze zápěstí, už by byl celý můj žaludek dočista vyprázdněný, čemuž nasvědčuje i lehké pálení v nose a nemilá pachuť v ústech. K mému vzpamatování se z pohledu na roura pomůže i Frinovo tázavé zvolání, při němž se přinutím odvrátit od ležícího těla a zadívat se směrem ke schodům. Ho asi už nepotřebovali… promluvím konečně na vysvětlenou, jaký je jeho stav a i když v duchu doufám, že se ještě nějakým zázrakem probere, odsunu se od něj o kousek dál, pořád otočená na schody, trochu, Jako bych čekala, že za námi co nevidět někdo přijde. …doufám, že my pro ně budeme mít nějaký lepší účel, než jaký měl on… říkám si už více méně pro sebe a zčásti si představuju, co by asi tlupa chlapů na lodi mohla chtít po někom, jako jsme my…jó po mě, to už by mě i něco napadlo, což u všech legend, těch pravdivých i nepravdivých, se snad nestane! Ovšem nezbývá než čekat a doufat. Čekat, až nám někdo náš účel sdělí, a doufat, že nějaký máme. Oh, prosím, ať nějaký U všech stkřetů máme….

Elfwine Sličný - 13. října 2010 17:36

Edoras Podzim je to krásná doba, to listí jeho krásné barvy, nebo slunce při západu je úžasně rudé. zamýšlím se při pohledu na zapadající slunce za Bílé hory. Konečně jsme se tedy dostali do cíle, cesta byla velmi zdlouhavá a únavná. Naštěstí jsem poznal hostinského který mě bez váhání vedl do svého "království". Na první pohled si toho člověk ani nevšiml, ale jak jsme tak procházeli uličkami Rohanského hlavního města, příšlo my zvláštní že zde je jasi mrtvo. Ani vrána se tu neodáží zakrákat a ani hostinský, jinak veselý muž, jen tiše kráčí ulicemi. A vysvětlení na sebe nenechalo dlouho čekat, jen co jsme se přiblížili na dohled sídla místních králů a jejich manželek, jsem si všiml černých praporů vysících téměř z každého okna a na bráně. Asi tu truchlí za princeznu. To musel být šok, kdo ví jak zemřela? Doufám že jí bude země drahá, přec to mohla být i moje sestra. při tomhle pomyšlení mnou projede husí kůže a vzpomínka na mrtvého Riandiera. Celá ta pochmurá nálada města přešla i na mě a bolest ze stráty se částečně vrátila. Je to zvláštní jak během malé chvilky může člověk změnit náladu, a k tomu mu stačí pouze smutné okolí. Do hostince jsem přišel s velmi smutným výrazem a i když mě můj přítel ihned obsloužil, byla moje odhodlanost ty tam. Měl jsem sto chutí zabořit hlavu do polštářa a naříkat nad tím co jsem udělal špatně a proč zrovna mě potkala smrt mého nejdrašího člověka. Hostinský tedy neváhal a natočil mě korbel piva. Tenhle nápoj do mě otec nalíval od mých deseti let a tvrdil že právě tohle mi pomůže ve všech bojích, jak ve válkách tak se ženami, ale vždycky v mírném množství. Pousmál jsem se při téhle vzpomínce a konečně jsem upřel zrak na hostinského který se ke mě vrátil po pozdravení obsloužení pár štamgastů, které nejspíš znal. Hele nenašel by se tu u tebe volnej pokoj na pár nocí než si tu něco vyřeším. řeknu a rozhlídnu se okolo Myslím že v tuhle dobu nebudeš mít zrovna plno. Jak vidím tak v tomhle městě vládne smutek, je to stále kvůli Elenwë? zeptám se a upiju svého piva. S čím přicházím? podívám se na něj ale najednou mě nepřichází odpověď S čím já vlastně přicházím? Sakra měl bych se asi probudit, co si myslím že jsem nějakej zatracenej ztracenej princ z Rohanu nebo co? Co jsem si myslel? Měl jsem radši zůstat doma a hlídat bránu Minas Tirith a né tu ze sebe dělat šaška. Když teď nad tím přemýšlím ani sám nevím co tady sakra dělám...

Osud Středozemě - 17. října 2010 20:36

Laif a Naili - Divoká voda Laif se snaží jakýmkoliv způsobem dostat nad hladinu. Proud je silný a těžko věřit, že to byla ještě před pár hodinami poklidná říčka. Když už tě svírá pocit a máš dojem, že plíce dojíždějí i na záložní systém, dostaneš se konečně nad hladinu. Nadechneš se tak zhluboka, jak to jen jde. Na hrudníku tě téměř bolí, tak dlouho ti chyběl vzduch. V noční tmě, do které stále prší, ale nic nevidíš. A navíc už zase padáš pod hladinu. Pomalu ztrácíš síly a máš dojem, že všechno kolem tebe padá do temnoty. Naili se povede Ševela dostatečně uklidnit. Kráčí spolu řekou a díky spojení lanem mají větší stabilitu. Ševel občas cuká hlavou, ale už nikam neutíká a není nebezpečný. Ovšem ve tmě nic nevidíte, jen kapky se vás neustále dotýkají a proud do vás naráží. Kdyby si neměla Ševela, lehko by tě strhnul. Ale takto je vše lepší, když můžeš sedět na jeho hřbetě. Pak ale Ševel sehne hlavu, je to nečekané, takže Naili málem přepadne. Ale pro Laifa je to pravý čas, Ševel totiž čumákem ve vodě vyhledává jeho tělo a opravdu ho našel. Ovšem sám ho nevytáhne. Déšť pomalu ustává, ale voda je stále zuřivá. Laif pomalu ztrácí vědomí, i když je nyní nad hladinou díky Ševelovi. Jeho tělo ovšem slábne pod přívalem nárazových vln.

Osud Středozemě - 17. října 2010 20:45

Dain - Zvláštní setkání Zdá se, že napůl vytažené zbraně dívku vůbec nezneklidňují. Stále hledí do země, skoro jako kdyby s tebou mluvit ani nechtěla. Zem, na kterou tak zírala, opravdu nic neskrývala. Rozhodně ne na první pohled, ale ani na ten druhý, třetí... Nejspíš nemělo smysl hledat něco tam. "Jsem Vidoucí." Odpoví ti téměř ledabyle, a přesto máš dojem, že je to něco vznešeného. "Tvá cesta byla předurčena. Nesmíš se zastavit a musíš pokračovat. Půjdeme spolu. Jsem slabá na to, abych šla sama." A pak konečně zvedne hlavu. Její tvář je velmi jemná, je to opravdu mladá dívenka. Víčka má pokrytá šedotřpytivým práškem, víš, že některé lidské ženy takové věci používají na zdobení. Zda-li je to zde stejný důvod, netušíš. A pak otevře oči a ty pochopíš. Jsou bez života. Jak se ale slepá dívka může potloukat po této planině?

Osud Středozemě - 17. října 2010 20:55

Ogmar - Trest Při tvém křiku se ještě tolik neděje, nejspíš ti mnoho lidí zde v sále nerozumí. Ale její vládce se zamračí a když na něj dopadne tvůj plivanec, dal by se přirovnat k dýmajícímu drakovi. Dlaní setře tvoji slinu, poté uchopí lépe dýku a bez dlouhého zamýšlení ti ji zabodne do předloktí. Nůž vytáhne, předá ho tomu, který tě vyslýchal a cosi mu cizím jazykem přikáže. Lidé kolem vás souhlasně vykřiknou a nedívají se na tebe vůbec mile. Tebe dlouho nenechají okounět, ale odvádějí tě, přestože ti krvácí rána na ruce. Znovu tě vedou tou samou cestou , ale skončíte venku. Nemíříte do vězení. Muž, který třímá dýku, nůž očistí v písku a zastrčí si ho za opasek. Poté pokračujete dál, vykročíte ven na slunce, které tě dost nepříjemně pálí a ještě horší je písek pod nohami. Nikdo z nich nyní nemluví jazykem, kterému by si rozuměl, ale můžeš tušit, že tě nečeká nic příjemného. A když vidíš kůl, u kterého visí řetězy, pochopíš rychle. Ruce ti připnou nad hlavu, takže spíše na kůlu visíš. Ovšem tak nízko, že musíš klečet, případně být v dřepu. Klečet na patách už nelze, to by si byl příliš nízko a nejspíš by jsi si ruce vykloubil. Slunce tě nepříjemně pálí do kůže a rána stále trochu krvácí. Není to nic hlubokého a vážného, bude z toho jen jizva, ale tví věznitelé ti to nejspíš chtějí zpříjenit, protože ti do rány nalili jakousi tekutinu, která nyní způsobuje dost těžko snesitelné pálení. "Muset se rozmyslet lépe." Promluví konečně ten muž, co tě má na starosti. Na odpověď nečeká a odchází, zatímco dva zůstávají, nejspíš, aby tě hlídali. Zdá se, že jim slunce tak nevadí.

Osud Středozemě - 17. října 2010 21:11

Eldaron - S rodiči, Minas Tirith Tvůj otec jen přikývne. Nic neříká. Víš sám dobře, že by bojovat zvládl a že by svůj národ nikdy neodpustil. Ale zažil hroznou válku, téměř beznadějnou. A to si nikdo nepřeje zažít vícekrát. "Eldarone, si skvělý muž a budeš výborný král pro Gondor. Čeká tě ještě dlouhý život." Řekne ti s takovou nadějí v očích, že by si mohl doufat, že to není jen jeho přání, ale snad opravdová skutečnost. "Dobře, dojdu pro tvoji matku a oznámím jí tu novinu, že jsi přijel. Bude velmi šťastná." Usměje se na tebe otec a poté opustí trůnní sál. Služka poté vyplní tvé přikazy s rychlostí a vzorností, která je gondorskému služebnictvu vrozená. Vše je čistě připraveno a když vejdou tvoji rodiče do jídelny, můžeš vidět dojetí na očích matky. Jistě je ráda, že tyto prostory opět žijí a že někdo žije v nich. "Synu, Eldarone, jsem šťastná, že jsi zpátky. Každé tvé odloučení od nás je pro mě těžké." Přizná ti upřímně a na tváře ji skanou slzy radosti. S láskou tě obejme a nechá se od tebe doprovodit ke stolu. Když se trochu všichni občerstvíte, oba tvoji rodiče s napětím očekávají vyprávění. Jakmile domluvíš, otec zamyšleně zareaguje. "Je dobře, že Eomér nehodlá podniknout nic ukvapeného. Chápu, že to pro něj muselo být těžké rozhodnutí. Ale věřím, že ty jsi byl jeho dobrým rádcem. Ještě dnes k němu pošlu posla s nejnovějšími zprávami, co máme. Není to moc, ale musí vědět, že jsme na něj nezapomněli." Poté se ujme slova matka. "Pro Lothíriel to musí být rána..přijít o jediné dítě." Asi tušíš, co se při té myšlence Arwen vybavilo, protože její oči se na tebe upnou s velkým strachem. "Eldarone, ty víš, na co se chci zeptat. Na tvé sny. Měli by je slyšet také naši učenci. Ale pokud o tom chceš mluvit až později, odpočiň si nejdříve." Pokračuje otec. "Můžeme jít spolu do zahrad." Něžne ti navrhne matka. "Už je to dlouho, co jsi trávil čas jen se svojí matkou mezi stromy, zpěvem ptáků, daleko od všeho aspoň v mysli." Její oči se zalesknou a na rtech se jí rozhostí přímo dokonale něžný úsměv. Tvá matka je rozhodně ztělesněním dokonalosti.

Osud Středozemě - 17. října 2010 21:24

Than - Na lodi Těžko uvidíš, jak Frin překvapeně zamrká, ale z toho, že dlouho mlčí, poznáš, že i jeho to zasáhlo. "..proč tedy nás..." Zauvažuje trochu nahlas. Tvůj pohled ke schodům je oprávněný, protože se ozve zavrzání, na schody na chvíli padne proužek světla, který ovšem zmizí, ale nahradí ho jiné světlo, teplé a mihotající se. Za chvíli odhalíš, že je to světlo z lucerny, která se pohybuje ve tmě a jen spoře osvětluje nějakou postavu. Dotyčný pomalu sejde a zamíří k vám. Když tě uvidí v blízkosti Eormundova těla, jen se pohrdlivě uchechtne. Rychle vám zkontroluje pouta, ale pak už popadne tebe a vláčí tě sebou. Není to takový problém, moc těžká nejsi a on je celkem silný, přestože jeho postava je zahalená do hávu od hlavy až k patě. "Hej, co to s ní děláte? Kam ji vedete?" Zvolá Frin, ale v odpověď mu přijde jen zavrčení, zlostné vydupání schodů a bouchnutí dvířky. Málem tě denní jas oslepí. Slunce svítí, nebe je bez mráčků a paprsky se odrážejí od vodní hladiny. Po chvíli rozeznáš, že loď není příliš velká a pohybuje se na ní několik podobně oděných mužů. Jeden z nich postává na můstku, v ruce dalekohled. Má temné oči a tmavě hnědý dlouhý plnovou. Když tě spatří na palubě, rychle se k vám přesune. Ten, který tě přivedl, tě hrubě shodí na zem. Kapitán lodi k tobě přistoupí, vytasí lehce zahnutý meč a jeho čepel dá do blízkosti tvého krku. Takový meč jsi ještě neviděla. "Poznáš gondorského prince? Dědice trůnu?" Zeptá se tě Obecnou řečí, ovšem se silným přízvukem. "Mluv."

Osud Středozemě - 17. října 2010 21:33

Elfwine - Hostinec, Edoras Hostinský přikývne. "Ubytování mám, nic velkolepého, ale je to lepší, než spát na slámě. Až budeš chtít, ukážu ti pokoj." Poté znovu přikývne, ale také si znatelně povzdychne. Ztěžka dosedne na židli proti tobě. "Ano, je to kvůli naší princezně. Před třemi dny se konal pohřeb. Každý chce pomstu, ale král se drží. Prý mu to princ z Gondoru neradí, že vše se má asi jinak. Ale jak jinak..? Zabila jí ta mrcha haradská." Zdá se, že princezna byla mezi lidem velmi oblíbená. "Je to hrozné, když děti umírají..." Řekne si hostinský trochu spíš sám pro sebe. Poté se trochu uchechtne. "Nevíš, co tu děláš? Chlapče, Rohan je krásná země a jestli jsi trochu šikovný, tak v Edorasu najdeš práci. A navíc, budeš žít v nádherné krajině pod rozumným králem." Usmívá se, ale pak se jeho tvář znovu zakaboní. "Jen dědic tu není..." Zavrtí hlavou a po chvíli na tebe kývne. "Chceš ukázat ten pokoj?"

Dain - 18. října 2010 10:44

Zvláštne stretnutie Na okolí skutočne nikto nebol. Neukľudnilo ho to, ale sekeru opäť zasunul, nepriviazal ju však remienkami. Možno ju bude ešte potrebovať. Na zemi tiež nič nenašiel (hoci dúfal v prsteň, kúsok zlata, striebra, čohokoľvek. Mal rád šperky a keby na to mal, zariadil by si takú malú dielničku...) a nič nevyčítal ani z jej postavy. Iba tam stála. Ako keby tu vlastne ani nebola, fatamorgána stvorená pustou pláňou bez nádeje. Ale ten hlas, ten predsa fatamorgánou nebol... V tej chvíli prehovorila znova a zmätok v ňom ešte vzrástol. "Predurčená? To je nejaká hlúposť, nie? Sám netuším, kam moja cesta povedie. Vydal som sa preč aby som videl Stredozem. Nemám cestu a nemám ani cieľ." pokúsil sa namietnuť, ale tá žena sama na pláni budila dojem niečoho odhodlaného. Nikto sa nepotluje po divočine len aby stretol jedného trpaslíka bez nejakého dobrého dôvodu. A vôbec, spoločníčke sa potešil. Viac hláv viac rozumu. A možno má niečo lepšie pod zub ako kram. A možno, ak sa zase objaví tá vec, čo čmuchala pri Temnohvozde, rozhodne sa radšej pre šťavnatú slečnu než pre šľachovitého trpaslíka... Pousmial sa svojmu cynizmu a zaumienil si, že s tým niečo musí urobiť. Znova sa poobzeral po okolí. "Tak teda slečna, viete mi povedať, kam sa mám vydať te... Pre bohov!" vykríkol prekvapením, keď sa stretol s jej... pohľadom. Takže Vidoucí, čo? Koľko irónie v jednom mene. A nebol to skôr titul? Márne úvahy. Dôležitejšie a záhadnejšie bolo niečo iné. "Ako si sa sem u všetkých Valarov dostala?" pristúpil k nej bližšie, skúmajúc jej tvár. Nutno povedať, že krásnu tvár. Aj trpaslíci vedeli oceniť krásu, ktorou ľudské ženy obdaril stvoriteľ. Táto bola mladá, dievčenský pôvab z nej priam kričal. Mala sa chúliť v náručí muža, ktorý by ju miloval a staral sa o ňu, nie stáť uprostred Dagorladu a slovami obťažkanými osudom sa prihovárať trpaslíkovi, ktorý nebol ničim dôležitý. Nevyčítal z nej nič, tvárila sa ľahostajne, ako keby sa jej nič netýkalo. "Kedy si naposledy jedla? Alebo pila? spýtal sa podozrievavo. Nevyzeralo to, že by mala so sebou nejakú tornu. Možno ju mala pod plášťom, ale... Kto by vôbec poslal slepé dieťa, aby niekomu oznámilo, že sa nemá zastavovať a má pokračovať... Kam vlastne? Do Gondoru? Do Rohanu? Pôvodne chcel ísť úplne inak... Vytiahol fľašu s vodou a podal jej ju. "Ty sa najprv poriadne posilníš, až potom nikam pôjdeme. A rozprávaj. Chcem počuť všetko." prísne sa na ňu zahľadel a až potom si uvedomil, že to nemá efekt. Nevadí. Vraví sa, že slepí majú aj iné zmysly, než len zrak... Možno svojim spôsobom vidí lepšie, ako on...

Laif Dornwell - 18. října 2010 11:10

Souboj s divokou řekou Ze všech posledních sil jsem se snažil dostat nad hladinu. Divoká řeka do mě mlátila jako jedna velká pěst. Čím víc jsem se snažil tím rychleji jsem se snad vysiloval. Občas už jsem měl skutečně chuť to vzdát a jen podlehnout proudu. Ale pak jsem se konečně dostal nad hladinu a do nosu a úst se mi nahrnul čerstvá vzduch. Zhluboka jsem po něm lapal. Než jsem spadl zase zpátky pod divoké vlny. Pevněji jsem se toho něčeho za co jsem se držel chytil a modlil se v nějaký zázrak. Začali už mě nepříjemně pálit svaly. Byla mi hrozná zima a hrudník mě šíleně bolel. Jako kdyby mě nakopl kůň. Pomalu jsem začínal být smířený s tím že už mě asi strhne proud a já se utopím. O to víc jsem byl ale překvapený když mě něco chytilo za věci a silněji zas vytáhlo nad hladinu. Jen krátce jsem se po tom ohlédl. Zahlédl jsem akorát jen nějaké neurčité šmouhy. Než mi hlava bezvládně poklesla a začal jsem pomalu povolovat. Jak na mě dopadala tíha bezvědomí. A jen jsem sledoval jak všechno kolem pomalu nabírá temného odstínu.

Naili - 20. října 2010 19:50

divoká řeka I když mi proud podráží nohy provaz který mě drží k sedlu Ševela mi ihned navrací stabilitu. Pátrám kolem sebe rukama a nohama a volám jako zběsilá Laifovo jméno. Laife! No tak chlape! Přece mě tu nenecháš po tom co jsme se sotva sešly. Přísahám že jestli tu zemřeš najdu si tě a zabiju tě ještě jednou! opravdu nejde o líbezná pěvavá slova elfky, hold těch pár dní v přírodě nejen že otužily mé tělo, ale mně celou. A nyní je slyšet že i můj slovník. Najednou Ševel začne nořit hlavu do temných hlubin. Prudce se otáčím a snažím se tím směrem zaostřit. U všech svatých! Rychle se vodou dostávám zpět k Ševelovi, kdyby Laifa uvolnil tak přesně v takové dráze abych jej mohla zachytit. Nakonec jej vylovím. Ty si nám ale dal. zašeptám s úlevou. Když vidím že dýchá jako bych i já měla nyní důvod se nadechnout. Nechť ti elfští bohové splní tvá přání statečný oři. Postuj ještě chvíli příteli. Náš souboj ještě nekončí Pokusím se Laifa dostat do sedla- opravdu nemám sílu táhnout jej až ke břehu sama. Pokud jej do sedla vytáhnu přivážu jej a vezmu Ševela za uzdu. Musíme jít opatrně pomalu kráčíme přes řeku do bezpečí. Pokud nás řeka opět nezradí a Laif opět neodplave (:D) vezmu si bylinku s energií která zažene mou vlastní únavu. Nemám čas na odpočinek. Prve se postarám o to aby byly oba dva v suchu a v teple (schování pod strom, donesení dříví, rozdělání ohně atd...)

Osud Středozemě - 21. října 2010 16:34

Ogmar – Výslech pokračuje? Po chvíli už nedokážeš určit čas. Nevíš, kolik hodin a nebo snad jen minut jsi na slunci. Vnímáš jen jeho pálící paprsky a písek ve tvé ráno na paži a pod lýtky a koleny, rozpálený jako uhlíky. Není moc možností, jak se mu vyhnout. Slunce neúprosně pálí, ale nezdá se, že tvým hlídačům by to vadilo. Snad je jejich dlouhé oblečení přes celé tělo, včetně hlavy, chrání? Momentálně jediná zapeklitější otázka, kterou je ochotná tvá vlastní přehřátá hlava rozebírat. Ale ne na dlouho. Nezdá se, že by den pokročil. Ovšem hlídky se už dvakrát vystřídaly. Tak přeci? Ale slunce zůstává téměř na tom samém místě. A nebo se kousek pohnulo? Rozhodně se neblíží k obzoru, k žádnému... Pak uslyšíš křupání písku. Další výměna stráží? Ne, je to jen jeden muž. A vodu ti nenese. Je to tvůj „vyslýchač“. Postaví se před tebe, takže ti na malou chvíli poskytne drobný stín. Ale nejspíš si to uvědomil, protože o krok ustoupí a slunce se do tebe opět plnou parou opře. Po chvíli mlčení se ozve jeho hlas: “Jak rozmyslet? Přijmout službu?“ Logicky na tom nejspíš závisí tvůj pobyt na zdejším příjemném sluníčku.

Eldaron - 21. října 2010 21:05

Doma Pokynu otci hlavou a lehce se zamyslím.... Myslím že po obědě bude dobrá doba jít a mluvit o mých snech se staršími, pokud tedy nic nemnamítáš otče.... opět pokynu hlavou a doufám že nebude proti, navíc starší by měli asi znát mé sny, ani jsem je ještě neviděl... Velmi rád s tebou půjdu do zahrad má drahá matko,můžeme jít klidně chvíli po snídani, chceš li,je pravda že mi chybí tvůj zpěv a hlazení mě ve vlasech pod korunou stromu na trávě nebo mechu,i když dnes mě již asi nebudeš moct chovat v náručí, to spíše já tebe... odpovím zdvořile matce a pak se začnu smát, ale tím upřímným smíchem při pomyšlení že má matka ve mě bude stále vidět dítě, i když jsem skoro o dvě hlavy vyšší než ona... O tom jak budeš zpravovat Eoméra otče, myslím že nejlepší by bylo zařídit mezi Edorasem a Minas Tirith rychlou kurýrskou službu, tak pět stanic, dobré jezdce a nejlepší koně, aby se zprávy dostali tam zpět do tří dnů... navrhnu otci a upiji čaj z hrníčku, sním ještě nějáké jídlo a pak probíráme další a další věci, které je zajímají, s matkou se domluvím na procházce hned po snídani, a až do oběda jsme v zahradách, oběd opět proběhne u mne v komnatách a chvíli po něm, když slunce se pohne blíže k západu se vydáme všichni tři za staršími abych jim vypověděl své sny, trochu zamšleně kráčím vedle otce,ustrojen opět do své zbroje,s mečem u pasu, jednu ruku mám na jílci meče, druhou uzmula má matka, která kráčí s námi zakleslá jak do mě tak do otce k místům kde nás již starší očekávají....

Elfwine Sličný - 24. října 2010 13:20

Hostinec Hostinský mě nabídne pokoj, poté povzdechne a sedne se naproti mě. Jak jsem očekával všecna tahle pochmurná nálada je kvůli mrtvé princezně. Chvíli se tak zahledí do neznáma a potom smutným hlasem spustí vyprávění o nedávné smrti princezny. Překvapilo mě že byla ještě malé dítě, očekával jsem již mladou ženu, to už je teď ale jedno. Jakmile z něho výjde obvinění udiveně se na něj podívám a zopakuju Mrcha hardská? Ono to není tak že bych vůbec nevěděl za čím jsem přijel, snažím se své tvrzení uvést na pravou míru přijel jsem za určitým cílem. Ale po tvé otázce mě to přišlo jako úplná kravina. Já vím Rohan je krásný kraj plný mnoha možností, ale kdybych potřeboval práci tak jsem zůstal doma a hlídal brány Minas Tirith. Do Rohanu jsem jel, protože hledám svého pravého otce. Po cestě jsem ti už říkal o Riandierovi, ale vynechal jsem tu část, těsně před jeho smrtí. Pár dnů nežli vydechl naposledy, kéž mu je země lehká, mě prozradil tajemstvý se kterým žil celý můj život a to že nejsem jeho synem. Poté jsem se odmlčel a přehrával si v hlavě zážitky se svým otcem. Chvíli jsme tam jen tak mlčky seděli, a mořili se ve vzpomínkách. Naštěstí při dopíjení mého korbelu hostinský přerušil to hnusné ticho a že mě odvede do pokoje. Vstal jsem a kráčel pomalu za ním. Podívej to co jsem ti řekl tam, nemusíš nikde rozkřikovat, je to tak trochu osobní věc, tak bych ti byl moc vděčný. Myslím že tě můžu nazývat přítelem. pak mu už neřeknu nic. Poté mě vezme až do pokoje. S přaním dobré noci mu předám peníze za noc, za pivo plus nějaké drobné navíc. Rozhlédnu se po pokoji a jestli zde najdu nějaké okno vyhlédnu z něj a snažím se zahlédnout hrad.

Osud Středozemě - 25. října 2010 11:00

Dain - Vidoucí Dívka klidně mlčí a nechává tě cokoliv vypustit z úst. Její mrtvé oči směřují kamsi za tebe a vidí nejspíš to, co jiní nejsou schopni vidět. Proč by jinak byla nazývána tak, jak je? Ovšem dává vůbec něco z toho smysl? Ani když se zhrozíš nad její slepotou, nic neřekne. Nehne ani brvou, téměř to vypadá, že je tam vytesaná z jednoho kamene. Když se zeptáš, jak se sem dostala, zatváří se lehce překvapeně, což její tváří sluší více, než ten neustálý tvrdý a striktně vědoucí výraz. "Jak? Přeci..jako každý. Šla jsem." Lehce zmateně ti odpoví. Pak ale opět přejde do lhostejného výrazu, jakoby ji nic nemohlo vyvést z míry. Oči, které kdysi byly snad šedé, jsou nyní jakoby překryté závojem. Jen mrtvě zírají na dálku a zdá se, že se nikdy nehýbají. Nejsou to typicky slepé oči. Jak si ji prohlížíš dál, dostaneš odpověď na své otázky - žádná torna se pod pláštěm nejspíš neskrývá, nanejvýš velmi drobné zavazadlo, protože nevidíš žádné vybouleniny a podobně, jen útlou siluetu. "Jíst? Potrava se rozprostírá všude kolem." Odpoví ti naprosto klidně a na důkaz toho vezme hrst kamenného prachu, který si vloží do úst. Neslyšíš žádné křupání, přestože se její ústa hýbou. Poté jen polkne. "Ukrývají se tu i prameny, jen musíš umět hledat." Opravdu ironické, když ti toto řekne slepá dívka. Nakonec si klekne na zem a posadí se na paty. Nakloní hlavu a chvíli snad přemýšlí. "Co chceš ještě vědět? Věci jsou jasně rozprostřeny před tebou. Můžeš se osudu vzepřít, ale Túrin by ti výstrahou měl být." Jasně si všimneš, že místy mluví jako stará kronika. A kdo ví, zda tušíš, kdo byl Túrin - snad ti o něm někdo někdy vyprávěl? PS: Pro představu, vím, že to není zázrak, ale lépe to umístit na net nedovedu. odkaz

Osud Středozemě - 25. října 2010 11:16

Laif a Naili - Snad v bezpečí Laif je pro Naili přeci jen dost těžký - oblečení nasáklé rozbouřenou vodou a sám o sobě je to kus chlapa. Přesto se Naili povede použít provaz a přivázat Laifa k sedlu. Ševel nyní vzorně chápe, co se po něm chce. Opatrně postupuje ke břehu rozvodněnou říčkou. Naili se může přidržovat a nebo si na Ševela sednout, záleží na ní. Po pomalém a únavném postupování se dostanete na břeh. Bohužel na severní, takže jste tam, kde jste začali. Ševel musel vyšplhat výše - kout, kde jste tábořili, byl zatopený. Déšť ale pomalu ustával a bouřka se vzdalovala. Tak tedy snad pro dnešní noc nastane klid. Voda nejspíš bude rozvodněná ještě nějakou dobu, ale to vás pro teď nemusí zajímat. Bylinka na Naili zapůsobí ihned - cítí opět pálivé probouzení svého svalstva, smysly se jí zostří a srdce začne tlouci jakokdyby běžela. Únava je na chvíli pryč. Rozdělat ale oheň je trochu nemyslitelné - všechno dřevo je mokré a žádný lesík v nejbližším okolí není. Ne takový, který by byl dostatečně hustý, aby tam něco po takové bouřce zůstalo suché. Dovedeš, Naili, své společníky k většímu kameni, pod který se všichni zhroutíte. Je aspoň částečnou ochranou proti studenému větříku. Do svítání můžou chybět tak tři hodiny. Laif vypadá jako bez života, ale dýchá. Zdá se, že se nejspíš uhodil a nebo pořádně vysílil. Žádné velké zranění až na oděrky nenajdeš. Po chvíli se začne Laif probírat, vypadá dezorientovaný a vysílený ze zápasu s vodou a nedostatku vzduchu. Potřeboval by se pořádně a v teple prospat, což mu bohužel nyní nemůžeš dopřát. Ne v teple. A nejspíš ani v klidu. Nocí se nese táhlé vytí vlků a Ševel se začne vzpínat. Je tu snad něko, kdo si nepřeje, abyste se dál dostali živí a zdraví? PS: Každý si opět hoďte šestistěnnou kostkou a hod mi zapište na konec příspěvku.

Osud Středozemě - 25. října 2010 12:09

Elfwine - Hostinec, Rohan Chvíli se zdá, že tě hostinský moc neposlouchá, ale pak zbystří. Pozorněji na tebe otočí svého otce a souhlasně přikyvuje na znamení, že si vzpomíná, co si mu vyprávěl. A zatímco ty vzpomínáš na svého domnělého otce, hostinský proti tobě také sedí zamyšlen. Snad nad tím, co se na cestě vše od tebe dozvěděl. Nevíš. Tvůj hostitel se ale nevyptává, mlčky tě odvádí do pokoje, do kterého stoupáte po vratkých, ale zatím držících schodech. Chodba, po které se pohybujete, je temná, bez oken. Ovšem hostinský si nese zapálenou svíčku, takže se aspoň trochu orientujete. Poté tvůj průvodce vstoupí do jedněch dveří, jsou to třetí po levé straně, jak sis mohl všimnout. Před tebou se objeví malá komůrka - jednoduché lůžko a truhlice. Nic víc. Na truhlici ještě svíčka. "Tak dobrou noc a neboj se. Nikomu nic neřeknu. Můžeš mi věřit." Usměje se hostinský. "A kdyby si chtěl, můžeš pokračovat ve svém hovoru." Opatrně tě vybídne, ale poté tě nechá o samotě, zavře dveře a ty jen slyšíš jeho váhavé kroky po chodbě a poté křupání schodů. Pak nastane ticho. Podle všeho si nejspíš jediný ubytovaný v hostinci pro tuto noc. Okno v pokoji je, nachází se vedle postele, která je postavena u levé stěny. Naproti lůžku je pak zmíněná truhlice. Když vyhlédneš z okna, spatříš Edoras víceméně trůnit ve tmě. Pár světel se pohybuje na palisádách, nejspíš stráž. Občas se zamihotá nějaké světýlko kolem domků, ale většina obyvatel už spí. Jen Zlatá sín je vyznačena dvěma většími ohni. Je to nejspíš místo, kde je vchod. Když budeš mít velmi dobrý zrak, možná spatříš i nějaké stíny, které kolem ohňů chodí. Také nejspíš stráž. Samotná Zlatá síň se ale topí v temnotě, okna nejsou ozářená. Její majitelné nejspíš už také ulehli a nebo jsou na druhé straně budovy. Snad už je také čas jít spát. Cítíš trochu únavu, ale zároveň nemůžeš odtrhnout pohled od místa, kde sídlí král. Tam jsi mohl vyrůstat. Měl by si sestru, měl by si krásný život, žil by si jako rytíř... Byl by si rohanský princ... PS: Označení "dítě" bylo použito hostinským v jiném významu - je starší, tudíž by princezna mohla být jeho dcera. Věkem ovšem byla kolem dvacítky. PS2: Svůj příspěvek můžeš nechat běžet přes noc (tvé přemýšlení nebo se snad odhodláš k nějaké akci) a nebo ho doveď až do rána, kdy snad budeš mít nějaké plány pro nějakou aktivitu.:o)

Osud Středozemě - 25. října 2010 12:19

Eldaron - S matkou v zahradách Minas Tirith Tvůj otec souhlasně přikyvuje, když mu oznamuješ nápad na kurýrní službu. "Vydám se to ihned zařídit. Vy si užijte krásný čas." Kývne na tebe a políbí tvoji matku na tvář, zatímco ta ho jemně pohladí po vlasech. Jejich láska zažila hodně trápení, ale nikdy nepřestala kvést. Když s matkou dosnídáš, společně odejdete do zahrad. Přesto že do kraje se pomalu vkrádá podzim, zahrady jsou stále krásné. Tiché, doplněné jen štebetáním ptáčků, tráva plná svěžesti a ještě ranní rosy, podzimní skalky bujně kvetoucí a stromy pomalu se barvíc do rudé, oranžové a žluté. Tiše vedle sebe kráčíte, zamíříte k besídce v klidném koutku daleko od paláce. Posadíte se a konečně se zdá, že Arwen promluví o tom, co její srdce tíží. "Eldarone, už jsi dospělý. Mnoho jsi dokázal a přivezl jsi nádherné dary. Tvá čest a síla jsou známé všem v Minas Tirith, přestože si je uplatňoval v jiných krajích. Oni ti ale věří. Budeš novým králem. Snad nyní nejsi korunován, ale na tvém rozhodnutí velmi závisí." Jemně tě hladí po vlasech a měkce ti vše vypráví, i když tušíš, jak vážně vše myslí. A má pravdu. Všechno se mění, už nejsi sám pro sebe. Jsi tu pro národ. Velmi dobře to pociťuješ. Arwen ti poté jemně natočí tvář tak, aby jste si navzájem viděli do očí. "Vím, že zvyk, o kterém ti nyní povím, se ti nebude líbit. Tvá korunovace je na spadnutí. Ovšem lid by rád po tvé boku viděl něžnou duši, spanilou dívku, tvou oporu. Eldarone, drahý synu, nechal si už u některé své srdce?" Její třpytivé oči na tobě spočinou snad s určitou nadějí. "Nemusíš se bát, otec ani já nemáme žádné předsudky a nelpíme na původu. Chceme jen, aby si ji miloval." Pohladí tě láskyplně po ruce. PS: Pokračuj v této scéně, pokud ji tak nějak ve svém příspěvku ukončíš, sama tě hodím do scény "setkání se staršími".:o)

Ogmar - 25. října 2010 19:35

Špinavej hněďák - Hehe ! Když můj plivanec začne stékat po ksichtě toho zm******o haradrina jen se usměji jeho vzteklýmu ušklíbnutí. Nemám tyhle parhanty rád a už vůbec ne............ AAAAAAAAAAAH !!! Zařvu bolestí když mi chladná ocel prořízne ocel a hladově se zarazí do mého předloktí. Ovšem zapřisáhl jsem se neukázat bolest a tak svá ústa okamžitě zaklapnu, a podívám se tomu muži opět do očí. Můj pohled slibuje jen jediný slib. Chcípneš v pekle ty z***e. Zavrčím až mi vyjdou mé velké tesáky. Oči mi planou hněvem, ale ten mne rychle přejde když mne popadnou ti poskoci toho patolízala. Vrčím a snažím se vysmeknout, ale ani Uruk-hai mé síly a bojových dovedností by si se všemi těmi parchanty nedovedl poradit. Aniž bych byl při smyslech táhnou mně jak pytel brambor. Vrčím vzpouzím se vzteky, ale když mne vynesou ven je mi jasné co sem nou udělají. Zabijí mne. Ale coto ?! Místo toho mně nechají na slunci. Sakra děláte si srandu ?! Skřeti nenávidí slunce a ještě v takovém kalibru ! Vztek mne brzy přejde, kvůli tomu hrozivému horku. Šetřím si radši síly abych nijak nepadl do bezvědomí. Slunce pálí jako láva "Hory Osudu", nebo tehdá když jsem ještě jako mladý Uruk-hai cvičil s ostatními boj s meči u lávových polí Sarumanových dolů. Po dlouhé době již nedokážu určit co se okolo děje. Ani nepřemýšlím, jen tupě hledím na písek a přežívám sílou vůle. Mimo to mi do té rány nasypaly nějakej sajrajt takže to nepříjemně svědí (vím že si řekla bolí, ale co bych byl za skřeta, kdybych nebyl s bolestí kamarád :-) ). A potom uslyším kroky. Zas ta blbá střídačka stráží. Ach jo. Pozvednu hlavu abych dobře ivděl na svého nového strážce. A heleďme se je to vyslýchač.......a je sám. Ale ne dost blízko abych mu prokousl hrdlo. Tak fajn jak natom jsem ? Jsem v zajetí haradů, s pálícím slunkem na dpalicí a vyhlídkou na krvavou obětinu nějakého šílence. No byl jsem už v horší kaši. Na jeho otázku se jen hrubě zasměju. Směji se opravdu dlouho, než si získám hjeho pozornost natolik abych se přiblížil velice blízko k jeho obličeji. Usmívám se, moje tesáky doslova odráží lesk slunce. Probodávám ho svýma vztekem a krví podlitýma očima. Příjmám hněďáku. Pomohu vám. Usmívám se stále dál. A čekám kam mne ten debilní osud vede teď.

Than - 27. října 2010 12:15

Na palubě když mě popadne zahalený muž, jen bolestně siknu, nad mým zápěstím, ale zestrachu nekladu žádný velký odpor. přeci jen nechci skončit, jako Eormund. Když vyjdeme schůdky a octneme se na palubě, chvílí nemile mžourám do prázdna. Světlo, odrážející se od vlnkaté vodní hladiny mi připomene nerovné zmrzlé plochy na domovských skaliscích a přinutí mě si znovu postesknout, nad jejich opuštěním. I když není loď příliš velká, myslím si, že musí být jedna z nejkrásnějších, které vůbec existují. Zarazí mě i její složitost, nikdy sem neviděla něco s takovým počtem propletených lan a dřevěných částí. To ale už skončím na zemi a při dopadu vykřiknu náhlou bolestí, samozřejmě sem při svém štěstí dopadla na ruce. Až když se u mojí kůže octne zahnutá čepel, začnu zase vnímat okolí. Muž s mečem bude pravděpodobně někdo výše postavený, tedy alespoň na této lodi. Plnovous povětšinou značí, že už má člověk za sebou více zim a nasbíral nemálo zkušeností. Když promluví, také mě to trochu zarazí. Mluví plynně, není to tak kostrbaté, jako řeč těch předešlých lidí, i když přízvuk zůstává. Další věc je ovšem i to, na co se zeptá. Bylo tohle snad to, proč zemřel náš rohir? A na co jim to vůbec bude? Chtějí ho snad zajmout a poté vyjednávat s Gondorem o výkupném? A nebo se ho prostě jen chtějí zbavit? Každopádně, teď musím zamezit tomu, aby se zbavili mě… Kdo v této zemi by nepoznal králova dědice? ušklíbnu se trochu posměšně, jakoby to vědělo každé venkovské dítě, ale oči mám pořád přilepené na tenkém ostří meče. Pravda je, že sem o dědici gondorského trůnu nikdy neslyšela. Existuje vůbec nějaký? Jen matně si vzpomínám na povídačky o současném králi, je-li jím ovšem stále, a najednou se mě někdo zeptá na jeho syna? Snažím si vybavit všechny příběhy, které by se mohly zmiňovat o vladařích bílého města, a doufám, že to bude stačit a že šavle neprojede mým krkem, jako kdybych byla zvíře u porážky.

Eldaron - 27. října 2010 18:21

V zahradách s matkou Sedíc naproti matce poslouchám její slova, vím že je myslí s láskou a že mě jistě chce vidět šťastného, ale co jen jí říct, trošku mě prakvapí když řekne že korunovace je na spadnutí.... Budu li králem budu dělat čest svému rodu a povedu zemi k rozkvětu který si zaslouží matko pokynu pokorně hlavou a zadívám se ji do očí při tom ji chytím za ruku... Já vím že lid bude klidnější kdybych měl již svou ženu, svou vyvolenou, že se bojí že královská linie opět skončí a po mé smrti opět začnou dny správců, i když by byli stejně hojné,vidí v zástavě králů větší jistotu, ale zatím je neomoju potěšit, jediná žena kterou jsem kdy miloval, nebo která mě kdy líbala jsi ty má matko, na cestách nebyl čas, a zde jsem příliš krátce aby se mi nějáká zalíbila a já se zalíbil jí, mrzí mě to samotného, toužím po lásce, po dívce jež mi bude oporou, ale zatím ji jen marně hledám, doufal jsem že zde by mé štěstí mohlo být větší..... na chvíli se odmlčím a zadívám do prázdna..... K čemu je mi bohatství a nebo sláva, když prosté dívky se na mě bojí pohlednout a já nemohu jen tak jezdit krajem a hledat si svou vyvolenou, ne teď, i když bych to dělal raději než se připravoval na to co příjde od Harradu... kleknu si k ní a složím ji obličej do kolen.... Mé srdce touží, ale nedostává se mu zatím....matko, proč je korunovace na spadnutí, otec má přeci mnoho sil, a ještě tu bude mnoho let, je snad unaven již vládou? Chce žít v klidu a starat se jen o tvůj úsměv? nechápavě se ptám a hledím ji do očí, při tom svírám její ruce

Dain - 30. října 2010 11:48

Na Dagorlade Neveril vlastným ušiam. "Šla jsi? ŠLA JSI?" vybuchol prekvapene, zírajúc s otvorenými ústami na Vidoucí. Všade naokolo bola pustina, nič na pitie, nič na jedenie, svorky vlkov a kto vie, aké padlé tvory, ktoré prežili pád Temnej veže. Nikdo jen tak nejde na Dagorlad... "Vieš, možno stále pracujem s mylným predpokladom, že si slepá. Mám dobré oči, ale ani tie dobré oči mi nezabránili v tom, aby som nezakopol o kadejaký zákerný kameň. Ale to je vlastne jedno. Ľudia sú zvláštni." povzdychol si. A keď videl, ako si do úst vložila kameň a prehltla, iba otvoril ústa. Chcel povedať veľa vecí, ale zarazil sa. Načo zbytočne rozvirovať vzduch. Je to už dávno, čo trpaslíci prišli na to, že naše jedlo má rovnaké minerály ako kamene, ktoré ťažíme. Pravdou je, že ešte nikto neprišiel na spôsob, ako ich z tých kameňov dostať, ale prečo nie? Ľudia sú zvláštni a táto je ešte zvláštnejšia. Prečo by sa nemohla živiť kameňmi? "Ach ano, pramene tu musia byť. Kúsok ďalej sú močiare. Verím, že spodná voda tu je blízko povrchu. Celé toto miesto má pevné kamenné podlažie a cez to voda len tak neprenikne." pochválil sa svojou znalosťou pomerov. Korene Emyn Muilu siahali ďaleko do Dagorladu. Kameň bol všade, to jasne cítil. Na takéto veci mal čuch... "Čo chcem vedieť. Ja veci, ktoré sú pre teba tak jasne rozprestrené pred tebou nevidím. Táto cesta bol iba nápad. Mala sa ísť úplne inak a keby som nebol hlupák, teraz by som možno stál na Šerozlomových schodoch a hľadel na Moriu. Vravíš, ako keby moja cesta bola vopred nalinkovaná. Možno je, ale ja nevidím, kam vedie. Neviem, čo mám čakať, čoho sa mám vystríhať. Túrina Dračiu Helmu varovali. To, že konal proti tomuto varovaniu bola už jeho pýcha a zlovôľa Morgothova. Visí snaď aj nado mnou kliatba? Som snáď aj ja iba slepým otrokom niekoho zloby? Kam vedie moja cesta? Ty tvrdíš, že ju vidíš jasne. Ja... Ja som iba slepý trpaslík. odpovedal a do poslednej vety vložil toľko irónie, koľko len vládal. Napil sa poriadnym dúškom a schoval fľašu, o ktorú teda slečna nejavila ani najmenší záujem. Chytil ju teda za ruku a zdvihol na nohy. "Tak poď. Veď ma. Som Dain a budem hrdo kráčať do temnoty, ktorú mi chystá moja cesta." Riekol ešte a vykročil tam, kam ho napadlo. Ďalej po pláni, okolo Popolavých hôr, cez Ithilien do Gondoru...

Elfwine Sličný - 31. října 2010 15:56

Hostinec, Edoras Vděčně se na hostinského usměju a pak čekám až odejde. Jeho přítomnost mě nevadí, ale potřebuju být sám. Na jeho výzvu reaguju pouze otočením hlavy k oknu. Nejspíš pochopí že mu teď nemám co víc říct a odejde. Ještě chvíli poslouchám jeho kroky a vrzající prkna pod jeho nohama. Jakmile hostinský zmizí z doslechu nastane obrovské ticho, které napovídá že tu nejspíš nikdo není ubytován. Chvíli ještě stojím, poté ale pomalými kroky přistoupím k oknu. Vyhlédnu do temného Edorasu, ležícího v černé tmě. Okamžitě můj zrak zamíří směrem kde by měl ležet hrad. Okamžitě poznám moutnou stavbu, i když jenom v obrysech. Marně hledám kde by tak mohl být král, možná můj otec Éomer, ale většina oken je zahaleno ve stejné tmě. Jen něco co vypadá jako vchod je ozsvětlené velkými loučemi. V tu chvíli na mě dolehla nervozita a veliký vztek. Uvědomil jsem si že se moná setkám se svým otcem, svým pravým otcem který mě zahodil do smetiště jako nějakej hnusnej odpadek, otce který se o mě více než 20 let vůbec nezajímal. Chci se sním vůbec setkat? ptám se sám sebe. Co když mě zahodil aby se mě na furt zbavil? Co když mě bude chtít zabít? Co když je to opravdu můj otec? Stále nevím jestli tomu opravdu věřím, byla by to strašná náhoda a pořád je tu spoustu jiných otázek, na které se možná brzy dozvím odpověď. Tolik pocitů jsem v sobě v životě neměl. Zhroutil jsem se na postel, ale neustále můj zrak směřuje na Edoras. Čas postupuje a já stále sedím na posteli, svoji únavu vůbec nevnímám a sedím jako bych byl v transu. Chvíli mám v hlavě úplně vymeteno a na to během minuty se naplnila vzpomínkami, nápady, ale především obav z následujícího dne. Najednou mě probudí raní podzimní slunce, zářící do okna. Vůbec si neuvědomuji že bych kdy v noci usnul,ale viditelně to bylo únavou, jelikož jsem si ani nesundal meč. Sednu na postel a první můj pohled směřuje opět na Edoras. Tentokrát ho vidím v plné kráse, což mě po minulé noci velmi povzbudilo. Pomalu se vysoukám na nohy a protáhnu se. Poté s novým nadšením sejdu dolů ze schodů a jestli je tam hostinský, tak si obědnám ke snídani kus suchého chleba. Bez váhání a jakéhokoliv vysvětlování vyjdu do ulic města. Rychlím krokem směřuji své kroky ihned k hradu žádat o důležitou audienci s králem.

Osud Středozemě - 31. října 2010 21:11

Ogmar – Nová práce Muž ve fialovém hávu jen krátce přikývne a poté cosi přikáže cizím jazykem tvým strážcům. Jeden z nich se na moment vzdálí a když se vrací, uvidíš v jeho rukách džber. Snad tušíš spásu a opravdu se nemýlíš – poleje tě chladivým proudem vody. Tvé reakce jsou různé – cítíš úlevu, ale tvé tělo zároveň přeci jen cítí šok. Dokonce máš dojem, že voda zasyčela, jak se rychle odpařuje. Ale snad máš jen vidiny a slyšiny. Fialooděnec poté kývne na tvé strážce a opět se vzdálí. Neslyšel tě snad? Co to má znamenat? I kdyby jsi ale protestoval, nikdo ti odpověď nedá. Tvoji strážci snad ani Obecnou řečí neumí mluvit. A tvůj vyslýchač se rozhodně nehodlá vracet. Čekáš tedy nejspíš, než zapadne slunce. A to sakra trvá... Přijde ti to nekonečné a zničující. Několikrát si snad upadl i do mdlob, ale aspoň si tím zapomněl na všechnu tu bolest a únavu. Ale probuzení z těchto podivných polospánků bylo čím dál horší. A konečně přišla úleva, konečně poslední paprsky slunce zmizely za palácem, který si sotva rozeznával. Měl si dojem, že tvůj zrak se nastávajícím stínem trochu ostří, ale žádný velký pokrok tu nebyl. Jestli se v těchto končinách budeš zdržovat déle, neměl by si za dne vylézat na slunce. Vůbec. Stráže se opět vyměnily. Nejspíš se to dělo vícekrát, ale dokud slunce pálilo, tak sis toho nevšímal. Změna teploty přišla celkem rychle. Jak se na nebi pomalu rýsovaly hvězdy, písek chladl a chladl a studený větřík se nepříjemně opíral do tvého těla. Chvíli se to zdálo vhodné, ale postupně to bylo jen a jen otravné. Ale snad si to pořád lépe snášel, než ty spalující paprksy. Noc zatím postupovala a stráže se opět vystřídaly. To tě nechtějí vůbec vysvobodit? Vždyť jsi řekl ano! Už padáš únavou, ale v této poloze se nedá vůbec usnout. Ne na déle, než 5 minut. Noc ti přijde nekonečná a hlavně čím dál studenější. Vítr se zvedá a nahání ti písek do očí. Tvoji věznitelé se proti tomu chrání svým oblečením a nejspíš i dost účinně. Ty nemůžeš nic jiného, než zavřít oči, což rozhodně 100% ochrana není. Stráže se znovu střídají. Už musí přijít ráno, aspoň ti to tak přijde. Vždyť už tolik času uběhlo. I když..je relativní to tvrdit. Čas pro tebe přestal být konkrétní veličinou. Vše máš rozmazané, sotva své okolí vnímáš. A když tě s prvními paprsky odvážou, jen se ti zamotá hlava, jak se ti nažene krev do rukou, kde začne pálit. Nevnímáš, že tě odtáhli do tvé věznice, kde jsi dlouho a dlouze spal. A pak se konečně probereš a máš dojem, že to, co jsi prožil, byl jen zlý sen. Před tebou je miska se starým chlebem a podivně smrdutá voda. Nejspíš ti rozumí. Aspoň co se týče jídelníčku. Ale maso by neškodilo. Tvé zesláblé tělo je ovšem důkaze toho, že to, co se dělo, sen nebyl. Máš pocit, jakoby si měl ruce vytahané a hlava tě nepříjemné pálí. V očích tě stále štípe písek. Po nějaké chvíli se ozvou kroky. Dvoje. Je to opět tvůj vyslýchač a tentokrát v doprovodu muže, který má koženou zbroj. Připomíná některé ty bojovníky z Jihu, které si viděl u Saurona. “Ty muset bojovat. Cvičit a cvičit.“ Zní jednoduše pokyn tvého věznitele. “To tvůj cvičitel. Učitel...?“ Nejspíš hledá správné slovo, když ukáže na ozbrojeného. Jde už o muže zralého věku, ne žádný mladík. Jeho postava je vypracovaná a ne tak štíhlá jako u každého Jižana. Na levé tváři se mu blýská hladká jizva od spánkové kosti až ke koutku úst. Vyslýchač jen luskne prsty a objeví se opět známí strážci. Popadnou tě, spoutají a odvádějí pryč. Jsou čtyři, není moc šancí, že by si mohl uspět. Zbytek vás následuje. Opět vyjdete ven a ty s překvapením zjistíš, že se stmívá. Prospal si tedy celý den? Odvádějí tě ale pryč, je tam také písek, ale je to místnost zastřešená. Písek je dost udusaný, po stěnách visí meče a nějaké tapisérie, znázorňující boj. Fialooděnec zmizí tvoji strážci tě pustí a rozvážou pouta. Muž v kožené zbroji ti podá tvůj meč, sám tasí a jeho příkaz je jednoduchý. “Výpad!“ Stačíš si všimnout, že jeho meč je trochu zahnutý, připomíná šavli. To už ale na tebe útočí a ty buď stihneš uhnout a nebo tě zasáhne. Strážci stojí v blízkosti, také mají taseno, ale nemíchají se do souboje.

Osud Středozemě - 31. října 2010 21:12

Than – Výslech Muž si tě měří přísným pohledem, ale jeho postoj je klidný. Celá posádka vám naslouchá a v jejích tvářích se zračí napětí. Ale nejspíš vám každý nerozumí. Když odpovíš, čepel se trochu skloní a kapitán se uchechtne. “Hádě! Správná odpověď.“ Meč od tebe zmizí zcela, ale za to se k tobě skloní muž a rukou tě popadne za krk. Jeho stisk je pevný, ale vzduchu máš dostatek. “Ale vyhýbáš se přesné odpovědi.“ Pak se opět zvedne a na chvíli se obrátí ke svým mužům a něco jim řekne cizím jazykem. Je plný obloučků, časté jsou sykavky. Netušíš, co řekl, ale když domluví, muži se na tebe podívají chtivě a hnusně se rozchechtají. Dva z nich tě popadnou, jejich chechot jen odhaluje smradlavý dech a přestože tě vláčí zpět do podpalubí, neodpustí si mimo držení za ruce i dotek na jiných místech. Po drncavých schodech následuje opět tma podpalubí, kde tě odchodí vedle Frina a opět přivážou. Jen s chechotem zmizí a vy dva znovu zůstanete sami se svými myšlenkami. “Than, jsi v pořádku? Co se tam nahoře dělo? Than, tak mluv!“ Ozve se Frin ihned, očividně celkem polekán, když vidí tvůj pohled.

Osud Středozemě - 31. října 2010 21:13

Eldaron – V zahradách s matkou Arwen ti bedlivě naslouchá a neustále sleduje tvou tvář. Občas tě hebkou dlaní pohladí, zatímco mluvíš. Její oči se lesknou dojetím, ovšem těžko říci, co se zatím skrývá. Poprvé snad cítíš zmatek a lehkou nejistotu z obsahu jejích slov. “Jsem ráda, že takto odpovídáš. Že by si opravdu sám lásku uvítal ve své náručí. Škoda jen, že čas ti nepřeje. Snad brzy toto trápení skončí a tvůj život bude soustředěn jen sem v klidných a mírných letech.“ Na chvíli se matka odmlčí a ty cítíš její váhání, pevnější stisk tvé ruky tou její a odbíhání očí z tvé tváře. “Tvůj otec je opravdu silný muž. Je přeci z númenorejské krve. Přeje si však, aby si brzy nastoupil na trůn a ujal se svých povinností. Pokud samozřejmě budeš chtít. Rád by, kdyby ses ujal vlády ještě v době, kdyby ti při ní mohl být oporou. Těžké jsou časy mladého krále, který se všeho musí ujmout sám a na všechny starosti musí být sám. Navíc, když by byl ověnčen smutkem ze ztráty milovaných.“ Její oči se zalesknou a nyní opět obrátí svůj pohled na tebe. “Jeho život není věčný a až se skončí, uhasne i můj. Tak jsem zvolila.“ Zašeptá Arwen dojatě. “Ví, že jsi velmi zdatný a šikovný, ale nechce tě tu zanechat ani trochu nepřipraveného. Pochop jej.“ Po čase, který jste strávili s matkou v zahradě, jste se odebrali na oběd. Protože podzimní slunce dnes obzvlášť pěkně hřálo, dopřáli jste si poobědvat venku. Snad to bude naposledy v tomto roce. Poté jste se všichni tři vydali vyhledat starce. Snad nikdy jsi je neviděl, ale věděl jsi, že Gandalf s nimi často rozmlouval a mnohé je naučil a mnohému se od nich přiučil. Tito mužové byli též Númenorejci, ale nikdy netoužili po vládě. Jejich záliba byla v historii. Měli ji dokonale zmapovanou a znali mnoho jiného moudra. Často se s nimi tvůj otec radil, když se Gandalf vydal na západ. Starce jste našli v knihovně. Je to celkem obrovský sál obklopený po všech stěnách policemi, které jsou naplněny knihami a svitky. Tento prostor má mnohá klidná zákoutí a jedním z nich je výklenek, jehož okno směřuje na nádvoří. Zde je menší kulatý stůl obklopený několika křesly. Na čtyřech z nich, zády k oknu, seděli oni. “Můj synu, rád bych ti představil tyto čtyři muže, kteří mi vždy dobře radí a mnoho moudrého uchovávají.“ Ujal se tvůj otec představování. Prvního, sedícího nejvíce vlevo, pojmenoval jako Hesina. Jeho tvář byla nejtvrdší, jen se ti lehce uklonil a na chvíli do tebe zapíchl ledové modré oči. Po jeho boku seděl pravý opak, Lairen. Zlaté živé oči si tě celkem vesele prohlížely, úsměv mu pohrával na tváři, když se ti ukláněl. Jako kdyby mu z oka vypadl jeho soused a nejspíš jeho bratr Yavi. Jen hnědé oči a spíš plachý pohled byl rozdílem od Lairena. A poslední byl sympatický vyhlížející Coir, snad nejmladší, ale jak se zdá, nejvíce komunikativní, protože se ujal slova. “Rádi vás poznáváme, princi.“ Hluboce se ti uklonil. “Slyšeli jsme, že máte cosi na srdci. Budeme potěšeni, když se s námi podělíte a my vám budeme moci snad poradit.“ Poté se všichni posadíte, ty sedíš mezi svými rodiči. Cítíš, jak ti matka stiskne ruku, zatímco starci se na tebe se zájmem dívají.

Osud Středozemě - 31. října 2010 21:30

Dain - Cesta za naplněním osudu Dívka nezaujatě pokrčí rameny, když předvedeš výbuch překvapenosti. Žádné tvé rozrušení ji neznepokojuje. Pak jen přikývne. "Lidé jsou zvláštní. A ti co nejsou lidé, jsou ještě zvláštnější." Na malou chvíli máš dojem, že její oči se zablýskly. Ale musel to být omyl, protože když si začal pečlivěji zkoumat duhovky, nic se nedělo. Stejně mrtvý pohled. Tvou poznámku o vodě přejde mlčením. Buď má své zdroje jiné a nebo...raději nevědět, jak se stravuje. Už část toho, co předvedla, bylo dost zvláštní. "Cesty před nevidoucími jsou ukryté. Kráčejí slepě, bez opory. Proto jsou tu Vidoucí." Trochu se zasekne. "Byli?" Přejede si dlaní přes tvář. "Dlouhý čas uběhl. Poslední proroctví chybí k vyřčení. A temnota se pozvedne." Dívka se bez váhání otočí směrem, kde je Gondor. Těžko říct, jak to věděla, ale není čas nad tím přemýšlet, neboť ona už jistými a dlouhými kroky kráčí směr jihozápad. A přitom mluví zvučným hlasem: "Mé síly už uvadají, Vidoucí odcházejí, Středozem se mění. Jsme poslední, co budou chránit dobro a jeho děti. Doveď mě za králem hvězd a stromu. Mám pro něj útěchu v temnotě. Zde začínám být slepá, mé oči se rozsvítí, až budeme u cíle, aby pak zhasly naposledy." Nakonec se zastaví, takže ji v klidu dojdeš, pokud už se tak nestalo. Pohlédneš-li jí do tváře, zjistíš překvapivou věc. Její seběvědomí a snad lehká povýšenost... Jsou pryč. Jako kdyby překročila bludný kámen - a je jiný člověk. "Jsem jen ve tvých rukách." Zašeptá a obrátí svou tvář k tobě. Je tedy konec jejích schopností? Tušila to? Podle všeho nyní záleží jen na tobě, jak ji dostaneš ke králi hvězd a stromu, tedy do Gondoru. Lže? Ne, to snad není možné. Ovčem, časy se mění.

Osud Středozemě - 31. října 2010 21:47

Elfwine - Audience u krále Ráno je opravdu krásné. Chladné slunko roztřpytí spadlou rosu na všem, co se objeví před tvýma očima. Koňské řehtání se nese celým Edorasem. A před Meduseldem se míhají drobní lidičkové, aspoň tak je vnímáš ze svého okna. Když sejdeš do hostince, je prázdný, ale okna jsou zotvíraná. Čerstvý, chladný vzduch se prohání místností a jen krb nabízí koutek, kde se trochu zahřeješ. Hostinský, jakmile si tě všimne, už k tobě chvátá, očividně rád, že tě vidí v lepší náladě. "Jak jsi se vyspal? Doufám, že dobře. Nádherný den dnes, půjč si koně a vyjeď, dnes bude jeden z těch nezapomuntelných podzimních dní na pláních Rohanu." Má pravdu, je opravdu nádherně, přestože i chladno. Ale to opadne, přes poledne bude určitě teplo. Ovšem tvé plány jsou jiné. Rychle a svižně míjíš lidi, kteří kráčí za různou prací. Tváře maji jen někteří už staženi smutkem, jiní se jistě snaží vidět světlo v nových dnech. Jen truchlení nepomůže. Ale to už stojíš přede dveřmi do Meduseldu. Cesta ti trvala kratší dobu, než sis myslel. Stráž si tě lehce nedůvěřivě měří a když jim sdělíš svou žádost, jen přikývnou. "Odevzdej zbraně, mladíku, a můžeš vstoupit. Král právě přijímá návštěvy, ale budeš muset vytrvat, až na tebe přijde řada." S tím tě vpustí do sálu (samozřejmě, když odevzdáš zbraň). Uvnitř tě uvítá sál, na jehož konci na pár stupních je umístěn trůn. Procházíš mezi dřevěnými sloupy, v jednom konci je umístěné dřevěné sezení v blízkosti krbu. Na zemi i na stěnách jsou umístěné kožešiny, ale také černé fábory. Kolem schodiště a prvního sloupu se hromadí lidé. Král postupně vyslýchá jejich přání, stížnosti a prosby. Jeho tvář je už s náznakem přichozího stáří, ale stále plná odvahy a statečnosti. Ale jakési utrpení je v jeho lících vepsané. Oči se občas smutně zahledí kamsi do dály. Chvíli jen stojíš, ale pak už na tebe přijde řada. "Mladíku, co si přeješ?" Otočí se na tebe král a snad, lehouce, lehoulince zaváhal. Vaše vlasy jsou si podobné, oči též a rysy, rysy máš jako z jeho příbuzenstva, ovšem ne přímo podobné s ním. On vypadá přísněji, ty půvabněji.

Naili - 03. listopadu 2010 18:00

les Přítel k nezaplacení. Skoro nevím jestli si tě ten člověk zaslouží samozřejmě to nemyslím vážně. Uvolním z Ševela všechno co by mu bránilo v pohodlném spaní a pak se s povzdechem zadívám na náš skromný úkryt, který orpavdu neřadím mezi dostačující. To že Laif dýchá mě velmi těší. Ale situace ve které yní jsme ani trochu. Teplo které mu můžu dopřát je jen ode mě. Ale i mě se bdue odpočívat líp když se k Laifovi schoulým. Vlastně se tak bdueme hřát vzájemně. Pokud by se Ševel chtěl zapojit asi bych jej pasovala na hlavního topiče. tedy do doby než by začal jančit. Tiše zavrčím a opustím Laifův bok- abych uklidnila Ševela a zároveň se podívala jak jsou daleko a kolik jich je. Vzpomenu si na svůj poslední taneček s vlky a tiše se modlím aby se nemusel opakovat. I dkyž jsem ve stejném vědomém stavu...Už zdaleka nejsem sama.

Naili - 04. listopadu 2010 17:42
	dodatek 1 (na kostce šestistěné)

Dain - 06. listopadu 2010 09:14

Dagorlad "Byli? Ako to myslíš, byli?" pozastavil sa nad jej dovetkom. Bol podivný, vytrhnutý z kontextu. Jednoducho sa tam nehodil. "Za môjho života sa Temnota už raz pozdvihla a bola zrazená na kolená statočnosťou mnohých. Vidiaci..." začal a potom si konečne uvedomil, čo chcela povedať tým "byli". "Máš pravdu, svet sa mení. Všetko, čo je staré odchádza. Nič už nie je ako bolo predtým. Údolčania sú ešte stále priateľskí, ale hlavne mladí na nás pozerajú ako na atrakcie. Stále sme spojenci, ale už tam nie je tá dôvera, ktorá bola pred príchodom Draka, nech sa smaží v pekle. Začíname byť cudzinci vo svete, ktorý nepatrí nám." Vrhol na ňu pohľad spod hustého obočia. Jej tvár bola prázdna. Začínal si uvedomovať, koľko veľa o človeku povedia práve oči... "Ale ty si človek. Ty pretrváš a pretrvajú aj Vidiaci. Nebudú takí, ako sú teraz, všetko sa mení a všetko sa zmení, ale ostanú. Ak som sa o živote niečo naučil, tak to, že vytrvá." povedal pevným hlasom. Stredozem neostane bez rady a pomoci. Tým si mohol byť istý. Všetko sa iba presúva niekam inam. Elfovia odchádzajú na Západ, trpaslíci pod zem, ale stále sú tu. Starosť a láska k Stredozemi neodišla zo sŕdc tých, ktorí odišli a hoc tajne, vždy bude nad ňou ich ochranná ruka. "A teraz poď. Dovediem ťa pred kráľa Gondoru, alebo zahyniem pri pokuse o to." Vzal ju za ruku, teraz už bezbranné dievča stihnuté kliatbou a zároveň požehnaním nad všetky kliatby a požehnania. A vykročil. Dopredu a na juh. Jeho plán bol jednoduchý. Starou cestou skrz Dagorlad, okolo Morannonu cez Ithilien, odbočiť k Cair Androsu a prebrodiť Anduin. Nebol si istý, či most v Osgiliathe stojí. A tiež sa chcel držať čo najďalej od hradieb Mordoru. Stále to bolo strašidelné miesto a on už mal svoje skúsenosti. No a potom... Potom priamo do Mesta. Žil mu tam vzdialený bratranec, ktorý mu určite na chvíľ pomôže, aspoň nájsť strechu nad hlavou. A ukáže, ako sa dostať ku kráľovi...

Laif Dornwell - 06. listopadu 2010 10:38

Lesík Chvilku to trvalo než jsem zase přišel k sobě. Motala se mi hlava a měl jsem pocit jako kdyby přes moje tělo proběhlo stádo koní. Jak mě bolely svaly. Zhluboka jsem se nadechnul a pomalu otevřel oči. Zjištění že jsme kdesi v lesíku pro mě byla celkem vítaná zpráva. Ale moc mi to na náladě nepřidalo vzhledem k tomu že stále pršelo a byla nepříjemná zima. Aahh. Zatraceně... Někdo nás musí moc nenávidět. Pomyslím si a letmo se ohlédnu po Naili. Až teprve si uvědomím čí přítomnost mě to vlastně před chvilkou trochu hřála. Trošku se mi z toho prožene tělem mírné teplo. Momentálně se ale můžu jen ohlížet jak opodál krotí Ševela který zase vyvádí. Tahle noc bude očividně taky... dlouhá. A nepříjemná. Mihne se mi hlavou a s tichým kašláním se pomalu posadím. "Naili?" Pronesu trošku chraptivě a zadívám se na ní. "Je... je všechno v p-pořádku?" Ani nevím kde se ve mě najednou vzalo tolik síly. Pomalu se zkouším postavit ale to jak se mi motá hlava mě zase položí na zem. Nakonec se teda zase jen tak mírně posadím a pozoruji trochu starostlivě svoji společnici. Začínám být trochu nervozní. (3)

Eldaron - 06. listopadu 2010 10:59

Zahrada Poslouchám svou matku pečlivě,každé slovo se do mě vrývá více a více, to co říká mě na jednu stranu rmoutí a na druhou těší, jak co tedy, ale nepřestávám se jí divat do tváře. Vím že oba budete žít ještě dlouho na to aby jste svou modrost mohly předat i mým dětem matko řeknu ji když domluví a políbím ji na čelo,lehce ji pohladím po ruce a zadívám se před sebe..... +Nebyl sem vychováván jako král,nebo jako princ, ale velel sem několika mužům,několika armádám,učil se od neumírajících jak hospodařit,co dělat a nedělat, přesto budu otci za každou radu vděčný. Po té co se odebereme na oběd mi v hlavě náhle leží mnoho věcí, ale není čas myslet na vše najednou, nyní mě trápí co se stalo než jsem přijel a co se děje v sousední zemi.... Knihovna Po obědě jsem se rychle ustrojil do své zbroje,nasadil si dlouhé černé boty z leštěné kůže,pečlivě na černé košili která spočívala na prošívané vestě urovnal prastarou zbroj, přes ramena si přehodil plášť a přilbici vzal do jedné z rukou tak aby labutí pera vždy směřovala vzhůru, meč jsem pečlivě nalštil a pak se s matkou i otcem vydal do knihovny, kde mne otec představil starším.... Jednoho po druhém si pečlivě prohlížím,stejně jako oni si prohlíží mě,je vidět že jsou z Numeronské krve, ani neodhaduji kolik let by mohl mít ten nejstarší...Lehce se ukloním když se oni začnou také klanět a vydechnu... I mne těší že vás poznávám, jsem Eldaron,syn Aragornův a Arwen,náčelník Dúnadanů,strážce severní království,je mi velkou ctí.. Po té co se přestavím stisknu ruku své matky na oplátku a začnu jim vyprávět o svých snech.. O podivnývh pohledech Haradských, o Oku jež zase žije,Mordoru kde se budí zlo,o tom kováři, prostě vše a na nic nezapomenu... Prosím vám o radu, po matce mohu mít dar vidění do budoucna, a třeba je to varování, musí zjistit co vlastně Harrad u nás hledá za artefakt, a také se pojistit že se Harrad nespojí a nezaútočí, snad vaše moudrost a vědění osvětlí alespoň část té proklaté hádanky pánové

Than - 06. listopadu 2010 17:53

Výslech-Podpalubí Jsem nesmírně potěšena, že má odpověď byla správná. Tedy, doufám, že byla správná, protože z pozdější řeči k posádce sem nepochytila vůbec nic, kromě pravděpodobných perverzních poznámek… Ty dvě zapáchající prasata, která mě odvádí nazpět od houpavé paluby, tak krásně působící na můj žaludek, sou sice nemálo hnusná a opovrženíhodná, ale sem ráda, že mě do toho zatraceného podpalubí vedou, a ne, že vláčejí moje bezvládné tělo za sebou. Když mě pohodí na podlahu cely, ozve se znovu mé zápěstí, na které sem skoro strachem zapomněla a neubráním se krátkému bolestnému syknutí. Mžourám ve tmě směrem ke schodům, když má přepravní četa chichotavě odchází a kdybych před několika momenty neměla u krku zahnutou čepel, pravděpodobně by si vyslechly pěkně dlouhou řádku sprostých slov. Pro tentokrát jsem ovšem ticho. Najednou mě Frin zavalí otázkami, otočím se na něj s překvapeným zamrkáním, protože zrovna od něj bych něco takového nečekala. Na chvíli mi připomněl nějakou hysterickou ženskou, která uviděla ve spíži krysu, či co, ale hned se zase vzpamatuju. Jsem- ptali se- nemůžu mluvit, když se jen ptáš… odpovím mu v rychlosti. Pak se ale trochu zarazím: Ptal se, jestli poznám gondorského prince… mluvil obecnou řečí-má Gondor prince? Proč by ho chtěli? ... sdělím mu, ale otázky kladu spíše jakoby sobě, než jemu. Znovu se nad tím vším zamyslím. Jsou to přece jižané, ne? Pokud jsou všechny povídačky správné, tak kdysi vypomáhali nepříteli středozemí, ale byli společně s ním poraženi, je to snad důvod, proč chtějí vyhledat dědice? Pomsta? Jistá si ovšem nejsem. Člověk nikdy nemůže vědět, jestli je pravda, co se povídá. Jediná jistá věc je, že bych se měla ihned rozpomenout, jak vypadá vladař Bílého města a doufat, že jeho potomek se mu podobá.

Osud Středozemě - 07. listopadu 2010 23:01

Laif a Naili – Vlci Naili se daří aspoň trochu Ševela uklidnit. Udrží ho, ale jeho uši jsou stále sklopené a rozhodně se odmítá hnout z místa. Vidíš špatně do tmy, ale dokážeš se podle lesknoucích se míst v temnotě odhadnout, že vlků je asi 11. Rozhodně kolem deseti. Není to dobré. Je jich dost. A nejhorší je, že cítíš ostrou bolest v hlavě. Zdá se, že díky velkému výdeji energie, přestává droga účinkovat rychleji, než jindy. A nebo za to může i tvé nové tělo? Rozhodně cítíš, jak tvé ruce povolují a Ševel více a více s tebou cuká. Za chvíli s tebou snad začne cloumat jako s kouskem látky. A ty nezmůžeš nic. Sotva vnímáš Laifovu otázku, jen zíráš do tmy, víš, co je za problém, ale nedokážeš se soustředit na nic jiného, než jen na tu bolest a svoji ochablost. Laif cítí stále únavu, ale vytí vlků mu samo odpoví na otázku místo Naili, která vypadá, jako když se za chvíli sesune k zemi a Ševel si ji odtáhne někam. Snad vidíš páry lesknoucích se očí, ale nedokážeš je spočítat. Adrenalin ti znovu stoupá a to je nyní tvá výhoda, protože i když cítíš bolest, cítíš i nějakou dobře uschovanou sílu překonat ji. Nakonec se ti podaří vstát a i když budeš vrávoravý, udržíš meč a budeš schopen i bojovat. Ovšem jak dlouho? Vlci nejspíš zaútočí, oheň nemáte a tak jste pro ně přímo krásně vyhlížející kořist. Za vámi jen voda a po proudu nebo proti proudu říčky jim těžko utečete. Ne, rozhodně byste se k nim neměli obracet zády.

Osud Středozemě - 07. listopadu 2010 23:01

Dain – Cesta do Gondoru “Ano, svět se mění. Je dobře, že věříš. Netrap se pravdou. Jen důvěřuj. Ale obrať se na lidi.“ Chvíli se odmlčí a pohrává si se svým pláštěm. Pak se jen uchechtne. “Nepřetrvám. Až můj úkol skončí, skončím i já.“ Odpoví ti klidně a vyrovnaně. Poté tě opravdu slepě následuje. Její krok je stále stabilní, ale cítíš, jak na těle jinak slábne a spíš se plouží. Ovšem stále jde rychle. Takže ji snad tíží něco jiného? I když se během cesty snad budeš vyptávat, neodpoví ti. Spíš jen stále mlčí a občas jen přikývne na tvé otázky. Téměř to vypadá, že sebou vláčíš nějakou loutku. Vaše cesta probíhá klidně až mrtvě. Nepotkáte živáčka a krajina je pustá. Dokud nedorazíte do Ithilienu. Krajina se zvedá do zvlněných kopečků, je zarostlá nízkým jehličnatým lesem, plná ptáků a zajíců. Už to vypadá příjemněji. Ovšem tvá kolegyně se plouží čím dál hůř. Když scházíte z Ithilienu směrem k Anduině, kraj kolem vás se opět mění. Tráva je svěžejší a mezi stromy se už leskne široká hladina řeky. Podnebí začíná být příjemnější, i když chladno podzimu je cítit i zde. Vyhnete se krásně všem hrozným místům a zdá se, že tak jeden den a budete u břehů Anduiny. Když tu Vidoucí ztuhne a zastaví se. “Jsou tu.“ Chvíli máš dojem, že má snad nějaké halucinace. Jen zpěv ptáků narušuje příjemný ráz krajiny, kde už kromě jehličnanů najdete i nějaké listnaté stromy a dokonce takové, které mají plody. Ale pak konečně to uslyšíš. Tiché zafrkání koní. Oni o vás nevědí, jinak by si na to dali pozor. Ale kdo oni? Dívka vedle tebe je stále ztuhlá jako kámen a pak se otočí doprava. Je tam les stále ještě hustý, jeho pás se táhne až nahoru zpět do kopců a dolů téměř až k řece. Po levé straně máte spíš jen holé kopečky, které se pozvolna svažují. Znovu uslyšíš zafrkání. “Už o nás ví.“ Tiše pronese dívka a ty máš tak akorát čas se připravit na to, co můžeš očekávat. Ze stromů se vyloupnou tři postavy. Tři štíhlí mladíci, zahalení od hlavy až k patě, jen výrazné oči jim vykukují. Je v nich překvapení. Především, když se dívají na tebe. Jejich zvláštní meče v podobě šavle jsou vytasené. Každý vede koně. Neznámým jazykem cosi mezi sebou promluví. A tvá spolucestující jim odpoví. Stejnou řečí, jak poznáš. Jsi nejspíš stejně překvapný jako oni. “Buď odejdeme a budeme se tvářit, že jsme se nikdy neviděli a nebo se tu vzájemně povraždíme.“ Konstatuje dívka po chvíli, když vidí mladíky v bojovném postavení.

Osud Středozemě - 07. listopadu 2010 23:02

Eldaron – Knihovna, Minas Tirith Zatímco mluvíš, starci ti bedlivě naslouchají a tvoji dlaň svírá Arwen. Otec vedle tebe klidně sedí a dívá se střídavě na reakce starších a střídavě z okna ven na jasně modrou oblohu. Můžeš si být ale také jist, že tě pozorně poslouchá. Jakmile domluvíš, nastane hluboké ticho. Oči starších se setkají, ale žádný rozhovor těla mezi nimi nezaznamenáš. Poté se k tobě otočí ten nejstarší, který byl představen jako Hesin. “Tvé sny jen potvrzují naše obavy. Jih znovu vzbudí sílu Mordoru. Touží po tom. Snad v tom vidí i záchranu.“ Jeho hluboký hlas se odmlčí a tvář se svraští. “Ovšem co chystají a proč své oči obracejí už nyní k nám, netušíme. Nemáme zatím jedinou stopu po tom, co hledají. A téměř to vypadá, že oni to nevědí též. Jejich jednání vypovídá o nestabilitě.“ Pokračuje jeho plachý soused, Yavi. “Nestabilita Haradu je naše štěstí a rozhodně naše výhoda.“ Téměř veselým tónem opáčí svému bratru Lairen a jeho zlaté oči jen hrají. “Je nám líto, že nemůžeme říci zatím více. Tušíme ale, že zprávy přijdou. Jedinou radu, kterou ti zatím můžeme dát, je, aby jsi Harad hlídal. Jeho rozbroje jsou tvá zbraň. Je to velká země, která počtem lidí mnohonásobně převyšuje Gondor. Ale nejsou jednotní. Musíš zjistit, o čem mluví. V čem vidí možnost probudit zlo. Musíš proniknout mezi ně.“ Dokončí Coir myšlenky, které jsi tak trochu tušil. Jak stařec domluví, matka ti ruku stiskne ještě více. Kdyby jsi se nyní ohlédl po její tváři, vyčetl by si velký neklid. “Ano, potvrzujete zcela jistě naše myšlenky. Ale o jakých nových zprávách to mluvíte?“ Ujme se slova tvůj otec. Coir se jen usměje. “Ani nám nejsou všechny cesty odkryty, a tak je to správné. Pomoc ale přijde. Odtamtud, kde to nečekáme. Středozem stále může překvapit. Elfové nejsou jediný zázrak těchto krajů, odpusťte královno.“ Tvá matka se jen nervózně usměje, nejspíš ji trápí jiné myšlenky.

Osud Středozemě - 07. listopadu 2010 23:02

Than – Nový kraj Frin zmlkne, když spustíš. Nevidíš v přítmí pořádně jeho tvář, ale nejspíš je zmatený stejně jako ty. Když poté ale začneš mluvit o tom, co se dělo nahoře, zbystří. “Na toto? Snad..je to dobrá zpráva. Netuším, proč ho chtějí, ale pomsta je jediná kloudná věc, co mě napadá. Ale proč ne krále? Ten vedl vojska proti nim, ne jeho syn. Mají zcela odlišné myšlení, ti Jižané.“ Zamyšleně Frin přemítá. “A ty ho snad, Than, znáš?“ Trochu se uchechtne pobavením, protože nejspíš tuší, že jsi lhala. “Aby si mluvila přesvědčivěji. Král má syna. Je to ale mladíček. Ten těžko dosáhne na trůn.“ Na chvíli se odmlčí, ale pak přejde do tiššího tónu. “Tedy, říká se, že je ještě jeden syn. Z doby, kdy byl Aragorn ještě v exilu. Ale ten je už dlouho ztracený. Nevrátil se pro své dědictví, co vím.“ Poté opět nastane ticho a vaše cesta pokračuje. Kupodivu Frin vyslýchán není. Nejspíš se počítá s tím, že on ví, jak dědic vypadá. Vaše cesta pokračuje ještě několik dlouhých dní. Stále v přítmí, stále jen o vodě a chlebu a jen pár minut denně odvázaní. Zápěstí už téměř necítíš, místo toho ti přijde, že tam máš obrovskou bouli. Nikdo ti ho neošetřuje a ty už skoro rukou nehýbeš. Konečně ale snad po týdnu přijde změna. Zastavíte se. Poznáš to, protože kromě většího hluku nad vámi, už necítíš to neustálé kolébání. Tedy stále tu je, ale o hodně se to zmírnilo. “To bude přístav.“ Pronese do přítmí Frin něco mezi otázkou, přáním a oznamovací větou. Chvíli o vás nikdo nejeví zájem, ale poté už uslyšíte vrzavé kroky a před vámi se objeví tři muži. Jeden vezme tebe, druhý Frina, třetí vás vede. Světlo venku vás téměř oslepí. Slunce je teplejší a daleko ostřejší než v krajinách, kde jste se narodili. Tobě může připomínat zimní slunce, blýskající se na zmrzlém sněhu, o všem s daleko větší tepelnou silou. Pomalu se rozkoukáváte. Jste na palubě a muži vás strkají po provazových schodech na dřevěné molo. Přístav, který se u moře rozkládá, není nijak obrovský. Rozhodně Frin viděl větší města, ale pro tebe je stále dost divoký a velký. A rozhodně pestrobarevný – bílé domy zdobí fábory různých barev, lidé zahaleni od hlavy až k patě mají oblečení také v různých barvách. Všude kolem vás je křik a hluk, ale ničemu nerozumíte. Podle slunce odhadneš, že je těsně po poledni. Možná proto je takové horko. Muži vás ale dlouho nenechají koukat. Postrkují vás dál, takže kráčíte po molu pryč od lodi. Nevidíš nikde kapitána, ani jiné muže. Snad jste už poslední z lodi. Dostanete se na širokou ulici plnou lidí. Vaši věznitelé vám kolem krku uvážou provaz a poté si vás vedou jako psi. Je to potupné, ale pro ně výhodné – těžko jim utečete. Frin na tebe jen letmo pohlédne, ale pak už jste nemilosrdně taženi k další cestě. Mnoho nevnímáš, všechno je kolem tebe chaotické, obrovské a příliš hlučné. Lidé do vás strkají, jak spěchají za svými věcmi. Ale vaši průvodci kráčí neohroženě hlouběji a hlouběji do města. Tu a tam kolem vás projede kočár – je nízký, malý a pár koní, který ho táhne, je drobný, ale velmi hbitý. Takové setkání je velmi nepříjemné, neboť kočár zvedne udusaný prach, který poté štípá v očích a v nose. Jdete asi 20 minut, když se dostanete do jedné klidnější uličky, k velké dřevěné bráně. Jste vpuštěni dovnitř a poté přivedeni do velké síně. Její dlažba je chladivá a zpět ptáků, kteří jsou uvězněni v klecích, zavěšených a postavených všude možně po síni, je jako uklidňující oáza. Ve stínu chvíli nic nevidíte, oslepeni ze slunce, ale ty poznáš hlas kapitána. Po chvíli rozpoznáš jeho postavu, která, sedící na polštáři, domlouvá něco s jinou, celkem obtloustlou postavou. Mezi nimi je stolek, na němž jsou dva šálky a drobná, zdobená konvička. Nerozumíte jejich řeči, ale nejspíš o něčem vyjednávají. Nakonec si podají ruce a navzájem se sobě ukloní. Asi se dohodli. Kapitán k vám přistoupí a tebe přejede zálibným pohledem. “Škoda, že jsem tě prodal.“ Tiše prohodí se šibalským úsměvem, ale to už přichází cizí muž, který podle oblečení nepatří k němu. Převezme provaz od tvých původních věznitelů a odvádí tě pryč. Frin zůstává. Vidíš jeho pohled, který tě sleduje s obavou, ale mlčky. Odvádějí tě chodbou bez oken, jen světlo loučí ti umožňuje odhadnout na stěnách jakési malby a mozaiky. Pak ale přichází opět denní světlo, ovšem jen skrze okenice. Ovane tě příjemná vůně, zaslechneš smích a zpěv. To vše ale ztichne, když tě spatří ty, které se tu bavily. Jde o skupinu dívek v širokých kalhotách (něco jako sultánky) z jemného materiálu a v halenkách s krátkými nadýchanými rukávky. Komplety jsou stejné u každé z nich, ale každá má jinou zářivou barvu. Vlasy jsou schované pod závojem a obličejová část kromě očí též. Ruce i nohy jsou zdobeny náramky a řetízky, boty dívky nemají. Trochu překvapeně tě pozorují, především tvé oblečení a tvůj obličej. Tvůj nový průvodce k nim něco promluví a poté tě opustí. Stojíš tam jen tak, spoutaná a se smyčkou kolem krku. Konečně k tobě jedna z nich přistoupí, zdá se nejstarší. Vypadá už spíš na vyspělou ženu, než na švitořivou dívenku. “Vítáme tě, sestro.“ Promluví se silným přízvukem a sundá ti pouta i smyčku kolem krku. “Pojď jíst a pít.“ Chytne tě za ruku, naštěstí za tu druhou, než je tvé zraněné zápěstí, a odvádí tě na vyvýšené místo, kde je na lesklých tácech rozložené různé ovoce, které jsi však v životě neviděla. Tam tě žena zanechá a sama se posadí na jeden z polštářů, které hostinu obklopují. Ostatní dívky vás se zájmem sledují.

Ogmar - 08. listopadu 2010 11:04

Reakce nereakce, jsou hnědáci normální ? Šklebím se na muže dál a oči mi doslova hoří vnitřním žárem skřetího válečníka. Krví podlité oči zasypávají jižana pohledem, ovšem jeho reakce není taková jakou jsem přesně očekával.....přesněji mne dost zarazila. Předpokládal jsem že mne propustí abych mu mohl následně prokousnout hrdlo a ukojit svou žízeň jeho krví, ovšem on se vzdálí a úmorné slunce pokračuje svou otravnou roli v pálení moji zashnorshené kůže ! Shnors ! Zakleju orkským jazykem a odplivnu si to málo co mi zbylo ze slin do písku, který se mi zase zakousává všivě do těla a nadále mne otravuje. ...............hodiny míjí, stále tam visím přivázaný jak vyschlý prase ke kůlu, aby ho okusovaly krysy ! Vy všivý hněĎáci koukejte mně sakra pustit ! U Saurona rozbiju vám hlavy ! Zařvu vzteky, ale je mi jasné že tak pouze mrhám sílou. Když konečně to všivý slunko zaleze, a na mně se usměje vánek temnoty, vesele pozoruju temnotu a cítím jak se mi oči ve tmě zlepšují. Zima která nastala je pro mne naprostým požehnáním, užívám si nízkou teplotu, jelikož v jeskyních ve kterých jsem za svých časů jako voják Sarumana sloužil, byla neustále hrozná kosa ! Čas plyne, a mně už je naprosto jedno pokud mne odvedou, nízká teplota mi dodává na svěžesti i na síle, která mi přez den ďábelsky ubila. Už už chci jít spát v sedu, když tu někdo dojde. Líně a polosmyslově se na ně podívám.....a můj svět se obrátí v temnotu, když ucítím bolest na rukou. Probuzení Zrovna se proberu ze snu, kdy po mně Saruman hází zapálenými jablky, když to ucítím vůni zkažené vody a chleba. Neváhám a vyleji si zkaženou vodu do úst. Potěšeně si olíznu rty a pak zbytek vody pozřu i s chlebem. Když vše spořádám spokojeně krknu. Sakra já mněl hlad ! Opravdu nesnáším svůj život. Několik let mně vozej po světě jako zvíře a když někde přistanu většinou bojuju nebo zabíjím. Už mně to sere ! U Saurona a elfích prdelí já jsem válečník žádný přenosný zvíře. Na druhou stranu ti jižani jsou možná jediná možnost jak se pomstít těm šmejdům z Rohanu.....heh.......a kdo říká že skřeti drží slíbené slovo ? Zachechtám se, když příjde ten vyslýchač, co mně tam nechal tak dlouho, mám chuť ho zabít už jen ze vzteku. Ovšem ten druhej zmrd ve zbroji mi už dlěá starosti. Když si dobře prohlédnu jeho výstroj dojde mi konečně kdo mně to sakra drží ! Bezpochyby to jsou Haradrini ! No doprdele ! Jeden z těchhle hajzlů mi zabil bratrance ! Pěsti se mi sevřou vztekem, ale myšlenka že některým z těchhle všiváků prokousnu hrdlo mi to podráždění podstatně vynahrazuje. Jen představa až jim budu zarážet svůj meč do hrudi a následně jim vykusovat maso z obličeje mne naplňuje chutí zabíjet ! Ovšem tvrzení co mi řekne ten hněďák mně docela překvapí. Skřet aby se učil od hněďáků ? No co mně vy prckové chcete učit ? Zavrčím. Nekladu však odpor, a poslušně je následuji. Prozatím nemám ani zbraň, ani nic jiného čím bych jim mohl rozbít hlavy. A i kdybych je zabil tak se nedostanu zpět domů. A po vodě znova nepojedu ani za máka. A asi bych to ani nezvládl protože mně opět bezproblémově svážou a odtáhnou. Začenichám pro vůni lidí, ale krom pižma, smradu a hniloby věznice necítím......počkat.....chlad. Necítím to upalující vedro dusného vzduchu. Podívám se a venku je vskutku tma ! To sem chrápal tak dlouho ? Tak či onak, dotáhnou mne až do něčeho, co bych vzdáleně mohl pojmenovat arénou nebo cvičištěm. Skřeti mají něco podobného, akorát že se v něm bojuje na život a na smrt. Vítěž přežije, raněný nebo mrtvý skončí v guláši. Podrthnu si pro sebe malé vítězství a podušeně se zasměji. Opravdu mne překvapí když mi dají zpátky můj obrovský obouručí meč. Jak krásný pocit to je držet svou zbraň zpět v rukou ! Jílec se nevyklá, kůže na něm je sice trochu uvolněná, ale ostří je ostrý a dokázal bych s ním bezproblému rozseknout elfa ve zbroji ! Než se stačím probrat z transu uslyším pokyn k útoku !!! Šavle jenž drží je opravdu pěkná zbraň, přemýšlím zda si to samé budu myslet až ji budu mít v břiše..... Pokusím se rychle uskočit. Dopadnu na levé rameno a rychle se přetočím do pokleku abych se jižanovi mohl ohnat po nohách. Natáhnu ruce, svaly jsou oslabené, ale stále jsem ještě skřet, a jsem mnohem silnější než člověk. Ostří meče zazvoní ve vzduchu, jak se napráhnu a oženu se svému "učiteli" po nohách s cílem useknout je.

Naili - 08. listopadu 2010 12:46

vlci to ne... bojuji s vlastním tělem které mě za tu dobu poprvé zradilo a nakonec nevidím jinou možnost než se naposledy snažit uklidnit Ševela dotykem elfských slov a pak jej pustit. Je to chytré zvíře. jistě se pro nás vrátí. Pokud jsem v sedlových brašnách zahlédla nějakou Laifovu zbraň zkusím jí vyndat dřív než hřebec prchne. i tvá odvaha je omezená, stejně jako má síla sesunu se k zemi a nevím jestli mám riskovat vzít si další bylinku a ohrozit se na životě nebo ohrozit nás tím že v tom Laifa nechám samotného. jedenáct zamumlám a na kraj mysli mi vyvstane obrázek nápoje který nám darovali lesní elfové. Matně si uvědomuji že jsem se možná pokoušela vpravit jej Laifovi do úst. Mohl by pomoci i mě? S touto vírou se plazím a na půl potácím k našemu skromnému ležení. proč mají zdejší vlci nutkání na nás útočit? To jsou tak hladoví? Né, tamti hladově nevypadali, jako by je někdo poštval unaveně se plazím kupředu a strach ze zážitků mé cesty ochabuje mé tělo ještě rychleji. roztthají mě krkavci? spláchne voda? a nebo rozkoušou vlci snažím se být silná a statečná ale už nemám odkud brát svou sílu. Až nyní poznávám slabost lidského těla. Laife odpusť...je to na tobě

Elfwine Sličný - 09. listopadu 2010 19:46

To je krásnější den než včera. Dneska se musí podařit všechno. říkám si když dojídám poslední sousta své snídaně. Se skvělou nálado, oproti včerejšímu večeru, platím hostinskému útratu a svižným krokem si to šinu ke stáji. Dnes bude opravdu nezapomenutelný den! zavolám na hostinského při odchodu a nechám ho stěmihle slovy zasebou. Rychle dojdu do stáje a okamžitě mířím ke svému starému, přesto věrnému a dobrému koni. Všchno během chvíle připravím, a pak ž mě nic nebrání abych se vydal rovnou ke králi. Vyjedu cvalem k hradu. Užívám si čerstvého vzduchu, který jsem po noci stravené v hospodě potřeboval. Koukám se po městě které ubíhá kolem mě. Lidi jsou podstatně živější než minulý večer, to asi že i přes smrt princezny de život dál a pracovat se musí. V některých obličejích de sice stále vidět smutek, snaha schovat svůj zármutek, naopak v některých naděje v lepší zítřky, odvaha a síla postavit se znovu na nohy. Dokonce i smích se ozval odkudsi z domu. Svět byl najednou úplně jiný a já si s radostí cválal městem. Cestou mě pořád běhala myšlenka že Elrond je možná můj pravej otec, ale tentokrát to není špatně, tentokrást se těším. Konečně jsem dojel až ke vchodu. Strážci se na mě edůvěřivě dívají. Bez váhání jsem sesedl s koně a vydal se jim zdělit svoji žádost. Bez problému my vyhověli, nechal sem jim tam všechny své zbraně, koně mě odvedli do stáje a já mohl bez problému vstoupit do hradu. Konečně se dostanu do velikého trůního sálu. Obrovský sál je několik desítek metrů dlouhý. Kolem mě je spoustu sloupů na stěnách krásné kožešiny, ze zvířat které král nejspíš sm ulovil. Všude jde vidět že tenhle královský rod nebude patřit mezi ty chudší, ale šlo dobře vidět že tenhle rod nepatří mezi ty nejšťastnější. Po stěnách kromě těch kožešin vysí i černé vlajky které oznamují odchod někoho blízkého. A hned je my jasné proč a opět mě popadli pohyby. Co mi asi král řekne pár dnů po smrti své dcery se kterou žije spousty let a najednou příjde nějaký vandrák, který se prohlašuje za jeho syna? To přece může každej! na chvíli zaváhám a zůstanu na místě, pak se ale rozhodnu jít dál. Pak začnu vyhlížet krále. Přes hlouček lidí předemnou vidím pouze korunu obrovského trůnu. Skouším obhlédnout kupu lidí přesto krále nevidím a vystoupit z řady se neodvažuju, když mě sleduje tolik ozbrojených vojáků. Řada postupuje velmi pomalu a to v mou nervozitu pouze prohlubuje, ale přesto se snažím na sobě nic nenechat znát. Ještě chvíli tam čekám když se konečně skupinka lidí předemnou trochu zmenší konečně uvidím i královi do obličeje. Měli pravdu. napadlo mě v duchu. Opravdu jsme si byli s králem velmi podobní. Obličej měl sice již trochu stářím poznamenaný a byl na něm vidět jistý smutek, přesto jsem se v něm docela poznal. Vlasy velmi podobné těm mým, oči sem zahlédl jednou, byli plné smutku. Rozhlédl jsem se kolem jestli náhodou neuvidím svoji matku. Ano již jsem si byl jist že je to můj otec a nic jiného jsem si nepřipouštěl. Po chvíli na mě konečně přišla řada a král mě oslovil jeho skušeným hlasem. Jeho zaváhání jsem si celí ovládlí nervy nevšiml. Chvíli na něj koukám, když mě napadne že bych měl vyslovit svou řeč. Můj pane pokloním se Je tomu pár dnů co my umřel otec na stáří. Otec který se o mě víc než dvacet let staral. Trochu ze mě opadne tréma a začnu sledovat jak se Éomer tváří. Pár dnů před jeho smrtí jsem mu nesl jídlo na smrtelnou postel, i když moc nejedl přesto jsem mu to jídlo tam nosil. A otec, který sotva mluvil kvůli kašli který ho přepadával, se mnou měl jeden s posledních rozhovorů svého života. na chvíli jsem se zahleděl z okna a poté jsem pokračoval Prosil mě o odpuštění. Muž kterého jsem za celí svůj život nejraději mě prosí o odpuštění. Samozřejmě jsem byl zvědaví za co se mi omlouvá. A jeho vysvětlení mne zarazilo. Nebyl to můj otec. slovo otec jsem zvýraznil. Několik dnů na to umřel. Ustrojil jsem mu pohřeb, který si zaslouží bojovník ve válce o prsten a začal přemýšlet o tom co my řekl. Netrvalo dlouho a věděl jsem kam se vydat. Již mnoho lidí se zmiňovalo o jednom muži o kterém by řekli že klidně může být mým otcem a potvrdil mi to i jeden z místních hospodských. Já bych chtěl pouze znát vá názor na tuhle možnost pane. To jméno je... zahledím se na něj Rohanský král Éomer. Vyřknu ze sebe rychle a dál už neříkám nic, jen se snažím slšet reakce okolních lidí a čekám na reakci krále.

Laif Dornwell - 11. listopadu 2010 18:30

Obležení vlky Když jsem se jen tak tak postavil na nohy rozhlédnul jsem se vyděšeně po okolí. Tasil jsem svůj jeden a půl ruční meč a nejprve hledal očima Naili. Když jsem jí spatřil okamžitě jsem se k ní vrhnul. Její stav mě vyděsil snad víc než vlci. "Neboj. Bude dobře. Ochráním nás. Slibuju." Šeptnu jí do ucha a přenesu k ležení kde jsem pobýval já. Pak si stoupnu před ní a s mečem napřaženým do noci jen poslouchám mrazivé vytí. Dost se bojím a to je vidět i jak se mi trochu klepou ruce. Tolik vlků... celá smečka... Pomyslím si jen a pozoruju ty svítící oči. "Tak pojďte stvůry! Já vám ukážu!" Zakřičím hlasitě a poohlédnu se po Naili. Povzdychnu si a naplní mě zas to známé, hřejivé teplo. Už jen kvůli ní chci tuhle noc přežít. A nedokážu se smířit s tím že bych jí musel ztratit. Nakonec jen stojím čelem k vlkům a čekám kdy začne jejich útok.

Dain - 13. listopadu 2010 17:38

Cesta do Gondoru "A to si myslíš, že prídeš pred kráľa, povieš mu nejakú veštbu a umrieš? To je hlúposť! Takto svet nefunguje. To, že si splnila jednu úlohu, neznamená, že pred tebou nebudú ďalšie. Nejaké odchádzanie, alebo umieranie si vyhoď z hlavy! rozčertil sa, vidiac jej fatalizmus. Možno je vidiaca, ale ani vidiaci nemôžu vidieť všetko. A okrem toho, idú do Gondoru, kde stále s hrdosťou uchovávajú liečiteľské vedomosti starých vekov, keď ľudia žili na Západe, pod ochranou elfov. A vraví sa, že ruky kráľa sú rukami liečiteľa. Žiadne odchádzanie sa nekoná milá slečna, zostaneš pekne v Gondore v opatere nejakého milého liečiteľa. Na to si už dohliadne... No o pár dní nato, keď konečne vošli do Ithilienu, si nebol taký istý. Chradla, pomaly sa mu strácala pred očami. Každý jeden krok bližšie ku Gondoru bol pre ňu utrpením a stávala sa mu čoraz ťažším bremenom. Snažil sa dopriať jej toľko odpočinku, koľko mohol, ale nechcela o tom ani počuť. Hnala ho vpred, nevšímavá ku stavu, v ktorom sa ocitla. Teraz to skutočne bola iba slepá dievčina, ktorá bola hnaná svojim osudom ako lumík. Vpred, vpred, rýchlejšie, čoraz ďalej ku skaze... Slnko naďalej putovalo po oblohe a k brodu to už nebolo ďaleko, keď sa dostavili ďalšie problémy. "Kto je tu?" spýtal sa nechápavo a hlasno, obzerajúc sa na všetky strany. Nikoho nevidel, nikoho nepočul, nikde... Ozvalo sa tiché odfrknutie koňa. Chopil sa sekery. "Jasné, že o nás vedia, keď tu takto řvu..." povzdychol si a so smútkom v očiach hľadel na tri cudzokrajne odeté postavy, ktorá sa doslova vynorili z línie stromov. Tak blízko, tak blízko... Začali medzi sebou niečo nejakou hatmatilkou a Vidoucí (ako sa vlastne volá skutočne? Musí sa niekedy spýtať...) im odpovedala rovnakou rečou. Vo vzduchu bolo cítiť napätie. V tomto okamihu pravdepodobne nikto netušil, čo tu ten druhý robí. "Sú to nepriatelia. Alebo... Boli. Slúžili Sauronovi." začal potichu zvažovať pro a proti. Keď sa medzi nich vrhne teraz, oľutujú, že jednou rukou držia kone. Skok dopredu, sek doprava, otočka, sek doľava. Tretieho by už musel dať vo férovom boji, ale to by hádam zvládol... A možno... A možno by sekol iba doprava, pretože ten druhý by skočil po Vidoucí a všetko by bolo stratené. Spustil sekeru, už ňou nehrozil, iba sa mu voľne húpala v ruke. "Jedného dňa sa možno stretneme na bojovom poli. Dnes majú šťastie. Mám dôležitejšie veci na práci..." povzdychol si. "Povedz im, že odchádzame. Ak si želajú byť neviditeľní, moje oči sú slepé." obrátil sa na Vidoucí. "Ou... Prepáč." ospravedlnil sa jej, keď si uvedomil, čo vlastne povedal. Chytil slečnu za ruku a pomaličky s ňou začal ustupovať smerom k rieke, nespúšťajúc z tých troch oči. Keby sa predsa pokúsili, Vidiacu by hodil na zem a bránil vlastným telom až do poseldného dychhu. A dúfal, že k tomu nikdy nebude musieť dôjsť...

Osud Středozemě - 14. listopadu 2010 19:55

Ogmar - Souboj Tvá reakce je naštěstí rychlá a stejná rychlost je i v tvých dalších pohybech, což se ukáže dobrou výhodou. Oženeš se svým mečem po nohách svého spolubojovníka a ten jen tak tak uskočí. Pak ale znovu učiní výpad s lehkým výskokem. Zdá se, že jeho věk na první pohled klame - je rychlý a čiperný, silou ho ovšem překonáváš. Kdyby si jeho čepel zasáhl při jeho výskoku, snad by si ho dovedl celého odmrštit. Ale tak mrštný snad jsou jen elfové... Spíše se honíte po prostoru. Tvůj podivný učitel tě neustále stíhá a častuje ze všech stran ranami, ty vše šikovně a rychle odbíjíš. Krev se ti rozproudí v těle a cítíš, jak tvým tělem cloumá pravé bojovnické opojení. Jsi útočnější a útočnější, tvůj protivník už se potí, ale neuhýbá, neutíká. Najednou odrazí tvou ránu a odskočí. "Stačí." Zazní jasný povel z jeho úst. Přesto je stále připraven, nejspíš ti zcela nevěří. "Jeho boj nelže." Řekne a poté cosi řekne ve své řeči. Snad zopakoval to samé? Z tebe však nespouští oči. "Jsi prý rozhodnutý. Rozhodnutý pracovat pro nás. Je na čase, aby ses dozvěděl naše plány." Stále vyčkává, zda jsi klidný. Pokud ano, vojáci ti odeberou zbraň, ale už tě nesvazují. Tvůj učitel také zastrčí šavli zpět do pochvy. "Pojď se mnou." Jeho mluva je asi nejlepší ze všech, co jsi slyšel. Žádný silný přízvuk, vlastně téměř žádný. Spolu odcházíte do rohu této zvláštní místnosti. Až nyní si všimneš, že právě tento roh je trochu protažený a skrývá koutek s dřevěným stolem, na němž je položena mapa. Těžko říct, jak jsi na tom se čtením v mapách, spíše nijak, než nějak. Natož aby si uměl číst. "Víme, jak Temného pána přivolat zpět. Není konec." Mistr se postavil z jedné strany ke stolu a prohlíží si tě bedlivě, když vysloví tato slova. "Když pomůžeš, jistě si u pána polepšíš. Své nejvěrější odměňuje. Nebo se snad chceš jen tak potloukat zemí a čekat, až tě on při svém návratu zabije?"

Osud Středozemě - 14. listopadu 2010 19:56

Naili a Laif - Útok vlků Naili Jakmile se pouštíš otěží, Ševel se volně vzpene a ty jen očekáváš jeho útěk, zatímco sama ztrácíš rovnováhu a padáš k zemi. Ale snad Ševel cítil, co se děje, a zůstává. Jenže štěstí se jen zakmitlo na vaší straně - ozve se táhlé zavytí vlků, Ševel skučivě zařehtá, bázlivě podupává, chvíli do tebe strká čumákem, ale nakonec už jen vnímáš prach na své tváři. Utekl. Není se co divit, stále je to jen zvíře. Netušíš, kam zmizel, ale meč se ti povedlo vzít. Laif se ho téměř okamžitě chápá a stejně tak i tvého těla. Tím lépe, protože plazení tě velmi vyčerpávalo. Vytí se přibližuje a páry oči se zvětšují. Ale vyčkávají. Nechovají se jako zvířata, ale jako bestie. Čekají a těší se z vašeho strachu. Pomalu ti přijde, že chvílemi snad i ztrácíš vědomí, protože si neuvědomuješ těch pár Laifových kroků do ležení a jeho slova ti splynula do jednoho zvuku. Když se ale trochu uklidníš, začneš ihned šmátrat po lahvičce. Máš štěstí, je tu. Rychle se napiješ a účinek cítíš téměř okamžitě. Teplo se ti rozlévá po těle a chvění přestává. Máš dojem, jakoby jsi se probouzela po těžké nemoci - unavená, ale už pevná. Jsi schopná posadit se a rozhlédnout se. Bolest hlavy sice provází všechno tvé jednání, ale můžeš pozorovat, co se děje. Vlci bojují stejně jak s tebou - útoky a únavné tančení kolem oběti. Chtějí vás zabít a nebo utrápit? Laif vypadá unaveněji a unaveněji. Poznáváš to na jeho siluetě, která je shrbenější a zemdlenější po každém útoku. Začínáš mít strach o jeho život. Snad se i zkoušíš postavit na nohy, ale stále jsi trochu malátná, i když tvé smysly už jsou daleko jasnějí. Pak ale spatříš něco, co vás zachrání. Slunce na východním horizontu. Konečně snad štěstí? Jeho nesmělá podzimní záře pomalu osvětluje vaše bojiště a vlcie začínají stahovat. S vytím utíkají, až nezbude ani jeden. A ty jen vidíš, jak Laif zemdleně padá na kolena. Je po boji. Laif Chceš tasit, ale zjistíš, že meč jsi nechal u sedla. A to už jen slyšíš řehtání a vidíš Ševelův stín, který mizí v doprovodu vytí vlků. Chceš proklínat všechny a všechno, ale tvůj zrak sklouzne na tělo na zemi. Naili! Je to ona a svírá i tvůj meč. Cítíš úlevu, ale jen krátce. Ta, kterou máš chránit, vypadá jako na pokraji smrti. Nejsi si jistý, zda je ještě při vědomí a nebo ne, či snad blouzní? Rychle ji odnášíš k vašemu ležení, ale stále se ohlížíš. Máš dojem, jakoby vlci každou chvíli měli vyskočit ze tmy. Naili položíš k vašim věcem a bohužel ji musíš přestat věnovat pozornost. Chvějí se ti ruce, ale pohled na ni ti dodává odvahu. Pro ni a za ni musíš bojovat. Vlci stahují svůj kruh. Nechovají se jako normální lovci. Spíš jako lovci z pobavení utrpení oběti. Zatímco postáváš v tomto obklíčení, vlci se přibližují. Kráčí pomalu, ale stále zkoušejí tvoji pozornost. Musíš se otáčet na všechny strany a neustále si hlídat veškeré strany. O Naili jakoby vlci vůbec nejevili zájem, hrají si jen s tebou. Konečně první z nich provede výpad. Oženeš se a snad si ho i škrábl, protože se ozve zaskučení. A další z druhé strany. A poté znovu. A pak opět nekonečný tanec. Už ztrácíš pojem o čase, vlci kolem tebe tančí, opakovaně útočí, ne ale najednou. Jich je ale dost a své síly mohou dobře rozkládat. Ty jsi sám a nohy ti pomalu umdlévají. Ruce zvedáš čím dál hůř a tvé reakce jsou pomalejší a pomalejší. Když už pomalu pomýšlíš na nejhorší, padne ti do oka světlo. Ohlédneš se a na východě uvidíš nesmělé světlo vycházejícího slunce. Vlci si toho všimli samozřejmě také a jejich útoky slábnou, až pomalu utíkají. Ještě se stále ohlížíš, ale spíš to vypadá, že malátně a pomalu upadáváš k zemi. Ne, není to jen tvá předtava, přesvědčí tě mokrá hlína na tvé tváři. Cítíš se neskutečně unavený.

Osud Středozemě - 14. listopadu 2010 19:56

Elfwine - Rozhovor s Eomerem Král ti naslouchá, ale můžeš na něm vidět, že jeho pozornost roste s pokračováním tvého vyprávění. Dokonce se i někteř lidé a vojáci otáčejí, aby slyšeli, co vyprávíš. Nakonec pomalu utichá celý sál a všichni s napětím čekají, jak příběh dokončí. Ovšem když vyřkneš to jméno, uslyšíš ihned z jednoho hloučku vojáků křik. Tvář krále však není rozhněvaná, spíš překvapená. A snad i zvědavá? "Co je to za pobudu? Vyhoďte ho! Vyhoďte ho!" Opravdu se tě chápají dva vojáci a snad by tě i odtáhli, kdyby je Eomer nezastavil. "Počkejte." Vojáci se opravdu zastaví, ale stále tě drží. Král zatím vstane a opatrně k tobě přistoupí blíže. Bedlivě si tě prohlíží. "Nesmíš si, chlapče, myslet, že vnější podoba je vše. Chceš vztahovat nároky na tento trůn? Na bohatství tohoto domu? Na osudy rohanského lidu?" Eomer pečlivě své otázky vyslovouje a nespouští z tebe oči. Jeho pohled není tak tvrdý, jako přísný a velmi pečlivě zkoumající, jak se zachováš. Všichni napětím ani nedutají a jejich tváře se obrátí k tobě.

Osud Středozemě - 14. listopadu 2010 19:56

Dain - Pokračování v cestě Napětí se stále zvyšuje. Vidoucí strnule zírá na mladíky, ti střídají pohled mezi ní a tebou, ale nakonec jsou více zneklidněni tebou a tvojí sekerou. Kdo ví, jak dlouho byste tam stáli, dokud by si sekeru nesklopil a nebo by si nezaútoči. Ovšem když uskutečníš tu první možnost, máš dojem, že si mladíci hlasitě oddechli. Snad aspoň jejich respekt z tebe tě může těšit. Když vysvětlíš své jednání, dívka jen přikývne. Promluví v cizím jazyce a jeden z mladíků jí odpoví. "Váží si toho štěstí a bude jim ctí bojovat s tebou." Promluví poté dívka k tobě a klidně se otočí k zády. Ty snad chvíli váháš a jsi možná nedůvěřivý, ale když vidíš, že mladíci opět mizí mezi keři a stromy, trochu klidněji se také otáčíš směrem k řece. "A nemusíš se omlouvat. Má slepota je dar." Tiše odpoví dívka, když kráčíte opět sami blíž a blíž k Anduině. Snad se i na malou chvíli pousmála, ale poté opět zůstanou její rty jako čárka. Kráčíte klidným krokem, ale tvář Vidoucí se trochu zachmuřuje. "Na západě bouřilo. Řeka nepůjde přebrodit." Tiše řekne a po pár hodinách chůze bohužel zjistíš, že měla pravdu. Kdo ví, jestli má cenu přemýšlet nad tím, jakto zjistila. A nebo se zeptat? Ostrůvek Cair Andros není rozhodně tak velký, jak by asi podle map měl být. A hladina Anduiny podivně omývá i některé ze stromků, které stojí za normálních okolností na jejím okraji. "Co budeme dělat?" Otočí se na tebe Vidoucí a tebe její bezradnost v hlase až trochu zaskočí.

Dain - 15. listopadu 2010 12:05

Anduin Traja neznámi zmizli tak, ako sa objavili. V túto chvíľu nevedel povedať, kto mal v tomto stretnutí väčší strach. Nakoniec, vyzerali mlado a neskúsene... A až po hodine kráčania mu došlo, že tam vlastne nemali čo robiť. Kto to bol? Východniari sa predsa držali na východe a do Gondoru sa neodvážili. Po tom, čo im Gondor urobil vo vojne o Prsteň sa ani moc nedivil. Ale títo traja vyzerali, že sa tu vyznajú. Cudzinci sa držali vždy ciest. Nikto netušil, čo všetko (a kto všetko) sa skrýva v lesoch Ithilienu. Vraj tu má základňu mnoho gondorských hraničiarov, ale táto informácia už bola beznádejne zastaraná. Lenže tí traja tu vyzerali doma. Rozhodne to nebol ich prvý deň... "Búrka? No, snáď to nebude také strašné..." odvetil zamyslene. Už sa ani nepozastavil nad tým, ako to vie. A mal jej veriť viac. Keď dorazili k rieke, už prvý pohľad mu napovedal, že tu ich cesta končí. To by neprebrodil ani horský troll. Cair Andros sa topil v prívale. Gondor tam mával drobnú pevnôstku. V tomto okamihu ľutoval mužov, ktorí sa v nej krčili strachom. "Čo budeme robiť?" obrátil sa na Vidoucí a rýchlo zmenil svoj plán. Vyzerala porazená, nešťastná, bezradná. "No, v prvom rade si tu chvíľu oddýchneme. Vyzeráš, že by si to potrebovala. Potom sa vrátime na cestu a skúsime to cez Osgiliath. Bude to trvať trochu dlhšie, ale rozhodne to bude bezpečnejšie ako pokúšať sa prebrodiť sa." odpovedal a usadil ju na trávu vedľa cesty. Vytiahol vodu a jedlo. Väčšinu ponúkol jej. Skutočne vyzerala zničene... "A zatiaľ by si mi mohla povedať, o čo tu presne ide. Kto boli tí traja? Čo tu chcú?" Ak dostal svoje odpovede a nebolo ešte príliš neskoro, vrátili sa na cestu, vedúcu k Osgiliathu, aby prešli rieku tam. Gondor mal dosť času na to, aby obnovil most. A keď nie, určite tam bude niekto, kto im poradí, ako sa dostať cez rieku....

Than - 15. listopadu 2010 19:47

Nový kraj Po mém návratu do cely Frinovi na nic neodpovídám a v mysli hledám jakoukoliv odpověď, na nepoloženou otázku naší situace. Nenalézám ji ale ani po dalších několika hodinách houpání sem a tam. Frin vyslýchán není, což mu moc nezávidím, protože neviděl ani loď, na které se nacházíme, ani kapitána, o němž jsem se mu ale ani moc nezmiňovala a on se kupodivu ani moc nevyptával. Komunikace v přítmí cely vázne, což je pravděpodobně způsobeno situací. Lehce se upínám k okamžiku, kdy sem v Dol Amroth za mříží hovořila s mým strážcem a vesele se při tom usmívala. Čas je ovšem neúprosný a i když se mě osobně zdá, že stojí, stále ještě pomalu ubíhá s malou nadějí dopředu. Já jen stěží rozeznávám den od noci a nejzajímavější aktivitou se stává zkoumání zavěšených řetězů a jemné pobrukování starých písní, jelikož zpěv mě nikdy přímo nebavil. Další rozkošnou věcí, které tak velice prozpívám zdejší prostředí, teda kromě všudypřítomné špíny a vlhké plísně, je moje zápěstí. den ode dne se ruka stává méně a méně manipulovatelnější, ale k mé radosti i méně citlivější. Je mi jasné, že to sice žádná radostná věc není, ale v tuto chvíli s tím nemůžu ani nic udělat a je lepší, když otok jen vnímám, ale necítím ho, než kdybych byla celou dobu v bolestech. Zrovna zkoumám navlhlý strop a přemýšlím, jak dlouho už to je, co jsem viděla sluneční světlo, když se pohyby lodi podivně změní. A není to jen nějaká zaznamenatelná změna směru, ale především pohybu houpání. Frin houpání označí jako přístav a já lehce přemítám, jestli k nám někdo přibude, nebo jestli z nás někdo ubude, když k nám po vrzavých schůdcích sejde naše nová tříčlenná eskorta. Po vyvedení ven na chvíli zamrznu na jednom místě. Za prvé za to může ohromná záře, tak odlišná od temnoty podpalubí, že se to v prvním momentu skoro ani nedá vydržet, a zadruhé je to vysoká teplota, která jde cítit i ve vzduchu a nemile mi ztěžuje dýchání. Ani jeden z těchto důvodů ovšem nebrání mému strážci, aby mě popohnal dále, konkrétně k provazovým schodům. Po jejich slezení konečně zvednu hlavu a s mžourajícím pohledem se zahledím před sebe. Zůstanu opět stát, nyní ovšem ne vlivem počasí, ale ohromením. V bílých zdech jakoby se odrážel jas slunce a pak byl duhově rozmetán všude okolo. Zajímavý je také hluk a děj v ulicích, nikdy předtím sem neviděla tolik lidí pohromadě, ani v Dol Amroth ne. Tam byly ulice přeci jen o něco tišší a klidnější. Nejedná se ovšem o prohlídku, ale podle mého o transport vězňů, načež nás brzy upozorní tím, že nám přes krky přetáhnou smyčky a táhnou nás za sebou jako zvířata. Čím více zaostávám, tím více se oprátka utahuje a tak se snažím s muži držet krok, což se ovšem podstatně stíží, když vejdeme do davu lidí. Ani nestíhám vnímat všechno jejich pestré ošacení a také všudypřítomnou exotickou vůni, když co chvíli dobíhám za mým „tahačem“ a snažím se tak držet si krk volný alespoň pro kašlání a chrchlání prachu, když kolem projede nějaký povoz. Nemám ani volné ruce, abych si prostřela oči a tak k mé omezenosti vidění nepřispívá už jen přenádherně ostré slunce, ale také zákeřně drobný prach, který mě nutí lehce slzet. Stráž nás nějakou chvíli vede, když se z pravděpodobně hlavní cesty octneme v menší, užší a klidnější, ve které se nachází velká dřevěná vrata, pravděpodobně cíl našeho městského putování, protože jsme po chvíli vpuštěni dovnitř. Jako první mě omámí ladný zpěv ptáků. Nikdy jsem jich tolik pohromadě neviděla, ale přeci jen je to pochmurný pohled, když sou ta drobounká stvoření zavřená v klecích. Vlastně i já sem teď uzavřená v neznámé zemi, stejně jako oni a musím přiznat, není mi to nijak příjemné. Mezi švitořením zobáčků uslyším ale i jiný hlas, polehku, ale nemile známý a otočím se ihned tím směrem, kde podle předpokladů uvidím dohadujícího se kapitána, na rozdíl od nás dvou, v plném pohodlí. Dřív, než můj mozek ovšem vyprodukuje jakékoli ohavné označení, hodící se pro jeho osobu, podá si ruce s druhým jednatelem. Pravděpodobně bylo dohodnuto. Když se poté přiblíží ke mně, zmítá mnou nápad ho kopnout do určitých míst, ale ihned po jeho poznámce se rozplyne v překvapeném pohledu. nemám ani čas si to pořádně přebrat, a už mě další poskok vede pryč. Pohlédnu na Frina s úsměvem a pokrčím rameny. Pokud už ho nemám nikdy vidět, zdá se mi to jako nejlepší vyjádření toho, že se s tím nedá nic dělat, i když se takovému pomyšlení bráním, protože mi stačilo ztratit rohirského jezdce. Když mě můj průvodce vede, vybavím si rozsudek Amrothského knížete a přemýšlím, jestli si tohle vše věznění a chytání opravdu zasloužím jen za zabití jedné laňky, a nebo, jestli to je potrestání za můj celý život. Z přemítání mne vytrhne až chvilkové ticho, jelikož se mi zdá, že jsem až do tohoto momentu slyšela ozvěnu melodie a smíchu. zvednu hlavu od dláždění a spatřím exoticky, a očividně i draze, oblečenou skupinu žen. Snad nemusím říkat, že takový šat jsem v životě neviděla a tak jen stojím a prohlížím si cinkavé náramky a lehké závoje a snažím se rozpomenout, jestli znám nějakou píseň hovořící o říší, podobné této, kde je vše pro mne cizí stejně, jako horké počasí. Když má eskorta odejde, přistoupí ke mně jedna z žen a navzdory mému očekáváni mi sundá pouta a také smyčku z krku, takže mi ruce klesnou podél těla a já tam před vší tou krásou stojím zaprášená, rozcuchaná a kdo-ví co ještě. najednou si uvědomím, že sem té ženě vlastně rozuměla a pohlédnu na ni s nadějí na vysvětlení tohohle všeho. I když, možná bych k tomu postačila i sama. Má odpověď na lodi se nemusela kapitánovi příliš líbit a tak se rozhodl, že ze mě bude mít alespoň dobrý obchod. Teď už je zbytečné pomýšlet na dědice Gondoru a jeho osud, jelikož ten můj bude od toho jeho jistě již velice vzdálen a blíže, než při odpovědi na lodi, se k němu snad ani už nedostane. Znovu mě ovšem někdo někam tahá, tentokrát ale jemně a s jakousi zvláštní přívětivostí. Posadím se na nejbližší polštář po vzoru ženy, která mě přivedla k jídlu, i když mám obavy, že ho nevýslovně ukudlám. Na ovoce se dívám trochu podezřívavě, a i když mám hlad a žízeň, nehodlám jíst dříve, než se něco dozvím, jelikož alespoň pro tuto chvíli mám hlavu trochu čistou. Kdo mě koupil a za jakým účelem? optám se ženy a doufám, že na mou otázku bude mít i odpověď a že ta nebude stejně nemilá, jako poslední týden, i když je to vcelku nepravděpodobné. A pokud můžu být tak smělá a tázat se dále, jak se nazývá tato země a kdo jest pánem jejího lidu? snažím se oplatit milou otázkou pěkné zacházení a současně se dozvědět cokoliv nového. Během čekání na odpověď ovšem už přemýšlím i nad tím, jestli budu zařazena mezi tyto ženy a oblečena stejně jako ony, protože pak by asi můj kupce poznal, jak podivuhodný obchod uzavřel, když si koupil drzou a neposlušnou mladou dívku, která má ještě k tomu polehoučku zjizvené ruce a nohy… ale ten charakter by dříve či později zjistil i tak, no, má se co těšit, můj nový pán… polehounku se usměju.

Naili - 17. listopadu 2010 15:30

temná noci, jasné ráno Laife proč jsem tak slabá? Proč nás neustále zkoušíte? To toho nebylo dost? krátce cítím teplo Laifova těla. Opravdu je tahle hra plná ironie a podivných proměn. Pak na okraji mysli najdu obraz láhve a lituji toho že najdu i jí. Když se napiji vnímám což je možná ještě horší než kdybych byla v mdlobách. Mohu jen přihlížet. Nahmatám v našich věcech svůj luk, jediné co mi od elfů opravdu zbylo, napnu jej a založím šíp. Soustředím se na nějaký vlčí hlouček který bych mohl trefit, ale pokud by hrozilo že zraním Laifa pokouším se přiblížit a pak střílet. Nechci jen nečině přihlížet. Napadlo mě že bych mohla užít svého elfského hlasu, ale bude to proti těmto vlkům vůbec k něčemu? Spíš k ničemu. Pak přijde hřejivý pocit naděje a na špici Laifova meče se rozzáří první sluneční paprsky. A vlci se stahují stejně jako celá tahle noční můra. A mě pomalu dochází že noci už pro nás nikdy nebudou odpočinkem. Temnota je proti nám. Pokusím se zvednout a jít k Laifovi. Nyní jsme na řadě opět já. Při tom si přiložím ruce před ústa a zkusím přivolat Ševela.

Laif Dornwell - 19. listopadu 2010 17:32

Temná noc, jasné ráno Pozvednu svůj meč a vezmu ho pevně do obou rukou. Po čelem mi sklouzne krůpěj potu jak jsem nervozní. Pozoroval jsem kolem sebe všechny ty oči a těkal z jednoho na druhého. Trochu jsem se komíhal a měl jsem pocit že asi brzo omdlím. Ale myšlenka na Naili kterou jsem měl v tuto chvíli plnou hlavu mi dávala sílu. Osud mi jí dal a já si jí nenechám vzít. Budu jí chránit do posledního dechu! Mihne se mi hlavou a pak zpozorním když jeden z vlků se odváží zaútočit. S výkřikem se po něm oženu mečem a jeho tiché, bolestné vytí je pro mě dobrou zprávou. Ale nemám čas na odpočinek. Vzápětí se přidává druhý, pak třetí a zase další. Moje síly mi rychle docházely a já nemohl vzdorovat věčně. Tohle nejsou normální vlci! Ti už by mě dávno zabili... Tihle mě tu... mučí! Pomyslím si vyděšeně a otáčím se na místě. Oháním se mečem který je najednou příšerně těžký. A stejně tak mi těžkne celé tělo. Byla to už jen otázka minut než se unavím úplně a jeden z nich mě nejspíš dorazí. "Chcete Rohira? Tak si ho vezměte!" Zakřičím vztekle a seberu všechny své poslední síly k dalšímu vzdoru. Ale pak konečně nadejde naše vítězství. Na obzoru se vyhoupne slunce a zalije celý kraj svým zlatým, hřejivým světlem. A pro ty bestie to znamená okamžitou prohru. Jen pár se jich ještě odváží dorážet než se všichni stáhnou úplně. A my s Naili máme zase klid. "Dokázali... jsme to..." Pronesu tiše a mírně se zasměji než se mi podlomí nohy a jak balvan se sesypu k zemi. Svět se se mnou až nepříjemně zatočí a jak je mi teprve příjemně když konečně ležím. A tělo mi chladí hlína. Ať se ale snažím vzdorovat sebevíc nepodaří se mi udržet vědomí moc dlouho. Ta únava... je tak příjemná a lákavá.

Ogmar - 19. listopadu 2010 20:06

Haradrini - učitel Už skoro slyším jak můj meč prosekává kousky masa a drtí kosti, když tu můj "učitel" uhne.....ne on.. Shnorsh ! Zavrčím vzteky a ještě tak tak stačím uhnout ráně, která se na mně snese jako placát Sauronův. Nikdy jsem neříkal že jsem výtečný šermíř jako ti s dlouhýma uchama, kterým bych nejradši ukosl obličej a pak ho vyplivl. Ovšem já využívám celý tělo jako zbraň. Druh boje kterej dlouhý ucha a mlíčňáci nikdy nepochopí. Můj meč naráží neustále na tvrdou obranu, a já cítím jak se moje oči rozevírají, cítím se opět jako tehdá v poslední bitvě o ten Helmův žleb kdy do řad mých vojáků vrazily mlíčňáci na koních a doslova je zmasakrovali. Tehdá jsem byl natolik naplněn vztekem a darem Sarumana, že jsem ani nevnímal hluboké rány co jsem utržil. Vnímal jsem jen to jak můj meč rozsekával jezdce i koně. Úder od "hněďáka" mně přivede zpět do reality, a já si s ním zuřivě vyměňuji údery, až se to vše zvyklá v tkaovou honičku. Přesněji, je sice starej a ani na rožeň bych ho nepověsil, ovšem schlíplý maso se zdá stále dost živý. Ať už ho jakkoliv zaženu je hned zpět a zasypává mně ranama. Nejsou moc tvrdý, ale roky bojů a především předešlý roky jako otrok v aréně mi ukázaly několik věcí. Nepřítel dokáže aby úder vypadal křehce, a pak ho máte rázem v bříchu ani nevíte jak. Odrazím další úder, a už cítím jak se mne zmocňuje temný hněv Uruk-hai. V tom se něco stane a ten chlapák se zastaví. Můj boj co ? Jsem skřet sakra ! Já lžu furt ! Už si v myšlenkách představuji jak toho chlapa budu natahovat na skřipci, když tu prohodí něco co mne nemálo zajímá. Jejich plány co ? Věřit skřetovi.....to jsou ale idioti. Nojo "hněďáku", jsem rozhodnutej vám pomoct, už sem to říkal tomu ušopleskovi co mi rozvázal ruce. Prohodím s obyčejným skřetím pošklebkem plný černého, nelítostného humoru. Obouručák si opřu o rameno a v duchu se zasměji radostí když ucítím jak mi ocel doapdne na kůži. Je to stejný pocit jako když jsem ještě chodil svobodně po zemích lidí, a občas přepadl malou karavanu, nebo trhal na kusy lesní zvěr a pak ji vystavoval na stromech. Ach jak krásný časy to byly..... Následuji "hněďáka" do jeho stanu na kterým leží mapa. Nemusím to tajit. Jsem sice kapitán a mám větší mozek než zbytek těch idiotů z vojska sarumana, ale tohle je určitě moje slabá stránka. A pak příjde věta, která mi tak vyrazí dech až málem upustím svůj obouručí meč na zem. Cože ?! Zařvu skřetsky naprosto vyděšeně.....když mi dojde že mi asi nerozumí zapokuji to lidsky. Ty si ze mně děláš šoutky hněďáku ? A proč byste vůbec vy haradrini chtěli temného pána Saurona přivést zpět ? Pokud si vzpomínám do války jste šly jen kvůli proviantu a žoldu. Pronesu tvrdě a neskrývám opovrhování nad národem lidí ,kterej stál po boku skřetů jen kvůli prachům. Když se mně zeptá co chci dál dělat zamračím se na něj tak, že by se normální člověk předemnou pochcal. Co chcu dělat je moje věc Hish-matare, zavrčím a pohlédnu mu do očí. Obouručák si opřu o stůl a poškrábu si bradu, abych se mohl zamyslet. Sauron znovu živej ? To je skvělá zpráva, temný pán by mohl zase vést hordy skřetů do boje ! Byly bychom......, najednou mně něco dojde. Proč mu Haradrini chcou pomoct ? Možná abysi přilepšili a dokázali že jsou lepší než skřeti. určitě si tak přilepšej natoli, že Sauron hodí na skřety kemra a bude se paktovat s touhle sviňskou verbeží. V duchu zavrčím vzteky a už pomalu začnu vymýšlet vlastní plán, jak těmhle chlápkům narval svůj meč do zadnice. Ovšem to má čas, prozatím jsme na stejné lodi. Samozřejmě že chci Saurona oživit, ale udělám to po svém. Jak ho chcete oživit ? Pokud vím tvůj národ magii nepoužívá ne ? Zeptám se napůl zamyšleně, napůl podrážděně.

Elfwine Sličný - 21. listopadu 2010 16:30

Po vyřknutí jména Rohanského krále se začalo dít všechno jak jsem si myslel, nebo spíš doufal. Vojáci se po mě hned s řikem rozběhli a já se bez žádného odporu nechal chytit. Uklidnila mě i tvář krále, která už sama říkala že v tomhle rozhovoru chce pokračovat. Jakmile mě chytli cítil jsem už i že mě začínají táhnout.ajednou je král zastavil, v co jsem přesně doufal. Poté ke mě přistoupí a začne si mě prohlížet. Chvíli se jen tak dívá a poté spustí. Jen tak ho poslouchám a čím dál víc mě začíná být nepříjemné že mě strážci drží. Počkám až král domluví a poté pokračuji Můj Pane oslovím ho a poté sebou skusím škubnout aby mě vojáci pustli. Vy jste mě nejspíš špatně pochopil, mě vůbec nejde o Rohanský trůn, či vládu nad královstvím. Rohan je sice pěkná země, ale na panování zrovna nemám ani pomyšlení. chvíl se odmlčím a vzpomenu si na nedávno zemřelou princeznu. Já vím že to asi zí jako hloupý žert, přijít sem pár dní po smrti vaší dcery a tvrdit vám tu že jsem váš syn, ale nesmte si to vyložit zle. Víte po smrti mého otce mě zachvátila samota a touha poznat své pravé rodiče, i svou matku jestli nějakou stále mám. pohledem začnu hledat Lothírel manželku Éomera.A tak jestli chcete, tak mě klidně odsud vyhoďte, ale prosím jestli něco víte o mém původu, tak mi to povězte. dořeknu a čekám s pohledem přímo do očí velkého krále.

Eldaron - 22. listopadu 2010 09:30

Knihovna Proniknout mezi ně... Ty slova se do mě zaryjí jako čepel dýky a pohledem trhnu po otci, matce, která je viditelně neklidná a pak se podívám na ty starce..... Při vší úctě pánové, podívejte se na mě, jsem vysoký, s bělostnou pletí, šedýma očima, statný a mám se dostat mezi jižany? Nechci být bláhový, ale je to šílenost, vaše rady o hlídání Harradu jsou sice moudré, ale nechal sem jej hlídat již před pár dny, pravidelně víme o pohybu v Mordoru, sledujeme Harrad, bude tam hodně našich špehů, pokud chtějí Saurona zase vytáhnout z propasti temného zatracení kde jej uvrhlo zničení prstenu, budeme připraveni zasáhnout, jsem možná mladý, ale ne hloupý, to ne vážení starší, vím že bych měl sám proniknout do jejich říše, ale nejdřív musím zajistit i jiné věci, každopádně děkuji Vám a doufám že se vše nakonec ubere tím správným a nejlepším směrem... když domluvím pohlédnu na otce a vydechnu, pak se k němu nakloním a řeknu jen dvě slova Enti,Radagast nevím co mě to napadlo ale Mithrandir by jistě se s nimi poradil, snad Radagast ještě žije, a Enti budou ochotni s námi zase mluvit..... Jedno je jisté otče, tak či tak, připravme zemi na válku, v každém městě a všude ať jsou připraveni vojáci, a muži jež by mohli bojovat, ale musíme to udělat nenápadně pro ostatní země, zvlášť pro ty jež nejsou našimi spojenci, já nyní budu jednat s Dúnadany, abych obnovil Anúnimas, také budu bedlivě střežit jih, a konečně bych se mohl podívat po své zemi.... když říkám poslední větu usměji se spiklenecky na svou matku kterou pohladím... Bude li však třeba, půjdu do Harradu, v mé zbroji mě nepřátele nespatří..... dodám rozhodně a pak se na všechny zadívám.... Pokud je to vše dovolte mi se vzdálit

Osud Středozemě - 22. listopadu 2010 18:55

Dain - Plány na další cestu Vidoucí jen přivře svá víčka, když promluvíš o Osgiliathu. Po chvíli přikývne, jakoby souhlasila. "To bude jistě dobré. Osgiliath bude bezpečný. Bezpečnější, než toto." Pak snad vypadá, že se i stydí, protože velmi tiše pronese. "Neumím plavat..." Rychle však přejde do normálního hlasu a začne mluvit o něčem jiném, snad aby zaplašila trapnost předchozí chvíle. "Odpočinek nepotřebuji, ale pochopím, že je snad zapotřebí tobě. Ostatně zklidnění myšlenek prospěje každému tvoru. Tento kraj..." Rozhlédne se po okolí a nejdéle ulpí pohledem v tom směru, kde se nachází Minas Tirith. ...je mnoho, mnoho myšlenek." Trochu až bolestně dokončí. Znovu však jídlo odmítá a snaží se tvářt statečně. "To není to, co potřebuji. Mé tělo nestrádá takto. Potřebuje se jen zbavit své tíže. Toho, co mu nepatří. A pak zemře." Přejde opět do stejného lhostejného tónu jako celou cestu po Dagorladu. Když se jí pak zeptáš na ty tři mladíky, snad se i trochu usměje. "Tři ptáčata hledající hnízdo. To jejich bylo vypáleno. Nejsou tu poprvé. Na Jihu zuří oheň a plamenná slova. Kdo se s nimi neztotožní, je mrtev a nebo tu. Ne všichni jsou stejní." Víc o nic nemluví, trochu se pohrouží do vlastních myšlenek a nakonec se napije trochu vody. Jídla se však netkne. Neodpočíváte dlouho - ty se najíš rychle a ona vypadá skoro nedočkavě po další cestě. Šplhání do kopce jí jde dokonce celkem rychle. Kdo ví, kde se v ní opět vztala ta síla. A tak ještě za světla skončíte na lesní pěšince, která se napojuje na hlavní cestu, aspoň podle tvých map. Stezička je už značně zarostlá, ale přesto ještě viditelná. Daleko však nedojdete, brzy vás dostihne tma. Druhého dne už narazíte na hlavní cestu. Dokonce na ni spatříte stopy kopyt, celkem čerstvých, s kováním. Celé dva dny však vaši cestu nikdo nenaruší. Až třetí den zaslechnete dusot koní. Mohou být snad čtyři, nejvíce pět. Možná se skryjete na chvíli, ale tak jako tak se ukáže vaše obava zbytečná. Před vámi se totiž objeví jezdci v zelenošedých pláštích, na kožené zbroji vyšitý emblém v podobě stromu s hvězdami. Nyní jasně vidítě, že jich je pět. Jakmile vás spatří, zastaví. Většina z nich je lehce zarostlá, jen jeden je takový mladičký holobrádek. Není ovšem pochyby, že jde o ithilienské hraničáře. Jen je trochu překvapivé, že jsou koňmo. Snad někam spěchají? Jeden z nich vyjede trochu vpřed. Je na pohled lehce starší, snad by se dalo říci, že je už vyzrálý. Jeho oči se šedivě třytí, postavu má štíhlou, tvář mu zdobí téměř třícentimetrový plnovous. "Zdravím vás, mistře trpaslíku, i vás, dívko!" Promluví k vám jasným hlasem a lehce skloní hlavu. Na tebe se podívá s úsměvem. Vidoucí sleduje trochu s obavou. "Kam cestujete, smím-li se ptát. Co je vaším posláním v gondorské zemi?" Vidoucí doposud byla spíš za tebou schovaná, dá-li se to tak říci. Nyní si na sobě ucítil její ruku - i přes zbroj cítíš, jak je ledová. "Je to těžší a těžší. On je odtamtud, on přitahuje vyřčení. Je snad z jejich rodu. Ale já ještě nesmím. Jen král smí slyšet má slova." Šeptá ti tiše do ucha, zatímco přerývaně dýchá a s obavou sleduje muže. "Děje se něco?" Opatrně se zeptá ithilienský hraničář.

Osud Středozemě - 22. listopadu 2010 18:56

Than - Ve společnosti dívek Žena sedící naproti tobě si tě s laskavým úsměvem prohlíží. Už delší dobu jsi takový pohled nezažila. Vlastně snad nikdy v životě? Tvá nová hostitelka občas urovná svůj oblek zbarvený do zářivě červené a jejích odstínů, a pak znovu trpělivě čeká, až se sama ujmeš slova. Když pak vyslovíš svoji otázku, trochu více se jí rozšíří úsměv. Snad jsi ji pobavila. "Musíš prominout, ale netuším, za jakým účelem tě můj manžel koupil. Někdy je to prostě výnosný obchod, někdy je to krása, někdy je to něco jiného." Na chvíli pokorně sklopí hlavu. "Ovšem věřím v jeho moudrost." Po chvíli k tobě znovu zvedne obličej a na jejích rtech hraje spokojený úsměv. "Říkají tomu zde Harad. Ale názvy jsou různé. Konkrétné této oblasti se někdy říká Jižní Harondor. A nebo severní Harad. To podle toho, na které straně hranice se nacházíš a komu jsi nakloněna." Její tvář trochu zvážní. "V tomto případě jsme severní Harad. Můj pán a manžel je nakloněn Jižanům." Jde ti už trochu hlava kolem z toho jmenování severu a jihu. On je pánem místního lidu. Ovšem není pánem Haradu. To je císař. Její tvář se lehce zasmuší. "Moc císařství není ovšem to, co bývala." Pak trochu ledabyle mávne rukou, jakoby chtěla tyto starosti odehnat. "Ale dost už o těchto věcech. Jez a pij, musíš být vyčerpaná." Znovu se usměje a prohlíží si tě bedlivě. Po chvíli, co její pohled různě sleduje tvé tělo, dušeně vykřikne. "Dítě, co to máš s rukou?" Ukáže na tvé slušně zateklé zápěstí. "To ti to nikdo neošetřil? Kapitán je opravdu někdy nemožný." Omluví toho muže, jako kdyby snad jen starosti mu nedaly, aby o tebe pečoval jak o princeznu. Mají tu podivné smýšlení. "Přineste obklady s bylinkami tsúhei." Zvolá neznámou řečí tvá hostitelka a pokyne několika dívkám. Ty na povel zmizí a po chvíli se vrací - jedna nese nějaké látky, druhá na prkénku rozložené listy neznámé rostliny a třetí v nádobě teplou vodu. Všechno postaví k vám před tvoji hostitelku. "Podej mi tu ruku, prosím." Pokyne ti žena, zatímco si vše přisune blíže, aby byla připravena. Zřejmě tě hodlá ošetřovat.

Osud Středozemě - 22. listopadu 2010 18:57

Naili a Laif - Nový den Naili I když cítíš sílu ve svém těle, oči ti neslouží natolik přesně, aby sis troufla vystřelit. Netušíš, zda právě tam, kde vlci vyjí nejvíce, není i postava Laifa. A tak napůl připravená můžeš jen číhat, zda se ti nenaskytne lepš příležitost. Ovšem ta přichází až s východem slunce, kdy už je zbytečné střílet. Vlci se stahují. Kdo ví, jak dlouho bude léčivý nápoj působit. Cítíš se stále trochu otupěle, ale zároveň cítíš horkost a chuť něco činit. V mdlém ranním světle vidíš, jak se Laifovo tělo kácí s vyčerpaným úsměvem k zemi. Jsi u něj velmi rychle. Cítíš jeho tep, ale stěží ho dokážeš probrat. Jen malátný úsmě je ti odpovědí a pevně přivřené oči. Těžko půjdete dnes někam dál. Laif musí minimálně do odpoledne odpočívat. Voda i noční útok si vyžádaly svoji daň. Pokusíš se aspoň zavolat Ševela, ale i tady jsi neúspěšná. Nikde po něm ani vidu, ani slechu. Snad utekl příliš daleko. Nezbývá ti než věřit, že je to opravdu chytré zvíře a vrátí se. ---------------------------------------------------------------- Ať už jsi den strávila jakkoliv, musela jsi zůstat s Laifem ve vašem provlhlém ležení na severním břehu řeky Želíz. Nebylo pořádně čím zatopit a slunce naštěstí bylo celkem teplé, poté co se osmělilo v novém dni. Mohla jsi tedy s poklidem sušit vaše oblečení. Nyní je něco málo po poledni a Laif se konečně probírá. Vypadá jako by se vzbudil z těžkého sna, ale ve tváři je rozhodně odpočatější výraz. Řeka Želíz už trochu opadla, snad byste ji zvládli přebrodit, ale rozhodně moc daleko neodejdete. Mohla by ale vlky odradit voda? Ševel se bohužel stále nevrací. Snad jsi ho parkrát zkusila ještě přivolat, ale příroda kolem tebe je tichá, až na občasný zpěv ptáků a obtěžující hmyz, který se kolem vody začíná pomaličku slítávat. Laif Jakmile padneš na zem, cítíš přítomnost Naili u svého těla, ale nejsi schopný ji nic říct. Chceš jí přesto sdělit povzbuzení, chceš jí uklidnit a ukonejšit, ale máš akorát sílu se usmát. Takové vyčerpání si ještě nezažil. Přestože vychází slunce, svět kolem tebe se propadá do temnoty, ovšem temnoty, která tě ukolébává k posilujícímu spánku. Pomalu přestáváš cítit cokoliv. Tvůj spánek je sice místy neklidný, ale žádný konkrétní sen tvou mysl nedráždí. Konečně opravdu odpočíváš. Bylo to už potřeba... ------------------------------------------------------------ Probíráš se, když slunce je vysoko na obloze. Tvé vlhké oblečení je už zčásti suché, mokré vlasy jsou v zaschlých slepencích. Cítíš se, jako kdyby ses probral z dlouhého a hlubokého spánku. Musíš přivřít oči před přívalem světla. Chvíli se snad rozhlížíš zmateně, ale brzy ti dochází, kde jsi. Tvé svaly jsou trochu rozbolavělé, ale nic, co by tě mohlo nějak zvlášť omezovat. Snad brzy padne tvůj zrak na řeku Želíz. Její největší proud už opadl, nyní byste ji mohli zvládnout přebrodit. A snad by vlky tato hranice odradila. Ale po chvíli ti také dojde, že nikde v okolí nevidíš Ševela... Jen Naili se kolem tebe pohybuje.

Osud Středozemě - 22. listopadu 2010 18:58

Ogmar - Nové plány? Když zmíníš "ušopleska", tvůj spolubojovník se krátce zasměje. Snad má i trochu smysl pro humor. U mapy už je však vážný a tvé překvapení si vyloženě užívá. "Není to legrace. Je to pravda." Odpoví ti po chvíli, kdy se dost pokochá na tvých grimasách. "Naše pohnutky byly různé. Nesmíš strkat celý národ do jednoho pytle. Obzvlášť ne dne. Není Harad. Jsou jen haradská knížectví. A toto knížectví věří Sauronovi." Trochu vážněji zakončí. "To máš pravdu, že co budeš dělat, je tvá věc. Jen nezapomeň, že tvé věci teď trochu řídíme my. A naše slunce si můžeš užívat, dokud tvá zelená kůže neseschne." Vyhrůžně se usměje. Když pak vidí tvůj zájem, opře se dlaněmi o stůl a pokračuje. "Copak na severu nezaznělo proroctví?" Jeho hlas zní téměř potěšeně. "Tím lépe, tím lépe." Div si nemne ruce. "Stačí krevní msta a oheň Hory Osudu. Jak víš, ta ale byla zničena. Nás haradské Sauron nikdy nepouštěl moc daleko do Mordoru. Nemáme jeho mapy. Neznáme cestu. Ale ty..." Jeho oči se zablýsknou. "..ty ji určitě znáš."

Osud Středozemě - 22. listopadu 2010 19:00

Elfwine - S králem Když promluvíš, král tě bedlivě poslouchá, ale vojáci tě stále pevně drží, takže tvůj pokus vytrhnout se se nezdaří. Eomér jim nic neříká, jen sleduje tvou tvář. Jeho ústa se na chvíli zvlní do zvláštního úsměvu, když v odpovědi vyslovíš, že na panování nemáš ani pomyšlení. Avšak když padne zmínka o dceři, tvář mu překryje smutek a on sklopí oči. Je to nejspíš stále čerstvé. Vždyť to bylo jejich jediné dítě! Poté, co domluvíš, nastane v síni opět hluk. Mezi jednotlivými výkřiky rozeznáváš slova jako "pryč s ním", "bastard jeden", "vyhoďte ho". Nejspíš sis opravdu nevybral vhodnou chvíli na takovou zprávu. Král stojí zatím v tichosti, dokud ho neosloví jeden z vojáků, který tě drží: "Pane, co si přejeta, abychom udělali?" Eomér k němu zvedne své oči a zdá se trochu zmatený a zároveň starší. Jakoby na něm seděla nějaká starost, která už byla zažehnána. Konečně promluví. "Odveďte ho do malého sálu." Poté se otoč a zmizí. V síni nastane ještě větší hluk, ale zbylí vojáci se ihned pustí do uklidňování a ukončování slyšení u krále. Tvoji dva strážci tě odvádějí, jak král řekl. Snad kdyby ses vzpouzel, tak tě tam dotáhnou i spoutaného. Vojáci tě vedou chodbou, kterou osvětlují je louče. Na stěnách visí tu a tam nějaká tapisérie, z níž poznáváš vždy nějakého jezdce na pláních. Na delší studvání ale není čas, kráčíte dál. Konečně před tebou vojáci rozevřou menší dveře a vstoupíte společně do menší obdélníkové místnosti. Vchod, kterým jste přišli, se nachází v levém dolním rohu tohoto prostoru. Naproti vám jsou okna, po pravici je krb. Nad krbem se nachází královský erb. V místnosti mnoho nábytku není, jen jednoduchý kulatý stůl a pár skvostně vyřezaných židlí. "Počkej zde." Přikáže ti jeden z vojáků, zatímco druhý prohrábne sotva doutnající oheň. Pár plamínků vyskočí a vesele si na zčásti ohořelém dřevě zaskotačí. Poté tě stráž opustí a zanechá tě v pokoji samotného. Musíš chvíli čekat, ale naštěstí to netrvá dlouho. Zrovna, když jsi otočený k dveřím zády, uslyšíš jejich tiché zavrzání. Otočíš se a spatříš Eoméra, nyní už zase s klidnou tváři, ale stále s lehce čitelnou starostí v očích. "Posaď se." Pokyne ti směrem k jiné židli a sám se přesune ke krbu, kde postávaje si nahřívá ruce. "Pověz mi více o svém dětství." Tiše se zeptá.

Osud Středozemě - 22. listopadu 2010 19:01

Eldaron - Se staršími Když domluvíš, Lairen se nahlas začne smát. Coir ho musí trochu krotit pohledem, ale s přívětivu tváří se na tebe otočí. "Odpusť, princi, ale špatně jsi nás pochopil. Samozřejmě, že jsi vyslal špehy, my tě jen upozorňujeme, že bez toho, aniž by si věděl, co Jižany pohání, se nedostaneš dál. Ne, aby jsi špehoval s nimi. Jen ty jsi pro nás zástupce těchto jednotek." Do řeči mu skočí Lairen. "Ale třeba...když tě vhodně přestrojíme..." Jistě musí být moudrý, aspoň se tomu snažíš věřit, i když pohled na to, jak se ten stařík poťouchle směje, to moc na moudrosti nepřidává. Všimneš si, že jeho bratr Yavi mu krátce stiskne ruku a Lairen se opravdu ztiší. Poté už se Yavi ujme slova svým tichým hlasem. "Harondor, sporné území, není plně ovládnut. Severní část je možná v našich rukách, ale vnitrozemí a hlavně jih je stále plných drobných knížectvích. Některá s námi jednají, jiná jsou k nám nadále otočena zády. A o tom, co se děje přímo v Haradu, máme stále skoupé informace. Doufám, že tví špehové brzy dorazí." Když poté pošeptáš elfsky ty dvě slova otci, ucítíš i jeho letmý dotyk na své paži a překvapený pohled jeho očí. Jen přikyvuje a trochu si tiše povzdychne. Matka však při tvých slovech lehounce pookřeje, hlavně díky tomu dovětku. "Nezapomeň, že nemůžeš být na všech místech najednou. Pokud by snad nebezpečí číhalo nejen na jihu, ale i na severu, musí Gondor vzpomenout, kterým zemím nabídl svou ochranu." Vážně promluví ještě Hesin. Jakmile se chystáš k odchodu, starci povstanou a lehce se ti ukloní. "Princi, jen nejednej unáhleně." Tiše promluví Coir a bedlivě sleduje přitom tvé oči. Poté už můžeš jít. Rodiče ještě zůstávají se staršími. Nyní je na tobě, jak se připravíš, jaké stanovisko zaujmeš a jak naplánuješ své další kroky.

Naili - 23. listopadu 2010 19:13

Ráno tohle je opravdu děsivě neuvěřitelné. Nebylo by lepší pro nás zemřít než takhle přežívat na vrtkavých hrách bohů a chabích nitkách naší pomatené budoucnosti? Od té doby co jsme se potkali, je všechno ještě horší. Přesto však cítím...že konám dobře. Co to znamená? bodne mě lidská zoufalost a snažím se jí zahnat tím že budu něco dělat. A že je toho poměrně dost. Mrzí mě že nemohu hledat Ševela ať své hlasivky namáhám k nejlíbeznějšímu elfskému volání co má lidská ústa dovolí. Nic. A to mě velmi rmoutí. Jako by s všechno opakovalo. V trochu opačném pořadí. Jen jsme si vyměnili role. Laife mezi tím co se všechno suší větší část tvého těla položím na sebe (od pasu výše) aby nejdůležitější místa nenastydla od mokré země. Kdo jsem? byla jsem vůbec někdy elfem? nenalhávám si tohle všechno? Třeba jsem jen člověk co toužil po tom být elfem.... mé tělo roztřesou krátké vzlyky a schovám svou tvář do dlaní. V okamžiku kdy se probíráš jsou stopy slz na mé tváři ještě lehce patrné a mé prsty opatrně pročesávají tvou slepenou hřívu. Když jsi vzhůru, mlčím a vzdálím se, zahloubaná do svých vlastních myšlenek. opravdu to tak bude lepší? Bohové poraďte, kdokoliv! Laife? jak se cítíš? nechám prostor pro tvou odpověď a pomalu pokračuji v tom co jsem původně chtěla říct. Přemýšlela jsem. Hodně jsem přemýšlela. Od té doby co se naše osudy propojili se kopíruje vše co se stalo kolem mě. Nechci abys přišel o svou lidskost podobně jako já o svou elfskou část. To bych si nikdy neodpustila. Možná ale ten kdo jde proti nám chce abych si tohle myslela, nahlodává mé sílící lidské já a popravdě s emu to velmi daří. neočekávám že to pochopíš. Chci znát tvou odpověď. nádech výdech. pak seti zadívám do očí. Opravdu je moudré aby jsme pokračovali dále spolu? I když jsme pro sbe navzájem něčím jako prokletí? neříká se mi to lehce, ale takhle prostě nemůžu dál.

Laif Dornwell - 24. listopadu 2010 15:57

Po dlouhém odpočinku Až když mě dotěrné paprsky slunce začnou hladit po tváři se konečně přinutím otevřít oči. Sluneční paprsky mě na chvíli oslepí což mě přinutí se na chvilku zakrýt obličej. A když si konečně navyknu trochu otupěle a dost zmateně se začnu rozhlížet kolem. Jak... dlouho jsem byl mimo? Co se stalo pak? Ptám se sám sebe ale jen pořádně zívnu. Jako kdybych spal snad týdny. A pak konečně začnu vnímat bolest v celém těle. Jak mě ještě stále bolí svaly z nočního boje o přežití. Mám trochu pocit jako kdyby na mě dupalo stádo koní. Myšlenky se mi ale zas trochu ustálí když zaslechnu Naili. Což mi vytvoří na tváři i úsměv. "Jen... mě trochu bolí celé tělo ale... cítím se skvěle." Pronesu polohlasně a pomalu vstanu abych se protáhnul. Ale nestačím dělat nic dalšího než jen poslouchat další její slova. Která mě ale trochu děsí. To... je nemyslitelné! Tohle jí nedovolím. Zní to tak bláhově... Jo. Něco na tom bude ale... Nelíbí se mi to. Mihne se mi hlavou než se na Naili dost zmateně zadívám. Pomalu k ní přejdu a zahledím se do jejích krásných očí které mě pořád tak uchvacují. "Cestoval jsem dlouhé dny a týdny. Následoval jsem podivné sny a nechával se vést jen svým Osudem. A to právě za tebou." Pronesu trošku tišeji a zadívám se na její dlaně. Lehce jí za ně vezmu. Povzdychnu. "A teď se tě mám prostě jen tak vzdát...?" Zadívám se jí znovu do očí a trošku se zamračím. "Ne! Ať už prokletí jsme nebo ne, ať už o tebe mám bojovat mečem nebo jen holou rukou... I kdybych měl přijít o vlastní... duši, tak se tě nevzdám." Řeknu odhodlaně a založím ruce na hrudníku. "Budu tě bránit a doprovázet ať půjdeš kamkoliv. A nebojím se vrtochů přírody které nám v tom brání. To že jsme spolu musí mít nějaký pádný důvod." Usměji se a lehce ji obejmu. Hned se zas ale rozpačitě odtáhnu. "A... přiznám se... že jsem si na tvoji společnost už nějak zvyknul. Bylo by mi smutno... cestovat bez tebe." Na chvilku se jí s úsměvem znovu zahledím do očí než se zas zadívám nesměle jinam. Cítím jak se mi do tváří žene teplo. Tohle jsem asi neměl říkat... vážně to byla blbost! Vždyť je vznešená elfka a ty... no, kovář. Nakonec se zas s tichým mumláním vrátím k tábořišti kde začnu chystat věci. Ale myšlenkami jsem stále u ní. Opravdu bych ji nedokázal jen tak opustit.

Dain - 24. listopadu 2010 18:49

Ithilien Prevrátil oči k nebesiam a odhryzol si z kramu. "Už je to tu zase. Prečo si myslíš, že zomrieš?" zamračil sa. Z jeho hlasu bola cítiť nespokojnosť. Celá táto myšlienka sa mu nepáčila. Možno by sa mal pokúsiť odviesť ju na opačnú stranu, alebo na Juh. Trápila ho však istota, že by mu ušla. Mala pred sebou jediný cieľ, ktorý chcela splniť a veril tomu, že by sa ho pokúsila splniť za každú cenu. V tvrdohlavosti na tom boli ľudia úplne rovnako, ako trpaslíci. "Prečo na svete nie je žiaden normálny národ?" povzdychol si ticho. Na chvíľu zatvoril oči a premýšľal. Boli to iba dve minútky, ale celkom ho pripravili na cestu. Bol si vedomý toho, čo ešte môžu po ceste stretnúť. Tie dve minúty v osamení, obklopený nespútanou krajinou a divoko hučiacou riekou ho s tým všetkým zmierili. Bol to jeho zvyk, jeho drobné potešenie. Keď s niekým cestoval, vždy mu za tie dve minúty, keď oni nervózne prešľapovali na mieste a čakali na neho, nadávali. Ale teraz cítil, že dve minúty naviac nikomu neublížia. Možno tá holčina bude žiť o dve minúty dlhšie... Aj to je niečo. Spýtajte sa umierajúcich starcov... Vyrazili. Ona vyzerala, že sa musí krotiťť, aby sa nerozbehla vpred. Pre ňu bol teraz bremeno, ktoré ju spomaľovalo. Zdalo sa, ako keby sa na smrť priam tešila. Hlúposť, hlúposť... Noc ich zastihla na cestičke, vedúcej ku hlavnej ceste cez Ithilien. Prešli pomerne dosť veľký kus cesty, aj keď na jej tvári bolo vidno netrpezlivosť. Chcela ísť ďalej. Na noc ju bude musieť zviazať, alebo dačo, inak mu ujde a utopí sa v Anduine... Vtedy si spomenul na jej slová a rozpaky. Rozosmial sa, čo v tichu zaspávajúceho lesa zaznelo priam nepatrične. On tiež nevedel plávať a nepoznal nikoho, kto vedel. Dokonca ani lodníci na Dlhom Jazere to nevedeli. A ona se stydí. Bolo to roztomilé a bolo to asi to najľudskejšie, čo kedy urobila... V noci spal mizerne. Nechcel ju ťahať hore na strom, preto sa musel rozložiť na studenej zemi. A strážiť. Ona nech si spí, ak to vôbec dokáže. Ležala bez pohybu na zemi, ale nevedel povedať, či spí, alebo bdie. A on... No, bol unavený. Pár krát sa mu stalo, že sa strhol zo sna, na chvíľu nevediac, kde to vlastne je a čo tam robí. Keby v tých chvíľach prišlo niečo zlovoľné a hladné... Dožil sa ráno, dožil sa dokonca aj ďalšieho dňa, ďalšej noci a ďalšej... Na ceste videli stopy, odtlačky čižiem aj konských kopýt, ale nikde nikoho nevidel. Trochu ho znepokojovalo, že nikde nevidel hraničiarov. Nemali by sa dostať takto ďaleko bez toho, aby si ich všimli... Nakoniec sa však dočkal. Keď po ceste zaduneli kopytá, iba sa presunul ku kraju cesty, aby ich náhodou nezašliapali. A spoza zákruty sa vynorila skupina hraničiarov a prudko zastavili, keď si nás všimli. Očividne nás nečakali. Ale zdalo sa, že veliteľ ich nepovažoval za ohrozenie a taktiež nezabudol na dobré spôsoby. "Som Dain, trpaslík zo Železných hôr a toto je..." začal po zdvorilostnom úklone, ale rýchlo prestal, keď na pleci pocítil jej ruku a počul jej vzrušený šepot. Zarazil sa. Ona mu umrie tu, povie to všetko nesprávnemu mužovi a odíde... "Musíme ku kráľovi. Tá slečna so mnou je... Vidoucí, ak viete, čo to je. Má pre neho posolstvo, veštbu. A už dlho nevydrží." vychrlil na kapitána. Videl jeho nedôverčivý pohľad. Dvaja cudzinci, jeden vyzbrojený ako do vojny a druhý... Slepé dievča uprostred Ithilienu dožadujú sa audiencie u kráľa Gondoru, najväčšieho a navznešenejšieho zo žijúcich ľudí. "Prosím, je to dôležité pre budúcnosť Gondoru. Zaručujem sa vám svojim vlastným životom a ak bude treba, aj životom svojho príbuzenstva. Ona musí pred kráľa... Prehovoril ešte raz, hľadiac kapitánovi do očí. Možno mu uverí, možno nie. Ale ku kráľovi musia. A keď videl, ako sa Vidoucí triasla, pochopil, že tam musia rýchlo. Možno mal na tých troch Južanov zaútočiť a vziať im kone... Ale... Ako sa jazdí na koni? Nevedel a títo boli ich nádej, možno posledná...

Naili - 24. listopadu 2010 19:57

ráno Tiše poslouchám a tvým dotykům se nebráním, stejně jako tvému obětí. Krátce skloním hlavu abych zahnala své osobní myšlenky a když hlavu zvedám je v ní opět hrdá maska elfů- která se asi momentálně stane mou trvalou obranou. Laife, doufala jsem že odpovíš jinak. Rozumím když uvolňuješ své obětí i já zvednu ruce k tobě položím je na tvá ramena a na špičkách se mé rty přibližují k tvým. Už nejsem elfka. Jsem jen člověk. Každým okamžikem můžeme být v ohrožení života, nelži sám sobě, pokud ke mě cítíš to co ti vidím na očích. Náš čas je krátký cítíš přítomnost mích rtů u těch svých, ale ještě se nedotýkáme. Ten poslední krok záelží totiž na tobě.

Laif Dornwell - 24. listopadu 2010 20:12

Být s tebou či bez tebe? Znovu se na Naili zadívám a mírně se usměji. Moje oči opět padnou do těch jejích kde se opět začnu ztrácet. A mezitím co se mi tělem prožene příjemné teplo snažím se trochu uklidnit i ten chaos v hlavě. Trošku váhám a přemýšlím. Teď je ta pravá možnost, tak na co ještě čekáš? Mihne se mi hlavou a na chvilku to vypadá jako kdybych byl myslí jinde. Pak se ale zas "vrátím" a dál se dívám na Naili. S hlubokým nádechem se znovu jemně dotknu jejích dlaní. "Jsi moc krásná a elegantní Naili. Máš nádherné vlasy a ještě krásnější oči." Pronesu tiše aniž bych se odtrhnul od jejích očí. Pak mám jen dojem jako kdyby ve mě panoval jeden obrovský požár. A to jak šíleně mi tluče srdce... "Přiznám se... že k tobě skutečně cítím asi něco víc než jen... přátelství. Cítím k tobě něco mnohem víc." Dodám ještě než jí dlaně sevřu do svých a lehce se dotknu jejích rtů svými v malém polibku.

Toby Dolanský - 28. listopadu 2010 15:17

S vládcem ptákolvů Nepřítel ve Středozemi? Nesmysl. Sauron padl a od té doby žijeme v míru nikým nerušeni. Jaký ne-nepřítel? Trochu se zakoktám, protože tato novinka je pro mě velice znepokojující. Rozhodně nevhodná tak brzy po dojedení oběda. Udělá se mi trochu špatně z představy, že všechno co znám je ohroženo neznámým nepřítelem. Doby kdy ještě po Středozemi jezdili Temní jezdci jsou přeci už dávno minulé. Já bych měl jet do Gondoru? Udělá se mi víc špatně když si představím tu vzdálenost mezi Gondorem a Středozemí, kterou jsem viděl na nějakých mapách v mé vesnici. A jednat s králem? Můj žaludek udělá kotrmelec, když si to všechno dá dohromady. Avšak obsah zůstane na svém místě. Někdo jiný by asi měl. Já nemůžu cestovat tak daleko nejsem na to stavěný.

Than - 29. listopadu 2010 20:24

V harému Nervózně sedím a snažím se v mém špinavém stavu vypadat alespoň stejně elegantně, jako náramek na ženině ruce, když začne mluvit o své zemi. Její hlas je uklidňující ale slova právě naopak a ani v železné kajutě na moři sem si nepřipadala tak ztracená, jako zrovna teď. Tam mne držela myšlenka, že moře končí na souši a souš je zaznamenána v mapách. A cokoliv, co bylo v mapách, podle toho se člověk mohl orientovat, ovšem žádná haradská knížectví jsem v mém prozatím krátkém životě na žádné mapě neviděla a dokonce jsem jej tam ani sama nezakreslila, tudíž jediná znalost je, směr jih. žena očividně pozná, že mne její slova rozechvěla a tak se rozplynou informace o moci Císaře do vybídnutí k jídlu. lehce se nakloním nad stůl a najednou si uvědomím rozmanitost tabule. Nikdy předtím sem neviděla jídlo hýřit tolika barvami a jsem si skoro jistá, že už ani nikdy neuvidím, protože v ten moment je to ta nejneuvěřitelnější představa ze všech. Jedná se u tohohle červeného o ovoce, či o zeleninu…nebo je top vůbec maso? Pokusím se to představit s očima, ušima…a možná by to dostalo i krátké čtyři nohy, kdyby má hostitelka jemně nevykřikla. Rychle se na ni otočím a pak mi pohled sjede k rukám, oběma jemně uloženým v klíně. Hned je mi jasné, co ji tak polekalo. Moje zápěstí nateklo opravdu hodně ,a i když jsem si to poslední dobou vůbec neuvědomovala, musím přiznat, že vypadá strašně ,a že pohyblivost ruky je opravdu omezená. najednou ovšem zmíní kapitána a já si připadám jako v neviditelné síti…tak ona ho zná? Dodává sem snad zboží, jako jsem já, pravidelně? Nebo jde vlastně o úplně něco jiného, než jen zboží? Možná u Frina tomu tak je… To už ovšem dívky nesou zpět různé věci, pravděpodobně to, o co si jejich paní, jelikož na tuto pozici ženu typuji, poručila. Celý náklad se nakonec octne u nás dvou, což je mi trošinku nepříjemné, protože začínám tušit, co se bude dít. Tuto předtuchu potvrdí i požádání o mou ruku, a že to zrovna není požádání, o jakém by každá dívka snila, svědčí i moje zaváhání, po jeho vyslovení. Nakonec se ale odhodlám a ruku pomalu zvednu jejím směrem. S nechutí čekám stejnou bolest, kterou jsem cítila, když mi jej upravoval Frin. velice ráda bych se zeptala, ale něco mi napovídá, že když tato Paní neví, za jakým účelem jsem sem byla přivedena já, tak jen stěží by věděla o využití mého společníka. Snad bylo ale ticho v očekávání na příval bolesti tak nesnesitelné, že jsem potichu vypískla otázku a pak už jen se zatnutými zuby a rukou v pěst, až klouby bělaly, čekala na to, co má přijít. Otázku, kterou jsem vlastně možná ani nechtěla vědět… Ale co bude s Kapitánem?!

Osud Středozemě - 04. prosince 2010 23:58

Naili a Laif - Hledání Ševela Díky Naili dobře víte, kterým směrem Ševel zmizel. I otisky kopit v stále ještě vlhké zemi prozrazují, že se ve svém splaženém útěky vydal po proudu rozvodněné Želíz. Ovšem jak daleko mohl utéct? Ráno lehce postoupilo a slunce se stejnou nesmělostí začalo osvěcovat širý kraj. Bylo překvapivě chladno, přeci jen podzim byl s každným novým dnem znatelnější. Oblačnost se stahovala k západu. Vydáte se po stopách a již klidnější, ale stále dosti mohutný proud řeky vás doprovází. Jste unavení, Laifa stále bolí celé tělo a Naili, i když necítí vyprchávání drogy, únava se také dostavuje. Přesto jako vzájemné opory v sobě najdete dost síly, abyste šli dále a dále. Stopy se kupodivu od řeky nevzdalují, pořád se jí drží. Kraj kolem vás se moc nemění, jen na severovýchodě se vám ukazují kopce Sarn Gebir, které z východu chrání vodopády Rauros. Kolem vás se objevuje více nízkého křovinatého porostu, tu a tam doplněného o nízký a rozložitý listnatý strom. A pak najednou uslyšíte zařehtání. Je to spíš kňučivé volání o pomoc, než majestátné dokazování síly a elegance. Vydáte se rychle za zvukem. Ten i stopy vás vedou do jedněch z křovin. Nehledáte dlouho, Ševel se před vámi brzy objeví. Jeho oči na vás vyděšeně zírají. Znovu podivně zařehtá a trhavě škubne hlavou. Povšimnete si, že jeho uzda je zapletená do jednoho z křovisek. Na Ševelově těle spatříte pár šrámů, ale nezdá se, že by byly hluboké. Ovšem jeho zadní pravá noha (je k vám víceméně natočen pravou stranou) nevypadá dobře, krvavá loužička v její blízkosti napovídá, že je zde už Ševel nějakou dobu. Zdá se, že se musel o něco pořádně zranit a nebo ho snad vlci napadli.

Osud Středozemě - 04. prosince 2010 23:59

Toby - Nepříjemné zvěsti Jejich král na tebe trochu podivně pohlédne. Těžko říci, zda je to pohrdání, posměch a nebo údiv. Nikdo se neptá, zda můžeš, zda jsi schopen, nebo zda chceš. Ty musíš. Uslyšíš jeho nesmlouvavý hlas ve své hlavě. Jinak tvůj domov zanikne a hnízdo tvé i hnízda tvých přátel budou vypleněna a spálena. Poté se na chvíli odmlčí, snad nechce, aby jsi se úplně sesypal. Po chvíli je jeho hlas ve tvé hlavě trochu..mírnější. Možná tvá cesta nevede ke gondorskému králi, ale o pomoc by si měl žádat. Chceš spatřit, proti čemu stojí tvůj rod?

Osud Středozemě - 05. prosince 2010 00:01

Dain - Hraničáři v Ithilienu Očividný kapitán této skupinky hraničářů si vás s nezakrytým překvapením prohlížel. Samozřejmě jeho pohled delší dobu ulpěl na dívku. Musel si všimnout jejích očí. A jak on se díval, tak se Vidoucí roztřásla ještě více. "Vidoucí? Nikdy jsme o ničem takovém neslyšeli." Odpoví ti na tvá slova a otočí se i na své společníky. Ty v odpověď zavrtí též odmítavě hlavou. Na malou chvíli snad spatříš ve tváři kapitána jakési podezření. Je to pochopitelné, vždy jestli opravdu nic takového neslyšel, tak proč ti má věřit? Temné časy nejsou tak dlouho pryč a on si je jistě dobře pamatuje. "I když bych to za jiných okolností nikdy neudělal a každému, kdo by tak učinil, bych se vysmál, mám dojem, že musím pomoci." Odpoví ti velitel hraničářů po chvíli, co nejspíš sváděl vnitřní boj, jak s vámi naložit. "Snad by vám mohli pomoci naši koně a snad i nějaké zásoby. Cestou se zastavte v naší lesní posádce, kde se můžete občerstvit. Cesta do Minas Tirith je ještě dlouhá." Na to pokyne dvě mužům, kteří ihned seskočí ze svých koních, vezmou si akorát zbraně, ale sedla i připnuté váčky, které nejspíš ukrývají vodu a nějaké drobné jídlo, zanechají na koni. Zvířata poté přivedou před vás. Třes Vidoucí na chvíli ustane, a tak máš dojem, že se konečně celý svět neklepe. "Jen mi povězte, zda jste na své cestě nepotkali podivné jedince, kteří nevypadají na našince." Zeptá se kapitán s pátravým výrazem především na tvé tváři. Nejspíš nepředpokládá, že by dívka, která se po jeho hlasu začla znovu chvět, mu mohla něco užitečného říci. "Nesmí je zabít." Sotva slyšetelný šepot se dostane k tvému uchu a velmi pevný a ledový stisk je ještě silnější a snad i ledovější.

Osud Středozemě - 05. prosince 2010 00:02

Than - Harém Žena ti velmi zručně a pečlivě začala ruku ošetřovat, bolestem ale samozřejmě nezabránila. Každý, každičký pohyb tě nesmírně zabolel. Ovšem obklady, které skončily na tvé ruce, se zdály být příjemné a dokonce bolest tišily. Nebo to aspoň byl ten chlad z nich. Brzy tě tvá nechtěná ošetřovatelka propustila, všechny vody a zbytek látek nechala opět odnést a ty jsi se vyčerpaně mohla složit na polštáře. "Kapitán? Nemluvím s obchodníky." Zavrtí s jemným úsměvem hlavou, ale pak se trochu zamyslí. "Pokud nemyslíš svého přítele..." Tázavě na tebe pohlédne. "Jestli ano, tak bohužel nevím, kam půjde. Ale dej tomu čas a já to zjistím." Usměje se téměř vítězne. "A teď už jez." Pobídne tě znovu jako maminka. Když se konečně trochu občerstvíš a zasytíš, vezme tě žena sebou do menšího sálku. Tam už na tebe čeká cínová vana s příjemně chladivou vodou, která zvláštně voní a je posetá okvětními lístky z tobě neznámé květiny. Samozřejmě tě donutí do té vody vlézt, donesou ti nějaký vonný olej a látku na osušení. Poté už tě nechají vlastnímu osudu. U vany najdeš i kartáč, takže je jasné, co tvým úkolem je. Po chvíli se tvá průvodkyně novým světem vrátí a když vidí, že jsi hotova, ale znovu navlečena ve svých hadrech, zamračí se. Ovšem její rozzlobený výraz je spíš k pobavení. Znovu tě odvede jinam. Místnost je tentokrát větší. Na různých zvláštních kusech nábytku jsou rozvěšené látky. "Která barva se ti líbí?" S úsměvem ti pokyne a podle tvého výběru ti pokyne, k dané látce se přiblížíte, ona si tě změří, nadiktuje tvé míry vlasním jazykem opodál stojící dívce a poté ti předá v podobné barvě velmi jednoduchounké šaty. "Zatím nos toto, než se ti připraví oděv." Vysvětlí ti a když se převlékneš, odejdete i z této místnosti. Vaše cesta ale chodbou nemíří do hlavního sálu, odkud jste přišli, toho si ještě jsi schopná všimnout. Míříte přesně na opačnou stranu. Skoníte v daleko menší místnosti, která je tvořena jednoduchým kruhem z polštářků v jehož prostředku je zvláštní cosi - skleněná báň s podivnými šlahouny různých barev. "Snad bych ti měla říci něco více o našich zvycích. Zdá se mi, že jsi nikdy v těchto končinách nebyla. Jsi nejspíš velmi zdaleka." Trochu se žena usměje. "A konečně, jsem Ysmin. Mně můžeš důvěřovat, mě se můžeš ptát na cokoliv, neprozradím tě, ale ty nesmíš zradit mě."

Eldaron - 05. prosince 2010 21:41

Minas Tirith Zadívám se na staříky před sebou, u jednoho vážně uvažuju o jeho rozumu, u ostatních lehce také, ale co naplat, jsou staří a moudří.... Myslím že pro dobrou a bezpečí naší země udělám co bude v mých silách, ale nejdřív budu muset zajistit i linii krále, nemohu riskovat že země zase padne do rukou zprávců byť jsou to schopní lidé, ale lid se dívá na zástavu králů s větší nadějí, co si budeme povídat... Lehce se ukloním a pak políbím na rozloučenou matku a kývnu otci..... Pojedu se projet matko, budu se těšit že se mnou oba zase povečeříte, myslím že moje komnaty byli až moc dlouho prázdné... Usměji se ještě na své rodiče a ještě jednou se pokloním starším.... Hezký zbytek dne pánové Když dojdu do své komnaty, převleču se do jezdeckých kalhot z černé kůže, obléknu si zbroj, přes ní černý šarlat se symboly říše a opásám se mečem, za opasek zasunu dýku, přehodím si kápi pláště přes hlavu a vezmu si luk a toulec šípů protože jsem dostal chuť na lov... K večeru ať je na večeři prostřeno zde prosím, a nechte zde větrat... Když procházím do stáji, natáhnu ruku a zakrákorám, můj havran je v mžiku na mé ruce a po té i na mém rameni, pohladím koně po krku a osedlám, vyhoupnu se do sedla a pomaličku projíždím městem, zdravíc poddané a směřujíc k bráně a po té do planin kolem města...

Naili - 06. prosince 2010 13:54

hledání Ševela tak přece jen i ten malý polibek stačí. Najednou vím že jsme tu správně a že bych nikde na světě nebyla radši než zde s Laifem. je ode mě bláhové že zase začínám věřit v osud? Pak se snížím a vezmu tě za ruku. Musíme jít Sbalíme náš maličký tábor a pobereme co můžeme(tedy aspoň já). Zbytek tu bude muset zůstat. Naštěstí to nejtěžší- vodu sebou brát nemusíme když půjdeme podél řeky Želíz. I když jdeme mimo naši cestu, usmyslím si že se neotočím, pokud Ševela nenajdu. Patří k naší maličké družince jako já a jako Laif. Oběma nám zachránil život. Před tím nemůžu jen tak zavřít oči, Stopy díky bohu nezmizeli a po dlouhé procházce nacházíme i jejich majitele. Oči mi radostně zazáří když vidíš že je živý. Ráda tě vidím přiteli. ihned si vzpomenu jak chlácholivě a dobře působil elfský zvuk na jeho duši. Ráda bych jej šla vysvobodit sama, ale Ševel není můj. Po očku se dívám co udělá Laif a neustále Ševela hladím elfskými slůvky. snad jí nemá zlomenou. to bylo zlé v hlavě se snažím vylovit vzpomínku na zdejší kytky a kytky které jsou schopny léčit či aspoň čistit rány. Pokud jsou tu někde nějaké v okolí ihned si je v duchu začnu připravovat (vybavovat si postup jejich přípravy)

Ogmar - 07. prosince 2010 19:13

Diskuze s Haradrinem - vše do sebe zapadá Nyní když mi ten hnědej parchant dal jasně najevo co po mne chce, nemohl jsem nijak než se ušklíbnout, v mysli se však otřásám smíchy. Jaký idiot ! Hází uruk-hai a skřety do jednoho pytle ! No však já jim ukážu ! Chvíli jen tka stojím a myšlenky v hlavě mi přímo přenbíhají jedna přez druhou, naschvál vypadám víceméně tupě, abych svou roli tupého skřeta zahrál věrohodněji. Proroctví.....a na severu nic nevědí......co...co kdybych se spojil s lidmi ? Nad tou myšlenkou se jedna moje část pozastaví s rozmyslem, druhá ji s odporem zavrhne. Dám zapravdu té první. Lidé severu by možná doopravdy mohli tyhle parchanty zastavit.....ale co by se stalo se mnou ? Zřejmě by mne uvrhly do žaláře, haradrini se mi čásem pomstili a jí někde zhnil..... Haradrina doslova probodnu pohledem a opět se dravě usměji. Znám cestu, kterou hledáš. Ale opět se ptám co se stane se mnou a zbytkem mého národa ?

Toby Dolanský - 07. prosince 2010 23:51

Verdikt ptákolva Nesmlouvavý hlas krále ptákolvů mi duní hlavou. Zanechává za sebou neúprosný oblak strachu, který pohltí mou mysl. Avšak není cesty oklikou. Nemohu se tomu vyhnout. Jediné co můžu je pokusit se pomoci svému kraji a zachránit, co se zachránit dá. A nezemřít přitom samozřejmě. Pochybnosti mi hlavou létají stále. Avšak když pomyslím na všchny, které znám a kteří žijí v Kraji nutí mě to udělat tuto nemyslitelnou věc. Ano chci vidět čemu čelíme. Abych mohl podat podrobnou zprávu králi Gondoru. řeknu nebojácně ale myslím přitom:Abych se ujistil, že mě něco hned za prvním rohem nesežere.

Laif Dornwell - 15. prosince 2010 17:17

Ševel Jen co malý polibek skončil otevřel jsem zas oči a zadíval se do těch Nailiných. V nitru jsem cítil jeden jasný a neskutečně mocný pocit. A není pochyb o tom že jsem se pořádně zamiloval. Děkoval jsem všem bohům že mi do cesty seslali takovéhoto anděla. "Souhlasím." Šeptnu tiše s úsměvem a jemně její ruku sevřu do své. Mezitím co balíme náš menší tábor důkladně se probírám vším co jsme měli s sebou. Držím se Nailina názoru že moc věcí sebou táhnout nemůžeme ale zase nechat tu něco co by se nám mohlo pak hodit... Sice nejsem ještě plně při síle ale nedá mi problém vzít víc než dost potřebných věcí na rychlé cestování. Pak vyrážíme s Naili na hledání po mém statném oři. Většinu cesty jsem jako vždy tichý. Utápím se v myšlenkách co budeme dělat dál když Ševela nenajdeme nebo najdeme ale mrtvého. Oklepu se trochu hrůzou při té představě. Lepšího koně bych si snad ani nemohl přát. Byl jako můj nejlepší přítel. Tolik toho pro mně udělal. Doufám že v tom nejhorším případě měl aspoň rychlou a dobrou smrt. Ale ne! Nesmím myslet na nejhorší! Míhá se mi hlavou než stejně jako Naili spatřím kam nás to stopy zavedly. Na tváři se mi rozlije radostný úsměv když zas spatřím Ševelovo statné, koňské tělo. Ale úsměv zas zmizí když se zadívám na jeho zraněnou nohu od které se tvoří ta krvavá loužička. "Ševeli!" Vykřiknu vyděšeně a shodím ze sebe pár věcí během přesunu k němu. "Jen klid příteli. Jen klid. Už jsme tady, neměj strach." Prohodím polohlasně a pohladím ho po krku. Pak se zadívám na jeho zraněnou nohu. Velmi opatrně na ni dál od zraněného místa položím ruku a důkladně tu ránu zkoumám. Pak se poohlédnu k Naili. "Zkus se prosím poohlédnout po nějakých bylinkách. Tohle vypadá vážně." Mezitím hledám nějaký vhodný kus oblečení na obvaz. Pokud nenajdu obětuji svoji košili.

Dain - 15. prosince 2010 18:50

Ithilien Hraničiar vyzeral byť ešte prekvapenejší, ako bol sám trpaslík. V jeho očiach videl nedôveru a videl jej tam dosť. Nakoniec, Keď už to vyzeralo, že ich zbalí a do Minas Tirithu odošle v putách, povolil. Trpaslík si uľahčene oddýchol. "Ďakujem vám. Služby moje, i mojej rodiny Sú vám k dispozícií až do skonania vekov." predniesol pompézne a hlboko sa uklonil. Dokonca to myslel aj smrteľne vážne. Malo to iba jeden háčik. Nevedel, či ho v budúcnosti nejaká rodina skutočne čaká... Vypočul si rady a zastavil jedného z vojakov, chystajúceho sa zoskočiť z tej obrovskej obludy, zvanej kôň. "Jeden kôň nám bude stačiť. Ďakujeme." Ešte raz sa uklonil. Nevedel si predstaviť, ako by slepá dievčina jazdila na koni. Vlastne, nevedel si predstaviť, ako bude ON jazdiť na koni... Možno spoločnými silami sa im to zviera nejako podarí ukočírovať... Veľmi v to dúfal... "Máme skutočne naponáhlo, takže občerstvenie budeme musieť vynechať." smutne sa usmial a vrhol krátky pohľad na Vidoucí. Mala ľadové ruky, to cítil aj cez vrstvy oblečenia. "A čo sa koňa týka, mám v Meste vzdialeného bratranca. Takže ak sa náhodou objavíte v Minas Tirithe, pýtajte sa na Dwailiho, je kamenár. On vám ho potom vráti. Postarám sa, aby bolo o neho výborne postarané." obrátil sa ešte na úbohého hraničiara, ktorý práve liezol na koňa svojho druha v zbrani. Kapitán sa ešte spýtal na cudzincov v Ithliliene a skôr, ako stihol otvoriť ústa na odpoveď, začul Vidoucí. Jej šepot znel ako temný škripot kameňov tesne pred tým, než sa na vás v bani zrúti strop. Cítil, že sa znova roztriasla a prisahal by, že bola ešte studenšia. "Ithilien bol pustý. Blúdime ním už dva dni a vy ste prví, koho sme stretli. Viete, očakával som nejaké predsunuté hliadky, predsa len, prišli sme od Morannonu..." zaklamal s ľadový pokojom trpaslíka s dlhoročnými skúsenosťami. A keď hraničiari odišli, vrhol ďalší pohľad na koňa. "Vieš s tým zaobchádzať?" spýtal sa Vidoucí, ktorá konečne uvoľnila stisk a už sa ani toľko netriasla. Nepýtal sa jej, prečo musia tí traja prežiť. Neodpovedala by mu, nie tak, aby tomu rozumel. Ak bude chcieť, povie to sama... No a nasledujúcich pár minút (hodín) sa snažil nejak zvládnuť zviera, ktoré dostali do daru. Jasné, povesti sa šírili a každý v stredozemi poznal pokyny, "choď" a "stoj", na ktoré reagovali gondorské kone, ale niečo iné je skúšať ich na skutočnom, živom koňovi... Ak sa mu to konečne podarilo zvládnuť, s veľkou bolesťou (pretože tá sprevádza pri dlhých cestách každého nováčika v jazde na koni) vyrazili vpred k Osgiliathu a Minas Tirithu. Bleslo mu hlavou, ako sa vlastne dostanú ku kráľovi, ale to je problém, ktorým sa budú zaoberať neskôr...

Osud Středozemě - 25. prosince 2010 14:16

Eldaron - Projížďka Když při odchodu zmíníš o starost linie králů, Lairen se trochu potutelně usměje. Avšak on i ostatní starci mlčí. Matka ti při polibku krátce stiskne ruku. I když také mlčí, její pohled říká mnoho. Těší se na každou s tebou strávenou chvilku, jakoby si měl navždy zmizet. Služebná vyslechne tvou prosbu, jen přikývne a odkvapí za povinnostmi. Ve stájích už tě zdraví štolba a další mládenci, kteří se starají o koně. U bran zase vojáci a ve městě všichni obyvatelé. Vidíš na jejích očích, že ti začali plně důvěřovat. A cítíš ve svém srdci touhu nezklamat je. Proč tato idyla nemůže setrvat déle? Vyjedeš za hradby do plání - do míst, kde tráva roste výše a skrývají se různé křepelky a někdy se sem zatoulají i lišky. Srnky přijdou až s bližším večerem, musel by si buď počkat a večeři odsunout a nebo se spokojit jen s drobnějšími úlovky. Ať tak, či tak, výhoda je na tvé straně, protože vítr jde proti tobě. Spatříš první křepelku. Dobrá možnost pro rozcvičení se. Rychle natáhneš tětivu, tvůj šíp zaměřuje cíl, ale pak... ..nevystřelíš. Tvá ruka poklesne a před očima vnímáš jen temnotu. Jako kdyby na tebe padl závoj. Uhrančivé oči sledují každý tvůj krok. Snědá pleť se jen blýská na slunci. Šarlatové šaty tě přitahují, toužíš zjistit, kdo je nosí. Pak se však v očích objeví plameny a ty cítíš žár - nebezpečí, zlobu a touhu. Snad by si spadl z koně, ale udržíš se. Jen lehounké zašumení je dokladem, že do trávy spadnul akorát šíp. Máš utkvělou touhu ohlédnout se, o křepelku se nestaráš, ta už je dávno pryč. Bude tam ona? Ta dívka? Ne, na první pohled se zdá, že nic. Ale moment, jsi snad slepý? Směrem do města se potácí kůň a na něm leží vyčerpaný jezdec. Je v barvách Gondoru. A jistě má za sebou dalekou cestu.

Osud Středozemě - 25. prosince 2010 14:16

Laif a Naili - Shledání se Ševelem Laif Když přistoupíš k Ševelovi, kterého nakonec přeci jen najdete, a dotkneš se jeho kůže, ucítíš, jak se chvěje. Snad strach, ale jistě také vyčerpáním. Po ohledání rány je ti jasné, že je na tom nyní z vás tří nejhůrš. Jeho zranění sice nepoškodilo kost, ale je velmi hluboké a také znečištěné. Ševel musel přijít o hodně krve, proto nejspíš ta slabost. Ještě štěstí, že začalo svítat. Jinak by ho dostali... Takhle by daleko neutekl. Raději na to nechceš ani myslet. Jakmile Naili požádáš o nějaké bylinky, zmizí ona mezi křovisky. Zůstaneš se Ševelem sám, který je sice klidnější díky Nailiným elfím slovům, ale stále z něj sálá vyčerpanost. Než košili použil si nakonec plášť. Tedy jeho část. Tou si obvázal Ševelovi ránu, takže dále nekrvácela. Znovu si ji ohledal. Bylo nutné ji dobře vymýt. Od řeky jste nedaleko, takže to by neměl být problém. To už přichází i Naili zpět ze svého průzkumu místních bylinek. Jak drží v ruce nějaké kvítí, silně ti to připomene sestru. Ani nevíš, jak jsi právě v této chvíli na ni mohl pomyslet, ale osten stesku tě bolestivě píchne u srdce. Naili Tvá elfská slova zabírají, ovšem jak pozoruješ, Ševel se nepřestává chvět. Když však s Laifem přihlédneš k ráně blíž, zjistíte, že je dost hluboká. Musel ztratit hodně krve. Ale kost není poškozena, aspoň takto na první pohled se to zdá. Laif tě poprosí o nějaké bylinky, což vlastně ani nemusel, protože ty už jsi o těchto možnostech sama přemýšlela. Vzpomínáš si dobře, co jsi četla o tomto kraji - na rostlinky s léčivými účinky byl celkem bohatý, i když se tu nedali najít některé silné a mocné byliny. Nyní však nastával podzim a lehko by se měla dát najít květina ledobýl. Byla tak zvanou první ohlašovatelkou příchodu podzimu a zimy a ukončovatelkou léta. Její květy byly ledově bílé. Vzrůstem byla malá, ovšem květy měla bohaté a široké. Rostla často na celkem stinných místech, vlkohost si též nechala líbit. Tedy něco ideálního pro vaši situaci. Použít se dali její květy, ovšem ty musely být v sušené formě, aby měly svůj léčivý účinek. Listy však stačilo rozmělnit jen tak v ruce, i vlhké, a staly se tak hojivou směsí, tišící bolest. Máš při svém průzkumu štěstí. V jednom koutku mezi křovisky poblíž menší kaluže roste přímo zátiší těchto květinek. Můžeš si ji vzít, kolik jen potřebuješ. Se svým úlovkem se vrátíš k Laifovi, který už kouskem ze svého pláště obvázal Ševelovi ránu, čímž zastavil krvácení.

Osud Středozemě - 25. prosince 2010 14:17

Ogmar - S Haradrinem Haradrin v klidu vyčkává, až se vyjádříš. Jeho tmavé oči sledují tvůj obličej, ruce založené na prsou a celkový postoj vypovídá o tom, že tak nějak počítá s tvou spoluprací. Když se zeptáš, jen se uchechtne. "Neříkej mi, že se nějak opravdu staráš, co bude s tvým národem. To se mi nechce věřit. Viděl bych to tak, že si chráníš jen vlastní zadnici." Pak trochu zvážní. "Temný pán rozhodne, co bude s vámi. Od nás rozhodně nečekejte dary. Je to jen velkorysá nabídka podílet se na úkolu, který vám přinese vděk Temného pána. A on se jistě umí odměnit svým nejvěrnějším. Vždyť jeho návrat je pozdvihnutí tvého národa, když už ti o něj tak jde." Haradrin se znovu uchechtne. "Tak co, plácneme si?"

Osud Středozemě - 25. prosince 2010 14:17

Toby - Vstříc nebezpečnému poznání Napjaté ticho kolem sebe snad ani nevnímáš, ale jistě by si býval slyšel i špendlík spadnout. Až když znovu promluvíš, uvědomíš si, že většina zraků ptákolvů jsou směřovány na tebe. Dobré rozhodnutí. Ozve se vážný hlas krále ve tvé hlavě. Vezmu tě tam sám. Lehce skloní svou hrdou hlavou a tělem se přiblíží k zemi, jemně roztáhne křídla, a tak se pro tebe vytvoří pěkný prostor na sezení. Snad tě pohltí lehká ostýchavost vylézat takto na králova záda, ale zdá se, že ti nic jiného nezbývá. Drž se! Napomene tě král, když jsi usazen na svém místě. Cítíš, jak se odrazí, ale to už začínáte stoupat výš a výš. Když se ohlédneš, zjistíš, že vás následují dva další ptákolvi. Síraf ale mezi nimi není. Vítr se opře do tvé tváře a zem pod tebou se pomalu zmenšuje. Cítíš chlad a snad i lehkou nevolnost ve svém žaludku. Raději se nedívat pod sebe... Konečně přestanete stoupat, ale spíš jen plachtíte a kloužete vzduchem. Kdo ví, co je horší. Předtím byl aspoň pohyb přesně daný - stále směrem vzhůru. Teď ale občas vyletíte výš a občas se propadnete níž. Opravdu skvělé pro žaludek bez pořádné stravy. Pokud se přeci jen odvážíš otevřít oči, tak spatříš po své levici vršky, které se zvedají na západní straně Kraje, a po pravici lesklou stužku. Stužku určíš jako řeku a napadne tě, že by mohlo jít o Brandyvínu. Zvláštní je to na ni pohled z takové výšky. Jak se zdá, tak právě k ní míříte. Jak se k lesklému proužku přiblížíte, začne král i se svým doprovodem klesat. Po pravé straně řeky spatříš zelenou skvrnu, která se čím dál víc přibližuje. Musí jít o Starý hvozd. Každý rozumný pocestný se mu raději vyhnul. I když nebyl snad přímo nebezpečný, v legendách své místo měl díky strašidelným historkám o jeho obyvatelích. Očividně ale to byl váš cíl. Přistáli jste na jeho jižní straně, kde se Brandyvína ohýbá, než zamíří znovu na jih. Dost daleko od hobitích obydlí, takže vás nejspíš nikdo nespatřil. Hobiti navíc nezvedají moc hlavu k obloze. A jestli se rozkřikl po Kraji požár u Billa a Fiona, tak mají jiné starosti. Tím jsi si jist. Král na chvíli sklopí jedno křídlo. Nejspíš je to naznačení k vystoupení. Měl by si ho uposlechnout. Jsou blízko. Ale nemusíš se bát. Spí. Ozve se ti králův hlav v mysli. Po dobrém jídle... Dodá trochu temně a kolébavě kráčí směrem do lesa. Nejspíš to není zrovna styl pohybu, kteří by tito tvorové upřednostňovali. Vystoupej na ten vršek a uvidíš je. Tiše ti pokyne křídlem. Jde o malý, smaragdově zelený kopeček. Kolem dokola po zvlněné krajině rostou hustě stromy, jejichž kmeny jsou silně obrostlé mechem. Musí být tak staré. Celý hvozd musí být velmi starý. Tiché šumění Brandyvíny ti pořád dodává jistotu, že lesem ještě nejsi pohlcený. Konečně vystoupáš na vrcholek a lehce se přikrčíš. Může za to respekt i strach, který ucítíš, když shlédneš na druhou stranu dolů. Před tebou leží čtveřice podivných černých šelem s hustou hřívou, obrovskými drápy a s křídly, která jsou podobná těm netopýřím, ale mnohonásobně větší, složenými na zádech. Zakončení křídel přechází také v drápy. Potvory klidně oddechují a vůbec nejeví nějaký zájem o okolí. Snad jsi jsou jisté svojí převahou. To je tvůj nepřítel a nepřítel tvého rodu. Přišli sem lovit. Ozve se ve tvé mysli znovu hlas, až poděšeně sebou cukneš. Nějak jsi zapomněl na to, že tu nejsi sám.

Osud Středozemě - 25. prosince 2010 14:17

Dain - Ithilien Hraničář ti opětoval úklonu, ovšem jen v podobě lehkého sklonění hlavy a s lehkým pousmáním na rtech. Jeden z vojáků ti teda podle tvé žádosti předá jen jednoho koně. Trošku pochybovačně se přitom na tebe i na dívku podívá. "Díky, mistře trpaslíku, budeme rádi, když se kůň vrátí zpět do královských stájí. Přeci jen dobrého koně, aby člověk pohledal. A tento je dobrý a věrný, to mi věř." Zálibně se podíval na hnědáka, která vám byl přiřazen. Jeho srst se opravdu leskla, jako kdyby právě vyšel ze stáje. Hrdý postoj, ale přesto klidné oči, svalnaté tělo - to vše jen dokládalo jeho přednosti. Po odpovědi na svou otázku kapitán jen přikývne. "Díky. Měli jste dlouhou cestu a šli jste přes velmi pustý kraj, proto se nedivím, že jste nikoho nepotkali. Ovšem nemusíte se bát. Ithilien je opět bezpečný." Odpoví také přesvědčivě, ale přesto ti něco říká, že nemluví zcela pravdu. Když skupina ithilienských hraničářů odjela, zůstali jste na cestě sami. "Díky..." Zašeptal téměř stydlivě Vidoucí a opatrně přistoupila ke koni, který ji velmi klidně dal svou hlavu do jejích dlaní. Zdá se, že ona to s nimi umí. Přesto první nasednutí nechala na tobě. Což se samozřejmě neobešlo bez hledání nějakého pařezu, kůň byl přeci jen dost vysoký. Když jsi nasedl, lehce vyskočila i ona za tebou a jemně tě objala kolem pasu, sotva si její ruce cítil a měl si tendenci neustále kontrolovat, jestli za tebou vůbec ještě sedí. Vyrazili jste vpřed, Vidoucí sedíc za tebou a už poněkud klidnější, kůň poslušně klusaje, což se ukázalo jako velmi nepříjemné pro tvoje pozadí a klidný kraj před vámi, narušovaný jen zpěvem ptáků. Jak se ukázalo, váš kůň byl velmi zdatný a vydržel klusat po celý den. Horší bylo, když jste pak večer slezly. Tedy horší pro tebe. Vidoucí nejevila žádné známky únavy z jízdy koňmo, ty jsi ovšem chodil kačer, aby sis aspoň trochu ulevil od bolesti. A vidina, že druhý den budeš opakovat to samé, tě moc neuspokojila. Ale nic jiného nezbývalo. Vaše cesta probíhala i další den klidně. Mnoho jste nenamluvili, tedy Vidoucí se nijak do řeči neměla. A na hlavní cestě, vedoucí skrz Ithilien, jste už nikoho nepotkali. Cestovali jste tedy poklidně až do večera, kdy se cesta lehce začala svažovat a před vámi se začali rýsovat stavby obklopené lešeními. Osgiliath. Po vaší levici už vás dlouho dobu doprovázelo pásmo hor. Hranice Mordoru. Vršky však byly zakryté mlhou a celkově prostředí hor vypadalo velmi nevlídně. Na okraj Osgiliathu jste přijeli za úplné tmy. Mohly být asi dvě hodiny do půlnoci. "Jsem unavená." Ozvala se konečně tiše Vidoucí za tebou a její hlava spočinula na tvém rameni. Přišla ti nyní těžší, než celé její tělo, ale možná se ti to jen zdálo v porovnání s tím, že předtím jsi ji za sebou téměř necítil. Městečko před vámi se zdálo velmi klidné. Chránil ho menší val, při vstupu pak mezi domy stála nějaká strážná budova, lehce osvětlená. Viděl si, že u ní stojí tři vojáci. Nejspíš nemá cenu pokračovat ještě tuto noc až do Minas Tirith. Otočíš se znovu na Vidoucí, ale jaké překvapení! Usnula. Povšimneš si přitom, jak ve spánku vypadá její tvářička opravdu velmi dětsky.

Naili - 03. ledna 2011 21:24

Ševel Vrátím se s poněkud větší náručí rostlin, protože by mohli dobře posloužit i na pozdější časy. (schovám je do síťoviny co jsme si vytvořila u lesních elfů) začnu jí připravovat na léčení (pokud je potřeba jí nějak drtit či otrhat s vyjmout z ní něco atd)jednoduše- postarám se o to aby o zranění bylo řádně postaráno. I tak, je to kůň a svou nohu nebude tak často šetřit jak by měl. Myslím že by jsme měli počkat do dalšího dne než se aspoň trochu zacelí. Mezi tím se můžeme ohlídnout po bezpečnějším úkrytu- kdyby jsme zase večer měly návštěvu

Eldaron - 05. ledna 2011 17:50

Peleonor Divoký vítr mě hladil ve tvářich,stejně jako mezi prsty jež svírali tětivu se založeným šípem, hnal sem se po stopách jako by mě lov už dávno pohltil, vše bylo tak krásně poddajné, ovšem jen do chvíle než se to stalo.... Křepelka jež měla za pár chvílí skončit jako úlovek odlétla někam do dálky a šíp jež měl být vypustěn rychle a se smrtícími účinky dopadne neškodně do trávy, mé tělo se sveze po sedle ale pádu se ubraním, mou mysl pohltila vize.... Kdo jsi, a co chceš po mé zemi, nech být co tě nepálí, dřív než se andorská vojska stanou doběla rozžhaveným oharkem pálícím tvou zem... myslí skoro prosím a abych se neodcitl vedl šípu, přidržuji se hřívy svého koně.... Klid příteli klid, vše bude dobré... poplácám svého koně po plecích a začnu se zase vracet do bdělého stavu, když se rozkoukávám po okolí a ostré slunce mě pálí víc než kdy jindy do očí, spatřím jak po cestě uhání umdlelý jezdec našich barev, na nic nečekám, pobídnu koně a tryskem vyrazím k tomu jezdci, jež vypadá že brzy padne ze sedla, i kdy je město tak blízko, připravým si měch s vínem a jakmile jej dojedu podepřu jej a dám mu napít.... Za svou zem bys i umřel, ale nedělej to únavou, ještě bude třeba tvé udatnosti i odhodlání drahý vojáku, co se děje, že ženeš sebe i koně skoro k záhubě, mluv, jsem Eldaron, tvůj princ a velitel... lehce jej i jeho koně spomalím, aby věděl že není zatím kam zpěchat a prohlížím si zda nemá zranení, při tom šáhnu do jednoho z váčků, rozemnu v rukou pár bylinek, a vložím mu je do úst aby nabral rychle sílu...

