Sňatky nejen z rozumu
| autorefresh |
hrálo se Jednou týdně
od: 30. července 2018 22:30 do: 31. října 2019 10:13
Dobrodružství vedl(a) Lucy-nyu chan
| |
 | Na hrabství Devonshire se pomalu snáší soumrak, všechny panské domy jsou však nebývale živé... Všechny svícny jsou zapálené a vosk pomalu stéká po štíhlých tělech svíček. Již zítra začíná letní sezóna, která snad odvede mnoho mladých pánů z prašného Londýna na venkov. Mohou si tu pronajmout dva nové krásné domy, jeden je na dohled od moře a k druhému patří rozlehlé lesy. Nejedna matka už jen při pomyšlení na provdanou dceru omdlívá štěstím a k nosu jí služebná musí přikládat čichací sůl. Otcové se zachmuřenými čely zkoumají letošní účty a brblají, co zas budou stát šaty a jiné cetky, které jsou třeba, aby dostali svoje milované dcery z domu. A dívky? Co se vlastně odehrává uvnitř nich? Některá snad sdílí nadšení své matky a touží se vdát více než cokoli jiného na světě. Jiná nejspíš myslí na dobro rodiny, kterou by její výhodný sňatek dozajista vytáhl z dluhů. A možná že jedna z nich chce zkrátka zmizet z tohoto malebného kraje... Touží se zamilovat, anebo už je zamilovaná?  |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ČERVEN Sezóna začíná  Devonshire je překrásný kraj a v letních vedrech není snad příjemnějšího místa pro pronájem letních sídel... Nebo alespoň něco v podobném smyslu slyšeno mnoho pánů během mokré a studené zimy v Londýně. Spousta se jich nad pronájmem opravdu zamyslí, někteří se dokonce jedou podívat na místní krajinu, ale jen dva z nich opravdu složí zálohu a přijíždí do malebného kraje provoněného mořským vzduchem. Pobyt v tomto kraji by mohl leckdo označit dokonce za ozdravný, ale jak se vlastně cítí ti, co zde žijí po celý svůj život? Nemůže se stát domov nakonec jednotvárným? Moře nudným a šedivým? Tváře sousedů pobledlými? Již zítra se bude konat obecní ples v Exeteru, který je opravdovým symbolem zahájení sezóny, byla by společenská sebevražda se takové události vyhnout, ovšem nakolik se tam kdo z místních těší, to už je docela jiná otázka. Vždycky je příjemné poznat nové návštěvníky vašeho domova, ale letošní rok je zvlášť důležitý, protože nejedna místní rodina se rozhodla provdat svoje dcerky, ať už je jim motivací výhodný sňatek sám o sobě a výhody z něj plynoucí, nebo jen štěstí jejich dítěte. Ne každá dívenka však pokládá manželství za naplnění svého osudu, ovšem nikdy není dost pozdě vytlouct jim emancipační snahy z hlavy. Nikdo to ostatně nedokáže lépe než pohledný a dobře situovaný muž. Obě volné usedlosti ve vašem kraji dostanou již dnes svoje pány. V té u moře, s výhledem na malebný záliv Tor Bay, se usídlí pětatřicetiletý rejdař Roban Scully, je to cestovatel a povídá se o něm, že se úplně sám vypracoval ze dna až ke svému momentálnímu bohatství. V Anglii je nový a snad jen někdo s velkým přehledem ve světě obchodu by mohl zaslechnout jeho jméno. Usedlost u lesů získává o malinko mladšího majitele, ten má však o dost zvučnější jméno, ačkoli nejspíš ne více peněz. Jméno Bryson totiž zná každý, kdo alespoň jednu zimní sezónu pobýval v Londýně. Mnohé jistě bude zajímat zda se alespoň dotýká úrovně svého úspěšného, ale bohužel již zadaného, bratra. Navíc se proslýchá, že sebou přiveze hosta, hraběte Sylvera hrdě nosícího svou nepěknou pověst. Ten jediný dozajista není vůbec vhodným nápadníkem pro žádnou z místních dcer, naopak je na místě se obávat jeho zhoubného vlivu, jemuž by mohla nejedna nezkušená dívka podlehnout a zničit si tak život. Jenže třeba má tolik peněz, že ten risk stojí za to... Florence Tvoje matka už se nemůže několik hodin vůbec uklidnit, hlučně pobíhá po domě, otvírá všechny skříně a bolestně úpí nad každým kouskem tvého šatníku. Jak je možné, že ses nezačala připravovat na sezónu dřív?! A kdo si tě proboha asi tak vezme v takových šatech... Jako obvykle láteří, a zatímco tvůj moudrý otec se zamkl v pracovně, tak ty jsi odsouzena poslouchat její nářky, přestože se úpěnlivě snažíš vnímat pouze jednu z tvých oblíbených knih, co ji máš zrovna otevřenou na kolenou. Obě tvé přítelkyně pro tebe vzkázaly s pozváním na čaj, snad se chtějí poradit o nadcházející situaci, anebo se zkrátka jen do sytosti vypovídat o mužích, kteří jsou právě předmětem veškerých ženských myslí Devonshiru. Anastasia a Stefanie se bohužel příliš nesnesou, snad protože jsou jako oheň a led, nezbývá ti tedy než si jednu vybrat a druhou zklamat svou nepřítomností. Jediným tvým cílem je ale co nejrychleji zmizet z matčina dosahu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ČERVEN Sezóna začíná Devonshire je překrásný kraj a v letních vedrech není snad příjemnějšího místa pro pronájem letních sídel... Nebo alespoň něco v podobném smyslu slyšeno mnoho pánů během mokré a studené zimy v Londýně. Spousta se jich nad pronájmem opravdu zamyslí, někteří se dokonce jedou podívat na místní krajinu, ale jen dva z nich opravdu složí zálohu a přijíždí do malebného kraje provoněného mořským vzduchem. Pobyt v tomto kraji by mohl leckdo označit dokonce za ozdravný, ale jak se vlastně cítí ti, co zde žijí po celý svůj život? Nemůže se stát domov nakonec jednotvárným? Moře nudným a šedivým? Tváře sousedů pobledlými? Již zítra se bude konat obecní ples v Exeteru, který je opravdovým symbolem zahájení sezóny, byla by společenská sebevražda se takové události vyhnout, ovšem nakolik se tam kdo z místních těší, to už je docela jiná otázka. Vždycky je příjemné poznat nové návštěvníky vašeho domova, ale letošní rok je zvlášť důležitý, protože nejedna místní rodina se rozhodla provdat svoje dcerky, ať už je jim motivací výhodný sňatek sám o sobě a výhody z něj plynoucí, nebo jen štěstí jejich dítěte. Ne každá dívenka však pokládá manželství za naplnění svého osudu, ovšem nikdy není dost pozdě vytlouct jim emancipační snahy z hlavy. Nikdo to ostatně nedokáže lépe než pohledný a dobře situovaný muž. Obě volné usedlosti ve vašem kraji dostanou již dnes svoje pány. V té u moře, s výhledem na malebný záliv Tor Bay, se usídlí pětatřicetiletý rejdař Roban Scully, je to cestovatel a povídá se o něm, že se úplně sám vypracoval ze dna až ke svému momentálnímu bohatství. V Anglii je nový a snad jen někdo s velkým přehledem ve světě obchodu by mohl zaslechnout jeho jméno. Usedlost u lesů získává o malinko mladšího majitele, ten má však o dost zvučnější jméno, ačkoli nejspíš ne více peněz. Jméno Bryson totiž zná každý, kdo alespoň jednu zimní sezónu pobýval v Londýně. Mnohé jistě bude zajímat zda se alespoň dotýká úrovně svého úspěšného, ale bohužel již zadaného, bratra. Navíc se proslýchá, že sebou přiveze hosta, hraběte Sylvera hrdě nosícího svou nepěknou pověst. Ten jediný dozajista není vůbec vhodným nápadníkem pro žádnou z místních dcer, naopak je na místě se obávat jeho zhoubného vlivu, jemuž by mohla nejedna nezkušená dívka podlehnout a zničit si tak život. Jenže třeba má tolik peněz, že ten risk stojí za to... Anastasia Slunce se již za několik hodin uloží ke spánku a zítřejším dnem odstartuje ta dlouho očekávaná sezóna. Zrovna sedíš na zápraží se svou chůvou, bělostné vlasy se ti jemně třepetají kolem tváře, zatímco se díváš na moře. Chůva snad něco vypráví, ale mohla by stejně dobře mlčet, protože se ve svých myšlenkách stejně touláš kdesi daleko odtud. Rozmýšlíš trochu nad láskou a trochu nad tím, co přinese zítřejší den... Jedinou vhodnou společností by ti byla tvá přítelkyně Florence, která toho tolik ví a jistě by se svou moudrostí a přehledem dokázala rozplést a objasnit nejednu tvou domněnku. Poslalas jí lístek s pozváním na čaj a trpělivě čekáš na odpověď, nebo na její příchod. Také je velmi důležité si vybrat pro zítřejší velký den šaty a šperky, ačkoli bys mezi ostatními jistě vynikla i v pytli od brambor... Alespoň tedy dokud neotevřeš pusu a nezadrhneš se hned u druhého slova, což se prostě občas stane, především v přítomnosti mužů, co ti berou dech. Přemýšlíš, zda některý z nově příchozích bude mít podobu tvého vysněného prince, a co víc, zda bude mít i jeho povahu... Nebylo by totiž nic hezčího, než se vdát z lásky, ačkoli si mnozí myslí, že je to pouhý přežitek a také hloupost, kterou ženy vyčetly z románů podřadné kvality. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ČERVEN Sezóna začíná Devonshire je překrásný kraj a v letních vedrech není snad příjemnějšího místa pro pronájem letních sídel... Nebo alespoň něco v podobném smyslu slyšeno mnoho pánů během mokré a studené zimy v Londýně. Spousta se jich nad pronájmem opravdu zamyslí, někteří se dokonce jedou podívat na místní krajinu, ale jen dva z nich opravdu složí zálohu a přijíždí do malebného kraje provoněného mořským vzduchem. Pobyt v tomto kraji by mohl leckdo označit dokonce za ozdravný, ale jak se vlastně cítí ti, co zde žijí po celý svůj život? Nemůže se stát domov nakonec jednotvárným? Moře nudným a šedivým? Tváře sousedů pobledlými? Již zítra se bude konat obecní ples v Exeteru, který je opravdovým symbolem zahájení sezóny, byla by společenská sebevražda se takové události vyhnout, ovšem nakolik se tam kdo z místních těší, to už je docela jiná otázka. Vždycky je příjemné poznat nové návštěvníky vašeho domova, ale letošní rok je zvlášť důležitý, protože nejedna místní rodina se rozhodla provdat svoje dcerky, ať už je jim motivací výhodný sňatek sám o sobě a výhody z něj plynoucí, nebo jen štěstí jejich dítěte. Ne každá dívenka však pokládá manželství za naplnění svého osudu, ovšem nikdy není dost pozdě vytlouct jim emancipační snahy z hlavy. Nikdo to ostatně nedokáže lépe než pohledný a dobře situovaný muž. Obě volné usedlosti ve vašem kraji dostanou již dnes svoje pány. V té u moře, s výhledem na malebný záliv Tor Bay, se usídlí pětatřicetiletý rejdař Roban Scully, je to cestovatel a povídá se o něm, že se úplně sám vypracoval ze dna až ke svému momentálnímu bohatství. V Anglii je nový a snad jen někdo s velkým přehledem ve světě obchodu by mohl zaslechnout jeho jméno. Usedlost u lesů získává o malinko mladšího majitele, ten má však o dost zvučnější jméno, ačkoli nejspíš ne více peněz. Jméno Bryson totiž zná každý, kdo alespoň jednu zimní sezónu pobýval v Londýně. Mnohé jistě bude zajímat zda se alespoň dotýká úrovně svého úspěšného, ale bohužel již zadaného, bratra. Navíc se proslýchá, že sebou přiveze hosta, hraběte Sylvera hrdě nosícího svou nepěknou pověst. Ten jediný dozajista není vůbec vhodným nápadníkem pro žádnou z místních dcer, naopak je na místě se obávat jeho zhoubného vlivu, jemuž by mohla nejedna nezkušená dívka podlehnout a zničit si tak život. Jenže třeba má tolik peněz, že ten risk stojí za to... Stefanie Matka ti dnešní den nedokáže dát pokoj, pořád tě nutí zkoušet jedny šaty za druhými a kdykoli je navlékneš, zarmouceně vzdychá a sem tam máš pocit, že se snad úplně rozpláče. Stěží sis v tom blázinci našla trochu času na to, abys napsala rychlý lístek s pozváním na čaj své přítelkyni Florence. Snad jedině ona by tě nyní dokázala, především díky své inteligenci, uklidnit před tou nastávající hrůzou. Je ti nevolno jenom při pomyšlení na příjezd velikých pánů z Londýna... Tam je krása totiž snad ještě důležitější veličinou než na venkově. A za ty své peníze budou přeci chtít jenom to nejlepší. ,,Ale Kachňátko... proboha." Matka si přiloží na hlavu studený hadr a kroutí umučeně hlavou, zatímco ti služebná utahuje korzet nevýrazných šatů. Okamžitě se však rozzáří, když do pokoje vejde tvoje sestra. Nejraději bys z tohohle místa zmizela, jenže to bohužel dnes nepůjde... a tak alespoň doufáš, že tě Florence poctí návštěvou. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ČERVEN Sezóna začíná Devonshire je překrásný kraj a v letních vedrech není snad příjemnějšího místa pro pronájem letních sídel... Nebo alespoň něco v podobném smyslu slyšeno mnoho pánů během mokré a studené zimy v Londýně. Spousta se jich nad pronájmem opravdu zamyslí, někteří se dokonce jedou podívat na místní krajinu, ale jen dva z nich opravdu složí zálohu a přijíždí do malebného kraje provoněného mořským vzduchem. Pobyt v tomto kraji by mohl leckdo označit dokonce za ozdravný, ale jak se vlastně cítí ti, co zde žijí po celý svůj život? Nemůže se stát domov nakonec jednotvárným? Moře nudným a šedivým? Tváře sousedů pobledlými? Již zítra se bude konat obecní ples v Exeteru, který je opravdovým symbolem zahájení sezóny, byla by společenská sebevražda se takové události vyhnout, ovšem nakolik se tam kdo z místních těší, to už je docela jiná otázka. Vždycky je příjemné poznat nové návštěvníky vašeho domova, ale letošní rok je zvlášť důležitý, protože nejedna místní rodina se rozhodla provdat svoje dcerky, ať už je jim motivací výhodný sňatek sám o sobě a výhody z něj plynoucí, nebo jen štěstí jejich dítěte. Ne každá dívenka však pokládá manželství za naplnění svého osudu, ovšem nikdy není dost pozdě vytlouct jim emancipační snahy z hlavy. Nikdo to ostatně nedokáže lépe než pohledný a dobře situovaný muž. Obě volné usedlosti ve vašem kraji dostanou již dnes svoje pány. V té u moře, s výhledem na malebný záliv Tor Bay, se usídlí pětatřicetiletý rejdař Roban Scully, je to cestovatel a povídá se o něm, že se úplně sám vypracoval ze dna až ke svému momentálnímu bohatství. V Anglii je nový a snad jen někdo s velkým přehledem ve světě obchodu by mohl zaslechnout jeho jméno. Usedlost u lesů získává o malinko mladšího majitele, ten má však o dost zvučnější jméno, ačkoli nejspíš ne více peněz. Jméno Bryson totiž zná každý, kdo alespoň jednu zimní sezónu pobýval v Londýně. Mnohé jistě bude zajímat zda se alespoň dotýká úrovně svého úspěšného, ale bohužel již zadaného, bratra. Navíc se proslýchá, že sebou přiveze hosta, hraběte Sylvera hrdě nosícího svou nepěknou pověst. Ten jediný dozajista není vůbec vhodným nápadníkem pro žádnou z místních dcer, naopak je na místě se obávat jeho zhoubného vlivu, jemuž by mohla nejedna nezkušená dívka podlehnout a zničit si tak život. Jenže třeba má tolik peněz, že ten risk stojí za to... Anne Dnešní den jsi kdo-ví-proč nepřekvapivě chtěla být sama, vydat se do lesů a nasát krásný svěží vzduch, co v nich proudí. Možná bys i spatřila nějaké zvíře, protože již brzy je začnou honci štvát do strání k potěšení vznešených pánů, co dorazí de Devonshiru. Již dnes se v honosných usedlostech otírá prach a četné služebnictvo vítá vznešené do nových domovů... Když se však už chystáš k odchodu, zastaví tě vaše stará kuchařka s prosbou o pomoc. ,,Drahá slečno Anno, mohla bych vás požádat..." osloví tě sice trochu familiérně, ale nejspíš to není nic, co bys nemohla rodinné kuchařce odpustit. ,,Zase mě bolí ty klouby." zakroutí pomalu hlavou a zlehka se usměje. Je sice docela škoda zahodit tuhle příležitost k úniku z domu, ale nebylo by horší odmítnou tuhle vetchou starou paní? Důležité ovšem je, vyhnout se tvé bláznivé matce, která zrovna přerovnává všechny stuhy v domě, jen aby vybrala tu nejlépe se hodící k tvým vlasům a očím - jakoby zrovna stuha mohla rozhodnout o citech muže. Také by nebylo zrovna dobré potkat Charlese, protože by tě ve své ochranářské lásce do lesa samotnou nikdy nepustil. //Pokud se rozhodneš pomoct kuchařce a stejně se potom vydat na procházku, tak si hoď procentovkou, zda nenarazíš na někoho z rodiny. :) Nad padesát zůstáváš nepozorovaná. :) |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ČERVEN Sezóna začíná Devonshire je překrásný kraj a v letních vedrech není snad příjemnějšího místa pro pronájem letních sídel... Nebo alespoň něco v podobném smyslu slyšeno mnoho pánů během mokré a studené zimy v Londýně. Spousta se jich nad pronájmem opravdu zamyslí, někteří se dokonce jedou podívat na místní krajinu, ale jen dva z nich opravdu složí zálohu a přijíždí do malebného kraje provoněného mořským vzduchem. Pobyt v tomto kraji by mohl leckdo označit dokonce za ozdravný, ale jak se vlastně cítí ti, co zde žijí po celý svůj život? Nemůže se stát domov nakonec jednotvárným? Moře nudným a šedivým? Tváře sousedů pobledlými? Již zítra se bude konat obecní ples v Exeteru, který je opravdovým symbolem zahájení sezóny, byla by společenská sebevražda se takové události vyhnout, ovšem nakolik se tam kdo z místních těší, to už je docela jiná otázka. Vždycky je příjemné poznat nové návštěvníky vašeho domova, ale letošní rok je zvlášť důležitý, protože nejedna místní rodina se rozhodla provdat svoje dcerky, ať už je jim motivací výhodný sňatek sám o sobě a výhody z něj plynoucí, nebo jen štěstí jejich dítěte. Ne každá dívenka však pokládá manželství za naplnění svého osudu, ovšem nikdy není dost pozdě vytlouct jim emancipační snahy z hlavy. Nikdo to ostatně nedokáže lépe než pohledný a dobře situovaný muž. Obě volné usedlosti ve vašem kraji dostanou již dnes svoje pány. V té u moře, s výhledem na malebný záliv Tor Bay, se usídlí pětatřicetiletý rejdař Roban Scully, je to cestovatel a povídá se o něm, že se úplně sám vypracoval ze dna až ke svému momentálnímu bohatství. V Anglii je nový a snad jen někdo s velkým přehledem ve světě obchodu by mohl zaslechnout jeho jméno. Usedlost u lesů získává o malinko mladšího majitele, ten má však o dost zvučnější jméno, ačkoli nejspíš ne více peněz. Jméno Bryson totiž zná každý, kdo alespoň jednu zimní sezónu pobýval v Londýně. Mnohé jistě bude zajímat zda se alespoň dotýká úrovně svého úspěšného, ale bohužel již zadaného, bratra. Navíc se proslýchá, že sebou přiveze hosta, hraběte Sylvera hrdě nosícího svou nepěknou pověst. Ten jediný dozajista není vůbec vhodným nápadníkem pro žádnou z místních dcer, naopak je na místě se obávat jeho zhoubného vlivu, jemuž by mohla nejedna nezkušená dívka podlehnout a zničit si tak život. Jenže třeba má tolik peněz, že ten risk stojí za to... Roban Svůj příjezd jsi příliš neodkládal, Devonshire bylo místo stejně dobré jako všechna ostatní, ale snad svou polohou u moře dostatečně naplňovalo tvou cestovatelskou duši. Šumění vln, slaný a svěží vzduch... V neposlední řadě krásné staré sídlo k pronájmu, které svou velikostí konečně vyhovovalo tvým požadavkům, ačkoli nebylo úplně v tom nejlepším stavu a některé místnosti už dlouhá léta obývali pouze duchové tohoto místa. Není to však nic, co by nevyřešilo několik tvých přičinlivých sluhů, které jsi jistě přivezl s sebou pro své pohodlí. Příliš ses na Devon nepoptával, dokonale ti stačily pověry o tom, že mořský vzduch působí blahodárně na dámskou pleť a dívky tedy budou dozajista velmi krásné... tedy, alespoň doufáš. Zítřejší ples v půvabném hlavním městě tě o tom buď přesvědčí, anebo tě naopak vyvede z omylu. U domu je překrásné dřevěné molo a také altánek, který je velmi vhodným místem pro obdivování východu slunce, které jakoby vystupovalo přímo z vln. Starý správce domu se svou manželkou jsou tvým příjezdem velice nadšení a klaní se ti s velikou pokorou a upřímným úsměvem v srdci. ,,Dovolila jsem si připravit k večeři místní specialitu, pane Scully! Tolik jsme se na vás těšili. Až si trochu odpočinete můj muž vám s radostí ukáže stáje a okolí." Spustí dobromyslná žena a už už tě vede k jídlu, načež odběhne připravit koupel, aby ji snad někdo z tvého služebnictva nepředběhl. Co s načatým večerem, když do zítřka je daleko? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ČERVEN Sezóna začíná Devonshire je překrásný kraj a v letních vedrech není snad příjemnějšího místa pro pronájem letních sídel... Nebo alespoň něco v podobném smyslu slyšeno mnoho pánů během mokré a studené zimy v Londýně. Spousta se jich nad pronájmem opravdu zamyslí, někteří se dokonce jedou podívat na místní krajinu, ale jen dva z nich opravdu složí zálohu a přijíždí do malebného kraje provoněného mořským vzduchem. Pobyt v tomto kraji by mohl leckdo označit dokonce za ozdravný, ale jak se vlastně cítí ti, co zde žijí po celý svůj život? Nemůže se stát domov nakonec jednotvárným? Moře nudným a šedivým? Tváře sousedů pobledlými? Již zítra se bude konat obecní ples v Exeteru, který je opravdovým symbolem zahájení sezóny, byla by společenská sebevražda se takové události vyhnout, ovšem nakolik se tam kdo z místních těší, to už je docela jiná otázka. Vždycky je příjemné poznat nové návštěvníky vašeho domova, ale letošní rok je zvlášť důležitý, protože nejedna místní rodina se rozhodla provdat svoje dcerky, ať už je jim motivací výhodný sňatek sám o sobě a výhody z něj plynoucí, nebo jen štěstí jejich dítěte. Ne každá dívenka však pokládá manželství za naplnění svého osudu, ovšem nikdy není dost pozdě vytlouct jim emancipační snahy z hlavy. Nikdo to ostatně nedokáže lépe než pohledný a dobře situovaný muž. Obě volné usedlosti ve vašem kraji dostanou již dnes svoje pány. V té u moře, s výhledem na malebný záliv Tor Bay, se usídlí pětatřicetiletý rejdař Roban Scully, je to cestovatel a povídá se o něm, že se úplně sám vypracoval ze dna až ke svému momentálnímu bohatství. V Anglii je nový a snad jen někdo s velkým přehledem ve světě obchodu by mohl zaslechnout jeho jméno. Usedlost u lesů získává o malinko mladšího majitele, ten má však o dost zvučnější jméno, ačkoli nejspíš ne více peněz. Jméno Bryson totiž zná každý, kdo alespoň jednu zimní sezónu pobýval v Londýně. Mnohé jistě bude zajímat zda se alespoň dotýká úrovně svého úspěšného, ale bohužel již zadaného, bratra. Navíc se proslýchá, že sebou přiveze hosta, hraběte Sylvera hrdě nosícího svou nepěknou pověst. Ten jediný dozajista není vůbec vhodným nápadníkem pro žádnou z místních dcer, naopak je na místě se obávat jeho zhoubného vlivu, jemuž by mohla nejedna nezkušená dívka podlehnout a zničit si tak život. Jenže třeba má tolik peněz, že ten risk stojí za to... Rhys a Henry Cesta z Londýna byla poněkud dlouhá a otravná, Henry si navíc celou cestu stěžoval na příšernou kocovinu, přestože jsi pochyboval, že by něco takového po hektolitrech alkoholu, které prolil za život svým tělem, mohl vůbec ještě cítit. Snad si nakonec stěžoval jen z nudy, protože v okamžiku, kdy vás omrzel kočár a přesedli jste na koně, okamžitě ožil, a hnal to nebohé zvíře směrem k tvé nové usedlosti, jako by mu šlo o život. Dům byl velmi malebně zasazen do okolních listnatých lesů, byl příjemně halen do stínu, a přestože v zimě to muselo být dost smutné místo, nyní působilo zeleně, poklidně a nádherně. Všude se navíc vznášela krásná vůně, a co chvíli praskla větvička pod tlapkou nějakého neopatrného zvířete. Všechno již bylo připraveno na tvůj příjezd, a to, žes sebou přivezl pana Sylvera nikoho z tvých sluhů příliš nevykolejilo a starou kuchařku to dokonce ani nepřekvapilo a v očích ukryla poněkud pobavený výraz, když vás vítala. Henry si zavdal z placatky, důmyslně ukryté ve vestě, kterou ti se šibalským úsměvem následně nabídl, a poté se vydal do nového domu sebevědomým krokem, který mu byl tak vlastní, dokonce i v domech cizích. Zítra vás čekal ples v hlavním městě, ale tys měl docela pocit, že všechen ten zamýšlený tanec letošního léta tím ani zdaleka neskončí. |
| |
 | soukromá zpráva od Anne Wright pro Sezóna začíná Sezóna začíná a s ní i mé nové utrpení. Jako by nestačilo, že se budu muset prodírat davem lidí na obecním plese v Exeteru, teď si matka ještě vzala do hlavy, že tam na sebe musím upoutat pozornost. Hrozba nedobrovolného sňatku nade mnou visí již přinejmenším tři dlouhá léta, ale letos se můj osud zdá se opravdu naplní. To jest, pokud některého z nově příchozích pánů dostatečně zaujmu. Stejně jako v mnoha dalších rodinách ani u nás se nelpí na lásce, nýbrž na majetku muže, kterému bych měla být „prodána“. Můj prvotní sen byl stát se lékařkou, ale vzhledem k chatrnému zdraví jež bylo vždy břímě mého života, jsem od svého cíle brzy upustila. Léčitelství mi tak zůstalo jako pouhý koníček a jedinou útěchou mi byla myšlenka, že snad jednou najdu muže, který mi i přes mé nedostatky bude ochoten věnovat své srdce. Nyní se však zdá, že mi nebude dopřán ani tento osud. Matka už nedočkavě přerovnává všechny stuhy v domě a já se tiše snažím proplížit ven. Ovzduší v tomto domě je dnes až k zalykání hodné a já netoužím po ničem víc než po dlouhé procházce na čerstvém vzduchu. Kdyby tu tak byla má drahá přítelkyně Mary, povzdechnu si krátce. Od té doby, co se odstěhovala do rušného Londýna, opět trávím čas sama nebo s naším rodinným psem. Tříletá border kolie Daisy mi byla věnována jako dar na rozloučenou a svému jménu dělá jedině čest. Tak jako sedmikráska symbolizuje nevinnost, věrnost a veselí i naše Daisy oplývá těmito vlastnostmi. Za spoustu úsměvů tak vděčím právě této němé tváři, přestože Mary mi to nikdy nenahradí. Znovu si povzdechnu. Co je mi po nějakých dobře situovaných mužích, když si nejsem schopná najít ani novou přítelkyni a útěchu tak musím hledat v dopisech? Už už vycházím ze dveří a nadechuji se sladké vůně svobody, když mé kroky zastaví známý hlas. Grace Taylor, naše kuchařka a má častá pacientka. Je to vlídná a pracovitá dáma, avšak tvrdé práce už za svůj život poznala tolik, že jí to tělo vrací i s úroky. Krátce se na ženu usměji. Nemá smysl ji ztěžovat už tak velmi nepříjemný den. Jsem si jistá, že si od mé nervózní matky vyslechla své. „Ale jistě Grace, běžte se posadit, hned jsemu vás,“ přikývnu krátce a odběhnu si do pokoje pro domácí mast z kostivalu lékařského. Je to léčivá rostlina, která přináší úlevu při natažení svalů, při onemocnění kloubů a napomáhá také hojení zlomenin. Zrovna u Grace se prokázala jako velmi dobrý lék na bolest. „Ukažte, vmasíruji vám ji jako obvykle. Mast si můžete ponechat. Mám pocit, že ji tuto sezónu budete potřebovat ještě mnohokrát,“ hlesnu nešťastně, když z vedlejší místnosti zaslechnu matčino brblání o tom, jak není žádná stuha dost dokonalá. Pokud si své zoufalství vylévá již teď na nevinných kusech látky, nedokážu si představit, jak se všichni dožijeme konce léta bez úhony. Jsem si jistá, že jestli ani jednoho z gentlemanů nezaujmu, bude z toho mít ubohá paní Wrightová smrt. Možná Charlie bude mít to štěstí a unikne ve zdraví, napadne mě, když si uvědomím, že jsem ho dnes ještě neviděla. Ne, že bych někdy unikla jeho pozornosti déle než na pár hodin, určitě už je mi na stopě. „Tak, za pár minut by se vám mělo ulevit,“ ujistím starší dámu s lehkým úsměvem na rtech, načež se vypotácím z kuchyně v naději, že budu mít stále příležitost vyplížit se na svou vytouženou procházku. S hlubokým nádechem se postavím a začnu se plížit ven. (21%) Charles Wright  |
| |
 | soukromá zpráva od Stefanie Mable pro Bouře před bouří Div neprotočím panenky, když mě matka nutí navléknout na sebe už asi sedmé šaty. Jako kdyby mě některé z nich mohly proměnit v krásnou princeznu nebo co. Bylo by lepší, kdyby ses už konečně smířila s tím, že prostě nejsem hezká. Chtělo se mi na ni zakřičet pokaždé, když stáhla obočí do jedné dlouhé, nespokojené čáry. Ač beru v potaz, že mít ošklivou dceru není zrovna příjemná věc, matka se vždycky tvářila, jako kdybych se narodila minimálně se třemi hlavami. A dnešek byl dokonalým úkazem toho, jak hrozné to někdy dokáže být. Jakékoliv šaty na mě plandají. Jakákoliv chabá ozdoba na látce je vlastně hezčí než já, což je skandál. Závoj přes hlavu by to prý možná zpravil – vtipné, mamá. Bylo proto jenom přirozené, že jsem v první volné chvíli sáhla po lístku a žádala nebohou Florence o záchranu. Bylo svým způsobem nezdvořilé zvát ji na návštěvu pouze za cílem, aby mě vysvobodila z pařátů mé děsivé matky, ale byla jsem v nouzi. A má přítelkyně Florence to jisto jistě pochopí. Navíc konverzace s ní byla vždy natolik obohacující, že jsem i díky její milé přítomnosti aspoň na tu chvilku dokázala zapomenout, jaké příkoří si s sebou táhnu. Její přítomnost je navíc nutnější než kdy jindy. Nadcházející ples je na spadnutí, vzhledem k příjezdu nových pánů. Aby se všechny hezké slečny mohly náležitě předvést. Pomyslím si trpce. Jenom představa všech těch načančaných, nastrojených a navoněných slečen, které sotva dýchají jenom aby se líbily je mi neskutečně nepříjemná. Protože tam vidím sebe, jak tam mezi nimi stojím, vyčnívající jako bidlo na zahradě a snažím se přitom nevypadat až moc ošklivě. Ani se nedovažuji domýšlet, jaké mohou mít mladí pánové z Londýna nároky. Jestli na ně bude stačit vůbec samotná Anastazie Lambertová, bude to zázrak. Alespoň do té chvíle, než bude muset sejít ze schodů nebo udržet sklenku déle než pět minut. Protože to se z ní pak stává hotová pohroma. Proč všichni tolik staví na kráse? Vždyť věkem pomine! Občas bych si za tu zatrpklost měla dát pár facek. Ale když já si prostě nemůžu pomoct. V takové dny, jako je tento, je to prostě silnější než já. Sleduji matku, jak si hází na hlavu mokrý hadr a možná pro ni mám i kousek soucitu. Většinu tedy vyplácám na sebe a svoje svízele, ale asi to se mnou není úplně jednoduché. Určitě není příjemné pomyšlení, že bych jí a tatínkovi mohla zůstat na krku jenom pro to, jak vypadám. Napůl omluvně, napůl rozmrzele ji chvilku pozoruji a snažím se přitom dostatečným dechovým cvičením do sebe dostat kyslík, který korzet z mého těla vyhání. Člověk by žasl, jak z jedné sekundy na druhou se dokáže má matka proměnit v naprosto rozněžnělou a hrdou matku, jakmile do místnosti vstoupí Celesta. Ještě rozespalá (protože já si můžu od brzkého rána zkoušet milion hnusných šatů, ale ona se musí vyspinkat do růžova!!), s dokonale vytvarovanými loknami a andělskou tváří. Zatímco já ji probodávám nepřátelským pohledem, ona si mě sotva všimne. V tuhle chvíli mohou nastat jenom dvě varianty. Buď se matka naplno začne věnovat mé mladší sestře a mě nechá na pokoji – což by bylo nádherné, ale vysoce nepravděpodobné. Nebo se o to víc rozohní nad mým vzhledem a bude se ho snažit o to víc vylepšit nějakými šaty, což zkrátka a jednoduše není možné. A já samozřejmě ani nepípnu, protože si to prostě nedovolím. A taky nechci spustit ten tyátr na téma 'ty nevděčná ošklivko'. Tenhle den bude velmi dlouhý. Pomyslím si nešťastně a vyšlu přitom jeden zbožný pohled směrem k oknu. Doufajíc, že mě má přítelkyně zachrání od všeho zlého. |
| |
 | soukromá zpráva od Florence Lambton pro ČERVEN Sídlo Lambtonových --> Úprk za přítelkyníLéto by mohlo být tak krásné, kdyby... Kdyby nebylo mého věku, choulostivých obyvatelů měst a letních domů... A té podivné shody náhod, že se všechny tyto okolnosti spiknou proti mně. Ať žijete, jak dlouho chcete, prvních dvacet let je nejdelší polovina vašeho života. Není to vlastně děsivé? To nejúžasnější bych měla prožít právě teď! A přitom abych tu poslouchala od matinky, že nemám co na sebe a mé pentle jsou bezbarvé a rukavičky zašedlé. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ČERVEN Nepodařený úprk Práce ti je docela známá a jde ti od ruky téměř bezmyšlenkovitě. Kuchařka Grace se trochu bolestně usmívá, když jí natíráš bolavé klouby, jistě ti je velmi vděčná, ale přesto se ti zdá, že je v tom úsměvu skryto i něco víc. ,,Já jsem jenom stará ženská, slečno Anne, jistě vydržím všechno, co nám může letní sezóna přinést..." pomalu pokrčí rameny a věnuji ti zkoumavý pohled, v němž jsou roky znát stejně jako na nemocných kloubech. ,,Budu se za vás modlit." dodala ještě v reakci na tiché a věčně nespokojené brblání tvé matky z vedlejšího pokoje, zatímco se pomalu zvedala ze židle. Zbytek masti schovala do odrbané zástěry. ,,Moc vám děkuji, slečno Anne, a doufám, že se vám některý z těch gentlemanů zalíbí." zavolá ještě za tebou, nemůžeš se na ni příliš zlobit... Letošní sezóna je přeci událostí pro celý dům, tak není divu, že dokonce i stará kuchařka doufá ve tvé štěstí. Smutné na tom ovšem je, že ti ona ze všech nejvíc přeje lásku, zbytek domu ti přeje hlavně peníze. Peníze především a peníze vždycky na prvním místě. Už jenom myšlenka na zítřejší ples v tobě vyvolávala poněkud rozporuplné pocity, jistě ses někde v koutku duše i těšila, ale obavy ze společenského tlaku a také z tvé nemožné slabosti tě děsí. Nejde totiž jen o dokonalou stuhu do vlasů, ale také o to, aby se ti neudělalo náhodou mdlo, přestože poslední dobou ses cítila celkem dobře, a dokonce i ten věčný otravný kašel pravidelnými procházkami po lese, nebo pláži nepatrně ustoupil. A přece... jak velké je riziko, že se ti v tom množství lidí zamotá hlava a upadneš do mdlob? To nejspíš není vůbec přednost, kterou by mladý gentleman očekával, tedy alespoň ne od budoucí manželky. Možná právě hlava plná myšlenek způsobila, že ses tak docela nesoustředila na svůj nepozorovaný únik... ,,Sestřičko?" ozve se ti za zády jemný, ale pevný hlas, který nepatří nikomu jinému než tvému bratrovi. Je pohledný a upravený jako vždy, snad je jen trochu pocuchaný, což by vysvětlovalo, proč jsi jej celý den nezahlédla... Snad byl koňmo ve městě zařídit nějaké nutnosti před zítřejší slávou. Hlavou ti jako blesk prolétne myšlenka: Proč si vlastně matka nehledí také Charlese? Není na čase, aby si našel manželku? Jenže... byla by pro něj nějaká vůbec dost dobrá? Musíš se usmát nad jeho starostlivým pohledem. Nejraději by tě uchránil před celým světem, jen poněkud těžko chápe, že nejsi květinka, kterou by mohl bezpečně zavřít do skleníku. ,,Kampak máš namířeno, hm?" Přísnost v jeho obličeji v okamžiku povolí a na rtech se objeví úsměv. Několika dlouhými kroky se ocitne přímo u tebe a nabídne ti rámě, snad aby si byl jist stabilitou tvých kroků, snad je mu zkrátka tvoje blízkost příjemná. Opatrně tě vede do zahrady, až k dřevěné lavici napůl skryté mezi keři. ,,Mamá se jistě zblázní, když se takhle nezodpovědně vytratíš," zakroutí hlavou a bezděčně zlomí jednu větvičku zeleného keře. ,,a já tě zase nemohu nechat bez doprovodu, to moc dobře víš." věnuje ti vážný pohled, ale ty tušíš, že se doopravdy nezlobí, koneckonců tě stihl zastavit dříve, než jsi mu opravdu mohla zmizet z dohledu. Charles se vedle tebe znaveně usadí na lavičku. ,,Ve městě je hotové pozdvižení... A co ty? Jak se cítíš?" lehonce zdvihne obočí a ty na chvíli netušíš, zda se ptá na tvé pocity, nebo zdraví. |
| |
| soukromá zpráva od Anne Wright pro ČERVEN Nepodařený úprk „Děkuji, Grace“ odvětím na kuchařčina poslední slova. Jsem vděčná za její sentiment, jen mě mrzí, že přichází právě od ní místo mé vlastní rodiny. Samozřejmě až na Charlieho, který s mým osudem také nesouhlasí, jenomže ten bohužel nemá v tomto ohledu žádnou pravomoc. Peníze především a peníze vždycky na prvním místě, běží mi hlavou krutá myšlenka, zatímco si můj mozek pohrává se všemi možnými scénáři ohledně nadcházejícího plesu. Všechny mají samozřejmě zcela katastrofické následky. Poslední dobou mi sice bylo dobře, ale nadcházející sezóna a matčiny nároky mohou tento fakt změnit jako lusknutím prstu. Z hlubokých myšlenek mě vyruší až známý hlas, patřící mému bratrovi. „Charlie,“ věnuji mladému muži vlídný úsměv. Vždy mi vrtalo hlavou, proč se matka více nesnaží oženit jeho. Jistě, co se týče krásy, nejsem na prvním místě, ale rozhodně nestrádám, jsem vzdělaná v medicíně a troufám si tvrdit, že snad i přirozeně inteligentní. Kromě těchto vlastností a toho, jak dokážu štětcem tančit na bílém plátně, ale není moc o co stát. Mám sice dobré vychování, ale nejsem příliš společenská, nerozumím politice či obchodu a mé zdraví mě vždy drží alespoň o dva kroky zpátky. Charles na druhou stranu je téměř dokonalý. Pohledný, odvážný, chytrý a silný. Má vychování, duchaplný smysl pro humor a navíc je to gentleman v pravém slova smyslu. Nemluvě o jeho laskavém srdci, i když mám pocit, že tato vlastnost je většinu času věnována mé maličkosti. Bratrovo nabízené rámě přijmu okamžitě. Přestože ho dnes nepotřebuji, nemám ve zvyku mu tyto malé znaky náklonosti odpírat. Vypadá to, že mi dnešní procházka bude odepřena, pomyslím si odevzdaně. Jeho starostlivosti si samozřejmě cením, ale občas se cítím jako porcelánový ptáček v kleci…chráněná, avšak bez svobody. „Chtěla jsem se trochu projít. Mamá už má k šílenství zcela jistě nakročeno i bez mé pomoci a já se chtěla vyvarovat podobného osudu. Kdybys slyšel, jak mučí všechny ty nevinné stuhy, snažil by ses také vytratit,“ odpovím konečně na jeho otázku, zatímco mě usazuje na lavičku v naší zahradě. Venku mě okamžitě vítá Daisy a já jí instinktivně začnu hladit po hlavě, má pozornost je však stále upřená na Charlieho, který se vzápětí usazuje vedle mě. Tiše si povzdechnu a přemýšlím jak odpovědět na jeho poslední otázku. Vlastně si nejsem tak úplně jistá, na co se ptá. Má na mysli mé zdraví či pocity? Možná obojí? Nejspíš obojí, rozhodnu se konečně. „Jestli máš strach o mé zdraví, tak nemusíš. Mé tělo poslední dobou spolupracuje velmi dobře,“ prohlásím s lehkým úsměvem na rtech. „Bohužel to samé nemohu prohlásit o mé mysli. Se vším tím povykem okolo sňatku...“ Krátce se odmlčím a přemýšlím jak svůj vír emocí bratříčkovi vysvětlit. Momentálně je to jediný člověk, kterému jsem čas od času ochotna obnažit své srdce. Nikdy to nebude jako s Mary, ale je to vítaná úleva, když se ve mně nahromadí příliš mnoho negativních myšlenek. „Vím, že to mamá plánovala už léta, ale mé naivní já doufalo, že se mi takovému osudu podaří vyhnout. Jako by mi nebylo upřeno už tolik maličkostí v životě, říkala jsem si, že se mi třeba dostane alespoň sňatku z lásky.“ Vím, že nemá smysl bědovat. Můj osud je zpečetěn a Charlie s tím nic nenadělá, říct mu to však do jisté míry pomohlo a já cítím, jako by mi spadl kámen ze srdce. „Představ si jak se mamá bude tvářit, až zjistí, že ti zbohatlíci o někoho jako jsem já, nemají zájem. Možná by ses měl začít po nevěstě ohlížet ty. Vím, že chceš studovat, ale to by ti nemělo v ničem bránit. Myslíš si, že nevím kolik dívek na tobě může oči nechat? Nemyslíš, že je na čase, aby ti malá sestřička přestala stát v cestě ke štěstí,“ zeptám se bratra zvědavě. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ČERVEN Stefanie Spása Matka jen nespokojeně sepne ruce jakoby v úpěnlivé prosbě k bohu. Za co se asi modlí v neskonale veliké exeterské katedrále? Přeje si snad, abys přes noc zkrásněla? Nebo se zaobírá docela reálnějším přáním, jako je slepý manžel pro její nezvedenou dceru? Posunkem odežene služebnou pro další šaty, tentokrát neslušivě brčálové barvy. Možná doufá, že troufalá barva odvrátí pozornost od tvého vzezření lépe než nějaká ozdoba. ,,Gvendolin! Budeš to muset do zítra trochu přešít, aby alespoň trochu vynikla její postava... " zavelí a začne nepokojně obcházet kolem tebe. ,,Takhle všechny ty nádherné šaty vypadají jako pytle od brambor." Snažíš se v myšlenkách uniknout z téhle ponižující domácí pasti, a přitom se zaplétáš do nepříjemných myšlenek plných obav... Vzpomeneš si dokonce i na Anastasii, která je místním klenotem, ale jak říká tvoje matka - měla by se rychle vdát, protože již brzy ji Celestýnka zastíní jak svou krásou, tak svým mládím. Nemůžeš pochopit, proč je tvá drahá přítelkyně Florence nakloněná také tomuhle prostoduchému děvčeti. Na druhou stranu se snad na plese alespoň trochu zasměješ, až zakopne o své vlastní nohy a potrhá si lem šatů. V tu chvíli vejde do místnosti další mrak na tvém osobním nebi, avšak sestra vypadá, že tě ani nezaznamenala. Matka se okamžitě rozzáří, pohladí tvou sestru po tváři a láskyplně ji nasměruje do jídelny, kde na ni čeká pozdní snídaně. Její nové! šaty už jsou dávno připraveny nahoře v pokoji a nemusí se tady unavovat úděsným zkoušením. ,,Gvendolin! Buď mé drahé Celestýnce k ruce." zavelí matka a služebná se s trpkým úsměvem na tváři vytratí do jídelny, matka zatím přísně sleduje, jak na sebe navlékáš tu brčálovou hrůzu. ,,Ale, Kachňátko, v tomhle odstínu jsi tak bledá, nedokážu si představit, že si tě některý z nich vůbec všimne, pokud to tedy nebude doktor..." neušetří tě další pichlavé poznámky a shrne ti látku v pase, kde by šaty dozajista potřebovaly upravit. ,,Možná takhle by to bylo lepší..." znaveně se nadechuje k dalšímu teatrálnímu výstupu, když v tu chvíli vejde do dveří Gvendolin s oznámením vzácné návštěvy. Ano! Tak přece! Spása už je na dohled. Po chvilince uvede do pokoje Florence, je poněkud nevhodně oblečená, což tvoji matinku jistě zneklidní. Ty jsi však okamžitě vydedukovala, že přijela na koni. Navíc, Florenci si nikdy příliš nezakládala na róbách a občas se oblékne docela jako kluk, nebo má lem šatů zablácený z věčných cest po polích a vřesovištích. ,,Dobrý den, slečno Lambtonová, nemohu nepodotknout, že přicházíte trochu nevhod." Zabručí matka, ale nakonec přece jenom pustí látku brčálových šatů a s mrmláním opustí pokoj, nejspíš se jde potěšit se svou drahou mladší dcerkou. Ach, kéž by čaj mohl vyřešit všechny problémy světa.  |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Florence je oblečena jen v jednoduchých světle hnědých domácích šatech z hrubé látky, prostovlasá s nedbalým účesem, vchází s červení ve tvářích. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ČERVEN Florence Útěk Letní sezóna je pravděpodobně stejně úděsná i všude jinde, snad jen Londýn je opuštěný a v letních parnech zeje prázdnotou... Nebylo by dokonale osvěžující se tam třeba se Stefanií vydat? Nebo se vydat vlastně kamkoli, kde nevládnou šílené matky? Samozřejmě to není tak, že bys nechápala tu společenskou nutnost se vdát... jenom ten způsob ti přišel poněkud nedůstojný jakékoli mladé dámy. Jste snad zvířaty na trhu? A není zítřejší trh vlastně něco jako burza, kde pánové zhodnotí, zda se jim jako investice vyplatíte do budoucna? Tvoje sestry naproti tobě zářily nadšením a už se nemohly dočkat návštěvy všech nudných obchodů v Exeteru. Jaká to je proměna oproti nedělní výpravě na mši... Tvůj únik byl dokonale propracovaný, kdybys matku nešokovala svou poslušností, jistě by tě ani na vteřinu nespustila z očí. Snad ti bylo jen trochu líto otce, který neunikne matčiným nářkům nad tvou vzpurnou povahou. Jen co vběhneš do stáje, uhodí tě do nosu ta známá a tolik příjemná vůně sena a těch klidných zvířat. Pokaždé když jsi zavítala do tohoto malého světa, se tvé srdce sevřelo vděčností k bratranci Raymondovi, který vás vzal pod svá křídla a věnoval ti tolik pozornosti. Ve tvém spěchu ti snad unikl Martinův potutelný úsměv a snad i trochu obdivný pohled, nikdy by si na tebe sice nemohl myslet, ale rád sledoval tvůj elán a také věděl, že se o Shelby dobře staráš. Klisna vesele zaržála, když jsi dosedla na její hřbet a vyrazila hned s první pobídkou jako o závod, snad ani jí nebyl matčin hlas zrovna příjemný a chtěla jej mít co nejdál za zády. Ani nechceš pomyslet, jak moc se bude mamá zlobit, až zjistí, žes zmizela. *** Cesta byla velmi osvěžující a příjemná, počasí bylo na projížďku docela ideální, a kdybys měla v příštích dnech pouze jezdit po okolí, svět by byl docela bez chyby. Stanula jsi před na místní poměry krásným domem, a zatímco jsi bloumala po zahradě, uslyšela jsi z jeho nitra živý a přísný hlas paní Mable. Musela ses nadechnout a vystoupat po schodech ke dveřím, Stefanie se totiž velmi pravděpodobně nacházela ve spárech své matky. Velmi rychle sis domyslela důvod spěšně psaného lístečku s pozváním. Stará služebná Gvendolin se na tebe příjemně usmála a krátce se uklonila. ,,Dobrý den, slečno, vydržte chviličku, ohlásím vás." Rychle zmizela do nitra domu a za minutku se pro tebe již vracela, aby tě doprovodila do salónku, v němž se nacházela tvoje přítelkyně. Zrovna dosti útrpně stála uprostřed pokoje, na sobě brčálově zelené šaty, které se na ní matka snažila všemožně nakrabatit tak, aby lichotily její postavě, což byl popravdě dosti marný boj. ,,Dobrý den, slečno Lambtonová, nemohu nepodotknout, že přicházíte trochu nevhod." Zabručí nevrle Stefaniina matka, ale nakonec přece jenom pustí látku brčálových šatů a s mrmláním opustí pokoj a tvá přítelkyně si může konečně trochu vydechnout. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ČERVEN Anne Rozhovor s bratrem Snad to mají muži v tomhle světě vždycky o něco jednoduší, především jsou to oni, kdo si vybírá dívku svého srdce, ať už pro lásku, prestiž nebo majetek... Slušně vychovaná mladá dáma je vždy odkázaná k čekání, než se jí nějaký muž začne dvořit a dovolí-li si odmítnout, může také dokonce života zůstat rodičům na krku. Což nikdo z rodiny nechce, především to inkriminované děvče. Bratrovo čelo se rozjasní, když se zmíníš o matčině šílenství, snad to jako muž pokládá jen za neškodnou zábavu, přestože to je opravdu vážná posedlost, která může hraničit se zdravotními problémy. ,,Je dobře, že se mamá trochu zaměstná, neměj o ni starost. A ty nebohé stuhy můžeme pouze litovat, a to stejně dobře ze zahrady jako z lesa." Trochu povytáhne pravý koutek a skloní se, aby Daisy také podrbal po hlavě, přestože je primárně tvým miláčkem. Charlie nepřestává sledovat tvé čokoládové oči a v jeho pohledu cítíš ukrytou starostlivost, která zůstává na místě, i přestože jsi letošní zimu přežila bez horšího nachlazení, které tě jindy dokáže vyřadit i na několik týdnů. Snad má pořád na paměti, že o tebe již několikrát málem přišli. ,,To chápu..." Odtuší a dál ti tiše naslouchá, snad trochu bezděčně sevře tvou malou ručku ve své, jeho dlaň je teplá a úchop pevný. A přestože Charlieho nadevše miluješ, nikdy ti nemůže porozumět jako přítelkyně. Jak by také mohl, když sám není vystaven tomuto kolotoči? Nebylo by občas snazší být mužem? ,,Anne, sňatek není konec světa a nedokážu si v mysli byť jen představit gentlemana, který by na tobě neulpěl pohledem." Snaží se tě uklidnit a tebe hřeje u srdce, že to pravděpodobně ve své slepé bratrské lásce myslí opravdu vážně. ,,Lásku ti samozřejmě všichni přejeme, i když se možná trochu přeceňuje..." Charlie se na chvíli zamyslí, ulomí další malou větvičku, a pak pokračuje. ,,i kdyby tě s manželem snad nevázalo pevné citové pouto, jistě se ho naučíš mít alespoň trochu ráda a já - já tě budu milovat dokud budu živ." Velmi vážně se na tebe usměje, snad proto, že neřekl přesně to, co bys chtěla slyšet, jenže už jsi příliš velká na to, aby ti vykládal svoje smyšlené pohádky. Všichni koně nejsou bílí a každý muž je stěží princem. Svou poslední otázkou jsi ho dozajista překvapila, tmavé obočí mu poskočí na čele a chvíli se tváří překvapeně jako dítě. Že by snad ještě o vhodné nevěstě neuvažoval? Případně o sňatku vůbec? ,,Víš... možná až narazím na dívku, co bude stejně krásná, chytrá a oddaná jako ty, tak konečně ztratím hlavu, ale zatím jsem o tom příliš nepřemýšlel." Odvětí s upřímným úsměvem a sebere ze země klacek, který po chvíli hodí Daisy do dálky, i když není jasné, zda se za ním rozběhne, nebo ti zůstane věrně u nohou. ,,Myslíš, že některá z místních slečen by toužila po mé pozornosti? Snad bych si měl také spíš vyhlídnout nějakou londýnskou paničku." Vesele se zasměje, pomalu vstane a opráší si jezdecké kalhoty. ,,Jak by mi moje štěstí vůbec mohlo stát ve štěstí?" Věnuje ti jeden ze svých kouzelných úsměvů a podá ti ruku, aby ti pomohl vstát. Na chvíli se ti zastaví srdce, protože se obáváš, že tě bude chtít odvést do domu, ale Charlie se po chvíli váhání vypraví na obhlídku zahrad. No... každopádně je to lepší než nic, i přesto, že vás tu matinka dozajista brzy najde, jakmile vydechne poslední stuha. |
| |
 | soukromá zpráva od Rebekah pro Toulky v myšlenkáchSeděla jsem na zápraží, po boku svou chůvu která vyprávěla něco o tom.. vlastně nevím o čem. Naštěstí ona není jako má matka. Věří v lásku na první pohled, tak jako já. A podporuje mě v tom. "Lucio, myslíš, že mě letos matka.. prodá?" Jistě už zaslechla to o mladém panu Scully, který sídlí nedaleko odsud. Ani bych se nedivila, kdyby mu už poslala dopis nebo ho rovnou nepozvala k nám na čaj. No, spíš něco ostřejšího. Ji alkohol není cizí. Postavila jsem se a přešla ke straně, odkud chodívá Florence. Hledíc do dálky nepřestali proudit mě myšlenky. Chce se Florenc vůbec vdávat? Zajímalo by mne, jak to vidí ona. A jestli se její rodiče budou usilovat o nového, bohatého zeťe. "Co si myslíš o tom plese? Matka už teď vybírá ty nejlepší šaty, co si oblékne. A taky ty, které oblékne mne. Nejraději bych tam ani nešla. Stejně e si zase uříznuté ostudu a všichni muži utečou. Najde se vůbec někdy ten pravý? Můj princ?" Opřela jsem se o široké zábradlí a hleděla do dáli, jestli už nezahlédnu koně Florence. Lucia je dobrá posluchačka, ale poradit neumí. A to já teď potřebují. Flo vždy stala pevné nohama na zemi, narozdíl ode mne. Ta mi jistě poradí. A pomůže. Už aby tu byla. "Půjdu vyhřebelcovat koně. Pošli pro mne, až přijede." Nezastavovala jsem se a rozešla se při o ke stáji. |
| |
