Vypravěč - 04. listopadu 2021 13:19

Začátek příběhu Na náměstí královské města stojí herold a s ním několik zbrojnošů v královských barvách. Už se shromáždil docela velký dav, jelikož prohlášení jsou vždy zajímavá a důležitá. Herold rozvine pergamen s oznámením a jasným hlasem začne číst. "Na vědomost se dává, že dnes v noci byla ze zámku unesena naše nejmilostivější princezna. Nikdo neví, kdo tento zlý čin spáchal a proč. Proto se vyhlašuje odměna. Ten kdo princeznu navrátí jejímu otci dostane její ruku a půl království. Ten kdo dopadne únosce a nebo dopomůže jeho dopadení bude bohatě odměněn. Toto vyhlašuji já nejmilostivější král." lidé si začnou zvědavě šuškat a mnohé ženy začnou litovat nebohou princeznu, jenž unesl nějaký bídák kdoví kam. Další spekulují, že jí unesl sousední šlechtic, aby jí pojal za manželku a získal tak právo na královský trůn. Hrdinové se začnou domlouvat kam jí vyrazí hledat a koho při tom zmáčknou.

Vypravěč - 04. listopadu 2021 22:12

Někde v lese Dnešek není nejlepší den princeznina života a to začal tak pěkně. Celé ráno si hověla u svého oblíbeného jezírka a užívala si krásné sluníčko. Pokazil se až, když zvony ohlašovali hodinu, kdy se měla dostavit na oběd. Když parkem zamířila do paláce, skočil po ní nějaký muž. Dosti nešetrně jí povalil na zem a svázal. Oznámil jí, že byla unesena. Místo, aby jí nesl v náručí, jak to četla v knihách hodil si jí na rameno, jako balík sena. Zamířil k tajné brance, jenž očividně, tak tajná nebyla. Nikým neviděn se vyplížil ven a naložil jí na svého oře. Znovu místo, aby jí vezl před sebou, přivázal jí k sedlu, jak nějaký vak. Zjistila, že tato cestovní poloha není vážně pohodlná. Jeli dvě hodiny do blízkého lesa, jenž vás pohltil. V okamžiku, kdy vjížděli do lesa ozvali se zvony ohlašující její únos a vyhlašující poplach. Další půl hodinu jedete cvalem, pak se stalo něco, co nikdo nemohl předvídat. Po muži skočil lapka a nebo skřet. Srazil jej s koně. Princezna zůstala stále vyset u sedla cválajícího koně. Dolů se dostala po dalších deseti minutách když koni konečně došlo, že nemá jezdce a zastavil. Díky tomu, že jí únosce svázal ruce ve předu, se dokázala odvázat. Dostat se dolů s koně nebyl problém. Stačilo spadnout do mechu. Kůň se na ni podíval, jako by byla šváb a vyrazil po cestě po které jste přijeli. Kolem princezny se rozprostíral hustý les. Ležela na malé mýtině kolem velkého stromu, který spadl. Všude byl měkký mech a vysoká tráva kvůli které se kůň zastavil. Z mýtiny vedou tři pěšiny. Po jedné jste přijeli a po ní kráčí kůň. Další pokračuje hlouběji po cestě. Další je na druhé straně mýtiny a vypadá méně používaně.

Sinny - 04. listopadu 2021 23:18

Ztracená Au. “Stůj!“ moc dobře ale vím, že není v mé moci koně zastavit. Ještě dvě mrknutí se za ním dívám, než položím hlavu zpátky do měkkého mechu. Po divoké cestě mě všechno bolí a co hůř, jsem vážně, ale opravdu vážně špatně naladěná. Au! Seskok z koňského hřbetu doplněný o nikterak elegantní pád tomu nepřidal, ale alespoň to bylo moje rozhodnutí. Kdežto všechno předtím.. na okamžik se ponořím do vzpomínek. Voda v jezeru byla čirá, chladná, a odráželo se od ní vysoko posazené Slunce. Nebe téměř bez mráčku, kdyby se jeden značně nenechavý nepřihnal kdo ví odkud, po dvou nohách, a s těmi všemi jeho svaly pod kůží neměl pocit, že mě může jen tak odnést. Před obědem! Jako na povel mi zakručí v žaludku. Všichni na světě vědí, že není husa, jako husa. Ta dnešní měla být nadívaná sváteční nádivkou z bylinek a medu, jenže teď si s ní nacpou břicha leda tak královští ohaři. A ten darebák? Zamračím se ještě víc, než před chvílí, a prudce se posadím. Ten tady není! Na to se nemusím ani rozhlížet. Nemehlo! Mlčenlivě zuřím. Proč někoho unáší, když se sám neubrání? Ani v sedle se neudržel. V náhlém popudu dobrosrdečnosti se ale ohlédnu směrem, kterým zmizel kůň. Sice mě ten ubožák nechal napospas osudu, ale co když je z něj teď spíš nebožák a potřebuje zachránit? Třeba by ho kůň dokázal najít. Dlouho se ale nad případnou záchranou nešikovného únosce nerozmýšlím. Ten jeho kůň měl stejně takový divný pohled. Popotáhnu, protože na mě na moment dolehne všechen stres z únosu, cesty i náhlé absence troufalého darebáka, a konečně se zvednu na nohy. Cestu nazpátek hned zamítnu. Jestli se mu nestalo nic vážného, dřív nebo později mě začne hledat a to by tak bylo, abych mu šla naproti. “Což znamená, že můžu jít tudy, nebo tudy. Nebo kudykoliv jinudy,“ povzdechnu si tiše a zastrčím si za ucho uvolněný pramen vlasů. Uznávám ale, že jakákoliv pěšinka je lepší, než žádná, a ta méně nápadná je tak akorát vhodná na to, abych jí nepozorovaně zmizela a nechala se najít někým zodpovědným, kdo mi pomůže vrátit se domů. Zvednu si sukně a zamířím tedy přes mýtinu. Jelikož bylo dnes docela teplo, lechtá mě na kotnících. Mám podezření, že to občas není tráva, ale nějaká havěť – a tu já nesnáším, takže se dolů raději nedívám, jen přidám do kroku a se srdcem ještě pořád divoce bušícím sleduji, jak je pěšinka blíž a blíž. Musela ji vyšlapat zvířata, a kde jsou zvířata, tam bude i nějaký nimrod. Určitě. V knížkách to tak bývá.

Vypravěč - 05. listopadu 2021 16:31

Na pěšince v lese Na tvé zavolání kůň zareaguje jen zastříhání ušima, ale hlavu neotočí a poklidně odklusá kam si mezi stromy. Během pár okamžiků ti zmizí z dohledu. Ty jsi rázem sama na mýtině a ty se můžeš v klidu rozmyslet. Rozhodně vyrazíš skrz vysokou trávu k skrytější pěšině. K pěšině téměř doběhneš a k tvé úlevě pěšina není tak hustě pokrytá trávou, ale naopak je vyšlapaná v mechu. Vejdeš mezi stromy a ty jako by se nad tebou zavřeli. Záhy kráčíš po pěšince a les vypadá úplně jinak než parčík u vašeho zámku. Tady jsou stromy masivnější a jako by byli pokroucenější. Mnohé, jako by se natahovali do cesty. Brzy se stezka ukáže užší než bys čekala a ty se musíš prodírat mezi keři. Zarazí tě, že v žádném příběhu nebyli metrové kopřivy, které rostou podél pěšiny a taky se tam příliš nevyskytují kořeny o které zakopneš tak třetí krok. Přesto postupuješ po pěšině asi hodinu a máš pocit, že jsi ušla míle, jelikož ve střevíčcích se jde opravdu špatně. Boříš se totiž do mechu a pěšina má k tomu, aby byla pevná a dlážděná hodně daleko. Přesto sis cestou nezvrtla nohu. Zastavíš na pěkném kameni, abysis odpočinula. Tvůj odpočinek je přerušen hrozivým dupotem, který se blíží po pěšince po které jsi přišla. Podle zvuku to rozhodně není tvůj pronásledovatel. Máš pocit, že se k tobě blíží slon a nebo i něco většího. Podle zvuku by to mohl být medvěd a nebo horšího. V příbězích byl popisovaných přesně stejně, jako zvuky které se ozývají a blíží se. V okolí je spousta stromů na které by se dalo vylézt tedy teoreticky, nebo by jses mohla někde schovat mimo stezku v kopřivách.

Sinny - 08. listopadu 2021 21:20

Nebezpečí! … ? Jen co se objevím u pěšinky, z hloubi srdce se zaraduji. S každým dalším krokem ale váhám, jestli jsem si neměla vybrat druhou cestu. Dobrovolně se vrhnout do náruče únosce mi totiž přijde jako „ne zase tak špatný nápad“ až potom, co mě jedna z vysokých kopřiv při klopýtnutí zasáhne do tváře. Nově nabytý pupínkový ruměnec je nesmírně otravný. “Teď.. teď už se určitě musí vše v dobré obrátit,“ zamumlám si pro sebe, abych neměla pocit, že je v lese tak divné ticho. Jsem zvyklá na veselé švitoření, rozkazovačné pokřikování, zpěv, neustávající ozvěnu kroků a zadržovaného smíchu, nebo případně i pšouků. To všechno k životu princezny patří. Ne kopřivy! Možná bych si i dupla nožkou, kdyby nehrozilo, že jakmile se přestanu plně soustředit, zase zakopnu. Au! Odhodlaně pokračuji, se střevíčky stále na nohách. To by tak bylo, abych si ještě nohy pořezala. Sotva sedinkou spočinu na studeném odpočívadle, s úlevou vydechnu a nastavím obličej jemnému vánku. Líčko mě štípe a pálí, nejspíš hlavně proto, že jsem si požahanou kůži několikrát pohladila nehty. Všechnu tu romantiku jsem si představovala jinak. Ale štěstí - není to moje vina. Neztratila jsem se, byla jsem unesena mizerou, který mě chtěl.. chtěl.. Chtěl mě unést. Děsivé blížící se zvuky mě připraví o odhadem desetiminutové podmračené rozjímání o tom, proč zrovna já. Otevřu pusu v němém poplašeném výkřiku a rozhlédnu se. Absence několika lekcí lezení na stromy pro plně ustrojené dámy se projeví v mé nerozhodnosti. Teď! Teď se určitě objeví zachránce. Pomaloučku obejdu kámen, spíš poslepu, protože se snažím najít zdroj hluku, a jen co lem šatů narazí na vzrostlou kopřivu, se vší vervou jí popadnu, utrhnu a použiji jako provizorní zbraň. Palčivá bolest v dlaních mě nutí k procítěnému nádechu nosem. Klidně ať je to zachránce, bývalý únosce. Dál couvám. Za sebe se prakticky nedívám, jen špičkou nohy hmatám, jestli můžu pokračovat nebo ne. Ruce mám natažené před sebou, kopřivu namísto meče. Mám jasno v tom, že mě tady nic žrát nebude. Pryč s hrdinstvím, někdy je nejlepší útěk – a tak, jakmile jen trochu získám jistotu z jaké strany přichází zkáza, rozeběhnu se opačným směrem.

Vypravěč - 09. listopadu 2021 16:10

Na útěku v lese Identifikovat odkud zvuk přichází ti nedá moc práce. Přichází zezadu ze stezky po které jsi přišla. Zatím, co trháš kopřivu zvuk se přiblíží. Přidá se k němu chroptění a ty se rozhodneš dát na útěk pryč od pěšiny. Dupod tě naštěstí nenásleduje. Když se podíváš přes rameno, zahlédneš relativně malé prasátka, které utíká jak o život pěšině a tebe si nevšímá. O okamžik později se na pěšině objeví jeho pronásledovatelé. Jedná se o pětici bytostí které jsou o ti sotva do pasu. Oděny do potrhaných hadrů a kusů kůží vyzbrojených primitivními kyji a oštěpy. Už se raduješ, že tě minou, když poslední se skřetů ukáže tvým směrem a něco zašvitoří na ostatní. Ti se zastaví a rozběhnou za tebou. Máš čas doběhnout k velkému stromu o který se opřeš. Pětice se zastaví mimo dosah. "Šefepročjivlastněhiníme? Dámesijíkjídlu? Cotovubecdržívruce? Tojehůl? zadrmolí jeden z nich a podezřívavě sleduje kopřivu v tvých rukách. "Sešpadlejnahalvu? Lidimajhořkýmaso! Nepodivejnatyjejíhadrytypůjdouskvěleprodattemnýmu! Jíprodámetaky! Lidiseneuměějprátatemnýzaně dobřeplatí. zadrmolí nejvyšší s oněch bytostí s převahou. "Tojebylina. Chyťjí." přikáže jednomu ze svých podřízených, který k tobě vykročí. Očividně uklidněn svým vůdcem se vůbec nekryje a chce po tobě hmátnou. "Jasněšéfe!" zahlaholí a otočí se přes rameno nevědomky ti tak dá šanci k útoku.

Sinny - 10. listopadu 2021 21:32

To je bylina Prasátko mě nijak neuklidní. Každé malé má totiž mámu, která se o něj nebude bát porvat. Možná jsem vyrostla v přepychu, stranou od většiny starostí, ale tohle náhodou vím moc dobře. Jenže to není maminka, co za prasátkem běží.. Jak?! Co?! Škobrtnu, ale protože jsem dočista zmatená a šokovaná malými pronásledovateli, daří se mi být na úprku šikovnější. Ale jen dokud můžu. Zády se rozplácnu o strom, na jehož kůru položím dlaň volné ruky. Starý popraskaný kmen v jehož nitru koluje životadárná míza se tak stane mým pevným bodem v jinak rozvířeném světě. Co se to děje? Kam jsem se to.. Zakážu si otázky. Je jich hodně, zahlcují mě, a stejně nic nechápu, protože ti malí drmolí, co jim ústa stačí. Kéž bych jim nerozuměla. To bych možná mohla mít pocit, že jsou roztomilí. “Je to kopřiva, darebo!“ vykřiknu bojovně, a když mohla kopřiva požahat po obličeji mě, může i jeho! Cíleně! Zákeřně! Nechám strom za sebou, abych se mohla bránit. Tu máš! Projedu mu kopřivou „pod fousem“ a druhou rukou ho strčím do hrudníku, aby spadl. Na výsledek nečekám, mírně si zvednu šaty a dám se na další, notně udýchaný, útěk. Zlámanou kopřivu dál svírám v ruce, protože by se ještě mohla hodit. Kde je ten hlupák, co mě unesl, když ho potřebuju?! "Pomoc! Pomooooc!"

Vypravěč - 12. listopadu 2021 15:44

Na útěku před skřety Skřeti tě hodně podcenili a zvláště ten, který po tobě natáhne svou tlapu. Nedává pozor a tak si nevšimne tvého útoku, dokud není pozdě. Otočí se a jeho oči se rozšíří leknutím, když jej s výkřikem plácneš kopřivou po tváři, upustí svou zbraň a chytne se za tvář. "AUAUAUAUHořímiobličej!Onmneproklela! Onamneproklela! Jetočarodějka!" naříká bytůstka a hroutí se k zemi. Ostatní před tebou polekaně couvnou, kdybys zadupala nejspíše by utekli. Naneštěstí pro tebe se na útěk dáš sama. To dodá skřetům odvahy a jejich vůdce na tebe ukáže a zahuláká. "Musímejíchytitapřinutitjízrušitprokletí!" zavelí vůdce skřetů a trojice jeho podřízení se za tebou rozběhnou. Následuje honička po křivolaké pěšince. Kdy máš sice delší nohy než tví pronásledovatelé, ale tvé šaty tě zpomalují. Tví pronásledovatelé se tě drží a díky znalosti lesa tě pomalu dohání. "AUAUAUNenechtejíutéct!" nabádá své druhy raněný, kterého táhne a podpírá jeho velitel. Honička skončí, když přehlédneš říčku. Jelikož pěšinka totiž vedla přes padlou kládu, která spadla do říčky, kde vytvořila malé jezírko do kterého zahučíš. Vody tam není více, jak půl metru i tak se ti podaří pořádně vymáchat. Dopotácíš se na druhou stranu, ale na protější břeh se už vyškrábat nestihneš. Trojice skřetů tě doběhne a začnou do tebe žďuchat svými primitivními kopími. Zatím jejich údery pohltí tvé drahé šaty. Jejich vůdce s raněným stane na druhé straně říčky. Opticky vypadá vysoko, jako na stupínku a vypadá mnohem větší. "Zrušprokletínebotěztáhnemezkůže!" vyhrožuje ti vůdce skřetů.

Sinny - 12. listopadu 2021 21:52

Bylinné prokletí “Pomoc!“ křiknu znovu, i když mi pomalu dochází dech. Nikde žádná záchrana, jsem v tom sama – a šup, cák, žbluňk – a to nejen po kolena, ale rovnou po zadek, protože střed nohou se mi při nečekaném pádu do jezírka podlomil. Drahá světle modrá látka nečekaně rychle nacucává vodou a i když bojuji, náhlá tíha šatů mě omezuje v pohybu. Zmůžu se tak jen na to, že se k pidi mužíkům otočím čelem. Takhle mám víc prostoru si je prohlédnout a není to nic příjemného, tím spíš, když si uvědomím, že jsem podcenila rozmanitost lesního obyvatelstva. Jeleni, lišky, sem tam veverka, ale tihle.. tihle kupčí s nějakým temným. Vůbec se mi to nelíbí. Vůbec, vůbec.. Snažím se posbírat všechen zdravý rozum a navíc nevypadat příliš vyděšeně. Dobrodružství bylo fajn zhruba do té chvíle, kdy přišla na přetřes moje kůže. “To nejde,“ vyhrknu popravdě. “Nejsem čarodějka. Jsem.. jsem..,“ pohled mi padne na obrannou kopřivu zpola potopenou ve vodě. Nemám tušení, jak zvrátit účinky tak mocného kouzla. Možná by pomohlo nějaké mazání. “Když mě stáhnete z kůže, už mě neprodáte a stejně tak to nikomu nepomůže,“ kousnu se do jazyka. Rozhodně jsem mohla říct i něco lepšího, ale je to zoufalá situace!

Vypravěč - 12. listopadu 2021 22:29

Obklíčená skřety Trojice skřetů stojících proti tobě vypadá zhruba stejně nejistě, jak ty se cítíš, ale očividně se svého vůdce bojí víc než tebe a tvého prokletí. Když ovšem nejevíš snahu odporovat ani utíkat, přestanou do tebe strkat oštěpy a jen tě pozorují. Při tvých slovech a nebo spíše pohledu na kopřivu trojice pozvedne bojovně své oštěpy. "Coteďšéfe?" zeptá se trojice téměř současně, když prohlásíš že nedokážeš sejmout onu "kletbu" . Jejich vůdce se na tebe zamračí a očividně usilovně přemýšlí. "Takjípotopteaťmámejistotu. Paksizníudělámeguláš." rozhodne vůdce skupiny rozhodně a trojice skřetů se souhlasně zachechtá a "prokletý" který celou dobu naříká se pomstychtivě zasměje. Než někdo z trojice stač udělat krok k tobě, vynoří se s lesa tvůj únosce. V přítmí lesa se na dvojicí skřetů zjeví, jako duch pomsty. "CO JSI ŘÍKAL ŽE MAJÍ UDĚLAT?" zahřmí a všichni skřeti strnou na místě. Vůdce s prokletým nad kterými se tvůj únosce tyčí, vystřídají několik výrazů. První je překvapení. Vystřídané je nepříjemného tušení, aby dospěli do fáze hrůzy. Dvojice se pomalu a neochotně začne otáčet na muže, který stojí jen krok od nich. Naneštěstí pro ně se otočí, tak že mají čela k sobě. Toho muž využije a srazí jim hlavy o sebe, až to zaduní. Oba skřeti se v bezvědomí zhroutí k zemi. Zbylá trojice, která nebrala odvahu se otočit při pohledu zaječí, zahodí oštěpy a málem tě ušlapou. Jelikož si to namíří přímou cestou od tvého únosce a běží, jako by jim za patami hořelo. Je pravda, že tvůj únosce vypadá na pokraji stínu vrhaného stromy a světla procházejícího vývratem masivně. Jeho plášť kryje hlavu a skrývá tvář, za to dokonale osvětluje meč a mohutnou postavu. Muž schová meč a seskočí k tobě. Zhodnotí tě pohled od hlavy k patě. "Jsi raněná? Dokážeš jít?" zeptá se tě a zvedne tě na nohy. "Musíme se vrátit ke koni dřív než nám ho něco sní." dodá a kývne směrem kam utíkali skřeti.

Sinny - 12. listopadu 2021 23:21

Ven z vody Nikoho už nespálím kopřivou. Nikdy. Ani z legrace, ani v případě ohrožení života, protože se tím člověk vůbec nezachrání. Kvůli topení chci couvnout, což dost dobře nejde, a nad gulášem mi spadne brada. V hlavě mám najednou prázdno a v hrdle mi vyschne. O to větší překvapení je, když dojde na knižní záchranu v plné kráse. Tvářičky mi svévolně rozzáří úsměvem, i když je ve mně pořád maličká dušička kvůli tomu, co všechno by se mi mohlo stát. Pozvolna se ale cítím čím dál víc jako vítěz, i když neznám žádná kouzla a nedá se říct, že bych nějak výrazně přispěla k vlastní záchraně. Většina zábran zmizí spolu se špičkami oštěpů. “Kde jsi byl tak dlouho?“ vyčtu mému únosci-zachránci hned z kraje. Úsměv je pryč, už zase zlobím, ale zbytek spokojených jiskřiček v očích přece jen skrýt nedokážu. Cokoli, jen už žádné otrhané kuchaře. “Všechno je to tvoje vina!“ zvednout se ovšem nechám, na to jsou jeho silné paže jako dělané. V hlavičce mi zatím víří dokonalý zmatek. Jsem naštvaná a vystrašená, ale nechci s ním jít, jenže on je jediná jistota, že nebudu uvařená. Tak si ho od hlavy až k nohám, které mizí pod rozvlněnou hladinou jezírka, prohlédnu, abych získala čas na rozhodnutí. V mokrých šatech je pohyb nesnadný, o to víc, když se snažím neztratit střevíčky. Takhle neuteču. “Nám.. nám ho něco sní. Najednou nám. Víš vůbec, kdo jsem?“ brblám, zatímco se brodím nízkou vodou, “Hmm! Jistě, že víš. Za to já vůbec nevím, kdo jsi ty, ani kam jsme jeli, i když kvůli tomu jsem skončila v téhle louži. Najednou ale NÁM něco sní koně. Pomůžeš mi?“ spodnici pod šaty mám bez kruhů a i když má několik vrstev, aby sukně vypadala načechranější, teď se všechno podivně lepí k sobě. Dostat se na břeh nedá zase takovou práci, jenže když si představím, že se musíme dostat lesem zpátky.. “Musíš něco odříznout,“ rozhodnu se na břehu. Už mě nesl, v jezírku jsem z bezprostřední blízkosti viděla, že by to zvládl zase, raději bych ale šla po svých a přesně proto mi připadá nejlepší kus šatů odříznout.

Vypravěč - 14. listopadu 2021 14:11

Směr ke koni Když svému únosci vyčítáš, že má zpoždění a že je to celé jeho vina, jen si povzdechne a neříká nic. Pomůže ti na břeh a jen vrtí hlavou. Ty si jej máš čas pořádně prohlédnout. Jedná se o vysokého mohutné muže, který je o hlavu větší než ty a očividně netráví dny v paláci, nebo zahálením. To prozrazují svaly, které cítíš na ruce o kterou se opíráš. Stejnou věc ti prozradí masivní ramena a jeho tvář. Ta má k příjemnosti dost daleko, jelikož jeho nos už mnohokrát přerazili i tak má lehce dravčí podobu. Když si sundá kápi, aby se mohl lée rozhlédnout, všímáš si dlouhých černých vlasů stažených do ohonu v týlu. "No, máš pravdu je to můj kůň, ale veze nás oba ne? Jestli chceš jít pěšky klidně můžeš." odpoví ti tvůj únosce "A jo něco nám ho tu může sníst. Jelikož jen bohové vědí, co tu všechno žije. " povzdechne si a vytáhne tě zpět na pěšinu. "Kdybys nesešla ze stezky bylo by všechno v pořádku." pronese mírně rozčileně. "No, pevně doufám že jsi princezna Sinny. Jinak budu dost namíchnutý." odpoví únosce na tvůj dotaz jestli ví, kdo jsi. "Hele když ti řeknu jméno budu s toho mít jen malér. K tomu kam jedeme stačí, abys věděla že tě mám doručit na druhou stranu lesa." dodá na vysvětlenou, když se jej zeptáš kdo je a kam jdete. Po tvém dotazu jestli jí dokážeš pomoc si promne můstek nosu. "Co mám odřezat? Šaty." zeptá se tě a zadívá na tvé šaty nasáklé vodou. Dojde k tobě a hodí si tě znovu na rameno. "Stejně v těch střevíčcích nikam nedojdeš." zkonstatuje a nese tě zase, jako pytel sena na rameni. "Ty jo jsi nějak ztěžkla, co se stalo? To v těch šatech máš kamení?" hekne a donese tě na louku, kde jsi naposledy viděla jeho oře. Ten se tam v klidu pase a podívá se na vás oba pohledem, který jako by říkal: No tak lidi. kde jste? Tvůj únosce tě opatrně položí na kámen a zadívá se na tvé šaty. "Takhle aspoň nikam neutečeš." S tím přejde k sedlové brašně. Vytáhne láhev s které se pořádně napije a pak jí podá i tobě. Podle vůně okamžitě poznáš pálenku. "Lokni si bude ti trochu líp." zasměje se a vytáhne mapu lesa kterou začne studovat. "Hmm, takže podle mapy tady ta cesta tu není. Vážně skvělí. Ztratili jsme se v magickým lese. Prej lehkej džob, žádný riziko a velká odměna. " zatváří se unaveně a promne si obličej rukou. Pak se znovu otočí k tobě. "Máš hlad?" zeptá se a podá ti váček se sušeným ovocem. Sám si vyndá druhý a sedne si vedle tebe. Vyzuje své jezdecké boty s kterých vylije docela dost vody. To okomentuje tichým zaklením.

Sinny - 14. listopadu 2021 15:28

Svačina na kameni “Naznačuješ, že je to moje vina?“ nafouknu se, když poznamená, že jsem neměla sejít ze stezky. Zachraňovala jsem se po tom, co jsi mě unesl! Propíchnu ho pohledem, ale s ním to ani nehne. A protože jsem zahlcena vlastními pocity a myšlenkami, tak se ani nezmůžu na kritické zhodnocení mužovy vizáže. Navíc, jak se dozvím dál, neunáší mě ani sám pro sebe, takže je opravdu podružné, kolikrát mu někdo probarvil obličej modřinami nebo pozměnil rysy zlomeninou. Můj brilantní plán o odřezání části šatů se nesetká s pochopením a než se nadechnu, už mě zase vláčí a tlamu má přitom plnou nevybíravých řečí. “Ty jeden..!“ demonstrativně ho plácnu celou plochou dlaně do zad. Po tom, co se stalo se skřety, si musím na ty nečekané výpady proti někomu dávat pozor. Cestou jsem se nijak nevzpouzela, ale to neznamená, že to bylo kdo ví jak pohodlné cestování. Počastuji černovlasého dalším nespokojeným pohledem, mokré šaty poupravím a mlčky tak odsouhlasím, že odpočinout si na kameni je lepší, než se pokoušet utéct. Pálenku odmítnu, i když mi při běhu lesem vyschlo hrdlo, za to pro ovoce natáhnu ruce ráda. “Tys nás tady ztratil,“ mám dokonale jasno v tom, co se stalo. Svedla bych to na koně, ale je to kůň.. a měl předtím ten divný pohled. “Počkat. Je to magický les?“ umlčím se kusem křížaly, kterou pomalu žvýkám a čekám, až se mnou svalnatec naváže oční kontakt namísto civění na promáčené boty. Opravdový magický les? Ne žádný výmysl z báchorek pro děti? “Měl jsi jednoho z těch podivínů chytit. Ukázal by nám, kudy ven!“ dodám vyčítavě po tom, co polknu, “Mohla jsem mu pohrozit nějakým kouzlem.“ Neumím se rozhodnout, jestli ve mně víc roste nejistota z budoucnosti, nebo touha po dalším kousku dobrodružství. "Ale jestli mě máš doručit na druhou stranu lesa, musíš přece vědět, kudy jít. Nebo jsi se prostě měl držet stezky? To je dost hloupá rada. Kdo ti ji dal?"

Vypravěč - 16. listopadu 2021 16:22

Svačina na kameni Tvé prohlášení ohledně toho, že vás ztratil se tvůj únosce zamračí, ale neprotestuje. Nepřímo tak přizná, že máš pravdu. Naposledy se zadívá na mapu, kterou upustí na kámen vedle tebe. Poté se zvedne dojde ke koni a podá si měch s vodou s kterého se řádně napije. Poté jej beze slova podá i tobě. "Jo, ztratil." přizná a zadívá se na tebe mírně naštvaně. "Podle toho, co mi řekli je to magický les. Přesněji v něm žijou magické bytosti." přizná neochotně a začne si nasazovat boty. "To byli skřeti a nikdo kdo je příčetný by se jimi nenechal nikam vést." zavrtí odmítavě hlavou, když si posteskneš, že měl jednoho z nich chytit. "Zavedl by nás hlouběji do lesa k doupěti něčeho ošklivého." dodá po chvíli. "No, jo vím. Stačí jít podle mapy. Podle milníků z jihu na sever. Jo a zadavatel říkat, že v žádném případě nemám scházet s cesty." dodá neochotně a podá ti mapu. Pohled na mapu ti oznámí dvě věci. První je prastará a jsou na ni nakreslené všechny cesty lesem včetně pěšinek. Defakto jí zabírá jen les uprostřed kterého je jezero uprostřed kterého je nakreslená pevnost. Jinak jsou v mapě nakreslené různé obludky od jedno černých medvědů, přes pavouky, k jednorožcům a živým stromům. Právě se očividně nacházíte na území skřetů a co tě překvapí zajíčků. "Té pevnosti v jezeře se chceme za každou cenu vyhnout." vysvětlí ti tvůj únosce. Tobě záhy dojde důležitá věc. Tvůj únosce držel mapu obráceně. Zatím, co ty studuješ mapu. Tvůj únosce přivede koně, kterého podrbe za ušima a otočí se na tebe. Sebere ti váček s ovocem i vak s vodou. Oboje schová do sedlových brašen. "Jdeme." s tím tě vytáhne na nohy a posléze i vysadí do dámského sezení na hřbet koně. S tím vykročte rovně cestou přímo do lesa. "Hmm, budeš dělat problémy?" zeptá se tě tvůj únosce podezřívavě, zatím co podle mapy kráčíte do území pavouků.

Sinny - 16. listopadu 2021 20:34

Směrem do záhuby Jezero.. pevnost. Otočím si mapu a svět hned vypadá veseleji. Mého společníka o otočení neinformuji, i když některé záznamy na mapě vypadají děsivě. “Proč mi to bereš, počkej..!“ natáhnu se po ovoci, které mi dal a zase sebral. Tak ale! Nejsem dítě, jsem princezna, měl by se ke mně chovat s větší úctou. Rozhodně bych ocenila širší privilegia co se spotřebovávání sušeného ovoce týče. Než se doberu k tomu dát mu první lekci „jak se ke mně máš chovat“, vysadí mě na koně – znejistím, a i když sedím se vší hrdostí co nejvíc rovně, prsty jedné ruky se křečovitě držím, abych nespadla, a ve druhé svírám mapu. Mohli by jednorožci zmírnit můj strach z koní? Hlasitě si povzdechnu. “Co s tím pořád máš?“ shlédnu na cizince přísně. Líbí se mi, že jsem teď výš, než on, peskování a poučování tím dostává úplně nový rozměr. “Unesl jsi mě, to ty děláš problémy! Vplížil ses do královských zahrad, popadl jsi mě, svázal a cestou navíc ztratil. Sice jsem trochu utíkala, ale kdo by po tom všem zůstal sedět na místě? Podívej..,“ povzdechnu si znovu po rekapitulaci toho, co se stalo – je to skoro umění, vmést někomu do tváře něco, co provedl, i když to už není na pořadu dne, “Prostě přiznej, že potřebuješ pomoct,“ zamračím se na něj. A pak mě to trkne. “Taky potřebuju pomoct,“ udělám na něj smutný kukuč, zatímco se pohupuju v rytmu koňských kroků, “Pomoz mi se vrátit domů a já ti slibuju – ne, přísahám na svou čest, že ti nechám vyplatit víc zlata, než kolik ti slíbili jiní.“

Vypravěč - 16. listopadu 2021 21:09

Směrem do hloubi lesa Tvůj únosce na tvé protesty ohledně odebrání jídla, reaguje pobaveným uchechtnuním. "Protože je máme na později. Je to jediné jídlo, co máme." informuje tě klidně a vykročí. Ty jej pozoruješ a poučuješ ze sedla koně. "Že já se vůbec ptal." povzdechne si trpitelsky a kráčí po stezce dál. "Já jsem tě neztratil! Jen mne skřet shodil s koně. Kdybys zůstala v sedle už jsme na druhé straně." zaběduje, když necháváte mítinku za sebou. Kůň na kterém se vezeš ti přijde obrovitý, proti kobylce na které jsi jezdila ty. Je černý, jako noc a má na čele bílou skvrnu. "Nepotřebuju pomoc. Prostě půjdu rovně a cesta nás někde vyvede." oponuje ti sebevědomě a koník odpoví zafrkáním a možná je to jen tvá představa, ale zní pobaveně a nebo ironicky. Tvůj smutný kukuč se mine účinkem, jelikož tvůj únosce kráčí před tebou a vede svého koně."Jo, jasně ty mi dáš zlato a tvůj otec basu. To známe. Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. Zvláště, pak pokud ten holub je zlatej a láká mne do klece. Nene zpět se nevracím!" prohlásí ironicky a ty si všímáš pavučin, které přibývá na stromech. Všímáš si, že muž i kůň se začnou podezřívavě rozhlížet. Jak kráčíte dál les mimo pěšinu je doslova pokrytý pavučinami. Tvou pozonost přitáhne pavoiuček, který se spustí přímo na hřívu koně. "A vůbec. Máš představu, co by se mnou udělali stráže jen co by mne viděli?" zajímá se a ty máš náhle pocit, že vpředu ve větvích nad stezkou vidíš dvě rudé oči a kůň, muž i ty k nim míříte. Což tě neuklidní, jelikož k nim budeš nejblíž ze všech tří.

Sinny - 16. listopadu 2021 21:37

Vrátíme se, ano? “Zastav to zvíře,“ pronesu ještě relativně klidně. Dá mi to hodně práce, ale ruku s mapou zvednu a pavouka z koně smetu. Podcenila jsem to. Problém je, že s černovlasým nesouhlasím, chci si o tom promluvit a je to potřeba tak velká, že překoná i všechny nepříjemné pocity. Ne, že by zmizely, jen je na chvíli ignoruji. “Neudělali by ti nic. Zaručila bych se za tebe. Nemám důvod ti lhát, vždyť se chci vrátit domů. Sama to nezvládnu a k čemu by mi potom bylo, kdybys skončil ve vězení?“ na další argumenty ale nedojde. “Zastav to zvíře!“ zajíknu se. “Musíme se vrátit, je to tady nebezpečné. Špatná cesta. Co jsi zač?! Jak to, že se neorientuješ v mapě? To bude to tvoje pití..,“ spustím vyčítavým polohlasem. Nepřiznám, že jsem si pavučin všimla už dřív ani toho, že kdybych chtěla, mohla jsem na možné nebezpečí upozornit už na mýtince. Natáhnu se dopředu, abych neřeknu-ti-své-jméno-měl-bych-malér chytila za rameno. Tehdy mi mapa vypadne z ruky a mě v počínající panice nenapadne nic lepšího, než se z koňského hřbetu svézt dolů. Je to nešikovný, skoro komediální seskok, který skončí pádem a nepochybně přitom vrazím i do hromotluka. "Něco tam je. Nahoře," popadnu mapu a těžkopádně vstanu, přičemž se mi díky mokrým šatům zuje střevíček, ale i tak to vypadá, že chci vyrazit zpátky, odkud jsme přišli.

Vypravěč - 17. listopadu 2021 20:34

Směrem pavouci Když přikážeš svému únosci, aby zastavil koně, nenamáhá se ten ani reagovat a prostě jde dál. Po tvých dalších slovech se na tebe kysele otočí. "Tss jsi princezna. Všichni vědí, že princezny jsou pyšné a velmi často malicherné. Připouštím, že se zatím malicherně nechováš, ale já to nebudu riskovat. Po návratu do svého paláce mne můžeš dát popravit a nebo uvěznit pro výstrahu ostatním." zavrtí pevně hlavou a vykročí znovu dál. Po tvém zajíknutí se tvůj únosce zastaví a překvapeně se na tebe otočí. "Co blázníš?" pronese překvapeně, když seskočíš a nebo spíše spadneš s koně. Přesto je dost pohotový, aby tě alespoň částečně zachytil a zabránil ti pořádně si natlouct. "Já mapám rozumím, jen tahle nedává smyl. Moje pití s tím nemá co dělat!" odrazí tvé výčitky svou zlobou a založí ruce na hrudi. S mírným pobavením sleduje, jak se hrabeš na nohy. "Jo, jasně. Dobrej pokus. Já zas tak hloupí nejsem! Se otočím a ty vezmeš roha!" odpoví, když mu řekneš, že je něco ve větvích před vámi. Při tom tě chytne za rameno a přitáhne zpět ke koni. "Takže nechceš se vést. Tvoje věc! Tak budeš šlapat vedle koně." s tím tě dotáhne ke koni ze sedla vezme lano. Sváže ti ruce před tebou v zápěstích. Zbytek lana si hodí na rameno a táhne tě za sebou. Sebere ti mapu a vrátí jí do pouzdra u sedlového vaku. "Prostě jdeme! Nic tam není." ukáže na místo, kam jsi ukazovala a ty musíš přiznat, že rudé oči zmizeli. "Jestli se o něco takového pokusíš ještě jednou povezu tě dál, jako pytel ovsa." hrozí ti prstem, ale ty se cítíš trochu bezpečněji, jelikož jsi relativně blízko svému únosci a z jedné strany tě kryje velký kůň. "teď jdeme!" pronese tvůj únosce a vůbec se nestará o to, že jsi ztratila střevíček. Jdete další hodinu a tvůj únosce ignoruje tvé protesty a varování, před rudýma očima, které se ještě několikrát objevili a zmizeli. Chůze ti dělá potíže asi pět minut a pak ztratíš i druhý střevíček. Neochotně musíš přiznat, že se ti jde líp. Jelikož bosá kráčíš po měkkém mechu stezky. les kolem vás je docela světlí a nebýt pavučin všude podél stezky působil by příjemně. Po oné hodině zastavíte před malou říčkou tekoucí přes cestu. Je dost podobná té do které jsi spadla. "Tady si odpočineme." s tím tě dotáhne k jednomu z nedalekých kamenů na okraji stezky a posadí tě tam. Zatím, co ti podává váček s vodou ty vidíš, jak se nad ním hromadí pavouci. Sice nejsou než pěst, ale i tak jich vypadá, že je jich obrovské množství. Tvůj únosce si tohoto není vědom a podává ti měch s vodou. "Napij se." vybídne tě.

Sinny - 17. listopadu 2021 22:24

Pavoučí ráj Takhle vypadá skutečná zoufalost? S tou, kterou jsem kdy cítila kvůli příliš utaženému korzetu, přesmaženým vajíčkům k snídani nebo ztrátě nejoblíbenější spony do vlasů se nedá vůbec srovnávat. Jak se zdá, je úplně jedno, co říkám. Nevěří mi, je tvrdohlavý, nesdílný, a přitom se akorát čím dál víc blížíme k něčemu, k čemu nechceme. Minimálně já ne, protože nejsem sto třiceti kilová hora svalů s mečem navrch. Neochotně se posadím na kámen a chvíli se jen tak rozhlížím kolem sebe, ruce položené v klíně. Provaz kolem zápěstí škrábe i svědí, je nepříjemný, a hlavně ponižující, ovšem ani tohle neodpoutá mou pozornost dost na to, abych si nevšimla pavouků. Po zádech mi přeběhne mráz. Předem už ale vím, že můj zoufalý výraz, prosby ani výhrůžky černovlasého nepřesvědčí. “Pozor!“ Není čas hledat vhodné způsoby, tak se rychle zvednu a s nešťastným výrazem ve tváři, protože zřejmě přichází naše poslední hodinka, se vrhnu k němu. Spoutané ruce opřu o jeho hruď, ale je to málo. Prostor mezi námi se minimalizuje, jak se vší silou a hlavně celým tělem snažím, aby se hnul. Pohledem kmitám mezi pavouky a jeho tváří. Voda, kterou mi podával, mě absolutně nezajímá. “Vím, že mi nevěříš, ale nevymýšlím si! Podívej se sám, že tady jsou všude pavouci! Je to i v té mapě, co jsi ji držel obráceně!“ naléhám upřímně. Posuň se! Nejsem si jistá, jestli to byl konec větvičky, lístek nebo pavoučí nožky, které mě polechtaly u kotníku. Srdce mi v hrudi už zase bije jako splašené. Nechci tady být. Zakňourala bych, ale copak by to k něčemu bylo? Potůček si dál klokotá a šumí, stejně jako vánek proplétající se mezi větvemi. Mohlo by tady být hezky, kdyby nás nepronásledovaly rudé oči a všude se to tady nehemžilo osmihonými. A kdybych neporušila všechno, na co Daela při mé výchově dbala – vždyť se na něj lepím jako, jako.. Všechno je to jeho vina!

Vypravěč - 19. listopadu 2021 16:56

Pavoučí království Když vykřikneš, tvůj únosce se prudce otočí a ruka mu sjede k jílci meče. Obezřetně se rozhlédne, ale očividně žádné nebezpečí v první okamžik nevidí. V lidské přirozenosti není dívat se nad sebe. To, že se do něj opřeš jej zprvu překvapí a tak jej o půl kroku posuneš. Poté se zapře a máš rázem pocit, že tlačíš do kamenné zdi, tak pevný je jeho postoj a svaly. Přesto se na tebe vážně zadívá a pak zvedne pohled k roji pavouků nad vámi. "Klid ti pavouci nejsou jedovatí." oznámí ti a očividně se tě snaží uklidnit. Při tom ukáže na jednoho z pavouků velkého jak talíř. "Nebezpeční pavouci jsou barevní a malí. " vysvětluje, ale ustoupí stranou, aby nestál přímo pod pavouky. "Vidíš, to je nějaký místní úkaz. Hlavně podívej se na ty pavučiny. Tihle pavouci aktivně neloví." snaží se tě uklidnit a ukáže na pavučiny podél cesty. Přitom pozoruje rojící se pavouky, kteří jej nenásledují. Dokazuje ti, tak že nemá žádnou představivost. "Ale jo můžem jít dál." s tím otočí svého koně, který vás sleduje vážně chytrým pohledem. Než uděláte krok zpět spadne na cestu před vás pavoučí sít. Tím vám zablokuje cestu zpět a kdyby vám to nestačilo seskočí před ní pavoučice. Od pohledu se jedná o příšeru, jelikož spodní polovinu těla jí tvoří tělo pavouka. Horní polovina jejího těla patří ženě oblečené do hedvábí a nebo pavučin. "Mívám tak málo hosty. Přece by jste nechtěli hned odejít!" osloví vás a překvapivě to nezní nepřátelsky. Tvůj únosce tě odstrčí stranou a tasí meč. S pokřikem. "Zemři stvůro!" se na bytost vrhne. Ta se zatváří zklamaně a plivne na tvého únosce. Trefí jej do obličeje a pavučina mu zalepí oči. Na což reaguje tím, že se pokusí pavučinu volnou ruku strhnout. To vede k tomu, že si jí přilepí na tvář. Poté se naslepo potácí po pěšině a rozhání se mečem. Bytost mu mrštně uhne z cesty a vydá se k tobě. "Jé ty máš krásné oblečení." osloví tě nadšeně a cupitá na pavoučích nohách k tobě.

Sinny - 19. listopadu 2021 19:15

Úplně špatné království Nejsou jedovatí? Pořád to jsou pavouci! Vypadá to ale, že tady se nepochopíme. Pravý hrdina, který se ničeho nezalekne a vedle něj malá, zhýčkaná dívka, která neumí zavřít pusu a bojí se každého stínu. Nevěřícně na něj hledím a i když ho poslouchám, myslím si dál svoje o tom, že pavouci jsou brr a nechci tady být. Nakonec ho ale zoufalost vytesaná do mé tváře donutí k tomu, aby souhlasil, že půjdeme – nebo mu pomalu došlo, kdo z nás má pravdu a nechce to přiznat? Ono se totiž hned vzápětí ukáže, že jsem měla pravdu! Co to.. Po paměti hledám únoscovu paži, za kterou bych se mohla schovat, abych unikla živoucímu důkazu svých slov. Fuj! Silná ruka mě odstrčí, až zavrávorám, ale nezlobím se. Ruce zatnu v pěst a je ve mně jen malá dušička, protože mám strach, jak souboj s příšerou dopadne. Sice nezněla nepřátelsky, to nás ale nemůže obalamutit – když něco žije v magickém lese a je to napůl pavouk, není pochyb o tom, že tomu v žilách koluje zlá krev. Odporné.. Ty nohy. A než se naději, je má jediná spása je slepá.. a chromá na jednu ruku. To ze strany pavoučice nevypadá úplně jako akt ryzího nepřátelství. Ale třeba své oběti jen ráda trápí. Vyvolá v nich pocit bezpečí a potom nečekaně, zle a trýznitelsky zaútočí! Takové vědomosti pochopitelně nejsou součástí mých knih, patří spíš k lidové slovesnosti. Moje příběhy jsou sice místy strašidelné, děsivé, ale ve své podstatě jsou milé a vždy dopadnou dobře. Ovšem pohled na siláka máchajícího kolem sebe hlava nehlava mečem je deprimující. “Zastav se,“ zavolám na něj přiškrceně, protože se bojím, ale chci mu pomoci. Co pomáhá proti pavoučímu lepení? Ne, nesmím se na ni dívat. “Počkej, ciz-,“ přece na něj nebudu volat cizince, nebo snad únosče. “Eh.. Edvine!“ vypadne ze mě. Edvin? No co, lepší, než nějaká potupná přezdívka. Vlastně se to k němu dokonale hodí, je to takový Edvin, bojovník do posledního dechu. To usilovné máchání mečem naslepo totiž k ničemu jinému nepovede. “Dost!“ vykřiknu, když se pavoučice vydá za mnou. Edvin mi nepomůže, kůň kouká. Sehnu se pro klacek, který se ale při zvedání ukáže být notně ztrouchnivělý a jak ho zvedám, v půlce se zlomí. I tak ho v obranném gestu namířím proti osminohé. “J-já.. m-my..“ To byla pochvala? “Odpusťte, strašně se bojím. Nechtěli jsme nikoho rušit, jen.. jen bychom prošli, tudy, dál. Můj pří-… průvodce je zbrklý v úvahách o trochu víc, než já, takže..,“ nadechnu se. Huhňám a kníkám tady jako bych neměla být dědičkou trůnu. Jenže polopavouk a spousta pavouků kolem je moc šokující dobrodružství. “Nechte nás projít,“ dodám důrazně a dokonce se narovnám v zádech. Nechválila mi šaty jen proto, aby mi je sebrala, že ne..

Vypravěč - 19. listopadu 2021 20:23

Pavoučí království Tvé volání přitáhne pozornost tvého únosce, který vykročí za tvým hlasem. Bohužel při tom stále mává mečem. Pavoučice se na něj znovu zamračí a nastaví mu nohu. O tu slepí rek zakopne a meč mu vypadne z rukou. On jej poslepu hledat. Pavoučice jej ignoruje a dojde na dva kroky k tobě. Když proti ní pozvedneš kousek dřeva, zatváří se zmateně. Pak se jí rozšíří oči poznáním a za onen kus dřeva ti potřese, jako by ti třásla rukou. Trošku se zamračí, když se jí v rukou kousek dřeva rozpadne. "Jsem Lisseth." představí se ti při tom. "Čeho se bojíte?" tváří se zmateně pavoučice a rozhlíží se kolem. Očividně nic děsivého nevidí. Pravda na okamžik se pohledem zastaví na koni, ale pak pokračuje dál. "No, ale tam čeká hromada těch nevkusných skřetů." ukáže na pěšinu, kterou jste přišli a kterou blokuje pavučina. "Stejně už je pozdě a jít lesem po tmě je pro někoho v tak krásných šatech nevhodné." pokračuje přátelsky. "Víte, tady je, tak málo osob, co rozumí módním trendům a poznají pěkné šaty." vysvětlí ti a položí ti ruku na rameno. Záhy jsi odváděna pryč ze stezky, ke schodům s pavučin. Nechávaje tvého únosce i koně daleko za sebou. "Co se letos nosí?" zajímá se a vede po schodech, které překvapivě nelepí. V jejích očí vidíš nadšení, které jsi viděla u mnoha dvorních dam. "Jaké barvy? Jaké šperky?" zajímá se a zavede tě do velkého prostoru, jenž sice z venku připomíná přerostlí svitek pavučin. Vevnitř je ovšem normální dům, nebo spíše menší palác. Tvá hostitelka tě usadí ke stolu stojícímu uprostřed místnosti. "Ah, omlouvám se nečekala jsem hosty. Nemám připravený čaj." omlouvá se odcupitá do zadní části svého příbytku. Ty se můžeš rozhlédnout kolem sebe. Máš pocit, že jsi v domě někoho, kdo si přečetl názvy pokojů, ale nepochopil že mají být oddělené. Kuchyně, kde je právě pavoučice plynule přechází v ložnici, kde je velká postel s nebesy. Ložnice přechází v pracovnu s velkým pracovním stolem s židlí, kterou někdo upravil pro tvou hostitelku. Pracovna přechází v obrovskou knihovnu zabírající téměř jednu stěnu. Druhou stěnu zabírá koutek, jenž bys pojmenovala jako pracovnu švadleny. Jsou tam látky, šaty na figurínách. Tedy doufáš, že to jsou figuríny. Dokonce i malý stávek. Za okamžiků se pavoučice vrátí s šálky na čaj a konvičkou s teplou vodou, nebo přesněji s vodou s které stoupá pára. Naleje ti čaj podezřelé zelené barvy. "Dáš si mušky v nálevu?" zeptá se tě a očividně si myslí, že ti nabízí něco jako koláčky. Oči jí doslova září nadšením. Mírně tě vykolejí, když zjistíš, že nemá dvě, ale osm. Dalších šest se táhne po čele mezi vlasy. V očích jí září nadšení.

Sinny - 19. listopadu 2021 21:11

Čajový dýchánek “Ale..!“ nedostatek sebevědomí způsobí, že jí nedokáži vzdorovat. Jestli na mě nepoužila nějaké kouzlo, pak využívá kouzlo okamžiku a své osobnosti. Ač nerada, nechávám Edvina za sebou a s ním i jeho meč a všechno bezpečí, které jsem v lese cítila. Nedívej se na ni.. nebo se dívej jen nahoru. Tak, mnohem lepší. “Mě říkají Sinny,“ představím se aspoň, zatímco pavoučice mluví. Opravdu se zdá být milá a sdílná, škoda, že je tak ošklivá. Tedy, ne nijak zvlášť, jenže když jsou ve hře pavoučí tělíčka nebo jiné hmyzí detaily, mám vůči tomu vyhraněný názor. Poslušně se posadím, ruce složím do klína. Látka šatů je pořád mokrá, jen jsem to díky všemu, co se děje, přestala vnímat. Bosé nohy mě studí víc, než venku na mechu, kde jsem navíc byla pořád v pohybu. Nad nabídkou mušek odmítavě zavrtím hlavou, rty pevně semknuté. Trvá, než se odhodlám promluvit. “Nepotrpím si na módu, tedy.. jen na její přímý výběr. Jsem princezna a většinu šatů mi navrhují jiní. Dávám přednost střídmosti, i když, samozřejmě, od někoho mého postavení se očekává, že bude nosit jen honosné róby protkané zlatem. Něco takového je ale nepraktické,“ vysvětlím jí. “Tyhle šaty jsou docela obyčejné. Navíc i zničené, ale není to taková hrůza. Měla jsem k nim i hezké střevíčky, ale ztratila jsem je cestou,“ doplním politování hodnou skutečnost. Mohla bych teď utéct? Na osmi nohách bude Lisseth rozhodně rychlejší, než já. Jestlipak chodí i po stropě? Na krátký moment si ji prohlížím. Čaje se ani nedotknu. Měla jsem si loknout pálenky, to by byla jiná zábava. “A v tuhle roční dobu bych volila rozhodně světlé barvy, pastelové, i když je pravda, že do lesa se nehodí. Tady vynikne spíš dramatické krejčovství. Něco, co zaujme na první pohled, ale nebude to působit vulgárně. Tuším, že nosíš spíš.. kratší.. šaty. Ne standardní délky,“ podívala bych se na Lissethiny kotníky, kdyby nějaké měla. Takhle jí ani nemůžu říct, že si může najít a nechat moje střevíce. “Možná..“ Některé hrdinky mých příběhů jsou chytré, odvážné a soběstačné, a i když se to nezdá, vymyslí plán, jak vyklouznout ze situace a ještě z ní něco vytěžit. Jiné jen sedí a nechají, aby se kolem nich věci děly. “Kdybys měla něco vhodnějšího, mohla bych ti tady své šaty nechat. Jsou z jedněch z nejlepších látek, které se dají v Aldonii sehnat a i kdyby se ti nepodařilo je přešít na sebe, můžeš si je nechat jako vzor nebo je použít jinak. Hm, a myslíš, že bychom sem mohly pozvat i Edvina? Klidně mu zalep pusu, aby nemluvil, ale pozor na nos, aby se neudusil!“ Opravdu bych byla raději, aby tady byl. Navíc ho pořádně vytrestá poslouchání našich řečí.

Vypravěč - 20. listopadu 2021 12:20

Na čaji u pavoučice "Mimochodem ten provaz vypadá nepohodlně. " ukáže na provaz, který ti zápěstí. Hned tě provazu zbaví a očividně si myslí, že je to nějaká ozdoba. Ona sama má na sobě jednoduchou modrou halenu a odhalíš i že nosí kratší sukni. Po tvém odmítnutí občerstvení se trošku zklamaně usměje a sedne si naproti tobě. Ty máš pocit, že sedíš u stolu s třicetiletou ženou. Když prohlásíš, že jsi cestou ztratila střevíčky, zatváří se zhrozeně. "To je katastrofa! Ztratit v tomhle nekulturním lese střevíčky. Chudinky malinké." běduje a začne přecházet po místnosti, klapání jejích nožek ti docela bubnuje na nervy, ikdyž to nejspíše nedělá úmyslně. Když zmíníš, že bys s ní šaty vyměnila rozzáří se jí oči nadšením. "Vážně? To by bylo skvělé!" pak ale posmutní. "No, ale já tu nemám nic vhodného pro princeznu. Mám tu nějaké šaty vhodné pro lovkyni a pak šaty, co jsem dělala pro sebe." pronese mírně rozmrzele. Když zmíníš, že má dovést tvého únosce přikývne. "Dobře dojdu pro něj." souhlasí a odcupitá ven. Za okamžik je zpátky. Lehce nuceně se na tebe usměje. "Říkal, že nechce přijít." s tím chvatně zavírá dveře. Zpoza ní se ozývá hlas tvého únosce, který se očividně osvobodil. "Okamžitě mi naval princeznu! Já jí viděl první!" S tím do dveří začnou dopadat údery. Rukou přejede před dveře a ty se pokryjí pavučinami. "Tvůj společník je vážně nezdvořilí. Řekl, že jsem nestvůra a že jej chci sežrat." žaluje ti pavoučice a jde ke svému šicímu koutku, kde se v rohu začne probírat nahromaděným oblečení. Všímáš si, že je dokonale čisté a úhledně poskládané. Při tom si mumlá něco, jako : "Ne, to se ro princeznu nehodí... to je potrhané.... no fuj ta barva." Nakonec najde něco, co jí přijde vhodné. Celou dobu zní vidíš téměř jen tu pavoučí část. Celou dobu ignoruje tvého únosce, který se dobývá dovnitř. Vrátí se k tobě s balíčkem. Ten rozloží před tebou. Skládá se s jednoduché zelené haleny, kožené vestičky, hnědých kamaší, jednoduchých bot s měkkou podrážkou. "Tohle by ti mohlo být." vysvětlí ti a pokud si ten šat oblečeš vážně ti sedí. Dokonce i voní novotou.

Sinny - 20. listopadu 2021 15:05

Domek pavoučice Vděčně pokývnu hlavou, když mi sundá pouta. O něco to prohloubí mou důvěru k ní i když záruka, že mě i tak nezamotá do pavučiny a nevycucne na svačinu, to není. Co mě dokonale rozčílí je ten bídák venku. Tak já o něj mám starost, chci ho dovést sem, aby mohl být v klidu, že jsem v pořádku a že se ani jemu nic nestane, a on jí tam nadává. Kde je nějaká vděčnost, že se nás snažím dostat z průšvihu?! Zamračím se na dveře schované za čerstvou vrstvou pavučin. Teď se přes ně sice nedostanu ani já a vlastně je to dobře. Viděl první?! Tak to už přestává všechno! Možná je hlavu vyšší a třikrát tak velký, ale jak já bych mu dala, na to by v životě nezapomněl! “Promiň,“ pípnu, když mi Lisseth dokreslí scénku, která se venku odehrála. “Nenarodil se do nejlepších poměrů a zanechalo to na něm bohužel následky. Ne všichni muži jsou takoví. Znám i dvorné muže, laskavé, a zdaleka to nejsou jen princové. Edvin je – EDVINE PŘESTAŇ TAM VYŠILOVAT, JÁ SE ZA TEBOU VRÁTÍM! - trochu hůř vychovaný a od rány,“ přihodím omluvný, i když trochu křivý, úsměv. Vždyť toho chlapa vůbec neznám. Klidně by si mohl vařit děti ke snídani, nebo nějaké podobné ohavnosti. Jenže když se pro mě vrátil, musí v něm být i kousek dobra a něhy, třeba jen tolik, aby tajně usínal s hadrovou panenkou v kapse. “Všechny ty okolnosti, ve kterých vyrostl, pak vedly k tomu, že se z něj stal zločinec. To je smutné. Nikdo by neměl unášet princezny jen proto, že nemá na chleba,“ povzdechnu si, ale smíšené pocity rychle proměním v šibalský úsměv. Lisseth zatím hledá něco vhodného k oblečení, ale přes všechen její zápal nepochybuji o tom, že mě poslouchá. “Ale, představ si, že by se přestal vztekat,“ udělám směrem k pavoučici velké oči, “Mohl by z něj být docela dobrý společník na cesty. Zatím jsem o tom cestování a dobrodružování jen četla, a vlastně se mi to zatím ani moc nelíbí, ale po boku někoho, jako je on, je jen málo důvodů k tomu se bát. Jenže on si nejspíš myslí, že ví všechno líp, protože jsem princezna. Než dojdeme tam, kam jdeme, zkusím ho přesvědčit o tom, že mám na víc,“ svěřím se stvůře otevřeně. “Máš tady spoustu knih, nejspíš taky ráda čteš. Nebo jsou všechny o šití?“ brebentím jako nic dál, osm nohou nebo dvě, na chvíli to jde stranou. “Oh, to je.. to krása!“ rozzářím jako každá jiná urozená, a vlastně i neurozená, když dostane něco hezkého na sebe. Moje šaty jsou nové, ale vším dobrodružstvím zmačkané a smáčené. Pro Lisseth to není zrovna výhodný obchod, ale má štěstí. Na krku mi visí zlatý náhrdelník, který nepatří do rodinného dědictví, ale prostě se mi líbil. Rozhodnu se, že jí ho za její laskavost věnuji jako první. Rozepnu ho a podám, s pracně skrývaným odporem, do jejích rukou. Osázený je jen několika polodrahokamy a ve středu je zasazený plochý rubín. Ke světle modrým šatům, které mám na sobě, se hodí tak akorát, ale někdo Lissethina formátu musí vědět, že by se dal zkombinovat i líp. “Pomož mi, prosím, se šaty,“ řeknu to dřív, než mi dojdou dvě věci – musím se svléct a hlavně, bude na mě sahat polopavouk. Dobrovolně si jí pustím k tělu. Krátké zaváhání doprovází nepřítomný pohled stvůřiným směrem, než se natáhnu po hrnku s „čajem“ a drobně si usrknu. Snad to není prášek z housenek, ale jen listí maliníku. Jedno je jasné – jakmile se převléknu, budu dál princezna, ale už tak nebudu vypadat. Zůstanu pro únosce cenná? Kdo mě chce, že poslal prostředníka, a ví ten někdo, jak vypadám? Otočím se k Lisseth zády a nechám si pomoct se šněrováním. Zvládla bych to i bez ní, takhle je to však rychlejší a pohodlnější. Do nového se už zvládnu nasouvat sama. “Podívej, sluší mi to? Je to perfektní! Máš velký talent,“ i když jsi napůl strašlivě ošklivá. Pochválím jí švadlenkovský um. Edvin zatím dveře nevyrazil, což neznamená, že se to nestane každou chvíli. Mě ale zajímá, jak vypadám, a ani přitom nevyhledávám zrcadlo. Prohlížím se od shora dolů a spokojeně vytáčím nohy, abych kamaše viděla i zezadu. “Poslyš, slyšela jsi něco o temném? A jezero? Co je v té pevnosti? Ty bys to mohla vědět.“

Vypravěč - 22. listopadu 2021 19:14

Domek pavoučice Tvůj výkřik vyvolá usilovnější údery do dveří. Když zmíníš, že tě unesl pavoučice se zhrozí. "Ale princezny se přece neunáší! Ty se zachraňují s rukou draků, trollů. Unést princeznu je hrozně nekulturní věc!" pronese zhrozeně a vrtí nechápavě hlavou. Když jí podáš, šperk zavrtí hlavou. "ne to nemůžu přijmout. Mám tu co tu zbylo po předchozím majiteli." odcupitá na druhou stranu a otevře velkou truhlu plnou pokladů. "Ne, o šití je tam jen málo. Snad jen tři. Ostatní jsou o nudných věcech, jako magie, lidi, příšery, ale já mám nadání, odhodlání a představivost. Ten stávek jsem si udělala podle obrázku." pochlubí se ti pavoučice hrdě. "Ano, čtu je. Nejmilejší jsou mi příběhy o princích a princeznách. Tam se popisuje jejich oděv." pronese zasněně pavoučice očividně na okamžik ponořena do jednoho z těch příběhů. "Jistě." souhlasí a přicupitá, když jí požádáš o pomoc s převlékáním. Čaj je překvapivě lahodný a ikdyž nepoznáváš chuť jahod, tak ani nechutná, jako něco slizkého a nebo odporného. "Ano, sedí ti dokonale." usměje se na tebe a počká než odstoupíš od svých starých šatů, kterých se ebere ze stolu, přesněji sebere jen vršek. Přitiskne si jej na hruď a začne tančit, nebo přesněji se točit a kolebát, což nejspíše má podle jejich představ být tanec. Při tom se potvrdí tvůj předpoklad, že umí chodit po stěně i stropě, jelikož něco takového jako gravitace očividně nezastaví její radost a ve zvětšujících se kruzích krouží po svém domově. Oči jí září nadšení ještě víc než tobě a je rázem ponořena do vlastního světa v kterém je sama princezna. Tvé dotazy nevnímá. V ten okamžik se dovnitř proseká tvůj únosce a zmateně se rozhlédne. Pohledem sjede z tvých šatů držených v rukou pavoučice. Nejdříve trochu pobledne, očividně se lekne že šaty jsou to jediné, co s tebe zbylo. Pak mu ze srdce spadne velký kámen, když si tě všimne v nových šatech. Vykročí k tobě, chytne tě za ruku a táhne tě pryč. "Padáme než se vzpamatuje!" zavelí a táhne tě ven, kde klidně čeká váš koník. I přes tvé případné protesty tě vysadí do sedla a vyskočí za tebou. Sotva se vyhoupne do sedla kůň vyrazí. Les se kolem tebe rázem rozmlží, když váš oř se jako blesk řítí vpřed. Tvůj únosce tě k sobě pevně tiskne. Po dvaceti minutách, když koník přeskočí říčku za kterou necháte za sebou pavučiny. "Ty jo to bylo těsné." oddychne si tvůj únosce a zastaví svého oře. Přímo před tebe rozloží mapu. "Tak skřety i pavouky máme za sebou. Teď můžeme být na území králíčků? " ukáže na obrázek králíčka s rudýma očima. "Nebo a to by bylo horší mezi oživlými stromy. To bychom se blížili k jezeru a to bych nerad." ukáže na mapu, kde je obrázek stromu s tváří a něčím, co připomíná paže. Zatím, co uvažuje povolí své sevření a ty se můžeš pokusit o útěk.

