Úvod

Setkání čistě náhodné

Sodeth
Falkreath, Pití mrtvého muže, podvečer

Skadi
Falkreath, Pití mrtvého muže, podvečer

Dny, týdny, měsíce. Nevím jaký je den, či dokonce jaký je měsíc. Už spoustu jich minulo, sotva jsem si všimla. Nikde se nezdržuji moc dlouho, snad den dva, někdy i tři. Poznám lidi, vyslechnu si jejich příběhy, řeknu a zapěji své a zase jdu dál. Tu a tam se dozvím nějakou novinu, tu a tam nějakou novinu sdělím. Putuji, poznávám. Učím se krásám Skyrimu, země Nordů, země svobody.

Už je to nějaký ten den, možná dokonce i týden či více, co jsem se dozvěděla noviny, které mne potěšili. Zahřáli mne na duši, uklidnili mou mysl a opět mi dovolili se smát a veselit. Brynjolf, nikdy bych nevěřila, že zrovna on mi tu zprávu dá, ale bylo to tak. Dal mi i nabídku, kterou jsem nepřijala. Ovšem ani jsem neodmítla, nechci si zavírat nějaké dveře, jen prostě... ještě není čas. Pochopil to a my se opět rozešli. On se vrátil, já pokračovala. Navštívila jsem další vesnice, přespala v dalších hostincích. Pokoj a jídlo za pobavení osazenstva, dobrý obchod. Občas jsem si i přilepšila, ale nikdy ne tolik, abych musela utíkat.

A tak mě mé nohy donesli až sem, do malého špinavého ale poctivého městečka, kde lidé celodenně tvrdě dřou, aby se večer mohli jít napít a odpočinout si. A já přišla, abych jim ten odpočinek zpříjemnila. Podělila jsem se o novinky ze svých cest, poslechla si bajky a zkazky místních, poté se posadila a hrála. Někdy jsem jen hrála, jindy jsem jen zpívala, většinou ale oboje.
Valga, hostinská a majitelka místní krčmy v jednom, mne přijala s radostnou tváří. Dovolila mi užívat malý, ale čistý pokojík, nabídla mi dobré jídlo i pití, když pár dnů zůstanu a budu hrát. Neměla jsem nic proti, ráda hraju, bavím lidi.
"Možná se mi ho podaří vytáhnout na plac," mrknu na ženu a lehce přejedu prsty po strunách loutny. Zraky lidí se začnou zvedat, někteří se i pousmějí. Je jich zde více, než včera. V malém městečku se mnoho věcí neutají.
"Přátelé, sousedé, strýcové a tetky, mladí i staří. Usaďte se, objednejte sobě něco dobrého k pití a snědku a poslechněte co vám budu hrát. Zapomeňte na každodenní starosti a nechte se unášet se mnou hudbou a písní, kterou vám zapěji," spustím hlasitým, melodickým hlasem ve chvíli, když do hostince vejde další cizinec. Zvědavě si jej prohlédnu, milý úsměv mu nabídnu a poté opět jemně projedu strunami. Všichni zdejší píseň znají, vždyť se zpívala dlouhá léta před mým příchodem.

Kniha a bardka

Falkreath, Pití mrtvého muže, podvečer

Píseň, již zná každý Nord, skončí a mě se dostane ovací. S úsměvem a úklonou děkuji a sotva stihnu svlažit hrdlo trochou lahodného moštu, nachomítne se ke mě příchozí muž, v němž se ukáže vysoký dunmer. Zvědavě si jej prohlédnu a když mi nabídne minci, s díky přijmu a mile se usměji. "Děkuji ti, pane. Tvá slova těší mé uši a nutí mne hrát dále."
Mince zmizí v záhybech mé blůzy a mé prsty opět začnou běhat po strunách. Tentokrát spustím trochu rychlejší rytmy. Místní ji již jednou slyšeli a tak netrvá dlouho a mnozí si začnou podupávat do rytmu. Při zpěvu přelétávám očima po ostatních, toho počastuji úsměvem, tamtomu zase kývnu. Jakmile se ozve refrén, někteří se ke mě připojí.

Píseň skončí, ovace ovládnou místnost a mnozí se dožadují další. Někdo na mne křikne že chce tu, nebo tamtu, jiný řekne jen abych hrála.
"Přátelé, sousedi. Nechte si i pár písni na pozdější hodiny. Vždyť ještě nejdeme spát. Dovolte, abych něco málo snědla a popila, pak vám zase s radostí zahraji," snažím se uklidnit své publikum, které se od chvíle, co jsem zahrála první píseň, zase o něco rozrostlo. Ač neochotně, nakonec souhlasí a já se pomalu odeberu k baru, kde mi už Valga připravila něco k jídlu.
"Děkuji ti," děkovně se usměji na hostinskou a s chutí se pustím do jídla. Po první soustu se ohlédnu na dunmera, jež mne poctil mincí a lichotkou a zvědavě si jej prohlédnu. Slušný šat, dobře vypadající a ještě lépe stavěný muž. Jeho šat mluví za mnohé a já poznám, že se jedná o čaroděje.
"Co přivádí muže tvého ražení do těchto končin?" nedá mi se nezeptat jej, když se ke mě připojí.

Rozhovor

Jeho slova potvrdí mou domněnku o čaroději, i když to bylo zřejmé již od začátku. Přeci jen, který obyčejný člověk by se oblékl do jejich roucha a ke všemu tolik cinkal mincemi. Jistě, všimla jsem si objemného váčku, který prozřetelně ukryl v záhybech svého oděvu, když zaplatil svou útratu a mě věnoval jednu minci. Věděla jsem, že kdybych chtěla, dokázala bych se jej zmocnit. Jenže já nechtěla. Chtěla jsem jen sedět, jíst a pít, mluvit a pak i zpívat.
"Podivné zvěsti? Jaké, že jsem zatím nic nezaslechla," zeptám se ho zvědavě, ještě než se mu podaří změnit téma našeho rozhovoru. Nejspíše tuším, jaké zvěsti má na mysli, ale ráda bych se v tom přesvědčila.

"Jistě, hádala jsem tě jako jednoho z řad magických," pousměji se a vsunu další sousto jídla do úst. Při zmínce kupce můj pohled sklouzne ke dveřím pokoje, který si zaplatil divný pavouk, jež platí dobře. Může to být on? zamyšleně přežvykuji kousek masa, který nakonec spláchnu řádným douškem jablečného moštu.
"Já? Oh, jistě, jeden nebo dva dny tu a další zase támhle. Jinak bych hrála jen ty samé písně a to by mne nebavilo," usměji se s kývnutím.
"Ani zde se již moc dlouho nezdržím. Ještě zítra zazpívám a poté půjdu zase o dům dál," s nadšením v očích se zasměji a poté dojím své jídlo.
"Děkuji ti, Valgo. S tímhle bys měla vařit králi Ulfricovi, ať jeho vláda trvá věčně," poslední slova vykřiknu s nadšením.
"Nyní mne prosím omluv, pane mágu, obecenstvo čeká, až jim zahraji," omluvím se dunmerovi s úsměvem a lehkou úklonou a tanečním krokem se přesunu zpět doprostřed nálevny, kde se chopím opět své loutny a prsty zatančím na strunách.

Rozhovor

Falkreath, Pití mrtvého muže, podvečer

Zábava v plném proudu

Sodeth, Skadi
Falkreath, Pití mrtvého muže, večer

Ovace, které jsem sklidila s koncem této písně mne potěšili, zahřáli na srdci natolik, že jsem se zvedla a lidem vysekla hlubokou úklonu.
"Děkuji vám, jste báječné publikum," pošlu pár necílených vzdušných polibků a znovu se jim ukloním. Je pravdou, že tato píseň většinou sklízí největší ovace a jediné, co mne mrzí, že nejsem ta, kdo ji napsala. Když už vymýšlím, jakou zahraji další, přitočí se ke mě usměvavá děvečka Narri s džbánkem čehosi dobrého, což ocením úsměvem ještě širším a veselejším.
"Jsi poklad, děkuji ti, Narri," s díky převezmu džbánek a otočím se k hostům. "Sláva Ulfrikovi, sláva Skyrimu," zvolám zpěvavým hlasem a pozvednu džbánek. Jakmile se ke mě ostatní připojí, zplna hrdla se napiju. A co bych to byla za nordku, kdybych se při tom zakuckala. Jakmile džbánek odtrhnu od úst, pořádně se nadechnu a utřu si rty. Ač jsem zamýšlela odpočinek, s medovinkou v ruce mi to nedá a z plna hrdla spustím, tentokrát bez nástroje, doufajíc, že se ostatní připojí.

Nevím, jestli to bylo písní, nebo rytmem písně, či medovinou, která kolovala ve velkém (pobízela jsem Valgu aby ji rozlévala co jen šlo), ale brzy se ke mě připojila celá hospoda. A já během toho zpívala, tanečním krokem procházela mezi stoly a tu a tam se usmála na toho strýce, tu zas na tamtoho, občas si s někým skočila do kola, ať to byla teta, nebo strejda. Všichni se smáli, všichni řvali. Všichni pili, všichni hrdi na to, kdo jsou.
Když píseň skončila, celá uřícená jsem se dotočila k baru, kde jsem se usadila a skoro až vyzývavě se opřela zády a lokty o desku baru.
"Jste báječní, naprosto úžasní," častovala jsem osazenstvo chválou, klaněla se jim a tleskala.
"Nyní, s vaším dovolením, nabrala bych trochu sil a nechala odpočinout unavené hlasivky," požádám je se smíchem a otočím se na stoličce čelem k hostinské, které ve tváři úsměv jen září. Bodeť by ne, určitě rozlila dva nebo tři soudky medoviny. "Mohla bych poprosit o pohárek moštu?" zeptám se jí tichým hlasem. V tu chvíli si všimnu dunmerského mága, jak vstupuje do pokoje toho divného patrona o kterém Valga prve mluvila.

Kupec

Výhodný obchod?

Sodeth
Falkreath, Pití mrtvého muže, večer

Ovace a moštík

Skadi
Falkreath, Pití mrtvého muže, večer

Obchod

Falkreath, Pití mrtvého muže, večer

K baru jsem dosedla trochu unaveně, ale když přede mne Valga postavila korbel s vychlazeným moštem, oči se mi rozzářily. Krátce na to přišel i dunmerský mág, tentokrát už s knihou v ruce, byť s rozmrzelým hlasem.
"Ale kdeže, jen si trochu odpočinu, naberu sílu a půjdu hrát," usměji se na něj vesele, možná i trochu rozjařeně, vždy mne těší, když se osazenstvo baví. A hosté se dnes jistě baví. U baru jsem seděla jen tu chvíli, abych si vychutnala mošt, který jsem dostala, možná i prohodila pár slov s mágem, než jsem se zase vrhla do kola, bavit štamgasty. Zahrála jsem jim ještě pár skladeb, některé smutnější, jiné zase veselé. Nakonec, skoro hodinu po tom, co mág usedl vedle mne, dohraju poslední píseň.
"Přátelé, byli jste úžasné publikum, byla radost u vás hrát," poděkuji hostům a vyseknu jim hlubokou úklonu.
"Dnes vám ale hraji naposledy, zítra jdu zase o dům dál. Avšak nebojte se ničeho. V budoucnu k vám opět zavítám a zahraji a zazpívám vám o dobrodružstvích a příbězích, které cestou jistě nasbírám. Nyní mi dovolte, abych vám zahrála poslední píseň," rozloučím se s nimi, přejdu k baru, u kterého se usadím čelem do nálevny. Poté jemně přejedu prsty po strunách a když přijde správná chvíle, začnu zpívat.
Když píseň skončí, všem se ukloním, srdečně jim poděkuji a máváním se odeberu do svého pokoje

Úvod

"DRAKOROZENÝ ZMIZEL!"

"JEHO DCERA SOFIE ANI OSTATNÍ OBYVATELÉ SÍDLA SI NEPAMATUJÍ, CO SE STALO!"

"NIKDO NEVÍ, JESTLI ŽIJE NEBO ZEMŘEL!"

"Na vědomost se dává, že se hledají odvážní lidé jakékoli rasy, pohlaví, společenského postavení a politického názoru, za účelem zjistit, co se stalo s nordem jménem Lars, Posledním Drakorozeným.

Já, Ulfric Bouřný háv, zvu všechny obyvatele Skyrimu dobrého srdce, aby se dostavili do královského paláce ve Windhelmu. Osobně pak vyberu nejvhodnější kandidáty, které pověřím důležitým úkolem najít Drakorozeného a zajistit mu bezpečí.

Bohatá odměna dobrodruhy v případě úspěchu nemine.

Vítězství nebo Sovngarde!

Hlaste se u Galmara Kamenné pěsti.

Podepsán

Ulfric Bouřný háv, nejvyšší král Skyrimu."