| soukromá zpráva od Anne Wright pro ČERVEN Rozhovor s bratrem Vděčně se na Charlieho usměji a opětuji stisk jeho ruky. Vyřčená slova mi ani zdaleka neposkytují takovou útěchu, jako dopisy od Mary, ale s tím jsem do jisté míry počítala. Muži komplikovaným emocím, doprovázejícím trpký osud dívek nikdy zcela neporozumí, ať už je milují sebevíc. Moc dobře vím, že to se mnou můj bratr myslí dobře a starostlivost odrážející se v jeho kaštanově hnědých očích funguje jako balzám na duši, tam kde se slova minula účinkem. „To říkáš jen proto, že jsem tvoje drahá sestřička,“ řeknu poněkud pobaveným tónem, když mi navíc začne tvrdit, že se o mě jistě muži budou prát. S takovým prohlášením mohu jen těžko souhlasit, ale je to od něj milé a nepochybuji o tom, že tomu sám skutečně věří. „Máš pravdu, zvyknout se dá na ledacos a mě bůh navíc obdařil úžasným bratrem, na kterého se mohu kdykoli obrátit,“ promluvím znovu po krátké odmlce s odhodlaným výrazem ve tváři. Rozhodně mě představa takové budoucnosti netěší, ale nemá smysl tím Charlieho dále zatěžovat. Už tak se mnou má starostí až nad hlavu. Naštěstí se nemusím přetvařovat příliš dlouho, neboť má následující otázka mladíka sedícího vedle mě dokonale rozhodí. Trpělivě sleduji tanec, jenž provádí Charlieho tmavé obočí, a vyčkávám jeho odpovědi. To mu takový skutek skutečně nikdy nepřišel na mysl? Vím, že je plně zaměstnán mou maličkostí a touhou studovat, ale i tak je to pro mě trochu zarážející. „Jsem si jistá, že Devonshire ukrývá nejednu perlu, která by ti mohla zamotat hlavu,“ ujistím bratra okamžitě. Někdy bych si přála, abych se mohla vidět jeho očima. Pokaždé, když o mně mluví, padají z jeho úst slova nejvyšší chvály…Oh jaký je to kontrast oproti slovům mé drahé matky. Zvláštní, jak odlišný pohled mohou mít dva lidé na jednu a tu samou osobu. „Vezmi si ho,“ zašeptám směrem k Daisy, která netrpělivě těká očima ke kusu odhozeného dřeva. Hravost jí rozhodně nechybí a nebýt mé přítomnosti, běžela by za ním hned, jak jej Charlie odhodil, takhle ale čekala na svolení. „Nicméně, pokus bys raději vzdělanou Londýnskou paničku, nebudu ti bránit. Hlavně, aby tě měla ráda,“ dokončím konečně svou předchozí myšlenku. Jeho poslední výrok už projdu zcela bez povšimnutí. Rozhodně se nepovažuji za bratrovo štěstí, právě naopak. Vždyť jsem své rodině přinesla už tolik soužení…jen proto jsem také ochotna celou tuto maškarádu podstoupit. Udělá-li můj sňatek rodinu Wrightových šťastnými, pak budu nad míru spokojená. Krátce opětuji bratrův zářivý úsměv a bez váhání nabízenou ruku přijmu. Prosím, ještě mě nežeň do jámy lvové, modlím se v duchu, když se Charlie rozhoduje co se mnou dál. Jeho kroky však nakonec nesměřuji zpět do domu, ale pokračují dále do útrob naší zahrady. Krátce si oddechnu. Procházka lesem to sice není, nicméně v daný moment jsem vděčná i za tento malý útěk. Nepochybuji, že se mamá brzy objeví ve dveřích s výrazem hladovějícího vlka, ale prozatím mohu volně dýchat. „Hlavně se snaž mé nápadníky příliš nevyděsit,“ strčím do svého sourozence laškovně ramenem. Samozřejmě ho jen škádlím, ale zrnko pravdy na tom přeci jen bude. Charlie občas opravdu dokáže být přehnaně ochranářský a vůbec bych se nedivila, kdyby to některého z nově příchozích gentlemanů odradilo. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ČERVEN Anastasia Stáje Stará Lucia jen rychle ztichne, ve chvíli kdy přerušíš její bezúčelný monolog a docela vážně se na tebe zadívá očima, kolem nichž je plno dobromyslných vrásek. Nikdy to neměla ve vaší rodině úplně lehké, ale milovala tě nade všechno, mateřskou láskou, kterou ti vlastní matka věnovala pouze krátce a ne příliš úspěšně. ,,Ne, slečno... Myslím, že jakmile vejdete do sálu, všechen čas se na vteřinu zastaví a každý z přítomných pánů ulpí pohledem na vaší nádheře. Jen jeden pohled však bude důležitý i pro vás. Zamilujete se na první pohled a všechno zlato světa nedokáže stát pravé lásce v cestě." Chůva se na tebe vlídně usměje, a ty víš, že přestože je hodně naivní a hodná, myslí svoje slova smrtelně vážně. Vždycky chtěla, aby byl tvůj život jako pohádka a do omrzení si s tebou hrála na princezny. ,,Hovoří se o tom, že obě volné usedlosti již získaly své pány a já bych se moc divila, kdyby některý z nich nebyl vaším budoucím chotěm." Pokývá hlavou a možná čeká, zda jí pokyneš, aby pokračovala, nejspíš má nakonec mnohem víc informací než tvá matka, koneckonců nemá ve svém pokročilém stáří co dělat a bylo by naivní si myslet, že není v kontaktu se služebnictvem široko daleko. Když ji však nepobídneš, dál mlčí a dívá se na moře, od něhož vane příjemný teplý a vlhký větřík, co kudrnatí neupevněné kadeře. Vzpomeneš si na Florence, která je ve stejné situaci jako ty, měla by se již brzy vdát, jenže její matka je snad ještě horší než ta tvoje. Florence je opravdu jediným drahokamem rodiny Lambtonových, její sestry, ani matka se nedokáží vkusně chovat ve společnosti, bratr Louis zase tahá z otce ještě to nemálo peněz, co mají k dispozici... Jistě by se z takové rodiny velmi ráda vymanila a ty můžeš - jako její přítelkyně - jen doufat, že se jí to podaří a že její intelekt a prozíravost jí nakonec nebudou spíš na škodu než ku prospěchu. ,,Nebojte se, slečno Anastasie, každému muži při pohledu na vás dozajista přestanou sloužit nohy. Jak by pak mohli utéct? Budete drahokamem místního plesu, ať už vaše ctěná matka vybrala jakékoli šaty." Zahlaholí chůva a napije se trochu čaje, který k odpoledni připravila, vždycky jej pije příliš sladký. ,,Jistě, jen jděte, drahá." Usměje se ještě chůva a zahledí se na okamžik svorně s tebou do dálky, směrem k domu Lambtonových. Je zvláštní, že tu Florence ještě není... Snad se přihodilo něco, co ji zdrželo. Možná rodinné záležitosti... Stáj nestojí daleko a dostaneš se tam napůl písčitou a napůl travnatou cestičkou podél domu. Koně neklidně řehtají, jakoby i oni tušili, co se na zítřek chystá, nebo možná bude pršet, kdo ví. Snad si nebudete muset máčet lem šatů ve večerních loužích. Začneš hřebelcovat jednoho z koní a opět se necháš na chvíli unést myšlenkami, ve stáji se ti volně dýchá a na tváři se ti mimoděk objeví úsměv. ,,Slečno Lambert?" Ozve se za tebou mladý mužský hlas, úlekem upustíš kartáč, ale když se obrátíš, zjistíš, že jde jen o mladého štolbu. ,,Ach! Moc se omlouvám! Já jsem - já vás nechtěl vyděsit... Jen, jenom mě překvapilo, že vás tady vidím a..." Zadrhne se, vrhne se na zem pro kartáč a blankytně modré oči zabodne do špičky tvého střevíce. Je nemotorný, ale milý, víš, že se na tebe často dívá, když si myslí, že jej nikdo nevidí, ale nenápadnost mu zrovna nebyla dána do vínku. Je mu asi šestnáct let, má na sobě jezdecké kalhoty, má tmavé vlasy a nekonečně modré oči, jmenuje se Danny a očividně má trému, podle ruměnce, co mu právě vstoupil do tváře. //Mimochodem, mám v zástupu tvé matky napsat Scullymu nějaký pěkný dopis s pozváním? :) |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ČERVEN Sezóna začíná Devonshire je překrásný kraj a v letních vedrech není snad příjemnějšího místa pro pronájem letních sídel... Nebo alespoň něco v podobném smyslu slyšeno mnoho pánů během mokré a studené zimy v Londýně. Spousta se jich nad pronájmem opravdu zamyslí, někteří se dokonce jedou podívat na místní krajinu, ale jen dva z nich opravdu složí zálohu a přijíždí do malebného kraje provoněného mořským vzduchem. Pobyt v tomto kraji by mohl leckdo označit dokonce za ozdravný, ale jak se vlastně cítí ti, co zde žijí po celý svůj život? Nemůže se stát domov nakonec jednotvárným? Moře nudným a šedivým? Tváře sousedů pobledlými? Již zítra se bude konat obecní ples v Exeteru, který je opravdovým symbolem zahájení sezóny, byla by společenská sebevražda se takové události vyhnout, ovšem nakolik se tam kdo z místních těší, to už je docela jiná otázka. Vždycky je příjemné poznat nové návštěvníky vašeho domova, ale letošní rok je zvlášť důležitý, protože nejedna místní rodina se rozhodla provdat svoje dcerky, ať už je jim motivací výhodný sňatek sám o sobě a výhody z něj plynoucí, nebo jen štěstí jejich dítěte. Ne každá dívenka však pokládá manželství za naplnění svého osudu, ovšem nikdy není dost pozdě vytlouct jim emancipační snahy z hlavy. Nikdo to ostatně nedokáže lépe než pohledný a dobře situovaný muž. Obě volné usedlosti ve vašem kraji dostanou již dnes svoje pány. V té u moře, s výhledem na malebný záliv Tor Bay, se usídlí pětatřicetiletý rejdař Roban Scully, je to cestovatel a povídá se o něm, že se úplně sám vypracoval ze dna až ke svému momentálnímu bohatství. V Anglii je nový a snad jen někdo s velkým přehledem ve světě obchodu by mohl zaslechnout jeho jméno. Usedlost u lesů získává o malinko mladšího majitele, ten má však o dost zvučnější jméno, ačkoli nejspíš ne více peněz. Jméno Bryson totiž zná každý, kdo alespoň jednu zimní sezónu pobýval v Londýně. Mnohé jistě bude zajímat, zda se alespoň dotýká úrovně svého úspěšného, ale bohužel již zadaného, bratra. Navíc se proslýchá, že sebou přiveze hosta, hraběte Sylvera hrdě nosícího svou nepěknou pověst. Ten jediný dozajista není vůbec vhodným nápadníkem pro žádnou z místních dcer, naopak je na místě se obávat jeho zhoubného vlivu, jemuž by mohla nejedna nezkušená dívka podlehnout a zničit si tak život. Jenže třeba má tolik peněz, že ten risk stojí za to... *** Avis Cestou do Devonshiru I pro tebe měl být alespoň na část sezóny Devonshire novým domovem, každé léto ses totiž snažila trávit alespoň trochu v nové - někdy lepší, někdy horší - společnosti. A k tomu ti mohl výborně dopomoct právě tvůj bratranec Henry Sylver, který se téměř každou sezónu ubíral do jiného hrabství, kde si sídlo buď pronajal, nebo rovnou koupil... Většinou se však neukázal dvakrát na stejném místě, snad aby jej nedohnaly jeho činy z předchozích let. Jeho sukničkářství bylo velmi úsměvné pro pozorovatele, nikoli však pro nevinnou oběť. Letos ti ve svém dopise objasnil, že hodlá pobývat u svého přítele Rhyse Brysona v Devonshiru. Popravdě jsi vůbec netušila, proč se mladý gentleman tak zvučného jména stýká zrovna s tvým bratrancem, ale jistě jsi na to měla již brzy přijít. A také jsi vůbec netušila, proč se Henry uchyluje k příteli, namísto aby využil některého svého sídla. Dovolil si pozvat i tvou maličkost s tím, že to Rhysovi dozajista nebude vadit... To je docela velkorysé, ne? Každopádně všechno bude lepší, než trávit letní sezónu se svou rodinou, především s matkou, která dělá všechno proto, aby ses vdala, navíc jistě budeš oproti jiným slečnám ve výhodě, když se budeš pohybovat v pánské společnosti. Nezbývá tedy než si zabalit, nastoupit do kočáru, co pro tebe Henry z čisté lásky poslal a vyrazit snad za svým štěstím. Zítra se koná ples na zahájení sezóny, na němž bys neměla chybět, přestože možná nebude tak honosný, jako londýnské plesy. Snad jen v koutku duše trochu doufáš, že Henryho přítel nemá podobnou oblibu v ženách jako on... ale kdo jsi vlastně ty, abys mohla někoho soudit? Muži to mají v tomhle světě o tolik jednodušší! |
| |
 | soukromá zpráva od Avis Attwood pro Cesta do Devonshiru, cesta do ráje? Srdce se mi rozbušilo radostí, když jsem dočítala dopis od Henryho. Devonshire...ty prohnaný lišáku, copak máš za lubem? zacukaly mi koutky úst. Překvapilo mě, že se rozhodl zůstat u Rhyse Brysona. To se krapet vymykalo jeho povaze. Zřejmě s drahým Brysonem jsou skutečně dobří přátelé. Pomalu jsem přešla k oknu s výhledem do zahrady. Je pravda, že o našem budoucím hostiteli toho příliš nevím. Pouze obecné povídačky. Otázka je, zda trpí úspěchy svého staršího bratra, či naopak. Pod svícnem je největší tma. ,,Mohu pouze doufat, že jeho apetit, co se týče žen, nebude tak spalující jako mého bratránka. Krotit dva muže najednou by bylo nad mé síly..“ promluvila jsem sama k sobě s lehkým zamyšlením. Dost přemítání. Poslala jsem pro služebnou, aby mi pomohla zabalit šaty, boty, šperky. Samozřejmě i má matka se do všeho musela plést a pečlivě mi vybrala garderóbu na ples a další veřejné radovánky a příležitosti, kde bych mohla potkat svého budoucího manžela. Tolik si přála, abych byla zaopatřená. A mně to trhalo srdce. Naše rodina je sice majetná, ovšem mít za dceru starou pannu, bylo pro některé matky více tragické než žít v chudobě na okraji společnosti. * Než jsem nastoupila do kočáru, rozloučila jsem se s matkou i otcem. Ujistila jsem je stejně jako každé léto, že mě bratránkovo způsoby nezkazí a ať se nestrachují. Ostatně si budeme pravidelně psát. V kočáře jsem si úlevně vydechla. Na Henryho jsem se těšila. Jeho pověst je sice ne příliš žádoucí pro rodiče a jejich nevinná poupátka, ale já vím, jaký skutečně je. Nebo alespoň jaký je vůči mně. Nepůsobí sice jako ideální partie, ale je to velmi dobrý a hodný člověk. Nějaký čas jsme spolu trávili dětství a pravidelně si dopisujeme. Navíc každou sezónu mi poskytne příležitost uniknout z rodného domu a poznávat nové lidi. Vlastně bych mohla s klidem říct, že mi na něm záleží víc než na mém skutečném bratru Marcusovi. Markus žije ve svém světě a mladší sestry jej nezajímají. Nikdy to nebyl můj přítel. Avšak Henry ano. Také si neumím představit lepší zábavu, než bratránkovi kazit pletky s několika dívkami najednou. Nikdy předtím jsem do Devonshiru nezavítala. Slyšela jsem ale, že je to překrásný kraj, čemuž jsem musela dát za pravdu. Zatím jsem okolí sice pozorovala z okénka kočáru, avšak rodil se vě mě pocit, že se mi tu bude líbit. Blížili jsme se před sídlo Rhyse Brysona. Nervózně jsem si uhladila sukni smaragdově zelených šatů. Vstříc novým zítřkům. A přípravám na zítřejší ples! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ČERVEN Anne V zahradách Svou odpovědí vykouzlíš na Charlieho ústech spokojený úsměv, možná by i zčervenal, kdyby byl ještě mladým chlapcem a nikoli už dospělým a odpovědným mužem. Nakonec je možná dobře, že na tebe někdo takový dává pozor, přestože by to mohlo případné nápadníky spíše odradit, než povzbudit. ,,Bůh je nekonečně dobrý, a proto zařídil, aby naše dvě duše mohly být pořád blízko u sebe, drahá sestřičko." Odtuší při tvé poznámce o Bohu, i když v hlase cítíš trochu nejistoty, snad protože Charlie nikdy zcela nepronikl do tajů víry. Rozhodně tedy ne stejně snadno jako se naučil jezdit na koni. Veselýma očima sleduje Daisy, která se po tvém dovolení s chutí rozběhne pro klacek, a v okamžiku kdy se vrátí, jí ho opět hodí. ,,Nevím... Znám všechny krásné slečny z Devonshiru, tedy alespoň povrchově, ale to, že jsi k žádné nepřilnula, mi dává důvod pochybovat o jejich kvalitách, pokud mi odpustíš takovou neomalenost." Odvětí ti a ještě se rozhlédne, zda jste doopravdy sami dva, když vypouští z úst tak nehezké hodnocení místních perel. Bratr si jemně položí tvou ručku na paži a pokračuje pomalým krokem do nitra zahrady. ,,Snad si dřív zatančím na tvé svatbě než na své." Usměje se nakonec, a v tom úsměvu vyjádří všechna svá přání štěstí. Rodině by jistě tvůj sňatek udělal velikou radost, ale Charlie by tě nikdy nevydal za každou cenu, na to jsi mu příliš drahá, bohužel však v tomhle ohledu nemá ani poslední, ani největší slovo. Bratr hraně zavrávorá, když do něj šťouchneš ramenem, a z úst mu vyplyne pobavený smích. Z lehonka ti tvou provokaci oplatí, pak se zastaví a přiloží si tvou ruku ve vší vážnosti na srdce. ,,Popravdě mám v plánu vyzvat na souboj každého, kdo o tebe byť jen zavadí pohledem!" Dlouho však kamenný výraz neudrží a musí se usmát. Pustí tě a hodí Daisy další klacek, ta se za ním rozběhne, ale v půli cesty se zastaví, rozštěká se, nechá klacek klackem a vyrazí směrem k malinovým keřům v rohu zahrady. Ve svých střevících nemůžeš psovi stačit, ale když se konečně přiblížíte na dohled, uvidíš malého chlapce, možná devítiletého, jak se skrývá v křovinách, prsty celé olepené sladkou šťávou z vašich malin. Daisy napůl výhružně, napůl hravě štěká, ale víš, že dítěti nic neudělá. Chlapec to však očividně neví a hledí na psa s vykulenýma očima plnýma obav, úkosem hledá větve stromu, po nichž se sem zřejmě spustil. ,,Ale, to se podívejme..." Řekne tvůj bratr a pozvedne obočí. |
| |
| soukromá zpráva od Anne Wright pro ČERVEN V Zahradách Spokojeně pozoruji černobílou fenu radostně skotačící za kusem dřeva. Je to, jako by měla v těle nahromaděnou všechnu energii, která tomu mému chybí. „Jenom protože se semnou ty půvabné dívky nebaví, neznamená, že jsou špatné. Moc dobře víš, že nejsem zrovna výřečný typ a Mary mě polapila do svých sítí přátelství jenom, protože bydlela kousek od nás a nedala se odbít," upozorním Charlieho, když začne poklady Devonshiru odsuzovat na základě mých společenských nedostatků. Nemám mu to za však za zlé. Nakonec i mé prohlášení je poněkud zkreslené. Přestože dívky povrchově znám, nemohu na základě krátkých interakcí s nimi soudit jejich charakter. Třeba má nakonec můj bratr pravdu, bleskne mi hlavou chmurná myšlenka. Naštěstí jsme v zahradě opravdu sami, a tak jsme se oba vyvarovali nepříjemného kázání o pomluvách. Jsem si jistá, že by ho matka udělala až nedůstojně dlouhé, přestože je v tomto ohledu sama odbornicí. Tiše si povzdechnu a nechám se vést dál do hlubin našich zahrad. Na mé následné varování reaguje Charlie stejně laškovným způsobem jako já a poprvé mě dnes přinutí ke krátkému smíchu. „Ach, jenom to ne. To už by mamá opravdu přišla o rozum nebo snad dostala předčasný infarkt.“ Zakroutím krátce hlavou. Moc dobře vím, že žertuje, ale nemohu mít drobné pochybnosti o tom, zda v jeho tvrzení nebude alespoň zrnko upřímnosti. Mám pocit, že pokud by se mu můj nápadník vskutku nezamlouval, byl by k tak drastickému činu snad vážně ochoten přistoupit. Než však stihnu cokoli v tomto duchu poznamenat, přeruší náš rozhovor Daisy, jenž v půli cesty za klacíkem zastaví a začne štěkat. „Co se děje Daisy,“ zeptám se překvapeně, když se fena náhle rozběhne k malinovým keřům v rohu zahrady. Ve svých střevíčkách své chlupaté přítelkyni bohužel nestačím, a tak nám chvilku trvá, než k ní konečně doběhneme. Daisy ovšem nikdy neštěká bezdůvodně a ani dnes tomu není jinak. U jednoho z našich malinových keřů totiž stojí malý chlapec, ne starší než devět let a prsty má celé olepené šťávou z jeho sladkých plodů. „Daisy, tiše,“ napomenu hlasitou fenu, která okamžitě uposlechne a štěkat přestane. „…malý zloděj malin,“ doplním ihned Charlieho větu, načež se pustím jeho paže a snížím se na chlapcovu úroveň. „A jaké je vaše ctěné jméno mladý pane,“ zeptám se s lehkým úsměvem na tváři, abych chlapce nevyděsila. Má štěstí, že jsme ho našli my dva a ne naše drahá matička. Ta by mu důvod k útěku dala dozajista. „Vidím, že máte vybraný vkus. Naše maliny jsou vskutku nejkrásnější široko daleko.“ |
| |
| soukromá zpráva od Stefanie Mable pro
|
| |
| soukromá zpráva od Florence Lambton pro ČERVEN PřítelkyněBýt tak muž... To jediné mě provázelo ustavičně v mých myšlenkách celou cestu. Být muž, jsem opravdu svobodná. Dobře jsem to věděla. |
| |
| soukromá zpráva od Rebekah pro StájeVždy když jsem chtěla být chvilku sama nebo měla o čem přemýšlet, jsem utíkala do stájí. Matka se sem neopováží a otec ví, že mně má nechat. Teď mě však z toku myšlenek vyrušil někdo jiný. Mladý Danny. S leknutím jsem se na něj otočila, jelikož jsem ho neslyšela ani přijít. Byla jsem tak moc zabraná do hřebelcování. "Ach to nic. V pořádku." Byl svým způsobem roztomilý, jak se tak červenal. Jenže na mě moc mladý a taky to nebyl můj typ. Bohužel. Nikdy jsem ho však nechtěla tahat za nos nebo tak něco. Vzala jsem si od něj zpět hřbílko, s čímž jsem ho postavila zpátky na nohy a letmo si ho prohlédla. Florence už je tady? Nebo.. děje se něco?" Tělo už jsem měla natočené zpátky ke kobyle a začala ji čistit tam, kde jsem předtím přestala. Jeho jsem ale pro teď vnímala a čekala, co řekne. Poslouchala ho. "Vyhřebelcuji je za tebe. Klidně můžeš jít. Beztak nemám co na práci." Podpořila jsem své rozhodnutí mírným pokrčením ramenou. // Ale proč ne 0:) Trochu zamícháme kartami. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ČERVEN Cesta do ráje je vždy trochu klikatá Avis Matinka opravdu pečlivě dbala na to, abys měla zabaleno všechno, co je potřeba pro tak zvaný úspěšný lov, a přestože zavazadel už bylo i tak přespříliš, tušila jsi, že za tebou jistě brzy pošle další kufry plné taftu, sametu a jiných drahých látek v nejmodernějších barvách, aby sis mohla nechat ušít šaty přímo podle vkusu místních pánů. Nadšení tě žene rychle kupředu a srdce vesele buší v hrudi, je vlastně docela zvláštní, že tě nikdy nenapadlo přemýšlet o svatbě se svým bratrancem, snad to bylo kvůli vašemu úzkému vztahu, snad kvůli pověsti, snad pro všechno, cos o něm věděla. On navíc proti manželství dosti pobaveně vystupoval, kdykoli na něj přišla ve společnosti řeč. Můžeš jen doufat, že jeho přítel bude alespoň trochu jiný, ačkoli pro jeho slavného bratra bylo nutné se obávat projevu jistých komplexů, co se tak těsně drží mužských duší. Matka usedavě plakala, když jsi usedala do kočáru, lkala a ujišťovala se o tvém dobrém vychování a několikrát dobromyslně proklela Henryho jméno, přestože byla ve svém srdci opravdu ráda, že se dostaneš do nové společnosti. Otec ti distingovaně zamával a káravě se díval na matku, která si utírala oči kapesníkem. Konečně kočí popohnal koně a v kočáře se pohnul teplý letní vzduch, byla před tebou relativně dlouhá cesta, ale věřila jsi, že uteče rychleji, než bys čekala, koneckonců jsi měla o čem přemýšlet a za okny se střídala malebná krajina, v níž se co nevidět měla zalesknout i hladina moře. Mořský vzduch je vždycky ten nejlepší, snad je možná trochu škoda, že Brysonova usedlost leží v Devonských lesích, ačkoli ty mají také nepopiratelně své kouzlo. Po dvou hodinách jste konečně minuli hranice Devonshiru, když v tu chvíli sebou kočár trh a nakonec zastavil docela. K tvým vznešeným uším se donesla tlumená nadávka. Vypadá to, že tvá cesta nebude mít tak úplně hladký průběh. ,,Slečno Attwoodová, obávám se, že máme problém s kolem." Oznámil ti kočí s lehce omluvným pokrčením ramen. Podal ti svou velkou mozolnatou dlaň, aby ti pomohl vystoupit. ,,Snad to bude jen chvilička, ale budu potřebovat pomoct... Snad by tu měl být někde hostinec." Kočí se podrbe na hlavě a podívá se na vzácnou látku tvých šatů. ,,Moc se omlouvám, ale v tomhle asi nemůžete jet na koni, co?" zeptá se poněkud prostě, ale dostatečně dobromyslně na to, abys mu odpustila. Můžete se vydat hledat hostinec, nebo počkat několik minut na cestě, snad kolem pojede někdo, kdo by vám mohl pomoci, ale také nemusí. No co, kdyby byla cesta příliš lehká, jak by ses vůbec mohla radovat z toho, co čeká na jejím konci? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ČERVEN Malý zloděj Anne Bratr tě zaujatě poslouchá, a zatímco ty očima sleduješ fenku, on je nespouští z tvé bledé tváře. Možná má o tebe opravdu trochu strach a není se čemu divit, sezóna vždycky bývá o něco náročnější než zbytek roku, a ty se tak snadno unavíš. ,,Snad máš pravdu, ale raději bych měl po boku někoho, koho vyznamenáš svým ctěným přátelstvím." Odtuší a na rtech se mu objeví lehký úsměv, tak přirozený a příjemný. ,,Co vůbec Mary, kde je jí konec? Už je mladou paní?" Dodá se zájmem, ačkoli víš, že na společenské klepy příliš nedá, také tě jistě nechce rozesmutnit připomínkou tak vzdálené přítelkyně, ale nerad by nechal tvou zmínku bez odezvy. Vesele s Charliem plujete zahradami a ty si užíváš každou chvíli, kdy ti věnuje svoji pozornost tak bezprostředně a nesvázaně. Víš však, že na každém slově, co vypustí z úst, je část pravdy, snad proto, že je tvůj bratr tak morální a pravdomluvný. Můžeš jenom doufat, že nakonec nedojde k tomu, aby musel sáhnout po kordu. Jenže věnovala bys vůbec někomu takto nevhodnému svoji pozornost? Mohlo by se stát, že se onen muž bude zamlouvat tobě, ale Charliemu vůbec? To by opravdu musela být láska docela slepá... Vaši poklidnou idylu naruší Daisy, která se nejspíš pro dnešní den rozhodla být strážkyní zahrady. Fena zmlkne, ale Charlie se neubrání smíchu, když doplníš jeho větu. Chlapec k tobě prvně skoro nábožně vzhlíží a teprve poté, co máte oči ve stejné výšce, provinile vydechne a skloní modrá kukadla k zemi. Zdá se, že notnou chvíli přemýšlí nad zběsilým úprkem, ale pes u tvých nohou jej nakonec úspěšně udrží na místě. ,,Daniel, paní." Řekne tiše, sotva slyšitelně a jen sem tak se úkosem zadívá na tvůj obličej, do tváří mu pomalu stoupá ruměnec, když se zmíníš o jeho vkusu, a strach se proměňuje ve stud a překvapení. Dozajista čekal minimálně pohlavek a nikoli konverzaci na úrovni. ,,Jsou opravdu dobré..." nadechne se a hlas mu trochu zesílí. ,,a moc se omlouvám!" Poslední větu už skoro vykřikne, jako by tím chtěl omluvě dodat na opravdovosti a upřímnosti. Další váš rozhovor je přerušen hlasem tvé drahé matky, která už má tvé nepřítomnosti očividně dost, po zahradách se rozléhá tvoje jméno a je nejspíš jen otázkou času, kdy si pro tebe pošle nějaké služebnictvo. Charlie trochu znepokojeně přešlápne a zadívá se směrem k domu. ,,Možná bychom..." Zamyslí se a mávnutím ruky chlapce propustí z pomyslného soudu a následného trestu, co pro něj nejspíš jako zábavné rozptýlení chystal. Chlapec se však ještě před skokem na zahradní zídku ujistí pohledem na tvou maličkost, že je opravdu volný. ,,se opravdu mohli ještě na chvíli ztratit." Bratr na tebe vesele mrkne a ty jsi neskonale šťastná, že se rozhodl odhodit svou zodpovědnost vůči matčiným nervům a vybral si tvou záchranu. Vezme tě za ruku a nevyšlapanými cestičkami, přes záhony a trávu, mimo dohled matky i služebnictva, tě vede ke stájím. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ČERVEN Anastasia Stáje Tohle místo nebylo jen tvým jediným klidným útočištěm, ale také místem, odkud jsi měla docela dobrý výhled jak na dům, tak na příjezdovou cestu. Začínalo se lehce připozdívat a ty sis snad oprávněně začala dělat starosti o svou přítelkyni, bohužel jsi však znala její rodinu a bylo docela možné, že ji matka zkrátka nepustila z domu, koneckonců zítřejší ples pro zahájení sezóny je nejspíš stejně důležitý pro všechny matky v okolí. Mladý Danny z tebe nemohl na pár chvil spustit oči, avšak nakonec se s červenými tvářemi zahleděl na hladkou srst jednoho z koní. ,,Slečna Lambton ještě nedorazila, ale posílá mě pro vás vaše ctěná matka." Vyhrkne příliš rychle a zase se odmlčí. Zdá se, že tvoje klidná idylka ve stájích bude alespoň na okamžik přerušena, matka nejspíš konečně dospěla k rozhodnutí ohledně šatů a stuh do vlasů. Jistě vybrala něco příliš křiklavého a odvážného. Možná je to jen shoda náhod, ale na chvíli zabloudíš Dannymu pohledem za rameno a vidíš, jak si to po příjezdové cestě šine poslíček, v bílých rukavicích má dopis opatřený pečetí... vsadila by ses, že je ve vosku otisknut matčin prsten, nebo hůře otcův, který si mamá "vypůjčila". Na chvíli se ti zastaví srdce při představě, komu může být dopis adresován a co obsahuje. Jaké tohle bude mít důsledky? ,,Do-dovolte mi, abych vás doprovodil do domu, slečno Lambert?" Zpola vykoktá Danny značně znervózněn tvým pohledem, který si nejspíš vztáhl na svou osobu. Nervózně si prohrábne vlasy a pak si strčí ruce do kapes. Práce u koní dnes zůstane na něj, ale nikdy si jej neslyšela, že by si stěžoval, jistě má svoji práci rád. Určitě se má ve vašem domě lépe než někde ve městě. Je tu klid a ticho a máte dobrou kuchařku. Možná že matka ještě se svým výběrem garderoby neskončila, ale nejspíš už bude čas na svačinu, případně na odpolední čaj, který sis chtěla dát s drahou Florence, jenže té je konec kdo ví kde. |
| |
| soukromá zpráva od Anne Wright pro ČERVEN Malý zloděj v zahradách „Mé ctěné přátelství je většinou vykoupeno alespoň kapkou utrpení z druhé strany. Zrovna ty bys to měl vědět ze všech nejlépe,“ upozorním bratra ledabyle, jako bych snad mluvila o počasí. „Mary se má dobře. Z Lady Follett se stala paní Craufordová pouhý týden po tom, co se přestěhovali do Londýna. Zdá se, že si po počáteční nejistotě našla ke svému manželovi cestu a je spokojená,“ shrnu ještě v krátkosti situaci mé jediné přítelkyně. Vím, že Charlie na babské klevety moc není, a tak není třeba zacházet do detailů. Krátká odpověď mu bohatě postačí. Nakonec na delší ani není čas, neboť začíná naše nečekané dobrodružství s malým zlodějíčkem. Ne, že by mi dnes drobné rozptýlení nepřišlo vhod. Malý chlapec i po mém vlídném pozdravu chvíli váhá a zdá se, že jej od útěku odrazuje pouze přítomnost Daisy. „Daniel,“ zopakuji s úsměvem. „Pěkné jméno.“ Nyní, když jsem očima na jeho úrovni, vypadá trochu klidněji. Strach vystřídá překvapení a já musím přemýšlet, kolikrát byl za podobné chování nemilosrdně potrestán. „Budiž ti odpuštěno mladý muži a až příště dostaneš chuť na maliny, stačí se zeptat. Jenom se vyvaruj paní domu.“ Sotva větu dokončím, ozve se za námi burácivý hlas mé matky a mně se z tváře vytratí všechna radost. Naštěstí je tu Charlie, který se konečně rozhodne chlapce vysvobodit. Nepochybuji o tom, že kdyby měl čas, udělil by chlapci ze špásu drobnou lekci, ale ani on nemá to srdce nechat dítě napospas naší mamá. Daniel se rozeběhne k zahradní zídce, kde na moment zaváhá. „Tak utíkej,“ popoženu ho šeptem, aby mě náhodou paní Wrightová nezaslechla. Naposledy se na něj povzbudivě usměji a zamávám mu na cestu. Nyní má opět mou plnou pozornost Charlie. Jeho návrh působí jako hřejivý balzám na duši. „Opravdu,“ zeptám se toužebným hlasem, když navrhne krátké prodloužení mé křehké svobody. Z jeho výrazu je mi naštěstí ihned jasné, že to myslí zcela vážně. Zářivě se tedy na bratra usměju a nechám se vést cestičkami směrem ke stájím. Co bych si počala, kdybych tě neměla bratříčku, bleskne mi radostně hlavou. |
| |
| soukromá zpráva od Avis Attwood pro O Henrym jsem skutečně doposud nepřemýšlela jako o možném manželovi. Od malička jsem si jej zasazovala do role staršího bratra především díky našemu přátelskému vztahu. Měla jsem ho ráda, avšak nikdy mě ani na vteřinku nenapadlo se do něj zamilovat. Na jeho pověst jsem nedbala, věděla jsem, že mně nijak neohrožuje, ba naopak. S velkou laškovnou radostí a pobavením jsem tu a tam jeho pověst lehce přibarvovala, až se jeho krásným nápadnicím prášilo za patami, jak rychle utíkaly pryč. Kdo ví, možná jsem se podvědomě zbavovala sokyň, možná jsem ho chtěla z části chránit, jelikož i on měl svou vlastní bolest, kdesi v sobě zavřenou. A snad jen Bůh ví, co by se muselo přihodit, abych se na Henryho začala dívat zcela jinak. Lehce jsem se usmívala a sledovala ubíhající krajinu. Přímořský vzduch mi voněl. Byl svěží a čistý. Doufám, že budu mít příležitost projít se po pobřeží. Na chvilku jsem dokonce usnula, ovšem probudilo mě celkem silné drcnutí. Zpočátku jsem zpanikařila a má bujná fantazie čekala přepadení divokými bandity. Nakonec se ukázalo, že největším zloduchem je rozbité kolo kočáru. Zadívala jsem se kočímu do očí a s unaveným povzdechem přijala jeho ruku. S pomocí jsem vystoupila z kočáru a instinktivně pohledem hledala příčinu. Upravila jsem si neposednou loknu vlasů a znovu pozornost zaměřila na kočího. Skoro jsem si myslela, že tou pomocí bude myslet mě. ,,Neomlouvejte se, příteli." usmála jsem se. ,,Jsou to jen šaty." to mohlo vyznít trochu marnivě, ale byla to pravda. Sice je navýsost troufalé opovrhovat drahými látkami a pečlivou prací švadlen, ale...přece tu nezůstaneme napospas kdoví čemu? ,,Ani netušíte v jakých podmínkách někdy žena musí jet na koni. " narážím na ženský způsob jízdy a očekávání společnosti, že bude vypadat stále elegantně a vznešeně snad jako socha vytesaná z mramoru. ,, Měli bychom najít hostinec. " souhlasím. ,,Ovšem nevím, zda je moudré tu nechávat kočár s věcmi bez dozoru. Někdo by měl hlídat. " uhladím si sukni šatů. Jsem poněkud unavená, ale docela i pobavená touto malou nehodou. Osud mi snad nepřeje, abych se již zasnoubila. Ale věděla jsme, že mi Henry případné zpoždění či špinavé šaty promine. Jen aby podobně shovívaví byl i ten jeho přítel... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ČERVEN Roban Dopis Snad jsi se ještě ani nestihl rozkoukat ve svém novém sídle a už přicházel po štěrkovité cestě lokaj, v bílých rukavicích nesl dopis s pečetí z červeného vosku. Že by tě snad dohonily obchodní záležitosti tak brzy? Možná píše někdo z Londýna a možná... Služebnictvo poslíčka rychle vypoklonkovalo a dopis nechali uložit do tvé nové pracovny, abys jej mohl dle libosti otevřít buď neprodleně, nebo až později, například po koupeli, nebo po večeři.  Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Stefanie Mable pro
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ČERVEN Anne Cestou necestou Snad se ti z tváře vytratila nejenom všechna radost, ale také všechna barva, a to byla ta poslední kapka, která ve tvém bratru zlomila odpovědnost a také starost o matčiny nervy. Jistě si dokonale poradí i bez vás, ačkoli o osudu zmučených stuh nebylo radno ani přemýšlet. Podpatky tvých střevíců se sem tam zabořily do trávy, ale Charlie dával dost dobrý pozor, abys náhodou neupadla. Bláto však na botách jistě zaschne... No co, co je trocha špíny oproti hodinové svobodě v koňském sedle? Dorazíte k okraji zahrady, kde Charlie vyskočí na zídku a podá ti obě ruce, aby ti pomohl - a napůl tě vytáhl k sobě. Musíš se smát, tolik ti to připomene chlapce, který obdobnou cestou před chvílí zmizel z vašeho pozemku, snad byl jen o něco mrštnější a možná měl pro útěk i lepší důvod. ,,Počkej tady, Anne." Pokývne ti bratr a sám seskočí na zem a rozběhne se ke stájím, odkud převede dva krásné hnědáky. Pak už nezbývá, než předvést skoro akrobatický kousek, totiž nechat se stáhnout do sedla, naštěstí v takových zmizeních máte s Charliem už od dětství praxi. Už už chcete popohnat koně a zmizet z dosahu matčina zvučného hlasu, když v tom se vám za zády ozve štěknutí. Sakra, Daisy zůstala v zahradě, v tom spěchu jste na ni úplně zapomněli. Bratr se na tebe tázavě podívá, zda se bez svého miláčka obejdeš, pokud se teď totiž vrátí, je možné, že jej někdo zastaví. ,,Neboj, odpustí nám to..." Mrkne na tebe s lehkým úsměvem, a ty víš, že má pravdu, koneckonců by koním stejně celou cestu nestačila a večer si jistě ráda pochutná na nějakém úplatku z kuchyně. Charlie si vybere pro vaši spanilou jízdu cestu vedoucí kolem hlavního města, vinoucí se až na okraj Devonshiru. V tuhle dobu už na ní není příliš provoz, ale přitom je velmi dobře udržovaná a nemusí se zde obávat nějakého klopýtnutí jako na lesní pěšině. Celou cestu se smějete a podíváte si o všem možném, co se vám zrovna honí hlavou, ale vážná témata, zítřejší ples i manželství, necháváte raději spát. Pomalu se blížíte k hranici hrabství, když tu najednou se před vámi vynoří kočár, co jen tak postává na prašné cestě, už z dálky je vidět, že všechno není tak docela v pořádku. Jedno z kol upadlo. Kočár je naložený k prasknutí a kočí právě pokorně hovoří se jakousi slečnou... podle šatů je rozhodně z dobré rodiny, ale tuhle dámu jsi tu nikdy neviděla, a to znáš kraj i všechny jeho obyvatele. Ve vlasech jí hoří slunce. Charlie trochu zpomalí, ale vytrvale pokračuje až k nim. Že by se vyjížďka proměnila v záchranou akci? //Tím děvčetem je Avis Attwood, další příspěvky směřuj jí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ČERVEN Avis Záchrana? Kočí naštěstí tou pomocí nemínil tebe, jakkoli byl neurvalý a společensky neohrabaný, tak tohle přišlo nepatřičné nejspíš i jemu. Musela ses skoro usmát při představě, že nadzvedáváš kočár, aby mohl kolo zase zasadit do drážky. Pofukuje mírný vítr a do vlasů se ti vplétá odpolední slunce, až na pohled skoro hoří. Byl by to moc malebný kraj, kdybys nemusela kvůli té katastrofě postávat na prašné cestě, ještě dost daleko od očekávané lázně a večeře v panském domě. ,,Vypřáhnu koně a vydáme se na cestu." Odtušil kočí, ačkoli jsi na něm viděla, že jej vidina vypřahání vůbec neláká, a pak je tu ještě ta záležitost s věcmi, které by tu asi nebylo radno jen tak nechávat. Možná by se ti tedy ta představa s bandity mohla nakonec přece jenom splnit. ,,Jsou to moc pěkný šaty." Dodá hned, jak se o nich zmíníš, a doufá, že tenhle neohrabaný pokus o kompliment snad padne na úrodnou půdu. Možná se ti chce jenom zavděčit, když už se stala tahle nemilá událost - o šatech, ani o společenském chování bohužel neví zhola nic. ,,Nate, slečno, není to nic moc, ale nevím, jestli vy můžete i něco silnějšího..." Naleje z vaku trochu vody do cestovního poháru, který ti podá, aby ses alespoň trochu osvěžila. Možná přeci jen postřehl únavu ve tvé pobledlé tváři. Se smíchem se pak poplácá po kapse vesty, z níž vykukuje placatka, nespíš plná nějaké středně silné lihoviny. Až z tvého výrazu usoudí, zda se může napít či nikoli. Po chvíli postávání se raději pustí do práce a začne se zaobírat všemožnými popruhy, když v tu chvíli zaslechneš dusot kopyt. Že by tenhle venkov přecijen nebyl taková pustina? Proběhne ti hlavou, ale to už spatříš dva jezdce, bledou tmavovlasou dámu a urostlého mladíka, jedou koňmo přímo k vám. Tak snad nakonec bude mít tvoje cesta šťastného konce a nechat se zachránit zrovna od tohohle mladíka by jistě nebylo to nejhorší, co se může dámě stát. Jen těžko říct, zda jde o jejího muže či příbuzného. Když však přijedou skoro na doslech, zjistíš, že některé jejich rysy jsou si dost podobné. Možná tohle není cesta do ráje, ale rozhodně tě na ní Bůh nenechal samotnou. //To děvče je Anne Wright se svým NPC doprovodem, odpis směřuj jí. :) |
| |
| soukromá zpráva od Anne Wright pro ČERVEN Cestou necestou Po mnoha akrobatických kouscích, které už však máme s bratrem tisíckrát nacvičené, se nám podaří nasednout na koně a nepozorovaně opustit dům. Naposledy se znepokojeně ohlédnu za Daisy. Charlie má pravdu…ona to zvládne, ujistím sama sebe v duchu. Moc dobře vím, že mi má chlupatá přítelkyně odpustí a že ze zahrady neuteče. Vidina svobody je příliš sladká na to, abych se jí nyní vzdala. Charlie pro dnešní vyjížďku zvolil cestu vedoucí kolem hlavního města a já rozhodně neprotestuji. Za normálních okolností dávám přednost lesu, ale dnes vezmu za vděk cokoli. Po dlouhé konverzaci točící se okolo všeho možného, co nám přišlo na mysl, dorazíme k hranici hrabství, kde na nás čeká překvapení v podobě rozbitého kočáru. Dívka, jež hovoří s kočím, je očividně z dobré rodiny, ale víc nejsem schopna odhadnout. Tento kraj i všechny jeho obyvatele znám velmi dobře, proto jsem si jistá, že ji zde vidím poprvé. Krátce na bratra kývnu. Nikdy jsem nikomu v nesnázích pomoc neodmítla a ani dnes tomu nebude jinak. Pomalu doklušeme ke kočáru a já opatrně sesednu z koně. Krátce se na rusovlasé děvče usměji a provedu vzorné pukrle. „Omlouvám se za vyrušení slečno, ale vypadáte, že byste potřebovala trochu pomoci. Můžeme pro Vás něco udělat,“ zeptám se vlídným tónem. „…Ale kde je mé vychování. Mé jméno je Anne, Anne Wright a tohle je můj bratr, Charles Wright,“ ukážu směrem k mladíkovi, jež mě doprovází. „Síly má za dva, možná by byl schopen s kolem pomoci. Nebo Vám můžeme zajet do města pro pomoc,“ nabídnu dvě možná řešení, avšak zároveň nechám dívce prostor navrhnout alternativu. Přeci jen nevím, co je zač a jakou formu pomoci by zvolila nejraději. Faktem zůstává, že má nyní k dispozici čtyři ruce a dva koně navíc. Její situace je vskutku nepříjemná, ale naštěstí zdaleka ne neřešitelná. Charles Wright |
| |
| soukromá zpráva od Avis Attwood pro Anne Wright Nečekané setkání Pomalu jsem se nadechla a dala si ruce v bok. Nebudu se hroutit, na to už jsem celkem star...nu, jen si to přiznej Avis. Stará! promnula jsem si rty v kradmém znepokojení. Obdivuhodné, jak mě čas od času hlodaly výtky mé matky. Ačkoliv nahlas a napřímo nic nedávala najevo, každý v našem honosném domě cítil onu podivnou atmosféru podkreslenou špitáním služebných, že panská dcera skončí jako stará panna. Ještě peprnější byly klepy pátrající po příčině. Od pochycení francouzských mravů až po špatný vliv mého bratránka. Jemně jsem potřásla hlavou v marné snaze ukončit toto hloupé přemítání. Kočího neohrabané, avšak milé pokloně, se usměji. „Děkuji vám.“ mírně skloním hlavu. Trocha slušného vychování nikdy neurazí. S vděčností si vezmu pohárek s vodou a vypiju ho do dna. „Výtečná.“ řeknu si spíše pro sebe a pohlédnu opět na muže. „Ne, děkuji. Já bych skutečně neměla. Ale vy si dejte. Lok ničemu neublíží.“ dala jsem kočímu svolení, aby si přihnul ze své zásoby. Jeho čekala težká manuální práce a já to nikde vykládat nebudu. Navíc silný alkohol skutečně nesnáším. Zaslechnu dusot koňských kopyt a otočím se směrem, odkud se blíží dvojice postav. Dívka s bledou tváří a statný mladý muž. Manželé, či milenci na romantické vyjíždce? probleskne mi hlavou jako první myšlenka. Jak nešťastné, že narazili zrovna na nás. Snad jim to příliš nepokazí den. Dívka vcelku dobrosrdečně neváhá a nabídne nám svou pomoc. Možná jsem krapet jejím chováním překvapena a tak na okamžik zaváhám, ale pak se na oba dva usměji a také provedu pukrle. „Velmi mne těší, slečno Wrightová.“ pohlédnu jí do očí, načež pohled stočím na jejího bratra. „Pane Wrighte.“ i jemu se ukloním. „Jmenuji se Avis Atwoodová.“ i já se představím. „Vůbec nás nerušíte, naopak. Jako by vás nám seslalo samo nebe.“ odlehčeně se zasměji. Je jasné, že trochu přeháním a v očích mi zahrají jiskřičky pobavení. Snad nebudou příliš upjatí. „Pokud by Vás, drahý pane, příliš neobtěžovalo pomoci kočímu nasadit kolo...byla bych vám velice vděčná.“ zadívám se přímo na Charlieho. Sílu za dva? Tomu věřím. Je to na pohled silný muž. Dokonce i pohledný. Věnuji mu skromný úsměv a krátce pohlédnu na prašnou zemi u svých nohou. „Nejsem zdejší a příliš se v tomto kraji tedy nevyznám. Vlastně vůbec.“ přiznám vlastní bezradnost. „Mám v plánu trávit letošní sezónu zde, ale jak se zdá...osud tomu příliš nepřeje.“ pousměji se s lehkým povzdechem. „Ovšem, nechci vás zdržovat od vlastních povinností. Bude stačit, když nás navede správným směrem k nejbližšímu hostinci.“ pohlédnu na Anne. Jejich vlídnou pomoc jsem přijala, ale nechci je okrádat o osobní čas. Ovšem, pokud, by se dívky bratr uvolil nám pomoci, byla bych potěšena. |
| |
 | soukromá zpráva od Roban Scully pro ČERVEN Začátek sezóny Dům, mé sídlo, které teď patří jen mé maličkosti. Nemusím se o něj s nikým dělit. Pomyslím si, když spatřím onu budovu v celé své krásné. Služebnictvo nechám za sebou, aby nanosilo má zavazadla do domu a já si zatím projdu zahradu. Léto je tam opravdu krásné. Vybavím si hlas jedné ze svých přítelkyň, které mi popisovaly krásné východy slunce, dlouhé, bílé pláže, krásné dívky s květy ve vlasech a medově zlatou whisky lahodné chuti. Úsměv se mi rozšíří od ucha k uchu, hlavně nad pomyšlením na krásné dívky. Z mého rozjímání mne vytrhne hlas starší ženy. ,,Dovolila jsem si připravit k večeři místní specialitu, pane Scully! Tolik jsme se na vás těšili. Až si trochu odpočinete můj muž vám s radostí ukáže stáje a okolí." Otočím se na ni a usměju se, něčím mi připomíná mou babičku, také to byla hodná a přívětivá žena. "Děkuji madame." Následuji ženu, která jak se zdá je mým příjezdem více než potěšena. Zasednu ke stolu a začnu ochutnávat jídlo, které mi připravila. O necelou hodinu později už sedím ve své pracovně, skvěle najezený, vykoupaný a převlečený do čistého oblečení, bílým dopisem s rudou pečetí v rukou. Pozvednu obálku k nosu a přičichnu k ní. Není cítit doutníky, to nebude pracovní záležitost. Ozve se tiché lupnutí, jak se pečeť rozlomí, papír od sebe oddělím nožem na otevírání dopisů. Šustění dopisního papíru a tikot hodin vyplňují mou pracovnu, ve sklence se v odpoledním světle jantarově leskne whisky a otevřeným oknem do pracovny vstupuje čerstvý, mořský vánek. Oči zabodnu do bělostného papíru. Drahý pane Scully, je mi nesmírnou ctí Vás uvítat v našem malebném hrabství[/i]..... Nic co nepotěší, ale také to neurazí, hlavně, že to není nic pracovního.....Snad nebudete považovat za příliš neomalený můj dopis, ovšem věřte mi, že jej píšu jen s těmi nejlepšími úmysly.....Tak copak bys mi ráda nabídla, ty koketo..... Byla bych ráda, kdybyste se zde již brzy cítil jako doma a cítila jsem skoro bytostně milou povinnost Vám napsat, ještě před naším formálním seznámením, tento dopis, který jak doufám vyjádří plně přátelství a náklonnost celé mé rodiny. ... Mou tichou pracovnu protne můj náhlý, hlasitý výbuch smíchu. Vždyť mne ale vůbec neznáš, ale cítíš peníze, tak se ti za pere dělá žížnivá čára.... Také bych Vás chtěla upozornit, že v našem domě budete vždy vítaným hostem, ať už si vyberete kteroukoli požehnanou denní dobu. Nemohu se již dočkat osobního setkání s Vámi. Ach, jsem tak nadšena, že se do Devonshiru uchylují tak významní lidé jako jste Vy. ...Opět se rozezměju.....Ještě včera mne v Devonshiru nikdo neznal a dnes jsem pro .. oči mi sjedou na podpis...Elisabeth... významným člověkem... Odložím dopisu a vypiju celou sklenku na whisky. Chopím se pera... Drahá Elisabeth, děkuji za Váš dopis, který mne velice potěšil a děkuji, že mne považujete za významnou osobu. Avšak jsem jen obyčejným obchodníkem, který navštívil, krásný Devonshire. Bude mi neskonalou ctí navštívit Vaše sídlo a být v něm Vaším hostem. Pokud Vám nebude má návštěva vadit, zítra bych Vaše sídlo navštívil. Snad Vám nebude vadit má přítomnost na odpoledním čaji. S neskonalou úctou Váš R.Scully Dopis je vyveden krasopisem, na obálce je napsáno E. Lamber a zadní stranu zdobí pečetní vosk s mým razidlem, na kterém je vyvedena jedna z mých lodí jménem Alexandria. Zazvoním na služebnictvo a předám jim dopis s instrukcemi o co nejrychlejší doručení. Když odejde služebná, uvelebím se ve svém křesle a naliji si další sklenku whisky. |
| |
| soukromá zpráva od Anne Wright pro Avis Attwood Nečekané setkání Dívka stojící přede mnou na moment zaváhá, ale vzápětí opětuje mé pukrle i milý úsměv. Charlie vedle mě také na okamžik ztuhne. Nejspíš se rozhoduje, zda políbit její ručku či ne. „Potěšení na naší straně slečno Atwoodová,“ prohlásí nakonec s úsměvem a provede vzornou poklonu. Tak nějak jsem tušila, že jeho rozhodnutí dopadne takhle. Stejně jako já nerad překračuje hranice komfortu ostatních, obzvláště když danou osobu potkal poprvé. Z našich výrazů je zcela očividné, že nás její následná poznámka vskutku pobavila. Ani jeden z nás není po rodičích upjatý, ačkoli Charles ke společenským událostem přistupuje s poněkud vážnějším přístupem než já. „Ale samozřejmě, jsem si jistý, že to ve dvou zvládneme a má drahá Anne Vás prozatím může trochu seznámit s naším krajem.“ S těmi slovy Charlie odkráčí pomoci kočímu a já odhodlaně přikývnu. „Bratr má pravdu, bydlíme zde od malička v domě nedaleko Devonských lesů. Znám zde pomalu každičký kámen, takže pokud potřebujete někam nasměrovat, jsem Vám plně k dispozici,“ nabídnu dívce, zatímco se oba muži pouštějí do práce. „A s časem si vůbec nedělejte starosti. Ač to možná zní poněkud zvláštně, dnes mi menší zdržení přijde naopak velmi vhod,“ přiznám konečně trošku zahanbeně, avšak dál již myšlenku nerozvádím. Upřímně se mi moc nechce přiznávat, že opět utíkám před svými povinnostmi. Místo toho se krátce zamyslím. Vím, že usedlosti, které mají být obsazeny, jsou zde pouze dvě, ale hrabstvím se šíří pověsti především o příchozích gentlemanech, tudíž je těžko hádat kam má dívka namířeno. „Smím-li být tak smělá a zeptat se kam máte namířeno? Pokud budete přebývat v Usedlosti u Devonských lesů, jste nedaleko svého cíle a můžeme vás s bratrem klidně doprovodit.“ Vím, že Charlie dnes lesní projížďku neplánoval, ale tohle by byla jedinečná příležitost jeho názor změnit. Jsem si jistá, že by ztracené dívce pomoc neodmítnul. „Usedlost u zálivu Tor Bay už je trochu dál, ale pokud se podaří spravit Váš kočár, nebude to také nic náročného.“ |
| |
| soukromá zpráva od Avis Attwood pro ČERVEN Anne Wright Pomoc v nouzi Mladík mi nepolíbí hřbet ruky ba ani náznakem, což mě celkem překvapí. Nedám to však na sobě znát. Ve městě by všichni mohli rupnout snahou předvést se v co nejokázalejším světle. Jsem zvyklá na muže, kteří se spíše naparují a soutěží mezi sebou o to, kdo je větší gentleman a znalec etiky. Jiný kraj, jiný mrav. Ovšem toto nenucené chování je mi celkem sympatické. Neobvyklé věci budí zvědavost a zvědavost budí...zájem. Dívčin bratr ochotně souhlasí s pomocí. Nezalekne se ani toho, že si ušpiní ruce. „Převelice vám děkuji, drahý pane.“ ještě jednou Charlesovi poděkuji a potom přistoupím k Anne. „Jsem vaší a bratrovou dlužnicí. Možná byste se divila, ale ne každý je svorný pomoci bližnímu v nouzi. Znám až příliš škodolibých dam, které by projely bez povšimnutí a s nosem nahoru.“ propletu štíhlé prsty a spojím tak ruce, jelikož pravda..jsem lehce nervózní z této neobvyklé situace. Vyslechnu si Annina slova a s lehkým zaujetím povytáhnu obočí. Na její připomínku o čase se pouze chápavě pousměji a dále nevyzvídám. „Říkáte u Devonských lesů?“ zamrkám. „To je mi vskutku náhoda. Tam jsme zrovna mířili.“ prozradím cíl naší cesty. „S mým drahým bratránkem budeme přebývat v domě mladého pana Brysona, který byl tak velkorysý a poskytl nám jej k užívání.“ sdělím dívce. Je velmi příjemné, že nás osud svedl dohromady. „Možná pana Brysona znáte, když zde žijete od malička?“ odtuším a jsem zvědavá, zda se o pánu domu dozvím třeba nějaké zajímavé informace, možná klepy...kdo ví. Přejdu blíž k Annině koni a podívám se na ni, zda mi dá souhlas zvíře pohladit. Pokud svolí, pohladím jej, pokud ne, budu to respektovat. „Krásné zvíře.“ pokývnu hlavou. „Pokud náš budete chtít doprovodit, jedině to uvítám. Možná bych vás mohla okrást o pár nápadů na místa, kam by se člověk měl zde v okolí vydat.“ usměji se. Prsty si projedu konečky zrzavých vlasů a podívám se na Charlese s kočím, jak jim jde oprava kočáru. |
| |
| soukromá zpráva od Florence Lambton pro RozhovorJsem ráda, že mě Florence doprovázela při cestě pro Shelby. Přeci jen se nechci po jejich domě potulovat sama. Ne ani tak kvůli nezdvořilosti, však jsme přeci přítelkyně!, jako spíš kvůli faktu, že bych velmi snadno mohla potkat její matku. A mně opravdu stačila ta má! |
| |
| soukromá zpráva od Rebekah pro Usmívala jsem se a dívala se na Dannyho. Bylo mi jasné, že jsem ho tím přiváděla do rozpaků, a to hodně. Když Florence dosud nedorazils, bylo mi jasné, že už se tak nestane. Koneckonců zítra je velký den, matka ji asi drží pod zámkem, šlechtí a tloukne do hlavy, aby si našla zítra ženicha. A bohatého. Ou, aha." Odložila jsem proto hřbílko a oprášila si ruce o sebe. Když matka volá, není nazbyt. Neuposlechnout ji by bylo hotové peklo. Ani otec by to nezachránil. Všimla jsem si i toho posla, který běžel s dopisem v ruce. V tu chvíli se mi skoro zastavilo srdce. Už to začíná "Uh, jo jistě. Můžete." Nečekala jsem však a rozešla se rovnou do domu. Přidržovala jsem si šaty, abych je nevymáchala v blátě. To by matce nahrálo jen do not. Nebylo těžké ji najít. Stála ve salonku pro dámy. U okna a dívala se ven. V ruce přidržovala cigaretu. "Matko. Chtěla jsi se mnou mluvit?" |
| |
| soukromá zpráva od Anne Wright pro ČERVEN Avis Attwood Pomoc v nouzi Zachmuřeně přikývnu, když Avis zmíní existenci škodolibých dam. Pravdou je, že jsem se nikdy nestala jejich prvním terčem…Nejspíš protože jsem pro ně nebyla velká hrozba a byla společensky poněkud nevýrazná, pomyslím si krátce. To ale bohužel neznamená, že jsem o pár takových nezavadila. Úsměv se mi však do tváře vzápětí vrátí, když zmíní Usedlost u Devonských lesů. Pamatuji si, kolikrát jsme s Mary sídlo nenápadně obcházely a obdivovaly. Nyní už se sama na podobné výpravy nevydávám, ale projížďky Devonským lesem stále zbožňuji. „Výborně, Devonské lesy znám velmi dobře. Rádi Vás k sídlu doprovodíme,“ slíbím dívce bez jediného zaváhání. „Bohužel, co se mladého pana Brysona týče, nebudu moc nápomocná. Nikdy jsem neměla tu čest jej potkat. Vidím, ale že letošní sezónu bude tedy jeho dům plný života,“ poznamenám s úsměvem. Rozhodně si nepamatuju, že by tam kdy bylo tolik vzácných hostů najednou. Každopádně mluvím zcela upřímně, o panu Brysonovi jsem samozřejmě slyšela mnohé, ale jsou to především všeobecné známé fakta. Když Avis pohledem sklouzne k mému koni, můj úsměv je ihned o mnoho zářivější. Není mnoho vznešených dam, které by takto věnovaly pozornost zvířatům. Většinou jsou to pro ně pouhé prostředky sloužící k přepravě z jednoho místa na druhé. Naštěstí vím, že svému hřebci mohu důvěřovat, a tak krátce přikývnu a nechám dívku koně pohladit. Je sice poměrně vysoký, ale také nevídaně klidný. Nakonec na jiného by mě Charlie ani neposadil a je to kůň určený pouze pro mé užívání. „Andaluský kůň,“ poznamenám vlídným tónem, ačkoli si nejsem jistá, jak moc se dívka v plemenech koní vyzná. „Jmenuje se Marthanóir. Chudák měl před sebou slibnou kariéru, ale zranil si koleno a ztratil tak pro své pány cenu. Naštěstí se dostal k nám a já ho vzala pod svá křídla,“ s těmi slovy hřebce také něžně pohladím. „Naše rodina vlastní velkou stáj. Koně prodáváme, půjčujeme a pečujeme o ně, jak nejlépe to jen dokážeme. Přijďte se někdy podívat, jsem si jistá, že tam naleznete mnoho krásných zvířat k obdivování. Konec konců budeme Vaši nejbližší sousedé. Náš dům se nachází na druhé straně Devonského lesa,“ vysvětlím zběžně. „Co se týče zábavy v Devonshiru, mohu být také nápomocná i když se domnívám, že jste v tomto ohledu nenarazila na tu nejvhodnější osobu. Musím přiznat, že před rušnými ulicemi města, dávám přednost krásným lesům a loukám, které náš kraj zdobí.“ Sotva větu dokončím, ozve se za námi hlasité klapnutí. „No vida, podařilo se,“ řeknu s úsměvem. Oba muži se jistě zapotili, ale kočár nyní opět stojí na všech čtyřech kolech. Nechám zachránce vydechnout a poté směřuji svůj pohled k bratrovi. „Charlie drahý, slečna Attwoodová má namířeno na Usedlost u Devonských Lesů. Říkala jsem, že jí cestu rádi ukážeme.“ Oslovený muž nadzvedne obočí a mě je jasné, že moc dobře ví, jak mi to nahrálo do karet. Jsem si jistá, že kdybychom na kočár nenarazili, hnal by mě brzy zase domů. „Ale samozřejmě, co bych to byl za gentlemana, kdybych nepomohl půvabné dámě v nesnázích,“ řekne nakonec. V jeho slovech je cítit laškovný podtón, ale je také zcela očividné, že svá slova myslí upřímně. Jakkoli mi tohle setkání bylo ku prospěchu, vím, že kdybych daný návrh nevyslovila já, udělal by to on sám. Ani jeden z nás nemá to srdce někomu pomoc odepřít a slečna Attwoodová vypadá jako milá mladá dáma. „Pojedeme před vámi, stačí, když nás budete následovat,“ vysvětlí bratr kočímu krátce, zatímco já poslušně čekám u svého koně. Charles otevře dveře kočáru, jednu ruku schová za záda a druhou natáhne směrem k dívce stojící vedle mě. „Dovolte, abych Vám pomohl, slečno,“ řekne s lehkým úsměvem na tváři a počká, až dívka jeho ruku přijme, aby jí pomohl nastoupit. Když je Avis bezpečně usazena v kočáru, zaklapne za ní dvířka a vrátí se ke mně. „Mamá bude zuřit,“ poznamená tiše, když mi pomáhá zpět do sedla. Naštěstí je zcela očividné, že tuto zajížďku podstupuje dobrovolně, a tak se na mě nemůže zlobit. Po krátkém ujištění, že jsem zcela v pořádku, pobídneme své koně a zařadíme se před kočár. Tempo zvolíme raději pomalejší, abychom měli jistotu, že se kočáru opět něco nestane a že má slečna Attwoodová pohodlnou cestu. |
| |
| soukromá zpráva od Avis Attwood pro ČERVENEC Anne Wright Nouze zažehnána Bohužel se o panu Brysonovi nedozvím nic nového. Anne patrně není drbna, což dokresluje první dojem, který jsem si na mladou ženu udělala. Vypadá mile a onu dobrosrdečnost jí celkem věřím. Samozřejmě člověk by měl našlapovat opatrně, ale v tomto případě mi v hlavě žádný poplašný zvonek neřinčí. „Plný života jistě bude.“ přitakám s úsměvem. Ach, kdybyste jen tušila, slečno Wrightová. pomyslím si a záměrně nezmíním bratránkovo jméno. Však ono se vše v ten pravý čas vyjeví. Anne mi dovolí pohladit jejího koně. Je skutečně klidný. Chápavě kývnu na její slova. „Andaluské plemeno je ušlechtilé a temperamentní.“ dozvím se i jeho příběh a trochu mě to dojme. „Je smutné, když se zvíře chová jen kvůli finančnímu zisku a bez citového pouta. Má obrovské štěstí, že skončil ve vaší péči, slečno. Určitě je šťastný.“ krátce zamyšleně pohlédnu koni do očí. Vždy mi připadalo, že se v nich ukrývá hluboká moudrost, které my nikdy neporozumíme. Hloupá myšlenka, jistě. Následně se dozvím, čím se rodina Wrightů zabývá a zřejmě i živí. „Děkuji za pozvání. Nebojte se, že bych jej nevyužila. Velmi ráda zajedu na návštěvu.“ chtěla bych dodat, že bychom si mohli i společně vyjet. Ale připadalo mi to troufalé a také...by to se mnou nejspíš bylo nudné. Od toho ošklivého pádu před lety se rychlé jízdě vyhýbám. Nikdo neměl trpělivost nebo vůli mi dodat odvahu vrátit se do sedla. „Ocením i typy na výlety v přírodě. Chtěla bych se podívat i k zálivu...často se k moři nedostanu.“ přiznám a usměji se. Oprava kočáru se zdařila a já si vydechnu. Po krátké pauze si povšimnu jistého napětí mezi sourozenci, když Anne bratrovi sděluje, že nás doprovodí. Charles sestru neodmítne a ještě mi zalichotí. „Jste velmi milý, pane Wrighte.“ poděkuji mu. Kývnu na Anne a chystám se nastoupit zpět do kočáru. S vděkem přijmu Charlesovi ruku a vlezu dovnitř. „Moment.. řeknu ještě než se zavřou dvířka a bříškem palce setřu mladíkovi nepatrnou šmouhu nad obočím. „Tak, teď je to v pořádku.“ spokojeně se pousměji a na okamžik se mu měkce pohledem vpiju do očí. Potom se opřu zády do sedačky, načež netrvá dlouho a kočár se rozjede. Prsty si zamyšleně přejedu po rtech a zavřu oči. Cítím se celkem vyčerpaně. Ovšem za pár chvil snad budeme na místě |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ČERVEN Anne a její bratr, Avis Krize zažehnána Snad zasáhla sama prozřetelnost a svedla vás na cestě dohromady, prchající sourozence a dámu v nesnázích, snad bude tato epizoda dobrým začátkem pro rodící se přátelství... Nemůže totiž být pochybnosti o jisté výhodnosti, kterou může slečna Atwoodová svým původem a především svými konexemi nabídnout. Osamělá srdce jsou navíc poněkud otevřenější než taková, co jsou obklopena přátelským blahobytem. Nikdo však neví, jak se to vlastně ještě vyvine, sezóna bude dlouhá. Dojedete až na hranici usedlosti u Devonských lesů, k níž patří i rozsáhlé pozemky, tam se ve vší zdvořilosti rozloučíte a snad i vyjádříte přání opětovného shledání. Sourozenci Wrightovi však nebyli pozváni dovnitř, jak by se to u zachránců bývalo patřilo, na druhou stranu však nemohla slečna Atwoodová zvát hosty do domu, v němž sama byla hostem, a proto s omluvným úsměvem přislíbila pozvání na jindy, až se sama zabydlí. Anne a Charlie navíc museli neprodleně domů, neboť paní Wrightová již dozajista obrátila celý dům vzhůru nohama v touze najít své nezvedené děti, hluboce zklamaná Charlieho nezodpovědností, především v předvečer takové slávy. Avis se dostalo velmi vřelého přijetí od bratrance, jemuž jenom hořely oči upřímnou radostí, že vidí svou krev v těchto místech. Bohužel však při vybalování, a vzhledem k neplánované pozdní hodině příjezdu nezbyl dostatek času na důkladné seznámení s pánem domu. Tak tedy i toto musí počkat do zítra... Tak velký den. Měsíc se prodral skrz mraky a byl čas se uložit ke spánku.  |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ČERVEN Florence, Stefanie Spásná návštěva Když se stará služka doplouží na verandu s čajem, musí se jen znepokojeně rozhlédnout, protože po vás se naprosto slehla zem... Florence dokázala nadchnout Stefanii pro svůj šílený plán na ušpinění brčálových šatů. Obě jste tedy osedlaly koně a vyrazily na radostnou projížďku. Člověku bylo najednou tak lehko u srdce, když měl vítr ve vlasech a nepřítomnost kritických matek vám dovolila zase volně dýchat. Povídaly jste si a smály jste se, až se zítřejší ples zdál být docela přijatelnou společenskou avantýrou, na níž se uvidíte, a nikoli zkouškou a výstavním pultem, na nějž vás posílají jako maso. Jisté ovšem bylo, že slečna Lambton by se v domě své přítelkyně neměla nějakou dobu ukazovat, jelikož madam Malbe zuřila jako dlouho ne, ačkoli pro Stefanii to nebylo ničím zvláštním. Rozloučily jste se proto za soumraku již na osamělé cestě a každá jste zamířila do svého malého vězení, za studenou večeří a ještě studenějšími róbami, sponami, stuhami... Měsíc se prodral skrz mraky a byl čas se uložit ke spánku. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ČERVEN Anastasia Rozmluva Už když jsi kráčela do domu, měla jsi podivný pocit, snad to bylo tím dopisem... Věděla jsi, že matka něco chystá, nedokázala dát věcem volný průběh, můžeš jen doufat, že se na vás teď adresát - ať už je to kterýkoli muž - nebude dívat poněkud skrz prsty. Matka už dozajista plánuje, jak tě "prodat" za nejvyšší cenu... Občas vůbec není snadné být krásná, ať si každý myslí, co chce. Matka stojí u okna, pokuřuje cigaretu a na rtech jí hraje spokojený úsměv, až tě z toho trochu zamrazí... ,,Jistěže chtěla, myslíš, že můžeme dnes zůstat bez zkoušky? Už jsem našla ty nejvhodnější šaty." Pokývá hlavou, odloží cigaretu do popelníku a rukou ti pokyne, abys šla do vedlejší místnosti, nejspíš je nechala připravit tam. Tvá matka se vždycky předhání, aby našla takové šaty, které dokonale podtrhnou tvou beztak nápadnou krásu, kolikrát si myslíš, že méně by bylo v tvém případě více, ale nemáš sílu jí odporovat. Tentokrát vybrala krvavě rudé nabírané šaty, sem tam pošité bělostnými korálky... Podobné budeš mít dozajista vpletené do vlasů. Výstřih je dost hluboký, ale i přesto jsou ty šaty zvláštním způsobem kouzelné a jistě ti zajistí mnoho pozornosti. Snad v nich neklopýtneš, snad je nepoliješ, snad... ,,Co myslíš?" Zeptá se matka a v jejím jinak chladném hlase se ozve skoro pohnutí, nebo je to alespoň stopa vřelosti, kterou v ní ten přepych vyvolává. Dlouho do noci na tobě služebné špendlí a přešívají róbu, matka kouří a peskuje je... když ti konečně dovolí jít spát, cítíš se nekonečně vyčerpaná, a přitom ta velká sláva tě teprve čeká. Měsíc se pomalu vyhoupne nad mraky... |
| |
| ČERVEN 1. PLES - OFICIÁLNÍ ZAHÁJENÍ SEZÓNY Všichni Ples Už je to tady! Konečně! Ten den, který se na venkově očekává s velkým nadšením, ale i s obavami. První ples, zahájení sezóny. Čas, v němž je vhodné poznat nové přírůstky do komorní společnosti v Devonshiru. Pro mnohé je tento den pouze zábavnou kratochvílí, jenže pokud máte dceru, co by se měla již vdávat, jde většinou všechna zábava stranou... Začíná nelítostný lov, vrháte se střemhlav jako draví ptáci do víru tance a vaším hlavním úkolem je ulovit nic netušící „prince“. Je vhodnější být dnešní večer labuť bílá, nebo černá? Dnešní den byl celý zasvěcen přípravám na tu slavnostní událost, ačkoli v jednotlivých domech rozhodně neprobíhaly stejně. Někdo stál hodiny před zrcadlem, druhý tomu chtěl co nejdřív uniknout, třetí si nalil skleničku na kuráž, čtvrtý jenom tak. Stuhy, mašle a brože nezůstaly ani na chvíli ležet na jednom místě, šustění drahých látek se mísilo s nebývale hlasitým tlukotem srdce. Venku byl krásný den a slibovat ještě krásnější noc, teplou a plnou hvězd. Jistě by nebyla při dnešní příležitosti od věci procházka nočními zahradami obecního domu v Exeteru, který již netrpělivě očekával svoje návštěvníky, narvaný služebnictvem, jídlem, pitím, hudebníky, lokaji, svícemi... Ručička hodin se blížila k deváté a všichni už museli být dozajista blízko komplexu, krásného velkého plesového sálu v Exeteru, kde se sjížděly kočáry z širokého okolí. Hudebníci konečně naladili své nástroje a lahodná hudba vítala každého, kdo měl tu odvahu a potěšení vstoupit. Nezúčastnit se by bylo jistě společenskou sebevraždou, ale to snad nemůže nikoho ani napadnout. Nejvyšší představitelé města se vítali ve foyer s příchozími, vyměňovali si zdvořilosti i komplimenty, starosta každému muži vřele potřásl rukou a všem dámám s potěšením políbil hřbet dlaně. V obecním domě však nebyl jenom velký, krásně zdobený taneční sál s malovaným, klenutým stropem, ale také několik menších místností, pánský salónek, dámský salónek, salón s několika krby a mnoha pohovkami a taburety, v něm se také nacházelo piáno, a dámy tedy mohly s pozdějšími hodinami předvést nejen své taneční umění. Ze sálu také bylo možné zamířit velkými prosklenými dveřmi přímo na rozlehlou terasu a do zahrad. V sále byl také lehce vyvýšený balkón, který poskytoval krásný rozhled na celý parket, zároveň byl sídlem orchestru, protože odtud se hudba rozléhala nejlépe. Sluhové hbitě roznášejí skleničky se šampaňským, vodou, nebo lehkým vinným nápojem, ostřejší alkohol se podává v pánském salonku. V sále je hotová vřava, je to tím, že ples v malém hrabství je tak trochu familiérní a téměř všichni návštěvníci se znají alespoň od vidění. Snad tato atmosféra vaše nové hosty spíše osloví, než odradí, ale těžko říci, vždy záleží na nátuře člověka. Nikdo však nemůže popřít, že dnešní ples aspiruje na to být událostí sezóny, a pokud není dokonalý, je přinejmenším okouzlující, pokud není okázalý, je přinejmenším velmi vkusný. Už už by měli být všichni na svých místech, protože přijít pozdě by mohli pořadatelé považovat za neomalenost, ačkoli smetánce se dnes odpouští téměř všechno. Hudebníci spouští první čtverylku večera a mladí se začínají řadit. Není to však povinnost, někdo si rád nejdříve popovídá, jiný si dá skleničku, promenuje se po sále. Snad nic není v tento večer nemožné...  |
| |
| ČERVEN UDÁLOSTI vol. I Pravidelný přísun drbů, pověstí, úvah a předpovědí z vašich řad. - Dnešní počasí je přinejmenším krásné, neprší, je vlahý příjemný vzduch, větřík slibuje hvězdnou noc, ale k ránu by mohly padnout mlhy, jak je ostatně v našem hrabství zvykem. - Traduje se, že usedlost u Devonských lesů nemá letošní sezónu pouze jednoho obyvatele, ale hned tři. Dva mladé perspektivní pány, ale také jednu dívku. To nám byl čert dlužen! Vozit dříví do lesa! - Jedna - nejde to říct kulantně - nevymáchaná huba tvrdí, že Charles Wright, starší bratr slečny Anne Wrightové, prý zahořel k té nové slečně z velkoměsta. Zda je to pravda nemůže nikdo říct, ale znáte to, na každém šprochu... - Rodina Lambtonových prý překročila kvůli dnešnímu plesu svoje měsíční výdaje... No, každý se nerodí finančníkem, ale co trocha zdravého rozumu? - Nový majitel krásné usedlosti u moře - pan Roban Scully - prý dostal ještě v den svého příjezdu nějaký osobní dopis, od koho však byl, to se zatím neví... Je devět hodin a ples začíná! |
| |
| ČERVEN Ples Den D Kdyby nebylo úmorné cesty, snad bych oka nezamhouřila. Vzrušení z nadcházející společenské události mi obvykle nedávalo spát. Nepřidávaly mi ani myšlenky na milé setkání se sourozenci Wrightovými. Nenamlouvala jsem si, že všichni lidé z tohoto kraje jsou stejně dobrosrdeční, přesto to bylo jistým způsobem konejšivé. Radost ze setkání s milovaným bratránkem mi pulzovala tělem a příjemně doznívala v lehkých mrákotách. K půlnoci však mne spánek přemohl a já jsem se probudila překvapivě svěží. Přípravy před plesem bývají pro většinu dam náročné. Tedy alespoň i já si tím prošla. Jediné štěstí, že zde nebyla má matka. Horlivou puntičkářku bych jisto jistě nesnesla. Po lehké snídani jsem se krátce prošla v zahradě, načež jsem se vrátila do svého pokoje a užila si vskutku brzkou a uklidňující koupel. Měla jsem ve zvyku uklidňovat smysly a nervozitu právě tímto způsobem. Nejlépe se mi tak i přemýšlelo. Čekalo mě několik hodin zkoušení různých šatů a výběr vhodných šperků a doplňků. Chvílemi jsem netušila, zda to dělám z povinnosti vůči rodině, nebo protože sama chci dobře zapůsobit. Jistě jsem si pouze uvědomovala všemožná očekávání, která jsou na mne již roky kladena. Nakonec jsem zvolila šaty růžové barvy protkané zlatým zdobením. Jejich odstín se velmi podobal okvětnícm lístkům čajových růží. Kudrnaté zrzavé vlasy mi služebná vyčesala do elegantního drdolu. Šperky i ozdoby ve vlasech byly také zlaté, ovšem nijak masivní. Spíše drobnější, aby podtrhovaly jemný ženský půvab. Rukavičky jsou čistě sněhobílé barvy, stejně tak lehounký šál jakoby nedbale přehozený přes lokty. Pouze při bližším pohledu je znát nenápadný vzor vyšívaný lesklou nití. Pokožku mám přitozeně světlou, pudr jsem odmítla použít. Jen krapet červené živější barvy pro líčka a rty. Čas se nachýlil a i náš kočár dorazil před plesový sál v Exeteru. Vypadalo to honosně až oči přecházely. A ta společnost! Trochu mě znervózňovalo, že tu prakticky nikoho neznám. Tušila jsem, že pro mnohé matky jsem pouhá konkurence pro jejich nejdražší dcerky. Předsudky, předsudky. Velkoměsto a venkov. Stačilo pouze projít davem do sálu a člověk zaslechl ledacos. Pomluvy finančí situace jiných rodin, výběru šatů. Dokonce se ke mně donesl i klep o Charlesovi. Kdo to proboha mohl jen šířit? Jemně jsem zatřepala hlavou a pozorně se rozhlédla kolem sebe. Vlastně jsem tajně doufala, že tu na Anne a Charlese natrefíme. Hmm... ,,Henry..." významně vzhlédnu ke svému bratranci, stisku jeho paži a na rtech se mi objeví pobavený úsměv. Začali hrát čtverylku. Moc dobře ví, co to znamená. Nenechám jej prchnout, pokud mne nevyzve k prvnímu tanci. Tak jako téměř každou sezonu. |
| |
 | ČERVEN Všichni na plese Ples Příliš pozdě večer jsem uvítal na Rhysově panství svou krev, poněkud nevychovaně jsem dlouhým proslovem odmítl poslouchat všechny nářky své drahé sestřenice na tu ohavnou cestu, bídného kočího a zaprášený venkovský vidlákov. Nepustil jsem ji ke slovu, dokud se nezačala smát, nebo rozčilovat, že nic z toho, co vychází z mých prolhaných úst, není pravda. Avis by si takhle nikdy nestěžovala, a to je právě to, co na ní mám tolik rád. Můj přítel Rhys se s ní bohužel nemohl včera dostatečně seznámit, zařizoval totiž ještě mnoho papírování s převzetím usedlosti, a kdo ví jaké další otravné pracovní povinnosti. Hned druhý den však bylo všechno napraveno. Ach, není sladší tíže nežli rodina! Avis byla znavená z cesty, Rhys zavalený povinnostmi a mně nezbývalo, než se v salónku trochu opít, protože jen silný alkohol dělá venkov venkovem. Následkem mi druhý den - v den D - poněkud třeštila hlava, za což mě má milá sestřenice dostatečně vyplísnila, ale naštěstí se pak dlouhé hodiny věnovala výběru garderóby a já mohl v klidu umírat na jednom z taburetů, než konečně nastal čas vypravit se na tu slávu. Obecní dům v Exeteru nebyl největší, jaký jsem kdy viděl a svou snahou o honosnost působil vedle opravdových výběrových akcí trochu ošuntěle, ale nikoli však nepříjemně. Navíc jsem nebyl z těch, co by soudili podle prvního dojmu, ačkoli jsem tak dozajista mohl působit. Vedu Avis do sálu a doufám, že se k nám již brzy připojí můj přítel. Ve foaye nezapomenu se vší úctou pozdravit pořadatele a všechny ostatní významné osoby. ,,Velmi mě těší, dovolte mi také představit tento drahokam, co jsem si přivezl s sebou. Slečna Attwoodová." Dodám po všech formalitách a vložím Avisinu dlaň do rukou starostovi města. ,,Doufám, že mi na oplátku představíte všechny místní drahokamy!" Řeknu ještě se smíchem, ale to už postupujeme dále do sálu, z nějž vedou prosklené dveře přímo na osvícenou terasu, což je nad očekávání krásné. Hudebníci spouštějí svižnou čtverylku a ještě než se stačím probudit ze sna a utíkat, co jen mi nohy stačí, položí mi má drahá sestřenice ruku na paži a s úpěnlivou prosbou v hlase vysloví moje jméno. Já vím, co tohle znamená. Její pobavený úsměv odměním útrpným, a očima se jí žalostně doprošuji, abych se mohl raději napít... Je to stejná hra jako každý rok. Každý rok musí být první tanec její a každý rok se z toho snažím vykroutit, ačkoli bych byl navýsost uražen, kdyby si vybrala kohokoli jiného. ,,Drahá Avis, přece víš, že tanec není mou nejoblíbenější kratochvílí." Vzmůžu se na krátký protest. A opravdu, tanci příliš neholduji, přestože jsem výborným tanečníkem, snad právě proto mě má Avis ráda v kole, anebo zkrátka ráda sleduje, jak se trápím. ,,Ach, kéž bych měl o něco méně dobrého vychování!" Povzdychnu si nakonec s úsměvem a vedu dámu tanečním krokem do již připravené řady. Ale ať už říkám cokoli, oči mi hoří radostí. Při první otočce se rychle rozhlédnu po sále. ,,Koho jsi tedy včera potkala?" Lehce povytáhnu obočí a ona musí vědět, že narážím na to, co si dnes ráno šuškalo služebnictvo. |
| |
| ČERVEN Všichni na plese Ples Krátce si povzdechnu, zatímco má matka poletuje po místnosti a hubuje. „Nevím, co jste si mysleli… Takhle zmizet v předvečer plesu…“ Dále už však její monolog neposlouchám, neboť jsem si ho vyslechla několikrát již včera. Poslušně přikyvuji a pomáhám Helen se svými šaty. Není to zrovna můj šálek čaje, ale matka si usmyslela, že jsou na ples ta správná volba. Rozhodně nemá smysl jí to vymlouvat. Když nic jiného, alespoň jsou zdobené květinami, ponesu si tak na ples přeci jen něco, co mám ráda. Pod zdobenou květinovou látkou je nasoukaná bílá krajkovaná košile, která chrání můj dekolt před případnými chlípníky. Ráda bych věřila, že v Devonshiru žádní takoví nejsou, ale už dávno nejsem naivní malá holčička a moc dobře vím, jak to ve světě dospělých chodí. „Všechno by bylo jednodušší, kdybys nebyla tak bledá. Vždyť splyneš se stěnami a nikdo si tě ani nevšimne,“ donese se ke mně opět pronikavý hlas paní Wrightové. Než se stihnu zastavit, unikne mi z úst další odevzdané povzdechnutí. „Nemusíte mít strach mamá. Jsem si jistá, že když si mě nikdo nevšimne, nebude na vině můj odstín pleti,“ prohlásím klidným hlasem, jako bych snad mluvila o počasí. Hlas starší ženy se na oplátku zvedne ještě o dvě oktávy výše. „Jak něco takového můžeš říct,“ chytne se teatrálně za srdce. „Ty tvoje vtipy mi jednou přinesou smrt Anne.“ Naštěstí pro ni už nemám energii na další dohadování, a tak jí zanechám v přesvědčení, že má slova opravdu byla pouhý žert. „Myslím, že jsme hotové, slečno,“ přeruší taktně napjatou situaci mladá služebná. „Děkuji Helen,“ obrátím se na dívku s vděčným úsměvem na tváři a převezmu si od ní bílé rukavičky. Matka si mě ještě ze všech stran prohlédne, zda je všechno dokonalé, a pak mávnutím ruky zaměstnankyni propustí. „Jdu zkontrolovat Charlese, ani se nehni. Ještě se rozcucháš,“ přejede pohledem mé čokoládově hnědé vlasy stažené do jednoduchého drdolu. Jen pár zbloudilých pramínků visí dolů, tak jak to mám ráda. „A ať tě ani nenapadne jít za Daisy. Přísahám bohu, jestli na těch šatech uvidím jedinou psí tlapku, tak za sebe neručím,“ pronese varovným tónem, načež konečně místnost opustí i ona. Bude to opravdu dlouhý večer, pomyslím si poněkud nešťastně. Nezbývá než doufat, že na plese potkám nějakou milou společnost. Kočár nás nakonec bez nehody dopraví k našemu cíli. Otec nechal zapřáhnout dva z našich nejkrásnějších Fríských hřebců. Na plesy si sám moc nepotrpí, ale svá vypiplaná stvoření vystavuje světu náramně rád. „Děkuji,“ řeknu s úsměvem, když mi bratr pomáhá z kočáru. Chvíli kráčíme mlčky než konečně dojdeme k našemu cíli a zmizíme v útrobách skvostného plesového sálu v Exeteru. „Slyšela jsem, že se budeš za chvíli ženit, to abych si tě ještě pořádně užila,“ podotknu laškovně, když se klevety dnešního večera donesou až k nám. Můj bratr si pobaveně odfrkne a vede mě dál do sálu. Toužebně zavadím pohledem o prosklené dveře vedoucí do zahrad. Snad za chvíli, pomyslím si krátce. Po cestě se pozdravíme s každou známou tváří a zastavíme se až u parketu. Hudebníci se již vrhají na čtverylku, když si v davu dam a gentlemanů všimnu milé dívky z předchozího dne. Napětí z mých svalů trošku poleví a já se na ni z dálky zářivě usměji. Doufám, že budeme mít příležitost si více popovídat. Tancovat se zatím nechystám, přestože mám toto umění velmi ráda. Pokud mě někdo nevyzve, hodlám šetřit energii. Charlie konečně pustí moji paži a s milým úsměvem se poblíž stojící slečně Slečně Attwoodové také ukloní. Ani jeden z nás si ji v dané situaci netroufá vyrušovat. „Určitě si popovídáte, až dotančí,“ zašeptá mi mladík do ucha, jako by mi snad četl myšlenky. „Jdu na chvíli dělat společnost otci, ale dlužíš mi tanec, sestřičko.“ S těmi slovy mě lehce políbí na tvář a zamíří do pánského salonku. Gentleman, jenž dělá společnost Avis, je zcela jistě jeden z nově příchozích, neboť jsem ho tady ještě nikdy dřív neviděla. Že by její bratranec? Napadne mě okamžitě, když si vzpomenu na naši včerejší konverzaci. Nemá však cenu dále polemizovat, jistě si budeme dříve nebo později představeni. Mamá je naštěstí kdesi hluboko v davu a bezpochyby sbírá informace o nových přírůstcích, tudíž mám od ní na chvíli klid a mohu obdivovat páry vrhající se na první čtverylku tohoto večera. |
| |
| ČERVEN Anne, všichni Ples, aneb v jednom kole Jemně jsem si zkousla spodní ret, když bratránek začal vymýšlet únikové strategie. Na mladou dámu to bylo možná vulgární gesto, ale ne před Henrym. Naše hravé popichování nás provází od dětství a oba dva pro to máme pochopení. Bylo mi jasné, že se bude snažit ze své povinnosti vyvléci, ale dokázali jsme si představit, že by to bylo ve skutečnosti jinak? „Jistěže vím!“ přitakala jsem. „Ovšem já jsem na druhé straně tvá nejoblíbenější sestřenice a to má větší váhu.“ sebevědomně jsem nakrčila nos a pak jsem se zasmála. A příští rok už vše může být jinak...kdo ví. v očích se odrazil téměř neznatelný stín smutku. „Jsi tak galantní.“ usměju se na jeho poznámku o vychování a je jasné, že náš malý souboj jsem vyhrála. Henry by se nejraději jistě ukryl se skleničkou alkoholu v salonku pro gentlemany. Copak nechápal, že čtverylka je ideálním nástrojem se nenápadně porozhlédnout po zdejší společnosti a dokonce i seznámit? Já mám ráda určitý přehled, co nejdříve. Pár tanečních kroků a bratránek začne vyzvídat. „Celý ty...“ podotknu s lehkým povzdechem a usměji se. „Snad bys něvěřil klepům.“ změřím si ho. Ale stejně mi to nedá. „Jeden mladý gentleman, který uzvedne víc, než sklenku silné kořalky, pomohl kočímu opravit kolo kočáru.“ snažím se Henryho popíchnout a naznačit mu, že jsem mu ještě zcela neprominula onu včerejší propitou noc. „Měl s sebou i svou sestru. Moc milá dívka.“ dodám, když sek sobě opět přiblížíme. Sna náhoda tomu chtěla, ale krátce na to jsem Anne zahlédla stát v davu. Oplatila jsem jí úsměv a všimla si i jejího bratra, který opět ukázal, že má způsoby. Pokynula jsem mu lehce hlavou a bylo mi jasné, že k ním nasměřuji Henryho pozornost. „My o vlku..“. Dotančíme a já přijmu bratránkovo rámě. Vedu jej k Anne. „Varuji tě, Henry. Vypadá jako velmi hodná dívka, jestli jí budeš plést hlavu a prohánět sukni, tak si mě nepřej.“ šeptala jsem mu přísně. Nerada bych, aby zrovna takto dobrosrdečná dívka byla pro bratránka pouhou hračkou. „Anne, moc ráda vás tu vidím.“ upřímně se zaraduji a přivítám se s ní. „Dovolte mi představit vám mého bratrance, Henryho Sylvera. Henry, to je má zachránkyně slečna Anne Wrightová.“ usměji se a pohledem sklouznu na Henryho. Jsem zvědavá, které šarmatní kouzlo vyloží tentokrát. Charles očividně kamsi zmizel, snad budu mít příležitos ho představit později ... dřív než ho Henry najde sám. Ovšem to je zřejmě nemožné. Každopádně, svůj tanec jsem měla, takže Henryho už do ničeho nutit nemohu. Je zcela na něm, zda s námi zůstane konverzovat nebo Anne vyzve k tanci a já si budu muset najít jinou zábavu. |
| |
| ČERVEN Avis, Anne, ostatní přítomní Má drahá sestřenice si neodpustí lehce vulgární gesto, aby mě dostala přesně tam, kde mě chce mít, kdo jsem však já, abych ji soudil? Nemůžu jinak než se upřímně zasmát, nastavit dlaň a odvést ji na parket, kde se mi dostane lehkého popíchnutí na účet mé galantnosti. Popravdě jsem spíš čekal, že mi naznačí, že nezná nikoho, kdo by měl tak málo slušného vychování jako já, proto jsem za její přitakání až do nebes vděčný, a také po chvíli musím přiznat, že není lepšího místa na kradmé prohlédnutí sálu - a jeho osazenstva - nežli odtud. ,,Jsi jediná sestřenice, před kterou bych se nezapřel dvakrát po sobě!" Odvětím obratně s klukovským úsměvem, snad abych vyhnal z jejího obličeje ten stín smutku, co se tam na chvíli kdovíproč usadil. V našem rozhovoru jsme díky tanci nuceni pokračovat trhaně, vždy v momentech, kdy jsme si dostatečně blízko. Na kroky se soustředit nemusím, protože jsou mi docela vlastní, jako dýchání, aneb co zmůže nikdy nekončící dril z mládí. Tanečního mistra jsem nenáviděl, ale dnes k němu cítím kapku vděku... ,,Věřil, nevěřil, klepy jsou společenskou základnou, kdyby jich nebylo, všichni se tu unudíme k smrti." Podotknu a lehce povytáhnu obočí, abych se dočkal při další obrátce slibného pokračování. V dalším kole však Avis natáhne tětivu a snaží se mi vstřelit šíp přímo do srdce, nemohu jinak než trochu kysele povytáhnout jeden koutek úst. Jistě, jsem snad jediný neschopný alkoholik v okolí? A gentlemani ještě nevymřeli... ,,Sama si mě svou únavou odsoudila k propité noci." Odvětím nakonec žertovně, ale lze jen těžko usoudit, zda se mě ta kousavá poznámka dotkla či nikoli. V okamžiku, kdy se zmíní o doprovodu svého rytíře na bílém koni, mi probleskne v očích jiskra zájmu, kterou má drahá sestřenka jistě nemohla přehlédnout. Nic neprobudí můj zájem spolehlivěji než dobří koně, sklenka brandy a krásné ženy. Nemůže mi ujít Avisino lehké pokývnutí k bledé dívce s temně hnědými vlasy. ,,No to se podívejme..." Prohodím ke své taneční partnerce a na chvíli se zadívám na inkriminovanou slečnu, z víru tance však nevypadnu ani na vteřinu. Když tanec skončí, obřadně se Avis ukloním a nabídnu jí rámě, které bez váhání přijme. Kéž by mi i jiné dámy byly tak po vůli... Nebo jsem snad po vůli já jí? Na čele na okamžik vyvstanou lehce znepokojené vrásky, když zjistím, že právě Avis určuje náš směr, vede mě k té bledé květině a horlivě a mravokárně mi šeptá do ucha, bez ohledu na to, jak to nejspíš musí v očích pozorovatele vypadat. Rty se mi roztáhnou do společensky rezervovaného úsměvu a jemně odkývám všechno, co mi sestřenka chce, ale sám tomu rozhodně nevěřím ani co by se za nehet vešlo. Ale to už jsme na místě určení. Přiložím si volnou ruku na srdce, ukloním se a poté se takřka neznatelně dotknu rty hřbetu ruky slečny Anne. ,,Jsem nevýslovně potěšen, slečno Wrightová, do teď se mi Devonshire dozajista líbil, ale nyní jsem okouzlen." Zahledím se jí na pár vteřin do hlubokých hnědých očí a poté konečně pustím její ruku. ,,A navíc jste zachránila můj nejdražší rodinný klenot! Vůbec netuším, jak se vám odvděčím." Zlehka zakroutím hlavou a hraně bezradně se zadívám na Avis. ,,Nenapadá tě něco, drahá sestřenko?" V očích mi hraje skryté pobavení, takhle totiž Avis donutím, aby se sama zapletla do mých spřádaných sítí a snad mi tak i - konečně jednou - napomohla, namísto toho, aby mi škodolibě podrazila nohy. Nebylo by totiž vůbec slušné netrvat na odčinění námahy sourozenců Whightových při záchranné akci. A že jsem do toho nutně zapleten je něco jako bonus. |
| |
| ČERVEN Avis, Henry, ostatní přítomní S lehkým úsměvem na tváři pozoruji tančící páry na parketu. Hudba lahodí mým uším a já si dovolím na moment vydechnout a užívat si krátkou chvíli odpočinku. Za pár momentů se budu muset zapojit do víru sociálních interakcí, ale prozatím se tímto faktem rozhodnu netrápit. Poslední tóny dohrávají a dav se začíná pomalu rozcházet. Koutkem oka zpozoruji Avis a její doprovod, mířit mým směrem. Podle jejich gest a soukromých úsměvů usuzuji, že pokud to není její bratranec, bude to přinejmenším někdo, kdo je jí opravdu blízký. Upřímně si s mladou slečnou Attwoodovou ráda popovídám, ale gentleman po jejím boku mě mírně znervózňuje. Jediní muži, s nimiž komunikuji dennodenně, jsou můj otec a Charlie. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mám s opačným pohlavím bohaté zkušenosti. Zhluboka se nadechnu a věnuji dvojici milý úsměv. Avis muže nakonec opravdu představí jako svého bratrance. Henry Sylver? Ten Henry Sylver? Přesto, že mě babské klevety nikdy moc nezajímaly, těm o mladém hraběti, jsem se nevyhnula ani já. Naštěstí zvládnu zachovat chladnou hlavu a překvapení se do mé tváře nijak nepromítne. Nechám muže, aby mi náznakem políbil ruku, a na oplátku provedu pro oba přítomné ukázkové pukrle. Henryho úvodní poznámka mě přivede trochu do rozpaků. Samozřejmě jsem polichocena, ale na podobné komplimenty nejsem zvyklá. Navíc, jsou-li klepy o něm jenom z poloviny pravdivé, byly to dost možná jen prázdná slova. Uvidíme, nemá smysl jej soudit, dokud si sama neudělám obrázek. Něco takového opravdu nemám ve zvyku. „Potěšení je na mé straně,“ odpovím nakonec vlídným tónem. Jsem si jistá, že si všimnul, jaký efekt jeho slova na mou maličkost měla...prozatím se však rozhodnu na jeho hru nepřistoupit. „Slečno Attwoodová, doufala jsem, že se zde opět potkáme,“ přiznám upřímně. Ostatní děvčata z Devonshiru znám, ale neměla jsem příležitost s nimi navázat užší vztahy, a tak jsem je prozatím nijak nevyhledávala. Nově příchozí slečna mi však přijde jako opravdu milá mladá dáma, s kterou bych mohla mít i mnoho společného. Rozhodně ji nevidím jako pouhou konkurenci. Nikdy jsem nikoho nesoudila podle toho, jak se na něj dívají ostatní. Všichni jsou pro mne především lidé…Mnohem raději si daného člověka sama ozkouším a zhodnotím, jak se k němu chovat než k nim přistupovat tak, jak si žádá povrchní společnost. „Vůbec není zač děkovat,“ přejedu dvojici pohledem, když vyjádří své díky za včerejší "dobrý skutek". „Největší kus práce odvedl můj bratr a Váš kočí. Já měla naopak to potěšení dobré společnosti,“ usměji se na Avis. „Jak jsem již říkala slečně Attwoodové. Budeme vašimi nejbližšími sousedy. Pokud někdy dostanete chuť na čaj nebo oceníte krásné koně, jste u nás vždy vítáni. Naše stáj je v Devonshiru vyhlášená a okolí je pro projížďky jako stvořené.“ Mám pocit, že Henry není zrovna milovníkem čaje, ale bylo by společenské Faux pas jej nezmínit. |
| |
| ČERVEN Anne, Henry, ostatní Henry je skutečně šarmantní muž. Tedy, když chce, samozřejmě. Já se lehce usmívám a pohledem kloužu z jednoho na druhého. Snad se dá odhadnout, že Anne není příliš zkušená, co se týče odolávání náporu mužské pozornosti. Ale kdo by jí to mohl mít za zlé. Henry je přecijen těžko zvladatelný a odolatelný společník. „Bratránku, prosímtě.“ zavrtím hlavou, když teatrálně vysloví vděk za mou záchranu. Ach, to přehánění. Anne ovšem zachová dekorum a zopakuje pozvání do jejich panského domu. Henry mě navíc vrhne do nelehké situace ohledně odměny. Od číšníka si vezmu pohárek s vodou a rychle se napiji. Nějak mi vyprahlo v hrdle. „Anne, nestrachujte se. Já se moc ráda k vám vypravím i bez Henryho.“ vesele na něj zamrkám. „Ráda bych vás pozvala i s bratrem do domu Henryho přítele, ovšem, já se s panem Brysonem tak dobře neznám...“ v tom momentě se na točím k Henrymu. Ale ty by ses u něj mohl za nás přimluvit, co říkáš? To vůbec není špatný nápad.“ usměji se a rozhlédnu se kolem. „Doufám, že budu moci poděkovat i vašemu bratrovi.“ vyslovím své přání. „Prozatím by vás můj drahý bratránek mohl provést po parketě, co říkáte? Ať tu netrnete. Já na vás zatím počkám. Věřím, že si máme o ledasčem povídat.“ povzbudivě se na dívku usměji a na Henryho se zadívám o pár sekund déle. Vkládám v něj nyní svou důvěrů. Snad nic nezpacká, jinak si to šeredně odskáče. „Mimochodem, Anne, máte moc krásné šaty.“ řeknu polohlasně pouze jí. |
| |
| ČERVEN První ples nikdo konkrétní, okrajově Henry „Ach, Florence, ale ty vlasy sis měla nechat učesat od Sylvie,“ sjela mě matka už poněkolikáté kritickým pohledem, zatímco nás kočár unášel čím dál blíž exeterskému Obecnímu domu. Jistě, to by se Sylvie ale musela přespříliš obtěžovat... Ovšem výjimečně jsem mlčela a ruce složila na matkou připravené šaty – byly jednoduchého tradičního střihu v krémové barvě s nenápadnou výšivkou od pasu středem dolů a pak podél spodního lemu v přírodních motivech. Živůtek přiléhal a nabírané rukávky byly téměř průsvitné. Barva byla hezká, lahodila k mé snědší pleti. Přes ruce jsem měla položený hladký šál stejné barvy jako šaty. Kolem krku šňůrku drobných falešných perel, vlasy vyčesané do drdolu, ze kterého schválně nezbedně utíkalo několik pramenů. Navíc jsem tam vpletla pár živých květin. |
| |
| ČERVEN Avis, Anne, ostatní Ples, tanec, konverzace Popravdě jsem trochu očekával nějakou reakci po zaznění svého jména, koneckonců nejsem tak docela neznámá osoba, ale slečna Wrightová si zachová docela vážnou tvář, ačkoli pochybuji o tom, že by byl Devonshire takovým zapadákovem, kde neznají Sylverovic rodinu ani z doslechu. Možná máš o sobě jenom moc vysoké mínění, Henry... Pomyslím si a zkoumavě se dívám na tu sněžně bledou dívku, zatímco předvádí ukázkové pukrle. Nakonec dojdu k tomu, že má pravděpodobně v sobě spoustu společenského taktu, a tak nepovažovala za vhodné se veřejně podivovat mé přítomnosti. Můj kompliment přejde krátkým, snad trochu bezradným, mlčením, což považuji za velmi dobrou obrannou strategii, navíc mě dokáže neskonale potěšit, když vyvedu jakoukoli ženu z míry. Rty se mi zvlní do úsměvu a lehce pokývnu hlavou, jako bych akceptoval její další tah v právě rozehrané šachové partii. ,,Myslím, že jste zbytečně skromná, slečno Wrightová. Nezbývá mi tedy než doufat, že budu moci osobně poděkovat i vašemu ctěnému bratrovi." Skloním lehce hlavu na znamení díků a s potěšením naslouchám předpokládanému pozvání, ovšem zdá se, že i tuhle radost mi chce ta moje malá liška zkazit. ,,Jsem nevýslovně potěšen, jsem opravdový milovník koní!" Zareaguji rychle, bezprostředně a naprosto upřímně, svou lásku ke koním nemůžu schovat, ani kdybych chtěl. V očích se na okamžik rozhoří nadšení, které se přemění v teatrální šok, když mě Avis z plánované návštěvy jedinou větou vyšachuje. Kéž bys v té vodě utopila i všechnu svoji drzost. Pomyslím si trochu naštvaně a přimhouřenýma očima se podívám do její pobavené tváře. ,,Jsem přesvědčen, že není proč se obávat… dorazím ovšem jen na vaše výslovné pozvání." Volně přejdu při konverzaci pohledem z Avis ke slečně Anne, a přitom vyměním povytažené obočí za společenský úsměv. Mám rád tu hravost v našich rozhovorech a jsem začátkem dnešního plesu velmi potěšen. ,,Rhys bude jistě nejšťastnějším mužem pod sluncem, pokud mu do domu zavítá takový paprsek slunce." Podpořím Avisin nápad trochou svého básnického umu a s lehkým překvapením naslouchám jejím dalším slovům. Tohle je další tak ve tvé hře, nebo mi chceš udělat radost? A vůbec nebyl jeden tanec pro dnešní večer až až? Na tváři nenechám nic znát a natáhnu dlaň k Avisině nové přítelkyni. ,,Pokud mi prokážete tu čest, slečno Wrightová." Promluvím ve vší vážnosti a se všemi společenskými náležitostmi, snad ještě není čas překračovat hranice dobrého vychování. ,,Nerad tě tu nechávám, drahá Avis, slib mi, prosím, že až se vrátím, nebudu muset hájit tvou čest v souboji." Podotknu na oko mravokárně, koneckonců jsem to já, kdo za ni po dobu tohoto pobytu zodpovídá, ale v očích mám docela upřímný smích. Zdvořile neposlouchám sestřenčinu polohlasnou poznámku, a jen doufám, že neobsahuje nějaké varování, to by mi dokázalo zkazit náladu. Pokud slečna Anne příjme mou ruku, opatrně si ji vložím do rámě a vedu ji na parket, kde zrovna začínají hrát další kus. Nechystáme se však k tanci sami, skoro současně s námi vyrazí i dvojice nově příchozích, tmavovlasá dívka v krémových šatech se svým doprovodem. Snad se mi to jen zdálo, ale měl jsem pocit, že se na okamžik dívají naším směrem... Možná se tanec přeceňuje, ale můžete si při něm partnerku docela beztrestně prohlédnout... S prvními kroky se už zase dokonale soustředím na tu bledou dívku s čokoládovýma očima. Skoro jako by mi tě Avis dala darem. ,,Snad mi odpustíte, že se k tomu vracím, ale ta vyhlášená stáj mi nedá pokoj! Snad bych mohl říct i něco o osudu, ale nerad zním pateticky." Zvednu koutek v krapet sebekritickém úsměvu, hlas je tlumenější, oči tmavší, možná trochu vážnější než před chvílí. |
| |
| ČERVEN Avis, Henry, okrajově Florence a ostatní Ples, tanec, konverzace Pozvání mezi mými společníky rozpoutá jakýsi skrytý souboj. Trošku mi to připomíná mé laškovné konverzace s Charliem a Henry se najednou nezdá až tolik děsivý. Stále se však mám na pozoru, neboť to skoro vypadá, jako by se mě Avis před svým bratrancem snažila chránit. Naštěstí nejsem někdo, kdo by se nechal cizími lidmi snadno ovlivnit. „Jste samozřejmě vítáni oba dva a jak znám mamá, nebudete na pozvání čekat dlouho,“ přiznám trochu rozpačitě. Už teď si totiž dokážu živě představit, jak bude vyvádět, až se dozví, že jeden z gentlemanů projevil zájem náš dům navštívit. Doufám jen, že naše hosty svým nadšením nezadusí. Vždy si ráda popovídám s někým, kdo má kladný vztah ke zvířatům a ocenila bych, kdyby je paní Wrightová hned po první návštěvě neodradila. „A pokud nebude mít pan Bryson nic proti, Vaše pozvání dozajista neodmítnu. Sídlo u Devonských lesů je krásné a bylo by mi potěšením si jej konečně prohlédnout také zevnitř...Obzvlaště s tak příjemným doprovodem.“ Na krátký okamžik se ohlédnu směrem k pánskému salonku. „Co se týče Charlieho, nemusíte mít obavy, jsem si zcela jistá, že mě dřív nebo později přijde zkontrolovat a budu mít příležitost vás představit,“ slíbím mladému hraběti, načež stejně zdvořile přijmu jeho pozvání k tanci. Po krátké interakci s ním, sklouznu opět pohledem směrem k druhé dámě. „Navíc jsem si jistá, že Vás také rád provede po parketu, slečno Attwoodová. Samozřejmě jen pokud mu to dovolíte,“ prohlásím s úsměvem na tváři. „Já si prozatím vypůjčím tanečníka Vašeho. Snad mi mezitím neutečete. I já věřím, že si máme o ledasčem povídat,“ řeknu upřímně a opětuji její úsměv. Po té se otočím zpět k jejímu doprovodu a trošku nesměle přijmu nabízené rámě. Ještě dívce tiše poděkuji za milý kompliment, a pak se již nechávám odvést do centra dění. Pochvala od někoho, kdo je tak okouzlující vždy potěší a můj krok je hned o něco lehčí. Tanec jako takový mám celkem ráda a ovládám ho naštěstí dobře. Rozhodně nejsem výstavní perlou parketu, jako třeba slečna Mable, ale kroky znám dobře a lidé okolo nemusí mít strach, že bych jim pošlapala prsty. Bohužel nemám tolik energie jako jiní, a tak se na něm nikdy moc nezdržím. Uvidíme, jak tomu bude dnes. Zahrady, ale pořád zní mnohem lákavěji. Koutkem oka ještě přejedu pár, který na parket přišel téměř ve stejnou dobu jako my. Nemusím dlouho přemýšlet, abych v něm poznala sourozence Lambtonovy. V duchu ocením účes slečny Florence, který ukrývá pár živých květin. Snad jí ho budu mít příležitost později pochválit, pomyslím si krátce a po té už věnuji svou plnou pozornost gentlemanovi přede mnou. „Jsem ráda, že Vás naše stáje tolik zaujaly. Vlastníme je již třetí generaci, ačkoli někteří u nás přebývají pouze dočasně,“ vysvětlím s úsměvem na rtech. „Jsem si jistá, že budete mile překvapen. Osazenstvo máme vskutku rozmanité…od Anglických plnokrevníků přes lipicány až po popelavě černé fríské hřebce. Zvířata jsou to vskutku majestátná a nanejvýš inteligentní. Obávám se, že občas více než někteří lidé.“ Můj poslední výrok je doprovázen lehkým až téměř nepostřehnutelným cuknutím koutku. Kdyby mě tak matinka slyšela. „Někdy bych si však přála vidět koně divoké. Musí to být dech beroucí pohled.“ Teprve nyní mi dojde, jak moc mě jeho krátká poznámka rozpovídala a mírně se začervenám. „Omlouvám se, za normálních okolností nejsem tolik upovídaná, ale zvířata jsou mojí slabostí,“ přiznám trošku rozpačitě doufajíc, že jsem pana Sylvera ještě neunudila k smrti. „Jak se Vám zatím v Devonshiru líbí,“ zeptám se na oplátku, abych dala pro změnu prostor k mluvení svému partnerovi. Musím uznat, že z něj prozatím nemám nijak zvlášť špatný pocit. Vždy jsem zastávala názor, že lidé milující zvířata nemůžou být špatní. Jeho sebevědomí a odvážné poznámky jsou sice pro moji maličkost poněkud nezvyklé, ale zatím z úst nevypustil nic, co by mi bylo vyloženě nepříjemné. |
| |
| ČERVEN Anne, Henry, ostatní Taneční sál a oddech na terase Henry se mým nápadným snahám ho vyšachovat ze hry dokáže vždy skvěle ubránit. Na což upřímně spoléhám. Nemohla bych si odputit, kdybych mu jakékoliv případné námluvy trochu neztížila. Někdy mu jeho rodové jméno může stoupnout do hlavy a není na škodu držet jej při zemi. Ale i já dokážu v jeho očích číst a poznat, kdy se pohybuji na tenké hranici. Snad i proto navrhnu, aby si oni dva společně zatančili. Věřím, že bratránek odtušil, jak mi na nové přítelkyni záleží...a propo zdá se, že vzbudila i jeho upřímný zájem. A to nemluvím o jejich společné vášni ke koním. Ačkoliv Anne znám jen chvilku, ráda bych náš vztah prohloubila a lépe ji poznala. Získala průvodkyni a spojence v tomto cizím, leč malebném kraji. Spokojeně se usměji, když Henry podpoří můj návrh pozvat Wrightovi prozměnu do Rhysova sídla. V hlavě se mi mezitím rodí nápad na nějaký dárek, kterým bych mohla svá díky završit. Mimoto kromě myšlenek za pár okamžků nebudu mít jiného společníka. Lehce nakloním hlavu k rameni a přimhouřím oči. Na Henryho poznámku o mé cti se jen lehce ušklíbnu a pichlavé poznámky zůstanou nevyřčeny. Nechci Anne příliš vyplašit naší vzájemnou přímostí. Už tak si možná všimla našeho věru nenápadného pošťuchování. Anne se zmíní o jejím bratrovi a já vychovaně sklopím pohled a pokývnu hlavou. „Bylo by mi ctí.“ odpovím. „Pokusím se být nablízku. Zatím se bavte.“ usměji se. Byl to jen přelud nebo jsem na Anne skutečně spiklenecky mrkla, když si ji Henry odváděl na parket? Zhluboka jsem se nadechla a dopila zbytek vody v pohárku. S potěšeným úsměvem jsem dvojici chvilku sledovala. V Henrym bylo občas těžké se vyznat, ale nyní mi připadal celkem šťastný a mladou slečnou zaujatý, což jsem považovala za dobré znamení. Ach, snad to nepokazíš, bratránku. Zda-li pak se dívá i Annina matka? A co teprve až zjistí, že jde o proslulého Sylvera? Bude svou dceru bránit? Či ji Henrymu doslova nutit? Jsem zvědavá, jak moc je jeho pověst nafouknutá zde v Devonshiru. Zamyšleně jsem si ukazováčkem poklepala po rtech a poté se otočila na patě. Zamířila jsem poklidnou a elegantní chůzí k terase. Paže jsem opřela o široké zábradlí a nadechla se vlahého večerního vzduchu. Dnes bude krásná noc. Šál jsem si přitáhla více k tělu a vzhlédla k obloze. Ještě chvilku odpočinku, než se budu muset vrátit do hlučného sálu. |
| |
| ČERVEN Ples Všichni v sále Ačkoliv mi matka kladla na srdce, jak se dnes musím, vyspat do růžova, vstávala jsem poměrně brzy. Tak akorát, abych stihla krásný východ slunce, na jenž se dívám ze svého balkonu. A taky se obléci do jezdeckého a vypařit se z domu. Musela jsem odejít dřív, než vstane zbytek domu. Nikdy by mi totiž nedovolili dnes odejít. Matka ani Lucia. I když je na mé straně, musí poslouchat matku. Ta je v domě hrozba pro všechny, kdo je jen trochu závislý na jejím příjmu peněz. Ale já se musím trochu uvolnit. Vyčistit si hlavu a obrnit mysl před matkou pro dnešní den. Hlavně večer. Zamířila jsem do stájí a vzala si svou oblíbenou, grošovanou kobylu. Jmenovala se Falling Star, ale já jí prostě říkala Hvězdičko. Zaržála ve chvíli, kdy mě slyšela vejít do stájí. Ani tady ještě nikdo nebyl. Rychle jsem ji nasadila uzdu a pak už si ji vedla ven. Dozadu za dům. Měla jsem v plánu se projít podél pláže. Byla jsem nešikovná, ale jízda na koni patřila naštěstí k dovednostem, které jsem ovládala bravurně. Jezdit mne naučila má nejlepší - a taky skoro jediná - přítelkyně Florence. Proto jsem se odhodlala na Hvězdičce jez bez sedla. Stejně pojedeme jen krokem, maximálně klusem. Mířila jsem si to rovnou k pobřeží a úplně přestala myslet na to všechno, co dnes bude. Vytěsnila jsem to a kochala se ranní oblohou a rozbouřeným mořem. Venku jsme strávila celé dopoledne. Když jsem se vrátila, matka i otec již byli po obědě. Jako první ke mně spechala Lucia. Rukou mi ledabyle vyčesala písek z vlasů a klela si pro sebe, co jsem to zase udělala. Matka mě asi přetrhne. Anebo možná ne. Dnes jsem její klenot. Bude si mě šlechtit. "Kde jsi byla?!" Ozval se její hlas, plný znechucení. "Smrdíš jak koňské koblihy! Běž se okamžitě umýt a převléknout. Pak můžeš přijít na jídlo." Aniž bych ji nějak odporovala, jen jsem vysmekla poněkud neohrabané paraplíčko a už stoupala po schodech nahoru. Čekala jsem, že dostanu větší školu, ale to třeba ještě přijde. "Co sis myslela ty bláhová? Víš moc dobře, jak je pro tvou matku ten ples důležitý! Měl by být důležitý i pro tebe, drahá." "Lucio prosím, teď ne." Vydechla jsem jen dlouze a ona pochopila. Odklidila se pryč, nachystat mi koupel, zatímco já, za plentou ze sebe shodila jezdecké oblečení a omotala se do ručníku. Jen, abych mohla přeběhnout do koupelny, která již byla zahalena za parou horké vody. Nespěchala jsem. Možná proto, abych matku trochu víc vystresovala. Přípravy na večer ji budou trvat odhadem tři hodiny. Do toho cesta a lekce chování. Jistě si myslí, že je ve skluzu už teď. A já jí v tom nechám chvilku vymáchat. Jak jsem se blížila k vaně plné vody, sklouzla se mi však noha. Upadla jsem, ale naštěstí pro mě - ostatně skoro jako vždy - jsem si nic nezlomila. Nešikovná jsem byla, to jo. Ale nebezpečná zas tolik ne. Jen jsem se ramenem uhodila o skříňku a nejspíše mi na paži zůstane modřina. Dělají se mi vždy. A dost výrazné. Pak to šlo ráz na ráz. Dneska jsem očividně nebyla nervózní a nešikovná jen já. Lucii se dnes klepali ruce. Proto účes, jenž mi na hlavě tvořila, ji trval o to déle. Spony ji padali z rukou, stejně tak ozdobné perly. Matka na ni naštěstí nepřihlížela. Měla co dělat sama se sebou. Kdyby viděla, že ji jen jediná perla upadla na zem, nechala by ji vyhodit. Přesto se ji povedl z mých bělostných vlasů vytvořit polo rozpuštěný drdol. Pár pramenů mi padalo na ramena a vytvářelo trochu dojem rozcuchu, přesto to bylo elegantní a výstižné. Zvýraznilo to mou kulatou tvář. Jako kdyby to snad bylo potřeba ještě více. Když bylo hotovo, jen se spokojeně usmívala. Postřehla jsem, že musela zatlačit pár lesknoucích se slz v jejich očích. Skoro jako kdyby snad cítila, že tohle léto dospěju a odejdu. Přestanu být Lambertová. Ale to přeci zatím ví jen bůh. "Obleč se, já ti zatím donesu nějaké ovoce k zakousnutí. Matka ti nedopřála ani oběda." Je pravda, že jsem měla strašný hlad. Ráno mne ani nenapadlo vzít si něco v kuchyně, jak rychle jsem chtěla být pryč. Takže ovoce, s plnou dávkou přírodního cukru mi příjde víc než vhod. "Děkuji ti." Ještě chvíli jsme jen seděla a dívala se na sebe v zrcadle. Stále jsem byla zahalená jen v mokrém ručníku. Koupel byla rychlá, ale efektivní. Dokonce ji Lucia lehce navoněla vanilkou, díky níž tak voní mé vlasy i pokožka. Když odešla, můj pohled spočinul na šatech od matky. Na můj vkus budili až moc pozornosti, ale pro dnešek bylo zlobení dost. Navíc sama nevím, jaké šaty bych si měla obléci. Proto ty kašmírově rudé šaty, zdobené jemnými bílými perlami a lemováním, jsem si na sebe oblékla. Výstřih byl možná až moc hluboký, ale matka si chtěla být jistá, že přivábím pohled ne jednoho muže. Tímhle stylem možná i ženy. Stála jsem za plentou a snažila se šaty si zašněrovat. Jenže jak jsem pořád přenášela váhu z jedné nohy na druhou, ztratila jsem rovnováhu a spadla přímo na tu zástěnu. Uvolnili se mi vlasy a šaty se u kotníků lehce natrhli. To už ale do pokoje vcházela Lucia, i s matkou. "Pro krista pána co to zase děláš?!" Vytáhla mne na nohy a hned se dala do úpravy vlasů. "Dnes musíš být dokonalá, rozumíš? Dokonalá. Lucio! Dones mé šitíčko. Naštěstí to nebude vidět. Ach, takhle to nestihneme." "Jen klid matko. Ještě je dost času." Ona na sobě měla tmavě modré šaty. Měli barvu svatojánské noci a zdobené byli stříbrnými výšivkami. Doplňky též zvolila stříbrné a náhrdelník na jejím krku byl tak výrazný, že nešel přehlédnout. Chtěla dát najevo majetek, který má. "Budeš se usmívat, rozumíš? Netanči a neroznášej pití. Nech se obsloužit. Ještě abys něco vyvedla. Víš, jak to dopadlo minule, že? Ty šaty se mohli rovnou vyhodit. A tobě vlasy punčem smrděli ještě čtrnáct dní poté!" Jen jsem přikyvovala, když mi upevnila poslední pramen vlasů a uchopila se tkanic šněrování šatů. Mezitím dorazila i Lucia a ta jemnými prsty a zručnými pohyby zahladila trhlinu na šatech. Po chvilce jsem tam stála já. Hotová princezna. "Tak, a je to." Matka mi podala mísu s hroznovým vínem a pokynula hlavou. "Pojď, najíš se v kočáře!" Když jsme přijeli k sídlu, všude už vládl ruch. Nepřijeli jsme poslední, ale lidí už tu bylo dost. "Narovnej se a usmívej!" Šeptla ještě ke mně a pak z kočáru vystoupila jako první. Já hned v jejím závěsu. Když jsme vstoupili do sálu, většina ho utichla. Ne jeden muž nám věnoval svůj líbezný pohled. Usmívala jsem se, přesně jak řekla a kráčela dále do sálu. Má matka se sem tam u někoho zatavila, aby mne seznámila. Pořád to však nebylo to, co hledá. Proto vždy pokračovala dál. A já se jen modlila, abych si nestoupla na šaty. Nebo abych na ně nešlápla matce. |
| |
| ČERVEN Avis, Anne, ostatní Ve víru tance Nemůže mi uniknout, jak Avis při zmínce o bratru slečny Wrightové sklopí na okamžik oči. Říká se, že spousta mužů je naprosto nepozorných, ale já jsem si za svoji - nadneseně řečeno - svůdnickou kariéru zvykl vnímat jakýkoli záchvěv dívčích řas, prudší nádech, nebo pohyb mimického svalu v obličeji. Dokázal jsem číst z řeči těla, a snad i proto jsem kolikrát zapomněl poslouchat, co říkají ústa. Co na to říct, ne, není ani zdaleka vždycky ne. Zajímavé. Jemně přikývnu a nenechám na sobě nic znát, vím, že se co nevidět vzdálí, a pak ji budu hledat v sále jako malou holku. Na toho Charlese jsem ovšem čím dál více zvědavý, protože Avis jen tak kvůli někomu oči neklopí. Trochu závistivě zabloudím pohledem k pánskému salonku. Tvůj bratr byl je očividně o něco chytřejší než já, sivá holubičko. Pomyslím si a srdce se mi sevře při pomyšlení na doutník a sklenici plnou jantarové tekutiny. Soustředěně pozoruji svou partnerku při tanci, zdá se, že ji tato aktivita baví, také si je poměrně jistá svými kroky, ačkoli zvláštním talentem se nevyznačuje. Možná se také zadýchá o trochu rychleji, než by mladá dáma měla, ale zatím to nepovažuji za nic neobvyklého. Je koneckonců začátek sezóny a nikdo z nás není příliš zvyklý na společenské radovánky, při nichž máme především vypadat reprezentativně. Velmi mě překvapí, že mou poznámku jen tak neodbude a naopak se velmi živě rozpovídá, do tváří se jí také vžene trochu barvy, co na chvíli vytvoří kontrast k té smrtelné bledosti, a to je přinejmenším kouzelné. Temnýma očima jí putuji po tváři a rty samovolně vykouzlí úsměv, zvlášť ve chvíli, kdy se poněkud začne topit v rozpacích. Snad by bylo snadné jí podat pomocnou ruku, ale schválně ještě chvíli mlčím, protože mi to přijde zábavné a okouzlující. ,,Koně jsou jednou z mých největších vášní, budu poctěn, pokud budu moci nahlédnout do vašich stájí, nemyslete si ale, prosím, že bych váš dům navštívil výhradně z tohoto důvodu." Pomalu vážím slova, hlas mám vážný a rysy v obličeji také, odehrál jsem další tah a můžu jen hádat, zda mou narážku bude považovat za společensky přijatelnou, zda se zasměje, nebo zaraženě zmlkne. V mnohých kruzích jsem považován za lháře, ale tady si zatím mohu dělat, co se mi zlíbí. ,,Neomlouvejte se, z vašich slov pramení láska ke zvířatům, probouzí ve vás živé emoce, a to je vzácné." Zlehka se usměji. Takhle rychle odhodit společenskou masku... stačí nejspíš jen uhodit na správnou strunu a rozehraji celý orchestr. Několik taktů setrváme v mlčení a poté se velmi ladně vrátíme ke společenské zvyklosti. Nic nevyčnívá nad požadovanou osu, ani o centimetr. Pomyslím si trochu kysele a chvíli s odpovědí vyčkávám, jako bych nad ní opravdu uvažoval. ,,Devonshire je malebné hrabství, ale byl bych lhářem, kdybych jej začal vychvalovat, mnoho jsem z něj totiž zatím neviděl. Snad budu mít již brzy příležitost svou chybu napravit." Lehonce povytáhnu obočí zrovna ve vteřině, kdy se naše ruce spojí v taneční figuře. ,,Ušila jste si na sebe bič, drahá slečno Wrightová, protože vám nyní budu dlužen obsáhlejší odpověď." Hudba pozvolna končí a já se slečně Anne ukloním, oči však nesklopím ani na chvíli. Jak jsem předpokládal, Avis se někam vytratila, ale nemám jí to za zlé, je to zkrátka svobodná duše. Náhle však do sálu nakráčí další mladá dívka - no, musel bych být slepý, abych si jí nevšiml - ta bělostné vlasy a krvavé šaty. Dost odvážná kombinace, a přece by i mezi kurtizánami vypadala jako růže mezi trním. Není vulgární, přestože se o to očividně někdo snažil... Dopřeji si ještě pár vteřin, ale nerad bych udělal špatný dojem na novou přítelkyni své drahé sestřenice, a proto musím doufat, že mi mou krátkou nesoustředěnost odpustí. ,,Mohu si vyprosit ještě jeden tanec, nebo byste raději něco k pití, slečno Wrightová?" Na rtech vykouzlím upřímný úsměv a čekám, jak se rozhodne, přestože to bývám většinou já, kdo diktuje. Nevím, proč se k tobě chovám takhle, lilie, snad pro tu tvou bledou tvář a hluboké oči, snad že se mé drahé sestřence očividně líbíš. Možná se chci tím dalším tancem dostatečně vytrestat za dnešní noc a možná taky za všechny ty ostatní noci... Snad chci potěšit Avis a snad sebe. |
| |
| ČERVEN Henry, okrajově a ostatní Ve víru tance Pro samý stud skoro zapomenu dýchat a mladý hrabě se v mém utrpení, zdá se tak trošku vyžívá. Můžeš si za to sama…takhle si pouštět pusu na špacír, napomenu se v duchu. Henry se však nakonec přeci jen slituje a pokračuje v našem rozhovoru. „Pak máte opravdu vybraný vkus,“ odpovím již o poznání klidnějším tónem a věnuji mu krátký úsměv. Mám samozřejmě na mysli jeho vášeň ke koním, ale tuto skutečnost nahlas nespecifikuji. Schválně nechávám jeho, aby si mou poznámku vyložil po svém. Konec konců on už se mě natrápil dost, nemůžu ho pořád nechávat vyhrávat. Po jeho následujících slovech se však neubráním a trochu pookřeji. Zdá se, že má pro mé vrtochy opravdu pochopení. Něco, co by se o většině přítomných v sále říci nedalo. Zvířata jsou pro mnohé důležitou součástí domácnosti, ale málokdo k nim tíhne tak jako já. Nahlas si ale tento pocit vyslovit nedovolím. Snad jej dokáže vyčíst z mé tváře. Pokud je pravda co se o něm říká, měl by v ženách umět číst jako v otevřených knihách. Na mou otázku se mi dostane odpovědi po pár dalších vteřinách tance. I tenhle nevinný dotaz však dokáže hrabě obrátit ve svůj prospěch. Hru se slovy ovládá vskutku bravurně a nepropásne jedinou příležitost předvést své sebevědomí. Naše ruce se na moment setkají a já si rázem uvědomuji, že má Henry pravdu. Nyní už není cesty zpět. Naštěstí to alespoň prozatím nevidím jako špatnou věc. „Opatrně pane Sylvere… jak řekl Arthur Wellesley Wellington, dluh dělá z člověka otroka,“ nenechám se tentokrát jeho slovy zaskočit. Samozřejmě si nedokážu představit situaci, v jaké by se tento nespoutaný mladík mohl stát mým otrokem v jakémkoli slova smyslu, ale to už je vedlejší. Tanec se pomalu chýlí ke konci a já si začínám uvědomovat, že jsem se nakonec docela dobře bavila. Pokud se hrabě brzy neukáže v docela jiném světle, mohla by být jeho návštěva vskutku příjemná záležitost. „Již jsem včera slíbila pár tipů slečně Attwoodové a troufám si tvrdit, že snad v Devonshiru nalezneme něco zajímavého i pro Vás,“ dodán ještě a po tom, co se ukloní, i já provedu ladné pukrle. Předchozí skladba je u konce a já udělám místo nově příchozím párům. Krátce se rozhlédnu po okolí v naději, že spatřím svého bratříčka nebo slečnu Attwoodovou. Avis se však nakonec zdá se opravdu někam vytratila. Snad bych se tedy mohla podívat do zahrad a doufat, že na sebe později narazíme. V tom však do sálu vstoupí Anastasia Lambertová a Henryho pozornost se začne ubírat jiným směrem. Není se čemu divit. Slečna Lambertová je nejkrásnější dívkou široko daleko a není muže, který by se za ní alespoň na okamžik neotočil. Mám takový pocit, že ta s výběrem ženicha nebude mít problém. Svému doprovodu chvíli nepozornosti nemám samozřejmě nijak za zlé. Vždyť i děvčata mohou na plavovlasé dívce oči nechat. „Děkuji za milé pozvání, ale snad až později. Nechci vás okupovat celý večer,“ odmítnu s lehkým úsměvem na tváři nabídku dalšího tance. Já sama si potřebuji na moment odpočinout a navíc mám pocit, že pan Sylver nebude zrovna taneční nadšenec. „Za sklenku vody bych ovšem byla moc vděčná,“ přiznám nesměle. Shledávám, že mě jeho upřímný přístup nakonec přivádí do daleko větších rozpaků než jeho nenápadné laškování. Koutkem oka zpozoruji svého bratra u dveří pánského salonku. Ještě něco vypráví mému otci, ale mám pocit, že se ke mně co nevidět připojí. Vlastně jsem docela překvapená jak dlouho si mě vydržel nehlídat. Nejspíš dostal před plesem od matky pořádnou lekci. Teď ještě, aby se znovu objevila milá slečna Attwoodová a budeme v plném počtu. |
| |
| ČERVEN Anne, Henry, okrajově Anastasia Návrat do víru událostí Pohled na noční oblohu mě příjemně osvěžil. Na okamžik jsem dokázala vytěsnit halas linoucí se z tanečního sálu a tiché konverzace dalších návštěvníků terasy. Jestlipak se na ně taky díváš... zamrazilo mě, kam mě samovolně má mysl postrčila. Trhaně jsem vydechla a klouby na prstech mi zbělaly, jak jsem pevně stiskla zábradlí. Kdyby mě někdo pozoroval, mohlo by jej napadnout, že se mi nejspíš jen lehce zatočila hlava, či že mi víno stouplo do hlavy. Teď není vhodná chvíle na sentimentalitu, Avis. Uklidni se. v duchu jsem si dala facku a prudce se otočila a zamířila zpět do sálu. Déle jsem se zdržovat venku nechtěla. Potřebovala jsem společnost. Energii. Když jsem vešla zpět, zdálo se mi, že lidí ještě více přibylo. Jedním ladným klepnutím jsem rozevřela vějíř a začala se jemně ovívat. Na tváři jsem vykouzlila příjemný úsměv. Byla jsem zdravě sebevědomá, ale nechtěla jsem působit povýšenecky. O to jsem nestála. Tanec již skončil, tak jsem se začala opatrně prodírat tpět, abych Henryho s Anne ještě zastihla. Cestou jsem si všimla velmi výrazné mladí dívky s rudými šaty a velmi...velmi odvážným výstřihem. Jemně jsem pozdvihla obočí a svůj údiv zakryla za vějířem. Velmi nečekané hesto na konzervativním venkově. Dovedla bych si to představit v Londýně, ale tady...? Podivila jsem se. Přesto jsem musela uznat, že to dívce velmi slušelo. Byla skutečněš krásným poupětem, které ale jakoby křičelo, aby jej někdo rozšlapal. Tušila jsem, že spoustě matkám a jejich dcerám v tento moment zatrnulo, neboť bylo jasné, kdo je favoritkou dnešního plesu. Tak nějak jsem počítala s tím, že ani Henry si tuto příležitost nenechá proklouznout mezi prsty. Kochat se krásnými ženami je jeho koníček. Z dálky jsem viděla mého bratránka a novou přítelkyni a nezdálo se, že by v tanci pokračovali. „Omlouvám se. Snad jsem vás nenechala příliš čekat. Potřebovala jsem se jen krapet osvěžit.“ adresuji oběma a zaklapnu vějíř. „Bavili jste se? Doufám, že vás Henry příliš neunavil, má drahá. Jistě uznáte, že je to vynikající tanečník.“ usměji se a na okamžik uloupím Henryho pohled. V tom mém jiskří radost nebo snad pobavení? Kdy už z těch her vyrosteme? Tak i tak jsem potěšena, že mi Henry vyhověl a nenechal Anne na ocet. „Předpokládám, že nyní se s radostí odporoučíš do panského salónku?“ zamrkala jsem a krátce při tom zavadila pohledem o krásku v rudých šatech. „A co vy Anne, dopřejete si trochu oddechu?“ odtuším. |
| |
 | ~PROLOG~ Když povinnost volá, neptá se na to, zda je doba vhodná Vrátil jsem se z časné ranní projížďky, čerstvý a odpočatý, i když dost věcí na mém zevnějšku jako větrem rozevláté, pochuchané vlasy, mírně zpocené čelo a tak trochu unavený pohled ukazovalo spíš na pravý opak. Přenechal jsem koně v péči štolby a šel do sídla, čekaly mne ještě záležitost k vyřízení, a sice bohužel ne jen ty společensky zábavné. Sotva den na venkově a už mě volají zpět pracovní povinnosti. Bohužel i to k životu obchodníka patří, že narozdíl od dělníků nemá oficiálně stanovenu pracovní dobu. Koupel už byla připravena, horká lázeň uvolnila i ten poslední napjatý sval. Oblékl jsem se do vcelku jednoduché bílé košile a přiléhavých kalhot, vlasy jsem si stáhl do ohonu, zasedl za stůl a dal se do obeznámení sebe sama s nastalými komplikacemi doufajíc, že nebudou vyžadovat mou osobní přítomnost. Bohužel, přání není vždy otcem myšlenky... Nechaje Henrymu krátký vzkaz s vysvětlením, aby po mé maličkosti snad nevyhlásil pátrání, využiji volný čas co zbývá k převléknutí se přecijen do něčeho více formálnějšího a vcelku spokojeně si prohlédnu odraz v zrcadle. Bylo to tak akorát, neměl jsem zrovna v lásce tu nafintěnou honosnost, která panovala ve vyšších kruzích opravdu železnou rukou. Odebral jsem se pak s jedním vcelku zajímavým titulem do přijímacího salonku, tam se pohodlně uvelebil na prostorné pohovce a vyčkával při čtení Anakreóna. Jeho milostné verše byly zároveň úsměvné a současně tak krutě, sarkasticky pravdivé... Zrovna jsem se dostal k pasáži, kde byla zmínka o Dionýsovi, když zaslechnu, jak se po cestě někdo blíží. Ach, to prudké mládí, co tak nevinně svádí. Svádí naivností svou, krutostí života nepoznamenanou... S úsměvem si povzdychnu, složím ruku s knihou do klína. Slyšel jsem kroky v chodbě ještě delší chvíli předtím, než se s lehkým vrznutím otevřely dveře. Přes to všechno jsem očima přejížděl poslední verše jedné z básní. Rád bych dočetl až do konce, ale zas jsem nechtěl působit přehnaně nezdvořile. Neodolal jsem však a sklouzl očima ještě přes začátek další sloky, ale pak jsem knihu stáhl a zadíval se na kočího. Odložil jsem knihu na stolek, vstal, zlehka pokývl hlavou. ,,Dobré dopoledne, vidím, že jste zde opravdu rychle, což je více než žádané. Není času nazbyt." Krátce se ještě rozhlédnu po prázdném salónku, načež vykročím ke dveřím a div se nepokřižuju. Snad ani ne tak kvůli Exeteru jako spíš Henrymu. I když možná bych udělal lépe, kdyby pro oboje... ČERVEN Plesvšichni (především Henry, Anne, Avis, okrajově Anastasia) Ručička hodin se blížila k deváté a všichni už museli být dozajista blízko komplexu, krásného velkého plesového sálu v Exeteru, kde se sjížděly kočáry z širokého okolí. Všichni až na jednoho mladého obchodníka, který si se zachmuřeným čelem a očima temnějšíma než jindy prohlížel zboží, co mělo dorazit a dokumenty k němu přiložené. Těžko pochopit, jak se to mohlo stát, ale lodě buď nevypluly, nebo si nevyměnily zboží. Absurdita nad absurditu a spolu s ní patrně volání po najmutí schopnější rejdařské společnosti, než byla ta současná. A to nutně, nebo bude hrozit další absurdita - a sice že mi vlastní firma zkrachuje dřív než tahle. Možná ten jistý Roban Scully? Není patrně zrovna nejvhodnější dostavit se na ples s hlavou plnou myšlenek pouze na obchod - asi podobně jako není nejvhodnější se úvést pozdním příchodem. Proto by snad bylo naopak vhodné jet se domů převléci... nebo si koupit nový oblek v některém z krejčovství cestou... Vyskočil jsem z kočáru a svižnějším krokem se vydal dovnitř. Hudba se nedala přeslechnout, o pár chvil později se do ní vmísily i hlasy. Trochu poupravím vázanku, zhluboka nadechnu a vstoupím dovnitř - páry akorát přestaly tančit, což naskýtá ideální příležitost k tomu vyhledat alespoň jednu známou tvář - a sice mého přítele, Henryho. A krom dalšího i pohled na patrně jediného opozdilce celé dnešní slávy. Dovedu si představit, co by udělal snad jakýkoli rodinný příslušník - a více ironie by v sobě to jediné gesto poplácání po rameni mít nemohlo. Povšimnu si, že Henry není sám, avšak překvapil by mne spíš opak. Vyčkávám na vhodný okamžik, abych jako vetřelec nevpadl do jejich konverzace a trochu obloukem dojdu k oné dvojici, zatímco si prohlédnu její něžnější a upřímně pohlednější část. Pleť které jako by se sluneční paprsky snad ani nedotkly jí propůjčuje zvláštní zář, v kontrastu s hnědýma očima, ve kterých je jakési zasnění ale i jiskra, i když vcelku umně skrytá za oním závojem. Téměř až éterická... Sotva se stačím více přiblížit, o koutek oka zavadí jasně červená barva šatů další dívky. Tak trochu připomíná rozkvetlé luční máky. Těžko říct, kdy tomu tanci barev a jiskření bude konec - když odpoutám pohled od jedné.... zjistím, že k Henryho společnosti přibyla další - a rozhodně o nic méně k přehlédnutí než ostatní. Nikdy v životě jsem ji neviděl, přesto však mám pocit, že ji znám. Snad není vhodné ji tak dlouho pozorovat, ale mysl je uminutá jako hladový pes, co se zakousne a nehodlá sousto pustit, dokud... Jistě! Henryho sestřenice, slečna Attwoodová! oči se tím poznáním rozjasní, stejně jako rty zvlní náznak úsměvu. Následuje lehké pokývnutí a konečně i vykročení k nim. "Omlouvám se ještě jednou za svou nepřítomnost i dnešní zpoždění. Obchodní záležitosti, neodkladné." omluva patří všem, i když nejvíce je směřována k mému příteli, kterého jediného z přítomných znám osobně - už dlouhých pár let - doufajíc, že mne přítomným dámám představí. Dost bylo faux pas. |
| |
| ČERVEN Anne, Avis, následně Rhys Ples - neočekávaně očekávaný Jsem nepokrytě okouzlen studem slečny Wrightové a obávám se, že mi to bude má drahá Avis ještě hodnou chvíli předhazovat, protože ačkoli nás během tance nepozoruje, vsadil bych na její všudypřítomné a především prozíravé oči svého nejlepšího hnědáka. Vždycky ví o něco víc, než by se mi líbilo. Pomyslím si a lehce zvednu obočí ve chvíli, kdy se lady Anne vyjádří k mému dobrému vkusu. Opravdu? Nejste náhodou trochu domýšlivá, mladá dámo? Několik vteřin jsem překvapen, ale nakonec mi přeci jen dojde, že nejspíš hovořila o koních a nikoli o sobě, což by bylo sice dost vulgární a sebevědomé, ale v jistých kruzích bych to vnímal jako přímé pozvání do ložnice dotyčné. Sám v sobě pomyslně uhasím oheň, který se rozšířil mými myšlenkami a pustím na rty pobavený úsměv. Dobře zahrané, ty liško podšitá! Očividně nejsem jediný, kdo umí hrát na kočku a myš, já bych se ovšem nikdy dobrovolně nedělal myší. Zdá se mi, že této dámě není moje společnost docela proti mysli, což považuji za velmi příjemné. Není totiž nad to začít večer v příjemné společnosti, leda jej ve stejně příjemné společnosti... zakončit. ,,Snad bych byl šťastným otrokem, kdybych se mohl kořit vám." Odvětím lehce s úsměvem na rtech a uznale pokývnu, abych vyjádřil své potěšení nad oním citátem. Nejspíš už po pár minutách se mnou nemohla očekávat nic jiného než frázi podobného typu, jistě je ovšem jejím uším příjemná, ačkoli pro mě poněkud úsměvná. Mohl bych být vůbec otrokem? Já se svou náturou? Snad zmůže pošetilá láska mnohé, ale... Trochu zamyšleně se na svou tanečnici zadívám, ale setrvám v mlčení, dokud neustane hudba. ,,S potěšením si prohlédnu všechna vámi doporučená místa." Řeknu již naprosto v mezích vší etiky a nakonec nemusím čekat dlouho na odmítnutí dalšího tance, o němž jsem si nebyl jistý, zda po něm víc prahnu, nebo se mu chci za každou cenu vyhnout. Doufám jen, že reakce slečny Wrightové nesouvisí s mým chvilkovým zakolísáním pozornosti, koneckonců té dívce by mohl upřít pohled jenom slepý. Dost nečekaný klenot na vesnickém plese... Pomyslím si ještě, ale kdovíproč si beru poznámku své tanečnice trochu osobně. Nejspíš jsem příliš pyšný, jenže co naplat, to je jedna z mých nejlepších vlastností. ,,Jste příliš laskavá, pokud byste se totiž rozhodla jinak, musel bych se brzy vzdát." Okupované území padá bez boje k vašim nohám, snad byste byla nejlepším vojevůdcem v tomto sálu, ačkoli by všechny uniformy svorně tvrdily opak, všichni by zahodili své kordy pro jediný úsměv uchvatitelky... Lehce se usměju, zatímco sleduji, že přímost se slečny Anne dotýká snad ještě s větším úspěchem než nenápadné svádění. ,,Jistě, hned vám ji přinesu." Lehonce skloním hlavu a rychlým, pevným krokem zamířím k prvnímu lokaji, co nese pohárky s vodou a stejně rychle se vrátím, aby má partnerka nestála uprostřed sálu dlouho sama, protože to se nesluší. ,,Prosím." Podám jí sklenku a dívám se do jemné tváře, ale to už se odněkud vynoří Avis a opět se k nám přidá. Po její úvodní větě mi poněkud cuknou koutky. Ty si vážně nedáš pokoj? ,,Nebudu lhát, drahá Avis, že bych se rád trochu... občerstvil." Přikývnu uvážlivě a sleduji hru jejích mimických svalů a očí. Co se ti honí hlavou? V tu chvíli se davem prodere můj přítel, na rtech se mi objeví upřímný úsměv, který nade vše vyjadřuje, jak rád toho muže vidím. ,,Ale! Koho to nevidí mé pomýlené oči! Mohl bys být stejně dobře fata morgánou, jako mým přítelem!" Vesele se zasměji a podám Rhysovi ruku, pevně jej stisknu, ale nezapomínám na slušnost a okamžitě se pustím do představování. ,,Drahé dámy, dovolte mi, abych vám představil pana Rhyse Brysona! Je to můj vážený přítel a z nás dvou je rozhodně on tím pravým gentlemanem." Zahlaholím vesele, nadšen z přítomnosti svého přítele, co mi momentálně poskytuje azyl na venkově. Jsem jako již tolikrát vystaven jeho milosti a nemilosti, ale vím, že mi bude vždycky věrně stát po boku. ,,Je mi nejvyšším potěšením, že ti již konečně oficiálně smím představit svou nejmilejší sestřenici, slečnu Avis Attwoodovou." Uchopím Avis za ruku a tu vložím Rhysovi do dlaně, aby mohl způsobně políbit její hřbet. Na mou rodinu byl jistě Rhys obzvlášť zvědavý, ale nemohu a ani nechci opomenout naši společnici. ,,A tenhle devonshiský drahokam nosí jméno lady Anne Wrightová." Nastavím dlaň i bledé dívce, abych ji mohl ukázat pozorným tmavohnědým očím svého přítele. |
| |
| ČERVEN Henry, Avis, následně Rhys Nově příchozí Henry ani na moment nezaváhá a mojí žádosti o vodu vyhoví. Věnuji mladému muži vděčný úsměv a sklenici od něj převezmu…opatrně, aby se naše prsty nesetkaly na delší okamžik než by bylo společensky přijatelné. „Mnohokrát děkuji,“ řeknu upřímně. Na moment zvažuji, zda by nebylo vhodné hraběte nějak taktně osvobodit. Ne, že by mi jeho přítomnost byla nepříjemná, ale nejsem včerejší, jsem si jistá, že se mnou neplánuje strávit celý zbytek večera. Zrovna se nadechuji, abych Henrymu slovy opět dopřála svobody, když se k mým uším donese známý hlas. „Slečno Attwoodová, už jsem měla obavy, že jste si našla lepší společnost,“ přivítám dívku radostně. „Váš bratranec je vskutku vynikající tanečník,“ souhlasím a při pochvale sklouznu pohledem k muži, kterému má slova patří. „Trochu odpočinku mi ovšem dozajista nezaškodí. Navíc ho přeci nemohu okrádat o příležitost seznámit se s ostatními milými obyvateli Devonshiru.“ Z jeho následujících slov usuzuji, že se pan Sylver opravdu plánuje vzdálit, a tak se krátce nadechnu, abych se mohla rozloučit a požádat, zda si mohu jeho sestřenku na chvíli vypůjčit. Než však stihnu svou myšlenku vyslovit, rozšíří se naše trojice o dalšího člena. Já sama pohledného muže nepoznávám, ale zdá se, že on zná minimálně mladého hraběte. Spojitosti mi začínají docházet již před tím než se Henry chopí slova, ale tyto myšlenky si nechávám pro sebe. Místo toho trpělivě počkám, až nás zmíněný šlechtic představí a nechám, aby se přivítal se slečnou Attwoodvou. Další neskrývaný kompliment přejdu jen milým úsměvem a i já se uvolím propůjčit svou ruku k řádnému pozdravu. „Moc mě těší,“ řeknu s vlídným úsměvem na tváři. „Doufám, že vám v sídle u Devonshirských lesů nic nechybí. Jak jsem již říkala slečně Attwoodové a panu Sylverovi, kdyby Vás dům začal nudit, jste u nás víc než vítáni. Pokud sdílíte jeho nadšení pro koně, nepochybuji, že se Vám u nás bude líbit.“ Sebevědomím sice nepřekypuji, ale doufám, že upřímnost mé nabídky tuto skutečnost hravě zakryje. Mám naše stáje ráda. Podle mě jsou skvostné a vždy se o ně s ostatními ráda podělím. Skutečností, ovšem je, že pana Brysona neznám a může se stát, že o něco takového vůbec stát nebude. Trošku nervózně se kousnu do rtu, je to však velmi pomíjivé včasně zamaskované gesto. Co se zahajování konverzace týče, nejsem zrovna z těch nejzkušenějších a mohu jen doufat, že má společenská neohrabanost mladého muže neodradí. |
| |
| ČERVEN Henry, Anne, Rhys Plesový kolotoč Jemně se usměji v odpověď na Anninu poznámku o lepší společnosti. „Kdepak. Nemějte obavy. Jen jsem se potřebovala trošku projít.“ vysvětlím své chvilkové zmizení. Zároveň kradmo věnuji téměř nepostřehnutelný pohled Henrymu. Letmý závoj tajuplnosti. Kradmé pozlobení jeho představivosti. Pokud je zaujat jinou ženou, já mám svobodu. Znovu rozevřu vějíř a začnu se lehce ovívat. „Jste k mému bratranci příliš pozorná, drahá.“ reaguji na poznámku, že by Henry měl dostat možnost seznámit se zbytkem obyvatel. „Ovšem co s tím naděláme. Nemůžeme tento skvostný kraj připravit o možnost poznat slovutného pana Sylvera.“ přitakám zprvu s vážnou tváří, ale pak masku neudržím a pobaveně se zasměji. Snad mi bratránek odpustí. Kdežto v tom zaregistruji blížícího se muže. Snad je to ženská předtucha, ale přesně vím, o koho se jedná...ač jsem onoho muže na vlastní oči ještě nespatřila. Henryho vytoužené vysvobození. pomyslím si. Nemyslím to nijak zle, skutečně mě potěší, když vidím, jak se oba dva gentlemani vítají. To nebude povrchní přátelství. Ale to jsem ostatně již odtušila z Henryho vyprávění. Za pár chvil přijde na řadu naše představení. S milým úsměvem se panu Brysonovi ukloním a sklopím pohled k zemi, když mou ruku drží ve své dlani. Netušila jsem, že bude mít tak zvláštně hluboký pohled, který se pokoušel mi chtě nechtě podlomit kolena. Snad jsem byla nervózní, že jsme se konečně setkali. Snad za to mohl fakt, že pan Bryson byl velmi pohledný muž. „Velmi mne těší, pane Brysone. Jsem velice ráda, že jste nám poskytl útočiště.“ zvednu k němu oči s úsměvem. V mém pohledu se odráží i jisté pochopení, které mohou pochopit pouze ti, kteří znají mého bratránka blíže. Pozvat si Sylvera do domu a bez dohledu je risk. Pan Bryson je ale obchodník a ti riskují často. Stejně tak umí vsadit na jistotu. A tou je Henryho pevné přátelství. „Směle doufám, že se nám naskytne příležitost se lépe poznat. Henry mi o vašem dobrodružném životě spousta krát vyprávěl.“ o krok ustoupím, aby se mohl seznámit i s Anne. „Inu věřím, že si pánové máte o čem vykládat. Henry zrovinka vyslovil přání se občerstvit a vydechnout si. Dnes je v jednom kole a drží se statečně.“ snad naposledy bratránka poškádlím. Zaslouží si svůj čas. Už jsem ho držela příliš dlouho u jedné půvabné květiny, když jich je po sále tolik. |
| |
| ČERVEN Henry, Avis, Anne Krásy hrabství Devonshire Henryho úsměv nelze neopětovat, není v tom ani stín přetvářky nebo přehnanosti. Pravdou bylo, že díky povinnostem jsem neměl vůbec čas užít si jeho přítomnost, ani přítomnost slečny Attwoodové. Snad pouze Devonshire měl možnost mojí maličkost okouzlit - a nutno dodat že se mu to za onu ranní projížďku alespoň zčásti podařilo. Vlahý vzduch díky ranní rose, všude klid, jen dusot kopyt a vítr ve vlasech, pach zvlhlé koňské srsti. "Pokud bys měl zrovna ty pomýlené oči, byla by většina ostatních slepá už úplně. A s tou chválou opatrně, takové věci až příliš snadno stoupají do hlavy. Navíc si nejsem jistý, nakolik se s gentelmanstvím srovnává pozdní příchod na podobnou slávu, jakou je ta dnešní." krátce se zasměji. "Rád tě opět vidím, příteli." srdečně oplatím Henrymu pevnější stisk, ten ale nijak nečeká a vrhá se téměř okamžitě do představování dam po svém boku. Očím se nedá poručit, aby si znovu neprohlédly slečnu Attwoodovou. Snad jako by pátraly po něčem ukazujícím na krevní spřízněnost s oním Henrym Sylverem, nebo je důvodem něco zcela jiného? Třeba její nezvyklá barva vlasů, co připomíná sluneční oheň... Zlehka vezmu její dlaň do své, načež se k ní skloním blíž. Pryč je onen až rozjařilý úsměv, ač nezmizel docela, nabyl zcela jiné podstaty. Lehčí, sotva postřehnutelné zaváhání - etiketa stanovuje hranice, které by se překračovat neměly - a právě proto to mnozí tak často dělají. Rty se jen zlehounka dotknou hřbetu jemné kůže na její ruce a já tak uváznu někde na půli cesty mezi ukázkovými mravy a troufalostí. Krátce k Avis zvednu oči - jen abych byl svědkem toho, jak ona ty své vzápětí sklápí k zemi. Nechám její dlaň vyklouznout ze své, opět se napřímím. "Potěšení je nepochybně i na mé straně, slečno Attwoodová. Jsem velmi rád, že jste nakonec vpořádku dorazila až sem. A Henryho bych nemohl odmítnout... natož pak jeho nejmilejší sestřenici." lehkým úsměvem opětuji ten její. "Sám doufám, že nepřijde další podobná událost, která by to znemožnila. A co se týče oněch dobrodružství, tak vám je velice rád uvedu na pravou míru, pokud mi dáte příležitost. A stejně tak se postarám, abyste v domě měla vše, co budete potřebovat." dodám, přičemž očima krátce těknu k Henrymu. Samozřejmě ne že bych svému příteli nedůvěřoval, ale umělci mají svůj vlastní způsob předávání zpráv, který bývá poněkud barvitější než skutečnost. Sám jsem tomu byl svědkem - nespočetněkrát. Pokývnu ještěm po té stočím oči i pozornost k druhé dámě. Devonshirský drahokam... Přistoupím blíže a nechám její dlaň klesnout z Henryho do své, načež se skloním k opětovnému doteku, po kterém slečnu Wrightovou zcela propustím z lehkého sevření. Drahokam je krásný, je vzácný... ale není křehký. A něco v jejích očích a gestech křehké je. "Velmi mne těší, slečno Wrightová." odvětím a pousměji se, načež tváří kmitne trochu rozmrzelá grimasa. "Rád bych odpověděl, ale vzhledem k tomu, že jsem byl nucen téměř veškerý čas strávit jinde a vrátil se až dnes... Snad časná ranní vyjížďka před mým odjezdem mi něco málo ze zdejšího kraje odhalila a z toho rozhodně zklamán nejsem. Naopak má člověk po takové ochutnávce o to větší touhu odhalit víc. Jistě mi rozumíte. A jistě také zdejší kraj velmi dobře znáte?" vřele nadšený podtón v hlase - asi podobně se projevuje vášeň pro cesty a objevování, stejně tak jako pro jízdu na koňském hřbetu. "Vašeho pozvání si vážím a děkuji za něj. Rozhodně se nedá odmítnout a zdaleka nejen kvůli stájím. Stejně tak vy jste vítáni u nás, nejen na projížďku." Nestranný pozorovatel by teď mohl říci, kde jsem nechal dobré mravy a dovoluji si mluvit za všechny včetně slečny Attwoodové a Henryho, já bych to nazval prostým selským rozumem který jasně říkal, že vzájemná společnost je to nejmenší, co by jim kdy vadilo. Spíše naopak. „Inu věřím, že si pánové máte o čem vykládat. Henry zrovinka vyslovil přání se občerstvit a vydechnout si. Dnes je v jednom kole a drží se statečně.“ otočím se s mírně tázavým výrazem zpět k Avis. "Rozumím tomu tak, že již hodláte naši společnost opustit, i kdyby snad pro Henryho dobro?" těžko říci, zda je poznámka o mém příteli další provokací, tentokráte z mé strany, nebo podobný kontext zcela postrádá. Je sice pravdou, že dům není tak veliký, aby bylo možné se nevidět celé dny, přesto cosi nedalo se nezeptat. Neplatím za špatného tanečníka. Ale tančit tu pomyslnou čtverylku etikety mezi dámami tak skvěle jako Henry... jednoduše neumím. Chyba, či přednost? To sejde pouze na té, s níž tančíte. |
| |
|
|
| |
| ČERVEN Henry, Avis, Rhys Zasloužený odpočinek Pan Bryson nás obě přivítá jako správný gentleman. Trošku mladíkům závidím, když vidím upřímné přátelství, které je pojí. Okamžitě se mi sevře srdce a já si vzpomenu na svou drahou Mary. Snad je k ní Londýn dostatečně přívětivý, bleskne mi hlavou myšlenka. Odpověď pana Brysona však na mém poněkud posmutnělém obličeji opět vykouzlí úsměv. „Rozumím Vám dokonale. Mohu potvrdit, že Devonshire skrývá nejedno kouzelné zákoutí. Co se týče města, jsem schopná poskytnout pár tipů, ale vyjížďky jsou má specialita,“ přiznám s úsměvem a spokojeně přejedu své tři společníky pohledem. „Zdá se, že pro ně máme všichni stejnou vášeň. Moc ráda Vám ukážu některá z mých oblíbených míst,“ prohlásím vlídným tónem. Z mého postoje jde vidět, že se mi konečně trochu ulevilo. Téma konverzace směřuje do končin, kterým rozumím, a tak se výjimečně mezi cizími necítím jako ryba na suchu. Povrchní konverzace o ničem z duše nesnáším a nikdy s nimi nejsem schopná držet krok tak dobře jako moje matinka nebo můj okouzlující bratr. „Vaše pozvání mě moc těší. Moc ráda bych si někdy usedlost u Devonshirských lesů konečně prohlédla také zevnitř,“ přiznám upřímně. Svou prvotní myšlenku typu „budu u vás, jako na koni“ si rozumně rozhodnu nechat pro sebe. Dokážu si živě představit, jak Charlie protáčí panenky, kdybych něco takového vypustila z pusy. „Z naší společnosti Vás jistě propouštíme nerady, ale je to pro dobro Vašeho přítele,“ sklouznu pohledem k mladému hraběti. „Myslím, že už se mu ze všeho toho tance točí hlava a já bych si moc ráda propůjčila slečnu Attwoodovou pokud mi to dovolí,“ zeptám se trochu nejistě. Slíbená konverzace s mladou dívkou zní po vyčerpávajícím tanci, jako zasloužená odměna. „Zahrady obecního domu jsou jako stvořené ke krátkému odpočinku,“ předhodím Avis nenápadně plán, nad kterým přemýšlím už od svého příchodu. Po té se pohledem opět vrátím k oběma mužům. „Samozřejmě Vás stále plánuji seznámit s mým drahým bratrem, až se uvolní. Jistě vás oba rád pozná a třeba ještě jednoho z Vás donutíme k tanci?“ Řeknu s nadějí v hlase. Rozhodně neplánuji celý večer strávit na parketě, ale pan Bryson vypadá jako sympatický mladý muž a ráda bych poznala, jaký charakter se skrývá za pohledným zevnějškem. NKonec konců, tanec s panem Sylverem, kterého jsem se zprvu obávala, byl nakonec také příjemnou záležitostí. |
| |
| ČERVEN Rhys, Henry ... a pak už jen Anne Plesový úprk Pan Bryson byl mladý muž znalý mravů a přesto hranice nepatrně rád pokoušel a překračoval. Při oné myšlence jsem se v duchu pousmála. Prozradit by mne mohly snad jen mé oči, které jsem umně sklopila, když se gentleman napřimoval a jeho rty se nenávratně vzdálily od hřbetu mé ruky. Ačkoliv dotek to byl jemný a nepatrný, jakobych jej stále cítila tepat na onom kousku pokožky. „Jste velmi milý. Nepochybuji, že budete jeden z, a možná i nejlepší hostitel, u kterého jsem měla možnost přebývat.“ nemusela jsem lhát, či falešně lichotit. Nebylo o tom pochyb. Kdo dokáže nejlépe pohostit než skutečný přítel? Sice jsme se s panem Brysonem sotva poznali, avšak měla jsem štěstí, že jsem patřila k Henrymu. To mě jistým způsobem omilostnilo a nabízelo to i ... jisté výhody. „Ráda si vyslechnu i vaši verzi oněch dobrodružství. Ačkoliv nutno podotknout, že Henryho vyprávění bylo vskutku úchvatné a napínavé. Byl by podle toho skvělý román.“ krátce se zasměju a zamrkám po bratránkovi. Anne mě svým způsobem vysvobodí z lehce nepříjemné situace a já jsem jí vděčná. „Přesně, jak říká slečna Wrightová. Jen krapet oddechneme a poté budeme rády, jestli nám věnujete ještě trochu svého času. Nemyslete jsi, že jste nás nějak odradil.“ uvedu vše napravou míru. Ovšem zdá se mi, že má nová známá je panem Brysonem jaksi okouzlena. Nenápadně si vyměním pohled s Henrym. „Když tedy pánové dovolí...“ způsobně a zároveň omluvně udělám pukrle. „Dámy se na okamžik vzdálí.“ usměji se a rozejdu se s Anne směrem k průchodu do zahrad. Cestou si ještě vezmu pohárek s vodou, který stačím vypít, než opustíme sál. „A prosím vás, říkejte mi pouze Avis. Myslím, že formality jsme si řádně odkroutily.“ vesele se na dívku usměji. „Mohu vám také říkat pouze jménem?“ snad to není moc troufalé, ale nemyslím si. Anne v této povrchní společnosti celkem vyčnívá. Nebo jsem ještě neměla možnost poznat další podobně smýšlející mladé slečny. „Vidím, že máte celkem svobodu. Spousta dívek tu má za zády matku připravenou své ratolesti domluvit zásnuby přímo na tanečním parketu.“ ještě se podívám po rozmanité směsici lidí kolem. Každý si tu jistě přijde na své. Ovšem vkus není to nejhlavnější. V dnešním světě mají peníze a moc stále nejvyšší váhu. Alespoň pro většinu smetánky. „A dokonce i váš ctěný bratr vám vcelku dopřává prostor dýchat.“ usměji se. „Mám také staršího bratra. Ale je to voják z povolání. Byl jím snad už od dětství. Moc zábavy s ním nikdy nebylo.“ naznačím, že ne každý má štěstí na chápavé sourozence. Snad proto se často ukazuji v bratránkovo společnosti. On a můj bratr se nemohou vůbec srovnávat. „Je to tu překrásné..“ vydechnu uvolněně, jakmile se konečně ocitneme na cestičce vedoucí do zahrad. Instinktivně si přitáhnu šál k ramenům. |
| |
| ČERVEN Rhys, Henry ... a pak už jen Avis Plesový úprk „Moc mě těšilo…doufám se ještě uvidíme,“ řeknu s upřímným úsměvem na tváři a stejně jako Avis pánům věnuji ukázkové pukrle na rozloučenou. Poté se vydáme směrem k východu a i já s poděkováním předám prázdnou sklenici jednomu z obsluhujících mladíků. „Anne rozhodně postačí.,“ ujistím dívku po mém boku a zářivě se na ni usměji. „Slečna Wrightová zní tak formálně,“ dodám s krátkým povzdechnutím. Je zcela očividné, že si na tyto zažité společenské zvyky nepotrpím. Bohužel jsem správně vychovaná, a tak bych si nikdy nedovolila zvolenou etiketu zpochybňovat. Samozřejmě nechci, aby mě hned všichni oslovovali jménem, ale někdy to jde opravdu do extrémů. „Nemějte obavy, jsem si naprosto jistá, že mě mamá také sleduje jako jestřáb. Na rozdíl od jiných to však dělá zpovzdálí, zatímco sbírá…“ na moment se zastavím, přičemž mi nenápadně cukne koutek. „…důležité informace,“ dokončím konečně myšlenku. „Doposud jsem měla to štěstí, že mi společnost dělal Váš drahý bratranec a nakonec se k nám připojil i pan Bryson. Nemám však sebemenších pochybností, že se mě vydá neprodleně hledat, až zjistí, že jsem se ze sálu vypařila.“ Znovu si tiše povzdechnu. Nezbývá než doufat, že si nevšimne příliš brzy. „Vlastně jste na tom z nás všech lépe, neboť Vaši rodičové nejsou přítomni vůbec. I když nepochybuji, že se pan Sylver jejich role rád ujme.“ Trošku se zarazím a hodím po Avis očkem. Teprve teď mi dochází, že nevím, jaká je její rodinná situace. Co když už jeden nebo oba rodiče nejsou naživu? Opět se nervózně kousnu do rtu. Zlozvyk, který má matka bytostně nesnáší. „Charlie by rád dělal stejně a předchozí roky mu to dokonce procházelo, ale mám pocit, že včera večer dostal dlouhé kázání o tom, že nemá případné nápadníky odrazovat,“ vysvětlím podivnou absenci mého sourozence. „Jako bych to snad nezvládla dělat sama,“ zamumlám si tiše pod nos. „Bratr je tedy Vaším jediným sourozencem? Žádné sestry? Domácí mazlíčci?“ Zeptám se zvědavě a nasaju do plic trochu čerstvého vzduchu. Vůně trávy a květin je mi rozhodně milejší než různorodé pachy jídla a parfémů vířící se v sále obecního domu. „Ano, je to tu moc hezké. Obvykle dávám přednost lučnímu kvítí, ale zahrady mám také ráda,“ přikývnu souhlasně. Ta má je sice trošičku netradiční, ale o tom se bude moci Avis přesvědčit až mnás poctí svou návštěvou. |
| |
| ČERVEN Nevěsta na prodej okrajově Anastasia, poté pánové Henry a Rhys Louis mi dál předhazoval nápadníky a můj zarputilý výraz ho skvěle bavil. Když konečně dozněla hudba, vzteky jsem mu šlápla na špičku levé nohy. Jistě, poněkud dětinské, ale jemu to akorát patřilo. Naštěstí jsem to uměla udělat nenápadně. Jen se tak přitočit, jako bych mu cosi šeptala do ucha, a dupnout. Dlouhé sukně uměly leccos skrýt. Aspoň k něčemu byly dobré... |
| |
| soukromá zpráva od Avis Attwood pro S Anne v zahradách Pobaveně se zasměju. „To je pravda.“ přitakám, že zvyk oslovovat příjmením navozuje příliš formální atmosféru. „Připadala bych si pak jako na čajovém dýchánku dvou starých babiček.“ přisadím si. Zkrátka jsem se uvolnila, když mi Anne potvrdila mou domněnku, že je vskutku normální mladé děvče. Abych to upřesnila...děvče z venkova. Nemá cenu se přít nad rozdíly mezi rodinami z velkých měst a rodin z usedlostí na venkově. Vše má svá pro a proti. Ale málokdy v Londýně narazím na přirozeně chovající se družku. Anne mi odpoví na mé tušení, že ji matka a bratr příliš nehlídají a já jen pokývnu chápavě hlavou. „Nemůžete to mít jistě své matce za zlé, že vás pozoruje z povzdálí jako jestřáb. Přeci jen jste její dcera a pro matku není nic důležitějšího než vlastní dítě a jeho spokojenost.“ snad na okamžik se mi ve tváři mihne jakási zvláštní melancholie. Možná je to pouze šerem či snad hrou stínů a světel vycházejících z lucerniček u cesty. Zdání je však rázem pryč a do očí se vkrade živý třpyt. „Henry je úžasný člověk. Moji rodiče na něj spoléhají, ovšem...mají zároveň i jisté obavy, aby mě naopak nezkazil.“ přiznám bez okolků a zasměju se. „Občas mám pocit, že to já dělám garde svému bratranci.“ tiše si povzdechnu, ale není to nijak ztrápené povzdechnutí, nýbrž se u toho stále usmívám. „Takže si Anne nejsem úplně jistá, zda je to výhra.“ podívám se na ni. Je tak bledá, avšak půvabná. „Ale nemyslete si, také jsem si prošla podobným sekýrováním jako to mají některé dívky dnes na plese.“ pousměji se při vzpomínce na několik let zpátky. Teď už jsem starší a netuším, zda by bylo nepříjemnější pro mě nebo pro mé rodiče, aby mě doprovázeli na každý ples, večírek, cokoliv. Umím si představit, že se kolem mně snáší aura svobody, ale...tlak je na mně vyvíjen neúprosný. Ovšem o tom se mi nahlas mluvit nechce. V okamžiku, kdy přijde řeč na Annina bratra Charlese, se nenápadně kousnu zevnitř do rtu. Tajně jsem se těšila, až se s ním znovu potkám. Něčím mne zaujal, avšak jestli to opět objevím, nemám zdání. „Myslím si, že až si váš bratr vyhlédne snoubenku, či už bude ženatý, nebude mít čas odhánět nápadníky. Doufám, že máte ostré lokty, Anne.“ povytáhnu v němé výzvě obočí. Anne se zeptá na mou rodinu. „Mám ještě starší sestru Jane. Ta už je vdaná a dokonce i sama matka. Mám dva úžasné malé synovce.“ usměju se. „Bratr se bude ženit co nevidět, takže rodiče jsou spokojeni. Zbývám už jen já.“ doplním tónem, který naznačuje, že se do lovu na ženicha příliš nehrnu. Nevím proč, ale pomalu jsem před Anne sundávala společenskou masku a přiznala jí mé skutečné pocity. Byly jsme tu samy a nic tomu nebránilo. „Mazlíčka v domě nemáme. V rodinném sídle na venkově, kde jsme se s Henrym často vídali už jako děti, je zvířat spousta samozřejmě. Koně jsou asi společnou vášní všech, ačkoliv přiznávám, že tolik znalostí jako vy o nich nemám.“ uznale se na dívku podívám. Podívám se na cestu před sebou. „Nuže, uvídíme, kam nás tato pískem vysypaná cestička zavede. Už se těším, až si společně vyjedeme po Devonshiru. To bude jistě větší dobrodružství.“ hravě se usměju. Prohlásila jsem to jako hotovou věc. |
| |
| soukromá zpráva od Anne Wright pro ČERVEN V zahradách Avis s mojí myšlenkou co se oslovování týče, nakonec souhlasí, takže se nemusím tolik bát, zda jsem nepřekročila nějakou pomyslnou společenskou hranici. Občas zapomínám, že město dokáže být daleko krutější, co se dodržování způsobů týče a tak jsem měla krátké obavy, jestli dívka bude můj názor sdílet. Naštěstí to vypadá, že jsem se v ní nezmýlila. „Myslím, že mamá posuzujete příliš velkoryse. Někdy mám pocit, že sama zapomíná pro čí dobro má tohle všechno vlastně sloužit,“ mávnu ledabyle rukou ke svým zdobeným šatům a smetánkou mizející v domě za námi. Když se zrakem vrátím zpět k Avis, mám pocit, že se jí v očích zrcadlí jakási melancholie. Naneštěstí ji neznám dost dobře na to, abych si troufala hádat, co v ní tyto pocity probudilo a pohled jí z tváře zmizí, než si vůbec stačím nějakou teorii vymyslet. „Samozřejmě jí to však nemám za zlé. Troufám si tvrdit, že máte pravdu a myslí to se mnou dobře. Jenom to občas neumí dát najevo tím správným způsobem. Naštěstí od toho je tady Charlie,“ prozradím nanejvýš laskavým tónem. Pravdou je, že paní Wrightová tráví příliš času přemýšlením o penězích a nemá čas přemýšlet nad tím, jak se cítí osoba, jež by je měla do domu přinést. Charlie se této role ovšem chopil bravurně. Někdy mi to přináší až nesnesitelný pocit vinny. To je však něco s čím se zatím slečně Attwoodové svěřovat nechci. Už tak s ní mluvím daleko otevřeněji než s kteroukoli jinou dívkou z Devonshiru. Avis se mi na oplátku svěří s myšlenkami týkajícími se jejího vztahu s Henrym, a tak se zdá, že i má společnice v tento moment smýšlí stejně a nemáme si co vyčítat. „Ach, ano...chápu,“ přitakám s jistým porozuměním v hlase. S tím, co se o mladém hraběti proslýchá, nemám pochyb o komplikovanosti jejich vztahu, přestože si myslím, že ani polovina z oněch klevetů nebude založena na pravdě. „Lidé dokážou být velmi komplikovaní, nejdůležitější je že se máte rádi,“ vyslovím konečně svůj upřímný názor. Samotného pana Sylvera zatím nemohu moc soudit, ale z jejich interakce je zcela očividné, že jsou si velmi blízcí. „Hádám, že se mu do ženění také moc nechce,“ poznamenám poněkud pobaveně. „Charlie to cítí podobně, takže bych se o nějakou snoubenku příliš nebála. Přál by si vystudovat práva v Londýně a na zakládání rodiny nemá ani pomyšlení,“ na moment se odmlčím a trošku spiklenecky se k dívce kráčející po mém boku nakloním. „Jedině prý, kdyby našel tu pravou,“ prozradím konečně. Má nová přítelkyně se dobře snaží své rozpaky skrývat, ale mě přeci jen neuniklo, jak se v přítomnosti mého bratra včera červenala. Není se čemu divit. Charlie je gentleman jak se patří, navíc má smysl pro humor, je chytrý a práce se nebojí. Téměř dokonalý muž. Jenom kdyby jeho pozornost pořád nebyla upřená mým směrem. Nejedna dívka se přestala snažit získat jeho srdce, když si uvědomily, jak moc byly přehlíženy v můj prospěch. Možná bych se opravdu měla co nejdříve provdat…i pro jeho dobro, pomyslím si zachmuřele. Z myšlenek mě opět vytrhne hlas druhé dívky. Zaujatě naslouchám jejímu vyprávění o rodině. Vypadá to, že ta její je vskutku velká ona s nimi nestíhá držet krok. Chápu, že to musí být těžká situace a přijde mi nanejvýš pohoršující, že ji společnost nutí, aby tak rychle učinila. „Nemusíte se obávat. Naše situace se mohou zdát rozdílné, ale mám dojem, že jsem v trochu podobném postavení.“ Bratříčkovi se do ženění nechce, takže se čeká jenom na mě, dokončím myšlenku ve své hlavě. Nahlas si to však raději odpustím. „Musím, ale uznat, že bez zvířat si už život nedokážu představit. Někdy mi nedochází, jaké mám štěstí, že jsem se narodila právě tady,“ pokračuji v rozhovoru, zatímco naše kroky synchronizovaně směřují dál do útrob malebné zahrady. „A co se znalosti koní týče, nemusíte se obávat. Ráda Vám pár poznatků předám a jsem si jistá, že nalezneme něco, čím byste mohla na oplátku Vy obohatit mou maličkost…Na vyjížďce určitě něco vymyslíme,“ řeknu s lehkým úsměvem na tváři, silně přesvědčena o tom, že se mé pozvání co nevidět promění ve skutečnost. „Malujete,“ zeptám se zvědavě. |
| |
| ČERVEN Avis, Anne, Rhys, pak jenom Rhys, okrajově Stefanie a nakonec Flo s matinkou Úprk a nová společnost Když ode mě moje tanečnice přebírá pohárek s vodou, nemůžu si nevšimnout, že se skoro až úzkostlivě, nebo minimálně velmi pozorně, vyhýbá našemu doteku. Kupodivu však nejsem s to odhadnout, z jakého důvodu. Byla by tím – skoro vůbec ne mnou plánovaným – dotykem spíše rozrušena, nebo znechucena? Je trochu netypické, že si poprvé za celý večer nejsem domýšlivě jistý první reakcí… ale snad je to tím, že ani tato dívka tak úplně nezapadá do typické mozaiky žen, s kterými se obvykle… stýkám. Možná při předávání pohárku trochu přimhouřím oči, ale nakonec na rtech vykouzlím společensky přijatelný úsměv a možná trochu blahosklonně přijmu její díky. ,,Jste příliš laskavá, slečno Wrightová.“ Odvětím se špatně skrývanou falešnou skromností na její lichotku a vesele mi přitom zajiskří v očích, snad proto, že vím, že se Avis docela jistě chopí příležitosti, aby mě alespoň trošinku popíchla. Okamžitě mi kvituje svou poznámkou a nakonec se neubrání ani tolik předvídatelnému šípu přímo do centra mé mužské pýchy. Vím však, jak je dobromyslná… veškeré tyhle dětské průpovídky a malicherné hry jsou jen projevem její oddané lásky ke mně, proto se pouze poněkud nespolečensky zašklebím a následně ukážu zuby v pobaveném úsměvu, také trochu skloním hlavu, abych vyjádřil přehnanou poctu ostrosti jejího jazyka. Jaké ty máš štěstí, že tu není tvoje mamá, drahá sestřenko… anebo jaké já mám štěstí, že tu není tvoje mamá? Zamyslím se pobaveně, ale během toho nezapomínám bedlivě sledovat obřad představování se všemi jeho náležitosti. Má drahá sestřenice vypadá na několik vteřin skoro omráčena Rhysovou osobou a vlastně se není čemu divit, protože můj přítel je – ať už to chci připustit nebo ne – doopravdy dobře vypadající gentleman, navíc je příjemným společníkem, tedy pokud zrovna není po krk zavalen prací, což bohužel často bývá. Dnes si však – doufám – přinesl dobrou náladu, to napovídá jeho postoj i smích. Pro mnoho lidí je jistě záhadou, proč se tak výborný mladý muž spřáhl s někým s takovou pověstí, jakou mám já… A mohou si myslet, co chtějí, snad je to docela ironie osudu a snad to má důvody, které si raději oba necháme pro sebe. Každopádně je jedním z mých nejlepších přátel a málem jediný člověk na celém širém světě, kterému věřím, proto bych se mu nebál svěřit do péče i svou malou Avis, která právě koketně sklápí oči k podlaze. Rhys umně balancuje na hranici společenské etiky, což mu později u sklenice brandy dozajista se smíchem vytknu, ale nyní mlčím a sleduji jeho seznámení s křehkou Anne, která tak příhodně našla zalíbení v mé krvi. Slečna Wrightová je snad vlivem přátelské atmosféry, tance či přítomnosti Avis, poněkud otevřenější, než by měla být, ale i to mi přijde roztomilé, ačkoli by to jindy minimálně pozvedlo jedno z mých obočí. Jsem rád, že zopakovala svoje pozvání a rozhodla se poctít svou přízní nejenom nás dva, ale také mého přítele, přestože jej vidí poprvé a nemůže tušit, zda jeho duše není zrovna tak temná jako jeho vlasy. Pff… básníku. Ocením sám sebe v duchu poněkud znechuceně a konečně se opět rozhodnu zapojit do rozprouděné konverzace. ,,Být tebou, tak bych mé sestřence příliš nevěřil, příteli, sám víš, že pokud bych chtěl uniknout ze spárů zde přítomných krásných dam, dávno bych byl za horizontem.“ Vesele se zasměji a trochu omluvně se ukloním slečně Wrightové, která by nemusela ostrou metaforu se zvířecími spáry pochopit jako legraci, přestože tak byla od počátku myšlena. ,,Dávám jim tedy planými řečmi pouze příležitost se vymanit z mé únavné společnosti.“ Obrátím se opět na Rhyse, ten totiž moc dobře ví, že bych netrávil dobrovolně čas s nikým, kdo by mě byť sebemíň obtěžoval, nebo nudil, tedy pokud by nešlo o život, čest, nebo hromadu peněz. Dámy však více nezdržuji a propustím je s lehkou pachutí na patře, ale s upřímným potěšením v srdci, do zahrad, které budou jistě moc pěkně osvětlené a daleko příhodnější k rozmluvě než hlučný sál. Ještě zachytím Avisin pohled, ale nehodlám právě teď dedukovat, co měl znamenat, jen na ni vřele kývnu a vážně povytáhnu jeden koutek úst. Dávej na sebe pozor… Nepochybuji, že bude slečně Wrightové vynikající společnicí, ale trochu se obávám, aby při své divoké povaze něco neprovedla. Už je dospělá, Henry. S dobrou náladou se obrátím ke svému příteli, oči na stopkách, protože doufám, že se již brzy budeme moci napít něčeho lepšího, než je vinný střik. Jo, proboha, vinný střik… Namísto slušného pití však moje oči zaměří vytáhlou slečnu, co právě přišla do sálu, nejdřív se pohybuje ve společnosti okouzlujícího, ještě úplně nerozkvetlého, jistě sotva šestnáctiletého, kvítku a následně se oddělí… člověk by z ní měl pocit, že se snad snaží splynout se stěnou, což by při své štíhlosti a nevýraznosti dozajista mohla. Ve vlasech má květiny, co zjemňují jinak přísný účes i vzezření. Jednoznačně je jiná než všechny ostatní dívky. Lehce povytáhnu obočí a vyměním si pohled z Rhysem. ,,Tak co říkáš, není moje drahá sestřenka dokonale okouzlující? Slečna Wrightová ji včera spasila na cestě, když se jim porouchalo kolo kočáru.“ Dodám na vysvětlenou, aby můj přítel pochopil, že křehká Anne není první z rybiček, co obvykle v prvních chvílích chytám při podobných příležitostech do svých sítí. Snad se chytám říct ještě něco, ale to už k nám rychlým krokem zamíří postarší supějící dáma s překvapivě půvabným doprovodem. Něco ve mně se vzepřelo a okamžitě chtělo utéct, ale rozhodl jsem se tu podívanou vychutnat až do konce. Pravděpodobně matka toho děvčete začne v naprostém nesouladu se vší etikou hovořit do prázdna a já se nemohu udržet a musím zvednout obočí v upřímném překvapení a možná i trochu ve společenském šoku, ačkoli nejsem zrovna jedním z těch, co si přespříliš potrpí na konvence. Snad bych byl býval schopen pohotově zareagovat, kdyby si pravděpodobná dcera – a tato má domněnka se mi po chvíli potvrdí – nepřisadila vyloženě ironickým, drzým komentářem. Na okamžik mi ta dvojice docela vezme vítr z plachet. Ta dívka má navíc příliš tvrdý pohled, v němž schází rozpaky a ostýchavost, v němž přebývá hrdost a temperament. Nezvyklé, minimálně na venkovskou dívku. ,,Nemohu skrýt své potěšení, madam Lambton…“ Odtuším trochu prkně a ještě několik vteřin nemohu spustit oči z její prostořeké dcery Florence. Zároveň mi kdesi uvnitř mysli rezonuje ono příjmení, protože jsem si naprosto jist, že jsem jej už někde slyšel, a to nikoli pouze při náhodném setkání. „Mé jméno je Henry Sylver, pobývám v Devonshiru u svého váženého přítele.“ Řeknu pomalu a rukou pokynu svému společníkovi, aby se představil, snad proto, že mně schází síla i společenský takt pro konstrukci dostatečně korektní a společensky přijatelné reakce. „Tak se vám vaše přání vyplnilo, slečno Lambton.“ Uznale kývnu hlavou a ve vší vážnosti stisknu rty, ačkoli mě stojí spoustu přemáhání se nerozesmát. Uchopím dlaň té ironické dívky a tentokrát se naprosto v souladu s pravidly etiky nedotknu rty hebké, i když vzpurné kůže. |
| |