Dain - 05. ledna 2011 18:34

Osgiliath Kôň skutočne bol dobrý. Za celú tú dobu ho nezhodil ani raz, sám sa vyhýbal všetkým výmoľom a spoľahlivo oboch doniesol až k Osgiliathu. Vidoucí sa mu medzitým potichu strácala pred očami. Sedela u za chrbtom, objímajúc ho studenýi rukami. Dych jej takmer nebolo počuť. Niekedy ani necítil jej váhu. Vždy sa strašne strhol a obzrel dozadu, čím jej pravdepodobne spôsobil rovnaký šok. Keď po prvom dni konečne zliezol z koňa, iba zúfalo vykríkol. Slabiny mal v jednom ohni a mal pocit, ako keby ho práve znásilnil balrog krížený s ježkom. "Ako to tí ľudia sakra robia?" spýtal sa tak všeobecne prázdneho vzduchu a pokúsil sa trochu vzmužiť. Zaťal zuby, vystrel sa a so vznešeným výrazom sa postaral o táborisko. "Nikdy som nemal odísť zo Železných hôr, sakra..." To už sa potichu začínal smiať. Žije iba raz, tak prečo by si mal zo všetkého robiť ťažkú hlavu? Vidoucí... No, nejavila o nič záujem. Žiadna únava, hlad, smäd, náznak úsmevu. Začal si potichu spievať starú komickú pieseň a nakoniec pri ticho praskajúcom ohni zaspal... Na druhý deň ráno ho už Vidoucí znova hnala. Jeho zadku sa predstava Ďalšieho dňa na ten natriasajúcej sa potvore ani trochu nepáčila, ale na to, aby sa vzdal kvôli urazenému pozadiu už boli príliš blízko. Uhasil zvyšky ohňa (tak, ako to len chlapi vedia), zbalil si tých pár prikrývok, ktorými sa snažil Vidoucí ochrániť pred chladom a po niekoľkominútovom trápení s výškovým rozdielom znova sedeli na koni. Nebudem opisovať všetko trápenie a utrpenie,ktoré si cestou zažil, ani obavy o dievča, ktoré sa znova iba bezvládne opieralo o jeho chrbát, ľahšie než jarný vánok... Nakoniec to do Osgiliathu dokázali, hoci bola už hlboká noc. Už chýbali iba Pellenorské polia, ale to bolo na pár hodín jazdy a rozhodne až na zajtrajšok. Osgilliath bol zatiaľ chránený iba nízkym valom, pri ktorom stála strážnica. Vdaja strážni driemali a jeden... No, zdiaľky sa zdalo, že spí aj on. Konské kopytá klapkajúce na dláždenej ceste ich však priviedli k späť k životu. Tasili meče a postúpili dopredu. Trpaslík zdvihol prázdne ruky na znak mieru. "Som Dain, trpaslík zo Železných hôr, k vašim službám. Toto je Vidoucí, ktorá..." zarazil sa, pretože až teraz si uvedomil, že vidoucí zaspala. "Ktorá je očividne veľmi unavená. Vedeli by ste mi, dobrí muži, poradiť, kde môžem prenocovať a postarať sa o koňa? Zajtra musíme ďalej do Minas Tirithu..." povedal už o poznanie tichšie a nechal sa tými troma strážnymi zaviesť kamkoľvek ho vliekli, nesúc stále spiacu vidoucí v náručí. Teda, dúfal, že iba spala... Dokonca aj odovzdal zbrane, keď ho o to požiadali, bez nejakých väčších rečí. Dohliadol, aby bolo postarané o koňa a dotackal sa na svoje lehovisko, kde sa doslova zrútil na zem a unavený zaspal....

Ogmar - 05. ledna 2011 19:20

S Haradrinem Co toho hněďáka poslouchám začínám mít čím dál tím více chuť vykašlat se na celej svůj všivej, posra**j život a prostě mu zarazit svůj meč do břicha až po jílec, jen proto abych mu následně prokousl hrdlo a napil se jeho krve....... Je ale vidět, že neví že je obrovský rozdíl mezi obyčejným tupým skřetem a uruk-haiem, což jsem já. Ovšem.......vopatrnosti není nikdy dost. Radši budu hrát dál svou roli tupého imbecila, než abych prokecl že v tý dutý věci, který říkám kukuč vážně něco mám. Když ho poslouchám jen se s úšklebkem poškrábu na hlavě. Popadnu pořádně svůj meč abych si připomínal že i kdybych tohohle šmejda dostal a poslal do stejný díry jako je samotnej Sauron.......nedostal bych se vocaď živej. Nejde mi ani tak moc voto aby Sauron zas žil, ať si klidně v tý svý díře chcípne, mně zajímaj jen bráchové co sou furt někde poschovávaný a válí se v bahně, kde se jen lížou ty svý všivý rány. Probodnu toho hněďáka tak tvrdým pohledem jak jen dokážu a potom pozvednu ruku. Sem možná jen všivej černej parchant co byl vyplivnutej Sauronem.....ale fajn, máš mý slovo. Řeknu mu a mezitím si v hlavě buduju plán.

Toby Dolanský - 06. ledna 2011 12:00

Na nebezpečné výpravě Jak vyřknu své rozhodnutí, zústanou mi má slova drnčet v hlavě, jak s tím celý rozum nesouhlasí, ale titěrný hlásek volá "Musíš!". Ať to přežiju, ať to přežiju... opakuji si stále dokolečka. Když mě král vyzve, abych mu vylezl na záda nějak to ani nevnímám a uposlechnu. Vyškrábu se mu na záda, ale snažím se ho neporanit. Král se mohutně odrazí a začne stoupat. A mé opakování "Ať to přežiju, ať to přežiju.." už není jenom v duchu. Urputně se snažím najít cokoliv za co bych se mohl chytit na jeho zadech. Jenomže tu není vůbec nic, až na peří. Roztáhnu tedy co nejvíc ruce a nohy a pokusím se takto udržet. Při každém propadnutí mi žaludek poskočí a já ze sebe vydám zvuk podobný zakňučení. Vzpomínám na svůj život před tím vším, na svou kuchyň a vesnici. Po skoro nekonečné době ucítím žuchnutí a rychlé zpomalení. Odvážím se otevřít oči a zjistím, že jsme na zemi, kdesi u nějakého lesa. Nemohu vědět,že jde o Starý hvozd, protože jsem o něm jenom slyšel ale nikdy ho neviděl. Výzva od krále se nedá odmítnout. Spadnu mu hlasitě ze zad a nebylo by na světě sťastnějšího hobita, že konečně stojím na zemi. Chvíli si užívám pevnou zemi a potop se pomalu přesunuji na vrchol kopečku. I když mě Král uklidnil, že spí stejně našlapuji jakoby na mě měli každou chvíli skočit. Nad jeho poznámkou o dobrém jídle radši ani nepřemýšlím nemusel bych také dojít ani na vrchol kopce. Nakonec se tam nějak dostanu, skrčím se a prohlédnu si nepřítele. Málem se při pohledu na něotočím a začnu utíkat, ale na místě mě přibije strach. Čtyři obří netopíři leží a spí nezajímaje se o okolí. V mé mysli se ozve hlas a já málem omdlím. Když se trochu seberu odpovím mu. A kde se tu něco jako tyhle vzali? Co jsou vůbec zač? A co s nimi mám dělat? Do Gondoru je to daleko a nemyslím si, že by se starali o pár šelem, které tu vraždí jak se jim zachce.

Osud Středozemě - 06. ledna 2011 23:51

Eldaron - Před městem s navrátivším se zvědem Voják vděčně přijme měch s vínem a hlubokými doušky s hlasitými výdechy se napije. Poznáváš v něm jednoho z vyslaných zvědů. "Pane, poznávám vás." Zvedne k tobě kalný zrak. Snad ho i postihla i nějaká nemoc, protože jen hoří. Bylinky však přijme vděčně. Vážné zranění nikde nevidíš, krom drobných oděrek. Ovšem zvěd je značně pohublý, oblečení na něm jen visí. Tváře má propadlé strádáním a oči se mu lesnou horečkou. "Pane, oni...nejdou na nás. Oni..jdou ...do Mordoru." Začne trochu přerývaně dýchat a rychle ti sdělovat. "Stále o něčem mluví...ne..nevíme, o čem. Musí jít do Mordoru. Něco tam hledají. ..... něco...chtějí." Ještě chvíli něco voják mumlá, ale pak ti klesne do náručí. Ne, není mrtev. Jen omdlel vyčerpáním.

Osud Středozemě - 06. ledna 2011 23:51

Dain - Konečně Minas Tirith "Vidoucí?" Podiveně se voják zeptá a podívá se na dívku za tebou. Ale nejspíš v ní nevidí žádné nebezpečí, protože dál nic nenamítá. Jen výhružky si neodpustí. "Ale žádné hlouposti trpaslíku. Město je chráněné víc, než si myslíš. Jestli si sem přivedl nepřítele, přijdeme na to." Těžko říci, co se tu odehrává a nebo zda to byly jen silácké řeči. Tak jako tak můžeš i se zbraněmi zamířit do nitra městečka. Jeden z vojáků tě nasměruje k hostinci. Najdeš ho rychle - je na hlavní cestě do Minas Tirith. Hostinec Na Rozcestí Takové nese jméno. Hostinský je normální chlapák, který vás bez řečí ubytuje za pár drobných mincí. Nic zvlášť přepychové, ale také nic ošklivého. Spící Vidoucí položíš na lůžko a sám máš možnost ulehnout na druhé. Příjemná změna, protože vnitřní strana stehen a pozadí tě bolí jako čert. Ani v hospodě u piva si nemohl posedět. Vyčerpaně usneš a tentokrát hlubokým spánkem. Necítíš nikde nebezpečí, nevidíš důvod, proč by si měl držet stráž a snažit se hlídat... A tak spíš...spíš... ------------------------------------------------------------------------------ "Hej, hej, probuď se! Musíme jet!" Někdo do tebe strká a nepříjemně hlasitě a celkem vysokým hláskem na tebe téměř křičí. Jaké překvapení, když zjistíš, že je to právě Vidoucí. "No, to je dost. Tak pojď, už je to jen kousek." Žene tě jako posedlá. Snad by tě ani nenechala nasnídat. I koně vyvede sama a dokonce i sud pomůže s pacholkem přivalit, aby jsi pohodlně nasedl. Nepoznáváš ji. Na koně za tebou vyskočí jako nic a chytne se tě tak pevně, že máš chuť vyheknout překvapením. Můžete tedy vyrazit. Celou cestu Vidoucí žvatlá jako malé dítě o tom, že je zvědavá, jak vypadá král, že ještě v Bílém městě nebyla, že neviděla lidi ze Západu a další a další ... žvatlání. Hlava ti jde téměř kolem a skoro s láskou vzpomínáš na chvíle, kdyby byla dívka tichá až zádumčivá. Dojedete k hlavní bráně města, když slunce se už blíží do nadhlavníku. Pustí vás bez řečí. Projíždíte městem a Vidoucí se jen všemu diví - tu vysokým domům, tu jinak oblečeným lidem, ženám obzvlášť, tu kovářům, tu kupcům, všelijakým věcem. Až přijedete k bráně k paláci. Ta už je zavřená a hlídaná. "Co si přejete, mistře trpaslíku?" Osloví tě zdvořile voják v brnění a s přilbicí. Chceš něco říci, ale dříve ucítíš podivný tlak na svém těle. "Pane...?" Zvolá podivně voják a dříve než ty zachytí Vidoucí, která by málem spadla ze sedla. Ne, nevypadá to, že by se snažila tak překotně seskočit ze sedla. "Pane..ona omdlela..." Zmateně se na tebe voják podívá. Poté opatrně položí Vidoucí na zem, o tebe se nestaraje. "Zavolejte felčara! A nosítka!" Zavolá příkazy směrem k vojákům. Vidoucí je opět zcela jiná - bledá, téměř bez života. Kde jen jsou ty její růžolicí se tvářičky z dnešního rána, kdy tě tak divoce budila? Co to jen způsobilo, že najednou tak sešla?

Osud Středozemě - 06. ledna 2011 23:52

Ogmar - Nové dobrodružství "Fajn." Ušklíbne se i Haradrin a najednou se ve světle zablýskne dýka a lehce a svižně projede tvou rukou. Cítíš to jen jako lehké štípání, ale tmavá krev se ti nejspíš z ranky vyřinula. "Krví jsi přísahal." Ušklíbne se Haradrin, nyní už s tasenou šavlí. Zdá se, že ti nevěří tak zcela. A můžeš jedině konstatovat, že dělá dobře. Ale proč musel dělat tu jejich pošahanou přísahu krví? Bůh suď! "Zítra nás čeká cesta, dobře se vyspi." Odpoví ti nakonec, šavli zastrčí, ale to už se tě znovu chápou ruce tvých věznitelů a odvádějí tě zpět do věznice, kde na tebe čeká další plesnivý chléb a voda v plesnivém vědru. Nejspíš vědí, co ti chutná. Venku je zatím už hluboká noc. Její zbytek tak nějak prodřímáš, ale nad ránem tě čeká nemilosrdný budíček. Vyvádějí tě ven svázaného. Venku už čeká Haradrin, který s tebou včera bojoval. "Na, tohle by se ti mohlo hodit. Na slunci bývá horko." Ušklíbne se a hodí ti nějaké hadry. Nejspíš si je máš omotat po jeho způsobu kolem hlavy a kolem celého těla. Zbláznil se? Asi ne, protože jakmile vystoupíš ze stínu na slunce, pochopíš, že ta žlutá koule tu má sílu už hned od rána. "A jinak..jsem Alef." Houkne na tebe Haradrin a posadí se na jedno ze sedících zvířat s hrbem (velbloud). Zvíře se poté postaví na všechny čtyři. Tak to podobně se připraví k odjezdu i další čtyři vojáci. "Usoudil jsem, že ty by si asi jízdu na velbloudovi neocenil, tak půjdeš pěšky. Ale nesnaž se utéct." V rukou Alefa se objeví luk. Poté se karavana volným krokem rozejde. Zamíříte pryč od paláce. Spatříš jen pár hliněných domků pod palácem, ale tam nemíříte. Spíš naopak pryč, na sever, až severovýchod, do pouště. Písek pod tvýma nohama je horký, vzduch sotva dýchatelný. Ale naštěstí tempo velbloudů není nijak zběsilé.

Osud Středozemě - 06. ledna 2011 23:52

Toby - Rozhodnutí, co dál Král trpělivě vyslechne tvé otázky a pak ti začne odpovídat. Aragorn vám slíbil ochranu. Samostatnost, ale i ochranu. Gondor vás musí chránit. Zní nekompromisně ve tvé mysli. My na to nestačíme. Vraždíme je sice už nějakou dobu, ale naše hlavní síla spí. Naše královna spí. Této větě trochu nerozumíš. Netušíš totiž, o jaké královně to tady král vůbec mluví. Co tu dělají? Přeci dobývají tvé rodné hnízdo! Přišli lovit. Přišli si brát. Spali dlouho a zrodili se z temnoty jako naši bratři. Světlo má vždy svůj odlesk v temnotě. Přišli vás zabít. Toto je jen předvoj. Na severu je jich více. O několik stovek více.... Pokračuje králův hlas ve tvé hlavě. Musíš se rozhodnout. Zazní znovu bez kompromisu. V tu chvíli se jedna z nestvůr trochu neklidně zavrtí.

Dain - 07. ledna 2011 21:34

Posledný úsek Po takej dobe bol spánok priam požehnaním a ak sa spalo v pohodlnej, teplučkej posteli a nie len na jedno oko pri ohni, v strachu pred divokou zverou a dýkami banditov, bolo to ako ocitnúť sa náhle v nebi. Preto nebolo div, že keď sa ním ráno pokúšal zatriasť, iba sa obrátil na druhý bok, zamrmlajúc niečo o podivnom hlase. Veru, bol mu nejaký povedomý... A riadne trpezlivý. Nakoniec musel kapitulovať a rozlepil oči. A skoro neuveril tomu, čo videl. Nad ním sa skláňala vidoucí, so zdravou farbou v a úsmevom na tvári. "No dobre, dobre, už idem. Ani pár minút naviac mi to nedopraje..." zakrútil hlavou a doprial si úsmev aj on. Namiesto tajomnej, polomŕtvej postavy v kápi mu totiž pri posteli konečne stálo dievča, ako sa na svoj vek patrí. A že ho to dievča hnalo. Dalo mu dosť práce ukecať ju, aby si dopriali aspoň studené raňajky, že cesta je ešte dlhá. Tentoraz všetko zjedla bez odvrávania a kadejakých trikov, hltavo a lačne. Normálne sa na ňu dobre pozeralo. A až teraz si uvedomil, ako moc mu za ten čas prirástla k srdcu. Obnovená nádej, že túto svoju úlohu prežije mu dodala sily a dokonca ani ďalší deň strávený v sedle ho už toľko nedesil... Vyrazili dosť skoro. Zdalo sa, že slečna čerpá z bezodnej zásoby energie, pretože navzdory handicapu poskakovala po stajni a pomáhala pacholkovi, ktorý jej normálne tempom nestačil. Do sedla sa vyšvihla s neuveriteľnou eleganciou a objala ho tak, že mu skoro slzy vytryskli. "Tie ruky trochu vyššie, poprosím." taktne ju upozornil a vyrazil skrz Osgilliath smerom k Strážnej vež, ktorá sa belela v lúčoch ranného slnka. Cesta bola príjemná a už v takúto skorú hodinu priam preľudnená. Vidoucí neustále džavotala, komentujúc snáď každý strom (zvláštne, zmenu v jej očiach si všimol až teraz), každý míľnik. Ostatní pocestní na nás hľadeli s otvorenými ústami, trpaslík na koni, vezúci dievča, híkajúce pri každej banalite, to sa len tak často nevidí. Našťastie, o chvíľu ju krajina omrzela. Trpaslík si vydýchlol, pretože väčšinu vecí mu kričala priamo do ucha. Ach, ako by si želal, aby pokračovala. Začala sa pýtať otázky, na ktoré snaď nikto na svete ešte nevynašiel odpoveď. Robil čo mohol, ale za každou odpoveďou nasledovalo všetečné "prečo, ako, kde". Vravelo sa, že jeden z hobitov vraj chcel zo žartu od Gandalfa, aby mu povedal mená všetkých živých tvorov a rastlín, dejiny Stredozeme, Valinoru a Mora Zabudnutia. Gandalf to vtedy odbil smiechom, ale náš trpaslík sa tomuto vyhnúť nemohol a zásoba jeho vedomostí sa nebezpečne začala zmenšovať. Našťastie dorazili k mestu a to ju na chvíľku umlčalo. Cez prvú bránu bez problémov. Teraz sa v jej okolí potulovalo dosť veľa ľudí. Slnko bolo vysoko a všetci mali nejakú prácu. Pomaly stúpali, prechádzajúc okolo nádherných kamennýh obydlí, obchodíkov... A Vidoucí znova spustila. Kto tu býva, prečo je tá pani hentak oblečená, na čom robí ten kováč, kto postavil ten dom, ako môže ten oblúk tak visieť vo vzduchu, koľko ľudí tu býva, kde majú studňu a najobľúbenejšia zo všetkých, už tam budeme??? "Dosť už, netýraj ma, viac neviem!" zasmial sa srdečne, márne dúfajúc, že tým zastaví nápor jej otázok, na ktoré nepoznal žiadnu odpoveď. Ale to už prichádzali k palácovej bráne, ktorá bola zatvorená a strážená. Sem už len tak nejakí smrteľníci nemohli. "Moja požiadavka bude možno neob..." začal, ale nebolo mu súdené dokončiť, pretože cítil, že Vidoucí sa pomaly kĺza dolu z konského chrbta. Zachytil ju v poslednej chvíli. Vojak, očividne vyľakaný tým, čo vidí k nej priskočil a nežne ju zložil z koňa, zvolávajúc felčiara. Trpaslík zoskočil tiež. "Musí ísť za kráľom" vybalil to na rovinu. "Je to Vidoucí. Je... Neviem, či čarodějka, ale veštkyňa určite. Má veštbu pre kráľa, ktorú môže predniesť iba v jeho prítomnosti." zahľadel sa mu do očí. Keď kľačal pred ním, bol dokonca aj aj v tej správnej výške. "Zavolajte felčara, zavolajte nosičov, ale musí pred kráľa. Zaručujem sa za ňu vlastným životom. Už som ho riskoval, aby som ju sem dosta." V očiach mal ohnivé odhodlanie a bolo na ňom vidno, že hovorí pravdu. "Postavím sa v súboji aj celej palácovej garde, ale musí ju vidieť kráľ! Ak nepodvolíš, cestu si presekám." vyhlásil a vystrel sa, ruka na porisku sekery, pripravený na súboji, ale to trvalo iba chvíľu. "Nechcem, aby zomrela. Nechcem zomrieť... Prosím. Vezmite nás ku kráľovi. Budúcnosť Gondoru je vo vašich rukách." šepol ešte, vytiahol sekeru, držiac ju tak, aby ju mohol vojak vziať, ale aby ju mohol rýchlo použiť, keby mu audienciu odopreli.

Laif Dornwell - 08. ledna 2011 11:51

Ševel Důkladně obvazuji Ševelovi zraněnou nohu zbytky svojí košile a po očku vyhlížím Naili. Tělem mi pumpuje strach a starost. Strach že bych ztratil přítele bez kterého bych ani z části nedokázal to všechno až doposud. "Prrr. Uklidni se. Už je dobře." Prohodím polohlasně a pohladím statného oře po krku. Pak se letmo poohlédnu když konečně dorazí Naili s nějakými květy. Mírně se na ni pousměju a pak se zas věnuji Ševelovi. Trpělivě čekám než Naili připraví první byliny. Které pak vložím pod obvazy, na Ševelovo zranění. Pak udělám ze zbytků košile ještě nějaké cáry a zranění doobvážu a utáhnu. A jen se trochu sklíčeně posadím k jeho tělu. Hladím ho po krku a dávám mu najevo že jsem s ním. "S tím rozhodně souhlasím. Dneska to rozhodně na žádnou další cestu nevypadá." Zakroutím hlavou a zadívám se na ni. Prohlížím si její tvář a nakonec se zas zastavím u jejích očí. S mírným úsměvem a tichým povzdychnutím se odvrátím ke svému meči. "Počkej tu s ním Naili. Já se půjdu po něčem podívat. Budu zpátky rychle." Upevním si meč k opasku a dojdu k ní. Políbím ji na čelo a pohladím po tváři. "Ševel bude rád. Mám takový dojem že si tě oblíbil." Pronesu s úsměvem než se zhluboka nadechnu a zamířím mezi stromy, kousek dál od řeky. Trochu mě napadlo jestli by tu někde nebyla nějaká jeskyně. Spíš než to ale přeci jen hledám nějaký hezký kout který by byl krytý stromy či křovím. Asi se poohlédnu spíš i po něčem blízko řeky. Ale raději budu dávat pozor i na okolí. Abych vybral nějaké místo odkud bychom mohli utéct více než jen jedním směrem.

Eldaron - 11. ledna 2011 19:50

Zlé zprávy Rychle přidržím a podepřu vyčerpaného vojáka, můj pohled spočine na skalním masivu v dáli jež dělí Gondor od Mordoru, oči se mi stáhnou a svaly vypnou, pak se otočím na Minas Tirith, opět zpět k Mordoru a spíše pro sebe pronesu... Mordor dobil můj otec, a je to naše území, znamená to jediné, porušení zapovězeného území, a to znamená že do Mordoru potáhne vojsko.... zvednu od opasku svůj roh a třikrát silně zatroubím, je mi jasné že jízdní stráže dojedou během chvíle, to čekám a hlídám vojáka kterého položím na zem a podepřu mu hlavu.... Postarejte se o něj, ať ho dovezou do domů uzdravování, já musím k otci.... rychle jako šíp vystřelím na svém hřebci zpět domů, do svých komnat skoro utíkám, tam se zdržím jen chvíli a mé kroky zamíří přímo do trůního sálu, otec něco řeší s několika veliteli a já vstoupím oděn ve zbroj, přilba je na mé hlavě, štít přes rameno než se dveře stačí pořádně otevřít, již je slyšet můj hlas.... Svolávám Gondorská vojska,zapalte majáky, až dorazí Rohanští jezdci, táhneme do Mordoru! neoznamuji, nyní již rozkazuji, i když ani nechci, ale třeba mě otec ještě zastaví, když se mu to nebude líbit..... Vyšlete posla k Faramirovi, vyšlete posli do Dol Armothu, ať se předsunuté armádní jednotky připraví k pochodu, do dvou dnů chci mít v Mordoru dva tisíce pěších, dva jizdních a tisíc lukostřlců, také stavitele palsád a pevnůstek, udeří li Harad na Mordor, Gondor bude čekat a tvrdě ztrestá porušení zákazu! rozkazuji dál, ale vím že konečné vyjádření bude na otci, i když mi svěřil již obranu a velení ve věcech Mordoru a Harradu.

Ogmar - 12. ledna 2011 19:47

S Haradrinem - Ta s***ě ! Když haradrin kývne, udělá něco co jsem opravdu, ale opravdu nečekal ! Řízne mně ! A nejen tak lehce, prostě přejede svou chladnou dýkou přez moji ruku dříve než stačím nějak zareagovat. Bolest mi nevadí, s tou jsem starý kámoš, ovšem když mne haradrin taky táhl za asar, nejradši bych mu utrhnul hlavu, nacpal jí na elfí hlavu a pak ho nechal nahého utíkat před smečkou vrků ! Ach jak moc mi chybí ti obrovští vlci, na kterých jsem se jednou proháněl přez hnilobná pole železného pasu ! To je teď jedno, protože i když držím svůj meč, tak mne popadnou hněďákovy poskoci. Popravdě se nebráním, vím že proti všem bych neměl nejmenší šanci. Tuhle už začíná bejt starý...., zabručím skřetím jazykem, a nechám se táhnout, do své malé útulné kobky. Kde mne čeká fakt dobrý jídlo, s dokonalým osvěžením, a ke všemu mám svůj meč....no opravdu co jiného by si skřet......uruk-hai mohl přát ? Když mi po několika vteřinách dojdou ty slova, od hněďáka, která jsem málem přeslechl, skoro vyplivnu vodu. Sakra, von kecal, že pudem tím pařeništěm venku ? Ach velkej Sarumane, do jaký trpasličí díry si mně to poslal ? Zabručím a spořádám svůj chabý......co vlastně.....ani nevím.....prostě chabou porci žrádla. Potom jen sebou znaveně třísknu o zem a začnu přemýšlet nad všemi možnými způsoby, jak budu ty hněďáky lámat na kusy, vyrvávat jim střeva, nebo jim produpávat jejich odporné obličeje až do těch největších ho.........no prostě zadupávat. Po chvíli příjemných myšlenek, příjde to nepříjemný vuvažování, a to co po mně tyhle maníci chcou. Proč by vu Sarumana, dělaly takovýhle cavyky kvůli jendomu skřetovi.......cestu bysi vurčitě mohli najít snadno nějakou jinou černou hubu..... voni povídaly že voživej Saurona.....to by vale nebylo fajn. Skřeti by zas museli mejt šéfa, kterej si vo sobě myslí kdo ví co.....né. Nebude těmhle šmejdům pomáhat. Jakmile dostanu příležitost tak jim vusekám hlavy a pak pudu zas dom. Ale ten nápad se skřetama není zas tak špatnej. Možná.......možná jim pomůžu, možná ne. Vuvidím jakou budu mejt náladu. S těmito myšlenkami zavřu oči, a spokojeně usnu ve své hnilobné komůrce. Ráno je zase stejný jako včera.....nebo ne ? Vani už nevím. Prostě mně svázaly, i s mečem, který sem nevydal z ruk......hej moment, voni mi ho vzaly ! Smradi jednu ! Umbalové ! No co, když mně dtáhly ven, až k mému neoblíbenému hněďákovi, podívám se na hadry, které předemně přistanou. Vo síle bílý koule tady sem se už přesvědčil, a tak moc nelením a rychle se těmi cárami obvážu jak jen můžu. Vovšem, mý špičatý uči se zakrýt nedaly, ať jsem se snažil sebevíc. Připadám si jak idiot, ale slunko přez ty hadry nepaří tak moc jako když mně nechávaly venku smažit jak skřeta nad vohněm. Potom se vše semele ráz naráz, a všichni seděj na těch nejdivnějších koních co sem kdy viděl. Huby maj skoor jak můj bratranec z Voschgulu, ale maj drsný hrby, který mně připomínaj vrky. Skoro se usměji, když vidím některé haradriny, jak se na ně vysloveně plazej. A potom máme vyrazit. Jméno hnědáka ignoruji, ale přesto si ho silou vsunu do paměťi v hlavě. Možná se bude hodit, až mu budu zpívat písničku "Koho si skřet vopýká ?". Když se v jeho rukou objeví luk, moc to se mno nehne. Tyhle kusy tyček, by mně možná zasáhly, ale stejně kam bych vutekl ? Do rozpálenýho tornáda pejsku, aby mně tam pak práskla palica ? Néééé, hezky si počkám važ budem někde ve vokolí lidí, a vod tama pak vezmu roha. Když chceme vyrazit trhnu silou Uruk-hai se svými provazy, abych nemohl jít dál. Ty zvířata, sou sice silný, ale stejně kdybych zatáhl tak by padly k zemi. Hej hněďáku, pokud chceš abych běžel tak chcu dvě věci. Svůj meč, a abys mně rozvázal. Žádosti jsou to opravdu hloupé, ale dávám svým tónem jasně najevo, že radši zamřu než abych šel do neznámé země neozbrojen, a svázán.

Osud Středozemě - 15. ledna 2011 23:08

Dain - Audience Voják s Vidoucí v náručí tě překvapeně poslouchá, stejně jako je kolegové ve stráži. Snad by chvíli odporoval, ale když vidí, jak jsi ochoten pro svůj úkol snad zemřít, protože nejspíš to by tě čekalo, kdyby jsi na ně opravdu zaútočil, a když vytáhneš svou sekeru, zvedne jednu ruku, aby tě snad zastavil. "Dobrá, dobrá, věřím vám..." Zmateně znovu pohlédne na pobledlou tvář dívenky a pak na tvůj bojovný výraz. "Jdeme." Rozhodne se po chvíli přemýšlení. A jistě to neměl lehké. Vždyť on zodpovídá za to, kdo vkročí na dvůr gondorského krále. "Otevřete bránu." Rozkáže směrem k zbývajícím vojákům, zatímco sám vezme něžně dívku do náručí a jako pírko ji zvedne ze země. Když je umně kovaná brána otevřená (jistě dílo trpaslíků a nebo přinejmenším těch, kteří se u nich učili), vejde voják i s dívkou na nádvoří a rychlým krokem míří směrem k Bílému stromu, který je kousek před vámi, a kolem něj už poté k obrovským dveřím nejspíš hlavní budovy. Nerozhlížíš se, jen se snažíš udržet krok. Vidoucí se neprobírá, ale voják se k ní během chůze několikrát nakloní. "Dýchá." Krátce ti oznámí a kráčí dále. Ze strany vám do cesty přijde skupinka vojáků. Nesou nosítka, jak si všimneš. Strážce od brány do nich ihned položí dívku. Felčar ale mezi nimi nejspíš není, protože všichni se opět rozejdou směrem ke dveřím. U těchto pokovaných dveří tě ovšem zastaví další stráž. Vyžádají si odevzdání zbraní, pokud hodláš vstoupit. To ale není takový problém, a tak rychle pokračujete dveřmi dál. Vidoucí se zatím neklidně zavrtí v nosítkách, podél kterých jdeš. "Kde..je...kde je...? Uslyšíš z jejích rtů sotva zřetelné mumlání. Za dveřmi se ocitnete v prostorném sálu. Výška je několikametrová, sál je podlouhlý a na jeho konci je momentálně sluncem osvětlený trůn. Jak příhodné. Trůn se nachází na několika stupínkách a je obsazen mužem s vážnou tváří, lehkými vráskami a pár šedými vlasy. Jeho zamyšlený výraz prozkoumáš až po pár krocích blíž po dlažbě vedoucí mezi mohutnými sloupy, mezi nimiž se skví vždy jedna socha. O koho jde, to nezkoumáš. Pod stupínky stojí nějací muži. Hovoří ke králi, ale o čem, to zatím neslyšíš. Jednají celkem tiše. Pak ale ztichnou, protože král se zahledí na vás. Nakonec vstane a sejde ze svých stupínků, takže je na stejné úrovni s vámi. "Pane.." Poklekne před ním strážce od brány. Po chvíli opět vstane a ukáže na tebe. "Přál si vás navštívit urychleně..i s touto...dívkou." Hledá mladík chvíli správná slova. Král se na tebe překvapeně zadívá a ještě překvapeněji pohlédne na dívku. V tu chvíli se Vidoucí znovu ozve, bledá téměř už jako smrt. "Kde je...kde je král? Přiveďte ho..." Její hlas zní jak hlas nemocného v horečkách. Váš hovor je ale přerušen. Hlavním vchodem totiž vběhne mladík ve zbroji, přes rameno štít, havraní vlasy mu kryje přilbice. Rychle běží k trůnu, na žádnou etiketu nedbá. Vojáci mu uhýbají a doprovázejí ho zmatenými pohledy, někteří z nich si dokonce kleknou. Už za běhu ten mladík však provolává: "Svolávám Gondorská vojska, zapalte majáky, až dorazí Rohanští jezdci, táhneme do Mordoru!" Když doběhne k trůnu, neohlíží se na nic a na nikoho. Jen rychle a rozkazovačně pokračuje. "Vyšlete posla k Faramirovi, vyšlete posli do Dol Armothu, ať se předsunuté armádní jednotky připraví k pochodu, do dvou dnů chci mít v Mordoru dva tisíce pěších, dva jízdních a tisíc lukostřelců, také stavitele palisád a pevnůstek, udeří li Harad na Mordor, Gondor bude čekat a tvrdě ztrestá porušení zákazu!" Šedé oči s jiskrou hledí z jednoho na druhého, tvář mu hraje napětím. Král Aragorn na něj překvapeně hledí. Muži, kteří s králem jednají, jsou ještě překvapenější a nyní hledí na svého panovníka, jak rozhodne. "Synu..." Začne Aragorn, ale poté se překvapeně ohlédne na nosítka. Vlastně už všechny pohledy tam směřují. Vidoucí se totiž posadí, bledá, oči mrtvě hledící do ztracena (*), ruku však vztáhne směrem k mladíkovi ve zbroji, který je podle oslovení krále nepochybně princ gondorský. "Král..." Zašeptá. Mezi lidmi to začne hučet, ale Aragorn nehne ani brvou. Dívka se postaví na nohy a obličej otočí k princi. Vypadá jako kdyby vstala z hrobu. "Vznešená krvi..." Začne se trochu chvět. Nejspíš je to ono, nejspíš přišla ta její chvíle, o které tolik mluvila. Ale proč nemluví k právoplatnému králi? "...tví nepřátele nejsou jen v Mordoru." Hlas působí jako pokrytý ledem - pevný, jasný, bez emocí. "Přijdou z Jihu, ale i ze Severu. Jsi sám. Ze Západu pomoc nečekej, jen naslouchej jejich slovům. Zapsali je do svých duší a obětovali je pro to. Dej si pozor na past! Nic není tak jako dřív. Nové zlo přijde. Vytáhni do boje a zahyneš. Věříš jim a zradí tě. Jsi sám." Snad chtěla dívka ještě něco říci, ale jen vztáhla bezmocně ruku po princi a pak upadla na chladivou dlažbu. Chvíli se ještě její tělo chvěje, dokud nestrne v mrtvolném klidu. (*) - Uvědomila jsem si jednu obrovskou chybu. Moc moc a moc se za ni hanbím. Poslední příspěvek, který se týká vašeho příjezdu do Minas Tirith, jsem popisovala Vidoucí jako by nebyla slepá. *červená se* Je to vlastně možné, byla tak plná síly, že její vnitřní zrak fungoval na 100%, takže mohla dělat normální věci, ovšem asi by neviděla jako zdravý člověk. Spíš by jen obdobně vnímala. Proto to prosím trochu ignoruj. Ještě jednou se omlouvám. Eldaron - Další novinky Voják k tvým slovům nic nenamítá a nijak je nedoplňuje, ani nedoprovází tvůj pohled na hory kolem Mordoru. Jen vyčerpaně oddychuje, oči zavřené. Při tvém troubení však sebou trochu cukne a překvapeně znovu oči otevře. Snad by i chtěl znovu vstát a konat svou povinnost, ale slabost ho přemůže. Vojáci rychle přijedou, vidíš dobře, že na hradbách je pozdvižení. "Pane?" Seskočí ihned jeden z nich z koně, když vidí, že někoho držíš. Když vyslechne tvé rozkazy, jen přikývne a krátce odpoví. "Ano, pane." Převezme od tebe vyčerpaného zvěda, posadí si ho na sedlo, sám se na koně vyšvihne a pomalu se vrací k městu. Ty je rychle mineš a sám míříš zpět do Minas Tirith. Ovšem vyhýbáš se hlavním ulicím a do královského dvora vjedeš postranní bránou. Vojáci ti ji tak tak stačí otevřít. Když vběhneš do trůnního sálu, sotva si všimneš, že u krále krom velitelů stojí i trpaslík v těžkém koženém brnění, plavých vlasů a stejně tak bradky, která je zapletena, a vedle něho nosítka, v nichž leží, jak později zjistíš, bledá, drobná dívka, jejíž jemná až dětská tvář je lemovaná tmavými vlasy. Zraky přítomných, kromě dívky, která snad leží v hlubokém spánku, se obracejí k tobě. Jejich udivené výrazy se po tvé řeči obrátí na krále. Přeci jen je stále jejich hlavním pánem a musí k tomu něco říct. Tvůj otec, stojící nyní pod stupínky k trůnu, tě stačí jen oslovit, ale poté spolu s ostatním překvapeně pohlédne na nosítka. Dívka, která tam doposud ležela téměř jako mrtvá, se posadí a vztáhne ruku směrem k tobě. "Král..." V sálu to zašumí, ale tvůj otec neřekne nic. Mladičká dívenka se poté postaví na nohy a otočí k tobě svou bledou tvář a slepé mrtvé oči. Máš pocit, že ti snad spadne do náručí, ale nakonec zjistíš, že stojí pevně jako vytesaná do skály. "Vznešená krvi..." Začne se trochu chvět. Její hlas už nezní slabě, bezmocně, ale jako pevný hlas zdravé ženy, ovšem ženy, která je ledová, jasná, bez emocí. "...tví nepřátelé nejsou jen v Mordoru. Přijdou z Jihu, ale i ze Severu. Jsi sám. Ze Západu pomoc nečekej, jen naslouchej jejich slovům. Zapsali je do svých duší a obětovali je pro to. Dej si pozor na past! Nic není tak jako dřív. Nové zlo přijde. Vytáhni do boje a zahyneš. Věříš jim a zradí tě. Jsi sám." Snad chtěla dívka ještě něco říci, ale jen po tobě bezmocně vztáhla ruku a pak upadla na chladnou dlažbu. Její tělo se ještě chvíli chvěje, dokud nestrne v mrtvolném klidu.

Osud Středozemě - 15. ledna 2011 23:08

Naili - Se Ševelem Laif se od vás vzdálí a zmizí za křovisky. Ty se Ševelem zůstaneš v tomto zeleném úkrytu sama. Ovšem není to nic slavného. Nejste chráněni ze všech stran a navíc je porost velmi vlhký, jak zjistíš po chvíli sezení na zemi. Ševel s tebou spočívá v klidu. Je sice znát, že zranění ho asi trápí, neustále se snaží k noze sklonit hlavu a snad by si i nejraději obvaz sundal. Ale už je rozhodně klidnější a tvé laskání tomu jen víc a víc napomáhá. Po chvíli, která není ani nijak dlouhá, se Laif vrátí a zdá se spokojený... Laif - Hledání úkrytu Když opouštíš Naili a Ševela, je ti jasné, že tvému koníkovi bude ve společnosti elfky dobře. Po nasazení obvazu už vypadal o hodně klidněji, i když zranění ho ještě chvíli trápit bude. Vyjdeš znovu na planinu a k průzkumu tě přiláká další lesík. Brouzdáš ke kolenům vysokou trávou, která je po bouřce stále dost vlhká, až po nějakých deseti minutách svižnější chůze dorazíš na kraj lesíka. Ihned si vzpomeneš na místo, kde jsi Naili našel. Ale tento les nedýchá podobnou zvláštní aurou. Zdá se klidný, až příliš klidný. Husté stromoví se navzájem téměř proplétá. Téměř ti to připomíná Fangornský les, který si viděl na obrázcích a jednou i sám při větší projíždce, ale tento lesík je o dost menší. Opatrně do něho vstoupíš. Při jeho tichosti by si měl být připraven na vše. Nutnost tě ovšem žene vpřed. Proto se nedržíš při kraji, ale snažíš se jít i hlouběji. V lesíku je celkem přítmí, tvé oči si chvíli musí zvykat. Mnoho světla sem neproniká. Chvíli chodíš sem a tam, ale stále si udržuješ povědomí o tom, kterým směrem vyjít. A po chvíli téměř chceš vykřiknout radostí. Lesík totiž v sobě ukrývá menší vyvýšeninu, kterou by si ani nenazval kopcem. Co je ale hlavní, je fakt, že na jejím malém svahu se ukrývá jakýsi vchod. Jak zjistíš, je to vchod do jeskyně, spíš jeskyňky. Ševel se tam nevejde, ale ty a Naili si tam můžete pohodlně lehnout. Jeskyňka je suchá a útulná. Dokonce je v ní celkem teplo. Rozradostněn se poklusem můžeš vrátit zpět. A aby štěstí nebylo málo, cestou z lesa si všimneš i keře pozdních ostružin, který je bohatě obsypaný. Máš rozhodně co Naili sdělovat. Radostně doběhneš za ní do křovinatého vlhkého úkrytečku, kde ji najdeš se Ševelem. Její otázka v obličeji mluví za vše. Jistě vnímá tvoji spokojenost.

Osud Středozemě - 15. ledna 2011 23:08

Ogmar - Cestou necestou Jak trhneš provazem, zvíře sebou cukne. Ano, stačilo by opravdu nabrat sílu a stáhl by si ho. Teď však získáš akorát zachmuřený výraz Alefa a vzteklý pazvuk od zvířete. "Na meč zapomeň. Nepotřebuješ ho." Odsekne ti. "A provaz? Pro mě za mě." Vytáhne dýku a odřízne tě od sebe ovšem ruce máš nadále k sobě spoutané. "A teď pohyb." Zvolá a ze sedlové brašny vytáhne věc, která je ti velmi blízká. Bič. Tento je ovšem bez důtek, takže by si mohl říci, že celkem slabota. První rána jen před tebou rozvíří písek. Pokud se ti stále nebude chtít jít, vyprovodí tě rány mířené už na záda. MIMO: Předpokládám, že se opravdu půjdeš.:o)) Vaše cesta je dlouhá a bohužel je celou dobu po slunci. Žádné stromy, nic. Jen písek a písek a písek. Obydlí za vámi se ztratila za kopcem písku a další takový kopec je před vámi. I když je ti teplo a pot z tebe doslova lije, látky tě chrání před pocitem pálení. Moc tomu nerozumíš, ale nejspíš to mají lidé této země dobře vymyšlené se svým oblečením. Proto tě nenapadne vystrkovat ani kousek kůže víc, než musíš. Jdete celý den bez přestávky. Chvílemi jen pleteš nohama. Nejde o to, že byste snad ušli takovou vzdálenost, ale spíš v jakých podmínkách. Alef ti po několika hodinách podá čutoru s vodou. "Nech si ji..." Voda celkem smrdí a moc jí není a cosi podivného v ní plave, ale to ti vůbec nevadí. Je příjemná, i když ne přímo chladivá. Dokud slunce nezapadne, pořád jen jdete a kraj kolem vás se nemění. Až na jednu věc - duny máte nyní po stranách a před vámi se cosi vlní v hnědé barvě. "Za tmy bychom mohli být u hlavní cesty, ale utáboříme se zde." Podivná hrbatá zvířata jsou zastavena a muži sesednou. Ty jsi doveden na místo u stanu, který byl rychle postaven, a je ti podán nějaký kus ztvrdlého pečiva. Sami Haradrini hodují na něčem jiném, co ti moc nevoní. Brzy se však uloží k spánku. Chlad kolem vás začíná stoupat a nebe se pokryje hvězdami. Jeden z nich tě hlídá, ale sám brzy usínáš vyčerpáním. Snad by jsi spal až do rány, kdyby si nezaslechl křik. Probere tě dusot kopyt a poděšené výkřiky. Ve tmě prosvícené jen nesměle hvězdami tu a tam zahlédneš něco mihnout se, do toho cinkot mečů a další a další křik. Rychle pochopíš - někdo vás přepadl.

Laif Dornwell - 16. ledna 2011 20:59

Na průzkumu S tichým, veselým popěvkem jsem kráčel skrz paloučky a louky, a důkladně jsem si prohlížel všechny křoviska, skupinky stromů nebo skal kolem. V hlavě jsem si udržoval jasnou představu co bych chtěl a podle toho jsem se také řídil. Skoro pořád jsem se ale ohlížel za sebe protože jsem měl vždy dost nepříjemný pocit jako kdyby mi záda propichovali něčí oči. Ale asi jsem začal být paranoidní. Na jiné myšlenky jsem přišel až když jsem zmizel v lesíku který jsem zahlédnul. Vypadal tak tajemně a krásně. Pro jistotu jsem tasil svůj meč a pevně ho svírajíc v pravé ruce jsem začal přikrčeně lesem kráčet. To ticho... ten klid... Vnášelo to do mého srdce takové napětí, a trošku i nervozitu. Nebyl jsem si jistý co všechno se zde může skrývat. Navíc ta myšlenka že mi připomíná Fangorn do mě vnášela celkem potěšení a radost. I když jsem nikdy ve Fangornu nebyl. Celou cestu v lese jsem si dělal pravidelně své značky. Ať už byli z větví nebo šišek... Prostě z čehokoliv co jsem měl po ruce, a aby byli dobře vidět. Takhle jsem postupoval dokud jsem nenašel podivnou vyvýšeninu. A jak jsem byl překvapený když se z toho odhalila parádní jeskyňka. Po bližším průzkumu mi to stačilo a začal jsem se vracet zpátky. Po očku jsem mrknul i na ostružiny na které jsem si začal hned dělat chutě. "Našel jsem to!" Vykřiknu radostí jen co se vrátím zpátky do "tábora" kde hned začnu balit věci. "Našel jsem opravdu parádní místečko. V lesíku opodál. Taková úžasná jeskyňka. Akorát pro nás dva, abychom si tam mohli pohodlně lehnout." Zadívám se na Naili a vrátím meč do pochvy. Pak jí pomohu stát. "A opodál rostlo mnoho pozdních ostružin takže si máme na čem smlsnout." Zasměju se a líbnu jí na tvář. "Pojď. Vyrazíme pokud možno hned." Přesunu se pomalu k Ševelovi a co nejopatrněji mu pomohu vstát. A pokud může jakž takž chodit začnu jej pomalu i s Naili vést ke svému objevu.

Dain - 17. ledna 2011 01:41

Biela veža Znova prešiel, dokonca so zbraňami. Vyvolával zmätok v radách ľudí a tí, nevediac čo urobiť, poslúchali jediného, čo im mal čo povedať. Prekvapivo účinná taktike, pomyslel si uznanlivo a štrádoval si to vedľa nosítok s Vidoucí. Mal čo robiť, pretože stráže, vidiac stav, v ako sa dievčina nachádzala sa poriadne ponáhľali, zabudnúc, že trpaslík vedľa nich má o dosť kratšie nohy. A okrem toho že strávil posledných pár dní jazdou na koni, čo pre nováčika tiež nie je príjemné. Ale našťastie mal trpaslík trochu iné veci na mysli... Prefrčali cez nádvorie. Vrhol jeden pohľad na Biely strom, ale nevidel na ňom nič extrémne vznešené ani krásne. Vedeli by o ňom básniť elfovia, ale elfovia sú vo všeobecnosti združenie tvorov, ktorí odmietajú žiť v reálnom svete a meno ich praprapredka, ktorý kedysi bezvýznamne žil a pracoval pod tieňom Morgotha si cenia viac, ako veci prítomné. Snívajú o svite hviezd a keď sa im konečne hviezdy ukážu, snívajú o ich svite, keď bol svet ešte mladý. Kedysi vládli Stredozemi. A v mysli ešte stále sú v tých časoch. Keď sa potom preberú do reality, sú často sklamaní a utekajú naspäť na Západ, ktorý sa nemení. On však bol viazaný realitou. Vedel, že na svete sú krajšie a vznešenejšie veci, než spomienka na spomienku spomienky. Vedel, že sú tu iné veci hodné lásky a obdivu. Otvorili sa obrovské dvojkrídlové dvere, možno jeden z výtvorov dávnych trpaslíkov. Ano, aj trpaslíci si zakladali na rôznych podivných veciach, na pokladoch a dielach ich rúk... Sieň bola pomerne veľká, ale v porovnaní s Veľkou sieňou v Morii, ako sa o nej tradovali legendy, bola obyčajná komnata. Výzdoba bola strohá, ak nepočítal sochy, lemujúce cestu k tŕonu. Predpokladal, že to boli Gondorskí králi. Na chvíľu mu hlavou blysla myšlienka, kam budú dávať sochy, keď im dojdú miesta medzi stĺpmi, ale bolo to rýchlo preč, pretože pred ním stál ten, kvôli ktorému prišiel, Gondorský kráľ, víťaz nad Sauronom, najocnejší z ľudí Stredozeme. A navzdory impozantnosti jeho postavy, navzdory jeho povesti sa nedokázal prinúť ukloniť sa. "Už sme tu, všetko bude v poriadku..." šepol Vidoucí na nosítkach a povzbudivo sa usmial, hoci ho znova nemohla vidieť. Jej oči boli prázdne a ľadovo chladné. Strhol sa rozruch, do miestnosti napochodoval očividne nahnevaný muž, hovoriaci o vojne v Mordore. Tak predsa sa niečo chystá. A on, zdá sa, napochodoval priamo do nej... Vidoucí vstala, uprúc pohľad svojich nevidiacich očí (toľko irónie...) na príchodzieho, ktorý bol zrejme následník trónu a začala hovoriť. Zmätene sa na ňu pozrel. "Ale kráľ je..." začal, no bol umlčaný nejakým strážcom, ktorý možno ani nevedel, čo robí. Všetci boli ako hypnotizovaní pohľadom na Vidoucí... ... ktorá sa náhle zviezla na zem, bledá ako sama smrť. Vyzeralo to, ako keby ani nedýchala... Jej úloha sa skončila a.... Klesol k nej a vzal ju do náruče. "Nie, nie, toto mi predsa nemôžeš spraviť!" skríkol zúfalo a nežne ňou zatriasol, spaľovaný hnevom na Vidoucí, na osud, na nespravodlivosť, ktorá obetovala mladé dievča kvôli pošetilej, nič nehovoriacej správe. "Sľúbil som ti, že nezomrieš. No tak, ja svoje sľuby plním. Otvor oči... Dýchaj... Tam vonku je nádherný svet. Len sa pozri. Pozri sa. Prosím..." zašepkal zúfalo, pevnejšie ju zovrúc v náručí. Dúfal, že nikto nevidí tú jednu slzu, ktorá sa mu skotúľala po tvári a bez stopy zmizla vo fúzoch...

Eldaron - 17. ledna 2011 18:53

Bílá věž Strnu, v okamžiku kdy vidím tu dívku a slyším co říká strnu, teprve teď si uvědomím že v sále jsou další neznámí, a mezi nimi leží vidoucí dívka jež mě korunovala na krále dříve než to mohl provést právoplatná král Gondoru.... Stůjte! Svolejte vojska, ale tajně, nikam nepotáhneme, připravte armádu k obraně země, skontrolujte pevnůstky, zásoby, zbroje.... Rychle pohlédnu na otce a odložím přilbu své zbroje na první stupínek trůnu, omluvně na něj pokynu a vydechnu... Měl sem zase vidění....slibuji ti že tato zem nikdy nepadne. Velmi rychle se otočím a sundám si rukavice z rukou, rázným a svížným krokem se vydám k dívce jež upadla na dlažbu a její život vyhasl... Ustup mistře trpaslíku, ustup prosím.... řeknu mu klidně a kleknu si rychle k dívce,jediné co vidím je její tělo a to že jí život opustil... Teď nebo nikdy.... rozhodnu se rychle, přeci jen jsem dúnadan, jež cestoval po zemi neumírajících, leccos jsem se naučil, a lecco bych dle slov tamních mohl dokázat, dúnadani kdysi uměli oživit mrtvé opustil li je život před malou chvílí, jde o to jen se soustředit..... Mé ruce hbitě spočinou na jejích spáncích, a mé oči se zavřou, jako bych meditoval a nebo byl v tranzu, snažím se probudit veškeré své síly a soustředím svou enetgii do svých rukou, je to kouzlo, prastaré kouzlo o kterém nevím zda je v mých silách jej provést, část mých sil náhle vyšlu do jejího těla...... Mé síly jsou i tvé.... skoro to zašeptám a ani nevím co se stane, vím jen že většinu své síli, jak fyzické tak i magické, neboť dúnadani jsou ve spojení z magii země, jsem vyslal do jejího těla, k jejímu srdci aby se zase rozbušilo, byť to bude jen na chvíli, vysíleně padnu na záda a očima najdu otce..... Je to na tobě otče, pokud zase žije, musíš ji léčit a rychle, život v ní se udrží jen chvíli, pokud ji nevyléčí někdo..... někdo kdo léčit umí.... můj hlas je tichý a sinavý.....do myslí mi vpadne strašlivá únava, nevím co se stane, nevím co bude, vím jen že nyní musím spát a také po chvíli usínám.....

Naili - 17. ledna 2011 22:22

čekání a úkryt Po dobu čekání s Ševelem ho ze začátku peskuji aby obvaz nechal být a věnuji se mu co můžu. Není to jen kvůli tomu že chci, ale je to i test mého elfského zbytečku. Čily- že má slova chlácholí jsme už zjistila, ale jestli pak tak funguje i můj zpěv? Začnu si pobroukávat v rytmu bublání vzdálené řeky a tónech co vydává vítr pobíhající po trávě. Přidávám k otmu pomalu i svůj hlas, který spíš napodobuje lesní zvuky klidné milující přírody a pak přidám i elfská slova. Mazlím se s každým slůvkem a tk jak to elfové umí do něj vkládám i něco ze sebe, svou energii. A právě díky ní naladím píseň i pro své posluchače tak, že jí rozumí i když neví o čem je text. (nebo by to aspoň takto funfovat mělo). Tento popěvek je převzat ze starých zápisů o jednom elfovi který se zamilvoal do stromu. Navštěvoval jej tak často že u něho postupně nechával část své duše. jednoho dne zmizel bez vsvětlení. A po boku stromu vyrostl další, malý strom v těsném objetí. Je to o lásce a míru. Tahle píseň mě vždycky uklidní kryt S příchodem Laifa už zbývá poslední verš který dozpívám. Není to žádný nucený zpěv co by drásal uši, naopak je tichý, takže kdo jej nechce slyšet ten jej neuslyší. Nabízenou pomoc přijmu a po 'líbnutí' trošku zarudnu. Nezapomínáš že my jsme odpočívali dost? teď je řada na Ševelovi. pokárám trochu Laifa, ale moc dlouho mi to nevydrží. využiji jeho druhou volnou ruku kterou nedrží uzdu Ševela a má malá dlaň do ní vklouzne. Na tváři mám výraz jako by nic.

Laif Dornwell - 18. ledna 2011 20:37

Úkryt Po Nailině mírném pokárání se jen víc usměji a lehce pohodím hlavou, abych dostal z očí neposedný pramen vlasů. Mě osobně by trocha odpočívání nevadila ale v tuto chvíli cítím energie až až. A nejspíš mi to dlouhou dobu ještě vydrží. "Odpočívat můžeme všichni. My dva tedy jak se nám bude chtít že?" S mírně veselým úsměvem se na ni zadívám a nějakou chvilku si prohlížím zas jen její tvář. Je neuvěřitelné že se na ni dívám každým dnem a přesto na mě působí stále tím stejně silným, okouzlujícím dojmem. Věčně si musím připomínat její ohnivé vlasy i oči které svojí krásou předčí samotné hvězdy. A to na mě nejspíš to nejkrásnější teprve čeká. Její duše musí být určitě tím dokonalým klenotem na vrcholu všeho. Jemně sevřu její ruku když ucítím jak vklouzla do mé a s úsměvem se zadívám kamsi do okolí. Skutečně jsem věřil že teprve až její duše na ní je to nejkrásnější. Soudím tak hlavně od svého otce který mi věčně kladl na srdce že ne každý ohava navenek musí být ohavný i uvnitř. Škoda že jsou ty časy pryč... Jen co dorazíme k vyhlídnutému úkrytu najdu Ševelovi místečko co nejblíže vchodu do jeskyňky. Trošku se od Naili oddělím a vrátím se po nějaké chvilce jen co si obhlédnu mnohem pečlivěji okolí onoho místa. Jemně ji vezmu za ruce a s lehkým polibkem na rty se na ni zadívám. "Asi bych mohl zajít pro nějaké dříví na oheň že?" Krátce se zadívám po okolí. Myslím že malý ohýnek by nám jen prospěl. "Možná bych mohl zkusit i něco ulovit." Zasměji se a s pohledem do jejích očí vyčkávám co ona na to. Každopádně to vypadá že tu strávíme zbytek dne tak bychom se pro jistotu měli nějak... pojistit.

Naili - 19. ledna 2011 21:45

úkryt Mnohem víc než úkrytu který Laif našel si cením úkrytu který byl dán mé duši...tím že jsem s ním. I když jsem naproti němu -a v lidském měřítku já ta starší ve věku elfském jsem dítkem a také se tak trošku cítím. Jsem ráda, moc ráda že se zde mám za koho schovat- tím nechci říct že jsem zbabělec. Ale je pěkné vědět že je tu někdo kdo vás ochrání když bude nejhůř. Jsou všichni lidští muži tak mužní a zkušení? Nejspíše ano...musí přece rychleji dospívat když mjí na život tak málo času. Cítím s ejako rozjařené dítě. Jako elf jsme byla vychovávána abych své city držela pod pokličkou, ale to že nejsem tak úplně elf je pro mě najednou osvobozující. proč by jsme vlastně měli v sobě nechávat své city uzamčené? proč by jsme je neměli nechat projevovat? pravda, byli by jsme na úrovni lidí, ale...proč ne? Není jednoduší být otevřenými než skrytými za taji a pravidli? zářím radostí a spokojeností. Kdybych to uměla, asi bych samou spokojensotí vrněla. Toli ksi cením klidného okamžiku co nám byl nyní dán. Při slovu 'lov' sebou trhnu. Pravda, taky jsem musela lovit abych se nasitila, ale zabíjet živé tvory s emi stále příčí. Oheň nech na ženě, o lov se postarají muži. tak to přece bývá ne? pravím s lehkým úsměvem. na něco jsi zapoměl zastavím ještě Laifa před odchodem a po špičkách se vyšplhám pro ukradnutý letmí polibek. pro štěstí čili- mím úkolem se stává postarat se o tábor a oheň.- pokud v okolí roste i nějaké vhodné koření na ochucení úlovku, též jeho sbírání zařadím do svých úkolů

Toby Dolanský - 19. ledna 2011 22:17

Krok do neznáma Vaše královna? zeptám se, protože mě nenapadá koho tím mohl myslet. Myslel jsem, že král jste Vy. A že králové bývají silnější než královny. sklopím hlavu jakoby to bylo něco nezdvořilého ptát se na informace. Nejsem si u těchto stvoření ničím jistý. Ujištění, že opravdu nemám na výběr než se vydat do Gondoru prosit krále o pomoc. Přemýšlím na nejrůznějšími cestami, jak bych se této cestě mohl vyhnout. Určitě bude hodně nebezpečná. pomyslím si sklesle. Nemohl by mě tam někdo z Vašich lidí donést? Bylo by to rozhodně rychlejší než se ploužit dlouhé měsíce po zemi. Mnoho obyvatelů Kraje by bylo tak ušetřeno. poprosím "krále" o laskavost. A také bych tu cestu mohl přežít. Když se jedna nestvůra zavrtí, vlasy mi vstanou hrůzou a rázem zjistím, že se schovávám za ptákolvy. Ani nevím jak jsem se za ně dostal.

Osud Středozemě - 23. ledna 2011 20:55

Laif a Naili - Nový úkryt Naili Tvá slova očividně zabírají. Ševel dokonce začne jemně pohupovat hlavou, čumákem tře o tvé tělo a celkově se zdá spokojený ve tvé blízkosti. Chvílemi máš dojem, že i stromy se začnou kolem tebe chvět radostí z tvého zpěvu. Takový pocit jsi už dlouho nezažila. Naposledy v Lórienu. A samozřejmě doma v Roklince. Trochu se ti při té myšlence zasteskne. Úkryt, ke kterému tě Laif přivede, není od vás nijak daleko - asi půl hodinka pomalé chůze, kvůli Ševelovi, vysokou trávou, která je stále trochu mokrá od nočního deště, až skončíte u lesíku, ze kterého cítíš stáří a pokoj. A právě do něho tě Laif zavede, bezpečně kráčejíc po neviditelných cestičkách, až se před vámi vyloupne zvláštní pomenší pahorek. Vypadá, jakoby tam ani neměl co dělat, a přesto tam stojí, obrostlý mechem a menšími stromky. Z jedné jeho části je i schovaný vstup do jeskyňky, o které Laif mluvil. Jde o útulný suchý prostor, kde se na výšku vejde sedící člověk a na délku i dva za sebou ležící. Široký je tak 4 metry. Ševel bude ale bohužel muset zůstat venku. Ovšem zde není takové vlhko, kapky jen zčásti pronikly husté koruny stromů. Příjemné teplo je po celém lese. Poté, co Laif odejde pátrat po nějakém tom úlovku, postaráš se, aby měl Ševel hezké stání, zkontroluješ mu nohu a začneš se připravovat na rozdělání ohně. Díky tomu, že les není tak provlhlý jako okolní kraj, je celkem jednoduché najít suché klestí. Obzvlášť v některých velmi hustých částí bylo sucho, jako kdyby žádný déšť neexistoval. I nějaké ty bylinky se poštěstilo najít. Například rostlinka s velkými listy, které, když se rozmělní, ochutní jídlo jako česnek. A nebo další jiné, které dodávají jídlu příjemnou vůni a povzbuzující chuť. A nakonec jsi narazila i na ostružiny, o kterých Laif mluvil. Laif Poté, co odvedeš Naili do vašeho nového úkrytu, se vydáš na zmíněný lov. Ovšem luk sám nemáš a zda ti Naili půjčí, to těžko říct. A lovit mečem? Ještě to budeš muset promyslet. Jak se tak tiše procházíš lesem, zjistíš, že pár hnízd by se vybrat dalo. Případně nějaká ta veverka, která ti přeskočí nad hlavou. Ovšem stále se pídíš ještě po něčem jiném. A pak, téměř na okraji lesa, kde je zem vlhčí, ti stopy napoví, že do planiny uteklo pár zajíců. Vydáš se za nimi, stopy vypadaly velmi čerstvě. Opatrně nakračuješ, kradeš se trávou jako zloděj, když vidíš mezi stébly stříhat zaječí uši a čumáček čenichat. PS: O tom luku se domluvte poštou.:o) Pokud ti ho Naili nesvěří, tak musíš lovit...jak vymyslíš.:o)

Osud Středozemě - 23. ledna 2011 20:56

Dain a Eldaron - Trůnní sál v Minas Tirith --> Domy uzdravování Dain Jakmile vezmeš tělo Vidoucí do náruče, máš pocit, jako kdyby tě prostoupil chlad, který z ní cítíš. Nechceš tomu věřit a snad proto ji svíráš o to víc. Ale nic z toho ji nedokáže přinutit, aby otevřela oči. Všechno je chladné a jakoby pusté. Je snad pryč? Někdo tě vyruší. Ty ale nemáš na nic a na nikoho náladu. Až po chvíli pochopíš, že tě princ a podle Vidoucí i král žádá, aby si ho k dívce pustil. Snad dovolíš... Vždyť co ty zmůžeš. Je pryč. Navždy? Snad se ten muž snaží něco provést, snad nějakou magií ji zachránit. Má vůbec ta dívka naději? Mladý kralevic je zcela pohroužený, dívčí tělo se však nehýbe. Dokonce je pod paprskem slunce, který sem náhle dopadl, ještě bledší. A pak. Najednou! Hluboký, až skučivý nádech. Bledé rty lehce pootevřené a lapající po vzduchu. Oči široce otevřené a živě běhající ze strany na stranu. Princ vyčerpaně od ní odpadne na dlažbu. Král ihned přiskočí, ale všichni slyší slova mladého muže, jehož hlava po chvíli klesne znaveně do otcovy náruče. "Odneste je, oba." Začne král pohnutým hlasem rozkazovat. "Dnes končíme." Zvedne se sám, když tělo jeho syna naloží vojáci na druhá, rychle přinesená, nosítka a oba zraněné začnou odnášet postraní chodbou. Král je dlouhými kroky následuje, ale v mžiku se otočí a pohlédne na tebe. "Mistře trpaslíku... Pokyne ti rukou, aby jsi ho následoval. Tiše kráčíte dlouho a ne zvlášť širokou chodbou - vpředu nosítka, pak král a poté ty. Po levici stěna, po pravici jednoduchá okna, propouštějící na chodbu sluneční paprsky. Konečně dojdete na její konec a jakýmsi vedlejším vchodem se ocitnete opět venku. Ovšem ne na hlavním nádvoří, ale na jednom z postraních. Váš podivný průvod poté zamíří ke starší stavbě, obrostlé břečťanem a působící nezvykle staře mezi bělostnými zdmi paláce. Vejdete do objektu otevřenými dveřmi. Ocitnete se v hale, která je rozčleněna pomocí závěsů na jednotlivé části. Jak si všimneš u některých odsunutých závěsů, zakrývají tito vždy lůžko a menší stolek. V domě je lehký šum kroků, tichý šepot, zurčení vody a zvláštní povzbuzující vůně, kterou nedokážeš určit. K vaší skupince ihned přiskočí postarší muž kratších vlasů a pečlivě zastřiženého plnovousu, oboje prošedivělé. "Pane, co se stalo?" Ukloní se před králem. "Můj syn jen potřebuje odpočívat. Postarej se o něj ty sám." Jemně se na něj Aragorn usměje a poté kývne směrem k Vidoucí, která, jak si všimneš, už má zase zavřené oči, ale lehce oddychuje. "Oni se postarám sám." Muž jen přikývne a odkáže vojáky, aby ho s tělem prince následovali. Král zase vezme druhou dvojici k jinému volnému lůžku. O tebe se nijak nestará, ale nejspíš počítá, že ho následuješ. Když vojáci uloží tělo Vidoucí na postel, opustí úzký vydělený prostor. Jakási žena v bílé zástěře přinese Aragornovi cínovou misku s vodou, proužek plátna a lněný pytlíček, který voní jako celý tento prostor, ovšem intenzivněji. Král mlčky rozmělní suché lístky, které pytlík obsahoval, mezi prsty, které poté namočí ve vodě. Nakonec tam smočí i proužek látky a tím otírá čelo Vidoucí. Toto několikrát zopakuje, než látku vyždímá a jen přetáhne přes misku. "Vrátím se za chvíli." Kývne na tebe a odejde. Dívka na lůžku dál klidně oddychuje, ale víčka se jí začnou po chvíli drobně chvět. Probouzí se. Eldaron Vidíš na trpaslíkovi, že mu na dívce neobvykle záleží. Snad by tě to jindy překvapilo, ale nyní je tvá mysl zaujata něčím jiným. Jakmile se dotkneš dívčiných spánků, její ledová kůže tě trochu zaskočí. Začne ti cosi vrtat hlavou. Tak rychle by nevychladla. Není snad mrtvá? Dřív než se ale rozhodneš pro něco jiného, snažíš se navázat jakési spojení a předat jí své síly. I když se ti rozhodně nepodaří v takové míře, zjistíš, co s dívkou je. Jen spala. Prokletí a nebo dar, záleží na úhlu pohledu, které na ní spočívalo, je pryč. Jeho smrt se projevila na ní, ovšem ona byla stále živá. Pochopil si to vše naprosto dokonale díky vašemu spojení, ovšem nikdy jsi se ještě s něčím takovým nesetkal. Ani elfové o ničem takovém nemluvily. Tvá síla dívce pomohla, aby z ní mrtvý cizí duch vyprchala rychleji. Věděl jsi, že je zachráněna. Ale také jsi věděl, že spojení musíš ukončit, že musíš své ruce sundat z její hlavy. Nakonec se tvé dlaně spíš jen svezly dolů. Cítil jsi, jak padáš na podlahu. Na chvíli ještě zahlédneš otce, který se k tobě rychle sklání, ale poté se vše ztrácí do temnoty. A pak, pak přichází opět světlo. Přijde ti to velmi rychlé, ale zároveň i nekonečné. Nad sebou vidíš zdobenou klenbu, kolem tvého lůžka, na kterém ležíš, visí bílá plátna a nakonec, kdosi se nad tebou sklání. "Synu, jak se cítíš?" Opatrně se usměje tvůj otec. Když vidí, že jsi vzhůru, tiše k tobě přisedne a zkoumavě pozoruje tvoji tvář. "Vše vypadá jinak, než se nám zdá." Zamyšleně a jakoby sám pro sebe začne hovor.

Osud Středozemě - 23. ledna 2011 20:56

Toby – Dobrodružství začíná Král lehce pohodí hlavou a zahledí se do lesa směrem, kde mají vaši nepřátelé své tábořiště. “Jsem vládce hejna. Ona je naše paní. Ona nám dává sílu. Až zasněně zazní ve tvé hlavě. Teď jsme jen přerostlí orlové, jak by řekli lidé této země. Trochu rozzlobeně král pokračuje a zabodne své oči do tebe. Ale pak... Až se vrátí... Jeho myšlenky zní skoro jakoby sliboval pomstu tobě. Opravdu by asi nebylo vhodně ho nějak pohněvat. Vždyť by stačilo jedno klovnutím tím zobákem, který je široký jako hlava urostlého hobita. Než ti král stačí odpovědět na tvou otázku, už nestojíš na svém místě. Trochu překvapeně se za tebou otočí, poté se ohlédne zpět do lesa a nakonec s lehkým zavířením křídel přiskočí k tobě blíž. Překvapuje mě, jak je váš rod rychlý. Poznamená jen tak mimochodem. Poté se ohlédne po svých průvodcích a snad i přemýšlí nad tvojí žádostí. Mohu s tebou poslat Sírafa. Ovšem musíte letět pustinou. A nesmí tě donést moc blízko. Lidé někdy jednají bez rozmyšlení. Byli by schopní ho zabít. Opět trochu pohrdlivě poznamená na adresu lidí. Vrátíme se. Krátce zavelí král, nečeká, až se rozkouká, a jen tě kupodivu jemně popadne zobákem za límec košile a hodí si tě za krk. Přistaneš trochu jako pytel brambor, ale stačíš se pevně zachytit, než znovu vzlétnete. Tentokrát ti let dělá menší obtíže, ovšem když začneš opět koukat pod sebe, žaludek se ti nebezpečně vlní. Naštěstí přijde přistání dřív, než se ti zdálo. Ovšem z celého letu je asi právě přistání to nejhorší. Když konečně král dosedne na zem, máš co dělat, aby jsi nespadl. Místo toho však celkem elegantně sklouzneš na zem. Síraf se k tobě ihned nakloní a postaví tě zobákem na nohy. Čeká nás cesta, že? Oči mu zasvítí vzrušením. Král se na tebe už jen krátce ohlédne a poté se podívá i na Sírafa. Dlouho nevyčkávejte. Zazní ti jeho myšlenka v hlavě a poté se už od tebe odvrátí a věnuje se jiným věcem. Stejně jako ostatní ptákolvi, takže máš trochu se Sírafem soukromí. Měli bychom vyrazit ještě dnes. Jsi připravený k odletu? Promluví k tobě ihned Síraf myšlenkou. A snad si i nedočkavě poskočil!

Ogmar - 24. ledna 2011 10:44

Díra nedíra - špína nešpína Když škubnu zvířetem, dojde mi jak tomu kopírákovi lidskýho koně podklouznou nohy. Opravdu bych nepotřeboval moc síly, abych strhl tu tlamu, i jezdce. Vztekle zavrčím, když mi nechce dát mečem. Poněkud so ovšem uklidním, když mi padne provaz z těla, i z rukou. Protáhnu si ruce, a prokřupu prsty, které jsou ztuhlé. I kdybych se mněl ohánět pouze pěstmi, stačil bych z těchle hněďáků zabít aspoň dva, než by mně dostaly. A v týhle díře z písku, snad není nic horšího než oni.....snad.¨ Když hněďák vytáhne meč, jen mu plivnu k nohám a sám se rozběhnu svým tempem, rány biče ignoruji, přikládám to jen k polínkám velkého táboráku, jenž ve mně roste a sílí. Dodává sílu mým svalům, dává mi vůli zabíjet, ale hlavně mi dává důvod proč žít. Tohohle maníka umučím, nebo sežeru za živa. A z toho slunka tady bude i dobře propečenej. A pak přichází běhání.....dlouhý běhání....fákt dlouhý běhání. Nohy se mi zabořují do písku, který se mi dře do kůže, a všemožně mně otravuje. Začínám tuhle zemi nenávidět. Je tu hnusný sucho, smrdí to tu lidma a ke všemu jsem oblečenej jak maškara. Připadám si jako idiot. Zpocený idiot. Pokud to takhle pude dál, nakonec ještě budu já ten propečený.... Běžíme opravdu dlouho, celou dobu si říkám co je horší, v tom vedru stát, nebo běžet......v každým případě je lepší běžet, a vědět že se někam dostanete. Ale jest-li poběžíme ještě dvajnásobně dlouhou dobu asi mně třískne Sauronova pěst.... Postupem času, začnou haradrini brblat něco o hlavní cestě. To si uložím do paměti, jelikož se mi to může časem hodit....přeci jen musím vědět kudykma zdrhat. Postupem času, zastavíme....konečně....a sesednou jak haradrini, tak ulehnou i jejich smradlavý koně. Vezmu si ještě provizorně hozenej kus tvrdýho chleba, a začnu ho trhat na kusy. Po té chvíli už příjde noc. Haradrini se cpali něčím, co smrdělo jak smradlavý ovoce.....pokud tady tak smrdí maso....asi toho haradrina opravdu jen zabiju. Po jídle vyčerpáním padnu do písku a na místě usnu. Sním o tom jak řežu elfům uši, a cpu je do chřtánů kopajícím trpaslíkům. DOkonce se směju té části snu kdy držím hobita za nohy a rozháním se s ním jako kyjem proti přibýhajícím haradrinům. A pak....křik...no jekot. Asi člověk.....a asi je ozbrojenej ! Cinkot zbraní, mně probere kompletně. Ve chvíli sem na nohách a rozhlížím se po okolí. Díváms e před sebe a za sebe.....i kolem sebe, abych zpozoroval příp. Nebezpečí. Pokud žádné není, nebo mi aspoň dává pokoj přemístím se k haradrinům, abych buiďto situace využil.....nebo zneužil...

Dain - 24. ledna 2011 23:44

Minas Tirith Z Vidoucí sálal chlad, ktorý bol... Skutočný. Nie neprítomnosť tepla, skutočný, dych a nádeje berúci chlad, chlad smrti. Takto umierajú ľudia? Niekto ním zatriasol. Nereagoval, nedokázal reagovať. Bol niekde inde. Rástla v ňom zlosť, no je plamene zatiaľ pridusil žiaľ, ktorý sa na neho znášal ako ťažký rubáš. Znova ním zatriasli. A znova. Zdá sa, že to mysleli vážne. Zdvihol pohľad a zadíval sa do očí princových. Keby to bol ktokoľvek nižšieho postavenia, zrazil by ho z nôh. Ale v jeho očiach videl odhodlanie, videl tam... život... Niekto mu niečo hovoril. Nevedel čo, slová išli mimo neho. Napriek tomu porozumel posunkom a gestám. Pustil Vidoucí a sadol si na podlahu, neprítomne sledujúc, čo sa to princ (a kráľ. Keď ona niekoho označila kráľom, bol to kráľ) robí. A sledoval až do chvíle, keď sa Vidoucí nadýchla. Nie, nezdalo sa mu to, otvorila oči a prudko sa nadýchla. Vykríkol a skočil k nej, škaredo odsotiac dediča Gondorského trónu. "Žije! Skríkol ešte raz nadšene, vrhajúc pohľad na všetkých okolo. Chcel sa v prvom rade poďakovať princovi (ano, konečne si uvedomil, o čo tu ide a kto mu skutočne pomohol), no zistil, že aj ten je momentálne bezmocne leží v náručí svojho otca. Aj chcel niečo povedať, ale bol prerušený. Prítomní vojaci sa rýchlo ujali nosítok s Vidoucí, a z plášťa a dvoch kopijí vytvorili ďalšie pre následníka trónu. Slečna už zase zatvorila oči, ale bolo zreteľne vidieť, že dýcha. Kráľ ho vyzval, aby ho nasledoval, ale boli to zbytočne prednesené slová. Nepohol by sa od nej za žiadnu cenu... Znova kráčal vnútornými nádvoriami citadely a znova z nich videl iba kúsok dlažby, nosítka a Vidoucí, ktorej sa konečne do tváre navracala farba. Jedna časť duše mu hovorila, že je úplne bezmocný, pretože by ani nevedel, kadiaľ utiecť, v prípade najhoršom, ale tá jedna časť duše vôbec nebola dôležitá. Dôležitý bol cieľ, ktorý už tak nejak tušil pred sebou... Domovy uzdravovania, posledná výspa kedysi mocných liečiteľov Západu. Ak sa vidoucí nezotaví tu, tak už nikde. Vidoucí (aké je jej skutočné meno? premýšľal) odniesli do presvetlenej komnaty s výhľadom na východ (na Mordor, ano práve tam...) a ošetrovateľka vedľa nej položila misku s pariacou sa vodou, váčik byliniek a odišla. Trpaslík sa podivil. Možno od neho čakala, že sa o ňu postará sám, koniec koncov, kto vie, aká povery si miestni rozprávajú o trpaslíkoch. Až keď ho jemne odsunula niečia ruku, uvedomil si, že v miestnosti s ním ešte voľakto je. Otočil sa a uvidel Aragornovu vážnu tvár. Vraví sa, že ruky kráľov sú rukami liečiteľov. "Žije... Bude v poriadku, však?" spýtal sa, no odpovede sa mu nedostalo. Bylinky, keď boli vo vode prevoňali celú miestnosť niečím nepopísateľným, vzdialeným a krásnym. Takto, pomyslel si prekvapene, by voňali hviezdy, keby na seba vzali ľudskú podobu a zostúpili medzi smrteľníkov. Vlastná myšlienka ho dokonale prekvapila. Takto on nemyslel. Ale... Vo vzduchu bolo skutočne niečo elfské... Kráľ jej opatrne obýval čelo. Zdalo sa, že sa Vidoucí dokonca aj jemne usmiala, ale to bola zrejme iba jeho predstavivosť. Nakoniec však osameli, Aragorn odišiel a ostala iba vôňa. Usadil sa pohodlnejšie, vedľa postele a bez toho, aby si to uvedomil, začali sa mu zatvárať oči. Bol to namáhavý a zvláštny deň a on už ho mal plné zuby, hoci bolo iba chvíľu po poludní. Možno na neho iba tak pôsobili tie bylinky. No nebolo mu ešte dovolené zaspať, pretože Vidoucí sa striasla. Ako keby zo seba zhodila zlý sen a teraz sa potichu znova vracala k vedomiu. "Tak predsa... Ani som už nedúfal." šepol, možno jej, možno sebe. "Ja som ti to hovoril, ja som ti vravel, že nezomrieš. A mal som pravdu. Vidíš, nikto mi neverí ale ja mám vždy pravdu." hovoril ticho s úsmevom. Nevedel prečo to všetko hovorí, možno iba potreboval zo seba dostať všetko to napätie, možno podvedome cítil, že ešte stále zvádza nejaký boj a že jej známy hlas pomôže vrátiť sa tam, kam patrí, do života... "Liečil ťa princ a potom aj kráľ, aby si vedela. To je česť, ktorá sa nedostane len tak niekomu." štěbetal vesele dál, celkom netrpaslíkovsky. A ona... No, snaď sa už zobudí...

Eldaron - 25. ledna 2011 19:18

Minas Thirith Pomalu se zase probírám, vím co se zhruba dělo, a vše je tak zmatené.... Jsem vpořádku otče, to víš.... dívám se na svého otce a snažím se posadit, jde to ztěžka, protože vše, každý sval mě bolí, pálí mě oči a ruce mám těžké jako z oceli... Dal bych si medovinu, nebo silné víno... pronesu tiše a pak se konečně posadím, protřu si oči.... Jak se daří té dívce? Jak to s ní vypadá? urychleně se rozhlédnu a pak dokonce vstanu, první kroky jsou nejisté ale každý krok mi vrací víc a víc síly, po chvíli dokonce vytasím svůj meč a pevně jej sevřu v napřažené paži.... Máš pravdu otče, vše se zamotává víc a víc, dle slov té vidoucí jsme sami, tudíž se musíme spoléhat jen na sebe, kdo ví co může přijít ze severu, vyšli pošli k dúnadanům, ať se věrní vydají do tohoto města já vím že teď nesmíme jednat unáhleně, nemůžeme proti jižanům vytáhnout silou, byla by to má zhouba, a tím spíš musíme být opatrní.... pomalu přejdu k otci a stisknu mu rameno, zahledím se mu do tváře a pousměji se... Víc než kdy jindy si přeji abys měl důvod být na mě hrdý, a já tě nehodlám zklamat, jen jedno mě zaráží, proč mě ta dívka nazvala králem, vždyť krom okolí Minas Thirith a dúnadanů nikdo neví že jsem tvůj syn, pro většinu lidí jsem jen podivný kapitán hraničárů jež přijel od moře.... Zamyšleně chvíli stojím a pak přejdu k oknu, dívám se na svou zem, na Osgiliath v dáli jež si žije svým ruchem.... Mám li jednou převzít tuto zem, chci aby vzkvétala ještě staletí po tom co spočinu vedle tebe a našich předků..... otočím se rychle a lehce se mi zatočí hlava, jsem ještě trošku zesláblí, ale to nevadí.... Co si o tom všem myslíš otče, jaké rady dá moudrý otec svému mladému synu?

Osud Středozemě - 29. ledna 2011 20:30

Ogmar - Přepadení Po své levici máš stan, který si Haradrini postavili. Po pravici otevřený prostor. V chladné noci se zvuky o sebe naražejícího kovu nesou na velkou vzdálenost. Když povylezeš blíž ke stanu, tvé oči spatří skupinku postav v sobě. Občas se zaleskne čepel, když se v ní odrazí světlo měsíce, ale jinak je to jen chumel lidských těl. Ani se nesnažíš rozeznat, který z hábitů bude těch tvých věznitelů. A pak tě do očí doslova zaštípe známý pach a ty zahlédneš rudo-zlatou záři, která se rychle blíží směrem k tobě. Odskočíš od stanu a ten vzápětí vzplane. Křik je silnější. Podle všeho útočníci vyhrávají. Neměl by si tak dlouho čekat. Stan vedle tebe hoří jedna radost, velbloudi s hýkáním prchají do pouště a Haradrini se dál mezi sebou perou. Snad nastal tvůj čas...? Pozn.: Ruce ti na začátku nebyly rozvázané zcela. Nebyl si táhnut velbloudem, ale ruce jsi měl stále k sobě svázané. Což platí i teď. Stále je máš před sebou u zápěstí svázané. Kontrolovala jsem to.

Osud Středozemě - 29. ledna 2011 20:31

Dain - S Vidoucí... S dívkou Parkrát se jí víčka ještě zachvěla, než nesměle otevřela oči. Vypadala jinak. Vlasy kolem sebe rozprostřené jako tmavý závoj, oči sivé, pleť alabastrová bez jediné vrásky, ale ze všeho tak nějak koukal život. Ne podivná strnulost. Oči jí těkaly ze stranu na stranu. Drobné rty se mlčky rozpohybovaly. Dívka opatrně zdvihla hlavu a když konečně zaostřila pohled na tebe, jen vykulila oči a cosi vyjekla. Nerozuměl jsi jí ani slovo, ale ona rychle vyklouzla druhou stranou z lůžka. Snad chtěla někam odběhnout, ale rozhodně jí její nohy zradily, protože se jen bezmocně sesula na podlahu. Nyní se pomalu zdvihala, stále cosi drmolíc v tobě neznámém jazyce. Havraní vlasy jí spadly přes ramena, takže jí nebylo vidět do obličeje, ale podle tónu řeči se zdálo, že jí něco rozčiluje. Pozn. Omlouvám se, že je to tak krátké, jen nějak k tomuto nevím, co napsat více.

Osud Středozemě - 29. ledna 2011 20:31

Eldaron - Domy uzdravování Trvá to jen chvilku, co ti otec podává pohár s vínem. Jeho vůně je omamná, ale na tebe působí povzbuzujícím účinkem. Únava z tebe pozvolna padá. "Bude v pořádku. Její úděl odešel s jejím proroctvím." Aragorn se na chvíli zamyslí. "O tomto způsobu přenosu věštby jsem jenom slíchával z řeči elfů. A navíc, ona není elfka!" Zdá se okolnostmi opravdu překvapený. Král přikyvuje a trochu ztěžka dosedne na lůžko, kde jsi před chvíli ležel. S přemýšlivou tváří studuje dlažidce na podlaze a pomalu odpovídá. "Synu, toto není tvá zkoužka, zda-li jsi hoden mého místa. Ale ta dívka správně věděla, že ho zaujmeš. A neřekla bych, že to věděla ona, ale ten, kdo do ní zasadil proroctví." Usměje se také trochu. "Ale jsem rád, že žádáš mé rady. I když bych byl ještě šťastnější, kdybych ti mohl opravdu s čistým srdcem dobře poradit." Trochu posmutní. "Zdá se, že elfové něco tušili, ale nemohli o tom mluvit. Jinak si nedovedu vysvětlit ty zvláštně přicházející zprávy." Opět se postaví a zahledí se ti do očí. "Dokud ale nebudeme vědět více, nemůžeme pořádně odpovědět. Co hledají Jižané v Mordoru? Chtějí snad vzkřísit zlo? Ona jasně řekla, že ze Západu nám poradí. Ovšem ne vše se dá v proroctví brát doslova, to dobře víš. Ale vyčkávat jen tak nečinně se také nedá." "S některými Haradskými bylo uzavřeno příměří. Pozveme je do Pelargiru a zkusme získat více informací. Za nabídku bezpečného pobytu v Gondoru. Pokud jim hrozí nebezpečí od vlastních lidí, přijmou to."

Ogmar - 31. ledna 2011 10:24

Rvačka.....přidám se ? Haradrini se mezi sebou mydlí, jak skřeti o kus čerstvého lidského masa.......a vypadají přitom dost směšně. V Celém tom chumlu ani nevidím Alefa....nebo jak se ten hnědej vůl jmenuje. Podívám se s úěklebkem na svá pouta a odfrknu si. Ale ty hrbatý koně, co odjížděj mi nějak připadaj že by se mohli hodit......no co. Nemeškám a rozběhnu se k jednomu z "koní" a popadnu opratě. Nechci to zvíře zabít, ale pořádně škubnu abych ho zastavil, a ten koní ksicht nemohl utéci. ať už se vzpouzí nebo ne, táhnu ho k něčemu, k čemu bych ho mohl pořádně přivázat. Hořícího stanu si sotva všímám a snažím se zvíře uklidnit tím že ho poplácám po tlustém krku. Pokud mně velbloud kousne, jednu mu ubalím. Pokud je v blízkém okolí nějaký strom, kolík od stanů nebo něco čím bych tu potvoru mohl udržet na jednom místě, přivážu ji ke stromu a rozběhnu se zpět ke stanu. Zrnka písku jsou zvedána pod mýma botama. Hadry jenž mám na sobě, jsou pěkně otravné, ale aspoň jim hned nedojde že jsem skřet......na druhou stranu.....musím najít svůj meč ! Ignorujíc oheň strhnu celý stan tak aby nedopadl na předměty v jeho nitru. Hořící látku stanu odhodím stranou, a jakmile dopadne pokusím se v předmětech najít svůj meč. Pokud ovšem najdu i nějakou zbraň navíc, hněvat se nebudu.... ....Zatracený krámy, přece tu musí bejt můj meč..... Bručím vztekle, ale přesto se pokouším zůstat "poměrně" tichý. Né že bych se bál, ale bojovat s tolika nepřáteli není ani mně po chuti. Kam jen ten zavšivenej hnědej ksicht dal můj meč ?! Moje myšlenky se točí rychlejc a rychlejc.....ale sopustřeďují se jen na jednu věc. A to je můj meč ! Přitom si dávám pozor na bojující haradriny a jsem připraven ukázat těm čenicháčům, jak bojuje pravý Uruk-hai.....a nakonec.....taky bych si dal nějaký lidský maso.....mám hlad...

Dain - 01. února 2011 11:23

Domovy uzdravovania Tvár sa jej vyhladila, získala tú správnu farbu. Čierne vlasy jej okolo hlavy tvorili nádhernú gloriolu, ostro kontrastujúc s belobou postele (a s predchádzúcou bledosťou jej tváre). Bolo to zvláštne. V prvom rade bolo zvláštne, že to on považoval za krásne. Bolo to ešte dieťa. Ľudské dieťa. Možno sa v ňom prebúdzal otcovský inštinkt. No čo, materinský existuje, prečo by nemal byť otcovský? Otvorila oči. Nie kalne biele, nie slepé, ale obyčajné, krásne, sivé veľké a... a vystrašené oči. Chvíľu jej trvalo, než sa zorientovala, kde je. A keď jej konečne padol zrak na neho, čo asi mohla uvidieť? Fúzatú tvár, oči iba úzke štrbinky, cez všetky tie chlpy nevidno, či sa usmieva, alebo mračí, hrozivá kovová helma. Zľakli by sa aj odvážnejší. A ešte k tomu jeho hlas... Nebol žiaden spevavý elf, bol trpaslík. Trpasličie hlasy sú stavané tak, aby keď dole v bani zakričali "zával", bolo ich počuť aj na druhom konci hory. Trpasličie hlasy sú stavané tak, že keď zakričia na nepriateľa, musí si ísť vymeniť spodné prádlo. Keď trpaslík šeptá ukľudňujúce slová malému bezvedomému dieťaťu, znie to ako štrkotanie kamienkov, ktoré čo nevidieť uvoľnia obrovskú lavínu, ktorá zmetie vašu dedinu z povrchu zemského... Pre túto chvíľu svoje trpaslíctvo preklínal... Vyskočila z postele, čo najďalej od neho, pričom spadla na zem. Vyskočil aj on, chcel jej pomôcť, ale... Odplazila sa do kúta, kde vystrašene šepkala niečo v neznámom jazyku. Nepoznala ho. Cestoval s ňou... ani nevedel koľko dní a ona ho jednoducho nepoznala. Zdalo sa, že ani nevie, kde je. Otvoril ústa, možno od prekvapenia, možno chcel niečo povedať, keď mu to došlo. Bol hrdý na to, že oklamal Vidoucí a dievčina to prežila, ale uvedomil si, že Vidoucí mala pravdu. Skutočne zomrela. Tá, ktorú poznal on, tá... city neprejavujúca mrcha, aj to dievča, ktoré ho dnes ráno hnalo z postele (dnes... zdalo sa to ako veky), hravé, mladé, zdravé, obe boli mŕtve. Namiesto nich tu ostala... tá pôvodná. Cudzinec v známom tele. Cudzinec vo svojom vlastnom tele, opravil sa. Chcelo sa mu nadávať. Hrozne, dlho a moc. Lenže, mal pred sebou vystrašené dieťa a nadávajúci trpaslík by ju určite neukľudnil. "Neboj sa, si v bezpečí." povedal najkľudnejším a najpríjemnejším hlasom, akého bol schopný. Bol si istý, že mu nerozumela ani slovo. Zložil helmu, zahodil zbrane (zacinkalo to takým zvláštnym, smutným zvukom, ktorý každý trpaslík nenávidí. Ako keby odkladal svoju dušu) a priblížil sa ku nej. V podstate, keby sa postavila, bola vyššia. Natiahol k nej ruku (pomaly, tváriac sa priateľsky), pričom druhou rukou odkryl misku, v ktorej chladli bylinky. Stále však voňali a dúfal, že ju aspoň trocha ukľudnia. "Musíš znova do postele. Neboj sa. Si medzi priateľmi. Zavolám ošetrovateľa, ten sa o teba postará." hovoril potichu, s úsmevom. A sám pre seba si dodal, že bude musieť zavolať aj tlmočníka. Lenže... Do akého jazyka? Podával jej ruku (podivne mu ju obmývali slnečné lúče dopadajúce cez okno. Sama Vidoucí sedela doslova v kaluži svetla. Krúžky brnenia sa mu leskli), dúfajúc, že neujde. Ak ruku prijala, posadil ju znova na posteľ. Ak nie, sklonil ju. Nechcel ju do ničoho nútiť. Nemohol...

Toby Dolanský - 03. února 2011 11:24

Dobrodružství začíná Děkuji ti králi. Určitě to ušetří mnoho životů. ocením jeho pomoc. Určitě poletíme pustinou nebo dost vysoko, aby si nás lidé ani nevšimli.Síraf bude v bezpečí. ale to už letím za jeho krk, kde se rozplácnu jak pytel brambor. Nicméně se díky tomu dokáži udržet při rychlé startu. Kupodivu není let již tak strašný, ale na vyhlídkovou cestu to také není. Nechám si pomoct od Sírafa a opráším si oblečení, které by už potřebovalo vyprat. Síraf se zdá být natěšen na náš "malý" výlet narozdíl ode mě. Ano za chvíli vyrazíme. Počkej ještě. Dojdu si posbírat své "vybavení" předtím než vyrazíme. Pokud se tedy dá nůž, pánvička a hrníček nazývat vybavením. Pak si ale uvědomím velký problém a to, že nemám jak si ty věci odnést. Nemám žádný vak ani batoh do kterého bych to dal. Tak chvíli přihlouple stojím v jedné ruce panvičku a v druhé hrníček s nožem. Pak už mám problém vyřešen. Sundám si svůj plášť a vytvořím z něj provizorní vak, který sice musím jednou rukou držet, ale alespoň budu mít při letu tu druhou volnou. Tak už můžeme vyrazit. řeknu Sírafovi, když dosbírám své věci. V tu chvíli jenom doufám, abych se tou jednou rukou udržel. Víš kde je Gondor a v něm Minas Tirith Sírafe?

Laif Dornwell - 04. února 2011 15:50

Lov S velmi potěšeným úsměvem a horkostí u srdce jsem opouštěl náš úkryt. Pevně jsem sevřel v rukou Nailin luk a cvičně jsem vystřelil jeden ze tří šípů do vzdáleného stromu. Chtěl jsem se ujistit že jsem nevypadl ze cviku a jak je vidět tak základní zkušenost stále mám. Se spokojeným úsměvem si vytáhnu svůj šíp a vyběhnu svižně do lesa. Procházím keříky a křovisky velmi opatrně. Se šípem založeným v luku se porozhlížím a téměř ani nedýchám jak se snažím slyšet i ten nejmenší pohyb. Neměl jsem vůbec tušení o tom kolik by tu mohlo být zvěře ale byl jsem si jistý že se nějaká najde. Počítal jsem s tím že vyberu i nějaká ptačí hnízda abychom si mohli obohatit náš jídelníček. Připadá mi to jako ty moje výpravy do okolní krajiny. Když jsem byl mladý a stejně jako Anabel zachvácen touhou po cestování... Trošku mě bodne u srdce když se mi v hlavě vynoří vzpomínky na rodinu. Ale rychle je zas zaženu a snažím se dávat pozor na cestu. To nakonec brzy přinese své ovoce když najdu čerstvé zaječí stopy. S novým, loveckým nádechem po nich okamžitě vyrazí a moc mě potěší když brzy dostihnu zaječí skupinku. Pomalu natáhnu luk a vyberu si ušáka který se mi odhaluje nejvíc. Pak pustím šíp za svým cílem. Pak rychle založím další šíp a vystřelím znovu po dalším. Ale byl jsem moc pomalý. Už jsou pryč a mě zbyl jen ten jeden nebožák. Aspoň něco. Pomyslím si a vyndám z něj šíp. Pak se i se svým úlovkem okamžitě vracím za Naili. Cestou se ale zastavím ještě u pár snáze dostupných, ptačích hnízd. Jak jsem měl v plánu.

Eldaron - 04. února 2011 21:17

Domy uzdravení Poslouchám svého otce, a jeho návrhu přitakám, vím že v tomhle je jistě zběhlejší nežli já, mám však strach z jiných věcí, proto se chvíli po té co domluví ponořím do svých myšlenek, ani jednou ho nepřeruším.... Já jsem jen rozrušen otče, před pár dny jsem plul k břehům Středozemě, do Dol Armorthu, a byl jen obyčejný Dúnadan, syn kapitána, nic víc, nyní, aniž bych si zvykl na to že jsem princem Gondorským, staví mi již na hlavu tvou korunu, a já si příjdu jako bych tě měl nahradit, ale cožpak to jde? Ty jsi král, ty jsi si vybojoval to co ti patří, já bych si to měl zasloužit byť jen činy, i když jsem tvým synem, měl bych mít zásluhy na to nosit korunu a mít tvou důvěru.... zase se zadívám z okna a zakroutím hlavou..... Musím vyslat posla do Marky,musím je vyslat do Eriadoru, musím se dozvědět kdo příjde, snad alespoň Dúnadani, pokud ne Rohanští, přeci nás vlastní lidé nezradí.... chvíli stojím bez hnutí a hlavou mi projede obraz toho jak můj otec napadl lodě korzárů a pomohla mu přízračná armáda, chytím se za hlavu a zatřesu hlavou.... Mohu pak s tou dívkou mluvit? řeknu tiše a jdu pomalu k otci.... Ale nejdříve s matkou, jistě má o mě strach... sednu si zase bezradně na postel a dám hlavu do dlaní.... Tolik bych toho chtěl dělat pro svou zem, že zapomínám že musím také něco dělat pro sebe, matka i ty máte pravdu, už je čas najít si dívku jež zaplní mé srdce.... chvíli sedím s hlavou skloněnou, pak vstanu a vydám se ke dveřím.... Budu ve své komnatě, až mě bude matka chtít vidět, a dej mi prosím vědět jak to dopadne s Haradskými, jak příjmou pozvání, nyní mě omluv, jdu do města, ještě jsem nepil víno tady v hostincích... najednou mám potřebu jít pryč, prostě mezi lidi, a bavit se, i když jsem následník trůnu, chci být i někdo kdo posedí v krčmě bez tohož aniž by o tom kdo věděl dřív než tam vstoupím...

Osud Středozemě - 06. února 2011 21:57

Ogmar - Přepadení v poušti Velblouda se ti povede velmi rychle chytnout. Chová se jak pomatený. Zjevně se mu nelíbí plameny. A komu ano, že? Když se ho pokoušíš uklidnit, což je od tebe trochu zvláštní chování, jen cosi zamručí a ztuhne jako socha. A až tvá ruka zmizí, začne se chovat tak nějak normálně. O kolík téměř zakopneš, a proto ho využiješ a velblouda k němu přivážeš. Sice si trochu podupává, ale nechá se. Nejspíš má respekt. Stan je zatím téměř v jednom plameni, a proto strhnout plachtu není tak jednoduché. Povede se ti přitom zapálit i své vlastní šaty. Rychle je uhasíš válením se po zemi, ale i tak cítíš, že jsi se nepříjemně popálil. Více to budeš však rozebírat až druhý den, zatím tě bolest jen povzbudila do boje. Rychle se začneš přehrabovat mezi věcmi, ale narazíš na nějaká uzavřená zavazadla, další látky, kotlík, pak něco, co smrdí jako jejich jídlo, ale nic víc. Žádný meč. Potom se tu však něco zablýskne v plameni dohořívající stanové látky. Rychle potom chňapneš. Není to sice tvá zbraň, ale poslouží také dobře. Jde o šavli, kterou jsi viděl u Haradrinů. Když se nyní otočíš, zjistíš, že bitka zuří dále. Vaše skupinka, kterou rozeznáváš díky přítomnosti Alefa, se shlukuje kolem jmenovaného. Nepřátel je přesila. Snad pravý čas vrhnout se na ně. Odhodlaně bojovat za své věznitele? A nebo sekat hlava nehlava? Útočníci v půlkruhovém obklíčení zatlačují Alefovu skupinu dál a dál. Ti se sice brání, ale očividně nemají už mnoho sil. Jsou 4 proti 6.

Osud Středozemě - 06. února 2011 21:57

Dain - Domy uzdravování - S dívkou Dívka tě dále vyděšeně sleduje, sedíc na zemi, nohy pokrčené a rukama za zády opírajíc se o podlahu. Se zmateným pohledem pozoruje tvá ústa a snad by si mohl říci, že sleduje i slova, která jsi vyslovil, marně přemýšleje o jejich významu. Když sundáš helmu, zprvu se přikrčí, ale pak se zvědavostí krk natáhne. Ovšem cinkot zbraní jí opět donutí se přikrčit. Velmi pečlivě sleduje každý tvůj krok - tvé jemné nahnutí, podání ruky, odkrytí bylinek, kmit v očích, všechno. Zdá se, že nic jí neujde. Její oči chvíli sledují to, chvíli ono. Neustále těkají sem a tam jako zvíře lapené v kleci. Uhýbá. Přeci jen se vzdaluje od tvé ruky. Ale jak paprsky dopadnou na tvou zbroj, její oči zamrkají. Cosi zažvatlá svou řečí a nyní ona natáhne ruku. Oči rozšířené údivem lapají odlesky slunečních paprsků na kovu v podobě kroužků. Cítíš, jak její prstíky se velmi jemně dotknou zbroje. Sotva znatelně ji hladí, zatímco si dál povídá. Netušíš, co říká, ale z jejích rtů doslova plyne vodopád slov. Přitom se jemně dotkne i tvých vousů spletených v copánky, ukáže na postel, kývne hlavou ke slunci a nakonec pohlédne na bylinky. Poté se trochu zamračí, pohlédne na tebe a přemýšlivým tónem pokračuje ve svém monologu. Řeč je to velmi, nemůžeš najít to správné slovo, až tě napadne šepot večerního větru za letního období. Jak ji tak sleduješ, můžeš usoudit, že přeci jen není takové dítě. Její tvářička je sice jemňoučká, ale postava přeci jen prozrazuje počátky ženských tvarů. Snad jí je 16. Možná 17. Těžko říci, jak vypadají dívky z Východu. Ženy se nikdy vašich obchodů s Východem neúčastnily. Konečně se monolog zastaví a její tázavý pohled, stále trochu nedůvěřivý, se upře na tebe. Nyní už klečí více nahnutá k tobě, ruce položené na klíně.

Osud Středozemě - 06. února 2011 21:57

Toby - Další let Síraf poslušně počká a zvědavě sleduje tvé počínání. Mezitím si tu a tam pročechrá zobákem peří. Když k němu opět dojdeš a řekneš, že můžete vyrazit, doslova radostí nadskočí a už už si tě posazuje mezi křídla. Tuším směr, ale Bílé město z výšky nepřehlédneš. Následuje cosi jako smích. Je to zvláštní cítit pobavení toho druhého ve své hlavě, ale neslyšet jeho hlasitý projev. Pořád si na to nemůžeš zvyknout. Však za tu krátkou dobu, kdo by si na to zvykl? Síraf se s křikem vznese vzhůru a ostatní mu odpoví. Trochu tě z toho rámusu brní uši, ale dá se to přežít. Velmi brzy za sebou necháte celkem širokou modrostříbrnou stužku a vznášíte se nad zeleným územím. Tu a tam se zelená střídá s trochou žluté, ale jinak jde o zelenou v různých odstínech. Ty sytější, které tvoří malé skupinky o hustém počtu, by mohly být lesy. Ty světlejší zase pláně. Nevíš, zda by mohl Síraf letět rychleji, ale očividně tolik nespěchá. Aspoň se ta cesta dá lépe snést. Zatímco slunce se ti opírá do zad, dostanete se přes další modrolesklou stužku na zemi a blížíte se k šedočernému zástupu vrcholků hor před vámi. Je to jako temná hradba. Vždyť i temnota se nad nimi zvedá. Ale jde jen o sytě tmavomodrou oblohu, která postupně začne pokrývat vše nad vámi a ozdobí se stříbrnými hvězdami. Musel jsi usnout, protože když se ocitnete na zemi, je to pro tebe trochu překvapení. Kolem je černočerná tma a je také trochu chladno. Nejspíš jste někde v horách, netušíš, moc toho nevidíš. Asi by ses chtěl vyspat, milý Toby? Osloví tě mile Síraf, čechraje a urovnávaje si své peří. Rozespalost způsobuje, že se doslova začneš třást chladem. A kručení v žaludku dobrému pocitu rozhodně nepřidává. Cítíš se jak přežvýkaný a vyplivnutý.

Osud Středozemě - 06. února 2011 21:57

Naili a Laif Laif - Lov Po bližším přezkoumání úlovku je jasné, že můžeš být hrdý. Zajíc nepatří mezi nejmenší a s bohatostí vám vystačí jeho maso na dva dny. A pokud se uskrovníte, tak i na tři, ne-li čtyři. Škoda jen, že se zbytek skupinky rozutekl. Cestou zpátky se ti povede ještě spatřit několik hnízd. Dvě z nich jsou i plná, takže k zajícovi sebou neseš 6 vajíček. Naili už vidíš na vašem místečku. Má u sebe nějaké klestí na podpal, ostružiny a snad nějaké bylinky. Naili Když jsi se vším hotova, ani nestihneš začít pracovat na podpalování sušších větví a listů a k jeskyňce se dostane i Laif. Vidíš, že nese sebou zajíce a několik vajíček. Rozhodně máte o sebe nyní na několik dní postaráno. MIMO: Jen odpověz na příspěvek ohledně sbírání dřeva, bylinek a ostružin a uvítej muže doma.:o))

Osud Středozemě - 06. února 2011 21:58

Eldaron - Domy uzdravování - S otcem Aragorn se jen trochu smutně pousměje. "Snad právě přichází doba tvých činů. Jen jsem doufal, že budeš moci dokázat gondorskému lidu hodnost svého postavení jiným způsobem. Ale obávám se, že vše bude opět spočívat na záchraně našich holých životů." Pohlédne na tebe, když mluvíš o poslech a v očích mu lehce zajiskří. "Neboj se, nezradí. Doufám, že takto to ta dívka nemyslela. Vyšlu posli." Když si k otci přisedneš, udělá ti místo a lehce tě obejme. "Té dívce dej čas, ale nejsem si jistý, zda z ní něco dostaneš. Obávám se, že to, co mělo být vyřčeno, už bylo vyřčeno. A víc ani slova. Taková jsou už proroctví." Trochu si povzdechne a povzbudivěji se usměje. "Tušil jsem, že ti to tvá matka řekne. Chápu ji. Ale sám tě do ničeho tlačit nebudu. Srdci se nedá poroučet, jen na něj nezapomeň. Král s milujícím srdcem je velmi důležitý pro zemi." "Běž. Tvou matku uklidním sám. Stačí, když se vrátíš na večeři. A nebo i později. Najdeš jí pak v západním altánku. To je její oblíbené místo." Usměje se Aragorn a sleduje, jak mizíš za závěsem. Jedna ze zapomenutých krčem v Minas Tirith Bylo lehké dostat se nepozorován do jedné zapadlejší hospůdky v Minas Tirith. Stačilo vzít si tvé sešlé oblečení z cest, nechat všechny královské odznaky doma, trochu rozcuchat momentálně čistší vlasy a těžko by tě někdo poznal. Tvou tvář zatím neznají, jen tuší, že někdo vážený přijel za Aragornem a pohybuje se tu v královských barvách. A jen nejbližší vojáci ví, že je syn zpátky. Ovšem zatím nic nebylo oficiálně provoláno. Krčma, kterou si vybereš, je celkem chudým zařízením. Je to spíš jen pivnice a vinárna, mnoho jídel se tu nenabízí. Místními štamgasty jsou hlavně řemeslníci z přilehlých ulic a nižší obchodníci. Občas sem zavítá s nimi jejich vzdálený dodavatel či známý. Když vejdeš, jako první tě obejme mrak tabákové dýmu. Brzy se v něm ale rozkoukáš. Asi šest stolků tvoří nábytek tmavé místnosti, naproti dveřím je pak výčep s kulatým hospodským. Ten kmitá sem a tam buď s poháry vína nebo s žejdlíky piva. 4 stoly jsou téměř plně obsazené, u dalšího sedí jen 1 člověk a poslední je volný. Nikdo ti nevěnuje moc pozornosti, jistě nikdo z nich netuší, že mezi nimi stojí korunní princ.

Eldaron - 10. února 2011 20:05

Hostinec Než vstoupím pořádně přitáhnu dúnadanský hábit k sobě a schovám pod plášť i pochvu s mečem, aby nebylo poznat že to není obyčejný meč. Pomalu vejdu do hostince a vydám se k poslednímu stolu, než usednu podívám se na již sedící a pozdravím .... Pochváleni budiž Valar, a všichni dobří obyvatelé Gondoru pak tiše usednu a když příjde hostinský, jen se pousměji, a po chvíli rozpravy o nabídce se rozhodnu.... Vařené hovězí, láhev vína a pohár horké medoviny, chléb a pak i pivo dobrý muži jako zálohu mu hodím jednu Gondorskou minci ze stříbra a rozhlédnu se po hostinci... Co je nového v Gondru dobří muži, dlouho jsem zde nebyl a rád bych se dozvěděl jak to tady chodí, po letech... můj hlas je klidný a tichy, ale přesto jasný aby jej slyšeli všichni sedící i s hostinským.... Snad je zde dobře, když na citadele vlaje opět zástava krále... dodám rychle, chci se dozvědět jak prostí lidé smýšlejí o vládě mého otce a jak jsou vůbec spokojeni.

Dain - 10. února 2011 21:13

Domovy uzdravovania Bála sa ho. Hrozne moc. Vystrašil ju dokonca aj zvuk odhadzovaných zbraní, čo teda väčšina ľudí vždy prijme s úľavou. Prvý krát v živote nevedel, čo si má počať. Iba tam stál, s vystretou rukou a hľadel na malé dievča, ktoré sa snažilo ujsť. Až dokiaľ.... Až dokiaľ nevystrela ruku a nedotkla sa jeho slnkom ožiareného brnenia. Nevedel, prečo ju to zaujalo, ale zrazu vyzerala omnoho spokojnejšie. Dokonca začala aj rozprávať. Trpaslík na ňu prekvapene hľadel. Zmena bola dokonalá. Ako keby pre ňu zrazu vystúpil z temnoty. Kto vie, možno si myslela, že je skřet, alebo nejaké stvorenie z temnoty a až ten nevinný odlesk svetla na krúžkovej zbroji ju presvedčil. Skutočne nevedel, čo to všetko znamená. Niečo sa ho pýtala. Aj v prívale slov, ktorým nerozumel započul otázku. Posteľ, slnko, bylinky... Ano, na tej posteli, s pomocou tých byliniek ťa priviedli na svetlo... Ale... Nedokázal si ani len predstaviť, čo sa vlastne pýtala. "Ja ti nerozumiem..." Zašepkal takmer zúfalo. Jej reč znela ako švelenie vetra v lesoch okolo Osamelej hory. Jej reč znela ako... Nevedel nájsť tie správne slová. Napriek obrovskej kadencii pôsobil uspôvajúco, krásne melodicky a pokojne. Skoro začal ľutovať, že ten jazyk neovláda. Bolo v ňom niečo slnečné, čo aj v úbohom trpaslíkovi, ktorého údel spočíva v zemi vyvolával tichú túžbu... Zdalo sa, že má rada slnko. Uškrnul sa a vrhol pohľad na posteľ. Stála tak, aby spiaceho čo najmenej rušilo svetlo. Jemne je ju pohladil ruku (žehnal všetkým východniarskym bohom, že si predtým dal dolu rukavicu) a s istou cieľavedomocsťou vstal. "Počkaj, Trošku ti prestaviam izbu." povedal veselým hlasom, a potichu si začal spievať (and throught the windows in the wall comes streaming in on sunlight wings a million bright ambassadors od the morning... Najlepší verš najlepšej pesničky, akú som kedy počul, nemôžem si odpustiť...) A oprel sa do postele, potisnúc ju k oknu, aby na ňu konečne zasvietilo slnko a aby, keď sa posadí, mala výhľad von. Sadol si na posteľ, priamo doprostred tej najváčšej kaluže svetla. Tie časi brnenia, ktoré neboli skryté pod oblečením a vrstvami hrdze zažiarili, hoci nie tak, ako by mali. Dnes, keď si nájde chvíľku pre seba, to brnenie krásne ošetrí, vypucuje a bude žiariť ako nové. Vzal do rúk misku, nakonil sa nad ňu, zhlboka sa nadýchol, aby si tú vôňu zapamätal (chcel si ju pamätať do konca života. Netušil, čo za bylinku to vlastne bolo a keby aj, nevedel by ju nájsť). Radostne sa usmial, starosti z neho opadli. Bol stratený niekde v mladosti, keď po prvý krát opustil mesto a ocitol sa na obrovskej lúke obmývanej lúčmi letného slnka, keď vo vzduchu bzučali včely, v tráve šušťal život a vzduch bol naplnený nadpozemskou vôňou, pre neho úplne novou. Usmial sa ešte širšie a natiahol ruku k Vidoucí, ako keby ju pozýval k sebe. Poď, zem je chladná a tvrdá. Posteľ je pre takú milú mladú dámu (do plného rozpuku ženstva jej, pokiaľ vedel posúdiť, veľa nechýbalo) omnoho pohodlnejšia. A je na slnku. pozval ju tichým, takmer šantivým hlasom. Posteľ mu bola vysoká, tak zakýval nad zemou nohami okovaných čižmách a sám pre seba sa zasmial. Sám sebe vyzeral smiešne. "Ja som Dain. Ukázal prstom na seba a zopakoval svoje meno. "Som z ľudu khazad a som k tvojim službám." Pekne sa jej na posteli uklonil. "A ako sa voláš ty?" spýtal sa čo najvýraznejšie, ako vedel, ukazujúc na ňu. Ešte aj hlavu zvedavo naklonil na stranu, aby podtrhol svoju otázku.

Laif Dornwell - 11. února 2011 11:25

Zpátky v táboře S lehkým úsměvem se po Naili ohlédnu když se vrátím zpátky k naší jeskyňce. S úlevným oddychnutím že se nestihlo stát nic špatného, během mé nepřítomnosti, se potěšeně usměji a přejdu k Naili. Lehce ji políbím na tvář a jemně vezmu za ruku. Byl jsem rád že jsem mohl být zas v její přítomnosti. I ta chvilka na lovu mi bez ní připadala jako věčnost. "Jsem rád že jsem zas zpátky. A naštěstí s dobrými zprávami. Hlady rozhodně neumřeme." Pronesu se smíchem a dojdu až k místu kde by se měl rozdělat oheň, pomalu vyložím své úlovky. Vajíčka položím opatrně do trávy. Jsem rád že se nerozbila. "Máme jídla aspoň... na dva dny pokud budeme šetřit." Pronesu polohlasně a s mírně zamyšlenou tváří se chvíli dívám na zajíce. Pak přejdu k věcem které jsme sebou měli. Myslím že jsem s sebou měl dýku kterou teď urputně začnu hledat. Až po chvilce se mi ji podaří najít. "Půjdu připravit toho zajíce ať se můžeme brzy najíst." Prohodím a s úsměvem na Naili kouknu. Pak se s dýkou v ruce vrátím pro zajíce a vzdálím se s tichým, veselým zpěvem do lesa. Dál od našeho tábořiště. Tam začnu zajíce připravovat.

Naili - 11. února 2011 13:50

jeskyňka opravdu je to pro mě zvláštní okamžik kldu a míru a tak si jej užívám. Sbírám plody a dříví a při tom s láskou prozpěvuji lesu, jako je to u elfů zvykem. Děkuji mu za jeho plody a za to že si je beru a na oplátku mu prokzuji svou lásku elfksými texty. Už si ani nejsem jistá jestli je nějaký rozdíl v tom být a nebýt elf. Přijde mi to docela podobné. A navíc, jestli se někdy vrátím zpět, zvládnu to? nech toho vyhubuji sama sebe a vrátím se se vším potřebným pro oheň a tak dále. Než přijde Laif přinutím Ševela lehnout na jednu z našich cestovích dek- aby se nenachladil a v leže svou nohu bude šetřit víc. Tak to ráda slyším. oplatím úsměv a enchám si tvým polibkem krátce rozehřát tváře. pak kývnu a jdu se ěnovat ohnivé přípravě. když oheň začne vesele plápolat podivám se po něčem co by mohlo posloužit jako drtička na koření či plotna na maso (vhodný placaté kameny, nebo udělám napichováky z klacků či tak nějak)

Laif Dornwell - 11. února 2011 15:40

Zasloužené odpočívání Jen co skončím se svojí prací otřu si důkladně ruce do trávy a za pomocí dýky vyhrabu malou díru kam pochovám vyvrhnuté vnitřnosti a zbytky ze zajíce. Pak se s připraveným masem vrátím zpět. Položím ho, zabalené v kousku bílé látky, poblíž ohniště a usadím se k Naili které věnuji jemný, potěšený úsměv. Teplo které sálá z ohně do mě vnáší zas pocit klidu a bezpečí. Ještě tedy přispěji svojí pomocí Naili k nalezení kamene na které by se dalo opékat. Než se však znovu usadím zadívám se krátce, starostlivě na Ševela. Ujistím se že je o něj postaráno a pak se chvilku jen tak ohlížím po lese. Nechávám se chviličku unášet vzpomínkami na domov což má za následek že chvilku vypadám skoro jako tělo bez duše. Doufám že mě tyhle cesty nezavedou jednou někam do prázdnoty. Pomyslím si a zadívám se na Naili. S úsměvem lehce pohodím hlavou a posadím se k ní. Obejmu ji kolem pasu a lehce si opřu hlavu o její. Její přítomnost ve mně zaplňovala všechny ty prázdné mezery. "Říkala jsi že musíme do Minas Tirith že ano?" Prohodím po chvíli nečekaně a lehce hladím prsty tvé. "Co myslíš že nás tam čeká? Budeme oběťmi nějakých jednání nebo nás zase pošlou na dlouhé cesty?" Mírně se zasměju a vezmu ti ruku do své. Na nějakou chvilku se zamyslím. Dívám do ohně než se zívnutím oči zavřu. "Po tom co mi v Edorasu zemřel otec jsem mohl volně jít kam jsem chtěl. Mohl... jsem se nastěhovat k bratrovi do Minas Tirith nebo... jít objevovat končiny jako má sestra..." Prohodím polohlasně a vesele se pousměji. I když mě to ve skutečnosti ale moc netěší.

Osud Středozemě - 13. února 2011 12:31

Eldaron - Odpoledne v hostinci v Minas Tirith Někteří muži zvednou trochu překvapeně hlavy, jiní ti jen přikývnou na pozdrav. Poté se opět stočí ke svým záležitostem. Jak procházíš stolky, zaslechneš od dvou obsazených dohady o obchodě. Osamělec u třetího stolku zase něco sepisuje a vypadá dost skleslý. "Co to bude, pane?" Přívětivě se tě zeptá zarudlý hostinský. Trochu funí a na čele se mu leskne pot. Rychle přikyvuje, když si poroučíš celkem dlouhý seznam a minci chytí až překvapivě rychle. Při jeho těle by u něj nikdo takový postřeh nečekal. Navíc v tom šeru a dýmu. "Všechno bude podle vašeoh přání." Vypoklonkuje se, protože tuší, že z tebe ještě nějaká dobrá mince kápne. Kolébavým krokem se rychle přemístí do kuchyně, odkud se nesou hlasy, jak rozdává rozkazy. Když oslovíš osazenstvo, oba obsazené stoly ti věnuji pozornost, jen ten jeden mladík se ještě hlouběji sníží nad svým listem. Věk štamgastů můžeš označit za zralý. Je jim nejspíš kolem 40 až 50 let. Všichni tedy jistě s nějakou tou zařízenou živností. Snad i členové nějakého kupeckého cechu? Kdo ví. Ten nejživější pozdvihne svůj půllitr a ujme se slova. "Minas Tirith vítá vždy své ztracené syny." Přátelsky se usměje a připije ti na zdraví. Poté si hřbetem ruky otře ústa a pokračuje dál. "Nastal mír, příteli. A je to blaho pro nás všechny. Jsme rádi, když můžeme zapomínat na temné hrůzy Mordoru. Věříme, že konečně nastaly dobré časy. Přišel jsi ve správnou dobu. Vždyť před pár lety bylo naše město v ohrožení a jeho domy hořely! Ach...jak je dobře, že je to za námi.." Je patrné, že ty, kteří si dobře pamatují válku a snad i byli nuceni bojovat, na ni stále vzpomínají s hrůzou. Míru si jistě velmi cení. Do řeči mu skočí jiný muž. Jeho tvář je vážnější, oči mu nejiskří takovou radostí jako tomu předchozímu, spíše na vše s uvážením pohlížejí. "Návrat krále přišel jako poselství andělů z nebes. Vrátil se ve správný čas. Doslova jako v legendách." V jeho tónu zní lehounká jízlivost. "Mohl přijít dříve. Nemusel nás tak dlouho nechávat pod vládou správců." Dodá na vysvětlenou, ale předchozí mluvčí ho odbude jen mávnutím ruky. "Ty toho namluvíš. Krále milujeme!" Znovu pozdvihne půllitr a jeho červenající se tváře přiznávají, že to není první, co svírá v ruce. "A jeho spanilá žena je naší hvězdou."

Osud Středozemě - 13. února 2011 13:01

Dain - Domy uzdravování Zvědavě se na tebe dívala, když jsi vstal. Měl si pocit, že jsi přímo pod ostřížím dohledem. Stačí malá chyba a ona se ti rozplyne. A nebo aspoň uteče. Ale neutekla. Jen s větší a větší zvědavostí se lehce nadzvedávala a sledovala tvé počínání. Slunce, které se právě zvedlo do své nejvyšší polohy, poslalo své paprsky přímo na lůžko. Byl jsi nejzářnějším příkladem osvícenců. Ani jsi ji nemusel k sobě lákat. Vyskočila sama jako laňka a s nadšeným vypísknutím přiběhla na postel, kam doskočila. Ihned se dotkla tvého brnění, které se ve slunci třpytilo. Tiše si coci šeptala a nakonec se ohlédla po slunci. Okno bylo výše, takže se musela postavit na postel, aby z něho mohla vyhlédnout. Ten pohled ven ji ale dokázal utišit. Jen strnule stála, předloktí opřená o parapet, a vyhlížela ven. Po chvíli se opět svezla k tobě, ve tváři trochu zneklidnění. Až tvé téměř slabikování ji upoutalo ze zamyšlení. Když jsi navíc jméno zopakoval, zbystřila. "Dajn...Dajn..." Opakovala vážně po tobě a přitom vždy jemně ťukla prstem na tvé brnění na hrudníku. Pak ukázala na sebe a s velmi vážnou tváří odpověděla. "Saira." Pokorně sklonila hlavu a chvíli tak setrvala. Pak se znovu narovnala a pohlédla na závěs, který vás odděloval od jiných nemocných. Ukázala na škvíru, která značila východ z vašeho prostoru a promluvila. Dokonce i vstala a zamířila tam, přičemž opět cosi štebetala. Vypadala trochu neklidně, jakoby někam pospíchala. Místy si v jejích slovech zaslech své jméno, přičemž do tebe vždy o to pronikavěji zabodla své šedé oči.

Eldaron - 13. února 2011 16:47

Hostinec Poslouchám muže jež hovoří a upiji s poháru vína a ulomím si kousek chleba, jež se mi zatím objevil na stole, opatrně si odepnu opasek a pochvu s mečem opřu tak abych měl meč stále k dispozici.... Minas Thirith vždy bude živé město, dokud bude Gondorský lid statečný a houževnatý... zareáguji na prvního a pousměji se.... O válce již vím, ale nemohl jsem se jí zúčastnit a bránit svůj domov, byl sem na moři... pronesu tiše a slova těch mužů mě hřejí a bodají zároveň.... Dobrý muži... zavolám na hostinského a usměji se ještě více.... Dej všem co pijí na mou útratu, ještě jsem svůj návrat neoslavil.... chvíli sleduji toho co něco píše a pak se věnuji druhému muži.... Soudit návrat krále zda byl opožděný je zbytečné vždyť se vrátil a to je hlavní, záleží na tom že se skutečně vrátil. Starý správce byl pomatený, a v moci vidoucích kamenů.... vydechnu protože vím jak to měl otec složité a jak nemohl jen tak napochodovat do sálu a převzít svou zem.... Naštěstí dny králů budou jistě dlouhé a plodné, a všechna nebezpečenství budou zažehnána zástavou bílého stromu a sedmi hvězd... musím se pousmát když opět promluví ten druhý a když mluví o matce jen pokynu hlavou... Arwen Ündomiel, čili Večernice, i elfům byla hvězdou, teď zdobí naší zem.... řeknu klidně a pozvednu pohár.... Ať žije král a královna! zadívám se při tom i na reakci mladíka jež něco sepisuje.

Toby Dolanský - 16. února 2011 00:51

První noc v pustině Jeho pobavení přejdu usměvem. Milý Sírafe já jsem schopný přehlédnout mnohem více věcí než jen Bílé město. chci ještě něco říct, ale to zanikne v pronikavém křiku všech ptákolvů. To už ale tychle stoupáme k nebesům a snad se i přibližujeme k cíli. Let už pro mě není tak hrozná zkušenost. Neříkám ale že si ho užívám. Křečovité sevření rukama všeho co by mi pomohlo udržet se a nespadnout, zůstává. Modrá obloha a skvělé počasí mi ale přidávají na náladě a já se i tu a tam podívám na krajinu kolem sebe. Není moc věcí které mohu vidět. Spousta odstínů zelené míchající se s žlutou. Slunce v zádech příjemně hřeje a já si skoro říkám, že dobrodružství není zas až tak špatná záležitost. S těmito myšlenkami mě houpavý pohyb Sírafových křídel a teplo ze sluníčká uspí. Probudím se až když přistáváme. Jediné co kolem sebe vidím je "nic". Černá temnota se rozprostírá kolem a já jsem rád, že neztratím alespoň Sírafa. Sírafe vůbec nic tu nevidím. A prááááá *hepčí* vě sem vvvvsssssttttaaalll. Ty něco vidíš? Jestli ano závidím ti. a pokusím se o úsměv. Je chladno. poznamenám už známé. Měli bychom se někde schovat, někde v nějakém dolíku nebo jeskyni, kde bychom byli v relativním pohodlí. žaludek se mi hlasitě ozve a požádá o svůj příděl. Síraf narozdíl od mé trosky vypadá spokojený. Nejsme stvořeni k cestování a dobrodružství Sírafe. Ne tak jako vy. Potřebuji s tím svým pomoct. Pomůžeš mi milý Sírafe?

Osud Středozemě - 17. února 2011 23:14

Eldaron - Hostinec Hostinský ti nadvakrát vše nanosil na stůl a poté s poklonkami se vzdálil opět za svůj pult. Ale jistě naslouchal též. Přátelský muž s plnovousem s přívětivým úsměvem vyslechne tvou odpověď. "Na to si připiju! Pravdu máš, příteli!" A zhluboka se napije. Když oslovíš hostinského, hned se úslužně přiblíží. "Ano, pane, hned to bude." Pokorně začne plnit tvůj příkaz a nanosí poháry všem přítomným, naplněné tou nejlepší medovinou. Všichni se jich s radostí chopí, jen píšící mladík o něj ani nezavadí pohledem. "Snad máš pravdu, cizinče." Ujme se slova opět druhý muž, ten s dlouhým knírkem. Jeho tvář není tak rozjařená, jako líce jiných jeho přátel. "Ale člověk se už naučí být obezřetný." Všichni po tvém vzoru poté pozvednou poháry a připijí na zdraví krále a královny. "Ať žije král a královna! Ať žijí na věčné věky pro blaho Gondoru! Gondor!" Mísí se jejich výkřiky a poté nastane ticho, jak zhluboka pijí. Jediný, kdo se drží stranou, je opět ten mladík. Konečně zahlédneš jeho tvář, když se po tobě ohlédne, snad aby zjistil, kdo tak zjitřil atmosféru v hostinci. Jeho tvář je jemná, ještě nedotčená válkou a utrpením. A přesto jeho oči jsou trochu lesklé od zamyšlení a snad i starostí. Vlasy spíš ulepené, znamení nejspíš cestování posledních dnů a nebo pobývání neustále v podobných zařízeních bez možnosti dopřát si více. Ani oblečení nevypadá nejlépe - ušmudlané, místy i otrhané. Zbraň žádnou nemá, nepočítá-li se dýka u pasu, spíše pracovního rázu. Rychle svůj pohled otočí zpět na list před sebou. Snad pohlédl i na chvíli na pohár s medovinou, ale nedotknul se ho. "A kde jsi se plavil, příteli?" Začne opět hovor muž s plnovousem, růžolící tvářičky se na tebe jen smějí i s jeho rty.

Osud Středozemě - 17. února 2011 23:15

Toby - První nocování, nejspíš v horách Ucítíš ve své mysli Sírafovo pobavení. Ano, příteli. Je sice už tma, slunce zapadlo, ale vidím obrysy hor, v nichž se dnes uhnízdíme. Bude tu závětří, i když ranní chlad nás rozhodně nemine. S klidem ti vysvětlí a začne si opět přerovnávat peří. Tušil jsem, že ty potřebuješ jiné hnízdo. Zní téměř vítězoslavně jeho myšlenka a svým pařátem tě velmi jemně postrčí kupředu. Netušíš, na co narazíš, zda na skálu, či nějaký výběžek. Ale nic takového se nekoná. Tma je sice kolem tebe dále, ale ucítíš, že chlad ustoupil. Nejspíš nějaká jeskyně. Pokud se budeš snažit, nahmatáš po levé straně méně chladnou jeskynní stěnu. A po ní můžeš obejít půlkruhový obrys svého přístřešku na dnešní noc. Je tu sucho, měkké spaní to ale moc nebude. Síraf nejspíš uslyšel tvé kručení v břiše, protože znovu ucítíš jeho pobavení, ale také hrdost. Neboj se, postarám se o tebe. Cosi tě polechtá, až poškrábe na tváři. Hmatáš a hmatáš a nechceš věřit. On snad pro tebe vyškubl celý ostružinový keř, bohatě obsypaný. Bude to stačit?

Eldaron - 21. února 2011 18:49

Hostinec To bych prosil že mám, spanilejší tvář nelze snad ani spatřit, a nikoho nebudu milovat tak jako Arwen řeknu klidně a pak se zadívám po hostinci... Doufám že mám pravdu, už jen za Gondor a za sebe, doufám že zástava králů tu bude vlát ještě dlouhá léta pane...tato zem je opět v nebezpečí ale král ji bude bránit do posledního dechu, tím sem si jist... můj pohled spočine na mladíkovi který stále se věnuje práci a pomalu dojdu k němu a nakloním hlavu..... Jaká práce je důležitější než přípitek na blaho krále zdejší země, smím li se vůbec ptát pane? nemluvím nepřátelsky to vůbec, jde opravdu o zdvořilou otázku a ani se nesnažím nahlédnout do pergamenů na stalo, neboť se to nesluší.... Než na mě zareáguje jen se podívám na vousatého muže a na jeho otázku se pousměji.... Víc jak patnáct let na moři než jsem doplul k cíli, cizí země, pak sem strávil asi 30 let v zemi neumírajících, a nyní sem se vrátil zpět domů..... mluvím klidně, svírajíc při tom pohár medoviny a čekajíc na reakci mladíka

Dain - 22. února 2011 22:31

Domovy uzdravovania Jeho proradný plán sa ukázal byť mimoriadne efektívnym. Radostne sa k nemu vrhla. Mal pocit, že neobjíma jeho, ale slnečné lúče. A neprepočítal sa ni s výhľadom, aj keď, zdalo sa, že zrovna takúto panorámu nečakala. Niečo zamyslene zašvitorila tou svojou hatlaninou a spýtavo sa na neho zahľadela. "No, Minas Tirith asi poznať nebudeš..." povzdychol si, dúfajúc, že sa pýta na meno mesta, alebo niečo také. Každopádne, povedal to viac pre seba ako pre ňu... "Takže Saira? K tvojim službám." vrhol na ňu žiarivý úsmev, dúfajúc, že to aj cez vousy bude vidno. A v tej chvíli sa pozrel na celú situáciu z pohľadu niekoho nezúčastneného. Na jednej posteli sedí trpaslík a nezletilá slečna, ktorá sa k nemu (vysvetlite niekomu, že ona objíma slnko nie jeho) dôverne tisne. Ano, starý Prasák Dain. Všetko, čo sa hovorí o trpaslíkoch je pravda a nie len tie kúsky o zlate, však? Zatriasol hlavou, aby sa takých hlúpostí zbavil. A Saira sa medzitým zdvihla z postele. "Hej, kam utekáš? Musíš ostať v posteli. Pred chvíľou si skoro..." nedopovedal. Nerozumela mu, ale hovoriť dieťaťu, že ešte pred nedávnom jej chceli brať mieru na rakvu je... Netaktné? Odporné? Nevedel nájsť tie správne slová. Niekam ho volala. Kam? Domov? Kde má ona vlastne domov? Odkiaľ je? Vyzerá ako východniarka, ale... Zdvihol sa (zbrane a prilbu nechal tam, duša mu ticho zastonala) a vzal ju za ruku, zamieriac ku vchodu. V náhlom impulze vedel, čo má robiť. Alebo, aspoň si to myslel. Ach, naivný hlúpy trpaslík... Vyšli na chodbu. Skrz okná na ňu dopadali úzke pásiky svetla, vo vzduchu sa vznášal prach a priam božský kľud. Voňala zeleň. Niekde tu museli mať aj záhrady. Vydal sa smerom, ktorým si pamätal, že prišli (skôr tušil, ale nechcel si priznať, že je tu stratený). Skôr či neskôr musí na niekoho naraziť. Ošetrovateľku, liečiteľa, vojaka, pacienta, kohokoľvek, kto ho nasmeruje k východu z Domovov. Tam určite nájde niekoho kompetentného, niekoho, kto mu dokáže zohnať východniarskeho tlmočníka. Musí sa dozvedieť, čo je ona zač. Kam patrí a ako ju tam môže dostať. Pôvodne... Pôvodne chcel Vidoucí, alebo tu dívku, ktorá ho ráno budila nechať niekde v Minas Tirithe, v opatere niekoho milého, chápavého, milujúceho... A ľudského. Aby on mohol... čo? Ticho odísť domov, nesplniac ani jedno z predsavzatí, čo si dal... Ale teraz. Musí ju dostať domov... Po dlhom blúdení nakoniec predsa k tej bráne trafil. Saira pomaly začínala byť nervózna (ani sa jej nedivil), preto si dosť uľahčene vydýchol. Brána bola dokorán, v do tmavej chodby skrz ňu prenikalo svetlo. Iba dúfal, že sa mu slečna nevytrhne a nezdrhne. Hľadať ju po meste skutočne netúžil... V malej strážnici sedela pani, ktorá tu očividne robila vrátnika. "Dobrý deň. Ehm... Toto je slečna, ktorá... ktorú liečil kráľ. Zdá sa, že je... Z Východu. Neviete, kde by sa tu dal nájsť tlmočník? Ja... Ehm, nerozuiem jej ani slovo..." prihovoril sa jej. Vyzerala láskavo, snáď mu pomôže, aj keď, podľa jeho prejavu ho skôr bude považovať za úplneho hlupáka.

Osud Středozemě - 25. února 2011 21:50

Eldaron - Hostinec v Minas Tirith Když oslovíš mladíka u vedlejšího stolu, ten jen sebou poděšeně cukne a list rychle zakryje rukama, které položí na desku stolu přes sebe. Rozpačitě na tebe pohlédne a v jeho obličeji můžeš číst utkvělou snahu ovládnout se. "Omlouvám se. Příliš se topím v myšlenkách." Pokusí se usmát, ale jeho tvář je na to příliš neklidná. Rychle sáhne po poháru, takže trochu tekutiny vystříkne na stůl. "Země neumírajících? To věru nejsi obyčejný cestovatel. Slyšel jsem, že se tam noha smrtelníka nemůže dostat." Se zájmem se zeptá muž s plnovousem. Pak se znovu ozve mladík. "Tak tedy na zdraví." Trochu křečovitě se usměje a pozdvihne svůj pohár k ústům, ale stejně rychle ho vrátí na stůl. Jeho rty se mohly sotva smočit v nápoji, tím jsi si jistý. "Měl bych..jít." Trochu roztržitě se omlouvá a skládá svůj list. Byl hustě popsán poplašeným písmem, to jediné jsi stihl postřehnout. Mladík se začne sbírat od stolu.

Osud Středozemě - 25. února 2011 21:51

Dain - Klíčnice Jakmile jste opustili pro vás bílým plátnem vymezený prostor, začal sis více všímat okolí. Konečně jsi pohlédl i do výše tohoto domu. Ano, byl vysoký, strop byl snad ve výšce pěti metrů. Na lazaret to bylo dost. Hladké šedobílé sloupy držely jeho tíhu a velká, mozaikou zdobená, okna se střídala s menšími okny, jako bylo to ve vaší části. Ovšem tato menší okna bylo možné vidět jen někdy, další závěsy byly zatažené. Bez zdobení, a přesto krásný. Bez okázalosti, a přesto vznešený. Bez koruny, a přesto královský. Tak na tebe tento dům působil se vzduchem prosyceným tajemnou vůní bylinek. Hlavní sál byl velmi rozlehlý a různě rozčleněný bílými plátny. Ale jistě tu byly i jiné prostory. Teď však najít východ. Netrvalo to dlouho, stačilo jen pozorovat kudy a kam proudí nejvíce lidí. Dá-li se to tak říci, protože jinak tu panoval nebeský klid. U vchodu, který byl ozářen sluncem a připomínal bránu na nebesa, což dívenku opravdu uchvátilo, takže vůbec nepozorovala tvůj rozhovor s klíčnicí, ale uchváceně sledovala ozářenou klenbu vstupního prostoru, seděla opravdu bytost, kterou jsi hledal. "Pane trpaslíku, král měl pravdu. Však mi říkal, že přijdete." Usměje se dobrosrdečně postarší žena s četnými vráskami jako paprsky slunce. "Bohužel musel král nutně odejít za jinými povinnostmi, ale tušil její cizí jazyk, bohužel zatím není známý ve městě žádný člověk, který by vám mohl pomoci. Snad se to brzy vyřeší." Žena poté pohlédne na dívenku. "Vypadá dobře, ale nevzdalujte se daleko. Jen do zahrad. Vyjdete tudy doprava a uvidíte do nich ihned vchod. Jsou krásné, bude se jí tam líbit. Jídlo dostane zase zde." Pak konečně pohlédne opět na tebe. "Tedy, zůstanete s ní, že?" Dívenka se zatím konečně nabaží toho zlatavého výhledu a přijde tě zatahat za rukáv. Cosi zažvatlá, ale velmi okatě tě táhne ven.

Eldaron - 26. února 2011 17:54

Hostinec Chování toho mladíka mi začne být víc než podezřelé, proto ho bedlivě sleduji a jeho roztěkanost je pro mě ještě větší záhadou, proto si mu stoupnu do cesty a zahledím se mu do očí.... Copak to skrýváš mladíku tak tajného že ti kvůly tomu buší srdce? pronesu pevným a hlubokým hlasem a mé oči v těch jeho hledají zaváhání.... Co když jsi špeh? Zadívám se na muže s plnovousem a pak jen pokrčím rameny.... Existují vyjímky jak vidíš, v některých z nás koluje stále Numeronská krev, a to i ve mě, jsem Dúnadan, a jeden z přímých potomků Numerojců.... víc mu zatím neřeknu, protože moji pozornost upoutal ten mladík jež je tak nervózní.... Rád bych nahlédl do těch listů, a věz že mi to dovolíš, pokud se ovšem nebudeš chtít prát, a to bych nerad, k boji se vyplatí sáhnout až jako k poslednímu řešení viditelně mu zastoupím cestu a čekám na jeho reakci, dívajíc se mu zase do očí, můj pohled jej přímo spaluje...

Dain - 26. února 2011 21:57

Domovy uzdravovania To miesto, keď sa dostal na hlavnú chodbu už vôbec nepripomínalo špitál. Dokázal by si v ňom predstaviť Kráľovskú sieň. Palác nejakého pohlavára. Stačilo trochu výzdoby, sochu tu a tam a bolo by z toho neuveriteľné miesto aj v tomto meste. A oni z neho urobia špitál... Spomenul si na nemocnice, ktoré mali trpaslíci. Nízke stropy, žiadne čačky, proste miestnosť prispôsobená svojmu účelu, aby ránhojič mal k pacientovi čo najkratšie... Ľudia si očividne potrpia na nejakú tú okázalosť. "Vidím, že kráľ myslel skutočne na všetko." odvetil prekvapene a uklonil sa (znova. Pre istotu. Zdvorilosť mu vždy bola do hlavy tvrdo vtĺkaná. Väčšinou poriskom sekery, alebo metlou. Metla bolela viac). Na jednu stranu bolo povinnosťou kráľov myslieť na všetko, ale na takéto... prkotiny mali iných ľudí. Poradcov. Pážatá. Kohokoľvek. Kráľ Gondoru bol, zdá sa, iný... "Budem na ňu dávať pozor. Aj keď sa obávam, že bude chcieť ísť domov. Dúfam, že panstvo niekoho čoskoro zoženie. Neviem, ako jej vysvetliť, že domov ísť nemôže. Neviem, ako by som to vysvetlil dieťaťu, ktoré by mi rozumelo, nie ešte toto..." povzdychol si, pokúsil sa o úsmev a rozlúčil sa. Pristúpil k Saire, chytil ju za ruku a vykročil von, do svetla. Do záhrad. Aspoň s nimi sa nemýlil. Boli... udržiavané. Akosi pokrčil plecami a nemal k nim moc čo povedať. Rástli tam stromy, rástli tam kríky, všetko krásne usporiadané, pod nohami štrkotali drobné biele kamienky. Zahliadol dokonca aj veveričku, zberajúcu posledné plody pred zimou. Bola ryšavá a omnoho menšia, ako tie, čo videl v Temnohvozde a doma. Aj tam kedysi vraj boli takéto normálne, ale tie čierne ich vytlačili... Veveričia vojna. Keď sa to dozvedel, svet mu zase na chvíľku pripadal ešte zvrátenejší. Saira radostne pobehovala okolo, radujúc sa každému stromu, každému listu (už ich veľa neostávalo), každému záblesku svetla na malom rybníčku (aj zo živými rybami, toto by medzi trpaslíkmi dlho nevydržalo), divila sa veveričkám, ktoré boli očividne na návštevníkov zvedavé a dúfali v nejakú dobrotu. Pokúsil sa im hodiť kram, ale iba to oňuchali a zdrhli radšej niekam, kde bolo bezpečnejšie. Múdre potvory. A neustále mlela tým svojim jazykom. Neutíchajúci prúd reči, ktorý sa tak podivne miešal s krikom vtákov. Napadla mu podivná myšlienka, že tá reč ich privoláva. Ďalší z hlúpych pocitov. To predsa vedia akurát tie lesné padavky, elfovia. A ona moc na elfa nevyzerala...

Osud Středozemě - 04. března 2011 21:19

Eldaron – Hostinec Mladík se trochu křečovitěji zastaví ve svých pohybech a upne na tebe svůj unavený pohled. „Mé srdce už dlouho takto buší.“ Trochu nejasně ti odpoví a vezme do ruky pohár, který hostinský na tvůj příkaz přinesl každému. „Tak to máme mezi sebou vzácnou návštěvu!“ Zvolá muž s plnovousem a znovu ti připije. „Takoví lidé moc města jako je Minas Tirith nenavštěvují.“ Prohodí na to muž s knírkem a pátravěji si tě prohlíží. Mladík po tvých slovech jen vytřeští oči. „Co je to za způsoby? Tvrdíš, že jsi z krve Numerojců a bez ostychu by si vyrval to, co je jiným drahé?“ Jeho slova jsou celkem bodavá, zdá se, že jsi ho opravdu rozčílil. Dokonce se začne chvět. „Ale nemusíš se bát, cizinče. V pravý čas se dozví obsah mého listu všichni, kterým to král sám bude chtít zjevit.“ Trochu pohrdlivě ti odpoví, pohár ti vrátí a jak jsi mohl tušit, tekutiny je tam stále stejně. Mladík se rozejde ke dveřím celkem rozhodným krokem.

Osud Středozemě - 04. března 2011 21:19

Dain - Zahrady Klíčnice jen přikývne na tvá světla a znovu si prohlédne dítě. „S dětmi je to těžké a věřte mi, mistře trpaslíku, něco o tom vím.“ Vědoucně se usměje. „Ale nebojte se, dáme vám ihned vědět, jak se někdo najde. Je to v zájmu krále.“ Ujistí tě s přátelským úsměvem a mile se s vámi rozloučí. Jakmile jste vkročili do zahrady, byla Saira jako u vytržení. Zdá se, že pro nějakou dobu zapomene na stesk po domově. Každý strom musela oběhnout, všechny zelené lístky křovisek pohladit a a k posledním květům léta si musela přivonět. Veverky ji překvapily o to více, skoro to vypadalo, že si s nimi bude hrát, ale přeci jen si určitý odstup ta drobná zvířatka zachovávala, obzvlášť když si všimla, že nic dobrého nemá po ruce. A do toho její hlásek, zpěvavý jako větřík prohánějící se mezi větvemi rozložitých korun stromů, jako k zemi klonící se tráva pod jeho jemným náporem. A pak jste došli na okraj zahrady, který byl tvořen nízkou kamennou zídkou. Ty jsi sotva přes ni viděl, ona mohla o ni opřít lokty, takže měla široký výhled na město a na kraj, který se na jih od města rozkládal. Skvělé oči by zahlédly i blyštící se hladinu Anduiny. „Dajn...Dajn..“ Ozve se Saira vedle tebe, smutně se rozhlížejíc. Poté trochu svraští obočí. „Kral...díeťa...Dajn...“ A následuje příval slov v jejím jazyce. Ovšem zdá se, že jisté nadaní pro řeč má.

Eldaron - 05. března 2011 16:39

Hostinec Nevnímám nic než mladíka před sebou, jeho slova i činny mě utvrzují v tom že něco není v pořádku, když mi vrátí pohár aniž by z něj ubylo postavím jej rázně na stůl a můj hlas zazní jako bouře..... Nenapil ses na zdraví krále a královny, a ještě se odvážíš takto jednat s někým koho ani neznáš, možná že mé jednání není správné ale věz že má opodstatnění, jednou budu muset toto město hájit sám.... po těch slovech mu položím ruku na rameno a zadívám se i na muže kteří se mnou skončili v družném hovoru.... Jmenuji se Eldaron, jsem syn Aragornův a Arwen Večernice, a vrátil sem se do své země v podivné době, každé odporování v této době může být předzvěst zrady, proto se tě znovu ptám mladíku, ukážeš ten list dědici trůnu nebo budeš zachovávat věrnost svému králi, za čož tě možná budu uznávat více než za ustoupení ze svých záměrů.... Je mi jedno že se všichni kolem dozví kdo jsem, teď mám obavy o svou zem, o to co může být vepsáno v pergamenu který ten mladík psal.... Jsem Eldaron, princ Gondorský, náčelník Dúnadanů a syn své vlasti, ale jsem i muž který má rád tuto zem, a i když ji nemohl pomoci ve velké válce, nyní se bude snažit o to víc aby jí uchránil od všeho zlého, nuž nyní se rozhodni zda odejdeš nebo setrváš....

Toby Dolanský - 06. března 2011 17:46

První noc Díky. poděkuji mu a zároveň se snažím skrýt své rozhorčení nad tím, že se o sebe nedokážu postarat sám. Avšak není to tak strašné, ale v duchu si říkám, že se musím začít učit přežít na vlastní pěst, abych nebyl na Sírafovi zavislý. Třeba se to časem také naučím. Lovit, najít si kde přenocovat a tak. řeknu skoro omluvně směrem, kde tak nějak vycítím Sírafa. Jen počkej až zvládnu něco ulovit. Ukážu ti, co to znamená jídlo. Jenom doufám, že do té doby neumřeš hlady. pousměji se do tmy i když netuším co všechno vlastně Síraf vidí a po hmatu začnu otrhávat a jíst ostružiny. Není to zrovna večeře pro krále ale dostatečné množství zasytit dokáže. Třeba ta cesta nebude tak špatná. Teď ale si musíme odpočinout čeká nás ještě dlouhá cesta. S tím si lehnu na zem a zkusím se co možná nejvíc zabalit do svého pláště. Zavřu oči a zkouším usnout. Byl jsi vlastně někdy takhle sám v divočině Sírafe? zeptám se a zároveň si uvědomím jak je to hloupá otázka.

Osud Středozemě - 12. března 2011 23:57

Eldaron - Hostinec – Pozdvižení Jakmile zvýšíš svůj hlas, všichni zpozorní a obrátí své oči k vám, což mladík nese podle své grimasy s velkou nelibostí. Složený list si strčí za halenu a nepříjemně sleduje tvůj výstup. Když se ho navíc dotkneš, lehce se ti vysmekne. Je mladý a jeho chování je čistě mladická vzpurnost. Nemá tě jak napadnout, jen jeho oči metají blesky. „Princ? Budoucí král? Pane, co se děje? Řekněte nám to? Kam všichni ti špehové jdou?“ Spustí se ihned salva otázek, když vyjde najevo, kdo jsi. „Pane, vaše jídlo je na účet hostince. Bude nám ctí.“ Ozve se poníženě hostinský a trochu s obavou tě sleduje. Muži si zatím mezi sebou povídají a čekají, co bude dál. „Nečekal bych, že se takto bude princ chovat.“ Trochu jízlivě mladík odpoví a dál tě propichuje svým pohledem. „Chceš-li vědět, co je v listu, pojď se mnou ke králi, kterému jej donesu, bude-li ochoten mě vyslechnout. Aspoň se uvidí, zda mluvíš pravdu. Pak se ti pokloním.“ Ohnivost, prudkost. Přestože je unavený, přesně toto z něj čiší. „Tvá slova jsou docela drzá, mladíku.“ Zapojí se do hovoru dobrosrdečný zarostlý host. „Já bych to Dúnadanovi věřil. Jeho oči mluví pravdu. A tvé mládí je příliš bujné.“ Na to se ihned ozvou jeho kolegové, kteří buď přitakají svému příteli a nebo trochu projeví obavu, zda s nimi není tropen nějaký žert.

Osud Středozemě - 12. března 2011 23:57

Toby - První noc v horách Ve tmě jen pozoruješ siluetu Sírafa a odhaduješ, že jeho oči jsou nasměrovány k tobě. „Všechno má svůj čas, příteli. Ale já věřím, že se naučíš, co je potřeba.“ Zazní ti v hlavě jeho pobavená myšlenka. „A neboj se, hlady neumřu. Tato země je plná jídla.“ Nyní se už opravdu směje, což je stále pro tebe zvláštní. Takto vnímat veselí a přitom neslyšet žádný smích... „Ano, odpočiň si, cesta bude dlouhá.“ Pochválí tvé rozhodnutí a poté ucítíš podivné zmatení od Sírafa. „Divočina? Jak to myslíš?“ Zdá se, že pojem divočina v jejich řeči ani není.

Eldaron - 13. března 2011 07:32

Hostinec Čekal sem od něj takovou reakci, co taky jiného, když sem byl mladší také sem byl ke všemu vzpurný, ale cesty mě naučili že takto nikdo nic dobrého nepořídí.... Půjdu s tebou k otci, neboť obrana země leží již na mých bedrech, a to co se hýbe na východě nemůžeme podcenit, tak tedy vyrazíme k trůnu, tam se snad přesvědčíš o pravdivosti mých slov, jediné co nyní dokazuje můj původ poznají jen lidé zběhlý v dávné historii neboť meč který nosím je starší než se zdá, je dokonce starší než Andúril, králův znovuskutý meč a zve se Arnarúth... poté se otočím na hostinského a jen se usměji.... Nemohu přijmout tvou nabídku, ale jsi šlechetný pane hostinský, svou útratu zaplatím, já zval, né ty... přejdu ke stolu kde si vezmu rukavice a dojdu k hostinskému abych srovnal účet a ještě mu nechal něco navíc.... Bujného mládí si cením dobrý muži, a pravdou je že tento mladík jedná tak jak považuje za správné, zatím jsem nebyl představen lidu, a tak je jeho odpor na místě, ale i tobě děkuji za slova zastání, mějte se tu dobře pánové, myslím že se sem budu vracet... pak se otočím na mladíka a připnu si opasek s mečem, který už neskrývám a pokynu hlavou, ke dveřím, jdu ven a čekám na něj, abych s ním pak zamířil mlčky k citadele, která se nám otevře bez jediného mého slova, jen pokynu rukou strážím.... Nuže mladíku, můj otec tě ihned příjme, jdeš li se mnou a neseš li důležité zprávy, odměna tě nemine.... řeknu mu s klidem když kráčíme k trůnu, otec tu zrovna není a tak toho využiji, nechám mladíka čekat před trůnem, stráže jej jistě už ohlídají a rychle se jdu ustrojit do královského varkoče a své zbroje, pak opět příjdu k trůnu, a výjdu po schodech k němu, kde se postavím po otcově levici, tedy po levici trůnu, na otce se ještě čeká....

Dain - 14. března 2011 12:34

Záhrady Nezastaviteľný príval slov a energie. Záhradníci budú zúriť, pretože im podupala hádam každý kúsok trávniku a vo vlasoch sa jej akoby mimochodom objavil jeden z posledných ešte kvitnúcich kvietkov. Veveričky splačene utekali do bezpečia svojich stromových skrýš, ale nezdalo sa, že ju by to nejak trápilo. Bolo toho toľko, čo musela obehať, bolo toho toľko, čo ešte nevidela. Bol na ňu krásny pohľad, pomyslel si, ale chmúra mu z čela nezmizla. Záhrady, aj keď boli veľké, mali koniec a ešte aj ten urobili vkusne. Nízka stena z bielych, vetrom ošľahaných kameňov, dosť vysoká na to, aby cez ňu nikto neprepadol a dosť nízka na to, aby si aj dieťa vychutnalo výhľad. Na trpaslíkov očividne nikto nemyslel. Aby videl poriadne, musel sa postaviť na špičky. Saira s tým očividne problém nemala. Stíchla a zahľadela sa na krajinu. Temné štíty Pohoria tieňov sa ostro týčili k jasnej oblohe. V diaľke sa belel Osgilliath, potichu a pomaly obnovovaný, ako pamätník lepších čias. Na pláni, po cestách vedúcich k bráne, vládol čulý ruch (musel si podskočiť, aby tam dovidel poriadne). Ľudia sa chovali tak, ako sa ľudia obvykle chovajú. Zarábali si na živobytie (alebo rany bičom), hľadali skutočnú lásku, milovali, nenávideli, smiali sa a plakali, nedávali a pokorne prijímali rany osudu. Takto z výšky vyzerali strašne malí, nedôležití. Takmer neskutoční. Začínal chápať, prečo si panovníci stavajú paláce do výšky. Sem ich prosby nedoleteli... To už začala byť aj Saira nervózna. "Ku kráľovi? Chceš ísť znova ku kráľovi?" pokúsil sa pochopiť, čo mu vlastne chce povedať. "Som iba obyčajný trpaslík, nepustia ma len tak ku kráľovi. A okrem toho, v tomto meste nie je nikto, kto by ti rozumel." Sadol si na trávu a oprel sa o stenu. Hlavu zložil do dlaní a potichu si povzdychol. Nevedel, čo má robiť. Nutne, fakt nutne potreboval prekladateľa. A naviac to proroctvo... Myslel si, že zlo sa skončilo, že Sauron je preč, že ho čaká mier, že bude môcť voľne putovať krajmi Stredozeme a namiesto toho sa nechal zatiahnuť do... čoho vlastne? Nevedel. Ale tušil, že sa bude musieť ešte o Sairu postarať, pretože momentálne bol jediný, koho mala... Ale hlavne jej musí porozumieť...

Toby Dolanský - 18. března 2011 11:10

První noc Ach ano zapomněl jsem. Pro tebe žádná taková věc není. Pro tebe je veškerá příroda, lesy, louky tvým domovem. Našimi domovy jsou ale domy ve kterých přebýváme delší čas, vše co je dál mimo město nazýváme divočinou. Je to pro mě těžké představit si někoho pro koho je domovem divočina. Já jsem nikdy v divočině nebyl. Nepočítám-li cesty za bylinkami do lesů avšak vždy sem se vrátil domů před setměním. Přemýšlím o svém domově, měkké posteli, dobrém jídlu a podaří se mi usnout. V noci mi hlavou lítají noční můry jedna za druhou všechny mají ale jedno společné: mou smrt.

Osud Středozemě - 20. března 2011 23:38

Eldaron - Zpět k otci Mladík zarytě mlčí, ale můžeš si být jistý, že tě bedlivě poslouchá. Ovšem pravým opakem je osazenstvo hospůdky, ve kterém to hučí překvapenými hlasy. Hostinský velmi úslužně děkuje za tvé mince a snaží se cosi opáčit, že to není třeba. Červená se až za ušima, je jisté, že tvá návštěva pozvedne jeho výnosy. Štamgasti se s vámi rozloučí hlasitým přípitkem a vyprovodí vás před hospůdku. Samozřejmě se už rozkřiklo, že se tu nachází princ gondorský a ulice je obsazena zvědavci, nejvíce snad ovšem dětmi, které si v okolí hrály a nyní na tebe vyvalují svá velká kukadla. Přesto vám uctivě ustupují a mezi sebou si vzrušeně šeptají. Klidně dojdete až k bráně, kde vám beze všeho otevřou. Tvou tvář si vojáci dobře pamatují. Mladík, který ti dělá doprovod, nic nedává najevo, ale přesto máš pocit, že to na něj udělalo dojem. Slunce se pomalu sklání k západu a ozařuje věže paláce. Může být kolem páté hodiny. Od služebnictva se dozvíš, že otec je v knihovně. Necháš tedy pro něj poslat a sám se dojdeš přestrojit. Mladíka, ohromeného krásou paláce, zanecháš postávat v trůnním sále. Když se vrátíš v královském ustrojení, mladík tě zprvu nepozná. Je to přeci něco jiného, než chodit oblečený jako poslední mezi hraničáři. Pak ale spatříš v jeho očích záblesk a je ti jasné, že tě odhalil. Jeho tvář však zůstane nezměněná. Už se daleko lépe ovládá. Po chvíli přijde i otec. Jeho tvář je zadumaná a trochu unavená. Rozjasní se však, když tě spatří. Vystoupá po schodech na trůn a posadí se. Poté pokyne mladíkovi, aby mluvil. Mladý muž poklekne na jedno koleno a se sklopenou hlavou a lehce chvějícím se hlasem začne mluvit. "Můj pane, přišel jsem...prosit, zde..u tvého...trůnu." Na chvíli se odmlčí, snad přemýšlí, odkud začít. "Měl jsem jasnou představu, jak vše řeknu, ale nyní se mi ta slova vytratila z hlavy..." Trochu rozpačitě přizná a pohlédne na tvého otce. Aragorn se usměje a odpoví mu. "Vstaň a mluv, jak ti radí tvé srdce." Přívětivě mu poradí. Na mladíka to nejspíš opravdu zapůsobilo, protože vstane, věnuje krátký pohled tobě a poté se obrátí na krále. "Pane, při mých cestách jsem se setkal s dívkou. Nebudu dlouho otálet. Zamiloval jsem se. Blízká je mi i její rodina." Chvíli se odmlčí a sklopí oči. "Jsou to Haradští, můj pane." "Přišli blíže na naše území a ona, její rodina a celý jejich kmen, jak oni říkají. Jejich paní je sem odvedla v naději, že jim poskytneš azyl. Utekli před válkou z jejich země. Nechtěli zabíjet, a proto měli být zabiti." Mladík na vás pohlédne a starost a únava a se mu opět vrátí do obličeje. "Některé oblasti sporného území už nejsou tak bezpečné. Jižané tam pořádají bojovné výpady a trestají svůj lid, který uprchl ze země. Jiného si nevšimnou, jen vlastní krev bijí." "Pane, prosím, přijměte jejich žádost a dovolte jim zde přebývat. Jistě by vám poskytli mnohé informace o jejich rodném kraji." Dokončí mladík svou prosbu a pohlédne na vás. Aragorn chvíli zamyšleně mlčí a poté na tebe pohlédne. "Co o tom soudíš, synu?" Zkoumavě si tě prohlíží.

Osud Středozemě - 20. března 2011 23:38

Dain - Zahrady Saira se na tebe zpytavě podívala, když jsi se snažil porozumět jejím slovům. Pak ale její pátravost z obličeje zmizela a se smutnýma očima sledovala tvé pohyby. Slunce po chvíli dosahovalo už jen na špičky stromů a střechu věží. Vy dva jste padli do stínu i zádumčivosti. Jí ovšem neslušela. Sklesle se posadila vedle tebe a rukama si objala nohy, které přitáhla k tělu. Trochu si povzdychla a zachvěla se. Chlad od zdiva i od země byl přeci jen znatelný, navíc pro ni, lidskou dívku v lehkých šatech. Zpěv ptáků utichal a příroda kolem vás se pomalu zklidňovala. Den končil. Tu ale Saira zvedla hlavu a zahleděla se kamsi, kde se nacházela brána do zahrady. Zprvu si nic neslyšel, ale pak přeci. Spěšné kroky po měkkém trávníku. Saira se postavila na nohy a svůj zvídavý pohled věnovala tobě a poté křoviskům kolem vás. Netrvalo dlouho a zpoza nich se objevila před vámi tvář udýchaného mladíka v kožené zbroji se znakem stříbrného stromu a hvězd. "Mistě trpaslíku..." Vydechne a pokloní se ti. V jeho ruce spatříš jakýsi svazek. "A...slečno.." Rozpačitě se ukloní i Saiře. V tu chvíli ti ta dětská dívenka přijde o hodně starší. Letmým pohledem zachytíš, jak se díky mladíkově chování zapýřila. "Královský knihovník se dozvěděl o vaší situaci, a tak vám pro začátek s pozdravy a s přáním úspěchu posílá tuto knihu. Bude také rád, když mu přivede slečnu někdy ukázat." Spustí mladík naučenou zprávu a těká očima z tebe na Sairu a zase rychle zpátky. Když domluví, chvíli se zasekne, ale nakonec si uvědomí, co má dělat. S lehkou úklonou ti předá svazek a poté se vypoklonkuje pryč z vašeho skrytého místečka. Sairu nezajímá, co držíš v ruce, jen sleduje místo, kde mladík zmizel. Když tvůj pohled padne na knihu, zjistíš, že je to opravdu pomoc užitečná. Jde o jakýsi soukromý základní slovník Obecné řeči a řeči Východňanů. Rychlé prolistování ti umožní zjistit, že několik základních slovíček a frází napsaných rozklepanou rukou sice není zázrak, ale postačit by to na chvíli mohlo. "Dajn...?" Osloví tě Saira, která se konečně probrala ze svého zasnění a všimla si, že i ty dlouho mlčí. Její tázavý pohled na knihu je jasný. ----------------------------------------------------------------------------------- PS: Ve hře nyní můžeš používat nějaká základní slova z řeči Východu, ovšem v neskloňované a v nečasované podobě. Základní fráze můžeš použít zcela normálně..o) Pro naše ulehčení budeš psát normálně slovensky, jen použiješ příslušnou barvičku, aby si odlišil Obecnou řeč od tohoto jazyka.

Osud Středozemě - 20. března 2011 23:39

Toby - Další den cesty Kupodivu se v noci ani jednou nevzbudíš. Chlad ani nepohodlí tě neruší, nejspíš byla tvá únava hodně velká. Ráno je ovšem trochu nepříjemné. Do tvé maličké sluje, jak by se to dalo nazvat, vkročí sluneční paprsky a společně s ranním chladem tě vytrhnou ze sna. Když vylezeš ven, ocitneš se na jakémsi horském náměstíčku. Všude kolem tebe se tyčí vrcholky a jen vchod do tvé sluje a zakrslý stromek jsou na této plošině, společně s pár kameny. Protřeš si oči a na jednom z vrcholku spatří Sírafa. Nejspíš tě též ucítil, protože jeho oči se na tebe obrátily a po chvíli se k tobě ve velkých kruzích snáší. "Dobré ráno, malý příteli!" Pozdraví tě myšlenkou. Narozdíl od tebe vypadá svěže a odpočatě. Ty se cítíš celkem rozlámaný, začíná ti být zima a navíc cítíš hlad, ovšem když se ohlédneš na to celé křovisko, které ti včera Síraf přinesl, mnoho bobulek se na něm už nenachází. Síraf snad odtušil tvůj problém, a proto se tě zeptal: “Můžeme vyrazit k řece? Na jídlo?“

Eldaron - 23. března 2011 18:27

Trůní sál Lehce si povzdychnu ale pak se stejně musí pousmát, ten mladík se mi líbí.... Každý kdo překročí hranice na naše uzemí bude okamžitě pod ochranou této země, nebo né otče? zadívám se na otce a pak se zadívám na chvíli před sebe, v hlavě mi začnou běhat myšlenky... Písař! zavolám a počkám až se objeví postarší muž s pergameny a inkoustem.... Pokud dovolíš otče.... Lehce se pousměji a pak ještě pokynu ke strážím.... Připravte kurýra,pojede do Ithilienu.... Vyhlášení ochrané moci! začnu diktovat a pak se se zadívám na mladíka..... Každá kdo v pocitu ohrožení nebo z vlastní vůle překročí hranice naší země a zažádá o azyl, bude přiveden do uprchlického tábora, odkud následně bude propuštěn aby zpravoval a obdělával uzemí jižního Ithilienu, zmámeho též pro Východňany jako Harradin, pod ochranou Gondorských zákonů a vojáků, všichni uprchlíci musí se neprodleně hlásit k velitelům táborů a osad jež budou založeny a jejichž místa budou upřesněna, toto je rozkaz a vůle Eldarona, prince Gondorského pro Faramira, pána nad Ithlilenem, s požehnáním krále Aragorna Telechara Dodiktuji a ještě se podívám na otce.... Nemáš li nic proti otče, odeslal bych toto psaní panu Faramirovi, myslím že by jsem měli poskytnout těm lidem ochranu a zároveň je mít pod dohledem, ovšem pokud prchnou do naší země a Haradská vojska je zabíjejí, toto strestám.... Nový list... řeknu rychle.... Zhotovit několik desítek přepisů do Haradštiny a naší řeči a rozvěsit po hranicích s Harradem.... Jakýkoliv ozbrojený Jižan, jež vpadne na naše uzemí a usmrtí jakoukoliv osobu, stal se vrahem a s jako takovým s ním bude zacházeno, vrahy čeká smrt! ... odmlčím se a pak se opět podívám na otce i mladíka... Doufám že se mnou souhlasíš otče

Osud Středozemě - 25. března 2011 22:48

Eldaron - Trůnní sál Aragorn tě v ničem nepřerušoval a nechal tě jednat. Střídavě si prohlížel tebe i toho mladíka, který vás napjatě sledoval. Až když ses přímo obrátil na něj, trochu se zachmuřil. „Synu, nejednal bych jinak. Ale věz, že nyní vlastně vypovídáš válku. Pokud toto bereš v potaz, poté náš původní plán ztroskotává a budeme v otevřené válce. Netvrdím, že to nemáme riskovat. Ti lidé mají právo na život. Ale bereš v úvahu i možnost otevřeného konfliktu? Lid bude možná sobečtější, trpěl dlouho, povzbudíš je správnými slovy?“ Možná to vypadá jako zkouška a možná je to něco jako zaučení budoucí krále? Těžko vyčteš něco z otcovy tváře, která vyjadřuje jen starost a zamyšlení. Mladík před vámi nehnutě stojí a sotva dýchá. Pro něj se jistě rozhoduje o velmi závažné věci. Vždyť příští obětí může být i jeho milá.

Eldaron - 29. března 2011 16:46

Trůní sál Pozorně si poslechnu co mi otec říká a pak jen vydechnu a na chvíli složím ruku pod bradu.... Pokud budou nepřátele vtrhávat na naší půdu, a zabíjet tam jak se jim zlíbí, byť své uprchlíky, bude Gondor tak jako tak ukazovat že se bojí války, a že se bojí Harradu, ale pokud něco uděláme, pokud zakročíme, dokážeme tak nepříteli že naše hranice budou bráněny vždy a bez ostychu, to je to co chci nepříteli ukázat, že Gondor z nikoho strach mít nebude, a že jsme svobodná země, která nebude nikomu ustupovat! mluvím rozpáleně a taky s trochou vzteku.... Copak to můžeme dovolit? Můžeme jen přehlížet že na našem území dochází k vraždění?Ne otče, mám li být jednou králem této země, říkám ti že nebudu jen nečině přihlížet, lid musí pochopit že svoboda něco stojí, buď budou krvácet ve válce nebo pod Harradskými biči, ale co je lepší, zemřít svobodný nebo jako otrok? pomalu sejdu dolů a položím mladíkovi ruku na rameno.... Ještě dnes vyjedu s oddílem k hranicím, dovedu ti tvou milou i její rodinu, a sám obhlédnu situaci, tato země je země kterou založili mocní králové, a byla založena jako svobodná, a svobodná tedy zůstane... pak se ohlédnu na otce a jen vydechnu.... Obávám se otče, že jsem v otevřené válce tak jako tak, i když se zatím nebojuje, proto tohle zkusím, třeba je to bláznovství, ale když neuděláme nic, začnou si dovolovat více..

Naili - 30. března 2011 11:16

odpočinek pardon že to tak trvalo- nenašla jsem příspěvek od Pj takženavazuji na Laifa: Narozdíl odemě jsi tedy měl na výběr. To je zajímavé vědět. tejně mi připadá jako by si někdo jen pohrával s našimi osudy. Tolik mě mrzí že je pryč taková magie. Copak se bohové bojí že díky ní získáme větší moc než oni a tak nám jí radši vzaly? nepřipadá mi že by se o nás zajímali. I dkyž je i tohle pomyšlení rouhání. Kdy nám naposledy někdo z nich pomohl? Ukázal cestu? Já to přece vím, kdyť jsem byla Kronikářkou svého lidu. okořením a položím maso na rozpálené kameny (co jsem ještě očistila) a když ke mě Laif usedá i on pro mě je stejně příjemnou společností jako já pro něho. Jako příběh z pohádky. Což mi k naší pochmurné a obtížné cestě moc nesedí. A protožetuším že nás osud rozdělí hodlám si tyto okamžiky uchovat a vychutnat co nejvíc. Přitisknu se ještě blíž a položím svou hlavu na tvou hruď kde slyším tlukot tvého srdce. Moje špitnu s úsměvem a vybavím si sebe jako malou holčičku kdy jsem dostala svého hřebečka a řekla naprosto to samé. až do konce světa. pak našpulím rty a zvednu se, abych ti viděla do očí a mohla srozumitelně odpovědět. Ale ale, skoro to zní že nechceš následovat naše sny a představy. A to jsem si myslela že po tom každý z nás ve skrytu duše touží....I když tohle je spíš úkol pro víc bytostí než jen nás. odmlka a povzdech spíš očekávám že krom dalších kroků nám v Minas Tirit někdo pomůže. Připadá msi trochu jako blázen trochu zoufale se usměji Ženem se za nejasnými vizemi a řečmi ostatních a vůbec se neohlížíme na to, že touhle cestou můžeme všechno pokazit. Ale přesto...aspoň já...věřím v to co mi ukázala cesta osudu....a co ty můj milovaný? polibek co ti věnuji na tvářmi lehce rozhoří líce.

Dain - 30. března 2011 20:08

Záhrady Situácia začínala byť z jeho strany trošku zúfalá. Robil si starosti o Sairu, ktorej zachmúrená tvár skutočne nesedela. Okrem toho, že jej to neslušalo, tak nejak cítil, že v jej veku by jediná starosť mala byť, odkiaľ príde ďalší nápadník. Skutočne potrebuje nejakého tlmočníka. A tak začal uvažovať. Kde nájde východniara v meste, ktorému východniari narobili strašné starosti a pobili kopec bojovníkov? Na to skutočne bola jediná rozumná odpoveď. Trhovisko. Východniari boli obľúbení obchodníci. Hlavne preto, že pri smlouvání dokázali človeka presvedčiť, že si práve vydobyl skvelý obchod. To, že ten istý produkt by za tú istú cenu mohol človek kúpiť v obchodíku niekoho iného aj bez polhodinového naťahovania sa o centíky, to si nikto akosi neuvedomoval. Všimol si, že Saira sa začínala triasť. Možno to bolo zimou, možno obavy, ale každopádne to nebolo dobré. Vtáky potichu tíchli, slnko zapadalo a... a začul kroky. Inštiktívne siahol po sekere a uvedomil si, že ju nechal pri Sairinej posteli. Zrazu si pripadal nahý. Postavil sa (Saira vyskočila na nohy dávno pred ním, očividne počuje omnoho lepšie. Možno to bude tou prilbou cez uši...) a až vtedy si uvedomil, kde sa vlastne nachádzajú a že tu jej žiadne nebezpečenstvo nehrozí. A mal pravdu, pribehol mladíček v koženej zbroji so znakom Bieleho stromu. Niečo zvieral v rukách a očividne ich nevidel, aj keď sa viac krát pozrel ich smerom. Musel sa zasmiať. Tú zbroj určite nenosí dlho a je z nej ešte stále dosť na vetvi. Možno práve jeho uchechtnutie prilákalo mladíkovu pozornosť, pretože sa doslova rozbehol k nim. Tiež sa mu uklonil, maskujúc úsmev. Vďaka fúzom mu to nedalo veľa námahy. "Čo si prajete, majstre?" spýtal sa s hranou vážnosťou v hlase. Spomenul si sa svoju mladosť. Tento krpec má ešte šťastie, on bude mladíček pár rokov. U trpaslíkov to sú desaťročia... Ale čo mu skutočne stálo za úsmev, bola Saira. Ruky prekrížené v lone a keď sa jej uklonil, na tvári jej vyskočila červeň, za ktorú by sa nemusela hanbiť ruža v plnom rozpuku. (a zas raz sa podivil, kde sa v ňom tieto metafory berú). Vzal si knižku a zbežne si ju prelistoval. Bol to slovník a tak trochu konverzačná príručka. Usmial sa, omnoho širšie a omnoho viditeľnejšie. "Pozdravujte odo mňa knihovníka a odovzdajte mu moje tisíceré díky. Presne toto som potreboval" Moc sa snažil, aby v poslednej vete nebolo sarkazmus cítiť. Takéto knižky sa občas vyskytovali aj v ich knižnici a väčšinou sa zaoberali rozhovormi medzi dvoma šialeným psychopatmi rozličných národností. Hoci, toto vyzeralo ako súkromný zápisníček. Možno pán, ktorý ho dával dokopy (alebo pani, ženy majú na jazyky obvykle väčší cit) bol normálny a napísal tam aj niečo, čo bude užitočné. "Rád mu slečnu predstavím, keď nastane vhodný čas. Teraz ale musí ešte dosť odpočívať." Vrhol na ňu pohľad. Pýrila sa ešte viac ako predtým a zo všetkých síl sa snažila na mladíka priamo nepozerať. Slušelo jej to. "A možno by ste mohli občas vy navštíviť mladú slečnu. Bude potrebovať niekoho, kto ju naučí miestnemu jazyku a zvyklostiam a na to sú mladí strážcovia vhodnejší, ako starí trpaslíci. Poznáte to, starého psa novým trikom nenaučíte." Ešte raz sa žiarivo na mladíka usmial a ten náhle nadobudol rovnakú farbu ako Saira. Bol na nich skutočne krásny pohľad. Mládenec sa bez odpovede chvatne uklonil a čo najrýchlejšie zmizol smerom, ktorým prišiel. Saira za ním vrhla dlhý pohľad a toho, že trpaslík drží nejakú knižku si všimla až vo chvíli, keď on už mal poskladanú prvú polovicu vety. "Ahoj Saira. Myslím, že my ísť mali by sme. Je zima." usmial sa a v duchu premýšľal, aký príšerný prízvuk musí mať. "A musieť ty odpočinúť. Byť chorá, nedávno." zúrivo listoval knižkou, hľadajúc tie správne slová. Samozrejme, trvalo mu celú večnosť, než to dal dokopy, ale lepšie, ako nič. Omnoho horšie bolo, keď na neho spustila tú svoju záplavu slov. "Pomaly. Nerozumieť ti." zasmial sa (hneď, ako našiel správne výrazy. Táto kniha bude peklo, ale aspoň neobsahovala vety typu "naši bohovia sú lepší ako vaši a tvoja duša bude horieť vo večnom ohni zatratenia."). Znova niečo nalistoval. "Poď. Ty porozprávať mne potom, čo chcieť ty. Pomaly." Vypotil zo seba a cítil sa neskutočne trápne. Avšak podal jej ruku a pomaly ju odviedol späť do jej izby (postele), aby si mohol v kľude s perom a papierom sadnúť a nejak sa pokúsiť zistiť, čo vlastne od neho holčina chce. A tiež chcel skontrovolať, či má v poriadku sekeru...

Osud Středozemě - 01. dubna 2011 11:38

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Than - Harém Žena ti velmi zručně a pečlivě začala ruku ošetřovat, bolestem ale samozřejmě nezabránila. Každý, každičký pohyb tě nesmírně zabolel. Ovšem obklady, které skončily na tvé ruce, se zdály být příjemné a dokonce bolest tišily. Nebo to aspoň byl ten chlad z nich. Brzy tě tvá nechtěná ošetřovatelka propustila, všechny vody a zbytek látek nechala opět odnést a ty jsi se vyčerpaně mohla složit na polštáře. "Kapitán? Nemluvím s obchodníky." Zavrtí s jemným úsměvem hlavou, ale pak se trochu zamyslí. "Pokud nemyslíš svého přítele..." Tázavě na tebe pohlédne. "Jestli ano, tak bohužel nevím, kam půjde. Ale dej tomu čas a já to zjistím." Usměje se téměř vítězne. "A teď už jez." Pobídne tě znovu jako maminka. Když se konečně trochu občerstvíš a zasytíš, vezme tě žena sebou do menšího sálku. Tam už na tebe čeká cínová vana s příjemně chladivou vodou, která zvláštně voní a je posetá okvětními lístky z tobě neznámé květiny. Samozřejmě tě donutí do té vody vlézt, donesou ti nějaký vonný olej a látku na osušení. Poté už tě nechají vlastnímu osudu. U vany najdeš i kartáč, takže je jasné, co tvým úkolem je. Po chvíli se tvá průvodkyně novým světem vrátí a když vidí, že jsi hotova, ale znovu navlečena ve svých hadrech, zamračí se. Ovšem její rozzlobený výraz je spíš k pobavení. Znovu tě odvede jinam. Místnost je tentokrát větší. Na různých zvláštních kusech nábytku jsou rozvěšené látky. "Která barva se ti líbí?" S úsměvem ti pokyne a podle tvého výběru ti pokyne, k dané látce se přiblížíte, ona si tě změří, nadiktuje tvé míry vlasním jazykem opodál stojící dívce a poté ti předá v podobné barvě velmi jednoduchounké šaty. "Zatím nos toto, než se ti připraví oděv." Vysvětlí ti a když se převlékneš, odejdete i z této místnosti. Vaše cesta ale chodbou nemíří do hlavního sálu, odkud jste přišli, toho si ještě jsi schopná všimnout. Míříte přesně na opačnou stranu. Skoníte v daleko menší místnosti, která je tvořena jednoduchým kruhem z polštářků v jehož prostředku je zvláštní cosi - skleněná báň s podivnými šlahouny různých barev. "Snad bych ti měla říci něco více o našich zvycích. Zdá se mi, že jsi nikdy v těchto končinách nebyla. Jsi nejspíš velmi zdaleka." Trochu se žena usměje. "A konečně, jsem Ysmin. Mně můžeš důvěřovat, mě se můžeš ptát na cokoliv, neprozradím tě, ale ty nesmíš zradit mě."

Laif Dornwell - 01. dubna 2011 15:12

Odpočinek Na chvíli jsem zavřel oči. Vnímal jsem šum stromů a praskání ohně. Poslouchal jsem zpěv ptáků a ten dokonalý klid který zde panoval. Rovněž jsem poslouchal i tvůj pravidelný dech. Na malou chvilku jsem se zamotal do svých myšlenek až jsem přestal okolí nějak vnímat úplně. Ale zas jsem se brzy probral. Otevřel jsem oči a zadíval se hluboko do tvých. "Jsem tvůj tělem i duší. A to se už nezmění." Řeknu ti tiše a pročešu ti jemně vlasy prsty s polibkem na čelo. Bylo mi neuvěřitelně krásně. Až mi bylo líto nějaká nadcházející chvíle která to vše zas ukončí. Tvá slova jsem poslouchal obezřetně a musel jsem nad nimi zas zavřít oči. Tentokrát už jsem měl mysl mnohem klidnější. Sám jsem na ně ale nemohl najít správnou odpověď. Po nějaké chvíli zas ale oči otevřu a usměji se. "Já teď jen toužím být s tebou. Každou chvilku a hodinu. Chci být v tvé přítomnosti. Objímat tě a už nikdy nepustit. Sny a představy... řekněme že pro mě byli důležité. Teď mám ale něco mnohem důležitějšího." S lehkým mrknutím tě pohladím po tváři. Prohlížím si tvoji nádhernou tvář. Vlasy krásnější než oheň a rubínové rty. A nakonec i tvé oči které jsou tím nejhezčím klenotem na vrchu toho všeho. "Já si taky připadám jako blázen. Ale je to jen pocit. Nikdo nás blázny ještě nepasoval. A taky nikdy nepasuje." S lehce veselým smíchem vezmu tvé jemné ruce do svých a prohlížím si tvé prsty. S hlavou lehce opřenou o tvoji se pak zadívám do ohně. Trošku se mnou mihne nejistota a nerozhodnost kvůli kterým nějakou chvilku zamyšleně mlčím. Abych nezkoprněl úplně obrátím maso na kameni. Jeho vůně trochu posílí můj hlad. Pak se zas ale věnuji tobě. Až po chvilce se zas usměji a s pohledem do tvých očí najdu konečně ta správná slova. "Osud... je hodně vrtkavý. Ale ano. Také mu věřím. Nicméně... více se řídím spíše svým... srdcem. To se pak tolik nebojím že něco zkazím. Má lásko" Pronesu tiše s tajemným úsměvem. Pohladím tě jemně po tváři a po tvém polibku ti já vtisknu další na medové rty.

Osud Středozemě - 02. dubna 2011 21:17

Eldaron – Trůnní sál Otec ti bedlivě naslouchá a v jeho očích je patrné, že ti nechce odporovat, ale že svou budoucnost viděl jinak. „Mluvíš moudře, synu.“ Vydechne poté jen tiše. „Nikdy jsem si nemyslel, že zlu budu muset znovu čelit. Člověk snadno uvěří míru.“ Smutně se pousměje. „To, co mluvíš ty dnes, jsem tvrdil i já před dvaceti lety. Přijde mi to dávno.“ Na chvíli od vás odvrátí pohled. Snad se zasnil v minulosti. Této chvíle využije mladík, který před tebou poklekne a naléhavě tě žádá: „Pane, díky, ale smím prosím jet s tebou? Je to pro mě důležité. Nemůžu zůstat zde a jen čekat!“ Pohlédne na tebe a i když je jeho odhodlání až dětinské, cosi v jeho očích ho nyní dělá dospělejším. „Synu!“ Ozve se otec za tebou. Vstal z trůnu a přistoupil teď blíže k vám. „Máš mé požehnání na tuto cestu. Ovšem neodejdeš jen tak. Budeš vyslán jako korunní princ. Hned zítra ráno!“ Melancholie je ta tam. Opět je tu on, rozhodný král, který drží vládu své zemi pevně v rukou.

Osud Středozemě - 02. dubna 2011 21:17

Dain – Se Sairou Mladík při tvých slovech rudl více a více, takže doslova z vašeho koutku vypálil. Sairu popravdě opravdu zaujal až tvůj pokus o rozhovor. Zprvu na tebe překvapeně zírala. To, co jsi řekl ty, znělo o hodně tvrději, než jak mluvila ona. Ale tobě to znělo víceméně stejně. Ihned ti začala cosi vykládat, střídavě rudla a bledla, ale ani slovíčka ses nedobral. Něco jiného bylo hledat v knize, ale lapat takto vyřčená slova, to se zdálo téměř nemožné. Tvá slova však dívku opravdu umlčela, ale na tváři ji vyloudila pobavený úsměv. Možná až lehce posměch, jako když se chce starý kůň naučit skákat jako mladý. Aspoň takový si z toho měl dojem. Poslušně tedy jde s tebou, ale neodolá pokušení a stejně si něco začne žvatlat. Jedině podle intonace soudíš, že ti vypráví cosi...cosi velmi zajímavé. Něco, co velmi prožívá. Její gestikulace je celkem vtipná a možná i lehce dětinská. Oči však jí září téměř jako hvězdy v závoji lehké mlhy. Je krásná, začínáš si uvědomovat. Není to ta bledá Vidoucí. Je to zcela jiná dívka. Možná tě za srdce chytí i stesk. Klíčnice vás vítala jako nezbedné děti. „Už jsem si říkala, kde jste. Mistře trpaslíku! Vždyť mohla nastydnout! Vy ještě asi nemáte děti, že?“ Mluvit nyní o Saiře jako o dítěti, ti přišlo doslova směšné. Vždyť si byl svědkem toho, jak se zamilovala! Ale tu dobrosrdečnou ženu bylo lepší nechat při jejím. Došli jste zpět k lůžku a dopřáli si chvilku soukromí zatažením plátna. Tvá zbraň ležela přesně tam, kde jsi ji zanechal. Narozdíl od tebe si jí však Saira nevšímala, ale hned vyskočila na postel a blaženě se na ní rozvalila. Chvíle klidu brzy skončila. Do vašeho „pokojíčku“ vrazila jiná postarší žena s trochu nepřístupným výrazem na tváři. Na podnose nesla dvě misky s kouřící tekutinou. Vůně prozradila hovězí polévku. K ní přiložila v menší ošatce pět krajíců chleba. S lehkou úklonou zase zmizela, bez jediného slova. Saira však o polévku nejevila žádný zájem. Poté, co jsi už několikrát nahlédl do toho svazku, věděl jsi, co už můžeš využít. Obchodnickou část si rovnou vynechal, ovšem zdvořilostní fráze se docela hodí. Poté různá slovíčka především slovesa. Nějaká pravidla jak je používat ovšem chybí. Byla to nejspíš jen rychlá pomoc při setkání s Východňany, než aby šlo o skutečný poučný spis. Ale možná že tím lépe. Myslitelská řeč není moc vhodná pro takovou trpasličí hlavu, když je už večer a hovězí polévka tu tak pronikavě voní!

Eldaron - 03. dubna 2011 19:54

Minas Tirith Pohlédnu na svého otce a pozorně naslouchám jeho slovům, vím že to je těžké, rozhodnout co dál, ale těžší by bylo nerozhodnout a nechat jižany aby si dělali co chtějí.... Nikdy sem si nemyslel že se vrátím domů a budu muset čelit dalšímu nebezpečí, které je ale nyní to největší, neboť v něm musím bránit svůj národ, ale věz otče že na to nejsi sám, jsem tady, vrátil se k vám, protože mé srdce bylo už moc těžké a chtělo opět být s tebou a matkou, společně své zemi zajistíme zase mír, neboť mír bude třeba i pro naše srdce.... položím mu ruku na rameno a usměji se, pak vydechnu a zaslechnu mladíkovu prosbu... Můžeš jet, ale měl bys mít víc než dýku, kdo ví co nás tam potká.... otočím se na jednoho z vojáků a pokynu mu aby přišel blíže.... Zajdeš s tímto mladíkem do zbrojnice a půjčíš mu meč na můj rozkaz.... pomalu sejdu po schodech z trůnu dolů a zadívám se z okna.... Běž, jak si slyšel, zítra vyrážíme.... Jak poroučíš můj králi, vyjedu zítra řeknu otci s úklonou a vydechnu....Povinnosti volají dříve než bych si přál počkám až se mladík vzdálí, protože chci mluvit ještě s otcem o samotě..... Mám li zítra vyjet jako korunní princ, měl bych být lidu představen, a také otče, pojedu li s oddílem, lidé zjistí že se něco děje,můžeme buď vyhlásit že je to jen přesun vojáků, a nebo říct pravdu, to už je ovšem na tobě... pohlédnu otci do očí a pak přejedu pohledem po sochách starých králů.... Vzdálím se, chci jít ještě za matkou, pokud chceš pojď se mnou, čas strávený ve vaší společnosti je pro mě jako požehnání lehce se protáhnu a můj pohled opět spočine v otcově očích... Dny kdy mé srdce strádalo vystřídali dny radosti z vašeho nalezení, doufám že tě nezklamu můj otče, protože já si korunu ještě nezasloužil, na rozdíl od tebe. Po těch slovech ho obejmu a vydám se do komnat matky abych jí vzal do zahrad.... Cesta skrze palác je pro mě stále trochu delší neboť se v něm nevyznám tak dobře jak bych si přál, ale po chvíli zaťukám na dřevěné zdobené dveře do komnat mých rodičů.... Chtěl sem vyvést svou matku do zahrad, nebo do města pokud by chtěla.. nečekal jsem dlouho, matka se zjevila jako anděl, její krása se neměnila, naopak, zdála se mi spanilejší víc než když jsem byl malý a nebo těsně před vyplutím, ihned ji nabídnu rámě a vyjdeme do zahrad, kde doufám že se k nám přidá i otec.... Jaký jsi měla dnes den matko? zeptám se ji když si sedáme na lavičku a já toho ihned využiji, lehnu si tak že hlavu položím do jejího klína a dívám se na její tvář.... Zítra jedu sjednat spravedlnost doufám že to vše proběhne dobře, ach matko, jsem rád že jsem doma, jsem rád že se mohu zase schoulit ve tvém objetí, ale trápí mě že se opět na nás sápe zlo, doufám že ho dokážeme s otcem zastavit dříve než se Peleonorská pole opět pokryjí padlími. mluvím a při tom si užívám její vůni i její blízkost ale jejímu zkoumavému zraku stejně něco neujde... Neptej se vím že chceš, ale ano něco mé srdce trápí i jinak, a ty víš co... řeknu rychle a usměji se....vím že mi rozumí i beze slov, a ví že mě trápí to že jsem ještě nenašel dívku jež bych miloval..... Bylo pozdě a hvězdy již jasně zářili když jsem se uložil ke spánku, a teprve svítalo když jsem se probudil a připravil na cestu, oblékl jsem si svou zbroj, připravil meč i štít, mého havrana jsem nakrmil a čekal jsem se zapálenou dýmkou na to až pro mne nechá otec poslat, jediné co na mě bylo jiné než když jsem dojel bylo to jak sem byl upraven, učesané vlasy, vykoupaný, oholený, a černý varkoč na zbroji s stříbrem vyšitým stromem se sedmi hvězdami a hvězdou severu....

Toby Dolanský - 08. dubna 2011 09:42

Další den Nejhorší ráno za hodně dlouhou dobu. Probudím se do zimy a vlhka přičemž mě ještě bolí bok na kterém sem spal. Vlastně jsem celý tak rozlámaný. Když se probudím, první ze všeho mě uvítá velké kýchnutí, asi jsem v noci nastydl. To už ale pomalu vstávám a při opatrném protáhnutí uslyším několikeré křupnutí a to nejen v zádech. Nakonec se odvážím vykročit z této malé jeskyně ven a koukne se kde se to vlastně nacházím. Na první pohled nehostinné náměstíčko mě příliš neuchvátí, ale alespoň tu není žádná krvežíznivá potvora. Síraf vypadá čile a odpočatě nechce se mi věřit, že jsme spali stejnou dobu a na stejné místě. Dobré dobré. odpovím mu rozmrzele mžourajíc do sluníčka. Kolik je asi hodin Sírafe? Neměli bychom se moc zdržovat. Avšak s dobrou snídaní to je výjimka. přeci jenom vyloudím úsměv na tváři.

Than - 12. dubna 2011 19:42

Harém Nesmírná bolest prostupovala celým mým tělem. Odmítala jsem vydat jakoukoliv hlásku. Postupně pak začala bolet ustupovat a já jsem si mohla oddechnout. Pohlédla jsem na ruku zatíženou obkladem a v duchu jsem musela konstatovat, že ta žena ví co dělá. "Děkuji" hlesla jsem. Usadila jsem se na měkké polštáře. Mlčky vyslechnu ženu - neřekla mi nic nového, ujistila mně, že to zjistí, ale do té doby tu asi budu muset být. Má opatrovnice je opravdu milá, až mně to překvapuje a když mi naznačí, že bych měla jíst, tak nemám nic proti a natáhnu se pro jídlo. Chutná to báječně, s jídle nikam nespěchám a spíš se rozhlížím kolem a přemýšlím o tom, co se bude dít. Co vlastně budu dělat? Pomalu odložím jídlo a tázavě na ženu pohlédnu. Poté jsem ženou odvedena do nějaké místnosti s vanou. Vyděšeně na ženu pohlédnu. Je jasné, že vana je určená pro mně. Rychle se vysvléknu a snažím se zakrýt svou nahotu rukami a po chvíli už vodou ve vaně. Nervózně koukám všude okolo, jestli tu není nikdo, kdo mně pozoruje - přeci jen to tu neznám. Když mi přinesou olej a látku na osušení, tak rychle přitisknu nohy k tělu a odvrátím se od sloužících. Při tomto odvrácení si všimnu kartáče. Když uslyším cvaknutí dveří, tak se konečně aspoň trochu uvolním a začnu se mýt - docela jsem to už potřebovala. Když se konečně pořádně umyji, tak si ještě chvíli užívám vody, než se natáhnu pro látku na otřebí, kterou se omotám a vylezu z vany. Okamžitě uklouznu, protože to po mokré podlaze klouže, takže se bleskurychle ocitnu na zadku. Opatrně se zvednu, dávám pozor abych znovu neuklouzla a otřu se. Poté, co jsem úplně suchá rychle dojdu ke svému oblečení a navleču se do něj. Když se pak otočím do místnosti, tak si všimnu, že už tu je má opatrovnice. Okamžitě mi do tváří začne stoupat horkost. Snad mně nepozorovala. Rudá jak růžička k ní přijdu a nechám se vést dále, až do místnosti plné nejrůznějších látek. Zkoumavým pohledem si je prohlížím a na otázku pravdivě odpovím, že černá. Až po chvilce mi dojde, že to budou šaty pro mně. Pomalu šaty převezmu a snažím se, aby se mi netřásly ruce, když se začnu svékat za nějakým kusem nábytku a co nejrychleji se obleču. Poté se vrátím k oné starostlivé ženě. "Pracovní oděv?" Pozvednu obočí, zatímco jdeme opět dále. Jdeme asi nějak do zapadlejší místnosti, protože se vzdalujeme od hlavního sálu. Okamžitě mně zaujme skleněná nádoba na zemi. "Ano, ráda se dozvím více." Poznámku o tom, že jsem z daleka ignoruji. "Mé jméno je Than a nemám vás v úmyslu zradit - vždyť mi pomáháte." Usadím se na polštářky a pozoruji Ysmin a čekám, co mi poví.

Osud Středozemě - 25. dubna 2011 23:57

Laif a Naili – Nový den Odpoledne se rychle sešeřilo a pod větvemi nastala tma ještě rychleji. Minulou noc jste mnoho nenaspali a únava si vyžádala svou daň. Ať už jste se snažili hlídat či ne, stejně vás přemohl hluboký spánek. Naštěstí vám ovšem žádné nebezpeční nehrozilo. Noc jste přečkali ukolébáni šuměním stromů a jinými zvuky přírody. Vše klidně spalo a vlci byli jen vzdáleným snem, o němž jste pomalu začínali zvažovat jako o nemožném. Druhého dne vás probudil Ševel. Jeho noha se zdála už zhojenější, což jste usoudili podle toho, že celkem jistě na ni stál. Jistě se vyplatí ho ještě šetřit, ale chůze bez zátěže bude určitě schopen. Jeho vlhký čumák vám věnoval polibky a přivedl vás znovu k životu. Slunce roztřpytilo barevné lístky lesa a ranní rosa vás chladila na kůži, jakmile jste vylezli ze svého úkrytu. Byl krásný podzimní den. Zdá se, že jste dostali novou možnost obrátit směr svého života. Půjdete dále? Snad do Minas Tirith? Nebo se obrátíte jinam a zapomenete na to, co možná po vás jiní žádali?

Osud Středozemě - 25. dubna 2011 23:59

Eldaron - Před cestou Mladík odešel klidný a zároveň neklidný. Bude to jistě jeho první výprava, vždyť válku ještě nemohl zažít a těžko se dočkal divočejších výjezdů, než byl rodinný výlet do hor. Když zůstanete s otcem sami, jeho tvář, která ti nyní přijde pod tíhou starostí o trochu starší, se na tebe usměje. „Nemusíš se bát. Korunu si zasloužíš už za to, co jsi dokázal. Toto není však o královských zásluhách. Toto je boj proti něčemu, proti čemuž bojují už celá pokolení lidstva. Začínám se totiž obávat toho nejhoršího...“ Jeho tvář se trochu zachmuří a únava je ještě patrnější. Společně dojdete pro Arwen, tvou matku, a vyjdete si do zahrad. Sluhové vám tam prostřou k večeři a zapadající slunce ozdobí vaše hlavy. Je to krásný pohled, přestože chlad je už dotěrnější. Přesto vás nemůže vyhnat a čekáte, než vyplují na oblohu první hvězdy. Většinu času trávíte mlčky. Tvůj otec dá své ženě přes ramena plášť, zatímco ona víská tvé vlasy. Řekla ti toho málo, ale vyslovila to s neutuchající mateřskou láskou. Máš se opratrovat a máš myslet především na to, co ti radí tvé srdce. Její moc bude stát při tobě. Mluví o snu, který ji řekl, že máš důvěřovat především svému srdci. Když nastoupila noc, popřáli jste si klidný spánek. A i když jsi mnoho nenapsal, cítil ses odpočatý. V přítomnosti elfí matky to ani jinak nejde. Jejich doprovod je osvěžením pro duši i pro tělo. Vždyť to jsi sám zakusil v Zemích neumírajících. Připravený jsi vyčkával, dokud pro tebe nepřišel posel, jak jsi očekával. Vyvedl tě na nádvoří, kde už byli shromáždění vojáci, obyvatelé paláce a i někteří měšťané. Přeci jen bylo krátce po svítání. Otec stál nahoře na schodišti, po levici ho doprovázela matka. Byli slavnostně oblečeni. Nejblíže pod schody stála družina, která měla být nejspíše tvým doprovodem. Byl mezi nimi i ten mladík. „Gondorský lide, já, váš král, bych vám rád se svojí chotí představil nejstaršího syna. Byl dlouhou dobu na cestách, a proto jste neměli možnost ho poznat. Zažil mnohá dobrodružství a vstoupil tam, odkud se už lidská noha nevrátila. Zde je můj prvorozený syn Eldaron, kterého vám představuji jako korunního prince gondorského trůnu, jako svého nástupce a vašeho příštího krále.“ Aragorn ti pokyne rukou, aby jsi přišel blíž. „Poklekni, můj synu.“ Jemně tě pobídne. Když tak učiníš a skloníš svou hlavou před rodiči, ucítíš, že ti otcovské ruce vsazují do vlasů jemný kovový kroužek, který obepne tvé čelo jako hrdé královské znamení. Jde o zlato, které se skví právě nejvíce ve své jednoduchosti. „Eldaron, váš princ a budoucí král.“ Zvolá poté tvůj otec a pobídne tě rukou, aby si vstal. „Ať žije!“ Provolá ti lid slávu. Jeho obličeje jsou překvapení, ale i radostné. Přesto stále očekávají s napětím, co se bude dít dál. A tuší správně, že toto není vše. Přistoupí k tobě matka a políbí tě na obě tváře. „Můj synu,“ promluví neobvykle Obecnou řečí, „ať tě na tvé cestě, kdy budeš zachraňovat ty, kteří neprávem trpí, kdy poskytneš azyl těm, kteří se k nám utíkají, kdy budeš dokazovat čest svému titulu a jménu, ať tě tehdy i nadále provází požehnání elfů a hvězdy paní Elbereth.“ Všechno ostatní už splynulo tak nějak v jedno. Tvé rozloučení s matkou a otcem, volání lidu, nasednutí na koně a odjezd s městem, kde už stáli lidé a mávali vám z oken a loubí. Zdálo se, že jedete na čestnou výpravu, na radostnou. Pochopil jsi, jak tvůj otec podal informaci o vaší cestě. Je to pochopitelné. Nač šířit paniku. Jen ty a mladík, který je začleněn kdesi mezi družinu, víte, co vše se skrývá za vaším poselstvím. A nejspíš jen ty jsi si z vaší skupiny schopen dohlédnout jeho důsledky. PS: V příspěvku neuteč daleko, jen tak nějak načrtni, jak hodláš cestovat.:o) Případně něco uvnitř skupiny, ale hlavně žádný velký časový skok.

Osud Středozemě - 25. dubna 2011 23:59

Toby – Odlet na snídani Síraf tě celkem pobaveně sleduje, aspoň tak ti přijde, že se tváří. Ovšem říci o něm, že se nějak tváří, je celkem nadsázka. Ale už jsi viděl dost těchto tvorů, dost na jakéhokoliv hobita, tak si snad můžeš dovolit tyto úsudky. „Nevím, jak měříte čas, vy bezkřídlí. Ale už je nějaký čas po svítání. Mnoho jsme však neztratili, neboj se.“ Vesele tě uklidní a když spatří tvůj úsměv, zdá se tím potěšen. „Tak tedy neotálejme, ať znovu získáš síly!“ Ozve se ve tvé hlavě a Síraf tě jemně popadne zobákem, aby si tě posadil na záda. Počká, až se usadíš a poté se ladně vznese do vzduchu. Cítíš chlad a chlad je také to jediné, na co dokážeš myslet. Musíš zavřít oči, protože ti dost slzí, jak prorážíte studený vzduch. Chvěješ se a tiskneš se k hřejivým peříčkům Sírafa. Chvíli tě napadá i něco o peřině, ovšem to by bylo dost nepřijatelné. Vždyť je to tvůj..přítel, ano, můžeš to tak říci. Naštěstí to netrvá dlouho a snesete se k jedné bystřině, která proudí z hor. Lemují ji louky s vysokou trávou, z nichž vzlítne hejno koroptví. Jistě tu mají svá hnízda. To samé napadne ovšem i Sírafa, když tě znovu položí na místo. „Zkus se podívat do jejích hnízd. Ale neber moc, ať něco těm ptákům zůstane.“ Už tak je dost divné, že ti tuto možnost nabízí. Přeci jen, sám pták a říká ti, aby si vybíral hnízda jiným? Síraf je nejspíš dost podivný. „Všiml jsem si, že sbíráte vajíčka. Ale co s nimi budeš dělat?“ Zvědavě se ti ozve v hlavě, zatímco si tvůj doprovod čechrá peří.

Osud Středozemě - 25. dubna 2011 23:59

Than - S Ysmin Žena se na tebe spokojeně usměje. „Ani bych ti to neradila. Ale nebudu tě strašit. Také ti chci věřit.“ Pohlédne na tebe téměř mateřsky, aspoň tak by se to dalo říci. Takový pohled ti je cizí, nikdo se na tebe tak nikdy nedíval. Pod tlakem musíš až sklopit oči. Je to zvláštní pocit. „Tedy, odkud začít...“ Zamyslí se Ysmin. „Nejspíš tušíš, že jsi v Haradu. Tato země je však rozdělena na několik krajů. Zde jsi v kraji Haruzan, ve městě Ramlond. Říká ti to něco? Nejspíš asi ne, mnoho z vašeho lidu nezná náš kraj.“ Téměř to vypadá, jakoby si Ysmin nad tím posteskla. Její přívětivá tvář se na chvíli odvrátí a přeletí jí chmury. Poté pokračuje. „Můj muž, tvůj pán nyní, je členem klanu Haruzi. Tento klan ovládá město. Jsou to všichni obchodníci, kteří podplácejí vojáky, a tak udržují pořádek ve městě. Společně vládnou, společně rozhodují. Ale největší slovo má ten, kdo může dát největší úplatek. Všichni jsme však podřízeni sultánovi, který sídlí v Gobel Ancalimon. Je to město dál proti proudu řeky, velké a nádherné. Ale...dost o politické situaci..“ Jemně se Ysmin pousměje, trochu si poposedne a upraví si šaty. „Asi tě nejvíce trápí, když jsem řekla, že můj muž je tvůj pán. Je to tak. Všechny ženy, které nejsou přímo služebné, zůstávají zde a jsou pod mým dohledem. Zde se bavíme a sem za námi můj muž a náš pán chodí. Některé z nás jsou jeho manželkami, já mezi nimi nejpřednější.“ Ysmin vše říká jako samozřejmost a také bez nějakého povýšování se nad tvojí osobou. „Co plánuje můj muž s tebou, to zatím nevím. Jsi cizinka, proto si nemyslím, že si tě vyvolil jako manželku. Ale nejsi ani otrokyní, to by jsi nepřišla sem. Uvidíme.“ Povzbudivě se na tebe usměje. „Ptej se, chceš-li něco dalšího vědět. Na co budu moci, na to ti odpovím.“ Pobídne tě.

