Andor.cz - online Dračí doupě

Ležela jsem se zavřenýma očima na zádech ve své posteli a tiše si pro sebe broukala melodii písničky, kterou jsem hodlala někomu zazpívat. Sice jsem neměla ráda davy, ale ráda jsem někomu zvedla náladu.

Otevřu oči a zahledím se na strop, mě tak známý a okoukaný. Měla jsem ho sice ráda, ale… Jaké by to bylo, jednou se probudit pod klenbou stromů. Blaženě přivřu oči a představím si zpěv ptáků, srnu pijící z potoka a neuvěřitelný klid. Měla jsem svou rodinu sice ráda, měla jsem ráda i elfy, kteří žili se mnou na dvoře, ale… Bylo jich tu moc. právě proto jsem se vlastně nedávno rozhodla, že se podívám "do světa". Vyklouznu z postele a obléknu se do zeleného oblečení, ve kterém se velmi dobře chodilo, lezlo po skalách a obecně se dělaly věci, které nebyly pro dámu vhodné.

Popadnu vak, který jsem si již včera nachystala, a loutnu, na níž jsem si hodlala někdy po cestě zahrát. Rozhodně zde nechci nechávat své největší a nejcennější vlastnictví.

Vyklouznu ze svého pokoje, následně i z budovy, v níž bydlím a zamířím pryč z Roklinky. Cestou se snažím působit nenápadně. Nechci, aby byl někdo svědkem mé… Netradiční výpravy.

Vyklouznu ven z města a zamířím směrem k hvozdu.

Zastavím se až před hvozdem. Udiveně sleduji stromy a cítím uvbitř sebe jakési zvláštní vrušení. Právě jsem porušila to, k čemu jsem byla vychována. Nesměla jsem do hvozdu. Prý zde žily nestvůry, jichž jsem se měla vyvarovat, ale teď, když jsem zde stála, nebylo cesty zpět. Přede mnou bylo jen temno, ale přesto…

,,Nádhera," vydechnu nadšeně, přestože v útrobách cítím příjemný strach. Bála jsem se toho, že tu zemřu, ale zároveň jsem byla nruvěřitelně nadšená, že jsem se pro takovýto krok rozhodla.

Opatrně vstoupím do hvozdu. Připadám si, jako by mě obklopila temnota i světlo najednou. Kousnu se do rtu a opatrnými a tichými kroky pokračuji lesem dál. Rozhlížím se a snažím si zapamatovat vše, co je kolem mě.

Ticho je… Něco, co neslýchám každý den a co mě nyní trochu znervózňuje. Sice jsem věděla, že bych se měla otočit a utéct, ale něco, asi má zvědavost, mě táhlo dál. Chtěla jsem zjistit, co se zde ukrývá. Pokud zde žily nestvůry, musely něco strážit.

Zvednu hlavu a zadívám se na temnou klenbu stromů. Ale co zde mohou chránit?

Trochu udiveně na ně hledím. Nejsem si jistá, jestli se mi to jen zdá, nebo jestli jsou vážně skuteční. Aha, takže hvozd skrývá krále, pomyslím si.

,,Ne, to nevím," řeknu popravdě a trochu zahanbeně skloním hlavu. Porušila sjem pravidla? Co mi teď udělají? Střelí do mě? Odvedou mě do žaláře?

Polknu. Nejsem si jistá, jestli je dobrý nápad jim říkat, kdo jsem a tak nadále raději mlčím.

Co tu dělám? To bych také ráda věděla, pomyslím si v duchu. To je tak… Strašné, dkyž si někdo vyrazí na procházku do zakázaných míst? Když nad tím tak přemýšlím, asi ano. Možná bych mu měla říct, kdo jsem a co zde dělám, ačkoli to sama nevím. Ale lhát nechci a říct jim, kdo skutečně jsem také ne. Takže mlčím.

Vsadit do žaláře? Upřímně mě vyděsí. To nemyslí vážně? Ale něco mi říká, že myslí. Hledím na své spoutané ruce a přemýšlím, co dál. Jdu za nimi, ačkoli se mi ani trochu nelíbí představa, že bych měla předstoupit před krále, který mě pohybem ruky vlastně může poslat na věčné časy do temné kobky. Avšak vím, že nemá cenu vzdorovat. Tím bych si vše jen zhoršila.

Jejich melodie mi připomínala tu, kterou jsem někdy hrávala na pohřbech. Nesnáším ji. Je tak pomalá a lidé by měli zemřelému přát radost, tak proč mu zpívají smutné písně?

Téměř mě svádělo přidat se k nim s rychlejší hudbou, ale rozhodla jsem se pro ticho. Všechno, co udělám, může být použito proti mě, o což vážně nestojí. Pokud všechno půjde dobře, mohla bych vyváznout třeba jen s vyříznutým jazykem. I když, to by pro mě byl ještě větší trest než smrt.

Chodby hradu jsou temné, takže mám strach, že každou chvíli do něčeho narazím, nebo o něco zakopnu. Jenže stráž, která mě provází, se zde evidetně dobře vyzná, což není zase takové překvapení. Žili tu.

Staneme před velkými dveřmi, na něž zůstanu hledět s otevřenými ústy. Jsou nádherné, i v té tmě. Úplně se ponořím do jejich ornamentů, že úplně zapomenu, že mám vlastně spoutané ruce a že jsem zajatcem. Probere mě z transu až elf, který mi oznámí, že mohu vstoupit dovnitř.

Uklidním se, několikrát se zhluboka nadechnu a pomalu vstoupím do místnosti, v níž se rozhlédnu. ,,Mára rë," pozdravím zdvořile a pohlédnu na toho, který má rozhodnout o mém osudu.

Místost byla nádherná, ale postrádala osobytost, nebo mi to tak připadalo. Všechno bylo tak… Prázdné. Vůbec se nábytek nepodobal mé skříni, kterou jsem pomalovala lesními zvířaty.

Místnost bylo ovšem to nejmenší, co mě znervózňovalo. Ten muž, král, byl… Otřesu se. připadal mi tak chladný, jako nikdo koho jsem kdy potkala. Pocítila jsem strach, ale i jakousi lítost. Kolika lidem se mohl svěřit s tím, co cítil a co se mu povedlo, když byl takový odměřený?

Jeho otázku bych málem i přeslechla. ,,Jen obyčejná elfka z Roklinky," řeknu a snažím se do hlasu vložit co nejvíce odvahy a klidu. Nebudu dávat najevo, že mám strach.

,,Nevidím důvod, proč bych někomu, koho mimochodem ani neznám a nevěřím mu, říkala své jméno," prohlásím dost neopatrně. Ano, jsem neopatrná. Ano, jsem hloupá, ale ano, nechci, aby věděl, kdo jsem. Jméno zde má velkou váhu. ,,A lhát vám nebudu," dodám rozhodně.

Další jeho věta mě namíchne. On si myslí, že kuchařky mají šoatnou práci jen proto, že je král? ,,Být kuchařkou není hanba. Bez nich by si vyšší vrstvy jen těžko užily dobrého jídla." V mém hlase je jasný vztek. Opět mě začínají ovládat emoce a já přestávám přemýšlet nad tím, co říkám. A zase se namočím do nějakého průšvihu, jak se znám. ,,A ne, nebyla jsem kuchařkou, ani služebnou. Zpívala jsem a do vašeho království mě přivedla pouhá zvědavost," dopovím.

První, co se mi mihlo hlavou, bylo slovo nezdvořilé. Velmi nezdvořilé vůči němu. ,,Rozdíl v tom nebude tak velký. Jen urozenější elfové jsou líní a evidetně rádi ponižují ostatní," prohlásím. Udržuji si při tom poměrně klidnou tvář, ale uvnitř sebe mám chuť mu jednu vrazit. To bych si nedovolila ovšem ani já. Rozhodla jsem se nenaštvat natolik, abych udělala něco opravdu nepředloženého.

Ve stájích? ,,Inu proč ne," řeknu. ,,Od zvířat alespoň neuslyším štiplavé poznámky a nafoukaná slova." Co bych se obtěžovala dokazovat mu, že nejsem k ničemu? Netsojí mi ani za pohled. Celý můj strach vystřídal vztek, který jsem se rozhodla plně využít.

,,Stačilo mi poznat vás," odtuším s klidem. Bylo mi jedno, co se mnou udělá, ale já prostě musím mít poslední slovo, i kdyby to mělo být jen hm. Divné ovšem bylo, že mě do těch stájí evidetně chtěl poslat. Divnost… Jsem přece vetřelec! Nebo snad ne? On se nebojí, že mu v hradě nic nezpůsobím?

Nejsem si jistá, jestli byla poslední věta mířena mě, ostatně jsem ji ignorovala. Problémy… Problémů jsem měla nad hlavu.

Následuji elfy a krále i svůj vztek pustím za hlavu. Toho blbce si všímat nebudu. Udělám, co udělat mám a vymyslím, jak se vrátit domů k rodině.

Nechám se vést, v myšlenkách hluboko ve plánech. Při představování projevím jen etický zájem, ale jinak jsou mi všichni vcelku ukradení. Za pár chvil zde stejně nebudu, povede-li se mi vymyslet dobrý plán.

Schoulím se na tom, co zde je jako postel, či na zemi, to je mi vcelku jedno, a usnu. Nehodlám marnit čas tím, že budu přemýšlet nad zbytečností. Zítra bude času dost.

Na to, že jsem byla zajatkyně, jsem měla velmi hezké ubytování. Připadala jsem si tu ale zvláštně, nevítaně a to i přestože měl nábytek mé oblíbené barvy. Byla jsem v tomto pokoji cizí a to nic nezmění. 

Otevřu oči a chvíli zmateně hledím do stropu. Kde to jsem? To přeci není ten strop, který vídám každý den! Chvíli mi trvá, než si vzpomenu, co za hlouposti jsem včera udělala. U všech hvozdních tvorů! Prudce se posadím a rozhlédnu po pokoji. Takže to nebyl sen? Vážně jsem mluvila s králem? Vážně jsem ho veřejně urážela? Teď zpětně se za to stydím. Měla jsem uvažovat, ale to by mi nebylo podobné. Vždycky jsem jednala podle emocí, které jsem v dané situaci cítila. A poté jsem z toho většinou měla černé svědomí. Stejně jako teď.

Posadím se a přehodím nohy přes okraj postele. Chvíli jimi jen zamyšleně komíhám, než se zvednu a přejdu k oknu. Pohled na zahradu mě na malou chvíli vytrhne z reality a mě v uších zazní hudba. Další píseň. Odvrátím zrak od zahrady a zadívám se na svou loutnu. Jaká je možnost, že teď někoho vzbudím?

