Andor.cz - online Dračí doupě

Vzdálená budoucnost toho nemá lidstvu moc, co nabídnout. Lidský život snadno ztrácí hodnotu ve zdánlivě nekonečných miliardách živého materiálu říše, které již deset tisíc let vládne jediný císař dlící na svaté Teřře a zlatém trůnu, skrze nějž a neustálé oběti duševně nadaných jedinců je udržován na živu.

Jeho vůle navádí lodě při cestách warpem skrze vesmír a ústy nejvyšších lordů Terry i Inkvizice hýbe zástupy všech složek impéria vytvářeje tak nejtvrdší diktaturu, kterou lidstvo poznalo. Tato pevná vynucená jednota je pak denně vystavena nátlaku temných bohů a cizáckých ras vzdálených člověku, proti nimž skutečnou obranou je stejnou měrou zbraň jako neutuchající víra.

Situace na Lartenu II

Na hranicích císařství sílící říše Tau zpupně hledí na blízké světy, které jsou díky její nemožnosti cestovat warpem pro ní jediné dostupné. Kromě pokročilých zbraní pak ohrožuje impérium i vlastní ideologií "Vyššího dobra", jejíž zhoubné myšlenky nabízí ostatním tvorům a ničí ty, kteří se jí vzepřou. Skrze černý obchod pak jejich kacířská technologie a s ní i herezní názory našly skulinu a cestu do srdcí jinak oddaných lidí.

Snaha zvrátit propad a degeneraci hodnot nakonec vyústila ve výměnu guvernéra, kdy starý v tichosti zmizel a byl vystřídán Augustem Anabellem - mužem z jiné části vesmíru majícím pro tyto excesy jen malé pochopení - strůjcem posledních událostí. Tvrdé represe, zbavování vznešených rodin jejich privilegií, nebo vyhlazení celých čtvrtích vzpírajících a protestujících vytvořil namísto atmosféry poslušného strachu vlnu nenávisti vůči sobě a všemu, co jeho úřad představuje

Svou tvrdohlavou politikou v oblasti rovněž vystupňoval napětí, když diplomaty z vodní kasty říše Tau nechal mrtvé poslat svým pánům se vzkazem, že "S cizáky budu jednat jen o přídělu boltů na hlavu." Důvěra ve vůli božského císaře a strach těchto nelidských tvorů před jeho vojáky jej a celou planetu pak přivedla tam, kde je dnes - do obleženého hlavního města umístěném v jedné z mála hornatých oblastí planety. Ignorujíce včasná varování zůstal v paláci kde nyní sklízí bouři v podobě povstání místních obyvatel a dotírající armádě Tau. Ať už jej k tomuto činu motivovalo šílenství, odvaha, nebo víra je to nyní důvod, proč ubíhá dost možná jeho poslední hodina.

Informace o planetě

Třináctý Redelský pluk

Den se chýlí k závěru
Cordelia Anabel

Skrze silné stěny paláce do vnitřních komnat přichází zvuky veškerého dění tam venku jen letmo. Vzdáleně, utlumeně doléhá tu a tam nějaký ten otřes, aby se odmlčel v dojmu, že se snad jen zdál. Fakt, že nejde o nějaký sen pak může vyvrátit maximálně obrazová stěna, která za normálních okolností mění klaustrofobické útroby vnitřní komnaty bez oken na zdání prosklené vitríny, ve které lze vidět koupel celého města v červeni usínajícího slunce nebo zlatavé záři úsvitu. Ve které dnes, pokud je zaplá, lze zřít siluety známých budov a vysokých věží pouze skrze závoj z mnoha míst stoupajícího dýmu.

Zvuk dveří - jen jeden z mála podnětů narušující ten podivný klid a dusivé ticho. Před hodinami se dalo použít pro rozptýlení alespoň starého zdobeného hudebního přístroje, ale jeho strojový duch se snad vinou výpadků energie rozhněval tak, že se odmlčel nadobro stejně jako ventilace. S trochou chladnějšího vzduchu do místnosti vstupuje i osobní strážce nechávaje po chvíli za zády vzrušené šrumy Arbitrů dostávající voxem čím dál horší zprávy o situaci. Ani není třeba to slyšet, stačí mít oči dokořán a podívat pořádně za masku odhodlání.

Přichází způsobná úklona. "Má paní..." Zrcadlo na stěně za ním jej zachycuje jako věrnou karikaturu celého prostředí. Těžký pracovní stůl s mohutným křeslem, konferenční stolek z drahého dřeva a páru vyřezávaných židlí v blízkosti, nebo tapisérie velikých vítězství na stěnách... to vše, zdá se, lépe akceptuje tebe v poněkud přehlídkově-slavnostní a spíše ceremoniální uniformě než vysokého a mohutného muže jehož kovové části zbroje se honosí leda účelností a trochu zašlým leštěním.

Na řadu se nyní dostává poměrně ohraná písnička. "...všechny posty obsazeny, připraveny..." Těžko říct, jestli za to může bionika oka, že většinu času kdy Lien mluví, působí takovým tím dojmem, že snad hledí skrze tebe. "Rozkazy vašeho otce taktéž neměnné." Slovo otec je jako vždy vysloveno se zvláštním důrazem, přestože pravda je jiná a spočívá v odtržení tě od předurčené životní dráhy výměnou za toto místo, tuto situaci a nálepku v podobě příjmení - to vše s bonusem vlastního stínu v podobě Liena. S trochou fantazie se stará dokonce i o trénink na tobě sjednávané manželství, když je stále na blízku v pomyslném dobrém i zlém.


"Mohu pro vás něco udělat, lady?" Zřídka kdy lze vidět jeho tvář jinak než v pohodlí neutrality, nyní jsou v něm zřetelné stopy kyselosti z absurdity protokolární povinnosti a špetka jisté bezmoci. S klidem stoika, jež ví, že nic jiného dělat nemůže vyčkává na odpověď, v jejímž průběhu gestem naznačí omluvu a začne se více věnovat vysílačce. "Pan Luco Alexois si žádá soukromou audienci..." Vzhledem k posledním rokům v jeho společnosti lze z tónu poznat velikou dávku nesouhlasu.

Ostatně pan Luco rozhodně není nejpříjemnější společností a nebýt jeho náplní práce pochlebování tvému... otci, jeho podpoře, na které si se svým rodem poměrně přilepšil tak by tu patrně nebyl vůbec. Pokud ano, pak podobně jako jiní, zejména nespolehliví mocní a vlastními ozbrojenci disponující muži by měl ve vyhrazené části paláce nějaké drahé rukojmí. Odborně se tomu snad říká pojistka loajality. "...a to dost vehementě." Není potřeba žádné další slovo a je jasné, že v tom asi figuruje i jeho případný doprovod.

Ne až tak hezký večer

Zdá se, že posledních pár dní... a vlastně nejen těch, se nám svým způsobem vše sype na hlavu. Samozřejmě za to může odsouzeníhodný způsob vlády mého adoptivního otce, který je ve skutečnosti strýcem, ale sám - a to opět díky svému chování - přišel o všechny dědice z vlastní pokrevní linie. Správný panovník by měl ve svých lidech probouzet víru a pomocí víry též důvěru v lepší zítřky. Díky víře a jen víře, také dostávat dav plebsu vždy přesně tam, kde je jej potřeba mít. Žádná kulka ani dozorce totiž nezmůže tolik, jako víra v božského Císaře. Je mi jasné, že po jeho nevyhnutelné smrti budu JÁ vládnout této planetě úplně jiným způsobem. Krutovláda bude nahrazena diktaturou víry, kterou budou všichni pokorně a s radostí přijímat, zatímco se budou modlit k nejvyššímu. Slovní spojení "vůle guvernéra" bude nahrazeno "vůlí Císaře" - ač se, vzato kol a kolem bude jednat o jednu a tentýž věc. Protože obal je, navzdory všem poučením tím, co zboží prodává. Tak tomu bylo a bude.

"Mohu pro vás něco udělat, lady?"
Ten člověk je mým stínem. Mou noční můrou a přitom nepostradatelným společníkem. Zároveň bych se jej toužila zbavit a přitom se bojím jeho případné ztráty. Lien je chodící paradox.
Snad nikdy nepřestanu uvažovat nad tím, nakolik je loutkou mého otce a nakolik prokazuje svobodný úsudek a vlastní vůli. Na druhou stranu naprosto přesně vím, že mi osobně je loajální jen dokud se mé vlastní zájmy překrývají s guvernérovými.
"Pan Luco Alexois si žádá soukromou audienci..."

"Mohu pro vás něco udělat, lady?"
"Tak ho zabijte."

"...a to dost vehementně."
Povzdech. Pohled napůl prosebně a napůl odevzdaně zabrousí k nevelkému, ale zato velmi umělecky a draze vyvedenému soukromému oltáři. Plápolající svíčky za mne ovšem nejen že neodpoví - ale ani mě nezbaví otravné a celkově nepříjemné povinnosti se s tímto slintajícím patolízalem setkat.
"Pokud je to Císařova vůle..."
Rezignace.
Co vůbec ten prašivý pes v tomto čase chce? Měl by být venku a chovat se v těchto časech, jako muž! On zatím uniká do dámských komnat, snad aby se skryl před povinností! Císaři, kéž to vidíš!

A bude hůř
Cordelia Anabell

"Pokud je to císařova vůle..." Jisté zklamání je rázem více než patrné, ostatně pokud někdo doufá v rázné zamítnutí a přijde něco jiného - nelze se tomu ubránit. Po krátkém zabručení ve stylu "pak jsme nenapravitelnými hříšníky" se daří zvítězit smyslu pro povinnost a navrátit se k jisté formální lhostejnosti. Důvěrně známý pohyb aktivující komunikátor. "Audience udělena."

Během krátkých vteřin se otevřou dveře, aby vpustili muže tolik toužícím po tvé vznešené přítomnosti. Luco Alexois rázem vřele kontrastuje s Lienem i tebou tvoříc tak v celé pracovně podivný kompromis mezi vámi. Podobně honosná uniforma - samozřejmě jasně prokazující jeho postavení - spolu s hrudním pancířem evidentně z palácové zbrojnice se drží osvědčeného ani ryba ani rak. Štíhlé tělo především rekreačního sportovce by pak sotva zapadlo mezi arbitry chránící tvůj pokoj.

"Vítejte pane Alexoisi..." Fráze je prázdna jako pohled bionického oka. Vstoupivší šlechtic jen mimoděk udělá nějaké bezvýznamné gesto a hodlá se věnovat tobě, k čemuž nedostává příležitost. Silná paže jej chytne navzdory postavení za rameno. "...ale jen vy." Kousek za ním s tupou poslušností a oduševnělostí ovce vchází i servitor sloužící dle úprav jako ochranný prostředek. Velmi ošklivý ochranný prostředek... čemuž ostrá zakončení toho, co by měly být ruce jen prospívají, a který se dívá stejně z vrchu na Liena, jako on na pana Luca.

Luco: "Dejte ze mě ty pracky pryč!" Zlověstné syknutí jemně inklinuje
Lien: "Odvolejte ho."
Luco: "Vy my nemáte co poroučet!"
Lien: "Guvernér..."
Luco: "Vy jím nejste, pane Liene, vy vlastně nejste ani pán!"
Lien: "Pokud to tak vnímáte, omlouvte mou nevhodnou mluvu i činy."
Luco: "To bych vám radil" Šlechtic zkouší udělat další krok vpřed, přičemž je vinou nepolevujícího stisku donucen zůstat na místě.
Lien:"TEĎ, LADY Alexois, odvolejte toho servitora..."

Jen těžko soudit, co všechno se odehrává uvnitř jeho hlavy, ale dle směsice nervozity a hněvu to nebude nic pěkného. Člověk nemusí umět číst myšlenky, aby poznal tichou hrozbu "za to zaplatíš". Snad s vědomím, že se s tvým vlastním opatrovníkem příliš nedomluví, obrací se tedy na tebe. "Prosím, lady, učiňme té komedii přítrž... " Unavený vzdech člověka pak dodává spíše dojem teatrálnosti než někoho, kdo si uvědomil, že by jako moudřejší měl ustoupit.

"Pokud je tato místnost tak nebezpečná, pak bude lepší, když během našeho hovoru budem oba v rukou těch, kterým věříme..." Prosebná úklona. "V opačném případě, bychom si snad mohli v klidu, osamotě promluvit, o což se vás žádal..." Upřený pohled. "...a o čemž jsem byl informován, že mi bylo vyhověno." Spolu s dusným klimatem pokoje je odér jeho silného potu rázem další předzvěstí příjemných chvil.

Šašek...

Jako ve špatném snu. Tak přesně si připadám ve chvíli, kdy se můj osobní strážce pustí do křížku s tím naprostým idiotem, Alexoisem. Celkově nechápu, co si Císař myslel, když nechal někoho tak mrzkého, jako je on, se narodit do šlechtického stavu. Jeho výchova je totiž veškerá žádná - a to si vůbec nedělám iluze o jeho morálních hodnotách.
CO. SI. O SOBĚ. MYSLÍ!
Nehledě na fakt, že v době, jako je tahle, mám mnohem důležitější starosti, než je nějaké vyjednávání s otcovými patolízaly. Rozhodně ne s těmi, kteří se neumějí chovat.
"Prosím, lady, učiňme té komedii přítrž... "
PROSÍM?
Další letmý pohled k oltáři.
Neměla jsem tuto audienci nikdy povolit. Nikdy!
Velmi dobře si uvědomuji, že jsem jen malý krok od toho, aby mi ruply nervy.

V některých chvílích je pozvednutí pistole tak lákavou záležitostí... i kdyby se jednalo možná o to poslední, co bych udělala.
"...a o čemž jsem byl informován, že mi bylo vyhověno."
V duchu napočítám do deseti.
"Učiním tomu přítrž, tím si buďte jist. Vypadněte, Luco. Teď hned."
Krátká odmlka, aby si měl čas dostatečně uvědomit, co jsem právě řekla.
"Zde, ve svých komnatách, a v nepřítomnosti otce naprosto kdekoli - určuji pravidla já."
Významný pohled.
"Můj osobní strážce jedná v mém vlastním zájmu a vy, Luco... vy jej BUDETE POSLOUCHAT, pokud o audienci u mne stojíte. Pro příště si to laskavě zapamatujte. PRO PŘÍŠTĚ."
Tímto se samozřejmě snažím naznačit, že dnes již možnost nápravy mít nebude. Je to tak ironické. V duchu samozřejmě nevěřím tomu, co říkám. Lien není můj důvěrník a strážce, ale otcův hlídací pes. To ale nikdo nemusí vědět. Mohu o něm vyvolávat mezi svým okolím dojem, jaký chci. V mém vlastním zájmu to samozřejmě musí být ten nejlepší možný.
"Nyní odejděte. Ztrapňujete mě i sebe před zraky Císaře. A to monstrum si vezměte laskavě sebou. Liene..."
Jemným pohybem naznačím, kam má Alexoise vyprovodit - tedy směrem ke dveřím.

Zahradní slavnost?
Michael Irilm

Výšky bývají osvobozující, často v člověku probouzí pocit, že i jeho starosti, těžkosti a vše ostatní je malé a bezvýznamné. Těžko říct, jak ovšem působí na někoho, kdo skáče z letounu, aby si užil volný pád umocnění tíhou bojové výstroje a pak svěřil svůj život padáku a poté, poté snad samotnému císaři.

Přívětivá náruč země se blíží a spolu s tím se krátí i pohled na na město s dominantou paláce. Zprvu pár pruhů kouře stoupalo z budov k nebesům, jako by se snažili nedočkavě uspíšit chvíli, kdy vládu nad nebem získá bezměsíčná obloha posetá nekonečnem hvězd. To se posléze změnilo, aby se do kouře mohlo ponořit téměř vše. Těžké stíny bombardérů pokračovaly dál za místo seskoku, aby s hromem motorů a blesky bomb shodily své pozdravy. Napalm se hladově zakousl do všeho, co našel a shovívavě tráví civilisty, útočníky, zrádce i hrdiny bez rozdílu.

Přesně dle pokynů generála, žár poslušně pracuje na tom, aby cizáci dostali do rukou z města akorát popel a aby znesnadnil postup dotírajících nepřátelských jednotek. Snad jen vítr může tu a tam přinést jejich nářky. Výhled na peklo zastiňuje rajská zahrada. Nohy dopadnou do měkkého udržovaného trávníku zadní a ode všeho odvrácené palácové části.

Kam oko dohlédne, může se těšit z pravidelných řad stromů, keřů a příjemně dlážděných chodníčků mnohdy lemovaných sochami důležitých a zajisté svatých lidí vzešlých z Lartenu dvě, nebo dle vznešenější řeči - obývajících kdysi "Larten Secundus". Ať už za živa měli význam jakýkoliv, běžní lidé si z nich patrně vezmou akorát příjemný svátek v prací nabytém roce, urození stín před sluncem a imperiální garda nyní leda kryt před dotíravými střelami.

První - připravena
Druhá - na místě...


K zurčení fontán se přidal i šrum vysílačky, dávaje tak znát, že devatenáct dalších jako ty bezpečně přistálo. Zbraně, výstroj, modlitby vše je připraveno a brzy i bude učiněno pro splnění úkolu - záchranu guvernéra a jeho neteře. Dva lidé, jejichž význam a důležitost snadno vykoupí životy stovek ostatních, nebo zrovna dvou desítek lidí jako jste vy. Rozkaz zněl jasně - za jakoukoliv cenu.

"Druhá zajistí perimetr, první za mnou..."

Kapitánův hlas udílí další pokyny. Kolegové z druhé tentokrát mají tu čest čistit plácek pro valkýry slibující odvoz, záchranu i nějaké ty posily. Tvou skupinu ovšem čeká něco jiného, čemuž svědčí i dupot pevných bot a následný postup zahradou.

Kapitán: "Irilm, Halvar, Miklas - levé schodiště, rudá. "
Halvar: "Provedu"
Miklas: "Ano, pane"

Rudá - to je příjemný ekvivalent pro "nejdřív střílej, pak se ptej" - jedno z mnoha nutných opatřeních v nepřehledných situacích. Miklas a Halvar - vybraní k asistenci při plnění tohoto rozkazu patří k čerstvým přírůstkům ze scholy progenia, kteří se k regimentu přidali při posledním doplňování stavů, nic méně svou svěřenou výstroj v podobě granátometu a hellgunu svírají s jistotou lidí, kteří jsou pro tyto chvíle vychovávání a lehkými pochybnosti těch, pro které je to téměř poprvé.

Po pár metrech pouť za splněním povelu má svou zastávku za nízkým živým plotem v blízkosti cesty ke schodům. Miklas zaklekne, hledaje v datatabletu schémata nádvoří a samotného nejvhodnějšího přístupu dovnitř. Halvar sahá po dalekohledu, který ti po chvíli s tichým "do prdele" předává k nahlédnutí.

Svůj pohled tak můžeš nechat zabloudit nad potůčky z fontánky k cílové věži. Na každé z jejích stran je palebný post pro heavy bolter, které se nyní dle hlavní směřujících vlastní vahou dolu zdají opuštěné. Kousek níže, zřejmě u jejího vchodu, pak lehký kouř odpálených dveří nabízí teorii, že se posádka uvnitř připravuje na obranu... s patrně nízkou šancí na úspěch, neboť hned první muž u dveří mačká spoušť plamenometu a častuje jím vnitřek. Bližší zoom pak odhalí, že z uniforem vojáků PDF jsou odtrženy imperiální emblémy.

"Vpravo!" Syknutí pak vybízí k přesunu pozornosti přímo ke schodům, po kterých zrovna běží čtveřice podobně stejnokroje hanobících příslušníků PDF - dost možná, dle běhu směrem k vašemu místu dopadu, přilákaných samotným přistáním.

Fly ony your way...
Hm, grillpárty ?? A grilluje medvěd ?


Kolem helmy hučí vzduch. Opojné. Jen kdybych byl ve vzduchovém tunelu a ne několik stovek metrů nad zemí. Takhle v duchu odpočítávám vteřiny. Potom se ruce dotknuly popruhů a odpor vzduchu zkrotil neviditelného oře jménem Gravitace.
Pohled na město, které brzo bude spát jako hromada suti a popela se zpomalil. Zpoza sklíček v masce (nenechám si mouchy nalítat do zubů) jsem si perlu soustavy prohlédl. Černé pruhy dýmu líně stoupaly k nebi, stejně jako několik výstřelů. Rozhodně nebyly s klasické "ruční" zbraně. o pár vteřin se budova na okraji rozzářila výbuchem a k nebi se začal vznášet, krom plamenů a dýmu, i prach. Potom z bombardéru začalo padat Peklo.
To už jsem se soustředil na něco jiného. Stáhnout dvě ručky víc k tělu a podrážkami bot se konečně zarýt do toho pěstěného trávníku. Miluju golf. Ušklíbnu se. Vlastně ve skutečnosti jsem tu hru nikdy neviděl, ani nevím, o čem vlastně je. Ale to je v tuhle chvíli jedno.
Perimetr čistý, takže metodicky zmuchlat (čti seskládat) padák (nejsou rozhodně na jedno použití) a přidat se ke zbytku.
Zahrada je vskutku bohatá. Sochy v nadživotních velikostech, mramorové chodníčky, pečlivě udržované stromy, keře a shluky květin, kterým se říká záhony. Já za svůj život poznal jen zákop a záchod, takže v tom všem vidím jen kýč a případné krytí před palbou.
Vysílačka zašuměla, dvě skupinky se ohlásily. Jsme celí. Pousmál jsem se. Někde blízko zurčela voda. Dírami v živém plotě šlo vidět fontánku. Velitel dal rozkaz a my klušeme/plížíme se/plazíme se hezky podle drilu, jako káčátka za maminkou. Jenom my se nebudeme koupat ve vodě, ale spíš v krvi.
Znovu zaprskala vysílačka. Rudá ?? No, naposledy jsem ji slyšel v akci proti orkům. Ušklíbnu se a namáčknu se ke svým přiděleným spolupracovníkům. Jeden mi cpe binokulár. Masku si sundám, svou zbraň držím v jedné ruce, hlavní k zemi. "Těm kulometčíkům by jsme měli pohnout pomoct." Potom jsem upozorněn na čtveřici blížící se herezní "gardy". Odplivnutí do anglického trávníku a navrácení dalekohledu kolegovi.
"Jdeme tančit mezi olovem. Kryjte mě." Odlepím se od křovíčka a doběhnu k podstavci bližší sochy (2). Od opasku si odepnu jeden protipěchotní granát. "Jeden dáreček." Hodím. Mikrokřeč. Cink. granát neletí podle mých představ. A kurva. Odrazilo se to od sochy za nimi kamsi do pr... Nevím kam. To nám to hezky začíná. Zavrčím a chytnu si svou zbraň pořádně.
Štěstěna ale není zase taková svině, takže se poslední z heretiků (4) kácí k zemi s rozsekanými zády. "Pánové, máme tu valčík o třech lidech." Brouknu k těm dvěma. Granátometčík by je mohl sestřelit ještě tam mezi sochama. Snad nebude mít takové "štěstí" jako já.

Šašci jsou výsadou šlechty
Cordelia Anabell

S první slovy se panu Lucovi v obličeji objevilo cosi jako zadostiučinění, což přešlo zvolna k neskrývanému překvapení. Zatímco obvykle bývají ostré fráze baleny do polštářů slov, tentokrát je možnost si na plno vychutnat ostří hněvu a autority, které po pravdě příliš nešmakuje. Chvilku stojí jako opařený než... se snad podaří slova pracovat, pochopit i přetavit v následný hněv. Bezmocné záškuby rukou i ve tváři, krev nahrnutá do obličeje - to jsou bohužel jediné formy protestu, na které se zmůže.

"To je..." Ostrý až panovačný tón dodává slovům na ublíženosti, slovům jejichž nit se na moment přeťala. "...politování hodné" Jako by původně chtěl říci něco jiného, co by mu snad i mohlo ulevit. "Císař s vámi." Otočení na patě a směřování ke dveřím korunované jakýmsi štěknutím mající moc změnit tupě zírající monstrum v pochodující tupě zírající monstrum.

"Nevěřil bych, že za největší zpestření posledních dní budu vděčit vám a Lucovi." Lien se tváří potěšeně a chvilku trvá, než se upamatuje a nasadí si masku korektnosti... přes kterou je toto "sprdnutí" beztak vidět. "Budete dobrý vládce, pokud dostanete možnost." Pohled se mimoděk zatoulá ke stěně zprostředkovávající obraz města. "Jako býval váš otec." Tentokrát místo klasického důrazu slova zní, jako by se jejich majitel na moment toulal v myšlenkách.

Přichází probrání. "Jaký myslíte, že mohl mít Alexois motiv?" Spíše řečnická otázka, nebo snad test ze zdravé paranoii, takový jaký čas od času přichází. "Mne napadá pár věcí a žádná není příznivá." S tichou modlitbou je znovu vzbuzen strojový duch vysílačky dostávaje těžko slyšitelný pokyn "zesilte stráž" a "je mi jedno, kde ty lidi vezmete, prostě to udělejte." "Pokud tu máte něco, na čem vám záleží, vemte si to, lady, prosím." Cvaknutí prozrazuje odjištění bolteru. "Budeme odcházet."

Jablek jako v sadu, alespoň těch granátových

Výbuch granátu bere dech, život i pozornost. Smršť kovových střepin počastuje okolní sochy, hladově se zakousne do posledního z vojáků skrze jehož zneuctěnou uniformu rychle pronikají červené skvrny. Skupina se v šoku zarazí a navzdory veškeré taktice, rozumu a poučkám se zkoprní. Vteřina, možná jen dvě, co místo běhu strávili bojácnými pohledy se stává podepsáním ortelu.

Druhý granát cinkne o zem, aby vzápětí zaduněl svou explozí. Vysílačkou zazní nervózní smích v odpověď na tanec. S tichým "ok" a dupotem za sebou můžeš vnímat i příslib krytí. Pár výkřiků, pak už jen chrčení a sténání - alespoň z úst těch, co jsou toho schopni.

Miklas: "Čistý"
Halvar: "Zůstal na ocet?"
Miklas: "Vypadá to tak"

Štouchanec do boku, dá se říct takový vděk za uvolnění nervozity, na kterou poukazuje i rychlé osvěžení z polní láhve. Ta je ihned nabídnuta odhalujíc tak něco, co dle vůně rozhodně nebude voda. Zatímco do uší můžeš skrze vysílačku slyšet hlášení, dle kterého plamenometčík s jedním ze... zrádců zmizel v útrobách věže, zatímco další dvojice zpoza ní vyběhla. Nepřátele zaujímají palebnou pozici a jejich pohledy jen nervózně těkají. Čas se vleče a přesto každý okamžik je drahý - vždyť právě tahle drobnost může rozhodnout o životě cílů, nebo vašich. Zvláště, pokud se nepříteli podaří zmocnit se postů ve věži.

Uděláme ovocnej salát ?? No, hlavně se s nepřáteli nemazlit
(Pozn.: Hodily by se písmenka do teček "našich" a napsat, co kterej má za zbraň ;)

Cink, cink, cink, kutululů...
Boom !!
Křik.
Byla od nich velká chyba se zastavovat. Nu což, jejich chyba. Další křik, jak se další granát dostal ke skupince. Za chyby se platí. Úšklebek se mihnul po tváři.
Proběhl vtípek. Usměju se, ale když mě rýpne do boku, zamručím. Kouknu se na polní lávev a čichnu k obsahu. Voda to není. "Hoši, nechlastejte mi tady." Ušklíbnu se a dám si malého loka toho dryáku. "Až nám dojdou granáty, uděláme z toho molotov, co vy na to ??" Provokace velkého kalibru. Lahev radši zavřu a vrátím majiteli.
Kouknu se k věži, abych si potvrdil hlášení z vysílačky. Nepříjemné, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Hodil by se heartbeat senzor. Povzdychnu si. Bohužel, tohle jen tak nedostaneme. Museli by jsme být trošku větší (j)elita. Každopádně by se s tím sakra dobře chodilo v mlze/dýmu.
Vyvstává nový problém. "Dobře, pan Fontána se za naší krycí palby přesune k jemu nejbližší soše (3). Jakmile bude v bezpečí, přesune se k té vpředu, samozřejmě vnitřní stranou. Zatím já a tady soudruh Vodečko," oplatím rýpnutí do žeber, "se přeseneme vedle Fontány (socha 4). po jednom, aby jsme se mohli krýt. Potom pokračujeme kolem plotu dopředu (socha 6). Vy dva tam vpředu zaujmete palebné postavení, já pokračuju dál. Schovám se za schodiště a pak na ně vlítnem. Samozřejmě pak granátometčíkovi houknu, aby mi tam poslal dýmovnici. Nějaké nejasnosti ??" Doufám, že to je dost jasné.
Zvednu se a zapřu zbraň do ramene. To samé čekám od svého kolegy vedle mě. Kývnu a zahájím palbu na ty zrádce. "Upaluj." Škoda, že Fontána není plamenometčík, pochopil by to i jako vtípek, možná i jako rozkaz.
Jakmile je v bezpečí, přesouvá se za naší palby i Vodečko. Poslední jdu já a sprintuju rovnou podél plotu k soše vpředu (6). Přesouvá se Fontána a potom i Vodečko. Samozřejmě pokračuje krycí palba. Nakonec jdu já pod schody. Palba zelenáčů by měla už nabrat na vážnosti (koneckonců granátometčík by jich mohl už pár sestřelit dobře střeleným střepiňákem).
Vydýchávám se. Tohle bude chtít pevný nervy. "Nezapomeňte, že naším hlavním cílem je teď to kulometné hnízdo na věži a tam jsou pořád ještě lidi, co zůstali loajální Císaři. Pánové, valčík už byl, teď to bude čardáš." Asi bych si zapálil, kdybych ovšem kouřil.

Pokračujeme v krasojízdě

Vysílačka přenese dvoje potvrzení pochopení rozkazů a posléze taky další porci o něco méně nervózního smíchu. Tanec je člověku dlouho známa radost a příměry snad s ještě starší kratochvílí v podobě války - mají něco do sebe. "Jdu na to.." Zkreslený naposledy utvrdí a tvůj spolubojovník vyráží k cílové destinaci drmolíc mezi zuby něco jako "smím prosit, děvky" spouštíce během chvíle požadovanou krycí palbu, umožňující tvůj hladký přesun.

Výstřely hellgunu proťaly vzduch, párkrát ochutnaly poctivou stěnu a dokonce i výstroj jednoho z už ne tak poctivých ex členů planetární obrany. Bohužel jeho hysterická reakce na výstřel snadno prozradila, že šlo jen o škrábanec a to zejména díky svižnému sprintu, který bez rozmyslu nasadil směrem k věži a k němuž strhl i své dva kolegy. Čardáš je rychlý tanec a spolu se zvučným "plop" získává větší obrátky. Granát se bohužel na své pouti zatoulal a tak bouchl o stěnu z věže, čímž si střepiny daly kolečko jen s posledním z ustupujících kacířů.

Za zvuků "to ti patří" a hecování "vašeho posledňáčka" Halvara k rychlejšímu přesunu můžete těžit z volné cesty k věži - právě včas na to, aby se hlaveň jednoho z heavy bolterů bezmocně pohnula v marném pokusu vás najít v palebném poli. Skrze odstřelené dveře pak lze vidět i první překážku v případném nitru této obranné stavby - převrácený těžký stůl. Jen těžko by mohl někdo věřit, že by dřevo zastavilo sílu vašich zbraní, ovšem jako možnost se schovat a doufat v minule by stačit mohl - kdyby dostal možnost.

Granátomet snad rozezlený minulým neúspěchem plivl dovnitř krak granát, který tento kryt rozmetal po místnosti a za ním schovávajícího muže mrštil proti stěně. Pod tíhou nutnosti a potřebou rychlosti pak nelze zcela ověřit, zda je či není mrtvý, každopádně prozatím leží u stěny.

"Levá" Sotva doznívá ozvěna té rány, Miklas informuje, jakou část si bere k pokrytí. Nohy překonají práh a zrak pročesávající tobě svěřenou pravou stranu se schodištěm tě může informovat o osudu obránců po vstupu onoho plamenometčíka dovnitř - totiž dvě těla s trochou černého humoru označitelná stylem přípravy "hard". Zrak může putovat dál a záhy - i dle dupotu - narazit na z vyššího patra vracejícího se nepřítele a hlavně autora smrti bývalých obranců chystající se tu řádně zatopit.

Mezitím pak můžeš spíše vytušit, dle syknutí, že pažba Miklase počastovala vlevo ukrytého nepřítele, který dle peprné nadávky neskonal jak měl. Další syknutí, tentokrát tvého spolubojovníka, pak spolu s žuchnutím může napovědět, kdo v tomhle kole boje má výhodu.

Tak Vlastík Plamínek už nebude mít chuť
A taky mu bude zima

No, jsem rád, že k pozvednutí morálky stačí pár hříček a mužstvo se už směje. A vymýšlí si svoje vlastní kecy.
Přesun, přesun, přesun. Běháme tam jako zajíci po poli, ale lepší, než koupit "brokama" do zadnice. hellgun je skutečně pekelná zbraň. Ikdyž se netrefíte přímo, bolí to jako prase. Ex-obránce planety, nyní kacíř, kvičí jako podsvinče na zabíjačce. A utíká k mamince do věže. Á, oblíbený stádový efekt, pole vyklízí i zbytek. U nás ve skvadě radši cucat kyanid, než zradit.
Halvar tak nějak poslepu vystřelí po "běžencích". Netrefil, granát zaduněl o věž, ale... Mračno střepin se nahnalo na toho opozdilce jako hejno sršní.
Překračujeme jeho cáry. Halv broukl cosi o tom, že jsme měli na mále kvůli tomu heavy bolteru. A sakra. To bude chtít nahlásit. Typické rozestavění u vchodu. "Kapitáne, taky Irilm. Povstalci převzali kontrolu nad kulometnou věží. Už to řešíme. Irilm, konec." Rychlé hlášení, zatímco Halvar mezi námi střelil do vchodu další úl, nasoukaný do granátu. Tentokrát lítají třísky i kov. Nestačí to, jeden je odhozený na stěnu, další byl bokem. Miklas si vzal toho v koutku. No, on většinou na "plesech" brával taková ta zamlklejší děvčata.
Chlapec u stěny počká, po schodech sestupuje hvězda večera. "Cítím benzín." Letmý pohled na naše mrtvé druhy, kteří se vyuzeně zkroutili do polohy plodu v matce, a je jasné, jak nechci skončit. Hellgunu syklo od hlavně, plamenometčíkovi z nárameníku. Varovná střela ho skoro otočila o sto osumdesát stupňů. hlaveň s malým modrým plmínkem už si nás začala hledat. Ne. Ozvalo se v kebuli jednuduše a hellgun práskl znova.
"Založíme kapelu s názvem Helligun ??" Ušklíbnu se. Paprsek se lehce dotkl Ohníčkova nosu, potom chrupavky, horních cesty dýchacích... Mozek se začal vařit a pak spolu se zbytkem energie vyprskl na stěnu za sebou. Grillmasterovi chyběl obličej a hlava. Helma se mu sesunula krapet do čela, které spolu se spodní čelístí tak nějak zůstalo. No, čelist mu ale trošku spadla.
"Odteď by to nemělo být nic moc těžkého. Taková pohoda." Zatímco se ohnivec klouže po stěně na zadek (kdo by si taky nesedl z takové rány, že ?), já věnuji několik kroků tomu mládenci u zdi. Pochybuju, že bojoval proti něčemu jinému, než jsou umělé cíle tady někde na střelnici.
Poslední krok a moje pozdrážka se mazlí s jeho nosem. Zlomený nos jsem poznal podle řevu. A hele, to je ta baba s postřeleným ramenem ! Jeho nenechavé prstíčky se natáhly po zbrani. Zamítavé mlasknutí a moje pata na jednom jeho nehtu dávají najevo nesouhlas s počinem. Pod pohybem nohy se zbraň poroučí o notný kus vedle.

Strašení ve věži

Pušky vznesly své argumenty proti životu a v těsném sledu po nich si jej zkouší nárokovat pažby, pěsti nebo i boty. Nutno podotknout, že vesměs neúspěšně. Pádná rána tvého soka nasměrovala ke stěně, která mu co by opora nedovolila padnout. Možná to není elita císařství a už vůbec ne voják odhodlaný bojovat až do hořkého konce za boha císaře, ale pořád je to krysa zahnaná do kouta. Navzdory bolesti se mátoří a tahá nůž.

Prudký a smělý výpad pak vydá skřípavý zvuk čepele zařezávající se pouze do tvé zbroje. Ošklivá rýha kořeněná čímsi o zkurvysynech je zkrátka příliš málo k uspokojení a dost slabá odveta za nos. Další snahu o opravný pokus tohoto docela rychlého šmejda pak hatí výpad Miklase, který vyjde na prázdno a je taktéž vyprovázen nadávkou. Záblesk. Na schody vylezl patrně poslední ze zdejších nezvaných hostů a přivítal vás výstřely. Jeden neškodně skončil na podlaze, a druhý zanechal na tvém nárameníku tmavou tečku a rameni samotném lehký závan tepla.

Sotva jej tvé smysly stihnou plně zaregistrovat, už se na něj řítí dorazivší Halvar. Snad během mrknutí oka se zdá, že se dostal na dosah. Jednou rukou zvedl střelci hlaveň a poslal její další dárky do stropu a tou druhou vrazil bodák zrádci do ledvin. Sešup dolu s trochou třasu pak sice říká, že pro zrádce je to smrt příliš rychlá a snadná... nic méně je to pořád smrt - první krok k císařovo odpuštění.

Zatímco se pozornost vrací k boji Miklase právě inkasujícího další úder - tentokrát pěstí do břicha - od "zlomeného nosu" doposud spící panna v podobě ležícího gardisty se probouzí. Pár nejistých pohledů u něj velmi rychle střídá hmatání po zbrani - klasickému imperiálnímu lasgunu.

Pojedeme na výlet?

"Jako býval váš otec."
Jak to myslel?
Mám dvě vysvětlení a obě jsou velice nepravděpodobná. To první je, že dříve můj "otec" nevládl tak, jak vládne nyní. To mi přijde dosti přitažené za vlasy. Neumím si představit, že by někdy mohl být dle mých měřítek dobrým vládcem - už proto, že celý mechanismus vládnutí a svou moc opírá o - inu, špatné věci. Druhé možné vysvětlení je, že guvernér je mrtvý. Což by na jednu stranu bylo docela krásné - a na druhou stranu si ten bídák prostě nemohl vybrat horší chvíli na to, aby skapal!
Císaři, ty to vidíš!

"Jaký myslíte, že mohl mít Alexois motiv?"
"Co já vím?" Pokrčení rameny. "Hlupáci mnohdy nepotřebují motivy, aby otravovali život jiným. Nepřikládala bych tomu důležitost. Jedná se jen o vrtoch jednoho špatně vychovaného a ještě méně soudného idiota."
Není třeba nad něčím takovým uvažovat. Pravděpodobně má pocit, že něco nevychází podle jeho plánu a propadá zoufalství, nebo tak něčemu. Alexois mě nikdy přílišně nezajímal. Jeho přemýšlení je přízemní a týká se příliš... řekněme nepodstatných věcí.

"Pokud tu máte něco, na čem vám záleží, vemte si to, lady, prosím."
Vzhlédnu. Podle všeho se Lien připravuje na boj. Jsem zmatená. Tedy ne z faktu, že se počítá s bojem - to je vcelku evidentní, vzhledem k situaci tam venku - ale z toho, že je rozhodnutý odsud odejít jinam. Už proto, že mne nenapadá, kam by to tak mohlo být.
Existuje snad bezpečnější a lépe opevněnější místo, než palác?
Možná ne. Na druhou stranu existuje mnoho míst, kde mě, narozdíl od paláce, nebudou hledat.
Nemá smysl ztrácet čas vyptáváním se, co se děje kam jdeme - na to bude buďto čas později - a nebo to zjistím bez ptaní záhy sama. Zrovna tohle je jedna z mála situací, kdy Lienovi věřím, že odvede svou práci dobře - přeci jen, ač je to v podstatě hlídací pes, oficiálně je to můj ochránce.

Posbírám několik osobních věcí, včetně pár zbraní, které vlastním. Nakonec přejdu k oltáři, odkud vezmu ze zdobené schránky umně tepaného zlatého orla na řetězu z cizokrajného kovu, připomínající o pár odstínů bělejší stříbro. "Emperor protects" tímto nabývá o něco hmotnějšího charakteru. S tichou modlitbou si dám šperk na krk a zasunu pod uniformu. Nakonec si vyšetřím ještě pár sekund, abych zapálila na oltáři svíčky. Čistě z povinnosti.
"Můžeme jít."
Zkontroluji stav svých zbraní. Nijak mě netěší fakt, že mi zanedlouho možná půjde o život a to aniž bych plně věděla, co se okolo přesně vlastně děje.
"Po cestě mi můžete, prosím, co nejpodrobněji popsat situaci, ve které se nacházíme."

Tak přitvrdíme... Rock'n'Roll to není prdel !!

Pak gardista vytáhl nůž. Nejradši bych mu napálil paprsek do ksichtu. Problém je, že se tu motá Miklas. Nůž naštěstí jen přejel po zbroji. Ikdyž... Nemít ji, tak si asi sbírám střeva. Donutilo mě to udělat krok zpátky."Zkurvysyn seš ty, zrádče." Ušklíbnu se.
Nová střela mi škrtla o rameno. Novej terčík ?? Kus ode mě se v podlaze černá díra. Čerstvě příchozí je jako pěst na oko. Jeho zbroj není od krve z nosu, není na ní šrám. Tenhle se doteď jen vezl. To už na něj běží tankHalvar. Loket zvedá hlaveň lasgunu, vylétnuvší paprsek očoudil strop. Na zem se sneslo trochu prachu. Halvův loket přirazil mladíčka na stěnu, bajonet zajel do ledvin zrádce, jako kdyby krájel kus hovězího. No, taky to byla pěkná volovina, slézt dolů.
Mlaďoch s rozseklým bokem udělal na zdi hezkou šmouhu. Červená tekutina, se kterou se nejvíc plýtvá, pomalu teče mezi spárami v dlažbě dolů. Vhodné, ikdyž už jsem se párkrát přesvědčil, že naše boty jen tak neuklouznou. Výhodné se to ukázalo po třicátém orkovi, který brzo ležel s ustřelenou hlavou a dírou v hrudi. Hellgun skutečně dokáže pekelné věci.
"Pamatujete, že máme červenou ??" Ušklíbnu se. Šípková Růženka se začala sápat po lasgunu. Prsty mu na něj přišlápla hrubá podrážka. Vykřikl, aby taky ne, lámané a drcené kosti šeredně bolí. Už nikdy by si rozhodně nezahrál na piáno. Nemusím ani moc kopat do zbraně, aby se posunula o metr dál. Tenhle rozhodně není tak odvážný, nebo odhodlaný. Lehké dupnutí patou na koleno. Další bolestivý křik, který byl proměněn v chrčení, jak se špice mé boty potkala s jeho krkem. Lupnulo to, krkavice se zlomila. Vaz nejspíš taky. Neměl to ale až tak lehké, ještě asi minutu si uvědomoval, jak se dusí.
"Miklasi, přestaň si hrát !! Halve, já jdu omrknout hnízdo." Kývnu těžkému, když ho míjím. Bohužel, nemůžeme nic dělat. Schody beru po dvou a samozřejmě se dopředu/nahoru dívám přes mířidla. Když už mám před sebou horní dveře, připlácnu se ke stěně a kouknu na jednu stranu.
Vpadnu o pár vteřin později s hlavní k opačné stěně, ale žádný nepřítel tu už nezbyl. "Čisto, pánové. Brzo se podíváme i na zbytek paláce, pokud z něj do té doby něco zbyde." Teď ale "oficiální" hlášení veliteli. "Ve věži už nestraší, tady nahoře je jenom halda munice a dva heavy boltery, který kryjou zahradu. Dole se válí několik mrtvol zrádců. Dvojka má tedy čisto, očekávám rozkazy." Pomalu se vydám zpátky dolů, samozřejmě obezřetně, kdyby se náhodou něco stalo.

Věž čistá, princezna zbývá
Michael Irilm

Rozkazy se zkrátka musí plnit. Snad právě tohle spolu s doporučením o nehrání si dodalo tu pravou potřebnou dávku spravedlivého hněvu, nebo méně spravedlivé zuřivosti, Miklasovi. Vteřinu na to několik úderů pacifikuje posledního zrádce a dopřává mu velmi krátký odpočinek na podlaze, který ukončí přiložená hlaveň a stisk spoušti.

Seržant:"Dvojka rozumí, pošlu tam někoho..."
Kapitán:"Situace?"
Seržant: "Perimetr zajištěn, ptáček může přistát"
Kapitán: "Dobrá práce. Irilme, pokračujte do paláce."

Prověřenou a bezpečně prázdnou místnost s boltery necháváš za sebou, stejně jako vzpomínku na pohled skrze mířidla do míst, kudy jste před pár minutami běželi. V uších ti zvučí potvrzování ostatních rozdělených skupin první čety, které měli více štěstí a tak teď vstupují do paláce. V přízemí věže tě pak očekává Halvar, který v tiché modlitbě děkuje císaři za přežití prvního střetu a prosí o stejnou laskavost pro bitvu příští a Miklas redukující pozvolna obsah své polní láhve. "To bylo těsný..." Těžko soudit, jestli tímhle myslel včasný příchod Halvara nebo svou rvačku, ve které nyní chladnoucí nepřítel kladl notný odpor posílený o zoufalství.

Chvíli nato se počet loajalistů ve věži zdvojnásobuje, načež se vám kromě výměny pozdravů dostává i ujištění, že - dá-li císař - večer nebudete odkázáni jen na vlastní zásoby. Tento důvod k radosti je pak střídán nutností vyrazit dál. Opouštěje útroby i stín věže pro změnu ukrajujete vzdálenost k pootevřenému vstupu do poslední bašty odporu v tomhle umírajícím městě.

Halvar: "Slyšíte to?"
Miklas: "Co? Kde?"
Halvar: Vysílačka...

Zbystření smyslů může odhalit podivný šrum v pozadí. Následné kývnutí Miklase je pak definitivní zárukou, že nejde o šálení smyslů. Ke vchodu zbývají poslední metry. Dva, jeden... záda se mohou opřít o stěnu, nechat tak tělo po vteřiny odpočinout a mysl rozjímat nad nejlepšími způsoby proniknutí do dovnitř a to pokud možno takovým způsobem, aby se pak dalo i vyjít bez úhony ven. V jednom kuse a po svých.

Miklas:"Našel jsem frekvenci..."

Zastup... kapitán jižní...ány...víc...pár minut...

Po přeladění si lze vychutnat zoufalý hlas zastupujícího kapitána jižní brány. Přestože je hovor nepřesný, snadno se dá vydedukovat, že se neudrží bez pomoci více než pár minut, kdy zřejmě zrádci zevnitř budou schopní otevřít jednu z přístupových cest dovnitř. O tom, že se mele z posledního koneckonců vypovídá i fakt, že zkouší sehnat pomoc využitím vysílačky na krátkou vzdálenost, což potvrzuje i briefingovou domněnku zničení komunikačního centra v nitru paláce.

Halvar: "Není to příliš daleko..." Datatablet s mapou ochotně dává své vědomosti všanc.
Miklas: "Nemá to smysl..."
Halvar: "Za pár..."
Miklas: "To se nás netýká, za pár minut tady nebudeme."
Halvar: "Jestli ne..."
Miklas: "Tak jsme v prdeli, Halvare! S tímhle nemá cenu ani zasírat vysílačku..."

Nesouhlasný postoj, názor i pohled je snad téměř cítit. Miklas akorát sevře hellgun a ucedí něco o tom, že po tvém signálu půjde první. Tak či onak oba názory mají svá pro a proti. Uhájení jedné z bran by zkomplikovalo postup už takhle pronikajících nepřátel a mohlo by vykoupit trochu času pro hledání i snadnější ústup. Na druhou stranu nějaký čas zabere samotná pomoc s nejistým výsledkem, která by mohla přitížit... nemluvě o tom, že souhlasné stanovisko bude potřeba vhodně prezentovat kapitánovi.


Romantická procházka ve dvou
Cordelia Anabell

Kontrola snadno prokáže, že tvé nástroje války jsou stejně dobře připravené, jako tvůj ochránce. Na tvá slova Lien kývne a tiše do vysílačky ucedí "Jeho světlo rozhání stíny" a zatímco ty zapaluješ z povinnosti oltář, jiná povinnost mu velí stisknout několik správných a dokonce i před tebou ukrývaných mechanismů, které po příslušné modlitbě odsunou kus stěny odhalujíce tak dveře.

"Prosím, přiložte ruku na panel a svěřte stroji své jméno..." Přezíravý pohled pak, snad instinktivně, tvoří jakýsi pomyslný štít na vyčítavý/překvapený pohled. Inu celé to nese jistou stopu paranoii strýce, který patrně v duchu hesla "kdo nezná skryté cesty, skrytě neplánuje" vydal tento příkaz, ačkoliv by to mohla být i Lienova vlastní iniciativa. Přeci jen sladká nevědomost, v jejímž duchu se nese i dosavadní utváření dojmu klidu, tvému hlídacímu psu není cizí.