| soukromá zpráva od Avis Attwood pro V zahradách Pro čí dobro tohle má sloužit...Hmm. krátce se nad oním výrokem zamyslím. Něco pravdy na tom bude. Žijeme v době, kdy dcery jsou prostředkem, jakým si rodina může zlepšit svou finanční situaci i prestiž. Pokora vůči rodině. „Možná jednou budeme úplně stejné a třeba pochopíme proč to naše matky dělají. Kdo ví.“ pokrčila jsem rameny. Co když existují věci, které nyní nejsme schopny pochopit? Lehce jsem zatřepala hlavou, abych těžké myšlenky vyhnala. Spokojeně se usměji. „Ach ano, s bratránkem vycházíme velmi dobře. Je to rodina. Možná můžeme někdy působit krapet neformálně, ale snad jsme nikoho dnes příliš nepohoršili. Ostatně, pokud se již rozneslo, kdo Henry ve skutečnosti je...nemám pochyby, že se o něj budou zajímat hlavně kvůli jeho jménu a ostatní klepy nechají prozatím stranou. Na ty přijde čas zítra.“ zatvářím se pobaveně, co se po dnešní noci o sobě opět doslechnu. Překvapeně povytáhnu obočí a chápavě přikývnu, když mi Anne poví, že její bratr je na tom s vdavkami podobně jako ona sama. „Na práva? To jsou velké ambice.“ vydechnu uznale. „Slyšela jsem, že studium je to náročné, ale pokud by ho to bavilo, nebyla by to překážka.“ odtuším. A do Londýna. Hmm. „Naši bratři to stejně mají svým způsobem jednodušší. Mohou se ženit až v pozdějším věku a mezitím vést život, který se jim zlíbí. Samozřejmě s ohledem na poměry a přání rodičů.“ i můj bratr se žení až teď. „Přála jste si někdy být mužem, Anne?“ podívám se na dívku zkoumavě. Zřejmě to byla hloupá otázka, ale nějak mi vytanula na mysli vzhledem k tématu hovoru. „Nebyla by k nám společnost shovívavější?“ vyřknu otázku, na kterou možná ani není třeba nahlas odpovídat. Anne mi spiklenecky prozradí, že její bratr čeká na tu pravou. Nu a kdo ne. Mírně se pousměji a snad mi opět nezahoří tváře. Tolik nechci vypadat jako malé děvče. „Možná tu pravou potká právě na studiích v Londýně.“ prohlásím a snažím se odvést pozornost od skutečnosti, že mladý pan Wright vzbudil mé sympatie a že jsem se snad v koutku mysli zaradoval, že zatím není zaslíben jiné dívce. „Jistě máte štěstí, že váš domov je zde.“ přitakám. „Jsem tu sice pouhý den, ale cítím se tu mnohem odpočatěji než ve městě.“ řeknu upřímně. „Do města se nehrňte, zničilo by vás to.“ ovšem to dívka ví lépe než já. Potom se na ni podívám a stisknu její ruku na znamení zpečetění naší dohody. „Výborně!“ zajásám vesele. „Už se těším!“ vyjížďka s místní průvodkyní! To zní jako náramný plán. Anne se zeptá, jestli maluji. V odpověď zatřepu hlavou. „Ach, na malování nemám zrovna veliký talent.“ pousměji se. „Umím hrát na klavír. Lekce hudby jsou u nás pro mladou dámu povinné. Bohužel, musím přiznat, že to není má vášeň a podle toho je to také poslouchatelné.“ ušklíbnu se. „Ale co mě opravdu baví, je psaní příběhů.“ přiznám své přítelkyni. Vlastně se s tím nikomu příliš nesvěřuji. Ví o tom jen matka, která nad tím mává rukou a naše služebná, které občas předčítám. „Vy se kromě koní ještě něčemu věnujete?“ zajímám se. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ČERVEN Anne, Avis Ples - V zahradách Zahrady jsou opravdu krásné a dobře udržované, jde vidět, že si organizátoři nedali práci jen s úpravou sálu, ale také s venkovním prostorem. Snad proto, že pečlivě stříhané keře často poskytují příjemná stinná zákoutí pro milenecké dvojice, nebo co hůř pro nelegitimní páry, co hledají chvilku soukromí. Venku je mnoho svící, které mihotavě osvětlují hlavní cesty sypané bílými oblázky, které docela melodicky křoupou při každém kroku pod nohama. Příjemně tlumené světlo také prochází skrz široká okna vedoucí do sálu. Nedaleko odsud je bludiště z živých křovin, v němž už jsou cestičky pěkně ušlapané a člověk se po nich může pohybovat docela jako myška, snad se tu pak daleko lépe hraje na schovávanou, nebo snad snadněji ukrývá před stvůrami noci? Před lovci? Jedna z hlavních cest také vede k ozdobné fontáně, v níž je socha malého amora s šípy, mezi starými chůvami se traduje, že prostojí-li tu nějaká dívka celou noc až do svítání, sešle jí bůžek opravdovou lásku. Těžko říct, zda to vůbec kdo kdy zkoušel, ale pověra je to vskutku pěkná a minimálně úsměvná. Venku nejste samy, již několik dvojic či trojic se vydalo na průzkum zahrad, v začátku večera však převládají spíš skupinky dam, co si velmi výmluvně šeptají, nejspíš o tom, který muž jim slíbil příští tanec. Mimo jiné na zápraží stojí dva gentlemani, co se rozhodli vychutnat svůj doutník na čerstvém vzduchu a nikoli v hluku pánského salónku, kde se již jistě dávno nalívá něco ostřejšího než pohárky s vodou, pro udýchané taneční dvojice. Vzduch je příjemně vlahý a zlehka jej prostupuje tabákový kouř, na nebi se již objevily zářící hvězdy, jen měsíc se dosud někde ukrývá, snad za lehkou oblačností. Místní tuší, že k ránu rozlehlé zahrady pokryje sněhobílá mlha, ačkoli rozhodně nebude tak hustá jako na vřesovištích Dartmoorského parku. |
| |
| ČERVEN Stefanie, přítomní v sále Ples - Rodinný přítel Chvíli jen tak bloumáš sálem, a oproti všemu očekávání to není vůbec nepříjemné, mnoho známých tváří se na tebe s úsměvem obrací, ačkoli jde především o členy starší generace, kteří jsou vděčni za každé vlídné slovo, na druhou stranu se nikdo z nich nepozastavuje nad tvým zjevem, ať už by byl jakýkoli. Starší gentlemani uctivě kloní hlavy, ale žádný opravdový zájem se z jejich tváří vyčíst nedá, ostatně nic jiného jsi ani neočekávala. Je velmi snadné nepodléhat zklamání, když člověk od druhých nic neočekává. Nemůže ti však ujít, že tvou maličkost na reálně postřehnutelnou dobu hodnotí i někdo nový, koho jsi zde dosud neviděla... Že by ti pánové z Londýna? Dřív než stihneš odhadnout jejich původ, nebo záměry, se však do cesty tvé promenády postaví známá tvář. Vysoký urostlý důstojník v uniformě, asi padesátiletý muž, co má vrásky od smíchu kolem světle modrých očí, co tak hezky ladí k již prošedivělé hlavě. Jde o pana Jakea Bernarda Cunnighamma, rodinného přítele, co tě zná už jako malou holčičku. Je jedním z těch, co se dost aktivně starají o veřejné dění v Exeteru a okolí, navíc je jedna ruka se starostou, a proto není divu, že je přítomen na dnešním plese v celé své parádní uniformě. ,,Slečno Stefanie! Moje srdce plesá, když vás vidím, a zároveň se rmoutím, že už jste tak dospělá." Usměje se dobromyslně, neodpustí si familiérní oslovení, ale to mu vlastně ani nemůžeš mít za zlé, nejspíš tě zná lépe, než si sama myslíš. Kdysi býval ve vašem domě častým hostem, když ještě neměla mamá tak pocuchané nervy... ,,Snad budu mít za pár chvil příležitost pozdravit i zbytek rodiny!" Zaraduje se a chvíli s tebou pokračuje v rutinním rozhovoru, během nějž ti složí i několik komplimentů... Snad mu již s věkem tak dobře neslouží zrak, nebo má již docela jiné priority při výběru vhodné ženy, koneckonců již je pár let vdovcem, a kterého muže by nezlákala mladá dívka? Je to trochu směšné pomyšlení, ale vlastně ne úplně nereálné... ,,Musím se však přiznat, že jsem vás v tom davu hledat i docela z jiného důvodu..." Na okamžik se odmlčí a v očích mu vystoupne prosba, na rtech mu hraje klidný úsměv, a tobě se na okamžik zastaví srdce při představě, co všechno by mohl žádat a hlavně do jaké situace tě tím postaví. ,,Rád bych, abyste dnes své klavírní umění předvedla veřejně, a nikoli jen v salónu, pro pár znavených posluchačů." Vysloví nakonec své přání a rukou ukáže k vyvýšenému pódiu, na němž sídlí orchestr. Je tam i překrásné klavírní křídlo, na které by bylo jistě radost si zahrát... Ovšem takhle? Není to příliš mnoho pozornosti? ,,Vím jaký máte talent a mně i celému orchestru by bylo nesmírnou ctí, kdybyste alespoň na jednu skladbu zaujala místo v našem souboru, jako sólistka, samozřejmě." Usměje se, zlehka se ti ukloní, nabídne ti rámě, aby tě mohl odvést k inkriminovanému místu. ,,Co říkáte, slečno Stefanie?" Zeptá se ještě, zatímco čeká, až vložíš dlaň na jeho paži, je však očividně přesvědčen, že mu ze slušnosti a také ze steré známosti nemůžeš odmítnout, i kdybys chtěla. V tu chvíli okem zahlédneš, že tvá přítelkyně Florence se v doprovodu své matky – a pravděpodobně z její iniciativy – přidružila k londýnským pánům, kteří poněkud překvapeně zdvihají obočí, Flo se tváří tvrdě a nepřístupně… není těžké si dát dvě a dvě dohromady. Ach, tvá ubohá přítelkyně. |
| |
| soukromá zpráva od Anne Wright pro ČERVEN V zahradách V zahradách se pomalu objevují další lidé, ale není jich tolik, aby to nějak výrazně rušilo naši konverzaci. Pohlédnu toužebně na hvězdy, zdobící oblohu nad námi. „Myslím, že si oba vedete dobře. Navíc jak říkáte, pro místní dozajista bude nejdůležitější jeho jméno,“ a jmění, pomyslím si dodatečně, poněkud znechucena prioritami dnešní společnosti. „Veškeré klevety půjdou jistě prozatím stranou. Já osobně zastávám názor, že člověk milující zvířata nemůže být špatný,“ přidám s upřímným úsměvem na rtech konečně i svůj postoj k dané situaci. „Co se týče bratříčka, nechávám ho jít vlastní cestou. Je chytrý a cílevědomý, byla by ho na venkově škoda. Přesto tak nějak doufám, že si najde dívku spíše venkovské nátury,“ pohlédnu na Avis s trochu ustaraným výrazem na tváři. „Nemyslím tím samozřejmě její rezidenci, nýbrž postavení mysli. Nemám sebemenší pochybnosti, že to můj bratr ve městě zvládne, ale byla bych ráda, kdyby ho životem navigovala dívka podobného myšlení a laskavého srdce.“ Vím, že se o sebe Charlie umí postarat, ale to neznamená, že nemám právo se i já čas od času strachovat. Bůh ví, že mu odvaha a odhodlání nechybí, ale jeho srdce je příliš vystaveno ostatním na obdiv. Něco, na co by mohl nehezky doplatit, našel-li by tu nesprávnou ženu. Pokud by si manželku opravdu nakonec vybral ve městě, musela by to být dívka minimálně jako slečna Attwoodová. Po starostech, které měl se mnou, si Charlie si zaslouží jen to nejlepší. „Ohledně mé maličkosti však máte rozhodně pravdu. Město by mě nepochybně zničilo. Vždy jsem si představovala svou budoucnost někde na venkově, nebo strávenou cestováním po světě. Prožít svůj život v rušném městě mě nikdy příliš nelákalo,“ souhlasím s Avis poněkud pochmuřele. Být zavřená za chladnými zdmi městského sídla by mi rozhodně nijak neprospělo. Vidina vyjížďky nás naštěstí vzápětí obě dostatečně rozveselí. „Taky se nemohu dočkat.“ Potřeseme si rukou a nasměřujeme si to směrem k proslulé fontáně zdejších zahrad. „Nemějte obavy drahá Avis. Mohu Vás ujistit, že mé schopnosti hraní na klavír jsou také přinejlepším průměrné,“ uklidním dívku spiklenecky. „Pro malování mám talent o malinko větší a ráda někdy projížďku zakončím právě touto činností…je to velmi uklidňující činnost. Člověk si pořádně uvědomí jak je svět barevný, teprve když se na něj musí opravdu soustředit,“ vysvětlím důvod své otázky trošku zasněným tónem. Po dívčině přiznání o psaní mi však zajiskří v očích a má pozornost opět směřuje plně jejím směrem. „Opravdu? To je báječné. Já na psaní bohužel moc nejsem, přestože představivost mi rozhodně nechybí. Vždy, když jsem se snažila, nenacházela jsem těch správných slov. Moc ráda, ale čtu. Především fikci a trošku se zajímám o medicínu,“ na moment se odmlčím a na tváři se mi objeví spokojený úsměv. „Právě mojí vinou je naše knihovna tak velká...Doufám, že se mi někdy poštěstí do vašeho umění nahlédnout,“ řeknu tiše, hlas překypující upřímnou zvědavostí. Víc už však na dívku nenaléhám. Moc dobře vím, jak těžké je občas se s ostatními o své dílo podělit, a nerada bych Avis uvedla do rozpaků. Rozhodnu se tedy místo toho odpovědět na její otázku. „Kromě malování a zvířat se ještě věnuji léčitelství,“ přiznám trošku ostýchavě. Ne každá mladá dáma dokáže tento vrtoch pochopit. „Poněkud zvláštní koníček, já vím. Vlastně ani nevím, co mě k tomu vedlo. Nejspíš jsem někde našla knihu o bylinkách a pak už to šlo ráz na ráz. Rozhodně je to ovšem koníček nanejvýš užitečný.“ Sotva větu dokončím, ocitneme se před krásnou fontánkou se sochou amora. Krátce výjev přejedu očima, oceňujíc práci, která musela být vynaložena ke vzniku tohoto umění. „Když jsem byla malá, chůva mi jednou vyprávěla, že pokud zde dívka prostojí celou noc až do svítání, sešle jí bůžek opravdovou lásku,“ vysvětlím Avis trošku pobaveně. „Kdyby to jen bylo tak jednoduché…“ |
| |
|
|
| |
| soukromá zpráva od Avis Attwood pro V zahradách Bílé oblázky pokřupávají při každém kroku a svým způsobem je to uklidňující. Vidím, že nejsme jediné, které si potřebovaly na chvilku oddechnout. S tím rozdílem, že my dvě horlivě neprobíráme, který z přítomných pánů by stál za ulovení. Má nová přítelkyně zřejmě více zbožňuje zvířata než lidi a … já už jsem vůči bezhlavé lásce skeptická. Zároveň ovšem mladším dívkám rozumím. Jejich nadšení a sladkému vzrušení z mužské pozornosti, které se jim po formálním uvedení do společnosti začne dostávat. ,,Pokud váš bratr je takový jakého jej popisujete, nestrachovala bych se, že by si mohl najít špatnou manželku.” řeknu poklidně. Čekala bych, že pan Wright naopak bude chtít zůstat v rodném domě a věnovat se chovatelství. Avšak to byl pouze můj první dojem ze včerejšího setkání, když jsem viděla jak umí vzít za práci. ,,Na druhou stranu je pravda, že láska a přetvářka někdy chodí ruku v ruce, a zamilovaný je zprvu neprohlédne. Od toho pan Wright má ale vás, abyste jej případně od špatné volby odradila.“ pousměji se. Přikývnu, když mi Anne sdělí, jak by si představovala vlastní život. „Doufám, že se vám vaše vize vyplní.“ podotknu upřímně. „Procestovat svět. To zní celkem dobrodružně a nekonvenčně.“ poupravím si pramínke vlasů. „Od bratránka jsem slyšela, že právě pan Bryson hodně cestuje. Údajně navštívil i Afriku a setkal se s domorodci!“ sama si to nedovedu představit. „Já jsem se mimo Anglii podívala do Francie. To oproti Africe je nic!“ zatřepala jsem hlavou a krátce se zasmála. „Hmm a víte, že to není špatný nápad? Můžeme vyjížďku zakončit pokusem o malbu, tedy v mém případě.“ zacukají mi koutky. Znělo mi to lákavě. Možná v sobě nakonec najdu i umělkyni? Hahaha. Dostaneme se k mému psaní. „Mohu vaší představivosti využít. Často čerpám z příběhů, které se doslehnu a krapet je přibravím.“ zní to skoro jako vytváření klevet, ale uznejme...ty dokáží stvořit dost nečekané příběhy. Zatím se do sdílení mých výtvorů nehrnu. Možná časem. Anne se zmíní, že se věnuje medicíně a to mi na tváři vykouzlí směs překvapení, údivů i obdivu. „Opravdu?“ vydechnu. „Tak jsem vskutku nečekala. Neznám žádnou ženu, která by se věnovala medicíně.“ přiznám se. „To musíte být celkem vyhledáváná, nemýlim-li se?“ odtuším. Dojdeme k rozkošné fontánce a Anne mi prozradí místní pověru. Neudržím se a musím se zasmát. „Spíše bych řekla, že dívce sešle pořádnou rýmu.“ zacukají mi koutky. „A vám už se někdo líbí, Anne?“ zeptám se, když už jsme narazili na téma lásky. |
| |
| soukromá zpráva od Anne Wright pro ČERVEN V zahradách S úsměvem přikývnu, když Avis mé plány do budoucna označí za nekonvenční. „Ano, v tom máte naprostou pravdu. Vlastně jsem tak nějak celkově trochu nekonvenční mladá dáma,“ přiznám zcela bez ostychů. Dřív bych se za takové prohlášení trochu styděla, ale nyní už jsem se svým osudem smířená. Dívka preferující společnost zvířat, která míchá v otcově dílně léčivá tonika a sní o tom, že bude cestovat, prostě není v dnešní době ztělesněním typického zástupce něžného pohlaví. „Pan Bryson má neskonalé štěstí…Afrika zní moc zajímavě. Také bych ráda navštívila Severní Ameriku. Na pláních se tam prohání divocí Mustangové, musí to být skvostný pohled,“ pronesu poněkud zasněným tónem. Bohužel cestování stojí mnoho peněz a námahy, a tak nevím, zda by pro mě něco takového bylo vůbec možné. „Všechno jsou to však jen bláhové představy, kdo ví, co mi budoucnost nakonec přinese.“ Malování po projížďce už zní naštěstí trošičku realističtěji. „Není třeba, abyste vytvořila skvost. Důležité je, aby Vás to bavilo. Ani moje malby nebudou nikdy viset v Royal Academy of Arts, ale pro své vlastní potěšení je vytvářím moc ráda,“ uklidním svou společnici rychle. Nechci, aby si myslela, že od ní očekávám umělecké dílo. Každý máme své talenty a všeobecně nadaných mladých dam jako je slečna Mable není na světě mnoho. „Svou představivost Vám mile ráda propůjčím. Dle mé rodiny jí mám opravdu na rozdávání,“ dodám trošku pobaveně. Nevím sice zatím, jak bych Avis mohla pomoci, ale jsem si jistá, že na něco přijdeme. Nakonec, pokud se budeme vídat častěji, nemám obavy, že bych čas od času z úst nevypustila něco, co by jí opravdu jako inspirace mohlo sloužit. Při naší konverzaci o medicíně si musím jako vždy mírně povzdechnout. „Není divu, v dnešní době je představa ženského doktora naprosto nepřípustná.“ Nikdy jsem nechápala, proč by nemohly toto řemeslo studovat i ženy. Ošetřovatelek je spoustu a nikomu to zvláštní nepřijde. „Samozřejmě ode mne nemůžete čekat zázraky. Tonika a masti vytvářím z toho co dům a příroda dala a v kritických případech dokážu pomoci, ale pouze na základě toho, co jsem vyčetla v knihách,“ uvedu své schopnosti na pravou míru. „Pro zvířata a lidi, kteří si nemohou dovolit řádnou lékařskou péči je však i má limitovaná zkušenost občas k dobru. Takže ano, vyhledávaná jsem, ale rozhodně ne lidmi, které můžete potkat dnes večer v sále…alespoň většinou ne.“ Znovu si prohlédnu fontánku, před kterou jsme se na moment zastavily. „Ale tu rýmu bych snad zvládla, pokud by se tady některá z dívek vskutku rozhodla stát až do rána.“ Na moment se zastavím a nasaju do plic čerstvý večerní vzduch. „A co vy? Máte nějaké představy do budoucna,“ zeptám se zvědavě. Místo nakonec vyvolá i další téma k rozhovoru. Téma, kterým se většina děvčat na rozdíl od nás dvou naopak začala zabývat ihned. „Zatím nemohu říct. Nerada dělám unáhlené závěry. Pan Bryson je vskutku šarmantní mladý muž, ale na základě pár slov jde člověka jen těžko soudit,“ odpovím trošku ostýchavě. Před zhodnocením pana Sylvera se na chviličku zastavím a zvážím slova. Přeci jen je to její bratranec a stejně jako Avis s Charliem, mám nyní i já trochu problém před dívkou vyjádřit svůj názor. „Pan Sylver na druhou stranu opravdu byl příjemným společníkem a je to velmi dobrý tanečník. Navíc je po našem krátkém rozhovoru očividné, že máme na pár věcí velmi podobný názor.“ Na moment se znovu odmlčím a sklopím zrak. „Jen… smím-li být tak smělá a vyjádřit svůj názor… mám pocit, že se do ženění zrovna dvakrát hrnout nebude.“ Nemluvím teď o klevetách, které mladého hraběte obklopují, i když podvědomě zvažuji, co je na nich pravdy. Mluvím o jeho povaze a odvážném nespoutaném duchu. Není pochyb, že je k ženám velmi pozorný, ale rozhodně nevypadá jako někdo, kdo by se v brzké době hodlal usadit. „A co vy? Je zde někdo, kdo se Vám zalíbil,“ zeptám se na oplátku. Svého bratra nijak nezmiňuji a dávám dívce proslov, aby se sama rozhodla, zda tak chce učinit či ne. A kdo ví, třeba ji nakonec očaroval i někdo jiný. |
| |
| soukromá zpráva od Avis Attwood pro ČERVEN V zahradách ,, To nepochybně.“ ujistím Anne o tom, že je jistě nekonvenční mladá dáma. Ukryta před nenechavými zraky Devonshirské společnosti si může dovolit vybočit z nalinkované cesty. Na veřejnosti se umí ukázkově chovat, tak kdo by jí měl co vyčítat. Ve městě se nekonvenčnost bere za jistou extravaganci. Ovšem hranice mezi přijetím a zavržením je věru tenká. ,,Severní Ameriku?“ vydechnu se zájmem. Upřímně, to by mě ani nenapadlo. „Co se mé maličkosti týče, tak ani nevím, kam bych se ráda podívala. Cestovatelská duše ve mne zatím nevzplála.“ zatím mě nic neinspirovalo natolik, abych se zatoužila tam vydat. Spíše cestuji vně svých smyšlených příběhů. „Nu. Musítě věřit a budoucnost vás obmění.“ vyjádřím svou myšlenku ohledně bláhových představ. ,,Nechtě mě hádat, Anne.“ na okamžik se zastavím s ukazováčkem vztyčeným k obloze. ,,Svou fantazii jistě využíváte, když si potřebujete vymyslet důvod vašich úprků z domova.“ pokusím se vydedukovat a zasměju se. Uvidíme, zda jsem se trefila. Na neexistenci ženských doktorů zahloubaně přikývnu. ,,Dobrá křesťanská dívka má být poslušnou manželkou a přísnou matkou.“ zadeklamuji poučku. „Bůh očividně nevěří, že by ženy mohly být obdařené vysokou inteligencí.“ ušklíbnula jsem se. Bylo to rouhání. Tak snad nás nikdo neslyšel. ,,Myslím si, že je hezké, když pomáháte obyčejným lidem, kteří si nemohou zaplatit lékaře.“ propletu si prsty. „Ale tu rýmu raději nebudu pokoušet.“ pobavěně na dívku mrknu. Anne se mě optá na mé představy o budoucnosti a já na chvilku zaváhám. To je otázka, na kterou nemám jasnou odpověď. Dosavadní způsob života mi celkem vyhovuje, ale to už je neudržetelné. „Nebýt přítěží pro mou rodinu.“ vyslovím nakonec. Své matce dlužím mnoho a nemohu ji nadále trápit. Víc k tomu nedodávám, je to očividně minimálně nepříjemné a možná i trochu bolestné téma. Vyslechnu si Anne a její názor na naše společníky. „Máte pravdu. Z jedné chvíle povahu člověka nepoznáte. Ovšem pan Bryson působil jako šarmatní a zajímavý muž. Jsem si jistá, že konverzace s ním nebude nudná.“ usměji se. Řeč se zavede na Henryho a já se pousměji jistým shovívým úsměvem. „Henry a manželství...inu. Nehrne se mu vstříc. Ale kdo z nás ano?“ prsty přejedu po okraji fontány a zaposlouchám se do šumění vody. „Dalo by se říct, že také čeká na tu pravou a osudovou ženu.“ mírně pokrčím rameny. „Avšak není to takový záletník, jako jej líčí jeho pověst. Ale neprozrazujte mu, že jsem vám to řekla. Mužská hrdost.“ zatvářím se pobaveně. Ach, kdybys mě bratránku jen slyšel... Dojde řada na mě a já si uvědomím, jak je ta otázka dvousečná. Rozevřu vějíř a ze zvyku se jím párkrát ověji. „Ach, na to je skutečně brzy. Na to jsem tu velmi krátce.“ odtuším a snažím se zpočátku otázce vyhnout. Nakonec mi to připadne pošetilé a vzdám se sama sobě. „Pokud mám být upřímná, tak mé sympatie vzbudil váš bratr Charles.“ snažím se tvářit klidně a nedat na sobě znát jak moc rychle se mi srdce rozbušilo studem, trapností...čím vlastně? Doufám, že si Anne vše špatně nevyloží a nebude si myslet, že se s ní přátelí pouze kvůli jejímu bratru. |
| |
| soukromá zpráva od Anne Wright pro ČERVEN V zahradách Tiše se zasměji, když Avis namítne, jak je má fantazie využita v praxi. „Myšlenka je to zajímavá, ale bohužel nemohu říct, že ano. V mém případě už občas bohužel ani výmluvy nestačí a musím se rovnou uchýlit k šikovně naplánovanému úniku.“ Proč tomu tak je už ale podrobněji nevysvětluji. Možná na to jednou přijde řeč nebo sama pochopí, ale dnes ještě nejsem připravená. Naše konverzace se naštěstí záhy ubírá k mým léčitelským schopnostem, a tak ani nic vysvětlovat nemusím. Musím uznat, že jsem mile překvapena, když si názor slečny Attwoodové vyslechnu. Její kritiku k Bohu nijak neodsuzuji, naopak zastávám názor, že bychom měli občas zpochybňovat vše i když je to sám stvořitel. Člověk jako já, který tráví spoustu času v lékařských knihách, jednoduše nemůže věřit všemu, co se v bibli píše. „Jste velmi laskavá. Ne každý by tuto činnost vnímal jako pozitivní vlastnost,“ řeknu upřímně, přičemž dívce věnuji vděčný úsměv. Ano, pomáhám sice lidem, což je podle zdravého selského rozumu dobrá věc, ale v dnešní době ani to není tak jednoduché. Vždyť i má rodina na moje koníčky nahlíží velmi rozlišně. Mamá tyto vrtochy nemůže vystát, otec je s chutí ignoruje a bratříček se jako vždy jednoduše strachuje. „S rýmou máte, ale rozhodně pravdu. I tento obyčejný neduh může přejít v něco daleko horšího. Bude lepší nepokoušet štěstí.“ Když se konečně začne pozornost stáčet k Avis, dovolím si trochu vydechnout. Bohužel ne na moc dlouho, neboť její slova zatahají i za nitky mého srdce. Na tváři se mi nakonec zrcadlí stejné množství smutku, jako v té její, přestože se to obě snažíme usilovně skrývat. Ach co bych dala za to, kdybych své rodině přestala být přítěží. „V tomo ohledu Vám dokonale rozumím,“ povzdechnu si tiše. Dále se ale v této záležitosti příliš nerýpu. Nemá cenu si kazit dosud překvapivě příjemný večer. Naštěstí se naše konverzace brzy přesouvá k tématu mužů, a tak smutek velmi rychle vystřídají rozpaky. Za normálních okolností bych tyto pocity neuvítala, ale v tomto případě je rozhodně preferuji. Co se týče okouzlujícího Pana Brysona, máme zatím s Avis velmi podobný názor, ale ani jedna z nás si netroufá hádat jaký ve skutečnosti je. Podrobnější diskuze se tak vrací ke dvěma mužům, které opravdu známe a můžeme si vzájemně pár detailů o jejich povaze vyměnit. „Nebojte, nikdy bych si jeho mužskou hrdost nedovolila ohrozit,“ slíbím druhé dívce trošičku pobaveně. „Upřímně přiznávám, že sama na klevety moc nedám. Nutí mě být opatrnější, ale zastávám názor, že by si měl každý udělat o druhém člověku obrázek na základě vlastní zkušenosti. Pro mě je prozatím skutečností, že je Pan Sylver poněkud nevšední, avšak milý společník…co bude dál je zatím ve hvězdách,“ dojdu konečně závěru, co se týče bratrance slečny Attwoodové, načež jí dávám čas, aby stejnou otázku zodpověděla i ona mě. K mému překvapení se Avis nakonec opravdu rozhodne mého bratra zmínit. Nevidím na tom nic špatného, ale nebyla jsem si jistá, zda bude své pocity chtít s mojí maličkostí sdílet. Věnuji dívce vlídný úsměv a zamyšleně přikývnu. „Těší mě, že dokážete Charlese ocenit. Bůh ví, že si to zaslouží,“ řeknu s jistou hrdostí v hlase. Poté však poněkud provinile sklopím zrak. „Snad se nebudete zlobit, když Vám v této záležitosti nebudu moc nápomocná. Můj bratr je velmi inteligentní mladý muž a ráda bych, aby si svůj osud vybral sám,“ přiznám poněkud neochotně. Avis je mi velmi sympatická, ale nerada bych, aby se kvůli mně celá situace nějak zvrtla. „Pokud Vás to však uklidní, rozhodně Vám nebudu ani překážkou, bude-li Charlie sdílet Vaše pocity. Mohu-li být i já upřímná, rozhodně jsem v Devonshiru zatím neviděla dívku, která by nějak zvlášť upoutala jeho pozornost. Možná tedy čeká na někoho zcela nového,“ dokončím myšlenku a do tváře se mi opět vrátí úsměv. Lásku bratříčkovi dozajista přeji, a pokud je slečna Attwoodová skutečně taková, jak se zdá, nebudu mít nic proti. Prozatím je ale na takové závěry příliš brzy. |
| |
| soukromá zpráva od Avis Attwood pro Nad tím, proč Anne musí prchat z domu, se moc nepozastavuji. Myslím si, že důvodem zřejmě budou přísní rodiče. Tak tomu ostatně bývá. Víc za tím nehledám. Klevety netvořím, spíše naopak. „Laskavost s tím nemá nic společného, má drahá.“ zavrtím hlavou. „Nazvala bych to lidskostí. Bohužel, ta občas bývá potlačená vůči jiným standardům.“ povzdechnu si. Dívat se na někoho svrchu jen protože pomáhá chudým lidem je tak nějak...ubohé. „Ach ano, máte pravdu. Ani rýma by se neměla podceňovat.“ přitakám Anne. „Z nachlazení se rychle vyklube těžká nemoc, která člověka dokáže porazit...“ řeknu polohlasem. Snad každý jsme o něčem takovém slyšely, nebo i někoho, kdo podlehl nachlazení...slyšeli. S Anne jsme stále na stejné straně mince i co se vztahu vůči naším ctěným rodinám týče. Snad si už ani nemusíme nic říkat nahlas. Kradmé pohledy a výrazy porozumění mluví za vše. Možná jsem našla svou spřízněnou duši. Když dojde na mého milovaného bratránka, se zájmem si dívku vyslechnu. „Jste velmi chytrá, Anne. Váš postoj se mi líbí.“ usměji se jejím slovům. Málo dívek je ve vztahu k Henrymu tato střízlivých. Jedny zajímá jeho majetek a postavení, druhé touží být svedeny a poslední skupinka bere nohy na ramena a prchá, aby je nezneuctil či snad neposkvrnil jejich pověst. Mladé rozumné dámy jako je Anne, které dají na svůj vlastní názor...je jako šafránu mezi městskou smetánkou. V momentě, kdy mluvíme o jejím bratrovi, je znít že jsem z toho lehce v rozpacích. „Ach, Anne. Prosím, hlavně si nemyslete, že se vám svěřuji, aby jste se za mne přimlouvala.“ rychle uvedu věci na pravou míru. „To by mi bylo vskutku trapné a nepříjemné. Jen jsem k vám chtěla být upřímná. Myslím, že od začátku na mě působíte sympatickým dojmem a nebojím se s vámi jednat na rovinu.“ na okamžik se skloním a prsty přejedu po okraji fontánky. „Vašeho bratra rozhodně uhánět nebudu. Někdy je lepší také věci nechat osudu. Uvidíme, zda nalezneme společnou řeč.“ pousměji se. „Znáte ještě nějaké zábavné povídačky obestírající tyto zahrady?“ zeptám se, abych změnila téma a zároveň mi v očích jiskří jistá hravost. A je pravda, že se má ruka stále nebezpečně pohybuje vodní hladiny. Musím se držet, abych nevyvedla nějakou hloupost, jako třeba na Anne cáknout spršku vody. Ale nemohu si pomoci. Občas mám chuť vyvést něco podobného. Umím si předvést všechny pohoršené pohledy, kdybychom se vrátily do sálu mokré. Ale vím...že se to nesluší. Ne dnes. |
| |
| soukromá zpráva od Anne Wright pro ČERVEN V zahradách Pomalu, ale jistě si začínám uvědomovat, že s Avis máme opravdu mnoho společného. Z naší konverzace je zcela zřejmé, že stejné strasti a radosti dokáží sdílet i lidé z velmi odlišných světů. Když matka poprvé začala mluvit o plánech na dnešní sezonu, nikdy jsem si nepředstavovala, že bych si mezi nově příchozími mohla najít také přítelkyni. K ostatním dámám Devonshiru se chovám s úctou a respektem jaký si zaslouží, ale nikdy jsem neměla tu možnost najít si cestu i k jejich srdci. Žádná z nich jednoduše nedokázala Mary nahradit. Budu jí muset dnes večer o všem napsat, připomenu si v duchu. Do reality mě opět vrátí hlas slečny Attwoodové. Trochu se mi uleví, když konečně dostanu odpověď, co se týče mého názoru na pana Sylvera. Moc nerada bych ji nebo její rodinu nějak urazila. Rozhodně ani z jednoho z nich nemám špatný dojem, ba naopak. „Nemějte obavy, nemyslím si, že byste očekávala…,“ na moment se odmlčím „nebo potřebovala mou pomoc,“ zhodnotím situaci s úsměvem. Troufám si tvrdit, že v lidech číst docela umím a Avis mi rozhodně nezavdala žádný důvod k podezření, že se snaží mé náklonosti pouze využít ve svůj prospěch. „Jsem moc ráda, že jste zvolila upřímný přístup. Netvrdím, že zapírání nikdy nikomu nepomohlo, ale v tomhle případě myslím není potřeba.“ Vím, že spousta lidí říká, že jsou veškeré lži špatné, ale já s podobným názorem nesouhlasím. Moc dobře vím, že v některých situacích je malá lež či zapírání naopak tou lepší volbou. „Jsem si naprosto jistá, že dnes večer ještě budete mít příležitost s bratrem promluvit. Sama uvidíte, zda Váš názor na něj zůstane stejný a pokud nic jiného, třeba v něm objevíte, alespoň drahého přítele,“ řeknu nakonec vlídným tónem plným naděje. Samozřejmě nemohu říct nic s jistotou, ale jak znám Charlieho, bude mu povaha slečny Attwoodové jistě velmi milá. Konec konců máme na lidi dosti podobný metr. Když je téma mužů konečně dosti vyčerpáno, obrátí se naše pozornost zpět k místu, kde se nacházíme. „Ach, ano,“ pohlédnu směrem k bludišti, které zatím vypadá dosti opuštěně. „Povídá se, že v centru tohoto bludiště sídlí jakási temnota. Zahradník, jenž upravoval jeho keře, upadnul a nůžkami si podřezal hrdlo. Než ho na místě našli, bylo už pozdě,“ prozradím tiše velmi pochmurným tónem. „Asi rok na to se do bludiště vydal chlapec…prý už se nikdy nevrátil a nikdo ho nikdy nenašel. Lidé se od té doby bojí do bludiště vstoupit,“ prozradím s kamenným výrazem ve tváři. Sotva však větu dopovím, vklouzne do jeho hlubin skupina chichotajících se děvčat a i já se musím tiše zasmát. „Omlouvám se, nic z toho samozřejmě není pravda,“ přiznám trochu provinile. „Pravdou je, že kromě fontánky zahrada žádné další tajemství nemá. Nebo jsem o něm alespoň neslyšela. Něco takového mi však přišlo, jako poněkud nudná odpověď… snad se na mě nezlobíte,“ Mé slova sice skrývají jistou omluvu, ale nijak zvlášť zkroušeně přitom nevypadám. Jaký by byl život, kdyby si člověk občas nějaký ten příběh nevymyslel? Nemám ve zvyku, takhle bavit cizí lidi. Podobné historky si většinou nechávám pro Charlieho, ale mám pocit, že Avis se na mě také zlobit nebude. |
| |
| ČERVEN Henry, Avis, Anne, později Florence a Stefanie Tóny Z toho, jak se rozhovor odvíjí nemám možnost poznávat pouze slečnu Wrightovou, ale i sestřenku mého přítele. Jak se ukazuje, naše malá společnost co se v Exeteru sešla víceméně náhodou - či řízením osudu? - má zcela jistě jedno společné - a sice zalíbení v obyvatelích stájí. „Vaše pozvání mě moc těší. Moc ráda bych si někdy usedlost u Devonshirských lesů konečně prohlédla také zevnitř,“ "Jsem jen rád, že Vám budu smět otevřít její dveře a provést Vás. Alespoň to málo na oplátku za Váš čas." odvětím prostě a popravdě. Čas je něčím, co nevezmete zpět, a proto je třeba si takového daru cenit, zvlášť pokud je z rukou mladé dívky. „Z naší společnosti Vás jistě propouštíme nerady, ale je to pro dobro Vašeho přítele,“ Zadívám se na Anne, rty zvlní chápavé pousmátí a lehčí přikývnutí, i když při představě Henryho, který potřebuje dámy k osvobození jeho maličkosti koutky zacukají lehkým pobavením. Musel bych pak prohlásit, že celá ta léta jsem si pouze myslel, že ho znám. „Přesně, jak říká slečna Wrightová. Jen krapet oddechneme a poté budeme rády, jestli nám věnujete ještě trochu svého času. Nemyslete jsi, že jste nás nějak odradil.“ Úsměv na rtech se při slovech Avis rozšíří. Jako by mi Henry četl myšlenky, když promluví. ,,Být tebou, tak bych mé sestřence příliš nevěřil, příteli, sám víš, že pokud bych chtěl uniknout ze spárů zde přítomných krásných dam, dávno bych byl za horizontem. Dávám jim tedy planými řečmi pouze příležitost se vymanit z mé únavné společnosti.“ souhlasně přikývnu a očima se vrátím k jeho příbuzné. "Vpořádku, slečno Attwoodová. Ale děkuji za ujištění." má další slova patří slečně Anne. "Zcela jistě bude příležitost. Pokud ne tento večer, jistě brzy. Zatím nashledanou." slibem nezarmoutíš? Možná, ale co jsem řekl jsem mínil vážně, žádné plané řeči ani postranní úmysly. Jen prostá upřímnost, nebo také jak by řekl s popíchnutím Henry - co na srdci, to na jazyku. Ještě krátce sleduji vzdalující se siluety obou dívek, kterak splývají s šerem zahrad, když mne vytrhne kdo jiný než Henry. ,,Tak co říkáš, není moje drahá sestřenka dokonale okouzlující? Slečna Wrightová ji včera spasila na cestě, když se jim porouchalo kolo kočáru.“ "Dokonale okouzlující, až skoro nevěřím, že je to tvá krev." popíchnu svého přítele s pobaveným úsměvem. Sám vím, že se to snad na první pohled může zdát, ale na mysli mi vytane co se tvrdí o koních s barvou srsti totožnou s barvou vlasů Avis. Nahlas si to však říct netroufám, rozumu mám dost a ani přítele není radno pokoušet. Tím spíš když vím, jak je mu sestřenka drahá. "Doneslo se mi něco málo od štolby. Nepříjemná věc, ale důležité je, že dorazila vpořádku. A koneckonců to vypadá, že z dané situace navíc vytěžila zlato... nebo diamant jak jsi řekl ty." kývnu bradou směrem, kterým odešly obě dívky, ale to se otočím zpátky, když vidím Henryho výraz. Podobný, jako by na kolejích čelil supící lokomotivě... Když i můj pohled střetne ženu, ženoucí se k nám jako velká povodeň, mám na pár okamžiků výraz patrně naprosto stejný. „Pánové, jaké nádherné potěšení spatřit vás tu. Jsme upřímně šťastné, že s nastupujícím létem do našeho kraje zavítají takoví švarní mladíci,“ ačkoli je osobitost i vstřícnost oné dámy takřka kolosální... přiměji se zadívat spíše na dívku, co ji nepříliš dobrovolně doprovází. Ať byla její tvář sebevíc nečitelná, tím spíš doslova křičela - a ten křik vybublal na povrch v podobě fackující přímočarosti o několik okamžiků později. Jako to pověstné ticho před bouří. Nejen Henry, ale i já mám co dělat, abych skryl pocukávající koutky rtů, které by si minimálně jedna z přítomných dam mohla vyložit jinak, než bylo myšleno. Být někým jiným a někde jinde, vím přesně, co bych pronesl... Protože tahle její slova, ač snad drzá a proti etiketě... byla jako verše Anakreóna - úsměvná a současně tak krutě, sarkasticky pravdivá... "Potešení je i na mé straně, madam Lambton. Rhys Bryson, obchodník a cestovatel." stejně jako u její dcery, i u svého přítele vycítím víc jak snadno jeho rozpoložení - za ta léta se není čemu divit. A vidět pana Sylvera v podobném stavu je něco jako pozorovat hranostaje, jak vyvádí mladé - podobně vzácný okamžik. Nijak mu to ale nevyčítám, sám jsem poněkud vyveden z míry, ale spíše díky dceři, než matce. "Rád vás poznávám, slečno Lambton." mírně se ukloním a natáhnu k ní paži - pokud sama chce - k poněkud tradičnějšímu představení - a sice náznaku políbení hřbetu její ruky. Sotva se ale stihne rozběhnout byť jen náznak další konverzace, všimnu si, že se pozornost pár přítomných upírá směrem, kde jsou hudebníci. Snad jsem onu dívku, stojící u klavíru zprvu přehlédl - snad by mi mnozí dali za pravdu, že ne mou nepozorností či vinou, ale to už se sálem rozlehnou první tóny, postupně se rozvíjející melodií, která se strhne v bouři - pocitů a emocí, tak umně vložených do každého úhozu prsty. Něco podobného vyžaduje skutečný talent. A z té nenápadné dívky se rázem stává středobod všeho. Okouzlující kontrast, který přetrvá ještě několik chvil po té, co dozní poslední tón. Je mi jedno, zda začnu s potleskem jako první, nebo se pouze přidám k ostatním - rozhodně tak učiním bez delšího váhání či ostychu. Přesněji hned po té, co se poslední závoj opojení hudbou rozplyne. |
| |
| ČERVEN Rozhovor pan Sylver, pan Bryson, okrajově Stefanie Ano, přehnala... Stávalo se mi to často. Nejdřív jsem mluvila, pak jsem myslela. A i když se sir Wexley mým průpovídkám smál, nezapomněl připomenout, že mám jazyk ostrý jako hádě. |
| |
| ČERVEN Rhys, Florence a její matinka, okrajově Stefanie Ples Jsem rád, že můj přítel zanechal v přítomných dámách dozajista příjemný dojem, ačkoli jedna část hluboko uvnitř mě jeho přirozené kouzlo, co se s ním Brysonové snad rodí, nesnáší. Vždycky to má s ženami lehčí, než já, ať už to dělá nějaký přirozený šarm, nebo snad pověst, co se se mnou vláčí, ať tak či tak, jsem vždy rád, že člověk jako Rhys stojí na mé straně. ,,To víš, je tím nejlepším z naší rodiny a je pravdou, že ji její rodiče snaží už léta uchránit před mým zhoubným vlivem." Zasměji se zvesela poznámce svého přítele, ale když se nad svými slovy zamyslím, pochopím, že jsem právě vyslovil velkou pravdu. Nikdo by ke mně nepustil Avis ani na krok, kdybych nebyl jistou vstupenkou do vyšších kruhů a nebyl tak majetný, jak jsem. Peníze hýbou světem a někdy jsou dokonce mocnější než pokrevní pouta... Kolik by mi zbylo opravdových přátel, kdybych neměl peníze? Zamyslím se trochu chmurně, ačkoli to vůbec neodpovídá mé dnešní dobré náladě. Umím však být dosti náladový a střídavě společenský i zádumčivý. To už se k nám ovšem připojí ona nesourodá dvojice dam, které jsou sice pokrevně spřízněny, ale docela jistě jsou každá jiná jako den a noc, slunce a měsíc, nov a úplněk... Nestává se mi často, že bych ztratil slova a můžu jen těžko hádat, zda mi je vzala hloupá a nevhodně vystupující matka, nebo prostořeká velmi viditelně trpící dcera. Naštěstí je na tom Rhys podobně, stejně umně jako já zakrývá pobavené cukání koutků a pohotově přebírá iniciativu rozhovoru přesně v místech, kde mě dochází elán i nápady. Tohle je tedy naprosto nevhodný způsob seznámení... Naštěstí nás po chvíli vysvobodí mocné kouzlo hudby, která přeruší svou působivostí většinu rozhovorů v sále, i já své oči - dosud napůl plné pobavení, napůl pobouření - obrátím ke koncertnímu křídlu, za nímž k mému překvapení sedí ta nevýrazná vysoká dívka... S každým úderem do kláves však ožívá, tvář získává na barvě, kontury jsou jemnější, oči hledí do nám neznámého světa. Hraje jako učiněný anděl a na těch pár minut se zdá být nekonečně okouzlující. Nechám se spontánně unést vlnou potlesku a se zájmem pohlédnu na slečnu Lambton - té mimochodem upřímný úsměv změnil přísnou tvář k nepoznání - která právě o mladé hudebnici hovoří, tuším, že jde o její přítelkyni. No, vlastně se není co divit, jsme na malém hrabství a každá dáma si vedle sebe ráda drží takové děvče, protože právě takové, jako je ona, podtrhují i tu méně výraznou krásu... Ovšem dlouho jsem nebyl svědkem takového představení. Takový talent. ,,Bohužel jsme ještě neměli tu čest, ale už nyní se nemohu dočkat, až vážené slečně Mable a jejímu umění složím poklonu." Uznale pokývám hlavou a krátce pohlédnu na Rhyse, snad chci odhadnout, na co myslí... Nově načatou a možná i výhledově příjemnou konverzaci opět zničí matka slečny Lambton. Začne dceru bezostyšně vychvalovat, což by jí nikdo nemohl mít za zlé, pokud by to nebylo tak nevhodným a přímočarým způsobem, pokud by neopomenula složit kompliment místní umělkyni, nebo pokud bych ji u čerta znal déle než pár minut a mohl to považovat za nepovedený rodinný žert. Tentokrát se nevzmůžu na víc než na blahosklonný úsměv, jaký by dozajista zaregistrovala a odhalila, kdyby byla jen trochu bystrá. Cítím, že nejsem jediný, komu je tato situace již poněkud nepohodlná. Slečna Florence se očividně cítí být jako v pasti a nejspíš je mou gentlemanskou povinností jí pomoci, i když nejsem z té vyhlídky zrovna nadšený. Naštěstí to umím s dámami všeho věku... Pomyslím si a sjedu dívku pozorným pohledem, načež svou pozornost plně obrátím k matince. Ačkoli bych tedy opravdu raději navštívil pánský salónek... ,,Madam Lambton, vy tedy myslíte, že Devonshire je dobrý místem pro hledání manželky?" Úkosem pohlédnu na Rhyse, protože jsem si docela jistý, že tenhle manévr musí vyjít. Žena takového typu by si nikdy nedala vzít příležitost přesvědčit někoho, jako jsem já, o své pravdě, a co víc, mluví se o vdavkách, to je přece skoro to stejné, jako bych ji žádal o ruku její dcery. Ještě než se stihne nadechnout k pravděpodobně hrozně dlouhému monologu, nabídnu jí rámě, abych ji odvedl ke stolu s pitím, protože za tohle si rozhodně zasloužím pořádnou sklenku alkoholu. ,,Prosím, madam." Naznačím jí směr naší následující cesty s okouzlujícím úsměvem na rtech, snad jen vidina dobré whisky mi k němu pomohla sebrat síly. Jo Rhysi, ty lišáku, vždycky jsi ten šťastnější. Pomyslím si vesele a krátce se podívám přes rameno, napůl pobaven a napůl teatrálně zmožen svým nelehkým úkolem. |
| |
| soukromá zpráva od Avis Attwood pro Spokojeně si propletu prsty a usměji se na Anne, když mluví o upřímnosti. S klidem mohu v tyto vzácné chvilky odložit společensky koretní masku. Přirozeně s Henrym také mohu být svá, ale to je něco jiného. Známe se již od mala, tudíž to pro mě nikdy nebyl cizí člověk. Ačkoliv také jsme si k sobě museli najít cestu. Na slova o panu Wrighovy trochu pokrčím rameny a pokývnu. „Však ono se vše ještě vyjasní. Nemyslete si, že se chci ihned vdávat.“ zase tolik hrr nejsem, abych si vybírala manžela pouze podle prvního dojmu. Ačkoliv bych neměla být vybíravá a poslušně se zaslíbit prvnímu přijatelnému muži. Na druhou stranu jediné, co mě k tomu tlačí je můj věk a povinnost vůči rodině. Pro peníze a prestiž se vdávat nemusím. Opustíme mužskou otázku a Anne mi začne vyprávět neuvěřitelnou historku o temnotě v bludišti. Způsob, jakým to vypráví, je zvláštně uchvacující, že pravdivost oné smyšlenky zpočátku vůbec nerozporuji. V očích se mi zračí úžas a překvapení. Po zádech mi přejede mráz. Dokonce polknu zajíknutí. Následně se ukáže, že jsem byla napálena a do tváří se mi vžene ruměnec studu. „Ale Anne, to bylo podlé!“ osočím ji a pak se rozesměji. „Opravdu jste mě dostala. Umíte být velmi přesvědčivá.“ uznám svou porážku. „Vaší představivosti musím někdy využít. Je dokonalá.“ upravím si pramínekl vlasů. „Pojďte. Obejdeme to tudy a můžeme pomalu směřovat zpět do jámy lvové.“ ukážu na cestičku vedoucí kolem bludiště. Zřejmě si jej i přesto chci prohlédnout zblízka. „Jsem ráda, že jsme se poznaly. Můžeme nyní společně prchat z míst, která nás dusí.“ prohodím s úsměvem a krátce na to si vzpomenu na bratránka a hádám, v jakém rozpoložení bude, až se opět setkáme. |
| |
| soukromá zpráva od Anne Wright pro Avis mě ujistí, že se do sňatku rozhodně nehodlá vrhnout po hlavě, v čemž s ní musím souhlasit. Ani já nechci něco tak důležitého uspěchat. Matinka by mě sice nejspíš velmi ráda předhodila prvnímu bohatému gentlemanovi, ale já se něčemu takovému hodlám bránit zuby nehty. Pořád to bude člověk, s kterým strávím zbytek života, a tak si nedokážu představit, že bych se provdala zcela bez uvážení a jakýchkoli pozitivních pocitů. Je to nejspíš poněkud naivní přání, ale člověk musí mít nějakou naději. Reakcí slečny Attwoodové na můj rychle vymyšlený příběh jsem docela potěšena. Tak trochu jsem se obávala, že mou lež velmi rychle prokoukne. Naštěstí se tak nestalo a já si mohla vychutnat alespoň krátký okamžik překvapení. Lehké pokárání bez odmlouvání přijmu a po té se s druhou dívkou krátce zasměji. Je to milé rozptýlení před návratem do přeplněného sálu překypujícího přetvářkou a nedostatkem vzduchu. „To jen protože se ještě tak dobře neznáme. Jsem si jistá, že mě budete mít brzy prokouknutou a žádný takový příběh už mi neuvěříte,“ uklidním Avis okamžitě. „Ale mé schopnosti jsou vám samozřejmě kdykoli k dispozici,“ slíbím s úsměvem, zatímco se naše kroky začínají pomalu stáčet zpět k sálu. Dobrý nápad, Charlie už mě nepochybně hledá. „Také jsem moc ráda. Už je to nějaká chvíle, co jsem mohla s někým nenápadně utéci. Charlie je dobrá opora, co se domova týče, ale ve společnosti si to bohužel nemůže dovolit,“ přiznám trochu zasmušile. Je sice pravda, že si mě hlídá a je vždy připraven zakročit, ale aby se se mnou někde schovával v průběhu takovéto akce, je zcela nepřijatelné. Navíc, mamá by ho asi sprovodila ze světa, kdyby mi měl být překážkou ve vdavkách. Bludiště, kolem kterého procházíme je bezesporu krásné, ale nyní už se začíná hemžit spoustou dalších zbloudilých hostů, a tak se rozhodnu úkaz pouze pomalou chůzí obejít, aby si jej má společnice mohla prohlédnout. Snad se naskytne jiná příležitost, při které si jej bude moci pořádně projít. „Musím uznat, že prozatím se dnešní večer odehrává v docela příjemném duchu. Mohu jen doufat, že to tak zůstane i nadále,“ pronesu toužebně, když se před námi opět objeví velké skleněné dveře. Jistě, pořád je to společenská událost, kterou si nijak zvlášť neužívám, ale setkání s Avis mi toto utrpení opravdu značně ulehčilo. „Kdybyste tam uvnitř potřebovala od někoho osvobodit, stačí zamávat a budu u vás. Bůh ví, že je tu pár jedinců, kteří nejsou úplně nejpříjemnějšími společníky,“ zašeptám tiše, tak aby mě opravdu slyšela pouze slečna Attwoodová. Nerada někoho odsuzuji, ale zde bohužel mluvím ze zkušenosti. |
| |
| ČERVEN Henry, Florence, Stefanie Slečna v nesnázích „Nevím, zda znáte slečnu Mable, ale je velmi nadaná hudebnice,“ slova, která jako první padnou po doznění potlesku, se nedají vyvrátit, dá se jim jen mlčky přitakat, nic více, nic méně. Na rtech se usadí lehké pousmátí, snad jako odpověď na změnu, která se promítla do tváří všech přítomných díky hudbě. ,,Bohužel jsme ještě neměli tu čest, ale už nyní se nemohu dočkat, až vážené slečně Mable a jejímu umění složím poklonu." opět pouze přikývnu, snad bych se nadechnul i k tomu, abych něco řekl, jenže to už nastane další změna ve zdejší atmosféře - a jako vlny smyjí stopy v písku na pláži, i tady tak učiní bohužel opět matka slečny Lambton. Ten úsměv je rázem pryč a já se jen sám sebe v duchu ptám, kolik napínání ta pomyslná struna ještě vydrží. Protože každá jednou praskne. Vím překvapivě příliš dobře, jaké to je. To celé co si teď mladá dáma díky své matce prožívá. Stačí si vzpomenout na mého bratra, Douglase. Snad se mi přes tvář krátce mihne letmé zachmuření, které se dá snadno zaměnit se zamyšlením. To už se ale Henry chopí slova a ač mi zprvu obočí povyjede vzhůru... snad za to mohou ta léta, co se známe, snad něco jiného, možná náhoda, ale i vzdálený pozorovatel by těžko věřil tomu, že podobné nemáme secvičené předem. Jen v náznaku kývnu příteli jemně bradou. Netrvá to dlouho a sleduji, jak se madam Lambton zavěsí do rámě, které jí Henry tak galantně nabídl, ač v tom byla i skrytá výzva. Výzva, kterou žena jako ona zcela jistě nemůže odmítnout. Však přiznejme si - kdo by odmítl muže s takovým titulem a bohatstvím, navzdory jeho údajné pověsti? Henry svých výsad dokázal využívat vskutku velmi příhodně. Za tu chvilku, co sleduji, jak se ta nesourodá dvojice vzdaluje, zachytíc ještě krátký pohled matky k dceři, kterým dávala na odiv, že ji rozhodně stále hlídá, plynule sklouznu očima ke klavíru a když ty nenaleznou, po čem pátrají, vytrvají ještě pár chvil - a nakonec naleznou onen opravdu doslova zářící maják - vysokou, štíhlou siluetu slečny Mable. Obrátím se zpět k její přítelkyni, jen s malými pochybnostmi o tom, že bedlivě sledovala, po kom pátrám, s úsměvem na rtech a též jí nabídnu rámě. "Mohu?" pousmátí se mírně rozšíří. Jakmile se do mě zavěsí, pomalu se rozejdu. "Bylo to od vás pozorné." začnu, zatímco občas zlehka pokývnu - přecijen nejsem jediný, kdo do Devonshiru zavítal, co se obchodu týče - pár známých tváří právě z tohoto okruhu zde stihnu postřehnout. "Myslím to se salónkem." není v tom výsměch, co je ve slovech skryté - skryté pro zdálené pozorovatele, ne však pro slečnu Lambton. "Zavedu vás za vaší přítelkyní. Nemusíte se tedy obávat další nucené konverzace s místními gentelmany." mou maličkost samozřejmě nevyjímaje. Zlehka pokývnu, krátce se na ni zadívám, aby se snad opravdu přesvědčila, že nežertuji. Ba naopak. A snad, že se dokáži vcítit do její situace, ač se jí ta myšlenka může jevit... snad absurdní? Nemohl bych jí to vyčítat, protože by svým způsobem měla opět pravdu - a o mě vlastně vůbec nic neví, stejně jako já o ní. "Mimochodem, slyšel jsem, že zdejší zahrady jsou ideálním místem pro nerušenou konverzaci." opravdu nemíním cokoli spojeného s mou maličkostí, jen mi před očima vyvstanul obraz vzdalující se Avis a Anne, mířící právě do svěží zeleně. Co naopak míním je to, že tam se může Florence před čímkoli a kýmkoli ukrýt na alespoň nějakou dobu, navíc ve společnosti, která jí jistě bude dražší a bližší než kterákoli další v tomhle sále. Než by však přecijen stačilo dojít k nějakému nedorozumnění... „Jistě, lidé aspoň dostanou práci ve vašich domech a peníze, které utrží, věnují na uživení nemanželských dětí, které se záhadně rodí po horkých létech.“ ... jelikož dle jejích předchozích slov měla o pánech z města své pevné mínění a nebála se jej dát najevo.... "Myslím, že jejich kouzlo ocení jistě i slečna Mable, jakožto umělkyně. Kde jinde se inspirace pro tvoření hledá lépe." Snad tohle zavání klišé, ale... není to snad tak? Těžko si svedu představit, že by kdo zplodil něco opravdu krásného v ruchu velkoměsta, křiku pijanů a bahně jeho ulic. Protože tvorba je odrazem místa a duše umělce. Alespoň takhle mi kdysi pootevřela oči Emily. V duchu zatřepu hlavou, abych se zbavil mlžného závoje vzpomínek a mírně přitom protáhnu krok, abych otevřel více cestu mezi lidmi. Jakmile ti ustoupili, stáli jsme jen pár kroků od slečny Mable, která vyhlížela, že by se také nejraději rozplynula z povědomí všech. "Myslím, že nyní vám mohu popřát hezký večer." opět nechám její ruku vyklouznout z pod své. "Těšilo mne, slečno Lambton." ukloním se jí s tím, že ji nechci déle trápit představováním a dalšími společenskými formalitami, jelikož si za přáním příjemného večera stojím. A měl bych se dále postarat, aby jej měl i další z přítomných - můj nejbližší přítel, Henry. |
| |
