Andor.cz - online Dračí doupě

Něco končí---něco začíná?

John, Nile, Faith, Eavy a další

Vypadalo to na další běžný den. Úspěšně jste za posledních několik měsíců získali nové rekruty pro svou organizaci. Vše se zdálo být v pořádku. Řešili jste zakázky z celého světa. Eavy se stala právoplatnou členkou a mohla svému bratrovi pomáhat s budováním společnosti, aniž by porušila otcovu závěť. Faith, John a další profesoři se již nemuseli zaobírat zaučováním nových rekrutů. Všichni byli plně vycvičení a velice nebezpeční.
 

Všechno šlo jako na drátkách.  Alespoň se to tak mohlo zdát. Netušili jste, že si na hrudi hřejete hada. Do organizace pronikl zrádce. Velmi nenápadně jako jeden ze studentů. Podstoupil všechny zkoušky, nechal se ohrozit smrtí a to všechno jenom proto, aby se dostal dovnitř vaší organizace, zatímco podával choulostivé informace o vaši organizaci dalším stranám.
 

xxx
 

Den jako každý jiný. Slunce pomalu stoupalo na oblohu a začínalo příjemně hřát, jak tomu na jihu Evropy bývalo.  První úder přišel jako blesk z čistého nebe, do jídelny vletělo několik granátů, které několik vteřin na to explodovaly. Ti, co tam  zrovna snídali, neměli moc šancí na přežití, mezi oběťmi bylo doktorka Midori, nováček Carry Beneth a Jacob *JJ* Johnson.  Ve stejný moment budova se zbraněmi vyletěla do vzduchu po útoku raketometu. Nastal chaos. Většina nejnovějších studentů byla buď mrtvá nebo zraněná.
 

Kancelář Nila neodolávala o moc déle, exploze se ozvala zevnitř. Celý komplex budov se otřásal a všechno hořelo. Jako kdyby to nebylo málo, tak se do toho pekla snesly vrtulníky typu Black Hawk, z nichž jako mravenci vylézali po zuby ozbrojení  vojáci. Žádný z nich neměl na uniformě znak své vlády. Ti měli vykonat práci čističů, měli se postarat o to, že nikdo nepřežije. Nikdo z vás na to neměl myšlenky a ani v tom nastoleném zmatku si nemohl všimnout, kdo se k těm žoldákům postavil a radil jim, kam se mají vydat. Kde jsou tajné místnosti a chodby... byl to Jack Hawking.

Rozmístění před útokem:
 

Eavy: odcházela od snídaně a mířila do kanceláře za Nilem

Faith: trénovala v tělocvičně

John: mířil těsně před útokem k budově se zbraněmi ve východní části areálu

Nile: pracoval na něčem ve své kanceláři

---

Do pekla a zpět

V noci jsem nějak nemohl spát. Pořád jsem přemýšlel o tom, jak provedeme následující misi, chtěl jsem vzít sebou Eavy, Faith a Johna. Nešlo o nic zásadního, ale mohli se vyskytnout menší problémy s konkurenční skupinou, která měla na náš cíl taky zálusk. Usnul jsem někdy ve dvě ráno a brzy ráno jsem opět nedokázal dospat.

Vstal jsem, oblékl jsem se a po nezbytné hygieně jsem zamířil rovnou do své kanceláře. Na snídani jsem neměl nejmenší pomyšlení. První věc, která mě zarazila, když jsem procházel chodbou, byla osoba na kterou jsem zde natrefil.
 

Jack Hawking, nováček, který nedávno dokončil svůj výcvik. V téhle části chodby nebylo nic, kde by mohl trávit čas a už vůbec ne takhle brzy ráno. Pozdravil mě a zamířil pryč. Nedal jsem na sobě nic znát, odpověděl jsem mu a zamířil dál do kanceláře, která byla na konci chodby. Otevřel jsem dveře, které byli zamčené na kód a vešel jsem dovnitř. Dveře jsem za sebou zavřel a začal jsem se rozhlížet. Měl jsem divný pocit, že byl uvnitř, ale kód nikdo neznal. Dokonce ani Eavy ho neznala. Nic však nenaznačovalo, že by tady někdo byl.
 

"Asi začínám být paranoidní," pomyslím si a sednu si k počítači, abych se mohl věnovat tomu, kvůli čemu jsem přišel. Zapnul jsem počítat, když v tom se od jídelny a od skladu ozvala rána, spatřil jsem kouř, věděl jsem, že je zle. Netušil jsem odkud přijde úder, ale mohl jsem čekat, že zevnitř. Na obrazovce mého počítače se objevila "poeticky" lebka a pak pět číslic. Nečekal jsem na nic a skočil jsem směrem k trezoru. To jediné mě mohlo zachránit, aspoň jsem si to myslel. Jenže pět vteřin není zrovna hromada času.

Sotva jsem otevřel těžké kovové dveře, můj počítač explodoval. Tlaková vlna mě vhodila dovnitř trezoru, který se naplnil neskutečným žárem. Ležel jsem přitisknutý obličejem k zemi a cítil jsem, jak horko a kouř zaplňuje trezor. Hučelo mi v uších, snažil jsem se vzpamatovat, cítil jsem zápach spáleného masa.
 

Netuším, jak dlouho mi trvalo, než jsem se dokázal zorientovat a zvednout hlavu, abych zjistil, že jsem v pekle. Všechno hořelo, okna byla vymlácená sílou výbuchu, všude byli třísky z nábytku. Pokusil jsem se postavit, ale bolest a pálení všude na zádech a krku mi prozradilo, že si oheň pochutnal na mém těle a že zápach páleného masa, byl vlastně můj vlastní. Vyplazil jsem se z trezoru a začal hledat kudy se odtud dostanu. Přišlo mi věčnost, než jsem našel východ. Ale aspoň jsem se vzpamatoval natolik, že jsem se dokázal trochu postavit. Myslel jsem na svou setru. Měla přijít za mnou do kanceláře. Šel jsem chodbou plnou trosek a hořících kousků a pohledem jsem se díval, jestli někde neuvidím její tělo. Uvědomil jsem si, že se třesu.
 

"Vzpamatuj se, není dítě, zvládne to...," vynadám si v duchu a protáhnu se ven oknem. Všude bylo plno kouře, ostrov hořel, téměř všechny budovy byly zničené. Nacházel jsem se v zadní části, za budovami.  

Rodinná setkání

Eavy

Rozhlížel jsem se po okolí a snažil jsem se přijít na to, jak se odtud dostaneme a hlavně, jak najdu ostatní. Pevně jsem doufal, že se z toho někdo dostal. Zrovna jsem se chtěl vydat směrem ke garážím, když v tom se vedle mě objevila Eavy. Skočila mi kolem krku.

Byl jsem šťastný, že žije, takže jsem ignoroval bolest tepající na popálených místech, kterých se dotkla.
 

"Budu v pohodě, jak jsi na tom?" zeptám se, ale místo odpovědi se mi dostane gejzíru slov a vět, z nichž pochopím, že Faith a John žijí. Ulevilo se mi, doufal jsem, že to zvládnou. Dozvěděl jsem se také. že bojují s útočníky a hodila by se jim nějaká pomoc.
 

Prohlídnu si sestru, musela být vystresovaná, chytil jsem ji za paži: "Skvělý nápad Eavy, jdeme tam...akorát nemám žádnou zbraň. Bohužel mi kancl vyletěl do povětří a s ním i všechny zbraně, ale pokud bychom odzbrojili alespoň jednoho z těch týpků, tak bychom získali zbraně, tak co říkáš, že by sis zahrála na návnadu?" mrknu na ni a lehce se usměji.

Boj s hořící scenérií za zády

Faith, John

Z vrtulníku vystoupilo asi tucet vojáků, kteří rozhodně nebyli žádné ořezávátka, ale abychom byli upřímní, na Váš výcvik neměli. A hlavně jim rozhodně scházel Váš výcvik, přesto to nebude žádná hračka se přes ně dostat. A navíc se v dáli blížil další vrtulník. Rozhodně si zabojujete.

Voják zasažený do rozkroku se s kňouráním skácel a brečel jako malé dítě. Ostatní vojáci se zatím snažili dostat do krytu, když si uvědomili, že nejste až tak zranitelní, jak si původně mysleli. Nejspíš očekávali, že Vás výbuch natolik oslabí, že se necháte bez boje postřílet, jenže to se šeredně spletli.

Jeden z vojáků, který se zrovna schoval za bedny, dával pokyny ostatním pomocí gest, nejspíš tady tomu velel. Pokud by se Vám ho povedlo sejmout, budete mít docela dobré šance, že ostatní vojáci chvíli zaváhají a to by naklonilo misku vah na vaší stranu, jak se tak říká. Jenže voják se zdál být mnohem zkušenější než ostatní, kterým velel. Neustále se ukrýval a vykukoval jenom minimálně.

Zdálo se, že se vojáci začínají roztahovat do stran, aby Vás obklíčili.

 

Zobrazit SPOILER

Pěkná dámička...

Eavy

Souhlasila s mým plánem, ale z jejího hlasu jsem poznal, že má jisté obavy.  Sledoval jsem z povzdáli její počínání a musel jsem si přiznat, že jsem na ní opravdu hrdý. To co dokázala a nejen dneska, dokonce i otec by na ní byl pyšný a na to bych si klidně i vsadil. Vyřídila toho vojáka levou zadní.
 

Chopil jsem se zbraně, kterou po mě hodila. Podíval jsem se na sestru, když potěžkala ruční granát. Líbilo se mi, jak přemýšlela.

"Ukážeme jim, že si není radno s námi zahrávat, jdeme!" uchopím zbraň a jsem připraven vyrazit. Zamířili jsme ke garážím, bylo tam hodně vojáků, ale granát si s nimi poradí. Kývl jsem na Eavy, že může začít naše oblíbená hra. Zabij vše, co se hýbe.
 

 Hozený granát explodoval a rozmetal na kousky všechny vojáky v okolí garáže. Vyrazil jsem směrem ke garážovým vratům, adrenalin mi pumpoval v žilách, takže jsem skoro nevnímal bolest v popálených částech těla. Otevřel jsem dveře garáže, připraven, že někdo může být uvnitř. Můj smysl mě nezklamal, vyhnul jsem se ráně pažbou zbraně a zaútočil ze spodu na chlapa, který nejspíš nečekal takovou mrštnost. Dostal ránu ze spodu do hrdla. Se zachrčením se skácel na zem. Se zaraženým hrtanem se dýchá blbě.

Rychle jsem pohledem zkontroloval nejbližší okolí.  Nikdo tam nebyl. Otočil jsem se na Eavy: " Tak jak to vypadá s posilami?" 

Terminátor a jeho pomocník

Faith, John

Přes všechno to šílenství jste byli v likvidaci protivníků navýsost úspěšní.  Podařilo se Vám zabít většinu z prvního vrtulníku, zbylý vojáci nevypadali už tak odhodlaně jako ti první, kteří se Vás pokoušeli dostat. Jeden se dokonce snažil dostat do vrtulníku, který právě přistál na pláži, jenže to mu nevyšlo, neboť se z něj vyhrnulo dalších dvanáct po zuby ozbrojených bojechtivých chlapů.

Jestli to takhle půjde dál, tak budete muset ještě hodně dlouho bojovat. Za Vámi se ozvala rána, šlo to od garáží. Pokud jste se ohlédli, mohli jste zahlédnout černé postavičky, jak se pod náporem výbuchu, rozmetávají do stran.
 

Dobré znamení, že nejste jediní, kdo přežil. Ale nebyl čas zkoumat, kdo to vlastně přežil, protože první odvážlivci se vydali směrem k Vám. Bohužel s těmito asi už nebude tak snadné pořízení, neboť měli na sobě zpevněné štíty a někteří dokonce ocelové štíty, kterými se celý zakrývali, kromě průzoru, kterým sledovali, kde jste. 

Obojživelník nebo boj

Nile, Eavy

Úspěšně jste granátem zlikvidovali jednotky, držící se kolem garáže, ale výbuch byl slyšet i na pláži, kde bojovali vaši kolegové. Rozhodně to muselo přilákat něčí pozornost. Eavy, která vykukovala ze vrat mohla spatřit, že se  k Vám blíží jedna skupinka těžce oděných žoldnéřů, kteří se odtrhli od skupiny bojující s Johnem a Faith.
 

Pokud budete hodně rychlý, možná se dostanete do obojživelníka a podaří se Vám cestou nabrat Johna a Faith a nebo se můžete rozhodnout pro boj, který ovšem nebude žádná slast. Navíc se něco pohnulo v garáži za Nilovými zády.
 

Ve stínu se pohybovalo něco hodně rychlého, černého. Minimálně tři stíny, které se téměř neslyšně přesouvaly po garáži a mířili k Vám.

Kulky sem a kulky tam a pak meče?

John, Faith

Nápad Faith využít vybavení nepřátel byl velmi nápaditý a rozhodně Vám to pomohlo. Opravdu zatím nevymysleli žádný pancíř, který by odolal kulometu. Vypadalo to, že se štěstí začíná přiklánět na vaši stranu.

Nepřátelé padali jako čerstvě pokosená tráva. Ať se snažili sebevíc, tak padali za oběť kulkám, které jste vypálili ze svých zbraní nebo z kulometu, v případě Faith. Přes štěkot kulometu nebylo nic slyšet, ani výkřiky nepřátel, kteří byli zasaženi. Nemohli jste si tedy všimnout velmi rychlého, skoro neviditelného pohybu za vašimi zády.  Někdo se dostal do vrtulníku druhou stranou. John byl první, který si všiml, že už nejste sami.
 

Ty svině byly neskutečně rychlé a měli katanu. Ve vrtulníku nebylo moc místa a přesto jste mohli mít pocit, že je nestíháte sledovat. Jejich pohyby byly neskutečně rychlé. Boj na blízko může začít, pokud se nerozhodnete jim vystřelil mozek z hlavy, ale vzhledem k jejich rychlosti, to nebude tak snadné jako s těmi ostatními.

Obojživelník a sakra rychlé potvory

Eavy

"Vydím je," šeptnu směrem k Eavy a sleduji pohledem stíny, které se snažily být neviditelné a občas se jim to dařilo, protože jsem si chvilkami nebyl jistý, jestli se ten stín pohnul nebo je to jenom moje představivost.

Kývl jsem a než jsem zamířil k obojživelníkovi, tak jsem ještě směrem k sestře pronesl: "Opatrně, Eavy!"

 Vydal jsem se podél zdi směrem k obojživelníkovi, nechtěl jsem, aby se mi některý z těch stínů dostal za záda.

K obojživelníkovi mi zbývalo asi patnáct metrů, když se dva stíny neskutečně rychle vylouply ze stínu a zamířili si to směrem k Eavy. Měli japonské meče a byli celý v černém. První slovo, které mě napadlo bylo Ninja, ale tohle bylo něco jiného. Tohle nebylo normálně rychlé, možná nějaké modifikace.
 

"Pozor, Eavy," vykřiknu a namířím na jednoho z nich kulomet, který ani nestihne vystřelit.Úplně jsem zapomněl, že stíny byly tři. Kulomet mi vyletěl z ruky, jak mi ji jeden ze stínů nakopl. Jen tak tak jsem uhnul další ráně, která mi mířila na krk. Cítil jsem jeho ruku, jak těsně minula můj krk. Neváhal jsem ani vteřinu a přešel jsem do protiútoku s myšlenkou, že toho zmetka musím vyřadit, co nejdřív, aby Eavy nebyla na ty dva sama, jenže snáz řekne a hůř udělá. Byl rychlý, až nelidsky. Měl jsem co dělat, abych vykrýval jeho útoky, natož abych mohl zaútočit já.

Do hajzlu, jestli ho rychle nezabiju, tak se může Eavy něco stát. 

Konec...zvonec

Faith, John

Rána byla ošetřena, prozatím bylo zastaveno krvácení, ale rozhodně to bude chtít později vyčistit a možná i zašít, ale teď jste měli rozhodně jiné starosti. Boj  to nebyl. Nějakým zázrakem se Vám podařilo tu řež přežít s minimálními následky. Nyní bylo třeba zjistit škody a hlavně dostat se z ostrova, než dorazí nějaké posily.
 

Kolem Vás se válela spousta mrtvého masa. Z vašeho krásného ostrova zbylo jenom spousta ohořelých budov a hromada mrtvol. Nic pěkného. Mohli byste se porozhlédnout po ostrově, jestli někdo přežil a taky, jestli byste nenašli nějaké zdroje, které by se Vám mohli později hodit.

Potom, co jste se vydali na průzkum, tak severně od vaší pozice, jste našli na zemi zakrváceného Jacka Hawkinga (ps:nevíte, že on je zrádce), který to dostal do nohy, ale jinak vypadal celkem nezraněně. Trochu začmouzený od ohně, ale nic děsného.
 

"Faith, Johne...žijete, to je skvělé...bál jsem se, že to nikdo jiný nezvládl...co šéf a další?" vypadá otřeseně, hlas se mu chvěje.

Pár pitomců v pyžamu zvládneme

Eavy

Boj to nebyl snadný, ale po nějaké chvíli se mi povedlo odhalit chyby, kterých se při útoku dopouštěl. I když byl rychlý, nebyl dokonalý. Faith by si s ním poradila. Vnímal jsem okrajově, že se někde za mnou bojuje. Doufal jsem, že to Eavy zvládne.
 

Využil jsem toho, že chlápek v černém "pyžamu" nemá stabilitu při výpadu a kopl jsem ho pod koleno. Slyšel jsem křupnutí, přičemž jsem viděl, jak se kácí na jednu stranu. Chvilková nepozornost stačila k tomu, abych mu zlomil vaz. Ulevilo se mi, že konečně chcípl. I přes adrenalin jsem začínal vnímat, jak mám kůži na zádech napnutou, jak pálí a bolí. Nebyl však čas se tím zaobírat, aspoň ne teď.
 

Neváhal jsem a obrátil jsem se směrem k sestře, jestli to zvládá. Jeden z útočníku to už měl za sebou, s druhým Eavy bojovala.
 

"Je fakt dobrá," pomyslel jsem si a nebyl jsem si jistý, jestli ji mám běžet na pomoc nebo jestli by raději uvítala, abych ji to nechal dokončit, ale jako její bratr... mno řekněme, že strach o ní zvítězil. Vzal jsem katanu toho mrtvého a vydal jsem se ji na pomoc.

Pomoc...ehm...tak ne

Eavy

Mno, chtít pomoc je sice krásné, ale Eavy to vůbec nepotřebovala. Úplně jsem viděl, jak ji zajiskřilo v očích, když dostala nápad. Věděl jsem, co má v úmyslu. Usmál jsem pobaveně, když jsme se podíval ke stropu. Byla tam vystavená tátova oblíbená ponorka z druhé světové války. Otec ji miloval a nechtěl, aby se ji něco stalo, ale myslím, že nyní by Evelin prominul, protože jí to zachránilo zadek.
 

Ponorka s rachotem dopadla na pyžamáka. Došel jsem za sestrou a usmál jsem se na ní: "Rozhodně byl ten správný čas...i táta by o schválil!"

Rozhlédl jsem se a zjistil, že jsme konečně sami a že je až moc ticho: "Pojď Eavy, vypadneme...beru obojživelníka a venku se podíváme po Johnovi a Faith," upřímně jsem doufal, že jsou v pořádku. Oba dva. John byl skvělý parťák, do pohody i nepohody a Faith...mno řekněme, že prostě patřila ke mě a že měla i své místo někde v mém srdci.
 

Došel jsem k obojživelníkovi a nastartoval, počkal jsem až Eavy nastoupí a zamíříme si to k pláži. Už z dálky byly vidět dvě postavy a nějaká ležící na zemi. Zamířil jsem tam.

Já s písničkou jdu ven...tedy s pravdou

Faith, John a později Eavy a Nile

Vaše přirozená podezřívavost byla na místě, ale to jste nemohli zatím tušit. Koukal na Vás jako opařený horkou vodou...většinu času mlčel jako kdyby se ani nezmohl na protest, až když mu John přišlápl prostřelenou nohu, tak zavřískl a začal skuhrat: "Proč to děláte, jste se zbláznili? Co jsem Vám udělal, že mě musíte mučit. Jsem rád, že jsem naživu...do hajzlu a to jsem myslel, že k Vám patřím...chcete to slyšet? Fajn, byl jsem schovaný skoro celou dobu, ale pak mě chytili, ptali se mě, kde se můžete schovávat, ale nic jsem neřekl, prostřelili mi nohu a vy se ke mě chováte takhle...," slova z něj padají jako z kulometu a slzy má na krajíčku.

Možná byste mu to třeba i uvěřili, když v tom se kousek od Vás zastavil obojživelník a z něj vystoupil Nile a Eavy. Na obou bylo vidět, že to taky neměli snadné, ale byli naživu. V jejich tvářích bylo nejdřív vidět úlevu, že jste se z toho taky dostali a pak Nile spatřil Jacka. To, jak se Jack zatvářil vyděšeně bylo tak výmluvné, že nebylo ani třeba slov. Nile se zatvářil jako bůh pomsty, když si to zamířil k Jackovi.

Tak tohle bude ještě sranda...

John, Eavy, Faith

Dojeli jsme na pláž, kde byl John s Faith. Přestože vypadali, že si toho hodně prožili,  Faith měla obvaz na paži a John taky nevypadal nijak čerstvě, tak byli na živu a to mi udělalo radost.  Vystoupili jsme s obojživelníka a já se k ním přiblížil.
 

"Zvládli jste to," podívám se po mrtvolách kolem a nadzvednu jedno obočí: "Dokonce ve velkém stylu, jak tak koukám!"
 

Cukalo mi v koutcích, najednou to ze mě spadlo, když jsem zjistil, že aspoň oni přežili a pak jsem uviděl toho úlisného zmetka. Jakmile jsem spatřil, že je naživu, jenom se potvrdilo moje podezření. Úsměv mi zmizel z tváře. Chtěl jsem ho rozsekat, vyrvat mu hrdlo, rozdupat mu obličej...napadlo mě tolik způsobů, jak bych ho chtěl zabít. Jenže mi bylo jasné, že tohle nezosnoval sám a že ho musím nechat naživu, abych získal informace.  V jeho obličeji se zračila hrůza, když zjistil, že jsem to přežil.
 

Vydal jsem se k němu: "Copak? Překvapený, že jsem přežil tu bombu, co jsi mi tam nastražil?"
 

Mluvil jsem tiše, s ledovým klidem v hlase jsem k němu došel a přidřepl jsem si vedle Johna. Prohlížel jsem si ho a pak jsem vytáhl zbraň jedné mrtvoly. Byl to colt, několikrát jsem z ní vystřelil. Jack se zatvářil překvapeně. Asi čekal, že ho zastřelím, místo toho jsem vystřelil mimo a rozžhavenou hlaveň jsem mu vrazil přímo do rány na noze. Líbilo se mi, jak řve.

"Ale, snad to nebolí?"  zeptám se překvapeně a prohlížím si jeho bolestí stáhnutou tvář. Tohle jsem si hodlal užít. 

Přesun na novou pozici

John, Eavy, Faith

Jakmile se Eavy do Jacka pustila, chvíli jsem ji nepoznával. Chápal jsem jí, to ano, ale v jednu chvíli jsem si říkal, že ji asi neznám. Snažil jsem se ji od Jacka odtáhnout: "No tak Eavy!"

Moc mi to nešlo, mnohem úspěšnější byla Faith. Když už jsme Eavy od Jacka dostali, bylo zřeba zajistit, že nás nikdo další už nenajde. Začali jsme hledat štěnice a měli jsme štěstí, jednu měl na oblečení a druhou v botě, obvyklé schovky pro štěnice nebo taky nože a drobné zbraně.

Hodili jsme Jacka do obojživelníka a mohli jsme vyrazit. Kormidla se chopila Faith. Jakmile jsme se dostali pod vodu, ulevilo se mi.
 

Na její otázku byla jasná odpověď. Měli jsme namířeno na Cagliari. Jen málokdo se tam dostane a všichni jsme potřebovali nějaký ten čas na zotavenou.

"Cagliari," řeknu Faith a sleduji bublinky létající po skle, které rozhodně nemůže prasknout.

Cagliary

Faith, Eavy, John

Sledoval jsem temnotu za oknem, takhle hluboko toho moc vidět nebylo a přesto mě to nějak uklidňovalo. Mohl jsem přemýšlet. Všechno, co jsem po otcovi smrti vybudoval bylo pryč a navíc jsem stále netušil, kdo tak silně touží po konci naší organizace. Taky mě dohnala bolest z popálenin, snažil jsem se to ignorovat. Nevnímal jsem ani moc, co si vepředu holky říkají.
 

Probral jsem se z přemýšlení, až když jsme uviděli základnu. Byla impozantní, něco takového dokázal jenom táta. Najednou mi hrozně chyběl. On by si totiž věděl rady za každých okolností. Vystoupil jsem z obojživelníka a sledoval Eavy, jak si jde dát panáka, respektive několik.  John se mezitím postaral o Jacka a "odvedl" ho do cely. Skvělá volba, protože na výslech jsme nikdo neměli sílu. Na každého z nás dopadla tíha toho, co se dneska stalo.

Po vzájemném ošetření, kdy Eavy zašila Faith ruku a Faith naoplátku Eavy ošetřila záda, se Eavy odporoučela s flaškou do pokojů. Měl jsem v plánu potom za ní zajít. Je to moje sestra. Vím, že potřebuje čas, ale třeba by ji pomohlo, kdybych si s ní povídal. Seděl jsem na pohovce a přemítal, co udělám jako první, snažíc se ignorovat bolesti. Řešení mého dilema mi poskytla Faith, která mi rozkázala sundat zbytky trika a začala mi ošetřovat popáleniny. Dostal jsem i něco od bolesti, což jsem bez řečí přijal. Aspoň mi to bude jasněji myslet. Podíval jsem se na Johna, nevypadal dobře a pak najednou zmizel celý zelený na záchodech. Po chvíli došel zpět, ale byl totálně mimo. Faith se ujala i jeho ošetření. Jeho rameno opravdu nevypadalo dobře.
 

Zvedl jsem se a došel k Johnovi, odvedl jsem ho na pohovku a snažil se pomoci Faith s přípravami na zákrok. Nebyl jsem si jistý, jestli John bude mít energii na to, aby se škubal, vypadal opravdu otřesně, ale stejně jsem ho pro jistotu chytil a kývl na Faith, že může. Musela ránu rozšířit nožem, aby se ke kovu dostala. Hnusně to křupalo,neboť je v rameni spousta šlach a chrupavek. Čekal jsem, když sebou začne John zmítat. Faith se dostala k úlomku a začala tahat. Drhlo to, neboť se střep dostal do kloubu. Tohle se bude hojit pořádně dlouho. 

Jedna operace skončila, druhá může začít?

Faith, John

Faith to zvládla skvěle na to, jak jsme nyní měli omezené zdroje a na to, že není vyučená lékařka. Když už Johnovi zašívala rameno, věděl jsem, že to nejhorší má za sebou, aspoň co se bolestivosti týče. Ještě se musí ale uzdravit, každý z nás. Někdo po fyzické stránce, někdo po psychické. Bude to chtít čas, který naštěstí teď máme.
 

"Vím, že tady budeme muset zůstat, počítal jsem s tím," řeknu a pomůžu jí dovést Johna do jednoho z pokojů a uložit ho do postele. Nechali jsme ho odpočívat, muselo to pro něj být náročné. Vyšli jsme z pokoje a já se opřel ramenem o stěnu. Měl jsem starosti, to ano. Bude toho třeba hodně zařídit a udělat, zvažoval jsem, že se hned vydám do taktické části téhle základny a začnu pracovat. Z myšlenek mě vytrhla Faith:  "Máme čas, vybudujeme to znovu."

Věděl jsem, že má pravdu. Už nás potkalo hodně zlého a přesto jsme se z toho dokázali dostat, ani teď to nebude jiné, i když situace vypadala bezvýchodně.
 

"Jo, to máš pravdu. Rozhodně nehodlám stáhnout ocas mezi nohy a utéct. Tohle je můj svět, patřím sem, stejně jako ty, John a Eavy a já se o to všechno nenechám připravit," cítil jsem, jak mě naplňuje vztek a ten vztek mi dával neskutečnou sílu a vůli.
 

"A jak jsi na tom ty?" podíval jsme se ji konečně do očí. Zatím to byl jenom samý shon. Věděl jsem, že je silná, nejspíš nejsilnější z nás. Tohle jsem na ní vždycky obdivoval a možná proto mě to k ní tak silně táhlo. Ona byla držák naší organizace, i když bych to měl být správně já.
 

"Jestli se cítíš dobře, hodlám teď zamířit k počítači a začít něco dělat, můžeš se ke mě připojit," navrhnu ji. Přemýšlel jsem, jestli na sobě snesu nějaké oblečení, představa, že si něco obleču na ty spálené záda a krk mě trochu děsila, ale nechtělo se mi tady chodit jen tak do půl pasu oblečený s gázou na zádech. 

PC, koňak a triko

Faith

Faith se ještě vydala zkontrolovat Eavy do jejího pokoje, ale měla zamčeno. Souhlasila, že mi pomůže při práci. Vydal jsem se do taktického sálu. Spousta monitorů ožila a zamrkala. Mezitím se vrátila Faith s koňakem, dvěma skleničkami a ledem. Pousmál jsem se, tohle se rozhodně bude hodit.
 

Převzal jsem skleničku a všiml jsem si jejího pohledu. Zašklebila se a pak mě požádala, jestli bych si nemohl vzít nějaké triko, že ji rozptyluji. Napil jsem se koňaku a chvíli jsem jeho jemnou chuť převalovat na jazyku. Polkl jsem a přejel si jazykem po rtech. Byl lahodný.

"Skvělá značka," zvednu se a zamířím do pokoje.

"Budu hned zpět, ale asi mi budeš s oblíkáním trochu pomoct, abych si nestrhal tu gázu, co jsi mi tam plácla," rozhodnu se ji neprovokovat, i když po tom co se stalo, by mi její blízkost udělala radost, ale nebyl jsem na tom moc dobře po zdravotní stránce a prostě tak.
 

Když jsem odešel z místnosti před očima se mi objevila Faith, když jsme byli naposledy spolu. Byla to nádherná žena, štíhlá, její rty mě dostávali stejně jak její oči a všechno na ní. Raději jsem nemyslel na její ženské atributy, protože to bych se musel na triko a zdravotní stav vykašlat, vrátit se do sálu a....

Vešel jsem do pokoje, prohrábl šuplík a vzal první volnější triko, které mi padlo do ruky. Teď pro mě bylo důležité pohodlí a ne švihácký vzhled. Vrátil jsem se za Faith a postavil jsem se před ní: "Tak šup, abych tě už nerozptyloval od práce," podám ji triko a podívám se ji do těch jejich chladně šedomodrých očí a poprvé za dnešek se opravdu usměji a odhalím v úsměvu perfektní chrup. 

Hodně silné pokušení

Faith

Místo toho, aby mi oblékla triko, tak ho položila za sebe, a když ke mě došlo, tak mě dlouze políbila. Oplatil jsem ji polibek. Odtáhla se a já vnímal, jak mi buší srdce. Zeptala se mě, jak to dělám, že nedokáže nikdy odolat. No mohl bych se zeptat na to stejné.
 

"Jsem prostě dobrej!" pronesu sebejistě a nepřestávám se usmívat. Její polibek mě potěšil. Když se otočila, aby vzala triko, které jsem ji předtím podal, tak jsem k ní přistoupil a jemně jsem ji uchopil za pas a políbil ji na krk.
 

" Ale ty jsi lepší...," řeknu vážně: "... protože když jsem s tebou, tak se mi nechce myslet," dotýkám se ji jemně, abych ji byl nablízku, ale taky, aby se sama mohla rozhodnout, co vlastně chce. Poodstoupil jsem od ní, ale ne moc daleko. Zahleděl jsem se na obrazovky zpracovávající data, které tam zadala. Bude chvíli trvat, než najdeme shodu. Měli jsme čas provést nějakou rošťárnu nebo si dát jenom drink a probrat, co budeme v následujících časech dělat. V tuhle chvíli jsme toho moc dělat nemohli.
 

Analgetika působily, takže jsem ani moc nevnímal bolest. Cítil jsem to, ale dalo se to vydržet a taky jsem věděl, že mi zůstanou jizvy. Aspoň nikdy nezapomenu,jak chutná zrada a už si dám po zbytek života pořádného majzla, než začnu někomu věřit.

Pokušitelka

Faith

Vybídla mě,abych nemyslel, což jsem velice rád poslechl vzhledem k tomu, co mi její přítomnost způsobovala. Její tělo se dotklo mého, prsty projeli po tváři dozadu na hlavu, její tvař byla neskutečně blízko. Poslouchal jsem ji a díval jsem se přitom do jejich očí. Bylo to hodně upřímné a mě to udělalo radost, protože já jsem nechtěl ani myslet na to, že by tam zemřela. Měl jsem pocit, že z její blízkosti ztrácím dech a že se mi motá hlava.

Zatímco ona se jemně dotýkala zdravé části mých zad a vlasů,tak já ji přejel prsty po páteři a pak dolů směrem ke krásně tvarovanému zadečku a zase zpět.
 

"Tak to je vzájemné," šeptám zatímco mě jemně líbala na tváři. Zrychlil se mi tep , dech se mi změlčil, když se její polibek zastavil těsně vedle mých rtů.

Dívala se mi do očí. Většina normálních lidí by v tuhle chvíli pronesla něco ve stylu: Miluji tě!, jenže ani já, ani ona jsme na tohle nebyli. Bouřilo se ve mě všechno. Emocionálně jsem k ní byl připoután, fascinovala mě, vzrušovala. Byl jsem na větvi z její lačnosti po zabíjení.
 

Její ruka se ocitla v mém rozkroku a mě unikl hlasitě vzduch z plic, přimhouřil jsem oči: Zatraceně Faith, nikdy jsem po ženě ještě takhle netoužil, žádnou jsem takhle neobdivoval," řeknu těsně předtím, než si ji k sobě vášnivě přitisknu a vnořím se do jejich hebkých rtů. Líbal jsem ji dravě jako kdybych se topil a ona mi mohla dát kyslík. Natlačil jsem ji ke stolu, kde stále leželo moje triko a posadil jsem si ji na stůl. Na vteřinu jsem se od ní odtrhnul, abych se podíval do jejího obličeje. Chtěl jsem vidět, jak se tváří. Co zrovna cítí, přestože jsem z jejího těla vnímal to napětí mezi námi, tu touhu jednoho po druhém. 

Totálně mimo

Faith

Její dlouhé nohy se omotaly kolem mého pasu, její rozkrok se přitiskl na ten můj. Sundala si tílko, černá krajková podprsenka ji neskutečně slušela, ale raději bych, kdyby ji neměla. Moje hruď se vzdouvala s každým vzrušeným nádechem. Naklonil jsem se k ní a přejel jazykem po jejím krku k okraji lícní kosti, kde jsem ji jemně políbil. Přejel jsem dlaní po jejich zádech a zahákl prsty o zapínání její podprsenky, bez potíží jsem ji rozepnul a dál jsem se věnoval jejím rtům. 
 

Po několika minutkách se mi povede ji zbavit krajky,která mi bránila v pohledu na její pevné, krásně tvarované ňadra. V hlavě mi proletěla myšlenka, jak může být někdo tak dokonalý.
 

"Zemřela bych pro tebe."

Podíval jsem se jí do očí. Mluvila zcela upřímně a já se zachvěl. Cítil jsem to stejně. Když se mě její ruka dotkla, slastně jsem přivřel oči a po několika chvílích jsem začal vzdychat. Stáhla mi kalhoty: "Tohle není fér, Faith...vždycky máš na sobě o něco víc oblečení něž já," řeknu a položím ji na stůl. Moje polibky se přesunuly na její krk a pak dolů na ňadra. Dráždil jsem ji jazykem bradavky, občas je slabě skousl zuby. Líbilo se mi, jak se ji zrychlil dech. Zatímco se moje ústa věnovali jejímu poprsí, tak jsem ji rozepnul  knoflík u džínů a stáhl ji kalhoty pod stehna, ty se pak sesunuly samy. Polibky jsem se přesunul po štíhlém, pevném břiše k jejímu rozkroku, který byl zatím zahalen do černé krajky, avšak ne na dlouho.
 

Zahákl jsem prsty o okraj kalhotek a stáhl ji je. Jakmile jsem měl přístup k jejímu rozkroku...políbil jsem ji slabě na okraje vstupu do jejího nitra a pak jsem ji začal líbat. Vnořil jsem do ní jazyk a vychutnával si, jak je krásně vlhká a horká. Chtěl jsem jí slyšet vzdychat a naříkat, prosit. 

No do háje...

Faith

Netrvalo dlouho a můj záměr se mi povedl. Prohýbala se v zádech a vzdychala, jak jsem si to přál, což mě pobízelo ještě víc, abych ji laskal jazykem a rty.  Vzdychla moje jméno, nedlouho na to dosáhla orgasmu. Byl to i pro mě neskutečný pocit, protože jsem ji chtěl uspokojit a to se mi povedlo.
 

Narovnal jsem se a sledoval její krásné tělo, na rtech jsem stále cítil její chuť. Stoupla si naproti mě a políbila mě. Evidentně se mi hodlala odvděčit, protože se přesunula směrem dolů k mému rozkroku. Když mě vzala do dlaně a jazykem po mě přejelo, zavřel jsem oči a vzdychl jsem slastí. Byla neskutečně zručná, ze rtů mi co chvíli unikl vzdech. Šílel jsem z toho, cítil jsem, jak se chvěji: "Faith...," uniklo mi ze rtů.
 

Zavřel jsem oči a všechno se semnou točilo. Netrvalo dlouho a zasténal jsem v nádherném orgasmu. Otevřel jsem oči a podíval jsme se na ní. Už jsem nedokázal déle čekat. Zvedl jsem ji k sobě, líbal jsem ji na rty: "Chci tě!"

Řeknu a doslova cítím, jak hořím touhou po ní. Srdce mi tlouklo jako splašené, dech se mi zkracoval. 

Do ráje a zpět

Faith

Vyslyšela mou touhu a odvedla si mě ke gauči. Posadil jsem se tak, abych se nemusel zády opírat. Sledoval jsem její pohyby, už jenom to, že jak si na mě sedala mě dokázalo nažhavit. Byla ladná, divoká. Když mě do sebe navedla a já ucítil její horké nitro, slastně jsem vzdychl. Byla krásné úzká, celého mě pohltila. I ona se neubránila sténu, potěšilo mě to.

Pak se začala pochybovat, nejdřív jenom nahoru a dolů, ale když pánví zakroužila, myslel jsem, že se zblázním, celý jsem se napnul. Chtěl jsem se jí dotýkat, tak jako se ona dotýkala mě. Zůstal jsem opřený aspoň o jednu ruku a druhou jsem vzal do dlaně její ňadro a začal jsem si hrát s její bradavkou. Zrychlila své pohyby, líbali jsme se, dívali jsme se navzájem do očí. Vzrušením jsem skoro nedýchal.  Vždy mě dokázala naprosto odzbrojit. Faith nebyla první ženou,kterou jsem měl, ale nějak jsem toužil po tom, aby byla tou poslední.
 

Po chvíli jsem se začal pohybovat její pánvi vstříc. Chtěl jsem ji celou vyplnit svým mužstvím, narovnal jsem se, objal ji kolem pasu a pronikal jsme do ní hlouběji, naše těla se o sebe třela. Líbal jsem ji na rtech, krku, klíční kosti a zase na rtech.  Cítil jsem, jak moje vzrušení roste, jak se celý propínám.  Nebude trvat dlouho a vyvrcholím.

"Faith...já ...," nebyl jsem schopný slov. Nemyslelo mi to. Chtěl jsem, aby vyvrcholila taky. Snažil jsem se ovládat, jenže ona byla tak dokonalá a tak skvělá milenka, že se to dalo jenom těžko. 

Rest and hair

Faith

Jakmile se kolem mě sevřela, nedokázal jsem déle odolávat a vyvrcholil jsem do jejího nitra. Slastně jsem zavřel oči a přitisknul ji k sobě. Položila si hlavu na moje rameno. Jenom jsme tak chvíli odpočívali, bylo to báječné.

Podívala se mi do očí a já se usmál. Nebylo třeba nic říkat. Zvedla se a došla pro deku. Lehnul jsem si a počkal jsem než si ke mě lehne taky. Zakryly jsme se dekou, já jenom tak, abych neměl deku na zádech.

Zeptala se mě na krev ve svých vlasech, to byla celá ona. Ale mě se to líbil, nebylo třeba vynášet prázdná slova, která někdo vymyslel, jako miluji tě, chci s tebou být napořád. Cítili jsme to a nebylo třeba to komentovat.

"Není to špatné, ale líbí se mi na tobě blond," řeknu a políbím ji na rty a usměji se.  Bylo mi s ní tak krásně, že mě štvalo, že na mě padá únava. Začínal jsem zase cítit záda a začínala mi být zima. Její horké tělo mě příjemně hřálo a přesto mnou projížděli záchvěvy chladu. Zavřel jsem na chvíli oči a pak jsem se na ní podíval.

"Stejně nechápu, jak jste zvládli s Johnem celé komando," snažím se všechny ty dementní pocity ignorovat.

Odpočinek

Faith

Poslouchám její příběh o kulometu, který si bez dovolení vypůjčila a musím se usmát. Tohle byla celá ona, ale byl jsem tomu rád, kdyby taková nebyla, nejspíš by ležela mezi mrtvými a nebyli by jsme teĎ spolu.