Panel lehce zabrní jak začne zkoumat tvou ruku od prstů po dlani. Následuje krátké štípnutí, kdy ochutná vstupní panel i kapku tvé vznešené krve, provede srovnání všech tří složek - hlasu, otisku i krvi - a tentokrát téměř neslyšně odhalí tajný průchod. "Jdeme." Ke vstupu tě pak vábí všudypřítomný prach, několik světlem vyplašených brouků a těžký příkrov tmy, který se ovšem záhy snadno nechá přesvědčit k ústupu svítilnou.

Vznešenost a honosnost tvého dosavadního domova pak bere lehce za své. Po pár krocích je jasné, že kromě broučků se tu také tak trochu líbí krysám, což snižuje patrně dojem zlaté klece na pouhé pozlacené vězení. "Jde pouze o preventivní opatření..." Svižné tempo je trochu zmírněno, snad na důkaz potvrzení slov. "...odebereme se pouze do jiného pokoje v nižším patře..." Téma hovoru je krátce přerušeno doporučením "zvolte si pro vás udržitelné tempo, není třeba plýtvat silami" a bedlivou kontrolou vysílačky. Snad... je i souhra náhod, že nižší patra jsou logicky blíže k případným únikovým tunelům, z nichž některé obsahují i pečlivě udržované síně vozů pro případ evakuace.

"Stávající rozkazy vašeho otce jsou nadále v platnosti." To ve zkratce pro tebe znamená zůstat v paláci a pro jiné mnohem méně vznešené "do posledního náboje" a i to, že patrně ještě žije. "Mimochodem lady, i idioti mohou značně uškodit..." Hovor se mimoděk vrací k Alexoisovi - hvězdě dnešního dne. "...v budoucnu to neberte na lehkou váhu." Podivný... úsměv? Skoro to vypadá, že si po delší pauze od mentorování v tom hoví.

Uplyne pár dalších minut a kdo ví kolik metrů. V tísnivé atmosféře této tajné chodby se snadno přehled ztrácí, zvláště když se už několikrát tvářila, že konec musí být blízko... nic méně ani tento architektonický do plánů nezanesený skvost nemá existenci bez konce. Stěna se odsune aby tě vpustila ven a pak se znovu zavřela - tentokrát s využitím obrazu, který zvěčnil jedno z mnoha provinčních vítězství imperiální gardy. Co se týká věčnosti, tak o pár kroků dál lze najít i dva členy PDF, kteří se na věčnost odebraly taky.

"Tady by se nemělo... bojovat..." Překvapení znovu proniklo skrze masku. Nejbližší vteřiny se nesou v duchu Lienova nechápavého a zmateného výrazu, když kontroluje padlé. Jeden má velkou řeznou ránu přes břicho, která tak trochu odhaluje i to, co by mělo zůstat zraku ukryto. "Nedívejte se, raději..." Toto zranění by nebylo okamžitě smrtelné a tak je doplněno ještě propáleným otvorem do hlavy... dle bezeslovných pohybů rtů strážce lze vydedukovat laspistoli. Druhý měl větší štěstí nebo smůlu... leží na břiše jeho zranění zad mu dopřálo rychlý odpočinek.

Ozvěna z dálky přináší zvuk výstřelů, ryk boje a snad poprvé i identifikovatelné zvuky utrpení z umírání. Nejen vinou mrtvých těl se dá rázem říct, že je ve vzduchu cítit smrt, čemuž nepomáhá ani marná snaha probudit vysílačku a ani tasení bolteru, jehož hladké neslyšné odjištění jemně vypovídá jako nebezpečí právě hrozí.


Ruka a hlaveň císařova práva
CS Sigma

Úloha arbitra je mnohem větší a důležitější službou císaři než ve vojsku mající bránit planetu, nebo šířit jeho slávu jako garda. Držet impérium pohromadě a dbát na dodržování zákonů impéria, které jsou stejně důležité i přísné jako nařízení týkající se víry - to je svatá povinnost, ke které boj patří. V současných dnech je to ovšem bojování samotné, co vše ostatní zatlačuje do ústraní.

Dny, kdy trestající sloužili k eliminaci nebezpečných vytipovaných cílů, dny snahy o zabránění nejhoršímu dávno minuly. Otevřená vzpoura přiživená silou invaze nejen klepe na dveře, ale dobývá se dovnitř. Pravda je bohužel zřejmá, toto místo císař opustil, zanevřel na něj, nebo svým způsobem podrobuje ty, kdož zůstaly těžké zkoušce.

Dle rozkazů vrchního soudce má nyní nejvyšší prioritu snaha zachovat guvernérův život a držet palác dokud to půjde. Jakmile bude obrana prolomena i za cenu střetu s mocí zde dosazeného imperiálního vládce je třeba jej a jeho neteř evakuovat, případně poté i ostatní. Trochu smutným světlem v celé situaci je fakt, že v podzemí uskladněné transporty by normálně nestačili pro všechny, ale díky této trvající bouři se počet možných zachráněných svižně snižuje.

Zvuky vašich kroků se odráží od stěn. S výjimkou vysílačky je to jediný zvuk, který z podivně vyprázdněných vnitřních prostor dotváří dojem reality a ne divného snu, ve kterém jako by téměř všichni zmizeli. Komunikační přístroj samotný ovšem od doby žádosti o posílení ostrahy před pokojem lady Anabell nevykazuje poklidné ticho, ale zlověstný šum. Nakonec i dálkové vysílání zřejmě zavelelo ústup.

S ubývající vzdáleností pak podivnost stoupá, protože z míst, kde má být cesta k zmíněnému pokoji se line zvuk výstřelů, křiku i umírání. U zatáčky před vstupní chodbou lze odhalit i původce. Jsou jím muži v barvách poměrně dobře situovaného šlechtice Nodiase, jejichž původ dokládá kromě modrých uniforem i výšivka jeho rodu v podobě jedné z místních vzácných rostlin.

Více než původ samotný mohou překvapit jejich úmysly. Krev odkapávající z meče jednoho z nich a tělem arbitra u jeho nohou poměrně neskrývaně křičí do světa své "vinen" - zvláště, když vypálí ránu z bolt pistole a vrhá se, podobně jako kumpán vedle něj do dalšího boje. Tam spěchá i třetí - k vám nejbližší - část Nodiasova doprovodu třímaje v ruce plasma gun.

Sorry, Mike, but princess is in another castle must wait - Kam teď ?? Nechat bránu na popel ??

Opravdu hnusné bylo, když jsem se koukl dolů. Ne kvůli závrati, spíš to způsobovalo pomyšlení, co kdyby obránci nevydrželi tak dlouho a my pak museli tančit v dešti kulek. Nezbývalo by, než počkat, až se jim přehřejí hlavně, pokud by na to vůbec došlo. Navíc... Za jak dlouho by se rozpadla socha, pod palbou jednoho z kulometů ??
Vysílačka cvrliká optimistické zprávy. První skupinky se dostaly do paláce a postupně ho zajišťují. Tedy, spíše čistí cestu. U paty schodů sedí Halvar a děkuje Císaři. Nechám ho při modlitbě a kouknu se na zmláceného Miklase, který upíjí ze své polní lahve. Zamračím se. Nevím totiž, jestli to má vodu, nebo vodku. Zrádce, který má jeho modřiny na svědomí, už ho má externí (čti mozek ven).
O necelou minutu později mě už míjí posily a budují si tady hnízdo. Nedivil bych se, kdyby jeden bolter snesli dolů, ale to by bylo spíše zbytečný. Kouknu se na svoje přidělené zelenáče, Miklasovi doporučím pít už jenom nealko, kouknu na hladinu energie ve zbrani, a hurá na další štaci !!
Zelenáči během přesunu našli frekvenci domobrany. Jen ať se snaží, já si šumu všiml taky. Můj pomalý poklus jsem zastavil lehkým nárazem o zeď. Klek, hlaveň míří k zemi. Přepnu na prazdný kanál a přeladím na frekvenci obránců. "Zastup... kapitán jižní...ány...víc...pár minut..." A sakra. Teď nezodpovídám jenom za svůj a další dva životy, ale ještě mám před sebou několik dalších obránců. Navíc vysílačku v paláci zřejmě zrádci uvnitř rozebrali. Svěřenci začali hádku.
Chvíli je v tom nechávám, zatímco ladím zpátky na frekvenci naší skupiny. "Zavřete hubu oba !!" Okřiknu ty malý děti. "Oba máte pravdu, když jim pomůžeme, koupíme si čas na později, ale výsledek je i tak nejistý. Když jim nepomůžeme, budeme sice potkávat v chodbách více zrádců, ale zase už budeme mít oba 'balíčky' u sebe." Povzdychnu si. "Kapitáne, tady Irilm. U našeho 'vchodu' jsme zachytili frekvenci domobrany. Jsou na krátké vlně. Jižní brána se neudrží víc jak několik minut. Jsou ještě nějaké skupiny poblíž ?? Mohli bychom případně počítat s palebnou podporou ?" Kouknu na moje zelenáče. Halvar má jistou naději v očích, Miklas se už vidí zpátky na lodi a jak dostává metál. Bezvýznamný kus kovu.

Není nad prevenci, že?

Ono - když slyšíte prohlášení o preventivním opatření - a poté za pár minut vidíte mrtvolu, asi vás napadne něco jako "dobrá prevence" - asi sekundu před tím, než se začnete bát o vlastní život. Pak už jízlivost tak nějak ustupuje důležitějším věcem, jako je pud sebezáchovy.
"Tady by se nemělo... bojovat..."
Místy se ale nemístné myšlenky tak trochu vrací. Třeba teď.
Nemělo, ale bojuje. Gratuluji, dovedl jste nás přímo do spárů možných útočníků!
I když se nabízí tak trochu myšlenka na fakt, že kdybych zůstala v pokoji, tak by si pro mě mohli touhle chodbou kdykoli dojít.

Zvědavým zrakem, možná s jemným náznakem povinného znechucení, si prohlížím zdálky mrtvoly. Emočně ve mně ovšem neprobouzejí nic. Ani nevím, jestli jsou loajální, nebo patří k povstalcům.
"Nedívejte se, raději..."
Protočím očima a poslušně se od mrtvých odvrátím. Vzhledem k tomu že jsem už pár let nucena navštěvovat veřejné popravy rozličných odsouzených a většinou mám zajištěné místo s dobrým výhledem, tak mi je srdečně jedno, kolik tady uvidím střev a rozlouskaných lebek. Znepokojuje mě akorát ten smrad - ono na popravišti to obvykle takto nesmrdí - už proto, že se obvykle takovéto věci dějí venku, na velkých nádvořích, aby je vidělo co nejvíce lidí... no a tam se to tak nějak rozptýlí. Pevně věřím, že Císař nechce, abych byla nucena zažívat tento nechutný puch i při popravách. Proč by totiž trestal nás, když je jeho spravedlivý zrak zaměřen na ty, kteří si ztrestat zaslouží, že ano?

S tichým, odevzdaným povzdechem tasím hellgun. Upřímně doufám, že k tomu nebudu donucena... a situaci vyřeší buďto nám loajální vojáci tam vepředu - a nebo posléze Lien. Jakýs takýs výcvik totiž mám - ale nikdy jsem ještě nestřílela do lidí. A už vůbec ne do lidí, kteří se mě snaží třeba zabít. Obvykle totiž tyto věci nemívám zapotřebí.
"Upřímně doufám, že mne budete bránit do posledního dechu, když už jste mě do téhle šlamastyky přivedl, Liene."

Kdo chce kam...
Michael Irilm

Dva páry očí se upínají na tebe stejně bedlivě, jako se uši snaží zachytit každý šum vysílačky. Nutno podotknout, že teď, když je jasné, že ono šumění mohou být dost možná poslední slova loajálních obránců... že trochu získává na nervy drásajícím významu. Alespoň tedy u Halvara rozhodně. Tisknutí růžence, neslyšné pohyby rtů při modlitbě to více než dokazují.

Seržant: Smím promluvit, pane?
Kapitán: "Ano, seržante"
Seržant: "S tím jak je to v paláci, je každá minuta dobrá"
Kapitán: "Irilme, prověřte situaci. Pokud bude únosná, podpoří vás nejbližší tým."
Seržant: "Zkusím někoho uvolnit... i jedna hlaveň navíc dobrá. Zlomte vaz."
Kapitán: "Císař chraň a provázej."

Verdikt byl vynesen a vchod do paláce zůstane alespoň prozatím nevyužitý. Stejně, jako proběhl přesun k němu pak následuje i ústup zpět k věži. Zazní symfonie rychlých kroků, kterou slunce chystající se brzy k spánku jemně s dýmem stoupajícím k nebesům prokládá tradičním obrazem války, zazní melodie běžného života vojáka dosahující vysokých tónů spěchu i nízkých nekonečného vyčkávání.

Halvar: "Michaeli, děkuju..."
Miklas: "Já teda ne - je to blbost."
Halvar: "Dej si bacha na hubu"
Miklas: "Jestli se to posere, máš to na triku!"

Stoupající emoce nedokáže jen tak uklidnit ani běh. O rozkazu se samozřejmě nepochybuje a pokud ano, tak až po jeho splnění, přesto se rozcházející se názory ruku v ruce se stresem a hlavně volnou chvílí mění ve výbušnou změť. Tak jako předtím i teď vyplouvá na povrch odlišný výklad povinnosti - zda je větším hříchem nesplnit úkol, nebo neudělat maximum v boji za císaře a ochraně lidstva před cizáky. Budoucí slovní přestřelku ovšem přetíná nový příchozí z vámi obsazené věže.

Devon: "Devon z dvojky..." Chvilku zrakem tápe po výložkách. "Kdo velí?" Bohužel tato snaha o zorientování se jej nemohla uspokojit, jednak proto, že jako seržantův zástupce nemáš příliš vysokou hodnost a druhak má na tom podíl i fakt, že on má, co se frček týče, to samé. Jako bonus hovořící, že není úplně na bojišti nováčkem, je pak bionická ruka svírající hellgun. Bez nějakého dlouhého rozmýšlení je ihned dopřána téměř současně vyslovená odpověď tvých dvou společníků - "Irilm". "Beru v potaz"

Uznání autority proběhlo stejně snadno jako uznání potřeby pokračovat v cestě. V přikrčení a hlavně v bezpečí krytu hradby před zatoulanými střelami z města vzdálenost poměrně bezpečně ubíhá. Takhle blízko ovšem, kromě tepla, jsou slyšet nářky i steny těch, co skončili pod velkou bytelnou stěnou a vlivem větru se k nosu snadno dostane smrad jejich umírajících původců nebo již bezpečně mrtvých kolegů.

Po pár stech metrech v nohách a několika dalších hlášení vysílačky, kde členové komanda popisovali zmatek zrady uvnitř chodeb a zoufalá obrana brány prosila o pomoc, je cíl na dosah. Část věrných obránců shromážděna před branou je zatlačována náporem nepřátel. Sochy slavných generálů lemující vchod jsou pak stejně zbídačené oprýskané a snad i strhané jako oni sami.

Heavy stubery zakomponované do obrany brány pak plivou náboj za nábojem ve snaze, když už ne zničit, pak alespoň zadržet blížící se nepřítele. Bohužel císař obránce podrobuje těžké zkoušce, když se vystřelené dýmovnice rozdoutnaly a zahalily tak zteč kacířů do černé mlhy. Na moment se situace obránců zlepšuje, když se jedním skokem dostává na prostorné nádvoří mezi hradbou a palácem landspeeder s osádkou arbitrů. Vozidlo osazené střelcem a řidičem úspěšně uniklo dvěma nástrahám v podobě za ním vypálených krak granátů načež jeden záblesk poslal toto vznášedlo k zemi.

Miklas: "Co to..."
Devon: "Jedenáctá, xenos"
Halvar: "Nesmy-"

Pokud mohly být pochybnosti, pak záblesky vysoko kadenční zbraně je na dobro umlčely. Zatímco zášlehy prozrazují s okolím splývajícího střelce, jeho střely si berou daň na jednom z arbitrů opouštějícím vozidlo a druhého alespoň ohrožují. Landspeeder samotný nebo spíše jeho strojový duch našel smrt vinou EMP granátů, kteří cizáci Tau používají k vyřazení těžké techniky.

Další nepřátelskou přítomnost pak prozradí jasná záře, tentokrát směřující do jednoho z bočních vstupů věže. Fussion blaster se totiž svou silou do pevné a odolné konstrukce nejenže zakousl, ale protavil se částečně skrz. Dunivý zvuk pádné rány zesílené sofistikovaným oblekem pak dveře nadobro odstraňuje z cesty, aby pro změnu další výstřely do nitra stavby mohly umlčet i první z nešťastných obránců v dohledu.

Halvar: "Tři?"
Devon: "Čtyři..." Na důkaz slov je ukázán auspex. Přibližné povědomí o pozici nepřítele alespoň trochu pomáhá, takže zrak upřený a soustředěný tam, kde je třeba, odhaluje obrysy a splývavé siluety nepřátel plně zaujaté situací dole. Na samotnou otázku, jak se podařilo tomuto druhu nepřítele se sem dostat, pak vypovídá dle obrysů i jetpack. Tak či onak, zatímco dva xenosáci vnikají dovnitř, další dva se chystají napadnout obránce z boku, ty a tvá skupinka jste prozatím nevnímání stejně, jako palebné pozice autokanonu protiletecké obrany opodál, jehož obsluha si spokojeně chladne u něj...

Některé plány prostě nevycházejí
Cordelia Anabell

Zdravá dávka jízlivosti rozhodně nemůže zůstat stranou a tak záhy přichází i odpověď. "Nic menšího nemám v popisu práce, lady." Kdyby k tomu byl dodán úsměv, dost možná by to bylo i opětování palby, bohužel k dispozici je akorát několik padlých hrdinů nebo zrádců, což humoru nesvědčí. "Držte se za mnou, prosím." Když nic jiného, tak tato prosba s nádechem rozkazu nesla i punc obav. Zda je to zajímavý úkaz jakési dvojité loajality tobě a tvému "otci" nebo jen reakce na tuto situaci nelze specifikovat.

Opět se ke slovu tedy dostává spěch, tentokrát několika chodbami paláce. Cestu místo živých krys lemují místy mrtví, ohořelé tapisérie a jiné stopy po zmatených bojích v samotném srdci této planety. Snaha zprvu tě chránit před skutečnou tváří boje tímto taktéž vzala svižně za své. Tu a tam lze rozeznat nejen anonymní tváře obránců, arbitrů, ale i známější rysy služebníků, nebo dokonce o dost vzácnějších zástupců šlechty.

Samotný palác je ostatně poměrně zdařilé bludiště, kterému moc nepřispěli mnozí správci a guvernéři. Ti, snad aby mohli udělat něco hodné zaznamenání, mnohdy zbytečně rozšiřovali jeho prostory až do úctyhodných rozměrů dneška. Cesta pak končí poněkud nečekaně u třetí odbočky. Gesto vztyčené ruky, která se po chvíli zatíná v pěst mluví jasně, ovšem výmluvnější pro "stát a držet pozici" je fakt, že Lien prostě zastaví a zaklekne při celé proceduře.

Alexois: "To není možný, nemohla se vypařit..."
Neznámý: "V místnosti nikoho nenašli."
Alexois: "TA ČUBKA PROSTĚ NEMOHLA ZMIZET!"
Neznámý: "Já..."
Alexois: "Vy čtyři... vraťte se k jejím komnatám. Ty, dej zprávu Aristonovi, ať dá pozor na tunely. A upozorňuju, že kdo Anabellovic děvku zabije dřív než já, ten si to odskáče! Pokračujem!"
Několik lidí: "Ano, lorde"

Zvuk mnoha nohou, který se rozezněl po jeho slovech není příslib ničeho příjemného, zvláště, když jich několik - dle krátkého popuzeného gesta Liena v podobě švihnutí pěstí jen tak do vzduchu - míří k vám. "Ustupujeme, lady..." Hlaveň namířená vpřed do chodby a svižné kroky couvání se chystají poprat s nepřízní osudu, který celý plán zajištění bezpečí naopak poslal do většího nebezpečí.

Ovšem zatímco pozornost tvého strážce netrpělivě vyčkává na nebezpečí vpředu, tvé ohlédnutí může zpozorovat kohosi dalšího. Nějaký upocený, udýchaný a od krve zamazaný voják zrovna vychází z druhé strany chodby. Otáčí se a plný překvapení na tebe hledí. Chvilkový zmatek jeho očí posléze střídá záblesk poznání tváře, která rozhodně nezůstávala lidu skryta. Nádech ke křiku a ruka sápající se po pistoli hovoří o jeho úmyslech poměrně dobře. Ostatně své o tom mohou říct i zbytky nedbale odtrhnutého imperiálního orla.

Som netrefil!

" ...zabije dřív než já, ten si to odskáče! Pokračujem!"
Toliko k vrtochům slaboduchého idiota. Velice nerada Lienovi přiznávám, že měl pravdu.
Jak jsem jen Alexoise podcenila!
Samozřejmě bych tipovala, že mě po odmítnutí jeho nabídky k sňatku mít rád příliš nebude. Ale že je zrádce? Ne, takhle dalece jsem o něm rozhodně nepřemýšlela. Přitom rozhodnutí, zda si jej vzít, či ne, nebylo celkově vzato ani moje. Být po mém, tak bych nebyla zase tak striktně proti - jen bych možná nějakou dobu naoko dělala drahoty. Alexois je totiž přesně ten typ idiota, kterého lze ovládat, zatímco mu poskytujete zdání o vlastní moci a on si přes svou duševní nabubřelost nevidí na špičku nosu. A pokud si vidí na špičky nohou a má relativně pohledný obličej, není v kombinací se zabedněností příliš co řešit.
Takže je to otcova vina, že ano, Císaři?

Ale otci se to vše spočítá - protože On, On o všem ví a náležitě jej ztrestá. Čímž mi, loajální, oddané a milující služebnici, otevře cestu k moci a tím i k Jeho větší slávě. To je fér.
"Ustupujeme, lady..."
"Nepovídejte. Já myslela, že budeme pokračovat ve vašem dosavadním geniálním plánu a vběhneme jim do náruče."
Nicméně plním rozkaz do puntíku. Jedna věc je jízlivost a druhá je záchrana života.

Zatímco Lien hlídá roh, můj zrak padne na opačnou stranu - a to co vidím, se mi příliš nelíbí.
On bude řvát!
Říct o něm Lienovi by nemělo smysl. Když stihnu zařvat já, stihne i on. Zvednu hellgun a vystřelím. Na jednu stranu se jedná přesně o střelu typu "moc vám to jde, lady, jste opravdu šikovná!" což v překladu znamená, že se projektil o cíl otřel, ale nezpůsobil žádné zranění.
A ta jediná sekunda, kterou jsem měla k dobru... je pryč.

Válka pokračuje
Jedná se pouze o doplňující text

...pomožme jim tam !!

Halvar se modlí, Miklas drmolí nadávky. Jde vidět rozdíl mezi oddaností Císaři a oddaností sobě samotnému. Posunutí jedné kuličky růžence znamená jeden dlouhý text. A že to Halvarovi jde hezky od ruky.
Můj obličej dostal překvapený výraz. Do komunikace se vložil serža. A dává zapravdu Halvarovi. "Rozumím, díky. Irilm - konec." Ukončím komunikační spoj s velením. "Tak, hurá na Bělehrad !! Dostaneme další hlaveň." Ušklíbnu se.
Probíhá přesun stejnou cestou, jakou jsme přišli. Jen máme trochu víc na spěch. Mláďata války se zase daly do sebe. Nejradši bych je oba propleskl, aby si ti dva holobrádci uvědomili, kde jsou. "Přestaňte děkovat a hádat se. Není na to čas." Obzvláště škaredý pohled hodím po Miklasovi. "Odteď je to rozkaz, takže zavřete klapačky, než po nich dostanete. Oba." Střelím očima i po Halvarovi, který najednou radši kontroluje svou zbraň. Miklas se drze šklebí.
Za mými zády se ozval nový hlas. Pomalá otočka na místě. Přejedu nový přírůstek do týmu očima, nechávajíc zatím jeho otázku nezodpovězenou. Stejně odpověděli zelenáči. Souhlasně kývnu, ťuknu si s nově příchozím pěstí. "Fajn, pánové. Jdeme zachránit princezně prdel. Trochu jinak." Zašklebím se. Ti zvrhlejší si to asi přebrali a aspoň se usmáli. Morálka je důležitá.

Plížení podél zdi nám jde na jedničku. Přijen nikdo nechce skončit s dírou v hlavě a pilinami na dlažbě. Je tu tepleji, přecijen napalm dělá svoje. Bohužel si bere zrádce i Císaři věrné. A myslím, že i několik xenos už se peče.
Situace s chodbách je chaos (ano, chaos, ne Chaos, to by tu byli Astartes a Inkvizice), garda u brány se kryje za sochami. Sochy dávno mrtvých generálů jsou děrované jako cedníky. Záblesk z místa před námi eliminoval landspeeder o kus dole. Devon ihned dodává vysvětlení. A já už mám plán.
Vysílačka zachrčela. "Obránci, tady Irilm, třináctý Redelský pluk, jdeme vám zachránit zadnice !!" Morálka je důležitá. "Halvare, hoď tam těm xenosákům pozdrav, Devon a Miklas jdou se mnou, budete mě krýt, až polezu za kanon." Kouknu se po všech, jestli rozumějí.
"Tři !" Zajistím hellgun a na popruhu si ho přehodím na záda. "Dva !" Miklas už rychlou chůzí jde kolem kanonu zleva, Devon pod hlavní zprava. "Jedna !!" Halvar vypálil a já se rozběhl. "Teď !!" Tohle bylo pro ty dva s hellguny, že se mají dát do porcování modrého masa.
Odraz, skok, přitáhnutí. A už sedím za tou obří bouchačkou. Teď ji ale jen otočit dolů na přicházející vlnu a nabít (zabere tohle kolo).

Tau - au?
Michael Irilm

Jestli něco opravdu stojí za záchranu, pak je to prdel princezny - tak tento kázeňsky nevhodný názor s tebou Miklas rozhodně sdílí a nebojí se o něj podělit. Devon rádoby suše ucedí něco v tom smyslu, že s více kousky by bylo více možností a patrně tedy i zábavy, načež Halvar začne buď kašlat, nebo držet smích na uzdě. Nejen lidem ze své skupinky děláš radost, takže se brzy rozezní hlas současného velitele brány, v němž jsou citelné stopy člověka nově naplněného nadějí.

Kapitán brány: Císař žehnej... Hlas na moment selhává. Kdy... kdy dorazíte? Snažíme se zničit ovládací mechanismy... málo času, cizáci ...ššššššššš Hlas nejvyšší šarže brány se odmlčel. Naproti tomu je střídán ve vysílačce dotazem tvého kapitána o situaci, k čemuž přidává i ujištění o příchodu dle odhadu do 2-3 minut. To už ovšem začíná odpočet, který rozhodne o následujících chvílích. Probíhá přesun, oči hledí skrze mířidla a během výkonu rozkazů je slyšet i modlitba.


Halvar:
Císař nás chrání, i když temnota padne.
Je naším štítem před nepřáteli.
Tři....
"Kéž na nás příznivě pohlédne,
ze zlatého trůnu svaté Terry."

Dva...
Devon:
"Naše životy jsou službou,
jemu a všemu lidstvu."

Jedna...
Miklas:
"Tak vzdejme věčné díky,
dopřejme mu slavnou bitvu!"

TEĎ! Přichází vytoužený povel. Prst stiskl spoušť a hlaveň vyplivla svůj první pozdrav vstříc nepřátelům v podobě granátu. Výbuch a déšť střepin pak vnesl do řad nepřítele jen zmatek. Proud střel, který roztrhal arbitra u ztichlého landspeederu, ustal a pohledy xenos začaly tápat. Dokonce i pokročila kacířská technologie na moment ztratila hlavu a vinou frag granátů na chvilku selhala, vydávaje své nositele všanc. Rudé zášlehy hlavní pak s chutí poslaly prvního šediváka do prachu, kam on a všichni nepřátele lidstva patří.

Výhoda z momentu překvapení ovšem bere rychle za své. Jeden nyní z trojice přeživších směřuje svou vysoko kadenční zbraň na vás. Vzduch rázem plní střely, které drze sviští nad a kolem, cinkají o autokanon nebo ukusují odštěpky z pevné hradby. Kvílení trysek - to nepřítel u dveřích aktivoval svůj oblek. Jeden kratší skok jej dostává blíže k dělu.

Devon: "Miklasi pohni!"
Miklas: "Ten sráč!"

Tau v maskované zbroji pozdvihá nepříjemně vyhlížející zbraň. Devon ukročí stranou a snaží se vyrazit rychle proti smělému soupeři. Miklas dle rady pokračuje v pohybu, načež k němu zamíří proud světla, který dost možná měl původně počastovat kanón. Včasný pohyb stranou, nebo dost možná ruch bitvy způsobuje, že ona "zář" prosviští kolem. Výboj z fúzního blasteru pak akorát zapálí, i přes poměrně bezpečnou vzdálenost, Miklasův rukáv a tobě při přeletu kolem dopřeje vlnu tepla. Síla, která je schopná proměnit i tank v hromadu rozteklého kovu a popela, pak nakonec neškodně vypálí černé místo na hradbě.

Podobně, jako dost možná spadl kámen ze srdce, padá kdesi v předu něco jiného - tentokrát další frag granát, který trojici obránců krytých za sochou mění v hrdiny. Bohužel, ten druh hrdinů padlého typu. Skrze kouř i krytí pak nepřátele postupují proti nyní již jen třem obráncům venku, kteří je dělí od možnosti vstoupit do nitra brány.

Gargameli, ty jsi tele,
strč si šmoulu do pr... Prčic !!

This is the Wild West...

Brána zmlkla. A sakra. Není to dobré. Není. Ale brzo to bude lepší. Víra často bývá jedna z posledních věcí, které vám zbývají. Tady ale přichází víra v Císaře a tenhle velkej automat, za jehož mířidly právě sedím. Ještě chvíli se zbraň otáčí, než konečně najdu tu správnou polohu. "Za Císaře !!" Prst se zatnul do spouště jako kulka do masa.

Dole u sochy, kde se před automatickými zbraněmi krčí několik zrádců, se začaly zvedat obláčky prachu ze země a mramorového podstavce. Smršť střel párá první tělo (G2). Z těla vylétly spolu s červeným oparem i střepiny a rozsekaly pravou půlku těla tomu gardistovi za ním (G3). Pokud je ale nezabilo tohle... Zmasakrovaný roh podstavce už nevydržel a rozpadl se. Spolu s koncem jeho existence taky padá jakýsi generál. Achillovka je pořád achillovka.
Trosky zvedly trochu prachu.

Jeden xenos padl se zaduněním na dlažbu hradby. Práce ve skupině chlapcům jde. Koutkem oka vnímám, zatímco ničím tam dole. Miklas nadává, Devon křičí, Halvar láduje o pár metrů dál další granát. Jedna střela otřásla kanonem, další lítají kolem. Vlna horka za mými zády. Miklas řve, hoří mu rukáv. "TAK TO NE !! ŽÁDNEJ ZKURVYSYN MI NEBUDE LIKVIDOVAT DRUŽSTVO !!" Páčka cvakla a zbraň ce najednou ochotně otočila svou 'pozornost' na emzáka (T3). Ruce stiskly spoušť a střely dělají z neviditelného zase viditelného. A pak opět neviditelného. Tolik děr v sobě nemá snad ani ementál.

Ták, und jetzt... Začneme odpočívat. Hlavně, že se hlavně netaví žárem. Zatím. Dole to moc růžově nevypadá. Divím se, že si neudělali na té věži kulometný hnízdo. Miklas se hasí, Halvar je připravený střílet, Devon má emzáky v mířidlech. Já si asi budu muset přebít.
Tak směle do toho a půl je hotovo !!

Lehko na cvičišti, těžko na bojišti
Cordelia Anabell

Jedna chybějící vteřina, jeden výkřik jednoho zrádce - čas od času stačí málo k problémům a zrovna dnes je to ozvěna tvého jména. Muž tasil svou zbraň, aby ti taktéž dopřál pohled přímo do nitra hlavně. Ač je jeho instrument boje mnohem méně honosný a účinný než ten tvůj, i přes jeho omšelost lze cítit jistý respekt.

Záblesk, neoddělitelný průvodce výstřelu, ti vychází vstříc. Paprsek proletí kolem a jemně políbí jednu ze stěn. Minela spíše než dílem střelce je způsobená vyrušením, neboť kacíř měl v závěsu kupmána, jenž do něj vrazil. Vzápětí dvakrát zpoza tebe zazněl hrom bolteru, kolem cosi nebezpečně blízko prosvištělo, a oba se s dírou v hrudníku sunou k zemi.

"Utíkejte!" Po zbrani štěkne ještě Lienův hlas. On pak proběhne kolem tebe a vyráží vstříc případnému nebezpečí za rohem, které dle následujícího lomozu bitky bylo očekávané oprávněné. Kdysi guvernérovi věrný voják zadržuje paže tvého osobního strážce, kterým na nebezpečnosti přidávají vysunuté čepele. Samotný zápas pak při sledování ruší nový příchozí ze vzdálenější strany chodby, odkud se předtím linuly jen kroky a jejichž neutichající ozvěna napovídá, že brzy přijdou i další.

Kouzla a půvab šmoulování
Michael Irilm

Dělo trhá tvůj cíl na cáry dávaje tak xenos to, co jim císař po právu přisoudil. Skrze mířidla pak lze sledovat, jak se Miklas vrhá vpřed a po několika marných výstřelech z blízka akatuje jednoho z Tau. Technologie, ať už jakkoliv pokročilá, je během mžiku konfrontována s poměrně primitivním a nespočetně let starým principem fungování kyje. Obrněnec cizáků se neohrabaně ožene, čemuž se Miklas snadno vyhne. Kop ze strany do kolene je donutí pokleknout, jak se sluší a patří, před císařovo vojákem a rána pažbou jej složí k zemi, načež je mu k hlavě přiložena zbraň, jejíž polibek je tím posledním na nekonečně dobrou noc.

Pozadu nezůstává ani Devon a jeho přesná dávka hellgunu nejenže posílá na věčnost maskovací zařízení posledního z nepřátel, ale dává lístek na věčnost i jemu samotnému. Hradba je rázem vyčištěná, ač odmlčení brány dává znát, že patrně na z druhé strany vnikl do nitra další tým. Halvar bez cíle vhodného pro palbu pak věnuje energii přesunu do popředí, odkud bude moct lépe čelit zbývajícím nepřátelům.

Posuneš kanon trochu stranou a můžeš rázem vidět i situaci před ní. Kolem trosek padlého generála, který se stejně jako každý vojín musel sklonit před silou zbraně, proběhne ke stěně jeden zrádce. Několik dalších pak pak čelí palbě obránců a jejich statečnému odporu, který rázem uniká pod silou dvou vystřelených frag granatů, které nechávají žít už jen posledního z nich. Císař na něj ovšem může být hrdý, protože tváří v tvář smrti, která jej patrně nemine, zaráží bajonet do svého soka a dál vytvává s cílem být se do poslední kapky krve. Během sledování zabíjení a umírání pak poněkud paradoxně ožívá vysílačka.

Miklas: "Dej mi lasgun, nepřítele na dostřel a umřu jako šťastný muž."
Devon: "Tyhle řeči nosej smůlu, hochu."
Halvar: "Když císař dá, zabijeme dřív než oni nás..."
Devon: "Když ne, tak mi budou v kapse cinkat vaše známky..."
Kapitán: "Irilme, jak je to s branou? Máme tu potíže, kavalérie bude mít zpoždění... "

Děrovanie, sú moje chvíle najkrajšie... Kulky šťastia aj mně v dialke krásne znie

Miklas mstí svůj spálený rukáv. Pažba se seznamuje s kolenem obrněnce a posílá ho do kolen. Potom nastává koutek anatomie xenosáků, s tématem Tau, jestli mají v hlavě piliny, vakuum nebo něco jiného.
Prsk, ssssssss. To první bylo protavování střely skrz helmu emzáka, to druhé vypařování tkání.
Devon mezitím vystřelil. Druhý mimoň se koukl, co ho to lechtá v hrudi. Jo, další díra pro příjem vzduchu, tentokrát v hrudi a ne nad obočím, je docela překvapením.

Náš kus hradby je teď čistý. Jeď zbývá jen brána a situace před ní. Zrádce už řeší Halvar. On, s výhodou vyššího místa, a automatická obrana vyřešila několik psů. "Řada na mě." Dělo zase opřelo hlavně hlavně na nepřítele, kteří přišli o kryt sochy. Teď jim zbývá jen dým.
Dávka ale bezpečně hasí dva životy dvou granátometčíků (G2,3). Prvnímu se rozasekly střely do těla, odkud vyrvaly páteř (Khornovci by jásali-brát pouze jako vtípek, nikoliv herezní čin/řeč). Další, než si stihl uvědomit, která bije, rozlétla se mu hlava jako přezrálý meloun, když ho hodíte z metru na zem. (Z tohohle by tak nadšení nebyli)
Někdo umírá stářím, jiný na choroby, tihle kvůli špatné straně barikády. Císař je trestá. Jejich mínus.

"Vyřeště toho sráče u brány !!" Houknu na zbytek mého týmu, který se hašteří přes vysílačku, a posledního přeživšího z obrany brány nechávám jeho osudu. Zašuměla vysílačka. "Náš tým žije, bohužel z původní obrany zbývá jenom jeden voják, dovnitř věže nejspíš vnikly jednotky Tau. Ty na naší straně hradby už chladnou na mramoru, ale nevíme, kolik jich může být uvnitř." Opouštím svůj post za dělem. "Jaká je situace u vás, kapitáne ?? Máme pokračovat, nebo se stáhnout ?" Kouknu na zbytek družstva a kecnu si ke zdi.
Loknutí vody z polní lahve sice hasí žízeň, ale křiví tvář do šklebu. Je trochu teplejší díky tomu výstřelu emzáka. Navíc světla ubývá, brzo nám budou dělat společnice hvězdy a požáry. Bude hnus běhat s brýlema na noční vidění.

Nevšední situace všedního dne

"Utíkejte!"
Celkově by se mohlo zdát, že mi Lien právě poskytl docela slušný návod na vyřešení situace. Dokonce by to mělo vypadat i lépe, než varianta „vběhneme jim do náruče a vrhneme se jim okolo krku“ – ale nevypadá. Protože pokud zpoza nás přišel jeden nepřítel – mohou přijít i další – a také víme jistě, že před námi jich spousta je – takže nezbývá, než běžet zpátky, za nás.
Pistoli stále svírám v ruce, zatímco doufám, že Císař je natolik prozíravý, aby mě uchránil a všechny tyto malověrníky, kteří si navíc strhli jeho insignie z uniforem (za což budou, jen tak mimochodem, pokud se odsud dostanu, řádně a bez řádného soudu veřejně popraveni.)

Zatímco se Lien pere s tím mrzkým parchantem, kterého jsem minula, vracím se zpět chodbou, odkud jsem přišla.
Nemůžu ho tady tak nechat!
Samozřejmě to nemá nic společného s náklonností či sentimentem – spíše jde o vzkaz zdravého rozumu. Protože pokud tady Liena nechám a on zemře takhle brzy – kdo mě bude chránit do doby, než se dostaneme do bezpečí? Střílet je s mou muškou riskantní, proto druhou rukou vytahuji ceremoniální meč. Samozřejmě s ním umím tak trochu, jako prase s kostí, ale v současné situaci, kdy je zrádný gardista zaměstnán přetahováním se s Lienem by to nemělo výrazněji vadit – kór ne, když k celému problému přistoupím hrdinsky a zezadu.

Ceremoniální zbraň určená spíše pro parádu, než líté boje, si nachází cestu k zrádcovým ledvinám. Naleštěné boty mi skropí tmavá krev.
Jako by sis mohl myslet, že když jsem tě netrefila, máš vyhráno. Co nyní řekneš nejvyššímu, až před ním budeš stát a vyznávat se ze svých hříchů? Na to jsi měl koneckonců myslet dřív. Teď dojdeš spravedlivému trestu.

Kde to žije, tam je matoni
Michael Irilm


Vysílačka šumí a kromě praskáním rušeného hlasu rázem uším dopřává i ochutnání atmosféry vnitřku paláce, který je místy stejným bojištěm jako okolí brány. Císař, zdá se, vám úlohu ulehčit nehodlá a než se podaří lze rozlišit v celém ruchu komunikace i hlášení o první ztrátě na kontě druhé roty.

Kapitán: "Držíme se" Prosté slovo jemně evokuje, že se boj komplikuje. Inu stačí málo, jen správně vyslovit byť krátkou větu a cesta od desíti k pěti je poznat. Nic méně přichází na řadu rozhodnutí o dalších instrukcí, kde téměř bez zaváhání přichází odpověď. "Dokončete to! "
Seržant: "Blížíme se ke guvernérovi..."

Do změti hovorů ještě proniká informace pilota, že za deset minut Valkýry přistanou v zajištěné zóně. Pozornost se tedy může znovu plně navrátit k okolnímu dění. Devon s Miklasem míří po hradbě vstříc násilím otevřenému vchodu. Krátký výkřik a palba pak jasně ukázala, že se tam cosi dle asupexu nachází, nebo spíše necházelo. Duet dvou hlavní zasypal vchod paprsky a jeden z bojem přilákaných cizáků už pomáhá svým druhům sdílet strasti umírání.

Miklas: "Jdem dovnitř, u císaře?"
Devon: "Rozkazy?"

Dvojice připravená na vniknutí do objektu čeká už jen na tvůj povel. Za to u brány už nečeká žádný obránce. Pokračování nerovné přestřelky jej definitivně, byť se ctí a hrdinstvím, taktéž posílá mezi mrtvé. Z větší blízkosti lze kacíře lépe rozeznat a zatímco střely jednoho zčásti zakrytého rohem budovy alespoň ohrožovaly Halvara, trio s melta náloží si chtělo otevřít vlastní vchod dovnitř. "Plop" a výbuch granátometu je poté spolu s malým ohňostrojem mění v prach.

Z deště pod okap?
Cordelia Anabell

Čest pro vůdce i pěšáka paradoxně znamená to samé - pouhé slovo, kterým se lze holebat vždy, když bitva nezuří zrovna kolem. Ocenit to může nejen spíše přehlídkové ostří, ale i svižně umírající zrádce. Záda zkrátka nevěnují boji tolik pozornosti, jako nepřítel stojící k nebezpečí čelem a tak účel světící prostředky snadno ustoupí potřebě vykompenzovat bojové dovednosti.

Sotva zrádce začíná ochabovat, je puštěn tvým osobním strážcem. Krátký pohled tě častuje a těžko říct je-li spíše více vděčný nebo přísný. Koneckonců jedna z nejlepším a nejopakovanějších rad při všech možných debatách o nebezpečí byla z Lienových úst v kostce "co nejrychleji se vypařit". Na druhou stranu, ušetřila si čas a... s velkou pravděpodobností i život...

Další úvahy ovšem zanikají v nutném spěchu, kdy je klapot bot přerušovaný jen tu a tam svištěním výstřelů jak pronásledovatelů hrajících spíše na struny náhody, nebo botlerem Liena, skrze nějž se je snaží vybídnout k opatrnosti a zpomalení. Po několika zatáčkách chodba ústí ke dvěma schodům, kdy jedny míří dolu, blíže evakuačnímu tunelu a dle zvuků i k dalším bojům a druhé kamsi do horních pater paláce.

"Nahoru..." Během mžiku je rozhodnuto. Snad fakt, že zrádci budou předpokládat cestu spodem, vede k naději, že se je povede setřást a na jiném schodišti se k tomuto cíli později navrátit. Pár vteřin k dobru pak stačí, aby se zdařilo nepřítele nechat alespoň, dle krátkého štěkání neseného ozvěnou, na pochybách a rozdělit jejich síly.

Další bezútěšné metry ubývají. "Lady, máte mou omluvu..." Trénovaný muž k boji má evidentně dost dobrý výcvik, aby zvládl utíkat nejenže dlouho, ale i přitom úspěšně plýtvat dechem. "Příště vezmu vzpouru v potaz." Těžko soudit, proč to říká. Zda mu to přijde vtipné, zda se opravdu potřebuje omluvit nebo... se tě snaží naštvat a donutit myslet na chvíli na něco jiného než ex-vojáky za zády.

A nejen ty. Kdesi vpředu, kam směřujete, se opět vynořil kdosi další. Černá barva a trochu odlišný stejnokroj poukazuje na člena doprovodu nějakého šlechtice. Erb je vinou popruhu. krvavých skvrn a zvedající se assaultrifle nerozeznatelný. Po krátkém pohledu, dalším záblesku poznání v tomto dni zbraň spouští, k čemuž mu dopomáhá i varovná střela bolteru. Po pravdě můžeš s jistou říct, že spíše zapracoval císař, nebo prostě jen Lienovi selhala muška.

Brzy se objevuje další a spolu s nim i trojice arbitrů. Rázem je i patrné, kdo je šlechtic, jehož barvy onen voják nese - Casus Leon Aterei. V černé archaicky vyhlížející zbroji vybavené power mečem, štítem za nímž ruka svírá pistoli, může téměř konkurovat některým tapisériím vzdávajícím hold prvním z hrdinů, kteří pomáhali Lartenu v jeho zárodku a kteří jsou poměrně nevýznamní.

Narozdíl od jiných zástupcům zdejší šlechty, tento nositel vznešeného jména nepůsobí komicky, ač by pár centimetrů k udatnosti jistě snesl. Svou roli má na tom i tvůj "otec", který skrze svou jemnou politiku připravil o život oba jeho předchůdce, čímž mu z původně připravované vojenské dráhy dopřál tu čest vydat se cestou politiky a do stejné šlamastiky, v jaké jsi ty.

Lien: "Zajistěte chodbu..." Stačí slovo a arbitři se vrhají provést svůj úkol. Po krátkém ujišťovacím pohledu pak totéž činí i zbylí muži Leonovi stráže.
Casus: "Lady..." Krátký, strohý pozdrav je uťat stejně jako jeho krok tobě vstříc.
Lien: "Dál ani krok, lorde" Zbraň umí být výmluvná.
Casus: "Marníte čas..."
Lien: "Vy život! Lady postačí pouze vaše asistence..."
Casus: "Nehodlám tu umřít stejně jako vy!"
Lien: "Pak jste kacíř a tím se to řeší..." Zvuky nepřátel se zase začínají blížit.
Casus: "Víte dost dobře, že mí muži mě nenechají umřít. A arbitrům se hodí každá puška..."
Lien: "Nevěřím vám!" Čas začíná tlačit.
Casus: "Lady..." Pohled se stáčí k tobě. "Nevraživost k vašemu rodu nemá smysl zapírat..." Stejně dobře by tam pasovalo slovo "nenávist". "Nic méně oběma nám jde o totéž - dál sloužit císaři. Společně toho můžeme docílit snáze..."

Ostatně je více než patrné, že se mu to neříká snadno. Taky je jasné, že pokud bude odmítnut a nebude zrovna zastřelen Lienem, což on je ochotný udělat a což by vedlo k šarvátce, kterou si zrovna nelze dovolit... že patrně svou pozici opustí při hledání únikové cesty. Samozřejmě myšlenky mohou snadno jít dál a dál a moc tomu nepomáhá ani fakt, že v podstatě až na pár banketů si o něm nejen ty, ale nikdo vzhledem k jeho "čerstvému" působení nemohl zjistit. Jediné, co snad napoví je to, že za tento den měl patrně možností zradit dost a zatím, zatím je nevyužil.

Mattoni už není !!

"Je hezké, že se držíte, ale mrtví nám k ničemu nebudete. Jakmile dokončíme bránu, běžíme k Vám, kapitáne." Valkýry jdou na přistání za deset minut. Minutu minimálně to trvá. "Pánové, guvernér i jeho dcera na nás spoléhají !! Císař nás nutí procházet těžkou zkouškou, ale my uspějeme !!"
Dvojice hellgunů pokryla dveře do věže. Pak zbraně spustily milostnou serenádu. A komu jinému, než Smrti. Halvar poslal granát mezi trio. Jeden měl meltu. Co z nich zbylo ?? Asi jenom boty a cáry tkání.
Poslední heretik, co se schovával za rohem. První střela kus betonu (či čehosi) poslala k zemi. Na druhou stačily dva kroky do strany. Císař tě vidí. Ušklíbnul jsem se za mířidly. Kdyby to byl navigátor, nemá nejen mozek (který na zdi za ním udělal jakési grafitti) ale ani to "třetí oko".
Přebít a kouknout se ke dveřím. "Padejte dovnitř. Opatrně !!" Houknu na ty hejsky. "Halvare, jdi, já jdu poslední. Nejspíš tě nebude vevnitř třeba, ale kdyby náhodou, je dobré mít skvadu pohromadě. A bajonet taky dokáže svoje." Dám mu lehkou herdu pěstí do nárameníku aby zapadl z atěma dvěma. Naposledy se ohlídnu, pošlu dělu vzdušnou pusu a zapadnu do vyvrácených dveří na naší straně věže.
Mládenci už zajistili schody. Proderu se dopředu a zakleknu na odpočívadle. "Devon, Miklas, Halvar, já." První jde auspex, proč taky, že ?? "Cokoliv podezřelého hlásit. Cílem je kontrolní panel, který prostě rozstřelíme, aby s bránou nešlo zacházet. Jasan ?" Mám neblahé tušení, že jako odpověď mi přijdou různé druhy dřevin.

