Andor.cz - online Dračí doupě

Nonšalantně poletující sněhové vločky pomalu dosedají na ledový kámen. Všude je ticho. Tak, jako tomu bylo už dlouho.
Nacházíme se na místě, kde mnoho prastarých odpočívá.
Více či méně.

Pod širým nebem, mezi starými náhrobními kameny, stojí jediná postava. Kousek od ní se nachází prastaré mauzoleum, těžce zkoušené staletími. Jeho sloupy jsou zdobené složitými reliéfy a sochami, které vypadají, že se vpíjí do kamene, zkroucené do groteskních forem. Někde jen části končetin, sápající se, jakoby chtěly z kamene vylézt, pak hned části obličejů, volající a úpějící v nekonečné strnulosti. Nyní z části pokryté měkkým a chladivým sněhem.

Její pozornost upoutá zvuk skřípějících kamenů, jakoby se o sebe třely. Vychází od sochy, trčící ze stěny mauzolea do půli těla, jako kdyby chtěla kdysi z kamene vystoupit, ale nestihla to.

"Krrrrchhhhhh..." ozve se praskání a její hlava se pohne. Lehce se nakloní do strany, jakoby byla sama překvapená, že se pohnula. Chvíli je opět strnulá. Pak hlavu opět narovná a podívá se přímo tvým směrem. V kamenných očích zahlédneš jiskru života, i když není cítit jako živý tvor. Zvláštní....
Probouzející se tvor po chvíli začne hovořit dutým hlasem, který se ozývá někde z hloubi. Nehýbe přitom ústy.
"Ach...Po staletích spánku... Přichází náš věk, spící se probouzí. Váš vliv slábne, jste již staří... Brzy...Brzy vás pohltíme, již to nejde zastavit."
ozve se prázdný, mělký smích. Jakoby se někdo smál do velkého hliněného džbánu.

Při zvuku skřípějících kamenů sebou lehce trhnu. Jen pozvolna se vymaňuji z objetí vzpomínek, ale tomu zvuku se nedá uniknout. Aniž bych přistoupila blíž, tiše si prohlížím podivnou sochu a marně přemýšlím, jestli ta budova vypadala vždy takhle podivně.

Onen zvláštní tvor však ve mě přeci jen vyvolává zvědavost. Tolik let nudy.

Ve chvíli kdy promluví, má už moji plnou pozornost. Kdo jsou ti spící a koho pohltí? Je to zas jen vtípek někoho z nás, nebo bych měla brát ono varovaní v potaz?

Rozhlédnu se po okolí, jestli neuvidím někoho dalšího a pak opatrně zamířím k budově mauzolea.

Směs těl jakoby se snažila pomalu z kamene vymanit, ale jejich pohyby jsou pomalé a neohrabané, kámen drhne a drolí se. Možná že kdyby se o to pokoušeli dostatečně dlouho, sami by se rozpadli. Nepůsobí na tebe v tuto chvíli jako hrozba.
Když se přiblížíš k mauzoleu, všimneš si že všichni malí obyvatelé tohoto místa se stěhují spěšně pryč. Drobní pavoučci, Sekáči i Smrťáci s výrazným červeným křížem na zádech, všichni berou nohy na ramena. Přes špičku boty ti přecupitala maminka s tisícem mláďat na zádech.
Celé mauzoleum jakoby ožilo, stěny se vlní, skřípou a drhnou, naříkají. Slyšíš nyní mnohem více hlasů, běžným sluchem i mimosmyslově, jakoby za oponou běžného vnímání. Šeptají v mnoha jazycích, provolávají zkázu bohům, agónii a utrpení pro celá pokolení smrtelníků i věčným.

Opět ten smích... Nyní se ozval z útrob Mauzolea. Máš pocit, že vzduch houstne, posledních pár metrů před vstupem to bylo, jakoby jsi se musela brodit po krk proti proudu řeky. Je tady silné zřídlo magie. Zvláštní, nikdy jsi tady nic takového necítila.

Vstup do mauzolea zdobí staré reliéfy, které před dávnými časy byly vryty mistry tesaři, a už dávno je poznamenal zub času. Nyní se však zvláštně vlnily a zářily, když jsi se na ně podívala jakoby mimovděky, daly se přečíst. Om Khazar Des. Om Khadur Ren.
Ten jazyk nepoznáváš.

I přes odpor, který mi brání dostat se ke vstupu do mauzolea, dojdu co nejblíže k němu a zastavím se až na levé straně od vchodu. Rukou se pokusím dotknout vlnících se reliéfů. Přitom sleduji ten proud tvorů vybíhající z nitra budovy a na chvíli vypadám, že o něčem přemýšlím.

Pokusím se vyhlédnout si jednoho z větších tvorů, pátrám jestli mezi nimi nezahlédnu krysu, nebo nějakého jiného savce, kterého se pokusím ovládnout a přimět, aby vstoupil do budovy mauzolea a porozhlédl se tam.
Ten hlas mě zajímá, zároveň jsem se však za ta století svého bytí naučila, že není dobré hned někam jen tak vpadnout. Snažím se být opatrná, celá situace na mě působí zvláštně a vyvolává ve mě nejasný pocit nejistoty. Skoro jsem už zapomněla, jaké to je.

Chvíli pátráš po vhodném kandidátovi, až si vyhlídneš jednu vhodnou krysu, která pádí pryč z mauzolea. Je to už starší samice, kožíšek má černý jako uhel, stejně jako její oči.
Když se jí pokoušíš ovládnout, popadne tě velmi silný strach, ale díky svým znalostem už dávno víš, že jen cítíš emoci toho malého tvorečka, není to tvůj strach. Ignoruješ jej a dál procházíš svým vědomím hlouběji a hlouběji.

Aby se ti podařilo přimět krysu jednat proti svému přirozenému instinknu, vytvořila jsi v jejím vědomí jednoduchou iluzi, že v mauzoleu stále ještě je její partner a mladí. Její mateřský instinkt ji tak dovolil jednat proti strachu ze své smrti. Zastavila se, začenichala a vyrazila zpět dovnitř.

Částí svého vědomí vnímáš chladný kámen pod jejími tlapkami, rychlý tlukot srdce a pachuť nějakého pavouka, kterého si dala před nedávnem na svačinu. Byl velmi hořký. Je zde cítit nějaké ohrožení, nedokážeš přesně skrze vědomí krysy odhadnout odkud vychází, nejvíce se bojí, že mauzoleum se zřítí, protože vnímá narušení její struktury.

Vnitřní část není osvětlena, ale to ti nevadí. Díky krysím smyslům cítíš přítomnost (pach) hniloby, dalších hlodavců, a pak ještě něco. Jakoby vzduch byl velmi nabitý, jako těsně před bouřkou.
Nechala jsi krysu sejít pár nahrubo vytesaných schodů dolů (bylo jich osmnáct), a vešla do první větší místnosti. Je zde několik zvláštních soch, vyobrazujících různé polodémony a bájné bytosti, vystaveny do půlkruhu. Nyní se snaží vymanit z kamene, ale jde jim to jen velmi ztuha a neúspěšně. Spíše jen lamentují. Tomu krysa nerozumí, ale ty moc dobře víš, že opakují onu již zmiňovanou frázi:
"Spící se probouzí... a k tomu jako bonus: "Vysvoboď nás ó pane... Budeme ti navždy sloužit."

Vede odsud další chodba, která bude pokračovat pravděpodobněji hlouběji. Je na tobě, co se rozhodneš udělat nyní.

Vlnící se reliéfy jsou příliš vysoko, dobré dva a půl sáhy vysoko. Musela by jsi vylézt na nějakou z oživlých soch, napůl zapuštěných do stěn maulozea, aby jsi na ně dosáhla.
V proudu prchajících jsi zahlédla jednu krysu, která chvíli poté zastavila, a zaběhla zpátky do Mauzolea. Cestou hbytě přeskočila pár dalších tvorů, kteří prchali přímo proti ní.

Když stojíš blíž ke vchodu, všimneš si také, že některé sochy se po tobě sápají, chtějí tě chytit, ale jsou příliš nemotorné a pomalé a nedosáhnou na tebe. Slibují ti utrpení a věčné trýznění. Trochu to narušuje tvé soustředění, ale nic co by se nedalo zvládnout.

Z tvých toulek po hvězdách, trvající roky, tě vytrhlo narušení. Realita, v které jsi tak dlouho žil, se začala divoce vlnit a skládat sama do sebe, prodlužovat se do dlouhého tunelu.
Kdyby ti bušilo srdce, trvalo by jen pár úderů srdce, a ty jsi procitnul.

V naprosté tmě a chladu. Tvůj pozemský domov. Cítíš, jak po tobě cupitají nožičky tvých věrných služebníků, pavoučků. Jsou vyděšeni a jejich jemné, jakoby zastřené hlásky tě volají. Už notnou dobu se tě snažili vzbudit. Cítíš cizí přítomnost, někdo je v Mauzoleu s tebou. Celé se mírně chvěje a pavoučci mají strach, že se zřítí. Je zde cítit magie, portál, který již dlouho, předlouho nebyl otevřený.

Zase tady, v tomhle těle. Jak dlouho jsem v něm už nechodil? Hmmm... Je na čase protáhnout staré kosti, třeba nás čeká něco... vzrušujícího...
Pomyslím si a sám pro sebe se pousměju. Protáhnu pomalu prsty u svých rukou a nohou, zakroutím zápěstími.... Zdá se, že vše funguje jak má. Cítím se zesláblý, ale to je po letech spánku normální. Stálo to za to.
Díky, mí drazí služebníčci. Nebojte se, příjdeme tomu na kloub.
Nechám své nohaté přátele, aby mi nalezli do kapes u mého kabátu, a pak začnu pomalu páčit víko od kobky. Protáhnu pár prstů ven a zaberu.

Snažím se i nadále držet mimo dosah soch a pozorně sleduji vstup do mauzolea, nehýbám se, vypadá to, jako bych nad něčím přemýšlela a plně se na to soustředila. Celá ta situace je z mého pohledu zvláštní, až děsivá. Skoro už si nepamatuji jaké to je, vnímat všechny ty pocity, ale opatrnost mě ještě neopustila. Nikdy jsem se do věcí nehrnula po hlavě a nyní mám, zastrčený až úplně vzadu ve skrytu duše, pocit, že je něco hodně špatně a to i pro takové, jako jsem já.

Vnímám vědomí krysy, už je to nějakou dlouho, co jsem si naposled podřídila takhle drobného tvora. V poslední době jsem využívala spíše rod corvus. Ve své podstatě jsem zvědavá a stále se zajímám o to, co se se světem lidí děje. A oni byli příjemným spojením. Dost chytří a přitom ovladatelní, nenápadní ač mohli tam, kam já ne a to i v čase, který mi nebyl nakloněn. Bylo to pro mě alespoň drobné rozptýlení v době, kdy jsem si myslela, že ostatní tráví své dny nekonečným sněním.

Zkusím na krysu zatlačit o něco víc, plně si ji podřídit a vnímat všemi jejími smysly. Nelíbí se mi energie, která mauzoleem proudí, snažím se si ji k něčemu přiřadit. Možná k blednoucím vzpomínám, nebo skoro zapomenutým pocitům. Nechci aby moje chlupatá hračka chodila na dosah soch, nemám v plánu jí ublížit, pouze ji využít. A tím hlavním, co pro mě teď může udělat, je jít hlouběji do další chodby.

Cítím se podrážděná, nejsem zvyklá na tu bezbrannost a neznalost, která mě náhle obklopuje. Za ta staletí už jsem si zvykla, že až na pár výjimek se takoví, jako jsem já, nemusí ničeho bát.

Plně si podřídit krysu je pro tebe hračka. Její síla vůle je zanedbatelná, nemůže ti vzdorovat. Asi jako když si někdo postaví domeček z karet na pláži, a pak příjde vlna. Stačilo jen na to pomyslet, a je tvá.
Plněji vnímáš její tělo, můžeš mnohem jasněji cítit pachy, výborně slyšíš. Už nejsi jen cestující, část tvého vědomí jakoby byla tou krysou.

Když mezitím pátráš ve svých vzpomínkách, vybavuješ si pár situací, kdy jsi něco takového cítila, i když ne tak silně. Chtělo to opravdu zapátrat, protože bytosti s takovými ohromnými znalostmi a pamětí těch vzpomínek už mají jednoduše mnoho. Pamatuješ si na to jakoby to byl jen sen, útržky, fragmenty vzpomínek. Je to již přes 470 zim zpátky...

...

VZPOMÍNÁŠ

Byli jste na výpravě v horách. Byl velký mráz a vaše mrtvá těla, která se sama od sebe nevyhřejí, byla velmi ztuhlá. Pamatuješ si, že jsi měla dost špatnou náladu, protože Marius měl nějaké ty svoje řeči, naprosto nevhodné tomu času a místu. Snažil se situaci zlehčit, ale ty už jsi prostě chtěla být zase zpátky v teple, rozhýbat zatuhávající klouby a pořádně se napít. Vaše zásoby bohužel umrzaly, protože jste putovali jen v noci a ti ubožáci místní podmínky nezvládali. Chudokrevnost, spolu s mínus 20-30 stupni jim moc nesvědčila. Hodně pomalu jste regenerovali.
Tholdrin trval na tom, že musíte prozkoumat nějakou hrobku, o které se dozvěděl při svých bádáních v prastarách archívech. Prý tam měl být fragment nějakého vašeho prapředka. Takže jste se teď táhli mrazivými pláněmi v doufání, že najdete třeba kus prstu nějakého dávno mrtvého upíra. Paráda....

Pamatuješ si nějakou kobku, skutečně jste něco našli. Bylo tam závětří, masivní kamenné bloky, skutečně impozantní stavba. Když jste vešli do hlavního sálu, byl dobrých 70 sáhů vysoký. Tholdrin neskrýval vzrušení. Jedna z mála emocí, kterou za ten týden vypustil na povrch. Je už tak zkostnatělý... Bylo to tam také. Ten elektrizující pocit, jako před bouřkou. Dokonce se vám zježily chlupy na těle, to byl velmi zajímavý pocit. Tholdrinovi se to nelíbilo, Marius konečně na chvíli zmlkl a sáhl po rapíru. Vzduch houstnul, jak jste postupovali dál, jakoby jste procházeli pod vodou...
"Je tady zřídlo" řekl Tholdrin. Teď si jasně vzpomínáš, ano... Zřídlo...

Zřídla byly (údajně už skoro nejsou) místa, kudy na svět vstupovala magie a prastaré bytosti z jiných sfér a dimenzí. Dřív se tady na kontinentě potkávaly různé bytosti, ascendenti, démoni a polodémoni, vyslanci z jiných míst... Vedli proti sobě válku, navzájem si zřídla zavírali, oslabovali svůj vliv ve snaze ovládnout tuto zemi... To už je hodně pradávná historie, tehdy jsi ani ty nebyla na živu... Prý i z jednoho tohoto zřídla pocházejí upíři. Váš domov... To hledal Tholdrin? Je to možné, že něco takového existuje? ...

V kobce na vás však nečekali vaši předkové, ale jiné bytosti. Podivné mnohotvaré zvířata, která měnila svůj vzhled během mrknutí oka. Zřejmě jen zde, poblíž svého zřídla, mohla na tomto světě ještě existovat. Byli to velmi silní nepřátelé, pamatuješ si, že se na vás vrhli znenadání, překvapili i ostatní. Na tomto místě byly vaše smysly, na které tolik spoléháte, dost oslabené.
Zkoušela jsi si jednoho z nich podmanit, ale jeho mysl byla velmi silná, silnější než jsi byla zvyklá. Věděl o co se pokoušíš a jeho mysl tě zavedla do spletitého bludiště vjemů, opakujících se bludišť, která se skládala do nekonečna sama do sebe. Skoro jsi se z toho nevymotala a zabloudila jsi příliš daleko, ale naštěstí jeho neforemnou fyzickou schránku mezitím Marius zabil.

Kobku jste tehdy opustili bez toho, pro co jste přišli, ale naučili jste se zase něco nového. Dýchla na vás skutečná historie, prapočátky tohoto stvoření...

...

Krysa mezitím ťapká dál chodbou, ženeš ji rychle dál, tentokrát už je celá tvá a bez zaváhání se vrhá kamkoliv jen pomyslíš. Obratně se vyhne dosahu soch. Chodba vede dál, a níž, až do další místnosti. Je zařízená velmi skromně, je v ní obrovské množství pavučin, jakoby zde žily celé kolonie pavouků a dominuje jí starý, kamenný sarkofág. Slyšíš skřípání kamene a vidíš, jak se ho někdo snaží zevnitř otevřít. Bledé prsty pomalu odsouvají víko, a po nich se procházejí pavouci, sem a tam. Nevypadají, že by chtěli utéct jako ti ostatní, které jsi potkala cestou do Mauzolea.
Na víku je odložený starý, zaprášený klobouk. Slyšíš nespokojené bručení.
Vnímáš přítomnost něčeho starého, zetlelého, co bylo dlouho uloženo ke spánku. Není to pach hniloby, spíš hlíny, prachu a mechu.

Jak se postupně nořím hlouběji do dávných vzpomínek, otřesu se. Ne snad jen proto, že chlad oněch dnů znovu cítím až v morku kostí, ale hlavně při představě oněch bytostí.
A je to tu zase. Tohle vůbec nevypadá dobře.
Navíc přítomnost zřídla nedaleko našeho sídla, není dobrou vyhlídkou pro nikoho z nás.
Jak je to možné? Jak to, že jsme si do teď ničeho nevšimli? A jak je možné, že o tom neví Tholdrin? Nebo snad ví?

Zatímco nechávám krysu tlapkat chodbami, pokusím se přes pouto zapátrat, jestli v dosahu není někdo z ostatních a přivolat ho. Přeci jen bych v případě, že narazíme na podobné bytosti jako minule, byla raději, kdyby po mém boku stál někdo, kdo je se zbraní schopnější než já.

Ve chvíli, kdy krysička dojde do místnosti, soustředím opět svoji pozornost plně na to, co se děje uvnitř.
Měla bych jednat a hned. Ale jak zastavit něco takového?
I kdyby se mi podařilo nějakým záhadným způsobem strhnout vchod, nebo bychom měli tolik štěstí a on by se zřítil sám, stejně to věc, která se snaží dostat ven na dlouho nezadrží.

A proč ti pavouci?
Jemně, tak aby si ničeho nevšiml, se pokusím nahlédnout do mysli a vzpomínek jednoho z pavouků. Mám vtíravý pocit, že tak jako je krysa teď propojená se mnou, pavoučky ovládá "to" a nechci je na sebe upozornit.

Jemně se pokusíš spojit s myslí pavoučka. Tvoje vědomí se jen dotkne, jako by jsi chtěla nahlédnout klíčovou dírkou, nepozorovaně. Tvá opatrnost se ti, zdá se, vyplatila, protože cítíš že vědomí toho pavoučka je propojeno s vědomím mnoha dalších. Vnímáš to jako obří pavučinu, na nějaké úrovni pavoučci splétají pořád další a další vlákna, a když o nějaké něco zabrnká, informace se přenáší po vláknech až ke "zdroji". Ten co tyto pavoučky ovládá se o ně stará již velmi, velmi dlouho.
Pak ti to dojde... Ti pavouci, oni v sobě mají esenci, která je ti velmi, velmi povědomá... Jakoby byli součást rodiny... Ale je to možné? Nemrtví pavouci? ...

Zatímco pozoruješ myslí krysy, co se dál odehrává v sarkofádu, vidíš že víko se už odsunulo dostatečně na to, aby to co je vevnitř mohlo ven. Ruka nahmatá kraj sarkofádu a postava se pomalu posadí. Zahlédneš husté, dlouhé černé vlasy, synalou zjizvenou pleť, neudržovaný vous a velmi staré a zaprášené šlechtické oblečení. Kabátek s brokátem, košili, která asi dřív byla bílá, ale nyní zešedlou prachem a sem tam od skvrn od krve.

/Od této chvíle hraješ se Zakem, posílej zprávy jemu

Poté co se mi konečně podaří odsunout víko sarkofágu se posadím a protáhnu. Prohlédnu si své ruce, dlaně i hřbety, a pak si promnu zápěstí.
Pak se podívám na jednoho ze svých pavoučků na rukávu, a promluvím. Můj hlas je dutý a chraplavý, jak jsem hlasivky dlouho nepoužíval.
"Proč jste mě probudili, milovaní? Hmmm?" pak chvíli naslouchám. Výraz v mém obličeji se pomalu mění z uvolněného do zadumání, až zamračení. Na čele se mi vytvořila celá řada vrásek.
"Hmmm.... Opravdu? Ví to ostatní?.... Kde?"
volnou rukou si promnu vous, v kterém je pár dalších pavučin. Mí pavoučci si různě dělali svá hnízda kde se jim zlíbilo, a proto jich mám na sobě opravdu hodně. Natáhnu se pro svůj klobouk a nasadím si ho na hlavu.
Pak se ještě zarazím, jakoby mi pavouček řekl ještě něco navíc. Pomalu se otočím do prostoru a podívám se na krysu, která tam je s námi.
"Ó, hosté?" ušklíbnu se.

Malá krysa popojde kousek směrem k tobě a tam si sedne jako pejsek. Hlavu lehce nakloní na stranu, jako by snad něco zvažovala a pozoruje tě svýma jiskřícíma černýma očkama.

Ať už jsem uvnitř mauzolea, potažmo sarkofágu očekávala cokoli, tohle to rozhodně nebylo.
Co tu dělá Zak? Vůbec jsem netušila, že se ke spánku uložil zrovna tady. A co se to tu vůbec děje, tohle přece není jeho práce, nebo ano? Vždyť já ho vlastně, vyjma rodinných setkání, skoro neznám. To mám z toho, že se až příliš starám o to, co se děje mezi lidmi a jednotlivým členům rodiny jsem nevěnovala až takovou pozornost, jakou by si zasloužili. Rozhodně ne v poslední době.

Do nitra mauzolea se mi moc vstupovat nechce, i když teď už vím, kdo je jejím obyvatelem. Už jen proto, že je to něčí domov a mě samotné by se takové vyrušení také nelíbilo. To je přesně Mariův styl, vpadnout dovnitř nečekaně a nezvaně. Já vím, co to znamená nemít soukromí, nesmět být sám, když po tom člověk touží a nemít vůbec nic. Nerozhodně přešlapuji na místě a občas se rozhlédnu.

Ruce soch, natahující se po mě a ona zvláštní silová bariéra mi na odhodlání vstoupit do nitra mauzolea taky dvakrát nepřidávají.

Pomalu vylezu ze sarkofágu, tiše položím nejdřív jednu, a pak druhou nohu na zem. Pohledem pozoruji krysu. Tvářím se přitom vcelku nevinně.
"Nazdárek maličká... Jak se máš, hm?"
Trochu se přiblížím a snížím do pokleku, jakobych si ji chtěl prohlédnout více zblízka. Pak chytím jednoho ze svých pavouků do dlaně a ukážu jí ho. Povytáhnu jedno obočí a usměju se:
"Máš hlad, hmm? Tady nic jinýho není... Dej si..."
Pavouk jen klidně sedí na mé dlani a krysu pozoruje, stejně jako já. Když se přiblížím trochu víc, už to nevydržím, vycením tesáky a vrhnu se po ní, abych ji chytil.
´Takový hlad... Jak dlouho to jen bylo... Jen pár kapek... Musím jíst!´

Na hřbitově se začalo ozývat praskání, jako když začnou pukat obrovské masy kamene. Je to ohlušující, a nese se to až do útrob mausolea. Aran byla schopna určit původ toho zvuku poměrně přesně. Ozvalo se několikrát za sebou v krátkých intervalech z hlavní budovy hřbitova, obřadní síně. Mimo jiné oblíbené místo pro rodinná setká

Sochy, uvězněné ve stěnách mauzolea již vypadají, že se každou chvíli osvobodí a jsou mnohem mobilnější, než před chvílí. Sápají se po Aran čím dál více. Ozvala se rána, jak jedna z těch odporných bytostí z kamene dopadla na zem, a začala se pomalu plazit směrem k ní. Má jen vrchní část trupu, a ještě k tomu divně pokroucenou, ale již jí nic nebrání v pohybu. Prázdné oční důlky upírá na Aran a naprázdno klape napůl zvířecími čelistmi.

Skrze krysí očka si tě prohlížím, nezdá se, že bych se bála, spíš jsem zvědavá.
Když moji krysu pozdravíš, jen zvedne ouška a dál tě pozorně sleduje. O nabízeného pavoučka nemá zájem, nebo spíš já nemám potřebu znovu cítit jeho pachuť, až ho smlsne.
Ve chvíli, kdy se po kryse vrhneš, rychle uvolním svoje pouto. Je mi jasné, jak krysa skončí a nechci její smrt prostřednictvím ovládnutí prožít s ní.

Navíc mám teď jiné problémy. Jemně se tě pokusím dotknout skrz pouto rodiny a zavolat tě ven, vím že v tom nejsem moc úspěšná, ale za pokus to stojí, do nitra mauzolea se stejně přes sochy a bariéru nedostanu.

Pak mě však ze soustředění vytrhne rána z Obřadní síně.

Ze soustředění mě vytrhnou rány ozývající se z nitra hlavní budovy. Otočím se směrem odkud vychází zvuky, jako by mě to, co je uvnitř mauzolea náhle tolik neděsilo.
Co se to tu děje? A jak se cokoli mohlo dostat až sem bez toho, aby si toho už dřív někdo z nás všiml? Kdy jsme se stali tak neopatrní? A kam se vlastně poděli ostatní?

Veškerou moji pozornost zaměstnává teď hlavní budova. Proto ve chvíli, kdy socha z mauzolea dopadne na zem, sebou vylekaně trhnu a tiše, trochu jako kočka, na ni zasyčím.
Nezbude mi, než pomalu couvat z jejího dosahu. V současné chvíli u sebe nemám nic, čím bych ji dokázala zastavit. Pozadu směřuji k hlavní budově a často se ohlížím, jestli odtamtud nehrozí nějaké nebezpečí.
Nesnáším, když netuším, co se děje. Můj pohled zatěká po noční obloze.
Ještě, že se ta kamenná potvora nemůže pohybovat až tak rychle.

Rychle zapátrám po obloze po nějakém netopýrovi. Na hřbitovech pro ně bývá tolik úkrytů, že očekávám, že se v mém okolí musí nějaký pohybovat.

Pokud by se mi ho podařilo zahlédnout a byl v mém dosahu, zkusím ho ovládnout a poslat do hlavní budovy.
Současně se však snažím alespoň částečně věnovat pozornost kamenné soše, co se ke mě blíží a udržet se z jejího dosahu.

Ve chvíli kdy uvolníš pouto, se tvé vědomí zase zcelí. Vždy je to příjemný pocit. Mimovděky se zachvěješ, protože poslední okamžik, který si z vědomí té krysy pamatuješ, byly přibližující se tesáky té bytosti v mauzoleu. Ještě pár úderů srdce trvá, než se zbavíš pocitu, že máš srst a 4 nohy. Víš celou dobu že to tak není, ale i tak tam ten pocit je.

Je to daň za plné ovládnutí jiné bytosti. Pamatuješ si, když jsi jednou, to jsi byla mnohem mladší, ovládla kočku a byla v ní skoro od rozednění do soumraku. Skoro celou noc ti pak trvalo, dostat z hlavy tu nutkavou potřebu se čistit jazykem. Byla jsi docela ráda, že ten tu noc nikdo neviděl.

Pokusíš se navázat se Zakem Pouto a povolat ho za tebou. Vzhledem k tomu, že jsi členem jiné rodiny (neudělal z tebe upíra nikdo z Natus Cainum), to jde hůře než kdybyste byli pokrevní sourozenci. Na chvíli se zasoustředíš a představíš si sama sebe v prostoru. Je tam tma, dokonce ani tvé upíří smysly nejsou schopny tu tmu prohlédnout. Je to však jen metaforická tma. Pak zavoláš jeho jméno. Jen mentálně, v duchu.
"Zaku."
v následující chvíli ho spatříš kousek opodál. Je k tobě otočený zády, klečí na obou kolenou a dychtivě saje krev z malé krysy, kterou před chvílí lapil. Slyšíš hltavé srkání a vzdychání, jakoby celé roky nepil. Divoce oddechuje.
"Něco se děje. Přijď hned za mnou, jsem před mauzoleem. Je to důležité!"
Zak trhne hlavou, aby se ohlédl. Uvidíš jeho tvář, umazanou od krve, výrazně rozšířené zornice a obnažené tesáky. Otře si tvář hřbetem ruky a přikývne. Pohodí krysu na zem, v dalším okamžiku se na ni sesype celý houf jeho nemrtvých pavouků, aby ji začali cupovat na kusy.
Pak tě vyruší rána z Obřadní síně, a spojení se přeruší...

Snažíš se zaměřit další bytost, kterou by jsi mohla ovládnout, ale všechny co byly poblíž už stačily prchnout do bezpečí. Krysa, kterou před chvílí zakousl Zak, byl poslední živý inteligentní tvor v okolí.

Aran pomalu couvá k hlavní budově, pozorujíce kus sochy, plazící se k ní po zemi. Její vytříbené smysly jí sdělují, že setrvávat na tomto místě je čím dál nebezpečnější. Ať už se zde probouzí cokoliv, ať už se Zřídlem dere na tento svět cokoliv, bude to velmi nebezpečné...

Celé okolí se pomalu mění k nepoznání, spolu s velmi starou a silnou magií, která zřídlem uniká, se na tento svět dostává mnoho vlivu z míst, která byla této zemi desetitisíce let zapovězena. Všechna zvířata v hrůze prchla do bezpečí. Spolu s praskajícími kameny a obživlými sochami si po chvíli všimla ještě něčeho...

Kousek od ní, asi tak dvacet sáhů nalevo, je nádherné stromořadí. Dodávalo vždy celému hřbitovu krásnou, melancholickou atmosféru. Obrovské duby, prorostlé lišejníkem, byly dominantou a vyhledávaným místem k odpočinku. Zak na ně často s potěšením věšel své polomrtvé oběti. Nyní se duby začaly jako jeden zmítat, jakoby jimi lomcovala zuřivá vichřice. Je však bezvětří. Masivní větve naříkají a švihají sebou sem a tam.
Spolu s tímto jevem cítí Aran další poryv magie, stejně jako u vstupu do Mauzolea. Vzduch houstne.

Sladký nektar... Každá kapka je jako pohlazení tisíců párů rukou. Cítíš, jak tvé ztrouchnivělé údy získávají mnoho tolik potřebné síly a vitality... Je toho však málo.... MÁLO! Víš, že potřebuješ víc.
V tom se oběví ona. Aran. Vyzývá tě, aby jsi neodkladně vyšel ven z Mauzolea. Je ti jasné, že nahoře se asi dějí hrozné věci. Pavoučci ti vše pověděli...
Zanechal jsi jim zbytky. Jak se tvé smysly probouzejí k životu, cítíš, že v Mauzoleu nejsi sám. Hluboko pod tebou je velmi silné zřídlo magie. Setrvávat tady by bylo čiré šílenství. Ne teď, ne když jsi tak slabý...

Ach... Žízeň... Musím mít víc! VÍC!
Poté, co odhodím krysu na zem, zavřu oči a pokusím se ovládnout bestii ve mě. Cítím, jak mi žilami proudí spalující hlad, který je připraven pozřít nejen vše kolem mě, ale i mou mysl a duši.
Teď není tvůj čas! Ne... Musíš... Dál spát....
Trvá to pár úderů srdce, cítím, jak se celý chvěju. Pak se rázně rozejdu ven z Mauzolea. Pokusím se přidat do kroku a rozeběhnout se, ale zavrávorám, jak jsem slabý. Nepoužíval jsem nohy hodně, hodně dlouho...
Snažím se dostat ven co nejrychleji. Mí pavouči mě svižně následující a za cesty naskakují na moje nohy a putují až do kabátu, kde se schovávají.

Začínám být nervózní, takováhle situace se mi vůbec nelíbí a nejraději bych odtud okamžitě zmizela. Pohledem přejíždím ze stromořadí na hlavní budovu a na bývalou sochu, co se ke mě pomalu plazí.
Musím se rozhodnout, už není na co čekat, nejsem žádný hrdinný bojovník, hrdinové umírají pomalou a bolestivou smrtí, ale umírají. Není to tak, že by zachránili svět.
Otočím se směrem k mauzoleu a rozběhnu se. Dávám si pozor, abych se držela mimo dosah soch.

Prosím rychle, já už tu nemůžu a hlavně nechci déle zůstávat.

Za ty roky jsem zvyklá na to, že jsem na veškerá rozhodnutí většinou sama, ale teď je to to poslední, co si přeji. Poprvé po staletích zatoužím po tom, nemuset se bát, utíkat a stále se ohlížet přes rameno.

Nesnáším magii a tahle je cítit tak zvláštně...
Zastavím až poblíž mauzolea, zadívám se na vchod a ještě několikrát nervózně přešlápnu. Na něco čekám, ale je znát, že bych se nejraději na tomhle místě moc nezdržovala.

Proběhl jsi pouze o jedno patro výše, a naskytla se ti bizardní podívaná. Sochy, které jsi sem kdysi dávno nechal umístit, se hýbou, a vypadají, jakoby se pokoušely vysvobodit ze své podoby. Když tě spatří, začnou k tobě natahovat své pařáty a cvakat čelistmi.
Nebylo moc těžké se kolem nich prosmýknout, ale na klidu ti to nepřidává. Co se jen, u všech mrtvých, tady na tom místě událo? Kde jsou ostatní? Jasně cítíš spojení s Aran, je velmi blízko, ale o dalších nevíš. Ani tvůj otec...
Jen pár schodů, a konečně opouštíš mauzoleum. Jeho krásné, dekorativní stěny, na které jsi byl tak hrdý, se nyní hýbou, sténají a sápou se. Několik se již osvobodilo z kamene a plazí se po zemi. V tom všem zmatku vidíš stát Aran. Vůbec se nezměnila, je stále krásná, a chladná. Dokonalý nemrtvý.

Nemotorně vyběhnu z Mauzolea. Na mé tváři je znát překvapení, ale i zájem. Zřejmě také nemám tušení co se děje, ale o to více mě to jistým způsobem baví. Když procházím kolem vstupu, a vidím všechny ty roztodivné kusy těl v pohybu, mačkajících se a stánajících, se zaujetím povytáhnu jedno obočí.
"To je mi ale milé vylepšení..." poznamenám jen, když spěchám kolem. Vyhnu se těm, kteří se plazí po zemi a můj pohled konečně spočine na Aran. Na bradě mám ještě čerstvou krev krysy, kterou jsem před chvílí vysál.
"Aran. Pověz mi, drahá, co se to tady děje?"
Poplácám se po rameni, abych smetl trochu prachu, a tím zvířím velký oblak. Zamávám si rukou před tváří, i když k tomu nemám důvod, protože nedýchám. Asi starý zvyk. Obliba v teatrálnosti. Pak si dám ruce v bok a rozhlédnu se po okolí. Moje tvář se rozjasní ještě více, když zahlédnu stromořadí.
"Ach...Nádhera..."