"To je super," zasměji se, ale škubání v ráně zesílilo a projela mnou další vlna zimy. Sleduji, jak se zvedá a obléká. Musela si toho všimnout. Posadil jsem se a zrovna jsem se chtěl zeptat, kam jde, když mi to osvětlila.

Tentokrát jsem však neprotestoval, sám jsem cítil, že se potřebuji prospat a navíc jsem si ani nedokázal pořádně užívat její blízkosti, aspoň ne tolik, jak bych si přál. Zatímco se přehrabovala v lékárničce, oblékl jsem si kalhoty. Oplatil jsem ji polibek a s vděkem jsem přijal další injekci. Nechali jsme počítače běžet a vešli jsme do mého pokoje.

Faith zalezla do sprchy, vydal jsem se za ní a opřel jsem se o rám, sledoval jsem, jak ze sebe smívá krev. Ještě celá mokrá se ke mě přitiskla a políbila mě. Samozřejmě jsem ji oplatit stejnou mírou.

"Pokud se ti chce, budu jenom rád," usměji se a přejedu ji prsty po tváři. Cítil jsem, že injekce pomalu zabírá. Bolest se zmírnila, ale únava se zvýšila. S její pomocí jsem se rychle okoupal, záda jsem nemočil, aby se rána nezanítila. Oblékl jsem si jenom trenýrky a zamířil jsem směrem k posteli.

Lehl jsem si tak, abych měl pohodlí a počkal jsem, až si lehne ke mě. Přejedu ji lehce prsty kolem rány na paži: "Nebolí tě to?" zeptám se unaveným hlasem. Cítil jsem,  že za chvíli usnu. Moje tělo si to vyloženě žádalo, ale opravdu mě zajímalo, jestli je v pořádku.

Good night and not that good morning

Faith

Ujistila mě o tom, že je v pořádku a pak se ke mě přitiskla: "Je to lepší, ráno to bude určitě v pohodě," řeknu a přitisknu ji k sobě, zabořím nos do jejích vlasů a postupně usnu. Spal jsem poměrně dobře, pokud nepočítám, že jsem se několikrát probudil kvůli tomu, že jsem se nevědomky otočil víc než bylo zdrávo pro mé spálené záda. Zase jsem se otočil zpět a opět upadl do spánku. Vnímal jsem její přítomnost.
 

Ráno jsem se probudil díky snu. Zdálo se mi o ohni a mém otci. Otevřel jsem oči a došlo mi, kde jsem. Faith stále spala. Byla krásná, opatrně jsem posadil a chvíli jsem přemýšlel kolik je asi hodin, tady pod mořem se to špatně odhadovalo. Podíval jsem se na malé hodinky, které byli na nočním stolku. Ukazovaly 8:30 a.m., vstal jsem z postele a natáhl jsem na sebe kalhoty a našel jsem na sebe jiné volné triko než to, které jsem si donesl včera do sálu. Opatrně jsem si ho oblékl, ale i přes opatrnost jsem to cítil. Pálilo to teda pekelně. S takovou budu na analgetických injekcích ještě nějakou dobu.

Když pálení aspoň trochu ustalo, tak jsem se podíval na Faith. Nechtěl jsem ji budit, tak jsem potichu vyšel z pokoje a zamířil jsem do taktického sálu, zkontrolovat, co počítače našli. Uklidil jsem trochu a pak jsem si sedl do křesla k počítači a začetl jsem se do výsledků na obrazovce.

Počítač na mě vyplivl poslední místa, kde byl Jack viděn. V posledních měsících se objevoval v několika hlavních městech po celé Evropě. To nám moc neporadí, kdo si ho najal. Ale na jedné z obrazovek se objevilo něco velmi zajímavého. Zachvěl jsem se, když jsem uviděl to jméno. Projel jsem ještě poslední pobyty Jacka. Rusko se tam objevilo za poslední měsíc pětkrát. Líbilo se mi to čím dál míň.
 

Musel jsem si to ověřit. Zvedl jsem se ze židle a zamknul jsem místnost na kód. Nepotřeboval jsem, aby tohle někdo slyšel, aspoň ne teď hned. Vrátil jsem se do židle a propojil se do sítě. Vytočil jsem přes chráněnou linku jedno velmi známé číslo. Po několik minutách jsem to ukončil. Přemýšlel jsem. Praštil jsem pěstí do stolu: "Do hajzlu, proč?" zašeptám a snažím se s tím nějak srovnat.

Open the door

Faith

Tupě jsem zíral do počítače a přemýšlel jsem, jak je tohle možné. Nemohl jsme tomu uvěřit, tohle nemohlo být skutečné. Ani jsem netušil, jak dlouho jsem takhle seděl, když jsem uslyšel cvaknutí kliky na prázdno a pak hlas Faith.
 

Vstal jsem a šel jsem otevřít: "Dobré ráno," usmál jsem se na ní a uhnul jsem stranou, aby mohla vejít. Bylo mi jasné, že se bude zajímat o to, proč jsem byl zamčený. Počkal jsem dokud nevejde a pak jsem za ní zavřel dveře. Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem k ní přišel a objal jsem ji: "Potřebuji s tebou mluvit, ale potřebuji, aby to bylo jenom mezi námi!"

Potřeboval jsem to někomu říct, měl jsem pocit, že se z toho zblázním, ale Eavy jsem to nemohl říct, ne teď, když ztratila JJe. Cítil jsem se nesvůj. Ale kdo jiný by mě měl pochopit, než ona. Vzdechl jsem její vůni a pak jsem si sedl do křesla a ukázal jsem ji výsledky, Rusko a jméno na obrazovce.  Nečekal jsem, že ji to hned něco řekne: "Ještě to nevím jistě, potřebuji si to ověřit, ale tohle jméno...je to můj děda. A pokud za tím stojí on, já...," pamatoval jsem si ho z dětství, když máma ještě žila, tak jsme v Rusku často trávili svůj čas.

Grandfather

Faith

Faith se pustila do vyhledávání a já jenom sledoval, jak ji prsty kloužou po klávesnici, což mělo nakonec za výsledek, že se na obrazovce objevila fotka mého dědy, ještě z doby, kdy byl poměrně mladší. Muselo to být někdy z doby, kdy byla moje máma ještě naživu. Nechtěl jsem tomu uvěřit, nedávalo mi to smysl. Pod fotkou blikalo jméno a osobní údaje: Anikin Losevsky; * 19.2. 1931; významný ruský politik, nyní v důchodu. Děti: Valeriya Losevsky Rider.
 

"Je tvůj děda tenhle chlap? Protože pokud jo, tak se nás pokusil všechny poslat do kytek..."
 

Po tomto konstatování jsem se na ní podíval. Nemohl jsem tomu uvěřit, nedávalo to žádný smysl: "Nechápu to. Nikdy jsme neměli žádné konflikty, pokud vím, je v důchodu a občas mu s Evelyn pošleme pohled k narozeninám, tak co se stalo? Nedává to smysl," měl jsem pocit, že se všechno točí. Před očima jsem měl toho vlídného muže, který sice na fotce vypadal přísně, ale vždycky měl pro mě nebo Evelyn v kapse schovanou čokoládu nebo nějaký drobný dárek, který nám dal vždy, když se máma s tátou nedívali. Co se tedy změnilo, proč by nám zrovna teď chtěl zabíjet? Jediný, kdo nám na tohle mohl odpovědět, byl Jack.

"Řekl bych, že je čas podívat se na tu krysu, co John včera strčil do díry. Doufám, že máš chuť trochu potrénovat své mučící schopnosti, protože chci, aby řekl pravdu. Je to důležité...," řeknu chladně. Donutil jsem se zklidnit. Zasáhlo mě to, to ano, ale nejsem dítě. Zvládnu to, jen jsem chtěl vědět pravdu. Musel jsem ji znát.

Faith si užívá

Faith

Okamžitě jsem spatřil v jejích očích jiskřičky, to bylo něco pro ní. Pousmál jsem se, přestože jsem neměl zrovna náladu, tak její nadšení bylo nakažlivé. Následoval jsem Faith do cely. Jakmile Jack Faith uviděl, málem se podělal strachy, už jenom z pohledu na ní. Usmál jsem se a pokrčil jsem rameny a mrknul jsem na ní. Její nevinný výraz mě totálně odzbrojil.
 

Zavřel jsem celu za námi, postavil jsem se z boku, abych měl výhled a sledoval jsem, co Faith dělá. Jack byl popravdě chudák, byl jsem strašně rád, že nejsem na jeho místě  a nikdy se tam nedostanu. Mít Faith na své straně je jednoznačně plus.

Zatvářil jsem se bolestně, když mu sevřela rukou rozkrok. Žádný chlap tenhle pohled nemusí, ale byla to skvělá metoda, jak někoho donutit mluvit. Jackee zbledl a jeho hlas vyletěl pořádně vysoko, jak zavřískl.
 

"Nevím, Jacku, jak ty, ale já bych raději začal mluvit, pokud chceš ještě někdy ..," nedokončím a výmluvně se podívám na jeho nádobíčko. To, že ho nehodláme pustit a že stejně skončí jako žrádlo pro žraloky jsem samozřejmě nezmiňoval.

Jakmile se trochu uklidnil, tak zakvičel: "Budu mluvit, prosím...!"

Pousmál jsem se. To bylo teda rychlé.  

Kňučel a spustil: "Neprodal jsem Vás...," už když to řekl, tak jsem zjistil, že nezačal dobře.

Ehm... ok...

Faith

Jak jsem si myslel, špatný začátek a taky za to dost nehezky zaplatil. Sledoval jsem to všechno s ledovým klidem. Ani jsem se mu už nesnažil říct, že měl mluvit. Jeho blbost, že se snažil lhát. Jackee řval jako mimino. Uslyšel jsem křupnutí žeber.

Jack zalapal po dechu, pak začal skuhrat a fňukat. Když mu Faith položila palce na oči, vyděšeně začal ječet: "Ne... ne, prosím...prosím...všechno řeknu, prosím... já....najal si mě jeden Rus, abych se k Vám připojil a posílal mu informace. Interní," nadechl se.

Došel jsem k nim a jemně jsem se Faith dotkl ruky a podíval jsem se na ní: "Chvilku, jestli cokoli můžeš pokračovat," řeknu ji a pak se podívám opravdu nepěkným pohledem na Jacka. Byl jsem vzteky bez sebe, ale můj hlas byl strašně klidný. Ale uvnitř to vřelo: "Jméno!"

Jack zalapal po dechu, nejspíš cítil, že tady si nemůže dovolit lhát. Nezaváhal: " Losevsky, menuje se Losevsky! Prosím, Nile...dostaň ji ode mě...," třepe se jako pes před utracením. Vstanu a kopnu do něj: "Neopovažuj se vyslovovat moje jméno, ty hovado," podívám se na Faith: " Užíj si to s ním, je jenom tvůj," řeknu a postavím se za ně, směrem ke dveřím. Ruce jsem měl zatnuté v pěst. Něco se ve mě nalomilo. Jako kdyby mi od srdce šel zvláštní chlad, záda i pulzovala bolestí a hučelo mi v uších. Nevnímal jsem, jestli Jack řve, prosí, nic. 

Vnitřní boj

Faith

Vyšel jsem ven a hlavou mi létala jedna myšlenka za druhou. Faith za mnou přišla a otočila si mě k sobě. Políbila mě, přivřel jsem oči a polibek ji oplatil. Snažila se mě podpořit. Její slova, že na to nejsem sám byla asi pravdivá, určitě, ale jenže teď jsem se cítil jako ...ani nedokážu popsat, jak jsem se cítil.
 

Faith se vrátila za Jackem. Stál jsem za dveřmi a slyšel jsme ho řvát. Bylo mi to fuk, Faith se začala vyptávat. Chvíli jsem bojoval sám se sebou. Se vzpomínkami na člověka, který nebyl z branže a které jsem obdivoval skoro jako svého otce. Po smrti matky jsme ho už moc nevídali a přesto, byl pro mě důležitý. Byl to můj děda a on se nás teď snaží zabít, nechápal jsem to. Ale jedno jsem věděl jistě, Eavy tohle nezjistí. Nikdy. Pokud ho zabiju. Zatím jsem ještě pořád nedokázal zpracovat myšlenku, že bych měl ublížit muži, kterému jsem sedával na klíně, když mi četl před spaním....Potlačil jsem tu vzpomínku. Zavřel jsem na chvíli oči a všechno jsem vytlačil z mé mysli. Vzpomínky na něj, na jeho úsměv, na to, jak voněl po tabáku.
 

Vrátil jsem se dovnitř. Troska, která byla předtím Jack vysel na vykloubené paži a už se ani nesnažil ovládat a nekontrolovatelně brečel a řval, zajíkal se, nesnažil se ani prosit.

" Posílal jsem ty informace...hhhhh...., pak mi přišla z neznámého čísla zpráva, že na ostrov někdo dorazí a že mám být připravený," kňoural, ale mluvil.

"Poslali mi kód k Nilově kanceláři a dali mi pokyny, jak tam nachystat bombu," zarazím se, když tohle řekne.
 

"Poslali ti kód?" zeptám se a podívám se na Faith. Nikdo, ani Evelyn neznala kód do mé kanceláře. Jak se k němu dostali...tohle všechno bylo šílené. Nebyl jsem ani tak sentimentlální, že bych použíl třeba datum narození rodině nebo něco takového, jak to dělali normální lidé, tak jak?

Řekne, řekne

Faith

Vyslechl jsem, co mu všechno Faith naslibovala. Rozhodně bych nechtěl být na jeho místě. Zatímco mu to všechno popisovala, tak se drahý Jackee pochcal strachy. Ustoupil jsem krok dozadu a sledoval jsem ho, jak se třepe.
 

Bylo na něm vidět, že ze sebe vyklopí i co nemusí, jenom proto, aby mu dala Faith pokoj: " Nevím, číslo bylo jiné, než když jsem se s ním kontaktoval prvně, ale dneska si kdekdo může změnit číslo. Předvolba, ale byla z Ruska, z Moskvy... jako obvykle, jen číslo bylo jiné. Dostal jsem datum, kdy se to stane a pak přiletěli ti vojáci nebo co to bylo a začali zabíjet, radil jsem jim, kde se můžete schovávat, jsem hovado, vím to...prosím... už ne. Pak, když jste se tam objevili s Johnem, věděl jsme, že jsou v hajzlu, tak jsem se střelil do nohy a chtěl jsem to uhrát. Měl jsme telefon u sebe, musí to tam stále být, pokud ho někde mám...prosím," zoufale se třepal.
 

Jeho mobil jsem vypnul, aby ho nemohl nikdo vysledovat, ale stále jsem ho měl v džínech, které jsem nechal v pokoji. V něm najdeme všechno potřebné, ale bude to riskantní.

Podíval jsem se na Faith: "Budeš si chtít ještě hrát nebo to ukončíme?" zeptám se a Jack se vyplašeně podívá na mě a pak na Faith. Teď jsem měl dojem, že se dokonce i posral. 

Hamala, papala

Faith

Sledoval jsem toho ubožáka, jak si opravdu myslí, že bychom ho ušetřili jenom protože nám všechno řekl. Akorát se jeho utrpení hodně zkrátí. Faith ho strčila za přechodovou komoru, která se za několik vteřin otevřela a zaplnila se vodou. Žraloci měli oběd. Sledoval jsem to s naprostým klidem, pak jsem opustili celu.
 "Byl to jenom odpad,"  řeknu na její ironické prosím.

"Nemusíme to zjišťovat hned, ale to číslo nás zavede, kam potřebujeme... Pokud se na to cítíš."
 

Bylo to jako dostat kopanec do žaludky, zase se mi všechno vrátilo. Necítil jsem se na to. Necítil jsem se na nic, jenže se nesmím nechat oslabit. Prostě nemůžu. Už teď jsem byl slaboch, když jsem se nechal tak hluboce zasáhnout. Věděl jsem to a styděl jsem se za to. Chtěl jsem ji obejmout, říct jí to. Všechno, ale jenom bych zase klesl níž ve svých očích a možná i v jejich. Nevěděl jsem.
 

"Chceš mi to říct?"
 

Podíval jsem se ji do očí: "Chci, ale  ... potřebuji panáka," řeknu a vydám se do svého pokoje pro mobilní telefon...zatím jsem nevěděl, jestli ho chci zapnout. Byl v kapse od džínů. Hodil jsem ho na postel a vzal jsem z lednice, ledově vychlazeného, Jacka. Ironické. Jeden padl a druhý padne nejspíš za chvíli. Nalil jsem si do široké sklenice a nalil jsem i Faith: "Jacka?" zeptám se zvednutým obočím.

Podal jsem ji skleničku, svoji jsem vypil najednou. S druhou nalitou jsem si sedl na postel.

Trochu nečekaného

Faith

Seděl jsem na okraji postele a upíjel jsem Jacka. Ten první na mě začal působit a rozléval mi teplo do celého těla. Faith si sedla vedle mě a pak promluvila.  Byl to tak zvláštní pocit. Její drobná dlaň se dotkla mé ruky. Cítil jsem to, že tohle je něco vzácného. Něco tak jiného.

Samotného mě to překvapilo, ale její slova mi pomáhala. Toužil jsem jí to všechno říct a taky i něco víc.
 

Otočil jsem se k ní pořádně a políbil ji, jemně a přesto v tom bylo tolik citu, kolik jsem do toho polibku dokázal vložit: "Děkuji, za všechno...že jsi tady. Nemůžu ani říct, jak moc to pro mě znamená!"
 

Vzpomněl jsem si na ten okamžik, kdy mi otec představil Faith Lewcile. Tu vyhublou dívku s divokým pohledem a hromadou vzteku a nenávisti. Už tehdy jsem zatoužil potom ji poznat. Byli jsme děti, netoužil jsem po ní, ale po poznání a pak jsem se v jednom okamžiku do ní totálně zbláznil. Zamiloval jsem se do ní, ale ona v té době o lásku nestála a já se taky postupem času změnil.
 

Hodně jsem se uzavřel. Pořád jsem k ní choval hluboké city, byla pro mě, společně s Evelyn, nejdůležitějším člověkem v mém životě, avšak nikdy jsem ji neřekl, že ji miluji. Pak jsem na tom přestal bazírovat... na tom slově. Prostě jsem to cítil a bral, co mi bylo dáno a byl jsem spokojený.

"Mně můžeš říct cokoliv."

Věděl jsem to, cítil jsme to. Teď ano. Jak jsem se na ní díval, tak mi klesla hlava na její rameno. Dolehlo to na mě v plné míře. Zachvěl jsem se a pak jsem tiše spustil, dívajíc se na její klíční kost: "Nedokážu to pochopit, nemůžu se smířit s představou, že by to byl on. Pamatuji si na dětská léta. Brával mě na kolotoče, to ještě nebyla ani Eavy na světě. Četl mi pohádky, vykládal mi příběhy, jak čítával mámě, když byla malá a jejímu bratrovi a jak tvořili partu dobrodruhů. Říkával, že ...," nedokončím a narovnám se, dopiju skleničku a podívám se na její dno: "...nedokážu ho zabít ...nedokážu!"   

Rostl ve mě vztek, nekontrolovatelný, jako kdybych ve vnitř hořel. Mrsknul jsem skleničkou o zeď, až se roztříštila: "Do hajzlu!" zařvu a mám chuť něco rozbít, něco dalšího. 

Vyznání

Faith

 Třásl jsem se vztekem, ruce jsem měl zaťaté v pěst. Přišla ke mě a položila mi ruku na hruď. Její oči byly jako oceán, krásné, hluboké, uklidňující. Políbila mě a já cítil, jak ten vztek polevuje, ruce se uvolnili, když promluvila...cítil jsem z ní nejistotu, jako kdyby něco chtěla, ale nevěděla, jak to udělat.
 

Takovou jsem ji neznal. Soustředil jsem se jenom na ní a vztek odplul někam pryč. Když pronesla, že ho nebudu muset zabíjet, jako kdyby to byla pravda. Chtěl jsem tomu věřit. Toužil jsem po tom, aby to byla pravda a pak řekla něco, co jsem nečekal.

"Miluju tě, Nile."

Chvíli jsem přemýšlel, protože tohle mě zasáhlo. Na několik vteřin jsem měl pocit, že mi vynechalo srdce. Tělem se mi rozlil pocit takového štěstí jaké jsem už dlouho necítil. Jako kdyby starosti nebyly nic.
 

Stála u mě, vzal jsem ji za bradu a naklonil jsem se  k ní: "Miluji tě, Faith...už deset let," přiznám. Bylo to neskutečné, to říct. Přiznat, co jsme k ní cítil tak dlouho, že jsem to bral jako něco...obvyklého...že jsem myslel, že to není třeba vyslovit.  Jenže, když to řekla ona mně...necítil jsem se nikdy takhle....a chtěl jsem najednou říct to, co jsem nikdy neřekl nahlas. Nezjistil jsem to nedávno, věděl jsem to, už dlouho, ale nějak jsem to zahnal, protože to nebylo žádané, nyní tomu bylo jinak.
 

Políbil jsem ji hluboce, dlouze, přitiskl jsem ji k sobě a prožil ten polibek jako snad nikdy. Měl jsem pocit, že se v tom polibku ztrácím a zároveň nacházím. 

Nic se nezměnilo a přesto hodně

Faith

Úsměv, kterým se na mě usmála byl kouzelný, vryl jsem si ho hluboko do paměti, protože na takové chvíle se vyplácí nezapomenout. Nikdy.

"Mno...už to tak bude, " usměji se na ní a cítím, jak jsem spokojený v její blízkosti. Jo byla to pravda, zamiloval jsem se do ní poprvé v sedmnácti a nějak mi to vydrželo. Byla to doba, ale říká se, že první láska trvá navždy, pokud neskončí nějak hodně špatně.
 

"Jsem rád, že tento rozhovor proběhl, ale taky tomu pořád nevěřím," řeknu, usměji se a podívám se na střepy. Bylo to tak zvláštní, že mi to řekla. Za celou dobu jsme si to neřekli a to jsme spolu byli nespočetněkrát. Byl jsem šťastný a doufal jsem, že to jenom upevní to, co je mezi námi.

"Potřebuji novou skleničku," dojdu si k baru a naliju si ještě jednu skleničku. Jo byla to už třetí, napil jsem se a nechal střepy ležet. Uklidím to potom. Sedl jsem si na postel a zadíval jsem se na mobil, který se tam pořád válel. Bylo už mi líp, když jsem ji to všechno řekl a po jejich slovech mě hřálo u srdce, ale pořád tady byl ten problém.

"Musíme to zjistit," řeknu a vezmu mobil do ruky. Chvíli ho otáčím v prstech a pak ho zapnu. Musel jsem chvíli počkat, než se přístroj zapne. Najela základní obrazovka a na ní bylo několik ztracených volaní. Chtěl jsem se podívat na čísla, když v tom mobil zazvonil. Chvíli jsem váhal a pak jsem hovor přijal. V přístroji se ozval hlas, mluvil rusky: "No konečně. Tohle jsme si nedomluvili Jacku. Kde jsou moje informace. Proč si přestal posílat informace? Měli jsme dohodu, že mě budeš informovat o Škorpionu, o Nilovy a Evelyn. Jak se jim daří? Slyšíš?"
 

Chvíli jsem poslouchal, poznal bych ten hlas. Starý, lehce nakřaply z množství vykouřených cigaret, odpověděl jsem rovněž rusky: " Jack tady není. Ten už žádné informace posílat nebude...,chci vědět proč? Proč jsi to udělal Anikine?"
 

Neoslovil jsem ho dědo, přestože jsem k tomu neměl daleko.

"Nile?...Jsi to ty chlapče? Jsi v pořádku? Co se stalo? Co jsem měl udělat?"

Zavřel jsem oči. Chtěl si hrát na to, že o ničem neví? Co to má být? Když jsem znovu promluvil, tak se mi hlas zachvěl, přestože jsem nechtěl: "Nechal sis donášet na nás informace a pak jsi na nás poslal ty vrahy. Málem nás všechny zabili. Eavy je zraněná, já taky...jak jsi tohle mohl udělat vlastním vnoučatům?" zeptám se naštvaně. Pořád to ve mě bylo, ten vztek na něj.

Odmlčel se...a pak promluvil: "Chlapče to já ne...nikdy bych Vám neublížil. Jack mi podával informace,a bych věděl, jak se Vám daří...musel se k nim někdo dostat, přísahám ... tvoje matka...nikdy bych ji to nemohl udělat...prosím, věř mi Nile. Musí to být někdo jiný a asi vím kdo....musíme se vidět. Je vaše zranění vážné?" v jeho hlase byla naléhavost a starost. Chtěl říct ještě něco, ale spojení se po tlumeném zvuku přerušil. Telefon mi vypadl z ruky. Ten tlumený zvuk jsem znal až moc dobře. Udělalo se mi zle. Já o něm pochyboval a on přitom nikdy...a teď...

Chaos a možnosti

Faith

Špatně! Špatně! Špatně...všechno je špatně! Hlavou mi vířily myšlenky, znovu a znovu jsem slyšel ten tlumený zvuk a přemýšlel jsem o tom, jestli se mi to nezdálo, jestli to nebylo zinscenované. Možné bylo všechno. Měl jsem v hlavě chaos. Z mého "tranzu" mě probrala Faith, která mě okřikla.
 

Podíval jsem se na ní: "Řekl, že to nebyl on. Nikdy ...nikdy by nám neublížil. Nechával si posílat informace od Jacka, ale jenom, aby věděl o tom, jak se nám daří, že jsme v pořádku. Pak řekl, že se musíme vidět. Měl tušení, kdo to byl a pak jsem slyšel výstřel ze zbraně s tlumičem a telefon ohluchnul!"
 

Dopil jsem skleničku a pak jsem se zvedl z postele a začal jsem chodit. Tohle všechno bylo strašně divné.
 

"Nedává to smysl. Nic z toho, od útoku, přes to, že to byl on a pak nebyl a ten výstřel. Mohl by být mrtvý...já ho vinil a on ho mezitím někdo zabil...nebo to mohlo být celé nastražené. Je za tím, ale takhle se vyhnul konfliktu. Mám pocit, že mi něco uniká...nějaká skutečnost, která to všechno propojí," řeknu a dál chodím po pokoji jako lev v kleci.

Návrat do reality

Faith

Faith mě zastavila a v podstatě mě seřvala, což jsem asi potřeboval. Došlo mi, jak jsem se choval. Jako někdo, kdo v téhle branži nikdy nedělal. Jako kdybych se zbláznil, ani já jsem se takového neznal. Neměl jsem tušení, co to do mě vjelo.
 

Nadechl jsem se: "Omlouvám se, nevím, co to do mě vjelo!" řeknu a zklidním se. Bylo třeba,a bych se vrátil do normálu. Když se uklidním, bude mi to i lépe myslet. Následoval jsem Faith do centrální místnosti a sledoval jsem její práci na počítači. Přehrál jsem si v hlavě znovu můj rozhovor s dědou.
 

"Říkal, že se někdo musel dostat k informacím, které mu Jack posílal a že asi tuší, kdo to byl," řeknu už klidně a pak si vzpomenu na to, co říkal Jack: "Jack přece říkal, že celou dobu podával informace a pak mu někdo napsal z jiného čísla, které bylo taky Ruské, ale jiné než obvykle!"
 

Bylo neskutečné, jak mi to myslelo, pokud jsem se uklidnil a proto jsem ji potřeboval. Měl jsem občas takové chaotické chvilky, kdy mě city přemohli, ale ona mě z nich vždycky vytáhla. Pomohla mi se koncentrovat. Říká se, že láska rozptyluje. U nás to bylo naopak. Právě díky naší společné spolupráci bylo všechno mnohem jasnější, uspořádanější.
 

Vrátil jsem se do pokoje pro mobil, který zůstal ležet na posteli a donesl jsem ho do místnosti. Napojil jsem ho do sítě a zapnul vyhledávání lokalit podle telefonního čísla. V Jackově telefonu byly jenom tři telefonní čísla, která se pořád opakovala. Jedno patřilo mému dědečkovi, jehož polohu jsme podle mobilu lokalizovali v Moskvě. Druhé telefonní číslo patřilo ženě, která bydlela někde v Americe, v San Franciscu a podle jména to byla Jackova matka. Volal si s ní docela často a poslední číslo mělo skutečně ruskou předvolbu. Jenže to nás nikam nezavedlo. Většinou se dalo podle čísla mobilu zjistit, komu patřil a kde se daný člověk nachází. To jsou ty dnešní chytré telefony, dá se z nich zjistit o vašem životě tolik, že byste se nestačili divit. Ale tady jsme nezjistili nic. Jenom to, že je číslo Moskevské. 

Pěkně blbý plán...

Faith

Když začala stahovat data, fotky...začínalo mi docházet, že dostala jeden z těch svých šílených nápadů.

"Co to děláš?" podíval jsem se na ní. Jakmile vyslovila Rusko, tak jsem se zamračil. Asi se zbláznila, když si myslí, že ji nechám jet samotnou do Ruska.

A pak ty její řeči o tom, že jestli ji zabijí, tak budeme mít přístup k datům. Měl jsem chuť s ní zatřást. To opravdu? Na jednu stranu byl její plán geniální a na druhou úplně šílený.

"Nepojedeš do Ruska sama. Zvládnu to. Bylo mi i hůř...jedeme tam spolu. Nebudu trčet někde pod mořem, když ty budeš nasazovat svůj krk, ani omylem Faith," řeknu klidně, ale rozhodně. O tomhle jsem nehodlal diskutovat.

"Klidně ti budu dělat podporu a budu tvoje oči a uši, ale v Rusku, kde můžu zasáhnout, když bude třeba... mám tam víc kontaktů, než si myslíš...prostě jedu taky a nehodlám o tom diskutovat," řeknu jasně. Opravdu jsem nehodlal zůstat tady v tom bunkru. Věděl jsem, že moje rána není dobrá, ale pokud budu někde v Rusku jenom zařizovat kontakty a všechnu práci bude dělat Faith, pak to bude v pořádku. Oba dosáhneme svého. Já budu v bezpečí, ale budu ji moci kdykoli podpořit, když to bude potřeba.

S ní asi nic neuhádám, co?

Faith

Myslel jsem, jak jsem to dobře nevymyslel a že jí tím přesvědčím. Jsem se hodně spletl. Nechtěla o tom ani slyšet. Byla prostě přesvědčená, že to zvládne sama.

"Přemýšlej? Normálně bych neprotestoval, ale viděla jsi sama, co napochodovalo na ostrov. Ti černí parchanti, co nejsou skoro vidět? Ta hromada vojáků? Jak se s tím chceš vypořádat sama. Tvoje argumenty nedávají smysl. Když budeme dostatečně opatrní, tak mě nenajdou...proč chceš do Ruska za každou cenu sama?"
 

Sledoval jsem, jak dál stahuje data a neposlouchá mě. Tohle bylo marné. Nebyl jsem naštvaný, spíš zklamaný. Vůbec ji nezajímalo, že tady v tom bunkru zešílím, zatímco ona bude pochodovat po Moskvě a střílet všechny zmetky a možná se vrátí. Tady šlo o víc, ano... měl jsem starost, přestože jsem věděl, že je skvělá, ale nebylo to jenom tím. Netušil jsem, co tady budu dělat. John musel odpočívat, Eavy potřebovala čas a já nebyl zrovna typ, co by se vyžíval v sezení u počítače. Ano, sedával jsem u nich často, protože jsem organizoval akce, ale tohle bylo jiné. Chtěl jsem být v Rusku. Chtěl jsem vědět, jestli můj děda žije a co za tím vším stojí.
 

"Dělej si, co chceš!" řeknu ji po chvíli a vydám se nadávkovat se další dávkou analgetik, těsně předtím než vyjdu ze dveří, tak se na ní podívám: "Hlavně se pořádně vybav a hodně štěstí!"

Každý má svoje plány

Faith, Eavy a John

Odešel jsem z místnosti. Nečekal jsem, že by za mnou šla. Na to byla příliš tvrdohlavá. Vydal jsem se do společenské místnosti, kde jsem si z lékárny vzal injekci s analgetiky a hned jsem si je píchnul. Pak jsem se vydal do pokoje a pustil jsem se do úklidu. Postaral jsem se o střepy, oblečení do krve. Shodil jsem triko, které nebylo na zraněné kůži vůbec příjemné. Lehl jsem si do postele. Chvíli jsem doufal, že třeba dojde a aspoň se rozloučí, ale nedošla. Zavřel jsem oči a usnul jsem neklidným spánkem.

Probudil jsem se, hodinky ukazovali deset večer. Posadil jsem se na posteli a protřel jsem si obličej, odešel jsem do koupelny, dal jsem si sprchu, tak abych si ránu nenamočil a oblékl jsem si čisté oblečení. Pak jsem se vydal do kuchyně. Byl tam bordel. Na zemi se válela láhev od whiskey, na zdi byla krev a nějaká byla i na zemi. Hromádka rozmrzlé zeleniny na pultu, hrníček od kávy. Všechno jsem dal na místo a šel jsem hledat Eavy a Johna. Ani jeden nebyl v pokoji...po nějaké době jsem je našel na ošetřovně. Oba spaly. Eavy na břiše na "operačním" stole a John na pohovce. Pohladil jsem Eavy po vlasech a odešel jsem, abych je nerušil.

Šel jsem se podívat do spodního patra, kde se nacházel obojživelník "letadlo". Nebyl tam. Musela už odletět. Otočil jsem se na podpatku a vydal jsem se do komunikačního centra. Vypnul jsem počítače, celá místnost potemněla. Odešel jsem s další injekční stříkačkou v ruce, záda bolely jako čert. Píchl jsem si analgetika a zase jsem si lehl do postele. Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem usnul. 

Rusko a  podmořský svět

Faith

Znovu jsem se vzbudil asi za hodinu. Nemohl jsem spát. Musel jsem myslet na to, že jsem vypnul počítače. Choval jsem se jako idiot a teď jsem měl o Faith starost. Byl jsem pořád naštvaný a asi ji to jen tak nenechám projít, až se vrátí, ale musí se vrátit, a když ji nepomůžu...mno...zvedl jsem se z postele. Trochu jsem se opláchl a vydal jsem se do komunikačního centra. Zapnul jsem počítače a sedl jsem si do křesla.

Zapnul jsem všechny kanály a začal jsem ťukat do počítače. Hledat informace a pak jsem se zkusil spojit s Faith. Nejspíš už byla v Rusku.

"Faith?" propojil jsem se s komunikátorem, který měla v uchu. Pokud ho tam měla, tak mě uslyší.

Rusko, Moskva

Faith

Seděl jsem hezky v hospodě s pár přáteli, pili jsme vodku. Jo my Rusové vodku pijeme denně, pivo pro nás není alkohol, je tam příliš málo voltáže...nechápu, jak tu vodu někdo může pít. Zrovna jsem vykládal skvělý vtip o jednom Polákovi, co mu granát roztrhne hubu, když mi zazvonil mobil. Zanadával jsem peprnou ruskou nadávku, že mi někdo posral pointu, ale když jsem spatřil číslo, roztáhl se mi úsměv od ucha k uchu.
 

"Hej Igor, kdo ti volá...? Beztak nějaká ženská, jak se culí!"

Ukázal jsem na ty kretény prostředníček a vyšel jsem ven. Zapálil jsem si cigaretu, zvedl jsem to: "Faith? Jak ti můžu pomoct?"

Tahle ženská, to byla fakt krásná baba. Každý chlap po ní musel toužit, když ji viděl a to netušili, jak dokáže být nebezpečná.

"Ahoj Igore, potřebovala bych se s tebou sejít. Můžeme si dát sraz tam, kde obvykle?"

Potáhl jsem a zeptal jsem se kdy. Když řekla za dvě hodinky, mrknul jsem na hodinky: "Budu tam, krasívaja, uvidíme se."

Poděkovala a zavěsila. Dokouřil jsem cigaretu, vešel jsem do baru, zaplatil jsem a ignorujíc rýpání kámošů, že jdu někam zasunout a že je pro mě nějaká díra důležitější než kámoši, jsem odešel. V duchu jsem si říkal: Si piště vy cucani. Ona za to stojí a jestli potřebuje něco po mě. Je to důležité.

Zamířil jsem do metra a pak pěšky do hospody s názvem Kakalin. Byla to drobná hospoda na okraji Moskvy, byla bezpečná. Sedělo se tam v boxech, takže jste měli soukromí.  Tuhle hospodu si vybíralo hodně párů, takže sejít se zde s Faith bude nenápadné. Čekal jsme venku dokud se neobjeví, když jsme ji spatřil, típl jsem cigaretu a došel k ní. Objal jsem ji a dal jsem ji pusu na obě tváře: "Krasívaja, jsi ještě krásnější než posledně, jak to děláš?"

Kakalin, okraj Moskvy a domů

Faith

"Hodně vraždím a nemám žádný výčitky svědomí. Svědčí mi to."

Zasměji se, gestem pošlu barmana pryč. Objednal jsem na zahřátí vodku: "Na tvoji nekonečnou krásu, krasívaja...!" kopl jsem do sebe panáka vodky a nalil jsem ze džbánku další, podíval jsem se na Faith. Ta jenom lehce ucucla.
 

"Avšak správná Ruska z tebe nikdy nebude, jestli budeš takhle pocucávat... to tě učí, ten...no, jak se jmenuje ten tvůj šéf? Nius? Ti Evropani všichni tak pocucávají," kopnu do sebe dalšího panáka a pohodlně se opřu a poslouchám,co mi chce říct. Pozorně jsem ji poslouchal, a když domluvila, tak jsem se naklonil přes stůl blíž k ní.
 

"Losevskij...to není v poslední době v Rusku moc bezpečné jméno...raději bych ho neříkal tak nahlas, krasívaja...na tohle tady není vhodné místo," mávl jsem na barmana, zaplatil jsem účet za nedopitou vodku a vzal jsem Faith kolem pasu. Jo nebylo bezpečné být tady a mluvit o tom jméně, ale nebyl bych to já, kdybych nevyužil své příležitosti. Moje ruka sklouzla k jejím bokům a zadečku. 
 

Společně jsme vyšli ven a zamířili jsme do metra, nacházeli jsme se ve stanici Mitino a museli jsme se dostat ke mě domů. Vešli jsme do podzemí a nasedli na první vlak směřující  na Schelkovskaya, ale vystupovali jsme ve stanici Arbatskaya a tam jsme přestoupili na červenou linku metra a jeli jsme ještě čtyři zastávky na Krasnye Vorota.
 

Můj dům se nacházel na konci ulice. Došli jsme tam, vyjeli výtahem do pátého patra, vešli jsme do bytu. Zamkl jsem a zkontroloval jsem okna, pak jsem zapnul alarm a pro jistotu rušičku štěnic, kdyby tady předtím někdo byl. Poukázal jsem na křeslo, shodil jsem z něj hromadu novin a krabic od jídla.
 

"Promiň, Faith...nečekal jsem návštěvu a už vůbec ne takovou krásku jako jsi ty, jinak bych uklidil," řeknu a pak si sednu naproti ní.

Komunikator a později Rusko

Faith

Chvíli jsem se bál, že se neozve, ale ozvala se.  Ulevilo se mi až neskutečně. Uklidil jsme se a začal jsem se ptát.

Nile: "Dorazila jsi už do Moskvy?"

Faith: "Jsem na cestě za Igorem..."

Nile: "Jdete na obvyklé místo? Budu sledovat kamery, jestli se tam někdo podezřelý nepohybuje!"

Faith: "Ano jdeme. Dobře, díky. Ještě trucuješ?"

Nile: "...ne. Chci, abys na sebe dávala pozor! Žádné hrdinské činy, dobře Faith?"

Faith: "Znáš mě, jsem opatrnost sama...Budu si dávat pozor, zůstanu ve stínu. Neboj se o mě."

Nile: "Budu ti krýt záda odtud, když už tam nemůžu být s tebou. Kdyby se cokoli podělalo, tak se stáhneš a tohle je rozkaz a informuj mě!"

Faith: "Ano šéfe...zůstanu ve spojení. Už jsem na místě."

Nile: "Dobře..."

Faith: "Rozhovor uslyšíš. Zesílím mikrofon."

Nile: "Výborně. Budu to nahrávat a všechno ještě potom dvakrát projdu, aby nám nic neuniklo a Faith?..."

Věděl jsem jaké je Igor prase a pokud by se ji dotknul, tak ho zabiju. Určitě by si nic nenechala líbit, ale stejně jsem to řekl: "Vyřiď Igorovi, že jestli na něco jenom pomyslí nebo se tě nevhodně dotkne, tak mu zpřelámu všechny kosti v těle. Hodně štěstí. Zahajuji radiový klid!"

Slyšel jsem ve sluchátkách její smích. Napojil jsem se na veřejné Ruské kamery. Jedna se nacházela před vchodem do hospody. Ve vnitř, jsem se musel spoléhat jenom na svůj sluch.

To, jak ji pořád nazýval Krasívaja, jsem nějak přecházel. Rusové jsou takový, ale když zkomolil moje jméno, chtěl jsem mu jednu vrazit, podruhé jsem mu chtěl vrazit, když jsem na venkovní kameře spatřil, jak jeho hnusná ruka sjíždí Faith na zadek.

Zatnul jsem ruce v pěsti.

Já toho ruského zmetka zabiju.

Bylo snadné sledovat jejich cestu. Metro bylo plné kamer a ulice taky. Horší to bylo v tom jeho bordelu. Tam jsem se musel opět spoléhat jenom na to, co slyším. Všechno jsem nahrával.

Igor hodný, Igor pravdomluvný

Faith

Mnul jsem si ruku, kterou mi stiskla. Jasně mě varovala, že se ji nemám dotýkat, ale když ona byla tak krásná, že jsme ji jen těžko odolával. Třeba teď, když jsem seděl naproti ní, měl jsem tak krásný výhled na její pahorky...

Skoro jsme se ztratil v myšlenkách na to, jaké by to bylo se jich dotknout, když mě vybídla, abych spustil o Losevskym.
 

" Tak dobře...v poslední době se toho stalo hodně. Jméno Losevskij bylo mnoho let náznakem rozkvětu Ruska a Moskvy. Když byl politicky aktivním hodně se toho změnilo. Prosperovali jsme, ale co odešel do důchodu, tak to jde od deseti k pěti a to se bavíme jenom o starém pánovi. Jeho syna raději ani nezmiňuji, to je prvotřídní hajzl. Stojí za vším, co se teď v Rusku šustne a stane. Je to nebezpečný hajzl, říká se, že mu přeskočilo po smrti jeho sestry, že byl dlouho zavřený v blázinci, ale dostal se ven, vyčkával, dokud starý pán neodejde do důchodu a pak jako zmije udeřil na ruské politiky a zajistil prosperitu leda tak sobě!"
 

Zapálil jsem si cigaretu, potáhl jsem a zašel jsem k baru, odkud jsem vytáhl vodku: "Dáš si?"

Nečekám, jak odpoví a naliji sobě i jí. Postavím skleničky na stůl, napiju se a pak spustím.
 

"Takže abychom se vrátili k tomu, o čem jsme se bavili. Anton Losevskij teď má pod palcem vojsko, vojenské experimenty, takže jestli říkáš, že Vás někdo chtěl odstranit, pak to musel být on. Nikdo jiný. Jeho otec s ním bojoval, aspoň ze zákulisí, jak se tak říká, snažil se někoho chránit. Nejspíš rodinu, ale včera byl zastřelen ve svém apartmá. Vsadím svoje trenky, že to byl jeho syn. Nevím, jestli stiskl spoušť, ale rozhodně za to může...chudák stará...bylo mu sice skoro 85, ale byl to Rus jako řemen. Na něj!"
 

Kopnu do sebe celou skleničku a zadívám se vážně na Faith:

"Krasívaja, nedoporučuji ti po něm jít. Jsi sice skvělá vražedkyně a tak, ale ten chlap je šílenec a má pod palcem skoro celé Rusko, zabil by tě dřív, než bys stihla říct jméno tý svý organizace, věř mi!"

Pravda bolí

Faith, Igor
 

Líbilo se mi, jak ho zkrotila, když ji sáhl na zadek. Usmíval jsem se. Konečně byli v bytě a já pozorně poslouchal, co se dozvím.

Pokaždé, když si všiml, že se na něj dívám, tak mi šeptem vyhrožoval, že mi ublíží, když to řeknu. Bylo to jako dostat ledovou sprchu...všechno se najednou objevovalo v mé hlavě jako obrazy.

Po smrti mámy jsem ho viděl jenom jednou, na pohřbu. Odvedli ho od tam, protože vyhrožoval všem, že je zabije, protože jeho milovaná sestra nežije a hlavně sliboval smrt mému otci. Pak už jsem ho nikdy neviděl a zcela jsem na něj zapomněl.
 

Pak začal Igor mluvit o dědovi, o tom, že se snažil někoho chránit. Všechno do sebe začalo zapadat jako puzzle. Takže on nás opravdu přes Jacka jenom sledoval, aby věděl, že jsme v pořádku. Že se k nám jeho syn nedostane. Jenže mu nevědomky poskytl cestu. Chudák děda a pak Igor řekl, že byl včera zastřelen. Takže jsem se nespletl, opravdu jsem slyšel výstřel a děda už nežije. Bylo mi to líto. To, že to byl dobrý člověk a já ho podezříval. To, že jsem se mu ani nestihl omluvit.

Podíval jsem se na obrazovky a mou pozornost upoutal pohyb. Zadíval jsem se pořádně a spatřil, jak se k domu blíží několik vojáků v černém, plně ozbrojeni.
 

Přerušil jsem rádiový klid: "Faith, okamžitě od tama vypadněte. Máte společnost, šest plně ozbrojených vojáků míří k vašemu domu! Zmizte, hned!"

S větrem o závod

Faith, Igor

Varování jsem ji nedal jsem já. Najednou vyskočila jako kdyby ji něco koplo: "Igore, musíme okamžitě zmizet! Zadní východ?"
 

Nehodlal jsem zjišťovat, jak mohla vědět, že jsme v průseru. Pokud chtěla zadní východ, hodlal jsem ji ho poskytnout. Zvednul jsem se chytil ji za ruku. Jenže vojáci se dostali na únikové schodiště. Zacouvali jsme, Faith si vypůjčila můj pytel. Sledoval ji při práci bylo opravdu něco. Uznale jsem hvízdl, když vystřelila mozek poslednímu, který se nacházel dole na schodišti.

Nemusel jsem hnout brvou. Trochu divný pocit, ale nechme profesionály, profesionálům. Došel jsem za ní a chtěl jsem ji pochválit, když zeptala: "Nile, kudy?"
 

Jasně...takhle se jmenoval ten její šéfík...Nile...takže ona ho měla celou dobu na drátě? Shit...

Počkal jsem na to, co ji poradí. Asi měl přehled o tom, kde se ozbrojenci nacházejí a tak jsem počkal a pak jsem se jenom podíval na Faith. 

Kudy tudy cestička

Faith, Igor

Byly rychlý. Sotva jsme ji varoval, tak se skupina rozdělila a čtyři z nich se vydali na zadní schodiště. Netušil jsme, co se děje. Slyšel jsme výstřely a zvuky boje, ale v domě kamery nebyly, tak jsem se mohl jenom dohadovat a nervovat, aspoň do chvíle, než se ozvala.

"Nile, Kudy?"

Podíval jsem se, kam zmizeli další dva. Díky čipu jsem viděl, kde se Faith nachází, v které části budovy a mohl jsem ji navigovat.

"Ven dveřmi... ale pozor, je tam jeden z těch vojáků. Je jich tam víc, než šest. Přišli další ...," venku už jsem viděl. Sledoval jsem, jak ho Faith bravurně odstranila z cesty.

" Teď opatrně kolem toho dětského hřiště...pozor, tři metry od Vás napravo, je tam odstřelovač. Budete se muset dostat kolem něj, takže se dejte doleva. Je tam čisto...výborně a teď do té budovy s vymlácenými okny. Čekejte...," sleduji jednu obrazovku za druhou, aby mi nic neuniklo. Vypadalo to, že se zatím stahuji jenom kolem budovy, ze které zrovna unikli a pak jsem si všiml, že tam přistává vrtulník.
 

Podíval jsem se, kde mají nejbližší únikový východ, aniž by si jich někdo všiml: "Tak jo, je načase zmizet, projděte budovou do sklepa... sklepy těch domů by měli být propojené. Až budete ve sklepě,dejte se chodbou doprava..měli by tam být ocelové dveře. Jsou otevřené?"

Slyšel jsem, jak dveře drhnou o podlahu. Byli otevřené, ale těžké... slyšel jsem Igora funět a rusky klít něco o cvičení a slabých svalech.
 

"Teď chodbou pořád rovně a na konci chodby nahoru, když vyjdete z domu, tak hned po levé ruce máte metro. Nasedněte na první vlak, co pojede a je jedno jakým směrem," řeknu.

Tam a zase zpět

Faith, Igor

Nějak se dostali do metra těsně předtím než tam vtrhli ozbrojenci, ale když jsem slyšel Igora, že Faith postřelili, tak jsem zatnul pěsti. Řekla, že to je jenom škrábnutí. Nehodlal jsem ji teď rozhazovat dotazy na to, jak je to vážné. Už jsem si myslel, že jsou za vodou. Jenže ti zmetci byli snad po celém Rusku. Další byl nastrčený do taxíku. Faith ho naštěstí odhalila a zlikvidovala, dostali se bezpečně do letounu.
 

Mezitím mi oznámila, že bere Igora sebou. Nic jsem proti tomu nenamítal, nebylo pro něj v Rusku  bezpečno, ale nadšený jsem z něj nebyl. Poslouchal jsem jejich rozhovor a pak už jenom čekal, až se dostanou k nám do bunkru.

Všechny důkazy jsem uložil na pevný disk, projel jsem ještě několik informací, které se dali zjistit o mém strýci a pak jsem se vydal k přechodové komoře dole v patře. Došel jsem tam akorát v čas, abych viděl, jak čekají, až se přechodová komora odplaví a načerpá se kyslík. Stál jsem tam s rukama založenýma na hrudi. Vystoupili. Igor se rozhlížel s otevřenou pusou a něco si mumlal v ruštině.
 

Došel jsem k Faith: "Ukaž mi to," řeknu a chci vidět ten její údajný škrábanec. Nebylo to moc hluboké, ale bude to chtít trochu stáhnout jehlou a nití.
 

"Ty máš víc štěstí, než rozumu!" řeknu trochu naštvaně, ale byl jsem rád, že je zase u mě. Já se na ní prostě nedokážu moc dlouho zlobit. Nikdy jsem to neuměl. 

"Jsem rád, že jsi zpět!" políbím ji a pak se podívám na Igora, který mě sledoval, respektive nás.

"Jsi na živu?" zeptám se ho dokonalou ruštinou.

"Da...jsem...totiž, tohle je neskutečné," bude koktat. Nechal jsem ho v tom.

"Počkej tady, ošetřím Faith a pak se pro tebe vrátím a ubytuji tě, prostoru je tady dost a na nic nesahej!" řeknu nekompromisně a odvedu Faith do komunikační místnosti, kde z lékarničky vytáhnu jehlu, nit, dezinfekci, čistou gázu a náplast.
 

"Polož se," vybídnu ji a ukážu na sedačku. Vzpomenu si, co jsme na ní nedávno dělali. Přitáhl jsem si židli kousek od sedačky a zvedl jsem ji paži, abych měl k ráně na boku lepší přístup. Očistil jsem to, píchl léky od bolesti a chvíli počkal, než to začne působit. Ránu jsem zašil a zalepil. Narovnal jsem se a přivřel jsem oči, jak mi zatepala rána na zádech.

"Hotovo...!" řeknu a podívám se na ní.

Psycho základna

Faith, Nile

Nechápal jsem, jak jsme se z toho dostali. Postřelil ji a ona přesto zvládla v taxíku ještě podřezat jednoho z těch chlapů a pak mě odvedla do nějakého letounů. Připadal jsem si jako ve špionážním filmu, ale tohle bylo až moc reálné.

Myslel jsem, že jsem to nějak v pohodě pobral a pak jsme začali klesat. Zalapal jsem po dechu, když jsme se ponořili pod vodu.
 

"Utopíme se, bezumnaya!" jenže mi pořád klesali a klesali a sklo neprasklo. Koukal jsem na to a málem mi vypadly oči z důlku, když jsem spatřil hluboko v oceánu kopulovitou budovu kolem které plavali žraloci.
 

Zaplula letounem do místnosti, která se za námi uzavřela, voda zmizela a načerpal se vzduch. Vystoupili jsme a já nemohl pochopit, kde jsem se to ocitl: Eto nevozmozhno ... YA mechtayu!

Otočil jsem se na Faith s tím, že se ji na něco zeptám a všiml jsem si toho Evropana. Musel to být ten její šéf. Nile...ale jako šéf se nechoval, políbil ji.
 

Pak na mě promluvil a já byl znovu v šoku. Jeho ruština byla perfektní.

Odpověděl jsem přesto anglicko-rusky, jak jsem byl v šoku. Řekl, že mám počkat a na nic nesahat a pak odvedl Faith na ošetření.

Rozhlížel jsme se dál a nemohl jsem to pochopit, kde jsem se to ocitnul.

Návštěva z Ruska

Faith, Igor

"Bolí tě ta záda...O Igora se postarám, běž si odpočinout."

Zkoušela to marně, zrovna mi nepřišlo, že je na odpočinek čas. Potřeboval jsem mluvit s naší návštěvou z Ruska a taky jsem jí to řekl: "Odpočívat můžu potom, potřebuji s Igorem mluvit, takže si můžeš jí odpočinout ty a já za tebou pak přijdu nebo můžeš jít se mnou," řeknu a vydám se za našim ruským návštěvníkem.
 

Stál tam, kde jsme ho nechali a koukal. Docela mě to překvapilo, že poslechl.

"Tak jsme tady, ukážu ti tvůj pokoj a pak chci s tebou mluvit, jestli budeš tak laskav," dojdu k němu a usměji se.
 

"Mimochodem, já jsem Nile!" podám mu ruku a jakmile ji příjme, tak se k němu nakloním jako kdybych ho zdravil ruským stylem a zašeptám mu do ucha: "Ještě jednou se ji pokusíš dotknou a vykuchám tě, rozumíš?"
 

Poodstoupil jsem od něj a pobledlého Rusa jsem popostrčil dopředu. Rozpohyboval se a šel, kam jsme mu řekli. Dostal pokoj na konci chodby v patře, kde neměl pokoj nikdo z nás. Líbilo se mu to tam. Mlel, jak je to hezky zařízené, že tam je i bar ho naprosto konsternovalo a pak se zeptal na cigarety.
 

"Všiml sis, že jsme pod mořem? Máme tady kyslík a nebudeme tady měnit kyslík na výpary z cigaret, odnaučíš se!"

Pootevřel pusu v šoku, ale pak ji rychle zavřel a kývl.

"Tak se posaď, chci se tě zeptat na pár věcí, jestli ti to nevadí...Co všechno víš a prosím buď konkrétní, o Antonu Losevskym!" nečekal jsem na jeho odpověď, jestli mu to vadí nebo ne.

Igor...ale ne Hnízdo

Nile

Nile se vrátil, podal mi ruku a když se ke mě přiblížil slíbil mi, že pokud se Faith ještě někdy pokusím dotknout, tak mě vykuchá. Na sucho jsem polkl. Věřil jsem mu to. Pak mě odvedl do mého nového pokoje, musel jsem uznale písknout. Bylo to jako luxusní apartmá v hotelu, dokonce i s barem, jediné, co mi tu chybělo, byli cigára. Zeptal jsem se a byl jsem razantně odmítnut. Po chvíli jsem kývl, že se pokusím přestat.
 

Tohle bude sranda.
 

Pak se mě začal vyptávat na Antona. Chtěl vědět, co nejvíc, tak jsem tedy spustil. Nic nebylo třeba tajit, tak jsem řekl všechno, co jsem věděl: "Anton Losevskij se narodil v roce 1961, jeho rodiče byli Anikin Losevskij a Sasha Losevskij, měl taky sestru Alinu, která si vzala nějakého Evropana, což její bratr, který trpěl incestními sklony, nemohl zvládnout. A když pak někdo jeho sestru zabil, totálně mu přeskočilo. Jeho otec ho nechal zavřít do blázince, odkud se dostal v roce 2015 a od té doby nastalo v Rusku peklo. K moci mu pomohla nějaká organizace, název nevím, ale vím, že ho podporují a on díky nim získal na svou stranu vojsko, vojenské experimenty...proslýchá se, že  jeho assassinos jsou neskutečně rychlý a nebezpeční. Neradno si s nimi zahrávat a teď se proslýchá, že zabil svého vlastního otce, protože chránil děti své dcery a on je chce mrtvé, protože jsou plody te odporné lásky jeho milované sestry a toho Evropana a taky...vinní je ze smrti Aliny, vinil toho Evropana a všechny kolem. Je to magor!"
 

Vyslechl si mě, poděkoval a nechal mě v pokoji a odešel. Něco v jeho očích bylo jiné, než prvně, ale nedokázal jsem říci co.

Rozvalil jsem se na pohodlné posteli a zavřel jsme oči. Uff...klid...

Krutá realita

Igor, Faith

Vypověděl mi všechno, co o Antonovi věděl. Nebylo to nic pěkného. Tak proto, vždycky se na mou mámu, tak divně díval. Proto na jejím pohřbu dělal problémy a proto zmizel z naších životů na tak dlouho a nyní byl zpět a chtěl nás všechny mrtvé. Zabil dokonce vlastního tátu. Bylo to monstrum.

Vím, že jsem nájemný vrah, zabýváme se smrtí, korupcí a spoustou špinavých věcí, ale co je moc, je prostě moc. Něco by nemělo přesáhnout hranice.
 

Vyslechl jsem si ho a když mluvil o smrti mého dědy, trochu mě to zase dostalo.

"Díky za informace, můžeš si udělat pohodlí," řeknu a odejdu z místnosti. Konečně vím, kdo po nás jde a dokonce i proč, ulevilo se mi na jednu stranu a na druhou jsem nemohl přestat myslet na to, že jsem nejdřív podezříval člověka, který v tom byl nevinně a že jsem pro něj nedokázal nic udělat.
 

Automaticky jsem zamířil do pokoje Faith. Zaklepal jsem, netušil jsem, jestli nespí. Otevřel jsem dveře a spatřil ji v černém župánku,jak leží na posteli, upíjí víno a projíždí tablet. Vešel jsme do pokoje a zavřel jsem za sebou dveře. Sedl jsem si na postel vedle ní.

Ze županu ji koukala štíhlá noha. Přejel jsem ji po ní nad koleno a tam jsem neměl ruku ležet: "Našla jsi něco zajimavého?" zeptám se.

Víno

Faith

Faith mi řekne, co se dozvěděla nového. Mluvila o super vojácích a netestovaných chemických látkách. Došlo mi to už tehdy, jak jsme s nimi bojovali, že musí být nějak upraveni. Nový pro mě byl název organizace, která Antonovi pomáhala.

"Většinu, ale ne všechno... jsem rád, že jsi toho tolik zjistila, třeba to budeme moci využít v náš prospěch!"

"Měl bys na chvíli vypnout..." řekla, napila se vína a pak mi ho nabídla.

"Díky," vzal jsem si od ní skleničku a napil jsem se vína. Bylo dobré. Krásně vonělo a skvěle chutnalo. Byl jsem na ní možná trochu naštvaný, ale taky jsem cítil, že už mi to dlouho nevydrží. Neumím se na ní zlobit, nikdy ne dlouho.

"Faith...chápeš, proč jsem se zlobil?" zeptám se náhle a podívám se jí do očí.

Chápal jsem proč chtěla do Ruska a vyplatilo se nám to, ale taky byla zraněná, mohlo ji dojít o co šlo.

"Bylo tam příliš neznámých a obrovské riziko, že se něco podělá a podělalo se, málem jste to nepřežili, kdybych nebyl na lince, tak se od tam živý nedostanete...nevyvázneš jenom se škrábancem..," řeknu klidně a nakloním se k ní blíž, abych se jí mohl podívat do očí.

Lítost?

Faith

Převzal jsem nově nalitou skleničku a napil jsem se, pak jsem si lehl do postele vedle Faith. Začala mluvit a čím víc mluvila, tím víc jsem cítil, že to všechno kazím, že chyba je ve mě. Ne v ní. Podívala se jinam.

"Vím, že máš pravdu. Bylo to správné, že jsi do toho Ruska letěla. Získali jsme to, co jsme potřebovali k tomu, abychom přežili. Není to tebou, je to mnou. Asi už mi to všechno leze na mozek. V posledních několika dnech jsem přišel o hodně a asi mě to zasáhlo, než jsem si chtěl přiznat, příliš jsem změkl. Potřebuji se dostat zpět do starých kolejí. Omlouvám se!" řeknu a otočím se na břicho a zabořím hlavu do polštáře.

Potřebuji se vyrovnat se smrtí, tak jak jsem to dělal dlouho předtím. Ale já vím, čím to bylo. Všechno se vracelo k mému otci, vraceli se mi myšlenky na to, jak jsem se zhroutil, když otec zemřel a tohle věděl jenom John. Tehdy to ani Faith nevěděla. Po smrti otce mi trvalo dva týdny, než jsme byl schopný převzít organizaci a stát se tím, kým jsem měl být. Dva týdny jsem ležel denně v chlastu, byl jsem patetický a nechtěl jsme nic slyšet. Teď jsem na tom nebyl tak zle, ale když jsem si myslel, že mě zradil děda, tak se ve mě něco nalomilo a otevřela se stará rána. Je třeba ji zase zavřít.

Já tě zabiju :D

Faith

Otočil jsem na ní hlavu, když řekla, že je to její vina, že mi neměla říkat. Nedořekla to, ale moc dobře jsem věděl, co tím myslí. To, co mi řekla, bylo v posledních dnech to jediné dobré a rozhodně mě to nedělalo slabším, právě naopak. Kdyby tady nebyla, tak už jsem někde na hromádce.

"Byla to chyba..."

Posadil jsem se a podíval jsem se na ní: "Lituješ toho? Myslíš si snad, že kdybys to neřekla, tak na tom budu líp? Nebo tě spíš žere, že ty jsi jiná? Že ti na mě záleží víc, než si chceš připustit a že tě to ovlivní? " řeknu chladně, odměřeně, tvrdě.
 

"Jenže lidé dokážou být silní, i když milují. Nebo možná právě proto. Tím, že milujeme, tak nás to posilňuje. Je to dvojsečné, ale já toho nelituji Faith a nikdy nebudu, protože i kdybych to neřekl nahlas, tak to stejně cítím...vyslovit neznamená něco změnit. A když si vzpomeneš, řekl jsem ti, že tě miluji už deset let, zakazoval jsem ti někdy za posledních deset let akce, pletl jsem se do nich, ne...tak jak si můžeš myslet, že to byla chyba? Jediná chyba je, že jsem se nechal příliš zasáhnout tou pomyslnou zradou svého dědy a pak jeho smrtí, ale to je mnou, ne tebou!" zvednu se z postele a odejdu z pokoje. Měl jsem pocit, že mám srdce ve svěráku. Krk jsem měl stažený.  Tohle bylo až příliš. S ní bych se tomu zvládl vyrovnat, ale ona mi chtěla vzít to, co mě drželo...jako kdybych se topil a držel se posledního lana a někdo to lano přeřízl.
 

Odešel jsem do svého pokoje, nečekal jsem, že by za mnou šla. Dala mi jasně najevo, jak se staví k tomu, že ke mě něco cítí. Je to pro ní překážka, která se musí odstranit jako nějaký vřed. Jako odstranila Jacka. Vlezl jsem do sprchy, nechal jsem své tělo bičovat proudy studené vody.

Ledová sprcha a co dál...

Faith

Ani nevím, jak dlouho jsem v té sprše stál. Vzpamatoval jsem se až tehdy, když mi začala být zima. Vyšel jsem ze sprchy, oblékl jsem se jenom do půl pasu, abych nechal záda v klidu. Píchnul jsem si injekci od bolesti. Posbíral jsem nějaké v lékárničkách a donesl jsem si je do pokoje, abych pořád nemusel chodit a po nějaké se shánět.

Samozřejmě za mnou nepřišla. Mohl jsem to čekat. Vlastně ani nevím, jestli jsem doufal nebo ne, ale spíš ne. Došlo mi, že chci být taky tak chladnokrevný jako Faith. To co jí k tomu dohnalo jsem věděl, otec mi to říkal. Bylo to pro ní něco strašného a já se nedivil, ale člověk by se mohl časem třeba změnit, když zjistí, že city nejsou vždy slabost, ale najednou jsem začínal cítit, že měla asi pravdu. City jsou opravdu přítěží. Kdybych necítil to, co cítím k ní, kdybych necítil tu tíhu z toho, že můj děda zemřel a tohle všechno, tak je mi určitě lépe. Asi nebude člověk, ale komu na tom záleží.

Nedokázal jsem být dlouho v pokoji, nedokázal jsem být ani tady na téhle základně. Slabost si zasluhuje smrt. Tahle myšlenka mi běžela v hlavě, když jsem si oblíkal triko a bundu, bylo mi jedno, že zpola zhojené rány opět otevřu. Bolet je slabost. Slabost si zasluhuje smrt. Došel jsem do zbrojnice a vzal jsem si tam svoje oblíbené Colty 1911. Nebyly zlaté, jako ty, co shořely v kanceláři, ale stejně to byla moje oblíbená zbraň. Vzal jsem si i nůž, nějaké granáty a zamířil jsem si to k obojživelníkovi. Nasedl jsem dovnitř, vypnul jsem sledování polohy a nechal napustit přechodovou komoru vodou, pak jsem vyrazil do moře. Tohle bych jediný způsob, jak se vrátit tam, kde jsem byl. Zabít svoje city, byl jediný způsob.

Za nějakou dobu jsem se ocitl na hladině. Nastavil jsem směr Benátky. Potřeboval jsem se tam s někým setkat. S někým, kdo mi dokázal v tuhle chvíli pomoci. 

Když myslíš...

Faith

Do Benátek jsem dorazil zanedlouho. Setkal jsem se tam s Tomasem. Byl to otcův nejlepší přítel. Když mě spatřil, objal mě a vzal k sobě. Dlouho jsem si s ním povídal a řešil, co mám dělat. Slíbil mi pomoct s Antonem. Radil mi i co s Faith. Všechno jsem si vyslechl, nechal to projít hlavou a došel jsem k rozhodnutí.
 

"Všechno bude v pohodě Nile, uvidíš!"
 

Kývl jsem a s díky jsem opustil jeho kancelář. Vrátil jsem se do obojživelníka a zpět na základnu. Vystoupil jsem z obojživelníka a šel jsem za Faith do pokoje. Ale nikdo tam nebyl, chtěl jsem ji jít hledat, když jsem si všimnul lístku na posteli. Došel jsem k němu a přečetl jsem si jediné slovo: Nepatřím.
 

Chvíli jsem se na ten papír díval a pak jsem ho zmuchlal a hodil do koše.

"Sbohem Faith!"

Odešel jsem z pokoje, šel jsem do svého pokoje a sedl si na postel. Zíral jsem do zdi než mi došlo, že vidím rozmazaně. Tekly mi slzy, když mi to došlo, prudce jsem je setřel. Byl jsem patetický. V ruce jsem svíral její psí známky. Podíval jsem se na ně, naposledy zavřel oči a známky hodil do koše.
 

Sama si zvolila, co si přeje.
 

Uklidil jsem její pokoj, vyházel všechny věci, které tam po ní zůstali. Všechno, co by mi ji připomínalo jsem zničil, vyhodil nebo smazal. Zatvrdil jsem se, zařekl jsem se, že už nikdy nebudu tak slabý. Zamířil jsem na ošetřovnu za Eavy a Johnem, zjistit jak jsou na tom.

Ošetřovna

Eavy, John

Když jsem vešel na ošetřovnu, tak už byla Eavy vzhůru. Vypadala hrozně, ale byla vzhůru.

"Promiň Nile, moc jsem to nezvládla..."

Zakroutil jsem hlavou: "To nic Eavy, každý potřebuje truchlit. Přišla jsi o JJe, chápu to. Chce to čas..!" ujistil jsem ji, že se na ní nezlobím. Teď už bude všechno dobré.

Podíval jsem se na Johna, která zatím spal. Došel jsem za ním, abych se ujistil, že dýchá. Otevřel oko, když jsem se ho dotknul.
 

"Nazdar, jak je? Žiješ?" zeptám se ho a pak se kousek vzdálím a opřu se o stůl.

"Chtěl jsem Vám jenom říct, že budeme mít čas se zotavit. Zjistili jsme, kdo za tím útokem stál a byl jsem za Tomasem. Pomůže nám, když jsme teď tak oslabení. Jo a máme tady jednoho Rusa, tak se ho Eavy nelekni, je to oplzlík, ale neškodný! Až ti bude líp Johne, budu potřebovat, abys mu pomohl se zapojit. Je to skvělý informátor a je to vazba, možná z něj uděláme škorpiona, aspoň pasivního. To je vše...kdyby jste cokoli potřebovali budu v taktickém sále, musím zařídit likvidaci našeho strýce, " řeknu a zamířím si to pryč z ošetřovny

O Faith jsem neřekl ani slovo. Pro mě zemřela, už nebyla a nikdy nebude.

Čas letí rychleji než voda

Eavy, Faith, John, Igor

Nile řekl Eavy i Johnovi, že Faith zemřela při operaci v Rusku. Jediný kdo věděl pravdu byl Igor, ale tomu Nile razantně řekl, že má mlčet. Od toho dne, uplynulo šest měsíců. Nile pomocí rodinného přítele dostal svého strýce. Igor se mohl vrátit domů, ale s tím, že se mu ve Škorpionu natolik líbilo, že se přiznal, že by se kdykoliv vrátil.  Zranění všech se zahojila, jak fyzická, tak i psychická. Nilovi na zádech zůstala nepěkná jizva táhnoucí se až na krk. Eavy se časem srovnala se smrtí JJe a jednoho dne, ji nějak došlo, že se na Johna dívá trochu jinak, než předtím. Snad to bylo tím, že byli často spolu.
 

Nile pořád jenom seděl u počítačů a dával dohromady, co bylo na ostrově zničeno. Po čtvrt roce jste se konečně mohli vrátit do civilizace. Nile vybudoval novou základnu, tentokrát ji vybudoval na malém ostrově s názvem Pantelleria. Byl to krásný ostrov nedaleko Sicílie. Vybudoval tam podobnou základnu jako jste měli na Malegostu, ale bezpečnější. Lépe zajištěnou. Shodli jste se na tom, že nové členy zatím brát nebudete.
 

Všichni měli plné ruce práce, z počátku jste se odmlčeli a svou činnosti pozastavili. Nyní byl čas se vrátit do akce. Nile se změnil. Byl snad ještě více uzavřený než předtím, ale stále více schopnější, organizovanější. Byl jako stroj. Občas někam zmizel a zase se vrátil, aniž by někomu něco řekl. Když jste se ho na to ptali, jenom odvětil, že potřeboval čas pro sebe.
 

Faith mezitím začala pracovat pro konkurenční NGS. Byla to organizace zaměřená obdobně jako Škorpion a hlavně proto byla konkurenční. Navíc jejich šéf Caleb nesnášel Nila a snažil se mu vždycky dělat problémy a nyní mu vzal Faith, tak byl velice spokojený, ale když se dozvěděl, že se Škorpion vzpamatoval a zase plní své úkoly, zuřil.
 

xxx

Nový úkol

Faith

Caleb si tě k sobě zavolal: "Faith... mám prácičku dělanou přímo pro tebe. Itálii znáš velmi dobře. Máme tam menší potíže s jedním drogovým kartelem.  Potřebuji po tobě, abys je vyřídila a ty drogy, které najdeš dopravila bezpečně sem k nám. Kdokoli ti bude stát v cestě, toho zlikviduješ, dobře?" 

Po půl roce...

Eavy, John

Půl roku uteklo jako voda. Z počátku to bylo těžké, ale díky Tomasovi se nám povedlo vyřídit Antona a jeho Ruskou sekci. Igor, který se vracel do Moskvy mi řekl, že se na něj kdykoli můžu obrátit a že jsem fajn chlap. Kývl jsem, že rozumím a šel si hledět zase svého.
 

Trvalo mi čtvrt roku, než jsem dokázal dát všechno do pořádku a my se mohli vrátit na povrch. Konečně jsme začali znovu operovat. Sem tam nějaká akce, ale nic velkého. Byl jsem jenom já, Eavy a John. Přičemž pokud nešlo o akci, držel jsem se raději stranou. Přesvědčil jsem je, že Faith zemřela a vlastně jsem se o tom přesvědčil i já sám. Tak dlouho jsem si to tvrdil, až jsem tomu sám uvěřil.
 

Občas jsem si bral volno a někam jsem letěl, většinou abych si odpočinul a trochu se probral. Ale cítil jsem, že jsem jiný. Ten půl rok mě zocelil, utužil. Netrvalo dlouho a společnosti, které nás kdysi podporovali se znovu ozvali s novými úkoly.
 

Zrovna jsem hovořil se sicilskou drogovou organizací. Žádali nás o pomoc. Tvrdili, že je chce NGS zničit, že potřebují ochranu. Že někoho poslali, podle všeho jednoho člověka, ale stejně měli nahnáno. Chápal jsem je, Caleb si u sebe držet dost nebezpečné lidi.
 

Řekl jsem, že jim pomůžu a zašel jsem za Eavy: "Nechávám to tady teď tobě na starost. Kdyby se někdo volal s požadavkem, musíš to vyřídit. Já jdu na akci. Jde o práci na Sicílii, takže bych měl být za chvíli zpět. A´t ti když tak pomůže John a jo...pokud tě zavolám, že potřebuji podporu, budeš u počítače, ano?"
 

Bylo zbytečné, abychom tam šli všichni. Zašel jsem se převléknout. Vzal jsem si na sebe pohodlné džíny, triko a koženou bundu. Pod bundu jsem si zapnul postroj na pistole, do něhož jsem zasunul dva Colty 1911, poté, co jsem zkontroloval jejich funkčnost a zásobníky. Do zadní kapsy od džínů jsem si dal náhradní zásobníky a do jedné z vyšších bot jsem zasunul nůž. Pokud by to nestačilo...můžu protivníka zpracovat ručně. Za poslední půl rok jsem na sobě zapracoval.

Nasedl jsem do motorového člunu a vydal jsem se na Sicílii.

Skladiště

Faith

Dostal jsem se na místo za necelou půlhodinku. Nebylo to daleko, ke skladišti pak už jenom kousek. Půjčil jsem si motorku bez dovolení a vydal jsem se ke skladišti. Už když jsem přijížděl, tak jsem viděl, jak je to tady špatně zabezpečeno. Dva u brány, ozbrojení a tupé hovada. Nejdřív si chtěli dovolovat, tak jsem je musel zkrotit. Vyděšeně koukali, když jsem jednoho chytil za ohryzek a stiskl. Pak mě pustili, když zjistili proč tam jsem. Prošel jsem další místností, kde byli čtyři maníci. Jen dva z nich měli braň.
 

Nadzvedl jsem překvapeně obočí a zeptal jsem se, kde mají šéfa. Poslali mě dolů po schodech, kde se nacházela velká místnost, plná balíčku s kokainem. Bylo tam dvanáct chlapů a jejich šéf byl v kanceláři za místností. Došel jsem za ním.

"Máte to tady spíš nezabezpečené než zabezpečené!" řeknu mu klidně a opřu se o stěnu a sleduji, jak na mě kouká.

"Vy jste jako kdo?" zeptá se nadutě.
 

"Ten, kdo Vám má zachránit zadek a drogy!" řeknu a pak spustíme debatu o tom, jak to tam zajistit. Upozornil jsem ho, že není moc času. Pokud po nich jde NGS, tak bylo klidně možné, že už tady někoho měli a jenom o tom nevěděli. Zatímco jsem mu říkal, aby okamžitě zavolal víc lidí, že tohle ve dvaceti lidech prostě nedá, tak se mi málem vysmál, že kdo by zlikvidoval dvacet chlapů sám.
 

Došel jsem k němu a nepostřehnutelnou rychlostí jsem mu vzal jeho zbraň a namířil jsme mu ji do oka: "Někdo jako já klidně... a věřte, že je takových hodně!" podám mu zbraň zpět.

Skladiště part 2

Faith

V momentě, kdy jsem mu podal zbraň, tak se z vedlejší místnosti ozvala střelba. Tak je to tady, říkal jsem si, že to nebude dlouho trvat, než se někdo objeví, ale doufal jsem, že stihnou někoho přivolat jako posilu. Šlo to hrozně rychle, výstřely,skuhrání a pak ticho.
 

Postavil jsem se k okraji dveří, zády jsem se přitisknul ke zdi. Chtěl jsem se nenápadně podívat, ale ten hlupák se kterým jsem mluvil vletěl do dveří jako splašený: "Co se to tady...!" nedořekl. Schytal kulku přímo mezi oči. Díky tomu, že tam vletěl, jsem mohl spatřit útočníka. Byla to chvilka, ale poznal bych ji kdykoli.
 

Vytáhl jsem z pouzdra zbraň a pevně ji stiskl, připraven ji použit. Vyšel jsem ven zpoza dveří, ale držel jsem se tak, abych se mohl kdykoli schovat, kdyby vystřelila.
 

"Bezchybná práce, jako vždy," řeknu a sleduji její ruku ve které držela zbraň. Já tu svoji měl svěšenou podél těla, ale stačila by mi vteřina, aby z ní zbyl jenom mozek na podlaze tohoto skladiště.

"Pracuješ pro Caleba? Pěkný, vážně! Co bude teď? Zastřelíš mě pro svého nového šéfa?" probodával jsem ji pohledem. 

Život nebo smrt

Faith

Dívala se na mě. Nejspíš jsem byl poslední člověk, kterého by tady čekala. Překvapení bylo vzájemné, taky byla ten poslední člověk, kterého bych tady čekal a hlavně to, že dělá pro Caleba. Musela vědět, že se s Calebem nesnášíme. Kdyby se mi ten chlap někdy dostal d mušky, tak jeho mozek vystřelím bez zaváhání.

Spustila svoji zbraň, usmála se. Neusmívala se na mě. Pak řekla, že ne...že by mě nedokázala zabít.
 

"Teď mě můžeš buď oddělat nebo mě nechat, abych si vzala ty drogy a odvezla je."

Otočila se a začala skládat kokain do kufříku. Zvedl jsem zbraň, namířil na ní, ale nemohl jsem. Schoval jsem zbraň zase do pouzdra a vydal se k ní.
 

"Nezabiju tě," řeknu klidně a chvíli sleduji, jak balí drogy.

"Takže tohle je všechno?...Všechno, co mi řekneš?...Potom, co jsi odešla a nechala mi jenom jedno slovo na papíře? ... Nezabiju tě, ale odcházím zpět ke Calebovi, protože ke Škorpionu nepatřím? Protože Caleb je lepší? " mluvím na ní klidně, chtěl jsem znát odpovědi.
 

"Pokud tomu tak je Faith, tak si vem ty drogy, ale jestli mi příště křížíš cestu při nějaké operaci Škorpionu, budu tě brát jako konkurenci a už nezaváhám, " řeknu. Cítil jsem se prázdný. Opravdu jsem se tak moc změnil za toho půl roku? Přede mnou stála žena, kterou jsem deset let miloval. To mě opravdu tak moc ranilo, že odešla a nic neřekla. Asi ano.  Pokud bude chtít odejít znovu, ať si jde. Jedna moje polovina si myslela tohle, ta druhá ji chtěla chytit za ruku, políbit jí a říct, ať nikam nechodí. 

Just hold you

Faith

Zasmála se. Opravdu se zasmála. Byl to zvonivý smích, který jsem na ní miloval. Podívala se mi do očí a pak začala mluvit.

Poslouchal jsem ji, vůbec mě nepochopila. Nevěděl jsem, že je u Caleba, jak bych mohl. Nehledal jsem ji, nic jsem si nemyslel. Já prostě věděl, že odešla. Nic víc. Přesvědčil jsem sám sebe, že nežije. Opevnil jsem se, uzavřel. Vybudoval znovu Škorpiona.

"Ohleduplnost sama Faith. Děkuji za tvou laskavost. Zachránila jsi mi tím zadek, opět. Jistě byl jsem patetický idiot a ty jsi byla mou největší slabinou. Tak jestli jsi ze mě chtěla bezcitného  parchanta, tak se ti to povedlo, gratuluji, slečno Lewcile! Škorpion znovu stojí a funguje, organizace je v plné síle. Zase vraždíme o sto šest. Měla bys být na sebe hrdá! Udělala jsi ze mě sebe. Tvoje terapie zabrala na 99%, ale problém je, že jsi pořád pro mě slabinou, nedokážu tě ani zabít!" začínal jsem ztrácet svůj klid, došel jsem až k ní a chytil ji za obě paže. Díval jsem se na ní shora, byl jsem vyšší než ona.
 

"Nemáš nejmenší tušení, co jsi mi provedla...ale ty jsi tak bezcitná ..., že ti to bylo jedno. Kdo miluje neodchází, ale to bych od tebe čekal moc. Nenávidím tě a zároveň tě miluji!" zase mi to provedla, jenom její přítomnost způsobovala, že jsem nedokázal myslet. Políbil jsem ji a pevně ji držel. Ty city k ní ve mě pořád byly, i když jsem si to nechtěl připustit. 

Po bouři bývá duha

Faith

Její slova: "Mrzí mě to.", mě hluboce zasáhla, rozbušilo se mi srdce. Došlo mi, jak hrozně mi chyběla. Celá ta moje skořápka, kterou jsem si vybudoval, abych se ubránil smutku z její nepřítomnosti se začala bortit. Poslouchal jsem ji, jak mluví o tom, že má pokřivený pohled na svět a jak si myslela, že mi svým odchodem pomáhá.
 

A pak jsem spatřil, jak ji teče po tváři slza. Nikdy jsem ji neviděl brečet. Nikdy. Vyděšeně si ji utřela a pak se začala loučit.
 

"Sbohem, Nile... A ...chci ti jen říct, že mě mrzí, co jsem ti způsobila."
 

Udělala krok a já ji chytil za paži. Přitáhl jsem jí k sobě a těsně ji k sobě přivinul: "Kam si myslíš, že jdeš? Nepustím tě, Faith. Už nikdy ti tohle nedovolím, už nikdy mě nesmíš opustit. Miluji tě, miluji!" cítil jsem se jako v horečce. Nedokázal jsem se od ní oddělit. Myslel jsem si, že ano, ale jakmile se pohnula k odchodu, měl jsem pocit, že se mi rozskočí srdce na tisíce kousků.

"Vrať se semnou, prosím! " zvednu ji bradu a dívám se jí do očí. Zase mě pohlcovaly, ostatně jako vždycky. Sklonil jsem se k jejím ústům, které jsem si přivlastnil v horkém, hladovém polibku. Chyběla mi. Hrozně moc. Tiskl jsem ji k sobě. 

Po bouři duha a po duze vichřice

 Faith

Rozplakala se. Bylo to tak zvláštní, ale byl jsem rád, že jsme s ní a pak se to zase všechno pokazilo, řekla, že mě taky miluje jako nikoho a nic na světě, ale že se mnou nejde. Zatvářil jsem se nechápavě.
 

"Caleb by nikdy nerozdejchal, že jsem ho zradila, šel by po mě i po tobě a to nemůžu udělat. Nevystavím vás takovému nebezpečí. Už ti nechci znova ublížit. Nejlepší bude, když se prostě vrátím a ty, Evelyn, John... Budete v bezpečí."
 

Měl jsem pocit, že už mám halucinace. Tohle bylo pořád dokola. Přesvědčím se o něčem a v zápětí dostanu takovou ránu, že mě to zase srazí o čtyři patra.
 

"Nejlepší pro koho Faith? Vážně si myslíš, že tě nechám zabít a budu si dál v pohodě žít? Tohle si myslíš? Jestli to uděláš, tak po Calebovi půjdu a stejně zemřu, protože já už nemůžu...nemůžu už bez tebe žít, nechápeš to? Tak jak tobě záleží na našem bezpečí, tak mě záleží na tom tvém a odmítám o tom vůbec přemýšlet...raději se hned teď vydám za Calebem a vystřelím tomu parchantovi mozek z hlavy. Stejně mi už dlouho leze na nervy. Samolibý anglán!"

Podívám se na ní: "Tak co Faith, jdeme nakopat pár anglických prdelí?" 

Reignite

Faith

Objala mě. Přitiskl jsem ji  k sobě a na chvíli ji držel v náručí.

Vyslechl jsem si její nápad. Byl riskantní, ale dal se zvládnout. Jenom jsme potřebovali dopilovat několik detailů. Caleb to nebude čekat a mi pak udeříme, až to bude nejbezpečnější. Pak se zdekujeme z Anglie.
 

"Ani nevíš, jak ty mě!" řeknu poté, co mi sdělí, že jsem jí chyběl a pohladím ji po tváři.

"Tak jo, budu potřebovat info o tom bytě. Adresu a číslo tvého pokoje. O zbytek se postarám s Evelyn. Poskytne nám podporu přes komunikátor, zvládneme to. Můžu tam být dřív než ty a připravit se!"
 

Přepnul jsem na profesionální úroveň. Bylo třeba náš plán dopilovat. Vyslechl jsem si informace o adrese a bytu. Dům patřil Calebovi, což by byl problém, kdyby jeho lidé byli jako ti naší. Jenže Caleb je jenom platil. Loajalní tam nebyl snad nikdo. Možná jeden nebo dva a s těmi bychom si poradili.
 

Odcházeli jsme pomalu k východu, věděl jsem, že se s ní budu muset rozloučit, avšak ne na dlouho.

Ještě než jsme se vydal ke své motorce, tak jsem se k ní naklonil: "Uvidíme se v Londýně!" a políbil jsem ji a vydal se opačným směrem.
 

Hned, jak jsem nasedl na motorku, zavolal jsem Evelyn: "Eavy? Potřebuji tvoji pomoc. Potřebuji zajistit tryskáč do Londýna a to co nejdřív a taky potřebuji plány budovy, která stojí na této adrese: 58 Great Dover Street, Southwark, London, SE1 4YF, United Kingdom. A potřebuji, abys zůstala online a poskytla mi podporu. Díky!"

Zatím jsem ji o Faith neříkal. Budu jim to pak muset vysvětlit osobně.  

London, UK

Faith, Evelyn

"No jo Eavy, jasně...," okomentuji její pošťuchování, ale mám chuť se taky usmát. Čekal jsem, dokud mi neposkytla informace. Za pět minut, je perfektní čas. Rozhodně tam budu rychleji než Faith. Hned pak mi poslala plány budovy.
 

"Díky. Zatím je to všechno, ale zůstaneme ve spojení. Může to být trochu horké v tom Londýně. Nejlepší bude udělat práci a zmizet dřív než si kdokoli cokoli uvědomí," řeknu a zamířím na středu skladiště.
 

"Eavy...tohle musíme zvládnout. Věřím ti!" řeknu do komunikátoru, když nastupuji do soukromého tryskáče. Odstartovali jsme. Prošel jsem si zásoby v tryskáči. Dnes jsem nevystřelil jedinou kulku zatím , tudíž jsem si nemusel doplňovat střelivo, ale připravil jsem si drobné miny, které vypadali jako mince. Librovky  byli s kouřovou clonou, dvoulibrovky s trhavinou. Nerozboří to sice dům, ale nohu nebo ruku to urve. Namontoval jsme si tlumič a připravil si rušičky signálu, aby si nemohl zavolat pomoc. Když jsem si zkontroloval, že mám vše, co by se mi mohlo hodit, tak jsem se posadil do pohodlného křesla a projel si plány budovy. Našel jsem i pokoj Faith. Na plánech jsem moc nemohl najít, kudy bych se tam mohl dostat.
 

Znovu jsem se spojil s Eavy: "Eavy? Můžeš mi najít nějakou nenápadnou cestu do pokoje číslo 406? Na těch plánech to jde špatně vidět, aspoň na tom mobilu...," požádal jsem sestru, zatímco tryskáč si to mířil do Londýna. Letadlem se rozezněl hlas pilota: "Přílet na soukromé letiště v centru Londýna za deset minut!"
 

 Eavy mi poskytla všechny potřebné informace. Ze soukromého letiště jsem to neměl k budově daleko, vzal jsem si motorku, co tam stála a u domu jsem byl za chvíli. Vzal jsem to zezadu a ventilací jsme se dostal přes jednotlivé patra. V jednom patře jsem musel ven a dostat se oknem do jejího pokoje. Zatímco jsem čekal, nachystal jsem po pokoji librové mince, abychom měli s Faith snazší únik a taky rušičky signálu. Nechtěl jsem nečekanou návštěvu. Už jenom to, že Caleb nejspíš nedojde sám bude komplikace. Prohlédl jsme si, jak je byt rozestavěn a co by mi mohlo poskytnout výhodu v boji. Sotva jsem dokončil prohlídku, vstoupila do bytu Faith.  Usmála se.

"Bez problémů, kdy dojde?" zeptám se a připravím si zbraň s tlumičem.  

Caleb

Faith

Čas akce se trochu změnil, když přišel dřív, než byl očekáván. Schoval jsme se v poslední chvíli za závěs a snažil jsem se nedýchat. Faith ho přesvědčila, aby nechal své dvě gorily venku za dveřmi, což je trochu zdrží, než mu budou moci přijít na pomoc.  
 

"O čem jsi chtěla mluvit Faith?"
 

Vešel blíž do bytu, dveře se za ním zaklaply. Připravil jsem si zbraň, chtěl jsem vystřelit, ale za závěsem nebylo moc pohybu možno, aniž bych se prozradil. Bylo to buď teď nebo nikdy. Vyklouzl jsem zpoza závěsu a vystřelil. Ten parchant se vyhnul kulce, která mu mířila na srdce a ta ho místo toho trefila do ramene a to všechno díky hloupému závěsu. Faith stále kousek od něj, zaútočila, ale on to čekal, když viděl mě. Vytáhl zbraň a já po něm skočil a zbraň jsem mu vyrazil z ruky. To už způsobilo hluk a dovnitř vtrhli hromotluci. Doufal jsem, že si s nimi Faith poradí. Já měl dost práce s Calebem.
 

Byl rychlý, ale to já taky: "Ale, ale...mohlo mě napadnout, že tě neopustí Nile..škoda, líbilo se mi s ní pracovat...určitě bych ji i časem dokázal opracovat... je to rajcovní ženská!"

Už jenom za ty slova jsem ho chtěl zabít. Zaútočil na mě kopancem, odrazil jsem jeho ránu hranou ruky a pustil jsem se do útoku. Nevybavoval jsem se s ním, nerozptyloval jsem se. Rána střídala ránu, útočil jsem a střídavě jsem se vyhýbal jeho ranám.
 

Už mě to přestávalo bavit. Každý jsme měli pár oděrek, nic vážného. Ani jeden z nás nedokázal toho druhého zranit. Netušil jsem, jak si vede Faith. Ale věřil jsem ji. Když zaútočil pěstí, ráně jsem se vyhnul, ale když mě jeho paže míjela, chytil jsem ho za zápěstí, využil jeho hybnosti a přehodil jsem ho za sebe přes sedačku. Neváhal jsem a vrhnul jsem se za sedačku, abych využil jeho polohy na zemi, jenže on už držel v ruce zbraň, ozval se výstřel. Necítil jsme žádnou bolest a tak jsem pokračoval ve svém útoku. Chytil jsme mu ruku, ve které držel zbraň a silou jsem mu ji vykroutil a přiložil mu její ústí k čelu. Byl jsem zadýchaný.
 

"Končíš... Calebe!" usměji se a jeho mozek se rozletí po místnosti. Chtěl jsem se zvednout, abych se podíval na to, jak je na tom Fait, ale ucítil jsem škubavou bolest v noze. Zjistil jsem, že ten hajzl přece jenom trefil. V tmavých džínech to nebylo moc vidět, ale šířila se tam krvavá skvrna. Urval jsem kus látky z jeho hadrů a ovázal jsem si nohu. Konečně jsem mohl zjistit, jak je na tom Faith. 

Tak a teď honem pryč

Faith, Evelyn

Nebyla na tom dobře. Kdyby se ten hajzl nevyhnul kulce. Pořád jsem nechápal, jak to udělal a zhebnul hned. Mohl jsem Faith pomoci, ale takhle na ty dva byla sama a pořádně to schytala. Když jsem uviděl její rozříznuté břicho bylo mi jasné, že musíme honem pryč. Hrozně ji to krvácelo a moje noha taky ne a ne přestat krvácet, už prosakovala přes provizorní obvaz.
 

"Vypadneme!" řeknu a dobelhám se k ní. Všiml jsem si, že má zlomenou i ruku. Pěkně to schytala.
 

Spojil jsem se s Eavy: "Potřebujeme nutně pomoc! Potřebujeme tryskáč na středu té budovy, co jsem ti posílal adresu. Vím, že to nebude sranda, ale jsme zranění a nedostaneme na soukromé letiště," požádal jsem sestru a sháněl jsem se po něčem, co bych použil jako tlakový obvaz, abych zamezil krvácení z břicha Faith. Vzal jsme nakonec nůž z těla jednoho bodyguarda a odřízl jsem kus toho prokletého závěsu a ovázal provizorně Faith břicho.

Vyslechl jsem si Eavy v komunikátoru, kde mi sdělila, že tam bude za 2 minuty, tak jsem podepřel Faith a zamířil jsem ven ze dveří. Musíme se dostat k požárnímu schodišti na konci chodby. Použil jsem bombičky s kouřem a nechal jsem je explodovat. S látkou na puse jsme se vydaly až na konec chodby a po schodech nahoru.V půlce schodů mi začala kolabovat. Vzal jsem ji do náruče.  Naštěstí si nás nikdo nevšímal. Dostali jsme se na střechu, kde už přistával tryskáč. Dobelhala jsem se s bezvládnou Faith dovnitř a pilot to okamžitě využil a odletěl.
 

"Vydrž, Faith!" řeknu a nedojde mi, že mám pořád zapnutý komunikátor. Pajdal jsem se k lékarničce, kterou jsem si donesl k Faith.

London ------> Pantelleria

Eavy, Faith, John

Našel jsem lékarníčku, Eavy se dožadovala vysvětlení: "Vysvětlím ti to, až budeme na ostrově Evelyn...musíš sehnat na ostrov toho nejlepšího lékaře, ano? Máš na to čas, než doletíme..což bude asi hodina, budu tě postupně informovat, kde se nacházíme a ať sežene krev, moji krevní skupinu a krevní skupinu Faith, ano? Prosím!"

Podíval jsem se na Faith, která byla v polomrákotách a mluvila nesmysli, kterými se mě snažila  odzbrojit jako to umí jenom ona: "Jsi skvělá, nový finanční zdroj se nám teď bude hodit, ale ty mi pomůžeš vymyslet, jak ho využijeme, takže vydrž!"

Věděl jsem, že mě už neslyší. Upadla do bezvědomí. Možná to tak pro ní bude lepší.  Sundal jsem ji provizorní obvaz, který byl nasákly krví. Vzal jsem si rukavice, abych ji do rány nezanesl nějaké bakterie a podíval jsem se, jak moc je rána hluboká. Byla hluboká řádně, bylo poraněno hodně cév v podkoží, ale naštěstí nebyla poškozená fasciální vrstva, která kryla orgány. Věděl jsem, že to bude chtít chirurga, ale aspoň provizorně jsem vytvořil tlakový obvaz na místech, kde to nejvíc krvácelo. Pak jsem ji dal ruku do provizorní dlahy, aby se s ní moc nehýbalo. Na svoji nohu jsem nehleděl, přestože jsem měl obvaz prosáklý tak, že krev odkapávala na podlahu tryskáče. Kulka neprošla skrz, zůstala v ráně. Sedl jsem si na zem vedle Faith a chytil jsem ji za ruku. Nezbylo než čekat.

"Eavy? Sehnala jsi toho doktora? Faith na tom není moc dobře...potřebuje transfuzi a operaci! Budeme tam asi za deset minut!" mluvil jsem a nepřestával sledovat Faith. Konečně byla zase se mnou a já bych o ni měl přijít? Svět mě musí pořádně nenávidět. Během cesty, jsem ještě jednou musel tlakový obvaz vyměnit, ale pomáhal. Stlačoval cévy, takže tolik nekrvácely.

Přistáli jsme. Pilot mi pomohl na nohy, motala se mi hlava, ale neřešil jsem to: "Vemte ji, prosím!"

Pilot neváhal a vzal Faith do náruče, já jsem byl rád, že jsem vylezl z letadla. Už tam čekali. Díky bohu. 

První Faith, pak ten zbytek prosím

Eavy, John, Faith

Pilot se díval po někom, kdo by mu řekl, kam má jít. Ujal  se ho John a společně odnesli Faith na ošetřovnu.
 

Eavy mě podepřela: "Jsem v pohodě, ať se první postará o Faith. Ztratila strašně krve a má otevřenou řeznou ránu na břiše, zlomenou ruku, nutně potřebuje operaci. Já to vydržím...," dopajdal jsem s pomoci Eavy k ošetřovně. Doktor už měl na sobě operační mundur a zavíral za sebou dveře. Měli jsme tady menší operační sál, který se dal vždy využít, ale potřebovali jsme doktora, který by ho využíval. Sedl jsem si na židli, podíval jsem se na Eavy a Johna. Pilot zatím odpochodoval a odletěl. Byli jsme tady jenom my, doktor a Faith na operačním sále: "Asi Vám dlužím vysvětlení!" řeknu a opřu se zády o stěnu.
 

Bylo to tak příjemnější, aspoň jsem měl pocit, že se všechno netočí: "Řekl jsem Vám, že je Faith mrtvá, protože odešla. Opustila nás. Prostě zmizela a já nevěděl kam, nedokázal jsem se s tím smířit, tak jsem sám sebe přesvědčil, že zemřela v tom Rusku a pak jsem na ní natrefil na Sicílii, dělala pro Caleba. Ten parchant by ji nenechal žít a já už jsem o ní nemohl přijít, tak jsme letěli do Londýna, s tím, že se zbavíme Caleba, ale ten parchant měl u sebe dva skvělé zabijáky a já to podělal, proto je teď Faith na tom, tak blbě," řeknu a pak se pro sebe nehezky usměji: "Ale jeho mozek teď zdobí stěny toho baráku v Londýně!"

Začínalo se mi chtít spát, podíval jsem se na svoji nohu, kalhoty jsem měl prosáklé krví, pod židlí se už taky tvořila malá kaluž: "Ale ještě než jsem mu vystřelil mozek, tak mě stihl střelit, parchant jeden!"

Jedna z leva a druhá...aneb výslech

Eavy, John

Seděl jsem na židli a dělal jsem si starosti o Faith, když v tom mi přiletěla jedna od Johna až jsem sletěl ze židle. Vyplivl jsem krev a chtěl jsem se zvednout. John na mě mířil zbraň. Vynadal mi jako malému dítěti. Ptal se, jestli mu nevěřím, ale v tom to nebylo. Nešlo o to, jestli jim věřím nebo ne. Já v té době prostě nechtěl o Faith ani slyšet. Bylo lepší, že jsem se i je přesvědčil, že nežije. Alespoň jsem si to v té době myslel.
 

A jako kdyby toho nebylo dost, tak se do toho ještě přidá Eavy a začala mi vyhrožovat, že mi jednu vrazí.
 

Zvedl jsem se ze země, i když s obtížemi a promnul jsem si zhmožděnou čelist. Sedl jsem si na židli: "Nechcete jít oba někam? Nemáte ani nejmenší tušení, čím jsem si v té době procházel. Víte proč odešla? Protože si myslela, že je pro mě přítěž, protože mi řekla, že mě miluji a myslela si, že je moje slabina. Proto odešla...odešla kvůli mě. Úplně mě to rozložilo, ještě v době, kdy zemřel děda a potýkali jsme se s Antonem. Nechtěl jsem si připustit, že za její odchod můžu já a poslouchat Vás, jak mě obviňujete, že jste už díky mě ztratili ostrov, JJe a všechny přátelé a teď ještě Faith? Bylo snazší přesvědčit sebe i Vás, že nežije. Nevěřil jsem, že se vrátí a nevěděl jsem ani kde je. Tohle jste chtěli slyšet, že stojím za hovno? Tak fajn, tak stojím...můžete si najít lepšího šéfa, méně lidského, který nebude dělat takové boty!"
 

Teď jsem se vytočil i já. Neměli právo, neměli právo mě soudit. Eavy ležela ožralá na stole a John s otřesem mozku. Jediný člověk, který mě tehdy mohl podržet byla Faith a ta odešla. Jistě, že jsem to nezvládl. Všechno se mi v té době rozpadalo pod rukama...celý můj život, jak jsem ho znal šel do hajzlu. Když se sesypala Eavy, tak je to v pohodě...ona si to může dovolit, ale já to vedu, musím vždycky všechno zvládat ne?

Podíval jsem se na zbraň v Johnově ruce: "Tak na co čekáš? Střílej, aspoň se ti uleví!" řeknu.

Čekání na doktora

John, Eavy, Faith

Evelyn se postavila mezi mě a Johna a varovala ho, ať ho to ani nenapadne. Sledoval jsme to nějak bez zájmu. Byl jsem unavený, nejspíš ze ztráty krve. Eavy mě posadila na židli a na ránu mi přitlačila čistou gázu, přivřel jsem oči. Opřel jsem si hlavu o stěnu. Eavy se začala ptát na to, jak je to vůbec možná...že Faith, zrovna Faith udělala něco takového.
 

Tohle nebylo třeba komentovat, neboť jsem to nedokázal vysvětlit, proč se zamilovala, ale byl jsem rád, protože jsme měl konečně pocit, že neblázním jenom já. Poslouchal jsem Johnovo varování a jeho výtky. Věděl jsem, že jsem se nezachoval dobře. Vím to, nejsem idiot, jenže tehdy jsem si myslel, že to bude to nejlepší. Já jsem prostě byl uražený, že odešla a nechtěl jsem, aby ji hledali asi. Sám nevím, co jsem si tehdy myslel.
 

"Promiň, Johne...vím, že jsme to podělal!" zašeptám spíš pro sebe než pro něj, protože už s Eavy byly venku z budovy. Seděl jsem na židli a koukal se na dveře operačního sálu a čekal až vyjde doktor. Gáza, co mi dala Eavy byla zase celá od krve. Zatlačil jsem na ránu, abych zpomalil krvácení, udělalo se mi zle od žaludku, jak mi nohou projela bolest. 

Operace  a zase operace

Faith, Nile, Eavy, John

Slečnu Faith mi donesl nějaký muž, společně s Johnem. Oblekl jsem si operační mundur a všechno dopřipravoval. Viděl jsem, že na tom není dobře. Píchl jsem ji anestetikum do žíly a zaintuboval jsem ji. Připojil jsem transfúzi s její krevní skupinou a zavedl ji do nezlomené ruky kanylu.

Všechno bylo připraveno. O zlomeninu se postarám potom, co ošetřím to břicho. Vytáhl jsme z rány talkové obvazy a přebytečnou krev jsem odsál odsávačkou. Prohlídl jsem si ránu. Slečna Faith měla víc štěstí než rozumu. Neměla porušenou fastiální vstrvu, takže půjde jenom o zástavu krvácení a zašití rány. Jistě nebude se to hojit lehce, ale nedojde k infekci vnitřních orgánů. Pustil jsem se do práce. Zastavil jsme krvácení pomoci vysokofrekvenšního koagulačního nástroje, který zatavil poškozené cévy. Když jsem se ujistil, že už nikde nekrvácí, pustil jsem se do šití. Chtělo to zručnost, zašít jendotlivé vrstvy podkoží  a pak i kůži tak, aby vznikla co nejmenší jizva a co nejpevnější spojení, aby se rána nešklebila. Průběžně jsem během operace kontroloval krevní tlak, pulz a dech. V jednu chvíli to nebezpečně zakolísalo, ale dostal jsem ji zase do normálního stavu. Vše jsem uklidil a podíval se na její ruky. Udělala jsem RTG, abych věděl, kde přesně to má zlomené a zlomeninu jsem narovnal. Nebyla to komplikovaná zlomenina, nepotřebovala šrouby ani nic podobného, tak jsem jenom připravil sádru a pak jsem ji odvezl do jednoho z pokojů za operačním sálem a nechal jsem ji kapat krev a kapačku s potřebnou tekutinou obsahují cukr, antibiotika a několik dalších látek, napomáhajících hojení. Věděl jsem, že tady budu muset nějakou dobu zůstat a dohlédnout na hojení.

Vyšel jsem ze sálu a našel tam pana Ridera. Seděl na židli, tlačil si na ránu, která taky pěkně krvácela. Byl bledý, ale při vědomí. Okamžitě se mě ptal na Faith. S klidem jsem mu mohl říct, že z nejhoršího je venku. Že to chvíli ještě potrvá než bude schopná akce, ale že to přežije. V jeho tváři se zračila neskutečná úleva. Podepřel jsem ho a odvedl si ho na operační sál. Teď bylo třeba se postarat o něj. Kam zmizel ten zbytek jsem netušil a nehodlal jsem to řešit. Znovu jsme všechno nachystal. Zavedl jsem panu Riderovi kanylu, do ní dal transfúzi, tentokrát s jeho krevní skupinou. Píchl jsem mu oblbovák, aby usnul. Nebylo by moc příjemné, kdyby byl při zákroku při vědomí. Zaintuboval jsem ho a připojil ho na všechny ty přístroje, abych měl přehled. Všechno bylo v normě, kromě nizkého krevního tlaku, ale to bylo normální při ztrátě krve. Rozstřihl jsem kalhoty a očistil okolí rány. Jednalo se o střelné zranění s tím, že kulka zůstala v ráně. Skalpelem jsem ránu otevřel a strčil prsty do rány a začal hledal kulku, našel jsem ji a zjistil, proč tak krvácel. Kulka byla zašprajcovaná mezi stehenní tepnou a stehenní kostí. Kdyby kulka prošla skrz, tak mohl do několika minut vykrvácet, měl štěstí. Připravil jsme si svorku na podvázaní tepny, zaškrtil jsem tepnu na obou poškozených koncích a pak jsem kulku vytáhl. Poraněnou tepnu jsem zpravil a vytáhl z nohy drobné úlomky z kosti, která byla naštípnutá. Postupně jsem to všechno zašil, ujistil se, že to nikde nekrvácí a pak jsem vyrobil sádru i pro pana Ridera. Nějakou chvíli bude lepší, když bude mít sádru a ležet, neboť jsem nechtěl, aby si zlomil stehenní kost. Odvezl jsme ho vedle slečny Faith. Zkontroloval jsem oba pacienty a vydechl jsem si. Dneska to bylo náročné. Vyšel jsem už čistý ze sálu a natrefil na slečnu Evelyn a Johna.
 

"Tak slečno Evelyn. Budou v pořádku, oba...ale bude to chtít čas. Slečna Faith měla štěstí, zastavil jsem krvácení a ránu zašil. Bude to chtít, tak týden až dva, aby se to zcela zhojilo. Zlomená ruka se bude hojit poněkud déle. Váš bratr bude taky v pořádku, ale poleží si asi tak měsíc. Kulka se zastavila o kost a tepnu. Taky měl mega štěstí, ale raději jsem mu dal sádru, aby nedošlo ke zlomenině kosti stehenní, takže asi tak. Teď byl si rád trochu odpočinul, jestli byste mi mohli poskytnout nějaké to ubytování. Budu tady muset chvíli zůstat, abych na ně mohl dohlížet!"

Probuzení

Faith

Když vyšel doktor ze dveří, tak jsem se ho okamžitě ptal na Faith. Řekl, že bude v pořádku. Ten pocit úlevy byl neskutečný. Nechal jsem se podepřít a odvést na operační sál. Doktor mi něco píchnul a za chvíli už jsem o sobě nevěděl.
 

xxx

Snažil jsem se otevřít těžká víčka. Cítil jsem se unavený, ale to ostatně vždycky po narkóze. Měli jsme jich za sebou dost, abychom věděli, jaké to je. Když se mi konečně povedlo oči otevřít, zjistil jsem, že jsem v pokoji na ošetřovně. Slyšel jsem pípání přístrojů měřící životní funkce. Noha mě bolela, nic příjemného. V ruce jsem měl zavedenou transfúzi. Otočil jsem hlavu na stranu, abych uviděl Faith, která ležela na vedlejším lůžku. Měla stále zavřené oči. Ale byla v pořádku. Pousmál jsem se a zase se mi zachtělo usnout. To je problém po narkóze, pořád vás bere spaní. Zase jsem usnul. Když jsem se probudil podruhé, už jsem se necítil tak ospale, noha bolela mnohem víc než předtím. Podíval jsem se na Faith, jestli není třeba vzhůru.

Žijeme

Faith

Byla vzhůru a skuhrala bolestí. Muselo ji to pořádně bolet: "Ahoj," odpovím na její pozdrav.

Zeptala se mě, jak se cítím a přitom sama vypadala, že má řádné bolesti: "Ta noha bolí, klidně bych bral něco od bolesti nebo panáka!" nestihnu se zeptat, jak se cítí, protože mi sama odpoví.
 

"To teda...byly rychlý všichni...asi budeme muset víc trénovat, abychom se jim vyrovnali, zmetkům!" řeknu a prohlížím si ji. Měli jsme štěstí. Sice jsme skončili na nemocničním lůžku, ale byli jsme spolu a naživu.
 

"Neměla by sis sedat, ať si nepotrháš stehy...měla jsi tam pořádnou díru," doporučím ji a pak se mě zeptá, co John a Eavy a co jsem jim řekl, když odešla. Vzpomněl jsem si na scénu s Johnem a jeho pravačkou v mém obličej, přejedu si rukou po obličeji. Stále jsem to cítil. Popravdě se mi o tom nechtělo mluvit. Znovu si připomínat, jak jsem to nezvládl. Otočil jsem obličej směrem od Faith. Styděl jsem se a nechtěl jsme vidět, jak se bude tvářit, když řeknu: "Řekl jsem jim, že jsi umřela v Rusku! Teď jsem jim to musel vysvětlit, John mi dal pořádnou pecku a chtěl mě zastřelit a Eavy...ta je asi taky pěkně naštvaná!"
 

Uvědomil jsem si, že jde slyšet, jak se mi rozbušilo srdce, díky přístrojům. Bál jsem se, co mi na to řekne. 

Na ošetřovně

Faith

Nereagovala tak, jak bych čekal. Nebyla naštvaná, nechtěla mi vynadat, pouze pronesla větu, že jsem si to nejspíš v té chvíli sám přál. Otočil jsem na ní hlavu.
 

"Promiň Faith, ale tehdy...byl jsem z toho vedle. V jednu chvíli jsi mi řekla, že mě miluješ a pak jsi prostě zmizela. Hodně mě to dostalo, ale nepřál jsem si, abys byla mrtvá, spíš jsem nevěděl, jak se s tím vyrovnat, tak jsem se sám přesvědčil, že se to stalo, ale jsem rád, že jsi naživu a že jsi zpátky, opravdu...," bylo mi divně. Měl jsem pocit, že ji to musím vysvětlit, i když nekřičela nebo vypadala naštvaně. Stejně jsem měl špatný pocit.
 

Chtěl jsem ještě něco říct, ale nějak jsem nevěděl, co. Byl jsem rád, že přišel doktor: "Tak jak se cítíte? Asi budete chtít něco od bolesti... hned to bude!" došel k Fauth, píchl ji do kanyly něco od bolesti a pak se přesunul ke mě a taky jsme dostal do kapačky něco od bolesti. Pak doktor zkontroloval, že jsou transfúze průchozí a zase odešel. 

Bude lepší, když se podíváme do nitra

Faith

 Faith počkala, až doktor odejde a pak mi řekla, že ji nic nemusím vysvětlovat, že jsem nikdy nemusel.
 

"Já vím, ale stejně...," řeknu, ale neubráním se slabému pousmání. Byla to pravda, ona byla jediný člověk, který po mě nikdy nechtěl nějaké vysvětlení. Vždy stála při mě. Bylo zvláštní si na tohle vzpomenout.
 

A pak řekla něco, co mě dostalo: "Chybí mi tvůj táta..."

Věděl jsem, že ji dostal z toho ústavu. Vždy se k ní choval mile, skoro jako k vlastnímu dítěti. Vždy ji pomáhal a radil. Stejně tak i mě. I když byl občas dost necitelný, tak tady vždy pro nás byl, když bylo třeba. Pro nás všechny. Pro mě a Eavy jako svoje děti, ale taky pro Johna nebo pro Faith. Byl skvělý.
 

"Taky mi chybí, Faith a moc, ale víš co? Ty odpovědi, které hledáme jsou díky němu v nás. Víme, co by nám řekl. Nevím jak ty, ale já občas ... no... promlouvám k němu, neslyším ho... neboj, nejsem cvok," zasměji se: "ale vždy, když to udělám, tak nějak cítím, že vím, co by mi řekl!"
 

Dívám se na ní a cítím, že léky od bolesti zabrali a tím na mě začala znovu padat únava, ale chtěl jsem s ní ještě mluvit. 

Staré rány

Faith

Faith začala mluvit o své matce. Mluvila o tom, jak byla silná. Jak vydržela všechno to mučení od jejího manžela. Když jsem to slyšel stáhlo se mi hrdlo. To muselo být šílené. Otec mi říkal, že matku Faith umučil k smrti a že Fait svého otce zabila, ale netušil jsem, jak zlé to bylo. Nevěděl jsem detaily. Nikdy jsem neslyšel Faith takhle mluvit, její hlas byl nepřirozeně stažený. Kousl jsem se do rtu, když začala říkat o tom, že si nepamatuje, jak vypadala nebo jaký měla hlas. Zrovna v tuhle chvíli jsem byl fakt naštvaný, že se nemůžu zvednout z lůžka. Chtěl jsem ji pohladit po vlasech nebo něco.
 

Nechtěl jsem nic říkat, protože nic nebylo správné. Aspoň většinou nevíte, co na něco takového máte říct. Chcete tomu člověku pomoci, ale nevíte jak. Polkl jsem a pak jsem promluvil: "Já si mámu už taky nematuji, zemřela ještě než jsi přišla. Pamatuji si jen díky fotkám, ale jinak...čas bere všechno, bolest ze ztráty, ale bohužel i vzpomínky na to hezké. Vím, že bys chtěla...a pokud to bude možné, pomohu ti to zjistit. Až se uzdravíme pustím se do vyhledávání, někde musí být aspoň její fotografie nebo něco, pokud budeš chtít!" 

Sestra

Faith, Eavy

Faith už mi nestihla odpovědět, jestli by o to stála nebo ne, protože přišla do pokoje Eavy. Jako první šla k Faith. Moje sestra byla konsternovaná z toho, jak se k ní Faith chová. Faith byla milá a usmála se na Eavy. Pak se vydala za mnou a koukala na mě naprosto zmateně.
 

Usmál jsem se a jenom jsem pokrčil rameny ve stylu Tohle je naše Faith!

"Díky ségra, jsem rád, že jsi pořád stejně upřímná, ale jo... cítím se líp, hlavně teď, když tu byl doktor a dal nám něco od bolesti!"
 

Podívám se na ní a pak si přejedu rukou po zhmožděné tváři: "Co John? Pořád touží mě zastřelit?" zeptám se ze zvědavosti.

Nerad bych totiž vypadl z nemocnice, abych hned v zápětí dostal další kulku. 

Skončí to někdy?

Faith, Eavy

Docela mě nepotěšilo, co řekla Eavy. Bylo sice fajn, že mu to prozatímně rozmluvila, ale prozatímně není zrovna dlouhý časový úsek. Věděl jsem, že mě čeká pár perných dní, až vylezu z postele. Možná, že mu Eavy řekla, ať mi dá pokoj, než se dostanu z lůžka.

Zavřel jsem na chvíli oči a přemýšlel jsem, jak se, co nejlépe vyrovnám s Johnem, když na mě začala dorážet Eavy.
 

Už mě to přestávalo bavit. Nechápal jsem kolikrát se ještě budu muset omluvit, aby mi dali pokoj. Vím, že si chtěla asi jenom promluvit, říct mi svůj názor, ale já už vážně neměl sílů ji vysvětlovat, že jsem se právě díky citům sesypal. A jedině logické řešení v té době bylo se před city uzavřít. Byl jsem patetický, brečel jsem...fakt fantastický šéf. Jak mám být asi nelítostný šéf organizace zabijáků a zároveň skvělý bratr, přítel, kamarád. Nějak jsem mezi tím nenacházel zatím kompromis. Ano, někde tady je, kdysi jsme ho měl, ale pak přišla ta krizovka s Antonem, smrtí téměř všech ve Škorpionu a city Faith, která je nezvládla a odešla.
 

Všichni jsme se potřebovali dostat do normálu. Zabere to nějaký čas, ale povede se to, jako vždycky. Otevřel jsem oči a podíval jsem se na Eavy: "A kam by mě dostaly city? Eavy...vzpomeň si, co udělali city s tebou, když JJ zemřel. Sesypala ses, opila ses tak, že ti John musel znovu šít záda. Jak si myslíš, že bychom skončili, kdybych tohle udělal já, potom, co Faith odešla? Nejspíš už by tady nikdo z nás nebyl, protože by nás Anton dostal...někdy jsou city třeba a někdy ne Eavy a to si musíš uvědomit a tím končím debatu o citech, protože už toho mám tak akorát po krk," řeknu. Nechtěl jsem být zlý, ale nejlíp se radí všem ostatním. Miloval jsem svou sestru, zemřel bych pro ni, ale nemůže mi říkat, co mám dělat a pořád dokola mi s Johnem předhazovat, jakou jsem udělal chybu.

Vyžívali se v mém mučení, oba dva. Měl jsem chuť se někam zahrabat,vážně. 

Vzmuž se Nile aneb koule jsme nechal asi v mámině kabelce

Eavy, Faith

Pěkně jsem Eavy naštval. Chtěl jsem ji zastavit, ale nestihl jsem ji nic říct. Všechno, co řekla mi projelo hlavou jako nůž. Zamyslel jsem se nad tím, co mi řekla a asi měla pravdu, pořád jsme jenom hledat způsob, jak se omluvit a jak si vysvětlit, proč cítit a necítit a dělal jsem to tak dlouho, dokud jsem přestal být sám sebou. Dělal jsem to dokonce i teď.

"Jsem idiot!" zašeptám si pro sebe a raději zavřu oči a usnu.

O dva měsíce později

John, Faith, Eavy, Nile

Nile byl na lůžku skoro dva týdny. Faith ještě o týden déle. Ale postupem času se jejich zranění zahojila. Doktor odletěl, hned poté, co dostal slušně zaplaceno a zase zde vyvstala otázka, kdo bude dělat Škorpionu doktora. Eavy ještě chvíli Škorpion vedla. Plnila drobné zakázky, ty větší nechávala Nilovi.
 

Poté, co se Nile zotavil, tak se Evelyn omluvil. Přiznal, že se choval jako idiot a že ho to moc mrzí. Bylo to mezi nimi lepší. Přeci jenom jsou sourozenci a přestože můžou být na sebe naštvaní, tak jim to nikdy nevydrží moc dlouho. Mezi Nilem a Johnem to taky nebylo zcela ideální, chtělo to nějakou akci, která by je zase spojila dohromady. Vás všechny. A pak se ozvala Japonská vláda, že se u nich v Tokiu v poslední době objevují výbušniny.
 

Chtěli po Vás, abyste našli, kdo to dělá. Nebyla to typická akce pro Škorpion, ale tady bylo třeba, abyste se zapojili všichni, abyste byli za turisty a všechno pořádně prošetřili. O akci Vám řekl Nile ráno.
 

Vaším úkolem bylo zabalit si všechno potřebné a připravit na cestu do Země vycházejícího slunce. Letadlo bude připraveno po obědě.

Během a po dvou měsících

Faith, Eavy, John

Trvalo mi dva týdny, než jsem byl schopný dostat se z postele. Bylo o ničem jenom ležet a nic nemoci dělat. Všechno bylo na Eavy, já jenom ležel a jediné, co jsem mohl dělat, bylo si povídat s Faith, která ležela vedle mě.
 

Po dvou týdnech mi konečně doktor sundal tu otravnou sádru, do sbírky mi přibyla další jizva. Ani už nevím kolikátá. Okolo jizvy byla ještě modřina, ale nic extra strašného. Mohl jsem chodit, tak to bylo super. Faith musela zůstat v posteli ještě o týden déle než já, ale její rána se taky hojila. I když jsem už neležel vedle ní, tak jsem se za ní stavoval, aby se neunudila.
 

První věc, kterou jsem udělala potom, co jsem vypadl z ošetřovny, bylo to, že jsem se omluvil sestře. Nechtěl jsem s ní mít rozepře. Omluvil jsem se, že jsem se choval jako idiot: "Mrzí mě to, Eavy. Měla jsi pravdu, choval jsem se jako pitomec. Promiň!" objal jsem ji. Byla to moje sestra, miloval jsem ji a udělal bych pro ní cokoli. Když jsme to konečně spolu urovnali, tak jsem vyplatil doktora za jeho péči. Vzal si slušnou sumu, ale byli jsme naživu, takže jsem to neřešil. Zkoušel jsem se několikrát omluvit i Johnovi, ale ten byl pořád někde venku, takže jsem ho věčně míjel nebo prostě nedošel, když jsem ho náhodou zkoušel zavolat. Věděl jsem, že tohle  je problém.
 

Seděl jsem večer u počítače a přemýšlel, jak to vyřeším s Johnem a lékařem na plný úvazek, zvažoval jsem návrh Eavy, že bychom mohli vzít Igora, když se mi ozval Tomyo z Tokia. Byl to vysoce postavený politik, který pracoval pro samotného císaře. Dlouho jsme spolu nemluvili, občas jsme zašli na oběd, když jsem byl v Japonsku, ale to už se dlouho nestalo. Překvapilo mě, že volá. Zmínil se, že se v poslední době v Japonsku, hlavně v Tokiu objevují bomby a císař je tím velmi znepokojen a tak Tomyo navrhl naší skupinu jako někoho, kdo by se na to mohl podívat. Slíbil vešker možné zdroje, jak finanční, tak podpůrné, až budeme v Tokiu. Dohodli jsme se na detailech, včetně toho, že nám poskytne veškeré možné vybavení až dorazíme z letiště do hotelu. Měli jsme se chovat jako turisté, aspoň do doby, než nám poskytnou veškeré detaily k operaci. Základní informace mi zaslal Tomyo poštou. Hlavně místa, kde došlo k výbuchu, počty zraněných a předběžné průzkumy s možnými podezřelými.
 

Ráno jsme o akci informoval ostatní: "Japonská vláda nás žádá o pomoc s řešením bombových útoků v Tokiu. Je třeba se zabalit a připravit na odlet. Letíme všichni, letadlo bude připraveno po obědě!"
 

Bylo to poprvé, co jsem byl s Johnem od té doby na ošetřovně, chtěl jsem s ním mluvit, ale on jenom suše pronesl něco o tom, aby byla připravená výstroj, tak jsem mu jenom sdělil, že všechno je zařízené. Výstroj dostaneme v hotelu v Tokiu, až tam dorazíme a než jsem stačil říct ještě něco už zase zmizel.
 

Zůstal jsem stát jako opařený. Takhle to nejde...pokud máme spolupracovat, tak se nemůžeme navzájem vyhýbat nebo k sobě chovat nepřátelství. Navíc mě to dost mrzelo, neboť jsem Johna považoval za přítele a myslel jsem si totéž o něm, ale asi jsem se spletl.
 

Odešel jsem se zabalit do svého pokoje. Vzal jsem si oblečení, zbraně a vše potřebné. Zabalil jsem i laptop a podíval jsem se na hodinky. Do odletu zbývaly asi tři hodiny. Kuchař určitě oběd mít nebude, takže nebylo moc, co dělat. Vydal jsem se ven a narazil jsem na Johna.

"Zdar, už jsi si stihl zabalit?" zkusil jsem trapně začít konverzaci.