Andor.cz - online Dračí doupě

Těžká dřina noční krejčové, Carmen's Tailoring Studio, New Row

Tři dny, přesně tolik zbývá do svatby. Do sjednaného sňatku, který má usmířit a zpečetit partnerství dvou klanů, dvou starých nepřátel. Žila sis jak ve zlaté kleci, obklopená poddanými jako princezna. Proč se starat z čeho to všechno pochází, z čeho pramení moc a peníze, které tvůj otec má. Jako by nestačili problémy spojené s původem, s měsícem a s žiletkami. Je tak těžké udržet mé nohy hedvábně hladké... Ty krávy vůbec netuší, co znamená těžké. Jenže před pár dny tě zdroj toho všeho dohnal a nakopal do zadku.

Můj život byl skvělý. Měla jsem všechno a bylo mi jedno, čím to je. Samozřejmě jsem měla určitou představu, co že otec dělá. Ale mě se to netýkalo. Měla jsem čisté ruce, i svědomí a k tomu ještě všechny šaty, šperky...prostě cokoliv na co jsem jen pomyslela. Rozmazlená princezna, která si užívá života plnými doušky.

Byly i nepříjemné okamžiky. Všechny ty věci, spojené s lykantropií, a úplňkem. Ale jako cena mi to nepřišlo až tak špatné. Ani to, že potřebuji lidské maso, mi nepřišlo divné. Byla jsem na to zvyklá...a upřímně...ta chuť je prostě fantastická.
Bohužel to nebyla jediná cena, kterou jsem měla zaplatit.

Která žena by netoužila po pompézní svatbě? Nějaká by se asi našla, ale já k nim nepatřila. Chtěla jsem se vdávat, ale veškerá romantika se rozpadla v prach, když jsem zjistila, koho si mám brát.
A moje ne, náhle nebyla odpověď.
Ani ve snu by mě nenapadlo, že se někdy, z opečovávané princezny, proměním v předmět otcova obchodu. Ani moje nejvroucnější prosby jím nedokázaly pohnout.

A tak jsem se ocitla tady.
Za jiných okolností zkoušení šatů miluji. A tyhle, až budou hotové, tak budou překrásné. Ale mě to nečinilo pražádnou radost. Připadala jsem si jako vězeň, a přítomnost mojí ochranky, kterou náhle čítalo mnohem víc mužů, než kdykoliv jindy, mě v tom jen utvrzovala.

"Už to bude?"
Zeptám se podrážděně. Korzet je stažený tak, že sotva dokážu dýchat. Švadlena mě rozčiluje. Mám pocit, že se s tím záměrně patlá, a zdržuje mě.

Těžká dřina noční krejčové, Carmen's Tailoring Studio, New Row

Jíst lidské maso, něco tak přirozeného jako dýchání. Vždyť jsi čistokrevná. Narodila ses jako Vlkodlak. Jaké to asi je pro proměněnce? Narodit se jako člověk, jako potrava. Vysloužit si ten dar a poprvé ochutnat lidské maso. Sama jsi ještě nikoho neproměnila, ani ses o to zatím nijak nezajímala. Proč také. Společnost, ve které seš zvyklá se pohybovat, se skládá převážně z takových, jako jsi ty sama.

Co sis představovala? Jednoho s mladých, se kterými jsi obrážela bary? Když ses vezla na bezstarostné vlně? Proč ne, není vás moc, ale málo také ne. Každý rod chce mít potomky, dědice. Jenže tohle jsi nečekala. Ne nějakého prašivého dědka z jižního břehu, co je snad starší než tvůj papá. Na rozdíl od těch krvesajů nejste nesmrtelní, ale taky nejste studení jak led. Žijete dlouho, staletí, tvému otci budou už skoro dvě a teprve začíná prokvétat šedí. Jenže to co si máš vzít. Chcou vás tím potupit, nebo si myslí, že mladá manželka mu dá dědice? A tvá zlatá klec tak dostala zlatý zámek a ty nové šatičky.

„Omlouvám se… já… musím všechno našpendlit a nachystat… budeme mít už jen jednu zkoušku…“

Znovu ta nervozita, ten protivný pach potu a vněm rozpuštěného strachu. Proč se tak potí? Můžeš za to ty, Luca nebo ta tlupa dole. I tu cítíš až sem. Nemohla sis nevšimnout, že to nejsou jen vaši lidé, vašeho rodu. Bojí se snad ostatní Alfy, že si to tvůj tatíček rozmyslí? Rozhodně to tak nevypadalo, když ti dal jasně najevo, že je tvůj názor momentálně zcela vedlejší.

„Proč se tak ježíš Emory? To už se nemůžeš dočkat veselky?“

Jeho smích tě překvapil. Smích, který trochu připomíná sekáček na maso, kterým se tak bravurně ohání. Ale hlavně je to poprvé co po dvou hodinách sezení promluvil.

Vím, že to tak švadlena nemyslela, ale já rozhodně nepotřebuji připomínat, jak málo času do svatby zbývá. Jen si otráveně odfrknu. Je mi jedno, jestli se tahle holčina bojí mě, mého otce, nebo mého doprovodu. Bojí se a mě tím obtěžuje. Mám chuť poznamenat, že mému manželovi bude pravděpodobně jen pramálo záležet na šatech, které mě budou zdobit. Pro něj bude podstatná ta část, kdy ze mě šaty sundá. Při té myšlence se skoro oklepu odporem.

"Drž hubu, Luco!"
Prohodím, aniž bych na vlkodlaka třebas jen pohlédla. Mám ho po krk, zrovna jako ostatních. Polovinu svého doprovodu ani neznám jménem. Nepatří ke smečce, ale někdo si zřejmě myslí, že bych mohla mít zaječí úmysly, a že je potřeba ohlídat, že všechno dobře dopadne.

Myšlenky na útěk by tady skutečně byly. Ale vlastně nevím, co bych si počala. Nemám žádné spojence, kteří by mi pomohli, připadá mi, že jsem úplně sama. A pokud bych přišla, zcela bych ztratila i prostředky. Až bolestivě si uvědomuji, že jsem na samostatný život zcela nepřipravená.
Nehledě na to, že vlk, který zůstane sám, nepřežije.

Jenže já mám pocit, že už jsem mrtvá.
Mám před sebou dlouhý život, který strávím mezi těmi psisky z jižního břehu. Po boku muže, který je mi odporný. Jen proto, abych zpečetila nějaké hloupé spojenectví. Pro mě za mě, ať si válčí a rvou se na kusy. Ale ať mě z toho vynechají.

"Dnes končíme!"
Rozhodnu se náhle, že už dál nebudu poslušně panáčkovat.
"Je mi jedno, jak to uděláte. Prostě to udělejte!"
Zavrčím na švadlenu, aby bylo naprosto jasné, že se o tom nehodlám bavit.

Těžká dřina noční krejčové, Carmen's Tailoring Studio, New Row

„Dík za radu, zapíšu si ji…“

Odsekla jsi přes rameno a on ti to se smíchem vrátil. Alespoň někdo se dobře baví. Ten pach strachu tě skutečně dráždí, možná i víc než tvůj průvodce. Jeho samozřejmá nestydatost, se kterou je tu celou dobu, každou minutu. Proč je tu sakra zabiják, to by tě popravili, kdybys zkusila vzít kramle? Ta banda dole? To se dá pochopit, i když bych byla radši, kdyby byli všichni tvé krve, věrní tvému otci. Celý život tě provází nějaká ochranka, většinou decentní, nakonec jsi princezna, nebo alespoň VIP a tahle akce určitě zvyšuje sázky.

Útěk, smrt, manželství? Je to skoro jako kámen, nůžky, papír. Spadnout ve společenském žebříčku až na dno, zůstat bez smečky, proti které by ses postavila. Zachovat postavení, ale za cenu toho, že se odevzdáš nějakému prašivcovi. Bude se vůbec namáhat ti ty šaty sundávat, nebo se na tebe vrhne a rozsápe je drápy, jak bude cítit tvé mladé maso?

„Já… ano… dobře… jen minutku… jen pár špendlíků prosím, dva maximálně tři, a pak to z vás opatrně sundám…“

Klepe se strachy, ale přesto myslí na svou práci, jak zábavné. Jak moc jsi ztratila nervy? Jak moc jsi dala průchod své vlčí stránce? Když ses snažila otce přesvědčit, přemluvit, přehádat. Viděla jsi, že i jemu někdy ujedou nervy. Zařval na tebe, jeho tvář zcela ztratila lidskou podobu. Kdyby jindy ne, tehdy ti došlo, že přes toto rozhodnutí nejede vlak, ať uděláš cokoliv.

„No tak Emory, buď hodná... chceš se přece líbit.“

Znovu si odfrknu, ale nehnu se, a nechám jí, aby svou práci dokončila. Hlavně, když už se brzy zbavím toho jejího protivného pachu.
Ani nevím, jestli mě štve víc švadlena, nebo můj "ochránce". Rty pevně sevřu do úzké čárky. On se mou svízelnou situací nesmírně baví. Ale já mu stále můžu dost znepříjemnit život.

"Přísahám, že jestli tu hubu skutečně nezavřeš, tak se postarám, abys na tom zatraceným jižním břehu skejsnul spolu se mnou."
Hlas mám nebezpečně tichý, když se ale k vlkodlakovi otočím, zdobí mou tvář přeslazený úsměv.
"Přece bych neopustila klan bez svého oblíbeného ochránce. Ještě by se mu po mě mohlo stýskat."

Těžká dřina noční krejčové, Carmen's Tailoring Studio, New Row

Švadlenka se přesunula za tebe. Zmizela ti z očí, ale z nosu bohužel ne. Ale i to je pokrok. Luca se ani nehne. Víš o něm skutečně jen málo, tedy kromě toho, že je velmi dobrý v zabíjení. Také víš to, že nepatří do tvé ani do jiné smečky na severním břehu. Je doslova a do písmene přespolní, skopčák s ocelovýma očima. Otázka jeho věrnosti je ale už nad tvé znalosti, nakonec nikdy jsi neměla potřebu takové podružnosti řešit.

Tvůj úsměv se střel s jeho tváří, s pobaveným pousmáním, víc emocí nevyčteš. Ten parchant snad ani není vlkodlak.

„Tak oblíbený ochránce? To skoro vypadá, že se ti líbím Emory a já myslel, že už se nemůžeš dočkat manžílka.“

Kolik toho asi taková krejčová vyslechla a pochopila? Jistě, víš, že by sis zde neměla pouštět pusu na špacír, ale tu a tam něco uklouzne, někdo moc kecák, někdo se rozčílí, až doslova ztratí tvář. Je směšné si myslet, že by jim nic nedošlo. Na druhou stranu Carmen jistě ví, že ji její speciální klientela přináší velmi slušné peníze a že je dobré dělat hluché a slepé a zcela určitě v tomto duchu instruuje i své zaměstnance.

S Lucou má slova vůbec nehnou, a dál si mě, bez mrknutí oka, dobírá.
"Jo jasně. Nemůžu na tebe přestat myslet."
Odseknu, ironie mi z hlasu odkapává jako jed. Hádat se s ním očividně nemá smysl. Asi bych mu dokázala nějak zkazit radost, ale za to mi to nestojí. Tak důležitý, abych se obtěžovala, pro mě není.

Spíš mě štve, jak krásně dokáže udeřit hřebík na hlavičku. Ne snad, že bych se tajila tím, že se nechci vdávat. Z počátku, když jsem si ještě myslela, že otce dokážu přesvědčit, jsem se s ním několikrát dostala do dost ošklivé hádky. Takové, kterou musel slyšet snad každý vlk, co jich v Londýně je. A moje averze ke svatbě se od té doby ještě víc prohloubila.

Je mi nevolno, už jen z myšlenky na svatbu. Ani nevím, jestli to, že jsem svého budoucího chotě viděla asi jen dvakrát, nebo třikrát, věc zhoršuje, nebo naopak vylepšuje. Úplně mi to ale stačilo k tomu, abych věděla, že o takového manžela rozhodně nestojím.
Nevadí mi, že otec obchoduje s bílým masem. Ale nikdy by mě nenapadlo, že se předmětem takového obchodu jednou stanu i já.

Těžká dřina noční krejčové, Carmen's Tailoring Studio, New Row

„Jak milé, doufám, že ty myšlenky nijak neruší tvou vroucí lásku k tvému nastávajícímu.“

Ty do něj jedem a on do tebe medem, medem naneseném na rampouchu. Rozhodně nedodržuje žádné dekorum ani úctu k tvému majestátu. Mnohokrát jsi slyšela, že nevěsta má před svatbou pocit jako by měla v břiše motýli, začínáš to chápat, ale těžko to bude ze stejných příčin. Obchod s masem, to jsi pro svého otce? Opravdu? Švadlenka očividně spěchá, její prsty jsou nepozornější a častěji cítíš jejich dotek na svém těle, alespoň už začala povolovat korzet. Slyšíš zaskřípění a pak vrznutí. Ale to přece nemůže být ten korzet… v každém případě je to za tvými zády.

Raději už na vlkodlaka nereaguji. Takhle popichovat bychom se mohli donekonečna. Rozdíl je v tom, že po něm moje urážky jednoduše stečou, zatím co já si připadám jako parní kotel, těsně před výbuchem.
Alespoň se konečně můžu trochu víc nadechnout.
"Tak šup, šup. Nemám na to celou noc."
Pobídnu švadlenu netrpělivě. Vrznutí za zády nevěnuji pražádnou pozornost. Možná se jen Luca zavrtěl na židli. Možná, že švadlena šlápla na uvolněné prkno v podlaze. Nezájem. Já chci teď odsud hlavně co nejrychleji pryč.

Těžká dřina noční krejčové, Carmen's Tailoring Studio, New Row

Kdo slaví vítězství? Ten kdo přinutil druhého se vzdát, či ten kdo moudře ustoupil. Vrchní část šatů, podobná pavučině utkané přímo na tvém dokonalém těle je dole. Odhaluje to, že tu dokonalost dotváří jak spodní šaty, tak velmi těsný korzet, který ti propůjčil pas, který by se snad dal obejmout jen dlaněmi. Prý si dívky kdysi lámali žebra, některé si je nechávali i vytáhnout aby byli krásné. Ty by sis je klidně mohla nechat zlomit pro krásu, proč ne, vždyť se ti zahojí při večeři a pro krásu se musí trpět. Jenže má smysl trpět, kvůli tomu psisku, které si máš brát? I tvůj ne tak brutální korzet jde dolů, tvé přednosti samozřejmě ne, tuhle tě také netrápí. Možná časem budeš závidět násoskám jejich věčné mládí a dokonalost. Ale na to máš ještě moře času. Švadlena páchnoucí strachem spěchá, povoluje spodní šaty na tvých zádech.

Slyšíš Lucu jak se nadechl, nejspíš ho znovu pobavilo tvé popohánění švadleny. Už čekáš další nejapnou poznámku, ale tón tě upozorní ještě dřív než samotná slova, že je něco jinak.

„Co tu chceš, Hergot!“

Nekřičí, ale jazyk má ostrý, že by jím mohl podřezávat za běhu. Konečně k tobě dorazí pach, někdo přibil v místnosti, je to vlkodlak, jeden z tvé smečky. Jeho slova nejsou dokonale artikulovaná a zní hodně hrdelně.

„Jsou tady!“

Znovu vrznutí a pak dusot nohou po schodech, dveře do ateliéru museli zůstat otevřené, když vlkodlak spěchá zase dolů.

Nikdy mi nedělalo problémy utratit tisíce za krásné oblečení. Ráda se líbím, užívám si obdiv ostatních a rozhodně se nemusím držet zkrátka. Jenže co se svatebních šatů týče, je mi všechno jedno. Kdybych na sobě měla pytel od brambor vyšlo by to nastejno.
Můj nastávající je nějaké špinavé psisko, a jestli se mu budu, či nebudu líbit, na naší svatbě nic nezmění. Je mi ale jasné, že otec chce, abych byla reprezentativní. Aby všichni viděli, čeho se, pro dobro klanu, musel vzdát.

Konečně se můžu pořádně nadechnout. Nijak mě netrápí, že mě Luca vidí polonahou. A bylo by mi to jedno, i kdybych byla zcela nahá. Studem já skutečně netrpím. Vlastně...ať se podívá, a závidí.
Už se chci nadechnout, abych utnula další nejapnou poznámku. Ale zarazím se. Tón jeho hlasu značí neklid, a stejně tak cítím dalšího vlka.

Netuším sice, koho mají na mysli, ale rozhodně to není dobré. A já nehodlám čekat na to, až to konečně zjistím.
Bez rozmýšlení ze sebe strhnu spodní část šatů. Vlastně u toho pocítím jisté uspokojení. Rychle sahám po džínách, vysokých botách, tričku a bundičce.
"Co se děje?"
Křiknu.

Těžká dřina noční krejčové, Carmen's Tailoring Studio, New Row

Polonahota, proč by tě to vlastně mělo trápit. Vždyť už tě tak viděl a na rozdíl od Hulka, vaše proměna kalhoty nezahrnuje a tak už jsi sama viděla asi i víc než bys někdy chtěla. Ale tahle otázka rázem padá ze své bezvýznamnosti až na samotné dno propadliště dějin. Nejsi hloupá, dokážeš si dát dvě a dvě dohromady. Strhnout ze sebe spodní šaty, ještě za pohybu slyšíš trhání látky, švadlena ještě zdaleka nepovolila vše, co měla, jsi ji právě přidělala hodně práce. Natáhla ses po svých věcech, to už slyšíš štěkání dole. Spolu s pachem co se nese schodištěm, ti došlo, že jde o střelbu s tlumiči. Vše se snoubí se zvuky tříštěného skla a dalších pachů, které neznáš a nejsi schopná dešifrovat. Tvé prsty sevřeli boty a kalhoty, když tě někdo chytil za paži a strhnul zpět. Ten stisk je jak kleště a ty už chceš nadávat, když ti dojde, že tříštění skla už se nenese jen zespodu a ten neznámý pach sem vletěl spolu s předmětem, který prolétl oknem dovnitř.

„Hejbni kostrou Emy!“

Nemusí tě moc pobízet. Za prvé jeho stisk nepovolil a vlastně tě za sebou táhne, takže ani nemáš moc na výběr. Za druhé se do tebe opřela tlaková vlna, která vám oběma udělila jisté zrychlení. To co prolétlo oknem, explodovalo a prostor kde jsi ještě před chvílí stála, jako krejčovská panna se naplnil štiplavým, smradlavým aerosolem, který vzápětí začal hořet s neskutečnou zuřivostí, stejně jako vše na čem ulpěl a k čemu dosáhli rychle se šířící ohnivé jazyky. Ten zář je neskutečný. Vidíš švadlenu, která se ohýbala pro to, co zbylo ze stržených šatů a co už nyní neexistuje vůbec. Ona sama se proměnila v živou pochodeň, plamen ji opaluje kůži s neskutečnou zuřivostí. Oblečení, vlasy, vše se rázem proměnilo ve škvarek. Prostor naplnil šílený hukot, se kterým oheň požírá kyslík.

Poklidný krejčovský salón se během několika okamžiků promění ve žhnoucí výheň. Kdyby mě Luca neodtáhnul blíž ke schodům, už by ze mne byl škvarek. Jen krátce pohlédnu na švadlenu, kterou plameny zasáhly, a nyní září jako jasná pochodeň. Ani si raději nepředstavuji, jakou agonii musí zažívat.

Sotva na sebe stihnu navléknout oblečení, a vlkodlak už mě vleče ke schodům. Zvuk tlumené střelby utichnul, ale to sotva znamená, že nepřátelé zmizeli.
"Zadní vchod."
Syknu tiše. Vzhledem k tomu, co je tohle za podnik, a komu slouží, předpokládám, že tady nějaký zadní vchod bude. Vím, že jsem nebyla ze svatby dvakrát odvázaná, ale rozhodně tady nehodlám dnes umřít.

Londýn

Nový Scotland Yard
Nové začátky

Procházela jsem se po nábřeží Temže. Teplá káva mě hřála v rukách a kolem mne proudilo dost lidí, aby se zdálo, že zapadám mezi ně. Mezi obyčejné smrtelníky, co chvátají do svých nudných prací v nažehlených košilích a naleštěných polobotkách. Lišila jsem se jen tím, že jsem nechvátala. Celou noc jsem nemohla spát a do ulic Londýna jsem vyrazila mezi prvními.

V žilách mi krom kofeinu proudilo i nadšení. Z nového místa, z nového města... zároveň mě ale vzadu na šíji jak jemný vánek šimral strach, co se za mnou jako stín táhl až z mého domova. To kvůli tomu jsem nemohla spát. Dneska ani předchozí noci. Pokaždé jsme měla ten samí sen, sen z toho dne, a pak už jsem nedokázala usnout. Převalovala jsem se v peřinách sem a tam stejně jako má mysl převalovala obraz v hlavě.

To všechno teď ale muselo pryč. Nečekal mě sice největší případ v historii celé policie, ale první den na novém pracovišti byl skoro stejně tak důležitý. Předvedeš se, ujišťovala jsme se, když jsem vcházela do budovy. Čekalo mě pár papírování, a pak už jen cesta výtah do spodních pater.

Jak jinak, díra, sama pro sebe jsem se ušklíbla, tisknouc v ruce namísto hrnku kartičku, jež mě opravňovala se šourat touhle chodbou k místům, kde mám pracovat. Chytat děcka, co si moc dovolují a dospěláky, co staví svůj názor nad cokoliv dalšího, ale... zhluboka jsem se nadechla.

"Pardon...," ohlédla jsem se na cedulku u dveří, jejichž kliku jsem svírala v rukách, "jsem tu správně?" optala jsem se jednoho jediného muže, co v místnosti byl. Tohle přece nemůže být... moje místo? Nebo ano?

Inferno, Carmen’s Tailoring Studio, New Row

Chceš na sebe začít navlékat kalhoty a boty, tedy to co se ti podařilo chytnout. Ale Luco, tě chytil za ruku ve které oblečení držíš a táhne tě dál.

„Na tohle není čas!“

Nejspíš má pravdu, Inferno se šíří děsivou rychlostí. Teplota, se kterou tu dochází k hoření je tak velká, že povrchy v okolí se samovznicují dřív, než k nim plameny doputují. Ten účinek na sobě cítíš také a vlastně i vidíš na Lucovi, všímáš si, že se mu začíná kouřit z oblečení.

„Dole…“

Nějaké zadní dveře, vstup do dvora tu určitě bude, jenže takové věci opravdu bývají v přízemí. Stačí pohled přes zábradlí a chápeš tón Lucova hlasu a nesouhlas jeho tváře. Dole řádí stejné peklo jako za vámi. Vaši lidé jsou nejspíš mrtvý. Nepřítel se nesnažil dovnitř prostřílet, jen je upoutal na místě a hodil tam bombu stejně jako nahoru. To není čestné, ale očividně účinné. Lucova ruka tě táhne dál, vlastně jedinou cestou, která vám zbývá, a to jsou schody nahoru.

Prostor se rychle zaplňuje kouřem, další patro je konečná, podle všeho dílna, sklad látek a kancelář, ale nic z toho vám nepomůže. Luco tě pustil, ale nevypadá to, že by si chtěl na rychlo vybrat látku na nové sako, jelikož to co má na sobě bude asi moct vyhodit. Oheň jste nechali za sebou a chvíli bude trvat, než vás dožene, nebo naruší statiku budovy. Ale kouř a nedostatek kyslíku vás asi dožene mnohem dřív.

„Můžeme skočit z okna, ale možná na nás čekají... střecha?“

Je čas se oblékat? Těžko říct. Vlastně je dost překvapující, že se tě Luca vůbec ptá a prostě tě dál netáhne jako kus hadru. Podle schodiště je nad vámi ještě jedno patro a nad ní asi půda, kdo ví jaká a v jakém stavu. Možná prostě nechce bojovat ještě s tebou.

Neoblékám se, Luca má pravdu, musíme rychle zmizet. Plamenům nezáleží na tom, jestli na sobě mám kalhoty, či nikoliv. Teď je nejdůležitější rychle zmizet.
Vyběhneme o patro výš. Sem se plameny ještě nedostaly, ale je jen otázkou času, než se tak stane. Navíc už se sem stihl dostat dusivý kouř, brzy se tady udusíme.

Luca mě pustí, ale ani teď se oblékáním nezdržuji. Jsem vlkodlak, něco vydržím.
"Střecha. Určitě se budou chtít ujistit, že jsem mrtvá."
Bez meškání vyrazím ke schodům vedoucím na půdu. To, že se mě někdo pokouší zabít, mě zatím nechává překvapivě chladnou. Možná i proto, že teď na tyhle myšlenky prostě není čas.

Doufám, že když se dostaneme na střechu, budeme schopní přeskočit, na nějakou z okolních budov. Hlavně pryč z tohohle zatraceného krejčovství.

New Scotland Yard, Victoria Embankment

Ano dnes jsi nechvátala. Spánek nic moc a garsonka co sis stihla najít, zrovna moc zábavy také neposkytuje. Navíc tohle je přece Londýn, lidi sem jezdí na dovolenou jen, aby to město mohli poznat, a ty máš možnost zde začít žít a pracovat. Kdo ví, co bude zítra, až už budeš v procesu. Jaká vlastně bude tvoje práce? Vlastně vůbec netušíš co čekat. Budeš zahrabaná v papírech, nebo to bude práce v terénu. Budeš pracovat v noci? Budeš někde číhat na sprejery a rozmlouvat jim stříkání?

Naštěstí kofein dokáže zahnat nejen ospalost, ale i starosti. Moc si ho píchnout přímo do žil…

Už jako hrdá vlastnice plastové kartičky s fotkou a čárovým kódem, kráčíš suterénem. Možná by bylo zajímavé zjistit, kam všude tě právě tahle kartička dostane a kam už ne. Snad alespoň na záchod můžeš. V každém případě tě dovedla právě do téhle „učebny“ a k tomuhle blonďákovi.

„Pokud se jmenujete Ilsabei Samuels, tak ano… to jméno nezní moc britsky…“

Při odpovědi otočil složku, kterou drží v ruce a jméno zdá se čte právě z první stránky. Takže je jasné, že tohle je právě tvá složka a je pravděpodobné, že je tam krom jména i fotka a další info o tvé maličkosti.

Inferno, Carmen’s Tailoring Studio, New Row

Alespoň se nebudeš muset starat několik dní o depilaci. I když spálené chlupy nejsou nic moc, ale vlasy to přežili, tak nač si stěžovat. Pádíš po schodech do posledního patra, Luca ti věží v zádech, nebo spíše rovnou za zadkem. Ale nejspíš ani on teď nemá čas mít nějaké nejapné poznámky. I kdyby nic jiného, teď jde o život vám oběma. Poslední patro, další dílny a nejspíš i bydlení nějakých šikovných rukou. To tušíš podle pachu. Švadlena a vaši lidé dole nakonec asi nebudou jedinou obětí požáru. Oba hledáte cestu dál. Poutko schované v podhledu, zatáhnout a vyklopit schody na půdu. Ta je jak už to v domech, kde není využitá či přestavěná na bydlení, rájem holubů. Smrad, špína a výkaly, kdyby lidé věděli, co mají nad hlavou udělá se jim špatně a vy teď lezete přímo do toho. Dýchá se tu rozhodně lépe, ale ani to nevydrží dlouho a Luca rozhodně nehodlá čekat. Střecha není nijak zateplená, jen trámy, latě, výkaly. Mohli byste si prorazit cestu, ale i tím byste na sebe mohli upozornit. Luca už se neptá volí rovnou kovové trny v opláštění komína vedoucí k malým dvířkům, které nejspíš slouží normálně jen kominíkovi. Nežene se nahoru, vyhlédl opatrně a prosmýkl se na střechu. Teprve po chvíli se opět objevila jeho hlava v otvoru a podal ti ruku.

„Pojď, ale drž se přizemi… musíme se dostat co nejdál od tohohle domu.“

Vyběhneme do dalšího patra, ale ani zde se nezdržujeme. Spěcháme na půdu, která páchne...no, jako půda. Ale dá se tu dýchat a já cítím, že kdybych chtěla, dokážu se, skrze trámy, a krytinu, prodrat na čerstvý Londýnský vzduch.
Tentokrát se za ním neženu, ale dám mu čas, aby obhlédnul situaci. Já se zatím doobléknu a když se v okénku objeví vlkodlakova hlava, už se drápu vzhůru.

Chytím se jeho ruky a nechám se vytáhnou do noci. Zhluboka se nadechnu a musím se hodně ovládnout, abych se v tom okamžiku nerozkašlala.
"Dobře, tak veď."
Nijak jeho rozhodnutí nezpochybňuji. Dole zřejmě stále číhá nepřítel, takže vyhráno ještě nemáme.

Uvědomím si, že pro padlé vlkodlaky nijak zvlášť netruchlím. Jistě, neznala jsem je všechny, ale někteří byli součástí mé smečky, a vídala jsem je čas. Teď jsou pryč...život jde dál.
Já ale hodlám přežít. Už jen proto, abych mohla roztrhat hrdlo tomu parchantovi, co se mě právě pokusil zabít.

New Scotland Yard

Pan tajemný v podzemí

Bezva, pomyslela jsem si a měla jsem co dělat, aby mi to sladké slůvko nesplynulo ze rtů jako milý pozdrav, jež by prozradil více, než by měl. Raději jsem tak plné rty roztáhla do úsměvu, jež měl zastřít alespoň ty nejvíce urážlivé myšlenky, co mi právě běžely hlavou.

"Židovské kořeny," odtušila jsem. Kdokoliv ze zbytku rodiny by se hned prozradil profilem nosu, ale jen já jsem měla nos po dědečkovi. Historie mé rodiny byla ale dost spletitá, a tak jsem za sebou zabouchla dveře a dlouhými kroky jsem se vydala vstříc blonďákovi, aby neměl příliš mnoho času se vyptávat.

"Tak mě těší," natáhla jsem k němu ruku, "vy budete...?" nejistě jsem se odmlčela, "příliš mi toho neřekli, než jsem přijela," vysypala jsem ze sebe chabou omluvu a už jsem se rovnou nadechovala k další otázce, "budeme tu takhle sami?" opět jsem se rozhlédla po místnosti jako bych do ní bývala byla vkročila poprvé. V hlase mi vyhrával tón jistého vzrušení, jež pramenilo z neznámého místa a z vědomí, že o pár pater výš se děje něco skutečně zajímavého.

Inferno, Carmen’s Tailoring Studio, New Row

Kalhoty, boty… a hned je člověku líp a vlkodlačí princezně také. Samozřejmě by bylo ještě líp, kdybys stihla chytit i zbytek oblečení. Ale v porovnání se švadlenou si opravdu nemáš na co stěžovat. Vlastně ani s vlky z tvé smečky co tu byli s tebou. Proběhnout přímo skrz. Nepochybuješ, že bys to dokázala a Luca jistě také, přesto volí poklop. Tentokrát je už jeho ruka mnohem jemnější v úchopu, i když stále pevná. Jeho předchozí úchop stále ještě cítíš na předloktí.

Luca jen přikývl a velmi opatrně zamířil k sousedním střechám. Nemusí nic říkat, je zřejmé, že se snaží udělat co nejmenší hluk. Přes sousední střechy se dostanete až na protější stranu zastavěného vnitrobloku. Další střecha je o několik metrů výš, nic co byste nedokázali vyskočit a vyšplhat, ale Luca volí cestu na terasu. Jste stále velmi blízko nepřátel o kterých nic nevíte. Oheň sice vaši stopu značně zastře, přesto rozhodně nejste mimo ohrožení.

„Musíme zmizet… chceš domů?“

Luca mluví velmi tiše a krčí se nízko nad podlahou a blízko stěny.

New Scotland Yard, Victoria Embankment

Blonďák odložil složku na stůl a než jsi stihla zavřít dveře a dojít až k němu, už stojí proti tobě. Jeho výšku bleskově odhadneš do klasického průměru kolem 180cm. Tvá ruka se setká s jeho, která ji jde naproti a na jeho tváři se objevil mírný a velmi ukázněný úsměv. Stisk, kterým tě poctil je pevný, ale ne drtivý a díky bohu suchý. Prozradí ti i to, že je to člověk, který se nebojí přiložit ruku k dílu, ale rukama se neživí.

„Já budu Kapitán David Milton, váš velící… klidně si udělejte pohodlí, váš kolega snad brzy dorazí.“

Pustil tvou ruku a nechává tě prožít si ten vzrušující okamžik. Samozřejmě trochu zkalen samotnou podstatou toho neznámého místa. Co tu asi jindy probíhá? Školení, nějaká bu-bu akce na mladistvé delikventy o tom že nemají brát drogy? Kapitán ti dal čas vychutnat si atmosféru místa a sám se opět posadil na kraj katedry.

„Takže židovka, praktikující nebo nevěřící? Ortodoxní nejste to je zřejmé. Z které části světa vaše kořeny jsou… tyto informace jsem ve vaší složce nenašel.“

Plížím se, přikrčená k zemi, za svým ochráncem. Snažím se zachytit pach útočníků, i když přes můj nosí nefunguje zdaleka tak dobře, jako jindy. Prudký oheň a kouř si se mnou pěkně pohrál, a bude nějakou chvíli trvat, než zase budu fungovat normálně.

Už se chystám přikývnout. Samozřejmě, že po tomhle chci domů, ale v posledním okamžiku se zarazím.
"Myslíš, že je to moudré? Nevíme, kdo se mě pokusil zabít. Brzy zjistí, že jsem unikla a samozřejmě je napadne, že jsem se uchýlila do bezpečí své smečky."
Nehodlám skočit z bláta do louže.
"Ne, bude lepší se někam zašít a nechat otce, aby celou věc prošetřil."
Rozhodnu se, že nechci víc riskovat.

New Scotland Yard

Hezoun v podzemí

"Těší mě... pane," slovíčko pane jsem ze sebe soukala nerada, i když kapitán Milton zrovna nebyl starý chcípáček, u kterého se zdálo, že celý život proseděl za deskou stolu. Naopak z něho vyzařovalo něco víc, až bylo jednomu líto, že se zasekl v téhle podzemní místnosti s případy, na kterých se kariéra určitě nedělá. Co asi provedl? To bylo to první, co mě napadlo. I u nás se ta nejhorší práce dávala těm, co něco posrali, ať už to byl případ nebo něco jiného. Už předem mi tak bylo líto mého kolegy. Dostat dva kousky, co s vděčností budou nahánět mladé delikventy... to by měl kapitán až příliš dobrý den.

Že jsi to vůbec říkala... plísnila jsem se v duchu, jen co zazněla první otázka. Jasně, že ho to bude zajímat... podělaný složky.
"Ono je to trochu komplikované," zavrtěla jsem se na židli. Nechtěla jsem první den začít tím, že budu předkládat někomu cizímu svůj rodokmen a budu vysvětlovat, proč jsou věci tak a takhle. Obzvlášť někomu se jménem Millton, z toho sálal nejmíň praděda s titulem hrabě.
"Otec je Angličan," vyřešila jsem alespoň jednoho ze svých rodičů, díky kterému jsem byla i já Angličanka a který mě už od mala cpal na ty lepší školy, aby ze mě něco bylo. A takhle to dopadlo, pomyslela jsem si hořce, i když měl táta ohromnou radost a bylo mu jedno, kde a na čem tu budu pracovat. Měla jsem podezření, že i kdybych tu dělala jen uklízečku, byl by stejně nadšený.

"No... a maminka byla původem z Francie," uzavřela jsem onu krátkou promluvu o své rodině. Rodiče mých rodičů zase byli ze zcela jiných zemí. Když jsem byla malá, chtěla jsem všechna ta místa navštívit, ale to mě s přibývajícími léty přešlo. A největší čáru za tím vším udělal plat takového obyčejného policisty jako jsem byla já. S výplatou jakou jsem měla u nás doma, jsem si mohla leda tak naplánovat cestu z jednoho konce londýnské podzemky na druhý. A zbylo by mi i na svačinu.

Co jsem domluvila, nastalo v místnosti nepříjemné ticho. Takové to ticho, co vás nutí říkat trapné věci a přemýšlet nad tím, zda jste raději neměl vyprávět o tetě Irmě jen aby řeč nestála. Nechtěla jsem se ale ptát na nic pracovního, aby se pak na to samé neptal i stále chybějící kolega a zároveň jsem nikdy nebyl na to, abych osobními otázkami vyslýchala své nadřízené. Tak co s tím? Převalovala jsem otázky na jazyku jakoby to byl doušek drahého vína a pohled mi utíkal ke dveřím, kde jsem vyhlížela svojí záchranu v podobě kolegy.

Na útěku, Garrick st

Těžko říct co očekávat od chůvy zabijáka. Ale Luca přikývl, nejspíš mu tvůj nápad nepřipadá hloupí. Přesto se zatím nikam nechystá a dál se krčí na terase.

„Pravda, netušíme, kdo za útokem stojí. Spojenectví má odpůrce na obou stranách řeky a určitě se najdou i další mimo smečky. Ale zmizet znamená přerušit kontakt se smečkou, s otcem, s nastávajícím… chápeš to?“

Jistě princeznička ze zlaté klece, teď má otevřít dvířka a klec opustit. Není se čemu divit, že je na pochybách a nechává to na sobě znát. Samozřejmě nechybí ani rejpanec, který před tím přerušil oheň.

„Máš hlad? Jestli máš pravdu a zjistí, že jsme unikli, čeká nás možná dost náročná cesta, dostat se z City.“

New Scotland Yard, Victoria Embankment

Je ti ho líto? Opravdu? Nebo je ti vlastně líto sebe. Vždyť pokud je on zakopanej tady, ty jsi zakopaná ještě hloubějí… pod ním. Otázka co provedl je na snadě, ale odpověď tak zřejmá není. Co pro tvé oko očividné je, že pod zanedbaným zevnějškem, strništěm a rozcuchem se schovává vcelku ucházející chlap. Je to image nebo je mu vzhled jedno? A jaký bude asi kolega, kterého ti přislíbil? A to je konec? Víc vás nebude?

Máš štěstí nebo možná smůlu. Tedy určitě máš smůlu, kdybys měla štěstí, jsi o x pater výš. Tady štěstí spočívá v tom, že se nemusíš bát trapného ticha. Kapitán na něj očividně nehraje. Ticho trvá přesně tak dlouho, než si zapálil další cigaretu a v tom má zřejmou praxi a jde mu to sakra rychle.

„Takže kontinentální Evropa. Prožili tam vaši předci válku? Říká vám něco Immortal regiment nebo Last batalion? A posaďte se, ať nám nevynesete spaní… jak vás mám oslovovat, ať vám nekomolím jméno.“

To poslední jmenované by mi nikterak nevadilo. Ale váhám, smečka znamená rodinu a bezpečí. Stejně jako vlci, i vlkodlaci mají mezi sebou pevné vazby. A já si nedokážu představit, že bych ty vazby jen tak zpřetrhala.

Nakonec jen potřesu hlavou.
"Máš pravdu. Tohle bych asi nedokázala. Vrátíme se domů. Ať se s tím vypořádá otec."
Poslední, na co bych teď dokázala myslet, je jídlo. Jeho otázku tedy zcela ignoruji. Jsem jako na trní, už už abychom odsud vypadli. Nechci v blízkosti požáru zůstat ani o sekundu déle, než je nezbytně nutné.

New Scotland Yard

Hezoun v podzemí a jeho otázky

Krátké seznámení se proměnilo ve výslech a já jsem se brzy připadala jako školačka v nové třídě, co se všem musí představit a něco o sobě říct. K čemu mu to všechno bude? Plánuje snad židovská mládež v Londýně hromadné pojídání rugelachů, o kterém jsem nevěděla? Na čele mi vyskákalo hned několik vrásek. První den jsem si zrovna takhle nepředstavovala.

Kapitán si zapálil a vytasil se s dalšími otázkami. Začala jsem pomalu chápat, proč asi skončil tady dole. Nemohla jsem se ale zrovna vrátit domů a nějakou dobu pod ním budu muset být než bud moct zažádat o přeložení. Bezděky jsem tak zalovila v kapse kabátu a z černé krabičky jsem vytáhla cigaretu.

"Můžu oheň?" optala jsem se. Seznámit se s kuřáky bylo mnohdy přesně tak snadné a v hloubi duše jsem doufala, že to bude fungovat i na kapitána.

"Já přes vojenskou historii moc nejsem, vás ale asi hodně zajímá, že?" zeptala jsem se pro změnu na něco já. Zájem o historii u mě začínal a mnohdy i končil u ženských panovnic, kterých koneckonců nebylo tolik. A moderní historie... té jsem se raději vyhýbala. Mé kořeny mě sice nutili, abych si něco zjistila a ještě více načetla, ale patřila jsem k těm, co neradi žili v tom, co bylo.
"Nedávno jsem ale viděla zajímavý snímek o útoku mrtvých mužů, to by se vám mohlo líbit," snažila jsem se raději řeč zavést k jeho možnému zájmu, což se mi zdálo jako téma vhodnější, než byla moje rodina. Co vůbec čekal? Seznam toho kdo kde z mých předků byl? Ve vzduchu ale pořád vysel dotaz na mé jméno a ten jsem, na rozdíl od detailů o mé rodině, zodpovědět musela.

"Od kolegů nahoře jsem si zvykla na Izabelu a Elizabethu," pokrčila jsem rameny. Z nějakého důvodu to pro ně bylo snazší, než trochu exotičtější jméno, ale pořád jsem měla štěstí. Rodiče mi taky mohli jako první jméno dám Maryam a to bych si ve veřejném školství vytrpěla svoje.

New Scotland Yard, Victoria Embankment

Specialista na kriminalitu židovské mládeže… směšnější už to snad být nemůže. Co jsi vlastně čekala? Že se chce nový velitel seznámit se svým podřízeným a něco se o něm dovědět, je přirozené a kdo ví, kolik toho ví on o tobě, když ty o něm a o oddělení nevíš vlastně zhola nic. Co když je na tom podobně. A hlavně proč, tohle rozhodně u policie není běžná praxe. Sice je to tvůj první přestup, ale i tak bys čekala nějaký pohovor, nějaké informace o útvaru pro tebe a o tobě pro útvar. Nic takového nenastalo. Jak dlouho musíš sekat latinu, abys mohla postoupit o patro výš?

„Samozřejmě…“ Odtušil Kapitán přes cigaretu mezi rty a škrtl druhou sirkou a nechal tě, aby sis připálila.

Tvou otázku nechal projít bez komentáře, jen lehký pohyb svalů v obličeji kolem rtů dával tušit, částečný souhlas. Tvá další slova už měla větší reakci, ale i tak tě nechal domluvit. Výslechy by mu možná mohli jít, rozhodně se umí kontrolovat. I když jsi domluvila, dal si čas, potáhl z cigarety a jako by si vychutnával kouř v ústech, nebo možná tvé jméno, které vyslovil v obláčcích kouře a lehkého zamítavého pohybu hlavou.

„Ilsabei… no v tom případě jsou kolegové nahoře ignoranti a tupci. Přezdívka, zkratka, proč ne, ale překřtít vás jiným jménem? To jen dokazuje jejich omezenost a neschopnost… jména jsou důležitá, to si pamatujte. A abych vám odpověděl, ne útok mrtvých mužů, bych si rozhodně zopakovat nechtěl.“

Na útěku, Garrick st

Tentokrát je jeho reakce zcela jasná a dík vlkodlačí podstatě i hlasitější než by tomu bylo u člověka. Odfrkl si. Ten despekt je skoro hmatatelný.

„To jsem si mohl myslet, princeznička něco plácne, ale pak stejně couvne. Tak pojď, vezmu tě k papínkovi… možná se i dožiješ rána.“

Začal se zvedat a blížit se ke zdi, kterou končí terasa. Další střecha je teď cca sedm metrů nad vámi. Nic co byste neměli zvládnout. Druhá možnost je dolů do vnitrobloku, což je nejen víš, ale také blíž místu odkud prcháte.

New Scotland Yard

Victoria Embankment

"Díky," nechala jsem si připálit a odebrala jsem o pár metrů zpět k prázdné lavici, kde jsem se přeci jenom cítila o něco víc v bezpečí, než když jsem stála hned kousek od kapitána. To, že jsme tu pořád byli sami zrovna na ničem nepřidávalo. Byla bych ráda i za pár sekund, kdy by se jeho pozornost upřela na někoho jiného, než jen na mě.

Strniště a neupravený vzhled bylo v jeho případě jen maskovaní. Zajímalo by mě kolik lidí, stejně jako já, v první vteřině uvěřilo v obyčejného chlápka, co toho má jen hodně na stole. Styl jakým se ptal a na co se ptal i zbytek jeho vystupování, by ale bývalo bylo víc sedlo k muži s čerstvě oholenou tváří v obleku z prémiové vlny. Takhle jsem pro něj zatím měla jen jediné označený - podivín. Nebezpečný a chytrý, domýšlela jsem si další vlastnosti, o kterých jsem se ale ještě musela více přesvědčit.

Jména jsou důležitá... jako bych dostala do rukou další střípek z toho, co byl můj nový šéf zač.
"Nemysleli to špatně," zkusila jsem alespoň trochu hájit své kolegy. Každý do jednoho to byli dobří lidé, kryli jsme si záda... na sucho jsem polkla. Kryli jsme si záda až do té noci. Zachmuřila jsem se a v hrudi mě bodlo. Pořád ve mně byla hořkost z toho, že to nechali být, zametli to pod koberec. Jen aby zas lidi v klidu spali... Myšlenky na to, co jsem ve svém životě považovala za největší zradu, mě málem odvedly od toho, co říkal kapitán.

"Vy jste to viděl..." odtušila jsem, vydávajíc se najít nejbližší popelník nebo nějakou náhradu za něj. Na někoho, kdo se sám vyptával na válečné věci, mi jeho odpověď přišla... zvláštní. Rozhodně bych si to zopakovat nechtěl. Kdo tohle říká? Tušila jsem další nepříjemný rozhovor, tentokrát ve vodách, ve kterých nedokážu kormidlovat. Ale mohlo by to být zajímavé, dotíralo na mě moje policejní já, co o lidech rádo sbíralo detaily a tajemství.

"Sloužil jste?" zeptala jsem se. Byla to stejně přímá otázka, jakými mě předtím poctil on sám. Zdálo se, že nerad chodí kolem horké kaše a já jsem to vlastně také neměla ve zvyku.

Mám chuť Lucu shodit ze střechy. Pravděpodobně by to přežil, ale minimálně by si pěkně natloukl. Jako kdyby to nebyl on sám, kdo mě od úmyslu odrazoval.
"Musíš mě neustále zesměšňovat? Co jsem ti, sakra udělala?!'"
Obořím se vztekle na svého strážce, protože mi už opravdu začíná lézt na nervy. Všechny ty úšklebky, rádoby vtipné poznámky...ať se jde bodnout.

Otráveně ho následuji, a připravuji se, že budeme pokračovat směrem nahoru. Budu ráda, když se ještě nějakou chvíli budeme držet takhle vysoko. Alespoň, než se dostaneme dostatečně daleko od hořícího krejčovství.

Na útěku, Garrick st

Zavrčela jsi na něj. Jeho pohyb se náhle změnil, změnila se rychlost i směr. Je rychlý, během okamžiku máš jeho tlapu sevřenou kolem krku a jeho obličej zdaleka není tak lidský jako před chvílí. O jeho hlase už to nelze říct skoro vůbec. Většina lidí by mu nyní asi moc nerozumněla.

„Všimla sis vůbec princezničko, že kvůli tobě někdo zdechl? Znamená to pro tebe něco?! Já jsem je znal, byli to moji druzi… Chcípli, protože si pár prašivejch starců hraje svoje zavšivený politický hrátky. Chcípli, protože hlídali princezničku, která by si sama ani neulovila jídlo, když si kupuje šatičky!“

Cítíš i vidíš tu zuřivost, skoro to začíná vypadat, že se neovládne, že ti opravdu ublíží nebo se promění, ale po chvíli vidíš, že má opět lidské oči, uklidňuje se.

New Scotland Yard, Victoria Embankment

Sleduješ Kapitána, ten svou pozornost dělí, i když to je stejný klam, jakým je nejspíš jeho vzhled. Sice se na tebe kouká jen, když mluví, ale to zdánlivé odpoutání pohledu a věnování se cígu očividně nebrání tomu, aby se dál soustředil pouze na tebe. Všimla sis toho jen náhodou, když ses zachmuřila při vzpomínce, jeho mimické svaly se lehce pohnuli. Sleduje tě a to dost pozorně.

„Kouření je v celé budově přísně zakázané…“ Odtušil s pousmáním, na tvou marnou snahu najít nějaký popelník a zároveň tím zametl i onu nedořeknutou otázku. Ten trik znáš, sama jsi ho zkusila, při otázce tvého rodokmenu. Kromě pousmání ti na stole přistálo i čerstvé číslo Guardianu.

Něco z tvé hlavě přepnulo, nejspíš instinkt a z vyslýchaného ses pasovala do role vyšetřovatele. Podle výrazu tváře, to Kapitánovy neuniklo, ale zřejmě ani úplně nevadí. Možná to je i tím, jak ses zeptala, kdo ví.

„Několik let v SAS, pak soukromý sektor… zastřelila jste někoho ve službě? Použila zbraň?“

Na okamžik mě zamrazí, když se na mě Luca vrhne. Ale vztek je mocnější, než strach. A já se cítím nesmírně uražená tím, jak se mnou mluví.
"Když si o mě myslíš, že jsem taková princeznička, tak bys neměl mít problém s tím, vzít mě domů. "
Odseknu, a prudce ho od sebe odstrčím. Ani moje síla není zanedbatelná, rozhodně ne, když jsem posílená zlobou.

"Samozřejmě, že jsem si všimla, že umřeli. Sama jsem v tom ohni málem zdechla. Ale já nic z toho nechtěla, a ty to moc dobře víš!"
Udeřím na něj. Všechny ty jeho poznámky, jak se strašlivě těším na svého chotě a svatbu atd atd. Mám toho po krk.

New Scotland Yard

Victoria Embankment

Zastavila jsem se v půlce kroku. Tak to začínáš dobře, holka, jindy bych se spiklenecky pousmála, ale zrovínka teď ve mě převažoval pocit, že to mohla být nějaká zkouška a já jsem šeredně pohořela. Nebo mu je to jedno? Je to maličkost, na které mu nesejde? Nakonec se naše malá hra na vyhýbání se odpovědím i otázkám, zdála tou nejlepší jakou jsme mohli hrát. Zmínku o zákazu jsem tak mohla přejít tichem a nejasným výraz tváře, jež mohl vyjadřovat to i ono.

Na mou otázku se mi dostalo přímé odpovědi. Obočí mi zprvu překvapeně vylétlo vzhůru a utvořilo obloučky, za které by se ani Marlene Dietrichová nestyděla. Něco na něm nesedělo a měla jsem obrovskou chuť mu říct. Jen ho čapnout za ramena a vytřást z něj, co je zač... nechala jsem se unášet na fantaziích, jež ve mne kapitánova odpověď rozvířila. Pravda byla ale mnohdy prostší, než vzletné nápady a představy. Occamova břitva je v tomhle svině.

Můj obličej střídal výrazy s pravidelností, za kterou by se nemusel stydět ani švýcarské hodinky. Sotva jsem měla pocit, že jsem se někam dostala, zatlačil mě Milton zpátky na mé pomyslné místečko.

"Musí být rádi, že vás tu mají," pousmála jsem se. Svá slova jsem mínila vážně, i když by bývalo bylo lepší je formulovat jinak. Nečekala jsem ale že na mě kapitán vybalí tohle, ačkoliv jsem si o to sama řekla.
"To se ve složce nepíše?" na jeho otázkou jsem odpověděla svou. Nikoho jsem nezabila, na to bylo naše oddělení až moc klidné, ale do konce života mě bude srát, že jsem nedostala možnost zabít toho jednoho. I kdyby se ten sráč chtěl vzdát... sevřela jsem cigaretu mezi rty a raději si naplnila plíce kouřem, než svou mysl dalšími myšlenkami.

Na útěku, Garrick st

Pustil tě, nebo jsi ho opravdu odrazila? Samozřejmě, pokud by tě opravdu chtěl uškrtit, tak by sis odstrčením příliš nepomohla, spíš by sis jeho prackou zlomila vaz. Během okamžiku jste na metr dva od sebe. Během dalšího to vypadá, že na tebe skočí ať už jako člověk nebo jako vlk. Váhá dost dlouho, že na něj vypálíš další slova, na kterých poznáváš svůj vlastní stav a také to, že tě rozhodně nechytil něžně. Vrčení kombinované s chrapotem, kdo by mohl odolat. Zdá se, že Luca ne. Uklidnil se, zlidštěl. Přesto v jeho postoji je stále něco zvířecího i v tom, že začal přecházet jako zvíře zavřené v kleci.

„Takže přece jen nějaký drápy máš… to je dobře, tak jako tak je budeš potřebovat… Napadlo tě, že tě možná chce oddělat tvůj drahej papínek? Víš, v čem mám problém? Nechci, aby moji muži zdechli pro nic za ni, jen kvůli dědkům. Když jsi řekla, že bude nejlepší se zašít, skoro jsem ti začal věřit, že to myslíš vážně.“

New Scotland Yard, Victoria Embankment

Je to zkouška, nebo jen konstatování? Nakonec v případě tohoto zákazu jste na zřejmě na stejné lodi. No soudě podle vajglů na stole, tak kapitán tento závod o pěkných pár lodních délek vyhrává. Marlene by se nejspíš nestyděla, možná by se sama zeptala, jak je možné, že někdo z SAS skončil u nahánění hooligans.

„Pochybuji…“ Prostá odpověď s náznakem lehkého úsměvu, nebo spíše sarkastického úšklebku. Je snad rád něčím trnem v patě? Je to odpověď na tvou předchozí otázku? Tentokrát se na tebe už obrátil.

„Samozřejmě, že je. Ale kdo by věřil složkám, navíc některé věci se do složek nedostanou, není to tak?“

New Scotland Yard

Victoria Embankment

Jak někdo z SAS skončil u nahánění hooligans... to by byla velice dobrá otázka. Určitě by vydala na hlavní stránku Timesu s velkým patkovým nápisem: Stále chráním svou zemi. Po Antu Middletonovi bychom si mohli užít dalšího hezouna a jeho příběh. Kapitán se ale moc nezdál jako muž, co by si užíval záři reflektorů a chtěl o svém životě napsat tři knihy. Jasně, jen tak řekl kde byl, ale zeptala jsem se, ne? A co jiného by mi taky měl říct? Dřív nebo později by mi to někdo řekl nebo bych na to sama přišla.

"Co vás přimělo změnit prostředí?" nedalo mi to a nakonec jsem se zeptala. Pouštěla jsem se na dost tenký led; mohl to brát jako příliš osobní, mohl se mě zeptat na to samé. A já jsem netušila, co do složky napsal můj šéf. Přepracovanost? Dobrovolný odchod? Zmínil něco o tom, co se stalo? Samé otázky, ne které Millton možná znal odpovědi. Možná tu skončil ze stejného důvodu? Něco zažil a viděl? Chtěl od toho všeho pryč a tady měli volno? Zvedla jsem k němu pohled a poprvé za celou tu dobu jsem si pozorně prostudovala jeho tvář.

"V životě jsem na nikoho žádnou nepsala," zažertovala jsem o svém zařazení, který mě odsuzovala k dlouhým přesčasům, noční práci a otravným případům. Psaní složek bylo daleko od toho, co jsem dělala. Společné jsem s kolegy na stanici měla jen studené kafe.
"Můžete mi říct, co tam je a já vám povím, zda se něco vynechalo," nabídla jsem mu. V hlase mi stále hrál žertovný tón, jelikož jsem nevěřila tomu, že by to udělal. Do své složky bych nahlížet neměla, ale když byla tak na dosah...

Rychle zavrtím hlavou. Ne, nenapadlo mě to a ani teď tomu, ani na okamžik, nevěřím. Pro otce jsem byla vždycky jeho princezna. Nosil by mě na rukou, kdybych to chtěla. Udělal to, co mi na očích viděl. Ne, otec by raději zemřel sám, než aby si objednal mojí vraždu.
Tuhle možnost tedy rázně smetl ze stolu.

"Tak proč se mě snažíš podrývat, místo abys mě podpořil!?"
Syknu zlostně. Nechci se tady hádat. Chci vypadnout a to co možná nejrychleji, a taky co možná nejdál. Nejsem zvyklá o svých slovech s někým diskutovat. Pokud něco řeknu, tak se to prostě stane...tečka!

Zkusím tedy uklidnit alespoň sebe. Zhluboka se nadechnu, protože tím, že tu na sebe budeme vztekle vrčet, nic nevyřešíme.
"Co kdybychom se nejprve dostali do bezpečí, a pak v klidu probrali, co dál."

Na útěku, Garrick st

„Kdo tě podrývá, já s tebou souhlasil, že je nejchytřejší zmizet všem z očí. To ty jsi hned otočila k papínkovi.“

Zdá se, že nejsi jediná, kdo se uklidňuje, Luca přestal přecházet jako zvíře v kleci a na pohled už je zase jak ledovej čumák. Už čekáš, že se začne drápat na další střechu, ale místo toho otevřel dveře na terase. Celkem pochopitelně nejsou zamčené. Kdo by taky zamykal dveře několik desítek metrů nad zemí na vlastním balkoně.

„Musíme se dostat na ulici. Já bych nás čekal na konci bloku…“

Vysvětluje své počínání a rovnou vešel do cizího příbytku a nechává na tobě, jestli ho budeš následovat. Procházíte bytem, vnímáš pachy, dospělí a nějaké mladší maso, možná dcera, teda skoro jistě dcera, co jiného. Luca z prvu vypadá, že hodlá bytem projít bez zastavení, ale nakonec se zastavil v chodbě a začal šacovat bundu, která podle pachu bude patřit otci. Nakonec s úšklebkem našel, co hledal, klíčky od auta.

„Jestli máš hlad, máš možnost. Jak jsi řekla, zjistí, že jsme přežili i to, že jsme byli tady.“

New Scotland Yard, Victoria Embankment

Místo Times máš před sebou Guardian s trochou popela z cigarety. Ale tam asi kapitánův pohnutý příběh nenajdeš. A něco ti říká, že ani on příliš sdílný nebude. Což ostatně potvrdil hned v zápětí se stejně sarkastickým úsměvem jako před chvílí.

„Kdo říká, že jsem ho změnil..“

Že by SAS měli speciální jednotku na chuligány? To snad ne. Snažíš se něco najít v jeho tváři. Ale lehké to není, používá sarkasmus jako masku, přesto máš pocit, že si z tebe nestřílí, nelže. Sleduješ ho a přitom mluvíš dál. Žertuješ a nabízíš, co sama nevěříš, že příjme. Jeho reakce tím pádem vlastně nepřekvapí. Leda tím, že ten smích zní velmi upřímně.

„Myslím, že nechápete, jak fungují složky, Ilsabei… strana 7 co na to říkáte?“

New Scotland Yard

Victoria Embankment

"Hm," stiskla jsem k sobě rty a po jeho vzoru jsem zamáčkla cigaretu o stůl. Kdo říká, že jsem ho změnil... Tak co jsi sakra zač? Co tu děláš?! Chtělo se mi křičet, protože nic z toho, co o sobě řekl nedávalo smysl. Stáli jsme v podzemní místnosti, co mohla být ještě před rokem sklad, slibovaný kolega se zatím ani neuráčil přijít a asi věděl proč, protože kdo by chtěl sbírat kapsáře a řešit bezdomovce, co si ustlali někde, kde se to někomu nelíbí, ale šéf tohohle oddělní je záhadný kapitán, co složil u speciálů. To prostě nesedí!

Můj pohled jasně prozrazoval mé myšlenky. Ne snad, že bych se na něj dívala jako na lháře, ale přišel mi jako svědek, co se snaží o slalom mezi otázkami. Neříká nutně lež, ale také to není pravda. Kapitán by se mohl více rozmluvit, ale buď to nepovažoval za důležité nebo prostě nechtěl. Měla jsem z toho ale stejný pocit, který ve mne vyvolával touhu vědět víc. Prostě jen párkrát zatlačit, abych zjistila kde bude kopat, a pak se přesně po tom vrhnout... Jenže blonďák s cigaretou nebyl můj podezřelí, kterého mužů rozsápat otázkami, ale nadřízený. Mou budoucnost měl v rukách právě on. A to doslova.

Žlutá složka s mým jménem zůstala tam, kde byla. Jak jinak... Alespoň se tomu kapitán dokázal upřímně zasmát. Bez dalších řečí jsem si vzala noviny do ruky a rychle nalistovala sedmou stranu. Takže požár... Pohled mi skákal od fotografie z místa k textu.
"Žhářství?" zvedla jsem na chvíli pohled ke kapitánovi. To by mohl být případ pro lidi, co chytají chuligány. Salón jsem neznala, ale mou svou podstatou někomu ležet v žaludku. Nebo si někdo vyřizoval účty...
"Ví se kdo byla oběť?" článek zmiňoval, že se našlo jen jedno tělo. Možná majitel? Nebo sám pachatel?

Už se nehádám. K ničemu by to nevedlo. Oba bychom si stejně stáli za svým.
Po krátkém, zaváhání následuji Lucu do cizího bytu. Okamžitě mě obklopí množství pachů Nakrčím nos, neboť ve vzduchu je cítit jakási laciná voňavka, ze které se mi zvedne žaludek.

"Nemám hlad."
Odpovím tiše. Je to jen pár hodin, co jsem měla čerstvé maso, takže mám ještě čas. Ale jeho poznámka mě přiměje se zamyslet.
Seberu z věšáku růžovou kšiltovku, a zamířím do obýváku, kde rodinu cítím. Kšilt si stáhnu hluboko do čela, aby mi nebylo vidět do tváře.

"Vypadněte odsud, jestli chcete přežít."
V hlase mi zní vrčení, které není ani trochu lidské. Abych svým slovům dodala váhu, udeřím pěstí do stěny, až v ní zůstane díra. Po tomto varování se otočím a vyrazím z bytu pryč. Chci odejít dřív, než se vyděšená rodina rozhodne vzít nohy na ramena.

Na útěku, Garrick st

Luca pro tentokrát nic nenamítá, otevírá dveře a chystá se odejít. To, že se vracíš zpět do nitra bytu, ho jistě překvapilo. Možná si myslí, že sis to rozmyslela s tím jídlem. Možná ti jen dává prostor. Sebrala jsi kšiltovku, ale v momentě ti došlo, že to nebyla žádná velká výhra. Ten kdo tu používá šestákové sladké voňavky ze sámošky je očividně dcerunka. Jdeš po pachu rodiny, nebo spíše většiny. Jelikož nejsou na stejném místě, což v pozdní hodinu ani není divné. Když jsi otevřela dveře, myslela sis, že uvidíš obývák, ale vidíš ložnici. Ten ubohý prostor, kterým jste procházeli mezi verandou a předsíní musel být obývák spojený s jídelnou i s kuchyní. Jak takhle může někdo žít.

Těžko říct jak to ti dva pobrali, rozhodně jsi jim zkazila soulož, která podle všeho právě vrcholila. Než stihli nějak zareagovat, tak jsi pryč. Luca na tebe jen hodil němou otázku v očích a pustil se po schodech dolů. Těsně před přízemím se zastavil a rukou ti dává znamení k tomu samému, načež tahá bouchačku, teda spíš dělo.

„Dej mi půl minuty, pokud ucítíš nebo uslyšíš něco špatnýho, padej nahoru a zkus zmizet… pokud ne, tak poběžíš za mnou do auta.“

Ptát se tě, jestli dokážeš držet jeho stopu je zbytečné. To bys musela být ten nejblbější vlkodlak na světě, abys ho ztratila tak snadno. Vyrazil a ty jsi osaměla, půlminuta může být krátký čas stejně tak věčnost, ale také krátký čas co od věčnosti dělí. V každém případě venku je ticho, neslyšíš výstřely ani necítíš nic co by tě varovalo před průserem.

Ještě než opustím byt, kšiltovku odhodím. ani jsem se s ní nemusela obtěžovat. Vyjdu za Lucou, a vyrazíme po schodech dolů. Na střechách jsem se přeci jen cítila trochu bezpečnější. Já jsem tady predátor...tak proč se nyní cítím jako kořist?

Krátce přikývnu na srozuměnou a v duchu začnu odpočítávat. Jsem napnutá, jako struna. Nejraději bych vyrazila hned, ale dám Lucovi čas a poté zhluboka zavětším.
Necítím nic. Neslyším nic. Zhluboka se nadechnu, a vyrazím po stopě svého ochránce.

New Scotland Yard, Victoria Embankment

Vyslýchat svého velitele. To je zajímavý nápad. Ještě by to chtělo mu odepřít jídlo nebo pití, trošku přitopit, nebo přidat nějaký nepříjemný pach, aby se mu pobyt v místnosti stal nepříjemným. Cigarety v jeho případě zcela určitě nestačí. To všechno je samozřejmě nesmysl, spíš by to skončilo tím, že by byla na odchodu rychleji, než tě tenhle prazvláštní útvar přijal. Na druhou stranu, můžeš Kapitánovi zazlívat kličkování, když sama také jedeš slalom? Nebo ti říká přesně to, co chce, nakonec to dělají i dobří podezřelí.

„Určitě, dvě ohniska, obrovská rychlost hoření a velmi silný žár. Podle hasičů byl použit extrémně silný urychlovač hoření… tohle určitě nevzniklo od žehličky.“

https://cdns.klimg.com/kapanlagi.com/p/xmenthelaststand2006476.jpg

Jeho přítomnost sis uvědomila, až když promluvil. Jak dlouho stojí ve dveřích a opírá se ramenem o futra? Jak dlouho o něm ví Kapitán? Kapitán rozhodně není střízlík, ale proti nově příchozímu vypadá skoro jako párátko. Na první pohled bys v něm policistu rozhodně nehledala, být v Americe, řekla bys, že je to člen motorkářského gengu, tedy alespoň podle oblečení co má na sobě. Tedy až na nášivky, cvočky a třásně, ale „oži v koži“ je dokonalé.

„Á kdopak se nám to uráčil přijít, báječné, takže jste komplet… no pokud se nepletu, jste policisté, takže určitě víte kde najít mrtvolu.“

Prohodil kapitán v odpověď na tvou otázku. Podle sladce sarkastického pozdravu, se zdá, že jsi právě měla tu čest poznat svého kolegu a podle všeho parťáka.

Na útěku, Garrick st

Kšiltovka měla samozřejmě i svá pro. Ten smrad mohl kde koho zmást, samozřejmě záleží, jak pozorný bude ten, kdo se vám pověsí na stopu. Ale v každém případě bys prvně musela ten smrad vydržet ty.

Být kořistí rozhodně není příjemný pocit. Ne, že by ses nějak vyžívala v lovu, ale postavení na vrcholu potravní a vlastně i společenské pyramidy je ti vlastní a teď jako by se ta pyramida rozpadla. Čekáš, počítáš, samozřejmě i přemýšlíš. Komu vlastně můžeš věřit? Co bys dělala, kdyby Luca zmizel nebo ho sundali? Co dál? Naštěstí 30 vteřin není zas tak dlouhý čas. Brzy je pryč a zdá se, že se nic nestalo. Vyběhla jsi ven, držet stopu není problém. BMW, celkem nové a pro někoho nejspíš i luxusní. Sotva jsi naskočila, Luca nastartoval a vyrazil. Světla nechal zhasnutá a nijak motor netrápí. Zatím mlčí, očima spíš než po tobě těká ze silnice před vámi k zrcátkům. Někomu by možná přišel klidný, ale uvědomuješ si, že je napnutý. I po několika minutách jede klidně, pomalu, jen už rosvítil. Ale to není nic divného, nakonec nesvítící auto by bylo ještě nápadnější.

"Musíme se dohodnout..."

New Scotland Yard

Victoria Embankment

Nadskočila jsem. Mužský hlas zpoza svých zad jsem skutečně nečekala. A očividně jsem byla jediná. Jak dlouho tam stojí, co? Pohled mi opět utekl ke kapitánovi. Oba dva byli dost podivný a teď jsem k nim přibyla já. Dokonalý. Noviny jsem složila a odložila zpět na stůl. Počínala jsem si velice pomalu, abych těm dvěma dala případně čas si říct víc. Jenže ani jeden se k tomu moc neměl. Žádný představení? Prostě mě do toho hodíte? Ptala jsem se v duchu, ale bezděky jsem se vydala pro své věci odložené na jedné z židlí.

Tak špatný to přece nemůže být, snažila jsem si odmyslet osobitý vkus svého kolegy a vidět v něm jen profesionála a parťáka.
"Pane," tím jediným slůvkem jsem se rozloučila s kapitánem a od té chvíle má pozornost patřila neznámému velikánovi. Už od pohledu to byl chlápek, kterému jste nechtěli moc stát v cestě, přesto z něj ale nevyzařovala taková přísnost jako z kapitána; ideální typ, co poslat do ulice. Já jsem oproti němu byla jen maličkou postavičkou, sotva jsem mu dosahovala k ramenům a ke koženým doplňkům jsem měla daleko.

"Ilsabei," natáhla jsem k němu ruku, abych se představila, "takže jdeme rovnou do márnice?" směřovala jsem nás hned na další místo, abych unikla z podzemní místnosti a mohla si konečně v hlavě srovnat, co to bylo za podivné setkání.

New Scotland Yard, Victoria Embankment

Zdá se, že tě do toho opravdu hodí. Něco z toho jak Kapitán tohle seznámení zatím vede, se zdá, že to přesně odpovídá jeho stylu. Pravda na otázky ti odpověděl a nejspíš by odpovídal dál, samozřejmě s přímostí úhoře. Možná to s novým kolegou bude jednodušší. Jedno je ale jasné, tato jednotka rozhodně v uniformách nechodí. Zatímco u kapitána vidíš kvér a dokonce i placku na opasku. Tvůj kolega se neobtěžuje ani jedním. Tedy alespoň viditelně. Kapitán zcela jistě pochopil tvé konání a i to jediné slůvko mu stačilo. Lehkým pokývnutím se rozloučil a přenechal tě kolegovi, zdá se, že jsi tu sice byla brzy, ale briefing k tomuto případu jsi stejně nestihla. Tedy pokud tohle nebyl on, ale to by pak kolegáček nehlásil info od hasičů, tedy pokud se jen v článku nedočetl dál nebo nemá jiné noviny.

Když ses otočila ke dveřím, tvůj kolega už se ležérně neopírá od futra, postavil se, vlastně dveře tak trochu zatarasil. Zároveň ti došlo, že na výšku je tento chlápek pravděpodobně menší než kapitán, ale vše dohání jeho „robustní“ tělesná konstrukce. Lopata, která sevřela tvou ruku je očividně silná, překvapivě teplá, určitě víc než bys čekala, přesto suchá. Přesto tě sevřela velmi jemně, trochu jako by se bál, že tě rozmáčkne.

„Grey Wolfhound, proč ne… máš helmu?“

Úsměv, rozhodně to není suchý anglický gentleman.

New Scotland Yard

Victoria Embankment

"Těší mě," opětovala jsem mu stisk ruky, který nebyl ani zdaleka tak opatrný jako ten jeho, i když se má ruka naprosto ztratila v té jeho. Jeho dlaň byla jako teplý parafínový zábal. Společně s onou nečekanou jemností na mne jeho dotyk působil jako pohlazení. Dokázala jsem si představit, jak příjemné musí být se po celém dni schoulit do jeho náruče... nechat rozpustit všechny své trable a užít si sychravý večer. To už jsem svým představám ale příliš povolovala uzdy.

"Hm..." zatřásla jsem hlavou, abych se vyhrabala z myšlenek, co mi zaplavily mysl, "ne, jela jsem metrem," vysoukala jsem ze sebe odpověď, oblékajíc se do své bundy. Vzhledem k jeho vzhledu mě ani nepřekvapilo, že vlastní motorku, co mě ale překvapilo bylo kolik dalších věcí jsem mu o sobě chtěla říct, a které jsem sotva zadržela za zuby. Kdy jsem na ní poprvé seděla? Kdy jsem na ní ujížděla policii polem? Všechny příběhy se mi sbíhaly na jazyku, jen je vyslovit... Obvykle jsem tak sdílná být nechtěla, ale Grey na mě působil jako protipól kapitána. Jako když z nevlídného počasí vkročíte do horské chaty, kde je zapálený krb a na stolku na vás čeká teplé kakao.

Těch několik okamžiků, než dorazím k autu, a naskočím do něj, je příšerných. Strach z toho, že by Luca mohl zmizet. Že by mě tady mohl nechat. Nebo že by ho třeba mohli dostat, je jako ledový nůž v srdci.
Naštěstí se nic takového nestane. Až teprve po několika minutách jízdy ucítím úlevu. Svezu se na sedadle trochu níž, a zavřu oči.

"Já vím. Neměli bychom se vracet domů."
Dokončím za něj myšlenku. Ostatně, na tohle téma už jsme jednou debatu vedli. Teď už to snad bude klidnější, než napoprvé. Ani jeden z nás nechce riskovat, že unikneme, abychom v další chvíli padli do další pasti. Nevíme komu věřit a to je děsivé. Až do této chvíle jsem se mohla spolehnout úplně na všechny.

"Jenže kam půjdeme? Existuje někdo, komu můžeme věřit? A jak skryjeme své stopy?"
Otázek je mnoho a je třeba je zodpovědět, neboť jen rozhodnutí nestačí.

Na útěku, Londýn

Tvá reakce ho očividně překvapila, možná mile, ale to nedal najevo. Jen po tobě v prvním momentě střelil pohledem a pak se zase obrátil k silnici. Možná jen nechce opakovat záběr minulé debaty na toto téma a tak raději mlčí. Tvá další slova už ho ale k hovoru přiměla.

„V prvé řadě vyměníme auto, na tohle se snadno pověsí. Tohle není spor severu proti jihu, na obou stranách jsou tací, co jsou proti příměří a to samé platí v jednotlivých smečkách. Máš něco proti upírům?“

Podíval se na tebe, zatímco odbočil z hlavní silnice na menší parkoviště. Provokuje, ptá se vážně, nebo je jen zvědavý na tvou reakci. Moc toho o svém osobním strážci nevíš, kolik toho ví on o tobě?

New Scotland Yard, Victoria Embankment

Zabalená do kožešin, před krbem… jeho náruč a teplé kakao o které si zahříváš ruce, opřená o jeho hrudník… Co za brouka ti to vlezlo do hlavy, takové myšlenky jako první, když potkáš nového kolegu. Naštěstí se ptá na helmu a ne na něco jiného a vrátí tě do nevzhledné učebny, kde možná probíhají nějaké nápravné hodiny. Na tabuli chybí už jen opakující se text: „Nebudu čmárat po zdech. Nebudu čmárat po zdech. Nebudu čmárat po zdech…“

„Mám náhradní kokosák v bedně, pokud nemáš nic proti… máš zbraň?“ Usmál se, ne úsečně a promyšleně jako kapitán, ale naprosto jednoduše. Je zjevné, že to tom vůbec nepřemýšlí. Vlastně jen kývnul na kapitána, vyklidil dveře. V jeho případě to bylo úkrokem do chodby, nakonec pokud tě nechce povalit, moc jiných možností mu nezbývá, protočit se ve dveřích, by pro vás zda znamenalo až intimní seznámení. Na chodbě se plynule natočil a je zjevné, že jste na odchodu.

New Scotland Yard

Victoria Embankment

Podivný hřejivý pocit z krátkého doteku ve mne přetrvával jako výrazná chuť, co se drží na patře a ne a ne zmizet. Původ jsem ale nedokázala určit; měla jsem přece tolik kolegů a přesto byl můj nový parťák unikát. A kapitán taky. Možná to jen dělá nové místo. Tak moc chceš, aby to tu vyšlo... usuzovala jsem. Návrat domů, jak jsem si stále připomínala, pro mě nebyl možností.

"Nemám," odtušila jsem a protáhla se za ním na chodbu, "tedy nemám nic proti," opravila jsem se, "a mám, daly mi jí ráno se vším ostatním," a zřejmě věděli proč tak dělali, protože na tomhle oddělení se na žádné přivítání nehrálo a bez odznaku a zbraně bych tu ani nemusela být. Stála bych tu jako samotný kůl v plotě, jako zbytečná postavička, se kterou by nikdo nevěděl, kam s ní.

"O tom případu už víme něco víc?" vykročila jsem za Greyem a své kroky jsem hned doplnila o otázku. Na místě už nebudu mít čas se vyptávat a během cesty tam si toho asi tolik neřekneme, chtěla jsem tak využít těch několik minut, abych se dozvěděla, co nejvíc. Jsem tady, koneckonců, kvůli práci a ne abych dumala nad tím, že je něčí tělo žhavé i v doslovném slova smyslu.

New Scotland Yard, Victoria Embankment

„Fajn tak jedem, neboj kokosák je čistej, ale jestli můžu poradit, sežeň si něco s větším kalibrem než je beretta.“

Grey s úsměvem přijal tvou odpověď a návdavkem přidal poněkud zvláštní radu. Máte opravdu jen pár minut, projít suterénem, možná do podzemních garáží, možná parkuje nahoře u budovy. V každém případě je to jen pár minut běžné chůze bok po boku. Tvůj kolega se i přes svou robustní konstrukci pohybuje překvapivě plynule a pružně, jako dobře sestavený stroj, ne jako almara na dřevěných nožičkách, jak je občas u chlapů jeho velikosti vidět.

„Nic moc, od toho co jsme to zachytili, jsem se jen stavil u hasičů, co byli při zásahu. Teď je na místě kriminálka a forenzní, můžeme se tam stavit a prohlídnout si to. Oběť je na pitevně královské nemocnice. V ulici nejsou kamery, takže záznam toho, co se stalo nemáme.“

New Scotland Yard

Victoria Embankment

Větší kalibr? Na čele mi naskákalo několik vrásek. Co s tím chce dělat? Děsit důchodce až k nim domu přijdeme řešit, že jim vnuk ukradl stříbrné lžičky na fet? Grey byl sice chlap jako hora a ruce měl jak lopaty, takže mu do ruky určitě nesedne všechno, ale k čemu by to bylo mně? Možná je to interní záležitost? Nějaký vtip, co se váže na příhodu? Bloumala jsem dál nad těmi pár slovy, co můj kolega zatím řekl. Nepřišel mi jako typ, co by si ze mě chtěl utahovat, na to byl ve svém projevu až příliš přátelský. Možná chtěl mít jen jistotu, že mu budu mít čím krýt záda?

"Takže to bude čerství," nakrčila jsem nos. Pár ohořelých baráků jsem si prošla i doma; většinou to byly už tak rozpadlé domy, kterým jejich majitelé, jinak bez domova, zasadili poslední ránu. A samozřejmě že bylo potřeba zjistit, jestli tam někdo nezůstal a co neprošli hasiči, jsme museli projít my. Spálený barák smrdí, ale ohořelé tělo je úplně jiná kategorie. Patří to k pachům, které člověk jen tak nezapomene. Po prvním takovém zážitku jsem se několik nocí budila jen proto, že si má mysl usmyslela mi ten pach připomenout. A slanina k snídani? Na tu jsem na dlouhé týdny mohla zapomenout.

"Žádné kamery a co nezničil požár, to smazala a odplavila voda," prohodila jsem a do plic nabrala navlhlý vzduch podzemních místností, "s ničím snazším bych ani začínat nechtěla," roztáhla jsem rty do úsměvu.

New Scotland Yard, Victoria Embankment

Že by vtípek na jiný kanón? Ale takové se většinou dělají, když je víc kolegů pohromadě. Takto komorně to příliš nesedí. A pokud by si z tebe utahoval, tak v čem a proč? Jde mu tedy jen o vlastní bezpečnost nebo o tvojí? A proč se zrovinka otázka střílení na tomto oddělení řeší jako první, zrovna tady?! Samé otázky a dohady.

„Jo být to čerstvější, tak jsme přímo při činu.“ Utrousil souhlasně Grey. Mimoděk sis všimla, že nakrčil nos. Možná i on už pečínku tohoto typu zažil a nijak se na ni netěší. Pořád lepší možnost, než kdyby to byla reakce na tebe. Minuli jste výtah a tvůj kolega vás vede skrz hlavní vstup ven před budovu, alespoň tuto otázku máš zodpovězenou. Nejen tvé rty se roztáhly do úsměvu. Grey jde ve své přímosti ještě trochu dál, zasmál se a plácnul tě po zádech. To druhé gesto je zcela určitě trochu méně přímé, protože kdyby bylo asi by ti tou prackou vyrazil dech.

„No tak to jsi správným místě, tady nic snadnýho nenajdeš…“ Přitom míříte k silnici a vlastně nemusíš ani dlouho pátrat, abys věděla, kam míříte. Velikost toho stroje asi nepřekvapí, přece jen tvůj kolega taky není žádný drobeček.

New Scotland Yard

Victoria Embankment

Dlouhými kroky jsem se držela po boku Greye. Tón jeho hlasu i chování ve mně vyvolávali pocit, že se už dobře známé, skoro jako bychom byli parťáky celé měsíce a ne sotva půl dne. Že byl tak uvolnění, to byla jedna věc, ale přišlo mi, že mě od první chvíle bral jako součást týmu a ne vlezlého nováčka, co jim tam přišel nadělat potíže. To byla příjemná změna, obzvlášť, když jsem ze svého oddělení odcházela skoro jako potížista. Mohla jsem se jen v duchu modlit, aby jim nějaká dobrá duše nevyzpívala, že se ráda nimrám ve věcech, i když nadřízený nechce.

"Stalo se ti to někdy? Že si dorazil ještě na místo, když nebylo po všem?" byla to podivná otázka na někoho, kdo pracoval na oddělení co nahání chuligány. Zavolat ho ale mohli k ledasčemu a na rozdíl od dalších policistů, co jsem znala, on nic nevěděl. Mohla jsem se ho vyptávat aniž by tušil, že to má nějakou souvislost s tím případem u nás doma. Na jednu stranu to bylo osvobozující, ale zároveň mne popadl strach, jak strašně málo stačí k tomu, aby někdo takový utekl. Vrahové jsou málokdy tak geniální, jak je rádi ukazují ve filmech a reportážích, často je to spíš tak, že policie zkrátka nedělá svou práci. Přesně tak, jak jsme jí nedělali ani my.

"To je dobře," párkrát jsem přikývla hlavou, jako bych sama sobě chtěla potvrdit, že tomu tak opravdu je. Svojí práci jsem měla ráda a dávat do ní všechno pro mě nikdy nebyl problém, čím víc mi tu toho naloží na stůl, tím větší jsme měla šanci zapomenou na všechno okolo. Vstát, jít do práce, jít domů, spát a opakovat. Pro někoho krutý osud, pro mě to však teď byl příslib vysvobození.

"Mám ještě hledat cestu na mapě nebo víš kudy kam?" zajímala jsem se, než jsem si vzala slibovanou helmu a přitiskla se kolegovi na záda.

Vyměnit auto se zdá jako logický krok. Další Lucova otázka mě ale dost překvapí. Jen se nevesele zasměju.
"Jestli mám něco proti upírům? Spíš by ses měl ptát, jestli mají oni něco proti mě."
Vztahy mezi upíry a vlkodlaky byly v Londýně vždy napjaté, ale to mě zase tolik netrápilo. Dokud mě nikdo neobtěžuje, jsem ochotná je tolerovat.

"Myslíš, že obrátit se pro pomoc k upírům je lepší, než věřit vlastnímu klanu?"
Lehce nadzvednu obočí. Zní to...ujetě. A kdyby mi to řekl kdykoliv říct, tak se mu jednoduše vysměju.

New Scotland Yard, Victoria Embankment

„Jasně, proto tu přece jsme. Když bysme chodili věčně pozdě, tak můžeme maximálně psát hlášení...“ Z jeho reakce nemáš pocit, že by ho ta otázka jakkoliv překvapila. Odpověděl bez přemýšlení, bez zastavení, prostě jako by ses zeptala, jestli je venku ještě mlha, nebo už vylezlo sluníčko. Pokračujete k mohutnému stroji, Grey ničím nedává najevo, že by ho otázky nějak obtěžovali a že by se nechtěl bavit. Tvé myšlenky se na chvíli splašili k minulosti i k filozofii, ale končí u prostých věcí jako je kolečko, práce, jídla a spaní, domova. To poslední je teď slovíčko opravdu vhodné do úvozovek, jelikož ta garsonka co jsi našla, se domovem opravdu moc nazvat nedá.

U mašiny ji dostala slibovanou helmu. K moderním helmám to má daleko, vlastně i na kolo si lidé berou vymazlenější kousky. Tohle je jako velký černý šufánek s řemínkem. Na druhou stranu si nemůžeš stěžovat, že by ti Grey dával něco horšího než sobě, jelikož si nasazuje velmi podobný kousek, což působí opravdu zvláštně. Zato přivinout se k jeho zádům opět rozehraje myšlenky na téma kožešiny a krbu.

„Takže pitevna? Nemusíš město znám docela dobře, hlavně se drž.“

Ještě chvíli počkal, na případné protinávrhy, než nastartoval a potvrdil ti, že za jízdy se bavit nebudete. Když se stádo koní schované mezi jeho stehny rozeběhlo, neslyšíš skoro ani vlastní myšlenky.

Na útěku, Londýn

„No minimálně na rozdíl od tvého klanu neví, kdy jsi měla naplánované zkoušení šatů a kde…“ Odtušil, ale ne rozdíl od předchozích debat, nyní nemáš pocit, že by tě chtěl dráždit. Na parkovišti našel volné místo a zastavil, nijak se nenamáhá zakrývat stopy, to by možná pomohlo proti policajtům, ale stopaře to z vaší stopy nesvede. Jakmile jste vystoupili, zamířil k jinému autu. Nekrčí se, neběží, vlastně se chová jako by se nic nedělo a opravdu to tak vypadá, jelikož když dorazí ke dveřím od řidiče, otevírá je opravdu jako by nic.

„… jinak ne obrátit se na upíry by moc moudré nebylo, ale na upíra, to už je něco jiného.“ Usmál se, když sis také nasedla.

New Scotland Yard

Victoria Embankment

Přikývla jsem. Jeho odpověď byla prostá, proto tu jsme, žádné občas tohle, občas tamto nebo jednou se stalo... Jsme tu, abychom pomohli, kvůli tomu jsem začínala a proto pokračuju dál. Samozřejmost s jakou to Grey řekl, mě svým způsobem uklidnila. Bude to dobrý parťák, těžko by mi mohli vybrat někoho lepšího. Složitější věci dělal snadnější a nezdálo se, že by si s věcmi lámal hlavu.

"Přesně, něco by už mohli vědět," zadoufala jsem a rychle si přečesala vlasy, abych si mohla vzít helmu. Grey měl očividně krom kůže slabost i pro staré věci, ale svým způsobem to k němu sedělo. Víc by mě překvapilo, kdyby na nás čekala křiklavě zelená sportovní motorka a helmy ještě špinavé od bahna.

Počkala jsem než se ozve motor motorky, a pak jsem ve vyhoupla na své místo. Hlavně se drž jsem si vyložila po svém a ruce jsem mu obtočila kolem pasu. Nebylo to z mé strany úplně kolegiální, cítila jsem se tak ale bezpečně a to nejen proto, že jsem pod vším tím oblečením tušila holou hřející kůži. Vlastně jsem se cítila dobře pokaždé, když jsem někam jela. A teď stačilo jen zavřít oči a nechat se vézt.

Následuji Lucu a překvapí mě, s jakou lehkostí se zmocní nového vozu. Po jeho posledních slovech zbystřím.
"Aha. Máš na mysli někoho konkrétního. Koho?"
Zeptám se, jakmile se opět ocitnu na místě spolujezdce. Tohle už, mnohem víc, zní jako skutečný plán. V tuhle chvíli mi nezbývá, než důvěřovat Lucovi, že mě udrží na živu. Zpochybnit jeho loajalitu jsem se ještě neodvážila, vzhledem k tomu, že nyní je tím jediným koho mám.

The Royal London Hospital, Whitechapel Road

Mašina, na které sedíte, rozhodně není sportovní, je to mohutný stroj. Jinde bys snad mohla říct, že si tím její majitel něco kompenzuje. Ale v případě Greye si jen těžko dokážeš představit, že by sedlal něco subtilnějšího a že by na tom nevypadal nepatřičně. Pro tebe to znamená trochu širší posed a poněkud brutální útok na tvůj sluch. Zato ti rozhodně nefouká do tváře a nemůžeš si stěžovat na zimu. O obojí se postaraly záda tvého kolegy, na které ses přivinula. Hřeje, neskutečně hřeje. Grey nedává nijak najevo, že by se mu tvůj výklad nelíbil. Nebrání se ani přivinutí, kterému se vlastně nemůžeš vyhnout, vzhledem k délce tvých rukou a jeho objemu. Na to, že je čas otevřít oči tě upozornila změna dominujícího zvuku. Po burácení silného motoru, převzalo vládu bušení neméně silného srdce. Jeho tlukot je ukludňujicí, uspávající, podle tempa musí být Gray úplně klidný.

„Jsme tedy…“

Konstatování zřejmého, možná tě tím chce upozornit, že je čas sundat paže z jeho těla a dovolit mu se zvednout. Co je podivnější, že už v této krátké větě, tak i v tom jak sesedá a schovává helmu je cítit pokles jeho před tím tak spokojené nálady. Vlastně když se to vezme kolem a kolem, zas tak podivné to není.

„… no měli bychom jít, pitevna je tam té budově v suterénu.“

Stačí se rozhlédnout a je ti jasné, že jste uvnitř areálu nemocnice, tedy spíše na její odvrácené straně. Modrá výšková budova, nebo spíše několik budov slepených do jednoho celku. Váš vchod rozhodně nepatří mezi ty hlavní, což je vlastně pochopitelné. Přesto i za jeho prosklenými stěnami vidíš recepci. Při bližším pohledu i usměvavého blond anděla v bílém. Od pohledu bys hádala že modrooká kráska je tu spíše na brigádě při škole.

Na útěku, Londýn

„To záleží na tom, jestli máš něco proti frantíkům a katolíkům…“

Vidět Lucu se zasmát je opravdu zvláštní. A přitom se nezdá, že by vtipkoval. Zlatá klec je pryč a jediné co ti zůstalo, je jeden zabiják a mercedes. Co se musí nechat, je že Luca netíhne k vozům stylu Dacia či Vauxhall. Co je horší je myšlenka, která se vkrádá, ale její vyslovení by ti vzalo to poslední, co ti zbylo, ale pokud to tak je, možná míříš přímo do pasti i když stále poměrně v luxusu.

„Jestli by tě někdo udržel na živu, je to on teda pokud bys před ním neklela nebo něco takového, je trochu… fanatik.“

"a mám vůbec na výběr?"
Zeptám se, ale je to spíš řečnická otázka. Oba dva víme, že si nemůžu vybírat spojence. A pokud je tenhle upír, ať už je to kdokoliv, ochoten mi pomoci, budu to muset risknout.
"Fajn, vezmi mě za ním. Už stejně nemám moc co ztratit. Ale pít ze mě nebude!"
To poslední dodám poměrně prudce, a po několika okamžicích ticha. Představa upířířch tesáků mi nedělá ani trochu dobře. Ostatně, jako žádnému dlakovi.

Na útěku, Londýn

Luca nemění směr, buď je to stejným směrem, nebo tam míří od začátku. Ta poslední slova ho však přiměla k úsměvu.

„To myslím, že nehrozí, nejspíš by tě jen prošpikoval stříbrem nebo roztrhal na kusy. Věř mi, že obojího je víc než schopnej. Jinak vždy je na výběr, Emory. Můžeme zkusit něco jiného, nebo to zkusit na vlastní pěst. Ale pokud chceš zůstat v Londýně, těžko najdeme jiné místo, kde tě nikdo neohrozí… teda pokud nenasereš jeho.“

K tvému překvapení jste zastavili na posledním místě, které bys považovala za nenápadnou skrýš. Staré opatství se nad tebou tyčí se vší svou gotickou monumentalitou.

„Tak co, myslíš, že neshoříš? Musím uklidit auto, tady stát nemůžu.“

Lucova slova mě nijak zvlášť nevyděsí. Vím, čeho jsou schopní vlkodlaci a od upírů nečekám nic menšího. Z Londýna se mi opravdu prchat nechce. Stále doufám, že tomu rychle přijdeme na kloub, a já se budu moci vrátit domů.

Když Luca zastaví, tázavě zvednu obočí. Tohle místo se mi nelíbí, ale s pověrčivostí to má sotva něco společného.
"Takovým kecům ještě někdo věří?"
Zeptám se s úšklebkem, a vystoupím z auta. Zhluboka se nadechnu, nasaju místní vůně, pátrám po nebezpečí.

Westminster Abbey, Londýn

„Někdo určitě… zkus přežít, alespoň než se vrátím a budu se moct koukat.“

Zlatíčko Luca ti úšklebek samozřejmě vrátil. Nechal tě vystoupit a odjel. Těžko říct, jak tohle auto skončí, ale fakt je, že tady by to být nemělo. V každém případě jsi skončila před místem, kde přes den rozhodně není klid. Vždyť tohle místo je jedno z těch, co prostě musí navštívit každý turista, co přijede do Londýna. Jenže teď je tu prázdno, jen ty a nasvícená katedrála před tebou. Nasála jsi vzduch prosycený stopami všech těch lidí, co tudy projdou, ale toto klesá a vše přebíjí pocit ohrožení. Není to akutní, není to pocit bezprostředního ohrožení, spíše tíseň. Vždyť se tě přece snaží někdo zabít a ty tu jsi sama na otevřeném prostranství. Luca ti toho moc neřekl, ale z toho mála je jasné, kam bys měla jít. Ale proč by byli v tuhle chvíli otevřené dveře, proč by proboha měla jít vlkodlačka do kostela a k sakru kdo je ten Frantík a kde je? Jít dovnitř, nebo to zkusit na vlastní pěst?

Luca mě opustí, a já zůstanu na chodníku zcela osamělá. Vzhlédnu k budově před sebou. Tohle je to poslední místo, kde bych hledala pomoc...tím méně od upíra.
Udělám dva váhavé kroky směrem ke vchodu, ale poté se zastavím. Příliš se mi dovnitř vstupovat nechce. Možná, že neshořím jako papír, když překročím práh, ale to neznamená, že mi tohle místo musí být hned nutně příjemné.

Můj ochránce sice řekl, že vždy je na výběr, ale já to tak necítím. Jistě, mohla bych se teď rozeběhnout někam do noci a zkusit přežít na vlastní pěst. Ale jsem dost soudná na to, abych věděla, že bych si dlouho života neužívala.
A když vyloučím tuto možnost, zbývá už jen vstoupit do opatství, a svěřit svůj život do rukou...čert ví komu.

Tiše si povzdechnu a vyrazím ke vchodu. Minimálně bych se měla pokusit zmizet z ulice.

The Royal London Hospital
Whitechapel Road

"Jo, promiň," vyklopila jsem ze sebe a pomalu se odlepila od širokých zad, do kterých jsem posledních pár desítek minut tiskla svou hruď. Ruce se mi skoro nechtěly hnout jakoby měly dál zůstat obtočené kolem těla mého kolegy. Nakonec jsem se ale přiměl seskočit ze stroje a sundat si helmu, která naštěstí až do teď schovávala valnou většinu mé tváře.

"Díky," s tím prostým slůvkem jsem mu helmu vrátila. Žádná další slova jsem pro něj neměla a zdálo se, že je na tom Grey podobně. Kdo by taky rád chodil do márnice, že? Bývali tam sice doktoři s tím nejvíc podivným humorem, pro který jsem měla slabost, ale raději jsem je potkávala mimo místo, kde vykonávali svojí práci. A to, co na nás čeká... oklepala jsem.

K budově jsem se rozešla až za Greyem. V tichosti jsem kopírovala jeho pohyb v naději, že zná nejen budovu, ale i někoho v ní. Nezbýval už ale čas se zeptat a mne v hlavě zůstala nepříjemná myšlenka na to, že tu naposledy mohl stát s někým jiným, s nějakým jiným kolegou, kterého jsem nahradila. Nebo celou tu dobu pracoval sám? Vozí další helmu jen tak? Vrásky na čele mi vyhladil až úsměv krásky, která nás tu jako první přivítala. Být teď doma, stanicí by kolovaly vtípky, kde všude se dá vyhrabat tělo, aby se mohlo jet do márnice. Na to tu ale asi nebude nikdo zvědaví, domýšlela jsem si a prohlížela si místo, kam jsme vešli, aby Grey mohl s kráskou vyřídit, co bylo třeba. Sama jsem se do toho nehnala, ačkoliv jsem bedlivě poslouchala, co si řeknou, abych sem už příště mohla i sama.

Westminster Abbey, Londýn

Vrátí se? Nebo tě opustil docela? Chce snad svést vaše případné stopaře z cesty? Je to dobře nebo špatně? Má rád frantíky? Otázek by se dalo vyslovit i nevyslovit mnoho, ale to není podstatné. Ale pravdou je, že na tomto místě by tě nehledal nikdo, ani tvůj vlastní otec.

Procházíš starým portálem, pro lidi možná prastarým, ale ty víš, že ve městě je nejeden tvor, co si pamatuje jeho budování. Mělo by, ale vlastně vůbec nepřekvapuje, když zjistíš, že masivní klika neklade odpor a velké křídlo se před tebou otevírá. Chrám nespí, přestože se topí v šeru. Tedy hlavně spodní část jeho lodi. Klenby jsou skrze okna osvětlené světlomety, které dominantu vytrhávají z noci. Tvůj čich stále dokáže vnímat tisíce pachů, těch patřící místu i těch patřících lidem, kteří tudy prošli během dne. Přesto necítíš nic, co by tě upozornilo na aktuální přítomnost někoho dalšího. Čichem ne, ale pocit v žaludku tě nezklamal. Nejsi sama.

Pater noster, qui es in cælis,
sanctificétur nomen tuum;
advéniat regnum tuum;
fiat volúntas tua, sicut in cælo
et in terra.

Panem nostrum quotidiánum da nobis hódie;
et dimítte nobis débita nostra,
sicut et nos dimíttimus debitóribus nostris;
et ne nos indúcas in tentatiónem;
sed líbera nos a malo.
Amen.

Tichá slova se začnou nést prostorem, dík ozvěně prostoru můžeš jen hádat, přesto máš pocit, že ten kdo je šeptá do prostoru je nejspíš někde nahoře. Přesto nikoho nevidíš.

„Kdo přicházíš do domu páně?“

The Royal London Hospital, Whitechapel Road

Všiml si, jak moc se k němu tiskneš? Vnímal tvou hruď i její poklady? Všiml si, že se nechceš svého úlovku vzdát a pustit jej? Kovová kokska na jeho i tvé hlavě opravdu nic nezakryje a ani neochrání, ať už před větrem nebo pohledem. Své oči ochránil stejně staromódními koženými motoristickými brýlemi. Právě ty, tedy jejich sundávání, tě ochránili před vším, co by snad mohl vidět v tvé tváři.

Že se Grey netváří nijak nadšeně, je celkem pochopitelné. I když Blond zajíček by u vás doma vzbuzoval spíše nadšení. Zvláště když z blízka je to nejspíše pro pány ještě lahodnější, než se zdálo z dálky. Povinná bílá uniforma je rozepnutá o jeden knoflíček více by bylo nutné a růžová pošupka, která lehce vykukuje po stranách svou funkci plní dokonale i když její náklad velikosti B to z největší pravděpodobnostní ani nepotřebuje. Jenže čím blíže jste k budově, vypadá Grey stále méně nadšeně, a když jste vešli a tebe do nosu udeřil klasický nemocniční odér dezinfekce, viditelně se otřásl. Úsměv Králíčka s vůní růží nijak nezabral, tvůj kolega vypadá spíše, že by nejraději utekl.

Když ale stále zůstáváš spíše v pozadí, vyrazil hrdinně do boje s jejím úsměvem a velkýma očima. Jeho projev je strohý, nervozní, příliš nepřipomíná to, co jsi viděla na stanici. Formálně je vše v pořádku, pozdravil, prokázal se odznakem, zeptal se, zda přivezli tělo z požáru na New Row a zda se na něj můžete jít podívat. Králíček svou funkci také plní až dojemně, zářivý úsměv, chápavá tvář, přitakávání, zdvořilé požádání o strpení, když se zabere do hledání v systému. Její velké oči a jamka mezi ňadry přímo svádí k hlubokým pohledům, ale ani to na Greye nepůsobí a očividně neuklidňuje. Sice do pultu nebubnuje, ale nemůžeš si nevšimnout, že prsty položené na horní straně doplňuje palec tisknoucí desku zespodu. Napětí je zcela evidentní. I králíček si toho očividně všiml a vrhá rozkošně plaché pohledy jak k němu tak tvým směrem, když bere sluchátko a vkládá si jej mezi ucho a rameno. Stejně tak je zřejmé, že na dráhé straně to zatím nikdo nezvedá.

„Tělo je právě na pitevně, pokusím se sehnat doktora Denisofa. Momentík prosím.“ Povzbudiví úsměv, při plachém výrazu tváře.

Ani mě nepřekvapí, že klika pod mým dotekem povolí. Věděl Luca, že tomu tak bude? Jestli ho ještě někdy uvidím, tak se určitě zeptám. Nyní však tiše vklouznu dovnitř, a dveře za sebou opět zavřu.
Do nosu mě udeří pach těch stovek lidí, turistů, kteří sem denně zavítají. Když odkryju tyto pachy, zavane ke mě vůně, která provází snad každé staré místo na světě. A někde hluboko pod tím je slabý, slaboučký, pach rozkladu.

Kromě toho ale cítím ještě něco. Někoho. Přítomnost další bytosti. Udělám sotva několik kroků, když ke mě dolehnou tichá, šeptem pronesená, slova. Vlkodlačí sluch však bez problémů zachytí každičkou hlásku. Jediné co, tak nedokážu přesně určitě směr, odkud ke mě slova přicházejí.

Hraješ si se mnou? Skrýváš se?
Pomalu postupují dál.
"Vlčice v úzkých."
Odpovím tiše, špicuji uši a větřím.

Westminster Abbey, Londýn

Na svůj čich se jindy můžeš spolehnout, někdy až překáží se všemi těmi pachy, co jsou všude kolem, nyní ti však odpověď ne a ne poskytnout. Sluch ti také nedokáže odpovědět, přestože slyšíš každou slabiku starého jazyka. Možná, kdybys byla vlkem, místo drobných oušek měla velké uši, možná by ses odpovědi dopátrala, ale je rozumné právě teď zkoušet proměnu?

„A co žádá prokletý vlk v domě hospodina?“

Jistě pach rozkladu, stáří, nic divného na takovém místě. Stará budova vybudovaná na starých kostech. Mezi všemi pachy poznáš i pach kadidla, venku by byl jistě podezřelý, ale zde v chrámu působí vlastně normálně. Je někde nahoře, to jsi si skoro jistá, nabízí se kůr, ale s jistotou to nejsi schopná říct, už jen proto, že zvuk se klenbou nese a odráží tak snadno.

The Royal London Hospital
Whitechapel Road

Mé mlčení a postávání bokem bylo asi horší rozhodnutí, než kdybych bývala byla šla rovnou za blondýnkou pochválila jí výběr prádla a vyptala se na tělo. Kdo ale mohl tušit, že mu tohle místo i kráska budou tak nepříjemní. V půlce jejich rozhovoru jsem už ale nemohla náhle přispěchat, i když jeho ´nadšení´ bylo čím dál víc zřetelnější. Snahy toho blonďatého anděla vycházely na prázdno, a tak jsem se ke svému kolegovi připojila hned, co zvedla sluchátko. Gestem ruky jsem mu naznačila, že bych s ním chtěla mluvit, abychom nebavili přímo u recepčního pultu.

"Dokážu tam dojít sama, beztak pro nás bude mít jen příčinu smrti a pár drobností," pousmála jsem se, pokud při ohledání doktor nenarzila na něco hodně zvláštního, bude tohle spíš rutinní návštěva, "nechceš třeba kafe? Určitě tu někde mají automat nebo bude na ulici nějaká kavárna," navrhla jsem mu. V mém hlase ani tak nezaznívala starost, byl to spíše přátelský návrh jako bych mu nabízela, že mu odnesu složku do archivu, protože jdu s tou svojí.

The Royal London Hospital, Whitechapel Road

Chvíli trvalo, než si Grey všiml tvého gesta, už to skoro vypadalo, že budeš muset být méně taktní, pokud jej chceš odvolat. Ale nakonec si všiml a více než ochotně se vzdálil od blonďatého anděla a šel za tebou. V jeho tváři velmi snadno čteš určitou úlevu ještě dřív, než promluvíš. Poslechl si tě a už to vypadá, že chce něco namítnout, ale byla jsi rychlejší. Snadno si všimneš, že trochu povolil ramena a celkově působí trochu odevzdaným dojmem, pokud se to při jeho velikosti dá něco takového vůbec říct.

„Seš dobrá… nebudu ti lhát, nesnáším nemocnice. Vždycky tu mám pocit, že vyletím z kůže. Seš si jistá, že nebudeš potřebovat pomoct?“

Mohl to hrát, mohl tvůj návrh přijmout stylem: „Ty víš, že já vím.“ Místo toho zvolil otevřenou hru a pokud jsi ho ujistila, přijal to s přikývnutím a v jeho tváři čteš úlevu a vřelé díky. Neutíká, ale budovu opustil rád, a pokud jsi mu ještě věnovala pohled, vidíš, že na čerstvém vzduchu viditelně pookřál. Zato zajíček za pultíkem vypadá stále smutněji, že by ji jeden hned politoval a objal. Není hloupá snadno pochopila, že patříte s Greyem k sobě a tak teď upírá své velké kukadla na tebe. Zdá se, že pan doktor to stále nebere.

The Royal London Hospital
Whitechapel Road

Na tváři se mi objevily dolíčky ještě dřív, než jsem se stihla usmát a zavrtět hlavou.
"Budu v pohodě, nedělám to poprvé," ujistila jsem jo, povzbudivě poplácala po rameni a otočila se k němu zády, abych se vrátila k blonďaté krásce a Grey mohl zmizet. Nebyl první ani poslední, co nesnáší nemocnice, bylo mi jen líto, že jsem nepoznala dřív a rovnou ho nenechala venku. Bývalo by to tak bylo lepší pro oba. Teď už jsem tu ale byla jen já a recepční, co na mě upírala svůj pohled. Skoro bych se z něj až oklepala, jak byl divný...

"Možná má plné ruce práce," pokusila jsem se o malý vtípek, aby se alespoň na chvíli přestala dívka tvářit jako by viděla druhého člověka poprvé, "můžu tam zajít? Ať nemusí doktor celou cestu sem, a pak zas zpátky...," zazněl můj hlas do zvuku pravidelného vytáčení, "nebo mi můžete ukázat cestu?" nabídla jsem ještě jednu možnost, kdyby snad nechtěla, abych jim tu chodila bez dozoru. Popravdě jsem si vůbec nebyla jistá, za co z toho by byla blondýnka víc vděčná; emoce schované v jejích kukadlech mě mátly snad ještě víc, než můj parťák. Její vzhled mi zrovna také nepomáhal, abych tuhle záhadu rozlouskla, k mému štěstí se ale má mysl zaměřovala víc na jinou záhadu, jež někoho stála život.

Našlapuji tiše, mé kroky nevydávají žádné zvuky. I tak ale nepochybuji o tom, že muž velmi dobře ví, kde jsem.
Dávám si na čas, v naději, že ho snad i já odhalím. Když se však ticho, po jeho otázce, začne prohlubovat, jsem nucena odpovědět.

"Hledá úkryt."
Odpovím jednoduše. Můj hlas, odrážející se od vysokého stropu, mi přijde zvláštní. Mám pocit, že v něm zaznívá strach, nebo možná obava. Nechci ale, aby upír věděl, že se bojím. Zlostně se kousnu do rtu.

"Vylez, ať si můžeme promluvit normálně."
Trpělivost nikdy nebyla mou silnou stránkou.

The Royal London Hospital, Whitechapel Road

Grey ti očima poděkoval ještě od Triumphu u kterého se zaparkoval. I králíček má kukadla jen pro tebe. Ovšem poznat jestli za jejím snaživým úsměvem je i nějaké pochopení či pobavení z vtipu, je nejspíš nemožné. Ale když ji nabídneš řešení, úlevu poznáš na první dobrou. Vypadá to, že sluchátko položila skoro s nadšením a už se natahuje přes pult, aby ti mohla ukázat cestu. Přitom samozřejmě opře svá kouzelná kůzlátka a ty v pošupce ještě více povyskočí a nejednomu muži by způsobili vpravdě srdeční problémy.

„Pokud vám to nevadí… je to jednoduché… pitevna má šedou barvu, prostě se budete držet šedé čáry, dovede vás k výtahu, pojedete do suterénu, také je označený šedou a pak zase podle čáry. Moc vám děkuji, doktor Denisof nejspíš neslyší telefon.“

Skoro to vypadá, jako tě považuje za úplně blbou, ale když na ni koukneš, nejspíš by to takto vysvětlovala komukoliv. Její kukadla na tebe hledí a čekají, jestli jsi pochopila její návod a černý trojúhelníček mezi růžovou a tělovou čeká také.

Westminster Abbey, Londýn

Ticho, jen tvé kroky, které ač se snažíš, jsou až příliš hlasité. Vlastně máš pocit, že i tvůj dech je až příliš hlasitý. Ale není to tím, že bys byla tak nemotorná, je to tím, že jeho neslyšíš vůbec. Koušeš se do rtu a to jsi ho ještě neviděla. Tvá trpělivost ti mizí mezi prsty jako zrníčka písku, ale těžko říct, jestli je to dobře. Tohle není nikdo z tvých poddaných, tohle není ani Luca. Těžko říct, co je to vlastně za Upíra a jestli jsi právě nestrčila hlavu do smyčky.

Kadidlo, tichý zvuk, skoro jako bys slyšela šustot blanitých křídel, ale to je přece nesmysl, pohádka. Musela jsi alespoň mrknout, jelikož se zjevil uprostřed křížení lodí, jako vyrostl ze země, nebo spíš spadl z nebe. Černé kalhoty, černá košile s bílým čtverečkem pod krkem. Plášť, který kdysi býval rudý. Teď je ošuntělý, rozedraný, v prvním momentě máš pocit, že se z něj zvedá prach, ale ten se chová jinak, tohle vypadá spíš jako dým. Jednu paži vidíš, druhá je schovaná pod pláštěm. Celý ten vstup na scénu připomíná kouzelnické číslo. Z pod černých vlasů na tebe hledí rudé oči, jak rubíny zasazené v úzké tváři.

„Tady jsem… hledáš tedy azyl v domě páně, prokletá?“

Ticho se protahuje a já se cítím nepohodlně. Vím, že ho nemůžu slyšet, protože je to upír...není živý, nedýchá. Mohl by mi stát hned za zády a já bych o něm neměla ponětí. Tahle myšlenka mě přinutí se ohlédnout přes rameno.

Konečně se ukázal. Jen si tiše odfrknu, když vidím, jakou scénu ze svého zjevení udělal. Upíři. Všichni jsou stejné slečinky.
Prohlížím si ho lehce přimhouřenýma očima. Přemýšlím, jestli je to klam, nebo skutečně zažil lepší časy.

"Ano, hledám azyl."
Odpovím opatrně. Raději pečlivě střežím každé slovo, které řeknu. Nerada bych, aby později něco obrátil proti mě.
"A bylo mi řečeno, že ty bys mi mohl pomoci."
Dodám. Přemýšlím přitom, jestli mě Luca nezavedl přímo do pasti.

Westminster Abbey, Londýn

A co když to není scéna? Co když to není jen šašek? Víš, že mezi lidmi existují neskutečné fantasmagorie o vás i upírech, ale neslyšela jsi, že by se upíři opravdu uměli teleportovat, nebo jinak přemísťovat. Jistě jsou rychlý, neskutečně rychlý a pro člověka to tak může vypadat, ale pro vlka? A co ten kouř? To, že jeho plášť spíš než do katedrály patří pod most, to už je jiná.

Je to past? Co schovává pod pláštěm? Co bys tam schovávala ty, kdyby k tobě přišle na návštěvu upír. A samozřejmě pořád ta nejtěžší otázka: Je Luca přítel? Nebo alespoň spojenec?

Neznámý jen lehce přikývl, místo aby se na tebe vrhnul, takže slova jsi možná zvolila správně. Vykročil tvým směrem, přitom se jeho plášť začal samozřejmě pohybovat a tobě neuniklo, že opravdu něco drží a malé to není.

„Pravda, náš pán ve své velikosti nabízí azyl zbloudilým ovečkám. Ale ty nejsi z jeho stáda, nemáš jeho požehnání. Jsi vlk, proč by ti jeho služebník měl pomáhat. Proč bych se jako správný pastýř, neměl postavit mezi vlka a stádo beránka božího?“

Paže doteď schovaná se vynořila z pod pláště i se svým nákladem. Prapodivnou a starou zbraní, jejíž tři široké hlavně míří, najedou přímo na tebe z takové blízkosti, že by se trefil i slepý. Ten upír se nijak nesnaží využít moment překvapení, je naprosto sebejistý. Krom toho vnímáš i něco jiného, stříbro a spálený střelný prach. Jsi si jistá, že tu zbraň již použil a ne na člověka.

„Řekni vlčice, proč ti mám pomoci? Nebo se pomodli za svou prokletou duši a já ti dám rozhřešení.“

Hledím do hlavně té podivné zbraně a přitom mi zacukají koutky ústy. Nepochybuji o tom, že tu zbraň už použil, ale i tak mi celá ta scéna přijde nesmírně vtipná. Nebo by přišla, kdyby tady nešlo o můj život.
Upíři, a ta jejich vášeň pro dramatický výstup.

"Je trochu pokrytecké, mluvit o mojí prokleté duši, a nezmínit svou vlastní."
Zabručím, lehce otráveně.
"Ani pořádně nevím, co je tvůj pán zač, tak jak mám asi vědět, co mu imponuje. Můj společník mě sem poslal, že tady najdu buď pomoc, nebo smrt. Takže jestli mi nechceš pomoci, přeskoč laskavě tu modlitbu a rovnou mě pošli k čertu, protože na tyhle sračky já nemám čas. Mám za zadkem smečku vlkodlaků a jestli si nepospíšíš, tak se brzy stanou i tvým problémem."
Osvětlím mu trochu situaci.

Westminster Abbey, Londýn

Když to tak vezmeš, upírů jsi zase tolik nepotkala, sice i ve vaší organizace jich pár je, ale to jsou spíše exoti. I když jak pak označit tohohle frantíka? A přesto, přes všechno to divadlo, pocit, že ti opravdu jde o život, nemizí. Zvláště, když začneš bručet a jeho prst se začíná pohybovat. Jak citlivou spoušť tahle vykopávka asi má? Vyzívat ho k tomu aby střílel, by asi divákovi přišlo šílené a možná hloupé, ale divák stojí bokem, má čas přemýšlet. Ruka se zpevnila, hlavně míří přímo do tvého čela, když jej zasáhla tvá poslední slova a on pohnul hlavou na stranu.

„Máš pravdu, mé dítě. Má duše je ztracená, nečeká mě nic než nekonečná nicota. To mi však nebrání dál vykonávat vůli Hospodina. Pověz mi tedy, proč po tobě jde tvá vlastní krev? Člověk, člověku může být vlkem, ale ještě jsem neslyšel, aby byl vlk vlku člověkem.“

Jeho paže klesla, zbraň zmizela znovu pod plášťem.

Vlastně jsem čekala, že vážně vystřelí. Dokázala bych uhnout? Asi těžko. Ale vzývat smrt bylo tak osvobozující.
I přesto jsem ale ráda, když upír nevystřelí. Zbraň nejprve skloní, a poté jí skryje docela. Ani jsem si neuvědomila, že zadržuji dech.

"To je skvělá otázka...na kterou bohužel neznám odpověď. Mé jméno je Emory a jsem dcerou alfy ze severního břehu Temže. Brzy jsem se měla vdát za jiného alfa vlkodlaka, z jižního břehu. Předpokládám, že právě moje svatba a spojenectví, které by tím svazkem vzniklo, mohlo někomu být trnem v oku."
Rozmluvím se konečně, a je příjemné to říct nahlas. I já si tak věci lépe srovnám v hlavě.
"Nemám ale ani ponětí, kdo se mě mohl pokusit zabít. Z mého doprovodu přežil jediný. Nemohu věřit ani vlastní smečce."

Předchozí princezna měla příjmení Sjörgen, ale to je samozřejmě zcela ve tvé režiji.

Westminster Abbey, Londýn

Upír nejprve lehce kývnul. Čekala bys, že to bude celé gesto, ale místo toho jeho paže překřížila jeho břicho a on se přes ni zlomil ve zcela staromódní úkloně.

„Mé jméno je Vincent Lazare de Montfort, vítej v mém skromném útočišti Emory, dcero vlka. Pojď.“

Dcero vlka, je to další podivnost jeho mluvy, nebo tím naráží na chybějící jméno tvého rodu? Ale záleží snad nějakému Upírovy na klanech vlkodlaků? V každém případě se ta podivná osoba otočila a vyrazila do útrob chrámu. Ze zadu už lze trochu lépe pochopit ten podivný plášť, který má svá nejlepší léta už dávno za sebou. Dle všeho jde o ornát, ale nejen obstarožní, ale také hodně archaický. Široký stojatý límec, klopy přes ramena sahající až skoro k loktům a samozřejmě samotný plášť sahající až k zemi. Původní barva nejspíš byla rudá.

„Chceš tedy, abych ti poskytl útočiště, abych tě ochránil před tvým vlastním druhem? To mohu, nakonec cesty páně jsou nevyzpytatelné a už Saul nám dokázal, že vlk může být nejlepším pastýřem božího stáda.“

Vincent prochází chrámem opravdu, jako by mu to zde patřilo. Prochází kolem oltáře, kolem kaple, která brání průhledu do centrální části chrámu. Míjíte náhrobky, sochy a další zdobnost, dokud se nedostanete k postraním dveřím, kam už podle cedulek je turistům vstup zapovězen. Stoupáte po kamenném schodišti až ochoz táhnoucí se nad celou hlavní lodí. Vincent se zastavil v místech, kde máte dobrý výhled na místo, kterým jsi vstoupila.

„Říkala jsi, že ti jsou v patách, tedy uvidíme, jestli jsou tak drzí, že si dovolí vstoupit do domu hospodina.“

Jen trochu udiveně zamrkám, když se mi upír ukloní. Já vím, že oni žijí dlouho, a pamatují jiné doby. Ale tohle je tak nepatřičné, že se skoro začnu smát. Tím spíš, když se ke mě muž otočí a já tak mám možnost prohlédnout si jeho, až archaicky vyhlížející, plášť. Předpokládám, že kdysi to byl módní kousek. Ale ty doby už jsou dávno pryč.

Chvíli zvažuji, že bych mu řekla i své příjmení, ale nakonec se rozhodnu tak neučinit. Pravděpodobně budu ve větším bezpečí, pokud nebude přesně vědět, kdo jsem.
S krátkým odstupem muže následuji. projdeme dómem, a vystoupáme na ochoz. Dost možná do míst, odkud mě on sám předtím sledoval.

"Doufala jsem, že odsud spíš rychle vypadneme."
Trochu se ošiju. Rozhodně se mi nechce hrát si na čekanou, a vyhlížet mé pronásledovatele. Možná, že jim bude chvíli trvat, než najdou moji stopu, ale najdou ji a půjdou po ní. Ať už pracují pro kohokoliv, jistě nebude rád, že jsem unikla.

Westminster Abbey, Londýn

„Ne, toto je můj domov, neopustím ho tak snadno.“ Lehce zavrtěl hlavou a skoro to vypadá, že ti nevěnuje pohled. Ale pak se obrátil, jeho oči zůstávají rudé, ale působí mnohem klidněji. „Neboj se dcero vlka, nic se ti nestane. Venku může nebezpečí číhat kdekoliv. Toto je mé hřiště, ale nemusíš tu být, pokud chceš, zavedu tě do bezpečí a vrátím se.“ Vidíš tu otázku, kterou nevyslovil přímo, ale je celkem jasná. To jak tě oslovuje, se mu nějak zalíbilo nebo jen znovu naráží na to, že nezná tvůj rod. Na druhou stranu je to pořád lepší, než když na tebe mířil a říkal ti prokletá nebo když ti Luca říkal Princezničko.

Chvíli na upíra hledím, a zvažuji jeho schopnosti. Nepůsobí kdovíjak, ale já asi nejsem tím nejlepším, kdo by mě odhadovat hodnotu lidí. Očividně jsem sama byla celou dobu obklopená zrádci.
Nakonec tedy přikývnu.
"Dobře, zůstanu tady."
Část mě si přeje vidět vlkodlaky trpět. A ta část teď křičí jako zběsilá. Tohle je okamžik, kdy se mohu pomstít, alespoň částečně. A také se podívat, kdo jsou moji pronásledovatelé. Třeba mi to něco prozradí.

Westminster Abbey, Londýn

Klidně počkal na tvé rozhodnutí, pak lehce přikývl, trochu zvláštně, lehce nakloněné bokem, ale gesto to bylo jasné.

„Tak tedy vyčkáme…“

Znovu se otočil ke kamennému zábradlí, ale nezdá se, že by pozoroval vchod. Během té hodné chvíle, blížící se věčnosti, pro dnešní uspěchanou dobu, sis všimla, že má přivřené oči a cosi si skoro neslyšně mumlá. Nejspíš motlitbu. Zdá se, že si vystačí a pokud ho nebudeš rušit, klidně by mohl vystřídat chrliče na střechách chrámu. Jak dlouho, hodinu, dvě? Přesto se jeho oči naplno otevřeli jen okamžik před tím, než se pohnuly dveře chrámu. Poslední neslyšné slovo je zcela jasné:

„Ámen“ A na upírově tváři se objevil lehký úsměv.

Čtyři muž, čtyři vlkodlaci. Pach zbraní, pach ohně, střelného pachu, pach krve. Snažíš se je zařadit, ale špinavá práce vaší organizace ti byla vždy spíše vzdálená. Prostě fungovala. Přesto máš pocit, že pach minimálně jednoho z nich, ti je povědomí z vašich podniků. Tak jako ty, i oni se rozhlížení, pátrají. Najednou stejně jako před tím, stojí Vincent před nimi, jeho plášť ještě klesá a pod ním vidíš ten černý dým. Stejný jako zůstává na místě, kde ještě před chvílí stál po tvém boku. O upíry ses nijak moc nezajímala. Proč také, copak je něco odpornějšího než mrtvé maso a upíři nic jiného nejsou. Přesto pár jich bylo i u vás. Obecně se od vašich moc nelišili. Byli možná rychlejší a na rozdíl od vás nepotřebují měnit podobu a mají lepší kontrolu nad svým tělem a emocemi, teda pokud je mají, ale to co se právě stalo je zcela mimo. Jsi si naprosto jistá, že neskočil a už jen stěží to můžeš svést na nějaký trik.

„Toto je dům hospodina, skloňte zbraně a v míru odejděte.“ Stojí před nimi, stejně jako stál před tebou. Paže a ona archaická zbraň schovaná pod pláštěm. Čtyři muži před ním mají automatické zbraně.

Chrám se opět zahalí do ticha. Slyším, že si upír něco mumlá, ale slova nerozeznám. Můžu se jen domýšlet, i když modlitba mi k Vincentovi příliš nesedí. Copak jim to neubližuje?
Opřu se o stěnu a pohledem přejíždím prostor pod sebou. Je zahalený ve tmě, ale to je pro mě sotva problém.

Konečně se něco děje. Napnu se a oběma rukama se chytím okraje lávky. Netuším, jak to upír udělal. Náhle však stojí před čtveřicí vlkodlaků.
Moje důvěra v něj se náhle rozplyne a já začnu pohledem těkat kolem a hledat únikový východ. Jestli ho rozsápají na kusy, tak budu muset hodně rychle prchat.

Westminster Abbey, Londýn

Ubližují jim modlitby? Co potom chrám, co kříže a nakonec, když jsi přicházela, něco jsi přece slyšela, slova co naplňovali chrám. Byla to modlitba a zcela jistě jeho. Je jasné, že o upírech toho víš málo a možná nejen ty. Teď, když ho vidíš dole stát proti čtyřem lovcům, důvěra padá, ale nakonec jsi mu ani tolik nevěřila ty, jako Luca. Otázka je proč mu věřil, jestli mu věřil, jestli to nebyla jen past. Způsob jak tě předat jako vánoční dáreček, pěkně i s mašličkou navrch.

„Chcípni šašku!“

I oni pochopili, že to není člověk. Toho by cítili a i když jsi byla přímo vedle něj, měla jsi problém ho cítit. Přitom těch pár upírů co jsi poznala, jsi cítila mršinou na sto honů. Všichni větří, nejen pro tu podivnost před sebou, ale hlavně protože jdou po tvé stopě. Jeden z nich zvedá hlavu a dívá se přímo tvým směrem. Usmál se. Zbylí dva a mluvčí/velitel utrousil svou poznámku a zvedají zbraně. Zdá se, že tě cítí všichni a naznali, že už podivnost před sebou nemusí řešit.

Plášť se zavlnil, rychleji než když mluvil s tebou, se objevila ona obstarožní zbraň a hned vypálila. Pach stříbra naplnil prostor, automaty spustili, v ten okamžik máš pocit, že střeli cupují plášť i jeho majitele. Ale až po chvíli ti dochází, že to bylo jinak. Prořízli jen dým, který ještě ani nezačal padat k zemi, když se plášť objevil stranou od už jen trojice s další výstřelem a pak znovu na opačné straně… dým stále ještě připomíná postavu, když se Vincent objevil za čtvrtým vlkodlakem, který spustil hlavu, když pochopil, že se to vyvíjí jinak než očekával. To křupnutí slyšíš stejně jako předchozí výstřely, stejně jako padání těl k zemi.

Můj pohled se střetne s pohledy vlkodlaků. Jasně cítím ten triumf. Už mě mají v hrsti, odsud nemám kam prchnout.
Když padnou první výstřely, málem propadnu beznaději. Jenže pak mi brada spadne dolů. Upír je mnohem...mnohem rychlejší, než bych si kdy pomyslela. Během několika okamžiků zlikviduje všechny nepřátele. Ten poslední věděl, že si pro něj smrt jde. Ani se nebránil, než mu Vincent zlomil vaz.

"To bylo úžasné."
Vykřiknu, když i poslední tělo padne k zemi. Má slova se podivně rozléhají prostorem. Skoro bych, pro všechnu tu radost zapomněla, kde to jsme.
"Už jsme v bezpečí?"
Ujišťuji se, tentokrát o poznání tišeji.

Westminster Abbey, Londýn

Vincent zvedl tvář tvým směrem. Ano slyšel tě, ano tvůj hlas se skutečně nese celým prostorem. Usmál se? Možná ano, ale ty rozpálené rudé oči trochu matou. Trochu máš pocit, že by se mohl vrhnout i na tebe. Pak sklonil hlavu a když ji znovu zvedl, jeho pohled je už mnohem klidnější.

„Budeme, až uklidíme. Jestli to byli všichni, další stopaři už to budou mít složitější.“

Chytil poslední mrtvolu pod krkem a zjevně bez obtíží ji zvedl ze země. Nejspíš to s tím úklidem myslí vážně a hodlá s tím začít hned.

„Poznáš z nich něco? Kdo tě chce zabít?“

Rychle seběhnu dolů. Ne, že bych se tolik hrnula do úklidu, ale chci si mrtvoly prohlédnout. Snad je i prohledat.
"Dej mi prosím chvilku."
Požádám Vincenta, než si přikleknu k prvnímu vlkodlakovi a začnu ho zkoumat. Pach, rysy tváře, ale i kapsy.

Westminster Abbey, Londýn

„Samozřejmě, jim poslední pomazání dávat nehodlám…“

Vincent pustl vlkodlaka zase na zem, a zatímco se mrtvolám věnuješ, začal poletovat kolem. Moc jinak se to nazvat nedá, opravdu se spíše míhá, než že by kolem procházel. Když se zastavil kromě mrtvol, už po přestřelce žádné viditelné stopy nevidíš a nepochybuješ, že až skončíš, tak zmizí i tyhle.

S ohledáním je to trochu horší. Vincent má očividně vynikající mušku a jeho podivná zbraň opravdu velkou ráži. Z Hlav vlkodlaků, hlavně od nosu výš toho moc rozeznatelného nezbylo. Naštěstí nejsi člověk, aby tě něco takového zastavilo. Tvůj hlavní spojenec je čich a ten, kromě ataku stříbra a smrti, samozřejmě funguje. Potvrdilo se ti podezření z předchozího sledování skupinky. Jeden z nich je váš, ne z vašeho břehu, ale přímo z vaší smečky. Pach dalšího ti prozrazuje, že patří do smečky jiného ze stařešinů vaší rady. Další dva pachy jsou cizí, buď pochází z jihu, nebo úplně odjinud. Čich nezklamal, ale co s tím počít je něco jiného. Žoldáci, odpadlíci nebo se ta zrada a vzpoura rozpoutala napříč smečkami? Komu věřit? Prohledání kapes přineslo celkem očekávatelný výsledek. Telefony, karty, nějaké klíče, doklady samozřejmě žádné.

Pachy nelžou a já jasně poznávám jednoho z vlkodlaků z mé vlastní smečky. To mě znepokojí. Avšak ne všechny vlkodlaky znám a tak je stále naděje, že tahle vzpoura nevzešla ze srdcí mých vlastních bratrů.
Chvíli stojím nad hromádkou osobních věcí, které jsem našla. Mobily, ze kterých by se dalo zjistit nejvíc, nechám na místě. Někdo by je mohl vysledovat a já se chci pronásledovatelů zbavit, ne je k sobě znovu přitáhnout. Co však poberu, jsou všechny ostatní věci. Karty, klíče a pokud má některý z vlkodlaků nějaký šperk, seberu i ten. Kdo ví, co by se mohlo hodit.

"Dobrá. Jsem hotová. Můžeme odsud vypadnout?"
Zeptám se, když se konečně napřímím.

Westminster Abbey, Londýn

Ty jsi s nimi skončila. Vzpoura možná nevzešla od vás, ale zcela jistě se jí někdo od vás účastnil. Je to namířené na tebe, svatbu nebo tvého otce a jeho pozici Alfy? Máš ještě domov? Otázky zůstávají, ale na odpovědi ještě nepřišel čas. Mobili také zůstávají, zato klíče a karty jdou s tebou. Co tu je dál? Fotka, velmi dobře stavěná fena a moc pěkná vlčata, někdo si tu žije rodinou idylkou. Hodinky, žádné zlato nebo diamanty. I dnes se dají sehnat luxusní hodinky z rukou skutečných mistrů, tohle však není ten případ. Tyhle jsou očividně staré, i na vlkodlaky, možná rodinná památka. Šperků jsi moc nenašla, rozhodně žádné rodinné stříbro. Jeden zlatý svatební prsten, samozřejmě ne na prstě, který se kdykoliv může změnit v tlapu a prsten zničit. Druhý prsten co jsi objevila, také schovaný vypadá na nějakou školu, sportovní klub, možná pečetní, těžko soudit. A pak tu jsou samozřejmě celkem běžné tretky a to zuby.

Ty jsi s nimi skončila, že Vincent ještě ne je celkem jasné. Nechat je tu nemůže. Zvedá vlkodlaky až s nepříjemnou lehkostí a opět ti mizí přímo před očima. Znovu po něm zůstává jen kouř, když do něj šáhneš, zůstává ti na prstech pár zrnek popela. Za pár okamžiků zmizeli všechna těla i mobily.

„Půjdeme…“

Tentokrát stojí před tebou, jeho paže tentokrát bez šílené zbraně, zato dlaní otočená vzhůru se natáhla směrem k tobě. Přijmout? Máš jinou možnost?

Ani černá jelenice neschová chlad, který se ukrývá v prstech pod ní, když tvá ruka vklouzne do jeho dlaně. Lehce tě sevřel a palec zpečetil spojení dlaní a překlopil se na hřbet tvé pěstěné ručky. Nesmýkl tebou, ale ten tah jasně dává najevo přání. Vede tě jak v tanci, blíž k němu. Blíž k temně rudým očím. Dělí vás jen pár centimetrů, když druhá ruka s pláštěm překryje tvé lopatky, jako by tě netopýr schoval pod své křídlo.

„Nadechni se dcero Vlka…“

Úsměv, i Upír se nejspíš rád předvádí. Oči lehce zažehli a najednou zůstali tím jediným, co zbylo ze světa v temnotě a chladu. Máš pocit, že nemůžeš dýchat, že se ti zastavilo srdce. Cítíš chlad, ne obyčejný, ale smrtelný. Tvůj čich, tak podstatný smysl pro vlkodlaky atakuje pach hlíny a spáleniště. Vteřina trvající věčnost, než se skrz rudé dvojhvězdí svět vrátí zpět. Křídlo sklouzlo z tvých lopatek, přesto cítíš jak na tvém těle zůstávají drobounká zrníčka popela.

„Vítej v mém skromném útočišti.“

Posbírám všechny ty cetky, a obzvláště fotografii si pečlivě uschovám. Je to moje jediná pořádná stopa. Sice ještě nevím jak, ale hodlám tu ženu z fotografie najít. A asi to nebude příjemné popovídání.

Sleduji, jak se Vincent pustí do úklidu. Kdejaká hospodyňka by mu mohla jeho schopnosti závidět. I když také by ho nepochybně proklínala za všechen ten popel, který kolem sebe trousí.
Pár okamžiků jen zírám na jeho nabízenou ruku, než konečně zareaguji a chytím se ho. Jasně z upíra vnímám chlad a rozklad. Cítím vlhký pach zeminy, a ještě další vůně, které se špatně identifikují.

Co mě však zcela uchvátí, jsou jeho oči. Vtahují mě do sebe jako dvě černé díry. je těžké se jim vyhnout a nemožné do nich nezírat. Druhou paži, která mě chytla kolem ramen, sotva vnímám.
Nadechnu se, a pak se svět utopí v temnotě. Vím, že to trvá jen několik okamžiků, ale mě to přijde jako celá věčnost. Věčnost, kdy se topím, kdy se nemůžu nadechnout. Jako kdyby mě pohltila zem.

Nádech je skoro až bolestivý. Pustím se chladné ruky a zmateně se rozhlédnu kolem sebe.
"To vypadá...příjemně."
Upír má překvapivě vkus, i když nelze popřít, že ten vkus je nepochybně upíří.
"Kde to jsme?"
Zeptám se a hledám, kde bych se mohla složit, neboť po tomhle nepříjemném zážitku si potřebuji sednout.

Westminster Abbey, Londýn

Dým se rozestupuju a popel sedá, ještě cítíš chlad, který pomalu neochotně opouští tvé kosti, tvé plíce. Je to jako by se tě nechtěl vzdát, jako by si tě chtěl přivlastnit, jako by ti nechtěl dovolit ještě se někdy nadechnout. Je to jako, bys byla chvíli mrtvá. Netušíš, jak ani kudy jste prošli, ale rozhodně to nebyl nijak příjemný zážitek. Chlad tě pustit nechtěl, ale Vincent tě z temnot propouští, rudé dvojhvězd se znovu mění v oči a jeho křídlo klesá. Ustoupil, nechal tě prohlédnout si jeho domov. Když zmínil skromnost je to poněkud nepatřičné. Jistě proti tvému dosavadnímu standartu to je velmi skromné a umístění v kobkách asi také nepatří mezi ty nejžádanější. Přesto nic z toho co tu je není levné a obyčejné. Samozřejmě vše je poněkud staromódní a nejspíš i starožitné, ale to zjevně platí i o majiteli. Když o tom tak přemýšlíš, vlastně to není příliš daleko od vkusu tvého otce a to včetně sofa, křesla a taburetu. Na druhou stranu tu chybí to, co by se u upíra dalo očekávat, alespoň podle filmařů. Žádná rakev v dohledu a je zřejmé, že buď má Vincent uklizečku, nebo tvé nedávná myšlenka není daleko od pravdy.

„Jsme stále v opatství, tedy pod ním. Hluboko, až pod kostmi panovníků.“

Upír mi dá chvíli na to, abych zpracovala všechny domy. Pod opatstvím? Nikdy jsem neslyšela, že by pod hrobkami byly ještě nějaké prostory...ale je dost možné, že to ani nikdo neví. Něco mi říká, že normálními dveřmi se odsud jeden nedostane. Což by ale znamenalo, že pokud budu chtít pryč, budu si znovu muset zažít ten dusivý pocit. Ještě teď mám dojem, že nemůžu pořádně dýchat. Jako kdyby mě tížila všechna ta země, kterou máme nad hlavou.

"Děkuji za ochranu."
Posadím se na okraj křesla. Stále trochu nejistá z tohoto místa. Cítím se zde však v bezpečí a to mi, pro tuto chvíli, stačí.

Westminster Abbey, Londýn

Jak staré je toto místo a jak starý je on? Historie křesťanských, katolických či protestantských chrámů ti nejspíš neučarovala tak, abys potřebné informace dokázala vysypat z paměti, ale že to bude pár století, si můžeš být jistá. Ale to tě koneckonců trápí méně než existence dveří. Jsou nějaké nebo jediná cesta je skrze smrt a popel? Jistě pokud je to jediná cesta ven, jsi tu v naprostém bezpečí. Tak jak můžeš být v bezpečí pohřbená za živa.

„Není třeba děkovat, dcero Vlka. Cesty páně jsou nevyzpytatelné a já jsem jen jeho nehodným služebníkem…“

Vincent se opět lehce uklonil, ale na jeho tváři, pod vyhasínajícími ohni se objevil lehký úsměv. Jak moc se mu líbilo předvést ti svůj kousek a byla i ona akce v chrámu jen demonstrací síly? Byli by schopni vás vystopovat až sem? Nebo chtěl ověřit, že mu nelžeš? Nestojí před tebou, jen co domluvil, vydal se ke stolu u stěny a položil na jeho desku svou podivnou zbraň. Další na řadě je zřejmě jeho plášť, který skončil na němém sluhovy. Černá košile, kalhoty, kolárek … na rozdíl od pláště, vypadají čistě a pravděpodobně budou pocházet z tohoto století. Když pomineš styl jeho oblečení a samozřejmě jeho oči, nyní by nejspíš na veřejnosti příliš rozruchu nezpůsobil a dokázala by sis ho představit i v podnicích, které jsi tak ráda navštěvovala. Když si odložil, znovu svou pozornost zaměřil na tebe.

„… to jeho vůle zkřížila naše cesty. Udělej si pohodlí, odpočin si. Pokud tě vlci vyobcovali ze svého středu, čekají tě náročné dny.“

Ještě chvíli sleduji Vincenta, a snažím se ho odhadnout. Nepochybuji o tom, že všichni upíři se, bez výjimky, rádi předvádějí. Otázkou však je, na kolik se předváděl a na kolik mi jednoduše ukázal své schopnosti.
Jistě má za sebou už pár století, asi tedy není divu, že s vlkodlaky "vytřel podlahu".

Vytahám z kapes těch pár věcí, které jsem sebrala vlkodlakům, a rozložím je na stolku. Nejvíc pozornosti opět věnuji fotografii. Nenajdu na ní však nic, čeho bych se mohla chytit. Nebo jsem možná jen příliš unavená, než aby mi to myslelo.

Odpočinou si bych asi měla. Ale co pak? Nemám žádný plán a netuším, co bude dál. A Luca je bůh ví kde. Beztak se na mě vykašlal. Zhroutím se do křesla a zavřu oči.

Westminster Abbey, Londýn

Vincent ti na studium fotografie dal dostatek času. To díky tomu, že i on zasednul a pustil se do práce. Slyšíš tiché zvuky šoupání kovu a dřeva, cítíš vůni vosku, oleje a pach stříbra. Není divu, že ta starožitnost rozmázla hlavy tří vlkodlaků během okamžiku, když ji věnuje tolik péče a snad i lásky. Tobě tvá práce přináší zatím mnohem méně uspokojení. Vlčice, mladá plná sil, zcela určitě bude schopná vrhnout ještě další potomky. Nebýt pravidel, jistě byste se již dávno přemnožili a vaše existence už by se nedala skrývat, už jen kvůli nárokům na potravu. V minulosti toto riziko značně omezila i brutalita bitev mezi smečkami. Každá smečka potřebuje loviště, dost kořisti a s jejím růstem je třeba vetší loviště. Vraždění poražených a jejich potomků bylo zcela samozřejmé. Jistě mladé feny přežili, nikdo si nepřeje degeneraci a ani ředění krve není ideální. Jenže i vy se civilizujete a brutalitu nahrazuje politika a zákony.  I když ty sama jsi měla být v roli takové chovné feny, i když tvůj otec nebyl poražen. Nebo byl? A otec od téhle rozkošné rodinky tě chtěl zabít ještě ohavnějších způsobem, než ve středověku. A nakonec jeho mozek pokryl podlahu středověkého chrámu rukou vašeho přirozeného konkurenta. Nejde o to, že jsou cítit smrtí, ani o to že jsou mrtvý, to hlavní je, že jsou vaší konkurencí i oni potřebují loviště a kořist.

Co Luca, odložil tě jako horký brambor, nebo tě předal k likvidaci? Ale kdyby tě Vincent chtěl zabít, proč by vražil je a proč by ti ukazoval svůj domov. Jenže co dál? Tíha dne tě snadno dožene a jakmile zavřeš oči, i přes myšlenek hejno si tě najde spánek. Jenže ani zdaleka nejde o klidný spánek. Myšlenek hejno snadno najde cestu do tvých snů a promění je v hrůzné obrazy. Za živa se škvařící a ve vlastní na uhel spálené kůži se pečící švadlena, její křik, bolest, prosby, se stávají tvým. Neunikla jsi, jsi to ty, kdo se svíjí v křeči na zemi a přes všechnu bolest a žár to tvé tělo odmítá vzdát a dopřát ti bezvědomí a smrt.

The Royal London Hospital

Whitechapel Road

Co s nimi je? Protáhla jsem si krk na jednu i druhou stranu až několikrát zalupalo. Dveře výtahu se pomalu zavíraly a z matné plochy na mě civěl pár očí; stejně jako každé ráno, když jsem vylezla ze sprchy. Nic neobvyklého... jen tohle místo. Nabrala jsem vzduch so plic a hlasitě vydechla. Jakoby nestačilo, že tu jsou mrtví. Výraz v mé tváři potvrzoval nadšení, jež ve mně díky podivné recepční bujelo. Je snad Denisof takový podivín?

Výtah se pomalu spouštěl do přízemí. Mrtví sice cestují rychle, ale který živí by za nimi spěchal, že? Měla jsem tak šanci se upravit a znovu prohlédnou svou nejasnou siluetu ve dveřích výtahu. Šedá barva se mísila s tmavou barvou mého oblečení i kůže. Rozmazaný flek se ještě několikrát pohnul, než se dveře konečně s cinknutím začaly otvírat.

Mimo kabinu výtahu na mne čekal výhled do minulosti. Dlouhá chodba je prostá všeho zbytečného, i barev. Jedinou výzdobou jsou šmouhy, když se na jedné ze svých posledních cest ještě nebožtík srazil s něčím z našeho světa. Budova nemocnice z venku je jak z jiného světa, který se tohoto ani zdaleka nemohl dotknout. Ale kdo by zrovna tady obdivoval vzrostlé keříky a novou malbu na stěnách? Ani já jsem se tu nechtěla příliš zdržovat; ať už kvůli kolegovi, co zůstal stát venku, tak i kvůli pachu, který vás vždy neochvějně dokázal zavést ke svému zdroji.

Na konci cesty mě ale zastavily další dveře, kterými očividně nikdo nepovolený nemá jen tak projít. Kód ani kartu jsem ale samozřejmě od milé recepční nedostala. A to se tak snažila, abych hlavně zůstala na šedé čáře... vrhla jsem pohled na konec chodby, kdy na mě pořád, jak chřtán bestie, čekaly otevřené výtahové dveře. Nabízely rychlí únik z tohohle místa. Jenže pak bys musela zpátky... dřív než jsem si stihla projít všechna pro a proti, má pěst už bušila na zavřené dveře. Tlučte a bude vám otevřeno, ne?

Z fotografie toho moc nevypozoruji. Čím déle na ní zírám, tím mizerněji se cítím. Nemám nic a ani netuším, kde je Luca. Nevím, kam se dál pohnout, nevím, jestli mohu Vincentovi důvěřovat a nejsem o nic blíže zjištění toho, kdo mě chce vidět mrtvou.

Z mých neveselých myšlenek mě vytrhne až spánek, i když ani ten nepřinese tolik žádaný odpočinek. Pronásledují mě prožité hrůzy, pach i žár ohně a co hůř, škvařících se těl.
V uších mi zní křik umírající švadleny, její bolest se stává mou, její křik vychází z mých úst...

Procitnu, zalitá ledovým potem. Svíjím se na zemi a křičím bolestí, kterou jsem nezažila. Ani uvědomění si, že jsem vzhůru, mi příliš nepomůže, ten děs je skutečný. Myšlenka na tuhle příšernou smrt z mé mysli jen tak nezmizí.

Westminster Abbey, Londýn

Do bolesti, do křiku, do ledového potu proniká i něco jiného, ale také studeného. Dotek, první pevný nesmlouvavý, který chytá tvé rameno a otáčí tě na záda, pryč, ven z polohy plodu, do které ses bolestí skrčila. Druhá je naopak velmi jemný, opatrný, jako by tě snad mohl rozbít. Odhrnul vlasy mokré potem z obličeje a pak přejel po tváři.

„Klid dítě, nic to není, jen špatné sny, jsi v bezpečí.“

Ve snovém stavu by to snadno mohl být hlas tvého otce, milujícího, sklánějícího se u tvé postele, když ses jako malá probouzela vyděšená šelmou, která se probouzela uvnitř tebe a volala po krvi. Jenže tak to není, místo postele kamenná podlaha a hlas nepatří otci ale Vincentovi. Přesto v něm je cítit něco jiného než chlad, který cítíš z dlaně.

The Royal London Hospital, Whitechapel Road

Co je Denisof zač? Myšlenka tě ještě chvíli provází, kromě vlastního nezřetelného obrazu, cestou do suterénu. Myšlenka a obraz recepční. Skoro se po její růžové stýská, když rozmazaný flek nahradí šeď. Živí sem rádi nechodí a barvičky na tom nic nezmění a mrtvím, je to jedno. Jejich cesta zde končí, stejně jako ta tvoje. Člověku se chce ohlédnout, proběhnout lítačky a zmizet ve výtahu, který zde působí jako cesta do jiného světa. Jenže co pak? Místo toho tlučeš, tvá pěst naráží do kovu. Kdybys to zkusila civilizovaně, jemně, nejspíš by to k ničemu nebylo. I tak jsi musela hodně zesílit údery, abys dosáhla dostatečně hlasitého zvuku. Dveře, sice s kovovým pláštěm, očividně skrývají odhlučnění. Jako by snad zde, byl k něčemu takovému důvod. Kdo a koho by tu tak mohl rušit? I když bušíš jako vzteklá, začínáš pochybovat o poučce, která má své kořeny snad i už v Bibli. Ale nakonec, se přece jen ozve pípnutí na které i elektronika na tvé straně reaguje zelenou barvou. Dřív než můžeš začít řešit, jestli je to pozvání dál, dveře se samo otevřou. Ne zcela na plno, trochu jako když stará babka otevírá dveře a bojí se šmejdů, vykoukl skrz pootevření jakýsi muž. Střední věk, poněkud odrostlé strniště, bílí nebo spíše do šeda zapraný plášť a ještě více zapraná zástěra, které však místo šedé hlavně v oblasti hrudníku a níž dominuje do hněda zaschlá a zapraná krev. Jeho oči, které vypadají nevyspalé, upracované nebo možná po dlouhém flámu, po tobě přejeli a místo celkem obvyklého vzrůstajícího zájmu, vidíš spíše jeho pokles.  

„Nejspíš jste si spletla cestu.“

Vidíš na něm, že se chystá pohnout a dveře znovu zavřít.

Oči mám široce rozevřené, horečnatý pohled upřený na muže nad sebou. Ale jako kdybych ho v první chvíli vůbec neviděla. Tolik bych si přála, aby to byl můj otec. Dokonce se mi zdá, že je to on, kdo mě tak starostlivě konejší.
Avšak čím déle se na něj dívám, tím se jeho rysy stále více a více rozplývají, až se nakonec otci nepodobá ani trochu.

Zamrkám a roztřeseně se posadím. Chladná podlaha, ale i ruka, která mě podpírá, mi pomůže uvědomit si, kde to jsem. A také fakt, že se upírovy ruky křečovitě držím. Jeho chlad mi pomáhá zaplašit bolest z plamenů.
"Omlouvám se..."
Zašeptám chraplavě. Už je to mnoho let, co jsem se naposledy probudila ze sna s křikem. Svou šelmu jsem ovládla, ale tohle je něco zcela jiného.

Chci se zvednout a vrátit se do křesla, ale svaly mě neposlouchají, takže zůstanu, kde jsem.
"Myslela jsem, že uhořím."
Zamumlám. Ten pocit je ve mě stále ještě nesmírně živý.

The Royal London Hospital

Whitechapel Road

Spletla cestu? Bezděky jsem se podívala ke svým nohám, kde končila šedá čára, která mě nemocnicí vedla jak Ariadnina nit. Končila kousek za hranou železných dveřích, a tak nebylo pochyb na čím prahu stojím. Doktor Denisof zřejmě hovor od sekretářky ignoroval se stejnou vehementností s jakou se zdálo, že mě nechce pustit dovnitř.

Kožená bota mé maličkosti tak během chvíle skončila ve škvíře mezi dveřmi. Sama jsem se zvala dovnitř, lhostejno, jak se na mě muž, jež se ani nepředstavil, tvářil.

"Doktor Denisof?" zpříma jsem se podívala do zarostlé tváře, a pak jsem zvídavým pohledem loupla do místnosti, co mi byla stále více skrytá, než odhalená. Jakoby tam snad bylo něco, co bych neměla vidět. Nebo byl jen muž dobrák a chtěl mě ušetřit hrůznějšímu pohledu, než byla jeho zástěra upatlaná zaschlou krví. Na dobrodiní jsem ale už nebyla moc zvědavá. Návštěvy tihle míst jsem vždycky brala jako rychlovku; rychle tam a ještě rychleji ven - kecat s doktory můžeme venku na cigáru.

"Měli vám přivést tělo z požáru v Salónu Carmen na New Row," odůvodnila jsem, proč se tu domáhám vstupu, abych nebyla pro neznámého jen vetřelec, co umí udělat hodně humbuku.

The Royal London Hospital, Whitechapel Road

Zajíček se zjevně nedovolal ani po tvém odchodu, jestli se o to vůbec pokoušel. Na druhou stranu, nechce tě doktor pustit dovnitř nebo opravdu nečeká návštěvu? Nakonec jak často sem dolů asi chodí dívky, jako jsi ty, samozřejmě pokud počítáme ty, co dýchají? Takové jaké tu očekává, samozřejmě nohu do dveří nestrkají a tak není divu, že toto doktora očividně překvapilo. Ze dveří neuhnul a tak se ti opravdový průnik do místnosti nezdařil, tedy pokud se sním, nechceš přetlačovat prsa na prsa. Místo toho jen pohledem sklouzl po tvém těle až dolů k pro něj tak nečekaně čiperné a drzé nožce.

„Ano…“ Stále zjevně fascinován tvou nohou, hledí dolů a svůj pohled nezvedá ani při oné krátké a zjevně zamyšlené odpovědi. Otázka čím ho tvá nožka tak fascinuje a čím se jeho mysl zabývá, ti však zůstává skryta, jelikož v jeho odpovědi ji nenajdeš. Co ti je méně skryto, je alespoň to málo co přes doktora vidíš z místnosti, tedy samozřejmě pokud by ses odhodlala na něj namáčknout vyděla bys více, než jen boční stěnu místnosti za jeho rameny. Možná bys dokázala nahlédnout i středem prostoru, který je pro tebe nyní zcela bezpečně kryt křídlem dveří. To co vidíš, však nijak tajuplně nevypadá, nevypadá to ani nijak podezřele a na rozdíl od pana doktora samotného to vypadá jak ze škatulky. Je to, jako bys hleděla na nerezovou vestavěnou skříň, co ukrývají její dvířka, se můžeš jen domýšlet, ale pokud to nejsou boxy XXL, tak o nebožtíky nejspíše nepůjde. Ti jsou nejspíš jinde, možná hlouběji, možná na opačné straně místnosti.

„…ano to souhlasí, takže můžete… odejít?“ Jeho pohled se stále nezvedl, při onom krátkém zaváhání, kdy je zřejmé, že hledá slova, jen mírně naklonil hlavu na stranu. Když jsi naposled měla nohu v něčích dveřích, tak to bylo u chlápka, který mlátil svou ženu a dceru a příliš netoužil po tom, abys šla dovnitř a slídila tam. Jeho tón hlasu i pohled to celkem jasně deklaroval. U doktora chybí obojí, spíše než nechuť či podráždění z něj vyzařuje zaujetí něčím jiným a možná nepochopení či nezájem o to, že se snažíš dostat dovnitř.  

Westminster Abbey, Londýn

Oči se odtrhnou od tvou uhlíků v temnotě a z toho mála co rozpoznají, aniž by ses vědomě rozhlížela, ti dojde, že už nejsi u sedačky. Jsi v ložnici a po druhé ruce, než po které máš upíra, ke kterému se takřka tiskneš, máš mohutnou postel. Ale ani to ti nezabránilo v tom, z ní zjevně spadnout na tvrdou zem.

Ano tentokrát to nebylo tvé divoké Já, co tě probudilo ze sna, víš to, cítíš to. Tak jak mladí kluci cítí ranní poluci a její následky. Tak jak se budíš zlitá potem ze zlého snu. Tak jako vlkodlak znáš až příliš dobře pocit, že tě ve spánku opustila kontrola a tvé tělo prošlo změnou. Svíráš chladnou paži upíra, slyšíš sama sebe, jak se omlouváš. Jak moc překvapen by asi byl Luca, vidět, že to dokážeš? Jaké poznámky by k tomu asi měl? Cítíš oporu, druhou paži, která podepřela tvá záda, jako by ti měla nahradit opěradlo. Uhlíky se přimhouřili a lehce kývli.

„Chápu, není se zač omlouvat… byl to jen sen.“

Netuším, jak jsem se ocitla v ložnici. Cítím ale, že jsem se před chvílí musela proměnit. Cítím nesmírnou únavu, ale strach, který mě svíral jako železná pěst, pomalu mizí. Byl to jen zlý sen...jen hodně živý zlý sen.
Upír mě podepře a já se o něj s důvěrou opřu. Nic jiného mi ani nezbývá. V tuhle chvíli jsem za něj nesmírně vděčná.

"Jak jsem sem dostala?"
Pokusím se soustředit na praktické věci, v naději, že se noční můra zcela rozplyne.

The Royal London Hospital

Whitechapel Road

Odpovědi na má slova se mi dlouho nedostávalo. Rozhostilo se mezi námi ticho, jež ještě umocnil doktorův pohled, který skončil u naleštěné boty, kterou jsem se domáhala vstupu. Na něj má slova, ale ani akce, zřejmě neměla mnoho vlivu; zdálo se, že je myšlenkami někde jinde, než zrovínka tady, kde jsem byla i já. Rušila jsem ho od práce? Nejspíše ano, ale on zas zdržoval mě od té mé.

Jeho pohled se dál fixoval na mou nohu, jakoby tam snad byla odpověď, na kterou se doktorovi nedostávalo slov. Potkala jsem už několik podivínů v lékařském plášti, ale tenhle přebral pomyslnou štafetu a vytvořil zcela novou metu, na kterou se lze dostat.

Odejír? Svraštila jsem čelo a hned na to jsem se usmála, jako bych právě vyslechla vtip.
"To nepůjde," odpověděla jsem a zavrtěla hlavou, "potřebuju vidět tělo a zjistit, co se stalo," opět jsem vysvětlovala, proč tu jsem, ale tentokrát jsem mluvila pomaleji, jako bych si nebyla jistá, že pochopí, co říkám, kdybych snad náhodou řekla rychle po sobě několik slov, "zjistím pár věcí, pak půjdu," nabídla jsem jako útěch za své obtěžování, o které očividně nestál.

V hlase mi ale nezaznívala prosba, někde vzadu jako pomyslný tón skrytý ve vůni, hrála neústupnost. Tyhle dveře se mi už jednou otevřely a rozhodně mi je jen tak někdo nebude zabouchávat před nosem. Na to jsem nebyla zvyklá a navíc se mi vůbec nepozdávalo, že milý doktor Denisof, ačkoliv působil jako bezbranná ovečka, má takový problém mě pustit dovnitř a tělo ukázat.

Westminster Abbey, Londýn

Ložnice, něco tak normálního, obyčejného, přesto by člověk a nejen on očekával jiné vybavení, když jde o Upíra. Ale nakonec přece i o vás kolují mezi lidmi totální nesmysly a podoba, kterou vám přisoudil Hollywood, je k smíchu nebo spíše k pláči. Jenže to je to poslední co tě právě nyní trápí.

Pod vyhasínajícími uhlíky se objevil úsměv. Ne velký, jen lehké prohnutí bledých rtů, zatímco ti jeho paže dál ochotně poskytují oporu.

„To je prosté, dcero vlka. Přenesl jsem tě. Myslel jsem, že v posteli se vyspíš lépe než na otomanu.“

The Royal London Hospital, Whitechapel Road

Mluvíš pomalu, trochu jako na debila dalo by se říci, ale instinkt ti říká, že muž před tebou rozhodně není hloupý. Podivný, to určitě, ale hloupý nikoliv. Zaujatý? Jistě, momentálně tvým střevíčkem, ale jinak nejspíše prací, od které ho nevytrhl ani králíček. Tobě se to podařilo a nyní jej nejspíš zdržuješ, ale opět tu chybí jakýkoliv náznak agrese, či nechuti. To co vidíš je nepochopení, které se po chvíli přetavilo i do slov. Doktorova hlava stále zůstává trochu nakloněná, jako by snad v jiném úhlu pohledu šlo najít odpověď, co dělá tvá noha a tvá osoba na tomto místě a v jeho dveřích.

„A vy jste? Zjistit co se stalo je moje práce a tohle je oddělení s omezeným přístupem.“

V doktorových slovech se objevila minimálně jedna stopa vedoucí k pochopení jeho překvapení. Tak jak z doktorových očí, dokud ti věnoval jejich pohled a ne tvé bodě, čišela otázka. Nyní, když pohled zvedl a znovu ti hledí do tváře, je v nich jistá živoucí touha po odpovědi. Kdo jsi? Proč ona žena klepe na dveře pitevny a vyptává se na mrtvolu? Proč mi strká nohu do dveří? Proč mě ruší od práce?

Ložnice, jako každá jiná. I tak se ale neubráním myšlence, jestli právě v téhle posteli spí upír svým spánkem nemrtvých. Opravdu tu nikde není rakev?
Na druhou stranu dobře vím, jak vypadá vlkodlačí doupě podle Hollywoodu, a v jakém luxusu jsme si žili my. Mé ložnici například dominuje obrovský plyšový medvěd, který zabírá polovinu mé king size postele.

"To je...ohleduplné."
Zamumlám a konečně se mi povede se zvednout a usadit na okraji lůžka.
"Nechtěla jsem tě vystrašit."
I když těžko být, jestli se o mě upír bál. Mě to ale rozhodně vystrašilo a chuť na spánek mě zcela přešla.

Westminster Abbey, Londýn

Ano lidé mají divné představy, ale proč by někdo kdo je skoro nesmrtelný měl žít v bídě nebo nějakém smradlavém brlohu, co by to bylo za život. Tvůj méďa by mohl vyprávět, samozřejmě si užil své a tvá postel také, zvláště když jsi byla mladší, ale nakonec od toho jsou obchody s nábytkem a švadleny, které plyšáky opraví tak aby dítě nic nepoznalo, nebo si budou stejné jizvy zašívat sami na sobě. Na druhou stranu i pro tebe je těžké představit se upíra bez rakve. Místo toho ležícího v saténu a peří. Ale rakev opravdu nikde nevidíš.

„Bezobav, dcero Vlka, nijak mě neděsíš a noční můry také ne. Jediné, co mi nedává spát je prázdnota.“

Úsměv zůstal, přesto je znát, že toto doznání bylo pravdivé a ne jako humorná vložka. Zůstal klečet na zemi, tak jak tě podpíral a nyní jsi ty ta, co má alespoň vizuálně navrch.

Špičkou jazyka si navlhčím rty.
"Něčeho bych se napila. A možná...možná bych i něco snědla."
Je to už mnoho hodin, co jsem naposledy jedla. Brzy začnu mít potřebu po lidském mase a to teprve začne být zlé. V tuhle chvíli bych se ale vystačila i se sedvičem, kdyby byl pěkně krvavý steak, ještě lepší.

Doma jsem nikdy nemusela uvažovat nad tím, kde seženu maso. Prostě vždycky nějaké bylo a já se nezajímala, odkud pochází. Až nyní, když je třeba, abych si potravu obstarala sama, mi dochází, jak složitý úkol to může být. A vůbec netuším, jestli mi v tomhle ohledu bude upír nějak nápomocný.

Westminster Abbey, Londýn

Sleduje tvé rty, to jak se objevila špička tvého jazyka. Jsi si tím naprosto jistá. Jde o prostý reflex sledující pohyb? Či jej k tomu vede něco jiného? Stále zůstává v té podivné pozici na zemi. Jistě jinde, doma, by ti divná nepřišla, kolik otroků a otrokyň klečelo u tvých nohou, ochotných udělat cokoliv co by ti na očích viděli. Jenže jejich pohled by při spatření tvého jazyka a vyslechnutí onoho osudného přání byl naplněn hrůzou v konec vlastní existence. Navíc on je všechno jen ne tvým otrokem a strach je to poslední co v něm právě nyní spatřuješ. I reakce je jiná, prostá.

„Bavíme se o jídle prokletých, dcero vlka?“

To, jak se na mě upír dívá, mě znervózňuje. Možná, že je to on, kdo je na zemi, v podřízené pozici. Ale jako kořist se cítím já. Může být klidně o pár set let starší a z toho, co jsem měla možnost vidět, tak nepochybuji, že je i mnohem silnější. Rozhodně bych se s ním nechtěla měřit.
Nedokážu v něm číst a to mě mate, a rozčiluje.

Zavrtím hlavou.
"Ne, takový hlad ještě nemám. Vystačím si i s normálním jídlem." Ujistím ho, že zatím není třeba vyrážet na lov. "Nebude to však trvat dlouho, a chuť po mase začne být neúnosná." Jsem realista. Ale vlastně netuším, co se stane, když nevyslyším volání hladu hned. Nikdy jsem nedostatek neměla.

Westminster Abbey, Londýn

„Popravdě…“ Na jeho tváři se objevilo cosi mezi úsměvem a snad zahambením? Je možné, že přes všechna možná staletí, má stále problém vyrovnat se s tím co jste zač? „… s normálním jídlem to tu je větší problém, ale pokusím se něco sehnat.“ Postavil se, ale v jeho tváři je objevuje další poněkud zvláštní výraz. Který brzy jeho slova usvědčí z nejistoty.

„V jídle se opravdu nevyznám… co bys chtěla, dcero vlka?“

Na okamžik zatajím dech. Po jeho slovech zůstanu na okamžik jen bez mrknutí oka zírat. Pochybuji, že tady má upír mrazák nacpaný lidským masem. U něj to bude spíš lednička se sáčky s krví. A nikdo z těch, kdo jsou zde pochovaní, by mi nechutnal. Já jím jenom čerstvé, žádné shnilotiny.

"Vlastně, je to jedno. Spokojím se s čímkoliv."
Tvářím se povzneseně, i když normální jsem nesmírně vybíravá. Je mi ale jasné, že na tomhle muži nyní závisí mé přežití a pokoušet jeho trpělivost nechci. Prostě se pro jednou přemůžu.

Westminster Abbey, Londýn

Je zajímavé, jak dokonalá tvá zlatá klec byla, co všechno bylo automatické a vlastně tě nezajímalo. Od toho kde se bere jídlo až po ostatní jiné druhy. Jestlipak i oni znají rozdíl mezi sáčkem s krví a tepající tepnou? Jestli i jim nemrtvým se zvedá kufr, když cítí rozklad? Jestli by se dokázali napít z mrtvého těla? Neznáš, nevíš, nikdy tě to nezajímalo, proč také. V každém případě z Vincentovi odpovědi je zřejmé, že běžné jídlo buď nepozře, nebo jen odmítá. A hlady nejspíš netrpí.

„Dobrá pokusím se něco sehnat, dcero vlka…“ Znovu drobné pokývnutí hlavou a tvůj společník je na odchodu. Na rozdíl od otroků necouvá, na rozdíl od nich nečeká na svolení. Prošel portálem, který odděluje ložnici od místnosti, která se nejspíš dá nazvat obývací. Dveře zjevně nepovažuje za nutné, proč taky, když tu nejspíš žije sám.  Vidíš, jak bere svůj plášť. Obléká si ho a zapíná takřka obřadně. Pohyb ruky, pláště a jeho tvar se rozpadá, jak pohyb vzduchu roznáší drobné kousky popela.

Upír je pryč, nechal tě ve svém příbytku, ve své ložnici, zcela samotnou.

*** Jak to říkají v Prostřenu? „Bude šmejděníčko šmejdění, nebo jsi slušná návštěva? ***

Jak dlouho byl pryč? Deset minut, čtvrt hodiny? Zcela jistě ne déle než půl, když se stejně jako přišel, vrátil. Tentokrát z pod pláště místo své archaické zbraně vytáhl pytlík s logem SUBWAY.

Sleduji, jak upír mizí. Když i poslední zrnko prachu dopadne k zemi, přepadne mě náhle strach. Kdyby se tam venku upírovi něco stalo, nikdy se už odsud nedostanu. Jsem pohřbená zaživa. Tenhle pocit chvíli přetrvává a já se musím hodně bránit panice.
Raději vstanu a jdu si pořádně prohlédnout upírovo obydlí. Mám jedinečnou příležitost, o něco zjistit, aniž bych na sobě cítila jeho pichlavý pohled.

Když se upír vrátí, sedím opět v obývacím pokoji v křesle. Bagetou ze Subway mě rozhodně neohromí, ale to ani není účelem. Oči se mi rozzáří a já si uvědomím, že mám opravdu velký hlad.
"Děkuju."
Vyhrknu, a hladově se vrhnu na jídlo, jakmile mi sáček předá. Mít hlad, jako vlk, to není jen pouhá fráze.

"Vy se znáte s Lucou?"
Zeptám se, když zmizí i poslední drobek jídla.

Westminster Abbey, Londýn

Intermezzo

Kočka odešla a myši mají pré… tedy pokud se tohle přirovnání dá použit pro upíra a vlkodlačici. Těžko odhadnout kolik máš času. Zvláště, když se kočka přemisťuje tak zvláštním způsobem. Pokud nechce být myška nachytána při činu, musí se rozhodnout kde a co prošmejdit. Ložnice? Pokoj? Ona divná zbraň, kterou pro tentokrát Vincent nechal doma nebo kam dál vede králičí nora, má snad i poněkud standardnější přístup?

Začnu s obhlížením ložnice. Právě se v ní nacházím a očekávala bych, že tady zřejmě bude nejvíc osobních věcí. Pokud tedy upír něco takového vůbec má. K hledání používám svůj citlivý čich.

Westminster Abbey, Londýn

Intermezzo

Procházíš ložnicí a zjišťuješ jasný rozpor v tom, co vidíš. Nábytek je starožitný, masivní a na první pohled je jasné, že i v době ze které pochází, nebyli nic levného. Navíc je poznat, že je o něj pečováno s velkou pečlivostí, včetně vosku a jiného ošetření. Proti tomu jasně stojí značný nedostatek obsahu. V nočním stolku je bible, zlatý kříž a arcibiskupský prsten. V komodě povlečení, ve skříni klon toho co měl Vincent na sobě. Kalhoty, černá košile, kolárky a rukavice. Ty věci nejsou staré zatuchlé, svůj šatník zjevně obnovuje a podle všeho je vše i poměrně čerstvě vypráno a podle čichu je použita i aviváž. Té není mnoho, ale tvému čichu samozřejmě neunikne. Ložnici zdobí i obrazy a nijak tě nepřekvapí náboženské výjevy, to co je spojuje je určitá deprese v nich, což je pochopitelné, když se jedná o výjevy z Janova zjevení. Tedy ne, že by ses o náboženství tolik zajímala, ale apokalypsu si v dnešní době berou lidé do úst a filmu skoro stejně často jako vás vlkodlaky.

Westminster Abbey, Londýn

Intermezzo

Westminster Abbey, Londýn

Kolik času ti zbylo, než upír schopný přesunout se v prostoru najde něco k snědku? I zde to páchne církví. Nacházíš kněžská roucha, některá jsou možná stejně stará jako ten jeho plášť, jen v hodně lepším stavu a protkané zlatem. Sochy, obrazy, trochu to vypadá, jako bys vstoupila do soukromé sbírky, nebo snad do vzpomínek? Koncertní křídlo a Jukebox, podivné spojení ale proč ne. Samozřejmě pak je tu otevřený sekretář, na jehož stolní ploše leží ta zbraň a celý stůl páchne stříbrem. Je tu i druhý stůl, ale ten má staženou roletku. Další klenbu, která prostor dělí stejně jako ta do ložnice, zakrývá těžký závěs, ale k tomu už ses nedostala.

Upír se vrátil s menu od Subway a dalším obláčkem kouře a popela. Na bagetu to díkybohu nemělo žádný vliv a ty se do ní pouštíš s překvapivým apetitem. Očividně překvapil i Vincenta, který zatím nesložil svůj plášť, ale zůstal stát a fascinovaně sleduje, jak se krmíš. Je v tom i trocha závisti? Nebo už něco takového opravdu dlouho neviděl? Nebo jen čeká, jestli se proměníš? Jak proboha Luca přišel na právě tohohle upíra? Jak v tobě mizí bageta, která sice zaplaší slinu, ale skutečný hlad uhasit nemůže, uvědomuješ si, že ses mohla najíst. Luca ti dával možnost, předvídal hlad. Není to nic divného, na rozdíl od tebe je zvyklí na nedostatek a život v běhu a ne v klidu a luxusu.

„Luca Solberg? Ano toho vlka jsem potkal za války.“

Westminster Abbey, Londýn

Westminster Abbey, Londýn

„Cesty páně jsou nevyzpytatelné, dcero Vlka…“

Vincent začal tak jak je mu nejspíš vlastní, ostatně i jeho ložnice svědčí o tom, co se mu honí hlavou. Ale možná pohled tvých očí nebo tón, kterým jsi pronesla druhou otázku ho přimněl, přece jen klesnout z nebes zase blíže k zemi.

„…pokud mohu soudit, přivedl tě ke mně, protože věří, že jsi u mě v bezpečí. Ví, že jsem služebníkem jen jediného pravého Pána. Potkali jsme se za války, on a jemu podobní vpadli do domu Hospodina, který mi byl útočištěm. On jediný projevil úctu k Bohu, on jediný přežil. Netuším, dcero Vlka, kde je. Nezajímám se o vaše půtky, ale pokud vejde do chrámu, poznám to.“

Tohle všechno by pro mě možná mohlo být i zajímavé. Dost možná je tohle ten okamžik, kdy bych se měla začít vyptávat. Jenže mě je to buřt. Jediné, co mi nyní běží hlavou je, že tady asi zkejsnu na hodně dlouho. To mám skutečně jen sedět na zadku, a čekat, až/jestli se pro mě Luca vrátí?
Zaskřípu zuby a zabořím se hlouběji do křesla. Naštvaná, protože jsem nedostala, co chci...a to i přesto, že sama netuším, co přesně chci.
Rozhodně ale nechci shnít v téhle hrobce.

Přeci jen mi ale upírova slova něco dala. Začala jsem o Lucovi smýšlet v trochu jiném světle. Ani ve snu by mě nenapadlo, že právě on bude bohabojný.

Westminster Abbey, Londýn

Hrobka sice mohla být horší, ale pořád jsi v hrobce. V pasti a místo jídla máš bagetu. Mohla by ses zlobit na Vincenta, ale za co vlastně? Že tě přijal pod svůj plášť a nepředhodil tě vlkům nebo že ti donesl jídlo? No s tím jídlem to tak slavné není, ale neobjednala sis nic lepšího. Vincent si tvé rozmrzelosti a skřípení zubů nejspíš všiml.

„Nejsi ve vězení, dcero vlka. Nebudu tě zde držet, můžeš kdykoliv odejít. Pochop ale, že mimo dům páně tě nemůžu chránit.“

Westminster Abbey, Londýn

Westminster Abbey, Londýn

Dát otci vědět. To by určitě šlo. Stále jsi na vašem břehu a je tu mnoho podniků, které vám buď patří, nebo vám platí. Jediné co je třeba, je dostat se ven a nechat vzkaz na správném místě. Jenže, je moudré vystrčit nos z bezpečí a hlavně je moudré kontaktovat otce?

„To ví jen Pán. Tvůj přítel se to nejspíše snaží zjistit. Pokud hodláš zůstat, měly bychom vymyslet, čím se zabavíš, než tvůj nepokoj dopadne na můj dům.“

Ne, asi by nebylo dobré, abych opouštěla bezpečí téhle hrobky.
Rozhodnu se nakonec. Snad bych mohla poprosit upíra, jestli by nedoručil dopis, ale i tohle zatím odložím. Zkusím být trpělivá. Zkusím vyčkat a budu doufat, že se Luco brzy objeví a řekne mi, co mám dělat.

"Ano, nějaká zábava by se docela hodila. Ale co je důležitější..."
Zamračím se, protože mluvit o svých potřebách s někým, kdo není vlkodlak, je divné.
"Ještě několik hodin, a budu potřebovat čerstvé maso. Čerstvé lidské maso."
Dodám, aby to bylo naprosto jasné. Ještě nikdy jsem nezažila skutečný hlad, ale vím, že vlkodlaci při něm už nemyslí rozumně. Nerada bych skončila v situaci, kdy jedinou Vincentovou možností bude, prohnat mi stříbrnou kulku hlavou.

Westminster Abbey, Londýn

Ne, to by rozhodně nebyl dobrý konec a sama jsi měla tu možnost vidět, že to Vincent dokáže. Navíc i víš, kde se nástroj takového konce skrývá. Ani tvá první slova, ani dovětek, zdá se tvého hostitele nijak nešokovali. Sedí stále stejně uvolněně v křesle, jak se usadil po svých vlastních slovech. Ani tón jeho hlasu se nezměnil, žádné zhrození ani jiný důraz. Vlastně mluví stejně klidně, jako byste se bavili o bagetě nebo kanastě. Na druhou stranu, je to upír a v tomto k vám mají přece jen blízko, i když na rozdíl od vás, zabíjet nejspíš nemusí. Tedy vy vlastně také ne, ale ohlodaná torza bez končetin…

„Chápu a nemusíš mít obavy, dcero vlka. Hříšníků je v tomto městě bezpočet a nakonec utrpení a bolest, může být jejich vykoupením a cestou ke spáse.“

Musím se hodně snažit, abych nekoulela očima. To, jak upír mluví mi na jednu stranu přijde nesmírně vtipné. Na stranu druhou mi to ale začíná lézt na nervy. Proč to sakra nemůže říct normálně?
Tiše zabručím, ale přeci jen mě jeho slova trochu uklidní. Pokud slibuje, že mi dokáže opatřit čerstvou potravu, tak mu věřím.

Nakonec přikývnu.
"V tom případě bys měl začít nějakého toho hříšníka hledat."
Pobídnu muže, a sama zamířím do ložnice, abych se ještě trochu prospala. Naposledy mi spánek přerušila ta příšerná noční můra. Snad to nyní bude lepší.