Road Trip 
hrálo se Denně
od: 10. září 2020 08:14 do: 18. listopadu 2020 14:03
Dobrodružství vedl(a) Landstreicher
| |
 | Je přelom 60 a 70 let a éra hippes se právě láme, Youth International Party navrhla na úřad prezidenta USA prase, Apollo 11 přistálo na měsíci, Janis Joplin, Jefferson Airplane, Jimi Hendrix a další vystupují na festivalu ve Woodstocku. odkaz Doba přeje drogám, volné lásce, lámání sexuálních i společenských konvencí. Ideály nové společnosti úplně oproštěné od konvencí, svazujících zákonů a pravidel. Má však, ale i temnou, zlou stránku na na festivalu v Altamonu člen motorkářského gangu Hell Angels ubodá fanouška, Charles Manson a jeho "Rodina" se rozhodne vyvraždit dům Polanských. Je to doba změn, svobody, která se však snadno přerodí v brutalitu a násilí. Jak se z hodné, slušné americké dívky a amerického chlapce, stane cosi temného a zlého? Jak se z ideálů lásky stane, brutalita a vražda? To zjistíme v sedle motorky na naší společné cestě inspirované, ideály hippies, Jackem Kerouacem, Charlesem Bukowski i „Manson Family“.
|
| |
| soukromá zpráva od The Road pro
|
| |
 | soukromá zpráva od Layla Farrell pro Den jako každý jiný Nathaniel, Chris, Patricia Unaveně zamrkám a napiju se kávy, která vychladla už před několika hodinami. Možná, že kdybych měla chlapa, který je co k čemu, a přinese domů slušnou výplatu, nemusela bych takhle otročit. Jenže Stanley je budižkničemu. Bylo jedno kolikrát jsem si řekla, že ho opustím...kolikrát jsem to skutečně udělala...když se pak ukázal s kyticí přede dveřmi, vždycky jsem mu dala další šanci. Už jsem ani nepočítala kolikátou. Alespoň v práci, když bylo hodně hostů, tak jsem nemusela myslet na to, jak moc jsem si posrala život. Dnes jsem ale pohledem stále zalétala ke dveřím. Modřiny, které mi Stan způsobil předchozího večera pěkně bolely, a jeho výhrůžka mi stále zněla v hlavě. Byl toho schopný, tím jsem si byla naprosto jistá. Stejně jako jsem si byla jistá tím, že by se mě nikdo nezastal. Tady si každý řešil svoje problémy sám. Bylo jednoduší se prostě chvíli dívat jinam...tak jako všichni ostatní. Dnešek byl však přeci jen něčím jiným. Lovingston je díra, všichni se tu navzájem znají a na cizince tu člověk jen tak nenarazí. O to víc se zaraduji, když do hospody vejdou ti tři. Motorkáři! Viděla jsem je přijíždět. Několik chvil se ještě utápím v představách, jaké by to asi bylo, sednout na motorku, a ujet od svých problémů. Pak mi ale dojde, že jsem v práci a že ty lidi asi budou mít hlad. Dokonce se mi povede i opětovat vousáčovi úsměv. Ten mi ale rychle zmrzne na rtech. Stanley! A navíc opravdu není sám. "Prosím, Stane, tady ne. Můžeme si o tom promluvit doma." Zamumlám tiše a couvnu, takže zády narazím na bar. Jedna věc je, když mě Stanley ponižuje doma, za zavřenými dveřmi, druhá, když to udělá takhle na veřejnosti. Nesnesu pohled do očí svých známých, hostů, svého šéfa, kuchaře, nebo té staré ženské, která chodí umývat záchody. Nikdo nic neřekne, ale já jim to vidím v očích....pohrdání. Ne Stanleym, ale mnou...protože já jsem slabá a k ničemu...vlastně si to zasloužím. V okamžiku, kdy ze mě Stan spustí na okamžik oči, se rychle uklidím za bar. Vezmu hadr a začnu leštit sklenici, ruce se mi ale tak třesou, že jí raději položím, protože bych jí pravděpodobně pustila na zem. Nervózně těkám pohledem od cizinců, zpátky ke svému snoubenci. Atmosféra v hospodě rázem zhoustla, že se tu dá stěží sotva dýchat. Vidím, jak Tony, jeden ze Stanových poskoků, vytahuje nůž. Několik lidí, blízko dveří, se rychle sebere, a vytratí se. Jak já jim závidím. |
| |
 | soukromá zpráva od Nathaniel Jackson pro „Svět patří těm, co se neposerou.“ Prolog: Nat, Chris, Patricia, Layla městečko Lovingston, Severní Karolína S Pat se mi cestovalo dobře, byla to sice trochu mrcha, která měla takříkajíc veselou kundu, ale Frey si ji nemohl vynachválit. V posteli se prý dokázala náramně kroutit a kuřba od ní byla prý nepřekonatelná. Prostě užívala života plnými doušky. Brala novou filosofii volné lásky a užívání si života velmi vážně. Každopádně nezkazila žádnou srandu a občas byla i vtipná. Když jsme potkali Chrise, byl jsem docela rád, připadlo mi, že je Pat už trochu hladná po čurákovi a je se mnou dost nespokojena, že se k ničemu nemám. Ne že bych byl teplouš, to ne, její luxusní prdel mě přitahovala to si nebudu nalhávat, když se provokativně ohnula a viděl její vyrysovanou prdel, zacukalo mě v rozkroku, ale nějak jsem si nechtěl kazit, ten Zen v kraji Appalačí. Takže jedinou klobásu co mi ohřála, byla ta co jsme si opekli na ohni včera na večeři. Nakonec jsme společným úsilím vyřešili problém s Chrisovým benzínem a dostali jsme se do nějakého Lovingstonu. Prdel světa zakopaná, ale měli tu benzín, dokonce hospodu a okolí bylo nádherný. Už jsem měl sviňskej hlad a tak jsme zapadly do hospody. Dobře udělaný BBQ žebra k tomu pivo a cigáro. Prostě ráj, po dlouhé cestě. Obsluhuje nás mladá utahaná, ustrašená holka, kterých jsou v naší zemi tisíce. Docela pěkná, kdyby ji starej evidentně neřezal. Nechápu tyhle typy, borec je zmlátí a místo toho, aby ho koply do prdele, tak se od něj poslušně nechají obdělávat a mlátit. Až je naprcá, tak bude mlátit ji i děcka a koloběh pokračuje. Pustím tyhle moje úvahy o sračkách světa z hlavy a kecám s Chrisem a popichuju Pat. Už máme dojedeno, když přijde skupinka místních pičusů. Hlavní pan píča začne ukazovat svoje "svaly" na servírku. Je mi po tom hovno, je mi po tom hovno, je mi po tom hovno... říkám si, ale vím, že proces nasranosti už započal a teď se jen přitápí pod kotlem. Nasraně loupnu očima po Chrisovi a Pat a típnu nedohulený cigáro o masivní keramický popelník. Hlasitě si odkašlu, abych ty blbečky upozornil, že tu nejsou samy. Je jim to jedno. Když chlápci ještě, začnou vykřikovat něco na nás a Pat vím, že je to špatně. Zakroutím jen hlavou a usměji se. Udělám gesto k servírce, aby k nám přišla. "Slečno prosím my zaplatíme." Všechno vypadá, že ji v tom chci nechat a že je mi do toho hovno. Chlápci se rozesmějí a mají další kecy, o tom, že děláme dobře, že stahujeme ocasy a táhneme do prdele. Ignoruji je. Když unavená servírka přijde k nám zaplatím ji za na jídlo a pití. Vidím, že se jmenuje Layla. Zvednu se a pohladím ji po tváři. "Laylo, mužu se tě na něco zeptat? Proč máš něco společnýho s takovým debilním zkurvisynem? Jsi nádherná ženská a dívej se na ně, jeden vedle druhýho jsou naprosto bezcenná, zbytečná kupa sraček. Vyser se na něj pojeď s náma z téhle řitě světa." Všimnu si, že jeden z křupanů vytáhl nůž. V mžiku se mi vymrští ruka s keramickým popelníkem, prolétne lokálem a zasáhne pitomce s nožem do hlavy. Něco nahlas ošklivě křupne. Jestli je to popelník nebo lebka toho debila je mi jedno. Vezmu lahev od piva a dalšímu ji přerazím o jeho prasečí rypák.... |
| |
| soukromá zpráva od Layla Farrell pro "What matters most is how well you walk through the fire" “I wish to weep Nathaniel, Chris, Patricia Nic. Nestalo se nic. Tak, jako vždy. Stanley se, za barem, obslouží lahví pálenky, a jeho partička na motorkáře vesele pokřikuje nadávky. Život jde dál, a já si pospíším, abych trojici přinesla účet, a vzala si od nich peníze. I když si to nechci přiznat, musela jsem na okamžik pocítit záblesk naděje. Nyní se totiž cítím ještě víc na dně, než před několika minutami. Když se mě vousáč dotkne, cuknu sebou, jako kdybych se spálila. Tohle není dotyk, na který bych byla zvyklá. Ani si nepamatuji, kdy naposledy mě Stanley pohladil po tváři. Skloním se, abych posbírala špinavé nádobí, a mezitím si poslechnu jeho slova. Proč máš něco společnýho s takovým debilním zkurvisynem? Krátce pohlédnu směrem k baru, na tu vesele se bavící partičku. Já vím ze všech nejlíp, co je to za kokota. Proč s ním zůstávám? Je to stejná otázka, jako proč moje matka zůstala s otcem. Proto, že by neměla kam jít? Proto, že nemá prachy? Proto, že se to od ní očekává? Ne, tím hlavním důvodem je, protože si život bez něj nedokáže představit. Stejně, jako já. Na otázku už, naštěstí, odpovědět nestihnu. "Hej! Co si kurva myslíš, že děláš?!" Ozve se od baru Stanův nasraný hlas, když zaslechne mužova slova. A v dalším okamžiku se strhne rvačka. Hlasitě vykřiknu a klopýtnu dozadu. Tác s nádobím mi vyklouzne z rukou, a všude jsou náhle střepy. |
| |
 | soukromá zpráva od Patricia Freeway pro Cestou necestou, polem nepolem...jedu za tebou...Nathaniel, Chris, Layla [/right]Už si ani nepamatuju, jak to začalo. Žiju okamžikem, teď a tady. Minulost nikdo nezmění a budoucnost.. tu si můžem nalajnovat jak chcem. Za burácení hlasitého motoru následuju natřásající se Nathovu prdel zas o kus dál, tak jako vždycky. Poslední dny jsem z hlavy nemohla dostat Freye a jeho skvostného, tepajícího čuráka. Byla jsem neukojená, hladová a fakt jsem se na další fesťák těšila. Svrběla mě snad každá část těla, ale Nat.. s tím nebyla žádná pořádná sranda. Musela sem se spolehnout jen sama na sebe, což bylo dosti omezující a mnohdy otravný. Už sem měla plné plíce vzduchu, když jsem proti Nathanielovi chtěla spustit nával nadávek. Proč zas zastavuje?! Bezradného chlapa u mašiny jsem spatřila až vzápětí. Juu, nový masíčko. Rozhodně by za hřích stál. A když bude stát ještě jemu, je to jak sladká výhra v loterii. Na chlápka ani nebylo potřeba moc mrkat. Zůstávala jsem opřená o svou krásku, zatímco chlapci makali, aby ten Chris, nebo jak že se jmenoval, vůbec vodjel. Byl vděčněj. Takový jsou nejlepší. Jela jsem poslední s úžasným výhledem na novýho. Pořádně jsem se ani na cestu nesoustředila, jak moc jsem byla zabraná ve svých představách jeho sexy tělíčkem. A ta prdel! Ta už měla něco za sebou. Nakonec jsme dojeli do města a i když vibrace mojí mašiny, svírajíc mezi stehny, byly poslední hodiny příjemnější než obvykle, potřeba jíst se nyní stávala přednější. Uvnitř to byla klasická putyka s umaštěným barem a mladinkou servírkou za ním, co se třásla z každýho příchozího a snažila se schovat si ty čerstvý modřiny. Přesně takový mám nejraději. Jen škoda, že jediní chlapi, na který se tady dalo koukat, byl Nat s Chrisem. Samozřejmě, že sem si k jídlu nezapomněla objednat sladkou tečku. Bez jablečného koláče zasypaného vrstvou cukru se prostě neobejdu. Bez toho nejedu. Nat to znal až moc dobře. Možná proto mi sem tam někdo řekl Sweety. Ale nestávalo se to často. Skoro už to vypadalo na klasickej, prokouřenej večer s oplzlýma kecama, když se dovnitř nacpali ti kumpáni. To vypadalo na zábavu, leč Nathaniel se to v prvním momentě snažil ignorovat. Servírka ale vypadala, jakoby právě dostala infarkt. Chuděrka. Pro větší efekt by mohla jít k zemi. Ten pohled znám. Nathaniel se rozhodl jednat. Bude zábava. Už jen to mi vykouzlilo úsměv na tváři, kterou pomalu ale jistě začali sužovat vrásky. Jako za mlada. Natočila jsem mírně hlavu na stranu, když sem si prohlížela chlapíka, který odvážně a pěkně od plic hovořil naším směrem. Poté jsem ji, skoro až s šíleným úsměvem, pomalu vytočila směrem druhým. "Liány?" Natnaniel už musel tušit, že je zle. Když jsem se do toho dostala, byla jsem jak Hulk. V tom začla mela. Nath hodil popelník, který letěl úplně přesně. Nestranila jsem se a milovala jsem chlápky, kteří si mysleli, že ženská je dobrá jen na to, aby jí opřel o stůl řádně vymrdal. Že nic jiného ani umět nemůžou. "No tak se na tu tvojí liánu podíváme pěkně z blízka." Mluvila jsem klidně, během toho, co jsem se stavěla na nohy. Prokřupla jsem si prsty na obou rukách a šla přímo proti tomu, kterého servírka nazvala Stanem. Ve vzniklé rvačce, kdy šli chlapy automaticky po těch mojich chlapcích, se snažil nenápadně z baru vycouvat. To je teda odvaha. Zasloužil by vykastrovat, aby se kreténi jako on, dál nemnožili. "Ale noták, přece by ses nebál ženský. Nekoušu.. teda když mám náladu." Mrkla jsem po něm jedním očkem a za límec už si ho přitahovala k sobě. Neumravněně se rozmáchl rukou ve chvíli, kdy mu moje koleno drtilo oříšky. I tak se jeho klouby ruky opřely o mojí tvář. Palcem jsem po tom místě přejela a v očích mi roz žhnul oheň, který vidělo jen pár vyvolených. |
| |
| soukromá zpráva od The Road pro N. Y. Women Larissa Clark Letošní léto pro tebe bylo jako zjevení, všude ve vzduchu bylo tolik lásky a porozumění. Tolik nových názorů a ideí. Jistě asi i proto jsi studium na prestižní Kolumbijské univerzitě zanedbávala. Kdyby tvůj tatík vyděl za co cáluje asi by tě zabil. Ale hovno zabil zas by měl svůj debilní monotoní proslov o morálce, pravidlech, základech společnosti a podobných sračkách. Ale on tu nebyl, kdy ti zasraní esesáci od fízlů vrhli do knihovny a zmlátili pokojně protestující. Nebyl tu neví co je ta jeho společnost za sračku. Jsou to všechno zkurvení fašisti. Ty to ale víš byla jsi při tom co bylo později nazváno "Jahodová proklamace". Ty víš daleko líp než tvůj gerontáckej tatík, že se společnost musí změnit, že společnot je na prahu revoluce. "Zapomeňte na všechno co jste se naučili, na všechno co vám kdo řekl, že je pravda!!! Vše musíme odvrhnout jako způsoby starýho zkaženýho světa. Teď jsme tu my a my vytvoříme úplně novou společnost založenou na lásce a porozumění. Starý svět nám dává jen utrpení a války! My dáváme mír a lásku. Jděte milujte se vášnivě, polibte svého souseda, milujte se s ním. Neptejte se na jméno jen rozdávejte lásku. To je cesta k nové společnosti..." Křičel pouliční řečník a tobě nezbylo než přikyvovat, to je přesně ta cesta k budoucí lepší společnosti. Najednou tě chytil mladý černoch za pas. Vypadal napůl jako indián kožené sako a třásně, uších naušnice z barevného peří, ve vlasech červenou čelenku a čisté bělmo mu kontrastovalo s úplně černou pletí a černými zornicemi. Vášnivě tě políbil, pohladil tě po zádech a zadečku, přitiskl ti ruku na ňadra. "Jsi nádherná, miluju tě!" Opět tě vášnivě líbal najednou si cítila jeho ruku na ňadrech, jemně ti je mnul pak mu ruka sjela do tvých kalhotek. Cítíš jak ti prsty přejel přes poštěváček a lehce prstem projel již lehce zvlhlou brázdu. "Jsi tak krásná, moc rád bych tě šukal. Píchal bych tě až bys u toho křičela. Jsem z tebe úplně poblázněný, tak jsem z tebe úplně vzrušený. " To že je z tebe vzrušený ti ani nemusí říkat jak se k tobě tiskne cítíš jeho naběhlé péro jak tě tlačí na zadečku. Uplně cítíš jak z něj sálá horkost a jak tepe v zrychleném rytmu srdce...
Jackie Pitts I tobě se letoší léto zdálo krásné, tak svobodné, víš, že teď jste všichni na prahu nové éry na prahu nové revoluce která změní celý svět. Každý však musí začít od sebe a když všem ukážete, že cesta lásky funguje bude vás následovat celý svět, celý svět se úplně změní, nebudou války ani chudoba všichni budou jedna velká šťastná rodina. A ty budeš její milovanou součástí. Pro tebe však toto léto mělo i tu hořkou pilulku, místo studia fotografie na Kolumbijské jsi musela začít makat. To je ten zasranej starej kapitalistickej svět, víš že jsi nadaná a že kdyby jsi dostala šanci budeš uznávaná fotografka, chtěla bys dělat artové fotky a akty jako Julian Mandel nebo Frank Eugene ze staré školy, ale ty bys byla revoluční, tvoje fotky by zasáhli lidská srdce. Každá tvoje fotka je obraz, objektiv je tvůj distanc, kterým vnímáš a zaznamenáváš krásné momenty světa. Teď jsi na demonstaci proti válce a řečník mluví o lásce. Proslov se kterým souhlasíš každou molekulou tvého srdce, tvého já. Vidíš nádherný obraz, jak mladý černoch, líbá a objímá křehkou blonďatou dívku. Evidentně se neznají, ale ta esence všeobjímající lásky z nich přímo čiší. Je tam ta svoboda i nestoudnost když na veřejnosti ji strčí ruku do kalhotek a začne ji prstit. Zasáhne tě to. Ta erotičnost, ten kontrast černé a bílé. Zmáčkneš několikrát spoušť fotoaparátu a zaměříš se na pár. Zrychleně dýcháš, když vnímáš jejích tanec těl. Přiblížíš se k nim stále s hledáčkem foťáku na oku. Cítíš, že tě to vzrušuje. Až se zastydíš, že je ti horko a máš vlhko v kalhotkách. Uff... co to bylo... Trochu se studem sundáš foťák z oka. Všimneš si že ta holka je Larissa znáš ji z loňska ze školy, byla ze stejného ročníku, ale jiný obor. Dělala tušíš malbu, každopádně se o fotografii zajímala, chtěla malovat akty co si pamatuješ. V prváku byla trochu zakřiknutá, teď už to tak nevypadá musíš se usmát jak se změnia ja se vyvinula v ideálech lásky... Vaše oči se setkají taky tě poznala... |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel Jackson pro „Svět patří těm, co se neposerou.“ CH. B. Prolog: Nat, Chris, Patricia, Layla městečko Lovingston, Severní Karolína Servírka ani nestihne odpovědět, když se rozpoutá mela. Co si budu nalhávat věděl jsem to, že to tak dopadne ve chvíli, kdy se tihle pičusové tak rozjeli. Jasně chápu, že tady doma jsou králové svého buranského světa občas setkání s vnější realitou je tvrdý náraz. To se doslova dalo říct i o prasečím rypáku kterému jsem přerazil lahev piva o hlavu. Složil se na zem a já mu vší silou dupl na koleno. Suše to luplo borec zařval a bolestí se pochcal. Místnosti zasmrděla čerstvá moč. "Kurva hnus" Odplivnu si a dupnu mu ještě na druhou. To už ale na mě vystartuje další kumpán, který se vytasí s fakt pěkným motýlkem. Bodne po mě. Asi bych to i vykryl, kdyby ta servírka nerozbila nádobí a já neuklouzl na jednom ze střepů. Zacítím jak čepel drhne o žebro, pálivá bolest a krev Kurva fix. Znovu po mě sekne tím krásným balisongem. Stále ještě kloužu na střepech a tak to musím nouzově krýt předloktím. Na předloktí mi čepel udělá další krvavý šrám, většinu ale naštěstí chytla kožená bunda. Už stojím pevně na nohou, nepokouším se mu chytat ruku s nožem. To je pičovina, která člověka akorát dostane pod zem. Kopnu ho na solar a odkopnu ho kus. Zlomenej v půli ještě stojí, pěstí ho srazím k zemi a bodnu ho rozbitou flaškou do ksichu. Rozeklané sklo zajede hluboko do masa ve tváři a projede skrz. Z ošklivé rány, která je zalitá krví svítí skrze tvář jeho zuby. "Zašij si to Jimi!" Pak mu vezmu ruku s motýlkem a dupnu mu na loket. Opět suché prasknutí jako když lámete větve na oheň. Balisong si vezmu a očistím moji krev o jeho košili. Vidím jak se do věci zapojila Pat. Je divoká jako tygřice. Je to fakt zlá, nadržená šelma. Musím se usmát. Stan se zkroutí když mu dá kolem do koulí. Ještě ji, ale stihne dát pěstí. Je už v podstatě po akci. Pat s červenou tváří, ze které se jistě brzo vyklube pořádná modřina dorazí Stanlyho. Je hotovo. Chlapci se válí na zemi. Od jednoho z nich si vezmu kapesník, abych si ovázal ránu na předloktí. Ne, že bych z takové brutality měl radost, ale slušnost a ohleduplnost je pro ty co se nechají zrakvit. Když na tebe někdo vytáhne nuž, nenech ho stát, zdemoluj ho. Je smutné co se člověk naučí v hnusné válce. Pohladím Pat po modřině. "Díky Sweety jsi fakt divoká kočka. Jsi v pohodě? Je to OK?" Myslím, že jse čas odejít a tak se ještě obrátím na servírku. "Tak co Laylo? Jedeš s náma nebo budeš foukat bolístku tomu tvojemu ubožákovi?" Popis postavy: Podle odhadu věk lehce přes 30. Výška určitě nad 185 cm není extra mohutné postavy, ale je vidět, že je dobře osvalený a šlachovitý. V držení těla je vzpřímené a hrdé, možná za to můžou nějaké zkušenosti z armády. Černé polodlouhé, rozcuchané vlasy a hustý černý plnovous. Jasně modré oči většinou zakrývají sluneční brýle. Oblečen do černé motorkářské bundy z tvrdé hověziny tzv. křiváku, černého trička a jeansů. K tomu pevné motorkářské boty. Za pasem má vojenský nůž, ale v koženém indiánském pouzdru. Obě ruce i hruď má potetované, různými ale zajímavými kérkami. Některé odkazují na válku na Vietnamu...
|
| |
| soukromá zpráva od Layla Farrell pro Nabídka, která se neodmítá Nathaniel, Patricia, Chris Trvalo to sotva pár chvil, ale spoušť je nezměrná. I když jsem znechucená, cítím v hrudi hrudi takový příjemný, hřejivý pocit. Stanley, i s tou svou bandou, mi ztrpčoval život už tak dlouho, že jsem si už ani nepamatovala, jaké to je, žít jinak. Teď nemyslím na to, co bude, až se posbírají. I když někteří už se možná neposbírají nikdy. Jen jsem si užívám to, jak trpí. Z těch krásně nehezkých myšlenek mě vytrhlo prásknutí dveří. Teď už v hospodě, kromě mě, kuchaře, motorkářů, a pomlácených grázlů, nezůstal nikdo. Vousáč zopakuje svou nabídku, abych s nimi odešla. Ani tentokrát ale neodpovím. Pohled mi padl na Stanleyho, který se v té chvíli pohnul a nadzvedl hlavu. Ještě nebyl úplně mimo. "Bolí to?" Zeptám se starostlivě, a kleknu si vedle něj. Prsty mu jemně vetknu do vlasů. To je ale také poslední něžný dotyk, kterého se mu ode mne kdy dostane. Pevně sevřu jeho kštici a praštím mu hlavou o zem. A znovu, a znovu, a znovu. Tváří přímo do drti střepů, které se všude povalují. "Tak co, bolí to?! Ty hajzle!!" Ječím na něj a ještě několikrát udeřím, než cítím, že zvláčněl a ztratil vědomí. Dívám se na to bezvládné tělo na zemi, a přemýšlím, jestli bych to dokázala. Opravdu bych mohla vzít svůj osud do vlastních rukou? Další taková šance už třeba nikdy nepřijde. "Jedu s vámi!" Učiním konečně ono velké rozhodnutí. Cítím přitom, jak se ve mě mísí strach, se vzrušením z neznámého. Dnes jsem v sobě objevila jednu velmi ošklivou stránku. Ale také jsem našla sílu, o které jsem netušila, že bych jí mohla mít. Popis: Layle je 22 let, je to drobná (158 cm), štíhlá (55 kg) tmavovláska. Na první pohled působí unaveným, utrápeným dojmem. Její tělo zdobí množství modřin v různém stádiu stáří. Ty se pokouší zakrýt volným oblečením. Většinou tedy nosí dlouhé sukně a halenky se širokými rukávy. Vlasy nosí rozpuštěné, a spadají jí skoro do pasu. Rámují tak úzkou tvář, s ostře řezanými rysy, které dominují čokoládově hnědé oči. |
| |
 | soukromá zpráva od Chris Murphy pro Můj cíl je cesta Nathaniel, Patricia, Chris Severní Karolína Moje setkání s chlapíkem v horách a možnost si pořádně poprvé v USA zahrát na kytaru a jamovat bylo super. Ten člověk žije v horách, nic nepotřebuje, je spokojenej. Já nejsem. V tu chvíli jsem ale byl, čas neexistoval. Byla to hudba, smích, domácí whisky. Kurva dobrá whisky, to jsem musel uznat. Ale táhlo mně to dál na silnici, tak jsem další den vyjel. Obohacen dvěma lahvemi kořalky. Bezstarostná jízda netrvala dlouho. Motor začal cukat. Kurvadrát. S motorem od Trimphu jsem problém zatím neměl. To, že problém způsobil benzín, jsem si myslel a taky se mi potvrdil. Zajel jsem s motorkou na kraj. Nemám jak odčerpat ten debilní benzín a nemám kde vzít čistej debilní benzín. Tak jsem chvíli stál a jen na to čuměl. Ne, samo se to zázrakem neopravilo. Ale slyšel jsem motory. Než jsem stačil mávnout nebo něco naznačit, vidím že to jsou motorky a že zpomalují. Bůh se na mně úplně nevysral, to je dobrý. Fousáč se mi představí jako Nat a holka že je Patricia. Okay, dobrý vědět. "Jsem Chris. Jo, místu benzínu jsem dostal sračky smíchaný s chcánkama." Věci na odčerpání benzínu jsem neměl, Nat očividně jo. "Díky lidi, přidám se k vám, s tím problém předpokládám nemáte." Usoudil jsem z toho, že mi ochotně pomohli a ta holka mě přejíždí pohledem odshora dolů. A vyjedem. Od té doby, co jsem na cestě z Kanady a jezdím různými státy jsem s nikým nejel. Občas jsem se nachomejtl k nějaký skupince v různých městech. Ale jezdil jsem sám. Co kdybych se na to vysral a přestal bejt vlk samotář? Díky nim jsem se dostal do Lovingstonu. To jméno je, jak kdyby tu měly spolu píchat kameny. Zajeli jsme na jídlo, což jsem uvítal. Pak se mně Nat zeptal odkud jsem. "Jsem z Kanady kámo. Hudební kariéra mi šla doprdele, protože to, co jsem hrál, už prostě nikoho nezajímalo... Můj cíl je cesta. Jezdím, občas ojíždím. Znáš to. Potřebuju hodit za sebe svuj minulej život." Když mi nabídne, ať se k nim přidám, vůbec neváhám, až mně to samotného překvapí. "Jo, tak to se rád přidám! " A zapiju to. Absolutně netuším, co z toho vzejde. Ale nasrat, potřebuju se otevřít novým lidem a novým zážitkům. Dobrý jídlo, dobrej pokec - teda hlavně s Natem. Patricia moc nemluvila, ale furt tak na mně koukala. Těm myšlenkám se člověk neubrání i kdyby chtěl a tak se mi začalo zvedat péro. Moje oči si ale všimli i servírky. Byla krásná, ale psychicky očividně na sračky. Za svoji cestou jsem si nedělal závazky a nestaral jsem se. Bylo mi to prostě kurva jedno a chtěl jsem bejt sám. Jenže jsem právě potkal lidi, kteří mně nezmlátili, ale naopak mi pomohli a dobře se s nima povídá a pojedu s nima za hudbou. A nějak mně ta servírka zajímala. Ale nic jsem neudělal. Pak přijeli ti břídilové a začali mít debilní kecy. Já jsem jako bejk - sice mám velkou severskou postavu a svalstvo, ale jsem klidnej. Jenže jak se začnu nasrávat a případně se opravdu naseru, tak je to špatný. Velký špatný. Nat na nic nečeká, je to fousáč jak se patří. Hodí popelník po kokotovi a já pár vteřin nevím co dělat. Vzpamatuju se a beru láhev v podstatě ve stejnou chvíli jako Nat a jdu mu pomoct zřídit dalšího kokota. Jedinej kokot, kterej odsud odejde po svejch budu já. Když hladina mý nasranosti vystoupá na úroveň, kdy bouchnu a skoro nevím co dělám, je ze mně jinej člověk. A když je po všem a adrenalin vyprchává, začnu cítit jak hořím. Asi jsem rudej jak zralý jablíčko, ale to je mi jedno. Vylil jsem ze sebe vztek. Kokoti dostali namrdáno. Nechal jsem je svíjet se na zemi a zhluboka jsem dýchal. Chtěl jsem odejít ven k motorce, aby se na moje jablíčko nemuseli ostatní koukat, ale servírka začala jebat svýho starýho. Ten hulvát dostal co proto. A to se mi líbilo, tak jsem zůstal. Pak řekla, že jede s námi. "Můžeš si nasednout ke mně, jestli chceš," řeknu jí. "Jdu ven," řeknu Natovi a Pat. Venku u motorky se vydýchávám a vyčkávám na ostatní. Až přijdou nabídnu jim domácí pálenku, co jsem dostal od místního. "Jestli někdo chce loka, tak berte. Ale bacha, je silná. Domácí jak svině." Sám si dám jen malý doušek, aby mě uklidnil a spláchnul mi hrdlo po té rvačce, ale nechci řídit s opilým mozkem. Popis: Chrisovi je 29 let, je to běloch z Kanady (narodil se v malé vesnici v severní Kanaděi, ale studoval v Montrealu kde i započal hudební kariéru) a jezdí na Tritonu 750 (café racer). Má delší hodně tmavě hnědé vlasy v culíku a plnovous. Je vyšší postavy (necelých 190cm) a s viditelným svalstvem. Nosí vcelku těsné jeany, přiléhavá tmavá trika s krátkým rukávem a koženou bundu. Pohled jeho světle zelených očích a pohyby jeho těla na první pohled působí, že je samotář a není na něm vidět jiskra veselé nálady. To se ale velice mění, když může trávit čas a povídat si s lidma, se kterýma si rozumí. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel Jackson pro Easy Rider Oni se nebojej vás, oni se bojej toho co pro ně znamenáte, Jack Nicholson, Easy Rider Prolog: Nat, Chris, Patricia, Layla, Severní Karolína Když mi servírka neodpoví, skloní se k Stanlymu a zeptá se ho jestli ho to bolí. Pokrčím rameny a hodím trochu znechucený pohled na Pat, který vyjadřuje Tyhle buchty se nikdy nepoučí. To je marné. Kdyžmu pak začne třískat hlavou o zem plnou střepů. Tak se jen udiveně usměju. Tahle už toho prostě měla dost. V očích se mi leskne satisfakce, nebo to není to pravé slovo spíš, nějaké morální vítězství. To že díky nám, díky tomu co jsme rozpoutaly, se jedna utiskovaná duše osvobodila od grázla co ji utlačovat. Není přesně tohle ta myšlenka osvobození, ta myšlenka svobody o které se tolik v USA mele, ale když dojede na lámání chleba, všichni jen čumí nic neudělají a nechají mlátit mladou holku, proste proto, že to tak chodí? Že to tak vždycky chodilo. Zasranej systém. V tom mají ti hippíci pravdu je třeba změnit svět. Rád bych věřil, že to pujde Láskou ne Válkou, ale někdy člověk musí polámat pár rukou a nohou, aby se k té spravedlnosti dostal. Ale třeba mě o tom někdo přesvědčí budu za to rád. Když pak řekne, že jede s nama, seberu všem těm hajzlům peněženky a vytáhnu z nich bankovky. Je toho kupodivu fakt dost. K tomu přibalím i ten nůž co vytáhl ten vepřová hlava jako první a bundu jednoho z nich. Přijdu k tomu, co je při vědomí ukážu mu na to. "Tohle vám od teď dluží Stanly, je to odškodnění pro Laylu, za mlácení a za ty blbý kecy co jste tu měly. Třeba vás to poučí než si příště budete dovolovat na ženskou. A nezapomeň dělej lásku ne válku ty pičo." Pak už doženu Chrise, Laylu i Pat. Layle předám balík bankovek, docela pěkný nůž a dobrou bundu. "Chlapci, že se omlouvají a posílají ti peníze do začátku, nůž na obranu před podobnejma kreténama a bundu, aby ti na mašině nebyla zima." Řeknu to s ironickým úsměvem a nabídnu jí cigáro. Vidím jak je z toho celýho v prdeli a třese se. Chris nabídne kořalku a já se s díky napiju. "Díky kámo, taky se hned cítíte jako spravedlivý a dobří lidi?" Zasměji se na Pat i Chrise i ze mě odplavený adrenalin najednou udělal veselého člověka a mám chuť se smát na celé kolo jako blázen. Pak nasedneme na mašiny a vyrazíme nádherným krajem pod Apalačskými horami. Je mi úžasně. Je mi, ale taky jasné, že by jsme měli vypadnout hodně rychle ze Severní Karoliny. Světlo bude tak ještě možná dvě hodiny a za tu dobu něco ujedeme. Cesta se klikatí a vine a vítr nás krásně šlehá do obličeje. Pak když už se fakt nepříjemně šeří a vím, že je třeba zastavit, vidíme polní cestu která vede k rozbité snad stodole nebo domku. Zajedme tam. Za usedlostí, aby nebylo vidět světlo rozděláme oheň. Dáme na oheň konvičku s vodou na čaj. Rozhodím spacák a dím ho servírce, které v těch hadrech co uteklu tu v podhůří bude určitě kosa. Sám si pod sebe hodím deku. Až se usadíme ubalím pořádný brko a zapálím ho. Postupně ho nechám kolovat. "Kámo, než nám ti burani přetrhli nit, říkal jsi, že si muzikant vytáhni kytaru a zabrnkej něco. Mám tu malý banjolele, občas si tak brnkám, ale vlastně na to umím dost hovno. K tomu brku se hodí nějaká pěkná muzika. Co ty na to." Pak se otočím na Laylu "Co ty už ti je líp? Jsi se sebou spokojená? To chtělo hodně odvahy." |
| |
| soukromá zpráva od The Road pro Run Through The Jungle Prolog Základna námořní pěchoty Khe Sanh, Provincie Quang tri, Jižní Vietnam 1968 Jerremy Robins ....Sedíte s kámošama v laciný vietnamským pajzlu mimo základnu a hašišáci z jednotky kouří trávu. Nechápeš co na tom ti volové mají. Ty si dáš raději kořalku, protože tráva přece oblbuje a je to droga, zatím co chlast ne. Po trávě je tak člověk divně oblbnutej, zatím co z chlastu ne. ... Počkat? No raději se nad tím nezamýšlet jsou to prostě ty hipísácký píčoviny. A ty má jasno co je dobrý a co ne. Prostě armáda tě vede a ty víš, že vede dobře. Tak to bylo a je. Do do putyky vplují tři nádherný mladý rákosnický kurvy. Úúúúú slyšíš jak tvoje péro zavije hladem po sladké mladé kundičce, té kurvičky, které muže být stěží 19. Zamíří k vašemu stolu, ne k zhulencům z vaší jednotky. Jo tak to je pravý američtí chlapci to jsou ti co přitahují, ženy které přišli osvobodit z nadvlády komunistů ne ti hippísáčtí zhulenci co si malují na helmy znaky miru a hesla o lásce a podobný pičoviny. Holka si ti bez skrupulí sedne na klín a nechá si objednat docela předražený pití. Vrtí se ti prdelkou na péru a je to jak taneček na klíně v nějakým bordelu. Ufff ta ví jak si sednou úplně cítíš tu její slaďoučkou kundu jak se ti dotýká přes tenkej proužek látky kalhotek a silnější kus látky vojenských kalhot. Její drobounká téměř dětská ruka ti přejede po rozkroku. "Tak co Joe pudeme spolu dělat neplechu? Jen 6 dolarů a udělám si moc radost co si budeš přát. Pusinkou, zadek, moje číča všechno bude tvoje. Jen 6 dolarů Joe." Normálně bys asi i řekl ne, ale tahle byla fakt moc sladká a po týdnu bojů v pralese se potřebuješ odreagovat. Navíc i kámoši u stolu tě povzbuzují tak proč ne. Dokonce i zhulenci z jednotky na tebe zamávají. "Seržo di do toho, staň se jednou, člověkem ne válečným pohůnkem. Dělej lásku kámo ne válku." Smějí se jak blbí dementi, prostě zhulenci. Nakonec se dáš přesvědčit a holka si tě vede pryč z putyky k sobě do šukací chatrče. Když odcházíte minete další asi kurvu, která nese velkou tašku i když na téhle bylo něco zvláštního. Měla něco co by se dalo popsat jako zlej nenávistnej pohled, který ji hyzdil jinak krásnou tvář. Do té bys šel jedině v případě, že by na hlavě měla pytel. Nechápeš jak si s takovým výrazem muže něco jako kurva vydělat. Jdeš ještě chvíli a pak se ozve strašná rána, exploze tebou mrští na zem. Nechápeš co se to děje, jakmile se trochu probereš, vidíš kousek od tebe tu mladou kurvu co ti chtěla dát všechno na světě za 6 dolarů jak je celá od krve a z krku ji trčí asi půlmetrová bambusová tříska. Jen chrčí a z krku jí jdou bubliny. Krvavá kaluž se rychle rozšiřuje, jen chrčí a její oči se na tebe dívají, nakonec se zakalí a ona nechrčí. Podíváš se zpět a celá putyka je srovnaná se zemí, nic neslyšíš jen ti píská a hučí v uších. Všichni ti co byly v putice jsou roztrhaní v okolí, někteří ještě dožívají a křičí, bez rukou a bez nohou. Pak se ozvou další exploze a po nich najednou začnou přilétat dělostřelecké nebo minometné granáty. Je to útok. Přepad nebo začátek severovietnamské ofenzivy. Tak jako u Dien Bien Phu .... |
| |