Ale ráda riskuji, to mám od přírody, takže si sednu na postel, vytáhnu loutnu a zkusmo na ni zabrnkám pár tónů. Poté přestanu a zaposlouchám se, jestli náhodou někdo nejde. Pokud je chodba čistá, začnu si drnkat pomalou melodii, kterou trochu zrychlím a nakonec z ní vyjde docela veselá píseň beze slov. Zatím jsem neměla chuť zabývat se tím, co bude, až si pro mě přijdou.

Odloužím loutnu a nechám elfy, ať mě vedou do stáje. Ostatně čím víc se budu bránit, tím větší mám šanci na to, že se někdy dostanu domů. Asi s těmi hloupými nápady budu muset něco udělat.

Cestou se pozorně rozhlížím, abych si pamatovala cestu a vlastně jsem na svou novou práci zvědavá. Ať jsou písně jakékoli, změna mě vždycky lákala, jen jsem k ní neměla odhodlání.

Pozorně poslouchám jejich instrukce a nezdá se mi to těžké. Hlavně jsem uchvácená z koní. Jistě, žila jsem v místech, kde se na koních jezdilo, ale ještě jsem se k žádnému nedostala tak blízko. Líbí se mi, jak se jejich srst leskne, líbí se mi jejich oči, v nichž je tolik inteligence, líbí se mi i jejich postoj. Začínala jsem si přát, abych jim rozumněla.

Celé stáje jsou příjemné. Je to milá zěmna oproti mnoha elfům v sále, kteří přišli na slavnost.

Nadšeně se do své práce pustím, aniž bych od ní vzhlédla. Změna je život, pomyslím si a sama pro sebe se usměji.

Zvedla jsem hlavu a pohlédla na kočku, co se spokojeně lízala na lopatce. Pohled mi sklouzl ke stání, kde jeden z koní vyváděl. Nemusím ani uvažovat nad tím, co se stalo. Má z koček strach. Přejdu ke kočce, vezmu ji do náručí a odnesu ji ze stájí. Když ji položím na zem, podrbu ji za ušima a vrátím se rychle zpět. Nezapomenu za sebou zavřít dveře, aby dovnitř opět nevběhla, a zamířím rychlým krokem ke stání. Když ke stání dorazím, zvítězí nad mým strachem ze zlomenin můj smysl pro pomoc. Ten kůň byl vyděšený a potřeboval mě. Ani si nevšimnu, že je ve stání ještě někdo jiný. Momentálně mám oči jen pro koně a jeho kopyta, kterým se musím za každou cenu vyhnout. Proklouznu kolem něj, tak, jak mě to tisíckrát vtloukal otec do hlavy, když mi sliboval, že mě vezme do stájí, jen když se v nich budu umět chovat, popadnu ho za uzdu a pokusím se jej opět postavit na všechny čtyři. Pokud se zklidní, poplácám ho opatrně po krku, aby se zase nevyděsil. ,,Už tu není, nemusíš se bát," řeknu tiše a znovu ho pohladím po krku, nechá-li se. ,,Nevrátí se, neboj se." Usměji se na koně a vyklouznu ze stání, abych mu přinesla něco na uklidněnou, protože jsem si do kapes nic nedala. Celou dobu vlastně ani neberu na vědomí, že s koněm byl ještě někdo, protože jsem si ho nevšimla.

Chvíli hledám jablka, ale nakonec je najdu. Ovšem když se dostanu ke stání, kde stojí kůň, zaslechnu hlas a zastavím se. Chvíli poslouchám a musím se úsmát. Takže není tak necitelný, jak se zdálo, pomyslím si trochu pobaveně a vzpomenu si, jak jsem se včera chovala. Zastydím se. Měl pravdu, neměla bych soudit lidi, elfy, tvory, když o nich nic nevím.

Nechci je odposlouchávat a usoudím, že si král se svým koněm poradí a že jsem vlastně ani nemusela zasahovat, proto se tiše vzdálím a vrátím se ke koni, u něhož jsem skončila. Popadnu hřebelec a začnu jeho srst kartáčovat. Před tím jsem mu dala do žlabu seno, takže si v klidu přežvykoval a mě nevěnoval pozornost.

,,Živé bytosti jsou zvláštní, nemyslíš?" zeptám se ho šeptem, a když se na mě jen podívá znuděným pohledem, usměji se. ,,Já vím." Přikývnu a dál na něj nemluvím. Připadá mi, že ho tím jen obtěžuji.

Odložím hřebelec a spokojeně se zadívám na svou práci. Imaginární lekce mého otce se přece jen hodily. Poplácám koně po krku a zamířím do dalšího stání. Práce mě bavila, takže jsem přestala myslet na únik.

Uvažovala jsem nad tím, proč mi vlastně dovolil zde zůstat a proč mi dal práci. Mohl mě poslat do vězení, mohl mě poslat do lesa. Dopadlo by to stejně, jako kdyby mě někdo hodil do vody a řekl: plav!

Rozhodla jsem se, že se někdy zeptám, jestli nějaké někdy nastane. Třeba byl prostě jako všichni ostatní. Na vrchnu chladný a nevstřícný, uvnitř sebe hodný. Viděla jsem, jak se choval ke svému koni. A zlý elf by se takhle laskavě nechoval.

Jsem myšlenkami tak mimo, že si nevšimnu, jak mi bílá klisna vytáhne z kapsy jablko. Musím se nad tím usmát. ,,Seno ti není dost dobré?" zeptám se a naoko jí pohrozím. Klisna si schroupá svůj zákusek a strčí do mě, abych jí dala další. Zakourtím hlavou a vytáhnu další jablko. Klisna na něj dychtivě hledí a já se musím smát. Zvířata jsou tak nádherná.

Celý den jsem trávila u koní, jídla a ani nepomyslela na to, co se ještě před snídaní událo. Poměrně mě překvapovalo, že se král neukázal na jídle a pocítila jsem jakousi starost. Usuzovala jsem, že je asi někde ponořený do práce, ale i tak jsem o tom pochybovala.

Večer jsem se vrátila do ložnice, ale jen jsem počkala, až vše trochu utichne a přehodila si přes sebe plášť. Král bude pravděpodobně zalezlý u sebe, stráže si mě nebudou všímat, když jim řeknu, že jdu do stájí. Nechtělo se mi sice opouštět koně, ale nyní se mi naskytla možnost, jež nemohu nechat ležet ladem.

Rozhlédnu se po pokoji. Nechám tu loutnu, při útěku by mě jen zdržovala a hlavně by se všichni mohli tázat, kam kráčím.

Pomalu vyklouznu na chodbu a zamířím ven. Doufám, že mě nikdo nezastaví. Vykradu se ven ze zámku a jaké je pro mě překvapení, když spatřím krále. Vypadá jako by právě spadl z oblohy a mě to nadá a co nejopatrněji jej sleduji.

Udiveně sleduji světlušky. Já sama raději zůstanu skrytá ve stínech a jen ho sleduji. Zdá se, že sem přišel jen… meditovat?

Opatrně se posadím na zem a sleduji, co bude dělat dál.

Sledovala jsem ho pozorně a možná trochu uchváceně. Naprosto mě světlo uchvátilo, ale za chvíli na mě klesla veškerá únava, kterou jsem v ten den pocítila. Sice to nebylo chytré ustlat si zrovna tady, ale nechtělo se mi jít zpět do paláce.

Lehla jsem si na zem a zavřela oči. Za chvíli už jsem poklidně spala schoulená pod spadlým stromem.

Otevřela jsem oči a trochu vyděšeně se posadila. Nebylo pozdě, ještě ani nezačalo svítat, spíše mě vyděsilo, že jsem tu sama a nikde nejsou světlušky. Zvednu se a zamířím zpět do paláce, přestože jsem před tím chtěla odejít. Chtělo se mi o té světluščí noci zjistit více.

Zapadnu k sobě do komnat, kde se co nejrychleji převléknu do čistého a usoudím, že již nemá cenu uvelebit se v posteli, zamířím tedy do stáje, abych se podívala na koně. A postarala se o ně.

Na snídani jsem nepřišla, nechtělo se mi opouštět koně a přijít na oči tolika elfům. Místo toho jsem snědla jedno z jablek za vyčítavých pohledů koní. Celou dobu jsem uvažovala nad vším, co se stalo v noci. Pořád mi nebylo jasné, co tam vlastně dělal.

Na oběd jsem přišla, ale vlastně jsem ani nevěděla, co jsem to snědla. Vrátím se do stájí a zkontroluji stání. Vyčistím stání a začnu se nudit. Všechno, co jsem měla udělat, jsem udělala, ale nechtělo se mi vracet do komnat. Vydala jsem se vyhledat sedla, abych nějak zabavila ruce. Když jsem neměla barvy, musela jsem se zabavit jinak. Nešlo mi ale na rozum, proč se nezvednu a neodejdu. Měla bych spoustu možností nenápadně se vytratit, ale ještě jsem to neudělala.

Hodlala jsem sedla vyčistit. Nuda někdy dělá divy.

Tu noc jsem se opět vyplížila ven, ale tentokrát jsem nezamýšlela uniknout. Chtěla jsem prostě jen vědět, jestli se stane to, co se stalo včera. K mému údivu opět vyšel ven a zamířil do hvozdu. Opět jsem ho následovala, ale tentokrát jsem neusnula. Jen jsem stála a hleděla na nebe a snažila se najít to, co tam viděl.

Začínala jsem se v tom všem ztrácet. Nikdo nemohl vydržet stát hodiny bez hnutí, s pohledem upřeným na hvězdy. Začínala jsem usínat ve stoje, ale vždycky když jsem usnula, rychle jsem zatřepala hlavou a znovu se probudila. Vždy stál na tom samém místě, se stejným výrazem.

Když se probral z transu, ovládala jsem chuť vynořit se ze stínů a zeptat se ho na to, co dělá. Ovládla jsem se a jen ho s odstupem několika metrů následovala zpět do paláce.

Zamířila jsem do svého pokoje, kde jsem si sedla na postel a upřela oči přímo před sebe.

Kam jsem se to dostala? zeptám se sama sebe. Jsem v místě, kde se ke mě chovají dobře, přestože jsem vlastně jen podřadná elfka, úplně nic proti všem. Král těch, u nichž nyní bydlím, každou noc chodí ven a hledí na hvězdy. To zní skoro jako příběh.

Zamířím do stájí a jsem již naprosto rozhodnutá. Zeptám se ho, co dělá, když hledí na hvězdy.

Dnešek byl jako každý jiný. Stáje, koně, jídlo, koně a stáje. Nic se neměnilo, proč by mělo? V jednu z volných chvil jsem se rozhodla sepsat si tu novou písničku, co jsem vymyslela. Opřu se o dveře stání a začnu přemýšlet, kde začnu.

Hmm, mám ty verše prohodit? uvažuji v duchu, ale dnes mi to nemyslí. Vůbec nevím, kde začít a jak skončit. Vůbec mi v hlavě nenaskakují rýmy, takové, jaké by měly. Trochu bezradně si povzdechnu. Kdo by věřil, že mi nedá spát něco tak hloupého jako světlušky. Jistě, světlušky jsou nádherné a mají své místo ve světě, stejně jako všichni, ale vůbec bych netušila, že mě něčí zvláštní chování vytrhne i z mých básní.