Osud Středozemě - 27. dubna 2011 00:53

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Ogmar - Přepadení v poušti Velblouda se ti povede velmi rychle chytnout. Chová se jak pomatený. Zjevně se mu nelíbí plameny. A komu ano, že? Když se ho pokoušíš uklidnit, což je od tebe trochu zvláštní chování, jen cosi zamručí a ztuhne jako socha. A až tvá ruka zmizí, začne se chovat tak nějak normálně. O kolík téměř zakopneš, a proto ho využiješ a velblouda k němu přivážeš. Sice si trochu podupává, ale nechá se. Nejspíš má respekt. Stan je zatím téměř v jednom plameni, a proto strhnout plachtu není tak jednoduché. Povede se ti přitom zapálit i své vlastní šaty. Rychle je uhasíš válením se po zemi, ale i tak cítíš, že jsi se nepříjemně popálil. Více to budeš však rozebírat až druhý den, zatím tě bolest jen povzbudila do boje. Rychle se začneš přehrabovat mezi věcmi, ale narazíš na nějaká uzavřená zavazadla, další látky, kotlík, pak něco, co smrdí jako jejich jídlo, ale nic víc. Žádný meč. Potom se tu však něco zablýskne v plameni dohořívající stanové látky. Rychle potom chňapneš. Není to sice tvá zbraň, ale poslouží také dobře. Jde o šavli, kterou jsi viděl u Haradrinů. Když se nyní otočíš, zjistíš, že bitka zuří dále. Vaše skupinka, kterou rozeznáváš díky přítomnosti Alefa, se shlukuje kolem jmenovaného. Nepřátel je přesila. Snad pravý čas vrhnout se na ně. Odhodlaně bojovat za své věznitele? A nebo sekat hlava nehlava? Útočníci v půlkruhovém obklíčení zatlačují Alefovu skupinu dál a dál. Ti se sice brání, ale očividně nemají už mnoho sil. Jsou 4 proti 6. ------------------------------------------------ Ke hře: Myslím, že nic není třeba dodávat.:o) Je noc, tvoji věznitelé byli přepadeni, velbloudi se rozutekli, stan shořel, ty máš ruce už rozvázené, ale svou zbraň si nenašel, a tak si musíš vystačit se šavlí. Toto je místo dopisu andorskou poštou.:o) Dál zase odpovídej veřejně.

Dain - 27. dubna 2011 15:07

Domy uzdravovania Ako dlho dokázala byť ticho? Dve minúty? Príval naliehavej východniarčiny. Nemohol si byť ani trochu istý, ale z tónu a z jej trošku rozvláčnejších pohybov (a z toho, že sa červenalačoraz viac) vydedukoval, že Saira hovorí o tom práve zahliadnutom strážcovi. Našiel si v knižke výraz "nerozumiem ti" a chvíľu si ho prevaľoval v ústach, nevediac, ako to vysloviť. Bolo jasné, že to, čo povedal predtým ju muselo nesmierne pobaviť (roztomilý úškrn na jej tvári to potvrdzoval), ale nemal na výber. Nie teraz.Možno neskôr navštívia pána knihovníka. Alebo sa niekde na trhu nájde východniar, ktorý rozpráva aj po našom. Bolo to celé divné, s nimi. Západ Strredozeme sa dokázal dohodnúť a vymysleli sme si spoločnú reč, ktorou sa dohovorí každá bytosť, iba Južania a východniari si nechali tú svoju hatmatilku... V tom okamihu sa Saira dostala k vrcholnému okamihu svojho rozprávania. Dalo sa to spoznať nesmierne ľahko, pretože bola červená až po korienky vlasov a medzi jednotlivými slovami prakticky nerobila prestávky. Tá reč znela skutočne lahodne a on pochopil jeden z dôvodov, prečo si ju východniari asi nechali. Koniec koncov, neboli tak moc nepodobní trpaslíkom. Oni tiež stále mali svoju reč a tiež ju držali v tajnosti. Saira skončila a zhlboka sa nadýchla. Časť červene ustúpila. Musel sa zasmiať. A z neznámeho popudu sa natiahol a pohladil ju po vlasoch. Bola skutočne krásna. Jedného dňa, až sa niekde zabýva, zlomí srdce mnohým mládencom. Tak nejak si pomyslel, že mladý strážca z parku sa ešte stále polieva studenou vodou... "Mladá pani." oslovil Klíčnici. Bol starší, mohol si to dovoliť. "Deti síce nemám, ale dohliadal som na to, aby bola aspoň na slniečku a domov sme sa vybrali skôr, ako jej mohla byť zima." prehlásil sebaisto a dúfal, že mu to zoberie. Saira rozhodne nevyzerala, že by jej nejaká tá zima bola. Vrhol na Klíčnici ešte žiarivý (a skrz bradu neviditeľný) úsmev a vkročil do budovy. Chvíľka blúdenia a nakoniec sa znova ocitli pri posteli. A pri sekere. S radostným výkrikom sa k nej vrhol a skontroloval, či sa jej nič nestalo. Zdalo sa, že sa jej nikto ani nedotkol, takžve všetko bolo v poriadku. Až teraz si uvedomil, že Klíčnici klamal, pretože predsa len, jedno dieťa mal. A mal ho hrozne rád a dobre sa oň staral. Potrebovala tak trošku preleštiť, ale keby teraz vybral, Kto vie, ako by sa zatvárila Saira. A okrem toho, mal trochu iné rozptýlenie. "Hm... Polievka." zatváril sa spokojne a obzrel sa na Sairu. Ležala na posteli a o jedlo nejavila najmenší záujem. Siahol po knižke a chvíľku listoval, zakiaľ mu nádherne rozvoniavajúca polievka chladla. "Jedz". prikázal veliteľsky a podal jej misku. A dohliadol, že ju zjedla. Až potom sa pustil do tej svojej. Sila vôle ho skutočne prekvapila... Znova sa zahľadel do knižky a premýšľal, ako to využiť. Z toho, čo hovorila nedokázal vyrozumieť nič. Knižka samotná bola tiež núdzová príručka. Pár zdvorilostných fráz, pár obchodných blábolov... Možno by sa tam nakoiec našlo dačo, čo by mohol použiť, ale bude potrebovať pomoc. Schylovalo sa k večeru, takže knihovník už nepripadal do úvahy. Nalistoval si jednu frázu. "Vieš písať?" Možno keby to napísala, rozumel by jej aspoň niečo, čo by jej mohol rozumieť....

Naili - 27. dubna 2011 20:04

odpočinek Rozhodně neplánuju skončit jen u jemných a prchavých doteků. Neodpovídám, protože to není tak úplně třeba. Hra plamenů před námi, hra světel a stínů mě pomalu kolíbá ke klidu, ale přesto je tu narušitel nčeho co každou chvíli, či hodinu musí zase přijít. Rušitel v plášti naší dlouhé cesty. Dokud budeme spolu bude silný. Tolik jsem ho oslabila. Je to lidské? Cítím to z něj. U elfů to bývá přesně naopak....Sám...co když někdo z nás zůstane sám? těžko říct co se mi odehrává v hlavě, ale při tvých dotycích lehce hladím sama sebe o tvou ruku, pomalými pohyby. Jedna část mě křičí a´t to nedělám- to asi ta elfská. Ale...tohle celé přece taky podnikne málo kdo. Svádím samam sesebou vnitřní boj. Myslela jsem že Ailité už odešla úplně, ale stále tam je. ak tam kldině buď, ale nyní vládne Naili. Oheň lehce zapraští a já to vezmu jako znamení- start. Na jídlo jsem dávno zapoměla a místo toho se poroučím do tvých náručí. Mé prsty jsou jemnými dotyky slunečních paprsků na naší pochmurné cestě. Kradou si každičký kousek tebe pro sebe. Od tvých neposlušných vlasů přechází až k ušním lalůčkům a pak se krátce zastaví na tvém hrudníku. Kde se i já skláním abych poslouchala tlukot tvého srdce. A než k tobě pevně přilnu svým tělem, zadívám se ti hluboko do očí. Budu žít pro tyto okmažiky. I když už přesně nevím jak dlouho, zůstanou ve mě napořád. odpověď ti ukradnu ze rtů. Jsem tvou a ty jsí mím, i když jsme jak druhá strana mince, přesto jsme se v jeden celek spojili. Noc ani den není naší hranicí, ani polibky hořící nám na lících. Bez tebe by bylo moře suché, poušt bez písku a srdce bez života. Z jediného trsu vyrostla zelená pláň, naše pláň kde se můžeme skrýt, a můžeme zde šťastně žít. To je náš maličký obří svět. Zrozený z emocí, spojených cest. Ta píseň jako by nás provázela celičký večer. Nebyla však vzkříšena mými rty, ale námi, naší láskou. A příroda nám byla chorálem. další den I když se zdálo že tato noc byla stvořená pro nás, ráno je tu příliš brzy a i když se tváří nepřátelsky a další den se na nás škaredí, na rtech mi hraje lehký úsměv. Ševelův polibek mi připoměl že jsem poměrně lochtivý tvor a polibek mu vrátím na měkké nozdry. Protáhnu se a svinu do klubíčka kolem svého nočního úlovku. Ještě ne. zamumlám ospale a přivinu se ještě blíž.

Ogmar - 27. dubna 2011 21:04

Ogmar - Tak teď mám vztek ! Skřeti sou sraby a tak popadnou jakkoukoliv zbraň. Vobrové sou moc velký nato než aby popadly cokoliv jiného než kládu, a lidi sou prostě idioti.....ale Uruk-hai......sakra........kde je můj meč ?! Meč...Meč...Meč !....Meč ! Meeeeeeč ! V hlavě mi bublá tzv. "Saobh", jistej stav do kterýho se skřet dostane jen v případě opravdovýho vzteku a neuklidní se dokud někomu nerozdrtí hlavu. Žíly mi na spánku a čele naskakují jedna za druhou, a zuby se mi třou vzteky ! Meč jenž držím sevřu takovou silou, až mi klouby ztmavnou. Kůže se mi stejně jako svalstvo napne. Necítím nic jiného než vztek. Ovládaný vztek. Taky proto sem přežil tehdá u Helmova žlebu...pche ! Tesáky skousnu a zavrčím. Hořící oblečení na sobě po chvíli strhnu a protáhnu si svaly. RAAAAAAAAAAAAAAAAGH ! Řvu vzteky, a proběhnu skrze hořící stan přímo do shluku haradrinů. Tak pojďte vy šmejdi ! Rozsekám Vás na kusy ! Pokud sem nepřátele nějak zaskočil svým náhlým řevem v vchodem do boje, nenechám je vydechnout a bleskově, vší silou se obouruč oženu šavlí po nejbližším nájezdníkovi. Hej ty hnědej ksichte ! Vukaž co v tobě je ! Vyzývám nepřítele, s nímž bojuji na čestnej styl boje. Jest-li jsem se netrefil, pokusím se uskočit kotoulem a ohnat se mu po nohách. Předpokládám, že tihle nejsou tak dobrý jako Alef, ale opatrnost je na místě. Alefe ! Ty hnědý lejno ! Kde je sakra můj meč ?! Řvu vší silou v vřavě a oháněním meče si držím nepřátele od těla. Snažím se hněďáky znepokojit, proto dokazuji svůj skřetí styl boje tak nejlépe jak dovedu. Přesněji dělám ze sebe strašlivou zrůdu, abych nepřítele dohnal k chybě, nebo dokonce ústupu.

Eldaron - 02. května 2011 08:48

Vzhůru až tam kde osud skví se Je to zvláštní, moc zvláštní pro mne, před pár dny jsem přijel do města a jediné pohledy které mě provázeli byli ty zvídavé co je to za cizince, a nyní? Sedím na svém koni, v čele větší ozbrojené skupiny, v plné zbroji, štít mi vysí na levém boku koně stejně jako kopí se zástavou bílého stromu a sedmi hvězd, které je zakleslé na stejné straně, plášť obkresluje mého koně a přilba je zatím zakleslá v sedle přede mnou, mávám lidu a kolem nás je jen jásot a sem tam spadne pod kopyta koní nějáká květina.... Jsi víc než chytrý, doufám že až se budu vracet nepovezu zde jen zprávy o válce a povolávání mužů do zbraně, to bych opravdu nechtěl..... Vyjedu pomalu na poslední úroveň města, cesta se rozšíří neboť se blížíme k bráně která se otevírá, ohlédnu se ještě po městě, zadívám se na vrchol nádvoří kde vidím stát dvě postavy.. Otec i matka... naposledy se ohlédnu po lidu a pak si nasadím svou přilbu, vzepnu se na svém koni a můj havran sedící na mém rameni zatřepe křídly, pevně přitáhnu otěže a pak pobídnu svého koně který začne zrychlovat stejně jako skupina jezdců za mnou.... Vpřed do Osgiliatu vojáci... zavelím rychle a vcelku zvykle, velel sem přeci svým Dúnadanům, po chvíli cesty rychlost zase snížím, přeci jen cesta je daleká tak proč koně hnát..... Projíždím skrze pláně Peleonoru, kde byla bitva, a představuji si ji, protože jsem o ní i četl, v dáli vidím černé kolo v zelené trávě, tam kde padl nositel pána Názgúlů, vydechnu a jedu dál, až se dostanu na předměstí Osgiliatu, kde na políčcích klidně hospodaří sedláci a se zájmem se dívají na naší skupinu, pokynu jim hlavou a směřuji do města..... Mladíku, musíš mi pak na mapě ukázat kde přesně se nachází rodina tvé milé,zastaví až u řeky, v hostinci, kde se ještě doplní zásoby o něco navíc... nechám ho jet těsně za mnou, a projíždím ulicemi...zpoza mne se ozývá hlas vojáka který vyhání lidi z naší cesty.... Z cesty, Gondorský princ projíždí.... toto volání se nese městem...

Laif Dornwell - 04. května 2011 15:15

Odpočinek pod večerní oblohou V mlčenlivosti jsem pozoroval jak oheň spaluje dřevo a tak trošku duší mimo tělo jsem se ztrácel v nitru svých myšlenek. Každá byla ale úplně stejná. V každé byla jen ona. Nedalo se na ni nemyslet. Bylo nemožné si jí nějak nevšímat. A já jí rozhodně ani ignorovat nechtěl. Do Ráje jsem se měl dostat až po smrti. Ale já tam už jsem. Mihne se mi hlavou a s úsměvem se zadívám zas do hloubi jejích očí. Měla je krásné. Tak krásné. A jako vždy jsem se od nich nedokázal odtrhnout. Čas běžel zas tak pomalu, i když bych jej chtěl raději rovnou zastavit. A být jenom s ní. Celou věčnost. Na věky věků prožívat ty nejkrásnější chvilky jaké s ní mám téměř pořád. Srdce mě až nesnesitelně bolí při pomyšlení že bychom se museli někdy rozdělit. Ne. Budu s ní. Kdekoliv a kdykoliv. A když ne tělem tak aspoň duší. Se spokojeným oddychnutím přivřu mírně oči a snažím se nevnímat své srdce které zas bije jako zvon. Obrovskou radostí kterou mi dává už jen svojí přítomností. Její dotyky mě v nitru rozpalují jako když oheň žhaví železo. A já si stále víc uvědomuji jak moc ji miluji, jak po ní toužím, jak moc si přeji ji už nikdy neztratit. Když se sveze do mé náruče ihned ji obejmu a nepustím. Jako kdybych měl strach že by mi ji chtěl někdo vzít. Ale to nedovolím. Nikdy. Se zavřenýma očima vnímám každý kousek jejího těla ale nejvíce její jemné prsty které v mém nitru probouzejí další vlnu radostného ohňostroje. Pak už ale jako beze smyslů mizí mé prsty v hřívě jejích krásných vlasů a mé rty splývají s jejími v láskyplném polibku. "To co k tobě cítím nesmaže z mého srdce nikdy nic. Miluji tě a až do konce věků milovat budu." Prohodím jen tiše s úsměvem než se naplno oddám dokonalému večeru jen s tebou. Jak moc bych si přál aby nikdy neskončil. Další den, ráno S překvapením otevřu oči a trošku sebou trhnu, když na své tváři ucítím cosi měkkého. Ale jen co pořádně zaostřím na Ševela, našeho probuditele, musím se vesele usmát. S pořádným zívnutím ho hned náležitě poplácám po hlavě a Nailina tichá nelibost k ránu mi dá jasně za pravdu, že na tom jsme stejně. Každopádně... jednou to přijít muselo, bohužel. "Jen klidně ještě spi lásko moje." Pošeptám jí do ucha na které ji jemně líbnu. Pak ji jen zachumlám a sám vyrazím do časného rána. Potřeboval jsem se nějak probudit a protáhnout. Ale nejdřív jsem začal lehkým úklidem a hledáním nějaké snídaně. Doufám že nám zbylo ještě nějaké to maso. Jinak bych musel zas odběhnout na toulky do lesů. "Jsem rád že i tobě se dobře vede. Ani nevíš jak moc jsi nás vyděsil." Prohodím k Ševelovi s úsměvem a hladím ho po krku. Pak jej nechám aby se šel napást nebo projít. A mezitím co já se dál věnuji snídani mrknu lehce po Naili. Hlavou se mi prožene hromada vzpomínek na předešlou noc ale také mě trkne i otázka "co bude dál?". To mě trochu znepokojilo. Měli bychom jít do Minas Tirith ale... musíme? Nevím. Každopádně asi by nebylo moc moudré to nějak pokoušet. A hlavně se tam musíme dostat abychom mohli dokoupit zásoby a nějaké vybavení. S tím co máme si opravdu moc nevystačíme. "Pokud vyrazíme dnes rychle mohli bychom se dostat do Minas Tirith... už velmi brzy." Prohodím dostatečně nahlas aby mě Naili slyšela a pak jen vyčkávám co ona na to. Co by ona chtěla podniknout.

Osud Středozemě - 06. května 2011 21:47

Dain – Domy uzdravování Taková rodinná idylka. Mladá slečna, spíš než by seděla způsobně na posteli, se na ni uvelebila se zasněným výrazem do vysokého stropu. Tvé slovo však způsobilo, že sebou překvapeně trhla. Chvíli na tebe jen upírala svá kukadla, ale nakonec se usmála. Cosi ti odpověděla a intuitivně si vycítil, že to byl souhlas s přimíchanou drzostí. Tu jsi odhadl podle tónu odpovědi. A taky podle toho výrazu. Saira opatrně přistoupila ke stolu, kde jsi se usadil, a vzala si jednu z misek. S ní se znovu odebrala k lůžku, posadila se na své zkřížené nohy a začala lžící míchat v teplé tekutině, jejíž příjemná vůně se potulovala všude kolem vás. Až tvůj přísný pohled, tedy jistě na ni musel pod těmi vousisky působit přísně, začala polévku nabírat a ochutnávat. Zpočátku byla lehce nedůvěřivá, ale pak se zdálo, že jí zachutnalo. Ale stejně se tu a tam zasekla, koukala do prázdna a jen míchala a míchala. Po chvíli, když jsi nalezl potřebnou frázi, ti došlo, že v místnosti je podivné ticho. Ohlédně se po své svěřenkyni a na tváři ti to jistě vyloudí úsměv. Její štíhlé tělo totiž leží stočené téměř do pravidelného klubíčka a pravidelné oddychování naznačuje jemné zdvihání trupu. Prázdná miska se nachází opodál. Dnes už asi z komunikace nic nebude. Po chvíli se také ozve jakési jemné zakašlání. Ne, není to Saira. Dovnitř totiž po chvíli nakoukne ten mladý vojáček. Nejprve vyhledá tvou postavu. „Mistře trpaslíku,...“ Osloví tě plaše a pak mu pohled padne na Sairu. Znovu je jak rajčátko. Chvíli se odmlčí, ale nakonec svůj pohled od dívčího těla odtrhne. „..Král..král vám nabízí komnaty v paláci... Ale..ale budete-li si přát, můžete přespat i zde. Ukážu vám vaše lůžko.“ Až křečovitě sleduje tvou tvář, asi se stydí znovu pohlédnout na tu, která ho očividně daleko více zajímá, než ty.

Osud Středozemě - 06. května 2011 21:47

Ogmar – Boj Brzy vidíš, jak boj na vteřinu, dvě, ustane. Všechny zraky se obrátí na tebe. To můžeš vidět velmi dobře, jednak je to díky tvému zraku, ale také díky tomu, že oči nepřátel i tvých přátel se díky plamenům leskly jako oči šelem. Ale moc šelmovské pohledy to nebyly. Spíš překvapené a zaskočené. Zprvu se zdálo, že ty dvě skupiny se na chvíli spojí proti tobě. Ovšem když setneš hlavu prvnímu překvapenému nájezdníkovi, je všechen rej zpět. Vrhnou se na tebe jak psi a tvoji věznitelé tě začnou bránit. Alef ti neodpovídá, ale můžeš slyšet jeho huronský smích. Nyní je stav pět na pět. Skupinky se trochu rozdělí. Na tebe se vrhnou dva, zatímco jeden Alefův muž také padne, takže Alef bojuje se dvě muži proti vyrovnané síle tří nepřátelských mužů. Ti dva, co si tě vzali za svůj terč, se postaví po tvém levém a pravém boku. Zatím se jen bráníš a oni do tebe řezají, jakoby tě chtěli vyčerpat.

Osud Středozemě - 06. května 2011 21:49

Eldaron – Výjezd na cestu Lidé kolem obdivně vydechnou, ten údiv je téměř hmatatelný, když necháš svého koně vzepnout se. Vojáci tě následují jako jeden muž. Jde o vesměs mladíky a nejspíš nebude těžké nadchnout je. Kdo ví, jestli toto není jejich první cesta. Ovšem nedá se o nich říci, že by se zdáli nezralí, to rozhodně ne. Odhodlání jim je jasně čitelné ve tvářích. Vaše cesta probíhá v naprostém klidu, vždyť jste stále doma. Je to spíš příjemná projížďka mezi zelenou trávou a podzimním vzduchem. Zatím oslovíš mladíka, kvůli kterému se to vlastně všechno děje. Ani ještě neznáš jeho jméno. „Ano, pane. Vše vám ukážu.“ Poslušně odpoví a oči mu září. Je viditelně šťastný, že se něco děje pro záchranu rodiny jeho milé. Cesta je opravdu čistá, jak zajistil voják jedoucí před vámi, jen ji lemují zvědavé pohledy. Hostinský se nejspíš doslechl o vašem příjezdu a vyšel před svůj podnik. Tuší správně, že u něj zastavíte. „Pane, budete si něco přát?“ Hluboce se ti ukloní, i když jeho tvář skrývá udivení, co se to zase děje. Když zařídíš doplnění zásob, pozveš dotyčného mladíka k rozložené mapě. „Jsou u řeky Poros.“ Ukáže ti na hranici Jižního Ithilienu. „Zatím ji nepřekročili. Bojí se. Kolem řeky, na jejím jižním břehu, se občas objeví lidé z Haradu. Vojáci. Lidé z kmenu mé nevěsty říkají, že i vyplundrovali některé vesnice Harondoru. Ale jen ty své. Nikdy nezaútočili na naše lidi. Prý si berou jen zásoby a vyhrožují lidem, že se mají vrátit domů.“

Eldaron - 09. května 2011 16:23

Cesta Tiše si pobrukuji nějákou starou melodii kterou jsem slýchával v zemích neumírajících když kopyta mého koně klapou o dlažbu městských cest, lidé se na náš průvod zvědavě dívají když se dostaneme až k hostinci u řeky, kde již předvídavý hostinský očekává naše zastavení... Jen čtvrtku vína každému vojákovy do měchu, víc nebude třeba, zásoby máme... pokynu mu a seskočím z koně, z torny na koni vytáhnu mapu a jdu do hostince kde se s maldíkem díváme do mapy.... Tak dobrá, nalodíme se na Poutníka a pojedeme až do ústí řeky, nevím jak bude splavná dále, ale ušetří to pár dní, loď je rychlá, navíc plujeme po proudu..... řeknu zamyšleně když si sundávám rukavice a pak mu pokynu.... Připrav se na to že se možná budeš muset být, takže na lodi tě budou vojáci i já trénovat v boji s mečem.... mluvím bez okolků, navíc musím myslet na vše, vše se může stát, a vše se může stát i jinak, je to nejistá výprava, ale má jistý cíl, musíme Harradu ukázat že Gondor je bezpečná země. Pomalu se zvednu a jdu ven za vojáky.... Do setmění se naloďte na loď, jinak koupíl sem vám každému trochu vína, ostatní zásoby máme, já jdu ještě zvýšit naše stavy.... Vydám se poté ještě k veliteli posádky města a přiberu ke své skupině 20 těžkooděných mužů z městské gardy, po té již jen tiše procházím město, vojáci zatím nakládají mou loď a já se procházím po ulicích a po trzích, kde sem tam koupím nějáké ovoce, píšťalu a jiné cetky které mi zpříjemní cestu, usměji se ještě na mladou dívku jež prodává jablka a s přáním dobrých obchodů se vydám ke své lodi a následně na její příď, vydám povely a plachty se rozvinou, sleduji příď jak rozráží vodu a žene loď dolů po proudu řeky k ústí řeky Poros...

Toby Dolanský - 13. května 2011 12:54

Snídaně Ranní let v ledovém vzduchu se mi ani trochu nelíbí avšak vyhlídka snídaně ve mě vylovává značnou vůli vydržet až do konce. Dosedneme u potůčku a přivítá nás hejno koroptví utíkající před značně větším Sírafem. Jeho nabídka mě dost zaskočí. Ehm Sírafe tobě nevadí, že sbíráme vajíčka cizím ptákům? Vždyť ty jsi také ...hmm... svým způsobem.. no .. pták. zeptám se rozpačitě a koukám u toho do země, protože opravdu nevím zde to Sírafa neurazí když ho srovnávám s ptákem. A vajíčka se dají uvařit a pak sníst Sírafe. odpovím mu už značně klidnějším tónem, protože to je přeci jenom něco čemu dá se říci rozumím.

Osud Středozemě - 15. května 2011 20:46

Laif a Naili – Ranní rozhodnutí Pomalejší vstávání jen prodlužovalo krásné pocity – daleko od všeho nebezpečí, které jakoby snad ani neexistovalo, daleko od vytí vlků, podivných snů a bytostí, nepředvídatelného počasí. Jen Ševelovo zranění matně připomínalo, že se něco odehrálo. Ale měli jste pocit, že to bylo už dávno a v lesíku jste zatím strávili aspoň měsíc. Tak uklidňující prostředí to bylo. Laifova slova vás však znovu vpravila na zem. Musíte se rozhodnout. Jít dál podle vašich snů? A kam to dál vlastně vede? Do Minas Tirith? Co Laif ví o poslání Naili? A není lepší všemu utéct? Ševel zaržál a netrpělivě pokýval hlavou. Už příliš dlouho byl na jednom místě a přes své hojící se zranění nejspíš toužil jít dál. Cítili jste, že slunce mezitím vystouplo výše a ráno už dávno minulo.

Osud Středozemě - 15. května 2011 20:47

Eldaron – Přípravy na plavbu „Ano, pane, hned to bude!“ Přívětivě odpoví hostinský, lehce skloní svou hlavu a poté už jeho kuličkovité tělo odcupitá za svými povinnostmi. Jen zahlédneš, jak si povolá k sobě nějakou děvečku, která společně s ním mizí ve sklípku. Nakonec už jen děvečka nalívá do měchů vždy po čtvrtce vína. Jak je patrné, vojákům je její přítomnost milá, ale jen ve vší počestnosti. Vždyť teprve opustili brány města! Mladík tě poslušně následuje jako ovce. Opravdu tak trochu vypadá. Zdá se ti teď ještě mladší a nezkušenější, ale jeho zapálenost všechno vynahrazuje. Když popisuješ cestu, jen mlčky přikyvuje. Hostinec je klidný, je brzy ráno a i kdyby tu někdo byl, hostinský by ho jistě uklidil, když má tak vzácnou návštěvu. Když promluvíš o možnosti boje a o tréninku, mladíkovi jen zasvítí oči. „Nějaké základy mám, pane, ale rád se zlepším!“ Odpoví ti a ty můžeš cítit z jeho slov, že toho opravdu láká. Každý z mužů má stále v sobě tu chlapeckou duši, která po takových věcech touží. Dokud nemusí zabíjet opravdu. To už je potom jiná. Poté opustíte hostinec a mladík tě opět následuje téměř jako psík, i když z uctivé vzdálenosti. Zatím ti to není nepříjemné. Když oznámíš vojákům další pokyny, začnou ti provolávat slávu (to jistě kvůli tomu vínu) a poté se odeberou k lodi. Pomalu do podpalubí vedou koně, zaopatřují jim stravu a dostatek pitné vody, všechny zásoby nanosí na palubu a zabezpečí a celkově podle pokynů kapitána připraví loď k odplutí. Pro tuto chvíli se od tebe odtrhne i mladík. Spontánně jde pracovat s ostatními, i když vidíš, že vojáci ho zatím mezi sebe nepřijímají. Spíš ho z bezpečné vzdálenosti pozorují. Když se v podvečer vrátíš k lodi, hned si tě najde kapitán: „Pane, loď je připravena. Jaký je cíl naší cesty?“ Poté, co mu oznámíš, kam se pluje, připraví kurz a mapy, podle kterých Poutník pluje. Také stačí spočítat vzdálenost. „Pane!“ Osloví tě, když se ocitneš na kapitánském můstku. „K ústí Porosu je to přesně 300 mil. Řeka je sice splavná dobře, ale začal vát protivítr. Přesto můžeme vyplout. Budete chtít v Pelargiru doplnit zásoby?“ Poté, co rozdáš pokyny, loď se pomalu rozhoupe kupředu. Palubu osvětlují lucerny, muži právě připravují večeři, či obsluhují plachty a mladíka zahlédneš, jak stojí u přídě a pozoruje hladinu řeky. Na nebi se pomalu rozsvěcují hvězdy a ty si krátce vzpomeneš na matku. Máš chvíli dojem, že v sametové modři zahlédneš její tvář. PS: Příspěvek zakonči spánkem, pokud tedy nechceš ještě rozehrát nějaké rozhovory apod.:o) Jen mi neutíkej moc daleko, maximum je ráno druhého dne.

Osud Středozemě - 15. května 2011 20:47

Toby – Snídaně Ve své hlavě ucítíš Sírafovo lehké pobavení nad tvou otázkou. Trochu se ošiješ. Je to stále zvláštní cítit jeho mysli v sobě samém. Máš dojem, že jsi pak před ním jako nahý, ale on očividně nic z tvého nitra nebere a nic v něm ani nemůže číst. „Možná je to podivné, ale každý se nějak musí živit. Já také půjdu lovit. Všechno ale musíš brát jen po takových kouscích, jak potřebuješ. Ne víc, to je zbytečné a špatné.“ Síraf trochu zvídavě nakloní hlavu, když promluvíš o vaření. „Vařit? Co to je? To je nějaká vaše příprava? Tak na to se podívám.“ Zdá se, že hobití zvyky ho zajímají více, než kteréhokoliv jiného ptákolva. Je to zvláštní, ale zároveň potěšující, že tě toleruje a dokonce snad i respektuje. Tedy rozhodně bere vážně to, čím jsi. Hobitem. Najít nějaké to vejce není těžké a brzy jich máš dostatek. Snad by ses měl opravdu držet Sírafovy rady a nebrat si více. Je dost velký na to, aby si ho úmyslně štval. I neúmyslně. Protože bystřina je ve vaší bezprostřední blízkosti, o vodu nebude problém, pokud by jsi vejce chtěl natvrdo. Jen oheň možná bude problém – suché klestí nikde nevidíš a suchá tráva udělá akorát čmoud, poté prudký plamen a z vajíček by byl akorát černý oškrabek. Ale snad si nějak poradíš, možná...možná by si mohl využít i pomoc Sírafa, který tě pozorně sleduje a stále zvídavě naklání hlavu, jednou napravo, pak zase nalevo.

Dain - 15. května 2011 23:52

Domovy uzdravovania Nakoniec, po jeho strašlivom pohľade tú polievku zjedla, aj keď sa miestami zdalo, ako keby s niečím bojovala. V tom okamihu sa cítil ako hrdý otec, ktorý konečne skrotil svoje nezbedné dieťa a aspoň na chvíľu sa môže venovať veciam dôležitejším. Zvláštne, kde sa v ňom tie pocity berú... Zahĺbil sa do knihy, no keď sa nakoniec a vyslovil dlho v duchu trénovanú otázku, odpovede sa už nedočkal. Saira spala doslova stočený do klubíčka, objímajúc prázdnu, ešte stále teplú misku. Usmial sa a bol si istý, že vrásky z tohoto úsmevu mu ostanú po celý zvyšok života. Veď ten najkrajší úsmev vždy prichádza ruka v ruke so smútkom. Perinu mala našťastie zrolovanú pri nohách, takže ju nemusel ťahať spod nej. Iba opatrne vzal dočista vylízanú misku a prikryl ju. A pozeral. V spánku vyzerala ešte nevinnejšie a zraniteľnejšie. Nevedel sa rozhodnúť, čo ďalej. Či ju nechať tu, v starostlivosti kráľa a mesta, alebo zistiť, kde je jej domov a odprevadiť ju tam. Jedno vedel isto, neopustí ju, pokiaľ po jej boku nebude pevne stáť niekto iný. Ale... asi ani táto voľba nebude celkom jeho... A čo potom... Odísť z jej sveta, do jaskyní a baní, tak, ako chcel a ako si nahovára, že ešte stále chce. Vo chvíli, keď už rozložil svoje deky na zemi pri okne a začal si rozopínať brnenie, do izby niekto vstúpil s rachotom nepokojného mládí. Obrátil sa a vo dverách uvidel starého známeho mladíka zo záhrady, nechápavo hľadiaceho na dve drevené misky kotúľajúce sa po dlážke. POtom vrhol dlhý a ešte nechápavejší (a možno trochu sklamaný) pohľad na spiacu Sairu. Obávam sa, že dnes budem musieť odmietnuť kráľovu pohostinnosť. Ona už nikam nepôjde a ja zase nepôjdem bez nej. A okrem toho, už som si ustlal. povedal a ukázal na očividne nepohodlné lehovisko na zemi. Mladík sa uklonil (nespúšťajúc pohľad zo Sairy) a chystal sa k odchodu. "Počkaj chvíľu." oslovil ho na poslednú chvíľu a zhodil prvý kus panciera, ktorý ticho zarinčal. "Posaď sa a rozprávaj. NIečo pekné o sebe, čo je nové v meste a čo je nové vo svete. Si mladý, posielajú ťa kade tade, určite si niečo pochytil." vyzval ho. Možno Sairu preberie jeho hlas a nakoniec si tú izbu predsa len nechajú ukázať. Nech sa mladí... no, porozprávajú. Nech na seba hľadia v nemom úžase. Veď sa ešte uvidí...

Eldaron - 20. května 2011 10:50

Cesta Zadívám se na kapitána a pak před sebe, vítr který mi čechrá vlasy vane skutečně proti nám, proto se jen usměji a pohladím zábradlí Poutníka.... Dokud vane vítr protí nám, stáhněte plachty, tato loď bude rychlejíš když pojede po proudu bez nich.... řeknu klidně a zadívám se na posádku který pracuje na chodu lodi, chvíli přejíždím očima vše kolem a pak se zase zadívám na kapitána.... Začněte s výcvikem toho mladíka, hned.... otočím se a jdu ke kormidlů, na rameno mi usedne můj havran a já mu dám kousek sušeného masa, ihned odletí se svou kořistí na jeden ze stožárů a obezřetně se krhavým zrakem dívá kolem sebe na možné nebezpečí že by mu někdo kořist uzmul, pousměji se a sám nasměrují kormidlo tak aby jsme pluli rychleji..... Zásoby samozřejmě doplnit, a třeba i zvýším posádku, kdo ví, tam kde jedeme nás možná čeká boj, takže se na to všichni připravte, vím že můj otec o tom před lidem nemluví, ale pokud nadále budou jižani konat co konají čeká naši zem další válka, těžká válka.... s tím se opět odeberu na příď a zahledím do nebe kde spatřím na okamžik tvář své drahé matky....Spi klidně Věčernice, já se k tobě vrátím.... zašeptám s myšlenkou na matku a po chvíli sledování vody se odeberu do své kajuty, kde se odstrojím a ulehnu do houpací sítě, přikryji se dekou a po chvíli s klidem usínám...

Toby Dolanský - 22. května 2011 14:37

Snídaně Je to stále zvláštní slyšet cizí hlas ve své hlavě. Lepší Přemýšlet o tom jakoby Síraf stál vedle mě a mluvil mi do ucha než jakoby mi vždy ,když promluví, vlezl do hlavy. Síraf je velmi zvědavý na všechny věci, které děláme a oni ne. Celkem zvláštní povaha to je alespoň co jsem stihl okoukat u ostatních ptákolvů. Ano ano vaření to je skutečně obvyklá příprava jídel. Avšak je k tomu potřebný oheň. A jelikož tu není dřevo ani nic čím bych mohl oheň rozdělat myslím, že dnes moc z vaření nebude. Pokud ovšem Sírafe neumíš chrlit oheň. trochu se zasměji při té myšlence. Moc do smíchu mi ale není co když to Siraf skutečně umí? Nemůžu říci, neznám tyto tvory moc dobře. Vaření je v podstatě příprava jídla nad ohněm. Vysoká teplota odstraní nebo zabije škodlivé věci v jídle ať už to jsou různí paraziti nebo nemoci a také takové jídlo většinou i déle vydrží nekazit se. A zvlášť nám uvařené věci více chutnají syrové jídlo jíme snad jen nějaké ovoce nebo zeleninu ale tu vždy alespoň opláchnutou. Je nezvyklé vysvětlovat takové samozřejmosti někomu, ale zdá se že o ně Síraf skutečně stojí a zajímají ho. Ochutnal jsi vlastně někdy uvařené nebo upečené maso Sírafe?

Naili - 24. května 2011 19:48

jít dál když se Laif vrátil už jsem seděla v polosedu, krmila ptáčka co se odvážil přistát mi na rameni a tiše přemýšlela. Když se zeptá, ptáček odlétá a já smutně naslouchám šustotu jeho křídel neboť i my musíme jít. Znovu se podívám na svou ruku. jsem elf....nebo ne? Byla jsem jím nikdy? A dokážu se vrátiti domů až budu chtít? Tolik mi to chybí, připadá mi to tak dlouho. Zestránu stejně rychle jako lidé? možná je mi t souzené. Možná s etak stalo abych mohla žít stejně dlouho jako Laif. Křehký lidský věk... hodně dlouho si pohrávám s myšlenkou že tu zůstanemem a nebo prchnem- když se Laif ptá. Ale pak pomalu zakývám hlavou a zvednu se. Nevím jak si k tomuto úkolu přišel ty Laife, ale já jsem dalal slib který se neruší. Slib svému rodu- i když už by mě nyní mezi sebeb asi nepřijal. Ty se ale ještě můžeš rozhodnout. Bude to nebezpečná cesta....dlouhá cesta a neočekávám že na jejím konci bude klid a mír. Tvůj osud ještě není tak hluboko zapředen do toho co se chystá, ještě můžeš sejít z cesty. Jednej sám za sebe, bez ohledu na nás. i když to říkám velmi smutně, dávám důraz na každé slovo. Lidská mysl je přelétavá a chci aby to pochopil a zauvažoval nad tím, dokud je čas. Na výsledek tvého rozhodnutí se neptám. Na něco takového je přeci nutné času než se rozmyslí. A času zatím máme plno...pomalu pomůžu k přípravám k odchodu. (a za mě- už se můžem odsunout na cestu)

Laif Dornwell - 25. května 2011 16:04

Rozhodnutí S lehkým oddychnutím pevněji sevřu jílec svého meče. A tasím ho. Vzduchem se pronese jeho zpěv a do okolí zazáří paprsky slunce odražené od jeho čepele. S hrdostí si prohlédnu své vlastní dílo a pak jej zas schovám do pochvy. Kterou ponechám u svého opasku. Potřeboval by naostřit. Mihne se mi hlavou jen tak prázdně. I když teď mě tížila hromada mnohem jiných věcí. Podíval jsem se znovu na Naili a na tváři se mi udělali vrásky ve starostlivé přetvářce. Měl jsem dojem... jako by ji něco trápilo. Vypadala tak zamyšleně. Jako kdyby se nad něčím těžce rozhodovala. Pomalu jsem přešel k ní a poklekl. Zadíval jsem se jí do očí a pousmál jsem se. Co se jí asi honí hlavou? Mohl bych jí nějak pomoci? Nechci aby se nějak trápila. Chci vidět na její překrásné tváři ten sladký, šťastný úsměv. A udělám cokoliv aby byla šťastná. Řeknu si v duchu a akorát se nadechuji že něco řeknu, ale Naili spustí dříve. Svoji řeč která do mě zarazí trn nejistoty, pochyb a hlubokého zamyšlení. Její slova byla statečná ale... mě se nelíbila. To co by se stalo kdybych ji poslechl se mi nelíbilo. S tichým povzdychnutím jsem se zvedl a přešel k nedalekému stromu. Rukou jsem se o něj opřel a chvíli pozoroval tiché okolí. Bylo mi... divně. Tak nějak rozporuplně. "Myslíš si že tohle udělám? Že prostě jen tak odejdu a zapomenu na všechno co se děje jo?" Prohodím po chvilce ticha a pak se k Naili otočím zas čelem. Má tvář nabrala trochu posmutnělého rázu. "V Edorasu mě nic nedrží a jedinou mojí rodinou je teď bratr v Minas Tirith. A pracovat od rána do večera v kovárně... Já... o tenhle život nestojím. Vždy jsem snil o hlubším cestování po této zemi. A to se mi teď splnilo. A také... No, díky tobě mé srdce teď žhne jako kovářská pec. A já ho nenechám jen tak vyhasnout." Zabuším si pravačkou na srdce a na mé tváři se, kromě úsměvu, objeví i odhodlání a pevné rozhodnutí. "Naili... vždyť já tě miluji jako nikoho. Jsi jako má, přenádherná hvězda na nebi. Nedokážu tě jen tak opustit a hodit za hlavu." Pomalu k ní zas přejdu a zezadu ji obejmu. Ruce spojím na jejím bříšku a tvář schovám do jejích vlasů. "Nechci se tě vzdát. Už nikdy! Budu o tebe bojovat tělem i duší. Kam půjdeš ty tam půjdu i já a nikdy jinak. Miluji tě. Miluji tě strašně moc. Když klopýtneš chci být ten který tě zvedne. A když nebudeš moct jít dál chci být ten který tě ponese." Pronesu jí tiše do ouška a s úsměvem jí vtisknu láskyplný polibek na medové rty. Jemně vezmu její dlaně do svých a s úsměvem se zas ztrácím hluboko v jejích očích. "Půjdu klidně proti celému světu jen abych tě mohl i nadále milovat, lásko." Jemně ji palci pohladím po prstech a pak se, ač velmi nerad, odtáhnu. S laškovným mrknutím se poté za tichého, veselého zpěvu vydám zas k Ševelovi abych upevnil naše věci na jeho sedle. Které mu nezapomenu ještě dotáhnout. A pak... myslím že nám nic nebrání vyrazit.

Osud Středozemě - 20. června 2011 22:52
	Stromy šumí, voda hučí, čas dál putuje. Vaše postavy přepadl podivný sen. Všechny v tom snu dostali příkaz, aby nepřestali držet palce svému vládci, hybateli jejich osudů. Blíží se ten den! Den, kdy se znovu setkáme. (Hrabe mi...)

Osud Středozemě - 04. července 2011 13:33

Dain – Domy uzdravování, s mladíkem Mladík uctivě přikyvuje a už už se chystá opustit místnost, když ho požádáš, aby ti o sobě řekl něco víc. V tu chvíli překvapeně vyvalí oči a zůstane na tebe bez hnutí hledět. Konečně se na něco zmůže: „Já...? Pane..?“ Ozve se jeho přiškrcený mladistvý hlásek. Konečně se velmi nestabilním krokem přesune k židli a trochu zbrkle se posadí, takže nadělá celkem rámus. Saira ovšem jen zavzdychá a odvrátí od vás svou tvář. Mladík ji nepohnutě sleduje, ale konečně tvé zakašlání ho přiměje, aby ti vyhověl a začal tě něco vyprávět. „Žiju zde už od narození. Nikdy jsem se nepodíval dál, než na kopce nad Minas Tirith. Ani...ani Osgilliath neznám.“ Jeho rudnutí se trochu zintenzivní, následuje letmý pohled na tělo Sairy, ale poté opět směrem k tobě. Do očí se ti ale dlouho nevydrží dívat. Všimneš si také, jak žmoulá ruce. Mluvení nebude asi jeho silná stránka, ostatně vypadá tu jako uzlíček neštěstí. „Můj otec už nežije. Zemřel za války. Matka je nyní sama, má obchod s rybami. A já jsem šel do služby... Tak si prý otec přál.“ Je snad tedy ve službě nespokojený a dělá to všechno kvůli otci? Možná... Saira se opět lehce zavrtí, ale víc nic. Však mladík mluví i velmi potichu, musíš se téměř naklánět, aby si polapil jeho slůvka. Nejspíš nechce tvou novou chráněnku vzbudit. Mladická zmatenost vyzařuje z jeho tváře i z jeho jednání, vždyť tady mluví o sobě, ale své vlastní jméno zmínit zapomněl. Jeho tvář se zdá spíš tváří elfského pěvce, než gondorského pážete. Eldaron – První večer a noc na palubě Poutníka Když se vrátíš na loď, kapitán vyslechne tvé rozkazy a hbitě je předá posádce, kteár stáhne plachty. Opravdu to pomůže a i když je postup pomalejší, než by sis možná přál, přeci jen plujete kupředu o něco rychleji než s plachtami roztáhnutými. Štěstí, že se plavíte po proudu, v opačné situaci by si musel muže zapřáhnout do vesel, což by jim jistě na radosti nepřidalo. Poté rozkážeš začít s výcvikem toho mladíka. Kapitán najde nejlepšího z tvých vojáků, který si iniciátora celé této akce vezme stranou. Za chvíli už z můstku slyšíš cinkot ostří mečů. Je to celkem svižné a když se ohlédneš, zjistíš, že mladík není vůbec tak špatný šermíř, jak se mohl zdát. A do konce zaslechneš i jeho jméno: Martin. Aspoň tak ho oslovuje voják, který ho cvičí. Ty však už opustíš palubu a přenecháš velení lodnímu kapitánovi. S lehkou únavou a pod vlivem dojmů i houpání řeky rychle usínáš. Druhý den se pro Martina nese ve stejném duchu – pomoc na lodi a výcvik. Ani pro tebe speciální činnost není. Kontrola práce na lodi a možná trochu zlosti nad tím větrem, který dopoledne ještě zesílil a vaši cestu zpomalil. Do poledne jste tak urazili pouhých 18 mil. Odpoledne však vítr polevil a nebe se začalo čistit od drobných mráčků. K večer nastalo bezvětří a nakonec se vítr objevil, ovšem tentokrát ve správném směru. Poručil si natáhnout plachty a mohl si pozorovat, jak celou noc uháníte s větrem o závod po řece. Kolem čtvrté hodiny ranní tě už kapitán budil: „Pane, pane, jsme v Pelargiru!“ Ano, měl pravdu, vaše loď právě doplouvala k molu tichého přístavního města pohrouženého ještě do ranního stínu. Jen rybáří, kteří se vraceli z lovu, dokazovali, že město žije. Toby – Na cestě se Sírafem Síraf ti pozorně naslouchá, občas nakloní hlavu na jednu stranu, poté na druhou. Vypadá přitom trochu komicky, ale je jasné, že ho opravdu tvé počínání zajímá. Když vyslovíš poznámku o chrlení ohně, začne se také smát, ale tentokrát ne ve tvé hlavě, ale nahlas. Je to jakési hrdelní krákorání. Když se do sytosti nasměje, konečně ti odpoví: „Můj malý příteli, nejsem drak, abych chrlil oheň.“ Mluví o tom tak zlehka, jakoby drak byl nic...nebo aspoň dobrý kamarád. Až tě to děsí. V celém kraji je známá Bilbova historka o dobrodružství s drakem, a proto víš, že by si nikdy draka potkat nechtěl. „Ne, nikdo mi nikdy nevařil.“ Usměje se Síraf, dá-li se to tak říci. „Ale myslím, že to budeme moci zkusit.“ Poté už zlehka posnídáš vajíčka a vydáte se znovu na cestu. K odpolednímu se snesete na travnaté pláně, kde jen v dálce zahlédneš hory. Netušíš, že jsi v Rohanu, ale zato tušíš, že se budeš mít dobře. Síraf ti totiž pomůže nanosit suché větve a listí, takže se ti povede nakonec rozdělat oheň, na němž máš možnost upéct laň, kterou ti Síraf ulovil. A tehdy tvůj okřídlený přítel ochutná poprvé pečené maso. I když tak nějak z jeho vystupování je jasné, že jeho chuť pro něj není tak lahodná jako pro tebe, se vší slušností svoji porci dojí a uctivě ti děkuje. Ale možná je to jen o zvyku a Síraf vypadá jako ten typ bytosti, která ráda zkouší nové věci. Přes noc tentokrát opět letíte. Síraf ti doporučí, aby ses více zachumlal mezi křídla, což se ukáže jako dobrá věc, protože vzduch je ve výšinách velmi chladný. Usneš rychle a zdají se ti velmi podivné sny, takže jsi nakonec rád, když se probereš do chladného rána opět v blízkosti hor. Chvíli netušíš, kde jsi, ale Síraf ti vše rychle vysvětlí: „Už jsme u cíle, ale dále tě doprovázet nemohu. Měli by strach. Lidé. Zabili by mě.“ Zdá se, že ho to mrzí. „Támhle je Osgilliath. Dojdeš tam za chvíli pomalou chůzí, domnívám se. Lidé se tě ujmou a odešlou tě ke králi, to mi věř.“ Opět tak podivně zkřiví svou zvířecí tvář, nejspíš opět úsměv. Kousek od vás jsou opravdu domy a z některých komínů vychází i dým. Od tohoto městečka nebo spíš větší vesnice vede pak most a kdesi za ranní mlhou už tušíš Minas Tirith. Minas Tirith! „Tak běž!“ Pobídně tě Síraf křídlem a poté se vznese a zmizí kdesi na severu. Velmi rychle se ti ztratí z očí. Laif a Naili – Na cestě do Minas Tirith Rozhodnutí padlo. Bylo nutné jít dál. I Ševel to pochopil, statečně vstal a ochotně se nechal připravit. Ještě by nebylo dobré, abyste na něm jeli, ale některé věci klidně mohl vzít. Pěšky byla vaše cesta pomalá, ale přesto jste zvládli navrátit se k řece a stále za světla ji v klidu přebrodit. Krajina kolem byla naprosto klidná, jen šumění trávy v lehkém větříku a zpěv ptáku nad hlavou. Všechno, jakoby zůstalo tam za řekou. Rozhodli jste se, že zkusíte narazit na cestu mezi Edorasem a Minas Tirith, než kráčet liduprázdnou nivou kolem řeky. Ovšem tento den už to nestihnete, to vám bylo jasné. Brzy se začalo smrákat a hory, pod kterými cesta vedla, byly stále daleko. Museli jste se znovu utábořit. Už kvůli Ševelovi. S nocí přišel opět strach. A po právu, protože ještě ani hvězdy nebyly na nebi a už se kolem vás rozléhalo vytí z vlků. Jak to že jsou opět tu? Překročili snad řeku? Nebo přišli jiní z hor? Nebyl čas o tom dlouho přemýšlet. Ševel neklidně stříhal ušima a vy jste vzali z ohně zapálené klacky. Celou noc jste odháněli žíznivé oči zírající ze tmy. Střídavě jste klimbali, ale neustále jste museli být ve střehu. Až nad ránem nastal klid. Díky vyčerpání jste trochu zaspali, ale nevadilo to. Stihli jste dojít k cestě. Laif ji důvěrně znal, užil si na ni své při cestě za králem. Ale nechtěl tím zneklidňovat Naili. Utábořili jste se tentokrát podél cesty a konečně se dobře vyspali, i když strachem jste se často budívali. Nyní už zbýval tak den cesty. Dostali jste se blízko, ale už v podvečer jste narazili na překážku. Před vámi se ocitl velmi podivný tvor. Byl veliký jako medvěd a přesto to nebyl medvěd. Vypadal jako přerostlá kočka, hříva hustší než koňská mu zdobila hlavu jako královská koruna a ze zad mu vylézal pár blanitých křídel. Oči zlostně žhnuly a přestože byl jediný, vypadal jako vaše smrt. Ševel se jen vzepjal a zmizel do tmy. A vy jste se semkli k sobě. Ten tvor zprvu hrozitánsky zařval a až pak začal kolem vás kroužit. Nejspíš nějaký vybízecí rituál. Boji se nevyhnete. Laif Nebylo zbytí. Musel si bojovat. Tvá paže přestala objímat chvějící se Naili a oběma rukama si pevně uchopil jílec svého meče. Snažil ses ovládnout třes, ale bylo to těžké. A pak výpad toho tvora. Ani nevíš jak, ale odrazil si ho. Čekal si víc, ale znovu a znovu si ho odrážel. Kolotoč jeho výpadů a tvých úskoků a odrazů mečem se zdál nekonečný. Muselo to přijít. Tvá pozornost ochabla a ty jsi ucítil bolest na paži. A poté na trupu. Teplá krev se ti řinula z těla a ty jsi klesl na kolena. Ta nestvůra měla cestu volnou. Ještě ses ohlédl na Naili, která nyní stála osamocená před pohledem do očí smrti. A poté už jsi vyčerpáním a vlivem ztráty krve klesl do prašné cesty. Naili Cítila jsi, jak jeho ruka přestala svírat tvé tělo, a jen s obavou jsi sledovala, jak kráčí nestvůře vstříc. Ale přeci jen ve tvém srdci zaplála naděje, když jsi viděla, jak Laif odráží útoky podivného netvora. Snad si vzala i luk a zkusila Laifovi pomoci, ale nebylo to lehké, jejich výpady byly neočekávané a snadno by ses mohla splést. Přesto jsi parkrát vystřelila, ale zdálo se, že to netvora ještě více rozlítilo. Pak se to ale stalo ráz naráz. Jeden sek a druhý. A Laif klečel v ratolišti své krve. Bezmocně si nahlas vzlykla a nestvůra pomalu zamířila k tobě. Už, už jsi s chvějící rukou připravovala šíp a jen matně jsi postřehla, že Laif už leží bezvládně v prašné cestě, když tu se nad tebou rozlehl podivný křik. Jakýsi velký pták se snesl k zemi a uštědřil netvorovi pořádnou ránu, až se ten svalil na bok. Zahlédla si jen pařáty a křídla. Rychle ses skrčila, protože nálet přišel znovu. A znovu. A přesto sis byla jistá, že nový přítel byl též jeden. Netvor skučel a zkoušel se bránit, ale ve tmě a zmatku nejspíš nebyl schopne odhadnout, odkud zásah přijde. Konečně nastalo ticho. Otevřela si oči a nikdo zde nebyl. Jen ty a Laifovo tělo. Přiběhla jsi k němu a zjistila jsi, že ještě dýchá. Mohli jste být na dohled Minas Tirith a teď toto. Bez koně, bez pomoci, jen s umírajícím člověkem, který byl blízký tvému srdci. Začalo svítat, ale tvé srdce útěchy nenalézalo ani v paprscích slunce.

Naili - 05. července 2011 22:04

před odchodem Trhnu sebou a opatrně se vymaním ze tvého náručí. Lehce mi poklesne hlava, abych ti zase mohla hledět z příma do očí. Jsi tak mladý se smutným úsměvem se dotknu tvé tváře. Sotva jsi ten dotyk cítil. Nechci aby ses kvůli mě obětoval. Pak bych tu totiž zůstala sama. A i když věřím že by mě tvá duše provázela, byla bych tu i tak sama. Stůj mi po boku jako rovný stojí po boku rovného. Miluj mě a já ti tu lásku oplatím, ale probůh, neobjetovávej svůj život pro mou záchranu. Nejsem bezbranná. Na tuhle cestu jsem vykročila jako samostatná bytost. Umím se bránit a pokud se SAMA neubráním, není mi souzeno tuhle misi dokončit a má to tak být. Takhle bys totiž zahodil svůj život zbytečně. Ale, můžeš bojovat po mém boku odmlčím se a zkusím si další slova lépe poskládat tak aby pro Laifa byla pochopitelná. Pověz drahý člověče, mému srdci nejbližší, co si představuješ pod pojmem Láska? Co je pro tebe láska? noční tvor A když přišla noc, naše poklidná pouť se opět změnila v souboj o přežití. Přiznávám že jsem svá slova, před tím než jsme opustili naše minulé útočiště pořádně nezvážila. Měla jsem jen luk a šípy. nemohla jsme být rovnocenným spolubojovníkem. I když jsem se snažila pomoci, Laif padl před mýma očima. V zápalu hněvu a šílenství, vrhla jsem se na toho tvora s úmyslem ubít jej pěstmi, ale ten ...byl zahnán. Laife. i když se mi chvějí ruce a srdce krvácí stejně jako jeho rány, přiměji se k přemýšlení. Rychle zavážu Laifova zranění, aby aspoň nekrvácela dál, ale s tím málem co mám u sebe to jeho život jen těžko zachrání. Sama jej do města nedopravím. Zároveň ho tu ale nemůžu nechat samotného, co kdyby přišlo něco dalšího? musím věřit. Věřit. Víra mě zavedla až sem, víra ho ochrání. Načrtnu kolem něj elfský ochranný symbol. nejsem šaman, ale vložím do něj kus svého srdce a své energie. S magickým popěvkem. Matko přírodo, pokud má tento člověk spasit tebe i svět takový jak jej známe, ochraň ho. zní to skoro jako modlitba. Také že je. Nejsem si jistá jestli mě zaslechla, elfský popěvek z úst člověka, ale upřímně tomu věřím. Políbím jej na čelo a na krk mu pověsím svůj osobní symbol (klidně i slzu nesmrtelnosti elfů, nebo něco takového) Pak se rozběhnu k městu. I když je to chabá naděje, přece jen při zběsilém běhu zkusím hvíznutím zavolat Ševela.

Eldaron - 07. července 2011 12:02

Přístavní město a další cesta Šel jsem spát, ano, po té co jsem vydal rozkazy jsem ulehl do houpací závěsné postele ve své kajutě a usnul jsem, s vědomím že loď pluje rychleji i tím že výcvik mladíka již začal, ale s napětím toho co bude..... Vzbudil mne kapitán, rychle jsem se ustrojil a vyšel na palubu, s pousmáním jsem sledoval Peregrin a tiše vydechl.... Zavolej dvanáct mužů, tady jsou peníze a zařiď prosím nakoupení víc zásob, kdo ví jak budou uprchlíci schopni cestovat, když na ně jejich lidé pořádají hony, já jdu za kapitánem a správcem města, nalodíme ještě nějáké vojáky a koně.... otočil jsem se na kapitána a hodil mu váček s penězi.... Přívázat loď, do poledne máte rozchod až se složí zásoby, přesně v poledne vyrážíme, jasné? zavelel jsem ještě na loď a jako první seskočil z lodi na molo, oděn ve svou zbroj, s přilbou na hlavě, a mečem u pasu jsem se vydal ulicemi, cestou jsem lehkým pokynutím zdravil lid a vydal jsem se přímo k domu správce města, kde jsem byl i přes časnou dobu vpuštěn s trochu rozpačitými pohledy hlídky, neuvedl jsem své jméno, ale jeden z vojáků běžel vzbudit správce města s tím že se dostavil nějáký Gondorský velmož a dožaduje se jeho přítomnosti, postarší muž, asi mého věku se ještě rozespale a za pochodu ustrojuje dostaví do příjmací místnosti a trošku nevrle dík probuzení se zeptá kdo jsem a co chci v tuto hodinu..... Jsem Eldaron, syn Aragornův, tvůj princ a žádám tě o poskytnutí 30 nejlepších bojovníků do mé výpravy do Harandoru, jedu pomoci uprchlíkům z Harradu a ukázat Harradským vojákům že nebudou bez trestu překračovat hranice naší země, doba je zlá, možná stojíme na prahu války, ale pokud budeme jen nečině příhlížet jak si Harradští dělají co chtějí za našemi hranicemi, staneme se v jejich očích zbabělci, a to nesmíme dopustit, do desáté hodiny prosím příprav těch třicet mužů, pak toto město o poledni má loď opustí, stačilo ti to říct takto správče nebo chceš vědět více? nemluvím povýšeně, spíš na něj apeluji, vážím si všech správců, neboť věřím že pokud slouží za vlády mého otce mají k tomu jistě jeho požehnání.... Víš něco o tom co se v Harradoru děje? zadívám se mu do očí....... Každá zpráva se hodí, budu ve městě v hostinci, pokud bys mne hledal, hned v přístavu, nyní prosím jdi a spěchej, můj úkol je velmi důležitý s těmi slovy se lehce ukloním a rychle otočím, šedavý plášť starší než toto město provlaje kolem mého těla a pak se ztratí z očí správce stejně jako a mé kroky vedou do menší hospody přímo u řeky, z okna budu vidět na svou loď...zabouchám na dveře a čekám až mi někdo otevře.

Laif Dornwell - 09. července 2011 12:22

Před odchodem S lehkým úsměvem se Naili zadívám do očí a sám se tváří lehce natisknu do její dlaně. Pohladím její ramena a zamyšleně chvíli mlčím. Uvažuji nad tím co říká ale já jsem pevně rozhodnutý ji bránit jako nic jiného na světe. Nedopustím aby se jí něco stalo. "Láska... Je cesta do ráje. Je to sice někdy bolest a zklamání ale i radost, lék a neuvěřitelné štěstí. Láska je pouto které, když spojí dvě duše, už nic nepřetne. Ani smrt, ani osud a ani nikdo jiný. Láska je pro mě to nejkrásnější co jsem mohl kdy poznat. Hlavně... když je to láska k tobě." S mrknutím ji obejmu a vtisknu polibek na její, medové rty. Na cestách, a v potížích Většinu cesty jsem byl jako vždy zamyšleně zamlklý. Dával jsem pozor na okolní přírodu a počítal jsem kolik nám toho ještě asi zbývá ujít než dorazíme do Minas Tirith. Po překročení řeky už bylo vše celkem v pořádku ale noc během které nám vlci stále nedali pokoj mě nenechala chladným. Měl jsem opravdu strach a skoro jsem spal s mečem pod hlavou. Modlil jsem se ať už je konečně tahle pouť za námi a mi můžeme zas být v bezpečí zdí města. Na druhý den jsem byl zahalen mírnou nervozitou a nedostatkem spánku. Nebylo to o moc lepší ani následující noc. Potřeboval jsem si odpočinout s vědomím že mě, ani Naili, nic nehrozí. Vše se ale zvrtlo když jsme ten den narazili na nějakou bestii. Tvora z kterého mě opravdu přejel strachy mráz po zádech. "Nikdy jsem nic takového neviděl... Vypadá to na tuhý boj!" Prohodím a snažím si nepřipustit strach. Ale pohled na mohutnost bestie do mě zanáší pořádnou nejistotu. Tohle jsme snad ani nemohl přemoci! Bohové... stůjte při mě prosím... Mihne se mi hlavou než tvor zaútočí. Pak znovu a znovu, a znovu a zase znovu. Byl velmi rychlý. Tak tak jsem stihl sotva vykrývat jeho rány. Jeho řev se mi rozléhal myslí stejně jako můj bojovný křik. Ale stačilo jedno zaváhání, jedno malé škobrtnutí a... "Aaahh! Aaau!" Zakřičím hlasitě a udělám krok vzad. Bolest která mi projede tělem je skutečně k nevydržení. Vypustím meč z ruky a pohledem sklouznu na svůj hrudník. Strašně to bolelo. A to jak mi krev stékala po hrudníku a po paži mě vyděsilo snad ještě víc. "Na-Naili..." Špitnu když se po ní ohlédnu a chystám se říct víc ale to už se se mnou točí celý svět a v temnotě padám k zemi. Poslední záchvěv bolesti jak má tvář narazí na prašnou zem a poslední vystrašená myšlenka. Co teď?!

Osud Středozemě - 10. července 2011 23:20

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Do Minas Tirith Jeho zranění byla vážná. Věděla jsi to, že bez brzké pomoci zemře, ale nemohla jsi udělat více. A hlavně ses snažila si to nepřipustit. Ovázala si hlubokou ránu na hrudníku a nehezky vyhlížející ránu na paži. Zdá se, že aspoň krvácení je zastaveno. Poté ses pokusila vyvolat ochranné kouzlu, ale odezvu jsi neslyšela. Cítila si, že tvá elfská moc není s tebou, ale kdyby si o tom přemýšlela více, asi by ses už zhroutila. Raději si věřila. Víra teď bylo to jediné, co tebe a Laifa mohlo chránit. Stejně jako přívěsek, který si zavěsila na Laifův krk. Únava o sobě dává vědět. Cítíš to při svém běhu do Minas Tirith, kdy klopýtáš a několikrát padáš do prašné země. Pokaždé se s větší bolestí a hlubším vyčerpáním zvedáš, ruce i nohy rozdrásané, obličej zaprášený, aby si běžela dál. Čím dříve tam budeš, tím dříve Laifovi pomůžeš. To nyní chápeš jako své vlastní poslání. A to tě povzbuzuje, aby si přeze všechno běžela dál. Kolem tebe se pomalu probouzí krajina. Svítá. A když se přehoupne slunce přes hory, jeho paprsek ozáří to, co toužíš nejvíce vidět - Bílá věž se zaleskne v září slunce a celou tě oslní. Už jenom kousek, už vidíš i bránu. Stačí běžet, ještě kousek přidat a budeš tam. Už rozeznáváš i postavičky na hradbách a strážné u brány.

Osud Středozemě - 10. července 2011 23:29

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Probuzení z temnoty Netušíš, co se kolem tebe děje. Upadáš do hluboké tmy, která tě ovšem láká. Nabízí klid, smír, věčnou nerušenost. Nepřemýšlíš nad tím, že vplout do ní může být nebezpečné, nevratné a definitivní. S nevěřícným pocitem se jí něžně dotýkáš a toužíš zaplout pod její ochranná křídla. Už se netrápit a zapomenout. Na vše, navždy. Máš pocit, že v její blízkosti čas neplyne, a přesto když ucítíš vyrušení, přijde ti, že přišlo nemístně brzy. Je to bolestivé a pronikavé vyrušení v duchu vůně bylinek a podivného světla. Někdo tě vytáhl z té pokojné hlubiny a ty jsi se prudce nadechl, až projela tvým hrudníke ostrá bolest. Připomíná ti to, když tě Naili zachránila před utopením. Naili! Jak by si ji mohl nechat samotnou. Ty musíš tu temnotu opustit! S jejím jménem na rtech pomalu otevíráš oči a vítáš to bolestivé světlo a znepokojivou realitu zpět. "Laife?" Ozve se známý a přátelský hlas. Ne, to není Naili. Ale přesto nemůžeš uvěřit, že by to mohla být ona. Slunce ozařuje její hlavu a tvoří tak kolem ní svatozář. Je to snad sen? Ne, není, je to ona. "Laife? Poznáváš mě? Svou sestřičku?" Usmívá se na tebe uslzená tvář tvé drahé Anabel.

Osud Středozemě - 10. července 2011 23:39

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro V Pelargiru Kapitán jen přikývl a už se jal plnit tvé rozkazy. Zbytek mužů zatím ukotvil loď k molu. Rozchod s radostí uvítali - nejsou to námořníci, i když plavbu zvládají. Pevnina jim je ovšem bližší. Cesta městem byla klidná, ulice byly téměř prázdné, ale těch pár lidí, co se tam vyskytovalo, tě velmi zaujatě sledovalo. Podobně tě uvítala i stráž k správci města. Toho museli vzbudit a když jeho rozepsalost způsobovala počáteční nevrlost, tvé představení se bylo jako mávnutí kouzelným proutkem. Muž začal být rychle zdvořilý a čiperný plnit tvá přání. Přislíbil ti, že v 10 hodin budou na lodi jeho muži. Zdá-lo se, že mu můžeš věřit. Bohužel nové zprávy moc neměl. "Pane, v našem kraji je klid. O uprchlíky se nezajímáme, nikdo z nich dosud nepřekročil řeku." Je jasné, že zde si moc nepomůžeš. Když se od něj vzdálíš a zamíříš do hostince, narazíš ještě na zamčené dveře. Hostinský zprvu hudruje, ale vida, že k němu přichází vzácný host, rychle změní své jednání. "Pane, jen račte. Co si budete přát? Jen pojďte dál!" Pobízí tě do ztmavlého a dosud neuklizeného lokálu, ale rychle otevře okna, takže místnost zesvětlá a dovnitř pronikne čerstvý vzduch. Kolemjdoucí, když vidí, že je už otevřeno, se k tobě připojí a jdou si připít před tím, než se vydají za prací. A tobe se tak poštěstí vyslechnout si hovor dvou mužů - jeden se zdá na místního, druhý na cestovatele. "Slyšel jsem, že kníže z amrothský se pídí po Jižanech, kteří se objevili v Belfalasu." Ptá se ten místní. "Ano, to je pravda. Byl jsem u toho. Ale co vím, ta se ti tři, které vyslal, nevrátili. A někdo tvrdil, že zmizeli i s Jižany." "Cože? Opravdu? Zajali je?" "Kdo ví, byla to podivná sebranka, tak kdo ví, zda to nebyli zrádci!" Vysloví cestovatel celkem odvážný názor.

Dain - 12. července 2011 19:06

Domovy uzdravovania "No a kto iný? odpovedal s úsmevom na jeho neistú otázku. Jeho mladícka hrmotnosť v ňom vyvolávala mnohé spomienky. Tiež ho bol plný dom, keď bol ešte mladý... teda, mladší. Už začína premýšľať ako starec a to len nedávno dospel... Saira bola očividne nad pomyslenie unavená, takže ju len tak nejaká prevrhnutá stolička nezobudila. A tiché, nesmelé rozprávanie tiež nie... "Keď som bol v tvojom veku, tiež som nikdy nevidel ďalej ako za hradby mesta. A teraz... prešiel som cez polovicu Stredozeme. To príde. A daj pozor, aby to neprišlo už čoskoro" žmurkol na neho spiklenecky. Saira sa znova nekľudne prehodila, ako keby tušila, že myslí na ňu. Pretože, a už sám seba presvedčil, to bude jeho ďalšia úloha. Ak si spomína, odkiaľ je, on ju tam odprevadí. Znova dovedie domov... A ak tento tu krpec skutočne o ňu stojí, pôjde s ňou. Ak si Saira nespomenie... "Nie som tvoj veliteľ, ale mám pre teba novú úlohu a ani len nemysli na to, že ju nesplníš." zamračil sa na mladíka najškaredšie, ako mohol. A veru, chlpatý mračiaci sa trpaslík je, navzdory svojej výške, dosť impozantný. "Si mladý. Ešte sa dokážeš učiť a predsa len, vy mladí si tak nejak rozumiete aj bez slov, že? Budeš učiť Sairu" ukázal na ňu hlavou. "Ja už som na takéto veci príliš starý a keď niečo skúšam, iba sa mi smeje." usmial sa aj on, aby trošku odľahčil situáciu. "Keď som hovoril východniarsky, ešte aj tie veveričky v záhradách sa smiali..." Dodal ešte a na chvíľku sa odmlčal, nech si mládenec môže nechať túto informáciu hezky rozležať v hlave. "Tak čo berieš?" Spýtal sa náhle do nastalého ticha. Mladík podskočil, pretože, ako sa zdalo, posledných pár minút strávil usilovným okukovaním Sairy a nad žiadnymi ponukami nepremýšľal. Každopádne, bolo to dobré znamenie, pretože iba hlúpák by odmietol ponuku tráviť viac času so svojou milovanou. Tak teda chvíľu počkal na jeho nadšene kladnú odpoveď, uznale ho potľapkal po pleci (a dúfal, že mu nevykĺbil rameno) a poslal ho preč. Z miestnosti vystrelil ako štupeľ z fľaše a dokonca pri tom nenarobil ani moc hluku... Iba zdiaľky sa ozvalo tlmené žuchnutie a táchý výkrik, keď zvalcoval nejakú nešťastnú ošetrovateľku... No a čo mal trpaslík robiť... Prezliekol sa do niečoho relatívne schopného služby (a niečoho, čo necinká, už nebol v divočine, krúžkovú košeľu mohol odložiť) a zabalil sa do deky. Od zeme to síce trochu studilo, ale nebolo to nič, na čo by nebol zvyknutý. Už si iba zaželal dobrú noc a zaspal spánkom spravodlivých, s malou knižkou východniarskej konverzácie pod hlavou...

Osud Středozemě - 13. července 2011 01:35

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Domy uzdravování - Večer s mladíkem Mladík se ti snad bál podívat do očí, ale o to častěji utíkal pohledem k Saiře. Ovšem snažil se o velkou nenápadnost, která, přiznejme si, se mu vůbec nedařila. A chvílemi si dokonce svou chráněnkyni podezíral, zda opravdu ještě spí. Když vyprávíš o svých cestách, mladík se na tebe přeci jen na chvíli zahledí. Zdá se, že tvá slova se ho dotkla na správném místě. Jistá identifikace vždy mladým pomáhá. Pak ale změníš výraz a on téměř zkamení. Stále se na tebe dívá, ale zdá se, že nyní má dojem, že uhnutí pohledem by mu přineslo velmi krutý trest. "Učit...Sairu.." Vysloví velmi něžně a zárověň nevěřícně její jméno. Tvému vtipu se nesměje, na to je příliš utopen ve svých snech o tom, že s tou dívkou bude moci být. Kdyby ses znovu přímo neotázal na jeho zájem, snad by tam ten mladík seděl dodnes. Pomalu totiž klesal pohledem znovu na dívčino tělo, na které se zbožně díval. Tvůj hlas ho však přiměje zvednout oči s pohledem přistiženého při hříchu. A-ano.. Jistě! Velmi rád, pane!" Zacuká mu na rtech poplašený úsměv a při tvém poplácání se málem překotí dopředu, ale nějak zvlášť mu to nevadí. S podivnými zdvořilostními formulkami, které oplývají krásnou zamilovaností, se vyprovodí z vašeho koutku a ty se konečně můžeš uložit k spánku. Jistě by ti našli lepší lůžko, ale ty ses rozhodl pro zemi. Nakonec, i když byla studená, bylo to kupodivu lepší než v lese. Tyto domy působily tak zvláštně, uklidňujíce. Celkem rychle si začal zabírat, ale ještě si měl dojem, že něco slyšíš. Snad to byl Saiřin tichý smích? Kdo ví... Domy uzdravování - Nový den Spal jsi dlouho? Nevíš, ale co zahlédneš paprsky slunce za oknem, přijde ti, že slunce musí být už vysoko. Saira už neoddychuje a jen leží na zádech. Odhaduješ, že prožívá svůj sen s otevřenýma očima, zírajíc na strop, jako by viděla ráj. Tebe však zaujme něco jiného. Díky zástěně slyšíš, že ve vaší blízkosti probíhá jistý rozhovor. Jeden z hlasu rozeznáváš, bude to klíčnice tohoto domu. Druhý je mužský. Slyšel si něco o tom, že poslouchat cizí rozhovory je neslušné, ale tady to, to jinak nejde. To by sis musel zacpat uši. "Cože? Princ odjel?" ptá se klíčnice. "Ano, paní. Dnes ráno," odpoví jí mužský hlas, "velmi brzy. Král ho určil za svého následníka trůnu a poté oznámil jeho odjezd." "To se má pak člověk něco dozvědět!" uchechtne se žena. "A co se to tedy děje? Kam jel?" "Do Osgiliathu. Čeká ho plavba. Prý záchrana haradských uprchlíků." "Zvláštní. Děje se tu něco divného a král to zatím tají. Ale lid začne tušit. Měl by promluvit, než lidé udělají komára z velblouda." Muž cosi zabrumlá v odpověď, ale to už ho žena odhání se slovy, že musí za svými povinnostmi. Ozvou se kroky, dvojí, každé rozdílným směrem a opět vše splyne v šumu nového dne. Po chvíli se ozvou jiné, lehké kroky, následuje nesmělé přešlapování a nakonec přijde jemné zakašlání. "Ehm, pane trpaslíku..." Víš, co je to za hlas. Mladík přišel dát svou lekci hodiny.

Dain - 17. července 2011 00:40

soukromá zpráva od Dain pro Domovy uzdravovania Zaspal pomerne rýchlo a jeho poslednou unikajúcou spomienkou bol tichý Sairin smiech. Žeby tá malá potvora nakoniec ani tak nespala, ako sa na spánok hrala? Naposledy sa usmial a upadol do spánku... Bol niekde v púšti. Nikdy predtým púšť nevidel a bol prekvapený, že sa ocitol zrovna tu. Fúkal ostrý vietor, nesúci v sebe drobné zrnká piesku. Ona bola vedľa neho a triasla sa, nevedno, či zimou alebo strachom. V diaľke sa rysovala budova, polorozpadnutá stavba, ktorá snáď niekedy mohla byť strážnicou, Už dávno nemala strechu a nad ňou divo vialy zvyšky bielej zástavy so strieborným stromom. Pomaly sa s ňou vydal vpred a ako sa blížili, čoraz zreteľnejšoími sa stávali zvuky kopýt, ako keby sa niekde nablízku pohybovalo mnoho jazdcov. Zvláštne, necítil sa nimi ohrozený, iba kráčal vpred. Aj keď siahol na sekeru, nič mu po boku neviselo. Pokrčil plecami a kráčal... Vnútri, vystavený živlom, napoly ležal, napoly sedel jediný muž. Občas sa natiahol a takmer lenivo vystrelil z luku do hurikánu piesočných zrniek. Zaerdžal kôň, kopytý neustále duneli v diaľke. Pristúpil k nemu a dotkol sa jeho pleca. Muž unavene vzhliadol jeho smerom. Až teraz si všimol, že je navlečený do neznámeho brnenia a že je škaredo popálený a dosekaný. "Svoju úlohu som si splnil" riekol, na chvíľu sa vztýčil do svojej plnej výšky. Stál tam ako obor, hľadiac do neznámych diaľav a zrazu sa zlomil a padol mŕtvy na zem. Nikto nepreriekol ani slovo, iba on vzal mŕtvemu luk. Bolo to, ako keby mu snímal celý osud z pliec a prijímal ho za svoj. Obaja vyšli von. Kone už neboli počuť. Stále nikto nehovoril. Všetko plynulo tak nejak prirodzene. Zrazu sa búrka rozostúpila a vyšli z nej šiesti jazdci. Napol luk, založil doň šíp, ale niečo mu bránilo vystreliť. Jeden z jazdcov vzal Ju. Zvláštne ticho prerušil jeho výkrik, šíp vyletel vpred a... Slnko stálo už vysoko, keď sa konečne prebudil. Saira už nespala, ale zamyslene hľadela do stropu. Dokázal presne uhádnuť, na čo myslí... Niekde za plachtami sa bavili dvaja ľudia a aj keď mu bolo vtĺkané, že nemal by počúvať cudzie rozhovory, ešte viac napol uši. Vo svete sa niečo dialo. Tí východniari, ktorých stretol tam neboli iba náhodou a aj Vidoucí by ich nekryla iba tak, bez nejakého dôvodu... Niečo sa dialo, niekoho vôľa znova hýbala svetom... Hlasy odzneli, no zato sa domovmi uzdravovania niesol iný zvuk. Zbrklo odhŕňané závesy, občasné kopnutie do misky s vodou, šeptané slová ospravedlnenia. A na saom konci vtrhol do miestnôstky dotyčný mladík, od ktorého sa takáto nešikovnosť očakávala. Stále nevedel jeho meno, ale bol si istý, že sa ho večer dozvie od Sairy. Zdvihol sa z podlahy a poriadne sa natiahol, ako keby mladíka ani nevidel. Prepukal všetky stavce, koľko ich len v chrbtici mal a spokojne sa uškrnul, hoci to mohla vidieť iba modrá obloha za oknom. Natiahol sa na stolík pri posteli, s úsmevom pozdravil Sairu a vzal si konverzačnú knižôčku. "Tak mladý muž. Tu máte knižku, v ktorej nájdete zopár základných fráz z východniarskeho jazyka." podával mu ju takmer obradne. Chlapec vyjavene hľadela nevedel, či ju má zobrať. Nakoniec ju schmatol, ako keby sa bál, že si to ešte rozmyslí. "Dnes ju vezmeš za knihovníkom. Veď vieš, koniec koncov, bol si to ty, kto mi tú knižku doniesol. Vezmeš zo sebou aj Sairu. Ak jej knihovník bude rozumieť, vytiahneš z nej všetko o tom, odkiaľ je, čo je zač a tak. No a potom..." usmial sa popod fúzy "...potom sa ty začneš učiť po východniarsky a ona po gondorsky. Verím, že vám dvom to pôjde ako po masle!" upokojujúco ho potľapkal po ramene. Pozbieral svoje veci (brnenie, košeľu, sekeru a tak) a pozrel sa na mladíka, ktorý hľadel na Sairu s výrazom zlodeja, ktoréu niekto prikáže strážiť drahokam nesmiernej ceny. "Ale najprv ma vezmi k najbližšiemu kováčovi. Dejú sa veľké veci a ja do nich nechcem vhupnúť v hrdzavom brnení." Zatváril sa hrozivo a pohľadom prešiel po ostrí sekery. A tak sa vydali na cestu mestom, dvaja mladí vedľa seba, potkýňajúc sa o každý kameň, pretože oči mali iba pre seba. Pred nimi sa ksychtil trpaslík, raziac cestičku chodcami, aby oni na seba mohli zamilovane hľadieť. Skutočne veselý sprievod. Brnenie cinkalo a zvonilo, porisko sekery zvoľne narážalo do zeme. Koľko krát už niečo také zažil, koľko krát niesol svoju sekeru ku kováčovi, aby mi na nej vyspravil zoubek, ktorý urobil pri rúbaní dreva... Kto to kedy videl, vojnovou sekerou drevo káľať... "Tak na ňu daj pozor, ano? Spolieham sa na teba, že príde s úsmevom a gondorským pozdravom na perách." obrátil sa na mladíka, keď konečne dorazili ku kováčni, z ktorej sa ozývali zvučné údery kladiva. "Nájdeš ma alebo tu, alebo v domovoch uzdravovania. A nech ste pred zotmením doma." pohrozil mu ešte a obaja sa ľahkým krokom rozbehli preč. Mladosť si moc dobre rozumie aj bez slov... "Dobrý deň, majstre." pozdravil kováča slušne, ako sa na muža takého dôležitého postavenia patrí. "Tu vám dávam do starostlivosti moju sekeru. Potrebuje trochu prebrúsiť a preleštiť, už ju hrdza žerie. A ak by ste mohli, aj nejaký ten zúbok opraviť. Ja si tu zatiaľ dám do poriadku brnenie, ak mi dovolíte uzurpovať vám trochu miesta." s úklonom mu podal svoju jedinú a najväčšiu lásku. "Ano, viem, že by som nemal také veci robiť tu, ale zatiaľ bývam v Domovoch uzdravovania a myslím, že by nebolo vhodné čistiť si vojnové náčinie v miestach, kde sa ľudia z vojny zotavujú." pokúsil sa tak trochu ospravedlniť a s majstrovym dovolením sa usadil do kúta kováčne a vytiahnuc oceľový kartáč, pustil sa do zbavovania brnenia hrdze, so starou trpaslíckou pesničkou na perách. Cvendží kladivo, do nákovy udiera, v jedno splieta pradivo, neviditeľného sveta. Železo v jedno spája, v jedno mocné telo, nech čepeľ jeho krája, temného pána moc. Na červeno žiari týraná oceľ, ktorej majstri starí, život vdýchli... Ktorej dali moc, že toho, čo ju drží, nezastraší temná noc a preseká sa tmou...

Laif Dornwell - 17. července 2011 01:51

soukromá zpráva od Laif Dornwell pro Ve víru překvapení "Laife! Honem! Podívej se na to. Vidíš jak to železo žhne? Budu stejně dobrý jako otec. A jednoho dne... Vykovám meč který se nikdy nezlomí. Takový který bude hoden rukou krále." Pronáší statný, šestnáctiletý chlapec u velké výhně. V kleštích drží rozžhavený kus železa a spokojeně se usmívá. Pak se však náhle otevřou vrata. Náhle nastane chaos. Je slyšet jen naštvaný křik dvou hádajících se lidí, zařinčení padajícího meče a pak... Ticho. Tma. Klid. Jsem v kovárně sám. Dočista sám. Ticho a ta samota bodá do mysli jako nůž. Bolí, trhá mě na kusy. Ničí mě! Mami? Kde jsi? Kde jste všichni? Prudký nádech a ještě prudší bolest v hrudníku mě přivedou k vědomí lépe než cokoliv jiného. Mé plíce blaženě lapají po dechu, mé oči se snaží prozkoumat každý kousek okolí ale slunce mi nedovoluje cokoliv vidět. Jak jen jeho paprsky bodají do očí. A pak ten hlas. Plný něhy, přátelskosti... Počkat, znám ho! Ano. Je to ona. Je to má hvězda na nebi. Má láska. Pak však konečně z plna procitnu a mé oči uvidí něco co jsem rozhodně nečekal. Je tak jiná, tak známá i neznámá. Nevěřím tomu! "An-An..." Mám vyschlé hrdlo a hrudník mě stále bolí jako čert. Vyjde ze mě jen pořádný kašel a tiché, bolestné zachrčení. Měl jsem dojem jako kdyby mě někdo kopal do hrudníku. Anabel! Anabel! Je to Anabel! Má milovaná sestřička! Ne! Ne! Ne! Nevěřím tomu. Musím snít nebo blouznit. Jedna má ruka se natáhne k její tváři a prsty se jí rozechvěle dotknou. Pohled uvízne v jejích očích. Tázavý, šťastný, bojácný i nejistý. Otevřel jsem ústa že zas něco řeknu ale pak si to rozmyslím. Pokusím se uvolnit a zas si lehnout. Bylo mi mizerně. A kde je Naili? KDE? Kam se poděla má láska? Nemůže být mrtvá! Ne, ne! Prostě nesmí! Já... Musím ji najít! MUSÍM! Ach Naili... Na mé srdce dolehne smutek, strach, starost i pocit viny. Že jsem ji nedokázal před tím netvorem ochránit. Po tváři se mi skoulela slza.

Osud Středozemě - 17. července 2011 16:15

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Setkání se sestřičkou Přijde ti, že musí být asi poledne. Máš dojem, že slunce pálí a žhne už několik hodin, že na hrudník ti někdo šlápl a polil ti ho kyselinou a stejně tak některá místa na ruce a možná i na levé noze. Cítíš se hrozně, zmateně a zároveň překvapeně. Anabelina tvář nemizí, není to přelud. Naopak postupně dostává jasnější kontury. Tvá sestra se na tebe znepokojeně usmívá a občas sjede očima níž po tvém těle. Zatím nejsi schopen se ani nadzvednout, takže nevíš, co tam pozoruje. Ale bolest tě na vše upamatovává. Na netvora i na Naili. "Laife, bratříčku, co se tady dělo? Lež klidně a na, napij se." Podá ti měch a pomůže ti napít se. Není to voda. Je to něco příjemnějšího, opojnějšího a ty cítíš, jak bolest lehce ustupuje a srdce se ti zklidňuje. Malátnost ovšem nepřichází. Když Anabel měch opět odloží, začne si prohlížet tvé rány a přitom čeká, co jí povíš. Mezitím také přidá: "Šla jsem z Edorasu, hledala jsem tě tam. Kousek odtud jsem našla koně, byl rohirský. Mrtvý..." Tázavě na tebe pohlédne a na tvé rány položí jakési krásně vonící bylinky. Poté ránu ováže čistými kousky plátna. "Víc toho nemám. Musíme do Minas Tirith, potřebuješ čisté obvazy." Zkonstatuje, ale přesto má v očích klid. Nejsi tedy v nebezpečí smrti?

Toby Dolanský - 18. července 2011 20:52

Rozloučení Snídaně z vajíček není nejlepší jídlo na trhu ale alespoň zasytí a udrží na živu. Pak opět letíme. Už ani nevím, jak daleko jsme už uletěli nebo jak daleko ještě poletíme vlastně nemám ponětí o tom, kde jsem. Alespoň že Síraf zdá se ví kam letíme. Když konečně dosedneme na zem začne konečně něco zábavného. Sírafův den kdy konečně okusí pečené maso. Snažím se ho připravit tak aby mu chutnalo avšak nemám ponětí co preferují tito tvorové nebo co jim chutná. Výsledek by každého člověka nadchnul avšak Síraf z něj zas až tolik nadšený není i když nedá se říci že by si stěžoval. Trochu mě to zklame protože mí zákazníci jsou vždy nadmíru spokojeni. Přes noc nás čeká další úsek naší cesty. Kupodivu se mi podaří usnout za letu. Když se probudím jsme zase jinde a zase nevím kde. Síraf se se mnou loučí, protože dál už jsou obydlí lidí. Je to smutné, celkem jsem si se Sírafem rozumněl. Dojdu k němu a položím mu ruku na krk. Díky mnohokrát Sírafe. Ať tě bohové ochraňují. Ale to už mě popostrčí a odletí. Chvíli se koukám jak se vzdalu a mění se v malinkatou tečku na obzoru až zmizí docela. Přepadne mě známí pocit toho že jsem sám obklopen neznámým. Upřu pohled na domy, které znamenají civilizaci, a vykročím směrem ke svému cíli.

Eldaron - 20. července 2011 15:56

soukromá zpráva od Eldaron pro Hostinec Sedím v rohu, na sobě starý dúnadanský plášť abych nebudil moc pozornosti a popíjím svůj pohár vína a snídám...rozhlížím se okolo a nemohu to nezaslechnout, rozhovor dvou mužů... Cože? Zrádci? Belfalas? pomalu se zvednu přidržujíc plášť tak aby kryl královské odění a přílbu nechám na lavici vedle sebe, dojdu ke stolu a s lehkým pokynutím pozdravím, pak se posadím a ukážu na hostinského aby donesl pro pány pohár vína, zůstanou na mne trochu koukat,možná je to neslušné ale já na to teď nemám čas.... Povězte mi více o těch událostech, kolik jižanů, co podniká kníže a jak víte že ti muži zradili, a pokud ano, proč na ně nevyslali vojáky aby je přivedli zpět a potrestaly za jejich zradu? mluvím tiše, a přeci s pevností v hlase, nevím proč se vzrušovat, proto se zadívám na oba muže a čekám....

Laif Dornwell - 21. července 2011 17:03

soukromá zpráva od Laif Dornwell pro Anabel Promnu si lehce oči a vjedu si prsty do vlasů. Prohlížel jsem si Anabel a nemohl jsem si neříkat... Že je prostě taková... Jiná. Už to nevypadá jako ta naše malá, bezbranná sestřička. Kdo ví co se s ní jen dělo když nám všem zmizela ze života. "Narazili jsme na nějak-ou bestii. Bylo to odp-porné mostrum. Pamatuji si jen jak mě srazilo k zemi svojí obrovskou tlapou a nic víc." Pronesu znepokojeně a zachvěju se strachem. V mysli se mi mihne obrázek na vyděšenou Naili za mými zády. Bez odporu se napiji onoho moku který mi sestra dá a úlevně si oddychnu, když cítím jak bolest trošičku opouští mé tělo. "Já a Naili... Cestovali jsme do Minas Tirith... Ach, kde jen může Naili být? Snad není mrtvá!" Pronesu se strachem v hlase a bez dalšího slova se pokusím zvednout. Bolest, nebolest. Podaří se mi dostat aspoň do polosedu než se ale s po chvilce vrátím téměř zpátky na zem. A s bolestným úšklebkem zanaříkám nad, již slabší, bolestí v hrudníku. "Musím ji najít! Slíbil jsem že jí nikdy neopustím!" Zhluboka se nadechnu a aspoň se opřu o lokty. Ale zarazím se. Zadívám se na Anabel a při další, hrozné novině, mě opět bodne u srdce. "Po-počkej... Ševel je mrtvý? Ševel je také mrtvý?!" Vykoktám ze sebe než následuje zoufalé, smutné zavytí. To brzy vystřídá rozzuřené zavrčení. Položím se zpátky na zem a schovám obličej do dlaní. Chvíli trvá než se vzpamatuji a znovu si říkám jestli to není jen nějaká noční můra. Není. "K čertu s tím vším! Proklínám tu bestii! Proklínám tu pitomou noc!" Bouchnu naštvaně pěstí do země a nechám se v klidu svojí sestrou vyléčit. Zamyšleně ji pozoruji a v hlavě uvažuji nad jejím plánem. Bohužel se ale domnívám že takhle do Minas Tirith nikdy nedojdu. "Jak se tam ale dostaneme? Ty snad máš nějakého koně? Takhle jít nedokážu." Nesouhlasně zakroutím hlavou a zadívám se na ni. Chvíli se ji dívám do očí. Hledám tam něco z té, staré Anabel ale asi začínám bláznit. "Pomoz mi na nohy. Nepůjdu nikam. Ne dokud nenajdu Naili! Neprocestoval jsem takový kus Rohanu jen abych jí zase ztratil!" Pronesu hořce a sám se pokouším dostat na nohy. Musím Naili najít. Musím! Ach, lásko moje. Kde jsi?

Osud Středozemě - 22. července 2011 20:58

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Osgiliath Slunce vystoupá jen o kousek, než dojdeš na dohled menšího města, kolem něhož se líně vině velká řeka. U řeky, jak ti tvé oči prozradí, posedává pár rybářů. Po své levici můžeš spatřiv obrovské hory. Tušíš, že za nimi se neskrývá nic dobrého. A tak nějak ti dojde, že tam někde je Mordor, za těmi temnými vršky s mlhovou clonou. Raději odvrátíš tvář a kráčíš dál k palisádě a lehce zarostlé hradbě, kterou chrání z tvé strany dva vojáci. Jeden právě sedí na stoličce u strážního domku a pokuřuje, druhý se prochází. Když tě spatří, celkem neslušně na tebe zírají. "Co si přeješ v Osgiliath, mistře pulčíku?" Podivně uctivě tě pozdraví a stále na tebe zírají, jako kdyby si spadl z nebe. Z města se zatím line ruch a teplo.

Osud Středozemě - 22. července 2011 20:58

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro V hostinci Když přisedneš, muži na tebe pohlédnou, ale nic nenamítají. Navíc lahev vína je jim očividně milá a když ji platí někdo jiný, tak dvojnásob. Ten cestovatel, který si právě připíjel tvého vína, se trochu zakuckal, když jsi spustil salvu otázek. "Trochu hodně byste toho chtěl vědět, pane!" Zamračí se a otře si bradu, kde skončilo několik kapek rudé tekutiny. "Řeknu vám, co vím. A co jsem se se doslechl." Trochu se skloní doprostřed stolu, jakoby šlo o tajnost. "Mělo jít o jižanské kupce, což by nebylo tak divné, některá města z jejich západního pobřeží jsou prý přátelská a chtějí s námi obchodvat. A držet mír, to je hlavní heslo naší země, ne?" Trochu se ušklíbne. "Ale pak se cosi šuškalo, že to zase takoví obchodníci nejsou, že tu cosi hledají. No, nepořádek netropili, tak kníže za nimi poslal svého kapitána, nějakého Rohira a pak nějakou ženskou! Ženskou! Kdo to kdy slyšel. A prý ještě nějakou vězenkyni, či co! Moc to o nich nevím, ale bylo to divné. No a tahle skupinka se nevrací. A Jižané zmizeli z pobřeží. Nikde nikdo!" Vítězoslavně se muž napije, jako kdyby to byla nějaká výhra, či co. "Je to divné, ale že by to nutně museli být zrádci, to si nemyslím. Snad se jim něco stalo...kdo ví.." Zapochybuje jeho kolega, místní obyvatel.

Osud Středozemě - 22. července 2011 20:58

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Znovu na cestu Sestra ti pozorně naslouchá a přitom pokračuje v ošetřování. Ano, vidíš v její tváři obavy, ale zároveň jakési zaujetí. Jako kdyby ji to nepřekvapilo? Nevíš, nedokážeš to momentálně posoudit. Když opět začneš blouznivě vykřikovat, chytne jemně, ale pevně tvou hlavu do svých dlaní. Jsou drsnější než dříve, ale nádherně voní bylinkami. "Laife, poslouchej! My ji najdeme. Ale teď musíme do Minas Tirith, jinak ji bude hledat jen tvá mrtvola!" Její slova zní neoblomně. "Ševel? Tak se jmenoval? Pamatuji si to hříbě... Je mi to líto. Opravdu. Ale neboj se, Naili bude živá. Jinak bych její tělo našla!" Přesvědčivě hovoří k tobě tvá sestra a pohladí tě po tváří. Nakonec se ale opět zamračí. "Zapomeň na to, že by jsi teď vstával. Ani náhodou! Hezky lež! Náhodou můj kůň, ano, mám koně, má i nosítka. Zavazadla z nich dám pryč a lehneš si tam ty!" A jak Anabel řekne, tak udělá. Zavazadla upevní svému koni na hřbet a své látky a oblečení rozprostře po dřevěných nosítkách, aby si to měl pohodlnější. V koni poznáváš statné rohirské plemeno, ale jinak ti známý není. Poté už ti tvá sestra pomůže na lůžko. Měla s tím stáváním pravdu, protože už jen toto bolí jako čert. Když znovu ležíš, ještě jednou ti dá napít z měchu a ty znovu cítíš úlevu. "A teď se snaž spát. Půjdeme pomalu, aby to moc nedrncalo. Odpoledne už budeme v Minas Tirith. Nejdéle večer! Slibuji!" Políbí tě tvá sestra na čelo a poté už cítíš, jak se ti přece jen klíží oči, zatímco nad hlavou ti plují lehké mráčky na modrém nebi a poblíž tebe si sestra za chůze do rytmu klapání podkov brouká píseň vaší matky. Pomalu upadáš do klidného snu, který ti připomíná rodinnou idylu.

Laif Dornwell - 23. července 2011 08:07

soukromá zpráva od Laif Dornwell pro Pokračování do Minas Tirith Zadíval jsem se sestře do očí, když mě zas dostala zpátky na zem z ukvapených akcí, a trochu jsem se uklidnil. Uklidňovala mě už jen její přítomnost. Ale i moudrá slova která jsem musel uznat za pravdivá. Zhluboka jsem povzdychl a na chvíli jsem se posmutněle zadíval kamsi do neznáma. Bylo mi líto Ševela. Tohle se nemělo stát. Kéž je ti země lehká, můj věrný příteli. Prohodím si v nitru ale brzy se mi na tváři mihne zas malá radost. Radost při pomyšlení že je naděje. Naděje že je Naili živá a zdravá. Aspoň to mi zatím dává sílu než se ji vydám hledat. Znovu jsem se zadíval na svoji sestru a již jsem se nebránil když mě chtěla opět uzemnit. Asi by opravdu nebylo dobré vstát. Spíše jsem ale zvědavě koukal na ty její nosítka. Měla je opravdu dobře, jednoduše postavená. Páni. Zručnost jí jak vidím stále nechybí. Pomyslím si a krátce si prohlédnu i jejího koně. Ano. Rozhodně v něm nejde nepoznat rohirské plemeno. To už se moje myšlenky ale stočí jinam. Přesněji k bolesti která se znovu nepříjemně ozve když je načase se přesunout na nosítka. S tichým, bolestným vyjeknutím pomáhám svým tělem jak to jen jde ale pak jsem přeci jen hrozně rád když můžu zas ležet. Au! Anabel věděla dobře proč nemám vstávat. Další doušek jejího, lahodného moku mi dovolí ale zas pocítit úlevu. Dlouze, úlevně si oddychnu a jen se ponořím do pohodlnosti nosítek. S vděčným úsměvem se na ni zadívám, než se dáme konečně do pohybu. Snažil jsem se pozorovat okolí nebo mráčky na obloze. Nechtěl jsem spát. Ale únava mě vtahovala do svého objetí víc a víc. Poslušně jsem tedy zavřel oči a nevnímal jsem nic jiného než klapot podkov a píseň Anabel, která ve mě probouzela staré, krásné vzpomínky. "Anabel já... Děkuju." Pronesu polohlasně a skutečně jsem rád že nás Osud zas svedl dohromady. Víc už ale říci nestihnu. Poslední spokojený nádech, poslední lehké pohnutí jak si upravuji polohu a pak jen nerušený, klidný spánek.

Eldaron - 24. července 2011 16:16

soukromá zpráva od Eldaron pro Hostinec Zbystřím a poslouchám co říká, nevím, ale tyhle věci by snad měl již vědět můj otec.... Mír? Obávám se že od Jižanů, se v blízké době nedočkáme míru, spíše naopak, a proto se ptám, pokud bude válka, musím ji předejít, a pokud jsou jižané kteří chtějí do naší země ze strachu před tím co se v ní odehrává, přívedu je do Harandoru. odmlčím se a zadívám do svého poháru.... Hostinský, pergamen a pero, inkoust a nech zavolat posla z města, rychlého posla pojede do Dol Amorthu... řeknu tiše a vydechnu.... Nepočítám s tím že by ti tři byli zrádci, vím že se v Harradu hýbe zlo...a proto sem tady, zjistit co se děje, a jak tomu předejít, a ukázat Jižanům, že hranice Gondoru jsou střežené a naše území nedotknutelné.... zadívám se na ty dva u stolu a pousměji se.... Omluvte mou neslušnost, jsem Eldaron, syn Aragornův, princ Gondoru a Anoru, a sedumnáctý kapitán dúnadanů na severu.... řeknu tiše a pak již vezmu brk a začnu psát na donešený pergamen.... Drahý kníže Dol Anortský, S politováním musím konstatovat fakt že z Harradu naší zemi hrozí bezprostřední nebezpečí, a je třeba přijít některým věcem na kloub, a některé věci pozměnit, proto Vás žádám aby jste zesílil námořní i pozemní hlídky, a v tajnosti připravil vojsko, navíc je třeba zrevidovat stav pevnůstek a válečných lodí ve vašem okolí, proto žádám i o tyto věci, sám nyní mířím daleko k Jižanským hranicím přijmout uprchlé jižany a také ukázat jižanům že nemůžou bez trestu překročit naše hranice....Jedu k ústí řeky Preros, tam snad zjistím více, ale vaše zprávy prosím pošlete do Minas Thirit do rukou nejpovolanějších, s úctou váš koruní princ Eldaron. když dopíšu rychle zapečetím dopis a čekám abych ho předal poslíčkovi, pak zaplatím a rozloučím se, je čas abych se vrátil na loď, a to také učiním, na lodi pak čekám již jen na to abychom mohli pokračovat v cestě.

Osud Středozemě - 02. srpna 2011 16:22

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Nebe nad hlavou, Minas Tirith před sebou Když se znovu probereš z podivně hlubokého spánku, ihned postřehneš, že hrkavý pocit nezmizel. Stále cestuješ za koněm své sestry a stále slyšíš její broukání. Chvíli máš dojem, že jsi musel jen na moment zavřít oči, ale slunce vysoko na nebi tě ujistí o opaku. "Je ti lépe?" Ozve se kousek od tebe hlas tvé sestra a ty si ji všimneš po svém boku. "Cestujeme pomalu, nechci, aby si byl naklepaný jak telecí." Přátelsky se usměje a v její obličeji se zjeví pár drobných vrásek od úsměvu. Na moment se Anabel rozhlédne do kraje a poté opět pohlédne na tebe. "Ale už to není daleko. Do večera budeme ve městě. Nejdéle do zítřejšího rána." Spokojeně přikývne a na chvíli koně zastaví. Skloní se k tobě a prohlédne ti rány. "Něco tě bolí?" Zeptá se tě a případně ti podá bylinky na utišení bolestí. Také ti dá napít. Poté se znovu rozejdete, ale nyní už se ti tolik spát nechce. "Laife, co se tu vůbec vše dělo?" Vážně na tebe Anabel pohlédne.

Osud Středozemě - 02. srpna 2011 17:01

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro K Porosu "To si troufáte, pane!" Spustí jeden z mužů, s kterými sedíš, když začneš mluvit o svých plánech. Není divu, že takto mluví. Těžko by tě mohl poznat. Jen dvořané z otcova paláce tě znají a snad předali zprávu dál do města. Hostinský ale tvou žádost bere vážně a přenese ti trochu už odrbaný pergamen a lehce zaschlý inkoust. Lze ale věřit, že je to to nejlepší, co měl. Vždyť sis nevybral nějaký hostinec pro krále. "Hned to bude, pane." Odejde poté pro poslíčka. Když vysvětlíš, kdo vlastně jsi, muži strnou úžasem a překvapeně vstanou od stolu. "Pane! To jsme nevěděli. Přijmi naši omluvu." Mluví jeden přes druhého a klaní se ti, dokud jim to nezakážeš. Pak jen s jasnými rozpaky usednou opět s tebou ke stolu. Vždyť kdy se jim to opět stane, aby seděli s princem u jednoho stolu a přijali od něj pití? Jakmile dopíšeš dopis, objeví se u tebe mladík ještě s dětinskou tváří, ale s atleticky mužnou postavou. "Pane, žádal jste mé služby." Osloví tě a ukloní se ti. Ty mu vysvětlíš, co má s dopisem udělat a poté už jen vidíš, jak mladík mizí mezi dveřmi. Zvuk kopyt ti je potvrzením, že dopis doručí co nejrychleji. Když se rozloučíš, celé osazenstvo hostince tě dojde vyprovodit. A jak míříš do přístavu, máš dojem, že zpráva o tvé totožnosti je vždy o krok napřed. Jinak si nedovedeš vysvětlit ty pohledy lidí z oken, jejich ustupování z tvé cesty a dokonce úklony. Na molu už tě čeká kapitán. "Můj pane, s polednem budeme moci vyrazit." Přivátá tě s těmito slovy. Do poledne ještě zbývá hodina, ale ta ti uteče velmi rychle. Bohužel zbytek odpoledne cesta neprobíhá tak, jak by sis přál. Protivítr je příiš silný a přes veškerou snahu se s tím nedá nic dělat. Plujete opravdu velmi pomalu. Ovšem když mužstvo veřeší, vítr se trochu stočí. Muži ihned vyskočí od jídla a jdou této změny využít. Celkem zrychlíte a podle kapitána ještě tuto noc budete u řeky Poros. A má pravdu. Něco málo po půlnoci přijde za tebou, aby ti oznámil, že jste vpluli do řeky Poros. "Pane, chcete kotvit už tady, nebo budeme plout ještě dál? Vítr ovšem opět sílí proti nám." Oznámí ti a čeká na tvé rozhodnutí. Na měsíční obloze se zatím prohánějí mraky, jakoby si hrály na honěnou. Možná lze očekávat i podzimní deštík.

Eldaron - 05. srpna 2011 16:17

soukromá zpráva od Eldaron pro Poros Nesmíme ztrácet čas, ten je drahý, obvzláště v této době, nejisté a prapodivné, kdy si nemůžeme být ničím jisti..... Zakotvíme tady, 4 muži stačí na to aby loď ukočírovaly, zbytek ať se ozbrojí, nasednou na koně a vyrazíme, až poleví vítr, ať se loď dostane co nejdále do vnitrozemí, jak jen to bude možné.... řeknu s klidem a vstanu ze své závěsné postele, jsem jen v tunice, staré, ošuntělé dúnadanské tunice a tak se začnu strojit, nejdřív se učešu, a trochu omyji, pak se obléknu do pevných kožených nohavic prošívaných kovovými pláty, nasadím si prošívanou vestu a celou svou prastarou zbroj, hlavně plášt, pod něj skryji malý černý erb s bílým stromem a sedmi hvězdami, ale na sobě mám Vyjmarskou zbroj Túrína která mi mnohdy zachránila život, opásám se, uvážu vázání na botách, které jsou také přizpusobeny k boji, tím že jsou vystužené na důležitých místech, nechám si malou stříbrnou čelenku, kterou mi dal otec, a na hlavu si dám přilbu s labutími pery, štít připevním na sedlo svého koně, do ruky vezmu zástavu své říše a vyjedu z lodi jako přízrak dávných dob, který vyráží do boje, zařadím se na čelo kolony a dopředu pošlu několik lehkých zvědů, ještě se ujistím že všichni muži mají své zbroje, přilbice a všechny zbraně připravené, pak se zadívám dopředu a rukou ukáži před sebe.... Vpřed muži západu, a nebojte se toho co nás tam čeká, jsme vojáci a synové své říše, a padnou za její bezpečí je spíš pocta než nicotná smrt! zavolám na zástup vojáků a divám se zda jsou dobře rozložení pro cestu, tedy těžkooděnci na koních vepředu, za nimi lučištníci, pěchota a další těžkooděnci uzavírajíc náš voj.

Osud Středozemě - 10. srpna 2011 19:20

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Cesta pouští Přestože kolem vládne hluboká noc, ty přikážeš k vylodění. Muži nic nenamítají, několik dní pořádně vlastně nic nedělali, takže se na souš těší. Mnoho z nich ovšem netuší, jaká souš je opravdu čeká. Noc je až nezvykle chladná, aspoň pro ty, kteří neznají chování pouště. Zatímco se seřadíte před lodí, rozdáváš poslední rozkazy. Když se postavíš do čela svého oddílu, spatříš v předních řadách i mladíka, který to vše začal. Vypadá nyní daleko sebevědoměji a meč po jeho boku se nezdá jen pouhou hračičkou. Zdá se, že tví kapitáni z něho přece jen za těch pár dnů udělali. "Sláva Gondoru!" Odpoví ti muži a poté se už dá vaše seskupení do pohybu, zatímco zvědové už dávno vyrazili. Putujete celou noc celkem pomalým tempem, protože písek není zrovna ideální na rychlou chůzi. Když navíc začne svítat, pocítíte, co vás čeká. A opravdu, s polednem už padáte horkem. Přeci jen rozpálená zbroj na těle není pro poušť ideální. Jsi nakonec nucen zavelet k odpočinku pod pár trsy keře, který poskytuje velmi skromný stín. K odpoledni jdete dále. Jeden ze zvědů se zatím vrátí a ohlásí volnou cestu. To muže navnadí a putují opět do hluboké noci. Až poté jim dovolíš rozbít tábor. Druhý den opět to samé, ale už brzy odpoledne ti zvědové oznámí, že nedaleko je jakýsi tábor, v němž jsou ženy i děti. Tato zpráva velmi rozechvěje mladíka, který by měl mít v tomto táboře svou nastávající. "To budou zcela jistě oni." Chceš s ním souhlasit, když najednou máš pocit, že tě cosi oslepilo. Vítej... Osloví tě zvláštní hlas a před tebou se opět objeví ty ohnivé oči, které jsi už spatřil dříve ve svých snech. Jsou ženské jsi si tím jist. A stejně tak cítíš, že z nich jsi podivně nervózní. Přesto ti přijde divné, že by to byl tvůj nepřítel. Duše vojáka však v tobě volá po opatrnosti. "Můj pane?" Ozve se mladík vedle tebe a zvláštní vize se rozplyne. Opět vnímáš poušť kolem vás. "Když si pospíšíme, můžeme dnes v noci přenocovat v jejich táboře." Nadšeně ti oznámí.

Eldaron - 11. srpna 2011 08:38

soukromá zpráva od Eldaron pro Před cílem Kdo mě to vítá? oči, zase ty oči, tentokrát již vím že patří ženě..... sedím v sedle, lehce unavený horkem dne a tiše vydechnu..... Není kam spěchat mladíku, musíme být opatrní.... řeknu mu když seskočím z koně a sundám si přilbu....... ROZBÍT TÁBOR! zavelím a zadívám se na své muže..... Kapitáni, postarejte se o to aby si muži odpočinuli, zvědové ať ještě zjistí víc o táboru, prozatím se budume držet zde, musíte si odpočinout, všichni, najít zdroj vody, postavit stany a jít spát, hlídky jako vždy, ale obvzláště bdělé.... Nevím jak dlouho jsem spal, jisté je že jsem viděl pořád ty ženské oči, den a půl jsem nechal muže odpočívat, tak aby opět nabrali síly, při tom jsem se snažil zjistit víc o táboru i okolí....

Laif Dornwell - 16. srpna 2011 19:08

soukromá zpráva od Laif Dornwell pro Téměř u Minas Tirith Dlouze jsem zívnul a volnou rukou jsem si promnul oči. Poté jsem si lehce prohrábl vlasy a zadíval jsem se na oblohu. Zjištění že jsme stále na cestě mě uklidnilo ale zase mě lehce znejistila ta představa, jak dlouho jsem musel asi spát. Připadalo mi to jako chvilička ale podle slunce na obloze to vypadalo spíš na pár hodin. Alespoň jsem odpočatý a trochu svěží. Když jsem zas spatřil Anabel na tváři se mi vytvořil milý úsměv. "Hmm, rozhodně je to lepší než předtím." Poznamenám a s hlubokým povzdychnutím znova zívnu. Při její poznámce o telecím jsem se musel pobaveně rozesmát a jen jsem chápavě přikývnul. Zvědavě jsem se podíval směrem kterým se dívala do krajiny i ona ale nic jsem neviděl. Spíš jsem se začal moc těšit do bezpečí města. Moc jsem si přál být v teple nějaké postele. Ideálně v posteli v domě mého bratra. Jak na toho se zas těším. Ani jsem netušil že je ženatý. Ale moc mu to přeju, darebákovi. Pomyslím si s hřejivým pocitem u srdce a pak se věnuji svým zraněním. Ani jsem nevnímal jestli mě něco bolí ale jak jsem si na to vzpomněl rozboleli mě zas svaly. "Myslím... Myslím že momentálně mě nic nějak moc nebolí. Do města už to vydržím." Vážně přikývnu a skutečně doufám aby tomu tak bylo. Nechci někde omdlévat na slabost nebo tak. To už se ale znovu rozjíždíme a já zanechám své myšlenky volně plynout, jako vodu v řece. Zkusím zas spát ale už nemůžu usnout. Místo toho mě jen víc probudí Anabelina otázka. Otevřu zas oči a zakloním hlavu. Nějakou dobu přemýšlím. "Ehm... Myslíš na té pustině?" Ujistím se ale nějak mi do odpovědi není. Místo toho se zkusím převalit na levý bok a zdravou ruku si dám pod hlavu. Moje myšlenky se začnou točit zas a jen kolem Naili.

Osud Středozemě - 18. srpna 2011 20:47

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Do Minas Tirith Jeho zranění byla vážná. Věděla jsi to, že bez brzké pomoci zemře, ale nemohla jsi udělat více. A hlavně ses snažila si to nepřipustit. Ovázala si hlubokou ránu na hrudníku a nehezky vyhlížející ránu na paži. Zdá se, že aspoň krvácení je zastaveno. Poté ses pokusila vyvolat ochranné kouzlu, ale odezvu jsi neslyšela. Cítila si, že tvá elfská moc není s tebou, ale kdyby si o tom přemýšlela více, asi by ses už zhroutila. Raději si věřila. Víra teď bylo to jediné, co tebe a Laifa mohlo chránit. Stejně jako přívěsek, který si zavěsila na Laifův krk. Únava o sobě dává vědět. Cítíš to při svém běhu do Minas Tirith, kdy klopýtáš a několikrát padáš do prašné země. Pokaždé se s větší bolestí a hlubším vyčerpáním zvedáš, ruce i nohy rozdrásané, obličej zaprášený, aby si běžela dál. Čím dříve tam budeš, tím dříve Laifovi pomůžeš. To nyní chápeš jako své vlastní poslání. A to tě povzbuzuje, aby si přeze všechno běžela dál. Kolem tebe se pomalu probouzí krajina. Svítá. A když se přehoupne slunce přes hory, jeho paprsek ozáří to, co toužíš nejvíce vidět - Bílá věž se zaleskne v září slunce a celou tě oslní. Už jenom kousek, už vidíš i bránu. Stačí běžet, ještě kousek přidat a budeš tam. Už rozeznáváš i postavičky na hradbách a strážné u brány. PS: Tak..moc tagů to nepotřebovalo.:o)))

Naili - 18. srpna 2011 21:03

Do Minas Tirith So zúfalstvom som hľadela na Laifove rany...A pomaly sa o mňa pokúšala beznádej. Nesmela som sa jej poddať...To by bol koniec. Musím dúfať! Aj keď viem, že ak sa mu čoskoro nedostane pomoci, zomrie... Skúšam vyvolať ochranné kúzlo...bez výsledku. Je to čím ďalej, tým horšie, elfská moc nie je so mnou, opustila ma! Nie, nie, a ešte raz nie! Keď budem veriť... Áno, viera nám pomôže. Koniec koncov, nič iné. Pozriem na prívesok na Laifovom krku a z očí mi vyhŕknu slzy. Bežím z posledných síl. Som unavená, smädná, strácam cit v nohách. Ale bežím ďalej, padám a opäť vstávam, tackám sa po zlej ceste. Vlastne to ani není cesta, len prašná zem. Ruky aj nohy doráňané, rany pália ako ďas. Snáď jediné, čo ma ešte drží ako-tak pri vedomí, je to, že čím skôr budem v Minas Tirith, tým skôr sa Laifovi dostane pomoci. To je teraz moje poslanie a to ma núti ísť ďalej, aj keď keď proti tomu moje telo protestuje. Už sa rozodnieva, prestávam vnímať čas, no viem, že som preč už dlho. Oblaky v diaľke ružovejú. Čoskoro slnko vyjde... Keď sa skutočne vyhupne nad hory, osvieti svojim lúčom vysoké hradby a bielu Citadelu Minas Tirith. Len vydržať... Pred mojím zrakom sa zjaví brána. Rozoznávam postavy strážcov na múroch. S vypätím posledných síl dobehnem pred bránu a spadnem do prachu pred ňou.

Osud Středozemě - 18. srpna 2011 21:57

Dain - Minas Tirith, kovárna - Více padlých dívek? Ti dva jsou směšní. Ano, jinak to říci nejde, ale přesto se jim nikdo nedovede posmívat. A když, tak jen závidí. Závidí jim tu čistotu očí, ty měkké, letmé pohledy, tu nejkrásnější červeň ve tvářích. Nikdy už nebudou krásnější, ale to neříkejte ženám. Mladík svůj úkol přijal velmi vážně, svíral knížečku jako poklad, ale zatím se dovedl na Sairu jen dívat. Přesto sis mohl být jistý úspěchem. Láska si svždy porozumí. Dívenka byla stydlivější jinačím způsobem. První láska jí dávala do vínku ty nejkrásnějí dary - ladnost, třpytivý smích, roztomile plaché pohledy a melodický hlásek. Místy si měl dojem, že se díváš na dva drahokamy v jeskyni ve své domovině, kteří si hrají s odlesky světla tvé lucerny. Přesně tak zářili ty dvě mladé duše. Před kovárnou se ti mladík uklonil a téměř slavnostně vzal milou Sairu za ruku a vedl ji dál městem, načež ji začal cosi ukazovat. Byla v bezpečí. On ji opatroval jako oko v hlavě. Ty jsi zatím vešel do kovárny. Její teplo tě objalo jako náruč blízkých přátel. Bylo to pro tebe velmi známé prostředí. Kovář, který se před tebou objevil, se zdál dobrosrdečný a v jeho rysech si nacházel něco, co už jsi jindy viděl. Někoho ti připomínal a potkal si ho velmi nedávno. Přesto jsi zatím nedokázal určit, kdo to byl. "Jistě, mistře trpaslíku, poslužte si. Ve dvou se lépe pracuje." Vzal tvoji sekyru, nejprve ji podrobně prohlédl, poté rozdmýchal výheň a dal se do díla. "Co vás přitáhlo do Minas Tirith? Moc vašeho lidu sem už nezavítá." Přátelsky se tě kovář zeptá a letmým pohledem si tě najde v začmouzeném prostoru. Možná prohodíte pár zdvořilostních vět, ale nakonec oba zjistíte, že společné mlčení vám sedí nejlépe, aniž byste zažívali pocity trapnosti. Když už jsi téměř hotov a kovář též, někdo vás vyruší. Překvapí tě, že do kovárny přiběhne Saira. Sama a má značně vyjukaný výraz. "Dájn, Dájn!" Volá tvé jméno, popadne tě za ruku a donutí tě zvednout se z místa. Ani tě nedovede ke vchodu, když se dveřích objeví mladík, její nový učitel, a u sebe podpírá elfku. Tedy, to chceš nejprve říci, ale něco ti u toho nesedí. Nevypadá vůbec na elfa. Nezažíváš ten zvláštní pocit, kteří oni vyvolávají. Naopak, vypadá přímo strašlivě zbědovaně. Je pohublá, tváře má špinavé, vlasy též, rty popraskané, oblečené rozdrbané. A oči se zdají plné bolesti. A přeci právě kvůli těm očím by jsi prohlásil, že je to elfka. Špičaté uši tě totiž nějak dostatečně nepřesvědčili. Kovář se k vám ihned přitočí. "Kdo jste, slečno? Posaď ji sem, chlapče, dojdu pro vodu!" Začne ihned jednat a ukáže na stoličku, kam ji opravdu mladík i za pomoci Sairy posadí. Kovář se po chvíli objevuje se džbánem vody a neznámé dívce ho podává. Naili - Minas Tirith, kovárna - Mladí zachránci Je to jako přelud. Bílé město před tebou jako snový cíl. A když padneš do prachu, ani ten ti nepřijde neskutečný. Všechna bolest podivně ustupuje a ty víš, že to není vůbec dobré. Teď nesmíš omdlít! Je však těžké poroučet tělu, když navíc teď připomíná více lidské, než elfské. Už líbáš prach zdejší krajiny a cítíš ji až do morku kostí, když s tebou někdo zatřese. "Paní! Co je vám? Hej, vstávejte! Sairo, pomož mi s ní! Musíme ji dovést do města!" Ty hlasy ti přišli jako z nějaké elfské pohádky. Štebetavý hlásek dívky s ustaraným tónem neznámého jazyka, jemný chlapecký hlas, dva páry něžných rukou, které tě zvednou a opráší tvé šaty. Stále bdíš? Ano, není to sen. Ani nevíš, jak to dělají, ale odvádějí tě do města. Nevnímáš, zda vás stráž u brány oslovila, zda se na vás někdo dívá. Soustředíš se jen na dva úkony - pravá, levá. Více se opíráš o toho chlapce, dívka vypadá drobounce. To je jediné, co pochytíš. Všimneš si, že písek a trávu vystřídá dlažba a ruch města. Prudce tě z toho zabolí hlava a dokonce přivřeš oči. Pak ale přichází tmavá místnost, vůně ohně a ... kovárna! Jsi snad doma u svého otce? Ne, to není možné. Někdo tě posadí na židli a nakonec ve tvých dlaních skončí džbán s vodou. Hltavě se napiješ a pomalu se rozkoukáváš. Ano, je to kovárna, ale ty nejsi v Roklince. Jsi přeci v Minas Tirith! Musíš být! Po tvém boku stojí mladá dívka s popelavými vlasy a půvabnou tváří, vedle ní mladík, ještě téměř dětsky vyhlížející, a přesto s vychováním pážete. Proti tobě jsou pak trpaslík a muž... Zastaví se ti málem srdce. Tak moc ti připomíná Laifa. Poznáváš, že on je kovář, ale ta tvář, ty rysy!

Naili - 19. srpna 2011 16:48

Mladí záchranci - konečne v Minas Tirith Ako náhle sa dotknem zeme, cítim, že ma bolesť opúšťa. A nie len bolesť, vlastne všetko cit, čo mi v končatinách ešte zostal. Je to akoby som sa prepadala do sna. Bojujem s mdlobami. Teraz jednoducho nesmiem stratiť vedomie! Ale nedokážem svoje telo ovládať. Naviac, keď je teraz telom človeka. Je to strašný pocit... Zacítim, ako mnou niekto trasie. Počujem melodický dievčenský hlas, ktorý by snáď mohol patriť elfke, len keby nehovorila tou čudnou rečou! Dva páry rúk ma okamžite postavia na nohy a oprašujú mi šaty. Je to sen? Skutočnosť? Asi skutočnosť, usúdim po chvíľke. Podopieraná oboma mojimi záchrancami kráčam do mesta...To vlastne nie je veľmi výstižné, môj pohyb má od normálneho kroku ďaleko. Nechávam sa viesť, sama totiž akosi v tejto chvíli postrádam zmysel pre orientáciu. Už sme pri bráne. Nevnímam, či nás niekto zastavil, alebo oslovil. Svet je akousi tmavou šmuhou a ja mám len jedinú myšlienku - klásť nohy pred seba, nezastaviť. Monotónne mi znie v myšlienkach: ľavá...pravá...ľavá...pravá... Snažím sa opierať sa viacej o toho mládenca, dievča - to jediné som si stihla uvedomiť - mi pripadá dosť krehké a slabé. Náhle vidím, ako trsy trávy a prach pod mojimi nohami vystrieda dlažba. Sme v meste a...ten hluk, čo vládne všade naokolo, mi trhá uši. Vždy som dávala prednosti tichším miestam a s boľavou hlavou a silami na konci je to všetko ešte horšie. Potichu zastonám od bolesti a privriem oči. No po chvíli sa rozhostí akési "domácke" ticho. Cítim vôňu ohňa, vnímam šero okolo mňa a napadne mi - presne takto to bolo aj u otca v kováčni...Hádam - hádam len nie som doma? Ktosi ma opatrne usadí na stoličku a podá mi do rúk džbán s vodou. Nedočkavo a hltavo sa napijem a až keď som aspoň trochu schopná vnímať okolie lepšie než doteraz, rozhliadnem sa okolo. Som v kováčni, to áno, ale nie v Imladrise. Som v Minas Tirith! Na chvíľu pocítim uspokojenie... Dievča i chlapec, ktorí mi pomohli, stoja vedľa mňa. Ona má svetlé popolavé vlasy a krásnu tvár, on vyzerá ešte trochu detsky, ale možno sa to tak zdá iba mne... Slovo "ďakujem" sa mi zasekne medzi popraskanými perami, keď sa pozriem na muža, ktorý stojí oproti mne, vedľa trpaslíka. Pravdepodobne je to kováč. No na tom nie je nič zarážajúce. Keby len, preboha, nevyzeral ako Laif! Pootvorím ústa a zažmurkám. Moje srdce vynechá pár úderov... Tá podoba je zarážajúca. "Laif...?" zašepkám slabo a neviem, či ma vôbec niekto počul. Stále hľadím na kováča.

Osud Středozemě - 23. srpna 2011 21:13

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Than - S Ysmin Žena se na tebe spokojeně usměje. „Ani bych ti to neradila. Ale nebudu tě strašit. Také ti chci věřit.“ Pohlédne na tebe téměř mateřsky, aspoň tak by se to dalo říci. Takový pohled ti je cizí, nikdo se na tebe tak nikdy nedíval. Pod tlakem musíš až sklopit oči. Je to zvláštní pocit. „Tedy, odkud začít...“ Zamyslí se Ysmin. „Nejspíš tušíš, že jsi v Haradu. Tato země je však rozdělena na několik krajů. Zde jsi v kraji Haruzan, ve městě Ramlond. Říká ti to něco? Nejspíš asi ne, mnoho z vašeho lidu nezná náš kraj.“ Téměř to vypadá, jakoby si Ysmin nad tím posteskla. Její přívětivá tvář se na chvíli odvrátí a přeletí jí chmury. Poté pokračuje. „Můj muž, tvůj pán nyní, je členem klanu Haruzi. Tento klan ovládá město. Jsou to všichni obchodníci, kteří podplácejí vojáky, a tak udržují pořádek ve městě. Společně vládnou, společně rozhodují. Ale největší slovo má ten, kdo může dát největší úplatek. Všichni jsme však podřízeni sultánovi, který sídlí v Gobel Ancalimon. Je to město dál proti proudu řeky, velké a nádherné. Ale...dost o politické situaci..“ Jemně se Ysmin pousměje, trochu si poposedne a upraví si šaty. „Asi tě nejvíce trápí, když jsem řekla, že můj muž je tvůj pán. Je to tak. Všechny ženy, které nejsou přímo služebné, zůstávají zde a jsou pod mým dohledem. Zde se bavíme a sem za námi můj muž a náš pán chodí. Některé z nás jsou jeho manželkami, já mezi nimi nejpřednější.“ Ysmin vše říká jako samozřejmost a také bez nějakého povýšování se nad tvojí osobou. „Co plánuje můj muž s tebou, to zatím nevím. Jsi cizinka, proto si nemyslím, že si tě vyvolil jako manželku. Ale nejsi ani otrokyní, to by jsi nepřišla sem. Uvidíme.“ Povzbudivě se na tebe usměje. „Ptej se, chceš-li něco dalšího vědět. Na co budu moci, na to ti odpovím.“ Pobídne tě. PS: Omlouvam se, ze je ten prispevek bez tagu. Je to ale jen okopirovane a ja jsem v praci, tak to beru rychle.:o) Muzes psat verejne nebo soukrome, jak chces.;o) Tesim se na tvuj prispevek, dotazy posilej do posty a nebo je hazej do diskuze.:o)

Dain - 25. srpna 2011 23:25

Minas Tirith S úsmevom mohol skonštatovať, že obaja mladí sa dostali ku kováčni živí a zdraví, aj keď sa moc pod nohy nepozerali. Pravdepodobne ich cez všetky tie hrboly preniesla láska, inak si to vysvetliť nedokázal. On sa takmer dva krát potkol... Mladík si knižku vzal ako druhý najväčší poklad na svete, hlboko sa uklonil a uisťujúc, že všetko zvládne v najlepšom poriadku odišiel, vedúc si svoj poklad, najväčší na svete... Zahľadel sa na nich, ako radostne kráčajú dolu ulicou a vietor mu prinášal útržky jej smiechu a radosti. Mal rád šperky, niekoľko ich vyrobil, tam doma. Feanor, tam, v hmlistej minulosti, vytvoril Sillmarily zo svetla Dvoch stromov. Jeho dielo obdivoval celý svet, vypukli kvôli nemu vojny, spustošený bol celý Sever... A on iba zakoval niečo obyčajné, viditeľné do adamantovej schránky, čin, ktorý ktokoľvek mohol zopakovať, keby mal dosť odvahy... Ale zachytiť tú žiaru mladej lásky, Všetky tie nevyslovené myšlienky, skryté úsmevy, búšenie srdca, tú nejasnú atmosféru dvoch mladých ľudí, ktorí vedia, že boli stvorení sami pre seba... Kto by taký šperk vytvoril... "Jedného dňa...." zašeptal a vkročil do kovárny. "Do Minas Tirith ma privádza... Viete, že vlastne ani neviem? Minas Tirith mal byť tou poslednou zastávkou...." začal hovoriť. Ponoril sa do svojich spomienok, do starých plánov. Moria, Jagavé jaskyne, Rohan, to všetko chcel vidieť, tam všade mal namierené. Minas Tirith mal byť iba poslednou zastávkou pred domovom... Vedel, že kováč od neho očakáva, že dopovie, ale akosi nedokázal. "Osud..." zamrmlal ešte, hádam na ospravedlnenie, ale ticho prerušovali už iba údery kladiva a škrípanie kartáču o brnenie. Jeho pieseň prešla v tiché pohkávanie. Znova nasával atmosféru kováčne, až teraz si uvedomujúc, ako mu celý ten čas chýbala... Lenže, nič pekné v tomto živote netrvá dlho. Z vonku k nemu doľahol nežný hlások, vyplašene volajúci jeho meno. Zamračil sa a predstavil si, čo všetko spraví tomu mladíkovi, ak za to môže on. No skôr, než stihol vykročiť von, problémy vtrhli dnu. Saira aj mladík si totiž priviedli dosť zúboženú spoločnosť. Bola to žena a vyzerala, že má za sebou dosť mizerné zážitky. "Saira, Saira, na teba sa tie problémy snáď lepia..." povzdychol si a pristavil slečne (až teraz si všimol elfských uší) stoličku. "Chcete mi niekto povedať, čo sa tu vlastne deje?" zadíval sa, špeciálne na mladíka, ktorý stál bezradne pri Saire a vydesene sa díval na hltavo pijúcu elfku. Na chvíľu to vyzeralo, že sa jej prilepšilo, niečo zamumlala, ale stále vyzerala príšerne. "To počká. Zabehni po liečiteľov, ale rýchlo. Nech si prinesú nosítka." vyslal mladíka s jemným buchnátom vpred a obrátil sa na kováča. "Tak to vidíte majstre, takto som sa dostal do Minas Tirith, aj k mladej slečne tuná-" ukázal na Sairu. "Ako slepé kura k zrnu..." sklonil sa k elfke a preskúmal jej šatstvo, či neuvidí nejaké akútne zranenie, ktoré treba ošetriť. "Ste zranená? Ako sa voláte? Odkiaľ ste?" spýtal sa jej, jasne a zreteľne. Na ľudí v šoku sa vraj má hovoriť, hádam to platí aj na elfov...

Naili - 26. srpna 2011 09:44

Minas Tirith Počujem, ako ten trpaslík rázne berie veci do vlastných rúk. Ani sa nenazdám a mladík, ktorý mi pomohol, už beží preč. Pre koho, to som nejako nedokázala pochopiť, ešte som stále dosť zmätená a z reči mi často utkvejú v pamäti len nezmyselné útržky. Nosidlá? Božemôj, snáď nie pohrebné máry?! To už je to so mnou také zlé, že idem umrieť? Potom však pochopím, že nič také sa nedeje a navyše, keď sa ma trpaslík spýta či nie som zranená a odkiaľ som, nemôže byť pochýb, že s trochou šťastia ešte nepatrím do hrobu. "Ja...som Naili. Prichádzam z Lórienu. A zranená...zranená nie som, len vyčerpaná," poviem s námahou, no starosť o môjho priateľa prevláda a úpenlivo pozriem trpaslíkovi do očí. "Ja nepotrebujem pomoc, ale niekto iný! Môj priateľ, Laif...Musíte mu pomôcť, prosím! Zavediem vás k nemu!" keby som mala dosť síl a bola by som si istá, že potom vstanem, tak sa hodím na kolená, len aby moju prosbu vyslyšali. Ten nával slov však bol na mňa očividne priveľa. Opriem sa o operadlo stoličky a zavriem oči. Celá sa trasiem, pravdepodobne následok tej obrovskej námahy a šoku.

Osud Středozemě - 28. srpna 2011 11:21

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Vyčkávání Mladík se zdá tvým rozhodnutím znepokojen, ale mlčí. Přesto tušíš, že nemůžeš dlouho vyčkávat. Je mladý a jistě by chtěl sám podniknout něco nepředvídatelného. Zatímco jsi napojil svého koně a i sebe jsi občerstvil, do okolí vyrazilo pár zvědů a v táboře vojáci postavili pár stanů a vydali se hledat vodu. Příliš úspěšní nebyli. Narazili jen na drobný podzemní pramen, odkud se voda dostávala těžko. Ale stačilo to, aby tvoji muži i koně nepadali žízní. A to bylo hlavní. Celkem brzy jste se všichni uložili ke spánku. Zvědové se dosud nevrátili, a tak jsi jejich příchod očekával ráno. Nezmýlil ses. Část zvědů se opravdu druhý den vrátila. Ale víceméně opakovli to samé. „Tábor je poměrně početný. Mají i zraněné. Mluví o královně. Nevíme, která to je. Nikomu neprojevují zvláštní úctu, nikdo nenosí výraznější šaty. Mají vodu, nejspíš ví lépe, jak ji získat. Mnoho zbraní nemají, zdají se být spíš zemědělci. Nejvíce mají krátkých luků.“ Tyto a podobné zprávy by tě snad pobídly k pohybu, ale ten sen. Ano, v noci se opakoval. ------------------------------------------------------------------------------------------------ Vítej! Znovu tě osloví melodický ženský hlas. Hlubší, než mají ženy u vás. Připomíná ti zemi, která zpívá po příchodu dlouho očekávaného deště. A její oči – přestože jsou temné jako noc, mají v sobě oheň. Ale ten nepálí, neškodí. Přesto se máš před ním na pozoru. Chceš vidět více, ale není to možné. Vše je skryté v podivném mlžném oparu a jen její slova se opakují. Vítej... Mluví dál, ale nerozumíš jí. Neznáš ten jazyk, je to jako přesýpání písku, jako zpěv pouštních dravců. ------------------------------------------------------------------------------------------------ Třetího dne už to mladík nevydržel. „Pane, oni trpí. Zvědové říkali, že jsou tam ranění. Proč k nim nepřijdeme? Nemají zbraně! Čekají na naší pomoc!“ Ano, tohle se dalo čekat. Jeho mladá tvář je zapálená hněvem a touhou pomoci své milované. Slunce je právě vysoko na nebi a většina tvých mužů se snaží ukrýt ve stínu provizorních stanů. Už druhou noc tu táboříte a tvůj sen se opakoval. Zcela stejně. Nic víc a nic méně.

Osud Středozemě - 28. srpna 2011 11:30

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Stále na cestě „Laife, ty o tom nechceš mluvit?“ Ozve se sestra po chvíli, když krajinu opět naplní mlčení. Poté si Anabel trochu povzdychne. „Chápu, stalo se něco hrozné, ale pamatuj, naděje umírá poslední.“ Poté se sestra opět na chvíli odmlčí, ale nakonec její přívětivý hlas začne vyprávět. „Vím, byla jsem dlouho pryč. Ale poznala jsem mnohé a byla jsem daleko. Dál, než nějaký člověk z naší země byl. Ale zjistila jsem, že lidé jsou všude stejní. Stejné chyby, stejné touhy a stejné obavy.“ Anabel poplácá svého koníka a nechá ho jít samotného, takže nyní může kráčet podél tvých nosítek. Zdá se, že koník toto umí naprosto dokonale, protože i bez doprovodu jde bezpečně a jistě. Rohirové to prostě s koňmi umí. Cítil si hrdost a snad i trochu pýchu. „Slyšela jsem velmi podivné zvěsti. A... Laife. Mám dojem... Že v tom hraješ roli.“ Anabel z tebe nespustí oči a ty nemáš, kam by si jí utekl.

Osud Středozemě - 28. srpna 2011 11:39

Dain a Naili – V kovárně, Minas Tirith Mladík na nic nečeká a ještě než Dain dořekne svůj příkaz, už je jednou nohou venku. Zatím se Naili ujme slova. Zíráte na ni všichni, ale Saira přeci o trochu víc. Snad je to způsobené její jazykovou bariérou, ale přesto je její pohled naprosto fascinovaný a ... Snad prodchnutý i něčím navíc. A když se Naili přívalem emocí vyčerpaně odmlčí, hned se k ní skloní a starostlivě jí položí své drobné dlaně na ramena. Cosi při tom šeptá, ale nikdo z vás ji opět nerozumí ani slovo. Za to kovář se překvapením málem rozkašle. „Laif?? Laif Dornwell? On, on je můj bratr!“ Nyní už Naili nejspíš chápe, proč měla dojem, že před sebou vidí samotného Laifa. „Kde je, co se stalo! Tak mluv!“ Přiskočí kovář ihned k zemdlené elfce a snad by s ní byl schopen i třást, kdyby ze sebe nic nedostala. Vchod do kovárny opět někdo zastíní. Poznáváte mladíka a za ním dva vojáky s nosítky a jednoho muže v plášti. „Co se tu děje?“ Ozve se poněkud přísný hlas. Ano, patří tomu muži v plášti a nejspíše jde o léčitele. Rychle vás sjede pohledem nevrlé matky a brzy pochopí, kdo jeho pomoc nejvíce potřebuje, protože se otočí na Naili. „Co je vám?“ Jednoduše ohromný lékařský přístup. Těžko říci, kde ho ten mladík, který se ihned přidružil zpět k Saiře, vyhrabal.

Canys Taffylee Tripe - 28. srpna 2011 14:57

S Ysmin Pozorně naslouchám, když mi Ysmin vysvětluje politickou situaci země a také postavení jejího pána. I když před ní sedím v klidné místnosti, všechno mi přijde tak chaotické. Pře chvílí jsem se ještě nacházela v podpalubí a loď mne houpala tam a sem, ale najednou jsem sama v jakémsi harému a ani nevím proč. Všechna slova té krásné ženy, co sedí přede mnou mi připadají tak strašně cizí. Otroci, manželky, sultán… Vzpomenu si na moment na lodi. Na kapitána, jeho naleštěnou šavli a také na jeho zvláštní otázku. Je tohle snad důvod, proč jsem se octla tady? Ysmin zamlkne v pobídnutí. Jak často sem za Vámi váš pán přichází? Zeptám se po chvíli mlčení, jako bych byla pořád ještě svobodným obyvatelem Bílých hor a ne uzavřeným dítětem ve zlaté kleci. Jistě, není to ta nejdůležitější, ani ta nejtíživější otázka, která mi leží v hlavě, ale počítám s tím, že až se setkám s tímhle mužem z klanu Haruzi, dozvím se snad něco o významu, jaký bych tu měla mít. Možná, že bych se mohla zeptat i na vztahy s Gondorem, konkrétně na nejasnosti ohledně prince, ale vzhledem k tomu, že král proti nim kdysi bojoval a také tomu, že se ještě stále nacházím v komnatách harému, nechám raději tuto otázku odeznít v mé hlavě. Manželka zdejšího pána mi přeci jen prozradila již dost o tomto kraji a nejsem si jistá, jestli bych ji měla nadále obtěžovat, i když mne ona sama vyzvala k otázkám. Zároveň si ale nejsem ani jistá tím, co bych měla dělat a tak se i toto změní v další optání. Mohu vám tu být vůbec nějak nápomocná?

Osud Středozemě - 28. srpna 2011 16:37

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Ogmar – Boj Brzy vidíš, jak boj na vteřinu, dvě, ustane. Všechny zraky se obrátí na tebe. To můžeš vidět velmi dobře, jednak je to díky tvému zraku, ale také díky tomu, že oči nepřátel i tvých přátel se díky plamenům leskly jako oči šelem. Ale moc šelmovské pohledy to nebyly. Spíš překvapené a zaskočené. Zprvu se zdálo, že ty dvě skupiny se na chvíli spojí proti tobě. Ovšem když setneš hlavu prvnímu překvapenému nájezdníkovi, je všechen rej zpět. Vrhnou se na tebe jak psi a tvoji věznitelé tě začnou bránit. Alef ti neodpovídá, ale můžeš slyšet jeho huronský smích. Nyní je stav pět na pět. Skupinky se trochu rozdělí. Na tebe se vrhnou dva, zatímco jeden Alefův muž také padne, takže Alef bojuje se dvě muži proti vyrovnané síle tří nepřátelských mužů. Ti dva, co si tě vzali za svůj terč, se postaví po tvém levém a pravém boku. Zatím se jen bráníš a oni do tebe řezají, jakoby tě chtěli vyčerpat.

Eldaron - 29. srpna 2011 12:43

soukromá zpráva od Eldaron pro Poušť Čekání je pro mne taktikou, vím že není dobré napochodovat do uprchlického tábora jen tak, jsme ozbrojenci, armáda země do které prchly, a oni ani neví co to bude znamenat pokud se k ním bude blížit ozbrojený početnější oddíl, proto nejdříve sbírám informace a snažím se najít vodu, tak aby vojáci netrpěli žízní..... Královna? Haradští a královská rodina? To slyším poprvé, pokud by v Harradu byla královská rodina, bylo by dobré uzavřít s ní spojenectví a případně zjistit jak se ke Gondoru staví, pokud by chtěli mír, mohly bychom jí pak pomoci znovu se chopit moci.... hlava mi ztěžkla pod přívalem informací, ale to už je prostě taková doba, výjdu ze stanu a zadívám se na obzor za kterým je ještě kus cesty tábor uprchlíků, dalšího rána, když se opakuje ten týž sen se rozhodnu, ihned po té co na mě udeří mladík...... Mlč mladíku, nevíš nic o tom co je v sázce, já rozhodnu o tom kdy vyrazíme, a tak to bude, není to jen tak, tohle je politicky křehká věc a nic se nemá uspěchat.... obejdu tábor a vydám rozkaz aby muži dostali dostatek vody, pokud ještě nějáká je a připravili se k vyražení, deset mužů nechám hlídat tábor, a zbytek v plné zbroji připravím k pochodu, sám opět oděn ve zbroji, sedíc na svém koni, jedu v popředí se zástavou Gondorské říše po mém boku jsou dva kapitáni, celou svou malou "armádu" nechám rozstavět za jednou dunou před jižanským táborem a pak se otočím na kapitány..... My vyrazíme první, jen mi tři, zbytek armády vyrazí na nás povel, až zjistíme více... armáda je rozestavěna jako by v bojové pohotovosti, a moje slova jsou pro ně povzbuzením, že očekávám že našim uprchlíkům ukáží jak dobře jsou cvičení a jak rychle dokáží na znamení se vynořit a obestoupit a zabezpečit tábor, pak s výdechem vyjedu z poza dun přímo do jižanského tábora a nesu v ruce jen prapor své země, když si nás všimnou zvolním a zastavím se asi na třičtvrtě cesty od tábora, kde čekám než se k nám dostane první jižan.... Jsem zde abych vás uvítal v naší zemi a nabídl vám bezpečí, pošli prosím pro svého vůdce, nebo někoho kdo mluví za váš tábor, nemusíte se bát, přícházíme v míru, abychom vás odvedli do bezpečí a poskytli Vám ochranu jež zaštítil svým slibem sám Gondorský král pak již jen vyčkávám na reakce...

Laif Dornwell - 29. srpna 2011 14:36

soukromá zpráva od Laif Dornwell pro Stále na cestě Naprázdno jsem polknul a uvědomil jsem si že asi bylo jasné na co se Anabel ptá. Neměl jsem to takhle zamlčet. Je tedy pravda že mě z toho těžkne srdce ale jí to říci mohu. "Ne, ne že bych o tom nechtěl mluvit jen... Jen mě velmi mrzí co se stalo." Tiše si povzdychnu a prsty zdravé ruky si pročešu lehce vlasy. "Cestoval jsem s tou dívkou do Minas Tirith. A na té pláni jsme narazili na nějakou bestii. Byla... Uf, velká. Nic co bych někdy viděl. Měla hřívu a byla velká jako medvěd. Ševel nám utekl a já jsem se samozřejmě chtěl zkusit bránit. A zbytek už znáš." Poslední slova vyřknu s náznakem hořkosti neboť se má mysl naplnila jen zas Nailinou, neskutečnou krásou. Furt to bolelo. S hlubokým nádechem se převalím na pravý bok a pozoruji krajinu. Naslouchám jak mi Anabel vypráví o své pouti, a po chvilce se zase otočím na záda. Zadívám se zkoumavě na Anabel a až po nějaké chvilce zas otevřu ústa k řeči. "Dlouho? Mě to připadalo jako věčnost. Anabel... Myslel jsem že jsi zmizela ze světa!" Naplnila mě trochu lítost a vztek ale na druhou stranu zas i nadšení. Když vím že jsem si to ty roky myslel špatně. Ach, ta radost že zas vidím po tolika letech svoji sestru je neskutečná! "Poté co jsi odešla ty, a pak i bratr, zůstal jsem v Edorasu sám. Kvůli otci jsem nemohl odejít. A vlastně pořádně ani kvůli své práci. Kdo by se pak staral o podkovy našich koní?" Nad tím jsem se musel mírně rozesmát a zas jsem se uvolněně položil. Chvíli jsem se díval na nebe ale pak jsem zase posmutněl. Zase mě cosi bolestivě bodlo do srdce. A zahrnuli mě starosti a zármutek. Ani jsem se to nesnažil skrývat. "Odešel jsem krátce potom co... No... Náš otec zemřel." Pronesu tiše a skousnu si ret. Rychle jsem začal uvažovat jestli mám Anabel říct úplnou pravdu co se tehdy stalo nebo to... No, nechat ještě chvilku být. Ale nakonec jsem se rozhodl že si to nechám pro sebe. "Ještě ráno vypadal tak... Dobře. A při síle. Ale odpoledne... Vrátil jsem se domů a už jsem ho tak našel v posteli. Bylo to tak..." Znovu se převalím na pravý bok aby mi Anabel neviděla do tváře. Jak tak na to vzpomínám tak se nedokážu ubránit pár slzám. "Omlouvám se ale tohle... Opravdu to bolí." Zašeptám jen tiše a pohroužím se do hlubokého mlčení. Má mysl by toho chtěla ještě tolik říci ale ústa jako by nechtěla poslouchat. Trochu bych si přál usnout a už na nic nemyslet. Ale nejde to. Rozhodně ne po tom co mi Anabel řekne že slýchávala nějaké zvěsti, týkající se mě. To se trošičku odreaguji ale spíš mám dojem že to znamená zase samé problémy. Pořád zůstávám na pravém boku a rychle si hřbetem dlaně otřu slzy. "Eh... To zní... Zvláštně. Zvěsti? J-jaké zvěsti?" Trošičku zakoktám a předešlý zármutek nahradí napětí a zvědavost.

Frania Erchamion - 29. srpna 2011 20:35

Říká se, že každý má nějakého svého démona, který ho pronásleduje, trýzní a mučí. Také se říká, že před ním nelze nikdy utéct, že on sám vám dá vydechnout, abyste si snad mysleli, že se vám to podařilo - a pak náhle udeří o to větší silou. Přesto některé nedonutí, aby se mu postavili. A tak jen neustále prchají, stráví celý život na útěku před pro ostatní neviditelným stínem, který se živí strachem, narůstá a nakonec se zhmotní. Vědí to, ale stejně se snaží upnout k naději, že tomu stínu uniknou, než aby sebrali odvahu a postavili se mu. Jenže ani ti, co to udělají, si nemohou být jisti vítězstvím. Já tu jistotu mám. A sice, že nezvítězím nikdy. *** Jmenuji se Frania a dlouhá léta jsem žila na hranicích Jižního Gondoru, nebo - jak se mu také říkává - Harandoru. Není to země, o které by se vyprávěly zářné příběhy, skládaly písně a básně, kam by směřovali poutníci. Naopak. Je spíš místem, na které by dost lidí a nejen jich raději zapomnělo. Přesto zde někteří utečenci našli druhý domov. Má rodina? Každý ji má, nebo měl - víc vědět nepotřebujete. Jsem jen jednou z mnoha, ničím zvláštní ani výjimečná a snažím se nejen přežívat, ale žít. Že sama? Vystačím si. Netvrdím, že se vším a nikdy nepotřebuji pomoc - tu potřebuje každý z nás. Kam jdu? Nevím. Ale vím odkud a proč. A už se přestaňte vyptávat... Gondor - kovárna "Frin! Podrž ho!" Přikývla jsem, nechala hák hákem a došla ke koni, zapřela si jeho zadní o koleno. Už jsem dávno přestala Hrúna opravovat co se mého jména týkalo. Nemělo to smysl a dohromady to bylo stejně jedno. Ozvalo se zasyčení, vzápětí se do nosu dostal ne zrovna nejlibější parfém. Jestli nevíte, jak smrdí spálená rohovina - buďte rádi. Snad odevšad se ozývalo ostré cinkání nebo tupější bušení. Jeden zpracovával podkovy, další zas koval meče... a mezi tím vším sem tam proběhla lehce umouněná černovlasá holka. Byla jsem tu sotva tři týdny a díky všem kolem včetně mistra znala kovárnu skoro jak vlastní boty - což znamenalo, že jsem už věděla, kam pro co zaběhnout a kam se postavit, kdyby bylo třeba. Kladivo ani nic dalšího mi nikdo do ruky nedal - a možná dělali dobře. "Tak, dobrý...." přiběhl zpátky, otřel si zpocené čelo. "Hřebíky si už zatlučeš sám....?" v odpověď se jenom zazubil, zatímco já se prosmekla pod břichem zvířete. To bylo v klidu, narozdíl od dalšího, co postávalo opodál. Uši přilípnuté k hlavě a občasné dupnutí zadní nohou o zem nebylo přátelským ani nijak nedočkavým gestem. O tomhle koni se tu mluvilo snad neustále, skoro víc jak o kdejakém hrdinovi. Už jsem ho měla skoro za přízrak, kterým straší zdejší kováři svoje děti - ale teď jsem se konečně dočkala. "Komu vlastně patří?" často se říká, že jaký pán, takový pes. A vztahovalo se to nejen na ně, ale snad všechny zvířata, co byla v lidském područí. "Máš nějak rozpálený čelo. Navíc vypadáš, jako bys právě prolezla výhní. Zajdi se radši umýt a pak do hostince pro něco k pití. Zchladíš se a my taky." Jinak řečeno - tohle tě nemá co zajímat. Pochopila jsem a mlčky přikývla, pak se vydala umýt. Hodila jsem stranou kovářskou zástěru a další věci spolu s váčkem, který ale neskrýval peníze a vklouzla do řeky. Studená voda vážně přišla víc jak vhod. Příjemně osvěžená jsem si vzala jen pár lehkých svršků jako byla vzdušnější tunika, přiléhavější kalhoty a vyšší boty, vlasy si stáhla proužkem kůže na zátylek a vyrazila do hostince pro něco k pití. Cesta zpátky do kovárny utekla rychle, ale jen co jsem položila džbány na stůl do vedlejší místnosti, jako by do mě udeřil blesk. I když jsem se šacovala už poněkolikáté, stále jsem ho nenacházela a pak se domyslela - musela jsem ten váček nechat u břehu, když jsem se byla koupat! Peníze v něm nebyly, ale skrýval něco, co bylo mnohem, mnohem cennější a nejen to. Přívěsek od matky se symbolem jejího rodu. Jediné, co mi po ní zůstalo a věc, která by neměla padnout do nesprávných rukou...

Naili - 31. srpna 2011 21:31

Minas Tirith - Kováčňa To drobné dievča podíde ku mne, položí mi ruky na ramená a čosi šepoce. Zvedavo hľadím na jej peknú tváričku. Nerozumiem jej ani slovo, no cítim sa pri nej akosi inak. Bezpečne? Nie, to nie je to správne slovo, ale pokojne určite. Napokon sa usmejem, položím svoje ruky na jej a aspoň tak sa jej za pomoc poďakujem. Keď však kováč vykríkne, prudko sa otočím k nemu, až takmer zletím zo stoličky. Ústa mám pootvorené v nemom údive. "Vy...vy ste teda jeho brat?!" zvolám prekvapene. V okamihu už vidím, ako priskočí ku mne a schmatne ma za plecia. Len nech mnou netrasie, prosím! zaúpiem v duchu. No zatiaľ sa k tomu nemá a ja využijem príležitosť: "Laif...je neďaleko mesta...pri horách...čosi nás napadlo...on...zranený...bežala som sem odtiaľ...zvládnem vás tam zaviesť...len...nestrácajme čas, musíme..." už opäť hovorím zmätene. Nebezpečne sa nakloním dopredu a takmer sa zrútim kováčovi do náručia. Našťastie, stále ma pevne drží a tak ostanem na mieste. Vchod do kováčne sa opäť zastrie siluetami postáv. Mladík, ktorý ma zachránil, vojde prvý, za ním dvaja vojaci s nosidlami a akýsi nevrlý chlap. Pre lásku Valar, ak je toto liečiteľ, radšej tu vypustím dušu! prebehne mi mysľou. Chlap sa opýta, čo mi je. "Nič...som len vyčerpaná a dobitá...ja budem v poriadku, ja áno... No tak, povedzte mu to!" obrátim sa ku kováčovi a v očiach mám taký naliehavý výraz, že by pohol skalami. Dúfam, že pochopil, že ten, kto tu potrebuje pomoc, je Laif, nie ja. Zároveň si uvedomujem, že tým, čo som pred chvíľou predviedla, som pravdepodobne dosiahla v očiach nezasvätených statusu "blázon".

Dain - 01. září 2011 13:58

Minas Tirith - Kováčňa "Vy sa poznáte?" vykríkol neveriacky, hľadiac na elfku a na kováča. "To si snaď niekto robí zo mňa srandu..." zahundral ešte popod fúzy. Ale čo, Stredozem je malá a kto vie, ako to na tomto svete chodí. Možno sa každý pozná s každým, len o tom zatiaľ nevie... "Nikam nepôjdeš." zahľadel sa prísne na Naili. To už do miestnosti vtrhol aj liečiteľ. Keby ho stretol Niekde na ulici, skôr by predpokladal, že je to nejaký miestny surovec, ale nemôže mať všetko. "Slečna potrebuje poriadny odpočinok na lôžku, dobrú stravu a dosť tekutín. Ubytujte ju s tou mladou východniarkou, Klíčnice bude vedieť kam." promptne sa chytil iniciatívy a začal z jedného váčku vyťahovať mapu. Za mapy vyvalil kopec peňazí a preto mal aj jednu mapku Minas Tirith a jeho okolia. Ukázal ju Naili. "Tak slečna, sústreďte sa. Kde presne je ten váš Laif? Ukážte nám to na mape, prípadne popíšte cestu k nemu." prihovoril sa jej, tak nežne, ako to dokázal. Vedel, že bude namietať, že bude chcieť ísť s nimi. Lenže, bola v takom zúboženom stave... "A aby ste si bola istá, milá slečna, nepustím vás s nami. Nie v takomto stave. Elfovia vydržia mnoho, ale aj ich telo a vôľa majú svoje limity. Ostaňte prosím tu, v opatere liečiteľov. Priviedli mi späť Sairu, pomôžu aj vám a Laifovi." povedal, pozrel na mladučkú východniarku, ktorá pred chvíľou zahrnula Naili prívalom slov, no v jeho hlase bola okrem nehy aj známka tvrdosti. Nech bude Naili robiť čokoľvek, nepustí ju... "A vy, majstre..." obrátil sa na kováča, "Pripravte si sekeru a luk. Pôjdete so mnou." vyhlásil s nie zrovna pekným úsmevom a dal sa naťahovať na seba brnenie, pripravený vyraziť okamžite, ako sa dozvie, kam má vlastne ísť.

Osud Středozemě - 01. září 2011 18:19

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro V harému Ysmin se trochu pobaveně uculí, jak si všimneš pod průhledným závojem, který ji zčásti halí tvář. „Přichází, kdy se mu zachce. Ale ty se nemusíš bát. Nejsi jeho žena, jsi jen v jeho harému. Může po tobě žádat tanec, zpěv, hudbu, obsluhování. Co dovedeš?“ Trochu zaujatě nakloní hlavu. „Nejdřív zjistíme, jakou práci by jsi se zde mohla zastat a poté se nejspíš vypravíme ven? Slunce brzy zapadne a bude to v zahradách snesitelnější.“ Mile se žena usměje a vstane. „Pojď, ukážu ti tu vše.“ Vezme tě jemně za ruku, ale cítíš, že tě pevně drží. Ne majetnicky, ale spíš mateřsky. Pokud ovšem jsi schopna vůbec takový cit rozeznat. Ysmin ti postupně ukazuje, kde jsou ložnice (jsou vždy společné pro dvě až tři dívky, ty máš nocovat s jistou Aliou), poté ti ukáže, kde je cosi jako kuchyň, nakonec se opět ocitnete v hlavním sále a Ysmin tě na chvíi zavede do zahrad. Ale jak správně poznamenala, zatím je tam opravdu horko. Proto ze zahrady prozatím spatříš jen úzkou cestičku lemovanou vysokou zelení. Nakonec se opět vrátíte do sálu. „Alio?“ Zvolá Ysmin a jedna z dívek se odpojí. Je oblečena do světlé modrých šatů a má pronikavě černé oči. Nejsou tak klidné jako oči tvé průvodkyně, spíš plné jehliček. Pod závojem se jí vlní pobavený úsměv, když si tě prohlíží. „Toto je Than. Budete spát společně. Than, toto je Alia, hráčka na harfu a zatím poslední a nejmladší žena našeho pána.“ Zašveholí hlas Ysmin, když vás představuje. „Slunce ať ti žehná a náš pán chrání.“ Rychle odpoví Alia a jemně se ti ukloní.

Osud Středozemě - 01. září 2011 18:38

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Na cestě se setrou Tvá sestra tě pozorně naslouchá a v jejím obličeji se zračí různé emoce. Nechce tě přerušovat, ale přeci jen jí to nedá. „Laife, mně je to tak líto, že jsem vám nedala vědět. Ale... Nešlo to.“ Dotkne se jemně tvé paže a v obličeji se jí zračí smutek. Poté ale uhne pohledem. „Ano, byla jsem u otcova hrobu. Mrzí mě, že jsem nestihla přijít dřív...“ Když však začneš váhat ve svých slovech, zdá se, že něco tuší. Znovu tě její oči napjatě pozorují, ale jakmile vidí tvůj smutek, tlak jejího pohledu poleví. Nechá tě, aby jsi si skryl své slzy a až když zareaguješ na její průpovídku o zvěstech, znovu se na tebe zadívá. „Zvěsti o tom, jak se jeden z našeho lidu spřáhne s elfkou. Mluvila o tom taková...zvláštní dívenka.“ Snaží se to Anabel srozumitelně vysvětlit, ale zdá se, že i ona je z toho popletená. „No a pak tu potkám tebe, vím, že jsi doprovázel elfku a rozhodně jste nevedli normální cestu. A ta příšera.. Stačí, jak jen o ní mluvíš, a mám husí kůži.“ Dokončí tvá sestra a opravdu se zachvěje, přestože je slunce na nebi a příjemně vás hřeje. „A ty.. Ty mi rozhodně neříkáš vše, že?“ Zaútočí znovu Anabel a trošku se usměje. „Chápu, jestli nemůžeš, ale netahej mě za nos s tím, že budeš předvádět, jak jsi mi vše řekl a přitom to bude jen půlka pravdy. Nechci vypadat jako pitomec.“

Osud Středozemě - 01. září 2011 19:41

Frania - U řeky Hrún měl zrovna plné ruce práce (a to doslova), a tak nebyl takový problém, aby si vyklouzla opět ven. Své pivo si kovář najde a tebe chvilku hledat nebude. A i kdyby poté nadával, toto bylo daleko důležitější. Venku bylo celkem příjemně, navíc si byla osvěžená a hlavně hnaná touhou, aby si svůj poklad opět měla u sebe, takže ses velmi rychle rozběhla a byla jsi u řeky během chvilky. Její hladina stejně líně plynula, ale to tě tak nezajímalo. Stejně jako jsi ignorovala skupinku dětí, které si hrály opodál. Jediné, co tvou mysl zaměstnávalo, bylo hledání váčku. A konečně sis ho všimla. Ležel na kameni. Přesně jak jsi ho tam nechala. Snad byl tenhle stres zbytečný, ale cítíš, že ještě chvíli to tvému srdci bude trvat, než se vrátí do normálního tempa. Zatímco jsi snad zkontrolovala obsah váčku (a našla si ho v pořádku), zakřičel nad tebou orel. Celkem běžné v těchto místech, orlů je tu plno. Pro tebe to ale nejsou tak typičtí ptáci, ve tvém domově nebyli. Ne tito. Ten zvuk donutí tvůj zrak odpoutat se od rodinného pokladu a zvrátit hlavu. V tu chvíli máš pocit, že nebe zčernalo. Jsi si však jistá, že slunce ještě svítí. Nebo co tě tak pálí na čele? Zmateně se ho dotkneš a poté teplo ucítíš i na rtech. Snad si je i olízneš a zvláštní příchuť tě překvapí. Toto není pivo, ani voda z řeky. Je to zvláštní, jako..když se kousneš do rtu a vytryskne ti.. Krev? Svět se s tebou zatočí a ty už jen cítíš vlhkou hlínu pod svými koleny a dlaněmi. Svíráš ještě váček v ruce? Nejsi si jistá, protože jediné, co vnímáš, je hučení v hlavě a do toho zvláštní křik, jako kdyby se nad tebou snášel opravdu obrovský orel. Neskutečně obrovský. A... Jako kdyby nevypadal jako orel. Už si přestáváš být jistá, že vše je skutečnost, když se vedle tebe ozve dětský hlásek. „Franio? Fran? Co je ti?“ Tak ti opravdu říkají jen děti v této vísce. Fran. Hučení a křik zvláštních ptáků ustupuje a ty znovu slyšíš řeku a cítíš jemný dotyk dětské ruky na svém rameni. „Teče ti krev...“ Doplní celou situaci ustrašený hlásek.

Osud Středozemě - 01. září 2011 20:03

Dain a Naili – Kovárna „Zraněný?“ Možná jedná kovář trochu sobecky, ale zdá se, že má se svým bratrem velmi dobré vztahy a opravdu mu na něm záleží. Konečně Naili propustí ze svých téměř železných dlaní (jak se na správného kováře sluší) a zbrkle vstane. „Mistře trpaslíku, musíme tam. Nebo.. vy tu zůstaňte a já pojedu sám.“ Kovář se obrátí ke stěně a vezme si jeden z mečů, který tam visí. Je jasné, že to bude jeho vlastní tvorba a každý kovář věří jen vlastním mečům. Pochopitelné. Místo kováře se ujme zbědované elfky opět Saira, která už nyní ale působí také vyplašeněji. Snad je to prudkou reakcí Laifova bratra. Zatím se slova ujme Dain. Léčitel jen pozdvihne překvapením obočí a zdá se poměrně dotčený, že se mu někdo snaží radit ohledně toho, co má dělat. „A vy jste kdo?“ Povýšeně se na Daina obrátí. Trpaslík se však zaměstnává svými věcmi. Naili jistě bude schopná ukázat správné město na mapě. A o zdraví elfů ví své. I to, co se nyní týká její osoby. Navíc však pocítí ještě cosi zvláštnějšího. S příchodem vojáků ji upoutal jejich znak na hrudi. Stříbrný strom. Hvězdy. Ví, co to znamená, čí je to znak, ale má dojem, že jí přitom začíná hučet v uších a že se jí chce omdlít. Krev jí buší ve spáncích. Snad si toho Dain nevšímal, ale Saira ho brzy upozornila, když se jí Naili pomalu začala kácet do náručí: „Dájn, Dájn...“ Neklidně zašeptala, ale to už přiskočil i dosud nepříjemný léčite. Nu, nepříjemnost nejspíš nezmizí jen tak, ale aspoň se chopil své práce. „Rychle ji dejte na nosítka a odneste ji. Své už víte, trpaslíku, my se nyní laskavě ujmeme vlastní práce.“ Zavrčí léčitel a nechá zemdlenou Naili uložit na nosítka, aby s ní pomalu odešel. Saira nejspíš vše nějak pochopila, protože se od elfky ani na krok nehnula a doprovází ji i nyní. „Tak jdeme, rychle.“ Přikývl kovář na trpaslíkova slova. Opásal se, meč schoval do pochvy, přetáhl přes sebe kroužkovou košili, nasadil si rukavice a připraven se vydal rázně z kovárny. Ty dva však zastavil ještě jeden hlásek. Ten poslední, který v kovárně zůstal. „Půjdu s vámi!“ Byl to ten mladík, učitel Sairy, jak si ho zvolil Dain. A zdál se krásně mladicky odhodlaný neposlechnout. Když bude odehnán, jistě se bude s radostí plížit, jen aby u toho nechyběl.

Toby Dolanský - 02. září 2011 10:06

Osgiliath Síraf odeletěl, zanechal me samotného v této neznámé zemi. Všechno mi zde přijde nepřátelské a nebezpečné. Při jkémkoliv zašramocení s sebou trhnu a strnu jako sochu dívajíce se směrem odkud zvuk vyšel. Pomalu se přibližuji k městu s maximální podezřívavostí jakoby se odtamtud měla každou chvílí vyřítit horda příšer. Když u brány zahlédnu lidské vojáky oddechnu si trochu přidím do kroku, abych konečně byl z lesa v civilizaci. Vyškrábu se na prašnou cestu vedoucí do města a vydám se po ní k jeho bráně. Řeka se líně teče kolem města a vytváří jakousi přírodní ochranu města, při pohlednu na levo na temné vršky mi projede mráz po zádech. Tam někde je Mordor! Dva vojáci u ní stojí a nevšímají si příliš cesty. Až když se přiblížím dost blízko jeden se ohlídne, kývne mým směrem na toho druhého a pokrčí rameny. Potom už na mě oba zírají jakoby viděli hobita poprvé. Když na mě pronluví rychle vzpomínám kam že sem se to měl dostat a proč vlastně. Obrázek krvavé stodola mi to ihned připomene Potřebuji se dostat co nejrychleji do Minas Tirith. Mám naléhavou zprávu pro krále.

Laif Dornwell - 03. září 2011 16:11

soukromá zpráva od Laif Dornwell pro Na cestě se sestrou S tichým povzdychnutím jsem si prsty pohrával se stéblem trávy a ještě jsem stále zachovával mlčení. Nechával jsem si procházet hlavou to co mi Anabel říkala a skutečně jsem se tomu musel divit. Bylo to velmi zvláštní a ještě více překvapující. Jak se o tom jen mohl kdo kdy dozvědět? Jak mohli vědět že se tohle stane? Že já... A ona... Nemám slov. Nechápu to a snad ani ještě nepochopím. Začíná se mi z toho točit hlava, jak je toho na mě nějak moc. Začínám se v tom všem trochu ztrácet. Bohové s námi musí opravdu hrát nějakou hru. "Anabel... Měla jsi jistě své důvody a já ti nic nevyčítám. Je to stejně už jen minulost. Teď už jsme zas spolu. A až dorazíme do Minas Tirith naše rodina bude zase pohromadě. Lukas bude také hrozně rád až tě uvidí." Pronesu s úsměvem a převalím se na záda. Pak na levý bok. Což byla ale trochu chyba. Nalehl jsem na svá zranění a tak jsem se s tichým "au, au" zase vrátil na záda. S hlubokým oddychnutím jsem se jen překvapeně zadíval na sestru, když pokračovala ve vyprávění o těch... Zvěstích. "Taková zvláštní dívenka? Pověz mi o tom víc prosím." Zahoří ve mě zvědavost a ještě nějakou dobu si Anabel prohlížím. Od hlavy až k patě. Prohlížím si její věci i její luk. Pak ale trošku posmutním, když mě přistihne že nemluvím tak úplně o všem. Mé nitro naplní zas trochu nervozity a nejistoty. Trošku se i cítím jako zvíře zahnané do kouta. Kruci! Je vážně dobrá. Ona pořád stále umí tak dobře vycítit když jí lžu. Mihne se mi hlavou než se s mírně bolestným úšklebkem posadím. Ani nevím co vůbec dělám ale po další chvíli vyskočím, nebo spíše pomalu vstanu, ze saní na nohy a malátně se zakolíbám. Vypadá to že mě snad ani nohy neudrží ale během pár chvil naberu jistoty. Pak si uvědomím jaká to byla pitomost. Hlava se mi zatočí a celé moje tělo, především horní část, mě zas rozbolí. Ale... Prostě už jsem nějak nedokázal dál ležet. Musím... Se trošku projít. "Uuh... Ehm... Moc se omlouvám Anabel. Já... Rozhodně z tebe nechci dělat pitomce. Já ti tedy řeknu všechno." Mírně přikývnu hlavou a zhluboka se nadechnu. Udělám jeden krok, pak další a další. Rovnou za koněm své sestry. "Víš, začalo to všechno právě naším otcem. Než zemřel... On, prostě z ničeho nic vyslovil nějaká slova. Věštbu či co. Během pár chvil jsem byl předvolán ke králi. Řekl jsem mu co se stalo a tak mě s dopisem s onou věštbou poslal do Minas Tirith. Ke králi Aragornovi a jeho učencům. A během té cesty mě pronásledovali sny. Jako divocí vlci. Pořád se mi zdálo o té dívce. Noc co noc až jsem už skoro nemohl spát." Sáhnu si zdravou rukou na čelo a zavřu oči. Dělá se mi nějak špatně. A po chvilce mě zradí i mé nohy takže se skácím na zadek. Přesto ale nedovolím sestře aby mě pomohla na saně. Pokračuji. "V Minas Tirith jsem se dozvěděl že ty sny jsou vodítko. Že mě vyzývají abych tu dívku našel. A tak jsem také učinil. Sny mě k ní zavedli. A pak... Pak jsme se hodlali vrátit zpět do Minas Tirith. Cestovali jsme poměrně dlouho a s velkými obtížemi. A bohužel... Setkání s tou bestií bylo to poslední co se nám stalo. Naili... Někam zmizela a mě málem zabila ta bestie." Zalapám znovu po dechu a malátně se vyškrábu zas na nohy. Už dovolím aby mi Anabel pomohla a raději se okamžitě vrátím k saním do kterých se s obrovskou úlevou zas složím. "Omlouvám se Anabel. Jen... Bál jsem se. Ale zasloužíš si vědět pravdu."

Canys Taffylee Tripe - 05. září 2011 22:47

V harému Když mi Ysmin sdělí, že bych měla pro jejího pána tančit či zpívat, oddychnu si, že vskutku nejsem jeho manželkou. Možná je však příliš brzy si oddechovat, i když mi má paní, což je označení, které sedí asi ze všech nejvíce, říká, že je to nepravděpodobné. Poté se mne vyptá na mé dovednosti. Jako první mi v hlavě vystane slovo Lov , ale to si raději ponechám pro sebe. Sklopím zrak a začnu přemýšlet, k čemu bych vůbec na místě jako je tohle mohla být dobrá. Tanec jistě nepřicházel v úvahu. V této disciplíně jsem nevynikala ani na tom „správně“ ohnutém povrchu, natož zde, a navíc, nikdo o mě nemohl říci, že bych měla jakkoli ladné, či okouzlující pohyby. Řekla bych dokonce, že i sele je ladnější, než li já. Další možností byla hudba. K té už jsem přeci jen měla blíže. Pokud se něco dostalo přes zamrzlé vrcholky a příkrá skaliska, byly to písně a příběhy snad ze všech koutů středozemí. Nejsem si ovšem jistá, jestli by se líbil můj přízvuk a hlas, jelikož v mém rodišti byly v oblibě spíše drsné a hluboké, ovšem tady spousta věcí není jako u nás. Navíc si vzpomenu na dřevěný nástroj, který zůstal v hospodě na zdi po svém majiteli se zlámaným krkem. A jaká to byla samozřejmost se učit hrát, když bylo zakázáno se ho dotknout. Nicméně pár zabrnkání bych asi jen stěží dokázala nazvat hudbou jako takovou a jak těžké by bylo pojmenovat nástroj, jež pro mě neměl jméno. Umím vyprávět…snad i trochu zpívat, pokud se ti ovšem můj způsob zpěvu zlíbí. začnu pomalu vysvětlovat Jistě také zastanu jakoukoli činnost, kterou bys mi přidělila, ráda budu i obsluhovat dořeknu, ale zároveň mi pokradmu sjede pohled na mé vlastní zápěstí a já se ptám sama sebe, jestli jsem schopná udržet džbán, tác, či cokoliv jiného. To už mne ale má hostitelka vede do dalších komnat. Vše mi připadá tak velké a honosné, tak neznámé. A také vnímám všudypřítomné horko. Hlavně v zahradách, kde jsem původně čekala studený závan čerstvého vzduchu, avšak dostalo se mi stojatého dusna. Nakonec jsem opravdu ráda, když mne Ysmin zavede zpět do velkého sálu. Poté zavolá na mou novou spolubydlící. Je zvláštní, že obě rozumí mé řeči, i když kupci patřící na loď o ní moc nevěděli. Moje paní nás seznámí, a i když vůbec netuším, co přesně je „harfa“, počítám, že se možná jedná o něco uměleckého, jistě velice ladného a okouzlujícího, tak vzdáleného mně samotné. Navíc jsem překvapená, že tak mladá žena, nebo spíše dívka je již něčí ženou. Pomalu začínám přemýšlet, jestli slovo „žena“ znamená to samé, jako u nás, ale prozatím to i vypadá, že ano. Alia mne pozdraví a ukloní se mi. To mne opravdu překvapí, ať už se jedná o jakoukoliv úklonu, byla věnována mě a byla to ta nejuctivější věc vůči mé osobě, jakou jsem kdy zažila. Proto také její jemnou úklonku opětuji o něco horlivější a také o něco hlubší. Nejsem si ani jistá, jak bych měla reagovat na za slova a tak po úkloně se na mladou ženu prostě jen upřímně zazubím. V ten okamžik si však vzpomenu na Frina. Na toho jsem se také usmívala a kde je mu teď konec. Žaludek mám jako na vodě, zdá se mi, že se najednou pohupuje sem a tam, ale přesto se snažím pořád vypadat zdvořile. Ani Ysmin, ani Alie nemám co vyčítat. Jak můžu být nápomocna? zeptám se Alii podobně, jako jsem se předtím tázala pánovy nejhlavnější manželky, ale přesto to myslím spíše jako zdvořilost, než jako nabídku pomoci. I když jsem si jistá, že zde něco budu muset dělat. Kvůli něčeho tu přeci jsem. A ať už je to Gondorský princ, nebo něco jiného, budu se to snažit splnit. Nic jiného mi vlastně ani nezbývá řeknu si a myšlenkami jsem znovu u Frina Co asi zbývá jemu? ptám se sama sebe s tím, že má klec, je alespoň přeci jen zlatá.

Frania Erchamion - 20. září 2011 12:34

Gondor - U řeky Nevím, co všechno a kdy jsem vnímala - duši i mysl zaplavil klid a tělo se uvolnilo až po tom, co dlaň krom hlíny sevřela i váček. Otázky co se to vlastně stalo, co byl ten podivný orel, který ve skutečnosti možná ani orlem nebyl zač, co tady dělal a proč... „Teče ti krev...“ Tak to byla ta kovová příchuť? Jako bych se teprve teď vrátila odkudsi zpět na místo na břehu řeky, i když pohled očí zůstává ještě pár zdánlivě nekonečných okamžiků vzdálený. Prsty opatrně přejedu přes spodní ret, promnu mezi bříšky jasně červenou tekutinu. Pokračuji ve zkoumání dál - nevěda, kdy jsem se dostala do sedu a rovnováhu držím kvůli zapření se o druhou paži, v jejíž dlani se skrývá zdánlivě obyčejný váček. Ani ne tak zmatená, jako spíš otupělá - vzhlédnu k obloze, vzápětí ale cuknu hlavou a syknu. Ostré sluneční paprsky do očí a i onen rychlý pohyb hlavou mi neudělaly zrovna dvakrát dobře, hned na to se čelo podmračí, zkusím se postavit na nohy. Pokud se mi to podaří, spíš ledabyle setřu krev ze rtu a ještě jednou se rozhlédnu kolem. Nakonec skončím očima na dětech. "Vy jste nic neviděly? Tam nahoře. Ani neslyšely?" pod nosem zas zašimrá - krev skončí znovu setřená rukávem tuniky. Není mi nejlíp - ale na druhou stranu mi bylo už i o dost hůř. Přece jsem si to nevymyslela... Zas tak dlouho jsem na sluníčku nebyla a tak moc nepálí. probleskne hlavou, když si uvědomím, že jedno z dětí se ptalo, co mi je a co se stalo. Vždyť nebyly zas tak daleko, nebo jsou snad slepé a hluché? Jestli mi nic neřeknou a budu toho schopná, vydám se zpátky do kovárny. Jestli cestou někoho vyděsím nebo ne se už moc nestarám - hlavou momentálně táhnou jiné myšlenky a otázky, na které bych dost ráda znala odpověď...

Osud Středozemě - 20. září 2011 21:46

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Tábor uprchlých Jižanů Tvoji zvědové ti to popsali přesně. Jde o pár stanů, nějaké ty vozy a pár zubožených koní. Nezdá se, že by tento lid byl nějak bohatý, chodí v prostých šatech převážně světlých barev. Jsou většinou zahaleni od hlavy až k patě, jen obličeje jsou jim vidět, ovšem některé ženy si zakrývají i ty. Ale všichni chodí i hrdě, i když jim ve tváři lze číst prožitá utrpení a strádání. Brzy si povšimnou tvého příchodu a několik mužů a žen se zvědavými dětmi vám přijde naproti. Mezi vámi ale zůstane jakási bezpečná mezera. Tak akorát aby slyšeli tvůj hlas. Nehnutě si vyslechnou tvá slova, ale chvíli se nic neděje. Snad máš dojem, že ti nerozumí, ale konečně se jedna část rozestoupí a mezi lidem kdosi prochází. Máš pocit, že se ti při pohledu na ni sevřelo srdce. I když ji neznáš, ty oči poznáváš. Jsou to ty, které jsi potkával ve svých snech. Oči téměř rudé a až nyní si vybavuješ, že ti přišly uslzené. Nyní zjišťuješ, že patří štíhlé, ale urostlé ženě. Není to křehká elfka, ale žena, které se prací a možná i bojem zocelilo tělo. Žena, které nejspíš říkají královno, i když nic krásný oděv ani šperk nemá. Její krása byla v její tváři, stejně jako charisma. Zdála se mladá, ale oči mluvily o prožitých skutečnostech. Snad ti i připadala tvrdá a chladná, ale opět ty oči... Ty veškerý takový názor změnily. „Vítám tě v našem táboře mezi lidem našeho kmene.“ Odpoví ti hlubším, ale velmi příjemným hlasem, zatímco se ti pevně dívá do tváře. Mluví Obecnou řečí, ale její přízvuk je velmi znatelný. „Jsme rádi, že tvůj král zaštítil tento slib, který nám zde skládáš. Prosím, sestup ze svého koně a přijmi se svými muži naše skromné pohostinství.“ „Safiro!“ Ozvalo se za tebou hlas mladíka, který to všechno způsobil. Trochu narušil obřadnost této chvíle, ale to, co následovalo, bylo vlastně dojemné. Vzápětí mu odpověděl zpěvavý dívčí hlas: „Martine!“ Z davu vyběhla dívka, opravdu mladičká, jen ledabyle hlavu ovázanou šátkem, který ji při běhu sklouzl, takže odhalila své krásné havraní vlasy. Mladík rychle seskočil z koně a běžel ji v ústrety. Setkání těch dvou jakoby prolomilo hráze. Jejich objetí jakoby obměkčilo ledy. Dokonce i královna se pousmála a ihned vypadala nějak, lidštěji.

Osud Středozemě - 20. září 2011 21:47

Frania – Od řeky zpět do kovárny Když sleduješ nebe, nenajdeš ani stopu po něčem, co se ti snad předtím zdálo. Nebo to opravdu existovalo? „A co bychom měli vidět? Hej, Brene, slyšel jsi něco divného?“ Zvolá chlapec, který ti stojí neblíže, na svého kamaráda. „Ne, jen orel tu přeletěl. Táhl nejspíš na lov.“ Odpoví mu druhý kluk důležitě. První chlapec se na tebe obrátí a jen pokrčí rameny. Je ti jasné, že tady více nezjistíš. A přesto ti přijde, že ty jsi viděla něco jiného, než oni. Byl to sen? Přeci jsi nedostala úžeh. Vždyť přichází podzim, je teplo jen tak, že sluníčko je příjemné a stín už trochu chladný. A přesto máš pocit, jako kdyby na tebe usedla únava ze slunce. Možná ani nestíháš otírat krev, která se ti stále z nosu řine. Sice tě nikdo nezastavuje, ale pár udivených obličejů si povšimneš. Ale to už vrazíš jako velká voda do kovárny. Tvůj zaměstnavatel si tě všimne ihned. „Franio? Co jsi to dělala?“ Nechá koně koněm a obejde ho, aby tě lépe viděl. „Sakra, holka, nejsi na rvaní se už velká? Běž se umýt a zastav si to!“ Trochu na tebe zavrčí a zase pokračuje v kování. „Doufám, že mi to vysvětlíš!“ Houkne na tebe ještě a nakonec uslyšíš tišeji: „Ženský bláznivý...“

Osud Středozemě - 20. září 2011 21:47

Than – V harému „Vyprávět?“ Zareaguje okamžitě Ysmin s úsměvem. „To zní dobře. Hned dnes večer se nám můžeš předvést.“ Když jsi poté představena Alie, Ysmin se usmívá téměř jako pyšná maminka. Nejspíš měla na starosti každou ze zdejších dívek a ony jsou tak trochu jejími dcerami, přestože i ony jsou manželkami stejného muže. Ne, je to přeci jen trochu zamotané. Takové vztahy ve tvém rodišti nepanovaly. „Nechám vás spolu, ať se seznámíte. Večer se uvidíme v zahradách.“ Rozloučí se Ysmin a poté ještě pohlédne na tvé zápěstí. „Večer se na tvou ruku znovu podívám. Zatím ji šetři.“ Připomene ti a poté se vzdálí. „Nápomocna?“ Osloví tě konečně Alia. Její jazyk je se znatelným šveholivým přízvukem její rodné řeči, ale rozumět jí je. „Stačí, když mě doprovodíš.“ Vesele se usměje a vezme tě za ruku. Naštěstí za tu zdravou. Poté si tě odvede do jedno z koutů sálu. Je osamocený a klidný a vévodí mu zvláštní předmět. Ten předmět je vysoký jako ty, tvoří ho jakési dřevěné žebro ve tvaru srpku měsíce, přičemž obě strany jsou spojeny strunami. Alia se strun jemně dotkne a zabrnká na ně, takže se místností line příjemný zvuk. „To je má harfa.“ Pyšně ti představí onu věc. „Chceš si to zkusit?“ Zdá se, že Alia je daleko bezprostřednější než Ysmin. „Jen se neboj a zkus si to.“ Mrkne na tebe a dokonce vezme tvou zdravou ruku a nasměruje ji ke strunám. „Teda, takových jizev...“ Vydechne, když si tvou ruku prohlédne bedlivěji. „A tvé ruce...jsou..hrubší.“ Ihned trefně a upřímně poznamená. Ano, nedá se to srovnávat s jejími jemnými dlaněmi. „Co jsi dříve dělala? Vypadá to, jakoby si pracovala jako muž.“ Téměř nevěřícně Alia prohlásí a zvědavě si tě prohlíží.

Osud Středozemě - 20. září 2011 21:47

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Se sestrou na cestě do Minas Tirith „Lukas..“ Zašeptá s úsměvem Anabel. „Neviděla jsem ho věky. Těším se na něj. Stále je kovářem? Aspoň někdo z nás nese otcovo řemeslo dále.“ Loupne po tobě okem jen s těžko skrývaným pobavením. Ano, má pravdu, nakonec si toho kovářství nechal. I když kvůli něčemu jinému, čemu ještě zatím ani sám nerozumíš. A pak, Naili... „Povím, ale..Laife, kruci, někdy se vyplatí poslouchat starší sestru!“ Vykřikne Anabel a chytne tě, když uvidí, jak se ve stoji nebezpečně zakýváš. „Zapomeň na to, ne, ty prostě nepůjdeš pěšky.“ Rezolutně sestra prohlásí a lehkým dotykem zastaví svého koně, který ihned poslechne, zatímco tebe stále přidržuje. „Nasedneš na koně. A žádné odmlouvání.“ Nekompromisně zavelí, takže zatímco vyprávíš, ona připravuje sedlo pro tebe. Jen na chvíli tě ovšem pustí, aby oběma rukama natáhla třmen, protože jsi větší, už se kácíš. Ihned se k tobě vrhne. „Ach jo, ty jsi nepoučitelný.“ Nechá tě tedy domluvit a nakonec ti pomůže zpět na provizorní cestovní lehátko. „Takto to bude lepší. A jestli znovu vstaneš bez dovolení, přivážu tě tam!“ Pohrozí ti s úsměvem, podá ti vak s pitím a poté opět pobídne koně ke kroku a sama kráčí podél lehátka. „To tvé vyprávění se dost shoduje s tím, co jsem slyšela. Víš, ta dívenka byla zvláštní. Prý se takové na Východě občas rodí. Ale už dlouho se to nestalo. Vyrůstají jako normální, dokud do nich nevstoupí Duch. Tak tomu aspoň Východňané věří. A pak mají takové děti poslání. A většinou... Většinou se už nevrátí domů. Prý umírají, když své poslání dokončí. Nevím.“ Anabel si trošku povzdychne, nejspíš jí smrt těch dětí trápí. Pak promluví dále. „Nu a tato dívenka ještě před svým odchodem mluvila i k nám. Povídala, že na západě se opět budou dít nějaké věci. Že Rohir musí zachránit elfku a pokud selže, tak ten pravý nikdy neuslyší svou sudbu. A pak mluvila o tom, že v horách na severu se cosi probere a že Jižané jsou v jednotě naše smrt a ve slepotě naše zhouba. Byla velmi zvláštní. A pak..odešla. Jen tak, zmizela. Někdy v noci snad. Její rodiče...no, nemusím ti vyprávět...“ Anabel se trošku zlomí hlas. Možná tě to dojetí překvapí, zmiňuje ji jako „nějakou dívenku“, ale zase tvá sestra nikdy nebyla necitelná.

Osud Středozemě - 20. září 2011 21:48

Toby – Osgiliath, u vstupu do městečka Vojáci si tě zvědavě prohlížejí a jeden z nich ti trochu posměšně odpoví: „Nejsi první, kdo toto poslední dobou říkal. Trousíte se jako švábi na pivo.“ Druhý voják se na něj tázavě podívá. „No, pamatuješ toho trpaslíka na koni a s tou holkou. Trpaslík na koni! Kdo to kdy viděl. A ta holka byla divná. A taky jeli do Minas Tirith.“ „No jo, máš pravdu,“ odpoví druhý voják. „Takže ty jdeš za králem? Hm, to by jako mohl říci každý. Proč?“ Zeptá se tě první voják a trošku se rozkročí. Snad tak působí tvůj menší vzrůst, ale téměř máš pocit, že se k tobě chová jako k dítěti. K dítěti, které si vymýšlí nějaké nesmysly a místo toho by mělo rychle zalézt a mlčet.

Eldaron - 20. září 2011 22:05

soukromá zpráva od Eldaron pro Jižanský tábor Její oči mě skoro zamrazí, i její krása, přesto však nenechám nic na sobě zdát, pokynu ji hlavou a chytám se seskočit z koně, když se ozvou hlasy Martina a jeho vyvolené, s úsměvem sleduji jejich šťastné shledání a pak teprve seskočím z koně..... Rád příjmu vaše pohostinství paní, a vy příjměte tedy naši ochranu.... řeknu klidně a zvednu ruku, ani se neohlédnu za sebe, jen zvolám..... VOJÁCI KE MĚ! nemusím se otáčet a vím co následuje, vycvičení muží se vynoří z pod dun a lehkým klusem se začnou řadit za mnou a kapitány..... Zajistěte okolí tábora, ošetřovatelé ať se postarají o raněné, a zajistěte i to aby jsme byli schopni se bránit v případě napadení.... rozkážu kapitánům a pak se vydám ke královně, i když nevím zda jižané něco takového mají, tuto ženu očividně zde všichni poslouchají....... Mé jméno je Eldaron, jsem Aragornův syn, princ Gondoru a velitel dúnadanů, veleprinc Arnoru a rád Vás paní poznávám, vaše oči jsem seznal již ve snech když jsem vstoupil do tohoto kraje, doufám že neodmítnete nabídku naší pomoci, rád vás i Váš lid doprovodím do našeho hlavního města, neboť můj otec se s Vámi bude jistě chtít také setkat a prohovořit věci které by mohli zajistit mír mezi naší a Jižanskou říší, pokud je to ovšem ještě možné... než jsem začal mluvit lehce jsem poklekl a když jsem domluvil, dlouho jsem se neodvážil ještě pohlédnout do jejich očí, ale nakonec jsem to nevydržel a opět se do nich zadíval, doufám že tak aspoň pochopí upřímnost mého jednání.... Ještě bych vás rád požádal o vodu pro mé vojáky, pokud ji samy nemáte málo....

Dain - 20. září 2011 23:10

Záchranná akcia Zase sa to všetko začínalo zvrhávať. Zase niekto spochybňoval jeho autoritu. Zase si niekto myslel, že nemá pravdu. Zbalil mapu a pristúpil k liečiteľovi, nekompromisne ho pritiahol k sebe a takmer príjemne zašepkal: "Ja som ten, kto tu vydáva príkazy. Ja som ten, čo má sekeru. Ja som ten, ktorého teraz pekne počúvnete. Ak zistím, že nie, vy na oplátku zistíte, či tuná majster kováč odviedol dobrú prácu pri brúsení." Pustil liečiteľa ešte skôr, ako znepokojení strážni vôbec vykročili vpred. Začul svoje meno a otočil sa. Zase sa toho dialo priveľa na jednu osobu. Naili sa pomaličky skladala na stoličke do bezvedomia. Zachytil ju, aby nespadla na zem a to už vedľa nej stál aj prekvapený liečiteľ a konečne sa púšťal do svojej práce. Vykríkol rovnaké pokyny, ktoré už predtým odporučil on (to je to správne slovo, neznámy trpaslík pokyny nevydáva, on ich iba odporúča a dohliadne na to, aby boli splnené. Niekedy aj ostrím sekery). Uškrnul sa. "Tak čo, pán doktor, mal som pravdu?" dostal zo seba jedovatým tónom a na hlavu si narazil napoly očistenú helmu. Kováč už bol ozbrojený a na všetko odhodlaný. "Tak, vyrážame, majstre." kývol mu, vzal svoj plášť a z hromady zbraní v kováčni aj dva oštepy a povraz. Saira nasledovala liečiteľa a elfku. Mladík ostal a.... "S nami?" zahľadel sa mu do očí. Kováč už bol očividne netrpezlivý, ale tú chvíľku si trpaslík mohol dovoliť. Podal mladíkovi oba oštepy a plášť prehodil cez seba. "Výborne, tak poď. A nenapichni sa na tie oštepy." odporučil mu. Išiel by aj tak, videl to v jeho očiach. Jednoducho by sa nenechal z tohoto celého vyšupnúť. A predsa len, budú sa aspoň môcť striedať pri nesení tela... ... Netrvalo to až tak dlho, ako by sa mohlo zdať. Za mestom to bolo kúsok a oni kráčali skutočne svižne. Brzdil ich iba mladík, ktorému občas kopije popadali na zem. Nakoniec mu jednu zobral a nechal ho niesť iba jednu. Čím blížšie boli, tým sa zdal kováč netrpezlivejší a tým rýchlejšie sa dral dopredu. "Opatrne, majstre. Nie všetci máme také dlhé nohy a ak vbehnete priamo do niečoho... Nechce sa mi niesť dve telá..." napomenul ho, ale nezdalo sa, že by to nejak pomáhalo. Posledných pár metrov, a boli na mieste. Rozhliadli sa okolo seba a....

Canys Taffylee Tripe - 21. září 2011 21:02

S Aliou Alia mne odvede do jiné části místnosti, ovšem neméně exotické. Když se přiblíží ke zvláštní věci a začne na ni hrát, nemohu nijak zamaskovat svůj údiv a až o pár chvil později si ovědomím, že zírat s pusou dokořán asi není moc zdvořilé. Když věc představí, začnu si ji konečně pořádně prohlížet. Upřímně řečeno, připomíná mi spíše nějakou zbraň, než hudební nástroj, což by ale bylo hrubé říci… Je krásná. konstatuji nakonec. Když mi ovšem nabídne, abych to také zkusila, rychle zavrtím hlavou ze strany na stranu. Já přece vůbec nevím, jak se to dělá…myslím, jak se dělá hudba. Když mě ovšem vyzve podruhé, připadalo by mi až příliš hloupé jí nevyhovět a tak se pomalu přišourám k ní a harfě, a nechám ji mi pomoct. Struny byly pevné a tenké, ovšem nějaké to brnknutí jednou rukou, protože mé zraněné zápěstí jsem raději nechtěla mučit, znělo oproti Aliinině tak směšně, že to skoro ihned vzdám. V tu chvíli však děvče neposlouchá paskvilní tóniny, ale se zájmem pozoruje mé ruce. Až teď si uvědomím, jak odlišné jsou od jejích. když se zmíní o mých jizvách, přitáhnu si ruce blíže k tělu, jakoby je mohlo zastínit a zakrýt to, co už stejně viděla. Její pokožka byla hladká a jemná, ale moje…nu, bylo to jako by jste chtěli porovnávat lesklý mramor s rozrytou hlínou na poli. Když vysloví svou teorii o pracujících mužích musím se trochu usmát, jelikož zase tak moc od pravdy to také není. Nepracují přeci jen muži, pracují i ženy, a musím říci, že někdy jsou i mnohem lepší, než li oni. Vzpomenu si na moje vlastní vyrůstání a hospodu řízenou jedinou ženou. A co jsem dříve dělala? zopakuji její nevinnou otázku. Když si vzpomenu na sníh a led, přijde mi to jako věčnost. I háj s osudnou srnkou se zdá být daleko v minulosti. Brouzdala jsem se sněhem, lozila po skalách, žily jsme v horách víš, já a všichni ostatní, všude byl led, ale na jaře, na jaře tam byly květiny, ani netušíš jaké dobré pivo se z těch malých květů dalo udělat-dokonce i přízemním lidem chutnalo, víš to bylo před tím, než jsme museli bojova…odešla jsem z domu a skončila tady. zarazím se najednou. Nechala jsem se až příliš unést vzpomínkami. Pověděla jsem jí dokonce i víc, než jsem kdy řekla komukoliv jinému. Až mě zaráží jak lehké to bylo, je tak milá, tak hodná, nikdy jsem nepoznala nikoho tak milého. Víš vůbec co to je sníh? Snažím se zamluvit mé vlastní polevení. Pokud o těchto věcech má nová společnice nic neví, pokusím se využít alespoň část dlouhého času, jež zbývá k večeru, k důslednému vysvětlení a vizualizaci v podobě mé maličkosti máchající kolem rukama, jako strom větvemi uprostřed bouře. Nu, řekla bych, že zvláštněji už jim tu všem přijít nemohu…

Laif Dornwell - 24. září 2011 15:35

soukromá zpráva od Laif Dornwell pro Se sestrou na cestě do Minas Tirith Zcela ochotně jsem se položil zpátky na lehátko a zhluboka, spokojeně jsem vydechl. Uznávám že jsem jednal moc zbrkle. Jsem sestře vděčný že na mě takhle dává pozor. Jen jsem chápavě přikývl na její výhružku a doufal jsem že to přivazování nebude nutné. "Omlouvám se Anabel. Já jen... Ale to je fuk už." Omluvím se a zatvářím se trochu provinile. "Lukas je furt stejný. A ano. I on je kovářem. Stejně jako já. Jen nemám... Kde pracovat no." Dodám s úsměvem a na chvíli zavřu oči, jak se zamyslím. Následně ale oči zase otevřu. A mezitím co pozoruji nebe důkladně naslouchám sestřinu vyprávění. Neskrývám zájem jaký ve mě roste s každým, jejím slovem. Stejně jako neskrývám údiv nad tím co všechno tam musela, mimo tohohle, asi zažít. Také bych se chtěl s těmi Východňany setkat. Přesto jsem si nemohl nevšimnout smutku v hlase mé sestry, když dokončovala své vyprávění. Soucítil jsem s ní. Pro rodiče té, ubohé dívenky to muselo být strašné. A má sestra... Vždy měla tak hodné a laskavé srdce. Je mi líto jejího dojetí. Mírně jsem se pousmál a natáhl jsem se, abych mohl sestru vzít za ruku. Povzbudivě jsem na ni mrkl a pak jsem se zase uvolněně položil. Přemýšlel jsem o tom co mi všechno řekla. Bylo to neuvěřitelné. Rohir musí zachránit elfku a pokud selže, tak ten pravý nikdy neuslyší svou sudbu. Co to sakra má znamenat? Mihne se mi v hlavě během toho uvažování a přemýšlení. Bylo toho tolik nad čím jsem měl přemýšlet. Až mě jen víc rozbolela hlava. Chybí mi tady Naili. Tak moc mi chybí. Postesknu si v duchu a mé srdce zas zabolí. Chybí mi její objetí, její vůně, její hlas který hladil po duši jako samet po kůži. Pevněji jsem stiskl ruku své sestře, a vůbec jsem si neuvědomil že ji stále držím. Trochu jsem sebou tím překvapením trhnul a ruku jsem zase s tichým "promiň" stáhnul. Zhluboka jsem se nadechl, a pak zas vydechl. Po další chvíli mlčení jsem se odhodlal promluvit. "Ať už ta dívenka měla na mysli cokoli my to zvládneme. Budeme držet při sobě a nic nás neohrozí ne?" Pronesu s veselým úsměvem a dám si pár, pořádných loků z vaku. Začínal jsem mít žízeň. "A... Ehm, jak dlouho to bude ještě trvat do Minas Tirith? A co vlastně bude až tam budeme? Hodláš mě odvléknout někam na ošetřovnu nebo půjdeme rovnou k Lukasovi?" Vyslovil jsem otázky které mě začínali hlodat čím dál tím více v posledních chvílích.

Frania Erchamion - 17. října 2011 15:48

Gondor - kovárna Sotva mávnu rukou - ne že by mi byla nějaká zdvořilost cizí, ale krvácení neporučím svojí vůlí ani ničím jiným, co bych měla momentálně po ruce. Při poslední poznámce se mírně ušklíbnu. Co teprve poví, až mu řeknu... sama ještě nevím, co. Vzadu vezmu pár kusů pláten, co už dávno zapomněly, jak vypadá jejich skutečná barva, ale na přiložení na zátylek to bude stačit. Za kovárnou byla studna, jenom nabrání vody nešlo tak snadno jako jindy. Sedla jsem si na ochoz, jeden mokrý cár látky na zátylku, další na čele a třetí pod nosem. Trpělivě čekám, než se tělo umoudří a krvácení ustane. Když se tak stane, opatrně si otřu nos a ústa - ještě aby mě ostatní měli za čarodějnici, co se někde přiživuje na zvířatech hospodářů. Ještě několik úderů srdce vyčkávám, než se pomalu zvednu a napřímím. Plesknutí, když plátno dopadne ze zátylku na kamennou dlažbu nevěnuji moc pozornosti, namísto toho se vydám zpátky do kovárny. Tam se ale neposadím na "trestnou lavici" - spíš vezmu měch a trochu zapracuju na ohni, co tam skomíral z posledních třísek, na to přiložím. "Nikde jsem se nervala. Že se něco možná chtělo porvat se mnou je už jiná otázka, i když bych řekla, že na orla to bylo trochu víc narostlé." Pořád v ruce jako pojistku držím plátno, co předtím bylo na čele - zakrvácené skončilo v mojí kapse. Hlavou mi stále dokola a dokola táhne to, co se stalo - a dává to menší a menší smysl. Že to orel nebyl jsem si téměř jistá, ale že to všechno nezpůsobilo slunce nebo podobné už tolik ne. Možná jsem vážně blázen, jak Erador řekl. Sama musím přiznat, že to označení nebylo zvlášť v mém případě neopodstatněné. A nemělo to příliš společného s tím, že jsem skoro neznala pojem sukně. "Pomineme, že se to jeví jako další bláznivost.... tušíš aspoň, co by to mohlo být?" Podezření tak trochu sklouzne k váčku, co mám zas bezpečně uvázaný za opaskem, ale pozornost se soustředí spíš na mistra kováře.

Osud Středozemě - 20. října 2011 23:29

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro V jižanském táboře Lid dosud bezejmenné královny trochu zkoprní při pohledu na tvé odnikud se nořící vojáky. Ale snad pohled jejich paní a možná i dlouhý čas strádání je donutí udržet se v klidu. Jejich panovnice jim navíc něco sdělí ve vlastním jazyce. Poznáváš, že jde o nějakou směs jižanských nářečí, ale pochopíš, že jim akorát vysvětluje tvé příkazy a oznamuje jim, aby byli tvým vojákům nápomocní. Poté už se s ní setkáš zpříma, z očí do očí, ne pod rouškou snů a dohad. Je ještě krásnější, než by sis ji mohl představovat. Jemně se pousměje, když se jí představíš a zmíníš sny. „Povstaň, princi, jsi hrdý následník, nemáš co klečet před jednou z mnoha. Možná mě můj kmen pokládá za svou vůdkyni, ale co jsem proti budoucímu mocnému králi?“ Chvíli máš pocit, že její slova zní lehce jízlivě, ale když se poté před tebou se vší upřímnosti skloní, už tomu nevěříš. „Volala jsem ve svých snech o pomoc, ale nedoufala jsem, že mně a mému lidu bohové tak popřejí.“ „O vodu se neboj. Jsme pouštní lid, víme jak vodu hledat. Mí lidé to tvým mužům ukážou. Nyní pojď.“ Poté tě žena odvede mezi stany a do jednoho z nich tě uvede. Není nijak zdobnější, větší a podobně, prostě jeden z mnoha stanů. Uvnitř je to též prosté: jen lůžko po jedné straně, několik polštářů kolem ohniště, jehož dým uniká otvorem nahoře, a na druhé straně ošoupaná truhlice. Polštáře jsou povlečené do zašlých dek, ale překvapivě jsou čisté. Žena ti pokyne, aby ses na jeden z nich posadil. S vámi dovnitř vešel i jeden muž z jejího lidu a s ním i jeden voják, kterého sis vybral. Domorodec zůstal stát v blízkosti vchodu. „Prosím, ochutnej dary našich krajů, které jsme museli opustit.“ Nabídne ti zatím nejmenovaná královna pohár s chladivým nápojem z ovoce, které je lahodné, ale tobě neznámé, a dále obilné placky. „Není to jídlo hodné tvého postavení, ale budu potěšena, když ho neodmítneš.“ S upřímným úsměvem se ti žena znovu lehce ukloní a nakonec usedne též. „Ach, omlouvám se, vždyť jsem zatím samu sebe nepředstavila. Mé jméno je Leitha, dcera Osianova, zesnulého vůdce.“ Snad jakýsi stín smutku přeběhl Leithe po tváři, nevíš, ihned totiž sklopila obličej a začala servírovat další nápoj, který poté odnesla tvému muži z vojska.

Osud Středozemě - 20. října 2011 23:30

Than – Příchod večera Alia je velmi bezprostřední dívenka. Působí trochu jako jarní větřík, který neví, kam dřív skočit. Tvé vyprávění ji velmi uchvátí a ihned samozřejmě chce slyšet o horách, sněhu, pivu, divných mužích, koních, trávě zelené a studené, třpytivé vodě na horských stráních, ... Jednoduše o všem. I o tvrdé práci žen. Je to výtečná posluchačka. Občas tě sice přeruší, ale akorát ti svou otázkou a poznámkou nahodí další vypravěčskou slinu. Máš pocit, že by si s ní byla schopná brouzdat se v minulosti déle a déle. A je ti čím dál sympatičtější, i když si připadáš trochu jako ve snu. Nikdy jsi takto s nikým nehovořila, nesdílela jsi své zážitky, myšlenky, názory. V tomto duchu spolu vytrváte až do večera, kdy Aliinu pozornost upoutá ruch v sále. „Přesuneme se do zahrady.“ Informuje tě po chvíli. Sama by jsi to těžko uhodla, protože ostatní dívky zatím pobíhají různě, jen zahradě se vybíhají. Ale Alia jistě bude znát dobře zdejší koloběh událostí. A jak se ukáže, měla pravdu. Postupně se dívky přesunou s mísami s ovocem, s nápoji i s nástroji do zahrady. Jde o velmi krásně zařízený prostor. Chceš téměř říci místnost. Není to zahrada, jak jsi vídala kolem háje v Dol Amrothu – téměř divoká příroda, kde pár ovocných stromů zpestří jídelníček místních obyvatel. Toto byla zahrada pro odpočinek a okrasu. Nebyla příliš velká, ale její povrch zdobil hebký trávník, krátce zastřihnutý a tu a tam protnutý cestičkami z barevných kamínků. Všude kolem voněly květiny, vysoké palmy tvořily úctyhodné stíny, které se stále protahovaly, až splynuly s příchodem večera. Dívky rozprostřely na trávu barevné deky s polštářky, přinesly zvláštní skleněnou vázu, ze které vedlo několik šlahounů, připravily občerstvení a rozsvítily louče. A poté už začaly ladit své nástroje, dokonce i pohyby. Všude byl čilý ruch a smích. I Aila si brnkala na svou harfu, zatímco ty jsi čekala po jejím boku. A pak vše utichlo a pohledy se obrátily k druhému vchodu. Tam se objevila Ysmin po boku muže v barevné a draze vypadající látce. Byl do ní zvláštním stylem omotaný, ale měla jsi dojem, že je to slušivé. I když opravdu velmi nepraktické. Na hlavě měl z podobné látky smotaný jakýsi čepec, který byl navíc ozdoben šperky. Všechny dívky, ať dělaly, co dělaly, padly na kolena a hluboce se dotyčnému muži uklonily, až se čelem dotýkaly o zemi. Zda učiníš podobně, záleží na tobě. Ale snad by to bylo vhodné, když tak učinili ostatní. I Ysmin poklekne, ale své čelo přitiskne ke hřbetu mužovy levice. Přitom mu cosi řekne v jejich jazyce a on jí hlubokým, lehce chraplavým hlasem odpoví. Poté ji pobídne, aby povstala a nakonec spolu přijdou mezi vás, kde se posadí. Ysmin opět něco řekne, nyní už směrem ke všem. Na ten pokyn jakoby se vrátil život do dívek. Všechny se opět začnou věnovat svým činnostem – hraní, tančení a nyní i hoštění onoho muže, který přijme několik soust ovoce, ale poté se otočí směrem k tobě. „Můj nový šperk do pokladnice?“ Trošku úlisně se na tebe usměje a podá ti svou pravici. Ovšem nevypadá to, jako by si s ní měla potřást. Podá ti ji hřbetem vzhůru. A rozhodně vyčkává.

Osud Středozemě - 20. října 2011 23:31

Dain – Za Laifem Léčitel ti neodpovídal. Buď se tvářil, že má plno ruce práce, nebo to tak opravdu bylo, každopádně už s tebou nechtěl ztrácet čas. Ani svou důstojnost. Mladík, který vás zatím zastavil, čekal snad všechna možná rozhodnutí, ale toto jistě ne. Nadšeně přikývne a s velmi vážnou tváří oba oštěpy převezme. Tváří se přitom tak důležitě, jako kdyby nesl posvátné předměty. Nebylo to zrovna lehké popobíhání. Kovář, Laifův bratr, měl z vás tří nejdelší krok a opravdu toho využíval. Mladík byl zase spíš nešikovný, ale statečně cupital, i když krok dva pozadu za vámi. Ovšem lze mu k dobru připočítat, že necekl ani půl slova na své nevýhodné postavení. A pak konečně jste zahlédli v slunečním oparu na vyvýšenině tři postavy. Ne, moment! Postavu a koně, který něco táhl! Ne, tento výjev rozhodně nevypadal nebezpečně, ale spíš jako obraz zcela běžného pocestného, který míří do nejkrásnějšího gondorského města. A jak se k vám přibližovali, kůň i ta postava, zjistili jste, že jde o ženu, zocelenou přírodou, ale přesto s něžným výrazem ve tváři, a koně, který jistě patří do rohanských stájí. Na nosítkách byla další postava, pro vás zatím nerozpoznatelná. První zareagoval kovář. „Anabel!“ Překvapeně vykřikl, zastrčil meč zpět do pochvy a běžel ženě v ústrety. „Anabel, sestřičko!“ Laif – Rodina pohromadě Sestra se na tebe vděčně a dojatě usměje. „Věřím, že to zvládnete. Vždyť jsi můj bratr, Rohir. Jsi silný! Jsi synem svého otce.“ Snad to zní trochu pateticky, ale ze rtů tvé sestry ta slova zní opravdu upřímně. Anabel rychlým zamrkáním zaplaší slzy a jemně pohladí tvou ruku, aniž by si všímala, že jsi ji tam snad měl déle. I ona je pohroužena do svých myšlenek. Tvá další poznámka ji ale přivede zpět k její veselosti. „Lukasovi to řeknu sama. Ty hezky pošupajdíš do Domů uzdravování. Skvělý dům v Minas Tirith! Mnohé jsem se tam naučila. Nejlepší léčitelé na Západě a mezi nimi samotný král! Budeš koukat.“ Uculí se na tebe nadšeně a ty se zase poznáváš v jejích očích tu Anabel, kterou jsi znal od rodinného krbu. Právě jste vystoupali na mírný kopeče, minulo poledne a Anabel na chvíli zastaví. „Uf, už jsme na dohled. Jde nám to pomalu, asi jsi přibral.“ Zakření se na tebe, ale víš, že to byl jen vtip. „Na svačinu jsme tam.“ Usměje se potom a znovu se rozhlédne. Přestože nevidíš, co pozoruje, všimneš si, jak ztuhne. „Kdo to....“ Chvíli vyčkává, snad, pokud se zeptáš, co se to děje, tak se dozvíš, že někdo kráčí vaším směrem. Prý muž, statný, a 2 děti. Jedno macatější a druhý vyžlík. Ale pak to opraví. „Ne, ten jeden...to je trpaslík?“ Zdá se, že to Anabel překvapilo. Trpaslíka nejspíš ještě neviděla. A pak...pak se ozve hlas. Hlas tak známý! Ne, není to Naili, ale i tak tě to velmi potěší. „Anabel! Anabel, sestřičko!“ „Je to...je to...“ Anabel se zdá naprosto v šoku. Na moment se na tebe ohlédne a nyní už slzy neskrývá. A poté se už rozeběhne z mírného srázu dolů. „Lukasi! Jsi to ty? U všech šťovíků, jsi to ty!“ Slyšíš jejich obejmutí a jejich hlasy, kdy vyjadřují překvapení nad svým setkáním. Snad, když se opatrně nadzvedneš, tak je i uvidíš. Ale únava je stále silná, stejně jako za rohem číhající mrákoty. PS: Oba si přečtěte oba příspěvky.:o)

Osud Středozemě - 20. října 2011 23:31

Frania – Kovárna Kovář zprvu neřekne ani půl slova, jen po tobě loupne okem, ale zdá se, že se mu líbí, jak jsi se bez řečí vrátila k práci. Jen tak ledajaká dívka by tuto práci rozhodně nemohla dělat. Když ale začneš se svým proslovem, trochu nespokojeně zabručí. Přesto tě nepřerušuje, ale ani nezastavuje svou činnost a věnuje se dalším podkovám a dalším koním. „Orlové jsou velký. A ty nejspíš přehřátá.“ Trochu ti odsekne a znovu si zabručí. Když se ho optáš, co by to mohlo být, přejde to nejdřív mlčením, ale nakonec poplácá jednoho koně, lehce se o něj opře, podrbe se pod nosem a trošku tě sjede pohledem. „Kdybych tě neznal, řekl bych, že jsi se cestou stavila pro pálenku.“ Zavrtí hlavou, aby dodal svým slovům vážnost. „Vážně nevím, holka, cos to viděla. Orlové jsou obrovští a slunce umí zkreslit pohled. Ale když jsi tak tvrdohlavá, zeptej se povolanějších. Co třeba bláznivého Filipa?“ Tím váš hovor nejspíš skončil, protože tvůj zaměstnavatel zmizí ven. Nejspíš si trochu zadýmčit, což je jeho oblíbená činnost. Takže, Filip? Znáš ho. Ale vyhýbáš se mu. Ostatně jako každý z vesnice. Filip už je starý, slepý muž. Je trochu pomatený, ale rád o sobě tvrdí, že byl v přední linii, když se bojovalo o Prsten. Což asi sotva, protože v té době mu bylo šedesát let. A ano, Gondor byl v nouzi, ale že by až v takové? A vůbec, co se stalo s tím vojákem? Dle Filipova příběhu šlo o to, že oslepl, byl zajat Jižany, ale utekl jim. A zůstal už tady. Podle ostatních byl opravdu zajat Jižany, ale nikdy vojákem nebyl. Jeho historky jsou jen vymyšlenost, co slyšel snad od opravdu zajatých vojáků. Nebo kdo ví odkud... Filip byl oblíbený tak u dětí. Ale i ty časem jeho báchorkám přestávaly věřit. Kdo by věřil na kouzla? Na draky? Na podivné stvůry, které kdy si prý číhaly všude? Už jen on, starý Filip tomu věřil.

Eldaron - 21. října 2011 00:57

soukromá zpráva od Eldaron pro Tábor Snad prozřetelnost Valar mi do cesty poslala toho mladíka, jež se zdráhal s žádostí o pomoc pro svou milou a její lid v této oblasti...... ukáži na dvojici a jen tiše vydechnu, je příjemné vidět dva mladé lidi spolu v objetí, na chvíli zavřu oči a zaplaším pár myšlenek o samotě a cestách..... A co se týče mého následnictví, nevím proč bych Vám paní nesměl prokázat úctu jaké si zasloužíte, jste vůdkyní lidu, lid Vám věří, už to si zaslouží úctu, byť králů, neboť jen málo vůdců se těší víře, a i kdyby jste mne stokrát prosila, nemohu poslechnout, jste vůdce svého lidu, a krásná žena, dva důvody jež mou úctu žádají.... Pomalu ji následuji do stanu a rozhlížím se po táboře, kývnu na jednoho z kapitánů aby mne následoval, ale spíše pro to aby pak tlumočil ostatním, o čem se jednalo a co se bude dít dále.... Budeš li tak laskavá a prozradíš li nám tuto věc, budu nesmírně potěšen,myslím že je to od tebe víc než velkorysé, v případě války na poušti by pak vaši krajané ztratili jednu z výhod, nám se vodu najít nedařilo... usadím se na jeden z polštářů a z vděkem příjmu jídlo i nápoj, když slyším její obavy, musím se pousmát..... Nenech se mýlit má paní, nosím sice znak vznešeného rodu, ale vznešeností v tom rodu je, že jak můj otec, tak i já, jsme strávili mládí jako hraničáři, jsem zvyklí spát na zemi, pít vodu z potoka, jíst co okolí dá, a něco tak lahodného jako toto není ani v Minas Tirith.... pozvednu pohár s nápojem a pak pokynu..... Velmi mne těší Leitho, a příjmi alespoň malou soustrast nad ztrátou otce.... počkám až se opět usadí a mezitím sním kus placky a po doušcích vychutnávám ten nápoj.... Nuže má paní, chci znát tvé plány, chceš se mnou do Bílého města?Nebo budeš žádat jinak? nemůžu si pomoci ale stále musím hledět do jejich očí, tedy povětšinou, pokud můj pohled neuhne aby jí to nebylo moc nepříjemné......

Laif Dornwell - 22. října 2011 18:33

Nečekané setkání Zhluboka, spokojeně jsem si povzdechl a pomalu sestře pustil ruku. Se zavřenýma očima jsem se vesele usmíval. Její sova mi vždycky dokázala tak efektivně zvednout náladu, a podpořit mě. Byl jsem jí za to moc vděčný. Pak na ni ale zvědavě kouknou, když mi sdělí že budu muset jít do Domů uzdravování. Musel jsem se nad její veselostí rozesmát. "Opravdu i sám král? To už se tedy moc těším. A děkuju. Už se nebojím že mi tam třeba... nějaký, vysoce kvalifikovaný ranhojič uřízne nohu." Vyprsknu smíchy ale ten zas rychle odezní. Protože mě píchne na plících a já se rozkašlám. Jen se tedy uvolněně položím zpět do svého místa. Ruce položím na břicho a spojím prsty. Unaveně zas zavřu oči a odpočívám. Cítím se zase jako bych byl na pokraji sil. Už se opravdu moc těším na příjemnou, měkkou postel. Z těch cest už jsem celý rozbolavělý a potlučený. A polomrtvý... Poznámku o mé váze oplatím sestře jen kyselým ušklíbnutím a tichým, pobaveným smíchem. Pak ale zpozorním, když Anabel cosi patrně zahlédne před námi. Otevřu oči a zahořím zvědavostí, když poslouchám popis postav které se k nám blíží. Ale pak stejně jako ona ztuhnu překvapením. "Trpaslík? To myslíš vážně?" Trochu se nadzvednu. Tohle mě také moc zajímalo. Trpaslíka jsem také ještě nikdy neviděl. A moc jsem toužil se s nějakým potkat. A pak... Ten hlas! Neuvěřitelné! Se stejným překvapením opětuji Anabel pohled plný radosti a jen se ohlédnu jak mizí kdesi přede mnou. Hlas mého bratra mi dodal nečekanou sílu. "Lukasiiii! Ty mizero! Kde se tady bereš?" Zakřičím nahlas než se zase mírně rozkašlu. Můj hlas však nebyl nijak naštvaný. Byl plný neskrývané radosti, a potěšení že jsme mohli potkat zrovna jeho. Ale kde se tu vzal? Jako blesk z čistého nebe. On prostě musí být všude! On mě skutečně pořád po tolika letech ještě hlídá. Pomyslel jsem si vesele a přemohl jsem únavu, bolest i slabost. Vyhoupl jsem se opatrně na nohy a volnou rukou si přidržuji tu zraněnou. Sem tam si sáhnu na hrudník kde mě občas při nádechu bolestivě píchne. To jsem teď ale nevnímal s pobaveným, veselým úšklebkem jsem pozoroval setkání mých sourozenců. Až po nějaké chvíli jsem se zadíval na trpaslíka s nějakým chlapcem. Pobavený úšklebkem nahradil uctivý, přátelský úsměv. "Zdravím vás ve spo-spolek." Pokývnu lehce hlavou a okamžitě se zase posadím do saní které táhne Anabelin kůň. Opět se mi nepříjemně zamotala hlava a nohy nechtějí poslouchat. A ta zraněná ruka s hrudníkem taky pořád tak nepříjemně bolí.

Frania Erchamion - 23. října 2011 15:24

Gondor - Kovárna/Filip Přehřátá... možná od kovářské výhně, ale od slunce rozhodně ne. proběhne mi hlavou, přesto nezapomenu na slušnost a s kývnutím a poděkováním se zvednu. Možná bych šla rychleji, kdyby... to nebylo k Filipovi. Vlastně jsem proti němu nic neměla - jen mne jeho vyprávění ani ne tak unavovala, jako spíš... Stiskla jsem váček v dlani a konečně natáhla krok. Jestli chci zjistit, co se to začalo dít, nebo jestli už vážně neblázním bůhví z čeho - musím za tím slepým starcem. On jediný mne vyslechne bez toho, aniž by podrýval moje vlastní slova a zrak. Před vchode do opravdu skrovného příbytku se přecijen zastavím, zaváhám. Spíš jako by tam byl nějaký netvor nebo vězněný skřet a ne obyčejný člověk. Pohodím hlavou a stisknu rty. Útěk nikdy nikomu neprospěl. Tak tu nestůj a běž dovnitř! Zaklepu a opatrně nahlédnu. "Filipe? Můžu dál? Neruším? To jsem já, Frania z kovárny. Potřebovala bych... vaši pomoc." jak byla slova i hlas zpočátku nejistá, tak dvě poslední nabyla pevnosti větší jak pohoří. Vejdu dovnitř, zastavím se nedaleko starce. Chvíli snad ještě rozpačitě mlčím, ale... "Jste nejspíš jediný, komu to můžu říct, od koho se něco dozvědět a kdo mi může pomoct." jindy a jiný člověk, snad dítě by podobná slova užila k nalákání, k nevinné lsti, aby starý muž začal vyprávět. Jenže já to, co mi splynulo ze rtů mínila vážně a to se odrazilo i na tónu hlasu. I kdyby to někomu vyzradil... Kdo mu uvěří? Tady můžeš mluvit. Ale i tak dávej pozor - i stěny mají uši... Krátce Filipovi stisknu rameno, chvíli vyčkám, jestli sám něco nemá na srdci, pak se nadechnu a popíši mu to, co se stalo sotva před hodinou. "Erador mě má nejspíš za blázna. Vím, že sluneční světlo svede hodně zkreslit, ale... co by to MOHLO být jiného a proč... si ani děti co byli pár kroků ode mě ničeho nevšimly. A útočí tihle tvorové jen tak, náhodně, nebo...?" Poslední otázka i mě samotné přijde tak trochu směšná - dravec vybírající si svou kořist? Kdyby, tak to mohla být náhoda - a já se zatím snažím sama v sobě vyhnout té jiné možnosti, která mě napadá. Ruka přesto podvědomě zabloudí zpátky k váčku, který pomalu roztáhne a v dlani sevře přívěsek, symbol jednoho z rodů. Rodů, o kterém netuším, zda ještě vůbec existuje a pokud ano - co jsou vlastně zač... Nikdo mu neuvěří... Přesto váhám, ale... nakonec se natáhnu ke starému muži po té, co vysloví své doměnky. "Nemohlo by to souviset... s tímhle?" vtisknu mu chladný kov do dlaně. Nyní se ukáže, kde leží pravda o válce o Prsten, o věznění, trýznění a vůbec všem. A možná, že nejenom tahle pravda, ale i ta, co leží v mojí minulosti, za kterou jsem se až doteď nechtěla ohlížet. Vypadá to však, že se dnes změní ještě hodně věcí. "Zapomněla jsem ho u řeky. Napadlo mě to, když jsem se na to místo vrátila." Hlas je pevný, i když šeptavý, nitro se ale chvěje tak, že se bojím, aby se nerozklepalo i celé tělo. Neklid uvnitř mě narůstá tak rychle, že se prostě nedá ovládnout. "Víte, co ten symbol znamená, Filipe?"

Canys Taffylee Tripe - 25. října 2011 21:31

Okrasné zahrady Když mne Alia zavede do zahrady, jsem zaskočena její náhlou živostí. Jistě, i Ysmin mne kolem zahrad provázela, ale když se najednou tak krásné místo naplní švitořícími dívkami, dostane úplně nový nádech. A to nejen krásy, ale i života a radosti. Já sama si tu mezi vším tím uměním připadám jako sukovitý kus dřeva, přičemž všude kolem jsou nádherně opracované nástroje a sošky. A tak tam sedím, snažíc se splynout s davem, nebo možná i s večerním šerem, jen když si mě nikdo nebude všímat. Přeci jen mají všechny dívky a ženy na práci samy sebe a své přípravy. Už už jsem se chystala vyrušit Aliu a zeptat se na důvod všech těch příprav, ovšem dříve, než jsem se k ní dokázala pořádně otočit, všechno utichlo a středem dění se stal druhý vchod. Muž, jehož doprovází Ysmin v celé své kráse, to byl důvod s velkým „D“. A to neříkám jen proto, že kdyby spadl na břicho, tak se bude houpat ze strany na stranu jako dětská kolébka. I když je dosti možné, že to dělají ty látky hýřící více barvami, než kolik jsem jich schopná pojmenovat. Z mého pozorování mne však vytrhne všeobecný pohyb všude okolo. Kdokoliv, kdo doposud tančil, zpíval, či brnkal na jakýkoliv nástroj, teď klečel na kolenou a úklonou vítal svého pána. Nu, alespoň podle všeho toho okolo bych řekla, že je to jejich pán. Ovšem, že bych mohla i nadále sedět a nezúčastněné pozorovat exotický výjev kolem mě, ovšem nechtěla jsem vyčnívat více, než bylo nutné a tak jsem velice neohrabaně napodobila hlubokou úklonu. Možná bych měla pak někoho požádat, aby mne naučil, jak se pořádně klanět. V tuto chvíli by mohla i říční ryba vyseknout lepší poklonu, než li já. Naštěstí i palmám okolo věnují lidé více pozornosti a tak se po takříkajíc „oživovacích“ slovech Ysmin posadím znovu poblíž mé nové přítelkyně a nervózně sledující dění všude kolem, nejvíce pak kolem barevného pána zahrad, se snažím nepřekážet. Ani nevím jak, najednou se octnu v celkem malé vzdálenosti od muže samotného, přičemž mne navíc i osloví a pak dokonale odzbrojí zvláštním nadzvednutím ruky. nepochybuji, že bych se měla ptát, odkud umí náš jazyk, nebo jak si mě dokázal v tom davu všimnout, přesto jediná věc, které jsem schopná, je, že na jeho ruku překvapeně zamrkám. Mám se k ní snad uklonit, jako to před chvílí udělala Ysmin, nebo se zde užívá úplně jiného pozdravu? Můj zkoumavý pohled putuje mezi mužovou tváří a jeho nataženou rukou. Snad ji dá brzo dolů… Najednou si uvědomím jeho slova. To nebylo pobídnutí, to byla otázka! Čeká snad nějakou odpověď, nebo také otázku? Nebo jen poslušnost? Tedy, ne, že by se mi tu nelíbilo, ovšem nemohu si pomoct v přemýšlení o tomto místě, jako o zlaté kleci. Ano, je opravdu překrásná, ale pořád je to jenom klec. Přesně toto jsem si říkala, když jsem posledně vzpomínala na Frina. Nu, snesla jsem mříže, provazy a houpavý žalář. Myslím, že kamkoliv mne pošle tento barevný tvor, nemůže to být až tak zlé. Snad. Žádný šperk! začnu rozhodně …ale sukovité dřevo… Co ode mě vůbec chcete? A co chtěli vaši lidé ve Středozemí? …proč se mě ptali na prince… Co hledali? …Pokud mne napadnou, budu se bránit!

Dain - 30. října 2011 22:45

Nečakané stretnutia Napätie sa dalo krájať. Namiesto jednej postavy boli dve. KOváč zastal ako prikovaný (v duchu sa na tomto obrate zasmial). Videl, ako mu ochabla ruka, zvierajúca meč, videl, ako otvára ústa, videl, ako sa začína usmievať. Vykríkol, meno, ktoré mu bolo asi dobre známe. Trpaslík si vzdychol a urobil to, čo vraj robia všetci dobrí bojovníci, keď k tomu príde. Sadol si, napil sa a napchal si fajku. "Nuž, mladý muž, dnes sa hrdinom nestaneš." usmial sa na mládenca, ktorý zvieral kopiju a tváril sa smutne. Poriadne potiahol z fajky a vypustil do ovzdušia oblak voňavého dymu. "Neboj, v Sairiných očiach budeš stále jediný skutočný chlap na svete." očakával začervenanie a dostal ho. Chudák mladík, takto ho nepatrične pošťuchovať. A keď už patrične horela aj fajka, aj tvár jeho spoločníka, znova sa postavil. Tí traja z rodiny už sa veselo vítali. Teraz pravdepodobne nastane ten čas, keď sa všetci budú vítať a ponúkať služby im aj ich rodinám... jemne štuchol trúbeľou fajky mladíka pod rebrá. "Tak poď, bojovník." uškrnul sa na neho a vykročil vstriec rozradostenej trojici. Samozrejme, že mu neunikol pohľad, ktorý na neho vrhala tá.... tá... no, tá ich príbuzná. Mená, tie mu vždy robili problém. Och áno, snažila sa tváriť zdvorilo a svetácky, ale tá zvedavosť tam bola. Akoby nie. Trpaslík, ozbrojený sekerou v napolovicu vyleštenej krúžkovej košeli, v jednej ruke fajka, v druhej oštep, tri krát väčší ako on... Exotika hadr... Samozrejme, vrhol jej smerom svoj najreprezentatívnejší škľab, ktorý by prinútil cúvnuť aj horského trolla. Jeden pohľad na zraneného mu prezradil, že jeho rany boli dobre ošetrené (aspoň teda v poľných podmienkach) a jeho prevzácny život nie je v žiadnom ohrození. "My sa tu ženieme zachraňovať a ono nie je koho." Znel takmer smutne, povedali by tí, ktorí ho poznali. Znova silno potiahol z fajky. "Dain, syn Mallinov, k službám vašim, i vašej rodine. povedal presne podľa trpasličej obyčaje, hlboko sa uklonil a takmer mu spoza opaska vykĺzla sekera na nohu. No a čo sa dialo ďalej, na tom nemal najmenšie zásluhy. Či už sa chceli ďalej zhovárať, alebo pokračovať v ceste (jeho plášť a dve kopije im mohli poslúžiť ako pohodlnejšie lôžko pre zraneného, ktoré bude ťahať kôň), to už bolo na ich rozodnutí...

Toby Dolanský - 31. října 2011 23:07

U strážných Mám velmi důležité zprávy z Kraje, které by si jeho Výsost jistě ráda poslechla. odvětím poněkud podrážděně, když se mi ten muž postaví do cesty v mém už téměř, jak doufám, dokončeném úkolu a ještě ke všemu se chová jako bych byl malé děcko. Nemůžu se dočkat až se vše vyřeší a já se budu moci v klidu a míru vrátit k obyčejným činnostem. Bylo to tak dávno. pomyslím si zasněně a zavzpomínám si na chvíli na mou restauraci a mé spokojené zákazníky a hlavně na všechen ten ničím nerušený klid. Pak se vrátím do reality a trochu se zamračím na strážné. Je to snad tak neobvyklé, že poslové z různých krajů Středozemě chodí za králem v Minas Tirith? tentokrát se rozkročím já a podívám se na něj trochu jako na hlupáka, který se mi pouze plete do cesty. A co se týče zprávy, kterou pro něj mám tak její obsah sdělím pouze jemu. On už sám rozhodne zda se o ní s lidem podělí nebo ne. pokračuji v poněkud drzém proslovu o poslech směrem k strážnému. Jsem opravdu podrážděný a bez dobrého jídla, pití a spánku několik dní. Kdo by po něčem takovém byl spokojený.

Osud Středozemě - 01. listopadu 2011 22:20

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Tábor – S Leithou Zatímco mluvíš o hraničářských zkušenostech tvých i tvého otce, Leitha se zájmem naslouchá. Zdá se možná i trochu překvapená, ale rozhodně ne znepokojená. „Líbí se mi tento zvyk. Král by měl poznat leccos, ne jen pohodlné lůžko.“ Usměje se a je patrné, že úsměv ji opravdu velmi sluší. Trošku poodhalí roušku tajemství, která jakoby ji halila. Ubere její přísnosti a preciznosti a dá jejímu vzhledu dojem ženské něžnosti. „Děkuji za tvá slova.“ S lehkým dojetím v hlase kývne hlavou, také vezme pohár do svých drobných dlaní a napije se. Na tvou otázku chvíli neodpovídá, ale zahledí se do země. „Je těžké opouštět svůj domov. Tam, kde jsi vyrůstal, kde jsi se vše naučil. Ale když tě tvoji bratři vyhánějí a tvé sestry na tebe plivou, nezbyde ti nic jiného. Náš názor na celou věc, která se v Haradu řeší, je jiná. Proto jsme museli odejít. Naše životy byly a stále jsou v nebezpečí a stále budou, dokud nepřekročíme hranici. A i tak se budeme muset bát nájemných vrahů. Zrada se v Haradu neodpouští.“ Při těch slovech svůj pohled zvedne a opět je její tvář trochu tvrdší a více neoblomná. „Ale nezradíme přeci pravdu. Volit mezi pravdou a rodnou krví je volba, kterou bych nikomu nepřála, ale musela jsem volit. Snad jsem zvolila dobře. Rozum mě chválí, ale srdce si opět stěžuje.“ Z jejích slov cítíš, že je velmi upřímná, i když vše vyslovuje s jistým chladem. „Žádám tě jen o jediné. O dovolení překročit hranice a snad i putovat dále na sever. Možná se ti to zdá nemožné, ale naši vrazi jsou schopni překročit hranice. Zde by nás pozabíjeli všechny, za hranicemi už budou snad trestat jen mě. Tak uchráním svůj lid.“ Nyní se Leitha trošku usměje. Je to zvláštní, vždyť mluví o možnosti vlastní smrti. „Nevytáhnou proti Gondoru, jen proti svému lidu.“ Dokončí nakonec na vysvětlenou. „Ale přesto za hranicemi máme větší šanci přežít. Ovšem neznám příliš váš kraj. Mapy našeho lidu nesahají ani k Minas Tirith. Nemohla jsem je vést naslepo. Pak by to bylo stejné jako vést je na smrt.“ Leitha se poté odmlčí a znovu upije nápoje. Je příjemný, chladivý, ale přesto plný chuti a síly. Jeho aroma je jemné, ale zpočátku lehounce pálí na jazyku.

Osud Středozemě - 01. listopadu 2011 22:20

Laif a Dain – Nečekaná setkání Laif Tu chvíli, co se udržíš na nohách, vidíš, jak se Anabel s Lukasem objímají. Konečně se splnil tvůj sen. Rodina je opět pohromadě. Anabel tě však brzy zmerčí. „Laife, co jsem říkala.“ Mateřsky tě napomene a už kráčí s Lukasem k tobě. „No, proto.“ Káravě tě sjede pohledeme. „Ach, bohové, nemyslela jsem si, že se někdy takhle krásně sejdeme. Jistě, Laif by mohl být více pohromadě, ale to se zlepší.“ Anabel celá září. Lukas je trochu střízlivější v jásotu, ale je to spíš jen chlapská snaha být nad věcí, než by prozradil dojetí z vašeho setkání. Už ale poznáš, jak se mu zalesknou oči při pohledu na dlouho postrádanou sestřičku. To už k vám ale přijde i trpaslík a hezky zdvořile se vám představí. Anabel před ním udělá neumělé pukrle. „Anabel, léčitelka, k vašim službám, i když doufám, že spíš ne.“ Zazubí se na Daina rozpustile. Mladík, který za trpaslíkem postává, se zdá ze všeho rozpačitý, ale nakonec také vyleze ze svého úkrytu (který spíš převyšuje) a prkenně se ukloní, až se málem praští hlavou do kopí. „Galeon, syn Arleda, k vašim službám.“ Trošku mechanicky ze sebe dostane. „Díky, Galeone.“ Už klidněji mu odpoví Anabel a jemně se dotkne jeho tváře. „Jsi velmi mladý, ale statečný, že jsi se vydal s mým bratrem a panem Dainem za mnou a Laifem.“ Je jasné, že tato slova mladíkovi opravdu polichotila. Červeň ve tvářích je jako na povel na místě. Ach ty ženy... „Tak, nebudeme se zdržovat. Jedeme do města.“ Zavelí konečně Lukas. „Souhlasím. Laif potřebuje pořádnou péči. Odvezu ho do Domů uzdravování a poté přijdu k tobě do kovárny, Lukasi. Je to stále v té samé uličce pod severní hradbou?“ „Je, sestři, určitě přijď, máš mi co povídat. A vy, mistře trpaslíku, jste zvaný též! Máme tam rozdělanou práci!“ Zachechtá se Lukas a s vřelostí obejme Anabel. Poté se už pomalu vydáváte vstříc Minas Tirith. Dain Odhadl jsi to správně. Mladík toužil se stát hrdinou, i když si stěží nějaký boj dovedl představit. Jistě ho znal jen z vyprávění starých vojáků. Ale až poprvé zažije bitevní vřavu, bude se velmi divit. Tvá slova ho ale samozřejmě uvedla do rozpaků. Bylo to roztomilé, ale zároveň bylo jasné, že bude potřeba, aby se už brzy otrkal. Po chvíli se společně vydáte k sourozencům, kteří se nadšeně vítají. Když vyslovíš své pozdravení, Anabel, sestra obou mužů, před tebou udělá trochu nedokonalé pukrle. „Anabel, léčitelka, k vašim službám, i když doufám, že spíš ne.“ Zazubí se na tebe rozpustile. Cítíš, že mladík, který se doposud za tebou schovával, konečně vystoupí a prkenně se ukloní. „Galeon, syn Arleda, k vašim službám.“ Trošku mechanicky ze sebe dostane. „Díky, Galeone.“ Už klidněji mu odpoví Anabel a jemně se dotkne jeho tváře. „Jsi velmi mladý, ale statečný, že jsi se vydal s mým bratrem a panem Dainem za mnou a Laifem.“ Je jasné, že tato slova mladíkovi opravdu polichotila. Červeň ve tvářích je jako na povel na místě. Ach ty ženy... „Tak, nebudeme se zdržovat. Jedeme do města.“ Zavelí konečně Lukas. „Souhlasím. Laif potřebuje pořádnou péči. Odvezu ho do Domů uzdravování a poté přijdu k tobě do kovárny, Lukasi. Je to stále v té samé uličce pod severní hradbou?“ „Je, sestři, určitě přijď, máš mi co povídat. A vy, mistře trpaslíku, jste zvaný též! Máme tam rozdělanou práci!“ Zachechtá se Lukas a s vřelostí obejme Anabel. Poté se už pomalu vydáváte vstříc Minas Tirith. Laif + Dain Cesta nyní netrvá dlouho a je vyplněná štebetáním tří sourozenců, kteří se už opravdu dlouho neviděli. Doposud ale jen tak tlachali. Je ovšem zřejmě z významných pohledů, že později přijdou na přetřes závažnější témata. V ulicích jste se na nějakou chvíli rozdělili. Anabel se vydala se zraněným Laifem směrem k paláci, kde také stály Domy uzdravování. Lukas zatím vzal Daina i Galeona zpět do kovárny. Ta byla tichá a opuštěná. Aspoň k něčemu ten léčitel byl a vzal vyčerpanou Naili také do opatrování. „Tak se ti dva setkají na lůžků.“ Uculí se Lukas, odloží meč a začne nalévat pálenku. „Dejte si, mistře trpaslíku. Boj sice nebyl, ale je co oslavovat. A ty si též dej.“ Podá nápoj i Galeonovi, který chvíli váhá s vypitím, ale nakonec se odhodlá. Laif Viz jiný příspěvek Dain Poté, co si připijete, Lukas vypráví o své rodině. Mluví o tom, jak vyrůstali v Edorasu, jak se učil u svého otce, kováře, řemeslu se svým bratrem, jak poté matka zemřela, sestra odešla a i on se vydal za prací a poznal svou ženu. Je to příjemné vyprávění a navíc Lukas umí skvěle vyprávět, aniž by nudné části zbytečně protahoval. Když dojde k části, kdy přichází do Minas Tirith, vejde do kovárny Anabel. „Tak, o Laifa je postaráno. Věřím, že za pár dní už bude zase lítat jako splašený.“ Usměje se na vás mladá žena a přijme pohár s pálenkou od svého bratra. „Právě jsem tu vyprávěl naši rodinou historii.“ „Ale no tak, Lukasi, takhle je nudit.“ Zašklebí se Anabel a napije se. „Nikdo si nestěžoval.“ Nevinně pokrčí rameny Lukas. „Ale nyní nám, sestři, dlužíš své vyprávění.“ „Ach jej, tušila jsem tu. Tak dobrá.“ Posadí se Anabel na jednu z beden a začne svým jemně hlubším hlasem vyprávět. Galeon, který doposud seděl více v ústraní, si svou bedničku, na níž sedí, přitáhne blíž, v ruce stále svírá pohár a kdo je u něj, vidí, že mnoho neupil. „Vydala jsem se na východ. Vždy mě lákaly země, které nejsou pořádně zmapované. Daleko jsem se nedostala, protože spoustu práce už bylo na začátku. Žijí tam velmi zvláštním životem. Samá suchá planina a na ní vyrůstají vesnice složené jen z několika stanových přístřešků. Lidé tam jedí jen kořínky, které najdou mezi kamením, a s vodou se musí velmi šetřit. Ano, je tam pár lepší zákoutí, ale ani taková místa nejsou stále pohostinná. A kdo jej chce získat, musí krutě bojovat. A kde vzít síly, když se sotva najíte? Ti lidé jsou ale zvláštní. Přes všechno utrpení jsou tak silní, sebevědomí.“ Anabel znovu upije a pak lehce ztiší hlas. „Ale jistě vás nezajímá, jak jsem je ošetřovala a poznávala jejich kraj. Od Laifa jsem pochopila, že se děje něco zvláštního. A i na východě si o tom povídají. Moc jsem tomu nerozuměla, přestože jsem se jejich řeč naučila. Ale nějak mi to nedávalo smysl. Mluvili o tom, že jeden z jejich lidu bude vybrán, aby šel do Gondoru. Ale podle čeho bude vybrán, to jsem nepochopila. Skoro to vypadalo, že ho posedne nějaká vyšší moc. A pak mluvili o tom, jak do Gondoru přijde plavovlasý mladík s elfkou. Nevěnovala jsem tomu pozornost a vůbec, jak o takových věcech přemýšlet vážně. U nich to byla říkanka, písnička, jak ti dva putují. Jenže když mi Laif vyprávěl, co se mu stalo....“ Anabel nechá větu nedokončenou a významně se na vás podívá. „Chceš říct, že Laif a ta elfská žena...“ Zapochybuje Lukas. Vypadá to, že mu to vše přijde pěkně přitažené za vlasy.

Osud Středozemě - 01. listopadu 2011 22:21

Than – Večer v zahradách Mužova tvář se lehce změní, snad trochu ztvrdne, když váháš, co udělat směrem k jeho ruce. Ale jakmile se ukloníš podobně jako Ysmin, přikývne na oplátku a ruku zvolna stáhne. Poté mlčky čeká na tvou odpověď, jak se pomalu dovtípíš, zatímco se natáhne pro pár kousků ovoce a začne je jíst. S tvými slovy ovšem okolí lehce ztichne. Ne všechny dívky ti rozuměly, ale Ysmin a Alia zajisté. A zbytek jistě překvapil tvůj tón. Přehnala si to? Veškerá pozornost se stočí ke tvé osobě, zatímco tvůj nový pán v klidu dojídá, nechá tě mluvit a téměř nezúčastněně si očistí ruce. „Tedy nechceš být mým šperkem?“ Tiše se tě optá, odloží proužek látky a zadívá se na tebe. Nyní už ti nepřijde ani trochu hezký. Spíš úlisný a možná i nechutný. „Příliš se ptáš na to, že jsi jen jedna z mnoha.“ Snad jsi zachytila Ysminin varovný pohled. „Ale skončila jsi tady. Tvůj společník snad bude vědět více. Snad nezemře zbytečně.“ Ušklíbne se muž a sáhne po poháru, do něhož mu pohotově jiná dívka nalije zlatavou tekutinu. „Od tebe se nechce nic víc, než být mou. Lehký úkol, ale chápu, že ne každá ho může zvládnout. Chceš tedy odejít.“ Nyní už je Ysminin pohled více než zřejmý. Aliu nevidíš, je za tebou, ale ticho v zahradě ti napovídá, že všichni čekají na tvou odpověď. A ti, kdo snad nerozuměli, jistě brzy dostali šeptem překlad tvých slov.

Osud Středozemě - 01. listopadu 2011 22:21

Frania – U Filipa Filipovo obydlí je opravdu nuzné. Někdo by ho snad označil za chlív a byl by více než překvapený, že tam bydlí nějaká osoba. Téměř rozpadlá došková střecha nejspíš dostatečně dovolí proniknout dešťovým kapkám do domu a dost možná jí příští prudší vítr odnese pryč. Dřevěné stěny jsou jen neuměle zaplácány hlínou, snad ve snaze nedovolit teplu, aby unikalo ven. Dveře už jen napůl visí v pantech a když se do nich opřeš, nepříjemně zakvílí, že by to snad vzbudilo i mrtvého. „Frania?“ Ozve se z temnoty stařecky chraplavý hlas a jakési zašustění. Chvíli ti trvá, než se rozkoukáš, ale postupně rozeznáváš v mdlém světle dohasínajících uhlíků z nebezpečně rozpadajícího se krbu nitro místnosti. Mnoho tu není, jen provizorní lůžko, pár beden a stůl, který se v mihotavých záblescích leskne mastnotou. Na stole pak je svíčka a u lůžka si všimneš hole. S tou Filip vždy chodí a oťukává si cestu před sebou, aby snad neupadl. Ale poslední dobou už moc nevychází. „To zní vážně.“ Uchechtne se bodře Filip a konečně rozeznáváš i jeho postavu. Výrazně pohubl a snad se i zmenšil. Nevěříš, že ho ty jeho křivolaké nožičky ještě udržíš, ale on se dokonce postaví a belhavě se přesune na jednu z beden, aby se na ni posadil. „Tak povídej, Franio, povídej. Bije tě snad ten kovářskej holomek?“ Cítíš, jak tě svojí vrásčitou, ale teplou dlaní pohladí, zatímco slepýma očima hledí do tmy. „Počkej, počkej... Kdo útočí? Jací tvorové? Jestli si to takhle vyslepičila i jiným, tak se nedivím, že tě mají za blázna.“ Znovu se Filip zachechtá. Zdá se, že přes svůj stav má velmi dobrou náladu. Ale v jeho hlase necítíš ani stopu pochyb o tom, že svá slova opravdu míníš vážně. Pak ale ztuhne, když mu do ruky vtiskneš památku po matce. „Přívěsek?“ Zamumlá a prsty ohmatává tvůj rodinný poklad. „Hmm, teda, nevím, nevím...“ Mumlá si dál starý muž. „Není to nic, co by pocházelo z Gondoru. To bych to znal. Dokonce...“ Stařec na chvíli zapochybuje a pak spustí o dost příkřeji. „Franio, kde jsi to sebrala? Krást se nemá, holka. Ani mrtvoly se neobírají.“

Osud Středozemě - 01. listopadu 2011 22:22

Naili + Laif – Domy uzdravování Naili Ještě že tu byla ta dívka. Už ani nevíš, jak ji jmenovali, navíc nemluvila žádným tobě známým jazykem, ale poznala jsi, že bude z východu. Ovšem ještě nikdy jsi nikoho odtamtud nepotkala. Musíme však vzít v potaz, že jsi dosud nevystrčila paty z Roklinky. Více myšlenek už tvé tělo neuneslo. Únava byla silnější a ty jsi dívce klesla do náruče. Dříve by jsi vydržela více, ale co jsi opustila Lórien, vše bylo jako vyměněné. Vše se zdálo silnější a jasnější než ty. Jakoby z dálky slyšíš hlas léčitele, cítíš, že tě cizí ruce ukládají na nosítka a nakonec tě snad i zvedají. Jakmile se z tebou ale muži rozpohybují, svět se roztočí a ty upadáš do neklidného spánku. Netušíš, jak dlouho jsi spala. Zdálo se ti, že jsi snad musela prospat celý den. Každopádně když jsi se probudila, do tvého pokoje spadalo světlo, jakoby byl jasný den. Snad jasné odpoledne? Pomalu jsi se zvedla a s údivem jsi konstatovala, že tato budova je opravdu krásná. Vysoké klenby, úctyhodné sloupoví. A tvé lůžko zdobené vyřezavanými lístky a ukrývající pohodlné peřiny tě lákalo se jen zasnít. Ale kde to můžeš být? Prostor, který ti byl vyhrazen, skýtal už jen zdobné křeslo. Poté byl ohraničen bílými závěsy. Opatrně si vykoukla za ně a zjistila jsi, že místnost je mnohonásobně větší, než se zdálo, a že je rozčleněna pomocí závěsů na mnoho „pokojíčků“. „Má paní, ještě není čas vstávat, ale chápu, že máte starost o toho muže. Řekli mi, že ho budete chtít vidět.“ Vstříc ti vyjde mladá žena, jejíž vlasy jsou schovány pod popelavým čepcem. Má vlídné oči a oblečená je v jednoduchých šedivých šatech s modrým zdobením. Než se stačíš vzpamatovat, žena už tě odvádí pryč. Kráčíte velkým sálem, míjíte různé lidi, ale ti si vás nevšímají. Každý spěchá za svým. Až konečně stanete před jednou z plent. „Paní, musíte být opatrná. Utrpěl těžší zranění, ale bude v pořádku. Jeho sestra ho přivezla včas.“ Usměje se žena a plentu poodhrne. Opatrně vstoupíš a žena opět odchází pryč. Zjišťuješ, že prostor je zařízen stejně – lůžko a křeslo. Ale zajímavější je, kdo na lůžku leží. Nemůžeš věřit vlastním očím. Je to on! Laif! Je sice trochu pobledlý, ale jinak se zdá naprosto v pořádku. Snad se bojíš, aby jsi ho nevzbudila, ale jakmile jsi zůstala v „místnůstce“ sama, jeho tělo se neklidně zavrtělo a jeho oči se otočily k tobě. Byl vzhůru. Laif Mohl si protestovat, jak jsi chtěl, sestra byla neoblomná. Navíc si byl dost vyčerpaný a jak jste dorazili do města, znovu se o tebe střídavě pokoušely mdloby. Takže jsi raděij námitek zanechal a nechal ses odvést k Domům uzdravování. Co se s tebou dělo pak, to už příliš neví. Všechno je schované v mlze. Tušíš, že ti rány znovu vyčistily, že to nebylo zrovna příjemné, že ti dali napít a nakonec tě uložili. Cítil ses jak dítě, ale jelikož únava byla silnější, ani si neprotestoval. A pak přišel klidný spánek. Spal by si jistě i déle, ale něčí hlas tě probral. Byl to hlas mladé ženy a snad s někým hovořila. Ještě ses ani za hlasem nestačil otočit, zatím ses jen rozkoukával po své „ložnici“. Byla ohraničena bílou plentou a kromě tvé postele tam bylo už jen křeslo. Ale moment, někdo plentu odhrnuje. Ohlédneš se a překvapením se ti zatají dech, až tě v prsou píchne. Stojí tam ta, kterou by si čekal nejméně. Naili.

Osud Středozemě - 01. listopadu 2011 22:22

Toby – Strážní v Osgiliath Strážní trochu zkoprní, když se podrážděně ohradíš na jejich připomínku. „Ale ne, pane, neobvyklé to není. Ale d..půlčíků sem moc nezavítá.“ Snad chtěl říci voják něco jiného, ale včas si to naštěstí rozmyslel. Sice nevíš, co by si ještě udělal, ale rozhodně by ses naštval a naštvaný hobit, to je něco! „Dobrá, jak si přejete. Ptát se musíme. Bezpečnost je nutná i v časech míru. Když pokročíte, budete v Minas Tirith po poledni. Ale můžete si i pronajmout koně či bryčku.“ V tu chvíli se voják podivně zatvářil, ale raději nepřemýšlet o tom, zda přemáhal úšklebek při představě tvé osobě na koni, nebo zda šlo jen o závan větříku, který ho polechtal pod nosem. Poté už tě vojáci propustí a ty můžeš vkročit do městečka. Není nijak rozsáhlé, ale to základní tu je: trh, hospoda, krejčí, kovárna a tak podobně. Snad nejdříve tě zláká hospůdka a vůně smažených vajíček, které se odtamtud linou. Proti Sírafovi nemůžeš říci nic zlého, ale vařit neumí. A nejspíš se to ani nezmění. A nebo snad by si měl pokračovat dál? I když ta vůně! A pak vkročíš na tržnici a všude to voní – ovoce, maso, pečené oříšky... Kdo by odolal? Ty snad ano?

Eldaron - 02. listopadu 2011 15:27

soukromá zpráva od Eldaron pro Jižanský tábor Nemáš proč děkovat paní, má slova jsou jen slova někoho kdo rozumí.... usměji spíš do poháru a opět se napiji abych cítil tu opojnou chuť, na chvíli zavřu oči a pak jí zase poslouchám, její medový hlas, plný smutku..... Mě sice nikdo nevyhnal, ale přes 40 let jsem byl mimo Středozem, musel sem, byl sem plodem zakázané lásky, ale dostal sem se do země neumírajích, chtěl sem jen spatřit její břehy, nedovolil bych si porušit zápověď, ale když jsme se dostali na dohled Aman, druhého jitra připlula loď a elfové mě zvali na břeh, jako vůbec prvnímu z mé krve, víc jak 40 let sem neviděl ani matku, ani otce, domov, prostě nic, již v patnácti jsem musel odjet a být vahnancem..... Když začne mluvit o vrazích a o tom že chce chránit svůj lid a odlákat od něj vrahy z Harradu, nadechnu se a něco ve mě se začne bouřit, nemohu dovolit aby jí ublížili..... Tady toto vemte má paní jako dar přátelství.... podám ji mapu celé středozemě a pak ji vezmu za ruku...... Půjdete se mnou, i s vašim lidem, do Bílého města, a dokud budu živ, nikdo vám neskřívý vlas na hlavě, tak se zavazuji já, Eldaron, budoucí dědic Gondorské a Arnorské říše, dokud budu živ, budete pod mou ochranou, mohu vám věnovat na spravování kus Harradinu, tedy jižního Gondoru, pokud to otec povolí.....

Ogmar - 02. listopadu 2011 16:57

Ogmar bojuje ! Rány dopadají jako údery kladiv. Jsem sice Uruk-hai a jsem plný vzteklého ohně, ovšem kdyby mě poháněl jen vztek jako mé bratry, dlouho bych nepřežil. K mému následnému kroku mě dostanou dvě věci. První, to že mě ! hrdého Uruk-hai zdržují tyhle šašci a ta druhá je, že si ze mě ten hněďák dělá očividně srandu ! Na své útočníky se podívám pohledem toho nejhoršího vzteku a hrůzy, kterého jsem schopen, potom zavrčím až se mi svaly natáhnout jako provazy. Meč sevřu obouruč. Nemůžu se s nimi rovnat rychlostí, elegancí nebo uměním...ale můžu je dostat v síle a šílenosti ! "Rááááááááááárrrrgh !", vydám ze sebe hrozný řev, kterým jsem jednou zahnal i medvěda a začne se okolo sebe ohánět vší silou (která nebude malá). Nevím zda ty lidi zastavím, přeruším jejich pohyby a zatlačím je k ústupu, ale ať už na mě doráží nebo ne, oháním se mečem jako šílenec s cílem rozseknout je napůl. Chci je zabít, jakkoliv, nebo aspoň zlomit ty jejich otravná párátka.

Toby Dolanský - 04. listopadu 2011 14:24

Ve městě Stále se mračím na vojáka i když začne vysvětlovat své chování. Zbytek jeho nedůstojného chování radši dělám, že sem si nevšiml. Potřebuji se dostat ke králi a nemusím být odveden do žaláře za agresi proti vojákům jejího veličenstva. Jsem tak zdvořilý, že mu ještě poděkuji a stále zamračený vstoupím do města. Stále mám hlavu plnout toho nezdvořáka u brány, když tu ucitím vůni jídla, která se line od místní hospůdky a rázem na nepříjemného vojáka úplně zapomenu. Není zde přeci důležitější věc než dodržovat pravidelné stravování. A já jsem už prošvihl přinejmenším první i druhou snídani! Mé poslání snad počká než se najím... zakroutím hlavou a i když můj žaludek silně protestuje pokračuji skrze město, abych si mohl pronajmout nějaký levný odvoz do Minas Tirith. Jakmile ale dojdu na tržiště s nejrůznějšími stánky a prodejci s oblečením, nářadím, potřebami a JÍDLEM! V části tržiště s pekaři a kuchaři se vůně jídel prolínají a vytvářejí pro můj žaludek hypnotizující oblast. Ne nejde to vydržet musím si něco koupit! Procházím tedy mezi stánky a vybírám si čím bych mohl uspokojit svůj hlasitý žaludek. Jelikož jsem spíše kuchař nežli pekař tak zkouším vyloudit od pekařů jejich recepty nebo postupy, abych se přiučil něčemu novému. Mé pekařské výkony tak slavné jako kuchařské nejsou.

Frania Erchamion - 04. listopadu 2011 16:45

Gondor - Filip Vím, že je slušnost a také to mnoho o člověku hovoří, že když rozmlouvá s druhým, měl by se mu dívat do očí. Ale Filip... nepochybovala jsem, že by to docenil i tak, ale... nemohla jsem si pomoct, zatímco mluvil, stále jsem pohledem klouzala po stěnách, které vypadaly, že drží už jen na dobrou vůli a slovo, kterého se už ale příliš nedostávalo na střechu a krb. Představa, že sem jednoho dne někdo přijde - kdokoli a ze sutin na místě, kde stával onen chatrný dům bude čouhat bezvládná ruka starého muže mi nedělala příliš dobře. A nejen to. "Nevyslepičila jsem nikomu vlastně nic. Jen Eradorovi řekla, že si mě něco možná spletlo s myší, patrně přerostlý orel." spíš zamumlám s potlačenou nechutí, protože postřehnu, že se mi přecejen nevysmívá, ba spíš naopak. Asi jako každému se mi příliš nelíbí, když ostatní pochybují o tom, že mám zdravý rozum. Mírně se nakloním dopředu, asi jako zvědavé děcko, co si má vyposlechnout něco, co není určeno jen tak lecjakým uším - a nebylo tomu daleko od pravdy. Oči se upřely na starcovy vrásčité ruce, kterak obrací to jediné a poslední, co mne ještě poutalo s rodinou a minulostí. A já si nemohla pomoci, i když oboje je delší čas pryč a ztraceno navždy. Nemělo by to tak raději zůstat? I pro zamyšlení sebou škubnu, když Filip najednou nezvykle zostra spustí. Párkrát zamrkám, leknutí nijak nepopírám a málem mi zaskočil nejen jazyk, ale i veškeré myšlenky. Pozdě uzavírat už jednou otevřený hrob... "Já nekradu, Filipe...! Nikdy...! No, možná jednou dvakrát na cestách u tržišť, když jsem měla opravdu hlad, ale k mrtvým mám úctu, narozdíl....!" stisknu rty. Svou úctu ke starým lidem jsem teď nyní skutečně příliš neobhájila, i když jsem hlas nezvýšila příliš. Marno se vymlouvat a štítit pocitem stále narůstajícího, skoro až neúnosně silného napětí, bublajícího uvnitř mě samotné. Ruce zastnu v pěst, zprudka nadechnu, pár úderů srdce tak setrvám, nakonec v hlubokém výdechu opět spustím ramena dolů. "Omlouvám se, Filipe. Nechtěla jsem na vás křičet, ale..." Ne, ty všechny pocity uvnitř mě samotné nevychází z černého svědomí kvůli porušení klidu mrtvých... ale z toho, že jim ten klid nikdo nedopřál od jejich smrti, která byla vlastně... zbytečná? "Nic jsem neukradla." dodám znovu, pak skloním hlavu, hluboko na prsa, opět nastane ticho. Zamumlání, co vzápětí vyjde z úst těžko může někdo rozluštit, ale netrvá to dlouho a... "Patřil mojí matce." ještě pár chvil vyčkávám, sama nevím, na co, pak ale přikleknu k Filipovi a sevřu mu naléhavě dlaně, ve kterých měl přívěsek těmi svými. "Jste jediný... kdo mi může alespoň něco říct, Filipe. Málokdy jsem o něco prosila, protože za to slovo bych nic nedostala, jen za něj ne. Ale tady nemůžu udělat nic víc. Chci konečně vědět, proč zemřeli... Děsí mě vědomí, že to mohlo být zbytečně a ráda bych jejich smrti dala nějaký smysl a tak jejich duším alespoň trochu klidu." ruce se mi začnu jemně chvět, stejně jako ramena. Pro někoho, kdo podobné emoce a vůbec jakékoli silnější nedával nikdy najevo je to víc než pouhý nezvyk. I pro mne samotnou je... "Prosím..." poslední slova napůl zašeptám, snažíc se zahnat pálení v očích. Vím, že má právo mlčet a odmítnout, nebo mě snad i dokonce vyhnat. Stejně jako vím, že má cesta se nakonec bude ubírat jiným směrem, než leží Minas Tirith. Přišel čas přestat utíkat...

Laif Dornwell - 05. listopadu 2011 15:43

Pláně - Minas Tirith Nakonec jsem se zase uložil, protože vím že s Anabel se prostě nemá cenu hádat, a spokojeně jsem dál odpočíval. Bylo mi opět nějak divně a to ani nemluvím o tom jak jsem se propadal do dalších mdlob. Ta touha spát byla hrozná. Připadal jsem si jak nějaký medvěd co akorát ulehnul k zimnímu spánku. Z něj mě vytrhl až ruch města. I když se mi nechtělo otevírat oči aspoň jsem vnímal lidi kolem sebe. Klapání podkov o kameny znělo také jako krásná hudba do toho všeho. Sem tam se ke mě donesla vůně pečiva, když jsme projížděli kolem pekařství. Až jsem z toho dostal vážně hlad. Achjo... Jak mě se jen nechce do Domů uzdravování. Chci být s Anabel a Lukasem v kovárně. Musím... Jim toho tolik říct. A oni zase mě... Nespokojeně jsem se zamračil a po chvíli konečně otevřel oči. Žasnul jsem nad velkými budovami, které se nade mnou vzpínali k nebesům. Už jsem je viděl a stejně mi připadali stále tak obrovské. Pak jsem se pohlédl nalevo, po chvíli zase zvědavě napravo. Následně jsem musel ale ihned zase oči zavřít. Svět se se mnou velmi nepříjemně zatočil a mě bylo v tu chvíli na zvracení. Nechal jsem se stáhnout zpátky do té tmy a netečnosti k okolnímu světu. Trochu mě probrala až bolest, když mi čistili rány. Pak doušek chladivé vody který mi konečně po dlouhé době zas osvěžil vyschlé hrdlo. Cítil jsem se trochu divně ale co jsem mohl dělat? Nakonec jsem byl spokojený že zas mohu v klidu usnout. A na jak dlouho? Spal jsem jen pár nebo mnoho hodin? Ta dezorientovanost po probuzení mě velmi štvala. Ale zase jsem byl šťastný že se zase jednou cítím aspoň trochu odpočatě. Mé radosti pomohla i příjemná postel. Skoro jsem se cítil jako v nebi. Ne. Nechtělo se mi vůbec otvírat oči. Snad ze strachu že bych se nakonec probudil zase v Anabeliných sáních. Nějaký ženský hlas po mé pravici mě ale nakonec donutil oči otevřít. S lehce rozmrzelým zamručením jsem tím směrem pootočil hlavu. A to co jsem viděl mě skutečně překvapilo. Až mi píchlo v hrudi, jako kdybych tam měl nějakou šipku. Nedokázal jsem uvěřit tomu že ji zas vidím. Celé, mé nitro se zalilo radostí. "Naili..." Zašeptal jsem tiše s mírným úsměvem.

Naili - 06. listopadu 2011 01:52

Domy uzdravování Stála jsem tam a přemýšlela nad tím, jak moc jsem slabá. Vyčítala jsem si všechny ty pocity, které bych jako správná Elfka cítit neměla, ale v hloubi duše jsem věděla, že si vlastně nemám co vyčítat, neboť jsem nepříjemně polidštila a už jsem to nemohla vrátit zpět…. Ruce i nohy se mi třásly únavou a já začínala tušit, že už se dlouho neudržím a upadnu. Chtěla jsem ještě otevřít ústa, ale ztratila jsem slova. Neudělala jsem nic jiného, než slabě vydechla a padla skutečně na kolena. Při té chvíli jsem ještě stačila vztáhnout ruku po dívce přede mnou a ta mě zachytila do své náruče. Matně jsem slyšela, jak na mě mluví, ale nerozuměla jsem jí ani půl slova, neboť hovořila cizím jazykem. Po chvíli, kdy jsem nuceně pod náporem vyčerpanosti zavřela oči, jsem zaslechla ještě jiné hlasy. Mezi ně patřil i mužský, který jsem chvílemi slyšela intenzivněji, zřejmě mi byl nejblíže a hýbal s mým tělem. Snad mě někam nesl, co já vím… To už si nepamatuji. Hluboký a neklidný spánek mé smysly totiž přemohl. Místnost, do které jsem byla přivolaným léčitelem přenesena, se zdála příjemná. Působila na mě klidným dojmem, obzvláště dlouhé záclony podél oken, se kterými si pohrával lehký vánek. Netušila jsem kolik je hodin a vlastně jsem se ani nad tím nesnažila přemýšlet. Jen jsem mžourala kolem sebe a snažila se nestresovat tím, co se stalo. Poslední vzpomínky v mé hlavě byly totiž dost zmatené a já jsem si ještě stále neodpočinula. Žena, která vedle mě stála a nejspíše mě po celou dobu mého spánku ošetřovala a hlídala, se na mě přívětivě usmívala. Chtěla jsem jí ten úsměv na vděk oplatit, ale svaly mě ještě trochu bolely. Zapřela jsem se o lokty a chtěla jsem se posadit, ale ona žena mě zarazila. „Má paní, ještě není čas vstávat, ale chápu, že máte starost o toho muže. Řekli mi, že ho budete chtít vidět.“ Chvíli mi trvalo, než mi došlo, kterého muže měla na mysli. Tedy, kterého jiného by vlastně měla mít na mysli? Pro to si rozmyslím ulehnout zpět do postele a nakonec se přeci jen vyhoupnu přes lokty do sedu. „Tak on je tady? Je v pořádku?“ Usmívám se, ano teď se musím jistě usmívat… Cítím, jak mě polévá horko a srdce mi buší radostí. „Přála bych si ho vidět…“ Opatrně vstanu z postele, urovnám si košili, ve které jsem dosud spala a naznačím pár kroků, abych dosáhla pro svůj šat. Pak se krátce musím chytnout rámu postele, neboť se mi na chvíli zatočí hlava. Snažím se, aby to nebylo tolik znát, protože jsem onoho muže chtěla opravdu vidět a nepřála jsem si, aby mě žena usadila zpět na postel a zakázala mi to. Jsem naivní, já vím… Vždyť ona vidí, jak neschopná jsem ještě vlastního kroku, ale přesto pokývne hlavou a naznačí, abych ji následovala. Jakmile opustíme moji ložnici, procházíme obrovským sálem plným lidí a dlouhou chodbou až k dalším ložnicím. U jedné z nich se zastavíme a má ošetřovatelka odhrne plentu, aby mě vpustila dovnitř. „Paní, musíte být opatrná. Utrpěl těžší zranění, ale bude v pořádku. Jeho sestra ho přivezla včas.“ Dodala a pak se otočila a odešla zřejmě za dalšími pacienty…. Zatáhla jsem plentu za sebou a napjatě zatajila dech. Ložnice se podobala té mé a tak jsem se nemusela dlouho rozhlížet, než jsem našla, kde sedí. Vlasy mu spadaly do tváře a já si nebyla jista, zdali ještě spí, anebo ne, než se pohnul. V tu chvíli lehce pozvedl hlavu a mám pocit, že se snad i pousmál… „Naili....“ Zašeptal a já rozpačitě přicupitala blíže k jeho křeslu a opatrně ho pohladila po ruce. „Jsem ráda, že se opět vidíme…“ Vydechnu a srdce mi buší radostí tak, jako za poslední dobu už dlouho ne. „Snad je ti lépe, sestra říkala, že jsi byl přivezen v pravý čas…“ A pak se odmlčím. Nevím, co mám říct. Jsem samou radostí bez sebe, ale kdybych moc mluvila, nejspíše by ho v jeho stavu akorát rozbolela hlava, protože… ze mě člověka bolí hlava i když je zdravý. A tak jen dodám… „Stýskalo se mi, měla jsem o tebe strach.“

Canys Taffylee Tripe - 07. listopadu 2011 19:18

Potíže v zahradách Muž ze mne jistě není nadšený. Jeho slova to popisují jasně. Jen jedna z mnoha…snad ano. V žalářích Dol Amroth byla jistě již spousta pytláků a nepochybuji o tom, že nejsem jediný provinilec odpracovávající si svou práci. Otrokem se také stala již spousta lidí. Jen jedna z mnoha. Proč to zní jako urážka? Jsem jen jednou z mnoha… Zachytím Ysminin pohled. Jistě to bude považovat za zradu. Spravila mi ruku a já nejsem poslušná, jistě se bude zlobit, možná mi její muž nechá zlomit obě ruce… Tvůj společník snad bude vědět více. Snad nezemře zbytečně… Ne! Ne, tohle nemůže být pravda. Nikterak neskryji mé vyděšení. Frin byl voják, silný a moudrý…počkat, ne, Frin pořád ještě JE voják. To určitě není pravda, určitě jim utekl a oni se ho teď marně snaží dopadnout. Ale proč by mi lhal? Mohla bych být jeho služka? Mohla bych být jeho podivná bavitelka? Přeci jen jsou všechny tak nesmírně půvabné a talentované. vybaví se mi moment s Aliou, je to tak sladké děvče. Ale i ona se zvláštně dívala na mé ruce. Ne, tohle není místo, kde bych chtěla zůstat. Raději ať jsem zase ve shnilém podpalubí a upadne mi ruka. Chceš tedy odejít… odeznívá v mé hlavě. Nebyla to otázka, jen vyslovil již zřejmé. Ano, musím odejít, ale ne do hor, ne do zdobených domů nebo do dávných slavných míst, ale do Dol Amrothu s Frinem, sdělit knížeti co tihle barevní papouškové chtějí u nás na jihu. Na chvíli očima uhnu k Ysmin v tak omluvném pohledu, jak jen to jde. Snad kvůli mně nebude mít potíže. Chceš tedy jít zopakuji jeho vlastní slova. …snad ano, ale pochybuji, že by kdokoliv jen tak nechal odejít svůj vzácný majetek, není liž pravda? snažím se odpovědět méně zprudka a méně vyzvědačsky. Ovšem když je ten „šperk“ jen jedním z mnoha a když ten „šperk“ vůbec nic neví o svém princi ani o ničem jiném, nu tak by snad jeho ztráta nebyla tak velká. Ovšem to by ten šperk opravdu musel být takový. Snažím se neuhýbat očima. Pokud si bude tento pozlacený náfuka myslet, že vím něco, co by mu mohlo být k užitku, možná se i já něco dozvím, a něco se dozvědět, to je první krok k tomu se od tud dostat.

Laif Dornwell - 11. listopadu 2011 22:55

Domy uzdravování Přiměl jsem se znovu otevřít oči abych se jí mohl zadívat do tváře. Do těch krásných očí které mě tak uchvátili. Bez kterých byl tady nejspíše už ani neležel. Mám sto chutí vyskočit na nohy a obejmout ji. Pevně a jemně. A už ji nikdy nepustit. "Málem jsem strachy umřel když jsi zmizela." Zašeptal jsem tiše a natáhl jsem se, abych mohl vzít jednu její dlaň do té své. Sevřel jsem její prsty a pohladil palcem hřbet její dlaně. Zas jsem zavřel oči a dlouze, hluboce vydechl. "Už nikdy... Už nikdy nechci trpět tak jako nyní. I rozpálený cejch je lepší než nevědět kde jsi, a co se s tebou děje. Pak..." Mírně se rozkašlám. "Pak bych tě totiž musel hledat a to mi věř, že by mě ani těchto pár... Oděrek nezastavilo." Pobaveně jsem se tiše rozesmál. Propletl jsem naše prsty a chvíli jsem se jí zamyšleně díval do očí. Nechtěl jsem aby mě viděla zrovna takhle... Domláceného. Ale to už je fuk. Zhluboka jsem se nadechl a unaveně jsem se převalil na pravý bok. "Přivezla mě kupodivu má vlastní sestra Naili. Anabel. Potkal jsem jí na pláních. Postarala se o mě a rozhodně mi nedovolila dělat nějaké, ukvapené skopičiny." Pobaveně jsem se ušklíbnul a políbil jsem Naili na prsty. Pak jsem si přiložil její dlaň k tváři a znovu mě na srdci píchla ta nezastavitelná, obrovská vlna radosti. Tělem se mi rozběhl hřejivý pocit. A mě se z úst vydrala slova, která jsem jí chtěl celou tu dobu říci. "Miluju tě Naili. Těch pár dní bez tebe bylo jako několik nekonečných let." Pousmál jsem se se zavřenýma očima a pak položil hlavu zas unaveně do polštáře. Zívl jsem ale spát se mi nechtělo. Na to jsem v sobě cítil až moc energie. Která se ve mě objevila jako blesk z čistého nebe, když se tu Naili objevila.

Naili - 12. listopadu 2011 15:03

Šťastné shledání "Ach Laife... Nikdy bych tě neopustila, kdybych nemusela a ty to víš." Na tváří jsem vykouzlila další z mých mnoha úsměvů. Vnímala jsem jeho dech, vůni, unavený hlas plný nadšení a tep srdce, který jsem cítila jakmile mi stiskl více dlaň. "Už nikdy... Už nikdy nechci trpět tak jako nyní. I rozpálený cejch je lepší než nevědět kde jsi, a co se s tebou děje. Pak..." Mírně se rozkašlám. "Pak bych tě totiž musel hledat a to mi věř, že by mě ani těchto pár... Oděrek nezastavilo." Jeho slova mě hřála u srdce a hrála si s mými pocity jako když malíř mávne štětcem, ale nesměl se namáhat. Tiše jsem se zadívala do jeho hlubokých očí a přemýšlela, jak moc jsem šťastná, že jsme se opět setkali a, že mě možná miluje stejně tak, jako já v hloubi duše jeho. Přiložím mu ukazováček na jeho pootevřené rty na znamení, že se má utišit. On se pobaveně rozesměje a oplatí mi můj pohled. Jak tam tak sedíme a vnímáme jen jeden druhého, pozastavím se nad jeho zarmouceným pohledem, který se zřejmě snažil ukrýt, ale beznadějně. Povšimnu si jeho dlouhého vydechnutí. Opatrně se přetočí a já přemýšlím, nad čím právě přemýšlí. "Stalo se něco?" "Přivezla mě kupodivu má vlastní sestra Naili. Anabel. Potkal jsem jí na pláních. Postarala se o mě a rozhodně mi nedovolila dělat nějaké, ukvapené skopičiny." Vyhnul se otázce odpovědí na jinou otázku. Chtěla jsem se nadechnout a říci mu... Já vlastně ani nevím, zkrátka něco! Ale pak mi došlo, že to nemusí být moje věc. On se na to jen ušklíbl a já měla chuť stulit se mu na klín. "Miluju tě Naili. Těch pár dní bez tebe bylo jako několik nekonečných let." Cítila jsem, jak mi tváře hoří studem. Opatrně jsem se narovnala, sklopila hlavu a nervózně si začala urovnávat své šaty... Musela jsem se sama sobě pousmát... Raději jsem pozvedla zpět svůj pohled k jeho očím a pomalu se k němu naklonila, abych ho pohladila po tváři. Musím už jít, jinak mě sestra vyhodí. Důrazně mě upozorňovala, že bych měla dodržovat tvůj klid a ten očividně nedodržuji Provokativně se usměji a pak se skloním ještě trochu blíž k jeho tvářím a letmo se dotknu svými rty těch jeho, jako kdybych se ho chystala políbit, ale znovu se pousměji. "Zase přijdu, buď na sebe opatrný..." [/b]

Osud Středozemě - 13. listopadu 2011 18:27

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Jižanský tábor – S Leithou Můžeš cítit, jak její zaujatý pohled sleduje tvou tvář, když vyprávíš své vlastní osudy. Pozorně ti naslouchá a ani na chvíli z tebe nespustí oči, i když se nedíváš celou dobu do nich, protože setkat se s nimi je snad až příliš omamné a pro udržení souvislé řeči nemožné. „Pak tedy chápeš mou situaci lépe než kdo jiný.“ Tiše ti odpoví a s jemným úsměvem spokojeně přikývne. Tvou reakci ovšem nečekala. Cítíš její překvapení, jemné zalapání po dechu, snad až úzkostlivé zašustění šatu. „Pane..“ Vydechne jen, když se jí do jedné ruky dostane svazek map a tu druhou si vezmeš sám do dlaně. Nejde o zcela jemnou kůži, cítíš na ni čerstvé mozoly a lehké šrámy. „Vaše přísaha, pane..“ Zkusí znovu najít řeč, ale ještě chvíli jí to trvá. Její rozpaky jsou jasně čitelné. „To nemůžu přijmout. Vždyť jak se vám odvděčím? Nikdy to vašemu rodu nesplatím. Chráníte nepřátelskou krev. Nežádám tolik, jen o propustku a bezpečnou cestu. Ale vy se mi zavazujete na celý život!“ Znovu překvapeně zavrtí hlavou. „Pokud snad, pak pane... Přísahám i já vám, že až překročíme hranice, vysvětlím vám vše, co vím o dění v Haradu. A dám vám radu, budete-li o ni stát.“ Uctivě se ti znovu královna ukloní. „Pane, do konce života vám budu vděčná za to, co pro mě a můj lid uděláte.“ Nyní už s neskrývaným dojetím přiloží mapy na svou hruď a ruku, za kterou si ji vzal, s úctou přiblíží ke svým rtům a jejího hřbetu se dotkne svým hebkým čelem. Co jsi si slyšel, že mezi Jižany je tento zvyk projevem naprosté úcty a podřízenosti, asi jako když u vás pážata líbají králův prsten. PS: V dalším příspěvku můžeš naznačit i odchod, pokud si už přeješ rozhovor s Leithou ukončit. Přesunu tě poté dál. Pokud chceš ještě v této scéně pokračovat, není problém.

Osud Středozemě - 13. listopadu 2011 18:29

Ogmar – Noční boj kdesi v Haradu Překvapení bylo rozhodně na tvé straně, ale nepřekvapil jsi jen jižanské útočníky, ale i Alefovu skupinu. Takže zatímco by ti Alef pomáhal, zůstal jsi v obklíčení nepřátel sám. Situace se samozřejmě brzy opět rozohnila, ale tento moment se nakonec ukázal jako klíčový. Všechno si měl jako na dlani a i když jsi kolem sebe zuřivě máchal zbraní, viděl jsi, že „vaše“ řady, dá-li se to tak nazvat, se ztenčují. A pak padl i Alef... Ale co ti na tom vlastně záleží? Tak jako tak to byl tvůj věznitel a ty se nyní potřebuješ dostat od všech hnědáků, jak jim s oblibou říkáš, pryč. Jenže to se ti nepodaří, ne dnes v noci. Zbylí tři nepřátelští šermíři využijí toho, že jsi se dlouho neoháněl mečem, což se podepíše na tvé fyzičce, a srazí tě k zemi. Ještě chvíli se vzpíráš, ale nakonec ti jeden z nich nohou vykopne meč z ruky a druhý tě opravdu silně praští čímsi do hlavy. Máš chuť se zvednout a oplatit mu to, ale druhá rána ti už smysly zatemní docela. A zdá se, že se historie opakuje. Po několika hodinách tě totiž vzbudí nelidské vedro a také nepříjemné škubání provazy. Máš nové věznitele a jak ti tvůj orientační smysl napovídá, netáhnou tě ani směrem k domovu mrtvého Alefa, ani směrem k Mordoru. Táhnou tě na západ. Zraněný nejsi, jen pořádně praštěný, takže tě dost bolí hlava a snad se ti i bude točit. A to, jak tě pevně svázali také není vůbec příjemné. A že cesta bude dlouhá, to je jisté, vždyť ani oni nemají ty zvláštní koně s hrbem. PS: Stačí, když popíšeš své dojmy :o) a poté můžeš i několikadenní cestu pouští o malých přídělech vody.:o) Pak už tě přesunu.

Osud Středozemě - 13. listopadu 2011 18:30

Toby – Osgiliath, ranní tržiště Nejen vojáci u brány, ale i jiní lidé se na tebe dívají celkem zmateně. Hobit je zde rozhodně nějaká rarita, jinak si jejich pohledy nedovedeš vysvětlit. Tak vykulení nebyli ani ptákolvi a ti jsou sami o dost divnější. Ale co teprve lidské děti! Některé si neodpustí ani posměšné poznámky, ale aspoň že ti je rodiče brzy klidí z cesty, jinak by si snad musel výchovně působit sám. Na tržišti už tak nějak splyneš s davem. Hlavní ovšem je vůně jídla. A pak: Trhovci nerozlišují lidi na rasy. Každý, kdo nakupuje, je dobrý. Toto jednání se ti možná jindy může zdát příliš materialistické, ale nyní je rozhodně vítanou změnou od předchozích výstupů. Někteří pekaři jsou kupodivu celkem sdílní, jeden, který se ti představí jako Jakub, je dokonce i opravdu srdečný. U něho stojíš právě teď. „Vyměnit zkušenosti je vždy dobré. Kdo ví, jak se doba zvrtne a čím budeme dále. Žádná profese netrvá věčně, to mi věřte, mladý pane.“ Promne si svůj šedivý, krátce střižený vous. Je velmi drobný, takřka útlý jako proutek, ale přesto se čile kolem stánku ohání. Zdá se velmi oblíbený i v tomto městečku, protože mnoho žen jde nakupovat právě k němu. Jeho hlas je už trochu skřípavý, ale ke každému přívětivě promluví. „Samozřejmě rád vám některé recepty poskytnu, ale výměnou za vaše.“ Usměje se Jakub a mrkne na tebe. „S tím ale nejspíš počítáte, že? Ovšem problém je v tom, že bydlím v Minas Tirith a tam jsou uschované i poklady. U mé dobré ženy. Budete-li mít zájem, počkejte, až vše vyprodám a můžeme vyjet. V poledne nejpozději vyrážím. Nikdy se tu nezdržím déle, není už co prodávat.“ Zasměje se Jakub svému úspěchu a zatímco obsluhuje další vesničanky, nechává ti prostor na odpověď. Pravdou je, že jeho pečivo voní opravdu výtečně – od různých koláčů přes obyčejné i neobyčejné chleby až po křupavé houstičky a dalamánky.

Osud Středozemě - 13. listopadu 2011 18:31

Frania – U Filipa „Dobře, dobře, tak přerostlý orel. I to se stává.“ Celkem nepřesvědčivě lhostejným způsobem se snaží tvé ohrazení se Filip odbýt, zatímco se zaobírá tvým přívěskem. Jakmile však spustíš svůj křik, Filip jen s tázavým výrazem obličeje a pohledem mrtvých očí se na tebe otočí, ale kupodivu sebou ani necukne. „Ale?“ Pomůže ti s tvou klidnější promluvou a celkem se zájmem čeká, co mu asi tak povíš. „Tak matce..“ Zavlní se mu sotva znatelně rty. Až nyní se zdá opravdu překvapený. Dokonce se zdá, že tvůj výlev emocí sotva poslouchá, prázdný pohled má totiž upřený někam za tebe a parkrát si dokonce něco nesrozumitelného zamumlá. Když tvůj hlas umlkne, chýši naplní ticho plné napětí. „Franio, jestli to, co říkáš, je pravda... Pak by tvá matka musela být z Haradu.“ Odpoví konečně Filip zamyšleným hlasem a znovu skloní hlavu k přívěsku, který dosud má ve svých dlaních, které máš zase ty ve svých. „Je to tak? Co víš sama o původu svých rodičů? A co víš o jejich smrti? Chápu, že před jinými to tajíš, Harad zůstane Haradem v očích hloupých zabedněnců...“ Snad zahlédneš Filipův opovržlivý úsměv. „Ale mně věřit můžeš. Já tam byl.“ A budeš ty věřit jemu? Tomu, o čem jiní pochybují?

Osud Středozemě - 13. listopadu 2011 18:31

Than – V zahradách Pohled, který věnuješ Ysmin, ženu natolik vyděsí, že se odváží křečovitě zavrtět odmítavě hlavou. Jistě jí došlo, co se chystáš udělat. Její manžel zatím lhostejně upíjí z poháru, jako kdyby se ho nic z toho, co se tu děje, netýkalo. Jakmile ale dokončíš svoji řeč, při které nyní už Ysmin polohlasně zalapá po dechu a s ní i jiné ženy, muž zvedne svou hlavu a probodne tě svýma chladnýma očima. „Uvažuješ moudře.“ Procesí skrz zuby a poté se otočí na svou ženu a cosi ji v cizím řeči sdělí. Je to jasný příkaz a brzy pochopíš, jaký. Všechny dívky totiž jako na povel zmizí. Trvá to snad zlomek vteřiny, kdy zahrada utichne a jen tiché šumění stromů je tím nejhlasitějším zvukem, co tu koluje. Nyní tento prostor vypadá velmi zvláštně. Všude prostřeno k příjemné večeři, ale hrůzostrašné ticho k tomu příliš neladí. Muž zatím vstane a velmi nevybíravě tě uchopí za zraněnou ruku a vytáhne tě na nohy. Máš co dělat, aby jsi se bolestí vůbec udržela vzpřímená, protože palčivý oheň, který ti vyletí ze zápěstí do celého těla, tě naprosto ochromí. Když tak nějak stojíš, dovede tě muž nešetrně ke stromu, aby tě opřel o jeho kmen, na nějž tě přitlačí svou druhou rukou. Není jak utéct, na to cítíš příliš velkou bolest. Nemáš ani trochu síly se mu vytrhnout. Přestože se zdá spíš macatý než svalnatý díky svému oblečení, sílu rozhodně má. „Žádný svůj šperk nezahazuji jen tak.“ Zlověstně zašeptá velmi blízko u tvého obličeje. „Co je mé, s tím nakládám podle svého uvážení. Buď to žije, nebo to zabiju. Záleží na tom, jak je to potřebné.“ Poté trochu uvolní svůj stisk a odkloní se. „A ty se zde tedy necítíš potřebná. Aby si viděla, že jsem citlivý k přání svých otrokyň, budu ti naslouchat.“ Hlasitěji prohlásí a kývne kamsi do tmy. Netrvá to dlouho a uslyšíš zašustění a zařinčení. Mezi stromy se objeví dva vojáci, kteří tvé slábnoucí tělo zachytí každý z jedné strany. Zatím tě ale neodvádějí. „Máš ještě nějaké přání, má milá?“ Slizce se tě muž optá a jeho hebká ruka tě pohladí po tváři.

Osud Středozemě - 13. listopadu 2011 18:31

Laif a Naili – Domy uzdravování Za plentou se zatím ozvaly decentní kroky a poté jemné zakašlání. Jistě znamení pro Naili, aby se už odebrala od zraněného Laifa na své lůžko. Jakmile Naili opustila Laifův „pokojík“, dovnitř zaplula jedna ze dvojic žen, která před vstupem čekala, druhá se pak ujala elfky, aby ji odvedla zpět. Laif Žena, která tu vystřídala Naili, byla již staršího věku, ale ve tváři měla vepsaný úzkostlivý mateřský cit, který se ihned začal projevovat tím, když začala zjišťovat, zda ti nic nechybí. Jakmile zkontrolovala tvé rány a dodala ti to, co jsi snad mohl potřebovat, ujistila tě, že dnešní celý den musíš věnovat odpočinku a zítra ti dovolí další návštěvu paní Naili. Poté žena odešla a ty jsi zůstal jen sám se svými myšlenkami a se svou únavou, která, když tě konečně přemohla, nechala tě spát velmi, velmi dlouho. PS: Ano, trošičku tě teď odšoupnu do ústraní, ale klidně si do spánku vlož sen, na ten ti i zareaguji a můžeme hrát tam prozatím, aby jsi se nenudil.:o) Probudím si tě pak sama.:o) Naili Druhá žena, která na tebe čekala před Laifovým pokojem, tě mlčky odvedla ke tvému lůžku, ale ještě než ti poodhrnula závěs, otočila se na tebe. „Má paní, ve vašem pokoji vás očekává náš král.“ Poté už ti odhrnula závěs a jistě nepřipravenou na takovou situaci tě nechala vejít dovnitř. Král si dělal takové starosti, že šel zjišťovat stav jedné unavené elfky? Nebo proč se tu zastavil? Jedna odpověď by jistě existovala. Uvidíš ho, jak sedí v křesle, které je postavené u tvého prázdného lůžka. Možná se cítíš i trochu trapně, jsi totiž oblečena do dlouhé bílé řízy a tvé vlasy jsou volně rozpuštěné. Neupravená, neuhlazená, jak elfky bývají. A tvá jiskra, o kterou jsi přišla, je stále pryč. Jakmile král uslyší tvé kroky, otočí se k tobě. Vypadá přesně tak, jak se mezi elfy povídalo – tmavé vlasy propletené šedinami, stejně jako krátce střižený vous, vysoká ztepilá postava, lehce vrásčité ruce a moudré a laskavé oči. Král ihned vstane a nabídne ti ruku. „Má paní, měla byste odpočívat.“ Dovede tě k lůžku a nechá tě usadit se. Sám si poté přisune křeslo a též se posadí. „Velmi se vám omlouvám, že vás vyrušuji ve vašem odpočinku. Ovšem nedalo mi to, abych se za vámi nezastavil. Už je to velmi, velmi dlouho, co k nám naposledy zavítal příslušník vašeho národa. Jsem potěšen vaší návštěvou. Snad jsem příliš zvědavý, ale co vás do Minas Tirith přivedlo? Už váš příchod byl velmi..řekněme, neobvyklý.“ Král se na tebe mile usměje, když ti pomalým melodickým hlasem vše sděluje.

Ogmar - 14. listopadu 2011 09:05

A zase v řetězech Sekání za sekáním. Řev...a radost. Radost ? Jo, asi bych to tak nazval, když jsem viděl jak toho Hnědáka, Alefa rozsekali meči. Há ! To ti patři, ty hnědá mrcho ! Zařvu a opět se pustím do nepřátel. Nato, že maj přešilu jsem si vedl aj docela dobře. Vidím jak se jejich tváře třesou ! Jak jejich srdce krvácí, když kladou odpor strachu kterým zasahuji jejich srdce ! Přítomnost Tak proč sakra sedím zase v kleci ?! Ne moment ! Nejsem ani v kleci ! Jen zase v blbejch provazech ! Na slunci ! Jak nějakej střapatej elf, co si strčit trpaslíky do podpaží a smrdí na kroky do dály ! Warrak hoschkak ! Zařvu vztekle. Je vidět, že můj sen se nikdy nestane skutečností. A taky, že nikdy nedostanu dobrou stravu. A taky, že nikdy nezkřížím zbraň s ničím jiným než s dalšími hněďáky... Můj život je jen jeden velký pytel h***n. Hmmmm, když už jsem u toho, proč by chtěl Alef oživit Saurona. Nejradši bych se chtěl o tom domluvit s hněďáky, ale nevím zda jim mohu důvěřovat. Nejsem hlupák, vím že po naší porážce u Černé brány se toho všude příliš změnilo. Nevím zda tu nemají Gondořané, nebo Rohanci špehy...ale na druhou stranu, co tím mohu ztratit ? zatímco přemýšlím nad možnými důsledky mého rozhodnutí, nechávám se táhnout nekonečnou pustinou, myslí soustředěnou na rozhovor, který mě možná uvrhne do náruči smrti, nebo mě dostane zpět na západ.

Canys Taffylee Tripe - 16. listopadu 2011 20:41

V zahradách Zahrady se vyprázdní. Večerní ticho dává okamžiku ještě zlověstnější nádech. Když se můj barevný věznitel postaví, trochu mnou cukne. Čekala jsem slova, ne činy. Nejraději bych se začala sunout od něj, ale dokážu si představit ten povýšený smích, jaký by dokázal vydat ze svého nechutného hrdla, kdyby ve mě viděl strach. Když mne ale popadne za zraněné zápěstí, jakékoliv myšlení se přeruší šíleným návalem bolesti. Až do této chvíle jsem na něj zapomněla, ale je jisté, že teď si ho budu zase na nějakou tu chvíli pamatovat. Cítím jeho pevný stisk, jeho sílu. Ani nevím, jak jsem se dostala na hrubou kůru stromu, ovšem začínám vnímat, jak se mi její vzory vytlačují do kůže. Přesto je to jen jemné mravenčení oproti návalu proudícímu z mé ruky. nedokážu přesně rozeznat jeho první slova, ale cítím dech na mé kůži a váhu jeho těla. Chce mě snad… Uslyším jeho výhružky. Snad mu to působí rozkoš vyžívat se ve své moci, nebo snad ve svém majetku-u něj to vyjde nastejno. jeho další věta však zní tajemně, až úlisně. Snažím se podle jeho tónu odhadnout, co má na mysli, ale krev pulzující v mé ruce jakoby se rozlévala do celého těla a údery přebíraly plnou moc nad myšlením. Ozve se ovšem i něco jiného, než jen jeho hlas. Přimhouřenýma očima mžourám do tmy. Vojáci. Před očima jakoby mi probleskl obraz slunného nádvoří kasáren Dol Amroth. Klesnu do jejich rukou, v tomto momentě zdajících se až pohodlně, na rozdíl od těch jejich pána. Ten na sebe ovšem nenechá jen tak zapomenou, stejně jako jeho nechutná slova. další otázka. Pravděpodobně další léčka. jeho pohlazení je jako ostří přejíždějící mi po krku. kdybych škubla hlavou, mohla bych ho možná připravit o kus nějakého prstu, nebo alespoň zanechat na jeho urozené pracce krásny otisk zoubků. Každý pohyb je pro mě ale teď nemyslitelný. Kdybych nebyla podpírána jeho pochopy, jistě bych se už válela na zemi, schoulená jako raněné štěně. Chcípni na zácpu ty tlustý červe! Oh, pán už mi splnil jedno… a málem mě to stálo ruku …já mu přeci jen chci pomáhat, že? Nechť se vše mému pánovi zlíbí, že? mluvím sice potichu a mezi těžkými nádechy i pomalu, ale sarkasmus mým výrokům jistě nechybí. Nu, pán se tu může klidně ujídat a uspokojovat k smrti, ale středozemí nikdy nedostane! ušklíbnu se pobaveně. Zčásti nad svou patetickou řečí a snahou vyzdvihávat to, co vlastně sama neznám, a zčásti nad očekáváním, jak bude po tomhle vypadat ten jeho úlisný ksicht. Ať si mě klidně vyslýchá v nějaké kobce, hůře než Eormund jistě dopadnou nemohu, a i rozžhavené železo by bylo v tuto chvíli lepší, než kombinace mého zápěstí a keců tohohle barevného tlusťocha. A možná i uvidím Frina…

Eldaron - 17. listopadu 2011 09:01

soukromá zpráva od Eldaron pro Tábor Jste hodná té přísahy už jen za vaši odvahu a za obětavost vůči svému lidu, jak jsem řekl, takových vládců se moc nevidí, obvzláště v Harradu, co jsem se doslechl..... dopiji svůjnápoj a pohlédnu na své kapitány..... Takže, připravte všechny na odchod, vyrazíme již dnes, čím dříve tím lépe, vyšlete rychlého posla, aby z Dol Armorthu vyslali další dvě lodě pro Jižanské uprchlíky, Rhandir nám stačit nebude..... Když se otočím zpět na královnu, s pokynutím vstanu a lehce se jí ukloním..... Myslím že není třeba ztrácet čas s odchodem, čím dříve vyrazíme, tím lépe, nechám vás tedy aby jste na to připravila svůj lid, a pak mi dala vědět až budete připravení, pokud mne omluvíte, půjdu si trochu protáhnout kosti, a provětrat meč.... s další úklonou se rozloučím a výjdu ze stanu, vyberu si tři vojáky, se kterými jdu na volnější prostranství, a řeknu jim že se potřebuju procvičit v šermu, a také aby mne nešetřili, je to jen cvičně, ale s normálnimi meči, když zaujmou své pozice, vytasím svůj meč, který vydá jasný záblesk bílého světla, jež oslepí všechny kteří jsou nepřátele mé říše, pak to začne, cvičení, odrážím útoky a uhýbám, provádím výpady, shazuji vojáky na zem, ale i já na ni skončím, sice vlastní vinou, ale skončím, po hodině se přesunu zpět do tábora, abych osobně dohlédl na to jak postupují s přípravami na odchod..... Tak co mladíku, již by jsi si připil na zdraví krále v krčmě? zeptám se s pousmáním když najdu naši dvojici v hloučku dětí se kterými si hrají..... Děkuj Valar, že mě poslali do tvé cesty, kdo ví co by je tu čekalo, asi nic dobrého, jinak, až budeme odcházet, můžeš jít se svou milou, nemusíš jet s námi, stejně by tě to k ní táhlo...a ani se ti nedivím, Jižanky jsou krásné ženy, jen co je pravda.... řeknu ještě mile, lehce kývnu jeho milé na pozdravení a jdu si po svých.....

Laif Dornwell - 21. listopadu 2011 19:54

Domy uzdravování Vůbec se mi nechtělo Nailinu dlaň pouštět. Skoro jsem se bál té samoty která zase nadejde. Jako bych se spíše hlavně bál, že jakmile Naili odejde tak by se mi zas mohla ztratit. Podařilo se mi to ale zahnat a jen jsem jemně prsty pohladil ty její. Vtiskl jsem jí na dlaň jemný polibek a mírně, mile se pousmál. "Tak už běž lásko. Ať kvůli mě ještě nemáš potíže." Vesele jsem zamrkal a díval se za ní. Za jejím závojem krásných, rudých vlasů jak mizí za plentou. Nejraději bych samou radostí vyskočil na nohy a tancoval. Celý den a celou noc. Nailina přítomnost byla to nejlepší co mě mohlo za poslední dny skutečně potkat. Byl jsem neuvěřitelně rád že jsem se s ní zas shledal. Bohužel... Žena která ke mě přišla namísto Naili by mi ale asi pořádně dala za vyučenou, kdybych jí tu radostně tancoval. Ta myšlenka mě nevím proč pobavila. Když má kontrola proběhla v tom nejlepším pořádku, a já zas osaměl, jen jsem se spokojeně uvelebil a zavřel oči. Netrvalo skutečně dlouho než se mi podařilo usnout. Ten klid a příjemná postel k tomu stejně jen maximálně dopomáhali.

Naili - 01. prosince 2011 16:55

Nečekaná návštěva Když jsem opouštěla ozdravující komantu mého milého, překapila mě za dveřmi jistá dáma, která si pro me přišla, aby mne v pořádku odvedla do mého pokoje. Nebyla to tatáž sestra, kterou jsem poznala hned zrána, ale to v danou chvíli nebylo zdaleka tak důležité jako informace, kterou mi poskytla těsně před tím, než mi odhrnula závěs do dveří, které mi měly pozbytek dne poskytovat pohodlí a klid. Klid, který byl nyní narušen příchodem někoho, koho jsem zde opravdu nečekala... Tak sám Král říkáš? Podivím se nad tou novinou a nervózně přešlapuji před prahem svého pokoje. Co by právě zde měl pohledávat pan král? Přemýšlím o důvodu jeho příchodu, než se odhodlám skutečně vejít, abych jej zjistila. Je mi potěšením... Vykodrcám ze sebe a hledím na docela pohledného muže ve zdobeném křesle vedle mé prázdné postele. Je přesně takový, jak se mezi Elfy pravilo, až jsem se podivila... "Tmavé vlasy propletené šedinami, stejně jako krátce střižený vous, vysoká ztepilá postava, lehce vrásčité ruce a moudré a laskavé oči. " Vzpomínám na detajlní popis mého strýce... A pak se trochu zastydím, protože si uvědomím v jakém stavu před ním stojím... Však on mi ten vzhled odpustí. Ostatně, ten kdo by hledal v domech uzdravování zmalovanou Elfku s načesanými vlasy a upravenými šaty do společnoti Krále? Uvědomím si a musím se sama pro sebe pousmát nad tou myšlenkou a představou, jak bych vypadala, kdybych tak opravdu učinila. „Má paní, měla byste odpočívat.“ Podal mi ruku a dovedl mě k posteli abych se usadila. Po té se vrátil zpět do křesla, ve kterém jsem ho tu našla. „Velmi se vám omlouvám, že vás vyrušuji ve vašem odpočinku. Ovšem nedalo mi to, abych se za vámi nezastavil. Už je to velmi, velmi dlouho, co k nám naposledy zavítal příslušník vašeho národa. Jsem potěšen vaší návštěvou. Snad jsem příliš zvědavý, ale co vás do Minas Tirith přivedlo? Už váš příchod byl velmi..řekněme, neobvyklý.“ Ještě stále jsem byla unavená a jeho otázky mi prolétly hlavou jako uragán. Snažila jsem se vybavit celou svoji cestu až do nedávna a přemýšlela jsem, čím bych začala. Měla jsem však začít? Netušila jsem komu mohu momentálně věřit. jediný, komu jsem byla ochotná svěřit své pocity v této chvíli byl Laif, ale ten tu není. Jistě by mne zachránil a vybral tu správnou odpověď, abych zase něco nevymňoukla, co jsem neměla... "Přivedlo mě sem zranení mého přítele... Dorazila jsem z hlubokých lesů, které jsou relativně nedaleko, abych přivolala pomoc a dopomohla mu k brzkému uzdravení." Pak se odmlčím, složím pod sebe nohy a zakryji se dekou, protože mi začíná být zama.

Dain - 03. prosince 2011 00:41

Rodinné stretnutia a iné "Niekedy inokedy, Galeone, niekedy inokedy... Prichádzajú časy, keď všetci budeme musieť byť hrdinovia..." bodro poplieskal mladíka po chrbte. Ach ano, schyľuje sa k veľkým veciam, aj keď to stále nikto nevidí... Cesta naspäť prebehla hladko. Držal sa späť, tí traja rodinkári celú cestu šťastne prekecali o udalostiach a ľuďoch, ktorých nepoznal a ktorí ho nemali prečo zaujímať. Galeon bol ticho, stratený vo svojich myšlienkach a túžbach. On sám premýšľal nad vecami, ktoré ho trápili. Nad tým, kam ho to osud dostal. Ako krásne to mal na začiatku naplánované, kam chcel ísť a kde sa ocitol... Ani si nevšimol, že už sú znova v meste... Prekvapene hľadel, ako sa ich skupinka triešti. prekvapene preto, lebo Galeon sa nevybral hneď za Sairou, ale s kováčom a trpaslíkom do kováčne. S chuťou si prihol pálenky. Bola silná, tak ako kováč sám, ale fľaštičke trpasličieho alkoholu, ktorý používal iba na dezinfekciu rán, sa to rozhodne silou nevyrovnalo... Vypočul si aj kováčove rozprávanie. Nebolo také nezaujímavé, ako by sa mohlo zdať. Žil v zaujímavých časoch... To už nám tam vtrhla aj jeho sestra. Kováč nalieval tretí pohárik (a Galeon sa stále trápil s tý prvým). A keď ona spustila svoj životný príneh... Svet je malý. Svet je tak hrozne malý. Človek hľadá odpovede, pripravuje sa na dlhú cestu a pritom mu stačí zájsť doslova za roh... "Tak vám teda porozprávam jeden príbeh aj ja..." vyprázdnil pohárik a zahľadel sa na slečnu spod hustého obočia. Dotkol sa brnenia, ktoré po príchode do kováčne vyzliekol, možno aby sa uistil, že je stále v realite... "Kedysi dávno, jeden trpaslík sa rozhodol, že sa vydá na cesty, aby videl svet a všetky tie zázraky, ktoré ponúka. Dobre sa pripravil, dobre sa vyzbrojil, vytýčil si trasu... A porušil to pri prvej križovatke. Vydal sa dolu po východnom okraji Temnohvozdu, kraja bez ciest, opradeného hrôzou. Napadli ho vlci, skrýval sa v korunách stromov, sledovalo ho niečo temné, niečo, čo nikdy nevidel, ale aj tak to vyvolávalo hrôzu už pri púhej myšlienke..." hodil do seba aj štvrtý pohárik. Všetci hľadeli na neho, plamene z vyhne dodávali ich tváram zvláštnu farbu. "Dostal sa z toho, prešiel predhorím Emyn Muilu na Dagorlad, spálenú, holú zem, kde nič nežije a kam živý tvor zavíta iba preto, že tadiaľ vedie starodávna cesta. A predsa, uprostred tej pustatiny som niekoho stretol. Bola mladá, bola chudá, bola cudzia, bola krehká a bola slepá... Volala sa Vidoucí a prišla z východu, aby priniesla posolstvo kráľovi Gondoru. Trpaslíka si vraj vybrala za svojho sprievodcu, pretože tak to bolo predpovedané... Nespala, nejedla, iba kráčala.. A nakoniec dokráčala spolu s tým unaveným a zmäteným trpaslíkom až do korunnej sály Bieleho mesta, kde vychrlila svoju veštbu na korunného princa, alebo aspoň sa vraví, že to bol princ... A potom zomrela." dodal s pochmúrno tvárou a zahľadel sa na kováčovu sestru. "Vďaka starostlivým rukám kráľa sa prebrala, ale nebola to už slepá, nebola už Vidoucí, ale bola to iba obyčajná zmätená mladá východniarka, ktorá sa volala Saira. Sama, v cudzom meste, kde jej nikto nerozumel, s neznámym trpaslíkom... Ak sa nemýlim, stále je v opatere Domovov uzdravovania a ak ten lekár mal štipku rozumu, tak leží niekde blízko tej elfky... Naili sa tuším volá." dokončil a jeho pohľad sa stále zavŕtaval do kováčvej sestry. "Pripomína vám to niečo, mladá pani?" spýtal sa uštipačne. "Bol by som rád, keby ste si s ňou trochu pohovorili. Zistili, odkiaľ je... Možno ste ju už dokonca stretli... Chcem ju totiž vrátiť domov, tam kam patrí, tam, odkiaľ ju násilím vytrhli, keď z nej urobili Vidoucí..." dodal pevne, hoci vedel, že Galeon toto nemusí prijať bez námietok. Ale koniec koncov... Prečo by to nemohol byť práve on, kto ju tam odprevadí? Túži byť hrdina... tak nech sa prejaví...

Frania Erchamion - 05. prosince 2011 11:12

Gondor - Filip Zpočátku jen mlčky přikývnu, i když vím, že to Filip nemůže vidět. Ve vzduchu kolem zůstane skutečně jen hmatatelné napětí, ohňostroj emocí se stáhne zpět do mě samotné, i když ne zcela díky tomu, co si musím připomenout, i když sebevíc nechci. Ten den... "Byla." polknu a znovu přikývnu, trochu hůř se mi mluví, snad díky tomu, jak se znovu stáhlo hrdlo a jak se současně s tím snažím udržet všechny ty pocity v sobě. S ostatním nemám sebemenší potíž, ale s tímhle... Čím delší dobu se snažím vlastně utéct, tím méně jsem schopná ovládnout samu sebe. Jak to nakonec skončí? To jsem mohla jen tušit - a skutečnost by patrně byla ještě mnohem horší. Uši a oči jsou totiž všude. "Otec byl z Gondoru. Dřív byl snad kapitánem zdejších vojsk, nevím přesně. Moc o tom nemluvil. Říkal, že na to už nechce moc myslet, že chce žít konečně jako obyčejný člověk." pomalu vydechnu, chvíli se zdívám kamsi do neurčita, jako i před pár okamžiky Filip. "Matka byla z Haradu. Uprchla odtamtud kvůli nějakému proroctví. Vlastně ani nevím, jakému, jen řekla, že si musí dávat neustálý pozor na Harad. Kvůli tomu, aby... nás tak snadno nenašli a mě nehrozilo nebezpečí jsme brzy přesídlili na hranice Gondoru." krátce se odmlčím, zabloudím očima k Filipovi, pak k dlaním, kde ležel přívěsek. "Oba... zemřeli před třemi roky. Já..." skloním hlavu hluboko na prsa, "Byla jsem zrovna... Vrátila jsem se tam až po třech dnech a... Ani nevím, kde a jestli je pohřbili. Nevím, co se stalo a kdo to udělal. A proč to udělal. Snad kvůli otcově minulosti? nebo matky? nebo proto, co jste sám řekl, že si o Haradu myslí vlastně většina zdejších? A co to proroctví? Víte o něm něco? V domě nic nezůstalo tak, jak bylo." Opatrně jsem nahlédla. Bála jsem se. Tak strašně moc se bála.... a pak se mi ulevilo, když jsem vešla a nic... nikoho neviděla. Nechtěla jsem se střetnout s pohledem bez života - s očima svých rodičů. Zaschlé, temné skrvny vyprávěly tichý příběh, stejně jako věci kolem. Nic nezůstalo, jak bylo. Všechno rozházené, jako by snad někdo něco hledal... nebo se snažil zakrýt skutečnou podstatu - a sice vraždu kvůli... Kvůli čemu? Znovu se zadívám na Filipa, když se obrazy minulosti opět rozplynou do temného šera jeho příbytku. Stisknu mu ruce - pevně, ale nebolestivě, dokonce s trochou něhy. "Věřím." šeptnu, ale vím, že to uslyší. Měla jsem navýběr? Ať utíkám, nebo ne - co se tím vyřeší? Možná jsem si myslela, že nic, teď však vím, že útěkem skutečně ne. Neklid, co ve mě dosud hluboce dřímal se začínal probouzet a myšlenky spolu s očima stáčet směrem k Haradu. Ať už mi Filip prozradí cokoli, ať už to bude pravda nebo smyšlenka - dodá mi to snad ten poslední kus síly se konečně vydat proti proudu, kterým jsem se nechávala unášet až do těchto dnů. Musí - nebo skončím ještě mnohem hůř jak tenhle starý muž.

Osud Středozemě - 10. prosince 2011 20:31

Ogmar – Cesta na západ Dřív, než tě ráno vzbudí tvoji věznitelé, jsi vzhůru díky paprskům slunce, které začnou spalovat tvou kůži. Není se kam schovat, protože v okolí je jen a jen písek. Za celou dobu jste potkali jen jedinou oázu a rozhodně jste se tam dlouho nezdrželi. Po skrovném přídělu jídla se pokračuje v cestě. Je to úmorné. Chvílemi máš pocit, že slunce tvou kůži rozleptává. Zastávka na oběd by ani nebyla nutná – kdo by měl hlad z pobytu na slunci? Cítíš jen únavou a vyčerpání. Být člověkem, tak si tu už nejspíš vypustil duši. Takto stále ještě čerpáš síly z... neznámého zdroje vlastního nitra. Nejspíš. Tento kolotoč trvá týden. Celý týden tímto způsobem cestujete na západ. Žádná změna – ani na nebi, ani na zemi. Slunce putuje s vámi a Jižané mlčky s tebou. Až konečně uvidíš něco před sebou. Chvíli si možná myslíš, že jde už o váš cíl, ale postupně zjistíš, že je to další oáza, kterou obkreslují paprsky zapadajícího slunce. Ale tato perla zeleně a modře je větší než ta předtím. Mnohem větší. A není opuštěná. Zdá se, že tvé nechtěné společníky to ale neznervózňuje, snad přítomnost jiných Jižanů tušili. Beze strachu se tedy přiblížíte ke stromům, které ti nejsou známé, ale už sis stačil všimnout, že pro tento kraj jsou typické – kmen jakoby složený z na sebe položených kruhů a listy šťavnaté zelené, splývající z jednoho bodu v cípech. V oáze je rozloženo několik stanů, dokonce je zde přítomno pár žen, které rozdělávají ohně. Ucítíš známou vůni koní, ale také pach zvláštních zvířat s hrbem. I vy se složíte podobně jako ostatní pod jeden ze stromů. Jeden z Jižanů odejde nabrat vodu, ostatní dva tě ke kmeni přivážou. Moc odpor nekladeš, nejsou na to ani síly. Poté odejde i druhý Jižan a ty zůstaneš osamotě jen s jedním strážcem. Pomýšlet na útěk v této chvíli je celkem žertovná myšlenka – nejspíš by si okolí všimlo po špičkách prchajícího skřeta... Ale není ten vhodný čas na rozhovor? Jižan, který u tebe sedí, je celkem mladý. Osmahlý jako všichni ostatní vystavuje svou pleť posledním paprskům slunce, jehož odchod pozoruje.

Osud Středozemě - 10. prosince 2011 20:31

Than – Ze zahrad do vězení Nad tvými slovy se muž jen úlisně usmívá, aby nakonec propukl v zlověstný smích. „Středozem přijde sama. Na kolenou. Budou prosit, abychom je ušetřili.“ Snad si je něčím naprosto jistý, snad má nějaký trumf v ruce, protože jinak by toto nejspíš nevyslovil. Nebo je blázen? I to je možné... Času na studování jeho povahy budeš ale mít podle všeho dost. Vojáci tě totiž v bolestech odvlečou ze zahrady, opustí i sál, kde letmo zahlédneš tísnící se dívky a ženy. Ani Aliu, ani Ysmin však nespatříš. Poté už jdete dlouhou chodbou a nakonec několik odboček a příkré schodiště vedoucí dolů pod zem. Nejsi si jistá, že by si trefila zpět, protože všechno před tebou je v mlze bolesti. Konečně schody končí. Nyní chápeš, proč si vojáci v chodbě vzali louče. Tam, kde jste se nacházeli, vládla naprostá tma. Jen opatrné paprsky plamenů vašich světel ti dovolily odhalit kupodivu vlhké zdivo, několik kůlů, které na tebe házely odlesky (snad byly čímsi pobité) a matné mřížoví. Mohla sis být jistá, že zde je tvůj cíl. Prozatím. Vojáci s tebou celkem nešetrně mrskli do jednoho kouta a vrzání prozradilo, že tento kout zabezpečili mříží. Poté i s loučemi zmizeli a prostor opět pohltila temnota. Nejspíš tu ani nebylo okno, protože jediný pohyb v zatuchlém vzduchu přicházel ze směru, odkud jste přišli, tedy ze schodiště. Ale nemohla sis být jistá – bolest, která ti v návalech byla schopná vehnat slzy do očí, ti dostatečně pomotala hlavu, aby si mohla ztratit orientaci. Nic. Jen temnota a zatuchlý pach. Zde si pomalu mohla ztrácet naději, zda někdy spatříš slunce. Živá. Co bude dál? Do rána času dost přemýšlet. A přeci tě cosi vyrušilo. Z druhé strany, než nejspíš bylo schodiště, se ozval šramot. Kdo ví, co v těchto sklepeních žije, ale jisté je, že odporná havěť neumí mluvit. A tento vyluzovatel zvuku promluvil: „Than...? Than, proboha, jsi to ty?“ Ozval se ze zákoutí vyčerpaný hlas, ve kterém jsi ale bezpečně poznávala Frina.

Osud Středozemě - 10. prosince 2011 20:32

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Odchod z tábora Jakmile rozdáš rozkazy, tvoji kapitáni opustí stan, aby se je vydali splnit. Společně s tebou vstane i Leitha a úklonu ti ladně oplatí. Dojetí z její tváře stále nezmizelo. „Máte pravdu. Naši lidé jsou stále jednou nohou ve třmenu, přípravy nebudou dlouhé.“ Na tvou touhu se protáhnout ti Leitha věnuje jen chápající úsměv. Kdo ví, její postava vypadá, že by i vládnout mečem mohla umět, ale na to, aby si to zjistil, bude čas jindy. Jakmile opustíš stan a zabereš se do šermu, v táboře nastane pravé hemžení. Jižané strhávají své stany, skládají svůj nuzný majetek a povětšinou si vše připraví k nošení na záda. Pár šťastlivců se svého nákladu zbaví a vloží jej na hřbet těch lepších koní. Ta zvířata, která už se sotva plouží, jsou s úctou zabita a co z nich lze použít, to si připraví Jižané také k odnosu. I ty se přesuneš do vlastního tábora, který postupně také mizí. Všichni vojáci se zdají čerstvější a z jejich řeči vyrozumíš, že Jižané jim ukázali jistý podzemní pramen, který je a jejich koně dostatečně občerstvil. Kapitáni ti také sdělí, že posel byl vyslán, ale aby vše bylo opravdu jisté, poslali i jednu holubici se vzkazem. Martina se Safirou najdeš v objetí mezi dětmi, které ještě před chvíli sledovaly tvůj šermířský souboj a zdály se naprosto fascinované. „Ano, pane, nyní bych připil.“ Přizná mladík trochu zahanbeně a červenajíc se stejně jako jeho dívka. „Děkuji, pane. Už budu s ní. V Minas Tirith se chceme vzít a s její rodinou poté žít v klidu a míru.“ Oznámí ti šťastně, hrdě a toužebně. Všechny ty přídechy mladosti, která je plná idejí a očekávání. Slunce pomalu zapadá, když jsou tvoji vojáci i Jižané připraveni na cestu. Leitha ti navrhne, abyste vyrazili a ubezpečí tě, že za tmy se její lid vyzná v poušti lépe než kdokoliv jiný. A má naprostou pravdu. Její lidé vás krajinou vedou naprosto bezpečně, aniž by museli rozsvěcet jediné světlo. Měsíc a hvězdy vám stačí bohatě. Navíc jejich záře dodává kraji naprosto čarovný ráz. Stejně jako královně této noci. Aspoň tak v tvých očí Leitha vypadá – černovlasá vládkyně svého lidu kráčí mezi svým lidem, aniž by se vyvyšovala, ale přesto z ní zvláštní moc čiší. Těm pomalým pomůže s jejich tíží, povzbuzuje svůj kmen, děti uspává v náručí. Kráčíte bez přestávky celou noc a i kdyby si přestávku nabídl, Leitha a ji odmítne. Snad ji žene strach, snad touha, aby byli její lidé už v bezpečí na lodích. S východem slunce se opravdu dostanete k řece, kde ale zatím stále čeká jen jedna loď. Na ni se opravdu všichni nevejdete, snad kdybyste pozabíjeli všechny koně, ale to zrovna není nejpřitažlivější řešení. Lid Leithy se na lodě dívá trochu nedůvěřivě a skepticky, ale nahlas nereptají, jen rychle postaví obyčejné stanové přístřešky, pod něž položí své, ještě klimbající, děti. K tobě zatím přistoupí jeden z kapitánů: „Pane, dostali jsme zprávu z Dol Amrothu, že loď vypravili okamžitě. Bude tu ovšem tak do tří dnů, tamní počasí zatím není nejpříznivější.“

Osud Středozemě - 10. prosince 2011 20:33

Laif – Domy uzdravování Zprvu byl tvůj spánek hluboký a klidný. Těžko říci, jak dlouho jsi takto ležel a jen klidně oddechoval. Čas je ti v říši snů skrytý. A jeden ze snů tě právě dnes navštívil. Ocitl jsi se mezi velkým sloupovím. Poznával jsi ho, ty sochy, ta majestátnost. Zde jsi se setkal s králem Gondoru. Automaticky jsi se ohlédl směrem ke trůnu, ale oslnivá záře, která z křesla vycházela, tě donutila zavřít oči. Nebyl jsi schopen říci, zda král na trůnu sedí, nebo zda je trůn prázdný. Něco tě ale donutilo znovu se tím směrem podívat. Tentokrát jsi nepohlédl na podstavec, kde bylo světlo nejsilnější, ale pod schody, kde kdosi stál. Chvíli ti trvá, než poznáš ženskou postavou oděnou v elegantních šatech, ale poněkud shrbenou, snad únavou. Její hlavní ozdobou jsou půvabné rudé vlasy. Rudé vlasy! Ihned ti je jasné, o koho jde. Srdce se ti zatřepotá jako křídla v dlani polapeného motýlka. Chceš se rozběhnout za ní, ale změna situace tě ještě zadrží na místě. Její postava se totiž náhle vzpřímí a ty letmo zahlédneš její tvář. Je nádherná, až nadlidsky. Téměř nevydržíš sledovat s jemností vykreslené tvary jejího obličeje. Její postava se vydá ladným krokem po schodech směrem ke světlu, které jí pomalu objímá. Nyní ti dochází, že nemůže pocházet z tohoto světa. Ne, ona prostě nemůže být ze Středozemě, protože jsi ještě nikdy neviděl nikoho tak nádherného. Tak proč se ale neotočí za tebou? Vždyť tě miluje! Zatímco takto přemýšlíš, její postava stoupá po schodech dál a dál, jakoby cesta ke zdroji světla byla delší, než se na první pohled zdálo, zatímco zlatavé paprsky ji halí do svého pláště a znemožňují ti rozeznávat její postavu s přesností.

Osud Středozemě - 10. prosince 2011 20:34

Naili – Návštěva krále, Domy uzdravování Aragorn tě sleduje s neskrývaným napětím ve tváři, lokty opřené o opěrky křesla a prsty propletené a o ně opřené bradu. Jemu bedlivému zraku nejspíš neujde nic, aspoň takový můžeš získat dojem z jeho pohledu, který z tebe nespouští. V klidu tě nechá domluvit, zatímco zpoza závěsu k vám doléhají jemné dozvuky obyčejného a klidného dne v tomto domě. Když skončíš, nastane jen moment ticha, kdy král sklopí svůj pohled, než se opět jemně pousměje. „Chápu, že máte teď jiné starosti a především jste unavená.“ S lehkou starostlivostí tě sleduje, jak se balíš do deky. „Nebudu už vás již rušit, ale pokud byste mi ještě o něčem chtěla říci...“ Na chvíli se ti pronikavě zadívá do očí. „..jistě pro mě nechte poslat.“ S těmi slovy se Aragorn zvedne z křesla, lehce se ti ukloní a zamíří k východu. Tam se ale ještě zastaví a otočí se k tobě. „Abych nezapomněl.. Má drahá manželka by se s vámi ráda setkala. Už je to velmi dlouho, co do našich končin zavítal někdo z vašeho rodu.“ Než ti král zmizí z očí, stihneš postřehnout, jaká vřelost se mu objevila v očích, když mluvil o své choti, Arwen z Roklinky. Sama si ji nepamatuješ, přestože se za tvého dětství v Roklince ještě objevila. Ale tvoji rodiče se o Večernici něco navyprávěli. Déle už jsi se ale vzpomínkami na domov nezaobírala, protože únava byla silnější. Snad sis nespokojeně připomněla, že kdyby se s tvým tělem nestalo to, co jsi pocítila při odchodu z Lórienu, jistě by si tu únavu snášela lépe. Ale co naplat, spát jsi potřebovala... Tvé myšlenky se rozložily na hebkém zeleném trávníku. Cítila jsi jeho jemnost, vláhu a čerstvost. Ta zeleň ti dodávala energii, a tak jsi se bosými nožkami zabořila mezi stébla a zemitou hlínu. Ta tam byl Dům uzdravování a všechny starosti. A nebo se to zdálo? Dostihly tě i ve tvém snění? Vzhlédla jsi k smaragdovému nebi, aby jsi zjistila, že je tvořeno korunami starých stromů. Některé z nich měli zlatavou kůru. Ihned jsi poznávala, kde se nacházíš. A přesto jsi stále cítila, že sem nepatříš. Tvé tělo neslo jizvu, neslo poznamenání lidskosti a ztratilo svou elfskou přirozenost. Byla jsi cizinec mezi svými. Navždy? Kdo ví. Ticho mezi stromy tě pomalu začalo naplňovat neklidem. Ani ptáček se neozval v stromoví, ani laň se tu neprocházela, aby se napila ze stříbrného potůčku. Žádný elf, žádná elfka. Jen šepotavý smutný vítr, který se snad snažil zahnat i poslední vzpomínku na život, který tu kdysi přebýval. Najednou se cosi pohnulo mezi stromy, aspoň si měla ten pocit. Ale tvé oči teď nebyly schopné na takovou dálku něco zřetelnějšího spatřit. A pak by si navíc získala dojem, že to byl jen přelud, nějaký stín. Dokud se neozval ten hlas. „Ailité!“ Oslovil tě celkem naléhavě, ale ty jsi zatím tápala v určení, komu patří. Ale musel to být elf, jedině oni znají podobu tvého pravého jména. „Ailité, ty jsi zde?“ Udiveně se hlas zeptá a konečně mezi stromy poznáváš jeho nositele. Je jím Sailin, elf, který tě v Lórienu přivítal, předal ti dopis od Galadriel a zavedl tě k Zrcadlu. Jeho jindy pronikavě zelené oči jsou ale nyní trochu vybledlé. Elf k tobě spěšně přijde se starostí ve tváři. „Co se s tebou stalo? Zdáš se...jiná.“ Opatrně si tě prohlíží. „Jsi jako přelud...“ Zamyšleně konstatuje a pomalu zdvihne svou rukou a jemně se dotkne tvého ramene. V tu chvíli se ale kontury jeho těla pomalu začnou rozplývat. „Ailité, ..., ty nejsi mezi námi...“ Zašeptá ještě Sailin a jeho tělo zmizí, rozplyne se jako mlha nad ránem. Jen šepot se vznese ke korunám do stromů a ztratí se v zelených lístečcích.

Osud Středozemě - 10. prosince 2011 20:34

Dain – Vyprávění v kovárně, Minas Tirith Nad Lukasovou nevyřčenou domněnkou Anabel jen pokrčí rameny. Nejspíš nechce vyslovit žádné pevné úsudky, ale je jasné, že jim to oběma vrtá hlavou. I Galen zbystřil a možná je trochu rád, že se nemusí konečně soustředit jen na dech beroucí tekutinu. Tvé vyprávění ale zamíchá s grimasami přítomných ještě více. Lukasovi to nejspíš nedochází, ale Anabel jen zalapá po dechu a zdá se, že i Galen vše pobral. Jakmile ale zmíníš její smrt, Anabel vzkřikne: „To ne!“ A velmi zhrozeně se na tebe podívá. Tvoje další slova ji ovšem posadí zpět na stoličku, odkud nejdřív vyskočila. „Saira...“ Zašeptá jen Anabel. Je zřejmé, že to jméno ji snad dokonce něco říká. Její zamyšlený výraz Lukase celkem překvapí, protože ten muž zřejmě ještě vůbec nepochopil všechny spojitosti. Když se konečně sám obrátíš otázkou na Anabel a dodáš své přání, na které Galen reaguje tím, že mu zaskočí pálenka a rozkašle se, věnuje ti Laifova sestra bolestný úsměv. „Kam domů... Už nemá domov. Poznala jsem její rodiče, když odešla... Vyprávěli mi, že ze dne na den se jejich dcera změnila.“ Anabel sklopí pohled na své ruce, které má položené v klíně a nyní s nimi nervozně a nešťastně žmoulá svůj šat. Lukas ji v tu chvíli chytne za ruku. „Anabel, co se s nimi stalo...?“ Žena si povzdechne a stále se sklopeným hlasem pokračuje: „V jejich kraji se toto nestalo poprvé. A všichni vědí, že takové děti se už nikdy nevrátí. Sama jsem tomu nevěřila, že by opravdu ty děti zemřely... Ale jejich rodiče tomu věří, a proto spáchají sebevraždu. Je to rituál, na němž se podílí celý kmen. Vlastně to i tak musí udělat. Někteří rodiče zabijí i své další děti, jiní je nechají žít, ale jak kdy je kmen přijme mezi sebe.“ Po chvíli odmlčení konečně Anabel vysloví tu tíživou informaci: „Rodiče Sairy jsou mrtví. A kmen po jejich smrti kočoval zase na jiné místo. Hledat je, bude nesmírně těžké. A nevím, jak vás přijmou, když přivede Sairu zpět.“

Osud Středozemě - 10. prosince 2011 20:35

Frania – U Filipa Filip trpělivě čeká, než se rozmluvíš. A když se konečně odhodláš, ani jednou tě nepřerušuje. Vlastně máš dojem, že sotva dýchá. Snad lapá po každém tvém slově, kdo ví. A těžko říci, jaké pocity mu probíhají srdcem. Každopádně po tvém posledním slově nastane ticho. Ticho, které se chvílemi zdá nekonečné. A poté jej bez upozornění Filip přeruší svým tichým hlasem, kdy chraplavost ještě více vynikne. „Fran, je mi líto tvých rodičů. Těžko říci, kdo za tím byl. I když jsem byl u vojska, tvého otce těžko budu znát. Byl jsem jedním z mnoha.“ Pak si krátce povzdechne, než znovu pokračuje. „Ale ten znak znám. To bylo jednou...“ Vnímáš lehký úšklebek na jeho tváři. „Neptej se, co koho k tomu vedlo, ale hrozilo mi, že mi setnou hlavu. No, Jižané mají občas zvláštní zvyky a já se měl dotknout hlavice meče. Ta hlavice měla přesně tyto obrysy jako tvůj přívěsek.“ Filip se znovu uchechtne, což vede k tomu, že se krátce rozkašle. Poté mluví s námahou dál. „Dostal jsem se z toho, jinak by tu nebyl. Ptal jsem se, co ten znak znamená, byl jsem zvědavý, i když mi šlo o kejhák. A moji spoluvězni mi řekli, že je to znak mých věznitelů. Že jde o mocný rod, který prý vládne jistou magickou mocí. Ale pak cosi provedli a o svoji moc přišli. Až se prý mezi nimi najde jeden pokorný, který poprosí za odpuštění, dostanou své dědictví zpět.“ „Neptej se mě, co to znamená, ale pořádně prozkoumej ten přívěsek, jestli tam nenajdeš nápovědu.“ Se zájmem ti Filip šperk vrátí zpět do tvých dlaní.

Eldaron - 18. prosince 2011 06:49

soukromá zpráva od Eldaron pro Cesta zpět Vidět to hemžení a rychlost s jakou se ten lid dokáže připravit na cestu je obdivuhodná, když se blíží večer, a Leitha chce jít v noci,nenamítám zhola nic, snad jen to že nechám cestou sesedlat několik jezdců aby jejich koně mohli posloužit pro starší a raněné s detmi.... Proč jsou tihle jižané tak dobří, a ti další nás chtějí zničit? hlavou mi běhá spousta otázek a na spousty nepříchází odpověď, vím jedno, ze zamyšlení mě vytrhne pohled na Leithu, jak chodí mezi svým lidem a pomáhá jim, jako by nebyla jejich paní,dost zvláštní na zvyklosti Harradských..... tiše beze slova seskočím z koně a do sedla vysadím dvě unavené a uplakané harradské děti které cesta očividně zmohla, chvíli se bojí tak velkého koně ale začnu jim tiše zpívat a to je kupodivu uklidní, jsem však stále obezřetný, hlídky jezdí před i za karavanou, pokud by nás někdo chtěl napadnout, budeme to vědět dost dopředu, ale krom pochodu se nestane nic neobvyklého, za svítání spatřím plachty své lodi a posléze se celá karavana usadí a vyčkává, je nás na jednu loď moc, proto čekáme... Postavte hlídky, a pořádné stany, uvařte jídlo i pro ně, odpočiňte si, to sou mé rozkazy mí pánové, více po vás již chtít nemohu, jen buďme ostražití... Vejdu na svou loď a zamířím do své kajuty, kde s opláchnu, učešu a místo oblečení které říká že jsem něco víc s radostí šáhnu po hraničárském hábitu, který je nyní vyčištěn od zbytečných skvrn, stále však voní jen lesem,potem a kouřem, jediné co mě odlišuje je zbroj a zbraň, a snad ty oči a rysi, ale v zelenočerném hábitu se vydám zpět mezi Jižany,vezmu si i nějáké bylinky a snažím se pomoci některým nemocným a raněným, je to práce na skoro celé dopoledne a část odpoledne, když skončím,zajdu si na loď pro kus sýra,chléb,nějáké ovoce a sušené maso, vezmu láhev vína a vše schovám do brašny, pak najdu Leitu, která stále pobíhá mezi svým lidem a já ji gestem ruky zastavím.... Měla by jste chuť se vydat s jedním západňanem na malou projižďku a mělé posilnění paní?

Laif Dornwell - 22. prosince 2011 11:51

Kdesi v říši snů Nejprve jsem vůbec nechápal co se děje. Ani kde to jsem. Ale ty sochy... Poznával jsem je. Jejich majestátnost... Sloupoví kolem nich... A přeci to tu znám. Vždyť to přeci je trůnní sál samotného krále. A v tu chvíli se mě zmocnila zvědavost a já se ohlédl k samotnému trůnu. S tichým výkřikem jsem si ale zas zakryl rukou oči, když mě do nich uhodilo jasné světlo zahalující samotný trůn. Nedalo se tam dívat. Spustil jsem pohled tedy níže a pak jsem si konečně všiml osoby, která stála pod trůnem. Kdo... To asi je? Ale teprve až pohled na krásné, rudé vlasy mi dal znamení. Mé srdce se ihned rozbušilo jako zvon. Naili, má láska. Ale... Ne, to nemůže být přeci ona. Nepamatuji se že by kdy byla tak božsky překrásná. Pohledem jsem spočinul v její tváři. Byla téměř bezchybná. Přímo dokonalá krása. Jako kdyby přímo na zem sestoupila samotná bohyně. "Naili..." Zavolám za ní když se otočí, a odchází po schodech kamsi do světla. Najednou mě naplní jistá prázdnota a snad i strach. Copak ona mě snad ani nevidí? "Naili... Počkej! Prosím." Zavolám znovu a rychlejší chůzí, která se brzy změní v běh, se vydám za ní. Nechci jí ztratit! Snažím se nedívat do světla ale i tak mě brzy rozbolí oči. To mě ale nezajímá. Musím se rychle dostat k Naili. Vím že to je určitě ona. Musí to být ona! Mé srdce mi div nevyskočí z hrudi, jak rychle bije.

Canys Taffylee Tripe - 25. prosince 2011 20:17

A zase vězení Měla bych sice přemýšlet nad arogantními slovy úlisného vladaře, ovšem sluch mám čím dál tím zastřenější a skrze tenké srpky mého rozmazaného zorného pole vnímám jen jeho zářivý šat, ponořující se pomalu do tmy. Vojáci mne někam vedou…nu, pravděpodobně tedy spíše táhnou a já si ani nedávám práci s tím sledovat cestu. I kdybych se o to pokusila, nepostřehla bych více, než jen pár obrazů z celé této galerie cest a to by mi bylo stejně k ničemu. Zaznamenám však schodiště, jelikož si o něj bezcitně obíjím kotníky za mnou se táhnoucích nohou. Kdyby mne teď stráže pustily, asi bych udělala několik velice krásných kotrmelců a stala se novou rohožkou u jejich úpatí. Znovu mne obklopí temnota. Oči mám teď ale plně otevřené vnímám teplo a vůni loučí. Pobité mříže, zatuchlý pach, vše tak známé a zároveň tak ztracené. Tento příbytek se ovšem alespoň nehoupal. Pohyb. Nastavím ruce. Ovšem, nejlepší věc, kterou může člověk se zraněným zápěstím udělat je, nastavit ruce před sebe aby na sebe převzaly celou vaši váhu při nárazu. Bolestně vykřiknu a převalím se na záda. Zápěstí si tisknu k hrudi Ty hloupá, takhle už nikdy v životě nebudeš schopná udržet správně napnutý luk…nebo jen dřevěný klacek… Matná záře pochodně se vytrácela. Snažím se držet oči otevřené, nechat je přivyknout na zdejší prostředí, ale přijde mi, jakoby bolest rozmazávala i tu černočernou tmu okolo. Gratuluju, zase ve vězení, něják se nám to začíná oblibovat, co?! vyčítám nemile sama sobě. Mohla z mě být parádní kurtizána, ale já ne.A co vůbec měly znamenat ty řeči o středozemí? Vždyť jsi ani nevěděla, že má tvůj král syna. Kdyby nebyla bolest tak beznadějně hrozná, možná bych se i rozesmála. Na druhé straně mé rozkošně černé cely se však ozve šramot. Reflexně se nadzvednu a otočím hlavu tím směrem. Na chvíli se vyděsím, že by to přecijen nemusela být obyejná cela, ale třeba brloh nějakého podzemního medvěda. Kdyby to ovšem bylo něco nebezpečného, už by mě to dostalo, jelikož mé „rychlé zvednutí“ bylo asi tak elegantní, jako hra koně na Alyinu harfu. Když uslyším známý hlas, skoro se rozpláču. Frine! Zdravou ruku natáhnu do temnoty a naslepo hmatám po jeho postavě. Přijde mi to jako sen. Vidím jak mne od něj táhnou a teď jsem zase s ním. Ano, jsme ve vězení, jsme v zajetí, jsme bezbranní, ale přesto je pro mne kapitán něco jako další světlo vzdálené louče. Kapitáne, jak jsi na tom? Mučily vás! nemusela bych se ptát. Přijde mi, Jakobych před sebou skoro viděla jeho zkrvavenou tvář a stydím se za své honosné šaty a za to, že můj kabát je někde ztracen společně s mými dýkami. Co mu mám ale říct? Jistě by bylo chytřejší zůstat u toho nechutného červa jako kurtizána a vyzvídat, ale já…já jsem tady…a nevím nic…nebo alespoň nevím toho mnoho Oni opravdu CHTĚJÍ Středozemí! Chtějí i hory…chtějí všechno, pokloníme se jim, tedy ne my…ono se jim pokloní, chtějí, aby se jim poklonilo! Co s tím má ale společného Princ? Chtějí ho snaz zabít, aby zbavily trůn následníků? Ale je i další následník. Nebo ho chtějí s někým oženit jako nejstaršího dědice? K čemu ho jen potřebují… Něco se musí stát… vydechnu nakonec do černého okolí. Myslím tím nás, mě a kapitána, myslím tím situaci Středozemí a Haradu, myslím tím všechny. Něco se začíná dít…ale ještě je to pořád začátek … A snad to něco nedostane mě, Frina a mé zápěstí ještě do horší situace.

Osud Středozemě - 30. prosince 2011 18:17

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Čekaní na lodě Tvoji lidé bez chyby splní rozkazy. Společně s Jižany se najedí z vašich zásob, ale Jižané přispějí svým umem – kdy dovedou téměř z ničeho rozdělat oheň. Vztahy mezi tvým a Leithiným lidem jsou sice opatrné, ale jde spíše o vzájemnou ostýchavost než nenávist. Tito Jižané se opravdu zdají odlišní od těch, které mohli Gondořané poznat pod zdmi Minas Tirith. Tvé ošetřování se setká s opravdu vřelou odezvou. Přestože těm lidem ne zcela rozumíš, z jejich slov pochopíš, že ti děkují a že tě obdivují. Ano, jsi předurčen se stát králem, takže tvé lékařské schopnosti jsou darem, kteří dostávají králové Gondoru. Nemáš tedy problém těmto lidem pomoci. Naštěstí se mezi nimi nevyskytuje žádný těžce zraněný, jen mnoho starých a dětí, kteří jsou vyčerpaní. Vlastně se divíš, jak mohli tak dlouho vydržet. Kdyby si do těchto krajin poslal lidi například z Minas Tirith, byli by už dávno mrtví na vyčerpání. Čeho si ale možná všimneš, je fakt, že mezi Leithiným lidem se vyskytuje velmi málo zdravých a silných mužů... Když jejich paní poté najdeš mezi jejími lidmi, jak uspává malé miminko, znovu tě musí napadnout ta myšlenka, že ona je jiná než ostatní. Své bohaté černé vlasy uschovala pod šedivý závoj a na sobě tmavě červený šaty – jde o dlouhou splývavou řízu, která je ale v pase přepásaná a od boků vybavená prostřihy pro volný pohyb. Pod řízou se nacházejí šedé volnější kalhoty. Leitha odloží spící dítě do náručí jeho matky a přívětivě se na tebe usměje, aniž by dala najevo jakoukoli únavu, kterou ovšem zajisté musí cítit. „Velmi ráda se k vám připojím, můj pane. Cesta po pobřeží je opravdu krásná, budete-li mít na ni chuť.“ Vstane od přístřešku a následuje tě. Pokud opravdu zamíříte k pobřeží, máš možnost zjistit, že Leitha má pravdu. Řeka Poros se malebně kroutí mezi písečnými plážemi a vy můžeme najít soukromí za některými z dun, které se i u pobřeží nacházejí.

Osud Středozemě - 30. prosince 2011 18:18

Laif – Ve snech Tvé volání se rozlehne prostorným sálem, odrazí se od jeho stěn a v různých podobách se vrací k tobě. „Naili, Naili, Naili...“ „...prosím, prosím, prosím...“ Opakují po tobě zdi trůnního sálu, ale tebou volaná bytost se neotáčí. Naopak se čím dál více ztrácí v paprscích oslnivé záře. Zdá se ti, že vzdálenost mezi tebou a jí je delší, než jsi si původně myslel. Jako kdyby neviditelná síla sál protáhla a mezi tebou a tvým cílem bylo najednou několik mil, přestože jsi Naili zatím viděl stejně a ne jako tečku na obzoru, jak by se na takovou vzdálenost slušelo. „Ailité není pro tebe. Ona nepatří mezi vás.“ Ozve se ve tvé hlavě silný hlas, až se musíš zastavit. I on se rozdrobí do tisíce ozvěn, které ovšem rezonují uvnitř tvé hlavy. A bez bolesti se to rozhodně neobejde. A Nailina postava zatím dál mizela ve světle, které objímalo její tělo a celou ji pohlcovalo.

Osud Středozemě - 30. prosince 2011 18:18

Than – V haradském vězení „Than...“ Tiše hlesne kapitánův hlas, ale přeci se ti zdá klidnější, když slyší tvou odpověď. Ovšem jeho samotného nenahmatáš. Tvá ruka se dotkne jen železných vlhkých tyčí, které tvoří mříž, oddělující tě od zbytku světa a momentálně i od Frina. Můžeš tedy jen podle jeho hlasu odhadovat jeho polohu. Nic víc. Budeš-li rukou prozkoumávat prostor kolem sebe dál, kromě zdí a mříží nenahmatáš nic jiného. Navíc zjistíš, že prostor tvé cely je poměrně malý, sotva se tu natáhneš na zem, která rozhodně také není nijak lákavá – vévodí jí vlhkost a plíseň. Frin ti neodpovídá na to, zda ho mučili, ale nejspíš správně předpokládáš, protože uslyšíš, jak se něco sune, snad on blíže k mřížím, a zatím následuje bolestné zahekání. Jistě s ním nezacházeli moc dobře. „Chtějí Středozem...?“ Nechápavě se tě kapitán zeptá. „Than, co jsi zjistila? S kým si to mluvila?“

Dain - 30. prosince 2011 23:51

Trocha príbehov v kovárně Tentoraz musel nasadiť dlhý ksicht on. V kováčni bolo teplo a svoje si robil aj vypitý alkohol, ale napriek tomu sa triasol zimou, keď počul, čo sa stalo. Čo tí ľudia robia... "To nemôžete myslieť vážne!" neudržal sa. V srdci sa mu prevaľovala ľadová kryha. Ľudia. Absoltúne neuveriteľná rasa. Trpaslíci sa zabíjali kvôli cti, kvôli nezhodám, kvôli veciam, za ktoré sa oplatilo zomrieť, ale keď trpasličia rodina pochovala syna, necítila potrebu pochovávať aj seba. Život ide ďalej. Bude ďalší syn, ktorý tiež možno položí svoj život na poli cti a odíde k Otcovi, do Siení očakávania, ktoré pre nich stvoril, aby... Cítil, ako sa mu myšlienky trocha zamotávajú. Je to už dávno, čo naposledy mal alkohol, alebo len obyčajné pivo. Počúval preto ďalej. Pre Sairu teda nie je návratu. A keby bolo... "Možno by to za pokus stálo, vrátiť ju späť jej kmeňu... Možno by prestali s tými sebevraždami, keby videli, že ich deti sa môžu vrátiť, živé a zdravé..." povedal zamyslene, ale hneď sa rozosmial, keď si uvedomil, ako príšerne smiešne to znie. Zbúrať tisícročnú tradíciu, pri ktorej sa naviac zabíja človek... To by ich mohol rovno požiadať, aby prestali dýchať... Nie, Saira je pre nich mŕtva a tak to aj ostane Bude to tak lepšie... "Prepáčte mi ten smiech, ale uvedomil som si, aká naivná tá predstava je." ospravedlnil sa, keď videl ich nechápavé pohľady. Zrazu sa cítil unavený Stredozemou. Elfovia jednoducho nastúpili na loď a odišli, ale on... mal celý život ešte stále pred sebou. Vzdať to teraz nebola možnosť... "Aj tak by som vás rád požiadal, keby ste si s ňou pohovorili. Najlepšie hneď. Bude pre ňu úľava zistiť, že v tomto meste je ešte niekto, kto sa s ňou dohovorí... možno si vás bude aj pamätať..." usmial sa povzbudzujúco, ale úsmev nešiel ďalej ako k ústam. Kto vie, čo taká spomienka vyvolá... "A bol by som vám tiež nesmierne vďačný, keby ste ju naučili spoločný jazyk. Prípadne tuná Galena po východniarsky. Mladosť sa zaobíde aj bez rečí, ale jedného dňa sa na seba prestanú iba zaľúbene pozerať a budú sa chcieť porozprávať. Môžem vám za tieto lekcie aj zaplatiť...." Pleskol sa do čela. Úplne zabudol. "A keď už sme pri tom platení... Koľko dlžím za váš čas a prácu, majster kováč?" s láskou sa zahľadel na znova sa blyštiacu a nabrúsenú sekeru aj na brnenie, hrdze zbavené. No a ak bolo všetko platenie vybavené a všetko odsúhlasené, odviedol ich do domovo uzdravovania, kde okrem iného bolo aj jeho lôžko na príjemnej tvrdej zemi...

Eldaron - 31. prosince 2011 20:19

soukromá zpráva od Eldaron pro Pobřeží Lehce se usměji a nabídnu ji své rámě aby se mohla zapřít... Dobrá, udělám Vám odvar z bylinek aby jste zase nabrala víc sil, měla by jste zvolnit, nebo se pro svůj lid vydáte z posledního, a oni Vás potřebují, navíc by to byla velká škoda..... Silně zahvízdám a z lodi se během chvíle přiřítí můj kůň, pohodí bujně hlavou, jde vidět že ustájení pro něj prostě není..... Neboj Parude, jen co dorazíme domů, pustím tě na Peleonorská pole.... pohladím jej po šíji a lehce se dotknu čelem jeho čumáku, potom přes něj přehodím brašny, vyšvihnu se na něj a bez zeptání vytáhnu před sebe do sedla i Leithu...... Doufám že Vám to nevadí.... usměji se když se odcitne v mém těsném objetí, pobídnu koně a na rameno mi usedne můj havran..... Tak tedy k pobřeží.... řeknu a vydám se vyhledat místo které bude poskytovat dost klidu, a to skutečně za jednou z dun najdu, když sesednu, pomohu jí ze sedla a pak připravím jídlo na jednu z houní, rychle rozdělám oheň a na trojnožku nad něj dám malý kotlík s vodou, z váčku vytáhnu několik bylinek, které rozemnu v rukou a vhodím je do vody, pak naliji víno, nakrájím jídlo tak aby si mohla brát a usměji se na ni.... Dovolíte? kleknu si za její záda a posadím se na své nohy, pak své ruce položím na její ramena a začnu ji rozmasírovávat svaly, aby se jí uvolnili..... Těšíte se vůbec že navštívíte Bílé město?

Ogmar - 01. ledna 2012 17:01

Cesta na západ ! Hiá ! Jak já to jen zvládám, že se dostávám z průseru do průseru. Za celou dobu tohohle všivýho putování sem furt jen zavřenej v nějaký všivý kleci, nezabíjím lidi, svaly mi začínaj slábnout jak nezabíjím a můj cíl v zničení lidí nějak bere za svý... Hrozně otravná svítící věc nad mou palicí, které lidé říkají slunce, mě dnes neobvykle štve. Kdybych byl otruba, už sem zdechlej a vyschlej na zemi. Nebýt toho, že sem tak velký, silný a neskutečně vychytralý skřet, určitě bych už tak skončil. Warga-kaschrka..., zanadávám si ve skřetštině a dál hledím na cestu předemnou. Tak prakticky čumím do země celý týden. Za celou tu cestu, jsem měl pocit, že si uříznu vlastní hlavu, jen abych se zbavil toho otravného pálení hlavy. Zatu dobu co jsem tu, jsem ani neměl možnost se nějak ostříhat, nebo oholit, a na hlavě i na bradě se mi vytvořilo něco jako...jak tomu lidi říkaj...vlasy ? Pamatuju si jak Gorsch, jednou vlasy zkoušel udusit zajatce. Potom, co to ten mlíčňák rozdejchával, jsme se dohodli, že to je blbost. Nevím sice kam tidle prasáci mířily, ale vypadá to, že to brzy zjistím. Předemnou se opět rýsuje to jezero v hromadě pýsku....kdybych věděl jak tohle ty hněďáci dělaj utopil bych celej ten gonkor a ohan pod vodou.... Jsou tu stany, koně, cítím i jídlo a pálící se dřevo. Vóní tu dokonce i pižmo lidí a těch jejich plemenic, nebo ženskejch, nebo co to je. Má to kulatou hruď, velký zadky a úzký břicho...lidi sou divný. Když si ale vzpomenu, viděl jsem s mečem i tydle lidi, a nebyly o moc horší než ti jiní lidi. Jóóó chlapy a ženský ! Tak to je...ženský ale mnohem víc ječej... Zrovna když přemýšlím opět nad krásnými časy zase mě vytáhnou a zase mě přivážou k pitomýmu stromu. Začínám si nato už zvykat. Zbít skřeta, sbalit skřeta, sušit skřeta, nakrmit skřeta, sušit skřeta, vyndat skřeta, přivázat skřeta, čumět na skřeta. Na to by se možná mohla udělat dobrá píseň... Nemohu klást odpor, nato nemá mé ohromné tělo dost sil. Opět u mne nechají jednoho strážce. Ten člověk smrdí čerstvě. A má bystrý oči. Štěně... V duchu si povzdychnu. No, co můžu dělat, nějak čas zabít musím, než mě stáhnou z kůže. Hej hnědej, kam mě to táhnete ? Optám se prcka, jakoby jen tak mimochodem.

Osud Středozemě - 02. ledna 2012 13:43

Dain - K Domům uzdravování Anabel jen přikývla. Na více se nezmohla. Co by také řekla? Byl to prostě fakt. Zvyk, který někdo z jiných krajů nechápe a snad ani nemůže pochopit. Nejen ty jsi z toho zmatený, z pocitů, které v tobě Anabelino sdělení vzbudilo. Lucas jen mlčky zírá na svou sestru, Galen třeští oči do prázdna, křečovitě svírajíc kupodivu prázdný pohár. Mimochodem – jestli to vypil naráz, může to být celkem zajímavé. Všichni mlčí, když navrhneš své řešení. Tvůj následující smích je ale opravdu překvapí. Jediná Anabel poté odpoví: „Všichni bychom si jistě přáli, aby to šlo. Ale obávám se, že máte, mistře trpaslíku, pravdu. Ten návrat je nemožný...“ Povzdychne si Laifova sestra, ale poté se usměje. „Samozřejmě si s ní ráda promluvím. A jistě zvládneme i jazykové problémy.“ Mrkne Anabel spiklenecky na mladého Galena, ale ten v odpověď jen zmateně škytne, čemuž se Lucas už o něco uvolněněji zasměje. Podivná atmosféra ze smrti Sairiných rodičů postupně opadává. Ale jistě se zase vrátí, až přijde chvíle, kdy to Saiře budete muset sdělit. Ovšem bude-li se na své rodiče pamatovat. „A o placení nebude ani řeč.“ Naoko se Anabel zamračí, zvedne se a posbírá od vás prázdné pohárky. I Lucas se na nabídku tvých peněz jen rozesměje. „I kdepak. Šel jste se mnou pro bratra a to se počítá! Příště můžete platit, mistře trpaslíku, ale dnes ne!“ Dobrácky se na tebe usměje. „Se svou prací jsem hotov a doufám, že budete spokojen.“ Pomalu se tedy všichni zvedáte, Galen mlčky a nejpomaleji. Lucas se rozhodne zůstat v kovárně, má tam totiž i jinou práci. Ostatní s tebou odcházejí do Domů uzdravování. Odpoledne zatím pokročilo. Město je klidnější, tu a tam se ozývá křik dětí, zpěv žen, smích mužů z hospůdek. Klid a vůně podzimu naplnila bílé ulice. Mlčky kráčíte vzhůru k paláci a jen klapání vašich bot o dlažbu města a škytání loudajícího se Galena vás provází. Když se ocitnete před Domem uzdravování, konečně promluví Anabel. „Přiznávám, že jsem celkem nervózní.“ Opravdu se trochu rozpačitě usměje. To už k vám ale kráčí klíčnice, která už Daina poznává. „Pane trpaslíku Saira šla do zahrad.“ Zašvitoří okamžitě, jakoby ti četla myšlenky. Takové už jsou starší lidské ženy. Všechno ví, všechno znají. Vydáte se tedy do zahrad. Zde panuje naprosté ticho, „rušené“ jen projevy přírody. Sairu spatříte kousek od vchodu. Posedává na jedné dřevěné lavici u malého rybníčku, na němž odkvétají lekníny. Jakmile vás spatří, zašvitoří svým neznámým jazykem a rozběhne se směrem k vám. Galen se k ní kupodivu nehrne, nejspíš si je vědom své indispozice. Zato Anabel se na ni široce usměje a ihned jí odpovídá. Saira se šokovaně zastaví a začne si Anabel pečlivěji prohlížet. Odpovídá jí, odpověď následuje odpověď a brzy si ty dvě sedají spolu v zaujatém hovoru na lavici. A za tebou škytne Galen, rudý rozpaky.

Osud Středozemě - 02. ledna 2012 13:44

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro S Leithou Paní jižanského kmene, který zachraňuješ, se na tebe jen usměje, ale nic nenamítá proti tvé starosti. Přijme tvé rámě a ty po letmém dotyku můžeš zjistit, jak je její kůže jemná, přestože i tvrdě pracuje. Leitha obdivně vzhlédne na tvého koně Paruda. Než se ale vynadívá, už sedí před tebou. Pro tebe je téměř lehká jako pírko a když se ti ocitne tak blízko, cítíš, jak z jejího těla sálá příjemné teplo a omamující zemitá vůně. Cítíš i její rozpaky a vnímáš, jak jemně zavrtí hlavou na znamení, že neprotestuje. Už je to někdo jiný. Není to královna mezi svým lidem, ale je to dívka, mladá žena, která naprosto samozřejmě vnímá se vší milou rozpačitostí přítomnost muže. „Zvířata vás mají rádi...“ Prostě konstatuje, když se ti na ramenu objeví havran. Netrvá dlouho, když se mlčky dostanete za jednu z dun. Ticho tohoto kousku je narušováno jen bublavým plynutím řeky Poros. I všudypřítomný větřík na chvíli ustal, takže rozdělat oheň není problém a jeho dým poslušně plyne vzhůru k nebi, aniž by vás obtěžoval. Leitha ti se vším zručně pomáhá a nenechá se odbýt. Není z těch, které by nerušeně seděly a nechaly se obsluhovat. Její jemné prsty rychle a zručně kmitají u přípravy vašeho pokrmu, že se k jídlu usadíte dříve, než sis vůbec myslel. „Ach, pane, děláte pro mě více, než si zasloužím.“ Znovu se rozpačitě objeví, když se po prvním soustu objevíš za jejími zády. Přesto odhrne ze svých zad šedý závoj a na moment z něj unikne i silný pramen jejích havraních vlasů. I ten však v momentě odhrne ze zad a místo toho se objeví kulatý výstřih odhalující část ramen s nazlátlým odstínem. Při masírování cítíš zatuhlost jejích svalů, zdá se, jako by tato žena byla v neustálém napětí. Leitha zatím jemně nakloní hlavu a přivře oči. Na tvou otázku se jen pobaveně usměje. „Zatím jsem na to ani nepomyslela. Nevím, co si představit. Můj otec o vašem městě hodně rád mluvil, ale nemohl veřejně. Vychvalovat váš národ je velmi nebezpečné.“ Leithina se po těch slovech opět stáhne do určitého napětí, stejně jako její svaly na zádech. „Vaše ruce...“ Ozve se mladá žena po chvíli. „Cítím z nich zvláštní teplo. Vy...jste léčitel?“ Věnuje ti letmý pohled.

Osud Středozemě - 02. ledna 2012 13:44

Ogmar – V oáze, rozhovor s mladým Jižanem Chvíli se nic neděje, jako kdyby snad byl mladík hluchý. Poté se jeho tvář otočí k tobě. Snad mu teprve do uší vnikla tvá slova a on pochopil jejich význam a došel k závěru, že jsou určena tobě. Vyloudí ze sebe podivný zvuk údivu a prstem ukáže na sebe. Opravdu se diví, že jsi oslovil jeho! „Doma. Gobel Ancalimon.“ Vysvětlí po chvíli váhavým hlasem. Snad si není jistý, co říci a jak to říci. Obecná řeč mu dělá očividně problémy. Navíc to jméno ti nic neříká. Mladík si tě ještě chvíli prohlíží a poté se lehce nakloní a tajemně dodá. „Ty znát věci. Důležité. Pak naše vítězství.“ Oči mu bojovně zajiskří a na chvíli pevně stiskne jílec meče, jako kdyby měl už teď vystartovat do bitvy. Pak ale vše opět vychladne, on se narovná a jen si tě pohrdlivě prohlíží. „Nevím, proč zrovna ty.“ Dodá a odplivne si.

Eldaron - 02. ledna 2012 18:19

soukromá zpráva od Eldaron pro Královna pouště Dělám jen to co považuji za správné, a pomáhat Vám je pro mne správné... usměji se tiše a pokračuji v tom aby její svaly došli uvolnění.... Jste královna pouště, a já jsem jen králův syn, proto si myslí že pro Vás nedělám více... vytáhnu malý flakónek s olejíčkem a lehce si jej nanesu na dlaně a prohřeji jej než se znovu pustím do masáže.... Musíte zvolnit, doufám že z Vás to napětí v naší zemi opadne, až budete se svým lidem v bezpečí, jinak Vás takto budu navštěvovat častěji... lehce se věnuji tomu jak mé ruce a prsty nacházejí napětí a jemným tlakem a pohyby jej posílají pryč.... I když, mě osobně by to vůbec nevadilo.... vydechnu a zavřu na chvíli oči, její pleť a černé vlasy, její tvář, její tvrdost a křehkost zároveň.... Vaše zem musí naši docela nenávidět co? Několikrát se snažili dobít nás silou, a pokaždé jé lid Středozemě dokázal odrazit a zahnat, můj otec dokonce dobil před staletím umbar, ještě jako obyčejný hraničář...Kéž by naše národy našli společnou cestu, a né neustále sváry a křehké příměří.... Když dokončím masáš, rychle ji přes záda přehodím svůj plášť a začnu ji zahřívat.... Omluvte mne a neboj te... přitisknu ji k sobě a lehce ji začnu masírovat ještě spánky.... Léčitel? Dalo by se říct, všichni z královské linie Numerojců mají léčitelské schopnosti, aby svůj lid mohli chránit i léčit... usměji se.... Povídejte mi něco o Vás paní prosím Vás

Canys Taffylee Tripe - 04. ledna 2012 18:01

V haradaském vězení Je sice milé slyšet zase kapitánův hlas, ale nejde v něm nerozpoznat bolest. Zatímco jsem si já povídala o harfách, musel se on zmítat v bolestech. Až se zastydím, že mě samotnou dokáže odrovnat jen pochroumané zápěstí, ovšem pořád si ho tajně tisknu k hrudi. Z mého přemítání o fyzických stavech mne vytrhnou až Frinovy otázky. Ano, s kým jsem to vlastně mluvila… v paměti se vracím zpět k prvnímu rozhovoru s Ysmin. Vybavuji si její hlas, její vlídnou tvář, vše co mi řekla. Jsme v Haradu…v severním myslím. Kraj Haruzan, město Ramland, ne, Ramlond, tak to je…. snažím se nejdříve popsat naši polohu s nadějí, že kapitánovi ty názvy vyznějí jakkoliv známněji, než li mě. Největší zvíře je nějaký sultán, ale ten je podle všeho úplně jinde, v jednom městě dále po řece. Místní pán je tu pak jeden barevný tlouštík, člen klanu…Haruzi! Já, mluvila jsem s jeho ženou, Ysmin. Podle všeho plánují Středozemí převzít…myslím, že to všechno má co dočinění s princem. .. vyhrknu co nejrychleji všechny informace, jako bych je měla hned poté zapomenout, a také konečně vyřknu i mou domněnku. Poté chvíli čekám. Snad na další otázky, nebo snad až se Frin přišourá blíže k mříži. Roztřeseně vdechuji vlhký vzduch a také zápach kobkovitého vězení. Je možné, že mě za nějakou chvíli také odvedou, ovšem podle všeho bych usoudila, že ta chvíle jistě nebude kratší, než tato noc a také se jistě nevyrovná nekonečným chvílím stráveným na lodi. Co se mnou ovšem poté budou dělat, si netroufám říct. Mohla bych se zeptat kapitáne, ale jeho stav mi jaksi napovídá, že by mi neodpověděl, a i kdyby, nejsem si jistá, jestli to opravdu chci slyšet. Snad bych mohla místo něj ještě mluvit já… Pokud se nemýlím, tak by tohle vězení mohlo být pod palácem, ten je zase obklopován zahradami, jež jsou podle všeho dobře střeženy rozmístěnou stráží… snažím se mluvit pořád trochu k tématu osvětlování situaci, i když ji tyto skutečnosti spíše ponořují hlouběji do temnoty beznaděje. Z takto dobře hlídané pevnosti bude těžké se dostat bez toho, aby to její pán chtěl. Ovšem možná by bylo možné přimět ho k tomu, aby to chtěl… Zhluboka vydechnu a opřu se hlavou o mříže. Pokud to jde, prostrčím jimi i zdravou ruku směrem, odkud předtím vyšel Frinův hlas. Doufám, že jestli se ho dotknu, nebude to zrovna místo, kde by se nacházelo jakékoliv zranění. Vlastně ani nevím, proč ho chci tak moc v téhle tmě najít, snad to je stejný pocit, jako když v noci hledáte stěny, abyste se ujistili, že tam jsou, i když stojíte uprostřed vám dobře známé místnosti. Alespoň, že v této místnosti nejsem sama…i když nevím, kdo další kromě kapitána by tu ještě mohl v temnotě být.

Laif Dornwell - 07. ledna 2012 09:27

V hlubinách snů Ohlížel jsem se zmateně kolem když se ke mě nesli ozvěny mého hlasu a trochu bezradně se ohlédl opět za postavou mizející v dáli. Tohle mi trochu nahánělo strach a do srdce se mi zakousla i mírná nejistota, z tohohle všeho. Co jsem s tím ale mohl dělat? Nevěděl jsem si rady. Místo toho jsem pozoroval jak ta přenádherná bytost zas mizí v paprscích světla. A ve snaze dohnat jí jsem se rozběhl ale po zjištění že jsem nejspíše neudělal ani krok jsem se zastavil. Tohle bylo šílené. Začínal jsem být trochu naštvaný. Copak mi snad zkameněli nohy? Nebo mě sem schválně něco přikovalo aby sledovalo moji trýzeň? A pak se ozvala ta další slova po kterých jsem si s tichým, bolestivým brouknutím poplašeně zakryl uši. I když to nemělo cenu. "Ailité? Kdo to... Ach..." Chvilku mi trvalo než mi došlo koho tím myslí. Což mě překvapilo. Nikdy jsem tohle jméno neslyšel. Obzvláště ne u Naili. "Ale já... Já se jí nechci vzdát. Miluji ji!" Zvolal jsem a divoce se rozhlédl. Jsem tu skutečně sám? Tak jako tak jsem brzy znovu vyrazil ke světlu za ní. I kdybych měl běžet roky. Přes půl světa. Nechci se jí vzdát. Proč... By nepatřila mezi nás? Co je na ní tak zvláštního? Kromě toho že je tedy božsky krásná... Znovu a znovu jsem provolával její jméno v doufání že by se snad mohla otočit. Tohle mě začínalo bolet. Cítil jsem jako kdyby se ve mě něco trhalo na dva kusy.

Doromir Vřesík - 07. ledna 2012 14:22

Na hranici Rohanu Dnes jsem projel Rohanskou bránu a dostal jsem se přes řeku Želíz. Všechno proběhlo bez problémů. K večeru kolem 7 hodiny jsem se utábořil asi tak dvě míle za řekou ne hezké louce. Všude je klid jen občas projede nějaký poutník. Udělal jsem si skromnou večeři z mých bohatých zásob a u večeře přemýšlel co budu dělat dál. Nakonec jsem se rozhodl, že pojedu Do Edorasu, kde a pokusím se si sehnat nějakou dobrou práci při které budu moct hodně cestovat. Nakrmil jsem svého koně a šel spát, i když je už ve Středozemi relativně bezpečno, tak jsem si svůj meč schoval u sebe.

Osud Středozemě - 08. ledna 2012 23:03

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro S Leithou „Královna pouště..“ Usměje se Leitha. „To mi přidělujete titul, kterého nejsem hodna Poušti nikdo nevládne, ona vládne nám a my se podle ní řídíme.“ Poté si lehce povzdychne. „Člověk nemyslí na sebe, když se k němu upírají oči těch, kteří si sami bez vás nedovedou pomoci. I vy to, princi, poznáte. Ale nakonec..“ Znovu se usměje, i když trochu posmutněle. „Nakonec z toho máte radost, když jim pomoci dovedete.“ „Nemohu vás více obtěžovat.“ Snaží se Leitha namítnou, ale její hlas je trochu zastřený a její kůží projde nové napětí – ne to, které přichází po tvrdé práci, ale napětí, které je plné očekávání. Po chvíli mlčení se znovu odhodlá promluvit, přičemž hlas má více zvládnutý. „Na to se nedá takto odpovědět. Harad už dlouho není jednotný. Ani za vlády Temného pána nebyly naše země jednotné a já už dnes nyní pochybuji, že se to někdy napraví, přestože jsem o tom jako dítě snila. V našem království pro nás byl Gondor vzorem a to se stalo naší záhubou.“ Jakmile tvé ruce opustí její ramena, lehce se zachvěje zimou, přestože se vyskytujete na okraji pouště. Tvůj plášť tedy přišel akorát vhod. Poté však jen překvapeně vydechne, když ucítí tvé tělo blíž. Velmi dobře můžeš cítit její nervózní rozechvění, které se snaží ovládnout. „Velmi dobrá schopnost pro ty, kteří mají svůj lid chránit a opatrovat.“ Uznalým hlasem přizná a poté se tiše zasměje. „Nevím, co bych vám řekla, ale když si to přejete, je to to nejmenší, co pro vás mohu udělat.“ Na chvíli se odmlčí, ale poté začne tiše vyprávět. „Narodila jsem se v An Sakal. Je to menší město poblíž přístavu Has Adri a Gobel Mírlond. Všechna tato města byla spojena v jeden královský svazek. V této době byl králem můj otec Osian. Naše města byla celkem bohatá a nakloněná severu, tedy vašim zemím. Obchodovali jsme s Amon Eithel. Toto město nejspíš znáte, žilo zde velmi mnoho lidí z vaší země. Nevládla mezi námi nenávist, spíš naopak. Snažili jsme si vzájemně porozumět.“ „Nikdy jsem se neměla stát královnou. Můj dar života měl být zasvěcen bohům a já jsem s tím souhlasila. Vždy jsem více byla nakloněna duchovním věcem než světskému ruchu. Dlouhý čas jsem pobývala v našem chrámu v horách nad městem v osamění, doufaje, že najdu odpovědi na své otázky. Ale nebylo mi přáno. Bohově tomu chtěli jinak.“ „Můj otec nesouhlasil s válkou a své muže do ní neposlal. Po prohrané válce, kdy jsem se narodila, se prý zdálo, že získá svým názorem větší přívržence. Ale stal se pravý opak. Ti, kteří prorokovali zkázu Haradu, byli nyní ještě více zatracováni.“ „Vše se stalo velmi rychle. V době, kdy jsem hledala pravdu boží, vzrostla moc císařství Gobel Ancalimon, které tvrdě bojovalo za svou pravdu. Všichni, kdo v ní nevěřili a nechtěli v ní uvěřit, museli zemřít. Jejich moc přišla až na naše hranice. Už jsme byli osamoceni, naši přátelé byli mrtví nebo na jejich straně.“ „Je to asi rok, kdy vypálili mé rodné město. Můj otec zemřel v boji a bratra popravili.“ Dokončí poněkud stroze Leitha a zavře oči. Je zřejmé, že nezmínila vše, snad toho ani není schopná. Prozatím.

Osud Středozemě - 08. ledna 2012 23:04

Than – Vězení „Haruzi... Klan? A já myslel, že se tak jmenuje jen široká říční oblast. Ach bože, nic o Haradu nevím...“ Zhrozil se Frin. „Ale Ramlond. Ramlond to je. Je to přístav u moře. Když jsme procházeli městem, tak bych ho nepoznal, v životě jsem tu nebyl...“ Poté se na chvíli odmlčel. Přerušilo ho až tvé povídání o paláci a poloze vězení. Tvé následné hmatání po troše útěchy je bohužel neúspěšné. Lapáš jen po prázdnotě. „Víš... Stále přemýšlím nad tím, co s tím princem. Mě se na něj taky ptali...“ Ozve se opět Frin. „I kdyby ho chtěli zabít, tak mi to vše nedává smysl. Oni se tváří, jako kdyby se jeho smrtí něco vyřešilo. Ale Gondor jim nepadne k nohám jen kvůli tomu, že zemře dědic trůnu.“ Kupodivu to znělo celkem bojovně, ale pak se Frin zarazil. „Teda, nechci říct, že pro nás není princ důležitý. Ale...rozumíš mi, Than...?“ Optá se, jakoby se bál, co na to řekneš. „Obávám se, že s výslechem budou pokračovat hned zítra. Than, jen doufám, že...že nebudou vyslýchat tebe...“ Hlas se mu trochu třásl, když vyslovil to, co i tebe napadlo. „A ať mi dělají cokoliv, nic neprozrazuj. I když jim stejně nemáme, co říci. Vlastně nechápu, co chtějí zjistit...“

Osud Středozemě - 08. ledna 2012 23:04

Doromir – Noc na rohanské pláni Za zvuku škubání trávy tvým koněm jsi velmi rychle usnul. Přeci jen celodenní pobyt na čerstvém vzduchu udělá své. A sen? Ten nepřišel a pokud ano, tak sis ho rozhodně nepamatoval. Ale možná to bude tím probuzením a tvým nečekaným nočním návštěvníkem. Nejprve ti přišlo, že se zvedl vítr. Tomu by si možná nevěnoval takovou pozornost, ale když tvůj kůň začal neklidně frkat a nakonec se vzepjal, přeci jen si mohl tušit, že se něco děje. Nebe bylo jasné a plné hvězd, ale brzy si svým vycvičeným zrakem odhadl, že něco tu nehraje. Netrvalo to dlouho a odhalil jsi, že po nebi se pohybuje velmi rychle černá skvrna. Skvrna tak velká, že nemohlo jít o ptáka. A přesto jsi postupně rozeznával křídla. Rozeznával proto, že se to ono začalo k tobě snášet. A to velmi rychle! Kůň se už téměř mohl zbláznit strachy a hrozilo, že se brzy urve a uteče. Možná by ses mu ani nedivil, i ty jsi měl chuť utéci. Ale mělo to cenu? Než jsi se mohl rozhodnout, stál ten tvor před tebou. Byl černý jako noc, ale v měsíčním svitu jsi si ho mohl velmi dobře prohlédnout. Byl obrovský. Dvakrát větší jak vlk, ale mohutný jako medvěd. Jeho černá, tvarem netopýří, ale mnohonásobně větší křídla zakončená ostny se leskla a zčásti byla i potrhaná. Až nyní sis povšiml, že na krátké černé srsti se tu a tam leskne rudá krev. Kolem hlavy měl havraní hřívu, které též byla zkrvavená. Vypadal nadmíru rozzuřený a netrpělivě těkal pohledem mezi tebou a tvým k smrti vyděšeným koněm. A pak zařval. Jeho hlas se nesl přes celé hory a tvůj kůň už to nevydržel, utrhl se a pelášil do noci. Jediné, čeho sis všiml, že míří na východ. Ale více by jsi se měl zajímat o to, co stojí před tebou. Protože té potvoře zbyl nyní už jediný cíl. Ty.

Osud Středozemě - 10. ledna 2012 11:14

Laif – Probuzení do nového dne Tvůj sen se pomalu začal rozplývat a tobě po něm zbyl jen pocit nejistoty a zoufalství. Naili ti zmizela z očí, světlo, které ji obklopovalo, pohaslo též a zůstala jen temnota. Zbytek noci jsi spal relativně klidně, ale když jsi ráno pomalu otvíral oči, pocity ze snu stále nezmizely. Nakonec jsi chvíli musel přemýšlet, zda se to opravdu nestalo. Netrvalo to dlouho a jako kdyby někdo tušil, že jsi se probudil, rozhrnul se závěs a dovnitř vstoupila žena středního, vlasy schované pod šátkem a oblečená v šedé šaty se zástěrou. Na tváři měla celkem sympatický poloúsměv, který jí tvořil krásné vějířky vrásek v koutcích. „Dobré ráno. Jak se cítíte, mladý pane? Ne, ještě se neposazujte, vašim zraněním by to neprospělo. Nejdřív vám je převážu.“ S jemností a šikovností odkryla deku, vyhrnula oděv, kde bylo potřeba, a nejdříve ti převázala obvaz na ruce a poté i znovu očistila ránu na trupu. Bez bolesti to samozřejmě nebylo, ale dalo se to vydržet. „Ještě si tu nějaký čas u nás odpočinete.“ Konstatuje tvá ošetřovatelka a když skončí práci, znovu se na tebe usměje. „Ale teď snídaně. A bez odmlouvání.“ Takže nezbývá nic jiného, než se touto ženou nechat nakrmit. Má pro tebe připravenou misku s teplou sladkou kaší a k zapití trochu mléka. Nakonec snad i přiznáš, že to přišlo k chuti a že člověk se cítí posilněný. Když dojíš, respektive jsi dokrmený, chystá se ošetřovatelka k odchodu. Ale ještě předtím tě osloví. „Jak se celkově cítíte? Náš král by vás rád navštívil, ale jedině, když se budete cítit dobře.“

Osud Středozemě - 10. ledna 2012 11:14

Naili – Probuzení do nového dne Ať už si ve svém snu jednala jakkoliv, ráno jsi otevřela s pocitem, že budeš muset něco důležitého udělat. Že je nejspíš načase promluvit. Snad to s někým nejdříve probereš, nebo rovnou půjdeš za těmi povolanými, kdo ví. Každopádně tě brzy po probuzení navštívila ošetřovatelka. „Cítíte se dobře, má paní?“ Byla velmi mladinká, ale zdálo se, že svému oboru dokonale rozumí. Zběžně ti zkontrolovala oči, sáhla ti na čelo, zkontrolovala tep, ale jen velmi špatně skrývala, jak na tebe zaujatě zírá. Když jí snad došlo, že to bylo poněkud trapné takto na tebe civět, jen plaše ukázala ke stolu. „Zde je vaše snídaně.“ A víceméně utekla. Nezbývalo tedy než se najíst. Šlo o sladkou teplou kaši a trochu mléka. Sice to nebylo nijak honosné jídlo, ale za to chutné a rozhodně dodávající síly. Možná jsi čekala, že se ošetřovatelka vrátí, ale nestalo se tak. Mohla jsi tedy opustit svůj „pokoj“? Snad ano, nicméně by to možná stálo za zkoušku. Stačilo jen nakouknout zpoza závěsu a bylo jasné, že nový den se rozběhl v tomto domě plnou silou – ošetřovatelky tu pobíhaly, zalézaly za různé závěsy, znovu vylézaly. Trefit k východu by asi bylo těžší, ale trefit Laifův „pokoj“ by tak těžké nemuselo být.

Osud Středozemě - 10. ledna 2012 11:14

Dain Je jasné, že obě ženy mají o zábavu postaráno. Ostatně mají si toho hodně co říci. A Galenovi se to možná dost hodí, protože jeho pohled je velmi výmluvný – utéct, utéct a znovu utéct. Ani se mu nedivíš – být opilý před dívkou svého srdce není zrovna vhodné. Proto tedy spolu opustíte zahradu. Ať už se do večera věnuješ čemukoliv, po setmění si tě Anabel se Sairou stejně najdou. Ženským se asi nedá utéci. Saira vypadá nadmíru spokojeně a konečně trochu vypovídaně. Je totiž o poznání klidnější. Ale Anabel ti v první nestřežené chvíli tiše sdělí to podstatné. „Nic si nepamatuje. Ví, že je zdaleka, ale neví odkud. Myslí si, že byla dlouho nemocná a že se ztratila. Ale nikoho nepostrádá.“ Více ti nesdělí, protože dál pokračuje vždy směrem k tobě v Obecné řeči a poté to překládá Saiře. „Pokud byste chtěl, mohl byste vy i Saira přespávat v domě mého bratra.“ Saira okamžitě souhlasí a není divu. Domy uzdravování mohou být pro mladou a zdravou dámu celkem nudné. Takže i když třeba netoužíš po nějaké společnosti, Saiřin pohled je natolik neoblomný, že ti nezbývá, než přikývnout. Společně se tedy znovu vydáte do města. Vaše cesta je naplněna hlavně řečí Anabel a Sairy. Anabel jí téměř mohla dělat maminku, sice velmi mladou, ale stejně. Navíc jí dovede být asi nejblíže. Aspoň takto to vypadá. V kovárně vás s radostí znovu uvítá Lucas a samozřejmě vám vyhradí jen roztomilý pokojík. Jeho jedinou nevýhodou je, že má jen jednu postel, ale tomu druhému, který bude spát na zemi, nanosí Lucas dostatek houní, aby se vyspal pohodlně. Ještě než zamíříš spát, znovu se k tobě přitočí Anabel. „Víte, to co jste o ní vyprávěl a co vím o těch dětech, kteří jako Vidoucí odešli... Mám dojem, že u Sairy... Něco zůstalo. Některé věci jí jdou velmi rychle. A...některé myšlenky.. Neodešly zcela. Ona to zatím asi ani netuší, ale až něco vyhrkne, nemusí to být vůbec nesmysl.“ Poté se ale Anabel trochu unaveně pousměje. „Ale už dost. Nechme ji také trochu žít. Dobrou noc.“ Rozloučí se s tebou a zmizí do svého pokoje. Když ty vejdeš do vašeho, najdeš už Sairu spící. Po klidné noci (a velmi rychlé) však do vašeho pokoje zasvítí ranní sluníčko. To by ještě nebylo tak nejhorší, ale brzy po těchto paprscích na tebe zazáří dvě menší sluníčka. Chvíli ti možná trvá odhadnout, o co jde, ale brzy rozeznáš zářící oči Sairy. „Dobré ráno, pan Dájn.“ Promluví na tebe s přehnanou artikulací, ale o to zářivěji se usmívá. „Co my dva dnes dělat?“

Laif Dornwell - 10. ledna 2012 13:13

Ráno dalšího dne Jen co jsem otevřel oči ihned jsem se zmateně ohlédl. Připadal jsem si najednou velmi divně. Promnul jsem si rukama oči a slabá bolest v těle mi pomohla se navrátit do reality. Všude kolem byli známé závěsy mého "pokoje", zpovzdálí se sem nesla hromada zvuků kterým jsem ale nevěnoval moc pozornosti. Když jsem se probral ze spánku uvědomoval jsem si, co se mi to vlastně zdálo. Bylo to tak... Nepříjemné a... Děsivé. Nemůže to být pravda. Nechci se Naili vzdát. Nebo Ailité? Z tohohle jsem zmatený. Mihlo se mi hlavou mezitím co jsem se už zvědavě ohlédl po přívětivé tváři staré, milé ošetřovatelky. Její úsměv donutil i mě se pousmát. "Když vám řeknu že bylo už i líp uvěříte mi?" Pronesl jsem trošku žertovně a uvolněně se natáhl. Snažil jsem se nedívat dolů, na svá zranění. Jednak by to nebyl příjemný pohled a jednak nechci vidět jak mi je ta paní ošetřuje. A asi jsem udělal i dobře. S prvním náznakem bolesti jsem tiše usyknul a radši zavřel oči, a stisknul zuby. Až když bylo hotovo jsem si úlevně oddychnul. Moc se mi nelíbilo že jsem musel zase ležet. Chtěl jsem už zas chodit po svých. Kam se mi zachce, nebo tam kam musím... A hlavně bych rád aby mě nohy donesli za Naili. Mám jí říct o tom co se mi zdálo? Nebo si to nechat pro sebe? Tohle byla těžká volba. Ale tak... Zatím se kvůli tomu nebudeme znepokojovat. Uvidíme. "To mám za trest že?" Prohodil jsem k ošetřovatelce s úsměvem a založil ruce na prsou. Pak jsem si připadal trošku trapně když jsem si uvědomil jak to asi vyznělo. "Ehm... Tedy... N-ne že by se mi tu nelíbilo Já j-j-jen že... No, omlouvám se." Vykoktal jsem až se mi na tvářích udělali mírné ruměnce. A mlčky, bez odporu se nechal nakrmit. Stejně by nemělo cenu se vzpírat. Ne tak dobrému a posilujícímu jídlu. Až to i mě samotného trošku překvapilo. S dobrým jídlem v žaludku nakonec bylo o mnoho lépe. "Děkuji vám." Pronesl jsem s trochu širším úsměvem a upravil si polštář za hlavou tak, abych se mohl uvelebit aspoň do mírného polosedu. Položil jsem si ruce na břicho a propletl prsty. Vrhl jsem na ošetřovatelku velmi zvědavý, překvapený pohled. To že by se tu za mnou mohl stavit král mě velmi vzrušilo. Proč by mě chtěl navštívit sám král? Že by šlo snad zas o nějakou novinku co se týkalo toho proroctví? Eeh, nebo to zrovna asi ne... Ale každopádně... Prohrábl jsem si vlasy a zkoumavě si prohlédl sám sebe. Následně se obrátil pozorností zas k ošetřovatelce a slabě pokývnul hlavou. "Dnes se cítím celkem i skvěle. Nevidím důvod proč by se tady velectěný král nemohl zastavit." Pohodil jsem lehce hlavou ze strany na stranu a upřeně jsem pozoroval závěs kudy ošetřovatelka odešla. Jako kdyby se tam mohl snad král zjevit každou chvilku. Byl jsem nervozní, netrpělivý, nadšený i šťastný zároveň. Hlavou se mi honilo co by po mě asi mohl král chtít.

Canys Taffylee Tripe - 10. ledna 2012 20:50

Vězení Nejsem moc nadšená, když se dozvídám, že kapitán o tomto místě také neví více, než jen pár okrajových informací. Zbystřím ovšem, když také zmíní prince. Tak nakonec to není jen má domněnka. Cítím se ale přecijen trochu nejistě Mě se na něj taky ptali… Tak ohledně tohoto ho vyslýchali? Nervózně se kousnu do rtu. Třeba ho nechtějí zabít… odporuji tiše kapitánovi, když vzdorovitě odmítá tvrzení tlustého zbohatlíka. Ovšem, musím přiznat, že s ním souhlasím. Kdyby prince opravdu zabili, spíše by to vyprovokovalo válku a ne podrobilo jim celou říši bez boje. Když se mě optá, skoro ihned přikývnu a jen těsně se zastavím hlavou před tvrdou mříží. Jak ale hned po chvíli ticha dojde, nejde toto komické gesto v temnotě cely vůbec zaregistrovat. Rozumím… řeknu tedy do neprostupné tmy. I když si nejsem úplně jistá, jestli chápu bojovného ducha. Když se dřevo našich domů přeměnilo na popel, nikdo nebojoval. Nikdo se nebránil, nikdo neodporoval… Snad je lid Středozemí více motivovaný. Povzdechnu si. Když ovšem kapitán přejde k jedné z mých předešlých myšlenek, trochu sebou škubnu. Jeho roztřesený hlas buď naznačuje, jak hrozné to bylo…a nebo vyjadřuje rozmilý strach o mě. Samozřejmě to tedy musel být až příliš strašný zážitek. A ať mi dělají cokoliv… myslí si snad, že na mě opravdu nedojde? Vždyť teď to řekl. A nebo je s tím už tak smířený? Neřekl ani nic, když jsem mluvila o útěku…myslí si snad, že tu zemře? A nemáme jim co říci? Nesmím jim nic říct? Pravda je ovšem taková, že jsem se sem dostala právě příslibem možnosti, že bych něco řekla. Už jen ta skutečnost, že nás tu drží, musí značit, že si myslí, že něco víme. Otázka je, co přesně chtějí slyšet. Je tu totiž přeci jen možnost neříct nic, ale tvářit se, že říkáme vše, nebo říci vše a tvářit se, že neříkáme nic. Vše je to jen otázka správných odpovědí na ty správné otázky. Ovšem kdyby chtěl člověk podniknout něco takového, musel by odpovídat… znovu se zadívám kapitánovým směrem. Třeba toho víme víc, než si sami myslíme. snažím se nějak dopátrat odpovědi. MUSÍ tu přece být něco, co mě ještě nenapadlo. Nějaké východisko, nějaká odpověď. Pokud si barevný tvor myslí, že my jsme dost důležití na to, aby si nás kupovat a hledal informace, tak takoví asi i budeme. Záleží jen na úhlu pohledu. Teď to ale nemá moc cenu řešit, máme spoustu času, alespoň tedy do rána. Teď je tma. poslední větu trochu zdůrazním. Nejsem si jistá, jak dlouho je tu kapitán zavřený, nebo jak dlouho ho vyslýchali. Jistě bychom si měli odpočinout, možná se něco dalšího, něco důležitějšího, dozvíme později. Snažím se být trochu optimistická a také kapitánovi dopřát určité množství klidu. Vlhké vězení sice není moc pohodlné, ale i zde se může člověk popřípadě dobře opřít a usnout. Musím znít jako úplné dítě, neuvědomující si skutečnost, že zrovna oba sedíme v temné kobce, ale nic lepšího mne zrovna nenapadá. Opravdu se potřebujeme dozvědět něco víc. Každý kousek nám pomůže odkrýt ten další, a nebyl přesně toto i úkol samotného knížete? Zjistit co haradští chtějí? myslím, že nám ani nezbývá nic jiného, než čekat do rána, a pravda je, že od pobytu na lodi jsem také ještě nespala a ve tmě se, jak je známo, spí velice dobře.

Eldaron - 10. ledna 2012 20:52

soukromá zpráva od Eldaron pro S Leithou Dobrá tedy, ale kdyby poušt měla královnu byla by jste ji dle mého názoru vy, vždyť vy jste pro svůj lid jako pramen uprostřed pustiny, bez Vás by nedokázali žít... stále ji držím ve svém objetí, a cítím jak se chvěje, a i když nejsem zrovna zběhlý v těchto věcech, dojde mi že to nebude zimou...ani na koni to asi nebylo zimou.... Problém je, že Váš lid hledá pořád to rozdílné, namísto sjednocení, tak jako můj lid může ten váš naučit spoustě věcí, může váš lid naučit můj zase to v čem vyniká...navíc, jsou jak u Vás tak nás taci jež popichují ty rozdíly mezi lidem.... vydechnu a zavřu oči, na chvíli, nevím proč ale její vůně a blízkost mi najednou připadají tak zvláštně, je to tak jiné, pečovat o tuto ženu než o zraněné...něco ve mě začíná volat na poplach, možná srdce které se rozbušilo když vycítilo její rozpaky... Přesto ji pozorně poslouchám když začne vyprávět, na něco ji kývnu, o tom městě jsem již slyšel, něco mi příjde absurdní, ale asi to je prostě v jejich národě.... Pak bych možná měl bohům poděkovat, že jste se stala vůdkyní svého lidu, a né jejich služebnící, asi bychom se nikdy nesetakli, a nedali tak konečně najevo všem že naše národy mohou žít pospolu v míru a porozumění... usměji se i když vím že její blízkost na mě působí stejně jako tá má na ni.... Vaší rodiny je mi velice líto,snad čas vše uklidní, já sám bych asi nebyl tak silný, příjít o matku a otce, neboť jsem je dlouhá léta neviděl..... pronesu tiše a pak se odmlčím..... Pokud je Vám mé objetí nepříjemné, stačí říct má paní, nerad bych Vás uváděl do rozpaků....

Dain - 10. ledna 2012 22:42

Nový domov Počuť niekoho iného rozprávať po východniarsky potešilo Sairu ešte viac, ako návrat Galena. Koniec koncov, mládenec sa k nej ani moc nehlásil. Asi bolo okolo príliš veľa ľudí. Alebo bol opitý. Heh, dnešná mládež nič nevydrží. Spokojne sa usmial. O jednu starosť na krku menej. Mohol sa ísť spokojne natiahnuť. A plánovať, čo bude ďalej... O tých pár hodín, keď ho Anabel, odprevádzajúca Sairu k lôžku našla (presnejšie, zakopla o neho), už vedel, čo ďalej. A stihol aj trošku vytriezveť. Rozhodne mu to myslelo jasnejšie. "No, aspoň niečo." vydýchol si uľahčene, keď zistil, že si Saira moc toho nepamätá. Dnes to bol deň dobrých znamení. Skutočne mu bola ako dcéra. O to ťažšie bude odísť... Ponuka, že by mohli bývať u Lucasa v dome ho úprimne zaskočila. Snažil sa jej to vyhovoriť, s tým, že si na pár dní zaplatí hostinec, ale... Saira bola neoblomná a trvala na tom, že kam pôjde ona, pôjdem aj ja. Toto bude skutočne ťažké... Pokojík bol malý, bol pekný a hlavne, bol jednoposteľový. "Vidíte, keby som šiel do hostinca, mal by som posteľ. Pohodlnú posteľ, po dvoch mesiacoch spania na tvrdej zemi v divočine..." povzdychol si smutne a rozložil si svoje spacie nádobíčko na drevenú (aspoň že tak, nemusel spať na kameni) podlahu. "Vy ste si ju tu nasťahovali, strážiť ju nebude iba mojou úlohou." odpovedal ešte Anabel. "Budem na ňu dávať pozor, ale skôr či neskôr budem musieť odísť. A skôr skôr, ako neskôr..." dodal ešte, zahľadiac sa na Sairu, uvelebenú v posteli. A na kopu kožušín, ktoré tam pred chvíľou rozhodne neboli a ktorá sa mali stať jeho lehoviskom. Rozlúčil sa, ľahol si a zaspal. A našťastie sa mu nič nesnívalo... Ráno prenikol prvý lúč svetla skrz medzeru v okeniciach priamo jemu na hlavu. Zaksychtil sa. Nechcelo sa mu ešte vstávať. V kožušinách bolo teplo a pohodlne. Vonku bola určite zima. Hrozná zima, s ktorou sa mu potýkať nechcelo. Slnko zmizlo a nahradil ho intenzívny pocit, že ho niekto pozoruje. Otvoril jedno oko. Nad ním sa skláňala mladá drobná tvár plná napätého očakávania. Otvoril druhé oko. PO tváričke sa rozlial široký úsmev. "Jé, ty už rozprávaš po našom?" spýtal sa, v hlase zmes prekvapenia, potešenia a strachu, že teraz ju bude musieť počúvať nonstop. "My dvaja?" podivil sa voľbe slov. "Ty sa budeš učiť s Anabel a Galenom. Ja pôjdem nakupovať." zatváril sa prísne. "A teraz heš, musím sa obliecť." s úsmevom ju štuchol pod rebrá, aby ju dostal z izby. No, a čo s načatým dňom... Všetky tie bežné ranné úkony, s výnimkou raňajok. Na stole Lucasovi nechal mincu, ktorá približne zodpovedala tomu, čo by pýtali v hostinci za dve osoby. Samozrejme, nechal ju tam tak nenápadne, aby nikto nevedel, že je od neho. A potom... Nákupy, ako už povedal. Sušené mäso, trvanlivé sucháre, mapu, sušené ovocie, nejakú tú kožušinu, ktorú si bude môcť prirobiť k brneniu, aby mu nebola taká zima... Proste všetko, čo bude potrebovať pre svoju nadchádzajúcu cestu. Šípy do jeho loveckého lučíku, náhradnú tetivu. A raňajky. Och ano, výborné, sýte, obrovské raňajky v prvom slušnejšie vyhlížejícím hostinci...

Ogmar - 16. ledna 2012 10:53

Oáza - rozmluva Ostrý a otravný písek mě pálí po celé zadnici. Nabručeně se zavrtím, zrovna ve chvíli kdy ke mě človíček promluví. Když konečně uvidím i jeho pohled, obličej a především ucítím jeho pot, jsem si jistý, že to je jen mladičký jedinec. Když jeho hnědý prst ukáže na sebe, tak jen kývnu. Jest-li se mnou budeš mluvit jak se psem, ukousnu ti hlavu.... Nevím, zda jsem vůbec schopen takovou hrozbu splnit...ne nejsem. Ne ve stavu v jakém jsem. Ne se svázanýma rukama, hrdlem vyprahlým ke chcípnutí a zadnicí přilepenou k písku. Človíček konečně otevře pusu. Slova z něj jdou nějak trhavě. Asi je v obecné řeči stejně dobrý, jako každej jinej skřet. Když se nad tím, zamyslím ani já sám nejsem zrovna důkazem skřetí výslovnosti obecné řeči. Často mi dělali problémy složitá slova jako, profafonální a jiná. Lidé jsou prostě divní...skoro stejně jak špičatá ucha nebo polopáteřníci. Když mi naznačí, že mohu znát něco co chtějí slyšet, vyplanou mi na mysli slova která mi pověděl Alef. On tlachal něco o přežití...nebo spíš vítězství Haradu nad Gondorem a Rohanem. Popravdě mi to je jedno. Jak praví skřetí pořekadlo, "Když lidi bít, skřetí hnít. Když lidi dobít, skřeti vylízt a zabít vše, sežrat vše, znásilnit vše a sebrat vše." Staré dobré moudro. Další jeho reakce jsou pro zelenáče naprosto jasné. Je příliš vzrušený. Nad jeho plivancem se rozesměju, hlasitě, i když mi to vyprahlé hlasivky nedovolují, směji se dál, dokud nemám dost jeho chování. Nakonec jen vzhlédnu a probodnu chlapečka rudýma očima, plnýma žílek a zarputilé nenávisti vůdči všem lidem. Úsměv mi zbrázdí mou tvář a popraskané rty ukáží krev (pokud ještě vůbec nějaká v mém těle v tom vedru teče), která steče k mým rtům. Velké tesáky odhalí další špičaté zuby. Když zvládnete, vy hněďáci chcípnout v boji s severskýma... Olíznu si krev okolo rtu. Tak máme aspoň nějaký společný cíle. Mno ale...furt si mi nevysvětlil proč jste zabily tamty hněďáky a vzaly mě sem. Hlas mám pevný, chraplavý a starý. Taky se tak cítím. Nechápu jak mohou ti blbí lidé na tom propadeném ohnivém kruhi v modři vydržet dlouho...chybí mi temnota a vlhkost jeskyní...

Osud Středozemě - 16. ledna 2012 21:24

Laif – Návštěva krále Ošetřovatelka se jen usmívá, když cítíš rozpaky nad tím, co jsi řekl, ale více se k tomu nevyjadřuje. Když odejde, stačíš se akorát párkrát nadechnout, znervóznět a už se ozve mužské odkašlání si. Závěs lehce poodhrnula mužská ruka a před tebou se objevila tvář Aragorna, který opatrně nakoukl do tebou obývaného prostoru. „Neruším?“ Obrátil se pohledem na tebe a když jsi ho neodmítl, vstoupil dovnitř. Jemně ti kývl hlavou na pozdrav a usadil se do křesla, stojícího u tvého lůžka. „Jsem rád, že tě, Laife, znovu vidím v Minas Tirith a že jsi našel podle svého svůj sen. Doufám, že se brzy uzdravíš.“ Usměje se král přátelsky. Zdá se celkem dobře naladěn. „Jaká byla vaše cesta a co se vůbec přihodilo?“

Osud Středozemě - 16. ledna 2012 21:25

Than – Vězení Po chvíli mlčení Frin chabě přitaká. „Možná máš pravdu. Pak ale netuším, co chtějí slyšet.“ Unaveně si povzdechne a poté trochu překvapeně zopakuje tvá slova. „Teď je tma? Noc? Ani nevím...“ Takže jsi se nemýlila, neměl pojem o čase. A tebe to nyní podle všeho čeká také. V té obrovské tmě, která vládne i ve vašem vězení, bohužel nevidíš Frinův slabý úsměv, která způsobí tvá slova o tom, že byste si měli odpočinout. Můžeš vnímat jen jeho tichou odpověď. „Dobrou noc, Than.“ Poté už se ozve jen šourání, povzdech a nakonec nastane ticho, hluboké ticho, které nic nepřerušuje. Za normálních okolností by v takovém prostředí bylo nejspíš dost těžké usnout, ale tvá únava je obrovská, takže nakonec zavíráš oči a upadáš do tvrdého, ale značně neklidného spánku. Ale pak tě přeci jen něco vytrhne. Tiché „ťap, ťap, ťap“ a podivná mdlá záře. Chvíli máš ještě dojem, že je to sen, ale když se ozve tiché „Than“, dojde ti, že ten hlas znáš příliš dobře. Pomalu rozlepíš oči a ve světle lucerny rozeznáš tvář Alii. Vypadá velmi starostlivě a nevyspale. Rychle k tobě dřepne, takže ti nyní svítí akorát do obličeje, což už tě probere dokonale. „Than!“ Vykřikne tlumě Alia znovu a pak cosi řekne ve svém jazyce, podle tónu řeči odhaduješ, že pořádně zaklela. „Co tě to popadlo? Proč jsi tak mluvila?“ Její oči zračí překvapení, ale určitou dávku obdivu.

Osud Středozemě - 16. ledna 2012 21:25

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro S Leithou „To..to jste řekl opravdu krásně.“ S rozpaky přizná Leitha a její tváře zlehka zčervenají. Oči raději sklopí, snad chce zakrýt dojetí. „Máte pravdu.“ Zmůže se nakonec k odpovědi, když má hlas přeci jen o něco pevnější. „V každém plemeni a v každém národě se najdou ti, kteří mají největší zálibu v tom, aby druhým škodili. Mrzí mě, že v Haradu to nyní převládá. Tito hlupáci ovládají lid a ti, kteří bojují o holý život se jimi lehko nechají smýkat. Člověk se nemůže rozhodnout dobře, když jedná jen v rámci vlastního přežití.“ „Mé kroky určitě musely vést bohové.“ Usměje se i ona, i když o poznání smutněji. „Zpočátku jsem tomu nechtěla věřit, nechtěla jsem zastávat tuto pozici, ale nyní jsem za to ráda. Dává mi to ohromné zkušenosti, velké poznání a v neposlední řadě... Jsem mohla poznat vás.“ Na malou chvíli se na tebe podívala se zvláštním leskem v očích. „Ne, já...cítím se u vás bezpečně. Nevím, jak si to vysvětlit..“ Znovu k tobě obrátí své oči. Jsou nádherné, hluboké, plné porozumění a citu. Už nejsou tak tvrdé a neoblomné, ale jejich tmavá barva hřeje a zároveň taje pod tvým pohledem. „Proč jste byl od svých rodičů tak dlouho odloučený?“

Osud Středozemě - 16. ledna 2012 21:26

Dain – Rozloučení bude těžší, než by se zdálo Saira sice protestovala, což už mimochodem nezvládla jen v Obecné řeči, ale z gestikulace to bylo poznat, avšak nakonec ve své dlouhé košilce vypochodovala z pokoje a po zbytek dne jsi ji neviděl. Mimo jiné – tvářila se velmi uraženě. A navíc jí to tak velmi slušelo. Být jejím otcem, mohl by si být náležitě pyšný. Ale možná jsi tu pýchu pocítil i tak. Kovárna už se probouzela stejně jako celé město, ale kupodivu se ti podařilo celkem nepozorovaně proniknout ven. Potraviny si pořídil velmi rychle. Z map sis mohl dlouze vybírat – který kraj? Jak moc podrobně? Nějaké zaměření? Zdejší kartografové byli nejspíš dost zběhlí. I co se týká výběru kožešin, mohl sis posloužit nepřeberným množstvím. Různé zpracování, různá zvířata. Ale bylo to poněkud dražší, takže záleželo na tobě. Šípy i tětiva už byly také ve tvém ruksaku, když tě do nosu udeřila vůně smažených vajíček a dokonce si měl dojem, že si uslyšel zakřupání čerstvého chleba. Ihned jsi vyčmuchal, že libá vůně pochází z hostince naproti. Neváhal si a zavítal jsi. Snídaně byla na stole v cuku letu a navíc za příjemnou cenu. Hostinský nebyl příliš hovorný, ale jinak sympatický. Ihned ti bez řečí nalil dobré tmavé pivo. A musel jsi uznat, že bylo vynikající. A jak byl tvůj pohár prázdný, dostal si pivo nové. „Další vejce? Vypadáte hladově.“ Přitočí se k tobě nejspíš hostinského žena. Je to růžolící se dáma, trochu kypřejší postavy, ale smějící se jako sluníčko. „A co pivečko? A nechcete přijít i na oběd? Syn se vrátil před chvíli z lovu a musím říci, že to srnčí bude báječné.“

Osud Středozemě - 16. ledna 2012 21:26

Ogmar – Oáza Tvůj smích sleduje mladík s velkou nelibostí. Vztyčí se před tebou, znovu si odplivne a když ani tak neskončíš, jednoduše tě pořádně kopne. Samozřejmě je ve výhodě – podnebí je na jeho straně a i lano, které ti znemožňuje pohyb. Mladík za svým hrdinským činem pronese ještě nějakou kletbu, které ale nerozumíš. Další větě nevěnuje pozornost, ale spíš jí nerozuměl, než by ji jen tak nechal být. Na to je příliš mladý a bojovný. Pak se ale pobaveně ušklíbne. „Oni jen oškubaní psi. Ty patřit největší císař, ne být pro nějaký...“ Poté zadrmolí mladík něco, čemu nejsi schopný absolutně porozumět. Ale snad šlo opět o nadávku. „Nebýt hrdý?“ Vyzývavě se na tebe podívá.

Eldaron - 17. ledna 2012 13:57

soukromá zpráva od Eldaron pro S Leithou Když mluví víc je k sobě přivinu, nevím proč ale její blízkost ve mě vyvolává pocit jako bych byl pro tu dívku štít jež ji chrání proti všemu okolo ní, co jí dere srdce a drásá duši.... Vždy a v každé době, v každém národě se najdou krsy, proč to tak je, je asi tím že lidská srdce jsou plná touhy po zlobě..... mávnu lehce rukou jako bych je chtěl od sebe odehnat.... Ale jsou tu i lidé jež dokáží tomu volání odolat, tak jako vy má paní, nebo můj otec s matkou... Usměji se na ni když se mi zadívá do očí a nepozorovaně se kousnu do rtu..... Jsem rád že nás bohové svedli dohromady, kdo ví co za prozíravostí Valar stojí....kdyby se mi nedostal do cesty mladík jež je zamilován do dívky vašeho kmene, byl bych nyní asi na severu, a dohlížel na výrobu zbraní a budování Arnoru, říše králů, která byla rozlomena díky Angmaru a nejednotě jejich následníků.... když se mě zaptá na rodič a proč jsem byl od nich odloučen, lehce se pousměji.... Jsem dítě hříchu, můj otec nemohl dostat mou matku dokud bude pouhopouhým hraničářem, jeho pěstoun, otec mé matky ale věděl o citu jeho dcery a svého chráněnce, a proto mu řekl že jí dostane jen tehdy až získá zpět korunu, a bude králem Gondoru a Arnoru ve starých hranicích, dříve ne, ale já se narodil dříve, o dost dříve řekl bych, láska byla silnější než oddanost, a tak jsem se zrodil tajně, je tomu skoro sedum desetiletí, když jsem se narodil, musel jsem tehdy být skryt, neboť můj děd o mě netuší, a velmi by se hněval, navíc, v době kdy jsem se narodil Sauron usilovně hledal linii králů aby ji zničil, a vzal lidem naději, proto jsem v patnácti letech, když už jsem byl dospělý, vyplul na moře, abych se pozdějí vrátil, plul jsem daleko, do krajů kde noha obyvatelů Středozemě nikdy nevkročila, a ještě dál, až za úsvit, a svítání, a ke břehům Aman, země neumírajích, chtěl jsem je spatřit, ale bylo mi umožněno se tam vylodil, říká se že žádný smrtlník nechce Aman opustit, ale já musel, mé srdce volalo po domově, po rodičích, po klidu, kterého se mi nedostávalo, neboť zprávy o válce o prsten ke mě nedolehly, a já nevěděl mám li se ještě kam vracet, vedl jsem své muže, hledal staré artefakty Numeronu, vedl sem vojska proti Harradu na uplném jíhu vaší země, nacházel poklady, nové přátelé, ale volání domova bylo silnější, nyní jsem zpět, a jak vidno,a pokud tomu nezabráním, budu muset použít meč....ale raději zvolím rozum... usměji se na ni, mimoděk, je to snad třetí posluchačka mého osudu, po rodičích, navíc v mém objetí a s pohledem který mě nenechává spát...... Jste nádherná dívka má paní.... pronesu tiše na chvíli sklopím tvář, ale jen na chvíli, pak ani nevím co mě to popadlo, ji vtisknu letmý polibek na její rty, při kterém zavřu oči ale přesto se mi roztočí hlava....

Naili - 18. ledna 2012 09:09

Probuzení ze sna Ta úzkost v mém srdci... Ach bože, kým jsem vlastně teď? Ten sen ve mě vyvolal ty nejhlubší pocity, jaké jen mohl, neboť potvrdil mé vnitřní obavy. Chtěla jsem otevřít oči a sednout si na postel, jenže mi to stres nedovolil. Věděla jsem, že kdybych teď rychle vstala, udělalo by se mi špatně od žaludku a tak jsem raději trpěla ještě chvíli poslepu, než jsem se trochu uklidnila. Myšlenka na něho mne totiž pokaždé povzbudí. Mám pocit, že alespoň pro někoho zůstávám tou stejnou okouzlující osobou, jakou jsem kdysi bývala. Představovala jsem si, jak mě drží za ruku a dává mi pocit bezpečí včetně útěchy a povzbuzení, abych měla sílu jít dál. Zřejmě to zabralo, protože mé pěsti byly rázem zaťaté a odhodlané se být pro to, proč jsem přišla. Otevřela jsem oči právě, když vstoupila jedna z mnoha ošetřovatelek místního ozdravného domu. Už se jich tu na mě vystřídalo tolik, až mi je to někdy nepříjemné. Povolím pěsti, opatrně vstanu na postel a pokusím se o přívětivý úsměv, i když na to nemám moc náladu. Sestra mě tázavě pozorujíc obléká a pomáhá mi vstát ke snídani, jenž mi připravil na stůl u okna. Dívala se na mě na můj vkus až moc zvláštně... Bylo mi to nepříjemné. Připadala jsem si jako cizokrajné zvíře, které tu mnozí nikdy nespatřili. Stále jsem se usmívala, ale nakonec jsem to nevydržela a zeptala se, jestli se něco neděje. Ošetřující zčervenala, vystřihla dokonale omluvnou úklonu a ztratila se v plentě. Co teď? V každém případě bych se měla pořádně najíst... Pustím se do snídaně i když není nijak valná. Obyčejná kaše, ale k chuti mi bylo teď vše. Hledím při tom z okna a přemýšlím, komu sdělím nejprve své vidění. Myslím, že to udělám tak... Nejprve se vydám za Laifem a po té za královnou, neboť je mi bližší. Jinak to nepůjde, tím už jsem si jista, zvláště po dnešní noci...