 | soukromá zpráva od nejaká fancy elfka pro N. Y. Women Larissa Clark Demonstrace si žila svým vlastním životem. Lidé kolem mě byli jako jedno těl, jako jeden velký organismus, kterým hýbalo porozumění a láska. Přesně taková, o které řečník mluvil! Byla to budoucnost a já jsem tu byla, abych jí mohla zachytit. Proplétala jsem se davem ve své hořčicové uniformě, co nám rozdali v bistru. Byla samý cukr a čokoláda, ale tady to nikomu nevadilo. Patřila jsem k nim. Tady se mi nikdo nevyhýbal jako bych nebyla dost dobrá, rozuměli mi. Ať jsem se v davu pohnula kamkoliv, lidé se usmívali do mého objektivu jakoby tušili, že ten kratičký okamžik dokážu proměnit v něco víc. Oni a já jsme tvořili něco, co lidé zavření v kancelářích ještě nedokázali pochopit. "Díky," culila jsem se za foťákem na neznámou skupinku. Čtveřice mužů se přede mnou na krátký okamžik zastavila, než se za hlasitého smíchu opět ztratili v mase ostatních těl, kterou jsem křížem krážem prohlížela skrz objektiv. Pořád bylo co fotit. Byl to kaleidoskop výjevů a já jsem se za každým otáčela ve snaze jej lapit. V hledáčku se mi objevil pár. Tmavá kůže muže se leskla na sluníčku jakoby mě k nim chtěla přilákat. A já jsem se na ně bez kousku studu dívala. Jak se jí dotýkal. Bezděky jsem mačkala spoušť, abych zachytila tenhle gejzír vášně a svobody. Přesně tohle jsem chtěla fotit! Dva cizinci, co k sobě vzplanou zbaveni pravidel a předsudků. Skoro jsem až chtěla vykřiknou nadšením za ně a až v tenhle moment jsem si uvědomila, že jsem celou tu dobu tajila dech. Prsty ruky, co doteď otáčely objektivem, jsem si sáhla na tvář. Musela jsem být celá rudá. Vtáhli mě k sobě. Byla jsem od nich několik metrů a přesto jsem cítila, že mě na tu dálku dokázali rozpálit. Cítí to tak i ostatní? Hlavou mi probleskl nápad, že bych se přímo tady na tomhle místě mohla přesvědčit, jaký až na mě měli vliv. Prostě bych si strčila ruku pod uniformu podobně jako to udělal on jí. Jen z toho pomyšlení jsem zrudla ještě víc. Kvůli tomu tu nejsi, napomenula jsem se v duchu, jsi umělec, ne čumil. Skousla jsem si ret a konečně jsem od oka odlepila hranu fotoaparátu. Celou tu dobu jsem snímala pohyby jejich těl, měla jsem teď hned několik záběrů, co vyprávěly příběh tohohle náhodného setkání a vzrušení, které museli oba zažít. Neměla jsem ale ani jediný, kde bych zachytila výrazy jejich obličejů. Do těch jsem poprvé pohlédla až teď a překvapeně jsem tak zírala na dívku ze své školy. Pamatovala jsem si jí, protože se zajímala o akty jako já. Ona ale chtěla lidi malovat, a tak jsme obě skončily v jiném oboru. A teď byla tady a já jsem jí fotila... Na tváři se mi rozlil omluvný úsměv, který ale brzo protklo nadšení z toho, že zažívá to samé, co já. Vlastně zažívá mnohem víc, než já. Možná bych tak měla raději zmizet? |
| |
| soukromá zpráva od Layla Farrell pro Cesta ke svobodě Nathaniel, Chris, Patricia Připadám si jako ve snu. Pevně se držím kolohnáta kolem pasu a vítr mi cuchá vlasy. Jedu pryč, opouštím Lovingston, přesně tak, jak jsem si to vždycky přála. I když rozhodně jsem nečekala, že za sebou nechám zpustošený bar, několik zraněných, a celý svůj dosavadní život. V kapse mám jen to, co mi dal vousáč. Peníze, nůž, a bundu, která je mi trochu větší, ale pěkně hřeje. Tohle nemůže být realita, to musí být sen. Všechno to přišlo tak náhle. A jak adrenalin opadá, začínám přemýšlet, jestli jsem své rozhodnutí neuspěchala. Stačí však, aby motorka mezi mými stehny zařvala, a vím, že tohle je přesně to, po čem jsem celý život zoufale toužila. Nezáleží na tom, že ani neznám jména svých strážných andělů. Nezáleží na tom, co si pomyslí sousedi, nebo co řekne táta. Jsem volná a ten pocit nic nepředčí. *** "Díky." Usměju se na vousáče, a uvelebím se na spacáku, jehož cíp si přehodím přes nohy. Tenká sukně není nejvhodnějším oblečením na motorku a dost jsem prochladla. Oheň tiše praská, a já se, v kruhu svých nových přátel, cítím tak dobře, jako už dlouho ne. Mlčím, dívám se do plamenů, ale brko vděčně přijmu, a zhluboka potáhnu. "Pořád tomu nemůžu uvěřit." Zamumlám tiše, což ale není odpověď na vousáčovu otázku. "Jak se říká tomu, když se člověk cítí skvěle ale přitom je příšerně vyděšený?" Vím, že kdybych měla čas si to rozmyslet, tak bych nikdy neodjela. Teď však nelituji vůbec ničeho. Naopak, kdybych něco mohla udělat jinak, tak bych Stanleymu ještě přidala. Skočit po hlavě do něčeho zcela neznámého...to však nebyla odvaha...to bylo čiré šílenství. |
| |
 | soukromá zpráva od Jerremy Robins pro Fortunate Son Prolog - doba, kdy šlo všechno do hajzlu Základna námořní pěchoty Khe Sanh, Provincie Quang tri, Jižní Vietnam 1968 Dva tejdny. Dva zkurvený tejdny úmornýho tahání se v džungli a hledání těch malých žluťáků, co nám tu tak znepříjemňují pobyt. Intel byl jako vždycky milnej. Měli jsme najít nějakou zakopanou základnu partizánů, ale nikde nebylo ani malý hovno, natož celá základna. Dva všivý tejdny v hajzlu, zatímco si kluci z céčka užívali párty někde u vody. Šťastní bastardi. Ale to bylo už za námi a před námi dvoudenní opušťák, abychom si svlažili žáhu, trochu se odreagovali a nabrali sílu. "Vychlastejte si palici, vyprázdněte koule, blbečci, za tři dny se přesouváme," hlásil poručík. Byl to správnej chlap, tenhle poručík Helling. Měl jsem ho rád, ne že ne. Vždycky věděl co dělat a hlavně, i přes to, že si od chlapů v jednotce držel odstup, pořád jsme byli jeho jednotka a za tím si on stál. Ne jako jiní oficíři, co přišli z Westpointu, mlíko jim teklo po bradě a inkoust na diplomu ještě ani nezaschl. Prominentní blbečci, co si přišli jen nabrat bojové zkušenosti, než se posunou na žebříčku do generální prdele vejš. Tak jako tak, seděl jsem s chlapy v místním pajzlu, nedaleko základny, popíjel jsem ty chcanky, co tu vydávali za pivo a smál se zrovna nějakýmu vtipu, co desátník Perkins vypustil z huby. "Brejloun" měl palici plnou vtipů a když byla příležitost, vždycky je trousil. V boji to ale byl seriózní chlapík, kterýmu bych svěřil vlastní život. Stejně se smáli i další dva, co tu s námi seděli. Desátníci Hurley a Welton. Všichni tři správní chlapi, co radši do zobáku nalili pivo nebo něco ostřejšího, než aby si vyhulovali palice jako zobáci támhle v rohu. Nechápal jsem je, fakt ne. Píšou si hippísácký sračky na helmy a jsou v armádě. Chtěl jsem zrovna něco říct, když do pajzlu vpluly tři mladý žlutý. To jak se nesly, to jak se rozhlíželi. A to, že dva zkurvený tejdny v džungli... no prostě stožár se připravoval na vyvěšení vlajky svobody. Skoro to až vypadalo, jakoby to žlutý vycítily a plynulými pohyby stočili svoje krásný prdelky k našemu stolu, až jedna z nich přistála na mém klínu. Holka byla zkušená na svůj věk. Věděla jak si sednout, jak se zavrtět, co udělat, aby vojáka dostala do správný nálady a do správnýho varu. A ti tupci z jednotky taky poznali co se mi honilo v palici. Je fakt, že povětšinou jsem platil za toho, co by ho ve žlutý kundě nesmočil, zvlášť když ani nevěděl, jestli jí už bylo aspoň dvacet. Blbečci ale povzbuzovali více a více, v péru hučelo až nesnesitelně a holka svoje řemeslo opravdu umělo. "Držte huby, kokoti," zasmál jsem se a už se zvedal. Nechal jsem se vést holkou a samozřejmě nezapomněl hodit vítěznej pohled na chlapy. Ti už ale pracovali na zbývajících dvou holkách. "Carpe Diem, blbečci," zasmál jsem se ještě ve dveřích a s mávnutím opustil pajzl. Táhla mě za sebou a mě se lehce motaly nohy a trochu i hlava. Přeci jen, už jsme v tom pajzlu seděli notných pár hodin a krom toho piva tam spadli i nějaký kořali. Ale kurva, není nic, co by skolilo mariňáka. Nechal jsem se táhnout k ní "domu", užíval si pohled na její skvostnou prdelku a moc se nenechával rozptylovat. Je teda fakt, že když nás minula jiná, podmračená a s výrazem zhnusení, ohlédl jsem se po ní, ale pak jsem trochu klopýtl a tak jsem radši čuměl na cestu. Jak vystřízlivět za deset sekund? Jeďte do Vietnamu na hranice severního a jižního. Padne jeden granát a jste v tu ránu střízlivý, i kdybyste před tím vychlastali celou bednu whiskey. Zvedl jsem hlavu, rozmazaným pohledem jsem hovno viděl, ale zaostřit mi trvalo jen chvilku. Nejdříve jsem viděl ji. Pěkná tvářička zkřivená bolesti, zalitá krví a v očích prosebný pohled, který pomalu hasl. Těch pohledů jsem viděl spoustu. Nechal jsem kurvu kurvou a zahleděl se k hospodě. "Kurva, do píči, do píči, kurva, do hajzlu," nedostávalo se mi slov. VŽUUM.... BUM... PRÁSK další výbuch. To už jsem se zvedám na nohy, roztřeseně se prohlížím, kontroluji jestli někde něco nemám. Pravačka klouže k pravému boku, vytrhává "devatenácet jedenáctku" z pouzdra, levačkou a krátkým zatažením za uzávěr kontroluji stav munice. Bez pistole nikam nechodím. Nikdy. "Do hajzlu zkurvenýho," vydechnu znovu, když se ještě jednou, naposledy, podívám k pajzlu. Perkins, Hurley, Welton. Ramirez, Kolsky, Pollis, Mckee a O'Keylli. Všichni na sračky, rozházení po celé vesnici. Všechno dobří kluci, i když pět z nich byli zhulenci a zobani, co za sebou měli teprve dva měsíce v tomhle podělaným zeleným peklu. Ale "Brejloun", Hurley a Welton, kluci se kterýma jsem do tohohle zasranýho ráje přijel, kluci, co tu se mnou překlepali čtyři zasraný roky. A teď byli na cucky rozházený po celé vesnici. "Vzpamatuj se idiote," majzl jsem se pažbičkou zbraně do spánku, abych se probral a zbavil se těch sentimentálních myšlenek. Granáty lítali jeden za druhým, jako smetanový koláče do ksichtu nenáviděnýho ředitele školy na školní poutí, já pobíhal od jednoho krytu k druhému, pořád se ohlížel a čekal ty žlutý svině. Tohle byla dělostřelecká příprava po které následuje jen jedno. Hulákání, řvaní a zvuk akáček. Útok Vietkongu. A já byl kurva daleko od základny. Nebo mi to tak připadalo. A komu by nepřipadalo, kdyby mu za prdelí padali dělostřelecké a minometné granáty jako listí na podzim? Musel jsem se za každou cenu dostat na základnu, čapnout pušku a pomstít moje chlapy. A nejen tu skupinku v pajzlu, ale i těch pár dalších, co se dneska poflakovali po vesnici. "Tohle si ti zkurvený žlutí zasranci za rámeček nedají," vrčel jsem si pod vousy, zatímco jsem se stále přibližoval k základně. |
| |
| soukromá zpráva od The Road pro Fortunate Son Prolog Základna námořní pěchoty Khe Sanh, Provincie Quang tri, Jižní Vietnam 1968 Obraz máš jakoby rozmlžený, rozsekaný jak v kině když jim začně blbnout stopa a zasekává se. Těsně před tím než se pásek roztrhne a na plátně je bílo. Tobě se však obraz pomalu navrátí, utíkáš k základně, ze které už slyšíš sirény poplachu. Kličkuješ aby ses kryl, výbuchy však míří na základnu. Utíkáš do ohně, ale víš, že tam jsou zákopy a opevněné stanoviště. Utíkáš dlouho fakt strašně dlouho, nepamatuješ si, že základna byla tak daleko, možná tím jak jsi oblbnutý ránou co tě srazila. Konečně doběhneš k první obranné linii zákopů. Kolem všude vybuchují těžké granáty. Kurva to fakt není minometnej přepad. To jsou houfnice. Jak to sem dostaly? Vyhlédneš lehce za předprseň zákopu a sleduješ kopce okolo, Severovietnamci museli obsadit strážní pozice nad základnou. Všude se, ale vlní hustý, zelený koberec pralesa, který kryje výhled. Mezi výbuchy, se ale nakonec dají určit zášlehy, kde jsou ty houfnice umístěný. Shrbený se proplétáš zákopy až uslyšíš. "Hej seržo tady jsme." Narazíš na část vaší roty. Jsou to mlaďoši a mnohým z nich se na povlacích helm rysuje černou fixou namalovaný znak míru. Zkurveně krutá ironie, když je tu vidíš v zákopu s jak tiskou M16ky připraveni vraždit. Možná to není uplně ironie, to by ti řekl ten zhulenec Peterson, kluk odněkud z Alabamy, který spálil svůj povolávák, protože se nechtěl podílet na zabíjení, ale stejně ho nakonec sem dostali. Byl to vzdělanej kluk vysokoškolák co školu nedodělal a občas když jste se dostali do řeči se ti snažil, vysvětlit, co to ti hippíci vlastně mají za názory. Řekl by, "Seržo, chápej to systém a vláda nás nutí bojovat my nechcem. Ti liti tady tu chtějí svobodu a rovnost ne ty kapitalistický sračky co máme u nás. Přemýšlel jsi, proč je tu tolik partyzánů? Že mi jsme ti špatní co pomáhají fašistickýmu zkorupovanýmu režimu? Ngo Dinh Diem byl zabit za podpory CIA, Nguyen Van Thieu a Nguyen Khanh jsou uchvatitelé a ty sračky tu to je naše práce seržo. My se na tom nechceme podílet chápeš seržo? " Nechápal jsi nic a Peterson ti to už nevysvětlí, jeho svaly, kosti, střeva jsou rozházený a promíchaný s dalšíma klukama z té jeho hippísácké party zhulenců a mladejch vietnamskejch kurev. Pravda je, že žasl nad fanatickou odvahou severovietnamců a členů vietkongu. Proč když jim chcete přinést ten nejlepší způsob života, americký způsob života. Proč se americký sen změnil v noční můru. Na tyhle uvahy teď ale nebyl čas. Dělostřelecká příprava byla mohutná a trvala ještě dobrou půl hodinu. Pak to přišlo okraje džungle se zavlnily a z ní se vyřítili postavy v severovietnamských uniformách doprovázeny na některých místech vietkongem v civilu. Musíš zorganizovat na tvém úseku obranu zajistit spojení a tak. Než přijdou bude to chvilka. Pak začne mela rozšteká se M 60ka která kropí prostor na 800 metrů kam se dostali první vietnamci. Působí to mezi utočníky spoušť, ale ti jdou za porpůrné střelby AK ček a vlastních ulometů stále vpřed. Zas ta šílená neohroženost a odvaha sebevrahů. Kolem vás to lítá a za vašimi pozicemi vybuchují tentokrát minometné granáty. Ze základny jim minometná družstva už začala taky odpovídat. vietnamský utok se zadrhne na 200 metrech. Když vás ještě přikryjí bojové vrtulníky. Vietnamci se stáhnou zpět do pralesa. Můžete si konečně trochu vydechnout. Následky útoku jsou však strašlivé, Vietnamci zasáhly velmi přesně několik strategických opevnění, evidentně velmi dobře znali základu a umístění důležitých center. Někdo jim dal informace, patrně civilové pracující na základně. Opravdu krásná spolupráce. K večeru vám velitel sdělí, že základna je obklíčená a že severovietnamci a vietkong zahájili velkou ofenzivu. Máte se na co těšit... |
| |
| soukromá zpráva od Jerremy Robins pro Fortunate Son Prolog - Devil Dogs Základna námořní pěchoty Khe Sanh, Provincie Quang tri, Jižní Vietnam 1968 Nikdy bych neřekl, že je ta základna takhle daleko. Ne, ona nebyla daleko, to jen já furt klopýtal, kryl se, přebíhal sem a tam, furt se ohlížel. A pak, konečně, násyp zákopů, "hradby" základny. Sice to nebylo možné, ale viděl jsem, jak se zákopy ježí puškami, jak se za nimi krčí vojáci ve svých helmách, vykukují, číhají po žlutých. Výbuchy, všude jsou výbuchy, granáty dopadají, ničí a zasívají hrůzu a děs. Hlína, sutiny a kusy těl lítají vzduchem. Kurva, ty rozjeli párty, ušklíbnu se. Teď už sprintuji k zákopům, mávám jak blbec, aby po mě nestříleli. Stejně jsou zalezlí, kryjí se před dělostřeleckou palbou. Skluzem sjedu do zákopu, pistoli zasunu do pouzdra u pasu a rozhlídnu se. Vojáci se krčí, čekají, někteří, hlavně nováčci, se třesou. Tohle je válka mladých, jsou tu samí mladí kluci. "Vzchopte se, do hajzlu. Žluťáci vám klepou na dveře, jak jim odpovíte?" začnu vyřvávat, abych je povzbudil. U některých se to dočká odezvy, u jiných ne. Nezůstávám však na okraji zákopů, proplétám se dál, občas do někoho houknu, někoho poplácám po rameni. A pak zaslechnu známý hlas. Ohlédnu se po něm a hned na to k němu i zamířím. "Je tu poručík?" zeptám se hned zprvu a uzmu první volnou pušku, kterou vidím. Je to sice obstarožní M14, ale jak znám kluky z roty, je v parádním stavu a zastřílená. Zkontroluji stav munice a rozhlédnu se po další munici. Smolík, mám jen dvacet včeliček. Dvacet žluťáků vezmu. Všiml jsem si, že spousta kluků mělo na helmách ty pitomý malůvky hippíků. Nechápal jsem to, fakt ne. I když mi to už tolikrát vysvětlovali, můj zelenej mozek prostě odmítal tohle pochopit. A tak jsem tu snahu vzdal. Byl jsem voják do morku kostí, do poslední buňky mého těla. "Přestali klepat, připravte se, za chvíli přiběhnou na čajovej dýchánek, děvčata," zahulákám nejlepším zupáckým hlasem, co svedu. Potřebuju, abych získal jejich pozornost. Poručík tu nikde není, teď velím já. "Dva metry rozestup, každej hlídá svůj perimetr. Dejte těm zasraným rýžožroutům co proto, chlapy. Kdo jich rozseká nejvíc, má u mě pivo," začnu koordinovat obranu. Projdu za zády všech svých mužů, ke každému prohodím nějaké to slovo, někoho uklidním, jiného zas povzbudím. Do hajzlu, vždyť tihle kluci jsou moje rodina a ti zasraný žlutý je chtěj zabít. A pak to začne. Zběsilá střelba ákáček za doprovodu minometů, řev a bzučení olověné smrti. Držím chlapy, řvu na ně, aby ještě vydrželi, aby se kryli. Pak pustí pár granátů i naši minometčíci a jakmile se žluťásci dostanou blíž, zavelím ke střelbě. Ze zákopu se ozve sborové staccato M16, pufání M29tek a následné vybuchování granátů a hrozivý řev M60tek, které vše kosí jako farmář své pole. Mezitím spojař žhaví dráty, já pobíhám mezi vojáky, určuji prioritní cíle, občas po něčem vystřelím, občas si vyřvu další munici. A pak se konečně vietnamci zastaví. Dvě stě metrů před zákopy, kde je k zemi přibije minometná palba a strašlivá palba s kulometů a útočných pušek. Spojař konečně ohlásí, že se dovolal a krátce na to přiletí kavalerie. Řev raket, staccato kulometů a rotačních kulometů je kulervoucí. Chlapi začínají polevovat s palbou, vykukují nad náspy zákopů. Nakonec je střelba jen sporadická, než utichne úplně. A pak, pak je ticho. Ohlušující, řvoucí ticho. Ticho, které je schopné vám urvat uši a vyvrtat do palice díru větší, než od desert eagla. Ti co to nezažili jsou zmatení, nechápou co se děje. A pak nastane hurónský řev oslavující prozatimní výhru "Klídek, pitomci. Nepolevujte v pozornosti. Harry, drž si tam ten perimetr. Maxwelly, mazej pro munici. Všichni přebít, doplnit a napít," zavelím. Nevěřím tomu, že tohle byl jen jeden útok. Ne, kdepak. Žlutý svině se jen přeskupí a půjdou do toho znova s plnou vervou. "Polanski, sežeň mi na drát poručíka. Spoj se pak s helikoptérama, ať si dají majzla, můžou mít erpégéčka," podívám se na spojaře. "Tak kde ste, vy žlutý mrdky," zaskřípu zubama a mezi rty si vložím cigaretu. Zatím ji ale nezapaluji. |
| |
| soukromá zpráva od Chris Murphy pro Trochu klidu, hudby a zpěvu Nathaniel, Chris, Layla, Patricia Líbilo se mi chování Nathaniela. Bylo mi jasný, že ty prachy jim prostě sebral a asi je ještě u toho nakopal do koulí. A Layla právě dostala možnost žít nový život. Kořalka doputovala zpátky ke mně. Nálada byl supr, všichni jsme se smáli. Layla si sedla ke mně a vyrazili jsme. V městečku u šukacích kamenů už asi vítáni nebudeme. Cesta byla super. Klikaté silnice jsem si na svym Tritonu vždy užíval nejvíc... Vítr ve vlasech, motor pod nohama, kolem lesy... a tentokrát i holka za nalepená na mých zádech. Na několika rovinkách jsem to protáhl do nejvyšších otáček, pořádně to rozjel a předjel ostatní. Ať zpívá - ať ten můj Triumph hezky zpívá a užívá si kvalitního benzínu. Většinu cesty ale vedl Nathaniel. Ten také zamířil ke stodole poté, co se začalo stmívat. Rozdělali jsme oheň tak, aby na něj bylo vidět co nejméně a dali jsme vařit čaj. Dobrý. Nat smotal dost velký brko. Ještě lepší. S radostí ho přijmu, řádně natáhnu a nechám kolovat. Nat mi pak řekne, ať něco zahraju. Když jsme se spolu bavili v tý hospodě, tak jsme pravda mluvili jen o motorkách a pak o mně, což jsme nedořešili. A o něm toho vlastně furt nic moc nevím. "Vytáhni kytaru - dobrej vtip kámo, žádnou s sebou nemám. Všechny nástroje včetně mý kariéry jsem pohřbil v Montrealu... Ale to tvoje banjolele si rád půjčím," a zasměju se na něj. S banjem mám zkušenosti také, i když kytara je můj hlavní nástroj. Naladím a začnu hrát jednu ze svých instrumentálních skladeb. Tak, abych nepřekážel v konverzacích. Poslouchám Laylu a její tichý jemný hlas a reaguju na ní. "Byla to dobrá volba. Našla jsi v sobě sílu postavit se svýmu strachu a nechutnýmu osudu a cítíš se skvěle díky tomu. Žádnej chlap nemá právo si z tebe dělat otroka a věřím, že tohle už tě znova nepotká. Mezi námi se můžeš cítit v bezpečí." Brko beru kdykoliv přijde. Ke kolování přidám domácí kořalku, kterou jsem dnes otevřel. A když konverzace na chvilku utichnou, rozhodnu se přihodit ještě jednu zpívanou. "Tenhle song možná znáte - je od Neila Younga, kanadskýho kokota se kterým jsem párkrát vystupoval." A poté začnu hrát a zpívat Sugar Mountain: odkaz Svoje vystoupení ukončím slovy: "Nostalgie je pičus." Odložím nástroj a jdu si rozvinout deku na zem. Sednul jsem si předtím na nějaký mokrý dřevo a prdel už mě začala studit. |
| |
 | soukromá zpráva od Larissa Clark pro Vášnivá demonstrace Jackie Pitts Slova řečníka jsem hltala po celou dobu jeho projevu a nemohla jsem z něj spustit oči. Demonstrace probíhala v hojném počtu, všude okolo lidé nadšeně pokyvovali hlavou, tiskli se tělo na tělo a usmívali se. Je hezké pozorovat ty úplně nové, jak se začleňují k ostatním a jak řečníkova slova bourají jejich zábrany. Všichni jsme si rovní a to je přesně ten důvod, proč by se k nám mělo přidat co nejvíce lidí, a nezastávat se názorů fašistů. Asi nikdy nezapomenu na to, když tehdy do knihovny plné protestujících studentů vlítli esesáci a začali nás mlátit hlava nehlava.. To mi otevřelo oči a od té doby se takovýchto demonstrací a různých skupinových akcí účastním často. I díky tomu určitým způsobem zanedbávám školu, ale to pro mě momentálně není tak důležité. Pro mého nažehleného otce možná ano, ale já mám své priority, které se od těch jeho zásadně liší. V momentě, kdy řečník ukončí svá slova pobídkou k rozdávání lásky a zmínkou o nové společnosti, mě okolo pasu chytne ruka mladého černocha, který stál vedle mě, a zády si mě opřel o hruď. Nestihla jsem ani jakkoliv zareagovat, jen jsem pootočila hlavu, a už se přitiskli jeho rty k mým, začal mě vášnivě líbat a jeho ruce přejížděly po mém těle. V tu chvíli jsem nevěděla, jak reagovat, a tak jsem stála absolutně bez hnutí, dokud se zase neodtáhl a neřekl ta slova. Došlo mi, že o tom celém to vlastně je a že jestli opravdu chci rozdávat mír a lásku, měla bych se zbavit určitých zábran. Když se ke mě mladík naklonil znovu, opětovala jsem mu polibky stejně hladově a rukou jsem ho chytila za krkem. Jeho prsty se začaly posouvat k lemu mých kraťasů a zajely dovnitř. Po těle mě polilo horko a já mu zavzdychala do úst, jakmile přejel po již zvlhlé brázdě. Jeho další slova mě donutila zvlhnout ještě víc a možná na tom mělo nějaký podíl i jeho naběhlé péro opírající o můj zadek. A že to musí být pořádnej klacek. Druhou rukou jsem hmátla dozadu, přímo do jeho rozkroku, a začala jsem po něm přejíždět přes látku jeho kalhot. Očima jsem lehce zabloudila po okolí a všimla jsem si blonďaté holky oblečené ve žluté uniformě a s foťákem v ruce. Díky oparu vzrušení mi hned nedošlo, o koho se jedná, i když mi přišla povědomá, až když se zablesklo poznání i v jejích očích, došlo mi, že se jedná o Jackie. Chodily jsme spolu do školy, ovšem každá na jiný obor. Jelikož jsme měly velice podobné zájmy, párkrát jsme spolu již mluvily a trochu se znaly. S omluvným výrazem jsem jenom lehce odstoupila od mladíka, s úsměvem jsem se podívala na Jackie, kývla na ni hlavou a mávla rukou směrem k nám. |
| |
| soukromá zpráva od The Road pro
Larissa Clark, Jackie Pitts Když se Larissa trochu odtáhne od černého mladíka, po té co uvidí kamarádku, není nijak neštvaný nebo rozladěný. Políbí ji do vlasů a pak políbí na čelo i Jackie. Kdo však naštvaný je je fízl, který scénu sledoval. Přiřítil se ke skupince a div se nenapřahoval na mladíka. Když však si všiml, že Jackie má foťák ruku spustil. "Uchyláci špinavý, tohle je slušný město, táhněte se oblizovat někam jinam! Humusáci! Nebo o vás přerazím obušek!" Mladík se jen na něj usměje a řekne. "Buď v klidu kámo, nevím proč tě rozčiluje naše láska. Miluj a nebudeš nasranej na celej svět." Pak se otočí na holky. "Pojďte holky půjdeme do přírody, užít si vůni stromů" Tak necháte, udiveného a ještě víc nasraného fízla, aby jeho modrej mozek zpracoval tu lekci co mu teď právě, udělil mladej černej kluk z Bronxu. Ten se ještě vehementněji začal věnovat "rovnání demonstrantů"
Kluk vás vezme do parku, kde jsou další jeho kámoši, usadíte se na dece kterou tam někdo přinesl, v kroužku koluje několik lahví vína a souběžně asi tři brka. Je krásně teplo a někdo hraje na kytaru, kupodivu moc pěkně a k tomu se ozývá cinkání tamburiny a foukací harmonika. Bavíte se o letošním létě i muzice, válce ve vietnamu, sexu prostě o všem co jsou hlavní témata letošního léta. Někdo přinesl plakát, nějakého fesťáku pod širým nebem ve Woodsocku. Jsou tam kapely co by chtěl člověk prostě slyšet. Se skupinkou jste se rozhodli, že by bylo fajn tam vyrazit. Domluvili jste se, že se jiní známí složili na starej školní autobus a že ho vyzdobte a pak vyrazíte společně na fesťák. Jackie sice trochu dělali problémy v práci, když si chtěla vzít takhle volno, ale nejet to by byl zločin proti lidskosti. Možná až se vrátí nebude mít práci, ale co servírku muže dělat kdekoliv. I třeba v San Francisku o kterém se dnes hodně mluvilo jako o úžasném svobodném městě.
|
| |
| soukromá zpráva od The Road pro Fortunate Son Prolog Základna námořní pěchoty Khe Sanh, Provincie Quang tri, Jižní Vietnam 1968
Základna je obležena už několik dnů. Neustálé dělostřelecké a minometné přepady si vyžádali na vaší straně poměrně dost obětí. Jednou z nich byl i poručík Helling, zasáhl ho dělostřelecký granát, když byl ve velitelském bunkru. Vietnamci prostě měli váš tábor skvěle zamapovaný a zaměřený. To stálo život hodně veteránů. Mladí kluci však, ale bojovali jako lvi i přes ty své mírové malůvky a názory. Holt, když jde někomu o kejhák, nedá se lacino. Severovietnamci přišly s novou taktikou a podnikali noční útoky, kdy byly chráněny před letectvem. Při jednom takovém jste přišli o předsunutá postavení a první linii zákopů. Váš protiútok, který byl veden brutální silou a kluci ochutnali to nejhorší co mohli, když došlo na boj tváří tvář, však vše dobyl zpět. Míhaly se lopatky, bojové nože, bajonety, sekery, různé bijáky. Praskaly lebky, kosti, vzduch smrděl krví a vyhřeznutými střevy. Teď jsi s pár klukama na noční hlídce na předsunutém postavení. Prší, už třetí den prší, prostě vietnamská pohoda, zabalen do pláštenky sleduješ prostor před vaším postavením. Vidíš v noční tmě se míhat skloněné stíny. Sakra už je to tu znova, noční utok. Naštestí se severovietnamci vydali prostorem kam jsi s kluky umístil několik Claymor min. Když jsou v dobrém prostoru odpálíš to všechno a pak začne opět strašná divočina....
|
| |
| soukromá zpráva od Jerremy Robins pro Fortunate Son Prolog - trocha srandy v džungly Základna námořní pěchoty Khe Sanh, Provincie Quang tri, Jižní Vietnam 1968 Už pár dní se ke mě upírají oči mé jednotky. Vlastně od začátku tohohle představení, kdy jsem se vrátil zpět z vesnice, odrazili jsme první útok a začali počítat první ztráty. Mezi nimi byl i náš poručík. A vzhledem k nedostatku šarží v táboře, bylo mi svěřeno dočasné velení mé jednotce. Nestěžoval jsem si, hlavně mi to bylo k ničemu a ti kluci potřebovali vedení. A vedení od někoho, kdo je znal. Následujících pár dní to bylo jako na horské dráze. Jednou jsme je odrazili, trochu i zatlačili, pak nás zase oni překvapili. V jednu chvíli nás zatlačili až do základny, dali nám a hlavně mladým, pocítit strach o život. Ale my se nedali a hned další den jsme je zatlačili zpět a ještě dál. Nebrali jsme si servítky, už jen proto, že jsme byli frustrovaní, nasraní a všem chyběl odpočinek. To pak člověk začne dělat kraviny. Takže když na to došlo, nezůstalo jen u střelby. Polní lopatky, tu a tam měl někdo mačetu, které jsme používali na prosekávání se džunglí, další měli sekerky, dokonce jsem viděl i nějaký ten krumpáč. Šlo se muž proti muži. Někteří se v tom vyžívali, hlavně staří mazáci, jiní bojovali jen aby přežili a o to byli horší. Oni bojovali aby zabili, my abychom přežili. A v tom byl rozdíl. Při tom útoku jsem i já upustil své uzdy, vybil si frustraci a vztek za padlé kamarády. V ten den jsem zjistil, že Bůh neexistuje. Protože kdyby ano, už bych se dávno válel mezi mrtvolami tam na okraji tábora. Sledovat jak mladej kluk, kterému bylo sotva dvacet, zaráží nabroušenou polní lopatku vietnamci do krku, jen proto, aby o dvě minuty později ležel na zemi s rozdrcenou lebkou... ne, tohle by bůh nedopustil, kdyby existoval. Ať jsem se snažil jak jsem chtěl, moc kluků z mé jednotky už nezbývalo. Útoky ťamanů si vybírali svou daň a my začínali pomalu být zoufalí. Už dokonce začínali padat plány o proražení obležení a zmizení odsud, ale všichni jsme věděli, že tohle místo musíme udržet. Proto, i když nás plány na průraz a únik napadali, nikdo o nich nemluvil. Ne, my vydržíme. Byli jsme v džungli, já žmoulal promočený cigáro v puse, zatímco déšť cinkal o mou helmu. Já a tři další kluci, všichni zabalení v pláštěnkách, schoulení abychom vystavovali dešti co nejméně z našich těl. Zbraně pečlivě schované, zajištěné aby nepromokli. I taková drobnost jako vlhkost na blbém místě nás dělila od smrti. KŘCH, zaslechnu prasknout větvičku, zpozorním a podívám se tím směrem. Klepnu nejbližšího kluka, posunky mu naznačím, aby se připravili, aby upozornili zbytek. Těch zbylých deset chlapů, co se schovávalo nějakých dvě stě metrů za námi. Jakmile mi to potvrdí... VZZT... BUCH zabzučí vedení a bouchnou claimory. Ozve se bolestivý řev těch, co nezemřeli hned a v temnotě pralesa se objeví pár žlutých plamínků, které se brzy přemění v oranžovorudé. "Parchanti maj molotovy," zabručím tiše a pak prostě mávnu rukou. A ozve se hudba, která mnohé děsí, jiné zase rozveselý. Staccato deseti M16tek, dvou M60tek, občasné pufnutí a výbuch granátu a krásné klix-klax mé brokovnice. "Nažerte se, zmrdi," zavrčím. "Larkine, volej na základnu, dej jim souřadnice, ať sem pošlou pár dárečků. A kurva, nezapomeň, Danger Close," zařvu na spojaře, který se drží u mě. Naštěstí jsou minomety zastřílené, takže by nás neměli trefit. Ale i tak. |
| |
| soukromá zpráva od Larissa Clark pro Menší problémy? Jackie Když se k nám Jackie přidala, můj úsměv se rozšířil ještě více, ale lehce zamrzl, jakmile si to k nám přiřítil fízl s nasraným výrazem. Jeho již napřahovaná ruka zase klesla zpátky k jeho boku, ale jeho drzá pusa se ne a ne zavřít. V jednu chvíli jsem opravdu měla špatný pocit, že na nás ten obušek vytáhne, dokud nepromluvil náš černý společník a nezmátl ho slovy o lásce. Pak už se na fízla ani neotočím a následuji mladíka. Procházíme zástupem demonstrantů a já se během toho s úsměvem podívám na Jackie. “Co ty tady? Fotíš demonstranty?” zeptám se jí a rukou ukážu na foťák v jejích rukách. “Dlouho jsme se neviděly, jaké bylo léto?” Jakmile dorazíme do parku, kde je pár dalších lidí, usadím se na jednu z volných dek položených na zemi. Neodmítnu ani vína ani trávy a díky této kombinaci je mé tělo velmi rychle malátné a má mysl nesoustředěná. Hudbu vnímám jen vzdáleně, lehce se pohybuji do zvuku melodie a s viditelným štěstím pozoruji ostatní. Nabídka na vyjížďku do Woodstocku mě nadchla a hned jsem před očima měla obraz již nazdobeného autobusu. “S tím zdobením vám velice ráda pomůžu, už mám i trochu jasnou představu.” Vyrazit takto na fesťák je nejlepší příležitost k tomu, se seznámit s novými lidmi, vyslechnout si jejich názory a pochytit od nich další zkušenosti. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel Jackson pro Easy Rider Prolog: Nat, Chris, Patricia, Layla, Severní Karolína Chris vezme do ruky moje banjolele, musí to malinko poladit a pak začne brnkat. Vážně mu to jde mnohem líp jak mě. Ne že bych z toho měl depky právě naopak, i přes to, že to moc neumím mám rád zvuk banja, snad od doby, kdy na něj hrával na verandě děda Jackson. Pravda není to plnohodnotný banjo, ale díky velikosti ukulele se snadno zabalí do celty a dá se vozit na motorce. A když to někdo umí jako Chris dokáže udělat velkou parádu. Navíc Chris zvolil jemnou instrumentálku jako podbarvení tak můžeme i kecat. Když se Layla zeptá "Jak se říká tomu, když se člověk cítí skvěle ale přitom je příšerně vyděšený?" jen se zasměji. "No nevím, myslím že se tomu říká život." Potáhnu z brka, pořádně natáhnu do plic chvíli to tam nechám, našpulím rty a vyfouknu ganžovej kroužek kouře. Zasměju se, je mi hned líp jen mě trochu pálí ty řezný rány ale to si uvědomím až teď. Trochu přiopilej a zhulenej. Já su fakt kokot. Přemýšlím jestli se na to nevysrat, ale zanítit to nechci nechat a kdo ví kde se s tím motýlkem prasečí hlava šťoural. "Kámo, kořalky použiji trochu zevně jestli ti to nebude vadit." Bryndnu trochu na kapesník a rány otřu, na předloktí nic moc ta na žebrech je trochu horší, ale taky nic co by mě zabilo. Vyčistím kořalkou a pak se ještě pořádně napiju. Už jsem dobře vláčnej. V příjemném stavu. Poslouchám muziku co hraje Chris a čumím na hvězdy, tedy občas ještě sjedu zadek Layly a kozy Pat a trochu zhuleně se usměju. Když řekne, že "nostalgie je pičus" je zakroutím hlavou. "Ne ne kámo, nostalgie do písniček a příběhů patří, je tam krásná. Díky ní máme ten pocit, že doba co byla dřív, byla úžasná a romantická a často chceme, aby se staré časy vrátily a nebo aby bylo tak dobře jako dřív. Jasně, že je to blbost, starý doby stály stejně za hovno jako ty dnešní, ale těm písničkám nostalgie sluší." Natáhnu se na deku a zírám teď už plně na ty hvězdy, které jsou jasnější a vesmír prohloubenější tak jak to po trávě vždycky mám. Je tam ta vesmírná esence nebo jak to říct. "Jsem z Louisiany, vlastně takovej farmářskej synek i když většinu pozemků jsme měli na bažinách a hodilo se to spíš k lovu aligátorů, než k pěstování nebo k chovu dobytka. Tam u nás je nostalgie ve všem, vzpomíná se na občanskou válku a dobu před ní, vzpomíná se na Francouze na no jak Napoleon prodal Louisianu a pokaždé byla dřív ta lepší doba. Ale ať pod francouzskou, konfederační a nebo unionistickou vlajkou, u nás v bažinách rostly stromy, žili aligátoři a mezi tím živořili lidi. Ale stejně když seš malej kluk a slyšíš ty dědovy písničky o Stonwallu Jacksnovi, o Mardi Gras stejně seš dojatej a seš za tu lidskou nostalgii rád." Pak zmlknu a zas jen čumím na hvězdy. "Zajímavé, že vždycky když su nakouřenej tak mě ty hvězdy úplně dostávají." Pak přes sebe přehodím deku a pomalu usínám, sice tuším, že mi k ránu bude zima, ale už nemám morální sílu se zvednout a přihodit do ohně...