"Tak to jsem moc ráda, že se dobře bavíš." pronesu poněkud sarkasticky směrem k Zakovi v reakci na jeho poznámky o vylepšení a lehce si povzdychnu.
Ale je vidět, že to, že už tu nejsem sama mi poněkud dodalo sebejistotu. Ustoupím ještě o kus dál od plazící se sochy a pak přešlápnu na místě.
"Co se tu děje by mě také moc zajímalo, ale nevím o nic moc víc, než ty." pronesu už o něco mírněji.

"Ta magie chutná..." tiše zamručím, jako bych hledala správná slova "... já už se s ní setkala, Tholdrin tehdy prohlásil, že se jedná o zřídlo a..." Otřu si ruce o sebe, jako bych se snažila setřít nějakou neexistující špínu a očima opět sklouznu k plazící se polovině kamenného těla. "... to pro nás neznamená zrovna nic dobrého. Může z toho vylézt cokoli, je to jak brána do jiných prastarých světů nebo dimenzí a většinou ne moc přátelských."

Podívám se na Zaka a při pohledu na krev na jeho bradě si neodpustím ještě s lehkým pousmáním dodat: "Kde přesně to zřídlo je, ale netuším, vzhledem k tomu, že jsi mi zblajznul průzkumníka."

Povytáhnu obočí a otřu si ukazováčkem trochu krve.
"No... Byl to dobrý průzkumník."
Prohlédnu si prst a pak si ho očistím jazykem, a bradu si olíznu. Nikdy jsem neměl moc vybrané způsoby.

"Hmmm. Promluvme si na lepším místě." pokývu hlavou a ukážu prstem na vzdálenější stranu hřbitova, na sever. Dál od divokého stromořadí... Poposunu se od sochy.
"Mám tak půl hodiny odsud jednu skrýš. Pojď." pokynu Aran, aby mě následovala. Pak mi ale nedá jedna věc, ještě jednou se zadívám na oživlou sochu, která se nám plazí u nohou.
Hmmm... Jsem tak zvědavý...
"Ještě moment."
prohlásím jen a ušklíbnu se. Tohle nikdy nevěstilo nic dobrého.

Pokusím se odhadnout váhu sochy a vzdálenost, a pokud budu cítit že na to mám, sochu popadnu za jednu z končetin, roztočím ji kolem své osy a vrhnu ke stromořadí dubů. Jednu z dlaní si přiložím k čelu, jako bych si chtěl odstínit sluneční paprsky z očí.

Na poznámku o "dobrém" průzkumníkovi se jen ušklíbnu, ale v podstatě mi vůbec nevadí, jek krysa skončila, alespoň měl Zak po probuzení zákusek. Ten zvláštní upír vedle mě, mi přijde docela zajímavý.

"Jen mě trochu mrzí, že se mi nepodařilo podívat se jejím prostřednictvím do hlavní budovy." řeknu, zatímco se Zak olizuje. Jeho způsoby se mi docela líbí, je to velice osvěžující po té upjatosti a konvencích většiny současné lidské společnosti.

"Dobře." otočím se směrem, kam mi Zak pokyne, že půjdeme. To, že se nehrnu do první linie neznamená, že nejsem zvědavá, spíš naopak. Jsem prostě jen opatrná. Místo, kde zatím jsme, mi nepřijde nijak extrémně nebezpečné, tak snad nevadí, když se nepřesuneme hned.

Když se ale zastaví, ještě mě něco napadne a chvilkového zdržení využiji.
Hmmm, ale jsme přece na hřbitově, takže tu musí být něco, co odtud nemohlo uniknout.

Zkusím zapátrat v duchovní sféře a zjistit, zda tu nezůstala nějaká zbloudilá duše, nebo duchovní bytost, které bych mohla využít a buď zkusit zjistit více informací od ní, nebo ji ovládnout a poslat do hlavní budovy.

mimo hru: Jsem schopná ovládat živé bytosti (to v základu asi umí všichni upíři), jen já to zvládám výrazně lépe, proniknout do duchovní sféry, ale zvládnu něco jako nekromancii (samozřejmě v rozsahu ovládnutí mrtvých, ne nemrtvých)?

Zakovi se podaří popadnout sochu za jednu z rukou, které používá, aby se k vám přitáhla po zemi. Kámen je velmi těžký, ale se svou silou si s tím dokázal poradit, i když s obtížemi. Dvakrát se s ní otočí kolem své osy a pak ji pustí. Socha nesouhlasně prská a cvaká čelistmi, ale na nic víc se v tuto chvíli nezmohla.

Co se však neudálo dle představ, je kýžený dopad. Jak je Zak zesláblý, nedokázal dohodit až ke stromořadí, dokonce socha ani nedopadla tím směrem. Vrh sochou ho rozhodil z rovnováhy a Zak zaškobrtl.
Z hlavní budovy se ozvala další rána, tentokrát mnohem hlasitěji. Cítili jste, jak vám zavibrovaly vnitřnosti. Když se podíváte tím směrem, uvidíte jak se vstupní dveře rozvalily zevnitř ven. Dřevěný masiv dokonce vyrval z kamene panty, do kterých byl uchycený. Ty dveře jste oba moc dobře znali, vážily jako tucet dospělých mužů. To co je vyvrátilo muselo mít obrovskou sílu. Zvedly se oblaka prachu, a po chvíli jste v nich jste rozeznali dvě siluety. Jedna je vysoká a štíhlá, a druhá poloviční, za to ale násobně širší, mnohem rozložitější než trpaslík, ba i dva trpaslíci vedle sebe.

Oba dva jste také zacítili velký nápor magie. Cokoliv to je, je to obdařeno obrovskou silou.

Poté co se mi můj hod nepovede se pokusím zase nabrat rovnováhu, ale dopadnu na jedno koleno. Nespokojeně zasyčím.
Musím se víc najíst. Musím sehnat nějaké lidi.
Ohlédnu se na Aran, abych zjistil jestli se dívala. Pokrčím rameny a chci něco říct, ale zastaví mě ta velká rána. Rychle se narovnám a zadívám se tím směrem.
"To je... To... To není dobré..."
dostanu ze sebe jen a pak se rozeběhnu. Je na mě znát, že mě to co vidím hodně vyvedlo z míry. Možná, že jsi zahlédla i jak mi přes obličej projel náznak strachu. Jak běžím kolem tebe, pokusím se tě chytit za ruku a táhnout s sebou pryč.

Je pro tebe nyní velmi těžké se soustředit na cestování do duchovní sféry, tak jen rychle nakoukneš za závoj reality, aby jsi zjistila, jak jsou na tom místní duchové a jiné bytosti. Nevidíš úplně jasně, co se kolem vás nachází, vše jakoby bylo zastíněno hnědočerným kouřem. Je to velmi neobvyklé, ještě jsi nic takového v duchovné sféře nezažila.
Když se zkusíš trochu zorientovat, vidíš, že ten "kouř" vychází z mauzolea a hlavní hřbitovní budovy, obřadní síně... Spolu s těmi výboji magické energie. Je to něco cizího, ne z tohoto světa.
Pokud tady nějací duchové byli, už všichni prchli pryč.

Když vidím, jak se Zak chopil sochy, pousměju se a o kus ustoupím, abych mu nechala dostatek prostoru. Je mi jasné, že to nebude jen tak.
To, jak ale celý pokus nakonec dopadne, jsem skutečně nečekala.
Navíc se zdá, že jsem jeho klopýtnutí ani moc nevnímala, jako bych se zaměřila i něco jiného. Ve chvíli, kdy se po mě ohlédne, se docela hodně mračím, i když už na první pohled je jasné, že to nebude kvůli jeho olympijskému hodu.

Při další ráně, která se ozve z hlavní budovy, už sebou trhnu docela hodně. A na rozvalené dveře se dívám poměrně nevěřícně.
"A to není, to jediné.". Stihnu ještě říct, než mě Zak chytí za ruku. Když vidím jeho výraz, neotálím a rozběhnu se ruku v ruce spolu s ním, jak nejrychleji dokážu.
Doufám, že ten jeho úkryt bude aspoň trochu bezpečný. Bleskne mi ještě hlavou.

A tak se rozeběhnete hřbitovem... Míjíte náhrobní kameny, zasazených v řadách za sebou. Všechny jsou velmi neudržované, sem se smrtelníci už hodně dlouho neodvážili. Většinu už dlouho pohlcuje místní divoká vegetace, popínavé rostliny s listy velkými jako dlaně a s ostrými trny.
Občas se ohlédnete. I když se vzdálenost mezi vámi a Obřadní síní rychle zvětšuje, díky vašemu skvělému zraku vidíte ty dvě bytosti, jak vyšly z oparu...

Ta vyšší postava je nahá, ale nejde určit, jestli je to muž nebo žena. Nemá žádné pohlavní znaky... Její kůže je šedobílá. Má neobvykle dlouhé končetiny i prsty, a zvláštně protáhlou hlavu. Dvě temné, černé oči, žádný nos a velmi malá ústa.
Druhá bytost vypadá, jakoby byla složená z kamenných kvádrů. Má neskutečně široká ramena, a ruce jí končí dvěmi velkými kusy kamene, velmi podobného tomu, z kterého je Obřadní síň postavena. Vypadá jako "malý" kamenný golem.

Běžíte dál, vyhnete se pár menším keřům tím, že je jednoduše přeskočíte. Už vidíte zeď, kterou hřbitov končí. Ucítíte ve svých zádech pohled. Máte pocit, jakoby vás celé někdo sjel pohledem, a podíval se vám až na dno vašich nemrtvých duší. Znovu se ohlédnete...

Ta vyšší postava tam stále stojí, ale tentokrát se dívá přímo vaším směrem. Nic dalšího nedělá. Ta druhá, menší, se začne propadat do sebe. Kamenné kvádry se zplošťují a zmenšují. Celé to probíhá poměrně dost rychle, jen pár úderů srdce. Vidíte jak nabírá podobu humanoidní postavy... Začnou jí rašit vlasy... Objeví se náznaky oblečení... A po chvíli se k vašemu údivu díváte na přesnou kopii Aran. Jen tak tam stojí a pozoruje vás.

Snažím se s držet se Zakem krok a neupadnout. Okolní vegetace mě škrábe a po několika trnech mi už teď zůstávají škrábance, které začínají slabě krvácet. A není divu.
Občas trochu klopýtnu, jak se snažím otáčet a nedívám se dost pod nohy. Ještě, že mě Zak drží.

"Co to je?" vyhrknu mezi jednotlivými nádechy, i když je vlastně nepotřebuji, je to zvyk, kterého jsem se za ty roky ještě nezbavila. Možná i trochu následkem mého častého pobytu mezi lidmi.

Ve chvíli, kdy v zádech ucítím ten zvláštní pohled, se otřesu odporem a jen tak tak se vyhnu jednomu kamennému kříži, který mi stál v cestě. Neodolám a ohlédnu se zpět na obě postavy. Od toho, co se odehrává u hlavní budovy teď nedokážu odtrhnout pohled, svým způsobem mě to odpuzuje i fascinuje zároveň.
"Co to má být? Co chtějí? Co nám to udělali? Já? Proč?" stihnu ještě pronést směrem k Zakovi, než skoro narazím do zídky ohraničující půdu hřbitova.

Škoda toho krásného hřbitova... Bude mi to tady chybět.
Snažím se moc neohlížet, ale když cítím ten pohled v zádech, přeci jen se párkrát ohlédnu, abych zkontroloval, jestli nám nehrozí nějaké bezprostřední ohrožení. Když tam však zahlédnu stát Aran, na chvíli se zarazím.
Podívám se na Aran, a pak zase na druhou Aran. Trochu pobaveně zvednu obočí.
"Mohlo to být horší... Mohl tu být dvakrát třeba CorNa."
Pustím Aran (té pravé Aran) ruku, a vyskočím na zídku. Přikrčím se tam do hlubokého dřepu a kývnu na ni, aby mě následovala. Vypadám trochu mimo formu, obličej mám jakoby pomačkaný a kruhy pod očima.
Musím se napít...
Zní mi pořád v hlavě. To zvíře ve mě hladoví a pořád se pere o moji pozornost.
Ještě jednou, naposledy se podívám na ty divné bytosti u obřadní síně.

"Druhá Aran" si prohlédne své ruce, jakoby je nikdy dřív neviděla. S neskrývaným zájmem. Párkrát je otočí a pak si jimi přejede po vlasech. Podívá se na druhou bytost. Ta se začne po chvíli také měnit. Trvá to opět jen okamžik, a brzy vypadá jako perfektní kopie Zaka.

Společně vykročí za vámi, klidným krokem. Je v tom něco děsivého, rozhodně jim nechybí sebevědomí. Také si ještě všimnete, že od Mauzolea se k nim přidá další postava, ta však nyní vypadá jako jedna z těch soch, na které jste narazili. Tahle je však mnohem mobilnější, než ty co se pokoušely vyloupnout z kamene. Dokonce napodobila ten útrpný výraz, které sochy měly.

Stromořadí, které jste před pár okamžiky pozorovali, se zmítá čím dál více. Jeden ze stromů vytrhl přímo ze země jeden masivní kamenný blok, který byl použit jako víko hrobu, vyzvedl jej do výšky bezmála pěti sáhů a vrhl jím na ty tři postavy.
Téměř je zasáhl, jedna z postav na poslední chvíli udělala gesto rukou a kamenný kvádr srazilo stranou a roztříštilo na nesčetné množství malých kusů. Celý prostor hřbitova se pod náporem té silné magie zavlnil. Pak se jako jeden zastavili, otočili se a vyrazili ke stromořadí. Vypadá to, že stromy nyní vyhodnotili jako větší hrozbu.
Některé obří kameny kolem nich začaly levitovat, jen hlína se drolí dolů.

Vyhoupnu se nahoru na zídku za Zakem. A zastavím se tam, sleduji proměnu druhé z postav a celkově celé dění u hlavní budovy.
"Cožpak CorNa, ale jestli země vůbec zvládne dva Zaky." odpovím na jeho vtípek, s lehkým úsměvem.
Nevím jak Zakovi, ale mě je poměrně nepříjemné, že něco jen tak převzalo můj vzhled a mam tak trochu pocit, že to není to jediné, co nám ty postavy sebraly.

Pak se ale zarazím.
"Zaku, podívej, co se to tam děje? Co je to s tím stromořadím?" obrátím teď svoji pozornost plně ke stromům.
"Nepřijde ti zvláštní, že zrovna tady, jsme jen my dva a nikdo z ostatních?"
Vždyť přece zrovna na tomhle místě jsme se scházeli, tady jsme bývali nejčastěji, jak je možné, že tu tedy mimo nás nikdo není? Kde jsou tedy ostatní? Hlavou se mi žene nepřeberné množství myšlenek a dotazů a na většinu z nich nejsem schopná najít odpověď.
"A co ty stromy, to byly vždycky takové?" Já z nich nikdy dřív magii necítila, nebo snad ano a jen jsem si to neuvědomovala? Brala jsem je doteď prostě jako naprosto "normální" stromy.

Proměnu druhé bytosti sleduji bez komentáře, za to ale poměrně dlouho. Výraz v mé tváři je velmi těžko čitelný. Pak si zamyšleně promnu vousy a podívám se na Aran.
"Mno... Já myslím, že mi to sluší."
Narovnám si na hlavě trochu klobouk.

Když jeden ze stromů ty bytosti napadne, po tváři se mi rozlije spokojený úsměv. Začnu se tiše, trhaně smát.
"Výborně. To jsem si chtěl ověřit na té soše. Oni nejsou spolu. Stromy, sochy, ti tvaroměniči... Jsou tady každý sám za sebe."
Podívám se na Aran a chvíli pozoruji její zamyšlený výraz. Pak pokývu hlavou.
"Máš pravdu, je to zvláštní. Někteří z nás odsud nevytáhli paty roky. Taky je necítím. Ale v tomhle...." udělám teatrální gesto rukou... "Bordelu je těžké něco vnímat. Nicméně...
Seskočím ze zídky na druhou stranu.
"Jsou dospělí a umí se o sebe postarat. A ví, kde hledat ostatní v případě, že nemůžeme zůstat tady..."
Naznačím rukou Aran, aby mě následovala do ztichlého lesa. Jeden z koutků mi vytvoří potměšilý úšklebek. Vypadá to, že si opravdu jen tak s něčím těžkou hlavu nedělám.

Zatímco si povídáte, na hřbitově se začíná odehrávat masakr. Tvaroměniči vytrhali desítky náhrobků a nechali je rotovat v divokém víru nad svými hlavami, aby je pak vrhali na stromořadí. Ozývají se rány a praskání dřeva, jak kámen drtí větve a trhá kůru. Stromořadí celé hučí, větve práskají jako biče a zemina se vzdouvá jako vařící polévka, jak vyrvávají z hlubin země své kořeny. Vypadá to, že se každou chvíli vydají na výlet, aby se Tvaroměničům pomstili.
V mezičase po nich také vrhají masy kamenů a větvemi odrážejí jejich útoky, i za cenu toho, že jim pod útoky praskají.

Sochy z Mauzolea se nyní již hromadně vysvobozují z kamene a svorně vyráží za tvaroměniči i stromořadím, zřejmě, aby je také napadli. Jsou zvláštně zkroucené a ve tváři mají stále vepsané hrůzy a agónii, jako kamenní poslové šílenství. Z nitra Mauzolea vycházejí další sochy.

Z okolního lesa cítíte mnohem více bezpečí, magické výboje tam nejsou a zdá se, že ty bytosti se tam také nedostaly. Z té "cizí" magie se vám kroutí vnitřnosti, jakoby ožily a teď se tam převalovaly jako hadi. Po tolika staletích, kdy vám útroby nepracují jako běžným smrtelníkům, je to dost zvláštní pocit.

"Asi máš pravdu." řeknu směrem k Zakovi, ale nezdá se, že bych tomu sama nějak moc věřila.
Ještě hodnou chvíli sleduji celé to dění a až pak i já seskočím dolů ze zídky.
Chtěla bych taky umět brát takhle všechno s nadhledem.
To co jsem ale dnes na hřbitově viděla, mi prostě nedává pokoj.
Zajímalo by mě, jak to tam všechno dopadne.
Ještě se naposled ohlédnu a pak už spěchám za odcházejícím Zekem.

A tak naši dva hrdinové opustili svůj domov, hřbitov, který jim skýtal po dlouhá desetiletí domov. Kdyby to chtěli vědět přesně, bylo to přesně 130 let, kdy poprvé na toto místo vstoupil Tholdrin a rozhodl se sem jejich sídlo přesunout. Mělo ideální polohu, daleko od nabubřelých lovců upírů, na vysokém holém kopci, s krásným přehledem do krajiny. Celý kopec obklopoval smíšený les, který byl díky vlhkému počasí velmi často zahalen do mlhy. Stačilo jen pár měsíců práce, a místní pochopili, že na ten kopec nemají chodit, že je prokletý.
Jak krásně se vám tam žilo. Stále vcelku blízko k civilizaci pro občasné toulky, ale přesto odloučeně, abyste mohli nerušeně pracovat na čemkoliv, co vám přišlo v tu chvíli důležité.

Jak tak Aran a Zak procházejí lesem, mají chvíli čas na to, aby nechali naplno doznít vše, co se v těch pár okamžicích na hřbitově událo. Přišli o svůj domov. Netuší, kde jsou ostatní... Pouto, které neomylně šeptá v každém okamžiku a vede k ostatním z rodiny, přestalo fungovat. Možná za to můžou ty cizí čáry, kdo ví... Jedno je jisté, je potřeba vymyslet plán. Pokud se to děje na více místech naráz, mohlo by to znamenat opravdu něco špatného, ovlivnit to celý běh života na kontinentu.
V takových okamžicích bylo vždy trochu komplikovanější, být upír. Nemůžete totiž jít za místodržícím, nahlásit jim co se stalo a nechat povolat nějakou armádu. Jste v tom sami, se svou rodinou. Pokud ji tedy najdete...

Jak tak naši dva hrdinové procházejí lesem, míjejí krásné staré stromy, přeskakují uhnívající klády a noří nohy do měkkého porostu, směsi listí, mechu a jehličí. Les je velmi neudržovaný, a proto zde všechno staré dřevo trouchniví a vyživuje znovu les. Rostou zde na každém rohu roztodivné houby, žije zde mnoho zvířat a hmyzu. Když dojdete dost daleko od hřbitova, uslyšíte v korunách stromů houkat sovu a tiše poletovat netopýry, kteří vydávají tichý cvakavý zvuk, jak ve tmě používají echolokaci.

Cestou lesem mlčím, hlavou se mi honí tisíce myšlenek a většina z nich zahoří jako létavice a v okamžení zmizí.

Co se to jen stalo? Jak se to vůbec mohlo stát. Plahočím se dál, ale cítím, jak to na mě všechno padá a jak jsem čím dál víc zmatená. Nakonec se prostě, u jednoho z padlých kmenů, zastavím a zůstanu stát.
"Zaku?" Můj hlas zní dost nejistě, ale není se čemu divit, je to už poměrně dlouho, co jsem se přidala k rodině a byla pro mě tou jedinou, kterou jsem kdy poznala. Respektive jedinou, která se ke mě jako rodina chovala. Na doby předtím, bych chtěla zapomenout.

Jsem unavená. To je to správné slovo. "Co se to děje s tímhle světem, co se to sem dostalo a jak sem vlastně pronikli?" Už takhle nemůžu dál, sednu si na nejbližší kládu, přitáhnu si kolena pod bradu a nohy obejmu rukama.

"Co budeme dělat?" dívám se na Zaka a za celou dobu snad poprvé vidím, jak na tom ve skutečnosti je. Kruhy pod očima a hlad v nich.
Nejsem teď schopná pokračovat dál, potřebuji se na chvíli zastavit a asi jen slyšet něčí hlas, abych se trochu vzpamatovala. Stanovit nějaký plán. Ale něco přeci jen udělat můžu. Ne pro sebe, ale pro Zaka. Vždyť on mě tam taky nenechal samotnou a přišel.

Když vidím, jak les kolem nás ožil, zkusím toho využít. Vědomím zapátrám v okolí a pokusím se zjistit, co vše se kolem nás nachází. Tak trochu pro naši bezpečnost, z části, že by se některý z tvorů mohl hodit.

Pokud se mi podaří objevit lidskou mysl (sama tomu moc nevěřím), nebo nějakého jiného většího savce, zkusím ho ovládnout a přivést k nám.

Jsem poměrně rozrušená a tak si nedělám starosti s tím, jestli jsem něžná. Do myslí tvorů vtrhávám poměrně tvrdě a ty co se mi nehodí opouštím a pokračuji dál.

Sebejistě, skoro až nedočkavě kráčím potemnělým lesem, a užívám si chůzi. Občas mimovděky přejedu špičkami prstů po kůře stromu, který zrovna míjím. Jsem trochu ohnutý v zádech a působím trochu unaveným dojmem. Ticho mi vyhovuje, jinak mi nejde moc přemýšlet.
Občas máš dojem, že se pohybuji spíš jako zvíře, lapené v těle humanoida. Občas nakloním hlavu na stranu, zaposlouchám se, a pak zavrtím hlavou, jakobych chtěl něco nepříjemného setřást z mysli.

Když se zastavíš a začneš si povídat, ohlédnu se a oči mi zasvítí. Je vidět, že mám zorničky zbarvené do žluta. Vypadám netrpělivě, možná až trochu popuzeně.
"Říkal jsem ti, co budeme dělat, ty hloupá!" syknu podrážděně.
Pak se opřu loktem jedné ruky o kmen stromu a zatnu pěst. Zavřu oči a sevřu pevně rty.
Jen klid... Už jen kousek...

Po krátké odmlce zase otevřu oči. Jsou opět tmavé jako noc. Ukážu ukazováčkem za nás a zavrtím s ním ve vzduchu, jakobych dělal vlny.
"Promiň... Ehmm... Jdeme do mojí skrýše, pamatuješ? Támhle... Už je to kousek... Neměli bychom se zdržovat... Není to bezpečné."

Nervózně se zavrtím a mimovděky se druhou rukou poškrábu na krku. Jakoby mi přejel mráz po zádech.
"Můžeme už jít? Tam se najíme a... Najíme se a pak promyslíme, co dál, hmm?"
Nakloním hlavu na stranu, v očekávání odpovědi. Zase se od stromu odtáhnu, v očekávání, že budeme pokračovat dál.
Trpělivost...

Když zaměříš svou pozornost na další bytosti v okolí, cítíš něco, co jsi určitě nečekala. Jsou tady lidé, smrtelníci... A není jich málo. Troufáš si odhadnout, že několik tuctů. Poměrně blízko.
Muži, ženy, dokonce děti. Cítíš jejich strach. Jsou někde pod zemí, schovaní.
Cítíš u nich také nemrtvé. Né podobný druh jako jste vy, nižší nemrtvé. Občas je někteří z vás používali jako služebníky, neúnavné strážce, posly, stopaře nebo lovce. Záleželo na druhu.
Zak ti ukázal stejným směrem, zdá se, že tě vede právě tam.

Pokud se pokusíš proniknout víc do jejich vědomí, ucítíš chlad, zimu, kámen, vlhko. Je tam tma, naprostá. Slyšíš vzlykání, tichý pláč.

Očima přejedu po okolním lese.
Tichounce zavrčím, je to spíš podmíněný reflex, než cokoli jiného. Hmm, tak takhle se věci mají.
Na Zakovo podráždění nereaguji, je to pro mě to nejmenší, navíc chápu proč to tak je.

"Hmm..." Nadzvednu jedno obočí jakoby v odpověď, pak se ale zvednu ze stromu a jdu za ním dál lesem. Najednou se nezdá, že bych z cesty do skrýše byla nějak moc nadšená, ale nekomentuji to, nemá smysl teď Zaka zbytečně dráždit.

Pokračujete dál v tichosti lesem. Skutečně už to netrvá dlouho. Čím dál víc cítíte přítomnost lidí, i když se na to nesoustředíte. Zak se nedočkavostí chvěje. Jeho zvířecí podstata se snaží drát na povrch. Občas na chvíli musí zastavit a počkat, až ho přejde nutkání vypustit tu zrůdu na povrch.

Bohužel se to stává, když upíři pijí moc krve, zvířecí krev, nebo vysávají své oběti až do poslední kapky. Začnou se měnit. Ten hlad, ta žízeň, je začne ovládat. U Zaka tento proces šel pozorovat také. Velmi pozvolna. Nejdřív začal být více násilný vůči svým obětem. Pak byl nenasytný. I když ho Tholdrin varoval, aby pokud možno nezabíjel a nevysával své oběti úplně, moc si z toho hlavu nedělal. Pak přišly ty záchvaty. Když nějaký měl, choval se jako šílené zvíře a rozséval zkázu kolem sebe. V takových chvílích byl nebezpečný i rodině. Bylo lepší se takovým situacím úplně vyhnout. Teď se však zdá, že má zatím vše pod kontrolou.

Brzy dojdete k malé mýtince. Je na ní nevelký, dutý pařez, borůvčí a vysoká tráva. Je zde vidět měsíc, jehož záře na mýtinku dopadá a příjemně vás uklidňuje. Skoro jako kdyby se vám celá ta epizodka se hřbitovem zdála. Nebo se možná jen vaše nemrtvé podvědomí snaží tu nepříjemnou zkušenost vytlačit z vědomí, aby vás ochránilo...
Nicméně v tuto chvíli se cítíte lépe.
Cítíte ty lidské bytosti. Je jich spousta, a jsou přímo pod vámi.
Aran dochází, že má vlastně také hlad. Na tom hřbitově udělala kus práce, a také by si zasloužila odměnu.

Pochoduji za Zakem lesem.
Sice už je to nějakou chvíli, co bez přestání mlčím, nechci ho zbytečně dráždit, kor v takové chvíli, kdy má sám se sebou co dělat, to ale neznamená, že nejsou věci, o kterých bych chtěla mluvit. Teď na to, ale není vhodná chvíle, však ta jednou také přijde.

Blízkost lidí, jak se zdá, mě nijak nepřekvapuje nebo neznervózňuje. Nemám k tomu důvod, Zak určitě ví, proč tu jsou a co se děje. Vždyť taky je to jeho skrýš, kam míříme. Pokud je něco s čím nesouhlasím, nedávám to najevo.

Nemám takové problémy se sebeovládáním jako on, ale to je hlavně tím, že to není zase tak dlouho, co jsem se nasytila a hlavně to bude i poměry a možnostmi z minulosti. Vím, že jsou upíři, kteří trpí krvavým šílenstvím, ale zatím jsem se s žádným takovým nesetkala. Proto se na něj chvílemi dívám poměrně zkoumavým pohledem, snažím se však, aby si toho nevšiml.

Když dojdeme až na mýtinu, zastavím se na jejím okraji a zadívám se na měsíc, který svým světlem něžně hladí vrcholky vysoké trávy. Pak se opřu o kmen nejbližšího stromu a tělo si obejmu rukama. Zdá se, že prostě čekám, co bude dál. Tohle místo patří Zakovi, on je ten, kdo tu teď plně rozhoduje o tom, co bude dál.

Na mýtince nedočkavě přejdu k pařezu a nakouknu do něj. Ohlédnu se na Aran a po tváři se mi rozlije úsměv. Opřu se o něj jednou rukou a po ní mi přepochoduje pár pavoučků, kteří se spustí do jeho útrob.
"Otevřít."
Zašeptám do pařezu.
Pak se protáhnu a začenichám, abych nasál vůni lidí a jejich strachu. Zamrkám. Oči se mi zase chtějí měnit, zornice občas trochu změní barvu. Začnu se protahovat, jakobych se chystal na nějaký sportovní výkon. Občas se ohlédnu do vysoké trávy.

Zanedlouho se ozve rána, a země uprostřed mýtinky pukne. Zemina se roztrhne a začne se valit nahoru. Někdo ze spoda zvedá veliký, dvoukřídlový poklop. Když se Poklop dostatečně otevře, vidíte, že jej ze spoda otevírají dva nemrtví. Dřív to byli velmi urostlí muži, zřejmě dřevorubci nebo kameníci. Teď je jejich osudem být dveřníky. Jejich těla jsou docela dobře zachovalá, zdá se, že je někdo zabil a oživil velmi brzo za sebou. Pravděpodobně už při jejich výběru moc dobře pachatel věděl, koho a na co hledá.

Jejich pohled je tupý a ústa pootevřená. Těla bez duše. Otevřou dostatečně na to, abyste se protáhli dovnitř, a zůstanou stát. Drny na dveřích víceméně drží, takže až se za vámi zaklapne, bude to na první pohled zase vypadat, že na mýtince nic není.
Dolů vedou na hrubo opracované kamenné schody. Je tam naprostá tma, žádný zdroj světla.

Svižně vyrazím dovnitř, a mávnu ještě na Aran, ať mě následuje. Když procházím kolem mých slouhů, spokojeně je poplácám po hlavách.
"Hodnej. Pak za námi zavřete."
Vnořím se do útrob svého úkrytu. Znám to tady moc dobře. Vcházím hlouběji a hlouběji. Ještě se ohlédnu za Aran.
"Buď tady jako doma. Tady je dílna s alchymistickým vybavením. Tady je knihovna. O dost menší, než jsme měli doma, ale nějaký zajímavý věci tam jsou. Tady jsou nějaké rakve navíc, kdyby jsi se chtěla natáhnout. A tady... Tady mám spižírnu."
Zastavím se u posledních dveří. Stojí u nich další nemrtvý, a tupě hledí do prázdna. Pohladím dveře nehty a pak na ně dvakrát zaklepu.
"Haló? Je někdo doma?"
ozve se pláč. Spokojeně zabručím a začnu si vyhrnovat rukávy.
"Omluv mě na chvíli."

Na Zakův pokyn vyrazím za ním, jen trochu zpomalím, když míjím oba muže a zevrubně si je pohlédnu. Pak už i já zmizím v útrobách Zakova úkrytu.

Pod zemí, to chce vážně někdo žít pod zemí? Honí se mi hlavou a lehce se otřesu.
Jak já nesnáším místa v podzemí, přijdu si v nich jako v hrobě. Kam ostatně taky patřím. Co jiného jsem si myslela? Tiše si povzdechnu a zatímco si mnu jednou rukou loket té druhé, pokračuji stále dál.

"Moc děkuji za tvojí pohostinnost." Odvětím na Zakovo prohlášení, že se tu mám cítit jako doma. Podle mé nervozity je ale jasné, že se tak zrovna teď rozhodně necítím.
U dveří které mají vést do alchymistické dílny trochu zpomalím. Možná bych se mohla kouknout, co tu je, mohlo by se nám něco...
Mé myšlenky přeruší, když Zak zmíní knihovnu, v tu chvíli je celá laboratoř zapomenutá.
Vždyť na to je času dost, až se domluvíme, co dál.
Rychle ho doženu ho a zastavím u vstupu do ní. Poslouchám, jak mě dál informuje kde je co. Při zmínce o rakvích v kombinaci s odpočinkem, sebou trhnu. I nadále však mlčím a sleduji, jak pokračuje chodbou.

Hmm, hraje si s nimi jako s myšmi. Zajímavé... bleskne mi hlavou, když uslyším zaklepání.
"Jistě, dobře se bav." Odvětím Zakovi, a pomalu stisknu kliku dveří knihovny.
U toho nemusím být, až se bude krmit. Navíc není vhodné někoho v takové chvíli rušit svojí přítomností.
Stihne mi proběhnout hlavou, ještě než zmizím v knihovně.

Když si prohlížíš oba nemrtvé u vchodu do Zakovy skrýše, vidíš, že jsou vcelku umně vytvořeni. Zcela bez stínu pochybnosti poznáš, že to je Zakova práce. Zdá se, že už umění nekromancie nějakou dobu provádí. Je velmi těžké poznat jak jsou staří, v téhle podobě už by tady mohli být pěknou řádku let.
Jejich pohled je bez života, cítíš v nich magii, která reanimuje jejich tělo, ale nemají žádnou inteligenci. Jen tiše čekají na další rozkaz. Zak využívá své pavouky k tomu, aby nějakým způsobem předaly rozkazy ze shora jim, dole. Všimla jsis, že jich z mužů několik slezlo a vyrazili za svým pánem.

Když Aran vstoupí do knihovny, dýchne na ni atmosféra zatuchlosti a vlhkosti. Pach pergamenů a starých kožených vazeb. Místnost je překvapivě docela členitá. V první části je několik jednoduchých policových skříní, s mnoha svazky a pergameny. Když pokračuješ dál, narazíš na kulatý stůl, křeslo z umně vydělané kůže a krb, v kterém je připravené dřevo, ale nyní nehoří.
Napadne tě, jak je asi vyřešen komín, žádného jsis nahoře v lese nevšimla.