Neubráněná brána? Že by gól?
Michael Irilm

Tvé hlášení kapitánovi, po krátké odmlce při zadávání tvých vlastních rozkazů, jež přineslo trojí ozvěnu slova "rozumím", nezůstává bez odpovědi. Dle tónu hlasu a neutuchajících zvuků palby i krátkého narušení spojení - snad vinou výbuchu blízkého granátu - můžeš tak získat kromě slov i přehled o situaci.

Kapitán:Zavři hubu, Irilme, znáš rozkazy a jejich prioritu.

Jak již odkaz na priority vaší mise říká - Guvernér a jeho dcera za každou cenu. Fakt, že ti tuto známou skutečnost opakuje sice znamená, že by první činnost při vstupu dovnitř paláce měla vést k hledání těchto význačných osobností, nic méně... kdo říká, že je shodou okolností nemůžeš hledat právě tam, že?

Pozornost je nic méně potřeba jinde. První do útrob brány vchází Devon maje neustále na zřeteli interiér stejně, jako display spásného auspexu. Zkušenost a sehranost bojovníků pak vede ke svižné kontrole, zda se nějaký z nepřátel nezdržuje v blízkosti a tomto patře. Prvních pár vteřin relativního klidu, který může rušit jen tu a tam tělo umírajícího spolubojovníka nebo skřípající torza vymlácených dveří bere záhy za své.

Devon: "Levá - čistý"
Miklas: "Pravá - čistý"
Devon: "Předek - schody!"

Vynález mechanica plní svou úlohu a tak první salva zbraní Devona i Miklase vítá maskovaného nepřítele a s pohostinností gardy mu nabízí plné hrsti císařova odpuštění. Dva zásahy ho sice na chvíli dokonale odhalí, ale nestačí k zabití protivníka, který se stejně jako celý systém jeho výstroje vzpamatovává a nachází opětně úkryt na schodech.

Devon: "Druhej-"
Miklas: "Kd-"

Dva hlasy jsou uťaty palbou druhého soka. Silueta se vynořila ze vzdálenější pozice stuberu, který kryl vnitřní část nádvoří směrem od brány. Jeho kanón se pak rozštěkal na věrné císaře, nechávaje tak na stěnách polibky střel a na zbroji Miklase prohlubeň a dle řádného zakletí i příjemnou pohmožděninu. Za projektilovou bouří pak činí hlasitou tečku Halvar výbuchem granátu. Rána z běhu ovšem mušce neprospěla takže, tentokrát explozivní dar, krak garnát si našel útulné místo pro konec své poutě vedle zamýšleného cíle.

Nic méně minela nebyla zcela bez efektu. Tlak a síla té rány se podepsala na stabilitě Taua a tak nejenže nemůže pokračovat v palbě, ale teprve se staví na nohy, aby našel úkryt znovu v té samé místnosti, ze které přišel. Takto získané vteřiny ti tak umožňují bezpečný průchod dovnitř a Halvarovi možnost schovat se za schody a začít nabíjet.

Halvar: "Císař chraň!"
Miklas: "Gardisto zabíjej!"
Devon: "Nemel, střílej..."

Bezpečí schodů se ovšem záhy ukazuje jako pomíjivé. Chvíle, během které se Halvar věnuje nabíjení granátu stačí k tomu, aby jeho pozornosti unikl v pořadí třetí nepřítel lidstva. Nejasná silueta možná dobře splývá s okolím, ale spřažené hlavně skřípající o stěn v důsledku nedostatku prostoru, kde vinou síly a rychlého pohybu nechávají rýhy, jsou přesvědčivé dost. Kromě tohoto zvuku, který ke do klasické symfonie bitvy nepatří, lze ještě zaslechnout ozvěny palby z hořejšího patra, kde patrně ještě nějací obránci kladou odpor.

DOUBLEKILL !!
Reputation with Imperium is now Exalted

"Máš to blbě !! Gardisto nabíjej !!" Cvaknul zásobník ve dveřích. Rychle pažbu zapřít o rameno a nejbližšího nekrytého Tau vítá energie. "Dáreček od Císaře, čuráku." První vystřel do kolene. Nebyl smrtelný, ani nezranil, ale donutil kolosa padnout na koleno. Potom se mu druhá rána prohlodala zbrojí, kde by člověk měl srdce. Samozřejmě víc do středu toho obleku, takže u člověka by nyní chyběly plíce a srdce. Mrtvá zbroj se s rachotem hroutí k zemi (T2).
"Hell yeah, bejby." Zažvatlal jsem, jakobych měl v puse doutník. Halvar cvaká s granátometem. "Miklasi, Devone, nahlaste těm nahoře, že jim jdeme helfno...KURVA, HALVARE K ZEMI !!" Těch děr ve zdech díky rozměrům dalšího obleků Tau si nevšimnout, tak už neřvu.
Rozběh kolem Halva, pažbu vysadit z ramene. Využít rozěhu a nápřahu k tomu, abych Taua hodil na zeď. Málem jsem si vyhodil rameno, ale teď mě pohání vztek červený, jako plamen z promethia. Další úder do břicha zbroje. Další rána jako do barelu s vodou. Následující útok je ale opačným koncem zbraně. Bajonet se zabodl do zbroje, jakoby nebyla víc, než papír. Pak se stroj sesul, jak tělo ochablo. (T3)
Padnu vyčerpaně za zábradlí. Oddechuju. "Hoši... Za tohle... Za tohle chcu metál. Tamten je váš." Opřu se o zábradlí a tak nějak doufám, že už nikdo jen tak nepřijde.

Vaše oblíbená aristokratka hlásí příjem!

Z této nebezpečné situace jsme tak trošku unikli v podstatě o vlásek. Velmi dobře vím, že stačila jedna zbloudilá střela a všem mým plánům do budoucna mohla být učiněna přítrž. A samozřejmě, že vím, že osoba, jež je mi vždy nejblíž v jakékoli těžké chvíli nese medvědí podíl na celé téhle záchraně. Lien? Ale kdeže! Samozřejmě, že ne. To Císař mě svou nesmírnou mocí neustále hlídá! Pevně věřím tomu, že mé plány do budoucna se mu zamlouvají nejen více, než plány zdejších povstalců - ale také víc, než plány mého strýce, který se prohlašuje díky dobře známým okolnostem mým otcem!

Občas se ale zdá, že tak trochu zkouší mou trpělivost a víru. Třeba zrovna teď.
"Dál ani krok, lorde"
Nehledě na to, že před chvílí střílel dřív, než uvažoval. Upřímně - já věřím v Lienovy schopnosti - a to v mnohých směrech. Nicméně občas, třeba nyní, to tak trochu přehnal. Samozřejmě bych mu vyčetla, kdyby nestřílel a jednalo se o zrádce. Ale mám na to právo. Jsem jeho chlebodárce - můžu se rozčílit za co jen chci.

"Nehodlám tu umřít stejně jako vy!"
"Pak jste kacíř a tím se to řeší..."
Můj pohled do stropu podkresluje jistou výmluvnost situace.
"Nevraživost k vašemu rodu nemá smysl zapírat..."
Když už nic, alespoň je Casus upřímný. Popravdě se mnou chce dnes mluvit nějak mnoho ne úplně přátelských lidí. A pokud se mám rozhodnout, jestli se obrátit a vběhnout do náruče Alexoisovi, který mě nejen chce zabít, ale taky nazval děvkou - což samo o sobě si žádá o veřejnou popravu za... hm.... nazvěme to pro veřejnost hanobení dobrého jména rodu, já vím že by to bylo proto, "že mě prostě vytáčí a Císaře beztak taky!"

Nicméně je tak trochu čas se vložit do rozhovoru, který v podání těch dvou rozhodně nikam nevede.
"Liene s prominutím - kdo jste vy, aby jste určoval, kdo je kacířem a kdo ne? Aspirujete snad kromě mého osobního strážce také do řad inkvizitorů?"
Kyselý, až ironický úsměv. Nevypadá tak dokonale a sladce jako obvykle, na to bych potřebovala dalších deset až patnáct minut na vydýchání.
Pokud máte pocit, že je Lord Casus kacířem, proč jste to dávno někde nehlásil? Třeba otci? Určitě by to dokázal využít ve svůj prospěch, všivák jeden starý!
Můj pohled se obrací na nově příchozího šlechtice.
"Z nenávisti k... mému... rodu se samozřejmě nemusíte vůbec omlouvat. Jsme politickými protivníky. Tak už to bývá. ne že by mne nermoutilo, že mě zde všichni beze zbytku nemilují."
Ach! Jak ve vás blízkost smrti probudí ironii!

"Nicméně."
Přejdu do vážnějšího tónu.
"Máme v paláci zrádce. Dost možná jste jedním z nich. Ale to by jste se asi neobtěžoval nějakým tlacháním, když máte k dispozici skupinu arbitrů, která by bez problémů mohla Liena zabít a mě zajmout a předat... no, řekněme, že vím o někom, komu bych se zrovna mohla hodit."
Každopádně, čas tlačí.
"Několik jich nás pravděpodobně pronásleduje. Pokud se nám podaří je s Císařovou pomocí pozabíjet, ráda bych s vámi... soukromě pohovořila a zeptala se na pár otázek, pokud nic nenamítáte."

GODLIKE!
Michael Irilm

Tvůj výkřik nesoucí povel, nebo spíše dobrou radu, se nemíjí účinkem. Halvar okamžitě poslušně zalehá, přičemž stihne ještě zaklít, když mu při tom vypadne nabíjená střela. Rozum se může divit jak chce, mysl může být zaskočená sebevíc, ale tvrdý léta pěstovaný dril funguje bez chyby. O chvíli později stejně bezchybně funguje bajonet a pro změnu funkčnost vypovídá cizácký organismus.

Halvar: "Díky..." Kývnutí podtrhující vděk, načež svižný pohyb sahá po zatoulané munici.
Miklas: "Cizák dole - taky bych jednu chtěl!"
Devon: Im memoriam?
Miklas: "Ne..."

Hovor je proložen ještě hlášením o prázdnosti zbylých koutů tohoto patra a informováním o zajišťování druhých schodů.

Miklas: "Chci na ní balit holky v doku..."
Devon: "Schody!"

Paradoxně varování o situaci na druhé straně patra je dost dobře aktuální i u tebe. Zatímco odpočíváš po svém prudkém útoku, nasloucháš vysílačce a hlavně věnuješ pozornost schodům, tvé smysly jsou na moment ošáleny technologií. Bez auspexu, bez upozornění na co se dívat, je snadné přehlédnout kradmé vykouknutí a ruku posílající dolu k tobě překvapení. Fotonový granát jednou cinkne o schody, aby v následující vteřině utopil celý svět ve světle a dost možná ho postavil i vzhůru nohama.

Následující chvíle jsou zastřené omámením. Můžeš spíše tušit pohyb na schodech, taky silný stisk ruky, která tě zatáhla k sobě. Trvá to sice jen pár vteřin, ale v boji je to celá věčnost. Zrak pomalu přichází k sobě a tak můžeš vnímat siluetu... Halvara? Patrně ano, protože nikdo jiný u tebe nebyl. Ono nabíjení a pozorování situace dole jej zřejmě uchránilo přímého zásahu jako tebe.

Právě teď čelí protiútoku cizáka. Jeho útok pažbou na hlavu se nevede a tak jen bezmocně končí na nárameníků. Druhé ohnání se je zablokováno čtyřprstou rukou, načež je oplaceno úderem do břicha. Síla rány ho donutí couvnout, nebo ho spíše trochu přizvedne, načež ztrácí na schodech rovnováhu a propadá v "kotoulu" kolem tebe. Jen hlasitý sten tě může utvrdit v tom, že ještě žije.

Xenos udělá krok vpřed a ožene se i po tobě. Tau většinou o boji z blízka nemají ani páru a obvykle rány dostávají než dávají. Tento jich evidentně už schytal tolik, že nějaké fígle snad okoukal. Jako kladivo tě jeho pěst udeří do hrudníku a nabídne ti možnost si celý zážitek z nárazu zopakovat ještě o zeď.

Tváří v tvář, kdy mu je veškerá kamufláž k ničemu, si můžeš všímat jistých detailů, jako vyvedeného emblému nože na zbroji, který není příliš rozšířený a má pro ně symboliku jakési "bojové přísahy", a... pár dalších symbolů, které sice nedokážeš zařadit, pochopit, ale evokují jeho "vyšší šarži". Když nic jiného, pak znovu napřažená pěst evokuje i jeho touhu ti způsobit vyšší dávku bolesti pro vyšší dobro.

Druhá strana mince, druhé patro brány
Jde pouze o doplňující text a taky odpověď na Irilmovu zvědavost z ICQ

Hrubý nebo čistý?
Cordelia Anabell

Nervy tečou, zvláště když jde o život. Někdo si libuje v takovém případě v ironii, jiný má lehčí prst na spoušti, tak či onak se to nějak promítne. Zrovna teď do velmi chladného pohledu Liena, když poslouchá tvou trefnou tezi o inkvizici. Zatímco se na tebe jedno živé a druhé mrtvé oko upíná, ruka neochotně povolí a hlaveň se skloní.

"Nikoliv, lady. Jsem jen horlivý služebník skutečného vládce." Úslužně skloněná hlava sotva zamaskuje, že by toho na jazyku bylo patrně o dost víc. Tak či onak vinou zajetí společenské role se lze jen odvolat na skutečného, dá se říct velmi dočasného a sporného, pána zdejšího paláce a tedy i jediného právoplatného kritika. Vrhaje dále už jen nevlídné pohledy, které díky společně stráveným chvílím dokážeš pod maskou zdánlivé netečnosti rozeznat, Lien se trochu decentně vzdálí směrem k nově nalezeným spolubojovníkům.

Na proti tomu Casus vypadá, že má z tebe a tvých slov skoro radost. Možná nemá rád to, co představuješ, ale rozhodně ho těší vyhlídka na případný společný úprk s někým, kdo má tak vysoké oprávnění přístupu jako ty. Nebo dost možná oceňuje fakt, že tím jak jste sem přiběhli... zrádci asi nebudete. Když je řeč o zrádci, tak si nelze nevšimnout trpkého úsměvu, který vykouzlila část "mohla hodit".

"Nikoliv." Námitky rozhodně nejsou. "Pokud mi císař s vámi dopřeje chvíli klidu, pokusím se vám dopřát i odpovědi." Chvilka zamyšlení. "Je je příjemné vědět, že zaslepenost a šílenství je zřejmě jen guvernérovo doména." Drobná poklona pak způsobně korunuje tento upřímný kompliment, nebo také výtku, či políček na pomyslnou rodovou čest, ke které tě váže vzdálenější příbuzenské pouto a velmi důležitý cár papíru.

Zkoumavý pohled Liena - těžko říct zda hodnotící více reakce tvé, nebo tvého společníka v této konverzaci - je znovu jediným prohřeškem proti netečnosti. Po pár dalších vteřinách, nebo také tvé slovní reakci, je ovšem prchavý okamžik klidu nadobro pryč. Rozmístění muži mají připravené zbraně a jeden ze členů osobní stráže výkřikem "jdou" burcuje k boji.

Vzduch je rázem plný litanií, nadávek, nebo napětí hromadícím se za maskou soustředění. To vše je pak prokládáno štěkotem výstřelů arbitrovských brokovnic, pušek lordovi stráže a bolterem tvého bodyguarda. Po první smršti nachází - dle křiku - smrt několik zrádců, ovšem hluk jejich postupu nepříjemně značí, že k jejich zastavení bude třeba víc.

"Granát!"
"K zemi!"

Lienova tlapa tě nešetrně chytne a přitlačí ke stěně. Ozve se ohlušující rána, po jejímž odeznění lze rozeznat ze strany zrádců i nespokojené cosi ve smyslu "chceme ji živou". Samotný výbuch si vybral svou daň po jednom z arbitrů i šlechtického doprovodu. Tebe samotnou hladové střepiny neohrozily. Jednak jich část pochytal štít, za kterým se blízko stojící Casus kryl a další si našly spokojené místo ve zbroji na zádech Liena, kde neškodně zůstaly. Jen jedna zatoulaná pak poctila návštěvu jeho ruku, se kterou tě tak "přimáčkl" a ze které, i s pár kapkami krve, vlivem rychlého pohybu vstříc nepřátelům spadla lhostejně na zem.

Během dalších vteřin, jejichž rychlost je snad vyšší než kdy v životě, se chodba plní zrádci, kterým Casus stejně jako jakýkoliv jiný voják impéria vyráží vstříc. Poslední obránce lorda tě pak ještě pošoupne o kus dozadu, blíže k pochybnému bezpečí, než se před tvými zraky začne odehrávat řež. Dá se říct, že toto obětavé a oddané gesto, je hodno slova hrdinství. Pokud ne, pak jeho smrt rukou, dle prýmek, ex-důstojníka s pistolí a chainswordem, hrdinskou je. Bohužel jeho skon pak právě tomuto nepříteli otevírá, alespoň pro chvíli, i cestu k tvé maličkosti.

Pohodička, klídeček... SLEPÝ SOM, NEVIDÍM !!

Cink, cink... Ten, kdo to hodil, tak musí umět počítat. Ikdyž jsem reflexivně zavřel oči, výbuch světla mi do sítnice vypálil obraz žilek v mých víčkách. Pískání v uších začalo být otravné. No, aspoň mi nepraskl bubínek.
Halvar mě stáhnul k sobě. Budu mu muset potom poděkovat. Rychle začínám rozmrkávat, ale mžitky před očima pořád jsou. halvar je teď nahluchlý asi stejně jako já, jenom nemá vypálenou sítnici, čučel na Devona a Miklase, jak se haštěří kvůli medaili. Ale i ti dva kluci dole mají teď svou práci.
Zatímco já se teprve omámeně zvedám s hellgunem na popruhu, Halvar bojuje. A marně, po chvíli cinkání ledí na odpočívadlo. A kurva. Zaskřípu zuby. Ještě omámený nestihnu uhnout a...
Ruka v čtyřprsté mechanické rukavici naráží do mého hrudníku. Pak zezadu přichází ještě zeď. V ústy mi vyletí sliny spolu s vyráženým dechem a přistávají xenosovi na helmě a hrudním plátu. Žebra zasténala, ale na jejich zlomení to nestačilo. Aspoň naražený a nebo dokonce nalomený některý budou. Nohy naštěstí cítím, takže to páteř neschytala.
Odhalil se, snad abych si ho mohl líp prohlídnout, než se mnou skoncuje. Meč na zbroji, značky na nárameníku, snad něco jako naše frčky. Vyšší hodnost. Super. Zašklebím se bolestí a nadechnu se.
Xenosova pěst se rozletěla proti mému tělu. Chybička ale je v tom, že jsem se vzpamatoval z omámení smyslů. Teď jsou průser jenom ty žebra. Dva kroky do schodů a pěst mě mine. "Tak vyšší dobro ??" Tentokrát útočím já. Krátký odraz a úder pažby, spojený s mou vahou, modrokožce hodil na zábradlí, které zapochybovalo o své existenci, ale vydrželo.
Neví nic o boji zblízka. Ne, že bych byl sebejistý, ale... Zase mě hodil na stěnu. Teď jsem to ale čekal. Nicméně jsem sezase hezky rozplácl. Tentokrát se pokouší mě chytit pod krkem. Není nic jednoduššího, než se po čtyřech vyškrábat o pár schodů výš. Je pomalejší, ale mě zase brzdí žebra. Otočil se mým směrem. To byla chyba.
Tentokrát jsem na něj skočil. "NELITUJTE NIČEHO !!! ZA CÍSAŘE !!" Moje váha ho převalila na záda, žebra dostaly další náraz. Útok se ale povedl, celý bajonet xenosovi vězel v hlavě. Po hrbolaté cestě jsme dojeli vedle Halvara. Zůstávám ležet. "Asi začínám bejt starej, hoši." Zamumlám do vysílačky, než se prostě rozvalím na modráskově chladnoucím těle.
Někdo by řekl, že ležím jako lata. Já zase spíš upřednostňuju naklepanej řízek.

Konec jednoho protiútoku
Michael Irilm

Vítězství v potyčce občas chutná zvláštně. Zatímco jindy je to pouhý pocit zadostiučinění a impuls k tomu, aby se muška přesunula o cíl dál, nyní je to paradoxně slastný a vzácný okamžik úplného vyčerpání s vědomím, že blízký spolunocležník se už neprobudí. Dojedeš dolu a můžeš zahlédnout, že Miklas s Devonem vyráží po několika - asi marných - výstřelech taktéž do schodů. Dle dalšího lomozu a hluku, který nějakou chvíli trvá a obsahuje i známky bolesti, oba za své vítězství také platí nejedním šrámem, což je s trochou zdravé škodolibosti jedině dobře.

"Irilme, jsme hříšnici?" Halvar se z bolestného pádu srovnal do pozice v kleče, díky které svou zbraní může jistit schody. "Jestli ne... tak za co nás císař trestá?" Tvář zkřivená bolestí dává znát, že se necítí o moc líp než ty. Nic méně pohled může snadno prozradit, i jisté štěstí. Přeci je pokud tělo bolí, je to znamení, že ještě žije. Toto pozitivní heslo ne nadarmo provázelo letitý náročný výcvik, po jehož konci hořkost opravdových bitech za něj dodává i dovětek "a může teprve umřít".

Devon: "Schody-zajištěny..." Lomoz jako na povel přestal. "Co budeš dělat v mým věku?" Na přetřes přichází asi trefný dotaz nejstaršího člena skupiny, který má zkrátka proti tobě minimálně pět, šest let náskok.

Miklas: "Bude prdět do hlíny"
Devon: "Drž hubu než přijdeš o další zub..."

O dvě, tři nadávky později vyplouvá na povrch, že cizákovi rána sedla a v úsměvu Miklase je mezera, což Halvar neopomněl doplnit tím, že kromě medaile bude mít v budoucnu i zářivý úsměv. Hovor pak utíná hlášení, že jsou v půlce schodiště a chystají se vniknout na horu. Halvar ti pak podá ruku ve snaze ti pomoct na nohy a s tichým díkem ti se stejným kamarádstvím dává možnost jít první. "Až po vás..." Získané vteřiny pak využívá přemáháním se postavit na nohy a celé rozbolavělé tělo, tak jako musíš i ty, rozhýbat.

Schodiště samotné pak s výjimkou taktické posily gravitace, která činí každý krok s těžkou výstroji o něco příjemnější než ten předchozí, neklade odpor. Během pár vteřin tak už můžeš svižně a tiše našlapovat přilepen ke stěně a slyšet sténání těžce zkoušeného kovu. Za okamžik se stejně přikradou i Devon s Miklasem.

Asupex je přiložen blíže na stěnu a po krátké kontrole gesta prozradí dva nepřátele a taky nějakou překážku mezi jimi a vchodem. Skrze úzké vylámané dveře lze lehce nahlédnout do nitra místnosti mající kdysi funkci administrativní. Zatímco dnes obsahuje dva nepřátele, dříve zde dlel radista a skupina byrokratů zaznamenávající každý pohyb do nekonečných hald tabletů a nebo věčného papíru.

Čouhající kousek pohozené kovové dokumentární skříně letmo vypoví, že na onu "zábranu" padla nejspíše většina vybavení interiéru. Dle dosti prostříleného torza mohutné vysílačky u stěny je pak i zodpovězena otázka, proč se posádka, jejíž potrhaná těla tu a tam taky padnou ke zraku, odmlčela na dobro. Zazní dunění, nepřítel s fúzním blasterem patrně usoudil, že odvedl svou práci a hrubá síla dílo dokoná...

Střílím jako bůh!

Ve chvíli, kdy jsem připražena ke stěně nemám na protesty nejen čas, ale ani náladu. Malá chvilka oddechu mě donutila přemýšlet nad možným rozsahem celé této katastrofy.
Jak se dostali všichni ti vzbouřenci až do paláce? Proč s tím nikdo nic nedělá? Jsme přeci vojenská planeta! Kolik jich zradilo a jak dlouho to ti červi plánovali?
Z představy, že by mě nějaká ze střepin zasáhla, mi je poněkud mdlo. Upřímně - já jsem aristokratka - a ač mě připravovali na vládu nad planetou, která patří gardistické frakci - nejsem, ROZHODNĚ nejsem stavěná na tohle! Na tyto situace a boj o život!
Aby bylo jasno, měla jsem po zbytek života procházet zahradami, oblečená do hezkých šatů a v mezičase poskytovat audience a Z BEZPEČÍ DOMOVA řešit možné spory či další ekonomické potíže, jako je zásobování a dodávky ze zemědělských sektorů.

Bezpečí domova je ale momentálně něco, co tady tak trošku chybí - situace je natolik zoufalá, že mě chrání i můj někdejší politický pro.... chci říct samozřejmě POLITICKÝ PROTIVNÍK MÉHO OTCE. Jeho zmršená vláda totiž se mnou nemá společného ani zbla! A ve chvíli, kdy se od jeho okovů odprostím to dám všem dostatečně jasně najevo.
Pokud tedy přežiju, že ano.
To si nemůžeme zavolat ani posily?
Tak jako si nepřeju, aby předčasně zemřel Lien (pro jeho případnou smrt se určitě najde nějaký pro mou osobu výhodnější čas) tak jen velmi nerada vidím Casia, vrhajícího se na zteč. Zrovna, když jsem přehodnotila svůj budoucí postup - to by mi nemohl udělat, jenom tak tady skapat za... Císařovu slávu a mou osobu!
Potřebuji ho živého!

Vzhledem k tomu, že se ke mně zrovna blíží jeden ze zrádců se do popředí, před všechny ostatní zájmy, jako je přežití kohokoli jiného z družiny, dostává ohrožení vlastního života. Sebe totiž potřebuji život taky. Možná trošku víc, než je.
ROZHODNĚ o dost víc, než je. (Čímž se samozřejmě nechci rouhat, nebo tak...)
Sama netuším, co mě přimělo zvednout pistoli a z relativní blízky jednoho ze zrádců střelit do hrudníku. Samozřejmě že z takové dálky by se netrefil jen naprostý idiot... a nebo kacíř - vzhledem k tomu, že jej evidentně nenapadlo střílet a chtěl se ke mně za každou cenu dostat blíže.

Muž padá na kolena a začne vykašlávat krev, v marné snaze, jakýmkoli způsobem si zachránit svůj již promrhaný život, si tiskne oběma rukama zkrvavenou ránu. Rudá tekutina protéká skrze prsty, sledovaná umírajícíma očima. Evidentně nebyl pro svůj úkol zase TAK zapálen - protože by věnoval méně pozornosti sobě a více mně. Za jiných okolností bych dokonce i řekla, že se to "tak přeci sluší." Poslední zasípání - snad má mysl si zachrčení vyložila jako prosbu o Císařovo odpuštění To tě ale rozhodně nečeká! a přichází smrt.

Já se, notně pobledlá, schovávám za archaické brnění, které chodbu zdobí, jako by mě snad mělo ochránit od všeho zlého, co se mi v tuto chvíli může přihodit.

Dream of Californication...

Vítězně bacím pěstí do plátu pode mnou. "Hajzle." Ucedím xenosovi do probodlého hledí helmy. Halvar leží podobně jako já, jenom na zádech a civí do betonového stropu. Připomíná mi to doby, kdy jsem s bráchou, jako malý, ležel na zahradě u nás doma a koukal na bílé mráčky.
Zbytek skvady se pere se svým tauem. Miklas skučí bolestí, Devon asi doráží emzáka. Aspoň v tom nejsme sami.
Halv se zvedl aspoň do kleku, já dál ležím. Teď by se hodil ten lok tvrdýho jakožto přípitek dalších vybojovaných minut pro svůj život. Potom se granátometčík zeptal. "Neřekl bych, že bychom byli hříšníci." Odpovím mu. "Jestli ne... tak za co nás císař trestá?" Jo, to je dobrá votázka, Halve. Pomyslím se a na chvíli zavřu oči, jakobych se snažil s Císařem spojit. Nic, žádná odpověď. "Nevím, možná se tady někdo jinej provinil a my to teď vyžíráme. Zvykej si, u gardy to je normální." Zašklebím se a trochu neochotně zase rozlepím oči.
Nevypadá o moc líp, než já. "Dokud to bolí, ještě to neumřeló..." Zazubím se a ztěžka se posadím. Devon si rýpnul. "Po posledním WAAAH !! se cítím trochu naklepaněji pořád." Zašklebím se. Z dialogu na druhé straně místnosti plyne, že Miklas má v úsměvu díru na dvě cigára. Nebo jeden doutník.
Všichni jsme ti teď rýpnuli do Miklase. "Jestli chceš, můj švagr je zubař..." Dev a Halv se začali smát. Potom se ozval kašel. "Miklasi, ber to pozitivně, dokud to jsou zuby a ne mozek, co je venku, tak je to dobrý."
Halv mi pomůže na nohy, což s tichým "Díky." přijmu, a pomalu se vydám po schodech nahoru.
Tak nějak konečně jsme se vyškrábali k cíli. Devon gesty prozradil dva nepřátele a jakousi překážku. Krátké nahlednutí ukazuje horu nábytku mezi náma a nepřáteli.
"Fajn. Halvare, pošli dozadu granát (vedle T1). Potom tam naklušeme já a Devon, zbytek hlídá schody." Kývnu granátometčíkovi a ten rozkaz o chvíli později splní. Potom já a Devon rutinně a rychle s pažbami o rameno vcházíme dovnitř. První tau (T2) padá po první střele, která mu udělala díru v hrudi. Druhá střela se ale druhému emzákovi neprodrala přes zbroj. "Kurva," ucedím. Devon naštěstí střílí také. Napoprvé nic, druhá střela ale promítla cizákovu krev na horké dveře. Zasyčelo to. "To bylo těsný." Uznale kývnu k Devonovi.
Z té hromady mezi náma a dveřma vysvobodím jakousi kovovou nohu od stolu a zabuším na dveře. "TŘINÁCTÝ REDELSKÝ PLUK, PŘIŠLI JSME VÁS OSVOBODIT !!" Kývnu společníkovi a zarazím kovovou nohu do protaveného otvoru. Zatímco on kryje dveře, já je páčím. Tak ako sa vám páči tým novým páčidlem ??

Robina Hoodová?
Cordelia Anabell

Císařova vůle a přízeň možná není vždy jednoznačná, za to požehnání skrze svatý náboj boltové pistole je nad facku jasnější. Ortel byl během sekundy vynešen a jedno tělo přidává svou trožkou krve k rozmanitosti interiéru, která prozatím spočívala pouze na kusech střepin ve zdech a sochách.

Smrt velitele se na moment promítla do řad bojujících. Krátké zaváhání pak poměrně rychle zpečetilo osud dvou Lienovo nepřátel, kteří ač zřejmě neměli chuť, přesto dostali svou porci chladné oceli v podobě čepelí. Bohužel císař je vrtkavý, nebo není každému nakloněn tak jako tobě a tvému doprovodu, takže ryk boje vyplní bolestný, hlavně poslední výkřik arbitra a příchod nejspíše posledního nepřítele.

Těžko říct, jestli to byla právě jeho smrt, nebo jim skon spoluzrádců připomněl, že vlastně už nemají co ztratit a tak jim skrze zoufalství zůstalo odhodlání bojovat. Série několika ran, z nichž některé vystavili zkoušce i pancíř zatlačili tvého strážce zpět a připravili nejednu horkou chvilku i nově nabyté posily v podobě lorda. Jeho výpady, ač nepostrádaly jistotu, postrádaly štěstí a tak kromě drobných ran nedocílili ničeho jiného, než odvety v podobě úderu, jež tak tak cinknul o helmu.

Boj, alespoň pro chvíli, se ustálil v situaci čtyři na tři, kde patrně zůstane. Žádné další kroky nebo řev nenaznačují, že by se měl ještě někdo přidat. Casus a Lien tak stojí proti třem zrádců, zatímco čtvrtý, nemaje dost prostoru, háže svůj granátomet na záda a sbíraje arbitrovu brokovnici, míří k krajní stěně. Ať už chce získat lepší úhel pro to, aby tě snad mohl zranit a usnadnit tvé lapení, nebo zatopit tvým obráncům, rozhodně nevěstí nic dobrého.

Bez Xenosů, bez starostí
Michael Irilm

Halvar:"Vystřelení mozku u něj zrovna nehrozí "
Devon: "To je fakt, kde nic není..."
Miklas: "Jste všichni sráčové! S vyjímkou Irilma samozřejmě!"
Halvar: "Jak to?"
Devon: "Vlezdoprdel!"
Miklas: "Hovno, to je pan sráč!"

Zdvořilosti v podobě uznání o něco málo vyšší hodnosti i běžného hovoru zdárně proběhla. Se stejnou zdárností pak i přesun vrcholící chvilkovou poradou u dveří s následnou ztečí. Přesně dle plánu nejdřív šel k zemi granát po něm po pár výstřelech i nepřítel, nechávaje tak místnost a vlastně celou bránu opětovně věrným císaře.

Z poza dveří: "Třináctej? O tom jsem neslyšel..."
Devon: "Generál Betram..." Následuje salva identifikačních údajů.
Miklas: "Kašli na něj, vzkřísíme xenosráče, když se mu tak líběj..."
Halvar: "Máš kousavou náladu?"
Miklas: "Žádný kecy o zubech!"

Zvuky hovoru a páčení jsou přehlušeny novým hlukem. Cosi... zlého hučí skrze stěny věže a je to tak nepřirozené, plné všelijakého skučení, pískání a snad i praskání, že i lidem nezasvěceným do strojového kultu musí být jasné, že duch této brány patrně prožívá své poslední vteřiny. Tato podivná rapsodie pak utichá na dobro stejně, jako začala. Pár dalších úderů potom těžce pochroumané dveře přesvědčí, že jim na světě bude s otvorem líp a tak lze vidět poslední živé kolegy.

Zastupující velitel brány a stejně tak jeho společník, zraněný nevysoký muž s obvázanou rukou, s díky a děkovnými modlitbami si pak podávají v rychlosti ruce s vojáky, které by tu jako spásu čekal snad nejméně. Skrze díru si lze všimnout, že ti dva připravovali sabotáž brány - což dle všeho lomozu se jim povedlo. Zároveň lze také vidět, že rychlá akce přišla skutečně včas, protože pokud byste se na cizáky nevrhli, nejenže by nestačili dílo dokonat, ale ani by neměli bez vašeho zásahu možnost připravit plán "B". Ten spočíval, dle rozmístěných náložích, v ochotě odejít za císařem spolu s tolika cizáky, kolik jen by se jich nahrnulo dovnitř.

Seržant: "Máme guvernéra, vracíme se k evakuační zóně."
Kapitán: "Cíl je v pořádku?"
Seržant: "Omráčený, nechtěl odejít..."
Kapitán: "Rozumím, konal jste vše nutné..."
"Děkuju pane"
Kapitán: "Irilme, vemte si cíl dvě..." Vysílání je na moment přehlušeno nějakým výbuchem a pár výstřely. "...horká zóna."

Vysílačka - alespoň co se přijmu týče - se teprve nyní odmlčela, nechávaje s sebou ještě hlášení o tom, že číslo 116, Keynes, člen kapitánova doprovodu, si už s vámi na baru rundu nedá. Inu ne všude je tak mrtvo jako právě teď u vás a někde to žije vskutku až k smrti. Devon poté, na čemž se asi daří asi snadno shodnout, navrhne, že by bylo opravdu fajn vypadnout.

Schody tedy s veškerou péčí znovu dávají smysl své existenci, což je jedna z mála věcí, která to v této budově ještě dokáže. Cestou zpátky lze znovu detailně vnímat mrtvé Tau i obránce, jejichž výstroj leží bez ladu a skladu vedle jejich vyhaslých těl.

Halvar: "Co se vlastně stalo v paláci?"
Velitel brány: "Já... nevím. Poslední zpráva ve vysílačce - a ta šla na všech kanálech - byla "světlo ztracených". Pak jen šum a pár chlapů uvnitř zkoušelo otevřít a další se za chvíli vyrojili venku... což asi víte dost dobře."

Rychlé kroky v dobrém čase ukrajují vzdálenost a tak se daří udělat tobě i tvému týmu ještě metrů v touze jít až do spodku brány, než si pobočník uvědomují jistý detail spočívající v tom, že skrze dveře dole byste se museli - dost zbytečně - protavit... když už sabotovaly všechny vnitřní systémy. Ztráta na štěstí byla jen otázkou několika vteřin a pár uražených metrů, ale stačila, aby se zamíchalo pořadí a první tak bránu mohli opustit její nejvěrnější obránci.

Devon:"Dám echo věži, budou vás očekávat...
Velitel brány: "Evakuační zóna?"
Pobočník: "Vy...vy město neosvobodíte? Vy necháte palác padnout?"

Zatímco pomalu, ale jistě pobočník začíná cítit, že jeho záchrana neznamená až tak růžový obrat v dost možná nejhorším dni života, jaký si maloval... tobě ukazuje Halvar na databletu dvě cesty za splněním úkolu. První - nejrychlejší vede skrze mrtvolami poseté prostranství u vámi uchráněné brány, jež shodou okolností vede i na pozici tvrdě bojujícího kapitána, který patrně se svým oddílem čelí hlavní síle povstaleckých sil původně taktéž mířící sem. Druhá, patrně bezpečnější, pak vede zpátky kolem brány po původní trase - ta by měla, s trochou štěstí, vést k nerušené pouti za pokojem druhého cíle.

Velitel brány:"Nechci si dělat plané naděje... bude pro nás v transportu místo?"
Pobočník: "Přece nás tady po tom všem nene-"

Skoro neslyšné zasvištění utíná hovor. Velitel brány už má jasno, že se odtud nikdy nedostane. Kulka z dalekonosné zbraně se uhnízdila v jeho čele, nechala jeho nyní ničím neovládané tělo přepadnout přes nižší zídku vnitřní části hradby a s plesknutím se po smrti zohavit ještě pádem na beton. Miklas zařval k "zemi", což vzhledem k tvrdému a často se vyplácejícímu se výcviku bylo vesměs zbytečné. Jednak pro to, že mrsknout sebou o kámen každý gardista má jako instinkt velmi rychle osvojený a druhak proto, že ne tak zkušený pobočník zaváhal, nechápavě se rozhlédl a když už se konečně chystal sklonit hlavu, tak o její část nábojem z odstřelovačky neznámého střelce, patrně schovaného někde na palácové střeše přišel.

Bohatým beru, na chudé seru!

Musím si přiznat, že i přes všechnu tu ironii a sebepřesvědčování, že jsem vlastně celou tu dobu těžce nad věcí - je mi velice brzy jasné, že na situaci, jako je tato, mě nemohlo předem připravit nic. Samozřejmě, že možnost vzpoury mi byla denně učiteli předkládána - a samozřejmě, že jsem zažila nějaký ty nepokoje - ale nikdy nebylo tak dusno tak blízko mě. Vlastně jsem nikdy ani neviděla opravdový boj. Všechny ty oběti nepokojů... byla jen čísla a jména ve statistikách. Vidět je na vlastní oči... se rozhodně mezi příjemné zážitky počítat nedá.

Celková nálada se projeví i v jakési pasivitě, co se dalších několika sekund týče. Prostě se jen pokud možno co nejvíce schovávám za brnění... a sleduji, jak umírá i poslední loajální arbitr v našich řadách. Samozřejmě věřím, že Císař činí zázraky - a tím pádem z této situace můžeme vyváznout... načež se mi vy mysli objevuje několik možných způsobů veřejné popravy Luca Alexoise... ale celkově vzato to zatím nevypadá vyloženě nadějně.
Liene, tak přeci bojujte!
Tichý výdech, odevzdaný pohled na hell pistol. Další pohled směřuje kamsi do prázdna chodby a zvažuje možnost útěku. Ta je samozřejmě iracionální. Oddělit se od dvou mužů, kteří jsou více či méně ochotni bojovat za mé bezpečí a život by nebylo moudré. Ač jakýsi prvotní pud a impulz se snaží mě donutit, abych se zvedla a bezhlavě utíkala co možná nejdále od toho všeho. Ve výsledku se ale odmítám byť jen pohnout.

Nejen Ríša má lví srdce!
Cordelia Anabell

Boj nadále pokračuje se stejnou vervou s jakou začal. Jakýsi delší... nůž? Meč? Kdyby byl tvůj drahocenný čas věnován arzenálu, jistě by to bylo jasné, teď je ovšem jasné jen to, že po lordově helmici se svezl znovu ne moc příjemný předmět a poté ještě pěst o něco mohutnějšího zrádce. Casus na štěstí jen trochu zavrávoral a včasným oháním se získal čas i prostor se znovu plně zapojit do boje. Dobrým přečtením pohybu nebo taky náhodně zapomenutou čepelí, záleží jak se to vezme, poté sám připravuje o život svého soka. Bohužel pro něj, zatímco se tělo duše zbavuje ochotně s mečem už je to horší a než se jej podaří vyprostit ubíhají další cenné vteřiny.

Tlumený sten po jeho pravici dává znát, že ani Lien není pozornosti ušetřen. Další drobná, přesto nepříjemná rána zdobí jeho už tak střepinami posetou paži, načež za svou oddanost k císaři sklízí i nepříjemný kopanec z boku do kolene, jež je ihned oplacen úspěšným seknutím po noze kopajícího a následným opatřením, po němž on sám, co se jakéhokoliv kopání týče, může myslet jen už na hrob. Včasné vstání na nohy a rychlý kryt pak udržuje zbraň jeho druhého soka v bezpečné vzdálenosti.

Zrádce s arbitrovskou brokovnicí pak využívá krátké chvíle času a prostoru. Svižně zamíří, zapře pažbu a nechá z hlavně vylétnout popravčí střelu, která by se mnohem lépe vyjímala v jeho těle, než v letu směrem k tobě. Navzdory větší přesnosti této munice, vyšlá rána se zakousne do podlahy několik neškodných centimetrů od tebe - patrně díky tvému krytu a jeho touze tě, když už, zasáhnout pokud možno do nohy. Na další zamíření už ovšem nemá čas, protože Casus konečně vyprostil svou zbraň a ani patrony, takže se vrhá do boje tváří v tvář, ve kterém se jeho útok akorát sklouzne po pevném štítu.

A já od nich cupy cupy cup - a oni dupy dupy dup!

Střela z brokovnice, která se zaryje do podlahy nebezpečně blízko mých nohou, mě probere z příslovečné letargie. Oči se rozšíří hrůzou jen při pomyšlení, jak blízko jsem byla tomu, aby se namísto mramorové dlažby zakousla do mého vlastního masa. Samozřejmě to není dnes poprvé, co čelím... ne úplně hezké situaci - ale takhle evidentní to ještě nebylo.

V někom tyto situace probudí agresi - inu a v někom, někom, jako jsem já, touhu urychleně zmizet na co možná nejhůře dosažitelné místo. Možná se jedná o hloupost, opouštět relativní bezpečí, které mi alespoň pomyslně brnění, za nímž se skrývám, poskytuje - a přeběhnout na druhou stranu, kam se nutně bude větší problém strefit. Naštěstí to vypadá, že jsem si zvolila pro svůj přesun docela vhodný čas, kdy jsou všichni dostatečně zaměstnaní vlastními problémy na to, aby se ještě zajímali o mou osobu.
Ač o mě tady prvoplánově samozřejmě běží - ale na to každý plebán zapomene, když má kudlu na krku!

Horší je už snad jen myšlenka na to, co se stane pak - až tito dva zrádci zemřou. Přijdou další? Nebo někam půjdeme na vlastní pěst? Jaký problém je sehnat si zde posily? A kde jsou veškeré stráže?
A proč nemám taky servitora, jako Alexois?
Samozřejmě z poslední otázky a odpovědi na ni, mohu vinit jen svého adoptivního otce. Protože servitor by, narozdíl od Liena, nečmuchal, co dělám ve svém volném čase!

We won't get fooled again

"Miklas mi odevzdá všechny svoje zbývající zásobníky do hellgunu." Jsme se studené věži. Kolem umírá strojový duch. "Bez keců a otázek. Je to pro tvoje dobro." Nechápavě na mě všichni hledí, ale zelenáč s mezerou v úsměvu činí tak, jak jsem řekl. "Fajn, aby sis nemyslel, že tě furt šikanujeme, bereš si..." Otočím se a ze země cosi zvednu. "Tohle." Když se obrátím zpátky k němu, hodím mu bolter. Očička se mu rozsvítila, jakoby pětileté děcko dostalo na Vánoce štěně.

Potom klusáme ven. Devon se na mě dívá trochu tázavě, když nechávám termický granáty i jednoho padlého v hale a beru si auspex. "Lepší dva než jeden." Brouknu k nim a kývnu, ať zatím padají nahoru.
Když za nima dojdu, zachránění si zrovna chtějí nějak zajistit místo v odvozu. A sakra. Než jim ale stihnu dát falešné naděje, kapitánův mozek je promítnut v kouskovité podobě na zdi, tělo vrženo ohromnou silou přes malé zábradlí. Mí podřízení, stejně jako já, padají reflexem k zemi, zatímco se pobočník mrtvého kapitána roztáčí jak holub na báni. Holt, není garda jako garda. I jeho život končí podobně jako život jeho nadřízeného.
Doplazím se ke zbytku týmu. "Fajn, je vám jasný, že se napřed musíme dostat ke kapitáni." Kývnuli. "A v cestě nám stojí tenhle hajzl." Další kývnutí. "Super, že mě chápete. Takže.... Hodím dýmovnici mezi nás a ten kanón," píchnu palcem ke zmíněné zbrani. "Zatímco vás budu krýt, přesunete se v dýmu k tomu land speederu. Samozřejmě si tam hodíte taky dýmovnici. Odtud se pak propletete mezi sloupy a Halvar ho začne odstřelovat fragama, jakmile na něj dosáhne. Jasný ?? Dobře. Nasaďte si masky, ať vás dým neštípe v očích." Sám tak učiním. Potom sáhnu po dýmovnici, odjistím a po zemi roztočením pošlu mezi nás a naši předešlou spásu. Druhou si kluci šikovní poslali dolů.
"Jdeme !!!" Zazní povel ode mě, rychle se zvednu a dýmem prosprintuju ke stroji. Pak už prakticky vše zaniká v lomozu pálící automatické zbraně, kdy terčem je protější hradba, abych klukům dole dal bonusové krytí.
(Až v příštím kole teprve budu moct hledat snipera po střechách a střílet na cíl)

Cup, cup, cupování
Cordelia Anabell

Odvaha má různé podoby. Ať už slouží jakýmkoliv cílům, vždy jde v podstatě o jediné - mít kuráž udělat co je třeba a právě teď, ona kuráž doporučuje choulit se v bezpečí úkrytu. Bez možnosti zasáhnout tedy lze jen po očku sledovat souboj posledních přeživších z řad zrádců a císaři, dá se říct i tobě, věrných bojovníků.

Po několika peripetiích v podobě ran inkasovaných do hlavy se pro změnu daří oplatit stejnou mincí. Ať už k tomu vybičoval adrenalin, nebo se podařilo "ropomenout se" na tréninkové rady, rozhodně je nyní o jednoho zrádce méně. Poslední svým osiřením ztrácí hlavu a bezmyšlenkovitě se otáčí v touze prchnout kamsi dál. Nejprve jde k zemi jeho zbraň, kterou zahazuje v touze po větší rychlosti, poté i on samotný hrdinným útokem do zad od Liena.

Je... konec, alespoň pro teď. Casus se opře o podobné zkrášlovadlo interiéru, jaké ti skýtá úkryt. Oddechování a znovu nabírání sil pak provází tak trochu udivený pohled, jako by nevěřil, že se do toho zapojil a přežil tam, kde jeho ochránci selhali. Lien po krátké kontrole paže zamíří k tobě. "Jste v pořádku, lady?" V hlase je cítit potlačovaná bolest. Památky na střet možná nejsou smrtelné, za to jsou poměrně nepohodlné.

Lien:"Neměli bychom zůstávat dlouho na jednom místě..."
Casus: "Máte plán?"
Lien: "Ano, vy ne, lorde?" Tak trochu se zdá, že mu dává sežrat onu výhružku o úniku.
Casus: "Vtipné, vás musí Guvernér milovat..." Křivý úsměv jasně ukazuje, co si lze o takové lásce pomyslet. "Než vypadla komunikace, slyšel jsem něco o letounech v zahradách."
Lien: "Nepřítel?"
Casus: "Spíše garda... není to potvrzené." Pohled se stočí k tobě. "Ale je to blíže než tunely..." Evidentně mu stačila krátká přehlídka fungování vašeho "vztahu" a tak ví, kam vkládat naděje v případě, že je třeba domáhat se nějakému rozhodnutí.

Lov na Snipu
Michael Irilm

Po radosti z vítězství a z případného oloupení mrtvoly důstojníka o jeho bolter, přichází i méně radostné okamžiky válení se v krvi mrtvých cizáků na chladné kamenné hradbě. Na půvabu situace nepřidává ani společnost jedné čerstvé lidské mrtvoly s příkladným komentováním Miklase, že tento den začíná být čím dál víc na hovno.

Krátké ujasnění rozkazů a další vteřiny se nesou v duchu přípravy. Plynové masky schovávají obličeje, zbraně jsou zkontrolovány i shledány stejně připravenými jako muži je držící. Dýmovnice se o chvilku později uvelebí na zemi, kde začne dokazovat, že si své jméno zaslouží. Rychlost je klíčová, takže přesunu rozhodně nechybí. Na proti tomu, absence štěstí způsobuje, že snaha pálit na slepo, doufat ve štěstí, je marná. Jediné, co přinesla bylo svištění a cinknutí o tvůj nárameník - důkaz, že ukrytý střelec má buď dobrý odhad, nebo zatracenou kliku.

Známé "plopnutí" pak oznámí použití další dýmovnice, zatímco lezeš znovu za dělo. Kouř na hradbě už pomalu dohořívá, když ostatní mají pozice za Landraiderem, kde další "čmoud" kryje postup blíže k sochám. Taktéž je znovu poznat úder odstřelovače. Devon běžící jako poslední inkasoval ránu do nohy, upadnutí a rychlý s námahou provedený přesun do bezpečí rozstřílené sochy na štěstí dává znát, že střela neprošla skrz.

Miklas: "Vidím ho!"
Halvar: "Kde?"
Miklas: "Střecha, vpravo u toho výklenku..."

Po bližším upřesnění už tedy nemusíš svůj cíl hledat po širokém prostoru. Nepřítel s dobrou muškou má i cit pro výběr místa. Palácová střecha plná architektonických divů skýtá nejeden úkryt před ranou i pohledem. Zaduní dálkou umírněný výbuch granátu, pár kusů zdiva se rozmetá po střeše a některé kousky i padají z výšky dolu na prostranství. Rána cíl nezasáhla, ale byla dost blízko na to, aby jej vyděsila. Střelec chvatně opouští kryt, čímž mezi tebou, kanonem a jím není žádná překážka.

Hell yeah !!

"Není náhodou pondělí ?!" Zavrčím do vysílačky, když mi jedna střela škrtne o nárameník. O dva centimetry níž a nejspíš nemám ruku.
Kouř se rozptyluje a já tak dostávám možnost najít si protivníka. Nevidím ho, takže se schovám za pláty a přebiju přerostlý kulomet. Proto možná nevídím trefu Devona. No, žije, to je hlavní. A poskytl tak poznatek, kde je ten hajzl. Vidět tu střelu, tak si pro něj snad dojdu osobně.
"Střecha, vpravo u toho výklenku..." Ozvala se mi vysílačka. "Rozumím." Odpovím, namířím kanón kus před něj a stisknu spoušť. Halvar mu poslal granát, aby ho vyhnal z krytu. Občas mám podezření, jestli mi nevidí do hlavy. Zašklebím se a stisknu spoušť. Zase všechno zaniká v lomozu střelby.
Dávka olova trhá nepříliš chráněné lidské tělo na cáry. Samozřejmě i architektura kolem bere za své, stejně nemá cenu palác opravovat. "Jupí-ja-jej, šmejde !!" Radostně zavýsknu a radši vystřílím zbytek zásobníku na zbytku . "Krejte mě, kdyby náhodou nebyl sám." Slezu ze zbraně, seběhnu dolů k landspeederu, kdy se občas podívám na auspex, a potom proběhnu ke zbytku mužstva.
Sundám si masku. "Fajn, hoši, jdem zachránit prdel kapitánovi a pak si půjdeme pro princezničku !!" Miklase plácnu po helmě, Devonovi kývnu a Halvara šťouchnu pěstí do ramene. Uculím se na ně. "Děláme čest Redelu a Císaři !! HEJ !!" Doufám, že se k pokřiku připojí i kluci.
A vzhůru do dalšího boje.

Za kapitánovou prdelí i pozadím její výsosti!
Michael Irilm

Rozkaz byl rozkaz a tak bylo "krytí "raději provedeno preventivně navíc, než aby pak stejně jako vlastní život scházelo. Kromě mrtvoli, která nakonec svou vahou pleskla o zem, ovšem nádvoří nevykazuje žádnou další známku života s výjimkou hrdinných vojáků redelského pluku, jejichž "hej" zaburácelo v odpověď.

Pro císaře, pluk a celé lidstvo tedy pevné obuv fasovaná imperiální gardou znovu začala klapat o zem, kam po právu má zadupat všechny xenos, kacíře nebo mutanty. Pro zatím se ovšem musela spokojit s rozšlápnutím nejedné mrtvoly i s příslušnými kalužemi krve, rozkopnutí pár zavřených dveří a mašírováním v rychlém tempu do paláce.

Devon: "Jak vlastně vypadá?"
Miklas: "Si chrápal na briefingu?"
Devon: "Určitě jsem nehonil nad ní lachtana..."
Halvar: "Tady..."

Zatímco hlavně číhají na případné nebezpečí, zrak putuje po všech možných místech, dochází k chvilkové předávce datatabletu i s vytouženou informací. Lady Cordelia Anabell se tak, patrně kvůli nějakým oficiálním propagačním důvodů, usmívá ve vkusné a nákladné róbě na případné hrdiny.

Devon: "Hm..."
Miklas: "Tak co, lituješ, žes prošvihl intimní chvíli briefingu?"
Halvar: "On, ona a třicet chlapů..." Smích se daří sotva potlačit.
Devon: "Tak jsou i lepší..."
Miklas: "Na to ser, slyšels o Rowenově páru?"
Devon: "Ne, co to je?"
Halvar: "Nároky - ženská, povolná"
Miklas: "Co myslíš ty, Irilme?"
Devon: "Určitě to, že má právo jít první..."
Halvar: "Pokud stojí o špinavé hrdiny!"
Miklas: "Nebo pokud on nestojí spíš o kapitánův zadek!" Jako bonus přátelský škleb k tomu.

Hovor, kromě obvyklých gest a hlášeních o situaci pak prokládá ještě hlas ve vysílačce mluvící o bezpečném dosažení evakuační zóny týmu s guvernérem i informace pilota, že ptáčci usedli. Stejnou měrou si pak dostal i hlášení od druhé čety, se kterou měl trávit misi původně Devon, o klidovém stavu kolem zóny. Kapitán pak pro změnu neříká nic, evidentně příliš zaměstnán nepřáteli.

Po dalších minutách, kdy se daří útrobami paláce procházet jako nůž máslem, nebo spíše živý poutník hřbitovem, se pomalu ale jistě blíží i ozvěna zvuků střelby. Spolu s ní pak upozorňuje i nastavený tichý tón auspexu, že hrozí blízkost nepřátel. Jedna stěna odbočky tebe a tvé muže nyní dělí od pomoci kapitánovi uvízlém mezi přívalem zrádců s původním cílem dosáhnout vámi zajištěné brány.

Na chodbě jeden z ex-členů PDF pálí s heavy bolterem kamsi do sálu, kde patrně bude hájit svou pozici někdo z členů kapitánova týmu. Dva jeho kumpáni se pak drží blízko stěny diskutujíce o tom, jak na ně vlítnout a zůstat pokud možno celí. Další dva, ti vzdálenější, pak mají naléhavější věci na práci. Dle krve kolem jednoho z nich a horečnaté snahy druhého ten krvetok zastavit jejich pozornost směřuje jinam, takže za lomozu těžké zbraně je vaše přítomnost prozatím utajena.

-Ťuk, ťuk
-Kdo tam ??
-Třináctý redelský !!

Otázka na vzhled. Provedu seznámení meho čela jednou mou dlaní. "Pánové, je sice hezké, že se zajímáte o vzhled děvčat, ale nevím, jestli je na to nejvhodnější doba." Zachrchlám a odplivnu si na jednu mrtvolu zrádce. "Navíc slintáte nad špatným obličejíkem, takhle o vás maximálně zavadí pohledem a za několik let si vezme leda tak nějakýho aristokrata z vedlejšího systému." Otcovská řeč, která kazí naděje. "Budete si muset vystačit s pirátkama v docích a těch nahotinkách v časopisech. A vůbec, neseďte na prdeli, máme ji ještě zachránit tu její." Zašklebím se.
"Můj názor ?? Na tuhle princezničku ?" Zavrtím hlavou. "Pod hezkou tváří, velká blbost září. Má moc nosánek nahoru, hoši. Na jednu noc by to šlo, ale nic moc trvalýho." Málem jsem šlápl do střev, jak jsem se rozkecal. Díky, Císaři !! Miklas má jakési rektální kecy. "Dej si bacha, ať ti v té tvé neskončí bajonet, nebo olověná včelička." Zašklebím se asi stejně přátelsky.

Tak, guvernér "safe and sound", teď tu jeho dcerku. Ale napřed zachránit kapitána Ryana.
Procházet ztichlými chodbami paláce, kdy jen zní vzdálená střelba, je za trest. Ještěže máme podrážky, které nekloužou ani v centimetrech krve. "Uvítal bych brod ve vodě, ne v krvi." Zašklebím se. Tolik zbytečných ztrát pro naše Impérium... Oči na stopkách (Inkvizitoři, neberte mě doslova, jediný chaos, který znám, je válka), ikdyž jsou všude mrtví, nemusí být daleko jejich vrazi a nebo bratři ve zbrani.
Potom se před námi zjeví scéna. Kulometčík, medik, zraněný, a dva tlachalové. "Zakleknout, Halvar vzadu. Pošli jim tam protipěchotní pozdrav. Zbytek týmu čeká na mě. Beru si kulometčíka, vy máte ty tlachaly." Poslední větu ještě dodám a mávnu Halvarovi. Sotva jeho střela dopadne, padá kulometčík na zem s rozstřeleným spánkem. Druhá střela se pak jen zaryla do výzdoby chodby. Snad zbytek kompanie bude mít větší štěstí.
(Počkám na vyhodnocení střelby, abych se jim tam nemotal.)

Ano, trvalo hodně dlouho, než se milady rozhoupala...

"Máte plán?"
Zcela sarkasticky mám pocit, že Lien zrovna plán v celém jeho znění řekl. Nezůstávat dlouho na jednom místě. Ono se říká, že v jednoduchosti je genialita - ale samozřejmě mám jakési reference o tom, že dnes mému osobnímu strážci jeho úžasné plány zrovna nevycházejí. Což není zase tak geniální. Tedy alespoň pro mě ne. Kor, když nám všichni ti arbitři, kteří vypadali, že by mě mohli docela slibně chránit, vychcípali, jako krysy.
Císaři, ty mě zkoušíš? Nebo jsi zkoušel jejich víru?

"Vtipné, vás musí Guvernér milovat..."
Lehké uchechtnutí z mé strany je maskováno zakašláním. Vzhledem k prachu, který zde ještě pořád v menším či větším množství víří to dokonce nepůsobí ani moc nepatřičně.
Ač je více vojákem, než politikem, umí rozhodně udeřit hřebík na hlavičku, to se mu musí nechat.

"Garda v zahradách?"
Je načase se věnovat důležitějším věcem, než myšlenkám na nejapný vtípek o lásce guvernéra k mému hlídacímu psovi. Ač myšlenka na to, nakolik je tahle láska vzájemná, je, nebo by jednou mohla být svým způsobem důležitá. Už proto, že guvernér svého pejska miluje jen pokud pejsek spolehlivě slouží. Ne že by to Lien nevěděl, Lien je leccos - ale ne blbec.
"Doufám, že váš plán tuto "gardu v zahradách"..." ACH, MÉ ZAHRADY! MÉ KRÁSNÉ ZAHRADY! MUSELI PŘISTÁT ZROVNA TAM? Kolik jen cizí kvetoucí zeleně jsem si do nich nechala dovést! "...zahrnuje, Liene. Taktéž doufám, že je lepší, než ten předchozí. Protože srovnatelný bych již nemusela zvládnout a horší by skončil mou smrtí - nebo hůř. Císař by vás asi nepochválil, kdybych padla do rukou heretikům. Ani otec ne, když na to přijde."
ale kdo je on, ve srovnání s NÍM.

"Lorde Casie."
Vytrhnu si chvilku, kdy navenek působím, jako bych musela ztěžka spolknout vlastní hrdost, načež pokračuji.
"I přes... jisté nesrovnalosti na politickém poli mezi našimi rody - mohu vás požádat o splnění přísahy věrnosti, kterou jste mému otci, jakožto šlechtic, obývající tuto planetu, povinován? Budete mne, dědičku trůnu..." Který je blíž než by se dalo čekat! "Ochraňovat do poslední kapky své šlechtické krve?"
PATOS!
Docela ráda bych si pak našla tu chvilku a promluvila si ... o samotě. BEZ LIENA.

To je tak, když kašlete na povinnosti!
Michael Irilm

Přesný zásah činí z jedné zrádné duše ihned jednu očištěnou císařovo soudem. Bezvládné tělo se pak jen opře o na nožičkách rozložený heavybolter, jehož hlaveň se stočí s pár výstřely směrem ke stropu než se odmlčí jako jeho nositel. Další rány dle rozkazů přichází vzápětí, ať už je to hřmot granátu beroucí si zraněného i jeho opatrovníka, nebo razantní ozvěny bolteru s tichým svištěním paprsku hellgunu, během pár vteřin nezbývá nikdo, kdo by znesvěcoval posvátnost císařské půdy.

Je tak trochu paradoxem, že skrze prolitou krev lze najít pokání na místech, kde se mnohem lépe dařilo bez ní. Drahé obložení místnosti tu a tam prožrané zbloudilými zásahy, nebo nasáklé krví vypadá spíše jako zrcadlo všedního zoufalého masakru než boje za svatou věc. Za své bere i podlaha zdobena jakýmsi mozaikovým výjevem, z něhož lze najít jen fragmenty, neboť byla překryta dílem jiného umělce, kterému místo pečlivě vybraných kamínků více k duhu přišly kusy zbraněmi roztrhaných těl. Zdá se, že pořekadlo o můzách mlčících ve válce je pravdivé, neboť kdyby nemlčeli, asi ječí hrůzou.

V podobném duchu byl vystavěn i sál, do něhož chodba ústí. Ten se může navíc pochlubit palbou ohlodanými sloupy, snad z nějakého druhu mramoru nebo podobného, hlavně luxusního, kusu kamene. Největší chloubou se ovšem stává, střídaje tak kdysi hojně obdivovaný velmi precizní mohutný lustr, odpor tří zbylých spolubojovníků momentálně tak trochu chycených v pasti.

Kapitán střílí přes sál ve snaze zastavit nově vznikající zteč kacířů, jež si hodem granátu zkoušela zvětšit naděje. Pokus ovšem skončil odrazem od sloupu a výbuchem kdesi v rohu. Jeho pobočník se stahuje níže, míříc na kohosi nahoře a poslední člen komanda je znovu zatlačen zpět do sálu. Jeho zlost a odpor pak přiživuje žár plamenometu, kterým se snaží očistit žehem ty, kteří ho z chodby a potenciálního místa úniku vystrnadily.

V celém zmatku, který i podtrhuje tichá modlitba Halvara a duet kleteb Miklase i Devona, je slyšet i zvučný hlas zvyklý poroučet, který nějakým způsobem zrádce koordinuje a zrovna nabádá k obchvatu. Fakt, že se to ani nesnaží ukrývat je jen pomyslné podtržení toho, jak plné hlavně práce mají vaši spolubojovníci.

Pobočník: "Identifikujte se!"
Plamenometčík: "Zkuste během toho střílet..."
Kapitán: "Irilme? Přísahám císaři, že ti prokopnu prdel, jestli JÍ nenajdem..."

Někdo má radost z toho, že se bolter nepřátel odmlčel, jiný zase z blížících se kamarádu a někdo, jako kapitán je nevrlý z faktu, že je pod stresem a část jeho skupiny se... nevydala plnit rozkaz dle jeho představ. Buď jak buď má příliš mnoho práce, aby toho víc udělal. Čas slov zkrátka minul, což dokazuje i aktivita nepřátel na schodech, kteří již tropí varovný povyk...

Taje plánování aneb já prostě nemohl a když jsem se rozhodl odepsat Irilmovi, fuckuje tak své povinnosti, musel jsem i tobě
Cordelia Anabell

Veselý a milý rozhovor plný vzájemných sympatií i nekonečného daru porozumění bere posléze za své tvém přičiněním. Zmínka o gardě totiž nejenže podtrhla překvapivost oné zprávy, ale i mile naznačila, že se ve vzorci úniku tvého ochránce objevují další neznámé. Další stoický klid podporovaný chladným pohledem bionického oka pak naslouchá tvé nespokojenost s "plány", jež tě dovedli až sem. Nutno podotknout, že ono "sem" je místo, o které jsi vskutku nestála soudě dle příjemné přítomnosti mnoha mrtvol.

Další rychlá přestřelka utichá v pokračování. "I přes jisté..." Dá se říct, že kdyby Lien byl o něco méně taktní, asi by oči upřel ke stropu ve snaze prokouknout skrze strop až k nebesům. Fakt, že během tvých slov přebíjí bolter je jistě při zmínkách o poslední kapce krve dozajista pouhou shodou náhod. Proti tomu tvůj aristokratický společník z opačného konce politického spektra to... asi bere vážně.

Casus: "Lady..." Úklona. "...přísahám na císaře a vše dobré, co představuje. V jeho jméně slibuji, že důvěru, jež ve mě vkládáte nezklamu činem ani myšlenkou." Patrně je, když jsme u formalit, trochu nesvůj, že ti v romantickém gestu nemůže předat meč, anžto neví, kdy ho bude potřebovat.

Lien: "Jdeme..." Rázný a svižný krok nabádá ke spěchu stejně jako hlas.
Casus: "Takže váš plán nakonec počítá s gardou?" Po prvních zatáčkách je jasné, že cesta bude ústit právě ke snaze co nejdříve se dostat k zahradám.
Lien: "Nyní už ano." Ironický úšklebek, důkaz tvého předešlého a povedeného slovního políčku, odpovídá na otázku " s čím vším bylo počítáno".
Casus: "Ve vašich plánech hraje často prim improvizace?"
Lien: "Říkám tomu flexibilita, je to něco na váš způsob čelní obrany"

Když nic jiného, dá se říci, že narážky nepříliš vycházející rozhodnutí se dají změnit v úder na ne zrovna nejjistější bojový výkon. Casus asi není příliš trénovaný v uchovávání pocitů za vlídnou maskou, nebo na to nemá náladu, takže je vidět, že tohle se mu příliš nelíbilo. Chvíle vyčerpávajícího mlčenlivého pobíhání nakonec ovšem přeruší otázka.

Lien:"Lorde Casie, opravdu hodláte lady chránit stejně jako palác?"
Casus: "K vnější obraně..." Zde je patrně dislokováno nejvíce loajalistů. "Jsem nebyl naším skvělým guvernérem uznán jako spolehlivý. Necítím se povinován setrvat i na té vnitřní."
Lien: "Musím uznat, že utíkat umíte..."
Casus: "Budu jen rád, pokud tak posloužím impériu. Každý se musí snažit, někdo může běhat a " Krátké odmlčení. "a jiný se lísat u správných nohou..." Skoro bys věřila, že zkusil dodat i tiché posměšné "haf".

Další minuty chodbami zdobenými buď prázdnotou, nebo stopami bot vymalované krví z míst, kde jsou i mnohdy v kusech majitelé této drahé tekutiny, ubíhají. Čím dál více lze soudit z těl, že obránci v této části vůbec netušili, co se děje, když vzpoura vypukla. Je-li tomu jinde jinak, to ovšem bez možnosti dálkové komunikace se patrně nepodaří zodpovědět. Tento postřeh samozřejmě přišel skrze Casia, který smutně konstatoval, že na začátku tohoto dne měl společnost osmi mužů ve zbrani, což bylo rázem ošetřeno jemným Lienovo sdělením, že díky udatnosti jeho lordstva se s nimi zajisté neloučí na dlouho.

Jakési rádoby "veselí" ovšem definitivně ukončují zvuky palby a křiku vpředu, ze sálu, kde má být nejbližší možnost sejít do přízemí a z něj k nejisté naději na únik. Když nic jiného, je to alespoň vítaná možnost popadnou dech, kterou nepohrdají ani tví společníci a to jsou to muži uvyklí fyzické námaze. Během mžiku pak můžeš sledovat soustředěný pohled tvého ochránce kamsi do prázdna.

Vzhledem k tomu, jak dobře ho znáš asi ani není příliš těžké odhadnout ,na co myslí. Dle drobných pohybů tváře lze usoudit, kdy nějaký plán - třeba vrátit se a zkusit jinou trasu - v duchu zamítne a vytvoří nový, který posléze skončí stejně. Nakonec, dle dalšího sotva rozhořeční, si vybere.

Lien: "Lady, Lorde, obhlédnu situaci, jestli můžeme proklouznout."
Casus: "Měli bychom podpořit-"
Lien: "Vy zatím podpoříte Lady..." Asi se mu zkrátka příliš nelíbila možnost poslat jeho na smrt patrně v očekávání, že by se vrátil zpět i s nepřítelem.
Casus: "Ale..."

Jeden pohled jej nakonec umlčí. Poslední kontrola výstroje pak maskuje smluvené gesto pro případ nebezpečí - tedy ukrytý vzkaz, že v případě byť náznaku čehokoliv podezřelého máš použít zařízení ukryté v náušnici, které vyšle patrně skrze nějaký otravný zvuk signál, na jehož základě se nejspíše otočí na patě ve snaze ti pomoci. Pokud se jeho příchodu dožiješ. Opatrnými a u někoho tak velkého i nezvykle tichými kroky se pomalu ztrácí z dohledu.

Casus ho chvíli pozoruje, načež sám překontroluje výzbroj vlastní a zaujme místo opřený o zeď tak, aby kohokoliv, kdo by vám neopatrně zkusil vběhnout do zad mohl přivítat pistolí. Rázem se i vteřiny zdají jako věčnost, táhnou se snad neskutečně. Kradmé pohledy vrhané po branách potenciálního nebezpečí taktéž příliš nezabaví a ticho tomu neprospívá.

Casus: "Lady, věříte, že nás odtud živé dostane?" Dost možná hloupá otázka to má napravit. ""A ehm... jak s ním vůbec můžete vydržet? Druhá, zvědavější a dost možná horší jakbysmet. Inu ne každý má dost silné nervy, nebo sebekázeň a i přes veškerý výcvik a snahu se zapojit... můžeš vidět, že tvůj ochránce, ač je drží na uzdě, má obavy.

Múzy ?? Ale notak, nakonec tu zbyde jen krev...

"Shit just got real, guys !!" Zašklebím se. Miklas už se chtěl vrhnout ke kulometu. No, kdo dřív přijde... Odkopnout tělo zrádce, přebít... Sakra, válka to není jen tak, to je věda !!
Plamenometčík žhaví chodbu. "Žhaví, Béda, žhaví drát..." Zanotuju. "Halvare, vedle mě !! Pošli tam kacířům pozdrav !! Zbytek kryje chodbu."
Zatímco se já peru s kulometem, slova kmitají vysílačkou. "Sakra, kapitáne, máte být rád, že vám zachraňujeme prdel a odvádíme od té mladé buchty všechny ty kacíře !! Sakra s krámem !!" Kulomet se zaseknul, takže zdržovačka. Začínám si připadat, jako jeden hrdina z akčních filmů, které našli Mechanici kdesi v archivech Terry. Svalovec pobíhal po džungli s kulometem, kosil nepřátele a ani se nezranil. Jmenovalo se to, myslím... Rambo ?? Nebo tak nějak. Ale byl to určitě druhej díl !!
"Miklasi, Devone, držte tu chodbu, po dalším rozkazu půjdete tam na ochoz a budete střílet zrádce." Ukážu jim nad plamenometčíka (takže dveře V). "Bacha, nejspíš tam bude asi teplo. Halvare, další pozdrav !!" Kouknu se na Kapitánovu situaci. "Těch kurev neubývá !!" Vyrojily se vzpomínky na orčí invazi.
Řešení ?? No přece střepiňák !! A šup s ním ke zrádcům. Bohužel, mají víc štěstí než rozumu. Jednoho to smetlo na zem, další se schoval. To je zase den. Zavrčím cosi o lehkých děvách. Nemohli prostě vylézt na nádvoří s fáborky a transparenty... I takovou 'revoltu' jsem zažil. Pravda, neuspěla, ale někde možná ano. Jediná krev, která tehdy tekla, tak byla ze zlomených nosů.
Cvak. "Haleluja !!" Těžká zbraň začala konečně poslouchat. Bohužel, zrádci se stihli pohnout. No, nevím, jestli jim to bude něco platné. Není to sice takové terno, jako to dělo u brány, ale stačí to. Na tyhle komorní podmínky jistě. "URÁÁÁÁ !!"

Bitva o kapitánovu prdel
Michael Irilm

Pokřik, který vznikl na staré Teřře ještě v době, kdy bylo lidstvo na počátku své dlouhé cesty za vesmírnou dominací, se spolu s ostaními ruchy výstřelů nechává nést ozvěnou dál posílený ještě o hlasy spolubojovníků. Jeho původ u mongolských kočovníků dávno ukryl čas, ale význam v podobě prostého "držte se pohromadě" zůstává i jednačtyřicátém miléniu, aby semkl muže pevně do jedné řady vydávající se vstříc nepříteli.

Zatímco se skláníš u čerstvě opuštěné zbraně a chystáš se ji navrátit původní svatý úděl boje za lidstvo, Miklas zkusmo pošle na útočící kacíře několik střel, než zaleze do chodby jež si mu svěřil k hlídání. V těsném sledu za jeho palbou, pak proletí dva granáty. Dutý zvuk Halvarova granátometu korunovaný výbuchem, nebo lehký odraz Devonem vhozeného protipěchotního daru ovšem kromě zastavení pohybu útočníků nepřinesl nic.

Kapitán: "Pravo-horní tři!"
Plamenometčík: "Pytel sraček! PYTEL KACÍŘSKEJCH SRAČEK!" I takhle se dá komentovat situace v chodbě.
Pobočník: "Tři-"

Hlas pobočníka se odmlčel. Pár záblesků lasgunů se mihlo kolem něj, načež cosi s jasnou září jej uhodilo do prsou, zbavilo možnosti mluvit a posléze i dýchat. Střela zbraně se doslova propálila skrze něj a celou jeho výstroj, jako by nebyla ničím a ještě měla sílu zanechat na podlaze za ním v místě dopadu velký spálený flek. Látková část výstroje jen tiše doutná, nechávaje svůj dým stoupat vzhůru v lehké symbolice duše opouštějící tělo.

Miklas: "Plasma! Aby zmrdům bouchla v ruce..."
Halvar: "Musíme se hnout takhle..."
Miklas: "Jsem pro, nechci tu sedět na prdeli a čumět do chodby..." Ono tváří v tvář smrti kamarádům se odolává touze vrhnout se do boje hůře, než když se ve vysílačce poslouchají hlasy nějakých neznámých vojáků.
Devon: "Drž hubu, máš svý rozkazy! To chcete bejt na škvarek?"

Kapitán se svým posledním mužem o skonu svého společníka, ani o těch, co ho zabili vinou vlastních problémů neví. Jeho pozornost upřená zprvu na dva přibíhající útočníky, se přesouvá k dvěma obíhajícím zrádcům vybavených zcizenými zbraněmi arbitrů. Plamenometčík pak, rychlým pohybem ke sloupu a jedním proudem ohně, tuto smělou dvojici mění v prach, zatímco dle rachotu a kousků odlétajících kamínku do míst, kde předtím onu chodbu hájil padl neškodně další granát.

V dalších vteřinách pak přebírají iniciativu nepřátele. Čtyři rány brokovnice zaduní tu o sloup, o zem a neváhají se opřít ani do zbroje a srazit tak velitele na podlahu. Vysílačkou tak rázem projede i tázavé "Kápo?" a svižné odseknutí "žiju". Nepřátele mezi sloupy pak pokračují v marném ostřelování hrávaje spíše na strunu štěstí, neboť dříve či později se zaručeně nějaký zbloudilý paprsek ujmout musí. Dvojice o sloupu pak, asi otřesena výbuchy granátu jen vyčkává.

Bývalí členi PDF pak na ochozu se věnují spíše horečnaté snaze se co nejrychleji přesunout do co nejvýhodnějších pozic. Tedy téměř. Zatímco jsi připraven obsluhovat těžkou zbraň, paží ti projede osten bolesti. Rána není příliš hluboká, ani životu nebezpečné, přesto je to nemilý důkaz o střeleckých schopnostech vojáka z ochozu, jež se znovu dává do pohybu v očekávání nemilé odvety. K tomu všemu ti k uším dolehne i křik Halvara, upozorňující na to, že jeden z kacířů u kapitána zrovna tahá jeden dárkový balíček střepin.

Co na srdci, to na jazyku. (Smrt)

Pobočník se vypařil pod nápoprem plasmatu. No doprdele... Nechtěl bych. Potom tam nabíhá nějaký rádoby drsňák s brokovnicí po nějakém mrtvém arbitrovi. Změť broků švihla kapitánem o podlahu. "Kurva, hoši !! Vydržte, ten krám..." Bouchnu do kulometu, který konečně cvakne. Co nejde silou, musí jít ještě větší silou.
Rameno mi prosekne jedna střela. Mám štěstí, byl to Lasgun, takže to sice bolí jak čert, ale nekrvácí to. "Kurva !!" Štěknu a koutkem oka tiknu k tomu opovážlivci. Halvar ale ukazuje na opačný konec sálu. No jen počkej, ty hajzle... Rázem mi sklapne. Plán na záchranu kapitána je najednou ohrožen.
"Kapitáne, nad váma !!" Zařvu do vysílačky a rychle vypálím dávnu ke schodišti. Jeden se stáhnul (G6), ikdyž se prolétla kus od něj. Druhá série olova a jiných kovů dělá tomu s granátem díru v hrudi a rozptylka mu páře i tu ruku s odjištěným granátem pd těla. V mysli mi granát cink o podlahu a následný výbuch dělá z jeho spolubojovníka cáry a jeho tělo, tedy co z něj zbylo, posílá přes zábradlí dolů.
Zpátky k pomstě. Bohužel ten hajzl se pohnul, takže dávka ho trefí, ale jediný efekt je, že to s ním švihne o stěnu. "Přesun !! Halvare, pošli zrádcům zatím poslední dáreček, Miklas jde ke kulometu a bude krýt kapitána. Dej si bacha na hajzly vpravo." Počkám, až tak učiní a potom vyrazíme za Devonem. "Musíme se dostat na ten ochoz." Takže v chodbě pak hledáme nějaký vstup (nejlépe V), aby jsme měli rozhled.

Ukonečete výstup a nástup, dveře se zavírají. Příští stanice, dost možná druhé patro?
Michel Irilm

Výstřely těžké zbraně si nezaslouží respekt pro nic zanic. Díky pár přesným ranám je výzdoba sálu bohatší i o pár mrtvol. Muž, jež dříve třímal granát, pak i v duchu zásady "kdo s čím zachází, tím taky schází" přidává k zájezdu na druhou stranu i svého kumpána v blízkosti, což spolubojovník kapitána neváhá označit za "kurevsky dobrej zásah". Nutno podotknout, že přišel v hod. Na zem sražený kapitán pak využívá chvíli výbušného rozptýlení, aby se dostal do pozice, z nichž může čelit nepřátelům a hlavně je skrze svou zbraň držet dál u sloupů.

Kapitán: "Dík, Irilme"
Plamenometčík: "Císaři, dej ať mi ti sráči přijdou pod ruku!"

Jak se ještě záhy ukazuje, tak modlitba byla na místě. Další výstřel plasmy se totiž hladově opřel do jednoho ze sloupů a patrně jen vinou opatrnosti střelce nepřišel další, dost možná už i přesnější.

Plamenometčík: "Musíme se hnout, HNED!"
Kapitán: "Čmoud!"
Miklas: "Provedu..."

Miklas tak jedním slovem rázem dává na srozuměnou plnění dvou úkolů. Jedna dýmovnice letí do sálu, zatímco on svižně zaplouvá za tebou opuštěnou zbraň. Halvar pak do nového vývoje na bojišti přidává svou střepinovou trošku, která činí ze dvou odvahy zbavených nepřátel za sloupy krvavé cáry minulosti. Následuje krátká porada s mapou datatabletu a přesun, v jehož čele je chodbu kryjící Devon, který prokládá Halvar modlitbou za ty, co v sále zůstávají a budou dál bojovat.

"Císaři, ochránče lidstva. Žehnej jejich helmám, nechť drží stranou kameny i střepiny a slouží s poctivostí, s jakou nesou tvé jméno do boje jejich nositelé. Dopřej sílu ochranné výstroji, nechť odmítá střely, jako naše vůle zamítá přístup strachu. Vlídným okem shlédni na zbraně nesoucí tvé odpuštění, neb chráníme jejich těla před nečistotami a prachem, jako své mysli před pochybami. Dopřej své přízně, ať bojovníci tví přinesou slávu i vítězství tvému jménu."

Svižné, přesto obezřetné tempo brzy nese první plody. Po jedné zatáčce, jednom rozcestím a dlouhé chodbě se zastavuje Devon těsně před místem, kde by měly být schody. Povzbuzen auspexem, stejně jako ty ve chvíli přiblížení se na dosah, gestem sevřené ruky vybídne k ztichnutí a držení pozice. Během pár vteřin pak z výstroje vyloví staré dobré zrcátko s jehož pomocí i se špetkou gestikulace sděluje, že za rohem se poměrně tiše blíží další nepřátele v celkovém počtu čtyř, z nichž jeden má nepříjemný plamenomet a druhý je patrně důstojníkem.

Sliby chyby?

"V jeho jméně slibuji, že důvěru, jež ve mě vkládáte nezklamu činem ani myšlenkou."
Lehká úklona. Ve chvíli, kdy klid a krásu dvora, ke které tato gesta neodmyslitelně patří, vystřídala neklidná arogance a brutalita vzpoury, která právě probíhá, může tato úklona působit až nepatřičně. Vážný výraz jen podtrhuje celkovou atmosféru.
"Važte svá slova a nezklamte mou důvěru, Casie. Ve chvíli, kdy jste přísahal na Císařovo jméno, zradil by jste i tu Jeho."
Možná bych pokračovala nějakou lehkou přednáškou na téma Císařova moudrost a nekonečná dobrota - ale jsem rázně přerušena Lienem a jeho výzvou k dalšímu postupu. Nemohu mu to mít za zlé - jde mu výhradně o mé bezpečí - i přes to, že to nedělá kvůli mě.

Následuje krátká výměna názorů.
Samozřejmě, Císaři, neexistuje nic lepšího, než když v obzvláště těžké chvíli máte dva spojence, kteří se mezi sebou štenkrují prakticky o nic.
"a jiný se lísat u správných nohou..."
Casus má bod!
Samozřejmě situace téměř domácí pohody nemá dlouhého trvání - a záhy jsme vyrušeni křikem a střelbou - typickým zvukovým pozadím dnešního dne.

"Lady, Lorde, obhlédnu situaci, jestli můžeme proklouznout."
Zůstáváme sami. Samozřejmě, že jsem si s Casiem hodlala promluvit - a stále hodlám. Mám... určitý malý problém, který bych chtěla vyřešit, pokud možno bez Liena. Ale zase mi nikdo nezaručí, že u někoho, jako je lord Casus mohu hledat případnou podporu a že mi v kritické chvíli nevrazí nůž do zad.
Ale kdo je lepší, než nepřítel, kterého si můj otec SÁM UDĚLAL?

"Lady, věříte, že nás odtud živé dostane?"
"Casie - když ne on, tak nikdo."
Nakolik se jedná o plané ubezpečení a nakolik o opravdové přesvědčení - to snad nevím ani já sama.
"A vydržet s ním mohu... protože musím."
Přiznám. Lien má mnohé klady - ale také nejeden zápor, který se přes srdce jen těžko přenáší. Nicméně cítím určitou šanci pro obrácení hovoru ke... řekněme SVÉMU tématu.
Ztiším hlas.

"Jedná se o rozkaz mého otce. Ale možná již dlouho nebudu nucena poslouchat jeho rozkazy."
Doufám, že je alespoň zpoloviny dobrý dvorní intrikář, jako všichni ostatní - i přes to, že je původně válečníkem. Snad pochopí ony... jemné náznaky.
"Rozumějme si, při takových vzpourách se může... lecos přihodit..."

Sladká slovíčka jednoho človíčka?
Cordelia Anabell

Těžko říct, jaké odpovědi Casus očekával každopádně lze říci, že ač s odpovědí tak nějak vnitřně počítal ani se mu za mák nelíbí. Skoro to vypadá, že na pomyslné stupnici nepřátel je tvůj bodyguard hned pod guvernérem, což může s trochou fantazie i snad znamenat, že ty... jsi někde patrně třetí nebo spíše čtvrtá, protože pana Luca asi taktéž nikdo nemá rád.

"Vydržet s ním mohu, protože musím" Tohle už je mnohem zajímavější. V pohledu se zaleskne jistý zájem nebo spíše překvapení. Koneckonců něco tak osobního jako je vlastní ochránce... dá se říct, že lord patří k těm, co podlehl tvé iluzi, že Lien je ti plně loajální a guvernér jej pouze schválil. Překvapení pak dosahuje svého vrcholu u slov dalších.

"Rozumějme si, při takových vzpourách se může... lecos přihodit..."

Vytřeštěný zrak působí tak nějak nepatřičně a zdá se, že mu to ani nevadí. Pohled je lehce roztěkaný jako by snad v první moment nemohl uvěřit, že to všechno naznačuje někdo jako ty. "To...ano..." Polknutí jasně evokuje sucho v krku. "Nic méně uvažovat nad takovými věcmi... nosí smůlu." Po chvilce, snad instinktivně sahá k této defenzívě.

Buď je mu za těžko uvěřit, že dcera guvernéra má tyto přirozené ambice, nebo... snad preventivně cítí zradu? Každopádně jeho nejistota v celé věci a jejím pojetí je více než patrná. "Je ale chválihodné, že tak milý člověk... jako Guvernér má..." Pečlivé vážení slov. "...i tak... starostlivou dceru..." Mohl to být pokus o jasnější vyložení věcí? Nebo snad lehké naťuknutí? Je vidět, že kromě absence zkušeností v jemné politice nyní nechybí i jakýsi nový druh... nervozity.

Otázky jedné tmavovlásky

Musím uznat, že nervozita, z lorda Casia vyvěrající je stejným způsobem roztomilá, jako silně znepokojivá. Na jednu stranu je od něj nesmírně hezké, že se neumí orientovat ve vodách dvorních intrik a jde mu svým způsobem vidět až do žaludku - na druhou stranu jsou tito lidé svou nevědomostí a neohrabaností ve vodách intrik mnohdy nebezpeční - a to nejen sami sobě, ale také lidem, kteří je využívají. Mně.

"Nic méně uvažovat nad takovými věcmi... nosí smůlu."
"Právě naopak, drahý lorde Casie. Je ze všeho nejdůležitější být schopen zvážit všechny možné postupy a odhadnout situaci v celé její závažnosti. Člověku se pak mnohdy otevřou... nové možnosti."
Kradmý pohled směrem, kde zmizel Lien. Poslední, co potřebuji je, aby se zjevil zpoza rohu právě ve chvíli, kdy se bude probírat něco, co není přímo určeno pro jeho sluch.

"Nejsem si ale jistá postojem svého osobního strážce - ani tím, kde přesně končí jeho loajalita ke mně a začíná ta k otci. Dávejte si na něj pozor - a pokud možno nepoutejte zbytečně jeho pozornost. Až přijde ten správný čas... může se to vyplatit."
Proč mu tohle vše říkám? Je to jednoduché:
Pochybuji, že by si Casus má slova nahrával na jakékoli záznamové médium. Na to by musel být předem připraven a očividně nic podobného nečekal - zase tak dobrý herec není - vlastně je velmi špatný herec. (což mě trošku děsí, ale někdy je nutné vzít situaci do vlastních rukou a zvážit nějaký ten risk) Toho, že mne zradí, se nebojím. Ne proto, že bych mu bezmezně věřila - u dvora nelze věřit nikomu, než Císaři a sobě - ale proto, že pokud někomu přednese, co jsem zde prohlásila - nikdo mu to nebude věřit. Pokud není hloupý, ví, že by uškodil sám sobě.

Druhé patro ?? Tak to maximálně rozjedem !!

Devon zastavil postup u jednoho rohu. Auspex sděluje blízké osoby. Devon přináší zprávu o čtyřech zrádcích, přičemž dva si ukradli od Arbitrů bolter a brokovnici. "Do hajzlu." Ucedím skrz zuby. Plamenometčík padne za 'vlast' jako první. To je doufám jasný. Otázkou je velitel (kterej má "jen" meč a pistoli) a ti dva vykradači zbrojnic. Tedy, né že bych Miklasovi nedal ten bolter, ale i tak !! Oni jsou HERETICI !!!
"Fajn, já si beru velitele a toho plamenometčíka. Halvare, pošleš pak mezi ně dáreček. Devone, na tebe zbývají ti dva vpředu. Všechno jasné ??" Doufám v dvoje kývnutí. "Ještě upravíme pořadí. Já a Devon první, Halve, jdeš si z nich vystřelit hned po nás. Jakmile dostřílím s Devonem, přeběhneme na druhou stranu a ty jim tam hodíš dáreček." S oběma si ťuknu pěstmi a spolu s Devonem se nachystám na přepad zpoza rohu. Na prstech levé ruky odpočítám od tří a...
Vypadnu zpoza rohu. První rána jde víceméně od boku, ale i tak velitele zasáhla. Neprošla zbrojí (achjo), ale slušně s ním cuknula. Druhá ale zasáhla toho plamenometčíka hezky, jak se tak říká, na plné gule. Sice střílím energetické paprsky, ale... Je tu celkem reálná šance, že to vybouchne.
No, já mám odstříleno, takže přesun na druhou stranu, než se vzpamatují. Do krytu se dostávám (víceméně) skluzem, doufajíc, že mě Devon brzo bude následovat. "Halvare střílej !!" Ono stačí, aby zpoza rohu jenom nakoukl, lehce zamířil (mezi A a B by voko). Ale kecat mu do toho nemůžu, granátomet jsem držel jen na výcviku, jinak boltery, hellguny apod.

Párty i s ohňostrojem
Michael Irilm

Poměrně široký prostor chodby se během pár vteřin stává nesnesitelně úzkým. Každé volné místo v každičký okamžik rázem vyplňuje blízkost smrti. Paprsky lačně letí vzduchem ve své touze předat svou horkost někomu dalšímu a v půli cesty se přátelsky míjí s ranami bolteru a brokovnice. Rozdíl mezi reakcí těchto kacířů a vaším útokem je minimální, takže tvé zaplutí do krytu korunovalo i prosvištění popravčí střely v nepříjemné blízkosti.

Krátká a vydatná přestřelka ovšem záhy zaniká v ozvěně výbuchu, jehož síla si s obránci chodby pohrává jako s panenkami. Tlaková vlna si nevybírá a je jí jedno, jestli do vzduchu mrští kousky kovu z plynové nádrže, nebo před chvíli střepinou granátu zabitého muže. Nastává ticho prokládané praskáním ohně, který se lačně přiživuje na nedalekém gobelínu. Auspex nevnímá žádný další pohyb a vše nasvědčuje úplnému vítězství, jehož jedinou daní je hluboký šrám na ochranné rukavici Halvara, který nestihl stáhnout ruce včas zpět.

Miklas: "Olovo a oheň, to těm zmrdům patří..."
Devon: "V pořádku?"
Halvar: "Jo... jo..." Odmlku mezi souhlasy vyvolala kontrola končetiny. Dle výrazu to jde. Přes bolest, ale jde.
Miklas: "To kurevsky dobrá rána!"
Devon: "Štěstí v neštěstí nebo taktika?"

Dotaz, ohledně výsledku rány v podobě náhody či záměru, je podtrhnutý veselým zažloutlým úsměvem. Pečlivý a opatrný postup skrze čerstvě dobytý přístup do vyššího patra přeruší tichý sten. Miklas, který vyrazil první, přeživšího nejspíše nezaregistroval a Devon s Halvarem věnují větší pozornost kontrole navazujících chodeb. Onen přeživší si svůj statut zaslouží jen dočasně. Ohořelá tvář důstojníka zdobená vypálenýma očima a hlavně dlouhý úlomek vystupující spolu s krví a asi i žaludečními šťavami z jeho břicha není příliš dobře slučitelný s další lidskou existencí. Císaři dík, není slučitelný ani s případným bojem, jinak by dost dobře Miklas líbal vinou nedaleké pistole podlahu. Navždy. Případné upozornění na něj si pak ihned získá pozornost.

Halvar: "Generální štáb?" Halvar jen sotva může věřit těžko identifikovatelným insigniím zrádce.
Devon: "Zbabělost se nekouká na šajbu..." Ostrá lhostejnost kontrastuje s předchozím překvapením.
Zraněný (Ariston): "Smrt...prosím..."
Devon: "Nechme ho cizákům... ať si ho přeberou..."
Halvar: "Chce milost císaře, dejme mu ji..."

Čas rychle plyne, zatímco Devon s Halvarem jistí chodbu a ty máš pár vteřin k úvahám, jestli ti něco vysoce postavený a nejspíše poměrně význačný inscenátor vzpoury může něco říct, nebo jestli ti stojí vůbec za výstřel, Miklas vyrazil obhlídnout schody a situaci v blízkosti sálu.

Miklas: "Vchod čistej. Šest na dva... i tak kapitán získává převahu... kurv..." Svižná nadávka a pohled okem vzhůru na schody může ukázat, že připravuje zbraň do pohotovosti. "Ne..." Vsadil by ses, že chtěl dodat i milé slovo "přítel". "Neznámej - protější vchod. Bez uniformy, bolter..."

Pokud vyrazíš po schodech vzhůru, můžeš vidět i popisovaného, dosti vysokého muže s bionickým okem, který rukama skříženýma na prsou ukazuje "znamení imperiálního orla" - jehož dvě hlavy mohou pěsti evokovat. "Mám to do něj našít?" Tak či onak ve skrytu chodby, ozbrojený působí podezřele, ať už má přímo přátelské úmysly, či nikoliv.

Když se ke dvěma vrátí třetí
Cordelia Anabell

Casus hltá každé slovo, jako by mu ani nezáleželo na tom, že si není zcela jistý, jak si to vzít. Směsice nervozity se v jeho očích brzy střídá s jistými... sympatiemi? S trochou fantazie je dost možné, že představa tvého nepříliš velkého pocitu sounáležitosti s guvernérem je mu příjemná. Na druhou stranu i on si zjevně tak nějak vzpomíná na jakési "dobré rady" a tak vše přikryje na moment dojem znepokojení a podezřívavosti.

Chvíli, ač je to patrně mírně neslušné, jen mlčky sleduje každý kout tvého obličeje. V časech míru by se dalo hovořit zajisté o osobním kouzlu, co je to nyní - to patrně zůstane v úvahách. "Já..." Ať už chce mladý šlechtic říct cokoliv, je jisté, že nyní dospěl k určitému rozhodnutí. "...myslím, že chápu." Odkašlání a asi i snaha o osvobození se z víru podivných myšlenek. "Vynasnažím se, lady,... nejen kvůli svému slibu."

Casus je zřejmě buď největší planetární herecký talent, nebo poleno vesrmírných rozměrů. Tak či onak je vidět, že se mu svým způsobem ulevilo, alespoň pro teď. Skoro se i dá říct, že snad na situaci ohledně rozpadu všeho imperiálního kolem na chvíli zapomněl. "Mimochodem slyšel jsem, že nejste tak úplně dcerou našeho pána, smím se tedy ptát, co je na tom pravdy?" Po minutě, dost možná dvou a nebo taky pár vteřinách - v nečinnosti to přeci jen neutíká - přichází další hovorná otázka a po ní s další pauzou ještě jedna, dle neverbálních projevů tvého neobratného společníka, která mu vrtá hlavou mnohem více.

Casus:"Až tohle skončí, co..."
Lien: "Konec není zas tak blízko."

Trhnutí snadno prozradí, že tuhle odpověď nečekal. Osobu, která mu ji poskytla pak ještě méně. Nedůvěřivý pohled nese i jistý punc nevěřícnosti, jako by bylo těžké pochopit, že někdo tak vysoký a mohutný by mohl chodit tiše jako duch, alespoň když se mu to hodí.

Lien: "Být nepřítelem, tak vy jej ovšem máte za sebou." Na moment se na tváři tvého strážce snad i objevil jasný úsměv. Jestli patřil překvapení nebo tezi "za sebou" se nedá přesně určit. "Doufám, že lord Casus, vám byl alespoň dobrým společníkem, Lady." Za to o jízlivosti se nedá pochybovat. Byla všude.
Casus: "Jak to vypadá?"
Lien: "V sále je garda..."
Casus: "Takže město, palác i my jsme zachráněni?"
Lien: "Vidíte tu běhat pluk a jezdit tanky?" Další útok ironie. "Záchraně-eliminační tým nejspíš."

Gestem je dán povel k pohybu. Po kratší, přesto dost vítané, pauze je pomalé obezřetné tempo další novinkou v četných překvapení dne. Brzy je i cítit pach spáleného masa, štiplavého kouře dýmovnic zoufale unikajícího kam jen může a samozřejmě opět slyšet i neodmyslitelné povely, nadávky a výkřiky.

Casus: "Eliminační?"
Lien: "Je logické, že pokud svému cíli nebudou schopni zajistit ochranu, tak zamezí jeho zneužití nepřítelem. "

Jemná narážka na to, že pokud by tě nepřítel dostal do rukou, tak jako dědičku nejmocnějšího, ač je to momentálně spekulativní, muže planety by tebe za pomocí krizových přístupů mohl využít k průniku do mechaniky požehnaných systémů celé planety.

Casus: "To je šílené"
Lien: "To je realita těch, co si na vojáky nehrají."

Nyní je to Casus, kdo nemá odpověď a jen sevře ruce v pěst, zatímco šlape odhodlaně k vašemu novému úkrytu v chodbě, za jejíž zatáčkou je již rykem boje zdobený sál. Nutno podotknout, že odporný puch spálených mrtvol je čím dál tím citelnější. S tichým "nehýbejte se" vykročí dál jen Lien. Případné zvědavé nakouknutí může odhalit jeho číhání a pak i snahu dát najevo imperiálnímu vojákovi, že tady se rozhodně kacíři nesrocují. Ať už se to daří nebo ne je důležité, že navzdory všemu jste zatím v bezpečí a klidu, byť onen klid znamená, že "neklid" Lien je pár metrů od vás.

Casus: "To čekání... snad zabijí..."

This is a ghost town
Bodies dragged through endless streets
Go now, to never return
I've seen more pitiful humiliation
Than you could never hide

Skluz a... Jeb !!! Plamenometčíkovo mrtvé tělo se na místě vypařilo. To, že kolem hlavy mi prosvištěl roj broků mě nijak neirituje. Žádný mě totiž netrefil. Další heretiky olízly plameny a nebo šrapnelem zabité mrtvé.
"Kolik mrtvých ? - Všichni živí, zastavil jsem vo kopřivy." Zazubil jsem se a vylezl zpoza rohu, abych se pokochal svou pěknou trefou. "To si někam napiš. Já mám sakra dobrou mušku. A samozřejmě taktika. Základ je vždycky jich zabít co nejvíc na jednu ránu a zbavit velitele." Miklas vyrazil dál, Devon a Halvar zabezpečují zbytek chodby. Na zdi podléhá ohnivé zkáze jakási démonická horda, a stejný osud nejspíš čeká i imperiální vojsko na druhé straně.
Zatím živý velitel zrádců na sebe koneckonců upozornil sám, že jeho frčky nesežral žár. "Generální štáb?" Sakra, zrada takhle vysoko... "Zajistěte tu chodbu, já ho jdu vyslechnout. Dokud může něco říct." Poslal jsem zbytek trochu napřed a radši zabavil boltpistoli zraněnému. Hellgun mám teď přes záda na popruhu. Kleknul jsem si k němu a zapnul vysílačku, aby slyšel i kapitán a zbytek týmu.

"Lidi dělají v zoufalých situacích zoufalé činy. Nesoucítím s Váma, ale zrada je přecijen poněkud... Tak trochu moc, na takové, jako jste Vy. Než vám proženu zubatou mezi očima, potřebuju odpověď na několik otázek." Vytáhnul jsem svou polní lahev, nalil si trochu vody do dlaně a pak mu ji nalil na ústa.
Zatím jsem se zeptal: "Vaše jméno a kdo všechno stojí za touhle zradou a co s tím mají společného Tau ??"
Teď dostal prostor na odpověď a po ní jde hned další otázka: "Kolik zbývá zrádců a obzvláště těch vysoce postavených ??"
Sám jsem si loknul vody, přecijen mi trochu vyschlo a potím se jako jazzman o půlnoci ns STV (nemohl jsem si odpustit). "Princezna žije, je tak ?? A kolik u ní zůstalo jí věrných ??" Radši se ujistím, ikdyž nevím, jestli o ní tohle bude vědět. Snad jo, aspoň bych ji chtěl plácnout po té prdeli. Pousmál jsem se pro sebe.
"Máte ještě něco na srdci ?? Vypadám možná jako zelenáč, ale mám toho za sebou nejspíš víc než Vy." Překontroloval jsem pistoli v mých rukách. Po případném monologu jeho. "Císař vám odpusť." Ozval se jeden výstřel, který ukončil Aristonův život. Bolter jsem hodil na jeho hruď a chopil se své zbraně. Klušu za zbytkem a přepínám vysílačku na Push-to-Talk. "Doufám, že to k něčemu bylo, kapitáne."

Miklas se ozval, že sál vypadá docela stabilně, ale na opačné straně ochozu se v chodbě objevil někdo s insignií orla. "Dokud nestřílí on, nebudeme ani my. Ale dávejte si na něj zatím bacha." Dojdu ke vchodu na ochoz a schovám se za jedním rohem. "Zrcátko, prosím." Požádám Devona, abych se podíval za roh, kolik nepřátel zbylo na ochozu. "Ten chlap naproti smrdí průserem, ale potom za ním skočím, napřed zrádci a záchrana kapitána."

Na konec a ještě dál

"Mimochodem slyšel jsem, že nejste tak úplně dcerou našeho pána, smím se tedy ptát, co je na tom pravdy?"
"Omlouvám se, ale tento rozhovor bych odložila na nějakou vhodnější dobu. Vzhledem k situaci, která zde panuje... řekněme - co takhle za pár dní u dobrého vína z některého ze sousedních segmentů?"
Opravdu mám vše, jen ne čas a náladu tady vykdákávat svůj životní příběh. Císař ví, že tohle se děje jen v divadelních fraškách nejtěžšího kalibru - stejně jako dotazy typu "jsi v pořádku?" ve chvíli, kdy má váš kamarád prostřelené břicho a umírá. A tohle je realita, ne představení v opeře.

"Až tohle skončí, co..."
Co asi - budu buďto mrtvá nebo budu guvernérem téhle zpropadené díry.
"Konec není zas tak blízko."
Na to by se hodilo odpovědět, že v to tedy doufám - protože můj konec by měl být o něco méně ubohý, než se stát hračkou zdejším gardistům - ať už tedy živá nebo mrtvá, na tom zase tak nesejde. Tedy... z jejich pohledu.

Nutno podotknout, že pokud bychom byli uprostřed nějakého hodně citlivého rozhovoru na téma velezrady, například, asi bych si dávala mnohem větší pozor na to, odkud se Lien připlíží. Ale protože se to po mém drobném náznaku na téma "taky nemám tatíčka ráda" nijak hlouběji nerozmatlávalo... inu, ten Casiův výraz byl i docela zábavný, když jej můj strážce překvapil zezadu. Něco se Lienovi musí nechat - je to opravdu schopný muž. Pes. Cokoli vlastně je.
"Takže město, palác i my jsme zachráněni?"
Něco se musí nechat Casiovi - je poněkud prostoduchý. Po této otázce musím vynaložit mnoho sil, abych se ubránila rozladěnému pohledu jeho směrem.

"Je logické, že pokud svému cíli nebudou schopni zajistit ochranu, tak zamezí jeho zneužití nepřítelem. "
"Takže nám z toho koukají další růžové vyhlídky, řekla bych. Co se gardy týče - kdo nám zaručí, že nejsou také zrádci? Jen třeba o něco důmyslnější. Například by někoho mohlo napadnout si Císařské insignie nestrhávat - a třeba zkusit mást a lhát."
Což se nestane, protože gardisté jsou stejně prostoduší, jako mladý Casius. Neorientují se ve lžích, špíně a politice. Neumějí do očí lhát a u toho kalkulovat své možnosti ze všech stran.

Opětně jsme odkázáni čekat, tentokráte o kus dál. Když už nic, dalo by se alespoň říct, že s určitou přesností postupujeme.
"To čekání... snad zabijí..."
Ksakru - připravovali tě na velitelskou pozici gardy - nebo něco takového. Nemáš žádnou morálku? Výcvik?
V duchu napočítám do deseti. Patnácti. Neutrální výraz.
"Trpělivost je darem, kterým některé z nás Císař obdařil, zatímco jiní se jí musí naučit. Nemějte ale strach, já se také řadím do té druhé skupiny. Raději se ale nechám zabít čekáním, než bajonetem či boltem, pokud mi rozumíte."
Co se toho druhého týče - bajonet ani bolter sice nemám, ale svou pistol držím v preventivně pohotové pozici.

Rozhovor na celý život?
Michael Irilm

Čas od času se dá říct, že osud, chte-li císař, má zvláštní smysl pro humor. Muž toužící po životě do takové míry, že zahodil veškeré skrupule a přísahy, škemrá nyní o smrt. Mezi tím někteří z těch, co se zavázali životy zrádcům bez váhání brát, mu přejí jen strasti dlouhého umírání. Záblesk strachu z bolestivého a pomalého skonu, jenž by se nejspíš mihl v mrtvých očích, je během pár vteřin zastíněn nadějí.

"Lidi dělají v zoufalých situacích zoufalé činy. Nesoucítím s Váma, ale zrada je přeci jen poněkud... Tak trochu moc, na takové, jako jste Vy. Než vám proženu zubatou mezi očima, potřebuju odpověď na několik otázek."

Bez váhání přichází odpověď v podobě kývnutí. Ohněm poznamenaná tvář a zatnuté zuby bojující s utrpením patrně nic jiného v tuto chvíli ani neumožní. Pokládáš tedy první ze svých otázek, které by ti mohly ve tvém úkolu pomoci, ale na odpověď čekáš snad ještě minutu nebo dvě. Snaha zkrotit splašený dech doprovázená zatínáním pěstí - nikoliv nenávistně, ale v touze zachovat si důstojnost a nepodvolit se bolesti - si zkrátka vyžaduje svůj čas.

"Vaše jméno a kdo všechno stojí za touhle zradou a co s tím mají společného Tau?"

"Jsem Ariston... " Syknutí ve znamení dalšího boje s agónií pak ukrývá něco, co by s trochou fantazie mohlo být "čerstvě povýšený generál". "Já, lord Alexois Luco, lord Denever a kapitán Keynes." Nastává krátka odmlka, která je rovným dílem zapříčiněna ozývajícími se ranami i přemýšlením. "Tau... chtěli jsme využít situace... vzdát se jim... komunikovali jsme s nimi... ale spojení jsme ztratili... chtěli jsme nabídnout guvernéra a dceru.."

Devon: "Bastardi" Vydatné odplivnutí zdůrazňuje pohrdání.
Halvar: "Císař skrze utrpení spasí i jeho duši."

Debata tvých společníků jej nechává chladným, což se nedá říct o tvém dalším dotazu.
"Kolik zbývá zrádců a obzvláště těch vysoce postavených?"

"Nevím..." Opět nastává čas pro úvahy. "Denever umřel v paláci... ztratili jsme vysílačku... žije určitě Luco. Keynes netuším, zkusil se dostat se svými lidmi pryč tunely..."

"Princezna žije, je to tak ?? A kolik u ní zůstalo věrných ?"

Tvůj výraz "princezna" zapůsobil podobně jako sůl sypaná do rány. Smích, snad nad nějakou absurdní představou vyvolaný, není s těžkým zraněním břicha ta nejlepší varianta trávení času.

"Nevím, spíš jo... my ji nedostali." Dle atmosféry kolem je jasné, že to není rozhodně z nedostatku snahy. "Kdo ji brání... možná nějací arbitři..." Na moment se zdá, že chtěl rozhodit rameny, ale i tohle si rychle vinou špatného zdravotního stavu rozmyslel. "Měla ale jednoho strážce..."

Halvar: "Jak vypadá?"
Ariston:"Bionický oko, je velkej... něco s výrazem mezi pitbulem a zmrdem guvernérova ražení"
Devon: "Hlavně, že ty seš krasavec zapálenej do služby lidstvu Zda byl krasavcem, to už patrně nelze posoudit, ovšem jedno jisté - zápalen pro dobro lidskosti byl a dokonce i Halvar to uchechtnutím ocenil.

"Máte ještě něco na srdci ?? Vypadám možná jako zelenáč, ale mám toho za sebou nejspíš víc než Vy."

"Jedno... přání...nebo varování..." Je vidět, že nezajíkat se bolestí mu dělá čím dál větší problémy. "Luco a zbytek se zabarikádoval u hlavního vstupu do tunelů. Měl podle plánu odříznout..." Znovu jakýsi "úsměv". "...princeznin ústup. Měl dva servitory a asi dvacet mužů..." Hlas získává na podivné naléhavosti. "Jestli můžete, dejte, ať ta krysa nežije o moc dýl než já."

Poslední slova, která Ariston mohl slyšet byla o císařovu odpuštění. Poslední, co sám Ariston řekl bylo tiché děkuji, než jeho hlas umlčel osvobozující výstřel. Tělo bez odporu se přidalo k mrtvým kolem na zemi v jejich nekonečném klidu.

Devon: "Měl to moc lehký..."
Halvar: "Bylo to správné...."
Devon: "Ne kurva! Zasloužil by chcípnout za každýho dobrýho chlapa tady!"

Na další názory už nezbývá čas, protože přichází tvá vybídka k postupu nahoru. Miklas je stále na pozici a nepřestává mířit na muže, jenž byl tak barvitě popsán. Co se týče kontroly prostoru, pak na ochozu kousek od vchodu jsou v palebné pozici tři muži. Jeden z nich, dle nezaměnitelného zvuku, je střelec z plasmové pušky, jež stála život kapitánova pobočníka.

Kapitán: "Vzdejte se!" K uším rázem doléhá silný hlas tvého nadřízeného, který se na základě hovoru pouštěného do vysílačky rozhodl jednat. "Váš velitel Ariston je mrtev, pro vás boj skončil!" Střelba umlká. Zdá se, že vyřčené jméno muže, kterého gardista z jiné planety nikdy nemohl potkat, si vysloužilo pozornost.
Kdosi: "Záruky?"
Kapitán: "Můžu ti zaručit, že za pár minut na tebe budem pálit ze všech stran."

Boj se, alespoň pro teď, zastavil. Pozornost všech v sále se upíná ke vstupu, kam se přesunul kapitán s plamenometčíkem a kde se s takovou zarputilostí bránili. Zrcátko, vděčný optický nástroj pro boj v 41. miléniu pak může ukázat kromě počtu vojáků na ochoze i jejich váhavost. Je více než jasné, že těmto mužům právě unikla naděje, že vše se v dobré obrátí. Otázkou ovšem je, jestli je zlomí nějaká další představa spásy, třeba vidina trestní služby. Ať už o tom oni rozjímají jakkoliv vaše velení má své představy.

Kapitán: "Kde jste?"
Miklas: "Přímo na ochozu..."
Kapitán: "Zajistěte hořejšek... kód - napravení"

Kód napravení - heslo pro situace, ve kterých má nepřítel ochotu vyjednávat. Jedná se o smluvený signál, dle kterého mají vojáci zkusit nepřítele odzbrojit, nebo v případě přílišného rizika prostě zastřelit. Nutno podotknout, že tento kód obsahuje zastřelení i po odzbrojení. Císař je bůh, bůh znající odpuštění. Jeho pěst v podobě imperiální gardy nikoliv.

You make the stars, illusions and dreams...
(Snad ten odkaz najdete)


"Vzdejte se!" Jó, kapitánovi očividně hlas slouží stále dobře. Zrcátko navíc odhaluje zaražení zrádců, když je zpravil o smrti jejich velitele. No, na nás zase zbývá špinavá práce, zatímco se kapitán vykecává. "Takže, majstři, Miklas pořád bude sledovat toho osobního strážce, zbytek jde se mnou a kryje mě. Skočím si po plazmákovi. Halvare, kdyby něco, prskni dolů granát, samozřejmě aby to kapitán nekoupil."
Na prstech odpočítám tři vteřiny a vyběhnu na ochoz. V rychlosti ustřelím plazmičovi jakýsi popruh a zakleju. Cvak, zajištěný hellgun putuje na záda. Ostrý úder chráněným loktem do žeber, a druhý na solar, bere nositeli té nebezpečné zbraně další chuť bojovat. Nepotřebuju ani tolik síly, abych ji vzal do rukou a pořád toho bídáka měl před sebou jako živý štít, a zároveň plasma koukala správným směrem, totiž na jeho kámoše. "ZBRANĚ SEM, RUCE ZA HLAVU A KSICHTEM K ZEMI !!" No, až budu moct, asi si dodělám důstojnický zkoušky.
Kývnu Devonovi, aby si je přebral a zkonfiskuju zahozené zbraně.
Osud těch zrádců je teď nejistější než ten náš, každopádně kývnu Miklasovi, aby hlídal ty psy dole. Paranoidně pohlédnu na všechny ty okna a balkonky (ne všichni ztratili chuť bojovat), než začnu gestikulaci na Liena. Přiveď osobu. No, snad to není nějaký vypatlanec a pochopí, koho myslím, každopádně... "Budem potřebovat vysílačky pro lejdy a její garde." Brouknu jen tak mimochodem a zase si hellgun vezmu do rukou. Hned se cítím líp.

Každý s něčím bojuje
Cordelia Anabell

Jedno je jisté, pokud Casus nerozuměl, pak po tvých slovech pochopil určitě. Dá se říct, že snad na chvíli se i zatvářil provinile. Inu není to jen tak skousnout fakt, že vás zahanbila mladá dívka, alespoň co se týče rozvahy a sebekázně. "Máte pravdu lady..." Pokorné sklonění hlavy.

Casus:"...budu se sanžit tuto chybu neopakovat."
Lien: "Když jsme u chyb, lorde, kolikrát vaše matka přemýšlela o potratu?" Hlas osobního strážce projde ve své tichosti chodbou.
Casus: "Kdyby věděla, že z dítěte můžete vyrůst vy, pak by to bylo každým dnem. Jinak věřím, že o jednou méně než ta vaše."
Lien: "Neuvěřitelné, to máme něco společné!"
Casus: "Pokud jde o lítost z vaší existence tak ano. "

Lien patrně chtěl ještě něco dodat, ale nedostal prostor. Zvuky boje v sále se náhle odmlčeli. K uším se může dostat pouze zkreslená ozvěna křiklavého hovoru. S trochou fantazie lze rozeznat snad něco o marnosti, mrtvém veliteli a zárukách. To vše je pak z ničeho nic uťato dalším, novým řevem.

Lien: "Jdeme, rychle..." Pár vteřin na to patrně přišla vytoužená odezva. "Schovejte zbraně, žádné prudké pohyby..." Pro jistotu si tolik populární lord vyslouží upřený pohled. "...a prosím, vaše lordstvo, zdržte se nepromyšlených úvah. Narozdíl od mé paní, garda..."běžce" nepřijímá s otevřenou náručí."

Sál plný zábavy!
Cordelia Anabell,Michael Irilm

Odpor je zlomen stejně jako vůle bojovat. Obchvat se neminul účinkem a poslední z přeživších zrádců složili zbraně. Z ochozů lze vidět, jak se trio odzbrojených dole řadí u sloupu za dohledu plamenometčíka se stejnou pokorou, jako se válí po podlaze jejich kolegové z ochozu. Sladké vítězství pak může korunovat i vstup vznešených hostí v podobě guvernérovi dcery a někoho, kdo rozhodně nebyl v hlášení včele s mužem, na nějž popis umírajícího Aristona docela seděl.

Zástupci vyššího stavu pak mohou skrze své, řekněme zachránce, konfrontovat nádheru ideálu hrdinství s o dost méně pompézní realitou. Zatímco gardisté z gobelínů a obrazů jsou čistí a vše na nich se blyští novotou, tito do nich mají daleko. Na výstroji ulpělo nejen vše, čím se jen s chutí prodrali na zahradě, ale i to, co byť jenom potkali. Zkrvavení, zaprášení, potrhaní, pomlácení takoví jsou praví muži hájící císaře. Zkrátka tolik odlišní od maškary, v jaké musí být guvernérova dcera.

Poeticky ve středu místnosti pak dochází k setkání těchto dvou světů spojených okolnostmi do jednoho. Irilm dostal rozkaz vzít sebou někoho a jít "přivítat" hosty což znamená je náležitě prověřit. Lady pak dostává možnost být náležitě prověřena. K tomu všemu pak idylicky k uším může dolehnout cosi jako "takhle hřeje císařova víra, zmrdi", pak zasyčení a další závan spáleného masa, ve které se rázem proměnili zajatci. Souběžně s tím tři podříznutá těla padají z ochozu. Osud se nedá obelhat, zvláště ne ten, který patří zrádcům.

Arrivederci Hans, Das war der letzte Tanz...(Ein Kessel Buntes !!)

Dole se zrádci řadí jako kačenky, tady na ochoze se zase válí v krvi a občas nějakém tom organickém zbytku. Vešla vrchnost. Princeznička v jakési zbroji, která při jejím vzhledu působila asi jakoby jste navlíkli mimino do maskáčů a kanad. Dále tam je pan 'Bionický oko, velkej s výrazem něco mezi pitbulem a zmrdem guvernérova ražení'. A pak třetí, o kterém se nikdo nezmiňoval.
"Halve, nemáš v tom tabletu jméno toho neznámýho ksichta ?? Podle zbroje to bude někdo ze šlechty, tak je zkus rychle projet." Protáhnu se a kouknu se přes propast mezi mnou a šlechtou do obličeje, který máme zachránit.
Kývnu jim směrem doleva, tedy ke schodišti. V tu samou chvíli se vysílačkou ozval Kapitán, abych si někoho vzal a šel návštěvu uvítat. "Halve, jdeme." Brouknu ke granátometčíkovi. "A čistič si dej na záda, vezmi si tady boltpistoli." Předám mu příslušnou zbraň i s novým zásobníkem. To kdyby se někomu z trojice nelíbilo prohledávání.
Zase zapnu vysílačku, aby hovor mohli slyše všichni naši. Provedu úklonu před těmi třemi hosty. "Michale Irilm, třináctý Redelský pluk. Tohle je Halvar. Než dojde na oficiální uvítání, panstvo, rád bych vás poprosil, zda-li by jste se nemohli trošku rozkročit a rozpažit." Mile se usměju. "Jen preventivní prohlídka, abychom věděli, co všechno máte u sebe. Navíc by se mi hodily i vaše jména." Začnu šacovat Liena, hned poté Casuse.
Třešnička na dortu. Pousměju se a moje ruce se rozběhnou konečně po výbavě výstroji mladé paní. Není to úplně osahávání, ale spíš poněkud důkladnější prohlídka. Císaři, Císaři... Zašklebím se a předstoupím před ně, zády ke schodišti. "No, konečně vás můžu uvítat v naší miniválce." Za mým pravým ramenem se dole grilují zrádci. Nad tím levývm se přehazují podřezaná těla dolů. "Zvykejte si, bude to horší." Pousměju se, ustoupím a ukážu panstvu, aby mohli projít dolů ke kapitánovi. "No, hoši, pod tou její zbrojí bude mňamkózní tělo. Ale žádný pičoviny, musíme ji napřed dostat odtud, potom se jí budete moct dvořit. Ikdyž pochybuju, že o někoho z nás jen tak okem zakopne." Ušklíbnu se a chytím si zase svůj hellgun. Nám vojákům stejně nakonec zbyde jen válka. Pomalu se vydám dolů.
"Konečně můžem odtud."

Random encounter. Poznejte mé veličenstvo!

Další slovní přestřelka mezi Lienem a Cassiem už se nedá jinak, než přejít mlčením. Chápu ale, že každý svůj stres filtrujeme ven jinak - někdo sakrasmem - a někdo holt neškodnou hádkou na téma "jsi zmetek a matce ses moc nepovedl."
Upravím si v mezičase jeden z mnoha pramínků vlasů, které se mi uvolnily během, přesunem a čekám, až jejich žabomyší válka skončí.

Řev. On to není ani řev, spíše... ŘEV.
"Jdeme, rychle... ...a prosím, vaše lordstvo, zdržte se nepromyšlených úvah. Narozdíl od mé paní, garda..."běžce" nepřijímá s otevřenou náručí."
A je to zase tady. Navzdory vypjaté situaci se mi na souměrném obličeji usadí lehký úsměv. Možná je to Lienův záměr, uvolnit atmosféru - a nebo na to má prostě jakýsi zvláštní nechtěný talent - možná si jej otec vydržuje zčásti jako šaška. Šašek - superstrážce. Je to docela smrtící kombinace, že?

Sladké vítězství, nasládlý smrad spáleniny - rozhodně ne už tak sladký puch sraček z povolených svěračů. I tak by se to dalo nazvat. Je mi mírně úzko z faktu, že místo, které jsem ještě donedávna nazývala svým domovem a cítila se v něm poměrně bezpečně, se stalo prakticky vzato bojištěm.

"Michael Irilm, třináctý Redelský pluk. Tohle je Halvar. Než dojde na oficiální uvítání, panstvo, rád bych vás poprosil, zda-li by jste se nemohli trošku rozkročit a rozpažit."
Zarazím se. Na jednu stranu bych velmi ráda a velmi nahlas protestovala - a na druhou stranu se proti až po zuby ozbrojeným hrdlořezům... no, protestuje dosti špatně.
"No, konečně vás můžu uvítat v naší miniválce."
"Inu, já bych vás chtěla uvítat ve..." Poněkud rozpačitý rozhled okolo je nahrazen hrdým vypnutím hrudi "...svém skromném paláci."
Možná je to záměr, že jsem palác nazvala prakticky "svým." Neškodný záměr, snad skrytá výhružka někomu, kdo zde není - ale kol a kolem vzato nic, za co by mě mohl kdokoli usvědčit, aniž bych si to obhájila a vyšla z toho, s pomocí vůle Císařovy, naprosto nevinně.

"Máme tady trochu nepořádek, ale chovejte se tady jako doma."
Hulváti.
"Předpokládám, že služebnictvo je buďto znásilněné, mrtvé, nebo se krčí v zapadlých koutcích sídla... takže vás bohužel nemohu uvítat ani pohárem vína."
"Mohla bych vědět, jaký je váš další plán? ...protože plány mého osobního strážce... ne vždy vycházejí."
Následuje sladce jízlivý úsměv. To jeho "tajnou chodbou do bezpečí" bude mít na talíři ještě DLOUHO.

Host do domu...
Cordelia Anabell,Michael Irilm

S ohořelými těly v sálu i s těmi, které se s mlasknutím oddaly pohodlí podlahy, se dá říct, že atmosféra zde je vskutku přátelská. Ohledání, které s trochou fantazie by mohlo nahradit srdečné objímání, pak jen prokazuje touhu po vstřícnosti. Nutno podotknout, že tento rituál je příjemný alespoň pro většinu přímo i nepřímo zúčastněných. To dokládá, kromě jemné důkladnosti i tu a tam Corelií zachytitelný šrum Irilmovi vysílačky nepostrádající hodnocení nezávislých armádních expertů i častování jako "Lucky bastard" nebo protřelé rady "Promakej kozy, co když mezi nima má nůž!".

Miklas: "Mňamkózní tělo! Ty..." Je vidět, že občas slova nestačí.
Devon: "Klid hochu, mohlo to být horší."
Miklas: "Máš recht, mohl bych šacovat ty dva klacky jako Halvar! Ale i tak..."
Devon: "Jo, taky bych si šáhl..."

Na štěstí ne všichni postrádají alespoň základy slušného chování. Co se vojáka představeného jako Halvar týče, ten po zmínce svého jména zasalutoval a vrhl se do vykonání úkolu... ač ne s takovou pílí jako Irilm. Menší zádrhel pak přišel při zjišťování totožnosti lorda, neboť se ukazuje, že gardisté mají informace jen o skutečně důležitých osobách, tedy tobě, a jejich příslušenství.

Halvar: "Můžete potvrdit svou totožnost?"
Casus: "Tady je pečetní prsten..."
Lien: "Je to lord a bohužel i Casus."
Halvar: "Děkuji"

"Inu já bych vás chtěla uvítat ve svém skromném paláci..." Jestli něco udělalo větší dojem než tvá postava, pak patrně - dle onoho šramotu vysílačky - tvé milé uvítání. Zdá se, že vojáci čekali spíše plačící panenku s akutní potřebou utěšení než někoho, kdo s grácií hostitele omlouvá menší... nepořádek.

Miklas: "Ty vole!"
Devon: "Hm... to vypadá, že má v těle páteř."
Kapitán: "To je u těhle cápků vzácnost"
Plamenometčík: "Nevím jak vás, ale mě dračice docela rajcujou!"
Miklas: "Já zjistil, že mě taky"
Halvar: "Tebe všechno, co neuteče na strom nebo pod vodu..."
Devon: "Hlídej si ji Irilme, nebo ti jí urvou..."

"Mohla bych vědět, jaký je váš další plán? ...protože plány mého osobního strážce... ne vždy vycházejí."

Co se týče zdařilého dloubnutí na adresu ne až tak docela zdařilého úniku Lien nakonec vykouzlí jakýsi krátký úsměv patrně ve snaze zamaskovat nějakou případnou nejapnou myšlenku, nebo postřeh. Inu už svou předchozí omluvou jasně prokázal, že nemyslel na všechno a s trochou fantazie si lze představit, že do příštího plánu kromě vzpoury zahrne i trasu absendující Casia.

Samotná odpověď nakonec nepřijde od Irilma, ale po vybídnutí od přicházejícího velitele tohoto komanda. "Slečno, pánové..." Krátká zdvořilost v podobě kývnutí hlavou a následuje rozdání vysílaček zabavených zrádcům, tedy alespoň ne těm vypečeným.

Kapitán: "Civoši maj vysílačky. Nechci tu slyšet další přemíru blbejch keců, jinak Miklas půjde ke zdi."
Miklas: "Proč já, pane?"
Kapitán: "Máš jich nejvíc a nejvíc mě s nima sereš!"

Kapitán: "Plán je prostý - běh do zahrady a na křídlech valkýr domů, ať je to kdekoliv." V jednoduchosti je síla a co se domova týče, pro někoho to je palác a pro jiného kousek klidného plácku za frontovou linií. "Aby bylo jasno, vaše jména i tituly jsou mi šumák. Oslovujte mě pane a plňte rozkazy."
Lien: "Mé poslání je zajistit bezpečnost lady, tomu musím podřídit své kroky, pane"

Tvůj osobní strážce si na moment vysloužil nepřívětivý pohled kapitána. Dost možná je pravda, že malí lidé by neměli dostávat funkce, protože se mu na něj zdola patrně nekouká nejlépe. Ostatně jeho výšce se blíží snad akorát blízko stojící Halvar, nic méně je více než jasné, že tito vojáci s ním snesou srovnání. Po chvilce oplácení pohledu netečným výrazem dochází k malému ústupku.

Kapitán: "To lze akceptovat."
Lien: "Děkuji, pane." Je vidět že lhostejnost, se kterou to vyslovuje mu dost kazí zamýšlenou radost.
Kapitán: "S čím můžeme počítat?"
Lien: "Dva lidé, bez praktických zkušeností."
Kapitán: "A ty?"
Casus: "Prý je "schopný" plánovač..." S podobnou nenuceností je na konec dodáno i vytoužené"pane" a opětně bez stop nelibosti.
Lien: "Jsem adaptabilní, přizpůsobím se vám."
Kapitán: "Vydrží běžet celou cestu?"
Lien: "Lady je, i přes křehký půvab, silná žena."
Kapitán: "A on?"
Lien: "Taky"

Těžko soudit, zda je tím míněna dispozice křehkého půvabu, nebo zda je též silnou ženou, rozhodně si ovšem Casus neodpustil kyselí výraz a kapitán pro změnu záblesk pobavení. Kdo ví, možná je to i první záblesk sympatií a společného názoru. Už to vypadá, že dojde patrně na povel odchodu, když kapitán patrně naváže spojení s nadřízenými.

Kapitán: "Slečno, mám pro vás z ústředí zprávu..." Je ti opět věnována pozornost. "Váš otec je už na palubě letounu. Byl eskortován s lehkým zraněním." Trochu takticky se nedodává, že mu jej způsobili sami vojáci kvůli jeho odmítání evakuace. "Nějaká dotazy? Jestli ne, vyrážíme!"

Host do domu, klacek do ruky - Kluci z čety teď asi chápou

"A kdo by si nešáhl, když může ??" Zašklebil jsem se. "Mimochodem, pamatujete na tu sestřičku z polní nemocnice... Jmenovala se nějak Sarah." Kdo by taky nezapomenul na takový císařský výtvor. Prej byla zrozena císařský řezem, tak to leccos vysvětluje. "Tady lady je má stejně pevný jako ona." Ušklíbnul jsem se. Další smršť nadávek typu: Aby tě hereze za koule chytla, Irilme !!
No, popichování, je tak nějak za náma, následuje legitimace. Nově příchozí pánové se zrovna dvakrát nemusí, soudě dle jízlivých tónů narážek. A Lien je bohužel i terčem posměchu jeho chlebodárkyně. Blbej den, co ?? Pousmál jsem se. Říct to v četě, odpovědí by bylo Kámo nejvíc.
Následuje uvítání. No, aspoň se poukloním. A vysílačka zase prská názory spolupracovníků. "Hele, ohniváku, k narozeninám ti zaplatíme eldarskou Firedragon striptérku, co ty na to ??" zašklebím se (nebrat Funhammerovsky, je to jen reakce na dračici) a kouku na Devona. "Mi nedokážou urvat ani chleba od huby, natožpak takovouhle kočku." Protáhnutí. Páteř lupe.
"Mohla bych vědět, jaký je váš další plán? ...protože plány mého osobního strážce... ne vždy vycházejí." Zase ta poznámka na chudáka ochránce. "Je mi líto, ale tyhle informace vám už určitě rád řekne Kapitán." Odpovím zdvořile a kouknu se dámě do očí. To už mě vysvobozuje příchozí velitel. S kývnutím se odporoučím kousek stranou, ale na doslech hovoru.
"A vůbec, přestaňte si tam nahoře leštit klády a naklušte dolů, není tady zajištěnej perimetr." Holt, cukr a bič, vojna nic jinýho není. Za chvíli se dostavil i Miklas s Devonem a zajistili dveře vedoucí dál, Halvar ty druhé jistí ze schodiště. "Halve, vyfoť a naskenuj tu děvčicu klukům do data tabletu." Jízlivost jde znát. "Když si nejsou schopni najít babu někde v kasárnách a v lazaretu."
Kapitán panstvu předal vysílačky. "Chce to další kanál, jinak jsme bez Miklase."
(Ano, trošku víc jsem si upravil posloupnost)

To jsou nám ale hosti

Vůle Císařova tomu dala, abych byla nakonec zachráněna - bandou nevybouřených trotlů. Doufejme, že umění boje ovládají o něco lépe, než své verbální projevy, o kterých si myslí, bůhvíjak nejsou tajné. Taktéž doufejme, že jejich strategie bude stát za to a že odsud pokud možno vyváznu živá.
"Aby bylo jasno, vaše jména i tituly jsou mi šumák. Oslovujte mě pane a plňte rozkazy."
Nebýt faktu, že potřebuji, aby mě ten červ odsud dostal ven, ani bych se neobtěžovala svůj pohrdavě přezíravý pohled skrývat - takhle je to bohužel nutné - ač se v duchu zařeknu, že mu pane říkat nikdy nebudu - a když už ano, tak nasadím alespoň lehce ironický tón. Já se před nikým klanět nebudu. Jen před nejvyšším. A taky inkvizicí, kdyby na to přišlo. Nebo jinými Císařovými vyvolenými. Ale garda? No tak to - to ani náhodou, vážení. Jsem lady - LADY! Lady Cordelia, budoucí vládkyně této planety!
Samozřejmě poté, co mi zdejší parta budižkničemů a otrapů vybojuje mé místo na slunci. Císaři dej, aby toho byli schopni! Ty víš, že se ti odměním jak nejlépe budu moci! Vírou svou i všech ostatních!

"Váš otec je už na palubě letounu. Byl eskortován s lehkým zraněním."
Ano, tohle jsou poněkud špatné zprávy. Přesto na tváři vykouzlím něco, co silně připomíná úlevný úsměv ustarané dcery.
"Ani nevíte, jak se mi ulevilo."
Ani nevíte, jak mě to popudilo!
"Doufám, že se k němu brzy přidáme."
Doufám, že brzy nastoupím na jeho místo a on se odebere pod zem kam už drahnou dobu patří.

Významný tajný pohled směrem na Casia dává najevo, že není ještě všem dnům konec.
"Můžeme jít." PANE! "Na můj vkus to zde poněkud zapáchá - toto není dobré místo pro přátelské tlachání."

IG airlines, Tau servis - co chtít víc?
Cordelia Anabell, Michael Irilm

"Na můj vkus to zde poněkud zapáchá - toto není dobré místo pro přátelské tlachání."

Kapitán: "Zvykej si, na těhle sračkách stojí tvoje moc." Nutno podotknout, že zmínka o nelibém pachu asi udělala radost. S páteří nebo bez, šlechtic je šlechtic a možnost si na někoho takového otevřít hubu je k nezaplacení. Pozornost se přesouvá k Lienovi. "Jak ti mám říkat?"
Casus: "Pes - to je jeho přezdívka." Po kamenné tváři, kterou nasadil v reakci na pohled lady - patrně pro nedostatek fantazie a přebytek neobratnosti - se přeci jen mihne v obličeji úsměv.
Kapitán: "To by šlo..." Krátké zhodnocení situace. "Miklas, Halvar vzadu, Irilm pravá, Devon levá. Já a oheň vpředu, slečinky se psem - střed. Jdeme!"

Po ozvěně "ano, pane" a sešikování do formace přichází to hlavní - útěk! Záhy se ukazuje, že najít místo prosté zápachu, tak toho lze v těchto chvílích poměrně snadno dosáhnout. Co se týče klidu pro přátelskou rozmluvu, to už bude v monumentálních prostorách paláce úkol obtížnější, což dokazují i skupinky obránců, na které lze při cestě k zahradám narazit.

Zprávy těchto loajálních mužů a žen ve službách císaře pak nesou jasné poselství blížícího se konce a je jedno, jestli jej předávají skupinky zradou odvelené původně do pozic bez boje, nebo hloučky ustupujících přeživších odhodlaných vybudovat další a další obrannou pozici, dokud bude kam ustupovat.

Původní prázdnotu tak během pár minut střídá hektický chaos, jímž se krok za krokem prodíráte k cíli. Svým způsobem je všechno to hemžení alespoň důkazem, že se podařilo zlikvidovat většinu koncentrovaných sil zrádců v paláci. Tu a tam se dokonce k eskortě vznešené lady Cordelie přidávají i další o dost méně vznešení obránci. Jestli to slouží k většímu pocitu bezpečí - to lze jen těžko říct.

Ke klidu pak rozhodně nepřispívá vysílačka, ve které generál Betram oznamuje, že flotila se, odhadem, na příštích 48 hodin stahuje, čímž nechává planetární jednotky odkázané jen na vlastní zdroje a možnosti. To zahrnuje kromě informace o ztrátě dálkové komunikace, případné palebné/výsadkové podpory i rozkaz, aby se jednotky v poli přeskupili na severu u města Lanoux nebo na západě na jakési kvótě 3-8-8, což bude patrně těžce opevněná pozice někde v horách.

Tuto drobnou úpravu plánu pak asi nejtrefněji komentoval ve vysílačce pilot valkýry slovy "kurvy zasraný", patrně pod tíhou radosti, že původní destinace - která byla mnohem blíž hlavnímu městu - už není bezpečná a bude muset letět mnohem dál s důležitým "balíčkem" a nejen s ním. Inu v takových chvílích je škoda, že valkýry vylétnou jen do nebe, ale na vesmírné toulky je třeba jiných korábů na jiných místech.

Ubývají poslední metry a interiér střídá exteriér. Nebe plné kouře z hořícího města vítá stejně vlídně, jako notně pozměněná tvář zahrady. Místa, které nespálily motory letounů totiž spolehlivě zničila obuv obránců nebo následky přestřelek při vstupu do nitra budovy. Kdo by to kdy řekl, že cesta za spásou může vést spíše než skrze rajskou zahradu obyčejnou pustinou. Nakonec, jak ukazuje vzlet první valkýry s guvernérem na palubě, je fuk odkud se startuje, důležité je, kam se letí. Jak se záhy ukazuje, tak nejspíše do pekel.

Sotva transportér získává potřebnou výšku, jeho trasu protíná záblesk. Nějaká z cizáckých zbraní jemně olízne pancéřování a dle kouře i změny v pohybu imperiální techniky je setrvání na obloze spíše otázkou zbožného přání a několika vteřin. Skoro ve stejném okamžiku pak několik záblesků častuje i věž s bolterem střežící váš postup ke schodům. Dovednosti inženýrů ani pevnost materiálu nestačí k vydržení koncentrované palby railgunů a tak záhy z nebes prší kusy suti, které do vzduchu vrhla exploze veškeré munice v horním patře.

Rachot výbuchu se mísí s řevem rozkazu "rozptýlit" a aby toho nebylo málo, přidává se do vzniklé melodie i jekot trysek. Nově vzniklý mrak černi z původců odhaluje zprvu jen světelné body. Zlověstné zasyčení a ze světelných teček se uvolňují další a menší. Těžko soudit, kdo první zařval "kryjte se", těžko soudit kdo v momentu, kdy Lien doslova švihl dost nešetrně svou chráněnkyní o zem a zakryl ji vlastním tělem, stihl pochopit, co se děje. O dva velmi blízké výbuchy, dvě tlakové vlny a smršť střepin i kusů těl později je to ovšem jasné. - rajská zahrada se stává peklem.

Z kouře vystoupí dva letící... stroje? O moment později lze tuto techniku rozpoznat. Jde o krizové obleky, kterým muži kolem Irilma tak říkají hlavně proto, že jakmile se objeví, je to pro pěchotu krizová situace. Jde o stejnou herezní techniku, jakou Tau prodávali zdejší šlechtě upravenou pro lov, jež sbírala různá, patrně nyní použitá, data, nebo byla vhodně nastrčena případným odpůrcům k jejich zdiskreditování.

Mohutné obleky ověnčené zbraněmi se spokojeně přenesou přes torzo věže do zahrady. Těžko říct, jestli ležící postavy považovali za mrtvé, nebo prostě jen "nehodné" své pozornosti, tak či onak si vybírají jiné cíle a to zejména valýry odebírající se s rychlostí do valhaly i s posádkou. Kromě těchto elitních sil lze spíše vytušit i další jet paky vybavené cizáky měnící únikovou zónu v dějiště masakru.

Nějaký další varovný výkřik si získává pozornost - oproti sledování zmaření v pořadí druhého plánu úniku dnešního dne. Z kouře se noří další protivníci - Vespidi. Hmyzoidní spojenci Tau na svých křídlech velmi rychle překonávají potřebnou vzdálenost. Salva ze silných neutronových blasteru mění pár dalších přeživších v minulost. Jeden z těch, co unikl výbuchu ve věži a prostě jim stál v cestě, byl lhostejně zvednut do výše a poté prostě shozen.

Lady Cordelie, Irilm i ostatní tak mohou cítit upřené pohledy složených oček a pocit, že kvůli jejich rychlosti je každá vteřina neskutečně dlouhá. Dvěma z nich se guvernérova dcera zalíbila a tak k ní směřují s bzučením křídel a cvakání kusadly. Nepříjemně blízko tebe se rozeřve bolter Liena. Pokud stále ležíš, Cordelie, tak tu a tam nějaká horká vystřelená nábojnice dopadne na tebe výměnou za to, že ta dvojice cizáků končí rozstřílená v prachu.

Zbraň se bohužel odmlčí příliš brzy na to, aby se dalo mluvit o bezpečí. Další z okřídlených nepřátel prosviští kolem tak blízko, že by ses ho mohla snad i dotknout. Jeho cílem ovšem byl na nohy se vyškrabivší Casus. Tak tak se stihl zakrýt štítem a nastavit meč. Setrvačnost ho pak i s mrtvým xenoss táhla kousek po dlažbě.

Irilm přímo z první ruky může poznat sílu jejich technologie, když dva arbitři vydechnou naposledy, zatímco jejich vrahové se k tobě kvapem blíží. Vedle opodál klečící Miklas pak podobně jako Lien pálí, co to dá, aby zastavil nápor nepřátel. Jeho úspěch je jen částečný, protože se mu podařilo připravit dotírající bestii o křídlo, ale další střela prošla jejím tělem a... patrně netrefila na své pouti nic, bez čehož tento hmyzoid nemůže žít, takže nyní mu nezbývá než doufat, že se ho alespoň podaří umlátit nebo ubodat.

Halvar také příliš štěstí neměl. Sotva přišel k sobě byl lapen jedním z Vespidů patrně proto, aby se stal v blízké budoucnosti dalším krvavým flekem na dlažbě. Jeho reflexy možná byly příliš pomalé na zabránění srážce, ale ne k osvobození. Síla paží si vysloužila puštění dost brzy na to, aby dopad nebyl nebezpečný. Bohužel jeho soupeř nelení a tak na ležícího gardistu zle dotírá.

Kapitán: "ÚSTUP! ÚSTUP!"

S těmito slovy kapitán háže dýmovnici na schodiště, aby alespoň trochu znesnadnil nepřátelům zdola případnou intervenci. Žádné lepší slovo pro vystihnutí situace asi neexistuje. Ve vysílačce je po tom náhlém útoku zmatek, který mírní jen horko těžko jeho přebírání velení zbylých obránců, s nimiž má v plánu zahájit zdržovací operace.

Kapitán: "Zmizte, jak jen to půjde..."

Voják se dvěma blížícími se cizáky na krku asi nechce slyšet nic jiného. Díky tomu, že si dopřáli čas na palbu alespoň nemají takovou rychlost, aby ti nedopřáli čas zamířit. Tohle je ovšem asi jediný záblesk štěstěny nebo císařovy vůle v této chvíli. Koneckonců jediné, co se leskne, jsou zde jen zášlehy zbraní měnící poslední z letounů v prach.

Zkrátka to jde od desíti k pěti. Devon zemřel ranou z blasteru, plamenometčíkovi byl osudný odštěpek z rakety a spolu s nimi tu chladne i dost možná sedm, osm dalších exčlenů doprovodu. Halvar na lopatkách má namále a ani Miklas nevypadá, že by měl na své straně výhodu. Šlechtic... spíše tušíš, že se vyhrabává z pod těla zabitého soka. Alespoň lze říct, že lady není bezprostředně v nebezpečí, což se může vzhledem k jejímu zásobník měnícímu ochránci záhy změnit, pokud nějaký z xenos projde přes tebe.

Jde to od desíti k brzké nule... KURVA !!

Tak, rozmístit a hurá se probíjet k odvozu. Ne, že by to bylo nějak těžký, když je v čele plamenometčík, ale odpor tu je. I napětí.
Zahrada nese známky po přítomnosti války. Mít tu hellhound, tak tu nejsou jen střelami rozcupované keříky, ale jen hromádky popela. Vysílačka nás nepotěšila a ani my ji nepotěšíme. "Máme tady nedoručený balíčky a oni se stahují ?!" V mých slovech je cítit rozhořčení. Naštěstí nemám kanál, který by dosáhl až k flotile, takže i moji bratři a sestry ve zbrani, kteří jsou tady dole si stěžují. Několik jich ale umlká, jiní křičí.
Kolem se probouzí chaos války. Valkýra se odebírá do Valhally, věž se kácí, jako obvykle padáme do špíny, prostě ksichtem k zemi. Krizový obleky. No, myslím, že tahle bitva je předem prohraná, pokud někdo netrefí s hellgunem zdroj na těch oblecích. No, šlupka by to byla fajnová.
Spolu s těma dvěma se objevil i hmyz. "Kurva, máte někdo Biolit ?!" Najednou postrádám repelent, který jsme tahali do džunglí a bažin. Plamenometčík něco chtěl říct, ale střepina ho zbavila půlky hlavy. Lien se dvou zbavil, plníc tak perfektně roli bodyguarda.
Nálet na Casuse, který se schoval za svůj štít a emzákovi nastavil meč. Kurevsky jednoduché a účinné. Další hmyzák sebral Halvara, který mu ale dal hezkou pecku pěstí, takže ho pustil. bohužel se granátometčík svalil. Miklas střílel po dalším, ale nejspíš nic moc vážnýho nepříteli neudělal. "Do hlav !!!" Je to jak s orky, musíte to zbavit hlavy a i potom se od toho radši vzdálit.
Kolem prolítl paprsek a Devon se poroučí k zemi s dírou v hrudi. Kolem se vytrácí život dalšího půl tuctu služebníků Císaře. Teď už bývalých. Na schodech syčí dýmovnice a halí blízké okolí do šedobílého oblaku.
Je čas jednat. Dvě rány na emzáka. Jedna prolítla neškodně kolem, druhá ho zasáhla z boku do těla, ale exoskeletem neprošla. Každopádně to s ním trochu cuklo, takže aspoň trochu ho to rozhodilo a Miklas má teď čas. Aspoň trošku.
Další dva nalítávaj na mě. "Tak to ne. Trojky leda s holkama z kuchyně !!" Zašklebím se a přehmátnu si hellgun. Jeden už je skoro na dosah, míří na mě svou zbraní, ale já jsem rychlejší. pažbou ho naberu šikmo do hrudi a hodím ho na jeho souputníka, který letí kousek vedle za ním a oba pod svou tíhou míří k zemi. Couvnu ke Kapitánovi a Lienovi. "Sbalte si princeznu a vypadněte. My vás budem krýt. Samozřejmě arbitři taky."

Na konec všude dobře, doma nejlíp, ne?
Cordelia Anabell, Michael Irilm

Navzdory prvotní prudkosti útok začíná, alespoň z části, polevovat. Skupinky vespidů, kteří se vyrojili porůznu na obvodových zdech, nezadržitelně tváří v tvář zbraním císařství řídnou. Bohužel se to samé nedá říct o cizácích v bojových oblecích, kteří sprovodili ze světa valkýry a teď hodlají totéž učinit i se zbylými vojáky zde a to vše před zraky svého velitele, který hluboko v zahradě pečlivě sleduje snahy přeživších o zorganizování obrany.

V takové chvíli není třeba o vybídce k útěku dvakrát přemýšlet. Silná paže osobního strážce se chápe své chráněnky se stejnou jemností, s jakou s ní před tím mrštila o zem. Slova jako "pohyb, rychle" proložená tou správnou dávkou stěží ovládaného napětí pak kontrastují s původní pěstěnou netečností. A zatímco tě jedna ruka táhne zpět ke dveřím, ta druhá opět namíří bolter a stiskne spoušť. Cizák, jež zrovna získával výhodu nad jedním ze zbytků tvého doprovodu, zažívá skutečné očištění. Pokud se tak dá hovořit o křečích na zemi a viditelném dušení vinou prostřeleného krku.

Vpravo tebou zachráněný lord Casus taktéž prokazuje hrdinské služby imperiálnímu gardistovi, když - jako generace odvážných válečníků před ním - zaráží svůj meč do zad té létající bestie. Načež po krátkém rozhlédnutí znovu volí namísto boje do poslední kapky krve kvapné přemístění k vznešené lady a jejímu hafanovi.

Casus:"Co teď?"

Sotva projdeš branou, která měla původně vést do bezpečí, můžeš slyšet jeho hlas. Plný podobných emocí, jaké lze nalézt všude kolem jen s tím rozdílem, že on v něm má přeci jen pořád větší porci přemáhaného strachu než nenávisti. K tomu všemu jako milý podklad lze vnímat chroptění nějakého umírajícího arbitra, jemuž jeho kolegyně s lékařským vybavením a tedy i velmi provizorní ošetřovnou nedokáže pomoci. Tedy ne jinak, než milosrdenstvím a nožem. Trochu znepokojivá pak může být její následná snaha pečovat o tvou maličkost tichým "jste v pořádku?".

Casus: "Co, co hodláte dělat?"
Lien: "..."
Casus: "ZATRA-"
Lien: "Drž už hubu! zkuste... zkuste se lorde soustředit na přínosnější věci než paniku."
Casus: "Třeba na selhání třetího plánu?"
Lien: "Jde pouze o přehodnocení alternativ."
Casus: "Žasnu nad profesionalitou, se kterou nevycházejí vaše plány..."
Lien: "Když nic jiného, přehodnotil jsem jich víc, než jste byl schopný vymyslet"
Casus: "Co... co tunely..."
Halvar: "Vstup má nejspíš v rukou nepřítel..."

Novým členem v hovoru není nikdo jiný než Casiem zachráněný stromtrooper. Jeho veselou a milou zprávu pak korunuje rozverné "plop", co odesílá další dýmovnici kamsi ke schodům. Téměř, jako by to měla být odpověď, okamžitě se palác roztřese, když do jeho horního patra hladově zajela zatoulaná raketa.

Casus: "Jste si jistý?"
Halvar :"Zdroj byl.. důvěryhodný..."
Miklas: "Probijem se! Kurva...jedna-jedna Irilme!"

Hlas patřící dalšímu "zbytku" zachránců jemně naznačuje, že tam venku to ještě nekončí. Jediné, co se Miklasovi po osvobození podařilo, bylo zastřelit jednoho ze dvou přeživších Vespidů zde, který jen tak mimochodem se chystal Irilmovi prudkou ranou urazit hlavu. Ten poslední se pak odráží a s využitím křídel si rychle získává prostor, který potřebuje k zamíření. V příští vteřině pak nejspíše Miklasovi nabídne svou odvetu.

Lien: "V guvernérově pracovně by měla být jedna z tajných chodeb..."
Miklas: "Kurva jo!"
Halvar: "Co přístup?"
Lien: "Na biologické ověření postačí lady. Drobný problémem je heslo..."
Casus: "A jaká je šance, že na něj přijdeme?"
Lien: "To záleží na tom, jak dobře lady svého otce zná..."

Tím jsou opětovně alternativy vyčerpány. Casiův... pohled k tobě mlčky zavítá. Ani nemusí položit otázku, kterou nepřímo vyslovil Lien. Snad si i vzpomněl na předchozí chvíle při vstupu do sálu a tak tento lord tiší svou paniku na uzdě, aby se znovu nemusel těšit z tolik příjemného studu. Lien pak hledí střídavě ven na situaci v zahradě a dovnitř, kde vyhlíží případné další důvody k přehodnocení "plánů". Prašť jak uhoď, nebo tak nějak se to říká, že?

Tau?

Musím s jistou mírou nevole a stejnoměrným zděšením uznat, že nic tak ohavného a nelidsky hnusného, jako jsou Tau a jejich přisluhovači, jsem snad ještě za celý svůj život neviděla. Krev mi při pohledu na krizové obleky a představou polohumanoidních ohavných monster pod nimi, tuhne v žilách. Proto zjišťuji, že prvních pár sekund boje - možná až minutu, nejsem schopna ani tasit zbraň. Jen tam tak stojím, zděšeně hledím na stvůry, které jako by, dle mého názoru, vylezly ze samotných pekel - a nic nedělám. Vlastně dělám. Snažím se nekřičet. Každá buňka mého těla, která má co dočinění s lidskou vůlí, je napnutá k prasknutí, jen abych nedala najevo svůj strach a zhnusení zároveň. Ne před těmi vojáky.
Taková.. odpornost.

Je to až ironické. Okolo mě probíhá bitva a já, schovávajíc své zděšení za nepřístojný a přezíravý výraz, jen tak stojím a pozoruji okolí, jako by se jednalo o dobrou operu. Možná balet.
Probere mě až fakt, že mě Lien odtahuje pryč, skrze bránu.
"jste v pořádku?"
"Ano..." Protože to zní trochu omámeně, zopakuji svou odpověď, poněkud ráznějším tónem. "Ano."
"Drž už hubu! zkuste... zkuste se lorde soustředit na přínosnější věci než paniku."
Nutno podotknout, že o to se snažím i já - ale má panika naštěstí není příliš vidět.

A otec je již v bezpečí! Jaká krutá ironie, Císaři!
"Žasnu nad profesionalitou, se kterou nevycházejí vaše plány..."
Tiché uchechtnutí. Začíná se mi vracet krve do žil.
"Probijem se! Kurva...jedna-jedna Irilme!"
Tak nám asi začíná hezký výlet...

Nicméně krom tématu "tau jsou všude, musíte se probít" se odbočí k zajímavějším alternativám.
"Na biologické ověření postačí lady. Drobný problémem je heslo..."
"Nemohu zaručit, že jej budu znát. Napadá mě několik možností... ale, upřímně - nemusí to vyjít. Pravděpodobně nevyjde. Ale v případě že ne... tak prostě jen... znovu přehodnotíme plán, co říkáte?"
Sladký úsměv na Liena.

Spíš Jau - Jde se tančit s hmyzákem

Kdo někdy tvrdil, že panika není až tak nakažlivá, pěkně kecal. Zatímco se panstvo handrkuje, mou mysl jímá hrůza, když se o hmyzáka rozprskne první energetická střela, která na jeho exoskeletu nebo čemsi nechá jen černý flíček. Polknu a pošlu k němu i druhou. Ta ovšem netrefí a prohučí mu kolem hrudi.
"Do psí prdele !!!" Zařvu, a je mi jedno, že tu je dáma a gentleman vybraných mravů. Když se to nedaří, mám chuť být holubem. Srát na vše. Emzoid z boku se mi pokusil urazit palici. Bolt od Miklase mu ale rozštěpil myšlení i hlavu, takže na trávě je hezká skvrna.
Poslední se ale chystá skočit po mém zachránci. No to ne... Rozběhnu se k vespidovi a bajonetem bodnu. Nic. Ramenem jsem ho vyvedl z rovnováhy a pokusil jsem se mu dát ještě pažbou do obličeje. Instinktivně se kryl svou zbraní, která takhle ale vylétla a skončila necelý půl metr od něj.
Ohnal se po mě jednou z těch svých modrých pracek, takže jsem dostal pěknou ránu do žeber. Podrážděně zabzučel, když jsem mu strčil prsty do složených očí) a takový šťulec, že se rozplácl na zemi. I přes bolest při nádechu (zlomený to není, ale i tak to celkem bolí) skočím na toho modrého zmetka a od pásku vytáhnu vojenskou kudlu. První ohnání po jeho křídle mi připomenulo mládí, když jsem mouchám trhal křídla. Tomuhle ho musím uřezat a pak teprve urvat.
Netváří se nadšeně a snaží se i se mnou na hřbetě zvednout. Druhým křídlem se po ně nasraně naštvaně ohání. Další pokusy ale ukončuje řádná vojenská kudla, dobře namířená do kloubu. Má to vůbec kosti ?!
Zvedl se, ale kudla šla tentokrát i do jeho ramene. Pleskl sebou zpátky a já mu ji pak mohl konečně bodnout do krku a pootočit s ní, takže jeho hlava se skoro odkutálela. Další dětská vzpomínka, jak jsme s klukama hrávali fotbal.
Inu, být vojákem v 41. miléniu není žádný med. Bijete se s cizáky, emzáky, vlastními lidmi...
"Jedna, jedna, dva, dva, jedna, tři, dva jedna, dva, dva, jedna... De to ven ??
"Na biologické ověření postačí lady. Drobný problémem je heslo..."
"Nemohu zaručit, že jej budu znát. Napadá mě několik možností... ale, upřímně - nemusí to vyjít. Pravděpodobně nevyjde. Ale v případě že ne... tak prostě jen... znovu přehodnotíme plán, co říkáte?"
Já nevím, radši neříkám nic. Preventivně. Tohle je sakra naprd. Kapitán ke mně natáhl ruku a já ji přijal. "Já su jenom voják, poslouchám rozkazy."

Variabilita - o tom to je
Cordelia Anabell, Michael Irilm

"Nemohu zaručit, že jej budu znát. Napadá mě několik možností... ale, upřímně - nemusí to vyjít. Pravděpodobně nevyjde. Ale v případě že ne... tak prostě jen... znovu přehodnotíme plán, co říkáte?"

Jestli se něco rozhodně není berná mince, pak úsměv vznešené dámy. Taková perla totiž musí být po zásluze odměněna ač... ten úsměv Lienův vypadá přeci jen krapet kyseleji, než by chtěl. Přeci jen dnešek si doopravdy za rámeček nedá a to nejen on.

Lien: "Pro vás, lady, mi bude ctí přehodnotit stovky plánů"
Casus: "A jeden, co by fungoval by nebyl?"
Halvar: "Kolikrát jste už zkoušeli utéct..."
Casus: "Jak jsem pochopil dvakrát..."
Lien: "Do třetice prý všeho dobrého"
Halvar: "Císař chraň..."

Ne každý to dokázal vzít alespoň s hranou veselostí a tak Miklas ucedil cosi o kurvách, prdelích a o tom, že příště chce zachraňovat někoho, kdo nenosí tolik smůlu. Mezitím venku sbírá kapitán Irilma ze země stejně jako jeho zbraň. Nyní bezpečně mrtvý cizák už může někoho ohrozit maximálně zakopnutím, bohužel jsou tady ovšem ještě jeho kamarádi, díky kterým je venku čím dál větší dusno.

Kapitán: "Zkuste to. Nezvorej to... pse."
Lien: "Vynasnažím se, pane"
Kapitán:"Irilme... dej si na ně pozor. Nejsou od nás, moc jim nevěřím..." Ať už chtěl dodat cokoliv na adresu princezny a jejího doprovodu, nedostal možnost. Jeden z bitevních obleků doposud částečně v zákrytu za sochou se znovu vznesl. Slova tedy ustoupila nutnosti palby a snaze tu po zuby ozbrojenou techno-kacířskou obludnost alespoň zahnat. Hustý kouř clony se pomalu začíná trhat a i bez dalších pobídek je jasné, že jde o nejlepší příležitost se vypařit.

Zatímco ty se tedy noříš po chvíli znovu do nitra paláce skrze vchod, který už spíše ze zvyku jistil Halvar s Miklasem, můžeš ještě letmo vidět další a další obránce zaujímající pozice. Těžko říct, jak dlouho jejich odpor potrvá. Letmo můžeš spatřit i pár poškozených obleků nepřítele, jak se stahují z bitvy... přesto nelze cítit příliš radosti. I když tyhle zaženou, nezbude jim moc dalších možností.

Cesta skrze chodby probíhá hladce. Stejně jako četa pátrající po guvernérovi, ani vy se nestřetáváte s jedinou známkou odporu. Před jeho komnatami to dokonce vypadá, jako by se čas zastavil. Žádná krev, žádné cáry ani stopy bojů jako jinde. Jen vysoký lesk, který trochu kazí bahno z bot vašich předchůdců a vznešená honosnost.

Miklas: "Snad to alespoň ti bastardi zvládli."
Halvar: "Dá-li císař..."
Miklas: "Strojům sice nerozumím, ale kdyby to bylo zlý, tak by spadli hned, ne?"

Na to už přichází pouze tiché krčení ramen. Osud prvního letounu, který se jediný dostal do vzduchu, alespoň pro teď zůstane záhadou, což se nedá říct o prostorách pracovny. Obezřetné ztišení se, otevření dveří a svižné pokrytí prostoru. I zde je klid a pořádek - opětně narušený pouze stopami bot a menšího zápasu.

Několik rozházených map, nad kterými patrně trávil guvernér čas, povalená židle a pootevřený šuplík s bolt pistolí může napovídat, že zde patrně čekal na nepřítele a na své poslední chvíle, kterých se - už dle hlášení - nějak nechtěl vzdát. Posledním ze svědků přítomnosti imperiálního komanda je pak několik chybějících láhví v "minibaru", kde velmi rychle zaujali, ty zbylé, Miklase více než nějaká potenciální tajná chodba.

Miklas: "Hej, princezno, dá se to pít? Je to dobrý?" Zmíněné "to" v jeho ruce není nic jiného než zkonfiskovaná láhev archivního vína.
Halvar: "Co-to-"


Tento bojovník císaře není jediný, kdo je zde tak nějak překvapený. Poněkud skromné opření se o zeď ve snaze o pohodlí způsobilo, že se podařilo aktivovat projekci. Guvernér miloval nádherný výhled a stejnou měrou se ho i kvůli odstřelovačům bál a tohle byl jeden z mála prostředků, jak si svou kratochvíli dopřát. Stěnu tak rychle ozdobil holoobraz nějaké z vnějších bran paláce ve městě. V tuto chvíli v ní zrovna jedno ze vznášedel Tau svou energetickou zbraní udělalo díru.

Radost si posádka cizáků ovšem moc dlouho vychutnat nemohla, protože z vedlejší ulice do vznášedla vrazil tank Leman Russ. Ani nejlepší technologie prostě neodolají hrubé síle a tak nejdříve selhalo gravitační pole a poté deformační zóny, když se cizácký stroj málem rozlomil.

Miklas: "Do prdele!" Tuhle reakci ovšem nevyvolává aktivace přístroje, ale následné ochutnání vína velmi gurmánským stylem - uraž kus hrdla láhve a lej to do sebe, co to dá. "Irilme, to musíš koštnout Sakra, pro to stojí za to chcípnout!"

To už je ovšem slyšet uvnitř jisté dunivé zavrčení, jak se Lienem aktivované mechanismy probudily k životu. Podobně jako v případě tvého pokoje, Cordelie, i zde se odsunula stěna a odhalila identifikační panel spolu s mohutnými dveřmi. Vchod byl ukrytý v knihovně tvořené podivuhodnou sbírkou záznamů a pojednání o slavných osobnostech, které do jednoho svůj slavný osud, trochu trefně, neslavně zakončili selháním někoho, komu věřili, nebo přímo od nich dýkou do zad.

Lien: "Teď je řada na vás, Lady. Opět to ští-" Rozhovor tentokrát přeruší Irilm, který do něčeho - zřejmě uchovaného ve skle dle zvuku- šlápl. Zvědavý Casus pak odhrnul několik map a nalezl poškozený rámeček s fotkou.
Casus: "Zajímavé..." Evidentně netušil, že než přišla řada na Cordelii, bylo aspirantů na post guvernéra ve slavném rodu víc, čímž vzala teorie Guvernéra co by nepříjemného vlka samotáře za své. Kromě toho jej ovšem zaujala ještě jedna věc - na onu fotografii napsal cosi guvernér vlastní rukou, což i v zaujetí Casus nahlas přečetl:

"Největším mi byla darem,
do života rada,
nenechám-li soucit ladem,
přijde ona, přijde..."

Lien: "Nesahejte na to, lorde." Znovu jako duch se tvůj strážce přesunul svižně a neslyšně prostorem k opětovnému překvapení Casia.
Casus: "To ho máte tak rád, nebo si vás tak dobře vycvičil?"
Lien: "Odpověď je prostá - tak moc nemám rád vás." Fotka rázem nachází znovu místo na stolku, kde patrně dříve byla. A tobě, Cordelie, po přiložení ruky a odebrání DNA, nezbývá než vyřknout heslo.

Polámal se jim taueček, ví to celá flotila,
zbyly po něm jenom trosky, bouchačka a kebula

(Výstup choré mysli, která tančí nad zdařeným zásahem)

Lidstvo se hádá na vysílačce, já teď hlavně děkuju snad všem svatým (a hlavně Císaři), že mě ještě neposlali do do věčných lovišť, nebo nedej Bože, těm dvěma do spárů. { O=-) }
Kapitán mi podal ruku, a ikdyž se mi nechtělo, musel jsem vstát. Dusno. Finlandia-ÁÁÁÁ !! Koskenkorva-ÁÁÁÁ !!! Sauna superhorkÁÁÁÁ !!! Sakra, kdybych tady dělal mrtvýho brouka, jako ten vespid vedle mě, kterej ale tuhej je, nikdo by si toho nevšim. A mě by to neštvalo, dokud by na mě někdo nešlápl a nebo nestřelil.
"Pane, těm věřit by bylo naivní i na mě. Vraťte se živý, a pak se s tím svěřte inkvizici a nebo psycherům." Plácnu ho přes rameno. Paranoia obyčejného pěšáka ve hře o trůn te´d vyhazuje všelijaké důvody, proč bych všechny z nich měl odprásknout. Ikdyž princeznu napřed doručit a pak odprásknout. Pak se zpoza jednoho sloupů zvedl jeden krizák. No, reflex čapnul podanou zbraň a vypálil. První střela se otřela o jeho bok, ta druhá už prošla skrz a oblek za letu ochabl a zase šel k zemi.
Juhů !! Zase se trefuju !! Další díky Zlatému trůnu a docela hladké zapadnutí do paláce. Za mnou Halvar a Miklas, kousek před námi trojice možných zrádců. Buď v tom můžou mít prsty až po prdel a nebo neví, kdo je krysa. Tak jako tak, prázdnými chodbami se ženeme do kanclu princezniččina papínka, který teď tvrdne někde.. Někde.
No, letoun s guvernérem přišel jako téma, když jsme se dostali k jeho kanclu. Je mi fuk, jak je na tom on, hlavní je, že chci dostat z téhle šlamastyky (ano, krotil jsem se) sebe, princeznu i moje spolubojovníky.
Miklas se po zajištění začne rýpat v minibaru, halv se jaksi opřel o stěnu a okna začaly promítat to, co se děje venku. Russ se hezky opřel do jakéhosi tauského vozítka a skoro celé ho přelomil o hradbu. Chuť zatleskat byla ale přerušena Miklasovou nabídkou. "Ve víně je pravda." Koukl jsem zběžně na etiketu, přivoněl a ochutnal. Uznale jsem kývnul a předal i Halvarovi. Omluvně jsem při tom koukl na princeznu. "Vlastně to s tím vínem nepřehánějte, ať nám ještě k něčemu jste. Mimochodem..." Rozdělám něco málo ze svých polních zásob a s klukama se rozdělím. Začnu žvýkat jakousi tyčinku a zároveň prohledávat guvernérův stůl.
Při přesunu ke druhé řadě šuplíků šlápnu do nečeho.. Křehkého. Sklo pod mou podrážkou je na hezký počet tuctů střepů. Než jsem to stihl zvednout, ujal se toho lordík. "Asi tu nemáte i mapu všech těch chodeb, že ??" Otázka na tu trojici místních. "Vlastně to by bylo vše přehnaně jednoduché." Což mě vede... Jakmile se Casus a Pes doštěkali ohledně fotky, docetl jsem si guvernérovo psaníčko a od pásku vytáhl kudlu a opatrně rámeček rozmontoval, jestli náhodou něco nezbylo i na zadní straně.

Přesun do komnat mého "otce" proběhne na místní poměry poklidně. Stejně je ale vhodné si pospíšit, protože boj, ke kterému se schyluje za našimi zády věští do budoucna vše, jen ne klid.
"Hej, princezno, dá se to pít? Je to dobrý?"
Poměrně překvapivé - tedy ne touha po archivním víně - ta překvapivá příliš není - ale spíše dotaz tohoto typu v této situaci.
"Dovoluji si tvrdit, že jste nic lepšího nepil." Otce trefí! "Však ochutnejte." Jen kvůli Liena nasadím něco, jako rezignovaný výraz. OTCE TREFÍ!
Bráním se úsměvu. Pro jistotu.

Poté už, tak jako všichni ostatní, sleduji dění venku.
"Irilme, to musíš koštnout Sakra, pro to stojí za to chcípnout!"
Tady už se úsměvu opravdu neubráním. Ti burani jsou svým způsobem tak... roztomilí.
"Ve víně je pravda."
I ty jejich pokusy o to, znít dvorsky a vychovaně jsou roztomilé!
Nutno podotknout, že si na svůj list "to chci" přidávám také "několik gardistů do stráže."

"Největším mi byla darem,
do života rada,
nenechám-li soucit ladem,
přijde ona, přijde..."

Smutné na tom je, že Casus zrovna přišel na to, že na fotce jaksi chybím, protože v době, kdy byla pořízena, byla jsem ještě dcerou své matky, což byla guvernérova sestra. Možná, že mu dojde i důvod mé neúplné loajality a vlastních plánů budoucnosti. To již nechám na něm.

S odevzdaným pokrčením ramen se postavím k zamčenému vchodu. Když už je tedy řada na mě.
"Udělám, co budu moci."

když on mi někdo hádanku vyspoiloval!

Přesun do komnat mého "otce" proběhne na místní poměry poklidně. Stejně je ale vhodné si pospíšit, protože boj, ke kterému se schyluje za našimi zády věští do budoucna vše, jen ne klid.
"Hej, princezno, dá se to pít? Je to dobrý?"
Poměrně překvapivé - tedy ne touha po archivním víně - ta překvapivá příliš není - ale spíše dotaz tohoto typu v této situaci.
"Dovoluji si tvrdit, že jste nic lepšího nepil." Otce trefí! "Však ochutnejte." Jen kvůli Liena nasadím něco, jako rezignovaný výraz. OTCE TREFÍ!
Bráním se úsměvu. Pro jistotu.

Poté už, tak jako všichni ostatní, sleduji dění venku.
"Irilme, to musíš koštnout Sakra, pro to stojí za to chcípnout!"
Tady už se úsměvu opravdu neubráním. Ti burani jsou svým způsobem tak... roztomilí.
"Ve víně je pravda."
I ty jejich pokusy o to, znít dvorsky a vychovaně jsou roztomilé!
Nutno podotknout, že si na svůj list "to chci" přidávám také "několik gardistů do stráže."

"Největším mi byla darem,
do života rada,
nenechám-li soucit ladem,
přijde ona, přijde..."

Smutné na tom je, že Casus zrovna přišel na to, že na fotce jaksi chybím, protože v době, kdy byla pořízena, byla jsem ještě dcerou své matky, což byla guvernérova sestra. Možná, že mu dojde i důvod mé neúplné loajality a vlastních plánů budoucnosti. To již nechám na něm.

S odevzdaným pokrčením ramen se postavím k zamčenému vchodu. Když už je tedy řada na mě.
"Udělám, co budu moci."
Přiložím ruku ke kontrole. Napadá mě jedno slovo, které by přeci jen mohlo figurovat, coby heslo. Jméno.
"Ethel."

Nic - tedy kromě štípnutí.
"AU!"
Doufat, že "au" je heslo taky němá smysl.

nenechám-li soucit ladem,
přijde ona, přijde... ZRADA?
Je možné že to slovo chybí?
Druhý pokus. Přeci jen když to nedám,. nezůstanou Tau u bodnutí jehličkou.
"Zrada?"

Ve vile - jako vyvolení!
Cordelia Anabell, Michael Irilm

Zběžné prohledání listin na a převáženě i pod stolem ukazuje, že mnohé z těchto map ani nepatří Lartenu Secundus. Jde především o kartografické zachycení okolního vesmíru, skoro jako by guvernér přemítal, do kdy mohou dorazit případné posily. Vzhledem k tomu, že příchod třináctého Redelského byl tak nějak štěstím v neštěstí je jasné, že některým dalším uskupením to přinejlepším den dva potrvá. To za předpokladu, že císař bude bdít protože, ve warpu není nikdy nic jisté, vyjma nebezpečí.

Co se týče fotografie jemná práce nožem, nebo taky hrubé barbarství dle úhlu pohledu, přináší nečekané výsledky. Uvnitř se nachází umně vyrobený datový nosič, jehož pozdro a veškeré komponenty držící ducha stroje v nitru byly vyrobeny rukou nějakého znamenitého mechanika. Zkrátka to, co nyní máš, je jednak umělecký kus i velmi sofistikované zařízení, které ovšem po jakékoliv snaze s tvým datatabletem odmítá komunikovat.

Casus: "Zdá se, že i milý starý pán má své kostlivce ve skříni"
Lien: "Povětšinou z řad vašich příbuzných, že?"
Casus: "Vsadím se, že vám házel zbytky a drbal vás za uchem..."
Lien: "Každopádně to bylo ukryté z nějakého důvodu."
Casus: "A jak nám kroky posledních dní ukázaly - ony důvody nemusely být ani moc rozumné."
Lien: "Zrovna vy jste monument zdravého rozumu."
Casus: "Je to smutné, ale dá se s tím žít. Stejně jako je mi jasné, že od našeho drahého vládce nedostávám míček k aportování."

Zatímco Casiovo překvapení nad nálezem bylo nefalšované, zdá se, že Lien se s tím srovnal docela rychle. Ta absolutní netečnost a jen lehký krátký pohled na tebou nalezenou věc... skoro by se dalo říct, že ji snad poznal, že pro něj nehrálo roli "co to je" ale spíše "kde to bylo".

Mezi případnými úvahami Halvar sleduje dál obrazy dění venku, přičemž plní volné místo výstroje Miklasem zrekvírovaných láhví. Opravdový válečník císaře je zkrátka ochotný nedopřát cizákům ničeho z toho, co náleží jen loajálním služebník a při tom po očku hledí na Cordelii. Nebo alespoň její zadek. Nutno podotknout, že ten je mnohem líbivější než obraz tanku Leman Russ, skrze nějž se právě propálil výstřel energetické zbraně. Každopádně s přibývajícím vínem se určitě stává zrovna tak žhavím vnímaným objektem.

Casus: "Skvěle!"
Halvar: "Jdeme, rychle..."
Miklas: "Tohle máš u mě, kočko!"

Přichází hravé plácnutí, kterému snad vinou vína nebo radosti prostě nešlo zabránit. Během okamžiku tak přichází i velmi kritický pohled Liena, jenž v brzy dostává i milou odpověď v podobě vztyčeného prostředníčku.

Lien: "Pane Irilme, nejen zvědavost, ale i své lidi byste měl krotit."
Halvar: "Váš tón se mi nelíbí."
Lien: "Vskutku patří ke kouzlu mé osobnosti. "
Halvar: "Té naší císař přikl právo prosazovat jeho vůli"
Miklas: "Pažbou a bajonetem, čokle zasranej!"
Halvar: "To stačí..."
Miklas: "Mi ten jeho pohled sere!"
Halvar: "Císař ví, jak moc místy sereš ty mě... sakra klid!"
Casus: "Co třeba stočit hovor k tomu, jak daleko je naše v pořadí asi třetí spása?"
Lien: "Nevím, je několik stanovišť... zorientuji se až v podzemí. S vaším dovolením budu vést."

Tímto se hovor vrací k veliteli skupinky- Irilmovi, ačkoliv je to spíše oznámení než prosba. Pár svižných kroků míří tedy k Lady a otevřené cestě za svobodou. Po ještě jedné preventivní kontrole je tedy definitivně konstatováno, že lze jít.

Podzemí

Po případném vyjasnění i více méně ostrém debatění došlo konečně k samotnému přesunu skrze chabě osvětlenou úzkou tajnou chodbu. Kromě pár postřehů zahrnující pořadí v čele s Lienem, na druhém místě s Lady a na třetím s lordem - zejména proto, že kdo další sáhne Cordelii na zadek, ten bude zabit a Casus by byl ideální exemplární příklad, protože by jeho smrt příliš nesnížila bojovou efektivitu skupiny a přesto posloužila posílení morálky- cesta probíhá v klidu.

Ostatně i Miklas si raději odpustí hudrování a řeči v temných zrádných koutek, kde není zcela jisté, na co lze narazit. Je nutné taky pochválit jeho um s jakým láhve ve výstroji tak dobře vypodložil uniformou a výstrojí, že ani necinkají. Po několika minutách klesání, zatáčení a dalšího klesání přichází na řadu další dveře. Stejná zrada, jaká byla klíčem k těm prvním, otvírá i ty druhé.

Oproti chodbičce nynější prostor je dost široký a dá se říct, že by jím mohl projet i obrněný vůz. Světla jsou velmi chabá a místy jen problikávají patrně vinou nějaké dobře mířené rány při boji v paláci, jež je odkázala jen na záložní zdroje. S tlumenou ozvěnou kroků se tak daří ukrajovat vzdálenost kus po kusu. Kromě šera a místy i úplné absence svitu tak mírně znepokojivé může být i to, že se ono "zorientování se" nějak nevychází. Zkrátka kde nic není, tam ani smrt nehrabe a Lien nepřehodnocuje plány.

Čas se dál vleče a svit se v právě procházeném úseku zdá čím dál vzácnější. Skoro, jako by něco zabránilo vést energii tam, kde by měla být. Případné úvahy podtrhuje i absence většího počtu svítilen. Elita gardy sice má k dispozici přístroje pro noční vidění, ovšem tam, kde nemohou přirozené světlo zesílit jsou k ničemu, takže na šest lidí připadá jedna baterka osobního strážce.

Dašlí monotónní chůzi pak přetrhává podivné křupnutí. Lien zastaví a snad i instinktivně téměř zkamení. Baterka přesouvá svůj svit k noze a odhaluje tak nedávno obranou kost. Patrně lidskou. Pár dalších kroků a mnohem pečlivější využívání baterky odhaluje další. Všude na podlaze se pak válí už jen nějaké kovové zbytky výstroje, zbraně a tu a tam cár látky či lze šlápnout do hlubší kaluže krve, která si lehkostí udělala jezírko v nějakém výmolu. Těžko odhadnout, kolik tu bylo mužů nebo... spíše jídla. Inu o jejich osudu moc pochyb není.

Lien:"Už vím, kde jsme..."

Kůžel světla se přesune po pár metrech do otvoru ve stěně, který kdysi chránily dveře. Místnost vyhrazená pro údržbu kdysi chráněna střílnou a pancéřem je pokryta stejnými kusy těl, jako chodba kolem. Ať už zaútočil kdokoliv, byl děsivě rychlý. A nejen to. Vzhledem k tomu, že kusy toho, co mělo učnit vchod odolným, se válejí všude byl i děsivě brutální. Hrubá síla totiž kov doslova vtěsnala dovnitř a pak ve slabších místech i roztrhala. Zlomená hlaveň stuberu, který byl do oné střílny vsazen je pak němým svědectví.

Lien: "Údržbářský post, tohle byla trojka. Jsme pět set metrů od křižovatky, ze které se dosta-"

Netečný hlas je umlčen. Tiché varování auspexu je mu dobrým motivem. Na displayi přístroje tak Irilm může vidět, že na samé hranici dosahu cosi bliklo. Jen na chvilku, skoro jako by se to kouklo a ustoupilo. Chvilka bohužel nepostačila na to, aby se dala pozice nepřítele alespoň odhadnout na palbu. Faktem je, že uši snad mohli zachytit tlumený krok a snad i zavrčení? Ovšem je otázkou, na kolik je to zde jen mámením smyslů.

Snad nás v tomhle městě smutku nesleduje Velký Bratr

Mapy, mapy, mapy. Ne, všecko je z okolí. Tedy okolí planety. Mapa celýho sektoru, mapa nejbližších kolonií impéria, nejbližších velkých kasáren. My tu byli nejdřív. Tím samozřejmě nechcu říct, že bychom nepotřebovali pomoct, ale jestli ještě někdo jde na pomoc nám, měl by si kurevsky pohnout.
Zatímco se dívám po mapách na stole, zjistím, že už rámeček povolil. Tudy cesta nevede. zamračím se, když si všimnu, že fotografie je umělecká projekce, nikoliv fotka jako taková. Každopádně tohle musel mít v rukách někdo s výučním listem od nějakého Marťana. Data-tablet odmítá přijmout můj pokus o napíchnutí. To tu je, kurva, všecko na heslo ?! Zamračil jsem se na rámeček a nechal si ho vzít Lienem, který ho dal na původní místo. No, nevím, skýtá šifru, díky které nejspíš princeznička dokáže chodit skrz zdi. Takže jsem ho vzal a zapíchl mezi knížky v knihovně. Samozřejmě jsem se vytáhl na špičky, takže to rozhodně nebude hned na očích. "Páni domácí" ať se klidně hádají, můj úkol je dostat vocaď tuhle cácorku a sebe živýho.
Mí bratři ve zbrani zatím loupí rabují zachraňují guvernérovy zásoby alkoholu. "Hoši, s tím chlastem opatrně." Káravě se na ně obořím. Samozřejmě jenom zamručením. "Jestli to na vás volech chytne, hasit vás nebudu." Víno sice jen tak ohni nepodlehne, ale Císař ví, co všecko v těch flaškách je. Kouknu se směrem, kterým čučí Halvar a zakroutím hlavou. Pro ni jsme jenom lůza, hoši. Radši ojeďte třikrát kuchařky dokola. Ušklíbnu se.
Potom se za mnou posune kus stěny. No vida, docela jí to i zapaluje. Panstvo je nadšeno, já si jen poupravím popruh Hellgunu a pro jistotu nabiju novým zásobníkem. Miklase po plácnutí děvčete provází dva kritické pohledy. Lienův a můj. Já naštěstí stojím dál, takže neslušné gesto schytá jenom bodyguard. Samozřejmě to nechce nechat jen tak a hned se oboří ma mě. Achjo, vsadím se, že je pondělí.
"Zvědavost je základní lidská vlastnost, Liene," odpovím klidně, "a vy dva se uklidněte. Hned." zamračil jsem se na Halvara a hlavně na problémového Miklase. "Nemáte chlastat, když to neumíte." Zavrčel jsem a potom omluvně věnoval pohled paní domácí.
Lien si vzal post průvodce, za ním následuje lady, lordstvo, Miklas, já a Halvar. Teď začínám proklínat jednoho zrádce, co mi z ramene ustřelil baterku a nechal na něm i malý spálený šrám. Do pí...
Světla postupně ubývá, že po chvíli není ani naše noční vidění ničeho schopno a tak tvoříme vláček, který jde tak, jako ta osoba před vámi.
Zastávka. Liena osvítil duch svatý. A nebo on nějakého osvítil baterkou. Nakoukl jsem ve zbytcích světla pod svoje nohy. Krev si řádný voják nesplete ani s vypíchnutýma očima. Ten kovový pach krve a vyvrhnutých vnitřností tu je. Prostě ta smrt z bojiště smrdí i tady. "No, ti, co tu byli před náma, jsou už v prdeli." Zamumlám, než to stihne Miklas.
Auspex na mé ruce upozorní na nepatrný pohyb na konci jeho 'zorného' pole. "Do řiti, Liene !! Co tu chováte za zrůdy ?! Minotaura ??" Zavrčím a proderu se za něj. "Všichni oči a uši na stopkách. Mik s Halvem hlídaj vzadu. Primární cíl zůstává záchrana Cordelie. Bacha na nohy, nebudem se vláčet s nikým, kdo bude mít nohu na kusy." Ať už jsem tím myslel cokoliv, chytnu hellgun do bojové pozice a poupravím si auspex, abych na něj pohodlně viděl aspoň periferně.

Netvor!

"No, ti, co tu byli před náma, jsou už v prdeli.
Nekonstatovala bych to líp. Co je zlé, tak v prdeli jsme možná i my - a to nemyslím tu mojí, která zjevně tu bandu ubožáků nějakým záhadným způsobem přitahuje tak, že si posilněni alkoholem dovolí i sáhnout.
Císaři, ty to vidíš a já věřím, že za toto gesto neprosté neúcty dojdou spravedlivého trestu!
"Do řiti, Liene !! Co tu chováte za zrůdy ?! Minotaura ??"
"Nechováme žádné zrůdy!"
Obořím se na vojáka, kterému ostatní říkají tuším Ilrim... nebo Irilm. Něco od I.
"Nevím, co je to minotaur, ale žádné herezní abominace pod palácem nechováme!"

Strach je jedna věc, ale vztek jej dokáže docela dobře přebít.
Taková nehoráznost, myslet si, že bychom snad mohli...
Vztekle zatřesu hlavou a pro případ, že by přeci jen něco přišlo, tasím meč.
"Všichni oči a uši na stopkách. Mik s Halvem hlídaj vzadu. Primární cíl zůstává záchrana Cordelie. Bacha na nohy, nebudem se vláčet s nikým, kdo bude mít nohu na kusy."

Vypadá to, že situace je vážná. A to nejen díky ohlodaným kostem vojáků, které jsme zde našli a kteří zde byli pravděpodobně před námi.
"Zdá se, že vám vyšel další plán, drahý Liene..."
Tohle si prostě neodpustím - i kdybych se teď měla odebrat před zlatý trůn, zpovídat se ze svých hříchů - musím to udělat s pocitem, že jsem řekla TOHLE.

Podzemní bludiště a netvorů skladiště?
Cordelia Anabell,Michael Irilm

Ne každý má znalost a pochopení pro staré pověsti, které tu a tam v jednačtyřicátém mileniu přežily v podobě folklóru několika málo planet. Pochopení narážka nenachází ani u tvých kumpánů, ostatně tichý dotaz "Mimotaur?" Miklase a krčení ramen Halvara je zkrátka úžasná podpora, zvláště při dotčeném tónu hlasu drahé lady.

Lien: "Chovali jsme tu jen Rhina a Chiméry..."

V chabém světle baterky je tak vidět i záblesk pobavení. Koneckonců rozčilovat se z tak nepřímého obvinění z hereze v době, kdy jsou kacíři a xenoss všude je tak trochu boj s větrnými mlýny. Nic méně pobavení ustupuje po další trefě na účet plánů.

Lien: "Jak jsem řekl, lady, pro vás přehodnotím stovky plánů..." Nezní to vesele ani z daleka.
Casus: "Kolik jich přehodnotili asi oni?"
Lien: "Tyhle úvahy nám nepomohou, lorde."
Casus: "Pravda, stejně jestli nás nedostanou cizáci, tak vaše schopnosti určitě."
Miklas: "Teda čekal jsem od ochranky víc, ten chcípající sráč o Psovi mluvil, jako by byl schopnej a nebezpečnej!"
Casus: "Zmínil se čeho a pro koho?"

Dle krátkého nervózního smíchu byla ona schopnost určena jakožto "dovednost vrcholného krachování" a nebezpečí kvalifikováno patrně pro samotné zaměstnavatele. Na druhou stranu trocha humoru neuškodí a to ani na improvizovaném hřbitově. Krátké vyčkávání nepřináší žádnou akci a tak nezbývá než dát se znovu do pohybu. Ani v dalších minutách onen narušitel nepřichází, což celou prostornou chodbu zanechává v pomyslném tichu před bouří.

Casus: "Dejte mi baterku, Liene."
Lien: "Chcete být užitečný, nebo vidět na cestu, až budete utíkat?"
Casus: "To záleží jak moc přehodnotíte plány..."

Inu světlo dříve nebo později někoho může přilákat. Dost možná někoho, kdo bude na zdroj svitu i střílet, s čímž se přeci jen opancéřovaný šlechtic se štítem může vyrovnat o něco lépe. Po krátké rozmyšlení je nakonec vyhověno a kolotoč kroků šlapajících chodbu kořeněný tu a tam pozůstatky vojáků se rozjede na novo, alespoň do momentu, než všechny již známé zvuky podzemí nenahradí podivné nepravidelné zadunění. Svítilna ihned míří na strop, odkud ten šrum přichází.

Casus: "Tam je-"
Lien: "Ventilace."
Casus: "Takže průvan?"
Lien: "Možná"
Halvar: "Vejde se tam člověk?"
Miklas: "Nebo něco s jeho rozměry?"

Případnou debatu o tom, co je nahoře rázem nahrazuje impuls zpředu. Ohromný dupot, jako by kráčelo chodbou něco velmi, velmi těžkého a řev zesílený ozvěnou se dere zvolna k vám. Zatím to není dost blízko, aby to bylo vidět nebo se objevilo na displayi auspexum, nic méně i takto zprostředkovaná přítomnost stačí k tomu, aby Miklas několikrát zaklel a Halvar pro jistotu požádal modlitbou císaře o přízeň.

Miklas: "Kurva! Támhle..."

Překvapený výkřik pak upozorňuje na aktivitu za vašimi zády. Inu zdá se, že to, co bylo ve ventilaci si našlo místo, které od chodby odděluje jen silná mříž. Dle kapek rozteklého kovu, jež ve tmě září jako malé jiskřičky si to propaluje cestu, aby se to dostalo do chodby.

Netvorů skladiště ?? Místní jsou toho důkazem, ale nasr..

"Rhino a Chiméry vám nebuší ve sklepech, pokud z trojky nepodřadíte na zpátečku." Zavrčel jsem. Ano, i tohle jsem viděl, ale naštěstí z bezpečné vzdálenosti.
Panstvo a Pes po sobě začali zase štěkat a vrčet, já zatím mžourám do tmy před náma a mířím tam hellgunem. Ať je tam cokoliv, tak jestli se trefím, už to tam nebude. Ono to malé sluníčko, které vyletí z hlavně dělá hezkou paseku. A ikdyby jste byli démon z Warpu, máte pořád v sobě hezkou díru.
Konečně s tím přestali, ale nastalo na chvíli tíživé ticho. Kurva, ta potvora si s náma hraje. Zamručel jsem. Potom si Casus řekl o baterku. Až teď jsem si pořádně uvědomil, že na sobě má tolik keramitu (pokud je ta zbroj z něčeho jiného, tak se omlouvám), že by to stačilo na výrobu lehčího power armoru pro marínu.
Potom se ozve bušení do plechu. Šlechtic osvítí strop aa znovu se rozjede hovor, co kde je. "Jestli je TO ve ventilaci, není možný, že by se ucpala ??" Koukl jsem na bodyguarda/zedníka/architekta/cosik Liena a zvedl svou zbraň proti stropu, kde by se měl ukrývat schovaný nepřítel. "Ať je to cokoliv..." Zepředu začalo cosi nového dupat a řvát. "Do psí řiti !! Hoši, miřte na to cosi vpředu, odvoz princezny je pořád primární cíl. Liene, doufejte, že budeme mít dobrou mušku."
Přesunu se za zbytek naší skupinky a namířím na místo, kde se někdo propaluje skrz mřížoví. Adios, zkurvysyne. Dvakrát stisknu spoušť, dvakrát to sykne vzduchem a dvakrát se energetické projektily zakousnou do kovu a projdou skrz. Naslepo střílet se nevyplácí, ale z takové blízky... Pokud tam nebyl goblin, měl by ten cizinec mít dvě díry v hrudi.

Křížová palba!

V nastalé situaci mi snad už ani štěněcí hádky mezi Lienem a Cassem nepřijdou nijak zvláště vtipné. Po všem tom, co jsem si musela prožít již předtím, se mi hrdlo svírá znovu a tentokráte o něco víc - neznámý nepřítel v temnotě je prostě svině - a lidská mysl má takovou krásnou vlastnost, že jej dělá automaticky desetkrát větším a nebezpečnějším, než je.
Císaři, proč jen zkoušíš mou víru a sílu?
"Takže průvan?"
"Nemyslím si."
Vydám ze sebe tiše. Ne že by mi někdo věnoval pozornost. Ne, že bych se tomu divila. Každý má zřejmě plné ruce práce sám se sebou a vlastní odvahou. Řekla bych "vlastními svěrači" - ale jsem dáma a dámy o takových věcech rozhodně nemluví.

"Kurva! Támhle..."
Uvědomuji si, že ukazuje na druhou stranu, než ze které vycházely zvuky.
JSME V PASTI, CÍSAŘI, JSME V PASTI!
Začnu šeptem odříkávat první ochrannou modlitbu, která mne napadne. Je zle. Roztřesenou rukou sáhnu po pistoli, ale bojím se, že stejně nebudu schopna vystřelit, natož zamířit.

"Do psí řiti !! Hoši, miřte na to cosi vpředu, odvoz princezny je pořád primární cíl. Liene, doufejte, že budeme mít dobrou mušku."
Voják, kterému ostatní říkají Irilme, se projevuje jako první.
Císař budiž blahořečen, on tu nestvůru z ventilační šachty skolil! ...tedy doufám.
Je vidět, že bůh je i přes menší občasné potíže stále na mé straně. Vlije mi to krve do žil a hned držím zbraň pevněji a s větší razancí.
To On, Císař mi skrze tohoto vojáka ukázal cestu!
"Pobijme je všechny, pro slávu Nejvyššího!"

V... podzemí
Cordelia Anabell, Michael Irilm

Hlas guvernérovy dcery burcující k boji záhy umlká vinou několika detonací nad vašimi hlavami. O tom, že palba, byť na slepo, byla přesná informovaly snadno už čůrky podivné tekutiny. To, snad jako by se zdálo být málem, posléze doprovodily čtyři rány, které svou silou na některých místech ventilaci protrhly. V podobě ocelového deště se následně z útrob šachty vysypalo značné množství suti i výbuchem pochroumaných heretechů Tau v podobě Dron. Jejich náchylnost k explozi jim byla v těsných prostorách šachty nejspíše osudná.

Do lomozu těžce zkoušeného stropu se pak přidává i ryk hlavní, které své dary metají vpřed do neprostupné temnoty. Nějaký sten pak jemně napoví, že palba na něco narazila. Vzápětí přichází i ve stejném duchu odpověď na vřelé pozdravy nesené na křídlech boltů. Jedna z cizáckých střel dokonce zasáhla Casiův štít. Kromě zadunění se tak v nepříjemné blízkosti mihlo i několik odštěpků.

Chvíli na to svit baterky bloumal černí bez toho, aby se na chvíli někde usadil. Svou pouť nakonec přeci jen završil, když narazil na zdroj řevu a toho šíleného dupání - Krootoxe. Dokonce i v matné záři lze tak vidět ohromnou bestii, která s trochou štěstí je schopná rozsápat tank, což dokázala patrně i při vylomení nedalekých dveří.

Kdyby snad hrubá síla tohoto stvoření neměla stačit, je ještě doplněno jezdcem s těžkou zbraní. Rachot z výstřelu pak snadno prozrazuje, že ta rána jak z děla byla více než doslovná. Projektil, který byl asi původně mířený pro Casia, ovšem svou pouť končí v těžce zkoušeném stropu, z něhož se po krátkém zaváhání sesune pár dalších kusů suti.

Část z nich si pak vybírá jako nejlepší místo pro spočinutí Halvara, čímž jeho frag granát skončí někde mezi vámi a nepřáteli. Miklas pak, místo palby, z něj několik kusů odvalil a přikopl k němu puštěný granátomet, zatímco on sám v temnotě chodby loví podobného střepinami překypujícího smrtonoše.

V odpověď zaštěkl Lienův bolter, jehož krátká dávka zbavila bestii jejího jezdce a několika menšími ranami ji akorát rozdráždila. S řevem, dupotem a doprovodem v podobě dalších cizáckých Krootu se tak tento kolos sune vpřed, jako živoucí vlna hereze.

Tak to je ovšem krootost - BANG BANG !!!

To, že princezna je pravá nevěsta Císařova (chcete-li fanatička hodící se do inkvizičního kláštera) mi dojde, až když začne řvát. Asi bych měl sehnat kobercovku a...
PRÁSK !!
Zalepit si uši. To, že jsem střelil do ventilace a zabil toho emzáka byla jedna věc. Ta další (a podstatná) je, že jsem nejspíš trefil i nádržku s plynem, který poháněl jeho "ohnivý klíč k mřížoví". Další detonace, které postupně rozervou půlku místní ventilace. A samozřejmě stropu. Připadám si jako v těch akčních filmech, kdy se hlavnímu hrdinovi nad palicí hroutí barák. "Hups." Kdo to mohl tušit ?? A navíc, že ten Tau bude mít s sebou i drony.
"Cholerici výbušní." Zavrčím vtípek. Miklasovy střely do čehosi narazily a auspex začíná tiše pípat. Před námi je šest teček, z toho jedna obravdu krutě velká. "Oni si dotáhli vopicu !!" Chtělo se dodat kurva hoši gutentag, ale úskok před hrudkami suti mi byl najednou milejší. Scény z filmů mi najednou přijdou živější a už ne tak napínavé, jako když nám to pouštěj v kasárnách na páskách. Tady jde o kejhák nám, není to jenom plátno.
Odštěpky z aristokratova štítu prolétly nebezpečně blízko. Pan Zakutý-ve-zboji začal jezdit jediným zdrojem světla po opačném konci chodby, aby konečně několik z nich osvítil. Mě by mohl taky, ale Duch svatý a nebo Štěstěna. Takhle stojíme v pomalu se hroutící chodbě, čelíme partě hladových nestvůr a za branama jich je plno.
Nad hlavama práskne jakýsi projektil a shodí strop. Nevím, jestli to byl záměr obsluhy na krootoxových zádech a nebo se zrovna zhoupl, ale Halvara kus trosek zasypal. Miklas docela pohotově začal s odklidovými prácemi a přikopnul mu zbraň, kterou pustil.
Lien, ta půlbionická palice, ustřelil obsluhu ze zad vopice. Dalšíma ranama ji akorát rozdráždil. já ale nezváhal, zaklekl mezi Liena a Plátovku a poslal opičákovi pozdrav. Hellgun mu hezky pochroumal kus lebky, ale vypadá, že bude do rodiny s orkama - jen tak se zabít nenechá.
Další dáreček je rychlá střela na kroota úplně vlevo. Trefil jsem, ale jen jsem toho hajzla škrábl, asi špatnej úhel. "Do hajzlu, Halvare !! Nelež tam jak lejno a začni je kropit !! Miklasi, ke mně, jde se střílet !! Princezničko, držte se za Casusem !!" Pravda, začal se hrnout adrenalin a stres.
Je to útěcha, jestli mě sežerou, nebudu jim chutnat.

ZROODY? KROOTY?

Můj bojový výkřik je přehlušen zvuky tříštění, praskání, pádu - všeho okolo - po chvíli taky zvuky střelby. Stále jsem ale připravená se zúčastnit boje. Tohoto ano. Tentokrát jsem si předsevzala, že se nebudu krčit v koutku, jako slepička. Paradoxem je, že ve chvíli, kdy se někdo rozhodne nebýt drůbeží, zaútočí na něj zrůdy, které mají - no, zobák.
"Do hajzlu, Halvare !! Nelež tam jak lejno a začni je kropit !! Miklasi, ke mně, jde se střílet !! Princezničko, držte se za Casusem !!"
Nebudu lhát. Nebudu lhát sobě, ani Císaři. Má prvotní odvaha, která se objevila ve chvíli, kdy jsem ještě neměla ani tušení, proti čemu vlastně stojíme, se najednou vytratila, jako pára nad hrncem. Nebo jako drahé víno v Miklasových rukou - na tom nezáleží, prostě je PRYČ.

Z posledních sil, třesoucí se rukou a s očima téměř zavřenýma hrůzou, se přinutím vystřelit proti obludě, která míří směrem k naší ne zrovna početné skupince.
CÍSAŘI CHRAŇ!
Císař pravděpodobně chrání, to ano - ale rozhodně za mne nehodlá mířit - možná také proto, jde má střela naprosto mimo. Mohu být ráda, že jsem nesestřelila třeba Liena, nebo nějakého z těch vojáků. Nebo Cassuse. I když, upřímně, zrovna teď je mi pravděpodobně prd platný. I se svým pohledným obličejem.

Ustupuji o krok dál. A ještě o jeden.
"Ne! Buď tady budu bojovat - a nebo umřu!"
Znovu nabíjím pistoli. Neprodám svou kůži lacino. Alespoň v to doufám.

Pozor jdou k vám kuřátka!
Cordelia Anabell, Michael Irilm

Odhodlání, burcování, pach střelného prachu i smrti rázem utváří atmosféru tohoto souboje. Člověk proti cizácké bestii, boltery a střepiny proti primitivní technologii a barbarství, jež pohání hlad. Světlo držené Casem se dál snaží soustředěně kopírovat pohyb zdánlivě nezastavitelného kolosu a učinit jej zranitelnějším.

Ke všemu tomu zmatku se záhy přidává i dvojí rána. Tmu zaplní desítky střepin z vypáleného granátu Halvara i jeho vhozené menší obdoby Miklase. Rej kovových úlomků se zkrátka rozletí všemi směry a dvě tečky na auspexu mizí stejně, jako se ztrácejí spíše jen vytušené siluety padlých nepřátel. Bohužel ani tyto zbraně nedokázaly složit k zemi Krootoxe a znovu tak jen přilily olej do ohně jeho běsnění. Těžko soudit, co může takový cizák cítit nebo jak je schopný uvažovat, každopádně jeho řev má k dojmu příčetnosti zas o kousek dál.

Kromě zmíněného řevu pak v odpověď naplní vzduch i střely nepřátel, ke kterým v této temnotě zášlehy od hlavní přímo vybízí. Spíše "náhodné" pokusy většinou jen nepříjemně zasviští kolem a jen pár šťastnějších si najde skutečný cíl. Jedna taková přízeň štěstěny zaduní o Irilmovu přílbu, přes kterou už ovšem neprojde dál.

Druhý takový záblesk přízně "osudu" si vybírá Cordelii. Rána šla příliš vysoko, aby zasáhla klečícího lorda a příliš nízko, aby tě nechala bez povšimnutí. V místě, kam střela dopadla, se rozlila slabá zlatá zář. Císařova přízeň, jeho malý zázrak, nebo jen funkčnost jedné zázračné technologie brání tomu, aby si to prorazilo cestu do tvého těla. Trvá to krátkou chvíli, jen se ozve slabé cinknutí a pak se zdeformovaný a veškeré energie zbavený náboj vydá vstříc pouti na podlahu.

Žuchnutí. Kousek za sebou můžeš vnímat, dle hluku, že někdo z tvého doprovodu neměl takové štěstí. Halvar, gardista s granátometem, padl bez hlesu na podlahu. Ve tmě lze jen těžko rozeznat, jestli se ještě hýbe, nebo se jen zmítá v posmrtné křeči. Jde to o to hůř zvláště proto, že cizáci jsou už skoro na dosah. Člověk ani nepotřebuje auspex, aby cítil v temnotě blízkost jejich nožů. Na druhou stranu je tento instrument potřeba k tomu, aby si bojovník všiml, že počet nepřátel zvýšil ještě jeden příchozí cizák.

Hugo (Kroo)Toxx

Šrapnely se rozletají na primitivy. Vražda v salónním kupé trochu jinal, ale ten Šrapnel použít můžem. Hovno, cizáci, hovno máte !!
Casus svítí, zbytek střílí jako o závod život. Nakonec můžu škrtnout i to jako, že ? Halvar i Miklas si připisují celkově dvě čárky. Nemíním řešit, kterého emzáka trefilo co, hlavně, že už nejsou. Dva sice padli, "vopičák" ale jde celkem nasrštvaně k nám. A s ním jeho zbylí parťáci.
To monstrum žařvalo a už tak nejistě držící strop zakolísal. Bude třeba tomu zavřít brzo hubu, jinak tu i ohluchneme. Kolem se začaly sypat nepřátelské projektily. Lítá to kolem, opičák postupuje krvelačně dál i s těmi svými pocencionálními jezdci (If you know what I mean).
Šleh !! Hlavou mi to cuklo fest, ale kevlar (nebo z čeho to mám přilbu) je holt kevlar. I tak se mi na chvíli zatmělo před očima a shodilo mě to na zem.
Co nevidím je, že to koupila i naše Pyšná princezna. No, aspoň narozdíl ode mě nemá zlatou hvězdu na čele. Kolem prolítne další střela. Netre... Žuchnutí značí něco jinýho. "HALVARE !!!" Zařvu a couvnu víc k němu. První střela míří jako odplata ke střelci. Zasáhl jsem, ale nejspíš se to svezlo. Další je věnována tomu řvoucímu monstru, které dělá ÁÁÁ. Střela se propálila jeho mandlemi a vylítla těsně pod okrajem lebky, takže mu napůl upadla hlava. No, a je klid.
Skoro.
Teď ale něco jinýho. "Miklasi, zajisti Halva !!" Aspoň bude napůl krytý za Lienem a šlechtou. No, já běžím ke mně nejbližšímu hnusákovi. Bajonet se míjí účinkem, protože vztekem jsem minul. "Kurvááá !!" V druhé ráně zkouším to rudé moře za očima využít, ale i ta se míjí účinkem. Ten hajzl je sice lehko zranitelnej, ale je kluzkej jak úhoř.

Střílím! Pozor!

Útok nepřátel si vybírá první daň na muži, kterému říkají Halvar. Ne, že by se mě to dotýkalo nějak citově - ale ztráta dobrého, vycvičeného může, nám může v tuto chvíli dosti přitížit. Co se mě týče, jsem díky Císařově vůli uchráněna před projektilem, který se do mne měl za normálních okolností zavrtat. Císařově vůli a Rosariu - což je to samé, věřím, že to byl jeho záměr, dát mi do rukou tak mocný amulet.
Musím si ale přiznat, že jsem v šoku. Ještě nikdo nikdy na mě nestřílel. Je to příšerný pocit. Vědět, že smrt je tak blízko. Do poslední chvíle věřit, že si vás najde. Rosarius sice kulku odrazil, ale neodrazil všechen ten děs, který se mi nashromáždil v hlavě. Válka a boje jsou ještě horší, než jsem si myslela.

"Miklasi, zajisti Halva !!"
Ve světle svítilny vypadají naši nepřátelé, jako démoni z pekel. Mám strach.
"Kurvááá !!"
Velmi dobrý postřeh, pane Irilme!
Na jednu z těch "Kurev" taktéž střílím - ale kulka se sveze a jen bezcílně škrábne kůži bestie.
Kdyby se mi přestala třást ruka, Císaři!

V pr... prostě tmě
Cordelia Anabell, Michael Irilm

Pár posledních výstřelů štěkne tmou, než se charakter boje změní z přestřelky na řež tváří v tvář. Obrovitá šelma konečně padla a tak úděl tohoto boje leží zbylých třech krootech. Tuto změnu situace kvitují cizáci s nadšením a zuřivostí, ostatně proto bývají Tau najímání a nejspíše i k tomuto účelu se skrze své "Tvůrce", dá se říct "moudré" jejich kmenů, cíleně šlechtí.

Prvním, má tu čest zahájit boj nadřazeného lidství s nástrahami vesmíru, se stává Lien. Jeho sok jej donutí několika silnými údery donutí couvnout, než se mu podaří vysouvací čepelí zablokovat jeho zbraň a zblízka s pomocí svatého bolteru očistit hlavu cizáka od její hříšné existence, zuřivosti a mozku.

Toto krátké zaváhání pak stačilo druhému, aby se prosmíkl kolem stěny a zaútočil na Irilma. První rána padla příliš rychle, než aby hlaveň hellgunu mohla ten pohyb vystihnout. Zbraň tak dopadla o pár metrů dál, než její majitel. Bez nejmenšího zaváhání kroot přiskočil k ležícímu gardistovi s obnaženým nožem. Spíše než skutečný výcvik to byl reflex, jehož dílem se čepel nedostala ke krku, ale zasáhla jen v obraně nastavenou ruku.

Nejen světlo císařovy přízně se v této situaci otáčí zády. Vinou útoku posledního z nepřátel zhaslo i světlo baterky. Casiův štít dokázal odrazit jen jednu ránu, než za něj silnější cizák prostě pořádně vzal, vytrhl ho a odhodil. Tasený meč v reakci na to pak stačil jeho soka pouze zdržet. Nelidský a o dost zkušenější nepřítel si prostě počkal na správný okamžik a v momentě, kdy se Lord chystal bodnout, uhnul a chytl jej za paži, zatímco druhou rukou vedl úder svým nožem. Casus sice tento pokus o jeho okamžitou eliminaci stihl svou zastavit, ovšem v následné přetlačované je jen otázkou času, kdy podlehne.

Kromě ryku soubojů k uším může dolehnout ještě pár nadávek, které pronáší Miklas během své snahy zkontrolovat spolubojovníka. Dle dlouhého a bolestné stenu to vypadá, že Halvar není zcela mrtví. Alespoň pro tuhle chvíli. S další várkou kleteb pak reaguje na tmua vřavu, jež ho zbavila možnosti skrze bolter říct stvůrám přesně to, co si o nich myslí.

Někdo to točí pro Mars, přímej přenos

Lien jednomu ustřelil palici. Jupí-ja-jej !!
Já už takový štěstí nemám. Můj emzák se prvním dvěma ranám vyhnul a teď svými výpady snad z karate, juda, thai-boxu nebo jiných nebezpečných slov, ukořisťuje mou zbraň. Tedy ne tak docela, je schopen mi ji urvat z popruhu a zahodit.
Zahuhlám cosi o prdeli, ale on mi nabízí svůj nůž a i s ním nad sebou padáme k zemi. Odmítnu nastavením ruky a cítím, jak čepel řeže do masa. "Dopiči." Místo řevu zatnu zuby a nakopnu ho tam, kde by pozemšťan (berte to slovo s rezervou, být z Terry, sedím někde u bazénku svý krásný vily) měl koule. V tom zhasne světlo.
Nevím, není to moc efektivní, ale podaří se mi vytáhnout svou vojenskou kudlu (každý správný muž Rambo, má u sebe nůž), která by skoro mohla soupeřit s Casiovým mečem, a nabídnu ji hnusákovi. Bodnu mu ji do krku a v ráně s ní pootočím, takže tu je další bezhlavec. Jupí-ja-jej, šmejde. Mátoživě se postavím a stisknu si ránu od cizákova nože.
"Miklasi, jak je na tom ??" Štěknu otázku, zatímco se s nožem v ruce potácím ke skupince trochu vzadu. Moc se mi tu zůstávat nechce, protože je tu tma jak v pytli a vsadil bych se, že bych viděl leda tak ho.. Holé ruce. Být tu arbitři, tak možná hole v ruce.
Aspoň, že se ze stropu přestal sypat prach, lechtal mě v nose a já bych nerad testoval tvrdost své lebky o nějakou cizáckou.

Cordelia - samaritánka!

Štěkání bolterů se změní ve zvuky řeže zblízka. Bohužel, díky světlu, o které jsme přišli, mnohdy slyším jen ty zvuky a o vizuální dojem jsem jaksi ochuzená. Je to neskutečně děsivý zážitek, hlavně pro někoho, kdo byl zvyklý celý svůj život žít v komnatách, které měly velmi dobré osvětlení, velmi malé riziko boje se zrůdami a okna s krásnou, slunečnou holoprojekcí. Zkrátka a dobře - i přes určitý výcvik na téma "všichni nás zradí, budeme muset přežívat v příšerných podmínkách" nejsem na podobné situace stavěná. Takže ve chvíli, kdy nás "všichni zradili a já musím přežívat v hrozných podmínkách" usuzuji, že mám příšerný strach, který se mi sice podařilo překonat při boji zdálky, respektive jsem se přinutila vystřelit - ač mimo - ale do boje zblízka se opravdu nehodí.

Téměř s pláčem se děsím chvíle, kdy budu nucena si zachraňovat holý život v boji. Momentálně si nedovedu představit nic horšího. Couvám. Ještě krok a ještě jeden. Třesoucí se ruku, křečovitě svírající pistoli, pomalu skláním k zemi. Nevidím. Nevidím, kde jsou xenoské nestvůry, nevidím, kde je většina mužů, kteří mne mají chránit. Bojím se.

"Miklasi, jak je na tom ??"
Výkřik mne probírá a nutí uvažovat v reálnéjším světle. Pokud muž, zvaný Miklas, bude zaměstnán starostí o Halvara - přijdeme hned o dva bojeschopné vojáky. Nemůžeme si to dovolit a Císař to ví.
Ač pozici ostatních neumím přesně určit, vím, kde je Halvar a Miklas. Právě jsem směrem k nim couvala, takže se otočím a přidám ještě dva kroky, načež pokleknu k raněnému.
"Já... se o něj postarám."
Nejsem si vůbec jistá jak - ale doufám, že mi dá nějaké medikamenty, nebo jiné nezbytnosti, které se v takových situacích používají a vojáci jej nosí.
"S trochou štěstí mu pomohu se zraněním... a budu se modlit za jeho záchranu."
A myslím to smrtelně vážně - i přes to, že se mi hlas třese nejistotou.

Je vymalováno
Cordelia Anabell, Michael Irilm

Irilm: "Miklasi, jak je na tom?"
Miklas: "Zasraně krvácí!"
Cordelia: "S trochou štěstí mu pomohu se zraněním... a budu se modlit za jeho záchranu."
Miklas: "Dík..."

Vděk je, nejen ve významu tohoto slova, citelný. Zatímco přebíráš bezvládné tělo, tento gardista vyrazí do tmy. Černotu pak naplňuje zvuk, zápolení, cinkot kovu, úderů, stenů i kleteb lidských i cizáckých - nebo to jsou alespoň jejich nepříjemné skřeky. Odkázaná převážně na hmat máš možnost svými doteky tápat po hrubé látce tvořící tu část výbavy, kterou nezakrývá keramitem zesílená zbroj až do míst, kdy narazíš na výstřelem ohřátou část výstroje pokrytou čímsi lepkavým. Krví.

Kdesi... kolem pak díky Irilmově umu nepřítel vydechne naposledy. Šramot a nějaký další lomoz prozradil, že do boje prohrávajícího lorda, zasahuje i Lien. Jeho prosté a obyčejné naběhnutí, kde ramenem poslal Kroota o metr dál k zemi patrně zachraňuje život. Během mžiku se znovu zaleskne v temnotách paprsek světla, když šlechtic sbírá baterku a zamíří ji na zrůdu.

Zaduní výstřel. Miklas, voják jehož Cordelie zastupuje v péči o raněného, bez váhání poslal svatý bolt do těla svého nyní jasně viditelného terče. "Zkurvenej zmrde!" Další stisk spouště, další cinkot nábojnic o podlahu a taktéž další výkřiky člověku tolik vzdálené kreatury, které palba utrhla ruku v lokti a prostřelila nohu. "Za Halva, Kapitána... nažer se..." Prásk, prásk, prásk... trojice nábojů opouští zásobník, aniž by měla nějaký zájem na tom, zasadit poslední úder.

"Jak se ti to líbí? JAK SE TI TO KURVA LÍBÍ!" Prásk. Z děsivého soka v temnotě toho už mnoho nezbývá. To, co teď ozařuje malá svítilna je jen směs masa a krve, která navzdory vlastnímu přání dýchá a krvácí z mnoha ran i pahýlů. Živí, ale jen na krátkou dobu, důkaz toho, že nenávist je císařovým největším darem lidstvu.

Lien: "To stačí..." Zní to skoro jako konverzační tón.
Miklas: "Neser se do toho!" Naproti tomu tenhle hlas je bez sebe vzteky a už i na rukou držících zbraň je vidět počínající třas.
Lien: "Plýtváš municí"
Miklas: "SRÁT NA TO!"

Zatímco ti dva nemohou najít společnou řeč, Casus volí paradoxně užitečnější možnost seberalizace a míří ti pomoci. Ačkoliv jeho "jak mu je, lady?" příliš praktických znalostí nevykazují. Na světle pak lépe vynikne řádná rána primitivní pušky, jejíž síla je citelně větší než u obyčejných lasgunů a to navzdory ražené technologické převaze impéria. Jako zdroj bezvědomí lze patrně určit pád na zem, kdy přílba zachránila Halvarovu hlavu od rozbití na napadaných kusech suti a železa. Lord sundá část brnění z rukou a nepoměrně kvalitní látku pod ním odřízne, aby ji použil na provizorní obvaz.

Casus: "Nemá tu někdo lékařské zkušenosti?"
Lien: "Otázkou je spíš, jestli má smysl ztrácet čas."
Miklas: "Prašivej čokle!"
Casus: "On... nemyslím, že by musel umřít..."
Lien: "Je potřeba vyjmout projektil..."
Miklas: "V únikových vozech bývá nartheticum, zmrde!"
Lien: "Než nějaký najdeme, bude nás zdržovat, už takhle nás tlačí čas..."
Miklas: "Narozdíl od tebe, von je voják císaře a zatraceně dobrej!"
Lien: "Právě proto to pochopí"

Skutečně případné ošetření a tlumící prostředky by mohli Halvara učinit poměrně bojeschopným, což se samozřejmě může v případných problémech hodit. Na druhou stranu výběr téhle varianty by, jak argumentuje Lien, mohl zmíněné problémy přidat...

Nemocnice Larten Hope!

Zatímco kolem mne se ozývá křik a příležitostně ještě střelba, či jiné zvuky boje, já se skláním a později klečím nad raněným. Nevypadá to dobře, to je jediné, co dokážu se svými amatérskými znalostmi medicíny říci. Vlastně to samé by poznalo i malé dítě, ale to nyní ponechejme stranou.

"Nemá tu někdo lékařské zkušenosti?"
Inu, to tedy nemá!
Myslela jsem si, že bude stačit ránu ovázat, ale tohle vypadá mnohem hůře, než jsem si původně představovala. MNOHEM. Šrapnel bude muset ven. Pak budeme muset zastavit krvácení a... Casus se chápe situace. Nejsem v tom sama, když na to přijde.
"Přestaňte se hádat."
Ukončím jejich ostrý hovor rázně.
"Kdyby bylo nejhůře, můžeme jej vždycky... někde nechat. Pokud máme šanci jej odsud dostat živého a snad i později provozuschopného, pokusím se o to. To je rozkaz. Můj rozkaz vám."
Sice se necítím, jako někdo, kdo by měl rozkazovat, ale ve skrytu duše vím, že na to mám, jakožto urozená, plné právo. A oni budou muset srazit podpatky.

"Ten projektil... vyndám."
Mám nejmenší ruku. A nejméně špinavou.
Někdy nastávají ty situace, kdy se vám prostě hlas třást nesmí, ač by jste se chtěli třeba posrat. Tak přesně jedna z těch situací je teď. Jako při střelbě ztrácím hlavu a záměr, tady jsem kupodivu klidná. Sejmu si z ruky bílou rukavičku.
Nádech.
Namísto výdechu se chodbou rozezní tichá litanie k Císaři, která vychází z mých vlastních úst. Jako v nějakém nechutném transu zabořím prsty do rány a hledám.
Má štěstí že není při vědomí.
Po chvíli zmateného pátrání, kdy si nejsem absolutně jistá tím, co dělám a jak to dopadne, zkrvavenou rukou vytahuji kus kovu.

Ještě žádný pohřbívání

Info o zasraném krvácení mi toho moc neřekne, ale co už. Ani mě netěší, že jeden z mých lidí to koupil tak moc. Spálené rameno a důlek v helmě mi připomínají vlastní štěstí, které bohužel tenhle kluk neměl. Miklas kolem proběhl tak rychle, že bych ho možná ani nepoznal. Rozhodně ne s tím výrazem v jeho tváři.
Lien kus od nás odhodil kroota na zem. Od oplátovaného lorda jsem tedy čekal trochu víc. Kouknu směrem ke světlu a radši jedno oko zavřu. To víte, když už jste si zvykli na tmu, je těžké se jí nevzdat. Čekal jsem, že bodyguard ukončí cizákovo bytí, ale na scénu vstupuje Miklas.
Nasraný Miklas.
Bolt skoro urval cizákovi ruku. Původně jsem se chtěl jít podívat na raněného, ale teď spíš budu muset klidnit živel. "Za Halva, Kapitána... nažer se..." Jo, tohle bolí i mě, ale u Kapitána ještě furt nevíme, jak je na tom. A pochybuju, že by se nechal jen tak oddělat.
Lien s klidným hlasem napomenul gardistu. Odpověď přišla ve formě křiku. Povzdychnu si. Není nic jednoduššího, než ještě víc naštvat člověka konverzačním tónem. Za chvíli Miklasovi vybuchne hlava jako papiňáku. "Klid vy dva. Radši sklapněte a hlídejte chodbu. Miklasi, přebij si zásobník." Horké hlavě by rozkaz měl aspoň trochu pomoct. Na Liena se radši nepodívám a zamířím dozadu k panstvu.
Casus obětoval kus svého rukávu. Začínám je mít asi rád. "Otázkou je spíš, jestli má smysl ztrácet čas." A Liena nenávidět. Už se chci nadechnout, abych dav okřikl, ale předběhne mě dáma. Minimálně Liena a Casuse to umlčelo. Miklase určitě, stačí pohled na Její Veličenstvo a už je jako beránek.
"Každý chce žít, Liene. Jsme tu, abychom zachránili vaše zadky a padli jen v tom nejkrajnějším případě," opatrně rozevřu ránu, aby se mohla jemná dívčí ruka dostat pro ten kus kovu, "a jsme tu vlastně jen pro tohle děvče. To, že vás dva bere s sebou je její věc."
Sotva ručka opustí ránu i s projektilem, vezmu Casusovu ruku s obvazem a natisknu ji na ránu. "Pořádně zatlačte." Opatrně ukradnu z Cordeliiny ručky kousek kovu a strčím ho Halvarovi do jedné kapsy jeho vesty. "Díky, doktorko." Neodpustím si malou provokaci, líbnu ji na zkrvavenou ruku a od Casia převezmu starost o ránu.
"Najděte mi hellgun, lorde. A zkuste ten popruh zavázat (opravit), prosím." Kouknu se znovu na paní místního domu. "Minula jste se povoláním, Cordelie." Usměju se v tomto těžkém čase a čekám, až se krvácení omezí aspoň natolik, aby byl možný přesun.

Z nemocnice na kraj města
Cordelia Anabell, Michael Irilm

S trochou snahy, péče a císařovy přízně se daří z lidského těla vyjmout pozůstatek střely, která do něj rozhodně nepatří. Další rozkazy pak vnáší do skupiny pořádek, ať už je to názor šlechtičny okomentovaným jen strohým "Jak si přejete, lady" nebo tiché a stále tak trochu nasertivní "Provedu" doprovázené přebíjením svaté zbraně i velmi nesvatými slovy na adresu cizáků, zrádců, psů a jiných Lienů.

Casus se pak nabídl, že pomůže s transportem Halvara, k čemuž se trochu paradoxně nakonec nabídl i Lien argumentuje slovy, že "když už nás stojí čas, nemusí nás stát až tolik času". Nezvratným faktem je, že Lordovi to s baterkou jde patrně nejlépe a Lien je přeci jen robustnější postavy a, na druhou stranu, i větších bojových kvalit. Ovšem rozhodnutí o formaci a kdo jakou úlohu bude mít bylo a je výsadou Irilma, na což se hbitě odvolal i Miklas mající strach, že ten "Psí zmrd" by Halvara klidně cestou zapíchl.

Poté převzala prim mlčenlivost doplněná jen občasným klapnutím bot, zakopnutím nebo čvachnutím čehosi, co může být stejně dobře olej jako krev. Pomalý, obezřetný postup činil čas i vzdálenost skoro nekonečným. Monnotónnost chůze v temnotě přeťal pak záblesk naděje.

Tunely otřásl pravidelný rachot. Píseň motorů i hlavní, jež jsou neklamnou hymnou císařství, se blíží z dalšího rozcestí. O chvíli později byl vidět i pruh světlometů odhalující několik před světlem prchajících krootů. Zášleh plamenometu, burácení autokanonu i záblesky ze střílen nebo samotná konstrukce vozu je v několika vteřinách změnily v minulost.

A stejně náhle, jako se vozy objevily, tak nerušeně pokračovaly ve své pouti kamsi pryč. Případný křik a snaha upozornit buď prostě zanikly ve všem tom ruchu, nebo nikdo z posádky tří chimér neměl chuť zastavit, strávit v tomhle pekle pár vteřin navíc a vzít vás sebou.

Miklas tiše zaklel, Casus smutně vzdychl a Lien, zřejmě dost prozřetelně, mlčel. Jít směrem za prchajícími stroji nemělo smysl. Případný návrh by snadno smetla argumentace, že i kdybyste se z tunelu dostali, pak bez větší mobility, by to bylo pyrhovo vítězství a právě naděje na onu "mobilitu" dlí v místech, odkud vozy jely. Netrvalo to dlouho a jeden z únikových bodů se objevil v celé své kráse. Nebo v tom, co z ní zbylo.

Místo původně pro eskortní vůz a pět doprovodných strojů je teď poměrně idylickým hřbitovem všude posetých cizáků, dron a lidí. Tmu zde ruší, kromě několika málo funkčních a celistvých světel jedna hořící chiméra. Dle velkých chybějících kusů pancíře si zažila v boji své o čemž svědčí i nedaleko ležící tělo Krootoxe třímající v tlapě kus urvaného kanónu z tohoto imperiálního tanku. Lze tedy usuzovat, že posádka v posledním snaze jich dostat co nejvíce nechala explodovat munici i palivo uvnitř, které nyní dohořívá.

Ostrovem na rozbouřeném moři se pak stává transport Rhino. Robustní a prověřený obrněnec impéria je akorát, dle vnějšku, pouze trochu otlučený s pár prohlubněmi na zesíleném pancíři v místech, kam dopadly těžší údery. Jediný viditelný defekt je tak pouze prasklý pás, jež není problém dát dohromady i s improvizovanými primitivními nástroji a dávkou hrubé síly, což jen podtrhuje jeho pověstnou spolehlivost.

Celkově dobrý dojem může trochu hyzdit akorát mrtvola za storm bolterem, která je u této zbraně zaseklá, zatímco její vnitřnosti si hoví už i na podlaze, a skupinka několika dalších nešťastníků, kteří nestihli zavčasu zavřít boční dveře, takže se na ně krooti vrhli. K dobru jim ovšem lze přičíst to, že ve snaze získat cokoliv pádného do ruky sáhli právě po nářadí, které je tak nějak rozsypáno všude a až na vrstvu krve je fungl nové.

Oprava tedy bude záležitostí skutečně několika minut, což se hodí o to víc, že lze slyšet v části, kterou se lze dostat do podzemí z paláce, i několik výstřelů. Horečnou bojovou aktivitu prozrazují i v "okýnkách", které jsou spíše střílnami pro případ, že by se někdo dobýval do paláce únikovou cestou, jasné záblesky palby. Dalekohled pak potvrdí, že se jedná o dva bránící se příslušníky adeptus arbites. Na jejich soky bohužel vidět zatím není, takže co jsou zač, jak jsou vyzbrojeni a kolik jich je nelze zatím určit.

Dilema

Nakonec to vypadá, že Lienovy plány přece jen mohou vyjít. Předně nalezení jakéhokoli pojízdného vozidla, které by se dalo využít - to byl dobrý nápad. Vzato kol a kolem tady sice není plně pojízdné žádné, a žádný prvoplánový mechanik s námi není, ale s trochou štěstí by bylo možné zprovoznit tohle Rhino.

Jako v transu sleduji hořící zbytky Chiméry. Nikdy jsem výjevy, jako je tento, neviděla na vlastní oči. Samozřejmě, že jsem se o válce mnoho učila a mnoho tohoto učení bylo provázeno také obrazovou a holografickou dokumentací, měla jsem k dispozici spoustu datatabletů, které byly plné fotografií strojů v různých fázích zničení... ale vidět to na vlastní oči a vědět, že se tady pravděpodobně událo něco ne zrovna příjemného, zahrnujícího boj a dost dobře možná také sebeobětování - to je prostě něco jiného.
V duchu se pomodlím za duše mužů, kteří nyní stojí tváří v tvář Císaři a zpovídají se ze svých hříchů. Nechť je k nim Císař milosrdný, nebýt jich, možná by zde stále byli nějací ohavní cizáci.

"Je to strašné viďte."
Zašeptám k Cassovi.
Nejsem si jistá, proč mám potřebu něco říci, ale možná, že mě poslouchání vlastního hlasu udržuje v realitě. Alespoň já mám takový pocit.
Pak se můj pohled stočí k zraněnému Halvarovi.
"Myslíte, že uvnitř bude medikit?"
Chci tím říci, že se mi dovnitř opravdu nechce, dokud tam nevleze kdokoli jiný.

Vyruší mne ne úplně vzdálené zvuky střelby. Instinktivně otáčím hlavu tam, odkud se ozvaly.
Jsou tam naši muži? Císaři, stavíš mne před další rozhodování?
Inu, je to tak - bohužel jsem opětně postavena před jakési dilema. Mohli bychom odjet ihned pryč, v sestavě, ve které jsme - a nebo, NEBO bychom možná mohli tamtěm mužům pomoci... a oni by se k nám mohli buďto přidat na naší cestě... a nebo by nám mohli říci a své vlastní. Možná, že by mne dostali do bezpečí rychleji a bez dalších ztrát.
A možná už jsou nyní přečísleni takovým způsobem, že nepomůžeme jim, ale zničíme sebe. Je to risk.

"Tamti muži... dokážete odhadnout dle střelby, kolik jich je?"

Nezbývá, než snít o lepším zítřku

Ikdyž Miklas nejspíš nesouhlasil, rozhodl jsem, že Halvara ponesu já a lien. Lien má koneckonců bolter, takže jednou rukou střílet může, já přispěl na Halvarově stavu neopatrnou střelbou do větrací šachty. Konečná formace je Miklas a Lord, za nimi Cordelie a nakonec eskort zraněného. "Tak a jde se."
Po skoro nekonečných minutách nás tunely upozornily na přítomnost a pohyb těžké techniky před námi. Na malém plácku se zhruba naším směrem vydala další tlupa krootů. Inu, taky bych utíkal, ale... Ovál nás horký vzduch a smrad páleného masa. Holt, cizáci vzali nohy na ramena příliš pozdě.
Svitla naděje, že by nás mohli naložit a odvézt na bod, kam jsme se měli dostavit, ale ani křik, světelné tyčinky neupotaly pozornost. "Kurva," zamumlám, "zasraní sráči zkurvení." Lien pak poukázal na to, že odkud chiméry jely, bylo jakési parkoviště. S trochou štěstí tam nějaké to vozítko najdem.
Když se vyloupneme ze stínů podzemních chodeb, uvítá nás několik vybitých světel, něco málo funkčních lamp nad oním "parkovištěm" a asi nejzářivější ze všech - hořící chiméra. Celkově pak klopýtáme přes několik pečených cizáků a roztrhaných našinců až k Rhinu, které je jen trošku pomlácené, očouzené a má prasklý pás. Nic, co by se nedalo sfouknout během deseti minut práce.
"Myslíte, že uvnitř bude medikit?" Ozvala se princezna, zatímco jsem s Lienem opatrně položil Halvara vedle pásu našeho budoucího transportu. "Nezbývá, než to zjistit." Povzbudivě na ni mrknu a vejdu dovnitř. Mimo medkitu hledám i polní lopatku, kterou hodím Miklasovi a ukážu mu nahoru na střílnu. Snad to pochopí.
S pomocí Lorda a Liena vytaháme mrtvé, naložíme Halvara, a shromáždíme nářadí na opravu roztrhlého pásu. A hurá do oprav. I přes pár komplikací, jako bylo třeba hledání nové vhodné matice jsme to zvládli.
Potom se ozvala znovu princezna. "Tamti muži... dokážete odhadnout dle střelby, kolik jich je?" Vlastně až teď jsem začal vnímat repetění zbraní, které celou dobu znělo na pozadí opravování nyní našeho vozítka. Kývnu na Miklase, který ze střechy vozu dalekohledem zkoumá situaci. Potom mi ho hodí. "Kurva." Procedím skrz zuby.
"Nasedat !! Liene, vem si nějakou pořádnou bouchačku !! Miklasi, ty je začni kropit !!"
Sotva se dvojice arbitrů dostala na schody, vyvalila se za nimi malá horda zrádců a několik cizáků. Jakmile k Halvarovi nastoupila i Lady a Lord, dal jsem jim radu, aby se zavřeli a připoutali sebe i stále v bězvědomí ležícího Halvara.
Schovali jsme se za transportér a začali po nepříteli pálit, aby zatím arbitři stihli jakž-takž doběhnout k nám. "Miklasi, střílej hlavně po těch Tau a nebo po těžkých zbraních !! Nechci žádnej další ruplej pás !!"

Pásy spásy
Cordelia Anabell, Michael Irilm

Některé věci neobsáhne prostá instruktáž nebo několik roků trvající příprava. Smrt skrze obrazovky, viděna z dálky, či bezpečí vyhlídkové lože nikdy nebude tak hmatatelná, jako když si v ní můžete vymáchat boty. Casus chvilku jen mlčky hleděl na interiér vozu. Zuby zatnuté, tvář pobledlá s prvky víceméně zdravé zeleně.

Cordelia: "Je to strašné, viďte"
Casus: "Tohle... jsem si nedovedl ani představit..."

Hlas se chvěje a ruce trochu také, přesto nakonec vchází dovnitř, do vší té spouště pomoct hledat lékárničku a taky vynést těla i jejich zbytky ven. To byla činnost, která nejvíce připomínala práci na jatkách. To, co šlo odtáhnout v jednom nebo pár kusech se prostě vyhodilo a zbytek, třeba jako vnitřnosti ex-střelce rhina, se ven vypakoval za pomocí bot, případně skrze odhrnutí lopatkou. Bylo to až... děsivě rychlé. Pro lorda pak i vyčerpávající, když se - zelenější než před vstupem - opřel o tank doufajíce, že získá díky tomu výhodu v boji se stále více dotírajícím zvracením.

Miklas: "Nic moc co? Teď si vem, že sme podobnou kaši měli k obědu..." Těžko říct, jestli to měl být akt útěchy, zvláště v momentě, kdy bota shrábla přes okraj cosi, co vypadlo z odříznutého střelce.
Casus: "Nechte toho..."
Miklas: "Bych se ani nedivil..."
Casus: "Prosím!"
Lien: "Náhodou, lorde, ten muž má pravdu. Dozajista tohle a fakt, že mívají jídla s méně než dvěma druhy koření je tajemství jeho silné slabomyslnosti a bezúčelné agresivity. To první už máte, takže to druhé by z vás udělalo vynikajícího gardistu."
Miklas: "Jo! Vlastně... ty psí zmrde... tys mě taky urazil!" Je to spíš otázka.

Poté přišly na řadu pásy, o které se postarali celkem hravě Irilm, Miklas a Lien. S využitím nářadí, paží a dlouhé tyče pomáhající pás napnout, se tank znovu může pyšnit provozuschopností. Během této činnosti pak Casus přesunul s námahou Halvara dovnitř, opřel ho o zadní dveře skýtající mnohem větší stabilitu i čistotu než zakrvácené a úzké lavice. Vedle pak přitáhl medkit, jenž si krátce i prohrábl.

Cordelia: "Tamti muži... dokážete odhadnout dle střelby, kolik jich je?"
Lien: "Ne"
Casus: "Určitě dost na přehodnocení dalšího plánu..."

Nejvýstižnější bylo v tuhle chvíli Irilmovo velitelsky rázné "kurva". Miklas poctivě ucedil něco o bastardech, incestu a pak také sociální vrstvě obyvatel, ve které obvykle utrácí svůj žold v časech vycházek. Nic méně dle toho, jak se jeho hlas začal rychle ozývat z blízkosti střechy vozu je jasné, že svůj úkol plní, což potvrdilo i burácení hlavně.

Lien: "Nastupte, lady" S trochou nešetrného využití tlapy je pak nejcennější poklad skupiny naložen do tanku. "Lorde jdě..." V reakci na příkaz "vzít pořádnou zbraň" je mu hozen bolter a halvarovi vzat granátomet.
Casus: "Chápu... střílna.."
Lien: "No skrz pancíř těžko"

Poté následovala krátká chvíle vybití zbraně, nastavení časování, znovunabití a jednoho celkem povedeného deště střepin, který sundal hned dva nejbližší pronásledovatele ustupujících arbitrů, kteří se pak s pomocí brokovnic o dost jednodušeji kryjí v ústupu, ke kterému mají pádný důvod.

V oknech lze vidět cizáky kasty ohně v bojových oblecích a s pulzními puškami, které při velikém štěstí projdou i lehčím pancířem, ovšem největším zdrojem strachu je jejich ohromný dostřel. Vpředu po ochozu zůstává několik lidských pronásledovatelů, jejichž výzbroj je nadstandardní a celkově vypovídá o příslušnosti k nějakému šlechtici. Shodou náhod lze insignie přisoudit jistému... žadateli o audienci v tomto dne.

Největší oříšek pro ně ovšem představuje jeden bojový servitor s úpravou pro boj z blízka, jež by mohl ohrozit v takovém boji i tank a pak druhý plod stejné technologie s heavy bolterem. Místo arbitrů si ovšem bere ta mechanická zrůda za cíl právě vozidlo. Smršť těžkých střel jím lehce zatřese, tu a tam nechá lehčí prohlubeň a místy, bohužel, několik ran majících obrovské štěstí projde dovnitř.

Uvnitř transportéru si zmíněné otřesy může Cordelie vychutnat plnými doušky, stejně jako pach střelného prachu z Miklasova stormbolteru. Prvním poslem horké chvíle pak byl náboj prošlý dovnitř asi metr a kus před ní. Jeden z jeho úlomků pak, spolu s peprnou kletbou, zasáhl Miklase u zbraně do nohy. Pak se vše slilo do jedné podivné směsi, které nechyběl čísi výkřik "pozor" pocit tíhy z toho, jak tě Casus strhl svou váhou k zemi, vibrace kovu úpícího pod palbou těsně vedle tebe i svištění dalšího drzého náboje těsně nad vámi.

Lien: "V pořádku?"
Casus: "Jo... myslím" Zvedá se, opět míří ke střílně střílny.
Lien: "Potřebuju krak..." Granátomet si žádá munici.
Casus: "Měl by mít červený proužek..." Přichází upřesnění, co u Halvara hledat.
Lien: "HNED!" V otevřených dveřích se už objevuje nastavená ruka tvého osobního strážce.
Miklas: "Teď by se kurva Halvar hodil! To tam dole spíte?"

Tak nějak nazdařbůh houkne z palebného postu ve směsici hněvu a frustrace. Zatímco granát může být snadno k nalezení v sumkách, s případným medkitem je to horší vzhledem k hledání ve změti obsahující rozmanité různě popsané látky, obvykle anestetika, možná nějaké drogy, nezbytné fáče, nějaké ty ostré nástroje a taktéž čpavek, který lordovi - vzhledem k jeho předchozímu zmatenému štrachání v krabici - vůbec nic neříká.

Na jeho obranu můžeme zmínit fakt, že cosi jako "příbalový manuál" takticky chybí. Ono se dá i polemizovat o celkovém stáří těchto drobností, kterým se narozdíl od desetiletí nebo staletí užívaných vozů příliš péče nevěnuje. Ty pak na svou obranu můžeš hravě říct, že se po tobě chce hodně věcí naráz.

Teď by se hodilo věcí...

"Teď by se kurva Halvar hodil! To tam dole spíte?"
Inu... těžko jim říkat, že tady dole zrovna zažívám šok, způsobený strastmi reálného života, na který jsem dnes tak nějak narazila. Dost možná dobře poprvé - protože pokud mi můj dosavadní život přetvářky u dvora přišel těžký, opravdu nevím jak popsat tohle - a při myšlence na to, že válka je denním chlebem mnoha lidí v Impériu... inu, jsem ráda, že mne Císař vyvolil jako šlechtičnu. Že se mnou měl vyšší cíle, než aby mne, za větší slávu svatého Impéria, posílal denodenně do boje. Je to další z důkazů, že jsem předurčena k velkým věcem. Další z důkazů, díky který musím svého Boha milovat.

"Já..."
Třímám v ruce medikit. Po marném hledání jakékoli nápovědy, vzpomínání si na školní chvíle a následném modlení se k Císaři ze - když už ne poznání, tak alespoň jistou inspiraci, si stále nejsem jistá, co dělat. Chápu, že ostatní mají na starosti jiné věci. Možná důležitější - jako například zachránit nám všem život jak před Tau, tak před přisluhovači zrádců. To ale neznamená, že se ze své nově přidělené práce zdravotnice nemohu cítit zmatená.

Je to ironie! Zrádci pobíjejí cizáky, cizáci pobíjejí zrádce! S trochou štěstí a Tvé vůle, Císaři, se zničí navzájem a my, my Věrní, Tebou Vyvolení a zaslouživší si žít, vyvázneme jako vítězové! Tohle je tvá vůle! Staniž se!
Vůle nevůle, vytahuji z medikitu injekci, která mi přijde jako nejvhodnější, dle názvu a popisu, přičemž se snažím najít co možná nejlepší místo pro vpich.
Třeba tady, tady se často... hm....
Navíc mám pocit, že mi kombinace místa a názvu obsahu stříkačky dokonce i něco říká.
Císaři, nyní se děj tvoje vůle.
Začnu se polohlasem modlit, zatímco do Halvara vpravím směs.

Třeba TechPriestovy přídavné ruce

Napůl krytý předkem Rhina, zakleknu a namířím na ty Tau v oknech. Tak jo, napřed ten uprostřed. Stisknu kohoutek a od hlavně sykne střela. Bohužel, před cizáckým střelcem se zvedl jen obláček prachu, který energie vyrazila ze zdi. Zahučím cosi o spodní části zad a posunu se trošku víc za pás.
Novým cílem je cizák blíž schodišti. Cvak, střela sice vylétla, ale má asi stejný účinek jako ta první. "Kurvadrát !!" Přebiju a vyhlídnu si nový cíl. Je to právě onen servitor, který se nebezpečně sune kousek za arbitry. Zhluboka se nadechnu a dech v sobě na chvíli zadržím.
Střela prolétla nad hlavami utíkajících arbitrů a o několik metrů dál se zasekla onomu polostroji do čela. Podivný výtvor ochrnul a víceméně se sesunul na místě, kde zrovna stál.
"Jo !!" Zařvu. Jakmile se ale střely z heavybolteru začnou zarývat do těla našeho únikového plánu, plácnu sebou na zem a schovám se skoro pod vozidlo samotné. Když dávka utichne, znovu vykouknu a rychle vypálím po zdroji posledního velkého rachotu. Bohužel, servitor s heavybolterem vypadá oplátovaněji než jeho bráška, takže se střela svezla, aniž by stačila napáchat škody.
"Do prdele, Miklasi, to tam chrápeš ?! Sejmi ty Tau !!" Křiknu rozkaz, aby mě přes ten randál vůbec slyšel. "Liene, zkus trefit toho servitora !!" Kouknu se na pozici arbitrů. Notak, hněte prdelí, ať už jsme pryč. Zase se zvednu do sedu, abych pak mohl rychle vpadnout dovnitř. Koneckonců, už vlastně můžu, takže zajistím hellgun, hodím si ho na záda a vpadnu do vozu. To, že se tam řeší krak a nejspíš buzení Halvara mi je momentálně jedno. Vlezu do kabiny, pušku upevním na dveře a nastartuju.
Jakmile se všichni dostanou dovnitř, šlápnu na to.

Začátek konce nebo úniku?
Cordelia Anabell, Michael irilm

Ať už léčebná směs má dělat cokoliv, rozhodně se zdá, že Halvara nezabila. Pravda, záchvěvy a škubání jeho těla mohly trochu vyděsit, ale... mrtvoly sebou přeci nehází ne? Nebo ne alespoň moc dlouho. Na druhou stranu, když je řeč o házení, tak Lien s vědomím, že krak nedostane hodil po lordovi granátomet a přijal zpět svůj bolter.

Rhino se pak znovu začalo třást pod palbou střeleckého servitora a v některých místech se pancíř začal povážlivě přehřívat z polibků pulsních zbraní Tau. Přesto, snad díky císaři, transportér odmítá každý další pokus o narušení své celistvosti. Jako by ruch z venčí nestačil přidává se vniknutí dovnitř Irilma, který ihned zaujme pozici řidiče a pak také lehké poodstrčení Cordelie Casem, se slovy "promiňte lady", který do prázdné zbraně naložil - spíše proto, že ho jako první nahmátl - kouřový granát.

Dunivé "plop" pak přineslo nečekané ovoce, když se podařilo zasáhnout přesně jednu ze střílen a zavalit vnitřek kouřem. Skupina dobře krytých Tau patrně příliš spoléhala na dýchatelnou atmosféru tohoto světa a tak se několik z nich vypotácelo na ochoz, kde si je vychutnala zbraň Miklase.

Co se pohledu skrze přední průhled týče, tak Irilm může vidět oba arbitry, jak za palby postupují k vozu. Vypadají pomláceně, přesto poměrně v pořádku, ačkoliv s municí na tom budou na štíru o čemž svědčí i zahození brokovnice tím menším z nich, vlastně... by on mohl být i ona, ač ve výstroji v pohybu to není snadné určit. Jejich přesun trochu zjednodušil Lien svým bolterem, který si svou daň vybral na onom nepříjemném střeleckém servitorovi.

Boty zaduní o podlahu vozu, dveře zaklapnou a vše značí připravenost k cestě. Dupnutí na pedál pak svědčí o touze vyrazit a taky k ní... nevede. První pokus o nastartování nebyl úspěšný a jak se záhy ukazuje, ani druhý neprobudil strojového ducha. Aby toho nebylo málo, tak nějaký z Tau s plasmovou zbraní překonal kouř a zasáhl vozidlo. Síla menšího slunce lehce škrtla horním pancéřem, což se promítlo sprškou tekutého kovu na sedadle vyhrazené pro spolujezdce vpředu. Jako by tohle byl potřebný implus, tank konečně zabral a dere se do tunelů. Vzadu se zatím skládají dva adepti arbites, Miklas pálí co to dá a u střílen se tísní Casus s Lienem.

Arbitra: "Císař vám žehnej..." Sundá helmu, pod kterou se schovávají hnědé vlasy stažené do culíku a jedna menší ranka s pramínkem krve.
Lien: "Ještě je na díky brzo..."
Casus: "To ano, naše plány obvykle nevycházejí..." Přichází nepříjemný pohled. "Zaslouží si varování!"
Arbitra: "Vy nejste PDF a asi ani šlechta..."
Lien: "Mám na Casia stejný názor..."
Miklas: "Třináctý Redelský, kotě!"
Aribtr: "To... vy ste..." Statný muž ve výstroji, který doposud trávil čas tím, že pozoroval lady si ji zřejmě zařadil. "...lady Cordelia?"
Arbitra: "To přece není možné..."

Carmageddon

Dveře na mé straně se hezky ohřály a udělal se v nich horký ďůlek. Bohužel dovnitř. Bolty od toho polostroje-poločlověka duní o pancíř a třesou celým vozem. A to je co říct, takový Rhino není zrovna lehká váha.
Kdesi za mnou se ozval tlumeně granátomet. A pak už se emzáci dusí v kouři. Škoda, že to není slzák, možná by i nějakou tu kapku uronili. Pokud na to vůbec mají tělesné uzpůsobení. Vypotáceli se z budovy ven. A na řadu přišel Miklas a začal jejich zbroje, zbraně a těla trhat na cucky. Ňam, ňam, Bobík, pozval tě na večerníček... Inu, nejen tělo trpí válkou a boji. Ale kdo je ve čtyřicátém prvním miléniu úplně normální, že ??
No, zatímco se usazuji v řidičském křesle, které je trošičku dotrhané z předešlého boje, přibíhají domlácení Arbitři. Nevypadaj o moc líp než my. No, hlavně doufám, že dokážou pomoct Halvarovi. Aspoň výměnou za to, že my pomáháme jim.
Jeden z dobíhajících zahazuje brokádu a Lien kropí zrádce, aby jim doběhnutí usnadnil. Střelecký servitor se pochroumaně tlačí pod výstřely na zeď, aby se na ni hezky zmítal, jak se do něj zakusují kousky kovu. A že jich Lien neposílá málo. Aspoň něco se tomu polozmrdovi musí nechat - umí střílet.
První pokus o nastartování vozem sice otřese, ale strojový duch spí docela tvrdě. "Kurva noták !!" Praštím do přístrojové desky a opětuji pokus. Ani ten není úspěšný. Jestli nám nechali prázdnou nádrž, tak jsme pěkně v prdeli.
Žluto-rudé cosi káplo kus ode mě a vypálilo v polstrování sedadla spolujezdce pěkný kus. Pak to chytlo malým plamínkem, ale nic, co by neuhasil dobře mířený flusanec. A že máme s chlapama natrénováno, dokonce pořádáme občas v nějakém tom zákopu i mistrák. Vítěz dostane většinou panáka.
Do třetice všeho dobrého nebo zlého !! Motor koněčně zabral, stejně tak pásy a my se odpíchli. V nějakých akčních filmech bych asi i s pásy zahrábl, na pronásledovatele hodil asfalt, kamínky, hlínu a mrtvoly a vesele si s kráskou na klíně ujížděl do slunce západu.
První problém je, že na východě svítá.
Obě krásky jsou v relativním bezpečí vzadu.
Míříme do tunelů, které jsou jakousi křižovatkou. Relativně bezpečnou křižovatkou.
No a nejsme sami. Miklas, Lien a Casus kryjí náš ústup svou palbou.
Když nás zase schová šero a tma tunelů, ozvou se arbitři a začnou se divit, že náme Princezničku. "Děti, nerad kazím váš údiv, že si s sebou vezeme Cordelii někam do bezpečí, ale mohl by se někdo kouknout na Halvara ?!" Houknu na ně dozadu, zatímco se s rhinem hrnu tunely. "Mimochodem, čí byli ti servitoři a lidi ?? Myslím, že nějakej takovej znak, nebo erb, popisoval ten chcípající zrádce," pokračuju ve svým skoro-monologu za řízením.

Noví nohsledi! Bezva!

Arbitři jsou nyní v relativním bezpečí našeho vozidla. Je to velmi dobré znamení, protože po ztrátách předchozích pár minut či hodin se nám dvě palebné síly navíc budou hodit. Císař, jak vidno, své věrné obdarovává a pomáhá jim v jejich cestě. Mám pocit, že ať už okolo umře kdokoli, já svůj úkol zvládnu, protože je to Jeho vůle. Vždy mi nějak pomůže - protože on ví, jaký je můj záměr.
"To... vy ste... ..lady Cordelia?"
"To přece není možné..."
"Ano, já..." nestihnu ale svou větu, ať už měla být jakákoli, doříct.

"Děti, nerad kazím váš údiv, že si s sebou vezeme Cordelii..."
"...ctihodnou LADY Cordelii..." utrousím jen tak mimo řečí. To, že zde jsou nasazeni na ochranu mého života totiž ještě neznamená, že bychom se měli pouštět do přílišných familiárností. Respektujte své místo, jak říkám já!

"Mimochodem, čí byli ti servitoři a lidi ?? Myslím, že nějakej takovej znak, nebo erb, popisoval ten chcípající zrádce."
"Lord Alexois. Pokusil se mě ráno neúspěšně zabít."
A pak následoval kolotoč událostí, který dost dobře známe.
"...a nebo přesvědčit ke zradě. Vlastně si nejsem jistá, co ten slizký červ chtěl."

Ve Rhinu a v bezpečí?

Cordelia Anabell. Michael Irilm

S burácením motoru brzy přestal tlukot střel. Otřesy z úderu tak záhy nahradila jejich obdoba vyvolaná pohybem. Uvnitř se rozlil hluk hovoru tu a tam doplněný strojovou písní pohonu, kterou patrně nějaká úprava vozu drží na uzdě, a tedy tolik nezastírá slova. Další, co kromě nebezpečí odeznělo, byl šok z vidiny Cordelie, čemuž pomohlo nejen prokázání její totožnosti, ale i rozkaz postarání se o zraněného. Každý s vojenským výcvikem se učí nejdříve poslouchat a až poté myslet, takže se tentokrát statný arbitr chápe hledání v bedně.

Iona: "To podstatné je, lady, že to nedostal a jste v pořádku." Zatímco si arbitra stírá krev z čela, pokračuje. "Když jsme našli to, co zbylo z vaší ostrahy a pokoje... nedoufali jsme." Je to zvláštní, ale člověk, který s tebou v životě nikdy nemluvil o tebe jeví upřímnou starost. Dílo osudu, císaře nebo propagandy? Ať už lze vděčit čemukoliv, rozhodně to nese ovoce.
Casus: "Co by vámi, ale získal, lady?"
Lien: "Zrovna vy, lorde, byste měl mít nejlepší přehled."
Casus: "Proč? Alexois... nebyl mým přítelem a vím o něm jen to, že je, nebo byl velmi ufňukaným člověkem se sklony být skoro tak nepříjemným společníkem, jako nejmenovaný pes guvernéra."
Lien: "Buď máte silný herecký talent, nebo silný rozumový deficit, lorde."

Přichází čas krátké pauzy vyplněné lékařskou snahou Arbitra mající, dle zbroje jméno Maxwel, krátkou konverzací adepty Iony s Miklasem na téma "to oni takhle pořád" a "psst, zavřete zobák a držte palce mladýmu" a samozřejmě vrhání více méně milých pohledů obou aktérů debaty.

Lien: "S lady na své straně, nebo ve své moci, by měl Alexois možnost nejen ovlivnit zbylé jednotky PDF, ale měl by i slušnou vyjednávací pozici s Tau. Patrně by se stal vládcem celé planety." Inu Cordelie může být provdána stejně dobrovolně jako pod nátlakem a že milý Alexois nejednou naznačil, že by nebyla špatnou partií i bez svého postavení.
Casus: "To je přeci nesmysl, jsou to cizáci, xenos..."
Lien: "Otevřete oči. Císař je v našich srdcí i myslích, ale není tím, kdo rozhoduje soudy, spravuje planety a řídí všední život. Tau by zde byli stejně vzdálení jako svatá Terra."
Casus: "Na to, že jste mě před pár hodinami odsoudil jako kacíře..."
Iona: "Vaše slova jsou porušením..."
Lien: "Je to pravda."
Miklas: "Naser si čokle! Žádnýmu zmrdaným ucizákovi nenecháme ani metr císařský půdy! Ne zadarmo!"
Lien: "Kdyby Larten nebyl obilnicí gardy, tak tu ani nejste - taková je současná politika v sektoru." Přichází další vlna nadávek, která je odražena osvědčenou ignorací.. "A spíše bychom se měli, arbitro, více než slovy zabývat našimi možnostmi. Faktem je, že dostanou-li lady Tau, může to pro ně rozhodnout válku. Záměrům gardy postačí jen, když ji nebude mít nikdo... takže bychom měli hledat společnou řeč."
Miklas: "Já toho zmrda fakt zabiju!"

A zatímco se Miklas snaží vysoukat z palebného postu, aby mohl svá slova změnit v realitu, dle pár stenů se začíná probírat i Halvar. Casus pak, trochu nečekaně mlčky přemýšlí o slovech muže, kterého má asi vše, jen ne rád.

... a zase skoro v prdeli

Při opětovném pohledu dozadu mezi cestující si konečně můžu oddychnout. Zachráněný arbitr se hrabe v lékárničce, aby se o chvilku později mohl začít věnovat Halvarovým zraněním. "Promiňte, lady," ozvu se dost nahlas, aby to slyšela. No a už se jen uvolním na sedadle, které, pravda, moc pohodlné není. Dodatkem je táhlé zívnutí, které pak spláchnu douškem vody z čutory.
Motor tlumeně přede, tunely jsou jednotvárné a tmavé. Prostě nuda. Takže se moje pozornost přesměrovává na spolujezdce vzadu. Arbitra se starostí a následnou úlevou v hlase mluví k naší princezničce. Tak tomuhle se říká vymývání mozků v té nejlepší politické formě.
Potom se slova chopí lord, jen aby do něj Lien mohl začít rýt a naopak. Povzdychnu si. A s tímhle se mám dostavit k vyzvednutí... Císaři, dej mi sílu. Poslední věta je tiše zašeptaná, snad aby ji zaslechl jen ten, komu byla určena. Ještě si promnu kořen nosu a znovu se snažím dávat pozor na cestu. Holt, najet na nějaké větší trosky a nebo tlačit před sebou krootoxe by nemuselo být to pravý ořechový.
Co jsem tak zaslechl v tom tichu, Miklas osvětluje Ioně situaci, že tohle dráždění a provokace je tady na denním pořádku. Tedy, nejen denním. A slov se zase ujímá Lien, aby nejspíš ukázal, že v tom umí chodit. No, něco se mu musí nechat - fakt o tom všem asi něco ví.
"Asi už vím, proč údajně marína nevěří domobraně," zamumlám, když zrovna koriguji rhino do levého tunelu, který by měl vést ven na denní světlo. Lord začal něco namítat, Lien oponuje, Iona chce říct něco o jakémsi porušení a Miklas vybouchl. "Miklasi, uklidni se !! S trochou štěstí budeme za pár hodin sedět ve Valkýře a poletíme z tohohle zasranýho boje." Okřiknu svýho podřízenýho.
"A Liene, tu tvou princeznu chci doručit celou a živou. Já po ní rozhodně střílet nebudu," kouknu se na ně dozadu a zazubím se, "ne, když jsem se pro a s ní plahočil takovou cestu." Zase se radši začnu věnovat řízení. "A neřešte, jestli tady někdo je a není heretik. Jediný, co nám teď Císař dává, je naděje." Kouknu se na mapu, která ukazuje, že před námi by měl být asi akvadukt nebo něco takového. Naděje, že tam ten most pořád je.

On je kurva kacíř!

Slova Liena mne popudí. Zavání tak těžkém kacířstvím, že kdybych nepotřebovala, aby mne chránil, pravděpodobně jej na místě nachám (nebo se o to alespoň pokusím) odsoudit k smrti za zradu Impéria. Jak si vůbec může dovolit něco takového vypustit ze své nevymáchané tlamy?
Už jen to, že dokáže připustit, že Tau jsou vzdálení stejně jako Terra... je svatokrádežná myšlenka. Nezáleží přeci na vzdálenosti fyzické, ale duševní, DUŠEVNÍ! A v našich srdcích je Svatá Terra i s Císařem přítomna neustále! ...pokud tedy nejsme kacíři, jako Lien.

Najednou je můj pohled na něj poněkud jiný.
A vzhledem k tomu, že je to služebník mého otce... je můj otec také zrádce? Dalo by se této myšlenky nějak využít ve vlastní prospěch a nepoškodit při tom vlastní jméno?
Příliš mnoho otázek. Přijdu na to - já na to přijdu!

"...Záměrům gardy postačí jen, když ji nebude mít nikdo... takže bychom měli hledat společnou řeč."
Pokud se toho tedy dožiji!
"A Liene, tu tvou princeznu chci doručit celou a živou. Já po ní rozhodně střílet nebudu."
To tedy doufám!
V duchu poděkuji Císaři za situaci, ve které se byl nucen Lien odhalit v celé své zrádné hrůznosti. Je dobré vědět, namísto, abych věřila!

"Liene, jak můžete! Myslela jsem, že ze všech lidí, právě vy nejste materiál pro velezradu!"
Zasyčím.
"Z rozkazu mého otce mne máte chránit!"
Významný pohled na arbitru. Typu "vidíte to? Vidíte to, sakra?"

Upřímný kacíř?

"Z rozkazu mého otce mne máte chránit."

Paradoxně ze všeho, co kdy na adresu tvého strážce padlo, právě tvá slova pronikla onou maskou nedotknutelnosti. Jeho pohled na moment ani neskrýval překvapení a hněv, než se vrátil zpět k masce působící dojmem, že hledí přímo skrz tebe .

"To také dělám, má paní." Pár vteřin rozrušení je nenávratně v trapu. "Pouze poukazuji na to, jaká je situace. Tito muži jsou vojáky císaře a budou se tak v každé situaci chovat." Slova jsou podivně bez emocí. "Za žádnou cenu vás nesmí dostat kacíři - to možná máme společné, ale způsoby, jakými toho docílit se mohou v různých situací různit."

Teprve až nyní se dá říct, že Lien je skutečně chováním zase Lien. "Pan Irilm má možná nesporné lidské kvality, přesto v opravdovém bezpečí budete až v zázemí svých loajálních jendotek a arbitrů."

Iona: "Myslí, že svou starost trochu... přeháníte. Ačkoliv vaše úvahy..." Občas i mlčení může znamenat jistou známku pochopení.
Casus: "Mě spíš zaráží, jak snadno hovoříte o tom, jaké kroky by měl podniknout zrádce..."
Miklas: "Ten čokl má duši zmrda, tak mu to jde!!"
Lien: "Je to má práce, nebo alespoň bude, dokud se lady nedostane do bezpečí..."

Trocha přemýšlení

"Za žádnou cenu vás nesmí dostat kacíři - to možná máme společné, ale způsoby, jakými toho docílit se mohou v různých situací různit."
Jsem trochu zmatená. Nikdo - tedy alespoň ne nikdo ze šlechticů - se nechce obětovat pro blaho Impéria až takovou měrou. Přesto by můj život mohl být přesně to, co v dlouhodobém výsledku převáží misky vah na stranu Císaře. Určitě by byl šťastný... kdyby pro mne nepřipravoval větší osud!

"Mě spíš zaráží, jak snadno hovoříte o tom, jaké kroky by měl podniknout zrádce..."
Můj pohled přeletí k lordu Cassovi. Zdá se, že buďto je výborným hercem, stratégem - a nebo se mu opravdu dá věřit více, než takovému Lienovi. Je to zvláštní, cesty osudu jsou nevyzpytatelné.

"Ten čokl má duši zmrda, tak mu to jde!!"
Přinutím se potlačit přikývnutí. Nebylo by to zrovna taktické. Tak prostě jen sedím a snažím se zachovat obličej bez výrazu, snad možná stále trošku popuzený, přes veškerou snahu.
"Je to má práce, nebo alespoň bude, dokud se lady nedostane do bezpečí..."
"Nebo nezemře."
Zabručím tiše.
"Přesto... mohla by existovat loajální frakce, jež by měla za úkol mne zabít? Myslím v současné situaci..."
Začínám se opravdu bát o svůj život. Odevšad.

Pravda? Nebo úhel pohledu

Nebo nezemře - docela vážná slova v neméně vážné situaci. Smrt číhá venku a její tíha zjevně padá i uvnitř, ačkoliv třeba u Halvara, vítězí život. Sladká chuť svobody zkrátka hořkne s vědomím, že stejně jako jakákoliv existence může v kdysi domovském, nyní však nepřátelském prostředí být pouze chvilkovou epizodou.

Lien: "Mé přežití závisí na vás a vašem otci mnohem víc, než si možná uvědomujete, lady." Co se týče frakce zmínky o frakci nastává chvilkové ticho, kde Casus opět tupě zírá do země a arbitra tu a tam vrhne pohled na Liena a na tebe, jako by se bála vyslovit jakýkoliv názor ve společnosti, která ji i jejímu kolegovi zachránila život. Ani její společník se do debaty nepouští a dokonce se zdá, že se raději za svou lékařskou činnost snad schovává.

Casus: "Mě to přijde přitažené za vlasy, nevěřím tomu, že by to bylo možné..."
Lien: "Já bych si přál mít vaší nevíru." Paradoxně to není ani útočné. "Pokud důležitý cíl nelze zachránit, je základní doktrína zajistit, aby nepadl do rukou nepřítele, že pane Irilme?"
Iona: "Nic méně lady, taková situace... nemusí nikdy nastat..." Snad právě snaha uklidnit může evokovat, na čí stranu by se adepti v takovém případě postavili.
Lien: "To už bude císařova vůle..."

Do debaty pak trochu nečekaně zasáhl i Halvar ptající se, co se stalo. Po krátkém a jadrném osvětlení situace od Miklase pak záhy mohl pochopit, že alespoň dle jeho slov "si všichni vozí prdel v transportéru a furt serou nějakým sýčkováním." Při tom nezapomněl přidat několik postřehů na adresu osobního strážce, ačkoliv proti oné "imperiální doktríně" neřekl ani slovo. Některé věci nelze zpochybňovat, ať už se pěšákům nelíbí sebevíc.

Už aby to bylo za náma

Nad stádem koní

Princeznička si začíná v hlavě budovat slušnou paranoiu, arbitři radši drží hubu, Miklas se vzteká, Lien má "herezní" řeči, Casus se radši taky drží bokem. A já všechno tohle musím poslouchat, dávat pozor na cestu před námi a zároveň hasit jejich vášně.

Podkovy zvoní, zvoní

"Mohli byste, prosím, už sklapnout o nějakém zabíjení a podobně ?!" Mám co dělat, abych nezačal řvát. "Tohle je sice válka, ale teď zavřete klapačky a nechte si v klidu vézt prdele, dokud po vás někdo nestřílí." Vážně mě ty jejich žabomyší boje začínají štvát.

Černý vůz vlečou

Ale !! Přichází první pozitivum od té doby, co jsme vypadli z toho parkoviště: Halvar žije a je už dokonce i při vědomí. Miklas je muž činu, a tak se chápe onoho vysvětlování, ikdyž trochu po svém. Chudákovi zraněnému z toho musí jít hlava kolem. Každopádně... "Díky," vděčně kouknu na arbitra, který dodělává ošetření. Ať už si to ti vzadu přeberou jak chcou.

A nervy tečou

"Liene, pokud nebudu opravdu muset, tak tu tvou princezničku nevodstřelím. A kdybych už musel, radši napřed věnuju kulku těm okolo." Sevřu řízení, až mi klouby na rukách zapraskají. A nebo tobě, zmrde. Císař necísař, musíme se dostat od paláce. A na nějakou dobrou světovou stranu, abysme nenarazili na Tau. PDF bude hlavně ve městě, emzáci ale můžou být prakticky kdekoliv. "Mimochodem, kdyby jste byli tak hodní a radši místo plkání obsadili střílny a hlídali... Protože za chvíli jsme z tunelů venku."
A já budu moct zkusit vysílačku.

Cesta z města
Cordelia Anabell, Michael Irilm

Těžko říct, jestli to bylo zdůraznění nebezpečí nebo tíha slov samotných, co uvrhlo pro následující chvíle vůz do ticha. Tak či onak, zatímco vůz mířil vstříc novému úsvitu a krajina hor, která je vlastní jen hlavnímu městu, spokojeně plynula v nitru se od poslední roztržky rozlil podivný a jen zřídkavě narušený klid.

Během těch okamžiků, které se nenesly ve jménu letargie, se Casus od Arbitrů dozvěděl, že většina rukojmích, přesně jak přikázal guvernér, byla popravena bezprostředně po vypuknutí vzpoury. Zájmem o situaci v paláci chvíli překypoval i Lien, ovšem zjištění, že patrně jen několik osamocených skupin se probojovalo, jako vy, ven pryč a tedy organizovaný odpor je zbožným přáním jej znovu uvedlo do takřka vegetativního stavu sledování jemu přidělené střílny.

O pár minut, které dost možná přesáhly hodinu později přišel Halvar s Miklasem k podobnému zjištění, tentokrát ovšem s využitím mapy, buzoly a odhadu, kam se asi které část pluku mohla dostat do chvíle, než se přerušilo spojení s lodí a vzdušnou podporou, díky jejíž absenci se na většině míst vojenská mašinérie impéria prostě zastavila. Jediné, v co lze doufat, jsou zatoulané skupinky průzkumníků nebo roztříštěných oddílů, jež pronikly hlouběji do hor.

Cesta se chýlí ke konci. Ačkoliv smysly i rozum káže obvykle ve chvílích nebezpečí na plyn šlápnout a na nic se neohlížet, Miklas řídící tunový kolos moc na výběr nemá. Ať už zastaví nebo zpomalý, míjí několik více méně poničených strojů, které by mohly být těmi, jež vás v tunelech chtěly nechat napospas. Dle potrhaných pancéřů nebo přeměny chimér v kouřící trosky, ale i skrze zbraněmi rozrytou půdu okolo se dá snadno určit, že smrt přišla z nebes a vzala si sebou nejen duše strojů, lidí ale hlavně zavřela dveře ke svobodě v podobě mostu.

Případné ohledání ukáže, že někteří se z transportéru přeci jen dostali. Část z nich se vydala dolu po proudu řeky, přes níž most vedl, doufaje tak, že snad dosáhnou dříve kraje hor. Nic méně vzhledem k terénu této planety, by to vyžadovala více než jeden vlídný úsměv císaře, aby jakákoliv opěšalá skupina zdolala bez problémů několik kilometrů plání.

Druhá část pak zvolila cestu opačnou, proti proudu, která vede hlouběji do hor. Dle Liena a Arbitrů tam lze najít několik vysílacích stanic, funkčních i opuštěných pevnůstek, které měli zajišťovat bezpečí cesty z hor i kvalitu komunikace skrze ně. Tento směr možná není nejkratší cestou, ovšem z vojenského hlediska dává možnost ukrýt se před slídivými cizáky i jejich stroji. Tak či onak váš transportér Rhino se může i při všech svých kvalitách leda tak otočit a vrátit zpátky.

Krematorium- konečná stanice

A bylo ticho, klid. Motor našeho vozítka dál předl, vzadu se už jen spolu tiše občas někdo bavil. To je lebeda. Usmál jsem se. Žádné hádky, jen tichý hovor a mámení informací, ohledně situace v paláci potom, co jsme se ztratili do tunelů.
No a ptá se Casus. To, že nechali popravit čerstvě po vypuknutí vzpouryvšechny vězně, není rozhodně nic překvapivého. Lien ožil, ale jakmile ho usadili tím, že se probojovaly skupinky maximálně o deseti lidech, zase zavřel hubu a jen tupě čučel střílnou vpřed. Já nevím, jestli se mu smát a nebo ho litovat. Ale to mi nikdo neporadí.
Potom přišli na řadu moji podřízení. S mapou a dalšími serepetičkami vyřkli, že i naše mužstvo je roztřepané po okolí, jako primarchové po warpu. A tak se asi jediným útočistěm nás, sirotků, brzy stanou hory. Snad tam potkáme někoho od nás a ne z druhé strany barikády.
Inu, ale už jde vidět pomyslné světlo na konci tunelu. Tedy, tohle není pomyslné, protože jen co minu tři opuštěné a nejspíš sabotované chiméry, otevírá se mi pohled na hřbitov kovových těl. Zastavil jsem kousek od výjezdu ven a do rukou jsem vzal svůj hellgun.
"Jdu se podívat ven. Lien mě jistí ze střílny, Miklas bere bolter a jde mě a Maxe krýt ven." Vyplížíme se bočními dveřmi do světla nového dne a jdeme se společně podívat po nějakých insigniích, čí vraky jsme to vlastně našli. "Halve, Ty a Iona zkuste někoho kontaktovat vysílačkou. Pět minut, potom konec."
Občas nás zahalí dým, jindy se můžeme schovat za pohasínající vrak. A na konci naší cesty je jen pohled do propasti a na druhý kus mostu, který přerušilo nejspíše letectvo Tau. Dole pod námi hučí řeka a na jednom jejím okraji leží další chiméra, zmačkaná a převrácená pádem. "Zatraceně," uniklo mi zavrčení.
Každopádně, když se vracíme, vede několik krvavých lidských stop z mostu po i proti proudu. "Maxi, kam bysme se mohli dostat, když půjdem proti a kam po proudu ??" Kouknu na svého společníka, který mi osvětlí, že dolů podél řeky jsou pláně a za nimi nějaké ty kopce. Naopak proti vodě jsou v horách různé pevnůstky podél jakési kupecké stezky, možná zimní hrádky a hlavně vysílací stanice.
Když se vrátíme k vozu, horlivý Miklas na mě vyhrkne: "Šéfe, proti proudu jsou pevnů..." Mávnutím ruky ho umlčím. "Už jsem se dověděl," věnoval jsem mu omluvný otcovský úsměv a napůl vešel do vozidla. "No, panstvo, poberte, co můžete a vyrážíme užít si konec jara někam do vyšších poloh !!" Zazubím se na svou kompanii a z Rhina zase vylezu.
Potom je všechny odeženu pryč, hellgunem střelím několikrát vevnitř do palubní desky, odstřelím i řízení a potom radši rychle doběhnu zbytek naší kompanie. Lien a já vpředu, šlechta s Halvarem a Ionou, vzadu Max a Miklas.

Rádio Imp-uls
Cordelia Anabell, Michael Irilm

Situace se obrací a nyní jste to právě vy, kdo je v relativním bezpečí. Miklas s doprovodem tak může hledět jen na zbytky těch nešťastníků, co se upekli nebo vinou nějakého odštěpku v těle vykrváceli opodál, případně neuhořeli nebo nebyli přímo roztrháni. Co se týče výstroje, tak té se dařilo podobně. Blízko jednoho doutnajícího torza stroje leží potavená plasmová puška a několik poházených lasgunů. Jestli je tam ponechala holá nutnost, nebo prostá tech-hereze zůstává otázkou.

Debata ohledně nového cíle je pak rychlá a vzbuzuje u všech relativní souhlas. Tau nepatří k nepřátelům, se kterými je radno se utkat na otevřených pláních jako ostatně žádný nepřítel. Co se rozkazů týče, je ihned vykonána i aktivace vysílačky. Halvar svižně odrecituje příslušnou modlitbu a vnitřek Rhina na chvilku vyplní šumění.

Trvá to minutu, dvě, pak tři... jediné, co to ruší je dech těch, co zůstali uvnitř a cvakání, které strojový duch vydává při každém přepnutí frekvence. Čas se téměř nachýlil. Prst automaticky stiskl další frekvenci, snad ze zvyku, místo knoflíku a než se vzpamatoval, aby se dostal k vypínači uši mohly postřehnout pípavý zvuk.

Casus: "Snad se nerozbila..." Koneckonců možnost se s někým spojit není sice aktuální nyní, ale za pár dní by být mohla.
Lien: "Těžko. Dá s ten šum odfiltrovat?"
Halvar: "Zkusím to..."
Iona: "Ten zvuk je místy pravidelný..."
Miklas: "Teď by se kurva spojař hodil!"
Casus: "Liší se automatické nouzové volání PDF od imperiální gardy?"
Lien: "To je první, co jste se naučil lorde, že?"
Casus: "Moc vtipné Liene, bavím se asi jako po každém přehodnocení plánu."
Iona: "Záleží na technologii... náš svět spadá pod gardu, takže by se lišit neměl."
Casus: "Tak je to volání o pomoc..."
Miklas: "Blbost... takhle blízko města by se nikdo nedostal..."
Halvar: "Mám to..."

Chvíli na to přichází výsledek tohoto zjištění i plody snahy o lokalizaci. Někde v těch horách nouzově nouzově přistála první valkýra - ta co převážela guvernéra a pár dalších mužů z gardy - a její strojový duch stále dokola volá svou tichou prosbu o pomoc každému, kdo je schopen porozumět a přijít. Tajemství přesné polohy nic méně stále uniká a bude si vyžadovat patrně dalšího použití těžkého a na záda umístitelného přístroje někde ve vyšších polohách. Tak či onak teprve poté, co se tyto novinky dostanou i k těm venku se teprve pomalu realizuje případný výstup z vozu.

Odlétáme do teplých krajin?

"No, panstvo, poberte, co můžete a vyrážíme užít si konec jara někam do vyšších poloh !!"
Inu, tohohle jsem se tak trochu bála. Vybídnutí k opuštění byť falešného bezpečí v chiméře mne vyděsí víc, než nějaký rozkaz k popravám (který mne celkově vzato nechal poměrně chladnou, možná jich měl můj "otec" ve jménu Císaře srazit víc) a vědomí toho, že kdosi sestřelil nejen most, ale také všechny tyto ostatní obrněná vozidla. Prostě jsem se dostala do stádia, kdy se mi ven nechce a mám chuť sedět zrovna tady a zrovna takto až do konce světa.
Typická tichá vnitřní panika, řekla bych. Řvát strachy nemám v povaze - ale to neznamená, že se nebojím.

Na druhou stranu, nutnost je nutnost a tak i já jsem připravena vylézt ven a nechat se odvést kamkoli bude potřeba. Obdivuji velitelské dovednosti toho chlapíka, kterému říkají Irilm. Vypadá to, že se jedná o zkušeného muže, který se umí velmi rychle přizpůsobit prakticky jakékoli situaci.
Císaři, tisíceré díky za tohoto válkou ostříleného burana!

Následují chvíle, strávené dekódováním toho, co chrčí z vysílačky.
"Tak je to volání o pomoc..."
A zdá se, že Cassus to rozlouskl. Zda správně, to se nedá říct.
"Co se děje?"
Přímo u debaty jsem nebyla, či pokud ano, přímo jsem se jí neúčastnila, nehledě na to, že se opravdu v tom, co píší či hlásí vysílačky nevyznám.
"Kdo volá o pomoc? Kde?"
A mohl by nám být prospěšný? Tito arbitři třeba byli výherním losem, protože představují dvě palebné síly navíc!

Po delší době zase zpátky
Cordelia Anabell,Michael Irilm

Paradoxně po položení jedné prosté otázky přišel okamžik ticha. Miklas se sice zprvu nadechl, aby téměř automaticky vystřelil odpověď, přesto ho zastavil Halvarův, řekněme významný, pohled. Tato malá akce pak zasévá otazníky i do očí arbitrů, pro které se tajemství osudu první Valkýry rázem stává čímsi... řekněme hodným řádného vnímání.

Halvar: "Signál jde z havarovaného evakuačního letounu..."
Miklas: "Ve kterým se vezl tvůj tatík, princezno."
Halvar: "Sakra, Miklasi!"
Miklas: "Co zas? Je válka, ne? Tady ji kurva nikdo utírat prdel nebude!'"
Lien: "Uvědomte si, o kom mluvíte!"
Miklas: "A ty si uvědom, že i když budeš kouřit guvernérovi, admirálovi a každýmu na tomhle podělaným světě, tak to nezmění nic na tom, že můžou být všichni na kaši!"
Halvar: "Přestaň Miklasi..." Ruku mu na rameno, zdá se, mu nepřikládá jen tak pro nic za nic.
Iona: "Ten maják... musel někdo aktivovat, ne?"
Casus: "Ne, někteří strojoví duchové tak činí... sami"

Občas je zkrátka těžké popsat jak tajemství techkněží fungují, zvláště když jim oni zasvěcují nejen své mysli, ale mnohdy i těla. V duchu nevraživosti a různých více či méně znepokojivých otázek se daří opustit vozidlo, které už zkrátka nemůže dál a znovu rozvinout obrannou formaci v místech, kde se neubránila početnější a mnohem lépe vybavená skupina před vámi.

Halvar: "Mám vzít vysílačku, pane?"
Casus: "Já - já bych se o ní postaral."
Maxwel: "Jste k tomu vhodný, lorde?"
Casus: "Byla to... část mého vzdělání."
Iona: "Asistent výkonného štábu?"
Casus: "Nižší důstojník vysílací stanice, na rozkaz guvernéra..."

Tohle byl poměrně malý a milý způsob, jakým mohl mocný muž potupit nepříliš populární rod. Koneckonců poslat syna šlechty na post, který bývá alespoň o tři stupínky níže než se sluší, to je skutečně na pováženou. V rámci planetárních pak o to víc, že měl dozajista možnost ostatní nejen potkávat, ale i řádně jim salutovat.

Lien: "A vy si pořád stěžujete, Lorde! Vždyť vás učinil méně zbytečným!"
Casus: "Škoda, že vám tolik péče nevěnoval, potřeboval byste to."

Tato slova se stala posledními v nastalé přestřelce. Stejně rychle, jako všechno začalo, vše i pod vědomím blížícího se přesunu utichá. První krůčky míří pryč od transportéru, na jehož osud se v tichosti zeptá téměř současně Lien i Miklas, během což neváhají proložit ani nasertivním pohledem na straně jedné a dráždivou ignorací na straně druhé. Uprostřed ozbrojené skupinky pak zamyšlený Casus chvíli zadumaně hledí do prázdna, než tiše zašeptá.

Casus: "Nevím, jestli je to vhodné..." Přichází další vlna nejistoty. "...ale přijměte prosím, lady, mou upřímnou soustrast."

Takže teda co ??

"Pánové !!" Miklas se sice nadchne pro věc, ale pak hasit mezitřídní požáry, které tím často způsobuje, je poněkud těžké. I pro tak dobré lidi, jako jsem já a Halvar. "Miklasi, sklapni, napočítej so do desíti a říkej si hú-sá." Ušklíbnul jsem se. Inu, nemohl jsem odolat pokušení si trochu rýpnout.
"Říkej si v duchu, že to je debil a přehlížej ho. To samé doporučením mám pro tebe, Liene. A ikdyž je tam někde v horách guvernér a tady jeho dcerka, pořád musíme bejt aspoň trochu tým, abysme se z tohohle srabu dostali. A tím myslím nás všechny, jak tu stojíme. Takže oba už přestaňte, nebo si zahraju na Herr Kommissara Alles Klara." (Všechno jasné) Arbitra se pak na něco ptá, ale odpovídá jí Casus. "Tak šup, vstávat, jde se na čerstvej horskej vzduch. Snad tam nebude už taková klemra."
Tak, lidé se vypakovávají z břicha ocelové příšery a berou s sebou snad vše, co se může hodit, lékárničku nevyjímaje. Ikdyž tam asi leckteré věci budou prošlé, s trochou štěstí jim nic nebude. No, Halv je na nohách i potom, co mu něco princezna píchla. Možná to byl adrenalin. Pro ni ale určitě.
Halv se ptá, ale než stihnu odpovědět, zase odpoví lordstvo. "Teda, Vy jste chodící krabička s překvapeními. Bych nikdy neřek, že někdo s modrou krví vůbec bude umět zacházet i s něčím jiným, bež bolterem a mečem. No, je to Vaše, lorde." Úsměv je pobavený, když si uvědomím, že ikdyž to pro něj a jeho rod nejspíš byla potupa, pro nás to je velká výhoda.
Tak, seřadit ty moje svěřence do řady jako kačenky a poslat je dál. Cholerický voják a bodyguard se zeptali, co bude s naším odvozem. Cholerik vrčí, osobní strážce se řídí mou radou a ignoruje ho. "Ikdyž to bude škoda, budeme ho muset zničit. A nebo aspoň poničit, aby šel opravit, ale aby to nebylo tak jednoduché."
Hellgunem střelím několikrát vevnitř do palubní desky, odstřelím i řízení a potom radši rychle doběhnu zbytek naší kompanie. Lien a já vpředu, šlechta s Halvarem a Ionou, vzadu Max a Miklas. Kdejaký techkněz by mi urval hlavu tím svým mechanickým ramenem a já děkuju Císaři, že tu žádný není.

Já jsem princezna a kdo je víc?

"Signál jde z havarovaného evakuačního letounu..." "Ve kterým se vezl tvůj tatík, princezno."
Je to takové milé, když mi říkají princezno. Samozřejmě, že princezna v pravém slova smyslu nejsem, protože můj adoptivní otec je guvernér a ne nějaký král - ale zní to moc hezky - ač nevím, co by na to tedy řekla svatá inkvizice.
Ta druhá věc je informace, kterou mi sdělili.
Takže letoun mého otce havaroval?
"To je politováníhodná informace."
Moje tvář pravděpodobně vypadá, že se snaží udržet vážná za každou cenu. Každému musí připadat, že se snažím zamaskovat pohnutí ze ztráty člena své rodiny - ač opak je pravdou. Snažím se zabránit hodně širokému, chtivému úsměvu.

"...ale přijměte prosím, lady, mou upřímnou soustrast."
Přikývnu. Mám chuť se smát. Jedinou strast, kterou budu mít, je dát tuhle zaprasenou planetu, prolezlou cizáky a heretiky, zase dohromady, aby nebyla pomyslným smítkem na tváři Císařovy velikosti.
"Na smuteční obřady bude čas později, lorde. Nyní musíme pokračovat."
Kar si odbudeme po mém jmenování guvernérkou, vážení.

"Tak šup, vstávat, jde se na čerstvej horskej vzduch. Snad tam nebude už taková klemra."
Jak vidno, plán máme všichni stejní - pokračovat dál. Ten, jemuž říkají Irilm, se zjevně chopil velení už dávno, takže by asi bylo vhodné jej poslechnout.
Bez většího zájmu také sleduji, jak ničí vozidlo.
Císaři odpusť, že takto plýtváme zdroji, které jsi nám dal. Věřím, že je i toto tvá vůle.

Aspirat primo fortuna labori
Me duce tutus eris
Vox populi vox Dei
Ad majoram Dei gloriam
Ad infinitum

Zašeptám tiše, zatímco svírám rukou svůj Rozarius a jsem rozhodnuta jít dál, kamkoli mi řeknou.

Svěží horský vzduch
Cordelia Anabell, Michael Irilm

Někdo třímá bolter a meč, někdo zase vysílačku jejíž bojovou moc podtrhuje i jemně kyselým výrazem ve tváři. Pochybná ne-čest, ať jakkoliv zabalená, se zapřít nedá. Co se třímání týče, tak je nutné zmínit, že transportér spadlý do vašich rukou se po troše snahy stal, alespoň momentálně, nepojízdným. Ačkoliv zůstává otázkou, zda by tak podivná cizácká kultura jako je Tau vůbec pochopila technologii tak pokročilou a požehnanou, že pro hladký start vyžaduje nejen modlitby, ale i četná rituální zabušení doplněná tou správnou dávkou klení.

Klení samotné je vůbec universální činností, jež se neváhá vplížit i do další momentální aktivity zahrnující obtížný a komplikovaný terén hor. Úzká cestička, která se klikatí podél hlubokého srázu zahrnujícím kdesi na dně i dravou řeku, se místy rafinovaně mění v pouhé římsy nebo skaliska, na která je třeba se s větší či menší pomocí vytáhnout. S nejasnou představou cíle vpředu a víru ve vůli císaře se tak daří postupovat horami tak, jako i slunce uráží svou trasu na nebi. Komfort vyšších poloh podtrhuje svou občasnou návštěvou také průvan, jenž dopřává propoceným poutníkům více či méně příjemné osvěžení.

Hodiny plynou, případná snaha tu a tam zachytit nějaký užitečný signál nepřináší žádné plody a soumrak se blíží. K úbytku světla přispívají i těžké černé mraky, které mohou stejně dobře nést popel z města jako dešťovou vodu. Když nic jiného, tak případný liják alespoň nabízí možnost doplnit tak nějak vyprázdněné láhve, protože tekutin - s výjimkou chlastu - pro tolik lidí není zrovna dost.

Iona: "Tam-"
Miklas "Dolu, kurva!"
Casus: "Ne-nepřítel?"
Iona: "Těla..."

Objekty nebes se rázem stávají méně významné tváří v tvář dění na zemi. Bystrý pohled prvních členů skupiny, kteří se vyškrábali na další z mnoha vrcholků odhaluje znepokojivý obraz v podobě pěti těl odpočívajících asi dvě stovky metrů níže. Bližší průzkum dalekohledem odhalí uniformy a části výstroje, jež bezpečně identifikují mrtvé jako PDF, ovšem o jejich skonu povážlivě mlčí. Žádné kusy masa, krev a jediné rány, co tito zjevně ex-přeživší z chimér před vámi mají, jsou provizorně ošetřené. V okolí jen skučí vítr a nedaleko nebožtíků zurčí pramen.

Casus: "Císař nám dává těžké zkoušky..."
Maxwel: "A my musíme obstát, lorde"
Lien: "Střelec?"
Iona: "Nevím... ač je tu pár dobrých míst."

Postup se znovu zastavil. Dokonce ani bližší průzkum dalekohledem, či puškohledem na odstřelovací pušce nenachází ve vytipovaných oblastech žádnou stopu. V podstatě, jediným efektem případného osobního dálkového průzkumu je možnost se dívat na vlastní oči a tak trochu přitulit k arbitře.

Maxwel:"Máme dýmovnice?"
Halvar: "Ano, ale..."
Lien: "Příliš rizikové"
Halvar: "...bylo by to plýtvání."

Up the shit creek without a paddle
(Aneb, když máte na rok američana v angličtině a učí vás i nějaká přísloví)

Mít tu medika a jít z kopců do nížin, asi bych utrousil Funhammerské Doktor z Hor. Takhle jen nadávám, jak mě irituje ten vítr, který mi určitě užene rýmu. Tedy, doufám, že to zůstane jen u rýmy, ale cesty Páně jsou nevyzpytatelné. O warpu ani nemluvě.
Římsy nejsou pro mě a některé jiné nijak zvlášť těžká záležitost. Horší to je třeba s Halvarem, aby se mu neotevřela zase tak křehce zacelená rána na hrudi. Nebo s guvernérskou šťabajznou. No, bude mi potěšením jí případně podat ruku a vytáhnout ji. Ale všeho asi do času.
Jakýsi kus košile nebo čehosi jsem si ovázal kolem hlavy jako čelenku a zase si narazil helmu. Aspoň mi pot nepoteče do očí. Snad. V polních podmínkách musíte spolíhat jenom na tu blbou náhodu. Když se k vám otočí zády, musíte ji chytit za zadek a...
Erhm.
Mraky slibovaly liják. Ikdyž v té vodě nejspíš bude hořká příchuť popela. Ať už ze strojů, budov a nebo dobrejch lidí a nebo mrzkejch cizáků a zrádců. Rozhodně to ale nebylo nic, co bych chtěl koštovat. To snad radši budu pít vlastní chcánky. (Zamýšleli jste se nad Bear Gryllsem ve Wh40k ??) No, bohužel, nějaký to pití budeme muset najít. Dneska možná ještě ne, ale zítra určitě.
Arbitra ohlásí cosi nebo kohosi pod námi. Nu což, taky má na své zbrani puškohled, takže vidí dál. Okamžitě lehám, stejně jako všichni ostatní. S hellgunem v rukách jsem se doplazil k nim, vytáhl dalekohled a koukl se dolů. Na vše podstatné se zeptali ostatní. Takže jsem jen vydechl a trochu se přitulil k arbitře.
"Zbývá jen jediné... Někdo půjde dolů k těm zraněným." O mrtvosti jsem nic neřek, protože o nikdo potvrdit nemůžem. "Lien, Miklas a Iona mě kryjí, případně hlásí Halvarovi, kam má střílet." Teď je škoda, že nemáme i nějaký ten minomet. Hned by bylo o pár míst pro střelce míň. Opustil jsem docela příjemné přitulení u arbitry a sklouzl z nebeských výšin mezi lid. "Lorde, poprosil bych o štít." Utáhnul jsem si popruhy na batohu, zajistil zbraň a taky si ji hodil na záda. Všechno jsem si zkontroloval.
Zkusmo jsem se schoval za štít, abych věděl, jak moc by mě mohl krýt. I kdyby moc ne, zkusit se má všechno, ne ?? Pevně jsem ho sevřel na rukách a bouchl do jeho plochy pravou pěstí. "Tak jo, jste připravený ??" Zeptal jsem se vysílačkou. Vydrápal jsem se na kopeček s horskou trávou, stulil se za něj a udělal krok. Koneckonců, celej den jsem se chtěl sklouznout.
Kdyby byl sníh, o vodu není nouze a sáňkování na štítě šlechtice byl odmala můj sen. Takhle kloužu maximálně po zadku a brzdím botama.
(Kapitán Larten !!)

Sjezd ala Legolas se nekoná
Cordelia Anabell, Michael Irilm

Na tvůj pokyn lord předal štít, který kromě pocitu příjemného bezpečí ukazuje i svou o dost méně příjemnou tíhu. Bezpečnost zkrátka odlehčí ducha, ovšem o těle se totéž říct nedá, což dokazuje i spousta klumpů, kterou veteráni v jednotkách obvykle navzdory předpisům mnohdy nenosí.

Brzy pak máš možnost nerušeně klouzat terénem k nehybným tělům. Hlavně zbraní spolubojovníků pročesávají tvé okolí a zatím mlčí. Žádný zvuk nevydává ani onen hlouček. Vzdálenost mezi tebou a jimi se zmenšuje a žádný útok ani poplach nepřichází. Pohled zblízka jen potvrdí, že nemají žádné střelné zranění, přesto jsou jejich tváře podivně stáhlé zřejmě smrtelnou křečí. Bez života tu mohou ležet tak hodinu, během které patrně nedošlo k žádnému narušení jejich klidu.

Výstroj, nebo to, co stihli z vozů zachránit je netknutá ať už jde o energetické články do pistolí a lasgunů, nějaký ten granát nebo kus zpola snědených přídělů, jež jim dělali společnost naposledy spolu s čerstvě naplněnými polními lahvemi - což by patrně v případě toho, že by byli zrazeni zmizelo stejně bezpečně, jako poměrně nákladná plasmová pistole ex-velitele vozu.

Neujdeme ani moc daleko, když narazíme na první mrtvé. Něco mi říká, že tohle nejsou rozhodně ti poslední, na než nám Císař dopřeje během naší cesty ještě pohledět - a můžeme mu jenom děkovat, že tito nejsou a nebyli z našich řad.
Ona smrt cizího člověka zase tak nebolí, pokud se přitom tedy nebojíte také o vlastní život. Smrt kohokoli ze zdejší skupiny by mne sice také citově nezasáhla - ale řekněme, že by nás dosti oslabila, což si nemůžeme dovolit. Asi toliko ke zdejším vřelým vztahům. Já si stejně můžu tak tipnout, že oni ke mě cítí úplně to samé - s tím rozdílem, že jsou placeni za to, aby mě dostali ven. Nebo je to jejich svatá povinnost - vlastně kdo v tváří tvář Císaři potřebuje hmotné statky.

Po udání pokynu si urychleně lehám. Je až s podivem, že mne v této situaci napadne, že má krásná, nažehlená slavnostní uniforma už jaksi nikdy nebude to, co bývala.
"Máme dýmovnice?"
Jistě, upozorněme na sebe všechny xenosy v okolí, geniální!
"Zbývá jen jediné... Někdo půjde dolů k těm zraněným."
Zbláznil se? Měli bychom je ignorovat! K čemu nám jsou ranění? Můžem při tom přijít O TY ŽIVÉ!

Není co dodat - já nikam nejdu. Ať se pro mě vrátí, pokud to přežijí. Ze své pozice na zemi sleduji dění a čekám, s čím přijdou.