Doromir Vřesík - 21. ledna 2012 14:48

Neklidná noc na rohanské pláni Byl jsem příjemně unavený, takže jsem usnul velice rychle. Po hodině jsem se probudil, nejdříve jsem si myslel, že se blíží bouřka, protože byl neklidný i můj kůň. Podíval jsem se na oblohu a viděl, že je úplně jasná. Co to sakra je. Najednou se po obloze začala přibližovat nějaká černá skvrna, postupně jsem poznával, že to je nějaký velký pták a najednou se to ke mně začalo snášet. Chtěl jsem utéct, ale byl jsem tak vyděšený, že jsem se nepohnul z místa. Ten tvor se snesl přede mě a já uviděl, že je zraněný, měl potrhaná křídla a někde na srsti se občas leskne krev. Hlasitě zařval. Můj kůň se utrhl a odběhl někam na východ. Začínám přemýšlet, co mám dělat. Mám mu nějak pomoci, utéct nebo bojovat?Utéct to nemá smysl, zkusím spíš počkat, co udělá on. Uchopím pevněji meč a při vzpomínkách na svoji rodnou zem hlasitě zařvu.

Ogmar - 21. ledna 2012 22:51

Oáza - rád si dělám přátele ! Smích trochu povadne, když podrážka úctyhodné velikosti vrazí svou špici do mé hrudi a já vyplivnu sliny (pokud jsem schopen ještě nějaké mít). Kopanec je bolestivý, smradík ví kam kopat...ale pořád je to slaboch. Takovéhle pohlazení by možná obtěžovala človíčka, ale skřeta mé velikosti a síly ani nezpomalí...v tom případě nechápu, proč popadám dech a pořád slzím. Nebýt toho prokletého kulatého tentononcu nad mou hlavou utrhl bych mu obě nohy, jednu mu nacpal do huby, další do zadku a dokopal ho až do rohanu ! A pak opět spustí tou svou pusou s hloupými úzkými, bílými zoubky bez špičáků....lidi jsou divný... ale poslouchám, co mi chce ten poskůček povědět. Pokud byl Alef špína, co asi umí tenhle fňukal ? Áááááááh....u Gronga ! Jedni hněďáci zabíjej ty druhý, a ti zabíjej je aby mohli zabíjet další hněďáky a ti mohli zabít pak další hněďáky tamtěch hněďáků...jak mohli tyhle idioti jen přežít tak dlouho.... Potom co můj mozek zkonstruoval myšlenku zamotanější než trpaslík ve vlastních vousech, mi konečně řekne nějakou zajímavou informaci. Císař ? Co to je ? Nějakej druh pouličního tanečníka...ne moment...., že by nějaký druh nebo klan písaře ? Císař...co to sakra je ? Nato kdo je Císař, se radši neptám, protože to určitě bude zas nějaký druh idiota u hnědých..že by nějakej přítel Alefa ? A pak příjde otázka...otázka kterou může položit jen hloupý člověk ! hrdý ! hrdý naco ? Že sem tu svázaný jak kus skřeta na slunci a apřím se rychleji než se nový skuruti naučej v bahně hryzat do zadku ? Vím, že odpovídat hloupě by bylo nemoudré, přeci jen on stojí nademnou, má zbraň, je odpočatý, mladý a hledá slávu...lidi jsou hrozně divní, když jde o tyhle blbosti. Pravýho skřeta zajímá jen boj, chlast, maso a roby... Rozhodnu se pro tupější verzi. Nikdy není naškodu, když nepřítel podceňuje svého zajatce. Co je to "hrdý" ? , otáži se.

Osud Středozemě - 23. ledna 2012 00:26

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro S Leithou Královna souhlasně přikývne, ale poté se rozpačitě usměje. „Můj pane, mluvíte o mě příliš laskavě... Jsem jen člověk.“ Se zájmem naslouchá tomu, co by jsi jinak dělal, kdyby jsi nebyl tady. „Tyto země vůbec neznám. Většině Haradským je znám akorát Gondor a Rohan. Neznám našeho člověka, který by byl dál. Který by byl dál a vrátil se, aby nám o tom vyprávěl.“ Dokončí trochu tišeji. Poté už zaujatě poslouchá tvou historii. Zdá se velmi zaposlouchaná a občas i pohnutá tvými osudy. Na nic se neptá, nepřerušuje tě. Jen se k tobě více přitulí. Její pleť hřeje, jak se od ní odráží teplé haradské slunce. Když domluvíš, upne na tebe své oči plné otázek, ale stále mlčí. Není to však trapné mlčení, spíš naopak Je to chvíle ticha, chvíle vzájemného pochopení dvou bytostí. „Pane...“ Vydechne jen, v očích jí zajiskří, když se přiblíží ta tvář, lehce je přivře a víčka se jí zachvějí, když se dotkneš jejích rtů. „A nyní..nyní volíte také rozum, pane?“ Zašeptá a své oči upře na tebe. Svět kolem vás jako kdyby se zastavil, ale ve skrytu stále zůstává hrozba, která nezmizí kvůli lásce dvou lidí.

Osud Středozemě - 23. ledna 2012 00:26

Doromir – Pokračování nočního dobrodružství. Tvůj řev očividně nestvůru vyprovokoval k napodobení. Jak je vidět, nejen ve velikosti, ale ani v hlasovém projevu se s ní nemůžeš měřit. Jde opravdu o dokonalý zastrašovací prostředek. Jestli tvůj kůň byl poblíž, tak teď zaručeně utíká na druhý konec světa. Nestvůra udělá pár kroků blíž. Je jasné, že stačí, aby se jednou rozpřáhla svojí tlapou a budeš rád, jestli se dožiješ druhé rány. Možná se loučíš se svým životem, možná se chystáš ke statečnému udeření. Ale nakonec není potřeba ani jednoho. Na nebi se totiž objeví další potvora. Jako kdyby jich tu dnes nebylo dost. Tento je ovšem téměř celý bílý. Má bílé peří a připomíná přerostlého orla. Ale jeho pařáty vypadají jako pařáty šelmy, navíc má čtyři místo klasických dvou, jak je u ptáků zvykem. Má i ocas. Tento tvor se ovšem nezajímá o tebe. Jeho přítomnost vysvětluje, proč je černá nestvůra tak zraněná. Oni dva vedou spolu boj. Boj na život a na smrt, který se nyní bude odehrávat před tvýma očima. Obrovský orel, či co to je, je ve výhodě. Vrhne se na překvapenou a již dost zraněnou stvůru a nebezpečně zatne své drápy do jejího hřbetu. Černý nepřítel ho ovšem křídly shodí. Pták se na něj znovu vrhne a své útoky dokola opakuje, stejně snaživě ho ale černý odhání. Kdo ví, jak dlouho by se tu honili, kdyby černý neudělal zásadní chybu. Nepodíval se na tebe. Ten kratičký moment stačil bílému k tomu, aby provedl definitivní útok. Nyní už černý neměl šanci. Jeho tělo se ti pomalu ztrácelo před očima. Když už na něm nebylo co trhat, otočil se bílý k tobě. Než sis mohl pomyslet, že proti tobě stojí další nepřítel, ozval se ti v hlavě podivný hlas. „Kdo jsi?“ A ten zvláštní pták poněkud udiveně naklonil hlavu.

Osud Středozemě - 23. ledna 2012 00:26

Ogmar – S jižanským mladíkem Mladík tě přezíravě pozoruje a rozhodně si svého postavení užívá. Dost možná si na tom hojí nějaké komplexy, kdo ví. Nad tvou otázkou se ale výrazně pozastaví. „Hrdý? Ty nevědět?“ Překvapeně vyhrkne. „Hrdý...to je..čest...pocit slávy a ty ji vydobýt pro císař.“ Vážně přikývne. „Ty muset být hrdý.“ Pokračuje dál a působí trochu jako fanatik. To už ale přijdou jeho dva kolegové a jistá povýšenost v mládencově výrazu pohasne. Jeden z příchozích ti dá napít, druhý ti do úst strčí kousek jakési teplé placky. Není to nic moc, ale jíst se to dá. A ty by si měl jíst, protože zcela jistě nejste ještě u konce své cesty. Nastane opět ticho, ohně postupně uberou na své síle a oáza se uloží do spánku. Dalších několik dní cestování pokračovalo podobným únavným stylem. Dokud jste nespatřili hradby, které ti připomínaly to hlavní město lidí, Minas Tirith. Až na to, že tamto město bylo oslnivě bílé. Toto totiž bylo spíš zlaté, zalité sluncem. Tvoji věznitelé míří právě k jeho branám Můžeš jen doufat, že tam vody bude dost, protože jsi přeci jen na pokraji svých sil. O nějaké ty šrámy vůbec nejde, ale žízeň je hrozná. Město je plné přepychu – krásné domy, různé květiny, příliš vůní, které bojují o prvotní místo a příliš hluku i prachu. Vaše cesta vede ale k tomu nejvyššímu domu. Na jeho nádvoří tě uvážou ke kůlu, rozvážou ti ruce a podstrčí ti džbán s vodou. Pohybuje se tu dost lidí a téměř každý z nich je ozbrojený. Tvoji věznitelé se vzdálí, ale místo toho tě hlídá jiný pár mužů. Po chvíli se vrátí tvoji věznitelé, ale už bez mladíka. Místo toho vedou bohatě oblečeného muže. Ani trochu nepřipomíná toho papaláše, který byl spíš trapný, než že by působil mocně. Věznitelé mu cosi řeknou a ukážou na tebe. On je rukou odežene a zůstane před tebou stát sám. „Moji muži tvrdí, že znáš Mordor. Proto tě přivedli.“

Eldaron - 23. ledna 2012 21:58

soukromá zpráva od Eldaron pro S Leithou Mluvím o Vás má paní jen tak jak vás vidím, jak sem vás poznal, z toho jak pomáhate svým lidem, z vaší skromnosti, z vašeho vystupování, myslím že mluvím o Vás tak jak si zasloužíte. usměji se na ni a když začne mluvit o tom že Harradští nemají pojem o světe, začnu před ni dýkou kreslit kontinenty a země, a vše ji ukazovat, kde jsme mi, kde je Gondor, Arnor, Eriador, ledová zátoka, Divočina, Aman, Ostrovy..... Já musel jsem vykonat tu pouť, mí předkové králové, byli mořeplavci, a cestovatelé, i můj otec byl svého času cestovatel, ale on šel pěšky, a došel až na jižní polokouli takže se stal jedním z těch větších cestovatelů minulého věku, ale domov je domov.... Její přitulení je mi vlemi příjemné, zahřívá a voní.... To že se ji odvážím políbit sám trochu nechápu, ale její pohled, po tom polibku a otázka ve mě vyvolává další a další exploze v mé hlavě a celém těle, poprvé v životě jsem políbil dívku, pocit v žaludku, roztřesení rukou, zrychlený dech, její oči, ach Valar ty její oči..... Pohladím ji ve vlasech a plaše se usměji.... Má paní, já, nikdy předtím jsem ještě dívku nepolíbil, protože se nenašla žádná kterou bych políbit chtěl, ale Vy, Vy jste pro mne víc, ne nevolil sem rozum, chci také jednou poslouchat své srdce a to mi prostě nedovolilo už pořád vládnout rozumem, ale nelituji toho, udělal bych to zase, protože jste ve mě vzbudila něco nádherného.... stisknu její ruku a lehce se dotknu svým čelem toho jejího..... Jste ta nejnádernější dívka kterou jsem za svůj život poznal, ne jen krásou těla, ale i duše...

Canys Taffylee Tripe - 25. ledna 2012 17:20

Nečekaná návštěva Frinovo popřání se chvíli ozývá v temnotě. Nejsem si jistá, jestli v temnotě cely a nebo v té, jež je v mé vlastní hlavě. Ticho, které nastane, když se kapitán přišourá ke svému místu, tedy místu, kde seděl předtím, než přilezl blíže ke mně, je velice znepokojující. Hlavou mi hýří tolik otázek a také kolik možných odpovědí, až skoro nejsem schopná mezi nimi rozpoznat rozdíl. Chvíli myslím na výslech. Snad bych měla něco říci, nebo přeci jen ne? Poté se znovu vrátí k opevnění paláce a myšlenkám o útěku. Vše ovšem končí jen dalšími otázkami, a odpovědi pořád nepřicházejí. Ovšem místo nich se dostavilo ospalé klimbání. Člověk musí uznat, že prostředí této cely je vskutku velice uspávající, už jen proto, že se nedá poznat, jestli se zrovna díváte do nekonečné tmy a nebo si prohlížíte vnitřní stranu svých vlastních víček. V mém případě to jistě musela být ta víčka, jelikož mne během několik okamžiků opustili jak otázky, tak i jemná bolest ruky a konečně jsem upadla do tolik postrádaného spánku. Tiché kroky a pochodeň. Letmá záře rozlévající se všude kolem. Nejraději bych se otočila na druhou stranu a spala dál, kdybych neuslyšela až nemile milý hlas. Ihned se zvednu do sedu a mrkajícíma očima hledám onu osobu, jejichž hlas mne vytrhl ze spánku. Chvíli mi trvá, než v záři plamenů zaostřím na dokonalé rysy mladé krásky a také, než si uvědomím, že zde bych ji ráda vidět neměla. Až mě překvapí, jak vyčítavě se chová. Neměla bych jí vyhubovat já, jakto, že se vůbec odvážila sem za mnou jít? V tu chvíli se otočím Frinovým směrem, tedy směrem, kde si myslím, že leží a malý moment přemýšlím, jestli ho Alia také vzbudila, nebo jestli ještě spí. Po její otázce se však otočím zpátky a trochu posměšně si odfrknu. No, tak jí teď pěkně pověz, proč jsi tak mluvila…kdybys to jen sama věděla, co? Udělat takovou hloupost vlastně pro nic za nic. Mohla sis hrát na kurtizánu a tajně prohledávat pokoje a zjišťovat informace…nu, teď jsi nápadná až až. Neměla bys tu být vyprovodím ze sebe, pořád ještě s lehkým ironickým úsměvem na tváři. Ano, nemá tu co dělat, ale přeci jen bych toto mohla využít alespoň k něčemu. Ale co když je to jen pokus jejího pána vyzvědět více informací… Ovšem, jistě jsi sis sem nepřišla jen popovídat… i když možná bys mi mohla něco říci, tedy, lépe řečeno, něco zodpovědět. chytím ji za zápěstí. Znáš odsud cestu ven? A cestu k tajemstvím svého pána? A doufám, že mi neřekne, že musím vyjít po schodech abych se dostala z kobky zpět do zahrad a být milá abych se dostala zpět k jejímu pánovi…

Laif Dornwell - 28. ledna 2012 09:53

Návštěva krále Přišlo to rychleji než jsem čekal. Měl jsem dojem že neuběhlo ani pár vteřin, když se rozhrnula plenta a viděl jsem v nich známou tvář krále Aragorna. Na chvíli mnou zavládlo napětí a ne zrovna příjemná nervozita ale pak se mi na tváři vyhoupl veselý úsměv. A v očích zapláli plamínky snad až dětského nadšení. Ani nevím proč. Snad jsem byl rád že mohu mluvit zas s tak uznávanou osobou a skvělým vzorem každého, dobrého muže. "Králi Aragorne... Vy nikdy." Pokývl jsem lehce hlavou a pomalu jsem se pokusil znovu posadit. Nebo aspoň opřít o polštář. Bylo mi trošku... Trapné se jen tak válet i když to bych vlastně měl v mé situaci. "Děkuji Vám můj pane. Nakonec se mi s pomocí Vaší i Vašich mudrců skutečně podařilo najít můj sen." Úlevně jsem si oddychl a prohrábl jsem si vlasy, jelikož mi nepříjemně padali do obličeje. Hlavou se mi mihla série vzpomínek na ne zrovna dobrou cestu která nás s Naili potkala. "Připadá mi to jako celá věčnost, kdy jsem tady byl poprvé. Jako celé roky. Je neuvěřitelné jak ten čas dokáže poplést hlavu." Mírně jsem se pousmál ale moc dlouho mi úsměv nevydržel. Zamyšleně jsem se zamračil a sklopil pohled do peřin. Zadíval jsem se na své ruce. Tohle byla zrovna chvilka které jsem se nechtěl moc dotýkat ale měl jsem tu otázku přeci jen čekat. Zkusil jsem zapátrat ve své hlavě po podrobnějších informacích. "Ehm... Noo, já si nejsem jistý jestli si vzpomínám na všechno. Pamatuji si, když byl zraněný Ševel a my tak s Naili museli cestovat nějaký čas pěšky." Myšlenkami jsem zabloudil k Ševelovi a v srdci mě bolestivě píchlo. Bylo mi pořád tak líto svého přítele. Kéž je mu země lehká. "V jednu chvíli nás málem strhla divoká řeka, pak zase sežrala smečka vlků. Byla to... Strašná cesta. Moc strašná. Nejhorší to bylo, když jsme narazili na nějakou, velkou bestii. Vypadalo to jako medvěd zkřížený se lvem nebo tak nějak. Když mě to přizabilo už nevím co bylo dál. Naili zmizela, Ševel taky... A já umíral na té pláni no. Měl jsem ale štěstí že na mě narazila má sestra, Anabel." Na tváři mi znovu vyskočil široký, veselý úsměv. Byl jsem tak šťastný že jsem jí mohl zase potkat. Moji milovanou sestřičku. "Měla by nejspíš teď být u Lucase. U Lucase Dornwella. Ona už určitě bude vědět víc. A také..." Teď jsem si skousl spodní ret a začal jsem silně váhat nad tím, zda-li králi říci také to, co Anabel na svých cestách zjistila. Nechtěl jsem prozrazovat takhle její poznatky z cest. Měla by to říci sama. Každopádně... Nakonec jsem se rozhodl že nebudu "zobat každé zrnko které najdu". Naklonil jsem se blíže ke králi abych nemusel moc křičet. "Ona mi říkala jak cestovala daleko na východ. Prý tam měla možnost vidět děti s velmi... Zvláštní mocí. Zeptejte se jí na to ale sám. Určitě by vás to mohlo moc zajímat." Pokývl jsem lehce hlavou a pak jsem se svalil zas pohodlně do postele. Najednou jako by mi došla slova. Nevěděl jsem co říct a tak... Jsem byl raději zticha.

Petr Chaloupka - 28. ledna 2012 15:32

Nemohl jsem dospat rána. Ještě před svítáním jsem naposledy překontroloval, jestli mám na cestu všechno, rozloučil se s dědou Červíkem, který také vstával časně a s Vlkem po boku vyrazil ze statku směrem k Brandyvíně. Před pár dny jsem si vyrobil malý člun, který jsem ukryl v rákosí. Nechtěl jsem, aby mě někdo viděl, jak jdu přes Rádovsko a vstupuji do Starého hvozdu, proto jsem se rozhodl vyhnout přívozu a mostu, kde bylo vždycky dost zvědavých očí. Na druhý břeh jsem se dostal právě když se slunce vyhouplo přes kopce na východě. Člunek jsem přivázal ke kořenu staré vrby, i když jsem dost pochyboval, že ho tam ještě najdu, jestli se vůbec budu touto cestou vracet. Po chvilce svižné chůze, kdy jsme zprava obešli vesničku Elfín, jsme se s Vlkem dostali k Vysokému křoví. Začal jsem pátrat po místu, kde není živý plot tak hustý a dal by se projít nebo podlézt. Trvalo mi skoro hodinu, než jsem našel vhodné místo, ale stejně jsem si musel pomoct sekerkou, abych se dostal skrz. Na druhou stranu jsem se dostal dost podrápaný a umazaný. Přes mýtinu asi třicet sáhů dlouhou jsem spatřil temnou hradbu stromů, která se táhla od severu k jihu kam až oko dohlédlo. Tak a je to tady, moje pátrání mě poprvé přivedlo mimo hranice rodného Kraje. Plánuji projít hvozdem směrem na západ a hledat stopy po entech a tajemném příteli mého děda Bombadilovi. Pokud nic neobjevím, chci se vydat na sever k Velké východní cestě a po ní se dostat do Hůrky. Hůrka byla vždy záchytným bodem pro všechny cestovatele, tak bych se tam snad dozvěděl něco užitečného. Srdce mi buší vzrušením jako o závod a já vstupuji s Vlkem do hvozdu na místě, kde se stromy rozestupují a je vidět začátek pěšiny. Slunce už je pěkně vysoko, ale mezi stromy se moc světla nedostane. Jsem zvědav, co zde objevím.

Osud Středozemě - 30. ledna 2012 00:50

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro S Leithou Přímo přepečlivě ti mladá královna naslouchá, když jí vykládáš o svém domově. Můžeš sledovat, jak očima sleduje linie krajů, které jmenuješ pro ni neznámými slovy. A jak ta slova sotva slyšitelně opakuje, když se jí jemně pohybují rty. „Domov je vždy tam, kde jsou lidé, kteří vás miluji...“ Tiše doplní tvou myšlenku o domově a poté se dotkne sebe v místě, kde se spojují klíční kosti. Pod oděvem má nejspíš nějaký přívěsek. „Přesto lnu k půdě, která byla mým domovem. Tak už je to našim kněžkám souzené...“ Možná ti to prozatím nemusí dávat smysl, ale zcela určitě bude dost příležitostí vyptat se na vše. Možná si vzpomeneš po tom polibku na svou matku Arwen. Možná i zapřemýšlíš nad tím, jak by si přála, aby si našel někoho, kdo by stál po tvém boku, tak jako ona stojí po boku tvého otce. A nyní se díváš do tmavých očí, které kromě hrdosti schovávají i dostatek soucitu a něhy. „Můj pane...“ Zašeptá Leitha znovu, když před ní odmítneš cestu rozumu. Na rtech se jí rozvine zasněný úsměv. „Už vím, že muži Gondoru nás dokážou oslnit svým rozumem a svým umem. Ale poprvé jsem oslněna jejich srdcem.“ Poté se však Leitha lehce odtáhne a v očích se jí kromě lásky zračí i smutek. „Vaše místo je ovšem jinde. Po boku vašeho otce a poté na trůnu nejmocnější lidské říše.“ Nezdá se, že by se jí ta slova říkala lehce, ale přesto se drží a nedává na svém hlasu nic znát. Tvé ruky se však nepouští a očima tě stále drží v šachu. Stejně jako ve snech, které se ti o ní zdály, než jsi sem přišel.

Osud Středozemě - 30. ledna 2012 00:50

Than – Vězení, s Aliou Aliin výraz je plný starosti a těká ze tvé tváře na tvou ruku. Její sledování je správné, protože pálivý pocit se po probuzení rozlézá ze zápěstí do celé paže. Ovšem tvé odfrknutí komentuje mladá dívka nespokojeným zamračením se. Vypadá tak ještě roztomileji. Jen ti odsekne ve své rodné řeči a trošku vzpurně pohodí hlavou. „To tedy nepřišla!“ Pak se jí ale na tvář objeví překvapení, až téměř zhrozený výraz. „Than, ty chceš utéci? Ale...tady...není možné...“ Zamračí se, jakoby přemýšlela. „Ale..měla by si... On..zuří... Provokuješ.“ Silný přízvuk při těchto slovech působil komicky, ale vážnost jejího výrazu dokládala, že si nevymýšlí. „Zkusím...zkusím zjistit více.“ Přitaká zamračeně s pohledem do prázdna. Poté se ale rychle stočí její tvář ke tvému zápěstí. „Co tvá ruka?“ Natáhne se po ní a jemně se jí dotkne. I tak to bolí. „Musíš dostat další obklady.“ Prohlásí nekompromisně. „Prozatím toto, proti bolesti.“ Vloží ti do dlaně omamně vonící lístečky. Jejich pár, ale i tak tě svou vůní dráždí v nose, až máš chuť kýchnout. V tu chvíli se Frin ve svém prostoru zavrtí. Alia se prudce otočí a posvítí do té části vězení. „Co to bylo..?“ Vylekaně se optá, zatímco ty máš šanci si poprvé prohlédnout i tu část, kde se tvůj společník nachází. Je to stejně úzký ohraničený prostor, jaký máš ty, jehož tři stěny tvoří železné mříže a čtvrtou stěnu pak vlhká kamenná zeď. A právě u té zdi se choulí Frin. Nevypadá dobře, vůbec ne. Jeho tvář je špinavá a vyčerpaná. A to tu je sotva den... „Kdo..to je?“ Optá se Alia, zatímco Frin opět cosi zamumlá, ale zatím se neprobouzí.

Osud Středozemě - 30. ledna 2012 00:50

Laif – S králem Kupodivu ti nedělalo obtíž se uvelebit v jakémsi polosedu a pololehu, jen to trochu nepříjemné na boku zatahalo. Ale nic, co by se nedalo vydržet. Ovšem král byl velmi pozorný. „Nedělej si kvůli mně žádné nepohodlí. Jsi zraněný.“ Poté už se ale usměje a jeho oči se na tebe upřou s neskrývaným zájmem. „Výborně! Řekni mi o tom více.“ Za celou dobu tě nepřerušil, jen jeho úsměv lehce povadl. Samozřejmě s tebou sdílel tvou radost z dobrého konce, ale starosti z jeho obličeje už nezmizely. „Samozřejmě se velice rád s tvou sestrou setkám.“ Pousmál se nakonec. „Každá informace se nyní bude hodit. Ve Středozemi se totiž objevují věci, které mi nejsou známé...“ „Nevím, zda jsi o tom slyšel, ale ta dívenka z Východu se velmi rychle uzdravila. Saira. Tak se prý jmenuje. Je stále s mistrem trpaslíkem.“ Aragorn se opět trochu uvolněněji usměje. „Její původní osobnost ale byla rozhodně nebývalý jev. Bude třeba se o tom dozvědět více. Tvá sestra nám může být velmi užitečná.“ Král se poté na chvíli odmlčí, než na tebe upře své oči. Pátravě si tě prohlíží a nakonec se ještě zeptá: „Je snad ještě něco, co by si mi mohl říci...?“

Osud Středozemě - 30. ledna 2012 00:51

Naili – Nový den Když jsi znovu osaměla, nezbývalo ti, než se vydat Domem uzdravování na vlastní pěst. Nakonec to ale nebylo tak těžké. Velmi brzy jsi se zorientovala a věděla jsi jistě, za jakou plentou by měl ležet Laif. Ještě než jsi ale tu plentu poodhrnula, zastavila jsi se. Ten hlas, který se odtamtud ozýval, jsi znala velmi dobře. To byl tvůj milý. Laif. A ten kdo odpovídal. Král Aragorn. Snad jsi zaváhala. Vejít či nevejít? S odpovědí jsi se králi už jednou vyhnula, kdo ví, zda by se to zdařilo podruhé. PS: Stačí poštou dát vědět, pro co jsi se rozhodla a já příspěvek dopíšu.

Osud Středozemě - 30. ledna 2012 00:51

Petr – Hvozd Počasí se vydařilo – krásný podzimní den svítil na tvou cestu, kdy jsi opouštěl Kraj. Sluneční paprsky měly stále sílu a už hodinu po východu jsi cítil na čele kapky potu. A co teprve, když sis prosekával cestu Vysokým křovím. Ale pak se vše změnilo... Když jsi vstoupil mezi první starobylé stromy, porostlé mechem, zhusta ověšené listovím, napadené jmelím, intenzivní sluneční záře už neměla šanci. Vše bylo utlumeno střechou hvozdu, takže výsledek byl smaragdový. Takový byl kolem tebe vzduch, tíživý a zbarvený jako smaragd. Tvá cestovní horečka tě ale dlouho nenechá dumat a i Vlk je nedočkavý. Kráčíte spolu dál po navlhlém listí. Vše kolem vás je tiché a jen vaše kroky působí hlučně a až nezdvořile. Vše živé zůstalo za vámi, i když nazvat zdejší stromy neživými by bylo značně nezdvořilé. A to zvláštní ticho bylo tu a tam narušeno podivným zavrzáním. To když zafoukal lehký větřík a některý ze stromů se pohnul. Nebo..nebo ten větřík ani nefoukal...? Pokračujete stále stejným směrem po stezičce, která se vám ztrácí před očima Poté už pokračuje mimo cestu mezi stromy roztodivných tvarů. Vlk každý z nich očichá, ale co si podivného všimneš, žádný si neopováží označkovat. Každý s respektem obejde a poté zase peláší k tobě. Po chvíli vaše ticho naruší zurčení říčky. Překračovala vaši cestu diagonálně, hezky od severovýchodu putovala na jihozápad. Abyste se k ní dostali blíž, museli byste slézt stráň, která se místy celkem prudce svažovala k jejím břehům. Také jste se mohli vydat dál při jejím okraji, ať už po proudu nebo proti proudu. Voda v říčce vypadala velmi lákavě, přestože i ona chytala smaragdový odlesk. Probouzela v tobě žízeň a ve Vlkovi nejspíš také, protože se posadil u tvých nohou a s pořádně vyplazeným jazykem střídavě sledoval hladinu líně plynoucí říčky a tvůj obličej.

Eldaron - 30. ledna 2012 08:48

soukromá zpráva od Eldaron pro S Leithou Stále ji držím v objetí a lehce nakoním hlavu když mi odpovídá.... Jistě, domov je tam kde jsme si jako malé děti hráli a citili lásku našich blízkých, tam kde znáte kameny a stromy toho kraje dokonale, neboť byli hřištěm vašich dětských fantazii.. usměji se když mluví a tom že stále lne ke své krajině.... Slibuji Vám že se tam vrátite, jednou určitě. O to se postarám... Když mluví o tom že jsem ji učaroval i svým srdcem, jen s pousmáním naslouchám jejímu hlasu a lehce sevřu oči, pak se však lehce stáhne a její hlas posmutní.... Leitho, má paní, proč by Vaše místo nemohlo být po mém boku? Proč by jste nemohla se stát ženou krále Gondoru a první jižankou jež se stala královnou, myslím že až Vás pozná můj oec a má matka, získáte druhý domov, jsem si jist že Vás nebudu milovat jen já, ale i moji rodiče a náš lid, chtěl bych aby jste se stala ženou jež bude stát po mém boku a bude mi radit jak vládnout neboť Vašich rad bych si cenil, jsem spíše voják a hraničář než princ a budoucí Velekrál.... divám se do jejich očí a několikrát z hluboka vydechnu.... Leitho, já, já se prostě zamiloval, a vím že do ženy která za to stojí...

Ogmar - 30. ledna 2012 12:20

Skřet ve vyšší společnosti...Earl Grey prosím Mladý človíček je očividně mým nechápavým výrazem potěšen. Dobře. Když zakončí mou povinnost o tom, být hrdý na něco, co mi jako pravému skřetovi není vůbec po chuti. Nemám lidi rád a být hrdý nato, že jsem jejich zajatec...není to právě příjemné pomyšlení. V hlavě mi pořád vibrují otázky nato, co po mě hněďáci chtějí...ne to už chápu, ale proč zabili Alefa ? Vždyť on sám po mě chtěl zřejmě tu jednu a samou věc. Zběžně schlamstnu to, co mi lidští věznitelé nabídnou a s námahou a jistým klením na všechny matky hněďáků se zvednu, odpočívám a opět jsem převezen někam do dálky temných písků. Když díky svému obrovskému štěstí skončím v lidském městě...zasténám. Tohle je už na mě moc. Domy jako vyplácaný z kytiček a doplněný divnými kvádry, mi nemálo zvedají mandle, nejlepší by bylo, kdyby je horda skřetů vypálila do základů. Vedro je neúnosný. jako tisíckrát mi strašlivý slunce pálí kůži, ale když mě konečně rozvážou, tak první věc co udělám je, že se pořádně protáhnu. Pak bez poděkování zhltnu vodu...všechnu pokud mi ji neseberou a spokojeně zavrčím. Pak následuji své věznitele. Bez kecání či reptání. Je mi jasné, že teď když jsem ve městě, se moje šance na přežití hrubě ztenčily. Ba dokonce uzavřeli. Strážní se střídají, předvádí mi nové lidi, opouští a přichází. A pak dovedou někoho kdo obdivuhodně smrdí lidštinou. Oblečen je ve zlatě. A ke všemu odvolá stráže. Buď je silný v boji, má někde schované další strážné, nebo je až moc sebevědomej. Když na mě promluví, mlčím. Promýšlím co mu mám říci. Vzásadě...co mi je po politický situaci hněďáků. CO mi je, kdo si z nich půjde po krku. Otázkou jen je, kdo z nich půjde pak po krku mě. Nakonec se přeci jen rozhodnu odpovědět a v sedu vzhlédnu. Znám cestu, do domoviny všech skřetů hněďáku. Otázkou je, co po mě chceš ty ? Připomínám si, musím hrát hloupého skřeta !

Canys Taffylee Tripe - 07. února 2012 17:42

Stále ve vězení když Alia zděšeně reaguje na mou poznámku o útěku, cítím se trochu provinile a snažím se ji uklidnit alespoň tichým Neboj, teď alespoň ještě ne… Musím přeci ještě něco zjistit. Představa zuřícího barevného tlusťocha mě trochu potěší. Nu, jen ať si zuří. Hněv často nechává lidi dělat hloupá rozhodnutí, což by se mi a Frinovi jistě hodilo. Když ovšem zmíní svou snahu zjistit více informací, pohlédnu na ni až provinile. Neměla bych ji nechávat pro mě zjišťovat jakoukoliv hloupost. Popravdě, neměla bych jí říkat nic, protože ani nevím, proč přišla. Jestli mi pomoci, a nebo, aby splnila nějaký rozkaz shora. Téma se však záhy obrátí k mému zranění. Lehce se zašklebím, když se mé ruky dotkne, jelikož ještě stále horce pulzuje bolestí, i když ne tak jako předtím. Přeci jen sem tedy přišla, aby mi nějak pomohla? Alespoň to, že jeví zájem o to proklaté zápěstí tomu nasvědčuje. Pokorně od ní převezmu lístečky. Nejsem si jistá, jestli mne úplně neomámí, ale v nějákých situacích by se jistě mohly hodit…a to ne jen na mé zápěstí. zrovna když přemýšlím, kde tento cenný dar uchovat, pohne se ve vedlejší cele kapitán. Podle Aliiny reakce je mi jasné, že s nikým jiným tady dole nepočítala. Alespoň si jej ale můžu díky jejího světla konečně prohlédnout. Je až s podivem jak zuboženě vypadá oproti tomu, když jsme pod jeho velením vyjížděli z Dol Amroth. jak budu asi po dni vypadat já? Ptám se a důležitost lístečků se pro mě tím zvětšuje. nejsem si ovšem ani jistá, jak bych měla odpovědět na mi danou otázku. Ne, že bych Alii nevěřila, ale přeci jen se nacházím na vcelku nebezpečném místě a kdo ví, jestli by náhodou její pán nebyl schopný vyslýchat i ji, kdyby se o tomhle dozvěděl. Kapitán. odpovím tedy jen a ta slova se mi zdají až příliš vzdálená a cizí. neměla bys ho budit dodám po chvilce a lehkým pohybem se snažím světlo stočit zpět spíše na mě. Alio, děkuji ti, ale neměla bys tu zůstávat…jistě porušuješ nějaká přísná pravidla, nebo co já vím, řád. snažím se znít mile, ale zároveň vážně. Nu, kdo by si pomyslel, že někdy budu někoho poučovat o tom ,co má dělat, když sama převážně dělám přesný opak. já už se o sebe postarám, a nebo, se alespoň postarám, aby si mě tvůj pán dobře zapamatoval! ušklíbnu se trochu. Mohla by mi sice zjistit, co se mnou bude, nebo alespoň co se mnou její pán zamýšlí, ale nechci riskovat její opětovný příchod. Bude to tak jistě lepší. nejsem si jistá, jak tuto návštěvu ukončit. Na loučení moc talentu nemám, spíše na to, říci při něm vždycky něco hloupého, a tak se začnu v ohnivém svitu alespoň tvářit trochu unaveně. nevím, jak dlouho jsem spala, nebo jak dlouho budu mít, až Alia odejde do doby, než přijde někdo jiný, ale alespoň jsem bohatší o toto malé světýlko v temnotě, nu, a Frin konečně o nějaký ten spánek.

Toby Dolanský - 10. února 2012 14:28

U stánku Vůně nejrůznějších drůhů jídla mě bezchbně vedou městem. Je totiž dávno po dvojité snídani a blíží se již čas oběda. A já propásl již dvě jídla, pomyslím si nešťastně. Jsem z toho celkem nevrhlý, na náladě mi nepřidá ani fakt, že zdejší děti mě pozorují jako nějakou neobvyklou atrakci. Některé dokonce ukazují prstem anebo mají nepříjemné řeči. Naštěstí pro ně je jejich rodiče rychle uklidíd z dohledu neboť by dostali pořádně za uši za takovéhle chování. Na tržišti už je to jiné. Trhovci se snaží prodat cokoliv a komukoliv a je jim jedno kdo to je nebo jak vypadá dokud má plný měšec. Procházím tržištěm a prohlížím si nejrůznější výrobky. Mě samozřejmě nejvíce zajímá jídlo, proto se zastavím u slibně vypadajícího stánku s pečivem. Pustím se do řeči s pekařem Jakubem a vyměňujeme si základní poznatky z kuchyně. Mé pekařské umění ale moc slavné není takže spíše naslouchám než abych vypravoval. Nakonec se dohodneme na výměně některých receptů. To by bylo skvělé. Náhodou také mířím do Minas Tirith. odpovím mu na návrh že mě vezme s sebou do Minas Tirith a výměnu receptů. Rozhovor pokračuje ale je přerušován zákaznicemi, které si chtějí koupit nějaké pečivo. V průběhu toho vyndám pár drobných co najdu v kapse a koupím si něco malého, abych alespoň trochu zahnal hlad, který mi svírá žaludek. Pečivo na stánku postupně mizí až už není co prodávat. Jakub je určitě nejen schopný pekař, ale je i oblíbený mezi lidmi a vše zvládne rychle prodat. Nakonec Jakub složí stánek a já se s ním vydám do Minas Tirith.

Osud Středozemě - 13. února 2012 20:15

Laif a Naili – U Laifova lůžka Naili Rozhodla ses celkem rychle. Stačilo jemné pokašlání a mohla sis být jistá, že Laif i král jsou dostatečně obeznámeni s tím, že někdo vstoupí. Jako potvrzení ti přišlo vstříc utichnutí jejich hovoru. Když jsi odhrnula plentu, mohla jsi spatřit Laifa, jak napůl sedí a napůl leží ve své posteli. Vypadal podstatně lépe, ale jeho zranění jistě budou potřebovat ještě svůj čas k zahojení. V křesle v blízkosti lůžka seděl král. Oba muži byli tváří otočení k tobě. Jakmile tě Aragorn spatřil, rychle vstal a pár kroky byl u tebe. „Jsem rád, že vás tu vidím.“ S jemnou úklonou tě přivítal a nabídl ti rámě. „Pojďte se posadit.“ Odvedl k tě ke křeslu, kde tě usadil. Jemu se těžko dalo odolat. Vše prováděl s nenuceností, upřímností, a přesto s jasně čitelnou galantností. „Právě tu s vaším přítelem mluvím o cestě, kterou za sebou máte. A také jsem mu vyprávěla o zdraví malé dívky, která přišla v době první návštěvy Laifa v Minas Tirith. Snad jste jí už potkala, říkají jí Saira a nemluví naším jazykem. Což se snad brzy změní.“ Usměje se dobrosrdečně král a znovu pečlivě sleduje vaše tváře. Je jasné, že něco očekává. A snad i doufá, že skrýváš něco, co by mu mohlo pomoci. Laif Kdo ví, jak dlouho by tě král sledoval svým ostřížím pohledem, když tu se ozvalo za plentou pokašlání. Tvé srdce poskočilo, ačkoliv sis ničím nemohl být jistý. Ale když zpoza plenty vykoukla tvář tvé milé Naili, vše bylo jasné. Král ji ihned mile přivítal a nabídl jí rámě, aby ji posadil do křesla, kde před chvíli seděl on. Také ji naprosto uvolněně vysvětlil účel své návštěvy u tebe a dokonce mluvil i o Saiře. Prostě jakoby se nic nedělo. A přesto bedlivý čtenář mohl vycítit jeho napnuté očekávání. Tušil, že mu máte co říci, především Naili, ale zatím nijak tvrdě nenaléhal.

Osud Středozemě - 13. února 2012 20:15

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro S Leithou Její úsměv se ještě více roztáhne a oči přetékají radostí, když jí slíbíš, že se do své domoviny vrátí. Nic neříká, snad dojetím ani nemůže mluvit. Starosti ohledně toho, že nebude vhodná žena pro gondorského prince, jsou však stále v její tváři čitelné. „A co kdy..co když nebudou souhlasit? Jsem tam nejméně vhodná partie, jaká je v tomto světě možná. Jsem dcera nepřítele.“ Její slova jsou pravdivá a její strach oprávněný. Žádá zde zástupce Gondoru o azyl pro sebe a svůj lid a zároveň žádá někoho, komu je ochotná dát své srdce. A o tom si můžeš být jistý. Její smutné oči se na tebe dívají s láskou, její hřejivá dlaň se dotkne tvé tváře a jemně ji pohladí. „Miluji vás, pane, a nedovedu si vysvětlit, jak to tak na mě přišlo. Láska přichází bez pozvání.“ Lehce se pousměje. „Ale vaše srdce musí patřit především zemi. Jste její budoucí král, ona vám věří a svěřuje se vám.“ Od moře zatím začne foukat lehký větřík. Až nyní možná postřehneš, že slunce pomalu postoupilo a blíží se večer. Větřík není nijak silný, ale až slunce zapadne, jistě v tomto koutku, kde se skrýváte před očima ostatních, nastane zima.

Osud Středozemě - 13. února 2012 20:18

Ogmar – Snad s vládcem tohoto města? Kdo ví... Muž se pobaveně ušklíbne nad oslovením, které použiješ. „Právě tu cestu.“ Odpoví a na slovo „cestu“ dá důraz, jako kdyby tím vše vysvětlil. Na chvíli se odmlčí a svůj pohled věnuje nádvoří. Je písečné, ale kdesi pod tím popraškem můžeš tušit dlažbu. Vysoká zeď může chránit palác před nájezdem a brána je tvořena pokovaným dřevem. Nedá se srovnávat s tou u Minas Tirith. Na zdi se pohybují muži, na dálku rozeznáš, že jsou též ozbrojení, snad šavlí a něčím střelným, nejsi si jistý. Ale jejich zbroj se leskne v záři slunce. Mimo vchodu do paláce, který je honosný, bohatý a barevný, je tu také vchod do stájí či něčeho takového. Cítíš pach zvířat, ale neznáš je. Nejsou to koně. Na druhé straně je zase několik vchodů, odkud se line vůně rozpáleného železa. „Nežádám po tobě nic jiného, než dovést do Mordoru. Do míst, kde měl svou pevnost Temný Pán, kde byl Oheň, odkud pocházela jeho mocná zbraň.“ Znovu se na tebe muž otočí a bedlivě tě sleduje, především tvou tvář. Nezdá se, že by tvá hra na hloupého skřeta u něho měla šanci uspět. „A co by si za to chtěl ty?“

Osud Středozemě - 13. února 2012 20:18

Than – Vězení Alia se aspoň trochu uklidní, když ji ujistíš, že nehodláš teď hned utíkat. Těžko říci, jestli je opravdu tak přesvědčená o nepřemožitelnosti tohoto paláce. „Ty lístky pečlivě rozžvýkej a pak spolkni.“ Dodá ještě směrem k léku, který ti podala. Pak už se ale věnuje jen a jen Frinovi. Máš co dělat, aby si její pohled o zničeného kapitána odtrhla a s tím také zaclonila lucernu. Nakonec se ti to povede a hlavně se Frin nevzbudí. „Kapitán? Ty ho znáš...?“ Pokračuje překvapeně Alia. „On..je z tvé země...“ Dodá, ale spíš sama pro sebe. Tvé řeči o tom, že by tu neměla být, ji vytrhnou ze zamyšlení.Trošku se pobaveně zaculí. „Ano, nejsem tu zrovna v bezpečí, ale co na tom.“ Trochu vzpurně pohodí hlavou. „Pořád si vše nemůžeme nechat líbit.“ Takže se tak trochu zdá, že tvé chování mladé dívce imponovalo. „Ani Ysmin o tom neví. Ale co vím já, tak se na tebe dost zlobí. Mluvila o tom, že jsi neuvážlivá a že nyní pro tebe nemůže nic udělat...“ Tuto informaci dokončuje Alia poněkud smutně a sklíčeně. Dokonce sklopí i svá krásná kukadla. „Dobře, tedy půjdu. Zítra tu budu zase, přinesu vám nějaké jídlo. A třeba něco zjistím.“ Zvedne Alia po chvíli mlčení opět hlavu a poněkud rebelsky se pousměje. „Dávej na sebe pozor, milá Than.“ Jemně se ti ukloní a pak už můžeš jen pozorovat, jak se kolébající světlo trošku vzdaluje, až se ztratí za rohem a pomalu utichne i jemné cupitání. A znovu nastane ticho. Pokud lístky rozžvýkáš, opravdu ucítíš úlevu od bolesti a navíc tě příjemně uspí. Pokud ne, nejspíš toho moc nenaspíš – bolest, studená zem, jednoduše nic nepříjemného. Každopádně se po několika hodinách ozve Frinův hlas, který tě vytrhne ze snění. „Than...? Than? Jsi už vzhůru? Myslím..myslím, že je ráno.“ Mluví poněkud rozespale a temnota, která panuje v celách, pravdivosti jeho slov příliš nenasvědčuje. Ale zde asi nic jiného než tma není. Jen jeho slova dozní a ty se sotva začneš probírat, zjistíš, že měl nejspíš pravdu. Na schodišti se znovu ozvou kroky. Alia? Ne, tyto kroky jsou podstatně těžší. A snad ani nejsou jedny. Po chvíli se na vlhké stěně objeví záře a nakonec se vyloupnou zpoza schodiště dva muži. Jsou oblečení stejně jako vojáci ze zahrady. Jeden z nich přijde k tobě a jen zavrčí se silným přízvukem. „Ruku!“ Nejspíš se nevyplatí mu odporovat. Pokud mu podáš zdravou, odmítne ji a naznačí, že chce tu druhou. A tu ti samozřejmě necitlivě stiskne. Bolest na sebe nenechá dlouho čekat. V případě, že jsi lístky sežvýkala, nebude sice tak omračující, ale i tak se ti zatmí před očima. A v případě, že jsi lístky nepožila, pak raději nemyslet... Voják něco zavrčí směrem ke svému druhovi a přesune se k Frinovi. Kapitán se tváří unaveně, ale poněkud vyzývavě hledí muži do očí. Voják jen odemkne celu a popadne Frina. Donutí ho zvednout se na nohy, dá mu pouta na ruce a spoutá je před tělem. Poté ho už odvede k části, která dosud osvětlená nebyla. Nachází se tam kůl s úchyty, několik kladek a řetězů. Opodál je opřeno pár železných tyčí, které jsou na jednom konci vždy jinak a ne příliš vábivě zakončeny. Voják vezme Frinovy ruce a připoutá ho za ruce k jednomu konci řetězu. Poté s pomocí druhého vojáka daný řetěz provlékne kovovým uchem u stropu a nakonec ho společně uchytí u stěny. Vede to k tomu, že Frin se s bolestí protáhne jako lanko a špičkami se sotva dotýká země. Poté voják vezme jednu z tyčí a její konec, který připomíná pečeť, strčí do plamenů louče, s níž sem muži přišli. „Tak...ženo, mluv. Proč jste sem přišli?“ Nejspíš začal výslech.

Osud Středozemě - 13. února 2012 20:19

Toby – S pekařem Ať už sis vybral od Jakuba jakýkoliv kousek pečiva, rozplýval se ti na jazyku. Sice tolik nezasytil, ale byl jednoduše výtečný. A chuť na další jen vzrostla. Bohužel peněz se už nedostávalo. Jakub byl ale brzy hotov. Slunce ještě ani nebylo v nadhlavníku a jeho vozík byl vším potřebným naložen – prázdné bedýnky, lehká konstrukce stánku a to vše překryto plachtou. Sám se usadil na kozlík, tobě pokynul, aby ses k němu přidal. Poté už pobídl svého koníka a vyrazili jste. Než jste se propletli Osgiliathem, chvíli to trvalo, ale za jeho nízkou hradbou nastal konečně trochu klid. Potkali jste sice pár povozů, ale nic hrozného. „Tak povídejte, pane, co vás vůbec do našich končin přivádí? Pokud se nemýlím, tak přicházíte ze severu, ne?“ Otočí se na tebe s úsměvem Jakub, zatímco jeho koník klusem pokračuje do Minas Tirith.

Eldaron - 13. února 2012 23:06

soukromá zpráva od Eldaron pro S Láskou... Chlad který se vkládá od řeky k našemu malému azylu zažene jediný pohled do jejich očí, a nadobro mne opustí ve chvíli kdy cítím její ruku na své tváři, chápu její obavy, chápu z čeho má strach,ale mé srdce si zvolilo již svou královnu..... Především jsi žena kterou jsem si vyvolil, žena která mne neskutečně uhranula ještě před tím než jsem ji skutečně spatřil, nemohl bych se vrátit domů a nevidět tvé oči, neslyšet tvůj hlas, necítit tu nádhernou vůni tvé kůže, ani se nětěšit z hebkosti tvých rtů...byl bych nemocen láskou..... Pohlazení po obličeji ji ihned oplatím a mé očí se dívají se stejnou láskou a oddaností jako ty její,jen v nich hoří plameny naděje...opět se odhodlám k´tomu ji políbit, a přitisknout více k sobě.... Jak jsi sama řekla,láska přišla bez pozvání, ty tisíce motýlku co nyní mám v hrudi a břiše ten pocit sem dosud neznal, i když mi ho popisovala matka,když sem byl malý, že jej má pokaždé když se otec navrátí z pustiny...mé srdce si zvolilo, ty jsi mou královnou, a pokud mý rodiče uvidí naši lásku, a pokud ji uvidí i můj lid, jakože uvidí, bude jedno že jsi dcera nepřítele, v naší zemi je pro nás důležité strávit život s tím kdo je nám blízký tady.. položím ji ruku na srdce, snad si ani neuvědomím kam to také jinam šahám.... A proto si nikdo neodváží říct půl slova, když budou vidět naše štěstí,spočítají si dobře že usmívající král znamená víc pořádku,než zahořklý mladík..... znovu ji pohladím ve tváři a políbím.... Stačí když mne v táboře políbíš,a uvidíš jak budou mí vojáci reágovat...většinou jen s úsměvem, jiní možná budou i volat sláva...ale co je na tom, nenašel jsem tě přece pro to abych tě zase stratil.....

Frania Erchamion - 14. února 2012 10:09

Gondor - Filip/kovárna Na jeho slova, kterými vyjádří lítost nad tím, co se stalo s rodiči jen nesouhlasně pokývu hlavou a krátce stisknu rty. Snad aby z nich nevyšla slova falešného ujištění, že je to vpořádku, protože jasně cítím, že by mě vlastní hlas zradil. Ráda bych pevně a neochvějně řekla, že jsem smířená s tím, kdo jsem, odkud jsem, s minulostí svou a i rodičů. Jenže hlavně s nevědomím se smiřuje a vyrovnává jen hodně těžko... Pohled upřený někam za Filipovo rameno se na starém muži ustálí snad až ve chvíli, kdy zmíní jižanský národ. Do mysli se vpálí cosi o zvláštních zvycích, jako by štiplavé zalechtání zkusilo probudit část něčeho, o čem ani já sama nemám povědomí. Ale neměla bych mít? Mocný rod, co vládne magickou mocí... Ale pak něco provedli a o svou moc přišli. Pokorný, co poprosí za odpuštění? Jenže odpuštění čeho? Místo odpovědi mi byl předestřen opět mlžný závoj s těžko rozpoznatelnými obrysy, které se ztrácely ve vlnách moře dalších otázek. Ale co jsem čekala? S rozjitřeným vědomím se natáhnu skoro nepřítomně po přívěsku, s povzdychem skloním hlavu a stisknu šperk v dlani, až se do bledé kůže vtiskne jeho tvar. Skoro černé vlasy zašimrají v koutcích úst, zatímco uvnitř sebe ucítím... Hlava se zvedne, záda napřímí, oči odtrhnou od podlahy a dostanou zvláštní jiskru, stejně jako se dp nohou vlije pevnost. Znovu se zadívám na přívěsek, přes ústa přeběhne mírné zvlnění, než ten zas zmizí ve váčku u pasu. Zhluboka se nadechnu, pak se nad starým mužem skloním, vezmu jeho tvář do hrubých dlaní a rty se zlehka dotknu jeho čela. "Díky za všechno, Filipe. Budu se snažit nezůstat nic dlužná. Nikomu." Ani sama sobě... Dál nečekám na nic víc, opět se napřímím a dlouhými kroky, v nichž rozhodně nechybí ráznost a jistota, se vydám zpátky do kovárny neohlížejíc se napravo nalevo. Napřažená dlaň se zastaví tak, že se dveře nakonec pod jejím tlakem jen lehce, tiše pootevřou. Vklouznu dovnitř, ale nejdu k výhním. Moje kroky spíš směřují k mečírně a jestli mě někdo nezastaví, nezastavím se ani já, dokud se nedostanu dovnitř. Myšlenky víří zběsile hlavou, stejně jako se krev v žilách občas nezvykle rozvlní - jako by to nemělo trvat dlouho a začala by se vařit. No tak, Franio... uklidni se. vnímám hučení v uších, ruka nakonec sklouzne k váčku, přes kůži stiskne tak, že jsou cítit obrysy přívěsku. Jako bych si je pokoušela vrýt nejen do dlaně, ale i do mysli. Dívat se je přecijen něco jiného, než cítit. A nejlépe to ví právě Filip. Natáhnu se po petlici dveří...

Osud Středozemě - 19. února 2012 23:02

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro I poušť se umí proměnit v ráj Mlčí, když slyší všechny tvé upřímně řečené lichotky a poklony. Ale její oči mluví za její ústa dosytosti. Lze z nich číst rozpaky, potěšení, polichocení, něžnost a především lásku a oddanost. Přimkne se k tobě, jako kdyby pro tebe byla stvořená. Přímo pro tvou náruč. Její horké rty tě s potěšením přivítají a vroucně polibek oplatí. Z pohledu je jasné, že s popisem tvých pocitů naprosto souhlasí. A když se dotkneš jejího srdce, které se ukrývá pod pevným ňadrem, trochu se jí zúží dech. Položí na tvou dlaň svou a přidrží ji tak na svém těle. „Nechci tě nikdy ztratit. Jsi můj pán a kdo ztratí svého pána, je odsouzený k bloudění.“ Usměje se poněkud poblouzeně, zatímco ti hledí do očí. Pak se konečně odtrhne od tvé tváře a ohlédne se do kraje, pozorujíc zapadající slunce. „Nechce se mi odtud. Mám pocit, že tím přetrhneme krásnou nit života, která se tu nyní rozvíjí.“ Zašeptá tiše a pohnutě. „Ale budeme muset. Je třeba postavit stany, noc bude chladná a cítím, že se zvedá vítr.“ Má pravdu, když takto mluví. Zatím ale sklopí oči, jako kdyby se snad styděla, že vaši krásnou chvíli přeruší všedními, praktickými starostmi.

Osud Středozemě - 19. února 2012 23:02

Frania – Mečírna Přestože je Filip slepý, dovede vycítit mnohé. Nyní se totiž uchichtne a šeptem dodá: „Ale nejdi do toho po hlavě. Vy mladí...“ Už se ani nedá podivovat nad tím, jak vše dovede odhadnout. I tebe. „No, no, děvče. To nic...“ Z jeho chraplavého hlasu je patrné lehké dojetí, když tě pohladí po tvých rukách. „Ať tě bohové tvých rodičů opatrují.“ Dodá ještě a upírá svůj slepý pohled za zvuky tvých ztrácejících se kroků. Možná ani nevíš, jak ses ke kovárně dostala. S myšlenkami na svou rodinu, na tajemný přívěsek, bez pohledů po vesnici celá cesta trvala velmi krátce. Nikdo tě nezastavil, nikdo na tebe nezavolal. Snad se mohli bát tvého pohledu, kdo ví, ale kdyby jsi viděla svůj obličej, zamračený soustředěním, asi by ses ani nedivila. V kovárně tě přivítá rytmické klepání kladiva do kusu žhnoucího kovu. Nic víc, snad jen lehké podupávání koně. Tvůj zaměstnavatel se neozývá, snad ani tiché vrznutí dveří neslyšel, zabrán do své práce. Tedy ti nic nebrání odsunout petlici a nahlédnout do mečírny. Ani zde dveře nevrzají. Do nitra úzké místnosti vniká světlo výše položeným úzkým okýnkem. Po stranách visí na stěnách zdobné meče, které nejspíš nikdo nepoužíval. V kovaných koších a v policích ovšem najdeš další zbraně. Několik celkem dobrých mečů, nějaké ty dýky. Některé jsou starší, potřebovali by přebrousit, jiné jsou jako nové. Několik z nich je i obouručních. A za pootevřenými dveřmi ticho. Nejspíš tě nikdo nebude rušit.

Eldaron - 20. února 2012 14:25

soukromá zpráva od Eldaron pro S vyvolenou... Znervózním, a dost, je to poprvé co se dotýkám ženy a ještě na takovém místě,ale nechám své rozpaky aby byli vidět, nestydím se za to.... A já nechci ztratit tebe má lásko, nikdy, chci ti být po boku do konce našich dní, chcí být tvůj štít a plášť, abych tě mohl chránit a hřát, chci být vším co si jen budeš přát, chci být hlavně s tebou, s tebou jako tvůj muž, tvůj pán, a ty zároveň má paní, bez tebe bych byl jako na cestách bez cíle... Tiše je poslouchám dále, a vím dobře že má pravdu, chladno tady příjde po úmorném vedru, a i když se již blížíme k mé říši kde se takto počasí nestřídá,vím že poušť může z minuty na minutu udeřit, neptá se, prostě to tak je, přežijí jen ti co jí znají.... Jistě, půjdeme, nemysli si že bych stavěl své štěstíí nad své muže tvůj.. zarazím se, protože mi to slovo uvízne na chvíli v hlavě... Nesmíme náš lid zanedbávat,pro naše potěšení, ale ještě chvíli vydrží.... lehounce ji položím do písku abych ji zase začal líbat, ten pocit, ten zvláštní a nádherný pocit který jsem doteď neznal je pro mne silnější,musím ji líbat, musím cítit tu opojnou chuť jejich rtů.... Miluji tě, má paní, chci aby jsi se stala mou ženou... zašeptám ji do ucha a políbím těsně pod něj na krk, a pak polibky doputuji k jejím ústům, pohlédnu na ni něžně a pohladím ji ve tváři....

Frania Erchamion - 23. února 2012 12:25

Gondor - mečírna Co to děláš? Otázka, na kterou bych sama ráda znala odpověď. Nevěříte? Pak jste nezažili chvíle, kdy se vám zatemní rozum... Nijak dlouho nečekám, proklouznu mezi dveřmi dovnitř, ještě vyhlédnu ven a potichu za sebou zas zavřu. Oči kloužou po stěnách, nakonec se ale ustálí na mečích, co jsou mimo ně... a z nových pak na ty starší, které je potřeba vyčistit a zabrousit - i když některým už ani zázračné ruce opravdu zkušeného kováře těžko pomohou. Natož pak ty moje. Vlastně úplně přesně nevím, co hledám, ale ten správný meč bych měla umět poznat - učení otce nebylo rozhodně zbytečné, nebo v to doufám. Pár zbraní vytáhnu, občasné cinknutí kovu, jeho křísnutí o ten druhý - bojím se, aby mě nikdo neslyšel? Nemám důvod, nejsem zloděj - spíš nechci další otázky, kterým se ale nejspíš beztak nevyhnu. Ovšem nejsem povinna na ně odpovídat. Po potěžkání několika zbraní v rukou a prohlédnutí nejenom v jakém jsou stavu, ale i na jejich jílce sáhnu opět do váčku a vytáhnu z něj přívěsek se symbolem. "Neptej se, co koho k tomu vedlo, ale hrozilo mi, že mi setnou hlavu..." Pohled sklouzne na dlaň, pak na zbraň, co držím v ruce. "... Jižané mají občas zvláštní zvyky a já se měl dotknout hlavice meče. Měla přesně tyto obrysy jako tvůj přívěsek." Stisknu rty, vzápětí obě dlaně, ještě krátce, spíš mimoděk přejedu zdi mečírny snad jako bych se je snažila zapamatovat ve zvláštní, vzpomínkové melancholii, otočím se a vyjdu ven. Tentokrát už bez plížení a snahy o to, aby mne nikdo neslyšel vejdu do kovárny a přímo tam, odkud se ozývají zvuky, na jeden z volnějších stolů položím meč, přičemž začnu hledat něco, čím by se dal nabrousit a trochu ošetřit, zub času na něm přecijen nechal svůj otisk. "Odjíždím." ozve se prostorem můj hlas a pokud příchod nestačil, aby kovadlina zmlkla, nechybí v podtónu dost velký důraz a i síla. Teprve pak zvednu hlavu, v očích je víc jak znát že se nejedná o žert ani náhlou, rozmařilou pohnutku. "Co nejdřív to půjde. Za peníze co jsem si tu schovala bych si ráda pronajmula koně." při posledních slovech se už zas věnuji zbrani ve svých rukách, zatímco přívěsek se střídavě skrývá a odkrývá pod prameny tmavých vlasů. Čelo je soustředěním podmračené a jen přidává na dojmu odhodlání a toho, že rozmlouvat mi podobné opravdu nebude nejlepší nápad. To ani zbytečné vyptávání se. Filipova slova o tom, že bych neměla spěchat a být zbrklá zůstala kdesi na pozadí oné temnoty. Pomalu jsem začala ztrácet kontrolu nad svými vnitřními démony.

Canys Taffylee Tripe - 23. února 2012 19:36

Že by výslech?... Když Alia a jemná zář louče mizí ve vzdálených chodbách, snažím se ji tlumeně dovolat s prosbou, aby sem už znovu nechodila. Je to šílené samo o sobě, natož když nám ještě chce nosit jídlo. Chvíli si hraji s lístky v mé dlani a přemítám, jestli je moudré je použít. Nakonec se rozhodnu si je schovat na bolestivější situaci, která sice doufám nenastane, ale člověk holt nikdy neví. V průběhu noci tohoto rozhodnutí vcelku lituji, ale pořád za ním ještě stojím, i když mi to skvělá pohodlnost pohodlnost podlah a krásně mokré prostředí vcelku dost stěžují. Opravdu nejsem schopná vcelku prospat nějaký delší čas, nebo alespoň se mi to tak zdá. Převaluju se, což jistě způsobí několik škrábanců, jelikož kutálet se sem a tam po kamenité podlaze jistě není to samé, jako kutálet se např. po sametových pokrývkách…i když teď by stačily i ty slaměné..nebo alespoň ta sláma. Když už se konečně nepohodlně schoulím do kouta a vejdu do snového světa, vytrhne mě z něj Frinovo ranní přivítání. A musím přiznat že v zatuchlé kobce uprostřed temnoty je to vskutku rozkošné ráno. Jo, už jsem vzhůru… zamručím směrem, kde předpokládám, že se nachází kapitánova krypta a nemotorně se posadím, cítíc záda i ruku, oboje dosti namožené z nočního nepohodlného spánku. Tyhle cely jsou opravdu pohodlné, myslím, že i mojí ruce celkem napomáhají. Za chvíli odpadne a pak už se o ni nebudu muset vůbec starat mrmlám do tmavého ticha stížnosti na účet našich vězeňských apartmá. Ovšem navlhlé zdi se mi to asi rozhodly oplatit, protože se v jejich prostorách začaly ozývat těžké kroky. Zpoza rohu se osvětleni loučemi objeví dva strážní, vyšňořeni stejně jako ti, co mě sem hodily. jistě tahle návštěva nebude tak příjemná, jako ta noční. Moje obavy se potvrdí hned v okamžiku, kdy se stráž zastaví přímo přede mnou a požádá o mou jasnou ručku. No samozřejmě proč by ne, takhle jim přeci jen zlehčuji způsoby toho, jak mi můžou působit bolest. s jasným odporem ve tváři mu podám tu zdravou a dávám si načas, než je konečně vyměním, nu, člověk holt není vždy úplně skvělé náladě po ránu, že? Můj strážný ale tuhle náladu asi má, jelikož se rozhodl si s mým zápěstím nevybíravě pohrát. Bolestně zakňučím, na nic jiného se nezmůžu. Jakoby se točilo všechno kolem a na chvíli zmizela i louče, osvětlující dočasně toto vězení. není nutno říkat, že teď již dokonale lituji toho, že jsem ty proklaté lístky už dávno všechny nesežvýkala na kaši. když mi ruku pustí, znovu si ji přitáhnu k tělu, jako poslední noc a na chvíli nevnímám nic, než jen nezměrnou bolest, utišující se jen velice, velice pomalu. Když se konečně trochu vzpamatuji a pohlédnu do kapitánovy části vězeníčka, uvidím ho již visícího na kovové konstrukci. Už teď vypadá Frinova pozice vcelku dost bolestně, natož když jeden z nich začne nahřívat kovovou tyč. Dělali tohle s ním už předtím? Je z tohohle kapitán tak zubožený? vcelku vyděšeně se snažím najít oporu v kapitánově tváři. Snad kdyby se na mne podíval pevným pohledem, tak…nakonec do ní ani nepohlédnu, jelikož si nejsem jistá, že bych tam ten vytoužený pevný pohled našla. otázka, kterou stráž vysloví, však není adresovaná jemu, ale mě. otočím se tedy na jejího adresáta a snažím se vymyslet co nejlepší odpověď, jež by měla co nejméně bolestivé následky. Proč jsme sem přišli? Snad bych se mohla to samé ptát já vás. Co já vím, tak váš pán za naši návštěvu vděčí jen a jen sobě. Je přeci pravda, že nás dovezli pro něm přes moře přímo ze Středozemí a on za nás vskutku štědře zaplatil. Jsme takříkajíc „objednané zboží“. No, vlastně je to i pravda. Já tu nemám co pohledávat, nechtěla jsem tu být a předpokládám, že Frinovi místní prostředí také moc nesvědčí. A navíc je možnost, že se touto cestou i něco dozvím. Ale samozřejmě bych vám chtěla pomoci, moje ruka už toho o moc více nesnese, víte? Já bych vám tak moc chtěla na všechno odpovědět, ale vůbec nevím co by jste vlastně chtěli vědět…třeba kdybyste mi řekli, proč nás sem nechal zavést „náš“ pán přivést, tak vám budu moci trochu více pomoct. ruku si držím pořád u hrudi, takže to nenaznačuje moc odporu, ale pohled se snažím mít pevný, rozhodný. Má slova jistě dávají smysl. Mohli by na to skočit a něco prozradit…mohli by něco udělat. Ovšem mohli by udělat i něco co by se mi vůbec nemohlo líbit, nemluvě o kapitánovi. Snad to bude ta první možnost…prosím, prosím ať je to ta první možnost.

Osud Středozemě - 26. února 2012 17:03

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro S Leithou S dojetím zarosenýma očima naslouchá tvým slovům a nakonec složí svou hlavu na tvou hruď. Nyní ona může slyšet tvé srdce a snad ji to i uklidní. Když se ale uprostřed věty zarazíš, odtáhne se a podívá se ti poněkud překvapeně do tváře. Se zatajeným dechem se nechá položit do písku, který jen jemňounce zaskřípá. Zlatá zrníčka stále ještě lehce hřejí, ale teplo se z nich každou sekundou vytrácí. To ale stěží vnímáte. Leitha přivře oči a nechá se od tebe líbat. Téměř máš pocit, že její tělo se pod tvými dotyky zavlní stejně jako větřík zde v poušti se obtočí kolem vašich těl. Když jí pošeptáš své přání, opět otevře oči. Zdají se ještě hlubší než předtím, ale nyní máš dojem, že tu hloubku dovedeš proniknout. „Pane, jsem jen tvá.“ Zašeptá tiše v odpověď, ale tobě neuniklo ani slůvko. I její ruka se dotkne tvé tváře, poté se přemístí na zátylek a znovu si tě přitáhne blíž k sobě, aby tě mohla políbit. Jsi jí blíž a blíž, a tak můžeš pod obyčejným šatstvem cítit každý zákrut jejího těla.

Osud Středozemě - 26. února 2012 17:04

Frania – Odjezd? Nikdo tě ve tvé tiché chvilce v kovárně nevyrušil. V klidu sis mohla vybrat meč, který byl relativně lehký, pevný, akorát do tvé ruky, aniž by tě po delší chvíli unavil. Nebyla jsi žádná slečinka. A poté jsi se znovu dotkla přívěsku. Snad jsi ucítila zachvění. Těžko mi ti brněl přívěsek v rukách, i když toto vysvětlení ti přišlo nejpravdivější. Ale také nejbláznivější, takže lépe myslet si, že to byla nastupující cestovní horečka. Zvláštní ornament pod tvou kůží ti stále nedával smysl, přestože jsi měla dojem, že jde o něco známého. Velmi známého. Hlavou ti to vrtalo celý tvůj život. Někdy více, někdy méně. Ale ani dnes nebyla ta chvíle, aby si to vyřešila. Poslední dotyk s místem, kde jsi strávila poslední roky, a poté už jsi zamířila tam, odkud se ozývalo pravidelné tlučení do kovadliny. Šla jsi správně. Kovář ani nezvedl hlavu, když jsi se ocitla v jeho přítomnosti, takže tvé slovo bylo třeba. Při bližším ohledání tebou vybraného meče, jsi navíc zjistila, že větší vady ani nemá, takže opravdu stačí jen vyčistit a nabrousit. „Co...?“ Houkne překvapeně kovář a zvedne hlavu. Jeho upocené tváře se zalesknou ve světle ohně, zatímco oči jsou zarudlé všudypřítomným dýmem. Muž zdvihne obočí a jeho rty se zavlní v jakémsi úšklebku. „Tak koně...“ Pronese jaksi bez naznačení, zda souhlasí, nebo ne. „A kam pojedeš, co...?“ Opáčí otázkou, znovu několikrát máchne kladivem a prostorem se rozlehne pro tebe už zdomácnělý zvuk. Pak ale rozdělanou práci odloží a své černé ruce si jen tak ze zvyku, než snad s nějakým účinkem otře do špinavé zástěry. „Vezmi si Astora.“ Promluví nakonec kovář, když k tobě přistoupí blíž. Jeho oči přistanou na meči, ale nic neříká, jen založí ruce a snad čeká na nějaké bližší vysvětlení z tvých úst. Astor je poněkud starší valach, jehož reakce už nejsou sice nejlepší a kvůli zranění se s ním nedá cválat. Kupodivu ale vydrží na dlouhých cestách, a to i v zápřahu. „Se ti tady přestalo líbit?“ Ozve se znovu tvůj zaměstnavatel, opřený o stolek a sledujíc tvou práci na meči.

Osud Středozemě - 26. února 2012 17:04

Than – Výslech Snad dobře, že jsi se do Frinovy tváře nepodívala. Prozatím totiž skrývala jenom bolest, která sice postupně mizela, ale prvotní grimasa nebyla vůbec povzbuzující. Pokud by sis to ale rozmyslela, mohla by jsi vidět, že jeho halena je nová. Je jiná, než ta, kterou měl, i když s určitostí nemůžeš říci, jak ta předchozí vypadala. Rozhodně nebyla ale takto...novoučká. Zatímco jeden z vojáků nahřívá tyč, druhý ze založenýma rukama čeká, co odpovíš. je jasné, že tě sleduje velmi pečlivě, ale zároveň je jasné, že tvému jazyku nerozumí naprosto jasně. Možná výhoda, ale možná...i nevýhoda. Jeho výraz nic moc neprozrazuje, jen soustředění a chlad. „Sledovali jste jeho služebníky.“ Vysvětlí po chvíli důvod. Poté přejde k Frinovi, jednoduchým škubnutím halenu roztrhne, takže kousky látky se snesou k Frinovým špičkám. Na kůži tvého spoluvězně jsou patrné čerstvé jizvy a spáleniny. Druhý voják zkontroluje pohledem nahřátost špičky kovové tyče a po krátkém uvážení ji ještě vrátí zpět do plamenů. „Proč?“ První voják se znovu otočí k tobě. Pak chvíli váhá a nakonec dodá. „Co ví váš vůdce o situaci v naší zemi?“

Eldaron - 26. února 2012 19:03

soukromá zpráva od Eldaron pro V zajetí lásky Chvění, to chvění jež projíždí celým mým tělem, i slabost ve slabínách je pro mě zarážející, nevím zda se cítím slabší, ale je mi to v podstatě jedno, vždyť ještě včera jsem byl muž jež vedle sebe měl ženu k níž choval pro něj dosud neznámé city, a dnes, v tuto chvíli, a nevědom si času ani doby dne, dnes jej ta žena dostává do kolen.... Nechci být tvůj pán, chci být tvůj muž, opora, nechci abys mě měla za pána, jelikož nemohu a nechci ti rozkazovat, chci tě jen žádat, žádat o to aby jsi spojila svůj život s tím mým.... rozechvěle ji šeptám do ucha a to jak začnu vnímat blízkost jejího těla mě uvádí do větších mdlob, mám pocit že mám v hrudi tisíce motýlku jež mávají křídly, dech se mi krátí a je mělký a rychlý, né, nevím jak se teď chovat, nyní je vše již jen na tom co do lidských duší vepsala příroda jako přirozený dar..... Svádí mě tvá blízkost, tak mocně že se cítím jako bych byl nahý.... sklopím oči studem a mé ruce putují po jejím boku a lehounce hladí přes šaty její obrys, zastaví se až na noze a opět putují nahoru, něžné a nesmělé dotyky, řízené touhou a zvědavostí zabloudí i na její ňadra, ze kterých se však po chvíli s rudostí v obličejí stáhnou, aby mé rty uzmuly další polibek z jejich sladkých rtů..... Chtěl bych tě do konce života již jen líbat, na každém kousku tvého těla má milovaná... zašeptám plaše když ji obejmu a zadívám se jí do očí, může v nich číst mnohé, touhu, upřímnost, něhu, ale i plachost a nezkušenost...ale hlavně, hlavně lásku s kterou se na ni upírají, stejně jako něhu s kterou se ji i dotýkají mé ruce....

Dain - 28. února 2012 19:59

Mesto Zdrhol, zdrhol im všetkým. Ani sa veľmi nemusel snažiť, len tá Saira ho trochu mrzela. No, o chvíľu bude mať toľko vecí, že si na neho ani len nespomenie. Najlepšie by bolo, keby si nikto nespomenul, dokiaľ on nebude dva dni cesty od mestskej brány... To sa ale už vrhol do nakupovania... Mapy, nech sa páči. Stačila mu len taká nejaká všeobecná, Rohan s priľahlými územiami. Pri kartografoch ostal dosť dlho, pretože... no, mal záľubu v mapách a mapy, ktoré tu predávali nikde inde nevidel. Mordor, trošku východ, podrobne Grófstvo, Eriador... Dokonca našiel aj mapy Sedemriečia, podrobný nákres Gondolinu, mapu Númenoru s jej hviezdicovým pôdorysom... A jednu nesmierne vzácnu, opis mapy Skrytej ríše, pochádzajúci vraj z mapy Feanorovej. Lenže, jeho mešec so zlatom by takú záťaž nevydržal, tak si zbalil svoj úbohý zvitoček a išiel ďalej. To už bolo svižnejšie. V kožušinách záľubu nemal, proste zobral tô najlacnejšiu a bolo všetko hotovo. Rovnako tetivy, rovnako šípy, rovnako... DO nosa ho udrela vôňa vajíčok pripravovaných na domácom sadle. Slnko bolo vysoko, ale on ešte neraňajkoval. Ani sa nemusel doho odhodlávať.... Raňajky boli veľké, výdatné a s najlepším tmavým pivom na juh od Osamelej hory. Pivo ešte ani nestihol dopiť a korbeľ bol znova plný. Krčmár sa vo svojom remesle očividne vyzná. Nie je nič, čo by udržalo hosťa v hostinci tak, ako plný korbeľ... "Ďakujem za ponuku, ale bohužiaľ musím odmietnuť, ešte mám nejaké povinnosti, ktorým sa musím venovať." s úsmevom (snáď ho bolo cez fúzy vidno) odmietol krčmárkinu ponuku, zaplatil a znova sa vpotácal do mesta. Musí sa nejak dať do poriadku. Ostrihať bradu. Zapliesť. Proste... chlapské veci, ale nožničky si nechal v kovárně, tak znova zamieril tam, o kopec zásob ťažší a o kopec zlata ľahší...

Toby Dolanský - 03. března 2012 10:24

Směr Minas Tirith Pečivo bylo výtečné, svělé, a tak jemné, že bych mu nehradši rovnou snědl celý stánek. Škoda jen že peníze došli takže jsem mohl jenom nenasytně koukat. Na můj hlad to nebylo nic vydatného, jenom se potom zvětšil. Naštěstí netrvalo dlouho a Jakub už se chystal na cestu. Je to spíše severo západ pokud si to dobře pamatuji z map, které jsem v Kraji viděl. Jestli víte , kde je Kraj, tak to je mnohem snazší. pousměji se na něj a pokračuji. Ohledně toho co mě sem přívádí, tak se musím setkat s králem v Minas Tirith. Musím mu povědět, co se u nás stalo. zahledím se do dálky a snžím se nemyslet na na obličeje dvou hobitů, které už asi nikdy nespatřím. Ale dost o špatných zprávách. Jak dlouho už jste pekařem? Vaše pečivo je skutečně výtečné. otočím se na něj se zájmem v očích.

Canys Taffylee Tripe - 06. března 2012 20:08

Výslech Frinovy nové haleny si všimnu, ale nevěnuji jí moc pozornosti, jelikož jaksi předpokládám, že její předchůdkyně byla poškozena natolik, že již nemohla plnit svou funkci. Větší pozornost ovšem věnuji strážnému, jež mi pokládá otázky a také pověšenému kapitánovi, i když pořád ještě nemohu najít dost kuráže, abych mu pohlédla do tváře. Strážný si mne vyslechne a odvětí další otázkou. Nu, alespoň mi rozuměl, ovšem zdá se, že je velice dobře informován a nepůjde ho jen tak dobře zmanipulovat. Každopádně přiznat už jen to, že jsem začala lží by bylo dosti špatné a tak se v rychlém přemítání všech možností uchyluji k té nejpřirozenější. Jeho služebníky? Oh, ne, opravdu si můžete být jistí, že jsem neměla jakýkoliv úmysl octnout se zde! Pravda je, že jsme někoho sledovali, ovšem ne muže, kteří nás sem dovedli. podívám se muži zpříma do očí. Sledovali jsme jezdce, koňáka, muže, jež jsem později sama viděla při naší cestě s lodním kapitánem mrtvého v podpalubních celách. Nu, to by jim to mělo trochu zamotat. Přeci jen nemohou vědět důvod našeho putování, stejně tak, jako nemohou vědět, že Eormund (nechť je mu země lehká-i když zemřel na moři) patřil k nám, jelikož neměli příležitost nás vidět pospolu. Navíc pochybuji, že by Frin cokoliv řekl, vzhledem v jakém je stavu. S tím ovšem souvisí i moje další obava. Nejsem si jistá, jestli mi všechny tyto řeči bude kapitán schvalovat. Neměla jsem přeci říkat nic. Ale je to přeci pro naše dobro…nu, nebo alespoň doufám, že to bude pro naše dobro. Snažím se ale zachovat alespoň trochu klidu a tím podpořit mou vzdorovitost vůči stážím, jako bych se opírala do zledovatělé závěje při těžkém poryvu chladného větru a doufala, že se neproboří.

Osud Středozemě - 10. března 2012 11:29

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro S Leithou Téměř nedýchá a jen pozorně naslouchá tvému šepotu. Dojetí, překvapení a radost se jí mísí v očích. Znovu tě pohladí po tváři, přejede po tvém nose, dotkne se tvých uší. Její prsty jsou jemné a její kůže je rozdílná od tvé, zdrsnělé cestami, ale o to více ti ten dotek může být příjemnější. „Chci být připojená k tobě. Navěky.“ Zašeptá tiše, ale rozhodně, s očima upřenýma do tvých. Zlehka oči přivře, když se jí začneš dotýkat, kolem rtů se jí zavlní úsměv. Ne pošklebek, ne povznesený, ale tichý, radostný, očekávající tvou přítomnost. Veškerý královský chlad se rozutekl a v jejích očích je jen něha a láska. A samozřejmě i touha, ale taková laskavá, neubližující. „A já chci tvé polibky cítit.“ Roztomile se na tebe usměje a téměř vypadá ve tvém náručí jako děvčátko. Její dlaně se dotknou tvých ramen a poté sjedou k loktům a přemístí se na hrudník. Poslouchá tvé srdce. „Člověk nejlépe pozná svou samotu, když potká někoho, s kým se tak nikdy nemůže cítit.“ Zašeptá a nakonec zvedne hlavu, aby své ucho přiložila k tvému srdci a mohla poslouchat. „Bije pro mě....“ Napůl jako otázku a napůl jako odpověď zazní šeptem její další slova.

Osud Středozemě - 10. března 2012 11:30

Dain – Zpět v kovárně „Jak myslíte, pane.“ Pokrčí rameny žena hostinského. „Ale kdybyste si to rozmyslel, pospěšte! Věřím, že se tu to masíčko dlouho neohřeje.“ Dobrosrdečně se usmála, s díky přijala peníze a opět se vzdálila. Slunce venku tě možná trochu oslepilo, přeci jen byl vnitřek hospůdky o poznání tmavší. Navíc to pivo po ránu... Na chvíli se ti zamotala hlava, ale brzy jsi nalezl zpět ztracenou rovnováhu a rozvážným krokem si zamířil ke kovárně. Našel si ji bez problémů, vždyť do některých částí města si ještě ani nezavítal, takže zatím nebylo možné zabloudit. Ve městě už to cvrkalo čilým ruchem a i z kovárny tě vítal zvuk nepravidelného tlukotu kladiva, ale jinak bylo kolem domu ticho. Snad jsi k výhni, kde si mohl očekávat Lucase, ani nezamířil, a rovnou jsi šel ke svým věcem, aby ses dal trochu do pořádku. Dlouho si u této aktivity nestrávil, schovaný tak trochu před očima ostatních. Uslyšel jsi totiž ze zdola hlasy. Dívčí a mužský. Dívčí si určil brzy. Saira. Mužský ti chvíli trval, ale pak ti došlo, že je to přeci Lucas. Chvíli nerozeznáš, co říkají, ale postupně se jednotlivá slova stávají srozumitelnými. „Kde je...? Kde je?“ „No, kdo..děvenko?“ „Dájn! Dájn, kde je?“ Její hlas z ní téměř plačtivě a poněkud nazlobeně. „Nevím... Odešel do města, prý. Vrátí se, neboj.“ Lucasova snaha o chlácholivý hlas nejspíš nevyšla, protože v odpověď přijde pláč a mezi ním nějaká nesrozumitelná slova. „Ale no tak, dítě, neboj se, co to do tebe vjelo? On přijde.“ „Říct...já...Dájn, on..kde je?“ „Sairo...tak ti říkají, že? Sairo, neplakej.“ Lucas začíná být nejspíš dost nervózní. Kdo by nebyl z pláče dospívající slečny. „Sairo, Sairo? Sairo! Kam to jdeš!“ „Hledat!“ Odsekne plačtivě dívčí hlas, dveře zavrzají a vše utichne. Jen Lucasova nadávka to ticho prořízne a poté opět padne na kovárnu jako zádumčivý oblak.

Osud Středozemě - 10. března 2012 11:30

Toby – Na cestě do Minas Tirith Jakub překvapeně pozdvihne obočí. „Ano, co si mi říká Kraj, ale neznám tu končinu dobře. Nemusel jsem tolik cestovat. Ale vy tedy musíte být důležitý posel, když jdete přímo ke králi!“ Trošku zavrtí hlavou a popožene koníka, i když ten na to spíš nereaguje. „A co se ve vašich končinách stalo? Vypadá to, že něco opravdu zlého...“ Jakub se trošku zamračí, snad znepokojením, snad zapřemýšlel, co opravdu o Kraji zná. „Díky.“ Usměje se poté na tvou pochvalu dobrosrdečně. „Tak to víte, řemeslo po otci, přičuchnul jsem k tomu jako dítě a bavilo mě to.“ Uculí se a krátce na tebe pohlédne. „A jak vy se dlouho věnujete kuchařině? Slyšel jsem, že lidé z vašeho národa mají pro vaření dar, je to pravda?“

Osud Středozemě - 10. března 2012 11:30

Than – Výslech Voják tě sleduje a dalo by se říci, že podrobně studuje každý tvůj pohyb v obličeji i po celém těle. Na tvé překvapení nijak nereaguje. Nejspíš má už zkušenosti s výslechem, neboť z něj nejde vyčíst jediná emoce, jediný názor. Na chvíli se otočí na svého kolegu, snad si nějakou myšlenku beze slov vyměnili, jistá si ale být nemůžeš. „Proč jste sledovali toho muže? Koňák? Co to znamená?“ „Odkud znáš kapitána?“ Ukáže ještě na Frina. Druhý voják mu zatím naznačí, že železo je připravené, ale ten, který tě vyslýchá, ho zatím zadrží.

Canys Taffylee Tripe - 10. března 2012 20:55

Fantazírování ve vězení No skvělé, skvělé! No jen se ptejte na další detaily, až úplně zapomenu co jsem si to vůbec vymyslela, no díky moc! ovšem skutečnost, že vyslýchající zadržel toho druhého strážného dodává této zvláštní situaci jakýpi optimistický nádech. Koňák, pane, to je muž na koni…to je zvíře odvětím jaksi suše a popřípadě mu i předvedu pár zamlaskání, jež by měla reprezentovat zvuk koňských kopyt narážejících na dlažbu. A proč jsme ho sledovali… No, tak PROČ jste ho sledovali, hmmm? Příště alespoň mysli, než zase něco řekneš. …vskutku zvláštní otázka, na kterou ovšem nedokáži odpovědět. Upřímně, vypadám jako někdo, komu se říká, proč se něco dělá, nebo jako někdo komu se spíše jen řekne, CO má dělat? Popravdě řečeno to tak i vlastně je. Rozkazy knížete z Dol Amroth byly směřovány výlučně Eormundovy a Frinovi, ne mě. Mou jedinou prací je být okolo…skoro stejné, jako bych si to zabití srnky musela vystát někde v rohu. Nu, až na to, že v rohu bych si alespoň nezlomila zápěstí. navíc mé tvrzení ještě podtrhává to, že jsem oblečena v podivných jižanských šatech, u kterých ani nevím, jestli je mám oblečené správně. Když se nad tím až tak zamyslím, opravdu si připadám jako nějaká horká brambora, kterou si lidé přehazují mezi sebou. Co jste to ještě chtěl vědět? optám se, jako bych se jen ptala na objednávku v hospodě. Co jste to vlastně chtěl? Dvě piva? Upřímně, neměla bych si tak zahrávat, jelikož tu přeci jen jde o kapitána, visícího v okovech, ovšem tohle už je jednou můj styl dorozumívání a možná že i dodává výslechu o něco lepší atmosféru spíše rozhovoru, než toho, co vlastně opravdu je. Lodní kapitán, ano. Velice milý muž, vskutku, dokonce jsem měla tu příležitost pohovořit si s ním. vypovídám pravdomluvně a jako bych znovu na krku cítila ostrou čepel jeho zahnutého meče. A jak už jsem řekla, lodní kapitán, toho člověk potká především na lodi. pohlédnu znovu vzhůru. Zkoumám obličej tohoto zajímavého strážného plného otázek. Vypadá to, že má více trpělivosti, než ten druhý. Jak jen je barbarské vyslýchat za pomoci násilí. Vojáci povětšinou přiznávají, že se tím nic nedosáhne. Silný člověk neřekne nic a slabý se přizná k čemukoliv, ať už to spáchal, nebo ne. jak by se asi strážným líbilo okusit rozžhavený kov? Pulzující krev v bolavém zápěstí a jakoby odpočítávala každičkou sekundu času v očekávání dalších otázek, dalších činů (převážně činů muže držícího nažhavené železo), nebo možná i dalších odpovědí.

Eldaron - 12. března 2012 13:12

soukromá zpráva od Eldaron pro S láskou Navěky by bylo málo, protože najít pravou lásku považují i zemích neumírajích za něco co je větší dar než věčný život... zašpetám a její dotyky jsou pro mne víc a víc spalující,a příjemější než cokoliv.... Také jsem si uvědomil jak sám jsem dokud jsem tě nepoznal, ano mám milující rodiče, ale vedle sebe a v srdci jsem byl prázdný jako ulita šneka na jaře.... Nechám ji ať se mě dotýká a poslouchá mé srdce, je mi příjemně, teplo jež se mi díky jejímu objetí dostává je nepopsatelné, srdce se po jejich posledních slovech rozbuší ještě více, a já ji opět zahrnu horoucími polibky, je v nich vášeň i vděk, vše co se ve mě snoubí... Má paní, musíme zpět, lidé nás začnou hledat, a potřebují aby jim někdo dodal odvahy... nerad ale přeci jen musím uhasit oheň a sklidit s její pomocí naše tábořiště, když jsme hotoví zadívám se ji do očí a políbím ji, obejmu a pevně stisknu, pak ji vysadím na koně a vyšvihnu se za ní, jedním poklepáním na slabiny vyrazí vpřed, a já se přitisknu ke své milované tak abych neskrýval své city k ní, navíc, nechci je skrývat před vojáky ani jejím lidem, proto když projíždíme našim ležením, ji beze studu políbím na šíji a víc k sobě přitisknu....

Ogmar - 13. března 2012 12:30

Klábosení s králem Ať už je to kdokoliv, smrdí arogancí. Arogancí, chutí rozdávat rozkazy a obohacovat se. Jeho oděv a vystupování ve mě vyvolává nutkání mu utrhnout hlavu a strčit mu ji mezi nohy. Černá kůže, se mi napne stejně jako svaly pod nimi, když mě ujistí v tvrzení, že chce opravdu jít do mordoru. Vzpomínám si na slova, která mi povídal Alef. Byla podobná. Co mají jen hněďáci krom toho všeho za lubem... Když chlapík odstoupí, pohlédnu stejným směrem jako on. Město jak ze škatulky pravidelně kontrolují stráže, takže kdybych ho teď zabil, moc dlouho by mi jako živý štít neposloužil. Mimo to, vře ve mě zvědavost zjistit proč chtějí hněďáci do Mordoru, ale především, co ostatní skřetí kmeny...a jejich náhled na takovoudle věc. Heh...jak to všecko hezky zapadá. Chaos a smrt chvíli počkají. Když shromáždím dostatek skřetů...můžeme opět rozpoutat krveprolití a smrt...a s tím nový věk skřetů. Ale...to se dá udělat na obě strany... Když se chlapík opět rozpovídá, neubráním se zasmání. Bara-dur ? Tam chceš ?, zeptám se skoro opovrživě. Nemohu uvěřit tomu co slyším. Hněďáci to myslí vskutku vážně. Dobrá tedy, pomohu ti..., s tím odvrátím pohled od města a podívám se na vládce. Když vznese nabídku odměny, odhalím úsměv. Seč mám popraskané rty. Chci informace o přeživším kmenech skřetů...

Frania Erchamion - 13. března 2012 13:46

Chystání na cestu Kam pojedu? tváří přeběhne jen těžko rozpoznatelná emoce a to ne jen z důvodu, že ji mám skloněnou a zčásti ještě překrytou jak závojem černými vlasy. Tělo okamžik, sotva dvě vteřiny poleví v rutinním pohybu při čištění zbraně, ale v příští chvíli se do něj opět vrátí. Křísání kovu o kámen ztichne, nastavím meč proti světlu, co se sem dralo z jednoho okna. Současně druhou volnou rukou shrábnu přívěsek, který sklouzne tentokrát do kapsy kalhot. Očima několikrát přejedu po zbrani, ještě ji naposledy přeleštím. Rty se zavlní v snad spokojeném pousmátí, ale to se vytratí a tvář se stane opět bezvýraznou, když oči sklouznou na kováře. "Domů." pohodím zlehka hlavou, snad abych se zbavila konečků vlasů co lechtaly v koutcích úst, nebo něco skryla? Natáhnu se po opasku s koženou pochvou, který obepne boky a do níž zbraň hladce vklouzne. I když je lehká, její váhu cítím - přecijen jsem za tu dobu už trochu odvykla. Domů... v duchu se ušklíbnu. Kde je vlastně tohle místo a jaké má to slovo význam? A jaký má smysl přemýšlet nad podobnými malichernostmi a ztrácet tak něco mnohem cennějšího - a sice čas. Na další otázku nebo spíš mimoděk jen zlehka pokrčím rameny a vykročím, mezi dveřmi se ještě zadrhnu. "Díky za příležitost, zvládneš to tady s ostatními i bez holky navíc. Tím jsem si jistá." snad krátký úsměv, pokývnutí hlavou... a opět pocit krve tepající ve spáncích. Dlouhé loučení jsem nikdy neměla ve zvyku. Vyrazím ještě k menšímu přístavku, co mi sloužil k přespávání a dalšímu, pobrala tam všechno potřebné na cestu, brašnu, hůl, plášť, luk se šípy a ještě navíc pár hadrů, ze kterých posléze zbyly akorát dlouhé cáry látky. Kousek uhlu nebo ohořelého dřeva nebyl problém v kovárně najít. Zbývalo jen připravit na cestu i zvíře a když i to bylo hotovo... vyhoupnout se do sedla a vyrazit. Domů...

Doromir Vřesík - 17. března 2012 18:13
	Pláň Zmateně sleduji bitvu, když tu konečně vidím, kdo je vítěz. Poté se ta bílá potvora začne blížit ke mně. V hlavě se mi ozve podivný hlas s otázkou, která určitě směřuje na mě Kdo si? Jsem zmaten. Stojím normálně, ani se nesnažím zaujmout bojový postoj, ale jsem připraven pokud by se mě příšera snažila ohrožit. Až po chvíli se podívám nestvůře do očí a řeknuDoromir Vřesík a ty?

Osud Středozemě - 23. dubna 2012 22:48

Doromir – Zvláštní noční setkání Stvůra kupodivu trpělivě vyčkává, než ze sebe vyloudíš odpověď. Poté trochu nakloní hlavu a ty ve svých myšlenkách ucítíš znovu její hlas. „Doromir Vřesík...“[/b] Zamyšleně zopakuje tvé jméno, poté se k tobě postaví čelem a narovná se. V tu chvíli působí opravdu majestátně. Poté však prudce skloní hlavu a po chvíli ji znovu narovná. Snad to měla být poklona. „Říkají mi Síraf.“ Ještě chvíli tě zvláštní ohnivé oči toho okřídleného tvora pozorují, než se stočí k mrtvému tělu tvého původního nepřítele. „Ještě se nezatoulali tak daleko... Víš, co jsou zač...?“[/b] Pařátem šťouchne do nehybného těla, které se pod tím tlakem jen lehce zachvěje.

Osud Středozemě - 23. dubna 2012 22:49

Frania – Na cestu Kovář se dál věnuje své práci, než vyslovíš to slovo, tak pro někoho samozřejmé a pro tebe možná už po tom čase tak cizí. „Domů?“ Zopakuje trochu překvapeně a přimhouřenýma očima si tě prohlíží, jako kdyby tě viděl poprvé. Jako tehdá, když si přišla do jeho kovárny a žádala si o práci. Nespustí z tebe oči, zatímco si upevňuješ meč kolem pasu. A dál tě pozoruje, i když už se blížíš k východu. „Tak tedy domů...“ Zamručí jakoby mimochodem. „No, to se neboj, zvládnu.“ Trošku si odfrkne, ale tušíš, že se pobaveně usmál. Jen to příliš nedává najevo. Ale ty už sis zvykla na jeho žerty. „Bohové ať tě opatrují.“ Dodá ještě a než překročí práh, vyprovází tě opět rytmické bušení kladiva. Netrvá dlouho a už jsi se vyhoupla do sedla trošku již věkem znaveného, ale stále spolehlivého koně. Ale kam teď? Kde je to pravé domů? Přestože tvé kořeny byly i na jihu, cosi tě táhlo pryč z těchto krajů. Na sever... Za tvými zády se ozval křik. Orel! Pokud ses rychle otočila, mohla jsi ho spatřit, jak se vyhřívá na nejvyšší větvi vysokého stromu. Spatřil tvůj pohled a na chvíli jsi měla pocit, že se vaše oči střetly. Ale cožpak to jde říci u orla a člověka? Dravec znovu zavřískl, spustil se dolů a půlobratem se znovu vznesl vzhůru. A vyrazil. Na sever.

Osud Středozemě - 23. dubna 2012 22:49

Ogmar – Jednání s králem Král se pousměje, viditelně potěšen tím, že chápeš. „Ano, to je místo.“ Přikývne, nijak horlivě, ale krátce a důrazně. Poté už tě napjatě sleduje, protože tuší, že budeš klást podmínky. Tvá žádost ho ale trošku překvapí – rty se mu zavlní v podivném úsměvu a pravé obočí na chvíli vystřelí výš. „Další skřeti...? Nu, dobrá. Vyšlu zvědy, aby pátrali. Souhlasíš?“ Zdá se, že trochu pochybuje nad úspěšností takové výpravy, ale nahlas nic neřekne. „A to je vše? Nebo ještě něco?“ Dodá nakonec s troškou pohrdání. „Jestli vše, pak tě nabádám k odpočinku, zítra časně vyrazíme. Pokud ti pouštní chladné noci vadí, můžeš přespat v budově. Stačí říci strážím.“ Ušklíbne se ještě vladař a chvíli vyčká, zda pro něj ještě cosi máš. Pokud ne, odejde a stráž opět přistoupí blíž. Záleží pak už jen na tobě, kde si budeš přát strávit noc. Už jsi zkusil, co je to noc v poušti. Jde o opravdu chladnou a vlezlou zimu, která je trochu šokující po spalujícím horku za dne.

Osud Středozemě - 23. dubna 2012 22:50

Than – Výslech Voják pečlivě sleduje každé tvé hnutí v obličeji a vyčkává na odpověď. Jeho trpělivost je zvláštní až nepříjemná. Jakoby čekal na každé zaváhání, na každou chybičku. Když mu vysvětlíš význam slova koňák, jen přikývne a pobídne tě, aby jsi pokračovala. Poté se však zamračí, když si vyslechne tvou odpověď dál. Nakonec se ale ušklíbne. „Ne, pravda. Žena má tančit. Jsi žena a jsi tady... Ženy u vás bojují?“ Zdá se, že si otázkami může odbočit i poněkud od tématu. Pokud tím ovšem něco nesleduje. Poté se však zatváří nechápavě. Opět si vymění pohled s druhým vojákem a dokonce mezi sebou cosi prohodí. Nerozumíš tomu ani slovo, ale první voják se po této krátké výměně názoru na tebe otočí opět se svým nečitelným výrazem. „Ne kapitán lodi. Tady kapitán.“ Ukáže na Frina. Těžko říci, proč mu říkají kapitán, ale už je to tak. „Odkud ho znát?“ Tentokrát je otázka důraznější a trošku příkřejší. Druhý voják zatím přitáhne kladku, díky níž Frin visí v nepříjemné poloze. Tvému příteli unikne ze rtu slabý vzdech, ale jinak žádné znamení bolesti. Což neznamená, že mu to samozřejmě takto vyhovuje.

Osud Středozemě - 23. dubna 2012 22:51

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Návrat do tábora Ve tvých rukách a pod tvými polibky taje zprvu nedostupná královna pouště jako aprílový sníh, který svůj chlad jen předstíral. Její tělo měkne a stává se vláčným a zcela poddaným. Její přítomnost tě halí jako plášť utkaný z těch nejkrásnějších snů. Jsi to ale ty, kdo upozorní na přítomnost. Leitha na chvíli sklopí oči, snad se zastyděla, ale poté se pousměje. „Pravda, ale...vrátíme se jiní. Už to jim dodá odvahy.“ Její úsměv se rozzáří stejně jako hřejivý pohled jejích očí. Pomalu sklidíte vše, co jsi sebou přivezl, douhasíte už téměř vyhaslý oheň a nasednete na koně. Tiše vyrazíte přes písčité duny a téměř vypadáte jako jeden – těla přitisknutá na sobě, harmonické souznění s pohyby klusajícího koně, těsné objetí... Až hlasy všedního dne nesoucí se z tábora vás skutečně vpraví do reality. Ale ty hlasy postupně utichají, stejně jako ustávají přípravy na noc. Všechny pohledy se otáčí na vás, zprvu se v nich skrývá překvapení, ale brzy jej vystřídá chápavý úsměv, šťastné pousmátí nebo dokonce zardění. Několik vojáků ti provolá slávu a zdvihne na moment své meče. Konečně se dostanete až ke stanu, který lidé postavili Leithe. „Pane, povečeříte se mnou?“ Zeptá se tě mladá královna, zatímco ladně seskočí z tvého koně a věnuje ti přívětivý úsměv.

Eldaron - 25. dubna 2012 10:25

soukromá zpráva od Eldaron pro Tábor Cval Paruda byl pevný a prokličkoval táborem skrze stany a přístřešky lehce jako jako pírko, stále jsem ji víc svíral u sebe neboť jsem se nemohl odtrhnout z její přitomnosti, její vůně, její dotyky, zrychlený dech i to jak ke mne tiskla byla ta nejkrásnější věc co jsem do teď zažil, pohledy lidí jež ještě nebyla v říši snů ve mě vyvolávali lehce studu, ale především štěstí, jsem rád že vidím to že gondorští vojáci naše spojení vítají, obával sem se opovržení, ale otec stejně jako výcvik tyto muže zbavuje předsudků, naštěstí....i pohledy jižanů mne uklidnili když jsem viděl že se usmívají nebo prostě zardí, provolávání slávy bylo něco co jsem ovšem nečekal... Klid, klid.... pusměji se a vydechnu když se dostaneme ke stanu jež byl pro Leithu postaven, seskočí s lehkostí z koně a já z ní stále nemohu spustit oči.... Velmi rád má paní, budemi potěšením s vámi povečeřet, jen se budu muset lehce upravit... usměji se a pokynu jí, pak obrátím koně a vyrrazím do lodi, kde se převléknu a když se objevím u jejího stanu, jsem oděn ve zdobený varkoč vyšívaný stříbrem, zbroj nemám, jen nápažníky s bílím stromem na jednom a Erendilovou hvězdou na druhém, meč se houpe u pasu a vlasy jsou pečlivě sčesány, také jsem se stihl opláchnout a vzít si voňavý olej abych nebyl cítit potem, s lehkým pousmáním se po zeptání odvážím vstoupit do stanu, kde mé oči okamžitě hledají tu pro kterou bych nyní udělal vše na světě....

Canys Taffylee Tripe - 28. dubna 2012 20:59

Pořád ještě výslech No, moje rozkošná konverzace zatím pokračuje velice přátelsky, dokonce se zdá, že máme čas i na tématické odbočky. samozřejmě, že u náš ženy bojují. nasadím krátce trochu uražený výraz. Co si asi představuje…ženskou, která mlátí rytíře po hlavě pánví, další, co ho chce uškrtit sukni...možná, že si představuje, jak po něm háže talíře, no ano, to by bylo jistě velice efektivní. další věc ale také skutečnost, že jsem se zrovna snažila prosadit to, že jsem jen nenápadný kámen u cesty, no a teď na sebe znovu upozorňuji. Snad bych se měla ubírat cestou více podporující mé vlastní řeči. Ovšem to jsou povětšinou jiné ženské, než z hospod a tak. Tak třeba, taková ta…no, ta, Éowyn! To byla taková bojovnice z Rohanu, víte…to je tam co jezdí ti koně. dodám hned rychle, pokud by byli náhodou zmateni složitým uskupením zemí Středozemí. Nu, nemůžu říci, že by mé myšlenky vojáci následovali a pravděpodobně i proto nastává chvíle nechápavého ticha a zvláštních pohledů. Poté se začnou naši vězeňští přátelé bavit mezi sebou. Tuto chvíli využiji k pořádnému prohlédnutí jejich oblečení, převážně tomu, jestli u sebe mají kromě loučí a nažhaveného kovu ještě jiné zbraně. Vskutku zbytečná skutečnost, jelikož si nedokážu představit, jak bych si s nimi mohla poradit, natož jak bych se pak dostala dál z tohoto báječného sídla. Snad kdyby tu místo mne byla Éowyn… To už se ale středem pozornosti stávám znovu já a znovu také musím čelit tomu samému pohledu. kde se to tihle chlápci učí? Když ukáže na kapitána, věnuji mu krátký pohled. Zatímco já si tu povídám, visí on na řetězech jako tapisérie na zdi. Dokáži si živě představit, jak kritizuje mé hloupé řeči, které tu doposud vedu. když ovšem přitáhne druhý muž kladku, lehce se nadzvednu v očekávání něčeho horšího, než jen jemný vzdech. Poté se rychle otočím na muže, jež celou dobu klade otázky. Na chvíli přeskočím skutečnost, že jej oslovují titulem „kapitán“ a odkud by jej mohli znát, i když mi v mysli vyvstane moment, kdy jsem se na něj ptala Ysmin, a snažím se zformulovat co nejpřesněji nepřesnou odpověď. Z města. Nevím jak se jmenovalo, ale je asi někde, no, asi někde na jihu, no, víte… začnu rukama naznačovat určitou plochu, v tomto případě představující Středozemí a poté naznačuji různé směry. No, asi takhle dolů, takový spíše, no jihovýchod asi, víte. vzhlédnu k muži, jako bych čekala na nějaké znamení, jež mi naznačí, že ví, co myslím. Pokud se ho nedostane, následuje další praktická ukázka imaginárních map a směrů. Víte, vlastně jsem ho poznala stejně jako vás. řeknu najednou jakoby s náhlým uvědoměním a pro názorný efekt jakoby do muže kladoucího otázky zabodnu prst. Mám mu sloužit, dokud mě nepropustí. Takový trest. Víte, co je trest, ne? To je taková ta věc, když někdo něco udělá, no a oni pak musí potre…ale vy určitě víte, co to je zvednu k muži trochu sarkasticky pohled. Přeci jen jsme tu taky za trest. Tedy, více Frin, nežli já, jelikož on visí na řetězech a já si tu vesele rozmouvám. Vlastně jste si velice podobní, on a vy…. drmolím skoro neslyšně a očima sjedu z muže na kapitána. Třeba to budeš ty, kdo bude za chvíli trpět místo něho. Třeba to budete vy dva, co tu shnijí, zatímco vaši vězni uniknou. jen počkejte, může se stát vše.

Dain - 26. května 2012 18:53

Na návšteve Vytackal sa na slnko. Na chvíľku ho oslepilo, tak iba stál uprostred rušnej ulice, oči prižmúrené a z nejakého dôvodu slnku nastavoval tvár. Možno práve toto bol dôvod, prečo ospustil hlbiny a vydal sa do sveta, pocit hrejivých slnečných lúčov na tvári... Spamätal sa. Ľudia na neho hľadeli s údivom (nie len preto, že bol trpaslík). Nemal rád, keď na neho hľadeli. A hoci vo veľkých mestách si bláznov už nikto nevšímal, vždy sa našiel jeden, ktorý im venoval pozornosť až prehnanú. Hlavne, ak tí blázni vyzerajú, že majú nejaké peniaze... Našťastie, dnes nie. Cestu našiel tiež pohodlne. Zďaleka sa vyhol akémukoľvek kontaktu s... vlastne kýmkoľvek. Vkradol sa tam ako zlodej, po špičkách a tajne. A zase, bez toho, aby čo i len trochu tušil prečo. Možno si už trénoval odchod... Stihol si veci vyložiť, stihol si ich uložiť, stihol sa opláchnuť, okoštovať trochu sušeného mäsa a ľahnúť si. Chcel si oddýchnuť, poriadne sa vyspať. Možno to dnes bude na dlhú dobu posledná príležitosť. A vôbec, po všetkom tom, čo prežil si deň leňošenia v posteli celkom zaslúžil. A stihol si vypočuť aj rozhovor. Ostal ležať, Saira bola preč, už by ju nezastavil. Mal tušenie, že z toho ešte budú problémy a najneskôr dnes v noci bude so sekerou v ruke prehľadávať temné kúty mesta, aby ju vyrval z chladnúcich rúk nadržaných únoscov. Ale teraz mal na mysli úplne iné veci. Musí odísť. Tu nemá čo robiť. Má plán a... A obrana toho plánu sa mu pomaly rozpadávala. Možno by tu mohol chvíľku ostať... Pár dní. Než si zvykne. A zabudne.

Osud Středozemě - 21. června 2012 11:13

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro U Leithy Když kráčíš mezi lidmi směrem ke stanu Leithy, nemůžeš si nevšimnout, že Jižané si tě nyní prohlížejí trochu podrobněji. Není divu, když ses tak sblížil s jejich vůdkyní. Naštěstí ale opravdu jejich pohledy nejsou nijak skeptické, spíš zvídavé a otevřené. Nikdo z nich tvou cestu ale nepřeruší. O to se pokusí až stráž před stanem královny. Tedy stráž. Jde o mladého chlapce, který není ani ozbrojen. Nerozumíš jeho jazykům, ale pochopíš z jeho tváře a jeho gestikulace, že do stanu nemáš vstupovat. Když se snažíš přesto dovnitř nahlédnout, bezostyšně tě dokonce chytí za paži, aby ti zabránil. Poodhrnutá plenta ti ale dovolí letmo nahlédnout do vnitřku tohoto prostého přechodného obydlí. Kdyby šlo o obyčejného člověka, musel by si zvykat na přítmí plátěného přístřešku, ale ty jsi jiné krve, krve númenorských králů a tvé oči přivyknou okamžitě. A snad se i překvapením rozšíří. Plameny skomírajícího ohně osvětlují křečovitý výraz Leithy, která klečí na prašné zemi, nepřítomně zírá na jednotlivá zrnka písku a prsty má zaťaté v zemi. Zdá se, jako kdyby něčemu naslouchala, ale neujde ti, že se chvěje po celém těle. I mladík postřehne, že jsi ji zahlédl, protože tě ještě naléhavěji táhne ze stanu ven se slovy, kterým nerozumíš.

Eldaron - 30. června 2012 09:23

soukromá zpráva od Eldaron pro Tábor Všímal jsem si pohledů jemiž jižané začali shližet na mne, moc dobře, a věděl sem že to tak prostě bude ještě nějáký čas, přeci jen pro ně jsem někdo o kom se jistě od mala tvrdí že je ten zlí, ten muž ze západu jehož lid bydlí v kamenných budovách, používá jiná zbraně, má jinou řeč a nenávidí je....a teď vidí že tomu tak asi není, že i muž z východu, i někdo kdo je vysoce postavený může milovat květ jižní pouště jako je jejich královna, navíc, že jsme přijeli abych je ochránili a odvezli do bezpečí..... Copak se děje... řeknu si spíše pro sebe když mi mladík před stanem mé vyvolené zastoupí cestu a můj úkrok je spíše veden srdcem, pak však pochopím že to mladík myslí vážně a s rukou jež mě drží za mou hledím na obraz ve stanu, pár koberců a deček, nějáké polštáře, ohniště a písek, mezi tím vším klečí dívka jež uchvátila mé srdce a v bolestné křečí zarývá prsty do písku, nejraději bych toho mladíka srazil a byl hned u ní, ale proč, vždyť jen dělá to co je jeho práce, a já musím jejich zvyky respektovat, nejsem pro ně víc než vůdce vojáků, někteří možná ví že jsem princ z Gondoru a Anoru, ale i tak, respekt je to co naše národy musí spojit, respekt a pochopení, rychle kývnu mladíkovi na znamení toho že rozumím, že zůstanu stát, ale ihned se otočím a spatřím nejbližšího vojáka z mé družiny.... Přiveďte rychle toho mladíka a jeho družku, potřebuji tady někoho kdo rozumí jejich řeci a bude překládat mé otázky a jejich odpovědi, prosím.... řeknu mu naléhavě a prosbu dpoprovodím ustaraným pohledem, zhluboka se nadechnu a mé srdce svírá ten podivný pocit strachu jež sem míval o své rodiče na moři když jsemm věděl že Sauron povstal a v mé domovině je válka, a nevěděl jsem jak dopadla, ale toto bylo o něco jiné, nevím jak ale bylo, srdce, hrdlo a hrudník se sevřeli, kousl jsem se do rtu a zavře na chvíli oči, každá vetřina jako by byla dlouhá dny, a mysli jsem viděl jen mou lásku jak tam klečí a trpí, vydechl jsem a začal se soustředit.... Dobře, co je příčina.... prolétlo mi hlavou a začal se soustředit na svou vnímavost ke zlu jež sem zdědil po matce, a stále jsem čekal na to až se objeví mladík se svou vyvolenou, snad se stanou mými ústy a mým sluchem v této podivné situaci, i když srdce mi říká stále jediné.... Bež, drž jí, potřebuje tě....

Osud Středozemě - 07. července 2012 23:48

Than - Výslech Nad tvou poznámku o roli žen ve tvé domovině voják jen pozdvihne obočí, ale nezdá se, že by něco takového byl ochoten akceptovat. Nad tvým dalším vyprávěním jen trochu pohrdlivě ohrne horní ret. „Nezajímat se o Jowyn!“ Odsekne trochu a poslouchá, co odpovíš dál. Jeho nechápavé pohledy naznačují, že tvé popisy zeměpisných poloh jsou pro něj poněkud nesrozumitelné. Natož poznámka, že jsi Frina poznala „stejně“. „Stejně? Jak stejně?“ Následuje samozřejmě otázka. Mohla jsi to čekat, proto i hned dodáváš vysvětlení. Některé tvé vysvětlování voják odbude mávnutím ruky, aby naznačil, že rozumí. Například u slova trest. Ani není div, že zrovna význam tohoto slova zná... Na chvíli následuje mlčení, znovu si vojáci něco vymění a poté se na tebe tvůj vyslýchatel otočí a ve tváři jakoby pookřál. Ta změna je tak překvapující a do očí bijící, až by se jeden lekl. „Kapitán být voják. Ty žena. Já...zaplatím. Ty volná. Nevinna.“ Máš dokonce pocit, že se pousmál, přátelsky a mile. Jeho ruka se ocitla na cestě k tobě a nejspíš očekávala, že tvá ruka jí přijde naproti a stvrdí nabídku přátelským stiskem.

Osud Středozemě - 08. července 2012 00:00

Dain - Neočekávaná návštěva Ještě chvíli si tak mohl přemýšlet, snad jsi nad svými myšlenkami i na nějakou dobu přimhouřil oko, kdo ví, ty sám si nejsi jistý. Hlas Sairy ti stále zněl v uších, a přesto se zdál tak vzdálený, téměř neskutečný. Opravdu musíš odejít? Opravdu jsi zavázán zůstat...? Znovu se ozvaly hlasy. Tentokrát si ničemu nerozuměl, ale za to jsi uslyšel spěšné kroky na vrzajícím schodišti. Chvíli se nic nedělo a poté na tvých dveřích zaznělo zaklepání. Ať už jsi požádal klepajícího, aby vstoupil, nebo jsi mu sám otevřel, mohl jsi spatřit štíhlého mladíka ve středních letech v barvách tmavé modři a se stříbrným stromem s hvězdami na hrudi. Musel být z paláce. „Mistr Dain?“ Optá se tě zdvořile a když ho ujistíš o své totožnosti, lehce se ukloní. „Jeho výsost, král Aragorn, vás se vší úctou žádá o Vaši přítomnost při dnešní večeři. Může pro Vás přijet kočár, budete-li si přát.“ Sdělí ti spěšně vzkaz a znovu se ukloní, jako kdyby na dané úklony byl předepsaný přesný řád.

Osud Středozemě - 08. července 2012 23:38

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Před Leithiným stanem Zatímco stav tvé milé se nezmění, naopak se zdá ještě bledší, její mladý strážce reaguje okamžitě. Než se za ním ohlédneš, ztrácí se ti mezi ostatními přítomnými v táboře, aby splnil to, co jsi žádal. To už si ale svou mysl obrátil jinam. Kupodivu to chvíli trvalo, než si ucítil odezvu. Snad za to mohlo náhlé citové vzplanutí, snad to bylo to, po čem jsi pátral. Pak ale tvou mysl objal těžký závoj. Nemohl si říci, že byl naplněn zlem. Ale byl zvláštní. Pomalu tě obklopoval, svou smyčku ale neutáhl. Spíše se choval netečně, a přesto ti znemožnil výhled. Nebo naopak umožnil? Pocítil jsi nutkání obejmout Leithou a když si nakročil do nitra stanu, měl si dojem, že si něco ucítil. Nepokračoval si dál, ale začal ses soustředit na ten pocit. Jakési zavibrování od chodidla procházelo pomalu vzhůru tvým tělem. Vycházelo ze země, z udusaného písku v jejím stanu. Najednou si měl dojem, že dovedeš ucítit každé zrnko. Že to každé zrnko v sobě skrývá život. Z tvého rozjímání tě ale vyrušil výkřik kdesi za tebou. Byl to ženský hlas a šlo o jižanský jazyk. Následoval ale mužský hlas ve tvém jazyce. „Pane, ne! Nesmíte tam vcházet!“ Chvíli ti trvalo, než jsi se probral z toho zvláštního oblouzení, aby ses otočil na ty, kteří tě z něj vytrhli. Strážce královny svůj úkol splnil vskutku rychle. Před tebou totiž stál Martin se svou vyvolenou, Safirou. To oni na tebe volali. Safira zahlédla královnu, která se zatím ve své poloze nezměnila, a také zbledla. Ovšem vyděšeně nevypadala. Jen cosi k Martinovi sotva slyšitelně promluvila. Martin ihned překládal. „Pane, odpusťte, ale nesmíte ji rušit. Ona mluví se Zemí.“

Doromir Vřesík - 10. července 2012 17:35
	Pláň-noční setkání Siraf zopakuje mé jméno a představí se mě. potom se mě zeptá. „Ještě se nezatoulali tak daleko... Víš, co jsou zač...?“ Zmateně se na něj podívám. [b„]Ne netuším, kdo je to a co se děje. Nechceš mi o tom něco říct? Byl bych ti vděčný.“[/b]

Eldaron - 12. července 2012 10:47

soukromá zpráva od Eldaron pro Tábor Mé kroky pohltili na chvíl šero stanu, přeci jen ten nový strach o dívku který v něm klečí a s něčím bojuje byl silnější než zákazy jejího lidu, prostě sem tam chtěl jít i přes ten pocit že země pode mnou žije, a jako bych jí vůbec nezajímal, spíše jen jako by nechtěla abych se své vyvolené dotýkal,, srdce se mi skoro zastavilo a hrdlo ještě více sevřelo, hleděl sem na ni, do očích se mi vkradli slzy, snad poprvé v životě slzy za někoho jiného než za rodiče a stesk po nich, nebo za padlého spolubojovníka...jiné slzy...bolestivější...slzy lásky a bezmoci.... Pane ne! Nesmíta tam vcházet... ten hlas zněl z dálky, hodně z dálky a přesto mne zastavil, můj pohled se dívá na Leithu ještě hodnou chvíli než se otočím a spatřím ty jež sem žádal.... Mluví se zemí.... zašeptám tiše a zamrkám..... Má dar mluvit se zemí...musím se pak zeptat matky, ta jistě pozná co to je, až svou nastávající snachu obejme a políbí na čelo... blesklo mi hlavou a ztěžka jsem vycouval ze stanu, pozvedl jsem ruku jako bych jí chtěl pohladit i když byla dál než já, a pak zavřel oči když jsem vystoupil ven a dlaň sevřel v pěst... Musíte mne naučit Jižanskou řeč, abych věděl co po mne kdy chtějí když má vyvolená nebude po mém boku.... zadíval sem se na mladík a bez okolků jej objal.... Děkuji ti Martine, za tvou drzost, za tvou odvahu, i za to že jsem na pouti za záchranou lidu tvé vyvolenou našel i já lásku.... řeknu když jej pustím a vydechnu.... Řekni své milé že jsem se jen viděsil jestli jejich královně nehrozí nebezpečí...

Canys Taffylee Tripe - 19. července 2012 14:28

Zvláštní nabídka Po proudícím rozhovoru nastává chvíle ticha. Pro mne jistě mnohem zlověstnější, než pro mé věznitele, jež mezi sebou začnou během chvíle hovořit. Ovšem až po výměně slov přichází ta překvapivá část. Změna ve tváři vyslýchajícího muže je jako kýbl studené vody. Místo do očí bijícího otevření úst se ale ovládnu a jen překvapeně zamrkám. Blázním už snad? Ovšem poté následuje jeho nabídka. zdá se, že mé snažení bylo úspěšné, ovšem možná až příliš. V žádném případě jsem se nechtěla opět nechat odloučit od Frina. A rychlost, jakou se tvář a chování věznitele změnilo je také nadevše podezřelá. Možná mi má dát falešnou naději, abych se mu později svěřila, nebo mne nechá po mém „propuštění“ pronásledovat. A zaplatit? Když už by si někdo kupovat ženskou, tak jen do postele, ne proto, aby jí hned zase pustil. Ovšem i přes všechny pochybnosti to byla lákavá nabídka. Cesta ven ze zatuchlé kobky. Ale co Alia a její slib, že znovu přijde, co „voják“ Frin visící na řetězech? A co teprve muž držící přede mnou nataženou ruku? Ne! Je to trik, musí být, nikoho by nepustil jeho věznitel jen tak. A tenhleten jako vyslychatel musí být zvyklý na to, že se z toho snaží jeho oběti vykroutit! zní mi v hlavě při vzpomínce s jakými podmínkami mne nechal jít kníže Dol Amroth. Ah, děkuji! Toho snad ani nejsem hodna! vykřiknu poníženým štěstím a místo podání ruky se před mužem ohnu v dokonale rozjařené úklonce. Pak na něj ale znovu smutně vzhlédnu Ale…ale můj, můj Pán, on, on mne teď nenechá jít… Fňukám lehce, stále ještě na zemi. Ale snad…přeci jen, když mu řeknete, že s tím nemám nic společného, že…já přeci mluvím pravdu a pomáhám! POKUD mě bude chtít můj milý vyslýchatel dostat pryč, bude muset mluvit s tím vypaseným červem ze zahrad a mám dojem, že ten mě jen tak jít nenechá, jedno co mu tihle dva řeknou, nebo se pokusí říct. On si myslí, že něco vím a to úplně stačí k tomu, aby si mě tu nechal navěky, nebo alespoň do doby, než tu neshniju. No, alespoň uvidím jak moc upřímná je touha muže mne vysvobodit. Pokud by musel jednat mimo povolení, možná by šlo ven pak propašovat i Frina…možná v jeho uniformě a mého zachránce pověsit místo něho…ale to jsou úvahy na jinou dobu. Teď se musím jen snažit slabošsky mrkat na tyhle dvě individua a uvidíme, k čemu se odhodlají oni.

Frania Erchamion - 03. srpna 2012 15:03

Gondor - Sbohem (navždy?) Říká se, že každý má nějakého svého démona, který ho pronásleduje, trýzní a mučí. Také se říká, že před ním nelze nikdy utéct, že on sám vám dá vydechnout, abyste si snad mysleli, že se vám to podařilo - a pak náhle udeří o to větší silou. Přesto některé nedonutí, aby se mu postavili. A tak jen neustále prchají, stráví celý život na útěku před pro ostatní neviditelným stínem, který se živí strachem, narůstá a nakonec se zhmotní. Vědí to, ale stejně se snaží upnout k naději, že tomu stínu uniknou, než aby sebrali odvahu a postavili se mu. Jenže ani ti, co to udělají, si nemohou být jisti vítězstvím. Já tu jistotu mám. A sice, že nezvítězím nikdy. To ale neznamená, že nutně musím prohrát... *** Dlouhá léta jsem žila na hranicích Jižního Gondoru. Není to země, o které by se vyprávěly zářné příběhy, skládaly písně a básně, kam by směřovali poutníci. Naopak. Je spíš místem, na které by dost lidí a nejen jich raději zapomnělo. Nebudu tvrdit, že přes to, že jsme zde našli domov, jsem tohle místo opouštěla v slzách. Stejně, jako tak teď neopouštím Gondor samotný. Má rodina? Každý ji má, nebo měl - víc vědět nepotřebujete. Jsem zcela jistě jen jednou z mnoha, ale snažím se žít - nejen přežívat. Že sama, se starým zvířetem a několika nezbytnostmi, nutnými k přežití? Vystačím si. Netvrdím, že se vším a nikdy nepotřebuji pomoc - tu potřebuje každý z nás. Kam jedu? Nevím. Ale vím odkud a proč. To je vše, co potřebuju vědět, víc mne nezajímá. A vás by taky nemělo. Znamení a okřídlený průvodce? Oči sledovaly dravce, bez hnutí, jak roztahuje křídla a vrhá se dolů... Je to ten, co u řeky? Přesto tělo nevypadá, že by se chystalo jakkoli bránit před pařáty ostrými jako břitva. Ladný půloblouk a naprostá lehkost, ještě poslední mávnutí křídly a spolu s tím náhlá touha stisknout boky zvířete a rozjet se tím směrem, kudy se ubíral i orel. Nevyhraju. Ale nemusím... já jen nechci prohrát... zatnu zuby až lícní kosti a čelisti ostře vystoupí. Ještě o trochu víc a snad by i protrhly kůži. Ve vzdoru co projede tělem škubnu otěžemi a zatnu nehty jako šelma do krku zvířete pod sebou - to sebou trhne leknutím a zprudka odfrkne - odpovědí na to je moje mlasknutí a podmračené čelo. Kůň přešlápnul a stočil uši mírně nazad, jak zachytí zavrzání kůže otěží pod stiskem dlaní. Otočím se směrem k jihu. To, že vím, že nechci prohrát... Co by se ale stalo, kdybych se tam vydala? Nejdřív musím zjistit, co vlastně znamená a co neznamená prohru... Teprve pak se budu moct vrátit. Vrátit do pekla... domů... Stisknu boky zvířete. Po třech krocích jej ale otočím a vyrazím směrem, který mi "ukázaly" dravčí perutě. Nesejde na tom, zda je to znamení či náhoda, ani na tom, že tím rozhodnutím démon získal další kus mě samotné... Ale já ještě nejsem připravená.

Dain - 17. srpna 2012 09:25

Surprise! Nie, žiadne myšlienky. Hotovo. Rozhodnuté. Zajtra odchádza. Nemá tu čo robiť. Na to, aby sa učil východniarsky jazyk už bol očividne príliš starý. Nespomínal si ani na tých pár fráz, ktoré vyčítal z tej knižky. Postarané o ňu je. Svoju časť úlohy si splnil. A uvedomil si, že zase sa sám so sebou háda a pokúša sa presvedčiť, že to, čo robí jje správne. Ale dosť už. Zatvoril oči. Vyprázdnil hlavu. Spomenul si na nejakú pieseň. Znova vyprázdnil hlavu, aby sa zbavil tej prekliatej melódie. Zaklopanie na dvere prišlo ako na zavolanie. Troška napätia. Ak je to Saira, všetko je stratené. Ale pochyboval, že Saira by zaklopala. "Ano, to som ja." odpovedal a podozrievavo sa na vojaka zahľadel. A potom už iba neveriacky zíral. "Kráľ pozýva MŇA?" Prižmúril oči a začal premýšľať. Načo si ho dokelu volal kráľ? Kvôli Saire? Ale to mu už všetko vysvetlil a neveril, že jeho radcovia mu nepovedali aj tie zvyšné čriepky príbehu. Okrem toho, má Kameň. Kráľ Gondoru vždy vie... "Bude mi potešením, povečerať s kráľom." prevládol v ňom nakoniec slušne vychovaný a civilizovaný trpaslík. "Myslím, že kočiar nebude potrebný." odpovedal odmerane. Bude na tom moc zle, keď už nezvládne odkráčať tých pár metrov do kopca. Vojak, posol, sluha, alebo čo to bolo sa znova uklonil a odišiel. Zanechaný v bludisku vlastných paranoidných myšlienok, až po hodnej chvíli si uvedomil dve zásadné veci. Nemá čo na seba. Cestovné oblečenie nebolo hodné kráľovskej tabule a v meste neexistuje krajčír, ktorý by do večera dokázal ušiť niečo na trpaslíka. Nikde na svete neexistuje taký krajčír. A druhé... Kedy kráľ večeria? Možno nemal odmietnuť ten kočár, prinajhoršom by ho odviezol načas... No, v meste je kopec ľudí, ktorí to pravdepodobne budú vedieť. Aj ten Sairin mladík. Zrejme... Alebo kováč. Alebo ktokoľvek... A s hlavou v zmätku si znova ľahol, zatvoril oči a pokúsil sa zaspať...

Osud Středozemě - 24. srpna 2012 23:39

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Noční setkání Podivný tvor znovu zvláštně pokývá hlavou. „Něco říci...“ Zdá se, že má tendenci opakovat vše, co je mu řečeno. Poté tě však opět probodne svým zpytavým pohledem. „Sami příliš nevíme. Jsou ze severu... Jsou....ledoví.“ Zdá se, že chvíli váhá nad tím označením. A kdo ví, co tím myslí. „Ale co tu děláš ty? Kam cestuješ? Kde je tvé hejno?“ Jeho otázky jsou trošku víceméně než podivné. Jakoby nestačilo, že s tebou mluví ptákoněco...

Osud Středozemě - 24. srpna 2012 23:40

Dain - Večeře s králem „Ano, pane.“ Odpověděl trochu stroze voják, snad neměl příliš pochopení pro tvůj šok z pozvání. „Dobře, pane.“ Přikývl jen, znovu se uklonil a s elegancí, která je podobným lidem vrozená, opět zmizel. Místnost opět ztichla jako celý dům. Nebylo tak těžké usnout. Málo zvuků dolehlo dovnitř díky přivřenému oknu. Mohl jsi se cítit bezpečně, už snad ani vpádu Sairy si se neobával. A sny? Ty též nepřišly, nebo nezanechaly alespoň žádnou stopu. Když jsi znovu otevřel oči, bylo už přítmí. Příliš pozdě nemohlo být, ale akorát nejvyšší čas vyrazit. Na nějaké vyjednávání povozu bylo pozdě. Jen se opláchnout a aspoň očistit cestovní oděv, když nic lepšího není k dispozici a vyrazit. Dům jsi mohl pohodlně bez pozornosti jiných opustit. Všude bylo ticho a prázdno. Kdo ví, kde byli. Stejně tak cesta městem proběhla v pořádku. Jelikož drobně mrholilo, většina lidí se schovala do tepla svých domovů. A tak jsi vyběhl k paláci nikým a ničím nerušen. Na nádvoří tě vpustili bez vyptávání. U dveří paláce se stačilo jen představit a již tě vedli chodbami s vysokými stropy do útrob budovy. A konečně jsi stanul před těžkými dveřmi za nimiž se ukrývala kupodivu jen jednoduchá tabule. Prostřeno bylo pro čtyři lidi. Král a královna, to se dalo poznat podle židlí, které byly připraveny. Pak ty... A kdo dál? Spatřil jsi ho, jak stojí u okna. Muž asi kolem čtyřiceti let, štíhlý, s krátkým plnovousem a bystrým pohledem, kterým ale zatím sledoval nádvoří z okna. Nejspíš si ale uvědomil něčí přítomnost, protože se obrátil a krátce se pousmál. „Vy musíte být Mistr Dain!“ Oslovil tě a pokročil blíž ke stolu od okna. „Jmenuji se Mesinus. Jsem kapitán Ithilienských hlídek.“ Muž si položí dlaň na hruď a krátce se ti ukloní.

Osud Středozemě - 24. srpna 2012 23:40

Frania - Na sever Snad tvoje váhání někdo ve vesnici sledoval, snad se mu i vysmál a zaťukal si na čelo, ale to už můžeš nyní hodit za hlavu. Ubírala ses na sever, jak ti poradil tvůj pronásledovatel nebo průvodce. Záleží, co si vybereš. Krajina byla zprvu spíš nehostinná a chudá a také rovinatá. Tak, jak si ji znala. Poté ale přibývalo stromů a s nimi i zdravější vzduch. Před tebou se vlnily stromy zarostlé kopce, které lákaly na pohled. Když jsi se konečně vyšplhala do těch kopců, mohla si opět slézat dolů do údolí řeky Poros. Víceméně jsi se držela poblíž hlavní haradské cesty na sever. Tato stezka, kdysi snad zamýšlená jako obchodí spojnice, však byla už dávno nefunkční a nyní opravdu opuštěná. Ale nezbývalo než se jí držet, chtěla-li jsi se dostat přes řeku bezpečně. Jen v tomto úseku, ke kterému právě přiváděla tato cesta, byla řeka klidnější a nižší. Když jsi se bezpečně dostala na druhý břeh, mohla jsi pokračovat dál. Příjemná, zdravými lesy provoněná a lehce kopcovitá krajina byla pro tebe jako rájem na zemi. Mezi stromy se to hemžilo zvěří, kterou ty jsi ale nijak zvlášť nerušila. Vlastně ta zvěř byla až podivně...neplachá. Snad byli zvyklí na člověka, ale tomu jsi nechtěla věřit. Určitě se sem chodilo lovit. Tebe se ale nikdo nebál. Bylo to uklidňující? A konečně jsi po čtrnácti dnech dorazila pře další hory do Osgiliathu. Cestu, kterou by jiní jezdci zvládli za necelý týden, tvůj kůň překonal doslova s vypětím sil. Ale co dál? Osgiliath se jevil jako přijatelné místo pro občerstvení. A v dálce se v jasném ránu leskly bílé věže Minas Tirith. Lákalo tě snad něco do města? Obhlédnout panství nového krále? Nyní žádné znamení z nebe nespadlo. Ale v duchu jsi cítila, že to ještě přijde a že zde tvá cesta rozhodně nekončí.

Osud Středozemě - 24. srpna 2012 23:40

Than - Obrat ve výslechu Muž chvíli sleduje tvé chování, ale jeho samolibý úsměv mu nemizí z rtů. „Peníze, peníze umět vše.“ Poté trochu zvážní, ale stále tě bystře pozoruje. „Já vědět, ty bez vina. Ale muset zaplatit. Ty drzost.“ Vzápětí na jeho rtech kraluje opět ten povýšený úsměv. „To ale nebýt problém. Mám peníze.“ Symbolicky pohladí voják váček, kde obvykle bývá nějaký ten obnos peněz. Voják ještě něco prohodí směrem ke svému kolegovi, který se trochu nechutně zašklebí a přikývne. Pak už se ale věnuje jen tobě. „Ano? Jít se mnou? Na svobodu?“ Znovu ten přátelský úsměv, znovu ruka u tebe, tentokrát do konce mezi mřížemi proklouzlá. A Frin? Nic k tomu neříká, ale možná si měla dojem, že slabě přikývl.

Osud Středozemě - 24. srpna 2012 23:41

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Před stanem Mladá dvojice tě sleduje ustaraným pohledem. Zjevně je na tobě neklid a nejistota patrná. Poté mladík horlivě přikývne na tvé přání a poněkud překvapeně vydechne, když jej obejmeš. „Ano... Ano, pane...“ Z tvého vyznání je poněkud rozpačitý. To klidněji zareaguje Safira, která, i když vám nepříliš dobře rozumí, chápe více z lidských tváří nejspíš, protože se vědoucně pousměje. Martin poté přeloží tvá slova a chvíli se Safirou rozmlouvají. Poté se mladík k tobě s lehce překvapenou tváří otočí. „Pane, ani já o tomto nic nevím, ale má drahá Safira mluví o věšteckém daru, který ke královně přichází. Bude ovšem dobře, když jí budete na blízku, jen vás Země musí přijmout. Tomu však nerozumí a moc Safiřina slova nechápu, co to znamená, aby vás Země přijala. A musíte prý počkat, dokud sama královna se na vás neobrátí.“ Po jeho slovech znovu ucítíš to vábení do stanu a znovu máš pocit, že země pod tvými nohami vibruje. Jsou tobě snad ta slova jasná?

Eldaron - 25. srpna 2012 15:26

soukromá zpráva od Eldaron pro Strach... Zdále se mi to jako věčnost co se ti dva bavili,věčnost která drtí, a když se konečně začne něco dít, a mladík začne mluvit,sevřu oči abych se více zklidnil, rychle se několikrát za sebou nadechnu a uklidním svou mysl.... Věštecký dar....přijet zemí....královna sama požádá..... upřu na dvojici své šedé oči a usměji se,jde vidět že jsem se uklidnil, tedy ostatním to tak může připadat,pohled i dech sklidnění,držení těla rovné a vznešené jak se na Numerojce hodí,sevřu v ruce jílec Arnarútu a pokynu lehce hlavou.... Děkuji za vaše slova,to je vše,jistě chcete být spolu osamotě,tak vás nebudu zdržovat děkuji ještě jednou... ruku z jílce zvednu k srdci a opět na znamení díků pokynu hlavou, pak se zadívám po táboře který se ukládá ke spánku... Najdi kapitána,řekni ať posíli hlídky, a zkrátí dobu stráže,raději více hlídek s bistrým zrakem a rozumem, než pár ospalých.... řeknu jednomu z vojáků s lehkým vydechnutím a gestem ruky jej pošlu pryč,pak se rychle otočím ke vchodu do stanu, odepnu si meč, který podám mladíkovi jež střeží stan a nechtěl mě tam pustit, kleknu si na zem a sleduji Leithu, při tom položím své dlaně na zem a začnu se soustředit,jsem přeci jen z části po matce sličné krve...snažím se zemi představit,otevřít se jí...cítím její energii.....cítím toho hodně, ale tohle se mi zda momentálně nejlepší co mohu dělat....

Frania Erchamion - 28. srpna 2012 14:57

Cesta Tak, jako se stuhy řek vetkávají do země a opuštěná stezka vine krajinou, se z mysli vynořují a zas zpátky vpíjejí myšlenky, vzpomínky. Vzpomínky na otce, na matku... na rodinu... na místo, kde jsme žili. Na dávno zašlý lesk zbroje vojáka, který hrdě přestál všechny bitvy, ale konec jej stejně dostihl - jako každého. Šeptavé otázky... Kdo jsi, kam jdeš, za čím a proč... se ozývají čím dál hlasitěji. Nakonec je ale přeruší šum řeky Poros. Vím, že místy jsem díky prolínání minulosti se současností nevnímala, kudy se vlastně ubírám a vím, že to byla chyba - a ještě stále může být. Nebojácnost místní zvěře... snad zvyk na lidské bytosti, nebo opak? Snad se sem chodilo lovit, ale lehkou pochybnost vnášela i zdejší hojnost. Nemálo obyvatel svede žít v takovém souladu s přírodou, aby zůstala vlastně nedotčená. Taková, jak působila zde. Snad s trochu prchavým úsměvem jsem se ještě naposled ohlédla. Nevěděla jsem, jak dlouho ještě budu muset pokračovat, i když jsem víc jak jasně cítila, že zvířeti už mnoho sil nezbývá. Proto jsem nakonec sklouzla z jeho hřbetu, otěže uchopila zlehka do dlaně a dál, dokud to bylo možno, pokračovala po svých, abych koni alespoň trochu ulehčila. Nakonec se před námi otevřel pohled na Osgiliath. Příliš jsem se nezdržovala, sejmula svému čtyřnohému společníkovi přecijen těžké sedlo, sejmula uzdu a kusem provazu mu svázala nohy, aby se nedostal příliš daleko. Sama bych nejradši složila věci a padla na zem, abych si chvíli pořádně odpočala, ale tenhle pocit jsem rychle překonala - a hlad byl velmi přesvědčivým pomocníkem. Stačilo vytáhnout luk a šípy, zbytek věcí pečlivě ukrýt - nejlépe někam výš na strom mezi větve... a vydat se na lov, i když se oči co chvíly stáčely k věžím Minas Tirith. Nakonec ale zvítězil pocit prázdna v žaludku spolu s poněkud trpčím rozhodnutím, že pokud se mi nezadaří nic ulovit, tak zbývá jen jediné. Sama jsem pochybovala, že zvíře vydrží další cestu. O to bylo důležitější, abych měla dost síly já...

Canys Taffylee Tripe - 04. září 2012 16:26

Obrat o 180° ? Peníze! Ano, samozřejmě, co jiného by mohlo hýbat světem? Když si voják ohmatává svůj drahocenný váček, sleduji dobře, jak je uchycený a trochu mě z toho zasvrbí prsty. Bylo by přeci jen fajn takovýhle váček taky mít. Ovšem musím připustit, že se mi více líbila jeho odstrašující stránka…ne že by tahle odstrašující nebyla, ale teď to přerostlo v takové více úchylnější odstrašení. každopádně s ním jeho spolupracovník souhlasí. Ať už je to ve věci mého osvobození, jakkoliv nepravděpodobného, nebo prostě jen odtažení někam a znásilnění, čemuž dost hodně napovídá jejich chování a výrazy. A možná, že se tohle oboje snoubí. Ať už bych chtěla nebo nechtěla cokoliv, začala jsem tuhle hru hrát a žádná cesta mimo těchhle dvou chlápku v této chvíli už asi není. Ano, moc ráda bych šla, jestli…jestli to Pán povolí…Já, já nechci skončit takhle! povídám rozrušeně a otevřeně pohlédnu na Frina. Hledám v jeho tváři cokoliv, co by mi napovědělo, utvrdilo mě, nebo mi dalo jakýkoliv signál, a i když se mi zdálo, že trochu sklopil hlavu, nemůžu si být jistá, jestli to něco znamená…nebo jestli se mi to náhodou opravdu jen nezdálo. Obrátím pohled zpět k mým dvěma věznitelům a s očima plnýma naděje natahuji svou zdravou ruku k vojákově, prostrčené ke mně přes mříže. trochu se připravuji na to, že by mi ji mohl skroutit. Reflexivní by bylo použít ruku druhou, ale tomu bych se měla snažit vyhnout. Nakonec se rozhodnu, že jestli něco zkusí, zapřu se nohama o mříže a použiju kov jako páčidlo. Musím ovšem připustit, že jsem opravdu zvědavá, co se mnou zamýšlí udělat, jen co mě dostane odtud.

Naili - 12. září 2012 23:12

U Laifova lůžka Ihned po svém upozornění na svou osobu jsem zapochybovala, zda to bylo správné. Ale touha spatřit jeho tvář byla větší. A mé přání se vyplnilo. Při nesmělém odrhnutí závěsu můj zrak nejdříve padl na bělostnou podušku, ale poté už s lehkým ostychem vyhledal jeho oči. Usmála jsem se a snad i trochu zčervenala. Pak už si ale mou pozornost získal král. Cítila jsem se trochu omámená. Tolik jsem toho o něm slyšela... A nyní stál přede mnou... Aragorn. Byl pro nás něco jako legendou. "Děkuji, pane, za vaši laskavost a pomoc." Ukloním se králi uctivě, ale to už mě odvádí ke křeslu. Na chvíli mě přepadne slabost nejasného původu a mé nohy se zapletou. Jeho paže mě však podrží. Ovšem nyní jsem zajisté rudá. "Bohužel tu dívku neznám." Omluvně odpovím, když se posadím a znovu vyhledám Laifovy oči. Cítím se nervózně. Zvláštní tlak na prsou mě nutí křičet a já to nechápu. Nechápu, co se to děje. Rudá z mých tváří mizí a ztrácí se prvotní zdráhavá svěžest. Místo ní nastupuje malátná bledost. Mé dlaně pevně sevřou opěradla křesla. Mám dojem, že se s mým nitrem něco děje. Ale nejen s ním. A obávám se té změny. Naposledy se stala změna a ztratila jsem příliš. Ale něco jsem získala. O to nyní nechci přijít.... S rozhodnutím bojovat v očích pohlédnu z Laifa na krále. "Já... Ráda bych...mluvila s vaší ženou. Královnou." "Prosím." Snad to nebude vnímat jako drzost...

Laif Dornwell - 15. září 2012 11:18

U mého lůžka Byl jsem chvilku napjatý, jako tětiva luku. Skoro jsem ani nedýchal. Tak nějak jsem doufal, aby sem přišla právě ona. A to se mi nakonec i splnilo. Od srdce se mi do těla rozlila příjemně horká vlna. S pohledem do jejích očí jsem jí opětoval radostný úsměv. Protože ji zas tak rád vidím. Zas a znovu. Její společnost mě snad nemohla ani omrzet. Přeci jen jí toho tolik dlužím... Zachránila mi párkrát život. Mihne se mi hlavou, mezitím co si jí i s králem přejedu zkoumavým pohledem. Poté se zadívám na své ruce, položené na svých stehnech. Připadal jsem si tady tak... Zbytečně. Ležím tu jak pytel mouky místo toho, abych mohl nějak pomoci. Tady, nebo jinde. Jakkoliv. Chtěl jsem být užitečný. Alespoň v Lukasově kovárně. Kromě toho si musím s bratrem tolik věcí říct... A taky s Anabel. Až se vrátím dám jim pořádně za vyučenou! Že mě nechali v Edorasu s otcem samotného. S hlubokým nádechem jsem nad tím zakroutil hlavou, a vyhnal jsem z hlavy zase všechny ty starosti a myšlenky. Znovu jsem se zadíval na Naili. Srdce mi trochu ztěžklo ustaraností když jsem viděl jak je bledá. Natáhl jsem se dlaní k její a jemně jí vzal do své. Chtěl jsem aby věděla že tu jsem pro ní. Že jsem připraven jakkoli pomoct i v tomhle... Ležérním stavu? No, ale co už. Každopádně král by si očividně s Naili popovídal nejraději o dost víc. Cítil jsem takové... Zvláštní napětí. Jako když nastane ticho před bouří. Byl jsem z toho lehce nervozní. Snažil jsem se na to ale nemyslet, a jen jsem se zas uvolněně natáhl. "Tohle jsou strašné chvíle." Prohodím nečekaně po chvíli do prázdna. "Nedokážu tu jen tak ležet, když vím kolik všude kolem musí být práce." Postěžuji si a nakonec se zase po chvíli vytáhnu do svého polosedu. Stále tisknouc Nailinu dlaň ve své letmo přejedu přes oba dva, Naili a krále, pohledem. "Chci být nějak užitečný, můj pane. Zastanu téměř jakoukoliv práci." Pokrčím rameny. "Ta myšlenka, že se tu musím celý den nečinně válet mě ubíjí. Ruce a nohy mám přece v pořádku." Letmo si prohlédnu volnou ruku. Skutečně se mi tu nechtělo nečinně celý den jen tak ležet. Touha po vyhřáté kovárně a řinčení kladiva byla pořádně kousavá. Byl bych ale vděčný za cokoliv, kde bych mohl zaměstnat ruce. Ať už to byl ale jen nádech pošetilosti, či něco jiného, najednou jsem v sobě cítil novou energii. Která mě také po chvilce donutila pomalu vstát. Věřil jsem že moje zranění už nebudou tak zlá. Přeci jen je to už delší doba. Určitě už budu schopný aspoň vydržet na nohou.

Osud Středozemě - 17. září 2012 23:12

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Spojení se Zemí Mladá dvojice přikývne a pomalu se vzdálí. Možná postřehneš, že se za tebou ještě Safira otočí, ale poté už zmizí mezi skromnými přístřešky. Když oslovíš kolemjdoucího vojáka, začne dotyčný horlivě přikyvovat, i když se zdá tvými slovy trochu překvapený. „Ano, pane.“ Mladý muž se už chystá odejít, ale nakonec mu to nejspíš nedá. „Pane, máme...máme snad očekávat nebezpečí?“ Mnohý z těchto mužů dosud v poušti nebyl. Je jisté, že neznámý kraj je znervózňuje. Ať už tvá slova byla jakákoliv, muž se poté také vzdálí, aby splnil tvé příkazy. Po odevzdání své zbraně a přiložení dlaní na zemi, můžeš cítit, jak se tvým tělem rozlévá od konečků prstů hřejivá, ale svým způsobem tíživá energie. Doslova tě přiková k povrchu. Před tou silou musíš zavřít oči, je tak snadnější ten nápor zvládnout. Zprvu je to vše neforemné, sice uklidňující, houpající, ale stále poněkud tíživé. A pak to ucítíš. Její přítomnost. Leithina vůně je pro tebe jako jasná stopa ve zmatku a chaosu, kterému zatím nerozumíš. Máš dojem, že se stačí prodrat tou hlubinou a budeš u ní. Že stačí odhalit těžký závoj a spatříš ji před sebou klidně sedět. Nebo jí snad hrozí nebezpečí? I to tě může napadnout. Vybaví se ti, jak se v neurčité křeči svíjela na zemi ve svém stanu. Energie kolem tebe podle tvého nitra plného starostí o lásku automaticky také ztěžkne. Kudy jen za ní?

Osud Středozemě - 17. září 2012 23:12

Frania – Lov Bylo dostatečně brzy ráno na to, aby se lov mohl zdařit. Slunce teprve nesměle laskalo vrcholky hor a probudilo třpyt na střechách Osgiliathu. Stébla trávy se skláněla pod tíží kapek rosy a zmáčela brzy tvou obuv, když jsi po uvázání koně vstoupila do vysoké trávy a blízkého hájku. Bylo třeba se trochu vzdálit od míst, kde by ještě zvěř mohla cítit ulpívající pach lidí po jejich cestách na jih a zpět. Hájek, který jsi k tomu zvolila, byl příjemně rostlý – průchodný, přesto s místy vhodnými k úkrytu. A pak jsi ji mezi větvemi spatřila. Ladný krk skloněný k zemi, jemné škubání nesoucí se paloučkem, který se tvým očím před tebou jakoby zničehonic objevil. Tu a tam upřela laň svá obrovská kukadla do míst, kde jsi stála, ale vítr byl na tvé straně. Nemohla tě cítit. Nečekala jsi dlouho, napnula jsi tětivu a ještě chvíli sis prohlížela její krásnou postavu. Už už jsi rozhodnutá vypustit šíp, když tu se nad tebou ozve známý křik. Orel. Opět. Opět větší, než je zdrávo. A znovu ta zvláštní mdloba, malátnost, či jak to chceš nazvat. Stačíš ještě postřehnout, že laní pozadí se už míhá dlouhými skoky ve vysoké trávě, když tvůj obličej se sám setká se zemí. Bohům díky za ranní rosu. To ona tě velmi rychle probere. Přestože jsi celá mokrá od trávy, můžeš rychlým pohledem zjistit, že na paloučku někdo je. Obrovský orel s podivnými pařáty. Dívá se přímo na tebe a v zobáku drží zajíce. Znovu zamrkáš, ale to zvíře je už pryč. Tedy...bylo tam vůbec?

Osud Středozemě - 17. září 2012 23:13

Than – Nabídka svobody Voják se nad tvou reakcí jen pobaveně zasmál. Věřil snad, že tě má v hrsti. „Žádný strach. Ty ne jako on. A Pán dovolit. I on chtít peníze.“ Znovu se voják zachechtal. V tomto ohledu celkem jasně mluvil pravdu, zdejší vládce se zdál jako sluha jediného boha, boha ze zlata. Když jsi ruku podala, voják se jí pevně chopil, ovšem ne aby ti ublížil, ale aby si s ní krátce potřásl. „Správný rozhodnutí.“ Uchechtl se. Pak se ale otočil opět ke svému kolegovi, aby s ním cosi dojednal ve vlastním jazyce. Když se k tobě voják otočí, má pro tebe celkem přívětivé zprávy: „Pán být za chvíli vzhůru. Já dojednat obchod. Koupit ty.“ Olíznutí jeho rtů, které jeho slova doprovází, je více než odporné a výmluvné. Voják cosi zavrčí na druhého, který po jeho slovech odepne Frina z bolestivé polohy, aby se gondorský kapitán zhroutil k zemi s bolestivým výdechem. Poté ho vojáci společně odvlečou do jeho klece, zamknou ji a sklidí své náčiní. Tvůj „vykupitel“ se na tebe ještě jednou otočí. „Žádný strach. Přijít pro tebe.“ Pak už se světlo louče vzdaluje a s ním doznívají i kroky obou vojáků na schodech. Vaše vězení se opět ponoří do tmy.

Osud Středozemě - 17. září 2012 23:13

Laif a Naili – Domy uzdravování Král opět bedlivě naslouchal – jako u Laifa, tak i u Naili. Snad po něčem lapal, snad něco hledal. Kdo ví... Cosi ale stále zůstávalo nevyřečeno a po Nailině žádosti bylo jasné, že ještě zůstane. Na chvíli nastalo mlčení. Aragorn si dlouze prohlížel poblednlou Naili, která tiskla Laifovou ruku ve své ledové dlani. Poté konečně promluvil: „Dobrá. Rád tvé přání splním. Cítíš-li se dobře, můžeme odejít za královnou ihned.“ Konečně se snad zvláštní napětí v pokoji rozvolní, především díky královu dobrosrdečnému smíchu nad Laifovými slovy. „Můj milý Laife, ruce i nohy jsou v pořádku, ale pokud vím, byl jsi zraněn na trup a ten drží končetiny pohromadě. Ovšem přimluvím se, aby tě naši ošetřovatelé dovezli, jakmile to bude možné, ke tvé rodině. Jistě ti tam bude lépe.“ Usměje se na tebe král, až se mu kolem očí utvoří úhledné vějířky. „Jakmile se budeš cítit zdráv, tvými službami rozhodně nepohrdnu. Chuť a zapálenost jsou vítány.“ „Nyní vás nechám o samotě. Naili, až budeš připravena, budu čekat u východu z Domů uzdravování. Společně dojdeme za mou paní.“ Otočí se Aragorn znovu na pobledlou elfku, poté oběma krátce kývne hlavou na pozdrav a opustí Laifův přístěnek.

Dain - 18. září 2012 09:11

Zabite ma... Spánok prišiel, spánok odišiel a nič ho v ňom nevyrušovalo. Žiadne hlúpe sny, žiadne videnia. Vzdialené údery kladiva na kovadline mu dokonca na chvíľku dali pocit, že je doma. Až keď otvoril oči a zistil, že strop je nezvykle vysoko, uvedomil si, kde je a čo ho to vlastne čaká. Slnko už zapadlo. "Do riti!" uľavil si. O takomto čase už mal byť pravdepodobne niekde úplne inde. Mal si nechať pristaviť ten kočár, krucinál. Neskoro, príliš neskoro... Umyl sa, vyčistil sa, očesal si bradu. Neuveriteľné, ako príšerne sa tá vec dokázala zauzliť. Keby to chvíľku nechal, možno by sa mu na nej aj dredy urobili. Raz videl jedného dredatého trpaslíka a z nejakého dôvodu sa mu to celkom aj páčilo. Keď zistil, že je to vlastne rozpoznávacie znamenie bývalých basistov, rýchlo od toho upustil. Plánoval cestovať a pochyboval, že by ho s tým vpustili do nejakého mesta a už vôbec nie do Jagavých jaskýň Algarondu... Nakoniec sa predsa len nejak usúvzťažnil. Rozhodne nevyzeral ako niekto, kto ide na večeru s kráľom, ale... Musí to stačiť. Na cesty si spoločenský kabátec nebral. Vonku jemne mrholilo (obyčajný človek by povedal že prší, mal trochu iný spôsob posudzovania sily dažďa), ulice boli ľudprázdne až na pár vojakov, ktorí sa krčili v tieni budov a unavene pofajčievali. Nikto ho neotravoval, on neotravoval nikoho a cesta mu ubehla rýchlo. Hoci... Ten, čo toto mesto projektoval by si zaslúžil pár faciek. Furt do kopca. A to pritom tam v diaľke sa črtal Osgiliath, ktorý bol krásne postavený na rovine... A na rozdiel od Minas Tirith, Osgiliath bol ruina... "Som..." začal, keď sa dostal k bráne. "Pán Dain, áno, ste očakávaný. Tadiaľto, prosím." prerušil ho strážny so zdvorilým úklonom a viedol ho chodbami paláca. Bol mladý, bol vsoký a mal dlhé nohy, takže trpaslík mal čo robiť, aby mu stíhal. Na nejakú prehliadku architektúry nebol čas. Zastavil sa iba pri vchode do hodovnej siene, kde, neochotne, odovzdal sekeru. Ale, zdorilú žiadosť sa nedalo odmietnuť, tým skôr, že to bol zákon kráľovskej siene. Sme tu medzi priateľmi, tak načo zbrane... Vošiel dnu. Ani samotný Dain Železná noha nemal takúto jedáleň. Miestnosť bola... nie až tak príliš veľká v porovnaní s trónnou sálou, ale bol to jeden z tých priestorov, ktorý prítomným vravel "áno, si malý, tras sa, pretože naša moc je obrovská, môžeme si to tu dovoliť a máme takýchto siení viac". Bol to jeden z tých sálov, kam sa na slušnú večeru a kus nezáväznej reči vodia cudzí diplomati. Bol to jeden z tých sálov, do ktorého sa hodia obrovské a dlhé stoly, praskajúce pod ťarchou pokrmov na ich navŕšených. malý stôl so štyrmi stoličkami v ňom vyzeral takmer smiešne. Štyri miesta, uvedomil si a zaliala ho panika. Štyri miesta, to znamená kráľ, kráľovná, ich syn a... a on. Tajne dúfal, že to bude niečo väčšie, jedna z tých akcií, kde sa môže pri troche šťastia stratiť v dave a nebude musieť viesť nezáživné spoločenské reči o témach, o ktorých nemal najmeniše tušenie a kde si ho nikto nevšimne. Lenže takto... Naveľa si uvedomil aj prítomnosť človeka pri okne. Všimol si ho aj on a otočil sa. Vyzeral... No, všetci ľudia vyzerajú takmer rovnakí, aspoň teda tí z Gondoru. Vysokí, vznešení, dobre oblečení... Páni ľudí. "Dain, k Vašim službám." uklonil sa, ako odpoveď na jeho úklon. "Dúfam, že neprichádzam príliš neskoro, nikto mi vlastne nepovedal, kedy kráľ zvykne večeriať." povedal nakoniec po krátkom zaváhaní a... tým bol vlastne jeho konverzačný repertoár absolútne vyčerpaný. Ten muž pred ním bol šľachtic, pravdepodobne vojak. On bol... nič. Malý bezvýznamný trpaslík, kováč, pútnik. O čom by sa asi tak mohli rozprávať? O politike nvedel nič a mohol mu rozprávať iba o krajinách, ktoré ležali mimo záujmov Gondoru. Keby aspoň mal sekeru, bez nej sa cítil ako nahý...

Eldaron - 25. září 2012 09:20

soukromá zpráva od Eldaron pro Ve spojení se zamí Hlasy ostatních jsem vnímal jako by z dálky.... Jste Gondorští vojáci,máte očekávat vše obvzláště v této situaci,nic nebude podceněno,nic... pak už jsem se dostal na zem a zkoušel se spojjit se zemí,zavřel sem oči a nechal svou z části elfskou a z části prastarou krev aby se spojila s tou silou a nechal jí aby si mě oťukala.... Má paní,dovol mi abych mohl k tobě.... vyšlu myšlenku když začnu cítit její přitomnost a zaryji prsty do písku,pak se nadechnu a snažím se pomocí vnitřní sili komunikovat se zemí..... Jsem Eldaron,princ Gondorský a žádám jen o jediné,abych mohl být nablízku té které patří nyní mé srdce,prosím o to jako syn země, ne jako mocnář té či oné země...

Canys Taffylee Tripe - 25. září 2012 19:34

Konec výslechu Spěšné potřásnutí rukou, nechutné úsměvy, skoro jako společenský protokol kobek. Když po chvíli cizího rozhovoru promluví můj „zachránce“ zase na mě, pokorně se na něj dívám s hřejivým pohledem vděku, který se ovšem změní ve skutečnost, jakmile jeho společník uvolní Frina z řetězů. Se zájmem sleduji, jak ho vlečou zpátky do jeho cely, a ještě větčí pozornost věnuji klíčům, jimiž ho do ní zamikají. Pak už se oba naši vyslychatelé věnují jen sklízení svého náčiní. Můj „hrdina“ mě ještě před svým odchode nezapomene ujistit o svých dobrých úmyslech a je mu darován další přívětivý pohled. Když mizí světlo vzdalujícího ohně, skoro jakoby mizela Středozem, nebo alespoň představa návratu do ní. Ovšem musím připustit, že i tato tichá temnota je mnohem příjemně jší, než naši dva společníci. Ve tmě se začnu pomalu pošoupávat k části mříže, za kterou je podle mě Frin. Musí být zničený. Kdo ví kolikrát si něčím podobným, nebo mnohem horším prošel. Začnu v oblečení hledat lístky na ztišení bolesti. Alespoň nás to někam posunulo, přemítám během hledání a očasně se zadívám do temnoty Frinovy kobky. I když kdo ví, jestli tím dobrým, nebo tím špatným spěrem. Každopádně alespoň víme, že je ráno, pokud bude PÁN brzo vstávat. Při myšlence na našeho obtloustlého věznitele neopomenu přidat odpovídající grimasu. Konečně nahmatám dobře schované, vcelku dost sežmoulané kousky lístků od Ysmin. Fri…kapitáne? Jak se daří?... prohodím nazdařbůh když si lístky rovnám na plochu ruky. Co byste tak řekl kamarádskému dárku, víte jak, musím si u vás udělat oko… snažím se chabě žertovat a ruku s lístky prostřím mřížemi někam blíže neurčeně do prostoru. Nejsem si jistá, jestli je Frin schopný mluvit, natož se pohybovat natolik, aby si pro lístky přišel, ale je to asi lepší, než nedělat nic. Chvíli tam tak zůstanu, s nataženou rukou do temnoty, očekávajíc jakoukoliv odpověď. Jsem připravená tam takhle klidně rosedět celou noc…nu, nebo den, když už je to ráno…stejně nemám nic lepšího na ráci, ovšem než čekat na mého rytíře na bílém koni, že. Ovšem něco mi říká, že asi nepřijdou tak rychle, jak slibovali. K našemu pánovi přeci nemůže být tak lehké se dostat. Mohla bych tu jen sedět a čekat. Mohla bych se zksit si rozhýbat ruku…ale když se podívám na špinavý obvaz a na stále zřetelnou oteklynu, nějak se mi s ní opravdu nechce začít hýbat. A tak je má nejlepší záchrana můj možná bezvědommý spoluvězeň, ležící někde tam v tmavém prostoru, kapitán vězeňské kobky…

Laif Dornwell - 28. září 2012 00:03

Domy uzdravování Zdálo se mi, že všechno utíká strašně pomalu. Celá tahle návštěva mohla mít sotva pár minut ale mě přišlo že se to táhne už k nějaké polovině té hodiny. Ne že by mi to nějak vadilo ale o to víc jsem si připadal unavenější. Jako kdyby ze mě něco vysálo zbytky sil. O trochu více života do mě přeci jen vehnalo královo ujištění. Jeho slova dokázala povzbudit vždycky. "Achjoo... Máte neochvějnou pravdu můj pane. Ale stejně... No, to už je fuk. Každopádně vám tedy... Vřele děkuji. Velmi si toho všeho vážím. Bude úžasné se zas po takové době setkat s rodinou." Řekl jsem s potěšeným, mírně rozveseleným úsměvem. Pak jsem se zas uvolněně položil do postele. Lehl jsem si, abych mohl odpočívat. Považoval jsem tuhle debatu za uzavřenou. Už se mi nechtělo více mluvit. Chtěl jsem odpočívat. Dělat zas to samé co dělám nyní furt. Ležet, přemýšlet, a vzpomínat. Moc jsem se těšil na známé teplo výhně a řinčení železa o železo. Na sestřino vyprávění o jejích cestách, na Lukasovo poučování a rozumy... Bylo toho moc. Včetně starostí a všech možných... Chmurných myšlenek. Přemýšlel jsem o tom co bylo a co už není. To byla ta trochu horší část. Znovu jsem si připomněl jak mi nějaké, staré chvíle chybí. Nakonec jsem se obrátil na levý bok, podložil si hlavu rukama a chystal se spát. Toho jsem se ale popravdě bál o dost víc. Měl jsem docela strach z toho, jaký sen mě navštíví tentokrát. Jen kvůli nim jsem se skoro už bál zavřít oči. Bylo těžké to odsunout do pozadí a nedělat si s tím starosti. Trvalo to sice pár minut ale pak se mi konečně podařilo zamhouřit oka. Než jsem si vyčistil trochu divokou mysl abych si mohl odpočinout.

Osud Středozemě - 25. října 2012 14:33

Dain – Večeře s královským párem Mesinus, kapitán ve středních letech, se nad tvými slovy jen lehce pousmál. „Ne, domnívám se, že jste přišel přesně včas. Vlastně jsem myslel, že večeře bude probíhat dříve, ale královské povinnosti neprobíhají vždy podle plánu.“ Pokus o jakýsi polovtip vyzněl poněkud do ztracena, ale vtipkovat o panovníkovi v jeho paláci by nebylo zrovna vhodné. V tu chvíli se ovšem dveře znovu otevřeli a dovnitř vstoupilo nejprve postarší dveřník. „Jejich veličenstva král a královna Gondoru.“ Relativně prosté označení, přestože oba měli titulů daleko více. Nejspíš si na ně nepotrpěli nebo...už měli hlad? Každopádně dveřník ustoupil a dovnitř vešel královský pár. Aragorna jsi už viděl. Stále pohledný, vzrostlý muž, který byl plný síly. V očích se mu však zračil klid a drobné vějířky vrásek naznačovaly, že nepatří mezi mladíky. Své rámě nabízel bez pochyby nejkrásnější ženě Středozemě. Čas jako kdyby se na její tváři zastavil. Vždyť byla Nesmrtelná. Přestože se zřekla svého života kvůli člověku, nemohla sejít věkem jako lidské ženy. Říká se, že její život ukončí žal. Zatím však v jejích očích tančilo noční nebe a tmavé sametové vlasy splývaly po štíhlém těle. Tmavě modré šaty byly pošité drobnými perlami, ale jiných ozdob už na sobě královna neměla, kromě drobné stříbrné korunky ve vlasech. Ani jinou ozdobu nepotřebovala, vždyť vypadala sama jako hvězda večerního nebe. „Vítám Vás, přátelé, a děkuji, že jste přijali mé pozvání ke skromnému stolu. Účelem tohoto setkání není však zábava, jak jistě tušíte.“ Přivítá vás nejprve Aragorn. Jeho žena se líbezně usměje a svým měkkým hlasem pokračuje. „Odložme ale aspoň na chvíli starosti dnešních dní a popřejme sluchu radostem, které hřejí naše srdce.“ S těmi slovy vám pokyne, abyste zaujali místa u stolu. Když se všichni usadíte – ty a Mesinus proti sobě na delších stranách obdélníkového stolu a král a královna, každý u jedné z kratších stran – vstoupí do místnosti trojice pážat. Jeden z nich vám začne nabízet víno, druhý postaví na stůl mísu zeleniny a tác ovoce, třetí přinese pečenou zvěřinu a čerstvý chléb. Jednoduchá, ale bezesporu chutná večeře. „Nedejte se pobízet, naši milí hosté.“ Téměř mateřsky vás královna pobídne. Zatím Aragorn zdvihne pohár a připije na světlou budoucnost. Chvíli se zdá, že by ihned o budoucnosti rád pokračoval, ale pohled jeho ženy ho nasměřuje k jinému tématu. „Milý Mesinusi, jak se daří Tvé ženě?“ „Děkuji, králi, za optání. Má drahá se těší skvělému zdraví a uctivě Vás i Vaší paní nechává pozdravovat. Musí se nyní zdržovat více u teplého krbu. S prvním sněhem totiž očekáváme potomka.“ Do hovoru se zapojí i královna. „Ach, Mesinusi, to velmi ráda slyším. Třetí dítě! Tvé stáří bude šťastné.“ Následuje několik dalších frází, které ovšem nezní nijak nuceně a nudně. Postupně se dozvídáš, že Mesinus již má dva syny a nyní se podle předpovědi z hvězd očekává dcera, z čehož se těší především matka. Zdá se, že i Arwen má radost z dcery, protože hbitě přitakává, že sestra dovede bratry zjemnit a dodat jim potřebných ušlechtilých vlastností. Možná se chvíli při takovém hovoru cítíš i nemístně, ale možná jsi i rád, že jsi tak trochu opomíjen. Každopádně to ale netrvá dlouho. „A Vy, náš milý příteli! Přicestoval jste z daleka. Z krajů, kde žijí jedni z posledních mých příbuzní, lesní elfové.“ Otočí se na tebe královna a i kdyby ses chtěl bránit hovoru, pod vládou jejího sladkého hlasu a teplých, podmanivých očí, cítíš, že roztáváš, a ač je ti to možná protivné, toužíš se rozpovídat o svém domově. „Co Vás přivedlo na tak dlouhou cestu? A co plánujete dál?“

Osud Středozemě - 25. října 2012 14:38

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Země Zprvu tíživé dusno chvíli mlčí, ale poté začneš cítit jemné nárazy Země o tvé vědomí. Nevíš, k čemu ty pocity přirovnat, nevíš, že jiní by viděli tvé tělo, jak se lehce kymácí ze strany na stranu. Nic z toho nevnímáš, až na podivné přílivové vlny zemité vůně a drtícího tlaku. Ale pak vše zničehonic povolí a v postupných odlivech se hladina rozčeří, uvolní a začne po tobě plynně stékat. „Eldarone?“ Jsi si jistý, že to byl její hlas. Cítíš jí blízko sebe. Kdyby si mohl, vztáhneš ruku. „Můj pane, co ty tu?“ Směs překvapení a trochu i zděšení. Zděšení o tvé bezpečí. „Eldarone... Králi.“ A pak ti to dojde. Ona není nikde daleko. Nedostupná. Je všude kolem tebe. To ona je tou vlnou, vůní, plynulostí, silou. Má tě ve své moci. PS: Viděla bych, že první odpoví Leitha. :o)

Osud Středozemě - 25. října 2012 14:39

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Vize Jako jindy jsi cítila její volání. On u toho nesměl být přítomný. Nikdo tě nikdy nesměl rušit. Když jsi se vzdálila od jeho tak příjemné blízkosti do stanu, křeče ve tvém nitru už byly tak silné. Udržela jsi se, aby ti z těla neunikl bolestný vzdech, který by jen přilákal princovu pozornost. Ano, které ženě by bylo snad nepříjemné ochranitelské objetí toho, který je neznámou silou přitahuje? Ale ty jsi měla jiné poslání. Tvé tělo se téměř bezvládně sesunulo k zemi, ale ještě jsi se udržela na kolenou. Z posledních sil. S bolestí, ale i s touho po tom, aby spojení konečně bylo navázáno, jsi zabořila dlaně do písku. A pak se to stalo. Cítila jsi a ona cítila tebe. A splynuly jste v jedno. Jako vždy, hladce a bez zábran, Jste si souzené. Duše Země zaplnila tvé nitro a ty jsi cítila vše, co ona. Byla jsi jí. Všechny bolesti zmizely, tvé tělo sice zůstalo v oné křeči, ale to už jsi necítila. Chvíle konejšivého přivítání s tou, která s tebou přečkává všechny bolesti života, však byla nahrazena povinností. Brzy se ti objevila před očima skutečnost, kterou cítila Země. Cítila jsi její znepokojení, snad i bolest. Cítila jsi na svém těle kopyta stovky koní. Vzhlédla jsi vzhůru a viděla jsi je. Zpocené tváře, blýskající šavle, rozzuřené výkřiky. Ohlédla jsi se po svém panství a v dálce jsi spatřila svou sestru. V lesklém modrobílém hábitu se pěnila ve tvé blízkosti. „Jsou blízko....“ Uvědomily jste si s hrůzou obě. V tu chvíli jsi ale uslyšela jiná slova. „Má paní, dovol mi, abych mohl k tobě...“ Poznala jsi jeho hlas. Eldaron. Ovšem dřív, než jsi reagovala ty, reagovala ona. Stísnila jeho duši a začala utlačovat jeho vědomí. On se však nevzdal a pokračoval. „Jsem Eldaron, princ Gondorský a žádám jen o jediné, abych mohl být nablízku té, které patří nyní mé srdce, prosím o to jako syn země, ne jako mocnář té či oné země.“ Cítila jsi, že se rozmýšlí, že čte ve tvé duši. Chvíli mlčela, ale nakonec jste společně sevření uvolnily. Eldaron však tápal, ale poté si nejspíš konečně uvědomil, že tě nemusí hledat. Že ty jsi všude kolem něj. PS: Část tvého setkání jsem za tebe odehrála v příspěvku pro Eldarona, nyní už je ale pokračování na tobě.:o) Odteď posílej soukromé příspěvky Eldaronovi.

Osud Středozemě - 25. října 2012 14:39

Than – Vězení Vaše cely se opět ponořily do temnoty, kterou aspoň zčásti provoněly tvé lístky. Z druhé strany, kde je Frin, se však zprvu nic neozývalo. Až po chvíli, kdy jsi promýšlela své možnosti, se ozve zašourání a nakonec se tvé dlaně dotkne jiná upocená ruka. „Eh, co to je...?“ Ozve se kapitán znaveně, ale jinak vcelku v pořádku. Aspoň podle hlasu můžeš soudit. „Kde jsi to dostala?“ Ozve se po chvíli, když už jste lístky v jeho dlani a snad už k nim i přičuchává. „A co s tím...?“ Když poradíš co a jak, slyšíš jen tiché zvuky pohybu a nakonec opření se o studené mříže. „Uch... Tak...díky. Snad to pomůže.“ Jisté pochyby o tvé medicíně v hlase jsou stále patrné, ale také i odhodlání si příliš z nabídnutých darů nevybírat. Kapitán znovu chvíli mlčí, než se ozve váhavě. „Than, co tím zamýšlíš?“ Je jasné, o čem mluví.

Naili - 25. října 2012 14:39

Domy uzdravování – s Laifem Jen krátce přikývnu a vstanu, když král odchází. Provedu poněkud nemotornou úklonu a nakonec zůstaneme sami s Laifem. Znovu se posadím a neklidně sleduji jeho tělo, které se poněkud unaveně znovu položilo na lůžko. Chci něco říci, ale přitom doufám, že začne on. Laif se však místo toho otočí na bok a ... On na mě zapomněl? Tak trochu nevěřím svým očím a nevím, co dělat. Chvíli se tiše vrtím na židli, ale nakonec to nevydržím. Nervózně si odkašlu a ozvu se. „Laife...? Já...jsem ještě tady. Ty se mnou nechceš mluvit...?“ Má tvář vypadá celkem nešťastně, navíc stále pobledlá po prodělaných zážitcích posledních dnů.

Leitha - 25. října 2012 15:48

soukromá zpráva od Leitha pro Stále rozechvělá překvapením, ale pevná díky mé Bohyni vnímám Eldaronovu duši. Připadá mi stejně krásná a bezpečná, jako on sám - jako maják v přístavu, po dlouhé cestě rozbouřeným mořem, o kterém jsem tolik slyšela z vyprávění. "Můj pane..." Obejmu ho vřelou silou svého vědomí. Tak nějak toužím po tom, aby i on zažil, jak překrásné to v Její blízkosti je. Po chvíli ale znovu ucítím to, co mi ukazovala prve. Cítím na kůži chladný dotek čepelí mečů, které padají k zemi v rukou ještě chladnějších, mrtvých mužů. Znovu cítím dusot kopyt. Příjemně studený dotek sestry oděné do průzračné a modré po mém boku a při tom tak zvláštně vzdálené, která tiše šeptá to, co já i Ona, má bohyně, cítíme plnou silou svých duší a vjemů. Zadívám se zpět. "Přicházejí..." Zopakuji znovu to poznání, doufajíc, že tomu můj vyvolený porozumí lépe, než-li já. Pak už jen znovu zaměřuji svou bdělost na Eldanora, čekajíc na jeho reakci. Snad pochopí...

Eldaron - 25. října 2012 16:09

soukromá zpráva od Eldaron pro Pohlcen Nevím co to bylo, nevím nic, vím jen že do mě naráží síla jež sem poznal naposledy v Aman.... Má paní... vydechnu tiše a začnu vnímat jak mne její moc pohlcuje víc a víc do sebe,nebráním se tomu,nechci,je to ona,a já ji věřím,snad je to bláhové ale věřím..... Kde to jsme.... zeptám se zmateně a pak to začne přicházet,vnímám to co ona,silně,zvláštně,má mysl ví že tady její moc nestačí na to zadržet takovou sílu, a tak se jí poddá ještě víc,to co vnímám skrze svou vyvolenou mne však zneklidní.... Válka,přichází válka,smrt...musím tomu zabránit,nesmím nechat krvácet svůj ani tvůj lid,náš lid... snažím se vnímat dál, dozvědět se víc, a být ji nablízku,chci jí být na blízku,mé srdce i mysl po ní volají,ale volají i po tom vědět co to vše znamená,proč vidí válku....

Dain - 26. října 2012 15:17

Večera Akurátne otváral ústa, že niečo povie, ale bol drzo prerušený komorníkom, uvádzajúcim kráľovský pár. Pár momentov paniky, čo má sakra robiť, je to kráľ... Nakoniec nasledoval príkladu Mesinusa (alebo Mesina) a hlboko sa uklonil. Dobrou poklonou trpaslík nikdy nič neskazí. Kmeň ľudí, ktorý podľa jednoho prastarého príbehu považoval úklon za výzvu k boji už vraj vyhynul... Prvý krát videl kráľovnú Arwen a nechtiac musel dať príbehom za pravdu. Medzi trpaslíkmi priveľa elfských legiend nekolovalo, aj po všetkom tom dobrodení, ktoré si navzájom preukázali medzi nimi panovala tichá zášť. Ale, ako to už u silných príbehov býva, pieseň o Berenovi a Lúthien sa spievala aj vo vysokých kamenných sieňach pánov Morie a u všetkých ich potomkoch. Bola... Zaľutoval, že nie je bard, pretože takúto krásu by dokázal pravdepodobne vystihnúť iba ten, čo v srdci nosí hudbu. Bola prekrásna. Možno jedného dňa, keď bude toto všetko rozprávať deťom a vnúčatám, nájde tie správne slová, ale teraz... nevedel, čo má povedať, nevedel, čo si má myslieť. Chcel klesnúť na kolená, skloniť a ponížiť sa pred takou krásou. Takmer ani nevnímal, že Aragorn, kráľ, niečo hovoril. Na krátku chvíľu sa zahľadel ku stropu a zahliadol vidinu hviezdami posiateho neba, snaď ako odraz Jej šiat. Zažmurkal a bolo to preč. "Nedokážem slovami vypovedať, aká česť je pre mňa vaše pozvanie, veličenstvo." vypravil zo seba, tak ako nakoniec kázala etiketa. "Dain, k službám Vám aj Vašej rodine." uklonil sa ešte raz kráľovnej. Bolo slušné predstaviť sa, ak bol v spoločnosti niekto, kto ho nepoznal, hoci Arwen jeho meno už nepochybne vedela. A pravdu povediac, tentoraz to myslel úplne vážne. Bol by pre ňu urobil čokoľvek... Posadali si, na stôl bolo prinesené jedlo a víno. S vážnou tvárou pripil na svetlú budúcnosť, pretože takéto slová sa prednášajú hlavne vo chvíľach, keď prichádzajú temné časy. Skromne si ponakladal na tanier a tak trochu skrytý (bol trpaslík a na vankúš na stoličku mu zabudli, na stôl dočiahol tak akurát) si vo svojom súkromnom svete prežúval. Konverzácia pre túto chvíľu plynula pomimo, vnímal ju iba tak, na pozadí. Premýšľal nad úplne inými vecami. Premýšľal nad tým, čo tu vlastne robí. Prečo si ho kráľ pozval. Trpaslíka, ktorý nič nevie a do všetkého vlastne iba spadol s rovnými nohami. Ktorý tu ani vlastne nemal byť. Teda, mal, ale u svojho bratanca čo tu žije, teraz sa niekde nalievať pivom. A aj to plánoval až po Jagaých jaskyniach... Otázka ho zastihla kompletne nepripraveného. Skrz fúzy sa dalo ťažko zistiť, čo má za výraz, ale v očiach mal paniku. "Dŕžavám Vašich príbuzných som sa bohužiaľ na svojej ceste vyhol, veličenstvo." odpovedal nakoniec po pravde a trochu nesmelo. Lenže, jej pohľad by roztopil aj ľadovec. Usmial sa a pustil si pusu na špacír. "No, vždy som bol trochu dobrodružná povaha, cestoval som, trávil noci v pustinách a moja matka nado mnou vždy krútila hlavou. Vraj ma raz niekde niečo zožerie. Táto cesta bola..." netušil, ako by to povedal. Viete, Gimli napísal báseň. Bola o Jagavých jaskyniach v Helmovom žľabe. Predniesol ju svojim priateľom, netušiac, že v tej malej spoločnosti sa nachádza aj slávny bard Glóin, ktorý, v návale nadšenia, túto báseň zhudobnil a potom spieval pri každej možnej príležitosti. Vždy samozrejme dodával, že text je Gimliho. Vraj sa takmer kvôli tomu posekali, Gimli je v tomto trochu... nesmelý, odpustite mi, že takto hovorím o starších a ctihodnejších." usmial sa znova a upil si vína. "Jedného dňa sa táto pieseň dostala aj k nám, do Železných hôr. A ja som si povedal, že Jagavé jaskyne sú niečo, čo by každý trpaslík mal aspoň raz v živote vidieť, ak chce zomrieť skutočne blažený. Tak som sa zbalil, rozlúčil sa a vydal na cesty." tvár mu trochu posmutnela. "Okolo Osamelej hory, kde kovadliny trpaslíkov znova spievajú pieseň o bohatstve, východným okrajom Temnohvozdu, pustinou bez ciest a bez nádeje, až než som prišiel na starodávnu Gondorskú cestu, vedúcu cez Dagorlad. Chcel som sa dať na západ k Rohanu, ale tam, uprostred pustatiny, na mňa čakalo prekvapenie. A nakoniec som sa ocitol tu, v tomto prekrásnom meste..." A mal tú česť stretnúť najkrajšiu žijúcu bytosť, dodal sám pre seba. "Zajtra by som sa rád znova vydal na cesty a dorazil do Rohanu než skutočne udrie zima." uzavrel nakoniec svoje rozprávanie a pocítil drobný osteň výčitok. Nechá tu Sairu...

Canys Taffylee Tripe - 30. října 2012 18:09

Cela Když si kapitán převezme můj skromný dar, jsem velice potěšena, že je vůbec schopen se ke mně došourat a odpovídat. Sice to nesvědčí o tom, že by byl v pořádku, ale jistě je to lepší, než kdyby toho schopný nebyl. Když po vysvětlení co s lístky slyším zdráhání v hlase, musím přiznat, že ani já sama si nejsem účinkem lístků úplně jistá. I když účinkem piva, které se u nás dělalo z květin si docela jistá jsem… Ze zmrzlých vzpomínek mne však vytrhne Frinova otázka. Opřu se o studenou kamennou zeď. No Than, co tím vlastně zamýšlíš? zní mi chvíli v hlavě, než kapitánovi tlumeně odpovím. Nemám zdání… můj hlas se rozezněl temnou kobkou a uvědomila jsem si, jak nemožně to v téhle chvíli vlastně zní. Snad kapitán doufal, že mám opravdu plán jak nás odtud dostat. Snad jsem v to doufala i já. Ale možná je to tak lepší...přeci jen, kam dostal Eormundův plán jeho? Vzhlédnu. Nevidím ani strop téhle zpropadené věznice. Jakoby mi tma dávala naději, že když zvednu ruku, povede vzhůru snad nějaký tunel. Daleko, daleko až někam, kde je zima. Zdá se to ale pořád lepší, než zůstat tady dole. Ten náš kníže pro tebe asi záchranu nepošle a shnít tu taky nechci… zatřepu hlavou. Všechno to zní tak absurdně. Pokud mě vůbec ti dva hrdinové odtud dostanou, tak jen proto, abych jim zahřívala postel. A i kdybych se dostala ven, zpátky k Frinovi se jistě nedostanu, abych mu mohla pomoct. Abychom se odtud dostali oba…potřebovali bychom mluvit s naším „Pánem“. On chce přece informace, ne? A myslí si, že něco víme, jinak by na nás sem nezavřel a neposlal na nás ty dva. Pravdou ovšem je, že mi nic nevíme. Štěstí je, že to neví on a že my víme, co si myslí on. Nebo ne? Pořád se mi to nezdá, mluvil o tom, že ovládne Středozemí a ten kapitán o korunním princi… Ale nic z toho zrovna teď nedává smysl. Hluboce vzdychnu a opřu si hlavu o ruku (tu zdravou) a snažím se to všechno nějak urovnat. To hrdinové v písních nemuseli louskat, co s nimi nepřátelé chcou. To je přímo: Jdi tam, udělej tohle, tenthleten ti pomůže a hurá, bude to! Ovšem my taky nejsme zrovna příkladní hrdinové. říkám si a podívám se směrem ke kapitánovi beze zbroje, beze zbraně a bez posádky. Každopádně jsme tu jediní dva vězni (alespoň na tomhle místě), nějakou hodnotu oba mít musíme…stačí jen zjistit, jak velkou. ušklíbnu se. Přesně k tomu nám dopomůžou mí dva milí hrdinové. Možná z toho všeho přeci jen něco bude. Takže nezbývá než si užívat zdejší ho pohodlného prostředí a očekávat další návštěvu. Ať už ta návštěva dopadne jakkoliv.

Osud Středozemě - 05. listopadu 2012 00:12

Than – Vězení Tvé čiré přiznání muselo opravdu vyznít velmi zvláštně, protože jindy vážný, pečlivý a zákonů bdělý kapitán, se nyní docela pobaveně uchechtl. A tento zvuk vynikl v prázdnotě vašeho vězení snad ještě zvláštněji. Dál ale jsi pokračovala rozumně. Frin se už neuchechtává, jen zamručením dává najevo, že souhlasí. „Moc jejich řečem také nerozumím...,“ začne i Frin rozvíjet své myšlenky. „Je jasné, že se tu na Jihu něco srocuje. Nějaký převrat nevím. A ten dotyčný, kdo získá moc nad celým Haradem, bude mít úkol jediný. Táhnout na sever. A korunní princ? Jediné, co mě napadá, že s tím souvisí jen proto, že se to tak prostě dělá. Vyvraždit královskou rodinu. Ale divím se, že nemají namířeno spíš na krále. Jistě, zbavit se i následníků, ale hlavně král proti nim vedl vítězné tažení. Tedy proti jejich pánovi.“ Místy to vypadá, že si Frin povídá spíš sám pro sebe, ale smysl jeho hlasité mluvení má. V temnotě to před vámi rozprostřelo myšlenky jako mapy rozevřené na dřevěném stole. Teď už jen jestli najdete tu správnou cestu. „Nechci ti, Than, kazit iluze. Jistěže máme pro ně nějakou cenu, jen ženy v tomto světě... Však víš...,“ tak trochu do prázdna kapitán pokračuje. „Jaké jsi vůbec měla pocity z toho nahoře...? Mezi ženami?“

Osud Středozemě - 05. listopadu 2012 00:13

Dain – Královská večeře Snad se zdálo, že to vše říkáš jen pro ni. Vnímal jsi velmi dobře její hravý úsměv, když jsi vyprávěl o své matce, i její pochopení její starosti. Oči jí hořely nadšením, když jsi zmínil Gimliho, jeskyně v Helmově žlebu, když jsi mluvil o touze cestovat a spatřit něco, co oči jednoduše musí vidět, aby duše mohla dál klidně žít. S líbezným úsměvem si královna přidá na talíř trochu zeleniny a začne ti odpovídat: „To je vskutku krásný cíl cesty. V Helmově žlebu jsem doposud nebyla, to místo mi nahání hrůzu. Tolik prolité krve...“ Její ruka se na chvíli dotkne Aragornovi, který ji jemně stiskne. „Ale věřím, že jeskyně, o kterých, mistře trpaslíku, mluvíte, musí nejednomu oku lahodit.“ „Vskutku, vybral jste si krásný cíl. Sám jsem v těch místech vícekrát byl.“ Přikývl s lehkým úsměvem Aragorn. Sám jsi věděl, s kým tam určitě alespoň jednou byl. Se samotným Gimlim a s princem z Temného hvozdu. Vypráví se, že tato dvojice spolu cestuje Středozemí. A někteří dokonce tvrdí, že spolu odpluli do Zemí neumírajících. Trpaslík a mezi nesmrtelnými elfy! „Snad bych Vás, Daine, směl požádat o menší laskavost. Zda byste se nezastavil u dvora krále Eoméra a nepotěšil jej krátce v jeho smutné chvíli. Zde v Ithilienu mu nedávno zemřela jeho dcera. Jediné dítě.“ Po tváři královny přeběhne stín smutku. Ale ne jako záchvěv na chvíli společensky žádaného citu. „Byla to nádherná dívka, povahou po svém otci, krásou po své matce,“ doplnila Arwen mužova slova. „A při té příležitosti byste snad mohl vzkázat několik slov našich pozdravů,“ pokračoval Aragorn. „List nikdy nedovede říci tolik, jako mluvící bytost. Proto se obracím na Vás a ne na posla. Mohl bych Vás o to žádat?“ Z úst krále Gondoru taková žádost zní téměř směšně, přesto se na tebe Aragorn díval vážně, jako kdyby byl jen tvůj přítel, který od tebe něco potřebuje. Jako kdyby nebyl mocný vladař, který ti to může s vrozenou lehkostí přikázat.

Osud Středozemě - 05. listopadu 2012 00:14

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro V Její přítomnosti Vlny Její síly se ustálily, přesto ke gondorskému princi stále přistupovala opatrně. Její veškerá pozornost patřila jen Její Vyvolené. Každý pohyb, každý záchvěv myšlenky tu byl podroben pečlivému zkoumání. Člověk by si měl dát na vše pozor, Jejímu oku nic neunikne. PS: Víceméně si nyní spíš musíte vystačit sami. Leitha drobné pokyny dostává, pokud něco budu mít, napíšu vám více. :o)

Osud Středozemě - 05. listopadu 2012 00:14
	soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Leitha – S Bohyní Velmi dobře vnímáš každý záchvěv Jejího nitra. Zdá se opatrná vůči Eldaronovi, ale zároveň cítíš její zaujetí. Při jeho slovech se poněkud zachvěje. Eldaron mluví pravdu, přesto ještě nerozumí všemu. Znovu ti ukáže, co vidí Ona sama. Snaží se působit naléhavě.

Dain - 05. listopadu 2012 13:41

Osobné peklo na šesť Na chvíľu si myslel, že to má za sebou, ale... nie nie, trápenie zďaleka neskončilo. “Tí, ktorí padli v Helmovom žľabe sú hrdinovia. Položili svoje životy za správnu vec a malo by na nich byť spomínané v dobrom. Aj im vďačíme za to, že Nepriateľ bol porazený. Určite by nechceli, aby zrovna vám ležal na srdci tieň ich skonu.“ Povedal tak vážne a tak jemne, ako len dokázal. Ano, to je presne to, čo sa hovorí najmocnejšej a najkrajšej žene v Stredozemi, teraz, keď pani Lórienu odišla. “Toľko preliatej krvi a ani kvapka nevytiekla nadarmo, pani moja.“ Dodal ešte potichu. Takmer bol vďačný, keď prehovoril Aragorn. Takmer. Neveril vlastným ušiam. “Môj pane, s radosťou sa ujmem tejto úlohy.“ Jemne sa uklonil. “Straty Rohanského kráľa je mi nesmierne ľúto a dúfam, že ju oznámim so cťou, ktorá mu prináleží...“ Nadýchol sa, upil si vína (vynikajúceho vína) a usmial sa. “Aj tak, výsosť, zvážil by som aj kuriéra. Kráľovský posol má na cestách isté bezpečie, iba veľmi hlúpy zbojník by napadol niekoho, kto nesie pečať Kráľa Gondoru. Osamelý trpaslík na cestách, to je síce tuhé, ale zvládnuteľné sústo.“ Usmial sa. Niečo pravdy na tom bolo, až teraz si uvedomil, aké mal šťastie, že sa vôbec dostal do Gondoru, okolo Temnohvozdu. Nestretol síce žiadnych zbojníkov, ale na cestách číhali omnoho horšie veci, než oni. Úsmev mal naznačiť, že to bol viac menej žart a on urobí všetko pre to, aby odkaz doručil. Len dúfal, že Rohirrimovia nezabíjajú poslov zlých správ...

Leitha - 07. listopadu 2012 18:03

soukromá zpráva od Leitha pro S ním, v Její náruči Můj vyvolený může cítit hřejivé záchvěvy všude kolem. Je to jako bychom ho s Ní objímaly a vtahovali víc do svého nitra. Kolem nás se znovu mihnou obrazy, tentokráte naléhavěji a intenzivněji. Kopyta hladící mou kůži, vlasy travnaté vlasy nasáklé krví. Vlny šeptající o jejich příchodu. Zaměřím se na energii, kterou vyzařuje jeho duše, jako bych se mu za normálních okolností zadívala do tváře, čekajíc na náznaky emocí, myšlenek. "Co chcete dělat, můj Pane?" Myšlenka se tázavě rozlehne v tíživé atmosféře protkané blížícím se nebezpečím. Cítím, že i přes naději našeho lidu - teď už to není můj a jeho lid. Je náš - táborem víří strach a obavy z toho, co bude.

Eldaron - 07. listopadu 2012 18:15

soukromá zpráva od Eldaron pro S ní, a něčím vyšším všechny mé věmy vnímají tu zvláštní energii a hluboce se soustředím na to abych z toho návalu síly neomdlel, zase vidím obrazy ale nyní jako by se mi má vyvolená dívala do tváře, i když to tak není citím to,ty její oči, ten hřejivý pohled..... Svaly se mi napnou a zase povolí,klečím na zemi,kousek od své milované,stuhlý pod tíhou neznámé síly,vypadám asi jako socha dávných králů protože barva mé tváře odchází s tím jak svou sílu dávám do své mysli aby vydržela toto vše..... Jednat,zastavit to šílenství,jednou pro vždy zastavit válku,já ji zažil, já vedl vojska do boje v zemích daleko odsud,každá válka je špatná,musím se pokusit zajistit nám i našim dětem mír, nám i našemu lidu, vytvořit nové vazby,naučit se od vás co neumíme a naučit vás co potřebujete....chci žít,žít v míru,budovat,budovat mír... vyšlu jí své myšlenky a natáhnu omámeně ruku která se nyní již klepe vysílením,ale to moc nevnímám, vnímám teď něco jiného, něco co neznám ale přesto se toho nebojím, protože ona je toho součástí,ona dívka jež mi vdechla dosud nepoznané,touhu...

Canys Taffylee Tripe - 07. listopadu 2012 21:04

Vězeňský rozhovor Chvíli poslouchám ,když se Frin přidává k rozvýjení mých teorií a snažím si to celé urovnat. Ne, oni nechcou krále. Oni chtějí přímo prince. A navíc nemyslím, že ho chtějí zabít, nebo alespoň tak to nevypadalo, když se mě na něj ptal náš miý převozník. Jsem si skoro jistá, že ho nechtějí mrtvého, ale že v tom celém musí být něco jiného. To už se ale téma změnilo a kapitán mi připomene, že tady nejsme jen v ledajaké kobce, ale v kobce někde na konci světa, kde je přecijen vše jiné, než ve Středozemí. Ne že bych středozemí nějak moc poznala než mě převezli sem… zašklebím se Vím… přitakám trochu nemile Frinovi, když vyjádří pochybnosti ohnedně mých plánů. Mezi ženami…mezi manželkami a sluškami, hračkami v pěkné kleci…ale zdá se to být běžné. Pokud dělají to,co se od nich žádá a mají vše co chtějí... Až na samotnou svobodu Ale co mám říkat já. Prve vězení Dol Amroth, pak provazy v tábože jižanů, pouta na lodi, obojek na ulicích…a teď tato překrásná kobka. Posměšně se ušklíbnu Pořádná seveřanka by se nenechala zajmout! Alespoň né živá… Ale možná jen potřebujou nějakou pořádnou ženskou, aby jim ukázala co a jak! začnu se najednou smát. A představím si matku, jak se pořádně napřáhne a mému novému pánovi věnuje pořádnou facku. Což ovšem možná není vůbec špatný nápad… dodám po chvíli potichu. Možná jediná věc, co mi chybí je přecijen ta sprácná dávka drzosti. Ne ve slovech, ale v činech… Ze mě si jen tak ptáčka do klece neudělají. A jestli se ti dva vězenkáři pro mě vrátí s tím, že jim mám svléknout kalhoty a udělat dobře, tak se můžou připravit na pořádně nemilé překvapení… Víc než zabít už mě pak taky nemohou…

Leitha - 13. listopadu 2012 21:56

soukromá zpráva od Leitha pro S ním a Bohyní Po jeho slovech cítím příjemné, brnivé chvění, kdesi hluboko ve své, nebo snad v Její duši. To chvění je něco mezi nadějí a radostí. "Věřím, že Vy něco zmůžete, můj Pane. Naše země potřebují odpočinek od krve a násilí.Poslední válka zdrancovala přírodu, a ta se ani nedokázala obnovit, než přišla další válka a další pustošení a ničení. Nicméně... Nebýt těch měsíců, roků utrpení, které válka přináší, nebudeme se vážit ani míru ani svobody..." Je zvláštní, jak slova dostávají v Její přítomnosti barvu a snad i vůni, jakobych zvuky neslyšela, ale cítila a viděla. I přes radost, kterou vždy cítím v Její přítomnosti pocítím i obavy, které patří částečně mě, jí, ale i Eldaronovi. Mé tělo zmítající se v chvějivých křečích stiskne pevně hrst písku.

Eldaron - 16. listopadu 2012 18:58

soukromá zpráva od Eldaron pro V přítomnosti Bohyně a její bohyně Její myšlenky jako by byli mé, slyším vše co mi zděluje a cítím i to zvláštní mravenčení a vlny podivné a mocné síly které ve mě budí respekt jako síla Valar v zemi neumírajících..... Změníme to společně,snad naše láska bude jedním z rozhodujících faktorů spojení našich zemí i lidu,vždyť co je víc než když si budoucí král zvolí svou královnu která pochází ze země která se chystá na válku s jeho zemí,snad lid pochopí že mezi námi nepanuje jen nenávist a zášť,ale ano bude to těžké,bude to stát ještě mnoho usílí a nevyhneme se ani střetům,ale věřím v to že dokáží zahnat válku,protože mír si zaslouží jak lid, tak země jež úpěla už dost....

Leitha - 19. listopadu 2012 16:17

soukromá zpráva od Leitha pro On a Bohyně Cítím její spokojenost a jakýsi nevyřčený souhlas, či požehnání. Mé srdce znovu naplní čirá radost, který z něj vyžene strach i obavy. Věřím, že po vašem boku, můj pane, dokážu já i můj lid nemožné... Její obětí se pomalu rozevírá a já si začínám uvědomovat křeče ve svém těle. Z polosedu se sesunu do písku a snažím se znovu ovládnout své tělo. Po chvíli sevřu v dlani jemná zrnka a kamínky. Znovu se posadím a vyšlu své Bohyni slova díků. Zadívám se na místo, kde tuším svého prince. Moje první setkání s Ní bylo naprosto ochromující. Pamatuji si, že jsem se nemohla vzpamatovat. Vstanu a přejdu k němu, sledujíce ho, zda už se znovu vrací 'zpět'.

Eldaron - 19. listopadu 2012 17:47

soukromá zpráva od Eldaron pro Stan Ještě zaslechnu její slova,ale již se mi vzdaluji z mysli stejně jako se sklidňuje to dění kolem nás, citím že ta nesmírná síla odchází a mé tělo začne cítit i to co doteď nemohlo vnímat.... Musíme to dokázat... zašeptám ještě a opřu se dlaněmi o zem,cítím se slabý a bezmocný,veškerá síla je ta tam,nohy i ruce se mi třesou, hlas mám slabý,roztřesený a vzdálený, jediné co je normální je jiskra v mém oku a to že se mi síla díky krvi asi udržela o něco víc než běžnému člověku, přesto když ke mě dojde,začnu vnímat naplno, otočím hlavu a ruce mne na chvili zradí když se mi podlomí a já s pousmáním padnu tváří do písku,převalím se na záda a dlouze vydechuji,při tom zvednu ruku k té její abych se ji mohl dotknout.... To...To bylo zvláštní má paní.... zašeptám a na chvíli sevřu oči aby si zvykli na šero,a redukuji zbytky sil k tomu abych se mohl postavit...

Leitha - 29. listopadu 2012 18:30

soukromá zpráva od Leitha pro Stan Musím se usmát nad tím, jaký dopad na něj mělo první setkání s Ní. Pokleknu vedle něho do písku, ze kterého už vymizelo téměř všechno teplo dne. Připadá mi, že zrnka se stále ještě částečně chvějí, jakoby posledními záškuby života před tím, než se znovu ponoří do věčného spánku, dokud se Ona zase nevrátí. Vezmu Eldaronovu tvář do dlaní a bříšky palců mu jemně promnu spánky. Očima jezdím po jeho tváři, sledujíc každý její pohyb či škubnutí. A tak se Princ Gondorský setkal s Bohyní lidu z Jihu... Pod tíhou a ironií té myšlenky se znovu usměji a sklopím oči, když prohledám snad každý rys jeho tváře. "Když jsem se s ní setkala poprvé, ještě v mé rodné zemi, mělo to na mne stejný dopad jako na Vás, můj princi." Odpovím tiše, snad abych ho uklidnila. Tuším, že kdyby se do Její přítomnosti dostal člověk obyčejné krve, který není přikryt ochranným pláštěm její přízně, síla, která to setkání doprovází by jej zničila. Z té chvilky opojení mě probere až tichý hlas obav v mé mysli. "Asi bychom měli něco udělat..." Nejsem si tak úplně jistá co. Přeci jen, můj život byl do teď zasvěcen Bohyni a z části i politikaření. Tázavě se na něj zadívám.

Eldaron - 29. listopadu 2012 18:47

soukromá zpráva od Eldaron pro Stan Její dotyky mne proberou už nadobro,stále cítím to divné chvění po těle a v mysli mi buší jako by tisíc kovářů do kovadlin... Je to zvláštní,člověk si pak příjde tak malý a bezmocný když je v moci tvé paní.... usměji se a pohladím ji ve tváři,pak se posadím a začnu si srovnávat královský varkoč na zbroji,zahledím se ke vchodu kde stojí voják s mým mečem.... Podej mi Králův hněv vojáku.... řeknu rázně a pak vstanu,při tom Leithu zvednu za bradu a políbím ji.... Vím to a moc dobře,už není čas otálet,musíme se nalodit, s částí tvého lidu,zranění,starci a děti s ženami co jsou na tom nejhůř a pak vyrazit, do Minas Tirith,varovat otce,začít svolávat vojsko,dát vyrábět luky,rozeslat posly,obsadit okolí Hory osudu,posílit hraniční posádky, a vyslat posli jež sezvou vaše vezíry a vládce k jednacímu stolu....a veřejně pak oznámit naše zasnoubení,před všemi,mým i tvým lidem.... v hlavě mi to začne šrotovat jako budoucímu vůdci země,který se chce vyhnout krveprolití, a vím že není čas na to ztrácet čas..... Svolej kapitány,a vyříď jim toto, dvacet mužů ze stráže citadely na loď, a lučištníky, a připravit raněné jižany,starce a deti,já a tato část výpravy musíme ihned do Minas Thirith, vy zde počkáte a bude chránit jižany,dokud nepřiplují lodě z Dol Amorthu,pak se nalodíte a doplujete do Osgiliathu,vše jasné? otočím se ke své vyvolené a pohladím ji ve tváří..... Dnes povečeříme až na lodi má drahá,nedá se nic dělat ale situace si žádá okamžitého jednání....

Osud Středozemě - 01. prosince 2012 15:17

Dain – Večeře s králem Paní Arwen na tvá slova jen přikývla se souhlasem. Přesto se zdálo, že jí není lehké mluvit o válce a smrti. Poté se trochu smutně usmál Aragorn: „Ne, milý mistře trpaslíku, špatně jsme si porozuměli. Král už o této ztrátě zpraven byl. Laif doprovodil naši družinu i s tělem jeho dcery, aby by bylo pohřbeno v rodné zemi. Domníval jsem se však, že přítomnost někoho ze severu rozptýlí na chvíli jeho chmury.“ Pak se jeho oči trochu více rozjařily: „Nepochybujte o mé volbě, Daine. Ostatně byla vznesena na požádání mé ženy a ta má vždy své důvody,“ s láskyplným pohledem se ohlédne po královně, která se trochu tajuplně usměje. Zbytek večera se nese v lehkém duchu. Několik slov je ještě mířeno k tobě ve smyslu, kolik jsi toho procestoval, co nového na severu a podobně. Žádná závažná témata se již neprobírají. Až při odchodu, kdy mladý kapitán rozmlouvá v ústraní s králem, přitočí se k tobě Arwen, aby snad s tebou také pohovořila mezi čtyřmi očima. „Doslechla jsem vskutku zajímavé zvěsti o vaší chovance, mohu-li to tak říci. Saira se prý jmenuje,“ usměje se na tebe Arwen, ale pohled jejích očí je celkem zpytavý. „Jak snese váš odchod? Co hodláte udělat?“ Její otázka je přímá a jaksi nenabízí možnost záporné odpovědi.