V místnosti je také vyvýšené patro, na které vede pár příkrých schodů. Tam se nachází menší knihovna, v které je pár dalších knih. Na zdech visí různé zvláštní obrazy, jako vystřižené z nějakého zvrhlé noční můry. Různé vyobrazení mučení, bitevních scén, nahých lidí ztracených v lecích, a jiné zvláštnosti.

Ta místnost je jak z pohádky, hned bych se schoulila v křesle u hořícího krbu s dobrou knihou a nechala události posledních hodin za sebou. Kéž by to tak šlo.
Ale i tak mám teď možná i několik hodin na to si trochu odpočinout a nebyla bych to já nevyužít příležitostí, které mi Zakova knihovna nabízí. Přejdu k nejbližší polici s knihami a letmo si přečtu názvy na jejich hřbetech. Ty co mě zaujmou, nebo je neznám, vytáhnu a namátkově prolistuji.

Takhle jsem si vždycky představovala ráj.
V dobách, než mě přijala rodina, jsem neměla moc příležitostí dostat se ke knihám. A pokud jsem snad nějakou získala, stala se pro mě malým, opakovaně čteným, pokladem.

Jak procházím polici za policí, zastavím se občas i u některého z obrazů. Tu mě zaujmou detaily, jinde barvy, nebo celková umělecká kvalita zpracování, jiné míjím bez zastavení. Tímto způsobem se pomalu dostanu až ke schodům k vyvýšené knihovně.
Neodolám.
Vždyť Zak stejně říkal, že tu mám být jako doma, tak snad mu nebude vadit, když jen letmo nahlédnu.
Vyběhnu schůdky a začnu zkoumat názvy na hřbetech knih. Tou dobou už v ruce držím jeden menší svazek a jednu silnější knihu, ze spodní části knihovny, ale i tak je vždycky prostor pro další.

Nakonec pomalu sestoupím po schodech dolů a zamířím ke křeslu. Knihy si odložím na kraj kulatého stolu a sama se s nohama složenýma pod sebou schoulím v tom úžasném křesle.
Ještě tak, kdyby hořel a krásně hřál krb, to by byla nádhera. Bleskne mi hlavou, ale sama se oheň neodvážím zapálit, nevím jak je to celé nastavené, tak do toho raději nevrtám.
Pohodlně se uvelebím v křesle, ze stolu si vezmu jednu z knih, co jsem si vybrala, položím si ji do klína a líně listuji stránku za stránkou.
Před tím, jsem si ani neuvědomila, jak moc jsem unavená.

Svazky, na které dole padne tvůj zrak, jsou tématicky docela blízké. Pojednávají o lidské anatomii, jednotlivých orgánech, fungování mozku, umění mučení a různých válečnických technik. Jak si vyrobit improvizované zbraně, jak lovit zvěř, maskování. Spousta z těch svazků pochází ze soukromých sbírek, napadá tě, kde je Zak asi sehnal. Musel se asi ještě za svého života o tyto věci hodně zajímat.
V další knihovně pak jsou spíše encyklopedické sbírky, pojednávající o lykantropech, magických bytostech, bestiích, a podobně. Do detailu v nich bývá popsána jejich anatomie, návyky, povaha, způsob lovu a života, silné a strané stránky...

Když vyjdeš nahoru po schodech, všimneš si, že zdejší knihy jsou mnohem starší, povětšinou jsou v černé hrubé kůži a jsou cítit stářím. Jejich papír je křehčí a jazyk v nich archaický. Jsou tady tituly jako například: Nemrtelní a jejich historie; Zkazky upíří, díl I., II., III.; Diabolus, ďáblové a jejich pomocníci; Umění temných akolytů; Nekromagus; Povolávání mrtvých; Krvavá magie; Ritus Sangui.

Jak si tak procházíš knihy a vybíráš si, do čeho by jsi se začetla, zaslechneš rány a křik. Vychází od mnoha lidí, muži i ženy. Cítíš, jak celým prostorem prostoupil nevýslovný strach. Jakoby se teplota v místnosti vyšplhala o pár stupňů nahoru.
Odhlučnění asi nebylo při stavně tohoto prostoru prioritou...

Křeslo skutečně je VELMI pohodlné, skoro jakoby tě jeho povrch hladil. Vybízí k dlouhému odpočinku.

Listuji knihou o magických bytostech. U pasáží, které mě zaujmou, se na chvíli zastavím a pročtu si odstavce, které se tématu týkají. Pak teprve otočím další stránku. Zvládám číst poměrně rychle, ale s ubývajícím časem se tempo otáčení stránek snižuje.
Pohodlí a objetí jemné kůže křesla mě pomalu ukolébává.

A tak se zvolna propadáš do snů... Cítíš, jak ti kniha v ruce těžkne, a pomalu se vpíjíš čím dál hlouběji do toho pohodlného křesla. Předivo reality se rozplyne a nahradí ho tma. Poslední co slyšíš, jsou výkřiky bolesti a smích, ale není to nic, co by ti mělo v odpočinku zabránit.
Netrvá to dlouho, a zdá se ti sen...

Shlížíš z kopce na nevelké město. Připadá ti povědomé. Vidíš, jak se nad ním ve výšce stovek sáhů trhá prostor, a z té pukliny se na město vrhají stovky zvláštních okřídlených bytostí. Zabíjejí jeho obyvatele, trhají jim údy a berou je sebou, ve svých pařátech, do obrovské výšky, aby je mohli zase pustit a pozorovat, co s nimi pád udělá. Mají zvířecí tlamy, blanitá křídla a lidská těla, jen kůže je temně rudá. Nejsi si jistá, jestli to není od vší té krve, kterou jsou zbroceni. Zavrtíš hlavou a zamrkáš. Máš pocit, jakoby tě někdo z dálky volal.
Ohlédneš se a celý prostor se promění.

Stojíš u břehu nějaké řeky. Její proud je velmi silný. Voda se valí dál a dál, naráží na kameny a stříká do výšky. Je zbrocena krví. Tvé upíří smysly zbystří, je to až vzrušující, vidět tolik krve. Zahlédneš v řece i různé končetiny. Ruce, nohy, hlavy, kusy vnitřností. Jsou jich tisíce, desetitisíce. Nedokážeš si ani představit, jaký masakr musí probíhat proti proudu této řeky. Zase zaslechneš ten hlas. Je starý, patří nějakému muži.
"Volám tebe, nesmrtelná bytosti! Zjev se mi!"
Ucítíš podivné nutkání ten hlas vyslechnout, spolu s jemným zataháním. Znovu se ohlédneš. Prostor se zavlní a promění.

Stojíš v nevelké místnosti, je potemnělá a velmi umně zařízená. Mahagonové obložení, krásné baldachýny, koberec, svíce... Uprostřed místnosti je nakreslený bílý kruh a v něm, ty. Opodál stojí dva staří mužové v róbách a žena. Je jim odhadem tak kolem sedmdesáti zim. Opanují se velkou magickou mocí. Čarodějové!
Když se před nimi zjevíš, nejdřív si vymění pohledy, a pak muž stojící uprostřed promluví:

"Děkujeme, že jsi přišla, bytosti. Nechceme ti nijak ublížit, hledáme v tomto čase spojenectví! Vyslyš nás!"
Žena si založí ruce na hrudi a zamračí se na muže. Podrážděně utrousí:
"Nevěděla jsem, že jsi hrál v divadle, Arture. Mohl by jsi s ní prosím mluvit normálně? A k věci?"
Muž zabručí a trochu se zastydí. Odpoví:
"Notak Thereso. Tyhle věci vyžadují jistou etiku! Nechceme ji přece urazit!"
Třetí muž se tváří ospale a trochu zmateně.
"A proč jsme ji vlastně volali?"
První muž se ohlédne na něj a dá si dlaň před pusu, jakoby chtěl volat do dálky:
"Už pošesté, Ronalde! Hledáme spojence! SPOJENCE!"
"Aha, ano... No jo..."

Ten sen je zvláštní, ale je to jen sen? Tohle se mi stalo poprvé.
To město by mi mělo být povědomé, ale kde to jen je, je nedaleko? Bleskne mi ještě hlavou, než se celá scéna změní a odnese mě zase o kus dál.

Ve chvíli, kdy se ocitnu v místnosti s čaroději, jen zkoumavě nakloním hlavu a sleduji, co se bude dít dál.
Já vlastně čaroděje nemám zrovna v lásce, jejich způsob magie mi přijde nepřirozený, vyumělkovaný a tak zvláštně překroucený. Podle mě by měla magie vycházet z každé buňky v těle, tepat spolu s krví a přetvářet se jako stezka vedoucí nás mezi stromy. Ne vycházet z naučených a stále opakovaných formulí a dokola obkreslovaných obrazců.

Mlčky sleduji celý rozhovor a nechávám ho bez zásahu jen tak plynout. Někdy se člověk dozví nejvíc, když se ostatní v místnosti tváří, jako by tam nebyl.
Zarazí mě až zmínka o spojenectví, ta mě zaujme. Má to snad nějakou spojitost s tím, co se odehrálo na hřbitově?
Přešlápnu z nohy na nohu, stále uprostřed kruhu a založím si ruce na hrudi. Jako by ani jeden z mužů v místnosti pro mě neexistoval, upřu pátravý pohled do obličeje jediné ženy. Je přímá, věci nezaobaluje a říká, tak jak jsou, to se mi líbí.
"Proč hledáte spojence? A co čekáte zrovna ode mě?" Pronesu klidným, ale rozhodným hlasem směrem k ní. Na okamžik mi hlavou bleskne vzpomínka na krvavou řeku a já si podvědomě přejedu oba špičáky jazykem.

Tím že promluvíš, na sebe strhneš pozornost všech tří čarodějů. Přestanou se dohadovat a první promluví Ronald.
"Ta dívka má něco se zuby... Á, aha! Je to vampýr, krvesaj. Provedu exorcismus."
Theresa zafuní a dupne si nohou.
"Ronalde, my jsme ji sem zavolali!"
"Cože?"
My ji sem zavolali... Arthure, neměl by už jít Ronald spát?"
Arthur zavrtí hlavou. Zrak pořád upírá na tvé zuby. Když je zahlédl, trochu znervózněl, a přestal rozhovor sledovat.
"Eeh, cože? Ale ne, ne, jeho znalosti sfér a přenosů matérie jsou pro nás kruciální, bez jeho pojednání o vzájemném propojení světů a jejich působení bychom vůbec nepokročili, Thereso, já..."
Theresa přikývla a zvedla ruku na znamení, aby už mlčel.
"Dobrá, chápu. Prostě... Nech mluvit mě, ano?"
Ronald mezitím začal prohledávat kapsy svého roucha. Něco si přitom tiše drmolí:
"Hmmm, někde jsem tu to zaklínadlo na zahnání nemrtvého měl... Posmrkaný kapesník... Eeeh, lékořice, rozbitá hůlka... Hmm, proč mám v kapse tu sůl?..."

Theresa se opět zadívá na tebe. Je to už starší dáma, ale je vidět že s přibívajícím věkem stále drží svůj rozum na uzdě. Čarodějové jsou proslulí tím, že jak stárnou a jejich moc roste, ztrácejí často pevné spojení se zemí. Ženy to pouto umí držet lépe, než muži, i když ti jsou zase odvážnější a pouštějí se dál ve svém bádání a zkoumání všech zákoutí vesmíru.
Její tvář už zdobí spousta vrásek, má bledě modré oči a šedivé vlasy, vkusně stažené do drdolu. Na ukazováčku levé ruky má veliký rubínový prsten, z kterého sálá velká magická moc.
"Podívej se. Něco se stalo. Děje se to na celým světě. Otevírají se trhliny v časoprostoru a tím sem proudí bytosti, které už dávno neměly na zemi co dělat. Chápeš co říkám?"

Arthur mezitím Ronaldovi tiše vysvětluje, aby své zaklínadlo nehledal.
"Ronalde, my jsme sem tu bytost povolali, abychom s ní promluvili. Nebudeme ji vymítat."
"Aha? A proč jsme ji sem povolali?"
"Po sedmé, Ronalde, hledáme spojence!..."
...

"Asi víme jak to zastavit, ale obávám se, že to nedokážeme. Zvládnout to jen bytosti, oplývající jistými... Vlastnostmi... Proto jsme tě vyhledali. Chceme to zastavit a s někým jako jsi ty máme největší šanci."
Ve tváři Theresy není ani náznak pochybení, je vidět že je o tom co říká skálopevně přesvědčena. Ti blázniví čarodějové opravdu předpověděli (nebo alespo vědí) to, co se teď děje na hřbitově. A asi nejen tam.
Teď jen tiše vyčkává, co na to řekneš.

Při zmínce o vymýtání jen lehce pozdvihnu jedno obočí a ušklíbnu se.
To už tu dlouho nebylo.
Dál stojím s rukama založenýma a čekám, co bude. Už jen proto, že nevím jak odtud, ale to jim přece říkat nemusím.

Když se slova ujme žena pokývnu a poslouchám. Při zmínce o současném dění, odpovím na ojejí otázku.
"Ano, chápu, viděla jsem to."

Sleduji dál, co mi říká, i když mi to nedává smysl. Jak bychom zrovna my mohli zastavit co se děje? Vzhledem k tomu, co jsme se Zakem viděli, si neumím představit s těmito "tvory" jakkoli bojovat a vyjít z toho jinak než poražení.
Teď však není čas na úvahy a tak neodolám a musím se zeptat.
"Může to zastavit někdo jako jsem já? Jak? To si neumím moc představit."
Zavrtím nevěřícně hlavou s pohledem upřeným na ženu, čekám vysvětlení.

Theresa ve svém výkladu pokračuje trpělivě dál:
"My sice máme nezměrnou magickou moc, ale nedokážeme se většině těch bytostí úspěšně bránit. Jejich magie je jiná, je z jiných sfér. Míchá se s pramatérií z našeho světa a... mění ji. Jako když zamícháš do džbánu s čirou vodou barvu. Můžeš ji pak dál používat? Bude to bezpečné? Nikdo neví..."

Arthur mezitím zabavil Ronalda, takže ten ti teď nevěnuje pozornost. Dožaduje se horkého nápoje.
"Teď není vhodný čas na čaj, Ronalde, máme tady nějakou práci..."
"Ale já mám žízeň! Proč si nemůžeme dát čaj? Vždy je čas na čaj!"
V obličeji zbrunátněl a nespokojeně prská. Arthur proto po chvíli naléhání souhlasil a nalil do velkého malovaného hrníčku s puntíky čistou vodu. Pak na ni ukázal prstem a zašeptal pár slov. Voda v hrníčku začala vařit. 

Theresa mezitím pokračuje:
"My jsme ale vymysleli způsob..."
Arthur zpozorněl a významně si odkašlal. Theresa protočila oči v sloup.
"ARTHUR vymyslel způsob, jak ty brány zase zavřít. Když do jejich blízkosti umístíte předmět, artefakt, v kterém bude vkleto správné kouzlo, magické proudy se promíchají a způsobí přetížení... Jednodušeně řečeno se ta brána zase zavře. Tedy, teoreticky..."

Arthur donesl Ronaldovi hotový čaj a pak zase začal věnovat pozornost tobě.
"Naše křehké lidské schránky nemohou odolat útokům a nebezpečím, které skýtají ty bytosti z jiných sfér. Vy ano. Vampíři, společně s několika dalšími, disponujete úžasnými reflexy, silou, rychlostí a velmi rychlou regenerací. Vy byste to mohli dokázat."

Ronald si mezitím míchá spokojeně čaj a sype si do něj sůl ze své kapsy. Po každé várce ochutná a zkřiví obličej.
"Fuj, ten čaj je nějaký slaný. Musím si ho víc osladit..."

Pozorně poslouchám, co mi Theresa říká.
Takže takhle to tedy je. Kéž by tu teď byl Tholdrin, on by věděl, co dělat a možná bychom k tomu ani nepotřebovali ty čaroděje.

"Chápu, jak to chcete udělat, ale stále je to jen teorie, co když k přetížení nedojde... a nebo hůř, co když se proudy promíchají, ale místo přetížení, jen zesílí a bránu otevřou ještě víc?"
Magii nevěřím ani co by se za nehet vešlo a začínám být poměrně podrážděná z toho, že jsem se v téhle situaci ocitla zrovna já.
Je hezké, že si myslí, že jsme neporazitelní a dokážeme v podstatě všechno, ale po tom, co jsem viděla na hřbitově, bych si zase až tak moc nevěřila. Ani proti těm tvorům, ani proti stromům v aleji. Já prostě na tohle nejsem ta pravá.

Oči mi na chvíli sklouznou k Ronaldovi a ušklíbnu se, když vidím, jak si vyladil svůj čaj. Pak se ale soustředím znovu plně na Theresu.
"Dobře, pokud bychom tedy předpokládali, že by obě části plánu fungovaly. Tím myslím, že byste byli schopní vytvořit artefakt a my ho umístili k bráně a ona se zavřela. Sama jste řekla, že se tyto brány otvírají po celém světě. Co se tedy stalo, co za tím je? Nejsem si jistá, zda něco takového zvládneme v globálním měřítku, možná jednu, dvě, nebo i pár dalších, ale nemyslím, že jsme schopní to dělat na věky. Co potom?"

Na chvilku se odmlčím, ale jen aby mi hlavou bleskla myšlenka na Zaka. A abych měla čas se na chvíli pořádně podívat na svoji ruku, než ji zase založím zpátky na hrudi.
"Navíc, nevím jak funguje tohle kouzlo, ale já tu nejsem, ne skutečně, nebo ano? Jak se s vámi spojíme, pokud by se něco pokazilo?"
Stále ještě nejsem rozhodnutá pro spolupráci a moc se mi nelíbí představa nasazovat vlastní krk proti těm věcem.
Kéž by tu byl ještě někdo další z rodiny, třeba Zak, možná by on věděl, co dál. Já magii vážně nevěřím, je to samý hokus pokus a nakonec si nos natluče někdo jiný, to teda pěkně děkuji, nechci. Tohle už jsem zažila.

Theresa a Arthur ti pečlivě naslouchají, narozdíl od Ronalda, který se prochází po místnosti s čajem v ruce.
Když vyjmenováváš různé komplikace, které by mohly nastat, jen si vymění nečitelné pohledy, ale dál mlčí.
Až když skončíš, Theresa se nadechne, že bude pokračovat, ale Arthur ji předběhne.
"Mnoho z toho co jsi vyjmenovala zatím nevíme. Můžeme se jen domnívat, nicméně naše výpočty jsou nesmírně kompexní a spolupracovalo na nich mnoho bytostí z různých sfér, kapacitami násobně překračující běžný lidský intelekt, já..."
Theresa do něj šťouchne prstem a věnuje mu přísný pohled.
"Notak Arthure, nepodceňuj tu dívku..."
To ti přišlo docela úsměvné, jsi násobně starší než oni, a přesto tě označila za dívku. Ti lidé...
"... vůbec nevíš, jak je schopná a sečtělá. Je dost možné, že magii rozumí také."
Arthur si tě přeměří pohledem, je jasné, že velmi pochybuje. Ronald mezitím začal prohledávat knihovnu a nahlíží do nějakých svazků, něco hledá.

Theresa pokračuje:
"Věc se má tak. Ano, je to teorie. Musíme někde začít. Začalo se to dít teprve teď, před pár zvoněními. Nic víc než teorie nemáme. Předpokládáme, že na tom začne pracovat mnohem více mágů a nadaných jedinců po celém kontinentě. Jsem v tom všichni spolu. Ať se nám to líbí, nebo ne. Pokud najdeme funkční způsob, jak ty trhliny zase zavírat, tak ho pak můžeme multiplikovat a sdílet s ostatními. Nemusíš zavřít všechny brány po celém světě ty. To po tobě nikdo nechce. A spojení s tebou můžeme navázat téměř kdykoliv, to nebude problém."

Ronald se v jednu chvíli zarazil, snad se zamyslel, a pomalu se ohlédl. Něco v něm se změnilo. Jakoby měl jeden z těch okamžiků prozření, které občas mají staří lidé, potýkající se s demencí. V takovém okamžiku si pak začnou dokonale vybavovat svůj život, své blízké, svou práci... Jak dlouho takové momenty trvají, se velmi různí. Vaše pohledy se na okamžik střetnou. Založí si jednu ruku za zády a pokývá hlavou, a pak promluví. V druhé stále drží svůj čaj. Jeho hlas je jasný, silný a rozhodný. Je to hlas velmi moudrého muže.
"Mí kolegové se v něčem přepočítali, má drahá. Nepřihlédli k prosté skutečnosti, že tvůj druh námi pohrdá. Jaká je tvá motivace nám pomáhat? Hmmm, možná přežití, dalo by se říct. Do jisté míry jste na nás závislí, jste predátoři a živíte se naší krví. Bez nás zřejmě vyhynete, pokud se neadaptujete na jiné.... Oběti. Je tady však něco, čeho si vážíte mnohem více. A to vaší vlastní krve, nemám pravdu? Vaší rodiny."
Arthur a Theresa tiše naslouchají, zřejmě už dávno ví, že v takových okamžicích je lepší nechat starého Ronalda mluvit.
Promnul si volnou rukou bradu a promluvil znovu.
"Ty brány trhají přediva magie. Přestává fungovat tak, jak jsme zvyklí. A vy jste do velké míry také magičtí tvorové. Pokud se nemílím, jste v každé situaci například schopni vycítit, kde se nachází členové vaší rodiny... Pokud jsou mé teorie správné, tak toto spojení už nyní nemusí fungovat. A je to jen začátek. Vše, na co jste byli zvyklí, co bylo vaší přirozeností, se bude měnit. Je dost možné, že se zítra probudíte, a zjistíte že máte alergii na krev. Nebo že přestanete vidět ve tmě. Možná se stanete zranitelnými, nebo se proměníte v zuřící zvířecí bestie bez intelektu, bažící jen po krvi... Možností je nepočítaně. To už stojí za to, abyste se pokusili ty brány zavřít, ne?"
Po svém monologu, na který je evidentně patřičně hrdý (a zřejmě byl ve svých nejlepších letech ještě nesnesitelnější, než Arthur), si upije svého čaje, aby ho v zápětí mohl zase vyprsknout a zkřivit obličej.
"U všech ďasů, to je hrozně slané!"

Vyslechnu si, co Theresa i Arthur říkají, ale nic z toho mě úplně nepřesvědčí. Nemohu si pomoci, ale stále váhám.
Ve chvíli, kdy se slova ujme Roland, zatvářím se trochu překvapeně, ale čím déle mluví, tím víc se zdá, že mu věnuji naprostou pozornost.
Má pravdu, naprostou pravdu, pokud se nebudeme schopní spojit s rodinou, pokud by skutečně byla narušená sama podstata magie, co by se s námi tedy nakonec stalo, respektive, co by se stalo z nás?
Nevypadám příliš nadšeně, ale je vidět, že Rolandova slova dopadla na úrodnou půdu, rozhodně o nich naprosto vážně přemýšlím.
"Dobře tedy." pronesu na konci jeho proslovu a vypadám docela zamyšleně.
"Jak tedy budeme pokračovat dál?" zeptám se přímo Rolanda a pak pokračuji.
"Jste schopni se spojit s mojí rodinou, nebo alespoň s některými z nich?"

Ronald se otočí k Arthurovi a podá mu svůj slaný čaj.
"Buď tak hodný, Arthure, a udělej mi nový čaj. Tenhle se nedá pít."
Arthur puntíkovaný hrneček přijme a vyrazí uvařit nový, čerstvý, šajvějový čaj. Ronald si mezitím založí ruce za zády a změří si tě pohledem. Nevypadá to, že by nad odpovědí musel přemýšlet, zřejmě jen vytváří teatrální pauzu. Jakoby se přesvědčoval, že má plnou pozornost všech v místnosti. Snad má i rád, když se na něj čeká. Místnost je ho nyní úplně plná.
Theresa rezignovaně vydechne.
"Dokázali jsme se spojit s tebou, dokážeme najít i tvé druhy. Ano. Thereso!"
"Ano, Ronalde? Nemusíš tak hulákat, stojím hned vedle."
"Teď není čas na tvé nálady! Ihned připravíme další ritus. Vyvoláme dimenzionálního slídiče druhé třídy, aby našel její druhy. Mezitím tu dívku propusťte. Měla by o naší dohodě spravit své druhy."
Na okamžik se zamyslí, skutečně zamyslí. Cítíš, jak z jeho brilantního mozku emanuje energie, jako paprsek, někam daleko, a přitom tak blízko.
"Ano, druhy. Objevil se další. Jsou už tři. Výborně. Čím více, tím větší šanci mají na úspěch."
Arthur mezitím poslušně dovařil čaj, a nádherná vůně šajvěje prostoupila celou místností. Podal ho Ronaldovi. Ten si přivoněl, přejel pohledem všechny v místnosti a na závěr hrdě dodal.
"Nějaké dotazy?"

To, co měla být jen rutinní obchůzka, se pěkně zvrtlo... Když slunce zašlo za horizont, a váš domov prostoupila všeobjímající a chladná tma, plný elánu a nedočkavosti jsi vyrazil na cestu. Měl jsi dnes zvláštní chuť trochu vycestovat, a zkontrolovat některé z vašich skrýší a držav. V nedalekém okolí jich bylo nepočítaně. Možná to byla tak trochu i chuť být chvíli sám, se svými myšlenkami, to s jistotou nevíš.
Některé skrýše ukrývaly zbraně a vybavení, prastaré svitky a hodnotné poklady, které jste za celá staletí společně nashromáždili. Málokdo se tomu skutečně věnoval, a někdo tu práci prostě udělat musel. Zdálo se, že je vše v pořádku. Pečetě byly na svých místech, umně schované před zraky smrtelníků, i magicky nadaných. Byl klid.

Zrovna jsi kontroloval jednu starou strážní věž, již nezmála sto padesát let opuštěnou. Tyčila se na nevelkém kopci uprostřed lesů, a lidé se sem moc neodvažovali. Les věž již pomalu trávil, rozbíjel kámen a prorůstal každým kouskem té vzpomínky na budovu. Když se stiskla správná dlaždice, ozval se téměř nezachytitelný zvuk, jemné cvaknutí.
Pak šlo pohnout s jedním kamenným kvádrem, a vstoupit tak do tajné chodby.

Vše bylo na svých místech. Tajné nástrahy, pasti, propadla, kopí a šípy. Smrtící past pro kohokoliv, kdo nevěděl kam šlápnout. Tiše jsi pronikl až do hlavní místnosti, když jsi to poprvé ucítil. Bylo to, jakoby ti po zádech přejel mráz. Jakoby se něco stalo, něco zvláštního. Nedokázal jsi to myšlenkami úplně uchopit. Dělo se to tady, ale zároveň i na více místech. Jako když příjde déšť a najednou se úplně změní ovzduší. Tohle však bylo něco hutného, dusivého, zapáchajícího a trouchnivějícího. Začal jsi pátrat po okolí, ale nikde nebyla ani známka po nepřáteli.
Pak jsi to uviděl.

Na konci hlavní místnosti, kde jste skladovali všechny ty krásné starobylé cennosti, se objevila v prostoru malá trhlinka. Vypadala nejdřív jako velmi jasně zářící bludička. Pak se začala zvětšovat, jako vlas, pomalu stoupající nahoru a dolů. Cítil jsi se z toho malátný, jako když vypiješ zkaženou krev. Mimovděky jsi ustoupil pár kroků zpět. Když se ta puklina zvětšila ještě víc, mohl jsi vidět, jak dovnitř, do místnosti kde jsi, začal pronikat nějaký hnědozelený kouř. Byl velmi hustý, těžký a olejnatý. Držel se u země, nestoupal nahoru.
Cítil jsi jasné ohrožení, něco není v pořádku! Všechny tvoje smysly se vyostřily. Když bylo kouře v místnosti dostatek, začal se pomalu pozvedávat, a formovat se do zvláštní, kouřové postavy. Nebyl to humanoid, spíše něco jako čtyřnohý brouk, křížený s pavoukem. Jen matně jsi rozeznával jeho tvary, protože se vše přes sebe tak zvláštně přelévalo a měnilo to tvary. Když se před tebou zformoval, vyrazil pomalu k tobě, a pocit ohrožení mnohonásobně zesílil, jako struna, těsně před prasknutím. Cítil jsi, jak z tebe vyčerpává energii, bylo to jako zestárnout lusknutím prstu o dvě staletí. Snad poprvé po tolika letech jsi cítil, jak z tebe vyprchává síla, jako když se protrhne splav. Bylo to k nezastavení, ani tvé obrovské mentální dovednosti tě nedokázaly ochránit.
Rozhodl jsi se pro to jediné, co jsi v tu chvíli mohl dělat. Pro útěk, skrz tu chodbu plnou nástrah a pastí. Jestli ho něco zastaví, tak vaše důmyslné udělátka.
Začal jsi rychle kličkovat chodbou a tančit mezi neviditelnými strunami a nášlapnými dlaždicemi. Občas jsi zaškobrtl a jen tak tak se zastavil v čas.
Každou chvíli jsi se ohlédl, stále jsi totiž cítil že ho máš v zádech, a že z tebe vysává život. Začal jsi cítit, jak ti tuhnou klouby a končetiny přestávají fungovat, jak mají.
Plynul prostorem za tebou, a vypadalo to, že tě každou chvílí zastihne. Občas nějakou past aktivoval, ta do toho houfu kouře narazila, případně bodla nebo zajela, a i když ho zpomalila, nezdálo se, že na něj má valný efekt.
Vzduch zhoustl, bylo to jako brodit se vodou, čas se zpomalil. Prodral jsi se až k vstupu, rychle se vyškrábal nahoru a zavalil vstup tím masivním kvádrem. Právě včas.

V posledním okamžiku už jsi viděl, jak se po tobě natahuje jeho vlnící pařát. Už by jsi nedokázal dál unikat. Byl jsi příliž vyčerpaný. Kvádr vstup utěsnil. Vyčerpaně jsi se svalil na zem. Potřebuješ se nutně najíst, máš pocit, že tě tohle stálo snad všechnu energii, co jsi měl, a to bylo jen pár úderů srdce, v přítomnosti té... věci.
Vzpomněl jsi si, že Zak má nedaleko svou skrýš. Říkal tomu spižírna, a drží tam živé lidi. Jeho ghůlové a oživlé mrtvoly je tam drží, shánějí jim potravu a mění seno. Tam se budeš moct najíst a promyslet další kroky. Budeš si muset pospíšit, co když se ta bytost dostane ven a zamíří k ostatním?!
Ze spoda slyšíš syčení a víření, prudké poryvy větru, jak se ta bytost snaží dostat ven.
Vyrazil jsi hned na cestu. Škobrtáš a občas zakopneš, je docela obtížké pokládat nohu před nohu. Občas se zastavíš, ohlédneš a zapátráš zrakem po krajině. Máš pocit, že i tvé ostatní smysly jsou nějaké zesláblé, nebo snad otupené. Je těžší se soustředit, ale cestu si víceméně dobře pamatuješ.
Brzy dojdeš na malou mýtinu, zalitou měsíčním svitem. Uprostřed je nevelký pařez, jinak mýtina vypadá opuštěně. Máš dojem, že vstup je někde tam.

Pozorně po celou dobu sleduji Rolanda, zdá se, že teprve nyní na mě plně dopadají prožitky posledního dne. Přijdu si neskutečně unavená.
Tak takhle to tedy všechno je, a je to na nás s tím něco udělat. Co se stalo s ostatními členy rodiny? Vědí oni co se děje, co na ně čeká a co se nám všem může stát? Ronald má pravdu, tohle není jen o tom, co chceme my, tohle je větší, než my všichni.

Poslední Ronaldova zmínka mě však vytrhne ze zamyšlení.
"Tři?" optám se překvapeně.
"Vy jste našli někoho dalšího? Kde je, kdo je to?" vychrlím ze sebe bez většího zamýšlení se. Potřebuji to vědět, potřebuji vědět, že na to nebudeme sami, že alespoň my zůstaneme spolu.
"Musím s nimi mluvit, nechte mě jít..." roztržitě se rozhlížím a občas nervózně přešlápnu.

Ronald pokývá hlavou a udělá další ledabylé gesto rukou, jakoby to co se chystá říct, bylo nade vší pochybnosti jasné.
"Ano, ano, jistě. Našli jsme další. Ženu. Je nedaleko, v lesích. Pošlu ji za vámi."
Pak si opět založí ruce za záda a ohlédne se na Theresu. Ta očekává jeho další vyprávění s rukama překříženýma na prsou. Všimla jsis, že téměř neznatelně, neklidně podupává nohou. Evidentně ji Ronaldovo chování, když má svůj den, rozčiluje.

V následující chvíli se jí evidentně uleví, a dokonce hlasitě vydechne, když se Ronald zarazí a začne zírat na své ruce, a zkoumat své dlaně.

"No konečně. Už to bylo k nevydržení... Ach... Arthure! Už je zase pryč."
Arthur se ohlédl a přestal dělat čaj.
"Ach, aha... No, dobrá. Takže?"
"Tak pošlu mladou dámu zase zpátky a začneme hledat její druhy. A ty..."
Ohlédla se na tebe.
"Sprav své druhy o naší dohodě. Prosím. Zase se s vámi spojíme, co nejdříve. Ach... Tohle bude zatraceně dlouhá noc."
Spolu s poslední větou udělala jednoduché gesto rukou, a ty cítíš, jak kolem tebe zavířila magie. Trochu se ti z toho zhloupl žaludek. Intuitivně zamrkáš a máš tendenci zalapat po dechu.
Když znovu otevřeš oči a zaostříš, uvědomíš si, že ležíš zpátky v Zakově knihovně, a tom pohodlném křesle. Oheň v krbu stále hoří, protože se o něj stará jeden z nemrtvých slouhů. Na tvé hrudi odpočívá rozečtená kniha. Křik z vedlejší místnosti už utichl, ale Zaka tady nevidíš.

Na Theresu se chápavě ušklíbnu. Je mi jasné, proč ji Ronaldovo chování tak dráždí.
Jeho arogance mi také není zrovna po chuti, pokud ale bude dostatečně silný, aby nám pomohl, jsem schopná se s tím vyrovnat.
Když iniciativu převezme opět Theresa, jen přikývnu.
"Děkuji" stihnu ještě říct, než mě pošle zase zpět do Zakova doupěte.


Když se ocitnu v Zakově knihovně, chvíli mi ještě trvá, než se proberu k plnému vědomí.
Ať to všechno byl jen sen, prosím, ať to byl, jen sen...
Bleskne mi ještě hlavou, i když už v tu chvíli je mi jasné, že nic z toho, co se odehrálo, sen nebyl.
Oběma rukama si promnu obličej a poté i krk. Vezmu knihu, pomalu se postavím a s trochu smutným pohledem sklouznu po úžasném křesle a na okamžik se zastavím i na příjemně hřejivém ohni. Povzdychnu si a zamířím ke dveřím, knihu opatrně položím na nejbližší stolek.
Pak vyjdu na chodbu a na chvíli se zaposlouchám do zvuků, které se jí nesou, ještě před tím, než vyrazím dál.
O tom, co se děje musím říct Zakovi a to co nejdříve.