Svezu se podél dveří, protože mě začínají bolet nohy, a upřeně hledím před sebe. Začínám si uvědomovat, jak se mi stýská po všem, co znám. Kdysi jsem si myslela, že bych nejraději vše opustila, ale když sjem před nedávnem udělala tu fatální chybu… Uvědomila jsem si, co to všechno obyčejné a známé pro mě znamená. I kdybych dnes nepřišla na to, co se děje, když chodí ke hvězdám, půjdu. Nepatřím sem, patřím do Roklinky.

Povzdechnu si a opřu si hlavu o dlaň. Budu zde muset nechat všechny koně. Ale… Třeba bych mohla někoho umluvit, aby mě nechal u nás ve stáji u koní. Doma.

Pojem doma už mi byl vzdálený. Vlastně jsem ani nevěděla, co sama chci. Chci jít domů? Chci tu zůstat a poznávat nové věci? proč vlastně tohle všechno je jinak, než jsem si vysnila? Vždyť už kdysi jsem toužila, že poznám svět, ale nikdy jsem si to nepředstavovala takhle.

Už jako noci před tím jsem šla do lesa za ním. Třeba bych tentokrát mohla zíksat odpovědi. Před svým odchodem. Jenže se mi nechce budit ho z transu, takže jen čekám, střídavě usínám, ale tentokrát stojím tak, aby mě stín nepohlcoval. Tentorkát se ho chci zeptat, co tu dělá. Možná komunikuje s vyšší formou života. tahle představa se mi celkem líbila.

Po několika hodinovém sledování oblohy se mi začínají pomalu, ale jistě, klížit oči. Odstoupím od stromu a zarputile se snažím udržet vzhůru. Nohy mi ale pomalu začínají vypovídat službu, takže se stejně musím opřít. Snažím se čímkoli zabavit do svítání.
Neusnout, hlavně neusnout. Každou chvíli mi hlava klesne, ale zase ji rychle narovnám a ujistím se, že elf stojí stále na svém místě. Možná bych se prostě měla otočit a zmizet. Bylo by to… jistější. Ale copak mohu odejít bez toho, aniž bych věděla, proč se dívá na hvězdy? Zajímá mě, co v nich vidí. Napadala mě jedna šílená teorie za druhou.

Když promluvil, upřímně jsem propadla panice. Neměla bych se otočit a odběhnout pryč? Neměla bych udržet v tajnosti, že již několikátou noc po sobě ho sleduji a zajímám se o to, co se zde děje? Mluvil vůbec na mě? Nebo je tu ještě někdo jiný?

Snažím se rychle si srovnat myšlenky.

Zhluboka se nadechnu a najednou nevím co říct. Mám se ohlásit jen jako já? Asi ano, i když to vypadá hloupě, ale na to teď asi nesejde.

Udělám krok dopředu a podívám se mu do očí. ,,Pokud neslyšíte ještě někoho jiného, tak já," řeknu tiše, abych nenarušila okolní klid, ale klidně. Musí si všimnout toho, že mám na sobě oblečení, které by si nikdo nevzal jen na obyčejnou procházku po lese. Z celého mého vzevření musí být jasné, že se chystám na nějakou cestu. Nebo se jen snažím utábořit v lese. Sama se modlím, aby si myslel tu druhou možnost.

Uvědomím si, že jsem se mu stále nepředstavila. Je teď ta vhodná doba? Usoudím, že ano. Ostatně chtěla jsem se ho zeptat na to, proč hledí na hvězdy. Měla bych k němu být upřímná.

,,Říkají mi Arënis," představím se. Sleduji jeho pohled. Neprohlížel si mě už? To ho tolik zajímám? Pod jeho pohledem značně znervózním.

Udiveně jsem se na něj dívala. Myslel to vážně? Je v pořádku? Vážně mi teď řekl, že jsem… Teprve teď si uvědomím plný význam slov a zrudnu. Jsem ráda, že to v té tmě není tak vidět. Váhám, asi možná moc dlouho, takže se rozhodne jednat. Udiveně si uvědomím změnu vzduchu a v tu ránu úplně zapomenu, že jsem chtěla odcházet. Začínala mě celá ta věc zajímat víc a víc.

Zmohla jsem se jen na tiché a překvapené zamrkání. Začínala jsem o něj mít vážně strach. Nějak se mi nechtělo věřit, že všechno tohle říká on. Hlavně ve mě jeho blízkost vyvolával pocity, které jsem neznala. Ještě nikdo, nepočítám-li bratry, matku a otce, se ke mě nedostal tak blízko. V poslední době jsem si nikoho nepouštěla k tělu tak blízko jako byl nyní on.

Opatrně ho následuji, v útrobách mám kromě touhy zjistit, co se zde děje, i strach a úzkost. To světlo ho muselo nějak zmást, jinak by se takhle nechoval. Co když se to samé stane i mě? Projede mnou zamrazení, při němž sebou trochu ošiju.

Nejistě se rozhlédnu, hledám případnou možnost úniku, kdyby se cokoli a jakkoli zvrtlo.

O to bych se přela. Možná mi neublíží tělesně, ale bude mě chtít ovládat. Stejně jako jeho. ,,Vždyť vás ovládá, to není nebezpečné?" hlesnu.

Nesnažím se mu vykroutit, protože moc dobře vím, že má daleko větší sílu než já.

To bych se i přela. Ale pokud všechno říká z vlastní vůle… Děsí mě tím ještě víc. Možná si s ním zahrává jen únava?

Když si mě k sobě přitáhne blíž, začervenám se. Možná trochu proti své vůli.

Chce o mě něco vědět? Nejistě skloním pohled. Co bych mu o sobě měla říkat? O rodině? Pocítím nával stesku.

Trochu sebou škubnu, když ucítím jeho ruce na svých bocích a zvednu hlavu. ,,Mám," přikývnu tiše. ,,Otec je voják, matka kuchařka, a bratři jsou roztroušení po světě." A někteří z nich mrtví, domyslím si v duchu a potlačím nával smutku. Ne, teď nesmím začít brečet.

To bych také ráda věděla, povzdechnu si v duchu. ,,Rádi objevují nová místa," začnu vyhýbavě. ,,A rádi zachraňují lidi." To jsem jim nevyčítala. Chápala jsem, co pro ně ochrana všeho živého znamená, ale znamenalo to i naprosté odproštění od rodiny. To bylo to, co jsem jim vyčítala.

Překvapuje mě, že se o mě vlastně zajímá. ,,Myslím, že je znát nebudete. Matka se jmenuje Tassarë. Otec Aldëon, byl zraněný v bitvě a teď se nemůže věnovat ani výcviku nových vojáků." Samotnou mě udivuje, proč mu to vlastně říkám. Skloním hlavu a snažím se klidně dýchat. ,,Jenže jeho meč byl vlastně celý jeho život, takže kvůli tomu ani nemluví." Proto bych se měl vrátit domů. Teď hned. Vytrhhnout se mu a odejít, ale do toho se mi nechtělo, takže jsem setrvávala v bezradné pozici. Částečně na odchodu, ale stále v jeho držení.

,,Jistě by jej potěšilo, že si to o něm myslíte," řeknu tiše a upřímně. Dovedu si představit jeho nadšený výraz, který se snaží schovat za maskou diplomacie. I na mé tváři se rozlije jen nepatrný úsměv, když si otce představím.

Zvědavě se na elfa zadívám. Má syna? Nepřipadá mi taktní se na něj ptát, třeba mohl zemřít v nějaké bitvě, nebo je tak daleko, až by se dal považovat za mrtvého, stejně jako moji bratři. Na chvíli se zamyšleně kousnu do rtu. ,,On chrání lidi na cestách?" zeptám se opatrně a podívám se mu do očí.

Smutně ho sleduji. Já alespoň věděla, kde svou rodinu mám. Dělá si i ona o mě takové starosti? Pocítím nával provinilosti.

,,To je mi líto," hlesnu. Vím, že mu to moc nepomůže, syna mu tím nevrátím zpět domů. Co víc mu říct? Nevím, jak se v takových situacích chovat a tak ho jen pevně obejmu. Jako vždy jednám bez přemýšlení. Prostě udělám to, co považuji za správné.

Nechtělo se mi ho pustit. Ani nevím proč. Možná proto, že měl syna, který byl tak vzdálený a jemu se po něm stýskalo, možná proto, že jsem potřebovala cítit něčí blízkost.

,,On se vrátí," zamumlám přesvědčeně. Přála jsem si to. Tvorové si nezaslouží být samotní a věčně se utápět ve smutku.

Pokud mě do té doby neodstrčil, lehce jsem se odtáhla, ale stále jsem setrvávala v částečném objetí. Podívám se na měsíc. Nechtělo se mi pryč, ale cítila jsem, jak se mi klíží oči. Celá tahle noc je zvláštní, chtěla bych se toho dozvědět víc, ale možná bych to přes únavu ani nestihla pochopit.

Projede mnou příjemné zamrazení, když se jeho rty dotknou těch mých. V tu chvíli mi srdce buší ještě rychleji než kdy dřív. Jako by mi do hrudi někdo vhodil splašeného koně, který si běhal plnou rychlostí po mém hrudníku a vyhazoval zadníma nohama.

Cítím, jak se mi do tváří nahrne horkost. Neměla bych se náhodou odtáhnout? napadne mě, ale nejsem sto to udělat.

Dvořit? Mě? Jeho otázkou jsem zmatena. ,,Já nevím," přiznám. Takových věcí jsem si nikdy nevšímala. Oči jsem měla stále jen pro svou loutnu a legendy, které jsem nesměla číst, protože prý zakalovaly úsudek.

Cítím uvnitř sebe jistou polichocenost, ale i zmatek. ,,Na světě je spoustu krásných elfek," namítnu a opřu mu hlavu o hruď. ,,Vlastně lidé tvrdí, že elfky jsou krásné všechny," vzpomenu si na tvrzení mého otce.

Pousmála jsem se, ale už nic neříkala. Bylo hezké, že si o mě někdo něco takového myslel.

Cítím, jak mi v uších buší srdce. Je to zvláštní pocit, ale není nepříjemný. Trochu se v jeho objetí uvolním a zavřu oči.

Snažila jsem se klidně, dýchat, přestože to moc nešlo. Každý jeho dotek ve mě vyvolával brnění, které se podobalo motýlím křídlům, které se mi třepaly v břiše.

Tiše se zasměji, když mě polechtá na břiše. To byla jedna z mých slabin. Jsem strašně lechtivá. A všichni mí bratři toho využívali. Vždycky, když jsem na ně byla naštvaná, mě lechtali tak dlouho, dokud jsem neprosila o milost.

Chtěla jsem něco říct, ale má slova spláchla další vlna smíchu. Opatrně zvednu ruku a lehce ho pohladím po tváři. Otočím hlavu tak, abych ho mohla lehce políbit na rty.

Nevím, jestli je to vlivem měsíce, ale z nějakého důvodu se mi to líbilo. Asi tomu měsíci budu muset někdy poděkovat, i když možná ráno bude všechno jinak.

Ve chvíli, kdy se dotkl mého hrudníku, jsem zaváhala. V hlavě mi problesklo několik varování od všech členů mé rodiny. Opatrně zavrtím hlavou a sklopím ji.

Přikývnu. Nevím vlastně, proč to dělám, ale jsem si jistá, že teď není správná doba.

Když mě polechtá, opět se zasměji a opadnou ze mě všechny starosti. Bylo příjemné, znovu se smát, nepřemýšlet a prostě dělat to, co chci.

Začínala jsem rudnou smíchy. Břicho mě začínalo bolet, ale přesto všechno jsem byla šťastná. Začínala jsem uvažovat o tom, že ho stáhnu na zem a začnu ho lechtat také. Ale zatím to byla jen úvaha.

Tiše jsem si sedla a poslouchala ho. Připadalo mi zvláštní, že to říká zrovna mě, byla jsme svým způsobem úplně cizí. Jenže pak mě zarazí jméno. Legolas. Ačkoli jsem nebyla vzdělávána v historii a o okolní svět jsem se zajímala asi jako kůň o maso, to jméno jsem znala. A i v omámení jsem si dovedla spojit, kdo je Legolas. Jeho syn.

Nejistě se kousnu do rtu. Neměla bych mu něco říct? Jenže nevím co. Řekla bych, že téma rodina nebylo ani pro jednoho z nás něco, o čem bychom se chtěli nezávazně bavit. Přesně ve chvíli, kdy se trochu zamyslím, mi dojde jedna věc. Pokud má syna, měl by mít také ženu, nebo ne?

I přestože jsem částečně oblbnutá zářením, pocítím provinilost. Právě jsem někoho podvedla. Lehce se od něj odtáhnu. Cítím se hrozně. On se mi svěřuje, svým způsobem mi říká něco, co každý neví, ale zároveň… Na čí straně bych měla stát?

V tváři se mi zrcadlí zmatek a panika. Dostala jsem se do situace, v níž si nejsem jistá ničím.

Hledím mu do očí a snažím se uklidnit rozbouřené pocity, které jsou na mé tváři stejně patrné jako vlny na vodě. Zmatek a panika zaniknou v novém a bolestivém smutku. Přijít o všechno, co elf má… A s tím, co mu zbylo, nemluvit ani se nevidět… Hruď se mi naplní lítostí a temným tížívým smutkem, který pohltí celé mé tělo. Hůř se mi dýchá, protože se najednou nesoustředím na dech ani na cokoli pozemského, co by v tuhle chvíli mohlo být kolem mě. Najednou je všude jen smutek, lítost a bolest.

Přijít o matku i otce bylo pro mě něco nepředstavitelného. Vím, že by mě jejich smrt navždy změnila. Stačilo mi, že jsem přišla o bratra. Vím, že jsem od jeho smrti jiná, jen se to snažím zakrývat.

Po tváři mi steče slza, která se na malou chvíli zastaví na mé čelisti, ale poté klidně klouže dál po krku. Nemám sílu ani myšlenky na to, abych ji setřela. Za chvíli už mi po lících tečou malé potoky slz, které nemohu zadržet. Neuvědomuji si je. Nevím, že pláču. Vnímám jen studenou stopu, kterou po sobě slzy zanechávají.

Nezmohla jsem se ani na slovo. Jen na pohled, který prozrazoval všechno, co jsem cítila. Slova nemají význam, jde-li o pocit. Nikdy slovy nevyjádřím to, co cítím.

Vděčně přijmu možnost vyplakat se mu na rameni, přestože se kvůli tomu cítím strašně. Nejsem to přeci já, kdo tu ztratil úplně všechno. Připadala jsem si jako málé dítě. Měla bych projevit trochu síly a odvahy a ne tu ronit slzy jako novorozeně. Přesto se ale nezmohu na nic než na tichý pláč, při němž mi trochu škubají ramena.

Pomalu se ale začínám uklidňovat, ale pocit lítosti nemizí. Ani slzy jej nedokázaly spláchnout. Bylo mi ho líto a přesto jsem k němu cítila respekt. Tolik toho ztratil a přesto dokázal vládnout a starat se o všechny elfy ve své říši. Něco takového bych nedokázala. Já bych se zavřela v pokoji a nevylezla do konce svého života.

Při tónech ukolébavky se v jeho objetí uvolním a zavřu oči. Snažím se sama sebe přesvědčit, že nesmím usnout, ale jsem z celého dne tak unavená a pláč mě ještě dovyčerpal, že jsem mu usnula v náručí.

Otevřu oči a vyděšeně se posadím. Kde jsem- kdo- co- kde- jsem- co jsem-bylo? Zmateně se kolem sebe rozhlédnu. Jsem u sebe v pokoji? Podívám se na strop. Ne, nejsem doma. Jsem v… v … chvíli pátrám v paměti. V paláci. Ale proč mám pocit, že jsem celou noc nestrávila v posteli? Zmateně přejdu k oknu. U všech lesních zvířat! vyděsím se. Jak dlouho jsem spala?

Opřu se o sklo a snažím se rozpomenout si, co jsem celou noc dělala, že se mi nepovedlo vstát včas. To to schytám od… od koho? Od… Zase musím pátrat v paměti. Pomalu se mi vyjasňuje. Já jsem s ním byla venku. Pod měsícem. A byla jsem omámená. A on… Zrudnu. Stejně jako nachovění se mě pomalu zmocňuje i panika. Já jsem byla venku s králem a… Dělalo mi problém připomenout si to jen v myšlenkách, přestože i teď jsem cítila příjemné brnění okolo žaludku.

Bezradně přijdu k posteli a posadím se na ni. ,,Takže ještě jednou," řeknu si nahlas. Ale dál se nedostanu. Stud mi brání vyslovit to nahlas. Políbila jsem krále. Já. Někoho. Políbila. A k tomu krále.

Rozhodně se zvednu na nohy a upravím se, protože po spaní v oblečení jej mám celé zmuchlané, spletu si vlasy do copu, aby mi nepřekážely v práci, a rozhodně zamířím do stájí splnit svou povinnost. Rázně si přikážu nemyslet na to, co se v noci stalo. Seběhnu do stájí a rychle doháním své úkoly. Koně se na mě vyčítavě dívají a já je chápu.

,,Už se to nestane," utěšuji je a každému ještě přidám jablko, abych je upokojila. A stejně koně poznají, že jsem v myšlenkách jinde, přestože se to snažím zamaskovat. šťouchají do mě čumáky, aby si získali mou pozornost.

Byla jsem unavená natolik, že jsem u jednoho koně usnula ve stoje. Probralo mě až jeho jemné šťouchnutí a výraz podobný slovům: Hele, běž si najít svoje stání, tady spím já! Měl pravdu. Měla jsem jít dřív spát a ne mu usínat ve stání. Postrala jsem se o něj a zamířila do dalšího stání. Stání koně Jeho Veličenstva jsem se raději vyhnula obloukem. Kdoví, na co si vzpomíná. A co když si na nic nevzpomíná? Nelíbí se mi pocit, že by si na mě nepamatoval, ale zároveň uznám, že je to tak lepší. Když se o všechny koně postarám, jdu vyčistit stání těch, kteří jsou venku.

Když jsem dodělala práci ve stájích, rozhodla jsem se na hodinu zmizet. Potřebovla jsem alespoň hodinu spánku. Ohlásím svůj chvilkový odchod s tím, že se nejpozději do hodiny vrátím. V případě, že by se mě někdo ptal proč ze stájí jdu, odpovím mu prostě. V noci jsem nemohla spát. A je to částečně i pravda. Já nemohla.

Ve svém pokoji si zalezu do postele a jsem ráda, že můžu na chvíli vypnout a jen spát.

Probudila jsem se po chvíli, protože jsem nemohla přes nervy pořádně a tvrdě usnout. Bála jsem se, že přijdu do stájí pozdě. Vracím se tedy ke své práci, kde setrvám až do večera. Snažím se nemyslet, což mi přes všechnu únavu i vychází. Kdybych každou chvíli někde nesetrvávala v polospánku, byl by to jeden z lepších dnů bez mé fantazie a myšlenek.

Po skončení dne jsem ráda, že za sebou mohu zavřít dveře a zalézt s do postele. Zjišťuji však něco velmi nemilého. Nemám zde svůj vak a loutnu. Jak jsem si toho jen mohla nevšimnout? Chvíli usilovně přemýšlím, než mi dojde, kde jsem je nechala. V lese. Tam, kam jsem se dnes nechtěla vracet.

Tiše si pro sebe zakleji. To snad není pravda! čílím se v duchu sama na sebe, když tiše vyklouzávám ze svého pokoje, abych se vrátila pro svou brašnu. Vlastně to není až tak hrozné. Vezmu si svoje věci a zmizím, aniž by si toho někdo všiml.

Vyklouznout se mi povedlo snadno. Dokonce jsem ani nepotkala krále. částečně se mi ulevilo. Popadnu své věci a zarazím se. Měla bych jít pryč dokud mám možnost, ale… Je bezpečné chodit v lese v noci?

Usoudím, že ne a tak se zase pokojně vrátím do svého pokoje, kde uložím své věci pod postel. Zítra zkusím utéct dřív. Les bude nebezpečný v každou denní dobu, ale v noci bych nemusela proklouznout vůbec.

Vůbec si nechci připouštět, že bych se vracela do zámku ještě s jinou záminkou.

Dobře, začínám na sebe mít vážně vztek. Proč nejsem schopná utéct, když je tento palác vlastně chráněn jen kvůli útokům zevnitř. Asi je všem jedno, jestli tu jsem nebo ne. Učiním jedno velké rozhodnutí. Zítra se vrátím ke své rodině a nechám tenhle zámek za sebou. I s králem a koňmi.

Zalezu si do postele a spokojeně usnu. A mám o problém méně. Jetsli se ze své přísahy zítra vykroutím, prohlásím se za zbabělce.