Osud Středozemě - 01. prosince 2012 15:17

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Na březích řeky Poros – nové rozkazy Uvolnění z objetí Bohyně vždy způsobilo určitou závrať. Jako když krev opět začne proudit vaším tělem. Leitha už tyto stavy zná a dovede se z nich celkem rychle dostat. Pro Eldarona je to něco nového, doposud takové prostoupení něčím vyšším nezažil. Rozhodně ho to ale mohlo naplnit nadějí, že ještě nic není ztraceno. Když vystoupíte ze svého stanu, vše, co jste prožívali před tím, se zdá jako sen. Vojáci z Minas Tirith jsou klidní, mají dojem, že nic hrozného je zde potkat nemůže. Jižané jsou především vysílení po veškerých útrapách, ale trochu neklidu je jim možné spatřit v očích. Po takových zkušenostech není divu. Nelze říci, že by něco viselo ve vzduchu a někdo by se snad snadno dal uchlácholit tím, že to byl jen sen. Slunce se už pomalu klíží k západu, když Eldaron začne rozdávat své rozkazy. Strážce pozorně naslouchá, ale drobnou otázku si přeci jen dovolí. „Můj pane, a co přesně máme očekávat...?“ Je mladý, na Jihu nejspíš nikdy nebyl, jeho obava je přirozená. Vojáci z Minas Tirith nejsou stroje, ale myslící duše. Tak je tvůj otec vychovává.

Osud Středozemě - 01. prosince 2012 15:19

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Than – Rozvíjení myšlenek „Když ne zabít, tak co pak s ním?“ uvažuje nahlas Frin. „Na výkupné? O tom pochybuji, Jižané touží po pomstě, ne po penězích.“ Když rozvíjíš své myšlenky o postavení ženy v tomto kraji a zakončíš to tím, že potřebují pořádnou ženu, unikne Frinovi kupodivu další uchechtnutí: „No, ty, Than, jsi zrovna docela střízlík, tak budu jen věřit, že se v tobě skrývá kus...chlapa.“ Na chvíli váš hovor utichne, než se opět Frin ozve: „Than, jestli k tomu opravdu dojde, musíš si dát pozor. Tvé šance jsou víc než malé. Tady tak jako tak zemřeme, ale venku tě to nejspíš potká taky. Nedělej si velké naděje.“ Jeho slova působí téměř otcovsky na to, že může být maximálně tak o deset let starší. Přesto to zní mile, než se snahou poučovat. Těžko říci, kolik hodin od tohoto hovoru uplynulo. Každopádně jste je mohli využít k odpočinku, především Frin, který si užil své. Po uplynulém čase se ozval znovu klapot na schodišti. Po chvíli zeď ozářilo teplé světlo a nakonec se zjevila i tmavá silueta. Brzy se vám ukázal jeden z vojáků. Tvůj nákupčí. Muž si to rovnou zamířil k tobě s celkem potěšeným výrazem. „Vše hotovo,“ oznámil ti ihned s vítězoslavným tónem. „Ty nebýt drahá,“ doplnil ještě, což znělo ohromně lichotivě. Poté už odemkl tvou mříž a celkem neopatrně tě popadl za paži a vyvlekl tě z cely ven na jiný kus studený podlahy, kde jsi se mohla pomalu sbírat na nohy. Se zraněným zápěstím to šlo poněkud těžkopádně, ale zvládla jsi to. „Than!“ ozval se z vedlejší cely Frin. Jeho hlas byl nyní přeci jen úzkostlivější. Nyní už viděl tu realitu a jednoznačně se o tebe bál. Voják však jen kopnul do jeho mříží a cosi zařval. Nejspíš něco o tom, aby zmlknul. Ten muž byl o něco vyšší, a tak pro něj nebylo nepohodlné, když tě chytil zezadu za krk a vyvedl si tě nahoru po schodech. Světlo pochodně tě stále ještě oslepovalo po hodinách temnoty, a tak jsi nahoru spíš klopýtala. Nahoře jsi se ale moc světla nedočkala, protože téměř okamžitě, co voják odložil pochodeň, ti zavázal oči. Pak jsi už jen cítila, jak jsi byla kamsi vedena, snad ven, protože tě ovanul svěží vzduch a ucítila jsi na své tváři slunce. Bylo pořádné horko, ale po tom chladu dole to bylo příjemné. Na chvíli. Kamsi tě posadili, nakonec nejspíš vezli, jelikož to dost hrkalo a cloumalo s tebou. Ruce si svázané neměla, a tak jsi po stranách mohla ucítit dřevěné stěny. Snad jsi seděla v něčem jako v pořádné dřevěné bedně nebo tak podobně. Konečně hrkání ustalo, někdo tě opět popadl a odnesl do budovy. Několikrát jste někam vešli, prošli místnostmi, až tě položil na zem a rozvázal ti oči. Byl to ten voják. Usmíval se celý natěšený nejspíš na další pokračování vašeho výletu. Napůl jsi seděla, napůl ležela na dřevěné podlaze místnosti zalité zapadajícím sluncem, jehož paprsky byly navíc utlumené zelenkavými závěsy. V místnosti byl pestře malovaný paravan, přes nějž byly pověšeny různé šaty, vedle paravanu káď s vodou, z níž stoupala v menších obláčcích pára. Kousek dál byl menší stolek a na něm různé mycí prostředky – mýdlo, lněný ručník, kartáč, jakýsi flakónek s barevnou tekutinou. Tvůj nový majitel se zatím vysvlékl do naha a nedbaje na tvůj překvapený výraz si zalezl do kádě a rozkošnicky se v ní natáhl. „Ty umýt,“ ukázal na kartáč a poté na sebe. PS: Nyní pro jistotu budeme psát soukromě, kdyby to s tvojí postavou nedopadlo naprosto dobře, tak abychom nepohoršovali děti. O:o)

Eldaron - 01. prosince 2012 15:31

soukromá zpráva od Eldaron pro U řeky Mé rozkazy byli jasné, rychlé a stručné, a přeci se voják zastaví a ptá se co mají očekávat,lehce se usměji když si připinám meč kolem pasu a utahuji černý leštěný opasek..... Jste Gondorští vojáci, musíte očekávat vše můj drahý vojáku,vše a nic, jistota, to je to,připravenost je mnohdy víc než počet,pokud si myslíš že se nemůže nic stát, věz že zdání klame.... vydechnu tiše a rozhlédnu se po ležení.... Tady vidíš co máte střežit,unavené a vysílené jižany,jež pronásledují jejich krajané aby je zabili, nebo odvedli zpět... sehnu se a naberu do ruky písek,promnu ho a přičichnu si k němu,ta zemitá vůně je omamující.... Postavím se a černý varkoč na kroužkové zbroji se zatřepotá ve větru, strom, hvězda všechny znaky Gondoru a Arnoru jako by zatepali.... Musíte zajistit obranu tábora,a jižané vám pomohou, znají poušť dobře,, i to jak útočí,musíte sesílit hlídky,být dvakrát tak ostražití, kdyby přeci jen přijel oddíl Jižanských stihačů,odrazte je,nebo jim připomeňte že Toto je již Gondor, a na jeho území platí naše zákony, a ti lidé jsou pod ochranou samotné koruny..... znovu se zahledím na tábor a lid v něm, a stisknu ruku své vyvolené.....

Canys Taffylee Tripe - 01. prosince 2012 21:22

soukromá zpráva od Canys Taffylee Tripe pro Koupel!? Jen co mí rozkošní zachránci přijdou a oznámí mi, že obchod proběhl v pořádku a bez problémů, začnou se všechny mé plány do budoucna hroutit. Jen tak? Dal mě pryč jen tak…? Samozřejmě všemu nasadí korunu ještě jeho rozkošný dovětek. Ale nekladu odpor a nechám se jím vytáhnout poslušně z cely a v hlavě mi zní Frinova otcovská rada. Když Frin vykřikne mé jméno, držím hlavu skloněnou k zemi a věnuji mu jen krátký pohled. Možná to je naposledy co ho vidím. O tom ale nemám čas přemýšlet, jelikož začíná můj další přesun touto horkou zemí. Když se konečně dostaneme někam dovnitř a voják mi rozváže oči. Chvíli mi trvá se rozkoukat a také si přivyknout na místnost tak zaplněnou sluncem. Ovšem brzo asi už bude tma. Tuto krátkou chvíli můj nový pán ale využije po svém. Zdá se, že si chce své nově nabité hračky užít co nejrychleji. Pozoruji ho jak stoupá do horké vody a opravdu se snažím nevypadat znechuceně. Pak přijde rozkaz. No alespoň to není, svleč se a připoj se ke mně… probleskne mi hlavou, ale ve skutečnosti se přinutím na něj lehce usmát a začnu se sbírat ze země abych rozkaz vyplnila. Mohla bych ho utopit… dívám se na vanu a na to, jak v ní leží. Ovšem to by bylo asi dosti riskantní, jelikož je jistě o něco(o dost) silnější. Udusit…zní další návrh mezitím, co se natahuji pro kartáč. Už jsem rdousila zvířata...stačilo by dostat se za konec kádě kde má hlavu a zůstat skrčená Ale čím?rozhlédnu se znovu po pokoji a vědoma si toho, že mne voják asi sleduje se snažím vypadat velice pokorně a nenápadně. Nevím kolik tu může být lidí a jestli bych pak našla cestu ven. Každopádně je tu jedna jistá cesta. Skrze nazelenalé záclony. Ať už je to jak chce vysoko, jsem si jistá, že bych byla schopná se dostat dolů, přeci jen to nemůže byt horší než zledovatělá horská stěna. Mohla bych sebrat nějaké šaty, kdyby byla poblíž nějaká střecha tak slézt na ni, pak na další…pak možná do jedné z těch uliček plných špinavých a ztracených lidí…v každém městě jsou. Ovšem voják byl pořád ještě naživu. Přejdu k němu s kartáčem v ruce, k té straně kádě, kde má hlavu. Pokorně skloním hlavu v jemné úklonce s úsměvem a pokud mi to dovolí, započnu jeho „umytí“ u ramen. Moje obvazy! svitne mi najednou. Můžu ho udusit obvazem z mojí ruky!. Stojím správně, obvaz by měl být dost pevný a pokud mu hned za krkem udělám rychlou smyčku, nebude mít šanci se z toho dostat. Stačí jen se skrčit z dosahu jeho paží, zapřít se silou za káď a pořádně držet. Jsem ochotná riskovat i další zhoršení mého zápěstí, ke kterému skoro s jistotou dojde. Měla bych být schopná obstojně šplhat i bez něj… Všechno má svou cenu… Jemně kroužím kartáčem po vojákových ramenech a trochu nemotorně si za jeho zády zuby uvolním obvaz. „Than, jestli k tomu opravdu dojde, musíš si dát pozor. Nedělej si velké naděje.“ slyším znovu ozvěnu Frinova hlasu. Ovšem kdybych byla poslušnou dívenkou sedící někde v koutku, nikdy bych nepoznala ani jeho… Rychlým pohybem přehodím špinavé obinadlo kolem vojákova krku a doufám, že snad konečně nějaký z mých plánů vyjde.

Leitha - 06. prosince 2012 22:13

soukromá zpráva od Leitha pro Konec klidu Trošku zaskočeně hledím na Eldarona. Ten nenadálý zvrat je příliš rychlý, na mou mysl, jenž je stále obklopena tou mlhavou přítomností Bohyně. Rychle se ale vzpamatuji. Usměji se na něj a vyjdu s ním ze stanu. "Připravte ženy, děti a starce na cestu a na nalodění. Pospěšme, blíží se nepřátelé." Mladík, který hlídal před mým stanem, když přišel Eldaron kývne hlavou a už chce odejít, aby zprávu rozhlásil po táboře. "Počkej ještě... Vojáci ať se připojí ke Gondorským, jsou nyní pod velením Eldarona, Gondorského prince. Bude-li někdo vyjadřovat nesouhlas, pošli jej za mnou." Dál už vidím jen jeho záda, která mizí v davu. Bohyně, stůj při nás... Vyšlu prosbu kamsi do éteru, až k Matce a s výdechem vypouštím veškeré napětí i strach. Narovnám ramena a pozdvihnu hlavu. Vykročím za Eldaronem, vedle kterého se zastavím a uchopím jeho ruku do své. Z ničeho nic se mi v hlavě vynoří obraz, kde takto stojíme a před námi je Gondor. Dříve jsem ani nepomyslela na to, abych tam šla a teď... Usměji se, i přes to, že stále cítím hrozbu, která jakoby číhala v každém stínu za mými zády.

Eldaron - 09. prosince 2012 11:16

soukromá zpráva od Eldaron pro Odjezd... Nemusíš se bát, je to dobře cvičená armáda, a neustoupí před ničím,vedou je ti co bránil Bílé město před Sauronovým vojskem,viděli mnohé,zlobry,trolly,nazgúlym i vaše olifanty,ti ví jak vést vojáky do boje.... stisknu její ruku a usměji se,pak mi na rameno dosedne můj havran a já ho pohladím..... Brzy příteli,již brzy si zase odpočineme... tiše vydechnu a zahledím se po táboře.... Hlavně tiše, bez zbytečného hluku, a vyšlete jezdce aby prohlédli okolí, a to hned.... promnu si čelo a počítám,tento tábor bude čekat ještě den na lodě z Dol Amorthu, pokud se nikde nezdrží, a pak už to bude jen cesta lodí a řeka, řeka je pod naší kontrolou,takže ta bude již bezpečná...... Bude mi ctí když si vezmeš mou kajutu má paní, já se vyspím s klidem s vojáky,ale budeš mít své soukromí což jistě oceníš.... otočím se k Leithě po tom co sama ve své řeči vydá nejspíš rozkazy, moc slovům jsem nerozuměl, přeci jen jižansky tak dobře neumím.... A ničeho se neboj,můj otec i matka vás příjmou bez otálení, otec snad bude vědět víc,přeci jen je o něco starší než já... pohladí ji ve tváři a chytím jeji dlaně do svých.....

Osud Středozemě - 09. prosince 2012 17:23

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Eldaron a Leitha – Přípravy Zatímco jste udíleli rozkazy a v táboře začal panovat čilý ruch, slunce neúprosně mířilo k západu. Bylo jasné, že nalodění bude trvat déle za skromného světla luceren z lodi. Stejně tak stavba chatrných obran, za nimiž se měli schovat lukostřelci, musela proběhnout co nejrychleji, dokud bylo aspoň trochu vidět. Vše komplikoval navíc západní vítr, který sice přinášel líbivou vůni moře a dálek, ale byl příliš silný. Právem jste se mohli obávat větrné bouře, která na písečném pobřeží mohla hrát ve váš prospěch, ale také nemusela. Jízdní hlídka, kterou Eldaron vyslal na obhlídku, se rychle vzdálila od tábora a ostatní pracovali. I přes jazykovou bariéru se vše dařilo. Snad strach z temnoty, která by mohla nastat pod mečem nepřátel, je činil shovívavější a více schopné porozumění i beze slov. Do hodiny slunce zapadlo a tma kolem vás byla sytější. V tu chvíli však přišel oznámit kapitán, že je vše připraveno. Přesto se nezdál spokojený. „Můj pane, obávám se našeho vyplutí. Ten vítr je příliš silný a pokud se bezpečně nedostaneme z mělčiny, ztroskotáme ještě u břehu.“

Osud Středozemě - 09. prosince 2012 20:06

Than – Trvalé řešení Voják, tvůj nový majitel, tě sice koutkem oka pozoruje s lehce posměšným výrazem, ale jinak si víceméně užívá koupel. Sluneční paprsky, které skrz závěsy rozhazují po místnosti zelené pablesky, působí klidným dojmem oproti tvému nitru, které osnuje vraždu. Zabila jsi už mnoho zvířat, ale poprvé se chystáš zabít člověka. S lehkou myslí tě voják nechá drbat kartáčem jeho záda, dokonce spokojeně zamručí a trochu se nahrbí a natočí, aby docílil nejlepší pozice. A poté se vše děje velmi rychle. Přehodíš obvazy přes jeho hlavu a zatímco se on vzpamatovává z nepříjemného překvapení, ty už svou smyčku můžeš stáhnout. Můžeš jen děkovat bohům, že obinadla z harému jsou pevná. Voják se sice snaží smyčku strhnout, poté i šmátrá rukama za sebe a pokouší se otočit, ale jeho koupel se mu stává osudnou. Zmítající se nohy klouzají po dnu, záda se prohýbají v zoufalé křeči a ruce bezmocně plácají do vody, či buší do dřevěné kádě. Postupně jeho síla slábne, zatímco křeč v jeho těle stoupá. Zakloní hlavu a ty mu vidíš do očí. Děsivé, vypoulené oči na tebe nechápavě zírají. Snad kdyby si uvolnila své sevření? Ne, je pozdě. Jeho tělo se přestane hýbat, snad víčka se mu ještě cukají, ale jinak nic více. Jako kdyby mu bledla tvář, ale to jen slunce venku zachází. A ty už můžeš uvolnit ruce. Mrtvolné ticho narušuje jen lehký větřík, který si pohrává se závěsy.

Dain - 10. prosince 2012 15:37

Večera Tak spoločnosť niekoho zo sever? "Môj pane, nie je severan ako severan." usmial sa a bol to úprimný úsmev. A vôbec, časy, keď rohirrimovia žili na severe sú už dávno preč. Čo im ostalo teraz? Spomienky a tradície, úplne iné, ako to, na čo si spomínajú trpaslíci. "Ale o vašej voľbe nepochybujem. A o voľbe vašej pani už vôbec nie." Vedel, ako si zvolila. Vedel to snaď každý v Stredozemi. Kto bol on, aby spochybňoval úsudok niekoho, kto si dokázal vybrať medzi večným životom (nech si hovorí kto chce čo chce, každý po ňom túži...) a láskou? Našťastie to už všetko ubiehalo rýchlo. Tých pár zdvorilých otázok zodpovedal s kľudom aj s úsmevom, jesť jedol decentne (alebo aspoň nevidel žiadne znechutenie na távrach spolustolujúcich, ale aj tak sa úprimne modlil, aby to celé už skončilo. A keď už sa zdalo, že to za ním... "Ano, volá sa Saira." Bohovia, prečo mi toto robíte, pomyslel si zúfalo. "Je mladá, o týždeň ani nebude vedieť, že niekedy nejakého trpaslíka vôbec stretla. S mojim odchodom sa vyrovná dobre. Teraz, keď mám poslanie od kráľa... No, pochopí to. Koniec koncov, už si našla aj obdivovateľa a ten ju určite uteší." musel sa pri tej spomienke pousmiať. "A aby to bolo dokonalé, sestra kováča Dornwella bola na východe a už ju začala učiť spoločnú reč. A učí sa moc rýchlo." Bola to hrdosť, čo mu zaznela v hlase? Ako keby hovoril o svojej vlastnej dcére... "Viete... Chcel by som vás o niečo požiadať. Ja viem, že je to asi moc trúfalé, ale... Mohli by ste na Sairu dať pozor?" Zahľadel sa do zeme. "Je síce u Dornwellovcov, ale predsalen, ďalšie ústa, ktoré treba živiť... Nejaké peniaze im pre ňu nechám, ale ja som chudobný tvor, to jej na dlho nevydrží... Či by ste ju mohli prijať do služby, ako... komornú, alebo... niečo... Učí sa rýchlo, moc rýchlo..." odmlčal sa a konečne sa odvážil pohliadnuť kráľovnej do očí.

Laif Dornwell - 12. prosince 2012 18:13

Domy uzdravování - Naili Nějakou chvíli jsem snad ani nevnímal okolní svět. Měl jsem zavřené oči, a pomalu jsem nechával starosti odplouvat někam stranou. Takhle bych možná i dost snadno mohl usnout. Možná. Bohužel jsem měl hlavu pořád až moc zaneprázdněnou a tak to nebyl jen Nailin hlas co mě donutil zas otevřít oči. Docela jsem se styděl, že jsem na ni takhle z toho všeho pozapomněl. Zdála se být nešťastná a to se mi nelíbilo o to víc. Proto jsem se k ní zase hezky otočil a zadíval se na ni. Rychle jsem vzal její ruku do své, aby věděla že jsem tady. "Omlouvám se rusovlásko. Já jen... Nějak začínám dostávat záchvat naštvaného posmutnění? Asi ano. Něco takového. Prostě mě štve, že tady musím trčet mezitím co svět tam venku se točí beze mě." Naštvaně si povzdychnu a propletu něžně prsty s jejími. Pohladím palcem hřbet její dlaně. "A hrozně se těším domů. Celá moje rodina je zase jednou pohromadě. Takovou příležitost si nemůžu nechat utýct. Musím je navštívit dřív než Anabel zase někam uteče. Čeká jí odpovídání na spooooousty otázek." Při tom pomyšlení se začnu tiše, pobaveně smát. Tohle se mi vážně líbí. Za tohle mě sestřička bude ještě hodně nenávidět. Když se konečně dosměji už se jen pousmívám. "A hlavně se těším až tě všem představím. Uvidíš, že se jim budeš líbit. Určitě se ti také odvděčí za všechno, co jsi pro mě udělala." Vesele zamrkám a přitáhnu si její dlaň blíž k sobě. Abych ji mohl na prsty políbit. A pak se zase jen chvíli, mlčky utápím v jejích očích. Při téhle chvilce si rovnou všimnu i toho, jak je ona sama vyčerpaná. Vžene mi to starostlivé vrásky do obličeje. "Měla bys jít taky odpočívat. Mám o tebe strach. Vypadáš strašně vyčerpaně a unaveně." Pokárám ji a rázně se zamračím. Nebýt sám tak slabý už bych ji do té postele odnesl.

Leitha - 16. prosince 2012 20:46

soukromá zpráva od Leitha pro Přípravy Když se dá všechno do pohybu zůstávám ještě nějaký čas s mým princem. Pak se ale omluvím a vykročím mezi svůj lid, abych jim pomohla s přípravami, nebo poskytla jistou formu opory. Až když postřehnu, že k Eldaronovi míří nějaký muž, zřejmě kapitán, vydám se stejným směrem. Bohyně pomoz nám... Vyšlu myšlenku k Ní a vydechnu, když uslyším zprávu, kterou mému vyvolenému nese. "Co chcete dělat, můj pane?" Zeptám se Eldarona a vyčkávavě na něj hledím, stejně jako kapitán. Vezmu Eldarona za ruku a jemně ji stisknu. Stejně jako všichni v táboře mám pocit, jako by se kolem nás stahovala smyčka - dusivá předtucha nebezpečí. Na druhou stranu je mi jasné, že pokud loď ztroskotá hned u břehu jsme ztraceni. Znovu dlouze vydechnu.

Doromir Vřesík - 17. prosince 2012 17:39
	soukromá zpráva od Doromir Vřesík pro „Ale co tu děláš ty? Kam cestuješ? Kde je tvé hejno?“, ten pták, nebo co to je tě zaskočí takovouhle otázkou. Hejno? Copak já mám nějaké hejno?? Já cestuju do Rohanu. Chci najít nějaké dobrodružství. Nevíš o něčem? zeptám se ho a pak ještě dodám Hejno nemám. Jsem z končin, kde tyhle věci nikoho nezajimají, jsem sám.

Canys Taffylee Tripe - 20. prosince 2012 16:33

Poslední koupel Všechno se seběhne tak rychle…a přesto, jakoby to trvalo věčnost, než se konečně zastaví zmítající se ruce a začne se uklidňovat i voda v kádi. Pustím obvaz a stáhnu mu smyčku z krku. Většina obvazu je teď mokrá a tak s vlhkým plácnutím dopadne na zem. Třesou se mi ruce. Měla jsem ale štěstí. Moje zápěstí ten nápor vydrželo vcelku obstojně, i když v něm zase cítím pulzovat krev, ovšem alespoň ta moje krev pulzuje, že? Doufám, že hluk, který vznikl při tom, jak se můj pán bránil, nikoho nepřiláká, ale i tak bych asi měla jednat co nejrychleji. Nejprve se začnu po pokoji dívat po zbrani, pokud tedy můj pán nějakou měl, než se svlékl, aby vstoupil do kádě s vodou. Určitě by se hodila, pokud při mém úniku do ulic narazím na ještě někoho. Další věcí jsou šaty přehozené přes paravan. Asi by bylo nejlepší vybrat si ty nejméně nápadné, nebo alespoň nejvíce odpovídající lidem, jež jsem viděla na ulicích při tom, když mne vedli z lodě. Kolik času od té doby vlastně ubylo? Zdá se to být tak dávno…zajímá mne, jestli kníže stále čeká na náš návrat a zprávu o jižanech na jeho pozemcích. Nebo jestli už je Haradská armáda na cestě do Středozemí. To je teď ale nedůležité. Něco z oblečení si přes sebe přehodím, to co nevím jak si obléct, ale jsem rozhodnutá si vzít sebou, si tak nějak uvážu kolem pasu. Pokud jsem našla zbraň, dám si ji za tento provizorní pásek. Protáhnu se kolem kádě k oknu. Měla bych sebrat ten obvaz… přemýšlím, když se dostanu těsně k místu, kde přes okraj kádě visí mužova hlava. Nechci ho ale brát sebou, nechci se ho už dotknout. Ale ruku bych si měla něčím obvázat…a budou vědět, že jsem to udělala já. I když to i tak, nikdo jiný tu přece není, že ano. Nechám ho tedy ležet tam kde je a pokračuji dále k oknu se záclonami. Dveřmi ven nemůžu, takže je tohle jediná zbylá cesta ven. Jemně vykouknu ven, doufajíc, že okno nikdo odnikud nesleduje a pořádně se rozhlédnu okolo, abych mohla zjistit jak vysoko a kde se to vlastně teď nacházím a jak bych se mohla dostat dolů. Snad budou na to, co se za oknem skrývá, mé lezecké dovednosti stačit.

Osud Středozemě - 23. prosince 2012 23:56

Dain – S Arwen téměř mezi čtyřmi očima Snad si byla paní Arwen vědoma tvé chvilkové momentální úzkosti pod jejími přímými otázkami, ale nezdálo se, že by chtěla ustoupit bez tvé odpovědi. Úsměv jí ze rtů nemizel, ale oči bystře zkoumaly tvou tvář. Nakonec však její tvář znovu změkne a Arwen se na chvíli přestane dívat tobě do očí, místo toho se zahledí na město poseté světly lamp. „Ano, nemusíte se bát, že bychom ji nechali bez prostředků. Saira se tu bude mít dobře. Dokud bude tu, můžete se spolehnout,“ při tomto dodatku se opět na tebe zadívala. „Saira je zvláštní dítě. Snad si myslíte, že to, co sebou přinesla, už pominulo,“ sklopila Arwen na chvíli pohled. „Před svým odchodem mi paní Galadriel řekla, že naše město navštíví zvláštní lidské dítě. Ta doba přišla. Kladla mi na srdce, abychom nepodlehli tomu, že ten zvláštní dar ji opustil. Mnohé je v ní uloženo. Její oči musí mnoho vidět.“ Na chvíli se paní Arwen odmlčí a přistoupí blíže k oknu, ve tváři skrývajíc jistý náznak znepokojení. „Sama s tím příliš nesouhlasím, ale paní Lórienu je velmi moudrá. Jejím slovům věřím. Nemyslete na to, co by bylo dobré pro vás. Měl jste snad krásné plány o vašem cestování, ale snad osud je proměnil.“

Naili - 23. prosince 2012 23:58

Laif – Domy uzdravování Stačí mi chvíle a ihned Laifovi odpustím. Vlastně jsem se ani opravdově nezlobila, spíše mi bylo líto, že pozapomněl, že tu stále jsem. Když mě ale znovu vnímá, něžně se pousměji a nechám svou dlaň spočinout v jeho. „To nic, Laife. Brzy se uzdravíš a venku ti nic neuteče. A já tu budu s tebou.“ Zašeptám tiše a oči se znovu rozehrají něhou, kterou pro něj skrývám. Nad jeho slovy o rodině se také usměji, ale přeci jen o něco více křečovitě, navíc se snahou zastavit slzy v očích. Má rodina... Roklinka, můj domov.... To vše je pro mě uzavřená. Od té doby co jsem opustila Lórien už nejsem elfka. Paní Galadrie, jak jsi to mohla dopustit... Na chvíli sklopím oči, aby mé rozrušení nebylo znát. Znovu mě ze zamyšlení proberou Laifova slova o mém odpočinku. Pousměji se a poslušně přikývnu. „Neboj se, i mě tu hlídají jako malé dítě.“ Tato myšlenka mi vžene do tváře upřímné veselí. Je to pravda, že tu v Domech uzdravování se o vás starají, jako kdybyste nemohli nic. „Nejdříve ale musím ještě jít něco zařídit.“ Zatvářím se lehce tajemně, nakloním se a políbím Laifa na čelo. „Tak dbej pokynů těch, co tě ošetřují. Brzy se tu zase objevím.“ Usměji se ještě a pokud Laif nic nebude namítat, pustím jeho ruku a s lehkým mávnutím opustím jeho lůžko.

Osud Středozemě - 23. prosince 2012 23:59

Than – Za závěsem Snad stále vyplašená sama ze sebe jsi se začala rozhlížet po místnosti. Ano, měl tu zbraň – podivný, tobě neznámý meč, lehce zahnutý. Nebyl příliš těžký, ale rozhodně si s ním nemohla manipulovat ve zraněné ruce. Ta sice zatím neprotestovala tak silně, ale námaha, kterou sis způsobila škrcením, přeci jen bude znát. Jestli se ti toto ještě někdy zahojí, bude to zázrak. Z věcí na paravanu není tak velký výběr. Několik halen, kalhot a šátků. Se šátky se dá pracovat, zbytek oděvů je ti především větší. Nějak to snad poskládáš. Především šátek by se asi hodil, nosí ho tu téměř všichni, ženy navíc zakrývají povětšinou i svou dolní půlku obličeje. Poslední pohled věnuješ obvazu, své zbrani. Po chvíli nerozhodnosti zůstane ležet u kádě a ty se konečně odhodláš vyhlédnout zpoza záclon. Otevře se ti pohled na dvůr, který je obehnán ze tří stran budou ve tvaru U. Poslední část tvoří brána. Zdá se, že jde o poměrně bohaté panství na jednoho vojáka, ale kdo ví, jak je to zařízené. Všimneš si, že jsi ve druhém patře, ovšem oknem je možné vylézt na jakousi pavlač, která celé patro spojuje a z niž se schází do prvního patra a nakonec přímo do přízemí do dvora. Jsou to vždy schodiště na každé straně jedné strany „účka“. Ne všechny části budovy jsou obývané lidmi, zdá se, že některé slouží jako hospodářské úseky. Podstatné ovšem je, že hemžení na dvoře téměř nestojí za řeč. Vlastně jsi za celou dobu spatřila přejít jen jednoho chlapce a jinak nic. Dvůr zeje prázdnotou a další dvě bytosti, které spatříš, jsou na tvém patře na pavlači po levé straně. Jde o dvě ženy zahalené v šátcích a v dlouhých šatech. Každá leží na lehátku, mezi nimi proutěný stolek s jakousi zvláštní sklenicí, ze které vedou barevné šlahouny. Ženy střídavě ze šlahounů potahují a vyfukují poté šedivé obláčky dýmu. Připomíná to lehce kouření dýmky, ale jistá si být nemůžeš. Ženy jsou při své činnosti zabrané do tichého hovoru a okolí si nevšímají. Konečně pohled na oblohu ti potvrdí, že je nejspíš odpoledne (navíc je pořádné horko) a do západu slunce to tudíž může ještě asi 3 hodiny trvat, pokud se můžeš spolehnout na své zkušenosti ze Středozemě. Odhadnout však pozici domu v rámci města, v němž se ty a Frin (nyní sice rozděleně) vyskytujete, je nemožné. Sice přes střechu domu, v kterém nyní jsi, vidíš další domy a opodál jakousi zvláštní štíhlou věž a pak ještě jiné věžičky, ale nic ti nepomáhá.

Dain - 24. prosince 2012 22:09

Trochu ťažkostí Dokud bude tu? Už sa mu skoro uľavilo, že mu to všetko prejde. Nuž, skoro. "Saira skutočne je zvláštne dieťa." prikývol. "Videl som ju umierať a teraz pobehuje niekde po meste, hnevá sa, zamilováva sa, učí sa, proste, žije. Nie každému dieťaťu sa dostane druhá šanca..." zamyslene sa otočil a zahľadel sa na mesto, alebo aspoň na tú časť, ktorú cez okno uvidel. "Dúfal som, že je to v nej mŕtve, tá Vidoucí. Že to bola tá časť, ktorú som videl vydýchnuť naposledy..." Lenže, Pani Zlatého lesa sa nemýli, však? Ona rozpoznala Saurona, keď mal ešte vznešenú podobu, jej moc udržiavala Lórien celé tie veky v sláve, posledné útočisko vznešených elfov zo Západu... "Čo mi navrhujete, pani moja? Mám odísť s ňou?" v hlase mu zaznela štipka zúfalstva. Zohnať nejaké jedlo pre jedného bol často problém, zabezpečiť vodu tiež a starať sa o ďalšie ústa, nebol si istý, či by to dokázal. Spal v hamaku na strome, žiaden oheň. On zimu zvládal, trpaslíci sú neuveriteľne odolní, lenže ona je človek, mladá, krehká... Museli by táboriť na zemi, to znamená divú zver a to znamená, že by niekto musel v noci strážiť... A ten niekto by bol zas len on... "Dúfal som, že ju konečne budem môcť nechať niekde, kde je bezpečne, kde sa bude cítiť ako doma..." A pokračovať bezstarostne sám, ako som si plánoval, dodal si len tak, sám pre seba v duchu. Otočil sa na opätku, vrhnúc zamyslený pohľad na Arwen pri okne. "Osud moje plány zmenil, ano. Pomohol som Vidoucí splniť svoju úlohu a zachrániť nositeľa tohoto... prekliatia. Zachrániť. Nie vliecť do ďalšieho zbytočného nebezpečenstva, ktoré, ktoré...." Rozhorčenie z jeho hlasu zmizlo tak náhle, ako doň vstúpilo. Bol to iba bezradný mladý trpaslík, ktorý sa zrazu pomaly zapletal do siete niečoho, čomu nerozumel. "Čo mám urobiť, pani moja?"

Eldaron - 25. prosince 2012 11:00

soukromá zpráva od Eldaron pro Přípravy... Vše šlo jak mělo, nebo se mi to snad jen zdálo,vše mi přišlo jako vůle Valar že sem zahlédl díky bohyni jižanů část toho co se má stát, když jsme však přišli k lodi,všiml jsem si že vítr je nebezpečný,proto mne slova kapitána zprvu pobavili.... Neuč mořeplavce jezdit s lodí... prolétlo mi hlavou a nadechl jsem se.... Vím,vídím to dobře, nemůžeme vyplout, to je potíž, ale potřebujeme rychle doručit zprávy, alespoň do Jižního Ithilienu,hraniční hlídky doručí dopis Faramirovi a ...odtud už se budou šířit rychle.... řekl jsem kapitínovi a pohlédl na svou vyvolenou.... Nic není ztraceno,vyplujeme hned jak to půjde, ale před tím vyšlu jízdního posla,ten pojede tryskem dnem i nocí, s mým listem který napíšu v elfštině, vím že v Ithilienu má pár elfů na svém dvoře své místo, takže on se dozví co v něm stojí, a kdyby padl do rukou Jižanů, bude to pro ně jako pergamen s obrázky.... lehce se pousměji a doufám že žádný jižan neovládá čtení elfských písmen.... Ihned vezmu kapitána a svou drahou na loď, ve své kajutě zasednu za malý stůl,vytáhnu inkoust a brk a připravím pečetidlo.... Je to mu snad prozřetelností Valar ale zahlédl sem zlomek toho co by naši zem mohlo potkat,jak víte jsme v Harradinu, na řece Poros,s velkou skupinou uprchlíků, potřebujeme rychle lodě nebo ochranu a zásoby,,dále pak, z moci svěřené mi mým otcem,z moci vrchního velitele vojsk Gondoru a Arnoru, nařizuji okamžité povolání vojsk,přípravu zásob a uvedení země do stavu válečné pohotovosti,ihned rozeslat listy s tímto rozkazem do všech koutů země a hlavně k rukám mého otce...Eldaron,princ Gondoru a veleprinc Anoru.[/font] když list dopíšu, ihned jej zapečetím a nechám zavolat nejryhlejšího jezdce který se u nás nachází, s ním dva další na ochranu a řeknu jim že ten list musí být co nejrychleji zdolají řeku a najdou posádku, že na tom závisí osud naší země.....

Leitha - 25. prosince 2012 11:05

soukromá zpráva od Leitha pro Čekání Po celou dobu jsem po boku svého prince. Cestou k řece se rozhlížím po svém lidu, ale vše vypadá být v pořádku. Silný vítr studí na kůži a já jen neklidně sleduji loď, ve které tu a tam zaskřípe. "V tom máte pravdu, Eldarone. Z mé domoviny znám jen hrstku těch, co tuto řeč ovládají - a všichni jsou již mrtví. Pokud se dopis dostane do rukou našich nepřátel - a doufejme, že s sebou nevedou elfy - skutečně ničemu neporozumí, nicméně nemyslím, že by po té nechali vašeho posla, aby jel s dopisem pokojně dál." Když můj princ píše dopis znovu se rozhlédnu po jižanech kolem. Všichni mají dost své práce, ale nikdo nevypadá, že by s tím měl potíže. Dny putování je už připravily na rychlé přesuny. Pak už jen slyším Eldarona, jak přivolává své muže. "Ať vás Bohyně ochraňuje." Zašeptám, když už, i s dopisem, odjíždějí. Doufám, že se jejich cesty nestřetnou.

Canys Taffylee Tripe - 07. ledna 2013 16:35

Oknem ven Rychle si obleču jednu z velkých halen a v pase ji převážu dvěma šátky. Jeden by sice stačil, ale kdo ví kdy se něco takového může zase hodit. Meč prve zvednu, ale po několika sekundách rychlého uvažování ho zase dám zpátky s tím, že je na mne přeci jen dost těžký. Což je většina zbraní pro někoho, kdo je zvyklý jen na luk a dýky. Další šátek i přehodím přes hlavu a jeho zbytek si obvážu kolem krku. Jistě to nevypadá tak elegantně jak by mělo, ale v případě nouze si mohu alespoň spodní část přetáhnout přes pusu tak, jak jsem to viděla u místních žen. Konečně se tedy vyhnu z okna. Prve si všimnu schodiště a dvora, do kterého vede. Už už chci vyskočit z okna, ale v tom si všimnu dvou žen na pavlači. Zatím si mne sice nevšímají, ale to se může rychle změnit. Navíc nevím, kam vlastně jít. První volbou by byl dvůr, ale i když je teď tichý, je to přeci jen centrum dění každého stavení…a je tam dobrý výhled. Navíc ani nevím jestli není hlavní brána zavřená. Podívám se tedy vzhůru a všimnu si zvláštních věžiček. Palác! bleskne mi hlavou a tak trochu předpokládám, že to je místo odkud jsem přišla. Pokud je to tak, byla by chyba jít tím směrem… Odpusť mi Frine… kousnu se do rtu, ale je mi jasné, že kolem takových staveb bude nemálo strážných a já jako samotné děvče kapitána stejně zachránit nedokážu. Rozhodnu se, že nejlepší by bylo dostat se na střechu. Otázka je ovšem jak… Dívám se opatrně okolo, abych nevzbudila pozornost žen a snažím se zjistit, jestli schodiště náhodou nevede i nahoru, nebo nalézt nějakou podobnou cestu. Pokud na nic nepřijdu, nezbývá mi, než se pokusit uniknout přes dvůr. Vyberu si schodiště umístěné dále od dvou žen a ještě nepatrnou chvíli pozoruji, jestli znovu nevyjde onen chlapec, než se konečně vyhoupnu z okna a začnu postupovat dolů. Samozřejmě se budu snažit být co nejtišší, snad aby si mne ženy vůbec nevšimly. A pokud ano, budu se ze začátku snažit jít pomalu, jako kdyby člověk, co zrovna vyskočil z okna nebyl podezřelý…ale proč tomu přidělávat, že? Ovšem pokud začnou křičet, nezbude mi ani nic jiného než utíkat. Jen co se octnu přímo na schodech, zrychlím a budu se co nejdříve snažit dostat k mému cíli, ať už to bude střecha, nebo brána ve dvoře. Pokud by brána byla zavřená, vždy se jí mohu pokusit přelézt. Předpokládám, že k ní stejně poběžím, takže jedno odražení na první kousek, nohu na kliku, pak najít jakýkoliv jiný výklenek, dávat pozor na zápěstí, a nahoru a přes… Opřu se o parapet okna a zadívám se ještě jednou přes střechu na oblohu. Ne! Ne, já nebudu pták v kleci! A s těmito slovy v hlavě se přehoupnu na venkovní pavlač.

Osud Středozemě - 09. ledna 2013 23:57

Than - Na střeše Ženy se stále věnují své zvláštní zábavě, zatímco ty si vše v klidu můžeš prohlédnout. Po své pravé straně opravdu spatříš útlý žebříček na střechu. Dobré je, že je dál od žen. Opatrně se tedy vysoukáš na pavlač a přilepená ke stěně domu se suneš k žebříku. Pomalu po něm šplháš nahoru, aniž by si tě kdokoliv všiml. S jednou zraněnou rukou to sice nejde ideálně, ale stále je to lepší, než sedět v tmavé kobce nebo v kádi s tím vojákem. Vršek střechy je na dosah po pár příčkách, ale snad by bylo vhodné se ještě porozhlédnout, je-li vzduch čistý. Střechy zde nejsou jako v tvé domovině kosené, ale rovné a přímo vybízející k posezení. Že tomu tak opravdu je, dokazují roztahané látky, nějaké lahve a podobně. Ovšem nikdo nikde. Pomalu vylezeš na střechu a rozhlédneš se. Domy jsou zde celkem na těsno a i okolní střechy vypadají podobně. A naštěstí stejně jako ta tvoje jsou momentálně liduprázdné. Na jednu stranu se není čemu divit – je tu horko k zbláznění. Lehce se ti z toho i na chvíli zamotá hlava. Ale co dál? Věžičky na jedné straně, domy a domy na všech stranách. Ale na té jedné se ještě něco zaleskne. Snad voda.

Osud Středozemě - 09. ledna 2013 23:58

Dain - Nelehké rozhodnutí Arwen ti bedlivě naslouchala, tu a tam souhlasně přikývla, někdy se jen usmála, jako kdyby dění světa omlouvala. „Nebezpečí může číhat kdekoliv. A momentálně je mu snad právě Gondor nejblíže. Zeptejte se krále. Sám dobře víte, že na Jihu se něco děje. Nevíme, co, ale Gondor bude první místo, kde zasáhnou,“ posteskne si Arwen. „Kdo ví, zda ji neodvedete z náručí smrti. Tak jako tak – nikdy ji nemůžete zaručit, že se s nebezpečím nesetká. Ať už ji někde necháte samotnou nebo vezmete sebou.“ Po kratší odmlce se však královna znovu usměje: „Nesmíte to mít osudu za zlé, že naše cesty píše jinak, než jsme si přáli. Stále mu můžete vzdorovat. Poslední rozhodnutí je na vás.“ Poté už paní Arwen jen lehce skloní hlavu na znamení, že váš rozhovor skončil, a opět se připojí ke svému muži. Aragorn se poté ujme slova: „Děkuji vám, pánové, že jste přijali dnes večer místo u našeho stolu. Mesine, vaší ženě vzkazujeme pozdravy, vám, Daine, přejeme šťastnou cestu do Rohanu. Vzkažte králi, že je nám smrti jeho dcery nesmírně líto. Popijte s ním a jeho srdci se uleví.“ Po rozloučení se královský pár od vás vzdálí. Vzápětí se vás ujme páže, které vám nabídne vyprovození. Mlčky se odeberete k hlavní bráně do paláce, kde se s vámi páže s přáním dobré noci rozloučí. „Šťastnou cestu, mistře trpaslíku, a buďte zdráv!“ rozloučí se i kapitán a zmizí v tmavých ulicích města, které jen spoře osvětluje světlo luceren. Chladivá podzimní noc už postoupila, může být tak hodina do půlnoci. Ve městě víceméně vládne ticho, líný vítr se tu a tam mihne mezi domy a přinese jen ojedinělý zpěv a smích z nějaké krčmy. Nikdo ti nepřipomíná, že se musíš rozhodnout, a přesto to na tebe z temnoty zírá.

Osud Středozemě - 09. ledna 2013 23:59

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Přípravy Kapitán lodi jen přikývne a po Eldaronových slovech dodá: „Pane, na palubě je několik holubic, které mohou také doručit váš vzkaz.“ Princovo rozhodnutí se zdá moudré, a tak je jen otázkou chvíle, než sepíše list. Ihned poté jsou povoláni tři jezdci, kteří se bez prodlení vypraví na cestu. Venku u lodi se zatím mezi lidem šíří strach, přestože se snaží zachovat klid. Poddaní Leithy jsou ukáznění, ale jsou naprosto bezbranní a jasně cítí nastupující ohrožení. Jezdci vzdalující se od tábora je o tom jen přesvědčí. Zatím však nezbývá než čekat. Snad by i bylo vhodné, abyste každý svůj lid uklidnil. Ať už jste odpočívali, zírali do tmy a čekali nepřítele, vzhlíželi k větru či cokoliv jiného, do půlnoci změna nepřišlo. Teprve asi dvě hodiny po půlnoci se vítr utišil a bylo možné pokračovat v konečných přípravách nalodění. Zdálo se, že vyplutí nic nestojí v překážce. Eldaron právě uděluje poslední pokyny, když do tábora dorazí jedna z hlídek. „Pane, narazili jsme na předvoj,“ podá zprávu jeden z vojáků a váhá, zda pokračovat, ale nakonec co mu zbývá: „Pane,“ ztiší hlas, „jen počet předvoje převyšoval naše vojsko.“ „Odplout ale stihnete, pane,“ dodá druhý voják a snaží se tvářit statečně.

Eldaron - 10. ledna 2013 15:35

soukromá zpráva od Eldaron pro Nebezpečí... Málem bych na ně zapoměl,jistě,dobrý nápad kapitáne...bude jistě odměněn... rychle sepíšu další listy stejného znění a pošlu je i po holubicích, pro jistotu dva.... Dejte lidem o něco více jídla, a každému trochu vína.... rohodnu se když vidím jaká je nálada v táboře a svolám své kapitány a část vojáků.... Gondorští vojáci,mí druhové a bratři ve zbrani,blíží se těžká zkouška,nepřítel se blíží a nám se krátí čas, čas která plyne pro všechny stejně....nyní a v hodině smrti,nesmíme polevit na zájmu míru a blaha...musíme věřit ve vítězství rozumu a né války,můj otec je přeci králem míru,a já chci vést zemi v jeho stopách, stopách rozvoje a rozkvětu,učení,budování a výstavby, ani naše děti, a děti našich dětí a pak i jejich děti a děti všech dětí měli jisté to že žijí ve svobodné a rozkvétající říši, přesně tak jak si to přáli králové když dorazili na břehy této země, kdy začali zakládat zemi a první města a přinesli vědění do země jež žila ve stínu nevědomosti....jsme potomci Andoru,dědicové Gondolinu a nikdy neustoupíme před ničím co by chtělo náš nebo jiný lid pod naší ochranou zahnat nebo zničit,už jednou se povedlo Saurona a jeho zlo zničit, a nyní, nyní je čas vzdorovat jen jemu odkazu, odkazu jež může být zlomen rychle a navždy....odvahu přátelé, nic víc vám dát nemohu, odvahu a to že naše činy možná budou mít své místo v budoucích kronikách naší říše! mluvím klidně, až ke konci můj hlas je zvučenější, rychle se pak otočím ke své vyvolené a uswměji se.... Ke svému lidu má paní musíš promluvit ty, neumím vaší řeč natolik jak bych si přál..... Dám ji také možnost líd uklidnit než přijedou hlídky a hlásí že se blíží předvoj jež nás přečísluje.... Ustoupit neleze a bojovat snad ani také ne, ale přesto se musíme pokusit dovést ty potřebné a se zbytkem sečkat... sklopím hlavu a vydechhnu,sevřu víc jílec svého meče a zadívám se na hvězdy.... Nemohu vám přikázat zůstat a padnout, ale prosím vás o to zůstat a bránit svobodu,vyšlete posla spolu s jižanem jež přetlumočí jejich předvoji moji zprávu..... Vydechnu a začnu mu diktovat.... Já, princ Eldaron,dědic a princ Gondoru,veleprinc Arnoru a vrchní velitel ozbrojených vojsk vyzývám jižanské ozbrojence aby složili své zbraně, jste na území Gondoru, a váš pobyt zde není vítán, neobrátíte li své voje, stihne vás zloba Gondorské armády, ne jen průzkumného oddílu na který míříte,napadením tohoto tábora, strhnete na sebe zlobu Gondoru i Arnoru, a všech svobodných národů Středozemě...dávám vám možnost obrátit se k odchodu z naší země a vysvětlit důvod proč se ozbrojenci Jihu potloukají na území Gonodru...Eldaron. při tom nechám naložit co nejvíc lidí a vydechnu.... Nejraději bych zůstal zde, ale povinnost mi velí jet a varovat otce a připravit zemi,bude na kapitánech jak se věcí dají do pohybu,jisté je jedno,Jižané chtějí válku, a mi jí musíme zabránit i za cenu krve našich vojáků,a má li příjít oběť nejvyšší,bude se na všechny vzpomínat jako na hrdiny naší říše....

Dain - 10. ledna 2013 21:47

To rozhodne ano... "Nebezpečenstvo... Neviem, vaše veličenstvo. Nevidím tak ďaleko a o nepokojoch na Juhu neviem vôbec nič. V mojich očiach je priame nebezpečenstvo cesty do Rohanu pre Sairu omnoho horšie, ako nejasná vidina Južanov." povzdychol si. Takmer si začal želať, aby mohol vidieť, čo mu ešte budúcnosť prinesie, ale včas sa zarazil. Predstavil si sám seba, ako s nevidúcimi očami stojí uprostred púšte a čaká na svojho "vyvoleného", aby mu predniesol varovanie z časov budúcich. Vedieť, čo nás čaká nie je občas výhoda... "A prepáčte mi, pani moja, ale osudu nikto vzdorovať nedokáže. Spomeňte si na Túrina. Z akého rodu pochádzal, aké činy dokázal vykonať, koľko rán zasadil Veľkému Nepriateľovi Sveta a napriek tomu ho gniavil jeho osud tak dlho, až ho zlomil. Osud si nájde nakoniec každého... Naše rozhodnutia nezavážia, volíme si iba cestu, akou k tomu osudu dospejeme." Túrin, syn Húrinov... Piesne o jeho činoch spievali aj trpaslíci, so smútkom v duši, pretože aj oni mali neblahú zásluhu na jeho osude. Nikto osudu a zlobe neunikne, nech by išiel akokoľvek ďaleko... Uklonil sa aj on. Už bol rozhodnutý. Osudu sa skutočne nevyhneme, ale môžeme si zvoliť cestu. To skutočne aj urobí. Nechá jej zvoliť si cestu... "Bolo mi cťou, vaše veličenstvo. Jedného dňa budem rozprávať svojim vnúčatám, že som večeral s kráľom Gondou. Nuž, snáď mi uveria." Odpovedal Aragornovi s úsmevom. "Odkážem pánovi Rohirrimov vašu najhlbľiu sústrasť a dúfam, že mu prinesiem aspoň trochu úľavu." pokračoval už o niečo vážnejšie. A dúfam, že ma nepozve na projížďku na koni, pomyslel si ešte, v tú chvíľu nevedel, či chmúrne, alebo zvesela. Spomenul si, ako prednedávnom hľadal príhodné spadnuté kmene, aby sa na jedného koňa vôbec vyšplhal. Vonku bolo chladno. Pršať našťastie prestalo, takže ho čakala príjemná prechádzka, alebo aspoň dúfal. Srdečne sa rozlúčil aj s kapitánom aj s pážaťom a kráčal. Do kovárny, najkratšou cestou, ponorený v myšlienkach. Neutečie. Spýta sa jej. Kto vie, či bude rozumieť tomu, čo od nej vlastne chce... A kto vie, či sa jej bude chcieť opustiť Mesto.. ale... To už bude len a iba na nej... Zrazu sa cítil... oslobodený. A zrazu sa ocitol pred dverami kovárny. Čas letí, keď sa trpaslík má čím zaoberať.... Teraz sa len dostať dnu bez toho, aby pobudil ostatných...

Leitha - 11. ledna 2013 20:26

soukromá zpráva od Leitha pro Nebezpečí na dosah Po Eldaronových slovech o rozdávání jídla vezmu od vojáků nádobu s vínem a vykročím mezi svůj lid. Když mezi nimi procházím a nechávám je, aby upili vína, požádám ještě několik mužů z tábora, aby pomohli Gondorským s rozdáváním jídla. Jakmile zahlédnu blížící se vojáky, vrátím se ke svému princi. Po tom, co mu vojáci řeknou mám pocit, jakoby mi ztuhla krev v žilách. Ach Bohyně... Děkuji ti, že jsi nás zavčas varovala... Snad ta slova i tiše zašeptá, ale neuvědomí si to ani ona sama. Sevře ruce v pěst a pokusí se sebrat veškeré síly, které ji ještě zbývají. Znovu odejdu ke svým lidem. Na těch, co jsou znalí řeči vojáků je vidět strach a nervózní očekávání. Ostatní zřejmě zachytili vyděšenost. Davem se nese tichý šepot, matky tisknou děti k hrudi. "Nikdy jsem vám nelhala, lidé z Jihu, děti naší Bohyně. A nebudu vám lhát ani v těžkých hodinách. Naši nepřátelé jsou blízko a je jich mnoho." Můj hlas je pevný, i když se mi do tváře derou zachmuřené rysy. "Ale Bohyně je při nás. A je tu stále naděje. Loď je skoro připravena a bezpečí řeky na dosah. Modleme se k naší Matce o pomoct a věřme, že i v těchto těžkých hodinách vytrváme, protože my, lidé z Jižních krajů se nevzdáme naší svobody. Dlouze vydechnu a ještě pomohu dorozdat jídlo mezi všechny. K Eldaronovi se vrátím právě když diktuje vzkaz našim nepřátelům. "Děkuji, můj pane, za vaši pomoc... Ale myslím, že vaše varování je nezastaví." Hruď mi svírá smutek a strach.

Naili - 12. ledna 2013 23:20
	soukromá zpráva od Naili pro Naili sdělila, co bylo třeba, Arwen. Její elfí podstata se jí vrátila s takovou silou, že omdlela. Ztratila paměť a pamatovala si jen svůj odchod z Lórienu. Nic víc. Cítila strach před lidmi. Naděje na uzdravení? Mizerná... Velmi.

Osud Středozemě - 13. ledna 2013 08:01

Dain - Ráno Mít určité jasno, určité rozhodnutí na své cestě životem přinese opravdu ulehčení duši. Cítíš to především, když se po bezpečném překonání všech nástrah kovárny dostaneš v tichosti na své lůžko. S klidem totiž zavřeš oči a velmi rychle usínáš. Snad bylo víno z paláce příliš silné, snad jsi už ukolébán pohodlností velkého města, každopádně se ti povede lehce zaspat a ne vstát se svítáním jako v přírodě. Nevzbudíš se sám od sebe. Probere tě jakési vrznutí. Dveře jsou lehce pootevřené a mezi nimi a pootevřeným oknem začne vznikat příjemný studený průvan. Zajímavější však je, kdo zpoza dveří vykukuje – jakési střapaté neučesané cosi. Měří si tě svým pohledem téměř uraženě, přesto jí v očích hrají ohníčky pobavení. Konečně se ozve i hlásek, který bez problémů určíš jako Sairin: „Dain celý večer pryč!“ Její slova znějí poněkud vyčítavě. Přesto zatím nevylézá, jen trochu více vystrčí svou tvář. Zdá se opravdu nazlobená. Jak jen umí být dospívající dívka.

Osud Středozemě - 13. ledna 2013 08:01

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Blížící se nebezpečí Zatímco Leitha rozdává mezi svým lidem doušky vína a několik žen jí pomáhá s přerozdělováním skromných zásob jídla, jsou slyšet nad táborem Eldaronova slova. Vojáci mu napjatě naslouchají. Jsou ještě mladí, ne každý z nich pamatuje Válku o Prsten, mnozí se už narodili v dobách míru a pořádný boj ještě nezažili. Přes rozdíly ve zkušenostech však spolu všichni muži drží a je patrné, že slova korunního prince jim dodávají odvahy. Poté promluví i Leitha na Jižany ve své rodné řeči. Její lidé se snaží chovat statečně, ale především z očí matek je čitelný strach. Prožily už jistě mnohé, ztratily své muže a starší syny a nyní se smrt sápe i po nich a nejmladších dětech a dcerách. Rozkazy jsou jasné – Leithin lid se naloďuje, zatímco gondorští vojáci rozebírají tábor a staví provizorní obranu proti útoku pouštních jezdců. Vše se děje v naprosté tichosti a kdyby nešumělo alespoň moře, působilo toto ticho velmi tísnivě. Poslední snaha Eldarona uzavřít smír se skrývá ve vyslaném poselstvu. Jižané vědí své, Gondořani mohou alespoň doufat. Nalodění se zdaří bez potíží, zvedá se kotva a loď se začne pomalu houpat po nesmělých vlnkách. Kdo z Jižanů může, snaží se chápat kapitánovy rozkazy a pomáhat na lodi. Kapitán za Eldaronem přijde několik chvil po vyplutí, aby předal hlášení: „Pane, vše je v pořádku. Pokud se počasí příliš nezmění, měli bychom dorazit do Pelargiru za 2 dny. Další loď na cestu do Osgiliathu pak může být připravena během půl dne.“ Zdá se tedy, že není co řešit. Snad se jen modlit za své vojáky. Když se pomalu ztrácíte ve vodách, může se vám zdát, že na břehu se zalesknou světla. A snad k vám i dravý podzimní větřík donese třeskot zbraní a bojovné výkřiky. A možná, možná se vám to jen vše zdá. (Nyní možnost na takový shrnující příspěvek, pak se posuneme dál.)

Osud Středozemě - 13. ledna 2013 08:02

Laif - Změny Naili se od tebe s lehkým úsměvem vzdálila a od té doby... Od té doby jsi ji viděl naposledy. Uběhl týden tvého ležení na lůžku. Ošetřovatelé tě stále museli napomínat, aby si byl trpělivý, jinak se tvá zranění nezahojí. Ale na tvé otázky jen krčily rameny. Ne, prý nevědí, kde paní Naili je. Tu a tam tvou nudu zpestřila Anabel, která se stále vyskytovala ve městě. Zdálo se, že rodinné soužití jí prospívá. Vyprávěli jste si o své minulosti, poplakali jste si nad svým otcem, těšili jste se z budoucnosti. I jí ses možná na Naili ptal, ale ani ona ti nedovedla dát žádnou odpověď. Snad si jí i pověřil, aby něco zjistila, ale bez úspěchu. (Pokud jsou jiné věci, které si chtěl se sestrou probírat, vlož to do příspěvku a ještě to dohrajeme.) Konečně po týdnu ti dovolili ošetřovatelé vstát z lůžka. Dali ti pevnou, ovšem lehkou hůlku. Prý se můžeš jít projít do zahrad. Samozřejmě jsi to využil. Bylo právě dopoledne, zahrady byly stále chladné, ale slunce je už pomalu rozehřívalo. Nebe bylo čisté a prý v noci přišel první náznak mrazíku. Přesto se ještě příroda držela ve své svěží kráse. Ze zahrad byl překrásný výhled na město, které už čile kmitalo za svou každodenní obživou. Zahrady byly však jaksi od toho všeho ruchu odtržené – žádný hluk sem nedoléhal, život byl sice na dosah, ale zde jako kdyby se zastavil čas. Snad jsi ty lehké kroky zaslechl, ale spíše ani ne. Najednou se však za tebou ozval sametový hlas: „Laife.“ Když jsi se ohlédl, spatřil jsi za sebou paní Arwen. Měla na sobě překrásné tmavě zelené šaty se stříbrným opaskem a lehký šedý plášť, který se třpytil jako posetý stříbrem. Usmívala se, a přestože její zevnějšek byl mladistvý, její oči vypovídaly už mnohých prožitých létech. „Zdá se, že je ti lépe. To ráda vidím,“ pokračovala Arwen s úsměvem a pomalu k tobě přikročila blíž. „Odtud je nejkrásnější výhled na Minas Tirith,“ zadívala se na chvíli s tebou na Bílé město, ale poté se znovu otočila na tebe. „Snad se ptáš, kde je Naili tak dlouho, proč za tebou nepřišla...,“ opatrně načala královna téma, které tě už samozřejmě pálilo na jazyku. „Víš, co jí tížilo? S čím k nám přišla? Co ti o tom všem pověděla?“

Laress Ragaral - 13. ledna 2013 17:28

Příjezd do Středozemí Putoval jsem z dalekých východních zemí směrem na západ, kolem velkého jezera Rhun, kde žije barbarské obyvatelstvo sloužící temnému Mordoru. Mordor zná i u nás každý a všichni vědí, co za zlo se v něm skrývá. Pro se neodvážil jet příliš blízko, ve stínu hor a vzal to obloukem, kolem Temných močálů až do města na řece, za nímž se tyčilo do skály vysekané obrovské a velkolepé bílé město. Zdejší lidé byli sice přátelští, ale nebylo jim rozumět, mluvili podivnou hatmatilkou, které jsem se však musel naučit, pokud jsem si chtěl koupit třeba jen mouku. Původně jsem si zde chtěl jen odpočinout, ale na konec jsem se zde zabydlel. Celých šest let jsem žil ve městě Osgiliat, pracoval jako nájemný bojovník a ochránce. Naučil jsem se jejich řeči, nyní mluvím již plynule jejich jazykem, než jsem si osvojil základy, tak to trvalo, ale když jsem to dokázal, naučit se zbytek pak už bylo celkem snadné. Koupil jsem si malý domek, kde jsem se usadil a našel si mezi sousedy přátele. Jednoho dne jsem se však zamyslel a došlo mi, že stárnu, pohlédl jsem na svoji zahnutou šavli a jezdecké sedlo. Přemýšlel jsem o tom dlouho. Uprostřed noci jsem vyrazil z domu, vzal jen to nejnutnější a přehodil sedlo, přes potomka mého stepního koně. Vyhoupl se do sedla, nasadil si přilbu, zahodil klíč od domu do řeky a pobídl koně k městské bráně. Uháněl jsem chladnou noční krajinou a na tváři se mi rýsoval spokojený úsměv. Černý plášť vlál ve větru a šavle se zásobami poskakovala. Kovové části mé zbroje cinkali a hranice Gondoru se blížila. Vjel jsem do Rohanského království a mířil do města Edoras. Nyní jedu po holé pláni. Mým důvodem proč jsem odjel bylo, zemřít na cestách či v boji, jako pravý muž narozený ve stepích východu. Ale to hlavní, co mě táhne do Edorasu, je možnost, že se naskytne nějaké poslední dobrodružství.

Eldaron - 14. ledna 2013 12:15

soukromá zpráva od Eldaron pro Vyplouváme.... Stojím na zádi lodi u hledím na vzdalující se tábor,mám divný pocit,asi jako každý velitel když vystaví své muže smrtelné hrozbě,smíšený s dobrým pocitem že Jižané jsou všichni na lodi a čeká je bezpečí,nebo v to alespoň doufám....když slyším vítr přinášet řinčení zbraní a záblesky v dálce jako by se loučili s lodí zavřu na chvíli oči a jen tíše zašeptám.... Vallar s Vámi Gondorští vojáci.... rychle se otočím a zadívám na kapitána.... Roztáhnout plachty,nasměrovat vratiplachty,musíme se co nejrychleji dostat do Minas Thirith... s tím se vydám za svou vyvolenou kterou obejmu kolem ramen a přehodím přes ní černý plášť se insigniemi naší říše..... Nevím zda se někdo z vojáků vrátí aby jsme věděli co se tam stalo, ale vím jedno,jel jsem abych pomohl uprchlíkům, a to se nyní děje,snad bude čas milostivý a brzy spatříte věže Bílého města,a poznáte mé rodiče,jež Vás uvítají stejně vřele jako před několika dny mne...

Leitha - 14. ledna 2013 15:16

soukromá zpráva od Leitha pro Na palubě Celé nalodění proběhne rychle a za ticha, které mi svírá hruď jakousi naléhavostí. Když se zdá být chvilka klidu, jen pokleknu u moře a smočím ve vodě ruce. Příjemně chladí a jakoby šeptala, abych zůstala odvážná. Zhluboka se nadechnu a jdu znovu do mlčenlivého víru dění, abych svým lidem pomohla s přenášením věcí na loď. Za nedlouho už se opírám lokty o zábradlí kolem paluby a dívám se na vlny pod námi, které ve tmě vypadají jako černá, hustá kapalina. Snažím se najít jakýsi vnitřní klid v objetí své bohyně. Pevnina je daleko a tak mi zbývá jen duchovní hladina její moci, kterou i tak cítím kdesi hluboko pod námi. Smutně se usměji na Eldarona, když mi přehodí plášť přes ramena. Do této chvíle mi ani nepřišlo, že je taková zima. Vděčně se do pláště zabalím a opřu se mu spánkem o hruď, poslouchajíc tichý tlukot jeho srdce. "Upřímně doufám ve spásu vašich vojáků, můj pane, ale nemyslím si, že někdo z nich toto setkání přežije... A bolí mě, že je tomu tak kvůli nám." Zašeptám a zavřu oči. Kolébání lodi je uklidňující. "Už se moc těším, až uvidím vaše bílé město... Tolik jsme o něm slyšela od kupců a lidí ze dvora, kteří tam již byli, i když o něm většina z nich mluvila spíše nenávistně... Věřím, že mí rodiče by vás přijali stejně dobrosrdečně, princi..." Odmlčím se a jen tiše vydechnu.

Canys Taffylee Tripe - 16. ledna 2013 14:16

Střechy, střechy, střechy Pomalu lezu po žebříku a jen co mi to má výška dovolí, vystrčím hlavu nad okraj střechy a rozhlédnu se okolo. Mám štěstí a široko daleko jsou střechy liduprázdné. Vysoukám se tedy nahoru, abych co nejrychleji zmizela z dohledu dvou žen a znovu se rozhlédnu po okolí. Domy, domy…věžičky. Moc možností na výběr směru tedy opravdu nemám. Navíc to horko tady nejen cítím na pokožce a dýchám, ale dokonce ho i doslova vidím, jak se v dálce domy vlní v horkém vzduchu stoupajícím vzhůru. Až se mi z toho zamotá hlava, něco podobného jsem ještě nikdy neviděla. Zvednu ruku abych dopřála mým očím trochu stínu. Po době strávené v temných kobkách je tohle vcelku velká změna. V tom si všimnu jemného zalesknutí na jedné z střech. Snažím se lépe zaostřit, ale nezdá se, že by to pomáhala. Ovšem zalesknutí přijde znovu. No…i tohle je lepší než nic ušklíbnu se nad tím, že něco tak nepatrného, jako odlesk slunce mohlo určit můj směr. Ovšem bez něj bych neměla kam jít. Přikrčím se, protože i když v okolí nikdo není, připadám si na otevřeném prostranství střech dosti odkrytě a vskutku velice nápadně, a vyrazím směrem k tajemné třpytivé věci. Mohla by to být voda…hodila by se říkám si, když postupuju přes tenký okraj střechy na druhou. Nejsem na takovéto prostředí nijak zvyklá a tak předpokládám, že pokud zůstanu tady venku, budu muset hodně pít abych si udržela alespoň tu sílu, co mi zbývá. Postupuji dál a jsem opravdu vděčná za tvar střech. Je velice lehké se takto rychle pohybovat po okolí a očividně i výhodné pro někoho jako jsem já. Pravděpodobně se tak tedy i rychle dostanu k mému vytyčenému lesknoucímu se objektu, ať už je to cokoliv.

Dain - 17. ledna 2013 14:30

Ráno Mal sen. Snívalo sa mu, že... A potom tam niekto... Ehm... Ale určite sa otvorili dvere. Zrejme. Asi... Prekliate víno. Nemal ho veľa, celkom určite nie. Koľko, dve, tri čaše? A teraz mal pocit, ako keby sa snažil splaviť vodopád v sude. Víno, nápoj elfov. Sú to magori. Pivo s ním nikdy takéto veci neurobilo. Och pivo... Ešteže ide do Rohanu, kde vedia, čo je to dobré pivo... Ale kde to bol... Dvere. Jasné. Dvere. Pokúsil sa nahmatať sekeru. Nič. Do kelu, veď vždy ju má zavesenú na hamaku vedľa seba! Otvoril oči. Nebol v hamaku. Nebol v Divočine. Ležal v posteli, zakrytý bielou perinou. Miestnosť bola cítiť dymom a tak trochu železom. Mozog konečne prestal blúdiť kdekade a vypľul odpovede na otázky, ktoré mu (už zrejme nejakú tú chvíľku) kládli ostatné zmysly. Dvere boli skutočne otvorené a v nich, vo výške priemernej ľudskej dievčiny, bola strapatá hlava s dosti vyčítavým výrazom na tvári. Pretrel si oči. Slnko bolo podľa všetkého už vysoko. Bol to luxus, takto dlho vyspávať. "Bol som u kráľa." odpovedal stroho a takmer nebolo počuť, ako je na to hrdý. "A zajtra na kráľov príkaz odchádzam. Do Rohanu." prešiel do ofenzívy. Už sa s ňou takmer podvedome rozprával ako keby mu rozumela. A kto vie, možno rozumela... "Ak chceš ísť aj ty..." ukázal na ňu prstom, "... mala by si sa trochu upraviť a pôjdeme do mesta. Kúpiť poriadne šaty, čižmy a jedlo." Ak je správna ženská, ponuke nakupovania určite neodolá... Vyliezol teda z postele (s potešením zisťujúc, že má na sebe aj nohavice), ponaťahoval sa a začal sa obliekať. "Tak čo. Ideš so mnou, alebo zostaneš tu? S tým tvojim mládencom." vytiahol svoj tajný tromf v snahe odradiť ju od odchodu z mesta. Z pekného, bezpečného mesta. A tiež ho napadlo, že by si konečne mohol zapamätať to mladíkovo meno... (ktoré, prosím, pridaj do homepage, lebo ja si ho fakt nikdy nezapamätám...)

Osud Středozemě - 20. ledna 2013 23:06

Dain – Se Sairou Elfské víno jednoduše nejspíš není pro jiné rasy. Na to ovšem člověk ani trpaslík v přítomnosti elfů nepomyslí. Jak jsi ale pomalu stával, jistá mdloba opadávala. Cítil jsi, že se stačí protáhnout, prohnat hrdlem korbel chlazeného piva a bude zase lépe. Ovšem stále tu zůstával jeden dospívající problém jménem Saira. Mladá dívenka si tě stále spíš uraženým pohledem prohlížela. Do pokoje nevstupovala, jen nakrčila nosík a možná se i trochu ušklíbla, když tě sjela od hlavy až k patě svým zrakem. Když jsi však začal navrhovat její budoucnost, bedlivě naslouchala. Chvíli přemýšlela a dokonce dovolila nahlas vyjevit svou obavu: „Galen...“ Její hlásek zněl úzkostlivě a starostlivě. To bylo dostačující za všechna slova. Přesto se nezdála pevně rozhodnutá. Znovu se zamračila a zdálo se, že silně přemýšlí. A ženská stránka v ní asi více zvítězila, než čerstvá zamilovanost. „Nakupovat?“ byla její další otázka. „Dain se mnou?“ Její oči se znovu rozzáří, ale stále si udržuje odstup. „Půjdu s tebou. Nakupovat,“ přestože jí ten jazyk není vlastní, zdá se, že v něm dovede už i diplomaticky jednat. Cestě na nákupy tedy není nic na překážku. Od kováře jistě dostanete nějakou snídani, minimálně Saira tě k ní přivede, protože je v této budově už jako doma. A poté můžete vyrazit do ulic, kde je více lidu, než je tobě zdrávo. Ale co naplat – návrh jsi dal a ona ho přijala. I když spíš zčásti, zcela se nevyslovila.

Osud Středozemě - 20. ledna 2013 23:06

Than – Po střechách Střechy do všech stran, pálící slunce nad hlavou, vlnící se vzduch kolem a dusno. Hlasy z ulic se k tobě nesly jakoby z velké dálky. A když jsi tu a tam mohla shlédnout na ty hemžící masy ve chvíli překračování na další střechu, spíš se ti z toho točila hlava. Byl to jako jiný svět – tam pod tebou. Pomalu jsi začala kráčet víc jako stroj, než by si sama své putování vnímala. Jen dále za tou mihotající se září, která připomíná vodu. Voda... Na některé věci jsi trochu nepomyslela. To místo se blížilo, to bylo jisté. Ovšem stejně tak bylo jisté, že ve dne tam nedojdeš. Došlo ti to, když jsi najednou skončila na všech čtyřech a už jsi nebyla schopná vstát. Překračování po úzkých prknech, či provazech nebo snad další přeskakování na sousední střechu už nebylo myslitelné. Musila sis odpočinout. Na chvíli ses schoulila pod jakýsi stan, který na střeše byl postaven a poskytl ti skromný stín. Možná počkat do setmění? Usnout na chvíli? Nebo si jen odpočinout a jít dál? Navíc i průzkum střechy by se hodil, zrovna na této je více beden různě rozmístěných, někde i látek, možná tu kdo si lehává. Noci jsou zde nejspíš příjemně teplé.

Osud Středozemě - 20. ledna 2013 23:07

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Cesta do Minas Tirith Cesta po moři nebyla jednoduchá. Přestože se vítr uklidnil natolik, abyste mohli vyplout, stále vám dovedl stěžovat cestu. K tomu navíc plout proti proudu Anduiny s pro moře nevycvičenou posádkou byl pro gondorského kapitána nadlidský úkol. Přesto se snažil, seč mohl. A po čtyřech dnech jste opravdu dorazili do cíle. Kapitánův posel vás našel, možná i vzbudil, ve velmi brzkých ranních hodinách: „Pane, na obzoru je pevnina. Do hodiny budeme v přístavu Osgiliath.“ Radostná zpráva to byla i pro Leithu – na moři se necítila jistá, sny, do kterých jí Bohyně vstupovala, byly zmatené a většinou v jejím nitru zanechaly obavu. Špatně se jí spalo, odpočinek nepomáhal, nebylo odkud čerpat energii. I když země, na kterou měla vstoupit, jí byla cizí, Bohyně byla všude stejná. I Leithin lid se cítil zesláblý. Bez domova, v nezvyklém prostředí, o nuzných přídělech jídla a pitné vody se jejich dlouhé strádání jen prohlubovalo. Země byla vidinou svobody pro celou posádku vaší lodi. Když jste na dohled, je patrné, že v Gondoru jste už netrpělivě očekáváni. Zástup vojáků a poté shluk, ve kterém Eldaron dobře rozeznává svého otce i matku. Vylodění probíhá pro Jižany jako ve snu. Vojáci si je nedůvěřivě měří, ale co čekat od žen, dětí a starců? Nebezpečí jistě ne. Zvědaví obyvatelé Osgiliathu mezi sebou živě hovoří, když spatří prince v doprovodu neznámé snědé ženy. Králova tvář je stále pevná, jen v očích je neklid. Tvář Arwen však zbledne. Oba počkají, než se k nim přiblížíte. Poté vás osloví Aragorn: „Synu, vrátil ses s nečekanými zprávami, které naši zemi rmoutí. Vítej doma stejně jako vítáme ty, které si přivedl.“ Poté tě obejme a ukloní se Leithe. Arwen doplní svého muže a otočí se na Leithu: „Poskytneme vašemu lidu vše potřebné, aby se zotavil ze ztrát, které ho potkaly.“ Po jejích slovech se Jižanů ujímají ženy, které působí v Domech uzdravování. Odvádějí je do přichystaných vozů, poskytují jim vodu a běžné ošetření. Po krátkém formálním přivítání se všichni odeberete na poslední úsek cesty – do Minas Tirith. Aragorn s Arwen jedou na koních, přichystány jsou i pro vás. Možnost k chvilkovému soukromému hovoru, ale i k popisu krás země, kterou Leitha dosud nezná. Ostatně dostatek času na vše bude přímo v královském paláci.

Osud Středozemě - 20. ledna 2013 23:07

Laress – Znovu na cestách Po věčném utíkání z tvé domoviny směrem na západ sis možná ani nedovedl představit, že se ještě někde usadíš na delší dobu. A přeci se stalo. Menší městečko Osgiliath ve stínu královského města lidí bylo příhodným místem – nikdo se neptal na tvé strasti, na tvůj původ a důvod příchodu. Přesto ti dovedli být věrnými přáteli. Byl si jiný, ale oni na to nehleděli. I oni poznali, co je to zlo, stejně jako tvůj národ. Jejich jediným cílem bylo nyní vybudovat nový mír, v němž budou žít jeho děti. Nebylo tedy snadné opustit svůj nový domov, ale dálky volaly. Pláně Rohanu byly jiné než půda kolem Osgiliathu. Pryč byla říční niva, hliněné i dlážděné cesty a v blízkosti příkré skály. Nyní ses pohyboval po travnatých kopečkách, svěží vítr se opíral do tvé už o trochu starší tváře a kůň zvesela klusal cestou necestou. Když se ti zachtělo, nepotkal jsi ani živáčka – i všem osadám pastevců jsi se mohl vyhnout. Lovit se v tomto kraji daleko přímo báječně – zajíců ve vysoké trávě bylo dostatek a v blízkosti hájků se často pásly srnky. Jenže každý lov končí, když na území přijde silnější lovec. Jako jindy ses uložil na krytém místě (dle tvého popisu), snad krátce povečeřel, možná si oheň nechal doutnat a uložil ses k spánku. Už se setmělo a dokonce jsi na chvíli oči zamhouřil. Znovu se ti zdálo o válce ve tvém rodném kraji. Proto tě ten zvuk zprvu nepřekvapil. Zlověstné vrčení, tu a tam zakvílení, které se neslo po nebesích. Jenže když se zvedl vítr a cítil jsi to až příliš skutečně, vzbudil ses. Tráva se nahýbala pod nečekaným náporem větru, který se nesl odkudsi z nebes. A znovu to kvílení. Nebyl to Nazgul, Černý jezdec, jak mu některé ženy říkaly, to jsi poznal dobře. Jeho křik způsoboval v srdci neskutečnou úzkost. Toto připomínalo křik raněného zvířete.

Eldaron - 21. ledna 2013 14:27

soukromá zpráva od Eldaron pro Cesta plná odříkání... Ač sem se snažil jak jen bylo v mých silách,posádka nemohla tak dobře řídit loď,musel sem se smát že sem s ní ve 14 ti mužích plul tak daleko, ale co se dá dělat,i mé začátky byli plné chyb a nezdarů, přesto jsme postupovali do středozemí k přístavům v Osgiliathu.... Držte směr a nepřetáčejte kormidlo, je lepší nechat loď volně, jen se nedostaňme na mělčinu, s těmi starci by jsme loď nevytáhlí.... řekl sem kapitánovi a vydal se za svou drahou která celou cestu vypadala dost bledě, věděl sem že ji nemohu moc pomoci a tak jsem se snažil alespoň být s ní každou chvíli co to jen šlo a držet ji v objetí..... A jsem na místě... usměji se když na přídi zahlédnu blížící se město a jen vydechnu, po chvíli rozeznám i mé rodiče a otočím se na Jižany, i na maldíka jež je stále se svou milou.... Řekni jí aby řekla svému lidu že se jim dostane přivítání samotného krále... s tím se rychle vydám za Leithou abych ji vysadil na svého koně a po příražení jí vyvyzu z lodi v sedle.... Nermoutí tě víc než mě otče, ale není čas na slova, ale na činy, nedovolím aby tato zem zase krvácela, už více ne, ale nyní, prosím o to aby Jižani dostali ubytovní, jídlo a povolej naše lékaře, a tlumočníky, přeci jen jsou vyčerpaní honem a cestou a jejich svoboda je vykoupena životy našich vojáků, jižané stále věří že jižní Gondor patří jim, a to se musí změnit, tvrdost jakou útočí, a počet musí být potrestán, a Jižní Gondor osídlen, posádkou a pak i lidmi... když vyjedeme, jdu stále vedle koně na kterém vedu Leithu, při tom se lehce usmívám, když vím že nás nikdo neslyší, a že jsme tam jen mi čtyři,podívám se na svého otce a lehce si odkašlu.... Chtěl bych ti říct ještě něco, i tobě matko má, jel sem na jih hledat uprchlíky, a našel víc než to,našel sem sen v kterém sem viděl nebezpečí, našel sem zubožený lid a zde královnu pouště, Leithu,dívku jejíž odvaha a odhodlání bránit svůj lid předčí mnohé z našich kapitánů, a dívku které jsem dal své srdce, můj otče, má matko, představuji vám budoucí královnu Gondoru a Anoru...

Canys Taffylee Tripe - 29. ledna 2013 16:28

Střechy Jdu...jdu…jedna noha střídá druhou. Jedna střecha střídá další a další a každý horký nádech je čím dál tím těžší. Snažím se sama sebe přesvědčit, že to nic neznamená, ale když se najednou octnu na kolenou a mohu si zblízka prohlédnout zem střechy pode mnou, musím uznat, že přeci jen už potřebuji pauzu. Rozhlédnu se kolem a do oka mi padne jakýsi stan, nebo prostě jen látkové přístřeší. Co je ale hlavní, poskytuje stín. Už se ani nenamáhám vstát a doplazím se tam po čtyřech. Když se konečně ve stínu svalím na zem, ztěžka dýchám a jsem promočená potem. Jak jinak taky, když je někdo zvyklý na ledový vzduch, který vám krk i nos plní mrazem a ne na takovouto horkou páru. Líně se rozhlížím kolem, na všchny bedny na této zvláštní střeše a také na další látky. Zdá se, že barevné látky tu tvoří dosti důležitý kus kultury, možná je to i hlavní zboží, když je jich tu všude tolik…ale to zrovna není věc na současné uvažování. Jsem vděčná za přístřešek, ale je jasné, že tu nebyl postavený pro mne a tak to znamená, že sem přeci jen někdo chodí za dne. Nemile se při té myšlence ošiju a trochu lituji, že jsem v místnosti s kádí nechala vojákův zahnutý meč. Jak dlouho jsem vlastně šla? Nepátrájí již po mě? Nejde po střechách někdo za mnou? nastražím uši, ale nezdá se, že by tomu tam bylo a tak prozatím jen ležím a snažím se si trochu odpočinout. Mohla bys tu usnout…jen zavřít oči a… zatřepu hlavou. Nemůžu tu usnout, ne tady, ne teď! Klepu s prsty levé ruky o zem abych si je trochu rozcvičila a aby mě pulzujícíc zápěstí udželo vzhůru. Nemůžu dovolit, aby mne zde někdo našel. Přesto v úkrytu strávím pěknou chvíli, dokud si nejsem znovu jistá, že se dokážu postavit a i když to zkusím, je to spíše jen pokusný vachrlatý postoj, než cokoliv jiného. Alespoň že stojím… pomyslím si ale. Pořád je to o dost praktičtější, než se tu okolo plazit. Při té představě si trochu posměšně odfrknu a konečně se rozhodnu pohnout se z přístěnku, jež mi poskytoval stín. Nepředpokládám ale, že okolí se během méo pobytu zde nijak nezměnilo a nejprve z mého úkrytu jen několikrát nenápadně vykouknu, abych se ujistila, že jsou střechy stále prázdné. Pokud ano, konečně se začnu více věnovat této střeše. Pokud bych vyrazila dál za lesknoucí se věcí, jistě bych znva skončila na čtyřech…tedy alespoň dokud je slunce na obloze. Ovšem večer tu asi bude více živo. Znovu se rozhlédnu po bednách a látkách kolem. Co v tobě vlastně je, hm? podívám se na jednu z bedýnek, jež je mi nejblíže a začnu hledat způsob jak to zjistit. Pokud se dá lehce otevřít, udělám to, pokud to zabere trochu více síly, prve to zkusím a pokud to nepomůže, zkusím ji svalit na roh, protože to je všeobecně nejslabší místo a mělo by mi pomoct jí to otevřít. Ovšem, doufejme, že se mi to podaří udělat jaksi potichu, jelikož kdyby ne, rovnou se můžu dát na útěk.

Leitha - 31. ledna 2013 15:19

soukromá zpráva od Leitha pro Pevná půda pod nohama I když bylo vzbuzení z poměrně příjemného a po dlouhé době tvrdého spánku spíše nepříjemné, zpráva, kvůli které kapitán přišel mi zvedla náladu a cítila jsem úlevu. Za chvíli jsem už stála na palubě a dívala se na přibližující se zemi. Cítila jsem, jak s epo mě ruce mé bohyně natahují, aby mě k sobě znovu přijala a dodala mi energii. Prosím, bohyně, ať mě přijmou… Žaludek se mi trochu sevře nervozitou, snad i z toho, aby mne Eldaronovi rodiče přijali – mne, i můj lid. Pomoc jeho koně zdvořile odmítnu. Zoufale mi chybí chůze po pevné zemi. I když je ta zdejší podivná – bez písku, rostliny vypadají svěže a jsou mezi nimi i druhy, které jsem nikdy neviděla… Připadá mi, že je tu chladněji a tak se jen víc zabalím do pláště, který mi Eldaron dal ještě během plavby. Zvědavě, ale uctivě si prohlížím Eldaronova otce a matku. Podobu obou v sobě nezapře. Zakážu si myslet na ty, které jsem sama ztratila. Nejistě se ohlédnu po svém lidu, když se někteří z nich, většinou ti, kteří nemají přílišnou důvěru ke Gondorským, zmateně a nedůvěřivě ošívají, jak se jich ujímají místní ženy. „Děkuji ti, paní.“ Odvětím na slova Arwen a vděčně skloním hlavu. Až teď usedám na koně. Cítím se o poznání lépe, i když je mi jasné, že si ještě nějakou dobu neodpočinu. Očima bloudím po zdejší krajině, kterou jsem viděla snad jen na obrazech či gobelínech, které někdy obchodníci ze severu přivezli. Vzduch od moře je tu zvláštně, ale příjemně svěží a nedusí mě, jako ten přespříliš slaný vzduch přímo na moři. Jakmile Eldaron začne mluvit, když kolem není nikdo jiný než jeho rodiče, žaludek se mi sevře znovu. Na sucho polknu a napřímím se v ramenou. Pokud mě nepřijmou – budiž… Nechť je vůle tvá, bohyně.

Ogmar - 01. února 2013 23:40

soukromá zpráva od Ogmar pro Možnost volby - U Císaře Císař a jeho chování, které projevuje vůdči mě, jakožto zajatci se mi zalíbilo. Opovrhuje mnou. Nejradši by mi nacpal střeva červy a sledoval jak hniju na slunci. Ten hněďák se mi začíná líbit. Opravdu v něm vidím aspoň "nějaké" skřetí kvality. Když už není tak divoký, či mazaný jako skřet, určitě má v hlavě natolik rozumu, aby mne nechal hlídat nadále jako svého osobního psa. Jsem si jistý, že jednoho dne dostanu do rukou zbraň a jeho budu mít před sebou bezbranného a samotného. Pak mu uříznu nohy a pozřu jeho končetiny...zatímco se bude dívat a kvičet jako prase. V první řadě se musím dostat zpět k hranicím skřetích kmenů. Kdo ví, zda ve starých baštách ještě něco zůstalo. Nemůžu, ale jít lesem. Tam jsou Darsh´nakkarr. Budu muset najít cestu přez skaliska. Ale bez masa a vody, se daleko nedostanu. Jsem jim vydán na milost. Pohrdavě si nad svou situací odfrknu a jako vždy se jí postavím čelem.Ještě než Císař odejde, pozvednu své ruce, které jsou sevřené v pěsti a řeknu prosebně, Sundáš má pouta, člověče ? Doufám, že to znělo dost uboze, nato, abych v nich vyvolal další pochyby o mé skřetí mazanosti. Héhéhéér. Ať už mi je vyhověno nebo ne, rozhodnu se bez rozmýšlení pro spánek v budově. Ve chvíli, kdy se objeví spoře odění a dobře ozbrojení strážci, věnuji jim tvrdý pohled a promluvím na ně chraplavým hlasem. Váš pán řekl, že můžu spát v budově. Tak mi ukažte moje...héh....vězení. Zavrčím a s úšklebkem následuji strážné. Pokud oni samotní neudělají něco čím mi zabrání, nebo se mnou něco neprovedou. Celou dobu, se opatrně rozhlížím po pokoji, ve kterém sem, hledajíc nějakou vhodnou zbraň, nebo nějaké dostatečné vodítko, které by mi řeklo, kde přesně jsem. Stejně tak se snažím najít nějaké stopy, či pachy, které by mi o tomto místě řekly více.

Dain - 02. února 2013 16:05

Ako Trpaslík Peklo Našiel "Počkať, počkať, na nákupy sa ide, iba ak ideš so mnou!" Zatváril sa prísne, ale... čo sa vlastne dá odmietnuť... Svojej dcére? Prvý krát si uvedomil, že o nej tak skutočne začal premýšľať. Skutočne mu prirástla k srdcu. Dnes už skutočne začal pochybovať, či by dokázal odísť bez nej... No, každopádne. Program mal nabitý. Raňajky. Na tom Saira trvala. A sledovala každý jeho pohyb, dokiaľ nezjedol všetko, čo mu bolo nachystané. A potom... Peklo. Pri každom stánku niečo, čo ju nadchlo. V každom obchodíku zaprášená hlúposť, ktorú musela bezpodmienečne mať. Za tých pár hodín jej musel zlomiť srdce a zničiť ilúzie aspoň tisíckrát. Ale na druhú stranu, ani kráľ Gondoru nemal toľko peňazí. A aj tak musel predať svoj malý poklad. Kedysi dávno, keď ho ešte práca s kovom a drahokamami bavila, prišla do Železných hôr skupina elfov. Potulní bardi, možno na poslednej ceste za krásami Stredozeme, než naposledy odplávajú na Západ. Medzi nimi bola jedna elfka. Keď ju zbadal, zatajil sa mu dych a v srdci sa zahniezdil nepokoj. Nebola to láska, čo cítil, ani očarenie, snáď. Bol to to... zvláštny smútok, že niečo také krásne navždy odíde preč, tiché okúzlenie nad krásou jemu nedostupnou, krásou, ktorá navždy ostane iba v spomienkach a v piesňach. A vtedy vytvoril šperk. Zo zlata a striebra, z opálu a rubínov, vytvaroval ho do podoby labute, so zlatou korunou. Predstavoval si, ako sa bude, na jemnej mithrilovej retiazke, vynímať na krku tej elfky, alebo akejkoľvek inej z toho národa. Samozrejme, kým to dokončil, bola už dávno preč a jemu ostal ten šperk, až do dnešného dňa, ako spomienka, ako pripomienka. Skutočne, až do dnešného dňa... Možno sa skrz toho klenotníka dostane až k samotnej Galadriel, ak sa jej zapáči... No, ale ku koncu (dňa aj peňazí) mali všetko. Poriadne topánky a odev pre Sairu. Mech na vodu. Ďalšie zásoby. Pre ňu aj pre neho, pretože takto v dvoch pôjdu omnoho pomalšie a dlhšie. Krátky luk, ktorý sa Saire mimoriadne páčil. Kopec šípov. Dlhý nôž (ktorý sa jej zase nepáčil, ale na cesty sa bez niečoho poriadne ostrého nechodí). A keď už sme pri ostrom, čútoru poriadnej pálenky. Hamak. Nepremokavý plášt, tornu (kožené, pekne zdobené). Jedno kresadlo. Práchno. Lano a kadejaké šnúry. Ihlu z rybej kosti, pevné nite a kúsky látky na záplaty. Deku a asi milión drobností, ktoré Saire nemal to srdce odmietnuť. A keď sa nakoniec znova dovliekli do kovárny, preklínal všetko a všetkých, pretože mal nejasný pocit, že všetko, čo teraz nakúpil bude na pleciach niesť on, zatiaľ čo Saira si bude hopkať okolo neho s úsmevom na perách a prázdnym vzduchom v torne. "Zajtra na svitaní. Odchádzame. Nezabudni. Choď sa rozlúčiť, alebo... " nedopovedal. Alebo čo? Alebo si to rozmysli a ostaň. To sa nahlas vypovedať nedá... A on ešte musel nájsť kováře a vysvetliť mu to. A zaplatiť za jeho pohostinnosť.

Laress Ragaral - 02. února 2013 22:04

Neznámý křik Prudce jsem otevřel oči, vítr mi olizoval konečky fousů a vlasů a já pozorně poslouchal zneklidňující křik něčeho neznámého v dáli. Tohle je velice otravné...asi to půjdu prověřit. Pomalu se vyšplhám do polohy sedu a pozvolna se zvedám, zvednu deku do které jsme byl zabalený a zbavím ji trávy a hlíny. Přehodím si ji přes záda a znovu z ní udělám svůj plášť. Pohlédnu na koně, větří a ví o neznámém tvoru. Nevypadá však nějak jinak neklidně a to mě trochu uklidňuje. Dojdu k němu a poplácám ho po krku, poté mu zašeptám do ucha. "V pořádku, není důvod být neklidný." Poté se přesunu k sundanému sedlu a odepnu z něj svoji zbraň i s pochvou, připnu si ji na pásek, v těchto místech člověk nikdy neví co hrozného může onen řev, který vám připadá jako raněné zvíře, vydávat. Poté se znovu zaposlouchám a vyrazím směrem k řevu, který mě probudil. Snažím se postupovat potichu a stále mám připravenou pravici na svém meči.

Laif Dornwell - 10. února 2013 21:10

V průběhu času Dny utíkali pomaleji a pomaleji. Hodiny se táhly snad celé věky a já se začínal na lůžku už vážně nudit. Od samého spaní jsem se cítil nesvůj. Tam venku bylo pořád tolik práce kterou bylo třeba udělat. Tolik... Ale když tak o tom přemýšlím... Já ani vlastně nevím co teď budu dělat. Mám se s Naili vrátit do Edorasu? Bude vůbec stát o tak nuzný život? Možná bych s ní mohl zůstat tady u bratra. To vše se mi honilo hlavou, pokud jsem nespal, a tížilo to mou duši jako kovadlina. Nebylo to však ani z poloviny tak strašné, jako ta nevědomost kde se Naili toulá. Mé srdce zoufale volalo po její společnosti a čím hůře jsem dostával odpovědi na své, zvědavé otázky tím jsem byl neklidnější. Choutky bezohledně, vůči svému tělu, vstát a jít Naili hledat byli až příliš mučivé. Nebýt Anabel asi by se mi to i povedlo. Aspoň ona mě trochu uklidňovala. I přesto jaký jsme vedli někdy pochmurný hovor... Moc mi mrzelo že ani ona neví která ohledně Naili bije. Začínal jsem se vážně bát. Ale co jsem mohl dělat? Byl jsem jako ryba hozená na souš a to se mi moc a moc nelíbilo. Na druhou stranu bylo potěšující vidět aspoň Anabel tak šťastnou. Až budu zas chodit pořádně naše setkání někde zapijeme. Takhle jsem se akorát jen otočil na bok a spal dál, když zas na čas odešla. Ani jsem nedokázal popsat ten úžasný pocit, když jsem mohl konečně poprvé vstát. ÁÁÁÁNO! KONEČNĚ! Zařvalo mé nitro radostí. Konečně se budu moci pohybovat na vlastní pěst protože mě z lůžka už vážně bylo nepříjemně. Byl jsem šťastný jako nikdy dříve. A hned jsem toho hodlal využít. Ochotně jsem přijmul hůlku, ač jsem si připadal víceméně podivně. Držel jsem se názoru že tohle se pro mě nehodí. Že bych zvládnul chodit klidně i bez ní. Ovšem... Mýlil jsem se. První kroky byli těžší než se zdálo. Mé tělo mi pořád připomínalo proč jsem na onom lůžku strávil takovou dobu. Alespoň se to dalo ale snést a hodit za hlavu. Což jsem dělal furt. Mé tělo se válelo už dost dlouho. Je čas ho protáhnout! Sice se mi moc nelíbilo, že můžu jít jen do zahrad ale na druhou stranu jsem pak nelitoval. Ta vyhlídka na město byla... Úžasná! Ano! Opravdu úžasná! Když jsem viděl ten rozlehlý svět pode mnou a všude kolem cítil jsem se tak... Mrňavý. Chhmm! Zima přijde brzy. A já bych měl naštípat dříví. Spoustu dříví. A uskladnit ho ve sklepě. Stejně jako maso a ovoce. A taky bych měl opravit střechu a zpevnit zdi kovárny. Zaobíral jsem se drobnými věcmi které jsem dělal popravdě každý rok. A až potom mi došla ta nejzásadnější věc. Vrátím se vůbec někdy domů? Teď už tam nemám vlastně vůbec nic. Jen starou, zchátralou chýši. Ale... Ne! Takhle nesmím mluvit! Pořád je to můj domov! Jednou se tam vrátím a tu "chýši" postavím takovou, že bude jako palác! Hah! Musím se nad touhle myšlenkou pobaveně poušklíbnout. Ten starý život mi chybí. Tolik jsem na něj vzpomínal... Že jsem sebou lehce škubnul když mě překvapil cizí hlas. Ihned jsem se otočil. A nevěřil vlastním očím. "Paní Arwen...?" Vyhrkl jsem překvapeně a chviličku si ji se zájmem prohlížel. Byla tak... Jestli někdo hledá pravý význam elegance a ladnosti... No, myslím že jsem ho právě našel. Přesto jsem se rozrušil. A to hodně. Když za mnou přišla osobně asi to nevěstí nic dobrého. Rychle jsem před ní pokleknul. "Je pro mně takovou ctí vás vidět má paní. Proč..." Pronesl jsem s veselejším úsměvem. Ten mi ale dlouho nevydržel. Dalo mi celkem práci se zvednout aniž bych necítil protesty svého těla. "Omlouvám se. To ta pitomá zranění. Mám jich už plné zuby." Pronesl jsem trochu rozhořčeně, tak jak jsem zvyklý, což se zrovna sem opravdu nehodilo. Když jsem si to uvědomil s pocitem trapnosti jsem se raději zadíval zas na město. "Hmm." Zamručel jsem si tiše pod vousy a zvědavě naklonil hlavu na stranu. Snad mi sem nepřišla povídat o městě? Ale ne. To opravdu ne. Z toho pravého důvodu jsem byl zas jako zmražený. Ihned jsem se na ni zas zadíval. S nadějí i strachem v očích. "Ale neee! Nemůžete mi prostě říct že se jen někde zapomněla? Každopádně... Nevím že by někdy mluvila o nějakých potížích! Tak co se s ní děje?!" Dožadoval jsem se naléhavěji konečně nějaké, kloudné odpovědi. Ale jak už to u mě chodí... Na tohle prostě nejsem. Byl čas jednat. A já kašlu na nějaká zranění. Musím zjistit co se to tu sakra děje! "Achjo! A já doufal že si budu moct pár dní vydechnout od potíží! Ale co... Našel jsem Naili jednou, tak to udělám znovu." Promlouval jsem se sklopenýma očima k zemi spíše k sobě než k paní Arwen. Nevnímal jsem jestli se nějak mračí či protestuje. V hlavě se mi už tvořil plán. Kam by asi tak Naili mohla jít? Musela někam zmizet protože jinak by se za mnou stavila. Vím to. Rozhodně jsem musel ale teď za bratrem a sestrou. Zranění nezranění, kašlu na ně! Zvědavě jsem se poohlédl k východu. "Ah kruci! Začíná se mi z toho všeho dělat zas nějak nevolno." Položil jsem si levačku na prsa a zakašlal jsem. "Ještě jednou se vám omlouvám ale asi si půjdu raději odpočinout." Přívětivě jsem se pousmál a pak jsem se jen otočil, a odcházel k východu. Snažil jsem se moc nespěchat. Ale byl jsem teď tak nervozní že se nad tím nedalo ani myslet. Je vážně možné že mě strach o Naili donutil až takhle lhát samotné královně? Byl jsem tak zbrklý a poplašený že jsem to naštěstí zatím moc neřešil. Chtěl jsem se teď dostat jen do ulic, za svou rodinou. Nabrat nějaké věci a jít hledat tu, pro kterou by mé srdce zakouslo klidně i sto skřetů!

Osud Středozemě - 11. února 2013 11:38

Eldaron a Leitha – Bílé Město Pomalu vaše koně opouští uličky Osgiliathu a špalír místních obyvatel řídne. Váš průvod vede menší skupinka vojáků se zástavou, poté následuje vaše skupinka a nakonec opět několik vojáků a mezi nimi vozy s Jižany a jejich nynějšími ošetřovateli. Král a královna v tichosti naslouchají řeči korunního prince – bledost Arwen stále nemizí a Aragornovy oči lehce posmutní, když Eldaron promlouvá o nutnosti bránit Gondor a prosadit sporné území za vlastní. Kdo by se těšil z vyhlídky neodkladné války. Zvláštní je ovšem i jejich reakce na Eldaronovo oznámení sňatku – tělo královny se jakoby zachvěje, její oči se krátce střetnou s očima milovaného. Avšak neřekne ani půl slova. Zato Aragorn se ujme slova: „Opatření jsou nutná. Harondor...měl být místem našeho smíření a ne našeho sváru.“ Na chvíli se odmlčí a poté pokračuje: „O všem si promluvíme v klidu a beze svědků,“ přičemž výraz „všem“ zdůrazní, „ještě dnes bude nutné udělat prohlášení, lidé už tuší neklid ve vzduchu.“ Poté se na vás Aragorn ohlédne a se starostlivým výrazem si vás prohlédne: „I my máme nové zprávy.“ Pomalu se blížíte k městu. Víceméně mlčky vjedete branami do útrob bílých staveb a vydáte se s celým průvodemvzhůru k paláci. Ulice lemují lidé, kteří vítají prince květinami a zvědavě okukují jeho doprovod. Vše působí svátečně a radostně. Za branami paláce sesednete z koní. Vůz s Jižany za míří k Domům uzdravování. Jedna z ošetřovatelek v popelavých šatech se závojem, který jí zakrývá vlasy, se na Leithu usměje z vozu: „Nebojte se, paní, o váš lid bude dobře postaráno. Přijďte, kdykoliv se nimi budete chtít setkat.“ Vy čtyři ovšem nyní zamíříte dovnitř paláce. Služebnictvo se vás ihned ujme – Eldaron ví, kde své pokoje může hledat, Leitha je odvedena do pokoje ve stejném křídle, ovšem v jiné chodbě. Okno v jejím pokoji poskytuje krásný výhled přes nádvoří na město, které se svažuje postupně dolů. Když se oba dva osvěžíte koupelí a oblečete se do čistých šatů (Leithe je nabídnuta pomoc služebné, stejně jako šaty – barvu si může zvolit sama, střih je víceméně podobný, tedy dlouhé šaty s delšími nebo zcela dlouhými rukávy), jste pážaty požádáni, abyste se znovu odebrali ke králi a královně. Tentokrát vás ale odvádějí do velkého královského sálu. Sál je podlouhlý, s velmi vysokým stropem, v šedé a bílé barvě. Tlusté sloupy z mramoru drží zdobenou klenbu a mezi nimi jsou sochy gondorských a númenorských vládců. Vzbuzují úctu a obdiv, možná i strach. Jejich slepé oči však nyní nezaujatě shlížejí na dění v jejich vlasti. Několik bílých schodů v čelní části sálu vede k trůnu krále a královny. Oba jsou přítomni a tiše si cosi povídají. Pod schodištěm je několik mužů vkusně oblečených – jde o královy rádce. Jeden z nich si všimne, že vás už pážata přivádějí a upozorní ostatní. Král i královna se postaví a Aragorn se ujme slova: „Gondorští rádci, představuji vám nyní konečně osobně na našem jednání svého prvorozeného syna Eldarona, dědice gondorského trůnu.“ Rádci se princi ukloní a Aragorn poté pokračuje: „Také vám představuji našeho vznešeného hosta, královnu Leithu z jižních zemí.“ Rádci se znovu uctivě ukloní, ale určité rozpaky a zvědavost je mezi nimi patrná. Aragorn dále pokračuje: „Můj syn nepřichází s příznivými zprávami. Už před pár dny se k nám dostalo jeho volání o pomoc. Kníže Faramir poslal své vojáky, aby Eldaronovy jednotky zajistily, stejně jako jejich bezpečný doprovod zpět do naší země. Naši zvědi nám neustále přinášejí zprávy o neklidu na Jihu. Ovšem hlavní příčina toho všeho nám stále uniká. Jižané cosi připravují, mezi nimi se bojuje o moc a mnoho jiných utíká do našich končin a prosí o pomoc. Stejně jako zde královna. Právě ona je prvním člověkem, který byl schopen přivést svůj lid v jednotě. Mnoho národů k nám přichází roztroušených a bez vůdce.“ Poté král otočí svou pozornost na Leithu: „Paní, prosím Vás, sdělte nám, co se ve Vaší zemi stalo a co Vás z domova vyhnalo.“ Poté se i se svou manželkou posadí, rádcové ovšem zůstávají stát (ostatně jiné místo na sezení tam není...:o)). =========================================================== Nyní už můžete psát veřejně.

Osud Středozemě - 11. února 2013 11:39

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Leitha – Bohyně Už při prvním dotyku se zemí cítíš, jak je Bohyně spokojená. Jako kdyby byla vtělená v tobě a konečně se cítila v bezpečí. Přesně takové pocity prý kněžky mívají, protože skrze ně bozi pracují na svém díle. I ty jsi postupně cítila klid, který se vracel do tvého srdce. Bylo zde sice spousta neznámého, ale Bohyni se tento kraj líbil. Prozatím se nijak s tebou nespojovala, ovšem cosi zvláštního jsi cítila, kdykoliv jsi pohlédla na královnu. Ve vašich příbězích se vypravuje, že na Severu a Západě žijí bytosti dlouhověké, nádherné, spjaté se zemí a s přírodou. Jsou prý velmi moudří, ale stejně tak nedostupní. Přestože sis nemohla být jistá, měla jsi dojem, že v královně je jedna taková bytost ukryta. Ale král byl člověk. Sice z požehnaného rodu, jak tvůj otec vždy o gondorských králích mluvil, ale přesto... Tvrdilo se přeci, že tyto bytosti se s lidmi nespojují, protože to přináší jejich zkázu. Bohyně ve tvém nitru na přítomnost královny reagovala také velmi zvláštně – s jakýmsi respektem, odstupem, snad strachem, kdo ví. Sama ses v tom nevyznala, navíc ti Arwen nevěnovala zatím příliš přátelské pohledy, ani toho s tebou příliš nenamluvila. ============================================================= Pokud máš chuť napsat cokoliv ze svého vnitřního prožitku s Bohyní, napiš to soukromě jen mě. Eldarona z toho vynecháme. :o)

Osud Středozemě - 11. února 2013 11:39

Than – Na střeše Zdá se ti to téměř nemožné, ale přesto teplota stoupá. Vlastně s nastupujícím večerem je to horší a horší. Všude kolem tebe se vlní vzduch a ty se snažíš možná i úsporně dýchat, protože to také namáhá. V tom horku téměř nevnímáš ohnivou bolest, která pulzuje v tvém zápěstí, ale to neznamená, že tam není. Kupodivu však bedny kolem tebe jde otevřít docela dobře. Nejsou nijak zabezpečené, nanejvýš obsahují jednoduchou západku, kterou i jednou rukou překonáš. Bohužel jejich obsah je celkem mizerný – našla si jeden nůž, několik jehel, různé kusy látek a podobně. A to se neustále opakuje i v dalších a dalších bednách a bedničkách, kterých je kolem tebe celkem šest. Zdá se, že sem někdo v noci chodí na ruční práce, což ale působí docela divně. V tu chvíli však za sebou uslyšíš šramot. Je ti jasné, že někdo na střechu přichází. Můžeš se pokusit skrýt za plentou, která ti poskytuje sníh. Alespoň na chvíli ti to pomůže, pak už bude záležet na štěstí. Každopádně po chvíli, pokud opatrně vykoukneš, zjistíš, že nevítaným návštěvníkem je malé dítě, konkrétně chlapec ve věku asi osmi až desíti let. Má na sobě dlouhou kutnu a v bocích je přepásaný. Vlasy má ponechané volně, takže se jeho střapaté černé bohatství oslnivě leskne na slunci. Nejspíš se před chvíli koupal. Klučina se opatrně rozhlíží, poté se ohlédne za sebe dolů a nakonec se mu na rtech rozhostí úsměv. Odhopká si k jednomu z okrajů střehy, dá ruce v bok a nejspíš se jen tak kochá. Ovšem pokud se teď otočí, už se mu neukryješ.

Osud Středozemě - 11. února 2013 11:40

Ogmar – Nové vězení Tvé žádosti ohledně pout se panovník jen vysměje a s ním i jeho vojáci, kteří stojí nedaleko. Poté se už vzdálí a ty jsi po chvíli odveden do budovy. Je to už druhý jižanský palác, který jsi za krátkou dobu spatřil, přesto se od sebe docela dost odlišují. Zatímco předchozí byl přeplácaný, veškeré bohatství v něm bylo dáno na odiv, zde jde spíše o promyšlenou a účelovou stavbu. Ano, její majitel je jistě také bohatý, ale potrpí si na strohost a jednoduchost. Navíc jeho palác spíš připomíná vkusnou pevnost. Ještě než zmizíš v budově, pokusíš se trochu čenichat po okolí. Kromě hospodářských zvířat, která ti příliš nevoní, tedy ne moc známě jako rohanský dobytek například, a kromě postupně chladnoucího písku ucítíš ještě něco jiného. Voda! A nejde o tu slanou louži, to jsi si jistý, protože její zápach pálil v nose. Tato vůně je jiná – slibující širokou lenivou řeku, která není příliš čistá, ale nabízí různé možnosti obživy. Tvůj průzkum však končí a ty jsi vtlačen do útrob budovy. Chodby jsou jednoduché, hladké. Ovšem prohlídka tě nečeká, místo toho zavítáš i se stráží do části, která se skládá z mříží a zase jen z mříží. Do jedné z těch klecí zavřou i tebe. A nakonec tě jakýsi stroj zvedne do výše, takže se nepohodlně houpeš. Klec je malá, sotva se tam natáhneš, její dno je sice čímsi vypodloženo, ale ani tak to nebude příjemný spánek. Na nějakou dobu zůstaneš v tmavém prostoru, kde je více takových klecí (a některé z nich se též houpají ve vzduchu jako ta tvá) sám. Postupem času zjistíš, že přinejmenším v nejbližším okolí žádný vězeň není. Místnost je totiž poměrně rozsáhlá a jen spoře osvětlená, takže sice se ti tu a tam nějaká mříž před očima zaleskne, ale její obsah pro tebe zůstane utajený. Po chvilce nudného pohupování uslyšíš zvuky. Jde o kroky asi tří nebo čtyř osob. Nakonec se objeví v jednom rohu prostoru světlo a ty spatříš tři vojáky. Se smíchem vejdou do sálu s klecemi a živě se baví tobě neznámým jazykem. Nakonec jeden z nich ukáže na tebe a znovu se začnou smát. To už se přiblížili k tomu stroji, který tvou novou ubikaci vytáhl do vzduchu. Jeden z nich začne kopím šťouchat do klece, aby tě rozhoupal, jenže tu a tam jeho zbraň sklouzne a nebezpečně pronikne mezi mříže. Toho si všimnou ostatní a napadne je, že ho napodobí. Z tvého ubytování se tak stává menší jehelníček a kopí jsou poměrně ostrá...

Osud Středozemě - 11. února 2013 11:41

Dain – Znovu na cestách Nákupy opravdu byly náročné. Nejenže Saira byla jako každé jiné lidské (i když trochu neobyčejné) dítě a především děvče a toužila po všem možném, především nepraktickém na cestování, ale navíc působila velmi roztěkaně. V jednu chvíli se jí líbilo toto, v druhou toto, ve třetí zasněně sledovala okolí a nakonec posmutněle cákala nožkama ve fontánce v jedné zapadlejší uličce. Ovšem jinou věc nešlo přehlédnout – každou chvíli k tobě Saira přiběhla, stiskla tvou dlaň, rozpustile tě zatahala za vousky nebo tě živelně objala a začala cosi povídat ve své rodné řeči. Jeden by řekl, že má své dny – i trpaslice bývají v určitých obdobích zvláštně rozněžnělé. Ale potíž je v tom, že ona není trpaslicí. Vaše nákupy zabraly téměř celý den a po celou tu dobu nepadlo ani jediné slovo o Galenovi. Zda to bylo dobré znamení nebo ne, to těžko říci. Každopádně když jste se konečně ocitli v kovárně, vpadli jste akorát do večeře. Snad kdyby jsi byl sám, proklouzl by jsi nahoru do své komůrky a ráno by jsi tajně odešel se zanecháním dostatečného množství peněz za vyrovnání pohostinství. Ale v doprovodu Sairy to nebylo možné. Zatáhla tě do jídelny, kde už seděl Laifův bratr Lukas a jeho sestra Anabel (doufám ve správnost jmen). S úsměvem tě oba přivítali a samozřejmě tobě i Saiře nabídli místo u stolu. Podávaly se vařené brambory s vejcem a dušenou šunkou, tedy nic, čím by si snad pohrdl. Saira se okamžitě ujala slova, že zítra odchází společně s tebou, že bude s tebou, protože k tobě patří a tak dál a dál. Až podezřele často zdůrazňovala tvou přítomnost, jakoby to pro ni bylo velmi důležité – potěšující, ale zavazující zároveň. Lukas se jen smál, Anabel se zdála poněkud překvapená, ale nic nenamítala. Nyní jsi také mohl vyrovnat účty se svým hostitelem, ale věř tomu, že on se bránil a nakonec neochotně přijal jen malý závdavek. Večeře celkem brzy skončila – Saira plná dojmů se s tebou opět familiárně rozloučila (ano, to políbení na tvář bylo skutečné) a objetí věnovala i Anabel, která jí nejspíš také přirostla k srdci. I ty jsi se brzy dostal na lůžko a padl jsi únavou. Nákupy byly více namáhavé než přechod hor. Vidina cesty tě však nenechala dlouho spát. Ještě před svítáním jsi byl vzhůru. Dole ve ztichlé jídelně na tebe čekala ospalá Saira a snídaně od Anabel. Poznal jsi to podle toho, že tam bylo příliš ovoce a málo dobrých a podle ní nezdravých věcí. Mlčky jste se nasnídali, popadli věci (Saira si dokonce něco do své ruksaku opravdu zabalila, nejspíš i něco, co jsi neměl vidět) a ztichlým městem jste se vydali k bráně. Když bylo slunce už napůl cesty k vrcholu své denní pouti, město se za vámi konečně začalo zmenšovat. Záleželo jen na tobě, zda jste zvolili hlavní cestu do Edorasu, na které se tu a tam mihly nějaké ty povozy, nebo zda jste se raději vydali stezkami a stezičkami přes různé hájky, říčky, lesy. Saira po většinu doby mlčela a zdálo se, že si fascinovaně vše prohlíží, jako kdyby byla poprvé venku. Ale to mlčení nebylo věčné. „Dajn...?“ ozval se váhavě její hlas, když se opět zdržovala u nějakých pozdně kvetoucích rostlin. „Opustila já Galena?“ dívka se na tebe stále nedívá, ale prstem zkouší, co kvítek vydrží. „Já musela s tebou. Na cesty. Vím to. Poznat kraj a lidi,“ zvedne konečně hlavu, lehce podmračená. Popoběhne k tobě a chytí tě za ruku. „Rozumíš?“ Přemýšlivou podmračenost však vystřídá náznak smutku: „Zapomene na mě Galen?“ Zdá se, že kromě utěšení krále v cíli vaší cesty tě čeká během ní ještě řešení dívčích problémů.

Osud Středozemě - 11. února 2013 11:41

Laress – Noc Vítr, který tě společně s řevem probral, trochu zesílí. Nejspíš k vám dostane nějaké zvláštní pachy, protože tvůj kůň nyní opravdu zneklidní. Přestože jsi na něj mluvil, cítíš, jak se chvěje a nakonec začne podupávat a pohazovat hlavou. Dokonce se pokusí vzepnout, záleží na tobě, zda ho zrovna držíš a jemu se to povede, či ne. To zvláštní povětří však netrvá věčně. Po chvíli ustane a na zem se znovu snese klid. Ten však v zápětí protrhne opět táhlý řev, který připomíná nejvíce bolestivé utrpení. Bude dobré, když koně někde pevně uvážeš, brát ho sebou by byl čirý nesmysl. Nemusíš chodit daleko – stačí jen překonat menší kopeček, křoviska (některá z nich by mohla posloužit jako dobrý úkryt) a nakonec se ti otevře pohled na menší rovný plácek pod vyvýšeninou, na které zrovna jsi. Není příliš dobře vidět, ale přesto rozeznáváš, že na té planince cosi je. A není to malé! Vzrůstem to připomíná medvěda. Černá srst se leskne v měsíčním světle a spolu s ní se tu a tam zalesknou i křídla. Křídla? Ano, opravdu je to připomíná, ale copak něco tak velkého lítá ve vzduchu? Ten zvláštní tvor si nejspíš cosi olizuje – jeho pohyby to připomínají – a tu a tam stále kňučí. A ty si možná vzpomeneš na dávné báje, které se ve tvém kmeni vyprávěli. Byly o Nočním Běsovi – tvorovi, který brázdil oblohu a zabíjel vše živé, aby jim vysál krev. Připomínal lva, šelmu, který se v nejkrajnějších východních končinách dosud objevuje, ale nikdy nepronikla dál do Středozemě. Ovšem na rozdíl od zlaté šelmy, která dovedla vyplenit vaše stáda, měl být tento tvor černý. A měl mít křídla. Nikdo v jeho existenci nevěřil, jen malé děti. Ale teď sis na něj musel nutně vzpomenout. Jenže je tma, dost možná tě tvé oči šálí. Zvíře před tebou sebou cukne. Dobře to podle jeho siluety rozeznáš. A odhadneš, že se dívám tvým směrem. Můžeš jen doufat, že nevidí lépe než ty. Vítr naštěstí ustal, takže by tě tvůj pach neměl prozradit.

Dain - 13. února 2013 16:28

Znova na cestách Lúčenie bolo hádam ešte horšie, ako predchádzajúce nakupovanie. Pozerali na nich tak trochu prekvapene a Anabel na neho vrhla extrémne podozrievavý pohľad. Ako keby Sairu do odchodu nútil. Alebo ešte niečo omnoho horšie a podozrivejšie... No obavy rozptýlila samotná Saira, ktorá vyzerala neuveriteľne nadšená a šťastná, že môže celé dni šliapať niekde vonku s divným trpaslíkom po boku. On sa, prekvapivo, tak veľmi netešil. Pohodlná posteľ, teplé jedlo aspoň raz denne a žiaden strach z divých a divných tvorov, ktorých oči sa zjavujú v okolitej temnote, osvetlené skomierajúcim plameňom. Vidina dlhej cesty ho netešila. Vždy miloval cestovanie a vždy s obľubou hovoril, že na cestovaní je najhoršie práve to cestovanie. Kiež by existoval spôsob, ako sa presunúť do cieľa cesty bez nutnosti celé si to odkrokovať... Ráno vstal ešte pred svitaním. S temným povzdychom sa zahľadel na hromadu batožiny, čo mal v izbe. Keď pred Bitkou piatich armád prišiel Dain zo Železných hôr k Ereboru, každý z trpaslíkov jeho osobnej stráže mal okrem ťažkej výzbroje aj zásoby potravín pre celú jednotku na týždeň. Ten pochod zvládli rýchlosťou priam dychvyrážajúcou. Videl telesnú stráž vladyku z Železných hôr. Obrovskí trpaslíci s obrovskými sekerami, pri ktorých sa cítil... ako trpaslík. A to sa vraví, že Dainova stráž bola ešte urastenejšia... Naložil si všetko na plecia. Hrkal a štrngal ako potulný cirkus, ale nieslo sa mu to pohodlne. Zatiaľ... Zišiel dolu, s tým, že si všetko odloží a zobudí Sairu. Na jeho prekvapenie, tú už našiel klimbať nad misou... Matka mu vždy hovorila, že ak je jedlo zelené, už sa nemá jesť. Na tanieri nebola ani trocha zdravej farby. Všetko zelené. Ale aj tak všetko zjedol... Onedlho na tie raňajky bude spomínať ako na najúžasnejšiu hostinu. Nakoniec vyrazili presne s východom slnka. Prichádzala zima, pomyslel si, možno mali vyraziť omnoho skôr, aby za deň prešli čo najďalej, ale keď videl, ako Sairina pozornosť prelietava ku všetkému možnému (a to ešte ani neboli vonku z mesta!), túto myšlienku zavrhol. Aj keby vyrážali pred svitaním, viac ako míľu naviac určite neprejdú, takže prečo si robiť zbytočné starosti. A vôbec. Ako tak hľadel do mapy a porovnal si vzdialenosť, ktorú urazil od Osamelej hory, toto bude malina. Vlastne, stále po prastarej ceste. Najprv na sever, obísť Amon Dín, stočiť sa na západ a pokračovať popri Drúadanskom lese, ďalej a ďalej až do Edorasu. Možno by sa mohli zastaviť aj pri Halfiriene... ale ťahať Sairu do takého kopca... "Hm?" strhol sa zo zamyslenia na Sairin hlas. "Nemusela si ísť. Si šikovná, si mladá, si priateľská, za dva dni v Minas Tirith by si spoznala viac ľudí a viac krajín, než na cestách so mnou. Nemusela si nikam. Ale som rád, že si išla." Nebude to také jednotvárne, pomyslel si len tak, sám pre seba. Skutočný dôvod si nechcel ani pripustiť... "Ty si fakt myslíš, že by na teba mohol Galen zabudnúť?" zasmial sa. "Keď sa do mesta vrátiš trebárs po desiatich rokoch, nájdeš Galena pri bráne, ako na teba stále čaká." Ja by som si tiež počkal, byť človekom, pomyslel si. Ešteže pod fúzami nebolo vidno, akos a červená.

Canys Taffylee Tripe - 18. února 2013 22:40

Střecha Pomalu prohledávám bedny a vcelku jsem ráda, když najdu nůž. Není to sice nic moc zbraň, ale alespoň už mě tak moc nemrzí zahnutý meč jenž jsem nechala dole v pokoji. Dole? Nejsem si už ani úplně jistá, jakým směrem onen dům zrovna teď je. Co se zbylého obsahu beden týče, nevěnuji mu více pozornosti a nechám otevřené bedny jen tak na místě. Mojí hlavní myšlenkou je v onom momentě horko. To úmorné horko, které cítím s každým nádechem uvnitř plic, to horko, které mě nutí zůstat na této zvláštní střeše. Doufám, že s příchodem tmy se opravdu ochladí, jelikož nevím, co bych dělala kdyby ne. Když uslyším tichý šramot, udělám několik krátkých kroků, jež mne skryjí znovu pod ochranu stinné látky. Je to ovšem více reflexivní reakce, jelikož ihned jak si uvědomím, kde jsem, je mi jasné, že to zrovna moc dobrá skrýš není. Když uvidím, že se jedná jen o chlapce, jemně si oddychnu. Ovšem tato sladká chvíle nemá dlouhé trvání, jelikož jen co se přemístí k okraji ploché střechy, uvědomím si, jak velké nebezpečí pro mne představuje. Pokud se otočí a uvidí mne, a jsem si vskutku jistá, že mne nepřehlédne, jistě mu nebude trvat dlouho, než pozná, že sem nijak moc nepatřím, a dětský křik jistě přivábí nemálo lidí. Stisknu v ruce nůž…polku. Ne, nemohu ho napadnout. Na to je až příliš malý. A pokud bych ho chtěla zabít, stačilo by ho pošťouchnout ze střechy dolů. Pche, co tu vůbec děláš? Nevíš do jakých problémů jsi mě zrovna dostal? A sebe? . Kdybych alespoň uměla Haradsky, mohla bych mu vynadat a něco si vymyslet… Ovšem na takovéto úvahy zrovna není čas. rychlým pohybem si vytáhnu šátek, jež jsem měla omotaný kolem krku, nahoru přes nos, abych alespoň trochu zakryla mou bledou tvář. Plánuji, že ho chytím zezadu za pas, aby nepřepadl přes okraj střechy a přiložím mu ke krku nůž. Nebo bych ho mohla prostě jen omráčit ránou rukojetí…ano, to je dobré řešení, jen se správně trefit a… Najednou, ještě než udělám jediný krok, zarazím se. Sleduji zezadu dítě, jak se hrdě dívá do ulic pískového města a na zlomek sekundy se mi vybaví jedna z mých vlastních vzpomínek. Stála jsem na jednom z vrcholků, studený vítr mě bodal do tváře a z očí i nosu mi teklo. Před sebou jsem měla pohled na zasněžené a zledovatělé skály a jejich těla, jak se schovávala v nízkých mracích. V ten okamžik jsem měla pocit, že jsem pánem celého světa… V tu chvíli mé strnutí povolí, narovnám se z nejisté polohy někoho, jenž se schovával za látkou, do hrdého, rovného postoje. S nově získaným klidem výjdu ze stínu a okolo látky zamířím znovu mým původním směrem. Chlapci bude možná jedno, že je na střeše i někdo jiný a pokud si já nebudu všímat jeho, může se v poklidu nadále kochat dokonalým výhledem. Jsem si ale i vědoma, že může vykřiknout, nebo běžet k vojákům, strážím, nebo svému pánovi, aby jim o mě řekl. Pro tento případ mám pořád v ruce nůž, ovšem držím jej v takovém úhlu, aby nebyl z jeho pohledu viditelný. Mohu se otočit a rychlými kroky se dostat k němu a zakrýt mu ústa, stejně jako ho omráčit, jak jsem původně plánovala. Ovšem na delší honičku nemám v tomto nesmírně nemilém počasí síly a tak by mi nezbylo nic jiného, než se pokusit zmizet alespoň z této střechy dříve, než- li dorazí někdo jiný. To vše o všem zůstává pouze otázkou, když mne mé pevné kroky vedou od místa, jež mi alespoň na chvíli poskytlo v této slunné zemi stín.

Eldaron - 19. února 2013 18:30

Cesta do bílého města Po mých slovech se dívám na reakce rodičů,lehce mne zamrazí když se matka zachvěje a otec pohlédne na mou vyvolenou, a začne mluvit.... V některých věcech není o čem mluvit otče,omluv mne ale rozhodl jsem se.... řeknu tiše a pohlédnu na Leithu na kterou se mile usměji.... Vím že mělo být usmíření ale síla proti které jsme stáli s raněnými, dětmi a starci? Nemožné vyhrát, nemožno ochránit ty jež pomoc potřebovali, přál bych si aby to co ke mne doléhalo nebyl ryk bitvy ale co se stalo přinesou až zprávy zvědů.... Spomalím koně a přejedu vedle Leithy,chytím její ruku a jen vydechnu.... Neboj se má paní, vše se brzy dozvíš.... Citadela Když vjíždíme do paláce, jen se mlčky dívám na sochy předků a po ustájení koní jen uchopím její ruku.... Neměj obavy, a neostýchej se, je třeba jednat, odpočívat budeme později slibuji... s tím se vydám do svých komnat kde se rychle naložím do lázně,chvíli jen relaxuji v horké vodě než se zase vydám abych se oblékl, jako vždy, košile, prošívaná vesta, zbroj, varkoč se znaky království, meč, přilbici si vezmu do podpaží a učesané vlasy nechám volně padat na svá ramena...s tím se vydám k otci jak bylo již určeno a když přicházím a vidím radu, lehce vydechnu, pak se ale pousměji když spatřím svou vyvolenou a radě i rodičům se ukloním.... Můj otče, matko...pánové... přejdu vedle Leithy a opřu volnou ruku o jílec meče, při tom poslouchám co otec říká a po chvíli promluvím, dříve než má vyvolená.... Ač je to vůle Valar, či jen prozřetelnost, to že lid této královny byl přiveden do naší země je dílo lásky našeho muže a jižanské dívky, to ona mne donutil jet do těch končin, musíme jednat rychle, zlo se opět hýbe, ve snech sem viděl smrt a válku, ale snad není nic ztraceno, ještě máme čas, ještě máme čas připravit se na bouři, a pokusit se jí zvrátit, lid ale musí vědět co je čeká, poslední týdny jsou plné chmur, smrt Rohanské princezny, teď hrozící povstání zla, je jen na nás jak se osudu postavíme, ale jedno Vám i lidu slibuji, dokud moje ruka vládne meči, a má hlava vládne rozumem, budu tuto zemi bránit, děj se co děj, raději rozumem než mečem, ale budu bránit to co můj otec budoval po poslední velké válce..Omlouvám se vám má paní, nyní už můžete mluvit....

Leitha - 25. února 2013 17:02

Na koňském hřbetě Během cesty z Osgiliathu nemůžu spustit oči z královny. Snad je to něco v ní – nevím. To, jak zareagují na Eldaronovo oznámení o plánovaném sňatku mě částečně znervózní, částečně i rozesmutní. Vlastně… Co jsem si já bláhová myslela. Že budou nadšení ze sňatku jižanky a korunního prince Gondoru? Pomyslím si hořce a sklopím oči ke koňské hřívě, kterou jemně prohrábnu prsty. Na Eldarona, který zpomalil, aby srovnal krok s mým koněm, se usměju, snažíce se nedat na sobě znát jak moc mne znepokojuje vyhlídka blízkého rozhovoru s jeho rodiči. Na místě Ohromeně se rozhlížím kolem. Tato země je tak jiná a přece mi skrze Bohyni připadá tak známá. Sesednu z koně a jen se usměji na dívku na voze a přikývnu. „Já vím, můj princi…“ Pohlédnu s mírným úsměvem na Eldarona. I tak se ale neubráním jaksi starostlivému ohlédnutí se na vozy, které sem dopravily můj lid. Jakmile postřehnu pohyb ostatních, vydám se za nimi, i když bych nejradši jela do domů uzdravování s těmi, které se mi sem podařilo dovést živé a víceméně zdravé. Palác mi připadá spíše jako bludiště, než jako sídlo, když mě vedou do mé nové překrásné komnaty. Koupel – stejně jako výpomoc služebných – uvítám. O nějakou dobu později už kráčím k sálu. Dorazím jen chvilku před mým vyvoleným. Králi, královně i radě se hned po příchodu ukloním, a trochu nejistě je přejedu pohledem. Neklid posledních dnů na mě doléhá o něco víc, když už nehrozí téměř žádné nebezpečí a o všem se dá jasněji přemýšlet, stejně jako smutek ze ztráty nejbližších a tak asi nepůsobím tak jistě a neohroženě, jak bych si přála. Pak už ale vedle sebe znovu cítím jakýsi pevný bod – Eldarona. S jakýmsi náznakem radosti uvítám, že mluví jako první. Alespoň si to můžu v hlavě srovnat. Zhluboka se nadechnu, když mi předá slovo. Bohyně se mnou… „Děkuji, Eldarone…“ Nepatrně postoupím ke králi a královně. „Je těžké najít slova, kterými bych mohla začít a popsat vám smutek a bolest nad tím, co vše se v mé zemi stalo… Dlouho před tím, než naši nepřátele napadli An Sakal a náš hrad, můj domov, putovali k nám s Gobel Ancalimonu zvláštní zvěsti – a proroci, které je šířili. Mluvili o tom, že Harad znovu povstane, jednotný.“ Musím se trochu hořce usmát vlastním slovům o Haradské jednotě. „A – abych byla upřímná, pořádně nevím, jak se co stalo. Ten den, kdy můj otec padl při obraně našeho království jsem byla mimo hrad, abych složila kněžský slib. Vše jsem se dozvěděla až od těch, které přivedla má matka – od žena dětí, které se zachránily. Na cestu zpět jsme se vydali až po delší době, kdy jsme doufali v klid. Jenže na místo města…“ Bolestně se odmlčím. Potlačím slzy. Nesmím plakat. Na chvíli sklopím oči a zavrtím hlavou. „Nebylo tam nic. Jenom trosky, spáleniště. Má matka zemřela žalem nedlouho po té. Pak jsme se i se zbytkem svého lidu vypravila na cestu sem, během které nám přišel na pomoc Eldaron.“ Zakončím už pevněji a napřímím se v ramenou.

Osud Středozemě - 02. března 2013 12:12

Eldaron a Leitha – Trůnní sál Všechny oči v sále se upřou na Leithu, které král udělil slovo, ale toho se nejprve ujme Eldaron. Jeho slova nejsou nikomu příjemná, ale pravdivá. Rádci si mezi sebou začnou špitat a zneklidněně pokyvují hlavami. Jediný pohyb ruky krále je však utiší, aby mohla promluvit Leitha. Po jejích slovech však panuje překvapené ticho. Po chvíli kupodivu první promluví Arwen: „Tvůj otec byl Osian. Je mi líto tvé ztráty. Jsi statečná a tvá rodina by na tebe byla právem hrdá.“ Král souhlasně přikývne a dodá: „An Sakal nám je známé. Nedaleko leží Amon Eithel, kde žije část našich lidí. Už nějaký čas ovšem od nich nedorazily žádné zprávy.“ Na chvíli se poté zamyslí a pak dodá: „Tedy Gobel Ancalimon je zdrojem těchto zvěstí. Přineste mapu,“ pokyne jednomu z rádců a pokračuje: „Vím, že to pro Vás, paní, není příjemné, ale prosím, kdo zničil Váš domov? Pamatujete si nějaký znak, zástavu, která na místě zůstala?“ Ozve se i jeden z rádců, který položí Leithe další otázku: „Ty zvěsti o jednotném Haradu – o co se opírají? Co ti proroci vzývají? Vaše božstva? Nebo jiné síly...?“

Osud Středozemě - 02. března 2013 12:22

Laif – V zahradách s Arwen Sama Arwen ti pomůže na nohy, když před ní uctivě poklekneš. Snad cítíš stud, v jejích očích však žádné pohrdání nenajdeš. Nechává bez přerušení plynout tvá slova a stěží si mohl postřehnout, že se párkrát nadechla, ale nakonec tě nechala domluvit až do konce. Když jsi však chtěl spěšně odejít, přeci jen tě nenechala tak zmizet. „Laife, nejsem si jistá, že mým slovům rozumíš. Nesmíš se na Naili zlobit. Často si svůj osud nemůžeme příliš vybírat pro dobro jiných.“ Pár ladnými kroky se královna ocitne opět po tvém boku a lehce se dotkne tvé paže: „Dej jí čas, věřím, že to bude ten nejlepší lék.“ Její jemné rty se stočí do půvabného úsměvu, když pokračuje dále: „Jistě ti chybí i tvá rodina. Tvůj stav se natolik zlepšil, že nic nebrání tomu, aby tě naši ošetřovatelé svěřili do péče tvých nejbližších. Však Anabel si bude vědět rady a přítomnost tvých drahých bude tím nejlepším lékem.“ Arwen tvou paži zavine do svého, jako by jsi byl její blízký přítel, a pomalu tě znovu odvádí do budovy. „Ještě dnes tě kočár může odvézt k tvému bratrovi, budeš-li souhlasit,“ prohlásí královna s úsměvem a poté ještě dodá: „Samozřejmě ti ale naše dveře zůstávají otevřené. Budeš-li chtít vědět více o Naili, přijď za mnou.“ Poté, pokud nic nenamítáš, tě Arwen odvede za jednou z ošetřovatelek, která ti pomůže sbalit tvé věci a doprovodí tě k připravenému kočáru. Královna se mezitím už s tebou rozloučí, pokud na ni nemáš další otázky.

Osud Středozemě - 02. března 2013 12:22

Than – Na střeše s chlapcem Porovnání vlastních vzpomínek na dětství s pohledem na toto dítě je poměrně zvláštní proces odehrávající se ve tvé hlavě. Ocitáš se na naprosto cizím místě, v odlišné kultuře, a přesto jsou tu určité podobnosti. Možná i díky zjištění těchto shod působí tvá klidná chůze po střeše velmi věrohodně, jako kdyby si byla jedna z nich. A i když jdeš velmi tiše, nemůžeš být však naprosto neviditelná. Chlapec zaslechne tvé kroky a ohlédne se. Jen se pousměje a jemně kývne hlavou, snad to mělo být cosi jako pozdrav. Chvíli tě sleduje a pak na tebe promluví. Zní ti to jako otázka, ovšem na co se ptá, to nedovedeš ani odhadnout. Jejich jazyk je pro tebe hůř srozumitelný než skřetí výkřiky. Ovšem pokud se ohlédneš, zjistíš, že dítě poodkrylo svůj háv a odhalilo u svého pasu zavěšené cosi, co velmi nápadně připomíná čutoru s vodou.

Osud Středozemě - 02. března 2013 12:22

Dain – Na cestě do Rohanu Stará cesta do Rohanu vedla podél úbočí Bílých hor, jejichž nejvyšší vrcholky zůstávaly celoročně bílé. Z cesty, jejíž prach byl usedlý díky nedávným dešťům, však byl lepší výhled směrem na sever až severovýchod. Výhled do nezměrných dálek. Před vámi se totiž rozprostíraly pastviny, které s dalším krokem blíže k Rohanu byly zelenější a zelenější. Krajina byla mírně vlnitá a pokud jste na nějaký ten kopeček tu a tam vyběhli, mohli jste zjistit, že nejbližší okolí je velmi podobné. Lány a lány zeleně jen tu a tam protnuté jiným odstínem stejné barvy v podobě listnatého hájku. I když se zdá, že Saira tě poslouchá tak napůl ucha, odpoví celkem pohotově: „Ano, ano, nezapomene.“ Její rozumný výraz trochu nesedí k očím, které prozrazují přeci jen trochu nejistoty ohledně jejích vztahových problémů. Mladá dívenka však hbitě změní téma, což je dobré znamení, aby se do jejích záležitostí více nerýpalo: „Kam jdeme? Galen říkal, že do Rohan. Ke králi. Ale proč?“

Ogmar - 05. března 2013 11:23

Obklopen ocelí Všechny pachy, unavenost a nakonec i samotná žízeň, mi mou hlavu zaměstnají natolik, že si sotva nového paláce všímám. Je zajímavé, jak lidé umí odhalit to co chtějí, aby bylo vidět. Trochu přimrznu na místě, když si všimnu kam jsem veden. Klece ? Mám bejt průvodce nebo pes ? Ti hněďáci vědí jak se chovat. Houpání nad zemí není v mém stavu doslova příjemnou záležitostí. Svaly se mí napínají vzteky, když vidím, jak poťouchle se ke všemu ti hněďáci usmívají. Když uvidím, jak se kopí už poněkolikáté dostane skrze mříže a opět mne otravně píchne do nohy zavrčím ještě silněji. Vidím, že v tomhle se hněďáci trochu podobají skřetům. Užívají si se zajatcem a pokoušejí se ho mučit. Nebo...zatím ne, ale mohli by si myslet, že bych si to nechal líbit. Vztekle zavrčím a pokusím se chytit kopí za kousek ratiště (pokud nějaké projde mřížemi tak hluboko, abych jej chytil) pomocí svého silného pazouru a škubnout s ním trochu výše, abych trochu zatřást s mužíkem. Pokud se tak nestane zařvu z plných plic na muže dole, doufajíc, že ho můj hlas zastraší a on vezme do zaječích.

Petr Chaloupka - 12. března 2013 13:57

Když jsme dorazili k říčce, měli jsme s Vlkem za sebou již pěkných pár hodin pochodu. Moje počáteční nadšení začalo pomalu ustupovat pocitu zvláštního napětí. Nevím, jak jinak to vyjádřit, prostě se v tomto lese cítím jako nevítaný host. Vlk to napětí cítí také, drž se u mě blíž než obvykle a je velmi ostražitý. Nevím proč ve mě pohled na říčku vzbuzuje takovou žízeň a nelíbí se mi to. Naštěstí mám v lahvi ještě vody dost, tak jsem nechal napít vody v potoce jen Vlka. Přemýšlím kudy dál. Myslím, že ta říčka je Opletenice, jediný vodní tok, který je na mé mapě v hvozdu vyznačený, ale nejsem si jistý. Chvilku zvažuju své možnosti a rozhodl jsem se vyrazit podél říčky proti směru proudu, ať mám nějaký zdroj vody pořád k dispozici. A stejně si myslím, že mám největší šanci potkat nějakého enta poblíž vody, tak se mi třeba poštěstí. Jen stále nevím, jak bych se při případném setkání zachoval a zda by to bylo vůbec bezpečné..Rozhodně se musím mít na pozoru! S tímto vyrážím dál do kopce podél vody..

Canys Taffylee Tripe - 12. března 2013 21:03

Střecha Když se chlapec ohlédne ,zachytím zvuk jeho pohybu a letmo se k němu ohlédnu, přičemž ovšem zachytím i jeho pousmání. V tu chvíli jakoby se všechno najednou rozplynulo. Nůž, jež držím za tělem, si zastrčím za pas a pozdravím nazpět jemným pokývnutím hlavy. Když promluví, skoro ze sebe vysypu hloupé Co? ale pokud cokoliv, jistě by mi to nijak nepomohlo. Když ovšem poodkryje látku a já uvidím nádobu, instinktivně k němu udělám letmý, malý krok. Neměla bys, nemusí to být voda… slyším v hlavě, ale současně také cítím, jak se mi jazyk lepí k patru a jak moc suché mám rty. Pokud mi opravdu nabízí něco k pití, neměla bych odmítnout, mohla by t být moje poslední šance, než sebou zase plácnu o zem. Pod šátkem se usměju, tak aby, viděl úsměv i v mých očích a zvednu k němu ruku,samozřejmě tu zdravou, dlaní nahoru. Doufám, že význam gest i v této zemi zůstává stejný a že má mlčenlivost nebude příliš nápadná. Nejlepší vývoj situace…dostanu napít, zato nejhorší…klučina vyhlásí poplach. Tak co to bude? říkám si, když tak stojím v očekávání na rovné střeše a doufám, že to můj dokonalý osud nevezme jako výzvu.

Dain - 15. března 2013 09:42

Na ceste Krajina mu trochu pripomínala Dagorlad, keď zliezol z hôr. Na jednej strane večne biele pohorie, na strane druhej nekonečná zvlnená rovina. Lenže, na rozdiel od Dagorladu, tu prevládala zeleň. Bolo síce už pokročilejšie ročné obdobie, ale tráva sa stále spokojne zelenala. Cesta sa vinula uprostred, miestami vyšliapaná, miestami sotva viditeľná. Podľa toho, ako ju používali ľudia z rôznych dediniek, osád, samôt a koniarní roztrúsených naokolo. Trochu mal strach, aby Saira nezabehla niekam do vysokej trávy. V takýchto končinách sa radi držia hadi. Mala síce dobré čižmy (na výbere si dal záležať), ale Hadovi stačí zamieriť tam, kde končia čižmy... Zatiaľ sa ale nič nestalo a okrem nejakého vtáctva, pasúceho sa dobytku (a koní), pár psov a dvoch súložiacich mačiek sa zvieractvo moc neprejavovalo. Každopádne, za zmenu témy bol dosť vďačný. Aj keď, na túto otázku tiež nevedel dať moc odpoveď. "No... Poslal ma tam kráľ Gondoru. Vlastne ani neviem prečo." posteskl si. "Pánovi Rohirrimov zomrela dcéra. Kedysi dávno prišli zo severu, z územia nie tak ďaleko od môjho domova. Stále si zachovávajú zvyky, ktoré si odtiaľ priviezli. Aragorn možno dúfa, že prítomnosť ďalšieho Severana by mohla pomôcť. Trochu utešiť v jeho žiali." Ako to ale mám dosiahnuť, to mi nepovedal, pomyslel si mimoriadne trpko.

Leitha - 15. března 2013 16:04

Sál Arwenina slova mě zahřejí u srdce. I přes všechen strach o můj lid ve mě narůstal i podivný pocit - uvědomění si, že už není nikdo, kdo by mou volbu uznal za správnou, či špatnou, kdo by mi, krom mé bohyně, ukázal cestu. Po otázce krále k němu stočím zrak. Přikývnu. "Máte pravdu, můj pane. Znak, který útočníci zanechali patřil Gobel Ancalimonu." Odpovím, snad pevným hlasem, i když cítím, že se mi ještě teď zachvívá srdce podivným, strnulým chladem, když si na to vzpomenu. Polknu a podívám se směrem, odkud přišla další otázka. "O naše božstvo nikoli. Má bohyně je sice v očích ostatních krutá - ale i milující. Taková proroctví nemohla přijít z řad těch, jenž ji vzývají." Na chvilku se odmlčím, jak vzpomínám na ty řeči, které vykřikovali otrhaní proroci, kteří zavítali až k nám, do An Sakal. "Ti, kteří ty zvěsti šířili mluvili o krvi obětí, která přinese zpět Haradu jeho sílu. Vládci Gobel Ancalimonu tato proroctví dokonce i veřejně podporovali..." Vydechnu a pátravě se zadívám na Eldarona a následně na královskou dvojici.

Laif Dornwell - 16. března 2013 20:46

Náruč (nového) domova S hlubokým povzdychnutím jsem se na paní Arwen zadíval. Pohledem jasně říkajícím "je to opravdu nutné?". I když jsem sám moc dobře věděl, že ona má naprostou pravdu. Možná Naili vážně potřebuje jen trochu času sama pro sebe. Aby se porvala s tím vším co na ni teď doléhá. Moc bych jí chtěl s touhle tíhou pomoci ale ne vždy něco jde tak jak chceme že? Nakonec jsem jen pohodil hlavou a nijak víc jsem neprotestoval. Budu jen rád, když zas navštívím svůj nový domov. A hlavně se těším jak zas jednou povečeřím se svou rodinou. Anabel i Lukas budou nadšení, že mě mají zas doma. Koneckonců jsem jejich malý bratříček. Ani ne tak zdaleka už. Haha! Poušklíbnu se nad tou myšlenkou a pak mě zahrne spousta starostí. Jako třeba to, že se budu muset postarat o kontrolu všeho co mi během cest zbylo. Nejspíše jsem přišel úplně o vše. O meč, o své věci... Pokud to nestrhla divoká řeka nebo to doteď neleží někde v sedle u mého, mrtvého přítele... Nejspíše jsem skutečně přišel o vše. Další události měli hned několik věcí, které mě potěšily. Ale i těch, které mi moc radost neudělali. Byl jsem rád že konečně opouštím tyhle uzdravovací síně. A že na sobě nemusím, po krátkém rozloučení s paní Arwen, nadále cítit její pronikavé oči. Ale cesta kočárem... No, cítím se z toho... Nesvůj. Tohle není pro mě. Kdybych mohl domů dojít po svých bylo by to jistější. Sice si vážím toho, že mi byla cesta takhle ulehčena, ale přeci jen... Nerad využívám takovýchto honosných... Prostředků. Už jen kvůli tomu, že mi to neustále připomínají má... Záda. Tehdy jsem chtěl mít také cosi honosného a skončilo to akorát bolestí a ponaučením. "Achjo. Cožpak jsem nějaký mrzák abych se vozil kočárem? Chodit můžu tak co..." Pronesu si tiše, nabručeně sám pro sebe při pohledu na kočár přede mnou. Stejně to tak jako tak odmítnu. Aspoň si protáhnu nohy během cesty a vychutnám si ten pocit jít si zas svou. Nebylo o čem váhat. Dal jsem vozkovi jasný vzkaz že nehodlám jeho služeb využít, a aby vyřídil moji vděčnost a mé díky. A pak jsem si šel po svých rovnou domů. Bylo mi jedno jestli mi bude trvat cesta klidně půl dne nebo jestli se potáhnu jako šnek. Alespoň si stihnu vše dokonale promyslet.

Osud Středozemě - 01. dubna 2013 22:58

Ogmar – Provokace jižanských vojáků Zatímco jeden z vojáků tě nadále pošťuchuje svým kopím, druzí dva se pobaveně pošklebují a povzbudivě na svého druha povykují. Tvé vrčení a ohánění se je přivádí k hlasitějšímu a jízlivějšímu smíchu. Jenže ty nejsi obyčejný skřet, který by kolem sebe vztekle máchal rukama, aniž by měl šanci na jakýkoliv úspěch. Jsi uruk-hai, skřet, kterému boj bystří smysly. Podobně to cítíš i nyní. Tvé oči zaostří lépe pohyb nepravidelně přibližující se zbraně a najednou tvé paže vystřelí směrem k ní. Můžeš postřehnout, jak voják jen vytřeštil oči, ale už nestačil kopí stáhnout. Byl jsi natolik rychlý, že se ti povedlo rukama zachytit i dřevěné ratiště zbraně. Tvé škubnutí byl opravdu pořádné, takže jsi muže, který byl lehčí než ty a lehčí, než mnozí lidé z Gondoru nebo Rohanu, se kterými si bojoval, na chvíli opravdu vynesl nad zem, ovšem ten se brzy pustil. Vojákovi druzi na nic nečekali a přiskočili ke tvé kleci blíž. Jejich zbraně, taktéž kopí, byly už připravené. Ano, král mluvil o tom, že máš pro něj určitou cenu, ale v očích těchto vojáků to rozhodně důležité nebylo. Nyní už to přestávala být hra. Jedna z možností, jak se bránit dvěma vtíravým kopím, bylo použít zbraň prvního vojáka. Ta stále zůstávala v tvých rukách. Výhody tvých protivníků byly ale stále vyšší. Budeš potřebovat rozhodně originálnější řešení nebo mnoho štěstí.

Osud Středozemě - 01. dubna 2013 22:58

Petr – U Opletenice Po chvíli, co jsi společně s Vlkem pozoroval smaragdovou říčku, která jediná zpívala ve ztichlém lese, jsi dal svému věrnému příteli možnost, aby se napil. Vlk chtivě seběhl s sobě vrozenou ladností k říčce a hltavě z ní začal pít. Velmi brzy tě ovšem doběhl, jen ti olízl ruku a s novou energií tě následoval po vršku stráně nad řekou směrem na sever. Cesta už před vámi nebyla žádná, všechny stezky pohltilo spadlé listí. Země se trochu zvedala, takže jste kráčeli mírně do kopce. Nebyl to ale žádný náročný výstup, jen místní dusné klima jej dělalo trochu náročnějším. Snad v úctě k okolí sis ani nepískal, ani neprozpěvoval. Jen tvé šustivé kroky doplňovaly šum stromů a neustávající zpěv řeky. Po dalším úseku sis ale mohl všimnout, že Vlk čím dál více zaostává. Neustále se zastavoval, zíral na zelenavou hladinu řeky a poté neochotně popoběhl za tebou. A pak znovu a znovu... Nakonec sestoupil lehce ze stráně dolů. Přestože udržoval stejný směr s tebou, byl vždy o trochu níž než ty a tedy blíž k řece. Určitě jsi na něj zavolal, a to vždy zvedl hlavu, trochu neklidně přiběhl blíž, ale nikdy ne zcela k tobě. Takhle se ale nikdy nechoval...

Osud Středozemě - 01. dubna 2013 22:58

Than – Na střeše Na chlapce nejspíš působíš opravdu klidně, protože se ani nepohne, jen se usměje na oplátku a klidnými, naprosto přirozenými pohyby odepne od pasu čutoru a podá ti ji. Když odšroubuješ víko, neucítíš žádný zvláštní pach. Nejspíš tedy půjde opravdu o vodu. Po prvním ochutnání zjistíš, že je velmi podobná té, co znáš. Jen ta v horách je ledová a tato už je trochu zteplalá. Ovšem nyní nejsi v pozici, kdyby si něčím takovým mohla pohrdnout. Chlapec tě chvíli pozoruje, a pak znovu začne mluvit. Těžko říci, co ti sděluje, ale při svých slovech ukáže na domy kolem, jako kdyby popisoval město nebo přinejmenším o něm hovořil. S otázkou v očích se na tebe poté podívá a čeká, zda mu něco k tomu řekneš.

Osud Středozemě - 01. dubna 2013 22:59

Dain – Na cestě Saira se na tebe po tvých prvních slovech trochu překvapeně ohlédne. Nejspíš jí takový přístup k cestě, kterou ti zadal samotný král, přijde přinejmenším podivný. Nic ale neříká. Více jí totiž zaujme to, co říkáš dál. Chvíli mlčí, ale poté přijde další salva otázek: „Jak zemřela? Smí se o tom mluvit? Asi nesmí... Ale proč...?“ Zdá se tou myšlenkou chvíli natolik zaujata a snad do něčeho pohroužena, ale nakonec jen rozpustile zavrtí hlavou a usměje se na tebe: „A jaké je to na Severu? Jsou ti Rohir...Rohirri...ové podobní?“ Roztomilé zkomolení jména přejde nakonec mávnutím ruky, ale ty jistě víš, o kom mluví. „Jde takový smutek utišit?“ zauvažuje nakonec mladá dívka, nyní s pohledem opět do kraje. Možná tě napadne, že nějaký ten boj by byl jednodušší, než řešit otázky přemýšlivého dospívajícího děvčete.

Osud Středozemě - 01. dubna 2013 22:59

Leitha a Eldaron – Trůnní sál S napětím celý sál naslouchá snědé královně. Rádci zanechají svých řečí a jen sledují Leithinu řeč, stejně jako král a čím dál více blednoucí královna. Když Leitha domluví, nastane chvíle ticha, než rádci spustí: „Králi, pane, je to dostatečný motiv k tomu, abychom Haradu vyhlásili válku? Pane, náš králi, musíme se bránit, očividně podporují své lidi a celý kraj proti Gondoru!“ Další a další výzvy, otázky a rady přicházely. Aragorn jen pokyvoval hlavou a poté jedním mávnutím všechny řeči zarazil. V naprostém klidu, který ovšem spočíval jen v jednání, ale ne v jeho očích, se otočil ke své ženě. „Ta proroctví se shodují,“ zašeptala jen bledá královna, dívajíc se na svého muže. O čem mluvila, nebylo ovšem jasné nikomu v sálu. Aragorn se znovu otočil k ostatním, zatímco pohled královny se zabodl do Leithy. „Ano, je to velmi dobrý motiv, ale nemohu vytáhnout s vojskem jen kvůli tomu, jaké náboženství vyznávají. Nejsme ani oprávněni zasahovat do vnitřní politiky Haradu, přestože je mi, má paní,“ otočil se s těmi slovy na Leithu, „vaší ztráty velmi líto.“ „Ovšem haradská vojska na našich hranicích a jejich špehové v Lebenninu a Belfalasu jsou dostatečnými důvody, abychom naše hranice aktivně zabezpečili. Při té příležitosti bude jedině vhodné, abychom zjistili více přímo ze srdce Haradu, ze samotného Gobel Ancalimonu. Náboženské smýšlení lehce přejde do boje....“ Po souhlasných přikývnutích rádců se král otočil na svého syna: „Eldarone, jaký je na to tvůj názor?“

Osud Středozemě - 01. dubna 2013 22:59

Laif – Městem Kočí si chvíli nechce svou práci nechat vymluvit, ale záhadným způsobem ho přeci jen přesvědčíš, aby svůj povoz uklidil. Poté, možná i s lehčím srdcem, opustíš králův dvůr a vydáš se svažující se ulicí směrem k bratrově kovárně. Kráčíš velmi pomalu a v níže položených ulicích, které jsou plné lidí, se musíš opatrně vyhýbat ostatním, protože jakýkoliv kontakt, který zahýbe tvým tělem, ti přeci jen působí dost bolesti. S několika odpočinky nakonec přeci jen dorazíš před kovárnu. Dřív, než stačíš zaklepat, zaťuká někdo tobě na rameno: „To si děláš srandu!“ Hlas zní přátelsky, ale zároveň výhružně. A nepatří nikomu jinému než Anabel, která tě laskavě chytí za ruku, vědoma si tvého zranění, které vylučuje obětí. „Předpokládám, že jsi z Domů uzdravování utekl!“ vyčítavě se na tebe sestra zadívá a vede tě do kovárny, kde tvůj bratr Lucas pracuje. Jakmile vás zmerčí, nechá však kovadlinu a vydá se k tobě: „Bráško, konečně zase na nohách!“ Už už by tě objal, kdyby to Anabel včas nezakázala. A tak tě alespoň opatrně vezme kolem ramen: „Vypadáš líp, než minule...“ Zachechtá se pobaveně, ale slzy dojetí a radosti v očích ho prozradí. Lucas nechá na chvíli svou práci stát a odvede vás do jídelny, kde vám nalije něco k pití a všichni tři poté zasednete ke stolu. Anabel ti vypráví, jak trpaslík Dain vzal sebou tu zvláštní dívenku z Východu na cestu do Rohanu, kam podle přání samotného krále zamířil. A jak jim tu teď teskní jedno gondorské páže, které se tak trochu do roztomilé východňanské dívenky zakoukalo. Poté se zase rozpovídá Lucas, který mluví o tom, jak celé město s napětím očekává návrat korunního prince z výpravy na Jih, prý zachránit nějaké jižanské uprchlíky. „A co ty, bratříčku?“ usměje se na tebe Anabel. „Kde je tvá milá Naili? V Domech uzdravování se od tebe nechtěla vzdálit...“

Eldaron - 08. dubna 2013 15:05

Trůní sál Je mi jedno co na to řekne rada, i to že rodiče zatím nemělo možnost se vyjádřit, ale během dohadů které rada strhne si stoupnu ke své vyvolené a pevně ji stisknu ruku.... Chlad trůního sálu je přijemný, přesto až mrazivě tíživý, vidím pohled své matky a lehce mne rozlazuje jak se dívá na Leithu.... O jakém proroctví mluví má sličná matka? zaptám se jí přímo a zadívám hluboko do očí, do těch něhou a nyní i nepokojem protkaných očí,víc přístoupím k Leithe a poslouchám co řekne otec, přeci jen na něm záleží..... Položte si pánové jednu jedinou otázku....Existuje důvod pro který by měl král vyhlásit válku, je vůbec možné aby jedinec vyhlásil válku? Ne tady nejde o to vyhlašovat války, ale bránit naši zem, a možná i lid z jihu jež trpí pod nadvládou náboženských fanatiků... pronesu pak lehce rozladěn k radě a přejdu ke stolku na kterém rozbalím mapu hranic s Mordorem a Harradem.... Co musíme dělat je hlídat Mordor, to sem již s otcem ale zařídil, doufám že jizdní posli jezdí co chvíli, dále pak Faramir musí víc hlídat své hranice,nedá se víc dělat, musíme zůstat na uzemí které není pro JIžany výhodou, pokud proti nim nevytáhneme s armádou, a to já nechci, byla mi svěřena obrana země, takže povoljte Gondorská vojska do zbraně, zajistěte zásobování, a lidé ať se připraví že mohou být odeslání do bezpečí.... vydechnu tiše a dál se dívám do mapy.... Jak je to s výrobou luků které sem dovezl? Otče? pohlédnu na něj a pak na radu.... Nevyhlásíme Harradu válku, ale vyšleme posli, kteří doručí zprávy jejich vládcům, že jakékoliv překročení hranic Gondoru a Mordoru bude považováno za akt vyhlášení války a dle toho bude Gondor i Arnor jednat! přejdu od mapy ke královně pouště a zase ji chytím za ruku.... A rád bych aby rada vzala na vědomí, že toho je budoucí královna...

Canys Taffylee Tripe - 08. dubna 2013 17:23

Hrozící rozhovor Když mi chlapec s úsměvem podá čutoru s vodou, jen jemně kývnu hlavou, odšroubuji víko, jak šikovně to jen jde, doufajíc, že si nevšimne mého zranění pod dlouhým rukávem košile, jež by mne pravděpodobně učinilo vcelku podezřelou, a pomalu se napiju. Tekutina na mých rtech a jazyku je snad to nejslastnější co jsem v poslední době cítila. Jako déšť v dávno uhynulé poušti…což je vcelku trefné přirovnání pokud vezmu v potaz to, kde zrovna jsem. Dávám si ovšem pozor, abych vodu nepila příliš rychle a také abych jí nevypila příliš mnoho. Když chlapec začne mluvit, je čutora už na cestě od mých úst znovu k ruce, abych ji mohla uzavřít a navrátit. Při jeho slovech zvednu hlavu a sleduji kam ukazuje a jak se tváří, ovšem ne vše se dá jen tak lehko odhadnout a já začínám být v úzkých jen co zakončí svou větu lehce zvýšeným tónem a věnuje mi velice nevinný tázavý pohled. No, hurá, proč ses od Ysmin nenaučila alespoň pár slov? Zvednu ruku a otřu si pusu o rukáv, snažíc se získat alespoň trochu času, než ze sebe vysoukám nějakou hloupost. No, zatím alespoň nekřičí, jen kouká…ty nemluvíš… Usměji se. Nakloním hlavu na stranu a zároveň zvednu rameno ve hravém gestu. Gesto dokončím rychlým podsunutím čutory, stále ještě otevřené. Chlapci nezbude nic jiného, než si ji vzít zpátky a zavřít ji sám, což mi dá pár sekund na to se otočit a vyrazit pryč. Pokud vím, za celou dobu jsem nevydala ani hlásek a s trochou štěstí si bude možná chlapec myslet, že jsem němá. Pokud by za mnou snad něco volal, doufám, že ho odbiji částečným otočením v chůzi a zamáváním. Je mi sice vcelku líto, že takhle odháním někoho, kdo byl ke mně milý, ale všechno se může co nevidět zvrtnout a v tom případě je tedy lepší býti na míle daleko od těch, jež si nezaslouží být do něčeho zataženi. Tím spíše, když ani sami nevíte, do čeho jste zataženi vy. Nezbývá mi tedy nic jiného, než doufat, že tím vším chlapce odbiji a budu moci dále pomalu pokračovat mým předem vytyčeným směrem…i když se to zdá být jen chabým bodem ,když vody jsem dosáhla již teď. Ale kam jinam bych mohla jít?...

Dain - 08. dubna 2013 20:47

Na ceste Stvoriteľ, za čo ma trestáš, pomyslel si zúfalo. "Neviem." To by mohla byť dokonalá odpoveď na všetky otázky, ktoré mu položila. A možno aj na všetky, ktoré mu ešte položí. "Ja len viem, že zomrela. Ako... to neviem. Ale hovoriť sa o tom určite môže. Len opatrne. Slová niekedy prinášajú viac bolesti ako..." Výborne, metafora. Už nevie ani dokončiť obyčajnú hlúpu metaforu. "... viac ako vec, čo strašne bolí. Proste, treba byť opatrný..." Chvíľu pokračoval v kľude. "Rohirrimovia sú ľudia. Nie sú mi moc podobní. Teda, výzorom. Ale milujeme pivo. To len Elfovia pijú víno. Neviem, ako to dokážu." hlavou mu preblesla spomienka na poslednú príležitosť, pri ktorej víno mal. "Víno je pre slečinky." "Každý smutek možno utíšiť. Čas vylieči všetko. A pivo. Mnoho, mnoho piva. Na chvíľu. Ale ako to urobiť, aby kráľov smútok zmizol, to veru neviem. Uvidíme, keď tam budeme. Nakoniec ho možno zo smútku vyliečiš ty." usmial sa. A prečo nie? Akonáhle sa ho začne pýtať tie jej otázky, zabudne na všetko na svete...

Leitha - 13. dubna 2013 13:30

Sál "Celý kraj?" Trochu nevěřícně se podívám na rádce. "Odpusťte, urození pánové, ale připadá vám snad, že by můj lid jejich řečem podlehl?" Zeptám se jich na rovinu. Na chvíli na nich spočinu temně hnědýma očima, než se zpět otočím tváří ke královské dvojici, přes krále, v jehož očích zahlédnu stejný neklid, jaký mám v sobě já, až ke královně, z jejíhož pohledu se mi stáhne hrdlo. I přes to jí ale pohled s hrdě vztyčenou hlavou opětuji, než znovu promluví král. "Chápu, můj pane." Odpovím krátce, ale v mém hlasu zazní stín zklamání. Na chvíli sklopím oči, než promluví můj vyvolený. Trochu nejistě k němu vzhlédnu po tom, co poprvé promluví. To, že mluvil elfsky mi dojde až po pár vteřinách. Potřebuji se prospat.. projede mi hlavou a vydechnu. Jeho slovům naslouchám jen tak na půl, s nejasným dojmem, že se mě to už moc netýká. Do války bych, přeci jen, svým lidem skládajícím se z žen, dětí a starců moc nepřispěla. Duchem se vrátím zpět až když mi opět stiskne ruku, znovu po mém boku. Neubráním se krátkému úsměvu, který je vhodný spíš pro stydlivou dívku, které její milý skládá poklonu, než pro mladou královnu.

Osud Středozemě - 20. dubna 2013 14:02

Dain – U cíle I když tobě možná odpovědi pro Sairu činí potíže, ona sama tě poslouchá přímo dychtivě. Vážně přikyvuje, když jí poučuješ o tom, co dokáží slova, směje se tvým vtipům a narážkám o pivě a víně a se zamyšleným výrazem naslouchá tvým moudrostem o tom, že čas vše vyléčí (nebo ona). Cesta, kterou jste zvolili, by pěšky trvala asi 3 týdny. Trpaslíkovi samotnému možná méně, ale ty jsi nyní nebyl sám. Snad právě kvůli Saiře jsi tu a tam zvolil možnost svézt se – to když vás předjel vůz, který mířil do některých z rohanských vesnic a část cesty jel po vaší trase. Lidé na vozech bývali velmi příjemní, sami vám nabídli, že vás svezou. A pro Sairu to bylo docela hezké zpestření. Zbytek vaší cesty se víceméně nic nedělo – počasí bylo přívětivé, i když stále chladnější rána ohrožovala vaši odhodlanost. Žádné nestvůry, žádní vlci, nic takového. A tak jste už po 14 dnech vystoupali na poslední kopec a před vámi se objevily střechy Edorasu. Nad městem na skalisku se poté tyčil obrovský dům, jehož zlatá střecha vás v odlescích zapadajícího slunce oslňovala svým přepychem. „To je ono...?“ zašeptala téměř posvátně Saira. „Pojď, pojď, Dájn, stihneme to do večera!“ Měla pravdu. Pokud si pospíšíte, budete před soumrakem u bran Edorasu.

Osud Středozemě - 20. dubna 2013 14:02

Than – Útěk Otevřít si lahev nakonec nebylo tak těžké, i když jsi byla poněkud nemotornější než jindy díky svým zraněním. Tak jako tak si tvůj zachránce ničeho nevšiml. Voda byla opravdu čirým zázrakem v tomto pro tebe novém světě. První doušek téměř zmrazil tvé hrdlo a na chvíli jsi měla dojem, že nemůžeš polykat, brzy ses ovšem uklidnila a pár dalších doušků sis opravdu užila. Horší ovšem bylo, když na tebe chlapec spustil svým jazykem. Zprvu se jen usmíval, i když jsi mu neodpovídala, převzal lahev a v klidu ji zašrouboval, jenže když znovu zvedl hlavu a zjistil, že ty už jsi téměř u konce střechy, zareagoval naprosto automaticky. Zavolal. Možná to tvé kroky jen urychlilo, navíc posílená vodou jsi zase cítila více jistoty i v přelézání střech, ale co se stane, když on to tak nenechá? Sice se další volání nekoná, ale při dalším otočení zjistíš, že chlapec běží za tebou. Jeho jistota v krocích je naprostá – zná toto prostředí, vyrostl zde a tak ví, kde je nejlepší střechu překonat. Budeš muset hodně přidat, aby si mu utekla. Tu a tam na tebe chlapec ještě houkne a mává na tebe. Jeho postoj se nezdá nepřátelský, ale pozornost jiných lidí by si uměl získat.

Osud Středozemě - 20. dubna 2013 14:03

Eldaron a Leitha – Trůnní sál „Přinesla jej sem elfka z Lórienu,“ odpoví princi tiše jeho matka, stále užívajíc svůj rodný jazyk. Poté co se Eldaron ujme slova, rada se utiší. Ne vždy souhlasně přikyvují, ale úcta jim velí, aby budoucího krále nepřerušovali. Jen tu a tam si mezi sebou něco sdělí. „Ano, jejich výroba sice má určité obtíže, ale myslím, že naši lidé vyrobí dostatek luků už do týdne,“ odpoví král, zatímco si založí ruce na prsou a obhlíží mapu. Poslední informace, která se vlastně ani netýká válečné situace, však způsobí v sále naprosté ticho. Nikdo nic neříká – rada sleduje krále, král se obrátí na svou ženu a ta ledovým pohledem probodává svého syna a jeho vyvolenou. Mlčení začíná být neúnosné, a tak se nakonec ujme slova Aragorn: „Díky, synu, za tvé cenné rady. Myslím, že nyní není více, co bychom k tomu řekli. Ukončuji tímto poradu.“ Rada rychle pochopí tento signál, aby vyklidila pole, proto starší mužové spěšně opouštějí trůnní sál a jen tu a tam si dovolí nesměle ohlédnout se, co se mezi rodinou a jejím novým členem děje. Ovšem nevidí nic, než čtyři nehnuté postavy. Když konečně sál znovu utichne, vstane i královna k odchodu: „Budu v zahradách.“ Její slova jsou určená synovi, nikomu jinému, to už je jasné z jejího pohledu. Poté Arwen tiše sejde schody a zmizí chodbou na druhé straně. Král se trochu zarmouceně usměje, když zůstanete znovu sami: „Eldarone, měl by si následovat svou matku. A vy, má paní, pokud bych vás mohl prosit, stala byste se mým doprovodem? Rád bych vám ukázal Domy uzdravování, kde nyní přebývá váš lid.“ =========================================================== Sepište reakci na příspěvek – Eldaron se může dostavit do zahrad, kde najde matku na kamenné vyhlídce. Leithu prosím, aby popis vedla jen do odchodu s králem z trůnního sálu.

Laif Dornwell - 21. dubna 2013 20:16

Domov, sladký domov Možná ta cesta na vlastní pěst nebyl až tak úplně dobrý nápad. Ruch, který vládl na ulicích, byl strašlivou překážkou. Dávat pozor aby do mě někdo nevrazil bylo takřka skoro nemožné. Kdykoliv se tak stalo následovala bolestivá odměna. To mám z toho... Au... Že kuju železo když není ještě žhavé. Mihne se mi hlavou načež se jen pobaveně ušklíbnu. Ta moje tvrdohlavost je někdy hrozná. Připadám si jak paličatý trpaslík. Přemýšlel jsem že ta projížďka kočárem by nebyla zas tak zlá. Ale na to už je bohužel pozdě. V duchu jsem se zaradoval, když jsem nakonec stanul před dveřmi nového, rodinného domku. Unaveně jsem se opřel rukama o kolena a lapal po dechu. Pak jsem se ale zas rychle narovnal. Úplně mě zamrazilo po celém těle. Ten vyčítavý hlas vážně nevěstil nic dobrého. Ihned se otočím. Bylo mi to hned jasné. "Sestřičko..." Pobaveně se ušklíbnu a jemně stisknu její ruku. Jak moc mi zas jenom chyběla. "To teda v žádném případě. Jen jsem si udělal malý... Ehm... Výlet. Už konečně můžu být doma." Vysvětlím jí s úsměvem, mezitím co vcházíme do domu. Tam na mě čeká opravdový šok. Bratrovo nadšené zvolání a pohled na horu svalů mířící mým směrem mě vyděsil tak, až jsem udělal pár kroků zpět. V duchu jsem si už představoval jak mě mačká na kaši ve své náruči. "Taky tě rád vidím ty jeden hromotluku." Bouchnu ho s pobaveným úšklebkem pravou pěstí do prsou. Byl jsem rád že Anabel to objetí zastavila. A ještě raději jsem si sednul do jejich společnosti. Vyžádal jsem si něco k jídlu, protože jsem byl hladový jako vlk. Poslouchal jsem pozorně každé slovo, které mi mí sourozenci vyprávěli. Nechal jsem se novými událostmi strhnout. Takže jsem neskrýval svůj údiv ani své nadšení. Obvzláště mi mrzí, že jsem prošvihnul návštěvu trpaslíka Daina. Vážně jsem z toho byl smutný. Chtěl bych si s ním tak moc popovídat o jeho národu nebo i o kovářském řemeslu. Určitě na sobě musí mít zbroj té nejlepší, trpasličí kvality. A co teprve jeho zbraň. Tolik věcí se událo a já to všechno prospal... Postesknu si v duchu. Na jiné myšlenky trochu přijdu až když padne řeč na Naili. Dlouho přemýšlím než odpovím. "Naili je v paláci." Utrhnu si kus chleba a nacpu si ho hladově do úst. "Potřebuje si trochu odpočinout a dát se dohromady." Pronesu zčásti lží, zčásti pravdou. Ani nevnímám jak mi napadá pár drobků na košili. Opráším si je až když vstanu, a přejdu k jednomu z oken, na které se posadím. "A vůbec... Kdy mě provedete po městě? Chtěl bych vidět všechno. Dlouho jsem snil o tom, že se sem někdy podívám." Poohlédnu se po těch dvou a znovu se k nim posadím. Hlavou mi prolétne vzpomínka, kvůli které se s naléhavostí zadívám na Anabel. "A kde jsou mé věci? Co můj meč Anabel? Našla jsi ho někde se mnou? Nemohl se snad jen tak ztratit!" Bouchnu pěstí do stolu a hned na to mi vyskočí na tváři bolestivý úšklebek. Jak mi tupý náraz přejel z pěsti do celého těla. Musel jsem to chvilku rozdýchávat. Než jsem se zas uklidnil. Hned jsem se ale zas zvedl. "Můžu si tady někde odpočinout prosím? Cítím se... Vyčerpaně." Zkusím trošku zalhat. Ale ne moc. Je na tom obrovský kus pravdy. Chtěl jsem jen ležet a přemýšlet. Necítil jsem se jinak nějak moc unaveně nebo malátně.

Dain - 30. dubna 2013 10:57

Cieľ na dosah Bol hrozne vďačný za tých pár príležitostí zviezť sa s náhodnými pocestnými. Nebol unavený, Saira tiež unavene nevyzerala, to nie, priam hýrila energiou. A to bol práve ten problém. A úľava. Akonáhle bola na voze, bola problém niekoho iného. Trpaslík pre ňu okamžite stratil príťažlivosť a zasypala otázkami a roztomilo detským štebotaním kohokoľvek, kto sa na voze v tom okamihu nachádzal. Ako sa volá tá hora, prečo je uprostred lúky ten strom, má nejaké meno, aké dáva ovocie, čo je to bludný kameň, ako sa tam dostal, naozaj blúdi a keď neblúdi, prečo ho teda voláte bludný a nie privalený, kto sa kúpe v tamtom jazierku, ako sa volá táto dedina... Úbohí vozataji, ktorí netušili, aký bič si na seba vlastne uplietli. Saira by sa najradšej spýtala na meno každého stebla trávy, ktoré po ceste videla. A on.. On mohol spať. Pohodlne zababušený do všetkého, čo bolo momentálne k dispozícii. Často z prikrývok trčal iba nos, brada a dlhá drevená fajka. Už mu pomaly dochádzal tabak (ano, presne na ten zabudol v Minas Tirith), ale ten doplní v Edorase. Bol si tým istý... Nakoniec museli ale ten posledný kúsok prejsť pešo. Posledný vozataj zatočil do prvej pastierskej osady, ktorá sa príhodne vynorila za horizontom. Sairu sklamalo, že nevedel jej meno. A on sa iba smial a v duchu ticho vozatajovi závidel. On len tak niekam zatočiť nemohol. Rána začali byť skutočne chladné. Pripravil sa dobre (a dobre pripravil aj Sairu), ale keď fúkalo, nepomáhal ani rozložený oheň. Občas ho práve kvôli vetru musel uhasiť. Teda nemusel, ale asi by vypálil polovicu Rohanu... Predsa sa však dočkali. "Ano, to je Edoras." Prehlásil s dramatickým hlasom niekoho, kto nemá tušenia, či je to skutočne cieľ ich cesty, ale za žiadnu cenu to nehodlá priznať. A vykročil dolu kopcom. A kráčal ešte dlho. Celý deň im siene Edorasu rástli pred očami až nakoniec, vzdajúc náležitý hold mohylám týčiacim sa po stranách cesty, dorazili s takmer poslednými lúčmi slnka k mohutnej bráne do mesta Rohhirimov. "Hm... Budem potrebovať hostinec..." povzdychol si a ak stráže nerobili nejaký obzvlášť veľký problém (alebo naopak, ak neboli príliš vstriecne, keď im ohlásil, čo je, čo tu chce a KTO ho posiela), práve po tejto ustanovizni sa začal veľmi vehementne obzerať. Mal by byť niekde blízko pri bráne, ale kto vie, ako tuná ľudia stavajú...

Osud Středozemě - 01. května 2013 17:45

Dain – Edoras Nevypadalo to, že by zvídavou a upovídanou Sairu mohlo něco umlčet. Ale přeci se něco našlo. Poslední den, kdy položila tu zásadní otázku, zda jde už o Edoras, byla zamlklejší, čím blíže jste byli branám rohanského sídla. Nezdála se smutná, ani vyplašená, spíš tak nějak uchvácená. Občas cosi pronesla o kráse nebo něco řekla nejspíš ve svém jazyce, ale jinak byla ticho a jen sledovala, jak se město blížilo. Konečně se západem slunce se ocitli přímo u bran. Vojáky příliš vaše poslání nezajímalo, i když se poněkud podivili nad doprovodem takto mladé dívenky. Bez řečí vás ale vpustili dovnitř. Hned za branami na vás dýchla vůně koní a sena. Už proto někteří Rohiry ne příliš uctivě označovali za honáky. O ulicích se v tomto městečku mluvit nedalo. Spíš šlo jen o roztroušené větší a menší domky na kopci, ke kterým vedly vyšlapané cestičky. Středem se poté vlnila hlavní cesta, ani ta ovšem nebyla dlážděná, jen pečlivěji udusaná. Ta vedla až na vrchol kopce, kde stála Zlatá síň, nyní ozářená loučemi a hlídaná několika vojáky s chocholatými přilbicemi. Hostinec jste ovšem dlouho hledat nemuseli. Hudba trochu rozvrzaných houslí vás navedla k jednomu z bližších domů, jehož okna v přízemí byla otevřená dokořán a linula se z nich vůně pečeného masa a i ona zmíněná hudba. Dům byl zčásti kamenný, ale jeho vrchní dvě patra už byla dřevěná. Kromě společnosti v přízemí bylo rozsvíceno ještě tu a tam nějaké okýnko v patře. Visící cedule nad vchodem hlásala, že jde o „Hostinec u Koňské hlavy“. Nejspíš nemá cenu ohlížet se po něčem jiném, kdo ví, jestli nějaký další hostinec tu vůbec je. Jakmile vejdete dovnitř, obklopí vás mastné teplo, odér piva a kouře a přívětivé žluté světlo svící a ohně. Pár lidí se po vás ohlédne, ale nepřestanou zpívat a tleskáním doprovázet hráče na housle. Většina osazenstva jsou muži, často světlovlasí a zarostlí, tu a tam najdete jiné a také pár žen. Nic zvláštního a neobvyklého. Brzy se k vám přitočí dívka, jejíž bohatý cop se v osvětlení leskne jako zlato a tváře připomínají dvě jablíčka. „Vítám vás! Posaďte se. Pánovi pivo a děvence trochu vína? Bude se vám po něm dobře spát!“ směje se na vás dívka a už vás vede k volnému stolu. „Vypadá to, že cestujete. Místní rozhodně nejste. Dáte si večeři? Bratři byli dnes na lovu, máme šťavnatý srnčí hřbet, budete se oblizovat!“ Dívka při rychlém hovoru zběžně utře stůl před vámi a poté si svůj hadr opět strčí za pas zástěry, která už pamatuje rozhodně lepší časy. Znovu si vás zvědavě prohlíží a její oči se smějí stejně jako ústa.

Osud Středozemě - 01. května 2013 17:45

Laif – V péči rodiny Být zase mezi svými, to už jsi dlouho nezažil. Po smrti otce si pocítil samotu nejvíce a v dobrodružné cestě s Naili jsi také příliš nezakusil rodinné pospolitosti. Proto to nyní bylo celkem příjemné a nakonec se dalo i lehčeji lhát o tom, co s Naili je. I když lhát... Věděl jsi vůbec sám, co se děje? Stěží. Slova královny byla spíš hádankou, než cennou informací. Lukas byl velmi rád, že tě znovu vidí. A Anabel ho několikrát musela krotit, když tě znovu a znovu toužil rozdrtit ve svém obětí. Dokonce i zprávy o tvých věcech byly relativně příznivé. „Šaty jsem musela vyhodit, nic moc použitelného z nich nebylo,“ omluvně pokrčí rameny sestra. „Ale zbytek byl jakž takž v pořádku. A o meč se neboj, vzal si ho do parády Lukas.“ „Jojo, železo ta potvora naštěstí nežrala, takže meč je zase v pořádku. Těch pár zubů jsem odstranil, je jako nový, podívej,“ na chvíli Lukas odběhne a brzy ti podává krásnou zdobenou pochvu a v ní tvůj meč. Je opravdu v lepším stavu, než když jsi ho měl na cestě. Ovšem už jen vytahování čepele z pochvy tě přesvědčí o tom, že ještě pár dní nebudeš ani šermovat, ani podnikat jiné blázniviny. Tvého dalšího bolestivého výrazu si všimne dobře i Anabel. „Mám ten dojem, že ti bude opravdu stačit jen ta procházka po Minas Tirith. Ovšem ne pěšky jako dnes,“ trošku se zamračí, ale poté se znovu usměje a vezme tě opatrně kolem ramen. „Pojď, ukážu ti pokoj a neboj se, město si užiješ.“ Rozloučili jste se tedy s Lukasem a Anabel ti pomohla do schodů do patra domu. V tmavé chodbičce ti pomohla se zorientovat a brzy tě dovedla ke dveřím do tvého pokoje. Menší okno komůrky vedlo do klidné zahrádky, která byla malinka sice jako dlaň, ale o to snad zelenější. V zahradě jsi spatřil ženu, nejspíš šlo o Lukasovu manželku, a dvě malé děti. Ještě jsi je vůbec neviděl, pokud Lukas přijel na návštěvu za tebou a otcem do Edorasu, ženu na tu cestu nebral. Někdo musel vést obchod a případně obstarávat nové objednávky. Odpočinek byl opravdu třeba a další dny se nesly ve znamení léčby a odpočívání. Anabel se velmi dobře o tvé rány starala a navíc dbala i na to, aby ses pomalu rozpohyboval. Každým dnem to bylo lepší. Lukas se zase postaral o tvoji zábavu. Večer tě nikdy neopomenul vzít do nějaké krčmy, kde ses seznámil s místními muži a vyslechl si spoustu zajímavostí o tomto kraji. Nebylo to vůbec špatné, ale přesto se ti tu a tam zastesklo po trochu klidnějším Edorasu. A samozřejmě jsi poznal i milou manželku Lukase a jejich dva drobky. Byli opravdu roztomilí, ale přeci jen by ti neustále skákali po klíně, což zatím nebylo příliš příjemné, takže si tolik jejich společnost nevyhledával. Uplynul tak další poklidný týden, který ti ovšem utekl daleko rychleji, než doba léčení v Domech uzdravování. Jako každý jiný den si i dnes začal rozcvičkou s Anabel, dnes jste se ovšem podívali na to do zahrádky, protože poslední dny bylo chladno a dnes to vypadalo na jeden z posledních teplých dní. Cítil ses čím dál lépe a Anabel dnes dokonce přiznala, že brzy budeš moci pomáhat Lukasovi v kovárně a začít zase šermovat. Samozřejmě ses na to těšil. „A co potom?“ začala trochu horší rozhovor tvá sestra. „Vrátíš se domů, nebo zůstaneš tady?“ Chvíli se odmlčela, snad sama nad takovou otázkou poslední dobou přemýšlela. „Je mi tu s vámi, bratříčky, krásně, ale asi bych se také ráda vrátila zpátky na východ....“ Ještě jednou ti Anabel masírovala ramena, která si v posledních dnech hodně namáhal. „A vůbec, víš o tom, že prý Naili má odejít z Minas Tirith? Ale nejspíš ti to řekla, že? Půjdeš s ní? A kam vůbec jde?“

Eldaron - 02. května 2013 21:03

Truní sál Na matčina slova jen kývnu, vím dobře že se nyní něčeho obává, ale pak se zase zadívám na radu a otce, přeci jen tady se nyní řeší osud a budoucnost říše.... Pokud to jde, zdovjnásob výrobu, chci aby všichni obránci Minas Thirith měli už tyto luky, a do bitvy jich budu chtít na deset tisíc do budoucna...vím co dákáží, věř mi, od bílého stromu bych s ním ostřeloval Osgiliath... zadívá se na radu a jen jim pokynu na rozloučenou.... Pánové! zase jí stísknu ruku a zadívám se do těch krásných očí, vidím tu obavu a strach co bude, a tak ji pohladím a ať už otec řekne cokoliv, prostě jí políbím na rty.... Ano otče, půjdu uklidnit její srdce, a ty mi dej na mou vyvolenou pozor, snad tě její srdce a odhodlání zaujmou jako mne, a nebudeš se bát proroctví jež mnohdy mají víc výkladů než který je nejčastěji řečen...ty víš o čem mluvím, až si v srdci odložil hraničáře, stal si se králem, a né po tom co si se představil poprvé svým jménem, není to tak? políbím ji ještě do dlaní a usměji se Brzy si tě najdu má paní.... Otočím se rychleji a vydám se do zahrad, rychle přeci jen výraz matky mne bolel, ale doufám že se mi podaří ji uklidnit.... Z čeho má strach má matka, jaké proroctví je důvodem jejího smutku a toho že se na dívku jež miluji nemůže usmívat...?[font color=lime][/font] přejdu k ní a zazadu ji obejmu, stulíc se jí k pasu jako malé dítě.... [font color=lime][font color=lime]Už nejsem dítě matko, a umím čelit svým rozhodnutím, řekni mi co přinesla elfka za zprávy že tě přítomnost jižanské královny v mém srdci tak rmoutí...[/font][/font]

Leitha - 03. května 2013 17:33

Trůnní sál Dalším slovům jen tiše naslouchám, ráda, že je mou oporou alespoň Eldaron. Královnin pohled mě znepokojuje víc a víc - asi hlavně z toho důvodu, že nevím, zda se jí jednoduše nezdám dost dobrá pro jejího syna, nebo je v tom něco víc... Nejistota, má-li to co dělat s tím zvláštním pocitem vzadu v hlavě a na srdci, či nikoliv. "Samozřejmě, výsosti." Odvětím králi trochu roztržitě, jak mě jeho slova vytrhla z toku myšlenek. Královnin odchod jsem vlastně také zaznamenala jen jaksi okrajově, stejně jako svou mechanickou úklonu směřovanou k její osobě - kterou, hádám, stejně nepostřehla. Vědomí toho,. že brzy Eldaron nebude po mém boku mě na chvilku lehce vyděsí. Během posledních dní jsem si na bezpečí, které vyzařuje z jeho náruče tak zvykla... Při jeho polibku překvapeně zamrkám, ale je to jako doušek vody po dlouhé době žízně. Po jeho odchodu se zadívám na krále, s nímž po chvíli zamířím pryč ze sálu. Znovu za svými... Usměju se nad tou vyhlídkou.

Dain - 05. května 2013 11:00

Edoras Trpaslíčie srdce bolo Edorasom mierne sklamané. Všetko z dreva. Po kameníckej a kováčskej práci, ktorou sa mohol kochať v Minas Tirithe... Všetko to drevo... Partia trpaslíkov s dvoma pochodňami by spálila celé mesto na popol aj s hradbami. Pri troche snahy aj s tými mohylami. Ono to vlastne ani nebolo mesto. Skôr... roztrúsené usadlosti obohnané hradbou. Pripomenulo mu to niektoré osady v Železných horách. Rozdiel bol iba v tom, že tie stavali trpaslíci a stavali ich z kameňa a v obrovských umelo vyhĺbených jaskyniach. Ale podobnosť tam bola... Trochu. Keď sa moc zamyslel... No, hostinec našťastie nebol ďaleko a našťastie ani nevyzeral zle. Rozhodne sa z neho linuli vône príjemnejšie ako sušené hovädzie a nejaké tie jablká, čo mu ostávali v batohu. Vošiel cez nízke dvere dnu, slušne pozdravil všetkých prítomných a spolu so Sairou sa s úľavou zvalil na drevenú lavicu. Hluku si pre túto chvíľu nevšímal, bol rád, že môže odpočívať. Kraj Rohirrimov je, aj keď sa to na prvý pohľad možno nezdá, vlnitý. Trpaslík nikdy nejde po rovine, furt je to hore kopcom, dolu kopcom, hore kopcom, dolu... Jeden by z toho dostal morskú nemoc. "Ach áno, pivo, víno aj srnčí chrbát. A na noc samozrejme izbu, ak by sa dalo." usmial sa na hostinskú, hoci, kto vie, či to cez všetky tie strapaté fúzy videla. "Práve sme prišli z Minas Tirith. Bola to dlhá cesta a bude moc príjemné trocha si zapiť, zajesť a dobre sa vyspať." dovysvetľoval ešte dôvod ich návštevy a sám pre seba sa usmial. Kto vie, ako víno zapôsobí na Sairu. Kto vie, či už vôbec niekedy víno mala. Skôr asi nie. Ale to hádam ani nebolo treba. Saira bola opitá životom...

Canys Taffylee Tripe - 06. května 2013 14:12

Útěk Rychlými kroky překonám celou střechu, než si chlapec zvedne hlavu od čutory s vodou. Ovšem mé zbožné přání, aby mne nechal jen tak jít se nevyplnilo, jelikož za sebou uslyším jeho mladý hlas. Neotáčím se a jelikož jsem zrovna u kraje střechy, jen trochu zrychleně přeskočím na další, snažíc se co nejvíce držet můj originální směr. Po několika metrech konečně nalézám chvíli rovného terénu, abych se rychle otočila. Co vidím mne ale dokonale zarazí. Chlapec se očividně rozhodl mne pronásledovat. Pravděpodobně je jen zvědavý, ale v tuto chvíli by bylo opravdu nejlepší ho setřást, což se ovšem zdá, že bude dosti namáhavé. Přidám a snažím se dostat od chlapce co nejdál, aby se třeba rozhodl pronásledování vzdát, ovšem jedinou věc, co mé snažení způsobí je, že chlapec na mne začne znovu volat. Moc se neohlížím, podle výkřiků přibližně vím jak je můj pronásledovatel daleko. Naštěstí kolem zatím nikdo není, ale když sem přišel on, můžou se na střechách brzy objevit i další. Když znovu přelézám z jednoho domu na další, napadne mne jak bych se z této situace mohla dostat. Dobře se rozhlédnu okolo a i když to je velice riskantní, je to také šance se vmísit do davu. Přeci jen tady na samotě musím být velice nápadná. Mezi haldou lidí už to tak bát nemusí. Lezení mám samozřejmě v krvi, ale i tak ještě chvíli po střeše běžím, než si vyberu úžinu mezi stěnami, jež se mi zamlouvá. Rychle strhnu svůj směr a jen co se octnu vedle mezery, bez dalšího ochomýtání do ní vskočím, přičemž vztáhnu zdravou ruku abych se včas mohla zachytit o stranu střechy, stejně jako svůj pád zpomalím oběma nohama, šikovně roztaženýma mezi stěnami. Také doufám, že jen co se v úžině octnu, uvidím nějaká okna, výklenky, plachty, či něco podobného, po čem bych se dostala níž, jelikož i když je to jedna z možností, sjíždět po stěnách jen s pomocí mých vlastních rukou a nohou, nebo s pomocí natočení, nohou a zad, by bylo dosti nepraktické a pravděpodobně by mělo za následek dosti nepříjemné spálení a poškrábání od nerovné omítky. Alespoň bych se tak ale dostala dolů, do jedné z malých uliček, kde doufám zrovna ani nebude moc lidí, abych se následně mohla vmísit do davu, jež jsem při mém příjezdu viděla v hlavních ulicích a možná i najít někoho ze Středozemí, jež by mluvil mým jazykem a mohl mne potencionálně dovést domů. Ovšem to už předpokládám příliš dopředu, když zrovna tak neohrabaně visím na okraji jedné z Haradských střech.

Laif Dornwell - 26. května 2013 14:46

Konec klidných chvil Následující dny ubíhaly lépe než bych čekal vůbec i já sám. Začínal jsem se tady cítit snad i lépe než doma. Pod Anabeliným, pevným okem jsem se ani jinak mít nemohl. Ale bylo vážně příjemné, když mě Lukas sem tam vzal do společnosti nějaké hospody. Bylo úžasné si povídat s novými lidmi a poznávat nové historky a vyprávění. Tohle mi vážně udělalo moc dobře. Pořádná společnost mi chyběla více než cokoliv jiného. A o co se nepostarali lidé z města o to se postarali malí drobci z Lukasovy rodiny. Když opominu ten fakt, že jsem po jejich řádění byl vždy polomrtvý bylo téměř fajn si s nimi tak nějak zaskotačit. Jakmile jsem se tedy vzpamatoval z předešlého setkání. Jen mi to připomínalo, jak jsem se těšil až se zotavím úplně. Vždy mě strašně štvalo že jsem tak neschopný a odkázaný na druhé. Cítil jsem se zbytečně. Měl jsem rád tvrdou dřinu a dobře odvedený kus práce. A teď... Teď tu jen tak sedím v zahrádce a nechávám si masírovat od sestry ramena. Připadalo mi to strašně komické ale je fakt že mi to bylo víc než příjemné. Čím více se mi vraceli síly tím více jsem se namáhal. Abych získal zpátky svůj ztracený temperament po tom všem. Abych mohl zase mávat mečem a třískat kladivem. Jo. Pomyslím si pobaveně v duchu ale je pravda, že mé myšlenky ohledně budoucnosti byli trošičku jinde. Anabel to téma krásně akorát nakousla a tak jsem se nebál jí to říci. Obvzlášť když ona sama chtěla jít dál svou cestou. Copak jí mám znova nechat utéct? "Víš Anabel... Přemýšlel jsem." Začnu opatrně. "Přemýšlel jsem že bych chtěl jít s tebou. Já ani nevím jestli bych dokázal jen tak sedět někde na zadku. Moje srdce je při té představě neklidné jako divoká voda." Pokrčím rameny a tiše se zasměju. Je fakt, že by mě velmi lákalo poznávat nepoznané kraje. Naili by mohla jít s námi. Mohla by utéct od toho všeho tady a zapomenout na ty útrapy a potíže... "Určitě je tam na východě spousta zajímavých věcí a krajů. A taky bych se aspoň mohl přiučit novým způsobům kování. To zní skvěle ne?" Vesele se ušklíbnu. Ale dlouho mi to nevydrží. Překvapeně vyhrknu když mi Anabel oznámí co se děje s Naili. Vyskočím na nohy jako trefený zajíc. "Ona odchází?! Nic takového mi neřekla!" Vychrlím ze sebe zmateně a prohrábnu si rukou vlasy, které mi v poslední době celkem narostli. "Takže ona chce jít někam pryč a nedá mi ani vědět? To má být jako poděkování za to všechno co jsem pro ni udělal?" Kopnu silně do malé bedýnky a téměř okamžitě se s tichým vyheknutím posadím, jak mě rozbolí noha. Přepadl mě smutek. A nenávist. Smutek a nenávist dohromady. Cítil jsem se... Zrazený. Nepošle ani malý dopis s vysvětlením? Co všechno jsme při cestě sem zažili a najednou tohle... Copak už pro ní nic neznamenám? Trápil jsem se v duchu nad stovkami otázek. Ale nakonec mě srdce přinutilo jednat. Jak jinak než horlivě. Popadl jsem svou hůlku, kterou jsem dostal v Domech uzdravování, a vydal se rázně pryč ze zahrádky. "Já tomuhle ještě přijdu na kloub! To by mi Naili neudělala! Určitě je v tom něco víc a já zjistím co!" Pronesu odhodlaně a rychle za sebou prásknu dveřmi. Abych stihl utéct do města dříve, než mě Anabel zase chytí. Přesněji řečeno abych si mohl Naili najít tam, kde jsem ji viděl naposledy. V útrobách králova hradu.

Osud Středozemě - 11. června 2013 15:47
	STOP Nejspíš do 20. 7. ode mě opravdu nic nečekejte. Ale možná tento stav bude trvat jen do 20. 6. Uvidíme.

Drag Oncave - 27. července 2013 23:29

Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu! Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní.

Osud Středozemě - 30. července 2013 14:49
	Potůček zurčí, lesy šumí, slunce svítí a PJ se pomalu vzpamatovává, takže uvažuje nad tím, že to znovu rozjede. :o)

Osud Středozemě - 31. července 2013 23:43

Laif – Nejasná budoucnost Anabel se nad tvými slovy jemně usměje a znovu lehce přitlačí na svaly na tvých ramenou. „Přesně tak, přesně tak. Ani já nedovedu sedět na místě,“ tiše prohodí a na chvíli se zahledí do dálky. Nejspíš sní o svých přátelích, které na východě zanechala. Jenže pak Anabel doslova zmizíš pod rukama. Překvapeně ucukne, když uvidí, jak na její slova zareaguješ. Trochu vyděšeně ucukne a jen letmým pohledem zachytí bedýnku, která letí o kus dál, jak si jí s vervou nakopl. „Ty to nevíš,“ hlesne jen Anabel tiše. Chce ještě po tobě vztáhnout ruku, ale jen letmo cítíš její dotyk. Rychle totiž mizíš po cestičce vysázené plochými říčními kameny pryč ze zahrady. Projdeš chodbou domu a sotva vnímáš rytmické rány Lukasova kladiva. Vzápětí se ocitneš na ulici. Možná si za sebou uslyšel ještě hlas Anabel, ale to už rázuješ rušnou ranní ulicí vzhůru k paláci. Cesta ti přeci jen dá zabrat, především jak se snažíš udržet stálé tempo. Zadýchaný dorazíš k bráně, která je sice hlídaná dvěma vojáky, ale je otevřená. Nejspíš je právě doba audiencí, čas, kdy král úřaduje a přijímá návštěvy. Projdeš nádvořím kolem, dostaneš se po schodišti na další nádvoří a mineš kvetoucí strom. Až se dostaneš před samotné dveře paláce. Dosud tě nikdo nezastavil, ale nyní ti vojáci, hlídající vchod, zatarasí cestu. „Co si přeješ, pane?“ osloví tě ten napravo, zatímco si tě oba bedlivě prohlížejí. Vypadáš nejspíš dost rozrušeně.

Osud Středozemě - 31. července 2013 23:43

Than – Seskok do ulic Zdá se, že chlapec se jen tak nevzdá, proto tvůj plán vypadá jako jediný možný na záchranu tvého života v tomto pro ženy ne příliš bezpečném světě. Najít vhodný sestup do ulice není vůbec těžké. Dokonce se zdá, že jsi opravdu natrefila na klidnější uličku, alespoň co ti první pohled napovídá. Co čert ovšem nechtěl... Tvá ruka byla snad příliš zpocená, snad jsi rychleji jednala, než myslela. Okraje ploché střechy ses nestačila zachytit a malou chvíli si jen tak padala. Možná ti unikl i výkřik, ale byla si dost vysoko na to, aby se dalo ještě jednat. A něco jednalo za tebe. Nepadala si dlouho, protože ihned pod střechou, snad dva metry, byl balkonek. Ten ti zachránil život, jestli se to tak dá říci. Dopadla si sice na nohy, ovšem neudrže si rovnováhu. Samozřejmě sis kecla na zadek a to s takovou silou, že ses zvládla praštit i do hlavy o jeden sloupek balkonku. V tu chvíli se ti zatmělo před očima a měla jsi dojem, že na chvíli ztichlo vše. Ovšem chlapcův hlas tě z toho vyvedl. Slyšela si ho znovu, ale už z dálky. Zněly k tobě i hlasy z uličky, ale nebylo jich příliš. A pak nějaké šustění. Rychle ses ohlédla, ale stále jsi viděla trochu rozmazaně a cítila si lehkou nevolnost. Snad to vše díky nárazu. Přesto se ti příčinu šustění povedlo odhalit. Vstup na balkonek chránilo množství lehkých barevných závěsů, které ti také znemožňovaly pohlédnout do nitra místnosti. Mohla si jen doufat, že je to i opačně. Když jsi pohlédla do ulice a dál kolem dolů, mohla ses také ujistit, že sestup na ulici už by neměl být tak těžký. A chlapce ses snad na chvíli zbavila. Alespoň o něm už nebylo ani vidu, ani slechu.

Osud Středozemě - 31. července 2013 23:44

Dain – V hostinci Dívka se usmála od ucha k uchu, když si ji požádal o pokoj. Vidina zisku ji musela potěšit. „Ano, pane, jak budete chtít, zavedu vás do hezkého útulného pokoje.“ Když jsi ji oznámil, odkud jste přišli, pookřála ještě o trochu více, pokud to ještě šlo. „Tak to jste měli dlouhou cestu. Děvče, divím se, že jsi to ušla. Měli jste počkat na nějaký povoz, každý týden jezdí někdo do města,“ šveholí dívka dál, ale poté se už vzdálí, aby vyřídila vaši objednávku. Saira zatím mlčky sleduje zaplněnou místnost. Její zářící oči nejsou jen odlesk světel, ale i vlastní niterné nadšení a zaujatost. Na rtech jí hraje zvláštní úsměv, chvíli nesmělý, chvíli přímo vybízející. Tu a tam k vám zabloudí i pohled místních. Trpaslíka viděli, takže ty pro ně nejsi takovým překvapením. Ovšem tvůj doprovod, to je něco jiného. Kdo kdy viděl, aby trpaslíka doprovázela mladá dívka? Navíc celkem pohledná? Ano, dalo se říci, že Saira každým dnem rostla do krásy. Její pobledlost lehce ustoupila a tváře nyní měla krásně růžové. Její dříve popelavé vlasy začaly získávat jemný plavý nádech a houstly. Opravdu se měnila. A především místní mladíci si toho bystře povšimli. Dlouho jste sami nezůstali. V mžiku byla vaše obsluha zpátky, ruce obložené. Složila před vás dva keramické talíře, mísu s masem a zapečenou zeleninou a ošatku s chlebem, kde najdete i nůž, který lze použít na chléb i na maso. Následoval ji mladík, který před tebe položil čerstvě načepované pivo a před Sairu pak pohár vína. Bylo červené, takže se dalo očekávat, že Saira opravdu dobře usne. Rohanská červená vína byla známá tím, že byla silná a přímo uspávající. „Dobrou chuť,“ usměje se dívka a s chlapcem zmizí opět směrem k pultu. „Jaké je víno?“ špitla Saira, když pohár opatrně vzala do ruky a k tekutině přičichla. Takže ses nemýlil, opravdu tento nápoj neznala. „To maso voní dobře,“ ohlédla se poté po zvěřině. Jak se zdá, porcování bude na tobě.

Osud Středozemě - 31. července 2013 23:44

Eldaron – V zahradách Tvá matka tě musela dobře slyšet přicházet, ale nic nedala najevo. Až když tvá hlava spočinula v jejím klíně, jemně tě pohladila po vlasech a nakonec ti do nich i vtiskla polibek. „Můj synu,“ tiše zašeptala a znovu tě pohladila. „Strach o dítě zavázal mé srdce a nedovolil mi milovat. Strach o tebe,“ zvedne prsty jemně tvou tvář a zadívá se ti do očí. Ty její jsou zalité slzami. „Naili z Roklinky přinesla z Lórienu zprávu o tom, co spatřila v zrcadle. Viděla tvou krev. Krev, která ti přinesla smrt. Krev, která...,“ hlas Arwen se zachvěl, ale přemohla se a pokračovala dál, „...patřila Jižanské ruce.“ Ještě chvíli si tě matka s bolestí prohlížela, pak spustila dlaň do klína a odvrátila tvář. „Vím. Ty ji miluješ a mé starosti ti přijdou malicherné. Ona však Jižankou je a Jižankou zůstane. A Zrcadlo skrývá vždy možnou pravdu,“ pokračuje tiše Arwen. Její hlas je nyní klidnější, ale o to více je z něj cítit bolest.