Ten den ses necítila úplně nejlépe. Zdálo se, že bude úplně stejný, jako ty tisíce dalších. Vyčkávala jsi ve svém pokoji, až slunce zajde. Pokoj byl téměř na povrchu a malou škvírou mezi rozbořenou zítkou zde prosvítal paprsek světla, který líně stoupal nahoru, jak slunce zapadalo. Pozorovala jsi v něm částečky prachu.
Napadlo tě do něj strčit prst. Během jednoho úderu srdce se začala kůže škvařit a vytvářely se na ní velké, praskající boláky. Ucukla jsi a pozorovala, jak se pomalu regeneruješ. Ani nevíš, proč jsi to udělala, snad proto, že bolest byla vítanou změnou, v jinak všeobjímající prázdnotě.

Když slunce zapadlo a poslední paprsky zmizely za horizont, vydala ses ven. Potřebovala si na vzduch, projít se, toulat bezcílně krajinou. Les ti i po všech těch dekádách stále dodával trochu klidu. Ani nevíš, kolik času jsi tam strávila. Záleželo na tom? Notnou chvíli jsi v dřepu na pařezu pozorovala mravence, jak směle ťapkají. Všichni jedním směrem, pryč od tebe. Povzdechla sis. Stíny se prodlužovaly a prohlubovaly. I místní zvířata od tebe v uctivé vzdálenosti prchala. Neměla jsi jim to za zlé. Pozorovala jsi stromy a keře, a vítr tiše hrál na listí jemnou symfonii. Jen pro tebe.
Objevila jsi malé jezírko, posadila se do listí a pozorovala na jeho hladině odraz měsíce. Bylo naprosté ticho. I pro tvé smysly. Zvláštní…

Pak se to stalo. Najednou jsi měla neodbytný pocit, že je něco bytostně špatně. Těžko se ten pocit popisuje, stáhly se ti útroby a všechny smysly zpozorněly na maximum. Bylo to jako být svědkem nějaké obrovské katastrofy, až na to, že se tady nic nedělo. Vymrštilo tě to na nohy, přikrčila jsi se a očekávala každým okamžikem útok. Tvé spojení s ostatními, s tvou rodinou, z nějakého důvodu vyhaslo. Jemné vlákno někde vzadu v tvé hlavě, které tě vždy ubezpečovalo vědomím, kde jsou a jak se cítí. Bylo pryč.
Instinktivně jsi vyrazila co nejrychleji zpět domů. Obrovskou rychlostí ses řítila lesem a nechávala za sebou jen poryv větru a vzedmuté listí. Pak se stalo něco zvláštního. Škobrtla jsi a upadla tvrdě na zem. V jednu chvíli se ti prostě udělalo mdlo a zamotala se ti hlava. Kdybys dýchala, měla bys vyražený dech. Zmateně ses vyškrábala na lokty a zamžourala očima. Krvácela jsi z obličeje. Pár kapek dopadlo na zem.
Pak jsi ucítila něco dalšího. Cizí přítomnost, přímo u tebe. Zvedla jsi prudce hlavu právě ve chvíli, kdy se v prostoru před tebou začal tetelit vzduch. Nějaká síla narušila předivo reality, a v té průrvě jsi uviděla ženu. Byla už stará, odhadem tak sedmdesát zim. Člověk. Dle vzezření, a s jistotou podle toho, jak z ní emanovala magie, to byla čarodějka. Byla oblečená do slušivé róby a v jejím obličeji byly znát obavy. Ohlédla se za sebe a promluvila:
“Arthure, našla jsem ji!“
Pak se otočila zpět k tobě.
“Poslyš, nemám moc času ti vše vysvětlovat. Najdi své přátele, svou rodinu. Musíte se sejít. Tady jsi ve smrtelném nebezpečí!“
Pak udělala jednoduché gesto rukou a kolem ní zavířila energie. Mezi vámi se objevila malá modrá světluška a začala líně poletovat kolem.
“Zavede tě za nimi. Běž rychle, prosím!“
Znovu se ohlédla a naštvaně si dala ruce v bok.
“Ronalde! Co to vyvádíš!“
Znovu na tebe:
“Musím jít. Pospěš si! Ještě si promluvíme... Jestli…eh….přežiješ.“
Její poslední slova ti přejela po zádech jako kostka ledu. Kdo to je, a co to blábolí?! Než ses stihla zmátořit, energie prudce zavířila a portál zmizel. Bludička líně opsala dva kruhy a pak svižně vyrazila pryč od tebe, mezi stromy. Les je nyní cítit skrytou hrozbou, z nějakého důvodu, jako bys tu nebyla vítána…

Aran

Když vyjdeš na chodbu, rozhlédneš se a zaposloucháš do zvuků. Z místnosti, ve které byl Zak, je slyšet tlumený pláč a vzlyky. Někteří jeho vězni jsou stále naživu. Dveře jsou pootevřené. Na zemi si všimneš kapiček krve. Tvé smysly zbystří. Cítíš, že je to nepochybně lidská krev. Čerstvá. Ucítíš jemné nutkání, někde vzadu v hlavě, ji ochunat. Přeci jen už jsi delší dobu nejedla a všechny ty okolnosti posledních pár hodin... Určitě by ti to prospělo...

Z úvah tě vytrhne zvuk, ozývající se z místnosti, kde jsi také ještě nebyla. Jen pár sáhů chodbou a doleva. Kapičky krve vedou neomylně tam. Dveře jsou otevřené a ty slyšíš někoho přenášet a posouvat různé věci. Tušíš, že Zak je právě tam.

Všechno jinak, všechno špatně
Procházka

Jemné dlouhé prsty mramorové barvy mi nepřítomně běhají po strunách dřevěné lyry, kterou mám ležérně opřenou o hrudník, zatímco jsem sama svalená v nádherně vyřezávaném křesle. Vzniklá melodie nemá žádný řád, žádný směr a je stejně zamyšlená jako můj pohled upnutý na jediný uniklý paprsek slunce, nebezpečně ostrý jako čepel nože. Smyčec z přetržených koňských žíní je pohozen na zemi a jasně dává znát, že je již zapomenutý, nepotřebný. Neužitečný, tak jako se cítím já. I mne bohové pohodili do kouta, ačkoliv jsem kdysi sama hrávala nádherné melodie. Jenomže vše se časem opotřebovává. Co to spraví? Nové žíně?

Váhavě zvednu dlaň od kovových strunek a přiblížím ji nebezpečně blízko paprsku, jako bych se ho chtěla dotknout. Jenže místo toho, abych jen opsala rovný tvar kolem něj a ruku stáhla, ji zanořím přímo do zlatavého kuželu a jako dítě sleduji, co se stane. Stane se zázrak a kůže zůstane hladká bez poskvrnky? Nebo naopak zčerná a popraská, ale bude to bezbolestné? Ne. Pochopitelně nic z toho. Upíří kůže je na slunce citlivá od pradávna a nikdy jsem neslyšela o žádné výjimce. Proč bych zrovna já jednou měla být? Bolí to. Pálí to. Hodně. Ta správná otázka však je: líbí se mi to?

Se zasyknutím dlaň zase stáhnu, aby se mohla zpět zregenerovat a zahladit veškeré stopy po ničivé síle. Opravdu jsem to zrovna udělala? Otřepu se, jak mi po zádech přejede mráz. Vyhledávám sebemenší podněty k tomu, abych alespoň na chvíli okusila život. Život jako takový, jeho kouzlo, jeho smysl. Zdá se totiž, že je pro mě čím dál těžší a těžší jej najít. Možná, že dobrovolné trýznění a mučení sebe samu je to jediné, co zabere a ještě jsem nevyzkoušela. Blbost, nic takového přeci nepodstoupíš…, uklidním se v myšlenkách. Nejsem však o tom úplně přesvědčená. Raději proto ihned vstanu, odložím hudební nástroj do kouta svého pokoje a začnu se zaobírat představami na blížící se noc. Poslední dobou je ráda trávím ve zvířecí formě, nejčastěji jako vlk nebo netopýr, protože mi vyhovuje jejich jednoduchost a přímočarost. Sice jsem se tomuto způsobu života jakožto upír dosti přiblížila, ale pořád to není ono. Dnes mám ale chuť být sama sebou, takže upustím od kouzel a vydám se ze skromného - avšak vcelku luxusně zařízeného -pokoje do krvácejícího lesa od zapadajícího slunce.

Jak bych jindy své nejskromnější komnaty neopustila v obyčejných šatech a neučesaná, zkrátka jen proto, abych se líbila sama sobě a především tím podnítila ještě víc své charisma u obyčejných smrtelníků, na němž jsem si velmi zakládala, působím nyní v nezdobené haleně zakasané do kožených kalhot a s rozpuštěnými vlasy jako chudák. Rozhodně bych si ještě před pár lety jako jeden připadala a zcela určitě bych neriskovala se takto někde ukázat. Jenže časy se mění a já pomalu s nimi, takže mé rozpoložení je zcela opačné. Je to, jako bych dělala něco zakázaného a užívala si to. Touhu být rebelem mám ostatně v povaze a to se jen tak nezmění ani po tisíc let.

Loudavým až téměř šouravým krokem, často končícím u nejzajímavějších věcí jako jsou mravenci na listě nebo brouci na kmeni, stejně bloudící lišky za křovím a houkající sovy v korunách stromů, se dostanu až k malému lesnímu jezírku, jehož zrcadlová hladina přibližuje tu tajemnou zářivou spoušť nad našimi hlavami. Nebýt té vody, připadalo by mi tohle místo poeticky romantické. Možná, že i je. Jenomže jedna z věcí, kterou jsem si přinesla i do nesmrtelného života, je strach z utonutí, což dodává celé scenérii strašidelnou atmosféru. Podobně jako paprsky slunce. Na rozdíl však od ohnivého doteku denního strážce se dlouhé pobývání pod vodou nestává pro upíra smrtelným. Stvoření noci, k nimž se řadím, nedýchají a proto se nemohou ani utopit. Ale vysvětlujte to někomu, kdo s tímto strachem žije od svého dětství a nezbavil se ho ani po tisíc let své existence. Sednu si proto v dostatečně bezpečné vzdálenosti od stříbrné hladiny a s jemně zaťatými rty se snažím nemyslet na to, co by se mohlo stát, kdybych se prostě rozhodla do jezírka skočit. Je to přeci šílený a bláznivý nápad. Tak moc, až mi z toho opět přejede mráz po zádech a rozklepou se mi dlaně. Třeba to ale bude… stát za to Liz, pevně se zakousnu do rtu a prsty propojím ve snaze se uklidnit. Není to poprvé, co jsem zde zavítala a jako schovaná kořist sledovala tu klidnou šelmu vyčkávající na jedinou chybu, aby mne mohla spolknout. Normálně uvažující tvor by se mě asi zeptal, proč to dělám, když se toho tolik bojím? Je odpověď, že se sem chodívám bát ta správná?

Dnešní noc je ale něco jinak. Ve vzduchu visí nejen strach z temných hlubin lesního jezírka. Je zde ještě něco. Něco těžkopádného, něco velmi zlého, co by naježilo srst nejedné kočce. I mé podvědomí tuto změnu zaznamenalo a zareagovalo na to instinktivním způsobem, takže se místo poklidného vysedávání krčím za kmenem stromu a s vyceněnými tesáky očekávám útok. Nevím, proč zrovna ten, když se kolem mě nepohnulo ani smítko prachu, natož neznámá síla, jež by mi chtěla ublížit. Avšak něco mě vyprovokovat muselo. Zmateně se rozhlížím kolem, napínám uši, rozevírám nozdry a nasávám sebemenší pach a i přesto, že nic necítím, mám pocit, jako bych se nacházela v samotném epicentru dění těch nejhrůznějších věcí. Celé tělo mám stažené v křeči a pokud odsud urychleně nevypadnu, zřejmě z toho zešílím.

Rychle se proto dám dohromady a rychlostí blesku se rozebíhám zpět ke svému úkrytu, kde snad budu v bezpečí. Nikdy jsem nebyla dobrým běžcem a ani jako upír v něm příliš nevynikám, stejně jako v dalších akrobatických dovednostech. Sice se má obratnost mnohonásobně zlepšila, ale oproti ostatním těžce zaostávám. Bude tohle můj konec? Zabije mě nakonec neschopnost přinutit své dlouhé nohy k rychlejším obrátkám? Byl by to koneckonců paradox, vzhledem k tomu, jaké myšlenky mě poslední dobou přepadávají. Ještě přidej, no tak, zaber ty líná mrcho, zatnu zuby, zatnu pěsti, jenomže místo zrychlení se mi akorát zatočí hlava a kroková nepozornost akorát tak zapříčiní těžký pád, při němž bych si za svého smrtelného života minimálně vyrazila dech. Takhle jsem to odnesla jen drobnými šrámy na obličeji, které se hned počaly zacelovat. Asi bych se měla zvednout a běžet dál, jenomže mě přepadne najednou silná touha zůstat ležet a se slzy v očích nechat přijít to, co mě pronásleduje. Stejně jako touha strčit ruku do paprsku slunce, stejně jako zvětšující se touha skočit doprostřed lesního jezírka. A dost! Chceš umřít?! Opravdu to chceš? Se vzlyky se zvednu na kolena, připravena se sebrat a utíkat, jenomže zarazí mě další změna v ovzduší. Něčí přítomnost. Je to snad onen nepřítel? Je to zdroj toho strašného pocitu, jež mě pronásleduje?

Zvednu hlavu před sebe zrovna ve chvíli, kdy se ve směru mého pohledu začne vlnit vzduch a podobně jako zápach mi roztáhne magická energie nozdry. Tohle je jiné. Známé. Snad nějaká magická projekce? Začnu se zvedat pomalu do stoje, zatímco vzduch nabírá tvar a barev až dokud přede mnou nestojí člověk. Žena. Čarodějka. Je oděná ve slušivé robě a v očích má strach. První slova věnuje nějakému muži než mě, ale poté na mě vrchlí něco o nedostatku času a mé rodině. Ale jak ví…, okamžitě se zamračím při vzpomínce na všechny, s nimiž jsem kdysi trávila hodně času než jsem se odebrala do samoty a nijak netoužila po setkání, jenomže dosah jejich slov si přeci najde svou úrodnou půdu, protože nemůže mluvit o ničem jiném, než je ten šílený pocit, jež mě donutil prchat jako myš před kočkou. Chci ale opravdu utéct do bezpečí? Na mém cuknutí jde vidět chvilkové zaváhání, podobně jako jsem byla odhodlaná zůstat ležet a nechat se pohltit. Možná ta zrada v mou vlastní sebezáchranu mě momentálně vyděsí víc, takže se přeci jen zbrachám a s bezeslovným přikývnutím se rozbíhám za malou modrou světluškou, již mi žena poskytla na cestu. Cítím, že je něco špatně, takže důvod čarodějce nevěřit je poněkud neopodstatněný. Proč a co se vlastně děje jsou už otázky, které si můžu klást později.

A tak jsi vyrazila na cestu. Bludička tě vůbec nešetří a neustále ti připomíná, že se jedná o magickou bytost. Až nadpřirozeně rychle se vyhýbá všem překážkám a neomylně tě vede lesem. Její záře jemně pulzuje a občas trochu pohasne, ale pak zase zazáří a s novou energií vyrazí dál.

Ke tvému narůstajícímu znepokojení jsis uvědomila hned několik věcí. Ta rána na tvé hlavě stále lehce krvácí a nechce se zatáhnout. Jakoby snad poprvé v tvém dlouhém upířím životě tvé tělo nevědělo, co má dělat. Je to velmi zvláštní pocit, odvádí tě ve vzpomínkách velmi, velmi daleko do historie.
Další zvláštností je to, jak se cítíš. Občas se ti trochu zamotá hlava, musíš zpomalit, opřít se rukou o kmen stromu a počkat, až se ti tělo zase srovná. Párkrát se ti stalo, že jsi měla před očima mžitky. Už jsi úplně zapomněla, jak to vypadá. Bludička na tebe vždy trpělivě počká.

Procházíte takto lesem zhruba jedno zvonění, když tu náhle bludička zastaví a začne pomalu kroužit ve vzduchu před tebou. Nejsi si zprvu jistá, co to znamená. Pak však zaznamenáš sérii šouravých zvuků. Někdo, nebo něco je tady s vámi. A podle toho jak se ti ježí chlupy na zátylku, to nebude nikdo příjemný. Bludička se pomalu vydá jiným směrem, pryč od toho zvuku, a ty máš příležitost se rozhodnout, co dál.

Když zvažuješ své další kroky, všimla jsis, že vzduch v okolí houstne. Podobný pocit mají lidé, když se brodí hlubokým sněhem, nebo vodou. Tvé smysly tady detekují magii. Někde tady v okolí je velmi silné zřídlo, z kterého emanuje něco, co jsi ještě nepoznala. Máš z toho silný dojem, že s tímto druhem magie jsi se ještě nesetkala.

Ta krev mě přitahuje, volá mě, láká.
Jen trochu okusit, zapomenout na povinnosti, čas, nechat se unášet na vlně slasti a nevnímat nic, jen její chuť. Tak málo by stačilo, pár kroků, podlehnout, přestat s tím bojovat, prostě jen být. Přirozenost.

Udělám krok směrem k místnosti a zastavím se, potřesu hlavou, jako bych se snažila setřást tmavý mrak.
Ne, takhle ne, TEĎ NE, nemůžu... chci... nesmím... tohle nejsem já, nenávidím to, sebe... pak bude čas...

Vydechnu přes zuby a znovu se snažím upřít svoji pozornost k hledání Zaka. Ráznými kroky zamířím k otevřeným dveřím, odkud slyším hluk stěhovaných a přenášených věcí. Na první pohled se zdá, že předchozí nerozhodnost a touha po krvi ze mě opadla... nebo ji možná jen lépe skrývám.
Jemně zaklepu na otevřené křídlo dveří, jen abych o sobě dala vědět i přes to, že je mi jasné, že obyvatel místnosti o mě už ví. A pak, aniž bych čekala na pozvání, vstoupím...

Aran, Zak

Klepání ignoruji. Plně se soustředím na to, co dělám. S vášní, skoro jako kdybych maloval krásný obraz. Ruce putují tam a zpět, otevírají různé měchy a plní ji karmínovou tekutinou z velké nádoby, kterou jsem postavil na masivní pult v úrovni mé hrudi. Nádoba je prosklená a je vidět, že je v ní několik litrů. Slyšíš tichý, pobavený smích, také si pro sebe něco tiše vyprávím:
"Hmmm ano, ještě trochu sem... Ták, výborně. Delikatesa...."
Až když vejdeš, ustanu v pohybu a sklopím trochu hlavu a vytočím ji na stranu. Neotočím se úplně.
"Spala jsi dlouho."
Pak uslyšíš tiché mlasknutí a usrknutí, jak jsem si olízl rty. Odložím pečlivě jeden nevelký měch na stranu a pomalu se otočím.
Vlasy mi spadají do tváře, a ta je od nosu dolů celá až na krku zbarvena krví. Usměju se a obnažím tak tesáky. Oči mají opět jasně žlutou barvu. Strčím si do pusy celý ukazováček a vycucám z něj další krev.
"Hmm... Dělám.... Zásoby..."
Oznámím tiše a ukážu za sebe rukou.
"Na cestu."
Cítíš, jak ze mě opět sálá síla. Celý jsem se narovnal a zdá se, že jsem i zmohutněl. Občas mi po ramenou přeběhne pavouček a zase se skryje v záhybech šíje a vlasů. Věnuji ti jen krátký pohled a zase se začnu věnovat své práci. Pečlivě stáčím krev do dalších měchů.

Všechno jinak, všechno špatně
Bludička

Být bludička ještě o fous rychlejší, musela bych se proměnit v netopýra a hnát se za ní vzdušnou cestou, abych ji vůbec stačila. Bylo by to sice o dost pohodlnější, než přeskakování pařezů a spadlých kmenů stromů, probíháním spletitými křovisky a vyhýbáním se nebezpečným větvím -  jeden by mohl říci, že takový upír s tím přeci nemůže mít žádný problém -, ale dokud na mne sem tam posečká a neztrácí se mi z dohledu, je lepší vše přetrpět, než plýtvat energií na kouzlení. Zvlášť teď, když ve vzduchu visí něco těžkého a velmi zlého. Kam mě ale vedeš? Chci tam vůbec jít? Nemyslím si, že mě bludička láká do pasti - ačkoliv se to vyloučit zcela nedá. Neznám totiž nic na světě, co by dokázalo vyvolat tak silnou stísněnost a hrůzu v takovém rozsahu, natož aby něco podobného vyvolala obyčejná čarodějka. A ještě se mě snažila dostat pryč, když by stačilo mě zanechat v epicentru dění. Ale ráda bych měla aspoň nějakou kontrolu nad tím, kam vlastně běžím a nenechala se slepě vést za ruku první tváří, na kterou narazím. 

Kdyby mi aspoň nebylo tak zle, pozoufám si v myšlenkách a tak tak přeskočím vysoký kořen jen abych ramenem odřela míjející kmen stromu. Na paži se mi ihned začne zvětšovat rudá skvrna a skrze prodřenou látku začnou pronikat první kapky temné tekutiny. Podobně jako rána na obličeji se mi ani tahle nechce zahojit. Tohle by se rozhodně nemělo dít… jsem snad… smrtelná? Poplašeně přidám do běhu, takže bludičku na chvíli doženu, jenomže ona samotná se zastaví a zmateně začne krouží na místě, nemohouce se rozhodnout kudy kam. I já se rozhlédnu kolem dokola, připravena vyrazit směrem, který vyhodnotím jako nejpravděpodobnější, ale předběhne mě podezřelý zvuk za mými zády. Šouravý, plouživý krok nebo možná několik, z něhož běhá akorát mráz po zádech a opět mi navodí ten neutuchající pocit děsu a hrůzy. Na patě se otočím a s přikrčením prozkoumám okolí zběžným pohledem. Jediné, co ale poznám je houstnoucí atmosféra plná neznámé magie. Znepokojivě se zamračím a očima těkám z jedné strany na druhou, zatímco couvám pomalými kroky vzad. Tohle se mi opravdu vůbec ale vůbec nelíbí, opakuji si v duchu. Jsem sice od přírody zvědavý člověk a magii mám ráda, ráda si s ní hraji a ráda poznávám její možnosti, takže nový druh je pro mě svým způsobem výzva, jenže zde si nejsem jistá, zda je zrovna vhodná chvíle se o této konkrétní dozvědět něco víc. Láká mě to, avšak… Ne. Prostě ne, zachovej rozum, otřepu se, abych nastartovala ztrácející se smysly a otočím se zpět k malému světelkujícímu démonkovi. Ten se váhavě šourá opačným směrem než je to magické zřídlo, není si ale jistý, zda tím správným.

Ještě jednou se otočím za rameno, abych zkontrolovala kolik mám času a pokud usoudím, že to stihnu, zavřu oči a začnu s pomoci otevřených dlaní splétat magická vlákna. Vím, co je světluška zač a jak zhruba funguje, měla bych být tedy schopná poznat, kam má namířeno, pokud se vše povede.

Zak

Chvíli se na tebe zaujatě dívám, jako bych snad přišla jen z tohoto jediného důvodu. Až po drahné chvíli zareaguji.
"Ano, spala..." pronesu v první chvíli lehce zasněně, než znovu zavrtím hlavou a konečně se zdá, že jsem plně teď a tady.
"Ne, vlastně nespala, ne tak úplně." opravím se najednou, už o něco jasnějším a zvučnějším hlasem.

"Skrze sen se se mnou spojila skupinka čarodějů" zkusím nejprve opatrně a kouknu při tom na Zaka, jak a jestli nějak zareaguje, něž přeci jen o něco jistěji pokračuji.
"V podstatě šlo o to, že i oni si všimli, co se děje se světem. Tvrdili, že to, co jsme viděli, není ojedinělý jev, přediva veškeré magie se trhají a magie tak, jak ji známe, přestává fungovat. Zasaženi prý budou veškeří magičtí tvorové. Proto se nemůžeme spojit s nikým jiným z rodiny."
Na chvíli se odmlčím, a znovu zvažuji, čemu všemu z toho, co jsem se dozvěděla vlastně věřím a čemu ne.
"Také mi řekli, že našli způsob, jak to všechno zastavit, ale sami to nezvládnou, proto kontaktovali mě... nás... potřebují naši pomoc."
Tiše si povzdychnu, než pokračuji dál, pohled teď upírám kamsi do prázdnoty, kterou vidím jen já.
"Znovu se prý se mnou spojí, až bude vše připraveno." Ztichnu a zdá se, že ještě o něčem přemýšlím. Než pokračuji, pauza se protahuje.
"Ještě mi řekli, že našli další z nás, ženu, nedaleko v lesích... prý ji pošlou za námi."

Můj pohled znovu sklouzne na tebe a čekám, jak zareaguješ. Z mého postoje i celého monologu je jasné, že nejsem zrovna nadšená, že bych měla spolupracovat s čaroději, ale jak se zdá, alespoň prozatím jim to, co nám řekli, věřím.

Začala jsi tedy kouzlit. To fyzické nepohodlí, v kterém se nacházíš, tě trochu vyrušuje, ale nebyl problém pro tebe nahlédnout skrze přediva reality. Tvé vědomí jimi propluje jako několika jemnými závoji. Sleduje bludičku, která pokračuje dál, i když ve skutečnosti stojí na místě a vyčkává, až se za ní vydáš. Netrvá to dlouho, a bludička v tvých vizích dorazí až na malou mýtinu, zalitou měsíčním svitem. Začne kroužit kolem jednoho vykotlaného pařezu. V okolí nikoho dalšího nevidíš. Nevypadá to, že by se chystala někam dál. Pak vize začne slábnout a tvé vědomí se stáhne zpět do tvého těla.
Máš dojem, že se ty šouravé zvuky přibližují. Už slyšíš i jemné praskání větviček. Pocit ohrožení stoupá, a i když nepotřebuješ dýchat, máš dojem, že se začínáš dusit. I když to zní šíleně.
Bludička opíše další netrpělivý kruh, ale vyčkává.

Aran

Při vyslovení slova „Čarodějů“ sebou skutečně trhnu a zarazím se. Opatrně zazátkuju měch s krví a ohlédnu se. Máš mou plnou pozornost.
Se zaujetím, snad až zadumáním, si vyslechnu vše, co mi řekneš. Mimovděky si přitom párkrát promnu bradku.
“Hmmm… Takže těm ubohým čaryfukům teče do bot a chtějí, abychom jim dělali slouhy, říkáš? Sami nevytáhnou paty z těch svých věží, a po nás určitě chtějí, abychom se vrhli přímo do středu nepřátel a trhali je na kusy.“
Pak se opřu zády o stůl a založím si ruce na prsou. Po tváři se mi rozlije můj signifikantní úšklebek.
“Musím uznat, že druhá část toho plánu se mi velmi zamlouvá. Možná bychom se s nimi mohli na chvíli spojit, a využít jejich vědomosti. A až bude po všem….“
Ani to nemusím dokončovat. Je ti jasné, že po nich půjdu. Už jenom proto, že ví jak nás vystopovat. Příliš riskantní, co kdyby se rozhodli nás pak zničit. Přeci jen lidi lovíme, zabíjíme. Bojí se nás. A mají proč.

Z toho co jsem ti teď sdělil, a jak na tebe působím, je očividné, že mi naše malá občerstvovací přestávka prospěla. Zdá se, že mé uvažování je čistší, jsem svěžejší a živější.

Pak ještě dodám:
“Někdo z rodiny je na cestě sem? Hmmm…. To abych připravil více zásob…“
Otočím se ke stolu a začnu prohledávat nářadí, které je tam pečlivě vyrovnáno. Zvednu do úrovně očí jednu dlouhou, dutou jehlu, prohlédnu si ji, a zase ji vrátím na místo. Pak zvednu dlouhou dýku a udělám to samé. Nakonec shrábnu všechno vybavení naráz a otočím se, připraven vyrazit zpět do spižírny.
“A co teď. Půjdeš ještě vyspávat, nebo mi pomůžeš? Nevíme, jak dlouho budeme pryč a kolik budeme potřebovat energie.“
Vlastně to tak trochu vypadá, že toho zase tolik potřebovat nebudeme, jen mě baví ta představa, dělat si zásoby a trápit přitom ty nebožáky, co tady dole držím. Poznala jsi to podle té veselé jiskry, co mám v očích.

Zak

Jak se zdá, osud čarodějů mi zrovna na srdci neleží. Pokud je bude chtít Zak na konci celé společné akce odstranit, spíš mu ještě s nadšením pomohu. Pokud se tak rozhodne učinit dřív, s největší pravděpodobností se mu v tom nebudu snažit zabránit. Z tohoto spojení nejsem nadšená, ale pro tento okamžik se k němu nestavím ani nijak výrazně odmítavě.

"Nevím, kdo z rodiny má přijít, oni to pravděpodobně vědí, ale rozhodně se nenamáhali mi tuto informaci sdělit."
Tiše zavrčím v reakci na Zakovo prohlášení, že budeme potřebovat více zásob. Pak si povzdychnu a dál sleduji jeho přípravy.

Představa spánku narušeného dalším vpádem čarodějů se mi natolik nelíbí, že nakonec překonám únavu, v dlaních si promnu obličej a pod tíhou ne příliš příjemné představy opětovného setkání, se rozhodnu.
"Půjdu raději s tebou, i já se potřebuji trochu nasytit před cestou, když vlastně nevíme, co nás čeká. Takže pokud tvá nabídka stále platí..."
V myšlenkách ještě rychle zabloudím k pohodlnému křeslu a hřejícímu oni v krbu, pak ale pohledem sklouznu ze Zaka k pootevřeným dveřím. Zároveň přitom ustoupím ze dveří, ve kterých jsem dosud stála a jazykem si mimoděk přejedu rty jak mlsná kočka.

Všechno jinak, všechno špatně
Bludička

Jemnými pohyby prstů zahraji magickou melodii do vzduchu, čímž otevřu přediva budoucnosti a nahlédnu na trajektorie možností, kterými by se mohla budoucnost ubírat. Nyní mě ale zajímá přesnější náhled, a sice cesta bludičky, jejíž směr je daný, proto i hledání té správné volby je snazší a podstatně jednodušší. Odraz budoucí bludičky rychle vystřelí doprava a po chvíli, která ale ve skutečnosti může trvat o hodně déle, se ocitne na prosvícené mýtince od stříbřitých paprsků měsíce. Tam začne kroužit nad poněkud nenápadným pařezem, pro mne však zcela zajímavým vztyčným bodem. Mám totiž tušení, že je to vchod do jedné ze Zakových skrýší. Mohla by to stále být past? Je čarodějka nebo kdokoliv, kdo za tímto stojí, natolik vychytralá a vypočítavá, že by mne lstí navedla na místo, jež budu považovat za důvěrné? Ne, to by vyžadovalo dlouhodobou přípravu a pozorování, čehož by si někdo z nás všiml, vyhodnotím v myšlenkách a vrátím se do přítomnosti prudkým pohybem paže, kde mi za zády funí neznámá magie a ne příliš příjemná. Tohle bude opravdu Zakova skrýš, snad bude doma, ohlédnu se naposledy za rameno, než vyrazím směrem k paloučku, bludička nebludička. Nyní vím kam jít, bude cesta tak bude jednodušší.

Aran

Další zmínku o čarodějích jen přejdu zabručením, to už jsem na cestě do spižírny. Možná bych nad tím i mávl rukou, ale ty jsou plně obsazené různými nástroji.
Jsi si zcela jistá, že jsem si některé i sám vyrobil, ještě jsi nikdy nic takového neviděla. Jaká je jejich úloha, o tom se můžeš jen domnívat. I když, možná za chvíli sama uvidíš.
Když procházím kolem tebe, podám ti několik vysokých zkumavek, stále se zbytky krve. Nohou pak ještě trochu pootevřu dveře a obratně vyjdu do chodby, abych se pustil do spižírny. Tiše si přitom pobrukuju nějakou melodii. Před spižírnou se na chvíli zastavím a zaposlouchám.
Pak na dveře teatrálně párkrát zaklepu a tiše pronesu:
"Haló.... Můžeme dál? Přišli jsme na návštěvu...."
V odpověd se ozvou další vzlyky a nářek. Pobaveně se uchechtnu a pomalu dveře pootevřu volnou rukou, abych tiše vklouzl dovnitř.

V místnosti je naprostá tma, což však tvému perfektnímu zraku vůbec nebrání, aby se adaptoval a začal rozeznávat i ty nejmenší detaily. Místnost je poměrně dlouhá a obsahuje mnoho výklenků, vsazených do nahrubo vyražené zeminy a kamení. Je tady poměrně chladno a velmi výrazný pach krve, moči a výkalů. V téměř každém výklenku je připoután nějaký nebožák a pod ním pár hrstí slámy. Někteří jsou zubožení mnohem více než jiní a zdá se, že své zásoby čas od času doplňuji. Jak dlouho tady nějaký ubožák je schopen vydržet, odhaduješ tak na pár týdnů.
Postupně projdeme kolem několika mužů i žen, zastavím se až v polovině místnosti a ohlédnu se na tebe. Promnu si volnou rukou zamyšleně vous a zeptám se tě.
"Tak... Co myslíš? Tady toho mladého pána, co se zatoulal v lese?"
Ukážu na muže, starého zhruba pětadvacet zim.
"Nebo tuhle lehkou děvu, co se mě snažila sbalit minulý týden někde v zapadlé uličce nedaleko odsud?"

Netrvá to dlouho, a skutečně dorazíte na místo, kde tušíš Zakovu skrýš. Pocit ohrožení postupně slábne, čím víc se vzdalujete tomu místu, kde jsi cítila tu cizí magii.
Na mýtince se třpytí vegetace ve svitu měsíčních paprsků a vypadá to tady vcelku malebně. Bludička zaletí až k vykotlanému pařezu a zakrouží párkrát těsně nad ním. Pak vzlétne v posledním poryvu energie vstříc nebi, a mrknutím oka pohasne, zmizí.

V dalším okamžiku tě zaujme jiná věc. Tvým bystrým smyslům neunikl drobný pohyb na onom pařezu. Mihlo se tam malé tmavé tělíčko, jen o trochu větší než poslední článek palce. Hbytě přeťapkalo přes horní okraj kůry a zase zalezlo někam do vegetace. Mělo několik párů nohou.
Měla jsi z něj neodbytný pocit, že je s tebou nějak zpřízněno. Pokrevně.

Všechno jinak, všechno špatně
Zakova skrýš

Mé nohy instinktivně zpomalují se vzdalujícím se nebezpečím. Není ale ani zdaleka vyhráno, takže si nemohu dovolit zpomalit úplně nebo zcela zastavit. Zdá se sice, že mě prapodivné bytosti nijak nepronásledují, jenomže to se může změnit. Nerada bych je dovedla přímo k místu, v němž se chci před nimi schovat.