Sinny - 22. listopadu 2021 20:12

Princeznina slabá chvilka Náhrdelník si tedy zapnu zpátky, když má zlata dost. Do truhly nahlédnu raději jen z dálky, to aby se mi tam náhodou něco nezalíbilo. O dost víc mě zajímá vybavená knihovna. Co všechno by se asi dalo dělat s informacemi, které se pavoučici jen tak povalují na poličkách? Všechno tohle ale zastíní Lissethina radost. Upřímná a čistá, jakou lze vidět u dětí, krásná a nakažlivá. Edvinovo klepání na dveře ignoruji, dokud je nevyrazí. To mi úsměv ztuhne na rtech a možná, ale jen možná, čekám, že se ukáže, jak moc smrtelná pavoučice umí být. Neumí. Opravdu byla hodná. Silným pažím se bráním jen na oko, aby mezi námi bylo jasno, že si ke mně nebude dovolovat všechno, co chce. Nicméně.. je to Edvin. Než se naděju, prameny vlastních vlasů mě škádlivě šlehají do tváře a uháníme o sto šest pryč. Zarytě a zamračeně mlčím, dokud nemám mapu na dosah. Sáhnu po ní tak rychle, že kdybych byla zmije a chtěla siláka uštknout, už by byl v Pánu. “Ty jsi mě podruhé unesl!“ vyjedu na něj zlostně, hlas se mi na konci láme v hysterii. “Nenechal jsi mě říct Lisseth ani pár slov na rozloučenou! Uvařila čaj! Jak se opovažuješ?!“ pohledem kolem sebe metám blesky, tadyhle únosce by ale měl být jediným bleskosvodem v okolí. “Edvine z Kdovíodkud! Ty barbare! Ty.. ty.. už mě štveš!“ namířím proti němu varovně prst, “Buď mi řekneš všechno, na co jsem se tě už ptala, nebo.. nebo..,“ pohled mi sklouzne na mapu. Mám chuť ji roztrhat, zahodit a být tady ztracená už napořád. Vrátila bych se za pavoučicí a i když by mě každý den trápilo, jak strašně ošklivá je, mohly bychom spolu docela dobře vycházet. Pak to ve mně ale škytne, oči mě zaštípou a zalesknou slzami. “Vždyť ten únos není ani trochu hezký! Kde je nějaká romantika?!“ vyčítavě po něm mrsknu mapou. Králíci a stromy, to jsem mohla mít i doma. A že rozhodně ne takové, jak je naznačeno v mapě, mě míjí. Holt jsem chvíli nedávala pozor a myslela zase jen na sebe.

Vypravěč - 24. listopadu 2021 17:39

Přestávka Tvůj únosce je tak překvapený, když mu vytrhneš mapu, že se nezmůže na odpověď, když jej plísníš. Je natolik zaskočený, že se mu na tváři oběví provinilí výraz. "Já, jsem myslel, že že tě zachraňuju před nestvůrou, co tě chce sežrat." brání se nedůrazně ohledně pavoučice. "A na co všechno jsi se ptala?" zeptá se tě rychle, když vydí tvůj nenávistný pohled, který hodíš na mapu. "Ale, ale, ale ... " snaží se oponovat, když mu vyčteš že tento únos není vůbec hezký. Opatrně tě posadí na zem vedle koníka a sám si unaveně sedne do mechu. "Hele, tohle všechno je nedorozumění a hrozná smůla." pronese nešťastně. "Měl jsem tě dovést na druhou stranu lesa, kde tě čeká celý šlechtický průvod a rádce Radyn." opře si hlavou čelo a tváří se, jako by se mu rozsypal svět. "Rádce říkal, že tě chce bez vědomí tvého otce seznámit s rytířem Alvinem s Větrova. S tím, že Alvin by tě zachránil s rukou zlého únosce a pak by jste se společně vrátili obloukem do paláce." vyklopí ti všechno a kreslí do mechu klacíkem kruh. O rytíři Alvinovy jsi slyšela prý je vysoký, dlouhé zlaté vlasy nosí v copu na týlu a je ztělesněním hrdiny ve všech královstvích okolo. Když o tom, přemýšlíš tvůj strýc ti nedávno ukazoval jeho podobiznu, že prý měl jet na turnaj. "Já jsem tě měl během hodinky převést skrz les a dostal bych za to velký pytel peněz. " dodá lehce schlíple. "Místo toho jsme ztracen v tomhle praštěným lese!" rozzlobí se na okolní stromy. Jediný, kdo má zdá se dobrou náladu je únoscův kůň. "Jsem kovář Patrik." dodá ještě a pak jej opustí jeho slabá chvilka vstane. "Brzy zapadne slunce a v tomhle lese bude tma jak v ranci. Musíme najít místo, kde přenocujeme!" rozhodne a gestem ukáže vpřed. Vezme tě za ruku a vede tě dál po pěšině. Kůň vás následuje. Brzy se před vámi vynoří staré ruiny. Patrik pustí tvou ručku a tasí meč. Vstoupí mezi prastaré zdi. Překvapivě tam nic nečeká. Jak procházíte zjistíte, že jsou to zbytky nějaké věže, které někdo důsledně vyraboval. "Tady si můžeme odpočinout." oddechne si úlevně Patrik a schová meč.

Sinny - 24. listopadu 2021 20:12

Noc nad ruinami Nejen, že jsem stála úplně nahá před někým, kdo umí chodit po zdech a stropech, teď navíc brečím před únoscem. Je to tak tak, že se s jeho první vyřčenou větou nedám znovu do naštvaného lamentování a křiku. Jak se záhy ukáže, je to jedno z dobrých rozhodnutí dnešního dne. Nejprve přestanu ronit drobné slzy a poté se začnu mračit, rty pevně semknuté k sobě, abych Edvina nepřerušovala. Takže to není žádný zlatovlasý hrdina, ale prach obyčejný podvodník? Nebo je to jen výjimka, aby to bylo zajímavější. A strýc.. strýc.. Tomu snad výpary z trenýrek, které si musí sám prát, úplně zatemnily mysl! Hned za zlobou přichází lítost. Chvíli lituju sama sebe, že se mnou jednají beze mě, ale o mě, a ještě mě nechají převážet jako nějaký hezký obrázek. Nakonec ale lituji hlavně Edvina. Tedy, Patrika. “Napadlo tě vůbec, že to může být nebezpečné? Záchrana princem může být pro zlého únosce docela ošemetná, smrtelná záležitost,“ nakousnu mírným tónem, když kovář domluví. Ne, že bych strýce nebo prince nutně obviňovala ze lži, jen se mi to celé zdá příliš riskantní – a stačí se rozhlédnout kolem, po magickém lese, a je jasné, že to bylo riskantní nakonec bylo, i když úplně jinak. Dál už toho moc nenapovídám. Jsem zahloubaná do svých myšlenek, a taky se střídavě stydím a rudnu, jako nerozhodné rajče, které neví jestli je už čas dozrát. Nechám se tedy vést a jen občas se ohlédnu na koně, který se mi pořád nějak nezdá. “Dobře,“ odkývnu bez většího nadšení, “A nebude tady strašit?“ i když, na čaji s duchem jsem ještě nebyla. Energicky vykročím pro mapu, ta ví o lese všecičko. Odkud jí asi strýc má? Nebo, že by byla prince z Větrákova? “Poslyš Edv- Patriku, co budeme dělat? Myslela jsem si, že mě vezeš někomu.. no, jak říkali ti malí chlapíci, někomu temnému. Ne nutně temně temnému, jen někomu se špatnými úmysly.“ Možná by bylo lepší necivět do mapy, ale sehnat dřevo na oheň. To, že jsem princezna neznamená, že nemám zvládnuté základy správné hospodyňky – bod jedna, u ohně je vždycky teplo a světlo. "Mohli bychom se tady zdržet. Třeba. Jestli tedy nehoříš touhou kovat."

Vypravěč - 26. listopadu 2021 17:22

V ruinách Nad tvou otázkou, ohledně nebezpečnosti úkolu, se Patrik vážně zamyslí. Očividně si tu myšlenku probírá z jedné strany na druhou. "Proč by? Prostě bychom párkrát cinkli mečem a já bych uznal hrdinovu převahu a vzdal se. Hrdina přece zloduchy, co se vzdávají nezabíjí. To ví každý." poukáže na známí fakt. "A jelikož jsem domluvený s vašim strýcem, dostal bych svou odměnu a záhadně utekl s vězení." pokračuje ve svých dalších úvahách a očividně nevidí, žádný bod, kde by ten plán mohl selhat. Po tvé otázce ohledně strašení se Patrik zarazí a pořádně se rozhlédne. Očividně ti původně chtěl říct něco ve smyslu, že strašidla nejsou, ale pak mu došlo v jakém lese se nacházíte. "Spíše ne?" odtuší lehce nejistě nakonec a pokračuje v průzkumu ruin. Postupně se očividně uklidňuje. "Tohle zničil zub času a ne ruka nepřítele." pronese s úlevou a ukáže na hromadu trosek, která byla nejspíše střechou. "No, co budeme dělat je snadný. Prostě se dostaneme ven z tohoto prokletýho lesa a pak zamíříme na místo setkání." informuje tě odhodlán splnit svou část zakázky. "To slovo, co hledáš je zloduch." usměje se, když začne mluvit o lidech se zlými úmysly. Zatím, co ty uvažuje o sbírán dřeva on se vrátí na okraj ruin a donese nějaké klacky s který začne dělat ohniště. "Ani omylem! Nebudu se dobrovolně toulat místem, kde se pohybuje pavouk velký, jako můj kůň!" odpoví ti na tvůj návrh ohledně toho, že se v lese rozhlédnete a přitom rozdělá oheň z malých dřívek. Když se oheň rozhoří, zamíří k hromadě spadlé střechy s které začne tahat rozpadlé trámy. "Nějak si zapomněla, že tě chtěli skřeti prodat a nebo udělat si s tebe guláš!" připomene ti malér, co se stal relativně nedávno. "Jéé, truhla a nepoškozená! Třeba je v ní poklad." upoutá tvou pozornost když odhází pár střešních tašek. Když k němu dojdeš, má truhlu už vyhrabanou. Sleduje jí lehce nedůvěřivě. Je totiž neuvěřitelně zachovalá a rozpadlé dřevo vybělené časem, jako by připomínalo zuby. "Teď jí zbývá nějak vypáčit." uvažuje na hlas Patrik zaslepen očividně vidinou zlata.

Sinny - 26. listopadu 2021 23:49

Tajemství ruin Nic? On tomu vážně věří. Rozhodnu se taky věřit, že by souboj proběhl v přátelském duchu, jak je při únosech princezen a lapení jejich únosců tak běžné, a dál toto téma nerozvádím. Kdyby na to přišlo, zachráním ho. Ne mečem ani silou, ale Uklidňování ohledně ruin padá na úrodnou půdu. Kovářovo slovo mi stačí k tomu, abych ve stínech přestala hledat démony a spokojeně se vrhnu na to dřevo. Zatímco zamítá delší pobyt v lese, usmívám se. No jo, a co kdybych znovu utekla? Nahlas to ale neřeknu, co kdyby mě zase svázal. Darebák. K ohništi, které Patrik během mého průzkumu okolí vytvořil, donesu dva klacky. Dlouhé jako mé paže, široké jako palce. To je, panečku, úlovek! Hrdě přispěji svou prací k naší spokojenosti a zahledím se do plamenů. “Hm?“ trhnu sebou a úsměv, na rozdíl od poctivě rozdělaného ohně, pohasne, “Na to jsem nezapomněla. Jen.. jen.. si nechci budoucnost komplikovat minulostí. Nemělo by se na ní lpět,“ tetička jedné z dam, které se na dvoře motají kolem mého otce, a který je nevědomky přehlíží, mi darovala několik knih. Konkrétně v „Jak být lepší princeznou“ se jasně píše, že minulost se má hodit za hlavu, je třeba žít přítomností a neupínat se k budoucnosti. Když se mi to hodí, ráda vědomosti z té knihy předávám dál. “Navíc, ani jeden z nás neví, jestli to mysleli vážně. Vždyť byli jako děti. Namířila jsem na ně kopřivou,“ zaujmu hodně nepovedený šermířský postoj s rukou nataženou kupředu, “A hned jsem byla čarodějka, co rozsévá bídu a nemoci,“ jenže to mě už kovář nejspíš neposlouchá, ani nesjíždí pohledem ladné linie mého těla, i když jim póza dává vyniknout, a povídá něco o pokladu. Svěsím ramena a dojdu za ním. Truhla je skoro tak divná, jako kůň. Ještě jsem neměla odvahu se zeptat, ze které stáje koníka má, a jak to vypadá, bude to muset počkat. “Určitě patří loupežníkům,“ řeknu sebejistě, “Jak jinak by se tady vzala?“ vážně se na Patrika podívám, ale hned v další chvíli – myšlenka! “A nebo patří tomu temnému, o kterém mluvili ti malí kuchaři. Četla jsem příběh o čaroději, který si své srdce ukládal do truhličky, kterou chránila mocná kouzla a dokud bylo v bezpečí jeho srdce, byl nesmrtelný. Nebo to byl pirát? Hmm, možná byl ten člověk jen prokletý..,“ zamyslím se, zírající zpoza Patrika na truhlu. “Můžeš ji zkusit vypáčit třeba mečem,“ poradím mu v dobrém, celá rozzářená z toho, jak jsem kreativní. Už mě tou svou zvědavostí nakazil.

Vypravěč - 27. listopadu 2021 21:58

Zápas s bednou "Malé děti vyzbrojené obušky a oštěpy, brblající o tom, že tě prodají nějakému temnému." odpoví ti přes rameno kovář zamyšleně, ale musíš přiznat, že to nezní tak moc přesvědčivě. Patrik se po tvém prohlášení, že truhla patřila loupežníkům rozhlédne po ruinách a nesouhlasně zavrtí hlavou. "Ty ruiny vypadají prastaře. Tady byla spíše magická věž než sídlo nějaké loupeživého rytíře." ukáže na kamennou zeď. Tam lze stále zahlédnout zbytky rytin, prozrazující precizní práci. Ta vážně nesedí na doupě nějakého lupiče. "Jo, to by mohlo být spíše." když zmíníš, že by to mohlo být sídlo onoho temného. "Mám pocit, že se ti smotalo mnoho příběhů s knih." odpoví Patrik přes rameno a vyhrabe celou truhlu. "Jsi padlá na hlavu? Co, kdybych meč zlomil? Co si tu počneme? To chce pořádný kus dřeva a nebo trám!" zeptá se tě překvapeně a vrátí se pro klacek, co jsi našla. Přitom si klacek potěžká a spokojeně přikyvuje. "Jo, to by mělo stačit." konstatuje a strčí klacek do mezery mezi panty. Při prvním zabrání se zdá, že bedna jeho snaze odolá, pak se podvolí a celé víko odletí stranou. Uvnitř leží hromádka oblečení. Patrik se s vítězným úsměvem nakloní do truhly a začne se přehrabovat. "hele, to vypadá zajímavě. Čisté oblečení. Ta truhla je vážně magická!" raduje se, ale ty máš rázem pocit, že se na tebe bedna dívá a nutno říct nepěkně dívá. Než stačíš svého únosce/společníka varovat, víko se s masivním zaduněním zabouchne. S Patrika jsou náhle vidět jen nohy a zadek. "Hej, co to je! To není legrace!" protestuje muž k tvému překvapení truhle dole narostou nožičky. Na kterých se záhy zvedne a i s mužem začne pobíhat po zbytcích věže. "CO se to u všech všudy děje!" protestuje muž uvnitř a snaží se dostat ven, ale panty jej pevně drží.

Sinny - 28. listopadu 2021 21:43

Hladová truhla S úsměvem hodným chápavého anděla stojím u Patrika a poslouchám, jak mě poučuje a tak vůbec. Tentokrát se věci mají tak, že má pravdu, tudíž strategicky mlčím a nechávám si slova na později. Však ona se najde příležitost. Kousnu se do rtu. Nemyslím to zle, jen mě maličko štve ta jeho náhlá, nejen fyzická, převaha. “Hmpf,“ vyrazím ze sebe nejistě, překvapeně, a neodvážím se kováře varovat. S pavouky mě neposlouchal, má koně s divným pohledem a teď mu mám jen tak říct, že na mě nepřátelsky civí truhla? Dřevo, dřevo, nějaké kování, vždyť- “Patriku!“ vykřiknu, ale vidím z něj jen půlku. Ani neumím zhodnotit, jestli je to bohulibý pohled nebo ne, a najednou.. truhla běhá?! “U všech bohů, co jich na světě lidé uznávají..,“ rychle zacouvám, rovnou ke zdi. Snášející se noc najednou vypadá jako ten nejmenší problém. Běhá to! BĚHÁ! Moje oči nemají daleko k tomu vypadnout z důlků. “Stůj! T-truhlo!“ zamáchám rukama ve vzduchu, naznačující křížícími se předloktími kříž. “Patriku! Jsi v pořádku?“ vidět jen jeho nohy je děsivé. Dlouho se nerozhlížím. Místo zbabělého úprku do hloubi lesa popadnu u ohniště neohořelý klacek a vyrazím proti truhle. Je to truhla.. kde má truhla slabé místo? Na tohle nebude mít dost erudovanou odpověď ani kovář. “Okamžitě!“ krok k truhle. “Ho!“ klacek před sebe, obrano-útočná pozice nejistého jedince. “PUSŤ!“

Vypravěč - 29. listopadu 2021 17:32

Vyjednávání s truhlou Na tvou otázku, jestli je Patrik v pořádku reaguje jmenovaný přiškrceně. "Jsem naprosto v pořádku a docela si to užívám. Copak to nevidíš?! SAKRA DOSTAŇ MĚ VEN!" jeho hlas přechází s klidné ironie k naštvanému křiku. Naproti tomu truhla na tvůj rozkaz k zastavení nijak nereaguje a obecně tě úplně ignoruje. Naprosto nahodile pobíhá po věži a příležitostně otlouká Patrikovy o nohy a zadek o stěny, což poškozený komentuje nadávkami a bolestným úpěním. Všímáš si, že bedna se drží od vašeho malého ohniště. Když sebereš klacek, jenž si donesla, doutná na něm malý uhlík. Až tehdy tě vezme na vědomí. Začne před tebou utíkat a honíte se po ruinách věže. Naštěstí Patrik zapálil oheň u východu, takže bedna nemůže utéct. Po delším nahánění jí zaženeš do rohu. Po zopakování tvého požadavku, bedna Patrika vyplivne. Ten vypadá potlučen, ale jinak nezraněn. "Co to u všem všudy je? Jak je možné, že má bedna nožičky a běhá tu?" ptá se tě a couvne k tobě cestou tasí meč. Postaví se vedle tebe a podezřívavě truhlu sleduje. "Co s ní budeme dělat?" ptá se a vlnou rukou si tře natlučený zadek a nohy.

Sinny - 29. listopadu 2021 21:04

Co s truhlou S o hlavu vyšším hromotlukem po svém boku se hned cítím jistější, než když si jen tak visel napůl z truhly. Meč vedle mě se zablýskne odraženými plemeny, zatímco bedlivě pozoruji nohatou truhlu. “Nepochybně je to nějaké kouzlo,“ odpovím s takovým přesvědčením, jako bych o tom věděla víc, než je možné. Krátce k Patrikovi vzhlédnu, než s tvrdým výrazem, který by leckomu ale taky mohl připadat jako křečovitý potlačovaný úsměv, udělám krok dopředu, částečně před něj. “Ochráním tě,“ dodám neméně sebejistě. Pravda je ale taková, že vůbec nevím, co dělat. O kouzelných truhlách se sice v knihách, které čtu, píše docela často, jenže ty jsou bezedné nebo plné zlaťáků. Tahle je nohatá a hladová. A chutnají jí lidi! Klacek v mé ruce se nechvěje. V jednu chvíli se o ohořelou špičku otře závan větru a na krátko se rozzáří v jasně oranžový bod, od kterého stoupá nepravidelně pokroucený proužek kouře. “Co bychom s ní dělali. Nic. Necháme ji být. Bojí se ohně, protože nechce shořet na popel. Že jo?“ výhružně namířím klacíkem o pár centimetrů blíž k truhle. Bradu mám přitom hrdě vystrčenou dopředu. Jako správná budoucí královna Aldonie musím jít příkladem. Na tu epizodku s kopřivou ve tváři skřeta nebudeme vzpomínat, to se stalo pod tlakem okolností. Od té doby jsem potkala ještě Lisseth a ukázalo se, že je to hodné, ačkoliv ošklivé, stvoření. Třeba je to s truhlou zrovna tak. Ruka mírně poklesne. “Jestli ještě jednou sníš mého únosce..!“ ukazovákem druhé ruky výmluvně namířím na plápolající oheň. “Nestojíme o problémy. Chceme tady jenom.. přespat.“ Na tvrdé zemi. Výborně. To tedy bude noc.

Vypravěč - 30. listopadu 2021 18:40

Co s truhlou Když prohlásíš, že Patrika ochráníš, zatváří se kovář dost kysele a s mečem pohotově sleduje truhlu. "Hned se cítím líp." pronese ironicky a couvne k ohništi. Tím tě nechá stát před bednou samotnou. Bedna zjistí, že nemá kam couvnout a tak máš pocit, že se na tebe lehce poplašeně dívá. Po několika okamžicích stáhne nožky pod sebe a znovu vypadá, jako normální stará ikdyž masivní bedna. "Očividně se bojí ohně. Takže u ohniště bychom měli být v pohodě. To ovšem znamená, že někdo bude muset být celou noc vzhůru a udržovat oheň." upozorní tě na zřejmí fakt, že aby oheň hořel musí do něj být přikládáno. Při tom přihodí na oheň další polínko. Truhla se tváří dřevěně. "Nemůžeme jí prostě vyhnat z věže a zítra se sem přece klidně může vrátit?" uvažuje Patrik a přivede dovnitř svého koníka, kterému sundá sedlo. Začne jej hřebelcovat a tebe i truhlu zatím ignoruje, nebo přesněji tě po očku pozoruje. "Noo, mám tu plášť a deku. Co chceš?" zeptá se tě, když připravuje své lůžko. Nosí si mech a děl z něj lůžko.

Sinny - 01. prosince 2021 11:21

Přípravy na noc Kam jdeš?! Ohlédnu se po Patrikovi, když si odejde. Tak to už přestává všechno. Zamračím se, ale co jsem nadhodila, to hodlám dodržet, a tak zůstanu stát vstříc nic nedělající truhle. Netrvá dlouho a bolí mě nejen ruka s klackem, ale i všechno ostatní. “Teď jsi sám řekl, že se bojí ohně. Jak si představuješ, že jí dostaneš ven?“ nějak se mi ta mezera mezi východem a ohništěm zdá maličká, takovou truhla určitě neprojde. A že by jí někdo přenesl? To zrovna, akorát by nás ožužlala. Přemýšlím raději o čemkoliv jiném, než o tom, kdo z nás zůstane vzhůru, ale ruka s klackem mi klesne k tělu – dohořívající špička vystrčená kupředu, abych si nepropálila to fajnové oblečení od pavoučice. To, že by truhla mohla projít ven, když se dovnitř dostal kůň, si pořád nepřipouštím. Kůň má štíhlé nohy. “To tady bude s námi?“ napůl se otočím. Nechci spát s koněm! “Huf?“ Jak jako, co chci? Jsem princezna, máš mi s povděkem nabídnout k užívání obojí..! “Ty.. já.. Tak.. uh.. Plášť, jestli nepáchne,“ vypadne ze mě neuváženě. “A to dobré ovoce, co s sebou máš,“ vykouzlím na rtech ten nejmilejší úsměv, trochu jako omluvu na svou prostořekost, “a vodu. Prosím.“ Nechám truhlu truhlou a jdu opatřit svou zbraň novou dávkou ničivé energie. V praxi to znamená, že se k truhle otočím zády a klacek strčím ohořelou špičkou do ohně. “Na co vlastně potřebuješ tolik peněz?“ začnu vyzvídat.

Vypravěč - 03. prosince 2021 20:19

Přípravy na noc Bedna vypadá stále nehybně a kdybys neviděla, jak pobíhá s Patrikem uvnitř, sama bys tomu neuvěřila. Truhla vypadá naprosto normálně a nehybně. Nijak nevyužije tvé nepozornosti. Očividně nechce riskovat konfrontaci s ohněm a nebo hořící větví. "Přiznávám, že nevím. Ty jsi tu ta učená ." usměje se na tebe pobaveně. "Jo, taky si zaslouží ochranu zdí." odpoví Patrik, jako by to nejpřirozenější věc na světě. Očividně mu tvá otázka přijde lehce přihlouplá. Při tom koníkovy sundá sedlo a vylepší tak své připravované lůžko. Tobě podá smotaný plášť, který páchne koněm. Jinak plášť vypadá teple a rozhodně je těžký, takže nejspíše bude i teplý. "Tohle je docela pěkné místo k odpočinku, odečteme tu podivnou truhlu. " usměje se tvůj společník a uvelebí se na svém provizorním lůžku. Spokojeně se zadívá na oblohu, který prosvítá dírou v koruně stromů. Když si všimne tvého milého úsměvu, trochu zjihne a posadí se. Otočí se k sedlovým brašnám a vytáhne z něj váček s ovocem a měch s vodou. Oboje ti podá. "Ano, ale nech si něco na snídani." napomene tě ještě než se pustíš do jídla. "Tak nepokusíš se utéct, když budu spát, že ne?" zeptá se tě podezřívavě a pomalu se přisune k ohni na, který přiloží. "No, já už dlouho vím co si za odměnu, kterou vyinkasuji za tvé dopravení na druhou stranu lesa, pořídím. Bude to kovadlina." Pronese Patrik zasněně. Jeho pohled se ztratí v krásné budoucnosti, jenž si naplánoval. "To jediné, co jsem ještě nedokázal koupit zpět." najednou se zamračí, jako by ho rozboleli zuby, ale spíše si na něco špatného vzpomněl. "Čert aby vzal toho podvodníka. Kdyby mi zaplatil za to zlaté brnění, nikdy bych se na toto bláznivé dobrodružství nevydal." povzdechne si lítostivě a začne klacíkem rýpat v ohni. Očividně je utopený ve svých vzpomínkách. Koník k němu dojde a mírně do Patrika strčí hlavou. To tvého společníka přiměněje jej pohladit. Máš pocit, že mezi zvířetem a mužem probíhá, jakýsi rozhovor beze slov. "Hmm, ty jsi vždy spala jen v měkké posteli, co?" nadhodí zamyšleně a zvedne se na nohy. V očích mu planou potměšilé ohníčky.

Sinny - 06. prosince 2021 21:13

Přípravy na noc Hladově si do pusy strčím velký kus ovoce a pomalu začnu žvýkat, přičemž nad otázkou, jestli se nepokusím v noci utéct, zavrtím hlavou. Pohyb hlavy ale není slib, takové vrtění se případně může porušit, že? Nechtěla bych ze sebe mít ráno špatný pocit. Vzápětí se ale snažím rychle dožvýkat, abych mohla Patrikovi klást další otázky. Naneštěstí mě předběhne zrovna ve chvíli, kdy polknu a jsem připravená ptát se na kovadlinu, zlaté brnění i všechno ostatní, včetně toho, co mi ještě nepřišlo na mysl. Pohotově přikývnu. “Mám postel s nebesy,“ uculím se spokojeně, jako bych tady nebyla takřka s cizím mužem, ale s nějakou dlouholetou přítelkyní. Na klacík v ohni, jedinou účinnou zbraň proti truhle, v tu chvíli zapomenu. “Sloupky jsou vyřezávané, tákhle vysoké, takže když si na posteli stoupnu, stejně na ně nedosáhnu,“ naznačím, postavená na špičkách s rukama namířenýma k nebi, fascinující výšku. “Vyřezával je Mistr Dlabanec. A závěsy? Ty jsou z té nejjemnější látky. Teple růžové, jako večerní červánky, stejně nadýchané. Nebo jako broskev, šťavnatá a chutná. Když fouká, zlehka se třepotají a vlní,“ naznačím ladnými pohybu rukou, až se svévolně otočím kolem své osy. Teď jsem už pozapomněla i na kovadlinu a brnění. “Jsou průsvitné, ale jen tak akorát. Víš.. aby tě ráno probraly šimrající sluneční paprsky, ale v noci tě uchránily od chladu, když se v létě rychle mění počasí a jasnou noc vystřídá bouřka,“ dál se točím v neslyšné melodii a rukama ve výšce očí se snažím dokreslit okamžiky, o kterých vyprávím. “A měkká? Měkká je taky!“ zvonivě se zasměji a dvěma ladnými krůčky se přesunu až ke kováři, kterého troufale chytím za ruku. “Nejměkčí, protože ji dělali pro mě,“ uculím se na něj ve světle plápolajícího ohně. Za ruku ho jemně potáhnu, v nevyslovené pobídce, aby si se mnou na pár okamžiků zatančil. Jako dvě víl-

Vypravěč - 10. prosince 2021 20:52

Přípravy na noc Patrik pobaveně sleduje, jak tančíš na neviditelnou melodii a vyprávíš o své posteli. Nijak tě nepřerušuje a usmívá, dokud k němu dotančíš a chytneš jej za ruku, abys jej přiměla k tanci. Máš pocit, že se snažíš odtáhnout kus šutru. Jeho pohled se upírá někam za tvé rameno. Tváří se vážně zaraženě. "Odtanči kousek vlevo a protoč se." požádá tě při tom udělá úkrok a nechá tě protočit se. Ty se během otočky uvidíš na, co tak zaraženě zírá. Truhla se zase probudila, tentokrát ovšem kopíruje tvé kroky, jako by tančila s tebou. Když se otočíš, otočí se kolem osy i ona truhla. "Ty bláho ona přesně kopíruje to co děláš." zkonstatuje a jeho předpoklad se dá lehce ověřit. Když uděláš krok, kterýmkoliv směrem ona tě napodobí. "Zkus jí něco přikázat." pobídne tě Patrik a truhla tě vážně poslouchá. "Co budeme dělat?" zeptá se tě lehce nejistě.

Sinny - 13. prosince 2021 21:10

Tančící truhla Chvíli truhlu zkouším, jestli opravdu tančí podle mě, než se zastavím. To je taky nápad, trdlíkovat uprostřed magického lesa. “Přikázat?“ vrhnu na Patrika pohled, který jasně naznačuje, že truhle, která ho ještě před několika okamžiky labužnicky žvýkala nechci rozkazovat. Jenže už je to tak, jsem princezna, musím dělat i věci, které nechci. Ale rytíř z Větrova může na svatbu zapomenout. “Umíš valčík?“ zadívám se pro změnu na truhlu. Vážně se na to ptám lidožravé truhly? “Mohla bys nám ho ukázat,“ vyzvu ji mírně. Neříkal Patrik, že v ní viděl nějaké oblečení? “Stejně je to zvláštní, taková truhla. Komu asi patří? Nebo nepatří nikomu a proto je tak svérázná, protože jednoduše nikomu patřit nechce!“ mám v tom jasno. Taky nechci nikomu patřit a kdyby ano, bude to moje svobodná volba. “Kéž bys nám to tak mohla vyšlapat, mě by to zajímalo,“ povzdechnu si. "Nebo.. možná.. nakreslit nožičkou do prachu?"

Vypravěč - 14. prosince 2021 17:54

Tančící truhla Patrik na tvůj pohledu odvětím přikývnutím. Očividně se přes takovou drobnost, jako že byl právě požvýkán truhlou, už přenesl. Truhla se po tvém dotazu ohledně válčiku na okamžik zamyslí, tedy myslíš. Jelikož několik vteřin jen stojí a naklání se ze strany na stranu. Pak se zakýve dolů a na horů, což je zajímavý pohled. Jelikož se nožičky zavlní. Při tvé výzvě, aby vám to předvedla. Couvne dál od vás, což vyvolá u Patrika mírné zamračení, jelikož to vypadá, jako by si dělala místo pro rozběh. Truhla na nožičkách proti vám a ohni ovšem nevyrazí. Místo toho začne tančit na neviditelnou melodii raz-dva-tři. Očividně zná kroky jen jednoho z tanečníků a rozhodně nemůže tančit za oba. Přesto to vypadá lehce roztomile, jelikož krouží několik minut po věži. Trošku Patrika rozhodí, když vám v tanci ušlape oheň aniž by si toho všimlo. Defakto vás trošku ignoruje. "No, to je otázka jestli nikomu nepatří." pronese zamyšleně Patrik, jelikož truhla dotančí a doklusá k tobě, jako poslušný psík, co si jde pro pochvalu. "Možná někomu patřila, ale mám pocit, že si našla nového majitele anebo spíše majitelku. " pronese pobaveně a ty máš pocit, že tě truhla s nadějí pozoruje. Nedokážeš říct, jak to dokáže jelikož nemá žádné oči ani ústa, ale několik suků a panty to vynahrazují. Patrik mezitím truhlu obejde a znovu rozdělá oheň. "Další otázka, co bude připadat opuštěné lidožravé truhle zajímavého." pronese lehce kousavě, mezitím truhla začne nejistě šoupat nožkama, což je při množství stovky nožiček poměrně působivý a hlavně hlučný počin. "Co, kdybyses jí zeptala jestli do ní můžeš nahlédnout?" nadhodí potměšile tvůj společník.

Sinny - 20. prosince 2021 22:40

Co je uvnitř..? Veselí tance vnesené do nitra zbytků stařičké věže je příjemné. Škoda jen, že kovář ani zdaleka není taková veselá kopa, jakou by mohl být. Jeho věčné poznámky vnímám dostatečně, i když na ně třeba nereaguji. Majitelku?! Překvapeně se po něm podívám, ale odvahu potřebnou na vyslovení otázky, jak na něco takového přišel, nenajdu. Jistě, že když se podívám a na truhlu pozorně, jsou tady nějaké náznaky. Můžu si ale něco takového dovolit? Truhla na nožičkách, co v klidu požvýká kováře hromotluka, to je panečku závazek. “No.. proti truhlám nic nemám,“ zakmitám pohledem mezi truhlou a Patrikem. Navrch přidám i koně, protože je od začátku tak trochu jiný. “Jen se divím, že v tobě nezbyla ani špetka strachu,“ vzápětí, co domluvím, se ale samovolně pohnou má ramena, jak jimi pokrčím. Ne, že by mi to bylo jedno, jen mi Patrik není povinen vysvětlovat úplně všechno. Evidentně dál váhám. Nechci učinit zbrklé rozhodnutí, jenže bych měla ocenit truhly projevenou snahu o komunikaci. Sotva co si dřepnu, abych si to rozhodování udělala snazší a byla zvláštnímu, svéhlavému, předmětu blíž, vypálí Patrik svůj smělý návrh. “Aha! To jsi celý ty, Edv- Patriku! Od začátku tě zajímá, co je uvnitř. Chápu, že by se ti poklad hodil, ale myslela jsem, že ti strýc za tu šarádu se mnou slíbil víc, než dost,“ začnu vyčítavě, poměrně zostra, až se nad tím sama zarazím. “Promiň, nechci, aby to vyznělo, že se ještě zlobím,“ a najednou je to zase tady – nevím. Nevím, jestli se zlobím a jestli ne, tak jestli bych se zlobit náhodou neměla. Patrik se o mě sice stará, znamená to ale, že mi nelhal? Co když je za tím něco jiného? Zatřesu hlavou, abych splávek myšlenek poslala do zapomnění. “Přihodím ti k tomu něco navrch, abys měl na kovadlinu a ještě ti zbylo,“ dodám o dost mírněji, než před chvilkou. Mezi tím pomalu natáhnu ruku. Z toho přátelského gesta mám ale podobně rozporuplné pocity, takže se mi konečky prstů viditelně chvějí, jako by to nebyla truhla, ale vlk s divokýma očima. Jestli mě sní truhla.. kouzelná.. co se mnou vůbec bude? Má čtyři žaludky jako kráva, nebo jen jeden? “My jsme ti nechtěli ublížit, víš. Tak, kdybys byla tak hodná a nekousala, mumlám tiše směrem k truhle. Nejsem si jistá, jestli se podívám dovnitř, ale jeden dva šťouchy bříšky prstů bych zvládnout mohla. Možná i chlácholivé poplácání po boku. “Kdyby mi dovolila podívat se dovnitř, čistě teoreticky, co bys chtěl, aby tam bylo?“ optám se svého lidského společníka.

Vypravěč - 22. prosince 2021 20:30

O truhle Dokonce i Patrik se při pohledu na tančící truhlu trochu usměje. "No, tak vidíš. Takže můžeš mít truhlu na nožičkách." zasměje se Patrik tvé odpovědi. Kůň se v klidu pase na zbytku trávy v rohu věže, když se na něj zadíváš zvedne hlavu a zastříhá ušima. Jeho výraz jasně říká. Co máš za problém? Si vy dva dvojnožci vyřešte své problémy. "No, stále mám s truhly respekt, ale moje zvědavost je silnější. Všichni mi říkají, že jsem až nezdravě zvědavý a že nemám představivost." přizná Patrik vesele, očividně nemá problém toto přiznat. "Jo, zajímá mne co je uvnitř. Pokud tam bude zlato a nebo něco cenného bude to bonus." pronese vesele a přizná, že jej zlato tolik nezajímá. "Jo mám slíben balík, ale to neznamená, že bych si nepřilepšil." pokrčí rameny. "Byl bych raději, kdybyses nenaštvala. Přeci jen nás s lesa čeká dlouhá cesta. Mohla by to být i nepříjemná cesta." vysvětlí ti relativně ochotně. Když natáhneš ruku k truhle ta se na tebe zadívá. Nevíš, jak ale dívá. Jsi si ovšem jistá, že se na tebe s nadějí dívá. Sotva po ní přejedeš rukou, pomalu se posune vpřed, jako kočka, která vyžaduje hlazení. Očividně není ani trochu agresivní. Nejeví žádné tendence tě spolknout a nebo žvýkat. Naopak když jí poplácáš, posune se k tobě a očividně očekává rozkazy. "Noo, asi by bylo nejlepší, kdyby tam bylo něco do čeho se budeš moci zabalit. Bude studená noc a země je tu tvrdá. Jsou tu zbytky kamenné podlahy" pronese zamyšleně tvůj společník očividně se s tebou neplánuje dělit o svou postel. Truhla se na tvého společníka zadívá a ten pohled není přátelský. Přesto otevře víko a na rozdíl od předchozího otevření tam je hromada plášťů, přikrývek a dokonce i polštářek. "Překvapivé." pronese Patrik, který vstal a zvědavě ti nahlíží přes rameno. Při tom ovšem pozorně sleduje truhlu. Ta se tváří nadšeně a užitečně. Truhla na tebe a Patrika doslova vyplivne čistotou vonící deku, plášť, kožešinu i polštářek. "No, zdá se že tvá truhla chce spolupracovat a rozumí nám. " s tím ti nachystá lůžko. To vytvoří svého deky, které použije jako podložku na to hodí novou deku, kožešinu a polštářek. Připraví ti plášť. Když na lůžko sedneš, je měkčí než bys čekala. Sice není úplně měkké, ale deka je dost tlustá, aby tě tě odstínila od podlahy a kožešina je krásně měkoučká. "No, a teď bych prosil ještě jednu kožešinu, deku a polštářek." požaduje Patrik na to truhla odpoví zabouchnutím víka. Důraznější ne by snad vyjádřit nemohla, pokud by jej nekopla. "Hej, já chci taky!" protestuje ublíženě tvůj společník. Truhla na to reaguje, tak že se k němu otočím bokem.

Sinny - 29. prosince 2021 21:51

Já, truhla, Patrik a kůň mezi setměním a svítáním Sblížení s truhlou proběhne nestandardně snadno. Možná až příliš, ale rychle se s tím srovnám a za rukávem pak musím skrývat pobavený úšklebek, když truhla s Patrikem odmítne spolupracovat. Nachystal mi sice ležení, za což jsem mu vděčná, ale kdyby byl trochu víc sdílný.. Můžu mu to vůbec mít za zlé? K truhle ještě vděčně pokývnu hlavou a doplním tiché „děkuji“. Nepřipadám si jako její paní a tak se jeví jako správné, abych se chovala zdvořile a s povděkem. “Dobrou noc,“ rozloučím se, i když nemám dojem, že bych hned tak usnula. Provizorní postel je sice příjemná, jenže mé zhýčkané tělo během chvilky volá po tom, aby mi bylo zařízeno měkčí ležení. Převalím se jednou, podruhé.. potom se posadím. Oheň zvolna dohořívá a velmi slabě osvětluje vše v dohledu, včetně oddechujícího Patrika. Že bych nakonec přece jen držela hlídku? Nedobrovolně, ale přece. V ten ráz mě opět přepadne melancholie. Kromě únosu a malých mužíků sběhlých ve vaření lidských návštěvníků lesa se nestalo nic až tak zlého, i tak bych ale potřebovala nějaké ujištění zvenčí, že se nic nestane a vše bude v pořádku. K tomu se ozve hlad dunící mými útrobami a jsem si jistá, že některé z dalších zakručení žaludku by mohlo někoho probudit. Nespokojeně se zavrtím a namísto sledování kovářových zad se zahledím na truhlu. Není mi jasné, proč bych si vybrala mě – z dobroty srdce? Kdyby věděla, co umím s kopřivami.. Tvářičky mi vyskočí o kousek výš, protože vzpomínka na nebohé skřety je zkrátka zábavná. Trocha žahání a hned jsem čarodějka. Až jednou nahradím otce, budu pro některé poddané tou nejvyšší autoritou, zatímco tady pro Patrika jsem jen potížistka. Položím se, zavřu oči. Jsou tady škvoři? V ten ráz zase hledím do černi usazené mezi zbytky zdí. O slovo se ale hlásí únava, touha spát tlačí dolů víčka až se řasy setkají.. Co když vyskočí uhlík z ohniště? Zvednu se na loket, ale oranžová záře díky níž se tetelí vzduch je usazená hluboko v ohništi. Nevypadá nebezpečně. Klesnu a zavrtám se pod plášť. Pečlivě si sčísnu vlasy přes ucho, aby mi do něj nespadl žádný pavouk. Ale ne, pavouk ne.. ty si Lisseth ohlídá.. Úlevně vydechnu a propadnu se do snu, abych sebou hned vzápětí trhla a probrala se. Nešťastným pohledem vyhledám místo, kde klidně odpočívá kovářovo silné tělo, ale odvahu na to se zbaběle vetřít pod jeho ochranitelkou paži nenajdu. Bude to strašná noc. Těžko říct, kolikrát jsem se ještě během noci vzbudila. Tu kvůli bolesti z otlačeného boku, tu kvůli šimrání na noze, tu kvůli skřetům strkající mi za lemy prádla lístky kopřiv, ale i kvůli Lisseth, která uznala za vhodné mi ušít šaty ve tvaru dýně. Prý „módní událost letošní sezóny“ a „ udávat trendy je tvým osudem“. Patrik si mezi tím ukoval zlatou mořskou pannu a protože nebyl ochotný se stěhovat k moři, za peníze od strýce si nechal za domem vyhloubit rybník. Přes noc jsem ani jedinkrát nepřihodila do ohně a pokud se toho neujal Patrik, ohniště je dávno vyhaslé a na teplou snídani se nemůže těšit ani jeden z nás. Z růžových pěkně krojených rtů se nad ránem, kdy už svítá a první kohout ve vzdálené vesnici dávno zakokrhal, se ozve hlasité: “CHRRR,“ pak mlasknu, zavrtím se a tvrdě spím dál i když trvá, než znovu začnu chrápat. Iluze toho, že jsem princezna, se docela snadno může nešťastnému přihlížejícímu rozpadnout.

Vypravěč - 30. prosince 2021 18:58

Ráno a další cesta Patrik se poté, co se jej nezastaneš a ještě truhle poděkuješ, zatváří uraženě. Na tvé přání dobré noci něco naštvaně zamumlá a složí se do svého lůžka. Hodí přes sebe kabátec a ostentativně se otočí zády. Přesto usne téměř hned a překvapivě ani nechrápe. Jen tiše a klidně spí. Truhla se otočí za tvým hlasem a řekla bys, že vypadá potěšeně. S veselím ťapkání dojde k tobě, přesněji na metr od tebe. Očividně se nechce blížit k ohni, ikdyž ten pomalu pohasíná. Když se poprvé vyděšeně posadíš, probuzená zlým snem, napůl ve spánku se k tobě Patrik přetočí a otevře jedno oko. Poté zjistí, že jsi v pořádku, něco zabrblá otočí se zpět a spí dál. Nevypadá to, že by mu tvrdá zem v nejmenším vadila. Tvé chrupkání přeruší Patrik, který do tobě hodil šišku a opakuje toto dokud se nezdáš vzhůru. "Vstávat ty šípková růženko! Slunce je už vysoko! Jinak vyrazíme bez snídaně. Přesněji ty vyrazíš bez snídaně." směje se Patrik, jelikož on právě snídá. V ruce má hrnek čaje, který v klidu popíjí a k tomu ukusuje nějakou placku. Očividně neměl problém rozfoukat vyhaslí oheň. Koník už je osedlaný a klidně čeká před ruinami věže. Truhla leží na místě, kde jsi jí včera viděla naposledy. Těžko říct jestli spí, ale nezdá se aktivní. Patrik nalije hrníček čaje a položí jej na kámen na okraji ohniště. Vedle hrnku položí tobě dobře známí váček se sušeným ovocem a dvě ovesné placky, které tvoří očividně svačinu. "No, snídat. Máš na to deset minut, pak vyrážíme. Ikdybych tě měl znovu hodit přes sedlo, jako pytel s obilím." zasměje se na tebe vesele Patrik, který má očividně dobrou náladu. Vezme sedlo, které používal místo polštáře a zamíří za koníkem, kterého začne sedlat. Přes své řeči počká než posnídáš. Tou dobou se očividně probudí truhla, jelikož Patrik zalije vodou ohniště a následné syčení reaguje truhla tím, že couvne ke stěně. "Jdeme." rozkáže Patrik a studeje mapu. "Podle mapy jsou před námi nějaké keře a králičci. To není tak hrozné." pronese s nadějí v hlase a naznačí ti ať jdeš.

Sinny - 11. ledna 2022 21:44

Vzhůru na další cestu “Co to-?!“ vyjeknu poplašeně po první šišce, jejíž bolestivý dopad nelze ignorovat. Spánek mě ale rychle stáhne nazpátek, zatímco sprška šišek neustává. Je to boj mezi nepohodlným spaním, ze kterého jsem úplně rozlámaná a ztuhlá, a chutí po Patrikovi taky něco mrštit. “Nech toho!“ mračím se ale někam pod sebe, mezi předloktí, kam jsem si schovala obličej. K nosánku doputuje vůně čaje a hned na to se mi začnou sbíhat sliny. Snídaně? Bude pečený zajíc? Nad ohněm takovou lesní lahůdku ale hledám jen těžko. “Co to máš? A odkud?“ pídím se po původu placky rozespale. Víčka mám těžká a hýbat se? To je najednou dokonale těžká věc. Nepomáhá ani rozesmátá tvář mého společníka, spíš naopak. Kdybych tak měla borůvkový koláč, to by tě ten úsměv hned přešel! Namísto nahlas vyslovené výhrůžky se ale zmůžu jen na: “Mhhmm-uhh-mm.“ Netuším, kam se podělo všechno vychování a dvorská etiketa, kterou mám od miminka vštípenou hluboko pod kůží. Asi ji vysálo kouzlo lesa. O moc lepší to není ani později. Sice se s plným žaludkem cítím lépe, ale záda mě zlobí pořád. Protáhnu se, dám ruce v bok a nahnu se doleva, potom doprava. Auauau. “Strašná noc,“ vydechnu bez úlevy. “Mohli bychom dnes přespat v příhodnějších podmínkách?“ loupnu pohledem po Patrikovi, který řeší keře a králíky. Hezká kombinace, vždyť nad pečeným masem jsem přemýšlela už pár minut dozadu. “Ukaž,“ navzdory nepohodlí vlastního těla jsem v mžiku u Patrika, abych mohla nakouknout do mapy a hezky mu poradit, kudy kam. Zapíchnu v mapě štíhlý prstík mezi obě vyznačené výstrahy na znamení, že musíme jít tudy. Co se tak může pokazit? Uvidíme obojí a zároveň bychom to mohli minout. Stejně nevěřím, že mě Patrik bude poslouchat. “Tadytudy, můj průvodče,“ dodám pro jistotu. “A co truhla? Nemůžeme ji tady nechat samotnou,“ ignoruju naznačení, abych šla, a ohlédnu se, “I když mezi lidmi by jí mohlo leccos hrozit. Hm. Ale ne, když na ni dohlédnu,“ hrdě se vyprsím. Ochráním kováře i truhlu, před všemi, ať už to bude strýc nebo kdokoliv jiný. Nejsem přece princezna pro nic za nic. “Pokud tedy chceš, truhlo,“ nechám ji, aby se sama rozhodla. Není totiž pochyb o tom, že tahle nohatá kouzelná věc má za ušima. I když nemá uši. Uhm. Teprve potom pomalu vyrazím za Patrikem. “Mám ještě hlad. Chtěla bych se umýt,“ postěžuju si, “Je na té mapě vyznačený ten potok?“ a je jasné, i když zatím jen mě, že si brzy budu muset odskočit za nějaký keřík.

Vypravěč - 13. ledna 2022 17:49

Na cestě "No, co by to bylo. Jsou to normální ovesná placky. Proč? " Patrik si hraje na hloupého a pobaveně sleduje tvé buzení. Očividně ti aspoň částečně tají své zásoby. "No, to jsem ti ani nenabízel. Považoval jsem to nevhodné pro tvůj jazýček, ale placka zasytí. " ve skutečnosti je placka docela dobrá zvláště pak s čajem a ovocem. Není to sice králík, ale žaludek to vážně zaplní. "Proč mě se spalo docela dobře. Byť jsem neměl kožešiny." pronese lehce vyčítavě směrem k tobě, ale spíše k truhle. "No, snad jo. Pokud dojdeme na druhou stranu lesa." prohlásí Patrik nepřesvědčivě na tvou žádost ohledně lepších podmínek na spaní. Při tom se střídavě dívá na tebe a střídavě se mračí do mapy. Když k němu přijdeš, ochotně ti ukáže mapu a ukáže kam ukazuješ. "Hmm, mezi králíky a keři? No, každá cesta vede ven je teď stejně dobrá." pokrčí klidně rameny a očividně tě tentokrát poslouchá. "Co s truhlou?" zeptá se překvapeně patrik, když se na truhlu na nožičkách otočíš. Jsi svědkem, jak truhla leží na boku a shrne do sebe věci na, kterých jsi spala. Zatím, co mluvíš o tom, že by jí mohlo mezi lidmi ledacos ohrozit. Patrik zakoulí očima. "Pamatuješ si, že mne požvýkala, že jo?" připomene ti to, co se stalo večer a promne si ještě ramena. Přesto ti to víc nerozmlouvá. Když truhlu oslovíš, otočí se čelem k tobě, schová nožky a následně vyčkává. Máš pocit, že přemýšlí co udělá. Sotva zamíříš za Patrikem, ozve se za tebou ťapání mnoha nožiček, jak si za tebou ťape truhla. Patrik se na truhlu zadívá mírně nepřátelsky a jeho kůň lehce nejistě. Přesto všichni tři vyrazíte na cestu. "No, jestli máš hlad. Tak to máš blbé. To bylo všechno jídlo, co jsme měli." odpoví Patrik přes rameno a kráčí po cestě. Na tvůj dotaz ohledně keře se tvůj průvodce/únosce zastaví a začne studovat mapu. "Jo, támhle je malé jezírko s potůčkem. Počkám tady na druhé straně stromu." ukáže na mohutnou vrbu pod, kterou se posadí. Na druhé straně je vážně potůček, kde kořeny té vrby udělali malé jezírko. To jezírko vypadá doslova kouzelně, jelikož mezerou mezi Stromy na něj svítí slunce, jako by to byl reflektor. Na druhé straně jezírka je keř a na něm maliny a ostružiny.

Sinny - 14. ledna 2022 22:18

Očista Doprovázena rozvážnou truhlou, koněm a Patrikem, vyrazím vstříc dalšímu dobrodružství. Klidné ráno bylo skvělé, nicméně těžko popřu, že trocha toho vzrušení, které je mi doma odpíráno, uvítám. Zatím klidně vykračuji, spokojená, i když pořád rozlámaná. Na Patrikovu naznačenou výtku neberu ohled – ani na tu ohledně kožešin, ani kvůli truhle. “Včera jsem si myslela, že máš jen sušené ovoce, a ráno byly placky. Buď jsi čaroděj a taháš mě za nos, a tohle všechno je tvé království, nebo máš jiné tajemství,“ významně povytáhnu obočí. Ovšem, než řešit jídlo, raději přidám do kroku tím směrem, kde je potok s jezírkem. Co lepšího bych v lese mohla chtít? Vzápětí ale znejistím, když se můj průvodce nesnázemi rozhodne dát mi prostor. To by taky bylo, abys koukal. “M-hm, je to kousek, lehce tě najdu. Nebudu tam dlouho,“ mávnu na rozloučenou, o koně a truhlu se nestarajíc, a zamířím sama blíž k vodě. Nejdřív přemýšlím o útěku a potom nechci jít sama pár kroků. Dodám se odvahy a pátravě se ohlédnu. Patrika ani nenapadlo, že by se mohl také osvěžit, a rozhodně tím nechci říct, že smrdí na tři hony a potřeboval by koupel jako sůl, a čumenda taky není jeho kratochvílí – to mě pro změnu uklidní. Špičkou ukazováku zkusím vodu. Studená. “Budu ti povídat, jaké je to u nás, abys neměl obavy, že se mi něco stalo,“ houknu na kováře dřív, než se pustím do svlékání. Třebaže se snažím většinu času tvářit statečně a hrdě, stydím se. Kdo ví, kam kouká oko mágovo skrz křišťálovou kouli. “Představ si, že naposledy někdo přišel s tím, že je dobré si do koupele přidávat sůl. Údajně takové cachtání se ve slané vodě prospívá tělu i duchu, tím spíš, když se přidají i bylinky. Rozumím těm bylinkám, ale sůl? Copak se někdo chce cítit jako pozvolna se vařící kuře?“ boty tlumeně ducnou o zem, hned vedle nich pustím vestu. “Takové manýry se tahají z jiných království, kde už nevědí, co dělat. Místo daňové reformy nebo výcviku vojska se zabývají tím, v čem se umýt. Přitom, kdybys je potkal, většina z nich viděla mýdlo tak leda na trhu,“ odvahu! Nikdo mě neuvidí! Na vestu se snese halenka a já rychle stáhnu i kamaše, abych své tělo nemusela vystavovat lehkému vánku moc dlouho. Sestup do vody provádím i tak opatrně, ale díky rukám zkříženým přes prsa, poněkud nemotorně. Studí to pořádně. “Ale víš, co se mi líbí? Růžová voda. Vyrábí se sice i u nás, ale k loňským narozeninám mi otec nechal dovézt nějakou z jihu! Až dorazíme, ukážu ti ji. Dovezli ji v moc krásné lahvičce, zdobené stříbrem,“ odmlčím se, protože musím zatajit dech, když se odvážím nabrat vodu do dlaní a šplíchnout ji na sebe. V úzkém slunečním svitu se voda nádherně třpytí a svádí k línému odpočinku, navzdory teplotě vody. “A.. tu.. si šetřím. Opravdu hezky voní,“ mlsný jazyk nezná slitování a protože zahlédnu chutě zahánějící svačinku, ponořím se do nejvíc do vody a natáhnu po dobrotách. “Víš co je lepší, než křížaly? Pár hezky vyzrálých malin a ostružin. Nějaké ti natrhám,“ slíbím a pustím se do díla. Jednu do úst, druhou do volné, mokré ruky. Jednu do úst,.. opravdu je tady hezky. Zahledím se nad sebe, do větví, a zaposlouchám do klokotajících zvuků potůčku a švitoření ptáků ve větvích. Malina rozplývající se na jazyku mě vrhne do víru vzpomínek na dobu, kdy jsem byla malá, a úplně zapomenu na nějaké hlasité vyprávění. Idylka ale netrvá dlouho, neboť maliny nejsou jablka, takže si musím utrhnout další. Jestli mám nějaké donést i Patrikovi, bude nejlepší je položit na břeh. Nejraději bych na něj zavolala, jenže voda toho moc neskryje. “Už to bude,“ dlaň plnou malin, navrch zkrášlenou několika ostružinami, držím nad hladinou a zamířím na břeh. Když natrhám ještě jednu plnou hrst, nijak zvlášť nás nezdržím a stihnu se i umýt.

Vypravěč - 15. ledna 2022 18:52

V jezírku "Noo, tak tohle vážně není mé království. Já bych měl pěkný poctivý kamenný hrad a né tenhle potrhlé les." Zasměje se Patrik a hned pokračuje. "Rozhodně nejsem čaroděj, to jsou staří seschlí dědci nad hrobem. Hlavně co jsem slyšel, nemají čas na pořádnou práci ani zábavu. Mám nějaké opravdu nouzové zásoby a shledal jsem že hladová princezna je stav nouze, který nechci podstoupit."prohlásí docela upřímně. Když se ohlédneš zpět vidíš Patrika, jak usedá do stínu vrby a chystá se odpočívat. Truhla i Patrikův oř stojí na pěšince a nedůvěřivě se pozorují.Tedy kůň pozoruje truhlu. U truhly si tím nejseš úplně jistá, ale řekla bys že i ta podezřívavě sleduje koně. Po tvém prohlášení, že mu budeš povídat, jaké je to u vás se ozve zabrblání. "Asi nemám na výběr, co." to tvůj společník ohodnotí své možnosti. Přesto dál ti neodporuje. "Noo, kdysi mi jeden známí říkal, že když jseš na poušti musíš jíst hodně slaných věcí, protože jinak se víc vyčerpáváš. Možná to má tu samou logiku?" okomentuje tvé prohlášení ohledně soly do vody. Tím tě ujistí, že je vážně na místě za stromem a nikde se neplíží, aby tě špehoval. Ohledně Jižního království odpoví jen nějakým zabrbláním. Jezírko není hluboké je ti akorát do pasu, ale díky tomu že jej sluníčko nestačilo vyhřát je děsně ledové. Přesněji tobě přijde děsně ledové, ale po překonání prvního šoku s chladu to celkem jde. Jak do něj vkročíš, tak zjistíš že má kamenité dno a pěkné zaoblené kamínky jsou i na jeho okraji. Tvé povídání ohledně růžové vody tvého společníka nezajímá a nebo se rozhodl jej nekomentovat. Za to zmínka o malinách a ostružinách nějakou reakci vyvolá. "Jo, čerstvé maliny a ostružiny jsou vždy lepší než sušené ovoce." souhlasí, ale hned dodává. "No, jenže mi je nemáme čas hledat. Musíme se dostat s lesa." pronese rezolutně. Ty mezi tím mlsáš maliny i ostružiny a musíš přiznat, že tak velké a sladké jsi nikdy neviděla ani nejedla. Tak se stane, že vylezeš na břeh a dáš se do trhání. Překvapí tě, že ostružiní nemá trny, ale podle listů to ostružiní určitě je. Natrhat celou dlaň ti zabere jen krátkou chviličku. Bohužel si díky trhání nevšimneš, že se onen keř hýbe. Přesněji všimneš, ale přičteš to na vrub svému česání plodů. To, že je něco špatně si uvědomíš v okamžiku, kdy se jedna větev omotá kolem ruky, kterou trháš plody. Zvedneš oči od podů na keř a zjistíš, že se malého keříku stala obrovitá šlehouny tvořená bytost, která se nad tebou naklání. Když sebou cukneš, abyses vtrhla přivoláš pozornost dalšího šlahounů, který tě následně táhnout kamsi do středu oné bytosti. Pozitivní je,že nevidíš ani oči ani tlamu a šlahouny ni listy nejsou pokryté ostny. Za to jsou překvapivě pevné, nepoddajné a silné. Nejen, že se ti nedaří uvolnit ruku, ale čím víc se cukáš tím víc šlahounů se po tobě natahuje.

Sinny - 15. ledna 2022 21:55

Dobrodružství u jezírka “Patriku!“ Né! “Patriku pomoc!“ Vždyť jsem nahatá! “Nech mě být!“ zalomcuju marně rukou ve snaze ji keřovému stvoření vytrhnout ze šlahounů. Najednou nevím, jestli se víc stydět nebo bát o život! “Pusť mě ty zdřevěnělá potvoro..!“ zaberu vší silou, což se ukáže jako podstatná chyba. Teď mi ta věc nedrží jen ruce a levou nohu u kotníku, ale elegantně se silným šlahounem obtočila i kolem mého pasu. Studená voda, vypjatá situace, srdce až v krku na husí kůže všude po těle. Potřebuju zachránit, ovšem je nepřípustné, aby mě kovář viděl takhle. Ale.. už jsme oba dospělí. “PATRIKUUUU!“ Hlasité vykřikování mužského jména nic nemění na tom, že se všemi zbývajícími silami keři bráním - trhám sebou, škubu údy, párkrát se pokusím větvičky s lístky kopnout, z čehož si odnesu několik mělkých, ale krvavých škrábanců. Uklidnit se? Neexistuje, vždyť mě chce slupnout zdejší flóra. Jako malinu. S děsem v očích se několikrát ohlédnu, jestli už hromotluk dusá mým směrem. Doufám, že je natolik odolný, aby s rozvahou jemu vlastní neřešil slušnost, ale co nejdřív švihal mečem dost rychle na to, abych odsud vyvázla živá a zdravá.