|
.9fb2a177.jpg)
| |
| soukromá zpráva od Chris Murphy pro Jdem spát kurva Nathaniel, Chris, Patricia, Layla Kupodivu se mi láhev kořalky vrátila ještě s nějakým obsahem, i přesto, že Nat ji využil na rány, což jsem já naštěstí nemusel. Ale byla silná a na nás padala únava. Nedivil jsem se tedy, že zbyla. Sednul jsem si na deku. Nat začal mluvit o nostalgii a o tom, jak do písní patří. "Souhlasím s tím, že nostalgie do songů patří. Však já jsem ji do svejch skladeb dával taky. Ale pičuje mě to teď, kdy se snažím zapomenout na to, jak jsem žil ještě před rokem. Sere mně, jak jsme všichni měli povrchně báječný životy a přitom pod povrchem to byla děsná žumpa. Ale nikdo o ničem nemluvil, nikdo nic nedělal. Vzpomínám ale rád na mý raný dětství. Na malou vesnici na severu, kde jsem vyrůstal se svym starším bráchou a rodiči. Člověk bral, co dala příroda. Hráli jsme si s tím, co bylo při ruce. Kamarádsky jsme se prali. Pomáhali jsme na baráku. Nic víc jsme neřešili. Jen to, abysme měli co jíst, čím topit a abysme byli v bezpečí. Hele - jednou jsem si nechal venku bábovku od mámy, šel jsem se vychcat a když jdu zpátky, vidím, jak mi tu bábovku žere medvěd. Jsem se málem posral, když jsem ho viděl takhle blízko. No ale táta, to byl machr zálesák, poradil si se vším a nás toho dost naučil..." Další brko už odmítnu, do ohně přiložím zbylý dřevo, který je poblíž a lehnu si na deku, abych se mohl dívat na hvězdy. Kurva, to jsem se rozkecal. Chtěl jsem se zeptat, odkud je Nat, ale ten chlap začal mluvit sám. Tak fajn. Pozoruju hvězdy, přehodím přes sebe druhou půlku deky a zavřu oči. Zhulenej většinou usínám hodně rychle, což neplatí když jsem čistej. A když spím venku a oheň dohořívá, tak se automaticky budím, abych přiložil. Ale zhulenej jsem u ohně venku ještě neusínal. Takže netuším, zda se probudím, abych přiložil nebo se ráno probudíme a oheň už nebude... Jak řekl Nat, ty hvězdy jsou fakt zajímavý, když je člověk zhulenej... No nic. "Jdem spát kurva." |
| |
| soukromá zpráva od Layla Farrell pro Pod hvězdnou oblohou Nathaniel, Chris, Patricia Většinu večera jsem zticha, a jen poslouchám své společníky. Cítím se trochu provinile, když sleduji vousáče, jak si ošetřuje rány, které mu zůstaly po rvačce. Náhle mi však něco cvakne v hlavě. Za tohle nejsem zodpovědná! Jediný, kdo za to může, je Stanley, protože je takový příšerný debil. Brko už si znovu nevezmu, zabalím se do spacáku, a lehnu si. V očích se mi ale stále odráží světlo plamenů. Připadám si nesmírně unavená, a zároveň plná energie. Dnes se toho stalo tolik, a mě je jasné, že usnout se mi jen tak nepodaří. I tohle je ale příjemné. Přemýšlím, jestli jsem někdy spala pod širou oblohou. Možná ještě jako dítě, ale jinak určitě ne. Když už se poněkolikáté převaluji z boku na bok, dojde mi, že mě trápí i něco daleko přízemnějšího, než jsou velké otázky typu: co si teď počnu se svým životem. Je mi chladno. Ač je spaní pod hvězdnou oblohou nádherné a odevšad na mě dýchá svoboda, nejsem zvyklá. Tiše si odkašlu, abych upoutala vousáčovu pozornost. Stále ještě nevím, jak se jmenuje...vlastně neznám jméno nikoho z nich. "Nechtěl...mohl bys...lehnul by sis ke mně? Je mi trochu chladno." |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel Jackson pro Easy Rider Prolog: Nat, Layla, Severní Karolína Už skoro zavírám oči, kdy se mi zdá o odlescích hvězd z románů Raye Bradburyho, když mě probere odkašlání a pak hlas Layly. Cože fakt? Jo asi jí je fakt kosa. Přesunu se tedy k Layle a hodím ještě pod nás celtovou plachtu a zakryji nás dekou. "Seš si tím jistá? Je to v pořádku?" Jako pravda je, že když se k sobě přitiskneme tak nám bude vážně daleko víc teplo. Spal jsem tak mockrát, většinou s chlapama. Člověk si sice připadá jak teplouš, ale kosa mu není. Vlezu tedy pod dek k ní a nechám ji k sobě přitisknout. Nádherně voní. Krva fix! Dneska se nevyspím bude mi celou noc hučet v kládě. Prvně se nakrucuje Pat a teď mi pod nos voní tahle nádherná voňavá ženská. Přemýšlím, jak se naštelovat abych ji už pomalu stojícím pérem neštouchal do boku. Tohle přeci nechce chce jen maximálně obejmout a ty podobný holčičí pičoviny. Jsem slušnej, chlap, ne kokot co využívá slabosti ženské. V duchu si to, ale musím opakovat. Usnout, ale nemůžu. Mám otevřené oči a dívám se na ni. Na její pěknou tvář. Pohladím ji po tváři, jen jemně jedním prstem. Dál nepokračuju. Jen ji zašeptám do ucha. "Jsem rád, že jsi tu s námi. Jsi nádherná ženská a modřiny ti skutečně nesluší" Raději se otočím na záda a čumím do hvězd a z nitra slyším hrozný hukot.... |
| |
| soukromá zpráva od Layla Farrell pro V teplé náruči Nathaniel Zimomřivě se k muži přitisknu a skoro okamžitě je se cítím lépe. Možná je to jeho přítomností, možná za to může deka, kterou přes nás přehodil. Teď už bych neměla mít problém usnout. Opak je pravdou. Jsem uprostřed divočiny a tisknu se k muži, jehož jméno ani neznám. Můj život udělala dvě piruety a náhle se vydal zcela neznámým směrem. Trochu mě to děsí. Tentokrát sebou necuknu, když se mě dotkne. Upřu na něj pohled svých tmavých očí a pousměju se. Kdo ví, jestli je to v té tmě vůbec vidět. "Hodně ti dlužím." Odvětím tiše. Vždyť nebýt jeho a jeho nabídky, teď bych ještě roznášela drinky. Když se převalí na záda, přivinu se ještě blíž, hlavu si mu položím na rameno a jednu ruku opatrně položím přes jeho hruď. Voní tak, jako žádný jiný muž, se kterým jsem se kdy setkala. Benzínem, kůží, potem a sluncem....krásně. |
| |
| soukromá zpráva od Patricia Freeway pro VečerníčekNath, Layla, Chris Pěst se opřela o mou čelist, což ve mě vzbudilo akorát druhou vlnu nenávisti. Oříšky, sem mu kolenem nadrtila ještě jednou a následně ho po hlavě přetáhla těžkým půllitrem s uchem. Na hlavě se mu otevřela krvavá rána a šel k zemi. Klidně oddechoval, vypadla mimo. Jenže opak byl pravdou. Jakmile se k němu přiblížila Layla, měl ještě snahu reagovat. Ta milá, křehká osůbka však vzala jeho hlavu a párkrát mu ji opřela proti podlaze. Krev tvořila abstraktní umění všude okolo, až docákla na moje boty. Holka docela překvapila, a evidentně ne jen mě. "Hnus." Věnovala jsem horké rudé tekutině na své botě znechucený výraz, ale pak se sama natáhla za bar pro velký, kuchyňský nůž. Kecal tady něco o liánách. Tak se podíváme. Kluky i drobnou servírku jsem nechala klidně jít napřed a nebo se podívat na své veledílo. Kalhoty mu stačilo stáhnout jen do půl zadku a pak si nůž našel svůj cíl. Kurevsky to krvácelo, když sem mu koule uřízla a rvala do huby. Takový by zasloužili vykastrovat všichni. Nakonec jsem si posloužila vlhkou utěrkou, abych si otřela ruce a víc neřešila. Po Nathovi jsem jen mrkla očkem. Jedná taková rána mě nemůže dostat do kolen. Na to by se musel snažit víc. I když pravda, že čelist mě bude zítra asi bolet, jak se tam vytvoří modřina. O nedlouho poté už se naše zadky natřásaly na řvoucích mašinách. Pravda, že když sem viděla tu holku, nedávala jsem ji ani týden. Nevypadala jako někdo, komu se tenhle styl života bude líbit dlouho. I mě myšlenky občas zamířili domů. Ale to snad jen kvůli Annabelle. Následovala jsem Nathaniela, tak jako vždycky..mlčky a sama na své věrné mašině, která občas až moc připomínala staré dobré časy. Dělala mě tím, čím jsem teď. Jen teď nás bylo o jednoho víc. Teda dva. Přitáhla jsem si víc k tělu svou starou, koženou vestu s výšivkami a tentokrát schovala i hluboký dekolt, jelikož vítr se začínal do kůže pořádně opírat a začínalo být chladno. Když jsme zastavili ustlala jsem si jako první blízko ohně, zdroje tepla a ignorovala to, že poletující žhavé uhlíky sem tam propalovaly do staré látky spacáku dírky. Brzy se spustila konverzace, které jsem se spíše výhybala. Na jazyku mě pálili poznámky, co oni kurva můžou vědět o životě a zodpovědnosti. Hovno. Stejně jako já. Zbaběle jsem zdrhla a místo toho chlastám, hulim a jezdím křížem krážem jen abych se nemusela vrátit domů. Nezapomněla jsem si však zaujatě prohlížet svůj nový objekt zájmu, a tím byl Chris. Alespoň, že po něm ta Layla nečuměla. Ta měla oči jen pro Natha. Jenže s tím moc srandy není. Dojela jsem brko, které začali postupně odmítat a líně se zvedla z místa, abych ještě přiložila do ohně. Layla začala svojí hru a mě bylo hned jasný, jak tohle dopadne. Nathaniel si štrejchne, i kdyby tu holku měl do rána přemlouvat. Otočila jsem se k Chrisovi. Ten už spokojeně ležel, se zavřenýma očima a plynule oddechoval. Krokem lehkým jako kočka, jsem se k němu přiblížila. Očima jsem zkoumala každý záhyb jeho těla. Byl tak jiný oproti Nathanielovi, ale co si budem. Každý nový maso mě snáz dostávalo do varu. Bezeslova jsem zaklela obkročmo přímo nad něj. Možná jsem riskovala nějakou tu ránu, ale to mi bylo jedno. Svými rty jsem vyhledala jeho a dlouhými, šikovnými prsty se mu bez komplikací dostávala rovnou do kalhot. |
| |
| soukromá zpráva od Patricia Freeway pro Patricia je středně vysoké postavy, okolo 170 cm. Má širší boky a výraznější stehna, avšak disponuje pevnou, atletickou postavou. Jen horko těžko byste na jejím těle hledali čistou pokožku. Disponuje velkým množstvím různých tetování. Má dlouhé, vlnité a husté havraní vlasy. Drobnější hrudník, který se snaží zvýrazňovat hlubokým dekoltem. Většinou nosí upnuté motorkářské kalhoty, tílko a svou koženou vestu plnou výšivek a ačkoliv se z dálky může zdát jako pěkná šťabajzna, z blízka její tvář začínají zdobit první drobné vrásky. Zobrazit SPOILER  |
| |
| soukromá zpráva od nejaká fancy elfka pro Mimořádná linka N.Y - Woodstock Larissa Poznala mě. Úsměv se mi na tváři rozšířil a bezděky jsem se vydala za nimi. Foťák se mi houpal na krku, nechala jsem ho tak, abych se s nimi mohla přivítat a prohodit několik slov, jak se k nám ale přiblížil fízl, bezděky jsem po něm sáhla. Bál se. A svůj strach schoval za hněv. To bylo ale součástí každé revoluce... tak moc věří ve svou sílu a v to, že před ní každý uteče, že když se to nestane, nevědí, co dělat. V první chvíli jsem to nevěděla ani já. Larissin společník si s celým tím výstupem ale vůbec nelámal hlavu. A proč taky? Naše láska zvítězí. "Fotím tenhle zápal, tohle... povstání" odtušila jsem nadšeně s plamínky v očích, "o tomhle jsem vždycky mluvila" zabubnovala jsem prsty o hranu fotoaparátu, "o něčem velkém, co potkám a zachytím... vzpomínáš si na to?" stočila jsem k ní pohled. Na jazyku mě pálilo mnohem víc slov a přirovnání, ale věděla jsem, že zrovna ona mě pochopí. Našla tu snad i ona svojí inspiraci? Při otázce jaké jsem měla léto jsem se na okamžik zachmuřila. Moje uniforma prozrazovala, že někde dělám od devíti do pěti. Dřu přesně tak, jak všichni chtěli, jak chtěla moje rodina. "Chci tohle všechno nasát," odpověděla jsem tak nakonec a hned na to jsem se začala vyptávat na její život. Chodí ještě na školu? Co dělá? Maluje? Kam míří? Do rozhovoru se snažím vtáhnou i černocha, co nás vede za svými přáteli. Několikrát jsem byla v pokušení si ho vyfotit, ale odolala jsem tomu zmáčknout spoušť. Sedla jsem si mezi cizince a stejně jako jsme mezi sebou sdíleli víno a trávu, začali jsme sdílel i své myšlenky a nápady. Byli to v pohodě lidi. Všichni tady jsme byli. "To zní fantasticky," ležela jsem na zádech a usmívala jsem na nebe. Odjet pryč mi znělo jako dobrý nápad. Prostě se sebrat a jet jako svobodný člověk! V hlavě mi vířili myšlenky na všechno, co se tam dá zažít, vidět a hlavně vyfotit. To by teprve bylo umění! "Bude nádhernej..." natáhla jsem k Larisse líně ruku. V té druhé jsem už měla připravený foťák. Vyfotím tu změnu. Každý bude moct vidět tu proměnu, skoro jakoby by byla jeho. Ze samotného focení nakonec vzniklo mnohem méně fotek, než jsem chtěla. Larissina vize a nadšení ostatních mě pohltilo . Zdobila jsem s nimi autobus, a když jsme konečně byli hotovi, prostě jsme kývla na to, že pojedu s nimi. Proč bych tu taky zůstávala? Jen bych plýtvala svým talentem. A tady mi bylo mnohem lépe, docházelo mi, když jsem se opírala o teplou hruď kluka, kterého jsem ještě ráno neznala. Teď jsme tu ale byli v objetí, chutnal po víně, které jsme pili a jeho ruka se zvolna klouzala po mém těle. Vzhled: Záplava světlých vlasů je to první, co z Jackie uvidíte. Pak prsa a hned na to zadek. Oči si obtahuje černou tužkou, nosí hodně náramků a zpoza foťáku se vždy na všechny a všechno culí. Měří +- stejně jako všechny holky jejího věku a stejně tak i váží. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel Jackson pro Easy Rider Prolog: Nat, Layla, Severní Karolína Když se na mě usměje a zahlédnu její pohled v odlesku noční oblohy potěší mě to, zahřeje mě to na srdíčku. Prostě je to tak, chlap muže být jakýkoliv, ale tyhle věci fungují spolehlivě. Prostě to v něm asi nějak je, že magie ženského úsměvu a pohledů s ním prostě zacvičí. Když však, řekne, že mi hodně dluží jako by do mě vjel čert. Poměrně prudce se otočím zpět a šeptem, ale rázně řeknu. "Cože? To v žádným případě! Rozhodně mi nic nedlužíš. Dlužila jsi to možná sobě, ale dluh je vyrovnaný zvládla jsi to. Já jsem udělal jen to co by měl udělat každej. Dát těmhle parchantům po tlamě. Nic víc jen slušný vychování. I když člověk zrovna není počestnost sama." Neuvědomím si, že ji zrovna šťouchám vzedmutou chloubou do boku. Zarazím se. "Ehm promiň. Chápej není to jednoduchý ležet vedle tak krásné ženské, bez reakce na ni. Občas má vlastní hlavu. Nic jdeme spat." Políbím ji na čelo a převalím se na záda... |
| |
| soukromá zpráva od Chris Murphy pro Sex u ohně Patricia, Chris Většinou mně budí mozek. Je už moc hodin, je nějakej hluk nebo co já vím. Tentokrát mě ale vzbudilo péro. Postavilo se mi extrémně rychle - přeci jen už jsem ho dlouho nikam nestrčil. Doteď jsem byl vcelku samotář a nedokázal jsem být tak spontánní, abych k někomu přišel a prostě ho ojel. Nicméně to se právě stalo mně. Ucítil jsem ruku na péru a rty na mých. Otevřel jsem oči a viděl jsem Patricii. Všiml jsem si, že na mně celej den koukala. Ty její černý vlasy moje oči taky přitahovaly, takovýhle já rád. Nějak jsem si ale nebral na mysl, že bych si to s ní rozdal už teď. A tady. Ona byla jinýho názoru. Začal jsem jí líbat, jednou rukou jsem ji vjel do kalhot a druhou na prsa. Jó, tohle vlhko už jsem dlouho necejtil. Prsty přejíždím po klitorisu, druhou rukou vyhrnu její tílko a přisunu si Patricii tak, abych mohl pusou na její prsa. Cucám a lehkou kousám do jejích bradavek. Druhou rukou ji začnu stahovat kalhoty. Chci ji nechat hlavní slovo, když to začala, ale to stahování kalhot jde samo. Moje péro to tak táhne do její díry. Kurva, jak jsem moh bejt tak dlouho bez sexu? |
| |
| soukromá zpráva od The Road pro Misfortunate Son Prolog Základna námořní pěchoty Khe Sanh, Provincie Quang tri, Jižní Vietnam 1968 Odrazili jste další útok, ráno bylo mokré, studené a krvavé, ranní červánky celou scénu ještě podbarvovali. Měli jste toho dost, unaveni, frustrovaní, hladoví a prochladlí. Z východu, ale se ozývala hustá palba a nebe křižovaly podpůrné vrtulníky, které solili vietnamské pozice. Na jejich znacích byla černá koňská hlava a černé břevno v žlutém poli. První jezdecká divize. Kavalerie je tu. I když jste se v rámci klasické řevnivosti Armáda x Marína špíčkovali, nebylo nic co bys teď viděl raději. Vyprošťovací ofenziva byla úspěšná a kavaleristi hnaly ty vietnamský indiány jak na prériích v 19. století. Dostali jste nové zásoby, munici, odpočinek - prostě všechno. Dostali jste taky nového velitele. To nebylo tak dobrý, idiota, kterýmu vojenský příručky koukaly z prdele a tak vám je blil do ksichtu. V rámci ofenzívy jste po odpočinku měli jít na průzkum s tímto blbečkem. Chlapy si ho od začátku nevážili. Hippíci mu dávali najevo naprostý despekt, proto, že byl pro ně zelenej mozek a privilegovaný vojenský hovno a veteráni si ho nevážili prostě jen proto, že uměl hovno a byl hovno. Měla to být jen rutinní akce, byli jste v režimu "odpočinku" po vyčerpávajícím obléhání. Tedy jen procházka, s tím, že možná narazíte na nějakou slabou jednotku Vietkongu. Všechno se posralo, ne všechno posral ten kretén, neschopnej hňup vás dostal do postavení, ve kterým se nedalo moc dělat. Pak už jen blikanec a ty vidíš mladýho poručíka s přeraženým nosem. Možná si do něj snad i kopl. pak všechno běží strašně rychle organizovaný útok severovietnamské pravidelné armády. Trdá obrana záchrana z nebes. Velký záblesk ohně, z nepřátelského plamenometu. Ožehl ti tvář, záda celá bok... Hoříš, znovu a znovu vidíš ohnivý jazyk olizující tvé tělo, cítíš smrad spálené kůže, chlupů, vlasů, obočí, cítíš jak ti žárem pukají oční bulvy, celý hoříš jako pochodeň... neuhasitelná pochodeň celé tělo se škvíří a vaří za nechutného smradu tvého vlastního já..... ....Umíráš v příšerných bolestech. Vidíš anděly... odkaz
Kurva cože? Co to je za blbost? Přece jsi neumřel ve Vietnamu, nebo jo? Ne neumřel. Uvědomuješ si a probíráš se celá spocený, z těžkého snu. Ne, že by tě tyhle sny netrápili často. Cítíš jak tě pálí nikoliv plamenomet, ale raní letní slunce, které má už sílu. Otevíráš oči vidíš svoji mašinu i polní cestu s paloukem na kterém spíš. Vedle tebe je vyhaslý oheň a hřející slunce nad hlavou.... Give Peace A Chance Prolog: Jerremy, Jackie, Larissa Stát New York
Jackie, Larissa Autobus se podařilo parádně vyzdobit a vy jste vyrazili už s několika denním předstihem na fesťák. Po cestě je tolik co k vidění a vzhledem k tomu, že máte úplně neuvěřitelnou zásobu trávy, chlastu a tripů, bude to asi veselý a objevitelský výlet. V autobuse se hraje na kytary a zpívá, koluje víno v voní tráva. Ze zadního sedadla se stal šmajchl plac a občas se od tam ozývají vzrušené výkřiky. Někomu je to, ale jedno a užívají si lásku kdekoliv. Ale nejde jen o bezduchém souložení, občas tu lásku projevují jen polibky při kterém si předávají kroužek dýmu z jojnta. Je to elektrizující a tak erotické, polibek při kterém si předáte kroužek kouře, někdy se vaše rty dotknou někdy ne i to je vzrušující. Sledujete malbu krajiny v euforické náladě vás to úplně nabíjí. Sjedete na větší odpočívadlo kde vidíte už taky nějaké další podobě oblečené lidi. Jerremy Drobě si posnídal, z vlastních zásob, ale kafe se ti dělat nechtělo, rozdělávat oheň a tak na to už bylo pozdě. Dáš si ho někde na odpočívadle na benzince. Stejně potřebuješ doplnit benzín tak spojíš příjemný s užitečným. Tvůj haryk po cestě příjemně brblá a vše vypadá na pěkný den. SIlnice ubýhá a kolem cesty se míhá krásná krajina státu New York. Ze všeho čiší mír a klid. Nakonec zastavíš u pumpy s menší hospodou, kde si kafe rád dáš. Je tu už poměrně živo. Mladí hippíci s květinama ve vlasech se olizují s holkama a kouří u toho trávu. Kurva vlasáči poznat kdo ženská a kdo chlap to, abys po nich chtěl řidičák. Občas na tebe pokřikují... "Vrahu! Nácku! Fašoune!" To jsou ti horší... ti lepší jen nějaký ty svoje hesla, "Dej míru šanci! Dělej lásku ne válku!" a tak. Už sis zvykl. Byl to pro tebe prvně šok, myslel sis jakej nejseš hrdina válečník co bojuje za dobrou věc, za Národ, za Vlast, za Americký způsob života, ale tady tím všichni jen pohrdali. Asi to vážně nebyla spravedlivá válka, nebo to tak doma nikdo nebral, tak jak vám to podávala armáda... ta armáda... Piješ kafe a sedíš na lavičce vedle mašiny. Zase na tebe pokřikují... Jerremy, Larissa, Jacike Když přijede další autobus plný rozjařených lidí, vystoupí z něj úplně všichni včetně Larissy a Jackie. Na odpočívadle kromě pár dalších hippíků sedí u motorky i ramenatý chlap ostříhaný na krátko. Má na sobě zelenou bundu a vypadá jako bývalej voják. Někteří kluci na něj vykřiknou, že je vrah, jiní ať dá šanci míru. Je zachmuřený a jen pije kafe. Při bližším pohledu, uvidíte, ze má na pravé tváři a krku má seškvařenou kůži a ucho úplně chybí. Prostě veterán co si asi zažil. Jeho zohyzdění a celá ta scéna vám najednou přijde jako naprosto geniální k zachycení. To je ta pravý obraz proti válce, jak fotografie tak malba téhle scény by zasáhla srdce lidí, je to ten důkaz ničení v jedné tváři v jednom postoji, v jednom okamžiku. Zdá se vám to naprosto úžasné, něco co musíte za každou cenu zachytit.... |
| |
| soukromá zpráva od Layla Farrell pro V teplé náruči Nathaniel Když se ke mě vousáč prudce otočí, skoro nadskočím leknutím. Okamžitě se začnu cítit provinile. Vlastně ani nevím, proč. Instinkt. Když se ke mě prudce otočil Stanley, věděla jsem, že jsem udělala něco špatně. Nemusela jsem nutně chápat, co bylo špatně, ale věděla jsem, že se mu něco nelíbí. Uhnu očima, a beze slova přikývnu. To, že mě šťouchá do boku, jsem postřehla, ale vlastně i to zapadá do kontextu situace, kdy mi někdo za něco vyčiní. Takže jsem to nebrala jako něco divného. Co jsem ovšem neočekávala, byla poklona. Už tak dlouho mi nedal někdo najevo, že jsem hezká. Vousáč si to možná nemyslí, ale podle mě toho pro mě dnes udělal víc, než kdokoliv jiný za celý život. S polibkem na čelo se tedy rozhodně nespokojím. Sotva se převalí zpátky na záda, pohnu se já. Rychle se vztyčím a než stihne zareagovat, hluboce ho políbím na rty. Na tváři mě šimrá jeho vous a mě se ten pocit líbí. Stan byl holobrádek. "Stejně ti děkuju." Zašeptám, když se od něj odtrhnu. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel Jackson pro Easy Rider Prolog: Nat, Layla, Severní Karolína Když se prudce otočím a ona se lekne až skoro naskočí, zastydím se. Blbče jeden taky ti to mohlo dojít, že ji to vyleká. Taková je ale moje povaha, prostě ve mě klokotá oheň z mojí podstaty. A občas když mě něco rozčílí nebo vidím nespravedlnost vzplanu jasným ohněm. Tak to prostě je. Pro dívku co byla mlácená, to asi je trochu děsivé. Ale moje morální mantinely jsou nasně danné, holky bych se nikdy nedotkl, jasně rozmlátil něco zmlátit chlapa, jo to, ale udeřit, ženskou to jde proti přírodě, tak jak ji vnímám já. Když mi poděkuje a nádherně políbí, usměju se na ji. A co nejněžněji co zvládnu ji lehce políbím na tváře, nos a nakonec na ústa, abych cítil její chuť. Olíznu si ještě rty a vydechnu. Nakonec ji pevně sevřu do náruče, aby se se mnou cítila v bezpečí. Je to trochu omluva, za to vylekání, ležíme propleteni v objetí, ale dál to nedojede i když mě spaluje vášeň nechám to být, teď není vhodný čas... ....pak beze slova usnu s krásnou hvězdnou oblohou nad námi.