| ČERVEN Doprovod pan Bryson, Stefanie, okrajově pan Sylver Těšilo mě, že oba pánové uznali umění Stefanie jako okouzlující, a tak jsem je odměnila ještě jedním úsměvem, který nebyl ani výsměchem, ani pohrdáním, ani jinou negativní emocí zpotvořenou v úšklebku. Ne, šlo opravdu o upřímný úsměv potěšeného člověka. Jenže to by tu nemohla být máti.... Má neustále pilná dohazovačka, která je spíš jen shodou okolností i mou matkou, si samozřejmě vůbec nevšimla, jak její slova jsou nevhodná a pány uvádí do rozpaků. Svým způsobem by mě to bavilo, ale ne ve chvíli, když jsem toho všeho účastna jako její pokrevní příbuzná. „Ale prosím vás, pane Sylver! Taková otázka!“ rozparáděně matinka mávla rukou. „Kde jinde byste pohledal ztepilé děvče, zdravé, usměvavé, nezkažené velkoměstem!“ Kupodivu nabídky doprovodu od pana Sylvera si matka všimla ihned. Jeho ruku přijala a ani se po mě neohlédla. To já však sledovala ji a především mladého pána s jistým vděkem, ale především překvapením. Opravdu byly mé prosby vyslyšeny...? Opravdu to zcela dobrovolně udělal? A proč? Matinka nejspíš v tu dobu spustila monolog o tom, že Londýn je zkažené město, že ona vychovává své dcery ve vší počestnosti, že máme lásku k práci v domácnosti, skvělé vedení, dostatečné vzdělání, ale samozřejmě nedřeme jako mezci... Mohu jen doufat, že matinka nespustí řeči i o tom, že jsem na všech místech správě... Rostlá. Znala jsem tu řeč nazpaměť. Chudák pan Sylver... Odtrhla jsem po chvíli svůj pohled od té komické dvojice, i proto že se ohlédl sám zachránce a já nechtěla, aby mě nachytal, jak ho pozoruji. Těžko říci, zda jsem se stihla odvrátit včas. Má pozornost se upnula na pana Brysona, který sledoval... Stefanie? S přikývnutím jsem přijala jeho rámě a sladila svůj krok s jeho. Pozorné...? Co přesně? Zmateně jsem se na mladého muže podívala. Vysvětlení přišlo záhy. Pousmála jsem se, i když nepatrný úšklebek šel skrýt. Jistě, pánský salonek. Věřím, že by se tam chtěl skrýt, než být cílem tohoto lovu. Škoda, že má tu možnost jen on. „Myslím, že svou závist dovedu jen stěží skrýt.“ Jistě, nemyslí to zle. A je milé, že si toho všiml. Mého... Chabého pokusu o jeho záchranu. Jak se ovšem zdálo, má prostořekost opravdu nejspíš přivede rodinu do záhuby, protože pan Bryson naznačil své plány. Mlčky jsem přikývla, ale... Dlouho mi ta mlčenlivost nevydržela. „Snad nemusím poukazovat na to, že nucená je především pod dohledem mé předobré matky,“ trochu bolestně jsem se pousmála. „Ale jistě nejsem jediné dítě, které trpí pod rodiči, kteří se snaží o jeho blaho.“ Jeho pohled mě nutí do těch slov. Nechtěla bych, aby měl pocit, že ... O jeho slova nestojím. Spíš jen... Nervózně jsem si lehce skousla spodní ret a odvrátila pohled. „Děkuji za váš návrh. Ano, zdejší zahrady jsou opravdu krásné. A ještě krásnější je náš kraj. Divoký a svobodný,“ znovu jsem se pousmála, snad i lehce zasněně. To už jsme ale stáli blízko Stefanie. Nezdála se ve své kůži. Ale vždyť ta hudba byla nádherná.. Z myšlenek na přítelkyni mě opět vytrhl pan Bryson, který se chystal odejít. Rychle jsem předvedla pukrle, jak se žádalo. „I vám, užijte si zábavu podle svých představ.“ Už, už jsem se otáčela... Když tu jsem ještě zaváhala. „Pane... Pane Brysone,“ oslovila jsem mladého muže tiše. Pokud by o mou společnost nestál, mohl by mě klidně „přeslechnout“. Ale pokud by se ohlédl... „Snad pokud by vám to nevadilo, mohla bych vám osobně představit naši skvělou pianistku,“ pousmála jsem se a jestli pan Bryson souhlasil, doprovodila jsem ho až ke slečně Stefanie. „Milá Stefanie, ráda bych ti představila pana Rhyse Brysona,“ postavila jsem se nyní po bok své přítelkyně a vzala ji důvěrně za ruku. „Pane Brysone, to je má dobrá přítelkyně Stefanie Mable, nadaná nejen ve hře na klavír.“ Ani nevím, s jakým záměrem jsem toto celé zosnovala. Snad že pan Bryson je tu nový? A že Stefanie má málokdy příležitost se s někým seznámit, aniž by jí za zády nestála její matka podobné nátury jako ta má vlastní? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ČERVEN Sezóna začíná Devonshire je překrásný kraj a v letních vedrech není snad příjemnějšího místa pro pronájem letních sídel... Nebo alespoň něco v podobném smyslu slyšeno mnoho pánů během mokré a studené zimy v Londýně. Spousta se jich nad pronájmem opravdu zamyslí, někteří se dokonce jedou podívat na místní krajinu, ale jen dva z nich opravdu složí zálohu a přijíždí do malebného kraje provoněného mořským vzduchem. Pobyt v tomto kraji by mohl leckdo označit dokonce za ozdravný, ale jak se vlastně cítí ti, co zde žijí po celý svůj život? Nemůže se stát domov nakonec jednotvárným? Moře nudným a šedivým? Tváře sousedů pobledlými? Již dnes se bude konat obecní ples v Exeteru, který je opravdovým symbolem zahájení sezóny, byla by společenská sebevražda se takové události vyhnout, ovšem nakolik se tam kdo z místních těší, to už je docela jiná otázka. Vždycky je příjemné poznat nové návštěvníky vašeho domova, ale letošní rok je zvlášť důležitý, protože nejedna místní rodina se rozhodla provdat svoje dcerky, ať už je jim motivací výhodný sňatek sám o sobě a výhody z něj plynoucí, nebo jen štěstí jejich dítěte. Ne každá dívenka však pokládá manželství za naplnění svého osudu, ovšem nikdy není dost pozdě vytlouct jim emancipační snahy z hlavy. Nikdo to ostatně nedokáže lépe než pohledný a dobře situovaný muž. Obě volné usedlosti ve vašem kraji dostanou již dnes svoje pány. V té u moře, s výhledem na malebný záliv Tor Bay, se usídlí pětatřicetiletý rejdař Roban Scully, je to cestovatel a povídá se o něm, že se úplně sám vypracoval ze dna až ke svému momentálnímu bohatství. V Anglii je nový a snad jen někdo s velkým přehledem ve světě obchodu by mohl zaslechnout jeho jméno. Usedlost u lesů získává o malinko mladšího majitele, ten má však o dost zvučnější jméno, ačkoli nejspíš ne více peněz. Jméno Bryson totiž zná každý, kdo alespoň jednu zimní sezónu pobýval v Londýně. Mnohé jistě bude zajímat, zda se alespoň dotýká úrovně svého úspěšného, ale bohužel již zadaného, bratra. Navíc se proslýchá, že sebou přiveze hosta, hraběte Sylvera hrdě nosícího svou nepěknou pověst. Ten jediný dozajista není vůbec vhodným nápadníkem pro žádnou z místních dcer, naopak je na místě se obávat jeho zhoubného vlivu, jemuž by mohla nejedna nezkušená dívka podlehnout a zničit si tak život. Jenže třeba má tolik peněz, že ten risk stojí za to... Freya Sezóna zahájena - ples Byl krásný den, mlha se zvedla již brzy ráno, a ačkoli její bělostný opar byl do jisté míry více než půvabný, bylo po dlouhé době příjemné vnímat ráno nezahalené, v celé své kráse. Tušila jsi, že právě dnes se Devonshire poddá davovému šílenství... Všem slečnám ten den prudce bušilo srdce již s prvními slunečními paprsky. Ty jsi však neměla na žádné hlouposti čas, celý den jsi byla dokonale zaměstnaná dvojčaty, která se stále někam ztrácela a vymýšlela kulišárny a ty nejpodivnější nápady, docela jako by i na ně dolehla tíživá atmosféra vznášející se nad okolím Exeteru. A stejně… můžeš vůbec zůstat docela chladná a nezúčastněná, když je možné, že právě dnes potkáš svého budoucího manžela? Snad je to jenom sen, možná už ses za ty roky zbavila všech marných představ, už jsi zanevřela na všechny pohádkové prince na bílých koních, ale… je to úplně nemožné? Svou duši jsi sice dávno obrnila cynismem, ale stále si v koutku duše přeješ být na chvíli bezstarostnou dívkou, kterou jsi patrně nikdy nebyla, ačkoli jsi skoro o deset let starší než slečny Mable a Lambton…. Nejspíš vždycky záleží na úhlu pohledu. I přestože jsi byla celý den na nohách, nešlo se večer vyhnout té ohromné události, na níž mnozí čekali jako na smilování. Bohužel ti však nebylo souzeno přijít včas, jelikož dvojčata napadlo docela inovativně vylepšit – to znamená zkrátit a trochu přibarvit – tvoje šaty, a přestože bys s takovým modelem nemohla nejspíš dojít ani do stájí, musela jsi v duchu ocenit kreativitu těch svých dvou milovaných starostí, i když navenek bylo třeba pouštět hrůzu… Matka se z nastalé situace málem zhroutila a vaše služebná se ji pokusila křísit čichací solí. První katastrofa dnešního večera… bude jich více? Ať už ses s nastalou situací vypořádala jakkoli, nabrala jsi chtě nechtě nepříjemné zpoždění. Už bylo dávno po deváté, když jsi konečně nasedla do půjčeného kočáru. Sama víš, že není radno přijet na první ples pozdě, jistě si o tobě sousedé budou myslet, že snad ohrnuješ nos nad jejich kulturním snažením, že ti snad nejsou dost dobří oni, ani významní páni z Londýna, a nakonec se všichni shodnou na tom, že se vůbec nediví, že jsi se svou povahou stále ještě svobodná, což ti pravděpodobně ještě předtím odříká matka po cestě jako docela známou říkanku. Konečně jste tady, v hlavním městě Exeteru, vstupujete do přenádherně vyzdobeného sálu. V obecním domě však není jenom velký, krásně zdobený taneční sál s malovaným, klenutým stropem, ale také několik menších místností, pánský salónek, dámský salónek, salón s několika krby a mnoha pohovkami a taburety, v něm se také nacházelo piáno, a dámy tedy mohly s pozdějšími hodinami předvést nejen své taneční umění. Ze sálu také bylo možné zamířit velkými prosklenými dveřmi přímo na rozlehlou terasu a do zahrad. V sále je také lehce vyvýšený balkón, který poskytuje krásný rozhled na celý parket, zároveň je sídlem orchestru, protože odtud se hudba rozléhá nejlépe. Sluhové hbitě roznášejí skleničky se šampaňským, vodou, nebo lehkým vinným nápojem, ostřejší alkohol se podává v pánském salonku. V sále je hotová vřava, je to tím, že ples v malém hrabství je tak trochu familiérní a téměř všichni návštěvníci se znají alespoň od vidění. Snad tato atmosféra vaše nové hosty spíše osloví, než odradí, ale těžko říci, vždy záleží na nátuře člověka. Nikdo však nemůže popřít, že dnešní ples aspiruje na to být událostí sezóny, a pokud není dokonalý, je přinejmenším okouzlující, pokud není okázalý, je přinejmenším velmi vkusný. Při takové příležitosti se člověk velmi snadno propadne do hlubin nádherného snění, ale ani na to bohužel nemáš čas, protože se musíš pozdravit se všemi místními usedlíky, také musíš vytrpět jejich vyčítavé pohledy a starostlivé otázky. Proč to zdržení? Už jsem o vás začínala mít strach, drahá. Je vám dobře? Za mých mladých let Rushworthovi na ples nikdy pozdě nepřišli… ale doba se mění, že? Blahosklonné úsměvy, prázdné fráze, půvabná hudba, lahodné občerstvení. Na druhou stranu bylo v davu snadné ztratit matku z dohledu. Konečně ses mohla volně nadechnout a porozhlédnout se po velké místnosti, dlouho očima nemůžeš narazit na milou tvář, ale nakonec přeci jen zaregistruješ vytáhlou bledou Stefanii, jak nedaleko klavíru hovoří se slečnou Lambton a nějakým pánem, kterého dozajista vidíš poprvé. Na druhé straně sálu hovoří zapáleně madam Mable – Stefaniina matka - s očividně zmučeným gentlemanem, co poněkud demonstrativně popíjí jantarovou tekutinu ze skleničky a ztěžka drží na rtech společenský úsměv. //To je na úvod, tvůj příspěvek již prosím veřejně - ples a jeho hlavní sál je vnímán jako místo veřejného psaní. :) |
| |
 |
|
| |
| ČERVEN madam Vinnie Lambton slečna Freya Rushworth a pan Henry Sylver Lehce korpulentní postava madam Lambtonové se nechala unášet až pro ni příliš vybranou společností, totiž mladým panem Sylverem. Ať už jí říkal onen muž cokoliv, pečlivě ho poslouchala, chichotala se jak mladé děvče v místech, kde se to snad ani nehodilo, a neodolala možnosti mladého pána pozvat do jejich skromného příbytku, aby poznal zdejší dobrý lid, tedy ji, jejího chotě a jejich děti, tedy mladého syna a půvabné tři dcery. Florence je sice nejstarší, ale její mladší sestry snad ještě o to krásnější. Paní Lambtonová by se jistě nebránila tomu, kdy by si pan Sylver vybral i mezi nimi, přestože jsou dívky poměrně mladé. |
| |
| ČERVEN Ples - záchranná akce Madam Lambton, lady Rushworth Nepamatuji se, že bych si v posledních měsících kdy spílal víc, že jsem gentleman... No tak, Henry, co tě to popadlo... Je to snad záchvat šlechetnosti? Chceš vykoupit svoji černou duši spásou nějaké vesnické slečinky, co si ani neumí dát pozor na jazyk před takovým pánem, jako jsi ty? Nadutost mého vnitřního hlasu mnou rezonuje až k pohoršení, znepokojeně svraštím obočí, snad jakoby v reakci nad něčím, co mi povídá ona korpulentní dáma, kterou jsem však již dávno přestal poslouchat a omezil jsem se na pouhé střídání společenského úsměv s přikývnutím. Bojuji s nutkáním vypít celou sklenici najednou a ponořit se do snášeníhodného světa, zvlášť když není na blízku Avis, aby mi mohla smělým pohledem vyčítat. Nejspíš jsem se zbláznil... A možná jsem taky jenom dobrý přítel, aneb hodně štěstí tobě, Brysone, beztak jsi ho měl vždycky o trochu víc než já. To je vedle mé nejvyšší oddanosti a nekončícího přátelství jedna z věcí, co mě drží v tvé blízkosti. Snad se na tobě to štěstí třpytí a já jsem jako malá straka, co by chtěla alespoň jeden manžetový knoflíček. ,,Opravdu?" Zeptám se s vlažným zájmem naprosto bez kontextu a očividně se strefím, protože madam Lambton spustí s novou vervou, s nemizejícím úsměvem, s nikde nekončícím dechem. Avšak i pro mě byla - jak se zdá - nachystána změna situace. Ach, snad jen proto jsou venkovské plesy tak zbožňováníhodné a zároveň k popukání, všichni se znají a prakticky není možné si utrhnout chvíli soukromí, naštěstí pro mě. Probuzeně zvednu oči a zabloudím jimi k nově příchozí... Rozhodně je starší než ostatní mladé dámy, které jsem měl tento večer možnost poznat. Věkem je daleko blíže spíše mé Avis, než slečně Anne, zato postavu má docela jinou, a to velmi výrazně ženskou, což ještě podtrhuje korzetem. Člověk by až řekl, že je to troufalé, ale u předností této velikosti by byl troufalý i hábit pro jeptišku. Jsem koneckonců jenom muž, a tak se u těchto obdivuhodných tvarů na pár vteřin zastavím hodnotícím pohledem, ale poté oči - opět příliš galantně - zvednu a doufám, že madam Lambton neztratila se sklenkou vína poslední zbytky společenské slušnosti, co jí snad - kdysi dávno - někdo někdy vštěpoval. Poté, co si dámy vymění několik zdvořilostí, konečně přijde řada na mě, ne že bych mezitím nestihl vypít další sklenku, ale ta mi koneckonců přišla k chuti. Postřehnu lehonké zdráhání v hlase madam Lambton... Možná jsem si zavařil o něco víc, než jsem si myslel... Navíc mám takový neblahý pocit, že jsem se během konverzace zavázal k návštěvě jejich domu. Krátce si povzdechnu, narovnám se v zádech, uchopím příchozí dámu jemně za dlaň a náznakem políbím hřbet ruky. ,,Je mi potěšením, lady Rushworth, pomalu ale jistě se přede mnou otevírá celá bohatá paleta Devonshiru a jen blázen by mohl říci, že je při pohledu na ni zklamán." Použiju naprosto zlehka a přirozeně básnický obrat, v němž přirovnávám místní osazenstvo k barvám na malířově paletě... a snad mám docela pravdu, každé děvče tady je docela jiné. Každá má svoje světlé i tmavé odstíny. Kdybych nebyl dost ostřílený, bál bych se, že mě ta pestrost oslepí, naštěstí si už umím vybírat… |
| |
| ČERVEN Ples - zahrady - Charlie Anne, Avis Zrovna když procházíte prosklenými dveřmi nazpět do sálu, spatříte bratra lady Anne, jak poněkud znepokojeně spěchá vaším směrem. Ve tváři má neprostupný výraz, který je na hony vzdálený milému úsměvu, kterým tak často zdobí svá příjemně vykrojená ústa. Snad už jen ten rázný rychlý krok by stačil k tomu, abyste zastavily, strnuly na místě a počkaly na něj. Charlie se prudce zastaví před vámi a očividně má co dělat, aby nepopadl Anne za ramena a trochu s ní nezacloumal, ale snad dobré vychování a snad také přítomnost slečny Avis jej od toho úmyslu odradí. Napůl zdvižené ruce nechá způsobně klesnout podél těla. ,,Kdes byla Anne, mohl jsem se zbláznit strachy." Vyrazí ze sebe uspěchaně a z dechu mu je cítit příjemná vůně doutníku, co nejspíš během vaší nepřítomnosti vykouřil v pánském salonku. Po chvíli si poněkud nejistě zajede pravou rukou do vlasů, na zátylek hlavy, očima sklouzne k Avis a krátce se zadívá do země, jakoby se náhle styděl za své unáhlené chování. Tato vzácná dáma přece nemůže vědět, proč je tak nesvůj, když byť jen na malou chvíli ztratí svou malou sestřičku z dohledu. Jistě si teď o něm nebude myslet příliš dobrého a označí jeho povahu za prudkou a nepředvídatelnou, přestože právě takové je na hony vzdálen. ,,Omlouvám se, dobrý večer, slečno Attwood, já... víte," Charles na okamžik neví, kam s očima, a nakonec vyhledá s prosebným pohledem bledou tvář své sestry. ,,nechtěl jsem být nezdvořilý." Způsobně, trochu po vojáckém způsobu, srazí paty k sobě a ukloní se rusovlasé dámě. ,,Viděl jsem vás tančit..." Osmělí se Charlie nakonec s očima upřenýma na pihy rozsypané po drobném obličejíku vzácné návštěvy. Snad je docela normální být na takové akci - zvlášť jako host z Londýna - pod drobnohledem, ale v téhle větě, jako by bylo skryto o něco víc. ,,Obě." Dodá nakonec a jeho dosud nejprve přísná a následně rozpačitá tvář se konečně rozzáří hřejivým úsměvem, Charlie natáhne ruku, aby mohl jemně stisknout dlaň své sestry. Kdo ví, zda je potěšen jejím výběrem tanečního partnera, tancem samotným, nebo volbou novou přítelkyně... Snad jej těší všechno dohromady, ale především to, že je Anne živá a zdravá. ,,Doufám, že i já budu mít dnešní večer to potěšení, ačkoli dozajista nejsem tak schopným tanečníkem, jaké má slečna Attwood možnost potkávat v Londýně." Trochu skromně se usměje a zastaví pohybem ruky sluhu, co jde zrovna kolem s pohárky vína. Sám si nabídne a vyzve i vás k lehkému občerstvení. *** Pokud by některá z vás hledala pohledem pana Sylvera, jistě ke svému překvapení zjistí, že dělá zrovna společnost postarší korpulentní dámě, ve které může Anne poznat madam Lambton, matku slečny Florence. Není však dlouho sám, již brzy se k jejich hovorově a také úrovňově nevyrovnanému páru přidruží další mladá dáma z devonshireského hrabství, slečna Freya Rushworth, jejíž rodina vlastní dům nedaleko rodiny Wrightových. Tahle mladá žena už nebývá pro svůj věk považována za hrozbu, a tak ji má mnoho matek v oblibě, nebo s ní přinejmenším dobře vycházejí. Na druhé straně sálu stojí pan Bryson v obležení nadané Stefanie a bystré Florence. |
| |
| ČERVEN Zpět v centru dění Sotva překročíme práh dveří vedoucích zpět do sálu, už se k nám řítí nasupený Charlie. Jeho rázný krok nakonec donutí zastavit i mě, ale ani tato chvíle nejistoty mi nezabrání v tom přejet bratra varovným pohledem. Ne, že by to na něj mělo nějaký vliv. „Slečna Attwood se laskavě uvolila mě zachránit a doprovodila mě do zahrad,“ odpovím trochu prkenně na bratrovu otázku. V mém výrazu se začíná zrcadlit stud, kterým jsem v tuto chvíli naplněna. Za normálních okolností by mě něco takového do rozpaků neuvedlo, ale nyní mám vedle sebe vzácný doprovod. Krátce se zamračím a věnuji Avis omluvný pohled. Přemýšlím, zda Charlieho trochu nepokárat, ale pak si všimnu jeho náhlé nejistoty a rozhodnu se nad ním přeci jen slitovat. Koneckonců je to především moje vina… „Já vím, slíbila jsem, že budu tady a někteří pánové začínají být značně v náladě, ale není proč se strachovat. Slibuju, že už se nebudu toulat,“ ujistím bratra s lehkým úsměvem na tváři a rukou mu chlácholivě přejedu po rameni. Pravý důvod jeho rozrušení tady probírat rozhodně nechci a navíc mám pocit, že matinka by něco takového také neocenila. Jeho ustaraný pohled mi však láme srdce a já si musím slíbit, že mu to později vynahradím. Po prvotním klopýtnutí naštěstí Charlie stočí konverzaci úplně jiným směrem a zvládne tak nepříjemnou atmosféru trochu zachránit. Nezbývá než doufat, že slečnu Avis příliš nevystrašil. A to jsem na tebe ještě před pár minutami pěla takovou chválu, pomyslím si zachmuřile. Ne, že by byla nezasloužená, ale tomu má nová přítelkyně může a nemusí věřit. Úsměv má ovšem ten všivák neskonale nakažlivý. Krátce opětuji stisk jeho ruky. „Myslím, že průměrné taneční schopnosti máme v genech,“ poškádlím bratra s úsměvem na tváři, načež se otočím zpět ke svému dívčímu doprovodu. „Nicméně přísahám, že mi prsty nikdy nepošlapal. Slibuji, že budete v dobrých rukou.“ Na zastaveného sluhu mile přikývnu, ale nic si od něj nevezmu. „Já si ještě dopřeji pár minut odpočinku, pokud dovolíte.“ Sotva větu dokončím, upoutá můj zrak rudě zbarvená látka šatů slečny Rushworth. Pokusím se zachytit její pohled a lehce jí kývnu na pozdrav. Nedovolila bych si náš vztah definovat jako hluboké přátelství, ale pravdou je, že ze všech přítomných dam znám nejvíce právě ji. Pokud bych v našem kraji přeci jen měla někoho nazvat svou přítelkyní, byla by to jistě ona. V jejím domově jsem byla již nespočetněkrát a snad by se z nás i přítelkyně staly, kdybych nebyla pokaždé tolik zaměstnána její drahou matkou. Na dlouhé konverzace jednoduše nebyl tak úplně čas. Přesto však chovám k této mladé dámě hluboký respekt. Co se charakteru týče, je snad mým úplným opakem. Na rozdíl od mé nesmělé maličkosti, která je neustále obletovaná ostatními, ona je ta, která doma drží otěže a rozhodně se nedá jen tak něčím zastrašit. Něco, za co jsem ji vždy obdivovala. „Charlie slíbila jsem, že tě představím i bratranci slečny Atwood,“ oznámím bratrovi vlídným tónem a sklouznu pohledem k Henrymu, jenž momentálně baví právě slečnu Rushworth a k mému překvapení také madam Lambton. Upřímně doufám, že jej někdo z nás nebo slečna Rushworth brzy vysvobodí, neboť tato dáma dokáže být neskutečně upovídaná. „Chceš se seznámit hned nebo dáte první přednost tanci,“ zeptám se svých společníků s úsměvem na rtech. „Tak jako tak bych ráda pozdravila slečnu Rushworth, ale budu ráda, pokud se připojíte.“ |
| |
|
|
| |
| ČERVEN Zpět v sále Anne, Charlie. Následně Freya, Henry a paní Lambton Společně se slečnou Anne se vrátíme do centra dění, kde všudypřítomný hlahol ihned naplní mé uši. Pomalu se nadechnu vzduchu přesyceného různými vůněmi a pachy. Za pár okamžiků si na vše opět zvyknu a vše bude ihned příjemnější. Ovšem nestačíme se ani pořádně zorientovat a naši pozornost upoutá mladý pan Wright, který si nekompromisně razí cestu naším směrem. Mimoděk si s Anne vyměním pohled, ve kterém se ukrývá nevyřčená otázka. Co se stalo? Popravdě netuším, proč bratr mé přítelkyně vypadá tak urputně. Snad se neudálo nějaké nečekané neštěstí v jejich rodině. V moment, kdy se u nás zastaví ukročím stranou, abych jim nechala prostor. Snažím se tvářit neutrálně, ačkoliv jsem zvědavá, co za jeho vzpurným chováním stojí. Na první dojem působí, jako kdyby chtěl své sestře za něco vyčinit. Což mi ale nekoresponduje s tím, co mi Anne v zahradách o své rodině vyprávěla. Nechce se mi věřit, že by se její bratr rozčílil nad tím, že na chvilku zmizela z namlouvacích rituálů zde v sále. Mimoděk mi na mysli vytane můj bratránek a myšlenku ihned zapudím. On by mi přeci takovou scénu neudělal. Nebo ano? Chtěla jsem se Anne zastat, kdyby bylo třeba, ale ona to zvládla sama a bravurně. Zná přeci svého bratra jako nikdo jiný. Raději jsem se tedy nevměšovala a na rtech vykouzlila velmi přesvědčivý společenský úsměv. Přetvářka je denní chléb městské smetánky a já nechtěla dát najevo, že mě tato situace lehce rozhodila. „Dobrý večer i vám, pane Wrighte.“ způsobně jsem se mladému muži uklonila. Snad mi tváře nezahořely více, jak by bylo záhodno. Ovšem horko v sále bylo najednou úmorně sálající. „Nic se nestalo. Netrapte se tím.“ mírně zavrtím hlavou na jeho poznámku o nezdvořilosti. Proč se ještě více vzájemně uvádět do rozpaků, že? Pod povrchem je důvod, o kterém já nemám ani zdání. Nějaké tajemství mezi sourozenci, nejspíš. Cítím se tu najednou jaksi navíc a váhám, zda odejít či ještě chvilku zůstat. Henry, kde jsi? v mysli volám svého zachránce, který dokáže z každé situace vytěžit jen to nejlepší. Ve vlastním zájmu, samozřejmě. Kdežto v tom mě vytrhne z myšlenek pan Wright, který se zmíní, že nás sledoval při tanci. Hrudník se zvedne v hlubším nádechu a na pár úderů srdce se vpiji svým pohledem do Charlesova. Snad jako by se ono možné něco víc zrcadlilo i v mých modrozelených očích. Kdo ví, mohl to být jen přelud. Hra stínů a světel. Pouhá domněnka. Či nevyslovená myšlenka. Atmosféra se konečně uvolní a já se pobaveně zasměji. „Ach pane Wrighte, to gentlemanům z Londýna velice lichotíte.“ vyvrátím jeho představu dokonalých tanečníků. Pohlédnu na Anne, která se svého bratra ohledně tanečních schopností zastane. „Dávám na vaše slova, drahá Anne. Také nevěřím, že by mi váš ctihodný bratr pošlapal střevíce.“ pobaveně se usměji. Je příjemné být v jejich společnosti, když se ono napětí vytratilo. „Bude mi potěšením si s vámi zatančit, pane Wrighte.“ „Ach, ne prozatím děkuji. Dám si později.“ odmítnu víno. Všimnu si, kam se Anne zadívala a její pohled následuji. Na rtech mi vytane úsměv, který by dokázal přečíst pouze můj milovaný Henry. Vlastně je určený jemu a jeho postaršímu doprovodu, který nezavře pusu. Avšak zdá se, že se mu dostalo i jisté kompenzace v podobě ženy velmi ženských a půvabných tvarů. Je to jak postavit kozu před vlka. V tom lepším případě. „Ach ne ne, prosím dovolte mi seznámit vás s bratránkem, pane Wrighte.“ nabídnu se ihned. „Vyprávěla jsem mu, jak jste mi včera velice pomohli a rád by vám osobně poděkoval.“ oběma sourozencům věnuji úsměv. Byl to i jistý plán na Henryho osvobození, nemohla jsem si nevšimnou pohárku s vínem v jeho rukou a bylo mi jasné, že není první a ani poslední, pokud bude stále ve společnosti oné starší dámy, která jej jistě chtěla natlačit do své rodiny. Většinou to tak dopadalo. Za druhé pozná Annina bratra dříve, než nás uvidí tančit, čímž se vyhnu případným výčitkám a otázkám, kterými by mě později zasypal. Mimoděk se podívám opět směrem, kde stojí Henry v závěsu s něčí matkou a půvabnou ženou, která odtuším, že se tedy jmenuje slečna Rushworth, jak Anne zmínila. A zdá se, že mají stejný plán jako my. Tohle bude ještě zajímavé. |
| |
| ČERVEN Ples - záchrana pro zachránce Madam Lambton, lady Rushworth, poté lady Anne, drahá Avis, pan Wright I přes značnou neochotu madam Lambton nakonec dojde k mému představení... a popravdě jsem za tuhle změnu velmi vděčný, protože pokud bych byl ještě pár minut vystavený mučivému monologu té dámy bez špetky vychování, byl bych nucen se opít do bezvědomí, což by sice vůbec nebylo špatné, ale asi ani trochu vhodné. Trochu podezíravě si změřím obsah své sklenky, a poté se již věnuji ručce lady Rushworth, která mi uštědří - dosti překvapivě - hodnotící pohled. Ani v případě této dámy nejspíš nelze počítat se stydlivostí a klopením těžkých řas k zemi. Prohlíží si mě dost bez obalu, což by mě obvykle stejnou mírou pobavilo, jako dopálilo, ale po té lobotomii, kterou jsem před chvílí dobrovolně podstoupil, nejsem schopen výraznějších emocí. Můj umný obrat slečna ocení úsměvem a já si jsem zase jednou sám sebou docela jist. Nikdo neumí používat slova jako já a nikdo neproplouvá společností s mou elegancí... Jsem pyšný, ale blahosklonný, snad jsem občas příliš sebevědomý, ale umím ocenit krásu. Následuje odpověď, kterou bych rozhodně nevložil do úst takové venkovské slečně, ale tato dívka je očividně již velmi schopná zvládat i ošemetné společenské situace, snad za to může její věk, snad dobrá znalost místního prostředí, kdo ví... Každopádně, už už se nadechuji k nicaté, ale korektní odpovědi, když tu postřehnu tu krásnou lehce urážlivou narážku, spojenou s blahosklonným pohledem, která sice rozhodně nepadne na úrodnou půdu, a přece je dokonale trefná. Ocením lady Rushworth pobaveným, trochu křivým lišáckým úsměvem a lehce pokývnu hlavou na stvrzení jejích slov. ,,Děkuji za vaše doporučení, slečno Rushworth," odvětím s lehce povytaženým obočím, snad proto, že hledám v jejích očích další význam slov, poté pozvednu sklenku, které věnovala svůj vševědoucí pohled, jakobych jí připíjel na zdraví. ,,Vaše všímavost je ohromující." Tato věta by mohla vyznít mnoha způsoby, ať už neutrálně, nebo jako kompliment, či snad jako pokus o usazení, alá všímej si raději svého... Ale těžko říct, co vyjadřovala doopravdy, možná od všeho trochu. To už mi však ona dáma nevěnuje celou svou pozornost, ale očima bloudí v početném davu. ,,Slečnu Wrightovou považuji za nejsvětlejší ze světlých paprsků slunce. Navíc si získala srdce mé sestřenice, a tudíž jí patří i to mé." Odvětím potěšeně a sám konečně zahlédnu tu skupinu, která tolik upoutala pozornost mé společnice. Tohle je vysvobození? Odměna pro rytíře, co se snažil bojovat s větrným mlýnem? Snad i mně tedy někdy štěstí přeje... Má drahá Avis, tak to je tedy pan Wright? Zlehka pozvednu obočí, v očích se zjeví jiskra zvědavosti. ,,Jejího bratra však toužím netrpělivě poznat." Usměji se na lady Rushworth a nabídnu jí rámě dřív, než stihne madam Lambton jakkoli protestovat. Zmizet této dámě z dohledu je totiž již dobrých pár minut mým usilovným - skoro zbožným - přáním. Vydáme se tedy přímou cestou rovnou k dvojici mých nejmilejších dam a také k pánovi, co je doprovází. Na rtech se dosud křečovitý úsměv pozvolna změní v uvolněný. ,,Drahá sestřenko, lady Wright, jsem nevýslovně potěšen, že se mohu opět slunit ve vaší zářné společnosti. " Ukloním se dámám a jsem doopravdy upřímně rád, že je vidím. ,,Avis, toto je slečna Rushworth, v podstatě mě zachránila z devátého kruhu pekla." Pobaveně se zasměji a lehkými gesty ruky zjednoduším představování. ,,Moje nejdražší sestřenice, lady Attwood." Dodám na druhou stranu a poté s upřímným očekáváním pohlédnu na doprovod dam, mohl bych se představení ujmout sám, ale rozhodnu se taktně vyčkat, která přítomná se této milé povinnosti zhostí. |
| |
| ČERVEN Mise splněna Avis, Charlie, následně Freya a Henry „I já lady Rushworth rád pozdravím,“ odpoví Charlie s lehkým úsměvem na rtech. Na rozdíl od mé maličkosti tuto mladou dámu tolik nezná, ale již nespočetněkrát mě do jejich domu doprovázel, nejspíš aby se ujistil, že jsem dorazila v jednom kuse. „Díků nebude třeba lady Attwood, nicméně mi bude ctí se s vaším bratrancem seznámit,“ přikývne konečně a jeho úsměv tentokrát směřuje k druhé ženě. „Pokud dovolíte,“ dodá laskavým tónem, načež nabídne Avis své rámě. Jeho druhá ruka pak spočine na mých zádech. Gesto, které se mu již dávno stalo druhou přirozeností. Já sama se pouze spokojeně usměji a obrátím zrak k našemu cíli. Zmíněná dvojice už však směřuje naším směrem, z čehož je zcela očividné, že měla stejný nápad jako my. Výtečně, bezesporu pohotová reakce ze strany lady Rushworth, pomyslím si. Konec konců vysvobodit kohokoli ze spárů madam Lambton je tady v podstatě nepsaným pravidlem. Samozřejmě pokud nechcete její oběť úmyslně vytrestat, což naštěstí není Henryho případ. Lichotku mladého hraběte nijak nekomentuji, ale přijmu ji s úsměvem. „Také Vás ráda opět vidím,“ přiznám zcela upřímně. Ačkoli si na jeho sladká slůvka zatím stále zvykám, nemohu říct, že by mě do jisté míry nepotěšily. „Lady Rushworth, jak milé vidět známou tvář,“ přivítám se konečně také s Henryho půvabným doprovodem. Ne, že bych snad ostatní v sále nepoznávala, ale málokdo z nich by si vysloužil mou plnou pozornost. Není to samozřejmě jejich chyba. Na vině je má ostýchavost a uzavřená povaha, jejž úspěšně sabotují jakoukoli potřebu utužovaní bližších vztahů. „Charlieho si dozajisté pamatujete,“ dodám vzápětí. To, že můj bratr nebývá součástí mých návštěv, neznamená, že se tito dva mladí lidé neznají. Krátké pozdravy byly vyřčeny minimálně mezi dveřmi. Navíc, Devonshire je malý a tak jen stěží narazíte na někoho, kdo by vám nebyl alespoň trochu povědomý. Nemluvě o tom, že kdokoliv zná mou maličkost, o mém sourozenci slyšel alespoň z vyprávění. Charlie k dívce v červených šatech přistoupí a s úsměvem na rtech počká, až mu dívka podá dlaň, načež provede příkladný náznak polibku „Dobrý večer lady Rushworth.“ Nechám dvojici, aby si vyměnili pár slov na přivítanou, zatímco já se otočím na svou novou přítelkyni. „Snad nebude vadit, když se ujmu představování,“ pronesu poněkud váhavě, přestože jsem si jistá, že Avis nebude mít nic proti. Jemně zaklepu bratrovi na rameno. „Charlie, drahý…tohle je bratranec lady Attwood...“ Charlie okamžitě zpozorní a přejede muže pohledem. Snad, aby si nově příchozího dobře prohlédnul, i když nepochybuji, že to má částečně co do činění s jeho ochranářským instinktem. Naštěstí mám pocit, že tato vlastnost nebude cizí ani panu Sylverovi, a tak to bratrovi nemám příliš za zlé. „Pan Henry Sylver,“ pokračuji v představování. “Výborný tanečník a jak se zdá také milovník koní,“ nezapomenu zmínit přednosti mladého hraběte. I můj bratr má pro tyto zvířata velký obdiv, a tak nemám sebemenší pochybnosti o tom, že ho daný komentář zaujme. „Pane Sylvere, dovolte, abych Vám představila svého drahého bratra, Charlese Wrighta. Jsem si jistá, že co se zábavy v Devonshiru týče, bude Vám daleko více nápomocný než má maličkost.“ Nabídnu Henrymu bratrovy služby, přesto že vím, jak málo se ve skutečnosti chodí bavit. Je to pro mě vlastně příležitost, jak Charlieho donutit trochu relaxovat. Bůh ví, že si to zaslouží… s tím kolik mu přidělávám starostí. Po zmínce o koních Charlie vskutku pookřeje. Věnuje mladému muži před námi upřímný úsměv a nabídne mu ruku k řádnému pozdravu. Z jeho stisku lze vyčíst, že je to sebevědomý mladík, ale rozhodně nemá potřebu se nad někoho povyšovat. Naopak muže, kteří se při pozdravu snaží ukázat dominanci, nikdy dvakrát nemusel. „Moc mě těší, doufám, že Vám sestřička nepošlapala prsty,“ neodpustí si krátké poškádlení na můj účet. „Snad se nebudete zlobit, když si na oplátku vypůjčím lady Attwood,“ dodá nakonec. Nyní už však z jeho hlasu nelze vyčíst žádné vtipkování, nýbrž respekt jaký by očekával v opačném případě on. Někteří by takové gesto nejspíš považovali za zbytečné, ale já chápu, z čeho jeho chování pramení a tak si ode mne vyslouží laskavý úsměv…ať už si ostatní myslí, co chtějí. „Jak se daří madam Rushworth,“ zeptám se Freyi, zatímco se naše mužská část seznamuje. |
| |
| ČERVEN madam Lambton pan Henry Sylver, slečna Freya Rushworth Paní Lambtonová jako ostříž sledovala, když pan Sylver vykouzlil před slečnou Freyou nádherný básnický obrat. Hned na to se ale opět sladce pousmála: „Ja pozorné, pane Sylver!“ Přičemž lehounce mávla rukou v nedbale důvěrném dotyku pánovy paže. Ne, to zaručeně nebyl omyl. |
| |
| Červen Mission accomplishedAnne, Avis, Henry, Charlie S navýsost spokojeným úsměvem se zavěsím do Henryho a nechám se odvést daleko od madam Lambton a jejího pobouřeného výrazu. Jsem si jistá, že o tomto výstupu ještě uslyším a ne jen od ní. Drby se tu šíří rychleji než pohlavní choroby v tureckém harému. Je to jako hra na tichou poštu. Každý si svou verzi trochu přibarví a nakonec se ke mně dostane něco tak geniálního, že to budu muset zvěčnit na papír. V každém případě jsem ráda, že se pan Henry chytil mého záchranného lana. Ačkoli po těch pár slovech, co jsme si vyměnili, mám pocit, že si nebudeme příliš rozumět. Dobře pro mě, a ještě lépe pro Anne, v jejíž nesmělé povaze našel tak očividné zalíbení. Není se čemu divit. I mně se na tváři rozlije láskyplný úsměv, když konečně dorazíme k tříčlenné skupince. Nechám Henryho promluvit jako prvního, než se sama chopím příležitosti pozdravit známé tváře. “To vskutku ano.” Přitakám o tolik mladší dívce a lehce přitom skloním hlavu. “Byla bych Vás vyhledala již dříve, ale zdržely mne povinnosti.” Odvětím s tichou omluvou, přičemž poslední slova vyzní spíš jako povzdech. Vím, že zrovna Anne pochopí, na co narážím, a rozhodně mi to nebude mít za zlé. Se situací u nás doma je velmi dobře obeznámena. Ne jednou se stalo, že ji moji dva bratři provedli nějakou kulišárnu, kterou jsem musela řešit a následně obhajovat před jejím bratrem, jež jí střeží jako oko v hlavě. “Jak bych mohla zapomenout.” zaměřím pohled na Charlieho, než nechám svou dlaň zmizet v té jeho. “I Vám pane Wrighte. Po boku své sestry, jako obvykle. Vaše oddanost je dechberoucí.” Popíchnu ho bez nejmenší špetky špatného úmyslu. Charlie pro mne představoval ideál staršího bratra. Velmi sympatický muž, kterého jsem dosud neměla to potěšení poznat lépe. Jeho návštěvy našeho domu byly formou humorné konverzace mezi dveřmi, když Anne doprovázel na její obvyklé prohlídce. Málokdy se odvážil vkročit dovnitř. A to i přes to, že byl pozván. A vlastně se mu ani nedivím. Chaos, který pravidelně panoval u nás doma, není zrovna tou nejlákavější představou pro… vlastně pro nikoho. Na další zdvořilostní slůvka není příliš času, protože nastane chvíle představování. S přátelským úsměvem tedy přesunu svou pozornost na dívku, kterou mi Henry představí jako svou sestřenici. Půvabná žena odhadem mého věku s vlasy políbenými ohněm a kouzelně kropenatou pletí. “Je mi potěšení, lady Attwood.” lehce se zhoupnu v kolenou a sklopím hlavu. “Váš bratranec mi ovšem nezaslouženě přisuzuje všechny zásluhy. Troufnu si tvrdit, že jsme onu peklu unikli díky spolupráci.” Odtuším tichým, pobaveným tónem. Je to skoro jako tradice. Zachraňovat netknuté návštěvy ze spárů chtivých matiček, což samozřejmě není nic, co bych řekla nahlas. Tedy prozatím. Anne se nakonec sama chopí příležitosti představit svého bratra a já s přívětivým úsměvem sleduji výměnu jejich slov. Je fascinující sledovat změny v Charlieho chování, když se přechází z jednoho tématu na druhé. Speciálně však, když žádá o svolení zatančit si s něžnou částí naší návštěvy. Že by slečna Avis zaujala jeho pozornost? Rychla zaženu vlezlé myšlenky a raději se upnu na Anne. “Madam se má dobře, děkuji.” Lehce si povzdychnu si vzpomínce na matku a její teatrální vystoupení těsně před naším odjezdem. Pak ale zvážním. “Od Vaší poslední návštěvy se toho příliš nezměnilo. Pokud není v zahradách, pak mučí naše služebnictvo. Nakonec můžeme být jen rádi, že vůbec nějak komunikuje. Upřímně, Anne, netuším, co s ní děláte, ale po Vašich návštěvách vždy pookřeje. Do teď jsem nepřišla na způsob, kterým bych Vám poděkovala za to, co pro ni děláte.” A že jsem o tom přemýšlela nesčetněkrát. Ve chválách na toto děvče s kouzelnýma rukama bych mohla pokračovat hodiny, pokud by se našel někdo, kdo by byl ochoten mě poslouchat. ”Slečna Wrightová je velmi talentovaná ošetřovatelka.” Vysvětlím našim společníkům, pokud nás náhodou poslouchali. |
| |
| ČERVEN Anne, Freya, Henry Annin bratr je vskutku gentleman se slušným vychováním. Je to docela něco jiného, než můj drahý Henry. Už by sis jej také mohla přestat neustále přivlastňovat, Avis. Není to zdravé. napomenu se zbytečně v mysli. Tohoto nešvaru se jen tak nezbavím. Obávám se, že s ním budu chtě nechtě porovnávat snad každého mladého muže, se kterým se seznámím. Pan Wright nesrší lichotkami a básnickými obraty, aby vyloudil ruměnec na dívčí tváři. Kdepak. Když se k nám bratránek s neznámou slečnou připojí, koutky se mi roztáhnou v přátelském úsměvu. Možná i kradmo zacukají v momentě, kdy se můj pohled setká s Henryho. Očima sklouznu na slečnu Rushworth, která se pozdraví s Anne a prohodí pár vět. Očividně se spolu znají delší domu. S Anniným bratrem zřejmě ne tolik důvěrně. Neunikne mi ovšem poznámka, že se mladý pan Charles nachází v přítomnosti své sestry zřejmě dosti často. Proč ji tolik hlídá? „Potěšení je na mé straně, lady Rushworth.“ s úsměvem ji oplatím společenskou úklonu. Je skutečně velmi ženská. Lecjaká nymfa by vedle ní zbledla studem. Jediná zvláštní věc je, že je spíše mého věku. Tedy pro mě to tolik zvláštní není, ale na místní poměry hádám ano. Zasměju se její poznámce o spolupráci. „Je mi to naprosto jasné, slečno.“ hravě se podívám na Henryho a přinutím se spolknout jedovatou poznámku. Nechci jej už víc trápit. Ona postarší dáma mu jistě stačila. Bohatě. Dokonce mu odpustím i to, jak si okatě nechal představit Annina bratra. Jako bonbonek servírovaný na podnosu. Ty starý lišáku. mírně přimhouřím oči a spojím ruce před sebou. Je mi u tohoto seznamovacího rituálu jaksi nepříjemně. Pozorně sleduji Charlese a Henryho, snad jako kdybych dokázal číst v řeči gest. Nebo snad čekala na nějaké zvláštní znamení. Zdá se, že si oba muži budou rozumět. Minimálně jedna silná vášeň je spojuje. Ta samá jaká bratránka spojuje i s drobnou Anne. Koně. Mírně pozvednu obočí, když pan Wright poněkud formálně požádá Henryho o svolení, aby mne mohl vyzvat k tanci. Onen vážný tón mne jaksi zaskočil. Avšak příjemně. A Henry v onen moment může tušit, že nesmí odmítnout. „Doufám, že ještě budeme mít příležitost se lépe poznat, lady Rushworth.“ vyslovím upřímné přání. Potom se podívám na Anne a lehce kývnu hlavou na znamení, že se jistě brzy uvidíme. „Jestli dovolíš, drahý Henry, přijmu pozvaní k tanci a na chvilku se s panem Wrightem vzdálíme.“ s těmito slovy přijmu Charlesovo rámě a odpojíme se od skupinky. Jsem celkem zvědavá, zda se o povaze Annina bratra dozvím o něco víc nebo bude eticky korektní a nevybočí z předepsaných hranic společenského rozhovoru. „Jsem si jistá, že s vámi Henry později rád zapřede hlubší rozmluvu ohledně chovu koní.“ prohodím k Charlesovi, když už jsme z doslechu a míříme na parket. „Ostatně vaše drahá sestra náš již pozvala na prohlídku vašich stájí.“ dodám s úsměvem. „Já sice takové hluboké znalosti nemám, ale velmi ráda se přiučím.“ najednou si nejsem jistá, jestli nemluvím nesmysly. Ale měla jsem potřebu začít rozhovor, jelikož jsem se bála trapného ticha. Nyní vyčkám, zda nemá pan Wright otázku na mou maličkost. Chci mu také ponechat prostor, aby se v klidu vyjídřil. |
| |
| ČERVEN Florence, Stefanie Vysvobození Pousmátí na tváři neopadá, ani když se otáčím k odchodu. Snad proto se v tom samém okamžiku, kdy se octnu k oběma slečnám zády, smísí s překvapením, i když jsem si téměř jist, že mne sluch neklame. Obrátím se zpět, obočí mírně pozvednuté v jakémsi tázavém ujištění, avšak s úsměvem, který nedává prostor žádným pochybám, že mne to, že jsem přecijen neodešel, rozhodně nemrzí. Ne, nepřičítám tu změnu své maličkosti, spíše absenci madam Lambtonové. Co asi chudák Henry? ne že bych nevěřil, že si neumí poradit... Koneckonců, stačilo by zapátrat očima po sále, ale na to bude jistě vhodnější příležitost. Jedním krokem se octnu zpět u slečny Florence a na její nabídku přikývnu. "Velmi rád." dodám, ale to už stojíme před nepochybně velmi nadanou klavíristkou. Mám teď možnost prohlédnout si ji zblízka. Je podobná jako hudba - u různých lidí vyvolává různé pocity, ale rozhodně nenechává ty, kteří se zastaví, v klidu. Světlá pleť s téměř stříbřitým nádechem se podobá spíše bledé pokožce dívek z Londýna, které se tak úzkostlivě chrání před slunečními paprsky. Společně s šaty a její výškou se člověk neubrání metafoře se zářícím majákem, ovšem v nijak urážlivém duchu. Natáhnu ke Stefanii paži a pokud do ní vloží svou dlaň, skloním se níž, v náznaku políbení jejího hřbetu. Po té se opět napřímím a nechám její dlaň sklouznout zpět. "Velmi mne těší, slečno Mable. Musím říci, že vaše hudba byla více jak příjemným překvapením v tento večer. Jak dlouho již hrajete? Musím říct, že vám patří obdiv mnoha lidí, včetně pana Sylvera, vaší přítelkyně a mé maličkosti." zadívám se s pousmátím k Florence. Snad by se to mohlo zdát směšné, ale pociťuji lehčí nervozitu. Díky obchodu se mezi společnost moc nedostávám, zvláště ne poslední dobou. A když už se příležitost naskytne, jedná se vlastně ryze o tu pánskou. Pohledem pouze krátce přejedu po sále, než mi oči padnou na sklenky. "Mohu vám oběma nabídnout něco k pití?" nemohu si nevšimnout, že nejsem jediný, komu patrně z nervozity není nejlépe - co je pak lepším osvěžením, než sklenka vody? Pokud souhlasí alespoň jedna z dívek, s pousmátím přikývnu. "Hned se vrátím." rozloučím se krátce, a zatímco se proplétám mezi ostatními hosty, využívám příležitosti a hledám i svého přítele. Dle společnosti, kterou je nyní obklopen však seznám, že záchranu patrně již nepotřebuje. Rozhodně ne od madam Lambtonové. Musím se zase pousmát a mírně nesouhlasně pokývu hlavou. Henry obklopen krásnými mladými ženami - jiný obrázek si při zmínce o něm téměř nesvedu představit. Ale pokud je tak šťastný, kdo má právo vynášet soudy? Hbitě uchopím mezi prsty stopku křišťálové sklenky a vydám se s ní, plnou téměř až po okraj, zpět. Vyžaduje to poněkud více opatrnosti a rovnováhy, ale nakonec se dostanu zpět k oběma dívkám bez jakékoli nehody. "Prosím." mírně se ukloním, když tu mne napadne... "Již jsem slečně Lambton zmínil zdejší zahrady. Pokud neodmítnete, rád vás tam obě doprovodím. Čerstvý vzduch dělá zázraky." A také tam bude jistě větší klid na rozhovor, než v hlučném sále, kde když nehraje hudba, obstarává o něco hůře poslouchatelnou kakofonii cinkání nádobí, smích, a lidské hlasy. Krom toho nepochybuji, že nejen slečna Lambtonová uvítá příležitost zmizet zdejším z očí. Nemusíme být příliš konkrétní. |
| |
| ČERVEN Poznej svého (ne)přítele? Anne, Avis, Freya, Charlie Jako první se potkám očima se svou drahou Avis, postřehnu krátké zachvění koutků a zlehkonka skoro neznatelně nakloním hlavu na pravou stranu, snad abych si ji lépe prohlédl, snad tím naznačuji něco, co je pro ostatní docela nečitelné. Slečna Rushworth je sice mojí pomyslnou zachránkyní, nemám z ní však pocit, že by ve mně našla přílišné zalíbení, snad proto, že už je díky svému věku poněkud zkušená a na můj vkus příliš prozíravá, na druhou stranu cením její přímočarost. Všimnu si její lehce kousavé poznámky na účet pana Wrighta a ona dechberoucí oddanost mě na pár okamžiků donutí přemýšlet, když se pak vzápětí vyjádří k našemu úniku, odměním ji vděčným pobaveným úsměvem. Speciálně tahle dáma jistě věděla, v jak nepříjemné situaci jsem se nacházel, ať už z jakýchkoli pohnutek či důvodů. Ne neúmyslně sleduji úsměv na tváři slečny Wrightové, jsem potěšen, sice se rychle naučila moje řeči nijak zvlášť nekomentovat, ale nenechávají ji chladnou. Koneckonců málokterá žena dokáže udržet chladný nezájem a strnulou masku navzdory přímému komplimentu, avšak i takové jsem poznal, nutno říct, že měly většinou velmi dobrý důvod jakékoli mé pokusy o zpříjemnění večera plně ignorovat. Stejně tak, jak dokážu být šarmantní, dokážu být i příkrý, snobský a povýšený... Ze Sylvera si není radno dělat nepřítele... zvláštní, když pomyslím, že já sám si je dělám tak snadno, především v mužských řadách. Muži totiž mají manželky, milenky, dcery, sestřenice... anebo sestry. Temnýma očima si prohlédnu muže, co stojí po boku lady Anne, familiérně a docela přirozeně má položenou ruku na jejím kříži. Věnuje mi přísný pohled, snad se i trochu napřímí v ramenou... jsme v jistých ohledech tolik podobni zvířatům. Věřím, že bys ji přede mnou chránil do roztrhání těla, podobně jako já svou Avis, ale teď vyvstává otázka, zda mi ta bledá květina stojí za kulku v zádech - a pokud jsi kavalír - za kulku v srdci. Oplatím muži vážný pohled, rysy mi na okamžik ztvrdnou a následně se povolí do společensky korektního úsměvu, který je nahrazen upřímným, ve chvíli, kdy se lady Wrightová zmíní o našem společném zájmu. Ze stejného důvodu pookřeje i Charles, alias hradní stráž té nedobytné pevnosti, kterou jeho mladá sestřička dozajista je. Ach, venkovská děvčata, vždycky je to buď příliš snadné, nebo příliš složité. ,,Pane Wrighte, velmi jsem se těšil, až vás poznám osobně. Avisino vyprávění bylo velmi autentické a já vám musím nevýslovně poděkovat, že jste jí podal pomocnou ruku ve chvíli nouze. Jsem vám vděčný více, než mohu slovy vyjádřit." Vážně se mladému muži ukloním a ve chvíli, kdy zmiňuji svou krev, lehce uchopím sestřenku za ruku a jemně ji stisknu. Hlas docela ovládám, je příjemně modulovaný, ale můžete si povšimnout, že s Charlesem hovořím jinak, než s dámami, a dokonce i jinak než s Rhysem, což je pochopitelné, protože on je mým dlouholetým přítelem. ,,Nikoli, vaše setra je obdivuhodná tanečnice, a pokud by mi přece jen prsty pošlapala, snesl bych to docela rád a bez útrpného výrazu" Usměju se na slečnu Anne, ale je znát, že pouze vtipkuji a nijak nesnižuji její taneční schopnosti. Cítím, že Avis jen tak tak drží jazyk za zuby, nejspíš by se moc ráda nepříliš vkusně vyjádřila k mému úprku i k vychytralému kroku předcházejícímu představení pana Wrighta, který náhle tolik zvážněl žádaje mě o tanec s ní. Krátce si jej přeměřím vážným pohledem, jsem ten poslední, kdo by chtěl Avis bránit v zábavě nebo štěstí. Nemám ani na okamžik v úmyslu odmítnout, mám totiž trochu pocit, že přes všechnu mou letní péči mi to právo nenáleží... A také bych ji jistě nepotěšil, což se dá lehce vyčíst z jejích očí, pokud ji znáte už jako malou holčičku. Dokáže být stejně ohnivá jako její kadeře. Usměji se a veškerá slova nahradím vstřícným gestem ruky, snad také proto, že má nejdražší sestřenka se již chopila iniciativy, což by mohlo být konzervativnějšími členy společnosti považováno sice za trochu prudké, ale mě to přijde okouzlující. Odcházející dvojici ještě chvíli sleduji zamyšleným pohledem a pozorovatel by si mohl myslet, že snad i já jsem přísným strážcem počestnosti mé drahé sestřenice, ve skutečnosti ale spíš zkoumám Charlese… Zajímá mě, co konkrétně na něm upoutalo Avisinu pozornost, protože se – jak dobře vím – nenechá uhranout jen pěkným zjevem, na to je příliš inteligentní. Z mého rozjímání mě vytrhne hlas slečny Rushworth, která z osobního rozhovoru s lady Anne zlehka přejde k poznámce hozené do pléna a mně nezbývá, než se jí chytit. Lehce překvapeně povytáhnu obočí a se zájmem pohlédnu na zmiňovanou ošetřovatelku. Zvláštní, tohle není zrovna typická zábava pro mladou dámu, nemám pravdu? Především pokud není dcerou lékaře… ale i přesto, mnozí by to mohli považovat dokonce za nepatřičné. ,,Páni, to je vskutku neobvyklý a vzácný talent, lady Wright. Troufám si tvrdit, že mě nepřestanete překvapovat do konce tohoto milého pobytu.“ Jsem reálně zaujat a nedokážu se ubránit představě Anne v bílém lékařském plášti… Tohle je opravdu nezvyklé. ,,Pokud by mě tedy nedej bože zradilo zdraví, vím, na koho se obrátit." Usměji se, lehce skloním hlavu k vyjádření ústy a do očí na okamžik proniknou malé plamínky... a ať už tu jiskru zažehlo cokoli, bylo by dozajista nebezpečné ten počínající požár nechat rozhořet. |
| |
| ČERVEN Krize zažehnána Henry, Avis, Freya, Charlie Seznámení Charlieho s panem Sylverem proběhne celkem rychle a poněkud kostrbatě, ale upřímně nejsem příliš překvapena. Oba jsou muži silné povahy a můj bratr je značně nedůvěřivý, co se týče mužů ochomýtajících se kolem mé maličkosti. Lady Rushworth tuto vlastnost možná považuje za obdivuhodnou, ale gentlemani, jejž zakusili bratrův nedůvěřivý pohled, rozhodně souhlasit nebudou. Snad až se lépe poznají, pomyslím si krátce. Mám pocit, že tito dva v sobě buď naleznou značné zalíbení, nebo se nebudou moci vystát. „Už jsem říkal lady Attwood, že díků není třeba. Moc rád jsem pomohl. Štěstí, že jsme se s Anne včera rozhodli pro malý únik,“ odpoví Charlie upřímně a věnuje mi krátký úsměv. Henryho prohlášení o mých tanečních schopnostech už nijak nekomentuje, ale vypadá s jeho odpovědí spokojen. Konverzaci nakonec díky bohu utne Avis, která se sama ozve a konečně přijme pozvání k tanci. Její bratranec tak vlastně ani nemá šanci na Charlieho otázku zareagovat. Spokojeně se na pár usměju. „Hlavně se bavte a nezapomeňte mě tady,“ popřeji oběma, přestože jsem si plně vědoma toho, že by na mě bratr nikdy nezapomněl. Po té už nechám Charlieho, aby se řádně rozloučil jak s panem Sylverem, tak s lady Rushworth. Když nám dvojice zmizí z dohledu, obrátím svou plnou pozornost k lady Rushwood. „To ráda slyším,“ odpovím upřímně, když mi oznámí, že se její matce daří dobře. Samozřejmě vím, že „dobře“ v tomto smyslu není žádný zázrak, ale člověk musí být vděčný i za ty nejmenší radosti. Při následné pochvale však trošku překvapeně zamrkám. Ne, že bych nevěděla, jak si Freya mé pomoci cení, koneckonců mi to neustále připomíná, ale v tomto ohledu se mi neskrývané chvály příliš nedostává. I má vlastní rodina s mým prapodivným koníčkem příliš nesouhlasí…samozřejmě vyjma Charlieho, který má sice obavy ale kritizováním mě nikdy moc netrápil. Na moment jsem uvedena do rozpaků a podlaha sálu se najednou zdá až příliš zajímavá. Poděkování je jedna věc, ale označení tohoto nezmaru jako mé přednosti je pro mě vskutku nečekané. Logicky samozřejmě chápu, že to co dělám je do jisté míry obdivuhodné, ale většina přítomných to také může vnímat jako společenskou sebevraždu. Bůh ví, že mamá by s tímto názorem souhlasila. Zvlášť když si své „pacienty“ nijak nevybírám. Ať už je to madam Rushwood nebo žebrající chlapec na ulici, v mých očích jsou všichni stejně důležití a to madam Wright jednoduše nemůže překousnout. „Jste příliš laskavá,“ přijmu nakonec kompliment s jistou ostýchavostí a hodím očkem po panu Sylverovi. Je sice pravda, že mi byl dnes večer příjemným společníkem, ale z našeho krátkého setkání nejsem schopna předvídat jeho reakci. Jsem si celkem jistá, že ve vyšších kruzích by se to nejednomu člověku mohlo zdát pro mladou dámu jako naprosto nepřijatelné chování. Naštěstí se zdá, že tento gentleman je sice překvapen avšak nikoli pohoršen. „Prosím, neberte lady Rushwood příliš vážně. Cením si jejího vděku, ale mé schopnosti jsou značně omezené. Učila jsem se sama, takže dělám, co zmůžu, ale velmi vážná onemocnění stále raději přenechávám odborníkům,“ vysvětlím rychle. Lidskému tělu rozumím, první pomoc zvládám, pár stehů už jsem si také vyzkoušela a bylinky občas dokáží zázraky, ale to ze mě ještě nedělá doktora. Bohužel jsou takoví, kteří si jej nemohou dovolit, pomyslím si trpce „Žádost o pomoc Vám však zaručeně neodmítnu, bude-li to v mých silách,“ dokončím myšlenku s lehkým úsměvem na rtech. Trošku rozpačitě si za ucho zastrčím zbloudilý pramínek vlasů. Nejsem zvyklá být středem pozornosti. Na moment se odmlčím a krátce zaváhám. „Snad vás ale svou přítomností příliš nerozptyluji. Moc ráda si s vámi popovídám, ale pokud jste snad chtěli využít příležitost k tanci…,“ vylovím nakonec svou myšlenku nahlas a přejedu dvojici zkoumavým pohledem. Je pravda, že já sama raději strávím tuto událost smysluplnou konverzací, ale Freya se dostavila teprve před pár minutami a není vyloučeno, že po tanci přeci jen trošku touží. |
| |