Úvod

Zatím všichni

Sotva jsem opustila nálevnu, hosté začali pomalu odcházet, ale to jsem už neviděla. Opatrně jsem odložila loutnu, opláchla své znavené tělo v připraveném lavoru vody a znavená upadla do postele. Chtěla jsem si sice projít ještě město, možná navštívit pokoj divného pavouka, ale únava a vlastně i medovina mne celkem zmohli. Takže místo nočních návštěv jsem spala jako miminko až do samotného rána.
Vstala jsem s prvním světlem, opláchla se a začala si balit věci. Moc toho nebylo. Vlastně skoro nic. Snad jen z poloviny popsaná kniha, nějaké ty cetky a můj plášť. A samozřejmě loutna. Když jsem vyšla z pokoje, s loutnou na zádech, pláštěm kolem pasu a malou brašnou přes ramena, Valga už stála za pultem a usměvavě vítala ranní hosty. Přeci jen, ne všichni vařili a ta dobrá duše hostinská nabízela i snídaně. A když o tom mluvíme, nabídla snídani i mě.
"Děkuji ti," poděkovala jsem a pustila se do jídla. Během toho jsme si i povídaly, díky čemuž jsem se i dozvěděla největší novinu dne. Dhovakhiin se ztratil ("A koukli se pod postel? Ne, promiň, já si nemohla pomoci."). Už jen to do mne prásklo bleskem jménem nedočkavost. Jídlo do mě začalo padat rychleji, slova i odpovědi byly kratší a úsečnější. Valga to pochopila, smála se a povzbuzovala mě. Než jsem dojedla, řekla mi další informace, třeba to nejdůležitější, a to, že za pár dní bych měla být ve Windhelmu na královském dvoře, pokud se toho chci účastnit.

Z Falkreathu jsem odešla ještě ten den. Od Valgy jsem dostala svou vejslužku a ještě něco málo k snědku. S úsměvy a máváním, skoro i s písní na rtech jsem opustila město, nepřemýšlejíc o budoucnosti. Ono to prostě nějak bude.
Kolem oběda (nijak jsem nespěchala) jsem dorazila na křižovatku, kdy jedna cesta vedla do Helgenu, jež prošel úžasnou obnovou, od dob před pěti lety, druhá cesta vedla do Riftu a ta třetí zas do jižních hor a dál do Cyrodiilu. Někdy bych se tam ráda vydala, ale pro dnešek jsem vybrala cestu na sever, přes Helgen, Riverwood, kde jsem hodlala přečkat noc a možná si i něco přivydělat a pak dál, až do East March a dále na sever, na hranice East March a Winterholdu, k řece, na jejímž břehu leželo nové hlavní město Skyrimu a sídelní město krále Ulfrica, Windhelm. Když jsem si v hlavě počítala délku cesty a rychlost mé chůze, vycházelo mi, že nejdéle do tří dnů bych měla být ve Windhelmu a mít tak ještě spoustu času na to si jej projít, případně si přivydělat a nebo taky "přivydělat".

---

Nakonec jsem se sekla o skoro tři dny. Inu, je pravda, že jsem se nejdříve zdržela v Helgenu, neodpustila jsem si zahrát alespoň jednu noc, alespoň za jídlo a ubytování. Stejně tak i v Riverwoodu, tam jsem se ale zdržela o něco déle, přeci jen, mezi touhle malou vesničkou a Windhelmem už neležela žádná větší vesnice, jen tu a tam nějaká menší usedlost, možná nějaký ten zájezdní hostinec, takže jsem potřebovala nějaké zásoby. Navíc tam mají takovou malou hezkou hospůdku s pěkným názvem, kterou vede poměrně milý chlapík Orgnar. Sice je pravda, že tam mají svého barda, ale po chvilce ukecávání a přemlouvání mě nakonec nechali zahrát (střihla jsem si i pár duetů se Svenem, místním bardem). Naštěstí se jim moje hraní natolik líbilo, že jsem dostala jídlo na tři dny a musela jsem slíbit, že až se vrátím z dobrodružství, zastavím se u nich a budu jim vyprávět. A že spolu se Svenem o tom napíšeme nějakou baladu. Každopádně po dvou dnech strávených v Riverwoodu jsem opět vyrazila na cestu, naštěstí už přímou. I tak jsem do Windhelmu dorazila o další tři dny později. To víte, když se bard vydá na cestu, není to jen tak (~mrk mrk~).

Když jsem tam konečně dorazila, bylo tam živo a zima. Tedy ne, že by mi zima vadila, ale i tak. Bylo tam živo. Hodně živo. Až neskutečně živo. A už jsem říkala, že tam bylo živo? No prostě ráj. Tu a tam do někoho narazit, občas se omluvit, nenápadně se protáhnout kolem tohohle a pak vrazit s omluvou a svůdným úsměvem do tamtoho. A že s ním byla žena? No jéje, promiňte paničko, už běžím. Občas něco zazpívat, tady zase protancovat. Ano, byla jsem ve svém živlu (~mrk mrk~). A nakonec jsem zamířila k paláci, dřepla na schody, sundala loutnu ze zad (a pečlivě schovala naditou brašnu pod plášť) a začala hrát. Přeci jen, do audience u krále zbývalo ještě spousta času.

---

Chvíle audience se konečně nachýlila a já pro samý úžas nevěděla kam koukat dříve. Mám vyhlížet krále a doufat, že si mne všimne? Nebo snad prohlížet zámek? Či zkoumavě obcházet, skoro až obletovat každého zájemce? Nevěděla jsem co dříve a vlastně jsem i byla ráda, že začal samotný výběr uchazečů. A že bylo z čeho vybírat. Od nuzných žebráků, co byli cítit na hony daleko až po vznešené rytíře v naleštěných brněních, jejichž lesk museli vidět i stařešinové ve Vysokém Hrothgaru. A k mému překvapení, oni byli z prvních, kteří do bližšího výběru nedošli.
Výběr se zúžil natolik, že nás bylo jen pár vpuštěno před samotného krále. A nešlo jen o přehlídku dovedností (u mě hlavně co se týče obratnosti), ale... no kdo ví o co. Každopádně když se před nás postavil sám král, byla jsem jak na trní. Vznešený a urostlý Ulfric Bouřný háv. Dokonce i jeho hlas, tak opěvován, byl vznešený a urostlý. No měla jsem z toho mravenčení až... na malíčcích u nohou (ehm). K mému překvapení, do užšího výběru jsem se dostala já, dva khajiitové, dunmerský mág (Toho jsem už někde viděla.) a ještě jeden.

"Ach, jaká to náhodička, cnostný mágu," s úsměvem jsem vysekla pukrle, když ke mě mág přišel.
"Však nebylo moc šancí se představit. Těší mne, Sodethe z rodu Hlaaeran. Já jsem..." lehce jsem zaváhala, než jsem se představila, přeci jen, budu s nimi trávit většinu času a říci jim smyšlené jméno... "... Skadi. Prostě jen Skadi." S tím jsem i zamířila ke stolu s jídlem, hlady jsem skoro začínala šilhat.
"Ale tedy," založím ruce v pas a nahodím na oko vážný výraz, "ono se na obzoru rýsuje velké dobrodružství a já, bardka u toho nebudu? Ale kdeže, já u toho nesmím chybět. Vždyť kdo by lidem přinesl pravdivé [velký důraz na "pravdivé"] svědectví o tom, jak dobrodružství probíhalo?" S úsměvem vezmu kuřecí stehýnko a s chutí se do něj zakousnu. "Nehledě na to, že nějaký peníz se vždycky hodí a být slavná bardka, co zachránila Dhovakhiina? To mě každá hospoda, a co jich tady je, bude prosit na kolenou, abych u nich zapěla a zahrála." Sežvýkám sousto, zapiju jej hltem dobré medoviny a podívám se na mága: "Ovšem co tebe táhne do tohoto podniku? Hádám že do kapsy nemáš hluboko, septinem nesmrdíš a nevsázela bych na to, že ti jde o slávu. Natož pak o zdraví národního hrdiny národa, jež k tobě není nejmilejší. Tak co to je, ctěný mágu. Co tě přinutilo opustit svou vysokou a bezpečnou věž a vydat se na tuto, jistě strastiplnou a určitě i dlouhou a nebezpečnou cestu?" U poslední otázky jsem už byla skoro na těsno u Sodetha a s lišáckým úsměvem a s přátelským výrazem ho lehce pošťuchovala do žeber.

Rozhovor

Zatím všichni, přednostně Skadi

Trochu jsem se přikrčila, stáhla hlavu mezi ramena a omluvně se usmála, když se mu medovina dostala na tuniku a radši jsem se zahryzla do stehýnka. Inu, dělat neviňátko, většinou mi to vyšlo.
"Ha, myslela jsem si to," odstoupila jsem od něj krok, levou ruku založila v bok a trochu se rozkročila, zatímco pravou, ve které jsem stále držela stehýnko, jsem mu zamířila do tváře. "Tušila jsem, že ti nejde o jeho zdraví." Hraně vážnou tváří občas probleskly náznaky úsměvu, skoro až smíchu, načež se začneme smát oba. Když se pak otočil, aby očistil svou tuniku (nenápadné, trochu provinilé rýpání špičkou boty do podlahy), odvrátila jsem se zpět ke stolu, abych odložila ohlodanou kost a chopila se nějakého pečiva.
"Hmm, co to je? [snif, snif] Voní to dobře," prohlížím si kousek pečiva, než Sodeth pronese svůj dotaz.
"Hohe? Hejhme hen htyhy," zahuhlám s plnou pusou v bleskové reakci, než mne napadne vzít sklenku s vínem a pečivo v ústech zapít a spolknout.
"Omlouvám se. Čtyři? Nejsme čtyři, vždyť je nás pět," namítnu zcela vážně a podívám se na dva khajiity. "Támhl... [rukou ukážu kamsi do prostoru] kam se vytratil? Takovej... chlapík to byl." Zmateně se rozhlížím kolem sebe, hledám pátého, kterého ale nikde nevidím.
"Možná šel někam ven?" zamyšleně zamumlám a s tichou nadějí v hlase se podívám k hlavním dveřím, jestli ho náhodou ještě nezahlédnu.

Rozhovor

Zatím všichni, přednostně Skadi

Pátý nikde nebyl a já si připadala jako pomatený blbec. Nebo tak na mě Sodeth alespoň koukal. Hodila jsem na něj zoufalý pohled, ukázala k východu, zatímco pohled se změnil v nadějný a nakonec jen v tiché smíření se s osudem. Nebo to tak alespoň vypadalo. "Fakt tu byl," jistota v hlase byla neoblomná, byť trochu nalomená.
"Určitě přijde, než vyrazíme," znovu naberu na jistotě a hrdě vypnu hruď a hlavu trochu zvednu bradu nahoru. V tu chvíli se čaroděj zvedne od stolu, zatímco já sahám po kousku nějakého exotického ovoce. Zelená dužina s černými tečkami, nejspíše semínky v lehce chlupaté hnědé slupce. Zvědavě si k ovoci přičichnu, když ale nic moc neucítím, kousnu do něj. Hned na to se mi tvář zkřiví v kyselém šklebu a kousek v ústech znechuceně vyplivnu do ubrousku. "U Ysmira, to je kyselý jak měsíc starý kozí mlíko," neodpustím si a abych pachuť zažehnala, sáhnu po korbelu medoviny, kterou do sebe na jedno otočení naliju.

"Hm, určitě, ráda," kývnu s úsměvem (nyní už ne kyselým) na mága a zvednu se taky od stolu. Zkontroluji svou brašnu, svou loutnu a nakonec si přehodím plášť přes ramena. Přeci jen, venku není úplně nejtepleji.
"Pověz mi, Sodethe z rodu Hlaaeran, jaké to je tam u vás, v Morrowindu?"

Rozhovor

Zatím všichni, přednostně Skadi

Přitáhnu si plášť blíže ke krku, skoro i přemýšlím o tom, že bych si dala kápi na hlavu, ale to nakonec zavrhnu. Jasně, jsem nordka, takže už jen z toho důvodu jsem odolnější vůči zimě, zvláště pak v porovnání se Sodethem, ale i já mám své limity a ten vítr tomu fakt nepomáhá.
Sodeth se rozmluví o své domovině a má představivost se rozjede na plné obrátky. "Ne, vážně? Fakt v houbách?" vydechnu s výrazem překvapeného a rozjařeného děcka a představuji si, jak asi musí ty houby být obrovské.
"To tam máte až tak velké rozdíly?" zeptám se s úžasem v očích a znovu si jej prohlédnu, tentokrát ale v trochu jiném světle. Když pak přetočí rozhovor mým směrem, promnu si vlasy s trochu nervózním pohledem a podívám se na něj.
"Tak zcestovalá nejsem. Nikdy jsem Skyrim neopustila," odpovím popravdě a podívám se na něj. "Pět let jsem strávila v Solitude na univerzitě a pak..." na chvilku se zarazím, když si vzpomenu co přišlo po dokončení školy, "pak jsem pět let cestovala po Skyrimu. Navštívila jsem všechny velká města i zapadlé vesničky, prošla jsem svou domovinu skrz na skrz."

Chvilku mlčím, znovu si představuji Morrowind, dle jeho vyprávění, zjišťujíc, že se ve mě rodí touha opustit rodnou hroudu a vydat se do světa.
"Kde všude jsi byl?" zeptám se ho nakonec, s očekáváním a dětským nadšením v očích.

Rozhovor

Skadi

Smířlivě jsem přikývla, když na mě nevěřícně koukal a pokračovala dál v cestě. Samozřejmě jsem mnohokrát přemýšlela o odchodu ze Skyrimu. Chtěla jsem projít celý Tamriel, navštívit všechny provincie, poznat jejich obyvatele a eventuálně o nich i složit nějaký song. A nebo se někde usadit a založit... no, něco.
"Beru tě za slovo," skočím před něj, když se zmíní o Morrowindu a nabídnu mu pravici. Nadšený výraz plný očekávání ve tváři prozrazuje, že to myslím smrtelně vážně. Ať už ruku přijme, nebo nikoliv, opět se zařadím vedle něj, abychom mohli pokračovat v naší procházce s rozpravou.
"Navštívil jsi i jiné krajiny než svou domovinu, takže z mého pohledu ano," zazubím se na něj v širokém úsměvu, který zmizí krátce po otázce na mé rodiče. Chvilku mlčím, skoro až to vypadá, jako bych si svou odpověď rozmýšlela. "Nikdy jsem je nepoznala," odpověděla jsem lakonicky a netvářila se na to, že bych o tomto tématu chtěla dál mluvit.

"Co si pamatuji, byla jsem sirotek. Nevím, jestli mě opustili, nebo zemřeli. Ani nevím, kde jsem se narodila," odpovím po nějaké chvilce ticha, jako bych mluvila o tom, jak je krásné počasí v Riftu. Ve tváři se mi neznačil ani úsměv, ani hněv či smutek. Brala jsem to jako normální věc. Stejnak jsem na tom nemohla nic změnit, tak proč bych se tím měla nechávat rozptylovat?
"Pověz mi, Sodethe z rodu Hlaaeran, jaké to je čarovat? Jaký to je pocit, když třeba [zamyšlené "hmm" s prsty mnoucí bradu] vrháš ohnivou kouli? Popálí tě to? Nebo hřeje to aspoň?"

Rozhovor

Skadi

Jsem ráda, že se dál nevyptává. Nejen, že bych k tomu už neměla více co říci, ale ani si nechci vymýšlet a lhát mu o tom, čím byl vyplněn můj život do dnešních dnů. Přeci jen, říci mu narovinu co jsem zač, kdo ví, jak by to vzal.
Naštěstí ale moje očividná změna tématu zabrala a Sodeth toho i sám využil. S úžasem v očích jsem sledovala, jak jen tak z ničeho vyčaroval plameny, načež jsem hned musela obhlédnout jeho ruku, abych viděla, že se plameny prstů nedotýkají. Stejně tak užasle jsem sledovala jak je vrhl na kupku sněhu, která se syčením roztála.
"Lidé jsou ustrašení ze všeho, co je silnější než oni," vzpomenu si na vlastní strach, když se tu před pěti lety proháněli draci. Je pravda, že když Alduin před pěti lety zničil Helgen, doneslo se to ke mě až o mnoho dní později, ale i tak. Stále se do dnešních dnů divím tomu, že jsem našla odvahu vyrazit na cesty po Skyrimu.
"A ty jsi mocný mág?" zeptám se ho s lišáckým výrazem ve tváři a lehce ho prstem rýpnu do ramene.

"Naše magie je čistý hlas, mysl plná písní, bájí, pověstí a příběhů a pak šikovné a hbité prsty rejdící po strunách loutny," odpovím směsicí smutku a hrdosti. Když ale pronese něco o tom, že i já bych mohla umět kouzlit, objeví se mi v očích onen dětský úžas, který mývá každé dítko, když poprvé dostane hračku, nebo po dlouhých dnech strávených na ulici poprvé v životě dostane teplé jídlo. "Vážně myslíš, že bych se to mohla naučit?"

Rozhovor

Skadi

Poznala jsem na něm, že nemluví úplně pravdu. Někdo jako já to musí poznat, přeci jen, živím se tím. Vždyť i písně a skladby, které hraju a mnohdy i skládám nejsou nic jiného, než překroucená pravda. Nehledě na to další. Tak jako tak, nedala jsem to nijak najevo, spíše jsem nahodila onen užaslý výraz, který jsem v posledních minutách měla už tolikrát. Nemáme si co vyčítat, omluvím si hraný výraz a nasadím opět onen veselý úsměv, který u mě už viděl.

"Cestu znám a neměním směr. Dojdu k řece plný ryb až tam na sever," zanotuji si tiše v návaznosti na jeho slova o daleké cestě a opět se zazubím. "Cesta bude dlouhá, to máš pravdu a příležitostí bude mnoho. Dobře tedy, ty mě budeš učit čarovat a já tebe hrát," zasměju se, už jen představě, jak se já, bardka a... bardka učím čarovat. Kdo ví, možná bude mít skrytý talent na hudbu a stane se příštím studentem Solitudské univerzity.
"Už teď se nemůžu dočkat, až vyrazíme," zasněně se usměju, popoběhnu pár kroků před něj a protočím se v menší taneční parodii, než se opět postavím vedle něj. "Měla bych si koupit nový deník."

Rozhovor

Skadi

"Spíše zápisky. O tom, co jsem viděla a zažila, koho jsem potkala a poznala. Zápisky o věcech, které bych nerada zapomněla a které bych mohla zhudebnit," vysvětlím, když opět stanu vedle něj. "A taky si tam píšu písně a balady."

"Počkat, počkat. Obchod je tudy," zarazím se, chytnu ho za rukáv, aby se taky zastavil a ukážu správný směr. "Zcestovalá bardka," mrknu na něj a se smíchem se vydám k obchodu o kterém vím, že mají to, co potřebuji. A mnohem více.
"Toho jednoho jsem už někde viděla, myslím... mě všichni přijdou stejní," zamyšleně zakloním hlavu, zatímco pomalu tanečním krokem kráčím vedle mága. "Ale jinak těžko říci. Je pravda, že jsem párkrát putovala s jejich karavanou, kvůli bezpečí, a přišli mi jako fajn lidé. Tedy ne, že by byli nějak sdílní, nebo by mezi sebe pouštěli cizince, tedy cizince pro ně, ale většinou se ke mě chovali hezky. Asi proto, že jsem jim vždy po večerech hrála [smích][/b]."[/b] Pohledem přelétávám mezi lidmi pohybujícími se ulicemi Windhelmu, doufajíc, že nepotkám nikoho z těch, do kterých jsem narazila.
"Sice nikdy nebyli moc sdílní a zdáli se mi celkem skoupí, co se peněz týče, ale jinak byli fajn," dodám s úsměvem a zastavím se před obchodem.
"Zboží všeho druhu, seženeš tu i to, o čem nevíš, že to potřebuješ."

Rozhovor

Skadi

Obchůdek

Skadi, Sodeth
Windhelm, Šedá čtvrť, Sadriho použité zboží

Vešla jsem do obchůdku, následována Sodethem a hned na mě dýchlo ono exotično, o kterém dunmerský čaroděj mluvil. Jasně, nebylo to úplně ono, ale i tak, trocha v tom byla. To, že mne cestou sem sledovali jako vraha malých dětí jsem sice vnímala a nebylo mi z toho nejlépe ("Zasraní rasisti, kvůli nim aby se člověk bál chodit po městě," mumlavě bručím na adresu rasistických nordů), ale snažila jsem se to nevnímat a hlavně moc neprovokovat. Sice byl se mnou mág, ale i tak. Proto jsem byla ráda, když jsme vešli do obchodu a uvítal nás vřelý hlas obchodníka.

"Když jsem tu byla naposled, bylo to tu mnohem přívětivější," špitnu potichu a začnu se rozhlížet po prodejně. Má tu spoooooustu zajímavých věcí a mnoho z nich bych si ráda koupila, ale vím, že se musím krotit.
"Ctěný pane Sadri, váš obchůdek jenom vzkvétá, jak vidím. Od mé poslední návštěvy se mi zdá ještě větší, krásnější a plnější. Čím to? Že vy jste byl opět v ruinách," rozzářeným výrazem vyjdu vstříc obchodníkovi, přičemž u posledních slov na něj škádlivě zamrkám.
"Pane Sadri, daří se Vám dobře? Obchody určitě fungují, že ano? Ale určitě ano, vždyť je to vidět," pokračuji s rozjařeným, veselým a přátelským tónem. "Povězte mi, ctěný obchodníku, kolik septinů mě bude stát prázdná kniha, psací potřeby a nějaká ta deka?"

Obchůdek

Skadi

Obchůdek

Skadi, Sodeth
Windhelm, Šedá čtvrť, Sadriho použité zboží
Někdy po poledni

"Pane Sadri, vy jste úžasný. To o vás, ne hrdinských skutcích, by se měli psát písně a ódy," rozjařeně se podívám na zboží, které přede mne naskládá a hned přejedu po dekách rukou, tu zalistuji v jedné z knih, támhle si zase přivoním k inkoustu. Mezitím co se zdatný obchodník věnuje Sodethovi a jeho tabáku, já si procházím jednotlivé věci na pultu, u každé se na chvilku zastavím, pořádně si ji prohlédnu, než pokračuji dále.

Až Sodethova otázka mne probere z drobného transu: "Hm? Ale jistě. Drahý pane Sadri, vezmu si to, to a to. A vlastně ještě toto." Před obchodníka postupně položím deku střední velikosti a hnědé barvy, knihu vázanou v sametu, inkoust s brkem a nakonec ještě přihodím jednu knihu za patnáct septinů.
"A ještě abych nezapomněla, nějaké proužky kůže, či provázky, abych měla deku jak upevnit a nosit," požádám ho s úsměvem. Jakmile mi vyhoví, vyskládám mu na pult požadované množství mincí, s díky posbírám a uklidím své nové věci a deku si upevním tak, abych ji mohla pohodlně nosit a zároveň mi nepřekážela. Pak se s očekáváním podívám na Sodetha.
"Co teď?"

Obchůdek

Skadi

"O deku navíc nikdy není nouze," mrknu znale na Sodetha a s mávnutím opustím obchůdek. "Když něco potkáme, určitě vám to doneseme, pane Sadri. Na brzkou shledanou."

Zamyšleně se podívám na mága a pak se rozhlédnu po ulici. Dunmerů neubylo, ale ani bych neřekla, že přibylo. Chvilku přemýšlím, jak moc Windhelm znám a kam bych mohla se Sodethem zajít, nic mne však nenapadá.
"Pojďme zpět. Možná by nebylo na škodu seznámit se s našimi společníky," navrhnu a bez dalšího otálení vyrazím zpět k paláci.
"Jak je to dlouho, co jsi opustil domov?" zeptám se jej po několika metrech ticha.

Cesta zpět

Skadi

"Woow," s úžasem malého dítka se podívám na čaroděje. Je sice pravda, že já jsem z domova už deset let, ale nikdy jsem neopustila domovskou zemi. I když, co je pro mě domov? zamyslím se a trochu posmutním. Ovšem jen na zlomek chvilky, hned na to se zase začnu usmívat.
"Kdyby nefoukal vítr, tak by bylo fajn," zazubím se, jako bych zimu necítila. A nejsem až tak daleko od pravdy. Vždyť na sobě mám jen jednu vrstvu, když nepočítám vestu. A na tom jen tenhle, poměrně slabý plášť.

Když se vrátíme zpět do paláce, zahlédnu oba khajiity, jak stojí/sedí u stolu a viditelně se o něčem baví. Že by se už stihli poznat? Nebo se znají? napadne mne a s krátkým ohlédnutím na Sodetha, k nim vyrazím. Cestou se rozhlížím, jestli někde neuvidím i pátého, ale bohužel.
"Buďte zdrávi, přátelé. A samozřejmě dobrou chuť vám přeji," zastavím se s veselým, zpěvným hlasem kousek za khajiity a nasadím zářivý úsměv. "Jak se zdá, následující dobu budeme trávit spolu, bok po boku. Budeme spolu cestovat, nocovat, smát se a bojovat. Proto by bylo namístě seznámit se, co vy na to?" Tvářím se vesele i má gesta jsou rozmáchlá a veselá.
"Dovolte tedy, abych se představila první. Skadi, jméno mé. Zcestovalá bardka, brzy jistě známá po celém Skyrimu," spolu s tím se hluboce ukloním. "A tento ctěný dunmer je Sodeth z rodu Hlaaeran, věhlasný mág, cestovatel a sečtělý muž," s podobnou pompou představím i čaroděje, zatímco se zubím v širokém úsměvu od ucha k uchu.

Rozhovor

Všichni

Musela jsem se spokojeně usmát. Khajiitové byli sdílní a dokonce i přátelští, ne žádní tajemní a až moc uzavření, jako mnozí z těch, které jsem měla tu čest potkat. "R'argo a Dar'argo, jaká to zajímavá jména," zopakovala jsem jejich jména, hlavně proto, abych si je zapamatovala a usadila se na nabízené místo. Hned na to jsem si s chutí přitáhla pohárek a k němu džbánek s medovinou. Zrovna jsem si nalévala, když R'argo pronesl své popíchnutí mé maličkosti. Naštěstí jsem udržela kamennou tvář a v klidu jsem si nalila číši.
"Můj drahý chundelatý příteli, ty dýky [ukážu na dýku u mého pravého boku a na druhou nad zadkem] nenosím jen pro ozdobu," otočím se na khajiita s přátelským úsměvem a pozvednu číši. "Na vaše zdraví," v klidu se napiju.

Nedá se říci, že by mne khajiitova otázka nějak dopálila, to zase ne, přeci jen, nemohu se jim divit, že? Vždyť oni vidí jen bardku. Je sice pravda, že se bojům vyhýbám a když už se k nějakému nachomýtnu, většinou se z něj vykecám, to však neznamená, že se neumím bránit.
"A jaké jsou vaše bojové schopnosti?" upřeně se podívám na R'arga a s až přehnaně milým úsměvem zamrkám.
"Věřím, že Dar'argo svůj luk umí mistrně ovládat, ale co ty, R'argo? Drápy koženou zbrojí neprojdou," rýpnu si na oplátku a v mých očích se zaleskne náznak provokativního úšklebku. "Ne, že bych pochybovala o jejich ostrosti," zvednu ruce v obranném gestu a úsměvem ve tváři.

"Ale dosti pošťuchování, na to bude času dost při cestách a dlouhých večerech u táboráku. Každý něco umíme a co neumíme, to se naučíme. Věnujme tento čas jídlu, pití a vzájemnému seznámení. A když na to dojde, možná i nějaké té písni," pokusím se ukončit debatu o schopnostech a vzájemné pošťuchování. "Co si připít? Někdo nějaké návrhy? Ne, počkat, já bych jeden měla. Na naši nesourodou partu, která jde na výpravu za záchranou národního hrdiny Skyrimu. Ať při nás Ysmir stojí, nebo ať nám Shor připraví naše místa v Sovngardu," vyskočím na nohy a při přípitku zvednu číši vysoko nad hlavou, doufajíc, že se ostatní přidají.

Zoznámenie



More duchov bolo tiché a pokojné. Len spev morských vtákov od neďalekého pobrežia sa niesol po vetre. V južnejších častiach Skyrimu už zavládla jar, avšak tu na severe sa jej príchod vždy o tie dva až tri mesiace oneskoril. Zhlboka sa nadýchnem a vôňa domova zaplaví moje srdce. Sú tomu už tri roky čo som nastúpil vo Windhelme na loď Severnú Pannu a vyrazil smerom na Solstheim.

Teraz mi tá doba pripadá ako celá jedna éra. Lúče raného slnka vykukujúceho z poza tmavých oblakov sa odrážajú na vlnitej hladine. Onedlho sme už v diaľke spatrili ústie Bielej rieky a za pár okamihov Severná Panna už spúštala kotvu vo Windhelmskom prístave. Je tu dosť rušno, pomyslím si. Po troch rokoch strávených prevažne v divočine už neviem prísť na chuť civilizácií. Nikdy som nefandil veľkým mestám, no pred tým som tú energiu nevnímal tak intenzívne, a nejaký čas som sa dokázal s mestským životom zladiť, avšak teraz sa tu cítim skutočne nesvoj.

Tak rád by som sa zvalil do mäkkej postele, a nechal sa obslúžiť teplým silným vývarom a dúškom poctivej medoviny. No moje poslanie je prvoradé. Zamierim preto rovno k palácu, od prístavnej brány, cez Šedú štvrť, tadiaľ je to najrýchlejšie. Ako prechádzam prístavom všimnem si veľkého počtu iných rás na Windhelmské pomery, zľahka sa pousmejem. Vyzerá to, že Velekráľ Ulfrik konečne trochu upustil od svojich natvrdnutých názorov na neľudí.

Ako prechádzam dunmerskou štvrťou vidím, že aj tam sa pomery o trochu zlepšili. Ulice boli čistejšie a oproti dobe, kedy som tadiaľto prechádzal naposledy je aj tých žobrákov o poznanie menej. Za svoju neľahkú situáciu si elfovia mohli čiastočne aj sami, pretože keby chceli už dávno mohli svoju štvrť rozvíjať a zvelebovať. Avšak nordi im to tiež nijak neulahčovali, keby miesto neustáleho ponižovania a útokov slovných aj fyzických radšej priložili ruku k dielu, mohli dunmerov namotivovať trochu viac a byť si tak vzajomne prínosom.

No cit pre múdrosť je medzi mysliacimi bytosťami asi tou najvzácnejšou komoditou. Hlavne že sa to s odstupom času zlepšuje, aj keby len pomaly.

Pred palácom je už nahromadený veľký húf ľudí, idem akurát včas. Že by o tú výpravu málo až toľko ľudí záujem? No snáď to aspoň zvyšuje šance, že sa nájdu vhodní adepti. Pokiaľ si ma Galmar pamätá zvýši to aj moje vlastné šance. Ono k výprave by som sa pridal tak či tak, na odmene nezáleží.

Avšak sa ani nenazdám a po dvoch výberových kolách už spolu s ďalšími štyrmi účastníkmi stojíme pred Velekráľom Ulfrikom ako tí najvhodnejší pre túto výpravu. Hneď ako jarl Windhelmu dohovorí, na nič nečakám a vydám sa za dvorným čarodejom Wuunfrethom. Mal by si ma ešte pamätať. Zoznámenie s mojou novopečenou družinou počká, a toto je neodkladná záležitosť.

Zaklopem na dvere jeho pracovne a prehovorím: ,,Dobrý deň majster Wuulfreth, som Einar, možno si ma pamätáte. Behom občianskej vojny som vám asistoval pri príprave magických pascí a bariér keby došlo k najhoršiemu a cisársky prenikli za hradby mesta. Prichádzam k vám s istým poslaním a potrebujem vašu pomoc."

Počkám na odpoveď, ak ma pozve ďalej budem pokračovať.

,,Ste jedným z najlepších odborníkov v oblasti ničivej ľadovej mágie, a ja by som vás poprosil, aby ste ma zasvätili do tajomstva tohto umenia. Potrebné teoretické základy mám, avšak potrebujem rady praktické. Prípadne keby sa u vás našla nejaká spoľahlivá kniha na túto tému. Máme na to tento jeden deň a noc."

Seznamování

Všichni u stolu

Dostaveníčko se staříkem

Einar
Windhelm, Královský palác, Wuunfrethovy komnaty
Odpoledne

Přípitek vyšel, odvedení pozornosti od pošťuchování mé maličkosti nikoliv. R'argo trochu přitvrdí a já se trochu zakuckám, když si uvědomím smysl jeho slov. "Jazyk drsný máš, to slyším, ale umíš ho používat?" mrknu na něj svůdně. Nejspíše čekal jinou reakci, snad že se začervenám a budu mlčet, inu, to natrefil na špatnou bardku.
"Možná někdy natrefíš na kočku, které to budeš moci dokázat. Ale radila bych ti, abys nejdříve potrénoval. Ne nadarmo se říká: Huba plná keců, ale skutek utek," zakřením se na kočičáka a opět se usadím ke stolu, abych si mohla znovu dolít. Spíše mne zaujme Dar'argo a jeho slova o lovu a střelbě. Už jen z toho si dovedu představit, jak jeho způsob lovu asi probíhá. S druhou číší medoviny mne začínají svrbět prsty, tak se opět zvednu od stolu, překročím lavici a ze zad sundám loutnu. Usadím se zpět, tentokrát ale zády ke stolu, o který se opřu a loutnu si usadím pohodlně na klínu. Chvilku si hraji s kolíky, občas drnknu do struny, abych ji správně naladila a jakmile jsem spokojená, spustím. Jenom hraji, u toho se spokojeně usmívám a nechávám se utápět v tónech strun.

Dostaveníčko so starčekom

Wuunfreth ma s istým náznakom neochoty v hlase nakoniec pozval ďalej.  Kus bábovky a vareného vína s radosťou prijmem, hoci viac sa teším na medovinu a sladkú ovsenú kašu čakajúcu v hodovnej sieni. S vedomím skutočnosti, že by radšej trávil túto chvíľu sám, a mohol ma rovno odmietnuť, prehliadnem jeho starecký zdanlivo povýšený tón.

,,Majstre Wuunfrethe, od doby kedy sme sa videli naposledy, som sa mnohému naučil. Je mi jasné, že si neosvojím tajomstvá ľadu za jednu noc. Avšak  nemám viac času, preto som dúfal, že aspoň dostanem príležitosť si od vás vypočuť vaše vlastné skúsenosti, a trochu tým celý zdĺhavý proces učenia urýchlim. Až doteraz, som odmietal učiť sa a používať mágiu ničenia. Ale okolnosti sa zmenili, Dovahkiin potrebuje pomoc, a ja som sa rozhodol pridať sa k výprave na jeho záchranu. No mám obavy, že s mojimi súčasnými schopnosťami na to nemusím stačiť." Zakončím s mierne zúfalým tónom v hlase.

Keď mi ponúkne pár kníh zo svojej knihovníčky na požičanie, opäť mi to pozdvihne náladu. Prstom prechádzam po hrane poličky a vychutnávam si jemné rezonovanie. Pri omrzlinách, ľadovom hrote a ľadovej búrke to cítim najintenzívnejšie, zvolím preto tieto tri. Opatrne ich vytiahnem z rady, a zľahka položím pred Wuunfretha.

,,Som vám za to veľmi vďačný, ale stále sa domnievam, že keby ste sa so mnou podelili o svoje skúsenosti pomohlo by mi to ešte ďaleko viac."

Wuunfreth a jeho moudra

Einar
Windhelm, Královský palác, Wuunfrethovy komnaty
Odpoledne

Wilhelm, kráľovský palác
Hodovná sieň
Popoludnie
Všetci

Knihy si zabalím do veľkého cestovného vaku z jačej vlny čo nosím na chrbte, dopijem varené víno a vyrazím. Vo dverách sa ešte naposledy otočím a s úsmevom dodam:,,Ďakujem majstre Wuunfrethe, mnoho to pre mňa znamená, že ste mi takto narýchlo a na poslednú chvíľu pomohli. Budem tie knihy opatrovat akoby boli moje vlastné."

Na to vykročím z jeho pracovne, po dvoch krokoch sa však na okamih ešte zarazím. Čelom ostávam natočený k chodbe no prenesie pár posledných slov. ,,A na Dovahkiinovi záleží. Celý Skyrim... celý Tamriel, mu vďačí za porážku Alduina a záchranu sveta. My nordi sme mu o to viac zaviazaní, že vyhnal požierača svetov zo Sovngardu a vďaka tomu, tí čo si v živote nadobudli určitých cností, sa po smrti majú kam uchýliť k teplému krbu. Jeho nájdenie je to najmenej, čo preňho môže každý takýto nord urobiť, aj keby ho to málo stáť život."

Na prípadnú odpoveď nečakám, rovno za sebou zatvorím dvere a nechám starého majstra osamote s jeho myšlienkami. Prechádzam tmavou kamennou chodbou, len sem tam osvetlenou fakľami a uvažujem kam zamieriť ďalej.

Mal by som isť rovno do izby kam nás ubytovali, cestou cez hodovnú sieň si naberiem len trochu jedla a skromný pohár medoviny, nech som schopný sa ešte do večera sústrediť. Najem sa, chvíľku si oddýchnem a kým padne tma stíhnem ešte pár hodín potrénovať.

Zo zadumania ma vytrhne až zvuk lutny nesúci sa chodbou odkiaľsi z veľkej siene. Ako náhle z úzkej chodbičky vystúpim a priestor, svetlo aj hudba okolo mňa naberú na intenzite, spatrím mojich nových spoločníkov, ako sa bavia, popíjajú a vychutnavajú si nevídanú zručnosť výraznej červenovlasej bardky.

V tom sa vo mne náhle niečo zlomí, a ja zatúžim po tom obraze pred sebou viac, než po tak nutnom tréningu.

Zrazu na mňa doľahne únava za posledné týždne a môjmu nordskému srdcu sa zacnie po teplom krbe, veselej spoločnosti, starých zhudobnených severských ságach, a hostine ktorej koniec sa nachýli až vtedy, keď sa do mňa nevôjde už ani jedno dalšie sústo.

V tej  chvíli svoje plány pustím z hlavy a prisadnem si k tejto novopečenej družine. Svoj veľký vak zhodím k lavici vedľa seba. Vytiahne z neho jednoducho zdobený kravský roh, a z najbližšieho džbánu s medovinou (ideálne ešte teplou) ho naplním až po samý okraj.

Až potom upriamím pozornosť na ostatných a predstavím sa: ,,Zdravím vás, moje meno je Einar, a tak to vyzerá, že som vašim piatym spoločníkom." Na to si s blaženým úsmevom usrknem z rohu.

Den druhý: výprava začíná!

♫♪♫♪

Všichni
Windhelm, Královský palác
Ráno

Poobedie aj večer ubehnú ako voda. Vo víre zábavy a bohatej hostiny úplne stratím pojem o čase. Niekedy uprostred noci, po asi šiestom rohu čerstvej medoviny sa so všetkými rozlúčim a neistým tackavým krokom vyrazím do svojej postele, dúfajúc že sa trafím do tej správnej.

Ráno má zobudí až komorný klopkajúci na dvere. ,,Už vstávam, Už vstávam. Hneď som dole", odpoviem na jeho prosby ešte rozospatým a zachrípnutým hlasom. Už pekných pár mesiacov som si tak dobre a od srdca nezaspieval. Za chvíľkovú stratu hlasu to jednoznačne stálo. S hlavou to však bolo už horšie. Dunelo mi v nej ako stovka vojnových rohov. Alkohol na mňa vždy účinkoval veľmi rýchlo a takéto bolehlavy neboli žiadnou výnimkou. Ale sladká a opojná chuť medoviny zas a znova prehlušila všetky moje doterajšie skúsenosti. A vraj že sa človek učí najrýchlejšie na vlastných chybách.

S motajúcou sa hlavou opatrne vstanem, trochu sa uhladím a opláchnem v lavore so studenou vodou. Potom na seba hodím svoj hrubý vlnený plášť zdobený nordskými a skaalskými symbolmi (strihom dosť pripomínajúci pončo), cez neho prehodím cestovný vak a plne vystrojený zamierim rovno do hlavnej siene.

Keď dorazím dole, vidím tam stáť zatiaľ len Ulfrika, prikročím bližšie a na znak úcty si priložím pravú ruku na srdce s miernou úklonou. ,,Velekráľ Ulfrik." Potom sa postavím vedla neho a v tichosti počkám na prichod ostatných, zvedavo hľadiac do mapy.

Keď všetci dorazia, Ulfrik už na nič nečaká a rovno začne vysvetľovať. Ako náhle mapu zroluje a podá mi ju, bez váhania ju prevezmem a dobre zabalím do svojho cestovného vaku. Pri jeho vyjadrení o možnom masakre sa mierne pousmejem. Z toho čo som o Dovahkiinovi počul je skutočne možné, že tam nájdeme peknú spúšť, pokiaľ teda došlo na boj. Ale vraj mal aj malú dcéru, so svojim Thu um by bol v jej blízkosti určite opatrný.

Peňažná záloha ma na malý okamih trochu zaskočí, ale hneď sa spamätám a tučný mešec vďačne prevezmem. Keď dá priestor na otázky, prehovorím: ,,Máme sa vrátiť aj v prípade že by sme našli čerstvú stopu? Alebo by za takých okolností stačilo vyslať jedného z nás so správami, zatiaľ čo by ostatní postupovali ďalej?"

Pri zmienke o Talosovi sa ešte raz na znamenie úcty pokloním s pravou rukou na srdci. Potom počkám na ostatných a keď budú pripravení vyraziť ku stajniam vykročím spolu s nimi.

Už ani nevím, jak dlouho jsem hrála. Ponořila jsem se do hudby natolik, že jsem málem přehlédla příchod posledního člena naší malé výpravy. Naštěstí jsem si ho ale všimla včas, takže jsem mu mohla kývnout na pozdrav a pak ještě hodit významný pohled na Sodetha. Nord se usadil u nás, přitáhl si něco k jídlu a představil se. To už jsem ale moc nevnímala, protože jsem se opět ponořila do hudby.

Zbytek dne jsme vesměs strávili seznamováním se, jídlem, hovorem a také zábavou. Já kupříkladu zahrála pár skladeb, něco málo i zazpívala a k večeru jsem vyhledala místního barda, abych se s ním podělila o písně a báje, které bych mohla cestou vyprávět. Když pak přišlo na řadu večerní jídlo, usedla jsem opět s ostatními. Ani nevím jak dlouho jsme hodovali, bavili se a seznamovali, vím ale, že na lože jsem odcházela příjemně unavená. I přes to jsem si ale neodpustila večerní koupel, vždyť to taky mohla být na delší dobu poslední, a pak samozřejmě věnování se zápiskům dnešních událostí. Možná z toho někdy složím nějakou baladu.


Dalšího dne ráno jsem byla šetrně, ale nekompromisně probuzena. Ač nechtěně ("Já nikam nejdu, nechte mě spát." létali polštáře pokojem), přeci jen jsem vstala, opláchla se a oblékla. Pobrala jsem své věci, z mísy s ovocem jsem narychlo čapla jedno jablko a hnala se do velké síně. Jak se dalo očekávat, přišla jsem poslední (prosííím). "Ehm... omlouvám se... hehe... to víte, bardi a ranní vstávání," omluvně jsem vklouzla mezi chlapy a vykouzlila ve tváři omluvný a trochu provinilý výraz. Velkokrál to naštěstí nekomentoval a místo toho se pustil do seznamování nás se situací.

Prohledat dům? To je něco pro mě, zamyšleně se zaculím, zatímco sleduji mapu. Uvědomím si, že to místo, které křížek označuje znám. Tedy... ne že bych tam byla, to zase ne, ale šla jsem párkrát okolo. Když mi pak král předá nějaké zapečetěné lejstro, překvapeně zamrkám, ale s úklonou jej přijmu a pečlivě uschovám do... Hm... tam by bylo zmuchlané, napadne mne při pohledu na svá ňadra a dopis schovám do brašny.

"O tom ani nemusíte mluvit," mávnu rukou, když nás poučí, abychom cestou nikomu nevěřili a hned na to se opět omluvně uculím. Asi bych neměla skákat králi do řeči.
"Ko-koně?" překvapeně a silně nejistě zamrkám a podívám se na Sodetha. "Opravdu říkal koně?" zatáhám ho jemně za hábit a zašeptám. Pak jen polknu a nervozitou začnu žmoulat kraj svého pláště. On to s tím koněm myslí vážně? Ale já... znovu polknu, pak se zhluboka nadechnu, na chvilku dech zadržím a nakonec velmi pomalu vydechnu. To dáš holka, nic na tom není... určitě, snažím se uklidnit se a celkem se mi to i daří. Takže když pak přede mnou dopadne váče... vak s penězi, zkušeně dle zvuku odhadnu množství, už jsem poměrně klidná. Mám co dělat, abych po penězích hned nehmátla a nestáhla je do brašny. Místo toho si chvilku počkám, děkovně se Ulfrovi ukloním a pak si, vychovaně, vak vezmu a uschovám.

Už už se chystám na odchod, když tu se Einar zeptá na celkem důležitý dotaz. Zastavím se v půli kroku a zvědavě se podívám na krále. Sama žádný dotaz nemám a je fakt, že tohle mne vůbec nenapadlo.

Rozhovor

Reakce na Dar'arga, posléze všichni

Jistě že khajiiti dělají dusno (:D)

Všichni
Windhelm, Královský palác
Ráno

"Bát? Já? Nikdy a ničeho," hrdě odvětím Sodethovi. Že lžu? No, trošičku. "Já jen... nikdy jsem na koni neseděla," dodám už s trochu tichým a možná i stydlivým hlasem.
"No... to asi pojedu na tom koni, co kdybychom se rozdělili?" s děkovným úsměvem zamítnu Sodethovu nabídku na cestu s ním a opět se věnuji královo vysvětlování, hlavně tedy odpovědi na otázky.

Jakmile král zmizí, zkontroluji si, že jsem v pokoji nic nenechala a zamířím do stájí. V kovárně nic nepotřebuji, dýky mám své a než bych si zvykla na nové... no radši je měnit nebudu, když to není třeba.
Ke stájím dorazím mezi prvními, chlapci se nejspíše ještě zdrželi v kovárně, takže, aniž bych nějak pátrala po okolí, vejdu dovnitř. "Eh... halo? Je to někdo?" Odpovědí mi bylo jen líné přežvykování, svištění ocasů a občasné odfrknutí. Krom koní ve stájích nikdo nebyl. Pomalu jsem procházela mezi jednotlivými stání a prohlížela si všechny koně. Nebála jsem se jich, v tom jsem Sodethovi nekecala, jen jsem z nich měla přirozený respekt.
"Tak který z vás si troufne vést můj zadek?" zeptám se tiše a pomalu přistoupím k jednomu stání, ve kterém je nádherný hnědý kůň s bílou srstí nad očima. Nebyl zrovna moc velký, ale pořád dost na to, abych nasucho polkla. "Budeš na mě hodný, že jo?" zeptám se ho tiše a opatrně k němu natáhnu ruku.

Konec proslovu

Všichni

Koníci

Všichni kromě Sodetha
Windhelm, stáje
Před polednem

"Tak bacha, abych za chvíli neusadila svůj zadek na tvůj hřbet," mrknu na R'arga, který přijde akorát ve chvíli, kdy se ke mě kůň přiblíží. Přestanu si khajiita všímat a místo toho se soustředím na koně, který mi začal očuchávat nastavenou ruku a trochu do ní i šťouchal. Nevěděla jsem, co po mě chce, ale musela jsem uznat, že mi to nebylo nepříjemné. Když po chvilce dorazil i zbytek výpravy, objevil se i podkoní, který si hned všiml mé snahy spřátelit se. "Olaf," zopakuji tiše a dojdu o něco blíže ke koni, který už nejspíše přišel na to, že nemám nic dobrého k snědku. I tak mi nepřestával nozdrami šťouchat do ruky. Nakonec jsem to nevydržela a pomalu ho pohladila po lysině. Když jsem se mu podívala do očí, bylo rozhodnuto. Já se líbila jemu a on se líbil mě. "Budeme kamarádi, Olafe?" zeptám se ho a na elfovu nabídku jen přikývnu.

Mezitím co mi připravují Olafa se podkoní věnuje ostatním. Prohlédnu si koně, které dostali na výběr a i když je Olaf jednoznačně nejmenší z nich, líbí se mi nejvíce. Dar'argo si vybere vraníka, zatímco R'argo zvolí válečného oře. Sleduji khajiita, jak se ladně vyhoupne do sedla a mám co dělat, aby mi nespadla čelist. Pak se otočím ke svému koníku, který je už připravený a dojdu až k němu. "Eh... já..." trochu znervózním a poměrně bezradně hledím na sedlo, "jak... jak se jezdí na koni?"

Khajiiti mají lepší sluch než jsem čekala, protože ač byla má nervozitou protkaná otázka směřována čeledínovi, zaslechl ji i Dar'argo a hned se přitočil ke mě. Dobře, otázku asi nezaslechl, ale určitě slyšel tón mého hlasu a nejspíše i viděl mou nervozitu. "Eh... no... já..." trochu se začervenám studem, "nikdy [polknutí] jsem na koni neseděla."
Nejspíše na mě musí být vtipný pohled, červená studem ve tváři, ramena jindy hrdě narovnaná, nyní svěšená a prsty nervózně si hrající s vlasy. Možná i proto jsem se střežila podívat se R'argovým, nebo Einarovým směrem.

Vzhľadom ku skutočnosti, že sa všetci rozpŕchli do rôznych smerov, vzdám sa svojej predstavy, že pôjdeme spoločne a radšej sa ešte raz zamyslim, či si nepotrebujem dokúpiť nejaké zásoby. Myslím že naozaj mám všetko. Po kratkej chvili vyrazím trochu váhavým krokom s myšlienkami upriamenými k stajniam. Až dorazim na miesto, bardka a dvaja khajiiti sú už tam a vyberajú si spoločníka, ktorý ich celú tú diaľku ponesie na svojom chrbte.

Moju pozornosť na seba ihneď strhne jeden krásny statný vraník, avšak ledva k nemu urobím prvý krok v tom momente si ho prisvojí jeden z khajiitov. Obrátim sa preto na stájneho Ulundila: ,,Nemáte ešte jedného podo....?" A v tom sa to stane. Od chrbta má preruší energické zaerdžanie, obrátim sa a nosom takmer narazim do veľkej strapatej hlavy. Šibalské oči akoby sa vnárali do tých mojich a hovorili, nám dvom to spolu bude klapať. Biele škvrnky na lesknucej sa huňatej srsti žiarili ako hviezdy na nočnej oblohe. ,,S vašim dovolením by som si zobral tohto, hovoríte že sa volá Puňťa?" Prehovorim s trochu okuzleným tónom. S tým menom ale budeme musieť niečo urobiť. Pošepkám mu do ucha zatiaľ čo ho hladim po dlhej šiji.

Skontrolujem či sú dobre podoťahovane sedlové popruhy a či ho uzda príliš neškrtí a potom sa svižne vyhupnem do sedla. Je to už nejaká doba čo som naposledy sedel na koni, ale také veci sa snáď nezabúdajú.

Trochu sa narovnám, zhlboka do seba nasajem chladný čerstvý vzduch a rozhliadnem sa po ostatných s nevyslovenou otázkou či sú všetci pripravení vyraziť.

Môj pohľad však spočinie na Skadi. Jej obavy a neistota mi vyčarujú drobný úsmev. ,,Prvý krát v sedle? Nemáš sa za čo hanbiť, poznám len nemnoho nordov, ktorí majú s koňmi aj iné skúsenosti než je len zapriahnutie za voz, pluh alebo drevenú kládu. Poznamenám s nádejou že jej to dodá trochu sebavedomia. Oboma rukami sa chyť sedlovej hrušky, strč nohu do toho kovového otvoru co zo sedla vysí, a opatrhne sa druhou nohou odraz od zeme a vyšvihni hore. Daj si pozor aby si svojho parťáka nijak nekopla, kone sú citlivé zvieratá a reagujú aj na jemné signály. Preto potom keď chytíš do rúk uzdu, len naozaj veľmi jemne ho ťukni pätami do slabín. A keď budeš chcieť zastaviť, potiahnu uzdu k sebe. Pár krát si to takto vyskúšaj a hneď sa tam hore budeš cítiť o trochu istejšie." Potom sa ešte raz, rozhliadnem okolo. ,,A kde je vlastne Sodeth?"

Překvapeně jsem zamrkala, když ke mě khajiit přišel a začal mi ukazovat co je co. Nakonec přešel blíže k Olafovi a začal mi ukazovat jak vysednout do sedla. Podle jeho instrukcí jsem dala nohu do třmenu, chytla se sedla a... nedostala se tam. Už jen proto, že jsem evidentně dala špatnou nohu do třmenů. Vyhákla jsem nohu, zhluboka se nadechla, abych se uklidnila a zkusila to znovu. Jsem u levého boku, takže... levou nohu do třmene, vložila jsem příslušnou nohu do třmene, opět se chytla sedla pravačkou se odrazila od země. Během toho jsem se zapřela do levé nohy a přitáhla se rukama k sedlu. Dobře, visím na sedle, jak do něj? nebyla jsem schopná přehoupnout nohu přes hřbet a usadit se. Opět jsem se spustila na zem. "Sakra," ulevím si. Vydechnu, nadechnu a zkusím to znovu. Tentokrát se mi to už konečně podaří a ač nemotorně, nakonec skončím usazená v sedle. I přes Dar'argovi a Einarovi rady mi to nešlo tak dobře, jak jsem si představovala. Ale nakonec jsem to zvládla.

"Jo," nadšeně výsknu, když usadím i druhou nohu do třmenů a chytím uzdu. Během toho procesu pohladím koně po šíji a i s uzdou v ruce se narovnám ("Fýha, to je vejška."). "Takže jemně do slabin a rozejde se, zatáhnu a zastaví se," zopakuji nordovi rady a hned si to vyzkouším. V tu chvíli mi dojde, že se budu muset ještě hodně učit. Totiž, ono pobídnutí co mělo být jemné, moc jemné nebylo. Ano, neodhadla jsem sílu pobídnutí a Olaf vystřelil, že jsem měla co dělat, abych se udržela v sedle. Naštěstí jsme byli stále ve stájích, takže se koně podařilo vcelku rychle uklidnit. Zato moje srdce bušilo jako splašené. Neboj se, oni to vycítí, vzpomenu si na poučku z dětství. Sice se netýkala zrovna koní, ale co tak vím, platí to všeobecně na všechna zvířata. Krátkým vydýcháním se uklidním a zkusím druhý pokus. Tentokrát se opravdu soustředím na to, aby pobídnutí bylo co nejjemnější.
Sotva jsem hýbla patami směrem ke koňským slabinám a Olaf se dal do pohybu. Tak moc jsem se lekla, že jsem splašeně zatáhla za uzdu a on hned zastavil. "U Ysmira, tohle potrvá dlouho."

Cesta z města

Všichni kromě Sodetha, který se jistě co nevidět připojí :D
Za hradbami Windhelmu
Kolem poledne

Oblíbený elf na cestě za ostatními

Všichni

Ještě než jsme vyrazili ze stájí, dostala jsem od Einara a Dar'arga rychlokurz v ježdění na koni. Sice je to stálo hodně trpělivosti, ale dostalo se jim ode mne mnoha díků, děkovných úsměvů a ve výsledku, měli se na co dívat (námitky jsou předem zamítnuty, odvolací soud se ruší ;)). R'argovi uštěpačné poznámky jsem pro jistotu ignorovala (pokud nějaké byly, určitě ano :D ). Nakonec, když už jsem si byla konečně jistá v kramflecích a za občasného dohledu výše zmíněných pánů, jsme vyrazili pryč z města. Netrvalo dlouho a na houpavou chůzi koně jsem si zvykla a dokonce v ní i našla zalíbení. Takové, že bych nejraději vzala loutnu a začala hrát, ale na to, abych to udělala, jsem si ještě tak moc nevěřila.

Když jsme se konečně dostali z města, byla jsem v sedle pořád taková prkenná a to i přes to, že jsem si už zvykla (asi ne tolik, co jsem si myslela). Snad proto jsem zaregistrovala Sodetha až ve chvíli, kdy se se svým "ořem" zařadil vedle mě a promluvil. S jistou mírou překvapení a hlavně pak s úžasem v očích jsem si prohlédla guara, na kterém mi nabízel, že mě poveze. Byla jsem ráda, že jsem nakonec našla odvahu pro koně. Nevím, nevím, jak bychom se na zvíře oba dva vešli. Když pak spatřím jeho druhého společníka, nepřekvapí mě to. Spíše mě překvapí to, že mě to nepřekvapilo. Je pravda, že jsem to už tak nějak tušila od našeho prvního setkání, zvláště po tom, co sháněl onu knihu.
"Ty Sodethe... nech toho, nebo půjdeš vedle toho tvýho společníka," upřu na elfa hraně naštvaný výraz a trochu nafouknu tváře. Jestli si myslel, že jsem si nevšimla jeho cukajících koutků, tak to se chlapec hodně mýlí.

Po niekoľkých úsmevných pokusoch sa Skadi ako tak naučila udržať svojho koníka v pokluse. Keď vyhodnotím, že sú už všetci nachystaní, prehovorí. ,,Navrhujem vyraziť cestou na juh aby sme sa rýchlejšie dostali do teplejších oblastí, kde sa touto dobou už sneh najskôr roztopil. Potom by sme prešli cez Riftenskú državu až k Jerallským horám, tam poznám cestu cez priesmyk ktorým sa dostaneme ku Helgenu, odkiaľ je to podľa Ulfrikovej mapy už len kúsok k Dovahkiinovmu domu." Pokiaľ nebude mať nikto námietky tak vyrazíme. Po krátkej chvíli nás dobehol aj Sodeth. (Tvárme sa že Sodeth vedel dopredu ktorou cestou by som rád vyrazil :D) Keď začujem podivný dupot otočím sa, a spatrím temného elfa na cupitajúcom dvojnohom plazovitom tvorovi. Pozdravím ho kývnutím hlavy. ,,To je guar, že? Pár som ich už videl na Solstheime."

Potom upriamím pozornosť na jeho spoločníka, a mierne sa zamračím. Prebehnem oživeného pohľadom, a R'argove rozrušenie sa pokúsim zmierniť  pokojným tónom v hlase, zároveň mu však dám za pravdu. ,,Nie je dobré rušiť pokoj mŕtvych, jeho duch takto nemôže putovať ďalej, mal by si ho prepustiť." Potom sa obrátim k R'argovi. ,,Nemáš sa však čoho báť. Skutočne sa vo vzácnych prípadoch stáva, že sa oživený alebo vyvolaný tvor obráti proti vyvolávačovi. Avšak pokiaľ má tú tendenciu, väčšinou k tomu dochádza už v okamihu samotného vyvolanie." Pokojne a priateľsky skonštatujem.

Mrtvola

Všichni

Hledá se nocleh - zn. spěchá

Všichni
U Úkrytu ztraceného nože
Podvečer

Jak jsem říkala, R'arga jsem okázale ignorovala a místo toho se soustředila na to, abych nespadla z Olafova hřbetu. Dokonce i jeho ukřičené remcání na Sodethovo společníka. Taky se mi nelíbil, ale nějak jsem tušila, že nám nic neudělá. Pokud dunmer nebude chtít jinak. Nehledě, že se k tomu vyjádřili i ostatní a nikomu se to moc nelíbilo. Možná i více než to, že Sodeth byl vlastně nekromant. No a já byla zlodějka a taky... jo, moment, to oni vlastně neví.

Nakonec jsme vyrazili na cestu. Držela jsem se vedle Sodetha a snažila se s ním vést rozhovor na téma mého budoucího studia magie. To, co mi včera řekl ve Windhelmu mě navnadilo a já se toho nechtěla jen tak vzdát. Nechtěla jsem teda být nekromant jako on, ale magii jsem chtěla umět ovládat, byla bych větším přínosem skupině. Je pravda, že jsme vyrazili později a navíc jsme museli přizpůsobovat krok Sodethovo společníkovi, takže nás blížící se večer zastihl v lesích, daleko od výdobytků civilizace.
"Měli bychom se někde utábořit," ukončím rozhovor se Sodethem a podívám se po ostatních. "Poblíž je jedna jeskyně, každou chvílí bychom na ni měli narazit. Dál po cestě je sice malá vesnice, Darkwater se jmenuje, ale tam hospodu nemají a na cizince se taky nedívají moc zvesela," můj pohled sklouzne hlavně na našeho neživého společníka, který přitahuje nechtěnou pozornost.

"Vidíte, říkala jsem to," ukážu na jeskyni, ke které brzy dojedeme. Zkušeným okem kouknu k obloze, ale už jen to, že slunko nevidím mi dává vědět, že do západu zbývají už méně než pár hodin. Možná dvě, ale taky by to mohli být tři, nebo jen jedna, zamyšleně se dívám na obzor, než svůj zrak otočím ke svým společníkům.
"Doporučila bych přenocovat tady a zítra zase vyrazit," navrhnu a zastavím Olafa.

Přenocování

Všichni

Prvý deň cesty prebiehal relatívne pokojne. Len R'argo trochu vyšiloval kvôli tomu oživenému. Z toho mála čo sme narozprávali je zreteľné, že uceliť vzťahy v družine bude trochu náročnejšie než som si pôvodne myslel. Aspoň že medzi Skadi a Sodethom už začína klíčiť priateľstvo. Po chvíli sa však ukáže, že aj k tomu má R'agro pár pripomienok.

Po krátkom okamihu premýšľania mu odpoviem. ,,Je dobré, že si tí dvaja tak rýchlo sadli. Čím lepšie si ľudia navzájom rozumejú, tým vyladenejšie potom dokážu spolupracovať. Všetci máme jednotný cieľ a sme v službách Jarla Ulfrika. To znamená, že každý z nás dostane žold na hlavu, a nie jednu odmenu, ktorá by sa rozdelila medzi preživších. Preto by nejakým podrazom vôbec nič nezískali. A toho nemŕtveho sa tiež nemusíš báť. Sodeth s ním, podľa jeho vlastných slov, cestuje už pekných pár rokov. Z toho vyplýva, že musí mať so svojím... "nasledovníkom" bohaté skúsenosti a pevne vybudované puto. Pokiaľ by s ním boli nejaké problémy, neťahal by ho tak dlhý čas so sebou."
Potom sa mu upriamene no s usmevom pozriem do očí a dodám. ,,Viem, že je v dnešnej dobe ťažké niekomu veriť, ale intuícia mi napovedá, že nám od nich žiadne nebezpečenstvo nehrozí. Preto verím, že až sa všetci navzájom lepšie spoznáme, tvoje pochybnosti sa rozplynú.

Keď sa čas súmraku nachýli, narazíme na jaskyňu, ktorá by mohla poslúžiť ako vhodné útočisko na noc. Dar'argo a Skadi to miesto navyše poznajú. Pri Sodethovej otázke sa na nich pozriem s rovnako spytavým pohľadom.

"Neprošla. Vím, jen, že by měla být prázdná. Před léty ji osídlili nějací maníci, co lovili vlkodlaky, ale ty prej rozehnali Družiníci a Dhovakhiin," řeknu co vím, když se Sodeth zeptá na stav jeskyně.
"Byla jsem v ní jen jednou a to jsou asi tak dva roky zpět. Byla jsem jen na okraji, jak říkal Dar'argo, plácek je tam pěkný, potok čistý. Ovšem od tý doby se to mohlo změnit," podívám se na zmíněného khajiita, jestli k tomu má nějaký svůj poznatek, protože ty mé jsou tak trochu... staršího data.

Jeskyně

Všichni

Noční společnost

♪♫♪♫

Všichni
Úkryt ztraceného nože
Někdy po půlnoci

Po Sodhetovej prosbe o trochu svetla zdvihnem pravú ruku dlaňou nahor a melodicky vyslovím ,,Lumelen". Na dlani sa mi objaví modrobiele svetielko, zľahka doňho fúknem a ono sa ako pierko vo vetre vznesie a unašané na mojej tichej prosbe zamieri hlbšie do jaskyne, až kým sa nestratí za roh. ,,Vyzerá to celkom pokojne, ale hlbšie do jaskyne ma to neláka, málokedy sa oplatí riskovať život len kvôli popudom vlastnej zvedavosti.

Utáboríme sa na okraji jaskyne. Dnešná cesta ma celkom vyčerpala vzhľadom na to, že mám za sebou asi týždňovú plavbu po mori. Vybalím preto z batohu vlnený spací vak a usteliem si tak, aby som bol chrbtom k stene. Hneď na to vyrazim s dvoma khajiitmi po drevo. Po návrate zhodím plnú náruč popadaných vetví pred Sodetha a Skladi. Zatiaľ čo rozrábajú oheň, zaleziem si do vaku, a začítam sa do knihy O magickej podstate ľadu, Zväzok I., Omrzliny. Opäť vyslovím Lúmenel, tento krát však malé svetielko nechám vznášať sa nad textom v knihe. Po chvíli ešte k ostatným zdvihne hlavu a zľahka prehlásim. ,,Vezmem si prvú hliadku, ak nie je niekto proti."

Lepšie je to aj napriek únave ešte potiahnuť a potom už nerušene spať až do rána.

Svetlo z ohniska už dávno stratilo na intenzite. Len malý plamienok ešte lenivo olizoval okraj polienka, ktoré som pred chvíľou prihodil. Bol som tak začítaný, že som stratil pojem o čase aj o okolí. Až podivný hlas ma navrátil do reality.

Zodvihnem hlavu a čo nevidím. Astrálnu postavu ako sa ku nám približuje a rozpráva priamo na nás. Keď vidím, že odkladá sekeru ani sa nenamáham a ostávam ďalej sedieť zabalený v teplom vlnenom vaku. Knihu však pomaly zaklapnem. Na duchov som zvyknutý, behom môjho pobytu pri Skaaloch sme s miestnym šamanom narazili z času na čas na nejakú zatúlanú dušu, ktorej potom Miashaki pomohol pokračovať na svojej ceste. Hovorieval že občas sa to proste stáva, ale keď duša blúdi príliš dlho môže stratiť svoju osobnosť a zdivočie. To, že tento duch suvislo rozprával bolo však dobrým znamením. ,,Dobrý večer Titus" zdvorilo poprajem aj keď je už dávno po  polnoci. Vyzerá, že si ešte nie je svojej smrti vedomí, na to budeme musieť ísť pomaly. Chopím sa slova skôr než to stihnú urobiť ostatní s nádejou že vyčistia môj zámer ho nevyplašiť a zároveň z neho ani nespanikáriť. ,, Prosím prisadnite si ku nám, a ohrejte sa trochu u ohňa. Ja som Einar a toto sú moji spoločníci. Sodeth, Skadi, R'argo a Dar'argo. Postupne na všetkych ukážem roztvorenou dlaňou. Východ z jaskyne je hneď tu vedľa, pokiaľ teda nehľadáte niečo vo vnútri. Ale pokojne tu s nami môžete ostať až do rána, predsa len je teraz hlboká noc. Čo vás na toto miesto vlastne priviedlo? Dodám s priateľským usmévom dúfajúc, že ostatní pochopili hru ktorú hrám.

 

Nakonec situaci zachránil Dar'argo, když řekl, že tu nikdo, při jeho poslední návštěvě, nebyl. Sodeth požádal seveřana o světlo a na mě se pak otočil s něčím, na co jsem za celou cestu ani jednou nepomyslela. Zapálení ohně za pomocí magie. Očka se mi rozzářili radostí a mé mínění o nekromantovi zase o trochu vzrostlo. Své slovo držel.
Když jsme tedy došli k táborovému místu, opatrně (neohrabaně) jsem slezla z Olafa, po vzoru ostatních mu odlehčila a dovedla ho k vodě, aby se mohl napojit. Poté jsem došla k Sodethovi a spolu jsme začali připravovat ohniště. Šlo na mě vidět, jak jsem nedočkavá.

Během té chvíle, co jsme se Sodethem připravovali ohniště, ozval se R'argo se svou námitkou na sběr dříví. A samozřejmě tam opět nezapomněl zmínit mě. Byla jsem ke khajiitovi zády, takže nemohl vidět, jaký výraz se mi objevil ve tváři. Ovšem Sodeth ho vidět mohl. Zavřela jsem oči, zatnula zuby a pomalu vydechla. Po chvilce jsem i sklopila hlavu a s pomalým, ale velmi hlubokým nádechem jsem hlavu opět zvedla. Když jsem znovu vydechovala, otevřela jsem oči a podívala se do očí elfa. Pak jsem se s úsměvem zvedla (Sodethovi došlo, že tento úsměv u mě ještě neviděl) a pomalým krokem došla až k R'argovi. "A co kdybych tě já naučila trochu toho chování?" řeknu mu tichým, klidný a ledovým hlasem, zatímco levá ruka mi sklouzne k zádům, kde se ukrývá jedna z mých dýk. "Slyšela jsem, že když kocour moc zlobí a neposlouchá, mají se mu ufiknout koule, prej se zklidní. Co ty na to, vyzkoušíme to?" to už jsem od něj sotva na délku dlaně a můj hlas je čím dál tím tišší. Nehledě na to, že mluvím, jako bych to myslela smrtelně vážně. "Už mě ty tvoje keci unavují, kočičko, takže co kdybys dal zpátečku, někde v rohu si olízal kulky a o mě už nezavadil ani pohledem? Protože jestli ne, tak už si nebudeš mít co v tom rohu olizovat, rozumíme si?" tichý hlas, ledový klid a v tónu veškerá vážnost, kterou svedu. Dokonce i povytažená dýka by mu mohla prozradit, že nežertuji. V tu chvíli jsem u něj už tak blízko, že se ho skoro dotýkám. Chvíli ho ještě pozoruji, pak o krok poodstoupím, nevinně se na něj usměji a bez dalšího slova se vrátím k Sodethovi.
"A jen tak mimochodem, R'argo, falmer má u mě mnohem větší šanci než ty. Na koťátka opravdu nejsem," to už pronesu s obvyklým veselým tónem.

Když se Dar'argo a Einar vrátí z lesa se dřevem (a Dar'argo zase někam zmizí), pustíme se s dunmerem do rozdělávání ohně. Jistě, nejdříve příprava ohniště a podobně. Jakmile tohle máme hotové, Sodeth spustí svou výuku. Pozorně jej poslouchám, přikyvuji, že rozumím a když nerozumím, zeptám se na upřesnění. Když mi pak řekne, abych to zkusila, trochu nervózně přikývnu, párkrát se nadechnu a vydechnu, proklepu si ruce a začnu se soustředit na ohniště. A že se soustředím dlouho. Jenže ono nic (2%). Trochu nejistě se podívám na Sodetha, ale ten nic neřekne, jen mě pohledem pobídne, abych to zkusila znova. Zvednu se z dřepu, trochu se prohýbám (ano, já vím, že zbytečně a co jako? :D ), vydýchám a znovu přidřepnu k ohni. Zhluboka se nadechnu, ruce vtáhnu k ohništi a pomalu vydechnu, zrak upřený na ohniště. Nejdříve se nic neděje, Sodeth ale pronese, abych se uvolnila (jop, byla jsem napnutá jak tětiva luku) a já tak učiním. Znovu se nadechnu, s výdechem zavřu oči a uvolním se. Když pak oči znovu otevřu, ohniště skoro bouchne v plamenech (98%). Překvapeně vyjeknu, až spadnu na zadek a chvíli nechápavě koukám do ohně. Pak se podívám na své ruce a na ohniště a nakonec i na dunmera.
"Vi-viděls to? To-to jsem byla já?" nadšením se mi až třese hlas a v očích i tváři jde vidět úžas a radost z úspěchu. Chvilku na to přišel zpět Dar'argo i se svým úlovkem, který mi s žádostí o jeho upečení podá. "Já si to zapálila, já si to upeču," zazubím se hrdě, vytáhnu dýku od boku a dám se do práce.

"A kterou přesně myslíš? Nightingale, nebo Broken Helm? Či snad hrobku ve Forelhost? A nebo spíš důl Lost Prospect, či jeskyni Fallowstone? Protože já žádnou jinou temnou jeskyni, které by se lidi v Riftenu báli už neznám. Ah, to bude asi tím, že krom těhle v okolí žádný jiný nejsou. A že by se jich lidi báli? A to máš odkud? My jsme je, jako děti, všechny prolezli a nikdy jsme na nic děsivého nenarazili," roztomile se usměju na khajiita, který se nás snaží ohromit svou odvahou a zkušenostmi a mezitím se bojí i obyčejného nemrtvého. "Ten medvěd o kterým mluvil byl asi nemocný, nebo starý," řeknu tiše (a pořád dost nahlas) k Sodethovi. Pak zkontroluji králíka na ohni a spokojeně jej sundám. "Chlapci, večeře."

Po jídle jsem ještě chvíli naléhala na Sodetha, aby mi více řekl o magii a aby ji se mnou ještě nějakou chvíli procvičoval, než jsme šli všichni, krom Einara, který si vzal hlídku, spát. Já tedy šla spát o něco později, ještě jsem si nějakou chvíli zapisovala postřehy do deníku, ale jak oheň pomalu ztrácel na síle, také jsem ulehla. Byť spánek se dostavil později a nebyl takový, jako kdybych spala v hostinci. Ale to nebylo nic, na co bych nebyla zvyklá.

Stejně jako ostatní, i mě vzbudil zmatený hlas. Otevřela jsem oči a přistihla se, že mám ruku položenou na jedné z dýk. Když jsem se pak zvedla, oči se mi rozšířili úžasem. Jistě že vím, že je možné potkat duchy, ale sama jsem se s žádným nikdy nesetkala. S úžasem jsem se posadila, hleděla jsem na ducha, jak si sedá k ohni, když jej Einar pozval. Když se pak ozval i R'argo, švihla jsem jeho směrem nespokojený pohled, ale mlčela jsem. Potichu jsem se zvedla ze svého lože a neslyšně se připojila k ostatním u ohně. Po celou dobu jsem ale mlčela, zdálo se, že ostatní to mají pevně v rukou.

Titus a jeho trable

Všichni
Úkryt ztraceného nože
Někdy po půlnoci

Duch

Všichni, jeskyně

Náhrdelník nalezen?

R'argo a ostatní, co se rozhodnou jít s Titem
Úkryt ztraceného nože
Někdy po půlnoci

Sodethov úsudok o prekliatom náhrdelníku mi príde celkom trefný. No to moju zvedavosť ešte viac povzbudí a preto len s krátkym zaváhaním vyrazím za Titom. Pri nájdení mŕtvoly som na Titovu reakciu už pripravený a pokúsim sa ho zastaviť aby nikam neušiel. ,,Titus, chápem že to pre teba musí byť šok, ale zachovaj pokoj a všetko dáme do poriadku. Nie je sa čoho báť." Ak ho moje slová nepresvedčia nechám ho ísť, dúfajúc, že potom sa mi ho podarí privolať. Postúpim bližšie k mŕtvole aby som detailne videl náhrdelník a akékoľvek stopy, ktoré mohol na tele zanechať. Ničoho sa však nedotýkam. ,,Lumelen" vyčarujem nad ľavou rukou kuzelné svetlo a postupne prechádzam ponad telo a náhrdelník, snažiac sa postrehnúť čokoľvek neobvyklé. Prejdem tak isto k stolu a aj po okolitom priestore.
 

Hod na hľadanie - 73%

Keď R'argo siahne po náhrdelníku bleskovo mu uchopím ruku. ,, Zadrž. Vidíš tie drobné čierne žilky na krku? Vyzerá to ako nejaká otrava. A sú presne na mieste kde sa náhrdelník dotýkal pokožky. Možno je očarovaný, možno len potretý jedom, ale Titovou príčinou smrti bol s najväčšou pravdepodobnosťou práve on. Ak nechceš skončiť ako náš nový priateľ duch, radšej ho nechaj na pokoji. Vykopal by som hlbokú jamu a Titovo telo aj s tým náhrdelníkom by som tam pochoval. Jednak aby ten predmet už nikomu ďalšiemu neublížil, jednak aby zatiaľ aspoň hmotná stránka Titovej duše našla pokoj v spojení so zemou."

Vyrazím pred jaskyňu kde som si všimol niekoľko väčších skalných úlomkov. Vyberiem si medzi nimi nejaký širší a plochší a v mäkkej lesnej pôde budem kopať aspoň meter pod zem. O pár desiatok metrov ďalej vykopem ešte jednu jamu, tiež takú hlbokú no malú a neoznačenú. Vrátim sa po Titovo telo, dotiahnem ho do lesa a vložím do veľkého zmieneného hrobu. Ešte ho však nezakopávam. Potom si medzi stromami nájdem dlhú palicu naberiem na ňu náhrdelník a odnesiem ho do tej vzdialenejšej malej no tak isto hlbokej jamy. Tu zakopem a neoznačenú ju zahalím ihličím, aby sa tam nikto viac zbytočne nevŕtal v zemi.

Ďalej sa vrátim do jaskyne, po ceste sa ešte raz zastavím pri Titovom tele, a dýkou mu odrežem malý pramienok vlasov. Keď pristupim k ohni nevenujem nikomu pozornosť, kľaknem si na kolená a v rukách stále držím pramienok svetlých vlasov. Potom začnem hlbokým alikvótnym spevom privolávať Tita.

Cestou necestou...

Všichni
cesta do Helgenu

Okolí Helgenu

Poté, co Einar a R'argo odešli pátrat po ostatcích ducha a pokladu, který zmínil, vrátila jsem se zpět do svého teplého, leč skromného lože a nakrátko na to už zase spala. Druhého dne zrána mne probudil hluk z okolí, jak chlapci vstávali, připravovali snídani, nebo snad balili. Ač jsem byla zvyklá v posteli vylehávat skoro až do poledních hodin, nyní jsem si to nedovolila. Sice jsem nebyla bůh ví jak nadšená z ranního vstávání, ale bylo to něco, co je s cestováním spojené. A je pravda, že na cestách nikdy moc nevylehávám.

Vyrazili jsme opět na cestu. Když jsme vjížděli do Riftu, byla jsem trochu napjatá. Ovšem ne tak, že bych se neustále rozhlížela, nebo popoháněla celou skupinu abychom co nejrychleji odjeli. Jen jsem byla zticha a napjatá. K tomuhle místu se pojili nehezké vzpomínky a já si přála, abychom co nejrychleji odsud zmizeli. Takže když se Einar ujal vedení a přes Jerallské hory nás převedl k Helgenu. Celou dobu jsme se snažili vyhýbat městům i vesničkám a upřímně, trochu jsem tím trpěla. Jsem společenský tvor a mou obživu mi zajišťují právě sídla. Ale chápala jsem to a byla jsem ochotna se tomu přizpůsobit.
Když jsme pak k večeru zastavili nedaleko Helgenu, abychom se utábořili, byla jsem smutná. Chtěla jsem se v Helgenu zastavit, zahrát možná i zazpívat, nebo zjistit nějaké informace, ale nebylo mi přáno a hlavně jsme ani neměli tu možnost.
Tábořiště jsme našli nedaleko cesty, u malého potůčku, kde se mohli koně napojit a my, i přes to, že jsme na cestu viděli, byly jsme před zraky lidí na cestě alespoň částečně ukryti. Já se Sodethem opět připravila ohniště, zatímco ostatní připravovali místa na spaní, nebo se starali o koně. A když se pak nachýlil večer, přihlásila jsem se o první hlídku. V první řadě se mi ještě nechtělo spát, v druhé jsem si chtěla procvičovat nově nabité dovednosti a v třetí, chtěla jsem si ještě zapisovat.

Ani nevím jak dlouho jsem u ohně seděla, ale když jsem zaslechla ty zvuky, byla již tma. Už první zašramocení mne zvedlo na nohy a ruce mi sklouzli k dýkám. Po chvilce se i ukázal zdroj hluku. Banda místních, vedená malou holčičkou.
"Co kdybys tu tětivu uvolnil, než někomu ublížíš?" řeknu smířlivě, s úsměvem ve tváři. Přede mnou se totiž ukázal výkvět Helgenu, rozlícený dav, jak by je někdo nazval. A velmi brzy jsem se i dozvěděla proč přišli. Nasucho jsem polkla a po uvědomění si, že mí chlapci už jsou na nohou, roztáhla jsem prsty na rukou a ukázala jim, aby byli v klidu. Nechtěla jsem, aby došlo k nějakému krveprolití.
"Nekromant? Ježiškote, nekromant? Kde?" zatvářím se vyděšeně, ale pak se usměji a podívám se na zrzka, který promluvil.
"Ale kdeže, helgenský lidu. Žádný nekromant s námi není..." zarazím se a ohlédnu se za sebe. Sodethova mrtvého společníka nikde nevidím, ale to neznamená, že tu není. "Vlastně ano, máte pravdu. Máme sebou nekromanta, ale... počkat počkat, nechte mě to vysvětlit, ano?" bylo mi jasné, jakou reakci to vyvolá, když jim to odsouhlasím, proto jsem v obraně zvedla ruce a stále se usmívala.
"Je pravda, že to býval nekromat," zdůrazním a velmi silně, slovo "býval", "ale už dlouho není. Ano, je to oživlá mrtvola, která by měla v klidu odpočívat, ale víte, on Ulrich, on to byl naším drahým kamarádem a ano, býval nekromantem. Ale nebyl zlý, nezabíjel bezbranné nebo tak něco. Byl to opravdu věrný přítel. Staral se o nás a my o něj. Ale víte... asi před rokem, rokem a půl jsme byli napadeni bandou zběhlých vojáků," ztěžka polknu, aby se zdálo, že mám slzy na krajíčku, "Ulrich byl tehdy ošklivě zraněn a my věděli, že jsou to nejspíše jeho poslední hodiny. Víte... já... já..." slzy se objeví na krajíčku, pak ztěžka polknu. "Tehdy nám slíbil, že na nás bude dávat pozor. Že bude pořád s námi a my tehdy ještě nevěděli, jak to myslí. A pak, asi dva měsíce po jeho pohřbu, objevil se u nás. On..." znovu se zalknu, slza ukápne na zem, "byl... a nebyl to on. Když pak Sodeth," ukážu na dunmera, "prošel jeho věci, našel dopis, ve kterém nám Ulrich vše vysvětlil. Stálo tam, že na nikoho z nás nikdy nezaútočí, že nás bude bránit, dokud se nerozpadne. Taky nám vysvětlil, co máme dělat, jak se o něj máme starat. Proto... proto..." opět se zalknu pláčem, jakoby pro mne bylo těžké to říci, "proto je na řetězu. On... nikdy... nikdy..." nechám slzám volný průchod a upřímně doufám, že někdo, kdo stojí za mnou, bude se mnou tu šarádu hrát. Měla jsem v úmyslu svézt se na zem, předvést jim, jak mne moc zasáhla ztráta drahého přítele.

Ať už mne někdo zachytil, nebo ne, po chvilce jsem utřela slzy, krátkým nádechy se "uklidnila" a podívala se na vůdce bandy. "Odpusťte, jestli jsme vás nějak pohoršili, nebo vyděsili, ale pochopte. Nikdo z nás nemá sílu se natrvalo s drahým přítelem rozloučil, po tom všem, co jsme zažili," trochu do toho i škytám, mluvím hlasem někoho, kdo právě prožil emoční skorozhroucení. "Dobří lidé Helgenu. Odpusťte, že jsme vás vyděsili, či pohoršili. Snažně vás prosím, nechte nás projít, neb máme důležitý úkol od samotného krále Ulfrika, věčný život králi," a teď začnu apelovat na jejich nordskou duši. "Já a mí společníci, Ulricha nevyjímaje, nás velký král pověřil úkolem vysoké důležitosti. Mám u sebe i glejt, který nám umožňuje v zájmu tohoto úkolu dělat věci, které by byli jinak nemyslitelné," z brašny opatrně vytáhnu glejt a ukážu ho lidem. Ještě, že to má královskou pečeť, protože kdyby se mezi nimi našel někdo, kdo umí číst, asi bych byla... nu, na místech, kam slunko normálně nesvítí.
"Snažně vás tedy prosím, dobří lidé, vraťte se domů, napijte se něčeho dobrého a běžte v klidu spát. Od nás vám ničeho nehrozí, ba naopak. My jsme tu proto, abychom vás ochránili." dodám nakonec pevným hlasem a vřelým, byť pláčem poznamenaným úsměvem.

Ulrich v potížích

Všichni
cesta do Helgenu

Med kolem pusy

Všichni
Okolí Helgenu
Noc

Zdálo se, že můj příběh zabírá. Většina lidí se uklidnila, klučina s lukem jej sklonil a dokonce i uvolnil tětivu. Sodeth pochopil a přidal se k mému vyprávění, zatímco Dar'argo mlčky pozoroval okolí. Jen R'argo se skryl v lesích, jak mi později, ze slov vesničanů, došlo. Jestli to zesere tak... povzdechnu si tiše, ale navenek nedám nic znát. Stále se snažím držet si ten smutný výraz, co jsem měla doposud.
"Úkol? Jaký máme úkol? Inu, jsem ráda, že se ptáte," pohledem ihned vyhledám dotazující a v hlavě mi projede ona poučka tipu: "Vždy se najde pochybovač, buďte na to připraveni". Už se nadechuji k odpovědi, když tu se opět ozve vůdce skupinky a v tu chvíli mi, po tom, co se ohlédnu, dojde, že R'argo zmizel. Hned mi doteče, že zmizel do lesa. Srab, akorát všechno zkazí, znovu si povzdechnu, ale hned na to se usměji. "Prosím omluvte našeho přítele, on k obědu snědl zkažené maso a teď má běhavku. Říkali jsme mu, aby to nejedl," omluvně se pousměji a s tichým povzdechem lehce zavrtím hlavou. "Kdybyste věděli kolikrát jsme museli zastavovat, aby si ten chudák mohl odskočit," dodám ještě a můj pohled opět padne na pochybovačku.
"Jistě, poslání, jak jsem se chystala říci, naším posláním, které nám dal sám velkokrál Ulfrik, nechť žije věčně, je zjistit, co se stalo s naším národním hrdinou," pronesu vážně a důležitě a taky se náležitě narovnám. "Dovahkiin se pohřešuje a naším úkolem je jej najít. Tenhle glejt," vytáhnu z brašny papír s královskou pečetí a zamávám s ní tak, aby byla pečeť co nejlépe vidět, "nám umožňuje prohlédnout jeho dům a též nás opravňuje využít jakýchkoliv prostředků pro to, abychom Drakorozeného nalezli!" Jestli tohle nepomůže, tak už nevím. Více mne ale trápí R'argo, který se neuváženě schoval do lesa. Vůbec nám se situací nepomáhá a nerada bych kvůli němu skončila s vidlemi v břiše.
"Dar'argo, příteli, nešel by ses podívat jak to vypadá s R'argem? Jestli je mu už lépe?" zeptám se druhého khajiita, doufajíc, že podpoří mou malou lež o jeho nevolnosti.

Med kolem pusy

Všichni
Okolí Helgenu
Noc

Uklidnění vesničané

Všichni
Okolí Helgenu
Noc

O několik dní později

Všichni
Sídlo Drakorozeného
Dopoledne

Vesničany se nám nakonec podařilo uklidnit. Dokonce i dříve, než se R'argo vrátil. Vesničané naštěstí odešli, nikomu se nic nestalo a já si s oddechem šla zase lehnout. Ne, že bych nějak moc spala, ale byl to zasloužený spánek a ráno jsem se probudila kupodivu odpočatá.

Následující dny už probíhali v klidu. Nikde nás nikdo neotravoval, všude jsme projížděli v klidu a zastavovali opravdu jen když to bylo třeba. Takže na oběd a pak večer abychom někde přespali. Za pár dní jsme se tedy konečně dostali do Falkreathu, kde se nacházel Dhovakhiinův dům. Přímo ve městě jsme se toho ale moc nedozvěděli. Ať jsem zkoušela jakékoliv triky, ať jsme se ptali kohokoliv, nikdo nic nevěděl, snad jen, že je to už "hezká řádka dní", kdy Drakorozeného a jeho blízké nikdo neviděl. A co mě zaujalo více, nikdo neviděl ani jeho sloužící.

Pokračovali jsme tedy dál, až k domu samotnému. Na první pohled nebylo nic divného, hospodářská zvířata v klidu odpočívala, dokonce i dva ze sloužících byli venku. Jenže na tom jak tam postávali se mi něco nepozdávalo. Bylo to zvláštní, jakoby nevěděli kde jsou, nebo co mají dělat. Nejistě jsem si poposedla v sedle, zapřela se o hrušku a podívala se po svých společnících. Když pak promluvil Einar, jen jsem musela souhlasně přikývnout. Nejdivnější na tom bylo, že jsem cítila celkem silnou přítomnost magie. Bylo to pro mě něco nového, neznámého a dlouhou chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co že to vlastně cítím. I tak jsem si tím stále nebyla jistá.
Zajela jsem s koněm k jednomu ze stromů, seskočila ze sedla a přivázala jej, aby nikam neutekl. Znovu jsem se podívala na své společníky, hlavně na Sodetha a pak jsem pomalu vykročila k těm dvěma, co se tam motali jako vítr v poli.
"Dobrého več..." zmlkla jsem v půli slova, když jsem spatřila jejich oči a nepřítomný výraz. "Halo?" zamávala jsem jim rukou před očima, ale oni stále nereagovali. "Jako těla bez duše," podívám se na dunmera, který s tímhle má určitě více zkušeností. Pak se ohlédnu k domu, který má otevřené dveře. "Mám z toho husí kůži," pronesu tiše. Pak, pomalu a opatrně, jako bych čekala, že na mě brzy někdo vyskočí, dojdu ke dveřím a nahlédnu dovnitř. Do domu ale zatím nevcházím.

Pokračování v úkolu

Všichni
Sídlo Drakorozeného
Dopoledne

Parta detektivů

Všichni
Sídlo Drakorozeného
Podvečer

Domov Drakorozeného

Všichni

Zatímco já se ochomýtám kolem pootevřených dveří, Sodeth něco zkouší u jednoho sloužícího R'argo nějak se ochomýtá kolem druhého a Dar'argo a Einar si to zamířili k zadní části domu. Trochu šťouchnu do dveří, které se více pootevřou a poskytnou mi tak lepší výhled dovnitř. A zároveň mi nabídnou větší dávku toho puchu. "Fuj," ustoupím od dveří. Akorát včas, abych viděla, jak se jeden ze sloužících zhroutil do sedu na zem. Kouknu se na Sodetha, ale ten jen muže poplácá po rameni a zamíří za dům. Chvilku sleduji muže sedícího na zemi, pak ale poodejdu dál od dveří a začnu si prohlížet celý dům.
"Jestli na něm bylo nějaké kouzlo, mohla by tam být i nějaká magická past," potichu a zamyšleně pronesu, zatímco si prohlížím jakým způsobem je dům postaven. A pokud je tam magická past, většinou bude ve dveřích a spodních oknech, vzpomenu si na starou poučku. Pokud se mi podaří nalézt nějaké vhodné místo, vyšplhám se do vyššího patra a buďto začnu zkoušet vrchní okna, nebo se rovnou vydrápu na střechu, hledat střešní okno. Ty většinou nikdo magií nehlídá.