Osud Středozemě - 31. července 2013 23:45

Leitha – Domy uzdravování Král se na tebe mírně usměje, nabídne ti rámě a pokud jej přijmeš, tiše tě odvádí z trůnního sálu, ve kterém se pro tebe nyní neodehrála příliš příznivá rodinná situace. Když sál opustíte, ozáří vás na menším nádvoří podzimní slunce. Nejvíce tě asi zaujme strom, který uprostřed nádvoří bíle kvete. Vy ho však minete a zamíříte do boční části, kde za jednou z budov se vám otevře pohled na jinou, vyšší budovu, se štíhlým sloupovím. „To jsou Domy uzdravování,“ vysvětlí Aragorn a přivede tě dál. „Zde se staráme o naše raněné a vyčerpané. Nemusíte se bát, má paní. V rukách našich léčitelů se má tvůj lid jistě dobře.“ Když vejdete, ihned k vám přistoupí žena oblečena v šedých šatech s šedým šátkem na hlavě, který jí jako závoj splývá po zádech. Král jí požádá, aby vás zavedla k tvým lidem. Ona vás tedy tiše vyvede do patra, kde se před vámi nejprve otevře sál a z něj vede několik dveří do dalších pokojů. Některé pokoje mají otevřené dveře, a tak poznáš, že jde o ložnice. Hlavní sál pak slouží něco jako jídelna a společenská místnost. Vše je sice prostě zařízeno, ale velmi čistě a vkusně. Okna jsou dokořán otevřená a pouští do poněkud chladnějších prostor teplý vzduch. Ovšem pro večery tu nechybí krb s připraveným dřevem. Jakmile tě tvoji lidé spatří, ihned se k tobě seběhnou, tisknou ti ruce, líbají tě a provolávají ti s láskou slávu. Král poněkud ustoupí, aby dopřál tvému lidu prostor. Celý výjev přemýšlivě s laskavým úsměvem sleduje.

Eldaron - 01. srpna 2013 00:03

Zahrady Nechám se obejmout i hladit, její dotyky,nyní jsou to dotyky tak jiné, přesto vítané a chtěné, i když to o čem začne mluvit mě spíše bodne jako dýka do srdce,chvíli jen mlčím a zavřu oči,vím jak moc se může o mne matka bát a jak mnoho věcí může to zrcadlo ukázat.... Nevrátil sem se do Středozemě abys mne pohřbila matko,vrátil sem se abych byl s vámi a začal žít normálně,ty to víš, víš to že sem musel odjet do vyhnaství dřív než začala válka, a vím jak moc sme trpěli ale já umřít nehodlám... posadím se a stisknu její ruce ve svých, upřu své šedé oči do jejich a pohladím ji po tváři... Ne vše co zrcadlo ukáže je ale budoucnost, jsou tam i hrozby,a nebo obavy... vstanu a dojdu na terasu ze které jde vidět na Osgiliath... věříš li mne má paní,matko, věř i mé volbě,ta dívka si nezaslouží tvůj chlad, je první kterou sem se odvážil políbit, první pro níž rychle buší moje srdce a je jediná o kterou stojím, věříš li v lásku, v sílu citu, víš že se jí nemohu vzdát, je to jako by ti dědeček řekl že babička viděla v zrdcadle jak otec umře...co by si dělala? Vzdala by ses jeho nebo za něj bojovala, jak vidím jsi tady, i on...co tě vedlo? Víra?Láska? To samé žene i mne, věř že Leitha bude dobrou královnou, a i kdyby měla být mou zhoubou, Valar to tak chtěli,a proti jejich vůli nemůžeš stát ty ani já...prosím tě o jedno, nezavrhuj ji na základě věštby či vidění v zrcadle, je to zrádné vidění v stříbrné vodě vidění... pokleknu před matkou a zase ji políbím do rukou.... Nesuď ji za to že je Jižanka,ne všichni jsou špatní...

Canys Taffylee Tripe - 01. srpna 2013 15:30

Nad a Pod V hlavě mi duní a jen jakoby z dálky slyším volání chlapce. Lehce zvednu ruku k místu, kde budu mít brzy velkou bouli. Ovšem alespoň jsem ze střechy dole, i když bych žádné ocenění za ladnost nedostala. Loket levé ruky přehodím přes okraj balkónku a tříce si své bolavé pozadí se vytáhnu na nohy. Při pohledu na barevné závěsy se mi zdá že se jedna barva přelévá do druhé. Zatřepu proto hlavou, snažíc se odehnat mžitky před očima. Doufajíc, že kdo se nachází na druhé straně závěsu mě nevidí a zároveň neslyšel mé jemné dopadnutí, se nahnu přes balkónek, abych si prohlédla zbytek sestupu a také, co se zrovna pode mnou nachází. Mohla bych sice zamířit do budovy, ovšem otevřené prostranství je mi přeci jen milejší. Chvíli si soustředěně prohlížím ulici pod sebou a lidi, jež se pohybují sem a tam. Současně využiji chvíli relativního klidu k upravení šátku na hlavě tak, aby mi zakrýval obličej. Nechci být v davu s mou bledou pletí nijak nápadná. poté si utáhnu i druhý šátek, jež jsem si dříve uvázala kolem pasu a schovám za něj i nalezený nůž. Následuje ještě několik momentů obhlížení, než se rozhodnu pro tu pravou cestu dále dolů a než usoudím, že je ulice pro můj sestup dostatečně prázdná. Sednu si na okraj balkónu a nohy přehodím na jeho vnější stranu. Pro jistotu si i otřu ruce o látku tuniky, než se zachytím za sloupky a pomalu se spustím o něco níže. Postupuji sice dosti pomalu, zato jsem ale opatrná a jak jen to jde tichá. Tedy alespoň do chvíle, než mi zbývá překonat poslední kousek. Vyhlédnu si dobré místo pro svezení se o kousek níž a pak na další moment zastavím. Ulička je naštěstí docela tichá. Alespoň v tomhle mi štěstí přeje. Poslední úsek se rozhodnu překonat už rychleji a poslední část, asi metr a půl nad zemí, dokončím už lehkým seskokem. Jakmile se octnu v uličce, opráším si ruce o jemnou látku kalhot a pohlédnu vpřed. Mám v plánu vyrazit opačným směrem, než jakým jsem viděla na střechách věžičky. S trochou štěstí se mi podaří přijít na to, kde je v tomto městě přístav. Jistě poputují z jeho směru vozy s nákladem, možná i s otroky, tedy, alespoň v to doufám. Přeci jen to, co mne do přístavu vede je také naděje. Naděje, že na tom místě narazím na někoho od nás, kdo neodmítne vyslechnout zdánlivě žebrácké děvče. Je to možná pošetilá a naivní představa, ale v tuto chvíli je to všechno, co mám. Zhluboka se nadechnu. Tak vzhůru do davu. vykročím shrbená a s pohledem upřeným uctivě dolů, ven z postranní uličky

Drag Oncave - 02. srpna 2013 23:57
	Dobrodružství vytaženo z odpadu, hodně štěstí v obnovování příběhu! Pamatujte, prosím, že pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, dobrodružství bude automaticky ukončeno. Drag Oncave

Osud Středozemě - 06. srpna 2013 10:22

Eldaron – S matkou Tvá matka se do tvých očí dívá s nadějí, s touhou ti uvěřit, ale přesto z její tváře nemizí strach. Mateřský strach. Poté tě jen neochotně pustí a sleduje, jak zamíří na ochoz vyhlídky. Rozhled odtamtud je krásný, navíc podzimní slunce dovoluje tvým očím, aby si viděl do značných dálek. Osgiliath je před tebou jako dlani. Město, které už jednou pohltil černý stín, nyní září jako perla na moři. „Nyní lépe rozumím svému otci,“ odpoví ti tiše matka. „Chápu jeho obavu a chápu, co ho stálo, aby mě pustil za mým snem, za mou vírou,“ slabě se usměje, když se znovu ocitneš u ní. Jemně tě pohladí po vlasech. „Věřím tvým slovům a chci věřit i paní tvého srdce. Nechci ničit tvé štěstí.,“ povzdychne si Arwen. Není sice o tolik klidnější, ale alespoň působí smířeně. „Odpusť mi, Eldarone, mou obavu,“ sklopí na chvíli oči. „Synu,“ osloví tě nakonec opět, „myslíš, že tvá vyvolená opustí pro tebe svou zemi? Nebude se chtít Leitha vrátit do své domoviny? Hodláš ji následovat?“ Její otázka není nijak vypočítavá, jen prostě klade před tebe všechny možnosti, jakými se nyní může tvůj život s Leithou ubírat. „I já jsem opustila svůj život, svůj domov. Ale stojí-li si člověk za svým rozhodnutím pevně, nelituje ho ani v těžkých chvílích, jako je tato.,“ usměje se Arwen nakonec.

Osud Středozemě - 06. srpna 2013 10:23

Than – Hledání přístavu Tvůj sestup na ulici byl opravdu pomalý, ale díky opatrnosti ses tentokrát nijak nezranila. Jen jsi velmi dobře cítila, kde všude už zraněná jsi. Ty menší oděrky by se daly přežít, ovšem nejspíš zlomené zápěstí, které se vyjímalo svým otokem na tvé jinak drobné ručce, tak nějak znemožňovalo, aby ses na jednu ruku spolehla. A to nesmíme zapomenout na pořádnou únavu, která tu a tam tvé nohy takovým způsobem rozklepala, že jsi musela zastavit a v sestupu na ulici pokračovat až po chvíli. Nakonec si ale v prachu uličky skončila bezpečně. A nikdo se o tebe příliš nezajímal. Po chlapci se také zem slehla. Vydala ses tedy určeným směrem a snažila ses nenápadně ulicí procházet, jako kdybys sem patřila odjakživa. Ulička nebyla ničím zajímavá, zaprášené domy, na nichž byly často ke spatření jakési pruhované látky, které se stahovaly nad vchodem jako stříška, někdy i nad některými okny. Tu a tam před domem seděly ženy, zahalené stejně jako ty, a věnovaly se domácím pracím. Ale jinak nic neobvyklého. Ovšem s dalšími a dalšími kroky si slyšela větší cvrkot. A pak ses v tom ocitla. Ulička téměř nečekaně ústila do jiné ulice, která nejspíš patřila k těm hlavním. Byla daleko širší, i zde stáli po stranách domy, ty ale byly různě zdobené, malované a z jejich oken neustále lidé cosi vykřikovali. Ulicí proudili oběma směry davy lidí, zvířat, u zdí domů stáli obchodníci a jednoduše zde nebylo k hnutí. Navíc pořádně nebylo vidět, který směr by byl lepší – domy nahoru do menšího kopce, i dolů. Spousta lidí a všeho možného ti znemožňovali jakýkoliv výhled. Jak teď určit, kterým směrem se dát? Bloudit v tomto městě není jen tak...

Canys Taffylee Tripe - 10. srpna 2013 17:40

Kudy kam Až samotné klesání do uličky mi dokázalo v jak dezolátním stavu se celé mé tělo nachází. Pod stěnou jsem se musela na chvíli zastavit a znovu si otřít pot z rudých dlaní. Na tak cizím místě mě má neschopnost zasáhla obzvláště těžce, už jen protože tam nebyl nikdo, kromě zdi, o koho bych se mohla opřít. Po několika vydechnutích jsem se ale znovu přinutila k pohybu. Ženy před domy, jež i mě všímali asi tak, jako písčitého prachu na zemi, mi dodaly jakousi jistotu, že bych se přeci jen mohla stát nenápadnou součástí prostředí. V tom se přede mnou ale otevřela hlavní ulice a já si opět připadala stejně ztracená, jako předtím. Pomalu jsem vedla své kroky až k rohu ulice a zadívala se na několik chvil do davu. Ze začátku jsem ani já sama nevěděla, co hledám a vnímala jen houfy lidí mířících neznámo kam. Pak jsem si ale musela připomenout cíl mého snažení, jelikož jsem se začala otáčet a pohledem hledat cokoliv, co by mi určilo směr. Někoho, vedoucího ulicí otroky podobně, jako jsme byli vedení já a kapitán. Povozy a košíky s rybami, mořskými řasami nebo solí. Zkrátka cokoliv, co by mohlo být dovezeno od moře. Pokud ovšem ani přes mou snahu nic podobného nezahlédnu, nezbude mi nic jiného, než zkusit mé vlastní štěstí a pustit se do jednoho z proudů v ulici. A tak ,stejně jako když voda teče z hor do řek a moře, vydám se i já nakonec směrem dolů z malého kopce, doufajíc, že mne nakonec dovede k místu, z něhož budu o něco více moudrá, než z pouliční tržnice.

Eldaron - 13. srpna 2013 08:01

S matkou Když mé oči konečně opustí město přede mnou, tiše se usměji když ke mne matka dojde... Asi sem v tomto po vás, ani ty, ani otec by jste se nevzdali jeden druhého, jak bych tedy mohl já? Když mi to Valar dali do vínku po vaší krvi? oči na chvíli zavřu, je zvláštní cítit ten rozdíl, je to tak jiné když mě nyní hladí, přesto mému srdci milé, a moc,přeci jen, je to pohlazení z čiré mateřské lásky a starostlivosti.... Kdo ví,třeba jednou něco podobného budu řešit s tvými vnuky či vnučkami... usměji se vlídně,černé vlasy mi přepadnou do tváře a tak si je upravím a vezmu její ruce do kterých ji políbím.... Vím matko že mi nechceš stát ve štěstí,a že tě děsí proroctví, ale uvidíš že sem si vybral dobře... nabídnu ji své rámě a vykročím zpět k paláci.... V otázkách kde budeme žít, to nechám na ní, zatím není mou ženou, ale můžeme být chvíli zde a chvíli v Harradu, snáze tak tu zemi pochopím, a semknutí obou národů nám jen prospěje, mi je máme co učit, a oni mají co učit nás, je třeba přestat hledat rozdílné ale sjednocení, pro klid obou zemí, pro to aby se zažehnalo válce, pro posílení jak vojenského tak obchodního ducha země, což mi připomíná, že se musím začít starat a znovuvybudování hlavní města Arnoru.... vydechnu, náhle na mě zase dopadnou ty povinnosti veleprince v celé své tíze.... Až ji poznáš, bude se ti líbit, je to dobrá a silná dívka jež jí osud vzal rodinu a přesto vede svůj lid navzdory všemu a všem...

Laif Dornwell - 18. srpna 2013 12:32

Zpátky za zdi králova sídla Ani na chvíli jsem se nehodlal zastavit, nebo si dopřát oddychu. Byl jsem hnán zpátky, odkud jsem před pár dny přišel, jako kdybych měl za zády divoký vítr. Ani jsem nad něčím takovým nepřemýšlel. Hlavu jsem měl jako úl plný divokých včel. Až to začalo být sem tam nepříjemné. Jak se to všechno seběhlo rychle rozbolela mě z toho trochu hlava. Co musí člověk udělat aby se mu dostalo odpovědí? Zeptám se v duchu sám sebe. A nemůžu rozhodně říct, že by mě nějak těšila myšlenka, že ode mě Naili jen tak uteče. Co jí brání v tom, zmínit se o svém odjezdu byť jen několika slovy? Kdybych chtěl někam naléhavě odcestovat já určitě bych jí poslal alespoň psaní. Má tohle všechno snad takovou důležitost, že by to mělo být utajováno? Tak jako tak si chci s Naili aspoň promluvit. Pokud má odjet nadobro pryč chci se s ní minimálně rozloučit. Rázně, odhodlaně pokývnu hlavou a snad ještě trošičku zrychlím krok. To, jak snadno jsem se dostal na nádvoří s bílým stromem mě až udivilo. Žádné zastavování od stráží, žádné zdržování... Bylo to překvapující. Ale byl jsem rád že jsem měl volný průchod. Dočasně. Čekal jsem že dříve nebo později bude muset proběhnout nějaká kontrola. Udýchaně se před dvěma vojáky u vchodu do paláce zastavím. "Já..." Zalapám zhluboka po dechu. Musím ale pozvednout ruku, aby mi dopřáli chviličku než naberu nový dech. Ty schody mě jednoho dne zničí. "Já... Bych si potřeboval promluvit... Se vznešenou Naili, prosím." Promluvím konečně o důvodu své návštěvy a už se zas postavím a narovnám. S rukama v bok si i já přeměřím oba vojáky a skutečně neskrývám svou nervozitu a své rozrušení. Přešlapuji nervozně na místě, nevím co dělat s rukama... "Mohli by jste jí vzkázat že Laif Dornwell žádá o slyšení?" Prosebně těkám pohledem z jednoho na druhého.

Dain - 19. srpna 2013 21:13

V hostinci Srdečne sa zasmial. "Dlhá cesta? Moc príjemná prechádzka. Obaja máme za sebou už omnoho horšie cesty." odpovedal hostinskej a predstavil si jej cestu z Juhu a svoje trmácanie divočinou Severu. "Povozom by sme sa sem nedostali ani do ďalšej jesene, pár sme ich po ceste stretli a veru, moc sa neponáhľali." Hostinská sa zasmiala, zamumlala čosi o skazenom pive a lenivých kočišoch a odbehla. Našiel si nejakú pohodlnejšiu pozíciu na stoličke a zadíval sa na Sairu. Cestovanie jej kupodivu urobilo moc dobre. Neprirodzená bledosť Vidoucí sa pomaly vytrácala. Mladé telo si veľmi dobre poradilo so všetkými tými útrapami a kamennou diétou (doslova). Možno by mal ďakovať Aragornovi. Ruky kráľov sú rukami liečiteľov... A Saira zatial sledovala všetko, čo sa na okolí šustlo. Celkom nový fascinujúci svet, čo sa jej odvíjal pred očami. Rohirrimovia vyzerali trochu inak ako Gondorskí. Plaví, menší, ale mohutnejší v ramenách, šaty nie toľko zdobené, iné spôsoby, iná reč, iba obdivné pohľady mládencov boli univerzálne. Premýšľal, koľko jej bude trvať, než zabudne na Galena a nájde si nejaký iný objekt svojej náklonnosti. Vytiahol si fajku, napchal ju tabakom (zásoby sa mu zase povážlivo zmenšovali), pripálil si uhlíkom z kozuba a štamgasti veru čumeli, keď žeravý uhlík so stoickým pokojom chytil do prstov, položil na komín, pár krát zabafkal a vložil späť do pahreby. Našťastie na jedlo nemuseli čakať dlho. Až keď uvidel všetky tie dobroty, uvedomil si, ako moc je hladný. Slušne poďakoval, dúfajúc, že si obsluha nevšimla slinky v kútikoch jeho úst. Pomaly zatiahol z fajky, vypustil zopár krúžkov a uchlipol si z piva. Chvíľku hodnotil, uznanlivo pokýval hlavou a napil sa hlbšie. "Víno je... Víno je neopísateľne, to musíš skúsiť sama. Sladké aj trpké, kyslé aj horké, ovocné aj kvetinové, vo víne nájdeš všetky, niektorí vravia, že aj pravdu. Ja sa ale oveľa radšej pozerám do piva." zasmial sa. Dobrá nálada z neho len tak sršala. Vlastne mal pred sebou všetko, čo správny trpaslík potrebuje. Fajku, pivo a večeru. Vzal nožík, ukrojil z mäsa hodný kusisko (Sairine hladné oči ho napäto sledovali) a odložil ho trochu bokom. Pritiahol si Sairin tanier, naložil na neho kopec zeleniny, odrezal jej kus chleba (v očiach sa jej takmer objavili slzy, ako sledovala odkrojené mäsko, očividne určené niekomu inému), chlieb natrhal na pekné úhľadné kúsky tak akurát do pusy a... A navrch toho všetkého jej dal ten odkrojený flák a s anjelským úsmevom jej to všetko podal. Teda, nakoľko je možné pre zarasteného trpaslíka vypúšťajúceho dym na všetky strany možné vyzerať anjelsky... procedúru zopakoval aj pre seba, pozdvihol pohár a zahľadel sa Saire do očí. "Na zdravie, dobrú chuť a nech ti nezabehne" pripil si s ňou a pustili sa do jedla. Čo sa dialo potom, to závisí len od toho, ako Saire zachutilo červené Rohanské...

Osud Středozemě - 20. srpna 2013 15:52

Than – Přístav Chvíle klidu ti opravdu prospěla – možnost vydýchat se, zastavit svou trochu točící se hlavu a zorientovat se, to vše ti pomohlo uvědomit si, že určité věci ti na ulici opravdu mohou napovědět. Například ta zvláštní zvířata, která byla trochu větší než koně, byla zbarvená jako písek, neustále přežvykovala a hlavně měla na zádech velký hrb. Právě tato zvířata proudila ze zdola nahoru naložená a zpět bez nákladu. Neplatilo to tak naprosto vždy, ale většinou to tak bylo. Stejně tak zástup s otroky, kteří byli k sobě vzájemně přivázáni, aby se nikdo z jejich řady nemohl utrhnout. Tak jako tak – jít z kopce ti nakonec bylo i příjemnější. Přesto si ale nemohla postupovat rychle. Prodírat se mezi lidmi nebylo jen tak a bylo lepší si trochu dávat pozor, aby do tebe každý hned nevrazil. Když se to stalo, bylo to pro tebe dost bolestivé. Chvílemi si měla pocit, že tě snad bolí každá část těla. Jednou z nevýhod ulice oproti střechám byla její prašnost i určitá možnost, že by se ti přece někdo mohl všimnout. Naštěstí se ale tak doposud nestalo. Velkou výhodou ale bylo, že zde nepražilo takovou silou slunce. To totiž pomalu klesalo a ozařovalo domy, které tak vypadaly celkem útulně. Snad kdyby to nebylo město plné nepřátel, mohla by ses tady cítit i celkem dobře. Ale hory jsou hory. A jejich drsnost ti přeci jen možná chyběla. Nyní jsi tomu slunci kráčela vstříc. Věděla jsi tak alespoň, že jdeš na západ. A právě ve chvíli, kdy se celý zářící kotouč objevil před tebou, jsi spatřila i obrovskou třpytící se plochu. Byla tak rozlehlá, že jsi nebyla schopná dohlédnout na její konec. Ovšem pohled to byl nádherný, přestože trochu oslňující. Asi jako když nějaká bájná elfská královna rozprostře po louce svůj zlatostříbrný plášť. Nyní tě čekal poslední úsek nejprudšího kopce dolů, který jsi zatím za svou cestu potkala. Lidí neubývalo, ale tvůj cíl byl nyní jasně před tebou a snad to ti dodalo sil. U břehu jsi totiž spatřila velmi dobře obrovské lodě, většinou se složenými plachtami, ukotvené u členitého mola. I na molu a v jeho blízkosti se to hemžilo lidmi. Ale co budeš dělat, až se dostaneš do blízkosti? Jen tak se vkrást na loď? A co když se nebude vracet do Středozemě? A je možnost, že tu bude kotvit nějaká loď, která by byla obsazena někým jiným než Jižany? Nemáš na zaplacení cesty, neumíš jižanský jazyk a jsi v jejich očích jen něco podřadného, jak jsi už měla tu čest postřehnout. A poslední otázka – co Frin? Možná dosažení tvého cíle nebude nakonec úplným koncem, ale teprve začátkem celé cesty.

Osud Středozemě - 20. srpna 2013 15:53

Eldaron – V zahradách Minas Tirith „Tvé myšlenky jsou krásné a velkolepé,“ usměje se na tebe zase klidněji tvá matka. „Čeká vás oba ale hodně překážek, než budeš moci říci, že jsi uskutečnil snahu oba národy spojit. Ne každý bude mít touhu tvé myšlenky podporovat. Jak mezi Jižním národem, tak mezi lidmi.“ „Věřím, že se mi zalíbí. Už kvůli tobě,“ pohladí lehce druhou rukou tvou paži. „Cítím z ní cosi tajemného. Jakási síla země z ní k mé duši promlouvá.“ Je zřejmé, na co tvá matka naráží, sám jsi měl tu čest, aby si poznal část ze schopností své vyvolené. A mnoho z nich ti ještě mohlo zůstat skryto. Když dojdete opět ke vchodu do paláce, ještě na chvíli dovolí Arwen, aby její tvář skryla starost. Zastaví tě a oběma rukama se dotkne tvých paží. „Eldarone, můj synu, co přesně tě nyní očekává? Budeš s ostatním táhnout na Jih, aby si zjistil pravdu o proroctví? Ptám se tě jako matka, ne jako tvá královna.“ Její oči působily více vyrovnaně, přesto neskrývaly starost, ale také dlouholetou moudrost a mírnost. Věděla, že tě nemůže zastavit, ale bylo by vhodné ji připravit na vše. To si zasloužila.

Osud Středozemě - 20. srpna 2013 15:54

Dain – V hostinci Nezdálo se, že by Saira byla nějak příliš rozumná z toho, co si ji o vínu pověděl, ale rozhodně to vzbudilo její zájem, takže rudou tekutinu sledovala téměř s posvátným údivem. Zdála se lehce omámená už jen ze všech těch dojmů, světel, hudby, křiku a teplého vzduchu. A když jsi před ní položil talíř plný jídla, mohl by si říci, že její oči doslova hltaly vše, co si připravil. „Děkuji, Dájn,“ zašvitořila opět více se svým přízvukem a už se zdálo, že se pustí do jídla, ovšem poté se uculila a přesně, jak ses činil sám, i ona si podala blíž tvůj talíř a nabrala ti zeleninu, ukrojila ti chléb a nakonec zručně odkrojila i kus šťavnatého masa. Vaše porce se příliš neliší, co se týká vzhledu. Saira velmi věrně zopakovala tvé servírování, jen chytře přidala více masa a ubrala zeleniny. Nejspíš tušila, co ti bude chutnat více. S hrdým úsměvem ti talíř podala, přiťukla si s tebou a pak už svou večeři nenechala čekat. Ani nevíš, jak je to možné, že to do štíhlé dívky tak rychle padalo a ještě rychleji v ní mizelo víno. Velmi brzy ji děvečka dolévala pohár podruhé, zatímco Saiřiny oči zářily jako dva ohníčky. Když si naposledy olízla prsty po posledním kousku masa a na talíři nezbyla ani kulička hrášku, znovu se napila vína a nechala v poháru jen po dně. Zdála se stále čilá, ale usmívala se více než jindy. Tak nějak zářivěji. Ten úsměv nenechal okolí dlouho chladným, protože velmi brzy se k vašemu stolu přitočil mladík se šibalským pohledem. Vyzařovala z něj sebejistota a možná až lehká namyšlenost, přesto působil vcelku sympaticky. „Dobrý večer, pane!“ oslovil mladík nejprve tebe a poté sklonil hlavu i před Sairou. „Můžu vzít do kola vaši...,“ snad chtěl říci dceru, ale nejspíš mu došlo, že to je nesmysl, chvíli proto zaváhal, než se opravil, „váš doprovod?“ Už dávno ti nevěnoval žádný pohled, ale sledoval jen rozpálenou tvář Sairy, která se na něj stydlivě, ale přesto potěšeně usmívala.

Naili - 20. srpna 2013 15:54

Nečekaná návštěva Laif Těch pár nezbytností už bylo sbaleno. Ani nevím, kde jsem přišla k tomu cestovnímu oblečení, které bylo tak obnošené, ale přesto znovu pečlivě vyspravované. Jako bych procestovala více, než se zdá. A snad cestami, kde šlo o život... Paní Arwen mi příliš neřekla.. Její pohled byl starostlivý, ale také trpělivý. A já se neptala. Už tolik toho udělala... Toužila jsem opět spatřit domov. Svět lidí mi nyní přišel tak vzdálený. Téměř jsem nerozuměla svým myšlenkám z dob, kdy jsem pobývala s rodiči v Roklince. Z dob, kdy jsem toužila se setkat s lidmi, kdy jsem toužila jim porozumět, jejich zapálení pro život, jejich srdci. Ale nyní, nyní se něco změnilo... Na dveře mé komnaty někdo zaklepal. Jako střela jsem vstala z lůžka a když jsem ovládla svůj úlek, dovolila jsem dotyčnému vstoupit. Bylo to zdejší páže, které mi oznamovalo, že mě chce spatřit jistý Laif Dornwell. Překvapeně jsem se chlapce zeptala, o koho jde. On mi jen oznámil, že je to bratr kováře z města. Co mi takový muž může chtít? Nerozuměla jsem tomu, ale přesto jsem neměla to srdce ho odmítnout. Svolila jsem proto a vzkázala chlapci, ať toho muže přivede do severního pokoje. Tušila jsem, že tam budeme mít klid. A ať už mi chce říci cokoliv, nikdo nás nebude rušit. Naposledy jsem se ohlédla po pokoji, zkontrolovala zavazadla, která mi za chvíli odnesou, a poté už jsem si vzala cestovní plášť. Ihned po tom rozhovoru už stejně na mě bude čekat připravený doprovod. Nebylo už příliš času, proto jsem spěšně pokoj opustila a vydala se směrem k pokoji, kde měl čekat i Laif. Jak jsem se ke dveřím blížila, má nervozita stoupala. Když přede mnou pážata otevřela menší křídlové dveře, kývla jsem jen na ně, ať nechají otevřeno. Necítila bych se dobře být zavřená sama s mužem, natož s člověkem. Pak jsem vstoupila a ocitla jsem se v menším sále, který byl poněkud chladný, ale nabízel přenádherný výhled na vzdálené hory a čisté podzimní nebe. V místnosti toho příliš nebylo, jen několik křesel kolem krbu, poté menší stůl a u něho znovu několik křesel a nakonec menší knihovna. Nad krbem se vyjímal velký obraz Osgiliathu a tím končila veškerá výzdoba. Mé oči ovšem vyhledali něco, tedy někoho jiného. Šlo o urostlého mladého muže, jehož světlé vlasy se ve studeném pokoji zvláštně vyjímaly. Jeho rysy byly poněkud tvrdé, ale nyní naplněné spíše nedočkavostí a rozrušením. A když se jeho zvláštní oči setkaly s mými, nemohla jsem se zbavit zvláštního dojmu, že ten muž přede mnou nestojí poprvé. Chvíli mi proto trvalo, než jsem cokoliv řekla, překvapená sama svým dojmem. Ne, ne, to je nesmysl.. Ozval se nakonec rozum a já lehce sklonila hlavu, abych muže přivítala. „Jsem Naili, pane. Přál jste si se mnou mluvit?“

Laif Dornwell - 20. srpna 2013 16:45

Dvě duše, dvě cesty Naili Byl jsem netrpělivý. Hodně netrpělivý. Srdce mi div nevyskočilo z hrudi. Musel jsem chodit po místnosti, jako když sup krouží nad skomírající obětí. V hlavě jsem si pokládal jednu otázku za druhou. A hned jsem ji zamítal, aby uvolnila místo té další... Mám strach. Přiznal jsem si v duchu již poněkolikáté. Ač nevím vůbec z čeho. Cítil jsem se... Hodně divně. Kdybych alespoň tušil... Nebo rovnou věděl. Ale co můžu vědět? Až po chvíli se dveře zas otevřeli a já konečně spatřil tu známou, milovanou tvář. Byla pořád krásná jako vždy. Udělal jsem k ní pár kroků. Úsměv mi ale téměř okamžitě zamrzl. V jejích očích bylo cosi... Neurčitého. Dívala se na mě tak zvláštně... Jako na nějakého, úplného cizince. Ani se neusmívala, v jejích očích netančili divé jiskřičky jako kdysi... Místo toho jsem z nich cítil bodavý mráz, který se do mě zarazil jako dýka. Tu nejhorší předtuchu podtrhla i uvítací slova. Navenek jsem nic moc znát nedal, ale v nitru mě strašlivě bolelo srdce. Takže na mě prostě zapomněla? Vymazala mě z hlavy i ze svého srdce... Jen tak? Zhluboka, tiše jsem si povzdychl a zajel si pravou rukou do vlasů. Ale ne... To jenom já jsem totální idiot. Jak jsem si mohl vůbec dělat naděje?! Vždyť je to elfka! A já nejsem víc než... Pitomej kovář. Zavřel jsem oči a musel jsem se hodně přemáhat, abych nepropadl smutku a zoufalství. Já doufal... A věřil. Byl jsem naivní jak malé děcko...! "Já..." Nadechl jsem se k odpovědi ale měl jsem v krku knedlík, který mi nedovolil říci cokoliv dalšího. Stálo to hodně sil, zachovat si pokud možno čistou mysl. "Jen... Jen jsem se s vámi chtěl rozloučit, urozená paní." Pronesu nakonec lehce přidušeným hlasem. Po chvilce váhání si z krku strhnu i svůj kovový přívěsek. Kladívko položené svisle na kulatém štítu. Ani se na něj už nedívám. Jen ho Naili vtisknu do dlaně. "Ať se vám na cestách daří a ať proběhne vaše putování bez problémů." Dodám a naposledy se na ní podívám. Naposledy. Pohrávala si s mou duší, jen aby jí takhle roztrhala na cáry? Cosi ve mě tiše vzlykne. Kéž bych se její tváře mohl alespoň naposledy dotknout. Ale bojím se, že by to nyní dopadlo moc špatně. Pokud se rozhodla mě vymazat ze svého života nemá cenu se jí zbytečně stavět do cesty. Akorát by bylo všechno jen horší a horší. Byl jsem naivní hlupák! Vznešená elfka by se nikdy skutečně nemohla zajímat o póvl jako já... Znovu zklamaně, tiše povzdychnu a zavrtím zlehka hlavou. Musel jsem už jít. Musel jsem utéct co nejdál od ní. Cítil jsem na sobě její oči. Propaloval se mým tělem jako žhavé tyče. Hodně to bolelo. V srdci mi zbyla akorát černá, zející díra která se vmžiku zaplnila zklamáním. "Omlouvám se." Zašeptám tiše a pak se vydám okamžitě pryč. Utíkám pryč z paláce. Utíkám okamžitě domů. Ale už se aspoň zbytečně nebráním tichým, vzlykům a slzám skrápějícím mé tváře.

Osud Středozemě - 21. srpna 2013 10:30

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro soukromá zpráva od Doromir Vřesík pro Osud Středozemě „Ale co tu děláš ty? Kam cestuješ? Kde je tvé hejno?“, ten pták, nebo co to je tě zaskočí takovouhle otázkou. Hejno? Copak já mám nějaké hejno?? Já cestuju do Rohanu. Chci najít nějaké dobrodružství. Nevíš o něčem? zeptám se ho a pak ještě dodám Hejno nemám. Jsem z končin, kde tyhle věci nikoho nezajimají, jsem sám. soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Doromir Vřesík Noční setkání Podivný tvor znovu zvláštně pokývá hlavou. „Něco říci...“ Zdá se, že má tendenci opakovat vše, co je mu řečeno. Poté tě však opět probodne svým zpytavým pohledem. „Sami příliš nevíme. Jsou ze severu... Jsou....ledoví.“ Zdá se, že chvíli váhá nad tím označením. A kdo ví, co tím myslí. „Ale co tu děláš ty? Kam cestuješ? Kde je tvé hejno?“ Jeho otázky jsou trošku víceméně než podivné. Jakoby nestačilo, že s tebou mluví ptákoněco... ================================= První příspěvek je tvůj, druhý příspěvek je můj a na něj si odpovídal. Co po tobě chci. Aby příspěvek měl hlavu a patu. :o) Aby si v něm vykreslil, jak se chováš (hýbe se tvá postava, zírá tvá postava, drbe se na hlavě (mezi nohama :D), aby si napsal, co si myslíš a také potom, co říkáš. Myšlenky píšeš kurzívou. Nemusíš přepisovat to, co jsem ti napsala. Takže když se tě pták ptá na hejno, nemusíš to opisovat, stačí, když napíšeš, že na jeho otázku o hejnu jsem řekl: blablabla. No a nějak to i zakonči. Co očekáváš, co chceš udělat a jak by si to udělal. Samozřejmě pokud vedeš rozhovor, tak to nebude tak akční. :o) Takže zkus svou odpověď opravit a pošli mi ji soukromě, tj. klikneš pod tímto oknem na Osud Středozemě.

Doromir Vřesík - 21. srpna 2013 23:14
	soukromá zpráva od Doromir Vřesík pro Vůbec nevím o čem to vlastně přesně mluví. Já nemám žádné hejno, vydal jsem se sám na cesty za dobrodružstvím. Nevíš o něčem zajímavém? Chvíli ještě přemýšlím, co bych mu mohl říci, ale nic mě nenapadá.Je to velmi zvláštní setkání, lepší by bylo, aby už tento divný rozhovor skončil a já mohl odejít hledat svého koně.

Leitha - 22. srpna 2013 19:06

Domy uzdravování Během odchodu ze sálu přijmu královo rámě s pokývnutím na znamení vděku. Žaludek mám pořád sevřený z toho, co se stalo. Najednou je mi neskutečně úzko, jak se mi zasteskne po domově. Rodině. Jen trochu ztěžka polknu - teď není na slabost čas. Mou pozornost naštěstí upoutá strom na nádvoří. Je úchvatný. Nikdy jsem nic takového neviděla. Z nepochopitelného důvodu ten pohled trochu zažene předchozí úzkost. Netrvá dlouho a král promluví. Jen přikývnu na znamení, že mu rozumím. Nějak ale nevím, co odpovědět. Z mé strany je pořád atmosféra mezi námi trochu napjatá. Nemluvě o královně. Ženu, která nám vyjde naproti si zběžně prohlédnu, nejvíc mě ale zaujme šátek. Jaký má asi význam? Ochrana před sluncem jako u nás to zjevně nebude... V duchu probírám další možné i nemožné varianty, snažíce se mysl zaměstnat něčím nepodstatným, a prohlížím si vnitřek domu. Krátce pohlédnu i do pokojů, kam jsou dveře otevřené. Během chvilku dojdeme do sálu. Hned si všimnu několika mých lidí, kteří ke mě vzápětí vyrazí. Ten příliv energie mě smete jako vlna. Musím se usmát - tahle "vlna" smetla i ty špatné myšlenky. Známé tváře a známá řeč. Trochu v rozpacích se usmívám, když mi líbají ruce. Místo toho radši rozevřu náruč, abych je, nejlépe všechny najednou - kdyby to šlo -, objala.

Canys Taffylee Tripe - 23. srpna 2013 14:42

K přístavu Tlačení davem se zdálo nekonečné a vnímat všechny končetiny kolem mého těla až nemožné. Časté narážení a zakopávání bylo přerušováno tlačením a mačkáním se. Někdy se zdálo, že bych plynoucí dav nemohla opustit ani kdybych chtěla. Tedy až do chvíle, než jsem stanula tváří v tvář rozprostírající se vodní hladině. Chvíli jsem jen zůstala stát mezi krámky na kraji ulice a držíc si zraněné zápěstí na hrudi zírala na tu nekonečnou plochu, jež stála mezi mnou a Středozemím. Po chvíli neskonalého okouzlení jsem se ale přeci jen znovu probudila do reality, kde do mého boku žduchali kolemjdoucí a majitel stánku, u kterého jsem se zastavila by mne snad mohl považovat za nanejvýše podezřelého člověka. S tímto zjištěním jsem se znovu pomalu vmotala do davu, pozvolna blížíce se si prohlížejíc kotvící lodě. V tom okamžiku jsem se skoro zastavila znovu. Pohled na jednu z lodí mi až příliš připomněl dobu strávenou v řetězech v podpalubí a já pochopil, že mé představy o odplutí jsou opět až příliš naivní. Muži kotvící zde v zálivu nejsou žádní hrdinové na výpravě čekající až se někde vyskytne dáma v nesnází. Jsou to obchodníci a žoldnéři, stejní jako ten kapitán, jež mne samotnou na toto místo dotáhl s obojkem kolem krku. Ta nemilá vzpomínka mne donutí opět změnit směr mé cesty a hledat další postranní ulici, kde bych se mohla na chvíli zastavit. Možná by mne převezli na pevninu za určitý obnos peněz, tedy, potom co by si se mnou po dobu plavby dělali co by chtěli, ale to bych také ten obnos musela někde vzít. Mohla jsi tu pracovat, mohla ses naučit jejich jazyk a nakonec zaplatit místa i pro dva. Frin už by se postaral aby se ti cestou nic nestalo … vyčítám si. Sleduji dav proudící stále sem a tam. Obchodníky, otroky, služebné a přijdu si až přespříliš cizí a ztracená, abych se mohla pohnout někam dál. Zády k jedné z chladnějších zdí se sesunu na kolena. V tom si ale uvědomím, že i když sleduji všechny ty lidi okolo, nikdo nevěnuje pohled mě. Jsem jako myš sledující dění v královském sídle. Jako myš, živící se drobky a odpadky, jako myš běhající uvnitř stěn. povzdechnu si, ale to současně i úleva. Myší si nikdo nevšímá a nikdo je nehledá. Myši mohou být všude a naslouchat a učit se. Sleduji jak sluneční zář putuje po omítkách domů a oslepuje lidi v davu. Na kolenou se opírám o zeď, tiše a nehybně jako pouliční žebrák, s dlaněmi úhledně složenými v klíně, levé zápěstí stále ještě jemně pulzující. V té chvíli zvláštního klidu se teprve rozhodnu, co dál. Až zapadne slunce a ulice se snad trochu uklidní, vydám se pomalu k molům na letmou prohlídku. Nečekám, že najdu mého rytíře v zářící zbroji, ale doufám, že snad pohledem zachytím co převážejí, nakupují a odvážejí. Že si všimnu různých barev plachet, vlajek a oděvů posádky. Zkrátka doufám, že zjistím cokoliv, co by mé úsilí dostat se sem nezanechalo zbytečným. Do té doby mi ovšem nezbývá nic jiného, než čekat. Čekat a kusem šátku si obmotat zápěstí, čekat a poslouchat, čekat a pozorovat.

Naili - 25. srpna 2013 13:37

Útěk neznámého Laif Rodiče mi mnohokrát říkali, že přítomnost elfů působí na lidi různě. Někteří se cítí pobouřeni, závidí nám a vidí náš život jen plný lehkosti s jasným koncem v nesmrtelné blaženosti. Jiní se nás bojí, klopí zraky a cítí se především ohromeni naší krásou. Přišlo mi to vždy zvláštní a nikdy jsem nic takového nezažila, ale také jsem příliš lidí nepotkala. Až dosud... Nervozita muže přede mnou viditelně stoupala a já cítila rozpaky, protože jsem ji nejspíš způsobila. Přesto jsem nehnutě čekala, co mi odpoví. Jeho slova jsou ale velmi tichá a nesmělá, možná i dotčená. Ale proč? Co jsem mu udělala...? Jen rozloučit, tomu nerozumím... Zaskočeně poté vycítím jeho přítomnost v mé blízkosti a dokonce dotyk našich dlaní, když mi podává svůj přívěsek. To nemůže... Vždyť mě ani nezná... Ale, ale o mé cestě ví! A pak... Pak ten muž doslova vyletí ze sálu. I pážata se za ním otáčejí a poté přijdou ke mně, aby se zeptali, zda je vše v pořádku. Jen přikývnu a zmateně hledím na přívěsek. Kdo to byl...? Až příliš pozdě rozhýbu své tělo také. Můj krok je rychlý, ladný, ale stále poněkud nejistý jako po dlouhé nemoci. Nejsem si jistá, zda mám šanci muže dohnat, přeci jen v šatech se běhá hůř. Ale musím se o to pokusit! „Pane! Pane, prosím, stůjte!“ Nejspíš bych štěstí opravdu neměla, když bych se spoléhala jen na vlastní síly, ale naštěstí tu nejsem sama. Jakmile vyběhnu z paláce na nádvoří, spatřím Laifa mezi dvěma vojáky. Nejspíš jim přišlo podezřelé, proč tak rychle utíká. Snad nedojde k žádné roztržce.. Rychle přispěchám ke skupince tří mužů, kde vládne poněkud napjatá nálada. „Děkuji vám, strážci Gondoru. Laif Dornwell je můj host,“ klidným melodickým hlasem odpovím a je vidět, že to zapůsobilo. Vojáci okamžitě zkrotnou a hluboce se mi ukloní. „Omlouváme se, paní Naili,“ odpoví jeden z nich a poté se vrátí ke své hlídce. A já opět zůstanu s Laifem sama, zmatená jako předtím. „Pane, vyslechněte mě prosím!“ požádám ho nejprve, abych si zajistila alespoň chvíli jeho pozornosti. „Nemůžu váš dar přijmout. Neznám vás a vy neznáte mě,“ snažím se mu přívěsek vrátit, ale příliš se stydím, abych ho jen tak vzala za ruku. „Nejspíš jste si mě s někým spletl. Cestovala jsem z Lórienu a onemocněla jsem. Paní Arwen se mě ujala a nyní se vracím domů. Nikdy jsme se nesetkali a paměť elfů nezapomíná,“ snažila jsem se mu vysvětlit, že musí jít o omyl. Sama jsem nechápala, jak by k tomu mohlo dojít, abych si nepamatovala jeho přítomnost.

Osud Středozemě - 25. srpna 2013 13:37

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Rozhovor uprostřed noci Zvláštní tvor tě neustále bystře pozoruje. Možná by ses měl začít bát, vůbec potom, co tento ptákocosi tak odehnal tu druhou nestvůru. A kde se vůbec oba tito tvorové vzali? Nikdy si o nich ani v bájných příbězích neslyšel. Tam se nanejvýš mluvilo o dracích. A tito dva draky rozhodně nepřipomínaly. „Celý svět je plný dobrodružství a každý den může být bojem o přežití,“ začne tvor mudrovat ve tvé hlavě. „Ty jsi sám, proto jsi ještě více v nebezpečí. Ten černý není sám. Má obrovské hejno, které zničí tuto zemi,“ pokývá tvor hlavou, jako kdyby z toho byl opravdu smutný. „Pokud budeš chtít, můžu tě odnést téměř kamkoliv,“ vysloví poté tvor poněkud zvláštní nabídku. Dá se mu opravdu věřit? Není to jen jeho obrana, aby tě potichu zabil, jakmile se mu dostaneš do jeho obrovských spárů? Proč by k tobě vůbec měl být přátelský, když ten druhý tě chtěl zabít ihned.

Osud Středozemě - 25. srpna 2013 13:38

Leitha - Setkání s lidem Tvoji lidé tě vidí mezi sebou s velkou radostí. Přeci jen je Gondor pro ně neznámé prostředí, většina nerozumí řeči zdejších obyvatel a především v některých hlavách vězí různé myšlenky o tom, zda je to tu opravdu bezpečné. Tvůj lid byl sice vždy nakloněn Gondoru, což stálo tvého otce a zbytek rodiny život, ale bude to i tak nadále? Nyní ovšem převládají radostné emoce. „Královna, tak rádi vás vidíme!“ „Naše paní! Je tu! Přivítejte ji!“ „Je konec našemu trápení, jsme v bezpečí a s naší královnou!“ Další podobná provolání k tobě doléhají, zatímco tě jednotlivci objímají a tisknou ti oběma rukama ty tvé. Ovšem brzy přijdou na řadu i otázky, když opadne první vlna nadšení. Ti troufalejší se nebojí je pronést nahlas přede všemi. „Naše paní, jak dlouho tu budeme? Smíme se vrátit domů?“ „Ale co nás čeká doma?!“ „Bude válka, královno? A Gondor... pomůže nám?“ Je toho příliš, ale jednou si královna a musíš svým lidem vysvětlit, kterým směrem se budou ubírat vaše budoucí kroky. Král Aragorn si nyní příliš vašeho hovoru nevšímá, protože o čemsi mluví s jednou z ošetřovatelek.

Osud Středozemě - 25. srpna 2013 13:38

Than - Nečekané setkání Najít si zapadlou uličku nakonec nebylo tak těžké. Sice to tu neoplývalo zrovna vábnou vůní, dost možná obyvatelé okolních domů chodili právě sem vylévat splašky. Ale co na tom sejde. S klidem si tu mohla odpočívat a sledovat neviděna ruch kolem přístavu. Měla si na to dobrý výhled. Tu a tam uličkou někdo prošel, ale spíš ve spěchu, než by se u tebe zastavoval. Pár takových se ale i tak našlo a brzy jsi pochopila, proč to dělají. V dlaních ti totiž zazvonilo několik tobě neznámých mincí. Tvá póza tedy byla pro ostatní čitelná jako žebrácká. Ale je nutné se tomu vzpírat? Nevyděláš nejspíš na převoz lodí, ale na večeři by si mohla. Když jsi pozorovala přístav, mohla sis brzy všimnout, že se tu střídá několik druhů zboží – velmi často na loď přiváděli zvěř, především ty podivné tvory s hrbem a poté kozy, nebo šlo alespoň o zvířata, která kozy velmi připomínala. Dalším hlavním vývozním artiklem byli lidé. Nebyl to zrovna krásný pohled, ale jen za tu chvíli jich přivedli do přístavu snad stovku. Šlo o různé rasy, většina z nich byli samotní Jižané, ale někteří byli i bílí a plavovlasí jako lidé z Rohanu. Ovšem co ti by tu dělali? Mezi tímto hlavním nákladem se tu a tam objevily i nějaké zabalené potraviny, především ovoce jsi často viděla. A poté lahve, které ti připomněly tvůj domov. Snad i zde šlo o alkohol, ale nemohla jsi to vědět s jistotou. Čekala jsi takto ve stínu domů až do chvíle, kdy už slunce téměř zmizelo za obzorem. Na město se snášela tma, ale ruch stále neutichal. Do uličky zrovna vešli dva muži a snad by si je nechala projít bez povšimnutí, protože ti očividně stejně nepřišli nic dát. Byli schovaní v pláštích a do tváře jim tak nebylo vidět. Jenže tě mohl upoutat jejich rozhovor. „Nemůžeme jít dál, dokud tě neošetřím v klidu a neodpočineme si,“ uslyšela jsi nejprve jemný hlas toho štíhlejšího. „Nesmysl. Rozkazy jsou jasné, jdeme dál,“ zavrčel ten statnější. „Rozkazy... K čemu jsou a jak je naplníš, když budeš mrtvý?“ zaprotestoval ten první. Slyšela jsi velmi dobře, šlo o jazyk tvého domova. Jenže nejspíš jsi na sebe nějak upoutala pozornost, protože najednou tě cosi zastudilo na krku. „Pro koho pracuješ? Nehraj tu před námi žebračku a mluv!“ promluvil na tebe jižanskou řečí ten statnější a přitlačil ti čepel svého meče ke krku. Právě tento kov tě tak zastudil. Ani nyní nebylo mužům vidět do tváře, protože jsi zjistila, že kromě kápě měli zakrytá ústa a nos pruhem látky, takže jsi viděla jen oči. Jedny byly hnědé a druhé průzračně modré. Neobvyklá barva na toto místo. Zatímco ten hnědooký z tebe nespouštěl oči, modrooký se trochu nervózně rozhlížel kolem.

Dain - 25. srpna 2013 15:30

Hostinec Víno do Sairy mizlo priam alarmujúcou rýchlosťou. Skutočne bolo vidno, že sa s ním ešte nestretla. No, uvidí sa, ako sa bude cítiť na druhý deň. Možno nabudúce bude opatrnejšia... Nechal si doliať pivo, znova pripálil fajku a pohodlne sa oprel. Jedlo bolo výborné, teplo príjemné a pivo lahodné. A mladíci dotieraví... "To je niečo, na čo by ste sa mali pýtať slečny, nie?" vyfúkol mladíkovi do tváre oblak dymu. "Možno by ste sa mali spýtať Galena, ale ten je ďaleko..." zamrmlal ešte, možno ho počula aj Saira, možno nie. "Tak na čo ešte čakáte, spýtajte sa jej." uzavrel konverzáciu, znova sa oprel a vyfúkol ďalší oblak voňavého dymu.

Osud Středozemě - 25. srpna 2013 21:06

Dain – Rohanský hostinec Světlovlasý mladík se musel snažit, aby se nezakuckal pod náporem tvého dýmu, který se mu dostal do obličeje. Nakonec si ale zvládl zachovat vážnou tvář. Uposlechl ale tvé rady a svou nabídku zopakoval i přímo před Sairou. Její rozpálené tváře se vyboulily v úsměvu a oči jí jen hrály. Když ale vstala, aby ji mladík doprovodil mezi tanečníky, zaslechla tvá slova. Trošku se zamračila a snad by se i rohanskému mladíkovi vytrhla, ale už bylo pozdě. Její sivé vlasy se pomalu ztrácely mezi zlatou záplavou. Zatímco jsi v klidu pokuřoval a měl příležitost si dávat jedno pivo za druhým, Saira se točila mezi místní omladinou a brzy se z ní stala nejvíce obletovanější dívka v sále. Chlapci si ji střídali a předávali z náruče do náruče. Přísahal by si, že zdejší tance Saira nemůže zdát, ale její krok byl lehký a plavný. Téměř to vypadalo, že v tanci vyrostla, že tančila už jako dítě mezi elfy na paloučku. Skoro se její nohy země nedotýkaly a vlasy létaly sem a tam. Chvíli si tomu hemžení přestal věnovat pozornost. Možná jsi i podříml, možná ses jen hluboce zamyslel. Každopádně si ztratil na nějakou dobu povědomí o tom, co se děje kolem a když ses znovu podíval po nějaké době do sálu, hudba hrála tišeji a nějaký jasný hlas mluvil k ostatním. Vykládal jim příběh o dalekém Severu, kde u jezera, které je tmavé jako samotný soumrak, truchlí zvláštní tvorové. „Ti tvorové ještě nepotkali živého člověka a ani elfové je neznají! Jsou větší než orli z hor, ale mají jejich vznešený pohled. Jsou moudřejší než obyvatelé Západu, ale nikdy nikomu nevládli. Jejich pařáty jsou ostřejší než meče vašich vojáků. A mají křídla! Letí rychleji, než mohou běžet nejrychlejší rohanští koně!“ Všichni kolem dotyčné, protože šlo o ženský hlas, ani nedutali a jen naslouchali. Když jsi poposedl, mohl si dobře vidět, o koho jde. Sivé vlasy, drobná postava, tváře rozpálené a oči zářící jako při horečce. Byla to Saira. „Čekají na svou královnu. Byla unesena, zakleta a zapomenuta. Tito tvorové jsou velmi mocní, ale bez své královny nezmůžou nic. A ona bez pomoci také ne. Čeká, kdo ji vysvobodí. Jak ji poznáte? Její rudé vlasy vás svou krásou oslepí. A kolem krku nosí kámen barvy ohně. V tom kameni je ukryté tajemství života,“ dokončila Saira svůj příběh a v hostinci se rozhostilo ticho. Tvá útlá svěřenkyně s vážnou tváří sledovala své posluchače, dokud ti se neprobrali k životu a nezačali mezi sebou živě hovořit. Každému se zdálo, že tento příběh už někdy slyšel, ale ty sám sis byl jistý, že jsi nikdy nic podobného neslyšel. A že jsi příběhů vyslechl dost. Saira mezi hovořícím davem snadno proklouzla a objevila se po tvém boku. „Zítra jdeme ke králi, Dájn? Jsem...unavená,“ přizná s něžným úsměvem na tváři a už její chůze k tobě prozradila určitou malátnost v pohybech.

Canys Taffylee Tripe - 28. srpna 2013 15:58

Ne až tak poklidná ulička Když ulice okolo konečně začala zahalovat rouška noci, měla jsem už v dlaních obstojný počat mincí. Ruch okolo ovšem prozatím nijak neunikl a tak jsem místo prozkoumávání přístavu sledovala obchodníky a snažila se vypátrat, jakou asi má můj malý poklad hodnotu. Několik chvil jsem takto zírala na své vlastní ruce, dokud jsem nezaslechla něco tak nečekaného, že mě to přinutilo zvednout hlavu a zadívat se tím směrem. Dva zahalení muži, jež ovšem v uličce stáli, vypadali stejně jako kdokoliv jiný okolo a já už se chystala hlavu svěsit zpátky s tím, že si ze mě střílí má vlastní představivost, když v tom druhý muž zavrčel odpověď. [/i] Rozkazy? Vojáci! Musí to být vojáci! [/i] Tentokrát odporoval první muž a já se nadzvedla v kolenou, civíc na ty dva stejně, jako by snad mohl rybář zírat na mluvící rybu. Snad jsem jednala až příliš lehkomyslně, nebo mne prozradilo několik cinkavých mincí, jež mi vypadly z dlaní, ale než jsem si to uvědomila, můj krk se opět po nějaké době setkal s nabroušeným ostřím. Snad je to potřetí, snad také naposledy. Tentokrát ale mužovým slovům nerozumím. Rozpoznám jen tvrdý tón jeho hlasu. Mluvili opravdu předtím po našem, nebo se mi to jen zdálo? Pak se ale můj pohled setká s průzračnýma očima nervóznějšího muže z dvojice a jekékoliv pochyby jsem snad měla, v tom momentě vzali za své. Polknu. Opravdu byste měl poslouchat vašeho společníka, když budete mrtví, nezmůžete tu už vůbec nic. Zamračím se trucovitě. Pravděpodobně bych na něj měla být o něco milejší, ale už tolikrát jsem si během posledních několika dní myslela, že umřu, že přicházející hrozby od někoho ze Středozemí se zdají být skoro až vtipné. Současně také doufám, že budou z mé odpovědi ve společném jazyce alespoň z části tak překvapeni, jako jsem byla já z té jejich.

Eldaron - 31. srpna 2013 21:09

S matkou Když začne mluvit o překážkách které mě čekají jen se nadechnu a zadívám do jejich očí, pevně, odhodlaně.... Budu za ní bojovat přes vše co bude stát proti nám, vím dobře že nepochopí všichni proč by se měli naše národy sjednotit, i to že je spousty těch co si to ani nepřejí, ale co může být lepší začátek míru než svazek královské krve? na chvíli se odmlčím a stále jí hledím do očí, při tom ji vezmu za ruku a políbím na hřbety prstů... Musíme najít společné namísto věčného hledání rozdílného... když začne mluvit o její síle jen se ošiji a na chvíli mi zaběhá mráz po zádech..... A já tu sílu zažil naplno,je to velká moc, s něčím podobným sem se nesetkal, ona uctívá nějákou bohyni, silu pramenící ze země, dokázalo mne to přikovat k zemi když s ní promlouvala a nebyl sem schopný ničeho, viděl sem vize a cítil jak mě její síla zkoumá, jako by se snad zdráhala mne za ní pustit...ale sama ti možná řekne více... vydechnu tiše a zase jí pustím.... Nechci táhnout na jih, mám spousty práce zde, navíc chci být chvíli doma, sotva sem dojel už sem musel odjet do Rohanu, pak do pouště...a je toho tolik co chci dělat, s tebou, otcem, a s Leithou, opravdu doufám že si k sobě přes to vše najdete cestu má matko...

Osud Středozemě - 01. září 2013 21:01

Than – Zvláštní dvojice Zatímco modrooký se při tvém zaskočení dívá spíš všude kolem sebe, hnědooký tě propichuje svým pohledem a jeho obočí se téměř spojuje do jednoho zamračeného obloučku. Poté však ale s překvapením vystřelí vzhůru. I druhého muže tvá odpověď přiláká a ten jako první odpoví: „Ty mluvíš po našem?“ Druhý muž ovšem varovně sykne a čepel ti přitlačí více na kůži: „A co na tom... Není tu určitě jediná. Možná šikovná Jižanka, možná otrokyně ze Severu.“ Bylo zřejmé, že mohutnější voják ti příliš nakloněn nebyl. Jeho kopanec, který tě srazil na záda, to jen dokázal. „Nech toho,“ okřikl ho druhý a rukou mu zabránil, aby do tebe kopl znovu, „pořád je to ale žena!“ Jeho hlas byl naléhavý a naštěstí na jeho druha zapůsobil. Mohla si být jedině ráda, ten kopanec do břicha nebyl příliš příjemný a kdyby si měla něco v žaludku, nejspíš by to skončilo na místní dlažbě. „Dobrá, dobrá,“ zavrčí hnědooký. „Tak ať nám sama řekne, co je zač,“ dodá ještě a čepel jeho meče zvedne tvou tvář, aby ses jim dívala do očí.

Osud Středozemě - 01. září 2013 21:02

Eldaron - Rozloučení s matkou Matka jen s úsměvem souhlasně přikývne na tvůj argument, jak začít mír, a už nic nenamítá. Se zájmem ovšem naslouchá tvému vyprávění o zvláštní síle, kterou Leitha pociťuje. „Je jen málo sil, které tento svět skrývá. Některé z nich byly rozvíjeny elfy, ale elfové nejsou rozhodně jediní, kteří toto dokážou. Někde se takové síly mohou rozvíjet i samy. Ale je mnoho jmen. Proto je možné, že ctíme s tvou vyvolenou ty samé síly přírody. Přesto je potřeba dávat pozor. Některé síly mohou být časem zvrácené.“ Když matce přislíbíš, že by ses chtěl zdržet ve svém původním domově, na jejích rtech se rozhostí klidný a spokojený úsměv. Jemně tě obejme a tišeji ti odpoví: „To slyším velmi ráda. Nesměla bych ti zabraňovat ve tvých povinnostech, ale nezakrývám, že raději budu, když setrváš nějakou dobu v Minas Tirith.“ Na chvíli váš rozhovor utichne a vy vejdete do paláce. Za sebou zanecháte slunce, které už vystoupalo kolmo nad vaše hlavy. „Svou paní najdeš v Domech uzdravování s otcem. Přijďte poté na oběd. Strávíme společně nějaký čas, než s otcem opět zasednete k povinnostem,“ usměje se na tebe tvá matka, poté tě políbí na tvář a zmizí v chodbách královského domu.

Canys Taffylee Tripe - 03. září 2013 16:38

Zvláštní dvojice Já NEJSEM otrok! Zavrčím, ale to už mne silný úder svalí na záda. Mince se mi z dlaní vysypaly všude kolem a několik zakašlání doprovází obejmutí zasaženého místa levou rukou. Pravou se však pohybu pokusím protlačit za záda. Další údery naštěstí nepřichází, i když se mi osobně příliš nelíbí zdůvodnění proč. Následuje další nemilé setkání mého krku a čepele a i když oba vojáky považuji za jakousi záchranu v tomhle jižanském pekle, stisknu za zády rukojeť nože. Sloužím pod kapitánem Frinem knížeti Dol Amroth. Naše výzvědná skupina byla při průzkumu odhalena, kapitán je držen v zajetí. při svých slovech začnu velice pomalu zvedat levou ruku, dokud se nedotknu okraje šátku, jež mi zahaluje obličej a nepotáhnu ho o kousek dolů, abych dvojici ukázala můj bledý obličej jako další argument toho, odkud pocházím. I přes mé přesvědčování ale zůstávám ve střehu. meč na mém krku může být opravdu rychlý, jestli se jeho majiteli zachce, ale má levá ruka už je beztak v dezolátním stavu a tak bych se při nejhorším mohla alespoň pokusit čepel zastavit a jako pomstu útočníkovi hodit do obličeje nůž. Stále ovšem doufám, že se přeci jen jedná o mou spásu a ne můj konec.

Eldaron - 04. září 2013 12:18

Palác Na chvíli zůstanu stát a dívám se do těch hřejivých očí, pokynu na její slova, přeci jen mluví pravdu.... Zažil sem mnohé tam na březích neumírajících, ale nic z toho se nadalo silou srovnat s tím co v poušti, když mne ta síla stáhla na kolena a hrála si se mnou, jako by se bála ji k ní pustit, nakonec jsem ale mohl, po vizích....po obrazech, po hlase... tiše vydechnu a jen zavřu na chvíli oči, vím že její síla je ohromná a musím před ní sklonit hlavu.... Ano rád bych tady strávil nějáký čas, nechci pořád kočovat sem a tam...ale budu nucen vstříc boji za mír... Děkuji ti matko,a rádi příjdeme, jistě ji budeš mít ráda, tomu věřím... po té co zmizí se i já vydám z paláce ven, po hlavních ulicích přímo k domům uzdravování, kde začnu hledat jak svou vyvolenou,tak svého otce....

Osud Středozemě - 09. září 2013 19:20

Than – Důvěru je těžké získat „A to ti máme věřit?“ zavrčí hnědooký a být sám, nejspíš by ve tvém trýznění pokračoval, ovšem pod dohledem svého druha si to už nedovolí. Přesto ti dají oba dva šanci, aby si vysvětlila, co tu děláš. Jenže po tvých slovech se netváří nijak důvěřivěji a ani odstín tvé pleti je příliš nepřesvědčí. „No co, že jsi bílá... To nic neznamená. Barva tvé myšlenky neurčuje,“ zavrčí hnědooký a nespouští z tebe oči. „Kníže Dol Amrothu? Nevím o tom, že by vyslal nějaké zvědy. Kapitána Frina neznám,“ prohodí váhavě modrooký. „Já ho znám,“ odpoví mu jeho drsnější druh. „Silný a zásadový muž. Ale nechápu, proč by sebou tahal ženskou,“ zavrčí znovu směrem k tobě. „No? Máš i pro toto vysvětlení?“

Leitha - 16. září 2013 19:28

Domy uzdravování Mám pocit, jakoby mi měla každou chvíli prasknout hlava radostí. Zvládli jsme to. Jsme tu - ochránila jsem svůj lid... Jsou na živu... Najednou si nepřipadám vůbec královsky, když je objímám, a radostně se usmívám nad znovushledáním. Po chvíli ovšem nadšení a radost ustoupí samozřejmé reakci a zazní první otázky. Trochu nejistě polknu a vydechnu. "V našich zemích to pro nás nyní není bezpečné. Gondor nám pomůže - a nabídne útočiště, dokud bude třeba, dokud se nebudeme moct vrátit." Pronesu k nim pevným hlasem a tak, aby všichni z nich rozuměli. "Do té doby je nutné zůstat pod ochrannými křídly Gondoru. Buďme vděční za to, že to tak je." Dodám ještě. Vím, že někteří tak úplně nesouhlasí s přátelstvím mezi Jihem a Gondorem. Ale doby jsou těžké. A krom toho... "Ještě něco byste měli vědět. Gondorský princ Eldaron, jenž nás doprovázel a chránil na cestě dnes oznámil své královské rodině úmysl stát se mým mužem. Berte to jako stvrzení přátelství a spojenectví, a jako příslib pomoci." Během řeči se musím na půl pousmát. V duchu se znovu utvrdím v tom, že je správné jim to říct. Krom toho se mi to jeví jako jakási neodbytná potřeba. Nemám rodiče, kterým bych to oznámila. Oznámím to tedy jediné rodině, která mi ještě zbyla.

Canys Taffylee Tripe - 17. září 2013 16:53

Výslech v uličce Příkaz knížete, můj trest, jeho povýšení…a taky to, že ta ženská se dokázala dostat ven a mohla tohleto říct někomu, kdo mu může pomoct. zamračím se. Když to člověk řekne takhle, mohla bych snad na sebe být i hrdá, Eormund se nedostal ani do Haradu a co se týká Frina, nemám žádnou jistotu, že je ještě naživu. Ale všechno, na co dokážu teď myslet já, je stud. Stud, že i když jsem já jediná v pozici něčeho dosáhnout, nejsem schopná zajistit ani tu nejmenší pomoc. Můj kapitán je v řetězech, v kobce pod palácem tlusťocha z klanu Haruzi. dodám nakonec. Snažíc se sdělit vůbec to nejdůležitější. Ať už se stane cokoliv, alespoň tohle ví. A pokud se rozhodnou se mne zbavit, alespoň snad zachrání Frina…a možná cestou narazí i na Aliu a vezmou ji sebou ven. Ano, ta by si to taky zasloužila mnohokrát víc, než já. Dál už nepokračuji, všechno ostatní se zdá nedůležité. Nezbývá tedy než jen odhodlaně hledět do hnědých očí a čekat.

Osud Středozemě - 17. září 2013 21:57

Dain – Slyšení u krále Nebylo těžké dopravit Sairu na lůžko. Nechala se odvést jako poslušná ovečka. Všechny ty řeči o jejím zvláštním příběhu tak zůstaly daleko za vámi. Vyšli jste do patra, kde už panoval větší klid. Jen měsíc osvětloval útlou chodbičkou, kterou jste se dostali k vašemu pokoji. Jeho okna byla soustředěná na Zlatou síň, která se zlatě třpytila ve světle loučí. Dřív, než jsi stačil cokoliv říci, zřítila se Saira do postele a začala oddechovat. O nějakém svlékání nemohla být řeč. Ale možná dobře. Sám ses mohl opláchnout, v pokoji byla k dispozici konev s příjemně teplou vodou a mísa. Lůžko také nebylo k zahození po cestách. Nebylo sice příliš měkké a tu tam tě sláma zapíchala do zad, ale nic, co by trpaslík nevydržel. Spánek na sebe nenechal dlouho čekat. A kdoví, zda se ti něco zdálo. Co třeba o Saiřině příběhu? Nebo raději nic? Ráno přišlo brzy. Dřív možná, než by si chtěl. „Dájn, Dájn,“ začala tebou Saira třást, na pohled umytá a převlečená do svých jediných šatů, které si na cestu vzala. Byly zelené. To se bude králi líbit. „Dájn, vstávej, snídaně je pro nás připravená. Musíme ke králi!“ Nebylo zbytí, to děvče by ti jinak nedalo pokoj. Jakmile si byla Saira jistá, že opravdu vstáváš, nechala tě v pokoji o samotě a sama se nejspíš vydala do sálu hostince. Tam jsi ji opravdu našel – u teplého mléka, čerstvých buchet a ovoce. Tvářila se blaženě a stopy po opojení vínem nebyly vůbec patrné. Oči ji zářily jen zdravím a mládím. „Pane, co takhle smažená vejce s vepřovou šunkou?“ usměje se na tebe děvče, které vás včera obsluhovalo. „Dívenka si je neporučila, ale holky tomu po ránu moc nedají,“ usměje se veseleji a čeká, co si objednáš. Jakmile dosnídáte, nedá ti Saira pokoj. Musíte vyrazit téměř okamžitě. Kdo ví, zda král už bude přijímat návštěvy, přeci jen bylo celkem brzo. Ale Saira tě neoblomně táhla ven. K síni jste se dostali po prašné cestě velmi rychle. Tu a tam se na vás někdo z vesničanů podíval, ale většinou si lidé šli po svých. Jen Saira je okatě pozorovala, stejně jako místní plavovlasí mládenci sledovali ji. To už jste ale stáli před strážemi. „Mistře trpaslíku, co si přejete?“ pozdravili tě uctivě stráže a uklonili se lehce rozpačité Saiře. Když jsi ohlásil důvod své návštěvy, bez řečí vás vpustili dovnitř. Síň byla nižší, než ta v Minas Tirith. Působila ale i útulněji a nebyla tak studená, protože na každé straně hořel v krbu oheň. Mezi dřevěnými sloupy, které zdobila vyřezaná vinná réva zbarvená do zlata, stály stoly, které byly zčásti obsazeny lidmi z králova dvora. Vpředu, kam jste došli, seděl na nádherném vyřezávaném trůnu sám král. Vedle něj byl prázdný další trůn, z druhé strany opět jeden, ten byl ale překryt černou šerpou. Král Éomér nebyl příliš starý. Jeho tvář byla pevná, stejně jako jeho tělo. V očích měl však bolest. Přestože už to byl téměř měsíc od smrti jeho dcery, takové rány se nejspíš samy od sebe nezahojí. Zlaté vlasy byly propletené stříbrnými prameny, rty stažené přísností a stisk opěradel až křečovitý. Když jste se ocitli před ním, jeden ze stráže, který vás doprovodil, vás králi představil: „Můj pane, mistr Dain a Saira, jeho doprovod, přicházejí se slovy krále Aragorna.“ Král se se zájmem otočil na vás a kývl vám na pozdrav. „Mistře Daine, co nám přinášíš? A co ta dívka? Neobvyklý doprovod pro trpaslíka.“

Osud Středozemě - 17. září 2013 21:57

Eldaron a Leitha – Společný čas v Minas Tirith Eldaron celkem snadno našel svou vyvolenou v obležení jejího lidu v Domech uzdravování. Otec stál opodál a vše svým mírným pohledem sledoval. Jižané přijali řeč své královny celkem pokojně. Chápali svou nesnadnou situaci – návrat byl nemožný a Gondor byl nyní jediný prostor, kde mohli zůstat. Na pár dní zavládl klid... Král nabídl Leithině lidu část města, kde byly prázdné domy z války o Prsten. Tehdy přišlo mnoho měšťanů o život a jejich domy se ještě neobsadili. Kdo se ve městě necítil dobře, mohl se usadit v okolí, ovšem zde nebyly žádné domy k dispozici. Takové by si Jižané museli postavit. Od toho ovšem Aragorn odrazoval – bylo před zimou, stavba by trvala nějaký čas a především Jižané neznali podmínky severnější části Středozemě. Poprvé měli zažít zimu, chlad, mráz a sníh. Ovšem rozhodnutí bylo na nich a na jejich královně. Arwen se stačila více sblížit s Leithou a Leitha mohla čím dál více cítit, že volání její Bohyně v přítomnosti královny Gondoru sílilo. Ovšem dosud se se svojí Paní nespojila. Bohyně ji nevolala. Eldaron se svým otcem si vyslechly nejnovější zprávy od všech, kterým rozdali úkoly. Kováři připravili dostatek mečů i luků, které se pomalu dopravovali na jih. Z Jižního Ithilienu ovšem hlásili posádky zvýšený počet uprchlíků – několik Jižanů a téměř všechny gondorské osady prchli ze sporného území Harondor. Vojáci na tato území několikrát vpadli, ale nikdy se nemohli vyrovnat místním jednotkám. Navíc Jižané přicházeli za jediným účelem – pálit a ničit. Jejich výpady byly v menších dobře organizovaných skupinách, které nikdy netáhly dále, než na jednu osadu. Harondor brzy začal připomínat spálenou zemi. Źádný z jižanských knížat se ovšem za tyto tlupy nepostavil. Poklidné dny se pomalu chýlily ke konci... Král, královna, Eldaron i Leitha, vy všichni jste byli právě shromážděni v trůnním sále, abyste si vyslechli nové zprávy z Jihu. „Pane, staré jižanské císařství vymírá. Brzy se ujme moci nad většinou jižanských území nový pán, mladý císař z Gobel Ancalimon.“ Leitha mohla dobře vědět, o které staré císařství mělo jít – Sturlurtsa Khand, staré hlavní město Jihu, kde vládla mocná dynastie, která jako první shromáždila po válce o Prsten moc a vedla rozumné hovory s Gondorem, které ovšem brzy odezněly, když se Jih začal potýkat s vlastními problémy. „Máme podezření, že císař se chystá ihned po dobytí zbytku území na sever. Na Gondor.“ Sál na chvíli umlkl, ale dříve, než kdokoliv něco stačil dřív, vběhl dovnitř jiný, notně udýchaný posel. Padl před králem na kolena a přerývaně ze sebe začal soukat: „Pane...vesnice jižně od Brandivíny hoří... Napadena také byla sídla trpaslíků v Ered Luin. Jde... Jde o nějaké...zvláštní stvůry... Lidé utíkají, ale není.. kam. Pane, neví se, kam zaútočí příště... Přišli..ze severu...“ Jeho informace jsou zmatené a nedávají dohromady příliš smyslu.

Osud Středozemě - 17. září 2013 21:57

Than – Výslech přesunut Hnědooký se nezdá tvými slovy příliš oslněn. Přeci jen zní na jeho vkus nejspíš dost nepravděpodobně. Není se co divit, pravda bývá většinou nepravděpodobná. Ovšem když jmenuješ místní klan, modrooký pookřeje. „Nebude nás štvát proti svému pánovi, pokud by jím byl. A pak... Co nám zbývá...? Ověřit bychom to měli...,“ nadhodí mladší. Jeho starší druh se nezdá spokojený, ale nakonec kývnutím souhlasí. „Tak pojďme,“ utrousí jen a meč zandá opět do pochvy. Mladší k tobě zatím přidřepne a z kapsy vyndá šátek. „Musím ti zavázat oči, nesmíš vidět cestu, kam jdeme. Ale není to daleko.“ Nečeká na tvé svolení a jemně ti oči zaváže. „Chyť se mě,“ dotkne se pak lehce tvé paže, aby ses ho mohla držet a on tě mohl vést. Vaše cesta opravdu není dlouhá. Několikrát ovšem změníte směr, takže jsi brzy dokonale zmatená. Poté ale ruch ulice nadobro utichne a ty ucítíš vlhko. „Pozor, schody,“ uslyšíš schody mladšího a jeho stisk na své paži. A opravdu, sestupujete po schodech. Vzduch kolem tebe ztěžkne. Nakonec tě mladší voják usadí na studené deky a šátek ti sundá. Ocitla ses v jakémsi sklepení, které se pomalu rozsvěcuje před tvými zraky. To starší zapaluje několik loučí. Oba dva muži si sedají na deky proti tobě. Východ není nikde vidět. „I kdyby to byla pravda, co si říkala,“ zavrčí starší, „nemáme prostředky, jak bychom kapitána zachránili. Jak se asi máme dostat do nejlépe hlídaného sídla v tomto městě?“ „A jak ses vůbec dostala ven ty? Ženy ... nemají příliš šancí na přežití,“ zajímá se mladší. Oba mají stále šátky přes obličej, takže jejich tváře nevidíš.

Eldaron - 18. září 2013 13:48

Čas plyne ukvapeě Celý ten čas kdy se naše pozornost upřela na východ víc než na sever byl zvláštní, protká směsicí pocitů štěstí s smutku, štěstí že Jih a Sever začali spolupracovat, tedy alespoň zde v Gondoru, a smutkem že situace v jihu mé země byla víc a víc předzvěstí války, dny budování Jižanské čtvrti a budování mečů i luků, dny strávené s rodinou.... Nevěděl sem co dělat dříve, a mnohdy se dny zdáli až moc krátké když už jsme na sebe s Leithou měli více času, věděl sem však jedno, její blízkost mi dávala neskutečnou sílu a odhodlání, věděl sem že naše svatba může v Harradu způsobit to že jižané nebudou chtít bojovat s Gondorem kde je budoucí královna jejich krve, věděl sem ale že ač v to věřím já, a další, že i tak může být válka, proto jsem s otcem pořád střežili Mordor a Jih, proto se kovali meče, zbroje a luky, i přes stavby míru stále jsme měli na paměti že může příjít stín, a ten přišel záhy... Když slyším o čem mluví zadýchaný posel, jen zavřu oči a sevřu ruku své vyvolené, pak se postavím a dojdu k mapě, abych se podíval kde všude jsou ty zvláštní útoky.... Tak moc jsme hlídali Mordor, až jsme byli slepí k severnímu království,takže nyní, jak můžeme pomoci? Vyšlete posli do Rohanu, svolávám vojenskou pohotovost, ať se Rohanští připraví k válce, dále pošlete posli k elfům, ať je jich zde málo či ne, jsou zde a musí pomoci, otče, ty jediný ho znáš, musíme najít posledního z Istari, jež zde zůstal, Radgast? Pomohli li pastýři stromů tenkrát, třeba jim ani nyní nebude lhostejné co se děje... sklopím na chvíli hlavu a vím že jednám rychle, ale obrana země je přeci na mě.... A vyhlašte že volám do zbraně veškeré Gondorské vojsko, v každém městě, ležení, všude, a domobranu také, musíme sestavit vojsko a postavit se hrozbě...Orthank, tam se musíme víc opevnit, a další starší pevnosti, a není to jen sever, nyní nám hrozí válka ze všech stran, a trpaslíci musí vědět že v tom samy nebudou, že lidé pomohou v rámci svých sil, vyšlete rychlé průzkumy na sever, a ať se armáda rozdělí na dvě, jedna půlka musí k Orthanku, druhá bude zde, a jednu část jako posili trpaslíkům, nesmíme se otočit zády k těm jež nám mohou pomoci, je toho moc, ale nedá se nic dělat, válka zase přišla na naši zem, a buď ji zastavíme a nebo padneme do posledního muže! protřu si unaveně obličej, jak by se teď hodili rady čaroděje, ale ten tu už není...

Canys Taffylee Tripe - 24. září 2013 19:21

Znovu v kobce Když mne dvojice vede klikatou stezkou, říkám si, že v tomhle pouštním světě stejně nemohu být už více ztracená. Nejprve mne táhli na řetězech, poté jsem následovala mého mrtvého zachránce z kobky a teď mne vedou znovu. Nemile se rukou přidržuji šatů mladšího z dvojice, držíc se vyčerpaně na nohou a doufajíc, že cíl naší cesty je alespoň blízko. Naštěstí úleva přišla brzy a přinesla sebou i chladnější okolí, za což jsem byla patřičně vděčná. Když mi konečně voják sejme šátek z očí, temné sklepení mi připomene můj nedávný pobyt v omřížovaných kobkách a opět pomyslím na kapitána. To už ale opět pokračuje výslech. Do nejlépe hlídaného sídla v městě? Takže ví o kom mluví, ví, čí ten palác je! Každopádně alespoň uvažují, jak se ke kapitánovi dostat, což je mnohem lepší situace, než v jaké jsem byla před chvílí. Jeden z mých strážných byl dosti hloupý na to, aby mne vyvedl… Poslední chyba, co kdy udělal. odvětím tišeji, snažíc se rozvzpomenout na jakoukoliv možnost, jak se dostat do paláce. Alia zná cestu z pokojů harému do kobky, ovšem dostat se do komnat urozených manželek není o nic lehčí záležitost. Já samotná jsem znala jedině cestu z komnat do zahrady. Ale mohla bych vůbec všechny ženy-a hlavně Aliu, krásnou mladou Aliu, která mi tak ochotně přinesla bylinky na mou ruku-vystavit takovému nebezpečí? I kdybychom se dostali v pořádku ven, ony by byly ty, jež by pocítily následky. Zdá se ovšem, že žádné jiné řešení, s nímž si má mysl pohrává, není o nic lepší, než to první. Pokud se tedy opravdu dvojice rozhodne, že se pokusíme dostat ke kapitánovi, museli bychom se nejprve dostat do zahrad. Problémem jsou ovšem palácové zvyklosti, jelikož se zdá, že porostlé prostranství svému pánovi slouží převážně v noci, tudíž je za tmy také poseto jeho strážci. Během dne by byl přístup méně střežen, ovšem současně by byli vetřelci lépe viditelní. Ruce si během přemýšlení založím opatrně na hrudi a kousnu se do rtu. Budeme se muset dostat do zahrad. Nejlépe na sklonku dne… V tu dobu bude už Ysmin obtloustlý manžel zpátky ve svém honosném sídle a většina jeho stráže s ním, bez toho, aby nás ozářilo denní světlo. …Ze zahrad lze projít do místností manželek, tu cestu znám. A pokud se Aili během několika posledních hodin nepřemístila do jiného pokoje, najdu i ji. A zbytek cesty do podzemí a k celám, zná někdo jiný. přiznám nakonec. Teprve teď opět vzhlédnu na dvojici vojáků, sedící naproti mně a očekávám jejich reakci. Doufajíc, že mne vyzvou, abych jim sdělila více detailů a oni mohli celou věc lépe promyslet, naplánovat a v neposlední řadě i vykonat. Současně ale ve vzduchu visí i otázka jejich vlastních rozkazů…a zranění nerudnějšího z dvojice, jež jsem prozatím nebyla schopná identifikovat. Možná nakonec opravdu není až tak dobrý nápad snažit se zachránit umírajícího pomocí dvou zraněných a jednoho pravděpodobně dosti nezkušeného, mladého vojáka, ovšem to rozhodnutí teď už neleželo na mých ramenech.

Osud Středozemě - 13. října 2013 07:12

Than - Výslech "Takže si tě koupil?" trochu nedůvěřivě se tě zeptá starší. Těžko říci, z čeho ta nedůvěra pramení. Nevěřil tvé kráse nebo vůbec tomu, že by si někdo koupil cizinku, kterou měl ve vlastnictví sám pán tohoto kraje? Oba dva ti ale přes svou nedůvěru dále naslouchají. Zdá se, že nyní berou tvá slova vážně. "Nebudou ale při západu slunce v zahradách? Zdejší páni rádi jedí venku... Byl by nesmysl jim vběhnout do náruče..." zamyslí se mladší. Starší je více kritičtější: "Kdo jiný? Máš nějaké spojence v paláci?" Jeho zrak tě celou propaluje, jak se snaží zjistit pravdu a jak mu je nepříjemné, že by se měl vydat do nebezpečí s někým, kdo má tak podivné historky na jazyku. "Tak jako tak je to jedna z mála možností, jak se dostat dovnitř. Sami jsme o jeho paláci sotva něco tušili... A když se dostaneme dovnitř, možná zjistíme více o plánech klanu Haruzi. A to je velmi důležité," podotkl mladší, na což nezbývalo staršímu nic jiného, než souhlasně přikývnout. I tak se ale starší znovu otočil k tobě. "Na co se tě při výslechu ptali? Co po tobě žádali?"

Leitha - 14. října 2013 16:25

Čas plyne... Dny se valily jeden za druhým pomalu, jako líná mlha nad vodami. Strávila jsem je většinou se svým lidem, a byl-li čas, s Eldaronem, či jeho rodiči. Den ode dne se mě ale víc zmocňovala nejistota. Poklidné dny nemůžou vydržet věčně. Z rozhovoru s Eldaronem mě vytrhne první z poslů. Při jeho slovech bezděčně sevřu ruce v pěst. Jistě - dalo se to očekávat. Ale když to člověk slyší, je to něco trochu jiného. Záhy ale přijde další posel - nebo spíše vpadne. Jeho poselství by se mě nemělo více dotýkat, ale když mi můj vyvolený stiskne ruku, dolehne i na mě tíživost té zprávy. Jeho slova směřovaná k poslům, a zřejmě i jeho rodičům beze slov poslouchám a snažím se zapamatovat si názvy míst, která ukazuje na mapě. Do teď jsem vlastně neměla čas, ano chuť více prostudovat mapy území kolem Gondoru, a tak trochu napjatě čekám, až ukáže Eldaron ona místa, kde k útokům došlo, abych věděla, jak vlastně daleko to odtud je a jak bezprostřední nebezpečí nám možná hrozí - a pokud ne hned, pak časem. Po tom, co princ domluví, stočím oči ke královské dvojici, čekajíce, zda se k tomu vyjádří dříve král, nebo královna.

Canys Taffylee Tripe - 20. října 2013 11:40

Další otázky, další odpovědi Při zamyšlení mladšího z vojáků jen netaktně pokrčím rameny. Pokud jsou to oba opravdu vojáci, pravděpodobně ví mnohem lépe než já, jak obléhat a napadat pevnosti. Má pozornost se ale opět stočí ke staršímu ze skupiny, jež mi není sice tak milý, jako jeho modrooký společník, ovšem současně musím uznat, že jeho otázky, stejně jako jeho obavy jsou více než oprávněné. Jedna dívka z harému riskovala svůj život, aby kapitánovi přinesla bylinky na utišení bolesti. pomlčím o tom, že byly původně určené mne a ke kapitánovi se dostaly až přes kovové mříže. Pravděpodobně to udělala z lítosti, ale cestu každopádně zná… Při zmínce o tom, že by se o vniknutí do paláce přeci jen pokusili si lehce oddechnu, ovšem začne mne zajímat, co v Haradu dělají oni. Pokud je pro ně důležité získat informace o jakémkoliv nadcházejícím plánu, není hrozba Haradu už jenom otázkou, ale faktem, se kterým se Středozemí musí vypořádat. Pravděpodobně tu jsou podobně jako já a Frin na rozkaz nějakého knížete nebo lorda. Zvláštní je každopádně to, že se přesně zaměřují na klan Haruzi. Je snad on středem všeho toho jižanského dění? Ovšem, kdyby tomu tak nebylo, tak by nás výzvědná loď nedovezla jako zajatce zrovna sem. Následuje další, tvrdě položená otázka. Na co se ptali? No, asi tak jako vy, proč jste tu, co chcete…popravdě řečeno, byli asi i tak milý jako vy… zavrtím se na kožešinách a prohlížím si pomalu temné sklepení. U kapitána se však nezastavili jen u nějakých výhružek. dodám tišeji, snažím se alespoň trochu přidat na naléhavosti jeho situace. Pořád přeci jen ani jeden z vojáků neřekl, že se mu opravdu pokusí pomoct. Jejich hlavním úkolem je získat informace a i kdyby se tedy rozhodli do paláce proniknout, kdo ví, kam se nakonec v oněch obrovských prostorách vydají.

Doromir Vřesík - 21. října 2013 18:26

soukromá zpráva od Doromir Vřesík pro Rozhovor uprostřed noci Odnést mě kamkoli? Dá se tomuhle tvorovi vůbec věřit? Možná ano, stejně mi asi nic jiného nezbývá. Kouknu se mu přímo do očí a s přátelským úsměvem mu řeknu. Ano, to by si mi velice pomohl, protože ten váš souboj mi odehnal koně. Byl by si tak hodný a pomohl mi ho najít?Doufám, že jeho odpověď bude kladná, přece jenom hledat uprostřed noci sám něco, co tak moc potřebuji by mohlo být hodně náročné.

Osud Středozemě - 24. října 2013 22:19

Minas Tirith, porada – Špatné zprávy Eldaron, Leitha Nálada, která se rozhostí v sále, nepatří k těm, které se budou řadit k šťastným létům vlády krále Aragorna. Panovník, sedě na svém trůně, jen beze slova hledí na udýchaného posla, jenž mu hledí do tváře. Šokovaní poradci si vyměňují vyděšené pohledy. Jediný Eldaron se jako první ujme slova. Ohnivě, možná až vzpurně, ale probere svými slovy přítomné. Poradci si okamžitě začnou vzrušeně šeptat, ale jediný pohyb královy ruky je utiší. Aragorn chvíli ještě váhá, ale poté tiše promluví: „Přišel čas, který nám, kteří si pamatuje Válku o Prsten, velmi připomíná tu temnotu. Přesto je nám neznámá. Gondor nemůže nechat své přátele v nebezpečí.“ Poté se otočí na svého syna: „Radegast... Je nezvěstný od bojů v Dol Gulduru. Říká se,“ král se lehce pousměje, „že splynul se svými přáteli a už nejde od nich rozeznat.“ Pak jeho tvář opět lehce posmutní: „Má královna mi odpustí, ale, Eldarone, ani s pomocí elfů nemůžeme příliš počítat. Jejich vládci jsou na Západě. Roklinka je téměř prázdná a poslední elfové se drží v Lórienu. Odtamtud přišla také paní Naili, která dnes opouští naše město. Vzkážeme po ní naši prosbu, ale... Nejsem si jistý.“ Poté ale Aragorn vstane a možný smutek a slabost v jeho očích zmizí. Znovu je tu ten panovník, který přivedl svou zemi ke svobodě z temného otroctví. „Připravte armádu, obešlete všechna knížata. Průzkumníci ať se vypraví na sever. Poskytněte trpícím pomoc. Na jihu střežte hranici.“ Poradci okamžitě po jeho slovech, která potvrzovala synovy příkazy, přikývli a s lehkou úklonou opustili sál spolu s poslem, aby se dali do práce. Aragorn snad chtěl něco dodat, ale po jeho boku se objevila jeho žena. „Pomoc přijde z míst, která bychom možná nečekali,“ tiše promluvila s pohledem na svého muže a poté se podívala na Leithu. Žena, která dosud mlčela, protože myslela, že toto se jí netýká. PS: První napíše Leitha, Eldaron až poté.

Osud Středozemě - 24. října 2013 22:20

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Volání Bohyně Stála si mezi lidmi, kteří nebyli tvé krve, ale přesto si jim začala důvěřovat. Musela si. I když pro tebe byly poslední dny velmi těžké, naplňoval tě pocit štěstí. A vedle něj i pocit tíživosti, který se se slovy posla naplnil. To byl ten nejistý strach o to, co přijde. Další útok. Ta místa jsi možná neznala, ale tvář tvého milého byla znepokojená a to ti mohlo stačit. Ale pak... Nečekaně v této chvíli, přišel ten neznámý pocit. Nikdy se ti to nestalo uvnitř budovy. Známá tíživá vůně. Chvění z kamenné dlažby, které jsi nejspíš přes umělou stavbu mohla cítit jen ty. Opravdu jen ty? Pokud si vzhlédla, mohla si vidět moudré oči Arwen, které tě s napětím sledovaly. Musela to cítit též! „Leitho! Má služebnice!“ Ten hlas ve tvé hlavě byl tak zřetelný, že jsi mohla mít pocit, že někdo stojí vedle tebe a dotýká se tě lemem svých šatů. Ale nikdo zde nebyl. Poradci odešli a pohled Aragorna, Arwen i Eldarona se soustředil jen na tebe. Jinak byl sál opuštěný. Tíživost znovu pokoušela tvou tělesnou schránku bolestí, ale na duši jsi cítila klid. Co je krásnějšího než volání Bohyně? „Leitho!“ Před tvýma očima se objevilo to, co vidí Ona. Obrovská černá stvůra ozářená měsíčním svitem. Její křídla připomínající netopýra, ale mnohem větší, se roztáhla a z pysků toho zvířete uniklo zlověstné vrčení. Ze špičáků mu odkapávala krev, hruď byla rozdrásaná. V očích byla smrt, ale i chuť zabíjet. To zvíře ti připomínalo obrovské šelmy, které se potulují jihem. Šelmy s nezkrotnou hřívou a s královským vzhledem a s možností zabíjet jedním švihnutím své tlapy. Tyto šelmy z tvé domoviny ale nemají křídla. Nemají krvelačnost v očích. Stvůra tě zmerčila a rozběhla se proti tobě. Její kroky nadlehčovaly křídla, takže u tebe mohla být rychleji, než by se čekalo. Byla to iluze, ty si to věděla, ale přesto... Svist křídel ale zesílil. Slyšela jsi ho dvojitě. Odkudsi shůry. S východem slunce se přihnalo jiné zvíře, které se velikostí mohlo měřit noční stvůře. Zvíře připomínalo zčásti orla a zčásti... Opět tu šelmu. Jakoby ti dva byli sourozenci. Nebylo ale černé, jeho srst byla zbarvená do zlatohněda. Ten podivný tvor se vrhl na černé monstrum. Co bylo ale ještě zvláštnější... Tvůj zachránce měl majitele. Na jeho hřbetě seděla drobná dívenka s popelavými vlasy a vážným pohledem. Když se k tobě ohlédla, na hrudi se jí oslnivě zatřpytil jasný šperk v barvě ohně. Cítila jsi, jak tě z té záře pálí oči, jak se zvedá vítr a tíživost Země tě znovu přikrývá. Mdloby se blížily...

Osud Středozemě - 24. října 2013 22:20

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Uprostřed noci na rohanských pláních Tvor tě chvíli pozoruje svýma očima a nakonec trochu nakloní hlavu. „Pomoci ti hledat, ano, to bych mohl.“ Ozve se opět jeho hlas ve tvé hlavě. „Bojím se ale, že tvé zvíře se mě bojí a bude jen dál utíkat. Mohu ti ale z výšky ukázat, kde se nachází, poté tě nedaleko od něj snést na zem. Přiblížit se k němu musíš sám.“ Jeho slova zní rozumně. Vždyť proč tvůj kůň utekl, že? Na důkaz toho, že tvor ti je přátelsky nakloněn, se dokonce lehce skloní. Nejspíš ti tak naznačuje, aby si mu opravdu vylezl na hřbet. Není to úplně jednoduché, ale povede se ti to. A pokud se ničeho nebojíš, je nejspíš pravý čas vzlétnout. Zvláštní ptákolev se silně, ale přitom ladně odrazí od země a po pár mávnutí křídly se ocitnete v dostatečné výšce. Hvězdy jsou vám blíž, alespoň takovým máš dojem. Možná cítíš lehkou závrať, ale není to tak zlé, protože pod vámi je stejně jen černá tma. Tvůj nový přítel je na tom ale mnohem lépe, protože po chvíli opět promluví. „Cítím tvého koně, je dole u říčky.“ Pták se prudce snese a nakonec opět ucítíš náraz a vůni podzimní trávy. I když máš nohy vratké, můžeš nyní slézt a vydat se po vlastní cestě.

Osud Středozemě - 24. října 2013 22:20

Výslech nekončí Than Zdá se, že starší voják není spokojený příliš s tím, že byste se měli spoléhat na Aliu. Alespoň jeho pohrdlivé odfrknutí o tom vypovídá. Přesto tě dál poslouchá a nepřerušuje tě. Jenže nejspíš si jeho zvědavost neukojila dostatečně. „To je mi, ksakru, jasné, že se tě neptali na počasí!“ zlostně vyštěkne a na chvíli se odmlčí, aby tišeji, ale stále důrazně pokračoval: „Zkus si vzpomenout, neptali se na něco konkrétnější? Něco, co by tě mohlo překvapit, že vůbec vědí? Netočili se kolem nějakého tématu?“ Mladší se zdá daleko citlivější, protože mu neunikne tvá poznámka o Frinovi. „Takže ho mučili,“ hlesne potichu. „To je samozřejmé,“ zavrčí na to starší a zdá se, že se tím nehodlá dál zabývat. „Mluv, ženská,“ vrhne raději další pohled na tebe a dokonce tě svými obrovským dlaněmi uchopí za tvé drobné paže a lehce s tebou zatřese, „nebo opravdu přestanu být milý!“ Zdá se, že mladší do toho tentokrát zasahovat nebude, jen sklopí hlavu a nechá staršího jednat.

Leitha - 25. října 2013 11:48

Sál Vyslechnu bez hlesu slovo krále. Pak to ale přijde. Zadunění, vůně, vjemy - vše, co tu je, a zároveň není. A přes to... Pohled Arwen - jakoby věděla. Jakmile přijdou první vlny bolesti, klesnu na kolena a začnu se třást. Tak, jako vždy. Nevidoucí oči se rozhlédnou kolem a duši jakoby objala láskyplná náruč samotné Matky Země. Má bohyně... Na víc už snad ani nestačím pomyslet. To, co mi má bohyně ukazuje způsobí, že se mi srdce sevře strachy, i když vím, že jde jen o iluzi. Z úst mi unikne výkřik, tvář zalije pot způsobený bolestí a snad i podvědomým strachem ze stvůry, kterou mi bohyně dovolila spatřit. Tvář zvednu k nebi, kde jen já vidím druhou stvůru, stejnou jako první, ale při tom lišící se jako nic jiného. Noc a den. Ano - tak by se to dalo vyjádřit. Přimhouřím oči, když mě oslní neviditelná záře. Konejšivý vánek mi pohladil tvář, když se mé tělo začalo pomalu sesouvat k zemi úplně, a mysl, tak oslněnou obrazy a vjemy začala přikrývat temnota nevědomí. Poslední, co jsem snad stihla podvědomě zaznamenat byla snad reakce okolí, a poslední myšlenka, jenž směřovala k ní: Děkuji Ti, má bohyně...

Canys Taffylee Tripe - 27. října 2013 17:33

Mluv, ženská! Dokud hnědooký nepřijde až ke mně a nezačne mnou třást, létají mé oči během odpovědí znuděně po celém sklepení. V ten okamžik ale konečně vzhlédnu k němu s pevným, přímým pohledem. Lehké, krátké odfrknutí naznačí mou pochybnost o jeho dosavadní milosti, ale současně je to také mé poslední zdržovaní. Na lodi se ptali jestli poznám prince Gondoru, dědice trůnu. V kobkách, proč jsme přišli, proč jsme sledovali služebníky jejich pána, co přesně ví náš vůdce o situaci tady v Haradu a odkud znám kapitána. Ten tlusťoch z paláce se taky ráčil zmínit, že Středozem k němu přijde sama. Na kolenou-a všichni ho budou prosit, aby je ušetřil. vypovím na jeden nádech všechno, co považuji za důležité. Dále už jen čekám s kamennou tváří na mužovu reakci, nebo další případné otázky. Musím ale přiznat, že mi muž začíná být jistým způsobem sympatický. Není nijak hloupý a zkušenosti jsou z něho cítit na sto honů, navíc pokud opravdu zná Kapitána… A nejsem jen nějaká ženská, jsem Than…Than Dron Ghal Dhen!

Dain - 27. října 2013 20:22

Edoras Po dlhých dňoch cestovania bola slamou vystlaná posteľ stelesnením neba na zemi. Ledva zatvoril oči, zaspal Stál v tme, osvetlenej jedinou sviecou. Bolo ticho, prerušované iba občasným dopadom kvapky vody na studený piesok. Nebol v jaskyni, obloha nad ním bola otvorená, aj keď čierna ako atrament. Kútikom oka zazrel nejaký pohyb. Ticho bolo stále priam ohlušujúce. Siahol po sekere, ale na sebe mal iba svoje staré šaty, ktoré používal v otcovej dielni. Obzrel sa okolo seba a uvidel svoj pracovný stôl s emeraldovým príveskom na nedokončenej zlatej retiazke, posledný šperk, na ktorom pred odchodom pracoval. Niečo nad ním preletelo. Cítil ako sa mu pierka obtreli o tvár, pocítil aj vietor, ktorý ten prielet vyvolal. Podivil sa, že sviečka ešte stále horela. Obzrel sa a zbadal, že sviečka zmizla, a na jej mieste žiaril Arkenit, srdce Hory, položený na hrudi Daina Železnej nohy. Niečo nie je správne, Arkenit predsa stráži Thorin, pomyslel si. Znova nad ním niečo preletelo, zazrel iba dve žiariace oči. O tvár sa mu znova obtreli pierka. Zmätene ustúpil, oprel sa o niečo krehké a teplé. Zvrtol sa a zbadal Vidoucí, tak, ako ju prvý krát stretol na pustatinách Dagorladu. Usmiala sa. Za ňou stáli všetci trpaslíci, ktorí kedy vládli svojmu ľudu. Na ich čele stál Thorin, s obrovskou krídlatou prilbou Morských kráľov, v ktorej bol zasadený obrovský, oslepujúco žiariaci Arkenit. To okrídlené niečo si v tichosti zosadlo za neho. Neodvážil sa obzrieť. Tvor zašepkal jediné slovo, ktoré sa potom ako ozvena ozvalo z úst všetkých trpaslíkov. Osud nieslo sa prázdnymi, znova temnými priestormi, ožiarenými jedinou sviecou... Zobudil sa na vytrvalé naliehanie Sairy, ktorá už zmätene pobehovala po izbe, nadšená z nadchádzajúceho stretnutia s kráľom. Zdalo sa, že kocovinu nemala žiadnu. Tak predsa, víno je nápoj pre slečinky a elfov... Obliekol sa do toho, čo mu pripadalo najčistejšie a najvznešenejšie (to znamená, narýchlo preleštil zbroj) a zliezol dolu, kde sa Saira už s obrovským apetítom napchávala miestnou špecialitkou, parenými buchtami plnenými slivkovým lekvárom. Jemu prichystali niečo omnoho lepšie a s poďakovaním to zhltol. Má ten mestský život predsa len isté výhody. To ho ovšem už Saira ťahala von, do chladného vzduchu a vstriec kráľovi, ktorého nepoznal a ktorého mal potešiť v jeho zármutku. Ako, to ukáže čas. Ale zrejme sa o zábavu postará Saira. Minimálne sa o ňu starala miestnym mládencom, ktorí nechávali remeslá svojich otcov, aby na ňu mohli potajme zízať spoza rohov. Ľudská povaha v kocke... Trónna sála pôsobila po kamennej majestátnosti Veľkej siene v Minas Tirithe takým domáckym dojmom. Vystavaná z kvalitného dreva, stĺpy široké ako kmene storočných dubov, mnohé ohniská, pri ktorých sa vyhrievali lovecké psy (a dvorania) A na konci trón, na ktorom sedela osamelá postava rohanského kráľa, aj z diaľky impozantná. Dverník, ktorý ich viedol (a Dainovi vzal sekeru, do čerta s ním) kráčal svižne, takže na nejaké detailnejšie obhliadky výzdoby nemal čas. Nakoniec zastali pred kráľom, boli predstavení a uklonili sa, tak, ako sa patrí. "Veličenstvo, kráľ Aragorn ma posiela so slovami najúprimnejšej sústrasti nad vašou stratou." začal. Tie slová si v duchu pripravoval po celú cestu. Nebol rečník. "A zároveň dúfa, že prítomnosť pútnika zo Severu, ktorý prešiel aj starou vlasťou Rohirrimov by mohla na chvíľu rozptýliť vaše chmúry." Keď to vyslovil, mal pocit, že to znie priam neuveriteľne hlúpo, ale späť sa to už nezdalo. "Rád by som vám predstavil Sairu. Prišla sama z ďalekého Juhu, s posolstvom pre kráľa Gondoru. Naše cesty sa stretli na ceste uprostred Dagorladu a odvtedy sa nerozišli. Máte pravdu, pre trpaslíka je spoločnosť nezvyklá, ale tu moji predchodcovia robili chybu. Nikto si neužije koniec cesty ako ten, čo cestuje s dievčinou zavaľujúcou ho prívalom otázok" usmial sa trochu.

Doromir Vřesík - 01. listopadu 2013 12:30

soukromá zpráva od Doromir Vřesík pro Uprostřed noci na rohanských plání Poté, co přistanu na zemi se rozloučím se svým novým známým a začnu se pomalu plížit k řece, kde uvidím stát svého koně, jak pije z řeky. Už se chystám vstát, když si všimnu, že vypadá velmi neklidně. Nemůžu tam jen tak přijít, to bych ho určitě vyplašil. Musím jít pomalu. Zvednu se a pomalu jdu za ním. Najednou jsi vzpomenu, že jsem někde slyšel, že zvíře se uklidní, když na něj člověk mluví. Začnu na něj mluvit klidným hlasem a zdá se že se uklidňuje.

Eldaron - 13. listopadu 2013 19:32

Truní sál Vyslechnu si slova svého otec,při kterých se lehce zasmuším, vím jak to bude nyní těžké, ale nevrátil sem se domů abych viděl svou zem padnout.... Naděje umírá poslední, není to tak otče? Vím už co pomohlo v bitvě proti Mordoru v poslední chvíli, ale armádu mrtvých vyvrhelů už v hoře asi nikde nenajdeme, ani já se svou čepelí o žádné legendě nevím, ale nyní, po letech míru jež si vykoupil svou krví a krví našich mužů a spojenců, bude ta čepel bránit tuto zem, a bude připravena bojovat do chvíle než padnu a nevstanu... vydechnu rozhodně a přejdu za svou drahou,lehce ji obejmu v pase a jen se dívám kolem sebe... Máme li se postavit hrozbě, musí to být dle nás, čas i místo, to vše musíme naplánovat zde, ale aby si nepřítel myslel že je to jeho volba, víš dobře otče že je lepší se naoko bránit a pak poslat oddíly do boků nebo nejlépe do týla nepřítele... promnu si tvář a zadívám se na sochy svých předků, zavřu tiše oči.... Raději bych ale bojům předeš úplně, nepřijeli sem přes moře aby učili lidi boji, ale míru, prokletý buď stín jež lační po krvi a otročení...a pokrytectví těch jež slepě věří moci v podrúčí stínů.... zadívám se na matku, otce a pak i Leithu... Odvaha a odhodlání, to jsou naše zbraně, a to že Jižané nejsou všichni naklonění válce s naší zemí, myslím že národ Leithy je toho důkazem, Eomér snad pomůže, i když, po smrti jeho dcery byl zlomený, jeho žena už nemůže mít děti...leda by ji někdo pomohl... zadívám se zkoumavě na Leithu.... Má tvá bohyně takovou moc že uzdraví lůno ženy? ani nevím proč my to nyní vyvstalo na mysli ale je to tak, narovnám se a vydechnu.... Jako vždy mluvíš v tajenkách matko, a díváš se při tom na mou vyvolenou, snad máš zase pravdu, pomoc bude třeba, musíme obhájit mír...dát dětem úrodu a né vypálené pole.. než stihnu doříct další věty,vidím jak se Leitha zase vydává do toho stavu co jsem viděl na poušti, nebo omdlívá, kdo ví, rychle ji zachytím a s naprosto zoufalým výrazem se zadívám na matku a otce... Pomoc...

Osud Středozemě - 19. listopadu 2013 21:40

Minas Tirith – Trůnní sál Leitha, Eldaron Eldaronova slova měla svou váhu. Nebyl jen princem. Byl opravdovým následníkem trůnu, na kterého mohl být král pyšný a kterého mohli rádcové bez obav následovat. To bylo patrné z jejich reakcí. Navíc bylo zřejmé, že Eldaronův proslov jim dodával odvahy. Ovšem výkřik, který unikl po upozornění královny ze rtů Jižanské princezny Leithy, narušil náladu souznění v nastávajícím čase nebezpečí. Všechny oči se na ni otočily a královna hbitě přiskočila k mladé ženě, aby jí poskytla pomocnou ruku, stejně jako Eldaron. Ani Aragorn neváhal, vždyť přeci on byl léčitelem. Jeho žena nejspíš pochopila, o co mu jde, ovšem jen zavrtěla hlavou: „Léčbu nepotřebuje,“ tiše zašeptala. Leithino tělo ztěžklo v Eldaronových pažích, jak jeho drahá upadla do mdlob. Rádci si ustaraně šeptaly mezi sebou, v tuto chvíli ale vůdčí roli převzala královna: „Eldarone, odnes Leithu do ložnice, potřebuje si odpočinout.“ Poté ještě dodala ve své rodné řeči: „Myslím, že nám má co říci.“ Bylo jasné, že Arwen mluví o vidění, které Leitha měla. Aragorn se poté otočil k radě: „Poradu tímto rozpouštím. Zajistěte bezpečí našich přátel na severu a hranice na Jihu ať jsou nyní nepropustné. Volně vpusťte jen jižanské uprchlíky, které ale kontrolujte a hlaste nám jejich počty.“ Jakmile byla rada rozpuštěna, vydali se král a královna směrem k ložnicím Eldarona a Leithy. Potichu vešli a královna se jako první ujala péče o Leithu – připravila pro ni obklad z příjemně vonících bylinek. Jejich vůně uklidňovala i mysl ostatních přítomných v pokoji. Aragorn se ale stočil ke svému synovi: „Nemůžeme déle setrvávat nečinně v Minas Tirith. Naše vedení je zapotřebí na dvou místech. Jeden z nás musí na sever a druhý na jih. Volba je na tobě, můj synu.“

Osud Středozemě - 19. listopadu 2013 21:41

Výslech Than Oba vojáci ti pozorně naslouchali, ovšem především hnědooký to dával silně najevo, protože jeho pohled naznačoval, že by byl schopný znovu na tebe skočit a vytřást z tebe duši, aby si mu řekla vše, co víš i nevíš. Když jsi domluvila, na chvíli se oba odmlčeli, než se ozval kupodivu ten hnědooký: „Nějak moc se zajímají o našeho prince.“ „Válka je na spadnutí. Pochybuju, že tady něco zachráníme nebo zjistíme víc,“ povzdychl si a z jeho hlasu byla poprvé cítit únava. Kdo ví, jak dlouho jsou na své výpravě. „Stále nám něco uniká,“ trochu zavrčel a odvrátil od tebe tvář, takže ses konečně mohla cítit volněji. A když jsi nakonec řekla své jméno, zachytila jsi na jeho tváři cosi jako úsměv: „To je tvé jméno? Je jako padající kamení...“ „Snad... Je to opravdu v tom jejich náboženství...? Měli bychom se pověsit na paty jednomu z těch proroků. Naslouchá jim hodně lidí,“ tiše nadhodil modrooký. „Nevím... Tomu jsem nikdy nevěřil, přijde mi to jako blbost, že by lidé byli tak slepí,“ namítl hnědooký. „A palác?“ zeptal se modrooký. Ano, o tomto bylo třeba rozhodnout a jak se zdá, velitelem tu byl hnědooký. Ten se znovu podíval na tebe – zdá se, že přemýšlel o pravdivosti tvých slov. „Nejsem si jistý, že se nám kapitána podaří dostat z vězení. Je to příliš riskantní. Ale dobrá.“ V tu chvíli se ovšem sebral a vydal se směrem k východu. „Podívej se jí na tu ruku, za chvíli budu zpět.“ Modrooký jen přikývl a vzápětí jste zůstali spolu sami. „Takže... Than, můžu?“ sklonil se k tobě a chystal se dotknout tvé zraněné ruky, ale raději čekal na tvé schválení.

Osud Středozemě - 19. listopadu 2013 21:44

Zlatá síň Dain Jak jste procházeli síní, hovor u stolů postupně tichl. Dýmky zůstaly netknuté ležet na stolech a oči pánů se nasměrovaly k vám. Jediný Eomér sledoval schody ke svému trůnu a nevěnoval vám jediný pohled. Stále měl postavu silného muže, který prožil mnoho bitev a i dnes by dovedl bojovat. Jeho vlasy nyní ale byly propletené šedivými pramínky. Do tváře mu zatím nebylo příliš vidět. Po tvých slovech, která se rychle vytratila v zdobeném obložení síně, nastalo znovu ticho. Král se ani nepohnul. Nikdo se neodvážil nic říci. Jenže to by tam nesměla být Saira, aby i ona držela uctivé ticho: „Pane, nevidíte nás rád?“ Její jemný hlas zněl v těchto prostorách celkem nepřirozeně. Téměř všichni Eomerovi muži zvedli oči a čekali, co se stane. I rohanský král po chvíli svou hlavu obtěžkanou mnohými starostmi pomalu pozdvihl, aby se podíval do očí té, která se ho tak opovážlivě zeptala. Jeho tvář měla stále nádech mládí, ale byla zvrásněna četnými, i když stále jemnými vráskami. Ovšem pohled jeho očí byl velmi tíživý - veškerý smutek, který tak zneklidňuje i přítomné v jeho blízkosti, byl v nich vepsán. „Je jen jedna tvář, do které bych se nyní rád podíval,“ tiše Eomér odpověděl. „A tu mi nikdo nevrátí!“ zahřímal nakonec zcela nečekaně. Všichni jeho muži na povel sklopili své pohledy a raději nechtěli mít nic společného s tím, co se tu dělo. Očividně i Sairou jeho slova otřásla, ale nakonec se nevzdala: „Pane, tak mi o ní vyprávěj. Vzpomínky tu tvář vykreslí.“ Eomér, který už znovu od vás své oči odvrátil, trochu ztuhl. Zdálo se, že tato slova ho zasáhla. Ticho znovu prostoupilo síň, dokud nebylo přerušeno jemným vrzáním kůže. To král vstal ze svého trůnu. Sešel pomalým, ale stabilním krokem několik schodů a ocitl se před vámi. „Nejdřív budete vyprávět vy,“ podíval se Eomér nejprve Saiře do očí a poté tobě. „Mistře, odkud si tu zvláštní dívku přivedl?“ Pak vám pokynul rukou a sám poodešel k jednomu stolu u krbu. Jakmile se usadil, jeden z mužů před něho postavil cínový pohár a vedle džbán. Eomér neváhal a zlatavou tekutinu, která nejspíš byla medovinou, si do poháru nalil. Nabídl i tobě, protože další pohár byl před tebou, před Sairou ovšem ne.

Osud Středozemě - 21. listopadu 2013 08:31

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Rohanské pláně – Hledání koně Doromir Zvláštní tvor tě chvíli pozoroval, ale nakonec jen pokýval hlavou. „Dobrá, Doromire. Nyní se rozdělíme, ale věřím, že naše cesty se setkají. Kdyby si spatřil naši královnu, dej nám vědět!“ Jeho slova byla zvláštní, ale on sám se zdál přesvědčený o tom, že víš, kdo jejich královnou je. Poté se lehce zvedl vítr, ptákolev mohutně máchl svými křídly a vznesl se do vzduchu. Ve tmě, která tě obklopovala, se ti rychle ztratil z očí. Nyní si měl ale jiný úkol. Snažil ses nepozorovaně přiblížit ke svému koni. Zdálo se, že uteče, protože po pár tvých krocích zvedl hlavu a měl neklidný výraz v očích. Nakonec ale pomohl opravdu tvůj hlas, který kůň dobře znal. Rozpustile pokýval hlavou a nakonec se od tebe nechal pohladit i chytnout. Při bližším ohledání jsi zjistil, že svým nerozvážným útěkem si tvůj kůň lehce poranil nohy o různé trny a podobně. Noc už se pomalu chýlila ke konci a na východě nebe začalo růžovět. Vzduch se ochladil a místy to vypadalo, že dnes bude i pršet. Byl jsi hladový a nevyspalý, tvůj kůň podrážděný a lehce zraněný. Těžko říci, jakou vzdálenost dnes budete schopni překonat.

Canys Taffylee Tripe - 21. listopadu 2013 20:58

soukromá zpráva od Canys Taffylee Tripe pro Vzhůru do paláce…brzo Když se hnědooký zmíní o mém jménu, ušklíbnu se. Nepovídej Jinak ovšem nezbývá než poslušně sedět a naslouchat rozhovoru plného domněnek. Naštěstí se ale stočí tím správným směrem-tedy k Frinovi-a dvojice se rozhodne dostat se do paláce, i přes vysoké riziko neúspěšnosti. Pravděpodobně je to ale jejich nejlepší šance na získání informací, jelikož jak se zdá, za tu dobu, jež slídí okolo (což je pravděpodobně už nějakou dobu) nezjistili o moc víc, než já a kapitán za několik dní. Když hnědooký odejde, konečně si pořádně oddechnu. Zachrání Frina, zachrání ho! A pak pojedeme zpátky do… zarazím se na myšlence, že se vlastně nemám kam vrátit. Z přemítání mne ale vysvobodí modrooký. Na jeho otázku, jestli se může dotknout mého zápěstí jen pokrčím rameny a vyhrnu si druhou rukou rukáv tuniky až po loket. Současně se ale také zadívám na strop a s polknutím zatnu zuby, v očekávané bolesti z jakéhokoliv manipulování.

Osud Středozemě - 25. listopadu 2013 10:26

Ošetření Than Určitou nervozitu nejspíš prožíval i mladík, když jsi uslyšela jeho hluboký nádech a výdech. Až poté se opatrně dotkl provizorních obvazů, které chránily tvé zraněné zápěstí. Opatrně, ale celkem obratně je začal rozmotávat. Jeho prsty byly na dotek hřejivé a pokud jsi snad pohlédla na jeho práci, celkem na muže drobné. „Jak ses sem vůbec dostala, Than? Nejsi voják, navíc... Jsi žena. Gondor nemívá mezi vojáky ženy,“ tiše mladík prohodil, zatímco stále ne příliš čisté pruhy látky rozmotával. Jeho pohyby byly pomalé, ale plynulé. Žádné trhnutí, které by ti mohlo způsobit bolest. Konečně po pár dlouhých minutách skončily všechny kousky obvazu na zemi. „Teď to možná trochu zabolí,“ konstatoval mladík a začal ti zápěstí prohmatávat. Zabolelo to trochu více, než tvrdil. Vlastně docela dost. Ať už reaguješ jakkoliv, pocit bolesti nedokážeš schovat a mladík si toho velmi dobře všiml. „Um... Promiň...,“ hlesl tiše a polekaně se na tebe podíval. „Ta zlomenina je už... Starší, nebo ne?“ Modrooký Gondořan zranění ještě jednou obhlédl, ale tentokrát citlivěji. „Potřebuješ to opravdu pořádně znehybnit. Takto se to nemohlo vůbec hojit. I tak se bojím, aby se to zahojilo.“ Poté mladík vstal a odešel kamsi do kouta. V šerém osvětlení nebylo příliš vidět, co dělá, ale uslyšela jsi několikeré křupnutí dřeva. Nakonec se k tobě vrátil s dřívkem tak akorát, aby stvořil dlahu, a také s koženou brašnou. Zdálo se, že zázemí tu oba vojáci mají dobré. „Teď musíš vydržet,“ tiše mladík prohodil, vzal si tvou zraněnou ruku, která byla snahou najít správnou nebolavou polohu celkem zkroucená. On se ti ji ale pokusil narovnat. Rozhodně to nebylo bez bolesti. Poté přiložil kousky dřeva k ruce a pevně ti je přimotal čistým pruhem látky k zápěstí. Když byl hotovo, ovázala zápěstí ještě jednou. Opravdu si nyní nemohla zápěstím ani pohnout, ale nakonec se to ukázalo jako dobré řešení – žádné nečekané cuknutí, které mi bolestivě píchlo. „Nejspíš tě to ještě bude pobolívat. Pokud ano, řekni si, mám bylinky proti bolesti, ale jsou celkem silné a navíc se ti po nich bude chtít spát,“ pousmál se na tebe mladík. „A jinak... Já jsem Hallas,“ představil se ti konečně a stáhl si kápi i látku z obličeje, takže se ti odkryla jeho bezvousá, ne příliš ostře řezaná tvář a delší blonďaté vlasy. Zdál se opravdu velmi mladý.

Eldaron - 01. prosince 2013 16:09

Ložnice... Seděl sem na okraji postele a sledoval každý její nádech a výdech, ani nevím že sem jí donesl do své ložnice, nebo že mi to někdo poradil, nevím,cítil sem se zvláštně,věděl sem že bych si měl zvyknout ale ten pocit bodání u srdce když zase padla do svých vidění a moci její bohyně... Bude to tak asi pokaždé že,měl bych si zvyknout že vždy to bude stejné? zeptám se trochu bezradně matky a chytím ji za ruku,nyní nejsem ten velký princ, ale zoufalý a ještě neznalý syn jež se ptá matky protože vypadá že dobře ví co se děje..... vůně obkladu mne sice trochu konejšila ale až slova otce mne vytrhla zpět do reálii doby, políbím sem svou drahou na tvář a vstal, zadívám se na zbroj která nyní byla na stojanu a pohladil ty staré kroužky a plášť.... Myslím že víš kde je tě třeba,tvé jméno je na Severu modlou, a ty jsi stále kapitánem Dúnadanů, navíc už dlouho jsi tady, a Anúnimas potřebuje svého velekrále, jdi na sever, můj otče, jdi na sever, já vstanu na Jihu, ona by na sever nešla, a s ní po boku budu moci více rozumět Jihu, Andúril na sever, Arnarúth na jih, ať se proberou staré legendy, meč jež uťal prsten moci z jeho ruky a meč jež zabil Balroga v Gondolinu, co víc může bránit naši zem ale než naše odvaha, a ty znáš sever dobře, využil bys to lépe než já, já se ujal Jižanů, mé místo je na Jihu... položím mu ruku na rameno a kývnu lehce k matce... Ale dlouho se nezdržuj, nebude to k vydržení, když budeš pryč ty tak bude pořád jezdit na Jih mě kontrolovat... ztlumím hlas ale i tak mne matka slyší, ale snažím se odlehčit situaci a tak se na otce usměji... Jsme Elendilovi potomci, musíme bránit naši zem, náš lid i lid který si váží svobody!

Canys Taffylee Tripe - 13. prosince 2013 23:02

Ošetření Na, nýní ošetřovatelovu, otázku, jen stroze odvětím, že žádný voják nejsem, ale poté už zůstávám zticha. Snad je to nervozitou a očekáváním bolesti, snad zvláštní atmosférou všeobecně. Jakmile ale přejde k prohmatávání, celým tělem mi vystřelí ostrá bolest a jen tak tak se ubráním cuknutí nohou, jež by mladíkovi uštědřily pěkný kopanec. Ať už si voják všiml mých zatnutých čelistí, křečovité pěsti, nebo cukajícího oka, nadále naštěstí pokračuje o něco jemněji-naštěstí pro mě. Několik následujících chvil se snažím zaměřit na studený strop a utopit se v myšlenkách, doufajíc, že to zažene jakékoliv pocity přicházející od zápěstí. Nezadrželo. Ovšem byla jsem dost úspěšná v tom, přehlédnout mladíkův chvilkový odchod-a to natolik, že jsem zaregistrovala až jeho návrat a výhružné varování bolesti. V tu chvíli se stalo několik věcí. Můj ošetřovatel mi narovnal ruku. Já si v šoku z vlny návalové bolesti prokousla ret a jen ta kovová pachuť v mé puse byla to, co mě v tu chvíli udrželo od mdlob, protože se zdálo, že se zatočil celý svět. Jakmile se dám alespoň z části dohromady, uvědomím si, že mi zápěstí leží v klíně opatřeno pevnou dlahou. Ruku ovšem jen podezřívavě přehlédnu, s žádnými plány na jakýkoliv její pohyb alespoň do začátku pořádné zimy. Pak si teprve pravačkou otřu rty a konečně zaregistruji jemný hlas, jež mi nabízí bylinky proti bolesti. Ty si schovej pro Frina. Chci říct, ale jen jemně zavrtím hlavou. Poté konečně shodí kápi a já musím zamžourat na jeho obličej, abych si ho dokázala lépe prohlédnout. Světlé vlasy…Rohan. bylo první, na co jsem dokázala myslet. Pokud bych snad byla v lepším stavu, mhla bych se ho zeptat na jméno jeho staršího druha. Ovšem v té chvíli bylo mou odpovědí mlčení a velice pomalé a snad až příliš opatrné, sesunutí na kožešiny. Eormund byl taky koňák… povzdychnu si potichu, zatímco stále sleduji strop. Má nová oblíbená činnost, jak se zdá. Naštěstí na ni ale mám konečně chvíli klidu. Blahodárnou chvíli klidu, kdy vnímám jen pulzování tvrdohlavého zápěstí. Pomalu a dlouze vydechnu. Budu potřebovat dýku. rozhodnu se-a také to později i sdělím mému ošetřovateli. Ovšem nejprve se ujistím, že ze mě nevyjdou jen tóny umírající velryby.

Dain - 14. prosince 2013 11:36

Edoras Očakával smútok, ale reakcia, ktorú dostal bola predsa len nad jeho sily. Kam ho to zase vyslali a s akou šialenou úlohou? Jemu zomrel otec, ale ten zomrel v boji, tak ako by mal každý správny trpaslík. Ako vôbec dokáže pochopiť bolesť, ktorú cíti otec pri strate dcéry? No skôr, než stihol niečo povedať, ozvala sa Saira. Krvi by sa v ňom nedorezali. Vyhostia ich z Rohanu. pomyslel si smutne. Trepali sa sem zbytočne. A bude musieť Sairu odprevadiť do Gondoru a tam sa spovedať kráľovi za svoj nezdar a... Horšia myšlienka mu prebehla hlavou. Nikdy neuvidí Aglarond. Klenot podzemia! Jediný dôvod, prečo sa na túto cestu vlastne vydal. Jaskyne samotné síce patrili Gimlimu a jeho ľudu, ale všetky cesty k nim viedli Rohanom. Zrazu chápal, aké je to stratiť všetko svetlo života... Ale to, čo sa dialo ďalej už rozhodne nechápal. Iba v nemom úžase sa nechal odviesť k stolu, naliať si medoviny. Stále nechápal, keď pripíjal na zdravie kráľovi Rohanu a stále nechápal, keď začal rozprávať. "Som iba obyčajný trpaslík, čo sa vydal na cesty s túžbou vidieť svet. Pozrieť sa na všetky tie slávne miesta v Stredozemi, na Mesto kráľov, možno aj do Mordoru na trosky Temnej veže a, s vašim dovolením, do Jagavých jaskýň v Helmovej úžľabine." začal obšírne rozprávať. Znova mu svitla nádej. "Vyšiel som zo Železných hôr, okolo Ereboru, popri východnom okraji Temnohvozdu, prekročil som prvé pahorky Emyn Muilu a uprostred pustatiny Dagorladu som stretol drobnú, bledú a slepú dievčinu, ktorá tam, podľa jej slov, čakala na mňa." Napil sa medoviny a znova si predstavil tú scénku, ako sa odohrala. "Predstavila sa ako Vidoucí, ktorá má správu pre kráľa Gondoru a mňa si vybrala ako sprievodcu." trochu sa otriasol pri predstave mágie, ktorá si, zo všetkých obyvateľov Stredozeme, vybrala práve jeho. A z toho, čo počul nie zrovna dobrej mágie. "Odvtedy putujeme spolu. Cez Dagorlad, Ithilien, troskami Osgiliathu až ku kráľovi Aragornovi. Predniesla svoje proroctvo a... A zomrela." Dramaticky sa zahľadel na Sairu. "Takmer so sebou vzala aj Sairu, ale Kráľ ju vyliečil. A čo sa dialo odvtedy, asi lepšie porozpráva ona." usmial sa. A iba tí, čo ho poznali mohli hádať, že to bol smutný úsmev...

Osud Středozemě - 15. prosince 2013 15:43

Přípravy Eldaron Matka se po tvých slovech na tebe jen shovívavě usmála a přiložila obklad tvé drahé na čelo. Poté tiše odpověděla: „Nerozumím tomu ještě zcela, ale síla, která ji oslovuje a která mi není cizí, jí nechtěně způsobuje tyto stavy. Moc její Paní je tak velká, že člověku musí nutně ublížit. Ani elfové by její přítomnost nesnesli v poklidu.“ Byla to jen malá útěcha. Tvůj otec, zdálo se, souhlasil se slovy, které si řekl. Arwen nevyjadřovala příliš nadšení, ale už si s ní o tom mluvil. Tušila, že znovu oba opustíte domov a vydáte se do nebezpečí. Nebylo vyhnutí. Teď už jen, aby se tvá milá natolik vzpamatovala a mohla tě následovat. Snad to je moudré, vzít ji s sebou. Rozhodně by ti mohla pomoci získat respekt u některých Jižanů. Ale bezpečno na vaší cestě nebude. V následujících pár dnech jsi se ty i tvůj otec připravili na cestu. Před králem se už na sever vypravily první oddíly, aby pomáhaly chránit hobití a lidské vesnice. Zdálo se, že Aragorn očekával i nějakou zprávu z Roklinky, která se v místech útoků nalézala také. Elfí sídlo ovšem mlčelo. Král nyní byl rozhodnut následovat předvoj a pokud možno zjistit, co jsou dané příšery zač a kde se vzali. Tvým úkolem bylo vydat se na Jih, získat možnou pomoc od Jižanů, kteří prchali ze své vlasti, a také přijít na to, kdo za tím vším stojím. Zpráva o vašich plánovaných cestách se už dostala mezi lid Minas Tirith. Oficiální rozloučení již proběhlo a nyní jste všichni čtyři, otec, matka, Leitha i ty, stáli v malém pokoji, abyste se rozloučili i naposledy mezi sebou. Kdo ví, jak dlouho vaše odloučení bude trvat.

Osud Středozemě - 15. prosince 2013 15:44

Půlnoční výprava Than Hallas si tě prohlížel trochu neklidně. Nejspíš mu tvůj stav na sebevědomí ohledně vlastních ošetřovatelských schopností nepřidal. Několikrát se tě i zeptal, zda opravdu ty bylinky nechceš. Když jsi ale po chvíli požádala o dýku, trochu pobaveně se pousmál: „A jsi si jistá, že dnes v noci chceš jít s námi?“ Nejspíš ale tušil, že by tě od toho nic neodradilo. Ještě chvíli jste strávili o samotě a poté mezi vás přišel i starší voják. Trochu s nesouhlasným pohledem si prohlédl Hallase, rychle zkontroloval tebe a nakonec odložil mošnu, kterou přinesl, a sundal i svou kápi. I on měl delší vlasy, ale hnědé. Jeho tvář působila opáleněji a rozhodně byla ostřeji řezaná. Přestože ze slov se zdálo, že je o více let starší než Hallas, takto podle vzhledu už to tolik nevypadalo. „Jmenuji se Baran,“ řekl jen do ticha a začal vyndávat obsah mošny. S tím přišlo i vysvětlení jeho náhlého odchodu – obstaral vám jídlo. Tobě i Hallasovi podal zvláštní suchou placku a k ní před vás na pruhu látky rozprostřel zvláštní bobulky v tmavě červené a fialové barvě, jak si v přítmí stěží rozeznala. „To je jejich ovoce, levné a dobré,“ poznamenal Hallas, když viděl tvůj poněkud nejistý pohled a sám si ihned nabídl. Baran počkal, až tak učiníš také, a pak si také vzal. „Musíme vyrazit kolem půlnoci. V zahradách paláce budou stále lidé, ale ne už tolik. Nesmíme promeškat, až palác z této strany zavřou. Stále není tolik hlídaná jako jiné části,“ začal nahlas přemýšlet Baran. Hallas jen přikývl, ale nakonec dodal: „Than s tím zápěstím nemůže hýbat. Nevím, zda by s námi měla jít.“ Dřív než si ale cokoliv mohla říci, promluvil znovu Baran a to hodně příkřeji: „Půjde s námi. Ona jediná to zná uvnitř paláce. Máme-li najít kapitána, musí být s námi.“ Hallas už k tomu nic nedodával, jen lehounce pokrčil rameny. Po jídle, kterého opravdu nebylo mnoho, Baran rozkázal, abyste znovu odpočívali. On se opět na chvíli vytratil ven, ale tentokrát se vrátil dřív a sám si lehl do kouta, aby se nejspíš trochu prospal. Ve vašem úkrytu zavládlo ticho, každý byl jen s vlastními myšlenkami. O čase si příliš neměla čas, ale zdálo se ti to celkem dlouhé, než se ozval opět Baran: „Už je čas.“ Hallas na to nic neřekl, jen se sebral, poodešel do kouta a odtamtud ti přinesl dýku a menší meč. „Nevím, má-li to cenu, ale tento meč by si měla udržet i v jedné ruce. Luk navíc nemáme.“ Oba muži zkontrolovali své zbraně – meče, kde na hlavici rukojeti byl vyobrazen znak Gondoru – bílý strom a několik hvězd. Oba dva si k tomu přibrali ještě kratší luky a toulce se šípy. Znovu si oblékli své kápě a přes obličej přetáhli šátky. Totéž doporučil Hallas i tobě. Takto oblečení jste vyrazili do města ponořeného do tmy. Hallas vás bezbečně vedl vedlejšími uličkami, kam se i tak nesl ruch z hlavních ulic, kde nejspíš život dál pokračoval, přestože měsíc už byl vysoko. V těchto uličkách byl právě on jediným světlem, protože žádná lucerna na domě nebyla rozsvícená a i většina oken byla už zhasnutých. Cesta nebyla krátká, navíc se trochu táhla do kopce. Po několikadenním vyčerpání to byla další zátěž, ale musela si vydržet, ani jeden z gondorských vojáků na tebe jistě nehodlal čekat. Konečně nejspíš po více jak půl hodině svižné chůze se před vámi objevila zeď, ne příliš vysoká, ale dostatečně na to, aby ochránila něčí pozemek přinejmenším před pobudy. Tu a tam před zdí byl strom. Akorát se vám hodil. Zpoza zdi se ozýval zvuk hudebních nástrojů, tu a tam přerušován lehkým smíchem. Hallas ukázal na strom a Baran přikývl. Všichni jste se přesunuli k němu. Výhodou bylo, že strom sám byl ve stínu budovy. Vylézt na něj ovšem byla pro tebe celkem těžká věc. Ovšem Hallas ti pomohl. Strom byl natolik rozložitý, že jste se na něj pohodlně vešli všichni tři. Ovšem nemohli jste se moc naklánět, jeho větve dál od kmenu rychle slábly. Před vámi se otevřel pohled na tobě známou zahradu. Ze dvou stranou obklopená zdí, přes kterou jste zrovna shlíželi, z dalších dvou stran zdi paláce. V zahradách bylo jen pár žen, zdálo se ti, že vidíš i Aliu. Několik hudebníků hrálo, ženy jim tančili, ale nezdálo se, že by byl mezi nimi jejich pán. „Haruzi tu není,“ vyslovil tu stejnou myšlenku šeptem i Baran. „A tvá přítelkyně?“ tiše tě oslovil Hallas. „Jaké jsou přístupy na zahradu? Potřebujeme ten nejbezpečnější a nejblíž vězení,“ dodal Baran.

Osud Středozemě - 15. prosince 2013 15:45

Hovor s králem Dain Zdálo se, že celá síň hodlala naslouchat tomu, co si řekneš s králem. Jen tiché praskání ohně, občasné zašustění oděvu nebo zavrzání dřevěného nábytku doplňovalo tvá slova. Král očividně naslouchal, střídavě hleděl na tebe, na Sairu a poté na tekutinu ve svém pohárku. Pil pomalu, ale sevření dlaně měl jisté, stejně jako pohyb ruky od stolu k ústům a zpět. I Saira tě nejspíš dobře poslouchala, vždyť to byl zčásti i její příběh a přitom jí byl tak vzdálený. Nezdálo se, že by si ze života Vidoucí mnoho pamatovala. Spíš vůbec nic. Své oči měla ale upřené na krále a na rtech jí hrál opatrný, půvabný úsměv. Když jsi dohovořil, král si oběma rukama hrál s poloprázdným pohárkem a s očima sklopenýma se celkem tiše, až s podtónem únavy, ozval: „Tak třpytivé jeskyně... Svůj původ nezapřeš. To místo je ti otevřené, vždyť patří tvému národu více než nám.“ Těžko říci, jestli v tom hlase bylo něco nespokojeného se situací ohledně území. Ale nejspíš ani ne. „Tvůj příběh je zvláštní. Poslední dobou se vůbec děje mnoho zvláštních věcí...,“ pokračoval král, ale na konci slov se jeho hlas zlomil. Sklopil hlavu ještě hlouběji a pohárek byl položen na stůl o něco prudčeji, než je obvyklé. Saira při tom zvuku lehce vedle tebe nadskočila, ale pohledem z Éoméra neuhnula. Chvíli trvalo, než král znovu promluvil, hlavu však stále sklopenou: „Budeme si muset ještě, Mistře, promluvit. Snad je něco, co mi gondorský král vzkazuje.“ Těžko říci, zda tě napadlo, co jiného by si ještě mohl sdělit. Éomér se po těch slovech znovu narovnal a nyní věnoval svůj pohled s otázkou v očích Saiře. Ta rychle pochopila a tichounce se ujala slova: „Můj pane, příběh má téměř svůj konec. S pomocí jiných jsem se naučila váš jazyk a díky svému opatrovníkovi,“ v tu chvíli se dotkla svou drobnou ručkou tvé dlaně, kterou jsi měl položenou na desce stolu, „mám pocit, že i někam patřím. Jsem ženou, ale stále si přijdu dítětem. Vždyť jsem se před pár dny znovu narodila.“ Saiřin hlas zněl zvláštně dospěle. Její slova byla jiná než dříve. Nebyla to Vidoucí, to ne, mohl sis tím být jistý, ale ani to nebylo to dítko, které po cestě do Rohanu neustále vesele rozprávělo svým nešikovným vyjadřováním v novém jazyce. Nyní to znělo, jakoby se Obecnou řeč učila Saira alespoň několik let. I král si toho všiml: „Jazyk ale ovládáš velmi dobře.“ Saira se jen pousmála. „Milá Sairo,“ pokračoval král zadumaným tónem, „umíš jezdit na koni?“ Ani ale nepočkal na odpověď a mluvil dál: „Dnes odpoledne vyrazíme i s tvým opatrovatelem do Třpytivých jeskyní. Jistě i tobě se budou líbit.“ Poté Éomér vstal a zdálo se, že váš rozhovor je u konce. „Využívejte s klidem pohostinství mé země. Moji lidé vám vyberou koně. Hned po poledni vyrazíme.“ Po těch slovech od vás Éomér odešel a zmizel v postranních dveřích vpravo od trůnu. V sále nastalo na chvíli ticho. Velmi brzy se ale ozýval vzrušený rozhovor, který pomalu sílil. Jeden z králových pánů k vám přistoupil: „Mé jméno je Randir. Pojďte, ukážu vám stáje.“ Byl to muž ve středních letech. Mohl mít klidně rodinu a možná i děti ve věku Sairy. Byl vyšší, měl široká ramena, ale jinak příliš mohutný nebyl. Jeho světle hnědé vlasy splývaly na ramena, vous byl trochu tmavší a pečlivě zastřižený. Na čele měl už několik vrásek, ale dodávaly mu na moudrosti. Jakmile vás vyvedl ze Zlaté síně, dali vám zpět vaše zbraně a vydali jste se do královských stájí. Zde panoval čilý ruch, několik mladých mužů se staralo o hřebelcování a krmení koní, stejně jako o úklid jejich stání. „Pane,“ oslovil tě Randir, když jste procházeli kolem stání, „jak umíte jezdit na koni? A vy, mladá paní, můžete jet sama?“ Když tak obhlížel jednotlivé koně, bylo jasné, že žádného menšího tu mít nebudou. Saira se ale velmi rychle zamilovala do jednoho grošáka: „Ten je krásný, Dájn,“ ozvala se opět její dětský hlásek. Jakmile jste koně vybrali, nechal vás Randir v klidu se připravit na cestu. Měli jste čas akorát na rychlý oběd v hostinci, na sbalení věcí a poté už byste měli čekat před stájemi na krále.

Canys Taffylee Tripe - 30. prosince 2013 10:59

Po stopách zpět Nějakou dobu bylo všechno jakoby zahaleno lehkým oparem. Větší pozor začínám opět dávat, když uslyším tvrdý hlas. Cože?...aha, Baran Otočím se po jeho zdroji a všimnu si, že zrovna vybaluje svůj náklad. Potrava sice vypadá vysoce podezřele-a tak počkám, než první sousto spolkne můj hostitel-ovšem pak už potěšeně žvýkám i já. Za normálních okolností by na mě bylo trochu moc sladké, ale teď v mých ústech rozehrálo tak lahodnou symfonii, že bych ho spořádala hned několik kilo. Poté ale opět přichází čas na plánování. Všemu pozorně naslouchám a jen se zamračím Hallasovým směrem, když pochybuje o mém zdravotním stavu. Víc už ale dodávat nemusím, protože jsme oba posláni na kutě. Ležíc na pravém boku si přes sebe přetáhnu jednu z kožešin a stočím se do klubíčka s dlahou opatrně položenou na hrudi. Několik prvních chvil si zírajíc do tmy snažím vybavit co nejvíce z palácové pevnosti. Jako kdybych kreslila mapu se přede mnou rozprostírají zahrady, balkóny a pokoje, než se všechno rozplyne v temnotě podzemních kobek a já před sebou vidím Aliu s harfou. Lehké tóny strun protnou až tvrdé kroky vracejícího se Barana. Teprve až teď dovřu oči a ponořím se konečně do snové říše. Probudí mne vojákův hlas a já se konečně zvednu z mého improvizovaného lůžka, abych obdržela dvojici čepelí. Dýku zastrčím dozadu za pas hned vedle malého nože a s pokynutím hlavy poděkuji, než si převezmu i kratší meč. Potěžkám ho v ruce a po několika obratech v dlani so ho upevním k levému boku. Současně podle zbraní konečně zjistím, komu dvojice opravdu slouží. Gondor. Takže jsou to královi muži. ovšem nejsem si zrovna jistá, jestli je toto zjištění odpovědí, nebo jen další otázkou. Každopádně si přes hlavu i část tváře opět přetáhnu šátek a následuji dvojici do tmy. I když byla chůze v mém stavu ne příliš vítaná, noční chlad mi dodával jistou podporu, stejně jako změna, že jsem tentokrát pokračovala do kopce. Vylézt do koruny stromu u zdi by také za normálních okolností nebylo nic těžkého, ovšem tentokrát jsem musela pokorně přijmout Hallasovu pomoc a kdybych neměla obličej přikrytý šátkem, oba vojáci by viděli jak moc mne ona skutečnost zahanbuje. Jakmile se mi ale naskytne pohled do zahrady, ihned se zaměřím na skupinku a snažím se rozeznat co nejlépe o koho se jedná. Na budovu samotnou pohlédnu až po letmém vyzvání. Musíme projít sálem, pak přímo chodbou a na jejím konci zahnout, pak znovu a schodištěm dolů. vyslovím trasu, jak ji procházím na mapě v mé hlavě a ukážu odpovídajícím směrem. Ale nejprve Alia… otočím se zpět ke skupince, snažíc se rozhodnout, jestli je to opravdu ona, nebo ne. Vlastně si ani nemůžu být jistá, jestli by nám byla schopná nějak pomoct, ale v tuto chvíli, když vedle mě na stromě číhali dva gondorští vojáci jsem už jaksi ztratila šanci o mém vlastním plánu pochybovat. Současně se mi ale i cesta skrze na první pohled prázdný palác zdála jaksi zlověstná. Měli bychom odlákat stráže. Pokud se někdo dozvěděl o tom, jak skončil ten, co mě odtud vyvedl, mohli by předpokládat, že se pro kapitána vrátím… Kdyby se nám podařilo zaměstnat stráže, možná bychom měli i více času na obhlédnutí paláce… navrhnu šeptem nakonec. Oba vojáci zde přeci jen nejsou primárně proto, aby zachránili Frina a tak předpokládám, že by se jim prohlédnutí Haruziho komnat a případné zjištění ať už jakýkoliv informací, vcelku hodilo. Někdo z nás by mohl sehrát návnadu, ovšem jsme jen tři a tak jsem tu myšlenku ihned vyloučila. Současně by to mělo být něco většího, co by přitáhlo pozornost všech okolo. Oheň… vydechnu najednou. Požár by se v tak vyprahlé zemi hasil opravdu jen těžko a navíc má velkou šanci se rychle šířit, čímž vlastně zaměstná dokonale jak všechny strážné, tak i sluhy…a ve vzniklém chaosu by si jednoho zmizelého vězně opravdu nemusel nikdo všimnout. Navíc se přímo před námi rozléhalo dokonalé místo pro jeho založení. Zahrady plné rostlin, jež vyprodukují dostatečné množství dýmu na zalarmování svého okolí. Obrátím se na Barana, očekávajíc jeho reakci a následné rozkazy.

Eldaron - 03. ledna 2014 11:00

Mnohá loučení Už nešlo nic nedělat, už byli karty rozdány, a věci v pohybu, zlo se opět probralo k životu, a ne jen v Harradu, ale i na severu, věci nabrali rychlejší spád než by si kdo přál, ale kdo ví, snad je to jen dobře. Uběhlo pár dní, pár dní pozorování,vyzvídání a čekání na zprávy z míst kde měli být přátelé, leč Roklinka mlčela, už nešlo dále čekat, otec věděl že čas není to co hraje do našich držav, a tak byl lid seznámen s tím co se děje, i s tím kam jede otec, a kde budu já se svou vyvolenou. V ten den bylo vše již přichystáno. Nebylo co odkládat, a už ani otec, ani jsme nechtěli čekat,armáda se stahovala na pozice,snad i doborovolníci si přišli pro zbraně a zbroje do královských zbrojíren, a já měl hlavu plnou otázek a odpovědí. Bylo k polední když jsem vyšel z lázně a začal se oblékat,dnes však po pár dnech opět do zbroje...Pohladil sem černou košili a natáhl si ji,ihned na to sem vložil lehkou prošívanou kazajku a stáhl jí,lehké ale pevné kožené kolhoty a přes ně ty pobité ocelovými plátky elfského původu. Bylo to zvláštní přehodit si přes hlavu kroužkovou košili tak starou a přesto pořád tak pěknou jako by byla vyrobena včera a nepoznala již mnohé bitvy,přes ní jsem si vzal tmavě modrou kazajku se znaky naší říše,utáhl si nátepníky a ramení pláty,připjal plášť a poupravil opasek se svým mečem a dýkou, vzal jsem štít a nechal ho zatím vyset na ramení a přilbu s labutími pery jsem vzal pod paži, vlasy sem stáhl a vydal se ke dveřím, věděl sem že má drahá už čeká, i mí drazí rodiče,cítil sem se zvláštně, ač jsem bojovníkem, za svou zemi jdu oficiálně poprvé ven se zbrojí a mečem. Matko, otče, má drahá... pronesl jsem když se mé těžké boty do bitvy zastavili na leštěném mramoru a odložil přilbu i štít na stůl vedle sebe,srdce se mi svíralo, že oni budou tak daleko, a že oba dva musíme opět čelit zlu,jako by náš národ neměl nikdy spočinout v klidu a míru, a mnozí lidé by si už zimu svého života zasloužili prožít v poklidu a né další hrozbě. Nevím jak dlouho bude trvat než se tu opět sejdeme, nevím ani jak moc tohle vše pomůže tomu po čem toužíme, ale slibme si jedno, že ihned co to situace dovolí, ihned jak to jen půjde, povečeříme v zahradách jako rodina, jako Velekrál a velekrálovna, a veleprinc se svou snoubenkou... víc sem ani říkat nechtěl, loučení nemá rád snad nikdo,jen jsem přišel k otci a podal mu ruku, pevně jej objal a naklonil se k němu.... A né že tam na severu složíš kosti tak lehce se koruny nezbavíš, rozumíš..dávej pozor můj pane,můj králi, můj kapitáne, dávej pozor,otče... pak jsem se otočil na svou matku, poklekl před ní, vzal její ruce a políbil ji do dlaní... Co by si přála matka dovést z jihu pěkného? víc neřeknu, jen toto, snad pochopí že tím říkám vše co chci,po chvíli vstanu a vtisknu ji ten nevinný dětský polibek, ten polibek dítěte pro matku, jež bude vždy jen důkazem lásky a vděku,vydám se za svou drahou a propletu si naše prsty,hlavu na chvíli skloním a čekám na jejich slova.

Ymirnar "Spící" - 04. ledna 2014 18:25

Tábor - poblíž Edorasu - opuštěný kopec Do hořícího ohně přihodím další hrst silných a suchých klacků lesního dřeva. Neustále se měnící jazyky hrající na vlnkách dosahu plamene, mne unášejí a fascinují. Nikdy nejsou stejné, pokaždé mění formu a drží si sílu. "Mohl by snad takto jednou vypadat můj národ bohové ? Zbaven slabosti a špíny a naplněn ohněm hořícím vně srdce a sílou, jako v minulosti ? Místní, Rohanský vzduch je velmi teplý. Příjemný. Šustění trávy, zpěv lesa, přátelské úsměvy místních farmářů a cestovatelů. Je těžké pomyslet si, že tento kraj hostí jednoho z nejdávnějších hrdinů dějin. Spousty hrdinů. Ale jen jeden mezi nimi vyniká jako ruka třímající svítící meč v naprostém obklopení temnoty. V rohanu jsou skaliska. Ale jsou nitěrná. Malé kopečky, ve srovnání s majestátní silou krajiny Vrchoviny. Poutáhnu si opasek, jenž objímá můj pas. Dnes byli ke mě bohové a les štědří. Darovali mi vytrvalého králíka, jehož zpečené svaly a sladká šťáva zasytí můj žaludek na krátkou chvíli. Z pohledu mých zásob, jsem se již začal obávat o své přežití. Proviant dochází, stejně jako hrubá pálenka, mého vrchovského domova. Příběhy vašich předků Vás připraví na ledacos, ale žádný příběh o Wulfovi, Vás nemůže předpřipravit na okouzlující sílu Rohanu. A její velmi chutné obyvatelstvo. "Země, kterou se mí předkové pokusili dobít po boku Sarumanových hord. Jaká škoda, že tohle vše nikdy nebude naše. Musíme si prostě vybudovat ještě krásnější krajinu, plnou možností a nových směrů." Vrchovina potřebuje nové našince, potravu a především nový směr, kterým se bude upínat. Každý vrchovec se s těžkým klackem dokázal postavit rohanskému jezdci v těžké zbroji a s mečem, když zaútočil překvapivě a drtivě. Tak, jak to umí jen vrchovci. Vím, že můj národ dokáže vytvořit ty nejúžasnější válečníky, kteří kdy ve středozemi existovali. Ovšem proto potřebují nejdříve někoho, kdo je naučí bojovat, jezdit a...umění čtení a psaní, které neovládám. Jak moc rád bych chápal složité obrazce a umění psaní těchto obrazců. Rukou sevřu topůrko jednobřitvé, obouručí sekery, která mi společně mým štítem již po dlouhou dobu sloužila jako nejlepší obrana před divokou zvěří, lupiči i bojovníky, které jsem vyzval. Samotná kůže, jenž obepíná silné topůrko začíná pomalu ale jistě dokazovat svá léta. Na několika místech je již dokonce popraskaná a několik částí divoce trčí do všech směrů. Večerní obloha mi skýtá krásný pohled. Je klidný večer. Dnes se dobře najím a snad i vyspím. Nemám totiž rád nocování v rohanských budovách, které se nazývají hostince. Je to sice místo potěšení a rozkoše, ale rovněž i hluku. Muž potřebuje občas jen spočinout a odpočívat. Zabručím a začnu pomalu broukat první sloku písně "Wulfovi skutky". Je to krásná a dlouhá píseň, rychlého rytmu, která oslavuje velkolepé činy Wulfa a jeho mužů v boji s Rohany a jejich elfskými spojenci, kteří doteď zanechávají v mém národu stopu strachu a respektu. Nejlepší lukostřelci a šermíři. Jaký čestný titul, jenž za sebou určitě nese dlouhou stopu krve a mrtvých těl ! Jak rád, bych se s jedním střetnul v boji ! Ovšem můj nejsilnější obdiv mají nejstarší spojenci vrchovců, skřeti. "Kdoví, kolik těchto mocných bojovníků zbylo ? Jak byla ta legenda ? Kůže jako ocel, ústa plná tesáků, které by dokázali roztrhat vlky na kusy ! Na hřbetech strašlivých vrrků, vyzbrojeni meči, skoro těžšími než jsou oni sami ! Chráněni těžkým pancířem a zahřáni krví svých nepřátel." Mé rty zkřiví divoký úšklebek. "Hrůzu nahánějící bojovníci. Největší ze všech kořistí. A kdo jich zde zabil nejvíc ? Eomér, král Rohanu...", řekne můj hlas obdivuhodně. Ale pozorný pozorovatel, by za tím tónem objevil i hlad. Nenasytný hlad po slávě a ctižádost, jenž mne táhne. Eomér, hrdina lidu Rohanu. "Kdybych jej dokázal porazit v souboji, byl by to dozajista důkaz schopností vrchovců ! Nezabil bych ho, to v žádném případě. Hrdinové jako Eomér musejí žít, aby inspirovali a vládli svému lidu ! Ale kdyby se mé sekeře podařilo srazit jej na kolena, nebyl by to pocit triumfu, který by dokazoval sílu vrchoviny ? Kdo ví, možná bych i s králem vyjednal možnost obchodu ! Vrchovina je bohatá na zvěř a kožešiny. Možná..." Vysměju se vlastním myšlenkám. Nemohu o ničem takovém uvažovat, dokud nebude Eomér poražen. A abych jej mohl vyzvat, musím být dost silný a slavný. Nebo dostat prostou příležitost. Popadnu stáhnutou králičí pečinu a utrhnu si kus masa, který pofoukám proti horku. Následně si vrhnu maso do úst a s požitkem jej spolknu. "Vrchovina přichází aby dokázala světu svou sílu. A já jsem jeden z hlasů jejich obrovských skalisek. Nebo jen další hlupák."

Dain - 05. ledna 2014 12:35

Rohan S pochmúrnym výrazom prikývol, keď Eomér spomenul ďalšie správy, ktoré mu kráľ Gondoru posiela. Bol tam, videl a počul... Možno z toho proroctva kráľ pochopí viac, než pochopil on, keď ho počul... Odpil si z medoviny, najlahodnejšej, akú kedy v živote pil, skutočne hodnej kráľovského stola a počúval. Chvíľami Sairu skutočne nepoznával a mal dokonca dojem, že jej doho, dlho krivdil. Podľa veku nebola, očami trpaslíka, ešte ani dieťa. Ale teraz sa s kráľom Rohanu rozprávala žena, dospelá aj podľa meradiel trpasličích. Niečo z Vidoucí zrejme v nej zanechalo stopy. Možno je pravda, ako sa vravelo medzi trpaslíkmi. Spolu s čarami sa na obeť prenáša aj kus toho, kto čaruje... Spamútal sa ale rýchlo, toto boli myšlienky nevhodné na túto príležitosť. "Bude mi cťou sprevádzať vás do Jagavých jaskýň." odpovedal s úklonom, skutočne prekvapený gestom, ktoré Eómér urobil. Ešte raz sa uklonil odchádzajúcemu kráľovi a na tvári sa mu rozlial široký úsmev. "Saira, ešte dnes uvidíme Jagavé jaskyne, najväčší div tohoto sveta!" Takmer poskakoval od radosti. "Sú tak prekrásne, že aj vládca Ereboru odchádzal so slzami dojatia! Ukľudnil sa, na dúšok dopil zvyšok medoviny a slastne si natiahol chrbát. Rozhovory v miestnosti sa znova rozbehli a on predstavil Sairu aj seba hromotĺkovi, kotrý ich viedol ku koňom. Randir vyzeral ako chlap, čo sa lepšie cíti na koni s mečom v ruke než v paláci, vodiac cudzincov do stajní. Vyzeral pevne stavaný, žiadny elfský dlháň, ale poriadny poctivý chlap, čo sa vie oháňať zbraňou. Severania boli tvrdí ľudia a to, že sa usadili tu, na juhu, uprostred plání a kopčekov im očividne neuškodilo. "Ja jazdiť viem. Ak je to nutné." prehlásil zachmúrene, držiac sa od koňí tak ďaleko, ako mu to stajňa dovoľovala. Prešiel síce na koni už pár míľ aj so Sairou za chrbtom, ale aj tak im neveril. Z jeho pohľadu boli... Obrovské. Nič viac o nich povedať nemohol. "Saira išla naposledy so mnou v tandeme, či vie jazdiť sama... Možno vie jazdiť aj sama, nebolo by to prvé prekvapenie." Či ho ale tá vnímala, nedokázal povedať. Mala oči aj uši iba pre obzvlášť obrovského hnedáka. On si len vybral koňa, ktorý vyzeral spomedzi tých ustajnených najmenší. O zvyšok sa už postarali čeľadníci, vedení Randirom. V hostinci sa už varil obed. Mali akurát čas nakúpiť zásoby na cestu, čerstvý chlieb, trochu slaninky, ovocie... Len tak, aby sa mohli cestou posilniť. Na dlhšiu dobu by im to rozhodne nevydržalo. Hostinská bola milá a vybrala tie najkrajšie jabĺčka, ktoré v pivnici našla. Stihli do seba ešte hodiť ľahký obed (hlavne on, predstava, že by sa mal s plným žalúdkom natriasať na tej oblude....) a v určenom čase už stáli vedľa svojich koní, plne vystrojení a plne vyzbrojení, čakajúc na kráľa Rohanu.

Osud Středozemě - 06. ledna 2014 18:46

Than – Požár v palácových zahradách Oba muži ti v tichosti naslouchali. Nejspíš sami přemítali, jaký postup zvolit. Před vámi byl plně obsazený palác, na zahradě sice byla klidná nálada, ale s jistotou jste mohli soudit, že tam bylo přítomno tak deset vojáků. Alespoň co sis pamatovala ty sama, nebyl tam jejich vládce sám se svým harémem. „Na návnadu by ses hodila ty,“ vyslovil první domněnku Baran. „Nesmysl, její tvář už znají,“ namítl ihned potom Hallas, možná až trochu naléhavě. Ovšem Baran mu tichým zavrčením přitakal. Mladík měl pravdu. I když by návnada v podobě ženy byla asi spolehlivá, brzy by jim došlo, s kým mají tu čest. Někdo by tě rozhodně poznal. Nápad s požárem se ale ujal lépe. „Mohl bych použít zápalné šípy, alespoň by se dal požár založit na víc místech. Ani jejich střechy nejsou příliš chráněné a ta zahrada působí také suše,“ začal ihned plánovat Hallas. Baran chvíli mlčel, než jen přikývl. „Kudy ale dál? Zahradou se dovnitř nedostaneme, protože je tam všechny nalákáme.“ „Snad tamhle,“ ukázal Hallas na nižší střechu na druhé straně zahrady. „Když se na tu střechu vyšplháme, můžeme přelézt až na první balkon.“ „Dobrá.“ Všichni tři jste slezli ze stromu a zahradu obešli. Hallas si připravil menší oheň a zápalné šípy. Poté jste vylezli na střechu menší budovy. Stále si mezi přítomnými Aliu nenacházela. A nebyl zde ani její pán. Společnost se v klidu bavila hudbou a tancem. Nyní už bylo patrné, že na zahradě je i několik vojáků. A i na balkoně, na který jste měli v úmyslu přelézt. „Musíme doufat, že oheň mezi nimi způsobí zmatek,“ zašeptal Hallas a připravil si luk. Ještě chvíli vyčkával a poté pokynul Baranovi, který jediný zůstal dole. Přístavba, na které jsi byla s Hallasem schovaná, byla opravdu nízká a dobře skrytá ve stínu hlavní budovy, takže Baran mohl zezdola nerušeně svému mladšímu druhovi podávat šípy. Tichou noc prořízlo několik hvízdnutí. Jižanská společnost si ničeho nevšímala, dokud nezačaly zvyšovat hlasy. I vy jste brzy ucítily zápach pálících se rostlin. Stačily tři šípy a ze zadních koutů zahrady se začal valit dým. Bylo jasné, že pán klanu Haruzi pečoval především o střed svého pozemku a okraje, nejspíš z nedostatku vody, nechával sušší. Hallas tím ale ještě nekončil. Zatímco zmatek v zahradě se zvyšoval, mladík vstal a vypustil ještě několik šípů na střechu. Záměrně trochu dál, aby rozptyl mezi místy požárů byl delší. To už se dole spustil křik. „Zabírá to,“ zahučel Baran, který zatím dole udusal oheň a nyní se objevil mezi vámi. „Ale na balkoně stále zůstávají,“ odpověděl mu Hallas. Měl pravdu. Disciplinovaní vojáci neopouštěli svá místa, zatímco dole se snažili zmatení lidé hasit rychle se šířící požár. „Musíme dál, jinak jsme tu zbytečně,“ zavrčel Baran a tasil meč. V tu chvíli jsi ale odkudsi uslyšela známý hlásek. „Than? Than?“ Bylo to trochu výše po zkosené střeše. Jedno okénko se lesklo v měsíčním svitu. Bylo otevřené. A v něm tvář ženy. Alia. Neviděla si ji dobře, ale hlas si poznala. I když do okna bylo špatně vidět, dívka ti jasně ukazovala, abyste se vyšplhali k ní. Ovšem bylo to příliš blízko hlavního balkonu, navíc na části střechy, která byla osvícená měsícem a na které byste se těžko šípům jižanských vojáků bránili. „Co je, kdo je to?“ zeptal se ihned Hallas, který si všiml tvého pohledu a po chvíli i Alii v okně. „Rychle, musíme jít,“ netrpělivě do vás šťouchl Baran, který by se už nejspíš nejraději prosekával balkonem. Dost možná by šlo o cestu na jistou smrt.

Osud Středozemě - 06. ledna 2014 18:46

Dain – Třpytivé jeskyně Saira tvé nadšení z jeskyní zase tolik nesdílela. Nejspíš si asi nedovedla ani představit, co ji čeká. Daleko rozzářenější byla z koní. Randir její veselí celkem rád pozoroval. Z tebe se zdál poněkud rozpačitý a jen opatrně ti strojil tu nejmenší klisničku, co jsi ve stájích objevil. I tak byla v tvých očích obrovská. Vaše přípravy utekly jako voda. Oba jste byli myšlenkami jinde – Saira u jízdy na koni, ty u cíle vaší výpravy. Kdo ví, kdo z toho měl větší radost a kdo byl nyní ve skutečnosti malým dítětem. Krátce po poledni už jste byli u stájí, kde bylo připraveno celkem 14 koní. „Kdo všechno s námi jede?“ ptala se udivená Saira, ale odpověď přišla vzápětí. Přeci jen, cestuji s vámi samotný král Rohanu a ten se nemůže potulovat jen tak bez ochrany. Jedenáct koní zbarvených v odstínech hnědé a černé osedlali rohirští vojáci. Mezi nimi i Randir, který, jak se zdálo, jim velel. Grošák pro Sairu, tmavá a drobná klisnička pro tebe a nakonec statný bělouš s šedivou hřívou, osedlán zdobným sedlem, pro krále. Jen chvíli jste na panovníka čekali, než se se svým doprovodem přišel ze Zlaté síně. „Má žena vás nechává pozdravovat a doufá, že po našem návratu zpět do Edorasu se s vámi také setká,“ řekl vám Eomér na úvod. „Poslední...dny jí bohužel sužuje nemoc, a tak se drží více na lůžku,“ dodal na vysvětlenou. Dalo se lehce pochopit, kdy tato nemoc začala a co ji způsobilo. Pro každou matku je ztráta dítěte těžká. Eomér se vyšvihl do sedla jako mladík a pokynul tobě a Saiře, abyste jeli po jeho boku. Pomalu se vaše skupina vydala k bráně a odtamtud směrem na severozápad zvlněnými kopečky a vysokou, stále šťavnatou trávou. Počasí bylo příjemné, podzimní větřík a ne příliš silné paprsky slunce nedělaly z cesty na koni utrpení, ale pohodlný zážitek. Tedy jak pro koho... Ale pro Sairu rozhodně. Bylo patrné, že jízda na koni ji baví a tak nějak pro ni má skryté vlohy. Držela se pevně v sedle a král ji s úsměvem občas poučil co a jak. Brzy jste mohli z pomalého kroku přejít do pohodlného, ale i rychlejšího klusu. Jeli jste bez přestávky, ale přesto bylo zřejmé, že dnes večer do Třpytivých jeskyní nedorazíte, pokud byste nechtěli jet přes noc. Možná ty by si po tom toužil, ale protivit se králově vůli by nebylo vhodné. A tak když slunce zapadalo, zavelel Eomer v blízkosti menšího háječku k zastavení. „Zde se utáboříme. Musíte odpustit, mistře trpaslíku, ale k jeskyním dorazíme až zítra.“ Randir a jeho muži celkem rychle připravili pár stanů a dříví na oheň. Na lov nebylo třeba jít, vojáci sebou měli zásoby masa, které jste si nyní mohli opéct. A jelikož jste byli stále hosté krále, nemuseli jste sahat do vlastních zásob. V příjemné náladě, zalití svitem plamenů ohně a s pohárem nezbytné rohanské medoviny, kterou nyní dostala i Saira (snad díky své předešlé dospělé promluvě ve Zlaté síni), se mnohým začaly rozvazovat jazyky. Randir krátce povyprávěl na žádost Sairy o své rodině, která vyrůstala na planinách Rohanu, král byl zase donucen mluvit o svém přátelství s Aragornem a nakonec přišla řada na tebe. „Dájn, pověz mi, co to jsou ty Třpytivé jeskyně? Oči se ti rozzářily, když jsi o nich mluvil, takže mám dojem, že je to něco velmi cenného. Ale v očích krále jsem podobný jas nespatřila,“ pousmála se Saira a s ní i král. „Máš pravdu, děvče, nepatřím k těm, kteří by bohatství jeskyní dovedli tak ocenit jako trpaslíci. Ale nezapírám, že jsem si vědom cennosti toho pokladu.“ Zdálo se, že je na nějakou chvíli Eomér dobře naladěn. Snad je to tím, že opustil smutnou síň svého osiřelého domova, nebo tím, že mu Saira mohla až nebezpečně připomínat vlastní ztrátu. Kdo ví, jaké to bude, až ty dva budeš muset od sebe odloučit. Pokud se to vůbec stane.

Osud Středozemě - 06. ledna 2014 18:46

Ymirnar - Kudy dál? Podzim se pomalu chýlil ke své polovině, ale stále si zachovával svou příjemnou vlahost s posledními náznaky babího léta. Ještě ses nemusel tolik halit do svého pláště, aby si usnul. Žádné přízemní mrazíky nemohly zatím rušit tvůj spánek. Stejně tak krajina kolem tebe byla jemná a klidná. Ano, i zde byl vítr ostrý, ale nakonec tráva pod nohami byla jako hebký koberec drahých příbytků. Stěží se pocit chůze v této zeleni mohl rovnat tvrdému kroku na špičatých skalách, odkud tvůj rod pochází, ale které vždy miloval. Nakonec ty hory připomínaly velmi dobře vaši náturu. Nyní máš ale jiný cíl, než obdivovat zelené pláně Rohanu. Dnes, než ses utábořil, ses nechal výjimečně pohostit prostým pastevcem. Ten muž kupodivu po tvém původu nepátral. Žil už jen se svou ženu, syna měl v Edorasu, dcera mu zemřela. Snad by ta mladá žena mohla být tak ve tvém věku, ale právě tvůj národ ji při posledních nájezdech na Rohan zabil. I proto bylo lepší pomlčet o tom, odkud jsi. Navíc to byla dobrá možnost, jak zjistit, co nového se děje ve Středozemi. A že toho bylo. Pastevec kupodivu měl spoustu novinek, které utrousili projíždějící vojáci. Prý má Gondor potíže. Ovšem nejde o Mordor a o skřety, jak si možná doufal, ale o Jižany. A prý i na Severu se děje cosi zlého. Kdosi plení lidské vesnice a neznámá stvůra zaútočila i na Kraj, domovinu pro pastevce ne příliš známých hobitů. Co na tom bylo pravdy, jsi mohl jen soudit. Ale bylo zřejmé, že mír je nyní ohrožen. Ovšem příliš nebylo jasné, kým... Na místě, kde jsi dnes v noci tábořil, jsi byl asi půl den klusem severně od Edorasu. Král by měl být přítomen ve svém hlavním sídle, v Zlaté síni Rohanu. Tvůj dnešní spánek nic nerušilo, a tak ses mohl zítra vydat rovnou na cestu. Jisté ovšem bylo, že se budou u brány ptát, co hodláš v Edorasu zamýšlet. Nebo ještě nebyl ten pravý čas? Měl by si vyrazit ještě jinam? Snad za novinkami, které ses dnes dozvěděl? Kdo ví, měl si celou noc na přemýšlení.

Ymirnar "Spící" - 07. ledna 2014 00:31

Ubytování Příběh starce mé srdce zarmoutí. Je to temná legenda, kterou budu nosit ve svých myšlenkách jako hnisající jizvu slavné historie mého národa. "Hrdost válečníka mu nekáže aby zranil nebo zabil bezbranou ženu. Jedině ledatak, zda by ji porazil v souboji. Ale v tomhle není žádná sláva...bezmyšlenkovité masakrování. Není divu, že mí lidé žijí v osamocení. Rohan má dobrý důvod nenávisti. O důvod více, vytvořit funkční, mocný národ, hrdých vrchovců." Když sedím, uváben v ochranném objetí svého pláště, pousměji se nad příběhy tohoto starého muže. Zdá se jakoby místní národy byly ničeny neskutečnou silou temnot. Není snad lepší způsob, jak si vysloužit jméno a přitom oslavit neobyčejné schopnosti vrchovců, než prokázáním se v boji s těmito příšerami a nepřáteli. Má zvědavost a touha po boji byla více než připravená, se naplno rozhořet. Moje častá otevřenost mi poněkud uniká mezi prsty. Chápu mužovu bolest. A soucítím s ním. Jako muž. Né jako vrchovec. Protože pokud nebyl dost silný, aby bránil svou dceru, je to pouze slaboch, který ji měl odtud odvést a nedržet ji zde i přez příchod vrchovských válečníků. Kdyby bojoval a zemřel při obraně své rodiny ,donutilo by to jeho oslabenou rodinu bojovat o svůj život, což by je jen posílilo. Přesto, mne jejich hřejivé pouto zasáhne na místě, kam se mé srdce ani mysl často nedostanou. Slabost a nepřizpůsobivost rohanských sedláků mne zaráží, ale zjišťuji že jejich síla, leží jinde než v touze po přežití a dravosti, kterou se vrchovci naučili používat ve svůj prospěch. Ráno Brzy ráno, sotva vyšlo slunce, jsem se vydal směrem do Edorasu. Trochu časně jsem probral sedláka a rozloučil jsem se s ním pevným stiskem paží. "Nechť bohové žehnají tobě, tvé rodině i poutu, které Vás svazuje.", potom se bez okolků vydám mírným klusem směrem k Edorasu. Obouručí sekeru za opaskem a štít na zádech. Můj fialový plášť vlaje, při mém poklusu jako dlouhý ocas. Chladivé ráno probere mou lehce ospalou mysl a dodá mi svěžest. Obezřetně se rozhlížím po svém okolí a dávám pozor na případné útočníky, lupiče, nebo snad zbabělého rohanského jezdce s lukem, který by si chtěl vyzkoušet své štěstí. V případě nebezpečí si odepnu plášť a se sekerou v jedné ruce se ukryju za svým štítem. Pokud mi ovšem nic nezkříží cestu, mířím rovnou do Edorasu s jediným cílem. Přinutit krále, aby mi umožnil dokázat mu sílu vrchovského bojového umění a donutit jej k pomoci mému lidu. Cestou zrychlým do mírného sprintu. Nemohu si dovolit, aby mě přijali v Eomérově nepřítomnosti. Král musí slyšet má slova. A pokud se mě rozhodne zahnat, vyzvu ho k boji. Nebo se ho aspoň "nějak" pokusím přesvědčit. Protislužbou, možná. "To bude ono ! Pomůžu mu s nějakým těžkým úkolem a on mi zato slíbí, že můj návrh zváží !", nápad a nová myšlenka mi dají křídla a s ještě větší rychlostí se rozběhnu směrem kde by měl být mocný Edoras.

Dain - 07. ledna 2014 23:30

Na ceste Spoločnosť bola nakoniec o niečo väčšia než očakával, ale nakoniec, išiel s nimi kráľ. Bolo treba ho chrániť. Ale potešilo ho, že sa v Randirovi nemýlil. Skutočne bol bojovník a keďže bol veliteľom osobnej stráže, tak určite bojovník nadmieru výnimočný. Uznanlivo mu prikývol, snáď tak, ako jeden remeselník prikyvuje druhému, hoci on ešte nemal tú česť dokázať svoju silu v skutočnom boji. Ak sa za boj nepovažuje jazda na koni... Kobyla, ktorú dostal, vyzerala popri ostatných koňoch drobulinká, dokonca aj Sairin hnedák sa strácal medzi obrovskými koňmi, ktorých Rohirrimovia chovali iba pre potreby vojny. Pre neho bola však aj táto "drobná" kobylka takmer nezdolateľnou prekážkou. A neveril, že by v Rohirrimskej stajni našiel schodíky... Vrhol rýchlu prosbu Stvoriteľovi a zmobilizujúc všetky svoje sily a všetok svoj um, jediným pohybom sa vyšvihol do sedla. Takmer pri tom prepadol druhou stranou, ale udržal sa. Ledva dočiahol do strmeňov, ale to už bola vec, na ktorú si pri jazde zvykol. Trpasličie zadky sú tvrdé... Jeseň našťastie ukazovala svoju príjemnejšiu tvár, takže cesta bola dokonca aj príjemná. Po pár míľach sa prispôsobil rytmu koňa (to mu vždy trvalo dlhšie), takže už ani toľko nenadskakoval a tak nejak prestal s tým zvieraťom bojovať, ale nechal ho robiť to, čo robilo celý život. Aj kobyle sa zjavne uľavilo a keď skupinka prešla do svižnejšieho kroku, bolo na nej priam vidieť, ako si túto cestu užíva. Kto vie, ako dlho stála v stajniach... Saira na svojom hnedákovi očividne zakúšala rovnaké pocity. Chvíľku neistá, ale už na nej bolo vidieť, že keby nebola v takejto vznešenej spoločnosti, rozbehla by sa tryskom po pláňach Rohanu a ostal by po nej iba oblak prachu a veselý smiech. Nakoniec sa však priblížili k cieľu svojej... dnešnej cesty. Postupne mu začínalo byť jasné, že k Jaskyniam dnes nedorazia. Na mape sa Edoras a Helmova roklina zdali tak blízko... Lenže, na mape je všetko blízke. Rozhodne ale svoje sklamanie nedal najavo. Cítil sa celkom príjemne. Cesta koňmo mu už nerobila problémy, kobyla bola priateľská, podnebie mierne, Randir občas zanôtil staré Rohanské pochodové piesne a onedlho spievala celá výprava, vrátane kráľa, až sa okolité kopce rozliehali. Bol prekvapený, ako často sa tie piesne podobali tým trpasličím. Usmieval sa popod fúzy a potichu si zanôtil jednu v prastarom trpasličom jazyku. Snáď tú najznámejšiu, ktorú každý trpaslík pozná a na ktorú vždy myslí, keď s čakanom v ruke zostupuje do hlbín zeme. Prvú pieseň, ktorú Durin, praotec rodu zložil, keď za dávnych čias kutal v skalách Beleriandu... Rozložili si tábor v príjemnom hájiku. Telesní strážcovia boli šikovní a očividne zabehnutí, takže v priebehu pár chvíľ vyrástlo okolo mohutného ohniska niekoľko stanov. Kone dostali nažrať a o ľuďoch sa dá povedať rovnako. Vybalili sa zásoby, máso sa poukladalo na ražne a na rozhorúčené kamene. Vytiahol jedno jabĺčko, napichol ho na ražeň a zakiaľ sa urobilo mäsko, pomaličky ho opekal a nakoniec podaroval Saire. Kto vie, či niekedy takú dobrotku mala. Či aj tam, na východe, alebo juhu majú jablká a či ich opekajú nad ohňom... A Sairina otázka ho zastihla v spomienke na svoje detstvo, na chvíľu, keď prvý krát ochutnal jablko, sladučké, karamelové, voňajúce dymom... "Jagavé jaskyne..." povzdychol si a uprel pohľad na hviezdnu oblohu nad nimi. "Videla si Minas Tirith, vznešené mesto Kráľov, ukážku kamenárskeho umu, ktorý dávno zanikol. Videla si palác, Domovy uzdravovania, sochy, stĺpy, nádherné fasády domov... To všetko bledne pred nádherou, ktorá sa skrýva tam dole." Musel sa v duchu usmiať. Nikdy to miesto nevidel, ale legendy kolovali. Trpaslíci odchádzali a vracali sa, plní dojmov, ktoré nedokázali vyjadriť, hľadajúc slová, ktoré iba elfovia poznajú. "Je to ako palác, obrovský, rozľahlý, kde každá miestnosť je iná, jedna má steny z ružového travertínu, iné alabastrovo biele, popretkávané arabeskami drahých kovov, diamanty a rubíny blikajú v žiare pochodní, zasadené do skaly tak, ako tam sedia celé veky, iba vábivá pripomienka bohatstva, ktoré sa tam skrýva, bohatstva, ktoré žiaden trpaslík nikdy ťažiť nebude, ak má srdce. Sú tam stĺpy, jedny vznešene štíhle ako kráľovná elfov, iné ozrutné, ako nohy obrov, aj také ktoré ešte len čakajú, oddelené od seba, na šírku vlasu, stovky rokov v očakávaní bozku, ktorý ich naveky spojí v jedno. Sú tam závesy z kameňa všetkých farieb, poskrúcané do tých najfantastickejších tvarov, takmer priesvitné, krehké a predsa oplývajúce tvrdosťou kameňa. Sú tam vodopády, belostne sa blyštiace vo svetle, zamrznuté v okamihu. Vládne tam večné ticho, keď zhasnú svetlá môžete počuť tlkot Srdca Stredozeme, pomalými údermi odrátavajúce plynutie vekov. A potom, do prekrásneho jazierka dopadne kvapka a tento zvuk, v ozvenách donekonečna sa šíriacimi tmou, prenikne človekom ako tá najkrajšia hudba. Sú tam pramene, priezračne čisté... A tam niekde v hĺbkach, tušenie ďalších sál, ďalšej nevysloviteľnej nádhery, ktorá veky čaká na svoje objavenie, ktorá čaká na nohu živého tvora, ktorá konečne zanechá stopu v belostnom piesku, aby ona na oplátku mohla zanechať stopu v jeho srdci." Musel sa odmlčať. Bola to pravda, nikto nikdy nedokázal opísať tie jaskyne lepšie ako Gimli, keď z nich prvý krát vyšiel. "Ale keď sa spýtaš ľudu Rohanu, povedia ti, že sú to diery, kam sa v dobe vojny schovávajú zásoby." neodpustil si jemné rýpnutie.

Canys Taffylee Tripe - 18. ledna 2014 14:49

Sviť, měsíčku, sviť… Konečně ve vznikajícím zmatku uslyším známý hlas a otočím se směrem k malému okénku. Letmý pohled na balkón plný vojáků a zpět na Aliu vyřešil dilema naší cesty. Osvětlená střecha byla sice nebezpečným úsekem, ale kdybychom na vojáky zaútočili přímo, vyvolali bychom tím ještě větší pozornost. V rychlosti na Alia kývnu a pak se otočím zpět na našeho nedočkavého velitele a žduchnu mu do ramena tak, aby se natočil směrem k oknu. Tudy! Hallase loktem šťouchnu do zad, abych si byla jistá, že všechno sleduje a pak vyrazím směrem přes osvětlenou šikminu. Odrazím se z místa jak nejsilněji můžu a krátkými, rychlými kroky, zaručujícími stabilitu přeběhnu v lehkém pokrčení osvětlený úsek. Jakmile jsem dost blízko u okna, rukou se odrazím od jeho rámu a nohama napřed proklouznu dovnitř, což zaručí, že můj doskok skončí v jakémsi podřepu, z něhož se ihned vymrštím dopředu, v očekávání, jestli v místnosti není ještě někdo další, což by si vyžádalo tasení krátkého meče-a současně zajistilo, že za sebou nechám dost místa, aby mohli dovnitř prolézt i Baran a Hallas. Pokud je v místnosti opravdu jen Alia, přitočím se k ní, otočená na okno a sledující dění venku, doufajíc, že oba vojáci mne opravdu budou následovat. Musíme se dostat do vězení! sdělím spěšně Alie na vysvětlenou mého náhlého návratu do paláce. Do vězení a zase ven… vydechnu, tentokrát o poznání tišeji, uvědomujíc si, že jsem zrovna udělala Aliu stejným terčem šípů a mečů, jako jsem já a mí dva společníci.

Osud Středozemě - 12. února 2014 23:28

Eldaron – Odjezd Loučení nikdy nejsou snadná, obzvlášť když přicházejí tak brzy po návratu do rodného kruhu. Možná se ti i zdálo, že je to teprve včera, nebo snad před týdnem, co jsi se vrátil ze svých cest. A už znovu jsi musel opustit své drahé rodiče. Nyní ale za horších okolností. Obyvatelé města už byli zpraveni o tom, co se děje za hranicemi království Gondor. Tušili nebezpečí z Jihu a vnímali, že je jiné než dříve. Ne každý Jižan byl nepřítel. Byli si toho vědomi, ale přesto bylo těžké sžít se s tímto novým pohledem. Ještě novější ale pro ně byla zvěst, že klid není ani na Severu. Zmínka o nebezpečí pro Kraj s některými citlivými dušemi opravdu otřásla. V jejich očích zůstanou malí hobiti bezbrannými a drobnými lidmi, kteří potřebuji pomoc silného Gondoru. Poslední polibky a poslední slova. „Můj synu, ty víš nejlépe, co mé srdce potěší,“ pousmála se ještě královna a polibkem na čelo se rozloučila i s tvou snoubenkou. Zdá se, že přes prvotní chlad si tyto dvě, pro tebe tak důležité ženy, k sobě cestu našly. Dále už jste loučení neprodlužovali. Se svou drahou ses vydal s doprovodem na cestu městem, kde se s vámi jeho obyvatelé loučili také. Tiše a s obavami, co vaše cesta přinese. Vaše cesta měla tentokrát vést po souši – přes Osgiliath po cestě na jih podél pohoří Ephle Dúath, tedy Hor stínu. V jižním Ithilienu byla plánovaná zastávka u knížete Faramira, správce Gondoru. Toho jste ovšem nenašli v jeho sídle Emyn Arnen, ale nedaleko řeky Poros. Cestovali jste celkem rychle a jen krátce spali. Díky rychlé jízdě jste byli už za necelý týden na místě. Tábor, který byl asi hodinu cesty od brodu řeky Poros, byl celkem velký. Čekal zde celý předvoj vojáků, který z Minas Tirith vyrazil dřív a ostrou jízdou směřoval na Jih. Stáhli se sem i některé z jednotek, které dokončili průzkum Harondoru a nyní se chystali svému veliteli podat hlášení. Zde byl i kníže Faramir, doprovázen jako obvykle svou ženou Éowyn. Byla to právě ona, která vám přišla naproti, když jste zastavili koně před největším stanem. „Pane, vítám vás i váš doprovod,“ uklonila se ti zlatovlasá žena. Její obličej byl celkem bledý, postava štíhlá a na ženu vysoká, ovšem nedosahovala výšky elfských žen. V obličeji už bylo několik vrásek, ale oči se stále živě třpytily nebeskou modří. Znal jsi dobře její příběh, její obdivnou lásku k tvému otci, ale i její probuzení z temných snů, které ji dlouhý čas v mládí provázely. Byla to právě ona, kdo porazil Černokněžného krále z Angmaru. „Můj muž už na vás čeká,“ pokynula vám rukou ke stanu, který se leskl v zapadajícím slunci. Jakmile jste sesedli, Éowyn vás uvedla dovnitř. Stan byl prostý, ovšem prostornější než jiné. Éowyn ponechala plachtu rozhalenou, takže vchodem dovnitř vnikal pruh zlato-červeného slunečního svitu. Ve stanu bylo několik jednoduchých křesel a velký, na dotek poněkud hrubý, stůl, na němž byly rozloženy mapy. U nich byly dvě lucerny, protože v přítmí stanového přístřešku by byly mapy sotva čitelné. Uvnitř byli tři muži. Nejstarší z nich byl Faramir, který k vám jako první přistoupil. Jeho světle hnědé vlasy už byly protkány šedinami, ale tvář měl stále mladistvou, stejně jako pohyby. „Můj pane,“ uklonil se hluboce před tebou. I když byl svým otcem opomíjen, byl to nakonec on, kdo se Prstenu ubránil. Jeho moudrost a skromnost mu tehdy zachránila život, přesto nikdy o svém zesnulém bratrovi křivě nepromluvil. Ani o svém otci, který ho tak podceňoval. „Mou ženu Éowyn jistě znáte,“ pousmál se Faramir směrem ke své manželce, která vás do stanu přivedla. „A toto je kapitán ithilienských hlídek, Mesinus, a Beregond, kapitán Bílé družiny,“ ukázal dále Faramir nejprve na urostlého mladého muže, který možná Minas Tirith navštívil, ale zatím jste se s ním nesetkali, a poté na staršího muže štíhlejší postavy, kterého sis mohl dobře pamatovat z některých setkání v Minas Tirith. Byl to on, kdo zachránil Faramira před upálením vlastním otcem. „Dřív než začneme mluvit o Jihu, snad bychom vám mohli nabídnout pohoštění,“ nabídl vám Faramir místa k sezení a jeho žena vám do dlaní vtiskla misku horké rybí polévky. Byla chutná a především vydatná. Protože křesel bylo nedostatek, zůstali oba kapitáni stát. I oni dostali jídlo, zdálo se, že s večeří se čekalo na vás.

Osud Středozemě - 12. února 2014 23:28

Ymirnar – Setkání na cestě do Edorasu Díky tomu, že jsi vyrazil brzy ráno, sis mohl být jistý, že kolem poledne, kdy bude slunce nejvýše, budeš stát před branami Edorasu. Jaké přijetí dostaneš, to je otázka. Mohl si očekávat ledacos. Záleží i na tom, jak se představíš. Krajina kolem tebe dýchala pozdním babím létem. Ráno bylo chladné a pavučinky, zapletené mezi větve stromů, se třpytily kapkami rosy. Podobně zdobená byla i dlouhá stébla trávy, které se tvému koni otírala za poklusu o štíhlé končetiny. Jak ale slunce stoupalo výš a výš, teplo ve vzduchu přibývalo. Paprsky neměly už sice tak hřejivou sílu jako v létě, navíc se udržovalo chladněji díky svěžímu větru ze severu, ale přesto se ještě zdaleka nedalo mluvit o sychravém podzimu. Slunce ještě nebylo ani v půli své cesty, když jsi na obzoru uviděl pět jezdců. Na dálku si toho příliš nepoznal, ale šlo o vojáky. I oni tě spatřili, protože své koně nejprve zastavili a nakonec po novém seskupení se seřazeni do řady vydali rychlým cvalem směrem k tobě. Nebylo příliš kam utéci a hrát si na honičku na rohanských pláních nemělo cenu. Jak se jezdci blížili, zjistil si o nich více – slunce se lesklo z jejich přilbic, které byly zdobeny chocholkou. Zelené pláště a dlouhá kopí, stejně jako dobře stavění koně naznačovali původ pětice. Šlo opravdu o rohanské vojáky, nejspíš menší družinu na obhlídce. Bylo to pochopitelné, od Edorasu si už byl jen dvě hodiny klidné jízdy klusem. Vítr brzy donesl dusot kopyt až k tvým uším. Pak už stačila jen chvilka a ucítil si i směsici vůní kůže a koní. Pětice se k tobě přiblížila na délku jednoho a půl koně a v půlkruhu tě obstoupila. Jejich zbraně zatím zůstali v klidu, ale postoj naznačoval, že v krátkém mžiku by je měli po ruce. Nejspíš tě nepovažovali za nebezpečného. Jeden z nich se ujal slova: „Jsem Thyrma, syn Eadwina, a sloužím Rohanu a svému králi Éomerovi. Co tě přivádí do Rohanu a odkud přicházíš?“ Byl plavovlasý, modrooký, s pohlednou tváří a statnou postavou, přesně jak Rohirové vypadají. Mohlo mu být mezi třiceti a čtyřiceti. Jeho společníci se zdáli o trochu mladší, tak kolem třiceti. I oni byli spíš světlovlasí. Zdáli se klidní, jen jejich koně trochu tančili po vysoké trávě, jak byli nervózní z cizích pachů.

Osud Středozemě - 12. února 2014 23:29

Dain – Hovor u ohně Paprsky malovali vaše tváře do přívětivého světla, zatímco nad vámi se proháněl jemný větřík a ještě výše se třpytilo neskutečné množství hvězd. Až oheň pohasne, bude to krásný výhled před spánkem. Hvězdy se sice nebyly tak velké, jako se ti zdály při pohledu z domovských hor, ale o to nekonečněji působilo jejich množství, jako kdyby si zde na rohanských pláních mohl dohlédnout dále než doma. Saira se zakusovala do opečeného jablíčka a tvářila se blaženě. Jemné dolíčky ve tvářích, živé oči a šedivé vlasy se třpytivými odlesky sice nepůsobily už tak étericky ve světle ohně jako v síních Minas Tirith, ale snad o to hezčí na ni pohled byl. Nyní však všechny oči, stejně jako ty Saiřiny, byly stočené na tebe, když jsi mluvil o kráse Třpytivých jeskyní. Po tvých slovech nastalo chvíli hrobové ticho. Někteří svůj pohled odvrátily, ale lesk uchvácení v jejích očích se jen odrážel v plamenech ohně. Saira tě dál sledovala, ústa lehce pootevřená, nejspíš zapomněla žvýkat a polykat, protože jablko ještě dojedené neměla. Když jsi dodal svou poslední připomínku, atmosféra se trochu uvolnila pochechtnutím Rohirů nad tvými slovy, ale to kouzlo zatím nevyprchalo. Přinejmenším Saira si ho přála zachovat: „To zní krásně. Musí to být něco nádherného. Už se těším, až to uvidím...“ Pak se trochu pousmála: „Neznám moc trpaslíků, Dájn, ale nikdy bych neřekla, že umíte takhle mluvit. Ta tvá tvrdá tvář a taková slovíčka!“ Rohirové se znovu rozesmáli. „Mistře trpaslíků, pěknou schovanku si to vedete,“ ujal se slova Éomér, pobavený myšlenkovými pochody Sairy. „Je hezké, jak je vaše společnice netknutá předsudky o rasách Středozemě.“ „Předsudky?“ zareagovala hbitě Saira. „Co se tím myslí? Já jen... Dájn vypadá velmi tvrdě a přísně, ale není!“ Rohirové se znovu pochechtávali a Randir se také zapojil do hovoru: „Nevím, co si myslí tvůj opatrovatel, milá Sairo, ale nebál bych se, že by si ho urazila. Spousta lidí si myslí to, co ty. A někdy i horší věci. Stejně tak je to opačně – hrozné věci si jistě trpaslíci myslí i o nás lidech,“ blýskl Randir po tobě s úsměvem. Saira se ale stále zdála trochu zmatená a s nechápavým výrazem se po tobě ohlédla.

Osud Středozemě - 12. února 2014 23:29

Than – Aliin pokoj Tvé rozhodnutí bylo opravdu lehké, ale tak to bylo zapotřebí. Získala jsi pozornost obou mužů. Hallas tě okamžitě následoval, Baran opět něco zavrčel, ale přidal se též. Cesta po zkosené střeše nebyla jednoduchá, ale i přes své zranění jsi to zvládla. Díky zpevněnému zápěstí jsi tolik bolesti necítila, ale trochu hůř jsi koordinovala své pohyby. I díky tomu jsi do místnosti vpadla spíš po hlavě než po nohou. Když ses konečně na nohy vyhrabala, čekalo tě trochu nepříjemné překvapení. Alia tě očekávala s poněkud vytřeštěným pohledem. Jednou rukou měla zakrytá ústa, druhou jí kdosi držel přitisknutou na svém těle. Ten dotyčný se hned ujal slova: „To ty... Ta mrcha, co zabít mého bratra!“ Poznala jsi toho muže okamžitě. Druhý z vojáků, kteří vás s Frinem vyslýchali. Těžko si mohla tušit, že jde o bratry a že se tak brzy potkáte. V mihotavém světla svíček, které byly po malé komůrce rozmístěny, se zaleskl nůž v ruce vojáka. Stačila by chvíle zaváhání a Alia by byla mrtvá. V tu chvíli se ozval další zvuk dopadu. Hallas. I když se ocitl na nohách okamžitě, pochopil, že není v situaci, aby troufale jednal. Jeho šíp byl sice okamžitě namířen na jižanského vojáka, ale nic se nedělo. „Kolik vás tu je?“ zaprskal voják a nůž přisunul ke krku Alii, kde ho nejspíš i víc přitiskl, protože dívka zbledla a zaúpěla pod jeho dlaní. Hallas mlčel. Z okna k vám přicházel akorát křik ze zahrady, nic víc. „Tak vězení... Pro kapitána? Ne, ty na smrt za smrt mého bratra,“ přešel Jižan znovu k věci. „Tvůj život za život její,“ kývnul na dívku.

Eldaron - 14. února 2014 12:23

Cesta na jih Stiskl sem ruku své matky a pousmál se tiše, bylo to zvláštní,ani nevím co se to děje, před měsícem a půl sem byl ještě jen kapitán jedné lodi,jež plula ke středozemi a kapitán skupiny hraničářů ze severu, vezoucí svému lidu pár starých artefaktů, nevědíc zda nějáký lid ještě je,a nyní, nyní jsem byl v královské zbroji, a ležela na mne osud né posádky lodi, ale několika set tisíců duší v celé naší zemi, od Mordorských štítů na jihu, až po severní ledová pláně.... Nepřijel sem domů proto abych s vámi byl tak krátce, vrátím se slibuji... s tím jsem sledoval i loučení mé vyvolené a mých rodičů, cesta byla před námi, byl sem ale rád že matka si k ní našla cestu, přes počíteční obavy, i když asi každá matka bude nedůvěřivá k dívce kterou si přivede její syn do domu.... Cesta městem byla lemována lidem jež snad nevěděl zda táhnu do války nebo jen na diplomatickou cestu, všichni ale věděli že je to nebezpečná cesta, a věděli i o mých rozkazech, o tom že je mobilizace brané moci.... Vyjeli jsme rychle z bran bílého města a já se v prostřed cesty obrátil a sledoval to úchvatné město jež se tyčilo ze skal jako drahokam ve skalní žíle... Já se vrátím matko... zašeptal sem a sledoval svou drahou jak se dívá kolem sebe a snaží se na sobě nedat znát své rozpaky, zvedl sem svou ruku a otočil se na náš doprovod.... Nejsme na vyjížďce pánové, nuže popožeňme koně, není čas na kochání se okolím... cesta byla pak o dost svižnější,spánek byl jen z nutnosti a pro doplnění sil na cestu, hledal sem Faramira a jeho ženu když jsme se dostali až k jejich domu, ale ve svém domě nebyl, přeci jen se tomu ale moc nedivil.... Dojeli jsme až k táboru a já začal být rád že ve službách království je muž jako on, slyšel sem o něm mnohé, i o jeho ženě, když sem zastavil svého koně a družina začala sesedat, objevila se právě Eówyn aby nás přivítala, když se poklonila, hluboce sem jí úklonu oplatil a poklekl na jedno koleno.... Rád vás poznávám paní Eówyn, štítonoško Rohanská, je mi ctí poznat ženu jež se postavila jednomu z největších nebezpečenství v bitvě na Peleonoru... po té jsem vstal a následoval ji za jejím mužem.... Faramire, syne Denethorův.. pokynul sem mu uctivě hlavou a cítil se zvláštně, přeci jen toto byli osobnosti jež si zaslouží větší úctu než li já.... Pánové... neopomněl sem na kapitány a lehce se nadechl... Bylo li by to na mne, pane Faramire, odmítal bych ale budu myslet i na svou vyvolenou a své kapitány, přeci jen, já jsem zvyklí na život hraničáře a bojovníka, jídlo není tak důležité, ale ano pohoštění bude jistě vítané, o tom co se děje si promluvíme později, navíc, rád bych poznal jak vás tak vaši ženu, o vašich skutcích otec vypráví s pokorou a vděčností, a já citím vinnu že jsem v dobu kdy byl můj meč třeba zde byl v zemích Neumírajících...

Canys Taffylee Tripe - 21. února 2014 15:24

Aliin pokoj Jakmile si uvědomím, co se v pokoji děje, ztuhnu. Během jeho slov těkám pohledem mezi ním a Aliou Takže bratr… Trvá jen několik sekund, než do místnosti vtrhne Hallas, ovšem jeho napnutou ruku ihned zastavím mou napřaženou levačkou. Je velmi dobrým střelcem, ale pokud by jednal ihned, mohl by ohrozit Aliu. Jakmile ovšem muž přitiskne dívce nůž na krk, neubráním se ani já lehce výhružnému kroku vpřed, i když se hned po tom opět zastavím a zamračeně si vyslechnu zbytek toho, co má na jazyku. Můj za její… zopakuji jeho slova. dobře. zamračím se o něco víc a levačkou pomalu-a dosti nemotorně-uchopím mezi palec a ukazováček rukojeť krátkého meče a nechám ho dopadnout na zem, abych ukázala, že to myslím vážně a neozbrojená se mu vydám. Jakmile čepel při dopadu cinkne, pohlédnu zpátky na něj a udělám další krok jeho směrem. Tak si mě pojď vzít. vybídnu muže a čekám na jeho reakci. Doufám v to, že se mi podařilo ho uchlácholit natolik, aby Aliu nechal klesnout z jeho náručí k zemi, nebo alespoň z jejího krku sejmul onu výhružnou čepel a popřípadě udělal jakýkoliv pohyb mým směrem. V takovém případě plánuji rychlým pohybem uchopit dýku, jež stále zůstává skryta za mými zády a jedním rychlým švihnutím její ostří pohřbít v mužově obličeji. Věřím, že je dost vysoká šance na úspěch, ovšem pokud bych minula, zbývalo by jen doufat, že Hallas pochopí můj pokus a vystřelí. Pokud ne, stále mi ještě za zády zbývá malý nůž.

Ymirnar "Spící" - 02. března 2014 19:08

Setkání S hlasitým supěním, se drápu vzhůru do mírného kopce, jenž je doslova pokryt všemožnými květinami a bujnou zelení. "Jaká to překrásná země. A přesto se v ní dá cítit síla. Síla těch ,kteří tu žijí. Síla mužů a žen, jenž obětovali své životy, když tuto zem bránili proti mým předkům. A přesto...jakkoliv je tato krajina silná, nemůže se srovnávat s bestiální surovostí mé domoviny. Na zpocené tváři se mi objeví divoký, dravý úšklebek. Svaly se mi napínají a uvolňují jak překonávám další a další míle, jenž mě dělí od Edorasu. Můj fialový plášť za mnou vlaje a pomalu, ale jistě se naplňuje mým potem. Sekera a štít mě příjemně plácají do zad. Je to jako starý přítel, jenž s Vámi táhne i do samotných pekelných nor temných hor. Když v dáli, po dlouhém běhu spatřím jezdce, jsem celý zadýchaný. Přecijen, běžel jsem po celou dobu a pot ze mě jen teče. Ovšem nesetřu si jej, abych nedal najevo slabost. Když si povšimnu, že mě zmerčili a chystají se zareagovat, raději zastavím na místě a s přátelským úsměvem na tváři jim zamávám a výjdu jim volným krokem naproti. Přitom studuji je samotné a své šance, kdyby došlo na boj. "Pět jezdců, vyzbrojených kopím a ve zbroji. Ke všemu jsou na koni. Únik nepřipadá v úvahu, ale bojovat je rovněž nemoudré. Nedokázal bych si chránit záda a přitom je všechny sťat z koně. A vůbec, chci to ? Jsou to přeci jen bojovníci krále Eoméra, muže, kterého celou dobu tak vytrvale hledám !" Když mne obklopí v kruhu, ale jejich zbraně nemíří na mě, podrbu se svou rukou na hlavě. Lehce se zasměji, abych trochu uvolnil atmosféru. Mezitím mi plášť kompletně zakrývá ruku, která je prsty opřená o opasek a velice blízko mé sekery. Když se muž představí tvář se mi rozzáří. "Konečně stopa ! Konečně někdo, kdo by mi mohl pomoci !" "Thyrme, synu Eadwina, mé jméno je Ymirnar "Spící", syn Omnaraka, bojovník hor. Hrdý jezdče Rohanu, přicházím z temného území Vrchoviny a jsem zde, abych prosil krále Eoméra o pomoc.", povím mu zpříma do tváře. V tuto chvíli mi prsty jemně přejíždělí přez ostří mé sekery. Tady nastává ta nejtěžší chvíle mého setkání s Rohanskými válečníky. Musím sázet nato, že jejich zášť vůdči mému národu není tak ostrá a strašlivá jako ta naše. Ovšem narozdíl, co se moji bratři ve Vrchovině rozhodli přežívat jako červi a nechat se záští užírat, nechávám se já záští posilnit a donutit k tomu abych se snažil znovu a znovu. Můj pohled hledí rohanci přímo do očí. Přestože je má tvář přátelská a rysy staženy v úsměvu, je v mých očích nutnost a důležitost mých slov.

Osud Středozemě - 12. března 2014 20:27

Eldaron - Porada Strávit chvíli v této společnosti bylo více než příjemné. Leitha, přestože byla silnou ženou, se zdála vděčná za chvíli odpočinku. A jak bylo patrné, paní Éowyn ji velmi zaujala. Nemohla z její bledé tváře, v které se jasně třpytily modré oči, spustit zrak. Nad teplou miskou jídla s pohárem trpkého červeného vína z ithilienských kopců se brzy rozvázaly jazyky a hovor se rozproudil. Beregond se rozvyprávěl o činech svého pána, i o známém příběhu Éowyn. Tento pár mu jen skromně naslouchal, ale červenání bylo možné zaznamenat spíš na Faramirově tváři. O Mesinovi jste se zase dozvěděli, že je mladým otcem a ve Faramirových službách je teprve krátce, ovšem z Ithilienu pochází a tento kraj velmi dobře zná. Když bylo dojedeno a Éowyn sklidila nádobí, přišel opět čas k vážnějším hovorům. „Má paní, budete tu chtít setrvat s muži, nebo si chcete po cestě odpočinout?“ otočila se s otázkou hostitelka na Leithu. Jak si mohl čekat, Leitha chtěla zůstat. Jednalo se o osudu její domoviny, i když vlastní krev nyní měla jiný názor než ona a sama se potácela ve svých zmatcích. Zdálo se, že Éowyn má z jejího rozhodnutí radost. Bylo o ní známo, že neodcházela od mužských porad jako jiné ženy. Vaše hlavy se nyní sklonily nad rozložitou mapou. Slova se ujal Mesinus: „Situace v Harondoru už není bezpečná. Naše smlouvy s Jihem nejspíš brzy ztratí platnost, protože císařský rod ztrácí sílu a Harad ovládá několik samozvanců. V Amon Eithelu a v Imlad Carnen jsou ještě skupiny našich lidí, většina jich ale směřuje do Gondoru. Naši lidé jsou za řekou a hledají tyto skupiny, aby je bezpečně doprovodili. Většinou jim žádný útok nehrozí, ale nacházejí mnoho vypálených haradských vesnic. Mezi nimi i An Sakal....“ Trochu s obavou se mladý muž otočil na Leithu. V její tváři byl smutek, ale jen pokynula rukou, aby Mesinus pokračoval dál. „Sturlurtsa Khand, to je město, kde sídlí stará císařská dynastie. Nyní ale už není možné se k tomuto městu dostat. Možná na nás Jižané neútočí v Harondoru, ale na svá hlavní území nyní dohlížejí daleko bedlivěji. Až na pár špehů jsou našimi muži neproniknutelná, pokud nechceme zaútočit. Od starého císaře už žádné zprávy nemáme. Každé větší město je nyní spravováno vlastním vládcem, většinou jde o bohaté kupce. Největší hrozbou se ale stává město Gobel Ancalimon. Jeho vládce si říká nový císař a podporuje jakousi novou víru. Obáváme se, že se obracejí k temným silám, ale s jakým účelem, to pořádně netušíme. Ano, jejich cílem je sever, Gondor, ale zatím nám stále něco uniká.“ V tu chvíli promluvil starší Beregond: „Naši muži zjistil, že nový císař z Gobel Ancalimon nezbrojí a nechystá obvyklé tažení jako za starých dob. Více se zaobírá čáry a kouzly. Po Haradu chodí zvláštní muži, kteří káží novou víru. Povzbuzují v nenávisti vůči Gondoru, ale také mluví o tom, že je třeba si nás cenit. Ne... Popravdě si nejsme jisti překlady těch kázání... Mluví jazykem, který nepatří mezi obvyklá jižanská nářečí.“ „Snažili jsme se jednoho z těch poutníků chytit, ale bohužel nám velmi dobře unikají. Mám ale také podezření, že pronikají do Mordoru. Ovšem co tam hledají....,“ dokončil svá slova Beregond. „Pane, zatím stojíme na místě. Harad nepodnikl konkrétní krok, ale snaží se nás vyprovokovat k útoku. Obávám se ale, že tím jen bychom pomohli, aby se více ve své roztříštěnosti semkli. Zatím se pobíjí mezi sebou, ale něco chystají a nevím, jak dlouho bychom měli čekat,“ přidal se na závěr Faramir. Bylo jasné, že to hlavní rozhodnutí ale leželo na tvých bedrech. Tvá vojska byla připravená a nebyl problém k hranicícm dostat ještě další muže. Co vás ale čeká na Jihu? Písek, horko. Poušť a neznámé prostředí, které může tvé muže zničit dřív, než vůbec jižanské vojsko přijde. A ze severu přicházejí další problémy. Jít Jižanům vstříc, anebo počkat?

Osud Středozemě - 12. března 2014 20:28

Than - Ailyn pokoj Hallas nevystřelil, ale jeho nesouhlasný pohled byl jasně čitelný. Svůj luk sklonil jen velmi lehce, což strážného nepotěšilo, ale drželo ho to v naprosté bdělosti. Aila v jeho náručí se zdála na omdlení. Když jsi však pustila na zem zbraň, strážný zpozorněl a zdálo se, že lehce zmenšil tlak na Ailu, takže se dívka mohla volněji nadýchnout. Chvíli strážný přemýšlel, ale jeho podmračenost nevěštila nic dobrého. „A co ten?“ poukázal bradou na Hallase. „Zbraň pryč!“ zazněl jasný příkaz. „Jí neublížit,“ dodal ještě a opravdu svěsil ruku s nožem, který Ailu držel v blízkosti smrti. Druhou rukou, kterou ji pevně svíral, ovšem prudce smýkl, takže nebohá hráčka na harfu bolestivě upadla na zem. Ani se nezmohla na žádný útěk, strážný ji ihned popadl za vlasy a těmi ji přitáhl k sobě. Aila se zmohla jen na přidušený výkřik a po něm následovalo několik vzlyknutí. „Všechny zbraně?“ nedůvěřivě tě zatím strážný pozoroval, ale neoddaloval se od tebe. Ano, byla tu možnost, že ho opravdu smrtelně zraníš. A nejspíš by přitom tvé přítelkyni neubližil, ale jistě by i on smrtelně zasáhl tebe. A to by nebyla zcela výhodná výměna.

Osud Středozemě - 12. března 2014 20:28

Ymirnar - Rohanská družina Mladý Rohir ti se svými společníky stejně vážně naslouchá. Jeho mladší druhové ale nedovedou tak obratně skrývat překvapení jako on. Je to pochopitelné – to, že jsi Vrchovec, jsi tu, na pláních Rohanu, a ještě se ptáš po jejich králi... Ne, není to rozhodně zcela běžné. Thyrma si krátce vymění pohledy s ostatními a pak se zpět otočí na tebe. „Nečekali bychom tu někoho tvého národa, i když my si spory mezi Vrchovci a našimi rodiči pamatujeme z příběhů,“ odpověděl ti nejdříve opatrně, bylo ale zřejmé, že jeho otec byl moudrý muž a dobře svého syna vychoval. „Když ale žádáš pomoc našeho krále, vyhovíme ti. Naše družina tě doprovodí. Je ale nutné, aby si nevěděl, kam jedeme. Přijímáš?“ zeptal se tě mladík zpříma a na vysvětlení vytáhl z brašny šátek. Nejspíš měl přijít na tvé oči. Ovšem proč by ti zavazovali oči, kdybyste měli jet do Edorasu? Jejich sídlo zná každý i jeho polohu.

Dain - 22. března 2014 01:27

U ohně Ticho zavládlo po jeho slovách. Praskot ohňa sa ozýval po okolí, zdalo sa, že aj okolná príroda stíchla. A so Sairinými slovami, znova sa rozbúšilo srdce sveta. "Je to krásne, aspoň očiam trpaslíkov. Celý život som dúfal, že sa tam pozriem, každý trpaslík v hĺbke duše po tom túži. Vzdať hold Gimlimu, jednému z Deviatich a aspoň na chvíľu spočinúť v kamennej nádhere, ktorá tam dolu spočíva." Odpovedal s vážnosťou v hlase, ale hneď sa usmial. Sairina úprimnosť bola priam osviežením, vo svete, kde každý sa na trpaslíka tak trochu pozeral zvrchu. "To je predsa dobre, že si to ľudia myslia." Obrátil sa na Rohirrimov. "Sme bojovníci a je lepšie, keď si o nás naši nepriatelia myslia, že sme bojojvníci. Dva krát si rozmyslia, či sa chytia s nami za pasy." uchechtol sa. "Skřeti mnohokrát oľutovali." Videl, ako sa Rohirrimovia zatvárili. Vojny so skřetmi sa odohrávali hlboko pod zemou a ďaleko od týchto zemí, ale správy sa šírili. Bolo to dobré. Trpaslíka vždy privítali so zdravým rešpektom. "A keď treba, vieme aj rozprávať, ale nechávame si to pre seba. Koľkí zo smrteľníkov sa kedy naučili jazyk khazad? Iba Túrin, syn Húrinov bol zasvätený do tajov našeho jazyka, aj to iba povrchne. Dohovoril by sa, ale básniam, ktoré naši bardi prednášajú Kráľovi pod Horou by nerozumel. Básniam, oproti ktorým moje slová vyznievajú ako protivné škriekanie vrán na bojovom poli." odmlčal sa. Vo všetkom je zrnko pravdy. Každý dostávame len to, čo si zaslúžime. Hoci, ľudia si ohováranie, že žijú v slamenných chatrčiach a kameňmi si ešte aj zadok utierajú, až tak moc nezaslúžia." Zaškeril sa na Rohirrimov. "Nič si z toho Saira nerob, kráľ si z teba uťahuje. Žiaden trpaslík sa nenahnevá, keď mu povieš že je prísny a zamračený. Ešte ťa za to aj pochváli, veď uvidíš." zsmial sa srdečne. Už zajtra, pomyslel si. Uvidím svojich súkmeňovcov, po všetkých tých mesiacoch... a Jagavé jaskyne... A v nich, možno ten správny klenot, ktorý on bude môcť opracovať, vytvarovať a tak uctiť pamiatku tej, ktorej tvár už nikdy neuvidí.

Doromir Vřesík - 23. března 2014 17:29

Rohanské pláně Můj kůň není v nejlepším stavu. Vidím, jak má lehce poraněné nohy a snažím se mu je ošetřit. Snažím se vyčistit mu nohy od trní a opláchnout je v nedalekém potůčku. Sám se také napiji a uvědomím si jak velký mám hlad. Vím, že dneska určitě nedojedu daleko, proto se snažím najít nejbližší stavení, kde bych nabral síly a mohl si odpočinout. Vyjedu na blízký kopec a zahlídnu pár mílí daleko nějakou budovu. Vyrazím k ní, ale protože se koni nejde moc dobře dostanu se ke stavení až kolem poledne. Zaklepu na dveře a jsem zvědavý jak mě obyvatelé přijmou.

Canys Taffylee Tripe - 24. března 2014 11:53

Aliin pokoj Když nechá strážný klesnout Aliu na zem, spadne mi kámen ze srdce, že je její krk od ostří dál, skutečnost, že stále trpí mi ale neuniká. Jakmile vyvstane otázka, jestli se jedná o všechny zbraně, zvednu otevřené dlaně do úrovně ramen, aby si je mohl prohlédnout a poté se otočím zpět na Hallase a hlavou pokynu lehce směrem dolů-dost na to, aby věděl, že ji má svěsit, ale ne tak, aby se své zbraně definitivně vzdal. Důvod mého jednání je ovšem o úplně jiný. Snažím se mužovu pozornost odvést od sebe-což se také pravděpodobně stane, protože nejen jsem tímto poukázala na směr, kterým se má dívat, ale dala jsem mu i úkon, jež by měl velice pozorně sledovat, jelikož luk ho ohrožuje mnohem více, než neozbrojené děvče. Nebo alespoň to by si měl myslet on. Jakmile ovšem svůj pohled obrátí, pravou ruku provleču za sebe a obvinu kolem rukojeti dýky. Kdybych ji teď hodila, jsem si jistá, že bych muže trefila, ovšem mohl by umírat nějakou tu chvíli a kdo-ví co by mohl za tu dobu se svou vlastní čepelí napáchat. Místo toho se vrhnu vpřed-naštěstí mezi námi není tak velká vzdálenost, díky mému předešlému přiblížení-a celou svou vahou mu narazím do hrudníku. Největší hrozbu-jeho zbraň v pravé ruce zajistím zvednutým předloktím mé levé-jež je naštěstí zajištěno dlahou, jež v případě nouze ostří zajistí v sobě a tudíž se nedostane na mé maso. Co je ale důležitější, je moje vlastní tělo a pravačka. Doufám, že muže překotím na záda a tudíž by se mi naskytl pohled na jeho krk, jež by byl cílem dýky a jednoho rychlého, pevného máchnutí, jež by protlo hlavní tepnu. Pokud se ovšem muž udrží na vlastních, budu se muset vyklonit doprava, abych se mohla dlahou vyvarovat před jeho levačkou-a rychlým bodnutím zasáhnout jeho krk z boku, což není tak praktické řešení, jako to první, ovšem jakmile se dýka zaboří do tkáně, stačí lehké trhnutí a tepna by měla povolit stejně lehce. V obou těchto případech budu mezi Aliou a jím já-a mezi mnou a jím má levačka opatřená dlahou, jež doufám bude v kombinaci s mou rychlostí stačit na jeho hrubou sílu a ostrou čepel zbraně.

Eldaron - 28. března 2014 18:51

Porada Pečlivě sem poslouchal vše co bylo vyřčeno. Stál sem u stolu, s rukou na jílci Arnarúthu a sledoval mapu. Do mysli mi vnikala slova a doporučení, a do srdce něco jako žal. Žal silný a nesmírně palčivý pro to že naše země nemohou být chvíli v klidu. Hladil sem jílec svého meče, přilbici zbroje položenou pod sebou,reliéfy na kovu jako by nikdy nezašli časem, na sobě černo stříbrný varkoč se znaky stromu a severní hvězdy, pod ním kroužkovou zbroj. Zvedl sem své šedé oči a zadíval se plamenů jedné z pochodní zabodnuté v zemi a na chvíli se vžil do ohně... Musím chytit jedno či dva ty vyvolávače sporu, stůj co stůj. A musíme do Harradu dostat své uši a oči...nelépe jižany jež prchli ale není jím lhostejné co s jejich domovinou je...máte li takové kteří by chtěli a věříte jim, vyšlete je.. pronesu tiše a pak se zadívám na všechny okolo sebe.... Harrad se hýbe, to je nám víc než jisté, ale musíme být ostražití...uprchlické tábory tady by neměli být plné mužů z jihu se zbraněmi, chápete snad že kdyby na nás byl veden útok a do zad nám vpadli ti co zde hledají ochranu, protože takovou lest bych čekal...byla by naše obrana brzy rozbita...obezřetnost...a informace...to je to co musíme mít... ukázal sem na Mordor a přejel po něm prstem... Tady, tady bude odpověď na mnohé, žije li dál Sauronův duch, musíme to vypátrat... Promnu si obličej a lehce si olíznu suché rty, uchopím pohár s vínem a lehce se napiji... Stavte obrané pozice, a to tak aby i Olifanti měli co dělat dostat se až k náspům...naše musí být pole bojů, naše postavení musí dobíjet, mi nezaútočíme...naopak...počkáme, čas je to co nemáme ani mi ani oni... zase se zadívám po mapě a to zejména na brody přes řeku, tam kde jedině může přejít Harrad na naše území.... Řeku a ustí musí obstarat kníže z Dol Armorthu, my se budeme snažit opevnit brody, postavte tam pevnůstky a náspy, vysoké, kůly do stěn, pasti, olejové pole...musíme přečkat tuto bouři...na místech kde mi mohli stavět přepravní lodě, bude na protějším břehu bude li to možné, skrytě čekat katapult...zajistíme obranou linii, posílíme osádky a pořád chci mít zprávy ze severu o pohybu a bojích mého otce... přejdu k pochodní a pozvednu nad ní ruku, při tom se zase zadívám na své kapitány... Nesmíme se nechat vyprovokovat, a nesmíme nic podcenit, není kdo nám pomůže a nebezpečí jde nyní jak z jihu tak severu...odvahu pánové, a vytrvalost...Vinmarské luky posílí naší armádu snad již brzy...a vojáci, ale nyní, nyní je naší povinností vybudovat obrané pozice, vy znáte kraj, tam kde by mohla přejít armáda, tam bude pozice.. A ještě jedna věc...Kdo nyní ovládá Minas Ithil? zeptám se a pozvednu obočí v očekávání odpovědi...

Ymirnar "Spící" - 28. března 2014 22:26

Před rohiriny Pohlédnu muži, jménem Thyrm. Hledím mu upřeně do očí, dokud mi nevěnuje svou pozornost. Zmíněním toho, že si pamatuje potyčky jeho a mých předků, není zrovna nejlepší zpráva dneška, ale nemohu mu lhát. Tohle je slovo bojovníka bojovníkovi. "Příběhy, kdy Vaše meče sekali mé předky na kusy, jsou součástí našich příběhů a nejslavnějších písní, které mezi námi zpívají bojovníci. Ovšem, já sám nejsem obvyklý zástupce svého národa, jezdče Thyrme. Proto jsem zde. Nevěřím ve starou zášť." Ovšem můj výraz se změní z vážného v upřímně překvapený, když příjde Thyrmeho nabídka. Šátek okolo mých očí svědčí o tom, že mě buďto chtějí popravit, což by nedávalo smysl, jelikož by to mohli provést hned. Nebo mě chtějí odstranit někde, kde by mě nemohl někdo vidět. Jemně skloním hlavu a pomalu pohnu pravou rukou, kterou mám uschovanou pod pláštěm. Udělám to opravdu viditelně a pomalu, aby viděli velkou, obouručí sekeru, kterou mám za ouškem u opasku. "Nyní vidíte jezdci z Rohanu mé zbraně. Pokud mě chcete setnout, či zabít, prosím Vás, abyste mne zabili čestně. Pokud né, prosím, vysvětlete mi, proč potřebujete, abych byl zbaven zraku, či pohybu. Je snad Váš král zapleten s čarodějnictvím ?", zeptám se zaraženě, protože taková myšlenka mi přišla na mysl teprve teď.

Osud Středozemě - 29. března 2014 15:19

Dain – U ohně Oheň dál klidně praskal a Saira střídavě zírala do jeho plamenů, střídavě do chladnější tmy kolem vás a někdy po vašich tvářích, na nichž poskakovaly odrazy plamenů. Bylo jasné, že i přes únavu z přemíry čerstvého vzduchu a nových dojmů, dává dobrý pozor. Jinak by se neptala na takové detaily. Například když jsi mluvil o Gimlim. „Dájn, kdo je Gimli? A devět? Co devět?“ Éomér se lehce usmál pod vousy. Nejspíš zavzpomínal na ty časi, kdy poznal Gimliho a Legolase. Trpaslík a elf ve věrném přátelství. „Říká se,“ ozval se král trochu zastřeným hlasem, snad příliš utopený v myšlenkách, „že ti dva usmířili své rasy.“ Ať už si o Gimlim pokračoval ve zkratce, či obšírněji, Saira pokračovala ve svých otázkách dál: „Kha... Khadaz?“ To slovo jí bylo naprosto neznámé, a tak není div, že ho zkomolila. „To je tvůj jazyk, Dájn? Řekni něco!“ „Jen se nebojte, mistře trpaslíku,“ uculil se král. „I nám je to jazyk neznámý, ale jistě víte, že jsme slyšeli o něm mnohé... Ehm, zkazky.“ „A kolik jazyků vůbec je? A jak se lidé domlouvají?“ pokračovala dál Saira. Nyní se mladé zvědavé osůbky ujal Randir: „Snad je jazyků jako národů. Většina mluví Obecným jazykem, tak jako my. Elfové mají své jazyky, mnoho lidí je neumí a ti, kdo je umí, je stejně nedovedou tak dobře ovládat. Hobiti snad mají svá zvláštní nářečí, ale s nimi se dorozumíš. I trpaslíci, jak řekl Dáin, mají svůj jazyk, který není příliš známý. A pak jsou tu další jazyky národů, které nepříliš známe. Středozem je velká. Odkud pak jsi vůbec ty?“ V tu chvíli Saira zaváhala. Otočila se nejprve na tebe, poté znovu na Randira a nakonec na krále, jako by u nich hledala odpověď. Nakonec váhavě začala mluvit, ale její úsměv zmizel: „Já...já jsem byla... Na různých místech. Na východě. A ...,“ Saira si unaveně přejela rukou po obličeji, „bylo tam všude jen kamení a nebylo co jíst, ani co pít.“ V tu chvíli vše kolem vás umlklo. Muži zaujatě, ale i zaraženě sledovali dívku, která se zdála znepokojená a také náhle unavená. Saira zatím pohlédla na tebe: „Chce se mi spát, Dájn.“

Osud Středozemě - 29. března 2014 15:19

Doromir – Pastevci S brzkým svítáním jsi tedy vyrazil na cestu. Nebylo to jednoduché – musel si jet krokem a tu a tam i slézt a jít vedle svého koně pěšky, aby si mu ulevil. Snad by se vyplatilo posbírat nějaké vhodné bylinky a vytvořit mast, která by urychlila hojení ran. A možná by ti někdo pomohl. Rohanské planiny nejsou pusté. Hemží se zvěří a tu a tam se opravdu dá narazit na osamělé stavení, někdy i na menší skupinu. Jeden takový dům si zahlédl v mělkém údolí. Nedaleko domu na protější stráni se páslo stádo ovcí, které bylo hlídáno zřejmě jen dvěma psy. Ovcí mohlo být tak padesát. Z malé chalupy se kouřilo, opuštěná tedy nebyla. Když si sjel až k domu, z otevřeného okna jsi ucítil vůni polévku a tichý zpěv. Po zaklepání však vše ztichlo. Poté se ozval šouravý krok směrem ke dveřím, chvíle zaváhání, než se ozval hlas: „Kdo je tam?“ Když jsi muže, jak si usoudil podle hlasu, ujistil, že jsi mu nepřišel ublížit, otevřely se dveře, ve kterých stál spíš už stařec. V jedné ruce měl menší palici, s kterou by ti ovšem ublížit dovedl, když měl moment překvapení na své straně. „Cestovatel,“ popotáhl nosem a prohlídl si tě. „No, dnes se tu teda couráte.“ Pak chvíli přemýšlel, co s tebou. Očividně příliš peněz neměl. „Esli máš peníze, vezmi si menší ovci a naporcuj si ji sám. Jesli ne, tak mi nasekej dříví. Jsem starej a zima se blíží,“ dodal na vysvětlenou a čekal, jak se rozhodneš.

Osud Středozemě - 29. března 2014 15:20

Than – Aliin pokoj Těžko jsi mohla vlézt Hallasovi do hlavy, ale očividně nechtěl sklonit zbraň. Jeho připravený šíp se jen velmi pomalu skláněl k zemi a to vojáka přivádělo k nepříčetnosti. Začal zuřivě vrčet a cosi na vás zakřičel. Jistě nic milého. Levačkou v tu chvíli trhl, takže nepříjemně nebohou Aliu zatahal za vlasy. Mladá žena zaskučela bolestí. V tu chvíli ses rozhodla. Vojákova pozornost byla stržena provokujícím Hallasem a už, už se ten hromotluk chystal vrhnout na útlého mladíka, když jsi mu přišla do cesty ty. Potíž byla v tom, že jsi byla téměř o dvě hlavy menší a váhově snad poloviční, ne-li třetinová. I za klidu by si měla problém tohoto muže shodit a takto to bylo beznadějné. Ale svým výpadem jsi ho zastavila, protože moment překvapení byl na tvé straně. Levačkou jsi zabránila jeho snaze bodnout tě, ale bolest nárazu jeho zápěstí do tvé provizorní dlahy ti ochromil celou paži. Tvé tělo se trochu nahrbilo a cítila si, že nebudeš mít sílu provést útok. Snad jsi doufala, že uslyšíš napnutí luku, ale to se nestalo. Přesto muž zachroptěl. V křeči se vzepřel ještě tvému úsilí a jeho pravice tvou obranu překonala. Ovšem nekoordinovanost jeho paže ti způsobila jen škrábnutí na levém boku. Poté se muž skácel a pokud jsi neudržela rovnováhu, spadla si na něj. Z jeho krku trčel vrhací nůž. „Proklatě,“ ozval se za vámi hlas Barana, který právě lezl do okna. Hallas zatím přiskočil k Alie, která se chvěla na zemi jako klubíčko neštěstí. Baran ti pomohl na nohy, nebo ti alespoň poskytl oporu, pokud jsi vše ustála. „Venku je pozdvižení, ale i tak drží hlídky. Nevím, zda se do vězení dostaneme,“ spěšně vysvětloval Baran. „Jsi v pořádku,“ otočil se na tebe Hallas. Levačka tě jěště celá brněla a bolela, ale bok se zdál dobrý. Pokud ses podívala, šlo jen o krvavý, ale mělký šrám o délce asi 10 centimetrů. „Dá se jí věřit, když nás sem nalákala?“ zavrčel Baran a bradou pokynul na tvou třesoucí se přítelkyni.

Osud Středozemě - 29. března 2014 15:20

Eldaron – Porada Muži ti bedlivě naslouchali a pokyvovali. Mohl ses na všechny tři spolehnout v plnění úkolů. Kdo se nakonec ozval, byla tvá drahá, Leitha: „Můj pane, i na můj lid a na naše bratry se můžeš spolehnout. Nemusíš se bát, nezradí tě.“ Snad se jí trochu nelíbila tvá podezřívavost, ale i tak se nemohla zaručit za všechny ze svého národa, ale z různých království. Každý nemusel mít takové myšlenky jako ona. Poté pokračoval Faramir: „Kníže z Dol Amrothu je v pohotovosti a jen čeká na vaše rozkazy pane. Ihned mu pošleme list. Mají i nějaké zbraně navíc, mohou nám je poslat. S výstavbou opevnění začneme ihned.“ Trochu překvapeni však byli z tvé myšlenky na Mordor. „Pane, Minas Ithil byla zničena po Válce o Prsten. Její rozvaliny hlídá gondorská patrola, aby se tam neusídlilo žádné zlo, ale stále je to místo, které není čisté, a tak se tam nikdo nechce zdržovat. Přesto je nyní už ... zčásti bezpečné. Ale, pane, co chcete hledat v Mordoru? Copak si myslíte... Myslíte si, že je to možné? Temný pán byl přeci zničen...,“ ujal se slova Beregond, starší muž. Ovšem neklid byl patrný na všech tvářích. Možnost, že by zlo nebylo zcela poraženo, s ní se rozhodně nepočítalo. „Pane, mluvil jste o spojení se severem... Váš otec... Co se tam děje?“ opatrně ještě pokračoval Mesinus. Bylo jasné, že sem zprávy o nebezpečí ze severu ještě nedorazili.

Osud Středozemě - 29. března 2014 15:20

Ymirnar – S rohirskou patrolou Thyrm souhlasně přikývl, když jsi mluvil o tom, že nevěříš ve starou zášť. Zdá se, že v tomto si porozumíte. Ovšem problém nastal s jeho žádostí zavázat ti oči. Snad se domníváš správně, ale přeci jen, nebylo by to hloupé, je to opravdu styl jednání Rohirrů, aby zavazovali oči těm, kteří žádají o pomoc? Jaký to může mít důvod? Snad ho vyjasní Thyrm sám. Tvá slova o tom, že je král zapleten do čarodějnictví, nebyla příliš uctivá. Mladší muži v družině se trochu napjali a sahali ihned po kopí, ale jemný pohyb Thyrmovy ruky je zastavil. Ano, byla tu doba, kdy král Rohanu byl očarován, ale tento král už byl mrtev a věznitel jeho mysli též. Nový král, Éomér, byl nejspíš jiné povahy, přestože byl synovcem svého předchůdce. Tak jako tak, Thyrm se ukázal jako chladnokrevný muž, který se nenechá rozzuřit planými slovy. „Ymirnare, synu Omnaraka, nepochybuj o naší cti. Soudíš správně – pokud bycho chtěli tvou smrt, zabijeme tě v čestném boji a ne slepého jako chycenou zvěř. Nežádám tě o to, že bychom chtěli tvůj život.“ Na moment se Thyrm odmlčel, snad přemýšlel, co vše ti může říci. Pak pokračoval: „Náš král je na místech, o jejichž přístupnosti jsme nuceni mlčet. To je jediným důvodem, proč by si měl mít zahalené oči. Přijmeš tedy? Budeš nám důvěřovat? Dávám ti své slovo, že ti nikdo z nás neublíží.“

Ymirnar "Spící" - 31. března 2014 20:53

Rohirini Nenávist v očích rohirinů, mi nachvíli z mysli vymaže mé sebevědomí. Je možné, že jsem podezřením z čarodějnictví vyvolal nechtěné napětí. Ale je již pozdě abych vzal svá slova zpět. Nechápu ovšem jejich nenávist. "Jak se zdá, byli některé příběhy, jenž vyprávěli o temné mysli bývalého pána koní falešné a nepravdivé..., ale co je to za místo, kde se král rohanu nachází ? Nějaká svatyně bohů ? Stará hrobka krále Théodena ?" Pohlédnu opět do Thyrmových očí a chvíli na něj soustředěně hledím. Můj národ věří, že když se dvě bestie podívají sobě navzájem do očí, dokáží si během několika úderů srdce udělat o tom druhém obrázek. Ale já něčeho takového schopného nejsem. Mám pouze rohanovo slovo a důkaz toho, že mi nechtějí nic provést. Nakonec se jen podrbu rukou na hlavě a lišácky se usměji. Roztáhnu ruce na znamení kapitulace. "Musím s králem Eomérem mluvit, jezdče Thyrme. Budu ti muset věřit.", můj tón je uvolněný, přátelský a veselý, ovšem pozorný muž, by za tím dokázal odhalit nebezpečné ostří. Pokud mne budou chtít rohani odzbrojit, vytáhnu od opasku svou obouruččí sekeru a podám jim i svůj štít. Nic jiného krom svého skromného majetku jim nabídnou nemohu. Nakonec si založím ruce na hrudi a na tváři se mi opět objeví pobavený úsměv. "Mám běžet po boku Vašich koní, nebo mám nasednout ?"

Osud Středozemě - 07. dubna 2014 09:43

Ymirnar – Na cestě přes rohanské pláně Váš rozhovor na chvíli utichl. Thyrm a ty jste si pevně hleděli do očí. Možná přeci jen šlo o zápas vůle, kdo ví. Thyrmovi vojáci snad byli ještě mladí a nechali by se vyprovokovat, ale jejich velitel přes své mládí byl už moudrý dost na to, aby svůj klid jen tak opustil. Bedlivě jste sledovali své pohyby, než jsi povolil. Tvůj úsměv a přátelské chování některé z mladých vojáků trochu znervózněli, ale Thyrm se pousmál: „Zvolil si dobře, tvou víru nezklamu.“ Nezbývá, než jeho slovům věřit. Jeden z mužů poté na velitelův pokyn sesedl. Thyrm také a přišel k tobě blíž. Jeho muži na koních stále hlídali každý tvůj pohyb. Nevyplatilo by se, aby si je nyní zradil. „Ne, své zbraně nám dávat nemusíš,“ zavrtěl odmítavě hlavou Thyrm. Šátek, který svíral v ruce, ti zavázal na očích. Látka byla příjemná, ale snad až příliš byla cítit pachem koní a kůže. Nyní, oslepen, jsi se mohl spoléhat jen na teplo slunce, dotyky a svůj sluch. Thyrm tě jemně uchopil za paži a dovedl tě ke koni. Cítil jsi, že se usmíval: „Ne, nebude potřeba, aby si vedle nás běžel. Půjčíme ti koně.“ Brzy jsi opravdu teplou srst velkého zvířete nahmatal. Pokud bylo nutné, pomohl ti Thyrm do sedla, jinak ti jen položil dlaň na sedlovou hrušku, aby si tušil, jak je kůň postaven. Došlo ti i, že někdo jiný koně držel za uzdu, aby ti neucukl. Mohl si tak bezpečně nasednout. „Pokud chceš, přivážeme tě k sedlu. Nevím, jaký jsi jezdec, pane,“ nabídl ti ještě Thyrm a pokud si to opravdu chtěl, cítil si, jak ti připevnil nohy k sedlu v oblasti lýtek, aby si nespadl. Možná jsi i pocítil, že i když jsi svíral uzdu v ruce, kůň byl navázán ještě na další lano. „Neboj se, naše koně jsou dobře vycvičení, nemůže se ti nic stát.“ Thyrm měl nejspíš pravdu, protože kůň pod tebou si tě sotva všímal a zdálo se, že pevně naslouchá jen svým pánům. Kdo ví, zda by se vůbec bez jejich dovolení vzdálil. „Jeďme,“ zvolal mladý velitel a vaše skupina se mírným klusem rozjela. Mohl jsi jen pomalu odhadovat, kterým směrem. Slunce ti ohřívalo levou tvář, proto jsi mohl odhadnout, že místo na jih do Edorasu, míříte na západ. Jízda na koni byla tímto způsobem zajímavá, snad ne příliš odstrašující. „Ymirnare, jak dlouho už Rohanem cestuješ?“ zeptal se Thyrm, který se najednou ozval po tvé levici. „A proč zrovna Vrchovec vyhledává rohanského krále? Pokud to tedy není určené jen uším našeho pána.“ Rozmýšlí, pevný pohled. Pak kapitulace. Chová se přátelsky, nechá se i odzbrojit. Baví se představou, že by musel běžt podél koní.

Canys Taffylee Tripe - 07. dubna 2014 21:13

Aliin Pokoj Jakmile protivníkova ruka s ostřím přejede po mém boku, prohnu se dopředu. To už se ale jeho tělo sesunuje k zemi a já mám co dělat, abych se na vachrlatých nesesunula za ním, nebo o něj nezakopla. Zezadu mne šťouchnutím do zad vyrovná Baran a teprve teď si všimnu nože v mužově krku. Měla jsem tu dýku hodit… zamračím se a se zahanbením, které se mi zračí v obličeji, se krátce zadívám na našeho velitele. Pak se ovšem začnu věnovat sama sobě a zvednu si šátek, jež mám omotaný kolem pasu tak, aby zakryl krvavý šrám a utáhnu ho. Mé lehké syknutí pravděpodobně přinutí Hallase se otočit od Alii, jelikož se zeptá, jestli jsem v pořádku. Mou odpovědí je souhlasné Mm-hmm než si za nově obvázaný šátek opět zastrčím nůž a dýku na to samé místo a vrátím sehnu se, abych si přivlastnila i ostří nyní už mrtvého útočníka. …co ona? pokynu hlavou k Alie a pravačkou si lehce přejedu přes dlahu, snažíc se zjistit, jestli je i přes jemnou bolest všechno v pořádku, ovšem předpokládám, že ano, jelikož se nesvíjím na podlaze vedle mrtvoly vězeňského strážného. To už se ale projeví Baranova podezíravá povaha. Pravděpodobně neměla na výběr… nahnu se jeho směrem a řeknu o něco tišeji, ovšem musím uznat, že to je opravdu dobrá otázka. Popojdu k a pokleknu u mladé dvojice na zemi. Alio… pokusím se třesoucí se dívku uklidnit. …Alio, musíme se dostat do vězení…ten muž, co tam byl se mnou, MUSÍME se k němu dostat. Obejmu ji kolem ramen a pokusím se ji co možná nejjemněji postavit na nohy, protože nemáme zrovna dvakrát moc času a musíme se co možná nejrychleji dostat ke kapitánovi.

Dain - 10. dubna 2014 23:32

Rohan "Deväť chodcov, ktorí porazili Tieň na východe. Možno už zajtra sa budeš môcť spýtať jedného z nich. Rád rozpráva." rozosmial sa srdečne. "Porozpráva ti aj v jazyku Khazad. Vraví sa, že by sa nemal rozprávať, tu, pod oblohou. Že patrí iba dolu, pod zem, tam, kde sa zrodili naši otcovia. Že stvorenia slnka nikdy nesmú počuť nič iné, než bojový pokrik. Sekery trpaslíkov. Trpaslíci idú na vás. Ale svet sa zmenil. Staré už neplatí a nové ešte neobjavil. zamyslene napchal fajku, vybral prstami z pahreby žeravý úhlík, pár krát zabafkal a slastne vyfúkol krúžok dymu. "Koľko je ľudí, toľko je jazykov. Ľudia sú ešte mladí, ešte sa musia naučiť, že jeden je viac, než dosť." To už sa ale rozhovor zvrhol tým nesprávnym smerom. Z toho, čo vedel, a bolo toho žalostne málo, táto otázka mohla... Zdvihol sa za Sairou. Rozviazal batoh, vytiahol deky a pripravil jej čo najpohodlnejšie lehovisko. "Spi dobre. Zajtra nás čaká dlhá cesta a prekrásny cieľ. Spi dobre. Dcéra... zakutal ju čo najlpšie do prikrývok a vrátil sa k ohňu, k spoločenstvu zmätených, ticho sa rozprávajúcich ľudí. Posadil sa a znova si pripálil fajku. "Prvý krát som ju stretol uprostred Dagorladu. Vy ste to miesto videl, môj pane." obrátil sa na kráľa ticho. Jeho hlas sa takmer strácal v praskote ohňa. "Stála tam, bledá ako tieň, slepá a čakala na mňa. Vidoucí, so správou pre kráľa Gondoru." zhlboka potiahol. "Doviedol som ju, cez Ithilien a Osgiliath až ku kráľovi. Skutočne sa živila kameňmi. Neviem... Neviem, čo bola zač. Vraj to je prekliatie, duch, zoslaný na dieťa, ktoré potom neúnavne speje ku cieľu, vysloví svoje proroctvo a zomrie." úkosom pozrel na, snaď spiacu Sairu. "Nevieme, okdiaľ pochádza, iba že je z východu. Jej rodičia možno už nežijú. Je lepšie ten smútok nevyvolávať. Lepšie je nevedieť. Teraz je tu, tu je jej domov. Narodila sa v Gondore, v Domovoch uzdravovania, znova privedená na svet rukami kráľa... Kráľa, ktorý je, ale ktorý už možno dlho nebude. Jej proroctvo nebolo určené Aragornovi, synovi Arathorna..." Natiahol sa. Zrazu s hrôzou zistil, že si nespomína, ako znelo to proroctvo. Mal celú noc na premýšľanie... "Je už neskoro. Ospravedlňte ma. Aj pre mňa je čas na spánok." vyklepal fajku, uklonil sa, pozbieral posledné deky, a uložil sa vedľa Sairy, tak ako vždy, so sekerou v rukách.

Ymirnar "Spící" - 11. dubna 2014 12:24

Cestování s Rohiry "Koně ?!", dojde mi překvapeně, když je má vize zatemněná šátkem. Během nasazování šátku jsem se nijak nebránil, ale z mé větrem ošlehané tváře nezmizel veselý úsměv. Nebo se to tak zdálo aspoň do doby než zmínili, že nadále budeme cestovat na koních. V tu chvíli mi značně zmizel úsměv z tváře. Vrchovci nejsou tvoření k tomu aby jezdili na koních ! My cestujeme po vlastních nohou ! Zahanbeně jsem přijal pomoc rohirů s tím, abych se vůbec vškrábal do sedla. Seděl na takovém zvířeti bylo pro mě značně nepříjemné, ovšem vůně koní byla kvůli šátku na očích již tak všudypřítomná, až jsem si z toho nic nedělal. Hrušku popadnu možná silněji než bych měl...přesněji ji sevřu tak pevně až mi zbělají klouby ! Je to zatraceně nepohodlné a sám se na koni zavrtím a nepříjemně zabručím, jelikož tohle je snad opravdu poprvé co jedu na zatraceném koni, div z té mrchy nespadnu ! "No...ale ten nápad s vrčí jízdou si stále v hlavě ponechám !", rozhodnu se tvrdohlavě. Když příjde nabídka s přivázáním ke koni, pokývám hlavou. Vím, že kdyby přišla chvíle, kdy by se kůň splašil, prostě bych si jen serval z obličeje pásku a pokusil se tu mrchu zabít dříve, než by mě stáhnula do mé záhuby. Všechno to ujišťování mi nakonec příjde jako urážka ! Ti koňáci se mi teď určitě smějí do tváře a přestože se viditelně potím, zachovávám si pokud možno klidný výraz ve tváři. Ale dá to zabrat ! Když se rozjdeme, mám pocit jako kdybych padal po kamenité cestě pomocí své zadnice ! Nakonec si, ale nato po chvíli navyknu a pak lehce přikrčen a zakrytý svým fialovým pláštěm jedu, vydán na milost a nemilost jezdcům z Rohanu. Když se po mé levici ozve velitel těchto jezdců, na chvíli se zamyslím, kolik dní jsem tu byl...nejsem si přesně jist, kdy jsem opustil hranice svého domova, ale pokud to území stále patří Rohanu...nějaký ten desetiden to asi bude ! Otočím se za hlasem. "Nějaký ten desetin to už bude...nejsem si už přímo jistý. Vyrazil jsem z Vrchoviny když zmizela první ledová voda.", odpovím mu a myšlenky se mi stočí k mé cestě z hranic Vrchoviny. Nebyla to snadná cesta. Řezavá zima, nebezpečí divočiny a jiných vrchovců, banditů a samozřejmě otázka hladu a žízně. Nějak jsem to přežil a jsem si jist, že nebýt místní malé usedlosti, zřejmě bych další den hladověl, nebo ho strávil tím, že bych v této krajině hledal něco k jídlu. Nad jeho druhou otázkou se již na nějakou dobu zamyslím. "Je to otázka nejvyšší důležitosti, ale je opravdu vhodné abych ji zmiňoval mimo kohokoliv jiného než krále ? Nemohlo by mi toto prozrazení uškodit ? Né...mohlo by je to donutit k tomu, aby se ptali na nepříjemné otázky...radši si to nechám pro sebe." "Jak jsem řekl, je to záležitost týkající se přežití mého lidu, Thyrme, jezdče z Rohanu. A mým lidem může pomoci pouze ten, jenž pobil naše předky a ukázal na naši největší slabinu.", mluvím klidným hlasem ve kterém zaznívá něco jako hrdost. Ale je to tak. Jsem jeden z mála vrchovců, né-li jediný, který takto uvažuje. Rohan nám dal ochutit naši vlastní krev, dal nám možnost okusit porážku jakou jsme ještě nikdy nepoznali. Ale aby mohla Vrchovina a její lidé vzkvétat, potřebujeme více než jen ukázku síly. Potřebujeme vůdce. Potřebujeme začít znovu, né přežívat v zapadlých, zmrzlých dírách jako skřeti z legend. Pouze král Rohanu, může zachránit vrchovinu...

Eldaron - 13. dubna 2014 19:35

Porada Otočím se na Leithu a bez okolků jí políbím na čelo a vezmu na chvíli za ruce.... Víš že mohu, ale když jde o válku, musí se hlídat hlavně aby někdo nevrazil dýku do zad obráncům a nepomohl nepříteli...není to nic proti tvému lidu, i u nás jsou hořká srdce jež mezi naším lidem hledají rozdílné namísto sjednocení... mluvím tak aby slyšeli i kapitáni a pak se otočím s rukou Leithy ve své.... Kdo to ještě neví,ale myslím že to už novinkou není, Leitha, královna z jihu ve vyhnanství se stane mou ženou a vaší budoucí královnou... řeknu to spíše jen pro to abych ji dodal pocit že je tady vítána a že s ní i jejím lidem se počítá... Pak se do Minas Ithill podívám sám, a vezmu si pár mužů, musíme prozkoumat černou zem...něco tam je, ale kdo ví co, snad ozvěny vůle Sauronovy, snad chorá mysl obou modrých čarodějů jež se ztratili kdysi právě na Jihu .... vydechnu a zavřu na chvíli oči... Problém vidění zla je ten že mnohdy jeden vidí věci jež sou skryté a přece na očích...a nebývá právě pod svícnem tma Faramire? pokynu a zadívám se na mapách na Arnor a jen vydechnu... Valar ví,ale otec tam jel a bojuje proti zlu jež se šíří Eriadorem, a Krajem a Planinami...a povstalo tam kde dříve měl Sauron své nohsledy...Angmar...a severní ledové pláně, mám pocit že vše se děje již cíleně, od smrti Rohanské princezny..aby Rohan nebyl pomocí, sudba řekla že nepříjde pomoci od spojenců, jsme v tom samy pánové, ale na naší straně jsou vůle, odvaha a Elendilova krev, a také Andůril a Arnarúth... zadívám se jim do očí.... Já netoužím po válce, nemyslete si pánové a kapitáni že sem přijel a dělá mi radost že moje první úkoly doma byli odvést tělo princezny do zlatých síní nebo vyhlásit vojenskou pohotovost...já přijel abych našel rodinu, ale mé břímě je nyní koruna prince jako obránce země...

Osud Středozemě - 14. dubna 2014 09:38

Than – Cesta k vězení Baran sotva vnímal tvůj zahanbený pohled. Víc ho znepokojovala Alia, o jejíž důvěře nyní pochyboval. Ty máš ale sama práci se sebou. Šrám se momentálně dal snést, nejspíš by pak potřeboval vyčistit a asi tě bude bolest, ale nic hrozného. Dlaha kupodivu dobře držela a bolest, která byla jindy nesnesitelná, se také dala vydržet. Hallas svou práci odvedl dobře. Ke tvým zbraním navíc přibyl i nějaký ten nový kousek – od mrtvého Jižana sis mohla vzít typický zahnutý meč, který by ovšem vyžadoval větší sílu než krátký gondorský meč, dále byly v nabídce dvě hezké a rozhodně kvalitní dýky a nakonec i několik vrhacích hvězdic. Hallas zatím na tvou otázku jen bezradně pokrčil rameny: „Zdá se v pořádku, ale nedovolí mi, abych se jí dotkl. Je asi velmi vystrašená.“ Měl pravdu. Alia se tiskla k vyřezávané truhlici a téměř skučela, když se k ní Hallas pokusil přiblížit. Těžko říci, co se jí stalo, nebo zda ji tak blonďatý mladík děsil, předtím se ale takto nechovala. Ovšem na tebe zareagovala jinak. S drobným zábleskem klidu se k tobě ihned přitiskla a schoulila se ti v náručí. Když si ji oslovila, znovu se s obavou podívala na Hallase. Ten pochopil, vstal proto a přistoupil k Baranovi. Nyní už se Alia otočila k tobě, když jste měly trochu soukromí. „Tvůj kapitán, ano... Je tam. Mučili ho. Náš pán u něho byl. Ví o tvém útěku a zuří. Jestli tě tu najdou, zabijí tě!“ Její vyděšený výraz mluvil za vše. Tvůj útěk z domu jednoho z vojáků se nejspíš rychle rozšířil a pán klanu Haruzi to bral snad jako vlastní potupu, kdo ví. Navíc jsi ale zabila jednoho z jeho mužů. „Rychle, musíme jít,“ zavrčel znovu Baran a Alia se polekaně stáhla. Na nohy se ovšem postavit nechala. Když jsi nyní byla u ní tak blízko, mohla sis všimnout, že je na mnoha místech odřená a že má dokonce zranění na hlavě. Nejspíš se tu mezi ní a tím mužem odehrál nějaký boj. „Ano... Dovedu vás tam,“ hlesla Alia, ale její kroky byly velmi vratké, když se přesunula ke dveřím. „Půjde první,“ ujal se ihned slova Baran, když viděl, že se k něčemu tvá přítelkyně má. „Hallas vás bude krýt a já budu chránit cestu zezadu.“ Hallas na jeho slova jen přikývl, znovu si připravil luk a přišel co nejblíže k vám. Jeho přítomnost Aliu sice netěšila, ale tušila, že nic nemůže dělat. Proto otevřela dveře a nejprve vykoukla na užší chodbičku. Byl zde slyšet hluk, ale jak se zdálo, bylo to daleko od vás. Alia pokývla hlavou a vydali jste se doleva. Šli jste tiše, ale celkem pomalu, protože Alia nemohla vůbec jít rychleji. Brzy jste se dostali na hlavnější chodbu. Bylo vidět, že doleva míří chodba na terasy k zahradám, odkud se hluk linul ve vyšší intenzitě. Alia ovšem zamířila doprava a poté po schodech dolů. Schodiště nejspíš nepatřilo k těm hlavním, protože bylo celkem úzké a točené. Sotva jste se spolu vedle sebe vešly. Poté jste se ocitli všichni na užší, velmi špatně osvětlené chodbě. „Na konci je vstup do vězení,“ zašeptala Alia a vydali jste se kupředu. Vstup ovšem nezůstal nechráněný i přes poplach v paláci. Nejprve zazněla otázka z polostínu. Muž mluvil jižansky a mohlo jít o stráž před vězením. Zdálo se, že jsou tam dva, ale stále ještě nebylo dobře vidět na konec chodby. Alia na moment zaváhala, ale nakonec odpověděla. Nerozuměla jsi jim ani slovo, ovšem muž znovu odpověděl a nad jejími slovy se jen zasmál. „Zabijte je,“ zašeptala Alia a Hallas okamžitě poslechl. Jeho šíp zasvištěl v chladnější chodbičce a muž jen zachroptěl. Druhý vykřikl, tasil meč, a běžel proti vám. Ovšem nebyl sám. Jeho výkřik vyburcoval třetího muže a nakonec i čtvrtého, který ovšem přiběhl z druhé strany z jedné místnosti postranní a řítil se vstříc Baranovi. Zdá se, že budeš muset na moment Aliu pustit a bránit ji, protože Hallas stihne zabít jen jednoho z nich. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsi velmi rychle rozeznávala běžícího muže s mečem, který se nejspíš chystal tě rovnou probodnout, nebo tě povalit a tím získat výhodu.

Osud Středozemě - 14. dubna 2014 09:39

Dain - Noční překvapení Muži tiše sledovali, jak ukládáš náhle unavenou dívku. Byli sami překvapení a až po chvíli se jen tiše rozmluvili. Zatím se Saira schoulila do připravené deky a na chvíli stiskla tvou ruku. Cosi ještě zamumlala, ale nebyl sis jistý, co říkala. Spíš to ani neznělo jako jazyk, kterému by si rozuměl. Pak už ale její stisk povolil a ty si mohl vyklouznout. Jakmile ses vrátil mezi ostatní, muži ti věnovali překvapený pohled, ale otázky nekladli. Počkali až začneš sám. Hovor byl nyní tišší a scenérie Dagorladu se ti možná rozvíjela přímo před očima – živá a jako z dnešního dne. Všichni mlčky naslouchali a když jsi skončil, promluvil krátce král: „Nikdy jsem o žádné takové bytosti neslyšel, ale mám dojem, že její cesta ještě nekončí. Na to je vaše schovanka příliš neobyčejné dítě.“ Mohl jsi nesouhlasit, ale k ničemu by to nevedlo. Čas ukáže, kdo má pravdu. Poté ses už ale spěšně rozloučil a ulehl vedle Sairy. Ještě než si zamhouřil oči, mohl jsi slyšet udivené hlasy některých rohanských mužů, kteří se ptali, jaké proroctví asi Saira přinesla a proč bylo určené jinému, když králem je Aragorn. Eomér jim jejich otázky neuměl zodpovědět. Na všechny v táboře padl lehký neklid, ale nakonec jej zaplašil spánek a dohořívající plameny ohně. I ty jsi brzy ztratil pojem o svém okolí. Tiché praskání ohně tě doprovodilo až do říše snů, která nyní byla zahalena ve třpytivém hávu. Věděl si dobře, kam tě vlastní myšlenky zavedly. Toto byly Třpytivé jeskyně. Tedy alespoň takové, jak sis je představoval. Nádhera na tebe dýchala z každého místa. Jeden z drahokamů byl ale obzvlášť krásný. Obsáhl celou tvou mysl a velmi se podoba tomu, který si spojoval s jednou krásnou a vznešenou osobou. Ona paní se před tvýma očima jako na zavolanou zjevila také. Usmívala se, ale v dlaních nyní měla jiný kámen. Tento žhnul barvami plného ohně. Ke zjevu krásné elfky působil drahokam až nepatřičně, ale nedovedl si zatím v mysli najít lepšího majitele. Zatím se zvedl vítr. Byl tak silný, že odvál i představu nositelky drahokamu. Její místo zaplnila tma, do které vpadly výkřiky. „Útok, útočí!“ „Pozor, nahoře, tam!“ „Luky, střílejte, stříjelte!“ rozeznal si konečně hlas krále. Tmu prosvětlovala stydlivě měsíční záře a ty si mohl vnímat, že vítr nebyl snem, ale realitou. Zvláštní povětří měnilo rychle intenzitu, a bylo doplňováno zvláštním zvukem. Připomnělo ti to zvuk dračích křídel, nebo aspoň tak sis ho vždy představoval. Ale po draku nebylo ani stopy. Oči všech se přesto obracely vzhůru. Ano, cosi v té tmě bylo. Snad byl sám, snad jich bylo více, nebyl si schopný určit, o co jde. Pokud ses ohlédl, Saira vedle tebe už neležela. Zatím si nedovedl určit, jestli je mezi ostatními, jestli je snad někde ukryta. Bylo potřeba, aby ses postavil čelem nepříteli. Nestvůra se totiž objevila přímo před vámi. Připomínala obrovskou kočkovitou šelmu s hřívou jako u koní, která však byla delší a nešla po hřbetu, ale okolo obličejové části. Bestie černá jako tato noc švihala ocasem, na jehož špičce se jí občas zaleskl osten podobný drápu. Jak se ale ovšem mohla snést z nebe? To vysvětlovalo její křídla, nyní složená na zádech. Nedokázal si určit, z čeho jsou, ale peří to nebylo. I konce křídel byly tvořeny ostny. Podivné zvíře pronikavě zařvalo a ohnalo se po prvních mužích, kteří se po něm ohnali mečem. Na první pohled bylo jasné, že proti vám stojí silný protivník. Jedním úderem tlapy srazil rohanského muže k zemi a mohli jste jen doufat, že voják zůstal živý. „Střílejte,“ zakřičel znovu král a v odpověď přišla menší skupina šípů. V tu chvíli se vítr zvedl znovu a další z potvor se objevila na pravoboku. Král na ni okamžitě upozornil, ale díky poryvu větru, který nestvůra způsobila, ani nemusel. Nebylo čas váhat. První z bestií totiž právě mířila k tobě. V černé srsti se jí leskla trojice šípů, ale nezdálo se, že by jí to zastavilo.

Osud Středozemě - 14. dubna 2014 09:39

Ymirnar – Večer Thyrm se na chvíli odmlčel po tvých slovech. Snad přemýšlel, těžko říci, oslepen ses mohl cítit bezbranný, ale také neschopný vést jakékoliv úsudky. Nakonec se ale hlas mladého kapitána znovu rozezněl: „Zvláštní myšlenka. Nezlob se, ale nikdy bych nečekal, že s něčím takových přijde muž z Vrchoviny.“ Měl si dojem, že se Thyrm lehce zasmál, když pokračoval: „A jak s tím souhlasí tví bratři a celá tvá krev? Jste v tomto názoru jednotní?“ Nejspíš nemělo smysl v tomto ohledu lhát a hrát si na něco, co není pravda. Otázkou vůbec je, jak o tobě tvůj vlastní lid bude smýšlet při tvých úmyslech. Cestovali jste celý zbytek dne, příliš rychle jste nejeli, snad i kvůli tobě, ale to jsi nemohl tušit. Thyrm občas cosi řekl o kraji, kterým cestujete, jinak jste jeli mlčky. Slunce pomalu zapadalo a jeho zář byla slabší a slabší. S jeho odchodem se zvedal lehký, celkem chladivý vítr. Když si přestal cítit záři slunce naprosto, znovu se Thyrm ozval: „Za chvíli se utáboříme. Až padne tma, znovu ti oči rozvážeme.“ A jak řekl, tak se stalo. Jeli jste ještě necelou hodinu, poté jste sesedli (tobě případně Thyrm pomohl), dva muži se vydali na sběr dříví a ostatní zbudovali jednoduché ležení a připravili sušené maso k jídlu. Tobě po chvíli Thyrm opravdu sundal šátek z očí. Kolem tebe byla tma, jen hvězdy na nebi a měsíc dodávaly lehké osvětlení krajině. Ovšem kývající stébla trávy a menší kopečky ti příliš neprozradili, kam se ubíráte. Více vidět nebyl. Seděli jste kolem ohně a Thyrm ti podal kus masa: „Jsi naším hostem, proto jez s námi.“ Pak nechal kolovat i medovinu, ze které si každý lehce přihnul pro zahřátí. Byla to pravá rohanská medovina, jejíž sláva je známá po celých pláních. Muži si jen tiše povídali a brzy se začali ukládat k spánku. Vzhůru zůstal už jen Thyrm, ty a jeden voják, který byl na hlídce. Mladý kapitán se na tebe obrátil: „Pochop, že důvěru vkládat do cizích lidí nelze příliš rychle. Nyní máš zůstat s námi přes noc a já tě chci nechat nesvázaného, přesto se o své muže bojím. Jsi ochoten na noc naší hlídce svěřit své zbraně?“

Osud Středozemě - 14. dubna 2014 09:40

Eldaron – Porada Leitha se nechala tvými slovy uklidnit. Bylo zřejmé, že se sama těžko srovnává s tím, že i mezi její krví mohou být nepřátelé. Ona i její otec doufali v jiné časy, ale národy Haradu jsou velké a smýšlení mají různé. Když jsi poté oznámil, že Leitha je tvou nastávající, jsou muži i Éowyn překvapeni. Všichni do jednoho pokleknou na jedno koleno, jak se sluší aby pozdravili budoucí královnu. Poté se vaše pozornost ale znovu obrátila k nastávající situaci. Beregond na tvůj návrh ihned zareagoval: „Pane, myslíte, že je to bezpečné? V Mordoru dlouho nikdo nebyl, měl byste si vzít více mužů.“ „Snad ale pod rouškou tajemství je možnost více odhalit,“ protiřečil mu Faramir. V tomto ohledu si budete rozumět. Beregond je starý muž, který pamatuje velkolepé bitvy. Faramir velel Ithilienským hlídkám, které pracovali především v malém počtu a utajení. Na tvá slova o tom, že pod svícnem může být největší tma, jen souhlasně přikývl. Snad si sám vzpomněl na dobu, kdy se setkal s tím, který měl na svých bedrech úkol, jež ho poslal do srdce říše Temného pána. „O smrti rohanské princezny jsme se doslechli. Její ztráta mi nikdy nepřestane trhat srdce. Byla dcerou mého bratra,“ ozvala se tiše Éowyn. „Přesto svému bratru nikdy nepřestanu věřit,“ dodala pevně. Na chvíli vše utichlo, než se Faramir zeptal na to, co ostatně zajímalo všechny: „Pane, kdy chcete k Minas Ithil vyrazit?“ „A královna?“ zeptala se ještě Éowyn. I Leitha na tebe pohlédla. Bylo zřejmé, že by nejraději cestovala s tebou, ale na druhou stranu do tohoto tábora bude přicházet mnoho Jižanů a ona může pomoci s jejich přizpůsobením. To rozhodnutí ovšem nechala na tobě.

Dain - 16. dubna 2014 23:42

Kde je tma... Bola to nočná mora? Alebo videnie? Mal byť rád? Bola to vôbec jej tvár? Už nevedel, nemohol sa rozhodnúť. Vedel iba, že sa nedokáže do tých oči pozerať, pretože to, čo v nich videl naposledy bolo iba pobavenie a pohŕdanie. Zobudil sa na buchot, štrnganie a krik. Niečo sa rozhodne dialo. Presne pre tieto chvíle spával so sekerou a vždy si nechával aspoň kožené brnenie. Vyskočil svižne z lehoviska. Bol síce bosý, ale mal tvrdé chodidlá a zem bola mäkká. Stabilitu udrží aj bez čižiem. Rozhliadol sa. Rohirrimovia obkolesili kráľa, tak, ako sa na správnu telesnú stráž patrí, ale nepriateľa hľadali hore, vo hviezdach. Trpaslíci mali vždy skvelý zrak, ale to, čo videl bol iba rýchly tieň na pozadí studených hviezd. Zvuk to vydávalo, ako keď sa prášia kusy surovej kože. Drak? Drak by ich už dávno spálil, drak sa so svojim jedlom nehrá. A na draka to bolo primalé. Spomenul si na tie obludy, o ktorých Saira rozprávala... Hm.. Včera večer, ale na meno im prísť nemohol. Až vtedy si s hrôzou uvedomil, že niečo v tom zmätku chýba. Sairu nikde nevidel. Nebolo ju počuť, v "posteli" nebola. Snaď mala trochu rozumu a niekam zaliezla. Niekam ďaleko, nikam hlboko. Nebolo času premýšľať. Obluda mierila rovno k nemu, Vyzerala obrovská, ale, s trpkým úsmevom si pomyslel, ktorý nepriateľ trpaslíkovi obrovský nepripadá... Teraz už presne vedel, čo robiť. Rozbehol sa. S výkrikom, aby vedela, že na neho ide, aby mu venovala všetku svoju pozornosť. Seknutie viedol odspodu. Keby sa obluda neuhla, dostala by to zospodu priamo do chrapy. Nie, musí uhnúť, hlavou hore a trochu do strany. Presne tak, aby sa šikovný trpaslík dostal pod obludu. A potom... Sekať. Nohy. Brucho. Zraniteľné. Pretnúť šľachu, zvaliť tú obludu na zem. Keď už je na zemi, seká sa lepšie. Tak sa to koniec koncov robilo aj s drakmi. Dostať sa pod nich, preseknúť šľachy a zvyšok už dorobí húževnatosť a niekoľko dosť dlhých kopií. A tie predsa Rohirrimovia majú...

Osud Středozemě - 21. dubna 2014 14:35

Dain - David a Goliáš Těžko určit, zda tě prašná zem pod tvýma nohama pálila nebo chladila. Možná ses vzbudil o malou chvíli později než jiní, ale díky tvé připravenosti si ztrátu ihned dohnal a mohl si čelit útoku. Mezi Rohirry panoval chaos, který ale tlumila králova přítomnost. Muži nevěděli, co dřív. Několik z nich střílelo šípy, pár odvážlivců vyšlo stvůrám vstříc a zbytek stál okolo Eoméra. Netušil jsi, který z nich je Randir, ani zda mezi nimi někde je Saira. Tvůj křik zapůsobil Netvor se opravdu zaměřil a lehce ti vyšel vstříc. Příliš se nenamáhal, protože viděl, že mu sám běžíš v ústrety. Ovšem tvůj pohyb ho překvapil. Rozhodně nečekal, že se budeš chtít dostat pod něj. Snad tě měl za příliš hloupého. Nyní se však překvapením zdvihl na zadní a přísahal by si, že se na chvíli i vznesl. Rozhodně si znovu ucítil prudkost větru na svých tvářích. Sekl jsi jednou, dvakrát a znovu. První rána byla do vzduchu, ale další už ťaly do živého, protože stvůra se znovu snesla k zemi přímo na tebe. Tvou úspěšnost potvrdilo bolestné zaskučení. Jenže ani ona se nevzdala. Znovu se zdvihla na zadní a sekla slepě, ale ne zcela mimo. Snad kdyby ses klouzal po ledě, skončil by si v klidu za jejím tělem, ale díky prašnému povrchu si uvízl pod ní. Možná ke tvé spokojenosti, ale bolest na levém boku ti dosvědčila, že i k vlastní škodě. Potvora znovu sekla, ale ty též. Ona těsně minula. Ty ne. Znovu řev. Podivné zvíře odskočilo vpřed, ale mohl jsi zahlédnout, že ve skoku bylo zasaženo dalšími šípy. I tak ještě nepadlo k zemi. Než o lukostřelce, zajímalo se dál o tobě. Bestie se rychle otočila, ale její tlapy vrávoravě přešlapovaly. Neustálé vrčení se míchalo s bolestnými chrčivými vzdechy. Nyní si byl v nevýhodě. Ležel si na zádech, hlavou směrem k ní. A ona už měla znovu namířeno k tobě. Stačí jí, když k tobě přiskočí a jako noční svačinu si podá tvou zarostlou hlavu.

Dain - 21. dubna 2014 17:33

A nie a nie Sústrediť sa na boj, to je základ. Obluda to rozhodne nečakala. Dostala pár nepríjemných zásahov. Niečo ho škrablo na boku, ale vďaka adrenalínu a šoku ešte nič necítil. Mal som si vziať prilbu, pomyslel si takmer nezúčastnene. Musí ostať pod obludou. Keď presne nevidí kde je, nemôže ho ani trafiť... Obluda pomocou krídel zúfalo odskočila a zhodila ho na zem. Vyzerala doráňaná, ubolená, trčalo z nej pár šípov, ale stále žila a stále mohla stáť. Mal jej preťať šľachy, mal ísť po nohách... Príliľš neskoro. A on ležal na chrbte. Aspoň jeden z rohirrimov mu mohl prísť na pomoc. Ale, zase, príliš neskoro. "Kopije, použite kopije, dokiaľ to je na zemi!" Zakričal a začal sa kotúľať. do boku. Musel vystihnúť ten presný moment, keď zaútočí. Nohy ju už poriadne neunesú. Ak to správne načasuje, odkotúľa sa do bezpečia a obluda už nestihne zmeniť smer útoku. A jemu stačí iba vyskočiť a seknúť po krku...

Eldaron - 21. dubna 2014 18:14

Porada Zadívám se do očí kapitánů a pak zase do mapy,přejedu prstem po Mordoru a na chvíli se odmlčím,pak políbím Leithu na rty a otočím se na ně.... Královna Jihu bude více platná zde aby mluvila s těmi jež hledají ochranu pod naší vlajkou pánové, do Černé země vyrazíme jen v malém počtu... zase se zadívám na mapu a zrak se mi zabodne právě na Mordoru...... šel bych sám kdyby to šlo, mám zbroj Turína, kovanou v Gondolinu, městě za tunelem, plášť jež mě skryje před nepřáteli, ale vím že i kdbych vám to dal rozkazem, tak mě jít nenecháte... zvednu zrak a tiše si povzdechnu.... Půjde nás pět, víc není třeba, chci od vás jména, kdo půjde se mnou, jen čtyři muži, věrní Gondoru a Arnoru, nemohu žádat více a ani nechci, ale může to pro nás přinést více než si myslíme... přejdu k Eowyn a pokleknu před ní... Spatně mne chápeš paní, nepochybuji o odvaze a vůlí tvého bratra, ale Rohan bude mít své starosti až zlo udeří, neříkám že by zradil, také mu věřím, vezl sem tělo jeho dcery do jeho země, myslíš snad že bych pochyboval o jeho vůli potrestat ten čin, modlím se jen k těm jež dlí nad námi aby byl požehnán ještě dalšími dětmi, odpusť pokud si myslíš že sem myslel na zradu Rohanských... vezmu její dlaně do rukou a vtisknu do nich polibek.... Pánové, své rozkazy máte, takže nyní, je to na vás koho mi přidělíte, jsem rád že mohu stát na hranicích naší země právě s vámi, milost Valar všem....

Canys Taffylee Tripe - 23. dubna 2014 14:44

Cesta k vězení Jakmile Hallas zabije prvního z vojáků ve špatně osvětlené chodbě a já uslyším rychlé kroky jeho posil, trhnu instinktivně Aliinou rukou dozadu a pak se jedním krokem dostanu před ní a ruka mi opět spočine na rukojeti dýky. Tentokrát už nepřemýšlím a jakmile rozpoznám první obrysy běžícího muže, vrhnu ji jejím směrem. Mám sice pocit, že ho zasáhla, ovšem v tak nepřejícím prostředí mohu jen doufat, že se mu zabodla do hrudi, což samo o sobě není nijak smrtelné zranění. Proto také ihned tasím krátký zahnutý meč a v očekávání blížící se rány ho instinktivně natočím vodorovně přede mě a připravím si druhou ruku k tomu, abych mohla popřípadě podpořit jeho tupou stranu, kdyby byl úder příliš silný, jelikož se za žádnou cenu nechci překotit dozadu a jakkoliv tím ohrozit naši novou společnici. Pokud se mi podaří příchozí úder zachytit a tím strážného na sekundu zastavit, je mým prvním reflexem vykopnout jeho směrem, míříc na jaksi zákeřnější místo, než je břicho, nebo kolena. Sice to není zrovna nejelegantnější způsob zpacifikování, ovšem doposud vždy fungoval a pokud se tohohle chlápka zbavíme, je asi jedno, jak to někdo udělá. Pokud se mi můj velice zákeřný útok podaří a voják klesne k zemi, nezbývá, než zbytek dokončit ostrou čepelí meče, směřující na jeho krk.

Ymirnar "Spící" - 06. května 2014 22:54

První jízda, první otázky Když se mne Thyrm zeptá na názory ostatních vrchovců, z tváře mi zmizí úšklebek. Zmizí úplně i moje dobrá nálada. Mé myšlenky se okolo této otázky obtočí jako divocí hadi a snaží se najít správnou skulinu, jak na otázku odpovědět. Po chvíli uvažování, příjdu s odpovědí, která mi přjde jako moudrá i lichotivá. "Tvůj král sesbíral můj lid a vytvořil z nich muže a ženy, kteří jsou na svůj nový domov nejen hrdí, ale jsou i připraveni jej bránit. Vyměnili meče a sekery za farmářské náčiní, obdělávají zemi a krmí své děti. Žijí život, který vrchovci kteří zůstali věrní starým způsobům nikdy nepřijmou. Tvůj moudrý král možná najde způsob, jak proměnit stovky vrchovců v...spojence...spojence, kteří mu budou stát po boku v době války, ne v době míru." "Vzpomínáš si na mé jméno Thyrme ? Ymirnar "Spící" ? "Spící" značí u mého lidu toho, jenž ztratil "pravý zrak" na bolest mého lidu. "Spím", protože se snažím najít smysl, který by mému lidu vrátil hrdost a sílu. Sílu postavit se znovu na nohy a stát se velkým. Mojí bratři to budou muset pochopit. Donutím je vidět cestu lepšího zítřku. Ať už činem, slovy nebo silou." Řeknu smutným hlasem, který je přeplněn směsicí emocí jako je lítost, smutek a vztek. přestože mi dělá jízda na koni problémy, snažím se sedět na koni vzpřímeně. Nemohu skrýt nenávist, která se ve mne nadzvedne, když pomyslím na hloupou hrdost, která brání mému lidu udělat velký krok, který by nejen vylepšil jejich životy, ale přinesl naši kulturu do míst, o kterých se nikomu z mých bratrů ani nesnilo. Svět, ve kterém vrchovci jsou mocná bojová síla, která má cíl a smysl. A kdo lépe by mohl dát mým zbývajícím bratrům smysl, než ten, jenž zabíjel naše bratry v čestném boji na bitevním poli ? Vrchovci směřují k síle a zatím se jako nejsilnější zdá Rohanský král. Po celý den kdy jedeme trpí mé pozadí pod strašlivou agónií koňského hřbetu. Kdybych nebyl tak hrdý, zřejmě bych již prskal nadávky a navrhoval všem okolo sebe, abychom toho zatraceného koně zbavili hlavy a snědli jej. Když se utáboříme a je mi sejmuta látka, unaveně zabručím. Nyní jsem si naprosto jistý, že jezdci z Rohanu jsou strašliví nepřátelé. Pokud legendy nelžou a oni opravdu jeli na koních až do vzdálené země lidí na východě, musejí jejich duše být pevnější než ocel. Když mi Thyrm nabídnul kus masa s pokývnutím jsem přijal, litoval jsem jen toho, že jsem já sám nebyl schopen obstarat nic k jídlu, abych tuto čest mohl oplatit. "Pro vrchovce to je vleká čest. Děkuju." Medovinu jsem odmítnul. Byl jsem v nepřátelském území...oprava, v neznámém území, ale i zde se mohlo stát mnoho zlého. Rozhodl jsem se ponechat si čistou hlavu. Pořádně jsem se zabalil do své pláště a položil svůj štít na zem, aby mne oddělil od studené trávy. Svou obouruččí sekeru si položím na kolena a za celý den si spokojeně povzdychnu. Cítit pod nohama tvrdý štít a zem je mnohem lepší než hřbet koně. Když mne Thyrm požádá, abych mu jako znamení dobré vůle předal svou sekeru zaváhám. Ten muž nemá nejmenší důvod k tomu, aby mne zabil, jinak by to provedl již dřív. Nyní je to otázka důvěry. Mohu se své zbraně vzdát a získat si důvěru těchto mužů, ovšem pouze hlupák by se své zbraně vzdával zde. Dlouze si povzdychnu a přesunu sekeru tak, aby její hlavice spočívala opřená o mé rameno. "Přiznám se Thyrme, jezdče z Rohanu, kdyby se mne zeptal kdokoliv jiný, zřejmě bych mu odpověděl zlými slovy. Jenže ty a tví bratři ve zbrani jste nejen dodrželi své slovo, ale dokonce jste se s někým jako já podělily o své jídlo. Pro své osobní bezpečí bych si rád svou sekeru nechal u sebe, ale pokud ji opravdu chceš, předám ji do tvých rukou. Štít si ale ponechám.", odpovím Thyrmovi na jeho žádost.

Osud Středozemě - 02. června 2014 20:53
	Nad Středozemí se stáhla mračna. Roznesla se zpráva, že Temný pán zajal Paní jeskyně a drží jí ve své věži. Dokud Paní nedopíše nekonečný spis v zapomenutém elfském jazyce, aby mu pomohla zaklít všechny prsteny v Mordoru (a že jich má!), nepustí ji. Pakliže Paní uspěje, slíbil, že se navrátí i se svými cetkami do temnoty! PJ

Osud Středozemě - 23. července 2014 13:42

Dain – Svítání na obzoru Bylo nesmyslné domnívat, že ti snad Rohirrové záměrně nepřišli na pomoc. Letmý pohled na vaše malé válečné pole ti jasně naznačil, že skupina kolem krále měla dost problémů s druhým netvorem. A jakoby to nestačilo, ve chvíli, kdy si zakřičel, ucítil si opět silný závan větru a z nebe křik. Neměl si čas nic bližšího zjišťovat, ale cosi ti říkalo, že toto není stejná obluda. Ten křik více připomínal orla. Nějakého ohromného orla. Ke tvému štěstí Rohirrové, kteří byli ve tvé blízkosti, uslyšeli tvůj povel a místo šípů použili kopí. Černá nestvůra se s řevem vznesla na zadní a zlostně se ohnala po vojácích, kteří neodhadli vzdálenost a přišli až velmi blízko. Jeden z nich padl k zemi a více se nehýbal. Tvůj odhad byl ale celkem správný. Stihl ses odklidit do bezpečí a získal si trochu času. Ne tolik, kolik by si potřeboval na přesný zásah, ale dostatečně na to, aby si udeřil. Sotva ses totiž alespoň trochu dostal na nohy, byla nestvůra u tebe. Nebyl čas na to, aby ses pořádně rozpřáhl. Její mocná hruď a ostré drápy tě už vítaly. Bez váhání si musel seknout. Bylo zřejmé, že tvá rána bude jedna z posledních. Tvor už jen kňučivě zařičel, když mu tvá sekera uvízla v těle. Rána padla trochu níže, než je krk, ale přesto byla dobrá. Nestvůra se jen otřásla bolestí, tlapou se sice sekyry zbavila, ale díky tomu si ucítil na svých tvářích lepkavou krev, která podivně chladila a ne příliš vábně voněla. Bestie se znovu ocitla na zadních a ještě jednou se ohnala po tobě. Snad to bylo zaváhání, snad nepozornost, ale opět se jí povedlo tě zasáhnout. Naštěstí jen lehce jedním drápem na stehně. Jen takové škrábnutí, než se ve své bolestivé agónii zvrátila nazad. Poslední šípy z rohanských luků ještě otřásly umírajícím tělem a poté už pohyby ustrnuly. Bylo po všem. Aspoň se to zdálo, protože křik ustal tak náhle, jako se znenadání před časem objevil. Skupina kolem krále zneškodnila i druhou nestvůru. Ve vašem tábořišti nastal klid. „Oheň,“ přikázal ihned král a dva vojáci se ihned dali do zachraňování rozmetaných uhlíků. Netrvalo jim to dlouho a palouk byl ozářen teplým světlem. V klidu jste si tak mohli prohlédnout vaše nepřátele. Nebyli nejmenší, svým vzrůstem mohli připomínat půlroční až roční odrostlá dračí mláďata. Připomínali zvláštní šelmy, o kterých tu a tam mluvili cestovatelé z Východu a nazývali je králi tamních pouští. Ovšem nikdo nikdy z nich nemluvil o tom, že by podobní tvorové byli tak velcí a měli křídla. Ta jakoby k těmto bestiím vůbec neseděla, připomínala spíš zvětšená křídla netopýrů zakončená zvláštními ostny. A pak ještě ocas. Polodlouhý a i ten byl zakončen ostnem. Vojáci neskrývali svůj neklid. Konečně se ujal slova král: „Nikdy jsem nic podobného neviděl. Vy ano?“ otočil se na tebe. „A co tu vůbec k čertu dělají...“ Tvé nitro mohly ale užírat jiné starosti. Kolem ohniště nezůstalo nic na svém místě a těžko si mohl poznat, která z dek patřila Saiře. Každopádně po té schovance nebylo nikde ani památky.

Osud Středozemě - 23. července 2014 13:43

Eldaron – Konec porady Leitha ti po tvých slovech pevně opětovala pohled. Nezdála se nejspíš zcela spokojená, ale byla to dcera králů a věděla, kde je její místo a jaké má úkoly. Mlčky proto jen přikývla a více o tom s tebou nemluvila. I zbytek osazenstva mlčky přijal tvé rozhodnutí. Pak ovšem s překvapení sledovali tvé další jednání. Především Eowyn se zdála zaskočena a její bledá tvář se na malý moment skryla do závoje červeně. Rychle tě svými pažemi pobídla, aby si povstal: „Ne, pane, vy mě odpusťte, že jsem si vaše slova vyložila špatně.“ Snad chtěla bývala štítonoška Rohanu ještě něco sdělit, ale zamlčela to, jen ti věnovala neklidný pohled. „Pane, jména vašeho doprovodu vám osobně oznámím večer. Kapitán vás nyní doprovodí do vašeho stanu,“ ukončil poradu Faramir a pokynul vysokému muži s krátce střiženým vousem, který převážně při této poradě mlčel. Byl vcelku mladý, jistě statečný, ale válku o Prsten prožíval ještě jako mladý řadový pěšák. „Tudy prosím,“ obrátil se na tebe a Leithu tento muž a vyvedl vás ze stanu. V táboře panoval čilý ruch – muži dávali do pořádku své zbraně, z obhlídek za řekou se vraceli hlídky, které byly střídány jinými oddíly, jiní připravovali jídlo, kovali koně, starali se o šatstvo. Bylo zřejmé, že vojsko zde už nějaký ten den trávilo. Mesinus vás zatím dovedl do menšího stanu zdobeného gondorským znakem. Uvnitř už byly složeny vaše věci a připravena dvě lůžka. Za skromným ležením stála na narychlo zbitém stolku menší lampa, která jediná lehce osvětlovala šero pod stanovou plachtou. „Kdybyste cokoliv potřebovali, neváhejte oslovit jakéhokoliv vojáka,“ oznámil vám ještě Mesinus a poté se uklonil a odešel. V stanu bylo trochu dusno, přeci jen zdejší podnebí se už přibližovalo tu a tam Haradským teplotám. V noci jste ale mohli očekávat vlezlé chladno, což vysvětlovalo přítomnost ovčí houní na lůžku. Měli jste nyní před sebou půl den do večera, kdy ti Faramir oznámí jména těch, kteří tě doprovodí do Mordoru. „Vyrazíte hned zítra za svítání?“ ozvala se Leitha po chvíli, co jen tak přerovnávala lůžka, i když to bylo naprosto zbytečné. Snad se jen potřebovala uklidnit. Bylo to pochopitelné – měli jste se rozdělit a je jen na Valar, zda se vaše cesty znovu setkají a budete oba zdrávi.

Osud Středozemě - 23. července 2014 13:43

Than – Boj v chodbě Alia jen přidušeně vykřikla, když jsi tlakem donutila ustoupit za sebe. Je něžnou dívkou z palácového harému a za tento večer viděla tolik násilí, které jí nejspíš vystačí na celý život. I když kdo ví, co se dělo mezi ženami zdejšího pána. Navíc nebyl čas o tom teď přemýšlet. Slyšela jsi, že Baran za vámi bojoval se čtvrtým mužem. Hallas zatím v přítmí kdesi před tebou překonával druhého. Třetí se přibližoval k tobě. Nejspíš se nikdy nedozvíš, co se stalo, protože sis byla jistá, že si vrhla dobře. Ovšem místo měkkého dopadu a bolestivého zachroptění si uslyšela, jak tvá dýka zařinčela o stěnu a dopadla na zem. Voják v mžiku stál u tebe. Nebyl sice tak velký, ale značně mohutný, takže tvou obranu rychle překonal, ale aspoň si získala potřebný čas a povedlo se ti ho kopnout přesně tam, kam jsi zamýšlela. Už tak jsi ale byla rozhozená z toho, že si minula, takže tvůj kop neměl takový účinek. Muž sice zaskučel a zakolísal, ale byl připraven k dalšímu útoku. Vůbec to nevypadalo dobře. Tušila si, že dlouho proti němu nevydržíš. Ale pak muž zakolísal znovu. Ohnal se za sebe a ty jsi mohla spatřit, jak od něho uskočila Alia s vyděšeným výrazem, ale zároveň jak vojákovi trčí ze zad dýka. Takže s tou něžnou princeznou to asi úplně pravda nebude. I tak se voják nechtěl vzdát. Znovu na tebe zaútočil, ale nyní se ti povedlo ubránit. Jeho pohyby začaly být pomalejší, přesto by ti trvalo, než by si do útoku přešla. Řešení tu bylo však rychleji. Muž zničehonic zachroptěl a z krku mu čouhal šíp. Ještě chvíli voják vrávoral, než padl mrtvý k zemi. I Baran byl se svým nepřítelem hotov. S Hallasem se opět semkli kolem vás dvou. Alia se celá třásla a padla ti kolem ramen: „Já... já nechtěla, ale musela jsem...,“ plakala a snažila se vysvětlit své počínání. „Musíme dál,“ zavrčel Baran svým typickým způsobem. Hallas na nic nečekal a vyrazil kupředu, kde měl být vchod do vězení. Byl ovšem zamčený. Baran se tedy prodral před vás a několika údery bokem se mu povedlo ne příliš dobře stavěná dvířka vyrazit. Za dveřmi byla ovšem tma a další schody. Hallas podal jednu pochodeň ze stěny Baranovi, který se nyní ujal vedení. Opatrně jste sestupovali po nízkých schodech. Postupně si prostředí poznávala – malé klece, za kterými si také strávila krátký čas. Ovšem všechny se zdály prázdné. „Tamhle je!“ vykřikl najednou Hallas a přiběhl k tělu, které bylo pověšené za paže na řetězech upevněných u stropu. Muž v okovech jen bezvládně visel a působil jako mrtvý. „Dýchá!“ znovu se ozval Hallas, když kontroloval vězně. Jakmile jste přišli blíž, byla sis jistá. Byl to kapitán Frin, tvůj hlídač a nyní ten, koho si ty zachraňovala. Baran několika seky jakousi zvláštní sekyrou, která našel mezi mučícími nástroji, uvolnil Frina z nepohodlné pozice a Hallas ho zachytil. Kapitán se na chvíli probral a jeho zarudlé oči na vás pohlédly. Snad chtěl něco říci, ale rty se mu jen zachvěly a on znovu oči zavřel. „Musíme ho ihned dostat pryč, ale hlavní cestou nemůžeme. Kudy se dá dostat z paláce?“ otočil se Baran na Aliu. „Všechny cesty budou hlídané,“ zděšeně dívka odpověděla. Zdálo se, že jí nedošlo, že se také budete potřebovat dostat ven. „Ale.. Snad stoka.. Ano.. Vede kousek za palác do chudinské čtvrti....“

Osud Středozemě - 23. července 2014 13:43

Ymirnar – Noc v táboře Thyrm tvá slova také odměnil mlčením, ale nakonec, než váš hovor během odpolední jízdy utichl nadobro, dodal ještě: „Říkáš moudrá slova. Jistě to nebude lehké, ale i já svému králi důvěřuji a vím, že neodmítne udělat něco dobrého pro jiné. Je dobře, že z tvého lidu vzešel někdo takový, jako jsi ty, i když ti říkají Spící.“ V napjaté chvilce v táboře ses nakonec rozhodl zčásti vyhovět Thyrmově žádosti. Zdálo se, že je s tvým rozhodnutím spokojený: „Dobře. Sekyra bude vždy u toho, kdo hlídá, ale doufám, že žádného nebezpečí se bát nemusíme. Spi dobře.“ Potom se i on uložil ke spánku a první z mužů s tvou sekyrou po boku se postavil na hlídku. Chladný vítr dál jemně vál nad vámi a i tobě se pomalu klížily oči, i když by sis možná déle přál hledět na hvězdami poseté nebe. Únava z jízdy na koni však vyžádala svou daň. Těžko říci, jak dlouho si spal, tu a tam ses i probouzel, když ses snažil převrátit na druhý bok přes bolavé pozadí. Každopádně nyní si byl probuzen něčím jiným než neduhy vlastního těla. Byl to křik. Vzdálený, avšak ostrý, jako křik raněného zvířete. Kupodivu si nebyl schopný rozeznat, jestli jde o křik nějaké šelmy nebo orla. Zvuk se nesl nebem a jen stěží byl slyšitelný, ale přesto si ho vnímal velmi dobře. Měl si bystrý sluch. Když ses ohlédl, spatřil si, že na hlídce je Thyrm. I on jistě ten zvuk slyšel, protože byl tváří otočený jeho směrem. Podle doutnajících uhlíků si mohl trochu rozeznat rysy v jeho tváři. Netvářil se vůbec spokojeně.

Osud Středozemě - 23. července 2014 18:17

Riven – První velký úkol Už jsou to tři roky, co tvůj otec, tedy spíš pěstoun, ale především voják Gondoru, zemřel. Byla to jediná osoba, kterou si velmi blízce znala a která tvořila tvou rodinu. Stále netušíš, kdo je tvá matka. Tvůj otec ti vždy říkal, že tě nalezl u hranic Mordoru a vzal sebou. Kdo ví, kdo tě mohl odložit na tak nehostinném místě. Lidská žena to ovšem nebyla. A elf také ne. Tvůj vzhled, jak se v dospívání ukázalo, byl na gondorské poměry celkem exotický a někteří říkali, že připomínáš lid z Východu. Ovšem nikdo si nemohl být jistý, protože na Východ se příliš necestovalo. Během těch tří let se ti povedlo zčásti si splnit svůj sen. Po smrti otce si odjela i s jeho prstenem, který dostal za svou práci v Ithilienských hlídkách, do Minas Tirith a ucházela ses o místo v královském vojsku. Zprvu se ti vysmáli, ale nakonec jsi jejich tvrdohlavost oblomila. Právě prsten, jediná památka po otci spolu s mečem, který ti daroval, ti k místu vojáka pomohla. Tvůj výcvik začal a rozhodně nebyl jednoduchý. Zlepšila ses v boji s mečem, ale svůj talent jsi projevila především ve vytrvalosti, rychlosti a lukostřelbě. Stala ses i dobrou jezdkyní. Poslední slovo ve tvém výcviku však měl král. Jedině jeho slovem ses mohla stát opravdovým vojákem. Aragorn, vládce Gondoru, nakonec souhlasil, ovšem s okamžitou platností ti také určil místo, kde budeš svou službu vykonávat. Stejně jako tvého otce tě odeslal k Faramirovi do Ithilienu, kde se tento pán a správce Gondoru usadil i se svou rohanskou manželkou Éowyn. U Faramirových lidí šlo o první ženu mezi vojáky a sám Faramir z toho příliš nadšený nebyl a chtěl tě odmítnout, ale právě na přímluvu své ženy tě nakonec nechal sloužit pod jeho velením. Nastaly dva roky klidu. I když na Jihu se cosi odehrávalo, vaším úkolem bylo chránit hranice a na nich panoval mír. Prožívala si vlastně šťastné období – získala sis přízeň svého pána a úctu mezi muži, kteří tebou zprvu opovrhovali. Občas tě sice trápily hlasy, které tvou hlavu už od dětství neopouštěly, ale zdálo se, že doba klidu a míru jejich moc oslabovala. Jenže vše jednou končí... Situace se poslední dva měsíce neustále zhoršovala. Z Jihu proudily uprchlíci – gondorští i jižanští lidé. Gondořané utíkali před zmatkem, který se na Jihu odehrával, Jižané před jistou smrtí, protože nesouhlasili s nově zavedenými pořádky. Politicka situace v Haradu pro tebe byla vždy zmatená, ale co si pochopila z řečí mezi muži, došlo k převratu a ke snaze nového císaře pohltit drobná království okolo. Navíc Haradem kolovaly zvláštní řeči o tom, jak znovu získat mocné postavení a pokořit Gondor. Za vším údajně mělo být jakési nové náboženství a proroci, kteří se vzali odkudsi a byli podporování císařem. Ať už to znamenalo cokoliv, vaše práce začala být tvrdší. Nejen časté hlídky na hranicích a výjezdy do sporného území Harondoru na pomoc vašim lidem, ale tu a tam i potyčky s Jižany, kteří v Harondoru pobíjeli vlastní lidi. Proč, tomu nikdo příliš nerozuměl. Posledních deset dní jste se svým velitelem a pánem strávili u řeky Poros. Faramir, doprovázen se svou ženou, se sem s většinou mužů přesunul na rozkaz krále. Zatím jste netušili, jaké další rozkazy přijdou, takže jste plnili obvyklé úkoly – obhlídky a kontrola území i několik desítek mil za řekou Poros. Nikdy ti nedělalo problém plnit náročné úkoly, ovšem tvůj psychický stav se podivně zhoršoval. Cítila si, jak poslední dny býváš roztěkaná, bolí tě hlava a především doráží znovu hlasy. Nerozuměla si jim, co žádají, mluvily jazykem tobě neznámým. Ale zněly velmi panovačně. Přisuzovala si to tomu, že jste se na moment ocitli v blízkosti Mordoru, a to je místo, které není nikomu blízké, přestože tebe lákalo. Vždy jsi chtěla zjistit, jak to s tvým původem opravdu je. Právě dnes, když jsi se vrátila večer z obhlídky, unavená a špinavá, ses doslechla novinu. Eldaron, gondorský princ a následník trůnu, dorazil do tábora s jistou paní z Jihu. Proběhla prý porada a rozkazy se muži dozví ráno. Mohla si být ráda, protože tebe ještě po očistě čeká podat hlášení Faramirovi a jeho rádcům. A pak budeš mít celou noc na odpočinek, protože kdo ví, kam zítra potáhnete. Možná i do boje...

Ymirnar "Spící" - 23. července 2014 22:05

Hluboká temnota Ve chvílích kdy můj spánek přeruší křik tak táhlý a ostrý, až mi připomíná věci strašlivé, které by válečník v temnotě noci radši potkat nechtěl, zpozorním. Obvykle mi vstávání ze spánku trvá velice dlouho. Vrchovce obvykle probouzí ledový vichr a zima, ovšem zde v příjemném kraji, je tepleji. A přestože je můj zadek otlačený z nepohodlného spánku, zatnu zuby pro boj s bolestí a začnu se pomalu, ale zarputile zvedat. Vím, že ať už budeme bojovat s čímkoliv, může to být temnota, které se bojí rohanští. Nebo je to temnota, které se zoufale bojím já. Ať tak či tak, se svým štítem na zádech a pod pláštěm, se začnu co nejtišeji plížit k Thyrmovi, zatímco tiše šeptám. "Potíže jezdče ? Pokud ano, možná bude lepší, když mi vrátíš mou sekyru.", zašeptám tichým ale naléhavým tónem, jelikož bych se nerad stavěl čemukoliv v temnotách jen se štítem v ruce. Nyní se nacházím v napjatém dřepu, připraven okamžitě uskočit, nebo začít jednat. Na tváři se mi mihne něco jako dravý úšklebek. Je dobré, že i v téhle zemi existuje nebezpečí, se kterým stojí zato bojovat. S řevem a krví na rukou, jak se sluší a patří na bojovníky vrchoviny.

Eldaron - 25. července 2014 20:56

Po poradě Neměl sem již toho moc co na srdci. Cesta byla dlouhá, a času bylo málo...¨ Pánové, ještě jednou je mi ctí.. sebral jsem si své věci, pokynul jim a uchopil svou drahou za ruku, cestou jsem se díval po táboře a také sledoval jaká je nálada mužů v ležení. Když jsme došli do stanu, viděl sem že je s Leithou něco v nepořádku. Tedy nejen s ní. I já věděl co nastává, jak rychle příjde svítání a že se musíme rozloučit, a kdo ví zda na pár dní..týdnů, měsíců nebo věčnost...jen Valar. Po její otázce když sem se odstrojil, tedy jen z části jsem se jí zadíval do očí a nesouhlasně zavrtěl hlavou... Ne hned ne, myslím že tak moc nemohu a ani nechci spěchat,musím nabrat síly, kdo ví na co tam narazíme...a navíc, jsi tu ty a já ač to tak nyní nevypadá od tebe nechci má drahá... klekl sem si před ní, uchopil její dlaně a vtiskl do nich políbení, pak jsem ji vzal kolem ramen a vtiskl ji polibek i na rty... Budu si dávat pozor, a budu využívat dary které mám, ostří mých předků a tuto starou zbroj, mají moc, obojí mají svou moc, a já ji snad mohu využívat ve svůj prospěch.. přejel sem ji dlaní po tváří a usmál se... Bude mi ctí když bys nyní se mnou na chvíli ještě šla mezi muže, dodat jim odvahu, ukázat se jim, ať ví že jejich vládcové nesedí v síních a nevysílají do boje své kapitány, ale samy jdou bojovat za svou zem, za jejich domov, naši zem.. pronesl jsem svou prosbu a čekal zda bude souhlasit....

Riven - 25. července 2014 21:06

Velký úkol Proč to všechno utíkalo, tak hrozně rychle? Přišlo mi to jako nedávno, co mě můj otec, tedy lépe řečeno můj pěstoun začal učit zacházet se zbraněmi. Teď už jsem dospělá a uběhlo několik let od doby co jsem se dozvěděla pravdu o svém původu, ale hodně to vysvětlovalo. Alespoň já jsem si se spojením, že jsem byla nalezená na hranicích s Mordorem přidala své hlasy v hlavě, které stále nerozumně něco ke mě šeptaly. Má matka, ať to už byl kdokoliv nebyl člověk, ale ani elf či trpaslík. Se svým vzhledem jsem připomínala lidi z Východu, ale přesto ani to nebylo jisté, protože Východ příliš lidí nezná. Nemohla jsem si být jistá ničím. Po třech letech po odhalení své totožnosti můj "otec" umřel a odkázal mi svůj prsten, který dostal za své činy ve jménu krále v Ithilienu. Má cesta byla velice zdlouhavé, ale šla jsem si bezmezně za svým cílem- stát se ochranou krále. Vysmáli se mi všichni, i když v očích pána Aragona jsem viděla částečné pochopení. Po své neodbytnosti nakonec souhlasil, avšak bych připsala zásluhu právě prstenu po svém pěstounovi. Po boku jsem měla již připnutý jeho meč, který jsem po cestě musela použít jen na pár mužů, kteří chtěli až z příliš velké blízkosti obdivovat tělo ženy, které zde neviděli. Byla jsem přidělena k Faramirovi do Ithilienu, který se smál a nebylo se čemu divit. První a jediná žena v jeho řadách, ale jeho žena se za mě přimluvila a nakonec vše nabralo správného směru. Získat si důvěru a úctu u mužů trvalo opravdu dlouho a neobešlo se to bez občasné úhoně na zdraví- jejich. Nejsem žádný kus masa na který si budou ty jejich špinavé ruce šahat. Nakonec snad zjistili po mém dalším podrobnějším výcviku, že výdrž a jisté věci už umím, ale z mečem jsem měla stále co zdokonalovat. Získala jsem si správné místo mezi nimi a brali mě jako jednu z nich, tedy v určité míře. Po příjezdu našeho pána a jeho ženy jsme stále drželi své hlídky, které nebyly lehké, ale nikdy mi to nevadilo, tedy až do teď. Můj psychický stav se opět zhoršil a ony hlasy se opět vrátili. Často mě bolela hlava, byla jsem roztěkaná a nepříjemná na lidi kolem sebe. Nebylo to nic příjemného, ale přesto jsem plnila své úkoly i nadále. Občas jsme se pohybovali blízko Mordoru z kterého všem přecházel mráz po zádech a mě lákalo místo neznáme a nejspíše mého zrození. Večer když jsem se vracela špinavá a unavená z hlídky se mi donesla zpráva, že k nám zavítal princ Eldaron. Měla jsem vždy po své hlídce podat hlášení svému pánovi, takže tomu dnes nebylo jinak. Došla jsem se schovat do nedalekého lesa a umýt se v řece nikým nepozorována. Převlékla jsem se do čistého oblečení a vydala se k stanu svého pána po podání hlášení. Cítila jsem v sobě napnutí už z několika věci najednou. Dnešní večer jsem byla nucena zabít jednoho uprchlíka, který se mě snažil zabít. Neměla jsem na výběr a poranil mi nohu, kterou jsem si ošetřila. Nic dalšího zajímavého se nestalo, ale možná se má nervozita dala připsat i ke shledání s gondorským princem. Nikdy v životě jsem jej neviděla a věděla jsem, že řeči o ženě v královském vojsku se roznesly poměrně rychle. Jiný by se radovali, že jsou známi a slavní, ale nechtěla jsem, ať o mě příliš někdo ví, protože to vzbuzuje zájem o to co jsem zač a na tyto otázky já nemám odpověď. Ohlásila jsem se strážím u Faramirovo stanu a vyčkávala na vyzvání vstoupit.

Dain - 27. července 2014 13:23

To victor belongs the spoil Zasadil poslednú ranu sekerou. Zviera sa znova postavilo na zadné, vytrhnúc porisko z jeho rúk. Ostriekala ho nejaká dosť hnusná tekutina. Zhnusene vydýchol. Chyba. Z posledných síl ho obluda zasiahla do stehna. Vykríkol bolesťou, spadol na zem, očakávajúc spŕšku ďalších rán. Nič sa ale nedialo. Už iba posledných pár šípov, ktoré sa s nechutným plesknutím zaborili do mäsa teraz už mŕtveho nepriateľa. S nesmiernou úľavou sa natiahol do trávy. Neleňošil však dlho. Postavil sa, rana, ktorú obdržal očividne nebola nijak vážna. Vyzeralo to len na obyčajný škrabanec. Hoci, aj tomu by sa dalo predísť, keby mal na sebe drôtenú košeľu. Kto ale mohol vedieť... Dovliekol sa k svojim veciam a z ruksaku vytiahol pekne vyrezávanú drevenú fľašku. Odzátkoval ju a zo všetkých síl sa snažil, nenadýchať sa obsahu. Trochu nalial na ranu a zaťal zuby. Zaťal zuby druhý krát a napil sa. Slávny trpasličí alkohol, destilovaný z jednoho druhu podzemnej huby. Dokonalá dezinfekcia, ktorá v priebehu vekov zachránila mnohé končatiny nešikovných bojovníkov, baníkov a drevorubačov. Podal fľašu ďalej, najbližšiemu nešťastníkovi. A pre úplnú istotu, navliekol na seba brnenie a prilbu a vyprostil svoju sekeru z mŕtveho tela obludy. Nakoniec, niekde tam vonku bolo ešte niečo iné. Ďalšie. "Nikdy som nič podobné nevidel, môj pane." odpovedal na kráľovu otázku. "Drak to nie je. Saira včera v hostinci o niečom takomto hovorila, možno ona bude vedieť. Je koniec koncov mladá, rozprávky si pamätá lepšie ako ja..." Rozhliadol sa okolo seba. Videl vojakov, hemžiacich sa po okolí, ošetrujúcich zranených kamarátov. Videl svoje veci, videl... Pravdepodobne Sairin pelech. Ale Saira nikde. "Videl niekto Sairu?" spýtal sa, s miernou panikou v hlase. Trpaslíci mali veľmi dobré nočné videnie, ale v okolí bola iba tráva, skaly,niekoľko stromov... "Saira?!" zakričal do priestoru. A počúval. A kričal. A hľadal. Nemohol ju stratiť, nie teraz.

Canys Taffylee Tripe - 01. srpna 2014 13:32

Jako krysy…aneb Stokou ven Po momentu zápolení ve tmě s tělem vojáka, jež se na mne sesulo, se konečně vyhoupnu zpátky na nohy, stále ještě v ruce třímajíc zahnutý meč-rozhodnuta, že ho za pak raději již zasouvat nebudu. Když se Alia zčásti sesype nad tím, co zrovna učinila, nejsem sama schopna ničeho jiného, než jen lehkého vydechnutí jejího jména a poté tichého Děkuji… Kdybych byla o něco rychlejší, vůbec se to nemuselo stát…kdybych jen neminula, nemusela by... pomalu mi začíná docházet, že Alia-i když o něco citlivější než-li já, je dvojici gondorských vojáků mnohem více k užitku, než má zanedbatelná osoba. Z přemítání mne vytrhne až Baran, když se mi o tře o ramena, míříc k zamčeným dveřím. Musíme jít dál špitnu směrem k Alie, sledujíc její třesoucí se ramena. Když louče osvětlí další část schodů, nezbývá než mou společnici chytit za ruku-co nejpevněji to mou poraněnou levačkou jde-a vést ji za dvojicí mužů, postupujících dolů k vězeňským celám. Jakmile narazíme mezi prázdnými, ovšem varovně vyhlížejícími celami na kapitánovu, ztuhnu a kdybych měla nějakou z ruk volnou, jistě bych si jí přikryla ústa. Několik sekund se neodvážím ani pohnout-dokud Hallas nepotvrdí, že naše snažení nebylo zbytečné a že muž, v jakkoliv je dezolátním stavu, ještě žije. Je to moje chyba, moje chyba…nechala jsem ho tu, museli zuřit, museli za ním přijít, museli se ho ptát… Kousnu se do rtu, když dvojice vojáků sundá kapitána z okovů a on na chvíli pohlédne mým směrem. Viděl mě? Ví, že jsem to já? ovšem jeho zarudlé oči jakoby hleděly do prázdna-a pak se jeho pohled zlomí. Baran, na rozdíl ode mne, pokládá ty správné otázky-a navíc osobám, jež mu můžou, navzdory svému roztřesenému stavu-odpovědět. A není to odpověď nijak zbytečná. Ano, stoka! To je skvělý nápad! pochválím s nervózním nadšením naši průvodkyni, odvracejíc pohled od vojáků, podpírajících bezvládné tělo. Budeš nás ale muset opět vést, ano? na chvíli pustím Aliinu ruku, abych jí předala jednu z našich loučí, protože Hallas a Baran mají co dělat s kapitánovým tělem a obě nést nemohou a já se cítím mnohem bezpečněji s taseným mečem. Už to nebude dlouho trvat, už jen chvíli, slibuji. snažím se ji uklidnit, ale já sama si musím dát velmi záležet, aby se mi nezlomil hlas. I když je stoka snad tou nejlepší cestou, jak se odtud v současné době dostat, mám vzhledem k ní jisté pochybnosti. Pokud vede do chudinské čtvrti, mohla by být po své délce zabezpečena proti vniknutí těchto občanů do paláce, ať už mříží, nebo přehrazením, jež sice může obsahovat úniková dvířka, ale nemusí a my bychom se mohli octnout stejně dobře v pasti, jako na svobodě. Přesto tato cesta zůstává naší nejlepší šanci a tak popojdu s Aliou pomalu opět o kus ke schodům a po letmém pohledu zpátky na Barana a Hallase, podpírajících kapitána, přičemž na ně lehce kývnu, zmáčknu Alie loket, za nějž jí teď přidržuji na znamení, že můžeme vyrazit. My dvě vepředu a Hallas a Baran vzadu není sice zrovna bezpečná formace, ale jinak bychom asi nebyli schopni kapitána v pořádku přenést ven, proto se také snažím korigovat Aliinu chůzi, aby vydržela v pomalejším tempu a já měla dost času zaznamenat cokoliv, co by mohlo být před námi a zároveň abychom teď již trojici vojáků za námi příliš neutekly. V případě jakéhokoliv nebezpečí jsem schopna dívku za loket strhnout dozadu, ta jak jsem to udělala předtím, bez jakéhokoliv ohledu na to, jak moc mi předtím pomohla…nebo možná spíše s nějakým ohledem ano, jelikož jedině ona ví, kudy se naše malá vetřelecká skupina může dostat ven, zatímco já jsem v současné době výsostně nahraditelný člen skupiny… jako jedna z milionu krys v kanále, do nějž hodláme vstoupit.

Osud Středozemě - 06. srpna 2014 17:13

Ymirnar – Neklid noci Thyrm se ani nepohnul, když ses k němu přiblížil. Snad věděl, že jsi to ty a snad ti už takto důvěřoval. Zdálo se, že stále zkoumá zvláštní zvuky, které se ještě několikrát za sebou ozvaly. Jeho pohled směřoval na západ, jak si odhadl podle hvězd. Z cesty sis mohl zapamatovat, že to byl i směr vaší cesty, když sis vzpomněl, jak tě slunce hřálo do obličeje. „Je to daleko,“ odpověděl Thyrm a zatím se neměl k tomu, aby ti sekyru vrátil. „Ten zvuk mi je neznámý, ale řekl bych, že s něčím bojují.“ Mladík se znovu zamračila a obrátil se na tebe. Jeho tvář jasně značila rozčilení, které však neovládlo jeho usuzování a jednání. Zatím. „V těch místech je náš cíl. Náš král.“ Nyní to už dávalo smysl. Thyrm se zvedl a rychle proběhl mezi svými muži. Polohlasem je vzbudil a oni se rychle začali sbírat, aby se připravili na cestu. „Zjistíme, o co jde. Pojedeš nyní bez šátku na očích a zbraň ti předám včas, neboj se,“ oznámil ti Thyrm a s těmi slovy rozdal několik rozkazů a připevnil tvou sekyru ke svému sedlu. Jiný voják ti přivedl tvého koně. Nyní sis s ním měl očividně poradit sám a nejspíš i dost rychle, protože během chvíle byli Rohirrové v sedlech. Poslední z nich zadupal doutnající uhlíky a také rychle nasedl. „Jedeme,“ přikázal Thyrm. Vyrazili jste opravdu rychlým tempem. Nemusel ses bát, že by si nezvládl pobídnout koně – držel se svými druhy. Ovšem větší potíže si mohl mít s tím, aby ses vůbec udržel v sedle a přečkal bolest na sedavých svalech. Vaši cestu tu a tam ještě doprovázel křik neznámých stvůr, ovšem potom už nastalo ticho. Jeli jste celou noc a teprve když vám za zády začalo nebe nad hlavami pomalu blednout, Thyrm zpomalil. „Musí to být někde tady...,“ vysvětlil vám a jeho muži vytvořili širší řadu. Nejspíš se hledalo místo bojiště. Netrvalo to tak dlouho, když jste uslyšely z pravé strany hlasy. Zdálo se, že Thyrmův voják na něco narazil. A brzy poté jste ho viděli přicházet s jiným vojákem, který byl bez koně, zpocený a jak se zdálo, také lehce zraněný na paži. Když příchozí voják spatřil Thyrma, ihned se dal do vysvětlování: „Táboříme nedaleko. Byli jsme přepadeni. Král je v pořádku.“ Thyrm na nic nečekal, pobídl koně, abyste se dostali přímo do tábora.

Osud Středozemě - 06. srpna 2014 17:14

Dain – Hledání Sairy Ticho, konec. Bolest přicházela jen pomalu, aby se zakousla do tvého vnímání. Ano, trpasličí lék tomu pomohl, ale při vnitřním užití také pomáhal otupit mysl. Voják, kterému si lahev předal, si ji trochu nedůvěřivě prohlédl, ale nakonec s ní začal ošetřovat zraněné spolubojovníky. Jak se zdálo, padl jeden muž, u kterého se momentálně skláněl Randir, asi tři vypadali velmi ošklivě zranění s velkými tržnými ranami, zbytek si odnesl škrábance a drobné oděrky, stejně jako král. „Cože, tvá schovanka o něčem takové mluvila?“ překvapeně Éomer zareagoval, ale více se od tebe nedozvěděl. I on se trochu polekaně rozhlédl. A nečekal na nic: „Rychle, vy čtyři, prohledejte okolí tábora. Jestli utekla ze strachu, nemůže být daleko.“ I ty si zajisté vběhl mezi vysokou trávu, která byla míst udupaná, ale poté už jen krásně vzrostlá a čerstvou rosou blížícího se svítání. Do dalších směrů tě opravdu následovali ve stejném úkolu čtyři královi muži. Jméno „Saira“ se ozývalo blednoucí nocí, ale nepřicházela odpověď. Nic. Žádné stopy, žádná krev a ani roztrhané šaty. Jakoby se propadla do země. Když ses vrátil zpět do tábora, mohl sis ale všimnout jedné věci, kterou si na začátku ve spěchu přehlédl. V prázdném Saiřině lůžku byly tři pera. Vypadala jako orlí, ale musel by to být opravdu pořádný orel. Takového si ještě nikdy neviděl. Ta pera ovšem nebyla jen tak ledabyle spadlá mezi deky, ale poskládaná s pečlivostí, která byla velmi podivná. Dvě pera tvořila jednu linii, kterou protínalo třetí pero, jehož brk byl na východ a prapor na západ. Těžko říci, jestli to mohlo něco znamenat, nebo to byla jen náhoda a ty se snažíš najít jakoukoliv stopu. Pak si ale uslyšel hlasy. Někdo se do tábora vracel. Ne, Saiřin hlas mezi nimi nebyl, šlo jen o muže a také zaržál kůň.

Osud Středozemě - 06. srpna 2014 17:14

Ymirnar, Dain – Tábor Rohirrů Tábor Rohirrů, kde skupina kolem krále doprovázena trpaslíkem Dainem zůstala přes noc, nesl stopy boje. Šest můžu na koních, z nichž jeden neměl stejnokroj rohanské družiny, mohli shlédnout nejen ne příliš potěšující stav některých vojáků, ale také dvě obrovské bestie, které leželi opodál mrtvé. Jejich zevnějšek byl velmi zvláštní – šlo o velké černé tvory s podivnou hřívou kolem obličejové části, křídly, které připomínaly netopýří, jen byly mnohonásobně větší, a ocasem, který byl zakončen zvláštním ostnem. Vidět tento kolos naživo jistě nemohlo být něco příjemného. U ohniště, které skomíralo v počátečním svítání, byly vytvořeny provizorní máry pro jednoho mrtvého Rohirra. Thyrm, který nově příchozím velel, seskočil a jako první uctil krátkým poklekem mrtvého druha. Poté zamířil ke králi, zatímco zbytek mužů také sesedl a dva z nich zůstali po boku Ymirnara. I když se k němu chovali jako k hostovi, bylo patrné, že ho hlídali. „Můj králi, buď zdráv,“ poklel Thyrm a sundal si přilbici, takže odhalil své plavé vlasy. „Vstaň, Thyrme,“ pokynul mu Éomer. „Pane, slyšeli jsme zvuky boje. Proto jsme rychle přijeli. Také vedeme muže, který tě hledá,“ kývnul směrem k Ymirnarovi. Éomer se zdál trochu překvapen, ale pak jen zavrtěl hlavou: „Thyrme, neviděli jste při své jízdě děvče? Drobné, mladé, mělo popelavé vlasy.“ I Thyrm se nyní zdál zaskočený. „Ne, pane, nikoho jsme neviděli přicházet z vašeho směru.“ Král se obrátil ke zbývajícím vojákům, kteří se vrátili z průzkumu okolo tábora. „Pane, nic jsme nenašli. Žádné stopy, žádný důkaz, že by opustila tábor,“ oznámil jeden z nich. „Ale přeci nemohla zmizet,“ namítl Éomer a otočil se na tebe. „Mistře trpaslíků, našel jste něco vy?“ Ymirnara si prozatím král nevšímal.

Osud Středozemě - 06. srpna 2014 17:15

Eldaron – Večer v táboře Riven Tíživost situace byla hmatatelná snad více uvnitř vašeho stanu, než venku mezi muži. Ti chápali, že se něco chystá, ale snad to byla tvá přítomnost, snad byli ještě mladí, beznaděj v jejich tvářích vepsána nebyla. Spíš odhodlání a smělost, připravenost a loajalita. Mohl ses na ně spolehnout a oni spoléhali na tebe, což bylo velmi zavazující. Jenže nyní v očích Leithy si nebyl vojevůdce, korunní princ, ale milující muž, který bude muset opustit svou nejdražší. Můžeš se jen utěšovat tím, že jistě se návratu dočkáš dřív, než jak dlouho musel čekat tvůj otec. Leitha ti políbení opětovala. Její hlas byl klidný, ale rozechvělost byla čitelná z jejích očí. „Nesmíme naše povinnosti odsouvat. Oba je máme vůči svým národům a čím dříve je vykonáme, tím rychleji budeme opět u sebe,“ dodávala ti odvahu. Nebo spíš sobě? Kdo ví. Na chvíli podržela ve svých snědých rukách tvou tvář: „Buď stále ve spojení se Zemí. I má bohyně tě může ochránit. I tam, kde je zem tvrdá, může znovu propuknout život.“ Ještě chvíli jste si užívali tiché přítomnosti jeden druhého a poté jste se sebrali opět mezi muže. Na tábor se snesla tma a mezi stany hořely tu a tam louče a ohně, kolem kterých byli vojáci sesednutí. Někteří pečovali o své zbraně, vesměs všichni si ale přátelsky povídali a zdáli se bezstarostní. Musí to tak být, jinak muž v boji nemůže psychicky vydržet. Z některých míst se linula vůně pečeného masa a obilných placek. Několik mužů vytáhlo flétny a zahrálo pár známých gondorských písních, především ty o Bílém městu. Ke stanu kapitána Faramara tu a tam přijela patrola, která se vrátila z obhlídky okolí. Faramir vždy přijal hlášení, promluvil s muži a poté je poslal, aby si odpočinuly. Když tě však vojáci s tvou vyvolenou spatřili, jejich hovor postupně utichl. Sledovali, kam zamíříš a co učiníš. I Faramir, který zrovna opět vyslýchal jednu z patrol, si tě všiml. Po jeho boku byl mladičký voják, který vypadal trochu křehce oproti ostatním. Vlastně sis nemusel být příliš jistý, zda šlo o muže.

Osud Středozemě - 06. srpna 2014 17:15

Riven – Hlášení a příchod prince Eldaron Než ses připravila k podání hlášení, snesla se na tábor už úplná noc. Muži seděli kolem ohňů, pojídali pečené maso a obilné placky, vesele si povídali, čistili si zbraně, někteří i zpívali. V táboře zatím nepanoval strach, útok se nekonal, jen jste vyjížděli do okolí, nic těžkého, nic zvláštního. Ale o tom, že se něco chystá, o tom tušil každý z vás. Teď jen, kdy to přijde. Snad s příjezdem prince? Faramira si nalezla přímo před stanem. I on si užíval atmosféry tábora a nejspíš přijímal už několikáté hlášení tohoto večera. Když ses ohlásila, pokynul ti, aby si promluvila. Trpělivě tvou zprávu vyslechl, tu a tam dal znamení, aby písař něco zaznamenal. „Vojáku, pohov. Díky za hlášení. Musíme ale být na uprchlíky opatrnější. Ne každý má čisté úmysly, mnoho z nich je ale jen vystrašených a neví, co od nás čekat. Od teď budeme mít na naší straně výraznou pomoc, ale o tom až za chvíli. Ještě však neodcházej.“ Nálada v táboře se v tu chvíli změnila. Ty a Faramir jste se ohlédli za důvodem té proměny. Byl to princ Eldaron, který právě se svou nastávající, jak se šeptalo, vyšel ze stanu. Co možná tlachající muži zapomněli zmínit, byl původ nové královny. Na první pohled bylo zřejmé, že šlo o Jižanku. Její snědá pleť, tmavé vlasy a ohnivý pohled očí ti byly známé. Poslední dny ses setkala s mnoha z jejího národa. Ovšem její vystupování svědčilo o tom, že není z obyčejných lidí, ale z královského rodu.

Osud Středozemě - 06. srpna 2014 17:15

Than – Útěk pokračuje Vaše uskupení dlouho neotálelo, především Baran se snažil, abyste se ničím dlouho nezdržovali, a tak jste vyrazili dál. Alia se světlem vpředu, ty za ní v těsném závěsu a s očima jako ostříž a za vámi oba muži, podpíraje kapitána. Zdálo se, že Frin je v bezvědomí, ale tu a tam ti přišlo, že se hýbe. Tak jako tak to pro oba gondorské vojáky nebylo lehké – chodby byly úzké a to vás čekal ještě horší úsek cesty. Alia se ovšem po tvých slovech celkem sebrala a její kroky byly sebejistější. Dívka vás nejprve vyvedla zpět z vězení a poté se vydala stejnou cestou po chodbě. Z vyšších pater byl slyšet hluk – požár se nejspíš velmi úspěšně rozšířil a osazenstvo domu s ním mělo co dělat. Po chvíli se ale směr vaší cesty změnil – postranně se objevilo další, velmi úzké, schodiště dolů. To vás přivedlo do vlhkého sklepení, které bylo spoře osvětlené. Bylo zde množství polic s různými nádobami a jak se ukázalo, skladovalo se tu jídlo a nejspíš i alkohol, což naznačovalo velké množství lahví a sudů. Alia ti naznačila, abyste byli opatrní. Vykoukla zpoza rohu, ale nakonec si ulehčeně vydechla. „Stráž nejspíš byla odvolána kvůli požáru,“ zašeptala ti. Hallas přeci jen sklepy zběžně zkontroloval, ale Alia měla pravdu, nikdo tu nebyl. Dívka vás dovedla k mříži, kterou bez problémů odklopila. Ovšem chodba za ní nepokračovala hezky zpříma. Mříž, ačkoliv byla v dolní části stěny a byla celkem malá, skrývala prostor podobný studni. „Musíte dolů. Má to asi pět metrů. Já s vámi dál nemůžu. Máte lano?“ „K čertu....,“ zaklel Baran. To byla nejspíš dostatečná odpověď. I Alia to pochopila. „Možná tu někde nějaké je,“ trochu bezradně se rozhlédla po sklepě. Zvedla se, aby začala nějaké hledat a ty ses k ní připojila. Muži zatím kontrolovali Frinův stav. Měli jste štěstí, konkrétně ty. V jedné zasunuté bedně pod policemi bylo různé nářadí a mezi nimi i lano. Bylo dostatečně dlouhé a vypadalo i v dobrém stavu. „Výborně, uvážeme ho tady,“ ukázal Baran na mříž, „a postupně se spustíme dolů.“ „A jak pokračuje cesta dál?“ ptal se ještě rychle Hallas. Alia nejspíš stále cítila před tímto světlovlasým mladíkem strach, ale odpověděla: „Držte se vždy vpravo. Levá část vede mimo město do pouště. Pravé chodby vás vyvedou do chudinské čtvrti. Chodba končí ve studni na místě, kterému zde říkáme Silah. Budete muset šplhat nahoru, jsou tam skoby, ale vezměte si i lano pro vašeho přítele,“ kývla pohledem na Frina. A tak nejspíš přišel čas rozloučení. Baran zatím připevňoval lano. První si měla sestoupit ty i s loučí. Poté měl jít Baran s Frinem na zádech. Nakonec Hallas. Alia vám nakonec měla hodit lano, zabezpečit mříž a vytratit se.

Eldaron - 06. srpna 2014 18:18

Tábor Stiskl sem její ruku a vyšel ven, nasál pachy které se táborem vznášeli a lehce se usmál. Připomínalo mi to mé mladické dny v táborech daleko na Jihu kde jsme bojovali... Vydal sem se mezi muže a sledoval vše co dělají, sám sem se zaposlouchal do píšťal a zpěvu, ale když sem došel i se svou královnou k jednomu takovému ohni zpěv utichl.... Já celou zemi šel a viděl stovky měst Však nejsou nad to mé k nim nejde tolik cest... - - - Já za to město své sem hotov život dát jež jen Minas Thirit se věčně bude zvát... Když dozpívám jednu z písní snad už zpívají i další, poplácám jednoho vojáka po rameni a zase se otočím, snad sem tím dal jasně najevo že má přítomnost není ničím vyjmečným, že jsem jako oni, jeden z nich..... pousmál sem se na Leithu a zamířili jsme i k Jižanům, ti ji přijali s očekáváním, a také u nich jsme strávili chvíli času, než sme se rozešli po táboře a já se vydal k Faramirovu stanu, snad proto že sem viděl že se vracejí hlídky a dychtil znát to co se nyní děje, snad i pro toho vojáka který stal vedle něj, byla to dívka, slyšel sem o tom ale ještě neviděl, snad proto sem vstanul a pokynul jim hlavou... Co nového našli naši zvědové kapitáne? pohledem sem se zastavil na dívce, prohlédl si ji, ale né posměšně, spíše s úctou, ženy které se odhodlají ke službě si ani nic jiného nezaslouží.... Stál jsem tam, na nohou vysoké vojenské boty z černé kůže, černé tvrzené nohavice, a na sobě kroužkovou zbroj, přes ní černo-stříbrný varkoč, a na mě odznaky obou království, jak Gondorské říše tak Severní hvězdy....u pasu meč, na ramenou hnědý plášť...šedé oči se dívali do očí první Gondorské ozbrojenkyni, a já čekal na slova svého kapitána....

Riven - 06. srpna 2014 21:13

Tábor Sdělila jsem svému pánovi vše co se během mé hlídky událo. Nebylo toho příliš, ale přeci jen hlášení se podávat musí. Poznámka o zabití jednoho z uprchlíků nebyla nejspíše příliš vyslyšena, ale byla jem za to ráda. Nechtěla jsem vysvětlovat, jak se to všechno stalo. Stála jsem v brnění před svým pánem aniž by mi bylo vidět do tváře přes helmu. Možná na malý okamžik jsem na to byla ráda, když jsem zaslechla ticho v táboře. Něco mi nesedělo a lehce jsem se přes rameno otočila a spatřila co zbůsobilo rozruch. Tohle je tedy jeho paní? Chápu co říkali vojáci, že je zvláštní.. Velmi půvabná žena. Pomyslela jsem si v duchu a s povolením pohovu jsem jen kývla hlavou a na pár okamžiků se střetnul můj pohled s princem. Jeho pohled nebyl jako všech ostatních. Neviděla jsem známku výsměchu, ani pohrdání, což bylo zvláštní. Sklopila jsem hlavu místo celého pokleknutí na koleno. Avšak při poznámce, aŤ ještě nikam neodcházím se v mých fialových očích zablesklo. Věděla jsem, že se něco bude dít, ale co mi nebylo jasné. Pomalu jsem si sundala helmu, kterou jsem si vložila do podpaží a prohrábla si černé lehce vlnité vlasy. Nepromluvila jsem ani slovo a vyčkávala co řekne Faramir princi na jeho otázku. Nepohlédla jsem už do očí prince. Jsem pouhý voják a není mým právem hledět na ty mocnější. Lehce jsem se sama od sebe zamračila a pevně zatla ruce v pěst. Ne teď ne!.. Ty hlasy teď ne!

Dain - 07. srpna 2014 14:29

Tábor v Rohane Zúfalo chodil hore dolu vysokou trávou. Krúžil okolo tábora ako sup, v stále väčších kruhoch, ale stopy nikde neboli. Saira síce bola ľahučká ako pierko, ale stopy vo vysokej tráve by určite zanechala. O tom nepochyboval. Lenže, žiadne tu neboli. Proste sa vyparila. Nechala si narásť krídla a odletela s tým... Orlom? Celkom nová myšlienka. Žeby ju vzal on? Ale... orly boli predsa dobré. V Bitke piatich armách zachránili Daina Železnú nohu pred istou smrťou. Pravda, vykrádali pastierom stáda oviec, ale nikdy nie ľudské deti. Žeby aj orly sa pridali k Tieňu? Zapudil myšlienky. Tieň bol preč. Nikdy viac sa už nevráti. Ale to bola aj Saira. A to definitívne. Obkrúžil tábor už priveľa krát na to, aby prehliadol nejaké stopy. Je preč a musela ísť vzduchom... Vrátil sa späť do tábora. Na východe sa už pomaly začínal nový deň. A v tábore bolo stále pozdvižení. Traja vojaci ťažko ranení, jeden mŕtvy. Kráľ neutrpel ani škriabanec, takže ich obeť nebola márna. Títo ľudia si zakladali na cti... Vrátil sa k svojim veciam a chystal sa baliť. Na svitaní sa musí pohnúť. Jaskyne počkajú. Kráľ počká. Saira nie. Musí ju nájsť aj keby sa mal naučiť lietať. A práve na Sairinom pelechu našiel pierka. Keď hovoril pierka, nedocenil ich veľkosť. Vyzerali ako orlie, ale musel to byť gigantický vták. Zrejme by bol viac než schopný vyniesť drobnú dievčino do oblakov a odniesť ju preč, ďaleko, do hniezda, alebo aj niekam inam... Takže mal pravdu. Bol to orol, ktorého počul v noci a vzal Sairu. Prečo ale bol v spoločnosti týchto... oblúd, to bolo mimo jeho chápania. Poriadne sa poobzeral po zemi, či náhodou neuvidí stopy toho orla. To by bolo dobré znamenie. Orol, ktorý si chce uchmatnúť svačinku nepristáva... Čo ho však zaujalo ako ďalšie, bolo usporiadanie pierok. Nezdalo sa, že by boli len tak rozhádzané po okolí. Ak by sa Saira bránila, veril, že po okloí by sa váľalo omnoho viac vytrhaných pierok a pier. Pierka vytvárali kríž. dve, v jednej línii, pretnuté tretím. Smerujúcim zo západu na východ. Nie, nevyzeralo to na náhodu. Pierko ukazovalo presne k vychádzajúcemu slnku. Zapamätal si usporiadanie a pierka pozbieral. To už sa vracali sklamané hliadky a so sebou priviedli aj cudzincov. Z hlasov aj výzoru to boli tiež Rohirrimovia. S jednou výnimkou. "Žiadny stopy, môj pane." Odpovedal na kráľovu otázku. "Nie na zemi. Ale orly moc stôp nezanechávajú."ň vysypal pred kráľa pierka a usporiadal ich presne tak, ako ich našiel. Dve v líní, jedno krížom, brkom na východ. "Našiel som to na jej deke. V tme bolo niečo viac, než len tie dve obludy, bolo tam aj niečo, čo malo perie. A toto sú orlie perá. Myslím, že ten orol vzal Sairu. Ale nemyslím si, že násilím. Toto nechal ako.... podpis? Zmanenie? Možno ukazateľ smeru." napriamil sa pozrel sa do tvárí Rohirrimov. Možno to budú poznať. Nejaký miestny symbol, aj keď, čo sú symboly ľudí pre orlov? "Musím ju nájsť, pane. Najprv vás odprevadím do Helmovej rokliny. Musím sa ubezpečiť, že ste v bezpečí. Keď tam budete, navštívte jaskyne, nenechajte si ten zážitok ujsť. Do konca života nebudete ľutovať. Ja... Ja ju musím hľadať. Nemôžem dopustiť, aby sa jej niečo stalo." ztváril sa rozhodne. Musí sa čo najskôr zbaliť. Čo potom? Isengard. Ten je na východe... Možno sú tam ešte stále Enti, možno budú niečo vedieť, ak budú chcieť počúvať trpaslíka so sekerou. A hory. Vrchy, štíty. A hľadať, hľadať...

Canys Taffylee Tripe - 11. srpna 2014 17:24

Sbohem Zatuchlé sklepení plné všeho možného jistě skrývalo nemalý počet pokladů, ovšem v této chvíli se naše smíšená čtveřice (jelikož pátý byl indisponován) nejvíce radovala z jednoduchého lana, zdálo se, že nám pomalu začíná přát štěstí a východ z paláce už je skoro na dosah ruky. Nalezený poklad předám Baranovi, jež se ujme jeho zajištění na mříži. Z pozorování práce jeho prstů na uzlu mne vytrhne až Hallasova otázka, jejíž odpověď velmi pozorně poslouchám-nebylo zrovna milé, kdybychom se vynořili někde uprostřed pouště. Otázkou ovšem je, co bude s Aliou, když my se budeme prodírat na svobodu stokou. Mohla bych jí nabídnout, aby šla s námi…nemusela by už nikdy hrát pro toho svého povedeného pána…určitě by si časem rozuměla s Hallasem… Alio… oslovím ji během příprav na slaňování studny. …bez tebe bychom se sem nikdy nedostali-nezvládli bychom to-děkuji stisknu jí rameno. Prosím dávej na sebe pozor…nenech nikoho aby ti ublížil, jsi silnější než si myslíš. usměji se. Ale kdybys chtěla…jen řekni a… pokynu hlavou k trojici vojáků a mříži na kterou navazují provaz. Zbytek výzvy zůstane nevyřčený. Ať už je palác pro mne jakýkoliv, pro Aliu, se zdá, je to přeci jen domov, proto ji jen nakonec obejmu a s opětovným poděkováním se přesunu k Baranovi, kde si od něj přeberu lano. Znalecky si jej protáhnu mezi nohama, obtočím kolem pravého boku, pak přes levé rameno, jeho zbytek shodím do studny a postavím se na její okraj. Nejsem si sice příliš jistá ohledně louče, jež mám vzít sebou, ovšem nakonec ji vezmu do levé ruky s dlahou a s pravou rukou za zády, jistící lano se opřu do slaňovací smyčky. Mohla bych celou složitou proceduru ignorovat, ovšem tohle mi v současné době přijde jako nejbezpečnější způsob, jak se dostat na dno studny. Prvních několik kroků je pomalých, ovšem poté se zrychlují a pokud všechno jde tak jak má, poslední kousek uvolním sevření pravé ruky a seskočím na dno studny, sice předpokládajíc mazlavý podklad, ovšem doufajíc, že nepřišlápnu nějakou tu zatoulanou krysu. Kdyby mi nohy podjely a já se-jako už několikrát-sesunula na zadek-ublíží to pravděpodobně jen mé pýše. Po dopadu si ihned shodím lano z ramene a osvětlujíc prostor kolem mě, abych se ujistila, že je vše v pořádku, zavolám nahoru na Barana. Mám celkem starosti týkající se Frina a jeho stavu a tak plánuji držet louč co nejvýše, aby Baran viděl, kam při sestupu dolů stoupá. Korigovat ho si ale nedovolím, spíše si jen lehce oddechnu, když se oba octnou na dně a přijde řada na Hallase o nějž už tolik starosti nejevím. Spíše pozoruji strop sklepu, ve kterém teď Alia zůstala sama a doufám, že bude v pořádku. Jakmile zapadne mříž, nezbude nám nic jiného, než se vydat stokou ven. S loučí se automaticky pustím dopředu, s pravou rukou položenou na zdi, abychom neztratili směr a došli přímo do čtvrti Silah.

Osud Středozemě - 12. srpna 2014 12:31

Eldaron a Riven – Večer v táboře u řeky Poros Muži se zdáli chvíli překvapeni, když princ začal mezi nimi zpívat, ale nakonec se pomalu přidali a nakonec svému pánu projevili úctu společným přípitkem za krále a za Gondor. Princ poté v doprovodu své snoubenky zamířil i k Jižanům, kteří se jí velmi důvěrně svěřovali. Mohla by to být ta pomoc, o které se Faramir Riven zmínil? Zatím princ došel právě k stanu velitelů a oslovil Faramira. „Ano, pane,“ lehce se strážce Ithilienu uklonil svému pánovi. „Dorazil poslední zvěd, voják Riven. Snad jste již slyšel o jejím působení, váš otec ji přijal do gondorského vojska jako první ženu.“ Faramir se na chvíli odmlčel a poté pokračoval: „Neklid mezi jižanským lidem stále pokračuje. Někdy je pro nás těžké, abychom jim poskytli pomoc, protože nám nedůvěřují. Často se mezi nimi ocitnou jejich vlastní nepřátelé, kteří je poté zradí nebo je proti nám poštvou. Mnohdy tak o život přijdou nevinní.“ Velitel Ithilienské posádky se ohlédl ke skupině Jižanů, mezi kterými stála i snoubenka prince. „Kdyby byla princezna Leitha tak laskavá a zdržela se v tomto ležení, jistě by nám to v hovoru s jejím národem velmi pomohlo.“ Ať už domluva dopadla jakkoliv, Faramir poté přešel ještě k další věci: „Pane, slíbil jsem vám sehnat doprovod na vaši zítřejší cestu. Pokud budete souhlasit, půjde s vámi Beregond,“ kývl na staršího muže, který postával u stanu, „a zde zůstane kapitán Mesinus, aby mi pomohl,“ ukázal Faramir na muže, který stál vedle Beregonda. Oba už princ poznal při poradě a Riven je též dobře znala – Beregond pamatoval velmi dobře Válku o Prsten. Tehdy zachránil život Faramirovi, kterého chtěl upálit vlastní otec. Mesinus byl v té době mladičký voják, který se vypracoval na kapitána v Ithilienu, kde žije i se svou ženou a dvěma malými syny. Oba to byli čestní a spravedliví muži. „Beregond sebou vezme další čtyři muže, dobré v boji i stopování, jak se od Ithilienských hlídek čeká. Mezi nimi bude i Riven, pokud souhlasíte,“ ukázal nyní Faramir na dívku, která u rozhovoru celou dobu stála. Ano, bylo vhodné princi říci, že s nimi bude cestovat i žena. Ovšem pro Riven to byla především čest a mohla jen doufat, že jí princ neodmítne, na což měl plné právo.

Osud Středozemě - 12. srpna 2014 12:31

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Riven – Hlasy Cítila si to hned, jak se princ k tobě a Faramirovi podíval. Bolest, která se zabodla do tvých spánků. Ostrá, ovšem trvala jen chvilku. Princ se odvrátil a byl na moment opět klid Když přicházel, necítila jsi nic. Zdálo se ti, že jen šumí nedaleká řeka Poros a vítr ve stromech. Jenže ten šumot postupně získával zřetelnější formu. „To je on... On... On... Princ... Ne, on není hoden nás! Není hoden koruny! Podívej se na něj, jak se chová. Jako poslední. Chce oblibu mužů, chce jejich přízeň. Chce vás všechny ovládnout!! Jakým právem?“ V různých vlnách byl hlas doprovázen bolestmi hlavy, až na chvíli zase odezněl. Dlouho nebyl tak konkrétní. Vždy mluvil o muži, kterého je potřeba zničit. O něčem, co je potřeba rozbít, pro slávu, pro vítězství. Velmi rád básnil o krvi a ohni. Ale nyní, nyní mluvil zcela konkrétně, děsivě. A pak se tvůj pohled stočil na Leithu, o které Faramir mluvil. Nevíš, jak si to vysvětlit, ale měla si pocit, jakoby tě ovál svěží vítr. Bolest hlavy pominula a hlas byl umlčen. Místo toho jsi ucítila zvláštní věci – vůni trávy, země po dešti. Ale podvědomě si cítila strach z této jižanské paní.

Osud Středozemě - 12. srpna 2014 12:31

Than – Stoky Lano bylo Baranem připraveno velmi rychle a tvůj čas na rozloučení s Aliou se krátil. Neznaly jste se dobře, ale za tu chvíli jste si pomohly více, než jsou si nápomocní lidé, kteří vedle sebe žijí celý život. Alia na chvíli vzala tvé ruce do svých. Zdála se unavená, ale spokojená. Dokonce se usmívala. „Není zač, milá Than. Ať vás bohové opatrují a provázejí na cestě do vašeho domova.“ Na chvíli se dívka zamyslela, nejspíš pochopila, co jsi svými slovy chtěla říci, ale nakonec jen zavrtěla hlavou: „Můj domov je tady. Vaše země je daleko a má rodina mě potřebuje.“ Měla si pravdu. Těžko by si ji z tohoto světa vytrhla. To už tě ale Baran pobídl k odchodu. Tvůj kousek nebyl zrovna jednoduchý a šplhala si velmi pomalu, ovšem za to bezpečně. Cesta po laně dolů se ti zdála poněkud dlouhá a vlhkost stoupala, ale přesto, když jsi konečně pod sebou nahmatala pevnou zem, nepřišlo bláto, jen trochu vlhčí písek. Po tobě následoval Baran. I on šplhal pomalu, protože jeho zátěž byla větší o zraněného kapitána Frina. Ale nakonec to zvládli dobře. Hallas následoval jako poslední. Když už byl jen kousek nad zemí, uslyšeli jste šramot. Ovšem ne kolem vás v chodbě, ale nad vašimi hlavami. „Rychle, rychle,“ zavolala za vámi Alia. Hallas si snažil pospíšit, ale dívce to nejspíš přišlo stále pomalé, protože najednou lano čímsi přesekla. Její čin byl nečekaný, takže Hallas vedle vás tvrdě dopadl na zadek, ale zdálo se, že mu nic není. „Co to ...?“ překvapeně zamumlal, ale to už ho strhl Baran ke stěně: „Ticho!“ Alia za vámi zavřela mříž a hluk se zvětšil. Byly to hlasy a těžké kroky. „Musíme dál,“ zavelel Baran, popadl tě a strčil tě před sebe, protože si měla louč. Nahoře hlasy v cizím jazyce zesílily. Byla slyšet i Alia. Nejspíš šlo o hádku. „Ale co ta dívka?“ zaprotestoval Hallas. V tu chvíli se ozval znovu Aliin hlas. Křik. Rány. „Té už nepomůže,“ znovu zahučel Baran a popohnal i mladého vojáka. „Rychleji,“ znovu Baran zabručel a lehce tě popostrčil. Nebylo to jednoduché – stále jsi slyšela křik za vámi. Bylo jen otázkou času, kdy Aliu možná i zabijí, jen aby zjistili, kde jste. Nebo je to nenapadne, že vám pomáhala? Na to se spoléhat nedalo. Chodba před vámi byla celkem nízká, takže i ty ses musela trochu skrčit. Písek nepříjemně pod nohami skřípal a brzy si ho měla plné boty. Zdi byly vlhké a nebylo dobré se jich dotýkat – tu a tam nějaká pavučina, možná i jiný živočich. Hlasy za vámi však neutichaly. Dokonce se zdálo, že se chodbou rozléhají více a více. „Jdou za námi!“ potvrdil tvou předtuchu Hallas. „Do háje,“ utrousil jen Baran. Přišla první křižovatka – jednoduchá rozdvojka. Vpravo nebo vlevo? Dobře jste si pamatovali, co Alia říkala. Takže jste se drželi vpravo. „Rychleji,“ znovu velel Baran, ale únava už byla cítit na vás všech. A hlasy neslábly. Další křižovatka. Ovšem nyní byly tři. „Co teď?“ ozval se Hallas. „Říkala vpravo, takže nejvíce vpravo? Nemáme čas.“ Baran se ohlédl na tebe, nejspíš si měla podat odpověď.

Ymirnar "Spící" - 13. srpna 2014 01:34

Rohanský tábor Ve chvíli kdy přijedeme do Rohanského tábora, jsem pevně odhodlán toho zatraceného koně zabít ! Moje pozadí je doslova zjímáno a obaleno v křečích a bolesti, která nepřipomíná nic co jsem kdy pocítil. Sotva si všimnu kam jsme to přijeli, když se jako pytel brambor svezu z koně a s bolestivým syčením si promnu pozadí. Přítomnost krále, je pro mě v tuto chvíli nepodstatná, jelikož bych k němu zřejmě tak či tak nedošel. Podrážděně zavrčím když vidím s čím se tu bojovníci rohanu utkali. Srdce mi zasáhne překvapení a šok. "U ledového vichru, s čím to zatraceně bojovali ?" Aniž bych bral královu přítomnost v potaz, udiveně přikročím k netvorovi, jenž předemnou leží. Nyní vím, že tuhle příšeru bych sekerou zřejmě neudolal.Aniž bych si plně uvědomoval co dělám, pokusím se přejet přez kůži té mrtvé příšery rukou. Jsem lovec. Všichni vrchovci jsou. V hlavě mi již probíhají myšlenky jako je chuť masa, tuhost kůže a jiné věci. Probouzí se ve mě znalosti, které jsou vtloukány do hlavy každému mladému vrchovci. "Zabili tě tyhle zvířata, rohanče ?", podívám se na mrtvého rohance kus od ostatních. Neuctím jeho mrtvolu, jak to dělají rohanští. Vrchovci takové věci nedělají. Smrt je součástí našich životů. Je stejně jistá jako vítr, slunce a déšť...není ničím neobvyklým. Když je moje zvědavost ukojena, zvednu se a můj fialový plášť zavlaje ve větru. Štít mě příjemně klepe do zad a já pomalým, nenásilným krokem vykročím k místu, kde stojí Král Eomér. "Je ještě velkolepější než příběhy mluví.", uvědomím si uctivě ,když uvidím muže, jenž se stal prokletím i smrtí mnoha mých soukmenovců. Je to pěkná legrace, když pomyslím nad tím, že tenhle muž má zřejmě v rukou klíč k obnovení síly mého lidu. Když se pozornost nachvíli obrátí ke mě a hned zpět k nějakému děvčeti, zamyslím se. Jsem lovec, dokáži stopovat divokou zvěř, stopování lidí je ještě snazší, jelikož zanechávají v přírodě nepřirozené stopy. Když se král snaží zjistit informace, hrubě se odkašlu a pokud si získám královu pozornost, ještě předtím, než se ukloním, pozvednu vesele sevřenou pěst, jako žák, jenž žádá pozornost od svého učitele. "S Vaším svolením, mocný Králi Eomére, pane Rohanu, bych Vám možná mohl být v pátrání po té dívce užitečný. Jsem koneckonců synem hor a jako takový, jsem obratný lovec a stopař. Pokud to děvče zmizelo před krátkou dobu, mohl bych ji vypátrat. S vaším svolením, králi.", řeknu veselým a klidným hlasem. Vím že musím králi znít trochu necitelně, vezmeme li v potaz, že se nacházím v blízkosti jeho mrtvého bojovníka a v situaci, která je pro něj značně stresující. "Musím si získat krále na svou stranu. A tohle je nejlepší šance, které se mi dostane.", uvědomím si důležitost svého bytí zde. Pokud ji někdo najde, bude to syn Vrchoviny. Tím jsem si jist. Jsem tak zabraný do svých slov, že až nyní postřehnu trpaslíka v kruhu rohanů, překvapeně na něj vykulím oči. "Žijící trpaslík, to je úžasné.", unikne mi fascinovaně z úst.

Canys Taffylee Tripe - 15. srpna 2014 14:49

Světlo na konci tunelu…? Musíme dál vydá Baran rozkaz a postrčí mne do chodby tunelu. Křik, tupá rána. Otočením se přes rameno ale narazím jen na Baranovu zachmuřelou tvář. Chci něco namítnout, ale místo toho udělám v tichosti krok dopředu-a pak další-a další. Snažím se soustředit na tunel, jež osvětluje louč, ale několikrát si musím otřít obličej rukávem tuniky. Jakmile Hallas potvrdí přítomnost našich pronásledovatelů v tunelech, o poznání zrychlím krok, snažíc nemyslet na výkřiky, jež pomalu umíraly ve tmě, nebo na ozvěnu rychlých kroků za námi a Baranovo nepříjemné postrčování. První rozdvojka-lehké zastavení a pak rychlým krokem vpravo. Rychleji slyším opět za sebou a snažím se Baranovu naléhání vyhovět, jak jen to jde. Roztrojka. Pohledem přejedu všechny tři tunely. Je šance, že ať už půjdeme kamkoliv, naši pronásledovatelé se rozdělí, ovšem vycvičená stráž paláce pravděpodobně ví, kam máme namířeno, stejně jako víme my, že pokud se vydáme směrem do pouště, nebudeme mít šancí na to, se odtamtud dostat živí. Navíc i kdybychom se teď dostali do chudinské čtvrti do studny, nikdo nám nemůže zaručit, že se nám všem podaří v pořádku vyšplhat nahoru po skobách a současně dávat pozor na kapitána. Rovně… vydechnu a zároveň vykročím tím směrem tak, aby mne nemohli ani Hallas, ani Baran zastavit. Nejde jen o správnou argumentaci, něco mi říká, že tohle je právě ta správná cesta…ovšem, musím se přiznat, že jsem nikdy nebyla zrovna člověk s bezchybnými instinkty. Proto nezbývá než se snažit držet krok a doufat. Pokud po roztrojce následují nějaké další křižovatky chodeb, snažím se prozatím držet vybraný směr. Pokud bude výběr pouze mezi dvěma chodbami, vyberu automaticky tu vpravo.

Osud Středozemě - 21. srpna 2014 10:03

Dain a Ymirnar – Za svítání v táboře Rohirrů Král jen překvapeně zamrkal, když Dain před něj sestavil tři pírka, ale zatvářil se trochu pochybovačně. „Slyšel jsem, že orli mohou nést lidské bytosti, ale Bílý čaroděj, Gandalf, vždy říkal, ať jejich služeb nezneužíváme. Oni nás stejně nemají v oblibě. A pak... Žijí v horách na severu. A ... proč zrovna Saira?“ Ano, vyslovil přesně všechny pochybnosti, které mohly nastat. Pokud se král zdál překvapený, tak jeho lidé přímo šokovaní. Mnoho z nich slyšelo jen báje o orlech a žádného velkého skalního orla nikdy neviděli. Eomér se poté ještě sklonil k pírkům a jedno vzal do ruky, aby si jej lépe prohlédl: „Toto muselo být větší než skalní orel...“ Král se znovu narovná, snad se chystal něco říci, ale v jeho výrazu panuje stále nerozhodnost. Vyslechl Dainův návrh, ale pak se přihlásil o slovo jiný muž. Cizinec. Eomer se lehce zamračil. S lehkou podezřívavostí v hlase odpověděl: „Mluvíš o sobě jako syn hor. Jsi snad Vrchovec? Mnoho jsem jich zabil. A ty nyní přicházíš, aby si mi poskytl pomoc? Proč?“ Ano, hrdost obou národů se může tak snadno dostat do střetu, když je navíc pojí krvavá minulost. „Můj pane,“ oslovil tiše krále Randir a položil mu ruku na rameno. Král se ovládl a alespoň se přestal tvářit způsobem, že Ymirnara chce ihned vyhnat. Randir poté pokračoval: „Bude těžké ji stopovat. Pokud ji opravdu unesl orel, nenajdeme stopy na zemi a ani elfové by nesvedli stopovat v nebi.“ Poté se ohlédl po znamení, které sestavil Dain. „Nevím, jaké zvyky má Saira, ale v naší zemi by toto sestavení znamenalo přesný opak. Tedy tento směr,“ ukázal paží na západ. „Pokud nám, králi dovolíš, můžeme se rozdělit. Snad Saira nechala další znamení.“

Eldaron - 22. srpna 2014 18:41

Tábro Došel sem až k Faramirovi a poslouchal bedlivě jeho slova. Když mluvil, stále sem pozoroval tábor a jen přikyvoval na jeho slova. Souhlasíš drahá že zůstaneš zde a budeš prostředníkem mezi uprchlíky a zde kapitány, jež se o tebe budou starat během té doby než se vrátíme z Černé země? zaptám se Leithy kterou políbím do dlaní a odpověď již očekávám od ní, jak jinak, já za ní rozhodovat nesmím..ani nechci... Všimnu si však pohledu jeho očí když mluví o Riven... Pane Faramire, vidím v tvém pohledu trochu nelibosti, když mluvíš o přijetí ženy do vojska, vyslovíš mi svůj názor na to, a nemusíš se bát, jen mě zajímá přávě ten tvůj,protože za sebe i za svého otce musím říct, že právo bojovat za naši zem má i žena, pokud si myslí že tak bude užitečná...nyní mluv..a ano, souhlasím aby šla s námi, proč ne, alespoň uvidíme co v ní je...zda se nebude bát projít průsmykem k Minas Ithil, a skrz něj do černé země... pohledem se zadívám na dívku v uniformě a lehce se pousměji.... Nabrus si řádně své ostří, možná že cesta tam bude snažší než cesta zpět...v zemích neumirajících sem se naučil jednu věc, stíny nikdy nespí...a nerady mizí... pak se otočím do ležení, lehce vydechnu a zvolám... Každý nechť dostane roh vína na noc, jen jeden pro bystrou mysl, a jen jeden pro slávu naších otců a pro slávu našich budoucích dní...MY jsme Gondor, MY se nezalekneme stínu a pošleme ho tam kam patří, protože tak káže odkaz našich předků, ve jménu Elendila, já vzívám všechny muže a ženy ve zbraní, stůjte při svém králi a princi, tak jako já nebo můj otec stojí za svým lidem, a nikdy nebude tak silné moci aby z Gondoru a Arnoru zbyla jen vzpomínka!

Riven - 21. září 2014 21:18

Noční tábor, před výpravou Pouze jsem naslouchala rozhovoru, který kolem mě probíhal, ale stále jsem mlčela. Neměla jsem právo hovořit a můj pohled byl upřen do země. Když se můj pán Faramir zmínil o mé maličkosti s jízlivostí v hlase, sama jsem na pár okamžiků zavřela oči, ale na to, že nejsem stále brána, jako dostatečně silný voják jsem si, již zvykla. Navíc ta nesmírná bolest hlavy. Zhluboka jsem se nadechla a překvapivě lehce naklonila svůj pohled k princi, který se mě dá říci zastal. Avšak i mě samotnou zajímal názor mého pána na mě samotnou. Vždy jsem rozkazy plnila bravůrně a v hostincích jsem se nenechala nikým rozptylovat, jako nějací jiní muži, kteří velice detailně, a já nechci vědět, až jak moc, obdivovali křivky jiných žen, či s nimi dokonce ulehli. Vzhlédla jsem k princi, když se jeho slova obrátila ke mě. Byl svou povahou otci velice podobný. Nemohla jsem hovořit, pokud nejsem vyzvána, takže jsem pouze přikývla a uklonila se na znamení díku že mohu i já na tuto výpravu. Zpráva, že se dostane roh vína vyvolala v táboře okamžitý rozruch. Po pravdě i já samotná jsem se musela lehce pousmát. Je to hodně dlouho co jsem cítila sladké víno. Uklonila jsem se i svému pánovi a vydala se pomalým krokem ven směrem ke svému koni. Obdržela jsem víno, jak bylo vyhlášeno, ale potřebovala jsem soukromí. Bolest hlavy nepřestávala a já se potřebovala před cestou pořádně vyspat.

Riven - 21. září 2014 21:22

soukromá zpráva od Riven pro Hlasy To co jsem slyšela bylo tentokrát zřetelné. Často jsem mívala i noční můry o muži, kterého musím zabít, ale nyní vše bylo jasné, tedy pro ty hlasy. Držela jsem bolest po celou dobu v sobě, ale mé tělo se celé potilo a já potřebovala pryč. Pak jsem, ale pohlédla na NI.. Všechno zmizelo a zůstal pouze pocit uklidnění a volnosti. Cítila jsem krásnou vůni, ale po mých zádech přejel strach. Tato, žena má můj respekt a to co je uvnitř mě z ní má strach, alespoň to tak vypadalo. Jen co se mi podařilo dostat ke svému koni, kterého jsem měla stranou od mužů a měla dostatek soukromí, sundala jsem si helmu a promnula si spánky. Tohle ještě bude dlouho a temná noc..

Osud Středozemě - 05. října 2014 20:46

Than – Útěk stokami Oba muži mlčeli a následovali tě. Bylo to ostatně rozhodnutí „buď-anebo“. Levou byste si určitě nevybrali a prostřední nebo pravá už byl jen los štěstěny a instinktu. Vyrazili jste tedy prostřední. Cesta pokračovala pořád dál. Chodba se trochu zvětšila na výšku, takže alespoň ty ses už mohla narovnat. Povrch byl stále stejný – vlhký písek, který neodbytně vklouzával do tvých ošoupaných bot. Hlasy za vámi však přeci jen slábly. „Ztratili nás... Snad...,“ zazněl zezadu Hallasův hlas plný naděje. „Uvidíme,“ zchladil ho Baran, ale bylo jasné, že by si to zbožně přál též. Cesta před vámi se zatím jakoby narovnala. Další rozcestí nepřicházelo, což mohlo být lehce zarážející, ale zase ses nemusela nad ničím rozhodovat. Směřovali jste pořád dál a dál. Čeho sis ale brzy v čele mohla dobře povšimnout, byla ubývající pevnost stěn. Přeci jen se tu a tam člověk dotkl zdí kolem sebe, ale ty pomalu přestávaly být zdmi. Občas si v prstech sevřela spíš něco jako kus rozpadlého kamene, nebo písku. Chodba se zaplňovala podivným tíživým vzduchem. „Počkejte, počkejte,“ zvolal najednou přidušeně Baran, který stále s občasnou Hallasovou pomocí podpíral Frina. „Něco se mi nezdá,“ vysvětlil s unaveným povzdechnutím starší z mužů a položil Frina na písek. Sklonil k němu hlavu. „Sotva dýchá... Vodu,“ obrátil se Baran na Hallase, který mu menší čutoru podal. Jeho výraz ve světle tvé louče byl ovšem výmluvný, vaše zásoby nebyly stavěné na žádnou velkou cestu. „Je naprosto vyčerpaný, musíme dál,“ namítl tiše Hallas. Baran jen přikývl. „Nemáš, Than, něco k jídlu?“ Ach, jistě, běžně taháš po kapsách kusy sušeného hovězího, jen zrovna dnes... Ale dalo se to pochopit. Cesta před vámi asi tak krátká nebude a Frin ji musí přežít, jinak ztrácí všechno vaše počínání smysl. Chodba pomalu utichávala, až nakonec jste slyšely jen svůj dech. Vaši pronásledovatelé buď zvolili jinou chodbu nebo to vzdali. Ale přeci jen tu byl ještě jiný zvuk. Jaké si zvláštní šustění, nebo drolení.

Osud Středozemě - 05. října 2014 20:46

Eldaron a Riven – U Faramirova stanu Leitha se jen pousmála: „Nebude pro mě snadné zříci se tvé přítomnosti, ale oba máme své úkoly. Ujmu se toho svého.“ Poté se už obrátila na Faramira: „Ráda vám, pane Ithilienu, budu nápomocná.“ Faramir její slova oplatil vděčným úsměvem. Poté se Faramir obrátil znovu na prince a snad měl ve tváři trochu studu. Bylo to zvláštní, ale tento muž vždy zůstal pokorným. „Můj princi, nikdy bych nepochyboval o ženě jako o vojákovi. Jen jsem se obával vašeho názoru a rád bych vám byl po vůli. Ne každý z velkých bojovníků přijme místo vedle ženy.“ Přítomnost prince v ležení působila jako magnet. Když Eldaron k mužům znovu promluvil, všichni mu tiše naslouchali a po jeho slovech souhlasně vykřikli: „Sláva princi! Sláva králi! Sláva Gondoru! Za Elendila!“ Brzy poté už se mezi nimi začalo roznášet víno. S ním Eldaronovi a slávě své země znovu připili. Většina věcí byla už tento den ustanovena. Faramir propustil téměř ihned Riven, aby i ona si mohla odpočinout a připravit se na cestu. Rozloučil se i s princem, který měl také možnost strávit na nějakou dobu poslední noc vedle své nastávající. Leitha zatím projevila zájem ještě o krátkou procházku pod hvězdami: „Kdo ví, kdy se na ně společně zase podíváme?“ Tábor pomalu utichal, ohně byly zčásti udušeny a stráže ve vyšším počtu zaujaly svá místa. Zbytek vojáků se uložil k spánku. I zítra bylo potřeba být připraven.

Osud Středozemě - 05. října 2014 20:47

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Tichá přítomnost Když si opustila společnost velkých mužů a žen, cítila si, že bolest sice odezněla, ale zůstala po ní určitá tupost. Jakoby si toho vína vypila mnohem, ale mnohem více. Hluk v táboře pomalu utichal. Tvůj kůň se tiše třel o tvou paži a žádal si pozornost. Do tvé duše aspoň na chvíli vplul klid, nebo přinejmenším jeho zdání. Ať už si otálela jakkoliv dlouho, na lůžko si nakonec stejně musela. Mohla ses bát snů, ale spánek si zadržet nedovedla. Přišel se svou mocí ovlivnit tvou mysl a celou ji pohltit. Dnes tě ale ve snech neovládli tvoji démoni. Byl tu někdo jiný. Stála jsi na široké pláni, porostlé vysokou trávou. Mohlo to připomínat Rohan, ale hory si nikde nespatřila. Ucítila si opět tu zemitou vůni, jako při pohledu na jižanskou princeznu. Když si vzhlédla, spatřila si proti sobě ženu. Měla zlatohnědé vlasy a oči podobné barvy. Její tvář byla ošlehaná větrem, ale přesto si uchovala svou pohlednost. Pevné rysy byly zjemněny půvabně vykrojenými rty. Žena měla ztepilou postavu a bohaté šaty hnědozelené barvy. Nepřipomínala elfky, přesto z ní cosi zvláštního dýchalo. Pevným pohledem se na tebe dívala, ruce složené v klíně. Vítr, který vál kolem ní, si pohrával s jejími kadeřemi i lemem jejích šatů. Ovšem tebe se nedotýkal. Žena bez hnutí stála. Snad na něco čekala?

Canys Taffylee Tripe - 11. října 2014 14:45

Stoky Krok za krokem, tempo za tempem. Každý okamžik jako by hlasy za námi utichali ve tmě. Pravděpodobně si vybrali úplně jinou chodbu-alespoň to bylo pozitivní. Všechno ostatní ale už tak dobré nebylo. Vzduch ztěžknul stejně jako Frin podpíraný dvojicí mužů a nakonec nezbylo než jej položit na chladnou podlahu tunelu. Mezitím, co se Baran stará o kapitána, já se nervózně rozhlížím kolem. Nikde žádné odbočky, žádné skryté dveře-jen cesta před námi a za námi-a přesto mám pocit, že jsme se ztratili a že bloudíme v útrobách labyrintu. Baranovu prosbu o jídlo přejdu mlčením. Čím dál těžší vzduch napovídá, že ať už se východ nachází kdekoliv, blízko to nebude, zatímco měnící se struktura stěn může znamenat cokoliv. Možná se jedná o přechod z dobrého vebstanického umění, jímž se mohl honosit palác na všední formu kanalizace pod městem. Nebo to také může být zapomenutá struktura chodby vedoucí skrze pískovec do samotné pouště. Takhle nemůžeme pokračovat dál… prohlásím nakonec po chvíli přemýšlení. Kapitán si potřebuje odpočinout-a navíc, pokud tahle chodba stejně nikam nevede, je zbytečné s ním hýbat. Půjdu napřed a zjistím, jestli se nebudeme přeci jen muset vrátit na rozcestí a jít jinudy. navrhnu. Možná by byl Baran lepším zvědem, ovšem teď je díky podpírání kapitána mnohem více vyčerpaný, než já a navíc…nedokázala bych teď s Frinem být sama. Ne když je na tom takhle kvůli mě… Budu opatrná-a stejně…není se tu kde ztratit. zazubím se nervózně a poté se pokusím otočít a vyrazit dříve, než mne Baran zarazí. Nechci riskovat život nikoho dalšího…stačilo že Alia…ne, nevím jistě jestli je… zatřepu hlavou, snažíc se všech těch myšlenek zbavit a postupovat soustředěně dál. Teprve teď pořádně vnímám ono záhadné okolní šustění. Možná se jedná o písek…vítr…nebo vodu? Kousnu se do rtu. Neměla bych příliš doufat. Louč držím před sebou, ovšem dost nízko na to, aby mi nesvítila do očí a aby spíše přesněji osvětlovala cestu. Druhou ruku držím u pasu, připravena tasit pokud se ve světle přede mnou objeví něco jiného, než jen prázdný tunel. Přesto nezbývá než stále pokračovat vpřed. Krok za krokem. Tempo za tempem. Do tmy za šramotem.

Riven - 06. listopadu 2014 20:05

Sláva před výpravou Tiše jsem naslouchala rozhovoru, který nadále probíhal, ale stále jsem se cítila lehce pomateně a smysly jinde, leč jsem se snažila zaslechnout, alespoň omluvný názor mého pána na mou ženskou přítomnost, tedy zda-li to měla být omluva, ale já to tak pochopila, takže jsem to i tak brala na vědomí. Když bylo povoleno rozejít se uklonila jsem se vyšší společnosti a vydala se pryč. ,,Zítra bude náš velký den Onyxi. Buď mi věrný, mám strach, že bych mohla selhat a to se nesmí stát.." vyzpovídávala jsem se svému černému frískému hřebci, který si žádal mou pozornost o přidělení pamlsku. Věnovala jsem mu jedno jablko než jsem jej pohladila po plecích a šla ulehnout. Netrvalo příliš dlouho a mou mysl ovládla černota, alespoň jsem si to myslela...

Eldaron - 09. listopadu 2014 11:07

Čas pod hvězdami... Díval sem se po utichajícím ležení a na mysli měl mnoho otázek, měsíc i hvězdy se odráželi od zbroje a mé myšlenky byli na chvíli opět jinde. už zase stojíš v čele vojska, zase bráníš slabší, už zase neseš břímě velení a smrti vojáků, proč nemůže být chvíli klidu od zmaru a bojů? Proč je svoboda a mír vykoupený vždy krví a smrtí? Jsou Valar takový nebo je to úděl nás, malých, být figurkami na šachovnici mocných? Nadechnu se a vydechnu, slova všech jdou mimo mě, jako bych je ani v tu chvíli nemohl slyšet, však jeden z hlasů ke mě dolehne velmi jasně a mé srdce se opět rozubíš a mysl se upne k její tváři... Ty černé vlasy, snědá pleť,ohnivé oči..drobná postava...linie orientu která vykresluje její tvář jako sochu ... Bude mi ctí i potěšením projít se pod hvězdami s tou nejjasnější hvězdou jihu má paní... řeknu s pousmáním a stisknu její ruku, chtěl bych se umět ovládat, ale mé srdce mě vede jinak, snad se to nesluší, ale snad to i mužům pomůže ukázat že jsem jedním z nich, omotám svou paži kolem jejího pasu, přitáhnu si ji a dlouze, velmi dlouze ji políbím, v tu chvíli se čas vždy zastaví.... Když vykročíme na cestu, propletu naše prsty a ještě vnímám chuť jejich rtů na svých, zadívám se na ni a pomaličku se vydám pěšinou dál od tábora, míjejíc hlídky.... Slova byla v tu chvíli zbytečná a přesto že sme oba věděli co může přijít, mluvili jsme o naději a o tom že za pár dní se zase spolu projdeme pod hvězdami a nezastaví nás všechny stíny světa,byla to krásná doba, leč i my dva jsme po nějáké době zamířili do stanu a v těsném objetí se uložili ke spánku, neboť oba jsme potřebovali víc sil na další dny.

Ymirnar "Spící" - 19. listopadu 2014 14:05

Blíže svému snu "Protože Vás tento vrchovec obdivuje jako muže, který zabil mnoho mých bratrů a sester v minulosti. Jste zosobněním mstitele, muže jenž povraždil při obraně své země stovky a stovky vrchovců. Písně a příběhy o Vás a Vašich lidech plní uši všech vrchovců. A jako takový, jste jediný, kdo má moc pomoci mému domovu před zánikem, ke kterému se mé lidé upínají stejně jako ke klesajícímu koni jeho jezdec.", odpovím prostě a pohlédnu pevně do očí mocného krále Rohanu. Král Eomér musí pochopit, že má slova jsou myšlena upřímně a zaslouženě. Táhnul jsem se přez tuto dálku proto, abych nabídl králi pomoc, na oplátku za jeho pomoc pro mé lidi. "Některé z mých lidí jste již zachránil králi. Ale vysoko v horách, jsou mí lidé, kteří přísahali bezdůvodně zabíjet sebe a vše ve svém okolí. Chci dát jejich krvežíznivosti smysl." S tím umlknu, protože jsem pochopil, že na takovéto bláboly bude čas později. Teď v tuto chvíli, je čas pro akci a důkaz mých schopností. Aniž bych byl k tomu jakkoliv vyzván, přistoupím klidnou chůzí k bestii, se kterou tito muži bojovali a bedlivě ji začnu studovat a prohlížet. Doufám, že mi mé vrchovská paměť a doba strávená v horách dopomohou k určení cíle podobných bytostí.

Dain - 25. listopadu 2014 22:01

V tábore Neveľa času na premýšľanie. Možno mal Rohirrim pravdu. Možno pierka skutočne ukazovali na západ. Ideálne by bolo, keby sa jedna skupina vydala na východ, druhá na západ. Lenže, toto bolo kráľova stráž. Nepohnú sa od neho ani na krok a od pána Rohirrimov nemohol chcieť, aby išiel hľadať jedno dievča. Tam vonku sa znova schyľovalo k vojne a Saira bola iba jednou z obetí. Kráľ musí myslieť aj na iné veci. Napríklad na politiku. Prvý prehovoril Vrchár. Počul o nich. Počas Vojny o Prsteň a Bitky v Helmovej rokline sa s nimi stretol Gimli. V rozprávkach bardov ich postínal stovky v ten deň. Vraj to bol hrdý a bojovný ľud, čo bojoval aj tvárou v tvár totálnej porážke. Zo slov Ymirnara bolo počuť, že aspoň niektorí dostali rozum. Lenže, to mu komplikovalo hľadanie. Politika má prednosť. Vždy. Je na to sám. "Môj pane, tento muž hovorí v mene celého svojho národa. Myslím, že by ste ho mali vypočuť a pomôcť mu." opovážil sa dávať kráľovi rady. "Odprevadím vás do Helmovej rokliny, späť do Edorasu, alebo kamkoľvek si budete želať. Keby nás mali stretnúť ďalšie takéto... potvory, jedna sekera naviac vždy pomôže." Zamračil sa. Mal to byť výlet, ktorí vyhladí kráľovi vrásky. Zdá sa, že dosiahol pravý opak. "Až keď budete v bezpečí, pôjdem hľadať Sairu. Tam niekde na Západ, ako ukazovali pierka. Myslím, že nech ju unieslo čokoľvek, išla dobrovoľne..." povedal s nádejou v hlase. A, bez ohľadu na kráľovo rozhodnutie, začal sa baliť. Bude treba vyraziť čo najskôr...

Osud Středozemě - 04. ledna 2015 11:21

Than – Na útěku Na tvou nabídku zprvu Baran nic neříkal. Místo něho se ozval Hallas, který se zdál vždy jako ten starostlivější z jejich dvojice: „Than, myslíš, že je to dobrý nápad? Půjdu já a ty zůstaneš s Baranem...“ Jeho nabídka však byla napůl otázkou, protože nejspíš Barana ve všem poslechl. Chvíle ticha se prodlužovala, ale nakonec Baran přikývl směrem k tobě: „Půjde Than. Kdyby nás náhodou dostihli, ubráníme kapitána spíše my dva.“ Bylo rozhodnuto. Baran ti ještě podal čutoru, aby ses naposledy před svou cestou napila, protože zbytek vody bude nutné nechat u nich pro Frina, který jen ztěžka oddechoval. A tak jsi vyrazila. Tvé světlo se před zraky společníků zmenšovala, až i tobě se ztratili oba muži klečící nad Frinem z dohledu. Ticho se prohloubilo. Dusivý vzduch neustával, stejně jako sotva slyšitelný šramot. Nemohla jsi stále odhalit, co bylo zdrojem toho zvuku. Cesta kupředu se zdála skoro nekonečná. Chodba se opět začala zužovat a stěny působily dál nestabilně. A pak jsi to ucítila. Cosi tě polechtalo na zátylku. Možná ses zprvu lekla, ale nevypadalo to tu na obydlené zvířaty, především nějakou havětí. Když sis za krk sáhla, ucítila si drobný materiál. Písek. Za chvíli ti spadl za krk další. Poté na dlaň. Pak na špičku nohy. Šramot se stupňoval, ale pod světlem louče se ti nezdálo, že by hrozil sesuv. Jen občas si spatřila, jak se písek sype ze stěn a někdy ze stropu. Pokud ses prudce nadechla, snad ve snaze získat více klidu, do nosu tě praštil řezavý ostrý vzduch. Je tu snad někde skulinka? Možná by ses měla pohnout dál. I když písku nepadalo tolik, už si ho měla dost ve vlasech na to, aby ti nepříjemně padal do očí.

Osud Středozemě - 04. ledna 2015 11:21

Ymirnar a Dain – Odjezd z rohanského ležení Muži ztichli, když se Ymirnar ujal slova. Někteří se trochu nesouhlasně zamračili, snad se jim slova Vrchovce před králem zdála příliš troufalá, ale přesto nejvíce sledovali výraz samotného Éoméra, který příliš nenapovídal, co si myslí. Král totiž stál, s tváří bez výrazu sledoval Ymirnara a nechal ho domluvit bez jediného přerušení. Nakonec ale Eomér odpověděl. Jeho hlas byl klidný a zdálo se, že si svá slova dobře rozmýšlel: „Tvá řeč je troufalá, ale nejspíš i upřímná a pravdivá. Nečekal bych ji od Vrchovce. Hrdost by mi nejspíš zabránila naslouchat ti, ale touha po příteli v době, kdy se opět stahují mračna, mi to dovolí s čistým svědomím.“ Pak se král otočil k Dainovi a trochu se pousmál: „Vida, dnes samé překvapení. Ani od tebe, trpaslíku, bych nečekal zastání pro muže z Vrchoviny. Ale dobře... Král Aragorn by tato slova rád uslyšel sám. Vždy věřil ve spojení národů Středozemě.“ „Daine, nejsi mi nic dlužen a pokud tě tvé srdce táhne už nyní za tvou schovankou, běž. Mohu-li ti ale radit, vydejme se společně do Helmova žlebu, kde můžeš doplnit zásoby a odkud můžeme pátrací výpravy po Saiře lépe vypravit. Ani mně není osud té dívky lhostejný, navíc musíme zjistit, co jsou ti tvorové zač.“ Král se ještě ohlédl na Ymirnara, který ohledával tělo černé bestie. Nebylo na něm na první ohled nic zvláštního krom maličkosti, že takové zvíře nemělo ve Středozemi obdoby. Nikdo z Vrchovin neslyšel o čtyřnohé bestii s hřívou kolem hlavy, s křídly jako drak a s ostnem na konci ocasu. Zuby měl ten tvor větší než vlk, spíš podobné rysu. Drápy podobně. „Je ti znám tento tvor, Ymirnare?“ Protože nikdo více už nic nenalezl kolem zmizení Sairy, nechal král tábor sklidit a připravit koně na cestu. Skupina kolem mladého kapitána Thyrmy se měla vydat více na sever, vaše skupina s králem a Randirem se vydala přímo na západ k Helmovu žlebu. Ymirnar samozřejmě dostal nabídku, aby se připojil.

Riven - 04. ledna 2015 17:23

soukromá zpráva od Riven pro Tentokrat me sny byly klidne narozdil od jinych noci.Zadne cizi hlasy a ani demoni..Byla zde pouze zvlastni vune a okoli pripominajici Rohan,ale byla jsem si jista,ze ten to neni. Nebyla jsem zde sama a prekvapene jsem hledela na zenu,ktera jiz na me nejspise cekala,alespon tak vypadala.Avsak co dela v mych snech? ,,Co jste zac?Proc jste v mych snech?...Prosim..at jste udelala cokoliv,jak jste mne zbavila tech hlasu?..pomocte mi.."muj hlas byl zoufaly a ma kolena se pred zenou podlomila.Citila jsem jeji silu a moc,ale presto jsem se nebala ale citila veliky respekt a uctu.

Canys Taffylee Tripe - 14. ledna 2015 20:42

Podzemní labyrint Přes jisté počáteční neshody je nakonec ustanoveno, že to budu přeci jen já, kdo půjde na průzkum a že Baran s Hallasem zůstanou na hlídce u kapitána, aby jej mohli popřípadě bránit, přestože všichni doufáme, že toho nebude zapotřebí. Poslední spěšný doušek vody a poté se vydám vpřed tunelem. Okolní ticho vzbuzovalo napětí, zatím co jsem se snažila držet krok. Přesto se má cesta zdála nekonečná, stejně jako kvanta písku, jež se mi zachytávala na oblečení a ve vlasech. Nebýt čerstvého poryvu vzduchu, snad bych začala o mém rozhodnutí pochybovat, avšak takto nemohl být konec tunelu nijak daleko, přestože jsem se na základě struktury zdí začala obávat, že jsem dorazila právě tam, kam jsem nechtěla-tedy, do pouště. Zpět jsem se ovšem nemohla vrátit s pouhou domněnkou, a tak si přetáhnu jeden s šátků ledabyle přes hlavu, v pokusu zabránit písku v dalším proniknutí do mých kadeří, a s novou nadějí vyrazím o něco rychleji vpřed vzhůru najít ústí písečné chodby.

Osud Středozemě - 25. ledna 2015 13:12

soukromá zpráva od Osud Středozemě pro Žena se pousmála a rukama rozmáchla volně do stran. Intenzivní vůně krajiny ještě zesílila. Byla omamující a posilující zároveň. „Toto je má země. Má země je toto. I tam, i jinde.“ Pak však jí zmizel úsměv ze tváří: „Nezbavila jsem tě tvých démonů. Jen se bojí mé přítomnosti.“ Žena udělala pár kroků směrem k tobě, ovšem nezdálo se, že by se vůbec nohama dotýkala země. „Půjdeš do míst, kde nemá žádná síla moc, jen jediná. Síla tvých démonů. Nesmíš se jim poddat. Oni tě hledají, aby si splnila jejich úkol. Nedají ti pokoj, dokud nesplníš jejich přání. Dej si pozor na to, co hodláš obětovat.“ Možná si měla ještě jiné otázky, ovšem žena se k tobě sklonila a jedním pohledem tě umlčela. Snad tě chtěla pohladit po tváři nebo po vlasech, ale nakonec svou ruku stáhl a jen jemně se dotkla tvé dlaně. Pak se její tělo rozplynulo, jemný vítr ho rozfoukal po krajině, která se ti ztrácela před očima. Tvá mysl upadla do hlubokého spánku.

Osud Středozemě - 25. ledna 2015 13:12

Eldaron a Riven – Nový den – Odjezd Vaše noc byla klidná. Brzké ráno však na sebe nenechalo dlouho čekat. Ruch v táboře, stejně jako gondorské rohy vás vzbudili do chladného jitra. Riven mohla posnídat s ostatními vojáky, pro Eldarona a jeho snoubenku přišel doprovod, aby posnídali s Faramirem. Vše bylo už dané, nebylo třeba řešit více. Za uplynou noc se navíc nezjistilo nic nového, zvědové nepřišli s novými zprávami. Po rychlé snídani už byli připraveni koně a vše potřebné na cestu pěti a Eldarona do Mordoru. Většina vojáků, kteří neměli službu jinde, se s nimi přišla rozloučit. Samozřejmě i Faramir se svou ženou, rohanskou štítonoškou. Mezi připravenými čtyřmi vojáky byla i Riven, Eldaronova koně držel Beregond. „Naši předci nad vámi drží ochrannou ruku,“ promluvil k vám naposledy Faramir. „Ať je vaše cesta bezpečná a přinese odpovědi na naše otázky.“ Loučení bylo u konce. Z tváří vojáků, kteří zůstávali, bylo zřejmé, že s napjatostí budou očekávat váš návrat, i kdyby to mělo trvat měsíc. Mordor možná nebyl daleko, ale úkol, který před vámi stál mohl stát více času, než se zdálo. Váš cíl byl temný a stále plný nebezpečí.

Osud Středozemě - 25. ledna 2015 13:12

Than – Cesta do neznáma Jemné šumění stále neustávalo, ale ani ty si nezpomalila svůj krok. Po nějaké chvíli jsi mohla odhalit, že cesta před tebou se ti pomalu ztrácí a ty stále více brouzdáš nohama v písku. Tvůj cíl se ti halil v pískový závoj. Nyní už bylo ale na ústup pozdě. Musela jsi dál a jen doufat, že vše dobře dopadne. Kroky byly čím dál obtížnější a pokud si včas nechránila svůj tvář, měla jsi brzy písek všude. Sypal se kolem tebe jako sníh, který jsi dobře znala z domovských hor. Po chvíli byla tíha toho drobného zabijáka na tvých bedrech tak velká, že jsi cítila, jak padáš. Už jsi nemohla jít dál. Svět kolem tebe se zahalil do tmy, které bylo vyplněno jen šuměním sypajících se zrníček. Jen na moment jsi znovu ucítila čerstvý vzduch, než jsi skončila pod závalem. Možná jsi na chvíli byla otupená, ale měla jsi štěstí. Nespadla na tebe taková váha, takže jsi brzy mohla cítit, jak hýbáš rukama a nakonec i nohama. Bude tě to stát hodně sil, ale s trochou šikovnosti se vyhrabeš. Jakmile si vystrčila hlavu, ucítila si chlad. Tvé oči, které se opatrně rozkoukávaly, mohly spatřit vycházející slunce. A všude kolem tebe v různých záhybech, převalech a jiných útvarech byl písek. Nedohlédla jsi na žádný jiný pevný bod. Všude jen poušť Šumění za tebou opět zesílilo a bylo doprovázeno několika hlubokými ranami. Jakmile ses ohlédla, pochopila jsi o co šlo. Zbytek vchodu byl zavalen. Těžko říci kolik písku zasypalo vchod do chodeb jeskynního komplexu, ale takto se zdálo, že na odhrabání rukama to bude příliš.

Eldaron - 29. ledna 2015 14:34

Čas vyrazit... Z lůžka sem se vytratil ještě když Lei spala, moc se mi nechtělo z vyhřátých dek do raního mrazíku, ale nebylo nazbyt. Tiše jako myška jsem přešel k nádobě s vodou u ohnivého koše jež dával stanu potřebné teplo, vzal konvici a vlil horkou vodu do nádoby,opláchl sem si obličej a hruď,a zadíval se do malého zrcadla před sebou, ruce zapřené do malého stolku, pohled zabodlý do mých očí.... Už nejsi jen hraničář ze severu v zemích dalekých, teď vedeš víc než hrstku věrných, teď musíš válce zabránit, né vést voje na zteč...dost bylo smrti je čas budování, čas obrody míru a starých řádů.... Stíny na plachtě kreslili mou postavu jak se odívala do starodávné zbroje, každý kus oblečení, každý řemínek byl pečlivě upraven, opasek a Králův hněv, dvě dýky z Gondolin, železný luk, štít s labutí, hnědý plášť...a nárameníky s insigniemi Gondoru a Arnoru.... Vysedl sem na koně jako dávný bojovník dnů mých předků, s odhodláním v očích se zohl a políbil ještě svou královnu a pak se zadíval na ostatní.... Milost Valar, odhodlání svobody a nezlomnost vůči stínům synové Gondoru, a synové jihu, držte se rozkazů svého kapitána a jeho ženy, na úsvitu 6 tého dne nejpozději by měl dorazit jeden z družiny se zprávami, pokud ani za další tři dny nikdo nedorazí, vyšlete rychlé dva jezdce k průzkumu, a když nás nenajdou, zapovězuji vstup do černé země...

Canys Taffylee Tripe - 30. ledna 2015 17:38

Poušť Každé menší zašustnutí sebou přináší další pochyby. Měla bych se vrátit-nemůžu bez toho, aniž bych zjistila, kam to vede… Mé odhodlání postupovat vpřed je tak silné, že na chvíli přeruší i vše okolo. Když si konečně uvědomím, co se děje, je příliš pozdě. První věc, na kterou si vzpomenu, jsou laviny. Závaly mokrého sněhu-těžké hroudy tvořící ledové hroby. Písek je něco jiného. Jeho jemná textura proniká úplně všude, což z něj ale také dělá mnohem pohyblivější substanci a proto dostat se z jeho pokrývky na vzduch bylo, přestože mne to stálo nemálo sil, vcelku rychlé. To ovšem nebylo mou největší starostí. Několik tlumených ran za mými zády mne donutilo odvrátit zrak od zlatavého horizontu. Vchod do jeskyně splynul s okolím. S hrůzou se mi před očima vyjevil obraz trojice mužů, uprostřed temného tunelu, kteří uslyšeli sesuv-a pravděpodobně nebyli jediní. Pokud předtím stráže paláce pochybovali, teď věděli kterým směrem jsme se dali a mne nezbývá, než jen doufat, že se Baran rozhodne ihned chodbu opustit a že se trojici podaří uniknout jinou chodbou. Otázkou je, jestli se podaří uniknout mě samotné. Vycházející slunce není dobrým znamením, když vezmu v potaz epizodu žízně na městských střechách. Zamračeně se ošiju a během přemýšlení se pokusím ze sebe setřást zrnka písku (i když jejich většinu ze sebe pravděpodobně nedostanu už nikdy) a zjistit, jestli můj provizorní opasek udržel všechna má ostří. Pomalu se rozhlédnu kolem. Žádný pevný bod. Žádný stín. Pouze vycházející slunce. Alespoň tedy vím, kde je východ. Párkrát se zhluboka nadechnu a poté se naposledy ohlédnu zpět na zavalený východ jeskynního komplexu, než se rozhodnu vstát a vzhlédnout k slunci, abych mu nakonec ukázala svůj profil, když se otočím k severu a vyrazím vpřed. Nemá cenu zůstávat na místě. Žízeň se dostaví, ať už se budu pohybovat nebo ne. A jakým lepším směrem hledat naději, než tím, kde je domov.

Riven - 10. února 2015 20:17

... Výprava započala ... Jaká vůbec byla noc? Nepamatuji si. Vím pouze, že po zjevení v mém snu nastala černá tma a já poprvé za svůj dlouhý a mizerný život spala jak nemluvně. Avšak to nemění nic na tom, že jsem byla první z celého tábora vzhůru. Zvykla jsem si od počátku své služby králi. Muži byli příliš zvědaví a museli dostat na vyučenou. Došla jsem si k sudu z vodou opláchnout obličej a skromně a ve společnosti svého věrného čtyřnohého přítele posnídala. Jemu jsem věnovala část svého jablka, jako malý pamlsek, před přípravou. Oblékla jsem si své původní oblečení v kterém jsem mimochodem předstoupila i před krále, ale přes sebe si vzala dlouhou kápy. Toto oblečení je má zbroj a cítím se v něm nejlépe. Dále jsem osedlala svého koně a došla na místo určení před výpravou. Vyslechla jsem slova svých pánů v sedle svého milého Onyxe, který netrpělivě přešlapoval a já mile hladila jeho plece. Když se konečně výprava vydala na cestu byla jsem odstrčena až na poslední místo, což jsem mohla očekávat. Muži věděli, že je porazím, ale přesto mnou neustále opovrhovali. Slyšela jsem šepot, který byl nejpíše o mé maličkosti, protože jejich neustále pohledy mě začínaly lehce iritovat. ,,Čumte na cestu.." poznamenala jsem, skoro neslyšně, ale tak, ať muži slyší, že jejich slova jsou občas už příliš. Nevěděla jsem o čem se dohadují tentokrát. Bylo toho už tolik, že již ani nevím o čem by se mohli bavit. Zda-li jsem měla nějakého muže, co jsem musela udělat pro místo mezi vojáky a jakto, že jsem tak silná a porazím je? Co dalšího by ty hlupáky mohlo napadnout, když snad probrali celý můj život, ale nikdy nikdo nevěděl pravdu a nejspíše ani nikdo znát nebude.

Eldaron - 13. února 2015 13:33

Cesta Skupinka na koních se dala do pohybu, ač nerad několikrát sem se otočil na Leithu a byl sem nesvůj z toho že ji musím opustit, ale nebyla jiná možnost. Jak jinak prokáže vůdce své kvality než že sám pude svým věrným příkladem? Projeli sme za tábor a vydali se na cestu, před námi jeli dva zvědové, zbytek skupinky, tak již dost malé tedy jel blízko sebe, přemýšlel sem o tom co nás čeká...a cestou ke mě dolehl hlas té dívky v naší skupince, vytrhlo mě to z přemýšlení a otočil se na vojáky.... Jedna věc, pokud jedete se mnou a i mimo tu dobu, nechci slyšet posměch a jiné výtky na přítomnost Riven? nepletu se doufám v našich řadách, jednak pro to že si své místo zasloužila dle kapitána Faramira, a jednak pro to že pokud ji otec dovolil sloužit v naší armádě, vysmíváte se tak jeho rozhodnutí, a to mne trochu rmoutí...mohu vás tedy požádat mí věrní o to aby jste ji přijali mezi sebe jako sobě rovnou? prolomím ticho mlčení a zadívám se i na dívku v sedle.... Jistě si to zaslouží když nosí naše zbraně a je ochotna bojovat za sou zemi....

Riven - 13. února 2015 21:14

... Cesta, cesta, cestička ... Chlapy mi nestihli nic odpovědět, protože se slova ujal princ a já jej velice překvapeně poslouchala. Nestává se mi příliš často, aby se mě někdo veřejně zastal zvlášť ne muž. Viděla jsem jak skupinka sklání pohledy k zemi a jejich pohled je ponížený. Všichni přidrželi své koně a zařadili se až za mě, takže nyní bylo mé místo rovnou za princem. Když byl jeho pohled a jeho slova směřována přímo ke mě lehce jsem se mile pousmála a děkovně pokývala hlavou. Takto mi věřil můj otec, který mě vychoval, král který mi dal možnost konat dobro ve jménu své země a nyní i princ. Popobídla jsem koně a doklusala vedle prince. ,,Vážím si toho co jste pro mě udělal, leč jsem z toho po pravdě velice překvapená. Za celý můj život jste třetí člověk, který se mě zastal a vložil ve mě veřejně svou důvěru. Takže ještě jednou děkuji." pousmála jsem se a po okamžiku se zaposlouchala do šepotu zbytku družiny. ,,Jen doufám, že nyní nebudete se mnou na seznamu zvláštních jedinců, když jste se mě zastal. Jejich šepot neznamenal, alespoň pro mě nic dobrého, avšak postupem času pochopili, že to co chtějí oni nezískají a proto si o mě vymýšlejí nespočet různých příběhů. Někdy je to i vtipné poslouchat, až k jakým absurdním věcem jsou schopni dojít.." zarazila jsem se a sklopila omluvně hlavu. ,,Omlouvám se, příliš jsem se rozmluvila a takového prkotiny vás určitě nezajímají, takže ještě jednou prominte pane...

Eldaron - 14. února 2015 20:17

Cesta Zadíval sem se na dívku vedle sebe a jen se usmál, její slova byla zvláštní, ale asi si jen musím zvyknout na to že tady již nejsem mezi dúnadany kteří mi byli bratry.... Většinu svého života sem strávil v dalekých krajích, za mořem, s 13 ti věrnými druhy, dúnadany, a vím jedno, v boji musí všichni myslet jeden na druhého, bez rozdílů, pak je těžké takovou skupinu porazit, a nás čeká kdo ví co z odkazu Morgothova a Sauronova v Mordoru, tudíž než do té země vjedeme, bude mezi námi všemi čistého vína... zadívám se před sebe a pak kolem sebe a lehce přivřu oči.... Ať sem na jakémkoliv seznamu, já už vedl armády do bojů, tudíž si umím zjednat svůj pořádek, je jedno co si myslí oni o mě, až čas ukáže jaké postavení si získám, ale věří li ti můj otec, nemám důvod ti nevěřit já, je to jeden ze starých darů naší krve, prozíravost, žel Valar, někteří z mých předků ho nahradili pýchou a to vedlo k úpadku, a je na naší linii opět dovést do zdejších zemí klid a mír, budování a prosperitu pro všechny kdo chtějí žít v míru...a postavit se s mečem v ruce všem kteří budou hledat rozdílné namísto sjednocení, a ať silou či slovy je přivést k rozumu, to si pamatuj, a tím se řiď...v černé zemi jsme všichni jako bratři, a co na tom že ty jsi sestrou...

Riven - 14. února 2015 22:05

Cesta Naslouchala jsem slovům svého prince a po delší době si snad s někým i promluvila. Co po delší době, snad poprvé od té doby co jsem opustila svého otce. Nebyl nikdo kdo by mě chtěl vyslechnout, či si se mnou povídat. ,,Mít své oddané a věrné druhy musí být něco dokonalého. Ne jen, že by jeden položil život za toho druhého, ale máte pevné přátelství a hlavně ta věrnost.." odmlčela jsem se a podívala se po zpívajícím páru poletujících ptáků. ,,Jste si s vašim otcem velice podobní pane. Byl jediný kdo mě vyslechl bych posměchu a úšklebků. Co se týče mého postavení, leč mi dal titul váš otec stále je spousta těch, kteří nade mnou pochybují. Leč potom co jsem je porazila v soubojích jejich namyšlenost utrpěla krutou porážku, ale vím, že každý z nich plánuje svou odvetu. Nemám nic jiného v životě než jen lásku k boji. Ne, že bych vyhledávala války a souboje, ale od dětství jsem byla trénována svým otcem, abych se dokázala sama ubránit a čelit svému osudu, který ani sama nevím, jaký má být. Vím jen, že se mu dokážu hrdě postavit čelem, protože i jen těch pár jedinců, kteří mi věří dokáží povzbudit a já jsem za to nesmírně ráda." chvilku jsem mlčela a zasmála se potichu. ,,Stále mluvím o sobě, pak tedy doufám, že se nebudete domnívat, že jsem příliš namyšlená či podobné věci. Pouze je příjemný si moci promluvit s někým kdo mě ihned neodsoudí a vidím, že i naslouchá." věnovala jsem mu skrze vlasy v obličeji letmý úsměv a zadívala se na cestu před nás. Očekávala jsem brzký návrat zvědů, ale možná jsem je pletla.

Osud Středozemě - 21. února 2015 20:12

Than – V poušti Při pohledu na val, který zůstal po vchodu do jeskyní, ti bylo jasné, že by nemělo smysl se snažit holýma rukama prohrabat zpět. Kdo ví, zda by si neskončila pod závalem písku definitivně. Nyní jsi ještě měla štěstí. Krajina kolem tebe však byla k tíživé situaci netečná. Slunce stoupalo pomalu výš a výš a nad zemí pokryté pískem se udržoval zvláštní opar, který se mohl asi do hodiny rozplynout. Zda byla volba cesty na sever dobrá, to se pozná až časem. Momentálně jsi neměla možnost dohlédnout na žádný pevný bod, který by nebyl žluto-béžový jako písek, jenž ti křupal pod nohami. Zprvu se zdálo, že horko se tě nedotkne, ale po hodině cesty si cítila, jak máš rty vyprahlé. S další hodinou se ti vlastní nohy zdály těžší a těžší. Ohnutí v koleni stálo více námahy než jindy, svaly na těle přestávaly poslouchat a bolest hlavy vše jen stěžovala. Slunce svítilo dál s neutuchající silou a s další hodinou jsi ho měla téměř nad hlavou. Vzduch kolem tebe se ani nehnul. I nadechnutí bolelo. Ve chvíli, kdy sis myslela, že už dál nebudeš moci, si přeci jen něco na obzoru zahlédla. Několik tmavých bodů, štíhlých a na vrchu košatých. Při dalších krocích jsi poznala stromy. Měli zvláštní listy, které byly od vrcholku svěšené směrem k zemi. Ještě další hodinu jsi k té skupině stromů kráčela. Po té cestě jsi vyčerpaná nalezla pod nimi kousek stínu. Horko bylo stále stejné, ale aspoň tě do zad nepálily žhavé paprsky slunce. A to hlavní! Pod stromy byla menší studně. Vědro vedle studně se dalo navléknout na lano a z posledních sil jsi opravdu mohla vytáhnout vody. Nebylo jí příliš a nezdála se ani moc vábná. Podivně zapáchala a její barva připomínala louže ve tvých domovských horách po přívalech deště. Žízeň ale byla obrovská. Z místa, kde ses nyní skrývala, si získala o trochu lepší rozhled. Možná kdyby si na stromy vylezla, bylo by to ještě lepší, ale mohlo by to být nebezpečné. Stále jsi byla zraněná a nyní i dost vyčerpaná. Z pohledu ze země se ti ovšem zdálo, že na západě něco je. Mohlo to být město, ze kterého jste utekli. Na severu zase si měla pocit, že nebe bylo zbarvené jinak. Modřeji s bílým oparem těsně nad horizontem, jako když se mlha válí nad jezerem po chladné noci. Na východě si nic zvláštního nezahlédla, než kupy písku v různých tvarech, které nebraly konce.

Osud Středozemě - 23. února 2015 17:59

Eldaron a Riven – Cesta Ať už chování toho vojáka bylo jakkoliv nevhodné, Beregond, který se rozhodně neúčastnil ničeho z toho, se tvářil nesmlouvavě. Těžko říci, co se mu honilo hlavou. Zda souhlasil s Eldaronem nebo zda nesouhlasil s přítomností Riven. Byl to moudrý a uvážlivý muž, proto nejednal svéhlavě a své myšlenky si nyní nechal pro sebe. Jistě přijde chvíle, kdy je svému princi svěří. Nejspíš v ústraní bez všetečných, zvědavých uší. Cesta nějaký čas pokračovala mlčky. Koně jste ponechávali v klusu, takže nehrozilo jejich brzké vyčerpání, a přesto jste mohli urazit dostatečný kus cesty. Kolem poledne se k vám navrátili zvědové. Jakmile jste se ocitli ve vzájemné blízkosti, jeden z nich promluvil: „Princi, nic zvláštního jsme nezahlédli, všude panuje klid, stejně jako v přírodě. Jakou cestou se vydáme dál?“ Byla to trochu zvláštní otázka, protože cesta do Mordoru podle zvyklostí byla jen jedna. A to ta, která vedla od Osgiliath. V tu chvíli popohnal jemně svého koně Beregond, aby se dostal na roveň Eldaronovi: „Princi, odpusťte, ale jistě víte a znáte cestu do Mordoru přes Minas Morgul, dřívější Minas Ithil, která padla ve válce o Prsten. Pak je tu ale ještě jedna cesta. Zatím jí nikdo nešel. Mluví se ale o nehostinném údolí řeky Poros. Za jejím pramenem mají být skály méně strmé a přechod by mohl být vhodný i pro koně. Je ovšem otázkou, zda jízda přes kamenitou poušť Nurn by byla tou správnou volbou.“

Eldaron - 24. února 2015 09:31

Cestou necestou Další co mne vyrušilo byli poslové, věděl sem že pokud zde je zlo, zatím se snaží skrýt, a věděl sem že je třeba jednat rychle.... Dávejte si pozor na vše, nepřítel nespí a využije ve svůj prospěch snad každý kámen těchto zemí aby se zatím skryl...je li zde, musí být nanejvýše opatrní... Když na mne promluví Beregond, zadívám se na něj a pak zavřu oči... Být více času, šel bych pouští, ale čas nás tlačí pane, měli bychom projet Minas Ithil, a vůbec, to město dostat zpět, vím že je tam cítit stále zlo, ale i tak by to měla být pevnost naší země a né prázdné město duchů a skřetího zápachu, ale co radíš ty? Znáš tyto země lépe, hrozí nám větší nebezpečenství na poušti nebo ve městě které kdysi padlo do rukou nepřátel? Můj názor znáš, ale i tvůj bych rád slyšel...

Ymirnar "Spící" - 26. února 2015 22:38

Před králem našich nepřátel Mlčky poslouchám slova krále Eoméra. Není divu, že to on vládne království Rohanu. Téměř cítím sílu, jenž z něj vychází. I jeho hlas si vyžaduje respekt a pozornost. Po zádech mi mimoděk přejede mráz, nebo je to očekávání co cítím ? Jak rád bych s tímhle mužem zkřížil zbraně. Ovšem on je král a já pouhý otrhanec z Vrchoviny, mého hrdého domova. Nekývnu nato co řekne, neukloním se, neudělám nic. Jenom stojím a poslouchám. Vrchovci se neklaní. Vrchovci klečí pouze v době, kdy se jejich hlava nachází na popravčím špalku. Odstoupím od ostatních a pokleknu u zvířete. Ruce mi jako hladoví hadi přejíždějí po mrtvole té podivné bestie. Hledám, pátrám cokoliv co by v mé hlavě vyvolalo vzpomínku. Legendy mého lidu jsou ovšem omezené a nepříliš obsáhlé. Víme jen málo. O přírodě víme dost, ale je to "naše" příroda, ve které se tak vyznáme. Příroda Vrchoviny. "Nay, mocný králi. Ovšem jedno je jistí. Ať už je to cokoliv, jedno je jisté. Dle křídel a jejich velikosti se dá určit, že tahle bestie bude hnízdit ve vysokých polohách. Je to místo, kde může být díky křídlům v největším bezpečí...místo jeho doupěte...dlouhé drápy, křídla...odpovídalo by to dravým ptákům.", vzhlédnu a z krále přenesu pomalu pohled na trpaslíka. V očích se mi mísí zájem, otázka a touha. Touha pomoci ? To se dá jen těžko poznat. "Kde v nejbližším okolí, jsou vysoká skaliska ?", zeptám se trpaslíka. Odpověď je podstatná, jelikož mám v plánu trpaslíka doprovodit. Pokud dostanu možnost odpovědět a vybrat si, odpovím "Pokud dovolíte, doprovodím Vás a trpaslíka. To, co vzalo jeho děvče na průlet, může ohrozit i můj lid. Králi Eomére, nabízím Vám a trpaslíkovi svoji sekeru, jako důkaz, že i vrchovec, může zabíjet pro dobrou věc.", řeknu králi upřímně. Potom pokud mne král obdaří svolením, nasadím kyselý výraz, když vezmu v potaz že budoucí cesta se bude odehrávat na koňském hřbetu. S povzdychem si ještě před odjezdem pokusím od Thyrma vyzvednout svou obouruččí sekeru. Nerad bych cestoval bez ní.

Canys Taffylee Tripe - 28. února 2015 11:48

V poušti Noha střídá nohu, minuta minutu. Nevím, jak daleko za sebou jsem zanechala val, ale vím, že bych jej znovu nenašla, ani kdybych chtěla. Vše kolem mě má jednotvárný pískový nádech a jediným mým ukazatelem směru je slunce, které se podle všeho pohybuje mnohem rychleji, než já sama. Netrvá příliš dlouho, než se mé rty promění v pustinu a mé plíce se zdají být naplněné pískem samotným. Necítím skoro nic, kromě horka a bolesti hlavy, která mne odvádí od skutečnosti, že se na nohou držím již pouze skoro jen silou vůle. Nemám daleko od vzývání všech svatých, když se v dáli objeví tmavá silueta něčeho, o čem doufám, že to není pouze jen výplod mé fantazie. Nezbývá než pokračovat dál-a zdá se to jako věčnost, než se konečně svalím do blahodárného stínu jednoho z nich a v tichosti upadnu do něčeho, co mohlo býti buď pomalým, vyčerpaným mrknutím, nebo hodinovým spánkem. Pokud ale opět otevřu oči, naskytne se mi pocit blaženější, než li onen dokonalý stín pod podivným stromem. Studna. Stará špinavá břečka mi klouzala do hrdla stejně lehce, jako by se jednalo o tu nejsladší medovinu, zatím co si, ignorujíc její pachuť, do zbytku namočím jeden z šátků a opět si jej přetáhnu přes hlavu. Teprve v tomto stavu jsem schopna zjistit, co se nachází mimo onu opuštěnou oázu. Temný tvar na západě se zdá býti městem. Zamračeně si vzpomenu, že jsem po uniknutí tunelu zírala na východ. Jedná se snad opravdu o město s palácem, ze kterého jsme se snažili dostat? Pokud tomu tak je, mohlo by světlé nebe na severu býti svědectvím protékající řeky, s jejíž pomocí se do města dostala loď, jež mne a Frina přivezla do Haradu. Přestože se tedy mohu přibližně domnívat, kde jsem, nemám ani nejmenší tušení, kterým směrem bych se měla vydat. Nejen že bude pravděpodobně těžké se z pouště do města dostat když ani neznám místní jazyk, ale dostala bych se přesně do stejně bezvýchodné situace, ve které jsem byla, než jsem potkala Hallase s Baranem. Hallas a Baran…a kapitán. Jsou ještě vůbec naživu? Dostali se z podzemních tunelů? Možná kdybych se dostala do města, mohla ybch se pokusit dostat do jejich malého útočiště, kde oba plánovali útok na palác. Pravdou ale je, že doufám, že jsou oni sami-společně s kapitánem-již daleko na cestě zpět do naší vlastní země. A co mě čeká na severu? Řeka? Představuji si snad, že mě někdo jen tak uvidí a vezme na palubu? A i kdyby, pravděpodobně bych opět skončila ve vlastnictví někoho z místních. Zamračeně se kousnu do rtu a další kousek energie vynaložím na opětovné naplnění vědra ve studni. Zamračeně přemýšlím nad onou podivnou volbou, která se zdá být tak těžkou, a ve stejné chvíli, tak bezvýznamnou. Nikde mne nečeká nic. Nezáleží, jestli se vydám zpět do města, nebo na sever. Ani Frina, ani oba vojáky pravděpodobně už nikdy neuvidím. Po dlouhé době zachmuřele objímajíc vědro s vodou se ale rozhodnout musím. Nemohu přeci navždy zůstat v oáze. A tak s přehoupnutým se sluncem, které se pomalu ukládá k spánku, se ještě naposled zadívám na západ a poté vyrazím, s šátkem opět namočeným ve vodě a nově nabitými silami, směrem na sever, doufajíc, že pokud bude můj cíl dále, než jsem předpokládala, usnadní mi cestu pomalu se blížící noc.

Osud Středozemě - 01. března 2015 10:51

Eldaron a Riven – Rozhodnutí „Můj pane, jak sám říkáte, zlo nespí. I když byl nepřítel poražen, v mordorských zemích stále něco je. Ta cesta horskou soutěskou,“ Beregond pohlédl na východ, kde se údajná stezka měla skrývat, „nám zajistí nepozorovaný vstup do Mordoru. Sám jsem tou cestou ale nikdy nešel a může skrývat mnohá jiná nebezpečí a především nás stát mnoho drahocenného času.“ „Cesta kolem padlé Minas Ithil bude klidná. To místo je sice naplněné smrtí a prázdnotou, ale je neobývané. Ani skřeti se tam nevracejí. Oči všeho zlého přesto na to místo zůstávají upnuté.“ Beregond se na chvíli odmlčel a pohlédl na prince: „Můj pane, volil bych cestu kolem Minas Ithil, ale musíme být připraveni. Nepřítel se o nás ihned dozví.“

Osud Středozemě - 01. března 2015 10:51

Than – Poušť Rozhodnutí nebylo vůbec lehké, ale v liduprázdné poušti nebyl nikdo, kdo by ti pomohl, poradil, nebo dokonce rozhodl za tebe. Ticho začalo být pomalu rušivé, a tak se nakonec zdálo příjemné, když jsi vstala a dala ses znovu do kroku. Jemné křupání písku a tvůj nestejný rytmus chůze ti pomáhaly nezbláznit se z tohoto nehostinného prostředí. O tvých „přátelích“, kteří zůstali zavaleni v kobkách, jsi mohla jen fantazírovat. Možná odhalili, co se ti stalo, a povedlo se jim utéct, ale stejně tak mohli dál čekat do vysílení, nebo mohli padnout do rukou nepřátel. Zdálo se jako správné domnívat se, že už je nikdy neuvidíš. Cesta na sever ti zprvu ubíhala. Slunce se do tebe více a více opíralo z pravé strany. Jeho síla byla stále velká, ale s každou další minutou ses mohla těšit na konec horkého dne. Po dvou hodinách chůze jsi ale začala cítit nepříjemné motání hlavy. Do této chvíle to bylo jen vedro a menší malátnost, přeci jen občerstvení vodou výrazně pomohlo. Nyní ti vyrašil pot na čele jako při horečce. Nohy ti ztěžkly a dokonce jsi měla pocit, že ti klouby na rukou lehce otekly. To ovšem mohlo mít spojitost se zraněním zápěstí, které jsi stále příliš dobře neměla ošetřeno. Tu ruku už nejspíš nikdy v životě nedáš dohromady a budeš mrzákem. Pokud tedy nebudeš mrtvá. K nepříjemným fyzickým pocitům se navíc přidal ještě další. Bolesti v žaludku. Cítila si nutkání zvracet a křeče se postupně stávaly silnější a silnější. Ještě další hodinu ses ploužila ochromená bolestmi, až si padla na kolena. Už si nebyla schopná jít dál. Slunce naštěstí bylo už na horizontu, takže brzy přijde vysvobození od neskutečného horka. Ale co pak? Kde si najít přespání? Kolem tebe stále nic nebylo. Jen písek v různých tvarech. Bez tvých kroků písečnou pláň opět zaplnilo zlověstné ticho. Žaludek ti navíc nedal pokoj, možná by bylo snadnější tomu zvracení nebránit. Mohla si odhadovat, že důvodem tvých křečí je právě voda z oázy. Slunce se už napůl skrývalo za obzorem. Vysoké teploty prudce klesaly a ty si mohla cítit, jak tvé svaly tuhnou ještě více, když je začal objímat vlezlý chlad. Navíc se od severu zvedal menší vítr, který si pohrával se zrnky písku, ovšem takovým způsobem, aby ti akorát vždy vlétly do očí. Co teď? Ulevit svému žaludku a jít dál? Nebo se pokusit přečkat noc?

Canys Taffylee Tripe - 01. března 2015 18:09

Poušť Stín oázy opět vystřídají písečná pole-avšak musím přiznat, že ze začátku to šlo celkem dobře…ano, ze začátku, protože po několika hodinách chůze, když už se slunce pomalu blížilo k horizontu po mé levici, se začínala ozývat opětovná malátnost, jež byla mnohem horší, než jaké by bylo možno docílit pouhým vyčerpáním. Netrvá dlouho, než si uvědomím, že za ni pravděpodobně může zkalená voda z blízké oázy. Vskutku, najít zdroj vody uprostřed písečných plání se zdálo býti až příliš dobrou skutečností. Kdybych nebyla hloupá, přelila bych vodu přes nějaký z šátků-avšak teď je na podobné přemítání příliš pozdě. Žaludek mne přinutí zastavit a nakonec nezbývá, než si pomoci sama. Otřu si dlaň o látku a poté se dvěma prsty pokusím vyvolat zvracení. Chvíli nejsem schopna vydržet dost dlouho, avšak jakmile si začnu představovat, co všechno mohlo v oné zakalené vodě být, aby mi po ní bylo takto špatně, jde to vcelku samo. Přesto, nebylo toho příliš, co bych mohla vydávit-a můj stav se nijak příliš nelepší. I když jsem se od starosti o žaludek přesunula k štiplavé pachuti v mých ústech. S nastávající zimou se však pomalu uklidňuji. Do plic zhluboka nabírám studený vzduch a poté se začnu pomalu sunout kupředu něčím, co muselo vypadat jako pokus nemluvněte o to, aby se naučilo chodit. Mě samotnou však směšnost onoho výkonu míjí. Přes horké čelo trpím zimnicí. Můj žaludek vydává zvuky nepohody-ať už z hladu, nebo přiotrávení-a otékající klouby tomu všemu příliš nepřidávaly, hlavně když mi sem tam připoměly pochroumané zápěstí. Další krok, pak několik temp na kolenou, než se pokusím opět vstát. Zraněnou rukou, která mi nepomáhá při pohybu si alespoň chráním obličej. Zdá se, jako by si se mnou větry Manwë pohrávaly a schválně zkoušely mou výdrž. Teprve po delší chvíli si uvědomím, že přestávám cítit nohy. Je to dobře nebo špatně? Nerozhodnu se a stále se pokouším drápat kupředu. Jiný pohyb než po kolenou se zdá býti po chvíli příliš. Oči nedokážu přes vítr a písek ksoro ani pořádně otevřít, avšak přesto se snažím pomalu posunovat dál. Metr po metru, minutu po minutě. Tato písečná pláň přeci nemůže být nekonečná…nebo ano?

Drag Oncave - 29. května 2015 23:42

Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu! Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní.

Eldaron - 30. května 2015 00:14
	Nemazat prosím :)

Drag Oncave - 04. června 2015 12:50
	Dobrodružství vytaženo z odpadu, hodně štěstí v obnovování příběhu! Pamatujte, prosím, že pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, dobrodružství bude automaticky ukončeno. Drag Oncave