| ČERVEN Charles Wright Avis Charles ještě na moment zaváhá, jako by snad chtěl své mladší sestře něco říct, ale nakonec se spokojí pouze s jakýmsi varovným pohledem. Nejspíš usoudil, že se za jeden večer předvedl již dost. Alespoň prozatím…Svou pozornost pak plně věnuje lady Attwood, kterou jako pravý gentleman odvádí směrem k tanečnímu parketu. „To mě vůbec nepřekvapuje. Anne je nadšená z kohokoli, kdo o naše koně projeví alespoň trochu zájmu. Bude nám oběma ctí vám stáje ukázat,“ reaguje na první otázku svého doprovodu s laskavým úsměvem na tváři. Jestli při tom myslí na sestřino počínání nebo je sám z představy nadšený není lehké odhadnout. Snad je to mix obojího. „Ne všichni koně jsou samozřejmě naši. Část stájí pronajímáme lidem, jež nám nechávají ty své v péči,“ uvede dodatečně předchozí informaci na pravou míru. Po té se na moment odmlčí, jako by zvažoval, zda myšlenku dále rozvádět či ne. „Náš otec sloužil u jezdectva. Zažil tam mnohé a ke koním si vybudoval hlubokou vášeň. Nyní už si nejspíš život bez nich nedokáže představit.“ Z Charlesova hlasu je zcela očividné, že k otci chová velký respekt a tudíž to musel být opravdu výborný kavalerista. Není to fakt, který by sdílel s každým, nejspíš jednoduše důvěřuje úsudku své mladší sestry, a tak se nebojí prozradit o něco víc než je pro něj obvyklé. Po pár dalších krocích se dvojice konečně ocitne na parketu a Charles se před tancem svému sličnému doprovodu řádně ukloní. Na tváři mu stále tančí nanejvýš milý úsměv. Rozhodně to není prostý společenský úsměv, jaký zdobí tváře mnoha ostatních tanečníků. Z toho je očividné, že slečna Attwood okouzlila svou osobností oba Wrightovy sourozence. Do jaké míry učarovala právě Charlese, není zatím tak úplně jasné. Na rozdíl od Henryho nemá ve stylu rozdávat nekonečné komplimenty a svou náklonost dává najevo více umírněně. Co se tanečních schopností týče, také se bratranci lady Attwood nevyrovná, ale přesně jak Anne slíbila, není nijak nešikovný a navíc jde vidět, že s Avis zachází opravdu jemně. „Musím Vám velmi poděkovat lady Attwood,“ dá se Charlie znovu do řeči. I přes své průměrné dovednosti zřejmě nemá problém udržet konverzaci. „Anne se obvykle lidí straní a od té doby co se odstěhovala její přítelkyně do Londýna, neprojevila zájem o sblížení s jakoukoli jinou mladou dámou,“ prozradí poněkud ostýchavě, jako by si nebyl jistý, zda má právo tuto informaci vyslovit. „Snad se neurazíte, když řeknu, že jsem rád za ono porouchané kolo,“ po tomto prohlášení už mu jemně zacuká koutek a i jeho hlas barví daleko hravější podtón, rozhodně v něm ale není ani náznaku škodolibosti. „Doufám, že náš skromný domov poctíte více než jednou návštěvou.“ Tanec jej poté donutí na krátký moment konverzaci přerušit. „Váš bratranec a pan Bryson jsou samozřejmě také vždy vítáni,“ dodá, když se vaše ruce opět spojí. |
| |
| ČERVEN Tanec s panem Wrightem Už raději ani nepočítám, kolikrát nás celkem dohromady sourozenci Wrightovi pozvali na prohlídku jejich stájí. Je to skutečně milé a člověk je přesvědčen, že je naše návštěva nebude obtěžovat. Předpokládám, že Henry mě rád doprovodí – ostatně i on sám je jistě zvědavý. A pokud pan Bryson bude mít méně povinností a více volného času, mohl by jet také s námi. Nebylo by to skvělé? Spokojeně se usměju spíše sama pro sebe. „Nám bude ctí vaše pozvádní přijmout. A nebojte se, návštěvu ohlásíme předem, abychom vás nepřepadli v nevhodnou dobu.“ ujistím pana Wrighta, načež chápavě přikývnu i na novou informaci, že část svých stájí pronajímají. Přirozeně. To je rozumné. Zvýší se zisky a udělají si jméno v okolí. A možná nejen tam, ale i dále. S malou odmlkou se Annin bratr zmíní i o důvodu, proč koně chovají. „To chápu.“ přikývnu. Pokud vše začalo otcem, není divu, že stejný zápal podědily i jeho vlastní děti. Před tancem se panu Wrightovi také ukloním jak se sluší a patří na slušně vychovanou mladou dámu. Rozhodně to není nějaké nemehlo, u kterého bych se musela bát o špičky svých bot. Taneční pohyby jsou u mě již jaksi automaticky přirozené, což mi dovoluje se více soustředit na spolutanečníka než tanec samotný. Ostatně je to jen umná zástěrka k možnosti, aby si muž a žena mohli svobodně pohovořit v relativním soukromí. Jak moc svobodně už bývá na dvojici samotné. Překvapeně povytáhnu obočí, když zazní slova díků z úst mého společníka. Za okamžik se dozvím, že důvodem poděkování je jeho sestra. „Ach...“ přikývnu chápavě. To jsem vskutku netušila, že je Anne tak uzavřené děvče. Věděla jsem již, že je vyjímečná, ale ne fakt, že se straní společnosti. Náš rozhovor plynul celkem hladce. Můj úsměv se záhy změní na pobavený, že si krátce musím dlaní zakrýt ústa. „Neurazím se, naopak, pane Wrighte.“ v očích mi vesele zajiskří. „Vážně. Občas si říkám, že osud existuje.“ prohodím. „I já jsem moc ráda, že jsem mohla poznat vaši sestru. Je to úžasná dívka a to ji známskutečně velmi krátce, ale vůbec na mě nepůsobila tolik plachým dojmem. Možná je to tím, že jsem cizinkou ve vašem kraji?“ nadhodím otázku, na kterou může i nemusí pan Wright odpovídat. „Měla jsem tu čest navštívit mnoho míst, ale nikde mě nikdo nepřijal tak snadno a rychle jako slečna Anne. Povětšinou první setkání bývají rozpačitá, ale tím ostražitým a lehce nevraživým způsobem, jestli mi rozumíte.“ povzdech mi z úst ale nevyjde. Nijak se povahou mladých vdavkuchtivých dam a jejich urputných matek již netrápím. „A na muže, kteří se sami nebojí zašpinit a sáhnout na práci...těch ve měste tolik také není.“ mám na myslim samozřejmě především příslušníky bohatší vrstvy. Ti si většinou míru mužnosti dokazují počtem služebnictva, které úkolují. Pohlédnu Charlesovi zkoumavě do očí a potom se pousměji. „I já doufám, že budeme mít příležitost vidět se častěji.“ jemně přikývnu a doufám, že se mi tváře příliš nečervenají. Má bledá pokožka byla zdárná. Ráda rudla na slunci, ale i v okamžicích...jako je třeba tento. „A co vy, pane Wrighte.“ změnila jsem téma. „Hodláte pokračovat ve vášni svého otce nebo máte vlastní sny?“ nebylo to ani tak popíchnutí jako spíš zvědavost, zda potvrdí, co mi prozradila jeho sestra. A hodláte stát po boku své sestry po zbytek života? tuhle otázku jsem si ale nechala pro sebe. |
| |
| ČERVEN Charles Wright Avis Na slib o včasném ohlášení návštěvy Charles pouze s úsměvem přikývne. Očividně nevidí důvod danou informaci komentovat, ale na tváři se mu zrcadlí určitá vděčnost. S vděčností přijme také krátkou reakci na jeho komentář o otci. Zdá se, že nemá problém své taneční partnerce svěřit důvěrnější informace, ale zároveň není úplně nadšen z myšlenky, že by dané téma musel rozvádět. Vzhledem k místu a situaci, ve kterém se pár nachází to však nejspíš není nic zvláštního. Když konečně přijde řeč na jeho sestru, je mladík hned o něco upovídanější. Snad je to proto, že si ji Anne tak rychle oblíbila a má tak pocit, že o ní může se slečnou Attwood otevřeně hovořit. „Možná máte pravdu. Domnívám se, že je vždy jednodušší otevřít se někomu, kdo vás nezná z vyprávění ostatních. Navíc vidina, že zde nejspíš dlouho nesetrváte, pro Anne může být také do určité míry útěchou,“ souhlasí trochu neochotně. Z dané myšlenky nevypadá příliš nadšený. Snad proto, aby Avis neurazil nebo jednoduše ze strachu o svou mladší sestru. „Nemyslete si, ale prosím, že je to jediný důvod. Hostů se v našem kraji vystřídalo již hodně a nikdo z nich Anne zatím tolik nezaujal. Není to dívka, která by v někom našla takové zalíbení jen proto, že není zdejší. Opravdu jste ji musela očarovat,“ dodá rychle a do tváře se mu vrátí zářivý úsměv. Nepochybně má radost z toho, že se jeho mladší sestra po dlouhé době s někým spřátelila a zdá se, že její výběr sám schvaluje. Jak je ostatně v Devonshiru známo, všichni usilující o Anninu náklonnost musí projít důslednou kontrolou. Něco, co lady Attwood zatím netuší, ale bezpochyby dříve či později pochopí. Poznámku o rozpačitém seznamování Charles akceptuje s velkým porozuměním. Nejspíš už se sám ocitnul v pár podobných situacích a chápe, o kolik to musí být ve městě horší. Konec konců, pokud se tam v budoucnu opravdu chystá, měl by být na podobné věci alespoň do určité míry připraven. „Kdo ví, možná jste spřízněné duše, a proto vaše seznámení proběhlo tak hladce,“ pokrčí rameny, jakoby sám neměl pro neobvyklé chování své sestry vysvětlení. Nevypadá však, že by to pro něj bylo tolik důležité jako výsledek. Při trefném posouzení mužské části společnosti už mu dokonce cukne koutek. „To si dokážu představit. Věřte mi však, že i zde by se pár takových neochotných našlo. Já vyrůstal u koní, a tak jsem si na špinavou práci musel zvyknout a nijak mi nevadí. Nemluvě o tom, že Anne také tráví většinu času venku…jediný člověk, který se u nás nikdy neušpiní tak bude madam Wright,“ přízná pobaveně. „Rozhodně doporučuji, abyste si na návštěvu u nás nebrala své nejhezčí šaty,“ přidá krátké varování, přesto že se zdá, že by od lady Attwood něco takového ani neočekával. Změnu tématu přijme Charles s naprostým přehledem. Skoro to vypadá, že se s podobnou otázkou setkává velmi často. Konec konců je to jediný jediný syn a pan Wright už není zrovna nejmladší. „Můj cíl je prozatím vystudovat práva,“ potvrdí tvrzení, které vyslovila Anne v zahradách. „Troufám si tvrdit, že Anne by se o naše koně stejně postarala lépe než já, přestože její vášeň sdílím,“ zakroutí hlavou, ale na tváři mu stále hraje úsměv. Nejspíš tak nepatří k mužům, kteří by se cítili ohroženi v přítomnosti schopných dam. „Bohužel sama to přirozeně nezvládne… i proto se ji rodiče snaží tak rychle provdat,“ přizná poněkud rozpolceně. Není to samozřejmě nijak překvapivé řešení. Pokud se syn v takovém domě rozhodně odejít, jediné řešení je dceru rychle provdat. Manžel tak může přiložit ruku k dílu nebo, měli by se snad odstěhovat, může alespoň statek zabezpečit finančně, aby se mohlo najmout více pracovní síly. „Samozřejmě, dokud si vhodného ženicha nenajde, nepřipadá v úvahu, abych prchnul do města,“ dokončí myšlenku a zodpoví tak nevyslovenou otázku lady Attwood. Když se však dvojice setká trochu blíže, věnuje svému půvabnému doprovodu poněkud spiklenecký úsměv. „Anne to ale prosím neříkejte. Kdyby něco takového slyšela, pošle mě osobně do Londýna klidně v kufru.“ I přes pobavený tón jdou z jeho výrazu vyčíst jisté pochybnosti, jakkoli šíleně to může znít snad má opravdu pocit, že by toho byla schopná. Charlesův důvod setrvání v Devonshiru je vlastně celkem rozumný, a tak se nedá jeho logice odporovat. Přesto komukoli pozornějšímu nemůže uniknout, že se za touto výmluvou skrývá přeci jen trochu víc než pouhá potřeba splnit svou povinnost vůči rodině. „A co vy lady Attwood? Láká Vás rodinný život nebo máte i jiné plány,“ zeptá se na oplátku. Pro mnohé by to byla možná trochu nevšední otázka. Většina mužů přeci očekává, že se žena vdá a bude tak navždy spokojena. Charles je však nepochybně ovlivněn nevšedností své mladší sestry a je v tomto tedy poněkud otevřenější než typický anglický gentleman. |
| |
| ČERVEN Tanec Zkoumavě se zadívám na pana Wrighta, když mě ujišťuje, že naše seznámení s jeho sestrou není pouze ničím povrchním. Proč by lhal? A proč by ostatně drahá Anne hrála podobnou komedii? Nemám důvod si myslet opak. „Očarovat? To snad ne, pane Wrighte.“ pobaveně se zasměju při představě, že na chudinku Anne sesílám nějaké čáry, i když vím, jak to asi můj společník myslel. „Zkrátka jsme si padly do noty a já jsem za to velmi ráda.“ Přikývnu na další informace ohledně způsobu jejich života. „Není se čemu divit, že je stále venku. Příroda ve vašem kraji k tomu přímo vybízí.“ na okamžik se pokusím si představit, jaký by byl můj život, kdybych se narodila a vyrůstala na podobném místě. „Nejhezčí šaty si tedy nevezmu a dám na vaši radu. Ale pokud se tím madame Wright nezavděčím, budu to muset svést na vás.“ hravě na Charlese mrknu. Mladý pan Wright mi potvrdí jeho ambici stát se právníkem. Zvláštní, že nechce kráčet ve šlépějích vlastního otce. Ihned na to se zmíní, že jeho sestra je schopnější, co se týče péče o koně. To jsem netušila. Bratr chce do města na zkušenou a sestře zůstane hospodářství, ale sama jej spravovat nemůže, protože musí mít manžela...jak se sluší a patří. A dokud se tak nestane, Charles zde zůstane a dostojí své povinnosti. Je to jako začarovaný kruh. Anne má ráda svou svobodu a do vdavek se nepohrne, což plně chápu. Zároveň ji ale musí hryzat svědomí, když ví, že její bratr chce venkov opustit a jít za svými sny. Ach tyhle komplikované rodinné peripetie. Čas od času člověka semelou bez ohledu na pohlaví, postavení, věk. Charles se přiblíží a já si všimnu, že vůně doutníku značně zeslábla. „Och, nebojte se. Vaše tajemství je u mě v bezpečí.“ oplatím mu spiklenecký úsměv. Ovšem vaše setra o všem již ví. Pomyslím si sama pro sebe. Vždyť spolu tráví spoustu času podle informací, které jsem za svůj pobyt zde zaslechla. Jen jestli v tom nebude nějaký přehnaný ochranářský pud. Kdo ví. Ještě je brzy na jakékoliv závěry. „A proč zrovna práva?“ Lehce pozvednu obočí na jeho troufalou otázku. Na tohle se mě muži příliš neptají. Nějak je ani nenapadne, že by mohli. Stisknu zamyšleně rty, načež na Charlese pohlédnu. „Jistě vaší pozornosti neuniklo, že do manželského svazku a rodinného života se zrovna bezmyšlenkovitě nehrnu.“ přece musí vidět, že jsem starší než jeho mladší sestra. „Kdyby ano, byla bych již několik let vdaná.“ pousměji se. Nalijme si čistého vína hned zpočátku. „Sňatek pouze z povinnosti vůči rodině...“ myšlenku nedořeknu, snad ani nemusím. Zároveň se v duchu pokárám. Vždyť je to přesně můj případ. Nic jiného mě do náruče manželství nehrne tolik jako ona povinost a jistá hanba. Kdyby se minulost změnila, možná bych o kráse a svobodě vlastního života nikdy nepřemýšlela, možná bych se slepě zamilovala do první lichotky večera, možná bych nikdy neměla štěstí užívat si života v Henryho společnosti. Možná, možná, možná. Pohlédnu na Charlese. „Promiňte, tohle jsem pravděpodobně neměla říkat.“ omluvně se pousměji. „Co se týče mých snů...ráda objevuji další místa naší země a setkávám se s různými lidmi. Je to skvělá inspirace pro mé povídky. Psaní mě opravdu baví.“ přiznám se. „Pokud by byla příležitost, nebránila bych se navštívit i jinou zemi. Před několika lety jsem nějakou dobu pobývala u příbuzných ve Francii, abych se naučila jazyk a seznámila se s jejich zvyky a způsoby.“ usměji se. „Tím ale mé cestovatelské zkušenosti končí. Vy byste chtěl navštívit nějakou konkrétní zemi?“ zeptám se se zájmem na oplátku. |
| |
| ČERVEN Netuším, co sem napsatAnne, Henry Upřímným úsměvem a lehkým pokynutím hlavy se rozloučím s lady Attwood a panem Wrightem. Už se ani nijak nepozastavuji nad výměnou, která krátce předtím proběhla mezi ním a Henrym. Charlie je jako hlídací pes, co se zoufale snaží ochránit poslední ovci ze svého stáda. Usedlíci jsou na jeho chování zvyklí, ale pro návštěvníky to muselo působit přinejmenším zvláštně. Kolik mladých dívek Charlie tímto chováním okouzlil? Určitě mnoho. Která by nechtěla mít po svém boku takového ochránce? Inu, já. Z dálky je to jistě atraktivní, ale jsem si naprosto jistá, že by mě to po určité době neskutečně rozčilovalo. A nakonec… Kolik mužů kvůli tomuto od Anne prchlo ještě před tím, než ji řádně pozdravili. Nicméně, jak se zdá, pan Sylver se zastrašit nenechal. Plynule se zapojil do našeho rozhovoru a já se neubránila potěšenému úsměvu. Ani ve snu by mne nenapadlo pohlížet na schopnosti slečny Wrightové jako na něco nepatřičného. Naopak jsem obdivovala, s jakým zápalem se své vášni věnovala. Bez ohledu na to, co říkala její rodina nebo společnost. Bez ohledu na to, kolik spánku ztratí. Aniž by očekávala cokoli nazpátek. Nezištně podávala pomocnou ruku každému v nouzi. Imponovalo mi to. Možná proto, že ani já nevedu tak úplně normální život. Možná proto, že to tak kontrastovalo s její plachou povahou. Nikdy jsem nad tím neuvažovala do hloubky. Činí mi radost, že někdo další sdílí tento pohled. Necítím totiž z Henryho ani náznak pohoršení. Kdo ví, zda je to čistě proto, že lidé z města jsou k takovým vrtochům více schovívaví, nebo, že jeho záměry s mou drahou přítelkyní nejsou zcela nevinné. Ať už je to tak či onak, láskyplně pohladím Anne po paži. “A vy jste příliš skromná, Anne.” Byla bych pěla ódu na její zlaté ručičky do soudného dne, ale nechci tu nebožačku uvést do ještě větších rozpaků. Dalších poznámek se tedy zdržím a nechám pana Sylvera, aby za mne tuto úlohu převzal. Nutno dodat, že se ji zhostil prvotřídně. Pohled mi zabloudí k tanečnímu sálu plnému párů, když se o něm slečna Wright zmíní. Plesy jsou příjemné, to ano. Vždy mi připomenou, že jsem stále neprovdanou členkou společnosti a ne matkou zdivočelých dvojčat a paní domu. “Je pravda, že jsem ještě neměla to potěšení…” odmlčím se, načež očima sklouznu na Henryho. “Ale co bychom to byli za společníky, kdybychom vás tu nechali jen tak samotnou, nemám pravdu?” lehce povytáhnu obočí. Nepočítám s tím, že by tento muž zrovna umíral touhou vyměnit přítomnost Anne za tu mou. “Nakonec, noc je mladá a sezóna teprve začala. Dozajista se mi ještě naskytne příležitost ke zmrzačení někoho z pánské společnosti mým tanečním umem.” Zasměju se. Mám tanec ráda, to ano. Jen to nutně neznamená, že v něm vynikám. Nejsem sice zas až takové dřevo, ale mé priority jsou postavené jinak. A tanec se momentálně nachází na těch nejnižších příčkách. “Trávím více času náháněním svých mladších bratrů než cvičením čtverylky.” vysvětlím zvesela. “Věřte mi. Není kam spěchat.” Hlavou se mi prožene hned několik témat, kterými bychom mohli zaplnit ticho, ale raději se odmlčím. Snad doufám, že s nějakým nápadem přijde pan Sylver. Pokud se s námi nerozloučí a nezamíří do pánského salonku. |
| |
| ČERVEN Charles Wright Avis Na poznámku o šatech reaguje Charles pobaveným úsměvem. „Mohu Vás ujistit, že Anne pohorší opravdu velmi málo věcí a oblečení do této kategorie rozhodně nespadá. I když jsem si jistý, že na to už jste přišla i sama,“ odpoví upřímně. Nejspíš nemá pochybnosti, že se tento fakt dá odhalit i z krátkého rozhovoru. Když pak přijde otázka ohledně jeho plánů, musí se očividně trochu zamyslet. Nezdá se však, že by ve svém záměru neměl jasno, spíš neví jak svou odpověď podat. „Snad nebudu znít příliš naivně,“ začne trochu zdráhavě. „Není v tom vlastně nic moc složitého. Jednoduše mi přijde, že už je na světě dost bezpráví a jsem člověk, který o věcech nerad pouze přemýšlí. Pokud mi něco vadí, mám nutkání to vyřešit,“ vysvětlí konečně. Na moment se zdá, že se reakce lady Attwood trošku obává. Nejspíš by to nebylo poprvé, co nebyla jeho odpověď pro někoho dostačující a lze předpokládat, že podobně reagovali i jeho rodiče. Jediní synové zde většinou opravdu nahrazují své otce a jen málokterý se vydá za svým snem do města. Pak už se však téma přesouvá naopak k budoucnosti lady Attwood a Charlie zcela očividně zpanikaří. Nejspíš mu teprve teď dochází, že to nebyla úplně taktní otázka. „Odpusťte lady Attwood, na svou sestru opravdu nedám dopustit, ale občas na mě nemá zrovna nejlepší vliv. Snad jsem Vás neurazil,“ omluví se okamžitě. Odpovědi se mu přesto nakonec dostane a vlastně se dozví snad i poněkud více než by čekal. Na prohlášení o sňatku z povinnosti však rozhodně nereaguje nijak překvapeně. Chvíli vypadá trochu nejistě, jakoby si nebyl jistý, zda tuto informaci může komentovat. „Není třeba se omlouvat. Jsem si jistý, že nejedna dáma sdílí vaše pocity.“ Konec konců Anne sama v zahradách prozradila, že ani on se do ženění nehrne…stejně jako ona. Nedávalo by to tedy smysl, pokud by s tímto názorem alespoň do určité míry nesouhlasil. Možná o něco méně než spousta zdejších dam, ale přece. „Už chápu, proč si s Anne tolik rozumíte. Jste si v mnohém opravdu podobné. Dokážu si představit, že vaši zálibu řádně ocenila.“ Vystihne dokonale sestřinu reakci. Je to rozhodně testament toho jak dobře ji zná. Teprve, když se konverzace stočí směrem k cestování, objeví se mladíkovi na tváři znovu milý úsměv. Nepochybně je rád, že jste se pomalu vymanili z neobvyklé konverzace. Snad se obával, aby znovu nepřekročil onu pomyslnou hranici slušného společenského chování. „Francie se rozhodně zdá jako velmi zajímavá země a pokud jste se naučila Francouzsky, patří Vám všechen můj obdiv. Jazyk je to bezesporu krásný, ale přijde mi také dosti složitý.“ Po té se na moment sám zamyslí. „Já osobně se na rozdíl od Anne do cestování příliš nehrnu. Jistě rád poznávám nové lidi a místa, rád bych však zůstal alespoň poblíž své rodné země…Snad právě Francie či Spojené království nizozemské. Rozhodně nejsem takový dobrodruh jako má sestra.“ |
| |
| ČERVEN Přátelská konverzace pan Rhys Bryson, Stefanie Můj úsměv byl o něco šiřší, když se k nám pan Bryson opět připojil. A co mé řeči o pohnutkách zdejších pánů, co si přijeli na venkov užít? Nu, přeci nebudu hned předpojatá a dám alespoň tomuto mladému muži šanci. A je slušnost ho představit své přítelkyni. Lehce jsem Stefanie stiskla ruku. |
| |
| ČERVEN Tanec s panem Wrightem Konverzace s Anniným bratrem je místy prokládaná pauzami, které si vynucuje tanec sám. Kéž by bylo možné využít delšího času i v běžném rozhovoru z očí do očí. Více se zamyslet nad odpovědí jak svou, tak i svého společníka, vřele uvítám. Krom momentů zdánlivého ticha si mohu pana Wrighta i kradmo lépe prohlédnout. Nebudu zastírat, že je pohledný a jeho místy nervózní úsměv může být i okouzlující. Avšak stále tápu, co mě na tomto muži zaujalo již při včerejším setkání. Budu se muset dostat hlouběji až za jeho oči, kde se možná skrývá kousek jeho duše. Otázka je, zda se mu po dnešním večeru bude ještě chtít. Nechci nic uspěchat. O všechny iluze jsem přišla již před léty. V jistém zamyšlení přimhouřím oči, když mi Charles vysvětluje své pohnutky ke studiu práv. Zdá se mi to nebo se snad obává mé reakce? To mě trochu zmate, přesto mu věnuji něžný úsměv. „To je velmi ušlechtilá motivace, pane Wrighte.“ může to vyznít jako laciná lichotka, ale tak tomu ve skutečnosti není. Ačkoliv mě upřímně udivuje, jak čisté ideály v tomto muži dřímají. „Budu vám přát štěstí, aby vám toto přesvědčení vydrželo. Takových právníku je tuze málo, troufám si říci. Bohužel, studia jsou tvrdá a leckdo o své ideály přijde. Ale věřím..“ zpříma se na něj zadívám. „Že vy si je nenecháte vzít.“ usměji se. Ach, neomlouvejte se. Nebrala jsem to jako urážku.“ zavrtím hlavou a snažím se pana Wrighta rychle uklidnit. Konec konců s jeho sestrou si rozumíme od počátku, tak se dá čekat, že co se týče etikety a jiných společenských konvencí...že to zkrátka nebudu přehánět a vyžívat se v možném přešlapu. Na zmínku o lady Anne a mé zálibě souhlasně přikývnu. „Ano, vaše sestra ji ocenila. Dokonce mě i rovnou inspirovala jedním strašidelným příběhem, ale zato velmi přesvědčivým, o bludišti ve zdejších zahradách.“ při vzpomínce, jak jsem se tehdy vyděsila, se zasměju a dlaní si zakryji ústa, snad již ze zvyku. „Hmm, ano, je to složitý jazyk...alespoň zpočátku se to zdá. Ovšem pokud máte příležitost jej každý den poslouchat, hodně rychle se rozmluvíte.“ přikývnu. Pan Wright se ovšem do procestování celého světa příliš nehrne. „Tomu rozumím. Každý jsme odlišný. Dokonce i sourozenci nemusejí sdílet stejné záliby, ba i pohled na život.“ to jsem i já znala z vlastní zkušenosti. Všimla jsem si, že můj společník je lehce nervózní, pokud se téma hovoru stačí mimo toho, co je běžné. jeho sestra je více dobrodružnější i v tomto směru, než on sám. Nebudu jej tedy nadále trápit a pokusím se vrátit, k něčemu, co je mu blízké. „Na kterého koně ve vaší stáji jste nejvíce pyšný, pane Wrighte?“ optám se se zájmem. V nestřeženém momentu přelétnu sál očima, co mi jen má pozice dovolí, abych měla alespoň nějaký přehled. |
| |
| ČERVEN Charles Wright Avis Po povzbudivých slovech od půvabné dámy ohledně studií, Charles zase viditelně pookřeje a jeho krok se zdá být také mnohem lehčí. „Udělám, co bude v mých silách, abych nezklamal Vaši důvěru,“ prohlásí konečně s úsměvem. „Ačkoli nemám pochybností, že kdybych přeci jen sešel na scestí, Anne by si mě náležitě srovnala.“ Zakončí konverzaci krátkým vtipem na účet své sestry. Nepochybně na tom ale bude trochu pravdy. Není nijak zvlášť těžké udělat si obrázek o tom, jaké mají sourozenci morální hodnoty. Konec konců, když je záhy Charlie uklidněn, že Avis jeho vyzvídání ohledně budoucích plánů nijak neurazilo, potěší ho to snad ještě více než předchozí kompliment. Rozhodně je vidět, že to není typ, který by se vyžíval v cizích rozpacích. „Ah, to mě vůbec nepřekvapuje. Má drahá sestra měla vždy fantazie na rozdávání,“ přizná okamžitě při zmínce o smyšleném příběhu a také se lehce zasměje. Nejspíš to nebylo poprvé ani naposledy, co Anne něco podobného udělala. „Ne, že by takto obohacovala kohokoli. Většinou jsem terčem těchto příběhů já,“ vysvětlí dodatečně po krátkém tanečním odloučení. Vzhledem k povaze mladší ze sourozenců Wrightových to ovšem dává smysl. Pokud se mladé děvče nevyžívá v sociálních interakcích, lze předpokládat, že si tyto vrtochy nechává opravdu jen pro ty nejbližší. „Doufám, že Vás příliš nevyděsila,“ konstatuje na závěr s mírně nadzvednutým obočím. Netváří se při tom příliš vážně, ale dle absence smíchu je možné usoudit, že má jisté pochybnosti. Snad se Anne už párkrát podařilo vyděsit i jeho maličkost. Po krátké konverzaci o cestování, přijde řeč opět na koně. Něco, čemu Charles rozumí daleko více a jde to na něm viditelně poznat. „Pyšný,“ zamyslí se krátce s úsměvem. „Samozřejmostí je můj vlastní kůň, kterého jste si mohla prohlédnout již včera. Nicméně pokud opomeneme jeho, moje nejoblíbenější bude Sunny,“ rozhodne se konečně. „Klisna pískové barvy a největší miláček všech. Je u nás pouze ustájená, ale majitelka za ní příliš nechodí. Není to nejrychlejší ani nejvzácnější klisna, ale trpělivosti má víc než všichni naši koně dohromady,“ seznámí tě krátce s vybranou obyvatelkou stáje Wrightových. „A, že ji rozhodně potřebuje. Daisy, pes mé drahé sestry, si ji totiž vzal pod svá křídla,“ dodá trošku pobaveně. „Těžko se to vysvětluje. Jsem si jistý, že při návštěvě pochopíte sama.“ Možnost, že by se pozvaní nakonec nedostavili, tak nejspíš nebere vůbec v potaz. „Doufám, že se Vám u nás bude líbit,“ vysloví ještě konečnou myšlenku s vlídným úsměvem na tváři. „A hlavně, že zde strávíte příjemné léto.“ |
| |
| ČERVEN Ples a rozhovor lady Anne, lady Rushworth Do nastalé konverzace vklouznu pohodlně jako do starých měkkých bačkor, nemám naštěstí žádné problémy s přecházením od tématu k tématu, dokážu s plným zaujetím hovořit o tom nejnudnějším čajovém dýchánku a rád vyjádřím svůj odborný názor na všechno, o čem nevím ani zbla. Rty mi zdobí společenský úsměv, který si nikdo nemůže vykládat jinak, oči mám tmavé a pozorné, i když jimi sem tam zalétnu k Avis a jejímu doprovodu... Jejich tanec je jistě libou podívanou pro všechny oči v sále, Avis má postavu, která se při tanci nejlépe vyjímá a navíc je nejméně stejně dobrou tanečnicí, jako jsem já... a já jsem popravdě excelentní. Bratr lady Anne je velmi starostlivý a já jsem si jistý, že po tom dnešním setkání, budou jeho oči často pronásledovat můj zátylek a jistě mi nenechá žádnou příležitost strávit chvíli s jeho sestrou o samotě, ačkoli nepochybuji o tom, že zvládnu nemožné, pokud mi o něco jde. Takže se mi ta jeho lehonká společensky přijatelná fascinace drahou Avis tak říkajíc hodí do krámu... Na pár úderů srdce se mi zdá, že jsem se ztratil ve svých myšlenkách, pozorně zahleděný na tvář slečny Wright, okamžitě se však vrátím do zajetých kolejí a konečně se s plnou pozorností zaposlouchám do slov, která vycházejí milé společnici z úst. Velmi korektně se ujišťuje, zda nemám zájem vyzvat slečnu Rushworth k tanci, ta naštěstí stihne zareagovat o něco pohotověji než já. Jsem uvnitř přesvědčen, že ani trochu netouží trávit v mé společnosti víc času, než musí a jsem jí za to uvnitř také velmi vděčný. Zlehka se usměji a přikývnu hlavou na souhlas s tvrzením té dámy. ,,Ono potěšení by dozajista bylo na mé straně, lady Rushworth." Znatelně se ukloním a doufám, že vycítí, že tentokrát nejde z mé strany jen o naučenou slušnost, ale také o díky, které je na místě snad proto, že nejsem zrovna fanda společenských tanců, nebo kvůli něčemu docela jinému. Předpokládám, že pro tuhle ženu jsem daleko víc otevřená kniha, než pro kohokoli jiného, což je na jednu stranu dost nepříjemné... Nemám rád, když se moje bídáctví vynoří na povrch dříve, než se stihnu pořádně rozkoukat. ,,Doufám ovšem, že se mi během dnešního večera přece jen dostane té cti, tedy zmrzačení, jak říkáte." Uzavřu s motýlí lehkostí, lehce pobaven a poté svou pozornost upřu opět na slečnu Anne, jejíž nevinný a vlastně i docela pozorný návrh mi způsobil tolik nepříjemnosti s nácvikem společenských vytáček. ,,Koneckonců je přímo ve středu sálu schopná ošetřovatelka, která by mě - doufám - nenechala na holičkách, ačkoli mé obvyklé zdravotní problémy nesahají dále než k nepříjemné kocovině." Podotknu pobaveně a v dámské společnosti nejspíš příliš otevřeně, ale jemné překračování hranic já osobně považuji za koření rozhovoru, a pokud neomdlí pohoršením, může jim naopak má přímost imponovat. Můj drahý přítel Rhys se kamsi ztratil, a to hned se dvěma dámami, což je obdivuhodný výkon a nezůstane bez odezvy. Vždycky jsi šťastnější než já, co? Lehce se pousměji a očima zkontroluji tancující dvojici. ,,Lady Rushworth, říkala jste, že máte mladší bratry? Vždy je příjemné, když je rodina spíše radost než starost." Poznamenám, ale se zájmem setrvám pohledem na její tváři. Rodiny na venkově se většinou velmi dobře znají, ten nedostatek soukromí je zneklidňující, ale na druhou stranu fascinující. Bratra lady Anne už jsem poznal, ale tito budou pravděpodobně příliš mladí na noční zábavy. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ČERVEN Zahrady Stefanie, Florence, Rhys Zahrady jsou opravdu krásné a dobře udržované, jde vidět, že si organizátoři nedali práci jen s úpravou sálu, ale také s venkovním prostorem. Snad proto, že pečlivě stříhané keře často poskytují příjemná stinná zákoutí pro milenecké dvojice, nebo co hůř pro nelegitimní páry, co hledají chvilku soukromí. Venku je mnoho svící, které mihotavě osvětlují hlavní cesty sypané bílými oblázky, které docela melodicky křoupou při každém kroku pod nohama. Příjemně tlumené světlo také prochází skrz široká okna vedoucí do sálu. Nedaleko odsud je bludiště z živých křovin, v němž už jsou cestičky pěkně ušlapané a člověk se po nich může pohybovat docela jako myška, snad se tu pak daleko lépe hraje na schovávanou, nebo snad snadněji ukrývá před stvůrami noci? Před lovci? Jedna z hlavních cest také vede k ozdobné fontáně, v níž je socha malého amora s šípy, mezi starými chůvami se traduje, že prostojí-li tu nějaká dívka celou noc až do svítání, sešle jí bůžek opravdovou lásku. Těžko říct, zda to vůbec kdo kdy zkoušel, ale pověra je to vskutku pěkná a minimálně úsměvná. Venku nejste sami, již několik dvojic či trojic se vydalo na průzkum zahrad, v začátku večera však převládají spíš skupinky dam, co si velmi výmluvně šeptají, nejspíš o tom, který muž jim slíbil příští tanec. Mimo jiné na zápraží stojí dva gentlemani, co se rozhodli vychutnat svůj doutník na čerstvém vzduchu a nikoli v hluku pánského salónku, kde se již jistě dávno nalívá něco ostřejšího než pohárky s vodou, pro udýchané taneční dvojice. Vzduch je příjemně vlahý a zlehka jej prostupuje tabákový kouř, na nebi se již objevily zářící hvězdy, jen měsíc se dosud někde ukrývá, snad za lehkou oblačností. Místní tuší, že k ránu rozlehlé zahrady pokryje sněhobílá mlha, ačkoli rozhodně nebude tak hustá jako na vřesovištích Dartmoorského parku. Stefanie je poněkud nemluvná, ale to není nic, na co by lady Lambton nebyla od své přítelkyně ve společnosti zvyklá, stejně jako uměla být výřečná a někdy dokonce i prostořeká, ráda se oddávala rozjímavému mlčení, zvlášť v neznámé společnosti. Navíc po tom koncertu, který uvnitř předvedla, měla nárok být chvíli poněkud nespolečenská, tolik pozornosti a úcty by nejspíš zamotalo hlavu kdejakému děvčeti bez výrazného talentu, natož pak jí, které se pod dlaněmi vše měnilo ve zlato. Nikdo asi nemá potuchy, jak těžké je být tak schopná ve společnosti, která na piedestal vždycky staví jen krásu. Stefaniina ruka pomalu vyklouzne společnici z dlaně a ona sama se trochu opozdí, jde za vámi neúčastná vašeho rozhovoru, ani jednomu z vás to však není na obtíž, nebo je pan Bryson dostatečným gentlemanem na to, aby respektoval přání dámy, což mu jen přidává další plus v již poloplné bodové tabulce. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ČERVEN Všechno zlé... Matt Nikdy není pozdě se rozhodnout, že už zkrátka musíš pryč z města, na čerstvý vzduch, daleko, daleko od všeho, co se ti tuhle zimní sezónu nepovedlo. Tvoje milující matka se tě celou zimu snažila zahrnovat přímo zástupem mladých dam, hezkých, bohatých, vysokých i malých, tlustých i hubených, ale tobě žádná nepřirostla k srdci. Ne, že bys byl přesvědčený o tom, že existuje láska na první pohled, ale i přesto jsi nejspíš čekal trochu víc, snad víc intelektu, víc dovedností, víc jemnosti, prostoty, laskavosti... Kdo ví. Jedna z mladých dam, jistá slečna Amber, se však nehodlala vzdát, a to ani na chvíli. Nedala ti pokoj, neustále posílala hromadu lístků a nebyl den, kdy by nestála se svým kočárem před dveřmi tvého londýnského domu. Zkrátka se zbláznila, zamilovala se a snad by bylo všechno docela pohádkové, kdybys ji měl alespoň trochu rád, ale nikdy jsi nepotkal otravnější a hloupější stvoření. A mohl sis ji tedy vzít, nebo stále snášet tohle bláznovství, které dozajista nepomine, dokud si nenajde jiného nešťastníka, jehož dům bude moct zamořit tunou růžových naparfémovaných lístků s detaily chystaného, ale taky sakra SMYŠLENÉHO, obřadu. Letos ses nechystal nikam mimo město, snad už kvůli tvé milující mamince, která ti teď chtěla být nablízku, ale nakonec ti lady Amber nedala na výběr a ještě to ráno - ráno začátku letní sezóny - ses rozhodl opustit svůj dům v Londýně a vydat se někam, kde tě snad nenajde. Jenže... to nebylo zase tak moc lehké. Kdo tě uvítá s otevřenou náručí na tak dlouhou dobu? Kde ti nezavřou dveře, když ses předem neohlásil? Na koho se můžeš spolehnout a především, koho tvoje bláznivá nápadnice rozhodně nebude znát... Chvíli jsi bez výrazu zíral na mapu Anglie, snad se ti i zastesklo po rodném Skotsku, ve kterém jsi nikdy nepotkal tak bláznivé děvče, když v tom ti pohled padl na malebný kraj u moře - Devonshire. V tom hrabství shodou náhod sídlila rodina Rushworth, tvůj bratranec si vzal slečnu Isabell, úžasnou a skromnou mladou dámu... Na jejich svatbě a při dalších příležitostech jsi měl možnost poznat i její starší sestru Freyu, která by ti jistě poskytla azyl, navíc každá venkovská rodina si pokládá za čest hostit pána z města. Když se sbalíš dostatečně rychle a nejlépe koňmo, jen s tím nejnutnějším, vyrazíš, mohl bys dorazit na Exeterský ples na zahájení sezóny... a když už tam budeš, mohla by tě rodina Rushworth vůbec odmítnout? Ačkoli je otázkou, zda se vůbec někomu svěřovat s pravým důvodem návštěvy... A rozhodně bys měl velmi brzy napsat dopis matce, aby se o tebe příliš nestrachovala. Možná to nebyl dokonalý plán úniku a možná jsi to opravdu nedomyslel, ale vyrazit si k moři nikdy nemůže být na škodu, navíc k vzdálené příjemné příbuzné. A kdo ví, třeba zrovna v tomhle malém zapadákově sídlí žena, co ti konečně ukradne srdce, nebo ti alespoň bude vyhovovat. Chvíli jsi sám se sebou spekuloval a nakonec ses vydal na cestu a po deváté hodině jsi už byl v Exeteru, hlavním městě hrabství, zatím ses ubytoval v hostinci a zrovna ses chystal na místní ples, který sice už byl poněkud v proudu, ale to nebyl žádný problém, ne pro vlivného pána z Londýna. Na venkově jde vždycky o velkou událost, zvlášť když jsi neohlášenou návštěvou. Snad se Freya příliš nezděsí, až tě spatří a snad ti poskytne potřebný azyl... Je čas vyrazit. |
| |
| ČERVEN Ples a rozhovor lord Henry, lady Rushworth Má zmínka o tanci se setká s těžkým neúspěchem, ale hlavu si s tím nijak nelámu. Myslela jsem si, že to tak dopadne, přesto jsem však měla pocit, že by ode mě bylo nefér mým společníkům tuto šanci alespoň nenabídnout. Krátce hodím očkem po svém bratrovi a lady Attwood. Vypadá to, že ti se na rozdíl od naší trojice tancem nenudí. Charlie má na tento společenský zvyk celkem neutrální názor a Avis to zdá se i docela baví. Navíc je to velmi nadaná tanečnice. Já sama jsem nakonec ráda, že se bratříčkova pozornost ubírá na moment jiným směrem. Jakkoli je mému srdci blízký občas i já potřebuji jeho ochranářským instinktům uniknout. „Rozmyslím si to,“ oznámím mladému hraběti, když se zeptá, zda bych ho v případě potřeby nechala na holičkách. Podle toho jak mi vzápětí cukne koutek, je ovšem zcela zřejmé, že si ho pouze dobírám. Upřímně nevím, co by to muselo být za člověka, abych mu odmítla pomoc. „Hodně vody, odvar z máty a heřmánku,“ chytám se záhy slova kocovina bez sebemenšího zaváhání. Pravdou je, že se u nás občas nějaký ten gentleman zastaví. Někteří totiž tento neduh snáší opravdu špatně, ale navštívit doktora kvůli něčemu takovému nechtějí, tudíž můj mozek reaguje téměř automaticky. Teprve po pár vteřinách si uvědomím, že to nebyla otázka a reakce nebylo potřeba. Rozpačitě se kousnu do rtu a těkavým pohledem přejedu okolí. Vlastně tak nějak doufám, že bude můj společenský přešlap ignorován ve prospěch počínající konverzace o rodině lady Rushworth. Ne, že bych se nějak zvlášť divila. Naopak začínalo být krajně podezřelé, že se má společenská neohrabanost dnešní večer nijak zvlášť neprojevila. No, alespoň jsi nikoho neurazila, uklidňuji se v duchu. |
| |
| soukromá zpráva od Rhys Bryson pro Florence, Stefanie (Ne)Soukromé zahrady S mírným pousmátím, které se nikam nevytrácí, sleduji obě dívky, přičemž slova a konečného rozhodnutí se opět chopí, nikterak překvapivě, právě slečna Lambton. Jsem si jist, že zná svou přítelkyni více než dobře a tak by nesouhlasila, pokud by ta jakkoli naznačila, že se jí návrh na to, vytratit se do zahrad, zrovna přespříliš nezamlouvá. Prorazím oběma dívkám cestu mezi ostatními, i když ti uhýbají bez většího nátlaku či přemlouvání. První, co vnikne do nosu není překvapivě vůně květin, ale ta, která je mi známá a spojená s obchodem tak, jako je pro jiného rodná hrouda symbolem domova. Snad se na pár sotva postřehnutelných chvil nechám unést vzpomínkami do zemí, odkud tabák pochází, na tamnější krajinu a její obyvatele... než se duchem opět plně vrátím ke své společnosti, jakmile pokývnu oběma gentelmanům, kteří si doutníky vychutnávají. Jako by svět, z něhož jsme sem vkročili neoddělovalo jen světlo a příšeří, ale i opona z poněkud chladnějšího vzduchu. Snad s trochu starostlivě nakrčeným čelem se otočím k Florence a Stefanii, na rtech snad lehce omluvný úsměv. To však jen na vteřinu, než mi podvědomí dá vědět, že se atmosféra zvláště kolem slečny Lambton uvolnila. Její přítelkyně setrvává stále spíše v tichosti, ale nechci ji k hovoru nutit násilím. Stačí mi jistota, že zde není přítomna proti své vůli. „Co vás vůbec, pane Brysone, přivedlo sem do Devonshiru?“ oči se opět ukotví na tmavovlásce, která jako by nočními zahradami spíše pookřála, než se stala ledovou královnou. Nemohu říci, že nejsem rád a snad i šťastný, i když vím, co je tou pravou příčinou onoho kouzla. "Snad touha po odpočinku. A ano, máte vlastně docela pravdu, že i stesk po přírodě mojí domoviny. Londýn má sice své nepopiratelné kouzlo.... Samozřejmě společně s nezaměnitelným pachem ne pro každého... Stejně jako mnohá další místa a světy daleko od Anglie. Ale ať mne vítr zavál kamkoli... zatím nikde jsem se necítil víc doma než právě tady. A troufám si říct, že se to už nezmění. Proto se sem pokaždé vracím." slova plynou sama, nenuceně, s jakousi zasněnou lehkostí, která jen dává důraz na to, že nejsou divadlem. Jistě, jsou tací, kteří by se ptali, proč tedy nejsem v rodné zemi, neusadím se, nenajdu si ženu a nezaložím rodinu. Odpověď na to je více jak prostá... "Prozraďte mi vy, slečno Lambton, co vám na zdejším venkově učarovalo nejvíce? A lákalo vás někdy podívat se jak to vypadá... i jinde?" v očích se zaperlí jakási zvědavost. Vsázím na to, že dívku s jádrem a náturou jakou má Florence podobná otázka rozhodně nepohorší a snad ani natolik, že by snad zapírala, pokud by ji ve skutečnosti cesta třeba i za oceán lákala. Samozřejmě, mohu se také plést. Ale teď, když je zde vlastně jen její přítelkyně a naopak není přítomna její matka... Sotva se nadechne k odpovědi... pokynu i Stefanii, aby přišla k slečně Lambtonové "Mohu?" Místo dalšího vysvětlování nechám kabátec sklouznout z ramen a pokynu oběma, aby se zavěsily do sebe a látka se tak mohla rozprostřít přes ramena jich obou. "Vím, že na opravdu velké zahřátí to není... a omlouvám se, nenapadlo mne že zdejší vzduch bude tolik chladný. Kdybyste měly nepohodlí, jedna nebo druhá, stačí říct a vrátíme se zpět do sálu." pokývnu s lehkým pousmátím bradou. Nesnažím se je nijak přesvědčit k úprku zpět mezi světla a cinkot příborů, je to jen prosté oznámení, že je nehodlám držet ani tady. |
| |
| ČERVEN Charles Wright Dál si spokojeně užívám tanec, který mám opravdu ráda. Jedna z mála kratochvíl, kterou nepohrdnu ani ve vyšší míře. Ach, jak jen to zní nabubřele. Současně si užívám i galantní společnost a příjemnou konverzaci s tímto mladým gentlemanem. Líbí se mi, že není vůbec agresivní, ani nesrší zbytečnými lichotkami a dvojsmysly. Je to vskutku osvěžující nemuset se pasovat do role lovce a lovné zvěře. Také se zasměji vtipu na účet jeho sestry, ovšem ve vší slušnosti. Pevné sourozenecké pouto, vskutku. Nerozluční, a přesto by možná každý rád našel svou vlastní cestu. Jenomže, kdo se mezi vás dva má dostat a osvobodit vás? Težký úkol pro budoucí nápadníky a nápadnice. Taneční odmlky skýtají chvilky pro podobné myšlenky a představy. Zda-li jsem se alespoň trochu přiblížila k pravdě? „No tedy, vaše drahá sestra si z vás takto často střílí?“ pobaveně povytáhnu obočí. Na pohled tichá myška, ale v soukromí ... Odmítavě zavrtím hlavou. „Kdepak, vůbec mě nevyděsila.“ koutky rů mi ovšem zacukají v úsměvu. Snažím se tvářit statečně, ale pan Wright nemusí být žádný zdatný pozorovatel, aby poznal, že jsem jeho sestře skočila na lep a uvěřila jí. Konverzace se stočí ke koním. Na bezpečnější půdu pro mého společníka. Dokážu být velmi dobrý posluchači i pozorovatel. Stačila jsem si všimnout, že náš vážený hostitel zmizel ze sálu ihned se dvěma krásnými dámami – pokud si toho všiml i můj drahý bratránek, a on si jistě všiml, musel jej bodnout osten ani ne tak závisti jako mužské ješitnosti. Však on se z toho vzpamatuje. Společnost lady Anne a lady Rushworth je ovšem více než dostatečnou kompenzací na jeho pochroumané ego. Pohlédnu na pana Wrighta sjistým zaujetím a jemně přikývnu. Sunny, to si musím zapamatovat. „Oh, takže Daisy a Sunny tvoří nerozlučnou dvojici?“ ujasním si překvapeně. „To musí být úžasný pohled.“ zvířata jsou báječná stvoření. Těším se, až to uvidímna vlastní oči. „Děkuji, pane Wrighte ta milé přání. na okamžik sklopím oči k podlaze. „Osobně nepochybuji, že léto v tomto panství bude přinejmenším nádherné.“ sama tomu upřímně věřím. Jsem to velmi krátce, tak na takovou bláhovost mám přeci nárok. Vesele se na Charlese usměji bez nějaké pádné přičiny. Píseň se pomalu chýlí ke konci. „Jste velmi dobrý tanečník, budu vás muset sestře pochválit.“ usměji se. „Děkuji za tanec.“ vysmeknu ukázkové pukrle. „Nerada bych vás zdržovala. Jistě spousta dalších urozených slečen čeká na příležitost dostat se do vaší společnosti.“ zkoumavě se na pana Wrighta zadívám. Nechci jej nutit setrvávat u mne, pokud se mu nebude chtít anebo pokud jeho zájem miří jinam. Rozhodnutí nechávám tedy čistě na něm. |
| |
 | soukromá zpráva od Matt J. Johns pro Tak a mám toho dosť toto sa už nedá vydržať má dve možnosti buď sa oženiť s niekym pri kom sa mi vyhadzuje už vyrážka len keď je so mnou v jednej miestnosti NO TO NIE na to sa mám v celku rád, úprk do škótska to by bolo fajn ale ..... tam ma nájde tak to zas nie. A čo tak skúsiť vidiek kde som nikdy nebol a máme tam rodinu aj keď vzdialenú ale predsa rodinu. Po tejto myšlienke začinam automaticky baliť svoje veci a svojmu pobočníkovi prikážem pripraviť koňa, zbalím si všetko čo treba na sezónu a čo nemám si dám potom priviesť pobočníkom. po tomto horúčkovitom balení usadnem za písací stôl a napísem list svojej drahej Matke Milá Mama, poprosím ta o trpezlivosť a urovnanie zaležitosti so slečnou do ktorej si ma dostala svojou snahou ma rozumne oženiť. Ja som sa rozhodol pre strategicky ústup a prieskum nových možností ....., Budem preč počas celej sezóny tak sa o mňa neboj a určite sa ti ozvem kde som sa rozhodol stráviť tohtoročnú sezónu. S láskou a úctou Matt Po dopísaní listu sa oblečiem na cestu a vydám sa smer Exeter, konečne som tam dorazil a ubytoval som sa v jednom hostinci kde dúfam nepobudnem nejak dlho aj keď je to vraj najlepšie ubytovanie v okolí. Opláchol som sa a idem sa pozrieť na tú naj udalosť čo tu prebieha, obliekol som si to najlepšie na seba čo som mal zbalené a rýchlo na ples a snáď tam nájdem Freyu a aj jej rodinu a budem dúfať v ich pohostinnosť predsa rodina je Rodina Ples Prichádzam neomylne k miestu kde sa koná ples ako úvod tejto sezóny aj keď bez ohlásenia a na poslednú chvíľu ale predsa |
| |
| soukromá zpráva od Florence Lambton pro ČERVEN Rhys Bryson, Stefanie Zahrady Jemné křoupání kamínků, tichý hovor z různých koutů ševelící zeleně a zurčení vody ve fontáně bylo to jediné, co náš hovor mohlo doprovázet. Hluk sálů zůstal za námi, stejně jako lehce zaostávala má přítelkyně. Nenutila jsem ji, aby se mé ruky držela za každou cenu. Jen jsem ji po očku sledovala. Nerada bych, aby se cítila nucená do této společnosti. Jistě mi dá znamení, kdyby se chtěla vrátit do sálů, nebo snad na chvíli zůstat o samotě. Ovšem, zcela upřímně, doufala jsem, že takové znamení hned tak nepřijde. |
| |
| ČERVEN Charles Wright Avis „Ano, ačkoli s Vámi se slova ztratit nebojí, myslím, že jste pochopila, že tomu tak vždy není. Z toho vyplývá, že je jejím cílem po většinu času právě má maličkost.“ To, že je vina nejspíš i na jeho straně už nahlas nezmíní, ačkoli kdokoli viděl, jak se okolo své setry neustále ochomýtá, nemá problém s tím si tuto skutečnost domyslet. „To Vám ovšem ani trochu nevěřím lady Attwood. Mohu Vám však poskytnout plné pochopení. Vím, jak dokáže být přesvědčivá,“ nenechá se starší ze sourozenců Wrightových obalamutit. „Jsem si však jistý, že ji brzy budete mít prokouknutou a podobné pokusy jí značně ztížíte,“ dodá s úsměvem nepřímo poukazujíc na inteligenci své půvabné společnice. Přesto, že se tolik neznáte, nejspíš předpokládá, že by se jeho sestra s nikým natvrdlým takto rychle nesblížila. Konverzace o koních se nese v daleko lehčím duchu. Jednak se lady Attwood zrovna trefila do značně zábavného tématu a druhak se zdá, že má Charles drobné zábrany i v konverzaci o své sestře. Jako by měl potřebu ji chránit i když zrovna není po jeho boku. Těžko říct, zda je to proto, že se dívky ještě tolik neznají nebo je to jeho konstantní vrtoch. Něco takového se jednoduše nedá z první pořádné konverzace vyčíst. „Daisy je ovčácký pes, takže s koňmi celkově hodně pomáhá, ale ano…ti dva jsou opravdu nerozlučná dvojice,“ zasměje se krátce, jako by si zrovna vzpomněl na něco vtipného. Podle jeho předchozího popisu se však dá usoudit, že je ona dvojice vskutku humorná. Následnou pochvalu své domoviny přejde sice beze slova, ale na tváři mu hraje spokojený úsměv. Je tedy zřejmé, že plán odstěhovat se pramení opravdu pouze z touhy po studiích, nikoli lhostejnosti k zdejšímu kraji. „Jste příliš laskavá, i já vím, že jsou mé taneční schopnosti přinejlepším průměrné. Jen jsem měl štěstí na výbornou tanečnici,“ řekne upřímně. Překvapivě to však nevyzní jako vlezlá lichotka, nýbrž upřímné ocenění schopností jeho doprovodu. Charles nejspíš není někdo, kdo by se na rozdíl od mnoha jiných gentlemanů vyžíval v rozpacích mladých dívek. Hudba se opravdu chýlí ke konci a on konečně ledabyle pohlédne směrem, kde zanechal svou sestru. Ta je nyní, ovšem zdá se opravdu v rozpacích. Jaký k tomu má důvod, samozřejmě takto na dálku není jasné, ale Charlesovi se to přesto očividně nezamlouvá. Je to pouhý záblesk nespokojenosti, který by méně pozornému člověku mohl uniknout, ale přítomen je. „Mohu Vás tedy doprovodit za Vaším bratrancem či nabídnout pohár vody?“ Zeptá se, když je píseň definitivně u konce. Nevypadá nijak nedočkavě a tvář mu opět zdobí příjemný úsměv, je tak těžké uhádnout, co se nyní odehrává v jeho hlavě. |
| |
| soukromá zpráva od Rhys Bryson pro Florence, Stefanie Vůně dálek Našli by se tací, co by s překvapením tiše šeptali, že se ze slečny Lambton stala náhle zcela jiná bytost, než jakou byla při prvním seznámení v sále. A pak takoví, kteří podobné nepovažují za proměnu - pouze rozkvět něčeho, co je pravou podstatou. Asi tak, jako když dáte květině prostor a dostatek vláhy na to, aby potěšila nejen vaše oči, ale i nitro, svými květy. Unáhlené soudy se nikdy nevyplácí. „Učarovalo... To je myslím ten nejlepší výraz,“ snad očekávání se promění v opětovaný úsměv, který mírně zaškube koutky úst vzhůru, když popíše své vlastní dojmy o zdejší metropoli, která je buď zbožňována, nebo naopak. Londýn skýtá mnoho protikladů, až se z toho nemálo jeho návštěvníkům může zatočit hlava. Všechen shon, spousta lidí, i jeho specifický... pach. Za to venkov... Opravdu, Devonshire mě stále umí očarovat. Především ten obrovský rozdíl mezi tím, čím je tvoře, a tím, kdo v něm žije.“ v očích mi blýskne pobavení a zlehka kývnu na znamení, že rozumím, jak ta slova míní. Zatím však stále mlčím a naslouchám hlasu mladé dívky... „Miluji nespoutanost jeho přírody, divoký vítr, hluboké lesy, ranní rosu ve vysoké trávě, zpěv ptáků...,“ Jak ji pozoruji, jako bych i cítil vše, co popisovala a výraz její tváře se začal zrcadlit i v mé vlastní. „Mohla bych pokračovat do nekonečna, ale nejsem básník. Nikdy bych krásy tohoto kraje nevykreslila takové, jaké opravdu ve skutečnosti jsou. To musíte zažít.“ Pohled očí se pokusí zaostřit z představ zpět na slečnu Lambton, ale než se mi to podaří, sklouznu jimi k místu, kde její dlaň stiskla tu mojí. Hlavou mi prokmitne snad zdánlivě nepatřičná myšlenka na hodiny nauky o květinách, která opět vyloudí na tváři pousmátí, i když něčím jiné, než byla ta dosavadní. Snad by víc mohly prozradit oči, ale ty jsou upřené jinam, než aby do nich bylo vidět. „Víte, velmi ráda bych se podívala i jinam. Samozřejmě velká města, která jsou opěvována obchodníky, ale snad ještě raději kraje, které jsou opomíjeny. A člověk může zůstat i zde na ostrovech. Ráda bych poznala lépe Skotsko, Irsko. Ovšem i dálky jsou lákavé. Chtěla bych zjistit, jaká je opravdu velká poušť v Africe. Nebo snad navštívit arabský svět? Je toho tolik, co svět zajímavého nabízí.“ pousmátí se opět mírně změní... a spolu se rty se usmívají i oči. Ani v nejmenším bych netušil, že tady potkám někoho, jako ji. Ale tím je to celé ještě víc.... výjimečné. Ten lesk... spolu se závratí v očích tak dobře znám... opilý myšlenkou a barvami, schopný vrhnout se střemhlav dolů a celý se ponořit do vůní dálek... „Pane Brysone,“ hlas Florence mne opět přitáhne zpět do plné přítomnosti toho okamžiku a další otázka na sebe nenechá čekat ani vteřinu „vyprávějte, která z těch cizin okouzlila nejvíce vás. Kam byste se rád vrátil?“ já však okamžik váhám. Čelo se mírně podmračí v zamyšlení, stejně jako stisknou rty, na kterých se vzápětí objeví trochu rozpačitý úsměv. "Snad ze všech otázak, které jste mohla zvolit... jste si vybrala tu nejtěžší." snad lehká, ale nijak vážně míněná výčitka v podtónu hlasu, podbarvená ovšem tím, že zbytek rozhodně není nijak hraný. Skutečně není snadné zvolit jen jedno místo, avšak... "Snad každá země má své kouzlo, slečno Lambtonová. Zálěží jak moc jí otevřete své nitro, aby k vám mohlo proniknout. Ale ta, která ve mě zanechala asi nejsilnější dojem, byla Amerika a její deštné lesy. Lidé, co v nich žijí tak těsně svázaní s přírodou, jak jen je to možné. Díky zdejším teplotám... nejsou nuceni se zvlášť oblékat a... ani nahotu nevnímají jako něco, za co je třeba se stydět. Je to úplně jiný svět, než ten náš. V něčem z pohledu našince mnohem krutější, ale snad i proto zde žijí jinak. Způsobem, že bychom se od nich mohli leccos učit, ač je mnoho našinců považuje a označuje za divochy. Spousta z nich má lepší způsoby co se týká rodiny, poutu nejen k ní ale ke všemu co jim příroda poskytne, jisté posvátné úctě, neplýtváním a především tím, že jsou schopni plně prožít každý okamžik, který mohou. Neutápí se minulostí, nelpí na budoucnosti. Důležité je pro ně teď a tady. V tomhle.... mají mnohem větší svobodu a budu upřímný když vyjádřím, že jim ji závidím." krátce se zasměji. Okamžik na to zadoufám, že se mi snad ani jednu z dívek nepodařilo pohoršit ani tentokrát, zvláště zmínkou o vskutku sporém odění místních, které je pro mne samotného důkazem onoho spojení s přírodou a rozhodně ne symbolem nějakých lascivností. Málokdy mám příležitost k podobným rozhovorům a stejně tak když se naskytne se tím spíše neumím ovládnout. Naopak se nechám až příliš snadno unést a v okamžicích jako je tento jsem jedině rád, že mne nedoprovází otec či starší bratr. Vyčítavý pohled a jinak kamenně vážná tvář by byly tím nejmenším. "Ta svoboda není zadarmo, vše má i své stinné stránky a myslím, že bych sám nedokázal v podobných podmínkách vydržet delší čas, natož navždy. Horko a přitom takové vlhko, že mokré oblečení na vás nemá venku šanci uschnout, jak se jednou namočí. Je to vcelku tvrdý život, ale..." zadívám se Florence zpříma do očí. "Ptala jste se, kam bych se rád vrátil. Anglie je a bude vždy na prvním místě, nikdy ji nechci opustit natrvalo, domov máte pouze jeden. Ale pokud bych měl zvolit druhé, kam bych se mohl čas od času vracet... pak by to bylo právě tohle." snad v její tváři, ale především očích pátrám po byť i malém pohnutí, nebo jakékoli nápovědě, co v ní ona slova vyvolala, nebo jsou důvody proč delší čas neodvracím pohled ještě jiné? Není to víc než dvě vteřiny, ale nakonec Florence "propustím" tím, že v pokývnutí skloním hlavu - prosté gesto, že nyní má prostor k vyjádření opět ona - ať už bude jakékoli. Cosi mi ale našeptává, že slečna Lambton též není unáhleným soudcem... |