|
| |
| soukromá zpráva od Larissa Clark pro Cesta do Woodstocku Jackie, Jerremy “Ano, vzpomínám si” pokývla jsem s úsměvem na Jackie. Vzpomínala jsem si až moc dobře na to, když jsme s Jackie toto téma dlouhé hodiny řešily a diskutovaly jsme o tom, jak nás umění naplňuje. Každá jsme hledaly múzu ve stejných věcech, ale svoji tvorbu jsme dostávaly na svět v rozdílných podobách. Jackie v podobě fotek a já v podobě kreseb. Všimla jsem si, jak se zachmuřila při mé další otázce a jak ji odbyla pouze jednou větou a hned začala otázkami bombardovat mě, aby to zakryla. Nechtěla jsem ji tím nijak trápit a tak jsem to nechala být a odpověděla jsem jí. “Na školu chodím pořád, ale už ne tak často, jak bych měla. Kdyby to můj otec věděl, asi by nebyl úplně nadšený.. Jinak malování se věnuji pořád, přeci jen je to moje vášeň, ale kresby tužkou mě v poslední době chytly více..” Jakmile jsme stály přímo před autobusem, chvilku jsem se na něj pouze dívala a představovala jsem si tu změť barev na jeho starém laku. Když ke mě Jackie natáhla ruku, usmála jsem se na ni a ruku ji stiskla. Pak už jsem se vrhla na tvorbu společně s ostatními. Ani nevím, kde jsme vzaly barvy, ale jejich různorodost a veselost se ze štětců a jejich držitelů přenášela přímo na starý lak a dodávala mu nový, veselý vzhled. Barvy létaly všude, měli jsme je na oblečení, ve vlasech, všude po tělech a představovaly pro mě čirou euforii. Naše konečné dílo mi natolik zvedlo náladu, že jsem s naprostým štěstím v srdci přistoupila k jednomu z chlapců a políbila jsem ho. Neváhala jsem a když přišel čas odjezdu, byla jsem na vše připravená a užívala si tu svobodu. Cesta utíkala pokojně a hodně vesele. Všude kolovaly láhve vína a několik brků, daly jste si čmouda z jednoho a hned vám v ruce přistál další. Nikdy jsem necestovala bez svého skicáku a tužky a když přišel vrchol opojení, brala jsem do ruky tužku a na papír vytvářela různé obrazy. Nakreslila jsem lidi oddávající se lásce, lidi pod vlivem vína, které na ně mělo šťastný dopad, hudebníky, kteří hráli na kytaru a usmívali se u toho. Tohle je má vášeň, znázorňování štěstí ostatních a v něm i sebe samé. Zastávku na odpočívadle uvítám jak já, tak hlavně mé nohy a tak si vezmu svůj prostý kožený vak a vylezu ven. Když se rozhlédnu po okolí, na místě mě zarazí vidina jasného obrazu. Drsný muž, již od pohledu voják, sedící u své mašiny mezi houfem lidí, kteří se oddávají lásce a štěstí. Jeho na první pohled ne hned viditelné popáleniny dokazují, že si toho zažil opravdu mnoho a nebylo to nic příjemného. Až na ty popáleniny je to vlastně pěkný, ramenatý chlap.. Tohle je přímo ukázkový kontrast mezi štěstím a utrpením, které ve světě žije. Dokud mám obraz živě před očima, popadnu tužku, papír a mé prsty začínají pracovat, jakoby se bály, že by se to všechno mohlo vytratit. Vzhled: Má dlouhé blonďaté vlasy, které rámují její obličej oválného tvaru. Zelené oči s výraznými řasy skrývá pod hranatým, světle hnědým obočím, její nos je malý a rty jsou plné. Nosívá dlouhé volné triko, pod kterým se skrývá né zrovna plochý hrudník a krátké kraťase, obtahující její zadek a zvýrazňující její trošku širší boky a stehna. |
| |
| soukromá zpráva od Patricia Freeway pro Ve svitu plamenůZapojil se okamžitě, nejspíš ještě tvrdě nespal. Jeho ruce skončili na mém těle, a stejně nedočkavě jako já jemu, se mi hrnul do kalhot. Brala jsem si jeho rty, dokud mi to dovolil a nedostal chuť na něco jiného. Tričko jsem ze sebe stáhla úplně, skončilo na zemi hned vedle. Nějaký chlad, nahotu nebo stud jsem absolutně neřešila. Brala jsem si, co jsem chtěla. A tím byl on! Jen malou chvíli jsem ho nechala, aby si dělal co chce, než jsem se svalila na záda vedle něj, abych kalhoty ze sebe stáhla úplně. Vzápětí už jsem byla zase nad ním, jen abych přebytečného oblečení zbavila i jeho. Zůstala jsem nad ním obkročmo, jen jsem se přesunula dolů, tak aby jeho stojící pták se tyčil přímo před mým obličejem. Ještě před tím, než jsem ho vzala do úst, jsem mrkla po něm nahoru. Chtěla jsem tu chvíli prodloužit. Donutit ho šílet. Usmívala sem se, když sem konečně chopila penis u kořene a jazykem se krouživě otřela o obnažený žalud. Pořád jsem se dívala na něj nahoru, zvlášť, když sem si ho zasouvala do úst, téměř až do krku. Nic sem nepolykala, jen ať to je pěkně vlhké a uslintané. Alespoň to bude po oba příjemnější. |
| |
| soukromá zpráva od Chris Murphy pro Wow Patricia, Chris Její vášeň a touha neznala hranic. Celý ten den, kdy byla tak potichu a moc se nevyjadřovala... Jako by si všechnu energii a emoce nechávala na tenhle okamžik. V mžiku jsme byli oba svlečený. A nikdo z nás neměl ani myšlenku na stud nebo chlad. Byli jsme u sebe a měli jsme v sobě velký žár. A ten chtěl ven. Její rty a její jazyk byly sakra šikovný. A nejen když mně líbala, ale i když mi šla na péro. Koukala se na mně pohledem, ze kterýho by se mi postavilo péro, i kdyby doteď nestálo. Byla neuvěřitelná. Neskutečně jsem si to užíval. Sundal jsem ji ze sebe, abych trochu zpomalil tempo na svoje péro. Přeci jen bylo docela napumpovaný, dlouho nestříkalo. Líbal jsem ji, převalil ji na záda, jazykem se věnoval bradavkám a rukou klitorisu. Což jsem po chvíli vyměnil. A pak jsem to nevydržel a zasunul jsem ho. Celou dobu jsem se na ni koukal, usmíval a prokládal to polibky. Uvnitř bylo vlhko a teplo. S jednou rukou na její bradavce a s druhou kolem jejích vlasů jsem postupně přidával a ubíral tempo. A já, i můj kanadskej klacek, jsme se celí rozplývali blahem. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel Jackson pro Easy Rider Prolog: Patricia, Chris, Nat, Layla Severní Karolína Svět se probouzí do ocelově šedého rána. Při probouzení mi na obličeji přistane nějaká kapka. Jestli se mi něco nechce tak ven z pod deky. Přitisknut k hřející voňavě holce, je svět prostě perfektní. Nohy mám propletený mezi jejíma i když jsme oblečení je to příjemné. Podívám se na spící holku a cítím jak se mi zase nahrne krev do rozkroku. Kurva svět. Nemůžu uvěřit, že jsem vedle ní usnul jen tak. Pomalu se z pod deky vysunu, abych ji nevzbudil. Kolem Pat a Chrise jsou rozházený hadry. Musím se usmát. Sweety si konečně přišla na svoje a Chris si určitě užil jak už dlouho ne. Naprosto dokonalá situace, win - win obě strany jsou spokojeny a je jim přáno. A to že se vlastně skoro neznají no a co? Proč by měli, kvůli nějakým geronťáckým pravidlům společnosti? Nasrat! Ona má vlhkou kundu a chce to, on stojící naběhlý péro a chce to, udělají si rozkoš, udělají si dobře, proč by to kurva mělo vůbec někoho zajímat. Proč by jim to vůbec někdo neměl přát. Zasraná společnost, která si vymyslela všechny ty sračky okolo příjemnýho lidskýho šoustání. Změní se to! Věřím tomu. Už teď se to pomalu začíná měnit. Jsou komunity kde to tak funguje, prostě máte na to chuť a tak si to hezky uděláte, aniž se znáte, tak jak to má na tom světě být. Bezděky se na ně usměju. Pak sesbírám rychle nějaké chrastí a rozfoukám oheň. Z rolky vytáhnu kafe a konvičku. Je to jedno potěšení, který si prostě nechci odpustit. Dobrý kafe po ránu. Mrknu na nacucané mraky nad námi, vzduch voní vodou. Do hodiny bude chcát. Z placatky si přihnu bourbonu a prokvedlám v puse. Tak zuby mám vyčištěný pak už čekám na kafe a na ostatní až se vzbudí. Začnu lehce brnkat na banjolele, aby je pomalu vzbudilo. K tomu do rytmu, ale furt celkem ohleduplně si vkládám slova mezi akordy. "Je ráno, vy drzá bando, hardy se tu válí, já se vidím v dáli. Padá na mě kapka, já nebudu taťka, brzo bude chcát, je třeba na cestu se dát. Kafe už se vaří, kule se mi paří. Není čas otálet v pelechu se válet..." Potutelně se u toho směju a dívám jak se probouzí. Pak ještě vytáhnu nějakou slaninu a suchary aspoň na drobnou snídani. Je čas opravdu vypadnu jinak zmokneme jako psi... |
| |
| soukromá zpráva od nejaká fancy elfka pro V obrazech Larissa, Jerremy Cesta ubíhala rychle. Žádné dlouhé chvíle, co jsem si pamatovala z každého stěhování. Tohle bylo úplně jiné. Užívala jsem si každý okamžik, skoro jako bych srostla se samotnými autobusem a lidmi v něm. Byli jsme rodina, tak jsem to alespoň cítila a v tom pocitu jsem se utápěla. Možná bych měla fotit něco takové? Zvažovala jsem pokaždé, když v našem kolečku dokolovala tráva, ale pak se pokaždé někdo odebral do toho málo soukromí, co autobus nabízel a rychle mi zase došlo, že mé fotky musí vyprávět o něčem jiném. Neodvažovala jsem se ale nikoho vyfotit. Mohla jsem tak jen závidět Larisse, že umí kreslit a něco takového by z paměti dokázala přenést na papír. Když jsme dorazili na benzíku, akorát jsem spala. Z našeho barevného autobusu jsem se tak vypotácela jako poslední a to už Larisse pod rukou vnikaly první tahy. Mhouřila jsem oči na její papír, a pak i na okolí, abych odhadla, co kreslí. "Kreslíš toho chlápka?" překvapeně jsem vtáhla vzduch do plic. Byl naprosto... jiný. Pozorovala jsem ho s jistým zaujetím a přitom znechucením, co mě jako ledová ruka šimralo po zádech. "Koukni na tu kůži..." kývla jsem k němu hlavou a zabodla jsem prst na papír, kde se rýsovala pravá strana jeho těla, "co to asi udělalo?" svraštila jsem obočí. V rukách jsem si už pohrával s foťákem, ale váhala jsem, zda muže vyfotit. Jak by asi reagoval? Možná bych mohla... Odlepila jsem se od Larissy a plynulým krokem jsem si to k němu zamířila. V duchu jsem si opakovala všechno, o čem jsme se v autobuse bavili. I on se k nám mohl přidat. Tenhle svět měl tolik lásky a zaslouží si jí i on. Jak mu to ale říct? "Tahle cesta míří na Woodstock, jedeš s námi?" vypadlo ze mě nakonec, rukou jsem přitom máchla směrem, kde jsem tušila, že by mohl být. Jeho oblečení i vzhled o tom vůbec nevypovídali, ale možná, když to tam uvidí... |
| |
| soukromá zpráva od Layla Farrell pro Probuzení Nathaniel, Chris, Patricia Ač jsem spala na tvrdé zemi, už dlouho jsem si tak neodpočinula. V náruči, kterou jsem považovala za bezpečnou, mi bylo teplo. Tiše zaprotestuji, když vousáč vstane, nakonec si ale jen deku přitáhnu těsněji k tělu, převalím se na druhý bok, a spím dál. Rozlepit oči mě přiměje až vousáčovo brnkání. Poslouchám rýmovačku a neubráním se přitom úsměvu. Posadím se a pořádně se protáhnu. Až nyní si všimnu okolo poházeného oblečení. Musela jsem spát opravdu tvrdě, když jsem nepostřehla takovou divočinu. I když mohlo mi být už od pohledu jasné, že tahle holka je pořádná divoška. Kouká jí to z očí. A navíc jsem viděla, jak si poradila se Stanem. Už jen kvůli tomu má můj nehynoucí obdiv. "Kam vlastně cestujete?" Zeptám se, a začnu skládat deku a spacák. Koutkem oka pokukuji po vousáčovi. On cíl vlastně asi není důležitý. Šla bych s nimi, i kdyby se potáceli od ničeho k ničemu. Teď jsem hlavně ráda, že jsem pryč z Lovingstonu, a pokud se tam už nebudu muset nikdy vrátit, tím lépe. Starosti s tím, co dál, si můžu dělat i později. A nebo si je nemusím dělat vůbec. "Já vlastně ani nevím, jak se jmenuješ." Zatvářím se rozpačitě. Včera na to nějak nepřišla řeč, a ptát se, když už jsme leželi pod jednou dekou, mi přišlo hloupé. |
| |
| soukromá zpráva od Jerremy Robins pro Misfortunate son Prolog Základna námořní pěchoty Khe Sanh, Provincie Quang tri, Jižní Vietnam 1968 Útok za útokem, únava střídala beznaděj, tu zas záblesky naděje a granátů. Plameny molotovů střídaly provazce vody, závěje kulek zase rány mačetou. A když konečně přišel konec vypadali jsme...  Nikdo na nás nemluvil, jen nám podávali cigára, kolu a nějaké jídlo. Odvedli nás na místo, kde jsme si odpočali, dali se do kupy a jakmile to šlo, zase nás poslali zpátky. A pořád dokola. Až tehdy se to změnilo. Moje poslední mise. Rutina, žádná pakárna, říkali. Prej jen hlídka, maximálně najdeme malou bojůvku. Nic strašnýho. Nikdo to nečekal. Ani já a to jsem to měl kurva čekat. Měl jsem vědět, že když nám dají novýho oficíra, něco se zákonitě posere. A posralo. A pro mě hůř, než pro kohokoliv jiného. Plameny šlehaly, já cítil už jen mrazivé prsty smrt... Maybe one day Prolog Stát New York Já, má mašina a holky Probral jsem se zalitej potem, zadýchanej a s bouchačkou v ruce. Zbrkle se rozhlížím kolem, hledám nepřítele, ale nic než vycházející slunce, chladný, zeleně nalakovaný kov mašiny (plná výbava, vyjma pušky) a vyhaslý oheň poblíž polňačky tu není. Oddechl jsem si, položil "devatenácetjedenáctku" na zem a otřel si čelo. Ještě jsem se na chvilku natáhl, deku jsem ze sebe ale skopl a nechal slunko, aby oblažilo mé nahé tělo. "Do píči..." uchechtnu se, znova se zvednu a pustím se do ranních rituálů. Nahodil jsem mašinu, nechal ji, aby se zahřála, trochu to poladil a pak jí pustil. Rozjela se hladce jako vždycky. To už jsem měl na hlavě svůj starej blemcák (klasická vojenská helma) a před sebou ještě dlouhou cestu. Těšil jsem se na kafe, možná i něco dobrýho do žaludku a hlavně, Harley potřeboval taky nabumbat. WLAčko si spokojeně bublá, já si užívám větru ve tváři i to jak vítr sviští pod helmou a hlavně, užívám si prázdné makovice. Na nic nemyslím, dokonce i chvílemi zavřu oči a nechávám se vést čistě jen otřesy v řídítkách a zvukem motoru. Jo, párkrát mě nějakej idiot vytroubí, ale s tím se tak nějak počítá. Bublal bych si i dál, ale mašina už opravdu potřebovala uhasit žízeň a v tu chvíli, kdy jsem dorazil na benzinu, se zdálo, že je nádrž bezedná. Vešlo se do ní dost. Jakmile jsem nakrmil Harleyho, odtlačil jsem ho stranou od stojanu, nabral ještě trochu do kanystru a zamířil do hospody. Byl krásný den, takže tu byla spousta děcek, co někam jela. A skoro všichni do jednoho s dlouhýma vlasama, uvolněnýma mravama a trávou u huby. Jen jsem nad tím zavrtěl hlavou a šel radši zaplatit za naftu a pro něco k snědku a pití. Po jídle v hospě jsem zamířil ven, vypít si kafe, dát si cigáro, užít si sluníčka, než se zase dám na cestu. Zrovna ve chvíli, kdy jsem se opřel o mašinu, abych si vychutnal kafe a cigáro, přijel k pumpě další pomalovanej autobus. "Takovejch tam byla spousta a jak dopadli? Vzali pušky a šli rozstřílet prvního vietnamčíka, kterého našli," odfrkl jsem si, když vystoupili z posledního autobusu a jali se na mě pokřikovat slova, za které by je rodiče asi nepochválili. Já si z toho (krom té menší připomínky) moc nevšímal. V armádě jsem se naučil, že každej má svůj názor a mě může být u prdele. A tak jsem sral na rozjařený děcka a ignorujíc je jsem si popíjel svou kávu. To mi vydrželo přesně do chvíle, než ke mě přišla menší prsatá holčina světlých vlasů a s foťákem kolem krku. Jasně, první věc, která mne zaujala byly její kozi. Teprve pak usměvavá tvářička a celkem příjemný hlásek. Až v tu chvíli jsem si všiml, že kousek u autobusu stojí jiná holčina, taky blonďatá a v rukou drží skicák a něco kreslí. Nedocházelo mi, že kreslí mě. "Promiň, cože to?" chvilku jsem na ní nechápavě civěl, než mi došlo na co se vlastně ptá. "Woodstock? Jo jasně, tam jedu," dodám po chvilce trochu zmateně a konečně odvrátím oči od jejího bujného poprsí. Vzhled: Vysoký, mohutný chlapík, krátce střižených hnědých vlasů, hustších, ne moc upravených vousů tmavé barvy s viditelnými šedinami a zelenomodrých očí. Jak již bylo zmíněno, pravá část lebky je silně spálená (hlavně tedy zadní část lebky), pravé ucho téměř chybí. Na sobě má modré ošoupané džíny z, na první pohled, kvalitního materiálu, černé triko a na nohou pak vojenské boty. Přes nádrž motorky má přehozenou vojenskou bundu, místy špinavou od zažrané krve a hlíny, tu a tam potrhaná a stále s hodnostním značením a příslušností k armádě. Na pravém řídítku potom visí stará vojenská helma s potahem a za páskou na helmě je pak krabička cigaret a fotka dvou lidí. Pravou ruku má zezadu také popálenou. Na levém rameni pak vyčuhuje zpod trika tetování se znakem Maríny. *Vím, časově předbíhá dobu o cca pět šest let, ale prostě... |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel Jackson pro Easy Rider Prolog: Patricia, Chris, Nat, Layla Severní Karolína Není nic co by probudilo líp než špatná říkanka a neumělé brnkání. Mě je to však jedno, netvářím se jako umělec, ani básník, ani muzikant a tak si to muže bez uzardění dovolit. Jsem však rád, že tu muzikanta máme. "Kámo pojď to převzít jinak tě budu trápit dál" Řeknu směrem k Chrisovi, ale nakonec stejně banjolele položím. Káva už projde konvičkou a krásně se vůně rozvine po okolí. Tohle prostě miluju. Usměju se se slastí a naliji hutnou černou tekutinu do lehce pomačkaného plecháčku. Horkou, černou a voňavou tekutinu ze které se v raním chladu kouří předám Layle. Když se zeptá kam jedeme jen se usměju. "Vidíš, včera na to nepřišla řeč a to je škoda. Jedeme na sever do státu New York má tam být velký festival pod širým nebem dokonce několik dní. Jmenuje se to Woodsock. Má tam být Janis Joplin, Creedence Clearwater Revival, The Who, Jefferson Airplane a mnoho dalších. Bude tam určitě i plno hippíků. Třeba to bude fajn. Teď jsme byli na něčem podobným v Atlantě s Pat a dalšíma." Sjedu ji ještě pohledem a když vidím, že je oblečena v servírkovské "uniformě" a v cizí bundě. "No asi by jsme se měli někde stavit, tě oblíct. Ne že bych měl něco proti té krátké sukni, zvýraznuje ti parádně nohy a zadek, až to se mnou dělá divy v gaťách, ale na mašinu se přeci jen moc nehodí." Když pak ještě dodá, že vlastně neví jak se jmenujeme, tak je pokývnu hlavou. "No jo vidíš to jsem si vůbec neuvědomil, že jsme se nepředstavili, nějak na to nebyl čas. Na druhou stranu je to taky pěkný ne neznat jméno toho druhého s kterým se dělíš o deku. O to je to krásnější. Co sejde na jménu. Ale mě říkají Nathaniel, ten halama co se furt válí v pelechu i když by měl stávat je s námi taky od včera a jmenuje se Chris a ta krásná divoká kočka co zahodila kalhotky je Patricia." Převezmu od ní kávu a napiju se. Ubalím mezi tím cigaretu, déšť se blíží, ale i tak je to nádherné ráno, když v cigárem v puse můžu se dívat na krásný nohy a zadek této rajcovní cizí kolky... |
| |
| soukromá zpráva od nejaká fancy elfka pro Cizinec Larissa, Jerremy Našpulila jsem rty a na tváři se mi objevilo několik vrásek, jak jsem se zamračila. Neslyší mě? Zastyděla jsem se. Až teď jsem si všimla, kam všude sahaly jeho popáleniny. K mému štěstí, zrovna když jsem se nadechovala k několika zmateným slovům omluvy, cizinec promluvil. "Jo?" oddechla jsem si. Nejen proto, že mě zbavil situace, která mohla být hodně nepříjemná, ale protože cíl jeho cesty znamenal, že patří k nám. Na tváři se mi objevily dva dolíčky od úsměvu. "Chtěla jsem tě vyfotit, ale..." pohledem mi zamířil k místům, kde se soustředil i ten jeho. Foťák se mi při chůzi rozkýval na krku, tak si ho prostě nešlo nevšimnout. Možná by na nějaké fotce dokonce chtěl být? Svou větu jsem tak ani nedořekla a snad ani nebylo třeba. Přenesla jsem váhu z jedné nohy na druhou. Prsty na rukách už mě pořádně svrběli, protože jsem ho prostě chtěla vyfotit. Možná právě s pozadím našeho autobusu. To by byl hezký kontrast. "Budeš mít kresbu," prozradila jsem mu a gestem ruky jsem ukázala na Larissu, "jen by to možná chtělo..." vypletla jsem z vlasů jednu z ozdob, kterou jsem si půjčila v autobuse a natáhla jsem k němu ruku, abych vyzkoušela, jak by s ní vypadal. "Larisso," otočila jsem se na jmenovanou, "co myslíš?" |
| |
| soukromá zpráva od Layla Farrell pro Probuzení Nathaniel, Chris, Patricia Vezmu si od vousáče otřískaný plecháček, a zhluboka vdechnu vůni kávy. Vím, že se právě dovařila, a bude horká, ani tak ale nedokážu odolat a musím se napít. Samozřejmě si popálím jazyk, ale za tu chuť to stálo. Když zjistím, že cestují na festival, začnu se usmívat. Hudbu miluju. Jako malá jsem strašně ráda zpívala. Jenže pak mě táta jednou seřval, že ho z toho mého krákorání bolí hlava, a ať toho koukám nechat. A to bylo naposledy, co jsem zpívala. "To zní skvěle!" Spustím pohled dolů, a dlaní se pokusím uhladit pomačkanou sukni. Prchla jsem tak rychle, že jsem si nesundala ani malou černou zástěrku. Tu teď, trochu stydlivě, stáhnu, a zahodím. Pryč s okovy minulosti! Sehnat oblečení, které mi nebude velké, nebo v něm nebudu vypadat jako servírka, zní jako skvělý nápad. I když bych lhala, kdybych tvrdila, že mi vousáčova pozornost vadí. "Nathaniel." Vyzkouším si, jak to jméno chutná na jazyku. Poté ho obdaruji úsměvem, vděčná, že konečně vím, jak se moji zachránci jmenují. "Ráda tě poznávám." Vrátím mu plecháček, a koukám, jestli i dva už také vstávají. |
| |
| soukromá zpráva od Chris Murphy pro Patricia, Chris, Nathaniel, Layla Severní Karolína Probouzím se a slyším nějaký mektání. Úplně to v první chvíli nedokážu identifikovat, hlava je poněkud zmatená. Rozeznám hlas Nathaniela, jak brblá nějakou básničku. A uvědomím si, že na sobě cítím jiné tělo a na ramenou mi leží černé vlasy. Takže se mi to nezdálo. Jop, včera to bylo něco. Vstanu, přikryju zbytkem deky Patricii, oblíknu se a protáhnu. "No jo no jo," prohodím směrem k Natovi, poté co dokončí svou extra uměleckou básničku. Když mi řekne, ať jdu převzít jeho lelebanjo, odpovím mu: "Du se vychcat." Pak si k němu přisednu a přijmu nějakou menší snídani. A kafe. Pozoruji jak vstává Layla. Právě se probudila do prvního dne nového života. Je to hezká holka, která vypadá hodně křehce. Nemám páru kolik lidí a jaký lidi na tom Woodstocku budou, tak jen doufám, že se jí nic nestane. Nový život by měl být lepší, než ten předchozí. Proč by jinak člověk dělal takové zmény. Tak ji mávnutím pozdravím, ohlídnu se, jestli se už probouzí Patricia a mlčky popíjím dál. Chvilka ticha před cestou. Když Nat povídá o Woodstocku, tak se mi všechny ty jména kapel vybavují. Jó tak na to se těším. Na to, že by se měla Layla převlíct, řeknu s úsměvem a mrknutím oka: "Souhlasím. Se vším řečeným." Projdu se kolem motorky, abych zjistil, že je komplet připravená na výjezd a jdu se ještě natáhnout na deku, než se zavelí k výjezdu. Na připomínku, že se zas válím v pelechu dodám: "Až se budem koukat po hadrech, zajdu si pro nějaký jídlo. Dožrat se a dokoupit nějaký snídaňový zásoby. Ale jinak jsem připravenej k odjezdu, tak žádný pomlouvání! Navíc to vypadá, že brzy bude chčít." |
| |
| soukromá zpráva od Larissa Clark pro Cesta do Woodstocku Jackie, Jerremy Na papíře pod mými prsty začínají vznikat první souvislé tvary a obrazce. Jsem do kreslení toho chlápka tak zažraná, že si ani nevšimnu Jackie, dokud na mě nepromluví. V tu chvíli sebou lehce cuknu a poplašeně se na ni podívám. “Um.. jo, kreslím jeho. Nemůžu si prostě pomoci. Nevím proč, ale přijde mi to v tomto prostředí jako to správné znázornění kontrastu. Určitě víš jak to myslím” odpovím Jackie a přitom mi pohled sklouzává k onomu chlápkovi a zase zpět. Kouknu se na papír přímo na místo, kam Jackie zabodla svůj prst. Pravá část mužovi tváře je zvýrazněna vrstvenými tahy, kterými jsem tužkou tmavě, až skoro černě, zobrazila jizvy, které se na ní vyjímaly. “Nemám tušení, nejspíš k tomu přišel ve válce” řeknu prostě a svým pohledem onoho muže zkoumám. Překvapeně se dívám na Jackie a její záda, jak si to z ničeho nic štatlý rovnou k němu. Nebyla jsem od nich až tak daleko, takže jsem slyšela každé slovo, které mezi sebou prohodily. Hned při první větě jsem se lehce zarazila, ale vteřinku na to mi došlo, že každý si přeci zaslouží druhou šanci, tak proč by ji nemohl mít i on? Během jejich rozhovoru jsem dál kreslila, ale vnímala jsem, o čem si povídají a tak jsem zpozorněla, když přišla řeč o mé kresbě. Rozhodla jsem se k nim připojit a tak jsem se skicákem pod paží přišla blíž, zrovna ve chvíli, kdy si Jackie začala vyplétat z vlasů ozdobu. “Ale ano, proč ne, něco takového tomu přesně chybělo. Máš dobrý smysl pro detail” usměji se na Jackie a ke kresbě přidám pouze rychlí náčrt čelenky, podrobněji ji můžu dokončit později. Možná si jí v tu chvíli mohl onen chlápek trochu prohlédnout, ale tomu jsem nevěnovala pozornost a otočila jsem se k němu. “Když tedy jedeš do Woodstocku, proč nejet rovnou s námi? Mohla by být zábava” usměji se na něj. |
| |
| soukromá zpráva od Jerremy Robins pro Děti květin Prolog U pumpy, Larissa a Jackie Sledoval jsem dívku, možná trochu omámeně, spíše ale zaskočeně. Byl jsem zvyklej, že na mě dnešní děti křičí, nadávají mi. Že na mě lidi hází opovržlivé pohledy a jen pár z nich lítostivé. Ale tohle pro mě bylo... jiné. Já, vždy tak sebevědomí a pevně na zemi, jsem najednou nevěděl která bije. "Vyfotit mě? Proč?" nechápavě jsem ji sledoval, zatímco mi káva chladla v rukou. Pak mě upozornila na něco, co mi už delší chvíli nedocházelo a já se podíval po druhé dívce, která se právě vydala k nám. "Hele, klidně si mě foťte, kreslete, ale s těmahle sračkama jděte do hajzlu," mávnu rukou, jako bych odháněl mouchu, když se fotografka natáhla ke mě, aby mi dala svou ozdobu. O tohle jsem fakt nestál, vypadat jako hippík. Mezitím dorazí i druhá dívka, kterou si taky pořádně prohlédnu. Chvilku zůstanu pohledem na jejích vnadách, než opět promluví a nabídne mi, abych jel s nimi. "To jako v tý šílenosti?" ukážu k autobusu, držíc smích. "Hele kočky, sranda by to možná byla, ale mám tu mašinu a tu tady nenechám," dodám. Pak mi došlo, že spíše myslely, abych jel za nimi a stavěl všude tam, kde oni. A to já zase nechci. Nechci se někým řídit. Toho jsem měl dost v armádě. "Sorry holky, ale nebudu se courat za tou malůvkou a stavět všude, kde on," omluvím se holkám a konečně dopiju kafe. Vezmu ze sedlové brašny malou čutoru s vodou, propláchnu hrneček a vodu vyleju. Pak hrneček šoupnu do brašny. Sice patří do zásob hospody, ale řekl bych, že jim jeden chybět nebude. "Nic holky, jedu dál, možná se ještě někde potkáme a když ne, tak možná až ve Woodstocku," kývnu na ně, sednu do sedla motorky a dám se do zdlouhavého procesu startování (koukněte na video v mém předešlém příspěvku od začátku ;)) |
| |
| soukromá zpráva od The Road pro Riders On The Storm Prolog: Patricia, Chris, Nat, Layla Rychle ještě dopíjíte kafe a pobalíte si věci, když padnou první kapky. Motorky už nastartované poslední utažení popruhů držící váš veškerý majetek a vyrážíte pryč. Zůstává po vás jen vyhasínající ohniště, které stejně brzy zalijí provazy deště. Sjedete rychle z polňačky, na které by jste v dešti svoje silniční stroje utopily a už zase vaše mašiny polykají kilometr. Poprchává prvně lehce, ale i to je nepříjemné, protože na začínajícím dešti kola v zatáčkách nepříjemně kloužou a vy se rozhodně nemáte v plánu rozbít někde v zatáčce teď už ve Virginii. Pak se to spustí naplno, vjedete do údolí, kde se nemáte moc šanci schovat a tam vás chytne pořádný liják. Nemá cenu zastavovat protože jste během pár chvil úplně durch mokří a tak jedete dál. Počasí je sice teplé, ale déšť prostě nepříjemně studí a vodu máte všude a tím myslím naprosto všude. V městečku Staunton konečně zastavíte. Jste vymrzlí, že cvakáte zuby. Voda z vás teče proudem, ale venku déšť nepřestává, stal se z něj vytrvalý liják a vzhledem k tomu, že stále lemujete apalačské pohoří, muže tento studený déšť vydržet celý den. Rozhodně to tak vypadá podle oblohy. Je čas na oběd a tak zapadnete do nějaké místní restaurace, majitel se sice na vás nedívá zrovna přátelsky, vzhledem k tomu kolik jste mu přinesli do podniku vody, ale když vypadá, že si budete chtít objednat něco k jídlu, přeci jen roztaje, a nabídne vám suché ručníky, s tím, že se můžete osušit a převléct do suchého (pokud máte do čeho) na záchodech. Navíc vám nabídne, že se dá v podniku i ubytovat, že má sice menší, ale slušné čisté pokoje za rozumnou cenu. Nathaniel se tváří, že ráno moudřejší večera a než se kodrcat v liáku je příjemné se vykoupat v teplé vodě a spát v peřinách. Stejně jste chtěli nakupovat a tady je docela možnost. |
| |
| soukromá zpráva od Layla Farrell pro Promočení na kost Nathaniel, Chris, Patricia Tohle rozhodně není příjemná cesta. Tisknu se k Nathanielovi, a už se ani nesnažím, vytírat si vodu z očí. Nemít tu ukradenou bundu, asi bych už dávno zmrzla. Déšť, jako kdyby ani neměl nikdy přestat, nás všechny na kost promáčí. Jsem vážně ráda, když konečně můžeme zastavit a schovat se někam do tepla. Sice nemám nic na převlečení, i tak si ale vezmu ručník, a skočím se na toaletu alespoň osušit. Když se vrátím ke stolu, jsem tedy stále mokrá a stále je mi zima. Hřeje mě však myšlenka na teplé jídlo a pořádnou peřinu. Nechci ale být za slečinku, která ztratí kuráž hned po prvním dešti. Nechám tedy na ostatních rozhodnutí, jestli tu skutečně přečkáme ten nečas. S radostí si ale objednám burger s hranolky. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel Jackson pro Riders On The Storm Prolog: Patricia, Chris, Nat, Layla Jsem rád, že jsme konečně zastavili voda ze mě crčí v prodech a tak dám za vděl pořádnému osušení. Aspoň nějaké věci zůstali nepromočeny v pogumovaném námořnickém vaku. Kožená bunda sice dlouho odolávala, ale nakonec byla promáčená jako všechno ostatní. Převléknu si aspoň suché triko a vojenské kalhoty, vytáhnu ještě vojenskou košili a blůzu a nabídnu ji Layle. Na zašlé blůze je jméno Nathaniel Jackson a na rameni žlutý štít s černou koňskou hlavou a černým břevnem a na rukávu tři stříšky označující hodnost. S lačností se chopím horké kávy a objednám nějaké BBQ, užívám si tepla které sálá jak z jídla tak z kafe. Po jídle si ubalím retko, nabídnu i ostatním, a dám si panáka whisky. Užívám si ten hřejivý pocit. "Jestli vám to neva já bych to dneska tady zabalil jestli bude chcát celej den nemá to smysl. Raději si vlezu do suché betle tady než, někde spát na mokru. Stejně jsme chtěli nakupovat." Podívám se na ostatní a Laylu a kývnu na ni, že můžeme vyrazit ven. Ještě se mi podaří vybalit vojenskou pláštěnku. "Někdy se ty armádní krámy docela hodí, dobře že jsem je nevyhodil." Hodím to přes nás a vypadneme do města. Město je poměrně malebné, stavěné z červených cihel a s červeno bílými fasádami. V centru mu vévodí katolický kostel svatého Františka z šedého kamene s bílými průčelí celý vystavěný v novogotickém stylu tak se tváří prastaře a vznešeně. Jako by měl dlouhou tradici, ale vše je jen zdání. Jinak ve městě jsou obchody otevřené a lidé s deštníky nás ve spěchu míjejí. Jen občas na nás trochu podivně a nebo podezřívavě shlídnou... |
| |
| soukromá zpráva od Layla Farrell pro Kousek nebe na zemi Nathaniel, Chris, Patricia Oblečená do Nathanielovy košile, a blůzy, tísnící se s ním pod jednou pláštěnkou, vyrazím do města. "Netipovala bych tě na vojáka. Kde jsi sloužil?" Zeptám se zvědavě, zatím co se rozhlížím kolem sebe. Městečko je skutečně malebné. Čisté ulice, červenobílé fasády, okna zdobená záclonkami a bílé plaňkové ploty, za kterými rostou růžové keře. Prostě idylka. Já už se ale rohlíkem opít nenechám. Přemýšlím, za kterým oknem se asi skrývá žena, kterou její partner mlátí. Jistě i tady žijí slušní lidé, i když na takové já už moc nevěřím. Všechno mi to přijde jako jedna velká lež a hnusí se mi to, stejně jako tohle město. "Já vlastně ani nevím, co všechno na takovou cestu potřebuju." Potřebuji své myšlenky odvést někam jinam, a tak se soustředím na to důležité. Dnes nakoupíme, přespíme tady, a zítra odsud zase vypadneme. Ať si mají svoje plaňkové ploty, já už bych se do takové pasti chytit nenechala. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel Jackson pro Riders On The Storm Prolog: Nat, Layla Do pláštěnky bubnují kapky deště a když se mě Layla zeptá, kde jsem sloužil musím se zasmát. Jako by mi to celé připomnělo právě monzuny ve Vietnamu. Ten charakteristický zvuk jak několik dní bubnuje do pláštěnky monsunový déšť. Jen vůně je tu jiná a ty čisťounký baráky správných Američanů, podporující svoje vojáky ve Vietnamu, aby jiným by špinavý chatrče spálili. Na co člověk prostě nezapomene. "Jo jo byl jsem voják, neměl jsem moc na výběr. Bylo to buď basa a nebo armáda a já vůl zvolil armádu. Sloužil jsem prvně ve Fort Benning v Georgii a pak v oblíbeném rekreačním letovisku všech současných mladých amerických mužů ve Vietnamu. Vůbec se nedivím, že ti kluci pálí povoláváky." Dál už to nechám být procházíme městem a vidíme načesané paničky a muže v oblecích a v obchodech na hlavní třídě, taky projíždějící nová auta, prostě pozlátko ameriky 60. let. Na těch obchodech je, ale často taky nápis "white only". Pak se mě zeptá co všechno potřebuje na cesty. "Na to je nejednoduší zajít do armádních přebytků tam se můžeš vybavit poměrně v pohodě za pár dolarů." Zeptám se jednoho z procházejících kde bych našel takový obchod. Je podle očekávání mimo hlavní ulici trochu bokem. Poznám ho poměrně dobře, všechny tyto kšefty jsou podobné a hlavně jsou u nic podobné existence. Černí veteráni bez domova se poflakují u kšeftu a vykecávají s majitelem. Tady není nápis "jen bílý". Nakoupíme nepromokavý námořnický vak a věci na táboření. Sice použité, ale vcelku kvalitní a levné. Majitel je přátelský, má protézu na noze a znetvořený obličej. Veterán z Koreje. Prohodíme pár slov a pak sdílně mlčíme při pohledu na veterány bezdomovce. Tak jim vlast odplácí jejich prolitou krev. Civilní věci ji nechám ať si nakoupí sama jen doporučím pevný vysoký boty, pevné kalhoty a koženou bundu a kožené rukavice. Co si budeme povídat, když už sebou na motorce plesknete, kůže vás ochrání nejvíc. Pak už můžeme zamířit, zpět na pokoj a nebo do někam do baru. |