Vypravěč - 16. ledna 2022 14:46

U jezírka Několikrát se otočíš přes rameno, nic se neděje. Keř už tě obalí šlahouny, tak že už jsi téměř znovu oblečená. Naštěstí tě keř neškrtí ani nedrtí jen tě táhne do svého středu. Máš pocit, že jsi ztracená, ale když se ohlédneš přes rameno, konečně ke své úlevě zhlédneš Patrika, jak běží k tobě. Překvapivě se k němu přidala i truhla, která dusá za Patrikem. Tvůj únosce/záchrance k tobě přiběhne a dvěma seky tě osvobodí se sevření keře. Jak tvé sevření povolí ty ztratíš oporu a zřítíš se do jezírka na okamžik se potopíš. Voda ti přijde ještě ledovější než předtím. "Jak se ty kosodřevino dovoluješ unášet mou princeznu!" řve Patrik naštvaně a zuřivě do keře seká. Překvapivě se keř brání a spojí své šlahouny do mohutného svazku a udeří Patrika do hrudi a pošle jej přímo do jezírka. Bohužel tě srazí sebou, ale hned se drápe ven a znovu seká do keře. Zatím, co tvůj společník zuřivě seká do keře, dodusá k tobě i truhla. Ta se postaví mezi tebe a keř. K tvému překvapení začne dupat po šlahounech a drtí je svými hranami o kameny, případně je stříhá mezi víkem a tělem truhly. "Kde je dřevorubec, když jej člověk potřebuje?!" vrčí Patrik a ty zjistíš, co s tebou keř chtěl udělat. Na koncích šlahounů vyrostou dlouhé bodce, kterými seká po tvém společníkovy. Ten najednou bojuje s tucte dýk, ale překvapivě se mu to daří a s mečem to docela umí. "To tě nemůžu nechat dvě minuty bez dozoru?" zlobí se Patrik zatím, co postupně udolává keř a postupně odseká šlahouny a usekne i všechny kořeny. Keř znehybní a tvůj společník se unaveně opře o svůj meč. Je poškrábaný, není na něm niť suchá a má na několika místech potrhanou vestu , ale nezdá se zraněn. "Jsi v pořádku?" ujistí se nakonec a otočí se na tebe. Při tom dává pozor stále sleduje zbytky keře. "Obleč se půjdeme!" zavelí a rozhlídne se po okolí. Najednou máš pocit, že vidíš víc podobných keřů, který se vám pomalu sune k vám z hloubi lesa. Při tom vezme několik trsů plodů, které náhodou přežili tento boj. Truhla na tento pokyn reaguje tím, že se na tebe otočí a otevře se. Uvnitř jsou suché a voňavé ručníky.

Sinny - 16. ledna 2022 17:31

U jezírka Objetí studené vody je nepříjemné. Při pádu si loknu trochu vody, je to ale nic proti pocitu svobody. S cákáním se vyhrabu v jezírku na nohy, abych byla svědkem Patrikova pokračujícího souboje. Není pochyb o tom, že se mnou měl keř přízemní úmysly, nejpravděpodobněji se mnou chtěl pohnojit. Druhý pád mé maličkosti do rozvířené vody jindy klidného jezírka způsobí Patrik. Z toho se mi vzpamatovává hůř a tak truhlu, která se též pustí do boje s krvežíznivým křovím, sleduji vděčně, ale zmateně, a sem tam zakašlu. Ze šoku a nečinnosti mě probere kovářova zloba. Dokonce ani na stydění se nebyl prostor. “Jako bych to udělala schválně,“ odpovím už taky navztekaně. “Protože každá princezna v celém širém světě chce zmizet ve vražedném křoví a jde mu naproti,“ mumlám a klesnu pod hladinu, abych neměla pocit, že může vidět víc, než holá ramena, “Ale když už se ptáš, tak nejspíš nemůžeš. Jsem teď tvoje zodpovědnost,“ dodám a vděčně se natáhnu pro ručník, přičemž druhý hodím přesně mířenou trefou po Patrikovi. Chudák. “Děkuji,“ zašeptám k truhle a zlehka po ní přejedu rukou. Oba bojovali statečně. “I tobě děkuji, Patriku.“ Rychle se zabalím do ručníku, jehož spodní okraj se ponoří do vody, a vylezu na břeh. “Něco se tam hýbe, támhle,“ ukážu prstem do lesa, "asi se raději obleču později?“ rozkaz zněl jasně, ale riskovat ostudu je lepší, než dát všanc život. Kde vůbec jsou moje věci? Rozhlédnu se. Nikde nic. Nejspíš jsem si jen spletla místo, zmatená z návalu adrenalinu a akce. Jako první najdu botu, seberu ji a hledám druhou. Sice jsem věci nechala na hromádce, ale jak Patrik běžel, mohl mi je rozkopnout. Druhá bota se válí o kus dál, částečně krytá větvičkami keře. Sehnu se pro ni. Zdálo se mi to, nebo se lístky pohnuly?

Vypravěč - 16. ledna 2022 18:28

U jezírka Patrik na tvou kousavou odpověď něco zavrčí, ale pak dodá. "Jo, já vím. Prostě smolařka a já taky." povzdechne si unaveně. Chytí hozený ručník a otře si tvář i vlasy. Truhla na tvůj čin reaguje něčím, co bys popsala, jako nesouhlasný pohled. Ten ovšem zmizí, když jí pochválíš a přejedeš po ní rukou. V ten okamžik, jako by zářila hrdostí a nadšením. "Rádo se stalo." zabručí přes rameno Patrik očividně lehce uražen, že jsi poděkovala nejdřív truhle a až pak jemu. Při tom se naštvaně zadívá na keře, které jakoby se přestali hýbat. "No, když myslíš." pronese a couvne k pěšině při tom málem zakopne o truhlu. Ta něj zaklepe víkem v jasném gestu, že chce zpět ručník, co jsi mu půjčila. Ty mezi tím sbíráš své boty a s hrůzou zjistíš, že oblečení se při boji rozházelo. Když odhrneš větvičky keře a najdeš druhou botu, stane se něco překvapivého. Pod těmi větvičkami je ženská tvář. Než si uvědomíš co je špatně tvář se na tebe potměšile usměje a záhy je zní jen kus kůry. Problém je že kromě bot najedeš jen kamaše, které leží vedle. Tvá vesta i košile zmizeli beze stopy. "Co je jdem?" zeptá se netrpělivě Patrik a zamíří k pěšině, kde klidně čeká koník. Truhla k tobě doklusá a je připravená tě následovat.

Sinny - 16. ledna 2022 19:32

Pryč od jezírka Byl tam obličej? Nebo mi už přeskočilo a mám vidiny, i když takovou možnost si připouštím jen nerada. Rychle popadnu botu a vzdálím se, přičemž hledám zbytek oblečení. Výsledek mě nepotěší, protože najdu jen kamaše. Procedím skrze zuby několik velmi tichých nadávek, které se k princezně, a vlastně žádné ženě, nehodí, a obleču si to málo, co jsem našla. Nazuju boty, ručník si přehodím tak, že mi visí zezadu na krku a jeho kratší strany padají volně dolů k pupíku a vyrazím za Patrikem. “Něco jsem viděla. V keři,“ prohrábnu si mokré vlasy, aby mi nepadaly do obličeje. Není těžké si přitom uvědomit, že ručník kryje má ňadra jen nedokonale a bude nejlepší omezit pohyby rukou. “Jako by tam byla něčí tvář. Je to možné? Myslíš, že jsem les naštvala tím, že jsem snědla část budoucí populace?“ otrhala jsem přeci ty maliny a ostružiny, třeba si to keře vzaly osobně. “Už abychom byli pryč, tady se mi vůbec nelíbí. Navíc.. se stalo.. že jsem ztratila část svých věcí,“ oznámím provinile, když doženu svého opětovného zachránce. "Nechtěla jsem přidělat potíže. Mrzí mě to."

Vypravěč - 17. ledna 2022 15:06

Pryč od jezírka "Co jsi viděla v keři?" zeptá se obezřetně tvůj společník a otočí se za tebou s rukou na jílci meče. Nad tvou otázkou se vážně zamyslí, ale nakonec zavrtí hlavou. "Ne, to si nemyslím. Les bys naštvala, kdybys lámala větve a to co jsem viděl nedělala. Hele, jo je možný že tam byla nějaká tvář. Přeci jen keře sami od sebe nechytaj lidi ani se nehýbaj." uvažuje Patrik nahlas cestou ke koni. Patrik se na tebe zadívá, jeho pohled tě přejede od hlavy k patě. Né úplně překvapivě se na okamžik zastaví pohledem na ručníku, ale jen okamžik. "No, to není tvá chyba. To je vina tohoto hloupého lesa." ujistí tě konejšivě. Při tom společně dojdete ke koni s kterého sundá svůj pláš, který ti podá. "Vezmi si, alespoň toto, ať mi tu nepobíháš polonahá. Né, že by se mi to nelíbilo co vidím, ale takhle by tě tu sežraly komáři. " vysvětlí ti a vykročí pěšinou dál. Plášť je ti velký, Patrikovy sahá jen ke kolenům, ale tobě končí těsně nad patami. Truhla svědomitě ťapká přímo za tebou. Když vykročíte pěšinou dál. "No, podle mapy musíme projít středem území keřů a nebo se mu můžeme vyhnout a zamířit ke králíčkům. Raději zamíříme ke králíčkům." rozhodne tvůj průvodce a zamíří pěšinou vpravo dál od jezírka a od keřů. Kráčíte asi hodinku, když dojdete na palouček po kterém poskakuje asi tucet malých krásných králíčků. Na palouček Patrik nedorazí, jelikož jeho koník se začne plašit a nechce ke králíčkům blíž. Ty vidíš, že na druhé straně paloučku cestu mezi stromy. "Co blázníš přece se nebojíš tuctu malejch zablešenců!" přemlouvá Patrik koně, který vypadá vážně nervózně. Králíčci v tomto lese vypadají naprosto nepatřičně, jelikož nejsou vážně plaší a nebojí se vás. Pravda možná o vás neví jste mezi stromy, ale i tak. Jak se rozhlížíš kolem nevidíš ani neslyšíš žádné ptáčky ani hmyz. Les kolem králíčků je podezřele tichý.

Sinny - 17. ledna 2022 16:12

Chlupáči na paloučku Nějakou dobu mám pocit, že červeň z tváří nikdy nezmizí, že ji tam Patrikova slova nesmazatelně vetkala už napořád. Mluvil se mnou někdy někdo takhle přímo? Jestli ano, nepamatuji se, nebo nešlo o natolik delikátní záležitost. “Jsi hodný. Děkuju,“ rychle mu vytrhnu plášť z rukou a zabalím se do něj, jako by se blížila sněhová bouře. Pak už si jen povzdechnu a můžeme vyrazit. Cestou si plášť přidržuji u těla. “Myslela jsem, že když to vezmeme středem, vyhneme se potížím. A podívej, jak jsme dopadli. Ach jo,“ takhle jsem si, ani po předchozích rozličných zkušenostech, naše cestování nepředstavovala. “Tak tedy ke králíčkům,“ co by na nich mohlo být hrozného? Určitě budou z kategorie, do které bych zařadila Lisseth – neobyčejné, ale hodné stvoření. Musí to tak být. Musí, protože co nevidět si budu potřebovat odpočinout, na chvíli sednout. Nejsem zvyklá na obdobné túry a jízda na koni je jen nutné zlo, kterému bych se ráda vyhnula. Překvapeně zmírním krok, až se úplně zastavím a ohlédnu na Patrika s koněm, který odmítá pokračovat v cestě. “Není tam had? Někde jsem četla, že koně se bojí hadů. Půjdu to prozkoumat,“ nabídnu se a rovnou, obezřetně, vyrazím kupředu. Už mi trochu otrnulo, ale hlavně tentokrát nepředpokládám žádné problémy. Vždyť se na ty králíčky podívejme – jsou tak roztomilí! Klidně bych je podrbala mezi ušima. Beru ale vážně to, že kůň nechce jít, takže se k tuctu chlupáčů neženu a jen pomalým krokem mapuji cestu. Had nikde. “Já nevím.. nic nevidím. Žádný had. Akorát je tady ticho, už jsme určitě vystrašili většinu zvířat v okolí.“ Tak proč ne zajíčky? “Můžeme to obejít,“ navrhnu, “Ale cesta je přímo támhle. Vidím ji.“ Zvědavě se ohlédnu, jestli Patrik koně přemluví, či nikoliv.

Vypravěč - 19. ledna 2022 19:52

Králíčci na paloučku Patrik má, co dělat aby vzpouzejícího se válečného koně udržel, přesto ti odpoví. "Promiň, tak nějak se nemůžu podívat, jestli se něco neplazí po cestě. Dost nerad bych, aby jednoho a nebo oba pošlapal." při slovech se celou svou vahou a silou zapírá do uzdy až mu na rukou i zádech naběhnou provazce svalů. Přesto má co dělat, aby koně udržel. Dokonce jej kůň několikrát potáhne pryč od mítinky, když poskočí. Po dvou krocích ovšem získá Patrik zase převahu a vrátí se zpět na pěšinu. Patrikovy se po delším přemlouvání podaří svého oře uklidnit. Když se otočíš, zjistíš že kůň už jen neklidně stříhá ušima. "Snad máš pravdu, přeci jen se nám tu vzpouzel válečný oř." prohlásí a vyčítavě se zadívá na svého koně. "V opačném případě to totiž znamená, že někde v okolí je dravec a všechno zmlklo, aby se nestalo jeho svačinou." dodá na vysvětlenou a očividně vážně doufá v první možnost. "Jestli je tam cesta, tak zkusíme projít po okraji mýtiny a vyhneme se těm králíčkům. Což je docela škoda, vypadají pěkně. Já mám králičinu docela rád." odsouhlasí tvůj plán a vykroč za tebou na mýtinu. Jak se vzdalujete od skupiny králíčků, kůň se zdá se uklidňuje. Tvá truhla v klidu ťape za koněm a o nějaké králíčky a nebo pošlapanou trávu se nestará. Bez větších problémů projdete po obvodu mýtiny, když z křoví na okraji vyskáká krásný bílí králíček. Na což reaguje válečný kůň tím, že se začne znovu vzpínat a plašit. "Co, blázníš! Vždyť je to taková potvůrka, kdybys do ní kopl a nebo šlápl nezbude zní ani flek." uklidňuje svého oře Patrik a ty musíš souhlasit. Kopyta koně vypadají v porovnání s králíčkem opravdu masivně. Zvláště pak, když si všimneš kovových podkov, kterými je kůň podkován. "Mohla bys toho králíčka odehnat a nebo odnést z cesty?" požádá tě Patrik, který nedokáže svého oře přimět, aby udělal krok vpřed a naopak má co dělat, aby nebyl tažený zpět.

Sinny - 19. ledna 2022 22:17

Tajemství paloučku Jak mě doteď kůň zajímal jen okrajově a z nutnosti, zmínka o tom, že se jedná o válečného koně mě zaujme. Přelétnu oba dřívější únosce, dvounohého i čtyřnohého, zkoumavým pohledem. “Kde jsi přišel k válečnému koni?“ proto se Patrik tak umí ohánět mečem? Byl vojákem, ale je mu milejší kovárna? “Moc jsi mi toho o sobě zatím neřekl,“ dodám s nehraným zájmem, “Můžeš to večer napravit. Nebo klidně hned,“ vybídnu Patrika milým úsměvem. Ten mu na obdiv ale nevystavuji dlouho, protože situaci si žádá činy namísto slov. Samozřejmě, že by se mi líbilo jít přes palouček přímo, nicméně nepokouším štěstí a Patrikovu trpělivost, a jdu jeho cestou. Když kůň začne znovu divočit, je to ještě divnější, než předtím. Těžko by se bál obyčejného králíčka, ne? Takže bude kouzelný. Couvnu, abych se nedostala pod kopyta, a přemýšlím. Patrikovu žádost bych ráda splnila, jenže před chvílí jsem se chtěla jen vykoupat a málem ze mě bylo hnojivo. Ale.. vždyť je vážně roztomilý. Podívám se na koně. Na Patrika. “Tak dobře,“ souhlasím neradostně. Dojdu ke králíčkovi blíž a opatrně k němu natáhnu nohu, špičkou ho naberu a chci posunout… je to tak nepatřičný pohyb, který si tvoreček nezaslouží. Navíc mi přitom klouzal plášť do stran a dozadu, což rozhodně odporovalo plánu zůstat zakrytá. Následuje povzdech a rezignované ohnutí zad, abych mohla králíka opatrně podebrat pod bříškem a zadníma nohama a dát ho o kus dál. “No, no, koníku, už to bude,“ zabručím. To se už prsty noří do jistě heboučké srsti lesního obyvatele.

Vypravěč - 20. ledna 2022 17:07

Překvapující králíčci "Prostě mi spadl s nebe." pronese tvůj společník provokativně. Očividně ti o tom nechce vyprávět a nebo rozhodně ne teď. Když sotva ze svého koně odvrátí pohled začne se ten plašit, couvat, nebo poskakovat. "Hele příležitostně ti to řeknu, ale až jindy a jinde. Teď musím hlídat Bleska." odpoví ti Patrik, kterého obměkčí tvůj úsměv. Při tom pevně drží svého oře. Ty mezi tím obezřetně dojdeš ke králíčkovy, který se tě překvapivě vůbec nebojí. Špičkou boty nabereš králíčka, který před tvou nohou uskočí, ale spíše proto, že se rozhodl vydat dál zrovna ke koni, kterému se to vážně nelíbí. Přesto se nic jiného nestane, tedy pokud jako něco nepočítáš plašícího se válečného koně, který se bojí králíka. Tak se stane, že se ke králíčkovy nakloníš a opatrně jej sebereš ze země. Zblízka je stále, tak roztomilý, jako z dálky. Dokonce má i krásně jemnou kožešinu, která láká k podrbání. Králíček jen znepokojeně sklopí uši a zadívá se na tebe velkýma kukadlama. Zatím, co mluvíš na Patrikova koníka, králíček tě očichá a očividně se trochu uklidní, když z tebe necítí zlý úmysl. Bezpečně jej odneseš kousek stranou, kde jej položíš. Opatrně se několika drobnými poskoky otočí, aby na tebe viděl. Tvé podezření se vrátí, když se mu zadíváš do očíček. Jsou totiž úplně rudé a máš pocit, že tě hypnotizují. "Dobrý. Jdeme!" zavolá na tebe Patrik a ty si uvědomuješ, že jsi nevědomky následovala králíčka, který hopsal před tebou. Hlas tvého společníka tě vrátil do reality. Ty si uvědomíš, že Patrik je už na druhé straně mýtiny a jeho oř je více než ochoten vyrazit pryč. Naproti tomu k tobě se rychle stahují králíčci. Přesněji pomalu hopkají k tobě. Vypadají stále stejně roztomile, ale to nemění nic na tom, že se k tobě přibližují. Naštěstí tě očividně neobkličují a cesta za Patrikem je volná.

Sinny - 20. ledna 2022 21:01

Uhranutá Někteří králíci mívají červené oči. Četla jsem to.. nebo slyšela..? Vždyť na tom nic není. Znepokojí mě to, ale stačí slabý závan větru, aby odvál i poslední pochybnost. Jsou to jen roztomilí králíčci, neškodní, a kůň? Ten je od začátku zvláštní. Válečný nebo ne, každý má nějakou slabost. Vysvětluje pohotově jedna má část druhé. Takže je to zhruba takhle: je to divné, trochu se bojím a chtěla bych se vrátit, jenže zároveň podléhám chlupatému půvabu místního ušatstva. Jsou prostě.. kouzelní! Patrik. Patrik! “Oh!“ vyrazím ze sebe překvapeně, když si uvědomím tíhu skutečnosti, že nemám ponětí, proč jsem šla tak daleko. Králíčci se vesele seskupují a něco uvnitř mě volá, abych se otočila na patě a vrátila k únosci, který mě rád a často zachraňuje. V další chvíli si dřepnu, plášť přitažený k tělu, a vesele se usměju. “Copak, maličcí?“ promluvím tiše, abych se nevylekala – ani mi nedojde, že králíci za celou dobu neprojevili náznak toho, že by se vůbec bát mohli. “Nemám ani mrkev, ani jablko.“ Klidný artikulovaný projev je v ostrém kontrastu s pocitem, že bych měla jít. Možná i utéct? Hlavně je nehladit. Ale vždyť jsou tak roztomilí!

Vypravěč - 21. ledna 2022 21:57

Uhranutá Když si klekneš ke králíčkům, to k tobě doskáčou a začnou tě zvědavě očichávat. Stále nevypadá, že by se tě vůbec báli. Přesto se drží lehce mimo tvůj dosah. Překvapeně si všimneš, že kolem tebe začali poskakovat v kruhu, který tvoř nějaký symbol. Jak se snažíš sledovat jednotlivé králíčky začíná se ti točit hlava a začínáš se cítit unaveně. Přesto nevypadá, že by ti králíčci plánovali ublížit, stále to vypadá kouzelně. Králíčci jeden, jako druhý vypadají dokonale akorát tak pomazlení, přesto se drží mimo dosah. Z malátnosti tě vytrhne mohutná ruka Patrika, který tě chytne za ruku a vytáhne z kruhu králíčků. "Hele, řekl jsem jdeme! Máme před sebou ještě dlouhou cestu! Přece necheš spát pod zase pod širákem." připomíná ti zážitky s dnešní noci, když tě táhne ke koni, kterého přivázal na okraji mýtiny. Válečný kůň se nepřátelsky dívá vašim směrem, dojde ti že na králíčky. Najednou se Patrik zarazí a lehce znepokojeně dívá pod nohy. Když se tam zadíváš taky, uvidíš tam ohlodané kosti, nějakého dravce asi vlka, nebo medvěda. Kosti leží v poloze, jako by zvíře spalo a máš neodbytný pocit, že se spokojeně usmívá. "Čím dříve vypadneme tím lépe!" rozhodne Patrik a ještě zrychlí směrem ke koni. Když se podíváš přes rameno, zjistíš že králíčci už neskáčou a že jich nějak ubylo. Přesněji skáčou k vám a každým skokem jich polovina ubyde, ale ti zbylí se o polovinu zvětší. Po dvou skocích už jsou tam jen čtyři králíčci velcí, jako vlci. Stále vypadají plyšově a k pomazlení, ale ty jejich zoubky najednou vypadají na okusování zeleniny docela masivně, možná kdyby se zelenina skrývala uvnitř stromu. "No, do pekel!" pronese Patrik, když se podívá přes rameno. Vybral si okamžik kdy se s posledních dvou králíčků stane jeden. ten je ovšem v kohoutku větší než ty. Možná i větší než medvěd. Naštěstí jste už u koně. Patrik odváže otěže od stromu a vyskočí do sedla. Tebe si vytáhne před sebe a popožene koně. Tou dobou je třímetrový králíček už jen dva skoky od vás. "Blesku předveď nám proč ti dali toto jméno!" s tím Patrik popožene svého oře ostruhami a během okamžiku se les kolem vás rozmlží, jak vyrazíte vpřed. Ty máš najednou pocit, že jsi na koni nikdy tak rychle nejela a nikdy jsi koně ani tak rychle neviděla běžet. Pohled přes rameno prozradí, že ta rychlost očividně není dostatečná, jelikož králíček se drží na dohled díky velkým skokům. Patrik prudce zatáhne za otěže a Blesk seskočí s pěšiny a tebe rázem zaplaví lístky a malé větvičky, které tě bomabardují. "Je furt za náma?" zeptá se Patrik, který se neodváží otočit, jelikož se musí věnovat řízení koně, aby jej nesmetla nějaká větev. Po zběsilé honičce mezi stromy se ti králíček konečně ztratí z dohledu. Patrik dál žene koně, jako by mu za patami hořelo. Vaše cesta rázem skončí, když se les rozestoupí a před vámi se objeví další jezírko. Patrik přitáhne otěže, Blesk zastaví tím že se postaví na zadní a otočí se kolem osy. Ty se mu udržíš na krku, ale Patrik ne. Pokračuje v původním směru a zahučí přímo do jezírka, kde se žbluňknutím zmizí. Blesk se postaví na všechny čtyři a oddechuje ve snaze se uklidnit. Než se vzpamatuješ Patrik se vynoří z jezírka. Tedy v první okamžiku ho nepoznáš je totiž ověšený chaluhami, jako nějaký vodník. Až když rozhne řasy a odhalí svůj obličej ti dojde, že to není další obluda, ale tvůj společník. "Zatracená práce!" kleje a hrabe se z vody. K tvému překvapení z lesa nedaleko od vás vykluše truhla, jako by se nic nedělo se zastaví vedle tebe.

Sinny - 21. ledna 2022 23:25

Pryč z paloučku věčného úsměvu Čichající ňufáčky jsou zblízka strašlivě roztomilé. Koutky úst už nemůžu mít vytažené výš, mimické svaly trnou a nebude trvat dlouho, co dostanu křeč. Hopkání huňatých nožek mě okouzlí, vtáhne do víru nepochopitelných, ale přenádherných dní. Přesně, jako ten dnešní. Hrudí se rozlévá hřejivé teplo, přátelské, a upozadí intuici a ztiší všechny hlasy, které se snaží ozvat, že je něco v nepořádku. Není. Je tady krásně a králíčci jsou božští. Tancují na počest mou, i svou, přijímají mne mezi sebe a potom? Potom už nikdy nebudu sama. V té výjimečné chvíli se provážou naše duše a dají vzniknout něčemu, co nelze slovy popsat. Vyšší úroveň bytí. Věčný život. Nekonečná spokojenost na paloučku. “Pusť!“ vykřiknu a naštvaně se po Patrikovi oženu, protože nás vyrušuje. Co mě je po tom, kde budeme spát?! Kůň.. Omámeně zavrávorám, jak se probírám ze stavu blaženosti a propadám realitě. Trvá mi dát si dvě a dvě dohromady, ale můj společník nečeká a táhne mě s sebou. Patrik.. Můj zachránce. Rysy jeho tváře na sluníčku hezky vyniknou a jestli mi někdy připadal nehezký, musela bych teď padnout na kolena a odprosit ho za takové myšlenky. Je tak dobrý, že mi půjčil plášť, a stará se o mě, hlídá každý můj krok a neváhá, když se přede mě musí postavit s mečem v ruce. Můj.. Moment. Vždyť mě unesl. Zmateně potřesu hlavou. Co se to děje? Už se nebráním, nechám se táhnout a poslušně ťapu, přičemž se snažím vyčistit si hlavu. Nakonec stačí, abych se ohlédla a vyrazila ze sebe prudký výdech. Neartikulovaný, ani nijak hlasitý, jak se mi šok ze spojujících se králíčků usadil v hrdle. Zatnu prsty do Patrikova předloktí, abych si pojistila, že mě cestou neztratí. Ani tak nejsem ještě nějakou dobu schopná ničeho víc, než že sebou nechám smýkat, vytáhnout na koňský hřbet, a i když cítím Patrika za sebou, nemám daleko k úzkosti. Strach z koně? Ten se dostaví záhy a sílí s tím, jak kůň zrychluje. Kováře se držet nemůžu, tak nezbývá, než se naklonit a obejmout rukama koňský krk, kde se pod uhlazenou srstí napínají svaly. “A-ano..,“ ohlížet se, zda-li jsme stále pronásledováni, je nadlidský úkol, ale jestli chci přežít – jestli chci, abychom vyvázli oba dva – musím se překonat. Už se necítím pod vlivem rudých očí lemovaných huňatou kožešinkou, ale strnulost zůstává. Namísto, abych před větvičkami a lístky zavřela oči, mám tendence bořit obličej do nízké koňské srsti. “Už.. už ho nevidím!“ zavolám, a i když se bojím, že nás koník brzy setřese, nechci, abychom zastavili. Chci pryč, daleko od proradných králíčků! Prudké zastavení si vybere svou daň. Polekaně vypísknu hned dvakrát – jednou, když Patrik zmizí pod hladinou a podruhé, když se objeví coby odpornost z hlubin. Křečovitě se dál držím koně, dokud nepromluví. Tehdy sesednu, či spíš spadnu, a nehledě na stav svého šatstva se ke kováři rozeběhnu s takovou vervou, div ho neporazím. Prudce si najdu místo v jeho náruči a tisknu ho podobně, jako koně, vší silou. Jeho hřejivá hruď v níž tluče srdce mě uklidňuje. Nevnímám, že je mokrý, že je na něm navěšené vodní svinstvo, ani to, že jsem si zamokřila kamaše a teče mi do bot. “Proč se mi pořád něco děje?“ natáhnu, ale polknu jak rozechvělé zaškytání, tak i slzy, “U bohů, tolik jsem se bála!“ Uvolním jednu ruku, abych mohla smést přebytečné chaluhy, a opřu se o Patrika čelem. Zhruba tehdy mi dojde, co dělám, že se to asi úplně nehodí.. a tak vůbec. “Umm.. promiň..,“ ručník na ramenou a na správném místě, Patrikův plášť leží na zemi kousek od Bleska. Musela jsem ho ztratit při svém sestupování pádem a ani jsem si toho nevšimla. Pustím kováře a odcouvám, očima hledaje cokoliv jiného, nad čím bych mohla uvažovat. Jezero. Stromy. Upocený kůň. Truhla. Zábava v kouzelném lese, to zrovna. Leda, kdybych mohla všechno zlé odehnat kopřivami. Zlehka se zamračím. “Co kdybych měla zbraň?“ zauvažuju nahlas, “Mohla bych se bránit sama,“ krátce se ohlédnu na Patrika, jenže nečekám na jeho svolení a dojdu až k truhle. Sice jsem při úprku nemusela hnout prstem, unavená jsem ale stejně, tak se posadím kousek od ní. “Nemáš nějakou zbraň v.. uvnitř? Půjčila jsi mi už věci na spaní, ručníky, tak mě napadlo, jestli bys neměla i něco, čím bych se mohla ohnat, až budu v nebezpečí?“ Jen nesmím být zase mimo. Taky by se mohlo stát, že v nějakém dalším tranzu zraním Patrika.

Vypravěč - 23. ledna 2022 17:24

U dalšího jezírka Když se vrhneš na Patrika vrhneš a obejmeš jej, chudák kovář který to nečeká, musí couvnout, aby znovu nabyl rovnováhy. Obejme tě a pohladí tě po zádech. "Už je dobře." utěšuje tě klidným hlasem. "Nevím, za to může tenhle hloupí les." ujistí tě, když se zeptáš, proč se ti dějí takové věci. Opatrně vykročí z jezírka a vytlačí tě sebou. "Nic se nestalo. Kdo by čekal, že se králíčci spojí do takové příšery? Slyšela jsi o tom někdy?" zeptá se a usedne na kámen ležící na okraji jezírka. Shodí ze sebe vodní svinstvo a sundá si boty s kterých začne vylévat vodu. "Hele, měla bys taky vylít vodu s bot." doporučí ti Patrik a položí své boty na sluníčko, které prosvítá dírou mezi stromy. Při tom se zadívá na tvůj úbor a povzdechne si. Bosky dojde ke svému koni, kterého konejšivě poplácá po krku. "Díky, Blesku zachránil jsi nás." pochválí jej a ze sedlových brašen vyndá dlouhý šátek, který ti podá. "Uděláme výměnu. Já ti dám tenhle šátek a ty sis jej křížem převážeš přes hrudník. Díky tomu si nebudeš muset dělat starosti, jestli ten ručník nedělá něco, co bys nerada. No a já budu mít ručník, kterým budu moci utřít sebe a hlavně našeho zachránce." při tom poklepe svého koníka po hlavě. Koník se na tebe zvědavě zadívá a dojde k jezírku s kterého se napije. Na tvou žádost o zbraň se Patrik zamračí, očividně se nad tvým požadavkem vážně zamyslí, ale nakonec zavrtí hlavou. "To mi nepřijde, jako dobrý nápad." pronese nakonec nejistě. "Přesněji mi to dává smysl, ale co když někde na okraji neočekávaně potkáme prince? To by vypadalo nešťastně a možná by mi strýc odmítl zaplatit." zdůvodní své rozhodnutí logickou úvahou, tedy logickou s jeho strany. Na tvůj dotaz se truhla zatváří zamyšleně. Na tvůj vkus uvažuje truhla hodně dlouho, až nakonec otevře víko a uvnitř leží metr dlouhý palcát. Truhla zbraň vyplivne, jako by nic nevážila, když jej ovšem zkusíš zvednou zjistíš, že máš co dělat, abys jej zvedla oběma rukama ze země. "Dooobřee umíš používat nějakou zbraň?" zeptá se Patrik, když mu palcát málem upustíš na nohu.

Sinny - 23. ledna 2022 20:32

Nevzdat se S výměnným obchodem šátek za ručník nemám problém, s jeho realizací už ano. Znamená to totiž, že musím být rychlá a šikovná, abych zase nepohoršovala magii ve vzduchu. Když je dílo dokonáno, podám ručník kováři. Neustále sebou ale šiju a mám tendence nově vzniklý svršek upravovat, protože jsem si šátek příliš utáhla a na jemné kůži dře. Veskrze dobrou náladu jako mávnutím kouzelného proutku smaže zmínka o princi, strýci a penězích. Najednou si zase připadám jako kus zboží, který je třeba doručit vcelku a nepoškozený. Nic víc. Jestli jsem si někdy na dvoře připadala k ničemu, není to nic s tím, jak hluboko se ta myšlenka do mého nitra zapíchla teď. Obličejem se mihne stín, ale v zásadě na sobě nedám nic znát. Chmurné rozpoložení zvolna doutnající uvnitř mě se rozžehne, když truhla jeden z pokladů, který v sobě ukrývá. S vervou ho chytím a.. no panečku, to bude na dlouho. Patrik pochopitelně nelení a v dobrém se ptá, s čím umím bojovat. Popuzeně po něm střelím pohledem a chytím palcát vší silou, abych si dokázala, že se ubráním i sama. “Řekni to,“ zafuním. “Řekni, že si stejně myslíš, že mi budeš muset hlídat zadek. Co bych.. sama taky mohla dokázat,“ prskám a palcát se snažím zvednout už tak po třetí. O úspěšnosti mého snažení by se dalo polemizovat, o účinnosti případné obrany zrovna tak. Pustím zbraň. Její zařinčení o zem je jako ozvěna selhání, ale nevzdávám to. “Nemáš spíš dýku nebo meč? Krátký?“ otočím se k truhle a chudáka Patrika, který všechno zpackal a ani o tom nemá zdání, ignoruju.

Vypravěč - 24. ledna 2022 16:22

U jezírka Patrik si povzdechne a jde usušit svého koně. "Já si myslím, že máš v sobě všechno potřebné, abyses o sebe dokázala postarat. Jen tě nikdo nenaučil, jak tyto schopnosti vyvolat a použít." zkonstatuje přes rameno, jelikož se soustředí na péči o koníka, který vám tak pomohl. Díky tomu mu unikne i tvoje ignorování zatím, co rychle dokončuje sušení svého oře. Mezi tím se truhla zamyslí nad tvým požadavkem a jak přemýšlí začne chodit v kruhu. Působí dojmem osoby, která vzpomíná do které kapsy si dala klíče od domu. Nakonec se po delší době zastaví a otočí k tobě. Otevře své víko a uvnitř na podnose leží krátká dýka s čepelí dlouhou jako tvůj ukazováček a vedle ní leží pouzdro s opaskem. Mezi tím Patrik vezme ze země nějakou větev, kterou svým mečem lehce opracuje aby byla alespoň rovná. "Co, kdybych tě naučil používat hůl? Můžeš se o ni opřít a minimálně na některé protivníky by mohla zabrat." navrhne ti a podá metr a půl dlouhou hůl. Přitom vezme ze země palcát, jako by nic nevážil a vrátí jej do zavazadla. "Hmm, ta dýka vypadá dobře, ale krýt se jí nedá." zkonstatuje uznale a když na něj truhla zadupe se smíchem ustoupí. "No, snad jsem tolik neřekl ne?" pronese směrem k truhle, která se očividně jeho prohlášením cítí uražena. Nakvašeně se s hlasitým dupáním přesune, tak aby byli panty k Patrikovy a on neviděl dovnitř. "Stejně, je ale to pravda dýku zablokuješ předloktím, meč ne. Holí meč zablokuješ." ukáže na zjevný fakt, jelikož jeho meč má čepel širokou dobrých deset centimetrů. "Ale jestli chceš naučím tě základy s obojím." prohlásí smířlivě.

Sinny - 24. ledna 2022 21:00

U jezírka Obvykle nevydržím nabručená nijak dlouho, ale dneska se mě nepříjemné rozpoložení drží zuby nehty. Takže sice zhruba vím, co Patrik dělá, ale nijak se nezajímám, a to i přesto, že vím, jak hloupé takové chování je. V mezičase si aspoň vyleju vodu z bot a protože jsem princezna, odmítnu si je nasadit zpátky na nohy. Nechám je tedy pohozené na zemi ve víře, že trochu proschnou. Dýka ukrytá v hloubi truhly se mi zamlouvá mnohem víc, než palcát. Připadá mi pěkně zákeřná. Bez váhání si ji přivlastním a jak už je mým dobrým zvykem, slušně truhle poděkuji. Patrika se mi už nedaří ignorovat, a tak se na něj zaměřím ostřížím pohledem, rty pevně semknuté k sobě. “Zatím na nás neútočil nikdo s mečem,“ poznamenám, hlas prostý jakékoliv výčitky. “Navíc, nejsem ty,“ neodpustím si gesto oběma rukama, kterým naznačím kovářovu mohutnost. Pokud má válečného koně.. “Dýka může být dobrá na leccos, hodí se vždycky. Malá, lehká, šikovná a u pasu. Oproti tomu hůl je účinnější, ale taky jí budu muset celou dobu nést,“ povídám pořád klidně, abych dala najevo, že se ráda nechám poučit, pokud jsou mé domněnky mylné. “Nejsem zvyklá něco nosit, takže mě to bude stát trochu sil,“ postěžuji si těsně před tím, než dojdu k ziskuchtivému muži a vytrhnu mu hůl z ruky. Jsem odhodlaná se naučit cokoliv, o co je ochotný se podělit. Jsou totiž dvě možnosti: buď se unavím pohybem a mysl se rozjitří, nebo dřív či později ztropím scénu. Potěžkám hůl v ruce, obejdu s ní nerozhodné kolečko, abych si na ni zvykla, a potom se postavím tak, jak jsem to viděla v nějaké dobrodružné knize – jednu nohu kupředu, velmi mírně pokrčenou v koleni takže na ní spočívá většinová tíha těla, druhou pošoupnu dozadu a stejným směrem stočím jeden z konců tyče. Tím druhým nejistě mířím Patrikovým směrem. Teď mě rozseká. Polknu a zamračím se. Ruce mírně od těla, je mi úplně jasné, že tyčí v jedné ruce s mou kondicí ani náhodou neubráním. Vypadá to aspoň působivě? “Byl jsi voják?“ jeho bojové schopnosti, kůň, ať mi netvrdí, že se to naučil při bitkách s kluky za domem.

Vypravěč - 26. ledna 2022 16:19

Tréning se zbraní Patrik se po tvé odpovědi, že na vás nikdo s mečem zatím nezaútočil a nejsi on jen zamračí. Tvé gesto ohledně mohutnosti jej očividně příliš nenadchlo. Přesto pokrčí rameny. "Můžeš nosit obojí." přikývne souhlasně a očividně s tou myšlenkou souhlasí. "Hele, hůl si hodí na rameno a když tě to nošení unaví, tak se o ni můžeš opřít." vysvětluje ti a sundá si s opasku meč i s pouzdrem a hodí si meč na rameno a vypadá, jako hloupí Honza s uzlíkem, jeho obrázek jsi viděla v pohádkové knížce. Klidně sleduje, jak obcházíš kolečko a povzdechne si, když se postavíš do něčeho, co bys nazvala střehem. "Ne, nebyl jsem voják. Jen můj otec měl pořekadlo. Jak poznáš, že jsi udělal dobrý meč, když jej neumíš použít?" vysvětlí ti ochotně a stoupne si proti tobě. Podívá se na tebe od hlavy k patě. "Hmm, to není nejhorší. Dobrý šermířský postoj vypadá tak, že stojíš paty máš na šířku svých ramen, aby jsi měla pevné postavení a nezakopla o vlastní nohy, kdybys musela couvat." začne ti vysvětlovat, zatím co obmotává hlavici meče, aby ani náhodou zbraň nevyklouzla z pouzdra. Když si je jist, že zbraň se neuvolní, chytí jí oběma rukama a zaútočí na tebe. Bodne přímo proti tvému srdci, ale když se pokusíš hrot zbraně odklonit nejdřív to vypadá, že se ti to nepodaří. Po krátkém okamžiku, kdy pochva meče míří na setkání s tvou hrudí, najednou čepelí uhne. Patrik změní držení, meč opíše velký kruh a zastaví se těsně u tvého ucha. "Takže první krok chyť hůl oběma rukama na třetinách. " sám to udělá se svým mečem. "Druhá věc, kryj se vždy tím, že hůl dáš do pravého úhlu proti úderu. Proti úroku na hlavu prostě zvedneš hůl vodorovně nad hlavu." Ukáže ti, jak se to dělá. Pak, jako by pádloval udeří proti tvé hlavě, ale úder zastaví tak na půl cesty, abys dokázala hůl dát do obrany. "Tak teď posuneš hůl doleva." sám ti naznačí, jak a pak do té strany udeří. To samé pak zopakuje pro tvou pravou stranu. "Teď bojový postoj. Nech levou nohu vpředu a nech na ni svou váhu. Levý konec hole namiř před špičku své levé nohy a pravý konec namiř nahoru nad hlavu." znovu ti naznačí, jak na to a pak k tobě dojde a upraví tvůj postoj a kryt. "Teď jako bys pádlovala udeř do vzduchu před sebe." postaví se vedle tebe a ukáže ti jak. Dá si při tom pozor, aby stál mimo tvůj dosah. "To by s holí stačilo. Teď dýka. Prosím bodni mne." při těch slovech se na tebe usměje a odloží meč.Ruce má zlehka založené na hrudi a čeká, co bude.

Sinny - 28. ledna 2022 21:41

Kováři, uč mě! Nechce se mi věřit tomu, že se Patrik své dovednosti naučil od otce jen proto, aby mohl kovat zbraně. Jenže proč by mi lhal? Vždyť se i přiznal k tomu, proč mě unesl a jak to celé je, musel by být hodně proradný, aby na mě celou dobu hrál divadýlko. Na to on nevypadá. Na kovářovo doporučení se snažím opravit postoj, ale z nějakého důvodu mi to nejde a připadám si divně, jak to obvykle lidé mívají, když zkouší nové věci ztrácí sebejistotu. Cenná lekce je příliš krátká, zbývá mi po ní pachuť na patře, kdy mám pocit, že si nic nepamatuju a neubráním se. Proč to není jednodušší? Má hrdost mi ale nedovolí, abych se před Patrikem shazovala, tak se tvářím, že všemu rozumím. “Jak jako..?“ zatvářím se zmateně, když dostanu příkaz, abych ho bodla. Možná i trochu zblednu, což je oproti původní červeni ve tvářích, kterou tam nevehnala jen zapálenost pro boj, celkem příjemná změna. Jen kdyby nechtěl, co chce. “A když tě trefím, kdo ti asi pomůže..?“ jen aby bylo jasno, že jsem žádnou felčarskou průpravou neprošla. Kdyby šlo o únosce bodalo by se mi s mnohem klidnějším svědomím, než když se dotyčný změní v nepostradatelného zachránce, vše je najednou komplikované. Odhodím hůl stranou, aby nepřekážela, a sáhnu po dýce. Nervózně přešlápnu. “Jak chceš,“ zazní nepříliš odhodlaně. Uchopím dýku tak, že čepel směřuje ostřím k vnější straně a palcem si ji tak můžu podržet. Minimálně pocitově mi to připadá jako strašně dobrý nápad. Při Patrikově výšce si netroufám bodnout přímo shora, ale dráhu vedu šikmo k jeho pasu.

Vypravěč - 28. ledna 2022 22:38

Boj dýkou Patrik se na tebe konejšivě usměje. "Neboj, boj s dýkou a proti ní. Mne naučil strýček Julián." uklidní tě, když pobledneš. Vyčká než odhodíš hůl a vytáhneš dýku. "No, tak se musím snažit, abys mne nebodla ne. No, zabít dýkou je složitější než si lidi myslí." prohlásí možná až příliš vesele. Klidně vyčká než se odhodláš k útoku, stojí zdánlivě nehybně, jakoby se nic nedělo. Ve skutečnosti trošku změní postoj a pozvedne ruce do obraného postoje, aby si kryl tvář. Při tom, jak stále se rovnou rozkročil. Očividně jej trochu překvapíš, že se na něj nerozeženeš s křikem. Otočí se bokem a udělá velký krok dozadu a do strany tvého útoku. Nechá tě bodnout do místa, kde stál. Zatím, co tvůj mozek zpracovává informaci, že jsi bodla do prázdna, chytí tvou ruku s dýkou. Následně se otočí kolem své osy a nutí tě pokračovat v pohybu, když vede tvou ručku daleko od svého boku. Druhou ruku jemně zapře do ramena ruky v které držíš dýku. Výsledkem čeho se ty musíš předklonit. "To nebylo špatné." pochválí tě a při tom ti zkroutí ruku za záda. "Je dobře, že na protivníka neřveš a neposíláš mu tak dopis se svými záměry." prohlásí a pustí tě. "Můj strýc mne naučil Ryngen. To bojové umění je o kruzích." dodá, jako by to vysvětloval, co se stalo. "Principem je, že na každý útok existují čtyři odpovědi. Uhnout. Zablokovat útok levou rukou, pravou a nebo oběma." vysvětluje a při tom, jako by předváděl nějaký tanec. Ukončí své vysvětlování a ze země vezme krátký klacek. "Druhou poučkou je dýku je nejlepší držet hrotem k lokti." s tím klacek tedy dýku vezme, tak aby mířila dolů. Jeho vysvětlování přeruší válečný pokřik pisklavého hlásku. Z křovin na druhé straně jezírka vřítí hromada skřetů a s bojovným pištěním se hrnou na vás dva. Patrik je dvěma skoky u meče, ten je ovšem zavázaný a tak jím začne bít skřety, jako holí. Proti tobě se rozběhnou čtyři malí mužíčci a namíří na tebe své oštěpy. Z brebentění zachytíš tři slova: "čarodějko, ruce a vzhůru." ty slova jsou doprovázeny záplavou dalších, kterým nerozumíš.

Sinny - 29. ledna 2022 00:17

Čas bojovat “Křičet na lidi můžu kdykoliv jindy,“ namítnu, protože je to pravda. Když chci bodat, nepotřebuju křičet. Ne? Chtěl tím říct, že mám talent? Ani si nestihnu užít dobrého pocitu z pochvaly, má ruka v Patrikově sevření totiž není ani trochu příjemná. Tichounce zaskuhrám a posléze na něj vrhnu vyčítavý pohled, i když mám v hlavě ještě pořád nastaveno, abych nedávala najevo svou slabost. Je to poněkud úsměvné, vzhledem k tomu, že je to sotva pár minut, co jsem mu fňukala v náručí, ale s ženami to občas zkrátka je jako s aprílovým počasím. Člověk si na to musí zvyknout. Zamračeně sleduji další instruktáž, plně soustředěná, abych si z ní vzala co nejvíce. Jen se zdá, že bych potřebovala více dní na základní trénink, než si osvojím alespoň nějaké pohyby a budu schopná na ně napasovat jiné. Sotva si pamatuju, co to bylo s tou holí – držet na třetiny a.. mlátit? Skřeti se přiřítí nečekáni nezváni, jako nepříjemný poryv větru. Jen je jich víc, jsou děsivější, krvelačnější a ošklivější. Zazmatkuju. Dýka mi spadne na zem, jak se snažím natáhnout po holi a přitáhnout si ji k tělu. Útočit pidi čepelí na Patrika je jedna věc, ale útočit pidi čepelí na pidi těla, no, uff. “A-ani hnout!“ zařvu nepřesvědčivě. Hůl svírám jednou rukou zhruba v její polovině a i kdybych jí držela správně, nebude tak děsivá, jako oštěpy. Nebudu guláš. V žádném případě! “Nebo vás všechny ztrestám!“ zatvářím se přísně, když po čtyřech skřetech přelétnu pohledem. “Jak si vůbec dovolujete na mne znovu vztáhnout ruku?! Kde berete tu drzost přijít a ohrožovat mě?! “ zasyčím zle. Kopřivy. Potřebujeme spoustu kopřiv. Patrik v ohrožení mi dělá starosti. Ne, že by se o sebe nepostaral, akorát když se bude starat o sebe, kdo se postará o mě? Vrhnu krátký pohled ke koni, který by jistě někoho mohl klepnout válečným kopýtkem po hlavě, jenže je pořád z masa a kostí – a nechci si představovat, jak ho skřeti prošpikovávají. “Budete litovat. Čáry máry, z nebe žáby, a voda z jezera – truhlo, pomoz nám!“ Třeba by bylo lepší utíkat. Vzít to hezky mezi stromy a keříky, vyhnout se těm lidožravým, a minout králíčky. Nebo zamířit úplně jinam, kde se rozprostírá jen mě neznámé neznámo, protože si zbytek mapy nepamatuji.. ale copak tady můžu Patrika nechat? “Vy malí smradi!“ chytnu hůl druhou rukou a naznačím výpad, “Měli byste bojovat pro mě, ne proti mně!“ Je do času, než moje odhodlání zmizí a já se zase sesypu. Udržet si tvář umím leda tak v rámci banketu nebo plesu, když se ke mně přitočí tanečník jemuž páchne z úst. Takový boj nemá absolutně nic společného s tím, co probíhá tady.

Vypravěč - 01. února 2022 19:57

Boj se skřety Po tvém výkřiku ani hnout se skřeti vážně zastaví a nejistě se na sebe podívají. Při tvých dalších slovech se jen nejistě nakrčí až opřou své oštěpy o zem. Bohužel všechny tím pádem míří na tebe. Ovšem očividně neví, co dělat když na ně křičíš. Pohled odhalí, že skřeti se rozběhli i k vašemu koni. Jsi svědkem, toho jak váš oř se na skřety podívá. Jeho pohled, jako by říkal. To jako vážně? načež se postaví na zadní, zahřá a s mohutným dupnutím se postaví na všechny čtyři. Parta skřetů, co se k němu hrnula dojde k závěru, že Patrik a ty jsi mnohem méně nebezpečná. Kůň totiž když dopadal na čtyři přerazil větev tlustou, jako Patrikovo stehno. Vyvolání truhly zafunguje. Ta totiž do této chvíle stála na místě a tvářila se jako normální truhla. Když jí zavoláš zvedne se na své nožky a vyrazí proti skřetům. "JETOČARODJKAJÁVÁMTOŘÍKAL!" S tím to vyděšeným pokřikem jeden ze skřetů, který tě očividně už potkal vezme nohy na ramena. Bohužel ostatní neutečou. Místo se proti truhle zformují do provizorní hradby kopí. Díky ní odráží útoky truhly, když bodají proti jejím nožkám a buší svými kyji do víka. Nevypadá to, že by to truhle ubližovalo, nekrvácí a vždy jen couvne a začne na skřety znovu dorážet. Ti před ní pomalu couvají. Mezi tím Patrik bojuje s tuctem skřetů. Když jeden ze skřetů proletí vzduchem, odpálkovaný mečem v pochvě, jako by to byl míček tě ujistí, že tvůj společník ještě nepodlehl přesile a stejně tak nevybíravé nadávky, jimiž skřety častuje. Když naznačíš výpad, skřeti před tebou uskočí, jako by se z hole šířili ohnivé plameny. "NENENEMYSLOUŽÍMETEMNÉMUAJEHONIKDYNEZRADÍME." Odpoví skřeti na tvé prohlášení, že by měli bojovat pro tebe. Je na nich, že představa temného ať už je to kdokoliv jim dodala odvahu. "AonTěchceživouaconejmenězraněnou." informuje je s tím jeden z nich bodne proti tvé noze ve snaze tě škrábnout. Tobě se ten útok podaří odrazit pomocí hole, Patrikova výcviku a hlavně štěstí. Přesto tě skřeti svými nejistými výpady nutí ustupovat do hloubi lesa pryč od Patrika, koně i truhly. Jelikož kůň se rozhodl zapojit do boje. Tím, že se vydá ke svému pánu vycházkovým krokem při kterém ostentativně zvedá nohy vysoko do vzduchu, jako při drezuře a vždy při dopadu dupne. Skřeti kterým musí připadat, jako nestvůra s pekel před ním couvají. "Vzdejsezahoďčarovnouhůl." řve na tebe skřet a ty si uvědomíš, že tě natlačili ke kopřivám, které máš za zády. Zjistíš to tak, že se ti jeden lístek otře o holé záda.

Sinny - 01. února 2022 22:42

Nechci k Temnému Skřety nepočítám, vnímám jen to, že jich je hodně. Zřejmě v nějakém jejich doupěti pobrali posily a vydali se za námi, a my, po tom všem, co se nám ještě stalo, jsme nepřipravení a nevypadá to, že situaci obrátím v náš prospěch. Minimálně já ne. Čím více na ně naléhám, tím víc získávám pocit, že jakákoliv snaha je marná. Přesto se nevzdávám a znovu máchnu holí. “Ať si pro mě přijde sám!“ rozkřiknu se nerozvážně. Nechci, aby přišel kdokoliv – nebo cokoliv – další, ale kdyby to znamenalo, že se skřeti stáhnou.. no, třeba bychom stihli ujet mimo les? Temný. Temný.. to nezní ani trochu dobře. Koutkem oka se podívám po Patrikovi, jestli mi už jde na pomoc, než se opět zamračím na skřety. “Ustupte!“ Ostrá nepříjemná bolest na zádech mě donutí sebou trhnout. Poplašeně se ohlédnu a ony kopřivy. Žádný vražedný jednorožec, ani nic podobného, prostě kopřivy. Podržím hůl jen jednou rukou a s velkým sebezapřením utrhnu asi dvě kopřivy – a protože to nejde, musím s nimi zalomcovat, takže mi rozhýbané lístky popálí ruce. Štěstí, že udržím jazyk za zuby. “Ustupte!“ vytáhnu před sebe, i hůl, kterou držím pořád v jedné ruce, zelený trumf.

Vypravěč - 03. února 2022 19:29

Boj se skřety Tvé prohlášení, že si pro tebe má přijít temný sám, skřeti trošku zaváhají a začnou si něco žvatlat. Ty toho využiješ a nikým nerušená utrhneš kopřivy a otočíš se zpět, když se skřeti rozhodnou. "MinepůjdemekTemnémusprázdnýmarukama!" prohlásí trojice rozhodně a vykročí znovu proti tobě. Když pozvedneš kopřivu, skřeti před tebou viditelně couvnou. "ONA... ONA... NásChceZaklít!" co slovo to, krůček zpět. Neutečou před tebou jen proto, že vrazí do skřeta s dřevěnou maskou na tváři. "NIKAM!JÁseONIPostarám!"prohlásí skřet s maskou sebevědomě a projde mezi trojicí, která mu ochotně rozestoupí cestou. "JasněŠAMAN!TYLEPŠÍMAGIE!" podporují jej jeho skřetí společníci. Šaman pozvedne hůlku. Nejdříve jí na tebe namíří a začne s ní mávat, při tom poskakuje z jedné nohy na druhou. Vypadá to opravdu vtipně, má podobný krok jako váš šašek. Najednou dokončí své křepčení, spadne na zem, kde se nakrčí, jako žába při skoku. Bohužel po tobě neskočí. Místo toho si nadzvedne masku a k ústům přiloží onu hůlku s které se vyklube foukačka. To si uvědomíš, když na tebe vychrlí tři maličké šipky. "Mojekouzlojíuspat!" informuje šaman své společníky nadšeně. Ty cítíš, jako by tvé ruce vážili tunu a tak klesneš do mechu. Ještě chvíli bojuješ s hroznou únavou a slyšíš, jak si skřeti ztěžují, že kouzlo zabírá pomalu. Poté tě obejme dřímota. Když se probereš, jedná se o jedno z horších probuzení. Jsi totiž přivázaná k tyči a skřeti tě nese, jako ulovené zvíře. Při tom si vesele zpívají nějakou odrhovačku. Překvapivě jsi jen lehce omámená, ale hlava ani nic jiného tě nebolí. Tedy kromě zápěstí a kotníků, které ti svírají lana, které tě poutají k tyči. Když se rozkoukáš, zjistíš že před tebou nesou Patrika s kterého vidíš jen nohy, přičemž jedna je doslova obsypaná šipkami. Oba jste přivázaní, tváří k zemi a zády k tyči. Což znamená, že vás netáhnou po zemi, ale i tak není zem daleko. "Nekouzlit." varuje tě šaman a potěžká si obušek. Ostatní skřeti si vesele zpívají a nesou vás po nějaké pěšině. Když se rozhlédneš nevidíš nikde ani zavazadlo ani koně. Za to vidíš snad celý kmen skřetů, kteří kolem vás křepčí a hrají na bubínky. "Říctjakzačarovatponrava." ukáže na skřeta, který má stále zavázanou tvář špinavými obvazy.

Sinny - 04. února 2022 20:15

Neuhlazená diplomacie Podlé použití uspávacích šipek mě odrovná nejen fyzicky. Něco takového jsem nečekala! Kouzlo ano, skutečnou, téměř hmatatelnou magii jiskřící ve vzduchu, ale šaman je stejný podvodník, jako já! On má foukačku, já kopřivy, klidně bych těm nýmandům mohla vládnout já. Kdo ví, co je ten Temný zač. Třeba je Temný jen tím, že se nemyje a smrdí tak ukrutně, že v jeho přítomnosti všichni omdlévají a tihle ho mají za velkého kouzelníka. To by sedělo. Šeptá uspané, upozaděné já. Kdybych byla při smyslech, možná mě to nenapadne, ale takhle? Těsně před tím, že upadnu do limba, natáhne se čas na strašně moc, že bych v něm mohla prožít celý další život. Všechny ty příběhy o zlých čarodějích a pannách, které jim ostatní obětují – no bodejť! Nebohá děvčata dána do rukou člověka se zanedbanou hygienou, to je nápad. Ruku v ruce s tím jistě půjde i to, jak to vypadá v takové „magické“ věži – z toho by kleplo každou, urozenou i vesnickou nánu, co každé ráno poctivě sbírá kuřince, aby jimi mohla hnojit záhon. Hulákání skřetů přehluší tok myšlenek, ty jsou okamžitě nahrazeny dalšími. V modřínovém lese je lepší nenocovat. Pichlavé spadané jehličí je schopné se zarýt do kůže tak hluboko, že je později prakticky nemožné je vytáhnout. Dokládá to několik očitých svědků těchto událostí, jejichž nejbližší se tak stali lidmi-ježky a museli opustit dosavadní domov. Tak se to alespoň píše ve Velkém bestiáři strýčka Příhody s podtitulem Pravdy všední, nečekané. Vůně země je nebezpečně blízko. Bolí mě ramena. “HmmmnNNM!“ zamručím vztekle vůči bolesti, chci se otočit – a ouha! Rychle mi dojdou souvislosti toho, co se stalo, a i když mám oči v sekundě otevřené dokořán, připadám si poloslepá, polohluchá, a jednoduše řečeno mimo. “He?“ šaman něco žvatlá. Porozumět mu je najednou jako velký vlašský ořech, který se snažím rozlousknout nevysušený. Šok bdělosti mi vrátí vitalitu, najednou je všechno – skoro – v pořádku. “Ty nekouzlíš. Jsi podvodník. Nastříl-lel jsi do nás šipky s uspávadlem. To není kouzlo, to je jen chytré,“ zamračím se. “Pusťte ho,“ no snad si skřetí šaman nemyslel, že budu spolupracovat..? “Mě si nechte, ale jeho nechte být,“ napůl rozkazuji, napůl prosím, “On za nic nemůže, jen se mě snažil chránit. Má.. má doma ženu a děti,“ zaváhám. Co když vážně má? Teď nevím, jak moc velký problém to je. Tuším, velmi neochotně si přiznávám, že by mi to vadilo. "Až bude puštěný a nesvázaný, řeknu ti, co chceš vědět."

Vypravěč - 06. února 2022 19:17

Neúspěšná diplomacie Šaman na tvé obvinění, že nekouzlí a je jen podvodník, reaguje tím že tě dloubne do žeber. "NENENENe. JáčarovatmojimagiimivěnovatTemný." oponuje ti a očividně v tom potřebuje utvrdit ostatní skřety, spíše než tebe. Tvůj rozkaz, aby propustili Patrika všichni skřeti nejdříve ignorují. Až poté, co šamanovy nabídneš, že mu prozradíš jaké kouzlo jsi použila na nebohého skřeta, začne ten na celou věcí uvažovat. Po několika krocích ovšem šaman zavrtí hlavou. "Spíšene. Kdyžmipustíme. Onnáspronásledovatamlátit." zhodnotí možnosti. "Jokdyžpraštitdohlavynačelnik,nevšichnipraštěný." potvrdí skřet, který tě nese. Mezi tím se před vaši malou karavanou rozestoupí les a vy stanete na okraji jezera uprostřed, kterého je ostrov na kterém stojí malý hrad. Skřeti tebe i Patrika donesou k velkému zvonu. Tam odloží Patrika, kůl ke kterému jsi přivázaná ty, ovšem pomocí lan vztyčí. Rázem jsi v pozici, jaké bývají v knihách princezny obětované něčemu zlému. Problémek je, že tvůj princ leží svázaný vlevo od tvých nohou. Skřeti začnou kolem křepčit a zuřivě zvonit na zvon a bušit na své bubínky. Nějakou dobu, tak křepčí než se z hradu ozve temné dunění. Skřeti okamžitě strnou a couvnou na okraj lesa. Vedle tebe zůstane stát jen šaman, ikdyž očividně nerad. Z jezera se pozvedne kamenný most. Po něm přijde muž v černém kabátu a kapuci. Skřetí šaman se začne strachy třást. Cestou se muž opírá o hůl na jejímž konci je vlčí lebka. Dojde přímo k tobě, Patrikovy a skřetovy. "To je ta čarodějka, co se plížím našim lesem?" zeptá se skřeta a ten zuřivě přikývne. "ANOANO. Toonaproklelahrdinéholovce." potvrdí šaman."Přizajetíjsemvypotřebovaltéměřveškerousvoumagii." muž, který je označován za Temného pána, si povzdechne a hodí skřerovi váček. Nadšený šaman váček otevře a odhalí hromádku šipek. Ty si můžeš prohlédnout muže v kápi. Je stejně vysoký, jak ty a překvapivě vypadá docela mladě a upraveně. "Odejděte. Karas Adary." volnou rukou načrtne gesto a po jeho prstech zůstává ve vzduchu magická záře. K tvému překvapení se objeví čtyři malé mráčky, které začnou pršet na nedalekou pláž. S té pozvednou čtyři kostlivci a zamíří si to rovnou k vám. Temný se otočí a zamíří do svého sídla. Dva kostlivci vezmou kůl s Patrikem a další dva uvolní ze země kůl na kterém jsi vězněna ty. Následně jste odneseni do hradu. Oba skončíte v kobkách. Patrika hodí do nějaké cely. Tebe odtáhnou do mučírny, kde tě připoutají k žebříku. "Takže jak se jmenuješ a proč jsi přišla do tohoto lese?" zajímá se temný pán a sundá ti boty. Poté vezme pírko a začne tě lechtat na chodidlech.