| |
| ČERVEN Lady Anne Náhle sami Jsem velmi překvapen, když se mi z úst lady Anne dostane lehkého pošťouchnutí, ale vnímám to docela pozitivně, i když v očích na okamžik probleskne náznak překvapení, znamená to totiž, že se v mé přítomnosti již cítí natolik uvolněně, aby si mě beztrestně a bez rozpaků dobírala. Jen si dej pozor Henry, abys vedle sebe za chvíli neměl další Avis, která tě sice slepě miluje, ale nebere tě vážně ani co by se za nehet vešlo. Zlehka se usměji. ,,Jsem vám tedy vydán na milost a nemilost." Snad spíše na nemilost... Pokývám pobaveně hlavou a v tu chvíli lady Anne přispěchá se svým receptem, snad poněkud automaticky, bez pohoršení, čistě analyticky, aniž by tušila, že se po ní jednoznačně nevyžadovala odpověď, ne tady a ne teď. Musím se zasmát, i přesto, že milá Anne dozajista doufá, že tento lehonký přešlap přehlédnu a nechám konverzaci plynout. Jenže bych to asi ani nebyl já, kdybych nevyužil příležitosti vynést další ze svých karet, kterých mám naštěstí plné rukávy... Škoda jen, že v hazardu nejsem tak dobrý jako v etických a konverzačních hrách. ,,Děkuji, ten recept si zapíšu za uši, ačkoli jste tím dokonale rozprášila na prach mou záminku vás v co nejbližších dnech vidět." Usměji se na ni a pozdvihnu skleničku s jantarovou tekutinou na její zdraví, na okamžik dokonale uchvácen tím rozpačitým výrazem, skousnutým rtem a tou trochou bezradnosti, která sluší jen a jen ženám. Má fascinace je - díkybohu - brzy přerušena, lady Rushworth velmi nečekaně opustí naši malou společnost, zdvořile se omluví a spěchá kamsi do davu... Snad někoho zahlédla, snad se jí udělalo nevolno, netuším, popravdě jsem jí nevěnoval víc pozornosti, než mi společenská pravidla přikazovala a možná ještě míň. ,,Zdá se, že se opět budete muset spokojit pouze s mou společností, lady Wright." Lehonce pokrčím rameny a chystám se své půvabné společnici nabídnout rámě, ačkoli jsem ještě pořádně nezvážil, kam bych ji rád odvedl. Zahrady vyhodnocuji jako příliš riskantní, ale hudební salonek by mohl být tím pravým místem... Ne docela mimo pohledy, ale jistě tam bude o pár párů očí méně. Bohužel mi však ďábelský plán, rodící se v mé hlavě, překazí doznívající tóny hudby, další tanec je tedy u konce... Avis? Zajímá mě, zda mi přeješ alespoň trochu štěstí... Jistěže ano, jen si ho každý interpretujeme po svém. Netuším, zda se z mé tváře dá alespoň trochu číst, nad čím přemýšlím, snad už kvůli sobě doufám, že ne. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ČERVEN Dlouho nic, a potom Avis Ples Ručička hodin se pomalu, ale jistě blíží k jedenácté hodině, jsi si samozřejmě vědom, že tohle není úplně ideální čas k příchodu, ale co se dá dělat. Všichni místní už museli být dozajista v komplexu, uvnitř krásného velkého plesového sálu v obecním domě Exeteru, kam se sjížděly kočáry z širokého okolí. Zábava je, zdá se, v plném proudu a lahodná hudba vítá každého, kdo má tu odvahu a potěšení vstoupit. Venku je stejně rušno jako uvnitř, v obecním domě totiž není jenom velký, krásně zdobený taneční sál s malovaným, klenutým stropem, ale také několik menších místností, pánský salónek, dámský salónek, salón s několika krby a mnoha pohovkami a taburety, v něm se také nachází piáno, a dámy tedy mohou s pozdějšími hodinami předvést nejen své taneční umění. Ze sálu je také možné zamířit velkými prosklenými dveřmi přímo na rozlehlou terasu a do zahrad. V sále je lehce vyvýšený balkón, který poskytuje krásný rozhled na celý parket, zároveň je i sídlem orchestru, protože odtud se hudba rozléhá nejlépe. Hudebníci zrovna končí jeden ze svých uměleckých kusů, a proto jsou dvojice na parketu prapodivně neuspořádané. Sluhové hbitě roznášejí skleničky se šampaňským, vodou, nebo lehkým vinným nápojem, ostřejší alkohol se podává v pánském salonku. V sále je hotová vřava, je to tím, že ples v malém hrabství je tak trochu familiérní a téměř všichni návštěvníci se znají alespoň od vidění. Těžko říct, zda je ti tato skutečnost spíše příjemná nebo nepříjemná, koneckonců oproti tak trochu škrobenému Londýnu je to nezvyk. Nikdo však nemůže popřít, že dnešní ples aspiruje na to být událostí sezóny, a pokud není dokonalý, je přinejmenším okouzlující, pokud není okázalý, je přinejmenším velmi vkusný. Očima propátráváš sál, hledáš především slečnu Florence Lambton, protože ta je z celé téhle famílie ta nejnormálnější, a především nejchytřejší. Neznáš chytřejší děvče, než je tahle venkovská květinka, pokud ti někdo může pomoci, tak je to jedině ona, dozajista vymyslí nějaký chytrý plán, který by tě ani ve snu nenapadl, ačkoli přiznat to nahlas... to by se nechtělo žádnému muži. Uchýlit se k jejich rodině nebyl špatný nápad, věděl jsi, že madam Lambton - matka Florence - tě přijme pod svou střechu s otevřenou náručí, byla ovšem trochu prostá a její chování neodpovídalo žádným standardům, a to ani těm venkovským. //Florence se svou rodinou bydlí na panství sira Wexleyho, právě toho bych viděla jako váš pojící rodinný článek. :) Jinak nahlédni do HP, ať máš o Flo nějakou představu. :) Marně se rozhlížíš, ale mezi tím davem stále nemůžeš narazit na známou tvář, snad jsi trochu nervózní a netrpělivý, rozhodneš se zkrátit si cestu přímo přes taneční parket, který se začíná pozvolna uvolňovat, na jeho ohraji však díky své nepozornosti ramenem vrazíš do dámy s ohnivými vlasy a tvářemi posetými pihami, má něco kolem 160 cm, je velmi drobná a vlastně není divu, žes ji skoro přehlédl... Ale i přes tvé naléhavé hledání by nebylo zrovna gentlemanské se alespoň neomluvit. //Jde o slečnu Avis Attwood. Teď už odepisuj veřejně. |
| |
| ČERVEN Avis Prapodivné seznámení Ať už se to stane s tvým vědomím, anebo bez něj, zkrátka se tvá - možná trochu popletená, či tancem omámená - hlavinka pohne, a tím pokyne Charlesovi, aby ti přinesl pohárek vody. Dovede tě na okraj parketu a s velmi galantní úklonou se vydá do davu, kde snad s trochou štěstí ukořistí požadovaný nápoj. Tvým bystrým očím nemůže ujít, že lady Wright opět osaměla s tvým bratrancem... V koutku mysli tě napadne, že by mohl kout nějaké nekalé plány, ale než se nad tím vůbec stačíš hlouběji zamyslet, vrazí do tebe jakýsi gentleman poněkud neurvale ramenem. Z jeho výrazu je ovšem jisté, že to nezamýšlel, vypadá dokonce trochu překvapeně a navíc i lehce zmateně... Za celý večer jsi jej ještě neviděla. Kdo to může být? Je opravdu vysoký, bezmála má sto devadesát centimetrů, a tak se vlastně nelze moc divit, že tě při troše nepozornosti přehlídl. //S potěšením ti představuji náš nový přírůstek, pana Matta J. Johnse. |
| |
| ČERVEN UDÁLOSTI vol. II Pravidelný přísun drbů, pověstí, úvah a předpovědí z vašich řad. - Venku je stále krásně a neprší, hvězdy se vyhouply na oblohu s dokonalou sebejistotou, noc je světlá a kupodivu teplá, není problém procházet se v zahradách v plesové róbě. - Nejedna všetečná pozorovatelka si všimla, že nový pánský přírůstek v Devonshiru - nechvalně známý hrabě Sylver - už rozprostřel své sítě. Není pochyb o tom, kterou dívku by dnešního večera rád lapil. Na druhou stranu má podle některých až příliš blízký vztah se svou sestřenicí... To je totiž trochu podivné. - Lady Attwood uplatňuje všechny své londýnské zvyklosti a má kolem prstu už omotaného nejednoho gentlemana, snad už každý jí dnešní večer věnoval pozornost, dokonce i ten neohlášený cizinec... Taková nóbl dáma nám tu jistě scházela. - Na plese se zjevil neohlášený cizinec! Kdo to je? Odkud přijel? Hledá tu někoho konkrétního? A především - JE SVOBODNÝ?! - Lady Rushworth z neznámých důvodů opustila taneční sál a někteří říkají, že dokonce i hlavní město. Co se asi stalo? Není na tom snad její matka dobře? Nebo jen neustála konkurenci, která je pro nezadanou ženu jejího věku už zkrátka neúnosná? - Obchodník - a pravděpodobně nejzajímavější partie této sezóny - Rhys Bryson věnuje svoji pozornost nejenom prostořeké lady Lambton, ale i nevzhledné lady Mable... To už není pánům z Londýna dost obyčejná krása a uhlazené chování? Je skoro jedenáct, zábava pokračuje! |
| |
| soukromá zpráva od Florence Lambton pro ČERVEN Rhys Bryson, Stefanie Bylo to příjemné. Vlastně nejspíš ještě lepší, než příjemné. Ta vzácná chvíle soukromí, kdy jsem mohla odhalit své pravé já, volně hovořit a nebýt za to pak stíhána pohoršenými pohledy matinky, ale i jiných členů společnosti. Zdálo se, že pan Bryson mě rozhodně nehodlá spílat do neotesanců. Na druhou stranu otevřená bývám často, ale přesto... Takhle se cítím ještě lépe. |
| |
| soukromá zpráva od Florence Lambton pro ČERVEN Bylo to příjemné. Vlastně nejspíš ještě lepší, než příjemné. Ta vzácná chvíle soukromí, kdy jsem mohla odhalit své pravé já, volně hovořit a nebýt za to pak stíhána pohoršenými pohledy matinky, ale i jiných členů společnosti. Zdálo se, že pan Bryson mě rozhodně nehodlá spílat do neotesanců. Na druhou stranu otevřená bývám často, ale přesto... Takhle se cítím ještě lépe. |
| |
| ČERVEN Henry Sylver Náhle sami Všechny mé naděje, že mladý hrabě přejde nevyžádanou diagnózu bez povšimnutí, jsou velmi rychle zadupány do země. Rozpačité ticho totiž v okamžení protne pobavený smích a mě nezbývá než muži přede mnou opět věnovat plnou pozornost. Ano, vzhledem k jeho povaze se to dalo očekávat, ale doufala jsem, že mě zachrání třeba přítomnost Lady Rushworth. „Nezbývá než doufat, že Vás k nám dovede nějaká příjemnější záležitost,“ odpovím stále trochu ostýchavým tónem. Lady Rushworth mé utrpení nakonec přeci jen přeruší, ačkoli trochu jiným způsobem než bych čekala. Místo pár chytrých slůvek totiž pozornost upoutá svým velmi náhlým odchodem. „V pořádku, snad se v brzké době uvidíme…Dobrou noc Lady Rushworth,“ rozloučím se poněkud zmateně. Není úplně jasné, proč se nás rozhodla tak rychle opustit. Snad to nemělo co do činění s její rodinou situací, bleskne mi hlavou znepokojivá myšlenka. Jsem si však jistá, že kdyby to bylo něco, s čím mohu pomoci, dozajista by mi to neprodleně sdělila. Tak jako tak mi celá situace poskytla pár momentů na vzpamatování, za což jsem jí neskutečně vděčná. „Zdá se, že ano,“ potvrdím slova mladého hraběte, když nám černovlasá žena zmizí z dohledu. „Pokud tedy nemáte nějaké zajímavější plány,“ dodám jako by mimochodem. Vždy ráda nechám gentlemanovi příležitost utéct. Není horšího pocitu než být někomu na obtíž a bůh ví, že si mě Lord Sylver užil dnes večer až až. Pro mě to bylo bezpochyby přinejmenším nevšední setkání. Musím však uznat, že veskrze pozitivně nevšední. Hudba se pomalu chýlí ke konci a já koutkem oka zahlédnu svého bratra, doprovázejíc Avis z parketu. Na moment mám pocit, že se hodlají vydat naším směrem, ale pak můj sourozenec zmizí kdesi v davu. Mohu-li hádat, přislíbil svému půvabnému doprovodu něco k pití či občerstvení. To už ale do Lady Attwood doslova a do písmene naráží další mladý muž. Zaujatě nakloním hlavu. Nemyslím si, že jsem ho zde někdy dřív spatřila. Můj pohled se tak opět stočí k hraběti. Nejsem si jistá jaký je zde další krok. Hodlá se mi snad i nadále věnovat? Uklidit se do salónku? Nebo se vydá zkontrolovat svou sestřenici? To je něco, co by dozajista učinil můj bratr, ale co v dané situaci očekávat od mého společníka opravdu netuším. |
| |
| soukromá zpráva od Stefanie Mable pro Červen Rhys, Florence Zahrady Nemlátila jsem do toho klavíru moc? Nebyla ta klidná pasáž moc nudná? Nevybrala jsem špatnou skladbu? Neurazila jsem někoho? Je to potlesk ze slušnosti? Myšlenky mi vířily hlavou jako šílené a já jenom prkenně předváděla pukrle komukoliv, kdo se objevil přede mnou a tleskal mně na počest. Potlesk se mi v uších měnil v šum. Měla jsem pocit, že Augusta mi moc utáhla šaty. Hlavou mi pulzovala horkost a mezi všemi těmi lidmi jsem se ztrácela. Pohledem se snažím vyhledat matku, abych zjistila, jestli jsem si vedla dobře nebo špatně, ale nikde ji nevidím. A to mě znervózňuje ještě víc. Jsem pod plnou palbou pozornosti a nevím, co mám dělat. A pak jako spása, jako anděl seslaný z nebe se přede mnou objeví Florence. Má milovaná přítelkyně Florence. A měla u sebe doprovod, což byl další neznámý člověk. Nasadím strojený úsměv, jak mi etiketa nařizovala a tajně přitom doufám, že mě matka zahlédne. Už jenom fakt, že jsem se pohybovala v blízkosti nějakého mladého gentlemana, by ji mohl dostatečně obměkčit. Rozhodně tenhle večer nad svou mladší a především krásnější sestrou nevyhraji, ale mohu alespoň sesbírat drobečky pod stolem. Raději bych teď měla Florence jenom sama pro sebe, abych se jí mohla svěřit se svými nepříjemnými pocity z tohoto plesu, ale před neznámým pánem si nedovolím říct jedinou stížnost. Ještě by si o mě pomyslel, že jsem nějaké ufňukané dítě… dost stačí, že si mě občas pletou se sloupem. “Velmi mne těší, pane Brysone. Florence, jsi až moc laskavá.“ Stisknu Florence vděčně ruku, než ji podám mladému gentlemanovi. Už jenom proto, že vím, jaké je Florence upřímné děvče mě její chvála vždycky těšila mnohem víc než u všech ostatních. Protože u ní jsem věděla, že to není jenom společenská fráze. V hlavě mi stále hlasitě šumí a těžko se mi dýchá v sálu plném horkého vzduchu, takže vlastně ani nemám moc myšlenky na nenápadné pokukování po novém gentlemanovi, který se nějakým nedorozuměním zatoulal na tento ples. “Uvádíte mne do rozpaků, pane Brysone. Jsem ovšem velmi potěšena, že se vám mé hraní líbilo, stejně jako ostatním ve vašem okolí. Hraji již řadu let.“ Moje odpověď nezní nikterak upřímně a celý můj výstup je neskutečně strojený, i když se snažím po celou dobu příjemně usmívat, přesně jak mě učila matka před zrcadlem. Ani se nedávám do žádného rozhovoru, neptám se na otázky, protože mám pocit, že se mi pro ně nedostává dostatek kyslíku. Určitě si musí myslet, že jsem ještě k tomu všemu nudná! Napadne mě hned, ale v tuhle chvíli s tím nic nenadělám. “Ano prosím!“ Vyhrknu zbrkle, jakmile nám nabídne sklenici vody. Třeba mi to pomůže se znovu dostat do nějaké zautomatizované verze, která bude schopná fungovat ve společnosti tak, jak byla učena. “Vůbec ne. Vypadá jako milý mladý gentleman.“ Usměji se na Florence slabě při jejím dotazu ohledně pana Brysona. Její starostlivost, jestli se cítím dobře, mne upřímně dojala a na chvilku donutila přestat myslet na ten šum kolem, který mi jinak byl protivný. Jejího přátelství jsem si upřímně vážila a ona byla snad jediná dívka, které bych přála jenom to nejlepší. “Potřebuju se vytratit.“ Pronesu jejím směrem tichým šeptem, ale moje oči ječí o pomoc. Hvízdavě se nadechnu skrz zaťaté zuby, protože se mi začíná dělat mdlo, ale na svou kamarádku se i přesto usměji, aby neměla moc starostí. Vypadalo to, že si s panem Brysonem rozumí a já jí to nechtěla kazit pro nějakou svou chvilkovou slabost. “Díky.“ Převezmu si od pána sklenici vody a až moc zhluboka na poměry etikety se z ní napiji. Jeho návrh na vytracení do zahrad přijde jako smilování z nebes. Nerada kazím své přítelkyni možné sblížené ve dvou, ale ten vzduch v tuhle chvíli opravdu potřebuji. Na dotázání Florence už jenom němě přikývnu a vydám se svižnějším tempem k východu. Jakmile jsme se dostali ven, začala se má přítelkyně zajímat o mladého gentlemana. Jindy bych asi stále po jejím boku a zvídavě naslouchala jejich rozhovoru. V nynější chvíli jsem ale měla pocit na zvracení a těžce se mi dýchalo, proto jsem se od nich lehce vzdálila a snažila se rozdýchat tu palčivou bolest ve spáncích a sevření žaludku. Vlastně ani nevím, o čem si ti dva dobrých deset minut povídali, protože jsem za nimi chodila pomalým krokem a myslela pouze na to, že tu dnes nesmím omdlít. Jsem si stoprocentně jistá, že mi Augusta utáhla šaty až moc, ale je naprosto nemyslitelné, abych před mladým gentlemanem požádala svou přítelkyni o pomocnou ruku. A tak myslím jenom na hluboký nádech, po kterém přichází stejný výdech a takhle kroužím po zahradách a společně se mnou i moje myšlenky. Sleduji ty dva před sebou a v mysli se mi zjeví nepříjemný rozhovor s mou matkou, který mě od té doby pálil někde v koutku mysli. “To si vážně myslíš, že je Florence tvá přítelkyně. Promiň Kachňátko, ale takovou nehezkou tvářičku by vedle sebe chtěla mít každá tuctová dívenka.“ Tenkrát jsem jí nevěřila a samozřejmě ani dnes se snažím o své přítelkyni nepochybovat. Ale rok od roku je to těžší. Společnost na mě vyvíjí tlak a zároveň se na mě dívají, jako kdybych už dávno byla mezi poraženými. Protože prostě nejsem hezká. A Florence je hezká a ještě k tomu je chytrá. Vážně by byla vedle mě jenom proto, aby zářila o to víc? Ne to ne. Florence nikdy. Její matka možná, ale já vím, že na ni nikdy nedala a upřímně doufám, že to tak i zůstane. Ovšem mohla bych jí to vůbec mít za zlé? Nevyužívá jenom všechny dostupné prostředky, které má, zrovna jako každá jiná slečna v téhle části země? Jak se snažím zahnat mdloby a nevolnost, začínám si víc všímat jejich rozhovoru. Florence je fascinovaná a okouzlující, protože už není svázaná ani protokolem, ani pohledem své matky. Pan Bryson byl právě svědkem pravé Florence, takové, kterou nemá tu čest poznat každý. Musím se nad tím pousmát. Aspoň jedna z nás by měla mít to štěstí. Přistoupím na pokyn pana Brysona k nim, i když ve skutečnosti bych se nejraději vypařila. Jsem tu navíc a moc dobře to vím. Ani Florencina náklonnost v podobě stisknutí ruky mi nijak zvlášť nepomáhá v mé potřebě setřást ze sebe plášť, který byl beztak věnován mé přítelkyni a utéct. Teď už je pozorně poslouchám, leč jsem na tom pořád stejně. Vlastně nemám nic, co bych přidala do vínku, protože jsem oba tak zabraní do představ a myšlenek, které já nikdy neměla a nikdy na ně ani nepomyslela. Stále se necítím zrovna nejlépe, ale ten nejhorší příval nevolnosti mne již propustil ze svých spárů. Čím víc poslouchám jejich hlasy, tím víc mě překvapuje, jak dokáže být Florence bezprostřední. Jak jednoduše dokáže najít s cizím člověkem společnou nit a navázat na ni tu svou. Její pohled na svět byl jedinečný, jako jedna z mála rozebírala všechno do toho nejmenšího kousku a u každého hledala důvod jeho bytí. Pro někoho to byla zbytečná ztráta času, ale Florence se tím stávala velmi zajímavou dívkou, která na rozdíl od spousty z nás skutečně dokázala nad věcmi přemýšlet. Neposlouchala slepě rozkazy, na všechno měla milion otázek. Zajímala se. Všímala si. Cítím jistou rezignaci, která se společně se zahájením plesové sezóny konečně rozevřela v mém nitru, i když tam seděla už dlouho předtím. Krása vždycky zvítězí, i když je pomíjivá jako vánek. V jednu chvíli tu je a pak zase není. A komu jinému bych to měla přáti více než Florence, která se ke všem vždy chovala přesně tak, jak si zasloužili? Má přítomnost u této dvojice je značně sladkohořká, ale pomohlo mi to otevřít oči. Mým osudem bylo být ta třetí. Možná nadaná, možná zručná, ale ne hezká což je v dnešní době očividnou alfou a omegou naprosto všeho. Z mých sebemrskačských myšlenek mě vytrhne až Florence a její připodobnění ke skřítkovi. Usměji se na ni. Moc dobře vím, že do téhle konverzace nemám jak přispět, protože jsem prostá venkovanka, jejíž nejdivočejší představy se objeví na listech papíru v etiketou dovolených novelách. Proto je taky moje zapojení do konverzace tak neobratné, jak jenom to jde. “Beztak by přišla nějaká ježibaba, která by nebohého skřítka opět obtěžkala látkou…“ Povzdychnu si a zesílím stisk ruky, abych se následně vymanila z Florencina sevření a zrovna tak jí přenechala celý kabát. Beztak patřil jí. Se svou přítelkyní jsem sdílela osud velmi náročné matky, a proto jsme si možná i tak blízké. Až po vyřknutí svých slov, si uvědomím, že to vlastně znělo hodně nevděčně, ba co víc naprosto nezdvořile, pokud by si to Florence či pan Bryson spojili s její či mou či jakoukoliv jinou matkou. Zkrátí se mi dech a do hlavy vstoupí horkost. Znovu. “Ne… totiž… víte… já… samozřejmě nemyslím nikoho konkrétního. To bylo prostě takové… no…“ Jestli se někdo ještě nedokázal dostatečně znemožnit, prosím. Mám dveře dokořán a můžu vám dát dostatek rad, jak na to, protože zrovna ve společnosti jsem na neobratné rozhovory přeborník, alespoň dnes. Připadám si vedle Florence jako naprostá hlupačka. S ní bych nikdy soupeřit nemohla, i kdybych chtěla. Rychle se oběma omluvím za netaktní zmínku a za následné blábolení. Upřímně doufám, že poblíž není ani matka, ani Celeste, protože tohle bych měla na talíři ještě hodně dlouho. Nejenom, že jsi ošklivá, ale už se ani neumíš chovat? Matčino zklamání mám živě před očima. “Ovšem Florence vypadá na koňském hřbetě jako nebojácná víla, pane Brysone. Žádný skřítek.“ Zkusím svůj výstup nějak pozitivně zakončit (alespoň pro jednu z nás), ale je to k ničemu, cítím se pod psa a tenhle večer ne a ne skončit. Věděla jsem, že začátek plesové sezóny bude náročný a nepříjemný, ale zase tolik, to bylo i nad moje očekávání. |
| |
| Vpád na ples Príchod na ples som si načasoval snád "najlepšie ako sa len dalo" zábava v plnom prúde a nájsť tu tu správnu osôbku bude asi problem ale čo musím sa posnaziť a určite sa mi to podarí No vojdem do sálu a rozhliadam sa dookola a snažím sa najsť Florence tak roztržito sa neopatrne predieram davom ked tu nechtiac narazím na drobnú slečnu ktorú som asi v tom hladaní prehliadol. Na sebe mám doť nevšedný oblek čierne sako vesta biela košela a kilt odkaz No toto nie je možne ešte som tu len chvílku a už takéto neomalené chovanie a to som nemal ani poharik whisky. Otočím sa k slečne a čo najzdvorilejšie k nej prehovorím Prepáčte mi moje neomalené správanie velmi ma mrzí to ze som do Vás vrazil, aj keď pri pohľade na vás je to skôr štastná náhoda. trosku sa ukloním a dovoľte sa mi predstaviť moje meno je Matt J. Johns a ak je nejaky spôsob ako sa očinim to že som do Vás vrazil budem rad ak mi to dáte vedieť. A ak smiem byt tak odvažny nepoznáte náhodou Florence Lambton snžím sa ju tu nájsť no zatiaľ bez úspechu. |
| |
| ČERVEN Podivné seznámení Charles Wright, následně Matt J. Johns Konverzace s Anniným bratrem příjemně plynula. Po výměně vzájemných poklon ohledně našeho tanečního umění se pan Wright nabídl, že mi sežene pohár vody, abych se občerstvila. Jelikož jsem si všimla, že i on si je vědom situace, ve které se ocitla jeho sestra ...nabídku občerstvení rychle přijmu. Vlastně ani nevím, zda čas kupuju Henrymu nebo Anne. Obvykle svému bratranci jeho namlouvací rituály kazím, jak jen mohu. Tak copak mě přimělo mu tentokrát podat spíše pomocnou ruku? Snad důvěra, že by slečně Wrightové nijak neuškodil? Vědomí, že pan Wright svou sestru má pod dohledem, kdyby mně osobně něco uniklo? Hmmm. Sama nevím. Zatímco se toulám v myšlenkách a po očku sleduji Anne s Henrym, čeká mě velmi nepříjemné leknutí. Kdosi do mě vrazí, což jsem absolutně nečekala. Leknu a očima střelím po muži, který byl příčinou naší společenské nehody. Musím zaklonit hlavu, abych mu viděla do obličeje, jak je vysoký. Více mě ale zarazí jeho společenský oblek. Nejsem na něj věru zvyklá. ,,Ach...uhm. To nic. Nic se nestalo. To je v pořádku.“ přijmu rychle jeho pohotovou omluvu. „Těší mě, pane Johnsi. Já se jmenuje Avis Attwood.“ také se mu představím a vysmeknu pukrkle. Mávnu rukou nad tím, že by to mohl nějak odčinit. Trvat na ničem nehodlám. „Bohužel, jsem zde nová a moc lidí tu osobně zatím neznám. Ale jistě vám poradí můj společník, pan Wright. Za chvilinku bude zpet, tak pokud vydržíte...“ nabídnu panu Johnsovi pomoc po svém. „Pokud se nemýlím, vy jste tu také nový, že?“ pousměji se na muže a snažím se udržet oči nahoře a nezkoumat kilt. |
| |
| Podivné zoznámenie Avis Attwood Po tom čo Avis prehovorí a predstaví sa mi tak sa mierne uklonim a odpoviem je mi ctou vas spoznať milá slečna Attwoodowá, ešte si ju raz poriadne premeriam pohľadom a všimnem si ako sa sa snazí udžat očný kontakt a nie preskúmať záhadu kiltu moja reacia je jemné pousmiatie s týmto som sa už neraz stretol. Na jej mávnutie rukou nad mojím odčineným zrážky sa pousmejem a dodám Ved určite sa časom niečo nájde. No na moju otažku či náhodou nepozná Florence som dostal nie moc potešujúcu odpoveď slečna Attwood je tu tiež nová nevadí ved určite je je vhod spoznať viac ľudí a odpoviem Veľmi rád prijmem vašu pomocnú ruku pri hladaní Florence a äno som tu úplne nový priam by som povedal že ten najnovší prírastok na plese a i tu v okolí a prepáčte tu priamosť a čo Vás sem privialo aký dobrý vietor. Slečna Avis posôbí prijemnyma dojmom za tych pár viet bol by chriech ju neskúsiť spoznat blizšie |
| |
| ČERVEN Matt J. Johns Na to jaké je možná pan Johns nemehlo, působí velmi mile. Možná ta drobná nehoda byla skutečně jen jisté nedopatření. Nevěřím, že by to udělal naschvál...nepůsobí jako nějaký hrubián. Ostatně i já se musím snažit, abych otevřeně nezírala na jeho nevšední společenský oděv. „Dobrá. Beru Vás za slovo, pane Johnsi.“ s úsměvem přijmu jeho nabídku na odčinění škody, která ani nebyla spáchána. „Mrzí mě, že Vám nemohu ihned pomoci. Ale snad pan Bright bude schopen Vás za slečnou Florence nasměrovat.“ ještě jednou se mu omluvím. Následně se dozvím, že má domněnka byla správná. „Tak to jsme tu dva nováčci.“ posuměji se. „Přijela jsem se svým bratrancem Henry Silverem na pozvání jeho dobrého přítele pana Brysona.“ sdělím mu i jména, ačkoliv netuším, jestlu mu budou povědomá. „Budeme tu společně trávit letní sezónu.“ upřesním. „A co Vás přivádí sem, pane Johnsi? Také letní sezóna nebo zde zůstanete na delší čas?“ pokračuji v konverzaci a doufám, že moc nevyzvídám. |
| |
| Avis Attwood Popri konverzácii si prezerám Avis tak aby to nebolo moc okaté a na jej súhlas s očinením s úsmevom odpoviem. "Milá slečna Attwoodová to odčinenie máte teda u mňa budem čakať ako si ho vyberiete." pri tom sa šibalsky pousmejem. Na poznámku ohľadne môjho nasmerovania k Florence, zareagujem Tak to budem veľmi rád a uľahčí mi to moju situáciu nováčika v tejto spoločnosti, a ako počúvam aj váš plán je sa tu zdržať celú sezónu čo je pre mňa potešujúca informácia na chvíľku sa odmlčím a potom na odpovedam na poslednú položenú otázku.. Mňa sem privádza tak to je jednoduché tak ako polovica tu prítomných džentlmenov som dostal doma menšie ultimátum buď si privediem domov vážnu známosť, alebo budem vydaný na pospas svojej milujúcej matky a otca čo zrovna nie je dobrá vyhliadka a čo vy Slečna Attwoodová? |
| |
| ČERVEN Kolik je hodin, Popelko? Všichni přítomní na plese Celý večer proběhl až v příliš rychlém sledu, ale tak už to bývá, pokud se alespoň trochu dobře bavíte... Sešlost v každém přítomném musela vyvolat nepřeberné množství dojmů, ať už jakéhokoli charakteru, organizátoři však dozajista doufají, že převládaly dojmy dobré, ba možná i oslnivé, zábavné, rozverné, úchvatné... Některé bude ráno jistě bolet hlava, ať už z přemíry alkoholu, nebo z nedostatku spánku. Také jemné nožky dam budou vystaveny nemilé únavě, ale to už k takovýmto kratochvílím zkrátka patří. Tento vzácný večer se malé devonshireské společnosti představily nové tváře, ve středu zájmu byli především pánové, ale pozornosti neunikla ani městská perla Avis Attwood, která přijela společně s Henrym Sylverem a Rhysem Brysonem, který z přítomných pánů zanechal pravděpodobně nejsilnější dojem, svůj čas galantně dělil mezi všechny dámy, až bylo těžko soudit, zda mu nějaká opravdu učarovala, u hraběte zas tak těžké hádat nebylo... Na plese se zjevila ještě jedna tvář, a to Matt J. Johns, vzdálený příbuzný Florence Lambtom, s níž se nakonec po malém faux pas šťastně setkal. Možná mezi některými mladými lidmi zůstaly nevyřčené věty, slova, nebo snad zlehka zamlžené okamžiky... Další den, další ráno a ostré sluneční paprsky, slibující nádherný den, však skýtaly opravdu povedenou příležitost všechny tyto střípky večera slepit dohromady a všechny ukradené momenty vymáhat zpět. Na něco by snad bylo lepší zapomenout, ale to už není tak snadné... dá se pouze mlčet, jenže každé mlčení musí být jednou prolomeno. Zastavte se, nadechněte se, vzpomeňte si, a pak si vyberte, jakým směrem se budou ubírat vaše kroky dnes. Herní informace Ahoj všem a ještě jednou se velmi omlouvám, chápu, pokus se někomu už nebude chtít hrát, nebo pokud to tu docela pohřbil, ztratil nit, inspiraci, anebo chuť se mnou vůbec spolupracovat. Poslední půlrok jsem se nechala naprosto sežrat reálným životem a na andor mi nezbylo v hlavě ani místečko. Tak, ale nebudeme to už rozmazávat, kdo chce, může navázat, je to trochu nestandardní posun, ale myslím, že potřebujeme tlustou čáru za původním dějem, abychom se mohli posunout a odrazit ode dna. Proto nabízím tři cesty, z nichž si vaše postava může vybrat. a) Katedrála b) Záliv Tor Bay c) Dům, v němž sídlí Henry Sylver a jeho vybraná společnost (není však jisté, kdo z nich bude doma) Místo pošlete v neveřejném příspěvku, ať se nám trochu promíchají herní parťáci. :) Pokusíme se během několika příspěvků zvládnout další posun. Florence mi bude pomáhat jako PPJ, abychom se vyhnuli dalším rychlým pádům aktivity. |
| |
| soukromá zpráva od Matt J. Johns pro Tak prvý bod mojej misie mám za sebou podarilo sa mi skontaktovať s Florenc a spoznať aj pár nových zaujímavých ludí. teraz sa len prezlečiem a pôjdem sa pozrieť na záliv čerstvý morský vzduch mi urobí dobre a keď sa bude dať tak si aj možno záplavem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro  Záliv Tor Bay je jedno z nejmalebnějších míst v Devonshire, voda je průzračně čistá a vlny nebývají díky uzavřenosti zálivu příliš vysoké. Vane zde vlhký vzduch provoněný solí, který sem tam zvedne několik zrníček písku a vyšle je na cestu ve směru větru. Skalnaté pobřeží však neposkytuje příliš mnoho stínu ve slunných dnech, tedy v takových, jaký je dnes. Ne druhé straně však roste i několik palem, což je sice poněkud netypické, ale díky mírnému klimatu je to možné. Nejzajímavějšími místy jsou v zálivu mnohé jeskyně, v nichž jsou dlouhé chodby a zákoutí, která slibují dobrodružství. O jeskyních se v Devonshiru vypráví mnoho pověstí, někteří říkají, že v nich žijí podivná stvoření podobná trolům, která vylézají jen v noci, aby chytili děti, co se nevydají včas dolů. Jiní zase tvrdí, že jeskyně patřily čarodějnicím, které zde vykonávaly ohavné a krvavé rituály, proto je prý v jeskyních pořád chladno, potulují se v nich totiž ztracené duše. Pokud nepatříte zrovna mezi pověrčivé lidi, mohou jeskyně poskytnout příjemné ochlazení, nebo také dobrý úkryt před větrem či deštěm. Navíc je to ráj pro ty, kteří se alespoň trochu zajímají o vědu a přírodu. Matt Ráno jsi vstal dřív než všichni ostatní, Florence byla nejspíš o něco unavenější než ty sám, a proto ses rozhodl vyrazit na obhlídku místních krás... Záliv byl jasnou volbou, protože dnešní den přímo vybízel ke koupání ve vlnách moře, ačkoli ze začátku sezóny bývá ještě velmi studené. Ovšem není chlad, který by se nedal zahnat trochou vytrvalého plavání v tempu. Vdechuješ čistý vzduch a nastavuješ tvář větru, který se žene po pobřeží. Takhle dopoledne je poněkud liduprázdné, což mu ovšem dodává jisté kouzlo, po přeplněném Londýně působí takováhle krajina jako hotový balzám na duši. Procházíš se a v mysli se ti konečně uvolňují všechny myšlenky, na které jsi během posledních měsíců ani nepomyslel, neměl jsi čas uvažovat nad některými problémy a ani sám nad sebou. Jsi velmi rád, že rodina Lambtonových tvou návštěvu uvítala, ačkoli byla poněkud nečekaná. Během procházky si vybíráš vhodné místo, kde bys mohl vstoupit do vody, jsou zde mělčiny, ale i strmé vstupy. Pod vodou jsou místy k vidění skály, jinde je zase mnoho písku, stejně jako na pláži. Vidíš rybičky, které se vesele prohánějí pod hladinou, jsou modré a zelené, některé pak ocelově šedé. Necháváš za sebou v písku stopy. Konečně si vybereš nejvhodnější místo a rozhodneš se pro zchlazení ve studené vodě. Svlékneš se do koupacího úboru a necháš slanou vodu, aby se dotkla tvojí kůže. Na okamžik tě ochromí, ale pak už docela dobře spolupracujete a ty si můžeš zaplavat tak, jako dlouhou dobu ne. Moře je zkrátka jiné, je silné a pulzuje ve svém vlastním rytmu. Když se vracíš na břeh, objeví se v tvém zorném poli drobná silueta ženské postavy, ohnivé vlasy vlají ve větru. Je to ta mladá žena, kterou jsi včera málem srazil na tanečním parketě. Avis Attwood. Dívka, co není místní, nepochází z venkova a jde to cítit v každém jejím pohybu, ne snad že by byla pyšná, ale zkrátka docela jistě pochází z velmi dobré rodiny a je zvyklá na luxus, o kterém si místní děvčata mohou nechat jenom zdát. Zdá se, že si tě také všimla, ve stínu palem nechala uvázaného svého koně a teď s trochu zvědavým pohledem čeká na břehu, nejspíš na plavce, na tebe... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Záliv Tor Bay Záliv Tor Bay je jedno z nejmalebnějších míst v Devonshire, voda je průzračně čistá a vlny nebývají díky uzavřenosti zálivu příliš vysoké. Vane zde vlhký vzduch provoněný solí, který sem tam zvedne několik zrníček písku a vyšle je na cestu ve směru větru. Skalnaté pobřeží však neposkytuje příliš mnoho stínu ve slunných dnech, tedy v takových, jaký je dnes. Ne druhé straně však roste i několik palem, což je sice poněkud netypické, ale díky mírnému klimatu je to možné. Nejzajímavějšími místy jsou v zálivu mnohé jeskyně, v nichž jsou dlouhé chodby a zákoutí, která slibují dobrodružství. O jeskyních se v Devonshiru vypráví mnoho pověstí, někteří říkají, že v nich žijí podivná stvoření podobná trolům, která vylézají jen v noci, aby chytili děti, co se nevydají včas dolů. Jiní zase tvrdí, že jeskyně patřily čarodějnicím, které zde vykonávaly všechny ohavné a krvavé rituály, proto je prý v jeskyních pořád chladno, potulují se v nich totiž ztracené duše. Pokud nepatříte zrovna mezi pověrčivé lidi, mohou jeskyně poskytnout příjemné ochlazení, nebo také dobrý úkryt před větrem či deštěm. Navíc je to ráj pro ty, kteří se alespoň trochu zajímají o vědu a přírodu. Avis Ráno jsi vstala dřív než oba pánové, Henry měl jako pokaždé zničující kocovinu, to bylo jediné jisté, podezřívala jsi jej z toho, že dnes dozajista zůstane celý den doma a bude teatrálně skuhrat nad svým hrozným osudem pijáka. Co dělal ve své ložnici pan Rhys ti bylo záhadou, možná vyspával, ale možná také pracoval na nějakých obchodních záležitostech, což by mu bylo podobnější, ale hádat ses neodvažovala, protože jej ještě příliš neznáš. Ačkoli včera byl dokonale okouzlujícím společníkem, stejně jako bratr Lady Anne. Ach, chudák Anne, snad jí tvůj bratranec příliš netouží poplést hlavu... jenže pokud máš soudit podle toho, čehos byla včera svědkem. Kdo ví. Třeba by také jednou mohl projevit opravdový zájem, ale to je asi jen zbožné přání. Pro svou dnešní vyjížďku sis vybrala záliv Tor Bay, je nedaleko a navíc je krásný den, sluneční paprsky se krásně odráží v zpěněné hladině, která není ničím narušována... až na... Co to jenom je? Snad nějaké zvíře? Ne... to ne. Necháš koně uvázaného ve stínu u palem a vyrazíš blíž ke břehu, aby ses mohla řádně podívat na to, co čeří hladinu. Více ti však napoví šaty složené na písku. Tak tedy nikoli mořská příšera, ale plavec. Odvážný plavec v ledové vodě. Pod hladinou můžeš zahlédnout pestrobarevné rybičky, jsou zelené i modré a některé jsou ocelově šedé. Moře pulzuje ve svém vlastním rytmu a pomalu ale jistě přináší plavce nazpět, směrem k tobě. Teď už rozeznáš, že je to muž, ačkoli nic jiného bys nečekala. Vlastně jsi nějakou dobu nevědomky sledovala jeho stopy v písku, které ještě ani nestihl zavát vítr, co si právě hraje s tvými vlasy. No to se podívejme, je to ten muž, který tě včera málem srazil na plese, muž, co hledal Florence, Matt J. Johns, další z přistěhovalců na letní sezónu, tenhle však přijel poněkud ve spěchu... hádala bys, že nejde o úplně plánovanou návštěvu vzdálených příbuzných. O co tedy jde? Utekl sem snad? A proč netráví nový den u příbuzných, ale plave sám v ledovém moři jako vyděděnec? Už jen pár temp. |
| |
| soukromá zpráva od Anne Wright pro ČERVEN Ranní projížďka Včerejší večer byl nakonec příjemnější, než jsem čekala. Když jsem vstoupila do toho záplavu barev a šperků, myslela jsem, že zůstanu celý čas stát někde v koutě, opak byl však nakonec pravdou. Lady Attwood mi byla milou společností a její bratranec mě svou osobností také velmi zaujal. Jakkoli jsem však byla večerem příjemně překvapená, dokonale mě vyčerpal. Cestu zpět jsem tak prospala Charliemu na rameni. I mamá byla překvapivě zamlklá. Nejspíš sama nevěděla, jaký si má udělat názor. Měla by být snad ráda, že jsem konečně zaujala bohatého svobodného muže nebo spíše znepokojená jeho nechvalnou pověstí? A co teprve lady Attwood? Jaký může mít na mé případné vdavky toto podivné přátelství vliv? No zdá se, že dnes ráno už názor konečně má, na což já nejsem vůbec zvědavá. Vylezu tedy z postele a nasoukám se do svých jezdeckých šatů, tiše našlapujíc po chodbě vedoucí do naší zahrady. Večer musím napsat dopis Rose, připomenu si v duchu. „Hrabě má jistě slušné jmění, a když se bude Anne i nadále držet jeho sestřenice, bude mít nad ostatními děvčaty velkou výhodu,“ slyším jak matka hustí v knihovně do otce. Nepochybně doufal, že se tam před ní schová. Matčina slova zanechají v mých ústech jakousi hořkou pachuť. Jen ona dokáže z nové nevinné známosti udělat bitevní plán. Místo toho, aby byla ráda, že její jediná dcera konečně nalezla společnou řeč s někým, kdo nepatří do rodiny. „Jen jestli ji neženeš do neštěstí,“ přeruší nekonečné štěbetání konečně otec. Alespoň jeho mé štěstí trochu zajímá. Nebo má strach z pomluv. „Neštěstí, pane Wrighte? Víte, co je neštěstí? Neštěstí je, že máme syna, který se žene do světa a churavou dceru, která statek neobstará a ještě pořád létá někde po lesích. Jenom, aby se to hrabě nedozvěděl dřív, než se o ni začne pořádně zajímat…“ Dál už rozhovor odmítnu poslouchat. Je to příliš smutné a ponižující. Navíc, kdo ví, zda nemá pravdu a jeho zájem už dávno neopadnul. Hezkých dívek je v Devonshiru plno. Nevidím důvod, proč by se měl soustředit pouze na mou maličkost. „Anne! Kampak máš namířeno,“ vytrhne mě ze soustředění u stájí bratrův hlas. Tiše si povzdechnu a otočím se jeho směrem. Zapomněla jsem, že je čas vypouštění koní na pastvu. „Ranní projížďka,“ odpovím nejistě. Moc dobře vím, že se mu to nebude líbit. „Anne, včerejšek byl velmi náročný. Nemyslíš, že bys měla zůstat doma a odpočinout si? Můžeme si třeba zahrát šachy.“ Návrh, který mě nijak zvlášť neláká. Hrát je sice umím, ale nikdy mě příliš nebavily. „Charlie, prosím. Pojedu pomaličku. Potřebuji si odpočinout a připravit se…než na mě máma nastoupí v plné síle,“ žadoním okamžitě a bez špetky studu. Můj bratr naštěstí ví, jak dokáže být naše matka intenzivní, a tak po chvíli přemlouvání přeci jen ustoupí. „Dobře, ale slib že budeš opatrná. Kam máš vlastně namířeno?“ Krátce se na mladíka usměji. „K Zálivu Tor Bay. Neboj, budu na sebe dávat pozor. Navíc Marthanóir zná cestu domů i sám. Můžu v klidu odpočívat a nechat jej pracovat, když budu příliš unavená.“ Tentokrát je to Charlie, kdo si povzdechne. Stále nevypadá zrovna dvakrát nadšený, ale ani se mě nesnaží zastavit. „Vrať se brzy Anne…nebo si pro tebe dojedu“ |
| |
| soukromá zpráva od Florence Lambton pro |
| |
| soukromá zpráva od Avis Attwood pro Večer uplynul mnohem rychleji, než by si většina zúčastněných přála. I tak jsem byla nadmíru spokojená, jakým směrem se vše ubíralo. Upřímně bych nečekala, že na něm tak rychle najdu blízkou a milou duši jako je lady Anne. Nenuceně jsme si k sobě našly cestu, až se mi to zdálo neskutečné. Snad to má podobně a stanou se z nás důvěrné přítelkyně. Alespoň na toto krátké léto. Doufala jsem, že mé sympatie nepovzbuzují smíšené pocity, které mi víří v srdci ohledně jejího bratra Charlese. Je to velmi pohledný mladý muž, to jistě...ale...hmm. Cosi v něm je. Cosi, co mi imponuje a zároveň...mě drží ve střehu. Je tolik oddaný své sestře a možná...možná na ten vztah trochu žárlím. Snesla bych být stále na druhém místě, až za Anne...obzvláště, kdyby naše přátelství pokračovalo? Ach, Henry by se mi vysmál, kdyby jen tušil, nad čím vším přemýšlím. Vždyť se ještě nic neudálo. Možná jen pár nevinných pohledů a sympatií a já už řeším budoucnost natolik vzdálenou. A divíš se mi bratránku? Matka na mě tlačí, už bych si měla najít ženicha...obávám se, že další sezónu s tebou mi již nedovolí. A možná už ani ty nebudeš příští rok volný, viděla jsem, jak i tebe Anne uschvátila. Ovšem zcela jiným kouzlem než mne. Henry jistě vyspával po náročné společenské události. Ani jsem mu nenabízela, že bychom si mohli vyjet společně. Určitě tušil, že bych chtěla probírat včerejšek a tomu se chtěl elegantně vyhnout. Protentokrát se nad ním smiluji, ale příště mi jen tak neproklouzne. Našeho hostitele jsem nechtěla otravovat už vůbec ne. Zatím jsme se příliš neznali a pamatovala jsem si, v jakém obležení dam byl na plese. Musím se tomu pousmát. Po lehké snídani požádám služebnictvo, aby mi připravili koně na vyjížďku a dám na jejich doporučení ohledně zálivu. Než vyrazím, ještě sepíšu krátký dopis pro lady Anne, který předám lokajovi. Záliv Tor Bay Dnes je skutečně krásný den. Slunce svítí, vítr se žene od moře a já se zhluboka nadechnu. Je to úžasné. Tak čerstvé a osvěžující. Město páchne, přiznejme si to. Ale tady...to je docela jiný svět. Koně zanechám ve stínu u stromu a rozhodnu se projít po pláži. Možná bych se mohla podívat i k jeskyním, o kterých jsem již stačila zaslechnout nějaké místní povídačky. Já se ale čarodějnic nebojím. Tedy...ehm. Na sobě mám jezdecké kalhoty, bílou košili pod kterou mám korzet a tmavě rudý kabátek. Uvažuji zda si sundám boty, ale zatím si je ponechám. Vlasy mám spletené do dlouhého copu, aby mi příliš nepřekážely. Ve vodě zahlédnu cosi divného. Jakmile si oči přivyknou a já dojdu blíž, přesvědčím se, že se jedná o plavce. Překvapením povytáhnu obočí. To je vskutku odvážlivec. Není ta voda ledová? Pomalu mu jdu vstříc, všimnu si hromádky oblečení v písku. Doufám, že ten člověk není zcela nahý. To by bylo trapné. Přesto se neotočím, jelikož jsem přirozeně zvědavá. No ne...je to možné? To je přeci pan Johns, který do mě včera tak neurvale vrazil! Na rtech se mi mihne pobavený úsměv. Není tohle panství menší než dlaň? Rozhodnu se počkat, až muž vyleze. Pokud by něco naznačovalo, že je zcela nahý, jsme připravená se okamžitě otočit, abych nezahlédla nic, co bych jako svobodná dáma neměla. ,,Vás bych tu nečekala, pane Johnsi!“ pozdravím jej trochu netradičně. ,,Co to vyvádíte, vždyť ta voda musí být ledová.“ vyzvídám a pokud už je oblečený, zpříma se na něj podívám. Usmívám se. To jsem tedy zvědavá, jaká odpověd se mi dostane. |
| |
| soukromá zpráva od Avis Attwood pro Psaníčko je zapečetěné rudým voskem. Pečeť na první pohled nepatří žádnému rodu ze zdejšího panství. Možná se ti to zdá, ale papír jemně voní po jasmínu. Jakmile jej otevřeš a sklouzneš očima k podpisu, pochopíš, že pisatelkou je Avis Attwood. Její písmo je elegantní a dobře čitelné. Drahá Anne, Doufám, že Vás můj dopis zastihne v pořádku. Chtěla bych Vám znovu poděkovat za velmi milou společnost na včerejším plese. Vím, zní to jako klasické otřepané zdvořilostí fráze, ale vězte, že je míním vážně. Díky Vám se v Devonshiru cítím vítaná a nadšená z nového přátelství, které se mezi námi zrodilo. Dnes vyrážím na projížďku do zálivu Tor Bay. Služebnictvo pana Brysona záliv velmi chválilo a já jej musím vidět na vlastní oči. Snad neupadnu do spárů jeskynních čarodějnic! To by mě velmi mrzelo, jelikož bych nestihla navšívit váš rodný dům. Hodila by se má, popřípadě naše, návštěva třeba zítra? Tuším, že bratránek se bude chtít připojit. Avšak pokud Vás včera nečím rozčílil, nebojte se mi svěřit, já mu už vyčiním. Prosím vyřiďte mé pozdravy i vašemu ctěnému bratru Charlesovi. Je to velmi galantní a dobrosrdečný muž. Těším se, až se všichni opět setkáme. Samozřejmě s dovolením Vašich drahých rodičů. Mějte se nebesky, Vaše Avis. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Anne Wright pro ČERVEN Záliv Tor Bay Můj den bohužel nezačal zrovna nejlépe. Ze včerejšího večera stále přetrvala nějaká ta únava, mamá mě zvládla znechutit již při odchodu a Charlie mě opět málem nikam nepustil. Díky bohu i on ví, že mě jeho starostlivost občas přímo zalyká a dokáže odhadnout, kdy je třeba ustoupit. „Děkuji bratříčku,“ rozloučím se s vděčností v hlase, načež konečně pobídnu Marthanóira do kroku. Teprve, když náš dům zmizí za kopcem, dovolím si pořádně vydechnout. Čerstvý vzduch působí jako balzám na duši a výhled z koňského hřbetu stojí jako vždy za to. S sebou mám jen malý proutěný koš na bylinky, který je prozatím bezpečně připoután k sedlu a obvaz, jenž vlastně pro všechny případy nosím vždy u sebe. Vlhká půda a tajemné jeskyně nabízí spoustu rostlin využitelných pro mé masti a odvary. Záliv Tor Bay je jednoduše oáza klidu, kam se uchyluji, když nemám čas bloudit po lesích. Cestu znám jako své boty, a tak netrvá dlouho a já se ocitám na malebné písečné pláži. Místní jeskyně mě vždy stejnou měrou fascinovaly a děsily zároveň. Na rozdíl od jiných za to však nemůže pověrčivost, ale má vlastní fantasie. Přesto se do těchto temných a chladivých zákoutí čas od času vydám. Ač se to zdá divné i tyto vlhké kusy kamene často oplývají dary, které se dají na ledasco využít. Zhluboka se nadechnu a seskočím ze svého hnědáka. Vzduch příjemně voní solí a i on vypadá, že mu lehký vánek cuchající dlouhou hřívu víc než vyhovuje. Má první myšlenka patří právě bylinkám, tudíž od sedla odvážu svůj proutěný košík s úmyslem pár z nich posbírat. V tom si však na pláži všimnu dvou dalších postav. Vida, zdá se, že mě někdo předběhnul. Jeden z nich dokonce právě vylézá z vody a já se musím podvědomě zatřást. Vždyť musí být tak studená, pomyslím si při pohledu na moře. Vlastně je to celé poněkud nezvyklé. Náš záliv je bezesporu malebný a občas sem zavítají i jiní, ale moc často se to nestává. Alespoň ne takhle po ránu. Okamžitě se mě tedy zmocní zvědavost. Kdyby tu byl můj bratr, nikdy by mě na výzvědy nepustil, ale faktem zůstává, že tu dnes není a já si tak mohu dělat, co chci. Konec konců, bylinky počkají. Pomalým krokem se tedy vydám směrem ke dvěma postavám stojícím opodál. Marthanóir jako vždy neotálí a vykročí bez váhání se mnou. „Někdy si říkám, jestli jsi neměl být pes,“ zakroutím pobaveně hlavou. |
| |
| ČERVEN Závěr plesu všichni na plese Musela jsem se začít tiše smát po slovech Stefanie. Ona sama se sice, chudáček, za svá slova hned omlouvala, snad chtěla i utéct, ale i když se vyvlékla z kabátu, rychle jsem ji chytla za ruku. |
| |
| soukromá zpráva od Florence Lambton pro Jednoduchý, ale kvalitní papír, zapečetěn obyčejným voskem. Drahá Stefanie, doufám, že se ti daří dobře. Nemohla jsem si nevšimnout tvého rozpoložení. Mrzí mě, že jsme už neměly příležitost spolu promluvit. Tvá Flo |
| |
| soukromá zpráva od Florence Lambton pro ČERVEN Záliv Tor Bay Bylo to zvláštní. Málokdy jsem se budila pozdě, později než Sylvia a Lily. A málokdy se stalo, že by mě jejich vstávání neprobudilo. Ovšem dnes se stalo právě toto všechno. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ČERVEN Záliv Tor Bay Anne Záliv opravdu působí jako oáza pro znavenou duši, moře krásně šumí a větřík nese slanou vůni do širého okolí. Máte vlastně ohromné štěstí, že můžete bydlet v tak krásném prostředí. Mnoho lidí dozajista nemá takové štěstí na krásné prostředí. Vydáváš se pomalým krokem k těm dvěma postavám a tvůj věrný kůň tě následuje opravdu docela jako by byl v dřívějším životě pes. Vidíš, že je mu lehko a projížďka mu udělala dobře. Pohledem zabloudíš ještě k místním jeskyním a uvědomíš si, že v jejím vlhkém prostředí bys mohla najít jednu z vzácných bylin, která je nejvhodnější přísadou do masti na bolavé klouby. Do té, kterou všechny služebné z okolí chválí nad zlato i sůl. Až když se až příliš přiblížíš dojde ti, že tohle setkání mohlo být plánované... Jsou tam přece docela sami a pan Johns není zrovna společensky ustrojený, ještě celý od soli. Nevzpomínáš si, že bys s ním včera na plese mluvila, ale tvoje nová přítelkyně se s ním dozajista setkat mohla. Byla by však tak neopatrná, aby si s ním domluvila ranní schůzku na břehu moře? Ji tu koneckonců nikdo nezná a netuší, jak moc mají místní klepny nastražené uši. Navíc jsi někde ve skrytu duše doufala, že se jí zalíbil tvůj bratr Charles, který by si tolik zasloužil hodnou ženu... ale na tohle je přeci ještě příliš brzy. Třeba je to opravdu jenom úsměvná náhoda. Ale proč je zde lady Attwood bez doprovodu? Když má v domě dva pohledné mladé muže? Během svých úvah se konečně dostaneš na doslech těch dvou, ještě si tě nevšimli, ale bylo by jistě dobré pozdravit, než se tak stane, protože jinak bys mohla docela vypadat jako na výzvědách... |
| |
| soukromá zpráva od Anne Wright pro
|
| |
 | Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Tvé dobrodružství jsem bohužel musel ukončit kvůli dlouhodobé neaktivitě. Aby se to příště neopakovalo, doporučuji přečíst si Pravidla pro dobrodružství a dodržovat je. Pokud budeš v budoucnu opět nucen(a) k dlouhodobé neaktivitě, napiš výrazně do jeskyně důvod a datum, kdy opět začnete hrát. Jestliže se ti nebude zdát reálné dobrodružství nadále zachovat, využij, prosím, svých možností Vypravěče a sám(sama) ho ukonči. V případě jakýchkoli nejasností se neboj zeptat mě nebo kohokoliv z online pomoci. Bimba |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR