Kdysi dávno…

Temné noci a studená rána

Závan změny

Děti Bohů

Útočiště

Svět lidí a Bohů

Dům jiný než ho znají z legend…

Dům který poskytl útočiště…

Cesta byla vyčerpávající. Stále jsem si navíc nebyla jistá, zdali jsme se skutečně rozhodla dobře. Nebýt toho tichého hlasu, někde vzadu v mé hlavě, pravděpodobně bych se už dávno otočila, a vrátila se domů.
Proč zrovna já? Nikdy jsem nevěřila v nějakou vyšší bytost. Bohové byli mrtví, a detaily mě nikterak nezajímaly. Nějaká pokora mi byla zcela cizí.
Můj život byl přeci tak skvělý! Bezstarostný, plný smíchu, zábavy a dobrého vína. Nechtěla jsem na něm nic měnit. A přesto jsem nyní byla zde. Čekala jsem na kamenných schodech k Domu, netuše, jaký život mě za jeho zdmi čeká.

První dny byly opravdu náročné. Ne, že by mi snad něco chybělo. Měla jsem pohodlí, dobré jídlo i společnost. Někteří Nositelé se na mě sice dívali podezřívavě, ale to mi až tolik nevadilo. Je to, svým způsobem, forma pozornosti, a tu já ráda. Přesto jsem raději volila společnost druhů, které jsem poznala už po cestě k Domu. Byli mi bližší, i když jsem nedokázala přesně určit, kde se ten pocit bere.

Stále ve mně však hlodala zloba. Zloba vůči tomu hloupému bohu, který si mě vybral. On nechtěl, abych byla vidět. Cítila jsem, jak mě, čím dál víc, stahuje do světa stínů. Moje krásné, pestře zbarvené šaty, nahrazovala šedá a černá. Kráčela jsem chodbou, s hlavou hrdě vztyčenou, ale připadala jsem si neviditelná. Bylo to frustrující!
A k tomu všemu ta neodolatelná touha, sebrat všechno, co není přibité. Po kapsách jsem nacházela věci, které nebyly mé, nebo jsem se přímo "probudila" s rukou v kapse někoho jiného. Nakonec jsem se tomu poddala. Pod postelí jsem měla truhličku, ve které se pomalu vršily nakradené předměty. Moje truhlice hanby. A přesto nebyl uspokojivější pocit, než zírat na tu hromadu bezcenného haraburdí.

***

Ruka mi podklouzne a já málem praštím hlavou do stolu. Musela jsem usnout, což ale není nic tak překvapivého. Jediné, co jsem kdy chtěla studovat, byla hudba, a té se mi zde nedostávalo. Jen vyčerpávající, nudné hodiny...čeho vlastně?
Zamžourám na bratra Angeluse, a se svraštěným obočím se pokouším vybavit si, o čem na začátku přednášky mluvil. Bezvýsledně. Informace jdou jedním uchem dovnitř, a druhým ven. Že nejsem studijní typ, to jsem ale věděla už před svým příchodem sem.

Bratr Angelus je možná dobrá duše, ale na seznamu těch, se kterými bych chtěla trávit svůj volný čas, rozhodně není. Jakmile nás tedy propustí, urychleně opustím učebnu. Na chodbě však krok opět zvolním a nakonec se zcela zastavím. Zády se opřu o stěnu, a čekám na ty, které jsem zde troufale začala považovat za své přátele. Mezi prsty přitom nechávám prokluzovat zlatou minci. Kde jsem k ní přišla? Kdo ví.
"Nechtěl by se mnou někdo vyrazit do města? Trochu se nadýchat čerstvého vzduchu, pobavit se, popít..."
Toužím po změně prostředí, zase si na chvíli připadat jako normální člověk. Prohrát nějaké peníze v kartách a opít se tak, že vytuhnu na prahu svého pokoje. V tom lepším případě.

Popis: Alyssa působí jako něžná květinka. Drobná, štíhlá a pohledná dívka se samolibým úšklebkem na tváři. Zdobí jí hříva zlatavých kadeří a na svět hledí pozornýma, šedomodrýma očima.
Na první pohled je patrné, že jde o šlechtičnu, nebo minimálně dívku z velmi dobré rodiny, která nikdy nezažila nedostatek. Je to vidět v tom jak chodí, jak mluví, i jak se obléká.
Šaty z pestrobarevných látek, převážně však mužského střihu a na vrch hejskovský klobouk. Nejzajímavější je však náhrdelník s krvavě rudým drahokamem, který zdobí její hrdlo.

Amélie

Amélie

Dům

Život v domě

Nový domov

Mince zmizí mezi mými prsty, a znovu už se neobjeví. Přitočím se k Amélii, která mi sice přijde poněkud upjatá, ale jinak velice sympatická.
"Má drahá..." Začnu teatrálně. V první chvíli chci dívku chytit kolem ramen, ale vzhledem k tomu, že je, o dobrých deset čísel vyšší, než já, nakonec si to rozmyslím. "Život nevyčteš ze zaprášených knih. Musíš jít, a prožít ho, laškovat s ním. Vdechovat plnými doušky a smát se mu do očí. Až teprve tehdy, když stojíš na samé hraně, když víš, že můžeš vše ztratit, tak jsi skutečně naživu."
Zakončím svůj divadelní výstup a přejdu k normálnímu tónu řeči.
"Nic ve zlém, Amélie, ale ty nevíš, co je to zábava. Dovol mi ti ukázat, jak se skutečně bavit."

Dívka mi toho o sobě mnoho neřekla, a já se nakonec přestala vyptávat. Ostatně, stejně raději mluvím, než naslouchám. Já naopak, o své veličkosti, vyžvanila skoro vše.
Všichni tedy ví, že pocházím z pěti dcer, a podle mé matky jsem se příliš nepovedla. Všechny mé starší sestry byly poslušné, vychované dámy, které se brzy provdaly, a rozšířily tak otcův vliv, já toužila po něčem zcela jiném. A zatím co matka pohoršeně kroutila hlavou, otec mě nadšeně podporoval. Učil mě jízdě na koni, šermu i střelbě, a když jsem si postavila hlavu, a rozhodla se stát trubadůrem, udělal vše, abych mohla žít svůj sen. Myslím, že jsem mu vynahrazovala to, že nemá syna.
Já sotva vím, co to je, žít život na hraně. Nemám šrámy na duši, ani srdce rozervance, ale nikdy mi to nebránilo v tom, abych se považovala za vyděděnce a zabrousila i do okrajů společnosti, které nejsou, pro dámu mého formátu, příliš vhodné.

"Kdo víno má a nepije, kdo hrozny má a nejí je,
kdo ženu má a nelíbá, kdo zábavě se vyhýbá,
na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl."

Vesele zamrkám na mlčenlivého Harada. Mám pocit, že v tomto ohledu by mohl být dobrým spojencem. Seveřan vypadá, že něco vydrží a možná, že po pár sklenkách by se mu mohl trochu rozvázat jazyk. Třeba by si i zazpíval. Umiňuji si, že si nesmím zapomenout vzít svou loutnu. Prahnu po publiku, které by mi nadšeně tleskalo a pobízelo mě k dalšímu zpěvu. V Domě jsem prakticky stále nováčkem, a tak se snažím držet trochu při zemi. Jsem ale jako květina, která uvadá. Místo vody však potřebuji pozornost.

"Do města, kam jinam. Za zábavou a veselím. Tam, kde se na mravy tolik nehledí, kde bují neřesti a kde měšec rychle ztratí na váze."
Odvětím přátelsky Lillian, tanečním krokem se kolem ní otočím a skončím zavěšená na Sardově paži. Z ucha mu vytáhnu onu zlatou minci a se smíchem mu jí vtisknu do dlaně. Oči mi září radostí nad tím, kolik lidí se mi chytlo na udičku. Čím víc přátel, tím veselejší večer, a tím horší ráno opilcovo.

Nikdy jsem se nenechala svazovat konvencemi. Kniha v teple u krbu, to mě pro mne není, a mám pocit, že takhle by měli žít všichni. A pokud tak již nežijí, je to jen proto, že to ještě nezkusili. I proto jsem zcela ignorovala Améliin nápad, projít se v zahradách. To by považovala za zábavné možná některá z mých sester, nikoliv však já.
Nikdy jsem se příliš dobře nenaučila, brát ohled i na ostatní lidi. Nejsem zlá, ale někdy se chovám trochu jako ignorant.

"Skvělé! Tak můžeme hned vyrazit."
Vykřiknu radostně, když se k nám připojí poslední, kterého považuji za člena našeho malého společenství. I Hefanus vypadá, že by mu trocha zábavy prospěla. Nevím, jestli tak na ně působí tohle místo, nebo jsou prostě takoví zachmuření od přírody. Já si však dávám za úkol, všechny přesvědčit, že tohle naše "prokletí" nám nemusí zabránit v tom, abychom žili přesně tak, jak chceme.
Já sama jsem odhodlaná ovládnout své nové schopnosti a pak se vrátit ke svým snům a hudbě.

Bez dalšího meškání vyrazím chodbou vpřed, nebohého Sarda, který mi byl nejblíž, přitom táhnu za sebou. Chci se jen na chvíli stavit ve svém pokoji, a můžeme vyrazit. Tenhle plán ale také nemusí vůbec vyjít a je možné, že jsem to právě já, na koho budou muset ostatní čekat. Vybrat si to správné oblečení prostě chvíli trvá.

Přátelé

Alyssino nadšení je jednoduše nakažlivé, úplně jsem zapomněl na mince a na útraty, když začala vypravovat Amélii o tom, co je to život. Dokonce jsem se o tom na okamžik zasnil, ale rychle jsem potřásl hlavou, abych takovou nerozvážnou neostražitost zaplašil, netoužil jsem totiž po tom, abychom se na nějaké hraně či dokonce za ní v nejbližších chvílích ocitli. Ale to jak bude bardka ukazovat upjatějšímu děvčeti jak se skutečně bavit, to jsem samosebou vidět chtěl a moc.

I popěvek jenž následoval vůči Haradovi byl velice inspirativní, a tak jsem si opatrně představoval hrozny podávané v původní i tekuté formě přímo do úst lepými děvami, nejlépe následované krátce poté polibky, věru to vše dohromady zdálo se jako náramná zábava. Vzápětí Alyssa taktéž prozradila Lilly, kde se to vše bude odehrávat. Slova o neřestech se mi pochopitelně líbila ze všeho nejvíce, měšec chudnoucí na váze mi naopak lehce pokazil ten skvělý dojem.

Leč jen krátce neboť pak již se trubadůrka laškovně zavěsila na mou paži. Poté mi příjemně zaskočenému od ucha vyčarovala onu tak lákavou zlatou minci, což jsem ocenil uznalým pokývnutím a vtiskla mi ji do dlaně druhé ruky, jíž jsem okamžik předtím jen tak tak zastavil, aby se v rozverném gestu neuvelebila na jejím bříšku a neposkytla jí tak další v jejím ladném případě však nepotřebnou oporu. Nicméně, mince byla má a tak se tedy jednalo o více než dobrý konec, no konec, spíše začátek, takže mé modré oči zářily úplně stejně jako ty dívčiny.

Následně jsem se však náhle ocitl tažen hebkou ručkou mladé hudebnice kamsi v dál, nejprve jsem se přirozeně lekl, že chce svou minci zpět a já se jí samosebou již nechtěl vzdát, leč nakonec se to v dobré obrátilo, neboť jsme mířili k jejímu pokoji, mé štěstí jen drobně kazilo vědomí, že ne sami. S tímto uvědoměním lehce polevila i má ochota spolupráce, kdy v jednu chvíli jsem Alyssu už málem předstihl, abych o okamžik později ocitl se opět velmi mírně vláčen. I tak jsem se ovšem nacházel v napjatém očekávání, co se bude dít dál.
"Tudy se jde slečno do města?" optal jsem se jí laškovně, v touze zvědět její nejbližší záměry a mou případnou účast na nich s předstihem. Potom jsem však nasadil ten nejlíbeznější úsměv, držení těla i máchání volnou rukou, aby mne náhodou takto mnou vytržena ze spřádání dalších kroků svého plánu nezanechala zlotřile přede dvěřmi.

Město které nikdy nespí

Město

"Tohle je zkratka. Ale nikomu ani muk."
Zasměju se, když se mě Sard pokusí vyvést z rovnováhy. Jsem přátelská a uvolněná, ale tahat si muže do pokoje zatím nehodlám. Uvidíme, jestli se s večerem, a množstvím vypitého alkoholu, něco změní.
Ohlédnu se přes rameno, a všimnu si Améliina podivného chování. I když slovo "podivné" by pasovalo na chování snad každého obyvatele Domu. U většiny svých přátel ani nevím, který z bohů je k sobě přivábil. I já s touhle informací otálím, i přesto, že jinak jsem velmi otevřená. Snad nechci, aby se v mé společnosti cítili nepříjemně.

Nakonec mi příprava až tak dlouho netrvala. Oblečená jsem do kožených kamaší, vysokých bot z měkké kůže, bílé haleny a rudého kabátce. Halenu mám přepásanou širokým koženým opaskem a navrch mám ještě okázalý klobouk s bažantím perem. Přes rameno mám, na popruhu, zavěšenou svou chloubu, loutnu, kterou mi na zakázku nechal vyrobit otec. U pasu mám pak zavěšený rapír, protože ve městě jeden nikdy neví, na koho narazí. Já mám navíc dar, přimotat se ke kdejaké potyčce, nebo šarvátce.

Od chvíle, co jsme opustili Dům, jsem nezavřela pusu. Mluvím o tom i támhletom, chvíli si stěžuji, chvíli vzpomínám, a sem tam se i někoho na něco vyptávám. Skvělá nálada mě neopouští.
Můj entusiazmus se ještě prohloubí, když se ocitneme na tržišti. Obhlížím stánky a sem tam svým přátelům zcela zmizím z dohledu. Jako kdybych se najednou vypařila. Během chvilky jsem ale zpátky, s ještě samolibějším úšklebkem na tváři. Tržiště je tím nejlepším místem, kde mohu své temné choutky nasytit. Ut oberiores divites.* Tihle bohatí kupci si ani nevšimnou, když jejich měšce trochu zchudnou, nebo se ztratí docela.

"Tak kam půjdeme?"
Ve městě jsem už párkrát byla, ale zatím jsem si tady nenašla žádný oblíbený podnik. Každý trubadůr potřebuje podnik, kde je vítán, nebo alespoň tolerován. Potřebuji si začít budovat reputaci.
Rozhlížím se tedy kolem, a koukám, jestli mi něco nepadne do oka.
"Co třeba támhle!"

*Bohatí bohatnou.

Město

"Mlčím jako hrob!" mrkl jsem spiklenecky na svou uchvatitelku, leč ani to mi nepomohlo, aby přede mnou nezavřela dveře svého pokoje. Inu než jen tak stát a čekat přede dveřmi, rozhodl jsem se vzít to v cuku letu do svého pokoje pro svůj meč a přes rameno jsem si hodil i popruh se štítem. Pro všechny případy! smyslil jsem si důvod, proč nejít jen tak nalehko, s převlékáním jsem se ale neobtěžoval, co kdyby mi předtím přátelé pod vedením čiperné Alyssy zmizeli. Hlavně vypadat důstojně a taky dobře! připomínal jsem si, když jsem před zrcadlem pro jistotu zkoumal, zda působím od pohledu poutavě a zároveň nedbale elegantně.

A protože jsem došel k závěru, že ano, vbrzku jsem se opět ocitl před dveřmi slečny Alyssy, mé obavy, že už mi utekli však rozptýlila jiná slečna, Amélie, která nám právě převlečena do půvabných tmavě modrých šatů přišla oznámit, že je nachystána. Jak se ukázalo přítomni byli i ostatní a zanedlouho se objevila taktéž Alyssa, jejíž oblečení sice bylo méně dívčí, ani to však nedokázalo mírnit její nevšední půvab, sympatické pak bylo, že byla, snad pro všechny případy, ozbrojena.

Alyssa byla velmi aktivní i cestou, snažil jsem se sledovat proud jejích slov, ale spíše jsem vzpomínal jak příjemné mi byly její doteky a kochal se jejími půvaby, ačkoliv po přímé výzvě jsem ochotně odpovídal. Na jednu otázku jsem však odpovědět nedovedl, kam půjdeme, zatím jsem ve městě nebyl, právě z obav z možných nepříjemností a tak jsem pouze pohlédl na ostatní, zda se někdo nevytasí s nápadem. Nakonec to však byla sama Alyssa, kdo si vyhlédl zajímavě vypadající putyku.

"Ten hostinec vypadá slibně, pojďme nahlédnout do jeho tajů!" souhlasil jsem bez otálení a zadoufal, že mne opět hudebnice spontánně lapí za ruku a svede sebou oním žádoucím směrem. Byl jsem tuze rád, že jsem onen zlaťák jež mi bardka věnovala bezpečně schoval u sebe v pokoji, neboť když jsem viděl jací lidé se po městě a jeho zákoutích pohybují, rázem mne napadlo, že by mi jej ve chvíli nepozornosti mohli uzmout nějací nenechaví zloději. Alyssa snad stále zve! blesklo mi ještě hlavou, po hrozivé představě, že by to co jsem zaslechl byly jen fámy a lidé by tu po nás mohli chtít za své služby platit.

Hostinec U Růže

Okusím od Amélie cukrovinky a musím uznat, že jsou opravdu výtečné. Ráda se tvářím jako světák, ale stále jsou věci, které neznám. Sladkosti z Jižní Marky si ale nyní určitě zapamatuji.
Avšak její zájem o mou loutnu mě potěší ještě víc. Celá se rozzářím, když pochválí mé zpívající dřevo.
"A to počkej, až jí uslyšíš hrát."
Hrdě se prsím.

I přesto, jak rázná obvykle jsem, i já vyčkám, dokud do hostince nevejde některý z mužů. Přeci jen, židlí po hlavě bych dostat nechtěla. Pokud jsem si však slibovala veselou nevázanou atmosféru, jsem zklamaná.
Obrátí se k nám množství zraků a ne všechny jsou přátelské. To je ale publikum. Zamířím za Haradem ke stolu, ale neusadím se. Do lístku, které nám přinesla šenkýřka, se ani nepodívám a rovnou si objednám pohár svařeného vína. Nespokojeně se rozhlížím kolem sebe.

Na seveřanovu otázku zprvu neodpovím, avšak rázně zamítnu, že bychom se měli přesunout jinak. Já nejsem člověk, který by utíkal z boje...ani skutečného, ani pomyslného. I když těch skutečných mnoho nebylo.
"Nejlepší bude, když Vám ukážu, v čem vynikám já."
Odpovím konečně Haradovi. Mé nově získané božství mi nikterak nebrání v tom, abych si tvrdohlavě šla ke svému cíli. Je na čase trochu pozvednout atmosféru. Přišli jsme se sem přece bavit.

Bez váhání zamířím k malému pódiu, které je sice krásně ozdobené girlandami, ale nikdo mu nyní nekraluje. Ještě při chůzi si z ramene sundám svou loutnu.
Obvykle svá vystoupení začínám něčím pomalý, a tesklivým. Při pohledu na své publikum je mi ale jasné, že tím bych ničeho nedosáhla. Hrábnu do strun, abych zahrála něco hezky od podlahy.
"Vážené dámy, ctihodní pánové. Mé jméno je Alyssa Breniros, jsem světoznámá trubadůrka a básnířka. Dovolte mi prosím, abych dnes večer potěšila Vaše srdce a vytrhla Vás a Vašich všedních životů."
Bez dalších okolků začnu hrát veselou písničku, která nemůže nikoho nechat chladným.

Putyka

Po vybídnutí ze strany slečny Amélie jsem i já zakusil sladkost cukrovinek, jež nám velkomyslně nabízela.
"Děkuji, jsou sladké, jako..." napadl mne však jen nepříliš stydatý příměr a tak jsem chviličku hledal slova.
"Jako slova toho, jenž miluje!" našel jsem přeci jen něco alespoň trochu cudného, čím bych mohl ocenit sladkost, jíž nám upjatá dívka zdvořile skýtala. Krátce na to pak bylo osvěžující sledovat konverzaci mezi Alyssou a Amélií, dívky, snad právě proto, že každá tak rozdílná, společně tvořily velice zajímavý pár a jedna druhou ponoukala k podnětným kreacím. Tu to bylo oku lahodící vyprsení se, tu zase něco jiného, neméně půvabného.

Nicméně pak jsme vstoupili do hostince, který se ovšem uvnitř ukázal býti putykou, lákavé však nebylo ani osazenstvo, které nás zahrnulo povětšinou ne zrovna vítajícími pohledy. Harad pro nás zabral jediný volný stůl, kde se usadil do čela a jeho pes mu zmizel pod nohama, slečna Amélie si zabrala židli u stěny a slečna Alyssa nám prchla na pódium sjednat trochu přívětivější atmosféru. Usadil jsem se proto ke stolu naproti Haradovi, ne snad abych byl také v čele stolu, ale abych mu nepodupal psa když si pohodlně natáhnu nohy.

Pak se objevila plavá šenkýřka s dekoltem bujným a svádějícím k nahlédnutí jak se pro toto povolání sluší a patří, inu neurazil jsem a také jsem do oněch míst způsobně zašilhal, hned poté jsem se však věnoval studiu kartičky, zatímco si ostatní objednávali.
"Rybu s něčím a k tomu pivo!" objednal jsem si, vzhledem ke svému původu bych nejspíš měl volit víno, ale snad právě proto jsem se mu vyhnul. Pak jsem si vyslechl v čem vyniká slečna Amélie a sám jsem si přitom v hlavě sumíroval, co vše na sebe prozradím.

"Jsem Valeriáncem a když ti lotři kupčíci vyhnali Valeriánce z držav jež jim právem náleží i s jejich věrnými, ocitl se můj rod v neznámém prostředí. A protože jsme neměli sílu pobít kupčíky a vzít si zpět co nám a hlavně královně náleží, museli jsme se do boje pustit na polích jiných a překvapivě se nám na poli obchodním dobře dařilo. I já jsem léta vedl obchodní karavanu a dlouhá léta předtím jsem doprovázel svého otce, takže se vyznám v obchodu, k tomu pak mám i výcvik v boji, jak se na urozeného, ač chudého, sluší a patří." vyjevil jsem hrdě přítomným kým jsem byl, ve víře, že své vynikání v dobrém vychování nahlas zmiňovat nemusím.
"Leč pak se to pokazilo, jistě podobně jako v životech vás ostatních!" dodal jsem mírně posmutněle a zahleděl jsem se na Alyssu, která právě končila rozvernou píseň, abych si i já od ní vzal trochu té dobré nálady a snad si ji i podržel.

Výlet mimo Dům

Hospoda

V moci hudby...

Tam na pódiu a mnohem hlouběji...

Nic se nevyrovná tomu, když vidím, jak má hudba působí na lidi. Jsem hrdá, že k tomuhle ani žádné božské schopnosti nepotřebuji. Zachmuřené tváře mizí a já kolem sebe konečně spatřím radost. Hudba je jazykem duše.
Vím, že často své schopnosti zveličuji. Stejně jako svůj věhlas. To ale nemění nic na tom, že skutečně mám talent, jen zatím ne tak proslulý, jak by se mi líbilo.
Zahraju několik veselých písní k tanci. A poté, neboť v hrdle mě začíná škrábat, rozhodnu se pro jednu pomalejší skladbu, kterou, pro tuto chvíli, své vystoupení zakončím.

Stále ještě dokážu odlišit ten tichý hlas, který mi promlouvá do duše, ale přitom vím, že není můj. Upřímně mě děsí, že jednoho dne ho nedokážu rozpoznat, že se stane mou součástí...mým já.
Dělí nás tenká hranice...mě, a mého boha. Dívám se na svět jeho očima, a nestačím se divit. Bylo to takové vždycky? Mísí se ve mě odpor, se škodolibou radostí. Vím, jaké to je. Vždyť každý den ten pocit zažívám, znovu a znovu. Když se mé prsty sevřou kolem něčeho, co není mé. Když nějaká cennosti změní svého majitele. Když zacinkají zlaté mince.
Je to opojné.

A já jsem stále ještě příliš sama sebou, než abych tomu chtěla vědomě napomáhat. Rozloučím se tedy se svým obecenstvem, a zamířím zpět k našemu stolu. Stále trochu rozčarovaná.
"Teď už víte, v čem vynikám já."
Prohlásím, když se usadím na poslední volnou židli. Neubráním se přitom samolibému úsměvu. Žvanit je hezké, dokázat, že nežvaním zbytečně, je ještě lepší.
"Jinak jsem ale také dobrá šermířka a jezdkyně."
Své znalosti, v jiných, než hudebních oborech, nepovažuji za důležité.

Hostinec

Dary hudby

Dále jsem se dozvěděl v čem vyniká i tajemný Hefanus, nicméně to nejpodstatnější bylo, jak Alyssa proměnila náladu v putyce. Začal jsem být stále více přesvědčen o tom, že její společnost se vždy hodí, nejen, že je milá a bezprostřední, ale dokáže svým vystoupením i kultivovat lidi, jistým způsobem. Hostinský nám věnoval večer zdarma a u stolu se počaly vršit dary pro Alyssu od ostatních v sále, ta za odměnu poskytla obecenstvu ještě jednu svou píseň a mě došlo, že ti bardi jsou opravdu skvělí společníci s nimiž jeden nejen tady ve městě, ale jistě i na cestách převelice ušetří.

Poté jsem se však již věnoval svému pivu a jídlu, zdarma to všechno bylo ještě lahodnější. Přitakal jsem tedy uznale na slova naší dobrodinky, že vyniká v šermu a jízdě, neb jsem po tomto představení, že co řekne platí, neměl důvod o nich pochybovat a pak již jsem se zaposlouchal do slov Haradových. Představa sklepení se mi však pranic nelíbila, spíše než jako nějaké cvičiště jsem si to místo představoval jako vězení pro ty, jež jsou nezvladatelní, ať již proto že se sami zbláznili, či proto, že je již ovládl jejich bůh a ten nemá zrovna vřelý charakter. Navíc se na takových místech člověk snadno zašpiní a vůbec jejich návštěvu provázejí různá nepohodlí, nicméně nechtěl jsem mu kazit nadšení a tak jsem k tomu zatím nic neřekl a čekal co případně ostatní. To už mi však šenkýřka přinesla druhé pivo a odvedla mne tak od těchto temných myšlenek ohledně sklepení.

"Díky, slečno Alysso, za hody bez placení!" poděkoval jsem tedy s širokým úsměvem hudebnici, leč to se mi nezdálo dost.
"Zdali nás mniši někam vyšlou, jistě nám svůj jezdecký i šermířský um prokážeš stejně obratně jako zde ten hudební a pěvecký." dodal jsem obdivná slova, kterých není nikdy dost a když se navíc zakládají na pravdě, tak ani nepálí na jazyku.
"Zase cestovat by bylo skvělé!" ulevil jsem si zasněně, neboť ač jsem zde našel pohodlí a klid, mé toulavé boty mne už zase sváděly a vzdychal jsem si nad dálavami, kam by se dalo ať již pešmo či na koni vyrazit, obé má totiž svůj půvab.

Okouzleni hudbou

Noční život

Nezvaný host

Obdiv, a chvála, mých přátel, mě nesmírně těší. Kdybych byla páv, už mám všechna pera roztažená, a pyšně se nakrucuji. Takhle se jen tvářím samolibě, jakože: to přeci nic nebylo.
Konečně se dostanu ke svému poháru vína, a nechám si přinést i něco k večeři. Při zpěvu člověku vyhládne a na to, jaká je tohle putyka, mají jídlo překvapivě dobré.
Vesele se s ostatními bavím, a když mě Amélie vyzve, abych ještě něco zazpívala, nenechám se dvakrát pobízet. Každý trubadůr rád předvede své schopnosti, a já mám velmi široký repertoár písní a balad. Hraji ale převážně veselé melodie, abych udržela dobrou náladu, kterou se mi v lokále podařilo vykřesat.

Překvapivé je, že jsem sice nejvíc ze všech mluvila o pití, když ale dojde na věc, držím se spíš zpátky. Vychutnávám si své svařené víno, a nikam nespěchám. Možná proto, že nechci, aby se mi při zpěvu pletl jazyk, možná že nejsem až tak velký požitkář, jak jsem se na počátku tvářila. Dokonce odolám i partičce karet, i když zahlédnu, několik hráčů u nedalekého stolu.
Přišla jsem se svými přáteli, a s nadějí, že je zde budu moci trochu lépe poznat.

Jak se přibližuje půlnoc, začíná na mě sedat únava. Myšlenky se mi čím dál častěji stáčejí k měkké posteli, a spánku, který mě v ní přivine do své náruče.
Rychle však opět procitnu, když do lokálu vstoupí hřmotný muž. Není těžké odhadnout, že i on je jedním z Nositelů. A tentokrát i vím, kterého boha. Čas!
Fascinovaně se rozhlédnu kolem. Proti jeho schopnostem se ty mé jeví jako pouťové triky. Rozhodně to ale neznamená, že bych se před Janosem cítila být méněcenná. Zvlášť poté, co muž otevře hubu. Takový mrzout, co nesnáší všechny, a všechno, ten musí mít těžký život. Jeho slova mě ale potěší...a překvapí.

Samozřejmě jsem i já doufala, že bychom se mohli podívat někam do světa, jen jsem nečekala, že to bude tak brzy. Nic moc zatím neumím, tedy, ne o moc víc, než jsem uměla před svým příchodem sem. Podceňování se mi není blízké, ale i tak je ve mě malá dušička, která se ptá, jestli jsem na něco takového připravená.
Sleduji, jak se muž vzdaluje. Prase! Probleskne mi hlavou. Vím, že někteří Nositelé se na nás dívají skrz prsty...jen kvůli tomu, že jsme do Domu přišli sami, a z vlastní vůle. Já na tom ale nevidím nic špatného. Byla bych něco víc, kdyby mě sem přivlekli násilím, ječící a v řetězech?

"Konec nezáživným hodinám, potemnělým studovnám a protáhlým obličejům. Je na čase si nazout dobré boty, a vyrazit do prachu cest."
Viditelně pookřeji. Svůj věhlas mohu šířit jedině tak, že budu cestovat. Čert vem, kam nás chtějí poslat, a co nás tam čeká, vždycky to můžu obrátit ve svůj prospěch.
"Půjdu s tebou."
Kývnu na Amélii, dopiju svůj pohár, a zvednu se. Večer byl skutečně příjemný.

***

Jsem ráda, že jsme to zpátky do Domu stihli dřív, než se uzamkne zadní vchod. Po celém dni jsem znavená, a stoupat po Cestě Pokání by se mi, dnes večer, již nechtělo. Rozloučím se se svými přáteli, a vydám se do svého pokoje. Ten je jen kousek od pokoje, který patří Amélii.
Pečlivě za sebou zamknu, a poklady, které jsem ukořistila ve městě, uložím do truhlice hanby. Ještě chvíli se svým pokladem kochám, ale poté už zamířím rovnou na lůžko. Tohle byl dlouhý den, a zítřek bude ještě náročnější.

Ráno se probouzím překvapivě brzy. Obvykle nemám problém dlouho vyspávat, ale dnes mě nervozita tahá z postele jen krátce po svítání. Otevřu okno, abych se mohla nadýchat čerstvého ranního vzduchu, a zazpívat si spolu se zpěvnými ptáky, kteří probouzejí den k životu.
Rychle se ustrojím, a jsem připravená vyrazit. Nejraději bych za Opatem zamířila hned, ale něco mi říká, že rušit jej před snídaní, nebude ten nejšťastnější nápad. I mě by navíc prospělo něco dobrého do žaludku. S myšlenkami na sladké medové koláče vyrazím ze svého pokoje.

Hostinec, srážka s blbcem

Překvapení večera

Držel jsem se po celý večer výhradně piva, abych krom mírné příjemné únavy byl přeci jen svěží a nepřidával tak šanci tomu, že se mi přihodí něco neobvyklého, přesto mne to jak se náhle zastavil čas zaskočilo, nejprve jsem se domníval, že jsem se zpil do vidin, leč vzhledem k tomu, že na rozdíl od obyčejných lidí se mí společníci u stolu mohli hýbat jsem se dovtípil, že se to nejspíše děje a má v tom prsty některý z nositelů. A to se i stalo, došel k nám jakýsi upocený bůček a dost neomalenými slovy nám přednesl sporně radostnou zvěst o tajemnem zahalených opatových záměrech. K dobru jsem mu mohl připočíst jedině to, že uměl žít a své moci nad obyčejnými lidmi si užíval plnými doušky, jak co se vína a dalších pochutin týkalo, tak i možnosti osahat si co se mu zamlouvalo. To je mnohem zajímavější, než vnucované stuhy do vlasů! napadlo mne téměř až závistivě, leč pak jsem si hned uvědomil, že to musí být i neskutečně nudné, nepřekonávat prvotní ostych ani žádné další vzrušující nesnáze a hned se moci dámy takto zmocnit, hanebně nudné, seznal jsem nakonec, ačkoliv bych dnes v noci také rád složil hlavu na něčem ještě měkčím, než-li je obyčejný polštář, avšak jen po zásluze.

"Cesta je ten nejlepší cíl!" vyhrkl jsem po slovech slečny Alyssy o prachu cest, neboť ač to možná zní podivně, cesta v dobré společnosti je opravdu to nejpříjemnější a nejpřirozenější, co jen může život člověku skýtat. Ráno se probouzet spolu se dnem a všemi tvory co jich je na světě a večer uléhat jak přijde tma, s lepou děvou pochopitelně, tak vypadá ráj už za života. O který jsem však byl připraven! musel jsem si sám pro sebe ve své mysli ulevit, leč byla naděje, že alespoň na chvíli na tuto svou milovanou cestu životem opět vstoupím, i kdyby snad měly být ty lepé děvy vynechány a skýtat pouze počestnou, leč přesto velmi milou, společnost.

Ač už měly obě dámy ochránců dostatek, přesto jsem beze slova vstal a potěšen tím, že nemusím za nic platit jsem vyrazil za ostatními. Cestou jsem se ještě prosmýkl kol šenkýřky a musel jsem si najít pro Jánose pochopení, že se neovládl a zneužil svou moc, ostatně kdyby byl vyloženě zlý, jistě by se před našima očima dopustil mnohem horšího jednání, než toho roztomilého představení, jež nám věnoval. Neodsuzoval jsem jej tedy, stejně jako ani Harada, jenž se nad vládcem času tak moc rozhorlil a byl by se snad i pral, kdyby nebyl Jánosem k všeobecné úlevě odignorován.

Cesta zpět do Domu nepřinesla nic zajímavého, avšak ničeho jsem se během ní ať již vědomě či nevědomě nedopustil, což se dalo považovat za úspěch. Trochu mne samosebou zamrzelo, že jsem se ani napodruhé nepodíval do komnat slečny Alyssy, která za sebou velmi pečlivě zajistila petlici a ani po chvíli, kdy už byli všichni ostatní pryč, se neozval líbezný zvuk jejího odendání, který by zval ke hříšné noční návštěvě. Jak smutný to závěr tak vydařeného večera! pomyslil jsem si, když jsem kráčel do svého pokoje, kde jsem si dřívkem opatřeným prasečími štětinami důkladně vyčistil svůj chrup, oblečení pečlivě uložil na jejich místo v truhlicích a pak již jsem se jen v bruchách oddal spánku v peřinách skoro tak hebkých, jako dotek milenky.

Vyspal jsem se více než dobře, dalo by se říci, že až sladce a tak jsem se po nezbytných úpravách svého vzhledu vydal na snídani a pak již jsem netrpělivě očekával, až se dostaneme k opatovi a ten nám prozradí, co nás v nejbližších dnech čeká. Samosebou jsem doufal, že to nebude nic řitomilného, jak nám mužského pohlaví zlotřile předešlého večera hrozil János.

Ráno v Domě

Muž jménem Kristian Silva

Ve službách Domu

Kristian Silva

Ranní návštěva u Opata

Najít Opatovu pracovnu, to je skoro úkol sám o sobě. Pozdravím všechny přítomné, a usadím se do pohodlného, leč již značně prosezeného křesílka. Pohledem kloužu kolem sebe, knihy a listiny mi mnoho neříkají, ale místnost mi připomíná pracovnu mého otce. Ihned se tedy cítím příjemněji a domáčtěji.
Stejně tak je mi sympatický i samotný opat. Chvíli se snažím odhadnout, kolik mu asi je, ale nakonec to nechám být. Muž působí důvěryhodně, navzdory tomu, jak jej předchozího večera popisoval Janos, a to je v tuhle chvíli jediné důležité.

"Děkuji, dám si trochu čaje."
Ocením nabídku nápoje. Sice jsem před chvílí dosnídala, ale na šálek dobrého čaje je čas vždy. Přeci jen, jsem šlechtična.
I když uvnitř hořím netrpělivostí, překonám se, a v tichosti vyčkám, dokud se k nám nepřipojí i ostatní. Se zájmem si poté vyslechnu, co pro nás má Kristian Silva za úkol...vlastně úkoly. Myslela jsem si, že budeme cestovat společně, ale vypadá to, že se nakonec rozdělíme do dvou skupin.
Krátce přelétnu pohledem Amélii a Sarda. Ještě stále o nich mnoho nevím, ale z toho, co jsem se dozvěděla, usuzuji, že jsme, pokud jde o nějakou politiku a přesvědčování, velice silný tým. Sama pro sebe spokojeně přikývnu. Tohle by opravdu nemuselo být složité.

Už chci opatovi odsouhlasit, že rozumím úkolu, ale Harad mě předběhne. Čím déle mluví, tím hlasitěji koulím očima. Některé otázky, které položil, skutečně dávají smysl...tedy ty, co se týkají jeho úkolu. Zbytek mi ale přijde jako blábolení. Harad má v sobě asi tolik taktu, jako dřevorubecká sekyra.
Sama o sobě uvažuji jako o drzé malé holce. Nebojím se říct, co mi leží na srdci, ale vyslýchat muže, jako je Opat, mi přijde skoro kacířské. Ten muž nám žádné odpovědi nedluží. Není naším úkolem nahlížet mu do duše, ani kamkoliv jinam. A už vůbec nechápu Haradovu neustálou touhu po Sklepení. To se chce kochat cizím utrpením? Já jsem ráda, že své schopnosti, jakž takž, držím na uzdě, a návštěva toho příšerného místa mi tedy nehrozí.

Lehkým potřesením hlavy odmítnu nápoj, který mi muž nabízí, a pozvednu svůj šálek, stále ještě z poloviny plný čaje. Takhle brzy po ránu alkoholu skutečně neholduji.
"Soustředila bych se na to podstatné, tedy na naše úkoly."
Zpražím Harada pohledem. Ač muž hovoří zdvořile, jeho zvědavost je vlezlá a na tom nic zdvořilého není. Už chápu, proč dostal za úkol hledání nějaké ztracené karavany, a nikoliv diplomatickou misi. Byl by nám platný asi jako sáňky v létě.
"Nemusíte mít obavy, pane, postaráme se o to, aby se situace rychle urovnala, a nedošlo k nějakým třenicím."
Sice nejsem úplně nadšena tím, že míříme do dřevorubecké vesnice, raději bych brala velké město. Ale včera někdo řekl, že cesta může být cílem...nebo tak nějak, a toho se hodlám držet.

Ve službách domu

Snídaně byla delikátní, ačkoliv nikde nebylo k vidění žádné služebnictvo, snad tato špetka tajemna ji tedy dělala ještě lepší, leč poté nebylo času k otálení a my museli vyrazit stoupat patro po patře až do nejvyšší věže, kde se skrýval opat před světem ve své pracovně, tedy alespoň tak jsem si jej tam představoval. Dům byl svou roztodivností podoben spíše jakémusi velechrámu, postupně budovanému tak, jak byly k ruce prostředky, materiály a hlavně pracovní síla, to všechno bylo dle různých stylů během času velice rozličné. Nakonec jsem však úspěšně našel opatovu kancelář, kde tento i přes tak brzké ráno již úřadoval. Uvnitř již byli ostatní a tak jsem se usadil někde poblíž dam, neb roztomilá dynamika mezi nimi mi nyní obveselovala pobyt zde v Domu.

Následně se opat chopil slova a po jistém představení sebe i toho jak to v Domě chodí a následném opožděném uvítání nás zde v Domě, nás seznámil s naším úkolem, tedy úkoly. To, že se budeme rozdělovat mě nijak nemrzelo, neboť Hefanus neustále se rochnící ve svých hejblatech mi přišel velice nudný a všetečný Harad, po tom si také na naší diplomatické výpravě stýskat nebudu. To jak udeřil na opata mi přišlo velice neslušné a poněkud otravné, podobně jako jeho včerejší touha po sváru s Janosem, urozená Alyssa tak svým koulením očima dávala jasně najevo, co jsem si o jeho počínání teď myslel já uvnitř.

"Ano, naše úkoly, když je zdárně splníme, jistě se nám odměnou dostane dalších vodítek do našich nových životů." souhlasil jsem se slečnou Alyssou a i já jsem odmítl nápoj, jenž jsem si sám nevybral, navíc jsem byl připraven ji bránit, kdyby snad Haradovi přeskočilo a chtěl se pro její výrazy tváře svářit i s ní. A také jsem se už těšil na cestu, dálavu, dřevorubeckou vesnici jistě se nacházející nedaleko bujných lesů a jen o kus dál ležící tajemnou jižní Marku, na jejíž území možná také lehce nahlédneme. A samosebou také na pokračující dynamiku mezi smělou a poněkud upjatější dívkou, která mi byla nesmírnou potěchou. Byl jsem tak natěšen z blížící se cesty, že jsem si ani nenabídl ničeho z opatovy překvapivě obsáhlé nabídky alkoholu. Inu, kdo se nemůže bavit s dívkami, alespoň chlastá! zařadil jsem si opata dobromyslně.

Slovo mocnější meče

Opata se naštěstí Haradovy otázky nijak netknuly. Trestem nám však je další dlouhý proslov, který bych si s klidem odpustila. Přijde mi naprosto logické, že za to, že zde můžeme pobývat a učit se, po nás Dům požaduje něco na oplátku. Každý z nás v sobě sice nese kousek božství, ale zadarmo ani kuře nehrabe, a pokud by nás zde bratři nechávali jen z dobroty srdce, bylo by mi to podezřelé.
Tohle uspořádání ale fungovat může. My se na cestách naučíme prakticky využívat své schopnosti, a Dům zase, díky našim službám, získává vliv a prestiž. Všichni jsou spokojení.

Dopiji svůj čaj, který byl skutečně výtečný, a s jemným cinknutím odložím hrnek na stranu.
"Myslím, že máme všechny informace, které potřebujeme."
Slova pronesu spíš ke svým společníkům, neboť Opat je s námi, podle všeho, hotov.
"Navrhuji, abychom si šli všichni sbalit. A...řekněme za hodinu, se sejdeme u stájí?"
Rozhlédnu se, jestli všichni souhlasí. Opat Silva nemluvil o tom, jak moc máme spěchat, já se ale nemohu dočkat, až pod sebou znovu ucítím koňský hřbet.
Život v Domě není nepříjemný, ale je jednotvárný. Tedy nic, co by mě dokázalo dlouhodobě uspokojovat.

Pokud nikdo nic nenamítá, zvednu se, a po rozloučení s Opatem zamířím zpátky do svého pokoje. Po cestě přemýšlím nad tím, co nás asi čeká. Úkol se mi jevil jako jednoduchý, ale nic není takové, jak si to člověk představuje a vždycky se nakonec objeví nějaký zádrhel. Ne, že bych se bála, nejsem žena, která by uhýbala před překážkami.

Balení mi překvapivě zabere víc času, než jsem si myslela. I když by si jeden mohl myslet, že taková světačka, jako já, bude mít zabaleno raz dva, není to pravda. Mám tolik krásného oblečení, ale sebou si vše samozřejmě vzít nemohu.
Nakonec jsem ale nachystaná. Kromě oblečení, a loutny, kterou prostě nemohu nechat zde, si beru také své zbraně, měch na vodu, deku, a křesadlo. Zásoby bychom měli dostat, takže se ještě vybavím měšcem zlata, a jsem připravena vyrazit.
Se svým majetkem, pečlivě zabaleným do torny, se poté vydám na nádvoří, a ke stájím.

Čas vyrazit

Čas vyrazit

Opat nás zahrnul monologem sice dlouhým, přesto však vyznívajícím rozumně a poměrně informativním, zvláště o tom Alfrédovi z kupčíků bych se však rád dozvěděl více, ale na to přijde čas jindy.
"Tedy za hodinu u stájí!" ujistil jsem slečnu Alyssu, že tam ve smluvený čas budu, ačkoliv jsem měl v plánu pokud možno být tam už dříve a zařídit nám nějakou mulu a na ní trvanlivé zásoby, těch není na cestách nikdy dost, zvláště pak, když jeden provází dvě krásné a nejspíše urozené dámy. Ještě mě napadlo, zda zkoušet poučovat slečnu Amélii jak na cesty, leč nakonec jsem to zavrhl, raději vybrakuji mnichům sklady tak, aby na mule bylo vše nezbytné, co bychom mohli cestou potřebovat, ono se to nakonec jistě upotřebí i kdyby něco přebývalo, to mě již zkušenost naučila.

"Již se na vaši milou společnost na cestách velice těším!" pronesl jsem ještě k oběma dámám, když se naše cesty k pokojům rozcházely a spěšně jsem vyrazil do svého pokoje. Tam jsem si do dvojité cestovní deky zabalil náhradní oblečení, protože jeden se na cestách vždycky všemožně zadělá a oba konce jsem převázal provazem, abych nic nepoztrácel. Do cestovních brašen na koně jsem pak zabalil to s čím jsem sem přijel, kotlík na vaření, křesadlo, těžký prošívaný varkoč s umně všitými železnými pláty na těch nejexponovanějších místech a maskovou přilbici zabalenou v látce, to vše pro všechny případy, kdyby se to na cestách nějak zvrtlo.

Tenký plátěný varkoč s rodovým znakem jsem si na sebe nebral a nechal jsem jej v pokoji, neboť ten by kupčíci jistě neviděli rádi. Zato jsem se ale vybavil širokým koženým kloboukem, který mi společně s mým cestovním kabátem již mnohokrát ulehčil život v nepříznivém počasí, zvláště pak v ustavičném dešti, který se někdy vyskytne, tehdy se vše více či méně odolné vůči promokání jeví jako spása. Srolovanou deku s šaty jsem si tedy hodil přes rameno, což zajišťoval od obou jeho svázaných konců vedený provaz, nezapomněl jsem ani na štít a všechny své ostatní zbraně, včetně krátkého kopí a přes druhé rameno jsem si hodil obě cestovní brašny.

Nést to všechno naráz a bez pomoci osobního sluhy bylo poměrně nepohodlné, přeci jen jsem tomu během svého života příliš neuvykl, to jen trochu poslední dobou a z nutnosti, přesto jsem však úspěšně dorazil na nádvoří a dokonce s mírným předstihem. Byl jsem zvědav co nás zde čeká, rád bych odchytil někoho od koho budu moci pro naši výpravu zajistit mulu a na ní dostatek zásob trvanlivého jídla, nějaké záložní dvojité deky na spaní, další tři pořádné kožené pláště co jen tak nepromoknou buď s kapucí či k nim alespoň sehnat pro obě dámy fortelné cestovní klobouky, kdyby se počasí zle obrátilo proti nám. A pak mne samosebou zajímala i ona posila, jež nás měla doprovodit až do oné dřevorubecké osady, co to bude zač.

Čas vyrazit

Čas vyrazit

Nádvoří

Nádvoří, přípravy na cestu

Nádvoří

Využil jsem příležitosti, že jsem přišel na nádvoří s mírným předstihem a s potěchou jsem si všiml, že mniši mi připravili mého koně, na němž jsem na toto místo přijel, jedná se o zdatné jízdní zvíře, část z toho mála co mi v mém vyhnanství z domova zbylo. S úlevou jsem tedy složil vedle něj věci, sedlo už měl a tak jsem na něj jen upevnil své cestovní vaky. Pak jsem se také vydal prohlédnout muly, jedna se mi zvláště líbila a tak jsem zkontroloval, jestli nám mniši dali dostatek vybavení (2+4 hody, +1 zásobování, +3 charisma, vyjednávání a vemlouvavá gesta), našel jsem však nějaké nedostatky a tak jsem od přítomných mnichů ještě získal ony 3 záložní pláště, nějaké deky navíc pro případ, že by část navlhla a také ještě další vaky s vodou a také několik s nepříliš dobrým vínem, avšak v terénu kde nelze nabrat dobrou vodu se víno, které do té doby vydrží aniž by se zkazilo, právě hodí. Zrovna když jsem s tím vším přišel, viděl jsem, jak od mul odchází Harad, poté co jsem vyhlédnutou mulu naložil, přivázal jsem ji dlouhým provazem k sedlu svého koně.

Pak už se na nádvoří objevili i ostatní, a tak si nás k sobě přizval jakýsi mnich, kterého jsem si předtím zavalen jinými starostmi nevšímal, ten nám krom představení sebe i některých detailů také oznámil, že právě on se s námi vydá na cestu. Pak mne šokovalo, že mu Amélie podala ruku, usoudil jsem tedy, že nejspíše nebude šlechtična, když se dopouští takovéto důvěrnosti s jakýmsi neznámým člověkem.
"Sard ven Falindrop!" představil jsem se mnichovi poněkud stroze, neb jsem zatím netušil, zda si zasluhuje vřelejšího chování, to ukáže až čas.

Následně Harad oslovil jakousi chásku, zřejmě tím myslel Hefana, který byl podle všeho neurozený jako on, trochu mne šokovalo, že na takové oslovení reagovala Amélie, nicméně nakonec jsem to vzal jako potvrzení toho, že není šlechtičnou, nicméně jako dobře vychovaný muž jsem se k ní proto nehodlal chovat o nic hůře. Sám jsem tedy došel ke svému koni a se snahou o ladnost, kterou však již poněkud otupily měsíce lelkování v Domu, jsem se vyštrachal do sedla, alespoň, že kopí mi pro tu chvíli podržel jeden z mnichů, na kterého snad mé předešlé vystupování udělalo obzvláštní dojem.

"Dámy, jste připraveny?" oslovil jsem své společnice, abych se ujistil, že nevyrazím bez nich a jakmile se mi o tom dostalo ujištění, vyrazil jsem směrem do města a pak dál za naplněním našeho úkolu. S úlevou jsem se přitom ještě ujistil, že mám u sebe peníze, jak drobnější mince ve váčku, tak i onu zlatou minci od Alyssy, na žoldácký způsob ukrytou v těle opasku.

Poslední chvilky před odjezdem...

Kontinent živých a mrtvých

"Ach, ano. Můj otec byl veliký milovník koní. A svou vášeň přenesl i na mě. Společně jsme často bloumali po lesích, a sledovali svět z koňského sedla."
Nahlas zavzpomínám na své bezstarostné dětství. Otec neměl ve stájích mnoho koní, rozhodně ne tolik, kolik jich je zde. Ale o to krásnější zvířata to byla.
Tady jsem naopak příjemně překvapena tím, že koně jsou skutečně ušlechtilí plnokrevníci. Na druhou stranu...jsme bohové...nebo alespoň jsme bohům nejblíže. Hádám, že každé z těhle zvířat je darem Domu, od nějakého mecenáše, nebo žadatele.

***

Jízdu si skutečně užívám. Nejraději bych Septimuse, jak jsem koně překřtila, pořádně pobídla, a hnala se s větrem o závod. Nám oběma by to jistě udělalo radost. Cítím, jak pode mnou kůň nervózně přešlapuje, sem tam poposkočí, nebo hlasitě zafrká. Připravený ukázat, co se v něm skrývá.
Avšak cesta bude daleká a já si nejsem jistá, jak jsou na tom, s jezdeckými schopnostmi, moji společníci. Držím proto zvíře zkrátka, a místo zběsilé jízdy se rozhlížím po krajině, kterou míjíme.
Dům a Město jsme nechali za sebou, a nyní nás obklopuje otevřená krajina, přátelská a přívětivá. Louky, na kterých se pasou divoká zvířata, s travou, která zve k tomu, aby se v ní člověk vyválel.
Nejvíce mě ale fascinují veliké sochy, které míjíme. Nebo alespoň to, co z nich zub času ponechal. Máš také někde svou sochu? Obrátím se ke svému vnitřnímu hlasu. Jistě se najdou i tací, kteří uctívají bohyni zlodějů. Avšak představuji si spíš malý, ukrytý oltář, nebo majestátní sochu, sahající k nebi.

V sedle jsme strávili většinu dne. Až teprve, když se slunce začne klonit k západu, zamířím Ambrož mimo cestu. Nebýt jeho, vůbec bych si stezky nevšimla. Tím víc mě udiví místo, na které nás mladý bratr zavede.
Skrytý kout s jezerem a padlou sochou. Místo dýchá klidem a mě je jasné, že zde jsme v naprostém bezpečí. Nikdo nechtěný nás zde nenajde, nemusí nás trápit noční chlad, a při pohledu do vod jezera, tak ani hlad. Hned se mi začnou sbíhat sliny na čerstvě upečenou rybku.

"Krásné místo."
Seskočím z koně, a odstrojím ho. Septimus si zaslouží odpočinek a já ho nyní nechám, aby se napásl na měkké zelené trávě, která obklopuje břehy jezera.
Se zájmem si prohlížím střípek, který socha drží v dlani. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdyby se jej někdo z nás dotknul. Jak dlouho už tady je? Jak dlouho už čeká na svého nositele?
Každý bůh si sám vyvolí, komu se svěří do rukou. Zvednu ruku a prsty přejedu po svém náhrdelníku. Zatím co bohyně zlodějů mě k sobě lákala a vábila, při pohledu na meč necítím vůbec nic. Na koho asi čeká?

Útočiště paní Ambry.

Kontinent živých a mrtvých

Konečně jsem se ocitl zase na cestách, a tak jsem si plnými doušky užíval čerstvého vzduchu a krásných výhledů, tentokráte do kraje a ne na dámy účastnící se naší výpravy. Vůbec jsem se toho nemohl nabažit, a tak ona daleká cesta, která mne naplňovala štěstím uběhla nějak příliš rychle, náhle již se totiž schylovalo k večeru. Naštěstí nás zachránil mnich Ambrož, tím že nám poradil náramné místo k přespání, překrásné údolí jehož dominantou byla padlá socha a úlomek, když nám mnich vysvětlil o co jde, samotnému mi to připomnělo mé vlastní setkání s božstvím.
Tehdy jsem ještě netušil, že taková drobnost tak mocně ovlivní můj život.

"Opravdu krásné!" přitakal jsem slečně Alysse a spustil jsem kopí i štít k zemi, abych se následně sám elegantně nohama znovu setkal s pevnou zemí. A že to bylo příjemné setkání, leč nebyl čas si jej užívat a tak jsem odstrojil svého koně i mulu, která celou dobu poslušně šla na dlouhém provaze za mnou, napojil jsem je a přivedl na místo, kde se budou moci pást, aby nabrali sílu na zítřek, nakonec jsem jim pak zajistil oběma přední nohy provazy, aby je i přes harmoničnost místa náhodou nenapadlo zmizet v dál. Ne, že by mi vadilo kráčet pěšky, jen všechen ten náklad bych rozhodně neunesl.

Pak už jsem se se svým krátkým kopím v ruce postavil vedle Alyssy a hleděl na hladinu jezera, ryby vypadaly lákavě a já zvažoval své šance na jejich ulovení. Oštěp by byl lepší! byl jsem si vědom a pak jsem také na chvilku zauvažoval nad tím, zda by se mi přeci jen nemohlo podařit některou z ryb omámit mocí svého boha, kdybych byl jen z poloviny tak dobrý jako János, tak bez pochyby, ale takto jsem se obával neúspěchu a následné ostudy za roztomile podivné chování. Ale to už se Harad svlékl a málem nám ukázal holý zadek, bederní rouška mu jej však naštěstí alespoň částečně zakrývala a tak jsem nebyl nucen ve chvíli zoufalství ono kopí místo na ryby použít na něj.

"Nevím jak pro tebe, urozená Alysso, ale pro mne teď to jezero trochu ztratilo na líbeznosti." prohlásil jsem s mírným úšklebkem, leč pak jsem se také začal nestydatě svlékat, kabát, kalhoty, košili, téměř vše, nakonec jsem zůstal jen v krátkých bílých bruchách, čím jsem odhalil své výtečně trénované tělo náruživého cestovatele a vznešeného bojovníka, jehož soulad ještě nestihlo narušit lenošení v Domu. Poté jsem vkročil do vod jezera, abych učinil něco velmi neharmonického, s krátkým kopím nad hlavou jsem měl zálusk na ulovení větších a línějších, či spíše méně obratných obyvatel jeho vod. Ideálně jsem doufal v to, že při svém počínání sám neskončím dolní polovinou těla nebo rovnou celý pod jeho hladinou, jinak se totiž bílá látka stane průhlednou a má nestydatost bude jistě náhle ta tam, před dámami vystřídána tvářemi skropenými nachem.

Přichází noc…

Vyzuju boty, vykasám kamaše a najdu si pohodlný kámen, na který se můžu usadit. Máchám si nohy ve vodě, a sleduji Harada a Sarda. Pohled je to pěkný, což o to. Já si ale dávám dobrý pozor, abych nebyla přistižena při tom, jak je okukuji. Nejsem sice žádná jeptiška, ale mám určité vychování, které nelze jen tak ignorovat.

Sard, k mému velkému překvapení, skutečně ulovil několik ryb. To mi udělá velikou radost. Nahlas nepřiznám, že jsem mu příliš nevěřila, a místo toho halasně pogratuluji k úlovku. Není mou vinou, že muž vypadá všelijak, jen ne, jako rybář.
Po výborné večeři se ještě na chvíli chopím své loutny. Avšak brzy se začne projevovat únava. Celý den v sedle, to dá jednomu zabrat. Zvlášť, když nejsem uvyklá takovému cestování. Popřeji tedy všem dobrou noc a uložím se ke spánku.

***

Probouzím se překvapivě skvěle odpočatá. Sen, který si mě v noci našel, byl až příliš skutečný, než abych ho dokázala považovat za pouhý sen. Nemám důvod nevěřit tomu, že jsem právě měla možnost spatřit svého boha, v celé kráse. Sebe samu. I když stále cítím neklid, uvědomuji si, že strach je zbytečný.
Zloděj mi nechce ublížit, my dva jsme jedno tělo a jedna duše. Tedy alespoň jednoho dne budeme. Do té doby zde však mohou být jiní, kteří by mě mohli ohrožovat. Musím být na pozoru.

Pomalu se posadím, a rozhlédnu se. Obzor se již barví přicházejícím jitrem, což oznamují i ptáci, kteří se dali do zpěvu.
Stačí však jen, abych zavřela oči, a opět se mi, zcela jasně a detailně, vybaví temný šat a zářící masky. Pokroucené tváře, za kterými se skrývá skutečná podstata a myšlenky. Nahlédnout Zlodějovi do duše je nemožné, neboť jeho pravé úmysly jsou vždy pečlivě skryté. I já bych se měla raději trochu stáhnout, skrýt se za masku. Nedávat světu tolik na odiv, kým jsem.

Probuzení

Moc jsem okolní svět při svém zaujetí lovem ryb nevnímal, přesto jsem si všiml, že slečna Amélie se šla projít na druhý břeh jezera a tam si hověla u oné padlé sochy, zatímco slečna Alyssa si ráchala nožky ve vodě na břehu za mnou. Oběma dámám slouží ke cti, že se nenechaly zlákat a neodhalily před námi více, nežli půvabné kotníčky, jež jsem mohl v případě blíže se nacházející hudebnice i ocenit pohledem, vždy když jsem se vítězoslavně vracel s ulovenou rybou, takže několikrát. Vůbec jsem nečekal, že budu mít tolik štěstí a opravdu zajistím dobrou večeři, pročež jsem se pak nějakou chvíli hrdě vypínal a promenádoval, než jsem se opět zahalil ve svůj šat. Takto nemravný jsem taktéž přijímal i milé gratulace od slečny Alyssy, která ostýchavě neklopila zrak, což se mi převelice zamlouvalo, a tak jsem jí přiřkl nejlepší úlovek. S břichem naplněným lahodnou krmí však překvapivě přišly ve spánku neklidné a velice zvláštní sny.

Náhle jsem se probudil, a tápal ve tmě, zda to co jsem viděl ve snu bylo pravdivé, leč naštěstí ne, ostatní zde byli a slečna Alyssa dokonce seděla, nejspíše stejně zmatená jako já, po obdobném snu, alespoň jsem to tak předpokládal. Bylo to zvláštní, protože jsem se přes to vše cítil neskutečně odpočatý a když jsem se poněkud vydýchal, dolehl ke mně uklidňující zpěv ptactva, nic z toho, ani pohled na hudebnici však onen prazvláštní sen nedokázalo z mé mysli vytěsnit.

Může být to, co mi říkal můj bůh pravda? ptal jsem se opakovaně sám sebe. A kdo jsou ti, jež bych se měl střežit? myslí mi prolétlo hned několik skupin, o které se mohlo jednat, včetně mého boha samozřejmě, neboť ani po tomto snu jsem k němu žádnou absolutní důvěrou trpět nezačal. Ostatně sama jeho podoba mi naznačovala, že není ani dobrý ani zlý a tak je od něj možno očekávat cokoliv. Snad až se cesty našich dvou skupin rozdělí, bude čas si o tom popovídat v užším kruhu s oběma dámami, víc hlav, totiž obvykle víc ví, leč nesmí jich být zase příliš.

Nepříjemně intimní chvilka

Ale co Druhý nechtěl, náhle se ke mně přikradl Harad, kterého jsem si při svém zaujetí vlastním snem i Alyssou ani nevšiml, začal mi vypravovat svůj sen a pak se mnou zuřivě třást a cosi blábolit, jako bych měl snad měl vědět, co se to tu sakra děje. V první chvíli jsem si myslel, že je jeho bůh pěkný zvrhlík, když se s ním uvítal hudlanem, leč nakonec se k mé úlevě ukázalo, že se jedná o bohyni, podle všeho pěkně smyslnou. Až ho ovládne, určitě si musím pak dávat pozor, abych od něj taky náruživého hudlana neschytal. myslil jsem si, když mnou onen neotesanec tak třásl.

"Pusť mě a já ti to povím!" drapl jsem ho nakonec za ruce, leč dotyčný mne pustit nechtěl, tak jsem alespoň napjal síly, aby se mnou přestal třást a já mohl pořádně mluvit. Takové důvěrné chování a navíc od prostého člověka se mi totiž pranic nelíbilo, žel bohům jsem však takto zaskočený nemohl nic více udělat, pokud jsem jej tedy nechtěl zapíchnout, což jsem ovšem zatím opravdu nechtěl.

"V prvé řadě máš pěkně roztouženou bohyni, tak až tě ovládne, ať se hlavně se mnou taky nelíbá!" vyhrkl jsem stále ještě podrážděně, ne že bych nestál o polibky bohyně, jen by při tom nesměla držet Haradovo tělo, jehož rty jsem tedy rozhodně nepovažoval za žádoucí.
"Můj bůh na mě totiž jen koukal!" dodal jsem na vysvětlenou, že ne každý má tak intimit chtivého boha.

"Nacházíme se dle všeho na místě, kde se nám mohou bohové snáze projevovat a komunikovat s námi, leč vypadá to, že ne v bdělém stavu, to asi přijde až později!" hrnul jsem ze sebe své dojmy z onoho spánkového dostaveníčka.
"Bohové asi chtějí, abychom s nimi co nejdříve splynuli, protože se nejspíše blíží nový velkolepý boj. Jen nevím, jestli se máme obávat Druhých nebo bohů, které už nebaví věčnost nebo sledování koloběhu života a rádi by se s Druhými spojili za účelem jeho přerušení a zničení. Co já vím o bozích a jejich záměrech, jen hádám." vyhrkl jsem dlouhou větu a málem jsem u toho zapomněl dýchat, jak tím, jak jsem byl Haradem dopálen, tak tím, že jsem opravdu nevěděl jak to je. O tom, že nevěřím ani našim bohům, že se s námi chtějí jen spojit a splynout a nikoliv nás zcela ovládnout, jsem zatím nikomu neříkal.

"A teď už dej ty pracky pryč!" přidal jsem opravdu nasraný závěr svého monologu, jakoby nestačilo, že je Harad o tolik větší, musel mě ještě nečestně zaskočit a tím nepoměr v síle mezi námi ještě znásobit. Ráno, kdy se naše cesty konečně rozdělí se najednou zdálo být tak příšerně daleko.

Šok po probuzení

Cesta

Než se mi povede v hlavě zformulovat nějakou rozumnou větu, Harad vyskočí na nohy, a vrhne se na Sarda. Šokovaně celou scénu pozoruji, a nechápu. Až teprve, když Harad konečně pustí Sarda ke slovu, začne mi celá situace dávat smysl.
Zdá se, že všichni naši bohové využili možnosti se s námi setkat. Jak to říkal Zloděj? Protože bariéra na tomto místě je slabá.

I sdělení byla pravděpodobně velice podobná. Když se slova ujme Amélie, mám pocit, že popisuje můj vlastní sen. Varování před nebezpečím. To není něco, na co by člověk chtěl hned po ránu myslet.
Jsem ráda, že mladá žena navrhne snídani, neboť to mi zní jako daleko lepší nápad.
"Amélie má pravdu. Nekažme si takové krásné ráno tak chmurnými myšlenkami. Dáme si snídani, a hned bude veseleji."

"Vy svým patronům důvěřujete?"
Zeptám se po jídle na něco, co mě už samotnou chvíli tíží. Nečekám ale, než moji přátelé stihnou odpovědět, a obrátím se na Ambrože.
"Co se stane s Nositeli, kterým se povede se svým bohem splynout? Kde ti jsou?"
Snažím se neznít podezřívavě, ale přesně tak to nakonec z mých úst vyjde. Ať tuhle myšlenku v hlavě obracím jakkoliv, nakonec vždy dospěju k závěru, že dvě vědomí v jednom těle nemohou fungovat. Jedno nakonec zvítězí. A když tím druhým je bůh, tak bych si sama na sebe rozhodně nevsadila.

Ráno plné nejistoty

Ráno plné nejistoty

Harad se mi nakonec omluvil a dokonce i poděkoval za mé výroky, čímž si nakonec vylepšil mé nazírání na něj, dokonce mi jej i bylo trochu líto, že panuje nesoulad mezi pohlavím či rodem jeho a bohyně jež se v něm usídlila. Pak odjel v dál, snad aby se vyrovnal se situací v níž se ocitl, já bych pochopitelně rád, že mně se takové nesnáze vyhnuly a podle toho co jsem u svého boha spatřil, bych je naopak po pečlivém tréninku mohl sám plodit. Nicméně musel jsem uvažoval i nad slovy slečny Amélie, jež se vložila do naší snové potyčky a nakonec nás pozvala ke snídani, čehož jsem s chutí využil.

U snídaně položila otázku ohledně důvěry k patronům slečna Alyssa, zřejmě ji tížilo to co mne, což mi přineslo úlevu, vždy potěší, když není člověk v tíživé situaci sám a může o ní rokovat, leč k tomu nám už hudebnice příležitost nedala, neboť ihned další otázkou udeřila na mnicha Ambrože. Ten si nakonec vzal slovo a odpověděl při něm nejen na dotazy obou dam, ale i na otázku hejbláře Hefana, zde musím přiznat, že i já jsem na okamžik váhal nad zlotřilou smělostí, pokusit se zmocnit druhého úlomku, leč nakonec mne naštěstí obavy i lovecká vášeň svedly k mnohem bezpečnějšímu potýkání se s rybami.

Ambrož nám dával ponaučení o všem možném, ohledně bohů pronikavších do lidí i ohledně praxe, jak Dům s takovými, s námi, nakládal. Bohužel nám nedal příležitost na něj reagovat a ptát se dál, protože se odebral ke koním a jejich strojení na další cestu.
"Nuže, pod dojmem mnichových slov a vlastních pochyb ohledně záměrů našich patronů se mi příliš nechce překročit druhý stupeň, neboť pak již bude v našem těle více božstvo než-li my sami, nicméně pokud proti tomu co má přijít nebudeme mít šanci, nezbude nám, než onu linii překročit, neboť jinak bychom pro to co jsme nejspíše stejně zahynuli." počal jsem nahlas uvažovat před ostatními bohy posednutými.

"Či snad vy ostatní vidíte nějakou jinou cestu, nežli pokusit se zjistit, co to má vlastně přijít a pak se rozhodnout, zda onu linii druhého stupně, jehož jsme ostatně ještě ani nedosáhli, překročit a vydat se riziku definitivní ztráty sama sebe?" optal jsem se ostatních s nadějí, že nám plnění našeho úkolu trochu poodhalí to, co leží před námi, poté bude nejspíše mnohem příhodnější prostor k úvahám a rokování co dělat dál. Jedno však bylo už v tu chvíli jisté, že před námi neleží snadná cesta, leč naopak mnohá těžká a nejspíše nezvratná rozhodnutí, která určí čím se to vlastně staneme.

Pár slov před odjezdem

Ráno před odjezdem

Upíjím čaj a se zájmem naslouchám Ambrožovým slovům. Nedá se vyloženě říct, že by mě upokojil, ale jsem o něco klidnější. Skutečně jsem myslela, že existují Nositelé, kteří se svým bohem dokázali splynout. Zajímalo by mě, proč se to ještě nikomu nepovedlo.
Bohužel mě to ale nepřimělo, abych měla ve svého boha více důvěry. Amélie se vyjádří dost jednoznačně. Zřejmě záleží i na tom, co který bůh představuje. Hádám, že Haradova Štěstěna bude působit důvěryhodnějším dojmem, než můj Zloděj.

Po snídani je již čas zabalit věci, a vydat se dál. Dnes nás čeká rozdělení, rozloučíme se s Haradem a Hefanusem, jejich úkol je vede jinou cestou. Jsem z toho trochu posmutnělá, neboť mi moji přátelé již přirostli k srdci, a trhat partu se mi nechce. Dobře ale vím, že nakonec nás každého naše cesta zavede někam jinam. Jak řekl Ambrož, tohle je důležitý krok na cestě k našemu božství.

Posbírám své věci, osedlám koně a jsem připravená vyrazit.

Odjezd a rozloučení

Diplomatická mise

James Huges

Abdel Nour

Diplomatická mise

Ambrož nic o dalších místech se známými úlomky nevěděl a tak se naše další cesta pro rozptýlení halila do méně vznešených témat, která nás alespoň trochu hřála tváří v tvář lezavému větru, který nás nekryté na pláních s potěchou napadal, kde jen mohl. Přesto jsme však po celodenní cestě dorazili až k dřevorubecké osadě, která byla od pohledu postavena zároveň i jako opevnění, ligistům tedy bylo jasné, že činí něco, co může vyprovokovat na straně jižanů odhodlání k boji. Už to, i kdybych k nim netrpěl přirozenými předsudky, mi bylo jasným znamením toho, že nekalosti se dozajista dopustili oni, leč nechal jsem si to pro sebe, abych se v klidu dozvěděl co nejvíce.

Po krátké chvíli, kdy už to vypadalo, že nás dobráci z řad ligistů postřílí, je přeci jen jejich vůdce, z nechvalně proslulého rodu Hughesů, zastavil. Tím, že mnohem později než mohl nám dozajista vysílal výhružný vzkaz, leč jak jsem věřil, později si s ostatními smyslíme jej oslyšet a rozhodnout se podle toho co dalšího zjistíme. Jižan, který byl s ním vypadal, že nevěří ve spravedlivý proces, nejspíše totiž netušil, že je toho opravdu málo, co mám v oblibě méně nežli Obchodní ligu a tak, že se jednostrannosti namířené proti jeho frakci nemusí obávat.

Nikdo se zatím na naše jména neptal a ani mnich Ambrož se nepředstavil, tudíž jsem se řídil jeho příkladem a jen jsem s ostatními mířil k oné ambasádě. Tak se nám naskytl lepší pohled na osadu v níž se nacházely i nějaké ženy a dokonce i děti. Okna stavení byla malá, aby se jimi dovnitř nemohl protáhnout při přepadu žádný nájezdník, přesně tak jak se venkovská stavení stavějí v oblastech, kde často bývá nebo se očekává boj. O naše koně se postarali jiní a já si tentokráte nechal pomoci se svými věcmi až do pokoje.

Vybalovat jsem si nic nepotřeboval, jen jsem odložil kopí, štít a cestovní brašny v pokoji, jenž mi určili a pak jsem se obrátil na své společnice.
"Urozené dámy, měli bychom se s každým z oněch šlechticů sejít zvlášť, vyslechnout si jeho příběh a nakonec je oba společně konfrontovat s nejasnostmi. Tak se dle mého nejsnáze dopídíme pravdy, ohledně toho co se tady děje." přednesl jsem jim svůj návrh ohledně toho, jak bychom měli postupovat při hledání našeho rozsudku nad těmito dvěma svářícími se frakcemi.

Ve stopách karavany

„Bohužel. Tato místa si Dům střeží jako oko v hlavě. Sám znám jen tenhle a ten kam mě poslali na první misi. Většinou si Nositel svůj úlomek najde velice rychle a takové útočiště nevznikne.“ Odpoví Ambrož Hefanusovi když si chystá koně.

Než se nadějete jste už na cestě. Mimo oázu je počasí mnohem méně příjemné. Chladný vítr se prohání po pláni a zakusuje se do každého odhaleného kousku kůže. U východu je čas se rozdělit. Harad s Hefanusem po stopách ztracené mechanické karavany. Sard, Alyssa, Amélie a Ambrož ke spornému dřevorubeckému táboru. Vyjedete každý svou cestou a těžko říct, zda se ještě někdy uvidíte.

Celý den strávíte na pláních. Krajina se táhne kolem vás a počasí se nelepší. Občas prosvitnou mezi šedými mraky vzácné sluneční paprsky. Je vidět že už se přesunulo přes polovinu své denní cesty. Když už se téměř začíná smrákat krajina kolem vás se mění. Otepluje se a vzduch je sušší. Nepochybně se nacházíte v teplém pásmu mezi středozemím a pouští. Půda je tu v tuto roční dobu úrodnější a počasí snesitelnější. Zároveň to značí že se přibližujete ke svému cíli.

Nažloutlá pole trávy se vlní všude v dohledu. Země je kopcovitá ale přehledná. V dáli jsou hory které značí přechod do zemí Jižní marky a pouště. Jste pár minut jízdy od přibližného míst kde vámi hledaná karavana odeslala posledního ptáka. Dvě hodiny jízdy je pak ves, kterou navštívil posled karavany jako poslední. Podle informací z mapy lze vyčíst že právě v kopcích před vámi si karavana zkoušela jejich zdolávání.

Tekoucí řeka jí mohla poskytnout nový druh výzvy. Už z dálky je vidět že je prudká a divoká. Jinak je krajina kolem vás tichá a působí idylicky. Nevypadá to na první pohled na cokoliv živého v dosahu.

Dnešní den je o poznání horší, než předchozí. Od chvíle, co jsme opustili bezpečné místo, a rozloučili se s Haradem a Hefanusem, nás pronásleduje ošklivé počasí. Obvykle se mi daří čelit všem nesnázím s úsměvem, ale kolem poledního toho mám skutečně dost, a i já se jen choulím v sedle, zoufale vyhlížím konec naší cesty.
Jsem ráda, že mám loutnu bezpečně uloženou v koženém pouzdře, jinak bych se skutečně obávala, že mi jí déšť zničí, nebo minimálně pěkně rozladí.

Jsem ráda, když se před námi konečně objeví dřevorubecká vesnice. I když vřelé přivítání nás tady skutečně nečeká. Zachmuření muži na nás míří zbraněmi a mě rychle dochází, že tohle je drsný kraj. Mnohem drsnější, než na jaký jsem zvyklá.
Žádné dlážděné cesty, vysmátí měšťané, kteří nešetří zlaťáky, ani hojnost všeho. Tady se žije z ruky do huby a platí se zde pouze tvrdou prací. To mě vyděsí.

Trochu se ale přeci jen upokojím, když se slova ujme velitel tábora, který se nám představí jako James Hughes. Jeho rodové jméno je mi samozřejmě známé, i když si nemyslím, že bych se s ním někdy osobně setkala. Rozhodně se ale velice podobá těm mnoha mužům, kteří si podávali dveře do otcovy kanceláře. Co měl vlastně s Obchodní Ligou za kšefty? Nikdy mě to nezajímalo, i když možná mělo.
"Velice rádi Vás poznáváme." Široce se na oba muže usměju. "Jsem lady Alyssa Breniros, a děkuji Vám za milé přivítání." Zcela záměrně jsem použila i svůj titul. Už dávno jsem zjistila, že muži mi spíše naslouchají, když zjistí, že jsem šlechtična.

Seskočím z koně a, jen tak tak, dokážu potlačit znechucený úšklebek, když mi noha, až po kotník, zajede do bahna. Tohle bude drsná zkušenost.
Jsem ráda, když se za námi zavřou dveře ambasády. Mnoho jsem si od toho názvu neslibovala, o to příjemnější překvapení mě čeká. Vybudovali to snad kvůli nám? Mnoho jiných důvodů mě, v takovéhle dřevorubecké vesnici, nenapadá.

Uložím si věci do svého pokoje a trochu se upravím, než se vrátím ke svým přátelům. Ambrož se vytratil hledat muže, který zde na nás měl čekat. Jeho zmizení mě znepokojuje, ale zatím se snažím se tím nenechat rozhodit.
"To je dobrý nápad, pane Sarde. Pokud nebudete proti, vzala bych si na starost velitele Hughese. Vy byste si mohl promluvit s tím zachmuřeným jižanem. A Amélie si může vybrat, ke komu z nás se raději připojí."
Navrhnu a obrátím se na dívku s tázavým výrazem.

Po stopách ztracené karavany

Nedorozumění

"Mile urozené slečny!" oslovil jsem obě přítomné dámy, dokonce už jsem podle chování druhé z nich, zvláště pak jejího ustrojení se opět do slušivých šatů, již opět uvěřil, že jsou obě urozené.
"Došlo k nedorozumění, mým záměrem bylo a stále je, abychom se my všichni tři sešli nejprve s jedním a pak s druhým z oněch pánů, vyslechli si jejich pohledy na tuto záležitost nerušeně, aniž by druhý z nich zasahoval nebo jen svou přítomností nutil druhého k umírněnosti co se detailů týče a až poté, abychom celou záležitost projednávali s oběma muži současně." vyjevil jsem, co jsem měl svými slovy skutečně na mysli.

"Před tou společnou seancí bychom se ovšem ještě mohli osamotě ujednat v tom, co si o postojích obou mužů myslíme a dle toho pak vésti závěrečný hovor s oběma, kde se nám snad podaří odhalit původ případných nesrovnalostí, které objevíme v první fázi hovorů." dal jsem na srozuměnou, jak by se mi líbilo vést jednání.
"A doufám také, že nebudeme přikládat váhu onomu malému ozbrojenému vystoupení ligistů na úvod, domnívám se totiž, že tím jak dlouho na nás zbytečně mířili, dávali nám na srozuměnou, co se s námi stane, pokud nerozhodneme v jejich prospěch." uvedl jsem poznatek z našeho prvního setkání s panem Hughesem a jeho způsobu vyjednávání a proklamace síly.

"Nejsem totiž z těch, co se nechají takovými neomalenostmi zastrašit, doufám prosím, že ani vy urozené slečny nebudete věnovat pozornost takovému hulvátství a řídit se pohrůžkou v něm skrytou!" apeloval jsem na své společnice, aby se nepoddaly takovémuto způsobu jednání, pro podlé a všehoschopné ligisty tak charakteristickému. Navíc jsem spoléhal na to, že se tito proti nadaným jako jsme my neodváží svou pohrůžku, v případě pro ně nepříznivého závěru našeho soudu, naplnit. Zkoumavě jsem se tedy zahleděl na obě dámy v očekávání toho, jak mi odpoví.

Opět se ukazuje, že moje touha, hnát se bezhlavě vpřed, a zbrklost, se ne vždy setkají s porozuměním. Není však mou vinou, že nerada chodím kolem horké kaše. Jako šlechtična ale vím, že někdy prostě není zbytí.
Povzdechnu si a přikývnu.
"Máte pravdu, vrhnout se na ně hned teď a zasypat je otázkami, by mohlo mít zcela opačný účinek, než bychom si přáli. Tenhle večer ponechme neutralitě. Zjistíme, jak se zde žije a můžeme oba pány opatrně naťuknout."

"Přesto si ale myslím, že byste měl zvážit možnost, že by se mohli cítit pod tlakem, pokud bychom je vyslýchali tak, jak zamýšlíte. Rozhovor jeden na jednoho, případně, pokud byste mě a Amélii umožnil, setkat se s muži o samotě, by tak mohl odhalit mnohem víc."
Spiklenecky na Sarda mrknu. Muži mají tendenci ženy podceňovat a já nemám problém tomu trochu napomoci, a zahrát si naivní hlupačku. Pan Hughes by se tak mohl cítit více komfortně a prozradit i to, co by jinak udržel v tajnosti.

"Teď ale navrhuji, abychom tyhle věci odložili stranou, a užili si večer, a nabízený odpočinek. Stejně bychom si nejprve měli promluvit s Ambrožovým kontaktem. Ten bude mít nejrelevantnější informace o celé situaci."
Zakončím svá slova, a pokud nikdo neprotestuje, pomalu se vydám směrem k sálu.

Diplomatická mise

"Nuže dobrá dámy, chcete-li působit na oba pány nevinností a svými půvaby, nejsem nijak proti a zkusím se tedy také nějak zabavit." prohlásil jsem nakonec a zadoufal, že se tu najde nějaká hospodyně podobná oné šenkýřce, v jejímž nadýchaném náručí bych mohl uchlácholit svůj žal. Zdálo se mi totiž, že takto se polovina všech informací ztratí cestou a ke mně, který nebude mít ani tu svou polovinu, se tak nedostane skoro nic a budu odkázán až na konečnou debatu. Přeci jen jako povolaní soudci, jsme mohli jednoduše požádat oba pány o oddělený hovor a nakonec společný, zatímco takto první večer věnujeme nějaké nezávazné konverzaci do níž se mi s ligisty pranic nechtělo, neboť pobyt na jejich území delší než-li nutný mi nebyl nikterak příjemný.

"Uvidím, jakého místního informátora se mi podaří získat, jděme tedy." přitakal jsem oběma dámám a vyrazil za slečnou Alyssou, když se mi nepodaří najít nějaká sličná informátorka, rozhodl jsem se, že následující den vyhledám mnichy Ambrože a hlavně toho druhého zatím neznámého, od nějž bych se přeci jen mohl dozvědět nějaké zajímavé podrobnosti, které nikdo jiný ať již ze strachu či ze studu nebude ochoten vyzradit.

Větrná hůrka

Viktor Berg

Spor o víc než jen les

Společně v doprovodu svých přátel dorazím do sálu, kde již čekají naši hostitelé. Pokud jsem čekala poklidný večer v příjemné atmosféře, nemohla jsem se více mýlit. Napětí v místnosti by se dalo krájet. Každý z mužů sedí na jedné straně stolu, a tváří se nepřátelsky.
James se ale rychle vzpamatuje a přivítá nás. Opět mu věnuji úsměv, a posadím se tak, abych seděla blíže jemu, než panu Nourovi, ze kterého mám upřímně trochu strach.

Tady se kolem horké kaše skutečně nechodí. pan Hughes se dá ihned do vysvětlování sporu. To, co se z počátku jeví jako velmi jednoduché, se však rychle zamotá. Nyní už chápu, proč se jižan tváří tak, jak se tváří. I mě by namíchlo, kdyby mi někdo nejprve něco varoval, a pak si to prostě vzal zpátky. Liga někdy jedná skutečně podivně a takovýmto chováním si rozhodně na věrohodnosti nepřidávají.

"Zajímalo by mě, jaká odškodnění Liga Jižní Marce nabídla."
Začnu, abych si udělala trochu lepší obrázek o celé situaci, svůj pohled přesunu nejprve na pana Noura, a poté se vrátím k Hughesovi.
"A vy, pane Hughesi, nemyslíte si, že začít zde budovat bylo trochu předčasné? Neměli jste raději počkat, až se situace vyjasní."
Chtěla jsem s Jamesem sympatizovat, ale nejde mi to. Mám pocit, že Liga příliš nebere ohledy na ostatní. Začali budovat dřevorubecký tábor s tím, že se to nějak vyřeší. Není tedy divu, že je protistrana tak naroušená.

Jednání - den první

Vyjednávání

Větrná hůrka

Hůrecké Pohoštění

Hůrecké Pohoštění

Noc v Hůrce

Haradovo pozorování

Dámy v akci

Bohové míní a lidé mění! pomyslel jsem si, když naše smělé plány rozcupovali oni dva ušlechtilí pánové, kteří nám jádro tohoto sporu vysvětlili hned a rovnou. Dámy zaujaly místa poblíž pánů a na mne tak zůstalo místo ve středu, utěšoval jsem se tedy alespoň tím, že jistě to zdánlivě nejvýznamnější. Nour vyřkl svá obvinění a dle toho, co považuji za správné jsem mu nemohl upřít, že je v právu, zvláště pak, když muž z rodu Hughesů potvrdil jeho slova. Liga Jižanům dala odměnou dar za spojenecké služby, jíž jí prokázali a pak, po změně vedení toto vše odvolala, navíc rovnou zabrala i toto místo. Jak hanebné jednání, pro Ligu typické! pomyslil jsem si, neb mi bylo hned jasné kdo je v právu a kdo nestydatec.

Žel bohům, politické záležitosti nebývají tak jednoduché, místo jednoduchého rozsouzení na padouchy a poškozené jsem musel vzít v potaz to, že obě strany jednají v rámci svých zvyků a dávných pravidel, a to i přes to, že jsem s jednou ze stran zcela sympatizoval. Ani jedni totiž nemohou prohlásit své zákony za špatné, tím by zcela ztratili svou tvář a vnesli chaos do organizace své společnosti a samého jejího fungování. Před námi se tedy zjevila potíž, jak tuto záležitost, kde ani jedna ze stran nemohla jednoduše ustoupit urovnat. A chceme ji vůbec urovnat, boj mezi Ligou a Jižany by byl skvělý a pokud by se snědým dařilo, jistě by to byla příležitost i pro nás Valeriánce, vzít si alespoň část toho, co náleží naší královně! stále jsem uvažoval neoproštěn od svého dřívějšího já a zášti vůči našim nestoudným nepřátelům.

Slečna Alyssa se počala vyptávat na věci, jež mne taktéž zajímali, co ligisté nabídli Marce za to, že se vzdá svých právoplatných práv, jež od nich obdrželi. Stejně tak mu sličná dáma vmetla do tváře i onu nestydatost, že počali budovat opevněnou osadu ještě předtím, než byla dohoda o vzdání se práv a přijetí a uznání náhrady uzavřena. Byl jsem zvědav, jak se zvláště pod touto druhou poznámkou bude James Hughes kroutit či zda s kamennou tváří předvede zcela jiný výstup. Slečna Amélie se poté dožadovala písemných podkladů k této záležitosti, což bylo taktéž chytré, přestože obě strany uznaly správnost již onoho slovního výkladu, v písemnostech je totiž možno objevit různé kličky či drobnosti, které by nám mohly výrazně pomoci při našem soudu nad oběma frakcemi.

Poté se slečna snažila apelovat na dlouholetou spolupráci obou frakcí a uchlácholit tak jejich svár, což se mi samosebou pranic nelíbilo, a tak, abych si napravil náladu, jsem počal přemýšlet nad tím, kterou z neurozených služebných svlečen bych měl zítra, až se budou dámy bavit, vyslýchat. Tu s nejpoutavějšími přednostmi! došel jsem k nepřekvapivému závěru ohledně výběru své možné budoucí informátorky a překvapeně jsem zjistil, že i slečna Amélie došla konce svého proslovu. Rychle jsem se tedy taktéž napil s číše, jíž jsem si převzal právě od oné vnadné služebnice, uznale jsem na tuto poté pohlédl, ačkoliv mi ono víno příliš nechutnalo. Úsměvem neurazíš! připomenul jsem si, když jsem se zaujal šviháckou pózu a dal tak vyniknout svému charisma, ještě jsem taktéž vůči nebohému děvčeti vyslal obdivné vemlouvavé gesto díků, za milou péči, jíž mi věnovala.

Zobrazit SPOILER

V síti jednání

Viď mé dítě…

Krutý osud a lahodná nenávist

Hluboko v lesích

Duncan

Algernon

Je vidět, že Amélie, leč jindy tichá a nevýrazná, má mnoho skvělých talentů. A vyjednávání k nim rozhodně patří. Mě politikaření není cizí, ale bývám zbrklá a netrpělivá, což nejsou zrovna dobré vlastnosti pro diplomata. Rozhodnu se tedy nechat to především na ní.
Začínám však mít neodbytný pocit, že tady jde o něco víc, než jen o kus půdy. A opět z toho Liga nevychází příliš dobře. Podle mě je tohle díra. Ale z nějakého důvodu je to velice lukrativní díra a my musíme zjistit, čím to je.

Na to, abychom si užili večer, ovšem už nedojde. Udiveně pohlédnu na předmět, který dopadnul doprostřed stolu. V prvním okamžiku nechápu, a vlastně nechápu ani v tom druhém. Někdě v hloubi duše sice vím, co to je, ale nemám zdání, odkud se to vzalo.
A než moje zpomalená mysl dospěje k nějakému výsledku, dojde k výbuchu.

Záblesk světla mě zcela oslní, cítím, jak letím vzduchem. A pak...

Udiveně zamrkám a rozhlédnu se kolem sebe. Les?! Kde se tu vzal les? Stočím svůj pohled ke dvěma mužům. Sice se mi dostalo jakéhosi vysvětlení, ale já jsem příliš v šoku, než abych to dokázala v první chvíli pojmout.
"Vyměnit?"
Vypadne ze mě konečně. Cítím chlad odspodu, lesní půda musí být vlhká. Je to nepříjemné, ale já si zatím netroufám se postavit.
"Zachránili jste mi život? Počkat!" Konečně se vzpamatuji a vyskočím na nohy. "A co Sard a Amelia...znamená to, že jsou...mrtví?"
Těch informací je nějak moc a jedna mě šokuje víc, než druhá.

Někdo se mě pokusil zabít a tihle dva Nositelé mě zachránili. Snažím se srovnat si věci v hlavě. To by asi ještě dávalo smysl. Avšak to, že je má sestra mrtvá a otec uvězněný a obviněný z vraždy. To už je čirá fantazie. Nechci si to ani připustit.
I přesto, že většinu života shlížím na své sestry s jakýmsi pocitem nadřazenosti, nikdy bych jim nepřála nic špatného. Byly prostě jiné, ale nikdy ne zlé. Nebo to možná bylo obráceně.

"Omlouvám se. Je toho nějak moc."
Vydechnu a promnu si spánky.
"Za záchranu života Vám samozřejmě děkuji. Ale...domů? Myslíte domů na naše panství? Jak já bych mohla otci pomoci? A co se stalo Anastasii?"
O životy svých sester jsem se mnoho nezajímala. Anastasia se vdávala až potom, co jsem opustila domov. Myslím, že si vzala nějakého vysoce postaveného úředníka. Ani netuším, jestli už měli děti.
A teď je mrtvá.
Pohledem kloužu od Duncana k Algernonovi. Snažím se rozvzpomenout, jestli už jsem je v Domě někdy zahlédla.

Co to sakra

Hughes se choval poněkud neomaleně, tedy typicky ligisticky, ale jinak muži celkem obsáhle vyjasnili některé detaily kolem celé této záležitosti. A i mně se dařilo, neboť podle všeho, vnadná rybka se chytila na háček, navíc vypadala co k čemu, tedy jako příhodný zdroj zákulisních informací. Byl jsem tedy dvojnásob spokojen, protože mezi oběma šlechtici to závěrem vypadalo, že by se Liga a Marka mohly mezi sebou při ideálním vývoji pěkně pomlátit, představa, že je Obchodní lize puštěno žilou je pro mne totiž vždy líbezná.

Následovalo však něco, co nikdo neočekával, vhození jakéhosi předmětu a pak výbuch, který nás odmrštil do mdlob, z nichž jsem se po čase, jenž jsem nebyl schopen určit počal probouzet, okolo leželi poházení ostatní a mně pomalu začalo docházet, že se jednalo o sabotáž mírových snah, nicméně provedenou tak podivně, že naopak mohla obě svářící se strany spojit proti novému společnému nepříteli. Prostředek diverze by nasvědčoval na Novou zemi jakožto pachatele, nicméně taky to mohl být klamný manévr ligistů, aby zadusili svůj spor s Jižany a obrátili jejich pozornost jiným směrem.

Do toho začal něco kvílet James Hughes, nepochopil jsem zcela, zda onen Markus byl jeho bratr či zda se mělo jednat o náš kontakt, onoho Ambrožem pohřešovaného mnicha, leč to bylo jedno, na ani jednom z nich mi nikterak nezáleželo. Avšak jak jsem se začal sbírat ze země a pozorněji rozhlížet, všiml jsem si i přibodnutého vzkazu, ten už vůči nám namířen byl a rozhodně ne přátelsky, naopak dokonce výhružně.

Nicméně neměl jsem moc čas se tímto zaobírat, neboť poté nás pan Nour upozornil na Alyssu, ležící jako pochroumaná panenka ve zbytcích bytelné skříně. Nemohl jsem tomu uvěřit a nebyl jsem ochoten přijmout, že ta krásná neposedná dívka by byla mrtvá a co hůř, že nikdy nezakusím její skutečnou blízkost, teplo jejího těla ani hebkost jejích půvabů. Náhle jsem byl tuze rozezlen a s nepříčetným pohledem jsem vyrazil k jejímu tělu, abych se na vlastní smysly ujistil, že to není jen nějaký klam nebo šálení zlovolníků.

Když tu směr mé pozornosti vychýlila slečna Amélie zcela jinam. Další mrtví, to znamená, že možná i ti, co tohle způsobili a zabili Alyssu! projelo mi myslí a já tak s nepříčetným výrazem změnil svůj cíl.
"Díky slečno!" ucedil jsem jen, když jsem ji sedící míjel a konečky prstů zavadil o její rozcuchané vlasy. Slečně Amélii jsem byl totiž opravdu vděčen, že mi v tuto trýznivou chvíli dala cíl vůči němuž bych mohl nasměrovat svou zášť ba přímo nenávist, kam běžet a koho zabít, abych si při ztrátě naší sličné společnice alespoň trochu ulevil. Běsnící jsem tedy vyběhl z Ambasády přímo směrem k onomu domu, kam předtím naše vědma ukázala.
"Jsou tu záškodníci, pozabíjejte je!" řval jsem na všechny, vojáky, vesničany, na každého v doslechu a tasil jsem meč a dýku, mým cílem teď bylo jediné, pomstít se za ztrátu naší přítelkyně, na zamýšlenou informátorku jsem si ani nevzpomněl.

Odhalení

Nejsem si jistá, jestli mě tahle zpráva uklidnila, nebo znepokojila ještě víc. Myšlenky na smrt ale zřejmě nejsou příjemné nikdy a nikomu. Stále mám pocit, jako kdyby tohle byl nějaký ošklivý sen, i když pomalu se začínám ve věci orientovat.
Sardovi a Amelii bych asi měla dát vědět, že mi nic není. Někdy...nějak. Ani netuším, kde to jsem. Umíním si, že jakmile se dostaneme někam do civilizace, postarám se o to. Do té doby odsunu celou tuhle záležitost stranou.

Teď je daleko důležitější má rodina. Že by byl otec skutečně Procitnutý? Slyšela jsem o takových případech, i když si nedokážu představit, že by, i ve chvíli nepříčetnosti, dokázal ublížit některé ze svých dcer. Otec nás bezmezně miloval všechny, byly jsme jeho princezny. Musí za tím být něco jiného.
Chápu, proč Dům povolal právě mě. Jen si nejsem jistá, jestli budu co platná.

Muži se vzdálí, abych měla chvíli čas se vzpamatovat. Ještě předtím ale zaslechnu slova, ze kterých mě zamrazí. Až do tohoto okamžiku mi nedošlo, co vlastně Výměna znamená. Něco za něco.
"Někdo umřel...místo mě?"
Vím, že tuhle informaci nechci znát. Ale zeptat jsem se musela. Algernonova slova se však, jen těžko, dají vykládat jinak.
"A jak jste vlastně věděli, že k tomu dojde? Odkud se vzala ta bomba? To se někdo snaží narušit jednání mezi Markou a Ligou?"
Odpočinek se nekoná. Mám příliš mnoho otázek, na které potřebuji odpovědi. Bude lepší, když prostě vyrazíme na cestu.

Dům kam přišla smrt

Dům kam přišla smrt

Do místnosti se vřítili ozbrojenci, mezi nimiž jsem se musel prodrat, zatímco James Hughes nebyl schopen velet a pan Nour se tak musel zdržovat s jeho probráním ku vnímání okolí. Hlavou mi stále rezonoval obraz na zemi ležící bezvládné Alyssy. Proč ona, když nás ostatní to jen omráčilo? musel jsem si stále dokola opakovat v různých variacích, neboť jsem to stále nedovedl pochopit a snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že to není možné, že je to jen nějaký omyl. Přesto jsem se hnal ven, abych našel toho, kdo byl za onen omyl i bolest mi z něj plynoucí zodpovědný, abych z něj mučením dostal i tu poslední nejdrobnější informaci, než jej zabiju.

Lid shromážděný před ambasádou se přede mnou naštěstí rozestupoval, leč k tomu prohnat se vesnicí a hledat cizí záškodníky, k tomu se nijak neměl. Já jsem tedy, toho nedbaje, zamířil rovnou k onomu slečnou Amélií určenému domu, to že mě někdo následuje jsem téměř nevnímal, neboť jsem byl odhodlán se klidně sám utkat s nepřáteli v jakémkoliv počtu, neboť mi vzali to, po čem jsem tak moc toužil a nyní již nikdy nebudu moci mít. A za to jsem je toužil ztrestat, leč nedostal jsem k tomu příležitost, neboť onen dům byl prázdný. Naplňoval jej podivný zápach a uvnitř byly poházené věci jako po boji, na posteli pak ležela tříčlenná rodina, jakoby rituálně obětovaná. Pak však ke mně dolehl zezadu Ambrožův hlas.

"Někdo nás napadl a také zahubil tuhle rodinu!" otočil jsem hlavu a informoval jsem všechny za sebou.
"Rituálně, nějaká ohavnost a pak, pak taky..." došla mi slova a kolena se mi málem podlomila, neb mne prodchlo zoufalství z toho, že jsem onu půvabnou květinku Alyssu nedokázal nejen ochránit, ale ani pomstít.
"Slečna Alyssa byla zabita!" vyšlo mi z úst rezignovaně a já jsem jakoby zvnějšku naslouchal těm slovům, tak neskutečným, tak hrozivě mi připomínající mé selhání. Věděl jsem, že musím něco udělat, buď běžet k mrtvé a přesvědčit se, že je to opravdu ona urozená dívka nebo zběsile pobíhat po vesnici a hledat někoho, na kom bych mohl ulevit svému zoufalství, tím že jej ztrestám.

"Neviděli jste odtud nikoho prchat, kde jste byli a co jste dělali?" obořil jsem se tedy na oba mnichy, v naději že mi udají směr jímž se mám vrhnout, neboť jít k Alyssině tělu a tím všechno vzdát se mi nechtělo, stále jsem totiž choval naději, že mohu něco udělat a třebas tím i něco změnit. Ta naděje mne držela a já se jí nechtěl vzdát tak dlouhou, jak jen se jí budu moci držet. Můj pohled na muže byl tvrdý a žádal si rychlou a jasnou odpověď, nehodlal jsem se totiž s nikým a ničím zdržovat, musel jsem ze sebe všechno nejprve vybít jakoukoliv bláhovou snahou.

Ryba, nebo rak?

Sychravé ráno

Setkání

Giles Rolfe

Ráno v Domu

Pohřební kvítí

Vysvětlení

Ráno

Nesnáším rána. A tím nemyslím, že nesnáším svítání, kokrhaní kohoutů a první noty ptáků (což jsou vlastně jen zoufalé snahy těch nadrženejch opeřenců si konečně vrznout)... Ne, já nesnáším, že tím končí spaní. A taky mám každý ráno v hlavě jako po hurikánu a musím pochopit od znova celý vesmír. Žůžo.
Středem vesmíru je Sysifos a jeho hladové spílání. Tedy, on je o tom přesvědčený a já mu to vysvětlovat nebudu. Teď určitě ne, teď neumím mluvit. Po ranní hygieně je čas nakrmit jeho i sebe. V tomto pořadí, jinak to nejde.
Jestlipak se mi ujde ještě pořádný korbel kafe? Naštěstí ano, takže můžu své hlavě dodat nějaké pohonné látky. Pomalu, Lenny, klid. Všechno po pořádku. Nejdřív začneme v malém. Sedím u stolu a mám na sobě oblečení, to je dobrý začátek, to znamená, že nikoho nepohoršuju. Co mám dál? Mám kafe, to je nejlepší část rána. Sysifos se cpe...
"Slaninu nesmíš!" okřikuji ho, ale je to jen formální. On moc dobře ví, co smí a nesmí. A také co chce a nechce. Tento Vénův diagram se protíná jen na jistých místech.
Dobré podělané ráno, světe, čeká nás další den.

Trochu se přeci jen upokojím. Pokud ta žena věděla, co jí čeká, a přesto se obětovala, pak snad i já naleznu útěchu. Nejsem z těch, co by se příliš zabývali osudy druhých, na prvním místě jsem vždy měla samu sebe. Ale ani já bych nedokázala být lhostejná k oběti nevinné ženy.
Ještě chvíli to převracím v hlavě, a pak se rozhodnu to nechat být. Silva není zlý člověk, a pokud jsou takovéhle dohody mezi Domem a obyčejnými lidmi běžné, kdo jsem já, abych do toho mluvila.

Nasednu na svého nového koně. Ještě předtím si ho ale pořádně prohlédnu. Chybí mi můj ryzák. Tohle zvíře vypadá, že má svá nejlepší léta za sebou. Hnědá srst je na některých místech už trochu vypelichaná a na mě hledí odevzdaným pohledem. S tímhle valachem mě žádná zběsilá jízda nečeká.

"Se svojí rodinou jsem, v posledních letech, nebyla příliš v kontaktu. Sem tam jsem si vyměnila nějaký ten dopis s otcem, takže jsem se dozvěděla, co je doma nového, ale zprávy byly dost kusé. Jediná zlá krev panovala mezi mnou a mou matkou, která neschvalovala, že jsem se rozhodla stát trubadůrem. Ale i to jsou dost přehnaná slova, byla jednoduše zklamaná, že jsem se nevyvedla jako moje sestry."
Při těch slovech neodolám pobavenému úšklebku.

"Vlastně ale vůbec netuším, jak otec reagoval na zprávu, že jsem se stala Nositelem. Než jsem se vydala do Domu, napsala jsem mu dopis, kde jsem ho o všem informovala. Odpovědi jsem se ale nikdy nedočkala."
Očekávala jsem, že mi nakonec nějaký dopis do Domu přijde, ale čekala jsem marně. Předtím jsem nad tím ale příliš neuvažovala. Že by to však na mou rodinu mělo nějaký větší dopad, jsem neočekávala. Už tak jsem byla tou, o které se nemluví.

"Jinak ale moje rodina není nijak zvláštní. Moje sestry se všechny dobře provdaly, ale neptejte se mě, za koho. Většinou šlechtici, nebo obchodníci z Ligy. S Ligou ostatně koketoval i můj otec."
Trochu se ošiju, neboť mi není příjemné přiznat, že vlastně nevím, odkud rodině plynuly peníze.

"Co přesně znamená Procitnutý?"
Zeptám se pro změnu já, a upřu svůj pátravý pohled na Duncana. Přijde mi přístupnější z obou mužů. Stále si nejsem jistá, co si myslet o Algernonovi. Upřímně mě trochu znepokojuje.

Setkání

Ambrožova účast na mé ztrátě mne alespoň trochu upokojila, člověk se totiž hned cítí lépe, když v něčem není sám. Stejně tak jako i povzbudivá slova slečny Amélie, jistě i ona měla zájem na pomstě, avšak z jiných důvodů, však se zdály být s Alyssou na dobré cestě k dívčímu přátelství. Slečna Amélie se pak věnovala něčemu uvnitř, zatímco já jsem naslouchal oběma přítomným mužům z Domu. I onen Giles Rolfe se zdál ve svých slovech o ztrátě slečny Alyssy upřímný a já tak v tu chvíli neměl důvod, neopustit na chvíli svůj tvrdý postoj.

Zvláště pak, když promluvil o onom tábořišti na sever, již již jsem se chtěl oním směrem vrhnout, když tu se ozvala slova Jamese Hughese o tom, že u východní brány byli zabiti dva strážní a vedou odtamtud stopy. Když na nás mluvil pan Nour, mně už hlavou šrotovaly myšlenky kam se vydat a poměrně brzy jsem měl jasno, rozhodl jsem se totiž řídit tím, jak bych to v této situaci na místě útočníků udělal já sám.

"Pane Gilesi, odběhnu se patřičně ozbrojit a pak mne prosím veďte k onomu tábořišti. Na jejich místě bych klamal se směrem úprku a pak se o to bezpečněji vrátil kudy jsem přišel." zariskoval jsem, neboť záškodníci se mohli zachovat klidně zcela jinak, avšak já musel něco udělat, v takových chvílích je ostatně většinou jedno co, hlavní je udělat něco a nezůstat zaraženě a nerozhodně stát na místě.

"Slečno Amélie, prosím opatrujte se, ať již vyrazíte kterýmkoliv směrem!" zvolal jsem ještě ku sličné nositelce a vyrazil jsem zpět do budovy ambasády, abych se tam opatřil všemi svými zbraněmi, štítem zavěšeným pro lepší oporu i na ramenním popruhu a taktéž i těžkým varkočem se všitými pláty a maskovou přilbou, obé je totiž zvláště dobré proti střeleckému přepadu, který nám v lese jistě hrozil. Ještě jsem pobral nějaké zásoby vody i jídla a pak již jsem směřoval za panem Gilesem, od nějž jsem potřeboval, aby mne vedl a tak jsem se rozhodl ve jménu pomsty slečny Alyssy, býti vůči němu obzvláště zdvořilým.
"Prosím pane, veďte mne!" oslovil jsem jej tedy, neboť jistě nebylo času nazbyt.

To mohl být i klidný den

Adam

Mezi stíny stromů

V hlavně Amélie

Mezi stíny stromů

"Jistě, že nebudete překážet slečno, svou důležitost a prospěšnost jste již bohatě prokázala, neměla byste o sobě pochybovat!" pronesl jsem vůči statečné Nositelce, která se mi náhle zdála o sobě až příliš nejistá, k čemuž jsem neviděl pražádný důvod.
"Já o Vás nepochybuji a jsem rád, že jdete se mnou Amélie!" oslovil jsem ji trochu důvěrněji než-li obvykle, abych dodal svým slovům váhu, leč tu jim zanedlouho trochu pošramotil pan Nour, alespoň se to tak zdálo, než dívku obvázal, leč následně se nijak nestavěl proti její další účasti na odvetné výpravě.

Poté jsme se dozvěděli, jaký je plán pro obě skupiny, a také to, že několik mužů vyrazilo předem, což se mi popravdě moc nelíbilo, tříštění už tak rozdělených sil. Následně jsme se ponořili do lesa a kráčeli vstříc objasnění této záhady, alespoň jak jsem doufal.
"Pokud po nás začnou z přepadu střílet, schovejte se prosím za mne a můj štít a zesílený varkoč slečno Amélie, leč s vykukováním opatrně, přímé střely se sice mají tendenci zachytávat v prošívaném svrchním župánku a neprobít všité pláty, leč ty dopadavší pod úhlem do stran často sklouznou a zraňují ty nacházející se zešikma vzadu!" dal jsem slečně vědět, kde jí bude v případě náhlého přívalu střel z luků a v horším případě i kuší v první chvíli nejbezpečněji.

Nicméně na to zatím nedošlo, místo toho jsme po půl hodině narazili na hrůzný výjev, pobitou skupinu našich předsunutých průzkumníků. Ještě znepokojivější však byl způsob jejich skonu, někdo z nás to dokonce popsal i nahlas, jen jsem v tom znepokojivém okamžiku nebyl schopen určit kdo přesně. Naše budoucnost v tu chvíli vypadala opravdu znepokojivě a já počal pochybovat, zda již jsme pro pomstu slečny Alyssy nevykonali dost, přeci jen to co zabilo tyto muže nevypadalo ani trochu přirozeně a mně se tu náhle příliš nechtělo po jejich vzoru složit kosti, nicméně má hrdost mi bránila v tom, zavelet tak náhle k ústupu.

"Připravte se!" chtěl jsem připomenout okolo stojícím mužům, aby se nenechali unášet fantazií a nezapomínali na okolí, jež mohlo stále skrývat nepřátele a činit z tohoto místa past. To už si však jeden z mužů všiml jakéhosi pohybu na zemi pokryté listím a opatrně se k tomu místu začal připraven k boji přibližovat. Sám jsem pozvedl své kopí i štít a následoval jsem jej, spoléhaje na to, že na mne díky mému bohu nebude nějaké šálení mysli či zraku působit, a tak bych se přeci jen snáze než ostatní z mužů mohl vyhnout osudu našich průzkumníků a snad od něj uchránit nejen sebe, ale i je a přítomnou slečnu.

Úmluva

Den v sedle

Pod domem

Krvelačné stíny

Pozorně naslouchám Duncanovým slovům. Překvapivě zamíří přesně do těch myšlenkových končin, do kterých nyní tak často zabloudím já sama. Trochu se mi uleví, když pochopím, že nejsem jediná, koho tyhle otázky trápí. Kdo se bojí o to, co se stane se mnou? Zmizím? Nebo naopak budu silnější, než se mi kdy snilo.
"Takže to znamená...že Procitnutý je nejvyšší možná forma božství?"
Stále jsem trochu zmatená. Otec přeci nebyl Nositelem. Nebo snad ano? Čím víc nad tím přemýšlím, tím spíš si uvědomuji, jak málo toho vím o své vlastní rodině. Možná, že kdybych nebyla tak zahleděná sama do sebe, necítila bych se nyní tak mizerně.

***

Pokračujeme v cestě, a já si, víc než kdy jindy, uvědomuji, jak mě bolí zadek. Ještě jsem se nestihla vzpamatovat z jedné cesty, a už jsem na další. Být teď se svými přáteli, tak si hlasitě stěžuji, a skuhrám. Ale Duncan a Algernon jsou toho ušetřeni, stále si nejsem zcela jistá, jak na tom jsem. A někde hluboko uvnitř navíc cítím, že se nechci nechat zahanbit. Oba muži jsou zkušení a já jsem...stále ještě nováček. Tohle je moje první mise, a já chci udělat dobrý dojem.

Rychle však pookřeji, když se před námi objeví Verga. Oči se mi rozzáří, neboť tohle je pro mě město snů. Už od malička jsem si byla naprosto jistá tím, že jednoho dne bude mé jméno znát celé tohle město. Budu slavná, budu hrát v těch nejlepších salónech, pro tu nejvybranější společnost. Budu pít šampaňské a jíst kaviár, žít život velké hvězdy, které se každý bude klanět. Jsem doma.
Ani příliš nepřemýšlím nad tím, jak daleko od tábora mě muži dokázali dostat.

Město pulzuje životem a já nasávám jeho energii. Cítím však, že nejsem jediná, kdo se zde cítí dobře. Zloděj zpozorněl. Tohle místo je rájem, plným špatně hlídaných měšců, pootevřených oken a uhihňaných šlechtičen, ověšených všemožnými šperky. Zloděj je v sedmém nebi, pro jednou se, alespoň na tomhle, shodneme.
Ani si tak, v první chvíli, nevšimnu, jak nervózně se začal tvářit Duncan.

Byla bych raději, kdyby nám černovlasý muž domluvil nocleh třeba v hostinci U Prince nebo v Černé Kočce, neboť ty jsou mé oblíbené. Se smutkem, a zděšením, si však uvědomím, že já stejně nemám svou loutnu. To nejdražší, a nejcennější, co vlastním, zůstalo v mém pokoji v dřevorubecké vesnici. Najednou mi, napsání dopisu mým přátelům, přijde jako životně důležité.

"Musela bych se stydět sama před sebou, kdybych odmítla pozvání od gentlemana na nákupy."
Algernon hned vypadá o něco přístupněji, když se usměje. Nenechám se dvakrát pobízet, a vydám se ulicí směrem do středu města. Míjím své oblíbené obchody, a nechápu, že jsem odsud skutečně byla schopná odejít. Až doteď jsem si neuvědomovala, jak moc mi tohle město, jeho lidé, památky, uličky a zákoutí...jak mi to vše chybí.

Moje oblíbené krejčovství je trochu zapadlý krámek, který však vede jedna velice schopná švadlena. Korpulentní žena v letech, která má dobré oko, a rozumí módě, jako snad nikdo jiný. A především, chápe, že krajkové šaty s volány nejsou něco, čím by mě dokázala uchvátit.
Seskočím z koně, a vesele se na svého společníka zazubím.
"Možná mě odsud budeš muset odtáhnout násilím."
Varuji ještě Algernona, než zapluji do obchodu.

Úmluva?

Krvelačné stíny

"Ten psí...!" peprnou nadávku na adresu našeho soupeře, velmi mocného nositele, jsem naštěstí nedokončil neboť jsem si rozvzpomněl na přítomnost slečny Amélie. Nejprve nás obklopila aureola strachu z oněch tvorů, jež nás napadli, nicméně takových jsem za poslední dlouhé měsíce zažil ve snech já i mé nebohé okolí bezpočet, tedy jsem se téměř okamžitě vzpamatoval a dál ten strach nevnímal. Pak mi pan Nour bránící Jamese Hughese i ukázal, jak na přízračná těla stínů, jednoduše pochodní, jíž se tvorové viditelně obávali a já tak ihned pustil z ruky své kopí a místo toho jsem se lačně vrhl k pochodni, kterou předtím mladý šlechtic tak neprozíravě upustil.

Neotálel jsem tedy a spoléhaje na svůj štít a dobrou ochranu těla zbrojí a maskovou přilbou jsem využil svůj bojový výcvik a oháněl se pochodní jako by to byl kouzelný meč, ostatně pro stíny to byla viditelně zbraň mnohem strašlivější, než by kdy jakýkoliv meč mohl být, snad vyjma toho politého olejem a se zapálenou čepelí, žel mému bohu, na takovýto trik jsem neměl čas ani patřičný um, a tak jsem si musel vystačit s tím, že jsem nositel, využívající za stejným účelem obyčejný hořící klacek.

"Jdu na to!" pronesl jsem tedy povzbudivým hlasem, abych inspiroval i další muže k tuhému odporu vůči přízračným útočníkům, pokoušel jsem se však držet tak, abych měl za zády stále spojence a prováděl jsem útoky na zhmotňující se stíny a taktéž jsem se pokoušel zapálit listí na zemi.
"Pokud máte někdo olej, rozlijte ho do listí a zapalte, to by mohlo ty potvory naučit!" zařval jsem při této své bohulibé snaze, neboť jsem upřímně věřil, že oheň v místech, kde se stíny zhmotňovaly by mohl zrušit celé to kouzlo či jev, který samé jejich zhmotňování způsoboval. Zoufalé situace si žádají zoufalé činy! Pochopitelně jsem se snažil bránit i slečnu Amélii, která zde byla co se ochrany těla týkalo poněkud nalehko, nicméně očnice mé přilby mi neumožňovaly ji mít stále na očích a zároveň sledovat, kdy a kde se zjeví další z útočníků, a proto tedy její osud ležel převážně v jejích jindy tak něžných ručkách.

Zobrazit SPOILER

Za hranice vesnice

Tajemná obálka

Žena ve sklepení

Noční bitva

Chlapec

Nákupy v hlavním městě

Amabel

Nákupy si nesmírně užívám. Vyberu si zcela nové oblečení, možná i o trochu honosnější, než jsem obvykle zvyklá nosit. Nerada to sama před sebou přiznávám, ale z návratu do rodinného domu jsem nervózní. Já a nervózní? Hloupost! Mnoho let jsem se doma neukázala, a nevím, co očekávat.
A právě oblečení by mi mělo dodat patřičné sebevědomí.

Algernon se navíc netváří, že by mu vadilo, že rozhazuji peníze na všechny strany. Sem tam si navíc něco směním i za pět prstů. Pomohu si tak k novému šátku, honosně vyhlížejícímu prstenu, jehož kov ale nejspíš, po pár dnech nošení, zezelená a jezdeckým rukavicím z jelenice.
Neunikne mi, že i můj společník využívá svého daru. Stále si nejsem jistá, jak přesně to funguje, ale jinak si nedovedu představit, jak je možné, že Algernon má v ruce každou chvíli jinou pochutinu.

Užívám si město, a jsem zcela slepá ke všemu ostatnímu. Až teprve, když mě Algernon strhne do jedné z bočních uliček, dojde mi, že je asi něco špatně. I když mi moje smysly radí, abych od sebe muže odstrčila, zůstanu bez pohnutí stát. Vlastně k němu sama ještě trochu víc přilnu. Náhlý pocit nebezpečí mě na okamžik ochromí.
Když se tedy muž vrhne, aby zlikvidoval našeho pronásledovatele, zůstanu stát, celá zkoprnělá, neschopná jakkoliv zareagovat.

"Zadrž!"
Vykřiknu tiše, když konečně poznám bělovlasou stařenu. Teprve nyní se pohnu blíž. Pečlivě přitom zkoumám tvář, kterou jsem tolik let neviděla, a kterou čas změnil...skoro k nepoznání.
"Od ní nám nebezpečí nehrozí."
Uklidním Algernona. Vlastně mě, až do tohoto okamžiku nenapadlo, že by nám vůbec mohlo hrozit nějaké nebezpečí. Na druhou stranu, předchozího večera jsem málem zemřela. Neměla bych být tak naivní. Dokud nezjistíme, co se v mém rodném domě stalo, měla bych mát oči na šťopkách a uši nastražené.

"Amabel."
Nechám to jméno splynout ze rtů. Mám na ní velmi rozporuplné vzpomínky. Jistě, měla jsem svou chůvu ráda, ale také jsem jí nesnášela, neboť se ze mě snažila udělat stejnou slečinku, jakou byly moje sestry. Nechápala, že jsem jiná, a když jsem vyrůstala, měla jsem pocit, že mi brání v rozletu. Ale to už je mnoho let zpátky.
"Proč jsi se mnou chtěla mluvit? Z čeho máš strach?"
Záměrně nezmiňuji svou rodinu, nebo otce. Pokud žena něco ví, chci, aby mi to řekla sama. Stále si navíc nejsem jistá, na co přesně se ptát. Nepochybuji ale, že Algernon by ihned věděl, jak starou ženu správně zmáčknout, aby začala mluvit.

Noční bitva

Na to, že jsme byli zaskočeni se nám dařilo překvapivě dobře, stíny nedokázaly proniknout naší obranou hradbou tvořenou loučemi, nicméně byly ve svých útocích neúnavné a neustále se snažily najít v ní nějakou slabinu. Bylo jasné, že takto nemůžeme vydržet moc dlouho, leč naštěstí byla má slova o oleji slyšet a muži se tak dali do zjišťování, kdo z nich jej skutečně má a nejen to, olej se skutečně našel a byl použit. Dokonce ke mně dolehla i pochvalná slova od slečny Amélie, která mne obzvláště potěšila, hned poté co se rozhořely ohně a daly mizet přízrakům, které tento krok neočekávaly, leč s o to větší netečností ve svých děsivých tvářích při něm hynuly, či alespoň na dlouho mizely, jak jsem doufal.
"Já ano, slečno!" odtušil jsem rychle sličné Nositelce, že jsem v pořádku.
"Jsem velmi rád, že Vy se taktéž zdáte bez nové úhony!" dodal jsem upřímně potěšen, leč nemohl jsem ve svých slovech opomenout její obvázané čelo, ještě ze záškodnické akce na ambasádě.

Každopádně slečna Amélie je statečnější, než by jeden čekal, ač byla lehce otřesena, neubralo jí to na rozhodnosti, jež místním mužům s výjimkou pana Noura chyběla. Proto se také hned rozezněla její uklidňující a rozumná slova, jakmile Jižan oznámil, že James Hughes mezi námi chybí a mezi muže to vneslo novou nerozhodnost.
"Snad zbabělost, využil toho, kdy se stíny zaobíraly námi a kdy je počal překvapivě stravovat oheň k tomu, aby unikl!" pronesl jsem nejprve po jejích slovech, hned poté co jsem si upravil přilbu na hlavě tak, abych nejen viděl, ale bylo mi dobře rozumět i při delším proslovu.
"I my bychom měli využít toho, dokud listí hoří neb netušíme zda se pak stíny nevrátí!" souhlasil jsem s jejím záměrem pronásledovat pana Hughese směrem, jímž předtím jeden z mužů ukázal.

"Nuže, za Jamesem Hughesem!" rozhodl jsem a vykročil jsem směrem, kam prý onen nyní záhadně se zachovavší ligista běžel.
"Tak se snad dozvíme i pravý důvod toho, proč nás tak kvapně a uprostřed boje opustil!" navnadil jsem naše spojence, aby zapomněli na chvíli na strach při touze zvědět co se skutečně stalo a pak jsem si opět stáhl přilbu do obličeje, tak abych jí byl plně chráněn. Odhodlání patrné před několika okamžiky na tváři slečny Amélie bylo nejen obdivuhodné, ale i její slova byla správná, neboť vpravdě nebyl důvod na tomto místě otálet a čekat, zda se vrátí stínům síla k novým útokům. Pochodně ku své obraně jsme měli a i já měl tu jíž jsem třímal v ruce přichystánu, to že se svým kopím, jež jsem na tomto místě na počátku boje upustil, již nejspíše neshledám mne přitom příliš netrápilo neb nový život jsem si na rozdíl od něj v příštím větším sídle zakoupit nemohl.

Edgar

Chlapec a kopec

Žena

Jako já...

Ambel

Těžko se mohu Algernonovi divit, že je tak ostražitý. Je dobře, že je takový alespoň jeden z nás. Ne, že bych snad doteď brala situaci na lehkou váhu. Jde o mou rodinu, o mou sestru a otce. Avšak nepřipouštěla jsem si, že bych sama mohla být v nějakém nebezpečí.
"Jsem ráda, že mi kryješ záda."
Odměním muže úsměvem. Skutečně se zdá být zahanbený, což by určitě neměl.

V prvním okamžiku to vypadá, že mě chce stará žena obejmout. Když jí však nevyjdu vstříc, její ruce pomalu klesnou k bokům. Víc už se ke mě nepřiblíží.
Dám jí čas a pozorně naslouchám, co má na srdci. A to, co slyším, se mi ani trochu nelíbí. Zase ta zatracená Liga. Trochu mi zatrne, když si uvědomím, že i já málem zemřela, při jednání s Ligou. Může v tom snad být spojitost? Zatím se neodvážím odhadovat, ale určitě si o tom promluvím se svými společníky.

Jsem ráda, že se mě Algernon nesnaží přesvědčit, abych tu Amabel zanechala. Žena vypadá zlomená a vyděšená. Celý svůj život prožila v sídle mé rodiny a teď se tam nemůže vrátit. Bodne mě z toho u srdce, tenhle pocit nemívám moc často. Cítím lítost.
"Máš kam jinam jít?" Zeptám se, ale na odpověď ani nečekám. Vím, že nemá. Proto rovnou pokračuji. "Pojď s námi, promluvíme si po cestě."

Kývnu na Algernona, a nechám ho, aby zkontroloval ulici, než se opět připojíme k davům lidí. Sama se zavěsím do Amabel, abych jí byla blízko, a mohly jsme mluvit i v hlučných ulicích.
"Máš pravdu, vrátila jsem se, kvůli tomu, co se stalo v sídle. Poslali mě sem z Domu. Já jsem...jsem Nositelem."
Řeknu tiše. Tohle ale není to, o čem jsem chtěla mluvit.
"Řekni mi, co jsi slyšela. Všechno, co jsi slyšela o mém otci!"
Vím, že na ní, možná až moc, naléhám, ale já potřebuji informace. A zrovna teď po ruce není nikdo lepší. Amabel by nám navíc skutečně mohla říct mnoho o životě v sídle.

Ve stopách Jamese Hugese

Ve stopách Jamese Hughese

Kráčeli jsme semknutí pod ochranou pochodní asi čtvrt hodiny, pokaždé když jsem se po něm ohlédl, zdál se pan Nour velice ostražitý, dle pohybů to byl opravdu mrštný bojovník, sám jsem mu tu mrštnost obtěžkán svou zbrojí i trochu záviděl. A aby také nebyl, když se kolem nás každou chvíli něco mihlo, z čehož se muži zdáli být opravdu poděšení, nicméně přesto strach přemáhali a kráčeli dál spolu s námi, stejně tak jako naše odvážná Nositelka. Pochod to byl mlčenlivý a snad právě proto, že jsme se zbytečně nerozptylovali, jsme nakonec našli svůj cíl. Jím bylo drobné světlo prosvítající na zemi skrze listí, což bylo velmi překvapující.

"Netuším slečno, jen doufám, že to nebude světélkující obdoba oněch stínů, další past!" odtušil jsem statečné Amélii, ale to už pan Nour, který se nezalekl, přišel opatrně blíže a odhalil nám, že se nejednalo o žádné čáry či další nestvůry, leč o skrytý vchod, vedoucí snad až někam do středu světa.
"Ano slečno, zdá se, že nám toho zamlčel opravdu nemálo!" přitakal jsem, šokován tím, co že se to skrývalo poblíž na první pohled ospalé těžební osady.
"Máte pravdu odvážná Amélie, teď už pro nás jiné cesty není!" uznal jsem, že se nemýlí a že tato hlubina je naším osudem, zda šťastným či konečným, to jsme se však měli teprve dozvědět.

Sestupovali jsme opravdu dlouho, až nekonečně dlouho. Byl bych za jiných okolností nadmíru znepokojen, avšak přítomnost slečny Amélie mne naplňovala zvláštním klidem a odvahou, bylo přeci mou povinností ji chránit a pokud byla statečná ona, nepříslušelo se ani mně, abych zaváhal. Na konci naší katabáze nás pak překvapivě čekala rozlehlá jeskyně, co rozlehlá, přímo obrovská, stejně tak jako i jakýsi proud vody, opět jsem si stáhl přilbu dozadu, sklonil jsem se, nabral rukou vodu a omyl jsem si orosenou tvář, napít se jí jsem se však neodvážil, od toho jsem měl naštěstí sebou svůj měch s vodou.

Díky tomu se i ke mně donesl hovor dvou mužů stojících u jakýchsi velkých tajemných dveří. Zda čekali právě na nás a až pak vstoupili dovnitř, či zda jsme je jen zrovna přitom zastihli jsem si nebyl zcela jist, avšak instinktivně jsem napodobil pohotový pohyb slečny Amélie, která byla v terénu na zdánlivě městskou dívku překvapivě šikovná a získávala si čím dál více mého obdivu. To už se však odehrála další překvapivá událost, zjištění, že našim místním společníkům není toto místo neznámé, a pak také následná konfrontace mezi panem Nourem a jedním z nich.

"Slečna Amélie má pravdu!" podpořil jsem svou společnici před panem Nourem, ale souhlasil jsem tím i s jejími předchozími slovy, že to co se tu odehrává je opravdu nějaká velká špinavost, do níž jsme byli nevarováni Domem vrženi. Pak již slečna vyrazila ke dveřím, ještě předtím na mne však kývla a já jí v odpověď pokynul hlavou, čímž jsem vyjádřil jak svůj souhlas s tím, že ji budu následovat tak i uznání nad tím, jak celou situaci vyřešila. Než jsem však za ní vykročil, obrátil jsem se ještě s žádostí k panu Nourovi, ale i přítomným mužům.

"Prosím pane Noure, ujistěte tyto muže, že za to, že půjdou s námi, poskytne jim i jejich rodinám Jižní Marka azyl a nový domov, pokud to bude potřeba!" požádal jsem vyslance, ale ještě než stihl odpovědět, rovnou jsem se obrátil i k místním.
"Ty stíny zabily vaše druhy a pokusily se zabít i vás, pojďte si pro pomstu za všechny zabité v lese i ve vesnici, ať již je s těmi vrahy Hughes spřažen či není, je čas oplatit krev krví, to je drazí lidé slušnost!" apeloval jsem na ně, aby nás teď neopustili a pomstili se. Při tomto počínání jsem spoléhal na své charisma a vemlouvavá gesta, jež jsem přitom použil, abych přítomné přesvědčil. Jako dlouholetý vůdce valeriánské obchodní karavany jsem měl také zkušenosti s pobízením a motivováním mužů, ale musel jsem počítat i s jejich obavami i s rozkazy od Hughese a rozhodně jsem jim nemohl míti za zlé, pokud by nás nakonec opustili.

Poté jsem nehledě na to, jak se muži rozhodnou vyrazil za slečnou Amélií, která mi krátkým zastavením se u dveří umožnila ji dostihnout. Stáhl jsem si přilbu maskou opět do obličeje a chtěl jsem jí ještě nabídnout měch s vodou, aby si osvěžila ať již hrdlo či tvář, leč k tomu jsem už nedostal příležitost, neb statečná dívka vyrazila skrze dveře. Na její pokývnutí jsem kryt maskou nemohl reagovat úsměvem a tak jsem jen vykročil za touto obdivuhodnou mladou ženou, která z nás všech přítomných zdála se býti nejstatečnější, a byla nám taktéž oporou, kdykoliv jsme to potřebovali. Toužil jsem jí to vše bohatě splatit, a tak jsem se zařekl, že ať už nás za dveřmi či kdekoliv jinde čeká cokoliv, po jejím boku nezaváhám.

Zobrazit SPOILER

Za dveřmi

Dům Domu

Linda

Je mi jí nesmírně líto. Chápu, že je nebezpečná, ale to nic nemění na tom, že je to... Člověk. Jestli připustím, že není, tak připouštím, že jím postupem času nebudu ani já! A to nepřichází v úvahu. Je jako já, já jsem jako ona.

"Do you remember when we fell under?
Did you expect me to reason with thunder?
I still remember when time was frozen
What seemed forever was just a moment

Hurry up, hurry up
There's no more waiting
We're still worth saving

Feel the light
Shining in the dark of night
Remember what we forgot
I know it's a long shot
But we're bringing it all back, we're bringing it all back

Feel the light
Shining like the stars tonight
Remember what we forgot
I know it's a long shot
But we're bringing it all back, we're bringing it all back...

Slova mi plynula ze rtů s myšlenkou na ni... Kouzlo? Říkačka? Kdo ví. Ale také se musím pokusit sáhnout po klíčích. Riskuju sakramentsky hodně, když ji pustím a ona ze mě udělá čtyři malý do jeslí, ale zase... Když já nebudu mít soucit, tak si ho pak nezasloužím nazpátek. Riskuju. Vždycky riskuju.
Teď! Vzít klíč, odemknout a odklidit se do bezpečné vzdálenosti, nezabere to ani tři vteřiny!

Na ulici se držím velice blízko Ambel, aby mi neuniklo jediné slovo. Jsem ráda, že nás Algernon vede, a zároveň dává pozor, aby nás nikdo nesledoval. Já sama bych už na to neměla kapacitu, jak mi to v hlavě šrotuje.
Z toho, co mi stará žena povídá, nejsem příliš moudrá. Otec pro Ligu pracoval už v době, kdy jsem ještě žila v sídle. Ale to, co tady Amabel popisuje, zní daleko vážněji a důležitěji. Skutečně to zní, jako kdyby něco hledal. Ale co? To nemám ponětí.
Stále si však nedokážu představit, že by otec mohl zabít Anastasii. I kdyby se sebevíc pohádali, otec by na ní nikdy ruku nevztáhnul, na žádnou z nás. Tím jsem si skálopevně jistá. Pokud je někdo zodpovědný za smrt mé sestry, bude to Liga. Jen musím poskládat jednotlivé dílky skládačky k sobě.

Mezitím se dostaneme až k domu Domu. Z venčí působí velice všedně a nenápadně, což zřejmě bude účel. Stejně tak obyčejně zařízený je i uvnitř.
Ani nejsem moc překvapená, že Duncan ví, kdo je Amabel. Mělo mě napadnout, že si mou rodinu už stihnul důkladně proklepnout. Dobře pro mě, alespoň nemusím nic vysvětlovat. Jen krátce kývnu a nechám se nasměrovat do obývacího pokoje.

Duncan nelhal. Obývací pokoj skutečně působí pohodlně. Velká křesla zvou k odpočinku a krb, i když zatím studený, jistě dokáže poskytnout příjemné teplo.
Usadím Amabel do jednoho z křesel, které má sice už svá nejlepší léta jistě za sebou, ale stále působí velmi honosně. Sama se usadím jen kousek od ní. Nechci, aby se žena začala bát, nebo byla nervózní. Potřebuji, aby se dobře soustředila.
Nechám jí, aby oběma mým společníkům ještě jednou převyprávěla to, co já jsem si vyslechla ještě po cestě.

Trpělivě čekám, dokud žena nedomluví, a ještě několik okamžiků poté, co v místnosti nastane ticho. Poté si tiše odkašlu, abych k sobě přitáhla pozornost. I přesto, že kdykoliv jindy bych s chutí ostatním říkala, co mají dělat, nyní tomu tak není. Svou rodinu znám samozřejmě nejlépe, ale pokud muži očekávají, že budu velet, dost možná se se zlou potážou.
"Jen aby bylo jasno. Nevěřím tomu, že mou sestru zabil otec."
Dám jasně najevo, za čím si stojím.
"Nejlepší ale asi bude, když nejprve navštívíme sídlo. A promluvíme si s matkou."
Za posledními slovy je jasně slyšet tichý povzdech. Ne, tohle opravdu není rozhovor, na který bych se těšila. Možná ještě méně se však těším na setkání s otcem. Mám strach z toho, co by mi mohl říct.

Za dveřmi

Všechno šlo zdánlivě výtečně, pan Nour se po něžném zásahu slečny Amélie uklidnil a pak dokonce vhodnými slovy přesvědčil i muže z osady, aby byli s námi, a tak se i stalo, společně jsme prošli oněmi dveřmi a ocitli jsme se na takovém místě, které by dozajista nikdo z nás neočekával, na poušti. Leč rozhodně ne jen tak, zatočil se s námi celý svět a zdálo se, jako bychom někam padali a pak jsme se náhle ocitli pod bodavým rozpáleným sluncem. Někteří z nás klopýtli či dokonce padli na kolena do jemného písku i mně se to málem stalo, už jsem se chtěl při svezení se na kolena zachytit nejbližší postavy, leč tou byla slečna Amélie a já bych jí rukama kol jejích půvabných boků jistě kompromitoval, a tak se mi přeci jen podařilo se vzmužit a zůstat stát na svých nohou, ačkoliv rozhodně nijak pevně, zvláště pak když jsem počal pohledem zjišťovat, co že nás to obklopovalo.

Tím pak bylo něco doslova majestátního, zlatá horká poušť a v ní jakési ohromné kamenné struktury. Při ohlédnutí zpět jsme zjistili, že jsme se zde objevili jakoby odnikud, cesta zpět nebyla. I ony kamenné struktury se poté při bližším a podrobnějším pohledu ukázaly být nikoliv z kamene, leč nejspíš masem a kůží dávných bohů, kteří padli v onom majestátním boji s Jinými. Je to skutečně možné, že bychom byli na dávném bojišti? optal jsem se ve své mysli sám sebe, stále nevěře, že jsem se ocitl na onom pověstném místě.

Po těch, které jsme pronásledovali však nebylo žádných stop, zřejmě se tedy přenesli jinam a toto místo bylo určeno jen a jen nám, snad právě boží přítomnost v nás Nositelích nás zavedla na toto místo a spolu s námi i nešťastníky, kteří nás následovali. Pak se můj pohled zaostřil na tvář v dáli, dle všeho patřící tomuto padlému bohu či jejich nepříteli, pravdu ke které straně mrtvý obr náležel jsem totiž nedokázal určit. Ať již to bylo ale jakkoliv, stavení u oné hlavy přeci jen vzbuzovaly naději, že v této poušti nezajdeme žízní a hladem, ale že možná dokonce najdeme i pomoc a snad i vysvětlení toho, co se nám právě stalo.

"Zdá se drazí, že ona stavení jsou naší jedinou nadějí!" pronesl jsem nakonec očividné, neboť tady na poušti bychom s našimi skrovnými zásobami vody a jídla jistě nevydrželi dlouho. Kdybychom se nacházeli na pouštích Jižní marky, tam by mělo jistě slovo pana Noura váhu a my a zvláště pak slečna Amélie bychom nejspíše nebyli v nebezpečí, leč zde, kdy jsme netušili jaký vůdce oněm stavením vládne se mohlo přihodit cokoliv. Sám jsem ani netušil, že u onoho dávného bojiště bohů jež se stalo pustinou někdo žije, tím více jsem pak neměl ponětí, na koho u oněch stavení narazíme.

"Slečno Amélie, až se budeme k oněm místům blížit, měla byste se co nejvíce zahalit, divoké kraje dovedou být plné nespoutané žádostivosti!" snažil jsem se své společnici naznačit, že nás není dostatek na to, abychom ji dokázali ochránit, pokud by po ní místní panovník zatoužil a rozhodl se si ji přivést jako cizokrajnou perlu do svého harému. Alespoň podle překvapení pana Noura jsem tedy hádal, že se nenacházíme nikde v Jižní marce ani v krajích, které jsou jí podřízené či alespoň v ní dobře známé, ale opravdu na místě, kde se může přihodit cokoliv. Abych slečně Amélii pobyt na tomto nehostinném místě alespoň trochu zpříjemnil, okamžitě jsem jí nabídl svůj měch s vodou, neboť jak jsem věřil, budu schopen dojít k oněm stavením i bez vody, však jsem se před chvílí osvěžoval, v jakém stavu, to už však byla jiná otázka.

Za dveřmi

Pod pouštním sluncem

Pravda

Sídlo rodu Berenois

Osvobození

Kočár se kodrcá po kočičích hlavách a pomalu míří do noblesnější části města. Ve šlechtické čtvrti jsou ulice čisté, a panuje zde klid. Rezidenti mají své soukromí a jednotlivá sídla jsou od sebe oddělená rozlehlými pozemky.
Duncan mlčí, a zrovna tak mlčím i já. Převlékla jsem se ze zaprášených šatů do...něčeho velice podobného, ale čistého. Stále však cítím nervozitu, a tak mlčím. Naštěstí mě Duncan nezná dostatečně dobře, aby tohle dokázal rozpoznat, i když něco ve tváři mě přeci jen zrazuje.

"Hmmm..."
Zabručím neurčitě, čímž dám alespoň najevo, že jsem ho poslouchala. Tvář k němu však neotočím. Hlavně proto, že v tom okamžiku zahlédnu tepanou bránu, vedoucí k domu mého dětství. Gardisté, kteří před ní nyní stojí, nevěstí nic dobrého.
Svůj zrak upírám k domu, nyní stále zpola zakrytému vysokými kaštany. Že má Duncan nějaké lejstro, které nám otevřelo dveře do sídla, vnímám až v okamžiku, kdy mu ho velitel vrátí, a zavelí k otevření brány.

Dům působí, jako kdyby snad byl opuštěný. Zataženě závěsy v oknech, a nikde okolo ani živáčka. Až teprve, když vystoupíme z kočáru, objeví se na kamenných schodech postava v černém. Sama paní domu nás přišla přivítat.
Matku si pamatuji jako ženu, s hlavou vysoko zdviženou. Za všech okolností dokonalou, vyrovnanou, vždy přesně věděla, co má udělat, nebo říct. Skoro jako kdyby ani nebyla člověk.
"Matko. Ráda tě vidím, jen kdyby to bylo za jiných okolností."
Odolám nutkání a nechám ženu, aby mě obejmula. Působí na mě mnohem starším dojmem, než by měla. A tak nějak...zlomeně.

Jsem ráda, když Duncan naše vítání utne.
"Ano, pojďme raději do domu. Jistě je toho mnoho, co si musíme říct. Máme spoustu otázek."
Jemně nasměruji matku zpátky do domu. Samotné se mi dovnitř vůbec nechce. Už mnoho let tohle místo za svůj domov nepovažuji. Samozřejmě jsem měla v plánu se příležitostně ukázat, jen to nikdy nevyšlo. O to větší nechuť však pociťuji nyní.
I přesto následuji matku do salónku. Všimnu si, že vybrala ten menší a méně honosný. Zřejmě nejsme až tak důležitá návštěva.

Zlý Svatý.

Pod pouštním sluncem

Pan Nour se zdál uražen mou poznámkou o rázovitosti divokých krajů, zřejmě si tedy v tu chvíli, na rozdíl ode mne, stále myslel, že se nachází někde v oblasti pod vlivem Jižní marky. Přesvědčil o tomtéž i slečnu Amélii a já jim v ten moment nechtěl narušovat tento celkem pozitivní obraz toho, co se s námi dělo, proto jsem na dívčina slova provázená úsměvem jen povzbudivě přikývl. Vysvlékl jsem si prošívanici a upevnil jsem si ji na ramenní popruh ke štítu, aby mi poskytovala alespoň trochu stínu přes záda, přilbu jsem si pak přes očnici upevnil k opasku. Z košile jsem si pak udělal na hlavě a krku improvizované stínítko před tím nejhorším žárem, neboť o úžeh jsem věru nestál, co se trupu týkalo, tam jsem doufal, že ten již zažil mnohé slunce a tak i zde vydržím bez spálenin, tedy alespoň dnes.

***

Zhruba uprostřed cesty se pan Nour odtáhl z doslechu ostatních mužů a přiznal, že ztratil naději na to, že bychom se nacházeli v Jižní marce. Slečna Amélie se nevzdávala a stále věřila, že se odsud nějak dostaneme, nechal jsem je domluvit a pak jsem se také chopil slova.
"Přesně jak jsem se obával od chvíle, kdy pan Nour nepoznal toto místo, kdybychom byli v Jižní marce, jistě by takovéto místo s padlým obrem bylo jejím vzdělancům, za něhož pana Noura taktéž považuji, známé." pronesl jsem konečně své mínění.
"Má první myšlenka patřila tomu, že se nacházíme někde na bojišti bohů s druhými. Nikdy jsem tam nebyl a netuším jaké jsou tam podmínky, ale ten boj klidně mohl ten kraj narušit tak moc, že se tam ze země může zdát, že se slunce na obloze nehýbe a vítr tam nefouká. Jak řekla slečna Amélie, ten portál by jistě nikdo neužíval, pokud by nebylo možno se z míst kam vede vracet zpět." rozpovídal jsem se s nadějí, že bychom při nejhorším stále ještě k Domu mohli dojít i po svých.

***

Zatím jsme ale po svých došli jen do onoho tábořiště, které bylo opuštěné, což vzhledem k tomu, jak jsme byli znaveni bylo jen dobře, neboť na konfrontaci jsme nebyli připraveni. Pana Noura pak rozhořčila podlost ligistických záměrů, kdy ti lotři těžili něco z hlavy ať již boha či druhého, pokud se to děje tady, nebyl důvod nevěřit tomu, že se stejně chovají i na jiných místech, kde je možné najít těla těchto mocných stvoření, leč co tím získávají, to nám zatím zůstalo skryto. Slečna Amélie byla neméně pobouřena, leč to jí nezabránilo v tom myslet i na praktické věci, jimiž bylo hledání toho, co bychom mohli využít pro naše další přežití.

V tomto jsme byli úspěšní a tak jsme doplnili zásoby vody a jídla a taktéž jsme si z látek, hadrů a dalších věcí mohli vytvořit více ochrany proti slunci a případně i poloviční sáně, na snadnější tažení našich zásob pískem. Poté jsme se však v naší trojici pustili do hovoru ohledně toho co učinit dál.
"Panika by opravdu nebyla dobrá slečno, držel bych se, pokud se muži začnou ptát, toho, že jsme na bojišti bohů a druhých, že se můžeme vrátit po svých, muži potřebují naději, o jiném světě bych před nimi vůbec nemluvil, ať už je to jakkoliv a jsme kde jsme." navrhl jsem, nicméně pak naši statečnou společnici napadlo zkusit se dotknout onoho mrtvého boha.
"Buďte prosím opatrná slečno!" nabádal jsem ji a pro jistotu jsem zase odložil co jsem mohl a následoval slečnu Amélii tak, abych ji v případě jejího zhroucení se po spojení se zbytky vědomí boha mohl zachytit a ušetřil ji tak dalšího zranění. Taktéž jsem myslil na to, že bychom jí znovu měli vyčistit zranění na hlavě a pak jej nově převázat, ještě předtím, než se vydáme po stopách onoho procesí.

Křivdy minulosti

Křivdy minulosti

Ten jenž stál

Černá barva je v domě všudypřítomná. I můj šat nese překvapivě tmavší barvy, než je u mě zvykem, avšak po černé jsem nesáhla. Těžko říct, ale možná i to je důvodem, proč se proti mě matka tak ostře ohradí.
Nikdy jsme si nebyly příliš blízké, ale to, jak mě zcela vyloučila z rodinného kruhu zabolí. A to i přesto, že jsem to byla já, kdo odešel a sám sebe označuje za černou ovci. I přesto se cítím ublíženě.
Jenom můj herecký talent mě ochrání od nutnosti odhalit, jak moc mě ta ostrá slova zasáhla. Takhle se jen tvářím stále stejně neutrálně, i když uvnitř to bolí.

Jsem ráda, že se slova ujme Duncan, mám tak čas, posbírat své duševní síly, a najít ztracenou rovnováhu. Kdyby toho nebylo, pravděpodobně bych teď už na matku ječela. Tolik let, a přitom se vůbec nic nezměnilo.
Alespoň mám možnost se utvrdit v tom, že tohle místo, pro mě, už dávno není domovem. Je dobře, že jsem odešla a našla si svou vlastní cestu. Ať už jakoukoliv.

"Děkuji, Duncane."
Věnuji svému společníkovi vděčný pohled, a obrátím se k tomu ďáblovi pod závojem.
"Bylo by dobré, ponechat emoce stranou. Všichni chceme, aby to bylo rychlé, a bezbolestné. Nikdo tě nechce vyslýchat...jako chudinu, ale potřebujeme se dopátrat pravdy.
Podle toho, co nám bylo řečeno, je otec Probuzený. Já sama s tím nemám zkušenosti, ale co vím, a co mi potvrdil tady Duncan, může to být velice ošklivé. Ani jeden z nás si však nemyslíme, že by v amoku zavraždil Anastasii. Potřebujeme vědět, co se tady stalo. Především, co dělala otec pro Obchodní Ligu."
Svá poslední slova doprovodím ostrým pohledem. Nevím proč, ale očekávám, že se právě kolem téhle informace bude mlžit.

Ten jenž stál

Hraniční kameny

Ten jenž stál

Slečna Amélie sice nakonec zachytit nepotřebovala, protože místo slabosti, ji po spojení s oním božstvem přemohly slzy. Přesto jsem k ní přitom, když zavrávorala, rychle přistoupil, neboť dobře vychovaný muž musí být vždy připraven pomoci urozené dámě.
"To nic slečno, není důvod k omluvám!" ujistil jsem dívku, jež ani v těžké chvíli neztrácela svůj půvab a navrátil jsem ruce, které již byly přichystané poskytnout jí oporu, k tělu. Byl jsem popravdě ze zajíkavého hlasu své společnice i jejích slz v rozpacích a nevěděl jsem jak jinak jí pomoci, než-li jí dopřát čas a prostor, tak jak si žádala.

Amélie se usadila na bednu a nakonec ku mně zvedla svůj zrak a počala mi vypravovat onen pradávný příběh. Ani já jsem se při naslouchání neubránil zkroušenému výrazu, neboť osud onoho boha byl vpravdě přesmutný, kdyby nezasáhl, vše živé na tomto světě by zašlo chladem, leč zasáhl a nakonec umíral s vědomím, že dosáhl jen toho, že vše na tomto světě díky jeho životní síle zahyne horkem. Také mne zaujalo, co mohlo být onou třetí silou, jež zasáhla a zda nám od ní nic nehrozí, pokud by se stále nacházela na tomto světě, leč rozhodl jsem se přijít s otázkou na toto téma o něco později, až slečna nabere více psychických sil.

"Neobávejte se, ve vhodnou chvíli mu to povím, teď je třeba, abyste nabrala sil a připravila jste se na cestu!" ujistil jsem dívku s neobyčejným darem vidění toho co se stalo, že pan Nour se vše potřebné ode mne dozví. Po tomto mém ujištění se slečna vydala posbírat nutnosti a pak se také převléct do stanu, na okamžik jsem nestoudně zvažoval, že jí s tímto nabídnu pomoc, leč nakonec jsem se zastyděl a místo toho jsem před stanem hlídal její soukromí. Využil jsem pak toho, že pan Nour procházel poblíž, abych jej seznámil s její vidinou.

***

Když jsme byli všichni připraveni, vyrazili jsme na cestu přímo po stopách onoho procesí. Sám jsem byl také zahalen do lehčích látek, abych se chránil proti slunci, své těžší věci jako štít a části zbroje jsem pak táhl za sebou na polovičních saních, které jsem na jednom konci držel v rukou, na cestách jsem slyšel, že jim někteří říkají smyky, avšak pro mně to vždy budou jen ruční sáně. Přemýšlel jsem také k čemu nejspíš mohli lidé z tábora vytěženou hmotu používat, leč pak jsem si všiml, že slečně Amélii se opět zdálo být poněkud slabo. Dlouho jsem váhal, zda posbírat své věci a nabídnout ji, že ji potáhnu na oněch z dvou dřev udělaných saních, leč nakonec jsem se toho raději neodvážil, neboť jsem nechtěl statečnou a jistě i velmi hrdou dívku neprozřetelně urazit ani ponížit.

Nakonec jsme díky stopám, které se žádný vítr neobtěžoval před námi zavát, nalezli zvláštní místo, dle všeho hlídané nepřáteli. Slečna Amélie vyhledala za kameny dobré místo k rozhledu, já pustil smyky a připojil se k ní, ještě jsem však stihl rukou povolat i pana Noura, neboť nyní bylo potřeba taktické porady.

"Zdá se slečno, že jsou to ti samí, ten co na nás přichystal ony hrůzné stíny měl navíc také podobnou masku, pamatuji se dobře?" odtušil jsem pohotově na její slova.
"Takovým nemůžeme dát příležitost se připravit a vyčarovat si pomoc, už ten lotr se stíny byl mnohem mocnější než já, a těchto je devět!" zdůraznil jsem, že nám hrozí převeliké nebezpečí, pokud dáme těm lotrům čas reagovat.

"Domnívám se, že touto stavbou bychom se mohli vrátit zpět do našeho světa a nejspíše i na náš kontinent!" vyřkl jsem své přesvědčení, že uvnitř by se mohly nacházet podobné dveře, jako ty co nás přenesly sem.
"Ale pokud je mezi těmi strážci ten muž se stíny, musíme zaútočit za světla, aby je nemohl použít. Dle mého soudu jsou to stejné masky jako ty, které nosí naši nepřátelé a proto se sluší, abychom na ně nebrali žádné ohledy a přepadli je ze zálohy s úmyslem je co nejrychleji zneškodnit jakýmikoliv prostředky." byl jsem si vědom toho, že má slova nezní líbivě, leč taktéž jsem to považoval za naši jedinou možnost, jak přemoci početnou skupinu našich nepřátel, cokoliv jiného by hrozilo nejistým výsledkem a přinejmenším značnými ztrátami.

"Podle mého by bylo nejlépe využít krytu skaliska, v němž je ona stavba vetknuta, abychom se ze dvou stran dostali k hlídačům co nejblíže a pak je naráz z obou stran napadnout, kdo má zbraň na dálku, střílet tak, aby zabil. Pak v boji na blízko, když se nám bude dařit, si už budeme moci dovolit nechat jednoho či dva naživu a já pak využiji svých sil, abych jej donutil mluvit." navrhl jsem.
"Můžeme je chvíli pozorovat, leč pokud se tudy chodí z tohoto světa a kudy jsme přišli se do něj vstupuje, brzy bychom mohli mít v zádech další skupinu maskovaných, která určitě narazí na naše stopy." připomenul jsem také, že si nemůžeme dovolit příliš otálet, neboť nemáme krytá záda.
"Nicméně pan Nour se jistě vyzná v podmínkách boje a přepadů v pouštním a skalnatém prostředí lépe než-li já, pokud má rozumnější návrh, jak ony hlídače přemoci, podřídím se mu. Nicméně měli bychom alespoň chvíli pozorovat naše nepřátele, abychom se ujistili, že se v útrobách stavby neskrývá množství jejich spolubojovníků, kteří by nás při našem útoku nakonec přemohli." dokončil jsem a tázavě jsem se podíval na pana Noura, v očekávání jeho připomínek, nicméně neopomenul jsem se také povzbudivě usmát na slečnu Amélii, abych ji ujistil o tom, že rozhodně není zase tak zle, jak by mohlo být.

V Mlze

Opat

Kristian Silva

Stíny nad panstvím

Boj u chrámu

Maskovaní muži

Už to, jak matka započne své vyprávění, je mi podezřelé. Stojí na straně otce, nikoliv své dcery. Na druhou stranu by mě právě tenhle fakt asi neměl příliš šokovat. Nemyslím si, že by nás matka neměla ráda, ale vždy jsem měla pocit, že měla děti, protože se to od ní očekávalo. Byla to ale především prestiž, po které prahla, a kterou jí poskytoval právě otec a jeho peníze.
I když si nemyslím, že by právě on byl vrah, musím si dát pozor a nenechat se matčiným názorem příliš ovlivnit, neboť bude zkreslený.

Ani ze zbytku jejího vyprávění nejsem příliš moudrá. Stále chybí mnoho podstatných detailů, a naopak některé věci matka vykreslila až příliš "barvitě". Jako třeba svého zetě. Jistě, jeho zmizení je opravdu podivné, ale také může ukazovat na něco zcela jiného, než na vraha.
"Teď budu zřejmě také strkat nos, kam mi nenáleží." Prostě si tu poznámku nedokážu odpustit. Už jen to, že jsem s matkou v jedné místnosti mě začíná popouzet.
"O jaké věci se otec zajímal...konkrétně? Co to bylo za výzkum? A proč se to Anastasii tolik nelíbilo?"

S Anastasií jsem si byla ze sester nejbližší. Věkově, i v jiných věcech. Nikdy bych jí nepovažovala za hloupou...možná trochu naivní. Pokud se jí však nelíbilo, co otec dělá, jistě proto měla pádný důvod. A tím důvodem vůbec nemusel být její manžel."
O něm bych se ostatně také ráda dozvěděla trochu víc, ale mám dojem, že ptát se matky by bylo zbytečné. Bude lepší, když se poptám služebnictva. Alespoň základní znalosti, o koho se jednalo, bych tak mohla získat.

"Co si myslíš o tomhle podivném zmizení?"
Obrátím se nyní na Duncana. Coby pán Cest by mohl mít lepší představu, než já.

Stíny nad panstvím

Tentokrát se mě matčina jedovatost překvapivě vůbec nedotkne. Jen mi připomněla, proč jsem odešla, a jak jsem za to vděčná. Muset být v její přítomnosti o něco déle, asi bych dostala omrzliny.
"Samozřejmě, že věci kolem Bohů je třeba nechat na pokoji!"
Konečně začínám chápat, odkud vane vítr. Ruka mi automaticky vyletí k mému náhrdelníku. Netušila jsem však, že artefakty může najít i někdo jiný, než Nositel.
"Otec se šťoural ve věcech, do kterých mu nic není, a trest na sebe nenechal dlouho čekat. Možná, že nezabil Anastasii, ale byl to on, kdo na tuhle rodinu přivolal neštěstí."
Sjedu matku pohledem, jako kdyby to snad byla ona, kdo je vinen. Možná i částečně byla.

Zvednu se z křesla, sedět v klidu je pro mě náhle velice obtížné. Pravděpodobně je to ale spíš touha, dostat se od matky co nejdál.
"Prohlédneme si dům, a pohovoříme se služebnictvem."
Kývnu na majordoma a rázným krokem vyrazím z pokoje. Na matku už se ani nepodívám. Zastavím se až v polovině chodby, kde vyčkám na Duncana. Na tváři mám mučednický výraz.
"Dlužíš mi pořádného panáka skotské, za to, že musím takhle trpět."
Utrousím, a vydám se po schodech vzhůru, směrem k otcově pracovně. Prohledat jeho pokoje se mi jeví jako nejlogičtější začátek.

"Omlouvám se, nepostřehla jsem Vaše jméno."
Obrátím se na majordoma, ale aniž bych čekala na odpověď, pokračuji.
"Můžete nám říct, co se ten večer stalo? A také, co za člověka byl...je...manžel mojí sestry?"
Zmizení mého švagra mi na tom celém přijde nejpodivnější. Že si otec pohrával s něčím, čemu zcela nerozuměl, a ono se to obrátilo proti němu, si dovedu představit. Stále ale ještě nemáme všechny dílky skládačky.

V mlze

Boj u chrámu

Pan Nour se rozhodl se mnou souhlasit a dokonce před chystanou srážkou dozbrojil i slečnu Amélii. Naši společníci se zdáli taktéž odhodláni vyřídit si účty s onou bandou zakuklenců. Pak již jsme se plížili kol skalních stěn, odhodláni k boji, sám jsem se rozhodl nepokoušet štěstí se zbraněmi na dálku, s nimiž to beztak moc neumím a vsadil vše na boj zblízka, kde jsem spoléhal jak na ochranu svého bojového odění, tak i na svůj štít a meč, neboť kopí jsem zanechal ještě v našem světě.

Před útokem samým jsme ještě chvíli naslouchali tomu, co si mezi sebou maskovaní muži říkali, leč nedávalo mi moc smyslu o kom ze svých řad mezi sebou mluvili, nicméně zajatci, pokud se nám podaří je osvobodit, se zdáli jako možná velice vítaná posila pro naše řady a pak si společně poradíme i s případnými dalšími nepřáteli, kteří by se v tomto světě ještě mohli nacházet. Naši protivníci se navíc nezdáli příliš ostražití a to byla jejich, nevím zda osudová, ale určitě prvotní chyba.

Dva se zasaženi skáceli hned a na zbylých sedm jsme se vrhli jako lvi. Bránili se fanaticky, avšak neměli ochranu těla a byli jen špatně vyzbrojeni. Sám jsem se vrhl na toho nejbližšího a ťal jsem po něm mečem, spoléhal jsem na to, že pokud bude schopen můj útok odvrátit a rozvine se to mezi námi v souboj, prostě se na něj natlačím přes štít a vrazím mu záštitu do očnice nebo mu s ní rozpárám krk, mezi mými záměry jednoduše chybělo to, se s ním jakkoliv mazat. Až se vypořádám s prvním, pokusím se s paní Smrtí seznámit hned i dalšího z našich nepřátel. Teď bylo třeba je pobít nebo alespoň rozprášit a poté se nejlépe dostat k zajatcům a pokud budou ochotní být s námi a budou se zdát důvěryhodní, osvobodit je a posílit naše počty.

Zobrazit SPOILER