Sinny - 08. února 2022 22:59

Nechápu, proč to nefungovalo... Šaman věří ve svou magii, i v tu mojí, a podruhé nikomu nic nevymlouvám. Kdo ví, co je vlastně zač Temný, když lže těmhle ošklivcům o magii. Čím dál víc jsem přesvědčená o tom, že je to jen nějaký vychytralý lhář, co má dlouhodobě štěstí. Dlouho o tom ale nepřemýšlím, protože víc mě trápí odmítnutí Patrikova propuštění. Mají pravdu, nejspíš by se za nimi hnal a máchal mečem, sekal je na půlky a s lehkostí odkopával, jako neodbytné kočky. “Když ho odnesete daleko, až na kraj lesa, tak vás už nedohoní,“ ale marná snaha. Většinu cesty se potácím někde mezi vnímáním bolesti, nepříjemné blízkosti země a zoufalstvím. V lesem jsem zatím nevykonala nic, čím bych někomu pomohla, spíš naopak. Možná až na Lisseth, ta měla radost z nových šatů. Přiblížení se k jezeru beru s rezervou. Přece jen, Temný balamutí skřety.. jeho duše temná asi bude, jenže úplně jinak, než jsem si myslela. Jakmile si já nebo Patrik uvolníme ruce, bude jen otázka času, než budeme daleko odsud a svobodní. I tak je má stávající pozice dívky u kůlu nepříjemná. Nepřesvědčí mě ani dunění, ani kamenný most. Prostě je ten člověk technicky zdatný, navíc to vypadá efektně. Trochu se ale přece jen bojím, což schovávám za zamračenou tvář. Kosti na efekt, myslela jsem si to! trpělivě vyčkávám, až se ti dva domluví, a poočku se snažím zjistit, jestli se už Patrik neprobral. Nic. Nové šipky ve váčku? Podvodník, věděla jsem to. O chvíli později by se ve mně krve nedořezali. Ani mi to nemyslí, žádné sprosté slůvko nebo brada, co padá dolů. Při kouzlu – při ukázce opravdové nefalšované magie – mě zamrazí v zádech a krev, kterou tělem žene stále rychleji bijící srdce, je protkaná paralyzujícím strachem. Opravdový čaroděj. A myslí si, že jsem čarodějka! Kostlivé odpornosti jsou naprosto nechutné. Tím spíš, že vylezli ze země po dešti. Magickém dešti – ještě pořád tomu nemůžu uvěřit, dokonce ani tomu, že jsem namísto trůnu skončila v mučírně. “Ah... j-já... hmpf… hmnoj-já…,“ člověku zkoprnělému strachy se špatně mluví, i když má v budoucnu vládnout celému království. Co by asi udělaly dívky z mých příběhů? “Nic jsem neudělala!“ vypísknu. To mám ještě druhou botu, ale jakmile mi ji sundá, znejistím ještě víc, než před chvílí. Člověk si vždycky myslí, že horší to být už nemůže, ale může. Strachem mám oči zeširoka otevřené a ani mělký, rychlý dech není nic příjemného. Temného praktiky jsou podivné, ale účinné – nejen, že se po chvíli kousání se do jazyku musím začít smát, ale zároveň se strašně bojím, co přijde. Změní pírko na něco jiného? Přestane s tímhle něžným, i když vysilujícím nic, a přitvrdí? “Hihi-j-… ale… hehehe, už dost! Ne-ne…nee,“ snažím se nohama ucuknout, ale rozsah pro takový úkon je malý, prakticky žádný. Nepomáhá ani zatínat a roztahovat prsty, nepomáhá nic. “Ne-heheeh-em čar-hii-jka...“ Dost! “H-h-h-hm-he- neumím!“ vrtím hlavou na znamení, že už nechci, neumím kouzlit, neumím mu to ani pořádně říct. Soustřeď se. Nesměj se a mluv! “-inny… Hihihi.. princ-ezna,“ nezdá se, ale je to peklo. Využiju chvíle, kdy pírko opouští jednu nohu, aby mohlo být přistrčeno k druhému chodidlu. “Nic neumím!“

Vypravěč - 09. února 2022 18:32

Výslech Temného pána očividně tvé prohlášení o tom, že jsi nic neudělala vážně pobaví. "Ale jistě, že udělala. Vstoupila jsi do mého lesa. Zranila skřeta a vyloupila mou starou věž." vyjmenuje tvé přestupky a překvapivě jsi jich opravdu nejspíše většinu spáchala. Poté se ještě s větším nadšením věnuje tvému lechtání. Tvá snaha o mluvení je odměna jen dalším lechtáním. Dokud nevykřikneš, že nic neumíš, to temného očividně zaujme a přestane tě lechtat. Několik okamžiků si tě prohlíží a zvědavě naklání hlavu na stranu. "Takže znovu, kdo jsi a co jsi myslela tím, že nic neumíš? Nechceš mi tvrdit, že po mém lese běhá princezna oblečená jen do kalhot a šátku, že?" Zeptá se tě provokativně a pírkem přejde po tvém boku. Zatím tě nelechtá, ale jasně varuje, že by mohl. "Takže asi přejdeme k jinému mučení. Už tě někdo za sucha natahoval?" zajímá se vesele a přejde k velkému rumpálu ke kterému je připoután provaz, který ti drží ruce. Tím párkrát otočí dokud nejsi napnutá, jako struna. Už se chystá kolem otočit znovu, když se z chodby ozve křik. "ALVINE CO TO PROVÁDÍŠ?!" zahřmí ženský hlas a do tvého zorného pole vstoupí mohutná matróna, která je oblečena do podobného roucha, jako temný pán. "Vyslýchám zajatkyni, která tvrdí že není čarodějka." odpoví nedůrazně temný pán a možná se to zdá, ale lehce se přikrčí. "Vždyť i slepí by viděl, že to není čarodějka." pronese a zastaví se před žebříkem. S pozice v které jsi ti přijde větší než Patrik a rozhodně mohutnější. Změří si tě pohledem od hlavy k patě. "A vůbec co taková slečinka dělá v našem lese?" s tím se otočí a na patě odkráčí. Temný pán se za ní dívá a tiše zavrčí. "Kdyby nás tu nedržela ta hloupá kletba už dávno bych tomuto místu ukázal záda." zavrčí a otočí se k tobě. V očích mu plane zlost, kterou si hodlá na tobě vybít. "Teď vyvolám několik kostlivců a nechám je aby tě lechtali." oznámí ti vesele a začne se připravovat kouzlit.

Sinny - 09. února 2022 19:38

Nespravedlnost Je ve mně malá dušička, ale když dojde na nespravedlnost, umím se ozvat. Škoda, že jen v myšlenkách. Do lesa mě přivezl Patrik, když mě unesl. Ještě jsem do něj mohla spadnout z koně, ale vstoupit? Jedině, že by nebylo poznat, kde jeden les končí a kde začíná. Skřeta.. toho jsem zranila. Ale vyloupení věže?! To Patrik truhlu vykopal, já jsem jí jen řekla, aby šla s námi. To už se ale nadechuji k tomu, abych skutečně promluvila. Komunikace je základ a kdyby sedm trpaslíků víc mluvilo se Sněhurkou, určitě by to nebyla tak dramatická pohádka. Nechal by mě někdo udělat skleněnou rakev? Jenže Temného temná řeč zahrne přesně to, kdo jsem a jak vypadám, a když k tomu přihodím lidožravé keříky, zase jen mlčím. Tedy hned po tom, co sebou prudce mrsknu do strany, když mi pírkem přejede po boku. Konverzační tón při zmínce o natahování za sucha, kdo ho u všech bohů vychovával a v jakých podmínkách? “Cože? Ne! NE!“ dostanu ze sebe jasně a srozumitelně. “Vysvětlím to!“ jenže to už mě natahuje a nic ho nezajímá. Nebo možná zajímá, ale snaží se udržet si tvář. Pošuk. A… není tady sám? “Nejsem čarodějka, vždyť to byla kopřiva! Skřeta jsem popálila kopřivou..,“ velké tajemství je venku. Dle oblečení předem soudím, že mě paní nezachrání – je to jeho matka, nebo manželka? Možná sestra? Opatrně s tímhle, člověk by lehce mohl šlápnout vedle. Ostražitě je sleduji. Paní se mi nelíbí. Alvin je magor. Kde je Patrik nebo princ z Větrova, když je člověk potřebuje…? Zarazím se. Zbytek rozhovoru mě nemine, ale v danou chvíli na něj nereaguji, jen sumíruju všechno, co se stalo, porovnávám, přesvědčuju se, odhodlávám, a přitom se nepatrně vrtím, protože stávající pozice je nepříjemná. “Počkej!“ neprosím, rozkazuji. “Ty jsi taky Alvin? Rytíř z Větrova je Alvin. To kvůli němu jsem tady, protože mě Patrik unesl a já mu utekla.. m-můj strýc mě za něj chtěl provdat,“ uvažuji nahlas, váhám. Tohohle si nemám vzít, že ne? “Divná náhoda,“ polknu. Patrik dostal mapu, měl se vyhnout jezeru s věží. “Rytíř Alvin mě měl zachránit z rukou únosce,“ měřím si temného, který ovládá skutečnou, opravdickou a nezpochybnitelnou magii, pohledem. Natahuje mě tady jako kus masa a chce ulechtat, není to záchrana. “Ta kletba... s tím má něco společného?“

Vypravěč - 11. února 2022 15:14

Změna výslechu na povídání Když zaúpíš, že mu to vysvětlíš. "Vysvětlíš mi to? No, to jsem zvědav?" usměje se na tebe potměšile Alvin a polechtá tě na boku. "HAHAHAHA! To je dobré." zasměje se pobaveně, když mu prozradíš, proč si o tobě skřeti myslí, že jsi čarodějka. Než dokončí své kouzlo, zastaví jej tvůj proslov. Zvědavě ti naslouchá a vrtí hlavou. Ne, nejsem rytíř Alvin z větrova." potvrdí ti, že se jedná jen o náhodu. Poté zamyšleně vyslechne tu část, že jsi byla unesená a o tvé anabázi v lese. Očividně ti věří, jelikož nedokončí kouzlo a dokonce povolí trošičku napnutí žebříku. Pravda né o moc, stále jsi napnutá, ale už nemáš pocit, že ti vypadnou ruce z důlků a nemůžeš se nadechnout. "Ne s tebou kletba nemá nic společného." zavrtí hlavou a mávnutím přivolá svého kostlivého pomocníka, aby mu podal židli. Na tu sedne a klidně usedne. Jeho sluha, pak upraví žebřík, aby jsi na něj pohodlně viděla. "Mne a mou sestru tu drží kletba a nebo kouzlo chceš-li. Před mnoha lety jsme přijeli do tohoto magického lesa. Našim cílem bylo jej zkrotit a udělat z něj příjemné místo. Kde nebudou pobíhat masožraví králičci, oživlé kusy dřeva a další podobné potvory." vzpomíná a jeho pohled se zatoulá někam do minulosti. "No, tehdy moje sestra pohádala s sousedním králem. Bohužel jeho slova se promítli do magie a my nesmíme odejít od věže dál než na sto metrů. Co je horší nemůžeme ani do sklepení, kde je ono kouzlo a vstoupit může jen princezna. Takže znovu jsi princezna?" zeptá se tě důrazně a vyvolá tři pírka. Po dalším magickém gestu vyrazí pírka k tobě a začnou tě lechtat. Dvě tě lechtají na chodidlech a dvě na bocích a podpaží. Několik vteřin se baví tvým utrpěním a mávnutím odčaruje pírka. "Takže jsi princezna a nebo ne?" zeptá se tě a očividně doufá, že budeš lhát.

Sinny - 11. února 2022 17:39

Pomoooc! Ani nevím, jestli si mám oddechnout, že to není Alvin „brzy-nejspíš-manžel“ nebo ne. Kdyby jím byl, nesnažil by se mě (snad) dál ulechtat k smrti, ale takhle.. takhle je to nebezpečnější, i když si ho nemusím vzít. Kostlivec ve mně vyvolává nepříjemné pocity, zálibu v něčem takovém nechápu.. copak si čaroděj nemůže vybrat, kdo mu bude sloužit? Proč jsou to zrovna zbytky mrtvých? Odporné, hnusné, nehygienické. Změna polohy můj názor nijak nemění. Sestra? Tipovala bych jí spíš k Patrikově linii. Možná snědla moc ztracených dětí a zvětšila se díky nadbytku růstového hormonu. A jak se zdá, ačkoliv se mnou kletba nemá nic společného, tak vlastně asi má. “S králem? A on vás tady uvěznil? Ty ruiny jsou tak blízko? Nezdálo se mi, že-,“ v jistém ohledu mi to myslí, akorát, že už se zase svíjím poněkud zoufalým smíchem. “P-přes-s-s-staň!“ zaškemrám, svíjející se na červík. “Proradný skunku,“ vyfouknu hrubým hlasem rozzlobeně. Chci komunikovat a on tohle! Magická temnost mu zatemnila mysl. “Ty... ani nevíš... já tě...,“ dýchám ztěžka, jak po smíchu těžko nabírám dech, “… jak se op-po-važuješ…! K-dyž ode mě z-sa-chvíli budeš ch-chtít laskavost?“ do hlasu se mi vkradl pěkně rozmazleně panovačný tón.

Vypravěč - 12. února 2022 19:48

Mučení Alvin pokrčí rameny a zavrtí hlavou. "Král driád bydlí v západní části lesa. Uvěznil nás tu, abychom mu neškodili. Stejně mu to nepomohl nechal jsem kostlivce a skřety ať mu zboří palác." vysvětluje ti zatím, co tě pírky lechtají. "Dobře." prohlásí Alvin, když zaškemráš. Luskne prsty a pírka zmizí, jak se objevila. Založí ruce na hrudi a zvědavě nakloní hlavu na stranu. Očividně čekal lecos, ale hrubý hlas a nadávku ne. Překvapení vstane ze židle a možná i trochu couvne. Ovšem rychle se vzpamatuje, když na něj spustíš pro princezny klasickým tónem. "No, dobrá asi budeš princeznou. Pochybuji, že takový tón se dá snadno naučit. " zasměje se vesele. "O to zábavnější bude tě k pomoci přinutit." zazáří nadšeně a spokojeně promne si prsty. Přímo nad tvou hlavu přitáhne velkou nádobu naplněnou vodou. Otevře kohoutek a na tvou hlavu začne v pravidelných intervalech kapat voda. "Zaručuju ti, že po pár hodinách co ti budou kapky dopadat na hlavu, budeš souhlasit s čímkoliv." ujistí tě a i s kostlivci odejde. Má pravdu první minutě je to otravné, ale jak čas běží stane se s toho opravu účinné mučení, jelikož to kapání je opravdu otravné. Problém je v tom, že ty nemáš, kam uhnout. Vždy ti bude kapat na hlavu. Po deseti minutách tě s jednotvárného mučení vytrhne hlas. "Sinny? Princezno! Jsi tady?" to je hlas Patrika, který tě hledá. Dojde do mučírny a zmateně se rozhlíží. "Kde to jsme? No, to je jedno. Musíme vypadnout! Probudila mne nějaká šílená ženská, co mi říkala drahoušku a že nás spojil osud. Takové ty hlouposti." s tím dojde k tobě a nakloní hlavu na stranu. Shledá, že se asi nebavíš a zastaví ono kapání. "Chceš zachránit?" zeptá se nápomocně a sundá ti pouta.

Sinny - 14. února 2022 11:15

V mučírně Jaký tón?! Chce se mi zaprotestovat, ale ono Alvinem vyřčené „přinutit“ na konci věty smete chuť se bránit z jazyka, dokonce hlasitě polknu a znovu mě z něj zamrazí. Ramena i zbytek těla mě bolí, nezabrání mi to ale v ustrašeném rozhlížení se, co, že se chystá. Mučení lechtáním vypadá nevinně, ale dalo mi zabrat. Přinutí mě tím, že mi zničí účes? Pochybovačně povytáhnu obočí. Představa o tom, že mou vůli princezny zničí taková malichernost, je úplně lichá – není to zase tak dlouho, co jsem si plavé vlasy dobrovolně máčela v jezírku. I tentokrát se ale ukáže, že jsem neznalá účinných mučících metod a stačí chvíle, abych si začala zoufat. “Patriku?“ pookřeju. Neustávající „kap, kap, kap“ začíná být neúnosné. Za podobně neúnosné shledám Patrikovo vyprávění o tom, že zatímco mě tady mučí, jeho div nesvedla Temného sestra. A potom.. to by nevydýchal ani mistr meditace. “Co myslíš?! Ne, nech mě tady viset, prosím, nataženou a bolavou, celou zmáčenou tímhle příšerným mučením! Celý život jsem si nepřála nic jiného, než aby mě někdo natahoval v mučírně! Ty tvoje dotazy! Myslíš si, že je vtipné?! Kdybys mě neunesl, nic z toho by se nestalo!“ dám průchod emocím a zmlknu až ve chvíli, kdy ucítím teplo Patrikova těla. “Hm-hm-m,“ zabručím nesrozumitelně, ale nejspíš to byla omluva, a opřu se o něj čelem. Je to prazvláštně uklidňující. “Je tady čaroděj. Tebe.. pokoušela tě nejspíš jeho sestra,“ vydechnu zmoženě, “Praštil jsi ji?“ To by mu bylo podobné. “Jak ses vůbec..? Jdeme. Musíme pryč dřív, než se vrátí. Jsou prokletí,“ neochotně se od svého zachránce odlepím, popadnu ho za ruku a táhnu k východu. Musíme pryč, co nejdál od jezera. Klidně znovu přespím v lese, ale rozhodně ne na tomto místě.

Vypravěč - 14. února 2022 14:52

Na útěku Patrik pokorně snáší tvou triádu na téma, že vůbec nepotřebuješ zachránit a mezi tím zbaví pout. Když, se o něj opřeš čelem, konejšivě tě pohladí po vlasech. "Kudy ven?" zeptá se tě, zatím co vykládáš o čaroději a jeho sestře. "Jo, vypadala praštěně dost na to, aby byla čarodějova sestra." potvrdí tvá slova. "No, ne. Ona kam si odběhla sotva mne probudila. Říkala něco o svatební hostině." odpoví na otázku jestli jí praštil a rychle tě následuje pryč. "Ti pidižvíci mne doslova zaházeli jehličkama dokud jsem neusnul." zavrčí na adresu skřetů a svého zajetí. Nechá se vést chodbami, k hradní bráně. Máš štěstí, jelikož si pamatuješ páku jíž se zvedal most. Bohužel než k němu doběhnete potkáte dvojici vlkodlaků, kteří slouží zdejšímu pánu asi jako sluhové. Je to muž a žena v potrhaných šatech. To, že jsou to vlkodlaci poznáš hned jsou totiž napůl přeměnění. "Proč musíme chodit v těch hadrech a přeměnění ?" ptá se zrovna vlkodlak, který podle oblečení bude dívka svého druha. "Otevři bránu! Já je zdržím." zavelí Patrik a vrhne se na dvojici. Zachytí se s vlkodlakem a začne s ním zápasit. Vlkodlačice se kletbou vrhne za tebou. Cestou se přemění na dívku a skočí po tobě ve chvíli, kdy saháš po páce. Chytne tě za ruku a přitiskne ke stěně. Začnete spolu zápasit a ty potěšeně zjistíš, že není silnější. Začne te se převalovat po zemi a už nad tebou získává převahu, když se ti zadívá do očí a zjihne. Nakloní hlavu na stranu a přísahala bys, že na tebe dělá zamilované oči. Než to zjistíš oči se jí vyvrátí v sloup a ona se zhroutí. Patrik jí totiž přetáhl svícnem po hlavě. Očividně jí neublížil jelikož se stále hýbe. Vlkodlak naproti tomu leží v bezvědomí na zemi. "Padáme!" zavelí a sotva zatáhneš za páku. Rozběhnete se přes most. K tvému překvapení na břehu čeká truhla a kůň. Truhla drží uzdu válečného koně. "Tahle věc, spolkla můj meč tvou dýku a hůl." oznámí ti Patrik a vyskočí na hřbet svého koně a vytáhne tě za sebou. Brzy se ženete do dálavy. Bohužel po hodině jízdy musíte zastavit, jelikož se stmívá. "Přespíme tady a nebo pojedeme dál?" zeptá se a zastaví svého oře. Truhla doklusá a nápomocně otevře víko, kde jsou lůžkoviny na kterých jsi spala včera.

Sinny - 14. února 2022 16:27

Útěk lesem Jsem příliš rozlámaná a útěku chtivá, než abych se Patrikovi omlouvala za svou lež skřetům, díky které to dopadlo tak, jak to dopadlo. Navíc je tady možnost, že by mě chtěli chytit i tak, když jsem princezna a jedna taková je třeba pro zlomení kletby. Těch dvou si ze začátku všimnu jen proto, že nám stojí v cestě a nevypadají normálně. Jenže už jsem viděla po magickém dešti vyrůst kostlivce, takže na ně nijak dlouho nezírám a následuji Patrikova rozhodného příkazu – a pak to zase začne být nebezpečné. “Nech mě být!“ vyjeknu zostra, když po mě dívka skočí. Jsem princezna! Nebudu se tady s nikým prát a je jedno, že utíkáme a máme být zastaveni. Odmítám se válet na studené tvrdé zemi a ještě přitom, nedej bohové, dostat ránu. Když postřehnu dívčin nečekaně vroucný pohled, chci o to víc pryč, ale ta chvilka se mi nesmazatelně zařízne do mysli. Vydrápu se na nohy, vyrazím k páce a pak utíkám přes most tak rychle, až mě bolí na hrudi. Patrika i tak doběhnu se zpožděním. “Truhlo! Blesku!“ víc radosti ze sebe v tu chvíli vymáčknout nedokážu. “Je to truhla.. a je očividně užitečná. Nevím, proč se nemáte rádi,“ popíchnu polohlasně, ale zvesela, Patrika, protože jsme už zase na útěku. Tělesné nepříjemno zesílené cestováním už sotva vnímám, převládá totiž radost nad tím, že jsme pryč z Alvinova dosahu a brzy se třeba i vymotáme z lesa ven. Snad ho strýc nenechá prohledat. Konec lesa je ale v nedohlednu. “Zůstaneme,“ rozhodnu bez váhání, protože odpočinek je důležitý. Nechám si od Patrika pomoct z koně dolů a hned po tom, co se skromně protáhnu a poupravím si šátek, nakouknu do truhly, “A spát budeš se mnou,“ řeknu stejně rozhodně, jako jsem rozhodovala před chvílí, bez kousku studu nebo zaváhání. Jednak včera vypadal, že mi měkké hřejivé kožešiny závidí, jednak už nechci riskovat, že se mi zase něco stane, a taky je větší šance, že mi kožešiny pomůže vytahat bez remcání. Jakmile je pelech hotový, posadím se a vyloudím trochu sušeného ovoce, které zbylo. Jestli budeme rozdělávat oheň nebo ne nechám na kováři, však má víc zkušeností a na teplé večeři nijak netrvám, natož, abych se vydala trhat nějaké lesní plody. Jak se zvolna snáší noc, les začíná být děsivější. Zalézt si až těsně k Patrikovi a přehodit přes sebe kromě pokrývky i jeho těžkou ruku je to nejmenší, co pro své bezpečí můžu udělat. “Víš, ten čaroděj asi nebyl úplně zlý. Říkal mi, že chtěl les zbavit králíčků i keřů, znělo to jako dobrý nápad. Bylo by tady bezpečněji... ale... taky sem ti tvorové patří… Kdyby... sis vzal jeho sestru…,“ usnu, ani nevím jak.

Vypravěč - 14. února 2022 16:50

soukromá zpráva od Vypravěč pro Noční návštěva V obětí Patrika okamžitě usneš. Probudí tě ruka na tváři a něco studeného v dolince mezi ňadry. Když otevřeš oči, zjistíš, že ti pusu zakrývá vlkodlačice změněná na lidskou čenovlasou dívku. Patrik se ve spánku otočil a tak už tě jeho mohutná paže nechrání. Vlkodlačice sundá ruku s tvé pusinky a položí si prst na rty. Naznačí ti ať vstaneš a stoupne si, tak aby mezi tebou a Patrikem byl tenký rapír, kterým na tebe míří. Jakmile vstaneš ukáže ti ať jdeš vpřed. Jde vedle tebe a míří na tebe kordíkem. Odvede tě mimo doslech patrika do malého údolíčka. Ty si můžeš prohlédnout docela dobře stavěnou dívku. V údolíčku leží na kameni provazy a kožené náramky spojené náramky. Zastaví tě u kamenu a pak se stane něco nečekaného. Podá ti kord a zvedne ruce nad hlavu, že se vzdává. Ty si můžeš prohlédnout dívku, která je momentálně oblečená lépe než ty. Má na sobě kamaše a boty, jako ty. Na horní polovině těla má zelenou košili, doplněnou vestičkou a pláštíkem s kožešiny. Jak před tebou dívka stojí zafouká na tebe vítr a ofoukne tě, jelikož tě vytáhla s teplého pelíšku.

Sinny - 14. února 2022 17:48

soukromá zpráva od Sinny pro Noční les Co víc jsem mohla udělat, než si lehnout vedle Patrika? Nic. Nic! A on usne! Tedy, pochopitelně, že usne, ale copak musí spát takhle?! Projede mnou vlna tlumeného vzteku, až se kousnu do jazyka, abych nelamentovala nahlas a pomalu na dívčin pokyn vstanu. Nevzpírám se jí, protože chladné ostří zbraně dala tak blízko, že mám jednoduše strach, aby se mě nebo Patrikovi něco doopravdy nestalo. Ještě než se v údolí, do kterého skrze špičky stromů proniká svit nedorostlého měsíce, otočím, padne mi pohled na provazy a náramky. “Jestli si myslíš, že se tím spoutám, tak máš smůl-,“ vezmu si kord. Automatická reakce a až po ní přichází slabé uvědomění si toho, co se děje. Je to blázen. Náhlá výhoda získaná nad dívkou i absurdnost situace mě popudí víc, než už jsem byla. K tomu fouká. Zamračím se. “Tvou košili. A vestu a plášť taky,“ rozhodnu se ještě pořád na vlně doznívajících automatických reakcí, tentokrát proto, že je mi zima. Volnou rukou si začnu rozvazovat šátek, druhou pevně svírám kord. “Svlékni se. Dělej!“ zatracený les! Zatracená zima. Už toho mám dost! Chci domů a místo toho, abych s Patrikem dojela na okraj a vydala se na milost strýci, odtáhne mě podivínka kdo ví kam. Nikomu se už podřizovat nebudu. Šátek povolí a sklouzne na zem, ňadra vysvobozená z úplého objetí se přitom zhoupnou. Před ní se nestydím, vždyť je stejná, jako já. Pozoruji, jak se svléká a čekám, až mi bude tepleji. Popohnala bych ji, ale nemám čím a švihnout ji ostřím si netroufám. “Poslal tě Alvin? Co chce?“ Dřepnu si, abych si mohla šátek aspoň provizorně obmotat kolem krku. Jeho vrácení Patrikovi je, řekněme, otázka cti. Přitom si všimnu keříku s mladými proutky vhodnými tak akorát na to, abych jich pár jedním švihem oddělila. Po těle už mám husí kůži, což je tak akorát víc nepříjemné. “Zrychli. Až budeš hotová, nasadíš si tamto..,“ proříznu vzduch dalším příkazem, poukazující na spojené náramky, a čekám na odpověď a oblečení.

Vypravěč - 14. února 2022 18:00

soukromá zpráva od Vypravěč pro Noční les Když rozkážeš přikývne a sundá si plášť, potom pomalu a potí i košili. Odhalí pěkně tvarované pevná ňadra. Když ty si sundáš šátek, pozoruje tvé krásy a polkne. Když se zeptáš jestli jí poslal Alvin, zavrtí hlavou. "Neposlal. Neví, že jsem tady. Váš pohled mne ochočil." přizná. Její oči tě sledují a své vnady kryje dlaněmi. Následně se pokusí splnit tvůj rozkaz, ale nedaří se jí to, jelikož pouta jí drží zápěstí příliš těsně. Její plášť krásně hřeje, díky tomu že jí zahřala ona. Nedaří se jí to, jelikož není dost šikovná. Přesto se snaží a po několika minutách snahy. Se vzdá, kousne se do rtu. "Omlouvám se madam. Nepodařilo se mi to. " zadívá se na tebe omluvně a natáhne k tobě ruce.

Sinny - 14. února 2022 18:17

soukromá zpráva od Sinny pro Noční les Nechci na sobě dát znát překvapení, ale vzhledem k tomu, co děvče řekne, je to těžké. Navíc na mě zírá, což mě jen utvrdí v tom, jak podivný les a jeho obyvatelé jsou. Když se přesune k poutům, popojdu k hromádce oblečení a rychle si obleču košili. Naneštěstí jen tak, že nemám čas jí zapnout. Látka sice zakryje hroty prsou s čnícími bradavkami, ale vše mezi nimi dál prosvítá do nočního šera. Ohlédnu se po děvčeti, která se neumí sama spoutat a povzdechnu si. Mohlo mi to dojít. Podobně nedbale, jako košili, si obléknu i zbytek, v koutku mysli nervózní z toho, že je to jen trik a co nevidět se na mě vrhne. “Takže jsi utekla, protože.. jsi ochočená?“ zajímám se věcně, zatímco k ní kráčím, “Mnou?“ dávám si dvě a dvě dohromady, abych zjistila, co přesně to znamená. V pohledu na její polonahou siluetu je něco.. uspokojujícího. Nerozumím tomu, ale je to tak. Svým způsobem mi připadá roztomilá a svým způsobem mě rozčiluje. “Ukaž,“ poručím, ale než ji pomůžu, zlehka jí švihnu přes natažené ruce proutkem. “Jestli se mi pokusíš ublížit..,“ varuju ji, než kord přichytím loktem k tělu stejně jako proutek, a začnu jí poutat. Není na tom nic složitého, ale protože přidržuji paží dvě věci, strávím nad náramky více času, než chci. “Tak,“ spokojeně zvednu bradu, “Co teď s tebou..“

Vypravěč - 14. února 2022 18:30

soukromá zpráva od Vypravěč pro Noční les Košile tě trochu ochrání před studeným větrem a je příjemně vyhřáté. "Ano, madam." potvrdí ti, že utekla a je ochočená tebou. Když jí švihneš přes napnuté ruce, sykne. "Děkuji madam. Ne, madam." zavrtí hlavou, když jí napomeneš, aby ti ani nezkoušela ublížit. Ona se o to vážně nepokusí a poslušně drží dokud jí nespoutáš. Poté poslušně čeká a snaží se rukama trochu chránit před větrem. Jej bradavky se v chladném vzduchu napřímí. Když se jí zeptáš, co sní, se zatváří se zmateně. Vlkodlačice stojí v chladném vedru. Chtivě sleduje v měsíčním světle tvé vnady. "Madam možná mne můžete potrestat, že jsem se nedokázala spoutat. Třeba tím, že mne umlčíte a oslepíte." navrhne ti a ty si všimneš že nenápadně pokukuje po jednom šátku a holi ke které jsou dva pouta, které jsou očividně určené k spoutání nohou, tak aby oběť musela stát rozkročená. Zároveň Sinny dojde, že se stále vlkodlačice dokáže bránit. Vzpomene si, že když jí unášel Patrik byla bezbranná až když jí spoutal nohy a zakryl oči.

Sinny - 14. února 2022 19:02

soukromá zpráva od Sinny pro Noční les “Ticho! Na nic jsem se neptala, jen uvažuji nahlas,“ nakročím za ni a dvakrát ji švihnu přes zadeček. I já tak párkrát dostala, ale můj výprask měl úplně jinou atmosféru. Dál se mračím, ať na mě vrhá pohledy jaké chce. Dlouho se nerozmýšlím, popadnu tyč a dle její milé rady ho připevním nad její kotníky. O tom, jestli donesené propriety používám správně nepochybuji, bude to po mém. Potom si odložím zbraň na zem a hned vedle ní proutek, abych měla prostor pro zavazování šátku. Přistoupím k dívce zezadu a s rukou nad každým jejím ramenem překryji její oči šátkem. Nějak se mi to ale nepozdává. Její záda hřejí mou hruď a zároveň jí nepochybně musí na kůži lechtat dlouhé vlasy, které jsem si dosud nijak nesvázala. “Nevím, co je tohle za způsoby, ale neměla bys nikomu utíkat,“ ovanu jí krky slovy, “a potom ještě někoho nabádat k trestu,“ pevně stáhnu šátek, ale dávám si přitom pozor, abych jí do uzlu nepřitáhla vlasy a nekudlilo ji to. “Tím spíš, kdy jsi dotyčného probudila, dojdu pro proutek a švihnu ji přes kamaše. “Odtáhla od.. od.. odtáhla jsi mě od něj!“ zavrčím s další ranou. “Mířila na mě zbraní“ se zakrýváním úst si starosti nedělám. Pro mě za mě, ať si křičí. “A teď si myslíš.. co si vůbec myslíš?“ namísto hněvu převáží zvědavost.

Vypravěč - 14. února 2022 19:15

soukromá zpráva od Vypravěč pro Noční les Vlkodlačice spokojeně sykne, když jí dvakrát švihneš po zadku. Vždy se pokusí ucuknout, ale hned znovu vystaví zadek. Poté se poslušně rozkročí, když jí poutáš k tyči. Když se k vlkodlačici přitiskneš, zjistíš že i přes studený vítr, hřeje jako kamínka, lépe než Patrik. Lehce sebou cukne, aby odehnala tvé vlasy, které jí lechtají. Mírně zavrtí hlavou, spíše aby se jí šátek dobře usadil na očích, než aby se jej snažila setřást. Takže jí bez problému oslepíš. Dojdeš si pro rákosku, když se otočíš měsíc osvítí úplně slepou a bezbrannou dívku. Při prvním švihnutí leknutím vykřikne, ale pevně stojí. Nic jiného jí ani nezbývá. Překvapivě spokojeně sténá, když jí biješ. Po tvé otázce následuje dlouhé ticho. Očividně si myslí, že nemá domluveno mluvit. "Já... já ... chtěla být vaší otrokyní hračkou, chcete li. " pronese zapáleně. Poté poslušně čeká, co bude dál.

Sinny - 14. února 2022 19:49

soukromá zpráva od Sinny pro Noční les Cože? Překvapeně zamrkám a uhnu pohledem do strany, kde se zvedá ve výšce kopce potemnělý les. Temný k sobě nepochybně přitahuje divné existence. Nebo, že by to byla její vlkodlačí nátura? “Aha,“ zazní do noci odměřeně. Potom dívku obejdu, abych se jí podívala do očí, abychom si to vyříkaly tváří v tvář.. ještě, že nevidí, jak mi pozdě dojde, že jsem jí oslepila. Povzdechnu si a pozoruji její napnuté tělo, přičemž přemýšlím, jestli ji chci. Něco ve mně se chvěje. Je to jako zvolna doutnající touha, probuzená něčím na co bych nikdy nevsadila. Určitě je to jen následek usínání s Patrikem. Zaváhám. Patrikem by to rozhodně být mohlo, jenže taky nemuselo. Přiblížím se k vlkodlačici na krok a pomalu k ní natáhnu chvějící se ruku. Konečky se dotknu jejího boku a hebkou kůži pod bříšky prstů nechám ubíhat tak dlouho, dokud se nedotknu strany levého prsu. “To nechci,“ promnu o sebe prsty, kterými jsem se před chvílí dotýkala dívky. A švihnu jí zlehka přes stehno. “Že se nestydíš něco takového vůbec říct!“

Vypravěč - 14. února 2022 19:58

soukromá zpráva od Vypravěč pro Noční les Vlkodlačice otáčí hlavu do směru kudy procházíš. Očividně tě dokáže sledovat po sluchu. Její hebká kůže krásně hřeje a když tvé prsty jednou po jejím těle vzhůru, zadržuje dech. "Proč ne! jsem přece krásná!" protestuje vlkodlačice, když jí odmítneš. Chvěje se a cuká sebou, když jí švihneš přes stehno. "Budu vás následovat kamkoliv. Budu vás krásně zahřívat." přemlouvá tě pevně. "Nestydím. Jste krásná a mocná!" odpoví na tvé ovlivnění zoufale se tě přemlouvá.

Sinny - 14. února 2022 20:18

soukromá zpráva od Sinny pro Noční les Pohrdlivě si odfrknu. “Jsem princezna,“ jako by to mohlo vysvětlovat všechno, “Ani jsi mi neřekla, jak se jmenuješ,“ pronesu bez výčitky, ale se zájmem natolik patrným, aby jí bylo jasné, že teď odpověď chci. Sleduju jí se škodolibou radostí, že se dnes taky někomu nedaří a má očividně špatný den, i když se snaží. To, nakolik se mi líbí nejen ona, ale i tato malá hra, si nepřiznávám. Nerozhodně ji obejdu. Svit měsíce dopadající na její záda způsobuje, že vypadá bledší, než je. Přitom už moc dobře vím, kolik ohně se v ní skrývá, protože příjemně hřeje. Hezky vyběhaný zadeček, nastavený k další ráně, které zbytečně neodolávám. Je ale mírnější, než všechny předchozí. “Naplánovala sis to?“ pochopitelně, že provazy a spojené náramky nebudou její běžné vybavení, ale jak mohla tušit, že jí to vyjde? Cítí to ze mě? Nebo spoléhala na to, že mě uprosí? Škádlivě jí přejedu špičkou proutku po linii páteře.

Vypravěč - 14. února 2022 20:24

soukromá zpráva od Vypravěč pro Noční les Vlkodlačice poslušně nastaví zadeček k tvému šlehnutí. "Jsem Jenny, nebo modrý měsíc." představí se ti s mírnou úklonou při které se roztomile zhoupnou její krásy. "Ano, madam." přizná okamžitě, jelikož cokoliv jiného je hloupost. Jelikož nic jiného než plán by to být nemohl. Vždyť tě pomocí rapíru vytáhl s postele a přijít sem. Nechala se spoutat. Nyní stojí bezmocná vydána ti na milost a nemilost. "Máte oči vůdce smečky." vysvětlí ti, jako by to všechno vysvětlovalo. Když přejedeš špičkou proutku po linii páteře vezme to jako pokyn, aby se propal a zaklonila hlavu. Při tom zvedne ruce nad hlavu. Vystaví, tak své opravdu pěkné krásy. Tato poloha je dost nepohodlná a je to vidět.

Sinny - 14. února 2022 20:44

soukromá zpráva od Sinny pro Noční les “M-hm,“ pokývnu hlavou, “Temnému jsi sloužila ze své vlastní vůle?“ polechtání ega „očima vůdce“ funguje na generály i princezny. Možná tím spíš, když já nikdy vládnout nechtěla a najednou zjišťuji, že s oddanými poddanými to není žádná velká práce. Nechám ji, jak stojí, a ani tentokrát neodolám tomu se k ní přiblížit. Kromě těla má i docela hezké vlasy, zaslouží si být spleteny. Přistoupím k ní a opatrně pročísnu vlasy tak, abych jí nesundala šátek, ale zároveň jsem si pohodlně mohla rozdělit bohatou kštici na tři prameny. Zvládla bych i víc, ale jistota je jistota. Mám dojem, že z ní teplo sálá i na takovou dálku a láká k doteku. Jako by nestačilo, že její obnažený hrudník přitahuje pohled. Spletu z vlasů kus copu, během kterých pochopím, že mi její blízkost není nepříjemná. Jenže si nejsem jistá, co to znamená. Měl by se takhle chovat vůdce? Nebo mě jen láká poznat to, co se mnou její poddajnost dělá? Pořád jsem naštvaná a chci pryč, zároveň mě ale baví poznávat vše nové. Cítím se svobodná, nesvázaná tím, co musím – můžu si dělat co chci, mít své vlastní hranice. Nepatrně ji za zpola spletený cop zatáhnu. “Může se ke mně Temný dostat? Nechá mě stopovat tím.. druhým?“ dojde mi, že když jsem ji viděla prvně, vypadala jinak, protože byla proměněná. Mělo by mě to znejistit, věřím však tomu, že mi neublíží. Ruce mi sklouznou od dopleteného, ale nesvázaného copu k jejím bokům, kde se špičky ukazováčků zaseknou o okraj kamaší a potáhnou je níž, až do poloviny svalnatých hýždí. “Řekni mi všechno, co víš,“ přikážu a preventivně jí přes nově odhalenou kůži švihnu.

Vypravěč - 14. února 2022 20:56

soukromá zpráva od Vypravěč pro Noční les Nad tvou otázku, jestli sloužila temnému ze své vůle, odpoví okamžitě očividně nacvičenou větou. "Ano, madam. Nebyl tu nikdo jiný a vlci musí někomu sloužit. Vlky musí někdo vést." zní to sice, jako nacvičená věta s učebnice, ale i upřímně. Klidně stojí a nechá si plést cop. Jelikož je prohnutá, tak když za cop zatáhneš musí dát ruce do jiné polohy, aby nespadla, ale nestěžuje si a poklidně drží. "Ne, madam. Rozsypala jsem vonné koření po vaší i své stopě. Vlkodlaci v takové vůni nejsou schopni stopovat." odpoví ti a je očividně na sebe trochu hrdá, že ti pomohla. "Aaa, ano. Temný a jeho sestra vládnou skřetům strachem. Jejich magie je vázaná na břehy jezera. Proto musí používat sluhy. Kletba jim zabraňuje odejít dál než dosáhnou jejich kouzla a drží je na tom hradě. Kromě mě má smečka dalších deset vlkodlaku. Pět žen, pět mužů a další smečky žijí v okolních lese. Né v tomto, ale v těch na východě a západě." vysype ze sebe ochotně. Ty si můžeš prohlédnout pěkně tvarovaný zadeček a pevné nohy. "Madam, mohla bych mít návrh. Pokud mne chcete svléknout. Bylo by možná lepší mi rozvázat nohy a pak je spoutat. Případně mi ruce spoutat za zády a nebo vsadit mi je do obojku." navrhne ti a ukáže obojek viz obrázek, s jejím představení.

Sinny - 14. února 2022 21:26

soukromá zpráva od Sinny pro Noční les Koření! To mě podrž. Chytré, rozhodně natolik, že si spokojeně oddechnu. “Děkuju,“ i ti, kteří nám slouží, čas od času zasluhují uznání. Další informace mě už tolik neuklidní. Rozladí mě do nerozhodnosti, ale to se mi v poslední hodině děje tak často, že je to naprosto nepodstatné. Tentokrát na zpola obnažený zadek koncem větévky jen několikrát poklepu, dokud tedy z Jenninův úst nevyjde další rada. “Neraď mi,“ rozčertím se, ale protože určitě není hloupá, pozná z tónu hlasu, že ji okřikuji spíš pro efekt a pocit, že mám vše pod kontrolou. “Určitě toho budeš později litovat,“ dodám rozlazeně, přičemž následuje šlehnutí. Prostor pro další rány mi ale připadá malý, nezbývá mi tedy, než potáhnout kamaše ještě níž, na hranici mezi zadečkem a stehny. Rána na sebe nenechá dlouho čekat. Na chvíli je to hezký pohled, ale jen dokud mi nezačne připadat nelichotivý. Děvče s obnaženým zadečkem, propnutá, až se divím, že v téhle pozici ještě vydrží. Proutek stranou. Prsty zapadnou do úzkých mezer za okrajem kamaší a jak táhnu dolů, sklouzávají stále více k vnitřním krajům jejích nohou. Přirozeně se ukáže, že měla pravdu, a když ji neodvážu… dojdu pro kord a nerozhodně si vlkodlačici prohlédnu, ale odmítám dělat, co mi říká. Aspoň z části. Propíchnu kalhoty a tahám ostří po látce tak dlouho, dokud kalhoty nepřipomínají spíš ošklivé nadkolenky, které bez dalšího zájmu nechám tak, jak jsou. (Přitom jsem jí musela několikrát zapřít vlastním bokem, když jsem měla dojem, že by se mohla zhroutit.) “A je to,“ dětinsky se zaraduji. Ruce ale vyřeším po jejím, nic jiného mi nezbývá. Kord zase odhodím do trávy a zezadu se natáhnu po jejích pažích, přičemž jí vlastním trupem a poprsím donutím se narovnat, a přitáhnu je k bříšku. Tam jednu ruku osvobodím z pout, lehkým tlakem na zápěstí donutím Jenny dát ruce za záda. Nespěchám, neboť mám v živé paměti, jak ze všech mučících procedur bolelo tělo mě. Za zády ruce spoutám a dojdu se podívat, co na přinesené hromádce ještě zbylo. Sáhnu po obojku.. a zadívám se na neodborně spoutané děvče před sebou. “Mám to dobře?“ chtěla mi radit, tak teď bych to pro změnu ocenila.

Vypravěč - 15. února 2022 16:39

soukromá zpráva od Vypravěč pro Noční les Při tvém poděkování, vlkodlačice zazáří a nadšeně pokývá hlavou. Očividně jí tvá pochvala neobvykle potěší. Na tvé okřiknutí reaguje pokorným skloněním hlavy. "Ano, madam." odpoví poslušně a čeká, co uděláš. Tiše vykřikne po tvém šlehnutí. Poté co páráš její kalhoty, tváří se lehce nejistě a znepokojeně. Snaží se držet co nejpevněji, jelikož se bojí že jí řízneš. Přesto jí musíš podepřít. Tvou radost ocení úsměvem. "Ano, madam." odpoví způsobně. Ochotně se pod tvým tlakem narovná a nechá se spoutat. Očividně to nevymyslela, jako okamžik kdy se na tebe vrhne. Takže stojí s rukama za zády máš pocit, že se trošičku se prohla a tak se vyprsila, jelikož díky tomu její pevné krásy vypadají trošku větší. Na hromádce zbyla hromada provazů a obojek s vodítkem. "Ano, madam. Možná bych dokázala uniknout rukama, kdybych dost dlouhou kroutila zápěstími. Takže případně by bylo vhodné pouta utáhnout." potvrdí ti lehce neochotně.

Sinny - 15. února 2022 17:11

soukromá zpráva od Sinny pro Noční les “To by mohlo bolet,“ odtuším při informaci o kroucení zápěstími. Chvíli váhám, nakonec se ale radě podvolím a pouta o jednu dírku utáhnu, víc ne. Několik okamžiků si své dílo s odstupem prohlížím. Zbytky kamaší nevypadají vzhledně, ale odřezávat jí je od nohou je na mě příliš velký risk. Měla jsem si vytáhnout z truhly dýku. Čupnu si tak před ní a pomalu, s pohledem upřeným vesměs vzhůru k jejímu obličeji, jednu nohavici po druhé stáhnu ke kotníkům. Drobných výrazů ve tváři nemám šanci si všimnout, ale Jenny se celou dobu příliš nekrotí, takže nějaké poznatky jistě získám i tak. Sama v sobě se zatím příliš nevyznám, moje pocity a prožitky jsou různé, shrnout by se daly jednoduše tak, že jsem spokojená. Jenže vím, že by to mohlo být i lepší.. “Klekni si,“ přikážu klidně a neřeším, jak to udělá, nebo nakolik bolestivé to pro ni bude, a sama se narovnám. V případě nejvyšší nouze jí přece jen do pozice klečmo pomůžu. Tehdy dojde na obojek. Přiměřím jí ho ke krku a shledám, že je to hezký doplněk a na moment zaváhám, jestli ho nepřipnout spíš sobě. Z hrdla mi unikne hlasitý, pobavený smích, když si představím, že by si mě tak Patrik měl šanci konečně pořádně pohlídat. “Řekni, přidali by se ke mně i ostatní tvého druhu?“ na moment se podívám do odlesku tmavovlásčiných očí, než se pustím do zapínání obojku kolem jejího krku.

Vypravěč - 15. února 2022 17:30

soukromá zpráva od Vypravěč pro Noční les Vlkodlačice poslušně drží, když dotáhneš pouta. Musíš říct, že jak je dotahuješ byla možná vážně volná. Tvůj pohled odhalí, že tvoje nová hračka je pěkná a působí dojmem vážně bezbranně. Když si zadíváš do její obličeje, tváří se mírně zasněně a možná tam je ještě něco jiného, co jsi vídala u služebných. Sundáš jí i zbytky kalhot a tvá zajatkyně zůstane stát jen v botách. Nad tvým okamžiků se nad tvým rozkazem zamyslí, jak jej nejlépe splnit. Nakonec se rozhodne, že nejednoduší způsob je prostě spadnout. Prostě relativně opatrně spadne na břicho a poté se rychle zvedne do sedu, hned poté do kleku. Při tom se její krásy sympaticky zahoupají. Tvůj smích odmění nejistým úsměvem, jelikož si očividně není vědoma, čemu se směješ. Očividně je ovšem ráda, že máš radost. Nad tvým dotazem se zamyslí. "Možná, ano. Když by se podívali do vašich očí." pronese upřímně.

Sinny - 15. února 2022 17:53

soukromá zpráva od Sinny pro Noční les Jelikož si to z přirozené zlomyslnosti vůči nám oběma dělám těžší, než by to muselo být, musím se při zapínání obojku naklonit. Vlasy spletené do volného copu mi nevadí, ale ve tmě se zapínáním a správným utažením přece jen trošku zápasím. Jakmile se nakloním, látka ukořistěného oblečení se mírně rozevře a pak je to jen kousek k nahodilému doteku dívčina ramene a mých vnad. “Víc schopných obránců by se mi hodilo, les je nebezpečný,“ zauvažuji nahlas a představa, že se to kolem mě a Patrika hemží někým, kdo by nás bránil do roztrhání těla, se mi zalíbí. “Museli by být ale opravdu věrní,“ mírně zatáhnu za obojek, než nahmatám vodítko a nechám ho klouzat mezi prsty jedné ruky. Mezera mezi našimi těly se zvětší, ale druhou rukou jemně chytím vlkodlačí bradu, “Jako ty,“ v očích se mi zablýskne spokojenost.

Vypravěč - 15. února 2022 17:58
	soukromá zpráva od Vypravěč pro Noční les Když se dotkneš svými vnady o její rameno dívka zazáří a zatetelí se nadšením. "Ano, ano." dívka se po zatahání za vodítko trochu nakloní dopředu, přesně jak jí diktuje vodítko a obojek. "Co ... co se mnou uděláš teď? zeptá se dívka a jemně zatřese svými vnadami, aby tě na ně upozornila. Všímáš si, že její poupátka trčí vzhůru, jako malá kopí.

Sinny - 15. února 2022 18:09

soukromá zpráva od Sinny pro Noční les “Mohla bys jim trochu domluvit, pokud by je to zviklalo přidat se ke mně,“ navrhnu nenuceně. Z jejích dřívějších slov je mi jasné, že to chce víc, než předvolební sliby, ale i tak doufám, že by její svědectví mohlo pomoci. Nad jejím zatřesením ztuhnu. Houpavý pohyb upoutá mou pozornost – už už se vidím, jak její ňadro svírám v ruce, ale představu zaženu rychlým pootočením hlavy. Co to dělám..? Vrásky nad kořenem nosu se zase prohloubí. O co se pokouší ona?! Vodítko držím volně, ani tak není problém najít proutek a dvakrát s nim výchovně švihnout a vykreslit tak na jejím zadečku nové červené stopy. Neměla bych tady být. Jenže s ní je to natolik jiné, že se zatím nedaří se sebrat a jít. Uvědomění si takové slabosti jí znovu švihnu, opatrněji, než předtím, protože namísto hýždí vyberu její přednosti.

Vypravěč - 15. února 2022 18:18

soukromá zpráva od Vypravěč pro Noční les "To nebude fungovat. Vlkodlaci dají na své pocity. Na slova moc ne." přizná tvá zajatkyně a zavrtí hlavou. Po tvém výchovném švihnutí dvakrát zasténá a potřetí k tvému překvapení vzdychne. Bohužel než se rozhodneš, co to znamená. Přeruší tok tvých myšlenek hlas Patrika. "Princezno! Sinny! Kde jsi?" zní stále daleko, ale očividně tě hledá a přibližuje se. "Ach, prosím nenech toho muže, aby mne tu našel, takhle klečící. " zaprosí vlkodlačice a ty víš, že nemáš čas jí rozvazovat než k vám Patrik dojde. Rozhodně jí nerozvážeš ruce, už jen podle toho, jak dlouho ti v té tmě trvalo její svazování. U nohou by to možná šlo stihnout. Pro rekapitulaci vlkodlačice momentálně klečí, zavázané oči, na krku má obojek s vodítkem ,ruce má svázané za zády náramky a kotníky připoutané k tyči.

Sinny - 15. února 2022 19:14

soukromá zpráva od Sinny pro Noční les “Dobře,“ přijmu informaci za svou a na její přemlouvací iniciativě dále netrvám, z části i proto, že její zavzdychání mi zrychlí tep. Patrikův hlas mě probere z klubajících se necudných myšlenek. “Neboj,“ ujistím ji a z očí rychle stáhnu šátek. Ukážu na kord ležící v trávě, “Nechám ti zbraň. Plášť,“ ten mi sklouzne z ramen hned na to. Zničila jsem jí kalhoty a zbytek sebrala, ať má aspoň něco. Jak vůbec oblečení vysvětlím Patrikovi? Překvapivě ale nepanikařím, jen spěchám – kleknu si za ní a nešikovnými pohyby uvolním jednu nohu. “Už je blízko.. musíš si nějak poradit. Musím za ním, aby tě nenašel,“ s těmi slovy vyrazím do noci. Patrikův hlas mě vrací do reality, z ramen mi padá tíha zloby i chuť někoho ovládat… a přeci, přeci tam kousek toho všeho zůstává, stejně jako obavy z toho, co bude následovat. “Patriku..!“ zavolám poprvé a jakmile se dočkám odpovědi, zrychlím. Oči se tmě dávno přivykly, i tak ale lesem klopýtám a několikrát málem upadnu. “Patriku, tady jsem!“ Čerstvé vzpomínky hřejí, stejně, jako dívčino tělo.. a podobně, jako Patrikovo tělo, když do něj vrazím. Proti kováři žádnou převahu nemám a co hůř, nemám žádné dobré vysvětlení pro získanou košili ani to, kde jsem byla. Toužebné nutkání usazené v těle útěk lesem také neuhasil a tak najednou vnímám jen to, jak dlaní stoupám po svalnaté hrudi k zátylku a vytahuji se na špičky, když si Patrika silou přitahuji k chtivému polibku.

Vypravěč - 15. února 2022 19:16

soukromá zpráva od Vypravěč pro Noční les Vlkodlačice nestačí protestovat a jsi pryč. "Tady!" odpoví na tvé volání Patrik a do hlasu mu pronikne znatelná úleva. Když do něj vrazíš, tak obejme tě, aby zabránil tvému pádu. "Uf, kam jsi se to vypravila?" zeptá se rozespale. Nebrání se a nechá se stáhnout k polibku, který jej okamžitě probere. Zatváří se zmateně a lehce couvne. "Jsi Sinny, že?" zeptá se obezřetně, jelikož doteď jsi vůči němu příliš pozitivních citů neprojevila. Každopádně tě vezme za ruku a odtáhne zpět do vašeho malého tábora. "Jestli se pokusíš utéct svážu tě do kozelce." varuje tě a posadí se s tebou zpět do vyhřátého lože. Oba dva vás zakryje a pláštěm. Ovšem nezdá se, že by usnul. Nedýchá tak pravidelně a hlasitě, jako předtím.

Sinny - 15. února 2022 19:58

soukromá zpráva od Sinny pro Noční les “Jistě, že jsem to já. Jen jsem musela.. musela..,“ umlknu bez vysvětlení, ať si domyslí, co chce. Někdy člověk prostě musí do lesa sám. Poslušně s ním odcupitám k námi zabranému kousku lesní půdy a ještě než se zavrtám do kožešin, rychle si pozapínám knoflíčky „nové“ košile. Když budu mít štěstí, ani mu nedojde, že na sobě mám něco nového. “M-hm, beru na vědomí. Vždyť nikam neutíkám,“ brouknu nad jeho varováním a znovu raději mlčím. Tentokrát se mi vedle něj neleží tak lehce, jako předtím, a vůbec nevím, co s tím. Zírám nad sebe, na tmavé nebe nepatrně prosvítající mezi větvemi, myšlenky se rozebíhají různými směry. “To by se ti líbilo, svázat mě?“ pronesu opatrně do nočního ticha.

Vypravěč - 15. února 2022 20:49

Ráno a další cesta Patrik se na tebe otočí a otevře jedno oko. "Spi." pronese a těžko říct jestli je to rada a nebo rozkaz. Krásné teplo vašeho lůžka tě vážně rychle uspí. Probudíš se druhý den za úsvitu a jediné co dokazuje, že jsi neměla sen je košile do které jsi oblečená. Záhy se ukáže, co tě vzbudilo. Patrik totiž připravuje nad ohněm snídani v podobě nějakou rybu. "Dobré ráno. Tvá truhla vydala naše věci." ukáže na hromádku věcí a truhlu, která se zatváří nejistě. Lehce zašoupá nohama, jako by nevěděla, jestli udělala dobře. "Rybu jsem chytil v říčce támhle." ukáže na druhou stranu, než jste přišli a úplně jinam než jsi potkala vlkodlačici. Podá ti půlku ryby a začne jí systematicky pojídat a počká než posnídáš. Tvé nové oblečení nijak nekomentuje, jestli si jich všiml nedá to najevo. "Musíme najít nějaký orientační bod a pak už by mělo být snadné se dostat ven. Jsem někde tady." vysvětlí ti další postup a podá ti mapu na které udělá kroužek o prostředku jezera k levé straně mapy. "Budeme pokračovat na sever." dodá a začne balit tábor. Brzy jste znovu na cestě, celou dobu tě pozorně sleduje a očividně tě hlídá, abyses mu nikam neztratila. Tak se stane, že brzy vyrazíte na sever. Jdete asi hodinu, když narazíte na velký dolmen. Patrik vytáhne mapu a podá ti jí. "No, jsme jinde než bych čekal." dolmen je totiž na opačné straně než na severu. Leží totiž na jihozápadní straně lesa. Vedle dolmenu jsou nakresleny dvě bojující bytosti. Jednou je homanoid s hlavou slepice a druhou je velký golemovitá bytost. "Tak nevím, koho chceme potkat dřív." povzdechne si Patrik a vyrazí vpřed. Potíže na sebe nedají dlouho čekat. Před vámi ožije zarostlí kámen. "Kdo... se ... odvažuje ... projít ... po ... této ... cestě?" tobě dojde, že bytost mluví prastarým jazykem, které jsi se naučila při studiu historie.

Vypravěč - 15. února 2022 20:49
	Golém:

Sinny - 15. února 2022 22:12

Krásný nový den Zavrtám se víc pod plášť a ještě chvilku hledím do tmy kolem sebe, než usnu. Žádné další noční buzení se nekoná ani mne spánkem neprovází divoké sny a tak, i když vstávám opět jako poslední, se probudím s dobrou náladou. Dokonce se ani necítím rozlámaná. “Dobré i tobě!“ odpovím vesele a protáhnu se, lenivá zvednout zadek z vyhřátého místa. “Skvěle. Oba zasloužíte pochvalu,“ pokračuji stejně bezstarostně a nastavím tvář rannímu slunci. Neptám se na svolení a odběhnu k vodě, abych se upravila a osvěžila studenou vodou. Při té příležitosti si sundám šperky, které v lese stejně nikoho neokouzlí, a bez většího zájmu je hodím do sedlové brašny. Od Bleska se ale držím co nejdál – mohl by mi pomoct na sto tisíckrát, ale stejně vůči němu cítím respekt. Kolem krku si nechám na jednu smyčku obtočený Patrikův šátek, přičemž jeho volné cípy zastrčím pod košili. Potom si sednu k rybě a začnu se v ní hnípat prsty. Nic proti rybě, ale absence vidličky a nože je velkou nepříjemností. Nad mapou mi zacukají koutky. Je to jediné vodítko, které máme, a přitom nám ještě ani jednou nepomohlo. Na mapě jsou králíčci, ale nikde už není poznámka, že tě slupnou jako malinu. Navíc, místní maliny a ostružiny jsou taky kapitola sama o sobě. Mít inkoust nebo tenký uhlík, dokreslila bych všude velké vykřičníky. Olíznu si prsty od zbytků rybího masa. “Mám pocit, že je úplně jedno, kam pojedeme. Hlavně ne zpátky k jezeru,“ nijak tím ale nechci srážet jeho rozhodnutí. Pojedeme kam chce, vyřízeno. Spíš náhodou si všimnu jednoho z kontrolních pohledů a do tváří se mi vpije ruměnec, protože se stydím za noční pusu. Rychle dojím, dojdu si pro dýku a hůl vrátím do truhly, abych s ní v ruce nemusela absolvovat cestu koňmo. Nezapomenu poděkovat, truhla je totiž nápomocnější, než bych do ní kdy řekla. Pochopitelně, že skončíme někde úplně jinde, než bylo v plánu. “Neříkala jsem to? Les si s námi hraje. Když už nevinně vypadající značky nejsou vlci v rouše beránčím, tak dojedeme někam.. ani nechci vědět, co má tohle být,“ zaprskám jako kočka, snažím se v mapě vykoukat něco víc, ale marná snaha, takže jí schovám. Měla jsem velké štěstí, že jsem padla do oka vlkodlačici a ne oné nebohé hříčce přírody se slepičí hlavou. Ještě by mě to mohlo chtít ozobávat.. fuj. Odhodlání a nazlobenost tváří v tvář golemovi ustoupí. Hodím očkem po truhle, jestli si stihnu vzít hůl, ale bude proti golemovi něco platná? Nepomohla mi ani se skřety, kteří byli o dost menší. Patrikovi zatím slepičí hlava nenarostla, takže zkusíme dosud nepříliš úspěšnou diplomatickou cestu. “Jsem Sinny, dcera Elerica, princezna z Aldonie,“ pronesu sebejistě, protože na tom nic není, “Necháš nás projít?“ slušnost nadevše.

Vypravěč - 16. února 2022 15:51

Setkání s golémem "Hele to není moje vina." brání se Patrik, když na něj zaprskáš, že jste zase zabloudili. "To je tou hloupou mapou a lesem." pronese a dopáleně schová mapu do pouzdra. Patrik před golémem začne pomalu couvat a očividně uvažuje jestli bude se stvořením s kovu, které je pět metrů vysoké, bojovat a nebo vzít tebe koně a truhlu a utéct. Když na goléma promluvíš jeho jazykem, zatváří se dost překvapeně. "Ty mu rozumíš?" zeptá se nevěřícně a lehce skepticky. Golém se ovšem po tvých slovech zastaví a shlédne na tebe. "Princezno ... z Aldonie ... smíš ... vstoupit ... na pozemky ... alchymista ... Fabrika ... .... Jste ... očekávána... ... Bohužel ... vám .. musím ... oznámit ... že ... máte ... zpoždění ... sto ... devět ... tisíc ... šest ... set ... čtyřicet ... pět ... dní. " oznámí ti a ustoupí z cesty. Poté si sedne na kámen a znehybní. O fabrikovy jsi slyšela je to legendární alchymista, který při jednom ze svých pokusů zmizel a s ním i jeho dům a pozemky před více, jak třista lety. Patrik tomu celému nedůvěřivě naslouchá a tváří se ještě nedůvěřivěji, když vám golém ustoupí s cesty. "On nás pustí dál?" zeptá se velmi nejistě a opatrně vykročí dál po pěšině, kterou golém hlídal. Les za ním vypadá takový jiný. Více udržovaný a spíše jsou tam mladé stromy mezi, kterými jsou pěšiny, které vydupali další konstrukty, které tam nejspíše chodí. "Dobrá práce." pochválí tě nadšeně a brzy kráčíte k pěkně udržované pěšině. Pěšina vede k domu a nebo spíše malému paláci, který vypadá zvláštně. Jelikož části vypadají udržovaněji než královský hrad. Části se rozpadli a části chybí úplně. Cestou míjíte okrasné keříky, které očividně někdo pravidelně zastřihuje. Dokonce uvidíte jeden automat, co se pohybuje mezi keříky, které pravidelně zastřihuje. Nikým neblokováni dojdete k rozpadlému vchodu do sídla. "Ehmm,nepůjdeme raději dál? Do tohle divného sídla se mi moc nechce, co když tam straší?" nadhodí nejistě Patrik.

Sinny - 16. února 2022 17:13

Pozdě, ale přece Patrikovy reakce mě někde v alternativní realitě vždycky uklidní a potěší. V téhle si vyslouží popuzený pohled, který němě komentuje to, že ačkoliv jsem princezna, neznamená to, že jsem úplně k ničemu. Nehodí se ale peskovat ho před golemem, který začne mluvit a mě nezbývá, než se soustředit na překlad. Na překlad. Počty jsou příliš komplikované, dosahující nebeských výšin, ale i bez přepočtu je mi jasné, že jdeme pozdě. “Děkuji,“ slova doplním o pukrle. Tady ovšem Patrikovi nemůžu mít za zlé, když čeká nějakou zradu, která ne a ne přijít. Mám to zrovna tak. Jenže se opravdu nic neděje, golem je nehybný a neškodný, i když pořád kolosální a tím pádem i děsivý. Pochvalu si utéct nenechám, rozzářím se a s rukama spojenýma před tělem se natěšeně zhoupnu v kolenou. “Že ano! Nečekala jsem, že bychom mohli mít štěstí. Pojďme,“ oáza klidu v jinak nebezpečném lese přichází vhod, i proto neváhám a směle vykročím kupředu, zatímco se zvědavě rozhlížím, ale nikam neodbíhám. Keříky, mladé stromky, pěšinky, mohli bychom chtít víc? Leda hostinec s dobrým jídlem. Fascinovaně hltám zdejší jedinečnost a snažím se vzpomenout si na možná co nejvíc, co o alchymistovi vím. Sem tam s některým naučeným poznatkem obeznámím i Patrika, jen tak, protože můžu, není v tom žádné vytahování se. “Co prosím?“ zaraženě se na Patrika podívám, rty mírně pootevřené, protože nevím, co mu na to říct. “Doteď jsme bloudili lesem, kde nás chtělo zabít úplně všechno, kromě Lisseth. To byla ta pavoučice. A ty máš obavu, že by nás tady mohlo něco vystrašit?“ mluvím klidně, mírně. Slyšela a četla jsem leccos, ale takové vystrašené úvahy se tady dají aplikovat na všechno. “Jak jsem ti už řekla, bydlel tady alchymista, ale jdeme.. trochu pozdě,“ bezstarostně pokrčím rameny, “Umřel už před spoustou let, uvnitř budou leda pavouci,“ otřesu se, “Nebo další jeho díla. Jako ten golem, nebo támhle to,“ ukáži na mistra zastřihovače. “Taky by tam ale mohlo být něco, co by nám pomohlo dostat se z lesa,“ dovnitř mě ale táhne hlavně zvědavost, ne víra v to, že bychom tam našli něco užitečného. Mrtvým budu těžko očekávána. Ještě. Nejspíš.. byl to alchymista. O těch se taky povídá kde co. “Jsi můj ochránce, jestli tam jít nechceš, nepůjdeme.“

Vypravěč - 16. února 2022 18:15

V sídle alchymisty S Patrikem tvá slova ohledně toho, že se vás v tomto lese všechno pokoušelo zabít a teď by se bál nějakých strašidel. Očividně ti pozorně naslouchal při tvém vyprávění o majiteli sídla. "No, máš pravdu." přizná a přiváže koně k tomu určenému stojanu. "Raději nech svou truhlu zde, aby se nestalo nic podivného." požádá tě a vezeme si meč, který připásá k boku. Společně vyjdete schody do bývalého atria do kterého se otvírají rozpadlé dveře. Záhy se ukáže podezření, že tento dům utrpěl cestou je zřejmé. Jelikož něco doslova vypařila některé části domu. To dobře prezentuje Atrium, uprostřed kterého zeje díra směřující do sklepa. Krátká prohlídka odhalí, že zůstali stát jen ty části o který se stará nějaký automat. Vidíte několik takových automatů, kteří opravují jím svěřený úsek domu. Procházíte zvláštním zpola rozpadlým domem až dorazíte ke knihovně, která je pořádně rozpadlá. Jediné, co přežilo je magický grimoár, který je držen na pědestalu hromadou řetězů. "Na tu knihu sahat nebudeme. Mám pocit, že se na mne dívá, stejně jako vaše truhla." upozorní tě na špatný pocit, který cítíš taky. Kresby tvoří oči, které jako by se hýbali a záložka vypadá, jak dlouhá dýka. S pomalým duněním k vám dojde další s golemích strážců. "Kdo ... jste ... co ... tu ... děláte? zeptá se golém podezřívavě. Tento golém je jen tři metry vysoký, ale i tak vypadá hodně masivně. Patrik šáhne po meči a obezřetně se na golema dívá. Pozvedne k tobě obočí a kývne na konstrukt.

Sinny - 16. února 2022 19:42

V sídle alchymisty Uvnitř domu nešetřím a „ó“ a „jů“, občas taky „podívej“. Je to skoro jako nějaká kulturní vložka, nevidím důvod skrývat své zaujetí. Pro jistotu ale na nic nesahám, pořád jsme na území kouzelného lesa a navíc na místě, kde žil alchymista. S Patrikem ohledně knihy souhlasím jen přikývnutím, řetězy jsou všeříkající. “Ach,“ poplašeně se ohlédnu po nově příchozím golemovi a jeho doprovodu. “Jsem Sinny, dcera Elerica, princezna z Aldonie. S doprovodem. Golem venku nás nechal projít, jen se rozhlížíme. Odejdeme, jestli rušíme,“ odpovím slušně, ale ani já z toho nemám dobrý pocit, venku se mi dýchalo lehčeji.

Vypravěč - 16. února 2022 19:56

V sídle alchymisty Golém se na tebe zadívá a jako by přemýšlel. Poté přikývne a promluví. "Vítejte ... pán ... vás ... očekává ... pojďte ... za ... mnou." s tím se otočí a odkráčí. Patrik pokrčí rameny. "Co říkal? Chce ať vypadneme?" zeptá se podezřívavě. Golém dojde chodbou na konci místnosti a otevře dveře. Postaví se vedle nich v gestu sluhy. "Jako by nás zval?" pronese tiše a vykročí tím směrem k otevřených dveřím. Opatrně do dveřích nahlédne. "To jsme v nějaké pohádce?" v místnosti je pědestal na kterém ve skleněné rakvi leží dobře zachovaný starší muž. Mimo něj je místnost zařízená, jako laboratoř. "Pán... bohužel ... nefunguje ... jeho ... pokus ... byl ... úspěšný ... teď ... prosím ... odejděte." informuje vás golém a ukáže do prostoru odkud jste přišli.

Sinny - 16. února 2022 20:09

V sídle alchymisty Zavrtění hlavou musí kováři stačit, stejně jako to, že golema následuji. Žaludek se mi zhoupne při představě, že nás očekává pán domu, což se promítne na mém bledém obličeji, který se najednou neusmívá. S magií se to má tak.. různě. Viděla jsem už nějaké triky, ovšem magie Temného byla první, opravdická a strašně mocná, jakou jsem kdy viděla. V domě alchymisty je všechno jiné, magičtější, a nejspíš si umím představit, že.. že.. Rakev. Tělo bude speciálně nabalzamované, to se dělává. Nic divného na tom není. “Tak doufej, že ho nebudeš muset líbat, aby se probral..,“ syknu tichounce k Patrikovi, ale smát se mi nechce. “Aha, děkujeme. Mohu vědět, jaký pokus?“ nadějně, i když je mi všelijak, ke golemovi vzhlédnu. Popojdu přitom o několik kroků směrem k východu a to naznačím i Patrikovi. "Samozřejmě odejdeme."

Vypravěč - 16. února 2022 20:25

Pryč ze sídla Po tvých slovech o líbání se Patrik zatváří zděšeně a sáhne po meči. "To ten golém říkal?" očividně tvůj vtip nepovažuje za nějak zvláště vtipný a zamračí se na tebe. Když vyrazíš k východu Patrik tě ochotně následuje a vyjdete ven z podivné budovy. "Hele vypadnem odsud než přestanou být tak milý, jo?" navrhne a odváže koně. Rychle kráčíte cestou kudy jste přišli k monolitu a mimo něj se Patrik rozhodne zkusit celou tu alchymistickou oblast obejít a případně riskovat setkání s těmi hunoidy, kteří mu nepřijdou tak děsivý, jako ti golémové. "Dobře, takže musíme se vyhnout králíčkům, takže musíme tudy." ukáže do lesa a máš podezření, že si vybral náhodný směr, který náhodou odpovídá mapě. Tak se stane, že dalších několik hodin kráčíte lesem. Pozitivní je, že je to docela příjemná procházka. Po levé straně máte udržovaný les do, kterého si očividně jen tak něco netroufne a po pravé hustý les. Nakonec Patrik zastaví u jednoho z mnoha jezírek trochu dál od automaty spravovaného lesa. Tam se rozhodne utábořit, jelikož slunce se schovalo za mraky a tak není podle čeho jít. "Víš, co já nás pro jistotu seženu zásoby. Udělám několik ok na zajíce a chytím ryby." navrhne ti a rozdělá oheň a tak se stane, že velkou část dne odpočíváte ve stínu stromů a doplňujete zásoby. Tebe Patrik pověřil naplnění měchů s vodou a sám vážně ulovil pár ryb, které opekl na ohníčku. "Bylo úžasné, jak jsi dokázala mluvit s těmi golémy." pochválí tě, když si chystá lože. "Jestli dnes v noci vyrazíš pryč budu naštvaný. Hrozně nerad hledám lidi v nočním lese." varuje tě a poté ulehne.

Vypravěč - 16. února 2022 20:30

soukromá zpráva od Vypravěč pro Další noc Ty usneš a spí se ti neklidně. Ze zlého snu tě probudí jemné strčení nosíkem, které se opakuje. Když otevřeš oko, zjistíš že je to vldkolačice, která se tě jemně snaží vzbudit. Naznačí ti ať jí následuješ dál od patrika. Ty shledáš, že má sice stále svázané ruce, na krku obojek s vodítkem a obléct se také nedokázala, ale má už alespoň volné nohy. "Paní, pojďte." zašeptá ti prosebně a dívá se na Patrika, který spokojeně chrápe. Pravda tentokrát tě ochranitelsky objímá, ale nebudeš mít problém se s jeho sevření vyprostit. "Zbylé věci jsem nechala kousek stranou." dodá a kývne do lesa. Pokud jí následuješ dovede tě k velkému kameni na který krásně svítí měsíc na kterém je položena ona tyč, kord i všechno ostatní.

Sinny - 16. února 2022 20:56

soukromá zpráva od Sinny pro Další noc Patrikovi nic neslibuji, ale beru ho vážně. Nechci, aby byl naštvaný, ale copak jsem mohla za to, co se stalo? Vždyť na mě mířila zbraní! Z klidného dne mám rozporuplné pocity. Bojím se uvolnit, protože mám zažito, že kdykoliv to udělám, něco se semele. Obavy se mi zřejmě vloudí i do snů, kdy kráčím či běhám nekonečnými chodbami a na jejich koncích vždy stojí golem a za ním netrpělivě postávají hladové keře. Po prvním strčení se oženu. Je to sice ošklivý sen, ale chci spát. Je tady teplo. Po druhém tiše zavrčím a už už chci něco odseknout, když mi dojde, o co jde a tak zmlknu. Pořád chci spát, jenže to bych před sebou nesměla mít tu nebožačku. Těžko zapomenout v jakém stavu jsem jí nechala včera v lese. Zavrtím se. Patrikova těžká ruka je oříšek, ale ne překážka. “Hmm, musím si odskočit,“ zamručím nespokojeně, opatrně se vysoukám z pod jeho sevření a ještě chvíli ve dřepu čekám a zírám na něj, jestli se neprobudí. Teprve potom následuji Jenny. “Tohle buzení je otravné,“ protáhnu se se zívnutím. “To sis nijak nepomohla?“ protočím oči v sloup a než dojdeme až ke kameni, zastavím ji a odpoutám jednu ruku. “Běž se napít a umýt, nebo co potřebuješ,“ dodám s mírnou nechutí, že takhle běhala celý den po lese. Chudák. Hlupačka je to, vždyť jsem včera říkala, že toho bude litovat. Sama zatím zlehka dotančím ke kameni, věci posunu a posadím se na něj. Kord mi do ruky vklouzne sám, ve světle měsíce se hezky třpytí a já mám pocit, že nás k sobě poutá zvláštní svazek. “Podej hlášení,“ vyzvu dívku když se vrátí, “Cos viděla cestou? Dělo se něco?“

Vypravěč - 16. února 2022 21:04

soukromá zpráva od Vypravěč pro Další noc Patrik se po tvém oznámení převalí na druhý bok a spí klidně dál. Když prohlásíš, že toto buzení je otravné zatváří se zkroušeně, ale přikývne. Po tvé otázce, že si nepomohla zavrtí hlavou. "ne, madam, já se dokázala zahalit, ale bála jsem se, že kdyby mi plášť spadl na muže probudil se." odpoví ti a nechá si sundat pouto s jedné ruky. Přikývne a rychle odběhne. Očividně se běžela opláchnout, protože je téměř hned zpátky a na těle se jí v měsíčním svitu třpytí kapky vody. "Ano, madam. Když jsem procházela lesem, vyděla jsem ostatní vlkodlaky, jak se hádají s kobolty a skřety. Zdálo se, že kobolti se zlobí na skřety a moji příbuzní se obě strany snažili uklidnit." slovo kobolt doplní gestem zobanu. "Mimo to jsem viděla driádu v lidském oblečen. Konkréntě košili a vestě. Jak tančí na sever odsud. Ovládala při tom znehybňující keře." hlásí a postaví se do pozoru s rukama za zády a vypjatým hrudníkem. "To je vše madam." pronese hrdě.

Sinny - 16. února 2022 21:18

soukromá zpráva od Sinny pro Další noc Klidně spočívám na kameni, odkud mám dobrý výhled na všechno, co potřebuji. Můj pohled pochopitelně přitáhne nahá dívka. Byla hezká už včera a dnes se na to nic nemění. “Proč do takového sporu zasahují vaši?“ podivím se bez hraného zájmu, protože mi zdejší poměry jsou cizí. Mohlo by to mít co dočinění s námi? “Ta mrcha!“ nafouknu se, “Jsou to moje věci. Potvora zelená, listnatá!“ proto se mi smála, tehdy mezi větvičkami. “Dala mi je přítelkyně, Lisseth, a ona mi je ukradla,“ i kdyby to bylo jinak, mám jasno. Včetně toho, že s tím nic neudělám, protože dryádu znovu potkat nechci. Kdybych byla Temný, uškodím ji, jenže mě osud žádné takové schopnosti neurčil. “Dobře. Víš něco o alchymistovi? Viděli jsme ho, je mrtvý, ale zdál se zachovalý,“ pokračuji přátelštějším tónem, zatímco namísto jejího obličeje hledím o kus níž.

Vypravěč - 16. února 2022 21:23

soukromá zpráva od Vypravěč pro Další noc Vlkodlačice okamžitě na tvou otázku odpoví. "Obě dvě skupiny. Tedy, jak kobolti, tak skřeti slouží temnému. Vlkodlaci slouží temnému jako správci lesa a dohlíží, aby v něm nebyla příliš proléván krev." vysvětlí ti ochotně. Tvé zlobě přikývne očividně tušila, že jsou to tvoje šaty. Takže mlčí a čeká než se vyzuříš. "Ne, madam. Nikdy jsme se nedostali přes golémy. Jen díky rozhovoru mezi temným a jeho sestrou vím na koho se ptáte." zavrtí hlavou a přitom zahoupe svými krásami. "Chce má paní naučit, jak správně spoutat svou služku?" zeptá se s nadějí v hlase.

Sinny - 16. února 2022 21:29

soukromá zpráva od Sinny pro Další noc Takže mě golem opravdu pustil proto, kdo jsem, a ostatní drží dál. Zajímavé. Škoda, že je starý pán mrtvý, byť v zachovalém stavu, a neřekne mi vůbec nic o svém umu, ani čemkoliv jiném. "Prosím?" povytáhnu obočí. "Vždyť jsem tě svázala dobře. Problém byl ten uspěchaný odchod," sklouznu z kamene a automaticky přitom vyměním kord na tyč, jíž se dají svázat nohy. Tu varovně strčím vlkodlačici pod bradu a lehce jí zvednu. "Co jsem měla špatně?"

Vypravěč - 16. února 2022 21:34
	soukromá zpráva od Vypravěč pro Další noc "Umožnila jste své služebnici zbytečně moc pohybovat rukama." vysvětlí ti a nechá si zvednout bradu. "Mohla jste mi připnout ruce k obojku a nebo mi je fixovat lanem. Dvěma smyčkami jdoucími nad a pod prsy." vysvětlí ti a kývne na lano a k tvému překvapení zjistíš, že někde sehnala další šátek. "Mám to na sobě převést?" zeptá se a kývne směrem k lanům.

Sinny - 16. února 2022 21:48

soukromá zpráva od Sinny pro Další noc "A jak by sis asi pomohla, kdybych tě svázala víc?" aha? Aha! "Jsme uprostřed lesa, v noci, nepřipadá mi rozumné pokoušet štěstí. Taky tě mohli ohlodat králíci," to nepřeju nikomu. Ale přikývnu, aby mi ukázala, jak to s tou fixací vlastně vypadá. Bránit někomu, natož sobě, v rozvoji je nerozumné. "Co kdyby ses proměnila? Vždyť.. musíš mít sílu," kdo ví, kdy se taková informace bude hodit. O krok ustoupím a tyč skloním k zemi.

Vypravěč - 16. února 2022 21:56

soukromá zpráva od Vypravěč pro Další noc Vlkodlačice pokrčí rameny. "Ne, králíčci vlkodlaky nejedí. Mají z nás vrozený strach. Jsou hloupí a nedošlo jim, že jsou větší." vysvětlí ti proč nemá strach. Vlkodlačice přejde ke kameni na který si klekne a přímo před tvýma očima vezme lano. První smyčka jde pod prsy. Druhou smyčkou jde nad a přitom pevně stáhne lano. Další smyčkami jdoucími kolem krku a ty si všímáš, že když zatáhne za provaz její prsa se zhoupnou a ona tiše vzdychne. Aniž by čekala na tvé pokyny pokračuje a sváže si i nohy. Lýtka ke stehnům. Poté vezme zbytek lana, které jí momentálně svírá tělo. Očividně do nich plánuje strčit ruce. Než to udělá zaváže si ruce a na krk si pověsí šátek, když je to připravené vloží ruce za hlavu a utáhne cuknutím smyčky a před tebou klečí znovu úplně bezbranná slepá dívka. Její tělo se doslova koupe v měsíčním světle. "Když má paní posune šátek, tak budu úplně bezmocná a nebudu moci ani křičet." ujistí tě a čeká co ty na to. Všímáš si, že jí to celé očividně vzrušuje. To prozradí její bradavky.

Sinny - 16. února 2022 22:39

soukromá zpráva od Sinny pro Další noc Jestli se králíčci bojí vlkodlaků.. téměř neznatelně nad tím zavrtím hlavou. Asi bych se tady neměla divit ničemu. Mírně zamračeně sleduji Jenninu instruktáž. Vypadá to jednoduše, ale nejsem si jistá, jestli bych uměla jednotlivé pohyby zopakovat, abych dosáhla kýženého výsledku. Esteticky to vypadá hezky, nejspíš to bude i funkční, jinak by to po mě nechtěla. Stačilo by jí, kdybych jí přivázala za obojek k boudě, nebo je v tom něco víc? Odpovídá mi ale vlastní pohled, lačně sledující linii lana na jemné kůži. Polknu. “To mi nebudeš moct sdělovat žádné poznatky,“ naneštěstí stejně nemám připravenou žádnou otázku, tak si utrhnu nejbližší stéblo trávy a s dětinskou radostí jeho koncem přejedu po jejím obnaženém trupu, obkroužím levé ňadro a sklouznu po boku do ztracena. “Ale jestli je pravda, že nebudeš moct křičet..,“ ušklíbnu se, spíš zle, než hezky, a potáhnu šátek do správné polohy. Oči mi zacukají směrem ke kordu, který i dnes znuděně leží v trávě a je nevyužitý, opuštěný a studený. Dojdu pro něj, nespěchám. Když ho zvedám, mírně se mi třese ruka, protože zbraň není stéblo trávy – ani takové uvědomění mi nezabrání v tom, abych v další chvíli slepému děvčeti nenamířila špičkou na krk. Zabít ji by bylo kruté, úplně k ničemu, ale zlomek sekundy nad tím zaváhám. Absolutní moc je přítomná, stejně jako hranice, které nechci překročit. Namísto toho ostřím velmi zlehka sklouznu po bledé pokožce hrudníku nad vázáním a bezostyšně s ním pokračuji po jednom prsu, přes břicho až ke klínu. Teď, když si nemůžeme povídat, zůstávám jen s vlastními myšlenkami. Jejich bouřící hlasy víří hlavou, nabádají mne ke špatnostem, k necudnostem, o jakých jsem zatím jen slyšela. A některé z nich mě nenapadají a bez správného vedení je ani nikdy neokusím. Ty, kterých jsem se dopustila, jsou zcela banální – žádná dívka není tak nepřipravená do života, aby si se svou přítelkyní či mladší z dvorních dam po dvou či třech skleničkách někdy nezkusila polibek. Jenže, jak jsem se včera nečekaně přesvědčila, bylo to nic proti rtům muže. Ty Jenniny mne oproti Patrikovým ani trochu nezajímají. Má je hezky krojené, plné, ale tím to hasne. To už se nedá říct o jejím těle. Myslím, že ženské tělo je stvořené pro to být opečováváno, hýčkáno a mazleno. Jeho ladné křivky budí touhu od prvního pohledu. Přitom stačí tak málo.. natáhnout ruku a dotknout se. Okusit její hebkost, přijmout teplo.. Špice kordu se zabodne do země. “Připadá mi zvláštní, že by s tebou vůdce měl dělat něco takového,“ pronesu přísně. Umím ale přijmout, že některé věci mi jednoduše unikají, nebo v nich nevidím takový smysl, jako v jiných. “Spíš.. spíš jsi mi něco zatajila. Nepředpokládám, že by se takové svazování používalo běžně,“ přemítám dál nahlas. Leda tak do kozelce. Frustrovaně zakloním hlavu při letmé vzpomínce na kováře. Dost. Přimhouřím oči a přiblížím se obličejem k jejímu, dost na to, aby mohla v nočním chladu cítit můj teplý dech. Co nevidět jí začnou sliny stékat z úst, minimálně mi to tak připadá. “Zatajila?“

Vypravěč - 16. února 2022 22:54

soukromá zpráva od Vypravěč pro Další noc Když jí polechtáš pírkem, lehce sebou zacuká očividně je hodně lechtivá. Před stéblem nemá kam uhnout a tak se jen zacuká a její chichotání ztlumí roubík. Poté, co po jejím těle přejdeš kordem ztuhne, ale ve skutečnosti se jí to očividně líbí, jelikož jí bradavky ztvrdnou, jako malé kamínky. Trochu se ovšem strachy třese, jelikož neví co bude. Nad tvou otázku se chvíli kroutí až se jí podaří uvolnit pusu, když roubík trochu stáhne o rameno. "Ne, ne madam. Temného sestra tohle požadovala. Vždy, aby byli všechny vlkodlačice takhle svázané. Poté se dotýkala našich prsou a těla. Hladila nás. Mačkala je, tahala nás za bradavky, tloukla nás rákoskou po zadku, prsou a slabinách. Do toho nás lechtala. Nutila nás lízat jí boty. Říkala, že to všechno jí vzrušuje." vysvětlí ti proč se takto svázala.

Vypravěč - 16. února 2022 23:07

soukromá zpráva od Vypravěč pro "Paní blíží se ten muž. Nebojte já tu počkám. V nejhorším ráno mne rozvážete." ujistí tě a kývne ti do směru, kterým přichází Patrik a pak si vrátí roubík na místo. Opatrně spadne z kamene, aby jí přicházející patrik neviděl. Ten vrazí na mýtinu, jako sám ďábel. Chytne tě za ruku a odtáhne tě zpět. "Co jsem říkal o utíkání? Teď tě svážu do kozelce." zeptá se, když tě tam táhne. Sotva dorazíte do tábora, posadí tě do vašeho lože. To ovšem tentokrát není vše. Vezme lano a sváže ti ruce za zády. Je relativně jemný, ale stáhne ti ruce opravdu pevně. Potom ti chytne kotníky a sváže ti je k sobě. Celou dobu ignoruje její protesty. Když už je Sinny bezmocná zaváže jí opatrně oči. Dá pozor, aby se do uzlu nezamotali její vlasy. Poté vezme svůj šátek a nasadí jí i roubík. Poté jí povalí do lože. "Tak a lež!" přikáže ti a sedne si vedle tebe. Cítíš, že se na tebe dívá. Po několika vteřinách tě znovu posadí. Cítíš, jak ti rozepíná vestičku a pak i košili. Odhalí tvé vnady. Tvé krásy ovšem nejsou volné dlouho. Jeho pevné ruce obmotá tvé krásy dvěma smyčkami dost podobně, jak to předvedla vlkodlačice. Když stáhne smyčky lana obejmou tvé vnady a nadzvednou je. Při tom ti udrží ruce u těla. "To je trest za útěk." s tím ti jemně promne vnady a začne tě opatrně tahat za bradavky. Zatím, co jeho horký dech cítí na své šíji. "Si tě potrápím." prozradí ti a jemně tě plácne po zadečku.

Sinny - 16. února 2022 23:37

soukromá zpráva od Sinny pro Další noc Jen s mírným pobavením sleduji, jak je vlkodlačice šikovná a kde mám já rezervy v různém vázání, teď například šátku jakožto roubíku. Hned na to zkřivím tvář odporem. “Chudáku,“ pronesu upřímně, protože sloužit někomu, jako byla Temného sestra.. zkrátka žena jako ona rozhodně není můj typ. Docela by mě ale zajímalo, protože podobně jako jiné ženy a muže i mě zajímají peprné řeči o ostatních, jestli v Temném lechtání taky probouzí skryté touhy. On zas tak ošklivý nebyl. Ale – dost! “C-co.?“ zakoktám, ale je pozdě. Kováře už asi naštvat nechci.. nebo.. možná..? “Ale Patriku!“ zaprotestuju, když mě chytne, “Říkala jsem, že si musím odskočit. Pusť mě! Vždyť nikam neutíkám!“ balancuju mezi pocitem bezpráví a hněvem. “Povídám pusť mě!“ zatahám ho marně za ruku. Až pak mě napadne, že kdybych byla krotší, upustí od svých výmyslů, které se mi teď ani trochu nehodí, a třeba by byl vstřícnější. Nijak zvlášť se necukám ani potom. Proti Patrikovi nemám šanci a moc dobře to vím, leda bych si chtěla ublížit – a na to se mám moc ráda. “To nemyslíš vážně! Nikam jsem – co to – přestaň!“ zaprotestuju překvapeně těsně předtím, než mi nasadí roubík. Tak a lež?! Zacukám sebou, naštvaná do nepříčetna. Tohle! Není! Zábava! Vždyť budu ráno úplně rozlámaná a přitom už všichni musí vědět, že dobře vyspaná princezna je ta jediná správná. Hned vzápětí ale ztuhnu. S Patrikem v hlavní roli jsem si tajně představovala leccos, ale úplně jinak – mírněji – u bohů, asi jsem si ho vykreslovala jako prince zachránce s bílým koníkem ustájeným daleko ode mě a to už bylo příliš, ale.. je mi úplně jasné, že i bez roubíku bych ani necekla. Ne, že by se mi líbilo být svázaná, ale rozhodně je mi příjemný tento druh jeho blízkosti. Mám dojem, že mi pod jeho doteky přeběhne mráz po zádech, ale opak je pravdou – jen ve mně rozvibrují vlnky vzrušení. “Hm-hh,“ vydechnu ve zbytečné odpovědi skrz šátek a protože jsem od Jenny leccos okoukala, chci to taky zkusit, uvolnit si pusu o rameno. Problém je, že se místo toho o Patrika jen mazlivě otřu hlavou. Pokožku zdobí husí kůže, jsem celá napjatá, nedočkavá.. a taky nespokojená. “Hhh-hm-mm!“ zazní do noci prosebně.

Vypravěč - 17. února 2022 15:45

soukromá zpráva od Vypravěč pro Další noc Když se o Patrika mazlivě otřeš hlavou, ten nepochopí, že se jedná o snahu uvolnit si ústa. Místo toho tě jemně pohladí po vlasech a začne líbat na rameno a poté co ti odhrne vlasy, tak i na šíji. Jeho ruce tě začnou jemně hladit po bocích a dokonce tě zbaví i šátku přes oči. "Jsi nejkrásnější princezna, kterou jsem viděl." zašeptá ti do ouška s tím se nakloní přes tvé rameno, aby tě políbil na rty. Pak mu dojde, že máš roubík. Několik vteřin se zarazí a ty si všimneš něčeho děsivého. Na jeho tváři zazáří fialový polibek. Jeho oči se zamlží a potemní a on se stáhne zpět místo aby byl jemný začne tě vyplácet na zadek. Očividně ovšem není tvým cílem ti ublížit, ale spíše něco jiného. Po pár úderech zatřese hlavou a otočí si tě k sobě bokem. Přitiskne si tě k hrudi a začne tě hladit po ramenou a zádech. Jeho oči se zase rozjasní a posune ti dolů i šátek co tě umlčuje. Sotva to udělá jeho oči se zase zamlží a onen fialový polibek zasvítí, jen aby zmizel. Jeho mohutné ruce zamíří k tvým vnadám, které začne mačkat a mnout. Brzy se jeho ruce přesunou k tvým ramenům, které začne znovu laskat. Jemně tě políbí. V ten okamžik se na jeho tváři znovu objeví onen fialový polibek, tentokrát zabliká slaběji. To má za výsledek, že ruce které mířili k tvé bradě asi aby jí pohladili pevně sevřou tvé boky a posadí si tě na klín. Jen proto, aby tě z něj posunuly dolů a začali hladit. Tobě dojde, že fialovou rtěnku měla sestra temného a tvůj společník je nejspíše pod vlivem nějakého kouzla.

Sinny - 17. února 2022 16:22

soukromá zpráva od Sinny pro Další noc Půlku království a celou princeznu k tomu, jedině tak je to správně. Zamrkám, abych rozehnala mžitky před očima, a v pohledu nemám ani špetku zloby. Rozum je upozaděn, naslouchám hlavně žádostivé žízni usazené v krku, protože čím něžnější ke mně Patrik je, tím raději bych se mu odevzdala. Vše zhatí znamení na jeho tváři. Z hrdla se mi vydere rozzlobené zavrčení, ale to rychle zanikne v nespokojeném heknutí tlumeném roubíkem po každé ráně, kterou mi uštědří. Ta mrcha! Není pochyb o tom, že les je plný závistivých, nepřejícných a neuspokojených žen. Ty, které mi nekradou šaty rovnou cílí na mého ochránce – z té myšlenky se ve mně začne vařit krev. Přesto se stydlivě uculím. “Patriku..,“ vzdychnu omámeně, protože aspoň chvílemi je to on. “Prosím, rozvaž mě. Nikam neuteču, já.. j-já..,“ natáhnu se pro polibek, ale čarodějčino kouzlo okamžik zhatí. Dobře pro mě, nerada bych celou dobu myslela na to, že zprostředkovaně líbám ji. “Chci se tě dotýkat,“ přiznám popravdě a v koutku mysli mě zamrzí, že ačkoliv nelžu, je za tím víc, než pouhý zájem o jeho tělo. Nevím, jak zlomit kouzlo, ale s volnýma rukama se mi o tom bude přemýšlet mnohem lépe. Možná – natáhnu se k němu podruhé s úmyslem prozkoumat označené místo rty, a kdyby na to přišlo, tak jazykem. Dá se kouzlo slízat? Neovlivnilo by potom mě?

Vypravěč - 17. února 2022 17:17

soukromá zpráva od Vypravěč pro Další noc Patrik po tvé prosbě přikývne a zatváří se zmateně. "Jistě... jistě ... proč ... proč ... jsem tě vůbec svázal? Všechno je v mlze." jeho oči se po těch slovech zamlží dřív než svá slova stačí přenést do reality. Znovu oči začnou tmavnou, ale když se k němu natáhneš chytí tě za zadeček a přitáhne si tě k sobě. Díky tomu jej můžeš políbit a olíznout mu tvář. Sotva se tváře dotkne tvůj jazyk, zazáří fialové světlo. Poté se Patrik otočí a políbí tě jemně na rty. Rty na jeho tváři naposledy vzdorně zazáří. Zatím, co si s Patrikem vyměňujete příjemné polibky, rty zmizí. Za to se objeví projekce sestra temného, velmi rozezlená. "Jak si ty couro dovoluješ líbat mého vyvoleného a lámat mé kouzlo!" rozeřve se na tebe vztekle a dupne nohou zatím, co se rozplyne. Patrik vypadá unaveně, zmateně a co hůř úplně mimo. Nakloní se k tobě a uvolní ti ruce. Než tě stačí osvobodit kompletně odpadne ti k nohám. Pomalu vyčerpaně dýchá a očividně upadl do mdlob a nebo vysílením usnul.

Sinny - 17. února 2022 18:15

soukromá zpráva od Sinny pro Další noc Nejspíš by mě měl ovládnout strach, ale sestra Temného mi připadá natolik odporná a zoufalá, že se jejím směrem jen mračím. Mírné obavy přijdou po tom, co zmizí – co když najde způsob, jak nám uškodit i na dálku? Ráda bych ale předně dokončila, co bylo započato, takže se zaměřím na Patrika, ruce mám už volné a- No, takže nic nebude. Mám chuť čarodějku propíchnout kordem. “Patriku..,“ zašeptám s obavami a něžně mu po tváři přejedu prsty, zkontroluji, jestli je v pořádku a když shledám, že to nic vážného nebude – což se ve tmě roztouženému člověku odhaduje poněkud těžko – zbavím se provazů a obléknu se. “Vrátím se, ano? Za chvilku.“ Ve tmě najdu očima truhlu, věrnou dřevěnou přítelkyni. “Truhlo? Pohlídej ho, prosím, za chvíli se vrátím,“ s těmi slovy a narůstající frustrací usazenou v oblasti podbřišku vyrazím za vlkodlačicí. Cestou můj krok získá na jistotě a ráznosti. Otec mi kdysi řekl, že nemůžu mít všechno a mě začíná připadat, že si potřebuju dokázat opak. “Jenny? Jsi tady?“ vrátím se ke kameni a pomůžu jí do nějaké příhodnější polohy. Přitom jí, i když se jí to nebude líbit, uvolním ruce. Neřeknu přitom ani půl slova, nejdřív si to musím srovnat v hlavě. Ze země seberu kord a promáchnu jím vzduchem. “Musíme si vážně promluvit. My dvě. Zůstane to jen mezi námi. Už jsi někdy – už jsi – měla pletky s mužem?“

Vypravěč - 17. února 2022 18:23

soukromá zpráva od Vypravěč pro Další noc Truhla, jako by přikývla. Rozhodně tě vzala na vědomí, jelikož vstala a přešla k Patrikovy u kterého se posadí. "Tady madam." Jenny na tvé volání odpoví trochu nejistě. Najdeš jí, jak leží na zádech neschopná se pohnout. Ochotně se nechá posadit a dokonce neprotestuje proti uvolnění. "Jistě madam. Spala jsem s několika vlkodlaky." přisvědčí na obě tvé otázky a pak dodá ostražitě i třetí. "Proč se ptáte?"

Sinny - 17. února 2022 18:44
	soukromá zpráva od Sinny pro Další noc S několika? Opustí mě kousek nabyté rozhodnosti. “Co to obnáší?“ úplně jednoduše. “Leccos jsem slyšela, ale chtěla bych být připravená. Tak jestli je něco, o co se se mnou můžeš podělit, byla bych ti vděčná.“

Vypravěč - 17. února 2022 19:06

soukromá zpráva od Vypravěč pro Další noc Jenny se na tebe otočí a zamyšleně nakloní hlavu na stranu. Očividně hledá slova. "No, obnáší to to, že se muž a žena spojí." odpoví prostě nakonec. "O co bych se mohla podělit?" uvažuje nahlas a podepře si bradu. "Nejlepší by bylo, abys přesvědčila muže, aby byl jemný a rozhodně bys neměla bojovat s vášní, kterou v tobě jeho dotyky vyvolají. " začne vysvětlovat. "Muži maji různé chutě a požadavky. Pokud se budeš mít, pocit že tvé tělo hoří a tvá jeskyňka začne vlhnout ostatní už půjde samo. " vysvětlí ti a nakonec si trochu poposedne. "Já mám pocit, že se mou kůží rozlévá oheň, když se mne dotýká někdo a já jsem bezmocná. To nejspíše souvisí s rituálem, kdy vlkodlak musí svou partnerku ulovit a zneškodnit. " vysvětlí a ukáže na lana, které stále alespoň částečně obplétají tělo.

Sinny - 17. února 2022 19:38

soukromá zpráva od Sinny pro Další noc “Hm. Dobře. Děkuji,“ krátce se zamyslím nad vším, co mi řekla, včetně lovení. Soudit to nebudu, ale připadá mi to barbarské, namísto něčeho hezkého, ale co já vím, třeba to jen tak zní. “Takže..,“ opatrně k ní přistoupím, nejistá si tím, co vlastně chci dělat. Chtěla jsem se něco dozvědět, jen nevím, jak to správně uchopit. “Je to pro tebe přirozené. Mě to bylo spíš nepříjemné, ale.. mimo téma, co ta Temného sestra? Je nebezpečná? Pokouší se mi odloudit Patrika. Tedy, chtěla jsem říct, mě to asi včera ještě nebylo úplně jasné, ale dneska je mi to o trochu jasnější,“ sklouznu dlaní po její paži a jemným tlakem naznačím, že ji chci znovu spoutat ruce. Dávám si pozor, ale náramky utahuji těsně, jak mají být. “Prostě se o Patrika dělit nebudu. Leda by chtěl, ale to bych stejně nechtěla. Je to sobecké a majetnické,“ pokračuji v dívčích úvahách, s kordem u nohou. “Ale cítila jsem s ním to, o čem jsi mluvila. Vyřeším to s ním ráno,“ pustím se do utahování uvolněných provazů.

Vypravěč - 17. února 2022 19:44

soukromá zpráva od Vypravěč pro Další noc Jenny pokrčí rameny, když proneseš, že tobě by to bylo nepříjemné. "U vlkodlaků to tak bylo vždy. Jen ti nejsilnější rod byl zachován." pokrčí rameny znovu. Jakmile zatlačíš na její ruku, poslušně dá ruce za záda a nechá se poslušně spoutat. Spokojeně vyzkouší pevnost pout, které jí pevně drží. "Ne, sestra temného moc nebezpečná není. Je slabá dokáže kouzlit jen jednou za dva dny a když chce něco seslat musí mít na cíli svou runu." vysvětlí ti a očividně je jí sestra temného téměř k smíchu. "Ano, madam. O muže by se, ženy dělit neměli." souhlasí s tebou a tiše vzdychá, když utahuješ provazy. Provazy se stáhnou kolem jejích krás a tím jí zvýrazní a její bradavky začnou tvrdnout a měnit se na dvě malá kopí.

Sinny - 17. února 2022 20:04

soukromá zpráva od Sinny pro Další noc Cenná dívčí podpora mě zahřeje u srdce, až se musím usmát. Nechci na vlkodlačici být zlá, jenže ona chce a svým způsobem, s pokroucenou logikou, si trest, který vnímá jako odměnu, zaslouží. Co jsou proti tomu daně celého království. Dovolovat se jí nemusím, rozhodnu se tedy prostudovat, jak to chodí a otestovat, jestli ty Patrikovy triky platí nějak všeobecně. Lísat se mi k ní ale nijak zvlášť nechce, nejspíš proto, jak mě vykolejila kovářova náhlá indispozice, takže zvolím trochu jiný postup. Špičkami prstů se dotknu jejího krku. Horkost tepající pod kůží je příjemná a tak volným tahem pokračuji přes klíční kost na pevné ňadro až k jeho špičce, jehož čnící středobod neminu. Zkoumavě přes něj dvakrát přejedu plochou prstů, abych se přesvědčila, že i když jsou její vnady jiné, než mé, zase tolik se neliší. "Neříkej mi madam, to sluší leda nějaké staré tetce. Jesli mě nějak chceš oslovat, tak třeba má paní. Zbytečně oficiální, ale líbí se mi to víc."

Vypravěč - 17. února 2022 20:13
	soukromá zpráva od Vypravěč pro Další noc Vlkodlačice zvědavě sleduje tvé počínání a když tvé prsty sjedou na její ňadro, zadrží dech. Její vnady vážně nejsou vážně jiné. Když po jejích poupátkách dvakrát přejedeš, spokojeně vzdychne. "Jak si přejte mada.. paní." odpoví Jenna a opatrně se prohne. Vystaví ti tak své vnady.

Sinny - 17. února 2022 20:33

soukromá zpráva od Sinny pro Další noc “Odkud máš ten kord? Je takový..,“ mohla bych ho držet pořád. Už je to skoro jako zlozvyk. Přestanu zkoumat její tělo, odnesu zbraň ke kameni a v chabém světle prozkoumám, co tady zbylo. Moc toho není, rozhodně nic, co by mě lákalo vyzkoušet. Popojdu tedy dál a po chvíli hledání najdu tak akorát proschlou větvičku, není čerstvá, ale není ani suchá, aby se lámala. Odlámu z ní několik ostrých částí a nechám jen rozvětvené tenké konce s pár lístky. Švihnutí větévky přes kulatý zadeček mé otrokyně na sebe nenechá dlouho čekat. První rána je opatrná a abych si byla jistá, že si svou hračku nepoškodím, sílu úderu zvyšuji postupně, ale i tak ještě další tři údery doplním o pátravé pohlazení. “Proutek byl lepší,“ zhodnotím mizernou ohebnost větvičky později.

Vypravěč - 17. února 2022 20:42

soukromá zpráva od Vypravěč pro Další noc Jinny se zatetelí, když se ukáže že se ti kord líbí. "Já jí kdysi našla v jedné ruině věže." pochlub se nadšeně. Když jí začneš vyplácet větvičkou, začne střídavě bolestí a střídavě slastně vzdychat. Tvé hlazení odhalí, že jí tvá "péče" velmi vzrušuje a netrvá dlouho a tiše sténá. "Ano, paní." souhlasí s tvým názorem na rákosku. V měsíčním světle, které na ní svítí její tělo krásně vrtí před každým úderem a tebe upoutají její vnady, které se lákavě houpají.

Sinny - 17. února 2022 21:07

soukromá zpráva od Sinny pro Další noc Poslední úder je tak silný, až to zasviští vzduchem. Žádné pohlazení, ani poplácání nenásleduje. “Zvedni trochu hlavu. Výš,“ taková větvička umí být pěkně nebezpečná, když na to přijde. U houpavých oblinek zvolím podobný postup, jako u zadečku, jen s tím rozdílem, že se jich nedotýkám. Když se přistihnu, že mě metoda oplácávání dívčího těla větvičkou přestane bavit, jen ji upravím – zbavím zcela lístků a ulámu většinu malých větévek. Sice to není proutek, ale poslouží mi podobně dobře. Vlkodlačici začnu obcházet a když mi to zrovna připadá příhodné, plácnu ji, jednou větší, podruhé menší silou. Není v tom žádný systém, jen lajdácké noční obcházení kolečka. “Měla bych jít,“ otočím větvičku a silnějším koncem jí přejedu žlábkem mezi prsy, “Ve dne na cestách, v noci s tebou, měla bych víc odpočívat,“ povzdechnu si, i když si nepřipadám ospale.

Vypravěč - 17. února 2022 21:17

soukromá zpráva od Vypravěč pro Další noc Jenny vzdychne když, jí udeříš po zadku. Následně splní tvůj rozkaz a zvedne svou hlavu co nejvýše a mírně jí zakloní. Jak jí začneš vyplácet upravenou větvičkou, začne vzdychat o to víc. Sice vždy cukne, když jí udeříš, hned se znovu narovná a vystaví své tělo. Když projedeš klacíkem v dolince mezi prsy, zrychlí se jí dech. Poté co proneseš, že bys měla jít zakňučí. K tvému překvapení se rozkročí a opatrně se položí na záda. "Paní, paní mohla byjste mne tou větvičkou dokončit. Vemte klidně tu větvičku a drážděte mne na jeskyňce." prosí kňouravě a ty si můžeš prohlédnout její rozevřenou jeskyňku a také vnitřní stranu stehen má úplně vlhkou.

Sinny - 17. února 2022 23:06

soukromá zpráva od Sinny pro Další noc Poklesne mi brada, když se Jenny vyvalí a odhalí i to, co dosud zůstávalo skryto. Nerozhodně rozkývu větvičku v ruce. Chci odejít, protože mi to připadá správné, ale mohla bych zařídit, aby byla spokojená ona i já. Nenazvala bych to nutně přátelskou výpomocí, ale.. vlastně proč ne. Kleknu si vedle ní do trávy a větvičku položím na její bříško, konečky prstů laškovně přejedu po její paži a pak jí za ni hrubě čapnu, přetočím na bok a rozepnu pouta rukou. “Na to můžeš zapomenout,“ syknu rozladěně. “Obsluž se sama, jestli potřebuješ. Dobrou noc. Dávej na sebe pozor,“ dodám měkčím tónem, protože se na ni nezlobím, ani jí nic nevyčítám. Zároveň odmítám jinému dopřát to, co mě samotné bylo odepřeno. Shodím z ramen vestu a nechám ji Jenny, s košilí si bohatě vystačím a přinejhorším si přivlastním Patrikův plášť stejně, jako šátek, který mě hřeje na krku. Spěšně se vrátím ke kováři, přiložím mu ruku na čelo abych zjistila, zda nemá horečku, a na rty mu vtisknu drobné políbení. “Chyběl jsi mi,“ zašeptám přitom, někde na hranici spokojenosti a roztouženého vrkání. Položím se vedle něj a přikrývku si vytáhnu až k bradě. Čarodějka zvládne kouzlit jednou za dva dny. Temný toho zvládne o poznání víc. A grimoár.. připoutaný.. ne, bude nebezpečný. Neměla bych si s ním hrát.

Vypravěč - 18. února 2022 19:41
	soukromá zpráva od Vypravěč pro Další noc Když Jenny přetočíš na břicho, tak nejdříve spokojeně vzdychne, aby nespokojeně zakníkala. "Ano, paní." potvrdí tvá slova a když jdeš za Patrikem slyšíš tiché vzdychání. Patrika najdeš zavrtaného ve vašem loži. Tvá kontrola odhalí, že spokojeně dříme a podle výrazu se mu něco pěkného zdá.

Vypravěč - 18. února 2022 20:27

Krásné ráno Druhý den ráno tě probudí tvůj ochránce. Opatrně s tebou zatřese. "Sinny vstávej, musíme zmizet. V lese se něco děje." zašeptá naléhavě ve smyčce, dokud se neprobudíš a nevezmeš je na vědomí. Poté tě ještě zpola spící vysadí na koně, lůžko vrátí truhle. Rychle a hlavně tiše opustíte vaše nocoviště. Celou dobu se k vám něco přibližuje s hlasitým "Puf! Pop!" naštěstí se nezazní zvuk padajících stromů. "Nevím, co je to za zvuk. Zní to, jako by se něco střídavě blížilo a vzdalovalo. Nějak se mi tu bytost nechce potkat." vysvětlí ti a rychle kráčí pryč. Najednou se před vámi s hlasitým "POP!" objeví malá veverka, která se na vás příliš chytře dívá. Patrik okamžitě tasí meč a namíří na ni svůj meč. "Ehmm, jaká je šance normální veverka, co jí oříšky ?" nadhodí ostražitě a pomalu couvá k tvému překvapení podle kroků svého pána, kráčí i váleční oř. Veverka udělá jakoby krok k vám, ten ovšem neudělá. "PUF!" s tím a malým modrým zábleskem zmizí. Objeví se na stromě vedle vás. "Ok, návrhy?" zeptá se Patrik a pozoruje veverku, která drží oříšek. Vypadá neškodně spokojeně a tulí se k němu. Veverka mačká oříšek, tak moc, že jí vypadne a spadne přímo před Patrika. Ten se k němu sehne a zvedne jej. "Hele, to je normální oříšek." otočí se na tebe a vesele se usměje. Tvou pozornost přitáhne veverka, která se okamžitě naježí a začne vydávat tichým vrčení, připomínající motorovou pilu. Najednou nevypadá, jako malá milá veverka. Místo toho ti připomíná rozzuřeného vlka a nebo spíše mopslík. Tak nějak ti přijde více nebezpečná než skřeti.

Sinny - 23. února 2022 00:19

Ráno jako dělané na další úprk Nebudu lhát, celé cestování lesem včetně tohoto rána jsem si plánovala jinak. Jak už to tak ale bývá, nedostatečně připravené plány spícím pannám nevycházejí a tím spíš, když tyto nevinné bytosti ponocují víc, než je zdrávo. Něco k Patrikovi zamumlám, dost možná se mu i mátožně vrhnu kolem krku s tichounkým „ještě chvilinku“ prosím o pár minut klidného spánku navíc, ale jakmile jsem na koni, ožiju. Koně a já, to nebude nikdy fungovat. Patrik se tváří, jakože nic. Tedy, pochopitelně, utíkáme před něčím děsivým z lesa, ale to včerejší večer nebude vůbec komentovat? Co takhle nějaké díky princezně, že ho zbavila zlého kouzla té čarodějnické mařeny? Aha.. tak dobře. Tak.. tak teda nic. Na veverku se zamračím. Nelíbí se mi. Pohled na kováře mířícího na puf-popací zvířátko opředené kouzlem mě ale stejně na krátko rozesměje, přesně do té chvíle, než je ze země zvednut oříšek. “Vrať jí ho!“ vyjeknu, div, že nespadnu z Bleska. “Hoď jí ho zpátky, nebo tak něco! Podívej se, jak se vzteká! Copak jsi hluchý?! Oka-mžitě,“ se sebezapřením sklouznu z koňského hřbetu a vrhu se k Patrikovi, abych mu oříšek vyrvala z ruky a hodila ho k veverce, pokud to dřív neudělá sám. To budu vypadat jen jako blázínek, co měl starost a jednal rychleji, než myslel.

Vypravěč - 23. února 2022 20:01

Střed s hyper veverkou Patrik se na tebe překvapeně otočí. "Co blázníš? Je to sice divná, ale stále jen docela malá veverka." při svých slovech se podezřívavě rozhlédne kolem. Očividně si vzpomněl na králíčky a pozorně hledá další veverky. S plevou žádné další nenajde. "No, jo." pokrčí rameny, když mu sebereš oříšek a hodíš ho veverce. Ta tou dobou startuje a s pufnutím se objeví ve vzduchu, chytí oříšek a s dalším Puff se vrátí na větev. "Vidíš je to jen malá veverka." ukáže veverku, která se znovu mazlí se s oříškem. Přímo září štěstím a spokojeností. "Promiň, že jsem před ní utekli. Těžko jsem mohl vědět, že to není další příšera." brání se tvůj společník rozpačitě a jde k veverce, tedy přesněji jde po pěšince a která náhodou vede kolem. Veverka se na tvého průvodce nepřátelsky zadívá a obejme pevněji svůj oříšek. Patrik se rozhodl veverku ignorovat. Cestou schovává svůj meč zpět do pouzdra. "Měl jsem hroznou noční můru. Mluvila na mne ta ženská s hradu." při tom se k tobě otočí. Pouzdrem mečem zavadí o veverku odpinkne jí oříšek přímo do Sinnin rukou. Veverka nasadí znovu bojový tón a vrhne se na Patrika. Ten se otočí na útočící veverku. Natáhne ruku s tím, že veverku klidně chytí. S čím nepočítá je Puf a to, že mu přistane přímo na nos. "Ouu." stačí říct a couvne zpět, zakopne při tom o kořen a praští sebou o zem. Tam se rozplácne, jak dlouhý, tak široký. Veverka na něm skáče a dupe mu na nos a mezi oči. "Poo.. Poo. pomoc." zasténá Patrik, který se ve snaze odehnat veverku jen zbytečně mlátí, jelikož než jeho úder dopadne veverka prostě zmizí. Jen proto, aby se znovu objeví a kopla a nebo škrábla tvého průvodce.

Sinny - 02. března 2022 20:44

Veverka a všechno ostatní Zírám na Patrika a přemýšlím, jestli se v lese už tak otrkal, nebo co se děje. Podceňování i takové maličké veverky by nás mohlo stát krk. Navíc – copak neviděl, jak byla naštvaná? Nebo je problém ve mně, že mě zdejší pobyt už nutí myslet si a vidět ve všem jen to nejhorší? “Podle mě je tady příšerná většina věcí. Nemusíš se mi omlouvat, bylo to správné,“ ujistím ho. Jemu veverka připadá dál neškodná a ve mně sílí pocit, že je toho na mě nejspíš jen moc. Zrovna Patrik, který v Lisseth viděl zabijáka.. ten by nic nepodcenil. Následuji zachráncovy kroky a než se naděju, jsme v dalším maléru. Při vší smůle ještě dřív, než stačím Patrika obeznámit s tím, co se stalo v noci. “Veverka!“ křiknu naštvaně a poplašeně zároveň. “Úplně neškodná!“ a v prvních vteřinách tak neudělám vůbec nic, jen stojím, zírám na útočnou veverku, jak zdolává kováře jednou tak většího, než jsem já. Možná dvakrát. Možná.. zkrátka, Patrik je oproti mě obrovitánský. “Haló! Hej! Tady je!“ snažím se veverku odlákat ukázáním oříšku, přičemž mi nedojde, jakému nebezpečí se tím vystavuji. Ve snaze chlupatici zaujmout ještě nebohého Patrika oběhnu, dřepnu si u jeho hlavy a znovu mezi prsty ukážu oříšek. “Přestaň! Vždyť ti ho vrátíme! Byla to nehoda!“ postupně mi ale dochází, že ne všechna zvířátka a bytosti tohoto lesa mi musí rozumět. Ale tak toho ořechu by si všimnout mohla.

Vypravěč - 04. března 2022 21:11

Veverka Veverka se po tvých slovech na tebe otočí a máš najednou pocit, že jí v očích plane rudá záře. Viděla jsi mnoho veverek v zahradě paláce a žádná nevypadala, tak hrozivě. Možná na štěstí se přestane zajímat o Patrika, doslova se teleportuje na tvou dlaň a sebere svůj oříšek. Její pohled se zmírní, ale tváří se, jako by jste byli nějací nízcí zloději a teleportuje se na nejbližší strom. Tam se posadí a podezřívavě vás dva pozoruje. Přitom, drží svůj oříšek, jako by to byl největší poklad světa. Přitom vypadá, jako normální veverka, která má na zádech stříbrný pruh. Patrik se posadí a tváří se zmateně. "Já jsme vážně patetickej. Zmlátí mne i malá veverka." povzdechne si a kontroluje své zranění. Na první pohled to vypadá, že veverka ho vážně zmlátila a jen trošku podrápala. Tvůj společník se postaví na nejistých nohách opře se o svého koně. "Jak jsi jí zahnala?" zeptá se tě a potřásá hlavu ve snaze se vzpamatovat. "Sedí přímo na stromě ve směru, kterým jsem chtěl jít." postěžuje si a veverka se očividně neplánuje pohnout. Veverka se tváří jako královna na svém trůně a která obdivuje vzácný šperk. Na tvého Patrika se příležitostně dívá vyloženě nepřátele, jak se na zloděje oříšku. Tebe přehlíží, coby spoluviníka, který se rozhodl kát. "Nemůžeme jí nějak uplatit, aby nás pustila? Co vlastně veverky jedí?" uvažuje tvůj společník a podezřívavě si veverku měří.

Sinny - 10. března 2022 07:05

Veverka v cestě Zatají se mi dech, když ucítím tíhu veverky na své ruce, a vzápětí se mi strašně – ale fakt hodně – uleví, když zmizí a zahlédnu ji na stromu. Zkoprnělá z té situace ani nevyrazím Patrikovi na pomoc a jen ho sleduji. Chudák. Ještě dva výdechy a konečně k němu dojdu. Bohužel u sebe nemám žádný kapesníček ani ubrousek, abych mu z ran mohla opatrně setřít krev, a tak si ho jen starostlivě prohlížím a uvažuji, jak bych mu mohla pomoct. “Nezahnala jsem jí, jen jsem jí vrátila ten oříšek. Je na něj fixovaná. Hm.. bolí to moc?“ zlehka se dotknu jeho brady, ale nic se nezměnilo – nemám ani kapesníček, ani ubrousek, nic, čím bych mu mohla rány ošetřit, a tak si bude vystačit jen s vřelou starostlivostí. “Asi to bude potížistka,“ ohlédnu se po veverce a koutky mi přitom zacukají. “Jedí oříšky a semínka, ale jednou jsem viděla i veverku s kouskem jablka. Můžeme jí zkusit dát kousek ovoce,“ bezradně pokrčím rameny, “Ale je to zvíře. Sice majetnické a v případě ohrožení taky pěkně násilné, ale pořád zvíře. Nevím, jestli pochopí, co je úplatek,“ ruka mi sklouzne na kovářovu hruď, než ji stáhnu úplně. “Musíme si potom promluvit. Ale teď zkusíme udělat něco s tou veverkou,“ a protože by mě uplácet veverku samotnou nenapadlo, následuji Patrikova nápadu a zašmátrám v sedlové brašně. Chvíli to trvá, než vylovím kousek sušeného ovoce. Zbylo nám ho tak málo, že je mi líto dávat ho zrovna veverce, jenže ona Patrika skolila jako nic. Že ho dostala skřetí přesila je jedna věc, ale veverka? “Počkej tady,“ rozhodnu se situaci řešit sama. Bleska ignoruji, pořád z něj nemám úplně dobrý pocit, i když se ukázalo, jak nebývale schopný kůň to je. Pomalu jdu k veverce, ovoce chytím mezi prsty a ruku natáhnu mírně dopředu. “Nechceme ti ublížit, ale potřebujeme projít. Co kdyby sis šla po svých?“ zeptám se mile a volnou rukou ukážu kudy chceme jít. Jen aby to pochopila. Jaká je vůbec pravděpodobnost, že by jí ten ořech zase spadl?

Vypravěč - 10. března 2022 20:33

Vyjednávání s veverkou Na tvůj dotaz jestli to bolí moc se na tebe tvůj průvodce zatváří kysele a očividně spolkne první odpověď, co se mu drala do hrdla. "Ne, jsou to jen škrábnutí." prohlásí trpitelsky. Patrik poplácá svého koně po hlavě, aby uklidnil spíše sebe než koně. Kůň se tváří, že je úplně v pohodě, ikdyž lehce znepokojeně sleduje veverku. Očividně ani válečnému oři nepřijde úplně v pořádku teleportující se hlodavec. "Jasně, jakmile budeme pryč od téhle malé obludky, můžeme si promluvit." souhlasí s tvým požadavky otřeseně Patrik. Očividně se mu k veverce moc nechce. Následně sleduje, jak vytahuješ sušené ovoce a relativně hrdinně zamíříš k veverce. "No, dobře nechám to na tobě, ale buď prosím opatrná." požádá tě vážně, jelikož už veverku nepodceňuje. "Je silnější než vypadá." varuje tě. Veverka se na tebe otočí a když se k ní přibližuješ pevněji obejme oříšek. Dívá se na tebe, jako bys byla protřelí zločinec, co se jí pokouší ukrást oříšek. Přesto se k tobě natáhne a jednou prackou shrábne sušené ovoce. Následně jej důsledně očichá a podezřívavě oblízne. Následně se do tebou nabízeného kousku s chutí pustí. Vypadá to, že jí to velmi chutná natolik, že ignoruje vše kromě svého oříšku, který občas zkontroluje. "Dobře, jdeme?" pronese Patrik a v jeho hlase zní spíše dotaz než rozhodnutí. Přesto i se svým koněm opatrně projde kolem veverky, která zpomalí žvýkání a podezřívavě tvého průvodce sleduje dokud jí nemine. Za Patrikem bezstarostně pochoduje tvá truhla, která si s veverky vážně nic nedělá. Na druhou stranu na truhlu nereaguje ani veverka. Patrikovy se dost uleví, když minete veverku a zamíříte po cestě pryč. "O čem jsi chtěla mluvit?" zajímá se Patrik, který klidně jde po pěšině a vede svého oře. Docela přátelsky vypadajícím lesem.

Sinny - 13. března 2022 21:04

Problémy Ostražitě se ohlížím, když projdeme kolem veverky a čekám, jestli se situace přece jen neotočí proti nám. Co když bude chtít další ovoce? Bude nás pronásledovat celou cestu? Vždyť by to bylo jako.. Zatají se mi dech, když si představím, že nás vlkodlačice sleduje, aby s námi držela krok. Jak vysvětlím tohle opravdu nevím. Pokud na ni ale Patrik nepřijde, vše bude v pořádku. Na rozdíl od té druhé záležitosti. Po jeho dotazu, o čem jsem chtěla mluvit, znervózním ještě víc. Celé se to během dvou nocí natolik zamotalo, že nevím, co je dobré mu říct a co ne, jakou formou, jestli u toho půjdeme nebo ho mám raději zastavit? Ještě chvíli jdu mlčky, než se rozhodnu nás přece jen zastavit. “Patriku, já..,“ vydechnu nerozhodně. Špatná příprava, to se hned pozná. “Mluvil jsi o té ženě, o sestře Temného. Ono.. v noci.. nezdálo se ti to. Očarovala tě a díky tomu kouzlu tě byla schopná ovládat,“ přešlápnu, aniž bych z něj spustila oči. Úplně se mi nechce zabíhat do podrobností, jako bylo třeba důmyslné lámání kouzla, ale tak nějak počítám s tím, že na to dojde. “Jenže si nejsem jistá, jestli je to pryč. Pamatuješ si, co se dělo? Nemyslím včera, ale když jsme tam byli,“ nerada bych olizovala nějakou další část jeho těla, i když.. no, možná bych.. U bohů! Tohle je opravdu prekérní situace. Musím prostě věřit tomu, že to kouzlo bylo jen jedno a proto se tak zlobila. “A stejně tak je možné, že tě bude chtít zpátky a někoho za námi pošle,“ doplním rychle.

Vypravěč - 14. března 2022 19:49

Vážný rozhovor Patrik se zastaví a vážně se na tebe zadívá. Očividně čeká, co mu chceš říct. Po tvém oznámení, že se mu to nezdálo, upadne tvůj společník do pochmurného mlčení. "Takže mne během noci ovládla." pronese lehce ponuře, očividně usilovně přemýšlí, co se stalo. V okamžiku, kdy zmíníš že se ti možná podařilo to kouzlo, přesněji že jsi možná nezlomila."Brr. Budu doufat, že jsi to kouzlo zlomila. Nechci aby mne pokoušela." zavrtí hlavou, aby obraz té ženy zapudil ze své mysli. "Noo, vybavuju si, že mne vzbudila ta šílená ženská. Udělalo, to tak že mne políbila tak usilovně na tvář, jako by mi chtěla otisknout rty do tváře. No a mé zuby z druhé strany." uvažuje Patrik a očividně se hodně snaží vzpomenout. Podvědomě si přejede rukou po tváři, jako by zkoušel jestli nemá na tváři stále otisklé ty rty. Ujistí se, že to tak není a dost se mu očividně uleví. "Pokud za námi někoho pošle, tak ho nakopu tak, že ještě rád poběží zpátky. Rozhodně se k ní nevrátím!" pronese rozhodně a vykročí cestou dál. Po několika krocích se otočí a zamračí se na les. "To by vysvětlovalo, proč mám už druhý den pocit, že nás někdo sleduje." zabručí a zadívá se do lesa. Ty se několik vteřin bojíš, že zahlédl vlkodlačici, ale není tomu tak a tak brzy jde dál. "Hmm, měli bychom vymyslet, jak se těm dvěma pomstít. Za to, že na nás poslali skřety." uvažuje Patrik a jak kráčí po stezce. Stromy kolem se stanou mnohem divočejší a máš pocit, jako by se sami od sebe hýbali. Místy máš pocit, že mají rudé oči a natahují se po vás. Patrik to očividně nevnímá a rázným krokem míří do hloubi temného lesa. Každým korkem máš pocit, že jsou ty stromy a keře čím dál živější.

Sinny - 16. března 2022 21:54

Temný les Takže já jsem tady celá nervózní, jak to Patrik vezme a on to přitom přejde docela v klidu. Vlastně ani nevím, kde se ve mně vzal pocit, že by zrovna on mě začít vyšilovat kvůli ženské, navíc po tom, co ho zbila veverka. I z jeho krátkého vyprávění je ale jasné, že žádnými dalšími kouzly opředen nebude, to mě uklidní. Co mi všechen klid vezme je, když se zmíní o tom, že nás někdo sleduje. Nadechnu se k rychlému vysvětlení, které mu dát nechci, ale pod tíhou situace mám dojem, že musím, a než promluvím – puf – je to pryč. Slova nedokázala opustit hrdlo a k tomu mi došlo, že on si pamatuje jen čarodějku, ale ne, co se včera v noci dělo mimo to. Zamračím se, nespokojená s tím, že já to vím a on ne, ale zároveň jsem ráda, protože to mezi námi nevytváří nepříjemnou atmosféru. Byla by vůbec nepříjemná? Vždyť.. se zase tolik nestalo. “Pomstít?“ nevěřím svým uším. “Celou dobu chceš pryč, ale teď se jim chceš pomstít? Neuvažuješ nad tím, že se vrátíme..?“ taky bych se ráda pomstila, nakopala té čarodějné huse zadek, promluvila si s Temným – u něj mám naději, že by mohl být rozumný, i když je trochu zabedněný a ublížený, ale tomu se asi nelze divit. “A.. asi bychom se měli vrátit. Tady je to divné,“ odtrhnu se od původního tématu, “Půjdeme jinudy,“ zastavím se a neudělám už ani krok. V tomhle lese je úplně jedno, jestli si člověk dává pozor nebo ne, nakonec se vždycky něco semele. “Pojď, vrátíme se a někde v klidu probereme tu tvoji pomstu. I když se mi ten nápad nelíbí..,“ zaprosím, a v hlavě mi problikne jediná vzpomínka – spoutaný grimoár. Kdybych dokázala odhalit jeho tajemství, uměla bych určitě víc, než ti dva temní dohromady a potom.. potřesu hlavou. Nic takového.

Vypravěč - 17. března 2022 20:08

Temný les "Jo, chci pryč." potvrdí tvůj předpoklad tvůj společník a očividně usilovně přemýšlí co dál a nebo nad spoustou.Po tvých slovech, že by jste se měli vrátit se Patrik k tvé radosti hned zastaví. Otočí se na tebe a zatváří se překvapeně. "Ouu." prohlásí a zamračí se. Před ním byl totiž stále stejně světlí a nebo spíše jen normálně temný les. Kolem tebe ovšem vypadá les strašidelněji. "No, zdá se že někdo chce, abychom nescházeli s cesty." zkonstatuje a ukáže na stromy a keře, které tvoří doslova val kolem pěšiny. "Proč ne, vrátíme se a zkusíme to jinudy." souhlasí s pokrčením ramen. Vezme Bleska za uzdu a na úzké pěšině jej s trochou námahy otočí. Obejdou tvou truhlu, která se znovu zařadí za koně a pošlape při tom jeden zvláště nebezpečně vypadající keř. "Ten hrad se mi nelíbil o nic víc než tobě, ale hrozně rád bych udělal něco, co ty dva naštve." informuje tě a očividně usilovně přemýšlí, co by to mohlo být. Cesta zpět vypadá stejně strašidelně a ani Bleskovy se nelíbí. Stromy a keře tvoří uličku a nebo spíše tunel na jehož konci je malinké světýlko značící, že tam to děsivé sevření stromů končí. Uděláte dva kroky zpět ozve se z lesa krákoravých hlas. "TÁHNI DO PEKEL!" k onomu hlasu se záhy připojí desítky dalších hlasů. V krákoravé kakofinii zaznívají nadávky, ale také věty, jako "PODEJ MI SEKERU." nebo "RÁNO!" nebo "ZATRACENÝ ŠERO!" a tyto se opakují. Patrik se zastaví až když se v kakofonie ozve hlas říkající. "STÁT ANI HNOUT!" tvůj společník se zastaví a tasí meč. Okamžitě se otočí do směru odkud hlas přišel a pak se zamračí ještě víc. "TICHO!" zařve a hlasy vážně umlknou. "Tohle je podezřelejší než je tu zvykem. Podívej všude na stromech sedí barevní opeřenci." ukáže na ptáky sedící kolem vás. Naštěstí jich není víc, jak dva tucty a nevypadají, že by měli ostré zobáky a drápy.

Sinny - 17. března 2022 21:58

Temný les “Jak můžeš být tak klidný?“ je to dotaz a stížnost zároveň, protože mi Patrikovo klidné vykračování nejde na rozum. Zdá se mi, že si je vždycky jistý tím, že se nám nic hrozného nemůže stát a když, tak to vyřeší – a má to tak dokonce po tom, co jsme skončili v zajetí na hradě Temných sourozenců. “Myslím, že-,“ se svou úvahou jej však budu muset seznámit až později. Potom se atmosféra v lese dočista zblázní. Nemůžeme jít chvíli v klidu. Vyříkat si to. Udělat si hezký večer nebo něco podobného, prostě.. ptáci. V hlavičce se mi mísí znepokojení, vztek a zoufalost, to vše notně okořeněné strachem. Nejraději bych se natiskla na kovářovu hruď, jenže on místo mě drží meč a hodlá se s ním v případě potřeby ohánět. S úlekem si vzpomenu na hůl a dýku, ale ani jedno nemám u sebe a hluboce se za to zastydím. Moje lehkovážnost by se nám mohla vymstít. Nerozhodně udělám krok kupředu, jenže když mě před něčím varuje Patrik, neberu to na lehkou váhu. Leda by se tady ukázala Lisseth. “Mohli je poslat z hradu? Podívej se na mapu,“ samozřejmě, že mi hned dojde, že je to hloupost, protože můj ochránce na něco takového nemá prostor, “Já nevím, kde jsme,“ s neskrývanými obavami se podívám po Patrikovi, než se vrátím k preventivnímu sledování barvených ptáků. “Nejspíš jen opakují, co někde slyšeli. Četla jsem o barevných ptáčcích, jsou jako havrani. Nebo krkavci? Někteří se umí naučit napodobovat lidskou řeč. Třeba.. o nic nejde,“ a přilétli si jen popovídat. Takže.. “Co chcete?“

Vypravěč - 18. března 2022 21:21

Temný les Patrik pokrčí rameny. "Už jsem ti to říkal. Nemám žádnou představivost. Co nejhoršího se tam skrývat?" přizná bez pohnutí. Očividně se budoucností a ani minulostí příliš nezatěžuje. "Od hradu těch dvou bláznů jsme daleko ne?" do hlasu se mu vplíží lehká nejistota, jelikož do hradu by se očividně vrátil velmi nerad. "Jsi si jistá, že je vhodná chvíle zkoumat mapu?" pronese podezřívavě. Pozpátku couvne ke koni a podaří se mu couvat, tak že do tebe vrazí a šoupne tě z cesty blíž k jednomu keři. Keř k tvému znepokojení před tebou lehce couvne. Možná to, ale bylo tím, že jsi strčila do větví které se zavlnili. "Aniž by s ruky pustil meč vytáhne mapu a podá ti jí. Jsme tady." zapíchne prst do mapy. V tom místě na mapě jsou nějaké ženy s kůži ze dřeva. Jste skoro na opačné straně lesa. Odhodla bys, že mezi vámi a koncem lesa je tak pětina cesty. Tedy pokud by jste tedy šli dál po pěšině a nevraceli se. "No, já ti nevím jestli o nic nejde. Kdybychom byli kdekoliv jinde, souhlasil bych s tebou. V tomhle praštěném lese, jeden nikdy neví." mračí se, ale schová meč. Opatrně vykročí dál. Udělá sotva pár kroků, když se ozve. "STÁT ANI HNOUT!" prohlásí opeřenec sedící na nejkrajnějším keři a sleduje vás. "ZTRATÍTE SE!" zaskřehotá opeřenec, možná až chytře. Následně se znovu rozezní kakofonie skřeků. Tentokrát se ozvou jen někteří. "DRIADA. PANÍ ZE STROMU. DÍTĚ LESA. " ptáci vám očividně něco chtějí říct. "MLUVIT." odpoví všichni na tvůj dotaz, co chtějí.

Sinny - 21. března 2022 19:29

Temný les Živé stromky a keříky, mapa, ženy s kůží ze dřeva.. ženy.. Nemohly by to být dryády? Vzpomenu si, jak mi zmizela část oblečení a navíc o jedné takové flundře mluvila i Jenny. No stejně nám to teď moc nepomůže, musíme se dostat pryč. Krátce na to dryádu zmíní i ptáci. Zaraduju se, jak mi to myslí, akorát, že by mi to nikdo nevěřil a stejně ta informace k ničemu není, ani když je potvrzená. Jediné, co mi nejde na rozum je to, proč by nám dryáda chtěla uškodit, když mi už sebrala část šatů. Třeba chce i zbytek, včetně Bleska a Patrika. Prolétne mi v odpovědi hlavou znepokojivý předpoklad. V tomhle lese je to holt tak, že kdo nechce mě, chce kováře. Odpověď mluvit je mnohem zajímavější, i když obecná. Snažím se ucouvnout od keřů zpátky na pěšinu a je mi výjimečně celkem jedno, jestli se přitom lepím na hromotluka nebo jeho koně. “Chcete mluvit? O čem? A.. s námi?“ zajímám se pohotově.

Vypravěč - 21. března 2022 20:05

Temný les Na tvůj dotaz o čem chce s vámi mluvit nastane ticho. Buď v okolí není opeřenec, co by uměl správné slovo a nebo opeřenci neví. "No, já myslím, že kašlem na dítě lesa. Mně nezajímá, co mi chce říct. Co ty na to?" nadhodí Patrik přes rameno a vyrazí rázným krokem zpět kudy jste přišli. "O košili." odpoví konečně jeden z opeřenců, který konečně vyhloubal správné slovo. "Co je to za nesmysl? Proč by s náma chtěla driáda mluvit o košili?" otočí se na tebe Patrik překvapeně.

Sinny - 21. března 2022 21:27

Temný les Nasupeně se nafouknu a zdánlivě celou dobu Patrika ignoruji, i když jsem ochotná se posunout, hlavně do stran, a možná i krok nebo dva dopředu či zpátky, pokud je třeba. "Protože mi ji ukradla! U toho potoka, s těmi," zarazím se a pohlédnu kolem nás. Taky tam byly keře. "S těmi divnými keříky, co mě nalákaly na své plody a potom se mě pokusily zabít. Nechala jsem svoje věci ležet poblíž a když jsme utíkali, nemohla jsem je najít," připomenu Patrikovi, proč mi půjčoval šátek - a hned na to mi dojde, že jsem tím odhalila, že mám novou košili. Poblednu, ale i tak se usměju. "Proč s námi chce mluvit o košili? A vůbec. Jestli chce mluvit, ať přijde sem," ruce mi vyletí v bok.

Vypravěč - 22. března 2022 18:26

Temný les Tvůj průzkum odhalí, že minimálně jeden keř vypadá podezřele, jelikož na něm rostou maliny. Ten ovšem stojí dál od cesty vlevo od vás a nejeví snahu se k vám hýbat. Patrik se při tvém vysvětlení na téma košile zarazí. "A jo, já ti půjčoval šátek, že? Kdepak jsi nabrala novou? To jsi jí našla v hradě těch dvou temných hlupáků?" zajímá se najednou až nadmíru zvědavě. "No, určitě nebude prokletá. Čaroděii málo kdy tak moc plýtvají magii na nezdobené věci. " ujistí tě, protože si očividně špatně vysvětluje důvod tvého zblednutí. Všímá se, že založí ruce v bok a rozzlobeně pozoruješ okolí. "Driáda. Mluvit. O košili." poskládají tři opeřenci dohromady vzkaz, který měli za úkol předat. Poté vzlétnou a odletí směrem, kterým jste šli původně. Les je zase najednou strašidelně tichý. "No, jdeme dál." rozhodne Patrik a kráčí po stezce a nic vás nevyruší dokud se nedostanete skoro na konec. Pravdou je že ti přijde, že cesta tam je daleko delší než ta, kterou jste šli. Možná je to tím, že tentokrát si všímáš temných stromů. Na jejím konci vás čeká driáda. Tedy to poznáš podle zeleného obličeje a kůže na tváři ve vzoru jemné kůry. Kromě hlavy zní totiž nevidíš vůbec nic. Jelikož je doslova navlečená v hromadě oblečení. Napočítáš minimálně deset vrstev patřících deseti různým oblečení a úplně nahoře je tvá košile a vesta. Díky těm vrstvám a sukním vypadá podle tváře vychrtlá driáda, jako sněhulák. "Zdravíčko, chtěla jsem s vámi mluvit. Kde jste vzala tuto vestičku a košili?" zeptá se tě a valivě se vydá po pěšině k vám. Patrik tě zastíní a tasí varovně meč. "Cítím v nich les a přitom jsou tak jemné!" raduje se driáda.

Sinny - 22. března 2022 22:30

Temný les Celé se to zamotá tím nejhorším způsobem a tak i když jsem ještě před chvílí byla celá hrr na to, aby dryáda přišla, div jsem jí nevyzvala na zápas v bahně, najednou bych nejraději zmizela. Patrik mluví o košili, ptáci mluví o košili.. Ó, tohle nemůže dopadnout dobře. Takticky se tím pádem oddám mlčení a když Patrik zavelí, že jdeme, tak jdu. Stejně mi nejde na rozum, jak mohl Patrik přehlédnout, že kolem něj už nepobíhám jen v kamaších a šátku. Ptáci jsou pryč, zůstaly jen zlověstné stromy a keříky, po kterých se dívám, ale vyhýbám se jim jak jen to pěšina dovoluje. Ani nečekám, že by se dryáda nakonec mohla objevit. Takže když se objeví, dojdou mi slova a je jedno, že jsem během cesty jediné neřekla. Stačí ale, aby přišla s tou svou nevinnou otázkou, a hned se naježím jako kočka. Ignoruji okolí, protáhnu se hbitě kolem Patrika (pokud mě jeho mohutná pracka nezastaví) a postavím se dryádě čelem. Její zálibu v módě chápu, ale.. “A kdes je vzala ty, lesní zlodějko?!“ vyštěknu na éterickou sněhulákovitou bytost dopáleně. "Zůstala jsem úplně bez vršku šatů! Skoro nahá!"

Vypravěč - 23. března 2022 15:46

Rozhovor s dryádou Patrik tě nechá, abys jej obešla a zamířila vstříc dryádě. "Ee, buď opatrná." nabádá tě zpoza tvých zad. Překvapivě se nevěnuje dryádě, ale místo toho se rozhlíží po stromech, které považuje očividně za nejnebezpečnější než sněhuláku podobná dryáda. Dryáda se zatváří zmateně. Očividně je tvým hněvem zaskočená."Proč se zlobíš?" tváří se překvapeně. Vypadá, že vážně nechápe o co ti jde."Nejsem zlodějka! Vždyť jsi to odložila a šla pryč? Přišlo mi líto, že by ty krásné oblečky zůstali ležet jen tak na zemi." oponuje ti vážně a rozhodně. "Když se věci válí na zemi není to krádež. Pokud jsem nepřinutila majitele je zahodit. Tím jsem si jistá. " prohlásí pevně a ukáže na jednu z mnoha vrstev. "Stejně, jsem našla spoustu těhle krásných hadříků a buď tak a nebo v té dřevěné věci. Podobné té, co za tebe ťapá na nožkách." ukáže na truhlu.

Sinny - 24. března 2022 14:39

Rozhovor se zlodějkou Dyrádina odpověď mě odzbrojí, ale jen na chvilku dlouhou sotva dvě mrknutí. “Nechala ležet na zemi? Svlékala jsem si šaty, abych se mohla vykoupat. Přece se nebudu koupat oblečená! Jestli si vždycky, když se někdo svlékne myslíš, že své věci jen tak zahazuje, jsi na omylu,“ na druhou stranu, nechce se mi jí peskovat za její naivní názor, který zřejmě vznikl z neznalosti lidského počínání. Kouzelný les nevypadá jako místo, kudy by procházely houfy spokojených lidí ochotných místním vysvětlovat, jak se věci mají – těch pár, kteří se sem dostali, dozajista utíkali jako o život. “Nemůžeš se potom divit, že tě mám za zlodějku,“ neodpustím si. Zamyslím se potom i nad její zmínkou o truhle. Přeměřím si dryádu pohledem, potom stejně pátravým sjedu truhlu, pro klid duše se podívám i na Patrika a mezi stromy. Jak to Jenny dělá, že nás dokáže sledovat, ale nezabít se přitom? Navíc, když s sebou vláčí náklad rozličných věcí. “Tak či tak, ty věci jsem měla od pavoučí dívky. Lisseth. Dala mi je-,“ významně se podívám na Patrika, aby mu už došlo, že pavoučice nebyla nepřítel, “Výměnou za mé šaty, které se do lesa nehodily. Jak jsi to myslela s tou truhlou? Myslíš tuhle truhlu, nebo jinou?“ netuším, zda myslela jen podobu tvarem a dřevitostí, tudíž by mluvila o úplně jiné truhle, a nebo se bavíme o téhle konkrétně. Nakonec, to Patrik ji osvobodil a ona se mi potom ochočila.

Vypravěč - 24. března 2022 15:31

Rozhovor s dryádou Dryáda první části tvých slov přikyvuje. Tedy dokud nedojdeš k pojmu koupání, v ten okamžik se znovu zatváří zmateně. "Já nikdy nepochopila proč se vy lidé nořité do vody celý. Tak vodu přece nedoplňujete, ne?" vrtí zmateně hlavou. Tobě dojde, že eterická bytost před tebou má víc společného se stromem než člověkem. Patrik na tvé oznámení, že Lisseth byla přátelská protočí očima."Jeden se splete a hned mu je to dokola předhazováno." zabrbla si pod vousy. "Ano, ano tak se ta věc jmenuje. Já své šaty našla v truhlách, co byli v ohradách s kamene. Jen neměli nožičky a nechodili." zaraduje se dryáda a opakuje si dokola nové slovo. Tvůj průzkum lesa neodhalí nic podezřelého.

Sinny - 24. března 2022 20:59

Rozhovor se zlodějskou dryádou “Tak proč ses nikdy nezeptala?“ opáčím vzápětí, protože nechápu, proč žije v nevědomosti, když se zdá, že jí to aspoň trochu zajímá. Jenže je dost možné, že bych proti ní vyplivla cokoliv, jen abych se cítila jako ta silnější, protože jsem až do morku kostí popuzená její bezstarostností. Patrika cíleně ignoruji. Jeho lamentování mě pobavilo, ale nechci, aby dryáda věděla, že se mi chce smát, když tady řešíme tak závažnou věc. “Aha,“ pokývu hlavou, “Takže jsi kradla i v něčích domech?“ zvednu nosík a protože nic podezřelého nevidím, rozhodnu se probodávat ji pohledem. Kdyby teď viděla sama sebe, nepoznala bych se. “Nevím, jaké jiné ohrady bys totiž mohla myslet,“ dám si ruce v bok, “Taky ty věci nosíš špatně. Pokud ti ovšem není zima, pak bych to pochopila. Ono totiž, nosí se to většinou po jedné vrstvě. Někdy po dvou nebo víc, ale jen za určitých podmínek. Vždyť ti to takhle musí být i nepohodlné, není to kůra stromů,“ namísto starostlivosti jí akorát poučuju.

Vypravěč - 24. března 2022 21:15

Rozhovor s dryádou "No, přišlo mi to zbytečné. Lidi běžně v lese zahazují věci, jako kousky jídla." brání se odhodlaně a pevně se drží své logiky. Patrik se opře o svého koně a založí ruce na hrudi. Očividně se smířil s tím, že toto bude delší debata. "Ne, ne! Já jsem v ničích domech nic nevzala. Dům musí mít všechny stěny, střechu, podlahu a musí v něm někdo bydlet." na prstech odpočítává poznávací znaky domu. "Já to zvala z míst, kde nebyla střecha, jedna stěna a nikdo tam nebydlel. Takové to místo si les bral zpět." brání se zapáleně, očividně se jí nelíbí označení zlodějka a nebo obvinění, že kradla. Po tvém prohlášení, že to oblečení nosí špatně se zatváří šokovaně. Podívá se na své oblečení. "Jak špatně. Mám to oblečené správnou stranou!" oponuje ti a když se dostaneš k bodu, že se nosí jen dvě vrstvy. Zatváří se hrdě. "Já náhodou slyšela, že mocné a bohaté dámy nosí více vrstev. Prý čím bohatší a mocnější dáma tím více vrstev oblečení." opáčí ti poučku a zvedne nosánek nahoru. "Hele, tohle by mohlo trvat celý den. Půjdeme už?" zeptá se mírně nešťastně Patrik.

Sinny - 24. března 2022 21:27

Rozhovor se zlodějskou dryádou “Oblečení ale přece není kousek jídla. Šaty lidi zahazují málokdy, vždyť nás chrání a hřejí,“ obeznámím ji s další lidskou zajímavostí, kdyby to náhodou nevěděla. “Aha.. takže to byly nějaké rozvaliny? Trosky starého domu nebo věže?“ když už spolu mluvíme, třeba se dozvíme i něco užitečného. Už ani nevím, co bylo vyznačené na mapě, ale jednu starou rozpadlou věž jsme sami navštívili, třeba jsou tady další taková místa. Jakmile začne s vrstvami oblečení a má pocit, že má pravdu, obrátím oči v sloup a popojdu k ní o jeden krok. Do toho se ozve Patrik, kterého naše výměna názorů zjevně nebaví, ale to má kovář smůlu. Vyříkáme si to tady a teď. “PŠT! Nech nás,“ utrousím jeho směrem a blýsknu po něm pohledem. Kde to viděl, přerušovat dívky při hádce? Nevychovanec. “Dámy ano. Máš pravdu. Jenže dámy nosí šaty, ty se vrství. To, co máš na sobě ty, by se s přivřenýma očima dalo považovat za osobitý styl. Hezké to ale není. Čeho jsi tím chtěla dosáhnout? Jen se podívej, vždyť v tom úplně zanikly tvoje křivky a určitě i hezká postava. Zkus si to sundat a zkusit nakombinovat, bude to lepší. Navíc, tolik vrstev tě zkrátka a dobře jen omezuje, prakticky nijak tě neochrání. Zbytek toho, co nebudeš nosit, si prostě schováš na jindy a pak se převlékneš,“ přejdu z útoku na už lépe míněné rady, i když stále velmi všeobecné.

Vypravěč - 25. března 2022 18:54

Rozhovor s dryádou "Proč? Oboje se časem rozpadne, ne? Pravda šaty jsou pěknější než zbytky jídla. " nesouhlasí dryáda rozhodně. "Ano, nejspíše to byly rozvaliny." přikývne nejistě a očividně uvažuje jestli to, tak je. "V lese byla spousta takových rozvalin." přizná a očividně se ujistila, že tomu tak je. "Sinny. Na to nemáme čas." oponuje Patrik jemně a když po něm blýskneš pohledem. Zjistíš, že se pomalu posunuje po pěšině za tebou a vedou za tebou i s koněm. Vypadá lehce znepokojeně a jeho pohled směřuje na dryádu. Poté se vrátíš k dryádě a začneš jí vysvětlovat kolik vrstev. Během tvých slov se začne mračit a mračí se čím dál víc. Když domluvíš, ukáže na tebe prstem a prohlásí obviňujícím hlasem. "To je nesmysl! Ty mi jen chceš moje pracně nahromaděné šatičky ukrást! Jsem si myslela, že si rozumný člověk, ale ty ne!" obviní tě a zakryje si oči rukama a rozběhne se k nejbližšímu stromu. Ten jí obejme, jako otec smutnou dceru a dryáda se i s oblečením propadne do kmene. Ostatní stromy, jako by ožili a začnou se k vám posouvat. Patrik plynule tasí meč a odseká větve keře, který se po něm začne sápat. "To jsi zase něco vymňoukla!!" zlobí se Patrik a couvá před stromem. Onen strom po něm hmátne na což Patrik reaguje odseknutí větve, která jej chce sevřít. Blesk se rozběhne po pěšině do bezpečí tvořené klidnými stromy rostoucí očividně na území golémů. K tobě se začnou sápat keře, ale žádný tě zatím nechytil. Do bezpečí tě dělí právě jeden keř. Patrik zatím očividně neutíká a bedna klidně čeká na pokyny.

Sinny - 26. března 2022 22:15

Naštvaná dryáda “Cože?!“ vykřiknu pobouřeně. Nechápu, jak jí něco takového – a pak si vzpomenu na všechny ženy na hradě, ať už sloužící nebo dvorní dámy, a dojde mi, že ženy jsou neuvěřitelně vztahovačná stvoření, která vidí problémy tam, kde nejsou, a nebojí se tyhle domnělé trumfy vytáhnout kdykoliv. Tedy, zaútočit kdykoliv. Slovně! Možná nějaké to škubání vlasů, když je nejhůř, a rozhodně spousta pomluv, ale poslat na nás stromy a keře? “No.. promiň?“ uznám svou vinu vůči Patrikovi pokorně, i když otázkou, protože si nejsem jistá, jestli tohle nějaké promiň může spravit. “Ale byla jsem v právu,“ zamumlám zpola vyděšeně, zatímco se kolem nás stahuje les. “Nechej nás! Dryádo!“ snažím se sv situaci zorientovat, ale zrovna teď jsem ještě pořád naladěná na hádání. “Moji hůl! A.. dýku? Truhlo..,“ neumím se rozhodnout, co dělat. “Dám ti nějaké svoje oblečení, když nás necháš projít!“ zvolám zoufale. “Nebo.. mohli bychom se schovat do truhly?“ už nechci žádné další keře, tak udělám situaci naprosto nepřehlednou. To je tak, když jeden neví, co chce.

Vypravěč - 26. března 2022 23:09

Vyjednávání s dryádou a lesem Nevíš jestli Patrik vezme tvou odpověď na vědomí, jelikož se plně soustředí na boj se stromem a dvěma keři. Normálně by to vypadalo vtipně, jelikož mohutný válečník couvá před stromem s kterého odsekává větve a odráží útoky dvou keřů, co se mu snaží podtrhnout nohy. "Slyšela jsi někdy, že je jedno kdo je v právu?" zajímá se pevně a uskočí před velkou větví, která udeří do pěšiny očividně ve snaze tvého společníka rozmáznout. Na tvé zavolání přicupitá bedna a pošlape při tom keř, který tě ohrožuje. Nápomocně otevře víko a nabídne ti tak hůl s dýkou. Když vytahuješ hůl možná ti začne vrtat hlavou, jak se dvou metrová hůl vešla do truhly co má něco přes metr, ale vešla. Po tvém zoufalém zavolání přestanou stromy i keře útočit a trochu se stáhnout. "Já už v té bedně byl a dobrovolně tam nikdy nevlezu! To raději zkusím štěstí s mečem!" oponuje ti Patrik rozhodně a couvne blíž k tobě. Mezi tím se ze stromu vynoří Dryádina hlava, která se na tebe podezřívavě zadívá. "Vážně?" zeptá se podezřívavě. "Tak polož košili na keř a poté můžete jít." vybídne tě Dryáda a v očích jí září pomstychtivá světýlka. Vyjde ze stromu a zadívá se na své nohy , které jsou pokryté několika sukněmi. "Kamaše si můžeš nechat, ty bych si obléct nedokázala." rozhodne se milostivě a gestem vládce poskytující milost svým poddaným vás propustí. "Neplánuješ jí vážně dát košili, že ne?" zeptá se tě Patrik lehce nevěřícně.

Sinny - 31. března 2022 11:23

Vyjednávání I když jsem darování oblečení navrhla, nejsem z toho kdo ví jak šťastná. Na objevivší se dryádu se mračím, div mi z očí nelítají blesky, ale copak máme na vybranou? Nahlas proti ní neřeknu už nic, dokonce odolám i další dobře míněné radě. Jenže to by nebyl Patrik, aby se neozval. Podívám se po něm o dost mírnějším pohledem, než jaký jsem dosud častovala paní lesa, a rozpřáhnu ruce mírně od těla. “Tak tady chceš umřít?“ vytáhnu největší, nejpřehnanější trumf, jaký jsem dokázala vymyslet. Jestli si dobře vzpomínám, vrátila jsem šátek do sedlové brašny. Vzhledem k tomu, jak je Blesk daleko.. To zvládnu. “Je to nejlepší, co se teď dá dělat,“ dodám a začnu si košili zběžně rozepínat, už zády k Patrikovi, a do tváří se mi zvolna vpíjí stud. Rukávy sklouznou z paží, naposledy se zamračím na dryádu, a potom košili položím na nejbližší keř. “Jdeme,“ zavelím ponuře k Patrikovi. Zakryju se rukama a vykročím za Bleskem, pryč z tohohle kousku proklatého lesa.

Vypravěč - 31. března 2022 17:29

Pryč od dryády Ikdyž tvůj pohled není tak naštvaný, jakým jsi častovala dryádu i tak před tvým pohledem lehce couvne. V obranném gestu zvedne před sebe ruce. "No, jasně že nechci." zamumlá omluvně a opatrně couvá za svým koněm, který se už uklidnil a klidně na svého pána čeká. Když začneš rozepínat košili, doslova na sobě cítíš jeho pohled. Přesto má tolik rozumu a nebo slušnosti, aby to nekomentoval. Dryáda se na tvé mračení odpovídá potměšilým úsměvem. Nadšeně sebere novou košili a začne s ní tančit mezi stromy. Úplně na tebe a Patrika očividně zapomněla potěšena novým kouskem oblečení, které si obleče, coby další vrstvu. "Dobře." odpoví Patrik, když zavelíš k odchodu. Dává si velký pozor, aby se díval na svého koně a ne na tebe. Očividně mu to ovšem dělá velké problémy, jelikož doslova přitahuješ jeho pohled. Vyřeší to, tak že zrychlí a jde před tebou. Chytí Bleska, který je stále neklidný. "Sakra, tady jsme potkali tu veverku. Doufám, že zmizela." zamumlá Patrik a schová meč do pouzdra. Začne opatrně hladit svého koně, aby jej uklidnil. Přesto Blesk nejistě frká a dupe předníma nohama. "Takže to obejdeme druhou stranou." navrhne a zamíří zpět cestou kudy jste přišli. K Patrikovy malé radosti se veverka objeví záhy a zvědavě vás pozoruje. Stále si nese oříšek a skáče a nebo se spíše teleportuje mezi stromy, aby s vámi držela krok. Najednou se ti objeví na rameni a v tlapičkách drží jahodu, kterou ti podá. "Buď opatrná." varuje tě patrik, ale veverka tě nechá vzít si jahodu a skočí na nedaleký keř a pak na zem doběhne na zem na velký kousek mechu, kde rostou divoké jahody. Ujistí se, že si jich všimneš a pak rychle uteče na strom.

Sinny - 03. dubna 2022 00:37

Sladká chuť jahod Úplně nejhorší na tom všem je to, že dryáda odplachtí s košilí pryč a nic. Prostě nic. Žádné hádky, posměšky, nic. To mě nasupí ještě víc, než už jsem byla – v proti pólu je ale moje poloviční nahota, což mi sráží hřebínek dostatečně na to, abych svůj pohled držela už zkrátka a hodně při zemi. I tak mi neunikne Patrikovo nutkání a přemáhání se, a mě to nakonec trochu rozveselí. Jistě, kdyby to byl ten typ, co se na mě neomaleně vrhne nebylo by to nijak příjemné, ale on takový není. Zdá se ale, že dryáda dodržela naši dívčí domluvu a nic na nás už neútočí. Ťapu za kovářem a ani se nerozhlížím. “To bych jí doporučovala. Veverce..,“ zavrčím bojovně, ale co bych tak asi s tou chlupaticí svedla? Vždyť nabančila i mému ochránci. Připomenu si. Obrázek, jak veverka zdolává Patrika jen tak z hlavy nedostanu. Objevivší se veverka neudělá radost ani mě. Výmluvně protočím očima, ale pořád mám za to, že jít tudy je lepší, než riskovat další střet s paní lesa. Co když se jí to v hlavě už rozleželo? Co když se svlékla a teď jí chybí ke štěstí jediné – kamaše? Než se naději, ucítím na rameni tíživý tlak, ostré drápky a taky lechtavé chlupy. Chci se ohnat, protože hlava má zprvu potíže s tím rozlišit mezi „otravná moucha“ a „podivná veverka“, když mi pod nos dopluje vůně jahody. Zmírním krok, až se úplně zastavím. Nebudu lhát, že veverky vypadají mile hlavně z dálky. Když mi tak sedí na rameni a já si znovu vzpomenu na to, co provedla Patrikovi, rozhodně bych ocenila, kdyby seděla dál. Nejlíp na druhém konci lesa. Ale to ona ne.. “Co se děje..?“ povzdechnu si znaveně k veverce. Bez odpovědi. Opatrně, ale po chvíli, zkusím natáhnout ruku pro jahodu – a když červený plod dopadne na mou dlaň, překvapeně zamrkám. Podívám se na Patrika, včetně kontroly správné výšky jeho pohledu, a potom zpátky na veverku. Celé je to nějaké divné.. proč mi dává jahody? Teď? Lituje mě? Nebo mě jen láká do zlovolné pasti? “Já..,“ k jahodě v mé dlani čichnu a protože voní obyčejně a já do ni dostanu chuť, poválím jí na jazyku, než sladký plod rozdrtím zuby a polknu. Jednou rukou si dál kryju ňadra, protože mě ani nenapadlo si říct o něco víc na sebe, a nerozhodně přešlápnu. “Já už nevím. Když pro ně zajdu, spolkne mě les?“ zadívám se na Patrika měkkým, zoufalým pohledem. Nemůžeš prostě přijít a obejmout mě? Říct, že bude všechno v pořádku a vrátíme do.. do.. Až se vrátíme domů, tohle všechno bude pryč. “Zkusím to. Zachráníš mě, kdyby se něco dělo?“ nakročím směrem k jahodníku v mechu a pohodím přitom vlasy, těžko se mi z kováře spouští oči, ale v hlase už nezaznívá původní únava životem ani rozmrzelost. Teď spíš koketuji.

Vypravěč - 03. dubna 2022 12:27

Jahodová sváča Na tvůj dotaz, co se děje odpoví veverka klidným pohledem a dál ti nabízí jahodu. Následný pohled na Patrika odhalí, že obezřetně sleduje veverku na tvém rameni, spíše než tvé krásy. Pravdou je, že pustil svého koně a posunul se blíž k tobě, aby tě mohl chránit. "To si nemyslím. Dala jsi jí jídlo možná se ti chce jen odvděčit." uvažuje tvůj průvodce, opatrně a očividně se ti snaží dodat odvahu a trochu tě uklidnit. "Jistě, že tě zachráním. Ikdyž si myslím, že les nám dá pokoj, když jsem se s dryádou domluvili." ujistí tě Patrik a sleduje střídavě tvé vlasy, veverku a les. Ty si mezitím klekneš k jahodám a začneš je trhat. K tvé radosti jsou to zda se normální lesní jahody. Co je hlavní je jich tolik, že se ti nevejdou do dlaně. Vypadá to, že je tu nikdo nesbírá. Patrik, když shledá, že se tě keřík nepokusí posvatčit se začne věnovat koni a sedlovým brašnám. Po krátkém hledání najde šátek, který ti opatrně pověsí na rameno.

Sinny - 03. dubna 2022 14:23

Lesní osvěžení “Odvděčit.. to je hezké. Děkuji, veverko,“ pošlu jeden krátký, ale upřímný úsměv směrem ke zvířátku. Povzbuzená ujištěním o záchraně se vrhnu na trhání jahod a žádného ze svých společníků si nevšímám. Hlavně truhla by si zasloužila o dost víc péče a vděku, než kolik jí věnuji. Jenže zrovna té se nejspíš jahodami nezavděčím. Za pokus ovšem nic nedám. Ošiju se, když mi šátek sklouzne po rameni. Jsem si docela jistá, že je za mnou Patrik a ne neznámý, takže se opět jednou rukou zakryji a ve druhé držím nasbírané jahody. Stud ve tvářích doprovází nejisté pohledy, i když koutky úst se usmívají. Když je takhle blízko, je to docela něco jiného, než když jsme utíkali z nepřátelského kousku lesa, který se proti nám spřáhl s dryádou. Dokonce je to i docela jiné než v noci, když mě držel.. světlo, i když tlumené větvemi a listy stromů, odhaluje mnohem více z našich výrazů a vůbec všeho, co lze spatřit. “Vezmi si je. Jinak si ten šátek nesvedu zavázat,“ uculím se a posunu jahodovou ruku blíž ke kováři. “Klidně všechno sněz. Jahod je tady tolik, že lehce nasbírám další. Kdybych věděla, že je máme v čem bezpečně odnést, mohli bychom si nějaké nasbírat na později,“ zauvažuji a během toho, co mu několikrát odvážně pohlédnu do očí, tolikrát pohled i cudně sklopím. Nejsnazším cílem při mých rozpacích se za krátko stane truhla. “Myslíš, že se truhla něčím živí? Udělalo by jí radost pár jahod?“ předpokládám, že truhla slyší všechno, co je třeba, a kdyby měla zájem, pro sladké lesní plody si přijde. "Víš už, kudy budeme pokračovat?" zajímám nakonec, ještě dřív, než zahalím, co je třeba.

Vypravěč - 03. dubna 2022 17:40

Směr skála Veverka po tvém úsměvu spokojeně odskáče pryč. Kovář se po tvé nabídce jahod usměje. Sleduje tvá záda a poté ručku nabízející jahody. Nastaví mohutnou dlaň a do které si nechá přesypat jahody. Začne je pojídat a přitom zamíří ke koni. Odkud vyndá váček v kterém bylo sušené ovoce." Můžeš je nasbírat sem. Sušené ovoce stejně došlo." s tím ti onen váček podá. "Upřímně nevím. Nejsem znalec v oboru magických zavazadel." pokrčí Patrik rameny. Truhla ovšem nejeví snahu, jít si pro hrst jahod. Jen klidně stojí na pěšině a čeká než vyrazíte dál. "Ano, už jsem to promyslel. Kousek dál byl na mapě naznačený kámen. K tomu zamíříme a zkusím se podívat, co je před námi." vysvětluje tvůj společník a zatím co ty se zahaluješ on vytáhne mapu na, které ti ukáže vaši další cestu. Počká než nasbirás jahody a pak společně vyrazíte zpět ztezkou. Po asi hodině dojdete k odbočce vedoucí ke kameni. Přesněji se jedná o hromadu kamení které pokrývají kopec. S Patrikem se utábořité na jedné straně a když vrcholek kopce nesahá nad stromy odhalí jinou věc na opačné straně jsou jezírka s kterých stoupá pára. Tobě hned dojde co vidíš jsou to horké prameny.

Sinny - 03. dubna 2022 19:37

Osvěžení v horkých pramenech Uvázat si šátek napodruhé je snazší, než jsem si myslela. Brzy jsem připravená k odchodu, ale předtím ještě nasbírám tolik jahod, kolik se do váčku vejde, aniž by hrozilo, že se rozmačkají jedna o druhou. Ještě, že nechtěla boty. Napadne mě cestou, která se táhne lesem a její konec je v nedohlednu. Bez bot bych byla ztracená a nejspíš bych musela jet na Bleskovi. Sice by to ulevilo mým nožkám nenavyklým takovému cestování, nicméně jízdě na koni se kdykoliv ráda vyhnu. Navíc boty, které mi darovala Lisseth, jsou opravdu pohodlné. S rozložením tábora Patrikovi pomohu jak jen můžu, leccos jsem od něj už odkoukala a hodlám toho využít. Sice mi obskakování služebnictvem chybí, zároveň je mi však příjemné umět si poradit sama. Volnost, kterou díky tomu cítím, je nepopsatelná a to i přesto, že jsem doma cítila svázaná pravidly jen málokdy. Za krátko vyrazím pro trochu dřeva na večerní oheň a s jeho sbíráním nijak nespěchám. Les nám neuteče, stejně jako noc. Objeví se zase..? V myšlenkách se zatoulám k mé utajované přítelkyni a rádkyni. Ani nevím, co bych raději. Její přítomnost ve mně vyvolává zmatečné pocity, nesrovnatelné s ničím, co jsem kdy zažila. Trochu mě čílí, jak oddaná je, zároveň se mi to ale líbí a za leccos jí vděčím. Když ale zahlédnu jezírka, na všechna dřívka málem hned zapomenu – odložím je na hromádku a nadšeně popoběhnu blíž, jen abych se vzápětí zase vrátila a měla Patrika na dohled. “Co bylo na té mapě? Jsou ta jezírka zrádná? Hned za kopcem jich pár je. Jestli v nich nežije hodně odolná příšera a nebo nejsou vařící, mohli bychom se v nich příjemně vyhřát a okoupat,“ zní to mnohem lépe, než studená voda tuhle v zákrutu potůčku. “Zaběhnu je vyzkoušet,“ rozhodnu se okamžitě s nebývalou lehkovážností a zamířím k pramenům. Čím blíž ale jsem, tím větší pozor si dávám – na cokoliv podivného, od odložených svršků až po vybělené kosti. Nebo keře. A vlastně i cokoliv jiného, co by mělo působit normálně, ale je to trochu divné. Jenže jsem tak natěšená, že i přes všechnu obezřetnost spěchám. Vyhlédnu si hezké místo, kde se dá do vody sejít postupně a zároveň je kolem dost prostoru pro odložení věcí. Rozhodně nehodlám riskovat, že mi věci zase ukradne nějaká zlotřilá dryáda. I když třeba jí teď bude bavit lidi spíš vydírat? Pokleknu k okraji a natáhnu ruku nad vodu, abych zjistila, jak horká je. Po krátkém testu se odhodlám k rychlému ponoření jednoho článku ukazováčku a až potom se rozhoduji, co dál. Nejraději bych do vody sklouzla hned, tak, jak jsem, jenže je to nepraktické. Smůla je, že zdejší voda není nijak výrazně zakalená a když se svléknu.. Stejně už viděl leccos. Přemůže mě ale strach z hloubky a z toho, co by se v ní mohlo ukrývat. Z původního stanoviště se tak o kus posunu tam, kde je voda mělčejší a znovu do ní zkusmo strčím prst. Bylo by s podivem, kdyby v takovém místě byla vařící, a tak se neostýchám (nebo si to alespoň na začátku myslím) a začnu se svlékat. Až s prvním závanem studeného vzduchu nesoucího na svých křídlech teplé vlhko stoupající páry mi dojde, že nejsem na hradě, krytá střechou a čtyřmi stěnami, ale venku a může mě vidět úplně každý. Nerazí mě to, jen si šátek sundám o to rychleji a hned se stydlivě zakryju rukama, což je příšerně nepraktické, když následně začnu lézt do vody.

Vypravěč - 04. dubna 2022 16:29

soukromá zpráva od Vypravěč pro Návštěva vlkodlačice S Patrikem prozkoumáte mapu a kolem kamene nejsou nakreslené žádné příšery. Tvůj společník následně holí prozkoumá hloubku jezírek a taky se tím ujistí, že se tam ni neschovává. Takto uklidněn tě opustí s tím, že kdyby něco máš zavolat. Voda se ukáže příjemně teplá, ale nikoliv vařící. Působí v příjemném kontrastu k chladnějšímu vzduchu okolo. Sotva se osmělíš a začneš lézt do vody, zakryje ti pusu jemná dlaň a než se stačíš bránit ozve se hlas. "Dobré odpoledne paní." pozdraví tě vlkodlačice. "Dívám se, že jsi našla tajné místo, kam chodím odpočívat." usměje se na tebe a s úklonou ustoupí. Ty si svou podřízenou můžeš prohlédnout. Zjistíš, že na sobě má vestičku, kterou jsi jí nechala a ze zbytku kalhot si udělala krátkou sukni. Oboje bez vyzvání složí vedle tvých věcí a k tomu připojí vak s kterého vykukuje jílec kordíku a hůl s pouty, kterými jsi jí spoutala nohy, aby je nemohla dát od sebe. "Chcete umýt záda?" zeptá se tě a bez okolků vleze za tebou do vody. Teď za světla si můžeš prohlédnout její pěknou postavu.

Sinny - 04. dubna 2022 21:14

soukromá zpráva od Sinny pro Odpočinek u jezírek Patrik odešel. Snad je to lepší, než kdyby zůstal, přesto se mi nelíbí, že na tak hezkém místě zůstanu sama. Ne. Ne. Rozhodně je to tak lepší. Vždyť.. Vrásky na čele se prohloubí, protože bych opravdu chtěla, aby tady byl se mnou. Co na tom, že se to nehodí. Co na tom, že.. Nebuď bláhová, Sinny. Jsou to jen tvé představy. Z úvahy a přemlouvání sebe samé, že takhle je to správně a o nic nepřicházím (a že Patrik má rozhodně více rozumu, než já), mě vytrhne Jenny. “Ach, to jsi ty,“ usměju se. V tom málu, co jí zbylo ze šatů, jí to sluší. Odolám dalšímu zírání a sestoupím do příjemně teplé vody. Není mnoho, co bych jí chtěla říct, ale už se netvářím jako protivná žába a dívčinu společnost vítám. Okrajově se rozpomenu na to, co se dělo včera, ale hned na to potřesu hlavou a nechám tyhle podivně necudné myšlenky stranou. “Chodíš sem? Je to tady moc hezké,“ rozpřáhnu ve vodě ruce a prsty pohladím hladinu. Tajné místo. Budu věřit, že nám nic nehrozí. Očima ještě zatěkám směrem, kterým odešel Patrik, ale nebojím se ani jeho náhlé přítomnosti, protože věřím, že by si toho holka ušatá všimla. I když teď není ušatá, ale naprosto lidská. “To by od tebe bylo milé. Koupel, myslím pořádnou a teplou, jsem neměla už dlouho. Připadá mi to jako věčnost, abych pravdu řekla. A víš co? Ani mi nevadí, že tady nejsou žádná voňavá mýdla nebo olejíčky, huňaté měkké osušky a cokoliv dalšího, nač si vzpomeneš. I tak je to příjemné,“ usměji se na dívku přes rameno.

Vypravěč - 04. dubna 2022 21:32

soukromá zpráva od Vypravěč pro Odpočinek u jezírek Na tvůj dotaz jestli sem chodí, vlkodlačice přikývne. "Ano, paní. Chodím sem právě proto, že je to tu hezké." potvrdí ti tvůj předpoklad. Ze svého vaku vytáhne houbičku a sedne si za tebe. Začne ti umývat záda a jde na to důsledně. Pořádně ti vydrhne houbičkou záda a poté tě začne masírovat záda. "Viděla jsem, jak jste potkala dryádu. Byla na vás vážně ošklivá." polituje tě a přitáhne si tě k sobě. V gestu podpory si tě přitáhne na své pevné vnady. Její ruce se přesunou na tvé boky a začnou tě hladit. "Paní můžu?" zeptá se a začne se jemně dotýkat tvých prsou.

Sinny - 04. dubna 2022 22:08

soukromá zpráva od Sinny pro Odpočinek u jezírek Dlouze, spokojeně vydechnu, když mi začne mýt záda. Po tom všem plahočení, utíkání, přespávání na tvrdé zemi a ostatních záležitostech, je chvilka v teplé vodě jako balzám na duši. Uvolním se a nechám dívku, ať dělá, co umí a i kdyby to neuměla, patřilo by jí za to mé vřelé díky. Spokojenost mě neopouští ani záhy při masáži a dokonce ani potom ne. Dosud přivřené oči otevřu až při zmínce o dryádě. “Byla.. chmm, zkrátka jiná. Nevydržela bych s ní v jedné místnosti o nic delší chvíli, než v lese. Viděla jsi tu veverku? Připadalo mi, že byly obě stejně chytré, akorát veverka byla umírněnější. Chudák Patrik, ta mu dala,“ polituji nahlas svého zachránce. “Ani mě nenapadlo, že mi mou košili vzala nějaká dryáda. Vždyť je to prach sprostá krádež, ať si říká, co chce. Navíc jsem vyměnila naše bezpečí za tu druhou, tvou košili, a i když mě to mrzí, bylo to správné rozhodnutí. Už tak jsem natropila tolik škody..,“ přikývnu opožděně na její otázku a uvelebím se v teplém náručí vlkodlačí dívky, v jejíž přítomnosti se cítím dobře a bezpečně. “To mi připomíná, že Patrik tuší, že nás někdo sleduje. Dávej pozor. Lisseth, tu pavoučici, která byla tuze milá a darovala mi vhodnější oblečení výměnou za mé šaty, chtěl rozsekat. Nebo možná jen probodnout. Kdo víc, co by asi udělal s tebou?“ ohlédnu se. Těžko říct, nakolik jsou mé obavy přehnané a nakolik oprávněné. Co kdyby se mu poslušná Jenny zalíbila? Ruce mi sjedou po jejích stehnech do volné vody.

Vypravěč - 04. dubna 2022 22:19

soukromá zpráva od Vypravěč pro Odpočinek u jezírek "Ano, paní viděla a znám jí. Viděla jsem jednou, jak dokázala zahnat celí klan skřetů, když se jí tito odvážili ukrást oříšek." informuje tě ohledně veverky. Když si vybavíš skřety, kterých jsou dva tucty a jednu malinkou veverku přijde ti to až neuvěřitelné, ale vzhledem k tomu s jakým přehledem zmlátila Patrika nikoliv nemožné. Vlkodlačice tě začne hladit a laskat. "Nic se neděje paní. Já si najdu jinou košili." uklidní tě a jemně ti promasíruje spánky. "Nebojte dám si pozor." ujistí tě a opatrně tě od sebe odstrčí. "V truhle ve věži támhle jsem našla nové oblečení. " pochlubí se ti a vyhrabe se z vody. Nadšená ti jej ukázat. Vytáhne z vaku něco, co bys nazvala oblečkem. Do kterého se nasouká. Obleček jestli se tomu tak dá říkat, končí těsně pod prsy, které spíše nadzvedává než by zakrýval. Mimo toho obsahuje i botičky ve tvaru koňských podkov. Vak na ruce do, kterého vlkodlačice šikovně nasouká své ručky. No a naposledy koňskou ohlávku. Když skončí stojí před tebou na půl slepá s udidlem v puse s nepoužitelnýma rukama. Zobrazit SPOILER Oslepit jí by znamenalo jediné trošku pohnout klipcemi.

Sinny - 04. dubna 2022 22:38

soukromá zpráva od Sinny pro Odpočinek u jezírek “Ale..,“ zamumlám nespokojeně s nádechem prosby, když se Jenny vzdálí. Ještě bych si na jejím měkkém těle poležela. Místo toho mi ukáže, co našla v lese. V první chvíli se zasměji. Pobaveně, mile, protože kouzelný les je opravdu kouzelný – je tady úplně všechno, nač si člověk vzpomene, a pak i spousta překvapení kolem. Třeba jako Jennin nový obleček ze kterého se zdá být opravdu nadšená. “Zajímavé,“ zauvažuji a zatímco čekám, až se zkrášlí, poctivě si jí se špičkou palce mezi předními zuby prohlížím. Očima hladím odhalené křivky a přemítám, kolik jiných svým tělem dokázala uspokojit? A byl někdo, koho by omámila a nasytila jen její duše? “Mám tě odvést na pastvu?“ zahihňám se podruhé, i teď vřele, poťouchle. Pomalu vylezu z jezírka a volným krokem ji obejdu, než se skloním a poklepu jí na lýtko, aby zvedla svou novou koňskou nožku a já zjistila, nakolik detailní boty jsou a jestli mají podkovy. Po zběžné kontrole se neostýchám táhlým dotekem zjistit, jestli jsou její stehna opravdu tak pevná a přitom hebká, jak vypadají. “Kdo myslíš, že tady podobné věci zapomíná?“ jedna osoba mě napadá, ale o ní se bavit nechci. Štěstí, že vlkodlačice toho teď moc nenamluví. “Proběhni se,“ přikážu přísněji, ale přesto přátelským hlasem.

Vypravěč - 04. dubna 2022 22:45

soukromá zpráva od Vypravěč pro Odpočinek u jezírek Na otázkou jestli jí máš odvést na pastvu se zahyhňá, ale její projev tlumí udidlo. Po tvém poklepání na lýtko zvedne nohu a odhalí spodek boty na kterém je vážně podkova. Dotyk na jejích stehnech tě ujistí, že jsou vážně tak pevná a hebká, jak vypadají. Nad tvou druhou otázkou jen pokrčí rameny, že neví. Na tvůj příkaz, že se má proběhnout, přikývne a oběhne jezírko. Ty mezi tím můžeš pozorovat její krásné vnady, které se při běhu svádivě houpou a poskakují. Nakonec se zastaví přímo před tebou a očividně je zvědavá, co dál jestli se ti její obleček líbí.

Sinny - 04. dubna 2022 23:01

soukromá zpráva od Sinny pro Odpočinek u jezírek “No co koukáš. Žádný cukr nemám,“ odbydu jí nejen slovy, ale i posunkem ruky, aby si šla po svých. Než to však stihne udělat, napadne mě něco jiného. “Musela by sis ho zasloužit,“ do pohledu mi pronikne trochu zlomyslnosti. Z jejích věcí vylovím tyč a z té pak pomocí dvou kamínků udělám velmi snadnou, až směšně, překážku. S těžkými kameny se mi tahat nechce, raději bych našla větvičky. “Drezura. To je základ všeho, klisničko,“ poplácám jí po zádech. “Ukaž,“ pokynu k překážce. V takové titěrné výšce by si nemusela ani ublížit. Nechám jí dvakrát přeskočit a protože se mi to zdá málo, vnořím se do blízkého lesíku a najdu dva klacíky ve tvaru Y. Z těch a pomocí tyče vytvořím o něco vyšší překážku. Tentokrát jí ale nenechám jen tak příčku přeskočit, nýbrž jí chytím za ohlávku a přes překážku jí bezpečně převedu. Koně jsem nikdy necvičila, ale připadá mi to jako vhodná varianta toho, jak zvíře odvyknout strachu z neznámého, nelehkého úkolu. “Teď sama,“ plácnu jí konečky prstů po zadečku. Přitom si jí po celou dobu prohlížím a zkoumám, jaký účinek na ní poctivý trénink má. Nijak na ni netlačím a nenutím ji skákat, to se ale změní ve chvíli, kdy si všimnu rozložitého jalovce. Z půlky je zlomený a větve jsou suché, druhá půlka čnící hlouběji do lesa ale září zelenou. Zlomím a zalomcuji s jednou větvičkou, dokud se neulomí. Právě tu pak použiji na škádlivé pohlazení jejích ňader. “Jak jsem řekla. Odměnu si musíš zasloužit,“ dám vlkodlačici prostor pro to se předvést.

Vypravěč - 05. dubna 2022 16:29

soukromá zpráva od Vypravěč pro Odpočinek u jezírek Když jí naznačíš, aby šla po svých udělá na tebe psí oči. Poté jí očka zazáří, když proneseš že si to musí zasloužit, ochotně přikývne. Zvědavě tě následuje k vaku a sleduje, jak děláš překážku. Počká na pokyn a poté se drobně rozběhne a přeskočí onu malou překážku. Opakuje to dokud jí nezastavíš. Nevypadá to, že by jí to dělalo problémy a nebo vadilo. Ochotně se nechá přes překážku převést. Jak jí vedeš skrz překážku, uvědomíš si že vážně nevidí pod své nohy. Po tvém popohnání se znovu rozběhne a skočí co nejvíce. Tentokrát jí to dělá větší potíže, díky botičkám co má na nohou. Tvůj pohled odhaluje, že se pomalu zatíná potit s obtížného úkolu, ale očividně se snaží splnit tvé úkoly co nejlépe. Zastaví se až, když si jdeš pro větvičku. Klidně tě následuje, jako hodná kobylka. Když jí přejedeš větvičkou po prsou, zazáří nadšením a přikývne. Začne přeskakovat tvou improvizovanou překážku. Její vlasy při tom vlají za ní a díky vaku vytváří při trochu dobré vůle ohon. Toto zopakuje třikrát než jí špatně vyjde krok a zakopne o tvou překážku, kterou shodí. To ovšem není vše, jak spadne do písku klipce na očích sjedou a tvá vlkodlačice je rázem úplně slepá a její krásy pokryje jemný písek.

Sinny - 07. dubna 2022 23:09

soukromá zpráva od Sinny pro Odpočinek u jezírek “V pořádku?“ zeptám se, ale slova postrádají opravdovou starostlivost. I tak ale k vlkodlačici přijdu a pomůžu jí zvednout se na kolena, kdy zkontroluji, jestli si neublížila. Podvědomě ale dám na její zdravý rozum a tím pádem očekávám, že kdyby se něco skutečně stalo, zavřískla by nebo spěchala na to, aby dnešní hra skončila. Posléze ji zvednu za paži do stoje. “Každý občas zakopne. Stávat by se to ale nemělo, bude třeba zintenzivnit trénink. Nebo změnit trenéra,“ zamyslím se nahlas, bez výčitek. “Nevadí. Umyješ se a zkusíme to znovu,“ zvolím jednodušší postup, protože stavět znovu překážku je otravné, nechat ji tady jen tak pobíhat nudné a vymýšlet cokoliv dalšího se mi zrovna nechce. Koně v oblibě nemám a tím míň o nich a jejich způsobu života vím. Víc, než na reálné zkušenosti tak spoléhám na románové a pohádkové informace – vida, jak se záliba v četbě hodí. Nehledě na škody způsobené pádem popadnu Jeninu ohlávku a tahem naznačím, aby šla. Díky botám, které znevýhodňují její pohyb, vyberu co možná nejschůdnější cestu do vody a bez dalších indicií nás táhnu co možná největší hloubky. Ideálně tak, aby nám voda končila u pupíků, protože se v ní dá lehce ponořit, ale zároveň bychom musely být úplně pitomé, abychom se utopily. I když s mým štěstím.. Vzpomenu si i na prupovídku, že utopit se dá i v kaluži, ale podobné myšlenky hned zaženu. “Stůj klidně,“ namísto poplácání sjedu rukou po dívčině stehně. Částečně schválně, částečně omylem, protože se snažím namočit si ruku. Ohlávku dál držím a dominantní rukou jí začnu omývat od písku. Zvolna, jen namočenou dlaní, kterou vždy opláchnu, a jemně, abych jí pískem neodřela.

Vypravěč - 08. dubna 2022 18:48

soukromá zpráva od Vypravěč pro Odpočinek u jezírek Na tvůj dotaz, jestli je vpořádku, vlkodlačice horlivě přikyvuje. Ukáže se, že se vůbec nezranila a ochotně se nechá zvednout na kolena a poté na nohy. Poslušně přikyvuje, když přineseš že každý občas zakopne. Následně se nechá odvést do vody, ikdyž se trošku ošívat, když jí voda stoupne nad kolena, ale tu jí za ohlávku klidně dovedeš do dostatečné hloubky. Když jí přikážeš aby stála pevně, ochotně se rozkročí.Jak jí pomalu omýváš všímáš si, že se jí to asi líbí. Její vnady naběhnou a bradavky se změní na dva malé kamínky. Jak končíš s omýváním opatrně se zakloní a vystaví ti tak své vnady.

Sinny - 08. dubna 2022 22:52

soukromá zpráva od Sinny pro Odpočinek u jezírek “No, no,“ ušklíbnu se a znovu zatáhnu za ohlávku, tentokrát směrem ven z vody. Přitom se ušklíbnu, až to hezké není. Jenže sotva, co opustíme teplou vodní náruč, ovane mě a po těle naskočí husí kůže. “Máš v nich mokro?“ kývnu směrem k botám, než mi dojde, že mě Jenny nevidí, protože má klapkami zakryté oči. “V botách, ať se nepřerazíš,“ no, ale nechci jí podceňovat. Pokud se tedy nebrání, znovu jí provedu a tentokrát rovnou v kolečku. Další překážka se mi stavět nechce. Na začátku to vypadalo jako legrace, jenže když si uvědomím, co se mohlo stát.. takže si dáme kolečko ještě jednou, tentokrát v mírném poklusu. Poctivě přitom vybírám trasu tak, aby nehrozilo, že zase zakopne. “Jaká bude odměna?“ nechám výběr na Jenny, když doběhneme, a vrátím klapky do původních pozic, abychom se jedna druhé mohly podívat do očí.

Vypravěč - 10. dubna 2022 18:05

soukromá zpráva od Vypravěč pro Odpočinek u jezírek Vlkodlačice se ochotně nechá vytáhnout s vody. Je nadšená, že opouští vodu. I ona se lehce otřese, když vás ovine studený vítr. Přesto nevypadá, že by jí vítr nějak vadil. Na tvůj dotaz jestli má v botách mokro, zavrtí hlavou a několikrát dupne, aby ti to dokázala. Vážně se neozývá žádné čvachtání. Následně očividně se nechá vést a slepě kolem jezírka kluše. Očividně dokáže běžet poslepu. Jakmile vlkodlačici vrátíš pohled, jelikož byla do té doby téměř slepá, se na tebe zadívá a pokud to dovolíš začne se o tebe otírat hlavou, jako hodný pejsek. Při tom vystaví zadek, který tě doslova láká k poplácání. Gestem ti naznačí ať jí uvolní pusu. "Pokud mě paní chce odměnit může mne vyplatit na zadek. Případně může vyzkoušet mé šaty." navrhne ti a potřese svými přednostmi. Následně kývne hlavou ke svému oblečku a poté k vaku.

Sinny - 10. dubna 2022 19:28

soukromá zpráva od Sinny pro Odpočinek u jezírek Trochu mě zarazí, když se o mě začne otírat. Doposud jsme společně podnikaly různé věci, pro mě vše nové, ale takto svou bezprostřední náklonnost a mazlivost projevila poprvé. Namísto doteku jí však jen uvolním ústa. Jen co promluví, bez váhání ji hravě švihnu větvičkou přes hýždě. A pak ještě podruhé a potřetí, načež jí červenající kůži větévkou chlácholivě pohladím. I tak nemyslím, že by ji to kdo ví jak bolelo. “Ukaž,“ uvolním i další části jejího postroje a vůbec všeho, co je třeba, aby se s tím zase nemusela rvát sama. S výběrem jednotlivých kousků jsem ale opatrná. Zajímají mě předně boty a nízký korzet i se všemi přezkami táhnoucími se esteticky kolem ňader. Škoda, že tady není zrcadlo. Zamrzí mě na krátko, když zjistím, že se nemůžu vidět. Ve vodní hladině to není ono a moc dobře vím, jak to slušelo Jenny.. líbila bych se sama sobě? Boty jsou vskutku zvláštní a chodím v nich jen velmi opatrně, rozhodně ne tak sebejistě, jako vlkodlačice. Poutání rukou si nechávám až na konec. Z podstaty věci je mi nepříjemné, když nejsem paní svého těla a jsem omezená v pohybu, a taky.. stydím se. Je to nepoznaný dobrovolný způsob jak do někoho vložit svou důvěru, protože kdyby dívka chtěla, mohla by mě svrhnout do jezírek a já bych se nikdy nedostala ven. Stejně opatrně, až přehnaně, reaguji při nasazování čehokoliv přes hlavu a odmítnu si ucpávat ústa.

Vypravěč - 10. dubna 2022 19:49

soukromá zpráva od Vypravěč pro V rukou vlkodlačice Sotva jí švihneš po zadečku tiše zasténá. Opravdu nevypadá, že by jí to bolelo. Přesně naopak se zdá, že se jí to líbí. Následně s tvou pomocí sundá svůj postroj a klidně čeká než projevíš zájem se obléct. Pomůže ti obout boty a zjistíš že nelhala. Boty utažené řemínky vážně nenabrali vodu a když ti je utáhne, znovu bys znovu nenabrala vodu. Záhy se ukážeš, že vlkodlačice musela chodit po špičkách. Následně ti pomůže obléct korzet, který ti pozvedne i tvé krásy. Dokonce tě ani neškrtí. Ochotně ti nabídne pomocnou ruku v prvních nejistých krůčcích. Jakmile si na to zvykneš znehybní ti ruce. Když zvedne uzdu a klepce přes oči, všimne si jak zuřivě odporuješ. Rozhodne ti je tedy nenasadí a usměje se na tebe. "Velmi vám sluší. Žádný muž by vám neodolal." pochválí tě vlkodlačice a obejme tě. Ty najednou cítíš její dech na zádech a co je horší její ruce na svých krásách. Začne tě jemně hladit a laskat. Opatrně tě donutí si sednout. Při tom ti zakryje dlaní ústa. "Omlouvám se, ale cítím že paní potřebuje uspokojit a nejspíše by mi to nedovolila." vysvětlí ti a spoutá ti nohy k sobě. Obleček ti efektivně bránil se bránit, jelikož jsis nevšimla, že boty jdou hrozně snadno připoutat k sobě. Nasadí ti klapky na hlavu a zakryje ti oči. Opatrně tě položí na záda a začne tě hladit po prsou a líbat tě na ně. Při tom ti zakrývá dlaní pusu, abys nemohla protestovat. K tvému nemilému překvapení se na scéně objeví asi po deseti minutách tvého "mučení" Patrik. Ten se připlíží k vlkodlačici o jejíž záda opře meč. "Okamžitě slez ze Sinny a dej ruce za hlavu." přikáže tvé služebné. Tu donutí kleknout vedle tebe. "Jsi zraněná?" zeptá se tě lehce znepokojeně a nebo spíše rozhozeně.

Sinny - 10. dubna 2022 22:43

soukromá zpráva od Sinny pro Trochu se to zvrtlo.. Jennina milá slova mi vykouzlí na rtech úsměv. V oblečku se sice cítím nesvá, ale jestli mi to vážně sluší – a není důvod dívce nevěřit – určitě bych si na něj dokázala zvyknout. Škoda, že bych se hanbou propadla, kdyby mě tak viděl někdo veřejně. Vzápětí mě ale zarazí její troufalost, o kterou jsem si ovšem koledovala. Strnu a než stačím cokoliv říct, zaražená z toho, že mi její doteky nejsou nepříjemné ale připadám si nepatřičně, zakryje mi ústa. Tehdy zpanikařím, jenže i tak mám dojem, že bych sotva vydala hlásku. Nad jejími dalšími slovy vytřeštím oči. Ne, že by neměla pravdu, jen.. jak to může říct takhle bez okolků? A co jí dává právo se ke mně takhle chovat? Jako v tranzu se ale položím a až když cítím tvrdou zem pod zády, donutím se zavlnit tělem v náznaku nespokojenosti a němého volání o pomoc. Kdybych tušila, co se stane dál, ani se nehnu.. Moje marné občasné vzpouzení se totiž vlkodlačici neodradí. Nejspíš si myslí, jak mi tím pomůže, akorát, že nejsem sni trochu srovnaná s tím, že by se takového úkolu měla ujmout ona. Přestože jsem oslepená, chvílemi slastně přivírám oči, abych je vzápětí vyděšeně otevřela a v myšlenkách si opakovala, že tohle se dít nemá, že nechci, že jsem měla být opatrnější.. a pak mi její hbitý jazyk polaská bradavky a ze mě zase na okamžik všechny pochybnosti spadnou. A tak stále dokola. Je to jako když střelí, jakmile se ozve Patrikův hlas. Vynechám nádech, naprosto zpanikařím a jsem zase úplně k ničemu – zvládnu jen vyděšeně a zostuzeně k tomu ležet, dokud mi nedojde, jaké je štěstí, že se kovář neohání mečem jak je jeho dobrým zvykem. “N-ne. Ni-nic mi není,“ zakoktám. “Hlavně jí neubližuj,“ vydechnu rezignovaně. Nejsem ten typ, co by hledal výmluvy, ale vlkodlačice se mi před Patrikem přiznává těžko. “Vše-chno ti vysvětlím, jen jí neubližuj,“ zaprosím znovu a s vypětím sil se zvednu do sedu. Nezáleží na tom, že nevidím, podle hlasu zhruba tuším, kde Patrik stojí. Nic dalšího se sebou ovšem nezvládnu, sotva si podsunu nohy pod zadek, ale vstát? Ani náhodou. Provinile sklopím hlavu a přemýšlím, jak začít. “U Temného ve věži.. jsi nebyl jediný, kdo na někoho zapůsobil. Ona, když jsme utíkali.. se na mně upnula, je to nějaký přirozený proces, a od té doby nás sleduje. Není zlá, ani nám neškodí. Jen.. prosím, nezlob se, že jsem ti to neřekla.“

Vypravěč - 11. dubna 2022 17:04

soukromá zpráva od Vypravěč pro Tohle nejde podle plánu Když prosíš, aby jsi vlkodlačici neubližoval, Patrik se zadívá na vlkodlačici. "Dobře." souhlasí, ale slyšíš několik heknutí následované protestním mumláním vlkodlačice. Nevidíš, že jí Patrik svázal, jako balík masa. Poté, co si je jist, že mu od ní nehrozí žádné nebezpečí se vrátí k tobě. Ty mu mezi tím stačíš vysvětlit, kde jsi k ní přišla. "Takže ty jsi mi zapomněla říct, že máš služebnici?" zeptá se tě mírně nazlobeně a dojde k tobě. Klekne si za tebe. Přinutí tě se předklonit, aby zkontroloval tvé ruce. Zatím tě ovšem nerozvazuje. Nechá tě si normálně sednout a přejde před tebe, cítíš jak kontroluje provazy držící ti kotníky u sebe. "Tajíš mi ještě něco?" zeptá se podezřívavě a chytí tě za kotníky. Podle protestního mumlání zjistíš, že to samé udělal vlkodlačici. Obě vás táhne kam si od vody. Když tě konečně pustíš cítíš na sobě stín stromu. Záhy vás obě vytáhne za kotníky do vzduchu. Tobě s hlavy sklouznou klapky a uvidíš, že ty i vlkodlačice visíte hlavami dolů. Patrik před vámi stojí a zářivě se usmívá. Klekne si aby jste měli hlavu ve stejné výšce a poté tě začne lechtat na bocích. "Tajíš mi ještě něco?" zajímá se vesele a zkouší, kde všude jsi lechtivá. "Vybavuji si tu noc. Jak jsi dost podobné pozici." uvažuje Patrik a zářivě se na tebe usměje. "Hmm, došlo k něčemu?" zeptá se tě napřímo.

Sinny - 11. dubna 2022 21:14

soukromá zpráva od Sinny pro Vůbec to nejde podle plánu “Hmm.. no.. něco takového..,“ odkývu služebnici, protože si nejsem jistá, jak bych náš vzájemný vztah popsala. Je komplikovaný a vzniká postupně, nechce se mi ho škatulkovat. Patrikovo počínání se mi nelíbí, ale protože se zlobí, nenajdu dost odvahy mu říct, aby mě rozvázal. Za to na další dotaz odpovím rychle. “Netajím,“ že jsem mu dobrovolně nevyslepičila věci, které jsem probírala s Temným, do toho nepočítám. Ani tu noc ne, nakonec, však jsem mu o ní říct chtěla a nebýt dryády, dávno by to věděl. Nikde není psáno, že musím být jako hlásná trouba, ale vlkodlačici jsem přiznat měla. Vyjeknu, když mě chytí a zase zkoprním strachy v očekávání, co bude dál. Neublížil by mi, ale proč mě prostě nerozváže? Zároveň ho nechci naštvat ještě víc.. S Jenny si vyměním krátký, z mé strany nejistý pohled. Nemám daleko k tomu začít prosit, aby nás pustil, akorát, že dojde na lechtání – a ještě ho to rozveselí! Do mých žil to tedy vleje první vlnu vzteku, kterou neoslabí ani opakovaný dotaz. Akorát, že se při tom mračení musím chechtat a svíjet, ve snaze uhnout jeho prstům. Další vlna hněvu na sebe nenechá dlouho čekat. Předchází jí nehraně šokovaný výraz, během kterého celá zrudnu při vzpomínce na noc, o které mluví. Noc, kdy jsem si myslela.. a on se mi tady teď vysmívá?! “Nestalo se nic!“ vyštěknu vyčítavě a probodnu ho pohledem. “Usnul jsi! Podařilo se mi zlomit to kouzlo a pak se nedělo už nic, o čem máš pocit, že bych ti měla říct. Rozhodně jsem ale tehdy potupně nevisela hlavou dolů. Teď mě pusť,“ dodám panovačně.

Vypravěč - 11. dubna 2022 21:28

soukromá zpráva od Vypravěč pro Tohle nejde podle plánu Patrik se na tebe zvědavě zadívá, když mu referuješ o noci, kdy jsi zlomila kouzlo. Zvedne se a začne přecházet v kruhu, očividně se snaží vzpomenout a nebo spíše odlišit sny od skutečnosti. Tvůj panovačný hlas jej přinutí se k tobě vrátit. "Asi máš pravdu. To byl jen sen." souhlasí a opatrně tě spustí na zem. Přidrží ti hlavu, abysis nenatloukla. Jakmile jsi na zemi vezme dva šátky. Ty jsi rázem nejen němá, ale i slepá. "Teď se se na nás nedívají žádné zvědavé oči." informuje tě. Opatrně tě odnese k jezírku, kde tě vyslékne s oblečku a přitom si dá pozor, aby ti neuvolnil ruce. Opatrně si tě vezme do náručí a odnese do vody. Tam si tě posadí na klín a začne hladit. Jeho ruce putují po tvém těle, které jemně hladí a hnětou. Zatím, co jeho rty putují po tvé tváři a krku. "Tohle jste dělali se služebnou, když jsem přišel ne?" pronese zasněně a sundá ti šátek s pusy a políbí tě na rty. Začne se s tebou vášnivě líbat a hladit.

Sinny - 11. dubna 2022 22:27

soukromá zpráva od Sinny pro Zpátky ve vodě Konečně mě pustí, akorát, že místo kýžené svobody situaci zamotají ještě šátky a jeho podivné oznámení. Cestou mi sice dojde, jak to myslel, ale i tak jsem napjatá a nejistá. Navíc jsem pořádně nevyventilovala svoje naštvání a to určitě není zdravé. Ani o chvíli později to ale není lehčí. Prsty dotýkající se holé kůže při odstrojování mě dráždí, akorát, že hned potom se strašlivě stydím. Vždyť jsem úplně nahá! On blízko! Všechno vidí a..! Než si stihnu promyslet, co se mi vlastně děje a jak se s tím popasovat, jsme ve vodě. Něco zamumlám, ale skrz šátek mi není rozumět a podruhé se o mluvení nepokouším. Jestli jsem předtím byla naštvaná, najednou nejsem.. mohla bych být, jenže jeho blízkost mě nutí zaměřit se na úplně jiné věci. Ochotně mu nabídnu své rty a tělo opustí původní strnulost. Kdyby to šlo, přivinula bych se k němu mnohem těsněji. “Ne... vž-dyť...,“ snažím se využít každé krátké chvilky k tomu, abych vysvětlila, co viděl, “Byla... to hra... J-já… Tohle je ji-né,“ vzdám pokus o kloudné vysvětlení a raději se znovu otřu svým jazykem o jeho. Vnímám každý dotek na svém těle a trpím, že se mi nedostává stejné výsady. Natisknu se na něj alespoň horní půlkou těla tak, jak mi to jen dovolí. Chci cítit jeho kůži na své, opírat se drobnou postavou o mohutné tělo, užívat si zvláštně nutkavého bezpečí v jeho náruči, zatímco mě v podbřišku šimrá sílící touha. A i když bych to všechno raději zažila s volnýma rukama objevujícíma jeho tělo, někde hluboko se bojím, že zmizí, odejde, nebo si to prostě rozmyslí. Tak se mu raději vydám na milost, mlčící, neskrývající občasné spokojené vzdechnutí.

Vypravěč - 19. dubna 2022 15:32

soukromá zpráva od Vypravěč pro Zpátky ve vodě Patrik tě vášnivě líbá a hladí. Dává si pozor, jestli se s odporem myslíš vážně. Brzy se ukáže, že tvůj odpor je spíše symbolický, to mu dokazuje fakt že se k němu pevně tiskneš. Jeho ruce putují po tvých bocích a zádech. Ikdyž by si tě mohl vzít hned a hrubě a ty bys mu nemohla nijak bránit, on se očividně rozhodl jít jinou cestou. Jeho rty tě laskají na krčku a ruce putují po tvém těle. V okamžiku, kdy vás oba už ovládá vášeň a ty ucítíš jeho úd přejíždět po své jeskyňce se zase něco pokazí. "Auu, něco mne kouslo." postěžuje si Patrik a ze svého krku vyndá šipku na kterou se stačí zmateně zadívá a pak doslova zvadne. Všechny jeho svaly ochabnou a dýchá jen mělkce, ale dýchá a má vytřeštěné oči. "Neboj se sestro. Už jsi v bezpečí. Ten muž ti neublíží." oznámí ti hrdě drobounká víla vyzbrojená malým lukem, která vlétne do tvého zorného pole. Kolem vás během chvilky krouží tucet drobný vil. "Všichni muži jsou násilníci. To mi dobře víme." zhodnotí další víla a její drobný šíp se zabodne do tvých provazů držících ti ruce a ty povolí. "Ne, nemusíš nám děkovat." usmívá se vůdkyně vil.

Sinny - 22. dubna 2022 10:16

soukromá zpráva od Sinny pro Zpátky ve vodě Drobně se chvěji, ale jsem si rozhodně jistá, že chci, aby se stalo přesně to, k čemu se blížíme. Vlastně jsem netrpělivá, jen to pod přívalem něžnosti nedávám najevo a nechávám se vést namísto toho, abych na milování tlačila. A pak… … je všechno v tahu. “Co?“ vydechnu nechápavě, napůl ještě zmámená, a hledím na vílu. Po očku vnímám Patrika a celé mi to dochází. “Jak- Cože?! To není možné!“ uvolněné provazy využiju, uvolním se a prudce si stoupnu. Akorát tedy nevím, jestli je chci pouštět do křížku s někým, kdy si radovánky ve vodě vyložil po svém. Nedivím se jí, akorát, že jsem taky pěkně naštvaná – proč si to s ním nemůžu užít?! Proč? Je to nějaké znamení? Nejsme si souzeni? Jsem prokletá? To by Alvin neudělal, neměl kdy. Navíc by se to muselo stát už při vstupu do lesa. Hlava začne produkovat různá nesmyslná vysvětlení toho, proč se děvečky můžou pelešit s kým chtějí a kdy, dokonce i dámy na hradě, jenom já, abych si to neustále dělala sama! Pak je tu ještě Jenny, ale.. no.. ta je taková divně hrr posloužit mi. No ano, Jenny! “T-tak.. dobře,“ potřesu hlavou, protože musím začít řešit vílu a Patrika, “On ale není zlý, víš. Je to takové nedorozumění. Bude v pořádku?“ podívám se na vílu, zavrávorám ale i tak se nevěnuji sobě, ale Patrikovi. “Byla to taková hloupá hra.. em.. v lese mi ještě visí.. jedna dívka. Nemohly byste ji odříznout?“ plánuju si, jak mi uvolněná Jenny pomůže s Patrikem. Pořádně ovšem nevím, co dělám. Opatrně se osvobodím i ze zajetí bot a postupně si je nad hladinou zuju, načež je hodím na břeh, aby se nenamočily. Od vláčného kováře se mi nechce odcházet, tak zůstávám. “Potřebovala bych, aby byl v pořádku.. můžete mi pomoci i s tím? Je to jen uspávadlo, že? Trochu si odpočine a bude v pořádku,“ starostlivě se nad něj skloním, přičemž si předtím pokoutně prohlídnu, jak vlastně vypadá a.. tak nějak všechno.. v úplně nevhodný okamžik, ale copak za to můžu?! To ty víly! Jako by toho nebylo dost, i přes nepřízeň osudu se nemůžu zbavit rozdmýchané touhy prostupující tělem.

Vypravěč - 22. dubna 2022 20:33

soukromá zpráva od Vypravěč pro Volnost Velitelka vil si tě vyslechne a něco zašvitoří k ostatním vilám. Ty pak odletí směrem k Jenny, kterou doslova z hodíš na zem. "Jistě zachráníme jeho další oběť. " odsouhlasí tvou žádost a vili dovedou Jennu, která obezřetně sleduje poletující stvoření vyzbrojené luky a drobnými luky. "Ano, ten agresor je v pořádku. Naše šípy jej jen uspaly a za pár hodin se probudí. To by mělo k útěku stačit." vysvětlí ti. Velitelka tě obletí a gestem přikáže, aby odletěli. "Kdyby něco zavolej naši paní Alexi a mi tě v okolí našeho domovského stromu zachráníme." rozloučí se a se zamáváním odletí. "Má paní měli bychom vašeho společníka vytáhnout s vody, aby nám neutonul." pobídne tě Jenny a následně chytí Patrika za paži. Ty si uvědomíš, že má pravdu jelikož pomalu zajíždí vody. Tvá služebná je naštěstí dost silná, aby jej vytáhla sama kdyby na to přišlo. Tvá následná kontrola odhalí, že Patrik leží a může hýbat jen očima. Tvůj ochránce je dokonale stavěný, ikdyž jeho kopí dost ochablo. "Co nyní paní?" zeptá se tě a zadívá se na nepoužitelného patrika.

Sinny - 27. dubna 2022 21:46

soukromá zpráva od Sinny pro Volnost Oběť.. Ještě pořád jsem tak úplně nepobrala, že jsem si mohla splnit vlhký sen a namísto toho je Patrik zloduch, který mě unesl a chtěl – no moment. On mě vlastně unesl. Rozhodnu se klubko dál nezamotávat, vílám jen přikývnu a zahledím se na Jenny. Vypadá tak nějak obyčejně.. jako jindy. Co na tom, že visela hlavou dolů, byly tady víly, pro ni to zřejmě nehraje roli. “Nevím..,“ vydechnu nešťastně. Kovář je už venku z vody, tak se o něj nemusím bát. Mohla bych na něj něco zkusit, jenže to by tomu přičumovala Jenny, takže bych se styděla, a .. ach jo! “Pomůžeš mi ho odtáhnout do tábora,“ rozhodím nasupeně rukama, jak se to ve mně pere. Jestli si někdo myslel, že jen rozparáděný chlap je horší, než tornádo, není to pravda. Jen my děvčata to máme jako na kopečcích – nahoru, dolů, nahoru.. “Nejdřív posbíráme tvoje věci a uklidíme je. Jsi vůbec v pořádku? Nečekám, že by se ti snad mohlo něco stát, když nás celou cestu sleduješ a zvládáš to levou zadní-,“ odmlčím se a sjedu Jenny pohledem. Jak vypadá, když se úplně promění? Je jen vlkodlačice, nebo z ní může být regulérní fena na čtyřech? Sinny!! “No, uh, posbíráme věci a půjdeme k tábořišti,“ zopakuji. Přiložím ruku k dílu a to jak ve sbírání a balení, tak i v přenosu Patrika. Ten chlap je zatraceně těžký! Není mi jasné, jak velkou sílu Jenny musí mít, ale sama bych uspaného nebožáka neunesla. Zatímco ona.. “Ach jo!“ postěžuju si princeznovsky. “Celé se to pokazilo. Už jsem si myslela že… a pak… to je katastrofa..!“ sama nevím, jestli mě trápí víc pokažené milostné radovánky, nebo odhalení Jenniny přítomnosti.

Vypravěč - 30. dubna 2022 18:42

soukromá zpráva od Vypravěč pro V táboře "Ano, paní. Nic mi není, to vysení hlavou vzhůru bylo nepříjemné, ale naštěstí jsem tak nebyla dlouho." odsouhlasí tvůj rozkaz a začne sbírat své věci a cpát je do pytle v kterém měla věci, když přišla. "Já spoléhám hodně na svůj nos a na to, že většina obyvatel lesa pozná vlkodlačici, když jí vidí." informuje tě, jelikož očividně tvé prohlášení o tom, že by se jí mohlo něco stát, bere jako dotaz. "Když zavřu oči a soustředím se svět nosem." zasměje se vesele jelikož jí to přijde vtipné. Následně tvého společníka a únosce vytáhne na nohy, hodí si jej na rameno. Společně jej odtáhnete ke koni a truhle oba se na vás překvapeně dívají. U koně to víš jistě u truhly si to myslíš, ale otočí la se k tobě čelem. Společně složíte Patrika na místo u ohně. "Paní, neměli bychom se obléct?" zeptá se tě a ty si uvědomíš, že dál od jezírka je chladněji. Přitom začmuchá a její pozornost přitáhnou dvě opečené ryby, které Patrik nechal ve vašem tábořišti. "To krásně voní na to, že je to ryba." vidíš, jak Jenny má co dělat, aby jí netekli sliny po bradě. "Paní, proč jsi vůbec přišla do našeho lesa?" zeptá se tě zvědavě.

Sinny - 06. května 2022 21:39

soukromá zpráva od Sinny pro Děvčata v lese Snažím se pohledy Bleska i truhly ignorovat, ale ukáže se, že to nedokážu. Těsně před tím, než promluvím, mi hlavou prolétne, že nemám daleko k bláznovství.. a že netuším, jak se vzpomínkami na les a jeho tajemství, krásy i strasti, dokážu fungovat. “Tohle je Jenny. Patrik bude v pořádku.. hm, ehm, uspaly ho lesní víly, které si myslely, že mi ubližuje,“ vysvětlím dvěma opomíjeným členům výpravy a pokrčím rameny, jakože k tomu nic víc už říkat nechci a rozhodně to není moje vina. “Prostě je to tady takové pokažené..,“ zadrmolím ještě polohlasně. Truhla o tom ví svoje, ale co Blesk? Je divný od první chvíle, co ho znám, ale je to jen obyčejný kůň, nebo má něco společného s lesem, případně jinými čáry? Z útržkovitých úvah mne vytrhne Jenny, tak se k ní otočím a zabručím, když se zmíní o oblékání. Měly bychom. Přikývnu jí, ale sama se k soukání do věcí nějak nemám, i když pokožku už nějaký čas zdobí husí kůže a pevná prsa ční kupředu, ztuhlými bradavkami pochopitelně napřed. Až v tu chvíli mě napadne, jestli truhlu a koně nezajímá spíš naše nahota, ale.. je to truhla a kůň! “Klidně si jednu dej. Stejně nějak nemám chuť,“ přece jen Jenny něco málo dlužím a když se vzdám své porce, není to nic hrozného, “Druhou ale nechej Patrikovi. Až se.. z toho dostane, určitě bude mít hlad,“ starostlivě zabloudím ke kováři pohledem, když tu začne být vlkodlačice zvědavá, a tak se ani neoblíknu, ani si nepřisednu k nebohému muži, kterého zdolaly víly bojovnice. Místo toho mi vyletí ruce k pasu a s poněkud zamyšleným, lehce nabručeným, výrazem se zahledím dopředu. “Nepřišla jsem. Patrik mě unesl,“ pořád to zní děsivě a hloupě zároveň, záleží, kolik detailů si k tomu člověk domyslí. “Jenže kousek za hranicí lesa Patrika něco srazilo z koně, ten se se mnou zastavil o dost dál a utekla jsem ještě hlouběji. Pak se na sebe už jen vrší jedna patálie za druhou, zatímco se snažíme dostat ven. Les, jako by nás nechtěl pustit.. když si odmyslím Temného a jeho sestru, to jediné asi chápu. Proč prostě nevyjedeme z lesa ven ale ne,“ naznačím rukou napřímo mezi stromy. Takhle jednoduché by to mohlo být! “Ale Patrik není zlý, víš. Můj strýc, Radyn.. můj strýc je zvyklý, že jsou věci po jeho, a z nějakého důvodu se domluvil s princem z Větrova, že mě jakože zachrání z rukou únosce. Po tom totiž každá dívka touží..,“ protočím oči. “No.. lhala bych, kdybych tvrdila, že ne, jenže se ta dívka nesmí dozvědět pravdu. Žádného prince nechci. Nechci se ani vdávat. Jenže když patříš k vyšší společnosti, nemůžeš si vybrat, co chceš a co ne. Jsou to společenské role a těm dívka jako já musí dostát. Jenže mě zákony ani daně, panování ani cokoliv dalšího nezajímá. V zahradách máme jezero.. často jsem k němu chodila, protože tam byl klid a všechny povinnosti, stávající i budoucí, se zdály vzdálené. Existovala jsem tam jen já a příroda. Moje mysl se mohla zabývat čím chtěla..“ Odmlčím se a posmutním, a nakonec jen znovu pokrčím rameny a začnu se rozhlížet po tom, co si můžu obléknout.

Vypravěč - 11. května 2022 19:53

soukromá zpráva od Vypravěč pro V táboře Jenny se nadšeně vrhne na rybu, kterou začne nadšeně dlábit, jako by měsíc nejedla. Přitom tě ovšem poslouchá a přikyvuje. "Ano, ano nechám." potvrdí tvůj rozkaz, že druhou rybu má nechat Patrikovy. Následně se zatváří překvapeně a zadívá se na Patrika, který stále paralyzovaně leží v táboře. Očividně jí tvůj příběh překvapil. "Já myslela, že jste přišli bojovat s temným. Pro někoho, tak mocného to musí být snadné." vrtí překvapeně hlavou a ty zjistíš, že než dopovíš jak jsi se zde ocitla už je po jídle a z ryby zbyli jen kosti a hlava. "No, vždycky můžete říct, že se vdávat nechcete ne? U vlkodlaků to funguje, tak že otec a nebo dcera přerazí příliš otravnému nápadníkovy čelist." informuje tě, jak to funguje ve světě vlků. "Stačí ovládnout les a nikdo vás tu nebude k ničemu nutit. Temný do řízení lesa nezasahuje. Tedy, zasahuje jen když se mu chce. Jinak les žije vlastním životem." dodá ti informaci o tom, jak funguje les. Ty se mezitím rozhlížet po oblečení a najdeš své kamaše, boty a Jenny ti dá svou vestičku. Ona sama si obleče krátkou sukýnku, co si udělala ze zbytku svých kamaší a nějakým kusem látky si omotá své vnady, aby nedráždili tvého společníka. Patrik se tou dobou začne pomalu hýbat. "Voodu." zasténá a slabým prstem ukáže na měch s vodou pověšený u sedlové brašny koně. Vyčerpaně se pokusí posadit, ale je stále přiliš paralyzovaný a nebo unavený, aby se mu to podařilo. "Musíme se s tohoto praštěného lesa dostat." zasténá vyčerpaně.

Sinny - 12. května 2022 21:00

soukromá zpráva od Sinny pro V táboře Vlkodlačice vidí všechno tak jednoduše, až se mi to líbí. Jenže tak to nejde. I kdybych princi z Větrova – a že je to vtipná představa – přerazila čelist, ničemu by to nepomohlo. Ba právě naopak. Umím si představit, že po něčem takovém by se na mne hněval už i otec. Plným právem, samozřejmě. Zarazila mě ale jedna věc, na kterou se chci zeptat. Než to ale stačím udělat, ozve se Patrik. “Jistě, jistě..,“ otočím se po něm a rychle, jako bych snad byla jeho věrnou služebnicí, odběhnu ke koni pro vodu a vrátím se zpátky. Opatrně k němu přisednu. “Moc mě to mrzí,“ vrhnu na něj krátký, omluvný pohled, protože je zřejmé, že když se smůla lepí na paty mě, sem tam zasáhne i jeho. Chlácholivě jej pohladím po tváři a s pomocí Jenny, kterou požádám, aby ho trochu nadzvedla, mu dám napít. “Víly ale říkaly, že budeš v pořádku. Prospíš se a.. bude ti lépe,“ nakloním se, lokty položené na stehnech, takže nedopnutá vesta toho schová méně, než by mohla. “A ven se co nevidět jistě dostaneme,“ usměji se. Jenže, je tady pořád ta věc.. dám Patrikovi ještě jednou napít, přičemž zvednu svůj zvědavý pohled k Jenny. “Jak jsi to myslela, někoho tak mocného?“

Vypravěč - 12. května 2022 21:17

soukromá zpráva od Vypravěč pro V táboře Patrik sebou nechá manipulovat. Jen se na Jenny trochu zamračí, když ho zvedá do sedu. Ochotně se napije, ikdyž nemá sílu zvednout ruce, jak je unavený a stále paralyzovaný. Jenny poté tvého společníka položí na záda. "Zatracený les. Mám pocit, že mi nohy i ruce váží tunu." stěžuje si Patrik a očividně se vážně nemůže hýbat. Když jej informuješ, že bude v pořádku unaveně se usměje. "Snad se nepletou." pronese unaveně. Jeho pohled klesne k tvému dekoltu a přitom si bezmocně povzdechne. Očividně je prozatím schopen jen hlavu a nic víc. "Už, abychom byli venku." povzdechne si položí hlavu, očividně prozatím abdikoval na pohyb. Jenny ti podá jeho plášť, kterým ho můžeš zakrýt. Na tvou otázku, jak myslela to s tou mocí, zatváří se vlkodlačice překvapeně. "Paní, vy máte mocnou auru. Skoro stejně, tak mocnou, jako temný sám. Určitě vládnete velkou magii. Vždyť jste přemohla golema." vysvětlí ti tvá služebnice ochotně. Patrik se na vás dvě zadívá a trochu se zamračí. "No, to by vysvětlovalo. Proč tak přitahuješ tolik potíží. Jsi kouzelnice." zasměje se tvůj společník vesele, ale očividně nad tím vážně uvažuje. "Můžeme se vrátit pro tu knihu. Venku z lesa bude kdokoliv kdo vládne jakoukoliv magii velmi mocný a ctěný. " navrhne ti Patrik a zní upřímně. "Víte co hoďte mne na koně a vyrazíme hned." rozhodne ikdyž nemá šanci to nijak ovlivnit.

Sinny - 12. května 2022 22:03

soukromá zpráva od Sinny pro Všimnu si Patrikova pohledu a ačkoliv bych se jindy zarděla, nyní se jen zlomyslně zavrtím. Ne, že by si to zasloužil, ale třeba když ho trochu vyprovokuji, bude z toho hezké probuzení. Na co to pořád myslím! Jsou tady důležitější věci. Přikryju ho podaným pláštěm, ale mnohem raději bych ještě strávila nějaký čas v jeho objetí. Auru? Překvapeně, nebo spíš nevěřícně, se dívám nejprve na Jenny a potom i na Patrika. Žádného golema jsem nepřemohla, normálně jsem mu řekla, jak se věci mají. Nebo mi tu chtějí namluvit, že jsem ho ovlivnila? Zamračím se. Přitahování potíží, to je jiná. Svést se to dá na cokoliv, od toho, že jsem žena, přes to, že jsem princezna až po to.. třeba právě to kouzlení. Až na to, že kouzlit neumím. Moje jediné kouzlo bylo s kopřivou v ruce a tehdy odvedla veškerou magii právě kopřiva a její žahavé chloupky. Zamračím se ještě víc a začnu nad tím přemýšlet usilovněji. Patrikův nápad mě ale zcela odrovná. “Cože?“ zamračím se na něj víc, než jak jsem se mračila doteď. “Vypadala nebezpečně,“ ohradím se, aniž bych přiznala, že mě ta představa tuze láká. Vrátit se a vzít grimoár do rukou, začíst se do jeho tajemství, nechat se strhnout něčím novým.. a zničit temného sestru. Jemu jsem ochotná pomoci. “Chceš cestovat v noci a v tomhle stavu? Sice máme Jenny, ale chudák.. zaslouží si odpočinek,“ zamítnu šílený nápad a na vlkodlačici se krátce usměju. “Co když to vůbec není dobrý nápad?“ můj pohled dál směřuje k Jenny. Ona se mnou bývala ty noci, kdy.. kdy jsem nebyla tak docela sama sebou. Pro Patrika je to zřejmě jen další dobrodružství, nebo rychlá cesta ven z lesa. “A i kdyby.. vyrazíme až za svítání.“

Vypravěč - 13. května 2022 19:05

Tábor Patrik se na tebe zadívá a je na něm vidět, že by k tobě rád natáhl ruku, ale je natolik unavený a odrovnany jedem, že to nezvládne. Místo toho si jen smutně povzdechne. "No, okolí vypadá bezpečně, ne? Mezi námi a domem alchymisty je jen jeho golemy udržovaný lesík." snaží se ti oponovat tvůj společník, ale očividně je příliš vyčerpaný než, aby se na koně dostal sám a tak když jeho nápad zamítneš, neodporuje. "Dobře vyrazíme za svítání." souhlasí Patrik neochotně. Jenna mezitím sundá s trochu ošívajícího se koně sedlo a udělá z něj polštář. Bedna, jako na zavolání přicupitá a nabídne ti věci na spaní. Vlkodlačice ti pomůže při připravit postel vedle Patrika. Ten najde dost síly, aby se převalil na bok a nabídl ti rameno, coby polštářek. Tak se stane, že tuto noc strávíš v obětí svého strážce a únosce, a z druhé strany tě hřeje vlkodlačice. Po dlouhé době se ti pohodlně spí a máš pěkné sny. Druhý den ráno tě probudí vůně čaje, který Jenny vaří na ohníčku. Patrik právě připravuje snídani. Oblečený do kalhot a vesty. K ní budou nějaké obylné placky. "Dobré ráno, vyspinkaná." usměje se na tebe milé tvůj společník a podá ti upečenou placku. Jenny ti do hrníčku naleje čaj, který podle vůně obsahuje plody lesa. "Tak co podnikneme dnes? Utečeme z lesa a nebo vyprášíme Temnému kožich?" zajímá se Patrik vesele.

Sinny - 14. května 2022 00:07

Tábor Je zřejmé, že odporovat princezně je zkrátka špatný nápad a mí společníci jsou dostatečně rozumní. Pravdou je, že mám z toho, na čem jsme se domluvili, tak trochu strach.. To je ale přirozená součást očekávaných změn. Spokojeně se namačkám na Patrika a než se stihnu politovat, že jsem ani tentokrát neokusila zakázaného ovoce, usnu. Přítomnost Jenny je jen třešničkou na dortu. Ráno se líně převalím. Voňavý čaj láká k napití a mě se přes noc docela vytratilo z hlavy, že tajemství je prozrazeno. V doznívajícím polospánku se posadím, rozhlédnu a.. ucítím pichlavý osten žárlivosti. Patrik i Jenny už jsou vzhůru, vaří. Oba jsou schopní postarat se nejen o sebe, ale i jeden o druhého a navrch o mě. Proč mne nechali spát? A hlavně – co se dělo během toho, co jsem spala? Ne, ne.. hloupost. Jenže v podvědomí už je zasazeno semínko nedůvěry. Pohledem sklouznu na Bleska a truhlu, než se protáhnu a konečně taky vstanu. Upravím si kamaše a zapnu vestu, abych po lese nepobíhala víc odhalená, než se na princeznu sluší, a pokusím se o úsměv. Je dobrý, ale rozhodně má daleko ke spokojenému. “Uhm.. no..,“ sbalím do nevzhledné kuličky část z rozestlaného ležení a gestem přivolám truhlu, do které věci postupně nasoukám. Proč mě neprobudili? Nejsme na zámku, abych musela vstávat jako poslední. “Myslím, že to s tím Temným stojí za zkoušku,“ odpovím nejistě na kovářovu otázku. “Vrátíme se k alchymistovi pro knihu a uvidíme, jestli k něčemu bude. Doufám, že nás jeho mechanické bytosti neroztrhají dříve, než.. než.. se naučím něco užitečného,“ vydechnu, opatrně zaklapnu víko truhly a dlouze ji dvakrát pohladím. Oblíbila jsem si ji. Nejspíš by si zasloužila víc pozornosti a hodlám to v budoucnu napravit, pro teď si musí vystačit s tím, co má. Taková truhla, ta nemá důvod člověka zradit.. ne, takové úmysly mají jen lidé. Mohli by snad? Ne, ne, ne.. mám příliš bujnou fantasii. To by Patrik ani Jenny neudělali. Jenže – kdo by čekal od kováře, že unese princeznu? A přece se to stalo. Ze samé nervozity a záludných myšlenek plných nepříjemných scénářů mě nevytrhne ani jídlo, i když placku vděčně sním celou. Čaj usrkávám dlouho, pohled nerozhodně zabořený do země. Jak se to stalo? “Když bude kniha k ničemu, najdeme východ z lesa a vyřídíme to s princem z Větrova,“ který už na okraji lesa určitě nečeká, protože od smluvené schůzky uplynulo několik dní. Leda, že by čas v lese plynul jinak – v některé ze svých knih jsem o tom četla poutavý příběh, kde sýrař získal očarované sudy, v nichž čas ubíhal rychleji. Díky tomu rychle zbohatnul, ale také přišel o svou milou, když se do jednoho z těch sudů schovala, aby jej mohla překvapit. Mírně se nad vzpomínkou na milostné drama plné zrajících sýrů zamračím. “Můžeme vyrazit?“

Vypravěč - 15. května 2022 11:18

soukromá zpráva od Vypravěč pro Směr tábor "No, minule to nebylo, tak hrozné. Bylo to jedno z mála míst v tomto lese, kde se nám nikdo nepokusil ublížit ani jinak poškodit." souhlasí Patrik."V nejhorším se rychleji dostaneme z lesa. Pokus se ti princ nebude líbit, tak mu Jenny jednu vrazí." zasměje se při té představě, jelikož ho dokázala vlkodlačice táhnout defakto sama. Zatím, co ty uklízíš svou postel do truhly, tvůj společník sedlá svého koně. Nevíš to sice jistě, ale truhla se po tvém poplácání, zatváří nadšeně. Máš pocit, že doslova září. Mezitím se na tebe Jenny smutně zadívá a podaří se jí dokonalé psí oči. Dojde ti, že poznala co si myslíš. "Paní, vy se zlobíte?" zeptá se tě částečně smutně, částečně vyděšeně. Okamžitě k tobě docupitá a lehne si k tvým nohám "Já.. já myslela, že vám čaj udělá radost." při slovech začne popotahovat a očividně je smutná. "Ano, můžeme vyrazit." Potvrdí tvůj dotaz na odjezd Patrik. Lehce se tázavě zadívá na Jenny, jelikož nechápe co se děje. Společně vyrazíte na další cestu. Jenny jede vedle truhly a nechá Patrika aby určoval cestu. Netrvá dlouho než dorazíte k místu, kde jste poprvé potkali goléma. Nepřekvapivě je tam stále. Jenny se při pohledu na konstrukt schová za tvé záda. "Kdo jste a co chcete?" zeptá se golém. Patrik se na tebe nejistě zadívá.

Sinny - 15. května 2022 21:17

Golem Aha.. tak ona mu Jenny vrazí.. Určitě to musel být nějaký špatný vtip. Co jiného? Raději se věnuji sklízení věcí, než abych uvažovala a navyšovala počet nepříjemných scénářů, v nichž ve většině jsem za naivku a hlupačku. Jenniny smutné oči a to, co říká, mě zmate. Zakymácím se mezi hněvem a studem z toho, jak se chovám, ale nakonec se k žádné nápravě nedoberu. “Čaj byl dobrý. Děkuji,“ strohý úsměv navrch má příchuť nucenosti. Mezi smetánkou by ale nejspíš zapadl. Zbytek cesty se většinou rozhlížím kolem. Nedá mi to, abych nemyslela na dryádu – sleduje nás? Strká nos, kam nemá? Nebo jsem jí úplně ukradená, protože získala co chtěla? A co ostatní? Jaké to asi je, když je les domovem? A tak se stane, že zanedlouho staneme na místě, kterým jsme už jednou prošli. Golemova přítomnost mne znejistí stejně, jako ostatní, ale chci to mít co nejrychleji za sebou. “Jsem princezna Sinny, budoucí královna Aldonie. Smíme ještě jednou projít?“ promluvím na strážce jeho jazykem.

Vypravěč - 16. května 2022 18:34

Znovu do sídla Golém si vyslechne tvou odpověď. "Princezno Sinny smíš vstoupit." ustoupí stranou a nechává projít. Znovu se změní na malí pahorek. Jenny se vyděšeně dívá na nehybného goléma a když kolem něj procházíte schová se tvá vlkodlačice za bednu, jako by se bála, že jí golém uvidí a vyhodí, nebo zašlápne. Trochu se uklidní až když zmizíte z dohledu. Patrik ti očividně důvěřuje a klidně kráčí po udržované cestičce. "Teď stačí dojít ke knize a přečíst jí, že?" nadhodí Patrik, zatím co míjíte udržované keříky. Najednou se zpoza jednoho z keřů vyhoupne malý automat, který je začne stříhat. To k smrti vyděsí Jenny, která se tě chytí a schová se za tebe."Ta... ta věc ... má dva nože ... spoje...spojené a a seká keře." vlkodlačice se očividně neví, co jsou to nůžky a bojí se, že onen stroj až skončí s keři začne s ní. Patrik se zadívá na strojek a zavrtí hlavou dojdete k hlavnímu vchodu, kde u vchodu přiváže svého koně. "Dobře, prohledáme budovu a nebo půjdeme rovnou ke knize?" zeptá se zvědavě Patrik a Jenna se celou dobu snaží schovávat mezi koněm a bednou.

Sinny - 16. května 2022 21:23

Sídlo alchymisty “Děkuji,“ nevím, jestli zrovna v tomto lese dělají dobré způsoby přátele – a jestli to vůbec někde může platit na golemy – ale jistota je jistota. Lapená v pocitu blížící se změny má nálada ještě poklesne, zároveň jsem ale ráda, že se nám i tentokrát podařilo projít bez úhony. Na Patrikův dotaz neodpovím, jen se po něm krátce podívám a pokračuji zahradou dál. Nevím, co bude třeba udělat.. a nevím, jestli to vůbec bude fungovat. Z lepkavé mizérie mě vytrhne až vyděšená Jenny. “Prosímtě..,“ vydechnu zmoženě, ovšem stačí její jediný pohled, aby mi jí přece jen bylo líto. Vždyť zřejmě ani nic neudělala a já se na ni zlobím jen kvůli svým domněnkám. “To je v pořádku. Myslím, že bys poznala, kdyby na tebe někdo z nich útočil. Jsou to zdejší pomocníci, starají se tady o to,“ řeknu přesvědčeně. Nakonec, je to pravda, venku nám nic nehrozí. Čím si už ale tak jistá nejsem je golem-majordomus, kterého jistě také potkáme. “Možná bych měla jít sama,“ navrhnu váhavě, pohled upřený na starý dům. “Kdo ví, co se tam semele.. nejen kvůli knize. Budete pak mít aspoň šanci utéct,“ k úsměvu mám daleko, tak se o něj ani nepokouším. “Každopádně není důvod se zdržovat,“ shrnu své pocity, protože už to chci mít za sebou – to se po mě sápe strach z onoho mechanického pomocníka, který obstarává dům. Aspoň.. myslím. Najednou si nejsem jistá ani svým jménem. Přesto zatnu pěsti a chůzí tak akorát rychlou, jak se na spěchající princeznu patří, vejdu dovnitř. S nějakým obdivováním se nezdržuji, zajímá mě jediné – grimoár.

Vypravěč - 17. května 2022 19:39

V sídle Na Jenny tvé uklidnění trochu zabere, ale stále se při pohledu na jakýkoliv automat schová za bednu. Očividně jí považuje za relativně dobrý kryt. Stejně, tak jí tolik nevadí kůň, který je naprosto klidný a v klidu se pase na trávě. Patrik se po tvých slovech, že do domu půjdeš sama, pokrčí rameny a zatváří se nejistě. Očividně se mu nechce nechat tě tam jít samotnou. Několik vteřin nad tím přemýšlí. Ovšem nakonec přikývne a stále se netváří příliš nadšeně. "Dobře, ale buď opatrná. Kdyby něco zavolej." souhlasí s tvým plánem a Jenny vykoukne zpoza truhly. V očích je jí vidět, že si myslí, jak moc jsi statečná. Ty vejdeš do budovy, která je od vaší poslední návštěvy stále stejně rozpadlá. Procházíš budovou k místu, kde jsi viděla naposledy knihu. Projdeš asi dvě místnosti, když se ozve dunění ohlašující příchod golemového majordóma. Ten se zastaví ve dveřích a za ním vidíš knihu. Máš pocit, že na tebe kniha zamávala řetězem, když se pohla. "Vítej... Sinny... dcero ... Elerica ... princezno ... z Aldonie ... Co ... si ... přejete?" zeptá se tě pomalu a zadívá se na tebe klidně.

Sinny - 17. května 2022 20:28

V sídle To se mnou vážně nepůjde? Jako.. chtěla jsem jít sama, ale tak nějak jsem čekala, že se do toho začne Patrik vměšovat. Nebo aspoň Jenny. U té ale chápu, že se strašlivě bojí.. Pomalu jdu domem, klidná a neklidná zároveň. Naštvaná i smutná. Co jsem si nalhávala? Nechali mě- Při zvuku blížících se kroků se všechny pochybovačné myšlenky rozprchnou. Mírně se ukloním, abych rozehnala strach. Ke knize vzadu mi sice pohled utíká, jenže nepříjemné pocity z mechanického strážce domu všechno přebijí. “Děkuji za vřelé uvítání, strážce alchymistova domu. Vrátila jsem se s úmyslem si toto sídlo ještě jednou prohlédnout a možná.. nahlédnout i do té knihy za tebou,“ zatímco smělým prstem ukážu směrem za něj, změním postavení nohou – to aby se mi lépe utíkalo, kdyby na to přišlo.

Vypravěč - 17. května 2022 21:36

V sídle Golém se na tebe zadívá planoucím pohledem a očividně nad tvou žádostí uvažuje, nebo přesněji jí porovnává se seznamem pokynů, co dostal. Několik vteřin to trvá než golém promluví. "Můžete ... si ... prohlédnou ... sídlo ... mého ... pána ... . ... Je ovšem ... lehce ... poškozené ... dejte ... pozor ... na schodech ... v knihovně ... a ... do ... sklepa." s tím ti ustoupí s cesty a zamíří kam si do hlubin sídla. Nechá tě ať si jdeš svou cestou. Mezi tebou a knihou už nestojí žádná překážka. Dojdeš k pultíku na kterém je připoutaná kniha s které magie přímo sálá. Už na první pohled máš pocit, že je živá. Když se na ni díváš, kniha k tvé hrůze promluví. "Vítej hledačko vědění. Přišla jsi sem protože hledáš vědění o magických silách?" zeptá se tě kniha a její hlas zní, jako by někdo škrábal slova na pergamen. Mluví tvář připomínající démona, jenž je na obalu knihy. Průzkum pultíku ukáže nebyl by problém sundat řetězy. "Já jsem ochotná ti toto vědění nabídnout. Za malou službu." pronese kniha relativně přátelsky.

Sinny - 18. května 2022 20:15

V sídle Dnes mi očividně nic nevychází tak, jak si myslím, že by mělo – ať už to jsou dobrá očekávání, zlá, nebo ta nejhorší. Odchod mechanického majordoma bez útoku, nebo alespoň snahy, abych sídlo opustila, mě rozhodí. Ještě chvíli stojím a čekám, co bude, a když se nic neděje, vyrazím ke knize. Jsem to ještě vůbec já? Všechny jen podezírám. Ohlédnu se po golemovi, ale nikde ho nevidím. Kniha na podstavci, to je jiná. Tu lze přehlédnout jen těžko a když promluví, poskočím. Mohla jsem to čekat. Ale nečekala! Zatímco ji i podstavec hladím vyjukaným, ale mírným pohledem, kniha mluví. Klidně, trochu vábivě, jak už to asi u magických knih bývá, a její prazvláštní hlas se mi vrývá do mysli. Jestli odejdu s prázdnou, budu mít nutkání se vrátit. To vím už teď. Přesto nechci být zbrklá – nebo si to minimálně myslím. “Uhodla jsi to.. zajímá mě, jaká tajemství ukrýváš a co se z tebe dokážu naučit,“ povystrčím bradu, ale i tak mám dojem, že jsem proti knize a její magii maličká. “O jakou službu by se mělo jednat?“ neváhám se dozvědět, co budu muset obětovat, abych mohla.. no, to se ještě uvidí.

Vypravěč - 18. května 2022 20:41

V sídle Máš pocit, že se tvář démona po tvé odpovědi, že uhodla proč jsi přišla, usmála."Mohu ti prozradit tajemství, jenž ti umožní ovládat čas i prostor. Změnit svět, aby odpovídal tvým představám." slíbí ti kniha vábivě. Ovšem vyčká než se zeptáš, co bude služba, jenž musíš splnit. Kniha vytvoří dramatickou pauzu. "Odneseš mne s tohoto místa a odneseš mne do knihovny a nebo do místa, kde jsou vzdělaní lidé." předloží ti docela jednoduchý požadavek, který okamžitě doplní. "Poneseš mne sama a nehodíš mne do sedlové brašny a nebo truhly vozu." doplní svůj požadavek o přepravní podmínky.

Vypravěč - 18. května 2022 21:05

Kniha a podstavec Kniha samotná vypadá obrovitá. Jedná se o tlustou bichli ve formátu A1 z těžkou koženou vazbou na které jsou vyryty runy a démonická tvář, která s tebou mluví. Jediné co kazí celkový dojem je, že nemá kovové rohy. Jinak vypadá, jako grimoár temného mága s tvých knih. Podstavec je z masivního mramorového bloku na kterém jsou posázeny vyhořelé svíčky, které podstavec pokryli voskem. V podstavci jsou oka ke kterému jsou připoutané řetězy, držící pevně knihu na místě. Narazila jsi na dvě možnosti, jak knihu uvolnit. První je vypáčit pomocí koštěte ležící nedaleko. Druhou možností je otevřít zámek. Ten je tvořený třemi čísly a otočným kolem s čísly. Ty tři pevná čísla jsou. 1 ; 3 ; 5

Sinny - 02. června 2022 21:09

Jen krok od toho stát se mocnou.. nebo ne? Z knihy jsem nervózní. Můžu se snažit jak chci, ale stejně se několikrát přistihnu, že neklidně přenáším tíhu těla z jedné strany na druhou, zatímco pohledem se mi daří neuhýbat. Jakmile zazní požadavek, povytáhnu nad ním obočí. Kromě morální otázky, jestli je takové jednání správné (nejspíš ne, jinak by tady kniha nebyla připoutaná) mě ale trápí, jak ji odnesu. Už od pohledu je jasné, že se během chvilky pronese. “A zmenšíš se?“ zvědavě nakloním hlavu na stranu. Nesmlouvám, jen se úplně obyčejně princeznovsky zajímám. “Nebo mi k tomu hned propůjčíš větší sílu?“ dodám s neméně zvědavým výrazem, “Podívej se na mě.. jsem jen princezna. Nejsem zvyklá na tahání těžkých věcí a i když bych ráda splnila tvou podmínku, obávám se, že by naše cesta mohla skončit mnohem dříve, než pořádně začne. A ty i já skončíme v nějakém nevábně zapáchajícím bahně,“ nakrčím nosík. Bahno, dlouhá cesta, těžká kniha.. zdá se to jako velké sousto. "Podívej," zvednu své ladně štíhlé ruce, aby si je mohla lépe prohlédnout. Zdobí je teď sice prach, špína a nějaká ta modřina a oděrky navíc, ale pořád to jsou ruce, které většinu života nedělaly nic těžkého. Nečekám ale na odpověď, protože rozmyslet si to můžu kdykoliv, a začnu si prohlížet možnosti jak knize pomoci. Jak pomoci sobě. Jak uvrhnout svět do věčné temno- jak zničit Temného sestru. Dokonce se přitom řetězu i podstavce nenechavě dotknu, načež prsty přejedu i po zámku, ale nemanipuluju s ním. “Měly bychom k sobě být upřímné,“ pokračuji vážněji, jakoby nafučeně, když si vzpomenu na mé ranní podezření ohledně Jenny a Patrika. “Co se stane, když tě neponesu? A proč jsi tady připoutaná? Jsi.. příliš svéhlavá?“ narovnám se v zádech a zahledím na démonickou tvář.

Vypravěč - 03. června 2022 17:45

Kniha Po tvém dotazu kniha zmlkne a řekla bys že démonická tvář na obalu se zatváří zmateně. "Ne, proč bych se měla zmenšovat?" následně se znovu odmlčí. Zatím, co jí vysvětluješ že jsi princezna a nikdy jsi nic těžkého nenosila, tak stále mlčí. V okamžiku, kdy zmíníš že byjste obě mohli skončit v bahně, se tvář zatváří zhrozeně. Dokud jí nevyzveš, aby se podívala. Démonická tvář se nakloní, aby si prohlédla tvé ladní ručky. "To se mi zdá. První člověk po bůhví kolik letech a nebo století, co příjde žádat mou moc. Mne neunese." prohlásí kniha zoufale a zní přitom hrozně frustrovaně. "No, já ti neposkytnu svou moc." pronese kniha uraženě na tvůj dotaz, co se stane když jí neponeseš. "Jsem tu připoutaná, protože jsem se nepohodla s majitelem zdejšího sídla. Z nějakého důvodu mu přišlo, že změnit nepřátele na prach, kamennou sochu a nebo obojživelníky, není v pořádku. Tak mne k tomuto stupínku připoutal řetězy a dovolí si odejít a nevrátit se, abychom si to mohli vyjasnit." prohlásí ublíženě kniha. Na démonické tváři je vidět, že cítí jak velká křivda se jí stala. "Víš, co uděláme kompromis. Ty mne poneseš, ale já tě naučím kouzlo, které zajistí že daný předmět nebude mít žádnou váhu." navrhne ti smlouvu a řešení, jak překonat společný problém.

Sinny - 03. června 2022 22:15

Kniha s démonickou tváří Poblednu, když dojde na zmínku o měnění lidí na prach. Pokud alchymista knihu připoutal, zřejmě nemohla jenom tak proměnit každého – pokud on sám nenašel jinou moc, nebo mocný artefakt, který by ho chránil. Tak či onak, nechce se mi spoléhat na to, že když něco nevyjde úplně podle plánu – a že se mi to v lese stává až nezdravě často – odnesu to fatálními následky. Tak se stane, že mě upřímnost grimoáru donutí se zamyslet ještě víc, než prve. “Hmm, to zní jako dobrá nabídka. Odpoutám tě a ty mě za to naučíš kouzlo, abys nic nevážila, a mohla jsem tě donést někam mezi vzdělance. Co zbytek kouzel? Ty mě naučíš kdy?“ povytáhnu obočí. To by tak bylo, abych došla k Temnému a on se mi vysmál do obličeje a ulechtal mě, zatímco bych se musela dívat, jak Patrik.. Ne. To se nestane. “Čeká mě několik záležitostí, které je třeba vyřídit. A to rozhodně předtím, než se vrátíme do civilizace,“ upozorním knihu mírně.

Vypravěč - 04. června 2022 20:02

Kniha Po tvé odpovědi se kniha nejdříve zaraduje, tedy tak si přeložíš výraz, jenž se rozhostí na démonické tváři. Poté se zatváří překvapeně. Očividně otázku, kdy jí naučíš další kouzla trochu překvapila. "No, až bude trochu klid. Na to je potřeba nějaký čas." odpoví okamžitě. "Přece tě nemůžu učit během chůze po lese." dodá logický důvod proč tě to nemůže naučit hned. Další tvá slova ohledně toho, že než se vrátíte do civilizace musíš vyřešit několik věcí, vyvolají u knihy očividně něco, co bys nejspíše nazvala depresí. Očividně si představovala, že tě naučí nějaký magický trik a ty jí odneseš do civilizace. "No, ale neznamená to, že budeme několik měsíců putovat divočinou, že ne?" zeptá se tě lehce znepokojeně. "Nesnáším divočinu a zvláště pak lesy." svěří se ti kniha zachmuřeně.

Sinny - 04. června 2022 23:06

Kniha, já a mé temné plány Takže připoutané terno není terno? Pokusím se nepoblednout ještě víc, protože z představy, že jsme se sem vrátili kvůli ničemu, je mi mizerně. Dřív, než vztek prosákne do mimických svalů mého obličeje, odrazí se v očích. Při té příležitosti mi vyletí ruce nahoru a dlaněmi se zapřou o boky. S trochou štěstí by i slepému bylo jasné, že se zlobím. “Nemám nějaký čas! Potřebuju to umět hned!“ vyčtu knize, jako by mi od samého začátku pomoc nabízela a slibovala hory doly. “Nejdéle.. do zítra. Déle čekat nehodlám,“ sdělím jí své ultimátum. “Takže koukej v té své papírové hlavě nalistovat kouzlo, které kolem nás smrskne a urychlí čas nebo jiné, kterým se mi vleješ – a hlavně vědomosti na tvých stránkách – do hlavy!“ přikážu a dupnu si u toho. To by tak bylo, aby mě uprostřed magického lesa, kde se mi lepí smůla na paty, štvala ještě nějaká kniha kouzel. “Myslela jsem si, že jsi mocná kniha, která hledá někoho, kdo bude ochotný přivřít oči nad těmi tvými odpornostmi.. ale ty asi chceš měnit na prach jen učence na počtářských olympiádách! To se mi snad jen zdá..,“ vydechnu hlasitěji, než rozzuřený býk.

Vypravěč - 05. června 2022 20:50

Zoufalá kniha Kniha si všimne tvého rozpoložení a snaží se vymyslet odpověď, která by tě uklidnila. Když jí přikážeš, aby vymyslela nějaké kouzlo, co zastaví čas a nebo ti je nalije do hlavy a podpoříš své požadavky dupnutím, zamračí se na tebe. "To nejde dokud jsem připoutaná k podstavci. Nemůžu listovat a špatně se mi přemýšlí." poukáže na fakt, že jí předkládáš požadavky a neudělala jsi ani nápomocný krůček. "Tohle není fér! Já jsem ochotná dát moc změnit svět. Ty jsi pro mne neudělal nic a jen si na mne ošklivá." pronese kniha ublíženě a máš pocit, že kdyby mohla otočila by se k tobě zády a trucovala. "A přitom v mích stránkách je všechno potřebné k poražení, jakéhokoliv uživatele magie." brblá si už spíše pro sebe.

Sinny - 05. června 2022 21:05

Nefňukej Málem mi z uší začne stoupat pára. Ufňukaný griomár v mých očích ztrácí, ale co když je to jen hra? Podlé představení, abych ji odpoutala, a ona se mi potom pomstila nebo něco podobného? "Vždyť nemám žádné záruky, že je to pravda a že mě nepodvedeš," nejsem o nic milostivější, než předtím. "Ale uznávám, že jsem ve svých úvahách ohledně knihy plné magie byla naivní, když jsem si myslela, že na mne dýchneš a všechno bude.. že to půjde snadno. Učení.. na učení nemám čas," zabrblám si pro změnu sebe. Nastala chvíle, kdy se musím rozhodnout - buď odejdu, s nepořízenou a nevím, co udělám dál; a nebo knihu osvobodím a budu čelit tomu, co přijde. Akorát, že jsem si připoutaný magický artefakt představovala mnohem zlejší. Ještě jednou si prohlédnu démonickou tvář, která mi v souvislostí s tím, jak si neustále stěžuje, najednout nepřipadá děsivá, ale jen ošklivá, a s vyfouknutím dalšího vzduchu z plic vyrazím pro koště. Pochybuju, že by řetězy držící knihu šly vypáčit jen tak, ale za zkoušku to stojí. Teprve potom si můžu začít lámat hlavu s čísly. Třeba kód kniha zná, jenže jak nemá ruce.. Zastrčím násadu koštěte pod ukotvení řetězu, silou se ho tam ještě pokusím vtlačit o kus dál, a nakonec zaberu, abych ho uvolnila. Docela rychle mi dojde, že je to hloupost a násadu bude lepší podstrčit pod řetěz a teprve poté zapojit sílu, a tak také hned vzápětí učiním.

Vypravěč - 06. června 2022 21:03

Volná kniha Kniha a nebo spíše její tvář se zatváří uraženě. Rozhodne se mlčet a na tvé proslovy ohledně záruk se rozhodne nereagovat, kdyby měla ruce založila by si je uraženě na hrudi. Místo toho čeká, co uděláš. "Sláva konečně konstruktivní přístup." zaraduje se, když odejdeš pro koště a začneš zápasit s okovy. Ty ti ovšem docela vzdorují. "To je ono. Pokračuj. Za okamžik určitě povolí. povzbuzuje tě při tvém zápasu kniha. Zní docela nadšeně a upřímně. Možná také pomáhá, že nevidí na to, co provádíš. Přesto po nějaké době povolí, ovšem nikoli řetěz, ale zámek. Ten se rozpadne na dvě a okovy najednou spadnou. "JSEM SVOBODNÁ!" zazní kniha nadšeně a vznese se z podstavce a cestou doslova setřepe zbytky řetězů. Po místnosti se rozlije temnota příštící s knihy. S knihy vyrazí fialová chapadla jedno tě omotá kolem boku a zvedne tě kousek nad zemi. "Teď vnutím svou vládu celému světu! MUHAHAHAHA!" raduje se kniha prolétá místností a její chapadlo tě táhne za ní. Po dvou minutách šíleného smíchu si tě konečně všimne a otočí se démonickou tváří k tobě. "Pravda, tedy až vyřešíme ty tvé záležitosti v tomto lese." prohlásí a opatrně tě postaví na zem a opatrně se vznese přímo před tebe. Namíří na sebe jedním chapadlem a s magickým gestem pronese "Ufi". Poté nechá zmizet všechny chapadla a temnotu, takže před tebou se pomalu vznáší magický grimoár, jako by byla peříčko. "Tak stačí abys mne vzala. Už nic nevážím." oznámí ti hrdě.

Sinny - 06. června 2022 21:24

Osvobozená Dokázala jsem to! Zaraduju se upřímně, když řetězy povolí. Sice jinde, než jsem si myslela, ale nač řešit detaily? Hned na to mi ale úsměv z tváře smaže kniha samotná a její chování. Leknu se, projede mnou pocit naprosté bezmoci, ale hned na to taky úplně necítím, že by zrovna ona mohla vládnout celému světu. Nicméně, s tím urážením se a podobně je jasnější, proč a jak likviduje své nepřátele – a nepřekvapilo by mě ani, kdyby to byl každý druhý. Pevná země pod nohama mi udělá dobře. Konečně. Ale ještě pár sekund se tvářím zmateně a nejistě, než si připomenu, že jsem svým způsobem taky chtěla vládnout světu. “Chci taky levitovat,“ odpovím místo toho, abych knihu vzala, “A chtěla bych také poznat ostatní z tvých kouzel, kdybys byla tak hodná,“ rozhodnu se grimoár nepokoušet ošklivým chováním a přitom opatrně, zvolna, natáhnu ruku kupředu a přejedu po deskách knihy bříškem prstu. Jak je to asi dlouho, co se jí někdo dotýkal? Proč jinak by chtěla nést, když umí létat, určitě jde o teplo lidské náruče. "Můžeme světu vládnout spolu. Stačí jen, abys do mne vlila svou moc a vůli," dodám vemlouvavě.

Vypravěč - 07. června 2022 18:07

Kniha Na tvou žádost ohledně toho, že chceš taky levitovat, zavrtí démonická tvář hlavou. Což znamená, že se kniha otočí celou. "Pokud neumíš létat, bylo by lepší to zkoušet v místě, kde není střecha. Mohla bysis udělat bouli o strop." vysvětlí ti kniha klidně a pomalu levituje před tebou."Co se ostatních kouzel týče. Klidně tě naučím první." s tím trošku poklesne, abys jí mohla v klidu číst. Otevře se a nalistuje stránku, která má nadpis. Neviditelnost Magická slova: AI tyhiju lirot Magické gesto: Načrtnout oběma rukama trojúhelník, každou rukou jedno. Poté načrtnout L každou rukou jedno. Poté tlesknout. popis je doplněn obrázky. "Jistě proč ne. Stejně stejně, jelikož tu máme práci." usměje se démonická tvář. Tvé zkoumání kůže knihy odhalí, že je jako by teplá a má strukturu nepoznáváš, ale je nějaká hrubější. "Tak stačí dodržovat pokyny napsané na mích stránkách a staneme se oba neviditelnými." vysvětlí ti.

Sinny - 09. června 2022 22:20

A to je jako všechno? Argument stropem zní logicky. I tak se mi to nelíbí. V mých knihách byla učení se čehokoliv většinou doprovázeno úspěchy a k případným neúspěchům docházelo tak zřídka, že to ani nestálo za řeč. Jenže tady se do mě zase opírá hořká realita života. Pročtu si první kouzlo a rozhodně se netvářím nadšeně. Jistě, někde se začít musí, ale.. “Kde je to měnění ostatních na prach?“ stáhnu ruku a nechám jí volně svěšenou podél těla. Jak to, že když už se rozhodnu pro něco nového a odvážného, je to takové fiasko? “Nalistuj kouzlo pro.. mnohovědění? Vše v jednom během pěti minut? Čarodějnický rychlokurz?“ začnu být netrpělivá, což se promítne i do tónu hlasu. "Proč z tebe měl alchymista strach, když.. je to s tebou.. takovéhle.."

Vypravěč - 12. června 2022 18:46

Uražená Kniha Když se po informaci knihy nezatváříš nadšeně, kniha se očividně trochu urazí. "Já ti nalistuju kouzlo měnící realitu a ty místo toho chceš, tak laciný divadelní trik, jako je rozpadání věcí na prach." brblá si kniha a listuje svými stránkami. Po tvých slovech kniha přestane sama sebou listovat a s protestním klapnutím se zavře. "Pokud nedokážeš udělat, alespoň jedno kouzlo, tak ti neukážu žádné kouzlo vědění." pronese dopáleně a hlavně přesvědčeně. "Prvním kouzlem odhalíš magické vidění a díky tomu budeš moci lépe uchopit magii, jako celek." vysvětlí ti věcně a pak se nalistuje na dvojstránce. "Jedno kouzlo promění věc na prach. V našem případě bych to zkusila na podstavec. Druhé kouzlo ti vyčaruje šaty." prohlásí kniha. Ty tou dobou začneš mít pocit, že slyšíš těžké kroky majordoma. Vyvolání oblečení Magická slova: Bore kolšehu Magické gesto: Je potřeba udělat oběma rukama dva kruhy Levou rukou jdoucí z leva do prava. Pravou rukou z prava do leva Ničivý blesk Magická slova: Hafašen Gesto: Zvednout dominantní ruku do vzduchu a ukázat ukazováčkem na daný předmět. pozn. magické artefakty mohou být proti kouzlu odolné

Sinny - 13. června 2022 13:25

Princezna s knihou těžký život má “Aháá, tos měla říct rovnou,“ pokrčím rameny nad tím, že jsem hned nepochopila, o co se kniha snaží. Mohla jsem se zeptat, jenže když člověka něco nenapadne, těžko se zeptá. Zřejmě to tak nějak bude fungovat na obou stranách. Jenže místo radosti zase jen protočím očima. Tak nějak mi připadá, že se mi kniha neustále snaží podsouvat nějaká dívčí kouzla, ale nic pořádného. Sice ten princip chápu, ale i tak mi připadá, že mě podceňuje. To asi moc kamarádky nebudeme. Pročtu si kouzla a nadechnu se, abych získala víc vnitřní jistoty, když zaslechnu vzdálené kroky. Notně mě to rozruší, protože zdejší golemové ve mně vyvolávají tolik nepříjemných pocitů, že se nějaký Temný může jít klouzat. “Ééé,“ nerozhodně se rozhlédnu. “Zničíme něco až venku. Tady je to nebezpečné. A nežádoucí,“ usměju se na knihu a je mi jedno, co ona na to. Nechci se dostat do křížku s majordomem. “Takže..,“ pročtu si šatové kouzlo ještě jednou, poodstoupím si – nádech, výdech – a: Moje ruce jednoduchými, sebejistými pohyby vykreslí do vzduchu kruhy, přesně jak se píše v knize. Na druhý pokus, stejně sebejistý, k nim přidám slova: “Borek olšehu!“ důraz v mém hlase je velkolepý, očekávání obrovská, takže mi ani nedojde, že moje výslovnost nebyla tak docela správná. Bez ohledu na výsledek ale dám hlavně na svůj sluch a jestli je majordomus už hodně blízko, popadnu grimoár a vezmu do zaječích.

Vypravěč - 13. června 2022 17:59

Princezna na útěku Démonická tvář se stále tváří uraženě, když jí vysvětluješ, že ničení zkusíte venku. Rozhodla se na to nereagovat a nebo předstírat, že to neslyší. "No, dobře klidně." prohlásí nakonec, když se chystáš čarovat a dál se vznáší na místě, kde jsi jí nechala. Ty uděláš magické gesto a proneseš magická slova a k tvému překvapení s tvých prstů vyrazí fialový proud, který tě obkrouží a posléze obklopí. S knihy vyrazí modrý paprsek a připojí se do k proudu, který tě obklopuje. Následně se lehce zableskne a když se záblesk zmizí máš na sobě opravdu vyčarované šaty. Tmavě modré barvy. "Na první pokus to nebylo špatné, teď jsi vyčarovala iluzi toho, že máš šaty. Protože jsi řekla Borek a olšehu, místo Bore a kolšehu." vysvětlí ti kniha, ale ty se cítíš jako že máš krásné nové šaty, které ti přijdou naprosto hmotné. Majordomus se podle zvuků notně přiblížil. Rozhodně jeho hromový dupot zní mnohem blíže. Sebereš knihu a dáš se na útěk. Jelikož je docela těžká musíš si jí přitisknout hrudi, abys jí unesla. Nechtěně si přitiskneš démonickou tvář na svou hruď, která rázem nemůže pokračovat v přednášce, jelikož místo toho od ní přichází jen mumlání. Běžíš domem a k tvé radosti není ve skutečně příliš těžká. Přijde ti stejně těžká, jako košík, který jsi občas nosila při pikniku. Jak utíkáš ohlédneš se přes rameno a zjistíš, že se za tebou valí zdejší golémový majordómus. Naštěstí je velmi mohutný a tak není rychlí, snadno mu utečeš, nebo přesněji získáš náskok. To, že jsi získala náskok, poznáš snadno, jelikož za sebou slyšíš jeho dunivý krok. Vyběhneš ven, kde tě čekají tví společníci. Patrik je rozvalený pod nedalekým stromem a zvědavě se posadí. "Uspěla jsi. Jak se dívám." usměje se na tebe tvůj ochránce a únosce v jedné osobě. "Pěkné šaty." pochválí ti tvé vyčarované šaty vstane. Jenna se stále schovává mezi truhlou koněm. "Jupí paní už jste zpět! Můžeme pryč!" raduje se vlkodlačice a zvedne hlavu těsně nad víko truhly.

Sinny - 05. července 2022 00:09

Zdrháme! Tedy.. utíkáme S prvním záchvěvem magie mám pocit, že se se mnou zatočil svět. Co všechno dokážu! Kdybych chtěla, jakože zrovna nechci, mohla bych přemýšlet nad velkými skutky pro dobro mých lidí. Mohla bych plánovat, co všechno učiním, aby se v Aldonii žilo lépe. Namísto toho se ale stále víc upínám k Temnému, zničení jeho sestry, a také k tomu, jaké nevídané nové cesty se mi díky magii můžou ještě nabídnout. Jestli jsem před chvílí byla sobecká, teď se to – na křídlech prvního kouzla – zhoršilo. Spokojeně se prohlédnu, jak mi šaty sluší. Všechno ale zhatí informace, že jsem kouzlo popletla – co je na tom nejhorší? Že jsem si toho ani nevšimla. Každopádně mi to sluší. Vysněné šaty jsou dokonalé a není třeba můj drobný přešlap dále rozmazávat. Ne, neee.. Vydechne vyděšeně můj vnitřní hlásek, protože majordomus se nedá přeslechnout. Jeho kroky mě děsí víc, než týden stará pečeně, kterou kuchtíci zapomněli vyhodit. Tak běžím, co mi nožičky stačí. Kdybych svůj plán domyslela pořádně, nebo aspoň polopořádně, měla jsem chtít hlavně pohodlné pořádné boty, co běhají skoro samy. Takhle musím napínat svaly, přemáhat svou vůli a tak vůbec všechno, na co princezny obvykle nejsou zvyklé. “Ut-h-ííí-k-ehj-e,“ vydechnu jen co uvidím Patrika, Jenny, Bleska a truhlu. Je to důležité sdělení, jen se mi ho nedaří předat tak, jak by bylo třeba. Navíc, co když přeháním a majordomus se nezlobí? Třeba jen šel zkontrolovat, jestli jsem v pořádku. Ale kdo by na to spoléhal, že ano. “Děkuju,“ zazní místo spěchu a varování jednoduché, ale hodně pyšné poděkování za lichotku. Na ty šaty jsem náležitě hrdá a je hezké, že si Patrik všiml. “Teď bychom měli běžet. Můj úspěch je tak trochu pošpiněň.. no.. někdo by to mohl brát jako osvobození grimoáru, někdo jako krádež. Tady v kouzelném lese je to složité,“ zazubím se – protože úspěch, a potom si vyberu nejlepší cestu – takže tu, co minule, k útěku. “Pospěšte! Na nic nečekejte!“ zavolám, knihu pevně svírající v rukách. “Jenny, veď nás rovnou k Temnému!“ říkala jsem už, že na učení se magie není čas? Chci jeho sestru zdolat hned a po její smrti.. Chci ho vůbec osvobodit? Neexistence dalšího plánu, kterého bych se mohla držet, mě znejistí a vyděsí podobně, jako majordomus. Nejlepší tedy bude mu utéct a potom vyřešit zbytek, hezky v klidu. "Nemáš náhodou i nějaké věštecké schopnosti? Hodilo by se vědět, jestli nás bude mechanický konstrukt z domu pronásledovat nebo ne. Nebo.. jestli tím.. ne, určitě se nestane, že by za námi poslal tyhle všudypřítomné pomocníky ze zahrady," obezřetně se ale na knihu podívám. Jestli o sídle a jejím fungování někdo něco víc, pak je to právě ona.

Vypravěč - 05. července 2022 10:46

Společný útěk, tedy důstojný odchod Když na své společníky zavoláš lehce nesrozumitelný pokyn, Patrik se zvedne na nohy a vykročí k tobě. Zatím, co vysvětluje proč musíte, zmizet odváže Bleska. Následně se vyhoupne do sedla svého oře a tebe vytáhne před sebe. Lehce podezřívavě se zadívá na knihu v tvém náručí. "Máš pravdu, musíme zmizet než sem dorazí naštvaný golem, který nechápe to že osvobozuješ grimoár neznámé síly a přesvědčení." souhlasí s tebou Patrik a zní víc, jak trošku ironicky. "Ano, paní!" souhlasí Jenny a vyběhne po pěšině pryč, jako by jí za patami hořelo. Patrik popožene koně v jejím stopách. Těsně než zmizíte za zatáčkou se ve dveřích sídla objeví majordomus. Možná se ti to jen zdá, ale vypadá uraženě a možná i dotčeně, což se u golema těžko pozná. Přesto to nevypadá, že by vás následoval. "Myslím, že ne. Oni mají jen soupis pokynů a pokud nespadneme do do nějakého pokynu, tak nás budou ignorovat." ujistí tě kniha a zní lehce přidušeně. Když se podíváš dolů zjistíš i proč, tiskneš si její tvář na hrudník, takže se jí špatně mluví. Přesto je ti schopna sdělovat své poznatky. "A jak se chceš postavit temnému? Ty víš, kde je krystal poskytující mu veškerou moc?" zajímá se kniha zvědavě. Váš útěk probíhá celkem bezproblémově. Jen jednou se vašim směrem vydá automat stříhající keře a to když truhla pošlape jím udržovaný trávník, když místo aby způsobně běžela po pěšině si to za vámi zamíří přímou čarou. Naštěstí stroji lehce utečete, jelikož očividně není konstruován na běh a jeho tři nohy se hýbou pomalu, ale jeho velké nůžky vypadají strašlivě. "Jseš si jistá, že se chceme postavit temnému?" zajímá se Patrik, když uniknete ze zahrady alchymisty. Jenny vás zavede do keře za kterým se skrývá nenápadná pěšina po které bez problémů rychle dojedete k jezeru uprostřed kterého stojí hrad temného. Brána je spuštěná, jako by vás čekal. "Je tu prázdno ostatní vlkodlaci nás asi hledají." oznámí ti Jenna.

Sinny - 18. července 2022 22:08

Cestou necestou “J-jak- cože? Ty mě připravíš na to, abych se mohla postavit Temnému!“ vyčítavě shlédnu na knihu a namísto, abych sevření svých paží povolila, přitisknu jí víc k sobě. Kdyby se ztratila, byla by to.. dočista katastrofa, nic jiného. “Evidentně toho víš víc, než jsem si myslela,“ zaraduju se vzápětí, jen co mi dojde, že kniha mluví o krystalu poskytující Alvinovi magickou moc. Takže když získám i krystal.. Zhluboka se nadechnu. Z představy všech těch úspěchů, kterých dosáhnu vlastní snahou, mě příjemně mrazí v zádech. Zbytek cesty tak nějak uvažuju o tom, co dál. Mým hlavním cílem není Temný – nakonec, nic mi neudělal, ale jeho sestra. Tu rozhodně zničit chci. Temnému klidně pomůžu s tím, aby nebyl vázaný na jedno místo. Jenže, možná právě to bude problém, protože vůbec netuším, jestli mi Temný dovolí se s jeho sestrou vypořádat. Jsou to starosti, ale myslím, že když uspěji, bude to stát za to. Když ne, bude na světě o jednu princeznu méně. Otci by bylo velmi líto, kdybych se už nevrátila domů. A strýci? Tomu jistě taky. Vždyť celou tu šarádu vymyslel kvůli mně. A království, samozřejmě. Na kraji jezera mě ale hrdinské myšlenky opustí. Hluboká voda pod padacím mostem vypadá stejně nepřátelsky, jako celé tohle místo. Seskočím, či se spíš svalím, z Bleska a s knihou v náruči několikrát přešlápnu. Chce se mi ohlédnout na Patrika, jenže si v sobě od rána nesu domnělou křivdu, která dala věci do pohybu, a neumím se jí zbavit. Teď hlavně proto, že si chci zachovat tvář.. jinak ve mně hoří stále stejná touha se vrhnout do kovářovy náruče, obejmout částečně jeho tělo vlastními pažemi a už nikdy jej nepustit. “Vy nemusíte. Navíc, pro tebe, Patriku, je to nebezpečné a tak bude nejlepší, když zůstaneš tady. Temného sestra nad tebou už jednou získala převahu a… Jenny tě pohlídá, včas tě varuje, pokud se přiblíží nebezpečí,“ ohlédnu se krátce, skoro stydlivě. Takhle to bude pro všechny lepší. “A ty, kniho.. proč vlastně neumíš vyčarovat taky takový krystal? Hodil by se mi do náhrdelníku, který bych mohla nosit stále u sebe a využívala bych skrze něj tvá kouzla. Hm. Nevadí. Umíš mi pomoci vyčarovat proti účinnou zbraň proti čarodějům? A pak něco malého, šikovného, co by mě navedlo k Temného krystalu? Jak to s ním vůbec je? Když ho získám, zastavím ho?“ zatím stojím na místě, než se dozvím, co potřebuji. Byla bych pěkně hloupoučká, kdybych tam naběhla jen tak s knihou.

Vypravěč - 19. července 2022 15:58

Vstříc temnému Na tvůj vyčítavý pohled kniha odpoví, zachmuřeným mlčením. Ovšem, když si já přitiskneš pevněji k sobě očividně se jí to líbí, protože přestane trucovat. "Naučím tě odrážet kouzla." zamumlá spokojeně kniha. "Tobě stačí přijít ke krystalu tvého nepřítele a něčím tupím do něj praštit. Jakmile rozbiješ krystal už nebude vládnout žádnou magii." vysvětlí ti kniha. Tvoji společníci snad včetně truhly se nejistě zadívají na hrad temného. Očividně se jim dost uleví, když jim nabídneš že mohou počkat venku. "No, jak myslíš." pokrčí Patrik rameny a seskočí z koně. Postaví se vedle tebe ruce založí na hrudi a zachmuřeně si hrad prohlédne. "Já se teda žádné ženské nebojím, ale raději bych jí nepotkal." prohlásí nepřesvědčivě tvůj únosce a ochránce v jedné osobě. Jenny se na tebe ovšem nadšeně zadívá a rozhodně přikývne. "Ano, paní vašeho společníka ochráním." pronese přesvědčeně a vyvolá tak nespokojené mumlání Patrika. "Protože tvá magie je v tobě a není uvězněna mimo tebe. Takže mohla bych ti krystal vyčarovat, ale nedokážu si představit proč bys svou magii chtěla věznit mimo sebe." vysvětlí ti kniha klidně. "No, co rapír na sekání kouzel?" nabídne ti kniha a pokud jí to dovolíš otevře se. Vyvolání zbraně na boj s kouzli Magická slova: Ágnetu Magické gesto: Je potřeba sevřít ruku, jako by osoba držela požadovanou zbraň. Druhou rukou přejet po místě kde se má zbraň zhmotnit. "Normálně sekneš proti kouzlu co na tebe temný vyšle a kouzlo bude zneškodněno." vysvětlí ti kniha. "Když zavřeš oči soustředíš se na magii a pak otevřeš oči uvidíš proudění magie, která tě dovede přímo k onomu krystalu." vysvětlí ti kniha a má pravdu když zavřeš a otevřeš oči vidíš jakoby barevné praporky plující do středu hradu temného. Jsi si jistá, že nebude problém je sledovat.

Sinny - 24. července 2022 22:05

Hrr na něj! Vynaložím velké úsilí, abych nemyslela na to, že půjdu do hradu sama. Ať člověk říká cokoliv a kdykoliv, nakonec vždycky ve skrytu duše trochu doufá, že se to nestane. Prožiju si tak náležité bodnutí zklamání, než moji mysl zaměstná grimoár. Přesně podle pokynu si natrénuju gesto, což jde dost z tuha, když nesmím knihu pustit. Následně si párkrát poválím na jazyku kouzlo.. a potom: “Ágnetu!“ ruce s omezenou hybností i tak krásně zatančí ve vzduchu a najednou mě netíží jen šaty a kniha, ale také magický rapír. Údivem vydechnu. Je mnohem dokonalejší a krásnější, a vůbec magičtější, než šaty. Překvapeně nad ním zamrkám, usměju se a navnaděná úspěchem vyrazím za Temným. Na své přátele, tedy teoretického milence, oddanou přítelkyni a věrnou fenu v jednom, ani na truhlu, které za mnoho vděčím, se neohlédnu. “Dobře.. takže, jsem chráněná. Vyjde nám to. Dosáhneme úspěchu a budeme.. nepřemožitelné,“ hlava mi klesne mírně na stranu. Mám z toho dobrý pocit. Pořád se bojím, ale kniha mi vážně pomáhá a já nejsem tak neschopná, jak by to mohlo vypadat. Taky už vím, že můj krystal jsem já sama, takže nemusím mít obavy navíc – vždycky mi půjde o život. Docela dost hrdinství ale uteče po tom, co na mé čelo dosedne hradní stín. Hlasitě polknu a ostražitě se rozhlédnu, očekávající krvavý útok z kterékoliv strany. Neděje se ale nic. Jak se to říká? Ticho před bouří? Ani s dalšími kroky, kdy se nechám vést magickou navigací, se nic moc neděje. V jednu chvíli mám sice pocit, že někoho slyším, ale kde nic, tu nic. O to horší je, když o pár metrů dál v jedné chodeb potkám skřeta z lesa! Poleje mě horko, chlad, žaludek se mi třikrát obrátí sem a tam.. než mi dojde, že je slepý. Cosi zablekotá, ale než se vyjádří jasně a srozumitelně, utnu ho rázným: “Co tu pohledáváš?! Hleď si svého!“ a rázným krokem pokračuji v cestě. Trvá chvilku, než mi dojde, jak hloupé to bylo, ale zase – zněla jsem určitě jako namyšlená zlosynská fifla a tak to má být. Krok zmírním až když jsem „ztracená“ v hloubi hradu. Chodby se zdají čím dál temnější a velemág ani jeho sestra nikde. To je dost podezřelé!

Vypravěč - 25. července 2022 17:01

Vzhůru do magického boje Kouzlo se ti tentokrát podaří naprosto dokonale a vyčaruješ dokonalou magii zářící zbraň, která ti dokonale sedí do ruky. Takto vyzbrojená vyrazíš do sídla temného. Tvé proslov ohledně toho, že uspějete a budete neporazitelní odmění tvář na knize konejšivým úsměvem. "Ano, budeme velmi mocní." odsouhlasí tvůj proslov, ikdyž si je očividně jistá, že tak to nefunguje. Mnohé příběhy o bojích mezi hrdinnými rytíři a zlovolnými mágy povídají něco jiného a ty to někde v hloubi své duše víš. Skřet něco omluvného zamumlá a rychle se ti klidí s cesty. Jdeš podle Magické navigace do centra hradu a překvapivě kromě onoho skřeta nikoho nepotkáš. Slyšíš sice několik rozhovorů a možná je to jen tvá představivost, ale v hlasech slyšíš vrčení patřící vlkodlakům. Žádného ovšem nepotkáš. Staneš ve velké sklepní síni uprostřed, které stojí socha. Zezadu nedokážeš říct, jestli se jedná o sochu démona a nebo anděla. Co poznáš má sevřenou pěst v které něco držel. Vedle něj je malí podstavec na, kterém stojí svíce která ještě trochu doutná. Ze sálu vede další východ. Skrz otevřené dveře vidíš Alvina s jeho sestrou, jak stojí před velkým fialovým krystalem a o něčem se hádají. "MNE TA KRÁVA NEZAJÍMÁ! KLIDNĚ AŤ SE PROPADNE POD ZEM! KDE JE MŮJ NASTÁVAJÍCÍ!" vříská právě na Alvina jeho sestra a vztekle u toho dupe až se to rozléhá všude okolo. "Klid sestři něco magického se blíží a mám tušení, že je to ona. Musíme jí najít dřív než sem dorazí. Kdyby rozbila krystal byli bychom bezmocní." vysvětluje Alvin. "UŽ JSI ZA NÍ POSLAL VŠECHNY NAŠE SLUHY!" Alvin se najednou zamračí a otočí se na tebe. "Tak je tady. Musíme jí zabránit se dostat ke krystalu! Marak Dariv." prohlásí pevně Alvin a směrem k tobě vyletí z jeho prstů paprsky světla, které tě začnou obtáčet. Máš šanci to kouzlo přeseknout. "Musíme se bránit. To kouzlo co použil je dobré. Jen mávni zbraní na cíl co chceš spoutat." poradí ti kniha.

Sinny - 25. července 2022 21:00

Magický boj Namísto vzrůstání mé ego a odhodlanost klesá, jen jsme už tak daleko, že je pozdě si to rozmyslet. Vlastně, pravda je, že jak se to ve mně pere, cítím každou chvilku něco jiného a nakonec jediné, co mi připadá reálné, je tíseň objímající žaludek a tlačící ho, včetně kyselých šťáv, do krku. Zlověstnou vrásku na čele mi ale způsobí až vyslechnutý rozhovor. Možná se třesu jako ratlík, ale rozhodně nenechám tu čarodějnou nánu, aby se tahala s Patrikem. .. a co kdyby o to stál? TICHO! Je možné začít z magie bláznit? Mohla jsem se předávkovat tím, že tak tlačím na svůj úspěch? Co když v sobě mágové obyčejně rozhořívají plamínek kouzel postupně? “Zapomeň,“ kuňknu dotčeně, ale pořád se aspoň mračím. A třebaže jdu do boje a nemám brnění, před sebou mám pořád griomár. Přesně ten, díky kterému jsem omezena v pohybu. Máchnu zbraní proti Temného sestře. Ten samý pohyb se rozhodnu využít k dalšímu pokusu o kouzlo, a sice, když ruku plynule z máchnutí zvednu do vzduchu a ukazováčkem si to namířím na zem, kousek od Alvinovy boty. “Hafašen!“ zahřmím zlověstněji, než když jsem před chvilkou pípala jako kuřátko. V knize se psalo o předmětu a podlaha složená z kusů opracovaného kamene tomu odpovídá. Kdyby se rozprskla, mohlo by to být nejen efektivní, ale i k něčemu. Ale, teprve se uvidí, k čemu takový ničivý blesk je.

Vypravěč - 25. července 2022 21:24

Magický boj Tvému zapomeň se Alvin ani nesměje, příliš se soustředí na své kouzlo, ale než jej dokončí ty mávneš svým kordem proti sestře. Ikdyž to nebyl nejlepší sek a každé šermíř by utrpěl zranění mysli, jen kdyby tě vyděl máchat kordem, i tak se ti podaří čepelí kordu zasáhnout formující se kouzlo. Čepel tvé zbraně zazáří a přetne Alvinovo kouzlo. Ten je natolik překvapen, že se zapotácí. Ty sešleš své kouzlo a zamíříš na podlahu u nohou Alvina. Alvina samotného nezasáhneš, jelikož odrazí kouzlo stranou. K tvé radosti přímo na svou sestru, která s poplašením kvičením uskočí stranou. Tvůj blesk zasáhne podlahu těsně vedle její nohy a ta doslova poprská. "CO JSI TO PROVEDLA! TY KRÁVO!" řve na tebe jelikož se země rozpadne a udělá pořádnou díru v podlaze na okraji které se žena chytí, aby se nepropadla někam dolů. Alvin ustoupí stranou na pevnou podlahu a sešle na tebe své další kouzlo. "Karak Barak!" přitom hrozivě gestikuluje rukama, aby na tebe ukázal prsty s každého prstu proti tobě vyletí blesk, kterými tě chce doslova bičovat. "Odrážej ty blesky a nebo dělej něco!" nabádá tě kniha.

Sinny - 26. července 2022 21:33

Magický boj Adrenalin vlitý do žil díky magickému souboji je něco nepopsatelného. Už za chvíli můžu být mrtvá, ale dokud žiju, nehodlám se vzdát. Rozhodit se ovšem nechám docela snadno. “Je to můj kovář! A ty mi na něj nebudeš sahat!“ vyjeknu na nepřítelovu sestru, která je sama o sobě největším nepřítelem, hystericky. Úplně přitom zapomenu hlídat zbytek bojového pole, takže Temný má chvíli navrch, ale protože mám knihu, rychle se dostanu zpátky do sedla. Rukou novopečené šermířky máchnu zbraní proti bleskům, abych je rozsekla. Pak zbraní ještě dětsky zakvedlám ve vzduchu sem a tam. K tomu odvážně popojdu o krok dopředu. “Hafašen! Hafašen!“ prstík přitom míří na Temného sestru napoprvé a na Temného podruhé, zhruba ve výšce jeho kolen. Máchat údy, držet knihu, vyhýbat se.. srdce mi divoce buší. “Cos to říkal, Alvine? Karak barák?“ zopakuju odhadem, ale prsty stejně jako Temný pohybovat neumím. “Vymysli něco pořádného, kniho!“ rozkážu rázně, ale šeptem. Nemůžu se nechat zahanbit.

Vypravěč - 27. července 2022 18:06

Magický boj Přesekneš první přilétající blesk a k Alvinově překvapení i ostatní zmizí."Kde jsi vzala takovu zbraň!" pronese zaraženě, ale ty už na něj posíláš své kouzlo. Přesněji nejdříve na jeho sestru a až pak na něj. Ta před sebe mávnutím ruky zvedne slabí magický štít, který zastaví tvé kouzlo. Přesto síla tvého kouzla je taková, že jí srazí do díry na okraji které se drží a nebo to je druhá možnost se musela pustit jednou rukou a druhou se už neudržela. Tak jak tak zmizela v otvoru, který v podlaze vznikl. Alvin znovu odvrátí tvé kouzlo stranou a tentokrát rozbiješ okrasnou vázu vedle něj. Očividně je tímto magickým duelem poněkud zaskočen. Mezitím zopakuješ magická slova, ale nesložíš správný symbol. "Ne, to kouzlo... " vyčaruješ blesk, který vylétne z tvých prstů. Bohužel nemíří k tvému protivníkovy. On vyletí metr před tebe, aby se vrátil a zasáhl tebe. Naštěstí nepodařilo vyvolat pořádný blesk a tak tebou projede štiplavé mravenčení a rázem tvé vlasy trčí všemi směry. "... musíš v mysli zamířit." doplní své varování naprosto zbytečně kniha. Na tvůj pokyn se kniha otočí v tvé ruce a nalistuje se. "Použij magické beranidlo na krystal!" zavelí kniha a zvýrazní kouzlo. Magické beranidlo: Magické slovo: Agnuso Magické gesto: Jednou rukou načrtnout houslový klíč a ukázat na cíl nebo spíše do směru kam má beranidlo letět. Mezi tím Alvin dělá nějaké složité magické gesto u kterého se pekelně soustředí, ale ještě nevyřkl slova.

Sinny - 29. července 2022 08:57

Magický boj Spokojenost nad tím, jak drtím tu lstivou, zákeřnou ženštinu zmizí ve chvíli, kdy si zahrávám s kouzlem, které neumím, a totálně jej zkoním. Což o to, ale kdo by chtěl při svém magickém triumfu vypadat tak, jako já teď? “No.. tak.. byl to pokus..,“ utrousím tónem, který by se dal nazvat omluvný, ke knize. Potřesu ježčí hlavou, takže se mi k tomu všemu ještě zhoupne svět kolem. Magické beranidlo. Na krystal. Není to hloupost? Ale krájet ho nožem na chleba je taky hloupost, tak ať je po jejím. “Alvine! Nemusí to tak být!“ říká někdo, kdo zaútočil, “Můžeme si.. promluvit,“ kdyby to ale mohlo jít domluvou, nejspíš bychom k tomu oba přistoupili. On mě chtěl zničit. Mě se jako cíl hodil on, protože je Temný, jenže mi prakticky nijak neuškodil. Jeho sestra mi připadá horší, ale kdo jsem, abych to mohla tvrdit jiným? I tak si ale říkám, že by si snad Temný mohl zasloužit druhou šanci. A do toho vykreslím rukou ve vzduchu excelentní houslový klíč. “Agnuso!“ z mého úhlu pohledu mířím jistojistě na cíl.

Vypravěč - 31. července 2022 19:22

Magický boj "Pokus při kterém ses mohla usmažit." prohlásí kniha káravě a možná i ironicky, ale očividně jí na tvém osudu docela záleží. Takže tvou odpověď dál nekomentuje a jen se přičinlivě listuje. Alvin se plně ponořil do svého kouzla, když na něj zavoláš trochu se zarazí a přenese svou pozornost na tebe. Očividně jej tvá slova ohledně toho, že spolu nemusíte bojovat a můžete si promluvit, opravdu zaskočí. "To jsi na nás nemusela útočit! Mohli jsme si promluvit rovnou!" pronese, ale nepřestane čarovat. Jeho ruce zrychlí skládání gest. Kolem tebe se na zemi objeví čarovné runy, ale než se plně rozsvítí, sešleš své kouzlo. Dokončíš gesto a vyšleš ke krystalu své kouzlo. To se zhmotní do podoby přízračného beranidla, které zamíří přímo ke krystalu. Alvin stojící v cestě onomu beranidlu se nejdříve pokusí zvednout barieru. "K ďasu." zakleje a vrhne se stranou jelikož si uvědomí, že pomalu letící beranidlo dorazí dřív než on stihne vztyčit svůj štít. Tvé přízračné beranidlo proletí místem, kde stál Alvin a plnou silou zasáhne krystal. Místností se rozezní něco, jako gong a na krystalu se objeví trhliny. "Co jsi to provedla?!" zařve na tebe naštvaně Alvin a sleduje jak se trhliny rozšiřují. Náhle se křišťál roztříští. Místnost zalije bílá oslepující záře a tlaková vlna tě jen ovane teplým vzduchem. Alvin takové štěstí neměl proletí místností. To zjistíš, když se ti vrátí zrak. Tlaková vlna ho odhodila až na tvou úroveň. Po krystalu zbyl jen podstavec a trosky.

Vypravěč - 31. července 2022 19:24
	p.s. pokud se půjdeš podívat do místa, kde zmizela Alvinova sestra. Záhy zjistíš, že se propadla jen propadla o jedno patro dolů a není po ní ani stopy.

Sinny - 31. července 2022 21:41

Magický boj Zaskočený Alvin zaskočí mě. Nějak jsem nepředpokládala, že by něco takového vůbec mohl říct, jenže jsme uprostřed boje a věci se dějí, nepočkají. Bylo to mé rozhodnutí. I tak mě ale píchne u srdce nával provinilosti, že snad činím něco špatného. V mžiku už je ale pozdě. Po magickém výbuchu nehnutě stojím na místě, přikrčená, vyděšená a k tomu ještě pořád provinilá. Taky naštvaná, hlavně na sebe samu. Napínám sluch i všechny ostatní smysly, akorát, že kde nic, tu nic, dokud se „nevyjasní“. Nutno říct, že nekoukám zrovna na výsledek, který by mě těšil. Temného sestru nechám prozatím být, protože si myslím, že je buď po ní, nebo jí co nevidět uvidím přesně tam, kde zmizela. “Alvine..?“ hlasitě polknu a přitáhnu si knihu k tělu. Nepustit. Hlavně jí nepustit. “Já.. no..,“ rozhlédnu se. Tuhle spoušť musím vstřebat, vyrovnat se s tím. Co jsem to provedla? Jsou oba mrtví? To jsem sice chtěla, ale.. no.. “Je nějaké kouzlo na vracení času? Čistě.. teoreticky,“ optám se knihy a odkašlu si přitom. I tak mě zajímá, jak na tom Alvin je, a obezřetně se přiblížím.

Vypravěč - 31. července 2022 21:54

Vítězství Alvin se po zaslechnutí svého jména otočí na bok a drží se za bok. "Co?" ptá se zmateně a v šoku. "Noo, to by bylo složité a vyžadovalo by to přípravu. Obecně to není dobrý nápad. Svět nemá rád manipulování s časem" vysvětluje ti kniha opatrně. "Mohla bys pokazit spoustu jiných zlých věcí. Třeba na tvoje společníky by mohl spadnout strom a nebo tak něco. " vysvětlí ti, co by se mohlo stát. Jak k Alvinovy dojdeš, ten se opatrně a unaveně posadí. Zadívá se na tebe a rozbitý krystal. "Auu, no alespoň můžu odsud odejít." povzdechne si a zní lehce smutně. Poté se zadívá na tebe a ukáže obviňujícím prstem. "To je tvá vina. Mohla jsi zrušit prokletí i jinak než zničit krystal!" obviní tě.

Sinny - 31. července 2022 22:01

Výhra, která netěší “Co?“ hlesnu překvapeně. “Co.. co si to dovoluješ! Víš co? Máš pravdu. Mohla! A kdo mě raději mučil, než aby mě požádal o pomoc? No?“ pořád je mi to líto, ale už jsem taky zase vytočená. “Tak co jsi jako čekal? Tvoje sestra se lepí na mého kováře a jediný schopný čaroděj, kterého poznám, neumí ani pořádně využít příležitost! Tak na mě laskavě neprskej!“ mračím se tak, že víc už to nejde. “O tom, že můžu používat magickou moc jsem se taky mohla dozvědět od tebe! Ale to ne! Nic.. nic! PROSTĚ JSI MI NEŘEKL VŮBEC NIC A ČEKAL, ŽE TO DOPADNE DOBŘE?“ zaječím na něj, jako bychom se znali věky, a ovládnu svou chuť něco nakopnout. Nebo někoho. Ještě párkrát si zlostně zafuním, než povýšeně zvednu bradu a slétnu Alvina pohledem. “Mám knihu, určitě se dá udělat nový. Můžeš mě učit,“ navrhnu troufale, ale ruku, abych mu pomohla vstát, mu nenabídnu.

Vypravěč - 01. srpna 2022 15:41

Výhra tedy možná "Vyrozuměl jsem, že to je tvůj únosce." brání nejistě Alvin svou sestru. "Moje sestra nemohla tušit, že máte spolu vztah." pokusí se obhájit svou sestru a nakloní hlavu do díry, kde zmizela. Jelikož jí tam nevidí, tak si povzdechne. "V tom krystalu byla veškerá má moc." pronese mírně defenzivně Alvin, když na něj zvýšíš hlas. Když jej přelétneš pohledem, lehce se přikrčí. Naprázdno polkne, jelikož očekává že na něj sešleš další své kouzlo. Když se tak nestane, trochu se uvolní a narovná se. "Nakonec máš pravdu, krystal se obnoví a nebo spíše moje moc se časem obnoví. " souhlasí s tebou a opatrně urovná svou róbu. "Ano, může tě učit. Pojď ukážu ti, svou laboratoř a knihovnu." ukáže na dveře a projde do další mstnosti. Tam má zařízenou velkou pracovnu s laboratoří a knihovnou. Jde před tebou. "Podívej tady, je magický grimoár s pomocí, kterého jsem vyčaroval tento hrad." dojde ke knihovně s které vytáhne obrovitý svazek. Ten rozloží na stůl. "Neodkládej mne. Ty kniha má jen magické pozlátko jen ve mne je skryté vědění." varuje tě kniha. Alvin mezi tím vytahuje z regálu další velkou knihu. "Klidně si jí nech." uklidňuje tě Temný pán a nalistuje stránky v knize, kde je jak vyčarovat hrad z ničeho. "Tady podívej se, tak jsem stvořil tento hrad." vysvětlí ti a stoupne si vedle tebe. "Nebo by tě zajímalo něco jiného?" zajímá se v ruce má velkou knihu. Čeká než se zadíváš na stránky, pak se rozmáchne a praští tě do týla a nebo to minimálně zkusí.

Sinny - 01. srpna 2022 16:33

Pýcha předchází pád Povzdechnu si a pohodím rameny. Nebudu to znovu vysvětlovat. Stejně nikomu nic není do toho, že jsem unesená a zachráněná a... Ještě, že mě zbytek zase nakrkne. Prý, že to nemohla vědět.. moc dobře si pamatuju, že v noci věděla, co dělá a kdo je účasten jejího zlomyslného kouzlení. Nicméně, jeho dobrým úmyslům i beze slov odpuštění uvěřím. Není to zas tak těžké: já jsem mocná, on toho teď moc nemá a jsem jeho naděje. Učitel se mi hodí – Alvin totiž získal cenné zkušenosti a mít dva magicky činné dohližetele je lepší, než mít jen jednoho. Odložit dobrovolně vlastní knihu by mě však ani nenapadlo. Je moje, pomáhá mi a nesnaží se mě podvést. Aspoň doufám. Nesmím zapomínat na to, jak ďábelsky vypadala na podstavci. “To je milé, ale nemyslím, že si potřebuji postavit hrad. Jsem princezna..,“ i tentokrát drobně pokrčím rameny a drobně se usměju, “Ať už se vrátím obdařena jakoukoliv mocí, pořád budu princezna, na kterou v budoucnu čekají vladařské povinnosti,“ to mi úsměv ze rtů mírně smaže. Zahledím se do textu, v myšlenkách jsem ale přítomna našemu rozhovoru, nic dalšího už vnímat nezvládám. “Znamená to, že už můžeš z lesa? Nebo sem za tebou budu muset dochá-,“ prudká rána zezadu do hlavy mě vyvede z míry. Všechno uvnitř zakřičí: „hlavně nepouštěj knihu“ a přesně podle toho se zařídím. Do kožené vazby zaryju prsty včetně nehtů a křečovitě zatnu ruce, což mi znemožní dělat cokoliv jiného. Omámeně zamrkám, otřesená až do morku kostí. Přitom se jako ve zpomaleném záběru sunu k zemi, stranou hlavy se tvrdě otluču ještě o stůl, ale to už mě na kolenech studí zem. S obtížemi dohlédnu k Temného pasu. Nevidím sice jeho výraz, ale postřehnu knihu v jeho rukách.. a mám dojem, že černočerné bezezvučné nic, do kterého se propadnu, má na svědomí i podruhé on.

Vypravěč - 01. srpna 2022 17:06

Nepříjemné buzení Pomalu spadneš na zem a poslední věc než se ti setmí je Alvin držící knihu a spokojeně se tvářící. Poté tě obejme uklidňující temnota. Máš hrozné sny, kdy tě honí uvědomělé knihy, které se tě snaží přesvědčit, že máš číst zrovna je. Po nějaké době se probudíš s bolestí hlavy. Podvědomě si sáhneš na hlavu a zjistíš, že máš ruce připoutané k bokům nějakými obvazy. Stihneš se podívat dolů na své nohy, které právě Alvin právě balí do obvazů. "Ale, ale potřebuji ještě nějakou dobu." oznámí ti tvůj věznitel a pustí ti nohy, které jsou už téměř celé zabalené do obvazů. Přejde k tobě a popadne šátek do kterého přetočí lahvičku. Onen šátek ti přitiskne na ústa. "Zatím ještě hezky spinkej." požádá tě a pevně ti drží šátek na tváři dokud znovu neusneš. Poté, co se znovu probudíš Alvin je už hotový se svým plánem. Ty jsi se změnila na téměř dokonalou mumii. První zjištění ke kterému dojdeš, že nemáš zabalená chodidla. To zjistíš, tak že ti po nich Alvin přejede pírkem. Jinak jsi doslova od pat po bradu zabalená v obvazech. "To násilí a pouta mne mrzí. Ovšem musím ti zabránit změnit mne na hromádku popela. Jelikož já nemám žádnou moc a ty ano. Můj plán je prostý. Postupně s knihy a tebe budu vysávat moc dokud se ta moje neobnoví." zvedne tě, abys viděla na knihu, která je zabalena do stříbrných obvazů na které kape voda. Tu pak sbírá mísa pod knihou. "Vidíš, jak voda kape na knihu? Tak díky stříbrem vylepšeným obvazům nasákne její magii a pak steče dolů. Když budu tento proces několikrát opakovat získám magický elixír." vysvětlí ti na co přesně se díváš. "Vytáhnout magii s člověka je jednoduší a složitější zároveň. Jelikož ten se tomu nesmí bránit a nebo se tomu alespoň podvolit. Takže tě budu mučit, dokud se nepodvolíš. Začnu tím, že ti nechám na hlavu zase kapat vodu. Já si půjdu v klidu na svačinu. Až se občerstvím začnu tě lechtat na chodidlech." s tím tě položí zpátky na desku na které jsi ležela a otevře kapátko nad tebou. "Přeju příjemnou zábavu. HAHAHAHAHA." jeho smích se rozléhá sály, když odchází a nechá vodu, aby na tebe kapala jako před tím. Ty se můžeš rozhlédnout ležíš v nějaké kamenné chodbě v jsou dva podstavce na jednom ležíš ty a na druhém kniha. Podstavec na kterém ležíš je tak zhruba metr nad zemí.Chodba pokračuje dvěma směry. Jedním tím osvětleným odešel Alvin a druhý vede kam si do temnoty.

Sinny - 01. srpna 2022 17:25

O žížalách a mumiích “C-s-ss..,“ už tak slabý zvuk vyzní do ztracena. Co se stalo? Pamatuji si to špatně? Vždyť jsem jen spadla, proč mi ošetřuje nohy? Nechápu to. Možná jsem se při pádu poškrábala? Ale proč pak mám.. Zmateně na Alvina zírám a znovu se propadám do nikam. Další probuzení je mnohem nepříjemnější a souvislosti mi dojdou rychlostí blesku. Ten bídák mě vůbec neošetřoval! Zacuká to mnou, když mě polechtá. Málem ho ani nenechám domluvit. “Jsi úplně pitomý?! Vždyť jsme mohli vládnout spolu!“ obořím se za odcházejícím čarodějem, který se ale hodlá držet svého plánu. No, tak dobře. Žalostný pohled na knihu mi rve srdce. Vždyť chudák za nic nemůže – to já! Zavrtím se, potom znovu.. a znovu. Vší svou silou se snažím rozválet na jednu, nebo druhou stranu. Můžu jen doufat, že podstavec pode mnou je dost pevný, aby nespadl. Pokud se teda podaří spadnout mě.

Vypravěč - 01. srpna 2022 18:11

Živá Mumie Alvin se tvému křiku od srdce zasměje. Očividně se jej tvá slova nedotkla. Na odchodu se ovšem přeci jen zastaví a otočí. "Já se o moc s nikým nedělím." odpoví ti a zmiz s tvého dohledu. Očividně jej celá věc docela pobavila. Tvá snaha se o rozhýbání se ukáže neúspěšnou, jelikož tě Alvin připoutal řemenem v úrovni pasu. Cukáš se, vrtíš ve snaze uniknout a celou dobu ti na hlavu kape studená voda. Bohužel se ti uniknout nepodaří. Tvá snaha má ovšem jeden vedlejší efekt. V temné chodbě se totiž objeví rudé oči, které se pomalu přibližují. Oči nikam nespěchají a pomalu se přiblíží. Když oči vstoupí do světla k tvé hrůze, patří k něčemu co bys popsala, jako napůl mravenec a napůl člověk. Nohy a trup vypadá, normálně jako by patřili člověku. Hlava je hmyzí a bytost má dva páry končetin navíc připomínající klasické hmyzí nohy. Opatrně sebere knihu s podstavce a nějakou dobu si jí prohlíží. Poté jí chytne pod paží a zamíří k tobě. Dojde ke knize kterou si pozorně prohlédne a nejen očima, ale také makadli. Poté zvedne knihu z podstavce a dá se jí pod paži. Poté se otočí k tobě. Několikrát zašvitoří a dojde nad tebe. Spárem přesekne kožený popruh, který tě drží na podstavci a poté tě zvedne a hodí tě na rameno. Odnese tě do temnoty. Kráčí rychle tmou a cítíš, že několikrát zahnete. Konečně vstoupíte zpět do světla. Skončíte v malé místnosti zařízené docela pěkně. Ona místnost je tvořena stole a dvěma židlemi, postelí, krbem a skříni. Hmyzí muž tě posadí na židli a knihu položí před tebe na stole. "CSSS Rozzzzummmět. Jááá zzzzachrrrááánit. " vysvětlí ti, proč tě odnesl a opatrně začne pilovat obvazy ve snaze tě osvobodit. Což se mu daří a ty máš záhy volné ruce.

Sinny - 01. srpna 2022 19:39

Opět zachráněna Naděje se rozplývají v marném snažení. Cítím bezradnost a mám čas si to všechno srovnat v hlavě, i když si nejsem jistá, jestli to vůbec k něčemu bude. Vždyť jsem sem tak pospíchala hlavně proto, že jsem si myslela, že Patrik.. a Jenny.. a i kdyby, co mě je potom? Když si to znovu proberu, zjistím, že to vůbec nedává smysl a akorát jsem nakráčela do pasti s pavučinou, do které jsem se parádně nalepila. To bylo hloupé. Já byla hloupá. Voda kape. Z knihy odkapává magie. A tohle je zase co.. S obavami sleduji nečekaného návštěvníka, který ve mně nebudí zrovna kladné pocity. Stejně jako Lissbeth je na pohled odporný. Chudák. Odnesení se nebráním, ani nemám jak. “Hm.. já.. děkuju,“ hlesnu, když mě usadí a pustí se do mého osvobozování. Pohledem se mu vyhýbám, ale protože se dívám hlavně po knize, doufám, že si to nevezme osobně. Je strašně smutné, že si nedokáži pomoci, protože za to, jak vypadá, jistě nemůže. “Za záchranu i rozvázání,“ dodám polohlasně. Jakmile mám volné ruce, nemeškám a natáhnu se s omluvou mému hmyzímu zachránci po knize. “Jsi v pořádku? Strašně mě to mrzí.. napravím to!“

Vypravěč - 01. srpna 2022 19:49

U Zachránce Tvůj hmyzí zachránce od tebe ustoupí, když se prudce pohneš. Lehce znepokojeně zacvaká makadli. Sleduje, jak rozbaluješ knihu. To se ti podaří snadno. Alvin knihu obmotal důsledně, ale opatrně a jemnými obvazy. Tak se ti snadno podaří rozbalit onu knihu a démonická tvář se na tebe zamračí. "Neníí. ZZZZZaaaač." odpoví tvůj zachránce a sedne si naproti tobě a sleduje knihu. "Tak tohle bylo nezdvořilé. Kdo kdy viděl, aby kouzelník někoho mlátil magickou knihou?! No, pak zabalí mocný grimoár a lisujej jako nějaké pomeranče!" zuří grimoár a nadšeně se vznese do tvých rukou. Nadšeně ti přistane v rukou. "Kašleme na Alvina je odvařenej nemá v sobě ani kapku magie, takže se v něm magie neobnoví." vysvětlí ti kniha. "Teeemnýýý pááán podvodníííííík. On mááálo magiiiieee vždy. Jeeeeen tryyykyy." souhlasí s knihou tvůj hmyzí hostitel a nasype ti do misky larvy. Ty ti podá, jako by správný nabízel hrozinky a nebo sušenky. "Veelkýýý muž a vlkooodlak tvýýýý přátelééé? Seeedí nahoře a mají starostiiii." přednese ti hmyzí muž a ukáže na nenápadný žebřík vedoucí nahoru na povrch.

Sinny - 01. srpna 2022 19:56

Hmyzí zachránce “No, ale..,“ namítnu, jenže vlastně nemám co. “Asi to byla dost hloupá výprava,“ dodám rozpačitě po chvíli mlčení, tisknoucí k sobě grimoár. Mám ale ještě jeden nápad a neváhám ho vyslovit nahlas, jak si tak prohlížím žebřík. “Pojď s námi,“ navrhnu hmyzímu muži, “Můžu pomoci alespoň tobě tím, že tady už nebudeš muset žít,“ nabídnu velkoryse. Patrik se zblázní. A co teprve tatínek a strýc! Měla jsem si vzít tu knihu o stavění hradu. Ať už hmyzí muž jde s námi nebo ne, ještě jednou mu poděkuji a opatrně se po žebříku vydám vzhůru. Rozhodně mám co říct i ostatním.

Vypravěč - 01. srpna 2022 20:08

Hmyzí zachránce Hmyzí muž se na tebe překvapeně podívá a pak zavrtí hlavou. Zvedne se od stolu a gestem obsáhne svůj pokoj. "Tohléééé doooomooov. Jááá vytvořil."" pochlubí se nadšeně a trošku jej zklamaně. "No, pojďme pryč." vybídne tě kniha a zamíříš k žebříku. Vylezeš napovrch a k tvé radosti vidíš, jak Patrik s Jennou sedí na místě, kde jsi jej opustila. Hrad Alvina očividně hodně utrpěl tím, že jeho majitel ztratil magii. První věc, které si všimneš je že se zřítil most po kterém jsi přišla. Mimo toho se do sebe zhroutili všechny věže a více, jak polovina zdí. Hrad vypadá, že v jediném okamžiku zestárl o dvě stě let. Vidíš, jak tví společníci hrají piškvorky v prachu a znepokojeně sledují hrad. Sotva uděláš krok ven s průlezu otočí se k tobě Jenny, která se k tobě okamžitě rozběhne. "Paní jste zpátky! Já se hrozně bála!" vrhne se ti k nohám, které ti obejme a málem tě tak povalí do mechu. Patrik se otočí a vstane vykročí k tobě. "Jsem rád, že jsi v pořádku měl jsem strach, když se zablesklo a ten hrad se začal hroutit." pronese Patrik a vykročí k tobě, aby tě objal. Žádný z těch dvou nekomentuje to, že znovu utrpěl tvůj šat.

Sinny - 01. srpna 2022 20:40

Na svobodě Zakrytí mého těla mě zajímá jen minimálně. Oba dva, vzato kolem a kolem vlastně všichni shromáždění, viděli z mého těla mnohem více, než se sluší, a na stydění se už nemám kapacitu. “Jenny, Jenny..,“ balancuju v jejím obětí, držím knihu a snažím se ji druhou rukou zvednout, abych ji objala a přátelsky k sobě chvíli tiskla. Dodá mi to na odvaze i chuti podnikat něco dál, cítím se lépe a už ne tolik osaměle. Druhé, úplně jiné obětí si nechám pro Patrika. Vklouznu do jeho náruče a pevně si jej svou štíhlou ručkou přivinu v pase k sobě, obličej zabořím mezi svaly a uvolněně vydechnu. Sice je mezi námi namáčknutá kniha, ale té jsem něco slíbila a pokud je to v mé moci, nechci ji pustit. Jenže takový pocit bezpečí, jaký cítím v blízkosti kováře, neumí vyčarovat ani grimoár. Dlouho se na něj mačkám a nasávám teplo jeho těla, než se cítím dostatečně vymazlená na to, abych o půl kroku ustoupila. Ani teď se mi od něj totiž nechce. “Dlužím vám, ehm, omluvu. Byl nejspíš hloupý nápad sem jít a pokoušet se o.. no, nějakou pomstu, nebo vzetí spravedlnosti do svých rukou. Mrzí mě, že jsem vás tím ohrozila. Myslím, že je čas vrátit se domů,“ ohlédnu se přes rameno k lesu, za kterým tak nějak tuším, že je na míle vzdálený můj pokoj. “A chtěla bych, abyste se vrátili se mnou,“ podívám se na Patrika, “Pokud tedy chcete. Myslím všechny, včetně tebe truhlo, i tebe, Blesku. Nemůžu slíbit, že z vás ostatní budou mít radost, ale to už k tomu patří. A.. no, odejít se dá kdykoliv,“ nechci se už znovu pouštět do ztřeštěných plánů, takže se snažím počítat se všemi eventualitami včetně toho, že by se jistě našel důvod, proč se vzdát bohatství a pohodlí.

Vypravěč - 01. srpna 2022 20:54

Na svobodě Jenny se nechá zvednout a dá ti prostor obejmout Patrika, který tě obejme očividně rád, že tě vidí. Vůbec mu nevadí, že se k němu tiskneš a mezi vámi je kniha, která ani neprotestuje. Poté, co ustoupíš tví společníci tě napjatě poslouchají. Když jim řekneš, že chceš aby se s tebou vrátili do civilizace, začne Jenny kývat hlavou tak rychle až se jí vlasy změní ve velkou šmouhu. "Ano, ano. Budu paní následovat kamkoliv." souhlasí nadšeně. Patrik se na tebe usměje. "No, dobře když jsi porazila temného a máme průvodce. Neměla by být cesta lesem problematická." souhlasí a kývne na Jenny. Truhla vypadá spokojeně, jen tím že jí zmíníš a u koně se to dá dost těžko poznat. Prostě stojí a hrabe kopyty. Společně vyrazíte ven z lesa. Vedeni Jennou se bez problémů vyhnete dalším potížím. Cestou Jenna vyzvedne několik úkrytů a starých věží. Takže vyjdete z lesa oblečeni do kvalitní zbroje. Patrik v rytířské zbroji vypadá impozantně, takže když se objevíte na druhé straně lesa nikdo ani nepochybuje, že je to rytíř co tě zachránil.

Sinny - 01. srpna 2022 21:59

Jak praví staré lidové moudro hledali se, až se našli a tak tomu bylo i v tomto příběhu, který začal únosem v rozlehlých zahradách královského hradu. Díky následným událostem našla mladinká princezna Sinny nejen věrné přátele, ale náhodou také lásku a objevila též nadání pro magii, a to na místě, odkud ze všeho nejvíc toužila uniknout. Kromě dobrého ovšem získala také nepřítele, kterého ani po porážce není radno podceňovat. Shon po princezně na druhé straně lesa nabral během ubíhajících dní poněkud línějších obrátek a tak není divu, že jakmile se mezi stromy objevila zachráněná nebožačka v doprovodu udatného rytíře doprovázeného podivnou, ale zjevně schopnou, družinou, zůstali všichni jako opaření. Její strýc ale prohlédl, že na koni sedí zrovna ten kovář, kterému měl zaplatit za zinscenovaný útěk, a rozhodl se navrátilce znemožnit. Nakonec však byl sám vyhnán z Aldonie, stejně jako princ z Větrova, protože Sinny se nerozpakovala odvyprávět rozsáhlému publiku svou verzi příběhu, jak jej slyšela od Patrika, kterému bezvýhradně věří. Nedlouho po jejich návratu se konal tradiční velký bál na oslavu princezniny plnoletosti, během kterého jí otec, král Eleric, předal vládu nad královstvím. Za několik měsíců na to Aldonie slavila netradiční královskou svatbu, na kterou nebyli pozváni jen lidé, ale také mnohé bytosti z kouzelného lesa. Patrik tak získal nejen hezkou ženu, ale také takřka neomezené prostředky na kteroukoliv kovadlinu, která mu padla do oka. Nezapomnělo se ale ani na ostatní. Inu, každý si díky té slávě a štěstí si každý přišel na své. KONEC ❤

Sinny - 01. srpna 2022 22:15
	soukromá zpráva od Sinny pro ~ Ještě bych mimo hru chtěla poznamenat, že jsme příběh dokončili za krásných 267 příspěvků a bylo to parádní! Užila jsem si to úplně strašně moc a velice děkuji za tvou ochotu, nadšení, nápady a čas nad hrou strávený. ~

Vypravěč - 02. srpna 2022 07:52
	soukromá zpráva od Vypravěč pro Potěšení bylo na mé straně.