Bezradnost. Tak bych pojmenovala všechny své pocity ve chvíli, kdy mi bylo sděleno, že nesmím vycházet do hvozdu. V duchu jsem si vynadala, jak jsem hloupá, že jsem neutekla už tuhle noc, ale stejně jsem s tím nic nezmohla. Takže jsem tu naprosto uvězněná. Podívám se na koně a povzdechnu si. „Já jsem ale zbabělec,“ povzdechnu si a pustím se zase do hřebelcování. Raději jsem ani nechtěla vědět, co si nyní myslí moje rodina. Myslí si, že jsem mrtvá? To doufám, že ne…

Po paláci se rychle rozšířily klepy. Kuchyřka to slyšela od kuchytičky, která to slyšela od služky, která to zaslechla od vojína, který se čirou náhodou nacházel tam, kde neměla a zaslechl cosi od desátníka, který zase zafantazíroval a slyšel tu zprávu od vyššího funkcionáře a tak to šlo dál a dál, až se ke mě doneslo, že se do lesa chystá výprava. Mně osobně to jako dobrý nápad nepřišlo, ale neměla jsem do toho co mluvit. Elfové jsou schopní. Elfové jsou bojovníci, třeba si s ní poradí. Ačkoli já to nevěřila. Ale já neměla jedinou záminku se k tomu vyjadřovat. Já tu jen budu hřebelcovat koně a čekat, jak to dopadne.

Co se děje v hvozdu nemám ani ponětí a jelikož jsem i zbabělá, nejdu tam, abyhc zjistila, co se děje. Ostatně jen bych se jim pletla pod nohy a překážela. Moje místo bylo u koryta a koní. A tam zatím hodlám zůstat.

Zatímco jsem hřebelcovala koně, hlavou mi běžely všechny obrázky nestvůr z knih, které jsem kdy viděla. Která asi byla ta, co se uhnízdila v hvozdu? Uvažovala jsem, ale nebyla jsem si jistá ničím. Zároveň jsem chtěla vědět víc, ale vůbec se mi nechtělo chodit pryč. Bála jsem se.

Sednu si na stoličku a spokojeně pozoruji svou práci. Tak, hotovo, pomyslím si vesele. A teď mohu propadnout depresivním myšlenkám, dodám. Raději ani nemyslet na to, co se těm vojákům může stát...

Udiveně zvednu hlavu a zadívám se na koně, k němuž král často chodíval. Chce ven. Něco se muselo stát. Neměla jsem jediný důvod nepustit ho ven. Měla jsem hned několik záminek k tomu, abych jej propustila. Mohl by si ublížit, kdyby ještě pár chvil zůstal ve stání. Opatrně odstraním petlici a uhnu koni z cesty. ,,Tak běž," pobídnu jej.

Sleduji, jak hřebec míří do hvozdu a kroutím nad tím hlavou. Je až neuvěřitelné, jak mezi sebou dokázali navázat spojení. Zajímalo by mě, co ten kůň vycítil, jak to vycítil… Poslali si mezi sebou zprávu? Pokrčím rameny a sleduji hvozd doufaje, že se z něj nic nevynoří.

Jen tak stojím a přemítám, co se asi v lese děje. Doufám, že se koni opět nerozjitří zranění. Nesnáším nejistotu. Nejraději bych se sebrala a šla se podívat, co se v lese děje, ale stále jsem si byla jistá, že bych jim více překážela než pomáhala.

Nezúčastněně hledím na les. Začínám postupně dumat nad tím, že bych se tam přeci jen šla podívat, ale raději přeci jen zůstanu zde. Pořád ještě mám pocit, že bych jim jen překážela.

na nádvoří bylo pozdvyžení a co bych to byla za zvědavce, kdybych se tam nešla podívat. Udiveně sleduji dva elfy a koně. Tak proto se tam rozběhl, napadne mě, když se podívám na koně. Když se ale podívám pozorněji, všimnu si krve na králově boku. nakloním hlavu ke straně a zadívám se pozorněji. Můj ty bože, pomyslím si. Nevím, jestli si je toho vědom ještě někdo, ale král by jim tu zanedlouho mohl vykrvácet.

Dloubnu do prvního elfa, který se mi namane do cesty. ,,Král krvácí, musíme ho sundat z koně, než bude zle," řeknu a popadnu ho nekompromisně za rukáv, abych jej odvekla ke koni, aby mi tam pomohl sundat krále a odvést jej do komnat, kde by se na něj měl podívat lékař. ostatně, i druhý elf by potřeboval ošetřit.

Nebývám mezi těmi, co okamžitě přiskakují, aby podepřeli ty, co padají, ale byla jsem nejblíže, takže jsem přiskočila a krále podepřela. Pokud možno tak, abych mu nezpůsobila větší bolesti. Podívám se na elfa, kterého jsem za sebou táhla a naznačím mu, aby krále podepřel z druhé strany a pomohl mi odvést jej do paláce.

Začíná mi dělat starosti. Kolik krve ztratil? Podívám se do davu doufaje, že je tu někde v blízkosti lékař. Čím dříve se král dostane do jejich péče, tím lépe. Uvažuji, jak udělat nosítka z rukou, ale usuzuji, že by to nemělo velký smysl. Než bychom pospojovali ruce, král by ležel na zemi a ještě by si něco udělal. Budeme ho muset do komnta takto a poté zavolat lékaře.

Jakmile dorazíme ke komnatám apovede se nám doprovodit krále k posteli a posadit jej na ni, vyřknu slova, která jsou mířena k elfovi, který mi krále pomohl odvést: ,,Zůstaňte tu s ním, já zajdu pro lékaře." S těmito slovy rychle zamířím do chodem paláce a po paměti zamířím k místu, kde tuším lékaře. Hlavně si musím pospíšit, jinak vykrvácí.

Konečně se mi povedlo vyhledat lékaře. ,,Král je zraněný," řeknu zcela vážně a trochu zadýchaně, jelikož jsem cestou běžela. Nehodlám ho poučovat o tom, co musí a co nemusí, sám to dobře ví. ,,Pomůžete mu?" zeptám se a sleduji jeho rekaci. Doufám jen, že král mezitím nevykrvácel. To bych si do smrti neodpustila.

,,U sebe v komnatách," informuji ho, zatímco sleduji, jak si balí věci. Uhnu mu z cesty, bude-li kolem mě procházet a s odstupem dvou kroků jej následuji. Začíná se mě pomalu zmocňovat strach, že přijdeme pozdě, což si však jedna má tvrdohlavá část nehodlá připustit. Jak dlouho jsem však byla pryč? To jsem netušila. A jak dlouho trvá, než elf ztratí tolik krve, aby zemřel? To také nevím.

Role měnitelky obkladů se ráda ujmu. Lepší než jen stát za dveřmi annervovat se, jak to všechno dopadne. Asistovala jsem u pár zákroků své matky i u ošetřování otce, když se vrátil ze své poslední bitvy. Něco z léčitelství znám, i když těchto vědomostí není mnoho. Mlčky konám svou práci a po očku sleduji počínání léčitele. Léčitelské řemeslo je fascinující, ráda se o něm přiučím něco více.

Ustaraně se na krále dívám, zatímco mu vyměňuji obklady. Snad se povede tu horečku srazit. Na sešívání rány se raději nedívám. Pohled na krev mi nevadí, ale vím, že bych asi pociťovala každé zabodnutí do kůže stejěně jako on. A na to jsem byla příliš rozklepaná a vystrašená.

„Mám zde zůstat?“ zeptám se jich, když je král ošetřen. „A vyměňovat obvazy?“ rozšířím svou otázku. Nezdá se mi pravděpodobné, že by se horečka za dvě hodiny tak srazila.

Přikývnu, ačkoli je to složitý úkol. Prosby na mě většinou měly silný vliv. Panika ze mě pomalu opadala a já se propadla do myšlenek. Přemýšlela jsem tak nějak o všem. Od nesmrtelnosti chrousta po to, proč se slunce neutopí v jezeře. U toho jsem mu měnila obklady, abych mu stále srážela horečku.

Ani jsem si nevšimla, že usnul. Prostě jsem byla tak zabraná do myšlenek, že jsem to zjistil až po chvíli. Zpomalila jsem své pohyby, abych ho neprobudila. Zachránil nespočet elfských životů. Chvíle spánku je pro něj nejlepší odměnou.

Po chvíli jsem začínala usínat v sedě, což nebylo dobré ani pro mě, ani pro něj. Nkědo by mu měl měnit obvazy. Udělala jsem to jednoduše. Chvíli sjem spala a poté se zase probudila, abych mu vyměnila obvazy. Vzhledme k mé nervozitě nebylo vůbec těžké se věčně probouzet. Jen k ránu jsem usnula na delší dobu, protože si mé tělo žádalo odpočinek.

Probudí mě až pohyb na posteli. Zděšeně otevřu oči v domění, že se snad něco stalo. Uklidní mě, že se probudil.

,,Jak vám je?" zeptám se tiše.

To je dobře, usoudím, ačkoli je to jen úsudek lékařsky nevzdělané dívky, co jen ostatním hleděla přes rameno, když ošetřovali.

Pokrčím rameny. ,,Ne," přisvědčím. ,,Ale to mi starosti nedělá," ujistím ho. ,,Otázkou je, zda mám zůstat zde, nebo jít do stájí." Chudáci koně mi jinak umřou hlady, což byhc nerada. Poslední dny byli mými dobrými společníky. Takhle je trestat… Tohle si nezaslouží. Na druhou stranu, byla jsem pověřena, abych na něj dávala pozor.

Sice jsme si to nechtěla přiznat, ale stejně bych tu asi zůstala. Proto jsem ráda, když mě nespolal pryč s tím, že mám konat své povinnosti.

Chvíli přemýšlím, o čem bych měla mluvit, protože nesnáším ticho. Když jsou v ejdné místnosti dva elfové, měli by spolu mluvit. Ale nenapadá mě žádné přijatelné téma k hovoru. A tak na to jdu přímo, jako vždy. ,,O čem byste chtěl mluvit?" zeptám se bez okolků.

Rovzpomínám se na domov. Pokud vím, mnoho věcí se za mého života nezměnilo. Ostatně, já byla ta "mladá gerenace", která nic nezažila. Což je vlastně pravda. ,,Nevím, jak jste ji znal, ale když to shrnu jedním slovem, vypadá krásně. Vím, že jsme nedávno sázeli nové stromy." Při té vzpomnce se musím usmát. Kolik úsměvných zážitků z jednoho takového kamžiku jen bylo? Tolik, že si na ně ani nemohu vzpomenout. ,,Také se nedávno tuším opravovalo sídlo krále. Ale za mého života mnoho změn neproběhlo." Připadám si strašně nezkušeně. Jako malé kuře opri strému kohoutovi, co vypráví úžasné historky z dětství.

Lehce se pousměji. ,,Moc často jsem je nevídala. Jen je čas od času zahlédla. Ale asi ano. Řekla bych, že ani elfové se nemění rychle." Vzpomenu si na chvíle, kdy jsem hrála na hostinách. Jistěže bývali přítomní, ale já si jich nebšímala. V těch chvílích jsem měla oči jen pro loutnu a její struny.

To by byl ten nejkrásnější trest, pomyslím si. „Kdepak, mně by tím nepotrestali. Což asi vycítili. Ráda bych poznala nějaké nové, ne jen ty, co jsem měla dovolené znát.“ Otec nesnášel, když jsem se příliš babrala v historii a ve vymyšlené historii… Kdyby věděl, že čtu legendy, dostal by mrtvici. „To nevím, nikdy jsem v ní nebyla.“ Jen čas od času jsem si půjčila knihu od jednoho z elfů, kteří do knihovny chodili pravidelně. Byli jsme takoví spiklenci. On chtěl, abych četla a já se chtěla vzdělávat.

Musím se smát. Představa krále, co přerovnává knihy, mi připadá legrační. Když si však všimnu jeho výrazu, smích mě přejde, nebo alespoň částečně. Nahradí ji spíše ostražitý výraz, na znamení toho, že jsem připravená okamžitě reagovat. Využiji toho k vyměnění obkladu na jeho čele, horečka už by neměla být tak hrozná, ale i tak bych mu je měla ještě chvíli měnit.

„Kolik svazů může knihovna v Roklince mít?“ zeptám se ho, když si opět sednu na židli.

Užasle se na něj hledím. „Tolik?“ podivím se. V tu chvíli neuvěřitelně zatoužím se do tak velké knihovny podívat. Kolik příběhů tam může být? Kolik úžasných poznatků se v nich skrývá? Ve tváři se mi rozestře zasněný výraz. Sama sebe vidím jen stát uprostřed místnosti a dívat se na tu škálu knih. Připadá mi až neuvěřitelné, že bych se jich mohla někdy dotknout. Ale pak se rozpomenu na otce a jeho nenávist k příběhům a lehce posmutním. „A přečetl jste některé z nich?“ zeptám se, aby konverzace nestála.

Po tváři mi přejede nadšený výraz. „Opravdu?“ ujistím se nadšeně. Mám chuť ho obejmout, protože mi právě plní sen, ale ovládnu se. Je to král… a je zraněný. Místo toho se usmívám tak vesele jako dlouho ne. „A kterou knihu máte nejraději?“ vyzvídám dál.

V očích se mi nadšeně leskne. „Děkuji,“ řeknu zcela upřímně. Pro něj je knihovna něco přirozeného, pro mě zakázané místo.

„Jistě.“ Zvednu se a dojdu pro ni. Opatrně ji vytáhnu, prohlédnu si její obal, vrátím se k posteli a podám mu ji.

Musí k té knize mít stejnou citovou vazbu jako já ke své loutně. Kdyby se jí nedej bože cokoli stalo…

Když se zeptá, jestli bych chtěla nějaký z příběhů slyšet, přikývnu. Opřu si lokty o kolena a dychtivě, jako malé dítě, se na něj koukám.

Zaujatě poslouchám, představuji si veškeré postavy a připadá mi až neuvěřitelné, že mi otec takové věci zakazoval číst. Jako by snad chtěl, abych nic o světě nevěděla. Poslouchám pozorněji o to více, když si uvědomím, že se mluví o něčem, co neznám. A o něčem, co jsem vždycky chtěla vidět na vlastní oči. Skoro mi připadá, jako bych byla přesně v té povídce.

Opírám si hlavu o ruku, zasněně se usmívám a jsem tak duchem mimo, že mě vyruší, až to, že utichne proud slov. Dojde mi, o co jde a zvednu se s tím, že mu pro jídlo dojdu. Vyjdu z komnat, zamířím do kuchyně. Cestou stále dumám nad těmi příběhy. Uvědomovala jsem si, jak jsem nevzdělaná, jak jsem vlastně hloupá. V kuchyni vezmu od kuchařky to, co mi pro krále dá, já sama si vezmu jen jablko, nemám hlad. Možná je to tím, že vlastně pořád ještě spím, nebo tím, že vím, že stejně nikdy moc nejím.

Vrátím se zpět do jeho komnat a tác mu položím na postel.

Pokrčím rameny. ,,Nemám hlad," vysvětlím. Úplně slyším matku, jak se na mě dívá kritickým pohledem. "Měla bys víc jíst", řekla by mi a dloubla by mě do břicha a těžce si povzdechla. "Takhle se nikdy nevdáš", pokračovala by. Jasně ji vidím před očima a musím se usmát. Pravda byla, že bych jíst měla, ale když nemám hlad, nevidím důvod, proč.

Posadím se a skrývám pobavený úsměv. ,,Jako bych slyšela svou matku. ,Jsi hubená jako držadlo od hrábí, měla by jsi víc jíst'," zacituji matku u čehož změním hlas na starostlivý. ,,Alespoň vás nedloubají do břicha a netváří se, jako by měly jít na popravu," dodám s ještě pobavenějším tónem.

Kousnu se do rtu, abych se nezačala smát. Ta představa mi připadá nadmíru komická. ,,To znám," přikývnu. ,,Jako malá jsem jídlo dávala pod stůl psovi," vzpomenu si na Květinu, která vždycky jen čekala na to, až já dostanu jídlo. ,,Bohužel se na to přišlo." A otec ztropil takovou přednášku o jídle, že jsem už nikdy pod stůl jídlo neschovávala. Bála jsem se toho, že by mi sebral loutnu.

,,Podle toho, co jsem vypozorovala, zůstává většina elfů hubená, i když do sebe cpe jídlo pořád." Vzpomenu si na bratra, kterému jsem někdy říkala Lunt. Ten jídlo miloval a vychrtlý byl přesně jako násada od hrábí.

Pustím se do jídla, ačkoli hlad nemám, ze zdvořilosti a možná také proto, že bych asi nějakou energii dodat měla. Ale ani u jídla se nemá mlčet. A já jsem neuvěřitelně hovorná, když mi někdo dovolí mluvit. A pak jsem k nezastavení. Možná ta přezdívka Mluvka má vážně něco co sebe.

,,Máte rád zvířata?" zeptám se. Od tématu k tématu. To jsem celá já.

Všimla jsem si, že jsou na sebe zvláštně napojeni. Jak by jinak Elk věděl, že je jeho pán/přítel v nebezpečí?

,,Mnohdy raději než elfy," připustím. ,,Zvířata nerozpoutávají války a berou si jen to, co potřebují. ,Vyšší' inteligentní tvorové, jako jsou elfové nebo lidé, chtějí mít víc." Ta myšlenka ze mě vyjde tak náhle, že si ani neuvědomím, že mluvím s elfem, který v mnoha válkách válčil. Nevím sice, jestli rozšiřoval území, ale i tak to byla možná moc zbrklá mylšneka. Zase myslím méně než mluvím.

,,A není to… Zvláštní, že nesnášíme skřety, ale dejme tomu, s trpaslíky dobře vycházíme?" zeptám se. Upřímně je tohle všechno nad mé chápání. Nechápu, proč tak strašně nesnášíme skřety. Já se s nimi nikdy nesetkala, otec o nich nevyprávěl, asi je počítal jako něco, co je pro děti nebezpečné a strašidelné. Matka mě vždy odbyla. Bratři pokrčili rameny a víc se tím nezabývali.

Možná to bylo hloupé (no, hloupé to bylo skoro určitě), ale nějak jsem nechápala, proč zrovna skřeti. Ale všimnu si vzteku v jeho očích, takže raději nechám toto téma otevřené a nedokončené.

,,Hm," dodám jen neurčitě a neutrálně. Já osobně o nich vím asi tak jako o světě kolem, takže se do toho vměšovat nebudu a stejně tak je nebudu soudit. ,,Pokud dovolíte, tak bych od skřetů odskočila zase do jiných končin," řeknu a pátravě se na něj zadívám, jestli si chce dál povídat o skřětech, nebo také přeskočí na jiné téma.

,,Třeba hudbu?" Tázavě se na něj podívám. To je alespoň něco, co znám. Něco, v čem se trochu vyznám. Něco, v čem si každý najde svoje. Můj náhled na hudbu byl jednoduchý: nedovedu si představit, že by existoval svět bez tónů nástrojů. Hudba dávala naději.

,,To je škoda," řeknu. ,,Hudba je…" zamyslím se. ,,Mně připadá jako něco, co čistí duši. Když se nahrne moc emocí, nebo věcí, se kterými si nedovedu poradit, vždycky mě zachránila hudba. Můžete si v ní něžně vybít vztek, zabplakt si i se zasmát." 

Zahrát? Já? Trochu znejistím. Jistě, hrála jsem na mnoha hostinách a oslavách a zpívám ráda, jenže všude jsem byla jen podkres čehosi většího. Skoro nikdy jsem nevystupovala tak, aby na mě byly upřeny všechny oči v sále. Většinou mě jen přejeli pohledem a dále jsem byla úplé nic, které jen brnká na loutnu a do toho něco mumlá. A strašně ráda jsem si vymýšlela písničky, ve kterých ne všechno byla pravda… Co když budu zpívat o něčem, co zná a já řeknu něco, co není pravda? Ale na druhou stranu… Určitě stojí za to, abych změnila jeho názor. Avšak bez loutny ani náhodou. Když už hrát, tak se vším všudy.

,,Můžu si dojít pro loutnu?" zeptám se a pokud mi to dovolí, zvednu se a zamířím do pokoje, v němž nyní pobývám. Vezmu loutnu a vrátím se zpět ke králi.

Vzhledem k tomu, že jsem nevěděla, co všechno je historicky doložené, vyberu jednu  písní, která je bez příběhu a pěje pouze slávu na přírodu… Kdybych ji nesložila jako malé děcko, asi bych na ni byla pyšnější… Teď mi ale připadá hloupá a dětská.

,,Na nebi plášť černý spí,

na něm spousty perel se skví.

A pod ním malý srnec sedí,

na černý samet hledí.

Srnec oči k nebi upírá,

slyší jen skřen netopýra,

kolem něj srnka pobíhá,

když někdo závoj odkrývá.

Pták ohnivák ukazuje své perutě,

pták ohnivák sedí nehnutě,

pták ohnivák rozhlíží se po světě,

jménem slunce pokřtili tě, 

když jsi létal sám, neskrytě.

Potok tiše přes kameny,

pěje své balady,

tiše smutně zpívá,

srnka se jen tiše dívá.

Peří ptáka ohniváka do vody dopadne,

potok hned napadne,

veselý nápět písně,

tok se zklidní, neděsí tě.

Pták ohnivák ukazuje své perutě,

pták ohnivák sedí nehnutě,

pták ohnivák rozhlíží se po světě,

jménem slunce pokřtili tě, 

když jsi létal sám, neskrytě.

Podél potoka jdeš dál,

až dojdeš na zelenou stráň,

kde spatříš horu temnou,

traviny se k zemi sehnou.

Je tu tma a smutno,

když pták ohnivák vnese slunko,

na potemnělou trávu,

najednou jsou zvířátka jako z porcelánu.

Pták ohnivák ukazuje své perutě,

pták ohnivák sedí nehnutě,

pták ohnivák rozhlíží se po světě,

jménem slunce pokřtili tě, 

když jsi létal sám, neskrytě.

Nový den začal, závoj kdosi odňal,

za ním ptáček zlatý se schovával.

Nyní svět svou září zalévá,

než jej závoj opět zastře a jeho zpěv umlká."

Musím se usmát, když si všimnu, že usnul. Nevěděla jsem, že je moje hudba tak uspávající, pomyslím si pobaveně a odložím loutnu. Opatrně vezmu tác s jídlem z postele a položím jej na zem, případně na stolek, je-li zde nějaký. Poté se opět přesunu na židli a zahledím se z okna. V hlavě si začnu skládat další písničku, nechci ho budit, tudíž loutnu nechám odloženou.

Po několika verších a tónech, jenž zněly mou hlavou, jsem usnula. Probdělá noc nebyla nic, co by mě nepoznamenalo.

Probudí mě zvláštní zvuk. Je podobný skřípání dveří, proto jej možná v jednu chvíli má mysl ignorovala. Zvednu hlavu  unaveně se rozhlédnu po pokoji. S vyděšením zaregistruji, že jsem prospala celý den. Slunce již pomalu zapadá, nebe se zabarvuje do zlaté a oranžové. Je to nádherné, ale nikoli důležité. Nijak to nesouvisí s tím podivným zvukem.

Zvednu se a zaposlouchám se do vrzání. Pochází zpod postele. Pomalými, optarnými kroky se přiblím k postali, abych nevzbudila krále a zároveň nevyděsila tvůrce skřípání. Pokleknu a pohlédnu do tmy. Ucítím omamnou vůni podobnou růžím a následně mě cosi popadne za ruku. Tento pohyb nečekám, což způsobí, že vyjeknu a rukou instinktivně ucuknu. Tvor, jenž mě za ni držel, obtiskl své drápy do mého zápěstí, což mě děsí. Ale ještě více jsem vyplašená z toho, že rána nebolí. Necítím ji. Jako by mi někdo ruku umrtvil. A při tom mohu hýbat s prsty.

Zvednu se a pohlédnu na krále. Leží, spí, jemu se evidetně nic nestalo. Nechci jej budit ze spánku, zároveň se mi ani nechce neupozorňovat jej na nebezpečí. Kousnu se do rtu a chvíli přemýšlím. V polovině myšlenek však ucítím ledovou ruku na kotníku, což mě vyděsí natolik, že vyskočím na židli a nejistě hledím na podlahu. Nic. Chvíli se naprosto nic neděje. Ale asi po minutě se zpod postele vynoží stín. mění svou podobu, takže nemohu zachytit, jak vypadá, ale jedno vím jistě. To něco touží po králi. Který nerušeně spí a neví o světě.

Seskočím ze židle, popadnu ji za opěradlo a pokusím se stín odehnat. Jenže ten klidně šplhá dál na královu postel.

Vzpamatuj se! zakřičím na sebe a dotknu se stínu rukou, abych jej smetla. Ucítím chlad tak silný, že ruku okamžitě odtáhnu a stín pokračuje dál. Je skoro u elfa. A on spí. Sakra.

Vymyslím jedinou možnou možnost. Přeskočím stín a opatrně zatřesu s králem. Pokud bude vzhůru, bude moc utíkat. ,,Pane, vstávejte," zaprosím zoufale. Stín je jen malý kousek od jeho ruky… A nemám ani ponětí, co by s ním mohl udělat.

Uleví se mi. Tak nesmírně moc, že se musím pousmát nad jeho nenuceností. On o hrozbě nevěděl. Hrozba, dojde mi a pohlédnu směrem, kde se vyskytoval podivný stín. A musím v překvapení otevřít ústa. „On zmizel,“ hlesnu udiveně hledíce na prázdné místo na posteli. Kam se ztratil?

Nějak mi to celé nedává smysl. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že jsem právě možná udělala obrovskou chybu. Třeba se mi to všechno jenom zdálo. Mám přeci jen trošku bujnou fantazii.

„Nějaký divný tvor se plazil zpod postele,“ řeknu a uvědomím si, že to zní strašně hloupě, když vyslovím, co se tu vlastně stalo. Zachmuřeně se podívám na místo, kde ještě před chvílí byl stín. A teď tu není. Že by se schoval zase pod postel?

Pohádku? Skoro to zní, jako by si ze mě utahoval. ,,To stvoření vám chtělo sežrat ruku," nechtěně se mi do hlasu vkrade kyselý tón. Slezu z postele a zahledím se pod postel. Vidím však jen stíny, zcela obyčejné stíny, nutno dodat. Nikde nic neobvyklého. Že by se mi to zdálo? To je nemožné… Zahledím se na svou  ruku, jíž jsem na tvora sáhla a mírně zblednu. Mám ji spálenou? Je to vůbec možné? Spálit se od… Stínu? Spálenina však okamžitě zmizí a já se zmohu jen na vyjevené zírání. ,,Asi se mi to zdálo," přiznám neochotně a omluvně se na něj zadívám.

Problém byl ten, že já na ten sen měla až moc živé vzpomínky. Byla jsem si skoro jistá, že ten stín tady byl. A chtěl mu ublížit. Jenže se to stěží dokazuje. Zmizela i popálenina, takže… Nechtělo se mi rezignovat, to vůbec, ale nechtělo se mi být za tu hloupou.

Povzdechnu si. ,,Omlouvám se," zamumlám a sednu si na židli. očima zabloudím k horizontu. Je skoro tma. Neodpustím si myšlenku, že teď by byla nejvhodnější doba na to, aby z pod postele vylezl stín… Jenže než si tuto myšlenku stihnu probrat v hlavě, usnu.

Spánek nás za chvíli obestřel oba. A stín, kterému se zdálo, že ani jeden z nás nedává pozor, se opětovaně pomalu vyhoupl na postel. Kořist, po níž tak zoufale toužil, byla na dosah. Byla blízko. Tak silně zesláblý zdroj energie nepotkal věky. A teď jej má konečně nadosah. Co bude moci udělat, povede-li se mu proniknout do mysli tvora, který si myslí, že je lepší než lidé, že je četsnější a nevinnější? Že má větší moc nad přírodou a že ji snad pomocí magie dokáže ovládat? Jeho moc a síla by byla nezměrná. Mohl by toho dokázat tolik! A přeci… Zůstaly v něm pochybnosti. A touha po pomstě. To oni jej přece uvěznili! To oni jej donutili, aby zůstal v temnotě, mimo moc, mimo sílu! Pomstí se! Tak krutě, jak si tento elf ani nedokáže představit.

Stín se pomalu odplazil z postele, aniž by se krále jen dotkl, a zamířil k práhu dveří. Však on jim všem ukáže! On jim ukáže, kdo je Pán!

Ozvala se silná rána. Někdo práskl dveřmi. Unaveně zamžourám. Kdo? Co? Jak? Proč? ptá se má unavená mysl. Asi bych se měla uchýlit do postele, takhle jinak budu usínat i ve dne.

Ve dveřích stojí zděšená služebná. Není si však jistá, zda může krále budit. A jistá si tím nejsem ani já.

Se služebnou se na sebe bezradně díváme. Ona má něco důležitého na vyřčení, já jsem částečně ještě v říši snů a nemám ponětí, která bije. A král se toulá někde v končinách, které musí být nádherné, vzhledme k jeho výrazu. Nechci mu tu krásnou chvíli kazit. Na druhou stranu… Do háje! Co jiného mám dělat?

,,Co se děje?" zeptám se šeptem sloužící a ona mi stejně tiše odpovídá:

,,Vražda."

Zblednu. Doslova. Teď už se musím pokusit jej vzbudit i kdyby byl mrtvý nebo se mu zdálo nevím co. Zvednu se a předju k posteli. Opatrně s ním zatřesu. Za jakou narušitelku mě bude mít, raději ani nechci vědět.

,,Řekla bych," řeknu a mám co dělat, abych se netvářila uraženě, ,,že ta moje pohádka nebyla pohádka." Bohužel. Možná by bylo lepší, kdyby si ze mě jen utahoval a já se mohla urážet, než aby tohle všechno bylo skutečné.

Služebná se na mě dívala mírně vyděšeně. Možná bych se měla chovat slusněji.

Pohledem ji vyzvu, aby mluvila. Ostatně… já nevím, o co jde.

Chvíli jí trvá, než ze sebe vydá hlásku, ale poté drmolí tak rychle, že mi dělá potíže jí vůbec něco rozumět. To co jí však rozumím ve mě vyvolává svírání žaludku.

,,Byl zavražděn jeden ze strážných, pane. Nebyl však použit meč, ale podle všeho nějaká magie." Blednu s každým jejím slovem. ,,Myslela jsem, že byste to měl vědět."

,,Popáleniny?" nadhodím tiše, nevnímaje její poslední větu. Jsem moc zvědavá na to, abych si uvědomovala, že tu vlastně nejsem. Blýskne po mě podezřívavým pohledem. Jako bych něčeho takového byla schopná. Poté však vážně přikývne a mě se z tváří vytratí i poslední zbytek krve.

Služebná vypadá mírně zaskočeně, ale téměř okamžitě ze sebe vysype to, co ví. ,,Tělo nejde identifikovat, ale z noční hlídky chybí Medendil."

Beze slova je následuji. Služebná pospíchá před námi, aby králi ukázala, kde strážný zemřel, já za nimi kráčím jen ze zvědavosti a možná také částečně proto, že se mě to také týká. Částečně.

Dovede nás k místu, kde začíná hvozd. Zde leží tělo, které by se dalo identfikovat jako mužské. Je však tak znetvořené ohněm, že se nedá poznat, o koho kráčí, uniformu má tak ohořelou, že i hodnost je neznámá. Při pohledu na zkázu se mi sevře žaludek. Ucítím brnění v ruce, což se snažím ignorovat, ale brnění za chvíli přejde v bolest, takže se podívám na dlaň a se zděšením shledám, že je spálená. Takže se mi to nezdálo?

Služebná rychle přikývne a běží splnit rozkazy, jež jí byly dány. Já chvíli jen postávám opodál, než opatrně promluvím: ,,Neměl hlídku u hvozdu, nebo ve hvozdu? Kam až strážře chodí, když mají hlídku?" zeptám se. Asi bych se do toho neměla plést, ale skoro si říkám, že za to můžu já. Mám až neblahý pocit, že vím, kdo to udělal.

Na hradbách, pomyslím si zamyšleně a pohlédnu směrem k opevnění. Hradby jsou vysoké, na druhou stranu… Kousnu se do rtu a pohlédnu k hvozdu. Proč? tepá mi v hlavě otázka. Pohlédnu na svou dlaň a následně na elfa, který skončil v drápech ohně. Možná kdybych nechala ruku na stínu dostatečně dlouho, docílila bych stejného efektu. Jenže si nemyslím, že by stín používal oheň, naopak, ten dotek byl chladný. Tak chladný až pálil.

Pohlédnu na elfa a pocítila jsem osten lítosti. „Víte, jak jsem vám včera říkala o… té věci, co se plazila na postel?“ optám se opatrně. Měla bych ho nechat. Chvíli. Jenže… Nechci riskovat další vraždu…

Při pohledu na ně se mi začíná svírat nejen žaludek ale i srdce. Musím se několikrát nadechnout, abych mohla mluvit bez náznaku zlomeného hlasu. „Jenže to bylo skutečné,“ řeknu pevně a přistoupím k nim. „Pokoušela jsem se ho dostat pryč a … on mě svým způsobem spálil. Mám pocit, že ty spáleniny se dost podobají…“ Zarazím se. Nechci mluvit dál. Nechce se mi říkat, podobají popáleninám toho vojáka, protože pro něj to asi jen tak ledajaký strážce nebyl. Jak se musel cítit, když jsem já skoro potopená v lítosti a to jsem ho neznala?

Pokrčím rameny. Nechci mu přidělávat starosti. Má popálenina není vážná. Jen otravná. Sevřu ruku v pěst, aby ji čirou náhodou nezahlédl. Možná právě proto, pomyslím si. „Třeba-“ zarazím se. Buď šetrná, napomenu se. Nedokončím tedy svou větu. Sednu si vedle něj a nejistě mu položím ruku na rameno. Mé výčitky světdomí se jen zvýšily. Měla jsem s tím stínem bojovat, když jsem měla šanci.

 Sevřu rty k sobě. Spáleniny… Jde něco takového napravit? Pokud nezná nějakou silnou stránku magie, jen těžko. Hledím na elfa a mám co dělat, abych v něm neviděla někoho ze své rodiny. Nech toho, přikáži si. ,,A nebylo by lepší," zhluboka se nadechnu a pohlédnu na krále. ,,Kdyby viděli pravdu?" dodám tiše.

Sklopím oči, ale vyhýbám se i pohledu na mrtvého elfa. ,,Řekla bych, že i když vypadá takto, měli by jej mít rádi… na vzhledu přece nezáleží," hlesnu tiše, ale moc dobře vím, že mnoha tvorům záleží jen na vzhledu. Při zmínce o zranění se jen podívám na popálenou dlaň. ,,Hm, ne," zavrtím hlavou a lehce se na něj usměji. ,,Měla bych vás odvést zpátky. Váš léčitel mi utrhne hlavu."

Doslova mi rvalo srdce se na ně dívat, proto jsem neprotestovala. Ohlédnu se k hvozdu a přepadne mě obrovská bolest hlavy. Nevyspalost je hrozná věc. Následuji je s nepříjemným pocitem, že se na nás někdo dívá.

Opatrně ho vezmu za ruku a pokusím se ho odtamtud odtáhnout. Měla jsme pocit, že čím déle u něj bude, tím méně se mu bude chtít odejít.

Den byl dost zvláštní. Hodně a přehodně zvláštní. Všichni elfové byli maličko mimo sebe a byl z nich cítit strach. Ani já nebyla o moc klidnější. Nejspíše je napadlo to, co mě. Co když onen zabiják zaútočí znovu?

V noci mi nešlo usnout, stále jsem měla před očima tělo elfa. Musel být nějak spřízněný s králem, jinak by jej to tolik nevzalo. Po nějaké chvíli - řekla bych tak po pěti hodinách, ale je to pouze můj odhad - jsem konečně usnula.

Spali. Opět. Jeho oběti spaly. Byli tak bezbraní, ti elfové! Jak je lehké zničt jejich seběvdomí, jak je jednoduché rozšplapat jejich srdce na padrť!

Nočnímu návštěvníkovi se tohle všechno začínalo líbit. Líbil se mu ten pach strachu, chuť krve i ostrého chladu, nebo příliš horkého vzduchu. Dnes zasáhne znovu! A znovu jim ukáže, kdo je lepší!

Probudila mě noční můra. A bohužel začínám zjišťovat, že to nebyla noční můra. Jsem sice ve svém pokoji - pokud se tomu tak dá říkat, ostatně, není můj -, ale cítím tu něco… Ruka mě začne pálit tak silně, až mi do očí vyhrknou slzy. Takhle to nepálilo ani když se mě onen stín dotkl.

,,Au," hlesnu si sama pro sebe a zvednu se z postele. Něco se stalo. Pohldénu na spálenou dlaň a zmocní se mě úzkost. Přes noc zčernala, ale není to jen tak obyčejné změnění barvy. Ztmavly žíly. Jako by mi do nich někdo něco vpustil.

Vyjdu ven, v pokušení zjistit, co se stalo. Celý zámek obestírá úzkost a strach. Na chodbě potkám onu služebnou, s níž jsem mluvila včera a jež nás s králem dovedla k mrtvému. Opět spěchá ke královým komnatám.

,,Co se stalo?" otáži se nasadím rychlé tempo, abych jí stačila.

,,Další," řekne pouze a ani nemusí vysvětlovat co. Zemřel někdo další…

Vejde do králova pokoje a pokud ještě není vzhůru, probudí jej a řekne mu nepříliš příjemnou novinku. 

Já jen stojím opodál a přemýšlím.

Služebná chvíli váhá s odpovědí. ,,Kuchařku," řekne tiše. na víc se nezmůže. A to vlastně ani já. Vybaví se mi totiž rozhovor o kuchařkách a jak do nás ládují jídlo. To bylo tak… Tak dávno.

Pak mě začíná nápadat spojitost. ,,Mluvili jsme o strážných?" zeptám se jen tak mimo kontext. ,,Když jsme spolu mluvili, padla řeč na strážné?" zopakuji a upřesním svůj dotaz.

,,Venku, že?" ujistím se ještě. Je možné, aby byl škůdce ještě v okolí? Dost možné. Byli jsme u hvozdu… Tudíž se mohl velmi lehce skrýt. ,,Mám pocit, že vám chce nějak ublížit a vychází z toho, co slyší. Tuším, že jsme mluvili o kuchařkách, při příležitosti oběda," vysvětlím svou otázku.

Následuji jej do kuchyně. Na zemi zde leží tělo kuchyřky, již znám od pohledu - vyzvedávala jsem od ní jídlo. Není tak popálená jako byl strážný. Místo zohavovacích popálenin má propálenou hruď, jako by na ní někdo vystřelil. Popálená je také, ale jen v okolí průstřelu.

Udělá se mi zle, ale ne tak, jak by mělo. Začne se mi z nepochopitelného důvodu motat hlava, ruka mě rozbolí ještě více, ve tváři nebezpečně zblednu. Ucítím tlak na hrudi a nemohu se nadechnout. Opřu se o stěnu a na malou chvíli zavřu oči. Což jen znásobí bolest rozprostírající se nyní do celé mé paže. Na pohled jsem však jen bílá elfka opírající se o stěnu. Což mohou považovat za zcela obyčejnou reakci.

Elfové okamžitě začnou plnit rozkazy svého krále a odnesou tělo z kuchyně.

Když na mě promluví, mám co dělat, abych otevřela oči a zadívala se na něj. ,,To nic," zamumlám. Vlastně mi nic není. Jen se mi točí hlava. To za chvíli přejde. Jenže teď už se mi nejen točí hlava, ale mám pocit, jako by se mi do ní někdo snažil dostat. Cítím palčivou bolest vzadu v mysli a nechtěně tvář zkřivím bolestí.

Vy elfové! zazní mi v hlavě syčivý hlas. Začne mluvit. Hrozně rychle. Nerozumím mu, před očima vidím jen rozmazanou kuchyni, která se mění ve tmu. Sklouznu podál stěny a přitisknu si dlaně na uši. Neudržím se na nohou. Mám je jako z rosolu. A jsem si jistá, že to není únavou.

Hlas sílí.

,,Prosím," zašeptám a vlastně nevím, koho prosím. Jsem šílená? Šílím? Co se děje? O co prosím? O to, aby přestal? Kdo? A proč?

Jste slabí! zaječí kdosi v mé hlavě a pak umlkne. Je ticho? Ne. Slyším šumění a nářek. Cítím pach, který mi popisoval otec. Pach smrti. Pach toho, co cítíte před tím, než zemřete. Jenže jsem neumírala já.

Roztřesu se po celém těle a vytřeštím oči. A přesto nevidím nic. Jen tmu a utrpení. Ne, utrpení nevidím. To cítím. Všude po těle a nejvíce v ruce, na níž mi začíná doutnat rukáv.

Jen jako v mlze cítím, že se mě kdosi dotýká, ale spíše než vděk, cítím strach. Vím, že to není můj strach, spíše strach všech, které cítím. Moje bolest je nyní nepodstatná. Bojím se o všechny, které cítím. Neslyším onen hlas, ale stejně mám pcoit, že tu někde je. Někde uvnitř mě.

Ucítím chladný dotek. Nevím, co to je, ale v hlasech a bolestných výkřicích je nyní řád. Začínám vidět. Sice jen mlhu, ale vrací se mi můj zrak. Hlasy umlkají, s nimi i bolest a oheň se uhasí. Vidím. Znovu. Rozhlédnu se. Na tváři zmatek. „Kde… to jsem?“ zeptám se nejistě a pohlédnu na něj.

Hm, to by vysvětlovalo, proč je tu tak mokro, pomyslím si a pohlédnu na vodu. Začínala mi být zima, ale z vody jsem se bála vylézt. Nechci riskovat, že by se ke mě dostal znovu.

Co se mi stalo? Váhavě se na něj podívám. Vlastně přesně nevím. Nebo ano? ,,Já vlastně nevím," přiznám. Odtáhnu se od něj, když se mě dotkne. Nechci riskovat, že je to, co mám v sobě, nakažlivé. ,,Někdo na mě mluvil," pokusím se mu přiblížit, co se ve mě dělo. ,,Říkal, že jsme slabí," vzpomenu si na jednu z těch vět. Zatím není nezbytně nutné, říkat mu, že jsem neslyšela jen to. Vím, že mu to stejně budu muset říci, ale ne zrovna teď.

Nikdo z přítomných. „Možná… možná to nebyl nikdo v místnosti,“ začnu opatrně a jsem si svými slovy zcela jistá. Vím, že nikdo na mě nemluvil. Nikdo totiž neměl tak děsivý hlas. „Co když mluvil uvnitř mě?“ Jenom tahle myšlenka mě děsí. Jak… Jak by se do mě dostal? Pomalu se zvednu na nohy a začnu si ždímat lem šatů. Při tomto pohybu si všimnu, že mi ruka bledne a žíly jsou vystouplejší a tmavší. Udělá se mi mdlo. Na malou chvíli zavřu oči, ale ten pocit slabosti nepřestane. 

„Jdi kamkoliv, stejně neutečeš,“ zašeptá mi do ucha znovu ten hlas. Otevřu oči a snažím se zamaskovat své vyděšení. „Mo-možná je to přeci jen z únavy,“ připustím a rychle vylezu z vany. Aniž bych si vzala ručník nebo župan zamířím směrem do svého pokoje.