S bludičkou bok po boku dorazíme na palouček, jež jsem viděla i ve své vizi budoucnosti. Měsíční svit se na něm odráží v orosené trávě a také v očích malých pavoučků, které číhají na dokonale spřadených pastí utkaných s nejjemnějšího hedvábí. Pouze jeden obíhá kolem vykotlaného pařezu, který by měl vést do Zakovy skrýše. Ten jediný má vlákna neviditelná, vedoucí od starého upíra až ke všem jeho příbuzným, včetně mě samotné. ,,Ahoj Zaku,“ zašeptám k malému stvoření, jež bych mohla zašlápnout jediným krokem. ,,Dlouho jsme se neviděli, není-liž pravda,“ zvednu pohled k bludičce, která nad pařezem přesně dle instrukcí zakrouží a pak mrknutím oka jednoduše zmizí, a následně se začnu rozhlížet kolem prohnilého kusu dřeva. Většina našich skrýší bývá spíše mechanická než magická, takže nemá smysl se namáhat tajnými slůvky, když někde budou ozubená kolečka. Chladnými dlaněmi obemknu starou kůru a nejprve se pokusím silou pařez odstrčit. Možná, že se prostě jen jednoduše pohne a otevře mi své útroby. Pokud by se ale nehnul ani o píď, započala bych důkladnější práci, a sice hledání skryté pohyblivé části, ať už by mi měla chodbu otevřít ona nebo jen poskytnout další vodítko.

Pavouček s tebou nijak zvlášť nekomunikoval. Schoval se někam do útrob pařezu. Když jsi se pokusila s pařezem hnou, nic se nestalo. Možná, kdyby jsi vynaložila skutečně mnoho energie a síly, podařilo by se ti ho vyrvat, ale je ti jasné, že to asi není ten správný způsob...
Po bližším ohledání v útrobách jsi nahmatala spoustu různých hrbolků, západek a prohlubenin, teď jen, která je ta správná?
Nicméně tvé hledání netrvá dlouho, a zaznamenala jsi na mýtině pohyb. Celá jedna velká část země začala ustupovat, stvoly trávy začaly tiše cestovat od sebe. Pak ti to došlo, někdo otevírá zevnitř!

Celý mechanismus spočívá evidentně v tom, že na nevelkém poklopu byla vysazena zemina, takže se po něm může procházet ledaskdo, a nezjistí, že je pod ním tajná chodba. Když se poklop otevřel dostatečně na to, aby se jím dalo vejít do podzemní části, zahlédla jsi postavu. Nejdříve vykoukla hlava, pak ramena a zbytek těla. Jedná se o nějakého nemrtvého, a ještě navíc ani né moc povedeného. Relativně mladý muž, nyní ghůl, na tebe otočil svůj nepřítomný pohled, a pokynul ti rukou, aby jsi ho následovala dolů. Tvář má sinalou, špinavou od hlíny, a oblečení se na něm už pomalu rozpadá. Zapáchá rozkladem.
Kdyby jsi ho prozkoumala trochu blíž magicky, zjistíš, že je pod vlivem Zaka.

Příkré schody vedou dolů, do nahrubo vytesané chodby. Zemina po čase přejde ve skálu. Po zhruba osmi sázích končí klesání, a chodba vede dál rovně. Vidíš několik dveří po levé i pravé straně, několik jich je pootevřených, a z jedněch slyšíš tobě velmi dobře známé hlasy. Tvá rodina.

Všechno jinak, všechno špatně
Zakova skrýš

Vší silou se snažím pařezem pohnout do strany, ale nehne se ani o píď. Hlavou mi bleskne nápad použít magii, ale moc dobře vím, že by zde byla opravdu zbytečná. Žádnou skrýš nemáme postavenou tak, aby se do ní šlo dostat pouze hrubou silou. Musí v tom být něco jiného. Nějaké tlačítko snad? Kleknu si a ostražitě pohlédnu za rameno, kolik mám času, než se za mnou objeví neznámí tvorové. Poté pečlivě prohmatám kořen, jen abych našla spoustu uvolněných částí a shledala, že ani jedna zřejmě nebude ta pravá. ,,Kruci, tak kde to je,“ zabrblám si pod nosem a skloním se k dřevěnému špalku blíž. Můžu si však ostřit oči jak chci, nenacházím nic, co by se dalo považovat za podezřele nápadný mechanismus. S povzdechem proto dosednu na zadek a na okamžik si promnu spánky, než se otočím na všech čtyřech a ještě jednou se rozhlédnu po paloučku, zda mi zde něco neuniklo, když v tom se přede mnou začne otevírat sama země. Poplašeně vyskočím do stoje. Co to...

Z trávou pokrytého poklopu nejprve vykoukne mrtvolně bledá ruka, ihned následovaná zjizveným obličejem mladého muže, nyní pouze tváří bez duše. Zvědavě nakloním hlavu a nakrčím obočí, ale nemusím ani sáhnout po vyšší moci, abych poznala, že se jedná o dílo staršího upíra. Vždycky měl pro tyhle kreatury slabost. Uznávám, že z hlediska magie a vědy je to docela mlsná záležitost, ve mně však ghůlové vyvolávají spíše odpor, takže jsem se jimi nikdy moc zbytečně neobklopovala. Navíc příšerně smrdí a to i poté, co se mi spektrum vůní poněkud rozšířilo, především o pachy spojené se smrtí.

Mechanismus tedy spočíval v ukrytém poklopu, nikoliv v pařezu, jak jsem se mylně domnívala. Jednoduché. A přitom šikovné. Po chvíli bych na to nejspíš sama došla, ale nyní jsem ráda, že mi tato ošklivá napodobenina lidského muže vyšla naproti, protože není čas ztrácet čas. Rychle tedy seběhnu po schodech do podzemní skrýše a nechám Zakova sluhu za mnou zase zavřít a průchod zabezpečit. Po pár krocích se přitom ocitnu ve sklaní chodbě, jež zrázu začne klesat a následně se rozvětvovat v několik místností zapečetěných dřevěnými dveřmi. Některé svá tajemství střeží bedlivě, jiné jsou však pootevřené a uvolňují vůně i zvuky, jež dávají nápovědu k tomu, co se za nimi skrývá. Před jedněmi takovými se pomalu zastavím. Hlas Zaka a … Aran? Je to možné? Kdybych byla smrtelná, byl by to pravý okamžik k tomu se zhluboka nadechnout a vejít. Jakožto nemrtvá mi ale tahle potřeba chybí, takže jen našpulím rty a s odhodláním dlaní strčím do chladných dveří, abych mohla nakouknout na oba zmiňované členy rodiny. Posledních několik set let jsem se každému spíše vyhýbala a vlastně s nimi nechtěla mít nic společného. Bylo mi lépe samotné. Nyní je to po hodně dlouhé době, co je znovu spatřím a strávím s nimi nejspíš nějakou tu chvíli, než se vyřeší aktuální situace tam venku. Nevím, zda jsem na to připravená, jenže nic jiného mi stejně nezbývá. Tedy zbývá. Jenže ani na to nejspíš nejsem připravená, leč se to mými myšlenkami prohání už nějakou tu zimu. Poznají to na mě?

Zak

Vezmu si zkumavky, které mi podáváš a pokračuji za tebou ven z místnosti. Nad tím, jaké si neseš nástroje, se nijak nepozastavuji.
U dveří spižírny se jen ušklíbnu, když její obyvatele děsíš oznámením svého příchodu.

Jakmile zastavíš u oné dvojice a dáš mi na výběr, nejprve si oba prohlédnu a pak s úsměvem, při kterém neopomenu odhalit špičáky, zvolím muže.

Aran, Licee

Při tvé volbě jen pokývu uznale hlavou a pobídnu tě pokynutím brady. Pobídnul bych tě rukou, ale jsou plné vybavení, které začnu pečlivě skládat k nohám té druhé ženy. Když odkládám už třetí dlouhý, zahnutý drát s háčkem na konci, zarazím se v půli pohybu. Pak se mi na tváři rozlije úsměv, narovnám se a ohlédnu na Aran.
"Je tady. Pojď."
Trochu si opráším kabát, jako by snad záleželo na tom, jak vypadám. Do vzduchu se zvednou oblaka dusivého prachu. Ještě že nemusíme dýchat.
"Mí malí přátelé mi pověděli, že nás venku čeká návštěva. Pustil jsem jí dovnitř."
Pak tě napadlo, že mě možná trochu baví tě napínat. Proto jsem ti ještě neřekl, o koho jde. Jakobych o vytušil, ve dveřích se ještě otočím a s úsměvem dodám:
"Licee."

Zak, Licee

Do krmení se pustím hned, jak mám šanci. Zatím nejsem tak vyhládlá, ale kdo ví, kdy se mi naskytne další možnost. Při pobídce abych Zaka následovala, jen tiše zavrčím, nechce se mi pouštět svou novou hračku, když jsem si ani nestihla pořádně pohrát.
Nakonec se však přeci jen odtáhnu a muže pustím, i když ne zrovna s velkým nadšením. Bylo to jen podráždění smyslů, pár loků, co na zahnání hladu sice stačí, ale dlouhodoběji nezasytí.
Když ho pouštím, šeptnu mu ještě tiše do ucha. "Neskončili jsme."
Pak se otočím, projdu oblakem prachu, který ze sebe vyklepal Zak a následuji ho uvítat nového příchozího.
"Hmmm... takže Licee" zopakuji to jméno tiše.

V okamžiku, kdy se tvé tesáky zaryjí do masa toho ubohého muže, cítíš, že něco je špatně. Velmi špatně. Tvá ústa zalije karmínová tekutina, a cítíš, jak se ti začne silně navalovat. Na jednu stranu po krvi toužíš, víš, že ji potřebuješ, ale je... Odporná. Horká a lepkavá, kovová. Cítíš, jak se ti stáhlo hrdlo, tvé tělo ji naprosto odmítlo, a žaludek prudce vyvrhl to, co jsi ještě stihla spolknout, opět ven.
Mužovo tělo zalila jeho vlastní krev a z toho pohledu se ti udělalo ještě více špatně. Teď, když víš, jak odporně chutná.
Odvrátila jsi zrak a pokoušíš se zklidnit své tělo. Ruce se ti chvějí.
Muž sténá a silně krvácí, během pár úderů srdce vykrvácí.

Setkání prastarých

A tak se tři prastaří znovu setkali. Někteří z nich si ani nejsou jisti, jak dlouho to bylo. Nejedná se však o šťastné shledání, něco je jinak. Cítí to každý z nich, hluboko uvnitř.

Zaka více než kdy dříve sžírá hlad, touha po krvi. Bestie v něm pomalu vítězí a zdá se, že je jen otázkou času, kdy se naplno projeví. Co se bude dít pak, to se můžeme jen domnívat.

Licee dnes v noci poprvé ve svém snad až příliž dlouhém životě okusila, jaké to je, být zranitelná. Drobné šrámy, které utržila v lese, se stále nechtějí zahojit. Nejde o nic vážného, přesto, uvědomnění si vlastní smrtelnosti by mnohé dokázalo vyděsit.

Aran, k jejímu velikému překvapení shledala krev odpornou a odpuzující. Zdá se, že ji stále potřebuje, cítí touhu pít, ale pozřít jen jedinný hlt té, kdysi lahodné tekutiny, se zdá být nadlidský úkol. I pro ni.

Licee a Zak se střetli u dveří, vedoucích do jeho "spižírny", jak svou temnou kobku, kde drží své oběti, nazval. Aran se zdržela uvnitř, přesto i její zrak padne na novou příchozí. Všichni tři se teď mlčky pozorují. Ve vzduchu je cítit napětí, spousta nevyřčených otázek a obavy. Do jisté míry také cítí, jakoby stáli před někým neznámým. Pokrevní pouto, které jim umožňovalo za každé situace cítit své bratry a sestry, a být s nimi ve spojení, se vytratilo. Bez tohoto vnitřního ujištění, kterým vládli od nepaměti, jakoby se viděli poprvé.
Zvukem se nese nářek umírajícího, kterému Aran prokousla krční tepnu. Během pár úderů srdce vykrvácí.

Zakova skrýš
Setkání

Ještě než se dlaní dotknu vlhkem pokrytých dveří, ozvou se z druhé strany kroky a následně se přede mnou zjeví vysoká postava vousatého muže. Oči se mu ve tmě zalesknou stejně jako upírce za jeho zády. Letmo po ní kouknu než se vrátím pohledem zase k Zakovi. Je to zvláštní. Jak jsem dříve cítila silné pouto mezi námi třemi – a nejen mezi námi, ale s celou rodinou -, stojíme nyní před sebou jako milenci, jež vystřízlivěli a zjistili, že se vlastně vůbec neznají. Zamračím se. To jsem byla pryč opravdu tak dlouho? Je vůbec možné, aby se ode mne vzdálili tak moc, že se naše pouta přerušila?

Mlčky si oba upíry měřím pohledem, hledaje u nich jakékoliv známky podobných pocitů. A nejen těch spojených s tímto setkáním. Ví vůbec, co se děje venku? ,,Zaku, Aran,“ oslovím je nakonec místo pozdravu, přičemž mě přeruší poslední povzdech umírajícího muže. Pach krve a pár kapek rudé tekutiny na upírčiných rtech mi velice rychle prozradí, co se tady ještě před chvílí muselo dít. Viditelně se otřepu, jak mi po zádech přejede mráz. Těžko říct, zda hrůzou nebo vzrušením. Dlouho však na sebe s vysvětlováním nenechám čekat. ,,Venku se děje něco… velmi zvláštního,“ pokrčím rameny, čímž dávám najevo, že vlastně ani nevím pořádně co. ,,Cítila jsem neznámou magii. Zřídlo, nedaleko odsud. Rozhodně se mi nelíbila. I čarodějové to vycítili, jedna se se mnou dokonce spojila a poslala mě sem,“ věnuji oběma vážný pohled, avšak dychtící po nějakých odpovědích.

Už z mého vzhledu je poměrně jasné, že jsem se do této skrýše nedostala jako náhodný kolemjdoucí a cesta sem nebyla dvakrát snadná. Možná oba staré upíry dokonce šokuje, neboť mě znají jako pečlivě upravenou dámu, která by bez dokonalého účesu a nejkrásnějších šatů nevytáhla paty z domu. Nyní před nimi stojím s rozcuchanými vlasy, jejichž jedinou ozdobou jsou potrhané větvičky, a místo honosných šatů mám na sobě obyčejnou košili zakasanou do kožených kalhot. Vandrák je nejspíš to správné slovo, co by je mohlo napadnout. Co je však nejvíce děsivé jsou krvavé ranky a šrámy na mém obličeji a zápěstí. Něco takového přece upír nemůže mít!

Setkání

Když se otevřou dveře a Licee vstoupí do chodby, jen ji mlčky sleduji.
Z vnějšku na sobě nedávám nic znát, uvnitř mě se však sváří nespočet pocitů. Možná jsem tajně doufala, že čarodějové nakonec najdou někoho jiného, možná mě bližšího a teď jsem trochu zklamaná. Nebo je to jen tím, že mi zamotal hlavu neúspěšný pokus se nakrmit. Na patře stále cítím chuť krve a zvedá se mi žaludek, jen s vypětím všech sil přemáhám nevolnost.
Pomalý pohybem si rukou setřu ze rtů zbytky krve a znechuceně se na ty rudé krůpěje zadívám.
Až po hodné době zvednu svůj pohled zpátky k Licee.

"Licee, nevypadáš moc dobře." Odpovím dívce na pozdrav. Jestli je to jen konstatování, nebo lehké rýpnutí, není z mého tónu zřejmé. Zním spíš unaveně.
"Takže tebe našli, dobře, alespoň nás bude víc." pronesu tak trochu pro sebe s lehkým pokýváním. Zdá se, že se chvílemi ztrácím ve vlastních myšlenkách. Pak ale pokračuji.

"O zřídlech a možných následcích už víme, dokonce jsme měli možnost vidět jedno na vlastní oči. Hmmm... a čarodějové, s těmi jsem mluvila." Na chvíli se odmlčím a s další otázkou se obrátím na Zaka.
"Možná bychom si mohli najít příjemnější místo k rozhovoru, třeba u krbu?" Trochu se zachvěju, jako by mi byla zima a obejmu si tělo rukama. Chvíli čekám, než zamířím do knihovny, zpět k pohodlnému křeslu a hřejivému krbu. Ani se moc nezabývám tím, jestli jdou i ostatní.

Setkání

Hodnou chvíli na Licee jen mlčky hledím. Ve tváři se nepohne ani sval, jen čelo se mi nakrčí, jak prohledávám v paměti různé útržky a vzpomínky, a snažím se je slepit dohromady.
´Tohle je Licee? To není možné...´
Pomalu sjedu pohledem až dolů k jejím nohám a zpět, ke krku, zápěstím, drobným rankám. Rozhovor obou žen mě naprosto míjí, jakobych mu byl velmi vzdálen.
"Krvácíš..."
Řeknu tiše a oči se mi trochu zalesknou. Zamyšleně si promnu bradu. Snad možná chvíli zvažuji, jaké by bylo ji ochutnat. Prozradí mě jedno obočí, které tiše vyjede vysoko nad oko. S mlasknutím však tuto potřebu potlačím a pohladím se mimovděky plný břich. Před okamžikem jsem jedl dosytosti.

Když Aran projde kolem mě, jen tiše pokývám hlavou, jako souhlas k její otázce. Pak směr otáčení zase změním na nesouhlasné "ne", zřejmě jako poslední pozastavení nad stavem Licee.
"Pojď s námi. Na."
Odejmu si od pasu jeden měch, v kterém cítíš čerstvou, lidskou krev. Tvé vytříbené magické smysly také zaznamenají, že je měch opředený magií. Jednoduché zaklínadlo, které obsah měchu zachovává čerstvý po mnoho týdnů, ne-li měsíců.

Když procházím kolem Licee, ještě zavolám dopředu na Aran.
"Měli bychom si o těch čarodějích vážně popovídat. Ví toho o nás nějak moc, a ještě snáz nás shánějí dohromady, jako dobytek. To se mi vůbec nelíbí...."

Setkání tří prastarých - V knihovně

V místnosti s knihami je přeci jen trochu útulněji. Svazky mlčky vyčkávají v policích a trpělivě objímají prach, který na ně tiše padá. Ozývá se tiché praskání ohně. Jeden ze slouhů do něj právě líně šťourá klacíkem, aby trochu probudil k životu uhlíky. Ne že byste ten oheň k životu potřebovali, ale proč si nedopřát trochu luxusu.

Atmosféra vybízí k odpočinku a možná i doměnce, že se vlastně zase tolik neděje, přesto vás všechny vaše smysly přesvědčují o opaku a že je potřeba co nejdřívě vymyslet, jaké budou vaše další kroky v tomto podniku. Zatímco se vám hlavou honí úvahy o tom, co vše se může pokazit a odehrát, usedáte do křesílek.

V Safírové věži - pohovor u Theresy

"...Arthure.... Arthure!"
Theresa netrpělivě poklepává špičky prstů do desky stolu z krásného, mahagonového dřeva. Chvíli ti vrtá hlavou, kde ho vlastně vzala. Pravděpodobně je to jedna z těch nejcennějších věcí, které tady mají. Ve starém mlýně.... Nikdy jsi ale nenašla odvahu honosnost jejich sídla zpochybňovat. Přeci jen starali se o tebe hezky, tak proč dloubat do věcí, do kterých ti nic není…
Ronald mezitím věnuje veškerou pozornost své zatemněné mysli tomu, aby z prostřed misky se zbytky své večeře vyšťoural až na kraj všechnu cibuli a brambory. Aby je následně mohl, jako malý kluk, vzít mezi rty a pozřít. Theresa to koutkem oka pozoruje s neskrývanou nelibostí. Ve výrazu její tváře lze číst něco jako „Ach, s kým jsem se to pustila do spolku…“

Arthur mezitím zuřivě listuje knihou a z koutku úst mu vylézá špička jazyku.
“Notak Arthure!“
Plácne nakonec Theresa dlaní do stolu. Arthur sebou trhne a zvedne zrak. Posune si ukazováčkem brýle až na kořen nosu a kývne.
“Ehmm… Ano?“
“Takže?“
“Kdybys mě nechala hledat, tak už ti dávno odpovím, má drahá kolegyně… Nemůžeme se v propočtech unáhlit…“
Theresa rezignovaně vydechne, vystrčí na stůl loket a opře si hlavu o dlaň. Pak pohledem zabloudí k tobě. Chvíle, kdy jsi byla v místnosti tak nějak do počtu pominula.
“Laakii, drahoušku…“ vždycky ti říká drahoušku. Je to skoro, jako by to byla tvoje babička. Vždy pro tebe měla slabost.
“ Vím že jsem to už říkala snad tisíckrát, ale naposledy, víš, co máš dělat? Je nesmírně důležité postarat se o to, aby ty Hvězdopravy nedošly úhoně. Nemůžeme těm hrozným bytostem vůbec věřit. A bohužel nemůžeme vyslat nikoho jiného, nikdo není tak pečlivý, jako ty.“

Evidentně má okolo tvého odeslání na výpravu velké morální dilema. Jsi si jista, že kdyby to jen trochu šlo, nejraději by vyrazila sama, jen aby nedávala všanc tvůj život. Říkala ti to ten večer už podesáté. Občas se opakovala. Vlastně často se opakovala.
Bylo to vždy to samé dokola:
Skupina tajemných upírů se vydá do středů těch anomálií, aby se je pokusili zavřít. Pomohou jim k tomu artefakty, které Arthur před pár zvoněními začal sestrojovat.
Je velmi precizní, nebojíš se, že by se cokoliv z toho mělo pokazit. Byl to ten nejlepší Theurg, kterého znáš. Vlastně, jediný.
Z čeho ti však od začátku běhá mráz po zádech je ten detail, že spolu s těmi upíry půjdeš i ty. Někdo s akademickým vzděláním, kdo ví, jak s nimi pracovat a zkontrolovat, že jsou správně kalibrovány. Pokud vše půjde podle plánu, tak ty anomálie vyzkoumáte a podaří se vám je zavřít. Teoreticky. A pokud tě dřív ti upíři nesní.
Ach jo.

Zakova skrýš
Setkání

Chápu, že můj vzhled může u obou upírů vyvolat zděšení, protože si nejspíš každý z nich ihned položí otázku, zda má zranitelnost platí i pro ně. Avšak nakolik jsem z toho sama zděšená a vykolejená není moc znát. Těžko říct, zda si to vůbec plně uvědomuji nebo se tím jen nenechávám vyvádět z míry a nebo je za tím ještě něco jiného. Třeba to, že mi to vlastně….nevadí? Jemně nakrčím obočí, ale dle mého nepřítomného pohledu, jež mi na okamžik přeběhne přes tvář, lze poznat, že je to spíše v reakci na něco v mých vlastních myšlenkách než na slova starších vampýrů. Díky tomu si nevšimnu ani téměř nepostřehnutelného záblesku v Zakových očích a pochmurného výrazu na Araniné tváři.

K mému překvapení padla má zpráva o čarodějích a nenadálých událostech na úrodnou půdu, neboť starší upírka s přikývnutím potvrdí, že o všem ví. Sami si prý na vlastní kůži mnohé z toho zakusili. Vybídne nás přitom, abychom vše ostatní probrali v knihovně, kam se následně sama vydává. Když mě se Zakem míjí ve dveřích, lehce se za ní otočím, nasávaje její tolik známý - a přesto v tento okamžik tolik cizí – pach, táhnoucí se za ní jako věrný společník. Následně se krátkým pohledem střetnu se starším upírem, abych si s ním potvrdila, že nemá žádný protinávrh. Minimálně jeho nesouhlasné kroucení hlavou si tak vyložím, načež mi vše potvrdí i svými slovy. Tak tedy knihovna… viděla jsem vůbec někdy Zakovu knihovnu? Rozhodně ne v této skrýši. Mám zde ale očekávat jiné svazky než v těch ostatních?

Než se stihnu otočit na patě a vyrazit za druhou ženou, starší vampýr mi ponoukne jeden z měchů, které má uvázané u pasu a hbitými prsty jej začne rozvazovat. S povytaženým obočím vak opatrně převezmu. Nemusím se ptát co je uvnitř ani jak je onen obsah zabezpečený proti nevyhnutelnému zubu času, vše z toho totiž moc dobře vycítím. Nechápu jen, proč to? Bojí se, že tady dole uvízneme déle než je zdrávo? Nebo chce jít tam nahoru a … bojovat? ,,Asi...díky,“ pronesu zmateně a nerozhodně, co si z tohoto dobrého gesta mám přesně vzít. Když si přivazuji měch s krví u svého pasu, mračím se na něj, jakoby to byla velmi nepříjemná věc, nikoliv poklad. V ústech mi však navzdory myšlenkám instinktivně vyschne.

Do knihovny vstupuji jako poslední a než se sama uvelebím co nejblíže ke krbu, zběžně se projdu kolem zaprášených svazků, abych mohla přelétnout tituly na hřbetech. Pokud mě něco zaujme, knihu vytáhnu a něžným pohybem dlaně sejmu zaprášený povlak z desek, abych ji následně opatrně otevřela a odkryla tak její tajemství. Čtu pouze mezi řádky. Hledám zajímavá slova spíš než celé věty a po krátké chvíli zase knihu vrátím zpět. Poté si přidřepnu k plamenům, které se pod sluhovým pohrabáčem ještě více rozhoří a fascinovaně se zahledím do žhnoucího živlu. ,,Já toho popravdě moc nevím. Začalo to náhle, bez varování,“ pustím se do vyprávění svých zážitků, protože někdo zkrátka začít musí. ,,Byla jsem v lese a zničeho nic jsem pocítila, jak je najednou něco velmi … velmi špatně. Spojení mezi námi bylo přerušeno a já se začala bát. Rozutekla jsem se tedy domů a tehdy mě kontaktovala ta čarodějka. Vlastně mi oznámila jen, že bych měla jít za vámi, protože se zde děje něco nebezpečného. Neměla jsem důvod ji nevěřit, sama jsem to ostatně cítila,“ pokrčím rameny jako zdůvodnění, že jsem skočila na první podanou informaci, kterou jsem měla po ruce. ,,Tak jsem se toho chytla a s jejich pomocníkem vyrazila sem. Nevím jak, ale věděli, kde přesně se nacházíte,“ pokračuji, zatímco vstanu a pomalým krokem se konečně přesunu k jednomu z křesel, kde se s nohou přes nohou pohodlně usadím. ,,No a cestou jsem narazila právě na to zřídlo. Cizí magie. Měla jsem opravdu velký strach,“ sklopím zrak do svého klína, kde převrátím dlaně a zkoumavě začnu prohlížet jeden oděrek vedle druhého.

Zaková skrýš
Setkání

Tiše vejdu do knihovny spolu s Aran a Licee. Tvářím se přitom nadmíru zadumaně, snad až naštvaně. Ten pobavený úšklebek, který tak rád na tváři nosívám, je tatam.
Pomalu, jako starý muž, kterému by mohla každou chvíli vyskočit plotýnka, se posadím do křesla a propletu si prsty. Přitom bedlivě naslouchám tomu, co Licee říká.

Několik z mnoha pavoučků, které skrývám v záhybech svého oblečení, přitom vylezou a začnou pečlivě splétat své sítě a vytvářet si nový domov. Co na tom, že za chvíli zase vstanu a sítě zpřetrhám. Nemohou se moc vzepřít svým pradávným instinktům. A tak už za pár okamžiků spojují můj kabát a křeslo první tenké vlákna, po kterých hbytě přebíhají pavoučci a pilně pracují.

Mimovděky sáhnu k pasu pro jeden z měchů, odzátkuju ho a mírně si přihnu. Pak ještě dvakrát. Oči se mi přitom zalesknou. Je to trochu, jako pozorovat letitého alkoholika, který už pije, mimo jiné, ze zvyku. Aniž by nad tím moc přemýšlel. Lahev se stane součástí jeho těla, je neustále nablízku, v ruce, v dosahu. Takoví lidé už ani neví, jaké to je, být střízlivý déle než pár hodin.

Pak si všimnu urputné snahy pavoučků, vybudovat si nové sítě, snad v doufání, že chytí nějakou masitou, sladkou kořist. Chvíli je pozoruji, když mi vnuknou nápad.
"Ti čarodějové."
Promluvím konečně.
"Jsou jako každý jiný člověk. Jejich přemýšlení je omezené na přežití. Jediný rozdíl je v tom, že jsou trochu chytřejší, než ostatní. A my jsme jejich nepřátelé. Predátoři, kteří je mohou jednoho krásného večera roztrhat ve spánku."
Věnuji pohled oboum ženám, snad abych se ujistil, že mám jejich pozornost.
"Řekl bych, že se jim docela hodí, že jedna z těch, takzvaných ´bran´ se otevřela přímo u nás na hřbitově. O kterém se proslýchá v celém širém kraji, že tam máme sídlo. Jak jinak by tam mohli přijít? A přinést si tam nějaký ´artefakt´, o kterém nic nevíme. A který by nás mohl třeba klidně zničit. Všechny.
Krátká pauza, abych opět svlažil vyschlé hrdlo kapkou krve.
"A jak náramně jim jde nás všechny najít a svést dohromady. Podívejte se, jakou máme krásnou rodinnou sešlost... Po takové době."
V posledních dvou větách je znát lehký náznak ironie.
Pak si promnu bradu a zamyšleně pokračuji. Teď už spíš sám pro sebe, než pro vás.
"Hmmm. Znal jsem mnoho mágů. Každý sledoval svůj vlastní zájem. A tihle nebudou jiní. Neměli bychom jim věřit. Měli bychom je zabít. A až budou mrtví, uvidíme, jestli se tady skutečně děje něco špatného, nebo je to jejich práce."
V očích se mi zablýskne.
"Pokud lžou, tak uděláme dobře. Pokud mluví pravdu... Jsem si jistý, že si dokážeme poradit i bez nich. Nikdy dřív jsme mágy nepotřebovali, nevidím důvod, proč by to teď mělo být jiné."
Nakonec se odmlčím, a zahledím se do ohně. Začnu prstem do opěrátka křesla vyklepávat nějakou jednoduchou melodii. Zrakem ještě vyhledám jednoho z Ghůlů a pokynutím hlavy mu naznačím, aby přiložil.

Zakova skrýš
Setkání

Sedím tiše v křesle u krbu, přesně v tom samém, ve kterém jsem předtím usnula. Mlčky sleduji Zaka, když se usazuje v dalším z křesel a pohyb droboučkých pavoučků jako by mě fascinoval.
Ovšem jen do chvíle, kdy se Zak napije z měchu. Ve stejný okamžik odvrátím se znechuceným výrazem tvář, promnu si obličej v dlaních a zůstanu s pohledem upřeným do plamenů ohně.
Dál ale naslouchám.

"Říkala jsem ti, že se mi to nelíbí, nemám mágy ráda, sledují vždycky jen svůj cíl, takže můj názor na celou spolupráci znáš." Shrnu poté, co Zak dokončí svoji řeč.
"Pojďme si ale, probrat naše možnosti..." tiše se ze zvyku nadechnu, než pokračuji. Tak pragmatická, tak chladná. Pohled stále zarputile upírám do plamenů, místo na Zaka, ke kterému právě více méně mluvím.
"Možná bych mohla, až se s nimi znovu uvidíme... zkusit se podívat, co se jim honí v hlavě, možná..." ušklíbnu se, když pronáším ta slova, pak ale větu nedokončím, jako bych náhle zapochybovala, nebyla si jistá, jestli stále ještě mohu, dokážu to, co bych chtěla provést.

Tolik mě baví sledovat, když lidé tápou, nevěří sami sobě, svým myšlenkám, pocitům, realitě. Ztrácí se a nalézají ve svých myslích svět jinak, naruby, nebo jen pozměněný, zapomenou na to, co milovali a milují to, co nenáviděli. Podvědomě tuší, že je něco špatně, ale nedokáží vzdorovat. Tak jako marioneta, kterou vede zkušený loutkář, následují provázky, za které tahám. Mám lidi ráda, jejich zoufalství, bolest, beznaděj, lásku... jsou jako hračky, nekonečný zdroj zábavy a poznání. Tolik mě baví přehrabovat se v jejich myslích. Nutit je křičet, plakat, zabíjet.
Každý z nás se dřív nebo později stane zrůdou, někdo navenek, jiný uvnitř, ale postihne to všechny... rozdílný je jen čas a ten můj už vypršel.

Pohledem sklouznu po místnosti, v očích mám zvláštní lesk, touhu po něčem, co dokonce předčí a na okamžik možná i potlačí můj hlad po krvi. Chvilku se zastavím u Licee, která snad může i cítit, jako by lehký dotek dlouhých stínových prstů, které přejedou po hranici její mysli, zkoumajíc vibrace myšlenek, touhy a strachu. Ušklíbnu se a obrátím pohled zpět k Zakovi, pak znovu promluvím.

"Ty se vyznáš v magii, studoval jsi ji... hmm... staletí, napadá tě, jaký to má všechno smysl a co s tím z našeho pohledu? A hlavně, proč teď, co bylo spouštěčem, nikdy se nic neděje bez důvodu." Nervózně zabubnuji prsty na opěradlo křesla.
Ta krev, zase ta krev... na hrdle měchu, na Zakových rtech. Tak lákavá... tak odporná.
Prudce uhnu pohledem, už se mi zase zvedá žaludek. Raději se tedy zadívám znovu do konejšivých plamenů.

V Safírové věži - pohovor u Theresy

Pohledem přelétnu místnost “Rodina,“ prolétne mi hlavou při pohledu na mé tři patrony a na tváři se mi objeví letmý spokojený úsměv. “Pravda, Roland už na tom není tak dobře jako kdysi, mám o něj starost. O všechny, už nejsou nejmladší. Ale stále jsou to nejchytřejší a nejlepší lidé, kteří mi mohli poskytnout domov.“

Po oslovení od Theresy se na ni s úsměvem otočím. “Thereso, vím že o mě máš starost, a děkuji ti za to.“ Jemně ji pohladím po rameni a zahledím se na Arthurovu práci. “Vím, co je v sázce a udělám maximu pro to, aby se to povedlo. I mí průvodci jsou si toho vědomi a nebudou chtít úkol nijak ohrozit, jde i o jejich existenci. Co se Hvězdoprav týká, raději si nechám ještě jednou od Arthura podrobně vysvětlit ovládání. Sice jsme to probírali několikrát, ale pro jistotu.“

Při myšlence na slovo upíři se mírně otřesu, hned se však napomenu a letmo kouknu na Theresu. Nerada bych jí přidělávala starosti, takže se snažím tvářit, že je vše v naprostém pořádku a nemáme se čeho bát. Obě víme, že je to lež, ale pomáhá nám to udržovat společenskou masku a zdravý rozum. Zamyslím se nad tím, jestli by na skazkách o česneku, stříbrných křížích a svěcené vodě přeci jen nemohla být špetka pravdy, ale hned tu myšlenku zaženu. Je lepší neprovokovat.

Zakova skrýš
Setkání

Slova Aran očividně padnou na úrodnou půdu. Pomalu pokývám hlavou a po tváři se mi konečně rozlije ten můj signifikantní úšklebek. Úsměv sadisty a vraha. Pohled, kterým častuji své oběti. Odtrhnu na chvíli pohled od ohně a zadívám se přímo na Aran.
“Výborně, má drahá.
Chvíli je pauza.
“Výborně. Ten nápad se mi líbí. Trochu se jim pohrabat ve vědomí, to umíš z nás nejlépe. Jestli chystají nějakou lest, dozvíme se to. A pokud ano…“
Mimovděky si přejedu jazykem po tesácích.
“Tak ukončíme jejich krátké, ubohé životy. To umím zase skvěle já…“

Pak pohledem přejedu k Licee, ale stále mluvím k Aran.
“Pokud někdo z nás tří něco ví o magii, je to tady naše krásná sestra. Myslím, že mi paměť ještě slouží dobře a ona má mnohem, mnohem více praktických zkušeností. Já se nejvíce zabývám obory, které moc mágů nestuduje.“
Pak se zadívám, s jistým vnitřním uspokojením, na jednoho z mých výtvorů, který právě vykonává můj příkaz, a přikládá do ohně. Zdá se, že je to pro mě jen součást zábavy, mučení, kterým jsem se ve volných chvílích bavil. Nenechat ty mrzké bytosti spočinout v klidu ani po smrti. Přinutit je sloužit mě, tomu, který jejich bytí tragicky ukončil.
Opět si krátce, zamyšleně, přihnu z měchu.

Zakova skrýš
Setkání

Licee si cestou sem letmo prohlédla několik přebalů zaprášených knih. Převažují zde pojednání o lidské anatomii, boji, šermu... Co je však zajímavé, je Zakova jistá záliba v nekromancii, což potvrzuje mnoho dalších knih a pojednání. Od teorie až po praktické návody, které napsalo několik více či méně známých temných mágů. Kde je Zak sehnal, zůstává nevyřčenou otázkou. Mnoho mágů by za tyto vzácné knihy dalo malé bohatství.

Jak tak tiše rozmlouváte a plánujete další kroky, jeden z Ghůlů vyrazil pro bukové dříví, nahrubo naskládané u krbu. Dříve to byl zřejmě nějaký dřevorubec, který asi zabloudil v lesích a potkal někoho, koho potkat neměl. Je vidět, že jeho tělo bylo před smrtí těžce poškozeno, a pohromadě ho drží spousta bandáží a hrubých stehů režnou nití. Jeho skelný pohled se dívá do dáli a budí tak dojem, že je neustále zamyšlený. Ty z vás, kteří se v nekromancii alespoň trochu vyznají, nebo se s jinými Ghůly setkali, ví, že tenhle kousek není z povedenějších.

Ostatně jeho schopnosti se potvrdí v zápětí, když začne přikládat neohrabaně do ohně dříví. Zapomene vytáhnout ruku včas, a část jeho bandáží na zápěstí a dlani začne hořet. Ghůl ruku pomalu z ohně vytáhne, podrží si ji před obličejem a zamyšleně si ji začne prohlížet. Z úst mi vyjde dlouhý, bručivý sten.
"Uuuughhh...
Jakoby se snažil pochopit, co se to právě děje a co s tím má dělat. Pak začne rukou ve vzduchu mávat, aby ji uhasil. Neúspěšně.

V Safírové věži
Rozhovor u Theresy

Arthur při zmínce jeho jména zvedne hlavu od knih a posune si ukazováčkem brýle blíže ke kořenu nosu. Svůj pohled zamíří přímo na tebe.
“Ach… Ano, jistě… Opakování je matka moudrosti!“
Arthur byl vždy vášnivý teoretik a pokud něco miloval více, než získávání dalších teoretických znalostí, bylo, a stále je, poučování ostatních. Theresa už tento jeho pohled zná, a proto tiše vzdechne a vstane.
“Tohle chvíli zabere. Půjdu si udělat další čaj.“
S těmito slovy se s vámi rozloučí a spěšně vyrazí ke dveřím. Arthur mezitím spustí. Nasadí přitom svůj profesorský tón hlasu a pečlivou, pomalou intonaci, jakoby mluvil s malým dítětem. Přišlo ti to vždy vlastně docela roztomilé. Jakoby se narodil pro to, být učitelem.
“Tak za prvé. Jsou to HvězdopravY. Budeš jich mít k dispozici více. Jsou to malá zařízení, jejichž vnější plášť se skládá ze slitiny lehkých kovů, převážně mědi, stříbra a hliníku, protože velmi dobře propouští magickou energii. Vydrž chviličku, udělám ti nákres.“
Pak začne šátrat po svitcích, které se Therese válejí na stole. Je na něm vidět, jak mu možnost někoho o něčem poučit vlila novou energii do žil. Během okamžiku začne naučenými pohyby kreslit průřez Hvězdopravem.
“Tady vidíš ten vnější plášť. Za ním se skrývá tenká membrána, kterou jsme vysypali drtí z křemene, lapis lazuri a trochou měsíčního kamene. To kvůli jejich schopnosti magickou energii udržovat a konzervovat. Vklení, které do nich vložíme, se tak v Hvězdopravech bude držet, při troše štěstí, v řádech týdnů. Navíc, měsíční kámen by měl zajistit, že Hvězdopravy budou fungovat i na místech, která už ta cizí magie stihla narušit a poškodit!“
Arthur se už konečně dostává k poslední části, samotnému srdci Hvězdopravu. Cítíš, jak se ti trochu klíží oči, jeho výklad je trochu únavný.
“A tady. Tady je to nejdůležitější.
Zaťuká prstem do středu svého nákresu. Trochu tě to probudí.
“Zde je malý drahokam, do kterého vkládáme vždy dvě kouzla. Obě jsou ze školy vklení, která jsme probírali, tuším, minulý podzim. Jednoduché sledovací kouzlo, které bude získávat data o všem, co se bude kolem Hvězdopravu dít. To by mohlo být zásadní pro náš další výzkum!“
Arthur se na tebe krátce zadívá, aby dodal důraz svým dalším slovům.
“Je zcela zásadní, Lakii, abychom Hvězdoprav získali zpět i v případě, že nedokáže bránu zavřít! Data z Hvězdopravu by nám měla napovědět, proč ten první pokus nevyšel.“
Pak se krátce zamyslí, snad proto, že zvažuje, co si to právě dovolil vyslovit. Že by pochyboval o svém vlastním vynálezu? Zavrtí krátce hlavou a znovu se vrátí ke svému nákresu. Mezitím se vrátí Theresa s velikým tácem, na kterém je keramická konvička a čtyři šálky. Přinese ho až na stůl a Arthurův nákres odsune stranou.
“Vy jste ještě neskončili? Můžeš to nějak zkrátit, Arthure? Nepotřebuje přece vědět každý detail toho tvého udělátka.“
Arthur vyděšeně zafuní a jemně svitek vezme, aby ho zachránil. Přivine si ho k hrudi a vyčítavě se na Theresu zadívá. Pak si opět posune brýle blíž k nosu, protože mu zase sklouzly, a odvětí:
“Ale Thereso! Je zcela zásadní, aby měla alespoň elementární znalosti toho, jak Hvězdopravy fungují! Kdyby se nějaký porouchal, měla by být schopna ho opravit na místě. Nikdo jiný to za ni neudělá!“
Theresa zavrtí hlavou a nalije vám všem čaj. Postaví hrníčky před vás a posadí se ztěžka do svého křesla.
“Arthure… Pokud nebudou fungovat, stejně se s námi bude muset spojit, a my pak budeme vymýšlet, co dál. Nepotřebuje toho vědět tolik. Nezahlcuj si zbytečnými informacemi.“
Pak se podívá na tebe.
“Lakii… Drahoušku… Až dorazíte na místo, stačí, když jednu z těch uděláte vezmeš…“
Naznačí pokynutím ruky, aby jí Arthur jeden z Hvězdopravů podal. Ten sáhne do police kousek od vás, a podá ji velmi opatrně předmět, který nejvíce ze všeho připomíná zvláštní, kovové vejce, o velikosti hlavy dítěte.
Theresa ho posadí na stůl a ukáže ti na jeho vrchní část, která je evidentně od zbytku mechanicky oddělena a jde s ní hýbat.
“Tady tuhle část otočíš až na doraz doprava a řekneš: Dohar… Rihus… Eribo… Sulen. Někam si to raději napiš, abys to nepopletla. Pak máš tak pět až osm úderů srdce, abys se dostala tak na deset sáhů od Hvězdopravu, ideálně ještě dál. A necháš ho dělat jeho práci. Jestli bude fungovat pak poznáš prakticky ihned. Buď se brána zavře, nebo… eh… Nebo se stane něco jiného, to ještě nevíme.“
Theresa se trochu ošije a pokusí se to zamaskovat tím, že se napije čaje.
“V obou případech nás ihned kontaktujte. Buď Hvězdoprav vyzvedneme a provedeme náležitý výzkum a nezbytné úpravy, aby další fungoval, nebo si ho vezmeme také, a řekneme vám, kde je další. Tak.“
Pak se zase zatváří ustaraně a sjede tě pohledem.
“Pamatuješ si to všechno? Myslíš, že to opravdu zvládneš? Nemám přeci jen jít s tebou?“
Arthur zavrtí hlavou.
“Nesmysl, Thereso! Už nejsi nejmladší, to nemůžeme riskovat! Lakii to zvládne.“
Víš moc dobře, co to znamená. Za chvíli se rozpoutá další hádka o jejich věku a schopnostech. Tvá mysl proto opět putuje dovnitř a rozvíjí různé představy, jak to asi bude probíhat. Přemítáš si pořád dokola všechny instrukce a představuješ si, jaké to bude, zachraňovat po boku upírů svět. Schyluje se k největšímu dobrodružství v tvém životě a tobě z toho buší srdce a potí se ti dlaně.

Vydáš na návštěvu její mysli. Cítíš to příjemné chvění v zátylku, jako vždy, když tvoje vědomí putuje za někým jiným. Je to mnohem zajímavější, napínavější, než lézt do myslí hlodavcům nebo jiným nižším formám života.
Ihned však vycítíš, že si toho musela všimnout. Až tě překvapilo, jak vnímavá a bystrá je. Obvykle moc dobře víš, jak to udělat nenápadně. Jak splynout s cizím vědomím a nechat ho myslet si, že je samo. A pak jemně jeho podobu formovat, bez jeho vědomí.

I když jsi se jen lehce jejího vědomí dotkla a pak se zase stáhla zpátky, snad i ze slušnosti, nebo z prostého faktu, že se to hned dozvěděla, přesto jsi zahlédla něco zajímavého...
Viděla jsi pár okamžiků z dnešního večera. Její postesknutí nad tíživou, nekončící existencí. Toulku lesem, kdy se snažila na chvíli zapomenout na ty dlouhé roky, kdy už jí vše příjde šedivé a fádní.
Pak jsi se přesunula o pár okamžiků dál, k jejímu zjištění, že ze zraněná a neléčí se. Cítila jsi to jako své vlastní myšlenky. Přesto však její reakce byla jiná, než bys čekala. Byla tam úleva. Snad proto, že si myslí, že nyní už může umřít? Že je opět smrtelná?
Zajímavé... Velmi zajímavé... Ona chce umřít?
Proběhne ti hlavou, když už jsi zpátky

Tvé vytříbené smysly, vycvičené na detekci i těch nejjemnějších změn v předivu reality, tě v jednu chvíli jemně upozorní na to, že na návštěvu tvého vědomí přišel někdo jiný. Tentokrát to však bylo jiné, než u té čarodějky, která se prostě zhmotnila vedle tebe. U ní to bylo velmi neotesané, hrubé.

Tohle je spíš jako jemný závan čerstvého vzduchu, který nepatrně zavlní a pohne tvým vědomím. Tak jemně, jak to jen jde. Kdokoliv jiný by si toho nevšiml. Když zapátráš po zdroji toho pocitu, zjistíš, že původcem je Aran. Z nějakého důvodu chtěla lehce, velmi diskrétně nahlédnout na kraj tvého vědomí. Jen se o něj otřela a zase se stáhla zpátky. Máš dojem, že zaznamenala pár okamžiků, které se ti dnes udály, nic zásadního. Pár tvých vnitřních dojmů a pocitů okolo toho, co se ti událo.

V Safírové věži
Rozhovor u Theresy

Při zaslechnutí Arthurova tónu si rezignovaně povzdechnu. ”Většinou souhlasím s Theresou, ale tohle je příliš důležité a nebezpečné, bude lepší, když si to poslechnu ještě jednou.” Přitáhnu si židli k němu a snažím se posadit se natolik nepohodlně, aby mi to pomohlo udržet pozornost. ”Měsíční kámen, spousta očekávání vložená do malého kousku kamene. Patří k mým nejoblíbenějším, ale tohle se zdá být velký oříšek i na něj. Promiň, pokračuj. S tou směsí jsi udělal hodně dobrou práci.“ Když zaťuká prstem do nákresu, dojde mi, že mi zase ulétly myšlenky, nahnu se blíže a snažím se plně soustředit.

“I když jsme to probírali, jsem přeci jen ráda, že ho tam nevkládám já,“ zareaguji na zmínku o škole. Snažím se nenápadně potlačit zívání a sednout si ještě nepohodlněji. “Víš, že se budu maximálně snažit Arthure. I za cenu vlastního rizika. Věř mi.“ Trochu mě zamrazí při jeho zmínce o tom, že musím zajistit dopravení Hvězdopravu zpět za každou cenu. I v případě, že druhé kouzlo selže a brána se nezavře.

“Děkuju,“ usměju se na Theresu a pomůžu jí rozlévat čaj. Jsem ráda, že tu moji poznámku neslyšela. Má o mě velkou starost. Chviličku se bavím tím, jak naprosto ignoruje Arthurův pocit důležitosti, když něco vysvětluje. Dohar...Rihus…Eribo...Sulen. Budou tato slova znát i mí ochránci? Dostali instrukce, jak to používat?“Vezmu si od Theresy Hvězdoprav, abych si znovu připomněla jeho váhu, přeci jen je poměrně velký a budu jich sebou mít několik. Při Theresině opatrném vyjádření toho, že se může stát i něco nepředpokládaného po spuštění Hvězdopravu se pousměju. Už spolu nějakou dobu bydlíme a vím, že ne vždy kouzla dělají to, co vyvolavač zamýšlel. Pár případů připálených vlasů a jiných „skopičin“ jsme tu už taky měli. “Nemáš jít se mnou, tohle jsme už probírali. Arthur má pravdu, že je to nesmysl, i když ne kvůli věku. Vím toho dost, abych si byla schopná poradit i v neočekávaných situacích, neboj.“ Pošlu jejím směrem uklidňující úsměv a položím jí ruku na její křehké zápěstí. “Kdy se mám potkat se svým doprovodem? Myslím, že víc připraveni než teď, být nemůžeme,“ Přeruším důrazným hlasem jejich počínající hádku.

“Poznámka pro Pje: vím jak kontaktovat kouzelníky okamžitě, nebo to znamená sednout na nejbližšího koně a jet tryskem co to dá?

Zakova skrýš
Setkání

Zakova teorie má něco do sebe, ale že bychom byli s čaroději až tak zarytí nepřátelé, aby nám tajně nosili nebezpečné artefakty skoro do postele se mi nechce věřit. Jsme pro ně spíše subjektem zájmu než jen obyčejní predátoři, co si brousí zuby na jejich jemné krčky. Nikdo totiž vampyrismus pořádně neumí vysvětlit. Co se přesně děje s tělem při proměně? Kde se bere moc, jež ji doprovází? A ta síla? Nesmrtelnost? Co je to za magii, která dokáže z živého člověka udělat chodící mrtvolu s krásnýma očima a ještě větší touhou? Ne. Zabíjet nás je škoda. Daleko zajímavější by bylo nás pozorovat. Zkoumat. Nástroji či magií. Zamyšleně si olíznu rty a jen úkosem sleduji jednoho ze Zakových pavoučků, jak si pomocí tenkých nožiček tká pavučinu kolem upírova těla.

,,Zabít?“ pozvednu obočí a lehce se ušklíbnu nad tou přímou úvahou, jež opustila mysl starého upíra. ,,Nemyslím si, že se tím mnoho vyřeší. Naopak,“ zakroutím hlavou a kývnu ke starší ženě, jejíž návrh se mi zdá o něco rozumnější. ,,Ano, to zní rozhodně lépe. Zřejmě o těchto událostech něco ví a je škoda toho nevyužít. A navíc mohou být užiteční. Při správném zatahání provázků,“ nakloním hlavu na stranu, ale místo jakéhosi vzrušivého záblesku, jež by v nich jeden čekal, se tam nachází… prázdno. Jakoby ten plamínek, co tam kdysi byl, už dávno vyhasl a nepomáhá tomu ani ohnivý odraz krbu.

A pak se tam přeci jen objeví, roztančený náhlým nepokojem. Střelím pohledem po Aran a zamračím se. Moc dobře jsem pocítila to letmé pohlazení, téměř nerozeznatelné od jemného vánku. Jakoby se o mě starší upírka otřela a zanechala po sobě jen zvědavý dotyk konečky prstů. Místo na pokožce však v mých myšlenkách. Kdokoliv jiný by si toho nevšiml, ale já jsem zrovna na takové věci poměrně přecitlivělá. ,,Posluž si, drahá. Ale jestli tě něco zajímá, stačí se zeptat,“ pronesu měkce s ironickým nádechem, dávaje Aran najevo, že návštěvy momentálně nepřijímám.

Starší upírka se následně otočí na Zaka a zeptá se ho na poměrně správné otázky, avšak ani já na jedinou z nich neznám odpověď, proto by mě velmi překvapilo, kdyby ji dokázal cokoliv vysvětlit. A jak jsem tušila, raději mi předá štafetu v nitru doufaje, že já si s ní lépe poradím. ,,Ptáš se dobře. Ale k tomu, abych ti mohla odpovědět potřebuji vědět víc, než to, co doposud. Netuším, proč to vzniklo ani co se s tím dá dělat,“ pokrčím rameny a pohodlně se zavrtím v křesle. ,,Proto bychom měli čaroděje poctít svou návštěvou pokud možno co nejdřív. Pokusím se je vyhledat,“ navrhnu a jen letmo zachytím nešikovné počínání jednoho ze Zakových sluhů.

Zakova skrýš
Setkání

"Děkuji ti, drahá..." Odvětím na nabídku Licee, ohledně mých případných dotazů. Lehce se ušklíbnu než pokračuji. "Dloho jsme se neviděly a tak jsem jen chtěla vědět, jak se máš." Pozvednu jedno obočí, ale úsměv mi z tváře nezmizí. "Navíc tento způsob je o tolik zábavnější." Zvláštní lesk mi z pohledu stále nezmizel, vypadám spokojeně, pokud mě vůbec překvapilo, že si mého pokusu Licee všimla, rozhodně mi to nevadí. Vlastně jsem se jej ani příliš skrývat nesnažila.

Vzápětí však moji pozornost upoutá Zakův hořící výtvor. Tiše jak kočka zavrním a pak zlehka zatleskám. "Pěkné, moc pěkné, kulturní vsuvka pro pobavení. Zaku ty nikdy nezklameš." Ještě chvíli pozoruji hořícího Ghůla, než se konečně s vážným výrazem obrátím opět na Licee.

"Dobrá, kontaktuj je tedy, uvidíme, co se od nich můžeme dozvědět. Nejlepší by bylo, kdyby se nám je podařilo nějak rozdělit. Jsou tři, Ronald je šílený, pokud nemá zrovna svoji chvilku, nemá smysl, abych s ním ztrácela čas, pro mysl blázna je i realita šílenstvím. Pak je tam žena Theresa. Hmm." Na chvíli se odmlčím, zdá se, že zrovna ona mě něčím zaujala.
"Ten třetí je Arthur, podle mě bude nejvíc ovlivnitelný, s tím by stálo za to si pohrát." Pak se tvrdě podívám přímo na Licee a pokračuju.
"Ale Licee, pokud nám k ničemu nebudou, souhlasím se Zakem, nemá smysl nechávat si ve své blízkosti někoho, kdo nám může celou situaci jen komplikovat, teď víc než kdy jindy si musíme krýt záda." Prsty pohladím kůži opěradla a pohledem sklouznu opět k plamenům v krbu.

Zakova skrýš
Setkání

Usměji se na Aran a lehce kývnu hlavou. Mám se skvěle. Tedy vlastně,… ne. Nemám se vůbec skvěle, díky za optání, prožene se mi v myšlenkách, které už ale nikdo nečte, proto tam vše také zůstává. Stále si nejsem jistá, jestli mě tohle setkání uvádí více do rozpaků než uklidňuje. Jsem přeci se svojí rodinou, se svými druhy, s někým, kdo mi rozumí víc než kdokoliv jiný na světě. A přesto bych byla raději sama zalezlá v koutě jen se svými myšlenkami než čelit nové hrozbě společně s nimi. Nemohu říct, že bych je snad neměla ráda. Těžko se popisuje cit, který k oběma starším upírům chovám. Není to láska, ale svým zvráceným způsobem by se to za ní dalo považovat. Možná mám více ráda jejich přítomnost než je samotné.

,,Hm, my jsme také tři. Můžeme si každý vzít do parády jednoho,“ nervózně zalétnu pohledem k Zakovi, o jehož záměru není pochyb. Nejsem si jistá, zda mu v tomto ohledu můžu věřit. Při větším úspěchu svou oběť nezabije hned na potkání, ale bolestivé mučení taky není úplně cesta k úspěchu, jakou bych si představovala. Vsázím raději na důvěru a slepou fanatickou lásku než strach.

Poté, co nám Aran představí čaroděje, s nimiž bychom měli mít tu čest, se mírně narovnám a zavřu oči, nachystaná vyvolat malého slídiče ze své démonické říše, ale starší upírka na mě ještě promluví. Znovu tedy oči otevřu a její tvrdý pohled opětuji. Vím, že jsem ze všech zde přítomných ta nejslabší, co se týče vraždění a chladnokrevného zabíjení. Nikdy jsem k takovým věcem netíhla a byly mi spíše protivné. Navíc jsem také nejslabší co se týče autoritativnosti. Nemám v sobě dostatečný vzdor postavit se oběma upírům a zabránit jim v tom, co považují za nutné. Proto jen odevzdaně přikývnu. Jsem sice jiného názoru, neboť čarodějové jsou užiteční i v jiných ohledech než zrovna v tom, co potřebujeme, a pokud se ukáže, že jsou v tom nevinně, neshledávám důvod k vraždění, na druhou stranu mi ale můžou být zcela ukradení. Neznám je, nic k ním necítím, proto nebudu ani litovat jejich životů. Jediné, co s nimi zanikne, jsou jejich vědomosti. A těch já mám, pravda, ohledně magie už poměrně hodně. ,,Nebudu vám bránit,“ ujistím Aran a pak se konečně pustím do hledání.

Zakova Skrýš
Setkání

Nezdá se, že bych byl onou “nehodou” nějak pobaven. Spíš naopak. Mí ghůlové musí být samostatní, schopní a vychytralí. Jak jinak by se taky starali o mé vězně, aby se jim nic nestalo, než usoudím jinak.

Nespokojeně proto zabručím a naznačím ghůlovi pokynutím ruky, aby přistoupil. Když dorazí až ke mě, vztáhnu k němu ruku a ladným pohybem zápěstí mu zlomím vaz. Tělo se zachvěje a bez dalších okolků bez života svalí na zem jako balvan.
”Hmm, právě naopak. Zklamal mě.”

Pár pavoučků z mých rukávů se na něj spustí a nadšeně na něm začnou spřádat své pavučinky, snad jakoby si mysleli, že ho zvládnou zabalit do úhledného kokonu celého. Ještě si přes něj přehodím nohy a uvelebím se pohodlněji do svého křesla.

”Výborně. Takže domluveno. Naše drahá Licee je vystopuje, zjistíme kde se nacházejí a co chystají, a pokud budeme mít dojem, že se nás chystají podrazit, příjdeme si pro ně.”

Pak si založím ruce před sebou, propletu prsty a vyčkávám, jak se kouzlo podaří.

Zakova Skrýš
Setkání

Netrvá to dlouho, jen zlomek okamžiku, pár úderů srdce, kdyby vám bušily. Stačila trocha soustředění a vyslání Vůle na to správné místo. Přímo před Licee se předivo reality začne trhat a vytvoří tak malý tunel, průchod. Z něj k vám začne doléhat zápach jiných světů. Páchne to trochu jako zkažené maso a pivovarnický slad.

Přímo z průrvy pak vystoupí malá, shrbená postava. Je vysoká tak jeden sáh, shrbená a na kůži kropenaté a šedé barvy vystupují jednotlivé obratle a klouby. Jeho kůži zdobí velmi krátká a řídká srst. Úzké tlapky má zakončené ostrými drápky a tlamu zdobí špičatý hadí jazyk a ostré zuby. Jeho čenich je také potažený krátkou srstí a zdobí ho krysí vousky. Nervózně šlehá svým dlouhým, holým ocáskem a těká pohledem po místnosti.
Je na něm vidět, že nemá z tohoto vyrušení radost, nicméně nemá na výběr. Taková je magie. Byl povolán.
Pohledem zabloudí až k Licee a krátce se jí ukloní hlavou. Zabodne své krysí, rudé oči přímo do jejích a promluví. Jeho hlas je škrábavý a nepříjemný na poslech.
"Povolala jste mě... Paní? Koho mám najít..."
Tento vcelku zdařilý vzorek Démonka - Stopaře dokáže najít kohokoliv, kdo není magicky ukryt, téměž okamžitě. Magická úmluva bude zpěčetěna, až vyjeví místo, kde se hledaný nachází, a pak se démonek ihned vrátí zpět do své domovské sféry.
Ostatně, kdo by chtěl jeho odpornou přítomnost vystát déle, než je nezbytně nutné...

V Safírové věži
Rozhovor u Theresy

Vložíš se do rozpravy právě včas, abys zabránila další nepříjemné hádce. Theresa už se nadechla, aby začala Arthurovi spílat, ale tvůj hlas ji zastaví. Ohlédne se na tebe a opět vydechne.
"Máš pravdu... Rozhodně to NENÍ kvůli mému věku, Arthure..."
Jedovatý nádech v jejím hlase by dokázal propálit veliký blok žulového kamene. Arthur jen nasucho polkne. Prozkoumá pohledem ještě jednou svůj nákres, hledaje v něm poslední důležité detaily, které vám snad při popisu unikly. Theresa jen tiše upíjí svůj čaj a přemýšlí. Poznáš to podle toho, že se jí vždy na její přísné tváři prohloubí vrásky.
Jejich tiché zamyšlení, které trvá několik úderů srdce, vyruší Ronald. Ozve se tak náhle a nečekaně, až Theresa poskočí na židli a rozlije trochu čaje do podšálku.
"Nezapomněli jste na něco, mí drazí kolegové?"

Je to tady, další záchvěv jeho bývalé inteligence. Vzácný okamžik, kdy je jeho vědomí nezakalené stařeckou demencí.
Narovná se v celé své výšce, založí si tiše ruce za zády a pohlédne z okna. Tyhle melodramatické pauzy miloval už jako mladík. Theresa nahlas vydechne.
"Zapoměli... Na co, Ronalde? Povíš nám to?" Vysloví se nakonec. Ronald se otočí a pozvedne obočí, skoro jako by byl překvapen, že tu otázku pokládá.
"Ty další artefakty přece. Co jí mají pomoci na misi. To opravdu musím na všechno myslet já?" následuje pobouřené zamlaskání, které se snad hodí, když chcete ukáznit zlobivé dítě, ale né své kolegy.
Arthur nadšeně zvolá: "Aha! No jistě! Ty další artefakty!"
Rychle se prosmýkne kolem tebe a krátce ti stiskne rameno, jak prochází kolem.
"Tohle se ti bude líbit, má drahá!"
A začne něco rychle vyhrabávat ve skříni. Vrazil do ní skoro celou svou hlavu. Skoro si myslíš, že je to proti tomu, aby unikl dalšímu Ronaldovu poučování. Therese zatím položí svůj šálek na stůl a založí si ruce elegantně na klíně.
"Ovšem, že nemusíš, Ronalde. Máme situaci pod kontrolou. Laakii je připravena."
Ronald nespokojeně zavrtí hlavou a energeticky přejde až k tobě. Sehne se, podívá se ti zblízka do očí a přivře ty své.
"Připravena říkáš? Jsi si jistá?"
Pak vytáhne ze záhybů svého pláště zvětšovací sklíčko a ještě pečlivěji si tě prohlédne.
"Mno..."
"Tady! Mám je!"
Vyruší ho z jeho studování Arthur. Pečlivě na stůj vyskládá několik obyčejných, ne-li přímo ošuntělých předmětů.
Magický nadaný jedinec jako ty ovšem po krátkém zkoumání zjistí, že jsou obdařeny magickou silou.
Je to malá čutora na vodu, použitá pochodeň, opasek a plod žaludu.

Ronald si je spokojeně prohlédne a pokývá hlavou.
"Ach ano, ano... Je to již dávno, co jsem je vyrobil, ehm... Vzpomínám si na tu dobu, vše bylo tehdy lepší. Léta teplejší, déšť mokřejší a zimy zmrzlejší. Dnes to už nestojí za nic... Nicméně!
Důležitě vztyčí ukazováček a pak jím postupně ukáže na všechny předměty, dávaje ti další přednášku.
"Čutora co je vždy plná osvěžující vody s příchutí citrónu a levandule. V případě drobných zranění a oděrek si můžeš rány polít a ony se budou lépe hojit. Dále! Dávej pozor, Arthure!"
Arthur si mezitím dovolil posadit se do křesla a vzít si do rukou svůj čaj. Trhne sebou a posune si brýle více ke kořenu nosu.
"Eh, ano, ano, jistě..."
"Dále! Pochodeň co hoří jasným magickým svitem, a zahání lykantropy. Tehdy se jich po okolních zemích prohánělo mnohem více, než je tomu nyní... Nepřetržitelný opasek, který v případě nouze slouží jako lano, neboť prodlužuje svůj délku při pouhém vyslovení přání svým nositelem. Ano, s tím jsem si tehdy užil spoustu legrace..."
Ronald se na chvíli zasnil. Theresa poklepe ukazováčkem do stolu a odkašle si.
"A ten žalud?"
"Cože?"
"Ten žalud, na stole. K čemu slouží, Ronalde..."
Eh... Ach ano, ten žalud! Prudce s ním hoď o zem a z ní vyraší obrovský strom. Slouží jako skvělý stín při dlouhých, letních vedrech. Pouze na jedno použití. Žel, už mi zbývá jen jeden..."
Arthur opatrně zvedne jeden prst, a dovolí si tichou poznámku.
"Ale... Je pozdní léto, skoro podzim, řekl bych... Postrádá tak trochu, eh, svou funkci..."
Theresa zavrtí nesouhlasně hlavou.
"Laakii si jistě poradí, je to vynalézavé děvče. Tak, hezky se sbal a připrav na cestu. Vytvoříme ti pak bránu, která tě pošle přímo k těm našim... Novým spojencům... Tak."
Ještě jednou si tě pak starostlivě prohlédne. Ronald začne své zvětšovací sklíčko zvědavě prohlížet, snad jako by ho viděl poprvé v životě. Už je opět zpátky ve svém světě.

V Safírové věži
Přípravy finišují


“Uf,“nenápadně si otřu pár kapek potu z čela, když se mi povede zažehnat počínající hádku mezi Theresou a Arthurem. Vtom se ozve Ronald jasným a pevným hlasem. Usměju se na něj, jsem ráda, že ho opět vidím mezi námi při smyslech. Tyhle okamžiky jsou čím dál vzácnější. Nebude to dlouho trvat a přestanou přicházet.

Sleduji konverzaci a snažím se do ní nevstupovat. Když se ke mně Ronald nakloní se slovy: “Přípravena říkáš? Jsi si jistá?“ vypnu veškeré soudy a čekám, co od něho přijde. Na jeho podivnosti, ať už je při rozumu nebo ne, jsme tu všichni zvyklí. Vytáhne zvětšovací sklíčko a já přemýšlím, jak vypadají takhle zvětšené oči. Říká se, že oči jsou okna do duše, vidí tam teď Roland moji duši nebo jen změť čárek a teček? Na jeho dotaz jen s úsměvem přikývnu a dívám se mu pevně do očí.

Asi mě nikdy nepřestane překvapovat, co vše se dá najít v šuplících, komodách a skříňkách v tomhle domě. Vyslechnu si k čemu všechny předměty slouží. “Čutora s osvěžující vodou. Pochodeň, která zahání lykantropy, jestlipak by zvládla spálit i upíra? Nepřetržitelný opasek a instantní strom, stačí přidat půdu. Ubrousku prostři se tu asi nemáš že Rolande?“pronesu napolo ve vtipu, napolo vážně.

Připnu si opasek, na něj si dám z každé strany závěsnou kapsu a naskládám do nich zbylé věci. Pak vylovím starý ale pevný batoh, opráším z něj pavučiny a začnu shánět jídlo. “Můžete mi prosím připravit Hvězdopravy, než se zabalím? Je opravdu nejvyšší čas vyrazit.“ Letmo se otočím na ostatní, když lovím z dózy oříšky a házím je do papírového sáčku.

“Jsem připravená,“ pronesu pevným hlasem, když stojím sbalená uprostřed místnosti, v cestovním ponču a s batohem na zádech. Pak si povzdechnu a s mírně zamženým pohledem obejmu Theresu a na chvilku jí položím hlavu na rameno. “Držte nám všem palce. Je čas.“ Kývnu hlavou, abych potvrdila svá slova a jsem připravená vyrazit.

Zakova skrýš
Setkání

Na okamžik zavřu oči, ačkoliv bych vyvolání pátrače zvládla hravě i bez tohoto malého gesta, leč pro soustředěnost velmi důležitého. Člověk se jím však krásně odprostí od toho nejsilnějšího vjemu, tedy zraku, a snadněji docílí kýženého efektu. V tomto případě povolání malého démona z jeho domoviny. A tak se krátce nato vyvalí do knihovny směsice různých pachů, jak otevírám zřídlo a nechávám jím projít svého dočasného služebníčka ze vzdáleného světa k nám.

Jeho zjev může někomu připadat odpudivý a ošklivý. Někomu snad i hrůzu nahánějící. Ne však mě. Jako nadšenec a milovník všeho magického mi tito démonci připadají naopak fascinující. A tak se lehce pousměji, když se mi jeden z nich objeví před očima a pokloní v gestu podřadnosti. Což mám ze všeho nejraději.

,,Tři čaroděje. Theresa, Arthur, Ronald,“ odvětím okamžitě na položenou otázku a jemně zvednu obočí, zda budou nějaké dotazy. Pravdou je, že sama toho o nich moc nevím a mohu jen čerpat z Araniných slov. Také fakt, že se jedná o čaroděje může být pro hledání složitější vzhledem k magickým bariérám a ochranám. Nic jiného nám nyní ale nezbývá a tak budeme muset trpělivě vyčkat, dokud se démon nevrátí s informacemi i za cenu toho, že to bude trvat nějaký ten čas. Co je však dlouhý čas pro upíra?

Zakova skrýš
Setkání / Pátrání po čarodějích

Démon v odpověď na požadavek krátce kývne a bez dalšího zdržení se otočí k odchodu. Luskne přitom prsty a přímo před ním, v místě, do kterého nakročí, se prostor zavlní. Těsně před jeho čumákem se pak otevře další trhlina, do které spěšně vstoupí. Netrvá to ani úder srdce, a brána se zase zavře.

V místnosti se zase rozléhá jen tiché praskání dřeva a šouravé zvuky Ghůlů, kteří mlčky táhnout tělo svého bývalého kolegy pryč z místnosti. Pavoučci spěšně tělo opouští a vrací se zase do záhybů Zakova kabátu a rukávů.

Netrvá to dlouho, snad jen pár okamžiků, a démon se vrátí zpět. Vypadá přitom, mírně řečeno, jako by se někde vyválel v křoví a ještě dostal pár ran holí přes záda. Z nozder mu teče nějaká zvláštní tekutina a celý se ošívá.
Znovu se ukloní Licee a promluví svým nepříjemným hlasem.
"Paní. Ti mágové své sídlo pečlivě hlídají. Podařilo se mi proniknout přes první tři obrany, ale pak mě zastavil nějaký jejich výtvor, konstrukt. Vdechli život do železa a udělali z něj strážce."
Trochu se při té zmínce zatřásl, zřejmě ještě před pár údery srdce dostával od toho golema co proto.
"Ale vím, kde se nacházejí. Dvaatřicet líg na severovýchod, v malém městě, kterému vy lidé říkáte Dorken. Ve starém mlýně."
Licee se v hlavě vyjeví přesné umístění, i s mentálním obrazem toho, jak mlýn vypadá.
Démon se pak na chvíli odmlčí, než znovu spustí.
"Splnil jsem svůj úkol, má paní. Teď mě propusť zpět domů...."
Špičatým jazykem si olízne tesáky a nedočkavě si promne pařátky. Už se nemůže dočkat, až bude zase doma.

V Safírové věži
Přípravy finišují

Theresa a Arthur se na tebe naposledy zadívají. Arthur hrdě, Theresa s obavami. Ronald se právě snaží dostat zpod skříně nějaký dávno zakutálený předmět, ale nedosáhne tam.
"No dobrá... Tak... Kéž jsou ti hvězdy nakloněny, má drahá..."
Pronese tiše Theresa a vztáhne do prostoru ruku, aby vykouzlila cestovní bránu.

V tom se všichni tři zarazíte. Došlo k narušení. Přišel nějaký nevítaný host. Poznáte to díky malému amuletu, který všichni nosíte na řetízku na krku. Arthurův vynález. Je to cítit jaké jemné zachvění.
Arthur a Theresa si vymění rychlé pohledy. Arthur zavře oči a pevně amulet chytí rukou, v které nedrží hrníček s čajem.
Theresa ještě vrhne jeden krátký pohled na tebe.
"Vydrž mé dítě... Něco se děje..."

Arthur pokývá hlavou a pak se dokonce pousměje.
"Ach ano... Ano... Takhle to je..."
Theresa netrpělivě přešlápne na místě.
"Nehrozí nám žádné nebezpečí, mí drazí kolegové. Byl to jen stopař, malý démon, který nás měl vypátrat. Dostal co proto od Erxaniela."
Theresa se krátce zamyslí, a zeptá:
"Ale kdo ho vyslal, Arthure?"
Ten pokývá hlavou, stále má zavřené očí. Cítíš, jak kolem něj výří magická energie, a jak ji vysílá jako šipky někam velmi daleko.
Je to vždy velmi zajímavé, vidět ho pracovat. Ač je velmi nepraktický, v magii je to skutečný mistr.
"Ano, ano, již na tom.... Aha! To naši noví přátelé, ti upíři. Jedna z nich je velmi, velmi nadaná... Je to její práce... Chtěli vědět, kde se nalézáme, a teď se to dozvěděli."

Theresa se opět zamyslí.
"Hmmm... No... My také víme, kde jsou. Tak teď jsme si, zdá se, kvit. Myslím, že je nejvyšší čas poslat za nimi Laakii."

Pak už bez dalšího zdržování vzpřáhne ruku do prostoru a začne se soustředit. Vzduch se ostře zavlní magickou energií. Když čaruje Theresa, je to vždy velmi syrové, přímé a účinné. Během dalšího úderu srdce se přímo v místnosti objeví průrva, vedoucí.... Někam jinam... Je tam šero. Cítíš pach zatuchliny, hniloby a smrti. Zježily se ti z toho všechny chlupy na těle. Je to tady. Průchod přímo do opravdového doupěte upírů.

"Buď opatrná..."
zašeptá ještě tiše Theresa, ale pohled ti nevěnuje. Musí se soustředit.

Zakova skrýš
Setkání

Jen co démon domluví a vyřkne svůj požadavek, stane se něco nečekaného. Mezi knihovnami, kousek od vás, se začne ohýbat prostor. Cítíte to všichni tři. Magie.
Během okamžiku se tady otevře další průrva, brána. Line se z ní pach stáří, prachu a bylinkového čaje. Na druhé straně slyšíte zřetelně bít 4 srdce.
Démonek, kterého před chvílí vyvolala Licee, se nakrčí a popuzeně zasyčí.
"Propusť mě! Vykonal jsem, o co jsi mě žádala! Už se s nimi nechci setkat!"

Zakova skrýš
Setkání

“Buď opatrná...“ Poslední Theresina slova mi znějí v uších když vstupuji do portálu. “Mí přátelé vám vzkazují, že jsme si kvit,“ kývnu hlavou k démonkovi, který žádá o propuštění. Pak se zhluboka nadechnu, v naději, že si nikdo nevšimné mé nervozity. Vzápětí mi dojde, jak naprosto zbytečné je něco takového se pokoušet skrývat v téhle společnosti.

Opatrně se kouknu po bytostech v místnosti a uvažuju o tom, jestli by pro moji bezpečnost nebylo lepší zvolit nějaký méně dramatický vstup než jim vpadnout portálem doprostřed místnosti.

“Mám hvězdopravy, až budete připraveni, můžeme vyrazit.“ Zkontroluju si umístění batohu na zádech a čekám, co se bude dít dál.

Je mi 34. Jsem vysoká cca 170 cm, hubená. Mám lehce vlnité zrzavé vlasy skoro po zadek. Na sobě mám aktuálně cestovní boty, dlouhou pevnou sukni, halenku a kazajku, opasek s kapsičkami, plášť po kolena a starý látkový batoh.

Zakova skrýš
Setkání

Tiše sleduji celé to představení s démonkem, nezdá se, že bych měla potřebu vstupovat do těchto magických hrátek, není to moje parketa, tak ať si hrají ti, kteří vědí, co dělají.

Ani příchod mladé ženy, mě z mého nově oblíbeného křesla nezvedne. Zatím se zdá, že nepředstavuje hrozbu. Neznamená to však, že by mě nezaujala.
Zvláštní, jak velkou asi odvahu, musí od mláděte, jako je ona, vyžadovat vstup bez pozvání do místa, jako je tohle. Leda že by...
Pohledem sklouznu na Zaka a pak se vrátím ke zkoumání nově příchozí.
S loktem opřeným o opěrku křesla, si dvěma prsty, zamyšleně, poklepávám na spodní ret.

Zatímco se tvářím poměrně nezúčastněně, uvnitř mě to vře. Nesnáším nečekaná vyrušení, jsem poměrně staromódní a už vůbec nemám ráda, když nevím, s kým jednám.

Zlehka se zkusím přiblížit k dívčině mysli. Jsem však velice, velice opatrná, na rozdíl od hrátek s Licee. Dávám si hodně záležet, aby mě dívka neodhalila a raději se stáhnu dříve, pokud bych měla pocit, že by k něčemu takovému mohlo dojít. Klidně i opakovaně. To však nemění nic na tom, že se zkusím dostat tak hluboko, jak je to bez odhalení možné.
Je mi jasné, že má co do činění s mágy, takže opatrnost před její vnímavostí i ochranami je na místě.

Zajímá mě kdo a co ta dívka je, jak je skutečně stará, její schopnosti a možnosti. Zároveň vzpomínky, co by toho o ní mohly prozradit víc, o její povaze a minulosti. O jejích slabostech.

Zakova skrýš
Setkání

Popis pro Laakii: V jednom z křesel poblíž ohniště sedí muž. Nebo, možná někdy dávno, velmi dávno to byl muž. Jeho dlouhé, havraní vlasy spadají volně pod ramena a jsou hodně zaprášené, spolu s vousem, který je navíc slepený zaschlou i čerstvou krví. V temných očích mu plane divokost, skoro zvířecí. Je oblečen do velmi zašlého šlechtického oblečení, které vyšlo z módy ještě dávno před tím, než jsi se narodila. Celé ho navíc pokrývají drobné pavučinky, skoro jako by si ho celá rodinka pavouků vybrala za své hnízdo. Tvář má silně zjizvenou a když promluví, všimneš si i nápadně dlouhých tesáků.

"No vida..." zabručím, když se v mém pokoji, v mé skrýši, jen tak objeví smrtelník. Pomalu, zamyšleně vstanu a založím si ruce za záda. Pak nakloním hlavu na stranu a nově příchozí si prohlédnu. Pak vyrazím volně k ní, a začnu ji obcházet, abych si ji prohlédl ze všech stran.
"Takže tebe posílají mágové? Ustrašené děvče?"
Na chvíli zpomalím, abych nasál do plic trochu vzduchu a pachů. Vnímám, jak jí buší srdce, jak se póry na jejím těle dere ven pot. Cítím z ní i pachy, které si přinesla ze Safírové věže, a pečlivě je pozpoznávám.
"Myslím, že je načase, abys nám prozradila, co jsou ty Hvězdopravy a k čemu nám budou dobré. A proč bychom se měli tahat s tebou, smrtelníku."
Tón mého hlasu se přitom změní, zchladne. Je v něm jasně poznat výhružka. Zatím však nic dalšího nedělám.

Zakova skrýš
Návštěva

Trvá to pouze pár okamžiků, než se démonek vrátí ze své výpravy, poněkud pochroumaný a snad od „krve“ - jestli se dá ona tekutina vytékající mu z nosu tak nazvat – a s úklonou předá zprávu o svém počínání. Jeho neúspěch o proniknutí do sídla čarodějů mě přitom nijak nepřekvapuje. Pokud by mágové neměli žádné obrany, bylo by to naopak nanejvýš podezřelé. Nad informací o přítomnosti golema ale přesto významně pozvednu obočí. Tenhle prvek v ochraně je nanejvýš chytrý.

Nejdůležitější však není to, zda se démon do sídla dostal nebo ne, ale informace o jeho poloze, což mi následně sám sděluje. Spokojeně proto přikývnu a odolám pokušení ho odmítnout propustit. Vždy mě to láká, jenomže následky by nebyly zrovna příjemné a to vím moc dobře. ,,Propouštím tě,“ mávnu dlaní směrem k démonkovi v totožném gestu a otočím se na své dva společníky s otázkou v očích, zda jsme připraveni za mágy vyrazit a poradit si s obranami jejich sídla po svém. Než ale kdokoliv z nich stihne něco navrhnout, objeví se v knihovně další portál. Překvapeně k němu stočím hlavu a sleduji mladou dívku, jež z něj opatrně vychází. Pro samotný tlukot jejího srdce na okamžik zapomenu na zvláštnost této návštěvy, vzápětí však několikrát zamrkám a svraštím obočí. ,,Možná bychom také mohli uvažovat o nějakých magických ochranách, jestli se máme v nejbližších dnech vyskytovat společně,“ procedím k Zakovi poznámku o chabosti jeho úkrytu, který vskutku není nijak zvlášť těžké vyhledat. Koneckonců o něm čarodějové věděli moc a sami mě sem zavedli. Nelíbí se mi však, že by nás mohli takto snadno navštěvovat i nadále.

,,Vida vida,“ otočím se k zrzavé dívce a stejně jako starší upír ji přejedu pohledem. ,,Kohopak to tu máme? Čarodějova učně?“ Velmi dobře cítím její magický náboj, jež ji vychází z různých věcí na jejím těle včetně starého batohu na zádech. Sama dívka přitom zmíní jakési hvězdopravy, o kterých slyším poprvé. I Zak je zdá se překvapen z tohoto neobvyklého názvu a ihned vystrašené děvče vybídne k zodpovězení otázky, co to má být. Zatímco tedy čekáme na její vysvětlení, zaměřím se na její obsah batohu a sama se snažím pomoc magie odhalit, co v něm ukrývá.

Má maličkost
Mám dlouhé černé vlasy, poněkud rozcuchané a neupravené. Bystřejší oko by v nich mohlo najít i pár větviček a lístků. Obličej, ale i ruce, mám lehce poškrábané a stejně tak se na mém oblečení nachází několik oděrek a trhlin. Jsem oděna do prosté košile a kalhot, rovněž černé barvy a na nohou mám lehké kožené mokasíny. Připomínám spíše obyčejného tuláka než cokoliv jiného. Vzrůstem jsem spíše menší - odhaduješ mě o trochu méně než na svou výšku - a velmi vyzáblá.

Když svým magickým zrakem zapátráš do batohu, zavnímáš tři stejné předměty. Zhruba kulovitého tvaru.
Co je na nich zajímavé a chytí to tvoji pozornost je fakt, že alespoň část z nich je tvořena stříbrem. Je to snad nějaká ochrana proti vám? Nebo součást výrobního tajemství? Obsahují mimo jiné i hvězdný prach, známý tím, že dokáže udržet magický náboj, a to velmi dlouho. Už dlouho se ti žádný nedostal do rukou, je to docela nedostatkové zboží...
Co tě však poté, co pronikneš trochu hloub zaujme více, je fakt, že každý z hvězdopravů obsahuje dvě vklení. Velmi vysoké kvality. Ten kdo je připravoval byl skutečný Theurský mistr.
Vidíš je jako dva objekty soustředěné energie, implodující do sebe a držící mnoho energie.
Není těžké přečíst, o jaká vklení se jedná:

1. Neustále mapuje a zaznamenává vše, co se kolem něj děje. V tuto chvíli zcela dokonale zaznamenalo, kolik vás zde je, kde se na nacházíte, a pravďepodobně i načetlo, kolik a jakých lidí tady Zak drží ve vedlejší místnosti. Dokonce zřejmě obsahuje i informace ze všech knih a svazků, co tady Zak má, tak silné vklení to je.

2. Je o něco zajímavější... není aktivní, ale většina energie, zapotřebí na výrobu Hvězdopravu, je vložena právě do něj... Zdá se, že po aktivaci má vstřebat a zničit vše magické v blízkém okruhu. Vyžadovalo by to zřejmě více zkoumání, abys ověřila, zda-li opravdu VŠE magické. Tedy i magické bytosti... Upíry...

Ty věci co má ta že a v batohu ti opravdu na klidu nepřidaly. Záleží jen na tobě, jak si tyto informace vyložíš. Chtějí zničit vás? Ty hračky by to jistě zvládly hravě... proč je v nich stříbro? Abyste je nemohli použít vy?
A co to sledovací vklení? Špehování? Hmmm...

Mimo jiné jsi zcela zřetelně ucítila, že jedna z žen-upírek, ta co promluvila, oplývá velmi silným magickým nadáním. V okamžiku kdy se na tebe podívala cítíš, jak tě magicky zkoumá. Pak její vědomí zabloudí někam za tebe. Odhaduješ že zkoumá obsah tvého batohu a podle toho co řekla, zřejmě studuje i ostatní předměty, které ti tví mistři dali na cestu.

Z toho upíra, který si tě šé prohlédnout, se ti zvedá žaludek a kůže na celém tvém těle se mění na struhadlo. Najednou jako kdyby se tady ochladilo. Navíc takhle blíž páchne krví, zeminou a prachem.

Hravě pronikneš hluboko do vědomí oné ženy. S lidmi je to zábavnější, než se zvířaty. Jeden se tak dozví mnohem zajímavější informace... A je tomu tak i nyní.
Jedna z nevýhod mágů a magicky nadaných jedinců je, že mentální kouzla fungují na jiném principu. Jejich detekce magie je tak často zrazuje. I tak jsi ale opatrná...
Mezi nejzajímavější informace, které jsi objevila, mimo jiné patří:
Skutečně její stáří odpovídá vzhledu. Nejedná se o maskovaného velemága, a pokud ano, jeho mysl je mistrovské dílo. Čteš dál: Je ze sedmi sourozenců. Mágové ji vzali do učení, protože je talentovaná. Je u nich něco jako žákyně/novic.
Mezi nejsilnější obavy, které se jí honí hlavou, jsou: Obavy o svůj život, o život své rodiny a mágů. Také se bojí, že by mohla snadno umřít na nedostatek. Je z velmi chudých poměrů. Když má hlad, dokáže být dokonce velmi vzteklá a agresivní. Také se obává zneužití ze strany mužů, má k nim jistý odstup...
Také se ti potvrdilo, že nelže. Skutečně přišla, aby se zasadila o zavření bran. Minimálně tomu věří...

Zakova skrýš
Návštěva

Licee provedla jednoduché gesto a s kývnutím malého, odporného démonka propustila. Ten se jí ještě jednou uklonil a pronesl svým syčivým hlasem:
"Je tedy dokonáno..."
Pak nahlas luskne prsty. Všichni magicky nadaní v místnosti cítí, jak kolem něj zavířila magická energie. Otočil se prudce k odchodu tak, jako to dělá vždy, když používá magický portál do své domoviny.
Něco je však jinak. Místo toho, aby se v místnosti otevřel portál páchnoucí ohněm a tlejícím masem, démonek vrazí do stolu, který tam stojí místo něj. Bylo to pro něj tak nečekané, že si narazí čenich a rozplácne se na zem. V jeho tváři je zděšení. Rychle se vyškrábe na nohy.
Ti z vás, kteří se rozhodnou neúspěch jeho kouzla prozkoumat ucítí, že došlo k narušení propojení. Skoro jako kdyby ten svět, kam chtěl jít, jeho domovina, přestal existovat. Most se zhroutil a nový není k nalezení. Jistě vás napadne, že by to mohl být další efekt těch nových bran, které se otevírají ve světě. Téměř všichni jste již jejich vliv pocítili na vlastní kůži...

Rychle se vyškrábe na nohy, nahlas luskne a poskočí o sáh dál do prostoru. A pak znovu, a znovu. Přitom začne vydávat velmi nepříjemný, pisklavý zvuk, dlouhý sten. V očích má vepsáno zoufalství.
"Neee! NE! Vykonal jsem co jsem měl! Propustila mě! Musím domů!!"
Po pár dalších zoufalých pokusech se zhroutí na zem a začne se chvět. Po jeho odporné krysí tváři se kutálí slzy jako hrachy. Tohle je poprvé ve vašich dlouhých životech (a jednom relativně krátkém, Laakii), kdy vidíte démona plakat. Jak tam tak leží, vypadá jako hromádka chvějícího se, chlupatého hnoje.

Zakova skrýš
Setkání

Když na mě promluví zašlý starý muž s vousy slepenými krví, napadne mě, jestli je jim vůbec co závidět. Dlouhověkost nutně nemusí být taková výhra, jak by se na první pohled mohlo zdát. O krůček od něj ustoupím, částečně kvůli strachu, ale více kvůli pachu krve a odporu, který ve mně jeho postava vyvolává.

Když zaslechnu, jak mě oslovuje jako ustrašené děvče, je to přesně ten impuls, který potřebuji abych se srovnala. Všem nám jde o stejnou věc a jsem tu stejně platná jako oni. “Hvězdopravy by měly sesbírat data z bran a snad je i zavřít, ale to už s vámi kouzelníci určitě probírali.“ Stáhnu si ze zad batoh, položím ho na nejbližší rovnou plochu, poté z něj vyndám Hvězdopravu a trochu poodstoupím, abych dala ostatním příležitost si ji prohlédnout. “A se mnou byste se tahat neměli, měli bychom spolupracovat jako tým, jinak tohle nedopadne dobře. Pro nikoho z nás. Vím jak je ovládat, vyřešit případné problémy, které je mohou ovlivnit a jak vyhodnotit nasbírané informace. A možná budu mít přímo v blízkosti bran menší existenciální problémy než vy.„ podívám se dotyčnému pevně do očí. “Já jsem Laakii, mimochodem.“ přejedu pohledem ostatní a trošku se usměju, abych ohladila hrany vzniklé, ne úplně vhodným, příchodem.

Scéna poté, co černovláska propustí démonka, mě natolik vyvede z míry, že zůstanu chvíli stát s otevřenou pusou. “Za tohle nemůžou Hvězdopravy, teď nejsou aktivní. Je to horší, než jsem myslela. O téhle události musím neprodleně informovat Theresu a ostatní.“ Koukám na démonka, přemýšlím jak mu pomoct vrátit se domů, protože je mi ho líto a hlavou se mi honí myšlenky typu: sice je neskutečně odporný, ale taky má někde rodinu a svůj život. Zároveň uvažuju, jak moc neslušné by bylo, právě teď navázat kontakt s Theresou. Raději to nechám až se tahle situace někam posune.

Zakova skrýš
Setkání

Ještě jednou poklepu prsty na opěrku křesla a pak konečně znehybním. Odpor dívky vůči Zakovi je pro mě až hmatatelný a je to jeden z lidských pocitů, který si užívám, lepší už je jen hrůza, zoufalství a bolest. V očích mi zajiskří.
Když dívka vyndá z batohu hvězdopravu, zdá se, že mě to nezajímá ani tolik jako její pocity.
Zase ta magická udělátka, jak někdo může spoléhat na něco takového?
Pro mě je magie nepředvídatelným a velice nespolehlivým tokem energie, nic víc. Pokud je možnost, jejímu užití se vyhýbám... tedy v případě, že ji právě nějakým způsobem nemůžu zneužít ke svému pobavení.

Malého démonka ignoruji zcela, až do chvíle, kdy narazí do stolu. Ta rána mě upoutá a jeho následné zoufalství na mé tváři dokonce vyvolá úsměv. Hltám emoce, které z něj vyvěrají plnými doušky, na okolí jako bych úplně zapomněla. Nemusím se přece přetvařovat před svojí rodinou, oni až přespříliš dobře vědí, že i poměrně krásná tvář, může ukrývat odpornou duši plnou temnoty.
Když se tak démonek zoufale zmítá, až skončí v slzách, vypadám čím dál víc fascinována, nakloněná k opěrce křesla, o kterou se opírám loktem, s palcem oné ruky, se lehce dotýkajícím rtů, působím, jako bych spokojeně vrněla.

aran - popis pro Laakii
Na první pohled má moje tvář jemně řezané rysy, kterým tvrdost dodává jen občasný výraz, který se přes ni mihne. Ve chvílích, kdy se tvářím spokojeně, by se dalo říci, že jsem skoro až krásná. Vlasy mám nad ušima spletené do několika copů, které na týlu přechází v jediný, spadající mi do půli zad. Co tě však na první pohled upoutá je, že i přes složitý účes mi mezi havraní barvou vlasů s výraznými namodralými odlesky, prosvítá několik silnějších bílých pramenů. Je to zvláštní, jelikož celkově nevypadám na víc, než 28 let. Další věcí, je měnící se pohled. Jako by barva očí přecházela v návaznosti na pocity od šedé, až po jasně ledovou kovově modrou, kterou jsi mohla spatřit ve chvíli, když se démonek utápěl v nejhlubším zoufalství. I přesto, že sedím, jsi schopná odhadnout, že nebudu vyšší, než ty. Postavy jsem spíše štíhlejší, ale určitě ne nijak vyzáblá, nevypadá to, že bych v posledních letech nějak strádala. Na sobě mám pohodlnou bílou košili s rozhalenkou, která kopíruje postavu, černé kožené kalhoty a vysoké jezdecké boty. Při bližším pohledu to vypadá, že oblečení je vyšší kvality i ceny, i když to nestaví nijak na odiv. Šperky - naušnice, náramek na levé ruce i řetízek, jehož přívěsek z větší části skrývá cíp rozhalenky, mají v sobě vsazený mlžný kámen a vypadají stříbrné, ale kdo ví, z jakého jsou materiálu. Na boku mám k pásku připnutou dýku v černém koženém pouzdru, opět zdánlivě stříbrnou, s těmi zvláštními kameny zdobenou rukojetí. Zároveň mám na pásku několik různě velkých brašniček ze stejné černé kůže, co však mohou ukrývat, to raději nechceš ani hádat.

Zakova skrýš
Návštěva

Na okamžik se zaměřím na Laaki a s lehce přimhouřenýma očima ji důkladně sjíždím od hlavy až k patě, přičemž se pohledem o něco déle zaseknu na jejím batohu. Kdo by mě v tu chvíli pozoroval, všiml by si, jak se mi zorničky nejprve znepokojeně roztáhly a následně se i mé obočí skrčilo do jedné klikatící se čáry. Než stihnu cokoliv namítnout, olíznu si znepokojeně rty a zapřenými dlaněmi do opěradla křesla, na němž se rozvaluji, se hodlám vyšvihnout na nohy. V půlce pohybu mě ovšem zarazí počínání démonka, kterého jsem před pár okamžiky propustila. Zůstanu tak chvíli strnulá jako socha, než se mi koutky úst zvednou a s nimi se do stoje zvedám i já. Nemožnost tohoto tvorečka dostat se domů ve mě přitom vyvolává smíšené pocity. Na jednu stranu to pro něj znamená závazek mi sloužit, dokud se mu nepodaří přemístit zpět a to je náramně užitečné. Na druhou stranu je to však další známka toho, jak je s tímto světem opravdu něco v nepořádku, což ostatně dokazují i slzy neštěstí, jež se začnou po krysí tváři kutálet. Nyní je ale důležitější řešit to, co nám sem přinesla ona zrzavá dívka než zhroucenou krysu.

,,Ne, nikdo s námi nic o hvězdopravách neprobíral," loupnu okem po Aran, protože ta s nimi přeci jen mluvila o něco déle než já a nic takového nezmínila. ,,Natož nám vysvětlil, co všechno ... umí," nasadím důraz na poslední slovo, jen abych dala najevo, že to, co nám zde smrtelnice představuje o hvězdopravách není ani zdaleka všechno. Přiblížím se k ní přitom stejně blízko, jako Zak, abych si jednu z těch zvláštních magických věciček mohla prohlédnout. Skutečně mocná zbraň. 

Laaki se nebojí vycenit zoubky a dát staršímu upírovi najevo, že zabíjet ji či jakkoliv zastrašit by ani pro jednoho z nás nebylo nic dobrého. A vzhledem k tomu, co drží v dlaních, ji to opravdu věřím. ,,A k čemu ti teda budeme dobří my? Jsi očividně odvážná, když si troufáš bez pozvání vtrhnout k nám a mávat nám před očima touhle zbraní, tak proč se do toho rovnou nepustíš, hm?" zkřížím ruce na prsou a povytáhnu obočí.

Zakova skrýš
Návštěva

Jen velice neochotně odtrhnu svůj pohled od démonka, jeho zoufalství mě naplňuje spokojeností, ale nezbývá mi, než se do vzniklé situace vložit.

"Ani přede mnou nikdo nezmínil nic čemu by říkal hvězdoprava."
Pronesu se souhlasným pohledem obráceným k Licee. Až pak trochu zamyšleně pokračuji.
"V jedné chvíli ta čarodějka mluvila o tom, že jeden z nich vymyslel způsob, jak ty brány zase zavřít. S tím, že když se do jejich blízkosti umístí nějaký artefakt, ve kterém bude vkleto kouzlo, může způsobit přetížení a brána se zavře. Předpokládám, že to by měla být tahle věc..."
Kývnu hlavou k hvězdopravě.

S lehce přivřenýma očima a výrazem pohrdání se teď obrátím k Laakii.
"Jenže to je čistě teoretický předpoklad že? Ani vy sami nevíte, zda to bude fungovat, nebo to jen bránu posílí."
Pak se ušklíbnu a s tichým zavrčením pokračuju.
"A my měli být ti pokusní králíci, kteří vyzkouší, zda to bude fungovat. Protože oni se bojí, jsou moc měkcí a tak snadno rozbitelní. Mají strach, že by to nepřežili. A tak raději my, než oni."
Na poslední větu dám větší důraz. Laakii teď sleduju ostrým a chladným pohledem, ze kterého je jasné, že i když by ostatní s jejím zabitím možná zaváhali s ohledem na možné důsledky, já bych neváhala.

Zakova skrýš
Návštěva

Atmosféra citelně zhoustla. Bedlivě vyslechnu obě mé sestry, mají toho na srdci mnohem více, než já. A nepopírám, že v těchhle věcech se vyznají lépe. Zejména to, co pronesla Aran mě zaujme a tak se zarazím v půli pohybu, někde zhruba sáh za zády naší návštěvnice. V očích mi zablýskne.
Evidentně bedlivě zvažuji, co pronesla.

Výraz v mé tváři je těžce čitelný. Tu ubohou krysí bytost, které se nedaří vrátit domů, ztěží vnímám.
Pak konečně promluvím.
"Takže pokusní králíci. To se mi líbí."
Na chvíli se mi zastře zrak, jak vzpomínám na něco, co už se událo velmi, velmi dávno.
"Ti čarodějové nejsou zase tak jiní. Jen se podívejte."
Kývnu k Laakii.
"Poslali malou holku, aby v případě, že se to nepodaří, chcípla. Buď ji zabijou ty zrůdy z bran, nebo ji roztrháme my, protože nás přestane bavit..."
Mimovděky se ušklíbnu. Vlastně mě to začíná bavit.
"Mám nápad. Vezmeme ji ke hřbitovu. Dovedeme ji až k bráně. Ať zkusí, co to ti vševědové vymysleli. Když se to nepodaří, tak jim ji vrátíme. Po částech."
Po tváři se mi pak rozlije vítězoslavný úsměv. Věnuji krátký pohled Aran i Licee.
"A pokud to náhodou vyjde, tak bychom se měli cítit o něco lépe. To bude také příjemný výsledek, nebo ne?"
Jemně tím připomenu události, které předcházely našemu shledání s Laakii. Aran i Licee ví moc dobře, co tím mám na mysli.

Zakova skrýš
Návštěva

"Hmmm... dobrá, pokud s tím jejich nápadem souhlasíš, já problém nemám."
Odpovím obracejíc se přímo na Zaka. I když z mého tónu je jasné, že jen kvůli mágům bych se nenamáhala, dělám to pro rodinu. Pak se zvednu z křesla a trochu se protáhnu před tím, než zamířím ke skupince, kterou posléze minu a zastavím se až kousek od dveří, vedle kterých se opřu a čekám, připravená k odchodu.
"Vlastně máš pravdu."
Pokývnu, opět reaguji na to, co řekl Zak.
"Zkusíme, co ta věcička umí a jestli funguje, nemáme co ztratit."

Pak se lehce ušklíbnu a pohledem přejedu po Laakii.
"A tohle dítě, to pro nás rádo vyzkouší."
Jsem si jistá, že Zak a s nejvyšší pravděpodobností i Licee přesně vědí, jak to myslím.

Zakový skrýš
Setkání

“Znudění staří upíři, kteří jsou vděční za každé rozptýlení? Trošku se mi nakrčí nos odporem při pohledu na aran, která je fascinovaná počínáním malého démonka.


“Hvězdopravech,“ opravím Licee. “To je zvláštní, z toho, co jsme probírali s mými mentory jsem získala dojem, že víte přesně o co půjde. Ráda vám vše kolem nich vysvětlím, ale raději bych to nechala až poté, co uděláme něco s ním,„ kývnu hlavou k nešťastnému démonkovi. Při zmínce od Licee o vtrhnutí do jejich domu se trošku začervenám. “Za tohle se omlouvám, nebyl to záměr a vím, že je to hrubé porušení společenských konvencí. Příště se budu snažit klepat, pokud to ještě někdy budu potřebovat.“

Obrátím hlavu zase k aran. “Ano, tahle „věc“ může způsobit zavření brány právě díky efektu přetížení. Mí mentoři si jsou poměrně jistí, že to bude fungovat, ale stát se může cokoliv. Pro všechny je to nová situace, všechny nás ohrožuje a musíme být připravení řešit neočekávané problémy. Možnost opačného efektu, posílení brány, je snad až moc přehnaná, ale nějaká minimální šance tam je samozřejmě i na tohle. Co se těch pokusných králíků týká, všimla jsi si doufám, že tu stojím taky, že jsme vám nedali do ruky Hvězdopravy s pokyny a poraďte si. Tohle je trošku přehnaná reakce.“

Při zvuku Zakova hlasu sebou trošku trhnu. “Vzhledem k naší délce života nejsem malá holka, to za prvé. Za druhé, a to je to nejpodstatnější, ti, kdo mě sem poslali, o mě mají starost, záleží jim na mně a bojí se. Ale všichni chápeme nutnost něco udělat a jen kvůli riziku nemůžeme sedět v koutě a čekat.“ Při zmínce o vracení mého těla po částech se zase naježím. “Pokud máte potřebu vracet mě po částech, tak to udělejte a nežvaňte o tom.“

Prohlédnu si kolem stojící upíry a démonka. Po aranině reakci dám Hvězdoprav do batohu, zkontroluji si ostatní věci, postavím se ke dveřím a s posměšným gestem směrem k aran pronesu: “Až po vás, babi.“

Zakova skrýš
Návštěva

,,Dává to smysl," přikývnu na slova Aran ohledně Hvězdoprav, ale prozatím si nechávám pro sebe, co všechno jsem z nich byla schopná vyzjistit. Je sice pravděpodobné, že tyto informace bude vědět i jejich nositelka, ale je také dost možné, že tomu nebude zcela rozumět. I když bych v takovém případě její přítomnost vnímala za nejvíc pošetilou. Jeden by si totiž myslel, že když už nám sem čarodějové někoho takového posílají, bude nám k něčemu dobrý. Už samotný fakt, jak moc je dívka stará, je na hraně pochybností, nakolik je tohle výsměch a nakolik bráno zcela vážně. Kdo by totiž mohl být dobrý v tak mladičkém věku?
 
,,Jeho si nevšímej, to je má starost," řeknu ostřeji, než jsem zamýšlela a lehce ukročím stranou, abych dívce zastínila pohled na nešťastnou krysu. Její dovětek ohledně porušování společenských konvencí přejdu pouze pozvednutým obočím. Překvapivě drzá na to, jak vystrašeně vypadala při příchodu, zhodnotím a otočím se na svou starší sestru, která s neskrývanou nenávistí vůči čarodějům vysloví svou domněnku ohledně naší role. Nemohu říct, že bych ji zcela sdílela, ačkoliv se vyloučit nedá. Rozhodně tomu nasvědčuje hned několik věcí, jako třeba to, že se o všem dozvídáme na poslední chvíli a nyní máme honem honem slepě poslouchat co nám řeknou. Sami na to přesto museli být nějakým způsobem připraveni. Na druhou stranu, pokud by nás opravdu chtěli použít jako pokusné králíky, poslali by s námi s důvěrou tuhle mladou dívku? I s tím, co drží v rukou? Chtě nechtě se mi tahle prapodivná nabídka spolupráce vůbec nelíbí, takže se spíše přikláním na stranu svých společníků. Alespoň co se týče úmyslu čarodějů. Zakův návrh je jiná věc. ,,Né tak zhurta. Ta věc je nebezpečnější, než si myslíš," odpovím starému upíru a jen zakroutím hlavou na poznámku Aran, která si myslí, že tím nic neztratíme. Naopak. Můžeme tím ztratit úplně vše. 

Laakii se má k odchodu, ale já sama se zatím nikam nechystám. Ráda bych sice prozkoumala zdroj neznámé magie pokud možno s ochrannou své rodiny, ale nemám důvěru v to, co čarodějova učenkyně třímá v rukou. ,,Nikam nepůjdeme, dokud si tohle pořádně neprohlédnu," rozhodnu nakonec a s nastavenou dlaní očekávám, že mi do ní Laakii Hvězdoprav vloží. To by však před tím nesměla starší upírku oslovit záměrnou urážkou. Na okamžik se nadechnu, abych něco řekla, ale pravdou je, že mi na osudu zrzavého děvčete vůbec nezáleží. Více mě zajímají Hvězdopravy, ke kterým se dostanu i ve chvíli, kdy bude mrtvá. Sice zatím netuším, jak je použít, ale to není nic, na co bych časem sama nepřišla. Mlčím proto a nechávám Aran reagovat dle vlastního uvážení.

,,Ta zrzka nám rozhodně neříká vše. Ano, ve Hvězdopravách je velmi silná energie schopná přetížit bránu, ale tím, že v nejbližším okruhu zničí všechno magické. Což můžeme být spolehlivě i my samotní. Rozhodně tomu nasvědčuje přítomnost stříbra, kterou z nich cítím," uslyšíte ve svých myšlenkách můj hlas, ačkoliv se nejedná o spojení, jež znáte u svých pokrevních příbuzných. Jsem přeci jen z Mariova vrhu. ,,Nejspíš to ta ženská ví, ale kdyby ne, nerada bych ji tuhle nápovědu dávala. Chci to prověřit než s ní někam budeme vyrážet."

Zakova skrýš
Setkání

Nad tím, co mi povídá Laakii jen mávnu rukou, jakoby mě obtěžoval otravný hmyz. Věnuji pozornost tomu, co říkají mé sestry. Krátce se na ni podívám:
"Od chvíle co jsi vstoupila sem tvůj život propadl naší vůli. My rozhodneme jesli umřeš, a kdy. Tak se neobtěžuj říkat mi, co mám a nemám dělat." pronesu hořce a ušklíbnu se. Její odvážné vystrčení brady a pichlavá slova po mě stekly jako kapky rosy.
Co mě však zaujme je, když nazve Aran babičkou. Takovou kuráž jsem už neviděl hodně dlouho. Výmluvně se na Aran podívám. V mé tváři je jasně vepsán výraz ve smyslu "Do toho, dělej si s ní co chceš, drahá."

Co mě však více překvapí, jak můžete soudit díky jednomu obočí, které mi vycestuje vysoko nahoru, je prohlášení Licee. Trochu nakrčím čelo a založím si ruce na hrudi. Kývnu na Laakii, aby jí hvězdoprav podala.
"Ukaž ji tu věc. A žádné triky."

Chvíli snad i lituji, že jsem nikdy nestudoval klasickou školu magie. Mohl jsem na to přijít sám. Pokud opravdu přinesla sem k nám něco, co nás může ohrozit... Měl bych o tom vědět... Ale já místo toho studoval Nekromancii a různé způsoby, jak zabíjet. Dokážu člověka rychlostí mrknutí oka zabít na tisíce způsobů, ale nedokážu poznat nějaký kouzelný předmět, který by mohl na oplátku zabít mě. ´Asi už stárnu... Chrmmm...´
Mimovděky odpoutám od pásku nevelký měch, a žíznivě se napiju. Ve vzduchu zavane pach krve. Spokojeně zabručím a přivřu oči, než měch vrátím zpět.

Zakova skrýš
Setkání

Stojím stále stejně ležérně opřená o rám dveří, jako bych přímou urážku ani nezaregistrovala. Po tváři se mi ale rozlije spokojený úsměv. Nakonec pronesu tichým a sametově klidným hlasem směrem k Laakii.
"Takový podřadný tvor a ohání se tu svými názory..."
Ušklíbnu se a zabubnuji zlehka nehty o rám dveří. V daném okamžiku skutečně naprosto uvěřitelně působím, jako starostlivá babuška, kárající nezbedné dítě.

"Já s těmi tvými mentory mluvila, nejsou si jistí ničím. A i tak tě sem poslali, i když museli předpokládat, že zemřeš. A JÁ ti tu příležitost, později, ráda poskytnu."

Překvapivě tiše zavrním a nechám ze své tváře sklouznout masku přívětivosti. Aura, která mě nyní obklopuje je plná temnoty a nasáklá krutostí, která si v ničem nezadá s tou Zakovou.
"Stáří přináší zkušenosti, dítě... a také možnosti..."

Pak sklouznu pohledem k démonkovi a v očích mi zajiskří, tiše mlasknu a ukazováčkem pravé ruky si poklepu na spodní ret, načež se opět obrátím k Laakii.
"Je úžasné, dokázat se do někoho tak vcítit, že?!"
Pohled, který na ni upírám je ledově chladný a tvrdý.

Nečekám na odpověď na svůj monolog a pokusím se Laakii opět proniknout do mysli. Po poslední návštěvě mi zůstala skulina, kterou protlačím svoji vůli. Bezohledně, krutě a tvrdě, přinášejíc s sebou pocit proměny.

Neodbytnou myšlenku, že se jí plíce plní odérem zkaženého masa a pivovarnického sladu.

Že z její kůže pozvolna vyrůstá velmi krátká a řídká srst a každý chloupek se prodírá na svět jen pomalu a velice bolestivě. Zároveň kůže pod nimi nabývá kropenaté a šedé barvy.
Kosti se lámou a přizpůsobují novému uskupení, asi sáh vysokého, shrbeného tělíčka, ze kterého vystupují jednotlivé obratle a oteklé klouby.

Jazyk se zašpičatí a svojí rozeklaností připomíná ten hadí, obličejové kůstky se posunou a nos a pusa se změní v krátký čenich, na kterém vyraší srst a krysí fousky.
Proměna se zakončí dlouhým a holým krysím ocáskem. Na první pohled dvojče démonka, na kterého jí pohled zastínila Licee.

Do její duše zároveň pronikne strach démonkův strach a zoufalství a smísí se s jejími vlastními pocity.

Po proslovu Aran cítíš, že je něco jinak... Začne to velmi nenápadně. Do nosu tě praští pach zkaženého masa a pivovarnického sladu. Trochu zavrtíš hlavou a nakrčíš nos, abys ten pach setřásla, ale je čím dál intenzivnější. Prudce se ti vedral do plic a naplnil je, takže máš pocit, že se dusíš. Je to tak odporný pach, že se ti navalí a začneš zvracet obsah svého žaludku. Oči ti zalijí slzy. Dávení je tak silné že máš pocit, že se ti na žaludku udělal uzel.
To je však jen začátek.
Na celém povrchu své hebké kůže cítíš, jak ti začne rašit velmi krátká a řídká srst. Každý chloupek ti přitom udělá malou dirku do kůže a nepříjemně zapíchá. Když se podíváš na své ruce zjistíš, že nabývá kropenaté a šedé barvy. Pak začne horší část. Tvé tělo tě úplně zradí a v záchvatu bolesti se svalíš na zem. Ozve se hlasivý zvuk praskajících kostí. Ty se lámou, drhnou o sebe a mění tvar. Zmenšují se, ohýbají se ti záda. Lokty otékají.
Tvůj jazyk se uprostřed roztrhna a protáhne, svou rozeklaností připomíná hadí. Obličej ti vybouchne v explozi prudké bolesti, už ani nevnímáš, jestli křičíš nebo ne. Cítíš, jak se obličejové kůstky přesouvají do nového tvaru. Nos a pusa se změní v krátký krysí čenich, na kterém vyrazí srst a krysí fousky. Na první pohled dvojče démonka, kterého povolala Licee.
Když je celá proměna u konce, a ty se chvěješ na zemi bolestí, cítíš v hloubi duše ono zoufalství a strach démonka, které se mísí s tvými vlastními pocity. Je to jako bys byla zároveň stále jím, ale na pohled i jím, cítíš jeho pocity, jakoby byly tvé vlastní.

Zakova skrýš
Setkání

Po proslovu Aran se stane něco, co jste téměř nikdo nečekali. Laakii nejprve zamrká a zavrtí zmateně hlavou, pak se začne dusit. Dva údery srdce poté už se dusí tak moc, že se začne dávit, a svorně vyprazdňovat obsah svého žaludku přímo pod sebe. Ozve se křik. Táhlý, bolestivý sten, který neustává, stupňuje se. Laakii se začne sebou praští o zem a začne se svíjet v naprosté agónii, jakoby jí celé tělo hořelo. V jednu chvíli se prohne v zádech tak noc, že stojí jen na patách a vrcholku hlavy. Pak se prudce otočí a skrčí do klubíčka. Téměř všechen obsah svého žaludku tak vytře svým oblečením. Oči má vytřeštěné a její ruce sápou kolem sebe v prudké křeči. Po chvíli výkřiky ustanou, a zůstanou jen táhlé vzlyky, plné obrovské bolesti a neštěstí.

Dokonce i démonek, kterého povolala Licee, přestane vyvádět a opatrně zpoza ní vykoukne, aby se blíže podíval, co se té nebohé dívce stalo.

Zakova skrýš
Setkání

Klidně sleduju počínání Laakii a na tváři mám opět onen spokojený a milý úsměv. Jako by to snad ani nebyla moje práce, co se jí stalo. Jakmile její výkřiky přejdou ve vzlykot, nezúčastněně obejdu nepořádek, který na zemi nadělala a posadím se na opěrku křesla, ve kterém jsem předtím seděla.

"To je od ní moc pěkné, že se nás takhle snaží pobavit, že?"
Neodpustím si komentář směrem k oběma zbývajícím členům rodiny.
Pak se trochu zavrtím, abych se na opěrce usadila pohodlněji, načež pokračuji dál.
"Moc mě to mrzí Licee, ale asi si tu věc budeš muset vzít sama, nemyslím, že je ve stavu, aby ti ji mohla podat."
Jen na malou chvíli se odmlčím, zdá se, jako bych vzlykot Laakii už ani nevnímala.
"Na druhou stranu tě, ale při jejím zkoumání, nebude nijak obtěžovat."
Ušklíbnu se.

Zakova skrýš
Setkání

Jelikož nejsem velký fanoušek mučení ani tělesných trestů, nijak Aranino počínání nechválím, což naopak očekávám od svého druhého společníka. Protože ale nejsem ani vyloženě proti němu, nechává mě to zcela chladnou a nestrannou. Laakii si o to koneckonců řekla sama a jen to potvrzuje její hloupost. Kdyby totiž nebyla hloupá, nezahrávala by si s tisíce let starým upírem. S nataženou dlaní tedy jen pokrčím rameny a přikročím ke svíjejícímu se tělu dívky, jen abych jej mohla překročit a zvednout ze země upadnutý Hvězdoprav. Potom udělám několik krok stranou a přiblížím si světélkující masu energie před obličej.

,,Až skončíš, vezmi ji ten batoh. Má tam ještě jeden," promluvím mimoděk ke své starší sestře aniž bych zvedla oči a plně se začnu soustředit na rozluštění této hádanky. Rozhodně chci o Hvězdopravu zjistit co nejvíc věcí to půjde. ,,Soustřeď se se mnou," řeknu ještě okamžik před tím démonkovi, aby byl taky k něčemu užitečný. Nevím sice, nakolik bude schopný poznat ohledně této zvláštní zbraně víc než já, ale za pokus to stojí.

Zakova skrýš
Setkání

Démonek, ač nerad, přiťapká blíže k Licee a s neskrývaným nezájmem si začne Hvězdoprav prohlížet. Jeho odporný obličej se nakrčí soustředěním a lehce kolem něj zavýří magická energie. Ačkoliv se nemůže nyní vrátit domů, a zjevně musí Licee dále naslouchat, jeho moc jej neopustila. Alespoň bude užitečný...

Mezitím se v místnosti objeví několik ghůlů, a jako na zavolanou začnou líně sbírat do dlaní tu trochu natráveného jídla, které ze sebe Laakii vydávila. Jeden z nich si začne sundávat cáry košile, aby s ní podlahu vytřel, ale moc mu to nejde, a tak konsternovaně bručí a otáčí se doleva, pohled upřený za svou zablokovanou levou rukou. Zřejmě se mu povedlo vykloubit si rameno.

Zakova skrýš
Setkání

Celý výjev pozoruji s neskrývaným pobavením. Vesele se mi zaleskne v očích.
"Jsi tak... Kreativní! Výborné!"
Pokývu spokojeně hlavou. Trochu přitom poodsoupím, abych se náhodou nezašpinil tou sprškou. Když pak příjdou mí Ghůlové, pronesu suše:
"Nakrmte naše hosty. Po dlouhé době budou dnes mít... Teplou večeči."
Po tváři se mi opět rozlije spokojený úšklebek. Chvíli přemýšlím, že bych se na to šel podívat, ale nakonec se rozhodnu zůstat, protože mě zajímá, co se Licee dozví o těch hvězdopravech.
Ghůla s vykloubeným ramenem ignoruji, možná proto že je mi lhostejný, možná proto, že nechci nějak reagovat na zjevný neúspěch svých dovedností na poli nekromancie.

Zakova skrýš
Setkání

V ruce držíš malé, ale velmi umně zpracované zařízení, jehož vnější plášť se skládá ze slitiny lehkých kovů, převážně mědi, stříbra a hliníku. Cítíš, jak tě směs stříbra trochu pálí. Možná, že kdybys na něm ruku držela delší chvíli, dokázala by jsi se velmi nepříjemně spálit. Proto jsi instinktivně nucena ho občas z jedné ruky přehodit do druhé, jako horkou bramboru. Zajímavý pocit... Nový.

Když trochu zapátráš v paměti, vzpomeneš si, že tyto kovy mimo jiné velmi dobře propouští magickou energii, a proto jsou zejména v Theurgii hojně používané pro tvorbu předmětů, které mají za úkol vyzařovat magickou energii. Celá koule je rozdělena na dvě polokoule, jasně vidíš malou drážku, která se táhne po celé délce, přesně v polovině. Možná, že s ní půjde otočit, nebo ji nějak rozebrat.

Když svým vědomím pronikneš za první vrstvu hvězdopravu, onen plášť, tak vnímáš že za ním se skrývá tenká membrána, vysypaná drtí z křemene, lapis lazuri a trochou měsíčního kamene. Domníváš se, že je to kvůli jejich schopnosti magickou energii udržovat a konzervovat. Vklení, které do nich někdo vloží, se tak v Hvězdopravech bude držet, při troše štěstí, v řádech týdnů.

Trochu ti unikal význam měsíčního kamene, ale v tu chvíli se ti v mysli ozve onen otravný, skřehotavý hlas démonka-slídila. Jakoby ti četl myšlenky. Což ostatně u vyvolaných bytostí není nezvyklé, jen většinou ono propojení myslí trvá pouze chvíli. Kdo ví, jak dlouho budeš propojena s ním. Příjde ti také zajímavé, že i jeho myšlenky jsou otravné a jedovaté. Celá jeho bytost jakoby byla hnusný omyl přírody. Máš chuť jej za to, že promluvil, udeřit.
"Ten měsíční kámen by měl zajistit, že Hvězdopravy budou fungovat i na místech, která už ta cizí magie stihla narušit a poškodit, má paní..."
Fuj.

Co je však nejzajímavější, je samý střed Hvědopravu, jeho pomyslné srdce. Zde je ukryt malý drahokam v něm, pečlivě zapsány do jeho krystalické mřížky, dvě vklení. Na krátký okamžik jsi viděla mága, který je do nich vložil. Nepochybně také pochází z oné věže, odkud přišla ta dívka, která se ti válí u nohou.
Obě už znáš. Jedno je jednoduché sledovací kouzlo, která zaznamenává data o všem, co se kolem Hvězdopravu děje. Dokonce si můžeš jednoduše přečíst už i to, co jste s mladou dívkou udělali bezprostředně po jejím příchodu. Již navždy bude její vystoupení zapsáno v tvrdém jádru tohoto drahokamu. Můžeš se v něm volně pohybovat, jako v knihovně, a nahlížeš všechna místa v místnosti, vracet se v čase, nahlédnout do všech knih v místnosti, a tak dále.

Co jsis však napoprvé neuvědomila je fakt, že všechna tyto data je nutné z krystalu extrahovat, takže když jej mágové zpět nedostanou, nic se o vás nedozví. Trochu jsi se té zbabrané práci v první chvíli musela v duchu pousmát, stačilo by jednoduché zaklínadlo, a hvězdoprav by promítal získaná data až k sesílateli. Avšak, ty brány... Je dost možné, že budou spojení přerušovat, možná jej přeruší úplně. Proto je nutné jej fyzicky donést zpět.

Druhé vklení je evidentně připraveno tak, že Hvězdoprav aktivuje při pronesení nějaké aktivační formule. Vklení je připraveno, ale není aktivní. A je to právě to vklení, které by mělo vyslat do okolí velmi silnou vlnu magické energie, a v podstatě přetížit jakýkoliv další magický náboj. Ať už pochází od magických bytostí, jako jste vy, nebo také z těch odporných bran, které se nyní všude po okolí objevují.

Opět, v tu samou chvíli, kdy ti hlavou proběhlo toto uvědomění, se démonek stáhne trochu dál, z dosahu Hvězdopravu. Cítíš strach. Páchne jako moč. Pokusíš se odhadnout sílu toho výboje a máš dojem, ale nemusí to být vůbec přesný odhad, že vše magické v okruhu deseti sáhů ve chvíli aktivace bude nenávratně zničeno. Samozřejmě za podmínky, že se vše zadaří, jak má. Také se zdá, že síla Hvězdopravů se násobí. Naštěstí ne exponenciálně, to už by mohlo být skutečně velmi nebezpečné. Ještě tedy zbývá zjistit, jak ho aktivovat...
To zřejmě bude také vědět zde ležící mladá dívka.

Zakova skrýš
Chvíle ticha

Soustředěná stojím opodál s tak zvaným Hvězdopravem v dlani, který si čas od času musím přehodit do druhé ruky, abych té první poskytla chvilku na vzpamatování se. Je to velmi nezvyklý a znepokojující pocit, avšak musím se přiznat, že tento neznámý strach a vjem bolesti mi v těle rozlévá vlnu vzrušení a snad i kapku touhy okusit destruktivní silu magického předmětu. Můj rozum mi velí opak. Pokud nebudeme dostatečně opatrní, zničí to nás všechny, což dobře chápe i můj nenadálý společník z démonského světa. Ale... nebude to tak lepší?

,,Je to, jak jsem říkala," sdělím po chvíli ostatním a pohlédnu na zkroucenou dívku u našich nohou. ,,Při aktivaci to zničí vše magické v dosahu, tipuju deset sáhů, ale může to být daleko víc. Takže ano, bránu to zničí ... taky," pokrčím rameny a otočím se na Aran se Zakem, co na to říkají. ,,Pro nás je to však jasná past. Která nás navíc nahrává a vše pečlivě zapisuje jako do knihy." Vysvětlím svým společníkům svůj pohled na věc, ale i druhou vlastnost oné magické věcičky. To si však vážně čarodějové mysleli, že něco takového neodhalíme? Proč zkrátka nevyslali někoho magií nepolíbeného? Proč se obraceli na nás? Tak hloupí přeci nejsou.

Zakova skrýš
Chvíle ticha

"Hm, skvělé..." Zavrčím se znechuceným pohledem upřeným na Lakkii.
To že bych projevovala navenek emoce, se v podstatě nestává, alespoň ne, pokud si to nepřeji. Teď ze mě však vztek přímo sála. V daný okamžik se zdá, že dokončím to, co jsem měla udělat hned poté, co mě ona dívka urazila a pak si to vyřídím i s čaroději. Třeba by se mi podařilo vyhrát a i kdyby ne, vzhledem k celé situaci je to stejně jedno, alespoň budu mít své zadostiučinění.

Nakonec však na chvíli zavřu oči, dlouze se nadechnu a tiše vydechnu. Zvyk je železná košile a nějak se uklidnit musím. Zdá se, že se mi to podařilo a na tváři se mi opět rozhostí onen studený výraz.

"Takže co s tím?" Kývnu na hvězdoprav, který drží Licee.
"A co dál?" Obrátím se na Zaka, přiznávajíc mu tím, alespoň pro tuhle chvíli, roli vůdce naší malé skupinky.

Pak se můj pohled znovu zastaví na Laakii.
"A co s ní?" Z tónu hlasu je naprosto zřetelně znát, že bych jí nejraději provedla něco, co by rozhodně nebylo příjemné, ale zcela jistě poměrně fatální.

Zakova skrýš
Plán?

,,Je jediná, kdo ví, jak tu věc aktivovat, takže bych s jejím zabíjením počkala," odpovím Aran, když se zeptá, co s děvčetem uděláme. ,,Otázka je, jak se do toho všeho chceme zapojit my. Můžeme ji pustit s tím, ať si najde vhodnější doprovod, ale když selže, odneseme to všichni," pronesu, jakoby se nechumelilo. ,,Nebo si můžeme zahrát na hrdiny," řeknu ironicky a taktéž se otočím na Zaka, aby se k tomu vyjádřil.

Zakova skrýš
Plán

Jen velmi těžko byste v mém obličeji hledali odpověď na vyřčené otázky. Dlouhou dobu tak jen stojím a můj prázdný pohled směřuje k Hvězdopravu. Po tváři mi dokonce přeběhne jeden z mých drobných společníků, pavouků, ale přejdu to bez reakce. Pak se moje oči opět pohnou a prohlédnou si obě mé společnice. Prsty jedné ruky si promnu vous, snad abych dodal důraz tomu, že jsem zvážil všechna pro a proti a celou situaci náležitě promyslel.
"Mno..."

A protože je o upírech známo, že mají na vše spoustu času, založím si ruce volně za zády a vydám se volným krokem ke krbu. Plápolající oheň a světlo, které vydává, ještě více podtrhnou starobylost mého vzezření.
"Pokud jsem správně pochopil vážnost situace, hrozí nám, že nás ty portály zničí. Nevíme, kde jsou ostatní. Některé talenty a dovednosti, které jsme brali jako samozřejmost, nás začínají zklamávat."
Tehdy opět věnuji pohled mým drahým společnicím, jako bych chtěl připomenout všechny ty nepříjemnosti, které se v nedávné době vyskytly. Mimovděky opět zabloudím rukou k pasu a přihnu si žíznivě z měchu. Otřu si rty hřbetem ruky a otočím se k ostatním čelem.
"Takže teď tu holku Aran nech, půjde zatím s námi. Vyzkoušíme, co ta věc s branou udělá. My mezitím odlákáme a zabavíme cokoliv, co by ji mohlo ohrozit, než tu věc použije. Z bezpečné vzdálenosti. Zdá se, že nemáme moc co ztratit."

Pak se ještě jednou podívám na Hvězdoprav, který Licee drží.
"Pokud to fungovat nebude, tak si to s čaroději vyřídíme... Jo a... Můžeš prosím udělat něco s tím... nahráváním, Licee? Opravdu bych nerad, aby si nějaký nabubřelý čaroděj založil živnost na tom, že zdá různé detaily o upírech. Musíme si svou krásnou pověst, opředenou strachem a tajemstvími, zachovat."

Pak pozvednu opět do výšky očí mech, asi abych pomyslně připil na zdar naší výpravy. Je však prázdný. Nakrčím čelo.
"Hmmm... Doplním zásoby. A pak, vyrazíme."
A aniž bych čekal na vaši odpověď, vyrazím volným krokem do své spižírny. Jeden z ghůlů mi poslušně otevře dveře a nemrtvě zabručí, když procházím kolem.

Zakova skrýš
Plán

"Dobrá, jak myslíš..." pronesu k odcházejícímu Zakovi a zlehka pokrčím rameny.
Pak si tiše povzdychnu a uvolním mentální pouta, kterými jsem po celou dobu držela Laakii. Její mysl si však nechávám otevřenou pro pozdější využití. Ne snad, že bych to potřebovala, ale spíše z pohodlnosti. O to, jak se zvládne vzpamatovat a sebrat z podlahy, se už dál nezajímám.

Pak sklouznu z opěrky křesla, na které jsem doteď seděla přímo do jeho pohodlných polštářů, jako by se ani nic dalšího nedělo. Natáhnu si nohy směrem k hřejivému krbu. Z jednoho z několika pouzder na opasku vytáhnu dýku a začnu si jejím hrotem vyšťourávat imaginární špínu z poza nehtů a čekám, co bude dál.

Můžu si jako kouzelník na určité úrovni uvědomit, že má aran stále otevřený přístup do mojí mysli, případně s tím něco dělat?

MH: Dobrý dotaz!
Nějakou šanci máš, hodil jsem si kostkou a zatím jsis ničeho nevšimla. Pokud ale aran bude dál to spojení udržovat, budu si periodicky házet na to, jestli ho udrží a jestli si toho všimneš. Tak uvidíme, co nastane dřív :)

Zakova skrýš
Plán

Po přeměně se zmítám na zemi bolestí, ani mi přesně nedochází, co se stalo, protože se nevidím zvenčí, jen ta neuvěřitelná bolest, pocit zneužití a nepatřičnosti tvaru vlastního těla. Na pozadí toho ke mně ještě intenzivněji pronikají démonkovy pocity, ale nemám další kapacity na to, abych si jich nějak více všímala.

Když mě aran uvolní a já se proměním zpět, tak jen ležím, stočená do klubíčka uprostřed pozůstatků mého jídla na podlaze. V okamžiku, kdy k sobě začnu přicházet i psychicky, uvědomím si velkou změť všemožných pocitů, se kterými ani nevím, jak naložit. Ten nejintenzivnější je vztek, touha někomu odplatit takové nelidské zacházení, dalším je bolest a ponížení, úleva z ukončené bolesti, stud. Je to mix, ve kterém mám problém se vyznat. Prozatím se ho rozhodnu odložit stranou, protože tohle všechno překrývá nejdůležitější myšlenka: “pokud teď ztratím nervy, tak je svět ztracen, a na rozdíl od NICH, mi na tom stále ještě záleží.“ V hlavě se mi ozve tichý výkřik, ve kterém ventiluji celou tu přemíru bolesti, vzteku a ponížení: “jak můžou být tak SOBEČTÍ!!!!“

Po chvíli, kdy ležím bez pohnutí a svádím svůj vnitřní boj s emocemi, se roztřeseně opřu o ruce a přejdu do částečného sedu. Podívám se přímo na aran a pokusím se pronést co nejklidnějším a nejchladnějším hlasem: “můžu se někde umýt?“ Snažím se sesbírat zdravý rozum a emoce zatlačit do pozadí. “Zasloužili by si to, co by se jim mělo díky bránám stát, do posledního důsledku. Copak si neuvědomují, že zachraňujeme i je?“

…A tak naši hrdinové uzavřeli nové, poněkud vratké spojenectví. To, co již dávno mělo zůstat mrtvé, upře své síly k záchraně světa, tak jak ho známe, ruku v ruce s výkvětem moudrosti a ctižádosti živých. Denní a noční tvorové, bok po boku. Otázkou samozřejmě zůstává, jak dlouho toto spojenectví vydrží. Po nezbytných přípravách všech pět opustilo skrýš zlomyslného Zaka, a vyrazili vstříc osudu. To, jestli se ještě nějaká budoucnost čeká, se rozhodne dnes večer…
Pomalu procházíte ztichlým lesem. Už kráčíte odhadem zvonění. Luna vám svítí na cestu. Čtyři upíři perfektně neslyšně, jakoby se vznášeli pár coulů nad stezkou, mladá Laakii jako jediná občas šlápne na nějakou větvičku či šišku. Ve ztichlém lese se zdá, že se zvuky ještě násobí a vše působí velmi hlučně. Ti nemrtví z vás tuto stezku velmi dobře znají, vede k vašemu domovu. Ten, z kterého jste museli téže noci prchnout. Trochu už tušíte, co vás tam asi čeká, a na klidu vám to rozhodně nepřidává… Cítíte, jak se vaše instinkty bouří a šestý smysl křičí NEBEZPEČÍ. Oči doširoka rozevřené, zorničky stažené, aby vám neunikl ani ten nejmenší, nejdrobnější pohyb.
Když už se blížíte k hřbitovu, začne se nemrtvým z vás dělat nevolno od žaludku. Stejný pocit, jako když se přepijete krve a chce se vám zvracet. Není to nezvladatelné, jen velmi nepříjemné. Lehce se vám zamotají hlavy. Občas je potřeba trochu zaostřit, jak se vám rozbíhají oči. Laakii se cítí pořád dobře, v rámci možností. Démonek, který zatím doprovází Licee, se začne nervózně ošívat a krčit svůj krysí čumák, cenit tesáky. Trochu se jí schovává za levou nohou a nervózně vykukuje.
Hřbitov se od té doby, kdy jste na něm byli naposledy, dost změnil. Stromořadí, které vede k hlavní budově se vlní, a větve prudce bičují okolní vzduch. Práskání je opravdu zlověstné a je vám jasné, že tudy by to bylo velmi nebezpečné. Nevidíte ještě z místa, kde stojíte, jaká je přesně situace mezi kobkami a náhrobky, ale evidentně někdo na hřbitově je. Občas zahlédnete nějaký pohyb.
Celý prostor se vlní, jako rozpálená cesta za horkého, letního dne. Pohled, který mnozí z vás již mnoho staletí nezažilo. Prostor přímo čpí cizí magií. Jednu věc z tohoto místa vidíte zcela jasně. Poblíž hlavního mauzolea v prostoru trčí ona brána, kterou jste přišli zavřít. Je již mnohem větší, než když jste ji viděli naposledy. Předivo reality se trhá, ohýbá a deformuje. Kolem prskají výboje statické elektřiny. Brána je již dobré tři, možná čtyři sáhy vysoká a uvnitř pulzuje tmavě hnědým a karmínovým světlem. Převaluje se v něm jako kouř nebo olej. Těžko se vám to přirovnává k něčemu, co jste už někdy viděli.

Hřbitov starších
Před hlavní branou

Výraz v mé tváři a držení mého těla se již po cestě promění. Stává se ze mě predátor, připravený vyrazit pro svou kořist. Mírně se nakrčím, oči pečlivě pozorují okolí a nemrkají. Po cestě nemluvím, ani když se mě na něco zeptáte. Jsem opět na lovu. Konečně
Když dorazíme až ke hřbitovu, přikradu se neslyšně až k hřbitovní stěně a vyskočím na ni. Křikrčím se do dřepu a tiše pozorují dění na hřbitově. Mírně pak nakloním hlavu k vám, a tiše promluvím.
"U toho portálu jsou nějaké bytosti. Nepoznávám je... Jsou tři. Vypadá to, že na něco čekají.
Pohled mi pak sjede k mým sestrám.
"My tři je odlákáme, a necháme tu holku, ať použije tu kouli. Máme moment překvapení, tak ho využijme. Půjdeme zadem, kolem starší části hřbitova. Chci se vyhnout tomu stromořadí..."
Na Laakii se podívám pak také, ale nic jí neřeknu. Neočekávám, že by někdo protestoval, ale i tak čekám na odpověď.

Hřbitov starších
Před hlavní branou

Mlčky následuji Zaka až ke hřbitovu. Tak jak už je mému rodu dáno, jdu tiše, bez zapraskání jediné větviček. A i když bych normálně věnovala pozornost všem myslím malých i větších tvorů ve svém okolí, zdá se, vzhledem k tomu, že se kolem nás nic ani nepohne a vyjma Laakiina srdce žádné jiné netepe, že jsem uzamčena ve vlastním světě myšlenek. V každém případě je jasné, že plně spoléhám na schopnosti našeho bratra, že by nebezpečí odhalil.

Až v okamžiku, kdy se dostaneme ke hřbitovní zdi, obrátím svoji pozornost plně k Zakovi, alespoň to tak v daný okamžik vypadá.

"Souhlasím..." odpovím Zakovi, pak mi ale pohled sklouzne k Laakii.
"A ty se snaž, ať to vyjde a pokud ne, doufej, že budeme víc než jen mrtví."
Neodpustím si úšklebek směrem k ní, zdá se, že jsem jí, ani po svém trestu, její urážku stále ještě zcela neodpustila. Nečekám na její odpověď a opět se odvrátím a soustředím na Zaka před sebou.

I když se zdá, že po svém proslovu k Laakii, se znovu soustředím na svého bratra, velice opatrně svojí myslí pozorně prozkoumávám okolí.
Ne snad proto, že bych se snažila někomu proniknout do mysli, spíše naopak, činím tak co nejskrytěji, dokonce se i vyhnu třem tvorům u brány, vím, že bych je tím na sebe pravděpodobně jen upozornila, i když Laakiině mysli, vzhledem k její otevřenosti vůči mě, stále zlehka naslouchám. Dělám to spíše ze zvědavosti a vrozené podezřívavosti, i přes to, že svému bratru a jeho schopnostem důvěřuji, chci si ověřit, že se v naší blízkosti neskrývá ještě někdo/něco, mnohem lépe skryté.

Hřbitov starších
Před hlavní branou

Trochu podrážděně démonka, který se krčí za mnou popostrčím nohou na stranu. Nemám za potřebí komukoliv dělat mámu, a už vůbec né něčemu tak ohyzdnému. "Nelep se na mě." Pak věnuji krátký pohled Zakovi a Aran. Přikývnu na znamení souhlasu. Laakii pozornost nevěnuji, o tu ať se stará Aran. Jistě s potěšením, jak ji znám.
Spíše mi dělají starosti moje drobné rány, které se ještě nezahojily. Znamená to, že by mě teď mohlo něco ze hřbitova zabít? Vyvolává to ve mě celou směsici pocitů, z nichž některé jsem necítila už hodně, hodně dlouho... Mimovděky si zamyšleně přejedu dlaní po rameni, kde je jedna z mých řezných ran, získaných rychlým úprkem lesem.
Zamyšleně si prohlédnu tu trochu krve, která z rány vytekla. Jak je to dlouho, co jsem naposledy krvácela?
Pak dostanu nápad. "Mohla bych poslat toho démonka, ať se podívá, kolik dalších bytostí na hřbitově je, a jak je to nebezpečné."
Když démonek ty slova slyší, bázlivě sklopí uši a ocas spustí až na zem. Jistě si teď také uvědomuje svoji smrtelnost, ale nemůže nic namítat. Musí mě poslechnout.