| |
| soukromá zpráva od Layla Farrell pro "Ti správní" Nathaniel Čím víc toho z města vidím, tím méně se mi tu líbí. Nápisy "white only" mi sice nejsou cizí, i tak mi ale na nich přijde něco špatného. Náhle oceňuji Lovingston mnohem více. Sice to byla díra, kde chcípnul pes, žádný bílý plaňkový plot, ani načančané paničky, zato si ale nikdo na nic nehrál. Doufám, že existuje mnohem víc, co může Amerika nabídnout, protože jinak je tahle země daleko větším zklamáním, než jsem si myslela. Díky Nathanielovi se mi podaří, celkem levně, sehnat vše potřebné. Když pak na sebe navléknu ještě nové džíny, vysoké kožené boty, košili a koženou bundu, která mi konečně padne, cítím se jako nový člověk. Když pak ještě koupím dlouhou, barevnou sukni, zjišťuji, že moje zásoba peněz se povážlivě ztenčila. "Můžu tě alespoň pozvat na skleničku?" Usměju se na Natha, když míjíme jeden z místních podniků. Nahlas neříkám, že se mu chci nějak odvděčit za to, co pro mě udělal. Protože už mi dal jasně najevo, že o tom nechce ani slyšet. Rozhodně je to tak ale myšleno. |
| |
| soukromá zpráva od nejaká fancy elfka pro Cestou necestou U pumpy, Nejspíš k tomu přišel ve válce, snažím se příliš na jeho zranění nekoukat, ale prostě se mi to nedaří. Jak by taky mohlo? Nikdy jsem k nikomu tak blízko nebyla. Teď jsem se mohla jeho tváře i dotknout. Stačilo by se jen natáhnout. "Je v tom příběh," vydechla jsem. Už už jsme se natahovala, abych ho opravdu vyfotila, ale něco tomu prostě scházelo. Nestačí jen vyfotiti něco zajímavého. To dokáže každý. Chce to něco víc, něco, co k lidem promluví a zasáhne je to. "Um..." otevřela jsem a zavřela ústa jako leklá ryba. Nějakou chvíli mi trvalo, než jsem si dala jedna a jedna dohromady, ale i tak jsem se s otázkou v očích otočila na Larissu. Proč říká ne? Nakrčila jsem čelo a ozdobu jsem si vpletla zpět do vlasů. Možná k němu láska teprve promluvila, ale on jí ještě plně nepřijal... Byl ale na dobré cestě, i když jí zrovna nechtěl sdílet s námi. "Příště už tomu neutečeš," slíbila jsem a zamávala jsem foťákem, aby pochopil. Hned na to jsem si odešla sehnat nějaké jídlo na benzínku, abychom mohli brzy pokračovat na cestě. Už teď mi přinesla mnohá překvapení a hlavně inspiraci a to jsme ještě nebyli na místě. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel Jackson pro Riders On The Storm Prolog: Nat, Layla, Chris, Patricia Nakonec se Layla vybaví jak pravá motorkářka, musím se trochu smát té přeměně z ušláplé servírky. Bylo to ale jen změna z venku jizvy měla uvnitř: drezura, tam ji učili panáčkovat a dělat pac a točit kukadlama a špulit rtíky, tam jí nasazovali mašle i kostýmky, aby z ní byla hodná holčička, způsobná ženička... pořád v pozoru, něco jako sněhulák, ale sexy... tam jí ukázali, jak hejbat zadkem, když se šéfíkům zachce... za prachy na byt, jídlo a šminky žít mezi idioty až do smrti... a energii spotřebovat na nauku, kdy dělat úch a ách, když zasraný šéfové sdělujou pravdy. odkaz Teď jsme byli ale na cestě a to je všechno co člověka mělo zajímat. Na její návrh jsem se usmál. "No pozvat se nenechám, ale rád si s tebou něco vypiju." Zapadli jsme do jakýhosi baru. Hrál se tam kulečník, dým z cigár a málo světla, byli tam ožungrové a ztracené existence. "Slušnej člověk" by sem asi nešel. Já mám rád tyhle pajzly. Mrknu na Laylu. "Neva ti tohle?" Potrhaný sedačky a kupa vajglů v popelníku. Dokázal bych si představit jak vypadají tady hajzly. Zaprasený a pochcaný když nebude nablito nebo nasráno v mušli je to výhra. Dva bachratí borci strkají do koulí na plátně. Moc jim to nejde ale je vidět, že jim je to jedno. Objednám si pivo a kořalku. Chlapík u baru vypadá nevrle, ale oboje je na baru dřív než by člověk řekl "hned". Prostředí je sice hnusný, ale barman je nakonec ochotný a vlastně upřímně příjemný i když se neusmívá. Nemá proč a tak na to sere. Ostatně i chlapy nakonec s námi prohodí pár slov. To se mi na těchto hnusnejch pazjlech líbí ta upřímnost. Pak se pohneme zpět k našemmu ubytování. Je čas na večeři sním co mi dají už jsem trochu nalitej tak mi je to jedno. Pak pořádně prohřeju v teplé sprše a zalezu do čisté postele. Miluju to. To jak z vás odtéká špína po dlouhým vandru. To jak dlouho nepoznaná horká voda působí na tělo a to jak ještě nedobře utřený skočím do vonící čisté postele. Jo někdo to má každý den, já ne, ale o to víc se z toho raduju, o to víc si toho vážím a užívám si to.... |
| |
| soukromá zpráva od The Road pro Na Woodstock! Kapitola I. Cesta lásky a míru. Všichni V jedné stopě Nat, Layla, Chris, Patricia Ráno se proberete do lehce pošmourného rána. Apalačské pohoří zdobí mlžný opar, vyniká tak zeleň stromů a vzduch vonící po borovicích. Po snídani a dobrém nezbytném šálku kávy, zaburácí motory dvou anglických strojů a jednoho HDéčka. Vůně benzínu se promíchá s vlahým raním vzduchem. Po příjemné noci v suchu a teple máte fajn náladu. Nat se usmívá jak "měsíček na hnoji" těší se jak mu pod kolama opět budou ubíhat kilometry a okolo cesty budou běhat pomíjivé obrazy života v Americe. Mávnete ještě hospodskému, který přes prvotní odměřenost nakonec byl příjemný a sdílný, bylo vidět, že tak nějak podvědomě by taky rád všechno za sebou nechal a jel dál. Jenže to nikdy neudělá. Pak vyrazíte cesta se kroutí v údolí pod horama. Užíváte si zatáčky, i vracečky ... nahulit dvojku, plnej knedl, otáčky do červenýho, vystrčený koleno se šoupá po asfaltu, stupačka jiskří o asfalt, na ksichtě rohlík od ucha k uchu, dva, tři, čtyři, pět... roztáhnout ... blíží se klopená nasekat rychle zpět na dvojku, motor řve v červeném, brzdy kvílí, na střed silnice naklopit na koleno a zavřít zatáčku, Yýýýýýhááááá... zase palba do plna... nádhera ... anglické mašiny a závody na silnici... vzájemné usměvy od ucha k ucha ... adrenalin ... Spaní v lese, ohýnek, hulení trávy, kolující jojnt i flaška, chtivé, zvířecí a lačné šoustání, ráno vás čeká další cesta dál. Míle utíkají a krajina se mění, jiní lidé u barů a pump. Občas narazíte na další motorkáře, někteří s vámi jedou jen pár mil, jiní dýl. Tak potkáte Mika má starýho HD a taky míří na Woodstock, ale před tím na jednu moc príma chatu nebo spíš farmu plnou hippíků a slibuje i termální prameny na koupání. Máte čas tak proč ne. Zastavíte ještě na jednom odpočívadle natankovat a narazíte na chlapíka postávajícího bokem u pumpy a něco štelujícího na starém vojenském HD. Jerremy Holky tě nechaly nakonec být a ty ses jich tak zbavil. V Duchu sis možná jen posteskl nad tím, že obě dvě ty kočky byly slušně mrdatelný. Ale na druhou stranu, prostě híppísandy. Autobusu, který smrdí trávou a šukem ujedeš poměrně rychle. Ubíhající míle a příjemná střídající se krajina tě hodí zpět "do zenu" seš vylidněný muže za to zvuk motoru i vůně povětří. Při dalším krmení tvého stroje potřebuješ trochu poštelovat karbec. Tak se do toho pustíš, když přijedou další čtyři motorky. Zaparkují vedle. Černovlasý fousáč z jehož mašiny sleze i docela pěkná kočka, jde přímo k tobě. S příšerným jižanským akcentem povídá. "Zdar kemo, parádní Vrána, taky myslím víc šteluješ než jezdíš co? Chceš helfnou s něčím." Nějak tě to ani nepřekvapí, zvykl sis, že motorkáři na cestě si tykají, zdraví se a pomáhají si. Na nic si nehrají, prostě existují a bez okolků řeknou co si myslí. Snad proto, že je mezi nimi hodně bývalejch vojáků. Chlapík si ubalí cígo a nabidne i tobě. "Kam míříš, nějakej cíl nebo jen couráš?" Larissa, Jackie Chlap na motorce nakonec odjede, pravděpodobně bývalý voják to je jasné. Na něm je vidět, jak válka umí udělat hluboké jizvy v duši. Chvíli si domýšlíte jeho příběh. Jak asi musel bojovat v džungli co asi zažil. Najednou se vznášíte v jeho příběhu. Vlastně o něm nic nevíte a to je pro vás ještě mnohem víc zajímavé... a taky to, že jste docela hodně zhulené. Autobus plný vůní a hudby pokračuje po cestě dál. Někdo navrhne, že nedaleko je krásná farma, kterou vedou známí a vše je tam uspořádáno podle nového způsobu života. Je to krásná komunita, kde všechno funguje na principu lásky a odmítnutí zastaralých společenských konvencí. Krom toho je tam drogy uplně ve všude od koláčků po míchaný vajíčka. Lidi tam žijí i bez rodinného uspořádání, když se narodí dítě je všech, ostatně není ani možné zjistit čí je, protože k sexu se taky přistupuje moderně. To prostě musíte vidět... Máte stále dost času a autobus nabere nový směr... |
| |
| soukromá zpráva od Jerremy Robins pro Zase o něco blíže větší zastávce Kapitola první: Další pumpa Jednostopá grupa Stroj naskočil a já vyrazil dál. Ještě než jsem opustil pumpu, zvedl jsem holkám ruku na pozdrav. Netrápili mne jejich pohledy, ty ukřivděná očka. Měl jsem svojí mašinu, širokou silnici a nekončící dálavu. Při odjezdu jsem to pořádně ohulil, nechal to trochu počadit, aby si děcka užili a se smíchem jsem se vyřítil zase dál. Tentokrát jsem sral na helmu, sral jsem na rychlost. Jel jsem v klidu, pomalu a nikam nespěchal. I tak jsem autobusu už dávno ujel. Chvílema jsem i pustil jedno řídítko, abych se mohl protáhnout, užít si vzduch, jež šel proti mě. Byl jsem volný, svobodný a nezávislí. Žádnej čurák s frčkama mě nebude další den budit, řvát a prskat mi do ksichtu, že jsem zase něco posral, že ani moje matka by nebyla tak pomalá jako jsem já. Žádnej oficír mě nebude buzerovat a nutit mě tiše drtit nadávky v zubech, zatínat pěsti až klouby bělají. Jsem tu je já, moje mašina a nekončící silnice. Ukazatel benzínu zase klesl na žíznivou a navíc nějak začal zlobit karburátor. S povzdechem jsem to zasekl u stojanu, dal drobkovi napít a jakmile bylo zase plno, odtlačil jsem ho stranou, abych se pustil do úprav. Nevadilo mi to. Rád jsem se v mašině vrtal. "Fakt chceš toho starýho křápa? Víš, že s tím budeš mít víc problémů, než zážitků, že jo? Tak fajn, dělej jak myslíš, Seržo." slyšel jsem ještě hlas desátníka, co mi HDčko vydával ze starých zásob, když jsem mu předal papíry o odkupu. Nechal mě dokonce si i vybrat jakej kus chci. Jasně, že jsem vybral ten nejvybavenější a v nejlepším stavu. A po dvou kartonech luckyn jsem si ještě nabral pár dílů z těch ostatních. Jasně, že jsem věděl, co dělám. Táta měl taky jednoho a dovoloval mi v něm se vrtat. Naučil mě všechno, co šlo, v těch vzácných chvilkách, když byl doma. "Tak povol, do hajzlu," nasraně jsem zabral šroubovákem, takže jsem si ani nevšiml, že přijeli další mašiny. No, nebylo to ani tak moc divný, tohle byl celkem frekventovanej motorest. Až když ke mě přišel nějakej černovlasej a vouse týpek, jsem zvedl k němu pohled. "Zdar. Hale, ani ne, brácho. Nebo ne tak často jak vostatní," ušklíbnu se na chlapíka. "Ne cajk, díky. To je jen karboš, trochu to dotáhnout tady, povolit tam a zas pojede jak novej," s díky odmítnu jeho nabídku na pomoc a konečně polevím šroubek. Chlapík mezitím ubalí cigáro, které nabídne a já s díky přijmu. Silně si potáhnu, vychutnám si chuť tabáku, než vypustím kouř a zvednu se od mašiny, abych se narovnal a protáhl. "Jen courám. Ale plánuju se podívat na Woodstock," odpovím mu popravdě a s cigárem v koutku úst se vrátím ke štelování karboše. |
| |
| soukromá zpráva od Patricia Freeway pro Pozdě ale přeceDodatek: Z provizorního pelechu jsem se vyhrabala až jako poslední. Na Nathovi sračky a brnkaní jsem absolutně nereagovala. Projíždělo mi hlavou jen to, že si chci dát ještě dalších pět minut a opáčko s Chrisem. Jenže byli neodbytní tak jsem chtě nechtě musela vstát. Bylo mi nějak jedno, že když jsem se posadila, přikrývka jen hoko těžko zakrývala nahé tělo a sem tam bylo něco k vidění. Není tu nikdo, kdo by nic z toho už neviděl. Chris, Natha a i Layla. To je přece ženská. Nemám nic, co by vona neměla. Konečně jsme se vydali na cestu a zanedlouho se spustil déšť. Jelo se blbě, byli jsme promočení a promrzlí. Jestli jsem včera nebyla výřečná, tak dneska jsem němá. Fakt nemám dobrou náladu a promítá se to do mého vystupování slušně. I ten hospodský to málem schytal. Naštěstí byl rozumný a už sem byla připravená se i s Nathem dohadovat, ale i ten měl rozum a zůstali jsme. Došla jsem si pro věci a hned co se Nath sbalil a odešel s Laylou, já vyšla vstříc pokoji, lanaříc Chrise, aby si dal horkou sprchu se mnou. Pěkně okatě, před všemi v lokále a hlavně před zdejším hospodským. Jak to dopadlo už si můžete domyslet sami. Kapitola I. Cesta lásky a míru. Ráno bylo vážně moudřejší večera. Přestalo chcát, snídaně dobrá. Hřála v žaludku. Takových nocí, i když není žádná slečinka, by klidně brala víc. Postel je postel. I tak je ale čekalo další nocování na jehličí a společně pod jednou dekou, pokud tomu Chris dovolil. Světlejším zítřkům svitlo až dalšího dne. Projížděli dál, mířili na fesťák na který už se kurva těšila. Nikdy nebyla na to, aby dlouho opakovaně ulehávala s jedním chlapem. Navíc se těší, až zase popustí páru, daleko víc než jsou tomu večery u ohně s jedním brkem. Zastavili na další pumpě. Nádrž jsem měla ještě poměrně plnou, ale i tak jsem doplnila, když už jsme tu byli. Nathaniel šel okamžitě k týpkovi, co tam zápasil se svým strojem. Ten ho ale odmítnul a já, na co sem se zmohla, bylo si ho jen prohlédnout. Zaslechla jejich rozhovor a během chvíle byla u nich. Chrise nechávala kdesi za sebou. "Woodstock? To jedem stejným směrem." Mrkla na něj svůdně a zadkem se opřela o sedadlo toho svýho ďábla. "Můžeš jet s náma. Rozhodně lepší táhnout se za ženským zadkem, než čumět na ptáčky v oblacích prchající před zvukem motoru, ne?" Byla si sebou docela jistá, ale to vždycky. Měla co ukazovat i co nabídnout, tak proč by ne. |
| |
| soukromá zpráva od Layla Farrell pro Cesta lásky a míru Nathaniel, Chris, Patricia, Jeremy Je na čase se zase pohnout. Raduji se, když opouštíme tohle město, které se mi hnusí, a míříme vstříc...snad něčemu lepšímu. Počasí se umoudřilo a já si jízdu konečně užívám. Pevně se držím Nathaniela, vlasy mi vlají ve větru a poprvé, po mnoha a mnoha letech, si připadám skutečně volná. Skoro mám pocit, že bych mohla roztáhnout křídla a létat. Po cestě se k nám připojí Mike. Taky míří na Woodstock a mele o nějaký farmě plný hippíků. Na nevázaný sex se sice úplně necítím, ale termální prameny zní opravdu lákavě. Vypadá to, že všem se ta myšlenka líbí, a navíc máme čas. Tak proč ne. Seskočím z mašiny, a protáhnu se. Nepřekvapuje mě, že Nath hned nabízí někomu pomocnou ruku. Už jsem si všimla, že motorkáři se k sobě navzájem chovají jinak, než na co jsem zvyklá. Líbí se mi ta ochota, pomoct někomu v nouzi. Vlastně, jen díky tomu jsem tady já. Opřu se zadkem o motorku a chlapíka jen z povzdálí pozoruju. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel Jackson pro
Kapitola I. Všichni Chlapík pomoci nechce jen šteluje karburátor, tak si aspoň dáme cígo. Trochu se v tom porýpe a má hotovo. Obhlédnu mašinu jak ji má v origo barvě a s vybavením. Uznale pokývnu, že se o to pěkně stará. Pak nahodí, že jede taky na ten fesťák ve woodstocku. Jen pokývnu hlavou. Než však něco řeknu vloží se do toho Pat. Musím se usmát, tu potvoru zas svrbí frnda. Je prostě dobrá a ani jeho "strašidelnej rypák" ji neodradí. Prostě začuchá volný péro a tak je jak dravec. Říkám si jestli jí někdy někdo naloží tak, že bude mít konečně dost. Pochybuju o tom. S potutelným úsměvem jen dodám. "Jo kámo, taky jedeme na Woodstock, vypadá to, že tam bude asi docela dost lidí jak to sleduju. Pojeď s náma. V partii se cestuje líp večer u ohně si máš s kým pokecat nebo dát kořalku. Jinak ta pomalovaná kočena, je Pat, ten halama na cafáči je Chris, tady to je Layla, ten vzadu je Mike a já jsem Nat." Všechny představím jmény, protože přímení nikoho nezajímají vlastně ani mě ne. Pak ještě dodám. "Máme ještě čas než fesťák začne, Mike zná tady kousek nějakou hippísáckou farmu, u které jsou prý parádní horký prameny na koupání. Jsou tam nějací jeho známí, takže tam jedeme. Pořádně se osvěžit před fesťákem. Co ty na to jedeš?" Ať se rozhodne jakkoliv. Nakoupím nějaké flašky s chlastem a zásoby jídla, nehodí se na návštěvu přijet s prázdnou a chlast se vždycky hodí.... |
| |
| soukromá zpráva od Jerremy Robins pro V jedné stopě Kapitola první Všichni Ještě nějakou chvíli jsem se vrtal v karburátoru, tahal cigáro s fakt dobrým tabákem a usmíval se pod vousy. Byl jsem spokojenej. Mimo civilizaci, daleko od pravidel a teď jsem ještě, zdá se, potkal spřízněné duše. Krátce po chlapíkovi s cigárem seskočila z mašiny a přišla blíž celkem pěkná kočka, která se hned a bez ostychu dala do řeči. Chvilku jsem ještě čuměl do karboše, než jsem k ní zvedl zrak. Krom toho, že jsem si málem zabodl šroubovák do ruky, málem mi ještě k tomu vypadlo to dobrý cigáro. Nabídla mi abych se přidal, že maj stejnou cestu a já naklonil hlavu k levému rameni a zahleděl se jí na boky. "Jestli ten zadek bude tvůj, tak není vo čem diskutovat," ušklíbnu se a konečně dokončím štelování karburátoru. Hned na to zareaguje i chlapík, kterej následně představí celou partu a pak i sebe. "Mě říkaj Jerry," představím se, zvednu se konečně od mašiny a vezmu hadr ze sedlové brašny, abych i otřel ruce. "Hippíky nemusím, ale ty prameny zní moc dobře," přikývnu na jeho návrh a s úsměvem mu podám ruku. Když pak zamíří nakoupit nějaký to pití, přidám se k němu. Beztak potřebuju nějaké zásoby, něco k pití a došli mi už cigára, proto jsem ho přijal od Natha. |
| |
| soukromá zpráva od The Road pro Květinová farma Kapitola I. Všichni Po nezbytném nákupu zásob a chlastu, zaburácely motory motorek a v prachu opustili odpočívadlo. Vedl kolonu tentokrát Mike, protože on věděl kam máte jet. Brzy jste opustili hlavní cestu a najeli na okresky, teď měly výhodu HD oproti anglickým kafíčkám, které měli podstatně tvrdší podvozky, než uhoupané HD. Nakonec jste sjeli i z asfaltové okresky a kousek jste ještě museli jet po polňačce. Pak jste konečně přijeli na místo. Poměrně rozlehlá farma, se stájemi a dřevěnou hlavní budovou. Budovy pomalované kvetinami a znaky a všude kolem byly záhony květin, zeleniny a bylinek. Nádherně tu voněli modrofialové levandule a o kus dále zase nana máta, samo sebou zde rostlo i poměrně dost rostlin konopí. Holky měli dlouhý šaty i vlasy a ve vlasech cinkrlátka. Mike zatroubil a zaparkoval mašinu vy vedle něj pak vás představil nějakému místnímu zenovému mistru nebo podobné šílenosti v douhým hábitu a pak ještě asi dalším třem hipíkům. Srdečně vás uvítali s tím aby jste tu byli jako doma. Mike i Nat dali do společného kastlíku, nějaké jídlo a kořalku plus přihodili pár dolarů k provozu farmy. Nahulený hipísandy, prvně vás olíbaly a pak se začaly starat o chlapy i o ženský, nějaký jídlo, vám nachystali a hned jestli si dáte vodní dýmku. Ještě jste ani nedojedli a po prašné cestě se došoural pomalovanej školní autobus a z něj se vyvalilo pár dalších hippíku. Začala představovanda, ale Jerremy už věděl o koho se jedná. Ty dvě holky co ho chtěli okrášlit tam byli taky a co hůř všimli si ho. Nat, když viděl jeho rozpaky se jen potutelně uculoval. Nabídnul do kola právě ubalený brko a mrkl na Jerremyho "Copak starý známí? Dávné lásky nebo tak?" Jeden z domácích hippíků vám nabídl nějaké tripy a ještě ukázal cestu ke koupání. Doporučil tu vzdálenější horkou tůni, které je sice dál, ale prostředí je parádní a je ze všech nejteplejší. |
| |
| soukromá zpráva od Layla Farrell pro Květinová farma všichni Mike nás opravdu dovede na farmu, která předčí veškerá má očekávání. Všechno tu voní, a nejen bylinkami a trávou, ale i láskou, porozuměním a tolerancí. Je to jako vstoupit do úplně jiného světa. Od života, který jsem vedla doteď, by se to snad ani víc lišit nemohlo. Pořádně ani nevím, kam s očima. Jasně, všichni jsou sjetý jak gumy, ale o to přátelštější a vřelejší přivítání se nám dostane. Něco málo sním a párkrát potáhnu z vodní dýmky. Tohle jsem nikdy dřív nezkoušela. Táta byl ras, je ironické, že právě on ze mě chtěl mít slušnou holku a kapky jsem dostala i za blbou cigaretu. Jenže teď tady není! Cítím se skvěle. Hlava je lehká, jako kdyby mi někdo vyžehlil všechny vrásky na mozku. Jako kdyby mi z ní někdy vymetl všechny negativní myšlenky, všechna příkoří a pochybnosti. Všechno je přesně tak, jak má být, a svět by nemohl být krásnější. Trochu mátožně se zvednu. Teď se chci, ze všeho nejvíc, ponořit do horké vody. Nechám ostatní, ať pokuřují, baví se, a seznamují, a sama vykročím k pramenu. Opravdu se trochu projdu, ale za ten klid to rozhodně stálo. Shodím všechny svršky a ponořím se do horké vody. Myslím, že jsem se právě ocitla v nebi. |
| |
| soukromá zpráva od Chris Murphy pro Prolog Patricia, Layla, Nathaniel, Chris Vyjeli jsme tak akorát. Začalo kapat. A kapání je na hovno, protože buď jen kape a je to otravný a nebo prší. A déšť mám rád, sníh ještě víc. Ale ani o jedno nestojím, pokud mám jet na motorce. Z polní cesty jsme se naštěstí v pohodě dostali. Pak jsme to mohli rozjet. No rozjet. Jeli jsme, co to šlo, protože to začalo smejkat. A já a ani nikdo jinej nemá motorku, se kterou by se rád po silnicích projížděl zadkem napřed. A už vůbec ne ti dva na jedný motoce. Tákže hezky plynulý brzdění a přidávání a hlavně jemně v zatáčkách. Gumy jsem měl sice jen rok starý a na žádných gumách nešetřím, ale je to furt motorka. Dojeli jsme do nějakýho města, nestačil jsem přečíst ceduli, jak se to tam jmenuje. Nat to zamířil do nějakýho podniku. Dobrej nápad. Začaly mi mrznout údy. Zastavili jsme a šli dovnitř. Kůrva ze mě lilo. Moje hadry, vousy, vlasy apod. byly nacucaný jak hadr na podlahu několikrát vymáchanej v hajzlu. Nebo kdekoliv jinde. Takže nabídku převlíknout se jsem s radostí využil. Objednám si nějaký hot wings, pití a sedím. Pozoruju Nata, jak dává Layle své zbylé oblečení. To je fajn, já nic takovýho navíc nemám. A koukám, na jeho armádní zařazení a seržantskou hodnost. Mlčky jím a piju. A jím. Potřeboval jsem dohnat tu snídani a už byl i čas oběda a já jsem velkej nenasytnej kokot. Hulit se mi ale nějak nechce. Pak Nat nabídne Layle, jesli půjdou něco koupit. "Vemte mi nějakou dobře skladnou pláštěnku, nemám zapotřebí chodit venku jak zmoklej kohout, až zas bude takhle chcát. A něco pořádnýho na snídaně, pak to kásnu." A zůstal jsem s Patricií u stolu. Oba mlčenlivý. Já takovej jsem a ona očividně někdy také. Plus to počasí a hřejivý alkohol. Chvíli jsme takhle seděli. Pozoroval jsem ji, pak lokál a zdejší lidi a pak zase ji. A péro se mi zas samo o sobě zvedalo. Nakonec prolomila ticho s tím, že jestli si dáme sex. Né, řekla sprchu. Můj mozek slyšel nejdřív sex. Na to jsem hlasně řekl, že samozřejmě. Zaplatilo se, vzali se klíče od pokoje a šlo se do sprchy. Péro mi nekleslo za celou dobu, takže jsem byl docela našponovanej. A musím říct, že ta sprcha a všechno co bylo během a po ní, bylo fakt úžasný. Nakonec jsme zalehli ve společném teple a spokojeni. Plnej plyn a novej týpek 1. kapitola Všichni Následující ráno bylo nádherný. Pořádně jsem se nasnídal, moc jsem nepovídal. Ta jízda co pak následovala, to bylo něco. Přesně pro tyhle chvíle, pro tyhle klikatý silnice mezi městama, jsem si pořídil svýho Tritona. Dělá to randál a jede to jak blázen. Miluju ji. Já tu mašinu prostě zbožňuju. Nicméně netahám to na hranici možností, nechci závodit ale užít si to. A přežít - kdo by nechtěl, že jo. A večer byl další sex s Patricií. Co si budem povídat, tohle se mi moc líbilo. Pokaždý jiný, pokaždý stejně divoký. Potkáme i nějakýho šuldu, co se jmenuje Mike. Povídá něco o hippies, farmě a pramenech a tadyty věci. Nějak mi to šlo jedním uchem tam, druhým ven. No což, kažodpádně tam vlezu s nima, když tam půjdou. Druhý den jsme při cestě potkali očividně bývalýho vojáka, jak se hrabe v karburátoru. Nat za ním šel, já jsem tankoval, pak jsem automaticky nastartoval s tím, že hned pojedem. Chvíli jsem čekal s nastartovaným motorem vedle. Když šel Nat ubalit, bylo mi jasný, že to bude na dýl. Navíc Patricia šla po natankování hned za nima. Tak jsem popojel, abych nepřekážel a zhasl jsem motor, abych slyšel konverzaci. Nat nás představil a řekl, ať se k nám připojí na cestě do Woodstocku. Sesednu a jdu k nim. "To by mně kurva zajímalo, koho ještě potkáme, jak se hrabe v karbeci a pak se připojí do skupiny," řeknu a podám ruku Jerrymu. "Jsem Chris, jak už si slyšel. A tihle dva," ukážu na Patricii a Nata, "mě našli u silnice, jak jsem měl zasranej karburátor od benzínu smíchanýho s chcánkama. No a teď jedu s nima." Když Patricia řekne, co řekne, je mi jasný, kdo bude příští noci okupovat její tělo. No jó, však ono se to ještě nějak vyvrbí a nějakej matroš se najde. Pak jsme vyjeli. Mike vedl. Když jsme se dostali na polní cestu, bylo to na Tritonu na hovno. Normálka. Už jsem si zvykl. Po příjezdu jsem se letmo s těma lidma seznámil. Ale spíš jsem čuměl, co kde je. A na holky jsem koukal, jak jinak. Pak přijížděl autobus. Naprosto šíleně pomalovanej. Šel jsem zpátky k Jerrymu a Natovi, jelikož jsem viděl, že obdobně jako já, civí na ten bus. A z toho busu začali vyskakovat hippísáci. V tu chvíli jsem si řekl, do čeho jsem se to namočil, do jaký skupiny jsem se to vlastně dostal. Ale za pár sekund jsem to zahodil. Ty barvy a všechno tohle sice není můj styl, ale jsme lidi. A jsme volní. Dáme řeč, jídlo a pití, dáme ty prameny nebo co to je a bude to fájn. |
| |
| soukromá zpráva od Jerremy Robins pro Hulení, to pro mě není Pivo ale jo Kapitola první Všichni Ještě před tím, než jsem šel s Nathem nakoupit nějaké zásoby, přišel blíže i další týpek, kterého Nath představil jako Chrise. Podal jsem si s ním ruku, přikývl na naše podobná setkání a podíval se na jeho mašinu. "Je fakt, že já se v ní hrabu asi víc jak ty," zasměju se a vyrazím na nákup. Po nákupu zase sednu do sedla a nechám skupinu vyjet, načež se zařadím za ně. Či spíše kus za Patriciu. Slíbila mi pohled na zadek a ten si nenechám jen tak utéci. Nakonec stejně nejedu tak dlouho za ní, trochu té mé holce přidám, dotáhnu Patriciu a nějakou chvíli jedu pohodově vedle ní. Teda dokud nesjedeme na cestu k farmě, kam nás to Mike vede. Na rozdíl od ostatních, mám s HDčkem celkem kliku. Je dobře odpružený, vždyť i ta sedačka má silný pružiny. Tak přeci jen, je to vojenská motorka a nepředpokládalo se, že bude jezdit jen po silnici. Takže jsem sice neměl tak naklepanej zadek jako ostatní, ale i tak to bylo více než dost. Když dorazíme na farmu, zaparkuji mašinu hned vedle Nathovo, sundám helmu, kterou zavěsím na řídítko a pak i bundu, kterou hodím přes sedlo. Jen v černém triku s urvanými rukávy se opřu o mašinu a rozhlížím se po farmě. Nutno dodat, že řeziva je tu parádně, to ano. Ale až moc uvolněný, řekl bych. A pak si všimnu autobusu, který jsem potkal o pár zastávek dříve. Když jsem si uvědomil, že je to opravdu ten autobus (holky vystoupili), jen jsem zmučeně zavřel oči a trochu si povzdechl. "Potkal jsem je na jednom odpočívadle," mávnu jen rukou, odšťouchnu se od mašiny a ze sedlové brašny vytáhnu flašku whiskey a krabičku cigaret. "Nebudeme tu stát jak dřeva ne?" otevřu flašku a stejně jak dal Nath kolovat jointa (kterého s díky odmítám, stejně tak i jiné drogy), dám ji také kolovat. Zapálím si cigáro, krabičku i Zippo strčím do kapsy a slastně si potáhnu. Láhvinka koluje a já se zamyslím nad prameny, o kterých tady každej mluví a na které mě sem vlastně natáhli. Nechám ostatní, aby dál kolovali jointem a lahví a vydám se hledat ony slíbené prameny. Jeden z hippíků sice říkal, kde by měli být, ale když ho člověk poslouchá jen na jedno ucho, moc toho nepodchytí. Stopař jsem ale dobrej, takže brzy prameny najdu. "Ty nejvíc vzadu," zabrblám si potichu pod vousy a dál postupuji. Až na poslední chvíli si všimnu, že tam už někdo je. Stejně tak si všimnu i oblečení rozházeného po zemi a chvilku mi trvá, než si vzpomenu na jméno. "Layla, že jo? Teda... sorry, omlouvám se. Nevěděl jsem, že taj někdo je... hned... já... sorry, fakt sorry," vzpomenu si, načež si uvědomím, že bych měl asi vypadnout a nechat ji o samotě. |
| |
| soukromá zpráva od Layla Farrell pro Horký pramen Jerremy Užívám si horkou vodu, a připadám si jako v nebi. Toho, že nejsem sama, si všimnu, až když na mě promluví. Ten novej...Jerry. Na tváři se mi objeví úsměv od ucha k uchu. "Počkej! Nechoď. Místa je tady dost pro nás oba." Svou chvilku samoty jsem si užila. Vlastně mám pocit, že od toho, co jsem ostatní na farmě opustila, uběhly celé věky. Za tu dobu vznikla jedna, možná i dvě nové galaxie. Viděla jsem tvář boha a zjistila, že je to žena. A teď si chci povídat...a možná i něco víc. "Jerry, přidej se ke mě." Gestem ruky k sobě muže lákám. Jako siréna zbloudilého námořníka. |
| |
| soukromá zpráva od Jerremy Robins pro Horké prameny Kapitola první Layla Už jsem se otáčel k odchodu, když v tu chvíli promluvila. Podíval jsem se na ní, chvilku si ji mlčky prohlížel a pak se trochu pousmál. "Fakt ti to nebude vadit?" zeptám se ještě pro jistotu a když mi potvrdí, že ne, přikývnu. Začnu ze sebe postupně shazovat věci, které padají na hromadu. Tak nějak ze zvyku se k ní, při svlékání otočím zády. Jakmile stáhnu triko i kalhoty, potažmo i trenky, jde vidět spálená část mého těla. Pravé rameno, lopatka, bok, zadek i celá zadní část pravé ruky a nohy. Nikdy jsem moc netrpěl studem. A jestli někdy ano, armáda mě to velmi brzy odnaučila. Takže jsem se hned po svléknutí otočil k Layle a krátce na to zalezl k ní do vody. Nešel jsem ale hned k ní, ne, kdepak. Nejdříve jsem se celý ponořil, abych si vychutnal vodu. Byla opravdu teplá, příjemná a já to potřeboval jako sůl. Když jsem se opět vynořil, byl jsem zhruba na délku natažené ruky od Layly. Nechtěl jsem k ní lízt, být nějak dotěrný. V tuhle chvíli mi šlo fakt jen o tu vodu a požitek z ní. "Znáš je dlouho?" zeptám se jí, abych prolomil to ticho, které po mém "hupnutí" do vody nastalo. |
| |
| soukromá zpráva od Layla Farrell pro Horké prameny Jerremy Zavrtím hlavou, a sleduji, jak se muž vysvléká. Když odhalí spáleniny, které zdobí jeho tělo, zatajím dech. Nedovedu si představit, co musel zažít, že to na jeho těle zanechalo takové rány. A já se tu stydím za své modřiny. "Co se ti stalo?" Vyhrknu dřív, než se stihnu zarazit. Než Jerry vklouzne do vody, mám čas si ho, celkem dobře, prohlédnout. Hezký chlap. Bloumám krajinou myšlenek, ze které mě vytrhne až znovu Jerry. Jak jednoduché je se ztratit. Jedna myšlenka vede k druhé, ještě převratnější, a já nestačím žasnout. "Hmm? Ale ne. Jsem s nimi sotva pár dní." Navenek už možná vypadám jako motorkářka, ale uvnitř jsem pořád ta uťápnutá holka. "Nathaniel mi pomohl zbavit se člověka, který mi ubližoval. Takže teď jsem na útěku z domu." Pousměju se. Už jen to, že to můžu říct nahlas, je nesmírně příjemné. Utekla jsem...osvobodila se...jsem volná... Jak sladce to zní. |
| |
| soukromá zpráva od Jerremy Robins pro Horké prameny Layla "Objetí plamenometu ve Vietnamu," odpovím jí, jako kdybych odpovídal na to, co si dám k obědu a vlezu do vody. Chvilkové cachtání a pak má otázka, na kterou přijde překvapivá odpověď. "Vážně? Vypadalo to, jako bys s nima táhla dýl jak pár dní," pokusím se o přívětivý úsměv. Ne, že bych někdy tyhle věci dělal, ale jak zjišťuji, i já na ně mám kapacity. "Zdá se, že to bude fajn člověk," ušklíbnu se, když mi prozradí jak se přidala k Nathovi a ostatním. Odmlčel jsem se, natáhl se v tůňce a hlavu si opřel o břeh. I přes to, že jsem vypadal, že koukám do nebe, po očku jsem ji stále sledoval. Pěkná holka, napadne mne, zatímco jí sleduji. |
| |
| soukromá zpráva od Layla Farrell pro Horké prameny Jerremy I přesto, že sedím v horké vodě, po zádech mi přeběhne mráz. Jednou jsem si opařila ruku, a to ještě jen trochu. Když se člověku škvaří kůže, musí to být příšerně bolestivé. Na tohle teď ale myslet nechci. Vietnam je daleko, Jerry je blízko, a já si chci užívat života. "Vlastně je skoro neznám. Ale jo, máš pravdu. Nath je fajn. Nebýt jeho, tak jsem na nejlepší cestě do velmi nešťastného manželství." Křivě se pousměju. Nathaniel vypadá jako drsňák, ale má zlatý srdce. Možná si myslí, že mu nic nedlužím, ale já jsem přesvědčená o opaku. K Nathanielově smůle mě kundička svrbí právě teď. Svůj dluh budu splácet někdy jindy, teď si chci hlavně užít. Když se tedy Jerry zahledí do nebe, využiji toho, a přesunu se k němu. "Chceš abych ti pomohla zapomenout na Vietnam?" Zeptám se tiše, zatím co konečky prstů jemně kloužu po jeho stehně. |
| |
| soukromá zpráva od Jerremy Robins pro Horké prameny Layla Ušklíbnu se nad její odpovědí. Unikla nešťastnému manželství, zamyslím se a tentokrát se opravdu zahledím na nebe. Je fakt, že já jsem o manželství nikdy nepřemýšlel. Na pohled jsem musel vypadat, že usínám, neb oči jsem měl přivřené a celý jsem se dokonale uvolnil. Tohle jsem fakt potřeboval, naložit se ve vodě a nejlépe teplé. Ucítím lehké vlnky, jak se zčeří voda, ale to že sedí vedle mě si uvědomím až ve chvíli, kdy promluví. Ještě před rokem a půl bych věděl okamžitě, že se pohnula. Když jsem ucítil její prsty na svém stehně, trochu jsem sebou trhl, jak jsem to nečekal, ale neuhnul jsem, nechal jsem ji, ať si dělá, co chce. Kalkulace byly rychlé, jakmile položila svou otázku. Už jen proto, že se mi v hlavě objevily vzpomínky na vzácnou chvilku ke konci výcviku, kdy si nás vrchní seržant zavolal k sobě a tiše, skoro až otcovsky pronesl: "Když můžete žrát, žerte. Spěte kdykoliv to jde. Potřebujete se vychcat nebo vysrat, udělejte to hned jak to jde. Nic z tohohle neodkládejte, slečinky. Naskytne se vám příležitost šukat, čapněte jí za pačesy a ukažte jí za co stojí mariňák. V našem řemeslu totiž nikdy nevíte, kdy to bude naposled." A já věděl, že moc šancí v životě už mít nebudu. Pokud teda ta holka nebude totálně sťatá, slepá a nebo ze soucitu. Nebo placená. Ale tohle nebylo ani jedno. Layla prostě chtěla a já to cítil. Nezáleželo jí na tom, jak vypadám, nebo co se mi rýsuje na zádech. Prostě jen chtěla cítit moje péro ve své kundičce, toť bylo vše. A já nehodlal odmítnout. "Spíš mi pomoz vytvořit nové vzpomínky," zašeptal jsem a pomalu, opatrně jsem ji protáhl ruku za zády a objal kolem boků. Přitáhl jsem si ji blíže k sobě a druhou rukou se zatím jemně dotkl jejího stehna. |
| |
| soukromá zpráva od Layla Farrell pro Horké prameny Jerremy Nečekala jsem odmítnutí, i tak mě ale taková pozitivní reakce potěší. |
| |
| soukromá zpráva od Jerremy Robins pro Horké prameny Layla Říká se, že vojáci to mají rádi tvrdě a nesmlouvavě. Není to úplně tak pravda. Ne všichni vojáci si potrpí na tvrdém a rychlém sexu. Je to většinou jen kvůli tomu, že voják spěchá, aby si za to volno, co má, užil co nejvíc. Pravdou je, že voják má rád sex plný jemností, že chce ženu zahrnovat jemností. Jenže to teď nebylo na místě a ani to nebylo vyžadované. Už ve chvíli, kdy si ke mě přisedla, jsem poznal, že si chce jen užít. Že netouží po jemnostech, po jemném milování. Ne teď a ne tady. Chtěla se prostě vyřádit a já neměl důvod jí to nedopřát. Když mě hltavě políbila a rukou mi zajela do klína, nebránil jsem se. Ba naopak, oplácel jsem. Rukou jsem jí po stehně sklouzl do klína, nejdříve jsem po něm jemně přejel a až po chvilce, ještě než naběhl můj pyj, jsem ji dráždil. Když pak naskočila, bylo to jako když se propadnete do nebe. Zvlášť pro někoho, kdo měl sex naposledy před rokem a půl v nějaké malé zapadlé vesnici kdesi daleko v severním Vietnamu. Ne, počkat, tam mi to zkazili dělostřelecký granáty... Vzpomínky na minulost se rozplývají jako pára nad hrncem, zatímco mé hrubé dlaně sklouzávají na její drobounký zadeček. Sedí proti mě, rukama zakleslá za můj krk a její prsa mi hopkají před očima, zatímco ji pomáhám se skotačením. Chvílemi neodolám a zabořím vousatou tvář do její hrudi, jazykem si hraju nejprve s jednou, pak i druhou bradavkou. Líbí se mi, jak si to užívá, jak je živá a divoká. Hlasitá jak nezkrocená divoženka, která se právě teď rozhodla, že obdaří stárnoucího vojáka. Hnětl jsem její zadeček, přizvedával ji na svém pyji a užíval si její krásy jak to jen šlo. |
| |
| soukromá zpráva od Layla Farrell pro Horké prameny Jerremy Horká voda kolem nás šplouchá. Jerry zrychleně oddychuje, a já hlasitě sténám. Je tak krásné být naživu. Netuším, jak dlouho už skotačíme. Byla bych nejraději, kdyby to nemuselo nikdy skončit. Ale i ta nejlepší jízda nakonec dospěje ke svému konci. |
| |
| soukromá zpráva od Jerremy Robins pro Horké prameny Layla Zvuk šplouchající vody se vytrácel ve slastné hudbě vzdechů a nářků rozkoše. Tempo se pomalu začalo zvedat, já začal přirážet proti ní. Cítil jsem její nehty ve své kůži jako pár drobných jehel, jak se zarývají hlouběji a hlouběji, jak burcují mé smysli, probouzí mě z letargie přežívání. A pak se propnula. Zaklonila hlavu, zavřela oči a zintenzivněla pohyby. Já silněji zmáčkl její zadeček a více ji tlačil na sebe. Cítím jak se jemně třese, jakoby ve vlnách. To mi v, jinak podmračené tváři vykouzlí úsměv. Vyvrcholí a já krátkou chvilku po ní. Zhroutila se na mě, já ji jemně objal a přitiskl k sobě, zatímco jsem se o trochu více svezl do vody. Ovšem jen tak, aby měla alespoň část zad pod vodou a nebyla jí zima. Prudce jsem oddechoval, srdce mi bylo jak splašené a pocity, které vířili hlavou byli nepopsatelné. Jen tak, spontánně jsem ji políbil do vlasů, zabořil do nich na krátkou chvíli tvář a vychutnal si její vůni. Dech i tlukot srdce se pomalu uklidňoval a já ji pevně držel, tiskl k sobě. Skoro jako bych se bál, že to je jen sen, který se s ránem rozplyne. Možná jsem i chtěl něco říct, ale radši jsem mlčel, nechtěl jsem kazit tu chvíli, která právě nastala. |
| |
| soukromá zpráva od Layla Farrell pro Horké prameny Jerremy Užívám si Jerryho teplou náruč, i horkou vodu, která mě hladí na kůži. Tenhle okamžik by nemohl být dokonalejší. Ani se mi nechce se hýbat...a vlastně ani nemusím. |
| |
| soukromá zpráva od Jerremy Robins pro Horké prameny Layla Ticho prolomí až Layla. Taky se usměji a podvědomě ji začnu hladit na zádech, zatímco tvář skrývám v jejích vlasech. "O tom mi něco vyprávěj," usměji se a dál ji hladím po zádech. Dýchám už klidně, stále vstřebávám uplynulé chvilky. Dal bych si cigáro, napadne mne a zvednu hlavu, abych se podíval, kde leží moje kalhoty. Daleko. Myšlenku na cigáro teda zavrhnu a dál se věnuji lenošení po dokonalém sexu. "Je to dobrý začátek," usměji se a dál ji jezdím bříšky prstů po páteři až k zadečku a zase zpět ke krku, který občas jemně promnu. Dál mlčím, hladím jí po zádech, občas líbnu do vlasů a tisknu k sobě. Nedostává se mi slov, které bych jí mohl říci a tak radši mlčím. |
| |
| soukromá zpráva od Layla Farrell pro Horké prameny Jerremy Jak tak pohodlně ležím, uvelebená v Jerryho náruči, cítím, že bych tu dokázala klidně usnout. Oči se mi klíží, a já musím několikrát zamrkat, abych zahnala dřímotu. Hlavu mám už nyní jasnější, ale to rozhodně neznamená, že bych čehokoliv litovala. Spíš naopak, žasnu nad tím, jak dokážu být vášnivá a spontánní. Nikdy bych to, sama do sebe, neřekla. |
| |
| soukromá zpráva od Jerremy Robins pro Horké prameny Layla Ležel jsem ve vodě tiše, odpočíval jsem a bezmyšlenkovitě jezdil jemně prsty Layle po zádech. Užíval jsem si jejího tepla, dotyku jejího těla na mém a bylo mi jedno, že sem může kdokoliv přijít. Nestyděl jsem se. Jedna z prvních věcí, co vás v armádě odnaučí, stydět se. I tak, před, v podstatě, úplně cizí ženskou, kterou jsem potkal dneska... nepatří to mezi obvyklé věci, které dělávám. Když se začne hýbat, překvapeně se na ni podívám. Pohlédnu jí do očí a div se v nich neutopím. Musím trochu zamrkat, možná i trochu proklepat hlavou, abych si uvědomil, že něco říká. "Hm? Jo, jasně," kývnu, ale to se už vymanila z mého objetí a jala se drápat z vody. Když se vyhoupla na břeh, visel jsem na ní očima. Studoval každou její křivku, zkoumal každý záhyb. Všiml jsem si i modřin, které se už pomalu vytráceli a žilka na spánku mi v těch chvilkách pulsovala. Uvědomil jsem si, že bych chtěl potkat toho hajzla, co si dovolil na ni vztáhnout ruku. Dokonce jsem i zaťal ruce v pěst. "Hm? Co... jo, promiň," trochu nervózně se pousměji, když se konečně proberu a odloupnu od ní oči. Zvednu se z polosedu, dojdu ke kraji tůňky a pomalu vylezu ven z vody. Skoro dva metry výšky, široká ramena a mohutný vzhled. Nejsem sice vytvarovaný jako profesionální kulturisti, ale jde vidět, že fyzičku mám na vysoké úrovni. Hruď, decentně zarostlá, je posetá drobnými jizvami, na pár místech dokonce i kulatá jizva, značící průstřel, nebo vstřel. A pak samozřejmě pravá strana těla, hlavně tedy zadní část. Ta je celá jedna velká jizva od popálení. Ohnul jsem se pro kalhoty, které jsem si na sebe natáhl, boty i triko jsem vzal do ruky a pousmál jsem se na Laylu. "Až po vás, sličná slečno," vyhrabal jsem to nejlepší, co jsem v sobě měl. |
| |
| soukromá zpráva od Layla Farrell pro Na lovu Jerremy Obléknu si džíny, boty a blůzku. Koženou bundu vezmu do ruky. Sledovat Jerryho je radost. Je to vážně hezký chlap, ale úplně jiným způsobem, než jak je hezký Stan...vlastně byl. Pocítím příjemný pocit zadostiučinění, když si uvědomím, že potom, jak ho Patricia zřídila, a já mu vyválela obličej ve střepech, už to zdaleka takový fešák není. Dobře mu tak. Ale vedle tohohle obra se cítím dobře, bezpečně. Působím vedle něj ještě křehčím dojmem, než obvykle. I proto se k němu přitočím, jakmile se oblékne a dovolím mu, aby mě chytil kolem boků. "Jdeme najít něco k jídlu. Mám pocit, že jsem nejedla snad týden." Vyrazím zpátky k farmě. Směr si pamatuji jen matně, a z cesty k horkému pramenu si nepamatuji už vůbec nic. Zato si ale vzpomínám na ty nesmírně hodné a štědré lidi. Snad pro nás ještě něco k jídlu zbylo. |
| |
| soukromá zpráva od Jerremy Robins pro Jídlo, kde je to jídlo? Layla Zatímco se Layla obléká, nacpu nohy do bot, tkaničky ale nezavazuji. Sice mám kanady už dlouho a jsou dobře prošláplé, pořád nehrozí, že by se mi vyzuly. Triko si hodím přes rameno a trpělivě počkám, dokud se drobná slečna neoblékne. V té chvíli si uvědomím, že už mám vlastně taky hlad. A celkem velký. "Kdyby jen týden," usměju se, obejmu ji kolem boků a přivinu k sobě. Cestu na farmu si pamatuji dobře a tak vyrazím sebejistým krokem vpřed. Že se vracím zpět bez trika, s odhalenou a zjizvenou hrudí mě netrápí. Že jde po mém boku Layla, kterou držím těsně u sebe, tak to mě trápí ještě méně. Naopak, to mně těší. Tedy, než že bych nějak machroval, nebo se naparoval, ale chlapa jako jsem já vždy potěší, když o něj má žena zájem. "Kdybych byl jídlo, kde bych se schoval?" zopakuji si, sice trochu upravenou, ale pořád starou známou mantru, když jsme se vrátili zpět k farmě, kde bylo přeci jen více lidí. |
| |
| soukromá zpráva od Larissa Clark pro Jackie, Jeremmy Tak nějak jsem doufala, že onen bývalý voják přeci jen svolí a přidá se k nám, ovšem nebyla jsem ani zklamaná, když odmítl a uznal, že se možná setkáme později, když máme stejný cíl. Na němou otázku Jackie, proč se k nám nechce přidat, jen pokrčím rameny a skicák schovám ve vaku. Už je to chvíle, co jsem jedla a hlavně mi chybí káva a tak se rozejdu směrem k restauraci, jeden šálek si tam objednám a rovnou i něco k snědku. Kapitola I. Cesta lásky a míru Všichni Cesta autobusem pokračuje i nadále ve stejném stylu, jako předtím. Pálí se jedno brko za druhým, alkohol koluje taky ve slušném měřítku a zadní část autobusu snad není nikdy prázdná. I já se občas zhulím tak moc, že ztrácím pojem o tom, co moje mysl či tělo dělají. Skicák se mi zaplňuje různými akty a portréty, které znázorňují naši cestu. Když se kdosi zmíní o farmě plné lidí věřící v mír a lásku, jsem nadšená a hodně zvědavá, jak to na takové farmě asi musí vypadat. Takových akcí jsem se nikdy předtím nezúčastnila, je to pro mě něco absolutně nového a láká mě odhalení tajemství takových míst. Bylo jasné, kdy jsme dorazily na onu farmu, jelikož si ji nebylo možná splést s jakoukoliv jinou. Všechny stěny farmy i okolí hrály takovou škálou barev, až jeden nevěřil, že jich tolik je. Všude okolo byly zasazené květiny či bylinky, které provoňovaly ovzduší. Jakmile jsem vystoupila z vozu a protáhla si nohy, s úsměvem na tváři jsem se rozhlédla po okolí a sledovala různé lidi. Zrakem jsem se zastavila na bandě motorkářů, kteří seděli opodál a mezi kterými se objevila i známá tvář. Přeci jen se naše cesty opět setkaly, i když jsem v to ani nevěřila. Poznamenám v duchu a pomalu se rozejdu směrem k nim. Ovšem než se stihnu vůbec přiblížit, motorkář z benziny se zvedne a někam se vytratí. Bylo by trapné se teď na místě otočit a tak s lehkým úsměvem dojdu až k nim a nepatrně mávnu rukou na pozdrav. “Zdravím, myslíte, že bychom se k vám mohli přidat?” Zeptám se trochu nesměle a rukou poukážu na autobus za mnou. “Samozřejmě pochopím, když budete chtít mít svůj klid” podotknu a mrknu na celkem pěkného vousáče s tmavými vlasy. Nejsem si jistá, zdali i ostatní z autobusu se budou chtít přidat k motorkářům, ale mě tato sorta lidí vždy fascinovala. Hlavně pro to, jak si dokázali užívat svobodu. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel Jackson pro
Kapitola I. Všichni Mikiho kámoš nás uvítá a taky místní holky. Všude voní tráva smíchaná asi s nějakýma bylinama nebo tabákem do vodních dýmek. Najím se a užívám si ubaleného brka. Natáhnu si nohy a opřu se abych si udělal pohodlí. Jerremi zmizí s tím že se jde vykoupat. Já to ještě nechám na později. Nikam nespěchám a užívat si slunce mi přijde super. Když přijde špek a nebo šlauch z dýmky, dám si, nesyslím a pošlu dál. Občas to proložím studeným pivkem. Prostě nádherný den. Za chvíli přijde drobná blondýnka a zeptá se jestli se muže připojit. Ještě opatrně dodá jestli nechceme mít svůj klid. Jen se usměju. Možná trochu zhuleně, ale myslím, že celkem mile. Tráva má na mě pozitivní vliv. Jsem prostě vyklidněný. Ukážu rukou na volné místo vedle mě na staré rozložené dece. "Jasně kočeno přisedni. A stydět se nemusíš. Milejch holek nikde není dost. Kámošku klidně vem taky." Na uvítanou jí podám zrovna kolující brko. A ukážu na spolusedící. "Tohle je Chris, tohle Miki a ta pokérovaná kráska je Pat. ještě tu někde pobíhá Jerry, se kterým se prý už znáte, říkal. Odkud jste holky? Předpokládám, že se nemusím ptát kam míříte, je mi jasné, že na fesťák ve Wodstocku." |
| |
| soukromá zpráva od Chris Murphy pro Kapitola I. Všichni Ležel jsem na dece u Nathaniela. Jerry odešel čvachtat se a já čuměl na oblohu. Sem tam přijmu nějaký hulení, ale hlavně užívám klidu. Autobus vypnul motor, takže poslouchám jen přírodu a lidi. Pak přijdou nějaký holky, jestli se můžou přidat. Nevidím na ně, čumím na oblohu koneckonců. Ale hlas maj pěknej, na to já jedu. Nat řekne, že jasný a představí mně. Na to zvednu ruku, jakože to jsem fakt já, jen aby vzápětí znova gravitací spadla na zem. Nějak se mi nechce nic dělat. Ale začínám mít hlad. Už zase. Jako chápu, že když jsem velkej, tak potřebuju větší příjem jídla, ale kde jsem se to ksakru tak moc rozežral. Když Nat domluví, zvednu se do sedu. Takže tam sedí vedle sebe dva vlasatý a vousatý chlapi. A všude kolem jsou hippíci, barvy a já vlastně ani nevím co dalšího. "Jsem nějakej vyplej. A hladovej," řeknu hned po Natovi. Uvědomím si, že ta holčina by nejspíš chtěla odpovědět na Natovu otázku. "Pardon." Prohlídnu si je. Jsou pěkný, vo tom žádná. Rozhlídnu se, když už jsem se tak pracně posadil, a vlastně mi dojde, že nevím, kam zmizela Layla. No což. Ještě poležím, poslechnu si holky co nám řeknou a pak asi půjdu sehnat jídlo. |
| |
| soukromá zpráva od Larissa Clark pro Květinová farma Kapitola I. Všichni Překvapivě milý úsměv na vousáčově tváři mě uklidní a již se necítím tak nesvá z toho, že bych je rušila. Neočekávala jsem, že by nás mezi sebe vzali s otevřenou náručí. Možná za to může ta tráva, kterou drží v ruce, říkám si ve chvíli, kdy mi podává jointa a představuje mi ostatní. Snažím se zapamatovat si jména, abych je následně dokázala přiřadit k obličeji, potáhnu si z jointa, aby se mi lépe myslelo a pošlu ho dál. Nestihnu ani nijak odpovědět, když se zvedne do sedu vousatý muž ležící vedle něj.. Chris tuším, že se jmenoval.. a řekne, že má hlad. “V pohodě..” usměju se a rukou hmátnu do vaku, ze kterého vytáhnu jablko, nic jiného k jídlu už tam bohužel nemám. “Chceš?” zeptám se a aniž bych čekala na odpověď ho po něm hodím, doufajíc, že ho zachytí. Poté se juknu na prvního vousáče a mezitím, co si sedám na nabízené místo vedle něj, mu odpovím. “Jsme z New Yorku a ano, máš pravdu, jedeme na ten fesťák.” Usměji se na něj a pak mi dojde, že jsem nás nepředstavila. “Mimochodem, já jsem Larissa a tohle je Jackie” poukáži na ni rukou. “Ale ani ty jsi se nám ještě nepředstavil.” |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel Jackson pro Květinová farma Kapitola I. Všichni Když Larisa představí sebe i kamarádku jen na ně přátelsky pokývnu a zároveň je shlédnu pořádně pohledem. Krásný a asi i trochu naivní holky, ale otázka je jestli to, že si myslím o někom, že je naivní je problém jeho idealismu a nebo mého cynismu. Mě se ty jejich květinový ideály líbí i když o jejich realizovatelnosti mám své pochyby, ale kazit jim to nehodlám. Když zmíní, že jsem se nepředstavil, jen se omluvně usměji. "Jo promiň ... nějak jsem zapomněl asi moc trávy. Jmenuju se Nataniel." Jako omluvu předám opět kolující brko. "Co děláte v NY? Studentky? Přijeli jste se sem inspirovat komunitou hippíků? Jako jo je to tu pěkný, my jsme sem přijeli z hodně prozaičtějšího důvodu. Jsou tu prý parádní termální prameny a taková koupačka se neodmítá, když je to skoro po cestě. Co holky necháte se zlákat na společnou kopačku v horkých pramenech?" Pak se otočím na Chrise. "Co kámo, až zaženeš hlad vezmem holky do lázně?" Je to sice spíš řečnická otázka, protože já do vody půjdu určitě ať s holkama nebo bez nich. |
| |
| soukromá zpráva od nejaká fancy elfka pro Zpátky v kole Od autobusu jsem se táhla za Larissou. Prohlížela jsem si fotky, které za těch pár dní vznikly. Byla jsem ještě stále pod vlivem pití a hlavně trávy, a ta mi všechny, i ty nejvíc rozmazané a omylem vyfocené, zdály jako vrcholové dílo. V galeriích by mi měli trhat ruce! Pořád mi ale scházelo to hlavní, co jsem chtěla fotit. Neměla jsem žádné fotky aktů. A přitom bylo kolem mě tolik lidí, jež nahota nijak netrápila. Netrápilo je se ani oddávat jeden druhému, ale ani to jsem na žádné fotce nezachytila. Přitom právě to by prolomilo všechny myslitelné hranice. Začala se mi z toho všeho točit hlava. Najednou jsme měla zase tolik nápadů a vizí! "Jsou tu horké prameny?" promluvila jsem na nové tváře, se kterými jsem se vlastně ani pořádně neseznámila. Doteď jsem u skupinky stála jako solný sloup s fotkami v ruce. Zmínka o pramenech mě ale probrala. "To zní dobře, ne?" ramenem jsem zlehka drkla do Larissy. Oči jsem měla lesklé a zarudlé, ale jasně v nich poskakovaly plamínky nadšení. |
| |
| soukromá zpráva od Larissa Clark pro Květinová farma Všichni “Těší mě” mrknu na Nathaniela a s úsměvem si od něj převezmu nabízenou trávu a řádně si potáhnu. Poté jí předám Jackie a s mlžným oparem na mysli odpovím. “Noo já vlastně z New Yorku pocházím, ale je pravda, že tam studujeme. Vlastně díky studiu jsme se s Jackie seznámily, sice jsme každá na jiném oboru, ale ve směs nás táhne to stejné, umění. A na tvoji otázku ohledně farmy.. Nevím jak ostatní, ale mě lákala možnost zjistit, jak spolu žije určitá komunita lidí. Určitě bych chtěla navštívit více takových míst a přenést své dojmy z okolí na papír či plátno.” Mezi mluvením z batohu vytahuji jednu z láhví vína, které jsem si na benzínce nakoupila, i když už jich moc nemám, a pošlu ji dokola hned na to. Když do mě Jackie drbne, jen se zakřením. “Jooo to zní báječně, teplá voda, klid a pohoda.. Prostě ráj pro moji duši a tělo. Možná načerpám i nějakou inspiraci pro další tvorbu. Vlastně my obě” usměji se znovu. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel Jackson pro Květinová farma Všichni Poslouchám holky jak chtějí "přenášet své dojmy na papír či plátno" přijde mi to trochu zajímavý, trochu pozérský, trochu srandovní. Je to možná tím, že jsem zkouřený a jsem na vlně rozjeté zábavy a navíc umělecký svět vždy šel úplně mimo mě. "Přenést své dojmy z okolí na papír či plátno." Zopakuji její slova a trochu se zasním, nepřemýšlím však nad barvičkama a fotkama, ale nad tím jak ji úplně strašně vymrdat do toho jejího nádhernýho zadku. Píchat ji jako zvíře v nádherně teplé vodě až u toho bude křičet. Cítím jak mi jen z toho přemýšlení tuhne péro v kalhotech. Herdek ta má fakt krásnou prdel. Jak ji má asi uzounkou. Ta by se parádně šoustala to by bylo přenášení dojmů kurva fix. Zatřesu hlavou a odtrhnu oči od její postavy ukončím tak vnitřní trip. Nevím čím to je ale po trávě jsem vždycky strašně nadrženej. Abych to celé shodil otočím se k oboum. "Tak dem na tu koupel ne holky dojmy můžete přenášet pak." Vezmu obě holky kolem pasu a vyrazíme k horkým pramenům. Stále cítím jak mi péro tlačí na kalhoty. Ještě houknu na Chrise. "Pohni kámo bude zábava." Ještě si pořádně přihnu a podám mu flašku vína od Larissy a mrknu na něj. Protože tím slovem zábava myslím šukání. Mám v ústech chuť docela dobrého červeného vína vonícího po ostružinách. Je to příjemné mám sice raději bourbon, ale tohle taky jde. Víno se víc hodí k šoustání mladých koc jako jsou tyhle dvě nadšené hippisandy. Potáhnu z brka a Larisse a pak i Jackie dám kouřový polibek.
Po cestě potkáme vracející se Laylu s Jerrym jak se drží za boky a je na ně roztomilý pohled. Spiklenecky na ně mrknu. "Jaká byla voda?" Směju se. Už se těším na koupel. Přijdeme až k horkým pramenům. Menší jezírko ze kterého se kouří. Nikdo tem není. Strhám, ze sebe šaty a ty led leží rozházené všude kolem. Péro mi stojí, ale je mi to úplně fuk. "Tak holky hadry důle a šup do vody." Prvně zkusím vodu jak je teplá a je to akorát, prostě horká koupel a pak po nohou skočím do jezírka až se voda rozstříkne na všechny strany. Rozvalím se na kraji a užívám si jak horká voda ještě umocňuje rauš... |
| |
| soukromá zpráva od The Road pro Květinová farma Layla, Pat, Jerry Po cestě z parádního koupání a velmi příjemného milování v horké vodě, jste jako by nadnášeni nad vše co by mohli být jakýkoliv problémy světa. Je vám prostě skvěle. Farma má na vás přeci jen velmi pozitivní vliv, odhození všech zábran a konvencí s vědomím, že tady vás nikdo nebude odsuzovat. Je uplně jedno, že se znáte chvilku. Ona to chtěla, potřebovala to, on tu byl a taky to chtěl. Pohoda. Hlad vás nakonec nasměroval zpět k hlavní budově. Po cestě potkáte rozjařenou skupinku s Natem a hokama mířící taky k pramenům. Koluje flaška vína a brko a vypadá to na slušnou jízdu pokud se tedy všichni neutopí. V hlavní budově jsou další hipísandy a opravdu tam něco kuchtí. Když uslyší, že máte ještě hlad jen se usmějí a nabídnou vám houbové rizoto. Je kupodivu fakt dobré a hlad vám rozhodně zaplácne. U stolu s jídlem se potkáte i s Pat která, jak jste pochopili trochu válčí s odporem k vodě a tak koupání nebylo pro ni to pravé ořechové. S čím však rozhodně neválčí je vztah k hulení. Na verandě je parádní místo s tlustým barevným kobercem a poduškami, kterému vévodí velká vodní dýmka. Také je tu tácek s koflíky s černým silně slazeným tureckým čajem ovoněným nana mátou. Připadáte si jako v orientální pohádce. Dvě hipísandy vás pozvou k sobě si sednou a hned vám dají čaj i šlauch od dýmky. Zjišťujete, ale že nemusíte ani moc hulit, protože houbový rizoto bylo určitě něčím říznutý. Dostáváte se do parádního rauše. Cítíte jak vaše duše jsou spolu spokojené, cítíte ohnivou touhu. Barvy se prohlubují a vzdálené brnkání na kytaru vám proniká do těla jako harmonie světa... |
| |
| soukromá zpráva od Jerremy Robins pro Asi všichni, hlavně Layla, pak i Pat Vraceli jsme se s Laylou od pramenů, já stále s trikem na rameni a jednou rukou kolem jejích boků, když kolem nás prošel Nath s holkama, které jsem potkal na pumpě. "Uvolňující," ušklíbnu se na Natha, když zaslechnu jeho smích, při pohledu na mě a Laylu. Dál si jich už moc nevšímám, spíše s Laylou hledáme něco, co by se dalo spořádat. "Támhle, něco odtamtud cítím," ukážu k hlavní budově a jemně tam dívku nasměruji. Dojdeme blíže a ukáže se, že měl můj nos pro jednou pravdu. Nějaké rozjařilá děvčata tam právě připravují houbové rizoto a musí se nechat, voní to fakt skvěle. Když nám pak nabídnou, vůbec neváhám. Vezmu nabízenou porci a s chutí se do ní pustím. Hned ze začátku se ale krotím, abych nejedl jako v armádě, kdy jsme na jídlo měli sotva pět minut času. Jde to na mě i vidět, jak se přemáhám abych jedl normálně a spořádaně. S překvapením u stolu, kam jsme zamířili za jídlem, seděla i Patricia. Nezdála se, že by ji voda nějak táhla, ale vynahrazovala si to hulením, které jsem stále odmítal a jak jsem doufal, dál odmítat budu. Nakonec to zaparkujeme na verandě, kde nás pozve párek hippísand k dýmce a čaji. Netvářím se moc nadšeně, ale když si holky usmyslí, chlape je na to krátkej. Svalím se tedy na podušky, pohodlně se rozvalím a dám se do aktivního odpočívání. Jak se po chvilce ukáže, opravdu to bude jízda. "Do hajzlu..." vydechnu, zatímco sleduji svou ruku, jak se podivně vlní a barevně předvádí. Kolem mne krouží proužky dýmu z vodní dýmky, vytváří velmi podivné kreace a já absolutně nevím, která bije. Rád bych věřil, že jsem se dýmky ani nedotkl, že jsem pil jen čaj, ale ruku do ohně za to fakt nedám. |
| |
| soukromá zpráva od Chris Murphy pro Všichni Jak jsem tam tak pololežel a přemejšlel, co vlastně chci dělat a co vlastně tady dělám, najednou na mně letělo jabko. Chytnul jsem ho na poslední chvíli. Holka, co ho hodila se pak představila jako Larissa. Tak jsem se zakousnul. Do jablka, né do ní. "Dík," řeknu směrem k ní. Pak je poslouchám. Kresby, fotografie... Dycky jsem obdivoval lidi, co dokážou zachytnout všední a obyčejný věci jako umělecký. Dycky jsem si přál vydat album, na kterým by byl fakt nádhernej přebal. Ále to už je za mnou. Klid a pohoda jo? V podstatě kvůli stejný věci jezdím křížem krážem. Protože kurva ten klid mimo město člověk ničím nenahradí. Občas mám pocit, že bych díky tomu všemu uvolnění moh napsat novej song. Ale pak ten pocit zmizí a nic z toho není. Z přemýšlení mě vytrhne Nathaniel a jeho pobídka se jít ponořit do těch pramenů. A navíc mi podá flašku. Tak si ještě loknu, i když bych měl asi brzdit, protože mi něco asi nesedlo. Nebo jen nejsem zvyklej tolik dní za sebou mít trávu a v podstatě pravidelnej alkohol. "Jásný. Jdu. Bude zábava, bude prdel," vydávám ze sebe, když vstávám a protahuju se. "Moje prdel, tvoje prdel, jejich prdelky," si polohlasně dál povídám pro sebe. Ani nevím proč. Samozřejmě kvůli tomu všemu Nath s oběma holkama jdou napřed. Z toho si hlavu nedělám, na očích je mám, takže nezabloudím. A nikam nespěchám. Hlavně v klídku. Cestou potkám Jerryho s Laylou. Drží se a jsou mokří. "Všechno je mi jasný. Už tam mířím taky," řeknu jejich směrem s úsměvem. Nathaniel, Chris, Jackie, Larissa Doženu ostatní u vody. To teplo pěkně sálá. Nath už celej nabuzenej, s pérem ve vzpřímený poloze, snad se ty holky nevyděsí. Já nějak nemám v plánu na ně skočit, není to úplně můj styl. Ale ničemu se nebráním. "Jak řek ten chlap. Svlíkat. Na můj povel - vršek dolů, spodek dolů a do vody," řikám s parodickým vojenským hlasem. A svlíkám se. Péro mi, pokud vím, nestojí. Ále to asi přijde. Lezu pomalu do vody, pokukuju po holkách a ve vodě se roztáhnu a spokojeně oddychuju. "Mno, tak tohle je fajn. Nevim jestli odsud budu chtít vylízt. Možná se radši stanu tim... jak se mu řiká... vodníkem!" |
| |
| soukromá zpráva od Layla Farrell pro Květinová farma Jerremy, Patricia Od horkých pramenů, do kuchyně, kde jsme si vychutnali výtečné houbové rizoto, a následně jsme skončili na verandě plné barevných polštářů. Tohle místo přímo vyzývá k tomu, aby se tu člověk rozvalil a relaxoval. Po jídle se cítím opravdu skvěle. Příjemně utahaná. Když se k tomu připočte sladký čaj, a vůně dýmky, mám pocit, že jsem se ocitla v nebi. Těžko říct, jestli bylo něco v tom čaji, nebo za to může dýmka, ale opět cítím, že se propadám do bezstarostné nálady. Svět se se mnou zatočí, všechny barvy jsou náhle daleko jasnější a lidé krásnější. Jako kdyby ze světa zmizelo všechno zlé a nehezké. Mazlivě se přivinu k Jerrymu, skoro mám chuť začít spokojeně příst. Náhle si však všimnu něčeho, co mě zcela nadchne. Patriciiných tetování jsem si všimla už dřív, nyní však ale konečně dokážu ocenit jejich krásu. Natáhnu se a konečky prstů začnu obkreslovat tvary a fascinovaně sleduji měnící se barvy. Něco tak nádherného jsem snad nikdy v životě neviděla. |
| |
| soukromá zpráva od nejaká fancy elfka pro Květinová farma Larissa, Chris, Nathaniel Na tváři se mi rozlil úsměv. Takže teplé prameny. "Super," nadšeně jsem zatleskala. Má omámená mysl už byla plně zaměstnaná obrazy nahých těl. Ani jsem si nebyl jistá jestli chci být jejich součástí nebo je fotit, ale chtěla jsem je co nejdřív vidět na vlastní oči. Spletence těl, co se dřív promítali s ubíhajíc krajinou za okny, jsem si teď mohla sama osahat. Už jsem se otáčela k odchodu, když si mě Nat stáhl k sobě. Bezděky jsem se rovnou natáhla i pro polibek. Zřejmě i tady holdovali stejnému vínu jako naší společníci na cestách, chutnal totiž stejně. Za ten krátký čas, co jsme opustili New York, jsem se přistihla, že jsem začala poznávat stále více nového a přicházela jsem tomu na chuť. Tohle patřilo mezi jednu z těch věcí a díky plamenným proslovům plných lásky to bylo... vlastně zcela přirozené. Larisse věnuji jeden ze svých pobavených úsměvů, a pak se natisknu na Nata. Jeho tělo mě příjemně hřeje, a tak proč toho nevyužít? Vede nás zřejmě rovnou k slíbeným teplým pramenům. Matně tuším, že nás jeho společník následuje, ale mnohem víc si všímám našeho starého známého od benzínky, kterého míjíme. Tak takhle míří na Woodstock? Sama pro sebe se tiše směju. Kromě těsné blízkosti druhého lidského těla mě hřeje i pomyšlení, že tu i on našel svůj kousek svobody. Jen je škoda, že nedodržím svůj slib, že ho vyfotím. Tak snad se ještě potkáme... otočila jsme za ním i jeho společností hlavu, abych je sledovala jak odchází. "Škoda, že jsem je nestihla," neodpustím si nakonec poznámku, když se dostanou dost daleko, než abych je dál sledovala. Jeho válkou zničená kůže a obrazy zdobená kůže ženy jedné z žen - to by byl nádherný snímek. Až mě bodlo u srdce, že mé snímky vznikali jen v černobílé barvě a nemohly by tak nikdy zachytit všechno, co jsem viděla já. U pramenů, ke kterým nás Nat nakonec dovede, se všechno seběhne dost rychle. Sotva jsem si jen bosou nohou odzkoušela teplotu vody, byl už on nahý a jeho společník také nijak neotálel. "Počkej..." vyhrkla jsem na druhého z mužů, jež mi ještě nestačil zmizet pod hladinou. Neobratně jsem šmátrala po svém fotoaparátu, abych konečně získala alespoň jednu fotku, kterou jsem tolik chtěla. Počínala jsem si ale příliš pomalu. V hledáčku už jsme našla jen prázdné místo, kde ještě před chvílí stál můj objekt zájmu. "Musíte mi slíbit, že dostanu alespoň jednu fotku," prohodila jsem k oběma mužům žertovně, zatímco jsem pozorovala jejich výrazy přes svůj foťák, "tak, tak anebo... takhle," se smíchem jsem jim předvedla několik póz. Trochu jsem se předváděla, ale náladu tomu přála. Koneckonců oni sami se nijak neschovávali, tak proč bych měla já? "Lari?" otočila jsem se na svou kamarádku. Už se svlékala? Nebo otálela? Sama už jsem si pomalu vyhrnovala šaty a odkládala foťák na bezpečné místo. Čím méně oblečení jsem měla, tím rychleji jsem si počínala a během chvíle jsem i já zmizla ve vodě. Uvelebila jsem se kousek od Nata. Voda tu byla tak akorát vysoko, aby mi omývala ramena. "Souhlas, tohle bych si nechala líbit," zavřela jsem oči a zvrátila jsem hlavu dozadu. Cesta autobusem měla své, ale tohle bylo něco úplně jiného. |
| |
| soukromá zpráva od The Road pro Uvedení do děje: Larissa Clark Stručný životopis: "Dívka z vyšší střední vrstvy její otec jí platí vzdělání na prestižní NY Columbijské univerzitě. Studuje dějiny umění a malbu. Nastoupila v roce 68 a zažila tehdy spíše jako náhodná pozorovatelka události tzv. Jahodové proklamace a brutální zasah policie proti studentům. Od té doby se angažuje v hnutí hippies a užívá si života podle ideálů této komunity. Tedy volné lásky, alkoholu a drog. Kamarádí se s Jackie studentkou, která se umělecky angažuje a fotí. Do školy už ale nechodí kvůli financím. Teď jste se nedávno potkali na protiválečné demonstraci a s Jackie vás vzal jeden z místních do parku kde jste se domluvili, že vyrazíte na Woodstock. PO cestě vyzdobeným školním autobusem, který voněl marihuanou a sexem jste dorazili na "Květinovou farmu" kterou vedou místní Hippies, tady se seznámila s Natem, Chrisem, Patricií a dalšími motorkáři, kteří ji příjemně zkouřenou ukázali horké prameny... Zobrazit SPOILER Zobrazit SPOILER Zobrazit SPOILER Zobrazit SPOILER Zobrazit SPOILER Zobrazit SPOILER Zobrazit SPOILER To je tak zhruba to hlavní k té historii a tady tím příspěvkem minulá hráčka skončila nebo nebyla reakce na Nata... Poslední je příspěvek Jackie. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od The Road pro Uvedení do děje: Patricie Freeway Stručný životopis: Pochází z menšího města z rodiny nižší střední třídy. Je jí 34 let ale už jako mladá utekla s motorkářem jménem Bill a přidala se s ním k motorkářskému gangu Hell Angells. S ním prožila nejednu divokou prochlastanou a profetovanou noc. Nakonec se, ale chlast a fet podepsal na Billovi a on ji začal mlátit. Časem, když zjistila, že je těhotná odešla od něj zpět domů. Dceru odložila ke svojí matce a ta ji teď vychovává. Už ji neviděla víc jak rok. Vrátila se k tuláckému životu mezi motorkáři. Vždycky měla ráda sex, chalst, drogy a rockenroll, ale na cestách s motorkáři a s tím jak se uvolňovala pravidla v rámci sexuální revoluce, zjistila, že ji jeden čurák prostě nemůže uspokojit. Teď když má možnost ráda si uloví chlapa jen kvůli tomu aby se na něm mohla pořádně projet a udělat si dobře. Billa potkala ještě jednou, tu noc ji znásilnil a zmlátil jak žito, ráno mu podřízla krk a nechala ho shnít v škarpě jeho motorku HD si vzala a dál cestovala s různými skupinkami moto nomádů, jezdila po festivalech užívala si krás života. Nata znala už delší dobu přes jednoho společného známého, když potkali Chrise hned o pořádně ochutnala a rozhodli se, že pojedou na festival ve Woodstocku... Pat je celá potetovaná a nemá ráda vodu protože neumí plavat. Posty: Zobrazit SPOILER Zobrazit SPOILER Zobrazit SPOILER Zobrazit SPOILER Zobrazit SPOILER Tohle jsou poslední příspěvky na který můžeš reagovat. Jerry (ten voják se ti libil už na té pumpě a Layla taky není k zahození. Jerry je trochu sjetý vlastně jako vy všichni. Zobrazit SPOILER Co se týče reakcí a hraní. Přečti si to co jsem ti naposílal je to tak zhruba aby jsi věděla charakter té postavy, nenutím tě být stejně drsná to vůbec. Bylo by fajn zareagovat na poslední post od Layly. Všechno píšeme šeptem, sdílíme i dokreslovací dobovou hudbu a nebo obrázky. Intimitu posíláme jen těm se kterýma se to odehrává. Je to spíš pro pohodlí hráčů aby se necílili divně. Jinak je to fuk. Jeskyni koncipiju trochu jako knihu takže pojedeme po kapitolách a neboj se děj posunout vytváříme jej všichni. Nataniel je moje postava a tak skrze něj to občas posouvám víc. |
| |
 | soukromá zpráva od Larissa Clark pro Květinová farma Já, Jackie, Chris, Nathaniel
Ani jeden krok nestihnu udělat od deky, když už si Nathaniel jak mne, tak i Jackie rukou okolo pasu přitáhne blíže k sobě. Snad z obavy, abychom k pramenům trefily? Prolétne mi pobaveně myšlenka hlavou, vykouzlujíc tak úsměv na mých rtech, když jeho tvář se následně přiblíží k mé a vdechnu tak dým opouštějící ty jeho, společně s příjemnou chutí ostružinového vína. Během cesty si povšimnu, že Jackie něco upoutá a původem se ukáže být ten jizvami poznamenaný veterán. Jistě by se našli tací, kteří by v tom viděli trest Boží, já ne. Je to jen další ukázka toho, jak si lidé dovedou ubližovat, že je potřeba to změnit jinak mnohem hlubší jizvy si poneseme všichni, celý svět shoří v nenávisti. Můžeme to změnit? Otázka, na kterou je těžké odpovědět. Pokud se o to nepokusíme, tak ale jistě ne. Nyní však není vhodná chvíle, tyto úvahy snadno mi vyklouznou z mysli, když od pramenů odchází dvojice, a okud se během těch úvah úsměv z tváře mé na moment vytratil, nyní už je opět zpět a možná ještě mnohem veselejší. Cesta trvá jen chvíli a náš doprovod ani chvilku nezahalí, vlastně jejich oblečení končí skoro všude okolo rychleji, než bych stihla nad tou rychlostí zamrkat, a jen o něco pomaleji ukrývají většinu těla pod hladinu. Sama příliš neotálím, zatím co Jacki jim názorně předvádí, jak správně by jí měli jí zapózovat před objektivem. Jen na ní kývnu v odpověď, odložím svůj kožený vak ukrývající nejeden poklad, který pro někoho jiného by byl naprosto bezcenný, přetáhnu si bílé tričko, jediný kus látky halící má ňadra, a stejně tak uvolním knoflík riflových kraťas, které zůstávají na zemi. Nějak se nesnažím ukrývat své intimní partie, z čehož by otce klepla pepka a matka se začala modlit ke všem svatým. Nejprve ponořím jednu nohu, poté druhou, a začnu se pomalu klesat zatím co kůže začíná získávat lehce narudlý odstín, do poloviny zad dlouhé vlasy se nějakou chvíli vznáší nad hladinou. Zastavím se někde v lehce pod úrovní zad. „Jo, na tohle bych si dokázala zvyknout rychle,“ podpořím Jackie a sama spokojeně zavrním jako kočka. Mám ráda cestování autobusem, opravdu, jsou chvíle kdy bych jím chtěla objet celý svět, ale o to víc poté oceníte takovéhle okamžiky. Voda je skvělá… Vzhled |
| |
 | soukromá zpráva od Patricia Freeway pro Květinová farma Já, Jerry, Layla Koupání... snažili jste se někdy vykoupat kočku? Dostat ji do vody, když ona sama nechce? Tak tak nějak to vypadalo u mě. Hodně syčení, Upřímně bych raději chodit po střepech, než tu, pro mě velmi reálnou, možnost utopení. Proto jsem se zdržela u hlavní budovy, i když tady jsem narazila na jinej problém. Chápejte, nemám nic proti hippíkům per se, ale nesnáším, když někdo sere svoje náboženský sračky do mejch posranejch drog. A tohle vypadá přesně jako ten typ útulku, kde začne někdo za chvíli mluvit o "prozření" a "kámo, mluvil jsem s Bohem". V takový moment vytáhnu nejbližší sekeru a pustím se do očisty lidské rasy... ne, to asi přeháním, ale hulení je vod hulení, ne? Je vám po něm dobře. Tak mi přestaňte žvanit o tom, jak vám změnilo život. I přes to musím uznat jednu věc. Rizoto umí kurva dobrý. Však se mu také dostane největší Patriciovské pochvaly! "Hm... není to úplně špatný." Přiznám neochotně, ale to už se ke stolu přidají Layla a hlavně, Jerry. Ne, že by Layla byla ošklivá holka, to ne. Rozhodně má co nabídnout, ale Jerry je ještě neprozkoumaná veličina. Prohlížím si ho... ne zrovna skrytě a tak se pak spolu s nimi vydám na verandu, kde zapadnu do nejbližšího polštáře a tiše vydechnu. Rozhlédnu se a nespokojeně zamručím. "Fakt to tu není špatný." Jsem nucena o další píď ustoupit ze svého cynicismu a pesimismu. To mě ani trochu netěší. Za chvíli tu budu běhat s květinovou korunkou na hlavě a zpívat protest songy. Natáhnu se, abych si vzala šlajch od vodnice, ale už během pohybu mi dojde, že se vodnice trochu hýbe. Ne výrazně, ale rozhodně víc, než by měla. "Že já kráva žeru houby mezi zhulencema." Obviním okamžitě jedinou další věc, co jsem tu měla, tedy rizoto. Chvíli mám chuť se zeptat, co v něm bylo, ale velmi rychle tato potřeba přejde a nahradí ji potřeba mnohem prozaičtější. K vojákovi se momantálně tulí servírka a bývala bych žárlila, kdyby Layla nezačala hladit má tetování. Tím mě odrovná totálně a mě se zacukají koutky. Nevím, proč se mi to zdá tak vtipné, ale vtipné to je. "Chvíli pokračuj, a možná ti ukážu tetování, která zatím vydělo jen pár lidí." Má definice slova "pár" je v tomhle okamžiku volná asi jako já po pár panácích, ale víte komu to je jedno? Ano, mně. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel Jackson pro Koupání v horkých pramenech Somebody to Love odkaz Kapitola I. Květinová farma Nat, Larissa, Chris, Jackie Když holky vlezou za námi do vody chvíli si také užívám jen prostého zvykání si na horkou vodu a to jak se po dlouhé cestě na motorce rozkládají unavený svaly. Jedu stále na vlně ganžovýho oparu a je mi skvěle. Navíc ty krásný, voňavý, mladý, naivní holky co tu jsou s náma to je fakt kurva ráj. Vezmu kolem pasu tu malířku a postavím si ji před sebe. Pohladím ji po vlasech a prsty ji sjedu po šíji. Fascinuje mě jeji, mladost její blonďatá křehkost. Nikdy jsem moc na bloncky nebyl, ale tahle mě fakt bere. Její voňavá, kůže drobné tělo malinkatý prsa spíš kůzlátka než cokoliv jiného. Přitáhnu si ji k sobě na chlupatý hrudník. Omývám ji horkou vodou a sleduji odlesky vody na její mokré kůži jemně ji masíruji krk. Je to uplná pohoda ještě něco tady chybí ... jo... brko. Natáhnu se z vody pro kalhoty a v nich plechovou oprýskanou krabičku ve které mám vždycky aspoň tři rezervní špeky pro případ, jako je tenhle, a nebo deště či další nepředvídanou událost. Zapálím ho a jemným polibkem opět kouř předám tentokrát Jackie. Najednou si uvědomím, že mám v její krásně chutnající puse i jazyk. Zkouřeně a trochu omluvně se usměji, ale vlastně mi je to jedno. Nechám se vést horkou vodou a trávou. Předám brko Chrisovi a mrknu na něj ať si s ním zase chvíli hraje on i a Larissou. Stejně tak trochu tuším, že se mu Larissa libila taky a určitě v komunitě jako je tahle je úplně zbytečná nějaká soutěživost o náklonost. Jackie se dívám do obličeje a fascinuje mě její souměrná tvář i oči. Pohladím ji. "Jsi vážně nádherná. Opravdu moc krásná holka. Chci tě vidět úplně celou" Ve vodě ji vyzvednu do výšky co to jen jde udělám to pomalu a sjíždím její krásný nahý tělo. Nakonec se moje zvednutí zarazí tak, že mám v úrovni očí její světlé chloupky na její kundičce. Podívám se nahoru a usměju se. "Blonďatá úplně všude." Bez jakýchkoliv rozpaků ji tam políbím a zároveň si ji posadím mokrou voňavou frndičkou za krk. Líbí se mi jak její nahé tělo ční bez rozpaků z vody. Pak sed zvrátím zpátky a oba padneme hlouběji do teplé vody. Potopím se a její nahé tělo stáhnu k sobě a znova ji pod vodou políbím... Necháme Chrise s Lari o samotě tedy tak jak to jde v této horké tůni... |
| |
| soukromá zpráva od Layla Farrell pro Květinová farma Jerremy, Patricia Nijak se netrápím tím, jestli za to může rizoto, vodní dýmka, nebo sladký čaj. Hlavně, že je mi dobře. Barvy se mi před očima slévají a dokonce mám pocit, že jsem zahlédla i pár, které jsem nikdy dřív nespatřila. Je to, jako kdyby byl doteď celý můj svět černobílý a teprve teď se do něj vlily barvy. Prostě od toho nedokážu odtrhnout oči. |
| |
| soukromá zpráva od Jerremy Robins pro Layla a Patricia Trip nabíhal stále rychleji a já ztrácel pojem o realitě. Inu, pro někoho, kdo má něco takového poprvé je to jako... jako... těžko k něčemu přirovnat. Kurva, vždyť ani první přestřelka ve válce nebyla takhle nakopávací. A to je vždycky něco. Když poprvé vystřelí proti vám, kulky hvízdají všude kolem a vy se třesete strachem. Pak se přinutíte vykouknout, poslat pár ran naproti a když vidíte, jak kulka vámi vypálená provrtá krk toho žlutýho parchanta, co na vás doráží, to je něco. Tělo zaplaví vlna adrenalinu, ruce se přestanou třást a smysly se vybičují do maxima. Všechno cítíte intenzivně, každý nádech, každou částečku prachu na kůži, každou kapku vody spadlou za límec. Všechno je intenzivnější. Tohle, tohle bylo jiné, svým způsobem podobné, ale jiné. Místo toho, aby mě to nabudilo, tak mě to zklidnilo. Všechno jsem viděl jasněji, čistěji. Barvy byly ostřejší a jasnější a vodní dýmka tancovala jako ta malá štětka v každým druhým striptýzovým baru. Čaj měnil barvy asi podle nálady a já měl chuť se smát, byť jsem nevěděl proč. Uvědomoval jsem si teplo Layliny těla, její vůni i její pohyby, když se ke mě přitulila. Bezděky, aniž bych si to uvědomil, jsem zabořil tvář do jejích vlasů, opíjel se tou vůní. Ani jsem nezaregistroval, že se trochu pohnula, aby si prohlédla Patricininy tetování. Ano, tetování. Vířili barvami, točili se a motali. Chvílemi se mi i zdálo, že jí vylézají z rukou a natahují se ke mě. V další chvíli jsem zase viděl, jak s nimi Layla dovádí. Nevím proč, ale podíval jsem se na své levé rameno, kde jsem měl vytetován znak maríny. Orel oblétával točící se planetu, zatímco kotva létala kdesi za ní. "Do prdele," vydechl jsem, plácl jsem se do ramene, ale orel se tomu jen ladně vyhnul, stejně jako moucha novinám a zase spokojeně usedl na planetu. Radši jsem tam přestal koukat. "Hm? Co... jo, úžasný," vydechl jsem, když ke mě Layla promluvila a já se zpět zaměřil na Patricii. Pomalu jsem natáhl ruku, abych se jejích tetování také dotkl, přičemž jsem se rukou otřel o Laylinu ruku. |
| |
| soukromá zpráva od Patricia Freeway pro Květinová farma Jerry, Layla Užívám si ten starý dobrý pocit vláčnosti po celém těle. Kdysi se mi z něho dělalo špatně od žaludku, ale už dávno jsem zjistila, že ten nejlepší způsob jak s tímhle pocitem beztíže bojovat je, se mu poddat. I když běžně po houbičkách opravdu zvracím, zdá se že ve spojení s rizotem se to nekoná. Nebo se to možná ještě konat bude a v takovém případě se Jerrymu neukážu v tom nejlepším světle. Nicméně mou pozornost si brzo získají Layliny doteky a slova, při kterých mi v hrdle zabublá veselý smích. "Dobrá, dobrá, počkej chvíli..." Zavrním jako přerostlá kočka a chvíli servírku pozoruji. Holku jsem neměla už dost dlouho, holku a chlapa zároveň... to už pár let bude. Pokud se ovšem Jerry přidá. Svléknout se z bundy a trika chvíli trvá, hlavně proto, že mě pořádně neposlouchají prsty a zip co chvíli ztrácím. Nakonec se ale vysvleču do polonaha. S podprsenkou jsem se nikdy příliš nezatěžovala. Zamyšleně se chvíli hladím po těle a užívám si ten příjemný pocit husí kůže a vyší citlivosti na doteky. Tetováním jsem pokrytá opravdu celá, je těžké najít i centimetr holé kůže. Tetování jsou nejrůznější kvality, tématiky i barvy. Podobně neskladné a nezapadající jako já. Je pro mě nezvyklý pocit, být obdivována jako kus umění, ale vlastně bych si na to mohla velmi rychle zvyknout, když se dotekům i očím nastavím jako kočka letnímu Slunci. |
| |
| soukromá zpráva od Layla Farrell pro Květinová farma Jerremy, Patricia Propletu své prsty s Jerryho, ale věnuji mu pouze zbytky své pozornosti. Fascinovaně sleduji, jak se Patricia vysvléká a odhaluje tak čím dál víc a víc potetované kůže. Malůvky zdobí snad každý centimetr jejího těla. Množství výjevů hraje všemi barvami a já nevím, kam dřív s očima. Nedokážu to všechno pojmout, a tak těkám očima z místa na místo. |
| |
| soukromá zpráva od Jerremy Robins pro Layla a Patricia Oblečení z Patricie padalo jako listí ze stromů, zatímco Laylini prsty se propletly s mými a spolu pak brouzdali po malované pokožce krásné ženy. Nechal jsem se unášet jejími pohyby, fascinovaně sledoval její pokožku a natisknut na Laylu, si užíval teplo jejího těla. Byl jsem totálně v hajzlu a vidět mě někdo z mé staré jednotky, asi by se potrhali smíchy. A upřímně, bylo mi to u prdele. Byl jsem tu se dvěma nádhernýma holkami, sjetej houbičkami a užívající si tu danou chvíli. Víc netřeba. Layla si přitáhla blíže Patricii, sklonila se k ní a snad se o ní i opřela. Já mezitím prsty bloumal po jejím (Laylině) boku, zatímco druhou rukou, stále propletenou s jejími prsty, jsem brouzdal po tetováních na Patriciině kůži. Tetování, které se nám proplétali mezi prsty, barevně na mě blikali a sváděli všemožnými i nemožnými tanci. |
| |
| soukromá zpráva od nejaká fancy elfka pro Květinová farma Nat, Larissa, Chris, Jackie "Hm," souhlasně přikyvuju. Vlasy se mi přitom máčí ve vodě, a když se konečně posadím, lepí se mi na obličej a ramena. Všechno to tu bylo skoro jako v ráji jen... tu bylo nějak ticho. Po očku jsem sledovala ostatní. Možná bylo namístě být ticho? Prostě si to jen užívat, vnímat tenhle okamžik. Natočila jsem se proti sluníčku a užívala jsem si teplých paprsků. Na víčkách mi hrály prapodivnou hru, kterou ještě stále přiživovalo víno. Rozkoukala jsem se až když jsem zaslechla známí zvuk. "Můžu?" lenivě jsem k Nathovi natáhla ruku. Ač by se to nemělo dělat, říkala jsem si o brko, které si zapálil. Namísto toho se mi ale otřel o rty. Zcela jemně a sotva tak, abych mohla vdechnout kouř. Natáhla jsem k němu ruku podruhé, ale tentokrát abych si ho přitáhla blíž. Prsty jsem mu vpletla do vlasů a tahal jsem za ně dál, i když se na mě omluvně usmíval. Neznala jsem ho, ani jeho přítele, ale o to víc bylo tohle všechno vzrušující. O tom byly naše ideály, rozdávat lásku a přijímat jí od jiných. A tohle místo toho bylo plné. V odpověď na Natova slova mi jen zčervenaly tváře. Z krásné jsem považovala všechno kolem a zrovna teď by bylo nejvíc krásné tenhle moment zaznamenat. Jeho a mě, jak jsme si blízko. Všechny ty detaily bych chtěla zachytit, ale nezbývalo mi, než si jich prozatím jen užít. Přikývla jsem Natovi na souhlas, ale to už jsem se jako bohyně, s překvapeným vyjeknutím, vynořovala z vody. Lehký vánek se mi hned otřel o kůži a ačkoliv bylo počasí teplé, vyskákala mi na těle husí kůže a bradavky mi začaly tvrdnout. Bývala bych se byla snažila zakrýt, abych netrčela z vody jak nějaký totem hodný uctívání, ale oběma rukama jsem pevně svírala Natova ramena. Nezbývalo mi tak, než si to tady nahoře prostě užít. "Ne, ne, ne..." nožkama jsem zakmitala ve vodě, jako bych se tak snad mohla zbavit Natova obličeje zarytého ve zlatých chloupcích. Moje ne doplňoval hravý smích, který jasně naznačoval, že mi to vůbec není nepříjemné. "Jen mě nepo-," zbytek mých slov zmizel společně s námi pod hladinou. Nat si mě k sobě hned přitáhl pro další polibek, který jsem mu nadšeně oplácela. Nohy jsem mu obtočila kolem pasu, abychom k sobě měli blíž. I v teplé vodě se mi zdálo, že mě jeho tělo hřeje víc a chtěla jsem se ho dotýkat. Mé ruce se tak pod hladinou vydaly na neohrabaný průzkum jeho těla.
|
| |
| soukromá zpráva od Chris Murphy pro Kapitola 1 - Květinová farma Larissa, Jackie, Nathaniel, Chris Jak jsem se tak na břehu parodicky svlíkal, byl jsem nahatej vlastně dost rychle. Nějak jsem holkám v tu chvíli pozornost nevěnoval, šel jsem pomalu do vody. Byla dost horká, na to jsem nebyl úplně zvyklej. "Dóprdele, to je horký. Tohle jsem v Kanadě nikde nezažil," řeknu během toho, co se pod vodu dostávám celý. O tom, že jsem zvyklej se sprchovat spíš studenou vodou, ani nemluvím. Opřu se hlavou o břeh a jen oddechuju. Vzápětí k nám začnou lízt i holky. Bez žádného skrývání je celé pozoruji. A i když mi dneska nebylo nejlíp, cítil jsem se zde uvolněně. Což se nedařilo říct o mým péru, který se stavilo do pozoru. Holky se uvelebily. Jackie si sedla vedle Nata a Larissa vedle ní. Sice jsme chvíli potichu leželi a užívali si vody, ale nejspíš to byla fakt jen chvíle. Jak jsem očekával - vousatej jižan na nic nečekal. Vzal Jackie a vůbec se s tím nepáral. Podal mi brko, jako by mi říkal, že je teď řada na severskym vousáči, a vrhnul se do vody s Jackie. Blázen. No ale pod vodou jsem to taky ještě nedělal. Uvolnilo se tak vedle mně místo a já se přesunul k Larisse. Podal jsem jí brko, dokud ještě nějak žhnulo. Přeci jen ti dva, respektive jen Nath, docela zacákali. "Na," řeknu a při předávání o ni doslova zabrzdím, takže se na ni rovnou nalepím. Hlavu těsně vedle její, začnu na ní mluvit. "Je to tady příjemný co? Já nikdy v ničem takovymhle nebyl... A jak si támhle ti dva hned hrajou na sexo-utopence... Ale nenech se zmást, on Nath je skvělej člověk. A já musím říct, že ty jsi fakt nádherná," dořeknu, vezmu ji rukou kolem ramen, krátce jí políbím a usměju se na ni. Nějak jsem se rozkecal, asi tráva a tak. Jsem sice kolohnát, ale nejsem zvyklej jít tak rychle na to. Patricia mi teda ukázala před pár dny, jak jednoduchý to je, ale mně to zas tak nejde. Takže já radši hezky pomalu, něžně a když nebude chtít, tak co, prostě si tu poležíme ve vodě. |
| |
| soukromá zpráva od Larissa Clark pro Horké prameny s Kapitola 1 - Květinová farma Já, Jackie, Chris, Nathaniel  Nathaniel mi věnuje chvilku pozornosti, přitáhne si mne k sobě, pohladí po vlasech, ale jen tam se jeho prsty nezastaví, pokračují po šíji, omývá vodou, jeho kůže je drsná a hrubá, ne však nepříjemná. Jeho Afroditou se ale stane Jackie. Nebo spíš malá mořská víla, jak se společně začnou potápět a s pobaveným úsměvem jim k tomu dopřeji dostatek prostoru. Nezůstanu však dlouho bez společnosti, přisune se ke mně kanadský vousatý postrach silnic až se jeho tělo zastaví o mé. Nebýt ve vodě, myslím že by to bylo méně příjemné, ale jen z důvodu že bych jen stěží udržela rovnováhu a nespadla. To ale tady nehrozí. Mé stehno se otře o jeho, ne jednou. „Díky,“ opustí polohlasně usmívající se rty, přec jen nás od sebe dělí spíše milimetry než centimetry, a přeberu si do něho dar matky přírody který k nim přiložím a natáhnu do plic. Vyfouklý dým se snadno smísí s oparem vodní hladiny, stejně jako teplo příjemně povznáší účinek. Ano, je to příjemný. Než však stačím to vyslovit i nahlas, jeho vousy mne pošimrají na tváři při krátkém polibku. Ten je stejně tak příjemný a opětuji mu úsměv, „Snad se nezapomenou i nadechnout,“ utrousím trochu pobaveně, „A nádherná říkáš, jestlipak ti můžu věřit?“ a poškádlím ho, a stejně tak mu nedopřeju šanci opovědět, místo toho prsty pročísnu hustý plnovous až k pokožce ukrývající se pod ním a přitisknu své rty na jeho, můj jazyk se oddá pomalému o to ale něžnějšímu valčíku. Polibek trvá déle, několik dlouhých vteřin, nakonec se opět oddálí od sebe. „Copak tě přivedlo z Kanady sem? Utíkáš před zimou?“ zeptám se, skutečně mne to zajímá, zatím se i přesunu, rozkročmo se posadím na jeho stehna, bez skrupulí se jich dotýkám klínem a voda již neukrývá menší ňadra s drobnými bradavkami. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel Jackson pro Horké prameny - žhavé koupání Kapitola 1 Nat, Jackie, Larissa, Chris, Musím říct, že se mi Jackie vážně líbí a není to jen tím, že znám jen její jméno a to, že je z NY. Jasně je asi trochu pozérka s tím foťákem, ale baví ji to. To jak se zastyděla a zčervenala když jsem ji vytáhl z vody a políbil na zlaté chloupky mi zůstalo v paměti. Tahle nesmělost ji pro mě udělala ještě mnohem víc atraktivní než kdyby se na mě vrhla hned a začala bez uzardění rajtovat na péru jak to má ve zvyku Pat. Pod vodou se vášnivě líbáme horká voda a horká těla je něco vzrušujícího. Nedostatek vzduchu nás, ale donutí vyplavat. Naštěstí dost daleko od Chrise s jeho objektem zájmu. Otřepu se horká voda mi cáká z delších vlasů i vousů. Zazubím se na ni. Je to spontánní a ještě krásně zabaleno do marihuanového rauše, kdy tak nějak víc vnímám pohyby i křivky jejího těla. Znovu ji vášnivě políbím na rudá horká ústa a pak na bradavky. Nakonec ji k sobě těsně přivinu. Jsem už, ale vzrušený na nejvyšší mez a moje péro stojí jak hlavní stěžeň na válečné plachetnici. Proto ji přivinu tak, aby byla svoji kundičkou nad ním. Aby se můj klacek jen lehce třel o její stydké pysky a tlačil na ni zespodu - třel se o ni naplocho. Nic víc. Takhle spolu doplaveme od středu tůňky ke kraji k velkým kamenům. Stále mám potřebu ji vášnivě líbat a hladit po ňadrech i zadečku. "Strašně moc mě vzrušuješ. Moc tě chci... potěšit..." Hlesnu trochu přerývavě mezi polibky kdy moje ruka teď už častěji zajede do jejího klina. Prsty ji lehce rozevírám šterbinu a občas ukazováčkem jemně masíruji klitoris. Nepřestávám ji uz toho líbat a hladit po těle. Pak ji znovu trochu vyzvednu, ale jen tak, aby si mohla lehnout a opřít se o velký kámen. Který je stále napůl v horké vodě. Políbím ji na ňadra na břicho, podbřišek, na Venušin pahorek, do chloupků a nakonec ji políbím ja poštěváček a obkroužím ho jazykem. Jazyk pak zasunu i do její štěrbiny a střídavě se oboum bodům věnuji jazykem a prsty... |
| |
| soukromá zpráva od Chris Murphy pro Kapitola 1 - Květinová farma Larissa, Jackie, Nathaniel, Chris Její reakce byla milá. Její hlas něžný. Její pokožka hebká. Najednou jako kdybych zapomněl úplně na vše. Na minulost, na svět a lidi okolo, na to čvachtání vedle nás, na všechno to cestování. Byl jsem zde, uvolněný, spokojený a vzrušený. Nestačil jsem jí odpovědět, polibek z její strany byl delší, hluboký a procítěný. Pak se začala přesouvat na mně. Nijak neskrývám, že mi mezi nohama stojí. Ani to, že během mé odpovědi mi oči skákají - na její hluboké oči a její drobné, štíhlé tělo. "To ne, zimu mám rád. Utíkám před minulostí. Před konzumním životem a povrchností. Byl jsem úspěšný hudebník, ale na moje názory nebyla tamější scéna připravená a do hajzlu s tím šlo i manželství. Tak jsem se vydal na motorce do států a ani nevím po jaký době, několik měsíců to bylo, jsem potkal Natha s Patricií a přidal jsem se k nim. Toť ve zkratce můj příběh." Užívám si její přítomnost. Během mluvy ji moje ruce hladí, přes záda se přesunou k prsům a na zadek. A když domluvím, jednou rukou si ji přitáhnu na další polibek a druhou rukou ji vjedu do klína a trochu podráždím její místa. "A ty mi o sobě něco řekneš?" dodám polohlasně po polibku vedle jejích uší. |
| |
| soukromá zpráva od Larissa Clark pro Horké prameny Kapitola 1 - Květinová farma Já, Chris a Nathaniel s Jacki někde pod vodou hladinou Hudebník, jehož názory nikdo nechtěl přijmout, prchající před minulostí, konzumním životem a povrchností. Taková odpověď mne vlastně překvapila, přestože je snadné si ho představit například s kytarou v rukách, hrajíc na ní píseň lásky stejně něžně jako na mém těle. Přitáhne si mne, prsty zabrnká na struny a ze rtů unikne tichoučký sten vzrušení který ale zanikne v polibku. Jeho tvrdý úd cítím, jak mne šťouchne několikrát do podbřišku. „Něco o sobě? Myslím, že nejsem moc zajímavá, možná doufám že dopomůžu změnit svět a při tom žít, jak sama chci, pomoct ostatním žít, ne jako moji rodiče, ale pro tuhle chvíli…“ na krátký okamžik se odmlčím, než se nahnu a do jeho ucha zašeptám, „jsi ten, koho miluju,“ něžně, sladce, možná i špetku lehkovážně. Jednou rukou se zapřu o jeho hruď, druhou napomůžu jeho v pozoru stojícímu motorkáři proniknout do mého chrámu. Jen já a on, pro ten okamžik nikdo jiný neexistuje, protože tak tenhle okamžik, tuhle chvíli života, chci zrovna prožít. Moje rty se přisají na jeho, sliny se mísí, zatím co něho pozvolna dosedám, poté pánví nahoru, dolů, ve volném rytmu, obejmu ho, bradavky se zabodnou do jeho hrudníků.
|
| |
| soukromá zpráva od Patricia Freeway pro Květinová farma Jerry, Layla Doteky mých dvou společníků mě rozpalují do běla. Zábran jsem měla vždy málo a ať to bylo za houbičky co bylo, jsem teď povolnější než obvykle. Layla si, k mému překvapení, získa stokrát více pozornosti, když si mě přitáhne a nasaje mou vůni. Znova se rozesměju, je to tak zvláštní pocit! Její dech mě zašimrá na kůži a připadám si, jak kdybych dostala hromadu elektrických ran právě do toho kousku kůže... ran, které mi proudí až do morku kostí, až do páteře. Ale, i když si užívám doteky obou dvou, nehodlám tady být panenkou, se kterou si oba hrají. Stále mám svou hrdost, i když můj momentální stav mi nedovoluje si pořádně uvědomovat kde jsem a co se vlastně děje. Vlastně na tom nezáleží. Mé rty se přitisknou na ty Layliny. Nejdříve krátce, abych jí dala možnost se odtáhnout, kdyby to na ní bylo moc... a pak už se s tím nerozpakuji a políbím ji pořádně. |
| |
| soukromá zpráva od Layla Farrell pro Květinová farma Jerremy, Patricia Možná vážně cítím vůni květiny, možná se mi to jen zdá, svět se však se mnou náhle zatočil. Patricia skutečně voní, její rty jsou jako samet, a její pokožka, pod mými prsty, pálí. |
| |
| soukromá zpráva od Chris Murphy pro Když mi Nath řekl, že pojedeme do nějaký hippies farmy, kde jsou nějaký horký prameny, nijak mě to nenadchlo. Nebyl jsem člověk na nějaký skupinový květinkování a mám radši chladno, než se válet v teplých vodách. Ale jel jsem s nimi, protože jsme měli stejný cíl a já se poprvé od opuštění Kanady cítil ve společnosti, ve které chci strávit zbytek cesty. Ale nyní jsem byl neskutečně vděčný, že jsem sem jel. Na svůj pesimismus, i na to že mi dneska nebylo úplně dobře, jsem zapomněl rychle. Jakmile začala ta chvíle mezi námi, byl jsem neskutečně rád, že jsem teď a tady. Naše jazyky se propletly, naše těla spojily. Její pánevní pohyby mě neskutečně vzrušovaly. Ten pohyb, ten hezký zadek, byl jsem v nebi. Moje ruce ji hladily po zádech a zadku, když jsem ji líbal. Přejížděly po prsou a bradavkách, když se naše hlavy vzdálily. Moje rty a zuby ji dráždily na krku, na prsou. Poté jsem ji otočil a šel jsem zezadu. Aby její chrám ucítil mého motorkáře z různých směrů. A já si mohl užít její zadek z jiného úhlu. Byl jsem jemný, ale důkladný, chodil jsem co nejhlouběji. Ale nechtěl jsem takhle zůstat dlouho. Nemohl jsem se jí koukat do očí. Takže jsem ji znovu otočil čelem ke mě. Naše nohy a ruce propletly, můj motorkář si našel zase cestu dovnitř a líbal jsem ji. Líbal jsem ji s myšlenkami, že je tohle ten nejlepší okamžik a ať jen tak neskončí. |
| |
| soukromá zpráva od Larissa Clark pro Horké prameny Kapitola 1 - Květinová farma Já a Chris Líce rudnou a není to jen působení horké vody a vzduchu, nebo šimrajícími hustými vousy Chrise, které cítím jak se přesouvají po šíji níž a níž až je cítím jak škrábou drobné bradavky již plně prozrazujíc svou tvrdostí mé vzrušení. Dlaněmi sama prozkoumávám a hladím jeho tělo, než se rozhodně změnit polohu. Jsem zády k němu, jeho velké dlaně mi putují po zádech, jeho motorkář důkladně opečovává můj chrám, srdce s každým jeho pohybem zrychluje svůj tlukot, a ze rtů unikají tiché vzdychy. Jako milenci vyobrazení na kamenné desce, jejíž obrázek jsem viděla v jedné z knih o umění, a nyní stejné pocity se šířily mým tělem.
Nesetrváme v té poloze ale příliš dlouho, nakonec si mne opět otočí k sobě a naše pohledy se znovu střetnou, propojí se stejně jako naše rty a i těla, lačně mu vycházím vstříc. Od podbřišku se začíná tělem šířit a kvést slastné pocity. Pevně se ho držím, pro tento okamžik propletená s ním v jedno, mé slastné vzdychání už nejsou tak tiché. |
| |
| soukromá zpráva od nejaká fancy elfka pro Žhavé koupání Horké prameny, žhavý společník a probouzející se plamen kdesi v podbřišku. Hřejivé, vše kolem mne je najednou hřejivé, a já se v té teplotě, která mě obklopuje, vyhřívám. Skoro jako kočka lenivějící před krbem. Slunce sálá, voda laská na kůži jako hladká, jemná saténová pokrývka. Zanoříme se pod hladinu a naše těla splynou v jedno. Voda kryje naše nestoudné počínání, které stejně jako celý okamžik a všechny jeho okolnosti, prostupuje mojí kůží hluboko do těla, kde skoro až spaluje. Jeho rty, jeho společnost, to všechno jako by mne záhy připravilo o vzduch, proto pod hladinou zůstaneme mnohem kratší dobu, než by mi bývávalo bylo milé. Přesto se ale potápíme dál, jen ne do vody, ale jeden do druhého. Zcela pudově mu obtočím nohy kolem boků, vysazujíc se ve vodě nad něj. Stačí mi jen se o něj tu a tam slabě otřít, abych věděla, že mi celé jeho tělo, celá jeho bytost mi vychází vstříc. Některé dívky by možná tvrdost jeho klína poděsila, já ji však vítám. Naše těla na sebe naléhají, spojují se zatím jen v letmém setkání, jak se posouváme vodou z hlubiny zpět do bezpečí břehu. Cítím jeho ruce, tu na svém pase, tu na dekoltu, jindy zas na hýždích, zatímco jen mlčky plením jeho rty, projíždějíc mu bezděky prsty ve vlasech, přitahujíc si jeho hlavu za kratší vlasy na zátylku. "Zdá se, že cíl máme stejný. Potěšit jeden druhého," na jeho vyznání se jen slabě zasměju, poslední slůvka už mu vtiskávám do rtů. Jedna z mých dlaní pustí jeho zátylek a zajede pod krytí vodní hladiny k jeho bokům. Na delší dobu našim rtům nedovolím se od sebe oddělit, zdá se, že potřeba blízkosti, je silnější, než potřeba promlouvat. Potkáváme se pod hladinou někde na půli cesty, moje dlaň a jeho boky, a velmi záhy si Nata vmanévruji přesně tam, kde ho chci mít. Přijímám to, co nabízí, otvírám se mu a on nezaváhá. Několika zprvu slabšími pohyby, možná spíš tempy se dostáváme ke břehu a já mu jen tu a tam souhlasně zavzdychám do rtů. Nemá cenu ho jakkoliv pobízet, či korigovat, moc dobře ví, co dělá, a tak mu nechávám volné otěže a jen ho pevně svírám holeněmi, jako jezdec svírá koně nad mohutným skokem do neznáma. Pánví ho stejně jako holeněmi pobízím k dalšímu pohybu, slabými půlkruhovými pohyby ze strany na stranu, otírajíc se o něj tak, jak to mám ráda. Kámen za zády, vítám jako kýženou oporu, a jeho prsty, jako průzkumníky, nechávám seznámit se s pro něj zatím nezmapovaným územím. Pojď dál, říkám mu při tom celým svým tělem, které laská a pokrývá polibky, zanechávajíc za sebou pulsující, hřejivou stopu po dotycích hřejivých rtů. Slabě se vypínám v bocích, jako bych tím své pozvání mohla víc neverbálně vyjádřit. Tvrdý, hrbolatý povrch kamenného útvaru za mými lopatkami, jako by celému našemu počínání dodával jakousi podivnou, nevyjádřenou, přesto hmatatelnou naléhavost, která mne vybičuje k tomu, abych jej v jeho chování podpořila ještě více. Bezmyšlenkovitě mu vjedu prsty ruky do vlasů, ne proto abych jeho hlavu a nenechavý jazyk od sebe odtáhla, naopak, spíš proto, abych mu dodala ujištění v tom, ať pokračuje s tím, co započal, znovu a znovu, reagujíc na jeho pohyby, jemným pohupováním se v bocích, jako by mu každý obratel v mojí páteři sám za sebe chtěl vyjít vstříc. Dráždění se stupňuje jak z jeho, tak i z mojí strany, když cítím hřejivé vlny prvotní rozkoše, rozehrané jeho jazykem uvnitř mého klína... |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel Jackson pro Horké prameny - žhavé koupání Kapitola 1 Nat, Jackie, Larissa, Chris, Horká voda mě omývá a ještě více rozpaluje, stejně jako pohled na její nahou kůži a kapičky vody. Vášeň, která mě zachvátila chci proměnit v uspokojení, ale nikoliv přednostně mé, ale té nádherné holky. Jazykem a prsty se ji věnuji dokud se nepropne jako luk a neumře "malou smrtí". Teprve pak ji zpět stáhnu do horké vody a přivinu ji na chlupatý hrudník. Nechám její hlavu na mém rameni a hladím ji po vlasech i zádech. Ješte chvíli než je připravena na další kolo. Tentokrát už na to nejdu jazykem, ale v horké vodě ji dráždím naplocho ptákem. Jen na plocho a trochu tu hru protahuju, až mi přijde, že se nemuže dočkat zasunu ho do ní. Prvně pomalu a jemně a pak rychleji... Znovu a znovu pořádně ji chytnu kolem boků a nastavím si ji. Užívám si jak po mě klouže i to jak hluboko se do ní dostanu. Objímám ji a líbám, přitom rytmicky přirážím. jednu ruku přesunu do klína, abych ji ještě mohl dráždit. Pak už je to k nevydržení, ale nechci být dřív než ona podruhé. Pak konečně se znovu propne a já ji pořádně chytnu a zarazím ho do ní nejhlouběji co to jde a ještě, a ještě... pak se i já zhroutím spolu s ní. Ještě, že jsme na kraji jinak bychom se asi utopili. Políbím ji do mokrých vlasů a přerývavě řeknu. "Jsi vodní víla, moje nádherná Najáda." Natáhnu se do vody vedle ní a hladím ji po vlasech a tváři. Nic neříkám jen se usmívám. Přivinu ji k sobě a dlouho mlčím a dívám se na oblohu a poletující vážku. Vážně docela fajn jízda. Zajímalo by mě jestli té vážce nevadí ta horká voda. To je stejně kurva tak zajímavej hmyz... Po delší době promluvím. "No takhle pěkně jsem se už dlouho nevyráchal, bylo to moc pěkný Jackie. Doufám, že se potkáme na fesťáku a bude příležitost si dát nějakou podobnou koupel. Přesuneme se na farmu ať tu taky z toho něco máš? " Posbírám si věci a pomůžu obléct i Jackie, je čas vyrazit zpět na farmu. |
| |
| soukromá zpráva od Chris Murphy pro Byla to souhra, byl to sexuální tanec mezi námi. Bylo to vzrušené sténání, výkřiky. Byli jsme si plně oddaní - byla to chvíle, na kterou budu dlouho vzpomínat. Snažil jsem se Larissu co nejvíce vzrušovat - svými pohyby, rukou v klíně, na bradavkách, hlubokým líbáním. Všechny mé smysly ji hltali, jak jen mohli. Ale cítil jsem, že pro mně přichází vyvrcholení, konec. Nebylo to něco, co by se dalo zadržet. Vyndal jsem ho, abych se neudělal do ní. Nechal jsem ji, ať mně dodělá, jak chce ona. A za hlasitého hekání jsem se vystříkal. Celé tělo mě v tu chvíli ztuhlo. Ten prožitek mi prošel všude, bylo to fakt silný. Objal jsem se s ní a ještě ji dlouze políbil. "Jsi úžasná," řeknu jen. Cítím ztuhlé nohy, ruce. Brnící zuby, rty a koule. Nikam nespěchám. "Doufám, že máš ráda motorky, mohla bys ke mně nasednout, až pojedem na Woodstock," nabídnu ji. Přeci jen, jízda na motorce a jízda v autobuse se srovnávat nedá. "Až budeš chtít, můžem vylízt, najít ostatní a zjistit, co se bude dál dít," řeknu s úsměvem a v klidu. Po láskyplném sexu je člověk jak po velice silném hulení. A že tohle byla jízda. |
| |
| soukromá zpráva od Larissa Clark pro Horké prameny Kapitola 1 - Květinová farma Já a Chris Jen s obtížemi, by někomu v blízkém okolí mohlo uniknout, jak se naše těla sobě navzájem oddávají. Pokud by tedy nebyl neslyšící nebo naprosto zkouřený. Nemám ani pomyšlení na to, že bych krotila své vzdychy, protože mé vědomí náleželo jen příjemným pocitům plynoucích z každého sebemenšího pohybu a doteku. Chrisův motorkář ze mne vyklouzl, někde na okraji vnímání jsem tušila důvod, nebo snad obavu.V tu chvíli je to ale jen myšlenka zahalená oparem touhy, a tak místo toho, abych ho znovu popohnala do nitra chrámu, rukou vklouznu k našim slabinám a nasměruji ho, aby se po celé délce procházel sem a tam po chrámové zahrádce mezi okvětními lístky a dráždili se tak navzájem. Květina v mém podbřišku nakonec rozkvete a rozšíří se do celého těla…
Přesto že jsem v horké vodě, mé tělo se rozechvěje, pevně se držím Chrisova těla, jako kdybych se mohla rozpustit a zmizet. Cítím že i jeho motorkář pulsuje v obětí mých stehen a klínu. Mohl to být jen okamžik, mohla to být věčnost, ale nakonec je tento moment zpečetěn polibkem. „Taky jsi nebyl marnej,“ špitnu jako malá uličnice, přesto že hluboké nádechy nenechávají na pochybách, že z mého těla stále odeznívají pocity uspokojení. „Uvidíme, nechci nic slibovat, třeba dneska spadne z oblohy měsíc, jeden nikdy neví,“ odpovím s koutky v úsměvu na nabídku, „Za chviličku,“ pomalu se znovu natáhnu jen pár minutek do vody a nakonec se i ponořím na pár vteřinek pod hladinu, než se nakonec nakonec vydáme zpět a najdeme ostatní. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel Jackson pro Na farmě Kapitola I. Květinová farma všichni S Jackie vylezeme z vody a oblékneme se, jsem krásně vyráchanej, unavenej a vůbec v slastné náladě. Chris s Larisou už taky skončil tak si ještě ubalím cigaretu, nabídnu i ostatním, počkám až se znovu obléknou a vyrazíme zpět k farmě. Po cestě se usměju na Chrise. "Kámo holky jsou docela šikovný že? Bylo by rozhodně fajn se s nimi znovu potkat na festu. Co vy na to holky, co máte v plánu po fesťáku, práce? Škola? Cestování?" Postupně se dostaneme až k farmě. Zbytek skupinky najdeme na verandě... sjetý jak závodní gumy... tedy úplně na plátno. Vidím jak Pat se právě chystá opíchat jak Jerryho tak Laylu na nádherném orientálním posezení. Potkám kousek od nich Mika. "Co jim ti hipíci dali LSD? Meskal?" Dostane se mi stručné odpovědi, že měli houbové rizoto. Přijdeme k nim pohladím Pat po vlasech a dám jí pusu na čelo. "Chvílku je nech a užívej si trip Pat." Pak se posadím vedle nich. Zvažuju, že bych si taky dal LSD, ale pak to zavrhnu, nechám si to až na festival a slastný pocit podpořený marihuanou a jízdou s Jacke si něchci nabourávat něčím tvrdším. Přesto však "papír" nabídnu jestli si chce někdo dát teď. Popíjím sladký turecký čaj a občas si bafnu z vodní dýmky. Sleduji mraky jak si plují a všechny ty nádherný holky tu. Naprosto zbavenej touhy, kterou jsem ze sebe dostal v horké vodě a uzounké pičce mladé Newyorčanky. Zbytek dne tak hrozně rychle utekl. Na večer, hippíci z farmy i hipíci z autobusu ve kterém přijela Jackie a Larissa, udělali velký táborový oheň. Všichni vytáhli nějaké nástroje, foukací harmoniku, bubínky a tamburíny. Z toho co byl čistý hédonismus na základě čistého pudu a chtíče se najednou přeci jen trochu změnilo v kolektivní sounáležitost a i ve sjetých hlavách si to uvědomovali i ti největší cynici. Najednou se tady mluvilo o společnosti. O lepší společnosti, než která je v současnosti. Společnosti oproštěné od rasismu a od válek, od odsuzující společnosti, která řeší společenské konvence, ale ne skutečnou spravedlnost. O společnosti bez pokrytectví mocných a vztahů na základě kamarádičkování. Prostě všechny problémy současné ameriky. Mr Tambourine Man odkaz
Přihodím kus dřeva do táboráku, sedím nedaleko Jerryho. Vlasně jsem se ho na to ještě nezeptal, ale vzhledem k tetování typuju, že je to mariňák. "Jerry, kde a jak si vlastně přišel k tomu tvýmu fešnýmu rypáku? Napalm? Jak dlouho jsi tam byl?" |
| |
| soukromá zpráva od Jerremy Robins pro Kapitola I. Všichni S trochu nepřítomným pohledem jsem sledoval hrátky Pat a Layly a nějak jsem se nedokázal dokopat k tomu se k holkám přidat. A že bylo k čemu se přidávat. Snažil jsem se zvednout, zmátořit, ale houbičky mi to prostě ne a ne dovolit. Tak jsem se jen válel, sledoval holky a užíval si chvíle. A pak se, z ničeho nic a jakoby odnikud objeví Nath s Chrisem a dvěma kočandama, ve kterých poznám holky z busu u pumpy. Mám chuť říct nějakou kousavou poznámku k focení, ale pak si to rozmyslím a do otevřené pusy radši naleju čaj. Nath cosi řekne Patricii, která se stáhne. Trochu zklamaně to okvituji zvednutou rukou a v ní sklenička od čaje, ale opět nic neřeknu. Čas utíká, odněkud se začne ozývat hudba a mě začnou padat oči, i přes to, že se tu tančí, hraje na různé nástroje a hlavně je tu tolik šukézního řeziva. Houbičky sice už pomalu odezněly, ale naopak je vystřídala únava. "Hm? Tohle?" probere mne až Nathovo otázka na můj neodolatelný vzhled. "Nechtěnej suvenýr z jižního Vietnamu," pronesu tiše a natáhnu se pro pivko. Hltavě se napiju a zahledím se do ohně. Kde kdo by řekl, že budu mít po svém zážitku z ohně strach, ale není to tak. "Ukořistěnej plamenomet v rukách žlutý svině," opravím po nějaké chvilce jeho klamnou domněnku o napalmu. Trochu mi potemní v očích, oheň se v nich leskne trochu jinak, než by měl. Jen zamrkám a naliju do sebe zbytek pivka. Odložím prázdnou lahev, nabídnu náruč Layle, pokud bude chtít a sám se více uvelebím u ohně. "Od samotnýho začátku. Vrátil jsem se, je to možná půlrok, nebo rok," dodám po nějaké chvilce ticha. |
| |
| soukromá zpráva od Layla Farrell pro Květinová farma všichni Hudba, tma, praskající oheň, alkohol a dobrá společnost. Sem tam mě ještě napadne, jak daleko bych to s Pat nechala zajít. Nakonec jsem ale ráda, že se ukázal Nath, s ostatními. Jejich příchod mi připomněl, že mám pořád ještě nějaké zábrany. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel Jackson pro Na farmě Kapitola I. Květinová farma všichni Poslouchám brnkání hudby a trochu si i pozpěvuju. Poslouchám Jarryho, jen přikývnu a poklepu na znak černého koně v žlutém poli na zelené bundě která je k ohni pohodlnější než kožený křivák. "Pěkný, byl jsem tam od pětašedesátýho první moje akce byla v údolí Ia Drang. Vyskákali jsme z vrtulníků dostali jsme na prdel a ještě před koncem jsem letěl na zakrvácené podlaze vrtulníků zpět. S klukama co vypadali asi jak ty, jenže ty zasáhl náš vlastní napalm, co ho nějakej pilot vyložil na naši minometnou pozici. Hnus." Popotáhnu z cigára a taky čumím do ohně. "Pak jsem to ještě chytl v 67 v džungli a ještě jednou v 68 při ofenzivě Tet, v bitvě o Khe Sanh, tam tuším byly na základně taky mariňáci. Pak mě konečně pustili domů. Asi jsem si svůj čas odsloužil. Díky Bohu za to. Nešel jsem tam dobrovolně bylo to kriminál nebo armáda a já vůl zvolil armádu, ale stejně mě ti kluci co tam se mnou sloužili chybí. Byly to všecko dobří kluci. Nebo teda jako někteří to byly hajzlové jako já, spodina co se nechala nalít, protože neměli jinou šanci a nebo se jim hrozilo kriminálem, ale v akci jsem se na nikoho nemohl spolehnout víc. Stejně mi chybí. Když jsem se vrátil chtěl jsem se s kámošem uchlastat, ušukat a ufetovat k smrti. Nepovedlo se to a dobře tak vlastně je mi docela dobře, Na cestě... člověk si dá občas brko, nebo trip, pomuchluje hezkou holku, je to fajn." Na chvilku se odmlčím a poslouchám muziku se zahleděným pohledem do ohně. "Co hodláš, dělat po tom fesťáku, tedy krom toulání se. Možná by se chlap s vojenskou minulostí docela hodil. Rád bych jel na jihozápad. Californie, San Francisko nebo San Diego, možná by se tam daly vydělat i nějaký prachy na cestování..." Pak se otočím na Chrise, Laylu a Pat. "Co by jste vy říkali na San Francisko, prý nejvíc v pohodě město v USA? Chtělo by se vám? Myslím, že bych mohl obstarat práci i pro vás." |
| |
| soukromá zpráva od Chris Murphy pro Kapitola 1 - Květinová farma Všichni Čas strávený s Larissou do mně vlil zpátky náladu a energii. Pryč byla únava a mdlo. Opodál stojící Nath s Jackie na nás čekali. Tak jsme se oblékli, jemně a nenuceně jsem ji vzal rukou kolem pasu a v klidu jsme vyšli za ostatními. Nathovi jsem úsměv opětoval. "Jo, Larissa je moc šikovná," odpovím mu stručně. Když procházíme kolem těch tří, docela koukám. Takhle uvolněnou a vláčnou jsem ještě Patrícii neviděl. Stejně tak bylo zajímavý vidět Jerryho, jak se tak nekontrolovaně pohybuje. Všem bylo dobře. Sedli jsme si vedle nich a já jen v tichosti odpočíval a vnímal tok času. Něco k jídlu jsem si ale musel sehnat. Zato s alkoholem a hulením si dávám pauzu, nechci riskovat, že to zas na mně spadne jako dopoledne. Hippíci udělali večer táborák. Sednu si vedle Layly, která se po chvíli přitulí k Jerrymu a poslouchám rozhovory o společnosti, o životě. Přemýšlím, že bych se přidal k hudebníkům, taky něco zahrál a třeba i zazpíval, ale zatím je o program dostatečně postaráno. Pak poslouchám rozhovor mezi Nathem a Jerrym. Mezitím se téměř natáhnu, jak kdybych šel spát, a zavřu oči a jen poslouchám hudbu a vnímám teplo ohně na víčkách očí. Nathovu otázku zaregistruju. "Jasně, pojedu, ještě jsem tam nebyl. Nejsem si jistej, že bych tam chtěl pracovat a usadit, ale kdo ví, jak se věci vyvrbí." |
| |
| soukromá zpráva od Jerremy Robins pro Kapitola I. Všichni K mému překvapení se Nath celkem rozpovídá a mě padne pohled na bundu, na kterou ukáže. Kavalérie, ušklíbnu se. Šílenci, ale správní. Mezitím Layla přijme mou náruč a uvelebí se u mě. Lehce i obejmu, možná i přivinu trochu více k sobě a zahledím se do ohně. Poslouchám Natha, přemýšlím, jestli mám říci i svůj příběh a vlastně nevidím důvod proč ne. "Já sem z vojenský rodiny, jen fotřík byl u námořnictva, korvetní kapitán, oba dva dědci taky byli v armádě a vlastně máti taky," přeci jen začnu a trochu se nad vzpomínkou uchechtnu. Hlavně nad mým rozhodnutím stát se mariňákem a napodobit dědu. Přeci jen, kdo by nešel k jednotce, u které má historii no ne? "Zelená hlava sem byl už vod padesátých, v padesátým třetím jsem se podíval i do Korei," znova se uchechtnu. Korea byla leháro, oproti Vietnamu. "Šel jsem do Vietnamu dobrovolně, spolu s mojí jednotkou. Heh... Seržant Robins a jeho vzteklý čubky," znova zavrtím hlavou a na krátkou chvilku zabořím nos do Layliiných vlasů, abych si užil tu vůni a teplo jejího těla. "Tak nám posměšně říkal Vietcong," dodám tiše. "Byli jsme tam od šedesátýho prvního, já moje jednotka a pár dalších super kluků. Prošli sme si hodně sračkama, ve špitálech se váleli častěji, než by bylo milý, ale i tak. Pořád sme se vraceli." Při vzpomínce se zubím, bavilo mě sledovat vietnamce, jak se tvářili, když už mysleli, že se naší jednotky zbavili. "Bylo i hodně těch, který smetla palba vlastních. V šedesátým pátým nám to aktivní minometčík vmetl do zad. Měl sem štěstí, byl sem vpředu, ale i tak sem si měsíc poležel v posteli. Minometčík takový štěstí ale neměl," trochu se zavrtím, při té vzpomínce, jak mě zasvětí pod lopatkou. "Khe Sanh?" uchechtnu se a nevěřícně zavrtím hlavou. "Takže tys byl jeden z těch magorů, co tam nalítli v Huey a zachránili nám zadek?" tentokrát se už na něj podívám a trochu se přizvednu. "Promiň, maličká," řeknu jemně Layle, když se přizvedávám, abych mohl Nathovi podat ruku. "Díky za mě a všechny kluky, co ste tam ten den vytáhli ze sraček," podám mu ruku a pevně stisknu, s veselým úsměvem ve tváři a vděčným pohledem v očích. "Kdybyste se tam nevobjevili, tak si tu už nepovídáme," zavrtím nevěřícně hlavou nad tím, jak je svět malej. Pak se opět natáhnu do polosedu, přitáhnu si opět Laylu a pořádně ji obejmu a přivinu k sobě. "A tenhle suvenýr?" ukážu na jizvy od ohně, "tak ty mě dostali ven. A nejen z Vietnamu, ale i od maríny. Hold ani marína nemá ráda, když jí vobyčejnej serža jako já mlátí mladý a perspektivní důstojníky, co jen potřebují bojové schopnosti a serou na zkušenosti starších vojáků." Natáhnu se pro další pivko, jednoduše ho otevřu a přitáhnu si ho ke rtům. "Dáš si?" zeptám se jemným hlasem Layly. Pokud souhlasí, nechám ji napít se a pak se napiju já a pokud si nedá, tak se rovnou napiju. "Hold se nevyplácí útočit na jednotku početně silnější a lépe znající terén," zavrčím a znovu se napiju. Jakmile se vykecám, věnuji se chvíli, stejně jako Nath, ohni, popíjení piv, mazlení se s Laylou a hlavně nepřemýšlení o minulosti. Když se mě pak Nath zeptá, co mám v plánu po fesťáku a vůbec co mám v plánu do budoucna, zamyslím se. "Krom toulání se po naší krásný zemi? Nic, chlape, nic, takže jo, proč ne. Do San Franciska sem se chtěl vždycky podívat," odsouhlasím jeho návrh a na stvrzení toho přizvednu pivko do vzduchu, než se napiju. |
| |
| soukromá zpráva od Layla Farrell pro Na farmě všichni Nechtěla jsem poslouchat, ale i tak mě vyprávění uchvátí. Žasnu nad tím, čím vším si tihle dva prošli. A já se tady lituju kvůli pár modřinám. Bezděky pohladím Jerryho po jeho zjizvené kůži. Ani v nejmenším mě to neodpuzuje. |
| |
| soukromá zpráva od Nathaniel Jackson pro Na farmě Kapitola I. Květinová farma všichni Oheň plápolá a každý se věnuje nějaké debatě. Koluje flaška bourbonu co jsme přivezli my, vína co přivezli holky z autobusu a kdo chce muže si dát pivo. Nad ohněm se opéká Marshmallow, taky nějaká jabka. Chris zmíní, že klidně pojede, ale usazovat se nebude. Jen se nad tou myšlenkou pousměji. "Určitě to není myšleno tak, že se budeme někde usazovat, ale prostě uděláme nějakou fušku, aby bylo na cestování a tak. Předpokládám, že by se mohlo trochu peněz hodit nám všem. Toulat se je fajn, ale zase být somrák bez centu to pro mě není. Nechceš taky něco zahrát kámo. Něco pěknýho kanadskýho co se sem hodí?" Mrknu na něj. Pak se s Jerrym rozpovídáme o sviňské válce za tichým oceánem. Trochu mě zaskočí, že mi mariňák tak srdečně poděkuje. Překvapí mě to, ale velmi mile a srdečně mu stisknu pravici. "No myslím, chlape, že to trochu přeháníš, nás jen vždycky vyklopily z vrtulníků kde bylo třeba a tak jsme pak stříleli na slepo do džungle a buď tam někdo byl a nebo ne. No a tam u vás tam prostě někdo byl." Srdečně se zasměju. Pak vysvětlí jak se dostal z armády. "Jo to chápu, mladej aktivní pitomec, nejlíp s tatínkem na štábu horší jak rota nepřátel. Kámo buď rád, že ti už nikdo neříká co smíš a nesmíš, že můžeš používat svůj rozum a když někoho zmlátíš tak ti hrozí jen pokuta... tedy když tě lapnou... ...ale ti kámoši ti byly fajn. Ale už bych se tam nevrátil, uplně chápu jak tady ti hippíci pálí povolávací rozkazy." Pak se přidá Layla, jen pokývnu. "Jo kalifornský slunce je prý plný zlata a vzduch tam voní po pomerančích." Zasměju se nad tou myšlenkou. Pravděpodobně to bude všude stejný a bezdomovec smrdí taky všude stejně, ale na druhou stranu proč pak necestovat z místa na místo... |
| |
| soukromá zpráva od nejaká fancy elfka pro Na farme Všetci Deň ubehol prekvapivo rýchlo, aj keď jediné aktivity, ktorým som sa venovala boli leňošenie, občasná výpomoc s jednoduchými prácami, fajčenie cigariet a krátka prechádzka do okolia. Venovala som sa mojím novým spoločníkom, ale taktiež som si našla čas aj pre seba a rozhovor s vlastnou hlavou. Vrátila som sa v myšlienkach do minulosti, prehodnotila svoju prítomnosť a snažila sa odhadnúť budúcnosť. Ani jednej z mojich myšlienok alebo nápadov som nevenovala prílišnú pozornosť. Minulosť nezmeníte, o prítomnosti som rozhodla pred chvíľou a na budúcnosť bude ešte času dosť. Všetko však si to však prehadzujem v hlave, prevaľujem na jazyku a ochutnávam príchuť svojich rozhodnutí. Niektoré sú sladké a ťahavé ako karamel, iné majú ten správny pomer čierneho čaju a mlieka a niektoré ma štípu na jazyku alebo mi skrivia tvár kvôli ich prílišnej kyslosti. Život mi nadelil hneď niekoľko možností, radostí, ale aj prekážok, no jedno mu musím uznať. Tento výlet si zatiaľ zasluhuje samostatnú kategóriu. Oblečená v príliš krátkych džínsových kraťasoch, strapcovom crop-tope a priveľkej koženej bunde prichádzam k ostatným, aby som sa aj ja trochu ohriala teplom sálajúcim z ohňa, alebo niečím tekutejším a zapojila sa do konverzácie Veľa som z nej nestihla, len čo to o Kalifornii. “Ženy sú tam kyprejšie, muži obdarenejší a alkohol ostrejší.” Oznámim príchod svojej maličkosti slovami, ktoré nadväzujú na Nathanielove a usadím sa na jednu z karimatiek rozložených na zemi. Svoje bosé nohy, ktorými som po celý čas brázdila už trochu studenšiu sem, natiahnem smerom k ohňu a z útrob bundy vyťahujem malú fľaštičku s čírou tekutinou. Nevybrala som ju na obzeranie, okamžite ju odzátkujem a trochu si odpijem. Útrobami hrudníka sa mi rozleje známe alkoholové teplo a hoci sa mi na tvári zjaví mierne skrčený výraz, s radosťou ho prijmem. Viem, že je to len malá cena za pohodu a dobrú náladu, ktorú mi prinesie. “Nie je síce kalifornská, ale na ostrosti jej to neubralo.” Hlesnem a s mäkkým úsmevom podávam fľašitčku mužovi po svojej pravici. Chris, ak si dobre spomínam... |
| |
| soukromá zpráva od Chris Murphy pro Kapitola 1 - Květinová farma Všichni Poslouchám konverzaci mezi Nathem a Jerrym. I do naší rodiny zasáhla válka a vojenská služba. Naštěstí jsem se jí vyhnul. Pár xichtů jsem sice rozbil, ale zabíjet lidi a být přitom někde daleko v prdeli, to je něco jinýho. "No, můj otec sloužil v námořnictvu během druhý světový. Byl na torpédoborci Huron. Měl na mně a na bráchu docela požadavky, ať jdem taky sloužit... Naštěstí mu to muj děda dost rozmluvil, nechápal jeho postoj... No ale muj brácha nakonec do armády stejně šel a pokud vím, je tam dodnes. Blb." Jackie mi podá flašku. Přijmu, lehce pozdvihnu. "Tak na Kalifornii," napiju se a pošlu dál, ať se dostane ještě k Patrícii a Larise, dokud je v ní nějaká tekutina. |
| |
| soukromá zpráva od The Road pro Opět na cestě Kapitola I. Stát NY všichni Když se zapojil do hovoru i Chris, Nat se jen usmál při negativní zmínce o službě v armádě. Nostalgie ho však držela i když na svoji službu nevzpomínal uplně rád. Na Kalifornii si ale připil rád. Oheň pomalu dohasínal a vy pomalu zničení z celodenních zážitků, se už i těšíte na spánek. Ještě chvíli se ozývali kytary a tamburíny, ale postupně všechno utichalo. Prostor ke spaní vám včlenili v prázdné stodole, kde normálně bylo seno. Teď ale místo zelo prázdnotou, čisté a vcelku uklizené a byly tu jen vyrovnané slamníky. Evidentně to používali pro návštěvy. Vlastně to bylo docela příjemné, slamník byl plný voňavého sena, nikde nefoukalo a tak jakmile jste do něj padli usnuli jste. Ráno bylo příjemné až na ranní vzbuzení nějakým obřadem slunce, kdy hipísácký guru něco drmolil a ozývalo se cinkání rolniček a zpívání tibetské mísy. Vlastně ty zvuky nebyly až tak nepříjemný asi se k ranní meditaci hodili, ale někteří z vás měli v hlavě svoji vlastní muziku z kocoviny a tak se to malinko rvalo. Ve velké místnosti vás, ale čekalo poměrně slušný kafe a lívance s javorovým sirupem a k tomu místní ovoce, maliny, borůvky, ostružiny. Sladká snídaně nakonec přišla vhod a hučení v hlavách odeznělo. Nat s Mikem a místním guru ještě chvíli něco pořešili a pak byl čas se chystat k cestě. Na holky čekal autobus, ale asi si klidně mohli sednout za jednoho z chlapů. Je jasné a poměrně větrné ráno, sluníčko postupně a pomalu získává sílu. Poslední dobalení bagáže na motorky a rozezní se zvuk motoru, jeden, druhý, třetí a čtvrtý. Dunivý rachot motorek naruší klid okolí, postupně zvuk přejde do bublání jak se motor zahřívá. Pak poslední mávnutí a pozdrav, rychlé pouštění spojky, zahrabání zadních kol na příjezdové cestě a motorky vyráží za pomalovaným autobusem, který odejel už před chvílí. Vymotáte se z polní cesty až se zase dostanete na asfalt. Krajina je nádherně zelená, kopečky a pastviny a mezi nimi se vinoucí silnice. Občas nějaký lesík, nebo hájek a k tomu malé městečko. Nádherná cesta, která připomínala prostor z tourist trophy na Isle of man. Dvě anglické motorky ve stylu Cafe racer celou iluzi ještě krásně dokreslovali. Zalehnutí za lomenými řidítky, si člověk mohl užít nádherné serpentýny a lomené vracečky. Postupně, ale začíná doprava houstnout potkáváte další a další pomalované autobusy, minibusy, dodávky a nebo prostě auta plný hippies. Všichni spokojeně mávají a pokuřují. Projíždíte městečkem Bethel, lidí sedí na zápraží a s úsměvem sledují vás i had aut a lidí. Postupně se silnice úplně ucpe. Vám to ale nevadí, motorky se krásně prosmýknou kam potřebujete a takhle se dostanete až na parádní místo kde se můžete "ubytovat" u malého pár stromy zarostlého hájku. Máte výhled jak na podium, kde se ještě dodělávají poslední práce, tak i na nádherný zelená prostor a davy lidí, aut, a dalších prostředků které sem míří.
Nejsou tu ploty a ani po vás nikdo nechce vstupné. Je to trochu zvláštní a budí to malinko rozpačité reakce. Nevypadá to, že by to měli dobře připravené a vzhledem k tomu kolik sem míří lidí, mohl by to být docela průser. Na scéně se nic neděje jen všude pobíhají zvukaři a dělnici a snaží se na poslední chvíli něco dodělat. Někdo vyrazí na průzkum, potkáte se opět s lidmi z autobusu, kterým jeli holky. Už se znáte a tak aspoň na sebe mávnete. Ukáží vám taky tzv. Prasečí farmu, kde taky žijí hipíci a mají tam malou stage. Nějaký folkáč tak zrovna mlátí do kytary svůj protest song proti světu a společnosti. Dá se tu koupit nějaký jídlo a pivo. Dlouho se čeká a nic se neděje, postupně Nat a Patricia potkávají další známý nějaké motorkáře, kteří mají tripy a houby, ale sjet se tak brzo nikdo nechce, no tedy až na toho týpka, co mlátí do kytary, ten je zaručeně sjetej. Začátek festivalu má zpoždění asi proto, že se stále hrnou další a další lidi, je to neuvěřitelné jak se kompletně zaplňují okolní pastviny kolem hlavního podia. Všichni v barevných hadrách a podivných outfitech s cinkrlátky, peřím a podobně.
Pak konečně někdo vystoupí na podium, je vidět, že se mu moc nechce začínat, aby ho nevypískali za to, jak koncert pozdě začíná, ale lidi jsou v pohodě a nadšení, že se konečně začne. Usedne tedy na židli Richie Havens začene. Je v tom ohromná energie, která se přelívá i na diváky. Postupně se zmocňuje i vás všichni si podupávají a někdo poskakuje. Všude, ale úplně všude smrdí tráva, nikdo nic nekontroluje, drogy jsou tu prostě legální. Richie Havens hraje snad přes dvě hodiny a je to pecka jen kytara a perkuse když zahraje svoji úplně novou píseň freedom naprosto vás to pohltí... odkaz
|
| |
| soukromá zpráva od Chris Murphy pro Kapitola 1 - Stát NY všichni Pobyt na farmě rozhodně předčil moje očekávání. A k snídani byl mimo jiný javorovej sirup, to jsem pochválil. Na cestu jsem se ale těšil. Zas jsem mohl pořádně protáhnout svýho Tritona. Vždycky, když je nějakej den pauza a já pak na něj sednu, točím ho do červenejch pří výjezdech ze zatáček a cejtím se jako malej. A mám pocit, jak kdybych pokaždý znovu objevoval tu krásu a tu radost z jízdy. Je to paráda. Když provoz zhoustnul, už to nebyla taková paráda. Rád jezdím svým tempem, někdy rychle, někdy pomalu. Ale jezdit v kolonách je pro mně voser. Naštěstí během jízdy mezi auty nikdo najednou nezměnil směr nebo neotevřel dveře, když to komplet stálo. Po ubytování jsme vyrazili na festival. Bylo to obrovský. Kdybych měl hrát na pódiu já, měl bych trochu bobky. Potkáváme spoustu motorkářů a závan trávy je čím dál tím intenzivnější. Nějakým zázrakem se potkáme i s holkama z autobusu. Jdu si koupit pivo a jídlo, ale upoutá mně týpek, co rozbíjí svoji kytaru. "Kámo, co ti kurva ta kytara udělala. Běž si rozbíjet něco, co nemá uměleckou hodnotu. Tohle je hudební nástroj, ne mučící nástroj nebo boxovací pytel," neudržím se a řeknu mu. Pak odejdu pro to jídlo a jdem s ostatními před stage. Je tam hodně čekání. "Neviděl jste někdo plnej lineup? Nevím, kdo přesně tu má hrát po ty tři dny. Kdyby tam byl někdo, koho znám ze svejch hudebních let, třeba bych se mohl vetřít do backstage. Tó by mohlo bejt zajímavý." Pak přišel na stage Richie. Ticho protnul obrovský zvuk. Do tý doby nevídanej. Hlavní zvukař musel udělat něco, co nikdo před ním. A zvládl to výborně, to postavení repráků, pokrytí diváků. Obdiv. Po dlouhé době vnímám jen hudbu. V tu chvíli nemyslím na nic jiného, neřeším lidi kolem sebe (asi taky díky tomu, že jsem tak vysokej, že mám fajn výhled). Nechávám se unášet hudbou, zpívám si s ním. Někde ke mně přijde joint, tak si nasaju, protože jsem díky hudbě dostal chuť. Pošlu ho dál k Nathovi. Už teď je mi jasný, že až se to tady dneska rozpustí, budu mít neuvěřitelný sexuální choutky. Všude kolem je spousta odhalených žen. |
| |
| soukromá zpráva od Jerremy Robins pro Kapitola I. Všichni Ještě nějakou chvíli jsme kecali u ohně, popíjeli pivko a poslouchali hippie muziku. Život se zdál fajn a budoucnost se najednou jevila světleji než včera ráno. Neměl jsem cíl. Ne finální. Jen dílčí a ten cíl nezahrnoval jen mě. Potkal jsem partu suprovejch lidí, se kterými jsem si rozuměl, kteří jeli na stejné vlně, jak by řekli ti šašci co tu tančili na tripech. Večer se nenápadně překlenul v noc a osazenstvo farmy se pomalu rozcházelo za spánkem. I naši partičku začala zmáhat únava, bodeť ne, celý den v sedlech a pak pár příjemných aktivit. Layla mi pomalu usínala v náručí, takže jsem se opatrně zvedl, vzal ji do náručí a přivinul k sobě. Zdála se více unavená než já. Došel jsem i s ní do stodoly, kterou nám vyhradili ke spánku a opatrně ji položil na jeden větší slamník. Už už jsem se chystal si jít lehnout na jiný, ale dívka mě v polospánku chytla a nepustila. Neprotestoval jsem, proč taky. Vždycky je příjemnější spát v přítomnosti teplého ženského těla. A to jsem taky udělal. Lehl jsem si k ní, objal ji kolem boků a přivinul k sobě. Netrvalo dlouho a oba dva jsme spali. Druhého rána mě vzbudil nějaký hluk. Hlava trochu třeštila, asi jsem toho vypil více, než jsem myslel a v hubě jsem měl jak v polepšovně. Layla ještě spala, stočená do klubíčka, přitisklá ke mě, tak jsem zůstal ležet. Nechtěl jsem ji budit, jen jsem ji sledoval, dokud se neprobrala sama. "Dobré ráno, sluníčko," usměji se na ni a z jakéhosi popudu ji jemně políbím na čelo. Ani nevím proč, ale bylo to něco, co jsem toužil udělat už hodně dlouho. Nechal jsem ji aby se pořádně probrala, teprve pak jsem vstal a spolu s ní vyrazil na snídani. Moc jsme toho nenamluvili, nebo alespoň já. Stále mi trochu hučelo v bedně a navíc se začínal ozývat hlad. Po snídani, a že to byla kurva snídaně, jsme opět vyrazili na cestu. Jasný, u mě to nešlo hned. Nastartovat mi chvilku trvalo, přeci jen, moje WLAčko má už něco za sebou, nebylo celou dobu jen v garážích. Jakmile jsem ale nastartoval a nechal ohřát motor, srazil jsem stojánku a začal trochu protáčet motor. Už jsem se chystal pustit brzdu a vyrazit, když jsem ucítil čísi ruku na rameni a pak jak se motorka zhoupla. Ohlédl jsem se a za mnou Layla. Moje mašina sice nemá sedačku pro spolucestujícího, ale deka sbalená na pevném blatníku ji poměrně slušně nahrazuje. A stupačky? Ty tam jsou. "Drž se," řeknu jí ještě, naposled pořádně protůruju motor, nechám protočit zadní kolo, až se mašina zazmítá a kamínky létají skoro všude a pak pustím brzdu. Motorka skoro až povyskočí, jak jí najednou nic nebrání v jízdě. Nedělá mi problém tu zmítající se bestii udržet a nasměrovat správným směrem. Konečně zase na cestě. Silná mašina pod zadkem, krásná holka za zády a vítr okolo uší. Narovnám se v sedle, užívám si cestu, krajinu okolo i teplo Laylina těla za zády. Mám chuť si radosti zařvat, stejně jako kdysi dávno kovbojové na sedlech koní. Vlastně vždyť my jsme takový novodobí kovbojové. Jen živé koně jsme vyměnili za mechanické a prašné cesty za asfaltové. Nedá mi to a občas prostě musím předjet Natha. V obličeji výraz malého kloučka, co se poprvé naučil jezdit na kole. Občas ho pošťouchnu k menšímu závodu, ale nikdy to moc nepřeháním. Navzájem se předjíždíme, blbneme, užíváme si cestu, dokud to jde. Doprava začíná houstnout, objevuje se více a více autobusů a aut. Malé dodávky, pomalované, přestavěné na minibusy. Ve všech autech vlasatá omladina, mnohdy se žvárem u huby. Všichni rozjaření, nikdo si nedělá hlavu z kolony, která se tu utvořila. A mezi nimi se proplétají čtyři mašiny, jakoby se jich to netýkalo. Nakonec najdeme plácek na zaparkování, malý hájek mezi stromky se suprovým výhledem. Mašiny postavíme vedle sebe, dál už nemá smysl jet. Nechám nejdřív sesednout Laylu, pak sesednu sám. Nedá mi to a musím se na tu holku podívat. Rozcuchaná, ale šťastná, aspoň co mohu soudit. Ušklíbnu se, sundám si bundu a hodím ji přes mašinu. Pak se otočím k louce, kde se bude konat celá ta šou. "Kurva drát. Už teď je tu lidu, že by Vietkong utekl, jen je vidět," zasměju se a ohlédnu se k silnici, kde je auto na autě. Všimnu si, že někteří i nechávají auta stát na krajnicích a dál pokračují pěšky. Necháme mašiny schované v hájku a vydáme se ke stage. "Dáš si něco?" zeptám se Layly, když narážíme na první stánek s pivem a jídlem. |
| |
| soukromá zpráva od Layla Farrell pro Opět na cestě Ani nevím, jak se to stalo, ale s Jerrym se z nás stali opravdu dobří parťáci. Jeho blízkost mi dělá dobře a probouzet se vedle něj je nesmírně příjemné. Nevidím jediný důvod, proč na tom něco měnit, a když se tedy chystáme k odjezdu, přisednu si na jeho stroj. Ruce mu obtočím kolem hrudi, pevně se ho chytím a hlavu si opřu o jeho rozložitá záda. |
| |
| soukromá zpráva od nejaká fancy elfka pro Cieľ cesty Všetci Posúvali sme sa v našich životoch ďalej, teda konkrétne v ceste na festival. Koniec-koncov, bolo mi jedno, kam ideme a čo nás v cieli čaká, bola som rada, že nestagnujeme na jednom mieste. Nie som z tých. Nerada sedím v jednej polohe príliš dlho, nerada sa pozerám deň, čo deň na tie isté stromy, domy, cestu, tváre... Nerada pijem stále ten istý čaj, jem tie isté raňajky a nikdy nečítam žiadnu knihu dvakrát. Každé miesto, na ktorom sa objavím, sa dňom čo dňom zmenšuje a ja v istom momente viem, že som ho prerástla. Keď však cestujem, nič také sa nemôže udiať. Stále vidím nové domy, stromy, cesty, tváre.. Ochutnávam nové čaje, raňajky a čítam nové knihy. Tak je tomu aj tu, na výlete na Woodstock, kde sa naša malá kdejako pozliepaná partia rozhodne zbaliť tých pár vecí, čo máme a presunúť sa k novému cieľu - tomu najväčšiemu festivalu, aký som kedy mala možnosť za môj krátky život vidieť. Je obrovský a mne trvá hodiny, kým daný fakt príjmem. Všetky tie farby, zvuky, chute, vône, ľudia... Nestrácam čas vybaľovaním, stavaním stanu alebo inou starosťou o rozumné veci. Som príliš nadšená, môj fotoaparát pripravený a hrdlo vyprahnuté. Ochutnávam všetko a všetkých. Či už doslovne, alebo metaforicky. Predieram sa pomedzi dav, rozprávam sa s novými neznámymi alebo starými známymi. Ochutnávam rôzne jedlá, nápoje a aj drogy. Ochutnávam rôzne pery a aj zadky. Moje ruky spolu s chúťkami sú nezastaviteľné a ja nemôžem uveriť, že odkedy sme prišli, prešlo len pár hodín. Alebo to boli minúty? Moja hlava nezvláda kolobeh času, daný pojem je pre ňu abstraktný a nedosiahnuteľný. Je mi jedno, či je deň alebo noc. Či som mala raňajkovať, obedovať, alebo či som vôbec nemala jesť. Mojimi hlavnými prioritami je moja sebeckosť a túžba nasať každý jeden aspekt svojho okolia. To robím aj teraz, aj keď vskutku netradičným spôsobom. Usadená v tureckom sede a so skicárom v jednej ruke, ceruzkou v druhej, skicujem. Vymenila som mechaniku za ľudský cit, pretože poloha, v ktorej som našla jedného účastníka, si zaslúži špeciálnu pozornosť. Ktovie, čo viedlo muža, kedysi usadeného na drevenom pni, uložiť zvyšok svojho tela dozadu na zem, jednu ruku si prehodiť pod kríže, druhou sa držať za srdce a k tomu všetkému mať jednu nohu vyloženú a druhú rozčapenú, zatiaľ čo jeho zadok zostáva prilepený na drevenej podstave. Ťažko sa to opisuje, ľahko fotí a ja som sa rozhodla ísť treťou cestou. Možno to bude aj tým éčkom. Po ňom som vždy o čosi viac kreatívna a citlivá na umenie. Pod mojou rukou vzniká majstrovské dielo! |
| |
| soukromá zpráva od nejaká fancy elfka pro Skicy vs. fotografia Nathaniel Verte, či nie, obdobných obetí, ako bol príliš unavený mladík, som našla niekoľko. Vlastne som značnú časť prvého dňa nerobila nič iné, len behala po areáli a hľadala zaujímavé objekty hodné môjho času a maliarskeho umenia. Našla som ich desiatky! Verili by ste tomu? Môj skicár je plný rôznych náčrtov ľudí a miest, ktoré zaujali moje oko. Niektoré som zvečnila len pár čiarami, iným som som venovala omnoho viac detailov a času. Zaplnila som v skicári hneď niekoľko stránok, keď mi jedna dobrá duša pripomenula, prečo som tu - koncerty, ľudia a zážitky. Vytriezvieť mi pomohol aj môj žalúdok, ktorý sa ozval hlasným kvílením a pripomenul mi, že som len obyčajný človek, ktorý potrebuje jesť. Pobrala som svoje bosonohé ja odeté len v plavkách a krátkych letných šatách a vybrala sa naprieč areálom, hľadať novú zábavku. A jedlo. Netrvá to dlho, keď sa mi podarí naraziť na známu tvár - Nathaniela. Postáva obďaleč priestoru vyhradeného pre stánky a robí... ktovie čo. Možno len postáva? Netrápi ma to, zamierim rovno k nemu a upozorním ho na svoju prítomnosť. Jemné poklepanie po ramene, záplava blond vlasov a úsmev. "Pozri!" Hlesnem nadšene, zatiaľ čo mu pchám do pozornosti skicár. "Je ich tu toľko!" Koho a čoho? No predsa objektov a múz! Nie je to, snáď, z môjho nadšenia a skicov jasné? Ďalšie škŕkanie v bruchu. Skoro by som zabudla! |
| |
| Ukončení dobrodružství Je mi to velmi líto, protože tohle téma mám moc rád, ale bohužel naše ženská polovina téměř vymizela a tak se hrát nedá. Larissa a Patricie tu nebyly od konce října a dost pochybuji, že je možno čekat nějakou další aktivitu. Už nějak nemám sílu, znovu shánět novou krev. To se odrazilo na tempu jeskyně i na chuti hrát, kterou mají ostatní. Tedy se ke mě dostala další žádost o vyřazení, což chápu. Mrzí mě to, ale ani já už to nechci na sílu rozjíždět a znovu (už potřetí) měnit hráče. Díky za účast, snad jste si užili alespoň kousek toho dobrodružství, které se mělo postupně měnit z hippie ráje trochu v kriminální záležitost. Bohužel jsme se k tomu nedostali a nedostaneme. Třeba se někdy potkáme na reálném Road tripu... Na rozloučenou: odkaz
|
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR