Vypravěčka - 17. září 2011 21:59

Specnaz. Už ne lidi, pouze dokonale vycvičené stroje. Tak to soudruzi velitelé říkávali. Už nepatří sobě samotným, ale Sovětskému svazu, Ruské federaci… Není to ve výsledku jedno? Kdysi jste jimi byli i vy. Každý dostal, co si zasloužil – veteráni frčky a důchod, nepohodlní zájezd s ubytováním (a někdy i se stravou) v lágru, jiní možná vystoupili z armády i za cenu toho, že jim instinkty z výcviku říkaly, že se kolem nich občas motá FSB (Federální služba bezpečnosti Ruské federace), aby zabránila úniku informací. Pár bývalých parťáků, kteří se rozhodli založit rodinu a pověsit vojenské řemeslo na hřebík, to po pár letech vyřešilo po svém. Ti, co úplně neztratili kontakt s bývalými spolupracovníky, mohli zjistit, že Nikolajeva před rokem našli až asi po týdnu podle smradu s prostřelenou hlavou. Prý to byl umělec až do smrti – i ten vystřelený mozek prý vypadal na stěně… esteticky. Ne každý snesl kradmé kroky za zády a otevřené podle nich podezřelé dopisy… Specnaz. Ne, od těch nejde tak snadno odejít. Možná tak nohama napřed.

Vypravěčka - 19. září 2011 02:41

Staré moskevské kasárna Nikolaj Už od dob komunismu ve společnosti existují práce, které jsou prostě od toho, aby dotyčný neseděl doma a neválel si šunky. Aby pracoval a dělal něco pro společnost. Dalo by se říct, že ostraha objektu mezi ně rozhodně nepatří - tedy kdyby jsi měl pocit, že to k něčemu je. Opuštěné kasárna tě den co den, noc co noc vítají slepými okny s mřížemi, oprýskanou fasádou a jedinečně ohavným stalinovským architektonickým rázem. Betonem prorůstá teď v zimě zežloutlá tráva a už víc než rok to tu vypadá spíš na demolici než na další využití. Dneska bylo venku, že by ani psa nevyhnal. Docela příhodný příměr. Ani sníh, ani déšť, něco mezi, a až zase uhodí mrazy, černí andělé vyjedou po Moskvě za svými oběťmi. Zrovna ses vydal na pravidelnou noční obhlídku, když zachřestily klíče a zasténaly dveře v kovové příjezdové bráně. Moment - kdo od toho má klíče. A za druhé - kdo, který má klíče, by sem chodil v takovou nelidskou hodinu? Podíval ses na hodinky. Bylo něco po jedenácté v noci. Že by kontrola, jestli tu někde nechlastáš zalezlý ve své buňce? To by byla první. Centrum Moskvy Larissa Podzim už prohrával nad zimou i tady v Moskvě. Venku bylo lezavo, chvílemi sněžilo, chvílemi pršelo a na chodnících a silnicích se tvořila tenká krusta kurevsky klouzavého ledu. Tam, kde to ještě neposypali, bylo umění ujít pár metrů jinak než hubou napřed. Po ulici se s řevem prořítila sanitka. Svoji práci jsi měla hotovou až dlouho poté, co bys měla mít doopravdy padla. Bylo potřeba zařídit papírování, které prostě do zítřka nepočká. I když jsi tu měla místo ze známosti, neznamenalo to, že po tobě vedoucí nešlapou. Vlastně od té doby, co se to stalo, vztahy s otcem a hlavně strýcem ochladly. Zaznamenala jsi i nějakou hádku mezi nimi, pravděpodobně padla slova jako "nevychovaný spratek", a to dokonce z úst milovaného strýčka, který doposud působil dojmem, že za tebou stojí jako neochvějná skála. V kanceláři už nikdo nebyl, ovšem z chodby k tobě dolehly tlumené hlasy. Liza se zvedla půlhodinku před tebou, hodila šéfovi papíry na stůl a chystala se k odchodu. Dost možná se zdržela s tím novým chlapem ze security, který, jak sama řekla, by stál za hřích. Její tmavá hlava se mihla ve dveřích, když nakoukla dovnitř. Vzápětí vstoupil průměrně vysoký chlápek nevýrazného a neurážlivého vzhledu i odění. Takový, jakých v davu na ulici najdete stovky a nezaujali by. "Larissa Aleksejevna Dragoslava?" zeptal se bez pozdravu. Liziny podpatky pádily pryč k výtahům. "Jsem Anatolij Popov, FSB," dodal, když se pouze očima, nikoli hlavou, rozhlédl po kamerách v kanceláři. "Asi se zase posaďte, protože je tu pár věcí, které s vámi musím probrat." Takže to strýc myslel smrtelně vážně, že máš být hodná holka, nepřitahovat pozornost, protože KGB (těžko si zvyká na nový název a není jediný) vidí a slyší všechno. Co za průser ty mrchožrouty ale mohl přilákat tentokrát? Jisté věci byly díky známostem zameteny pod hodně těžký, starodávný koberec. Ledaže by někdo nedodržel slovo, co dali tvému strýci, a rozhodl se v tom nimrat. Ledaže by se Radko Krasnyj vydal na válečnou stezku. S krvavým obličejem na tebe prskal krev, že tohle si sežereš i s chlupama. Ale že by měl až tak dlouhé prsty? Bar Trizub Natalja Pátek. O víkendu máte zavřeno, nejste žádný Tesco. Proč se nezajít odreagovat někam, kde je dost tmy na to se schovat, ale dost světla a společnosti, aby běsové minulosti nemohli kousat do duše. Kde dunící hudba přehluší vlastní myšlenky a uchvátí tělo do svého rytmu. Přesně tohle skýtal Trizub. Chodili tam lidé, kteří by se při troše představivosti dali považovat za tvé přátele. Pili a kouřili jste u stejného stolu, jindy se ti ztratili mezi vlnícími se těly. Důležité bylo, že tě nikdo neotravoval. Nebyla jsi tu zdaleka největší exot a zdejší prostředí bylo příjemně nekomplikované. Vlastně i to, co se stalo dneska večer, bylo svým způsobem... ano, nekomplikované. Znala jsi to dobře. Postavy v černých zásahových hadrech s maskami na tvářích. Razie. Podle všeho OMON, ale kdo ví, kdo všechno v tom měl prsty, pokud se jednalo o echo na drogy nebo i horší věci. První výstřel šel kupodivu do stropu. A to se prý říká, že omonovec nikdy neplýtvá náboji, zvlášť při krocení davu. Ti chytřejší polehali na zem, než k nim zásahovka došla. Ti méně chytří tam skončili nedobrovolně s hlavní samopalu nad zátylkem. Zakuklenců bylo dost na to, aby obsadili celý bar, chytili prchajícího majitele - aspoň podle výkřiků vzadu a... nebyla to i střelba? - a ještě vás začali všechny legitimizovat. Někteří byli vypuštěni ven, prchali mezi černooděnci, další rovnou sebrali. Jeden se konečně dostal k tobě, puškou ti pokynul, ať se zvedneš. I skrz masku zásahovky jsi vycítila, jak na tebe upřeně civí. "Bože, Zacharová, ty furt vypadáš, jak kdyby tě pustili z lágru," ozval se nepříjemně známý hlas Pavla Kerenského. Dobře sis pamatovala jeho ksicht, ačkoli to bylo už dost let. Některé věci se nemění - třeba ošklivá popálenina na polovině tváře, památka na to, že i topící se kotě prská a škrábe. Je až s podivem, že ti největší parchanti to vždycky nějak přežijou. Mají devět životů jako kočky. Což byl stejně znepokojující fakt jako to, že Kerenský, který si rád dokazoval, že má navrch, je zrovna u OMONu. A má prst na spoušti. Doma na Sibiři Anton Zima na Sibiři udeřila už dávno. Dědova stará chaloupka byla postavena svědomitě, ale i tak jsi místy pociťoval, že některé věci bude potřeba spravit za pochodu. Těžký nános sněhu na střeše si našel místo, kudy se sypal dovnitř. Jednou ráno jsi kvůli závěji ani nemohl otevřít dveře, musel jsi vylézt oknem. A co hůř, v noci jsi slyšel kolem domu šramotit zvířata, hladové šelmy, které hledaly nějaké zbytky. Dnešní den byl jeden z těch lepších. Mrzlo doslova až praštělo, ať už stromy, nebo zimou tvoje kosti, každopádně bylo jasno, nízké zimní slunce se konečně po několika dnech ukázalo zpoza mraků a led na jezeře byl natolik silný, že ses nemusel bát, že by ses propadl. Několik hodin před soumrakem ses se skrovným úlovkem vracel domů. Cinkání postrojů a rolniček ti prozradilo, že Kolja, tvůj nejbližší soused, vyrazil na dřevo pro sebe i celou vesnici. Na starém Koljovi, příteli tvého dědy, bylo kouzelné to, že jste mohli klidně jen tak mlčky sedět, kouřit nebo pít, dívat se do plamenů... a přesto ti nějakým způsobem rozuměl. Vždycky se na tebe díval těma věkovitýma očima, tvář jako seschlá švestka, a jeden jeho pohled už kdysi stačil k tomu, aby ses hluboce zastyděl nad nějakou klukovinou nebo tě jeho téměř bezzubý úsměv donutil uculit se taky. Nehledě na to, že jeho bodrý, hýkavý smích byl setsakra nakažlivý. Mužik navzdory své chatrné postavičce osekával jeden z menších stromků. Sáně s huňatým tahounem stály na cestě. "Antonko!" zamlaskal a naložil na sáně náruč dříví. Když jel okolo, míval krom nějakého proviantu, třeba dobrých nakládaných okurek, i to dřevo, když jsi potřeboval. "Měl jsem o tebe strach," pronesl vážně, tmavé oči ještě víc propadlé. V něčem byl podobný dědovi. "V poledne jsem se u tebe stavil a... někoho asi napadlo to stejné." Zadíval se směrem, kde byl tvůj nový domov. Zloději? A co by ti tam tak ukradli? Navíc... zloději?! Tady, na Sibiři? Pokynul ti na sáně, vylezl na kozlík. Už to nebylo daleko a pod koňskými kopyty to byla chvilička. Dveře do srubu byly pootevřené, kolem domu spousta stop, ale ty mohly být tvoje nebo Koljovy, případně tvých nočních návštěvníků. Vlastně když ses rozhlédl okolo, vypadalo to na profesionály. Až na ty dveře. Problém s nimi byl ten, že špatně dovíraly, ale odskočily až po chvíli. Vevnitř nechybělo nic. Ba naopak. Něco přebývalo. Na kuchyňském stole ležel odznak a psí známky. Tvůj odznak Specnaz a tvoje známky. Kolja mlčky stál za tebou. Kdesi na Sibiři, lágr Jevgenij Říká se, že ve Specnaz neexistují dobré dny. Jsou ty hrozné a ty méně hrozné. Anebo se to říká o lágrech? Možná oboje. Protože jedině nelidský výcvik, kterým jste byli nuceni projít, tě dokázal připravit na tenhle tábor. I když už je znát, že po té době, kdy nejsi v aktivní službě, se tělo vzpírá, slábne. Přesto jsi vydržel. Nezlomil tě hlad ani zima. I když by sis to možná někdy přál. Dá se říct, že dnes byl jeden z těch méně hrozných dní. Až na třeskutý mráz bylo hezky. Nikdo si na tobě nepokusil zchladit žáhu. Dostal jsi najíst a pod bedlivým dozorem ti dovolili protáhnout údy ztuhlé kazajkou a spánkem na tvrdé pryčně pod sedativy. Do líného koloběhu života zdejších nemrtvých - ano, mnozí tak opravdu vypadají a chovají se stejně netečně - dnes zasáhlo pozdvižení. Návštěva. Nové maso? Armádní auto zastavilo před bránou, jistě probíhala nezbytná identifikace, hlídka si dokazovala svoji důležitost, protože tohle byl jednoznačně luxusní lágr, pouze pro VIP. Žádní žabaři, určitě bys tu našel politické věžně, na které se při převratu jaksi zapomnělo. Pokud by teda přežili tak dlouho. Dozorce šel přímo k tobě, a protože takhle navečer nikdo jiný ve výběhu nebyl, šel po tobě. Nevybíravě do tebe strčil, aby tě nahnal zpět dovnitř. "Jdem, Volkove, máš návštěvu. Tak se kurva chovej slušně, jasný? Nebo tě tentokrát fakt zastřelím jak psa," zavrčel, když tě vstrčil do jedné z výslechových místností s železnými dveřmi s průzorem. Vevnitř byl jen rozviklaný stůl a židle, která jako zázrakem přežila i velice nevybíravé výslechové metody. Ostraha ti poněkud zbytečně přicvakla zápěstí k opěrkám. Vojenský krok na chodbě patřil dvěma párům nohou. Tentokrát dovnitř pustili ženskou. Žádná doktorka, žádná zapisovatelka, která mezi křikem musí zachytit důležité informace. Voják, vysoká s narezle zlatými vlasy a ocelovýma očima. Oblečená byla do klasických zelených maskáčů. "Nechte nás o samotě." Hlídač si tě změřil výhružným pohledem. Pak za vámi zachřestily klíče. Ženská si sedla na židli na druhé straně stolu, opřela se, až dřevo povážlivě zavrzalo, a natáhla si dlouhé nohy pod stůl, hlavu nakloněnou ke straně. "Projekt Košmar. Říká vám to něco, agente Volkove?" Její hlas cinkal jako rampouchy, přesto nezněl nijak povýšeně. Zato její upřený pohled byl více než nepříjemný.

Larissa Anya Dragoslava - 19. září 2011 08:45

Strejdo, strýčku… řekls, že se to nestane! Urovnala jsem zahnutý roh na vrchním papíru a přesunula štos orazítkovaných, podepsaných lejster do modrých desek s výraznou poznámkou: Dodělat! Měla jsem několik podobných desek, přibývali a bylo jich tolik, že i Sibiř proti nim byla docela maličká. Odsunula jsem svoje hoře na stranu stolu a zadívala se na čas. Už dávno bylo po pracovní době, ale tady se to neřešilo. Buď uděláš, co máš a nebo adios, kamaráde. Dalo si na to celkem snadno zvyknout, ale popravdě, čekala jsem, že by mi mohli dát trochu úlevu jako rodinnému příslušníkovy. Bohužel to, že mě vylili od Specnazu znamenalo i to, že jsem se stala černou ovcí rodiny namísto toho narcise – mého bratra. Mohla jsem si za to sama, ale nikdo neposlouchá vyšňořené magory s egem větším, než rozpočet USA pro vesmírný výzkum a s nápady tak debilními, že je proti nim i Mr. Bean geniální. Prostě jsem nepatřila mezi ty, co všechno udělají… možná jsem měla a zůstala bych tam. Ale teď už je to jedno. Zavrtěla jsem hlavou a na chvíli se zadívala k místu, odkud vycházeli tlumené hlasy. Aha, Liza nabaluje… Ušklíbla jsem se. Ta holka se prostě neponaučí. Jednou jí někdo chytne a… ne, radši nemyslet a nepřát nic špatného. Mohlo by se to vrátit, tak jako vždycky. Vždycky je jako vždycky, ne? Změny jsou tak náhlé a kruté… vždycky to jde jen k horšímu, od devíti k pěti nebo spíš od desíti k mínus třiceti? Periferním viděním jsem zahlédla Lizinu černou halenku. Zvedla jsem pohled od textu psaného anglicky, který jsem si musela přečíst pětkrát, abych porozuměla, co po mě chtějí a zahleděla se do chodby. Za Lizou šel nevýrazný muž. Na ulicích jich potkáte stovky. Je to takový ten obyčejný chlápek, co ráno vstane, políbí svou ženu, dá si kávu a jde do práce, aby se v sedm mohl vrátit, podívat se na zprávy a znovu ulehnout, znaven každodenním stereotypem, který dokáže narušit jen rodinná návštěva. Rozhodně bych si nevšímala o nic víc, než ostatních mužů, ale teď když tu byl za Lizou a jeho oči bloudily po místnosti, jsem mu věnovala plnou pozornost. Něco ve mně mi říkalo, že je něco špatně, že by tu neměl být. „Ano…“ odpověděla jsem a nadechla se, abych se zeptala, co chce. Všichni z firmy už jsou pryč nebo to tak aspoň vypadá, takže co tu chce? A proč to nevyřešila Liza? Otázky, jak jsem náhle zjistila, jsem si kladla zbytečně. FSB… FSB, O můj Bože. Je od nich! Co tu chce?! Strejda řekl, slíbil mi, že mi dají pokoj, že to zamete pod koberec… a tohle? „Co po mě chcete…?“ měla jsem sto chutí dodat Popove. Když někoho oslovíte jeho jménem, víc vás vnímá a nevím proč, ale je pak pro mě snazší odhadnout, co přesně chce… Zaváhala jsem, ale nakonec jsem se zvedla se slovy: „Ať už chcete cokoli, věřte mi, že tohle není místnost, kde byste mi to chtěl říct,“ ať už kvůli kamerám nebo kvůli zvídavým uším, které jsou za každým rohem, aby vás mohl někdo shodit, pomluvit… zlikvidovat. Možná se zdálo, že jsou tu lidé loutkami na provázcích pravidel, svázání etiketou jako ženy v korzetech, ale to vše bylo jen zdání.

Anton Sergejevič Sokolov - 19. září 2011 13:24

Kdesi na severu Sibiře Toho dne jsem se vzbudil časně ráno stejně jako vždycky. V chatě byla stále tma ale to bylo kvůli tomu že jsem měl zadělané okenice. Když jsem se zebe shodil kožešinu tak jsem ihned pocítil jak se mi zima dostává do těla. Uvnitř je sice tepleji než venku ale i tak si mráz dokáže najít skulinku a dostat se až ke mě. Na chvíli mě napadlo že bych se vrátil zpátky do postele a spal bych ještě dál ale zima mě tak probrala že už bych asi neusnul. Venku bylo vzhledem k zdejšímu počasí docela příjemně. Žádná vánice ani bouře, jen slunce a silný mráz. Vypadalo to že by mělo být tenhle den docela hezky proto jsem vyrazil na ryby k nedalekému jezeru. Když se blížil večer byl jsem už na cestě domů.V jedné ruce jsem nesl svůj prut a v druhé jsem nesl na háku několik ryb. Úlovek byl dnes celkem slušný. Nebylo toho sice moc ale pořád to bylo lepší než kdybych nechytil nic. Po lovu jsem byl docela promrzlý. A to i přes teplý kožich a beranici. Docela jsem se už těšil až dojdu domů a konečně se trochu ohřeji u ohně. Náhle se k mým uším ale donesl známý zvuk rolniček. Kolja. Ihned mi bylo jasné že je někde poblíž. Nikdo jiný tu s postroji jako má on nejezdí. Našel jsem ho zrovna když nakládal na saně dřevo. "Pane Koljo." Odpovím staříkovi když zaslechnu jak říká mé jméno. Mojí dobrou náladu ale okamžitě zkazí zmínka o nějakém návštěvníkovi který byl v mé chatě. Kdo by to mohl být? Ta hrstka která mě tu alespoň trochu zná ví že jsem často pryč a návštěvy moc nemívám. A zloděj tu taky už nebyl pěkných pár let. Pokud sem vůbec nějaký kdy zavítal. Navíc v chatě nemám nic cenného. Možná tak dědova stará puška kterou mám na divokou zvěř ale jinak nic. Na zmínku o zvláštní návštěvě nijak neodpovím. Hodím svoje věci na sáně a usadím se vedle Kolji. Cesta trvá jen chvilku a zanedlouho jsme před mojí chatkou. Kromě pootevřených dveří nic nenasvědčuje tomu že by tu někdo byl. Začíná mě z toho mrazit v zádech. A není to proto že je tu taková zima. Opatrně vejdu dovnitř a rozhlédnu se. Všechno je na svém místě a zdá se že nic nechybí. Zvláštní. Když dojdu ke kuchyňskému stolu všimnu si něčeho co na něm když jsem odcházel vůbec nebylo. Můj starý odznak a psí známky z doby kdy jsem byl ještě u Specnazu. Sakra. Zajedu rukou k pasu odkud vytáhnu nůž. Je to starý a spolehlivý lovecký nůž s rukojetí z parohu. Pro svůj účel je více než vhodný. Aniž bych se otočil zpátky ke vchodu se zaposlouchám do okolního ticha. "Co po mě chcete?" Řeknu nahlas a čekám jestli se mi dostane nějaké odpovědi. Ačkoliv jsem si při cestě dovnitř nikoho nevšiml tak mám jisté tušení že tu někdo je.

Jevgenij Josefovič Volkov - 19. září 2011 17:05

Lágr. Aneb všední den nevšedního blázna Dnešní den byl mnohem příjemnější než řada jiných dnů, spal asi celé tři hodiny, aniž by se vzbudil s křikem a to bylo fajn. Navíc se ho nepokoušel zabít nikdo z dalších pacientů, ani si na něm moc nevybíjeli zlost strážní. Docela pěkný den kdyby neležel na pár prknech, kterým by někdo s velké fantazii mohl říkat lůžko. Zima se vkrádala do ubikací všemožnými dírami, občas mýval pocit, že snad když náhodou spí, někdo chodí a přidělává díry nové, anebo trpěl někdo osazenstva představou, že je fakt velká krysa, ani by se tomu nedivil, měli tu dvě kočky a jednoho netopýra. Dřív tu bejvali i normální lidi režim tu tak trochu zapomněl sví nepřátele. Jenže takový co tu byli kvůli politice, většinou umřeli brzo, dobře pro ně většinou nezažili vývary z trávy a měsíce kdy jedinou věc co jste měli v hubě, bylo pár šutrů, prach, a speciální táborová polívka, což nebylo nic jiného než dvě mrkve na 20 litrů vody. Samozřejmě se nikdy nedostalo na všechny, takže pokud jste se chtěli nažrat, museli jste si to místo vybojovat. Pokud se vám to nepovedlo, nežrali jste a byli jste o to slabší. Kdepak hotel Lágr nebyl zařízení na nějaký velký kamaradíčkování, takže dny kdy bylo co k žrádlu pro všechny a voda dokonce smrděla masem, byli fakt o něco málo na hovno. Pravda ranní sprchování v podobě kýble s vodou a sněhu nemohli chybět nikdy. Stejně jako klasické povyšování dozorců. Oni dobře věděli, proč pacient Volkov bývá v řetězech. Takže když byl pacient osvobozen, aby se mohl protáhnout, laškovně zavil na dozorce a věnoval se zmatenému křepčení a posilování. Posilování znamenalo odtáhnutí dvou bláznů co už z tohohle pekla odešli na lepší místo. Nebudou mít pohřeb ale věčná mrzlota se postará o jejich mumifikaci, alespoň se budou mít faraoni v jejich posmrtném životě čemu divit. Teda kdyby ty keci o nebi nebyli volovina. Dopoledne tedy strávil tažnou prací, odpoledne pak bylo ve znamení řetězu a práce. Obyčejné rytí aby si měli kam strážní zasadit na těch pár teplejších dnů brambor na rum. Jasně normálně by to nebyl problém, ale v teplotách jaký teď byli venku, se rytí do země rovnalo snaze rýt v betonu. Ale aspoň nějaká činnost. Hezky se mu při tom protáhli svaly, i když tohle místo s jeho fyzičkou pěkně zamávali. Možná by odsud měl vypadnout, ale vlastně nevěděl proč. Stejně chcípne a je jedno kde. Odpolední menu byla řídká kaše neidentifikovatelná rozvařená zelenina a kus masa, který chutnal ještě hůř, než vypadal, k tomu jako bonus extra vodová omáčka. Jako vždy se jim strážní jídlo zpestřili plivanci či podobnou chuťovkou. Sami pak okázale žrali svoje jídlo hezky za mříží, aby na ně nikdo nemohl ale i tak pohled na menáž, kterou dost pravděpodobně měli dostávat i vězni, překypující na talířích a balenou pro rodinu dokázal vždy někoho rozzuřit. Na což dozorci čekali. Dnešní bombou byl pacient Volkov, záchvat zuřivosti vyústil z vrčení a hrdelní mluvy v mrštění dřevěné misky přímo na mříž a napadení spolu vězňů. Strážní se chvilku dobře bavili a nakonec ho prostě stloukli a nadopovali sedativy. Když se probral, byl skoro večer, poznal to, protože strážní začali chlastat trochu víc než přes den. Jen co někdo přišel na to, že už je vzhůru vyhnali ho ven, aby se protáhl, což znamenalo uhýbání před letícími předměty a dalšími projevy nevole strážných. Krásnou idylku, pak přerušil neznámí vůz, který zastavil u brány. Nutná identifikace a už tu měli návštěvu. Napadlo ho, jestli to zase není nějaká lekce pro rozmazleného synáčka, aby věděl jak taky muže dopadnout. Ale zřejmě se mýlil, když nic jiného byla to dcera. A jak se zdálo, měl být příkladem on, možná proto že všichni ostatní stačili zalézt. Po pravdě byl docela rád výslechovka byla rozhodně teplejší místo než ubikace. Na strážného řeči o tom, aby se choval slušně, nejprve zavrčel potom se, ale narovnal a zasalutoval. " Budu se chovat jako spořádaný soudruh." řekl. Problém byl, že mluvil na druhou stranu, než stál strážný. Jen co dorazili do místnosti tak ho posadili na trůn, při zacvaknutí želez u opěradel ho polil studený pot, na tohle neměl zrovna dobré vzpomínky. Kroky proto ani nevnímal. Spíše se snažil aspoň trochu uklidnit, což se nedařilo, protože mu přivedli nějakou vojandu. Trocha toho stresu z něj opadla, když dotyčná řekla vojákovi, aby je opustil. Na vojákův pohled si dovolil reagovat oblíznutím rtů. Hned po té na pěkných pár chvil zabořil svůj pohled na hruď ženy. Po chvíli ale začal bezmyšlenkovitě těkat. Na dotaz ohledně projektu Košmar napoprvé nereagoval a nejspíš musela dotyčná svůj dotaz položit mnohem razantněji. I tak se zatvářil jako blbeček. Jméno Košmar neslyšel už hodně dlouho a vrtalo mu hlavou, odkud ho zná ta žena. Jenže on byl přece obyčejný blázen. " Projekt Košmar? A není to název tohohle lágru?" zkusil to. Hraní blbého mu celkem šlo.

Natalja Zacharová - 19. září 2011 18:13

Bar Trizub V práci zavíračku příliš neřeším. Pokud v pátek neoxiduje šéf, tak jsem schopna zavřít i hodinu před obvyklou dobu. Namísto toho, abych si to namířila do svého 1+kk pajzlu, jsem to vzala směr bar Trizub. Zapálila jsem si cigáro a vyrazila jsem. Před barem jsem o zem típla vaťan a ve dveřích baru jsem si sundala černou koženkovou bundu s dlouhým rukávem, odhalila jsem tak svou (jedním slovem vychrtlou) dekadentně štíhlou postavu. Bílé tílko jsem měla ustřižené vysoko, takže končilo nad pupíkem a z okraje visely vypárané nitě, jeansy jsem nosila tak nízko, že nebýt pásku, spadly by beze mě. Nebyly to bokovky, ale na mé hubené postavě tak vypadaly a být ještě níž, tak leccos odhalují. Těžké boty s kovovou špičkou zaduněly na podlaze. Bylo fajn, že si mě nikdo nevšímal. Nebyla jsem jediná, kdo měl divnej účes, v obličeji několik piercingů a černě podmalované oči. Snad jen nikdo nebyl tak přirozeně bledý jako já a neměl tak vražedný pohled. A to jsem se dneska snažila být milá. U baru jsem si objednala lahev vodky. Jakmile jsem ji dostala s jedním malým štamprdletem, našla jsem si jeden z volnějších stolů (ne uplně volný, klidně i s osazenstvem) a přidala jsem se do hovoru. O čem? Chlast, sex, drogy… klasika. Než jsem stačila dát půl lahve, mumraj v baru se změnil z běsnícího a divokého na nekontrolovatelný chaos. Střelba mne vrátila na zem. Měla jsem za to, že došla zásoba vodky a lidi se bouří, jenže tohle byl větší průser. Polohlasně jsem zaklela a bez jakékoliv známky odporu jsem dělala to, co mi bylo řečeno. Zalehla jsem vedle lavice na zem s rukama za hlavou. Kousek ode mě bylo pěkně nablito. Těžké boty se mi zastavily před výhledem. Na povel jsem se zvedla, snažila jsem se mít ruce stále na zátylku a ve tváři pořád ten nezúčastněný výraz, jako kdyby mě obtěžovalo jen to, že tu někdo vedle mě stojí a dýchá. Dívala jsem se do té masky a viděla svůj pokřivený obrys. Musela jsem uznat, že jsem vypadala dobře. A pak se ozval ten známý hlas. Chvíli jsem pátrala v paměti, komu to patří. Je to už nějaká doba, hlas co mi připomínal, nebyl v té době tak hluboko posazený a dotyčnému bylo sladkých sedmnáct. “Kerensky?“ zeptám se ho a podívám se mu přímo do masky. “Koukám, že sis balení holek vylepšil o pár kulek navíc.“ odfrknu si.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 19. září 2011 22:31

Staré moskevské kasárna Než vystrčím čumák do toho počasí pod psa, raději si uvařím kafe. Sladký a silný, tak to mám rád. V mém přístřešku je pohodlně. To, jak za okny padá voda se sněhem a všude je tma, mě neuvěřitelně uklidňuje. Možná to mají na svědomí vzpomínky. Domov. Jo, ten mi chybí. Chvilku stojím u zamřížovaného okna buňky a naslouchám. Popíjím kávu. Obchůzka nijak nezvyklá. Sistematicky za sebou zavírám plechová vrata a kontroluju, jestli se náhodou nějakej bezďák neschoval uvnitř. Světlem baterky kloužu v černých prohlubních. Tam, kam ani moje vycvičené oko nedohlédne. Ano, jedno oko mi chybí. No a? Zaměstnavatel mě zkouší. Dost často. Nevěří, že člověk jako já uhlídá opuštěnou zříceninu. Jenže pak si přečetl moje papíry. Možná sem si tím udělal novýho kamaráda. Připnu si baterku zase k opasku, hned vedle služební pistole, a pokračuju dál. Kontroluju klíče, chystám se zpět do přístřešku když v tom zaslechnu bránu. Vzhlédnu rychle a ostražitě. Úplně stuhnu. Není to leknutím. Je to naučený reflex. Naslouchám. Hlavní bránu někdo odemknul a vstupuje do areálu. Co? V tuhle hodinu? Nejdřív mě chytne tendence skrčit se a opatrně doplížit k bráně ale pak si uvědomím, že přirozená autorita jsem tu přeci já. Pro jistotu oddělám ochrané poutko u pistole. Bez nějakých okolků vykročím k neznámému u brány, abych zjistil kdo se to sem v takovou hodinu dobívá...

Vypravěčka - 19. září 2011 23:01

Kancelář Larissa "Tak prosím," ustoupil ze dveří a pokynul ti na chodbu. Jeho přehnané gesto působilo gentlemansky a byla v tom jakási ironie. I když těžko říct, jak v něčem takovém může být ironie. Do poslední chvíle sis myslela, že půjdete třeba dolů do garáží do auta. Rychlý pohyb, kterým otevřel kumbál pro uklizečky a strčil tě dovnitř, byl pro firmou předepsané podpatky docela podraz. Dveře za vámi práskly, cvaklo světlo. Narazila jsi do vozíku s kýblem a čisticími prostředky. Ne, tady by štěnici nikdo asi nedal. Možná tak FSB samo. Z Popova spadla maska obyčejného táty od rodiny, co pilně pracuje, aby mohl vzít děcka třeba do Petrohradu nebo i někam dál. "Myslím, že tady budeme mít soukromí." Strčil si do úst cigaretu a hledal v kabátě zapalovač. Nakonec si připálil a stísněný prostor naplnil kouř. "Larissa Aleksejevna Dragoslava. Specnaz. Nikdy jsem nepochopil, jak se někdo jako vy mohl dostat mezi speciály," vyfoukl kouř nosem jako nějaký drak. "A osobně mi je na blití, že už i mezi naši elitu, mezi ty, co si to tvrdě vydřeli, se plete protekce. Váš strýc musel být sentilentální blázen, že riskoval krk pro někoho, kdo nemá absolutně žádné předpoklady pro fungování v armádě. Agent FSB by tu rozhodně nebyl jenom kvůli urážkám, o to děsivější bylo představit si, kam tím směřuje. Zvlášť když o tvém strýci promluvil... v minulém čase. Náhoda? Doufejme. "Ale mí nadřízení si z nějakého důvodu myslí, že zrovna taková tvrdohlavá slepice spasí svět. Upřímně, Dragoslavo, být po mém, hodil bych vás žralokům do lágru. Takoví jako vy to potřebují jako sůl. Disciplínu. Úctu." S každým slovem udělal jeden krok, takže se v malé místnosti dostal nepříjemně blízko. Potáhl a vyfoukl ti kouř do obličeje. To je oblíbené gesto u výslechů. Možná agenti a vojáci kouří jenom proto, aby pak mohli típat ty cigarety a doutníky do otevřených ran. Stiskl zuby a sjel tě pohrdavým pohledem, jako by na slušném oblečení sekretářky bylo něco pohoršujícího. "Od této chvíle jste opět příslušníkem Specnaz," vyplivu tu větu znechuceně. Byť byl agent, tohle mu bylo vyloženě proti srsti. "Vlastně jste nikdy nepřestala být. Složila jste slib vlasti a té taky od té doby patříte. Tak se podle toho chovejte. Od Specnaz se totiž neodchází," věnoval ti žraločí úsměv, "jedině s kulkou hlavě."

Vypravěčka - 20. září 2011 00:30

Sibiřský lágr Jevgenij Se ženskou tvoje šaškování příliš nehnulo, dokonce ani ostentativně nezkřížila ruce na hrudi, když jsi začal civět na ničím zajímavou bundu. Zajímavé, že na sobě neměla žádné odznaky. Všechno bylo strhnuté, hodnost a jméno nikde. Koneckonců vězňové v lágru to beztak nepotřebovali vědět. "To bylo dobré, Volkove. Dobře tě vycvičili. Možná právě proto mě pro tebe poslali," ztlumila hlas. Za dveřmi přešlapovala stráž a určitě se snažila poslouchat. Ale neodvážili se otevřít průzor. "I když... dost dobře můžete být jiný Volkov, těch je plný Rusko," ušklíbla se. "A já hledám jen toho jednoho. Toho, kterému něco říká projekt Košmar. Tak co, Volkove, už ses rozpomněl?" Co se muselo dít tak zásadního, že se na tebe najednou rozpomněli? A navíc dovolili propustit informaci k někomu, koho si nepamatuješ, že tam byl. Dokumenty o nezdaru se prostě spálili, nepohodlní se zastřelili nebo, jako u tebe, zavřeli. Otázkou, na kterou se samozřejmě dobrý voják při rozkazu neptá - proč? Teď ve světle nastalých událostí je to velice neodbytné slovíčko. Proč. Proč tě nezabili už předtím, když vědí, co dokážeš. Proč nezahladili stopy dokonale. Proč? Že by eso v rukávu? Ve slovech té ženské voněla svoboda.

Vypravěčka - 20. září 2011 00:32

Sibiř, doma Anton Nic. Ticho. Vítr skřípe korunami smrků a Kolja za tebou popotáhne. Huňatý koník zafrká a zachřestí rolničkami. Kolja zase zamlaská bezzubými dásněmi, zavře dveře a popojde vedle tebe. Najednou působí nehezky klidně takovým tím děsivým způsobem. Jako popravčí četa před výstřelem. Vzhlédne k tobě, protože je o hlavu menší. Nakonec trhne hlavou ke stolu. "Posaď se, maľčik." Vytáhne placatku a naleje vám oběma do stakanů. Sedí naproti tobě, proti bytelnému dubovému stolu působé křehce jako suchá větvička. "Prohlídni si ty věci." Kolja do sebe kopne stakan a zachmuřeně se na tebe podívá. Bez laskavého podtónu jeho obličej vypadá jako zkamenělé dřevo. Jako by u tebe seděl lesní mužik z legend a pohádek kočovníků. Stačilo vztáhnout ruku ke psím známkám a lehce o ně zavadit bříšky prstů. Naprosto jasný, čistý obraz tebou trhl, rozsvítil se ti v mysli jako střih z filmu. Takové to nikdy nebylo. A hlavně to nezačínalo takhle samo! Snad... jako kdyby chtěli, abys to viděl. Jistě, jinak by ti to tu nenechali. A Koljovi dali k předání jednoduchý vzkaz. Prohlídni si ty věci. Ne dotkni se jich. Prohlídni. Uviď to, co oni chtějí. První obraz patřil mrtvým tělům s prázdnýma očima a krví na tváři. Patřil k těm jatkám, ze kterých pro ostatní nebylo úniku. Podřízli vašeho velitele, protože s sebou chtěl vzít jednoho raněného. Svého přítele. Jemu dali milosrdnou smrt, dávku sedativ, co vás zabijí. Velitel, co projevil slabost, na ni neměl nárok. A ten, co ho zabil, moc dobře věděl, že kdyby to neudělal, celá vaše jednotka by skončila stejně. "Musel jsem," řekl tehdy chraplavě a otřel nůž o šaty mrtvého. Na ruku ti vystříkl horký gejzír. Jako bys ho tam cítil i teď. Teplý a lepkavý. Kolja se nad tebou skláněl, v obličeji starost. Něco říkal, ale neslyšels. I když už ses toho předmětu nedotýkal, zvrácený vzkaz byl odhodlán "přehrát se" do konce. Viděls narezlou blondýnu s ostře řezanou tváří, jak bere známky do ruky od nějakého muže, jak si je strká do kapsy maskáčů a společně s nimi i ten odznak. A pak hlas. Připomínalo ti to záznamík. "Ráno ve vesnici, Antone Sergejeviči. A ty známky si nasaď, aby věděli, čí mrtvolu našli, kdyby ses rozhodl nepřijít." Takže tě vyčmuchali. Dokonce i tady, v srdci Sibiře. I když po rázu toho vzkazu to zas tak divné není, určitě do toho zasáhly tajné orgány, které vás "divné" převelovaly k určitým jednotkám. Nikdy jsi nikoho jiného nepotkal, rozhodně ne v armádě. Kvůli delikátní povaze celého projektu dbali na nejvyšší utajení a dva takoví lidé v jedné jednotce, to nevěstilo nic dobrého. Možností, jak reagovat prakticky na rozkaz, nebylo mnoho. Byly jen dvě, stejné jako v armádě. Poslechnout, nebo se nechat zastřelit při dezerci.

Vypravěčka - 20. září 2011 01:15

Trizub Natalja Tvoje představivost, že se Kerenskij pod maskou ušklíbl, asi nebyla daleko od pravdy. Ale jen idiot a amatér by si vprostřed akce sundal masku na pokec s bývalou spolužačkou. "Koukám, že jsme tě málo řezali, Zacharová. Za to, cos mi udělala, bych tě měl zastřelit. Ne... ne, to by bylo moc jednoduchý." V hlase měl ten svůj hnusnej úsměv. Byly doby, kdy v tobě ten tón vyvolával nekončící paniku, ani jsi Kerenského nemusela vidět. Byly doby, kdy to býval docela pěknej kluk. Ale doby se mění, no ne? "Co tahle?" zahuhlal zpod jiné masky další chlap. Osazenstvo baru řídlo. "Trochu zlitá, možná zfetovaná, radši ji berem s sebou. Myslím, že jsem její jméno neslyšel poprvý." No to teda fakt ne. A protože to byla razie, chlapci možná hráli na největší počet úlovků, aby si pak mohli honit trika nad kolegy z jiné "směny". Druhý OMONovec nad tím máchl rukou a kývl. Kerenskij zůstal před tebou s odjištěnou zbraní, kdežto on ti nasadil klepeta. Musel scvaknout skoro nadoraz, aby ses z toho díky hubeným zápěstím nedostala. "Neměli bysme ji spíš odvést do špitálu?" zeptal se Kerenského posměšně. "Leda tak rovnou na hřbitov. Jdem." Okolo bylo pořád moc hlavní a adrenalinovo-testosteronovýho koktejlu, než aby bylo moudré se o něco pokusit. Vlastně pokoušet se o něco proti OMONovcům není nikdy moudrý. Říká se o nich, že mezi fízly jsou nejlepší. Však matička Moskva musí mít to nej, ne. Kerenskij tě nešetrně popadl za paži a vedl tě ven zadními dveřmi. Asi schválně. Do nosu tě udeřil pach krve a povolených svěračů. Majitel a zároveň barbar na tebe hleděl vyhaslýma očima, hruď prostřelenou. Stejně dopadla i ostraha baru. Tady asi fakt muselo jít o něco většího. Šoupl tě do dodávky. Na stanici musel být Kerenskij zklamán, že nemá možnost vyrovnat skóre - nebo že by byl ujetej na elektroléčbu? - protože se tě ujal někdo jiný. Chlápkovi v taktické vestě ztuhly svaly v obličeji, když se díval na tvoje záznamy. Určitě tam nebylo všechno, ale pokud má někdo polovinu složky od armády pod titulem "soveršenno sekretno", většinu lidí přejde smích. Pozorněji se na tebe zadíval, Kerenskij zmizel kdesi pod tíhou povinností. "Do trojky." A zvedl telefon. Trojka byla pěkná výslechová místnost. Bez zrcadla jako ve filmech. Asi ji nedávno vymalovali, skrvny od krve přestaly být estetické? Netrvalo dlouho a dveře se otevřely. Zaslechlas Kerenského, jak prská: "My si s tím poradíme. Je to jen ženská." Neskutečnej masochista, že dokáže něco takovýho říct po tom, cos mu udělala. "Odteď už to není vaše věc, poručíku," odsekl chlap v mokrém kabátě. "Ale rád využiju vaše prostory. Nashledanou," řekl Kerenskému tónem "vysmahni" a vešel za tebou. První, co udělal, bylo vypojení kamery. "Je mi jedno, co se v tom baru stalo, Zacharová," začal bez obalu a ani si nesedl. "Ale poručík Kerenskij vznesl docela vážná obvinění. Vzhledem k tomu, co máte v záznamech, vám nemusím vysvětlovat, že je veliká šance, že Kerenskij vyhraje." Třebaže nebyl ve vojenském, měl na sobě civilní oblečení, jeho vystupování patřilo přímému, ráznému vojákovi. Neztrácel čas hloupými řečmi a hrami, které mají v oblibě tajné služby. Nebyl ale o nic méně nebezpečný. Hodil na stůl balíček cigaret i zapalovač a sedl si. "Můžu vás z toho dostat. Záleží na vašem rozhodnutí. Máte dvě možnosti - buď mi kývnete a my už se postaráme, aby Kerenskij mlčel, nebo ne..." Na vteřinu se odmlčel. "Odejít není tak lehké. Od nás se totiž neodchází, Zacharová. Specnaz jsou jako nasraná milenka, buď má všechno, nebo se mstí. Berte to tak, že jste dostala nejdelší opušťák ve svém životě..." Tak takhle to bylo. Celou dobu tě měli na háčku, aniž bys o tom věděla. A tahle nepříjemná epizodka s Kerenským jim jen nahrávala do karet. Takže pocit, že na tebe občas někdo civí i nejen proto, jak divně vypadáš, byl opodstatněný.

Vypravěčka - 20. září 2011 02:01

Kasárna Nikolaj Tvůj citlivý nos ti i přes mokrý polodéšť přinesl pach kůže a ženské. Zašklebila se, když jsi jí posvítil baterkou rovnou do ksichtu, klíče si zrovna strkala do kapsy. A ne, nevytáhla z ní pistoli. Na sobě měla kapsáče, motorkářskou bundu, kožené rukavice a pevné boty. Docela dobrá noční návštěva - blondýna na motorce a v kůži. Ukázala ti prázdné ruce. "Nepůjdeme někam do sucha, Nikolaji Nikolajeviči?" spustila, jako bylo naprosto normální, že sem přišla, odemknula si a ještě tě znala jménem. Nadrzo vykročila k tvojí buňce, ke tvému výsostnému místečku klidu, tepla a sucha. "A tu zbraň nech tam, kde je. Gosudaři by se pěkně nasrali, kdybys mě odkrágloval." Jestli byla někdo od vás, nemusela umět číst myšlenky, aby věděla, že tě to dřív nebo později napadne. Prostě vystřelit... Přese všechno tě zaujalo zvláštní slovíčko. Neřekla šéfové jako dnešní lidi. Neřekla soudruzi jako lidi včerejší. Řekla gosudaři. Chtě nechtě jste se stáhli do jediného suchého koutu v celých kasárnách. Když jsi ji pozoroval profesionálním okem, malé detaily ti naznačily, že to musí být někdo od vás. Určité pohyby, návyky, které má jenom někdo stejně postižený. I ona si tě konečně pozorně prohlídla na světle. Vypadala zamyšleně. Jako někdo, kdo se snaží rozpomenout na cizí tvář. "Olga Orlovská. Říká ti něco to jméno?" Musel jsi pátrat v paměti. Ano, párkrát to jméno padlo. Tehdy v Afghanistánu. Musela být neustále někde v poli nebo na průzkumu, protože in natura ji vidíš teprve dnes. Každopádně tohle jméno si pamatuješ už jen proto, že tehdy nebylo obvyklé, aby se tam potulovala ženská jinak než informátor z vesnic nebo místní volavka. Tohle smrdělo. Pokud už tehdy byla v Afghánu, proč pořád vypadala na třicet, petatřicet? Že by nová kosmetika?

Larissa Anya Dragoslava - 20. září 2011 07:31

Kancelář Pozvedla jsem obočí a zalitovala, že jsem se zbavila všech zbraní. Přeci jenom bylo by příjemnější mít po ruce aspoň nůž, když už ne pistoli, ale na mém stole se nenacházel ani pilník, který obyčejně sekretářky mají. Přimhouřila jsem oči a v rychlosti si prohlédla celou místnost, a pak, detailněji, svůj stůl. Něco tu přece musí být… Všechno je zbraň, všechno. Opakovala jsem si, dokud jsem v hromádce nezahlédla, co jsem chtěla. Nůž, kterým se otevírají dopisy. No jasně! Není to zrovna to, co jsem chtěla, ale teoreticky vzato bych ho tím mohla zabít na jeden zásah. Falešně jsem se usmála, snad aby na kamerách nebylo nic poznat nebo, aby se Popov cítil dobře. Pomalým, elegantním pohybem jsem se zvedla a zcela nenápadně si do rukávu saka, které jsem musela nosit, strčila onen nůž. Bylo to už nějakou dobu, co jsem od Specnazu odešla, tedy zas tak dlouho ne, ale byl to nezvyk. Jediným mým štěstím bylo, že z papírovaní jsem měla hbité prsty. „Díky,“ řekla jsem spíše ze slušnosti a i na mém tónu byla poznat jakási nevrlost vůči jeho činům, ba dokonce vůči jeho přítomnosti samotné. Nejraději bych ho kopla mezi nohy a do oka mu zabodla podpatek. Vida… další dobrá věc/zbraň. Sama pro sebe jsem se usmála a následovala jeho kroků. Čím déle jsme šli, tím méně bylo možností, kam by mohl jít, ale kumbál mě opravdu překvapil. Nikdo by sem nic nedal, leda tak blázen. Možná, že Popov nebude zas tak… jak to jen říct, nepoužitelný? „Hm… asi ano, pokud nepřijde uklízečka, která…“ odmlčela jsem se a podívala se na hodinky na své ruce. „v tuhle dobu zrovna chodí, takže byste to měl urychlit,“ podívala jsem se mu do očí a nevině se usmála a přitom jsem měla chuť mu do toho ksichtu naflusat. „Až doteď jsem si myslela, že byste mohl být aspoň trochu chytrý… zřejmě vás jen provázelo štěstí nováčka,“ odsekla jsem. „nemáte ještě jednu?“ zeptala jsme se a trhla hlavou k cigaretě, kterou si zapálil. Nejsem kuřák, ale firma má alarm proti požáru, a když bude kouř, bude alarm, a když je alarm, je hodně lidí a hodně lidí znamená: smůla Popove. „Musel být?“ pozastavila jsem se nad tím. „chcete tím snad něco říct, Popove? Protože jestli jste mu něco provedl nebo někdo od vás, přísahám u všech ďáblů a Boha, co mi stojí za prdelí, že z vás udělám kousíčky o velikosti masa na kungpao,“ zabodla jsem mu prst do hrudi a měla jsem, co dělat, abych z rukávu nevytáhla nůž a nevrazila mu ho do oka. Jak si to vůbec může dovolit? Jak sem může přijít a klafat tyhle sračky? Co si o sobě myslí? Obličej jsem měla těsně u jeho a zpříma jsem se mu dívala do očí. „Jaké štěstí, že zrovna vy rozkazy nerozdáváte,“ na chvíli jsem se suše zasmála a odtáhla se. „disciplínu mám a úst taky, ale jen k těm, co si ji zaslouží a ne k levičáckejm sráčům, co si sedí na prdeli a nechají ostatní a ve slepecké důvěře v jejich rozkazy ničili Matičku Rus!“ prskala jsem kolem sebe, mluvila jsem rychle a nahlas, protože to ve mně vřelo. Bylo mi jedno, jestli nás někdo slyší. Svést to na Popova by bylo koneckonců snadné. To je jedna z mála věcí co mě Specnaz naučil. „Aha… a k čemu vám bude tvrdohlavá slepice?“ jízlivě jsem se zeptala, stále jsem se neuklidnila a jeho prohlášení o mém znovu vstoupení do Specnazu, mi na klidu nepřidalo. „podělte se, Popove,“ pobídla jsem ho a zahleděla jsem se mu do očí. Mám to zkusit? „nebo to snad ani nevíte? Co vám vůbec řekli?“ vyřkla jsme další otázky a doufala, že bude myslet na odpovědi, abych je mohla zahlédnout. Chci vědět, o co jde a jestli mám riskovat bolest hlavy, tak ať! „nebo jste jen takový ten poslíček? Nicka, co o ničem neví a jen slepě poslouchá? Pošuk, se kterým vytírají podlahy?“ zaskřípala jsem zuby a soustředila se na jeho mysl.

Jevgenij Josefovič Volkov - 20. září 2011 09:46

Sibiřský lágr Ta ženská se chovala hodně divně, nemluvě o tom, že věděla nějak moc. Neb většina lidí, kterým Košmar něco říkal, už čichala kytičky ze spodu a veškerá projektová dokumentace zaplála pro vlast. Ale ještě byla naprosto netečná, buď byla zvyklá k bláznům mluvit, anebo měla výcvik podobný tomu jeho. V takovém případě by mlžení mohlo mít zajímavé následky. Tak jako tak se ale rozhodl před případným mučením něco málo získat. " Da nas mnogo." usmál se téměř sadistickým úsměvem. " A řekl bych, že vy musíte vědět, jestli jsem správnej Volkov. Přece jen výlet do hotelu lágr se nedělá jen kvůli jednomu z tisíců Volkovů. Nebo snad mám zavolat rodině, že se stavíte taky?" Věděl, že ho tyhle legrace možná připravují o šance se odsud dostat, jenže kdyby chtěl, tak už tu dávno není, jen nevěděl co dělat venku. "Víte hladovej, strašně špatně přemýšlím." Představa, že by z toho dokonce vytřískal něco pořádného do žaludku, byla fajn a navíc bylo i trochu třeba zjistit jak moc ví. "No a tohle." obřadně zacukal rukama o okovy. " To by taky mohli dát pryč. Jsem blázen, ale ne až takovej."

Vypravěčka - 20. září 2011 17:07

Kumbál Larissa Tvoje výhružky nějak nepadají na úrodnou půdu. Ba naopak, Popov si jen potvrdil tvoji slabinu. Dost možná to byl i přes jeho výbuch promyšlený výstup a zkoušel tě. Taky je tu jistá šance, že je strýc pořád naživu. Ruská vláda se nikdy neštítila zbavit nepohodlných, děje se to dokonce i ted, jen ne tak okatě, na druhou stranu se nezbavovala trumfů a pák. Kousky končetin ve zkrvavených krabičkách a křik na záznamníku jsou pro lidi neskutečně motivační. Když ses rozkřikla o Matičce Rusi, Popov pobaveně povytáhl obočí. Zjevně v něm svádělo boj naprosté pohrdání, podle něj, protekční slečinkou a pobavení nad tím, jak prskáš. Ovšem nekomentoval to. Tohle nebylo žádné pavlačové handrkování. "Nejste v pozici, kdy byste mohla klást otázky," odpálkoval tě. "Takže pokud vám tolik záleží na Matičce Rusi," řekl pochybovačně, "přestanete mi tu hystericky vyhrožovat, sklapnete podpatky k sobě a budete se chovat jako příslušník Specnaz. To znamená poslouchat rozkazy." Tohle říkal mezitím, co ses dobývala do jeho mysli. Přece jen myšlenka je rychlá jako světlo...

Vypravěčka - 20. září 2011 17:19

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Larissa Bylo to docela těžké. Nejdřív jako bys narazila do gumové stěny a cítila jen jeho emoce. Pro něj jsi byla někde na spodním žebříčku společně s ostatními ženskými, které myslí jen na to, kde utratí výplatu, kam zajdou ke kadeřníkovi a koho budou drbat na slepičím sletu. Otázkou je, jestli vůbec o ženských dokázal smýšlet jinak. Potom, po tvém odhodlání a tepání ve skráních, jeho agenty vycvičená mysl povolila. Proti tomuhle ho zjevně nedokázali ochránit, byl obyčejný člověk. I tak měl nepříjemně tvrdou slupku, jenže co se dalo od tajnýho čekat. Co vám řekli? "Přiveď ji, Popove, buď po svých, nebo její tělo. A dávej si pozor." Dávej si pozor... Popov se během svých slov zamračil, řeč na chvíli klopýtla. Soustředil se na to, co říkal, a myslel to smrtelně vážně. Hlavou mu prolétl nejasný obraz, tvář tvého strýce. Užuž se začínal rozjasňovat... "Dávej si pozor, Popove!" zachraplal Ivan Dragoslav v Popovově hlavě, roztržený ret a modřiny na obličeji. Drželi ho nějací dva chlápci. Kupodivu to nebyla výhružka, spíš varování. Ta slova se v agentově mysli zopakovala a začala se množit jako mantra. Jako zaseklý pásek, ovšem překrývala se. Jako by se pekelně soustředil na tu jedinou větu a skrz ni proti tobě stavěl obraný val. Rozbolela tě hlava. Ale nevykopl tě. Neuměl to. V očích měl poznání, musel si všimnout tvého nehmotného doteku, ale jen díky tomu, že ho varovali. A ne jen tak někdo. Tvůj strýc. Co všechno mu řekl?

Vypravěčka - 20. září 2011 17:28

Sibiřský lágr Jevgenij "Ba naopak, Volkove," pronesla blondýna téměř mile, "s plným žaludkem se člověk špatně soustředí. Jídlo ho tíží a kolíbá ke spánku. Hlad, ano, hlad, ten je ta správná motivace. Ten člověka a celý lidstvo žene kupředu. Nemám pravdu?" Zjevně byla připravena anebo zvyklá na podobné pokusy a vytáčky. A protože ji sem poslal někdo, kdo znal projekt Košmar, nemusela se bát nevrlých strážců, kteří by ji odsud hnali a tebe zase zavřeli. "Ptám se naposled, Volkove. Projekt Košmar." Hlas ztvrdl a její oči taky. Jako by ani nemrkala, když na tebe hleděla. Jako šelmy hledí na kořist. Poslední šance, nebo zkouška soudruhů, kteří tě z nějakého důvodu vzali na milost? Za dveřmi přecházel strážný, ale ne pravidelně, spíš nervózně, jako by čekal, kdy se ozve křik. Ať už tvůj, nebo její.

Larissa Anya Dragoslava - 20. září 2011 17:52

soukromá zpráva od Larissa Anya Dragoslava pro Kumbál Nakrčila jsem čelo a sledovala jeho obličej. Co si sakra myslí? Co si myslí? Co ví? Byla jsem znepokojená, že mi to uniká, že to nevím. Vždycky mi to vadilo a asi i vždycky bude, i když bych si na to měla začít zvykat. Ovšem… starého psa novým kouskům nenaučíš. A mě si bude muset někdo přeškolit, abych ho poslouchala! Jen… kdo to dokáže? Kdo?! „Aha…“ vypustila jsem z pusy, když se ke mně dostavily jeho emoce. Bylo to pozvolné, jako když stéká med a stejně tak klidné, naprosto kontrolované a ne jako, když se to stane z čista jasna a já nevím, co a jak. Tohle jsem měla pod kontrolou. Naprosto. Nadechla jsem se a jeho mysl se přede mnou otevřela. Z počátku to bylo nepříjemné, pálili mně oči a lehce se mi zatočila hlava, ale nakonec vše odeznělo a já, na krátký okamžik, zahlédla jeho mysl. Přerývavě, vztekle jsem se nadechla. Cítila jsem, jak se mi nehty zarývají do kůže, když jsem je zatínala v pěst. Vyrovnanost, která byla nezbytná, abych se dokázala v cizí mysli orientovat, vystřídal vztek, ledový vztek, který směřoval jak k mému strýci, tak i k agentovi přede mnou. Bezpochyby už věděl, co se děje, ale neuměl nebo nemohl mě dostat ze své mysli, a tak jsem jen z části stáhla její chapadla, která šmátrala v jeho paměti, ale stále jsem tam někde byla, vzadu, schovaná a připravená vytáhnout si další věci, když to bude potřeba. „Co dalšího vám řekli, Popove?“ přimhouřila jsem oči a přiblížila se k němu. Kdybych se ho dotýkala, byla bych o něco silnější, mohla bych z něj dostat víc, mnohem víc. „a víte vůbec, jak mě zabít?“ další krok a naše těla už dělilo jen pár centimetrů. Chladný kov nože, který jsem měla v rukávu mě, jakoby pálil na kůži a dával mi tak najevo, že tam je, že ho můžu použít. „a co bych musela udělat, abyste mě zabil, Popove? Co?“ naklonila jsem hlavu a poslední slovo vyslovila poblíž jeho ucha, zatímco jsem nechávala nůž sklouznout níž, ke konci rukávu.

Natalja Zacharová - 20. září 2011 18:18

Trizub “A já zase koukám, že ses moc nepoučil. Co kdybych ti vylepšila ještě tu druhou polovinu ksichtu, ať se dá na tebe aspoň koukat.“ oplatím mu stejně jako on mě a vychutnám si těch pár vteřin, kdy rozmýšlí, jestli mě má dostat teď tady přede všemi. Možná by k tomu i došlo, kdyby se do toho nezačali plést jiní. Už už jsem měla tu tendenci se proti Kerenskymu natáhnout a praštit ho dlaní do helmy, aby se vzpamatoval. Odjištěnou zbraň jsem neřešila, nebylo to něco, co by mne děsilo. Ale než jsem stačila překonat tu nepatrnou vzdálenost mezi námi, někdo mě chytil za zápěstí a ruce mi zkroutil za záda. Co si budeme povídat, nemám sílu na to, abych se s ním rvala. Pootočila jsem hlavou, abych se podívala na dalšího zakuklence, chladná ocel klepet se mi zakousla nad dlaně a pak mě nevybíravým způsobem postrčili vpřed. “Hej, kurva ještě bunda.“ v poslední chvíli se natáhnu po koženkové bundě. Nechám, aby mi ji prohledali. Zbraň tam fakt nemám a snad mi neseberou cigára. Nechápala jsem, jak se bar tak rychle vylidnil. Obvykle tu jsou čumilové, když se něco děje. I když sem vrazí policajti. Zásahovka na ně asi byla moc silný kafe. Bez odporu jsem nastoupila do dodávky a po celou dobu cesty na stanici jsem se snažila vypadat tak, že mě to celé hrozně nudí. Kerensky si mou příjemnou společnost neužije. Šoupli mě do výslechové místnosti. Kerensky zůstal venku. Když se pak dveře opět otevřely, zaslechla jsem jen jeho protesty, které zřejmě nepadaly na úrodnou půdu. Copak kundozryby, něco se nedaří, co Tiše se zachechtám a začnu hrabat v bundě. Cigára zmizela. “Zmetek jeden,“ zakleju tiše. Určitě mi je musel vzít Kerensky, jen netuším, kdy to provedl. Opřu se zády o opěradlo a zakloním hlavou, sleduji chlápka, který mě přišel do výslechové místnosti navštívit. Tvářím se nasraně, protože nemám svoje cigára. Vypnutí kamer nijak nekomentuji. Asi jsem to tušila, že to půjde takhle. “Nechápu, co tím myslíte, nic jsem neprovedla.“ v tomhle kupodivu nelžu. Ledy roztály ve chvíli, kdy hodil na stůl balíček cigaret a zapalovač. Líně jsem se pro ně natáhla. Původně jsem se po nich chtěla vrhnout a narvat si je do úst, ale odolala jsem. Jsem ženská, no ne?! Mezitím, co z balíčku vyndavám cigaretu a zapaluji si, poslouchám, co má na srdci. Kurva Zhluboka a labužnicky si potáhnu. “Bezva, Vánoce letos přišly dřív.“ vyfouknu kouř týpkovi do obličeje. “Nemohl jste to aspoň přirovnat k milenci? Tyhle ženské kecy mě moc neberou. Tak vo co de?“ když on k věci, tak já taky.

Vypravěčka - 20. září 2011 18:40

Na stanici Natalja Voják se nad tvou poznámkou, žes nic neudělala, shovívavě pousmál. Tady přece nejde o to, jestli ano, nebo ne. Tady jde o to, že Kerenskij by jistě na něco přišel. V šikanování byl dobrej a ještě lepší v tom, aby to nakonec padlo jako pytel sraček na cizí hlavu. Jako z blbýho filmu - slušně vystupující chlapec s před učiteli milou tváří by přece nemohl být ten, kdo spolužákovi rozbil obličej o stěnu. Soudružky učitelky z něj byly uneseny a hýčkaly si tu malou zrůdu. Nad svou odpovědí chvíli rozmýšlel. Pravděpodobně nevěděl, nebo toho směl říct tak málo, že to vyšlo nastejno. "Prostě o to, že nastupujete zpět do služby. Mě sem z velitelství poslali, abych vás z toho vysekal, než si vás OMONovci podají. Jsem jen rychlý komando o jednom muži, víte, jak jsou velitelé na informace skoupí," ušklíbl se neradostně. "Takže pokud se nehodláte vzpírat rozkazu, můžu zařídit, že vás nechají v klidu odejít hlavníma dveřma, vy se půjdete domů vyspat a zítra se budete hlásit u nás." Jestli tě na něco potřebujou nasadit zpátky, dřív nebo později by si pro tebe někdo přišel. Smůla byla v tom, že jim to Kerenskij svým vpádem pokazil. Anebo jsi před sebou přece jen měla někoho, kdo věděl víc, než se tvářil, že ví?

Natalja Zacharová - 20. září 2011 18:51

Na stanici Bože, jak já miluju tyhle – nemůžu vám to říct, protože bych vás potom musel zabít, je to přísně tajné Přejedu si jazykem po zubech, na chuťových buňkách ulpí ještě nepatrná chuť vodky smíchaná s cigaretovým kouřem. “Hele, očividně asi nevíte, s kým jednáte. Anebo to víte a hrajete si na frajera.“ opět si potáhnu z cigarety, pro tentokrát to krapet natahuji. Jsou fakt hnusný, ale plíce to dokáže propálit. “Přemýšlím, jestli risknout rande s Kerenskym nebo s váma.“ zakloním se, opřu se loktem o opěradlo židle a dál pokuřuji. Na muže teď koukám z boku. “Nabízíte něco víc než jen milé slovo a sladký úsměv?“

Jevgenij Josefovič Volkov - 20. září 2011 19:55

Lágr na Sibiři " no jo jenže, když máte hlad měsíce, jako já, tak vám to prostě tolik nemyslí. Jenže to nemůžete vědět že jo?" zatvářil se smutně vidina žvance byla ta tam navíc dotyčná byla dost nervozní. Nicméně bylo otázkou jestli potvrdit svou účast v projektu nebo ne kdo ví co tohle bylo za podivnou zkoušku. Možná by se zvládl dostat do jejího auta a tma si s ní popovídat o tom co sakra ví o Košmaru. Ale to by taky znamenalo se odsud chtít dostat a projekt Košmar znamenal jen jinou smrt s trochou štěstí po letech pozorování. " No jo to já bych vám rád řekl o jakýmkoliv projektu slečno , jenže člověk co si otevírá hubu na někoho bez prověrky je člověk mrtvej a zas tak velký blázen nejsem. Kulka do čela není nic příjemného." " Zajímavé, pokud ví co má projekt Košmár umět jakto, že si tu tak klidně sedět. Kdyby byl důvod..."

Anton Sergejevič Sokolov - 20. září 2011 19:58

Doma na Sibiři Ticho, žádná odpověď zkrátka nic. Nikdo se neozval což znamená že jsem se spletl a nikdo tu nečeká. Na druhou stranu jsem moc daleko od pravdy také nebyl. Dovnitř vejde Kolja a řekne mi abych se posadil. Bezva co přijde dál? Sednu si na jednu z volných židlí a na stůl položím beranici společně s nožem. Ten ale dávám jen tak daleko abych na něj dosáhl. Stále mlčím a jenom ho klidně pozoruji. Pití které mi nalil si ani nevšímám. Mou pozornost spíše upoutají mé psí známky a to co mi Kolja řekne. Moc dlouho se nerozmýšlím a natáhnu se pro ně. Až pozdě si ale uvědomím že to nebyl zrovna moc dobrý nápad. Před očima se mi rychle probleskne několik nepříjemných vzpomínek. To vůbec nebyl dobrý nápad. Je to jedna z těch vzpomínek na které je lepší ani nemyslet a nepřipomínat si to co bylo. Opět před sebou vidím umírat jednoho z mých bývalých velitelů. Je to jedna z těch zbytečných smrtí na které pak hned každý zapomene. Nic jsi nemusel. Odpovím si v duchu a myšlenku rychle zaženu pryč. Obrazy dále pokračují ale tentokrát nejde o nic z mé minulosti co bych si pamatoval. Tentokrát jde o něco jiného. Co zpráva? Jakmile hlas domluví tak vše skončí. Sedím sám s Koljou ve své chatě a přemýšlím o tom co jsem právě viděl a slyšel. " Myslím že už by jste měl jít." Řeknu Koljovi. Ještě před tím než odejde tak dodám ještě jednu věc. "Mohl jste mi to říct hned ze začátku." Zbytek dne už nemám moc dobrou náladu. Přemýšlím o tom co zítra udělám až do doby než jdu spát. Noc nebyla zrovna příjemná. Na mysl se mi přikradly nepříjemné vzpomínky na mrtvé a vše hrozné co mě u Specnazů potkalo. Nemohl jsem moc spát takže jsem vstal časně. Dalo by se říci že ještě za tmy. Oblékl jsem se a připravil jsem se na cestu. Z pod postele jsem vytáhl dědovu starou pušku zabalenou do kožešiny.Použít to nehodlám ale nebude to na škodu když si jí sebou vezmu. Nakonec si ještě ze stolu vezmu své známky s odznakem a dám si je do kapsy. Pak už mi nebrání nic v cestě do vesnice. Od sebe nejdu přímo do vesnice ačkoliv je mi jasné že mě určitě sledují. Vezmu to menší oklikou a projdu se kolem vesnice. Nečekám že bych našel někoho z nich ale chci si být jistý. Stále nejsem rozhodnutý jestli se nepokusím utéct pryč ale nejdřív hodlám zjistit co po mě chtějí. Když skončím se svou procházkou tak zamířím do vesnice.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 21. září 2011 00:19

Staré kasárna - Budlina Skloním baterku. Přikývnu. Na její podnět o pistoli ale zmateně skontroluju svoji levačku, která na pažbu tak nějak automaticky míří. Co to sakra?.... Vezmu jí z dešťosněhu do budliny. Postavím na vodu. "Gosudaři." Zamručím napůl pro sebe a do dvou hrnků vsypu kávu. Jo, ten výraz mě překvapil. Kdysy to rusové používali. Když byla země hrdá a silná. Teď v období vodky a vlády bez cara... Vleju vodu do hrnků. "Znám tví méno. Jasně. Afghanistan? To je teď asi fuk." Napiju se. To, že je v mojí blízkosti někdo mě podobnej mi cuchalo nervy. Ne, že by mě to stresovalo. Naopak. Cítím se dobře. Jako mezi svejma. Ale samotná přítomnost dvou jinejch je předzvěstí bouře. Možná tu bouři tentokrát uvítám. "Co pohledává ženská našeho kalibru v díře jako je tohle? Že by se vláda rozhodla vytáhnout zase starý věci? Na co nestačí tentokrát?" Vypadá dobře. Sváděj mě ženský v kůži. Nikdy jsem nebyl na ty elegantní dámy. Ani na nafintěný holky. Já mám rád tenhle tip. Jak dlouho sem neměl ženskou?... "Povídej. Máme na to celou noc." Venku nám přitakává mámivá řeč deště a sněhu. A tma...

Vypravěčka - 21. září 2011 01:01

Kasárna Nikolaj Pokývala hlavou. "Prý u jedné jednotky měli psa. Lajku. Hrdinskej čokl, co hledal miny anebo mezi nima prováděl. Znala jsem jeho psovoda..." Její hlas se zase zamyšleně vytratil. I ty sis na Gasparova pamatoval. Ve skutečnosti to nebyl psovod, byl součástí tvého krytí. Agent. A důležitý pomocník stejně jako ty pro něj. On ti vždycky obstaral šaty a zbraň, když ses měl vrátit zpátky, ty jemu zase cenné informace. Vojáci si tě tam oblíbili. Zajímavé, jak snadno si oblíbí psa, kdežto jako člověka by tě asi zabili. Ne, v Afghánu nebylo tak zle. Měl jsi volnost, mohl ses na rozdíl od vojáků potulovat, kde jsi chtěl, protože jsi snadno proklouzl. A každý si tě uplácel pamlsky. Teda až na ty, co neměli psy od přírody rádi. Tvůj výlet skončil, když Gasparova trefila střepina a udělala mu ze střev kaši. Stáhli tě z mise. Co by taky dělal pes bez psovoda? A byl to právě on, kdo se o Olze zmiňoval. Zrovna chtěl vyprávět nějakou historku, šklebil se, ale po první větě se opanoval, jako by říkal něco zakázaného. No, vzhledem k tomu, co teď tušíš, to asi zakázané bylo. Nakonec nad tím mávl rukou. Byla to prakticky jediná osoba, se kterou jsi za tu dobu mohl normálně mluvit. Jedině tajně a za jeho přítomnosti ses mohl proměnit. Pořádně se najíst, umýt, když bylo kde, pokecat si... abys jim prý nezvlčel úplně. Kafe se ani nedotkla. Její do minulosti zahleděný pohled zostražitěl. Pobaveně, odtažitě se uchechtla. "Ty možná jo, ale já ne. Akorát jsem ti přišla oznámit, že zase nastupuješ do aktivní služby. Jasně, mohl ti to jít vyřídit kdokoli jiný, ale nechtějí, aby se to rozneslo. Takže víš co." Udělala gesto znamenající ticho. "Žádný blbosti. Nechci, aby zastřelili slovutnou Lajku. Teda až po té, co vyletěla ke hvězdám." Nikam se za celou dobu neposadila, postávala u dveří. "Zítra se máš hlásit u nás. Ptej se po mně, s nikým jiným o ničem nemluv. Já už tě předám dál." Vytáhla mobil a podívala se na hodiny na něm. "Zejtra k večeru," zopakovala. Ale proč k večeru? Gestem se s tebou rozloučila a vyšla do mrholení. Venku jsi slyšel skřípět bránu. Ale motorka se kupodivu neozvala. Tu bys totiž slyšel už prvně.

Vypravěčka - 21. září 2011 01:36

Sibiřský lágr Jevgenij Rozhodla se tvoje vytáčky přejít mlčením. Tohle nevypadá na ženskou, co bude z víka tanku rozhazovat chleba sirotkům. Ale tvoje další slova ji zjevně uspokojila. Zvedla jeden koutek úst v pokřiveném úsměvu, který byl znepokojující, protože hned nato vstala a přešla k tobě. Z kapsy vytáhla... ne, nůž to nebyl. Ani jiná věc, kterou by se dalo mučit. Náhrdelník ze zvířecích zubů. Přehodila ti ho přes krk a schovala pod ušmudlaným oblečením. "To mi jako odpověď stačí. Lidi..." na okamžik se zarazila, "někdo jako ty se nám bude hodit. Doufám, žes nezapomněl, jak lézt klíčovou dírkou," řekla ti za zády blízko tebe šeptem. "Ale to až jindy. Odsud tě musím dostat tak, aby se po tobě pak nikdo neptal. Na, vem si od tety Olji bonbonek," zašklebila se skoro tak, že by mohla konkurovat tvým výlevům. Vlastně to bylo jen blýskáním v očích. Ať už jsi chtěl, nebo ne, pilule skončila v tobě. "Teta Olja" uměla být přesvědčivá. Klidně i fyzicky. Začal ses třást. Nejprve se to podobalo zimnici, ale potom sebou tvoje tělo škubalo tak, že jsi přepadl ze židle. Teta Olja stála vedle tebe a pozorovala tě, dokud ti od úst nezačala jít pěna. Potom bouchla do kovových vrat. Zvláštní bylo, že i když tě tělo neposlouchalo, vnímal jsi, co se děje. Strážný ti nadával do prašivých psů, co tu dělaj bordel, Olga vše pozorovala s klidem. Záškuby svalů ustaly. Ochabl jsi, a i kdyby byla vůle sebepevnější, nezavřel bys ani víčka. Existovaly jedy, které člověka dokázaly dostat do podobného stavu. Na práh smrti. Staly se případy, kdy dotyčný skončil na pitevním stole. Postup byl stejný jako u tvých kolegů. Odnesli tě ven. Jeden dozorce říkal, že se s mrtvolou teď tahat nebude, že to ráno udělají jiní, druhý vyslovil přání, aby tě už konečně sežrali vlci. "Co kdyby se ten parchant ještě do rána probral," odplivl si přímo na tebe. "Hele, my ho máme z krku. Máme i svědka," ztlumil hlas a střelil očima po Olze. Kupodivu si na ni nikdo nedovolil, třebaže doprovod asi neměla. Rozhodně jsi během přenosu nezachytil nikoho cizího. I když co se dá zpozorovat, když se nemůžeš ani hnout? "Důvěryhodnýho svědka. Prostě se zapíše do papírů, že skapal, a i kdyby to byl nějakej jeho debilní pošahanej trik, mě to nezajímá." Ten, co tě vedl prvně do výslechovky, zakroutil hlavou. Stáli nad tebou, takže jsi viděl aspoň je. Pak sklopil oči k tobě a silně tě kopl do boku. A ještě jednou do žeber. Víc na tebe sahat se jim asi nechtělo. "Ale za tohle mi dlužíš láhev vodky." Naložili tě na sáňky a vyklopili tam, kam ostatní. Už bylo šero, a proto rychle spěchali zpátky. Slyšel jsi odjíždějící auto, pravděpodobně Olga. Mezi mrtvolami nebylo nejpohodlnější poležení, byly zmrzlé a studené, tvrdší než kamení. Ta, cos ji viděl, byla ohlodaná od mrchožroutů. Těžko říct, jak dlouho jsi tam ležel. Už nadešla noc. Kurevsky studená noc. Sníh zakřupal pod podrážkami vojenských bot. A tvoje ztuhlost pomalu odeznívala.

Vypravěčka - 21. září 2011 01:49

Na stanici Natalja Divný úsměv už mu ve tváři zůstal. "Já nemusím nabízet naprosto nic, Zacharová. A už vůbec ne vysvětlování nebo odpovědi. Jednou jste se dala ke speciálům a tím to hasne. Myslíte si, že by vás nechali jen tak odejít, kdyby nechtěli? Do svidanija a sčastlivogo puti?" Odfrkl si a zakroutil hlavou. "My nejsme žádní posraní žoldáci. Co čekáte, že vám nabídnu? Kontrakt? Jeden už jste podepsala. A jakkoli to bude znít pateticky, patříte vlasti. Rusku. Ale jestli tolik toužíte po přítomnosti Kerenského, nechám mu vás tady na hraní a přijdu zítra. My už se nějak domluvíme, abysme byli oba spokojení." Kerenskij si hodlal vymyslet obvinění na tvou osobu, bez důkazů - pokud je teď zrovna nevymýšlí - z čiré pomstychtivosti. Kdyby tě dostal do spárů, byl by, jak ten chlap řekl, jistě spokojen... obvinění by nebylo, záznam by se záhadně ztratil stejně jako záznam z dnešní noci. Sice bys měla možnost vylepšit si skóre, na druhou stranu se už kolem tebe jistě motali tajní a to nikdy nebylo dobrý.

Vypravěčka - 21. září 2011 02:03

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Larissa Popovovi se zrychlil tep a dech námahou. Nahlas polkl a vypadal rozzuřeně. Pro agenta nebylo nic horšího, než když mu někdo, doslova, viděl do hlavy. V tom přece tkvěla podstata agenta... skrývat informace, podsouvat jiné, získávat další. Stálas blízko. Necítila ani neviděla jsi žádné konkrétní vzpomínky, jen vztek. Ještě než jsi stačila naklonit se k němu tak, abys mu to mohla říct do ucha, Popov tě najednou uhodil čelem do kořene nosu. Rána byla prudká a bolelo to jako čert. Možná i něco křuplo, hlavně se vyvalila krev a veškeré soustředění bylo totam. Zatmělo se ti před očima. Upadla jsi mezi kýble a hadry, podpatky ti v tom moc nepomohly. "To víš, že vím," zasyčel. I jeho to muselo bolet, ale rozhodně ne tak jako tebe. Nad hlavou ti cvakla zbraň. "Ale mnohem lepší je tohle. Do hlavy mi totiž nikdo nepoleze. Ale jestli tolik toužíš po kulce v hlavě... no prosím. Aspoň pak budeš mít svou svododu. Nohama napřed, pamatuješ?" Prázdná firma, nikde kamery. O tělo by se FSB postaralo. Tvůj strýc by donutil tvého otce, aby se v tom nenimral. Možná by proběhla malá čistka tvojí rodiny, pokud by se vzpírali. Tohle byla totiž delikátní záležitost. Dokumenty ohledně psychotroniků a dalších byly pečlivě střeženy, každý musel mít prověrku. Čert ví, jak se k tomu dostal zrovna Popov.

Larissa Anya Dragoslava - 21. září 2011 07:39

soukromá zpráva od Larissa Anya Dragoslava pro Kumbál Vztek… to bylo jediné a cítila jsem ho, i když jsem se ani nesnažila vědět, na co myslí. Zřejmě nebyl nadšeným mým nimráním v jeho hlavě. Ale mohl si za to sám; dala jsem mu možnost, aby mi všechno řekl. Dala! Nevyužil, jeho chyba… nebo moje? Rukou jsem si bezděky zakryla nos, do kterého mě udeřil, i když bych se radši měla chránit proti pádu. Beztak jsem dopadla dost nešikovně a to díky podpatkům. Mohla jsem čekat, že to udělá, ale až tak silně… to jsem opravdu nečekala, vždyť se mi i zatmělo před očima a to jsem už dostala pěkných pár ran do obličeje. Není taky…? Napadlo mě. Ale proč by ho posílali? To by plýtvali silami, ne? „A víš, jak jsou ty informace staré?“ zeptala jsem se spíš jen, tak pro zajímavost. Sice jsem od Specnazu neodešla před tak dlouhou dobou a svoje “schopnosti“ jsem netrénovala, ale už jsem toho mohla dokázat víc. Věděla jsem to, cítila jsem to a bezpochyby bych možná dokázala i to samé, co s tím klukem, co mě chtěl před dva měsíci přepadnout. Určitě bych to dokázala! „protože jsou hodně proměnlivé a snadno se zlepšují, Popove, takže to co ti řekli, už může být jen ubohé procento z toho, co ve skutečnosti můžu dokázat…“ nezvedala jsem hlavu, nechtěla jsem vidět jeho ani zbraň, namísto toho jsem si začala odepínat přezky na podpatcích. Jednak abych se mohla líp bránit nebo utéct a za druhé proto, že nůž, co jsem měla v rukávu se mi při pádu zaryl do kůže a pohyb jenž jsem vykonávala, když jsem přezky odepínala ho z dostala z kůže ven. Skoro jsme to ani necítila, ale pramínek teplé krve mi napověděl, že to bude docela pěkné zranění, o to horší bylo, že rána byla na zápěstí. „Ou… tak to by ses měl naučit chránit,“ odsekla jsem. „proč tě to vlastně nenaučili, když věděli, čeho jsem schopná a že toho využiju? Mysleli si, že to snad, jakýmsi zázrakem, zvládneš? Nebo že prostě řeknu: Ano, a půjdu kamkoli mi řeknete?“ nakrčila jsem čelo a pootočila hlavou, abych na něj líp věděla. „a co by mě zajímalo víc…“ olízla jsem si rty. „proč si ty myslíš, že někam jen tak půjdu, aniž bych věděla proč, obzvlášť když si tu hraješ na ninju.“

Jevgenij Josefovič Volkov - 21. září 2011 15:54

Ta ženská měla vydrž někoho kdo absolvoval specifické výslechové metody jistých soudruhů. Zdálo se že s ní nehne vůbec nic a on měl brzy zjistit proč. Slova to by mělo stačit ,lidi dost klidně mohla znamenat ,že ta ženská má na sobě štěnici a že ho někdo testuje. Pokud jo ohl to být problém, nicméně spíš to vypadalo ,že ho potřebujou, nebo je ta ženská taky slušně hráblá když mu dává ten náhrdelník. Takže by nakonec ,mohl umřít trochu sofistikovanější smrtí? " V životě jsem žádnou klíčovou dírkou neprolezl. Tak malí nejsem." odpověděl po pravdě. Jo kdyby se mluvilo a překonávání dveří to by byla asi jiná věc. " Dík teto Oljo." hodil si pilulku do úst, pokud to byl jed bude to mít a sebou a sedativ už spolykal tolik ,že je to jedno. Vyplázl na tetu Olju jazyk. A zhruba v tu chvíli jeho tělo zasáhla vlna opravdu ošklivích křečí. Dostal opravdový strach , ne proto ,že by mohl umřít, ale proto ,že mu přišlo jako když používal svoji schopnost. "Sakra pokud to chtěla vidět mohla počkat..Ale tohle je" naštěstí se po křečích začala objevovat ochabování svalstvo, což ho paradoxně spíš uklidnilo. Nesnažil se proti tomu bojovat, neb jak málo se naskytne pozorovat svou vlastní smrt. Soudruzi s ostrahy byli nečekaně milí a nekopali do něj moc. I když pochopil ,že dnešní noc se opijou o trochu víc. Přeci jen Volkova chtěli mít pod kytičkami už dlouho. Tak jako tak se mu podařilo umřít a po delší době i skončit ,mezi kamarády. Studená tvrdá postel z mrtvých, byla vážně něco i na jeho vyšinutý mozek. Pokud se nepletl ležel na těch mrtvolách co sem dnes hodil a aktuálně měl nádhernou vyhlídku na polorozpadlé a zvířaty opracované tělo. Zvracel by kdyby měl co. Zároveň poděkoval mrazu za to ,že smrad držel hezky uvnitř, neb čichat odér přibližně 20 těl v různé fázi mumifikace mrazem to by nezvládl ani prázdný zažívací trakt. Jak tam tak spokojeně ležel , došlo mu že neví jestli ho někdo vyzvedne. Pokud věděl tetička odjela už dávno. Ale aspoň se mu vracel cit stačí ještě pár chvil a bude se moc odsud vyhrabat. Nemusel mít strach ani ten největší šílenec , nebo strážný nechodil k díře s mrtvíme pokud nemusel. Přece jen jste tam mohli potkat hladového ledního medvěda. Což byla jediná věc ze které strach měl když se zvedal. Každopádně medvědi nenosili boty takže , sem musel někdo jít. Jenže kdo by byl takový šílenec,aby šel sem? Nejlepší bylo si chtě nechtě zase lehnout a hrát mrtvolu čistě pro případ kontroly a pokud na něj někdo bude opravdu chtít sahat. Pak bude možná dobré si připomenout pár lekcí z boje beze zbraně.

Vypravěčka - 21. září 2011 17:14

Na hřbitově Jevgenij Tentokrát tě rozrazila opravdová zimnice. Teplota prudce klesala a mezi těly bylo, jako by tě hodili do ledového oceánu. Kdybys tu měl zůstat až do rána, pravděpodobně bys nepřežil, a pokud bys přece jen měl štěstí, tak s omrzlinami. Kroky se zastavily, když sis zase lehal. Měsíc příliš nepomáhal, protože z něj zbyl jenom srpek. "Vstávej, Volkove. Slyším, jak ti bije srdce," sykla do tmy teta Olja. Možná přeháněla... anebo taky ne. Najisto zamířila přímo k tobě, jako by viděla i ve tmě. Pod botou jí zakřupala zmrzlá ruka nebo něco. Tiše zanadávala. "Dělej, nebo umrzneš. Na." Hodila na tebe stoh oblečení. Teplého oblečení! Zimní vojenská výstroj. Ale samozřejmě tomu chyběly podstatné věci. Třeba zbraně. Dostal jsi dokonce i pevné boty, beranici a rukavice. "Auto mám kus odsud." Jistě, kdyby zamířila rovnou k tomu, co se vznešeně nazývalo "hřbitovem", možná by strážní pro získání lepšího místa vyrazili za ní a chytili vás oba. Dostali by pochvali, vyznemaneání... ne, počkat, jestli tu šlo o něco z velitelství, tak by dostali leda tak kulku do hlavy.

Vypravěčka - 21. září 2011 17:23

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Larissa Navenek Popov nezaváhal, v tomhle byl docela dobrý, vevnitř však ano. Z nějakého důvodu poslali zrovna jej, člověka obyčejného, bez jakýchkoli schopností. Anebo nějaké přece jen měl? Rozhodně nebyly psychického rázu. Ruka s pistolí se mu nezachvěla, zbraň byla odjištěná. "Protože jsi voják. Bylas u Specnaz. Ale z toho, co říkáš, je mi naprosto jasný, že tě i tvůj strýček přecenil. Být u Specnaz je čest! Jen blázni a pitomci opovrhují šancí dostat se zpátky. Vlastně jsem ještě neslyšel, že by se někdo zpátky dostal. Rus neodpouští, neposlušné děti trestá. Tys svému trestu unikla. Zatím. Ale pokud neskloníš hřbet a nebudeš sekat latinu, myslím, že ti dají, co si zasloužíš. Třeba ne já. Ale oni ano."

Jevgenij Josefovič Volkov - 21. září 2011 17:59

zimní hřbitov Pomalu mu začalo docházet, že se možná k smrti přiblížil víc než chtěl. Přece jen být jen v roztaných hadrech venku mezi mrtvolama, nebyla nejlepší metoda jak si zachovat tělesnou konstituci. Navíc kroky byli čím dál tím blíž, nejvyší čas rozmyslet si jestli zaútočit, nebo ne. Naštěstí hlas ,který na něj mluvil byl méně známí než hlasy dozorců. " Ha tetička Olja. Výborně už jsem si myslel ,že tu bude o jednu zmrzlinu víc." nestačil se ani usmát při představě jaké to pro ní musí být chodit po křupavých soudruzích a už na něm přistáli hadry , zimní hadry vojenské, ale hlavně teplé. Nepřemýšlel moc dlouho a oblékl se hned mu bylo tepleji. " Teda takový starosti. A nebylo by na čase mi říct co ode mě kdo chce že se tak stará abych nezdechl?" následoval nově nabytou tetičku k autu.

Vypravěčka - 21. září 2011 18:22

Hřbitov Jevgenij Olga počkala, dokud se do toho v rekordním čase nenasoukáš. Mezitím se rozhlížela okolo, několikrát jsi ji slyšel hlasitě se nadechnout, jako by... jako by - větřila? "Kdo? Gosudaři. Co? Návrat do služby. Jak sám víš, není to běžnej postup, proto tahle habaďůra. Víc se dozvíš až v Moskvě. Máme naspěch, pojedem přes noc. Ovčáckej pes má ještě moc práce," zamumlala poslední větu, která by komukoli než dalšímu bláznovi zněla naprosto mimo. Žádné zvíře jste po cestě naštěstí nepotkali. Mršina je bezpečnější než dva dvounožci, kteří většinou nosí bouchací věci. Jen opravdu zoufalý, vyhladovělý tvor - takže teď v zimě půlka Sibiře - by šel po neosamělých živých lidech tak blízko obydlí. Olžin džíp stál víc než kousek odtud. Nasadila rychlé tempo, takže ses zahřál. Místy jsi klopýtal, protože nerozsvítila baterku. Musel ses držet hned za její siluetou, aby se ti neztratila mezi mladými stromky. "Pročs to udělal?" nahodila najednou, po dlouhých minutách ticha, kdy jste pochodovali. Kdyby bylo auto blíž, jistě bys ho zaslechl, v táboře by mohli zahlédnout světla. "Tenkrát..." Podívala se na tebe přes střechu auta. Aspoň jsi to tušil. Potom nasedla do vymrzlé armádní mašiny a začala startovat, což v takovém mrazu zabralo pár pokusů. "Mimochodem, vzadu v báglu je jídlo. Zkus to nesežrat všechno." Auto škytlo a konečně zavrněl motor. Světla zatím nezapla. S natřásáním jste vyjeli kamsi do neznáma. V khaki batohu jsi nahmátl mapu a hned poté jídlo. Obyčejný obložený chleba po letech v lágru vypadal jako ta nejuluxnější hostina. A čokoládová tyčinka se rovnala největší relikvii, protože krom vlastní krve jsi nic sladkého dlouho necítil.

Natalja Zacharová - 21. září 2011 18:27

Na stanici Pokrčím rameny a típnu cigaretu o stůl. Popelník mi k tomu nedali. Asi nemyslí tak moc dopředu. “Já bych Specnaz nazvala jinými jmény, ale jak myslíte. Mám si sbalit na dovolenou, strejdo Vasile?“ Po nedlouhém rozmýšlení jsem nakonec přistoupila na jeho hru. Ono, víceméně nebylo na výběr. Měl pravdu. Kerensky by si mě podal, neříkám, že by vyhrál, ale měla bych z toho tak akorát nepříjemnosti. A o ty teď nestojím. Navíc, od Specnazu aspoň jakžtakž vím, co čekat. “Domluvíme se radši my dva, spolu.“ teatrálně kývnu hlavou. Už v tom zase lítám. Paráda.

Larissa Anya Dragoslava - 21. září 2011 18:30

soukromá zpráva od Larissa Anya Dragoslava pro Kumbál „Strýček…“ suše jsme se zasmála a olízla si rty, na kterých ulpěla moje krev. „jak kdyby byl nějak dobrej… nějak dokonalej,“ skoro jsem ta slova vyplivla ze svých úst, jak se mi z něj zvedal žaludek. Bylo mi zle z pomyšlení, že mě vydal všanc, svojí vlastní rodinu! „je to paznechtovej sráč… dokonce větší, než ty,“ zaskřípala jsem zubama. „vypadám snad jako voják?“ dotčeně jsme se zeptala a poukázala na podpatky, krev na svém obličeji, na kterém by mimo jiné i make-up a na velmi korektní oblečení sekretářky. Rozhodně jsem jako voják nevypadala, ani jako v přestrojení. „tak vypadám?“ zopakovala jsem hlasitěji. „Zvláštní… možná si to spíš neměl zaslechnout, nemyslíš?“ navrhla jsem alternativu a začala se zvedat ze země; pomalu a v dostatečné vzdálenosti od jeho hlavy. Opravdu jsem nechtěla znovu skončit na zemi, a když už, tak s ním. „můj trest nebude tvoje starost, i když bys za to byl asi rád, že? Rozbít mi hubu… to by bylo to, co bys chtěl, že?“ jízlivě jsme se zeptala. Vsadila bych se, že ano. Většina lidí to chce udělat. „ovšem, kdybys mě nepřivedl ani živou a ani mrtvou… byl bys to ty, co by schytal pár nepříjemných ran, že?“ ztlumila jsem hlas a opět se mu dívala do očí. Počkala jsem, jestli odpoví a ať už se rozhodl jakkoli znovu jsem rozhodila svoje sítě do jeho hlavy. Tentokrát jsem nechtěla nic vědět, jen odvést pozornost, aby si myslel, že z něj chci něco dostat. Nesnažila jsem se být šetrná, vlastně mi šlo o to, aby to cítil. Aby cítil horko v hlavě, drobné píchání lebce a nehmotné chapadla, která ho obkličovala a zarývala se do jeho myšlenek, pocitů, vzpomínek a zase se vynořovala, aby vše mohla zopakovat. Mohlo to být nepříjemné, sama jsem to nevěděla, ale těch pár, co mi to vyprávěli, říkalo, že to bylo… odporné. Nedivím se. Na chvíli jsem uhnula pohledem, chtěla jsem vědět, jak je to daleko. Dosáhnu tam? Usmála jsme se se slovy: „Bojíš se tmy, Popove?“ ani jsem nečekala, co řekne, zhasla a vrhla se na něj celou svou vahou, pravou rukou chmátla po klice, která byla za ním. Nezamkl, což byla škoda, když tu byl klíč, a tak jsem mohla otevřít dveře. Nechtěla jsem ho vykopnout a kdyby padal, chytila bych ho, spíš jsem jen chtěla pryč.

Vypravěčka - 21. září 2011 18:43

U vesnice Anton, Jevgenij Dobré počasí kupodivu přetrvalo, jen všudypřítomný, lezavý mráz zůstal. Jasná obloha dávala tušit, že tě v nejbližších hodinách nepotká nečekaná vánice. Pochod do vesnice nějakou dobu zabral. Kdesi mezi mladými břízkami jsi zaslechl rolničky, ale po včerejšku rozhodně nebyla chuť se se starým mužikem bavit. Kdo ví, co ho vedlo k tomu, aby ti to neřekl rovnou. Byl to přímý chlapík jako tvůj děda. Čím ho museli vystrašit? Uplatit? Vesnička v údolí bylo vlastně jen pár srubů a chajdaloupek. Mezi nimi chodili huňatí, nízcí koníci a šmátrali ve sněhu po zbytcích trávy. Dobrodruzi, co chtěli poznávat Sibiř, si je v téhle vesnici často najímali. Ne všude se člověk dostal s autem - ne vždycky mu totiž fungovalo. Kdežto jakutští koně byli připravěni na to nejhorší počasí. A aby se ve vánici neztratili nebo je někdo neukradl, cinkali svými rolničkami. Vojenský džíp stál kousek za vesnicí, skryt mezi stromy mimo cestu. Ale nebylo to vyloženě bojové krytí, spíš jakýsi zvyk, protože jeho řidič se nesnažil nijak skrýt. Vojanda, kterou jsi viděl ze psích známek, se zadkem opírala o kapotu a v jednu chvíli otočila hlavu rovnou tvým směrem, jako by tě slyšela. Ruce měla založené na prsou a ani to, že s sebou táhneš pušku, ji nedonutilo to měnit. "Dobře, žes přišel, Antone Sergejeviči," pousmála se. Zvláštní, Volkove. Tebe oslovovala jen příjmením, i když ti tykala, kdežto toho cizího chlápka oslovila o mnoho slušněji, ačkoli mu teda taky tykala. Asi to bylo dáno okolnostmi. Kdo by se s vězněm bavil slušně, že? "Pojď sem, babky z vesnice slyší příliš dobře, když se jim chce. I ten tvůj Kolja má uši jako rys."

Jevgenij Josefovič Volkov - 21. září 2011 19:20

Cestou se svačinkou "Páni tak to musí být ještě víc maklí jak já. Chtít mě zpátky. Nebo to už jsou v takovým srabu že berou i osazenstvo lágru? Ovčackej raťafák má práci no doufám že s tím dostat se do psuláše." trochu z něj mluvil hlad ,ale mnohem víc jeho psychický stav. Nedůvěřivě koukal směrem kde viděl lágr, ne že by věřil v přesnost mušky tamního osazenstva, ale nechtěl o svoji tetičku přijít. Naštěstí mimo křupaní jejich bot neslyšel nic podezřelého. Jak se zdálo dnešní noc bude fajn. Když došli k vozu byl trochu unavený, přeci jen jeho tělo si musí zvyknout na víc pohybu ,ale to pude rychle. Měl sice chvílemi co dělat aby Olju neztratil mezi stromovím ,ale i to se dařilo. Vidina tepla vozu v něm trochu zazdila první slova. " Proč jsem udělal co?" nerozuměl tomu co z toho tenkrát myslela, pokud to ovšem mělo souvislost s jistým projektem pak věděla víc ,než bylo zdrávo. " Protože jsem blázen. Ale to víš ačkoliv je hodně zajimaví , že o tom víš tolik." "A žiješ." dodal v duchu. Víc se o tom bavit nechtěl. Nasedl do auta a pobaveně sledoval pokusi o startt a to přesně do chvíle ,než zjistil co je obsahem batohu. " Nesežrat hned. Rozkaz." Sám moc věděl, že kdyby to sežral tak se zebleje, jako alík. I tak byl obyčejný obložený chleba vykoupením z pekla. Chleba máslo salám sýr a dokonce okurek. Hned po prvním soustu se neudržel a začal slzet. Už při té představě ,že na něj čeká i sladká tyčinka. Z opatrnosti nesnědl ani půlku chleba, nicméně jakmile se rozjeli a dostali se daleko od tábora. Tak se pousmál a začal zpívat Katušu. Falešně a nahlas dokud neupadl do spravedlivého spánku. Spal asi 4 hodiny když se s křikem probudil. " Hehe starej zvyk." oznámil tetičce pokud se na něj nechápavě podíval. Poté ukousl kus tyčinky a užíval si cukerný orgasmus. chvilku vydržel vzhůru a pak spokojeně usnul až do jejich další zastávky. Zvědavě pozoroval co se děje , neb to vypadal ona dalšího pasažéra. To že ho tetička oslovuje jinak, mu bylo upřímně u zadnice. Spíš se snažil uschovat batoh s jídlem někam ,aby ho nikdo jiný neviděl. To byl trochu návyk z lágru ,stejně jako reakce na to, že po dlouhé době má nějaké přebytečné jídlo.

Anton Sergejevič Sokolov - 21. září 2011 20:27

Sibiř - Místo setkání Když dojdu do vesnice všimnu si džípu který stojí nedaleko. Stojí stranou aby nebudil moc pozornosti ale tak aby jsem si ho všimnul. Hádám že to budou oni. Zamířím tedy směrem k okraji lesa kde stojí džíp. Jak se pomalu přibližuji tak už z dálky spatřím že vedle džípu někdo stojí. Jakmile se dostanu na místo uvidím tu ženu která mi poslala tu zprávu. Tváří se docela přátelsky na to že mi ještě včera slibovala rychlý konec pokud nepříjdu. "Jestli dobře to ještě nevím." Odpovím jí. "Každopádně bych rád věděl co je to proč bych mohl dostat kulku mezi oči." Dodám nakonec a na vybídnutí se vydám směrem k ní. Z hlavy si sundám beranici abych se trochu provětral a potom hned přejdu k otázkám abych zjistil co po mě vlastně chce. "Dobře takže o co jde? Mohla by jste mi říct proč jsem tu?"Tedy až na fakt že kdybych nepřišel tak bych jinak touhle dobou ležel někde ve sněhu bradou vzhůru. I když pořád k tomu ještě může dojít. "Protože od vašeho poslíčka jsem se toho moc nedozvěděl." Pak počkám až mi vysvětlí do čeho jsem se to zase dostal.

Vypravěčka - 21. září 2011 20:30

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Larissa Rozhodilas sítě. Popov byl už podrážděný tímhle rozhovorem. Takže pro něj bylo vysvobození, když jsi konečně něco udělala. Bohužel tvoje slova ho trochu varovala, šok z náhlého zhasnutí nebyl takový. Kdežto když ses na něj vrhla, aby ses dostala ven, zapracovaly staré reflexy. Ozval se výstřel. Hlaveň zbraně byla při tom natlačená přímo do tvého boku. Kvůli adrenalinu chvíli trvalo, než ti došlo, co se stalo. Vypotácela ses na chodbu, protože Popova jsi srazila zády na dveře, které jsi vzápětí otevřela - odklopýtal dozadu. Na boku se ti rozléval rudý krev krve a ostrá bolest byla naštěstí tlumena, aspoň na chvíli, hormony. Popov získal zpátky rovnováhu. Tohle se nepovedlo. Podíval se rovnou nahoru na kameru a zaskřípal zuby. Byla to jen setinka vteřiny, pistole na tebe mířila znovu. A krve přibývalo. Stačila by velká námaha a mohla bys na útěku omdlít. Ano, mráz venku by sice krvácení na chvíli zpomalil, kdežto tebe by taky mohl snadno zabít ve spánku. A Popov nevypadal jako někdo, kdo by volal záchranku. "Poslední možnost, Dragoslavo. Buď tě zastřelím, nebo skloníš hřbet a já tě odvezu k doktorovi." O kameru už se nestaral. Stalo se. FSB bude mít krušnou noc.

Vypravěčka - 21. září 2011 20:53

Na stanici Natalja "Výborně. Domluva je jednoduchá, už jsem to říkal. Půjdete domů, jako by se nic nestalo, a zítra odpoledne se budete hlásit u nás..." Zarazil se, zavibroval mu mobil. Chtěl ho rovnou típnout, zběžně se na něj podíval. A pak se podíval pozorněji. Zamračil se. Asi někdo, komu s tím nemůže prásknout. "Olga Orlovská. S nikým jiným nebudete mluvit o tom, co se děje. Shánějte ji, i kdyby se tvářili, že nikoho takovýho neznaj," řekl rychle, zvedl se a spěchal na chodbu. Mobil pořád drnčel. Ve dveřích jsi viděla strážníka. Strejda Vasil mu rukou naznačil, že ne. Chlap se ušklíbl. Policajti neměli rádi, když se jim do toho pletla armáda. Měli je za vymaštěné mozky, vojáci zas policajty za srágory. Navíc armáda vždycky věděla víc než oni, což je pekelně sralo. Strejda zvedl mobil, poslouchal. Dal ruku na sluchátko. "Pusťte ji. A žádný papíry ani jména. Kdyžtak je to na naše triko."

Larissa Anya Dragoslava - 21. září 2011 21:06

Chodba Ani jsem to nevnímala, bylo to… tak náhlé, ale předpokládala jsem to, tak trochu to byl i záměr, ale čekala jsem… čekala jsem, že zareaguje jinak. K čertu, co je to za magora, že se nechová, jak by měl! Určitě je to kvůli strýci, určitě ano, kdyby mu nic neřekl, nevaroval ho, mohla jsem… mohla jsem udělat hodně věcí, ale když sem přišel s tím, s čím přišel, tak prostě nemůžu dělat zázraky. Na to ani ta “schopnost“ nestačí. Otevřela jsem pusu, abych něco řekla, ale asi to stejně nemělo cenu, mohla jsem si za to sama. Přitiskla jsem si ruku k boku a sykla. Zatím to tolik nebolelo, zatím… ale ono to přijde, to vím už teď. Podívala jsme se na Popova, kameru, zkrvavenou halenku, zpět na Popova a našpulila rty, když na mě znovu namířil zbraň. „Dobře,“ sama jsem se podivila, jak klidně jsem to řekla, jakoby se nic nedělo. „ale jdu si pro věci,“ oznámila jsem mu a udělala dva kroky k místu, kde jsem je měla uložené. „jo a… kamery jsou v prvním patře, když sejdeš ze schodů, tak první dveře doleva, strážný většinou spí, pokud ho neprobudíš,“ sundala jsem si sako a vyhrnula si halenku, abych viděla na zranění. „Když už si berete ty vaše zbraně, berte aspoň něco, z čeho bude čistej průstřel…“ postěžovala jsem si během toho, co jsem sledovala vytékající krev ze svého těla. „takhle ze mě bude muset vynadav kulku a podplácet lékaře je na hovno!“ mluvila jsem spíš sama k sobě, než k němu, ale bylo mi jedno, že mě slyšel. Nějak mi bylo úplně všechno jedno. Ale nemělo by! Zvedla jsem prst, který byl celý od krve. „zvláštní, což?“ zeptala jsem se a ohlédla se na Popova. „je to tak zajímavá věc… ta krev,“ fascinovaně jsme hleděla na svůj prst, na červenou tekutinu, který utvořila kapky a po záhybech ruky stekla pod rukáv, kde byl nůž a zasychající krev od zranění, které jsem si jím způsobila.

Vypravěčka - 21. září 2011 21:30

U vesnice, Sibiř Anton, Jevgenij "Nastupuješ zpátky do služby. Vlastně jsi nikdy ani neodešel. Gosudaři nepouští tak snadno. Znáš to, u nás je jen jedna možnost, jak odejít. V černým pytli." Sklouzla očima na tvoji pušku, potom zase na tebe. "Tady Geňa by ti mohl vyprávět, co se stane nepohodlným. Oproti tomu je smrt docela dobrá volba," ušklíbla se a tentokrát opravdu připomínala toho, kdo ti nechal ten vzkaz. "Ale rozhoduj se rychle, spěcháme."

Anton Sergejevič Sokolov - 21. září 2011 22:35

Sibiř - Místo setkání Tak a je to venku. Řekla to jednoduše a jasně. Není důvod se dál vyptávat když je to jasné jako rána palicí po hlavě. Vysvětlení které ni žena podala mi naprosto stačí. Teď už mi jenom zbývá se rozhodnout jak sama řekla. "Zpátky do služby jo?" Zeptám se i když je to spíše řečnická otázka.Počítal jsem s tím že se můžou dřív nebo později objevit. Ale upřímně bych byl radši kdyby se neobjevili nikdy. Když už jsou ale tu tak zjevně něco nepotřebují. Jinak by se neobtěžovali shánět někoho jako já. Vsadím se že lidí mají určitě dost. Teď je jen otázkou o co konkrétně půjde."No co se dá dělat." Povzdechnu si. Rozhodování mi moc dlouho netrvá. Sice jsem chvilku váhal mezi oběma možnostmi ale nakonec jsem se přeci jenom rozhodl pro tu z horších možností."Dobrá. Jdu s vámi." Odpovím krátce. "I když nemáte tak úplně pravdu." Dodám ještě nakonec. "" Smrt není jediná cesta. Vždycky je na výběr." Chce to jen najít cestu. Kouknu krátce do auta kde si všimnu dalšího spolucestujícího a pak obrátím svou pozornost zpátky na ženu. "A kam máme vlastně namířeno? Tedy pokud to můžu vědět." Zeptám se a pomalu zamířím k autu když už tak spěcháme. V autě si sundám z ramene kožešiny v kterých mám pušku a sednu si na volné místo. Kouknu na muže který pojede s námi. Nevzpomínám si že bych ho někdy viděl ale stejně tomu tak bylo i u téhle ženské. "A ty jsi?" Zeptám se muže. Jeho bídný stav už napovídá cosi o tom že toho má dost za sebou a potřeboval by dlouhý a klidný odpočinek.

Vypravěčka - 22. září 2011 01:46

Chodba Larissa Popov tě následoval. Trochu sklonil zbraň, ale pořád byl ostražitý. Rána krvácela docela hodně, musela sis ji pořádně tisknout a i tak ti přes prsty stékala krev. Prvotní příval adrenalinu odezněl, přihlásila se bolest. Popov tě nevybíravě chytil za paži, pistoli jsi už necítila. Dobře pro tebe, protože ve výtahu se ti udělalo trochu mdlo, ale pořád to nebylo nejhorší. "Jedem k nám, žádný podplácení nebude." Popov u vchodu nakoukl do strážní kukaně, využil toho, že strážný si šel asi v klidu udělat kafe nebo na hajzlík. A pak už tě strkal ke vchodu a do auta. Obyčejné, žádnej naleštěnej bourák jako v amerických filmech. Za zakrvácená sedadla ho asi nikdo nepochválí. Osvětlení noční Moskvy ti splývalo a bylas malátná a zároveň byla ve vymrzlém autě zima. Jen to ti nedovolilo oddat se tomu napůl spánku, napůl bdění. Sice říkal "u nás", ale dojeli jste na vojenské velitelství. Popova se nikdo na nic neptal. Pomohl ti ven, prošli jste do nějakých z mnoha dveří a vyjeli výtahem. I když to byl parchant, stisk měl pevný a nedovolil ti upadnout. Usadil tě do křesla v nějaké soukromé kanceláři. Prvně sis myslela, že je prázdná, protože ani neklepal. "Borisi Dmitrijeviči..." zamumlal s neobvyklou pokorou a sklopil oči i hlavu před mužem, který by se dal jedním slovem popsat jako Varjag. Seděl by na něj vojenský mundúr a ne kancelářské oblečení. Byl dobře o hlavu vyšší než Popov, krátké světlé vlasy, větrem ošlehaný obličej jako nahrubo vytesaný z kusu dřeva. Protože tě Popov pustil teprve před chvílí, nevědomky v tobě ulpěl jeho pocit - ano, tohodle chlapa se bál a přitom ho měl v absolutní úctě. Boris Dmitrijevič nepotřeboval vysvětlení. Krev na Popovově kabátě mluvila jasně. "Čekal jsem, že to bude horší," zabručel jako medvěd. Dřepl si k tobě a vyhrnul ti halenku, aby se podíval na ránu. Co hodlal dělat bez nástojů, bez všeho okolo? Tos pochopila, když si vyhrnul rukávy, s povzdechem přivřel oči a zamračil se námahou. Prsty pronikly do rány. Cítila jsi jejich pohyb, ale bolest o nic menší než před chvílí. Když jsi zaostřila na Borisovu ruku, s hrůzou jsi zjistila, že v tobě zmizela celá. I s dlaní. Jak to bylo možné?! Na jeden zátah ji vytáhl. Teď už to zabolelo. Ale měl ji. Měl tu proklatou kulku. Popov si nervózně kousal ret a neodvážil se mu podívat do očí. Kdežto tys musela. Poplácal tě po tváři krvavou dlaní. Kontroloval, jak na tom jsi. "Bude to bolet. Hodně. Tohle zkousni." Dal ti mezi zuby Popovovy kožené rukavice. Nezáleželo na tom, kolikrát jsi už byla raněná, kolikrát tě někdo uhodil nebo řízl. "Ublížit je vždycky snazší než léčit. A léčení... léčení bolí," zaskřípal zuby Boris Dmitrijevič, dlaň ti tiskl na ránu. Jako by ti v ní někdo hýbal šrapnelem. Nejhorší na tom bylo, že ne a ne omdlít. Konečně tě pustil. Ztěžka dopadl z dřepu do kleku, nahlas vydechl. "Doufám, že za to budeš stát, děvče. A ty v to doufej taky, Popove."

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 22. září 2011 01:56

Stará kasárna Nechám ji odejít aniž bych cokoli řekl. Držím horký hrnek a je mi jedno, že se snaží propálit zkrz jemnou povrchovou kůži. Proč jsem vlastně tak překvapený. Muselo to přijít. Ale je fakt, že možná až moc brzo. Nestačil jsem vydejchat ten polovyhazov. Omezení v pravomocích. Utajení. Na bitevním poly to bylo jiný. Na bitevním poly utajení znamenalo nečekaný výpad do zad nepřítele... ...pes běží. Funí. Nedaleko vybouchl hozený granát. Zaslechnu, jak vzduch prokousávají střely. Běžím ale dál. Nezajímá mě, že to je minové pole. Cítím ty hračky v zemi. Gasparov ustupuje pozadu. Kropí nepřátelský oddíl hlava nehlava, se zaťatými zuby. I já je mám skousnuté. Dokola mi v hlavě běží jediná věc. Jediná myšlenka která dokáže uklidnit všechen ten vybuchující chaos. Padající kapka vody, narážející do hladiny... Okolí je pomalé. Já dost rychlý na to, abych uhnul i letícímu šrapnelu. Gasparov ne. "Alexandr!" vyštěkne zubatá morda.... Vzpomínky. Stojím v budlině sám, opřený o provizorní stůl, jednu ruku v kapse a druhou mi ničí žhaví kouřící šálek kávy. Položím ji. "Lajka." šeptnu ještě do ticha ševelícího deště a sněhu. * * * Druhý den se už pěkně nachystám. Oblíknu si mundur, naházím do sportovní tašky všechno potřebný. V práci dám padáka. Vedoucí mě ani moc neodporoval. Přemýšlím, jestli mi bude tenhle nudný život chybět. Možná ne nudný. Jen klidný. Takže to znamená, že nedokážu žít klidně? K večeru, podle rozkazů už cválám na velitelství. Jediné jméno, které vyslovím je Olga. S nikým jiným nechci mluvit. S nikým nehodlám diskutovat. Zpátky v akci...

Vypravěčka - 22. září 2011 01:57

U vesnice -> letiště Anton, Jevgenij Olga nejdřív v očekávání tvé odpovědi povytáhla obočí, a když jsi bez vytáček souhlasil, potěšeně se pousmála. Pořád ale tak... šelmovsky. "Zajímavý. To zkus říct gosudarům, ale až u toho budu, abych se zasmála. Jaká je podle tebe ta cesta? Utéct na Arubu?" Nasedla do auta a nastartovala. Cesta byla drncavá a auto si to razilo kupředu skoro jako tank. Protože tu byla jenom polňačka a tohle byl vojenský džíp, Olga měla pedál skoro až na podlaze. Asi fakt spěchala. Dokonce jste málem srazili stádečko ochočených sobů, co se líně táhnuli přes cestu. Po nějaké době už jste se podle všeho dostali na silnici. Starou a zanedbanou, pokrytou sněhem, ale už bylo znát, že to nejsou zamrzlé výmoly od povozů. Olga zamlkla, ve tváři měla zamračený výraz a vypadala unaveně. Na vojenské letiště jste dorazili, ještě když bylo světlo. Bylo maličké, důležité bylo, že tam čekal expres rovnou do Moskvy, jak vám Olga řekla. Nikdo se na nic neptal, vše bylo zařízeno. Akorát pušku si vzala Olga k sobě. Snad pro dobrý pocit, ležela jí na kolenou... a ona pak usnula.

Jevgenij Josefovič Volkov - 22. září 2011 10:10

Noví spolucestující Zrovna se velice komickým způsobem zabýval druhou půlkou chleba, vlastně to vypadalo tak že chleba držel v obou rukou a ukusoval z něj s okázalím trhnutím hlavy jako by to bylo maso, když se otevřeli dveře od vozu. " Hmmmf." vydal zvláštní zvuk a trochu nově příchozího poprskal drobečky. Pak ho napadlo polknout. " Sakra ,že by někdo z rodiny tetiško Oljo? Sakra člověk se toho na vejletu o vlastním rodu doví. Kdo jsem prosím pěkně synovec Volkov. Nebo pan hladový. Stačí si vybrat." oznámil nově příchozímu. " A ty jseš kdo, předpokládám ,že asi ne ten raťafák do psíčkové?" výřečnost mu nechyběla, jen kdyby neplácal takové nesmysli. Když se rozjeli tak chvilku uvažoval nad novou písní na cestu. Nakonec před hymnou sovětského svazu zvítězilo něco o trochu normálnějšího a to Kalinka. Jak se zdálo Volkova vůbec netrápilo ,jestli ostatní trpí , zvláště pokud mají hudební sluch. On si užíval že si muže jednou taky zazpívat. Když dorazili na letiště a on zjistil že poletí tak jen co vystoupil z auta tak se rozběhl a udělal pár koleček s roztaženýma rukama. " Super tetičko. Jen doufám ,že z toho nebudeme muset skákat." zakřenil se a věnoval dlouhý soustředění pohled Oljinu pozadí. Nicméně pak se uklidnil, takže let z jeho strany probíhal celkem v mezích jen hledal další ruské šlágry, kterýma mi mohl týrat vše okolo.

Larissa Anya Dragoslava - 22. září 2011 15:00

Kancelář Aha k nim… to bude bolet. Povzdechla jsem si a stiskla si bok, který už se začal ozývat. Pálilo to, ale zatím to nebylo nic, co bych nevydržela; mnohem větší starosti jsem měla s tím, kolik jsem ztrácela krve. Na to kolik jí bylo, mi bylo až podezřele dobře, ale věděla jsem, že je to jen otázkou času, než se mi začne točit hlava a možná i omdlím, což by byl docela trapas, když se to tak vezme. „Máte někoho specializované, protože když jsem tam ještě byla, tak… no řekněme, že i veterinář byl o něco lepší,“ zašklebila jsem se a opřela o stěnu výtahů. Už to přicházelo, točila se mi hlava, ale pořád jsem byla schopná vidět ostře, i když to také byla jen otázka času. Nechala jsem se dostrkat k autu. Teď už stejně nemělo cenu vzdorovat a navíc s tím zraněním bych nikam neutekla. Raději jsem se pohodlně usadila na místě spolujezdce a snažila se, ač marně, aby nebyla krev i na sedačce. Aspoň na mě budou mí památku. Sama pro sebe jsem se usmála, odepla jsem knoflík halenky, kde jsem byla pořezaná. Nůž dopadl na zem, neměla jsem na to, abych se o něj starala. Stiskla jsem si zápěstí, odkud ještě stále vytékala krev. Ač se to k mému stavu zdálo nemožné, dokázala jsem si spočítat tep, i když analyzovat, zda je to v pořádku jsem už nedokázala. Všechno se pomaloučku polehoučku rozplývalo a ztrácelo pevné kontury, až jsem nakonec dokázala vnímat jen světlo pouličních lamp, které jsme míjeli. Zhluboka jsem dýchala a sledovala svůj dech, jak se vysráží v páru a následně se rozplyne. Cesta… vlastně ani nevím, jak dlouho trvala. Mohla bych lhát, kdybych řekla, že to bylo blízko a taktéž bych mohla lhát, kdybych řekla, že je to daleko… popravdě ani jsem nevěděla, že jsme zastavili a začala jsem se hýbat, až když mi Popov pomáhal z auta. Byla jsem jak mrzák. Připadala jsem si tak a bezpochyby jsem tak i vypadala. „Nemusíš mě držet… držku nehodím,“ řekla jsem nevýrazným hlasem, když jsme stoupali výtahem do patra, jehož číslo jsem už ani nedokázala přečíst. Zhoupnutí při zastavení výtahu mi neudělalo o nic lépe, a tak bylo nakonec dobře, že mě Popov nepustil. Lehce jsme na něm vysela a snažila se srovnat krok s jeho, i když to už bylo složitější. Zapadla jsem za ním do kanceláře a s úlevou se svalila do křesla. Připravovala jsem se na to, že povolá nějakého lidořeza, kterých tu bývá požehnaně, ale místo toho vyslovil jedno jméno. Boris Dmitrijevič… kdo to je? Uvažovala, což byl celkem pokrok vzhledem k mému minulému stavu, který, doufám pominul, ale jako vždy mé myšlenky, dřív než mohli být dokončeny, utnul příchod jmenované osoby. Tedy… on tu byl, ale já si ho nevšimla. To je chyba. Nemělo by se mi to stát, ani kdybych ležela v horečkách a byla nadopovaná bůhví čím. „Na to není on moc drsnej a já tak velká kráva,“ brblala jsem a sledovala jeho postavu. Byl to rozený voják. Chyběli mu už jen maskáče a zbraň, i když tu může mít taky někde schovanou. A proč tu je? Měl bych být u doktora, ne? Vždyť krvácím! A na výslechy nemám chuť! Už dvacet let nemám chuť na výslechy. Dál jsem, ale nic neřekla, i když mi vyhrnul halenku. Normálně bych se po něm ohnala, ale dolehl na mě Popovův pocit, který ho měl hodně v úctě. Byla to už chvilka, co mě pustil, ale byla jsem celá zpomalená, a tak mi i tohle došlo, pomaluji. „Co to…“ začala jsem, ale utichla hned, co se jeho ruka vnořila do mého těla. To se mi snad zdá? Tu přece… a sakra, sakra, sakra. Chtěla jsem nějak uhnout, ucuknout, abych neměla jeho, přiznejme si, že dost velkou, ruku ponořenou v těle, ale seděla jsem, tak nešikovně, že nebylo kam uhnout. K čertu! Sykla jsem, když se jeho ruka vynořovala zpět, i s kulkou. „Ježiši marja, chlape!“ odsunula jsem se od něj dál i s židlí a přímo vejrala na jeho zkrvavenou ruku a kulku. Měl ruku v mém těle! Měl jí tam! Ó můj Bože! „vy ste…“ zatřepala jsem hlavou a šáhla si na ránu. „kur*a,“ vydechla jsem. „bolet… proč? To nestáčí, že si měl ruku,“ odmlčela jsem se. „tam kdes jí měl?“ byla jsem z toho vyděšená, dokázala jsem se srovnat s tím, že má taky schopnost, ale že měl ruku uvnitř mě? Podívala jsem se na Popova, na jeho rukavice, a pak na toho, který mi je podával. Mlčky jsem je vzala, ale zaváhala, když jsem si je dávala mezi zuby. Ať chtě dělat cokoli, mělo to bolet, ale poznala jsem, že je to pro moje dobro. Měl to… v očích? Nebo jsem to poznala, když měl uvnitř mě ruku? Opět, jako by to snad už mělo být zvykem, jsem nedokončila svoje myšlenky, neboť přitiskl svou ruku na moje zranění. Měla jsem pocit, že si vylámu zuby, když jsem je k sobě tiskla, abych nevykřikla, i když i přes rukavice se dostalo pár zakvílení. Před obličejem jsem měla černé tečky, hučelo mi v hlavě a při tom všem jsem měla pocit, jakoby mi hořela ta část těla, kde měl Boris ruku. Bylo to jako by mi celou ránu ještě rozšiřoval, trhla kůži, svaly a sypal do rány sůl. Bylo to příšerní a žádné bolesti, kterou jsem zažila se to nedalo vyrovnat a to že můj práh bolesti byl hodně vysoko. Krom bolesti jsem myslela i na to, že bych měla omdlít. Určitě to bude každou chvílí, ale nic se nedělo. Měla jsme všechny příznaky, ale zůstávala jsem při vědomí. Když přestal, schoulila jsem se a sama si přitiskla ruku na místo, odkud pocházelo mé předchozí hoře. Nechala jsem rukavice vypadnout ze svých úst na zem a zhluboka, přerývavě jsem se nadechla. Všechna bolest, točení hlavy, hučení bylo jako mávnutím kouzelného proutky pryč a co víc, cítila jsem, že jsou pryč i příznaky z psychické námahy. To je magor! Proč to dělal? Proč?! „Tak to vám, bohužel, nemůžu nijak… potvrdit,“ mumlala jsem a zvedla hlavu. „ale jestli chcete, Borisi,“ naschvál jsem použila křestní jméno. „tak ti můžu trochu ulevit… od bolesti, únavy… nebo, co se ti děje, když uděláš tohle.“

Anton Sergejevič Sokolov - 22. září 2011 16:21

Cesta na Letiště Muž který sedí v autě se mi představí jako Volkov. Sice ho vidím poprvé a neznám ho ale mám zvláštní pocit že to nemá v hlavě zrovna moc v pořádku. A kdo v dnešní době má? "Bohužel ne." Odpovím Volkovovi. "Ale můžeš mí říkat Antone." Tím skončí naše představování a džíp se pomalu rozjede. Cesta nebyla ta z těch nejrovnějších takže sebou auto trochu třáslo. Přemýšlel jsem že bych se trochu prospal než dorazíme na místo ale můj plán byl náhle změněn. Volkov začal zpívat. Sice nemá hlas jako zpěvák ale docela jsem se bavil. Pokud nás hned nezabijí tak bude o zábavu postaráno. Zanedlouho drncání skončilo a už se jelo celkem pohodlně. Cesta až dokonce pak byla už normální a nic nás nedělalo žádné problémy. Když auto zastaví tak zjistím že jsme dojeli na vojenské letiště. Zajímalo by mě jestli letíme jen my dva. Volkov hned vyběhne z auta ven a začne běhat kolem. Chvilku to pozoruji a nakonec vylezu z auta i já. Podle pokynů poletíme do Moskvy. To je ale bohužel všechno co víme a další věci se dozvíme nejspíš až na místě. Neustálý tajnosti a já abych dostával informace po kapkách. Cítil bych se klidněji kdybych toho věděl alespoň víc. Naše řidička je po té dlouhé cestě unavená takže to netrvalo dlouho a spala. A k tomu všemu mi ještě zabavila pušku. Alespoň že nůž mi nesebrala. Moc dlouho u auta nečekám a vydám se najít letadlo které nás má odvézt. po chvilce chůze se ale zastavím a ohlédnu se. "Hej Volkove." Zavolám. "Jdeš taky nebo zůstáváš a budeš si tu prozpěvovat?"

Jevgenij Josefovič Volkov - 22. září 2011 17:26

Letadlo " Škoda já myslel ,že tetička dává dohromady rodinu a vono ne. Ona jen asi zařizuje cestovku. Hmm jen nevím jestli bude mít dost klientů. Fakt ti můžu říkat Antone . Super dík za svolení." zasmál se a radši prověřil co vše v sobě skrývá batoh. " No a ty taky cestuješ za prací?" vyslovil další trochu smysluplnější dotaz. Přeci jen bylo vhodné zjistit jestli dotyčný je taky ze specnaz, nebo to je jen někdo kdo se potřebuje svést. " nééé nejdu jen tu dělám letadlo pro nic za nic jasně že du taky. Přece nemužu tetičku opustit, že jo. Jen je otázka který racek nás odsud veme."

Vypravěčka - 22. září 2011 17:46

Kancelář Borise Dmitrijeviče Larissa Zranění bylo pořád bolestivé a citlivé, ale přes průstřel se díky Borisu Dmitrijeviči přetáhla čertvá, růžová kůže, vevnitř se nesměle spojila vlákna masa. Ani v nejmenším nebylo poznat, že do tebe strčil ruku až po zápěstí. Ovšem tohle vyléčení vypadalo velice křehce. Stejně jako stehy se nesmělo znovu natrhnout a poničit. Boris Dmitrijevič si znaveně odfrkl a vstal. Zas až tak vstřícný a laskavý nebyl, aby se nechal tak snadno ukolébat a přijmout pomoc od někoho, koho musel jeho agent postřelit. Utřel si ruce do nějakého hadru, který Popov vykouzlil kdo ví odkud. Na košili měl trochu tvojí krve. "Zůstaneš už tady. Jinak ti rána znovu praskne. Popove, sežeň od Váni něco na ztrátu krve," rozkázal Popovovi klidně a ten div nesklapl podpatky. Boris Dmitrijevič si sedl do pohodlného křesla za svůj stůl. Vypadal unaveně, ale ne natolik, aby se tím nechal přemoci. S jasnější myslí sis mohla všimnout několika vitrín u stěn, kde byly různé zbraně. Povětšinou chladné. Šavle. Krátký meč. Jejich majitel by je jistě dokázal více specifikovat. A to sklo bylo jistě ošetřené, aby ho jen tak někdo nevymlátil. Celkově sis připadala trochu jako v muzeu. Klid, ticho, jen ten pach krve to kazil. Boris Dmitrijevič nějakou dobu mlčel a propaloval tě pohledem. "Doufám, že už se to nebude opakovat," řekl nakonec káravě. "Víš, Larisso, se mnou je lehké vyjít. Požaduji akorát kázeň. Úctu si velitel musí získat. Kázeň musí udržet. Já nikdy nemluvím do větru a varuji pouze jednou. Ber to tedy jako první a poslední varování. Popov je možná horká hlava, ale já vím, že by nestřílel pro nic za nic." Nezvýšil hlas, nijak nedal najevo nic z toho, co ti do tváře vmetl Popov. O to... hlouběji ta výtka zasáhla. Jako by byl tebou zklamaný?

Natalja Zacharová - 22. září 2011 18:22

Na stanici Muži už neodpovídám. Vše co jsem potřebovala, vím. Jen ho sleduji, jak znervóznil, když mu zazvonil mobil a on si přečetl jméno volajícího. Ale, ale… nahánějí štěňátko? Nebo jsi něco posral? Na tváři se mi vyloupne posměšný úšklebek. Pomalu se začnu zvedat. Bundu si přehodím přes levé předloktí a vyčkám u dveří z výslechové místnosti. Strejda Vasil vystřelil jako namazaná střela a začal horlivě něco vyřizovat s telefonem. Počkala jsem si, mám čas. Strejda Vasil zavelel a já šla. Vychutnala jsem si pohledy policistů, a pokud jsem měla to štěstí potkat Kerenskyho, ještě předtím než opustím stanici, škodolibě se pousměji a zvednu obočí ve stylu tak zase někdy. Příprava Než jsem se dostala do bytu, byla již noc notně ukrojená. Svlékla jsem se a dala si sprchu. Pak jsem usedla k počítači a poslala šéfovi mail, že v pondělí do práce už nepřijdu. Ať si najde někoho jiného. Je mi jedno, že mu zkazím víkend. Třeba si to ani nepřečte a naštvanej bude až po víkendu. Vstala jsem krátce před polednem. Posnídala jsem cigaretu, černé kafe bez cukru a pomalu jsem se začala připravovat. Do černé cestovní tašky přes rameno jsem naházela nějaké to oblečení, které stejně u Specnaz využiju asi tolik, jako rtěnku. Kterou vlastně ani nemám. Oblékla jsem se do stejného oblečení, které jsem na sobě měla den předtím, jen s tím rozdílem, že jsem si vyměnila spodní prádlo. Jsem pohodlná, ale ne zas tolik. Štěstí, že nemám rybičky ani jiného mazlíčka, chudák by tu asi chcíp. Nájem byl na tenhle měsíc zaplacenej, takže to neřeším. Z lednice vyndám dvě plechovky piva a hodím je k oblečení do tašky. Přijdou k chuti. Vítej minulosti Jízda MHD jde mimo mě, jsem ve svém myšlenkovém světě, do kterého jsem se uvedla ve chvíli, kdy jsem opustila byt. Minulost mě dohnala. Ta svině… Nejhorší na tom je, že člověka vždycky dožene. Ať dělá, co dělá, ať se schová kamkoliv, ta svině si ho stejně najde, zakousne se mu do zad a začne našeptávat pocity a vpouští do hlavy myšlenky, které by tam už být neměly. Zaklepala jsem hlavou a snažila se vypudit špatné vzpomínky. Šlo to tak napůl. Na velitelství jsem se dostavila krátce po čtvrté hodině. U brány jsem zahlásila jméno Olgy Orlovské a čekala jsem, až si pro mě přijdou.

Larissa Anya Dragoslava - 22. září 2011 18:51

Kancelář Zamračila jsem se, když neodpověděl a vstal. Tím si u mě de facto podepsal rozsudek, že až bude chtít pomoc, myslím tím s mojí schopností, pošlu ho někam do u určitých hloubek a končin. Nejsem zas takový debil, abych svoje nabídky opakovala pořád dokola. Možná taky ví, co jsem zač, ale to, že někomu ulehčím, neznamená, že mu prošustruju hlavu. Proč jsou všichni tak zatvrzele blbý?! Burani, křupani! Nechápou to a zrovna on, ten který má taky schopnost, by to mohl pochopit! Hrdina jeden… „Jak myslíš…“ řekla jsem ledově a založila si ruce na prsou. Rána trochu zaštípala, ale už to tolik nebolelo a pochybovala bych, že bych si kdy stěžovala na to, že mě něco “bolí“, protože pochybuji, že by mi kdy něco bolelo tolik, jalo léčení od Borise. Možná bych podobnou bolest mohla dělat taky… kdybych si na to vzpomněla a hodně dobře vybavila… jo, šlo by to. Krutě jsem se usmála a spatřila odlesk svých zubů ve vitrínách, kde byli uložené chladné zbraně. To vyvolalo další úsměv. Mám ráda podobné hračky… „No jasně… ani mě nenapadne zdrhnou,“ kysele jsem se usmála a ohlédla se za Popovem. Ne, vážně nechci nový zranění a hlavně nechci léčbu od Borise. To už si radši odležím dva měsíce na lůžku, než si znova sednout a nechat ho na sebe chmatlat. Chvíli jsem seděla, klimbala nohama do rytmu nějaké písničky, která se mi přihrávala v hlavě, ale její název jsem neznala, a pak jsem se zvedla. Bylo to hodně nepříjemné, ale nedala jsem na sobě nic znát, a přešla k vitrínám. „Záleží na tom, co se nebude opakovat, ale pokud myslíš, ty svoje techtle mechtle, pak máš pravdu… šahat na mě a hlavně do mě,“ zdůraznila jsme poslední dvě slova. „teda vážně nebudeš,“ v odrazu vitrín jsem kontrolovala, kde je a jak se tváří, i když jsem mu do tváře viděla hodně špatně. „Popov možná je chladná hlava, ale já jsem psychopatickej magor, kterej nezná hranice a boří si všechna tabu a vážně se nenechám svazovat něčím jako je etiketa, takže pochybuju, že by si v mé přítomnosti Popov zachoval chladnou hlavu i kdyby si na ní dával kostky ledu…a asi ani nevystřelil naschvál, můžu si za to sama, strčila jsem do něj,“ udělala jsem podivnou grimasu a otočila se k Borisovy. „víš, že na to, že jsi tu před chvílí klečel a vypadal na zhroucení, mluvíš logicky?“ pozvedla jsme jedno obočí. „a se mnou je taky lehký vyjít,“ usmála jsem se. „ale tobě se to nepovedlo v okamžiku, kdy jsi odmítl mojí pomoc,“ řekla jsem trochu dotčeně. Vážně mě tím naštval! Ale na druhou stranu mě uzdravil a dodal mi energii, takže to bylo jako bych se Popovovy ani v hlavě nehrabala. „ale možná to spravíš, když mi řekneš, proč mě Popov přivedl, teda bez urážky, ale určitě jsou mnohem… schopnější, ochotnější a fyzicky lepší lidé, než já nebo ne?“

Vypravěčka - 22. září 2011 19:40

Kancelář Borise Dmitrijeviče Larissa Boris Dmitrijevič poslouchal tvůj výlev a netvářil se... nijak. Jen oči mohly prozradit, nakolik vyčerpaný je z toho nepřirozeně rychlého léčení. Opíral se do koženého křesla, ruce měl složeny na stole bříšky prstů k sobě. Působil dojmem psychologa nebo psychiatra, který poslouchá svého pacienta a nechce mu jakoukoli grimasou nebo gestem dát najevo, jestli se mu líbí nebo nelíbí, co dotyčný říká. "Zaprvé, děvče, mi tu nebudeš tykat, jako bych s tebou pásl krávy," spustil zase vyrovnaným, hlubokým tónem, "a zjevně jsi ještě nepochopila, že rozhodně nejsi v postavení, aby sis mohla kdovíjak vyskakovat. Myslím, že bude třeba dát ti pár lekcí oné kázně, o které jsem mluvil." Sevřel jednu ruku v pěst a rysy mu ztuhly. V ráně ti zaškubalo a ozval se ohavný zvuk, jako když praskne lano. Křehká vlákna, tak měkká jako vařené maso, se zase rozevřela. "Nebudu léčit nikoho, kdo si to nezaslouží. Možná ti ztráta dalších pár deci krve prospěje. Za našich dob jsme příliš vzpurným mladým pouštěli žilou, podle felčarů v sobě měli zkaženou krev, která je nutila jednat a mluvit ke starším neuctivě..."

Vypravěčka - 22. září 2011 20:03

Směr Moskva Anton, Jevgenij Poté, co jste nastoupili do vrtulníku, se Olga svalila na sedadlo, opřela hlavu o stěnu a za chvíli prostě usnula. Antonovu zbraň však svírala pevně, prst zaháknutý na očku u spouště. Když už vám ve spánku někdo bude chtít ukrást zbraň, aspoň si toho všimnete. Cestování bylo vyčerpávající, hlavně pro Volkova. Bylo to něco jiného než zavedená rutina, samé kodrcání, pak změna tlaku, když jste vzlétli do oblak... Vaše průvodkyně prospala skoro celou cestu do Moskvy. Ze srdce Sibiře to trvalo dlouho, navíc změna pásem byla docela matoucí. Přistáli jste na vojenském letišti kus za Moskvou, kde bylo pěkně hnusně. Sněžilo a pršelo zároveň. Oproti čisté Sibiři tu byl ve vzduchu cítit smog a hutný, betonový pach města. A taky ten hluk. Dobře, auto vrčí, vrtulník řve, ale s ruchem velkoměsta se to nedá srovnat. Velitelství Projeli jste bránou do komplexu vojenských budov. Olga toho už moc nenamluvila. Jakmile si v Moskvě nařídila správně hodinky, byla trochu nervózní, spěchala. Jindy klidná tetka vás odevzdala kupodivu ne v kasárnách, ale v nějaké kacelářské budově. V jednom patře někde vzadu byla provizorní noclehárna, kdyby se něco stalo a štáb nesměl opustit svoje místa. Jelikož byl klid, byla prázdná a oproti lágru to byl vyloženě luxus, kdežto pro normálního člověka průměr. Průchozí místnosti, u stěn palandy. Olga vás zanechala hned v té první (dveře do další byly zamčeny). V rohu bylo umyvadlo, hajzlík i sprcha byly na chodbě, ze které se kvůli zabezpečeným dveřím nedalo dostat dál do budovy. Deky byly složeny vždycky v nohách postele. "Tak se ubytujte v hotelu, panstvo, zejtra vám konečně všechno řeknou. Já mám ještě práci. A ty, Volkove, v noci moc nevyj. A pudeš se umejt. Je to rozkaz." Je pravda, že takhle v teple Volkov dvakrát nevoněl.

Larissa Anya Dragoslava - 22. září 2011 20:21

Kancelář „Ou… tak to se omlouvám, pane,“ skoro jsem vyprskla. Snažila jsme se být milá, ale fajn, jak chce, když si tu budeme hrát na šéf a… jako co mě vlastně považuje? Kčertu! Vždyť já nic nevím! To i můj strejda ví víc, než já. To je tak nefér. „ A co mám asi tak dělat? Kdyby nebyl Popov tak akční a vy do mě nestrkal svoje pracky možná bych se chovala, jak bych měla, protože bych byla… prostě bych to byla já!“ tentokrát jsem se neudržela, což mi povětšinou nedělá problém. Zarazilo mě to, protože… jo posrala jsem to, což jsem zjistila, když se ozvalo dost nechutné lupnutí v oblasti zranění. Mírně jsem se předklonila, ruku si natiskla na ránu a sykla. „Fajn… teď máš respekt, ale přišels o úctu…“ chtěla jsem ještě něco říct, ale raději jsem skousla ret a držela jazyk za zuby, i když jsem mu chtěla říct pár peprných slov. Kde so to ve mně vůbec vzalo? Počkat… ve mně? Vždyť… Našpulila jsem rty a vztekle se podívala na Borise. „Ahá… takže zkouška, co? To je vážně pošahaný, zkoušet mě, obzvlášť tak dementním způsobem…“ odfrkla jsem si. „ale vážně, fakt si myslíte, že mě jen tak ovlivníte? Že sem dáte nějakého bužkničemu a budete doufat, že mě přinutí udělat něco, co nechci?! Myslíte si, že nepoznám, že se mi někdo pidižvikuje v hlavě? Kur*a, vždyť to ani neumí!“ rozhodila jsem rozhořčeně rukama. O bolest jsem se nestarala, dopálilo mě, že se mě tu něco nebo někdo snaží nějak ovlivnit a co hůř, dařilo se mu to. A to byl průser. Setsakramentský průser. Už takhle jsem psychicky dost… řekněme, že je špatné mě pokoušet natož nějak měnit.

Jevgenij Josefovič Volkov - 22. září 2011 22:47

Moskva hotel a koupel Jen co se dostal do vrtulníku a zrušil poslední zbytky svačinky a udělal všechny ty důležité věci aby náhodou nevypadl až poletí tak prostě usnul. Toho kodrcání bylo na jednoho šílence trochu moc. Možná to bylo změnou prostředí nebo tím že byl z lágru ,ale nebudil se výjimečně prospal celou cestu. I když to neznamenalo klid. Jeho láskyplné. " Chrrrrrrrrrr mumumumumumumu chrrrrrrrrrrrr." krásně rezonovalo celým vrtulníkem. Volkov měl prostě dar být hlučný. Probudilo ho až šťouchnutí na znamení toho ,že už jsou opravdu na zemi,tedy pokud se mezitím nedělo něco co by ho mohlo vzbudit, to se vykodrcal z vrtulníku a protáhl se. " Sakra tady se fakt nic nezměnilo, pořád stejně hnusně." jeden větší nádech a Vokov se trochu zakuckal. P5eci jen Sibiř má zdravější ovzduší. Navíc toho smrádku kolem ,pravda jistý channel de Lágr se pomalu linuli z Volkova. Nepamatoval si ani rok kdy naposledy potkal mýdlo. Proto celkem uvítal že je tetička i když trochu nervozní dovedla na ubikace ,které vypadali jako sen opravdové matrace , navíc tuhle plochu zatím měli sdílet jen ve dvou a navíc tu bylo i umývadlo. Nemluvě o porcelánovém luxusu a sprchách s teplou vodou. Volkov se musel štípnout , měl opravdu pocit že se mu to zdá. Naštěstí byla bolest realná. " Jasnačka Volkov se sprchne... jenže Volkov si uvědomil ,že má problém Volkov není. A když není tak nic nemá a Volkov by minimálně něco sežral." přeci jen to byl malí problém, on sebou neměl vůbec nic. Ale zatím to neřešil vhodnější bylo, prostě počkat jak se věci vyvrbí a zatím vysondovat jestli sprchy maj i ručník a mejdlo a opravdu ze sebe smýt stopy lágru. S nějakým zamikáním si starost nedělal kdokoliv mohl obsazení koupelny poznat podle změny ve smradu táhnoucího se z ní. Po hodině očistných procesů, ze kterých by si i hoši z protichemické mohli vzít příklad, se Volkov čistší a suchý oblečen stále v jedné uniformě vrátil. " Tak a co teď ? Dobrá otázka ne pač tohle vypadá jako takovej hodně nobloch lágr." mluvil spíš sám pro sebe, ale nevadilo by mu kdyby se k mudrování přidal i Anton. Pokud jeho slova vyšla na prázdno využil možnosti nespoutaných rukou a začal cvičit. Základní posilování i techniky co musel kdysi umět. Měl pocit ,že se bude muset dostat do formy, už proto že jestli se bude hodně nudit zajde si na procházku.

Vypravěčka - 22. září 2011 23:11

Kancelář Borise Dmitrijeviče Larissa Boris Dmitrijevič pořád držel ruku v pěst a ze zranění tekla krev. Ne tak hrozně jako předtím, přesto ti unikala z těla. A on jako by tvoje lamentování neslyšel nebo mu to bylo upřímně jedno. Jaks sama řekla, byli i jiní lidé. Přesto si z nějakého důvodu vybrali tebe - ale pokud s nimi nebudeš spolupracovat, nepotřebují tě, to znamená, že klidně můžeš být mrtvá. Tentokrát Popov zaklepal. V ruce držel kouřící hrnek. "Popove, myslím, že už to není třeba. Tady slečna nám k ničemu není. Ačkoli někteří tvrdili něco jiného." Sevřel pěst ještě pevněji a rána se rozšklebila víc. Pomalu otočil zápěstím, jako by ti v ní otáčel nožem. A pak povolil. "Co s ní?" Boris Dmitrijevič zamyšleně poklepával prstem na leštěný stůl. Nad něčím přemýšlel, a kdybys tu nebyla ty, možná by se Popov dozvěděl jeho myšlenky. Ale i když se na tebe díval, jako by tě ignoroval. Ne, on tě doopravdy ignoroval. "Ne, za tohle nám nestojí ani někdo s touhle schopností." "Takže... ji mám předat Olze?" Boris Dmitrijevič kývl. "Pokud se jejího příjezdu dožije," dodal lhostejně, sklopil oči k papírům na stole a začal se věnovat jim.

Larissa Anya Dragoslava - 23. září 2011 05:08

Kancelář Cítila jsem teplý proud krve, který začal pomalu vytýkat ze zranění. Chtěla jsem Borisovi něco říct, ale po chvilce uvažování jsem seznala, že by to bylo zbytečné. Navíc… pokud mě dokázal zase zranit, i když mě vyléčil, bylo pravděpodobné, že by to dokázal i později a to se raději budu léčit sama. Tiskla jsem si ruku na ráno, prsty už jsem měla oblepené krví, ale tvářila jsem se jak osoba s naprosto vygumovanou palicí. Začínalo mi všechno docházet, a to i přes fakt, že jsem napůl uvažovala a tom, kdo jsou ti někteří, co tvrdili, že jim k něčemu budu. Dyť, do horoucích pekel, o mě nikdo dohromady vůbec nic neví! Všechno to je jen snůška keců a pomyslná skořápka. Střelila jsem pohledem po Popovovy, a pak jsem se znovu podívala na Borise. Výborně pánové, řešte to přede mnou. Chtěla jsem to i říct, ale dostala jsem se jen k tomu, že jsem otevřela pusu. Pro dnešek jsem toho, už řekla dost, jsem zraněná a udělala jsme ze sebe docela ucházejícího magora. Jo, stihla jsme opravdu všechno. Lehce jsem se ušklíbla. Fajn, kamaráde, řekni, až něco budeš chtít. A jestli tady z gebnu, i když je to moje vina, tak tě budu strašit. Nad tím jsem se musela krátce pousmát. Jak se vůbec můžu smát tomu, že umřu?

Vypravěčka - 23. září 2011 12:06

Ubikace, sprcha Jevgenij Všechno nadšení z luxusu splachovacího hajzlíku, ze sprchy s teplou vodou a z mýdla přeťalo nemilé zjištění. Odstrojoval ses a konečně se měl po několika letech pořádně vydrbat. Jako poslední zbyl ten podivný dárek od Olgy, který jsi měl zahrabaný pod oblečením. Musely to být zuby nějaké středně velké šelmy a podle všeho to nebyla replika. Dotkl ses náhrdelníku, ale jakmile jsi ho chtěl přetáhnout přes hlavu, jako by se kolem tebe sevřela dravčí tlama. Zatím jen varovně, jako když fena stiskne krk štěněti, ale každý pohyb pryč ten stisk zesilňoval. Proto byla Olga tak klidná, ačkoli věděla, vedle koho sedí. Stačila myšlenka na to, že by sis od toho pomohl svými triky, a obojek-náhrdelník tě přiškrtil a nedovolil ti to provést. Co by se stalo, kdybys s tím bojoval? Možná by ti síla v něm zlomila vaz, rozdrtila hrtan... A jak vůbec bylo něco takového možné? Tohle nebyl žádný vědecký projekt. Obyčejný divošský šperk.

Vypravěčka - 23. září 2011 12:22

Kancelář Larissa Popov odložil hrnek s teplou tekutinou. Protože tu všude byla cítit krev, nebylo poznat, co v něm je. Ale když jsi nakoukla, vypadalo to hustě a nechutně, snad jako... ano, jako další krev. Pára stoupající z nádoby tě uhodila přes nos. Horká krev. Pěkně nechutný smrad. To ti mělo pomoct? Boris Dmitrijevič ani jednomu z vás nevěnoval pohled. Popov tě odvedl pryč, nic neříkal. Dostali jste se do podzemí, kde také byly chodby se dveřmi podél a vstupovalo se tam přes zabezpečené a hlídané dveře. Jako by nestačilo, že stejné byly u hlavního vchodu. Popov tě vstrčil někam, kde to vypadalo jako provizorní cela. Asi pro lidi, co chtěli mít přímo u sebe a potřebovali je vyslýchat. Čpělo to tu vlhkem a plísní, v podzemí tu nebylo okno. U stropu osamocená žárovka, u stěny kavalec bez deky, u další stěny kýbl. "Nemělas Borise Dmitrijeviče zkoušet," zakroutil Popov hlavou. Už byl zase v klidu, podivný léčitel na něj měl zvláštní vliv. Zapadly za tebou dveře, zachřestily klíče. A tvoje tělo konečně vzdalo boj s únavou. Cela Nevědělas, kolik je hodin. Žárovka se najednou rozsvítila, dveře zaskřípěly. Cítila ses pořád jako zbitý pes, ale kupodivu jsi byla naživu. Boris Dmitrijevič ti ránu zase otevřel, ale kdo ví proč si vlákna masa našla cestu zase zpátky. O hodně váhavěji, než když to dělal léčitel, vlastě tam pořád byla trochu díra, ale krvácení ustalo. Možná na to ještě dodatečně působila jeho schopnost, a kdybys ho neprovokovala, mohlas být uzdravená docela solidně. Dovnitř vešla vysoká, narezle blonďatá žena v kapsáčích a kožené motorkářské bundě. Opřela se ramenem o zeď. "Říkali mi, žes tu dělala pěkný teátry. Už ses uklidnila, nebo budu muset zasáhnout?" zeptala se klidně, jako by řešila, zda chceš pomoct s taškou, nebo to zvládneš sama. Ale raději nevědět, jak by to její zasáhnutí vypadalo.

Anton Sergejevič Sokolov - 23. září 2011 12:39

V Moskvě Cesta vrtulníkem trvala dlouho tak jsem se rozhodl že se trochu prospím. Očividně to nenapadlo jen mě a ostatní se rozhodnou pro spánek taky. Při letu to s námi sice trochu házelo a čas od času jsem se vzbudil, nicméně jsem si docela odpočinul. Když jsem se probral tak jsme se blížili na přistání. Na letišti nás přivítalo počasí jak nejmileji umělo a já si konečně vzpomněl proč jsem se rozhodl pro Sibiř. Tak a pomalu se to začíná obracet k horšímu. Z letiště jsme pak zamířili do nějakého objektu který nejspíše celý patřil armádě. Ubikace byly zcela prosté. Postele, voda zkrátka to nejzákladnější co člověk potřebuje. Hmm tak to mi stačí. Mohlo to být i horší. Zatím co Volkov podstupuje očistu a nechává ze sebe odplavit všechen sajrajt se kterým poslední dobou žil tak já ze sebe sundám kožich a některé další svršky. Přeci jenom na Sibiři byla větší zima než je tady a tolik vrstev oblečení na sobě teď potřebovat stejně nebudu. Když se Volkov vrátí zdá se že je se svou sprchou spokojen. Nadhodí ale zajímavou otázku nad kterou jsem už také začal trochu přemýšlet. Co teď? Co tady budeme teď dělat? Vždyť se tu dá tak akorát spát. Pochybuji že by nás nechali se projít. I když jeden nikdy neví. Vzhledem k tomu že mě nenapadá co dělat rozhodnu se že se tu trošku projdu po našem hotelu jestli náhodou nenajdu něco zajímavého čím bych si zkrátil dlouhou chvíli.

Jevgenij Josefovič Volkov - 23. září 2011 13:07

Moskva zkušenost s náhrdelníkem v něm vyvolala další docela dobré otázky. Týkající se hlavně toho jak zdálo se že tetička byla taky nějaký projekt. Jinak si zvláštní účinky náhrdelníku nemohl vysvětlit. Pramenilo z toho jediné svoboda je jen domnělá, pokud je někdo drží pod zámkem a on má na krku něco co mu zabraňuje se tu rozhlédnout. Pak to není o moc lepší než lágr. Jedna věc byla jistá bude se muset tetičky zeptat co to má znamenat. Hlavně proto že bez možnosti průzkumu bylo všechno co se týkalo výzkumu na nic. Alespoň měl o další důvod více ke trénování. I kdyby to měl být jen způsob jak zahnat frustraci. Zatnul zuby a opravdu se těšil na setkání s tetičkou ,už proto ,že musel zjistit co všechno ještě ten náhrdelník umí.

Larissa Anya Dragoslava - 23. září 2011 17:47

Kancelář Chvilka ticha. Nenáviděla jsem je, ale nechtěla jsem to být já, kdo něco řekne, a tak jsem jen v tichosti následovala Popova z kanceláře Borise pryč. I během cesty do podzemí jsem mlčela. Vraceli se příznaky, kterých mě Boris zbavil a krve, ač se to zdálo nemožné, přibývalo. Celou polovinu těla jsem měla zbrocenou krví. Bezpochyby jsem vypadala hůř, než vězni “bojovníků za svobodu“. S nepokojem jsem sledovala další zabezpečovací dveře a ještě s větším neklidem jsme jimi prošla. Pokud jsem předtím měla nějakou šanci utéct, tak teď už jsem jí neměla. I když teď, jak vypadám a jak se cítím, bych neutekla ani dva metry a svalila se na zem… vlastně, už jen chůze za Popovem byla dost namáhavá a měla jsem, co dělat abych každé tři metry nesletěla k zemi. Nebránila jsem se, když mě strkal do cely, pokud se to tak dalo nazvat. Počkala jsem, až odejde, i když pomalu utichající zvuk jeho kroků mě upřímně děsil. Bůh ví, co teď se mnou bude. Protřela jsem si oči a opřela jsem se o chladné mříže v naději, že tak zůstanu vzhůru. Usnout zrovna teď by se mohlo rovnat jisté smrti. Chvíli jsme tak byla, snažila se svou mysl nějak zabavit, ale nakonec jsem se svezla po mřížích k zemi a odporoučela se do své Země nezemně. Cela Ani jsem tomu nevěřila, ne… nechtělo se mi tomu věřit, ale probrala jsem se v cele, kde mě Popov zanechal. Čekala bych, že už budu tam… no zatím, co je potom, když umřeme, pokud tam něco takového je, ale já osobně věřím, že ano. Jak jinak by se pak dalo komunikovat s druhou stranou? Zavrtěla jsem hlavou a posadila se, abych neležela na studené zemi. Nepříjemně mě píchlo v zranění, a tak jsem si instinktivně vyhrnula halenku. Vypadalo to dobře. Kupodivu… Chvíli jsme seděla, než se rozsvítila žárovka, která vysela u stropu. Ohlédla jsem se za skřípotem dveří a šlehla pohledem po osobě, co vešla. Čekala bych Popova nebo Borise nebo nějakého podobně vlídného chlapa, ale místo nich se tu objevila žena. Když promluvila, mlčela jsem, pohledem těkala po cele a přemýšlela. „Myslím… že uklidnila.“

Vypravěčka - 24. září 2011 04:01

Cela Larissa Ženská na tebe ještě chvíli hleděla, ale necítila jsi žádný pokus o hrabání v mysli, takže pouze lidsky odhadovala, nakolik mluvíš pravdu. Nebo čekala, jestli nechceš něco dodat? Nakonec ti kopla k nohám sportovní tašku. Bylo v ní tmavé oblečení a pevné boty. Samozřejmě tvoje velikost - vždyť to měli v záznamech. "Převlíkni se a půjdem. A radím ti dobře... neser Dmitrijeviče. Nemáš ani ponětí, co dokáže..." skoro zašeptala poslední větu. Ona evidentně ponětí měla. Nijak se neotočila, nezúčastněně pozorovala, jak si bereš čisté a praktické oblečení. U brány Nikolaj, Natalja Nikolaj dorazil o něco později, přesto jste se u brány tak nějak setkali. Strážný v kukani se na civilisty (na první pohled) tvářil nepříjemně. Nebo to možná bylo proto, že jako první potkal zrovna Natalju. "Olga Orlovská? Nikoho takovýho neznám. Odkud má být?" Založil si ruce na prsou v odmítavém postoji a koukl Natalje přes rameno na dalšího příchozího, tedy na Nikolaje. Tvářil se, jako byste ho vyrušili od něčeho důležitého, což asi mělo být luštění sudoku nebo podobná věc. Ubikace Anton, Jevgenij Olga se už neukázala. Večer to ani tak nevadilo, cesta byla vyčerpávající a postel po sprše lákavá. I když noc po boku Volkova asi byla stejně divoká jako jízda do Moskvy. Kdyby tu s vámi nocoval ještě někdo jiný, asi by mu jeho deku nacpal do chřtánu. Ještě pořád byla tma, když se k vám přece jen někdo připojil. Poslepu šmátral k jedné z postelí, na kterou si asi zvykl, a překvapeně vyskočil, když si doslova sedl na Antona. "Popove?" zamžoural skrz šero.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 24. září 2011 12:26

Brána Nesu svůj tlumok přes jedno rameno. Kráčím jistými dlouhými kroky ve vysokých vojenských botách zašněrovaných tak pevně, že skoro necítím nohu. Tak to mám rád. Hodím do placu ruský pozdrav a kývnu na strážného. Ženu si důkladně prohlédnu svým jediným okem. Taky hledá Olgu. Je jiná než ostatní vojáci? Nezkoumám to dlouho protože mě postoj strážníka vytočí. "Orlovská. Přesně. Měl byste přestat hloupě řečnit a vpustit nás dovnitř. Protože jestli se dozví, že jste nám dělal problémy, budete hlídat parkoviště nebo dětskej koutek v obchoďáku." Nemrkám. Mimikou nenaznačuji žádné emoce. Tak nás to učili. Popřípadě mu vydloubnu oko...

Larissa Anya Dragoslava - 24. září 2011 14:28

Cela Němě jsem hleděla na ženu, studovala její obličej stejně, jako ona studovala ten můj. Bezpochyby přemýšlela, jestli je to pravda. Být na jejím místě, tak mi nevěřím, vzhledem tomu, co jsem udělala, ale ona se zřejmě rozhodla jinak. Snad je až moc důvěřivá anebo mi prostě věří. Prostě… co o mě může vědět, co by jí přinutilo mi alespoň trochu věří? Vždyť i moje vlastní rodina mi v hodně věcech nevěří… a nutno dodat, že některým členů bych už nevěřila ani nos mezi očima. Chytla jsem tašku a podívala se na tu ženskou. Na chvilku jsem zaváhala, ale pak jsem začala vyndávat oblečení. Všechno černé jak úžasné. Aspoň že to nebyli mnou tolik nenáviděné tílka, která odhalovala všechny nechutné jizvy, které si mohla ta ženská v klidu prohlédnou, když jsem se převlíkala. Stála jsem k ní zády, aspoň tak jsem si udělala menší soukromí, když se neotočila. Špinavé oblečení jsem naskládala do tašky. Nechat by ho tu zřejmě nechtěli, jedině tak na výstrahu. „Smím aspoň vědět, kdo jste?“ dotázala jsem se. Znát jméno je praktické a doufám, že jí neřekli, že se mi nesmí představit, pak bych totiž mohla jen doufat, že je to ta jejich Olga.

Natalja Zacharová - 24. září 2011 16:31

U brány Čekala jsem něco horšího. Zelený mozky tady byly odjakživa, ale když jsou doplněný o lidskou debilitu, začíná mne to krapet vytáčet. Strážného poznámku o tom, že Olgu nezná a vlastně vůbec neví, ani netuší, kdo by to mohl být, ignoruji. Líně si vytáhnu pakl cigaret, vyloupnu jednu a zapálím si ji. Mezitím dorazí další účastník hitparády Specnaz. Aspoň předpokládám. Jen letmo ho sjedu pohledem a dál se o něj nezajímám. Nicméně je mi jeho přístup sympatický, ale na můj vkus je moc slušnej. “Hele,“ potáhnu a vyfouknu kouř směrem ke kukani. “Buď zavoláš Orlovskou, nebo ti narvu tohle cigáro do tvýho ánusu a budeš bafat, jak zkurvenej drak. Vyřiď jí, že je tu Zacharová.“ přimhouřím oči a měřím si strážného chladným, tvrdým pohledem kdo s koho. On bohužel netuší, že bych mu tu cigaretu v klídku narvala do prdele.

Vypravěčka - 24. září 2011 17:22

U brány Nikolaj, Natalja Hlídka si vás prohlédne pozorněji. Kdyby se velení dozvědělo o tom, že nestráží zase tak svědomitě a lidi, co nejsou v uniformě, považuje za neškodné civilisty, asi by fakt šel na to parkoviště. Anebo by skončil na Nikolajově nedávném místě. "Vyhrožujte si, jak chcete, já žádnou Orlovskou neznám," trval na svém. Podíval se na Nikolaje a neochotně sáhl po telefonu. Zarazil se ale, protože ven zrovna vyjíždělo auto. Tmavěmodrý osobák. Položil sluchátko a vykoukl za bránou na řidiče. Tím byl obyčejný chlápek ve středních letech, na sobě kabát a v obličeji kruhy pod očima. "Konečně domů, Toljo?" slyšeli jste strážného. "Hele, neznáš nějakou Orlovskou? Není to ta nová z akademie, co nám ji sem poslali?" Řečený Tolja vykoukl z okýnka a podíval se na vás přes mříže brány. V obličeji se mu mihl útrpný výraz. "Pusť je," povzdechl si a vycouval s autem, aby neblokoval výjezd. Nechal ho stát na prvním příhodném místě, kde nezavazelo, a vystoupil. Strážný vás mezitím legitimoval, zapsal a přejel detektorem, jestli si nenesete nemilé překvapení. "Anatolij Popov," představil se krátce. "Orlovská má ještě něco na práci." Otočil se na podpatku a zamířil do jedné z budov, která zjevně sloužila pro byrokracii a velitelství. Vypadala totiž moderněji než ostatní a neměla na všech oknech mříže jako kasárna. Hlavní dveře byly zabezpečené lépe než tupým hlídačem u brány. Popov mávl na vojáka v kukani s kamerami. Vyšel ven. "Co za cirkus to sem pořád vodíš?" "Radši se neptej," povzdechl si a mimoděk zavadil o Nataljin mírně řečeno extravagantní vzhled. Securiťák se uchechtl a vrátil se zpět k obrazovkám. Popov zamířil do výtahu, vyjeli jste pár pater. Jelikož venku už padl zimní soumrak, moc lidí tady nebylo, na chodbě jste potkali opozdilou sekretářku. Popov vás zaparkoval v briefingové místnosti. Takže je tu dokonce šance, že se dneska dozvíte, co od vás staří známí chtějí.

Vypravěčka - 24. září 2011 17:31

Cela Larissa Chvíli mlčela, spokojeně se ušklíbla. "Vida, to je ale změna. Drž se toho a dají ti pokoj," poukázala na to, jak ti ponechání napospas v cele zchladilo hlavu. Usínat s pocitem, že se člověk ráno neprobere a nikdo nebude vědět, co se s ním stalo, že chcípne někde v kobce... to není zrovna příjemné. "Jsem Olga Orlovská. Měla jsem si pro tebe přijít já, ale nějak jsem nestíhala." Sklouzla očima na nové zranění. "Cos tam vyváděla? V takové náladě jsem Dmitrijeviče neviděla už dlouho. Jen jsem čekala, kdy vytáhne voodoo panenku," uchechtla se. Vzhledem k tomu, jaká byla jeho síla, to nemusela být jen metafora. Ustoupila ti ze dveří, za kterými stál voják se samopalem. Naštěstí ho neměl v pohotovostní poloze, zcela nepředpisově si o něj opíral ruce. Olga na tebe působila po všem tom blázinci naprosto uvolněným dojmem. V očích měla stín únavy, ale po budově se nepohybovala s Popovovou zachmuřenou vážností. Nehledě na to, že se s ní možná bude dát i mluvit.

Larissa Anya Dragoslava - 24. září 2011 18:38

Cela „Díky,“ falešně jsem se usmála. Byla jsem milá, když jsem odcházela a dali mi pokoj? Ne! Stejně se vrátili, vždycky se vrátí. Mohla jsem jí to říct, ale to už bych vyčnívala ze svého “klidu“, který byl mnohdy jen metaforickým pojmem, protože být, v mém slova smyslu, v klidu znamená být v mojí zemi nezemi, kde dokážu strávit celý den a kde nabírám rychleji energii. O tom jí, ale říkat nebudu, neví to ani strejda; myslí si, že medituju. Je to hodně podobné a ve své podstatě to má i stejný účel. „Aha… moje jméno zřejmě znáte,“ zamumlala jsem a pozorovala, kam směřuje její pohled. Jasně, že si všimla. Jak jinak taky; všimnul by si toho každý, ale já bych se spíš zajímala o tu “stylovou“ jizvou, kterou má přes půlku zad a jako naschvál na páteři. „Hrála jsem si na ninju,“ na tváři se mi objevil úsměv. „ne… já, no ani nevím… zřejmě se mu nezdálo, jak se chovám, i když jsem za to tak moc nemohla; lezli mi do hlavy,“ povzdechla jsem si. „ale, když jsme odcházeli, vypadal klidně… tak bezstarostně,“ zamyslela jsem se a v hlavě se mi vynořil obraz Borise, který seděl za stolem a shlížel na papíry. Ne, nevypadl na to, že by ho něco štvalo. „zřejmě je lepší hráč, než jsem si myslela,“ vyslovila jsme svojí myšlenku nahlas a ušklíbla se. Voodoo panenku… dokázal by to? Nebo to je jen nějaká metafora? Sílu by na to mohl mít, ale… hmm možná by bylo lepší zamakat na nějaké ochraně jako kdysi. Kdysi… sakra je to jen půl roku, půl roku mimo Specnaz a já jsem se totálně vykašlala na všechno. Ani jsem svojí schopnost netrénovala! Bože… kam jsem to dovedla? „Ale nejdeme za ním, že?“ položila jsem jí další otázku. Mluvila víc, než Boris a Popov dohromady a působila tak nějak… odlehčeně; nevázaně. Možná by se s ní dalo mluvit trochu otevřeněji, tak jak bych potřebovala, nesnáším, když musím něco tajit, skrývat, překrucovat… brání to tak plnému využití mojí schopnosti. Když je ke mně někdo upřímný, otevřený, věří mi, dá se to využít lépe.

Olga Orlovská - 24. září 2011 19:12

Cela Larissa Je těžký vyznat se v tom, co říká, když znám jen střípky. To je mi jasný, že se jim nezdálo, jak se chová, ale že se jí někdo hrabal v hlavě? A kdo? A kdo nemůže za to, jak se chová? Trochu povytáhnu obočí. Voják vedle mě naštěstí ví ještě větší kulový než já, nepadlo žádné zvláštní jméno a to, že jí lezli do hlavy, klidně mohlo znamenat klasickej výslech. Navzdory předpisům ho pošlu pryč. Stejně už odcházíme. Když se zeptá, jestli jdeme za Borisem, skoro ďábelsky se zachechtám. Znělo mi to... no, velice ostražitě, a protože Borise znám, pobavení nad tou reakcí je na místě. "Jistě že jo," šklebím se a nechám ji jít první. V ocelovomodrých očích přebíjí únavu divoká světýlka. Nikdo nám nebrání. Jak by taky mohl, když jednám dle rozkazů gosudarstva. Ve výtahu se opřu zády o stěnu. Vypadám, jako bych se celým tím blázincem naměstnaným do moskevského vojenského velitelství neskutečně bavila. Dokonce ani když k nám v jednom patře nastoupí podle frček major, který zjevně kárá svého asistenta za něco, co neudělal, nezmizí mi z tváře pobavený škleb. A to i tehdy, kdy se na mě soudruh oboří, jestli tu je něco k smíchu. "Nic, soudruhu veliteli," řeknu naprosto vážným tónem, i rysy poskládám do správné grimasy, ale oči mě prozradí. Jenže kdo by mi to dokázal, že? Naštěstí vystupují na jiným patře než my. Odlepím se od stěny a Larissa už může poznat známou chodbu se dveřmi Borisovy pracovny. Zpoza rohu se vynoří unavený Popov, vypadá, jak kdyby ho někdo požvýkal a vyplivl. A když nás dvě zahlídne, zatváří se poněkud... no, rozladěně? "Už tam máš dva. Já se jdu konečně vyspat, tak doufám, že zas na bráně nečeká další tvoje delegace." "Na ubytovně jsou další dva. Boris Dmitrijevič by určitě ocenil, kdybys pro ně skočil." Vždycky mě fascinovalo, kolik umí dát Popov do jediného pohledu hnusu a naprosté otrávenosti. "Beru to jako ne." Naštěstí ale nevejdu do oněch dveří. Zastavíme za rohem u kuchyňky, která je teď večer už prázdná. "Tohle sis zapomněla vypít," sáhnu po odstaveném hrnku, který se nikdo neodvažoval vylít. Už je studený, o to hnusnější to bude. Je v něm temně rudá hustá tekutina, jejíž pach železitě ulpívá na patře a nutí člověka slinit. Ano, je to cítit jako krev. A ještě něco tam je. Něco jako čaj... nějaký bylinky.

Larissa Anya Dragoslava - 24. září 2011 19:56

Cela... a tolko nenáviděná chodba Udivilo mě, že poslala vojáka pryč. To by snad neměla, ne? Vždyť je to proti předpisům… nebo si taky dělá vlastní? O to víc by mi mohla vyhovovat. Vyšla jsem z cely a snažila si nevšímat jejího smíchu. Uznávám, že je to k smíchu, ale upřímně, z chlápka, co může požívat voodoo byste se nebáli? Nebo aspoň trochu? Obzvlášť, když jste na psychickou obranu kašlali jako africká vláda na jedno mrtvé dítě? „Aha… fajn, myslela jsem si, že budu žít dýl,“ zašklebila jsem se a zavrtěla hlavou. Nechci k němu. Raději bych šla za Popovem nebo za někým, kdo mě nezná, ale… no tady mě zná asi každý z toho, co je psáno ve spisech. K čertu s nimi! Je to jen snůška keců, člověka, která mě neměl rád. A i kdyby měl, vždycky z toho vyjdu jako ta svině, co se vám přehrabuje v hlavě a všechno, co najde využije proti vám, což samozřejmě není pravda a jako by to nestačilo určitě tam mají červeně napsáno: hlavě nedotýkat. Tsee jakoby jen to mohlo zapříčinit, že budu všechno vědět. Pojem jako psychicky pomoct, tam určitě vedou jako obrovskou lež a přitom je to… opravdová pomoc? Ksakru… vždyť mě to ani pořádně nenechali použít! Udržuju si neutrální tvář, i když se Olga pošklebuje. Fakt si z ničeho nic nedělá. Ušklíbnu se teprve, až ve chvíli, kdy odpovídá majorovi. Na rozdíl ode mne ví, kdy přestat. Já se tolik neovládám. Když necítím, co cítí druhý, tak je mi ve směs jedno, co řeknu a co řeknou oni. Dveře se otevřou a já s neochotou vystoupím. Zas ta chodba. Jednou z ní budu mít noční můry! Není mi ani líp, když se před námi objeví Popov. Chudák… vypadal, už dost použitě, ale vsadím si, že kdybych mu řekla, že mu pomůžu, řekne ne. Jak obvyklé, jak fádní… jak debilní to od nich je! Když něco řeknu, tak to sakra platí! Mám taky svou čest na rozdíl od některých. „Další dva jako já?“ zeptám se, když Popov odejde. Že by nás shromažďovali? Nebo to jsou jen nějací noví vojáci a Olga se o ně starala? Vrtalo mi to hlavou, a tak jsem si ani nevšimla hrnku s krví. Už byl vychladlí a o to víc se mi to zdálo odporné. Je pravda, že v jednom klubu jsem pila teplou kraví krev a bylo to… no docela dobré, ale Bůh ví, co je tohle. Vzala jsem hrnek a přičichla si. Docela dementní, protože nepoznám, jestli je lidská nebo zvířecí. Zvedla jsem pohled se slovy: „Lidská nebo zvířecí?“ jsou limity, které bych nepřekročila a lidská krev… nevím jak bych to vysvětlila, ale mám z ní větší strach, než ze zvířecí. Možná to je tím, že všude slýcháte jak je v lidské krvi tohle a támhleto. Ne že by to v té zvířecí nebylo, ale tolik se o tom nepíše.

Anton Sergejevič Sokolov - 24. září 2011 20:00

Na ubikacích Krátce jsem si prohlédl ubikace ale nenašel jsem nic čím bych se tu mohl zabavit a zkrátit si tak dlouhou chvíli. Proto se za chvíli vrátím zpátky za Volkovem který je stále na stejném místě jako když jsem ho před tím opustil. No zdá se že se tu moc nenudí. Ale až se všechno dozvíme tak bude o zábavu postáno. Jakmile se přiblíží večer tak se přesunu k posteli ve které se uvelebím. Spánek ale netrvá moc dlouho. Na ubikace přijde někdo třetí. Zřejmě se rozhodl si odpočinout ve stejné posteli pro kterou jsem se rozhodl já. To mu ale dojde ve chvíli kdy se pokusí si sednout. Sakra tady se člověk ani v klidu nevyspí. Vstanu z postele a podívám se na stín který stojí kousek ode mě. Jsem ve střehu pro všechny případy kdyby se něco semlelo. "Je mi líto toho neznám." Odpovím dotyčnému."Ale doporučoval bych ti aby jsi se představil ty pokud se chceš dožít rána." Pak čekám jak se rozhodne. Volkov podle všeho ještě spí. Nezdá se že by se probudil a kdyby byl vzhůru tak bych si toho určitě všiml.

Vypravěčka - 24. září 2011 21:43

Ubikace Anton, Jevgenij Chlap sebou trhne a zvedne ruce v obranném gestu. "Klid, ne? Jenom tady obvykle spávám já." Z hlasu je poznat, že je naprosto zmaten a nechápe, proč by se neměl dožít rána, když jenom šel ke své obvyklé posteli. "A když to chceš tak moc vědět, jsem Váňa." Popošel radši k jiné posteli, ačkoli by se mohl vyspat na té nad tebou. Táhlo se za ním aroma pálených bylin, podobalo se to vodní dýmce nebo vonným tyčinkám. A podle siluety byl hubený a menší než ty. Tentokrát do ní raději sáhl, než si sednul. Slyšel jsi šustit oblečení. Skopl boty a lehnul si. Jemu nepřišlo divné, že je tu někdo další, a pokud jsi svou výhružku nehodlal vyplnit, asi se tím nechtěl zabývat.

Olga Orlovská - 24. září 2011 21:51

Na patře u Dmitrijeviče Larissa Trhnu rameny v neurčitém gestu. Dozvíš se, děvče, všechno se dozvíš. Dobře, asi ne všechno, ale rozhodně víc než od Popova. Podle toho, jak vypadal, ho Dmitrijevič pěkně prohnal. I když mě teda taky. Jsem ráda, že jsem se přes den stihla trochu prospat a vůbec mě netrápilo svědomí, že jsem tam celý den nechala svoje sibiřský ovečky sama. Jít si zchrupnout mezi ně by totiž znamenalo kanonádu otázek, možná pokus o převrat a atentát. Už tak jsem ve vrtulníku riskovala. Opřu se zadkem o malou linku. Jde sem světlo jen z chodby, neobtěžovala jsem se rozsvěcovat. Nasaju vzduch do plic, jako bych větřila. "Vypij to. Doplní ti to ztracenou krev," odpovím krátce a nesmlouvavě. Už jsem do lidí nacpala onačejší věci a... je pravdou, že i do onačejších otvorů. Proto mě Dmitrijevič nikdy nenechal dělat v týmu medika. Všichni zranění byli náhle záhadně zdraví, když jsem tahala dezinfekci a obvazy z tašky.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 24. září 2011 21:58

Na centrále Ten chlap se mi nelíbil. Jenže poslouchat nadřízené musím. Sice nevypadal jako voják ale pokud se chci dostat dál než jen k neústupnému kukanistovi (termín pro blbečky, co jsou na stráži za tlustým sklem a myslí si, že se jim nemůže nic stát) budu ho následovat. Ženu si znovu prohlédnu. Dost často mě mučili. Pálili mi ruce, lámali prsty, propichovali jehlami. I když má pro mě bolest jiný význam, nikdy bych si tohle na sobě nenechal udělat. Těžko říct, jakými schopnostmi je obdařená. Jelikož nás Popov vzal společně, je mi už nyní jasné, že je našinec. Budova působí nedobitně. Kolik takových jsem už zvládl spálit do základů? Moc jich nebylo. Ale jde to. Místnost, do které nás zavřeli je najednou stísněná. Jen já, ona a naprosté ticho... Dám ruce za záda. Kouknu jí do obličeje a pokouším se v něm číst. Okem nemrkám. Černá páska přez pravý důlek mě svědí. Posadím se naproti ní. "Nikolaj. Tak se jmenuju." Zkusím navázat kontakt. Sepnu čelisti. Mluvení s lidma mi moc nejde. Hodně jsem se odhodlával abych na ni promluvil. Zvědavost nakonec vyhrála. "Neřekla ti Orlovská, co s náma zamejšlej?" Ještě jedna drobnost. Nedávám to najevo ale cigaretový kouř mě děsně dráždí. Nesnáším ten smrad, když jím načuchne oděv. Jenže v mím životě je tolik kuřáků, že už to neřeším. ...

Larissa Anya Dragoslava - 24. září 2011 22:08

Kuhyňka Zkřivila jsem obličej v náznaku naprostého odporu. Studená a… fuj, něčím to divně páchne. Ohrnula jsme ret a podívala se na Olgu. Nebylo tu takové světlo, abych přesně dokázala z jejího obličeje vyčíst, co si myslí. Na chvilku, ale fakt jen na malou, mě napadlo, že bych si to zjistiti mohla, ale tu možnost jsem hned zavrhla. Nepotřebuju si to posrat i u ní. To by byla asi opravdová konečná. Naklonila jsem hrníček ke rtům, a trochu usrkla. „Teda nechci bej problémová, ale… něčím to páchne a není to… jak bych to řekla,“ mlaskla jsem a otřela si jazyk o zuby. „nechutná to jako krev,“ dořekla jsme svojí myšlenku. Vážně z toho něco čpělo, něco jako… bylinky? Nakrčila jsem čelo a znovu si přičichla. Vážně tam něco bylo. Nedokázala jsem to určit, až tak znalá bylinek nejsem, vlastně jsem ráda, že poznám smrk, ale byla jsem si jistá, že tam něco bude. „Něco v tom je,“ řekla jsem a natáhla Olze ruku s hrnkem. „čichni se… je to jako… bylinky,“ vyslovila jsem s nechutí. „nesnažíte se do mě něco nadopovat, že ne?“

Olga Orlovská - 25. září 2011 00:24

Na patře u Dmitrijeviče Larissa Tvář se mi utápí ve stínu, ale podle toho, jak blýskají oči, se dá soudit, že onen shovívavě pobavený výraz u mě bude častý. Jako když vlčice pozoruje mladý štěňata, co si poprvé hrajou na dospěláky. "Spíš bych čekala, že ti bude víc vadit, že to je krev a ne že tam jsou léčivky." Ne, upírka to není. Takhle totiž upíři nevypadají ani se tak nechovají. A vůbec, co moderní svět ví o upírech? Vsadím se, že někde v Hollywoodu sedí za stolem jeden z nich, kápo, a točí ty pičoviny, dohlíží na kulturní produkci o upírech, aby lidi totálně zmátl. Mimikry je, když se ztratí. Heh. "Váňa by to neměl zapotřebí. Prostě to vypij a neškleb se. Nebýt toho, že tě Dmitrijevič léčil, už bys ležela bradou vzhůru. Ale i tak nemáš vyhráno, stačí trochu námahy a sekneš sebou. Což nepotřebujem. Leda by tě zase chytil hysterčák," dodám potměšile. Není pochyb o tom, že já bych se u toho, jak jinak, královsky bavila. Jen doufám, že tu partičku nenapadne zkoušet moje hranice, kdy nadhled zmizí a já jim budu muset skočit po krku. Kouknu jí přes rameno, ale pořád nevidím, že by Dmitrijevič šel, tak nikam nespěchám. I když, sakra, ještě ti dva... No co, teď musím dohlídnout na jednu ovečku, pak ty další.

Anton Sergejevič Sokolov - 25. září 2011 07:43

Ubikace - Noční návštěva Chlápek který mě probudil se mi představí jako Váňa. Nic dalšího ale bohužel neřekne takže kromě jména nevím vůbec nic. "V pořádku. Jsem takový vždycky když mě někdo vzbudí uprostřed noci."I když je pravda že nespím moc tvrdě takže není zas tak těžké mě vzbudit. S Váňou se už dál nebavím. Nehodlám to ale už dál raději řešit. Proto se hned vrátím zpátky k sobě do postele. A teď abych se zase pokoušel usnout. Sednu si na postel a chvilku koukám do tmy kolem sebe. Váňa už nejspíš už dávno usnul. Ani Volkov nemá problémy se spánkem. I když jeho teď nikdo nezbudil takže může spát pořád klidně Chvilku ještě tak sedím až nakonec opět usnu.

Larissa Anya Dragoslava - 25. září 2011 10:31

Chodba „Krev ti na rozdíl od léčivek nevypatlá mozek,“ řeknu docela i vážným hlasem, ale pak se uchechtnu a ruku s hrnkem si zase přitáhnu k tělu. Ne, nechtělo se mi to vypít. „ale mohlo by se to ohřát, ne?“ zvednu pohled od hrnku k Olze. Studená krev je prostě… blé. Určitě se to taky musí nějak srazit, třeba jako mléko. Z toho se mi dělalo ještě hůř. „Kdo je Váňa?“ zeptala jsem se. V podstatě mě to nezajímalo, ale mohla jsem tak oddálit okamžik, kdy budu muset obsah hrnku vypít a jsem si jistá, že kdybych řekla ne, najde se způsob, jak by to do mě narvali. „no… já si klidně půjdu někam lehnout, přečtu si pár knížek…“ byla by to skoro idylka a vážně by mi to nevadilo, ale tuhle možnost nevedou. Nikdy jí nevedli. Opět jsem si přiložila hrnek ke rtům a polkla dva doušky. „Co tam je?“ otočila jsem se jako ona a podívala se do chodby, během čehož mi vyklouzl hrnek z ruky. Byla to taková náhoda nenáhoda, ale aby to nevypadala, snažila jsem se ho “chytnou“, což jsem už hrála. Ne, opravdu jsem ho nechtěla chytnout. Vlastně jsem si přála, aby ten hnusný hrnek zmizel někam dopryč.

Vypravěčka - 25. září 2011 12:26

Ubikace Anton, Jevgenij Váňa za chvíli začal zařezávat, Volkov si ze spánku párkrát vykřikl. Opravdu příjemná noc jako v kasárnách, ale asi bylo načase začít si zase zvykat. Jediným rozdílem bylo, že nepřišel žádný budíček - a ani Olga. Ten den vás asi hodila na krk Váňovi, protože i když v posteli nebyl, když jste se vzbudili, přišel zpátky i s jídlem (Olga se s tím nezalamovala, takže už vám žaludek pěkně vyhrával). Akorát nepůsobil tak klidně jako předtím. Možná mu naznačili, co jste zač. Měl na sobě sice maskáče, ale stejně jako Olga bez jakéhokoli označení, beze jména. Nad případnými otázkami, co bude, kdy přijde tetka a podobně jen pokrčil rameny s tím, že neví. A vypadal, že to myslí upřímně. Od Volkova se držel dál, aby ho dělil aspoň Anton nebo nejméně stůl nebo další překážka. Často pokukoval po jeho novém šperku, po onom náhrdelníku ze zubů. Jediná informace ohledně vaší návštěvy, kterou jste dostali, byla, že k večeru vám konečně všechno řeknou. No, všechno... Pokud jste si řekli nějaké splnitelné přání na to, jak zabít čas, Váňa bez keců souhlasil, že se to pokusí sehnat. Působil nekonfliktně, přesto mu něco chybělo. Vojenské návyky? Nějaký element, díky kterému jste po pár minutách v něčí společností doslova vycítili, že je od vás. Konečně si pro vás přišli. Ale opět ne Olga, zase on. Vyjeli jste výtahem ještě o pár pater výš. "Tady to je," ukázal na dveře, za nimiž byla zasedačka. Už v ní seděli dva lidé (Natalja, Nikolaj).

Olga Orlovská - 25. září 2011 12:51

Kuchyňka Larissa Bohové, s tou holkou to bude těžký. Protočím oči ke stropu a mám chuť najít trychtýř a nalejt to do ní. Zas tak velkorysá nejsem, abych tu s ní kecala, zatímco moje povinnosti stojí. "Pij," zavrčím rozkaz, varovně, že už se pohybuje na hranici blahosklonné trpělivosti s někým, kdo jim tu dělal bordel. I ve špatném světle jde doslova cítit, jak do ní zabodnu pohled. Když k tomu přičteme fakt, že se na ni dívám svrchu... ale to skoro na každýho. Nějaká vylekaná. Anebo trik? Aby to nemusela pít? Vždyť výtah slyšet nemůže. A nemůže vědět, jestli vystoupí zrovna tady. Ani jsem si to neuvědomila. Byl to prostě reflex. Hrnek vycákl skoro polovinu svýho obsahu, ale jeho dno mi skončilo v dlani asi půl metru nad zemí. I když tenhle trik se taky nepodaří vždycky. A není chytrý to dělat, pokud je vevnitř něco horkýho. Díky bohům, že ta krev byla studená. Zvednu oči zase někam za její rameno. Tentokrát někdo fakt jde. "Hele, Váňo, skoč mi pro ně. Jsou na ubikacích," syknu na něj, než stačí zaklepat na jedny ze dveří, asi na ty Dmitrijeviče. Váňa mi ukáže neslušný gesto, ale jeho oči se smějou. Jsem ráda, že ho tu máme. Už jen proto, že díky němu jsem se mohla vyspat. Potom podám Larisse hrnek a umeju si ruce. "Fakt si myslíš, že by tě ten kluk chtěl otrávit?" Jestli řekne, že jo, tak jí ukážu, jak vypadá někdo, kdo chce tomu druhýmu ublížit.

Natalja Zacharová - 25. září 2011 17:12

Na centrále Buď tady má někdo dobrý timing, anebo nám nahrála do karet náhoda. Strážným jsem věnoval výsměšný pohled a následovala jsem Popova a toho druhého chlápka. Poznámky, které si vyměnili, ještě než jsme opustili bránu, jsem ignorovala. Slýchávám je dost často a je fakt, že tyhle byly jedny z těch, které šly nejsnáze ignorovat. Prostě pitomé poznámky. Budovu jsem si prohlédla jen krátce, není tu nic zvláštního k vidění. Navíc, tahle místa nesnáším. Budu ráda, až bude briefing za námi a my půjdem do pole. Když už se obtěžovali s tím, mne obtěžovat. Zarazím si ruce do kapes a jdu dál. Mlčím a jen se rozhlížím kolem sebe. Na Popova nijak nereaguji, dělá jen svou práci průvodce. Očividně. V místnosti se usadím naproti chlapovi. Popov nás opustil. Zachytila jsem ho pohled a opětovala ho. Prohlíží si mne se stejnou nechutí, jako víceméně každý tady. Nemám mu to za zlé. On mi nemůže mít za zlé zase to, že mne opoutala jeho páska na oku. “Co se ti stalo?“ kývnu bradou a naznačím tak, že myslím jeho oko. “Jsem Natalja.“ doplním po chvíli. Pak moje ruce začnou šmátrat ve vnitřní kapse bundy a vytáhnu cigarety a zapalovač. Tázavě se podívám na chlápka, jestli můžu. Nemám v nejmenším úmyslu zbytečně provokovat. Aspoň za tím, mi za provokaci nestojí. Takže když řekne, že ne, budu to respektovat a nezapálím si. “Netuším, Orlovskou jsem nikdy nepotkala. Ale předpokládám, žes byl taky ve Specnaz, co. Takže domove, sladký domove.“ přehodím si nohu přes nohu a stále se na něj dívám. Už ne tak zvědavě jako před chvílí, ale spíš proto, že tu není nic lepšího na koukání.

Jevgenij Josefovič Volkov - 25. září 2011 17:27

Takový běžný den Noc absolvoval celkem v klidu jen asi 3 probuzení s křikem ,ale vždy sebou praštil na polštář a zase spal. Vzbudil se celkem brzo ráno , režim z lágru v něm přece jen ještě zůstával, aspoň toho využil aby si došel na hajzl a vychutnal si všechen luxus splachovacího záchoda a toaletního papíru. KDyž se vrátil zpátky tak si ještě chvíli zdříml ,ale po probuzení zjisil, že je jich o jednoho víc. Tedy ten jeden nesl snídani. " Co o nás se nebude starat tetička? To nevadí ty budeš strejček že jo. Já jsem Volkov." šel naproti nově nabytému příbuzenstvu a to nejspíše ucouvlo. " Moje chyba. Hmm čuchám jídlo co jsi nám přinesl?" pustil se do jídla. Přeci jen možnost mít jídlo bylo mnohem lepší než lágrové stravování. Ovšem chování nového strýčka bylo divné to jak těkal po jeho náhrdelníku a jak se držel strano ubylo fakt moc divné. "Hale co je? Já nekoušu ne když nemám hlad." změřil si ho trochu nepřátelským pohledem. "Ale jestli něco víš o tom co mám na krku tak bych byl rád aby jsi mi to řek, pač jestli něco dokáže blázna dostat do stavu kdy fakt blázní, když se děje něco co nezná." nevěděl jestli strýček odpoví nebo ne. Každopádně večer by se to možná měl dovědět. Takže zbýval zjistit co dělat do večera. " Hale ty Antone máš výcvik v Combat Sambo? Nebo ty strejdo? Potřebuj use dostat do formy a nějaký parťák a tělocvična by fakt byli fajn." pravda den by se dal strávit i jinak, nicmeně tak trochu tušil ,že ho nebudou chtít jen vkvůli krásnému hlasu. Takže se musí co nejrychleji dostat do formy. Tak jako tak když už byl večer a je strejda dovedl do místnosti s dalšími dvěma ,kteří rozhodně neměli poznávací znamení personalu. " Zdravíčko přátelé . Taky od tetičky Olgy?"

Anton Sergejevič Sokolov - 25. září 2011 19:08

Celkem klidný den Obvykle bych ráno řekl že noc proběhla v klidu ale to není až tak docela pravda. Když pominu neočekávanou noční návštěvu tak mi při spánku byl trochu na obtíž Volkov. Několikrát se zčista jasna probudil s hrozným křikem což mě pokaždé vzbudilo a já začal rychle pátrat kolem sebe co se děje. Stejně náhle jak se probudil ale i usnul. Nakonec jsem si na jeho probouzení trochu zvykl a když k nim došlo tak jsem byl už relativně v klidu. Ráno bylo na ubikacích stejné ticho jako když jsme před tím přišli. Celou dobu jsem čekal že se za námi zastaví Olga nebo nám alespoň dá něco vědět. Ale nic. Jediné co jsme věděli bylo že nám všechno řeknou až večer. Jídlo nám donese Váňa který nás zřejmě dostal na starost. Nevím jestli je to mnou nebo spíš Volkovem ale dneska se zdá úplně jiný. Zřejmě se bojí Volkova.Už mám z toho neustálého čekání chuť někomu ublížit. Tohle se zkrátka nedělá. Jídlo si chvíli prohlížím a nakonec ho všechno sním. Jen dva tvorové by si v jídle nemůžou moc vybírat a měli by být schopni sníst všechno. Prasata a vojáci. Váňa se celou dobu vyhýbá Volkovovi jako kdyby to byl nějaký masový vrah co by ho měl každou chvíli podříznout. No my všichni jsme tu vrazi. Přes den tu není zase co dělat ale naštěstí tu máme teď Váňu který by se nám o zábavu možná mohl postarat. V jednu chvíli se Volkov zeptá jestli bych si s ním já nebo Váňa trošku cvičně nezabojovali. Už když to řekl jsem si musel dávat pozor abych se nerozesmál. Ne kvůli tomu požadavku ale kvůli Váňovi. S tím jak usilovně se Volkovovi celý den vyhýbá by nejspíš padnul k zemi už jen strachy. To bych mu asi neudělal. I když na druhou stranu by to byla velká sranda. "Samozřejmě že mám." Odpovím vesele Volkovovi. "A kromě Samba i pár dalších." Dodám nakonec. Počkám jestli nám nějakou tělocvičnu Váňa neukáže a v nejhorším se spokojím s tím co máme. Protáhnutí s Volkovem mi docela prospělo a tělu už boj také začínal chybět. Pár modřin sice mám ale hlavní je že jsme se navzájem nezabili. Vsadím se že Váňa děkoval bohu že nedošlo na něj. Po cvičení se skočím ještě vysprchovat abych ze sebe spláchl pot než pro nás přijdou. Váňa nás vyzvedne a odvede nás do zasedačky kde už čekají dva další lidé, muž a žena. Vejdu dovnitř a usadím se na nějaké volné místo. Rozhlédnu se po někom kdo by to tu měl na starost ale kromě těch dvou nikoho nevidím.

Larissa Anya Dragoslava - 25. září 2011 19:47

Kuchyňka „Nejsem až tak velkej kanibal,“ zamumlala jsem. Nejsem vůbec žádný kanibal, pokud se nepočítá občasné okusování prstů nebo cucání krve, když se pořežu. A kdo to nedělá? I bez toho, abych použila schopnost, mi dojde, že jí moje zdrženlivost vůči hrnku s krví štve. Mě štve jen ta krev… a ty bylinky? Či co to je. „Dobrej postřeh,“ vezmu si hrnek, z kterého se tak polovina vylila. Když už nic, tak aspoň něco. Sama pro sebe se usměju, jako bych byla ráda za to, že v hrnku něco zbilo, i když bych byla radši, kdyby se vše vylilo a hrnek zůstal roztříštěn na malé kousíčky. Ale nemůžu mít všechno. Hrnek nakloním, ale nic nevypiji, pouze dělám jako bych polkla a pohledem sleduju Váňu. Ne vážně by mi asi neublížil, ne úmyslně. Olíznu si rty od krve. „No… vypadá v celku mile… ale rozkazy musí poslouchat, ne? A navíc… nemluvila jsem hned o trávení,“ ušklíbla jsem se a konečně se dostala k tomu, že jsem do sebe hrnek na ex obrátila. Na jazyku mi ulpěla chuť kovu a těch bylinek a ani v krku to nebylo příjemné… takové lepkavé a mazlavé. Prostě humus.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 25. září 2011 20:59

Centrála Oko. Někdy zapomenu, že ho nemám. Už je to mojí součástí. Nakloním hlavu na stranu a lehce se dotknu pásky přez prázdný důlek. "Starý zranění. Z dětství. Moje chyba." Zavzpomínám ale hned zase zvednu bradu. "Říká se, že naše jizvy nám připomínají výtězství." Usměju se. Nabídnu jí ruku v bezprstých rukavicích. "Těší mě." Specnaz? Tahle ženská? Musí být stažená ze služby už delší dobu, že takhle zvlčela. Měli jsme v týmech dost zvláštních lidí ale žena a ještě k tomu taková? Nepopírám. Vypadá nebezpečně. Navíc, jestli je tady semnou, bude vyjmečná. O kolikati ženskejch to můžu říct? Sednu si a její zdvořilé gesto s cigaretou tak nějak ignoruji. Ne schválně. Spíš mi to je jedno. Nadřízení hulej jako fabriky. Hlavně ať si to nezapaluje v muničním skladě, jako jeden expert. Tři dny jsme pak zjišťovali, kam zmizel a proč sklad vlastně bouchnul. Dokonce byla i teorie, že bojoval na straně teroristů a odpálil se sám. Jen díky mímu nosu se na to přišlo. Nemám rád idioty. Měli by je střílet. Nebo házet ze skály, jako ve Spartě. Mrknu, protože moje myšlenky letí dál. "Bývala v Afghanistanu spojka. Velký zvíře. Jestli chce něco po nás, není to nic legálního ani čistýho. Jsi taky jiná? Nadhodím téma...

Vypravěčka - 26. září 2011 01:07

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Retro(spektiva) aneb Váňova odpověď Poté, co Váňa zjistil, že Volkov je, prozatím, neškodný a relativně příčetný, jeho ostražitost poněkud povolila. Nebo spíš napruženost. Sebral odvahu a nenechal se Volkovovým strašením zlomit, ně nijak viditelně. Přesto si udržoval zdravý odstup. "Je to amulet. Proti nočním můrám..." Opravdu? Nezdálo se, že by Volkov ječel ze spaní míň než obvykle. K tělocvičně Váňa bohužel poznamenal, že zatím vrchnost nedovolila, abyste opustili budovu, protože máte být v utajení. Až po briefingu dostanete svoje informace a přidělení, potom už by neměl být problém. Ovšem ubikace byly prostorné a přece jen... nejste žádný americký padavky, šlahnutí o lino vydržíte, no ne?

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 26. září 2011 01:08

Centrála - zasedačka Zrovna se chystám Natalji něco říct když se rozrazí dveře a zjeví se v nich další dva. Pěkní podivíni. Koukám, že do armády dneska pouští kde koho. Moje jediné oko nestačí koulet v důlku. Trochu mi padne čelist. "Tetička Olga?" Kam jsem se to dostal? Zavřu oko a promnu si spánky. Jsi specnaz. Jsi specnaz. Opakuju si pro sebe. Zamručím. Nemám rád lidi. Nemám rád, když se musím seznamovat s tolika členy. Protože se někdy stává, že prostě umírají. Nebo tihle ne? Kouknem koho to tu máme. Ten trochu zjizvenej nepůsobí zas tak zle. Neřekl zatím ani slovo, takže by to mohlo být ok. Pak srandysta, co vypadá, jakoby ho právě pustili z lágru. Nakonec ženská, kolem který radši nebudu chodit s magnetem. "Nikolaj. Moc mě těší." Vylítne to ze mě jako vetřelec. Co to kecám za bludy, když se s nima nechci bratříčkovat. Jednou mi kdosi řekl, že policajt policajta pozná v davu, i kdyby byl v civilu. Jde o způsob, jakým se pohybuje. Jak vnímá. Je možný, že mi : mimořádný Specnaz, se poznáme a družíme?...

Olga Orlovská - 26. září 2011 01:23

Kuchyňka Larissa No konečně. Přestala jsem nad Larissou bdít s ostřížím pohledem a začala prohrabávat skříňky, jestli si tu někdo nenechal něco na svačinu. Odlepila jsem lístek se jmenovkou a přivlastnila si to. Přinejhorším to svedu na někoho z patra. Nevím totiž, kdy se mi poštěstí znova se najíst, pokud nás Dmitrijevič vyžene do pole. Pití bylo opravdu hnusný a lepkavá, mazlavá pachuť skoro nutí k dávení a hořkým slinám. Trochu krve je i na zemi, ale nijak mě to netrápí. Tady se uklizečky neptaj. Radši. Mlčky jím svůj úlovek, koukám do chodby. Zatím se mi tam moc nechce. Určitě by na mě všichni chrlili spoustu otázek, Volkov by začal povykovat... ne, radši tam půjdu až co nejpozději, aby to co nejdřív rozťal Dmitrijevič. Několikeré kroky mi prozradí, že Váňa vede ty dva. Naštěstí jsou dveře do zasedačky za rohem. Počkám ještě chvíli a konečně vykročím. Po cestě klepnu na Dmitrijevičovy dveře. Zasedačka Všichni S poslední členkou (Larissa) tohodle pochybnýho sdružení jsme přišly jako poslední (časově cca 2-3 minuty po Volkovovi a Sokolovovi, tzn. hezky na sebe zareagujte). Tentokrát jsem v civilu a jedině smrtkoidní ksicht té poslední, ke které jsem se nestihla dostat, mi je neznámý stejně jako já jí. Mlčky se posadím do křesla - ale ne toho v čele stolu, po jeho pravici, opřu se do něj a zakloním dozadu. Já asi nebudu ta pravá, kdo vám bude vyprávět pohádky, protože se k ničemu nemám. A to očekávání, co smrdí v místnosti, je nepříjemný. Rozhlídnu se po vás a modlím se, aby mě Dmitrijevič zachránil a konečně vysypal svoje záměry.

Larissa Anya Dragoslava - 26. září 2011 08:29

Kuchyňka „Blé…“ ulevila jsem si a zkřivila odporem tvář. Teplá krev je mnohem, mnohem lepší. Tohle budu mít na patře ještě hodně dlouho a pochybuji, že bych někdy přestala myslet na to, jak odporné to je. Hrnek jsem odložila na linku a s neskrývaným odporem jsem sledovala, jak se Olga láduje. I když jsem měla hlad, po hrnku, co jsem vypila, jsem chuť na jídlo neměla. Přesto jsem se ale přemohla a s úsměvem jí popřála dobrou chuť. Úsměv mi zamrzl, až když zaklepala na dveře do Borisovy kanceláře. Nechtělo se mi tam. Nechtělo se mi za Borisem. Možná kdyby byl bezruký, tak by to ani nebylo tak špatné, ale když si vzpomenu na jeho ruku… Bezděky jsem si přitiskla ruku na zranění. Ne, léčit mě už určitě nebude. Spokojeně jsem šla za Olgou dál, do zasedačky, šťastná, že za námi nejde Boris. Ne, že bych z něj měla takový strach, to mám z málo lidí a většina z nich už čuchá kytky ze spoda nebo je naprosto psychicky nepoužitelná, ale je to, jak on to nazval respekt. Malý, ale je tam. Zasedačka Neříkala další dva? Podivila jsem se a sjela pohledem všechny přítomné. Takže jsou jako já? Taky mají nějakou schopnost? Nebo… proč by mě sem vodili? A pokud mají schopnost, jakou? Zvědavá jsem byla odjakživa a teď jsem zvědavostí skoro hořela, měla chuť všechno vyzvídat a možná, že bych i ty otázky, které se mi honili hlavou, vyslovila, kdyby se mi jazyk nelepil na patro a stále jsem na jazyku neměla pachuť studené krve. To jediné mi zabránilo cokoli říct a víc než to i mile se tvářit. Ledovým pohledem jsem si prohlížela jejich tváře. V paměti tak mi ulpěli i ty nejmenší detaily, i když ty za čas zmizí, vím to, moje schopnost mnohé potlačuje a mnohé mi bere. Je to výměnný obchod. Něco za něco. Svalila jsem se do křesla, ruce položila na opěrky a pohledem přelétávala ze všech, co tu byli. Konečně se dalo říct, že jsem skutečně přemýšlela… chtěla jsem to dokonce vylovit z jejich hlav, ale ovládala jsem se. Už tak jsem riskovala, když jsem naštvala Borise a Popova. Další nepotřebuju, i když nenávist je taky cena za informace. „Na co čekáme?“

Jevgenij Josefovič Volkov - 26. září 2011 08:38

Zasedačka a jiné kratochvíle lehké retro "Aha tak odtud vítr vane prý proti nočním . Můrám škoda ,že to funguje asi jako vše v rusku." věnoval Váňovi dlouhý usměv spojený s vyceněním zubů a zavrčením. Ať má noční můry taky někdo jiný. Fakt že místo žíněnky měli jen lino, na situaci neměnil ale vůbec nic. Akorát budou oba více potlučení. Volkov asi bude mít o pár modřin více ,neb pobyty v ozdravném zařízení na sibiři, nepočítají s nárůstem svalové hmoty. a zase zpátky do reality "Jasnačka tetička Olga , tu neznáš taková blonďatá hubená s obrovským smyslem pro legraci a dekorovaný obojky." zkusím svůj náhrdelník ze zubů jen ukázat ,abych věděl jestli se ho bojí jen Váňa, nebo jestli se bude chytat více lidí. Jednočko evidentně něco trápilo, ale tak to by trápilo každého s trochou mozku, při prvním setkání s Volkovem. "Zdravíčko Nikolaji. Takže ty nejsi z rodiny, viď? Když teda neznáš tetičku Olgu." jeho oči zaznamenají ale další cíl, cíl který bledostí trumfne jeho vlastní bledost a¨mimo železa v obličeji vypadá, jako by měl za sebou podobné, byl čas otestovat psychologickou odolnost. Zapíchl pohled svých očí na místo kde seděla Natalja. Chvilku skenoval oblast hrudníku. Zatvářil se lehce zklamaně ,ale pak se jeho výraz změnil v šílený škleb. " co to moje slepé oči vidí? Není to pocestný je to pocestný. Zeptáme se ho tedy odkud přichází." s těmito slovy se celkem rychle přemístil k Natalje a chvilku jakoby větřil "pšik." vydal ze sebe a couvl o dva kroky. " osobní poznámka na čuchání k ženským nejsem připraven." rozhodil rukama. "Nicméně má tato slečna za sebou pobyt v ozdravném zařízení? A jakpak se jmenujete slečno?" oblízl si rty a nejspíše zadělal na další noční můru. Pak se rukou praštil do hlavy. " Já hlupák hlava děravá berlu mrazilku jsem nechal doma.....Teda zapomněl jsem se představit. Já jsem Volkov tak mi říká tetička a asi to tak i bude." Ledva se stačil posadit a nejspíš i vnímat případné představení ostatních když se dveře otevřeli znovu. Tentokrát přišla tetička další žena a nějaký chlap. „Tak tady je. Tohle je ta tetička.“ ukázal energicky a nadšeně na Olgu. Pak se na chvilku ztišil. Otázka té první byla docela k věci a on se rozhodl odpovědět. „Hehe já si budu dělat čárky kolikrát to dneska ,ještě řeknu. Čekáme na to až se představím to je jasný ne. Já jsem Volkov jedinej co má zuby na krku aby se nebál špatných snů.“ opřel svůj pohled na Olgu. "Ačkoliv špatný sny jsou to proč sem tady, že jo? Takže by možná nebylo vod věci nechat je abych je měl." opět se stišil.Evidetně ho nějaká potřeba klidu moc netrápila. Rozhodl se spíš trochu trápit Olgu za ten náhrdelník.

Larissa Anya Dragoslava - 26. září 2011 09:04

Zasedačka Proboha… fakt jsou takový magoři, jak vypadají. Povzdechla jsem si a zastrčila si za ucho neposedný pramen vlasů, který by slepený již zaschlou krví. Jo humus, já vím, ale na kořínky to působí fakt blahodárně. Někdy si říkám, že se asi budu koupat v krvi jako Báthoriová. Ta ženská věděla jak na to. Krutě se suměju a pokývám hlavou nad svým geniálním nápadem, až později si uvědomím, že ten chlap na mě i mluví. Blázen, je o blázen, ale tím líp pro mě. Hmm dal by se léčit blázen? A jaké by s ním bylo souznění? „Tak si ten náhrdelník sundej,“ zamumlala jsem. „nebo to snad nejde?“ zajímala jsem se. Jo, jo a zajímat se budu! Bláznové musejí být fajn… hlavu jsem jim ještě neprobírala a osobně to chci zkusit! Musí to bejt super. Prostě musí. Bude to něco jiného, než uspořádané myšlenky, škatulkované mysl. To už mi leze krkem. „A propo…“ nakloním se. „co je to za sny?“

Jevgenij Josefovič Volkov - 26. září 2011 09:10

Zasedačka " sundat nahrdelník.... ady jde o princip kočičko tetička mi ho nandala tak ať mi ho taky sundá. Ona nevěří že zlé sny potřebuju ,apač překonat strach je větší síla než ho nemít. Navíc žlutí králíčkové by jistě nechtěli skončit jako jejich kamaradi co si taky hráli se špatnými sny. Až z toho špatný sny udělali salto s třema vrutama." vysvětloval ,ale pokdu z toho někdo něco pochopil tak msuel být genialní, nebo blázen. Případně obé. " Jaký mám sny samí špatný třeba špatný je to že se mi nezdá o tom že bych tě ..... A nebo se mi taky nezdá o letajícím koberci a tak prostě špatný sny černobilí špatná kvalita. Hrůza." křenil se pobaveně předvádění se byla jeho záliba už v lágru.

Larissa Anya Dragoslava - 26. září 2011 09:40

Zasedačka „Aha…“ kurva to pití! To pití! Pokud ho omazuje náhrdelník, tak to, co jsem vypila! Sakra, sakra! Já věděla, že se na to mám vydlábnout. Nebo to nevěděla? Nic tam nebylo? Ale co ty bylinky? Ne! Nemůžu přijít o svojí schopnost! To nejde! Bez ní budu, jak ten psychopat naproti mně! „a nikdo jinej nemá něco podobného?“ třeba to dali jenom jemu. Třeba je fakt nebezpečnej. A já nejsem? Kurník nechci být nebezpečná! Chci svojí schopnost. Měla jsem sto chutí se rozeřvat a všem tu vlézt do hlavy, abych věděla, že jí mám. Že je moje. Že mi ji nevzali! „Bys mě?“ nekrčím čelo a pozvednu jedno obočí. „Co bys mě?“ nebyla jsem si jistá, jestli to chci vědět, ale moje schopnost si to žádá. Divné, že kvůli ní obětuji víc, než kvůli některým lidem.

Anton Sergejevič Sokolov - 26. září 2011 10:51

Zasedačka Celkem jsme v zasedačce čtyři. Když opomenu sebe a Volkova se kterým jsem už strávil a měl jsem čas poznat ho. Kromě nás tu ještě sedí chlápek s jedním okem. Podle toho co jsem slyšel se jmenuje Nikolaj. Stejně jako všechny ostatní ho vidím prvně a nikdy jsem se s ním asi nesetkal. Tak nevím co si mám o tomhle myslet. Většinu času mlčí a tváří se pořád stejně. Asi jeden z těch kteří za sebe nechají mluvit své vlastní činy. Naproti tomu druhá osoba je oproti němu úplně jiná. Tak tohle je teda něco. Tohle se jen tak nevidí. Navíc u takové sorty lidí jaká tu je. No nechám se překvapit a uvidíme co je zač. Volkov má mezi tím c oděla aby se nezbláznil. Nabitý energií běhá všude možně a mluví o všem možném. Zejména se zaměří na tu ženu která tu s námi sedí. Je zajímavé pozorovat jeho chování. už jenom jeho sledováním se dost bavím. Jeho úsilí se nakonec ještě zvětší když se k nám přidá ještě Olga. Volkov je radostí bez sebe a zdá se že má o zábavu postaráno. Olga navíc přivede ještě někoho. Bezva další kočka do party. Volkov se s novou příchozí pustí do rozhovoru který i když jsem zaslechl jen něco je dost zajímavý vzhledem k jeho povaze určitě i dost veselý. Podle toho že dorazila i Olga hádám že už jsme tu všichni a na nikoho se už asi čekat nebude. Nikdo nám ale ještě neřekl žádný důvod toho proč tu vlastně jsme. "Takže o co tu vlastně půjde?" Zeptám se po chvilce ticha když nám nikdo nic neřekne. "Docela rád už bych se něco dozvěděl když už jste mě kvůli tomu vytáhli až sem." S těma tajnostma je to docela otravný.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 26. září 2011 11:52

Centrála - zasedačka Tak tohle je fakt něco. Zažil jsem hodně ale asi sem vypadl z tréningu. Mám rád blázny. Můžete jim ublížit a nikdo to na vás neřekne. Nebo můžete tvrdit, že si to vymyslel sám a seřezat ho ještě víc. Tenhle je jinej. Volkov buď oplívá ohromnou silou nebo se Specnaz už doopravdy zkazilil. Ne, nepochybuji o své zemi. A Specnaz musí být jiní. Vždyť jsme nejlepší. "Pane Volkove já znám Olgu. Alespoň z doslechu. Nikdy jí ale neříkali tetičko." Zamračím se. "Teda, aspoň co si pamatuju." Další jeho předvádění jen tupě sleduji. Je jako nadopovaná veverka. A ta žena, Larissa, udělá osudovou chybu. Začne s ním mluvit. Jakmile s blázny začnete komunikovat, chytí se vás. Když jsem v armádě začínal, jako mladý ucho, procházel jsem se svou pracovní koleginí starý blázince. Inspirativní. Stojíme zrovna na chodbě, zapisujeme věci, který nám vykládá doktor a sestra tehdejšího oddělení pro nebezpečné devianty. Pozoruje nás jeden pacient. Nevěnuji mu moc pozornosti až když přijde blíže ke kolegini. Z uslintané skoro bezzubé tlamy vydoluje bonbon a vrazí ho mé společnici v upatlané stařecké ruce před obličej. "Na!" řekl tenkrát a já se rozesmál. Jenže doktor ani sestra se nesmáli. "Promiňte ale ten bonbon si budete muset vzít." "Prosím?" Otáže se vykulená kolegině. "Nabídl vám svůj bonbon. Je pro něj důležitý. Líbíte se mu." "No to mu teda přeju..." "Počkejte. Pro něj, to je projev největší důvěry. Jako ve smečce s vlky. Nabídl vám svůj díl. Konkrétně tento pacient by byl po odmítnutí velice velice agresivní. A náš personál nemá dostatek anestezií aby ho uklidnil." Kolegině si nakonec ten ulepený bonbon vzít opravdu musela. Na záchodě pak patnáct minut blila jako šakal. "To já taky." Probudím se ze zamyšlení a odpovím Antonovi. "Olgo? Kvůli čemu tady vlastně sedíme?" ...

Jevgenij Josefovič Volkov - 26. září 2011 13:04

Kancelář " to jsou hrůzy co. Ale tvaříš se jako by jsi měla vlastní. A to jako ne totoc, jenom já jsem tetičky oblíbenec s náhrdelníkem." usmál se. " Co bych tě cha snědl ... ne ožužlal..to taky ne sakra co by mohl chlap jako já dělat s ženskou. No vzít si tě taky nechci... tak už zbejvá hrát si na doktory." znovu se oblízl. " Teda pokud nemáš jinej nápad." usmál se a jal se věnovat jednoočku. "No vidíš a já jí říkám tetičko. To víš pobyt v zimě lidi sbližuje. Teda jestli si rozumíme. Takže obnovit paměťové moduly a bude všechno fajn." nicmeně jak Nikolaj tak Anton měli pravdu bylo na čase zjistit proč tu jsou. " No oni maj pravdu tetičko. Proč tu jsme? Teda neplanujeme udělat pěvecký sbor? Ne že bych na to neměl hlas. Ale mám pochybnosti u ostatních. Navíc nemužu vystupovat s divnejma zubama na krku by se lidi báli. Stejně jako chuděrka Váňa."

Larissa Anya Dragoslava - 26. září 2011 15:52

Zasedačka „Tak samozřejmě, že mám taky svoje,“ uchechtnu se. „ale mě nikdo nenasazuje obojek,“ úsměv se změnil na škleb, ale i tak jsem nevypadala nijak nepřátelsky, spíš pobaveně, ale jemu to mohlo přijít naprosto stejné. Každopádně to bylo příjemné, bavit se s někým… bláznivým? Lepší, než Boris, Popov a Olga dohromady. Tenhle řekl všechno upřímně, jak to viděl, slyšel… chápal, byl takový upřímný, i když působil jako blázen. Těžko říct, kde dřív byl, takže by to bylo možné. Jsem ve skupině s bláznem! Páni… vážně bych to mohla zkusit, ale teď tu je Olga a každou chvíli přijde Boris. Ne, nepotřebuju, aby viděli, jak a co dělám. Navíc to co ví strýc a moje záznamy, když jsem odcházela, jsou trochu nepřesné. Ne všichni mohou vědět všechno a jsou věci, které neví ani moje matka. „Teta Olga? Zvláštní…“ řeknu si spíš pro sebe a pohled zabodnu nejdřív na jmenovanou, otázka v očích, a pak svůj pohled přesunu na náhrdelník, o němž mluvil. Nějaké zvířecí zuby. Skousla jsem si ret a víc se k němu naklonila. „Můžu?“ pohled jsem měla stále na řetízku. Že bys nad tohle dokázalo…? Jestli to nebyla jen jeho paranoia. Vždyť na co by jim byli, kdyby nám sebrali schopnosti, že?

Jevgenij Josefovič Volkov - 26. září 2011 17:28

Zasedačka " Svoje páni a co teda máš když ne náhrdelník a no nechceš ten obojek sehnat?" řekl s naprostou vážností. " Nemá někdo obojek tady pro slečnu? Třeba tetička ta by jich mohla mít víc" bavilo ho sledovat reakce ostatních. " Ne teta ale tetička, teta to je jak bych jí neměl rád ,ale copak bych jí neměl rád když mi dala na krk zuby proti nočním můrám. Počkat vlastně jo kvůli tomu bych jí možná nemusel mít rád." když se ovšem Larissa naklonila víc k němu ,aby prozkoumala náhrdelník tak udělal dva kroky stranou vycenil po zvířecku zuby a zavrčel. " Moje sežeň si vlastní. To je od tetičky a ta mi ho taky muže sundat." vlastně si nebyl jistý jestli ano nebo ne každopádně pocity z minulého pokusu o to se náhrdelníku dotknout ,byli stále v živé paměti.

Natalja Zacharová - 26. září 2011 18:30

Centrála - zasedačka Nadzvednu se v židli a natáhnu se přes stůl, abych si s ním podala ruku. Můj stisk je pevný a jistý, žádná leklá ryba, ale není silný. Což je vzhledem k mým fyzickým proporcím logické. “Já bych spíš řekla, že je důležité, aby vůbec něco připomínaly a je jedno jestli vítězství nebo prohry.“ ušklíbnu se a stáhnu se zpět do křesla. Informace o Olze jsou relativně irelevantní. Ona mne zas až tak nezajímá, spíše mne zajímá to, co s námi zamýšlí. Nad Nikolajovou otázkou, zda-li jsem taky jiná, se jen pobaveně uchechtnu. Zajímavý dotaz pro někoho, kdo vypadá tak jak vypadá. Už to, že takhle vybočuji z davu, znamená, že jsem jiná. Ale vím, co tím myslel. Prozatím ho to nemusí zajímat. Nemám důvod mu to sdělovat. Navíc nám přibyla společnost. Během pár minut se do místnosti nahrnuli dva muži a dvě ženy, z nichž jedna očividně byla Orlovská. Nad výkvětem Specnazu jen protočím oči v sloup. Snažím se ignorovat bzučivý element jakéhosi maníka, který se mermomocí snaží o upoutání mé pozornosti. Nevěnuji mu víc než jen tiché zavrčení. Jako první si vysloužil nálepku ten mě dlouho srát nebude. A když svůj pohled stočí na můj hrudník, skloním hlavu a nechápavě se dívám tam, kam i on. Co ho na tom fascinuje, ubožáka. A když se s ním ta dívka pustí do konverzace, už je toho na mě moc. Snažím se zmizet v křesle. Zahrabat se do země a být neviditelná. Jenže to nejde. Tak jen sklouznu po židli, co nejníže pod stůl je to možné, založím si ruce na prsou a dívám se na jediné místo, které mě uklidňuje. Na Nikolajovu černou pásku přes oko. Druhý muž už taky ztrácí trpělivost. Nedivím se mu. Taky chci vědět, co se tu děje. Ještě chvíli a vytáhnu ty cigára Přemýšlím nad, pro mě nejdůležitější, informací dne, a jazykem s piercingem přitom cinkám rytmicky o zuby.

Vypravěčka - 29. září 2011 16:23

Všichni Olga pozorovala převádění a klevetění některých s rukama založenýma na hrudi a nešlo poznat, zda hluboce lituje, že vás sem přinesla, nebo je opět nad věcí a má to na háku. I když jakmile začal Volkov povykovat směrem k ní, mlčky k němu zvedla oči a už to nebyla tetička - takhle se tvářila v prvních minutách jejich setkání. Tehdy, kdy ještě nevěděl, zda ho nejde tajně popravit. Boris Dmitrijevič dorazil záhy. Olga se přestala pohupovat na židli a postavila se. Ne do pozoru, přitiskla pravou pěst k srdci v nějakém bohatýrském pozdravu. Borisova aura dokonce donutila na chvíli zmlknout i Volkova. Anebo mu něco zaskočilo? Muž v tmavé košili bez kravaty přešel do čela stolu ke křeslu, zůstal stát, zatímco Olga už si zase sedla. Prohlédl si vás. Zkoumavě, ne přezíravě a pohrdavě jako mnoho velitelů, se kterými jste se setkali. Na Larissu se zahleděl o úder srdce déle, ale i tak to bylo jako tíha let. "Dobrý večer. Jsem Boris Dmitrijevič," představil se jen jménem a otčestvem, nikoli příjmením. "Byli jste sem povoláni, jak jinak, kvůli vašim schopnostem a samozřejmě i kvůli tomu, čím jste bývali. A pořád jste. Obě tyto věci si žádají utajení, proto vám ani Orlovská nic neřekla." Olga pozorně poslouchala, takže možná pro ni budou jeho požadavky nové jako pro vás. "Upozorňuju vás, že to, co tu řeknu, neopustí tuhle místnost." Znělo to jako... varování? Boris Dmitrijevič se nadechl a pokračoval. "Budete teď pracovat jako tým. Každého nadání bude pro nadcházející úkol potřebné, a proto jsem rád, že Orlovská nemusela nikoho z vás zastřelit." Stáhl dolů plátno za svými zády a zapnul projektor. Zatím se nic neukázalo. "Před třemi dny z Mauzolea zmizelo Leninovo tělo. Přes veškerá zabezpečení." Olga povytáhla obočí a pak jí zacukaly koutky. Ale před Dmitrijevičem si nedovolila žádnou poznámku. "Nic se tam nenašlo. Nic viditelného pro normální lidi. Já ale vím, kdo to má na svědomí. Grigorij Čerenko." Na plátně se objevila vcelku stará fotka jmenovaného. Olga se přestala uculovat a zamračila se. "Mág. Během druhé světové války vyvíjel pro Stalina způsob, jak oživovat mrtvé vojáky. A co vím, už tehdy dělal ve svém projektu pokroky. Co stihl za dalších skoro padesát let, to můžeme jen odhadovat. Ale Čerenko se nikdy před ničím nezastavil. Proto počítejte s nejhorším." Takže ne ledajaký mág. Rovnou nekromant. "Vaším úkolem bude najít ho. Ještě teď se vydáte do Mauzolea a budete hledat jakékoli stopy. K ruce vám bude Orlovská a Antalovskij, který už mluvil s personálem a byl to on, kdo zjistil stopy magie." Vypadalo to, že Dmitrijevič domluvil, ale asi ne. Tvář mu potemněla, když klikl na další obrázek. Bylo na něm něco, co vypadalo jako... žena. Olga zaskřípala zuby a sevřela opěrku křesla, až zavrzala. "Čerenko se určitě bude snažit spojit se svým starým spojencem. Jadwigou. Vy ji asi spíš znáte pod jménem Jaga. Bývala to velice mocná čarodějnice. To, co znáte z pohádek, byl jen zlomek její síly. Smuta," (pozn. období prvního desetiletí 17. století, kdy se kvůli vymření Rurikovců a smrti Borise Godunova hledal následovník a na trůnu se střídali různí nepraví nástupci a v Rusku zavládl chaos), "byla obdobím, kdy o ní mám první záznamy. Od té doby působila jako šedá eminence u carského dvora. Nevíme, jestli u každého panovníka, tajní carští historici se o ní zmiňují hlavně ve válečných obdobích. Kdosi dokonce napsal, že to ona mohla za tu krutou zimu, která zastihla Napoleona při ruském tažení, že odjela na sever prosit bohy nebo duchy zimy." Jakkoli úsměvně a pohádkově to znělo, něco v Borisově tónu a výrazu vám vehnalo mrazení do zad. On totiž mluvil ne o mýtech, ale o skutečné osobě, kterou možná i potkáte. "Abych to zkrátil - protože v tajných archivech je toho o Jaze ještě mnoho, dokonce ani já nemám ke všemu přístup. Poslední velkou roli sehrála ve Velké vlastenecké válce," (pozn. Rusové neříkají druhá světová), "společně s Čerenkem," dodal. "Byli nasazeni do Stalingradu." Boris vám dával maličká vodítka. Víc nemohl, nevěděl... kdo ví, ale nevypadal na vysokoškolského profesora dějin, který se rád poslouchá. Pokud něco zmiňoval, asi to mělo význam. "Jenže potom jsme dostali za úkol Jagu odstranit. Nepodařilo se mi zjistit, kam až sahají její schopnosti a kde čerpá sílu, ale bylo jasné, že ve válce vždycky sílí. Já a několik dalších jsme ji měli uzavřít do magického vězení. Čerenko se toho neúčastnil. A mně je jasné, že pokud se znovu objevil v Rusku, bude ji hledat." Konečně ztichl a čekal, co na to řeknete. Na to, jak se vším vláda, KGB a další dělají tajnosti, byla tohle docela informační bomba. Kdo ví, jestli o tom věděl třebas i prezident nebo to drželi v ruskou tajní a Specnaz, jejich mágové jako Boris.

Vypravěčka - 29. září 2011 16:37

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Jevgenij Muže, který vešel do dveří, jsi poznal. Boris Dmitrijevič. Účastnil se projektu Košmar. Nevěděl jsi přesně, jestli to byl vyloženě jeho vedoucí nebo jen jedna z velkých ryb, nebo naopak jen nástroj stejně jako ty. Chodíval tě kontrolovat. Zjišťoval rozsah tvých schopností. A když tě zpočátku tělo neposlouchalo, uzdravoval tě. Teď, když ho vidíš mezi jinými lidmi, jak mluví o vašich darech, ti je jasné, že to nebyly halucinace, když do tebe - bezbolestně, tedy aspoň vzhledem k tomu, co dělal - nořil ruce a vracel kostem pevnou podobu. Vždycky byl sám, beze svědků, a možná jsi ani nebyl na opravdovém operačním sále. To on přijel tehdy na místo, kde ses dopustil toho masakru. Nezuřil. Nespílal ti. Rozhlédl se kolem a řekl, žes ho zklamal. Kdo ví, možná se on zasadil o to, aby tě nepopravili, ale "jen" zavřeli, třebaže znal tvoji moc. A teď byl opět tvůj velitel. Pamatoval sis, jak neměl rád, když ho někdo přerušoval. Jeho pohled byl káravý a i nadutí velitelé před ním klopili oči nebo přinejmenším zmlkli ve svém halekání. Nebylo pochyb, že Boris Dmitrijevič kolem sebe šířil autu respektu a úcty. Pro ty, co ho neměli rádi, možná i strachu.

Jevgenij Josefovič Volkov - 29. září 2011 18:03

Zasedačka Příchod Borise měl u volkova za následek docela zajímavou věc. Volkov se zcela klidně posadil a jen na něj vyvaleně koukal, občas tiše zavrčel , nebo dal trochu najevo nelibost vůči tomuto člověku. " Cha začíná to dávat smysl, tak copak máš za problém Borisku." Volkov celou řeč Dimitrijeviče jen seděl a tvářil se dílem naštvaně dílem s pochopením a dílem s obrovskou chutí někoho zabít. " Borísku borísku ,kdyby jsi nebyl mohlo být spousta srandy." když Boris domluvil tak se Volkov hluboce nadechl a mírně se usmál. " Takže někdo ukradl vůdce sovětského imperia a nejspíš ho chce oživit a připomenout mu že matičku rus obsadili hanební kapitalisté. Tak to bude legrace. Předpokládám ,že soudruh Lenin nebyl hlídán kamerami? Nebo snad ostatky soudruha Lenina měli nějaké speciální střežení ,které by bylo nesnadné obejít? Navíc Borísku říkáš že tu jsme kvůli schopnostem no a nebylo by fajn nám je taky umožnit používat. Já ti nevím ale diverze se bez vybavení dělá špatně a no přežití bez nože je taky trochu adrenalin. Nemluvím o průzkumu objektů a tak. Ono opravdu není pěkné snažit se naše schopnosti měnit ty moc dobře víš ,že když se v něčem dlouho rýpeš a nedáš tomu odpočinout tak se to zblázní. " zvednul se a po vzoru jistého střeleného pirátského kapitána. " Navíc Borísku máme být tým, jenže já o nich nic nevím. Jako já jsem na průzkum,diverze, průniky a přežití ale co umí oni? A no jsme všichni podobně specializovaní?"

Natalja Zacharová - 29. září 2011 18:46

Zasedačka Když dovnitř vstoupil Boris Dmitrijevič, mohla jsem napočítat dva údery srdce, které vynechaly. Sakra, to je chlap Sjela jsem ho pohledem od hlavy až k patě. Možná až moc mlsně, ale tvářím se pořád stejně a ty malé plamínky v očích, které se mi rozehrály, horkotěžko někdo ze soudruhů vidí. Narovnám se v židli, abych tam neseděla jako vágus, nohu si přehodím přes nohu a nebýt svého podivného, netypického, vzezření, vypadala bych jako dáma. Když Boris D. spustí, pozorně poslouchám. Zní to až příliš pohádkově, pro někoho, kdo se ve světě magie nepohybuje. Bohužel my jsme na té druhé straně, takže vím a nejspíše i věřím tomu, že za tím vším má prsty jeden temný mág, nekromant, a baba Jaga. Kéžby si ty dnešní haranti z baby Jagy nedělali takovou prdel. Ta by jim ty jejich ksichty protáhla do nekonečna. Tseh Rozprostřu si dlaně po stole a aniž bych se dotýkala desky stolu, tak nad ní přejíždím. Obvykle se takhle líp soustředím. A navíc, nejsem tady jediný magor. Rozhodně jsem daleko ve frontě za Volkovem. Když Boris domluví, skočí mu do toho Volkov. Jen se ušklíbnu a pak přidám svou jízlivou poznámku do kotle. “Nechcete cinknout třeba Rasputinovi, jestli to není jeho kámoš a nemohl by nám dát tip, co?“ Jakmile to vyslovím, tak se zarazím. “Vlastně… by to nebyl tak špatný nápad.“ tiše se rozchechtám. Ale i přes všechnu mou jízlivost to beru smrtelně vážně. Jen to není na první pohled vidět.

Larissa Anya Dragoslava - 29. září 2011 19:09

Zasedačka „Hmm… tak si to sežer,“ řeknu jízlivým tónem a stáhnu se zpět do svého křesla. Nestačím se ani uvelebit, když přijde Boris. Stisknu k sobě rty, abych něco neřekla. Ne, vážně nechci voodoo panenku. Možná bych se jí ubránila anebo taky ne! Nebudu riskovat, ne dokud nebudu vědět, proč jsem tady. A že by bylo na čase, aby to z nich vypadlo. Přimhouřila jsem oči, když jsem postřehla, že se na mě dívá. Nečekal, že tady budu. Co, Borisi, myslel si, že umřu? To je, ale překvápko! Určitě si přál, abych tam dole zdechla! Co, Borisi, dal by sis o láhev vodky navíc? Nakrčila jsem ret a svezla se na křesle níž. Schopnosti… jak originální, že? Odfrkla jsem si a začala si prohlížet nehty. Nechal by mě umřít a teď chce pomoct? Ha ha… ten je ale vtipnej. Fakt, Borisi, ty válíš! Lehce mi cukali koutky, ale snažila jsem se, aby to nebylo vidět. Zdařilo se? To asi těžko, úsměv u mě, i když je jen naznačením je nepřehlédnutelný. Sakra! Skousla jsem si ret. Ukradli Lenina?! Fíha… ono tam nějaké zabezpečení je? I přes veškerou snahu, kousání se do rtu a přemýšlení nad tím nejmorbidnějším jsem se musela usmát. Ukradli Lenina! Tak to je moc… jo, jo… tohle prostě, páni! Ukradli Lenina… to je hustý. Co na to řekne široká veřejnost? To bude prdel, až to zjistí. Už teď se mi chtělo smát, ale jen jsem se v židli svezla trochu níž, ruce položila na stůl, aby mi schovali dolní část tváře a vesele jsem se usmívala. Jo, jo… baba Jaga. Ivánku kde jsi? I když… Nástěnka bude asi lepší… možná, snad, dejme tomu… skafra, už se v tom motám. Ukradli Stalina? Proč? A kde je? Počkat… Stalin? Heh… Stalin, no jasně! Proč se chovám jak debil? Aha… zapomněla jsme to vypnout. Kurník. Mlaskla jsem, když skončil a narovnala se. Sjela jsem pohledem ty dva, co promluvili. Ano, já vás taky neznám a upřímně ani se mi vás moc znát nechce a Rasputin? Proč ne? Zrovna před týdnem jsme si psali na Facebooku. Určitě bude tak ochotný a pomůže nám. „Ehm… Borisi, co řekli přede mnou je dokonalé, ale vy jste jí měl zavřít… Jagu… s těma dalšíma, proč jste jí nezavřeli?“ nakrčila jsem čelo.

Anton Sergejevič Sokolov - 29. září 2011 20:15

Zasedačka - příchod velkého B Naše dotazy se začnou postupně hromadit a je na každém z nás tu vidět že by už rád vlastně věděl proč tu vlastně vůbec jsme. I přes veškeré dotazy Olga stále mlčí a neodpovídá. Ale ani nemusí. Do zasedačky vstoupí další hráč. A podle toho jak Olga zareagovala nepůjde o žádného chudáka ale velké zvíře. Tak dojem na první pohled rozhodně umí udělat to se mu musí nechat. Pak se nám představí a začne s vysvětlováním proč tam vlastně jsme. Většinu toho co na začátek řekl už jsem slyšel hodně krát. Tak něco podobného jsem slyšel už i od Olgy. Potom už začne mluvit o něco více konkrétněji. Konečně informace. Poslouchám vše co nám říká a snažím se si udělat nějaký ucelený obrázek proti čemu stojíme a co bude náš následující úkol. Takže tu máme nekromanta který spolupracuje s nějakou mocnou čarodějnicí a společně se jim povedlo nemyslitelné. Ukrást tělo jednoho z našich velikánů. A my ho budeme muset najít. Taky kdo jiný. Ach jo. Když Boris domluví tak se ho ostatní začnou vyptávat na otázky které je zrovna trápí. Až na Volkovy otázky nejde o nic zajímavého ani užitečného. Možná je to blázen ale blbej taky není. Počkám si až ostatní skončí a dají ostatním prostor pro dotazy. Mám na srdci pár slov o které bych se rád podělil s ostatními a především v Borisem od kterého bych rád slyšel i odpovědi. "Takže pokud to chápu správně tak máme najít tělo a postarat se o ty dva. Taky se nabízí možnost že odešel sám vzhledem k tomu co je ten Čerenko zač. Potom bych rád navázal na dotazy tady kamaráda Volkova. A to konkrétně na zabezpečení mauzolea. A jak to bude s vybavením? " Zatím co tu jsem jsem si připadal trochu jako vězeň. Nic sem nevěděl a zbraně k těm mě ani nepustili. "Co všechno budeme mít k dispozici za zbraně, informace a ostatní prostředky?" Tím jsem asi vyčerpal ze začátku všechny důležité otázky které mě napadly. Zbývá jen čekat co mi k tomu řekne.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 30. září 2011 19:09

Zasedačka Sedím na křesle. Prsty zapletené do sebe. Naslouchám. Pochopil jsem veškeré požadavky. Pochopil jsem zadaný úkol. Vrací se to. Ostatní už slyším jen z poloviny. Moje oko hledí do minulosti. Vzpomínky, hlavně ty temné, ožívají. Kožené pásky mi prořezávají zápěstí. Roubík v ústech dusí a černá kukla přez hlavu brání zjistit kde to jsem. Je mi chladno. Ohromná rozšklebená rána přez celou hruď pálí. Po mučení mi ale mysl zůstala otupělá. Nahý ve tmě. Nahý a zpoutaný. Bylo jen otázkou času, kdy lékař sdělil vedení, že moje rány se hojí abnormální rychlostí. Další noc na to, jsem si ve své cele na ně počkal. Zbaven pout. S vyceněnými tesáky. Vlčí tlapy jsou hubenější než lidské ruce. Nemusel jsem pouta ani trhat... Vzhlédnu. Svím okem sjedu budoucí kolegy. Nelíbí se mi, jak k úkolu přistupují. Na obličejích něterým vidím, že už nejsou Specnaz. Být Specnaz je totiž čest. Výsada. Právo chránit svou vlast. Měli by jsme být hrdí na to, že nás potřebují. Já tedy jsem. Navíc, poku nás nebudou potřebovat, zbaví se nás. Pokaždý mají plán B. "Jsem pro, aby se věci hnuly. Přesuneme se na místo a zajistíme jakékoliv důkazy. Podle mě, jim někdo v mauzoelu mohl pomoci. Snad to naše skupina zjistí. Ale jednejme. Pokud je pravda o Jadwize to, co Dmitrijevič říká, bude každá minuta drahá." ...

Vypravěčka - 03. října 2011 10:21

Všichni Boris Dmitrijevič nechal Volkova, aby si ulevil, ale teplota v místnosti jako by o několik stupňů klesla. Ani Olga na něj nezahlížela o nic přívětivěji. Na čelistech ostře řezané tváře jí zahrály svaly. "Nezapomínej na to, vojáku, že nikdo není nepostradatelný. To, že jsem se rozhodl pro takovou skladbu skupiny, nic nemění na tom, že pokud budeš zapomínat na to, kam patříš, nechám tě popravit. Tvoje místo zastoupí někdo další. To platí pro všechny," rozhlédl se po vás. Jestli tu někteří chtěli povykovat jako studenti učňáku na pana učitele, měli by si to rozmyslet. "Někteří se chováte, jak kdybysme vás do Specnaz nutili jít. Copak jste zapomněli?" ozvala se Olga a vstala. "Na to, jakou čest a úctu vám vyneslo, že můžete nosit ten znak? Na tu dřinu, která předcházela přijetí? To mi chcete říct, že jste to všechno udělali jenom proto, abyste se pak chovali jako banda harantů?" Zřejmě to nemyslela na všechny, protože Nikolaje a Antona si nějak moc nevšímala. Založila si ruce na prsou a zůstala nad vámi po boku Dmitrijeviče jako modla nějakého strážce. "Abych přešel k vašim dotazům," navázal Dmitrijevič, jako by se nic nestalo, ale hluboko v očích měl střípek ledu. "Volkove," to slovo prásklo jako bič, "tahle akce se vymyká všemu, co jste zatím dělali. Takže je žádoucí, aby se tu sešlo co nejvíc rozdílných lidí. Uvědomte si, že nepřítel není obyčejný člověk. Myslíte, že vám bude stačit samopal a dostatek nábojů? Samozřejmě, že vám poskytneme vybavení, Sokolove," přešel tím k tvému dotazu, "ale mnohem důležitější budou vaše schopnosti. Tebe, Volkove, jsem musel dát na řetěz a podle tvého chování jsem udělal dobře. Očisti své jméno a Olga ti to sundá." K poznámce o Rasputinovi se nijak nevyjadřoval, to bylo jasné, ale Larissin dotaz bylo také důležité zmínit. "Zavřeli jsme ji. Zatím je vaším cílem Čerenko. Ale nemám ponětí, jestli už přišel na to, kde je a jak ji osvobodit, nebo teprve pátrá. Jestli ji dostane ven dřív, než ho zneškodníte, tak vás nezachrání ani plná výbava diverzanta," střelil pohledem po Volkovovi. "Co se zabezpečení Mauzolea týče, vše byste se měli dozvědět a prohlédnout si na místě. Antalovskij si to tam už prošel, a protože čin už byl spáchán, nemusím vám dávat instruktáž o architektuře a podobném." Ano, k čemu tu ztrácet čas s nákresy a dalšími věcmi, když už není co zabezpečit a hlídat.

Larissa Anya Dragoslava - 03. října 2011 11:47

Zasedačka Zpozornila jsem. Zdálo se mi to nebo tu je chladněji? Sakra, co se tu děje? Zamračila jsem se a rozhlédla se po celé místnosti; vše jsem si do detailu prohlédla. Nezdálo se, že by tu byla nějaká klimatizace, a pakliže ano, kdo snížil teplotu? Nebo to byl… Střelila jsem pohledem k Borisovi. Co tu hraješ za hru? Zkřivila jsem obličej do podivné grimasy a opřela se do křesla; pohledem jsem provrtávala Borise. Přece nemůže jen tak něco dělat… vždyť nevypadá ani trochu unaveně. Nebo mu to někdy unikne jako mě? Že to prostě neovládne? Mlaskla jsem, když znovu začal s tím jeho: můžu vás kdykoli zabít. Kolikrát jsem to už slyšela? Nebylo mi to příjemné pořád poslouchat. Sama jsem si dobře uvědomovala, že být u Specnaz je jako pohybovat se na ostří nože, stačilo málo a mohl jste se zranit… nebo zabít. A Boris… ano ten by mě nechal umřít, i když vynaložil hodně energie na to, aby mě uzdravil. Co ho stálo, že to zase odvolal? Nebo to bylo tak snadné? U mě je navracení změněného horší, než vytvořit nové. Zavřela jsem oči, spojila prsty a položila si je na břicho. Proč chodí kolem horké kaše? Zhluboka jsme se nadechla a po pár sekundách, které jsem si odpočítala, vydechla. Samozřejmě… někteří vypadají, že tu jsou rádi, ale co já? Venku mi bylo líp. Možná to byla všední, monotónní práce, ale co je na tom tak špatného? Vnímala jsem ostatní, spíš svojí schopností, než že bych je poslouchala. Co mi je do toho, že dostaneme zbraně? Stejně budu “bojovat“ jinak. Nebo je chtějí porazit pár kulkami? Možná tak vyhnat, ale zabít? Ne! To se nemůže povést. Vždyť… ne pořád nevím, co umějí ostatní. Proč to prostě neřekne? Probudila mě až odpověď na moji otázku. Otevřela jsem oči a hleděla na Borise jak na nějakého učitele. Takže jí chytli… ale pomocí čeho? A kde teď je? Nesahají její schopnosti tak daleko, že by mohla napovědět, kde je? „Kdo jí hlídá? A jak pevné je to vězení?“ poslední slovo jsem vyslovila nejistě. „a jste si jist, že když přijde na to, kde je, dokážete mu zabránit, aby se k ní dostal? Když mi budeme… pátrat po něm? Někde jinde…“ skousla jsem si ret.

Jevgenij Josefovič Volkov - 03. října 2011 15:28

Zasedačka Po výstupu Dimitrijeviče se začal ale opravdu nehezky smát. " A to si děláš srandu nebo to myslíš vážně? Pokud mužete použít někoho jiného proč by jste si dali tu práci tahat nás sem , nebo už ruská vláda nemá lepší metody jak vyhazovat prachy do luftu? Jasnačka heslo nás mnogo evidentně funguje dál. Ale mám pro vás novinku, nás není hodně, nějaké hurá akce s polovinou informací. To je jako jít před rotu ,která tě má zastřelit. A tam už jsem byl taky. Ale dobře jestli máš dalšího idiota, kterýho necháš zabíjet jen proto aby si jistil co vydrží noční běs. Fajn sežeň si to a dej mu to. Ale věř mi o tom, co to s tebou uděláš nemáš Borísku ani nejmenší ponětí. Možná jsi viděl, co to udělá s tělem,ale to je jen zlomek z toho co to udělá s duší. Ale jo najdi si mladýho nadšence, který bude chtít sloužit rusku jako já a uvidíme za jak dlouho bude stát v ohni s klepajícíma se rukama od krve!" Bylo mu úplně jedno kdo všechno je v místnosti tohle bylo mezi ním a Dimitrijevičem. " Jasnačka dát mě na řetěz jako nějakého čokla dokud se neočistím. A copak mám asi tak udělat Borísku použít Propra a pořádně se vykoupat nebo co? Ty umíš jen pěkně moralizovat viď, ale jak často jsi u mě byl, jen když to nezvládli normální doktoři. Ne vážně je špatný, když dítě zabije někoho, kdo ho roky týrá? Je špatně se bránit a zamezit tomu, aby ti stále dokola trhali tkáně a lámali kosti, aby tě už znovu nepřivedli na hranici smrti a nevyrvali tě z ní jen proto ,aby věděli, co se stane? Víš moc málo a stejně si dovoluješ soudit. Aby pak někdo nesoudil tebe stejně jako ty mě. Schválně kolika lidem jako já jsi prodloužil utrpení no?" Usmál se téměř sadisticky. Moc o Dimitrijeviči nevěděl, ale tušil že lidí jeho nadání moc nebude, takže musel být u řady projektů. " Víš Borisi tobě to zastrašování nejde na jednu stranu tu mluvíš o naší nahraditelnosti a na straně druhé jste ještě nezabili ani babu Jagu. Vy prostě čekáte, až jí ten mág osvobodí a pak budete udiveně koukat jak je možné že se to stalo. Na jednu stranu říkáš jak snadno můžete zabít lidi co by vám mohli pomoc. ale bojíte se zabít někoho kdo muže jen uškodit. Nebo copak vám jaga nabídla tak pěkného, že ještě dýchá? No schválně co umí Jaga tak dobrého, že by jí mohl potřebovat? Snad ne oživování mrtvých? Nebo něco jiného? A no to slavný Boris neví, kdo by to mohl udělat ještě, ale sloužil by zájmu? Vážně si myslíš, že poslat nás všechny do Mauzolea je vhodný nápad, že tam uvidíme víc? Zvlášť když budeme na řetězu? Víš možná by nebylo od věci zjistit ,jestli se tam někdo dostal klasicky ,nebo ne já jen že případná rakev a náklaďák, nepude tak snadno schovat . Stejně jako vytvořit ideální podmínky pro to aby byl nabalzamovaný vůdce ve stavu jakém je a ne ve stavu hnědé kašišky." opět se posadil a začal prsty rukou bubnovat o své nohy. „ Tak jako tak to bude chtít plány mauzolea klíče a přístroje ,nebo někoho kdo zachytí případně použité kouzlo, protože šlohnout vůdce vyžaduje magii, nebo sakra dobrý plán.“

Olga Orlovská - 03. října 2011 20:12

Všichni Volkovovo chování mě začíná poněkud srát. Dmitrijevič mi neřekl nic konkrétního, jen mě před ním varoval. Dávkuje informace, jak je potřeba. Ale když děláte na něčem takovým, jako jsou jeho projekty, když máte místo jako on a hrajete si s ohněm, musíte to tak dělat. Kdybych ale tušila, že je to takový pako, nechala bych ho tam shnít zaživa. Ne. Umrznout. I když možná by si ho vlci nebo medvěd našli dřív, stačilo by je nalákat na krev. Dmitrijeviči, s tímhle mám já pracovat? Měls mi dát rozkaz, kterej zněl jinak. Ano, kdybych věděla... tak bych tam ani nešla. A právě proto je třeba některý věci neříkat předem. Jeho výlev je dlouhý, urážející a mnohdy zcela mimo mísu. Pravda, mluví víc příčetně, než předtím, takže se potvrzuje, že jeho maska blázna je jen pro určitý obecenstvo, ale ta nařčení nemá podložený. Jako by řadovej voják mohl mít... Co je to za chování? Osočovat velitele bez důkazů? Zpochybňovat rozkaz, když dostal víc informací a přívětivosti než kterejkoli jinej? "Volkove, ty si do huby nevidíš. I když s tvým původem mě to ani nepřekvapuje," odfrknu si. Nemám čas na to jeho handrkování. Veliteli, dej mi cokoli do ruky, já ho prostě vykuchám, i kdybych na to měla použít nohy těch židlí. Bude klid, mladí se poučí, že i Olžina trpělivost má své meze. "Pláčeš na špatným hrobě. Ty ses upsal armádě. Tys dal svoje tělo k dispozici. Myslíš, že by byl rozdíl, kdyby tě na sračky rozvrtaly šrapnely? Kdyby tě chytil nepřítel a mučil tě, dokud bys nezpíval? Nebyl. Věř mi, že je. Možná ses moc koukal na filmy s americkejma vojákama, nevím, v jakým světě žiješ, ale v tomhle to chodí trochu jinak. Ano, jsi nám užitečný, ale jsi nahraditelný. Půjde to i bez tebe. Třebas hůře, než bylo v původním plánu, ale půjde. Nahraditelnej je každej, což si mnoho z vás neuvědomuje. Jakkoli jsme jiní. Zvláštní. Vždycky je plán B. Vždycky existuje nějaká verze, ve kterž nefiguruje vaše jméno. Složitější, nákladnější... ale určitě ve výsledku bezpečnější, než kdyby se akce účastnili lidi, co veřejně osočujou velitele, co nemaj úctu a ještě vyhrožujou." Mezitím dojdu ke dveřím a houknu do chodby na ochranku. "Berte ho," kývnu k Volkovovi. V očích mám rozsudek - víš toho mnoho, chlapče, příliš mnoho. A neumíš se chovat. Takoví jako ti končí velice záhy. Znovu si založím ruce na prsou. Dva chlapi popadnou Volkova a vyvlečou ho ven. Larissa asi tuší kam. "Ještě někdo ho chce následovat? Nebo se můžeme vrátit k práci? Čas kvapí. A kecy o tom, že Jagu jsme uvěznili jenom proto, že se nám může hodit, jsou zcestný," řeknu dřív, než se někomu v hlavě usadí Volkovova myšlenka.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 03. října 2011 22:10

Zasedačka Vytřeštím oči, když do místnosti vtrhnou stráže a vedou toho Volkova pryč. Vstanu. Mám z dřívějška jeden šrám na duši. V jedné nepřehledné soutězce nás sejmuli nepřátelská vozidla. Zatarasili cestu a začali kropit olovem. Jediná cesta byla zpět. Nesl jsem tenkrát depeši pro velitelství. Moje četa mě donutila abych zdrhnul. Ustoupil. Právo velitele. Nesměl jsem odporovat. Stačil jsem zdrhnout přez zamrzlé pahorky do noční sněhové bouře zrovna ve chvíli, kdy je začal polikat oheň z plamenometů. Má skupina. Moji lidé. Moji... "Počkejte." Napřáhnu dlaň k Orlovské. "Zaručuji se za fungování skupiny. Nikdo nebude odporovat. Jen ho nechte." Cítím s nimi. Můj patriotismus je téměř neomezený. Matička Rus je blahodárná - to už jsme poznali. Ale dokáže být i krvelačná. "Dmitrijeviči. Pochopte nás. Někteří nepěstovali morálku. Nejsou připraveni po takové době." Výcvik Volkove. Výcvik.

Jevgenij Josefovič Volkov - 03. října 2011 22:48

Zasedačka " Rozvrtat šrapneli by bylo fajn, mučení nepřítelem fajn. Všechno jsou situace na který se hodí vycvič, pokud ale stačí jeden blázen na to aby jsme se všichni rozčílili je něco špatně. Hlavně když plácá. To co se stalo bylo proto, že první z pravidel Spezcnaz zní udělej vše aby jsi přežil. K čemu je zbraň, kterou šílený věděc pošle do prdele jen kvůli tomu ,aby zjistil. Kam až se dá zajít. Všichni si pamatujeme Černobil. Prakticky jde o menší ztráty. Ne nejsem na to pyšnej a možná mě tenkrát v tý hlavě ruplo ještě víc než kdy jindy. Osučuju velitele z toho že mi pomoh? Jo to bude dobře. Mě jen zaraží jedna jediná věc oba dva víte co umím a kde sem byl? Vážně si myslíte ,že kdybych v sobě neměl potřebu mít trestu tak tam zůstanu? Vážně si myslíte ,že by mě ty stěny a plot udrželi? Ne vi vidíte jen někoho chtěl jen zachovat technologii. Jasně moje smrt by byla bezvýznamná ,jenže k čemu to Chorčasko by zabil každýho dalšího . Jednoho hezky po druhém. A co je někdo kdo systematicky likviduje vojáky specnaz? Vypětí, drogy, oheň, proud, to vše udělalo s noční můrou to co z ní zbylo. Častečně kvůli mojí vůli žít. Vštěpované při výcviku. Umřít a nesplnit misi je prostě moc nepřístupné a smrt noční můry by byl neúspěch mise" přemýšlel jestli se s příchozími vojáky prát nebo ne nejspíš ho zastřelí a i to by byla zajimavá smrt trochu ironická. Ale i tak. " Stejně jste zvláštní stačí pár slov šílence a děláte vše pro to aby bylo vše těžší a proč?"

Anton Sergejevič Sokolov - 03. října 2011 23:09

Zasedačka Boris si vyslechne všechny naše dotazy a otázky. Bohužel ho některé spíše naštvaly. Samozřejmě nezapomene zmínit naší snadnou nahraditelnost což mi nedělá zrovna dobře. K tomu se ještě připojí Olga jejíž argumenty mají na mě zcela opačný efekt než měli původně mít. Čest a úcta? Mohla jsi si vybrat trochu lepší příklad. Zrovna tyhle dvě věci jsou to co mi tu spíš chybělo. Raději se tím dál netrápím a vyslechnu si Borisovi odpovědi. Výbavu nám sice slíbí ale nic moc nám k tomu neřekne takže se připravím raději na to že toho moc nedostaneme. Už zmínka o tom že budou důležitější naše schopnosti se mi moc nelíbí. Tak samozřejmě chápu že proti nějakému silnému nekromantovi nebudou zbraně moc užitečné ale přeci jenom bych se raději cítil bezpečnější s nějakou pistolí a nožem ....... a možná i trochou trhaviny. To co Volkov provede potom nebyl zrovna moc chytrý tah. Překročil hranici své šílenosti a všechno to co řekl Borisovi ho do moc dobré pozice nedostalo. Vlastní názor není špatná věc ale je důležité se ho naučit sdělovat správným lidem a také ve správnou chvíli. Tady jde o to že můžou sice použít koho chtějí drahý Volkove ale použijí nás protože jsme pro ně postradatelní. Banda trochu zvláštních vojáků nebude při neúspěchu nikomu chybět. Obzvláště když nejde o žádné válečné hrdiny nebo velká zvířata. Nestihnu k jeho projevu ani nic dodat a mezi tím už Olga přivolá dva chlapy z ochranky kteří ho vlečou někam pryč. A to jsem čekal že by jsi nemusela být tak špatný člověk jak jsem si ze začátku myslel. Ale bohužel to tak asi nebude. Pro dnešek je toho na mě už trochu moc. Nedivil bych se tomu kdyby nás tu nakonec všechny postříleli a na úkol poslali někoho jiného. "Myslete si co chcete ale leckterý blázen má víc rozumu než většina z nás co tu sedí." I když se na svět dívají trochu jinak a jsou trochu divocí tak by se měli s Volkovem naučit žít. "Kecy jsou jedna věc ale pravda je věc druhá zlato." Něco na tom co Volkov řekl ale bude. A to mi ani nemusel napovídat. My jsme postradatelní a snadno nahraditelní. Mohou nás kdykoliv zabít a jenom protože nás potřebují na špinavou práci to ještě neudělali. Pokud jde O Jagu tak s nimi nejspíš spolupracovat nebude a na stejné straně taky asi nestojí. Co potom brání muži jako je Dmitrijevič se jí zbavit? Něco co po ní chce. Nechci se s Olgou ale dál hádat a ztrácet tak čas a riskovat že se mi stane to samé co Volkovovi. Co mě překvapí je když zaslechnu že se někdo postaví na jeho obranu se slovy že nikdo nebude odporovat. Udělal bych to sám ale jeho názor jsou mi jaksi bližší a spíš bych nám oběma ještě přitížil. Situace v zasedačce je už trochu nepříjemná a připadám si jak na bojišti zatím co mi nad hlavou lítají kulky. Vstanu proto od stolu a protáhnu se. "Pokud by vám to nevadilo tak půjdu napřed." Řeknu přítomným. "Podle ovzduší jaké tu je hádám že jsme stejně už skončili." Pak se vydám pryč ze zasedačky někam ven kde určitě bude daleko klidněji a příjemněji než tam.

Olga Orlovská - 03. října 2011 23:56

Jednookej Lajka mě navzdory vypjatý situaci upřímně pobaví. Z hrdla se mi vydere štěkavý smích. Krátký a ostrý uchechtnutí. "Atlasove, ty toho chlapa znáš, že se za něj zaručuješ? Ne. Víš, co dovede? Ne. Víš, co provedl? Ne." Tím je to jasné. Kdyby spolu sloužili, jeho slovu bych třebas i věřila. Je věrnej, nezaběhl se. Nikdy se o nic nepokusil. Vlastně jako jedinej nemá škraloup, což je poněkud... s podivem. Takhle jsou jeho slova jako vítr. Neuchopitelná. Ale vojáci s Volkovem se zarazili. Čekají, co z toho bude. Jenže Volkovovo plácání nemá být pro jejich uši. Snad si budou myslet, že je cvok. Což taky je. Svým způsobem. "Jdi," utrousím k Sokolovovi, ten aspoň pochopil, že nemá držkovat. Tyhle mi dal Dmitrijevič fakt za trest. Jen si nemůžu vzpomenout, čím jsem si ho vysloužila. A Dmitrijevič to všechno sleduje s klidem biologa z výzkumáku. Možná chtěl Volkova otestovat. Co já vím, co se stalo, asi se znají. Každopádně jeho nikdo přede mnou urážet nebude. Když někdo soudí je podle záznamů, to hned vyskakujou až do stropu. Ale neznaj nás. A soudí. Příliš rychle. Chtějí informace, a když je nedostanou, protože ještě není čas, dosadí si vlastní. "Neskrývej všechno za to, že jsi šílenec. Dokud si to uvědomuješ, tak nejsi," uťal ho Dmitrijevič. "Tím pádem moc dobře víš, o co tu jde, a jistě ti dojde, žes zašel příliš daleko. Odveďte ho."

Larissa Anya Dragoslava - 04. října 2011 09:11

Zasedačka Strhlo se něco jako… hádka? Těžko říct jak to nazvat. Boris většinou mlčel, ale Volkov, pokud se tak jmenoval, řekl víc než dost. V něčem jsem souhlasila, ale rozhodně bych to podala jinak. Nebo bych použila svoje schopnosti, abych svoje slova více podpořila, avšak teď jsem to jen mlčky sledovala. Cítila jsem vlny jejich nálady… vztek, ignorace, opovržení… ne, nechtělo se mi do toho lézt. Raději bych odešla pryč, ale co by pak udělali? Poštvou na mě své gorily? Ehe… ne to nechci. „Nikdo z nás tady nebude čistej,“ řekla jsem hrubým hlasem. Nic o sobě nevíme, ale každý tady bude mít svůj škraloup, jinak to nejde! Prsty jsem zaryla do opěradla. Začíná to tu být zajímavé. Skousla jsem ret. Stejně jsem se chtěla podívat. Teď by byla dobrá možnost… potrénovala bych se, ale jaká jsou rizika?! Bůh ví, co je… a pokud je opravdu blázen… jaký to na mě bude mít vliv. „No…“ zvedla jsem se ze židle. „pokud dovolíte,“ střelila jsem pohledem po Olze a natáhla ruku k tomu “bláznovi“. Zkusím to… nemůže se nic stát, a když ano tak za pár hodin budu v pořádku.

Natalja Zacharová - 04. října 2011 18:38

Zasedačka Byla jsem zvědavá, jestli se ten magor nějakým způsobem projeví. Už po čas toho, co nám Dmitrijevič a Olga házeli krátká infa, na něm bylo vidět, jak ho svrbí prsty. Respektive jazyk v puse. A pak to začalo. Uznalým kývnutím a s pobaveným úsměvem sleduji vyvíjející se konverzaci. Kupodivu musím říct, že Volkov má pravdu. Řekl nahlas jen to, co si tu všichni inteligentní myslíme a víme a i přesto jsme do toho šli. Tak co má za problém… jo aha, dětství, hmmm… paráda Když začne dojemný příběh o tom, jak byl týraný, mám sto chutí to na něm taky zkusit. Pobavený úsměv rychle vystřídá opovržlivý úšklebek, pohledem sjedu od Dmitrijoviče, přes Olgu, které ruply nervy, až po skupinu soudruhů v triku. A Volkov se už veze… “Tohle šlo rychle,“ pronesu polohlasem. Nikolajovo zaručení se za skupinu mi přijde divné. Nezná nikoho z nás, ale vojensky by se bratříčkovat chtěl. Asi profesionál, ve kterém to zůstalo. “Orlovská, koukám, že naše parta hic se dobře zabydlela,“ dál si jí ale nevšímám. Sjedu pohledem na Dmitrijoviče a v tom, co pak řeknu, už není ani náznak úšklebku či pobavení. “Arzenál bude potřeba. Pochybuji, že Čerenko bude hlídaný jen magií. Jestli není úplně blbej, bude mít svou malou armádu nějakých bodyguardů a upřímně, nejsem Duracell.“ Někteří se mají už k odchodu. Taky mám tu potřebu vypadnout na chodbu a zapálit si, takže jen co se mi dostane odpovědi, opustím místnost a za dveřmi vytáhnu krabku, zaúřaduju s cigaretou. Člověk se musí nějak uvolnit.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 04. října 2011 23:20

Zasedačka (Olga) (Larissa) Na Volkova už hodím jen kamený výraz. Okem ani nemrknu. Jak ho táhnou ven, dám svému vnitřnímu strašáku za uši a uklidním se. Larissu ignoruji. Nijak uraženě, prostě pro mě neřekla ani neudělala nic zvláštního. Upřímě, když jsem ji sledoval, nejsem si jist, jestli mezi Specnaz někdy patřila. Smrdí jinak. Natalja si de zapálit. To chápu. Jen ať je skupina v cajku. I když jsem se pokusil usměrnit vztek vedoucích a započít ztmelení skupiny, nepovedlo se. Smůla. "Podle toho co říkáte máme nejvyšší čas. Cíl může být každou minutou dál z našeho dosahu. Pokud mohu mluvit za sebe, jsem připraven vyrazit hned." Nepotřebuji nic. Žádnou zbraň, žádné moderní přístroje. I když mě baví zacházet s chladnými zbraněmi, není to podmínka pro přežití. Mám přece zuby. "Předpokládám, že budeme pracovat v utajení. Veřejnost se o tom nesmí dovědět." Zamrkám. "Můžu jednu otázku?" Krátce se odmlčím. "Už to tu padlo od jiných ale...jak dlouho myslíte, že se ututlá to, co se stalo? Ztráta Leninova těla bude pro širokou veřejnost šokem. Bůh ví, co udělají. Je nějaká pojistka, nebo můžu počítat i s konfrontací s civilisty?" Zkouším přepnout mozek do módu armády ale nejde mi to. Dost jsem si zvykl na běžný život. Ono to půjde. Časem...

Vypravěčka - 04. října 2011 23:45

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Larissa Nedostalas možnost se na Volkova podívat svým způsobem, protože vojáci okamžitě uposlechli Dmitrijevičův rozkaz. Ostatní se zvedli a odešli, ať už s kecy, nebo bez keců, a zůstal tam jen Nikolaj a Olga. Nikolaj vznesl svůj dotaz. "Je to vyřešené. Dragoslavo, pojď se mnou. Mám pro tebe ještě práci, než odjedete." Vyšel ven na chodbu, kde ta divná ženská kouřila. Olga s Nikolajem se už asi taky měli k odchodu, ale nevidělas je těsně za vámi. Nastoupili jste do výtahu. A tobě bylo jasné, kam jedete. Hluboko dolů. "Co se tam dělo, Dragoslavo? Muselas to cítit. To všichni zapomněli na svůj původ? Na to, že byli zrozeni v potu a krvi? Ty jsi mladá, bylas u nás krátce. Ale co ostatní?" zamyslel se Dmitrijevič. Výtah na tu chvíli skýtal soukromí a tvoje hození do cely mu jako lekce slušného chování dobrého vojáka prozatím stačilo. Možná mu něco řekla Olga... ale proč, když tě ani nezná. Vždyť sama se Atlasovovi vysmála, že se zaručuje za cizího. Vyšli jste v podzemí. Dmitrijevič se ještě zastavil dost daleko od hlídačů cel. "Tohle není hra. Není to cvičení, nejsme v americkým filmu. Tady neplatí, že hlavní hrdinové neumírají. Tys už to doufám pochopila. Proto ti dávám možnost ukázat svoji loajalitu a trochu se očistit před velením. I když s tvou povahou je to jako dávat teroristovi do ruky roznětku," ušklíbl se, což byla první opravdová grimasa (krom vyčerpání), cos u něj viděla. "Jdi za Volkovem a zkus mu uspořádat myšlenky. Chtělas to přede tam v zasedačce, ne? Máš možnost. Ale varuju tě. Žádný triky."

Vypravěčka - 04. října 2011 23:54

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Volkov Ta mladá holka se pohnula směrem k tobě, jako by chtěla něco udělat, ale vojáci tě na Dmitrijevičův popud odvedli. Bohužel náhrdelník byl proti - ano, proti nočním můrám! - nepříjemně funkční, takže Houdiniho útěk nepřipadal prozatím v úvahu. Cesta mohla proběhnout klidně, nebo tě prostě zpacifikovali. (To nechám na tobě.) Sjeli jste výtahem úplně do základů budovy, kde se, ačkoli to vypadalo jako kancelářská budova, nacházely asi cely. Kus od výtahu byly hlídané mříže a za nimi po obou stranách dveře. Všude je to stejné. Vlastně by se dalo říct, že ses klidně mohl cítit jako doma. Šoupli tě do jedné z cel, která samozřejmě neměla okna, jen zamřížované zářivky u stropu. Osaměl jsi. Ano, rozlítil ses na Dmitrijeviče, možná právem, ale faktem bylo, že ten chlap nikdy nebyl u toho, když ti ubližovali. On léčil. A jestli to byl rozkaz, rozkaz udržet tě naživu, v čem se lišil od toho, když tě poslali na ten projekt? Specnaz ti dala další šanci. To se nestává. Volkove, proč jsi ji zahodil a zadupal do sněhu? Náhrdelník byl kolem tvého krku celou dobu dost natěsno. Neškrtil, nekousal, ale cítil jsi šňůru. Původně to měla být pojistka pro deportaci. Možná by ti ji pak sundali. Na práci. Teď to byl opravdu obojek. Navíc tohle nebyl žádný fyzikální projekt. Copak by se náhrdelník ze zubů sám stahoval? Tohle musela být magie. Stejně jako Dmitrijevičovo léčení.

Olga Orlovská - 05. října 2011 00:20

Atlasov, později Natalja, Anton Osaměli jsme. Dmitrijevič poznamenal, že je to všechno zařízeno - jak jinak, tohle museli řešit jako první - a odvedl Larissu pryč. Se zatnutými zuby jsem poklepala na desku stolu. Bylo na mě, abych z disku smazala důkazy o dnešním briefingu. Pak jsem zaklapla noťas, vypnula projektor. Všechno se to posralo. Dmitrijevič měl vzít někoho z aktivní služby, ne bandu regenátů. Skupina se ani neutvořila, místo aby byl prostor na otázky a odpovědi, aby o každém bylo řečeno krátký info, aby ostatní věděli, co je zač a s kým jsou, zvrhlo se to v pavlačovou frašku. Vyjdu na chodbu, kde Zacharová pokuřuje a Sokolov přešlapuje u okna. Kam by taky šel? Když je celá budova hlídaná. "Tak si jdem pro hračky." Nastoupíme do výtahu, ale kupodivu nevyjdeme ven. Tady je asi úplně všechno - poslední bašta, kde by zbrojní sklad fakt nikdo nehledal. Kdyby se tu zabarikádovali, tak tenhle štáb určitě vydrží i strhnutí horních pater. V chabě osvětlené chodbě poblikávaly zářivky. Vešli jsme do zbrojnice, kde za pultem stál skladník. Mávla jsem na něj a to jako pozdrav stačilo. "Jdem se vyvenčit do města, tak jim dej něco malýho," opřu se o pult lokty. Asi se sem s tím, co v Mauzoleu zjistíme, budeme vracet, nebo nám to dodaj jinak, každopádně jezdit si po městě s kalachama si můžou dovolit možná tak mafiáni, ne my. Ale počítat se musí se vším, takže chápu, že chtěj zbraně. Tak jim nějaký dáme. Jen doufám, že mi ji při první příležitosti nenamířej do ksichtu. I když... to možná tak Volkov. Zacharová si sice rýpla, ale moc nepyskovala, Atlasova by zastavila vlastní čest a vojáctví no a Sokolov... no, ten možná. I když mi zněl trochu, jako by se z něj stal pacifista a poustevník. Dostanem náhradní zásobníky, nože, a třebaže nejdem za nepřátelskou linii, tak i výbavu každýho vojáka, co jde na tajnou operaci. Kapsle s jedem nepříjemně připomene, že nejenže jsme postradatelní, oni počítají s tím, že nás naše loajalita donutí se radši zabít, než abychom něco vyzradili. Hm... pochybuju, že by to někdo použil. A asi právě proto mě sem Dmitrijevič nasadil jako hlídacího psa a svou pojistku. Tak buďte hodný, ovečky. "Ještě počkáme na Dragoslavu. Doufám, že hejbne zadkem," kouknu na hodinky. Zastavila jsem se na chodbě, dost daleko od dveří skladu. Tady nehrozí, že by poslouchal někdo nepovolanej. "Mno. Pak se seberem, vezmem ještě Váňu a pojedem se podívat na báťuškův hrob. Sokolove, ty tam budeš asi nejvíc platnej. Osaháš úplně všechno a nebudeš se tomu bránit. Vy, Zacharová a Atlasove, jste tam jako bojová podpora. Nevím, třebas něco vyčmucháš," dodám směrem k Nikolajovi. "Jedno mi ale řekněte," spustím najednou na zcela jiné téma, "proč se někteří chovali jako banda malých spratků?" Ochranitelský pud ze mě už zjevně opadl. Už jsem zase klidná a podle toho, jak jsem otázku pronesla, opravdu nechápu, jak se někdo může chovat ke Dmitrijeviči tak... hrubě a drze. Bezdůvodně.

Larissa Anya Dragoslava - 05. října 2011 09:10

soukromá zpráva od Larissa Anya Dragoslava pro Podzemí Prokřupala jsem si prsty a sledovala, jak ostatní mizí. Jak zmizeli za stěnou, zmizeli i pocity některých z nich, které byli dost silné na to, abych je vnímala, aniž bych chtěla. Zvláštní… normálně se to nestávalo, pokud nebyla výjimečná situace, kdy se lidí výjimečně cítila, ale tady za to bude moct zřejmě jejich schopnost. Zatřepala jsem hlavou… stejně si jeho hlavu jednoho krásného dne prolezu. Kývla jsem, a ač nerada, následovala ho. Ne, nebyla jsme za to ráda, raději bych byla s těmi… lidmi, se kterými mám tvořit tým nebo v hlavě Volkova. Vše lepší, než jít s Borisem… jeho přítomnost, po tom, co se ve mně hrabal, byla… ne přímo nepříjemná, ale rozhodně zvláštní. Netušila jsem, co od něj mám čekat a to mě štvalo! Bohužel… hrabat se mu v hlavě by mi neprošlo. „Chcete to zobecnit… nebo probrat každého zvlášť?“ opřela jsem se o stěnu výtahu. Proč jsem čekala, že se zeptá? Ale hned? Asi nerad čeká… výborné. Zkroutila jsem rty do podivného úsměvu. „oni nezapomněli… ale byli pryč, to stačí, aby to potlačili. Nevím, kde byli, ale ať byli kdekoli, tak tam zásady Specnazu nepotřebovali… je to třeba jako vzpomínka na vaše první narozeniny, někdy jí tam máte, ale nepoužíváte jí, protože jí nepotřebujete… potřebují se jen…“ přivřela jsem oči a sklopila hlavu. „aklimatizovat? Přivedli jste je sem, posadili do křesla a řekli jim něco, co považovali za blud… a pokud mají nějakou… náročnou schopnost, tak se ani nedivím,“ povzdechla jsem si a zakroutila hlavou. „stačí vám to nebo je chcete rozebrat zvlášť?“ stočila jsem k němu pohled a chvíli studovala jeho obličej. Štval mě… prostě mě štval, ale lepší, když se ptal, než se vrtal ve mně. Vystoupit z výtahu se mi nechtělo ještě víc, než do něj nastoupit, protože pohled na cely ve mně vyvolával stísněnost a vzpomínku na můj “spánek“, kdy jsme si myslela, že je po mě. Vzal mě sem naschvál? „Ne všechno, co o vás ostatní napíšou je pravda,“ zamumlala jsem. Dávat teroristovy zbraň… tse, možná jsem párkrát uklouzla, ale nikdy jsem v nikom neměnila nic naschvál, protože už jen vstup je dost namáhavý, natož něco měnit. „ale to asi sám poznáte…“ dodala jsem a rozhlédla se. „proč jsme tady?“ „Chtěla… ale nejsem si jistá, co to s ním udělá… to co řekl, co se mu dělo a jeho chování… mám trochu obavy, abych to ještě nezhoršila,“ prohrábla jsem si vlasy, pohled zabodnutý do podlahy. Fakt je, že bych mu mohla klidně vymatlat hlavu… omylem samozřejmě. „když tak to budu vracet…“ což bude stát hodně energie a můžeš zkolabovat. Připomněla jsem si. „Když jste mě léčil, léčil jste jen zraněné a ne řezné rány, jizvy… jen to, co bylo potřeba… já taky nedělám nic navíc… dost riskuju už jen tím, že někomu do hlavy vlezu,“ ušklíbla jsme se. „joo a no…“ zaváhala jsem. „nemáte někoho, koho moc nepotřebujete?“

Jevgenij Josefovič Volkov - 05. října 2011 10:31

soukromá zpráva od Jevgenij Josefovič Volkov pro Mrtví muž kračí po zelené míli Jidiná věc ,které snad orpavdu litoval bylo to že má nahrdelník. Prakticky to znamenalo ,že se odsudnedostane bez toho aniž by oba vojáky co ho vedou zabil. A že by to znovna nebyl problém ,nějak se ho nenamáhali spoutat i když museli vědět o jeho mimořádných schopnostech v olbasti kontaktního boje vicemeně by stačili dva udery a oba z vojáků by měli zlamané ruce, nebo hůř. Jenže to by možná celo uvěc ještě skomplikovalo navíc hledat někoho kdo mu nahrdelník sundá, bez dokladů peněz a s celou slavnou specnaz za prdelí by asi nebylo uplně ono. Ačkoliv bylo by velice zajimavé najít onoho mága, který chce za jaguškou. Přeci jen dost možná bude potřebovat někoho kdo se za ní dostane. Tohle byla uvaha hodná mozku diverzanta proniknotu tak hluboko do sítě nepřítele a zničit jí. I to byla zajimavá varianta. Tu však opustil byli i další varianty k uvahám . Například odkdy je Dimitrijevič uplný idiot. Posílat celí tým na místo kde s největší pravděpodobností nic není? Co t am chce najít utržky toho co se stalo? Možná jenže zjistí proč? Dost těžko , je uplně na nic starat se o to co bylo lepší je starat se o to co bude. Řikal ,že má zavřenou babušku, evidetně mu je líto jí odstranit stejně jako mu to bylo líto u nočního běsu. Ačkoliv běs měl trochu meně vlivných nepřátel. Takže proč nesehnal někoho kdo se umí dostat do hlavy. I když babuška byla dost možná těžký kalibr na hlavologii. I tka by se dala najít metoda jak jí vyslehcnout a pak zabít nejlepe tak aby to nebylo zjistitelné. Což v budově která musí být chraněná před magii čistě proto že drží mága , nebude zas takový problém. Málokdo se dokaže podívat přes zeď bez pomoci magie. Leda by uměl něco jako běs. " Je to prostě idiot." shrnul to již v cele. Naprosto nechápal jejich přístup. Copak jim nedocházelo ,že to že dokazal řadu let sedět na stejném sluném místě na sibiři a neutect musí něco znamenat. Kdyby trochu někdo z nich myslel došlo byj im ,že mu prostě stačí říct ať někde zustane a dát rozkaz ne mu dávat na krk obojek jako psovi. To spouštělo jen reflex zachování technologie tedy podražděnost a naprosté nepochopení proč. Ale to Dimitrijevič prostě nehodlal vidět hodlal vidět jen to co se mu hodilo a někdo kdo mu ukazal že jso uvěci jinak skončil v cele. Občas se prostě nic neměnilo ani demokracii.

Natalja Zacharová - 05. října 2011 18:53

Atlasov, Olga, Sokolov Plně si vychutnávám cigaretu, zády opřená o zeď, s nohama křížem, když vyjde Olga. Nijak nepospíchám, abych cigaretu uhasila. Je mi šumák, že kouřím uvnitř budovy a vypadá to, že Olga to taky nehodlá řešit. Pomalu dokončím, co jsem začala a vydám se za ní. Rozhodně chci vybavení. Očkem loupnu po Sokolovi, který se k nám připojí. Nedopalek skončí pod mou podrážkou, krouživým pohybem na podlaze se ujistím, že přestane doutnat a pokračuji dál k výtahu. S úsměvem, který prozrazuje mé natěšení, se podívám na Olgu. Atmosféra ve zbrojnici mne nepřekvapí, spíš naopak. Dýchá to tu na mne domovem. “Hezké,“ hlesnu tiše. Rukama zašmátrám po okraji bundy, prsty vklouznou do náprsní kapsy, kde je krabička cigarety. Hned ale ruce vyndám. Uvědomím si, kde stojím. Schůzka byla krapet mimo mísu a já chtěla ještě ten krapet nervozity něčím utlumit. Jen ne tady ve zbrojnici. Vydrž to aspoň ven, kurva Upravím si bundu, aby na první pohled nevypadalo, že jsem hledala kuřivo. Kamufláž hadr. Řeknu si ještě o opasek. Rozhodně nehodlám všechen tenhle přidělený arzenál strkat do kapes. A pod bundou to ukryji. Připnu všechno na své místo a hned se cítím o pár kilo těžší. Už mám skoro padesát. Když Olga promluví, začnu jí vnímat. Nadhodila částečně naše schopnosti. Což je jedna z věcí, která mne teď začíná zajímat. “Takže ty,“ ukážu na Sokolova, “jsi co… psionik? Čteš historii věcí? Jinak netuším, jak bys byl platnej. A ty…“ o něco vlídněji, ale i přesto ukážu na Atlasova. “Měňavec? Předpokládám, když budeš čmuchat stopu.“ Počkám si na jejich odpověď. Olga ještě zmíní chování „naší skupiny“. “Protože tihle lidi měli kdysi řád, vyšší cíl za který dýchali, ráno pro něj vstávali a tyhle sračky kolem. No a když jim to vezmeš, tak zvlčí. A je těžký se vracet zpátky do něčeho, co tě prakticky předtím omezovalo jen na „výdech a nádech“. Pochybuji, že by tady někdo byl z čisté lásky Specnazu, ale prostě proto, že nebylo na výběr. To jsem třeba já. Zvolila jsem prostě menší zlo, ale akceptuju to a je mi to šumák. Mě zajímá vlastní spokojenost a šumák. Mimochodem… jak tohle bude placený. Neděláme to zadarmo, že ne. S matičkou Rus se jdi vycpat, jestli to bude tvá odpověď.“ hovořím klidně, pomalu, ale jízlivě.

Vypravěčka - 05. října 2011 20:19

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Larissa "Asi budu muset apelovat na velení, aby zostřilo výcvik, když si vojáci nepamatují, co jim vštěpujeme do hlav," utrousil. "Protože tvůj příklad není zrovna vhodný. První narozeniny si nepamatuješ, protože je to dávno, tehdy ti mozek nefungoval jako teď. My je cvičili nedávno. Co je posledních deset let? Mrknutí oka." Luskl prsty. Jak dlouho žil? Když se nepřímo zmínil, že se určitě účastnil druhé světové... no, na ta léta vypadal pořád dobře. Dmitrijevič se podíval na hodinky. "Ne. Jedině Volkov. A ostatní na tebe čekají, takže na víc nezbude čas." Došel ke mřížím, vojáci zasalutovali. Kamenné tváře - profíci. Nedali najevo jakýkoli pocit, že jednou jsi tu jako vězeň a podruhé jako doprovod Dmitrijeviče.

Larissa Anya Dragoslava - 05. října 2011 20:31

soukromá zpráva od Larissa Anya Dragoslava pro Podzemí Zakřenila jsem se, a i když jsem to nechtěla říct moje neposedná pusa si nedala říct: „Kvůli pár neukázněným chcete trestat všechny? To se mi zdá jako holý nesmysl… a třeba ten… s tou páskou přes oko, ten se mi zdál…“ polkla jsem. „no… on bude asi podle vašeho přání, ta druhá ženská asi taky… jen jí přijde něco komické, třeba výstup Volkova, ale jinak bere svoji práci,“ poslední slovo jsem vyslovila nejistě. „vážně… jen to zatím není znát… a ten příklad… bylo to první, co mě napadlo, dalo by se najít lepší přirovnání,“ připadlo mi, že jsem tak trochu vinna, že o nich smýšlí v tom horším. Navíc z jednoho setkání nemůžu všechno zjistit. Dost možná je každý jiný, i když mé mínění se jen málokdy změní. „Dobře…“ teatrálně jsem si povzdechla. „ale… nechci vyzvídat, ale je to nutné, abych něco… nepřerušila nebo nezastínila, až se mu budu přehrabovat v hlavě… potřebuju nástin jeho schopnosti a … to co říkal jak ho, no…“ raději jsem to nevyslovovala, měl by mu to dojít. „jestli je to pravda… může to hrát vliv a když mi to řeknete, nebudu tím já ztrácet čas a hledat si to,“ mluvila jsem zatímco jsem šli k cele, kde, jak jsem předpokládala, byl Volkov. Na chvilku jsem ho politovala, samotné mi tu nebylo dobře, ale… zasloužil si to, ne?

Vypravěčka - 05. října 2011 20:46

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Larissa Neodpověděl ti. Na druhou stranu byla pravda, že pokud se z několika dobrých speciálů stalo tohle, asi to nebyla blbá náhoda. Rozhodně ne v očích někoho, kdo musel přemýšlet v mnohem větších měřítkách. Asi proto vám byl tak vzdálený. Život jednoho člověka s jeho zlozvyky pro něj tolik neznamenal. Kdyby se měl zajímat o každého vojáka osobně... A smrti za ta léta, desetiletí, viděl okolo dost, aby otupěl. Každý otupí. "Stejně by ses to dozvěděla. Kdyby mě nepřerušil, řekl bych vám všechno, co vím, protože je to důležité. Takhle se budete muset ptát za pochodu. Nebo Olgy. Nemám čas vám tu vyprávět všechno, musíme dát Mauzoleum do stavu, kdy bude moct být zase v návštěvní den otevřeno bez podezření." Stáli jste dost daleko od vojáků, kteří by se možná ani neopovážili vědomě poslouchat. Lidi zvenku možná dokázal Dmitrijevič svým přístupem znechutit, naštvat... cokoli z plejády pocitů, cos dnes ucítila, ale lidi odsud před byli rovní jako pravítka a mísil se v nich strach s úctou. Vždyť i Olga, která se tvářila, že má nějaké velitele na háku, křepce vyskočila z křesla, jen aby velitele pozdravila. "Umí se odhmotnit. Proto má taky ten náhrdelník. Magie v něm mu zabraňuje tu schopnost použít, což ho evidentně rozlítilo. Každopádně já s Olgou souhlasím, že si to vyžádala, když ho měla deportovat ze Sibiře a my nevěděli, jak na tom je. A ano, bohužel i když Volkov blábolí, prozradil vám docela dost. Ty to stejně zjistíš. Ale jak jsem řekl. Nic se nedostane ven z té místnosti. O to se postarali. Můžete o tom mluvit mezi sebou, se mnou, s Olgou. Roznášet to vědomě dál bych nedoporučoval." Nebyla to výhružka jako konstatování. Když už i na briefingu použil slovo mág ohledně Čerenka, jistě tu v budově nebyl on jediným. A při takových delikátních informacích by byli pitomci, kdyby si to nepojistili. "A dávej si pozor. V lágru zvlčel. A ani amulet nemusí odvrátit všechno. Sám nevím, na jak dlouho jeho síla vydrží."

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 05. října 2011 20:49

(Natalja, Olga) Černý opasek si omotám kolem sebe a zapnu. Tak jak jsem to dělával tolikrát v práci. Pěkně k pravému boku přesunu kožené pouzdro. Pak zbraň. Chladná ocel zaklouzne dovnitř. Nasaju vůni skladu. Dneska to pro mě nebyla rutina. Dnes to pro mě byla radost. I když automaticky kontroluju pojistku u pistole, má to jinou příchuť. "Měňavec?" Pořád si ještě upravuju pásek a přitom koukám na Natalju. Vykouzlím na svém obličeji malý úsměv. "Netuším, jestli je důležitý znát naše schopnosti. Spíš doufejme, že je velitelé vybrali zprávně. Jo a v neposlední řadě, že nám někdo nebude chybět." Ztráta dvou členů týmu ještě před akcí mě po pravdě trochu znervozňuje a zároveň utvrzuje, že je pro ně ještě jistá cesta. Že se s nimi shledáme. I když to jsou vlastně cizí lidé. Vážně lidé? Olze neodpovím. Poslouchám co říká Natalja a i když můj názor je jiný, raději mlčím a jen hodím okem, jak se na to bude Olga tvářit. "Já tu jsem dobrovolně." Hlesnu tak nějak mimoděk. ...

Olga Orlovská - 05. října 2011 21:00

Natalja, Atlasov, Sokolov Se založenýma rukama se opřu o šedivou stěnu, pohled upřený do chodby na dveře i směrem k výtahu. Jako bych mimoděk hlídala. Vlastně je to tak. Musím si svoje ovečky pohlídat. "My vám to nevzali. Sami jste se trhli. Jen jsem nepochopila jejich pohnutky, že vás prostě... pustili. A taky že vy v tom nehledali žádnej trik," dodám s úšklebkem. Převeleni do zálohy, rozstrkaní pod povrchem společnosti jako miny. Gosudaři si mysleli, že to ve vás zůstane, ale asi se zmýlili. V některých to chcíplo. Tak si budem muset zahrát na Čerenka a zase to vzkřísit. "Tak to nepochybuj, Zacharová. Kdo tu není z lásky, jako by nežil. Kdo tu není z lásky, může se dát k žoldákům nebo zůstat normálně v armádě a ne se cpát mezi speciály. Řekni mi, proč jsi prošla tím výcvikem? Pro prachy, jasně, to dělá dost lidí. Ale je snazší cesta, jak získat takovej plat. Když jsi sem šla, vy všichni, museli jste jít pro něco jinýho. Pro co jste podstoupili všechno, co si pro vás gosudaři přichystali? Nechali se na cvičeních mučit, hladověli... Fakt jen pro prachy?" ptám se udiveně. "No mimochodem, když jsme u peněz, jste zase ve službě, takže tu se to nezměnilo. Akorát za špatný chování, za chyby vám budou strhávat frčky, prémie, volnej čas... znáte to. A kdo to posere jako Volkov, tomu urvou hlavu," dodám bez humoru.

Larissa Anya Dragoslava - 05. října 2011 21:11

soukromá zpráva od Larissa Anya Dragoslava pro Podzemí Vydechla jsem a slepě se dívala před sebe. Kdyby jen věděl, co všechno se já dozvím. V duchu jsme se zasmála. Kdyby to věděl, rozhodně by si tu se mnou nepovídal. Nebo možná ano, ale měl by daleko větší odstup, neříkal by mi vše. Nebo to jsou jen mé domněnky? Je tak proměnlivý, že nevím, co si o něm myslet. Klidně bych i věřila, že by mi za rohem jednu vrazil, a pak by mi i pomohl na nohy. Proč nemůže být zrovna on jako ostatní? Otevřená kniha… „Na hodně z těch věcí se ani nezeptáme… mohli by nám pomoct, nebo aspoň mě… pro mě jsou informace podstatné… nemáte… nemáte nějakou složku nebo něco takového? Přečetla bych si to… a možná bych to i ostatním narvala do hlavy,“ nad tím jsem se zamyslela. Teoreticky vzato by to šlo. Teoreticky… a hlavně pomalu. „Hm… tak to moc díky,“ scedila jsem mezi zuby. „ale ten… náhrdelník, asi si ho bude muset sundat,“ ni se mi nelíbilo, že to říkám. „teda pokud mě bude blokovat, tak bude muset… jinak s ním moc nenadělám,“ povzdechla jsme si. Tyhle ty hračičky jsem nevídala a ani nezkoumala jejich širší využití. K čemu taky, když jsem je vídala jen z dálky? „nehrabu se ve vzpomínkách, když to není nutné, to byste měl vědět!“ nesnáším, když si to o mě myslí. „a navíc to sám poznáte, kdybych to dělala, takže se můžete i bránit,“ pokud to všem umíte. Dodala jsem v duchu a skousla si ret. Vážně mi toho říká trochu moc, ne? Minulí velitelé nebyli tak moc… otevření. S ním by se možná dalo i normálně bavit. „Takže z lágru,“ řekla jsem na oko vesele. Práce na víc. „maximálně tu budete mít dva blázny nebo mrtvolu a zcela normální osobu,“ snažila jsem se to říct vážně, ale představa, že by se ze mě stal blázen na trvalo a ne jen na den, než se odprostím od vlivu, mě docela děsila, i když smrt… to spíš na straně Volkova, ale i tak by to bylo dost… divné? "A oni... by asi měli jít trochu.. dál," řekla jsme nejistě a poukázala na vojáky.

Vypravěčka - 05. října 2011 21:27

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Larissa "Myslíš, že kdyby si to mohl sám sundat, že by to dávno neudělal? To by trochu ztrácel smysl," blesklo mu v ledových očích. Už se neusmál, neušklíbl, nic. Měl tu neměnnou masku na obličeji a možná ty povrchové emoce, co jsi dokázala mimoděk zachytit, prostě jen pouštěl jako matoucí informace. Byly nestálé a bez chuti a celá Borisova osobnost se jevila, že by ses do ní neprovrtala ani diamantovým vrtákem. Ba co hůř, co kdyby to dokázal obrátit proti tobě? Jenom tím, že by věděl, co a jak děláš. "Jdi už." Vytáhl klíče a odemkl celu.

Larissa Anya Dragoslava - 05. října 2011 21:39

soukromá zpráva od Larissa Anya Dragoslava pro Podzemí „Když to, ale nebude fungovat… tak mu to budete muset sundat… a co já vím, tyhle věci mají různá specifika podle toho, kdo a za jakým účelem je vytvoří… nezajímala jsem se o ně,“ vypálila jsem ze sebe rychle… a bez uvážení? To dělám běžně, vždycky něco vypustím z pusy a nad následky přemýšlím až potom. Zkřivila jsem obličej a dívala se do jeho ledových očí. Bylo to víc, než nepříjemné, ale i to že jsem to podstoupila mi nepřineslo o nic víc pocitů, než to, že jsme se dívala do země. Musí být sakra dobrý… nebo má nějaký štít jinak to není možné. „Hmm… velice ráda, ale bude lepší, když mě s ním necháte o samotě… rušivé elementy nepotřebuju,“ zašklebila jsem se a proklouzla kolem něj do cely.

Larissa Anya Dragoslava - 05. října 2011 21:46

soukromá zpráva od Larissa Anya Dragoslava pro Cela Stačil jen první krok do té ohavné místnosti a nebylo mi dobře. Všechna ta stísněnost, když jsme v podobné cele krvácela, na mě spadla jako lavina. Má štěstí, že tu nebyl tak dlouho. Zašklebila jsem se a rozhlédla se. Co se říká, když jdete někoho změnit do cely? Ahoj? Jak se máš? Kde se schováváš? Do čerta v tomhle nejsem dobrá a hlavně je za dveřmi Boris. To je trochu děsivé. Všechno uslyší a co hůř možná i uvidí. Nenávidím, když mě sledují při “práci“. Pokud se to tak dá vůbec nazvat. „Ehm… Volkove?“ vypustila jsme z úst a zaměřila svůj pohled na jeho osobnost. Tohle mi vážně nebylo příjemné. Nejraději bych se otočila a odkráčela pryč, ale to už teď asi nemůžu, že? Leda bych chtěla podobnou stylově zařízenou celu. Udělala jsem pár kroků k Volkovovi. Pomalu, nechvátala jsem. Koneckonců nemám proč. Zas tak moc do jeho hlavy se neženu. Radši bych se o něm dozvěděla víc a šla jsem s jistotou, že něco můžu a něco ne. Tohle je pomalu jako pokus, omyl a to z omylů pak těžko vracím… většinou se to vrátí jen k horším omylům, a tak to jde dál a dál, než je z toho chudáka totální troska. Jen ať jí neudělám i z Volkova… nebo on ze mě.

Jevgenij Josefovič Volkov - 05. října 2011 21:57

soukromá zpráva od Jevgenij Josefovič Volkov pro Celička Spokojeně si pískal a přemýšlel jak se odsud dostat v podstatě by stačilo někoho přimět aby mu sundali zuby. A nebo použít to co už použil až příliš krát. Vyrušila ho návštěva možná poslední večeře nebo tak něco. " Ano copak si přejete?" usmál se na ní jako sluníčko. " To si se přišla rozloučit nebo copak?" udělal pár kroků " Nebo se máš očisti tím že mě popravíš? To by bylo zajimavé."

Larissa Anya Dragoslava - 05. října 2011 22:32

soukromá zpráva od Larissa Anya Dragoslava pro Cela „Ne a ne,“ pokusím se mile usmát. „ani na jedno nejsem dost… oprávněná?“ neměla jsme náladu hledat vhodná slova, moje mysl se ubírala jinam a to byla ta jeho. Usmíval se, to bylo dobré znamení. Možná, že to nebude zas taková katastrofa. „Jsem tu… abych ti trochu pomohla,“ řekla jsem dost nejistě. Těžko to nazvat pomocí. „měl bys vědět, že se lidem hrabu v hlavě a… proto jsem tady,“ to už jsem řekla jistěji. Měl by to vědět, třeba pak bude i spolupracovat. „nechci ti ublížit… jediné, co po tobě budu chtít je, aby ses uklidnil a ničemu se nebránil.“

Anton Sergejevič Sokolov - 05. října 2011 22:43

Cesta do zbrojnice Natalja, Atlasov, Olga Na chodbě strávím krátkou chvíli než se ke mě přidá ještě Zacharová a nakonec přijdou i ostatní. Tedy skoro všichni. Kromě Olgy jsme tu jen tři a ostatní jsou kdo ví kde. Olga se nás konečně rozhodne zavést do zbrojnice pro výbavu. Krátce se projedeme výtahem a zanedlouho jsme ve zbrojnici. Začnu si prohlížet co tady mají za zbraně a další výbavu. Už je to dlouho co jsem byl v podobné zbrojnici. Olga řekne co nám má dát z čehož jsem trochu zklamaný. Výbavu bych si vybral rád sám. Ale co se dá dělat. Tohle už jsem zažil taky. Přejdu k výbavě kterou jsme dostali. Zkontroluji pistoli kterou pak vrátím do pouzdra které si dám k pasu. Nezapomenu ani na náhradní zásobníky které určitě přijdou vhod. Jediné co si neberu je nůž. Pořád mám u sebe svůj který je celou dobu vzadu na opasku. Vojenská kudla je sice dobrá ale tohle taky bude stačit. S výbavou jsem sice spokojen ale něco mi přeci jenom nesedí. "Bylo by moc kdybych ještě k té pistoli požádal o nějakou bundu? Mohl bych si sice dojít pro to v čem jsem přijel ale to se podle mě do města moc nehodí." S těma botama není problém ať jsou sebechlupatější ale v tom kožichu bych tady byl jako pěst na oko. Když jsme hotovi tak už jen zbývá počkat na zbytek a pak se vydáme do mauzolea. Rekapitulace mi sice nevadí ale slova které Olga používá už moc ne. Proto se taky i ozvu. "Dával byl přednost slovu "prohlédnout" něž ošahat. To zní.... trochu divně. A ještě jedna věc. Nerad tě zklamu ale všechno zkontrolovat nepůjde. Ať se budu snažit sebevíc tak se to nepodaří."Tak si říkám jestli vůbec četla mojí složku. To se jí řekne že tam všechno ošahám když o tom ví asi jen tak polovinu toho co vím já. Chvilku po tom co nám Olga řekla co bude mým úkolem začne Zacharová vyzvídat co jsou vlastně moje a Atlasovy schopnosti vlastně zač. A je to zase tady. "Psyonik? Nevím jak tomu dnes u specnazů říkají ale já bych řekl spíš stopař." Upřesním definici kterou Zacharová použila a pokračuji. "Je to sice trochu složitější než jsi to popsala ty ale v podstatě máš pravdu." Sice se ptá mě a Atlasova ale sama o sobě nic neřekne. Proto se raději zeptám sám. A když už nás tu takhle zpovídáš tak co umíš ty? Pak čekám jak odpoví.

Jevgenij Josefovič Volkov - 06. října 2011 11:31

soukromá zpráva od Jevgenij Josefovič Volkov pro Cela "Hrabeš lidem v hlavě jo? Takže tě poslali mě naprogramovat správně? Nebo co máš v tý hlavě najít . Já jenom že všichni tak nějak zapomínají na jednu možnost. Zeptat se mě dřív než začnou zkoušet ty svoje triky ať už jsou jakýkoliv. Stejně jako se nikdo nikdy nenamáhal zeptat proč jsem zůstal na sibiři když sem mohl kdykoliv utýct , nebo se nenamáhal zeptat jestli hodlám zdrhnout i pak. Ne to by přece bylo moc jednoduché a neruské. Navíc nejsem si jistý jestli chceš být v moji hlavě." odmlčel se. " Nevím jak by to totiž pak dopadlo s tímhle místem."

Larissa Anya Dragoslava - 06. října 2011 14:45

soukromá zpráva od Larissa Anya Dragoslava pro Cela „Hm… myslela jsem si to,“ povzdechla jsem si. „nebudu tě nijak programovat, aby z tebe byl poslušný robot… koneckonců tím bych mohla omezit tvojí schopnost a to by se jim nelíbilo,“ trhla jsem hlavou ke dveřím. „Dřív se nás taky neptali… ale já ti to říkám, abys věděl, co s tebou udělám… mohla bych se ti násilím narvat do hlavy a dát tam, co chci, ale to bolí, hodně to bolí anebo o tom budeš vědět, dovolíš mi to, nebude to bolet… je to na tobě, ale z téhle cely,“ rozhodila jsem ruka. „rozhodně neodejdeš, aniž bych to udělala,“ kladla jsem důraz na každé slovo. Chtěla jsem, aby si to uvědomil, aby se mohl sám rozhodnou. Z mého pohledu jsem tolik nežádala, ale z jeho? Bůh ví, co si o tom myslí. Přijít za mnou někdo s něčím podobným tak ho pošlu někam. Dost možná to udělá i on… a mě se zrovna teď nechce někam vnucovat. „Poslyš… já nevím proč si se neodhmotnil,“ to slovo mi znělo divně a nebyla jsem si jím jistá. „ale vím, že to teď nedokážeš,“ ukázala jsem na místa, kde má náhrdelník. „můžou ti ho sundat anebo nemusí, to ti slibovat nemůžu, ale když mě necháš, abych udělal, to co mám a pro co jsem se rozhodla sama a nikoli z jejich rozhodnutí, tak je dost reálná možnost, že to udělají a krom toho i tobě samému bude líp… můžu dát cokoli pryč nebo to něčím nahradit, když už se ti budu hrabat v hlavě,“ pokusila jsem se mile usmát, ale ta představa nebyla moc hezká. „Na tom, co chci moc nezáleží… sice budeš první takového druhu, kterému budu něco podobného dělat, ale nemůže se mi stát nic horšího, než že budu den jako ty, takže o mě strach neměj,“ skousla jsem ret a přiblížila se k němu. „můžu?“ natáhla jsem k jeho spánkům ruce.

Jevgenij Josefovič Volkov - 06. října 2011 17:39

soukromá zpráva od Jevgenij Josefovič Volkov pro Cela "Vymazat část paměti jo? Takže ty mi máš prostě vymazat paměti a odvést zpátky na Sibiř hádám správně , nebo co jako přesně hodláš najít ? Poklad? Nebo skryté zásoby vědění? Takže co všechno mi máš vymazat já jenom že na to být slintající idiot bez vůle nepotřebuju někoho kdo umí vymazat paměť. Teda pokud soudruzi mají poznatky z medicíny." nevěděl jeslti se má smát nebo rozčílit nebo co. "Takže co přesně chceš dělat?"

Larissa Anya Dragoslava - 06. října 2011 19:03

soukromá zpráva od Larissa Anya Dragoslava pro Cela „Kdyby se tě chtěli zbavit, tak tu asi nebudu já,“ odsekla jsem. „nehodlám z tebe dělat nějakého idiota, pak bys potřebný nebyl… a všichni tady jsme pro to, abychom byli nějak užiteční, navíc… jak se řeklo nahoře… jsme teď tým a dokud to tam bude, debila z tebe dělat nebudu… ne úmyslně, ale to je jiná věc,“ zavrtěla jsem hlavou. „hledat, změnit a porozumět jsou naprosto jiné věci,“ snažila jsem se o klidný hlas. „chci abys věděl, že se pokusím o… souznění,“ už jen to slovo znělo docela strašidelně. „prostě se s tebou spojím… ty nebudeš nic dělat, jen relaxovat a já tě trochu zmírním, a teprve pokud uznám, že to bude málo, tak zavřu pár věcí v tvé hlavě, ale to bys musel být opravdu nějak vyšáhlí… ale ať už to udělám nebo ne, pořád to budeš ty, takže se nemáš čeho bát, jasné?“ mluvila jsem rychle, chtěla jsem to už mít za sebou. „Teď si sedni, uklidni se a nech mě… to prostě udělat.“

Jevgenij Josefovič Volkov - 06. října 2011 19:47

soukromá zpráva od Jevgenij Josefovič Volkov pro Cela " Hmm takže ty budeš taky hrad v Karpatech a co přesně potřebuješ vidět já jenom ,žen ež se probereš mým životem že to bude na dlouho" nechal jí ať dělá co uzná za vhodné ačkoliv měl pocit že pokud ho vezme tím vším znova bude to jen horší. Vlastně úspěšně zapomněl na řadu věcí a nechtěl je vědět. " A no jak dlouho to asi tak bude trvat?" měl pocit že ne dost dlouho nebo naopak hodně dlouho. //kdyžtak přímo říct kterou část mysli mám popisovat :)

Larissa Anya Dragoslava - 06. října 2011 20:26

soukromá zpráva od Larissa Anya Dragoslava pro Cela „Nechci nic vidět… a do tvého života nepolezu… já jen,“ povzdechla jsem si. „nedokážu ti to přesně popsat, ale to co si zažil, neuvidím a pokud ano tak jen minimálně,“ přišla jsem k němu a hlasitě vydechla. Chvíle s velkým C. Teď ho buď zpravím, nebo z něj udělám naprostého blázna. Ale proč ne? V duchu jsem se zasmála. „Bude se ti to zdát jako chvilka,“ řekla jsem tichým skoro až fascinovaným hlasem a položila špičky prstů na jeho spánky. Mohla bych ho chytit za ruku, nohu… nos, ale tohle mi přišlo vždycky nejsnazší, byla jsem nejblíž mozku. „Uvolni se a na nic nemysli, pak nic neucítíš,“ to byla tak trochu lež, ale doktoři taky lžou, když vám tvrdí, že to bolet nebude. Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla a soustředila se na jeho mysl. Připomínalo mi to Popova, skoro jakoby tam měl tutéž zábranu, která se pod mým vpádem napínala, ale nechtěla mě vpustit dovnitř, ale stejně jako u Popova i tahle povolila, i když tady to bylo jiné. Byla to změť pocitů, žádný obraz. Doufala jsem, že ani nic neuvidím. Vždyť sem mu to tak trochu slíbila. „Uklidni se,“ zašeptala jsem nevýrazným hlasem do jeho hlavy, mohla jsem teď na něj mluvit v myšlenkách, lépe ho navézt, aby mi když tak pomohl, pokud ovšem nebude tolik mimo. Svraštila jsem čelo a začala hledat… nevěděla jsem, co ale něco tam muselo být. Bylo mi jasné, že mu to nemůže být příjemné. Moje “oběti“ to popisovali jako podivný tlak a občas jako by jim někdo majzlíkem tloukl o lebku. Snad to vydrží. Modlila jsem se v duchu, i když ani nevím ke komu a dál hledala to “něco“. Prostě nějaká vrátka, co by tam měla být, něco co bych měla nějak přerušit a oddělit, což nebude ani trochu příjemné. Ještě hodnou chvíli jsem to hledala. Mě se ta zdálo jako okamžik, ale jemu? Nebo Borisovi? Zajímalo by mě, jestli stojí venku. Přitlačila jsem prsty více na jeho spánky. Byla jsem blízko. Věděla jsem to… skoro jako bych to cítila mezi prsty, ve kterých mi tepalo. Teď to bude trochu bolet. Varoval jsem ho v myšlenkách. Nechtěla jsem, aby cukl. Dala jsem mu sekundu, aby to zpracoval, a pak začala oddělovat to “něco“. Nedalo se to nijak nazvat, ale už teď jsem věděla, že mu bude líp, jenom to musím šetrně oddělit. Hlavně šetrně. Připomínala jsme si a pomalu “to“ oddělovala od zbytku jeho identity. Každé jednotlivé lanko, které povolilo, přetrhlo se, pro něj muselo být jako elektrická rána, bič uvnitř jeho hlavy, kterého se prostě nemůže zbavit. Nakonec zbylo jen jedno. To nejhlavnější. Na jeho oddělení jsem si dávala nejvíc záležet, ale už jsme cítila, že nejsem tak silná jako když jsem cítila. Zaskřípala jsem zuby, to poslední mi dávalo zabrat, bylo pevné a já ho nechtěla nějak poškodit a oddělovat top takhle šetrně. Zkus na nic nemyslet. Poradila jsem mu a ať už to udělal nebo ne definitivně jsem “to“ odstřihla od zbytku. To pro něj muselo být nejhorší. Sama jsem cítila jakousi palčivou bolest v hlavě. Co musel cítit on? Raději jsem zahnala podobné myšlenky a kontrolovala ty jeho, to co jsem teď “stvořila“ a uhlazovala stopy, aby mohl klidně fungovat, jakoby se nic nestalo, i když teď by měl být klidnější, rozumnější. Dostat se z jeho hlavy bylo snadné, rychlé. Jeho mysl mě prakticky vystřelila z té jeho jako bych se odrazila od trampolíny a rychlostí blesku jsem se vrátila sama do sebe, do svého těla. Okamžitě jsem klesla na zem a sama si tiskla ruce na spánky. Bolelo to a… byla jsem vyčerpaná. Připadala jsem si jak želatina. „Jak…“ začala jsem větu, ale zarazila mě železná pachuť na jazyce. Olízla jsem si rty a bylo mi jasné, co to je… krev. Sakra. Rukou jsem si otřela nos, z kterého vytékala krev. Měla jsem od ní i tričko, zřejmě jsem už krvácela dlouhou chvíli. Jak dlouho jsem tam vlastně byla. „Jak se cítíš?“ dokončila jsem konečně větu a zvedla k němu hlavu. Potřebovala jsem znát výsledek, teď by se to opravovalo relativně snadno. Promnula jsem si oči a zkoumala jeho tvář. Jen ať je normální. Opakovala jsem si v hlavě, která mi na zpátek posílala jen vlny únavy, které si žádali spánek. Až moc dlouho jsem svojí schopnost nepožívala a tohle byl trochu rychlí přechod. Teoreticky vzato bys neměl nic vidět, ale cítit... pokoušela jsem se ti to trochu nastínit, ale postavo to samozřejmě nemůže vědět... Měla by to být taková nepříjeená bolest, ale nic moc drastického.

Jevgenij Josefovič Volkov - 07. října 2011 12:43

soukromá zpráva od Jevgenij Josefovič Volkov pro Cela Řict někomu ,ať nemyslí vůbec na nic bylo jako spustrit jeho mozek. Tedy aspoň u Volkova to přesně tak fungovalo jeho mozek zaplavila spousta otázek. Stejěn jako nic neříkajících informací. Citil jak se něco snaží dostat do jeho hlavy a upřímně připadalo mu to jako když se beranidlo pokouší prorazit do bunkru. To bušení bylo zvláštní slyšel ho snad i v maličcích svých nohou. To dunění rezonovalo celím tělem ,nepokoušel se moc bránti ale jeho mozek si vesele ujížděl svou cestou po fialových drahách vesmíru.Bylo to zvláštní hlavě proto že vubec netušil co hledá, takhle to pro ní muselo být jako putování po nezmapovaných bažinách a aby toho nebylo málo jeho mysl vytvařela velice hustou mlhu. Rád by jí poslal světlušky ,ale měl pocit ,že kdyby sep okusil jí vést dovede její mozek do stejného stavu jako byl ten jeho. Nález souvislosti bylo hodně těžké zdálo se že vše souvisí se vším a vlastně nic s ničím. Nejhorší na tom bylo že část ,která způsobila masakr v jistém vyzkumném centru. Nebylo jasné co z toho bylo opravvdové a co z toho si vymslel mozek sám pro sebe aby si vysvětlit to co se stalo. Jeho myslí problikávali nejruznější utržky. Spousty mrtvých vojáků v nejlepší kondici zvláštní fialová pulzující kapalina, kterou jim v pichovali do žil. Důmyslné celi s plameny , zelenavé světlo vyvolavající bolesti hlavy a všeho. Třas celého těla obrovská chuť žít a šílený smích bláznivého doktrora sklanějícího se nad stolem. Další vzpomínky byli stejně t ka zněklidňující svět změnil své barvy vše bylo naopak pozorovaný doktor se stal pozorovatelem ,všude byla spousta ohně perzonál umíral pod střelbou i rukami doktora. Poslední kulka šla přímo do spánku doktora. Znovu se pohled dostal na normální tělo podzemní komplex hořel všude byl kouř a pach spáleného masa. Vlna bolesti nejen té fyzické ale i jiné svět ztracel barvy poslední pohled byl pohled na blížící se vojáky pak už tma. Stejně to nedávalo smysl to co spustilo běs možná jen obrovská touha nezustat mrtví , možná vtek a bezmoc, tak jako tak to tam bylo a ne že by mysl nebyl dost šílená i před tím teď však dostavala novou nebezpečnou část.

Natalja Zacharová - 08. října 2011 19:18

Zbrojnice, Atlasov, Olga, Sokolov Nikolajovi se do odhalení svých schopností moc nechce. Chápu ho, na jednu stranu. Na druhou by ale bylo fér to říct. Ať víme, s čím počítat. Žádné jiné info jsme o sobě prakticky nedostali. Podívám se na něj a potutelně se usměji. Naprosto tě chápu brácho, ale chci vědět, co mi stojí za prdelí A navíc…fakt miluju dobrovolníky. Volkov je podstatně sdílnější. Za což jsem docela ráda. Poslechnu si, co má na srdci. Takže jsem se docela i trefila… dobrý. Člověk ještě nezakrněl. “Já ti otočím kůži naopak a zvednu ti žaludek, zlato.“ zatvářím se vážně. Tak smrtelně vážně, že může Volkov na chvíli myslet, že se na to právě chystám. Pak ale můj výraz krapet změkne. “Kecám, ale dokážu tě pořádně naježit, tak se snaž mě nenasrat.“ Krátce na něj mrknu. Není nad dobře mířenou radu. Pak se vrátím pohledem k Olze. Očividně nechápe, že někteří lidi prostě v životě nemají na výběr a nedělají tyhle věci z patriotismu. “Hele, to, proč jsem šla ke Specnazu, ti může být dole u té dírky. Každej máme svůj důvod. Tebe by mělo zajímat jen to, že jsme tady a že odvedeme práci, kterou po nás chcete. Což… ti aspoň za sebe slíbit můžu.“ Info o penězích mi opět vyloudí na tváři krátký úsměv, ale spíš než to mne teď už zajímá odchod.

Anton Sergejevič Sokolov - 08. října 2011 21:04

Zbrojnice Atlasov, Olga, Natalja Když se zeptám Natalji na její schopnosti tak mi sice odpoví ale trochu mě to zaskočí a nevím co si mám o tom myslet. Tváří se tak jako by to myslela naprosto vážně ale žádat důkaz nehodlám. Převrátit kůži? Tak nevím jestli se smát nebo se bát. Myslím si ale že kdyby něco podobného uměla tak jí tu jen tak pobíhat nenechají. Alespoň ne bez výbušniny kolem krku. Náhle ale obrátí a řekne že jen žertovala. Za což jsem trochu rád ale zase mě štve že se mnou nemluví narovinu jako já s ní. Ale ani potom když mi řekne pravdu se nim moc nedozvím. "No jo.Že jsem se vůbec ptal." Řeknu zklamaně Natalje a pokusím se o úsměv. Mohla to říct rovnou jak mám podle toho poznat co umí. Jediné mě napadá je elektřina ale to je pořád jenom dohad. "A je to tady." Zamumlám si tiše pro sebe když Natalja odpoví Olze. Neuběhlo ani půl hodiny a už mám stejně blbý pocit jako před tím v zasedačce. Zdá se mi že v téhle jednotce to bude dost napjatý. Do rozhovoru mezi Olgou a Nataljou se nesnažím nijak zapojovat protože nemám v úmyslu na tu otázku odpovídat. Ještě bych odpověděl a Olga by se pustila i do mě. Nebo hůř by se začalo střílet.

Vypravěčka - 09. října 2011 22:14

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Když se z cely neozýval žádný ryk boje ani hrůzy, Boris Dmitrijevič odemknul dveře. V tom svém obleku sem nepatřil a díky své výšce skoro dosahoval vrchní části dveří. Jestli byl někdy na frontě, mohli by ho používat jako zátarasu. Zářivky u stropu mdle blikaly a vypadaly, že každou chvíli zhasnou. Nic neřekl, bylo to na vás. Protože neustoupil ze dveří na něco čekal. Na hlášení? Na vysvětlení? Na Volkovu reakci, jestli ho má popravit, nebo ho může vypustit se zbytkem smečky? Hlavně... čas kvapí, čekají na vás. Nebo jen na Larissu, každopádně čekají.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 09. října 2011 22:44

Zbrojnice (Anton, Olga, Natalja) Sleduju ty dva, jak si vyměňují poznatky o svích schopnostech. Přez to všechno cítím, jak se každou další větou skupina zceluje. Až na poznámku k Olze. Ona to nějak přežije. Ze stolu nakonec vezmu armádní nůž v pouzdře. Vytáhn čepel a usměju se. "Já jsem někdy trochu vlk. Jen někdy." Odpovím Antonovi o svích schopnostech. "Vyčmuchával jsem miny a třaskaviny, dělal jsem záškodnický akce v týlu nepřátel. Můžete se spolehnout na můj nos." Prudce zasunu čepel do černého pouzdra až to zasviští. "A na moje tesáky." Ušklíbnu se. Přitom kývnu na Olgu. Ví, že tu nejsem pro peníze. Jsem tu kvůli hrdosti. Být vojákem Speciálních jednotek je pro mě ctí. Specnaz není jen slovo. Je to stav mysly. "Snad jsme připraveni, Olgo. Můžeme vyrazit?" Upnu bojový nůž k pravému stehni...

Olga Orlovská - 09. října 2011 23:12

Natalja, Anton, Nikolaj Na Sokolovova slova, že ne vše jde zjistit, trhnu rameny. Já tomu nerozumím, on svoji schopnost zná. Jen jsem mu chtěla připomenout, že to má udělat fakt pořádně. A taky nějak prolomit tu bariéru, kterou mezi náma postavilo to fiasko v zasedačce. Stočím oči k Zacharové. "To může, ale já nejsem žádnej hej nebo počkej," odpovím s ocelovou strunou. Na ty jejich drzounský žgryndy nejsem už fakt dneska zvědavá. A o to víc mě dráždí, že někdo s pochybnejma důvodama vůbec prošel. Mládí. Je to tím mládím. Starý školy jako Atlasov to viděj jinak. Beztak za to může kapitalismus. Ta rádoby volnost. Před několika desítkama let by mluvili jinak. "Nemůžem. Nejsme všichni. Ale mohli by pohnout, máme na to čas jen teď večer a hlavně kdo ví, kam Čerenko zdrhl. Důležitý je, že Dmitrijevič nedostal zprávu o nikom, kdo ví, kde Jadwiga je. Jako že by byl mrtvej nebo pohřešovanej." Při jejím jméně mi zhořkl hlas. Musím Čerenkovi šlápnout na jeho hadí hřbet už jenom proto, že se s ní nechci setkat. Zmlknu, možná nemám co říct, ale asi je to kvůli tomu, že se za chvíli ozve výtah. I Atlasov to určitě slyšel dřív, než se zastavil a otevřely se dveře. Vyšel z nich, pro Sokolova známý, Váňa. Trochu se zarazil, když zahlídl naše pochybný komando, jak k němu otočilo hlavy. "Ivan Antalovskij," kývnu k němu hlavou, abych ho vysvobodila. Rozpačitě ze sebe dostal pozdrav a taky na nezbytnou chvíli zmizel ve zbrojnici. Nikdo neví, co nám tam mohl Čerenko nachystat za překvápko, který třeba spustí teprve to, až se v tom začne hrabat Dmitrijevičova suita. Ale Váňa z té pistole nevypadal nadšen. Připnul si ji do pouzdra, jak se má, a to bylo vše. Všechny si nás prohlídl, jako by počítal. A na maličko déle spočinul pohledem na Sokolovovi. "Ten..." na vteřinu zmlkl, rozhodil rukama dívaje se na Sokolovova, "s náma nejde?"

Larissa Anya Dragoslava - 10. října 2011 08:03

soukromá zpráva od Larissa Anya Dragoslava pro Cela Zakňučela jsem, když se otevřely dveře a dopadlo se světlo z chodby, které osvětlovalo líp, než světlo v cele. Přimhouřila jsem oči a ze země sledovala Borise, jak se nad námi tyčí jako nějaký stožár. Bylo to dost… nepříjemné. Daleko víc, než jeho kamenný výraz, kterým na nás hleděl. Třikrát radši bych tu viděla Olgu. Její nadhled a snad i výsměch všemu tady by byl přijatelnější, než Boris a jeho mlčení. Zřejmě čekal na výsledek. Ale co mu říct? Co když mi Volkov neodpověděl… ale měl by být aspoň trochu v pořádku. I když těžko říct kolik jsem toho omezila a těžko říct kolik toho ještě omezit můžu. Navíc jak se zdálo, on svoje bláznovství potřebuje. „Měl by…“ opírala jsem se o zeď a zvedala se ze země. „být lepší,“ vydechla jsem. Nemohla jsem říct, že bude normální, protože úplně normální, podle jeho přání, nebude. To nedokážu zařídit ani já… pokud tedy nechce slítajícího dementa. Mírně se mi točila hlava a každou chvíli jsme mrkala, aby se mi tolik nerozostřoval obraz. Bylo mi doopravdy zle jako pokaždé, když tohle provedu, ale nejvíc mi vadila pachuť mé vlastní krve, která stále ještě, i když v menším množství, vytékala z nosu.

Anton Sergejevič Sokolov - 10. října 2011 09:51

Zbrojnice Natalja, Olga, Nikolaj Rozhovor mezi Nataljou a Olgou pokračuje ale já věnuji teď pozornost spíše Atlasovi který se nakonec rozmluví. Zcela ochotně nám naznačí svou schopnost a já téměř jistě vím co si pod tím mám představit. Takže metamorf. Alespoň jedna jasná odpověď.Také mi sdělí co vlastně všechno dělal jako voják ještě před tím než odešel a byl znovu povolán jako my všichni. "Tak to jsme na tom skoro stejně." Odpovím a usměji se. "Sice by mi hledání min šlo o trochu obtížněji ale záškodnické akce jsou mi dobře známé." Stále ještě čekáme na ostatní a pomalu mě začíná zajímat kam se vlastně vůbec poděli. Rád bych už vyrazil ale sama Olga říká že nejsme všichni a musíme počkat na ostatní. Za chvilku přijede výtah a připojí se k nám Váňa který jde do Mauzolea a námi. Zdá se být lehce nesvůj a nezdá se že by byl v dobrém stavu. Když se vrátí ze zbrojnice tak se obrátí ke mě a zeptá se mě na Volkova. Samotnému mi není jasné jestli po tom jaké má zpoždění vůbec přijde ale jistý si tím nejsem. "Volkov?" Zeptám se Váňi protože neřekl jméno. Nejspíš mám ale pravdu vzhledem k tomu jaký strach v něm vzbuzuje. "Hádám že jde. Proč se ptáš? Potřebuješ s ním mluvit? " Tak nevím koho se mám bát teď víc? Jestli volkova a jeho zvláštního pohledu na svět. Nebo Váni a jeho třesoucí se rukou na pistoli.

Jevgenij Josefovič Volkov - 10. října 2011 12:13

soukromá zpráva od Jevgenij Josefovič Volkov pro Cela Jak mu je to byla aktuálně otázka za milion a o nějak neviděl ani možnosti ani nápovědu. Vlastně sám nevěděl jak mu je. Připadalo mu jako by obrovsky zestárl a přesto jeho mysl přišla o hromady sutě blokující proudy myšlenek, neslívali se už tolik ,jako předtím ,ale rozhodně to nebyl čistý proud. Matně se snažil vzpamatovat z toho co se stalo bolela ho jen hlava a to bylo mnohem víc fajn ,než následky Prizraku. Vlastně vzato kolem a kolem bylo mnohem důležitější jak je té která se mu do hlavy dostávala, Vypadala totiž jako by jí někdo zmlátil. Dost možná to byl mozek který si pamatoval spoustu pohybů. Chtěl celou věc nějak komentovat a dost se udivil ,protože mu mozek najednou nenabízel tolik slov jako předtím. Dalo mu celkem práci najít v tom málu to co potřeboval. Než to však našel vstoupil Dimitrijevič. Vypadal mnohem impozatněji, dost možná by mohl stát modelem pro sochy hrdinů lidových milicí a podobných památníků velkých vítězství Ruska. "Měl by být lepší?" dost pravděpodobně mluvili o něm. Jenže je opravdu lepší, je lepší mít mysl v čistší? Vlastně nevěděl moc co říct, ono tak nějak nevěděl jestli něco říct má nebo ne. Ale byli důležitější věci na pořadu dne. Tou první byl fakt ,že podle jeho soudu vypadala Larissa jako kdyby to s ní mělo na místě praštit. Proto celkem pomalu aby snad náhodou někdo nepropadl dojmu ,že chce zautočit protáhl svoje ruce mříží a chytil jí tak dobře jak to jen mříže dovolovala. "Pane , myslím že bude potřebovat lékařskou pomoc." našel ta správná slova. " Hlavně pokud budeš Borísku chtít aby mě mohla znova pročistit hlavu." usmál se nové proudy mysli, umožňovali si něco nechat v hlavě.

Vypravěčka - 10. října 2011 12:28

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Larissa, Volkov Dmitrijevič zareagoval teprve poté, co se zjevně ujistil, že zákrok vyšel a Larissa odházela bahno, které měl Volkov kolem mysli. Vešel do místnosti, dveře se za ním se skřípáním zavíraly, ale nedovřely se úplně. Nepůsobil dojmem člověka nedbalého, takže si musel být jistý, že nikdo z vás nic neudělá. "Zvládne to. Chci, aby byla u vašeho prozkoumání, i kdyby tam měla jenom sedět a poslouchat. Antalovskij tě na chvíli jeětě udrží při vědomí, pak se z toho vyspíš," odpověděl Dmitrijevič už zase klidně, a kdyby to k jeho zjevu sedělo, možná i se stopou vlídnosti. Takhle vám muselo stačit, že v tom nebyl chladný ortel. Třebaže Volkov se jal Larissu zachytit, Dmitrijevič jí prsty zvedl hlavu a podíval se na ni, jako by odhadoval, zda je toho, co po ní chce, schopna. I když nebýt dryjáku, co do ní Olga nalila před zasedáním, asi by nebyla schopna vůbec ničeho. "Zvládneš to," zopakoval už směrem k Larisse a kývl hlavou, aby ho Volkov následoval. Samozřejmě i s ní. Vojáci u kontrolních dveří se na ni neptali, jak jinak. Pustili vás ven na chodbu s výtahem a vy jste vyjeli o patro výš. Přesto to pořád vypadalo jako podzemí. "Čekají na vás." Dmitrijevič držel dveře otevřené, než ses s Larissou vypotácel, a potom si šel po svých.

Vypravěčka - 10. října 2011 12:41

Všichni Chodba u zbrojnice Zanedlouho poté, co dorazil Váňa, znovu Olga s Nikolajem zpozorněli a vy jste o několik vteřin později uslyšeli dveře výtahu. Vyšel z nich kupodivu Volkov, který vypadal zdrchaně, ale Larissa na tom byla hůř. Jako by jí někdo dal do nosu, tekla jí krev a opírala se o bývalého trestance. Antalovskij se trhaně nadechl, když Volkova spatřil, dostal odpověď na svou otázku a asi nebyl nadšen. Přesto vykročil k Larisse. Olga Volkovův návrat nekomentovala, pouze si ho změřila pohledem, který byl varováním. Ať už jste Dmitrijeviče přesvědčili jakkoli, podruhé se to nemusí a taky ani nebude opakovat. "Vyfasujete pistole a nůž, tak fofrem," řekla akorát. "Uvidím, co se dá dělat," ozval se do toho Váňa, který s Volkovovou pomocí opřel Larissu o stěnu a pomohl jí tak sesunout se na zem, aniž by upadla. Že by další léčitel? Každopádně na nějaké vylehávání nebyl čas, ten vás totiž tlačil, a pokud se Dmitrijevič přese všechno rozhodl vás mít všechny, prostě jste museli jít. Volkov po podškrábnutí lejster jako všichni dostal hračku, Larissa ovšem ne, protože byla v péči Váni. A Olga nechtěla, aby skladník viděl, co se tu děje. Tak prostě vzala svoji pistoli a dala jí ji se slovy, že ona ji nepotřebuje. Jak se při tom pousmála, tak byste jí to i věřili. Váňa mezitím vytáhl něco z taktické vesty, kterou měl pod bundou, a donutil to Larissu sníst s bezelstnými slovy, že jí to pomůže. Zároveň si namočil prsty v její krvi a na dlaně jí nakreslil nějaké črty. "Na čelo nemůžu, i když to by pomohlo víc."

Larissa Anya Dragoslava - 10. října 2011 16:35

soukromá zpráva od Larissa Anya Dragoslava pro Cela „Heh…“ odkašlala jsem si jako bych denně vytáhla krabičku cigaret. „tak to díky,“ pokusila jsem se usmát, ale sotva jsem měla na to, abych dokázala formulovat věty. Připadalo mi jako bych měla pořádnou kocovinu, ale to bych toho musela hodně vypít a nejsem si jista, že tolik alkoholu na jednom místě je. „V pořádku… já,“ mumlala jsem a snažila se jít sama, ale stačil jeden krok, kdy jsem se nedržela, a bylo mi jasné, že se Volova budu muset držet, pakliže nechci skončit rozplácnutá na zemi. „fajn… ale jen než se mi udělá dobře,“ chytla jsem se Volkova, ne moc pevně, zas tak slabá jsem nebyla, jen se se mnou točil celí svět jako bych byla na nekonečném kolotoči nebo centrifuze. Byla jsem tak mimo, že jsem ani neucukla, když se mě Boris dotknul. Nesnáším, když se mě dotýká! Ne že by to dělal často, ale když si vzpomenu na jeho ruku. Brr… budu z toho mít husí kůži ještě hodně dlouho. Věnovala jsem mu nepříjemný pohled, který svědčil o tom, že nejsem ráda, že na mě sahá. Možná by mu nějaká za to poděkovala, ale díky bohu, já mezi ně nepatřím. „Jak jinak…“ mumlala jsem a soustředila se na to, abych kladla jednu nohu před tu druhou a ne do strany, jak se mi to často v podobných stavech dařilo. Je to blízko, ten výtah je blízko, a pak si sedneš. Opakovala jsem si celou dobu, kdy jsme šli ke dveřím výtahu, které se zdáli až moc daleko.

Larissa Anya Dragoslava - 10. října 2011 16:38

Chodba Doufala jsem v delší cestu… aspoň tak půl hodiny? Proč se ten výtah nemohl zaseknou, jen na chvilku, malilinkatou chviličku. Zcela jistě by mi pak bylo líp! Určitě bych si nepřipadala jako hadrová panenka, která visí na někom, jehož život před chvíli visel na mě. Směšné, jak se mohou karty během chvíle obrátit proti vám. Nestát se to mě, budu se i smát, ale i ten smích byl v mém stavu něco naprosto nemyslitelné. Celou dobu jsem se dívala na zem, potřebovala jsem nějak jít, když už mi mozek nefungoval tak, abych mohla jít rovně, ale byla jsem si jistá, že tu je ten náš slavný “tým“. Osobně se dost obávám nazývat nás tak… nebo jen mě připadá, že na to abyste byli tým, potřebujete trochu důvěry? Jak bych měla krýt záda někomu, aniž bych věděla, že on je bude krýt mě? To je holé šílenství! Nebo jen projev důvěry? „Uhm…“ nakrčila jsem čelo a zírala do obličeje… Váni? Byl to on?! Mhouřila jsem oči a sledovala pomalu se vyostřující obličej před sebou. „asi bys na mě neměl šahat,“ upozornila jsem ho a s dobrým pocitem klesla na zem. Svět se aspoň trochu přestal točit a byl stálí. Aby taky ne, když jsem se nahýbala, ale pořád to bylo… jako na malé loďce během velké bouře na moři. Doufala jsem v osobní chvíli klidu, ale dostalo se mi jen zbraně a něčeho… dost odporného. I přes to, že jsem dohromady nedokázal o své osobě dát nic víc, než to že je mi blbě a že jsem na zemi ta pachuť mi ulpěla v paměti víc, než hrneček krve. Ovšem, snědla jsem to, poslušně a bez keců. Beztak bych ze sebe nevyplodila žádnou větu, kterou bych mu dokázala odporovat. Bylo daleko zajímavější sledovat jeho… malování? Co to vlastně dělal? A kde vzal mojí krev? „Proč…“ polkla jsem a sledovala svoje dlaně, jejich okraje pro mne byli rozpité. „se… staráš?“ dokončila jsem větu. Nebylo mi jasné, jestli to, co udělal mi pomůže nebo ne, ale… chtěla jsem to vědět. Nesnáším, když se mnou někdo něco dělá a já nevím, co. Nemám s tím dobré zkušenosti… asi to bude tím, že na minulé základně se neléčilo ani nepomáhalo. Popravdě… ani si nevzpomínám, kdy jsme naposledy svojí schopností někomu pomohla.

Jevgenij Josefovič Volkov - 10. října 2011 20:05

soukromá zpráva od Jevgenij Josefovič Volkov pro Cela Chvilku měl potíže zjistit, co Dimitri myslí tím prozkoumáním. Mají snad soudruzi s ním ještě nějaké plány a potřebují aby s ním byla i Larisa. Jen co se dostal z cely použil jeden z hmatů sambo,aby se dostal pod Larysu a vlastně jí jen poskytl oporu k chůzi. P5ece jí nemohl nechat spadnou a ublížit si. Přece jen jí bude potřebovat. A navíc i kdyby se Dimitrijevič stavěl na zadní tak nechat partáka někde zraněného prostě nebyl jeho styl. Sice by připraven Laryssu pustit pokdu ,by ho o to požádala. Nevěděl jestli si nechá pomoc, přece jen málokdo si nechal pomoc. Cesta výtahem byla krátká a on už se ocitl před dveřmi, kde na ně měl někdo čekat jenže on neměl nejmenší tušení kdo.

Natalja Zacharová - 10. října 2011 20:19

Chodba Ještě pár nepatrných informací, od mých spolubojovníků, a budu se snad usmívat. Bohužel na mně ale pomalu padá zase chuť na cigaretu a jak tak v duchu přemílám, tak mi v té krabičce už moc nezbývá. Sakra, měla jsem si sem nějaké dokoupit. Pochybuju, že tu mají cigarety jako součást výzbroje. Holka.. šetři si je… na horší časy, který určo přijdou Mou pozornost upoutá cinknutí výtahu. Někdo k nám dorazil. Váňa. Toho jsem taky nikdy předtím neviděla, ale už od pohledu se mi moc nezdá. Je příliš vyklepaný. Jako štěně, kterému jste vymáchali čumák ve chcankách. “Co to…“ vypadne ze mne, když výtah cinkne podruhé a z něj se vyklepou Larissa a Volkov. Ne, že bych se angažovala v jejich záchraně nebo snad bych jim chtěla pomoci. Ještě jsme se ani neseznámili a jediný člověk, kterému bych tady pomáhala, jsem já. Aspoň prozatím. Ta holka vypadá opravdu zmordovaně… co tam s ní sakra dělali Po tváři se mi mihne takový podivný úsměv, jako bych sledovala nějakou nechutnou reality show a čekala, že tu holku na místě dodělaj. Opak je pravdou. Asi je potřeba a tak se jí Váňa ujme. “Mno… tak co? Budem tu čumět nebo jdeme?“ řeknu s naprosto vážným výrazem. Tihle dva rozhodně nejsou důvod pro to, abychom se tu zdržovali. Ať se seberou, nebo ať táhnou. Skupina je vždycky tak silná jako její nejslabší článek.

Jevgenij Josefovič Volkov - 10. října 2011 20:53

Chodba K jeho překvapení skončil úplně jinde než čekal. Vlastně ho vrátili zpátky nejrásnější pohled byl na Váňu, který ho tu viděl opravdu rád. Dal si tu práci ,aby se k němu dostal dostatečné blízko. Nejlépe ve chvíli kdy se staral o Larissu. Prostě a jednoduše když si byl jistý tím ,že muže zašeptat tak aby ho slyšel jen Váňa věnoval mu úsměv a slova. " Tak co stýskalo se ti?" hned poté se věnoval zbrojení revolver a výsadkářský nůž by mohli být to pravé. " Jen otázka. Byli by nějaký jiný hadry než vojenský. Myslím ,že né moc vojáků se chodí uklonit vůdci a motá se kolem jeho památníku." tiše doufal ,že aspoň transport mají vymyšlený. Ať už totiž lidem nakecali cokoliv ohledně vůdce. Tak vojenský džíp s bandou vojáků bez frček žádné historce na důvěryhodnosti nepřidá. Během zbrojení se snažil prostě dělat ,že tma není moc se mu nechtělo mluvit. Možná bylo na čase připojit se do klubu nevýřečných. Aspoň po dobu kdy tetička Olga stále trpěla nabraností. Na slova Natlajli reagoval jen škaredým úsměvem. Tak nějak mu připadalo, že někteří neměli výcvik specnaz, ale výcvik jednotek které bojovali u stalingradu. Taktika jeden má pušku a jeden náboje mu tenhle spěch bez plánu dost připomínala.

Anton Sergejevič Sokolov - 10. října 2011 23:09

Chodba Chvilku po Váňovi přijede ještě jeden výtah ze kterého vystoupí zbytek našeho týmu. Oba dva vypadají trochu jinak než před chvílí i když Volkov je na tom pořád ještě líp než Larissa. Vypadá jako kdyby se před chvílí ocitla moc blízko masivních dveří které se rozhodli jít stejným směrem jako ona. Co se jí sakra stalo? Řekla Borisovi něco co neměla? To asi ne to bych čekal že spíš Volkov přijde s rudým nosem. Po chvilce se Larissa sesune na zem. Váňa se o ní začne starat a já se přikleknu vedle. Nevypadá že by byla zrovna moc v pořádku Pořád mi ale vrtá hlavou kdo a proč jí to udělal. Váňa po ní začne její vlastní krví po ní něco kreslit nějaké značky. Netuším co to dělá ale doufám že to pomůže. Mohl bych jí zkusit pomoci ale zvládám jen první pomoci a lépe než on bych jí asi nepomohl. "Nebylo by lepší kdyby si někde odpočinula?" Zeptám se Olgy. "Nevypadá že by byla moc při síle. A při hledání stop jí moc potřebovat nebudeme." Zeptal bych se Olgy i na to co se jí stalo ale stejně by mi neodpověděla. Volkov se mezi tím stihne připravit a ozbrojit takže už nám zbývá vyřešit jen problém s Larissou. "Buď rád že máš alespoň ty vojesnký." Řeknu Volkovovi který se ptá po jiném oblečení stejně jako já před chvílí. "A co jste vlastně dělali že dopadla takhle." A kývnu směrem k Larisse.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 10. října 2011 23:53

Chodba Ivan je pro mě cizí. Čekám jak se projeví a jelikož nedám na první dojem, raději se vystříhám jakýchkoliv poznámek. Jen pevně sevřu jílec dlouhého nože. S tím se cítím bezpečně. Příchod Larissi a Volkova mi na tváři vykouzlí úsměv. Moje oko na ně se soucitem hledí. Larissa je zbytá jako po rvačce se slonem. Co na tom. Zahlídl jsem i hůř zvalchovaný spolubojovníky po tom, co byli pozváni na kobereček k vedoucím. "Volkove, jste v pořádku?" Prohlížím si ho zvědavě. Není zraněný. To je dobře. Olga nijak nebere v potaz, že máme jednoho boje neschopného člena. Larissa by si měla odpočinout. "Olgo, je dobrý nápad, vzít jí sebou?" I když...Váňa udělal svoje. Léčitel se hodí. Až přijde na zlomeniny, průstřeli a krvácení, budeme rádi, že ho máme. "Já jsem připraven. Už aby jsme byli v mauzoleu." Kývnu na Olgu. ...

Jevgenij Josefovič Volkov - 11. října 2011 10:13

Chodba Náhlí zájem o jeho osobu a o Larissu ho spíš zaskočí než cokoliv jiného. Docela ho těšilo ,že se i ostatní zajímají o stav Larissy ,jenže měl pocit že Olga i Váňa , nebo Boris ,nebudou nějakému tomu starání nakloněni. " Jestli jsme v pořádku. Řekni co je v pořádku a já řeknu jestli jestli to souhlasí. Co se stalo hmm běžná pracovní nehoda." neměl nejmenší tušení kolik jim toho muže říct , nebo říct má vzato kolem ak olem jim po tom moc nebylo. " Ale je pravda , že změna přístupu ohledně nutnosti použití všech členů na všechny ukony by nebyla marná." pořád nechápal co tam někdo jako on vůbec najde. Ohledně oblečení se jen usmál. " No nevím co je lepší jestli vojenské nebo jiné. Ono by to chtělo něco víc civilnějšího nějaké peníze a lahev vodky. Město má spoustu očí ,kterých si málokdo všimne, třeba něco viděli."

Larissa Anya Dragoslava - 11. října 2011 12:48

Chodba „Já… nic,“ poškrábala jsem se na hlavě. Trochu mi vypadla slova, ale vím, co chci říct. „nepotřebuju pomoct, je mi fajn,“ řekla jsem trochu prudčeji, než jsem zamýšlela, ale nepotřebuju, aby se všichni starali. Možná… že je to náznak toho, že jsme tým? Ale já nepotřebuju, aby se tolik starali… vystačím si sama se sebou, i když samotné by mi to trvalo dlouho… snad pomůže, co dělal Váňi. Být na tom líp snad bych se i soustředila na to, co to se mnou dělá nebo bych to z něj vydolovala, ale takhle se smířím s tím, co mi dopoví, pokud tedy odpoví. Nakrčila jsem čelo. „Nikdy nevíš, kdy mě budeš potřebovat… a vůbec, co o mě víš?“ snažila jsem udržet pevný pohled, kterým jsem směřovala na Sokolova. Co o mě ví? Řekli mu, co dokážu? A pokud ne, jak může rozhodovat k čemu potřebná jsem a k čemu ne? Zavrtěla jsem hlavou a přiložila si prsty na spánky. „promiň,“ zamumlala jsem. Možná měl prostě jen starost a… asi vypadám fakt strašně. „Nemáš nějaký kapesník?“ zvedla jsem pohled k Váňovi. Chtěla jsem si otřít krev, abych nevypadala, tak strašně. Můj stav stejně víc, než ta bude odrážet můj výraz, který svědčí nebo aspoň před chvíli svědčil o naprosté neschopnosti cokoli dělat, ale jak řekl Boris: zvládnu to!

Vypravěčka - 11. října 2011 14:38

Všichni Chodba u zbrojnice Váňa Larisse neodpověděl. Otřel si ruce do papírového kapesníku, který vytáhl z kapsy, a podal i jí. Tímto procedura skončila, po bylinkách zůstala hořká pachuť v puse a býlí mezi zubama. Ivan si zapnul bundu, aby skyl vestu, a podal Larisse ruku. Jakkoli působil nejistě, bez problémů ji vytáhl na nohy. A zdálo se, že se i trochu uklidnil. Podíval se na Volkova, zkoumavě, jako učenec, který je jen krůček od toho, aby na něco přišel. "Jsi jinej." Jasně, všichni tady jste jiní. Olga mezitím stála u rohu, kde se chodba zatáčí k výtahu, a hlídala. Ne že by tu někdo krom vaší pochybné skupiny v tuhle denní dobu fasoval výzbroj, ale náhoda je blbec. "To by ses divil, Volkove, kolik mladejch tam chodí. I vojáků. I oni vidí, jak to jde do prdele, a myslí si, že báťuška by to spravil," prohodila polohlasem přes rameno a ohlédla se k vám. "A bundu si otoč naruby." Opravdu, když se bunda otočila celá, tak ta nevábná šedá rádoby podšívka nevypadala zas tak podezřele jako zelený maskáče. "Berem ji s sebou, je to rozkaz. Jinak by tu s náma nebyla. Tak jdem," zavelela nakonec, odlepila se od stěny a prošla vaším hloučkem dozadu, nikoli k výtahu. Chodba se ještě jednou stočila a zmizely i osamělé, ošuntělé dveře, které jste míjeli. Zadní část chodby nebyla osvětlena, nikdo tu nevyměnil zářivku. Přešli jste z matného světla do šera a stínů a nikde nebyli žádní hlídači, kterých tu jinak postávalo v zájmu bezpečnosti plno, nikde žádný kontrolní panel na klíč, na kartu. "Nejjednoduší je, když zavřete oči," spustila najednou Olga a jen oči se jí zaleskly ve stínu. Jako když osvítíte kočku na silnici světly auta. Stejně tak rychle to zmizelo. "Prostě to udělejte a nepřemýšlejte. Nebudu vám říkat, co to je, jinak byste neprošli," uchechtla se nakonec. Jak jste postupně šli blíž, viděli jste obyčejnou stěnu ve vojenské šedi. Teda asi, byla tu nepřirozená tma. Na to, že zářivka tu chyběla jen jedna a za vašimi zády zbytek svítil. Kdo zaváhal nebo se zeptal, Olga ho prostě postrčila, jako kdybyste váhali při seskoku. Kupodivu jste si nerozbili nos. Tma vás hutně, na chvíli až nedýchatelně, objala, osahala vás. Její chapadla se dotkla každého přesně na místě v duši - ano, v duši, někdo by to ale nazval myslí - kde tkvěla vaše schopnost. A pak sáhla na myšlenky, co byly klubkem dnešního zasedání. Nenimrala se, jen kontrolovala. Co jste zač a proč chcete jít tudy a nevyjdete hlavními dveřmi jako normální lidi. A pak vás vyplivla. Venku Zaútočil na vás vichr a sníh. Ohavné počasí vystřídalo opravdové sněžení. Moskva se halila do bílého hávu, ale stejně jako nevěstce v bílých šatech jí to nikdo nemohl uvěřit. Tu nevinnost. Stáli jste v uličce kus od ostnatým drátem ověnčeným komplexem velitelství. Za zády jste měli obyčejnou cihlovou stěnu, kde nějaký začínající umělec napsal "chuj" a také ho tam vyobrazil. Ovšem bylo nepravděpodobné, že by znal Popova nebo Dmitrijeviče. Olga vyšla jako poslední, hned za Váňou. Protože Antalovskij nebyl zrovna dlouhán, působili vedle sebe komicky, zvlášť když převládal názor, že chlap by měl být jako hora. Orlovská, těsně než vyšla z pochybné uličky, se zaklesla do Nikolaje a Antona, jako byste byli v čele obyčejné party, co jde na tah. Však noc teprve začínala. Auto bylo zaparkované na parkovišti patřícímu k obyčejnému činžáku kousek odsud. Kolos, kterým se rádi honosili lidi s malým sebevědomým, ale dostatečně civilní, aby nevyvolávalo podezření. Vzadu mělo trochu prohnutý plech, nárazník, takový ten rozrážeč davu, na předních světlech, byl poškrábaný. Ale toho si všimlo jen bystré oko. Jednoduše řečeno, auto už zažilo svoje, přesto to nebyla typická ruská herka. A hlavně... vešli jste se tam všichni. Sice trochu natěsno, když byl rozkaz, aby s vámi jel i Váňa, ale vešli. Rudé náměstí, mauzoleum Auto bylo vymrzlé pořádně a kvůli novému sněhu ta cesta nebyla nejrychlejší. Olga pak zaparkovala u Rudého náměstí, ale kus jste museli pěšky. Vzhledem k tomu, o co se jednalo, nebylo až tak zvláštní, že po cestě podél Kremelské zdi jste nikoho nepotkali. Bylo hnusně, a když už jste v dálce někoho zahlédli, šel daleko od vás, na druhé straně. Teprve u Leninova mauzolea jste si všimli u bočních dveří postavičky. Nakonec se z něj vyklubal hlídkař, asi od tajných, který se tu v civilu poflakoval. Samozřejmě pracovně. Tentokrát se toho ujal Antalovskij. Z kapsy vylovil nějaký průkaz, což chlápkovi stačilo, aby vás rychle vspustil dovnitř. Ať už jste byli životem jakkoli otupělí, vevnitř v té bizarní svatyni, kde se uctíval mrtvý vůdce, na vás dolehla tíha. Divný pocit těžký jako víko sarkofágu. Stísněnost hraničící skoro s klaustrofobií. A černá žula okolo to jen podtrhávala, stejně tak čestné místo pro Lenina, které bylo prázdné. A ten pach. Pro Atlasova to bylo utrpení. Zatuchlý smrad lidského těla, u nějž se někdo snaží zabránit přírodě, aby ho pozřela. Různé chemikálie, balzamovací sračky. Když to cítili ostatní, pro měňavce to bylo utrpení. Nutilo to popotahovat a lechtalo to v nose na kýchnutí. Dveře se za vámi zavřely, Antalovskij kdesi rozsvítil nasvícení za sklem ukrytého lůžka a zamlkl. A pak se kupodivu vydal za Volkovem, mohli jste si všimnout, že to bylo na trhnutí hlavou Olgy. Vydechl a po krátkém očním kontaktu, kdy se jakoby dovoloval, zda může, se dotkl náhrdelníku. "Už nad tebou nemám moc," zašeptal, že to slyšel jen Volkov. Chtěl náhrdelník sundat, ale zuby se výhružně dotkly kůže. "Pracujte, toho si nevšímejte," popohnala vás Olga. "A ty, Váňo, upřímně! Nebo ho to zabije." Váňa se Volkovovi podíval do očí a větu zopakoval už pevným hlasem. Zuby ochably a konečně mu ho mohl přetáhnout přes krk. "... stejně jako noční můry nade mnou," dodal Antalovskij tiše. A nasadil si náhrdelník sám.

Vypravěčka - 11. října 2011 14:49

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Larissa Váňova hořká medicína i divné znaky nakonec zaúčinkovaly. Ne hned, postupně. Už před hodnotící tmou jsi mohla sama jít. I když samotný průchod nebyl pro někoho s tvojí schopností příjemný. Tma se kolem tebe těsně ovinula a chvíli to vypadalo, že tě nepustí. V autě, byť ti byla zima, se to zlepšilo. Váňa seděl vedle tebe a byl cítit po bylinkách. Tepání ve skráních pomalu ustoupilo. Něco ti ale říkalo, že je to jen na nějaký čas. Něco jako... droga? Ne, po droze by ti bylo dobře. Hodně dobře, necítila bys ani stín únavy. Ale určitě to povzbuzovák byl a nemohl nahradit pravý odpočinek. Jen na chvíli. Jenže rozkaz byl rozkaz a... není únava jen stavem mysli? Jak to říkávali velitelé.

Jevgenij Josefovič Volkov - 11. října 2011 16:15

Směr mazoleum Musel se zašlebit nad Váňovou poznáímkou o tom kdo je jinej. Nedalo mu to a busel to nějak okomentovat. " Jasně pár koupelí a člověk je jako vyměněnej." nevěděl co na to má říct jiného. Kdo tu nebyl jiný, ačkoliv měl podezření že Váňa ví nějak víc než by se zdálo, aniž by mu to někdo řekl. " Hmm možná ,ale já nejsem nejmladší. Ale dík za typ uvidíme." otočil bundu na ruby a začal si připadat jako blázen. Opravdu začal přemýšlet o tom ,že cíl jeho zkoumání bude více než jasný. " Jen pro mou informaci. Jaké je krytí? Přece jen do mauzolea se teď asi nesmí, teda pokud celí národ neví že je Lenin pryč. Takže bude zajímavé když se tam objeví auto s lidma kteří se dovnitř půjdou podívat." znalost informace ,která se šíří mezi lidem byla dost nutná , pokud se bere v potaz šance ,že narazí na někoho kdo je civil a nějakou náhodou něco viděl. " Nemluvě o tom ,že budeme asi potřebovat nějaké spojení mezi sebou. Ne že by mauzoleum nebylo malé. Ale muže se stát ,že se rozdělíme , bylo by fajn se pak domluvit." Nasledoval tým až k šedé stěně, kde se jim dostalo instrukce o tom ,že mají zavřít oči a jít. Moc tomu nerozuměl. Asi chtěli ,aby tou zdí prošli a všichni. Pravda to že tu bylo poněkud temněji mohlo znamenat ,že zeď je jen důmyslná iluze nebo něco takového. "Procházení zdí se zuby. To bude sranda" Jako jediného ho fakt, že má zdí projít moc neznepokojoval, prostě udělal to na co byl zvyklí šel pořád rovně. Probíhalo to dost podobně až na to že tahle zeď měla jakési vlastní vědomí, které si kontrolovalo kdo prochází. Byl docela rád ,že se zdi od sebe neučí, umět tuhle fintu více zdí, tak by život nebyl taková legrace. Jen co vyšel na druhou stranu a dost možná do někoho vrazil nebo někdo do něj, procházení zdí není tak lehké, ať už mírně otřesen srážkou nebo nikoliv, začínal mít pocit že se Moskva rozhodla mu připomenout místo minulého pobytu. Teorie a očích byla v tomhle počasí dost naivní, ačkoliv správný podnik nebo doba.By stále mohli nabídnout nějaké odpovědi. Cestu autem vice méně trávil pohvizdováním zvláštních písniček a polohlasným zpíváním. Jeho cestovní optimizmus ho prostě neopouštěl. Možná nějaký hrbol nebo výmol vnukl Volkovovi další nápad. " A co za tím vlastně víme o zmizení Lenina? Tedy kdy to tak mohlo proběhnout a tak." po zbytek cesty se skoro začal těšit až budou na místě. Ačkoliv náměstí působilo snad ještě mrtvěji než kdy dřív. Možná když chyběla mrtvola vevnitř začal se mrtvolný efekt šířit ven. Byl docela rád ,že se před tím nečasem mohli schovat vevnitř. I když smrad balzamovacích látek tu byl bez Lenina. Vlastně se tu vznášel duch komunizmu a ošklivě páchl. Když se k němu začal Váňa přibližovat , tak se skoro lekl, někdo kdo si nechával odstup šel přímo k němu, i když z příkazu vedení. Nějak moc nechápal co vlastně Váňa dělá ,ale mělo to za následek povolení náhrdelníku, sice až na pokus číslo dvě ale i tak. Jakmile ucítil, že náhrdelník muže sundat, udělal to. Bylo to jako sundat si zátěž. Jen co byl náhrdelník dole mířila ruka s ním směr váňa. " Jen si ho nech kdyby se ti někdy zachtělo krotit běsíky." Stejně to bylo zvláštní ,podle všeho byl Váňa něco jako šaman. Ale to nebylo třeba řešit. Lepší plán byl najít někde plán budovy třeba pro požární bezpečnost a zjistit kde to co je taky se podívat jestli tu nejsou kamery. Obchod se suvenýry pak mohl být zdrojem platu pro informátory.

Natalja Zacharová - 11. října 2011 17:49

Chodba ze zbrojnice Ještě jsem si vyfasovala bundu, kterou jsem dle rady Olgy přetočila naruby a navlékla jsem si ji na sebe. Zapnula jsem ji jen tak napůl. Krabičku cigaret a zapalovač jsem automaticky přesunula do kapsy vyfasovaného munduru. Zdržovali nás ještě Váňa a Larissa. Kyselý výraz v mé tváři hovoří za vše. Tohle je akorát zbytečné zdržení a měla se tady nechat. Když se neumí o sebe postarat. “Bude schopná?“ zeptá se krátce Váni. Nic jiného mě nezajímá. Je mi jedno, jak jí je, jak se cítí, co nosánek. Zajímá mě, jestli dokáže splnit svůj úkol a neohrozí tím skupinu. Pak hnu zadkem a jdu za Olgou, která nás vede chodbou na konec. Tlumené osvětlení tu dodává na atmosféře tajemna. Je to tu cítit stejně pitomě, jak to vypadá. Šedé dveře do pekla, wou Zastavím se před nimi jen na tolik dlouho, abych dostala informaci od Olgy, a pak neváhám a projdu tím. Magor Volkov se už stihl nasrat přede mě. Vnitřek mého těla zaplaví chlad a sevře mé útroby. Zajímavé, že mne nic nebolí, ale vlastně mě bolí všechno. Otevřu oči a do tváře mne uhodí mráz. Vichr a sníh nepřejícně ošlehává můj obličej. Zapnu si bundu až ke krku a z kapsy vytáhnu cigaretu. Otočím se proti větru a několika marnými pokusy se snažím zapálit si. Vyjde to až asi na stopadesátésedmé, ale vyjde. Teď jsem spokojená. Zbytek skupiny se vynořil nedlouho po mě. Rozhlídnu se kolem sebe, krátce spočinu na malůvce na zdi a pro sebe se uchechtnu. Zřejmě zdejší umělec. Váňa začíná provádět nějaký rituál s Volkovem. Což mne krapet děsí, protože jestli ten náhrdelník ho nějakým způsobem spoutával, tak teď to bude magor na entou na svobodě. “Heh, jsi si jistej, že je to dobrej nápad?“ zeptám se Váni a potáhnu z cigarety. Oči přitom nespouštím z Volkova. “Aby se tenhle kurva magor neobrátil proti nám. Bůh ví, co tý holce udělal ve výtahu. Taky to mohl bejt von, že jo.“ Pokud se ke mně dostala jakákoliv jiná informace o dění ve výtahu, nebrala jsem ji v potaz. Já to prostě vidím takhle. Další má otázka směřuje na Olgu. “Mají tam alarmy? Když jdeme inkognito, asi bych mohla vyhodit pojistky, co.“ navrhnu.

Anton Sergejevič Sokolov - 11. října 2011 19:12

Cesta do mauzolea Larissa na můj návrh aby zůstala zareaguje trochu negativně. Podobně jako ona zareaguje i Olga která velitelsky rozkáže že jde bez debat s námi. Nijak neprotestuji a pokračuji za Olgou. Tak jen jsem se ptal. Navíc podle toho co říkala Olga tam většina nebude mít moc práce. Zase abych většinu odřel já. Olga nás dovede do jedné tmavé chodby která na první pohled nikam nevede. Dostaneme velmi jednoduché informace s poznámkou že se tím nemáme zabývat. Bohužel to se mi zrovna moc nezamlouvá. Tmavá chodba, kusé informace, tohle velení a mám prostě jít a nepřemýšlet? To myslí vážně? "Počkat to myslíš vážně?" Zeptám se Olgy. "Já bych byl klidnější kdybych..." Ani ale nestihnu dokončit to co jsem měl na jazyku a už mě Olga popostrčila kupředu. Čekal jsem náraz na chladnou zeď ale kupodivu se nic takového nestalo. Prostor za zdí byl cosi magického co se mi začalo hrabat v hlavě. Což mě docela naštvalo. Během chvilky jsem se ale dostal stejně jako ostatní na druhou stranu kde mě přivítal mráz který je mi už těch letech tak známý. "Co to do háje bylo?" Nadhodím spíše řečnickou otázku a koukám směrem ke zdi odkud jsem přišel. Při tom v jedné ruce svírám nůž a přemýšlím co mě ještě může potkat. "Stačilo říct a oběhl bych to sem přes hlavní vchod." Dal bych přednost tomu kdyby mi Olga řekla na rovinu co nás čeká. Jestli jí mám věřit a spolupracovat s ní tak by měla mluvit na rovinu. Při cestě z uličky do které jsme se dostali si mě a Nikolaje Olga vybrala jako doprovod. "Příště mi řekni rovnou co nás čeká nebo se ti budu hrabat v hlavě taky." Zašeptám tiše Olze a pokračuji dál. Začíná se mi stýskat po té době kdy jsem pracoval sám. Kromě nepřátel nikdo z našich a všechno bylo v klidu. Autem jsme potom všichni dojeli poblíž mauzolea. Po cestě jsem klidně odpočíval a snažil jsem se zahnat myšlenky na tu podivnou zeď. V hlavě už mám dost ošklivých věcí a nerad přidávám další. Mauzoleum Po chvilce pěší chůze jsme došli k mauzoleu. U dveří stál hlídač ale Váňa se o všechno postaral a dostal nás bez problémů dovnitř. Uvnitř se rozhlédnu kolem sebe a koukám jak to tu vypadá. Tak jsem tu sice poprvé ale doufám že i naposledy. Nemám tu z toho zrovna dobrý pocit. A to jsem v těch kasárnách z kterých jsme přišli taky neměl. Jme konečně na místě a můžeme se pustit do práce. Váňa se zabývá ještě chvilku Volkovem ale to už jde mimo mě. Začnu se procházet a koukám se kolem sebe. "Pojistky by radši nechal být ale s těmi alarmy to není špatný nápad." Řeknu Natalje která se nabídla e je zneškodní. Stále ale ještě čekám na to jak Olga odpoví. Třeba to ani nebude nutné. Třeba se o to už Olga s Váňou postarali předem. Začnu hledat nějaké viditelné stopy a známky vloupání které bych mohl blíže prozkoumat ale moc šancí že bych našel něco co ostatní přehlédli nemám. Vím ale kdo by to najít mohl. Najdu mezi ostatními Nikolaje a oslovím ho. "Pokud by jsi našel něco zajímavého tak mi dej vědět abych se na to mohl taky podívat." Já pak zamířím na první místo které by bylo dobré prozkoumat. A to místo kde až do nedávna Lenin odpočíval. Řekl bych že tohle zvládnu. Moc velké to není. Stáhnu si rukavice z rukou a strčím je do kapsy. Promnu si ruce, soustředím se a dotknu se jeho místa odpočinku. Když nic nezjistím alespoň si oživím historii. Ale jsem si jistý že ať se s tím tělem stalo cokoliv. Ať ho někdo odnesl, ať se vypařilo nebo odešlo samo tak zachytím alespoň drobnosti. Jakmile skončím s hlavním cílem svého zájmu tak zkusím najít v okolí ještě něco co bych si mohl přečíst. Moc šancí tomu ale nedávám. Tady se nenajde moc drobností které by nebyly na pevno připoutané. A s těmi je to nejhorší.

Jevgenij Josefovič Volkov - 11. října 2011 20:40

Mauzoleum "Ten kurva magor tě slyší." řekl naprosto mile. Skoro až sladce v duchu ovšem už přemýšlel, jak to tenhle holce co nejdříve pořádně osladit.A nemusel čekat dlouho geniální nápad s vyhazováním elektriky mohl napadnout jen někoho jako byla ona.Sice se ten nápad snažil Anton trochu korigovat i tak bylo vhodné jim něco vysvětlit. " Počkat vy si oba myslíte ,že tuhle oblast někdo nezabezpečil před náma? Tohle je připravená půda alarm by měl být odpojen ,ale zkontrolovat se to muže a elektriku bych nevypínal bohové vědí jak tu mají řešený záznam a nerad bych zjistil ,že se něco posralo jenom kvůli tomu ,že někdo shodil jističe." nemohl si odpustit tuhle poznámku. Pravda pro něj by bylo lepší kdyby elektřina byla dole nepěkná setkání s dráty si ještě pamatoval. Ale přijít o zálohu nebo tak bylo mnohem rizikovější. Stále ovšem zbývalo zjistit, kde je snímací systém. A pak pak se podívat ven i v téhle zimě se musí někde potulovat jedna skupinka lidí. Ty kterých si nikdo pro jejich postavení nevšímá ,ale oni vidí dost. Jinak si totiž připadal trochu zbytečný, on tu fakt nemohl najít nic zásadního. " A propo tohle už někdo prohledával že? Existuje nějaká zpráva?" přeci jen pokud tu něco bylo už to tu být nemusí a muže se to slunit ve skladu služebny nejbližší bezpečnosti.

Larissa Anya Dragoslava - 11. října 2011 21:03

Chodba „Díky,“ zamumlala jsem a začala si otírat místa, kde jsem předpokládala krev. Bohužel tu nebyl žádná lesklá plocha, abych se na to mohla podívat, takže jsem se uklidňovala tím, že jsme udělala, co jsem mohla a kdyby to vypadalo hodně zle, tak by mě nepustili ven, ne? Nebo se zkrvavený obličej počítá do normálnosti? Nebyla jsem si jista, že jsem na to připravena, ale nechala jsem se vytáhnou na nohy. Přešlápla se a rukou se opřela o stěnu. Stále to nebylo nejlepší, ale měla jsem pocit, že Váňovi věci zabírají, že je mi, ač to bylo jen minimální, lépe. Bylo to spíš… jako jen lehká kocovina? Z té mě na chvíli probrala Váňova zmínka. Šlehla jsem po něm pohledem, a pak ho přesunula na Volkova. Jde to tolik poznat? Nakrčila jsem čelo a přemítala, jestli jsem toho neudělala až moc… jestli jsem neměla přestat a dokončit to jindy. „No… však jo,“ brblala jsem si a nejistým krokem následovala zbytek skupiny. Bylo mi jedno, kam jdeme, ale nepřítomnost osvětlení v chodbě mě dost znervóznila a pravá ruka se bezděky natáhla po zbrani, která byla za páskem. Nikdy nevíte, co je ve tmě, i když tady by to nemělo být nic, co by nás mělo ohrozit… vede nás přece Olga. Uculila jsem a sklopila hlavu k zemi. Stejně nejde nic vidět, tak co. Zůstala jsem tak až do doby, než jsme stanula přes stěnou. Vlastně to asi ani nebyla stěna, ale bylo komické myslet si, ž ano… nebo to bylo na opak. Skousla jsem si ret a udělala krok do toho něčeho, co dokázalo zabavit mou mysl. Čekala jsem, že to bude teleport nebo něco takového, co já vím, co tu všechno mají, ale když jsem ucítila, jak se sápe do mojí mysli, aby hledala, bezděky jsem se jí chtěla bránit, ale… ve svém stavu jsem nemohla, nešlo to, ale přesto jsem se jejich pařátům snažila zabránit prohledat víc, než musela a bylo to do čerta nepříjemné! Asi už vím, jak se cítí ti, co jim to dělám… že mi tu hubu nerozbijou. Divila jsem se a po chvilce mě to pustilo na mráz, který pro mě byl stejným šokem jako dopad atomovky na Hirošimu. Nic moc příjemného, ale zažila jsem už i horší přechody. Cesta a mauzoleum Chladné auto bylo darem stejně jako u Popova. Kdyby to bylo něco vyhřátého usnula bych na místě a čerpala energii, i když… nečerpala bych z nich? Už se mi to taky stalo… asi bych jim, pak měla říct, ať ke mně moc nelezou, nerada bych si hrála na vysavač. Mysl se mi přečisťovala, vše začínalo mít jasné obrysy, ale stále jsme cítila, že to není ono… snad to byli ty Váňovi bylinko, co způsobilo to zlepšení… a že jsem ty bylinky čuchala celou cestu. Z fleku by ten kluk mohl dělat mastičkáře. Vůni i postavu by na to měl. Zašklebila jsem se, snad nad širým pobavením ze své fantazie nebo jen ulicí, která mi byla tolik povědomá a přitom jsem tu byla jako malá a přitom jsem si byla schopna vybavit praskliny na omítce domů, postranní uličky, které by svým vzhledem nepřivábili ani krysu, ale přesto tam čas od času bylo vidět pár lidí. No… já je neviděla, to on. Zvláštní na to takhle vzpomínat, zvláštní mít něco v hlavě a přitom to ani nevidět, neznat, neosahat si to jako on. Rozhlížela jsem se po náměstí, opravdu to bylo jako bych tu každý den chodila, ale uvnitř… tam to byla velká neznámá a… nevím, jestli to bylo jimi – týmem, že jsem se cítila tak stísněně a maličká jako mravenec nebo to bylo jen mnou samotnou a byli to čistě moje pocity, nikým neposkvrněné a nezdeformované jak se u mě často stává. „No,“ mlaskla jsem a po očku sledovala Volkova a Váňu. Byla ve mně nejistota, co se stane, když mu ten náhrdelník sundat. „existuje tu něco k čemu bych mohla být opravdu hodně potřebná?“ napadlo mne, že bych si mohla prohlédnout nějaké stráže nebo někoho takového a… vycucnout je? Chvilka spánku by jim jistě neuškodila.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 11. října 2011 22:29

Mauzoleum Před projitím zkrz stěnu zatnu zuby a zavřu svoje jediné oko. To zapříčiní malou srážku s někým z družiny ale hend jak mě plácne přez vousatý obličej ledový poryv větru spokojeně zase oko otevřu. Jízdu autem ani nehlesnu. Sleduju náměstí, tiše smutním, jak je prázdné. Ale to ono pokaždé. Z mauzolea jde až strach. Zabouchnu dveře auta a zapnu si bundu. Sleduju střechu, okolní zdi i jakékoliv jiné možné přístupové cesty. Jsme uvnitř. Konečně na místě. Tady začne naše hledání. Hon na škodnou. Ivan sejme Volkovovi náhrdelník a já z něj na pár okamžiků nespouštím zrak. Reakce ostatních mi připadaj opodstatněné ale i přes to všechno není náš nepřítel. Nenávist pramení ze strachu. Já se ho nebojím. Jistě to je perfektní článek týmu. Sokolov si mě najde. Na jeho prosbu zamručím a sebejistě přikývnu. "Spolehni se." Sundám si bundu. I košily. Zůstanu tam jen v krátkém černém tričku (a samozřejmě v kalhotech). Rázně přejdu místnost, sleduju vzdálené rohy, utopené ve tmě. Sokolov to jde prozkoumat k místu uprostřed. Díky bohu, protože můj čich chemikálie a balzamovací směsi naprosto ničí. Ze zvyku a kvůli pohodlí dám pravačku na jílec dlouhého nože. Čenichám. Začnu od nejbližších zavřených dveří, přecházím podél zdí, u oken se zastavím. Pročmuchávám druhou stranu mauzolea, jeho východ. Předpokládám, že na rudém ušlapaném koberci těch pachů bude asi hodně, proto se zaměřuji spíše na odlehlejší místa. Na pár okamžiků i klesnu na všechny čtyři. Nedbám na to, jak to vnímají ostatní. Jsem tu proto, abych splnil svůj úkol. ...

Olga Orlovská - 13. října 2011 16:48

Všichni Sokolovovo vyšilování kvůli tomu, že jsem dala prostý rozkaz "neptej se a jdi", mě přivádí na myšlenku, jestli ten chlapec vůbec byl v armádě. Je to běžnej postup. Mnohokrát ti říkaj neptej se a jdi. Potom už jenom křičí pašli! a vy musíte vědět, že ptát se není dobrý, že jsou prostě situace, kdy se otázky nesluší, kdy platí jen rozkaz velitele. Ne, rozhodně netvrdím, že je špatný se ptát. Jen musíte vědět kdy. "Co myslíš, Antoško, kdybych chtěla jít hlavníma dveřma, šla bych tudyma? Děláte, jak kdybych si to vymyslela já." Pašli, pašli, maladci. Ani teta Olga neví všecko. A už vůbec si nemůže dělat, co se jí zlíbí. V mauzoleu padne docela dobrodružnej nápad, a to vyhazovat pojistky. Nechám ostatní vyměnit si se Zacharovou názory, v šeru zakroutím hlavou a zaregistruju, že Volkovovi pobyt s Larissou zjevně prospěl, protože už nemele takový sračky. Že by se mu rozsvítilo? Zkoumavě se na něj podívám, zatímco s tlumeným duněním pevných podrážek na zašlapaným koberci obcházím kolem. I když je místnost stísněná, docela se to tu rozlíhá. Nakonec si sednu na jeden schod, předloktí opřu o kolena. "Říkala jsem, nebo Dmitrijevič, to je jedno, že tu už byli a prohledávali to. Zásadní rozdíl mezi nima a náma je ten, že oni byli obyčejní lidi. Krom Váni tu nikdo jinej nepřišel čmuchat." Slova se hned po mně ujme Váňa. Koneckonců od ví víc než já. "Oficiální zpráva zní, ve zkratce, že nic nenašli a nechápou, jak se odsud to tělo dostalo. Támhle a támhle jsou kamery. Jak normální, tak infra, protože tu bývá tma," kývne Antalovskij bradou do jedněch koutů. "Jsou teď vypojený. Ale záznam nám moc nepomůže. Díval jsem se na něj. Nic zvláštního se nedělo, když kamery najednou osleply. Už nevím v kolik hodin přesně, někdy v noci prostě." Už nepůsobí tak nejistě. Buď kvůli tomu, že tohle je jeho půda a on ví, co říkat, anebo ho uklidnil malý rituál s Volkovem i fakt, že zatím nikomu nezakroutil krkem. Na Larissinu poznámku zareaguje vzápětí. "No, přes den tu bývá čestná stráž ve slavnostních uniformách, v noci tu hlídají dva. Kvůli chuligánům a tak. Samotný mauzoleum nemá žádný zázemí, koneckonců je to hrobka. Kamery jsou napojený do budovy hned za Kremelskou zdí - tou se dá skrz věž tu za mauzoleem projít, ale je taky hlídaná - kde sedí jeden ten hlídač, druhej je přímo tady." Odmlčí se a rázem se dostane k jádru pudla. "Toho vojáka jsme našli. Seděl tady u rakve a... no, Čerenko ho nechal žít. Se svým zvráceným smyslem pro humor. Ať ten kluk viděl cokoli, neřekl nám nic. Vyrval mu jazyk," prohlásil Váňa dutě a podíval se směrem k Larisse. "A taky mám pocit, že se mu v hlavě něco domotalo. Kdo ví, co tu všechno viděl? Anebo co ho Čerenko donutil myslet si, že viděl. Je v šoku a nereaguje. Jenže Čerenko není amatér, myslím, že býval v KGB. To, že ho nechal žít, může něco znamenat. Kdyby ho považoval za nebezpečnýho, prostě se ho zbaví."

Vypravěčka - 13. října 2011 17:21

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton Dotkl ses studeného skla. Neozval se alarm, nic, takže opravdu vše bylo vypojeno. Byla tu zima, vždyť mrtvolu nemůžou skladovat v teple, ale když jsi položil dlaně na sklo, měl jsi pocit, jako by ti tam přimrzly. Nejdřív tu byl v mysli pouze ten chlad. Pouze pocity, jestli se tomu tak dalo říkat, téhle rakve. Anebo snad toho, kdo ji vyráběl? Smutek. Černá tíha let. Smrt, která si přišla, ale lidi ji pozdě odháněli pryč. To, co se tu nashromáždilo za ta léta uctívání, bylo nepříjemné a mazlavé. Pár nejsilnějších vidin se ti ukázalo. Jak Lenina dávají tady do ještě původní budovy, která byla dřevěná. Jak tu prochází nekonečné zástupy lidí, dennodenně, a lkají nad ním. Později už jsou jen zvědaví. Ale pořád je dost těch, co mají úctu. To všechno si rakev pamatuje. A proč? Proč, když se jí ti lidi nedotýkali? Protože to všechno směřuje k ní, upíná se to k ní. Nasává to. A ty máš najednou pocit, že třebaže je to kus skla a kamene, je propojen s celou touhle budovou. Jako by to byl jeden organismus, jehož střed je právě tady, v Leninově rakvi. Kdyby měla vlastní mysl, jistě by vyprávěla o svém dítěti, které nosí vevnitř. O Iljiči. Ještě chvilku, ještě pár vteřin. Za krkem si sedí tíha, tlačí na ramena, jako by tě drtilo to ozdobné víko. Přijde ti, že už máš tu správnou vizi, akorát se před tebou její nitka svíjí jako ještěrčí ocásek. Chytneš ji. Ale ještěrka svůj ocásek pouští, je-li ohrožena. Sklo pod tvýma rukama nepatrně zaskřípe. Kdybys neměl oči zavřené soustředěním, viděl bys drobné prasklinky, které se šíří od tvých dlaní. Na ramena a za krk ti dosedne dalších několik kil čehosi. Mazlavé síly. Ještěrčí ocásek se před tebou třepotá, jen ho zvednout. Dotknout se té vidiny. Ale v okamžiku, kdy to uděláš, sklo zasténá hlasitěji. Nejdřív sis myslel, že tě šálí vidina, ale když pod tebou praskne a poryv vazké moci tě omotá jako hadí smyčky... Čerenko stojí vedle rakve a dívá se přímo na tebe. Připomíná krkavce, který se ti chystá vydloubnout oči. A ty jeho jsou studené a černé. Mají v sobě něco podobného jako Dmitrijevič nebo Olga, a přesto nemůžeš říct, že by byl stejný jako oni. To ne. "Jen si posluž, jen hledej. Stejně už je pozdě," řekne nepříjemně vrzavým hlasem a hadí smyčky se utáhnou o kousek blíž. Zatím můžeš dýchat, ale ztěžka. Dopadneš na všechny čtyři, ruce pořezané od skla, lapáš po dechu. Jestli byla vize z tvých známek sugestivní, tohle byl opravdu nářez. Jako by vedle tebe Čerenko doopravdy stál. Jako vy VĚDĚL, že se díváš. Jenže krom toho a nepotřebných vizí minulosti mauzolea jsi nezachytil nic. Krom jedné věci. Že ta rakev není obyčejná. Něco v ní bylo. Teda krom Leninova těla. To z ní vycházel ten mazlavý hnus, který ti, obrazně řečeno, stékal po zádech a tuhl v těžký beton.

Vypravěčka - 13. října 2011 17:31

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Čmucháš, ale pach balzamovacích chemikálií ti spustí rýmu a slzavé oči. Kdyby ses tak nesnažil, zvládnul bys to ustát. A hlavně jako člověk toho necítíš tolik. Spoustu smradu návštěvníků, výraznější je pach Lenina samotného a samozřejmě těch, co jsou tu s tebou. Váňa je cítit bylinkami. Volkov páchne lágrem, smrtí a nedostatkem. Jakkoli se snažil vydrbat, má to hluboko pod kůží. Larissa je cítit krví, únavou, bylinkami, možná ještě slabě parfémem. Pro kohokoli jiného by se rozložil. Ty víš, že se neparfémovala nikdy teď, ale než ji sem přivezli. Natalja smrdí cigaretami. Pod tím nánosem necítíš pomalu ani ji samotnou. Ale... to vlastně JE pach jí samotné. Zato Olga se odlišuje. Jak jinak? Cítíš z ní kůži jejího oblečení, ale taky něco... něco chladného jako bystřina v zimě. Že by nějakej sprchovej gel? Ne... není to bystřina, není to nic radostného a jiskřivého. Je to pach smrti. Ne že by umírala, to ne. Ale ocel a krev máš prostě spojenou se smrtí. Kdybys ale nečmuchal tak urputně, nevšiml by sis toho. Leda ve psí podobě. No a Sokolov... počkat, Sokolov! Ten nebyl ničím vyloženě zajímavý, když najednou se jeho pach změnil těsně předtím, než jsi začal posmrkávat. Začal páchnout jako mazlavé bláto v bažinách plných komárů. Nebo lépe řečeno - ten pach ho omotával.

Vypravěčka - 13. října 2011 17:37

Všichni Anton se během Váňova hovoru přesunul k Leninově rakvi, sundal si rukavice a dotkl se skla, zatímco Nikolaj čenichal někde v rohu. Prostě hledali. Nevypadalo to nijak zvláštně. Olga asi taky patřila mezi ty, jejichž schopnost není zrovna detektivní, a tak seděla na schodech a sledovala rozhovor. Jenže pak najednou sklo, kterého se Anton dotýkal, prasklo a vysypalo se. Ten upadl na všechny čtyři do střepů a lapal po dechu.

Anton Sergejevič Sokolov - 13. října 2011 19:22

Mauzoleum Krátce si vyslechnu ještě informace od Olgy a Váni ale vnímám je jen tak napůl protože mám na práci už něco jiného.První co ucítím když se dotknu skla je chlad. Potom pomalu začnou přicházet obrazy a nejrůznější výjevy. Vzhledem ke stáří tohohle předmětu je všechno čisté a jasné.Tak takovýhle nemám rád. To nebude asi moc příjemné Pak se ponořím hlouběji do obrazů a začnu pátrat. Najít to co hledám není problém. Zanedlouho mám přesně to co potřebuji ale vzápětí si uvědomím že je něco v nepořádku. V kombinaci s tím co bylo před tím mi přestává být dobře a cítím že každým okamžikem můžu ztratit vědomí. Nakonec se mi podaří se odpoutat a vrátit svou mysl do normálu. Když se vrátím zpátky k sobě zjistím že se to tu trochu změnilo. Klečím na zemi mezi střepy a snažím se chytit dech. Jsem celý zpocený, srdce bije o sto šest a hlava mi třeští víc než po opici. Obě ruce mám pořezané a z ran vytéká krev. "Do háje." Zanadávám krátce a začnu znovu těžce oddychovat. Přitom s pohledem upřeným na podlahu se pokouším uklidnit. to nebyl dobrej nápad. To vážně nebyl dobrej nápad. Jako by nestačilo to na začátku.

Larissa Anya Dragoslava - 13. října 2011 19:41

Mauzoleum Sledovala jsem většinovou část druhého pohlaví, jak… jde využít své schopnosti? Z jedné strany mi to připadlo divné, takové nezvyklé vidět někoho druhého, ale na druhou stranu, bylo to fascinující. Měla jsem chuť si jako Olga sednout a pozorovat je. Vždycky všichni sledovali mě, ale já je? Nikdy! Bylo to pro mě vždycky takové obrovské tabu a teď… jakoby někdo umazal všechny ty zdi, přes které jsem se nemohla dostat. Úžasná změna, jakoby mě někdo zbavil okovů. Chvíli jsem chodila kolem místnosti, prohlížela si stěny, tmavé kouty a zároveň se snažila poslouchat, co Váňa říká, i když to bylo těžké. Nahrnulo se na mne hodně vzpomínek… bohužel ne vlastních. Já tu byla jen jako malé dítě, bylo mi sotva pět a nic si z toho nepamatuju. Sice to tam někde v hlavě je, ale proč to hledat? Člověk zapomíná, protože by zapomínat měl, protože je to lidské. „Ehm… a kde je teď?“ otočila jsem se na patě a podívala se na Váňu. „myslím ten strážný…. To, že nemá jazyk… to… no, mohl by mi něco říct,“ poslední slovo jsem vyslovila trochu ironicky a s nadsázkou. Nevím proč, ale říct, že bych něco mohla vyšťourat mi připadlo příliš kruté, takové odpuzující a nelidské. Chtěla jsem mu ještě něco říct, ale zformovaná myšlenka se rozplynula s roztříštěním skla. Nenávidím ten zvuk a moje ruka se opět přitiskla na zbraň. Oči jsem měla doširoka otevřené a hleděla jsem na Sokolova, který klečel mezi sklíčky skla. „Sakra,“ zamumlala jsem si sama pro sebe a pár rychlými kroky se k němu dostala. „jsi…?“ začala jsem otázka, ale když jsem si k němu klekla seznala jsem, že je zbytečné otázku dokončovat a raději jsem ho pevně chytla, aby nespadl mezi sklíčka a nepořezal se ještě víc, než je.

Jevgenij Josefovič Volkov - 13. října 2011 21:14

Mauzoleum Začínal se lehce nudit, přece jen on by tu asi nic nenašel jedině ,že by šel prozkoumat místnost s obrazovkami, ale pokud se nic nenašlo při jednom zhlédnutí nemůže on najít víc. " Fajn, takže se tu nenašlo nic co by sem nemělo patřit a vypadá to obyčejně...a možná i to co víme třeba si zapalil cígo..." zažertoval. " Dobře to je asi nesmyl ,ale je tu jiná otázka jsou kamery i na cestách odsud? Pokud Lenina něčím odvezl a prostě s ním neodpufl, mohlo by to někde být vidět stačilo by prozkoumat záznamy uliček kolem hodiny zmizení. Kolik záznamu vlastně chybí?" osud strážného bez jazyku ho netrápil dokud se Larissa nenabídla že ho prohlédne. " Já nechci nic říkat ,ale nutit mluvit někoho bez jazyku to bude větší ,jízda než máš za sebou. Navíc muže být psychický ekvivalent člověka s bombou u pasu. Kdo ví co do něj Čerenko vpravil , to že žije musí být důvod dost možná jen lehké varování jak dopadneme." usmál se jeho mozek najednou pracoval mnohem čistěji. Jeho úsměv zkazilo jen náhle roztříštěné sklo a střepy všude kolem. " Čerenkova práce že?" nadhodil a začal se systematicky škrabat na hlavě. " Tak mě napadá existuje přístroj co by změřil Čerenkovu magii, já jen jestli se sem teleportoval a pryč tak by to mělo znát, pokud to ale udělal po staru, nebude od věci zkusit zjisti,jestli nějaký noční živel náhodou něco neviděl."

Anton Sergejevič Sokolov - 14. října 2011 21:18

Mauzoleum Ostatní si všimli toho co se mi stalo a začali se o to ihned zajímat. Není se čemu divit. Tu spoušť která tu je by asi nikdo nepřehlédl. Jako první se ke mě dostala Larissa a pomohla mi na nohy. "Jsem v pohodě." Odpovím znaveně Larisse a pomalu dojdu ke zdi o kterou se opřu.Nic co by nezpravilo pár obvazů. Pořád je mi docela blbě ale začínám se cítit trochu líp a zanedlouho budu už určitě v pořádku. Do té doby si dopřeju krátký odpočinek. Volkov pak položí otázku kterou se trefí přímo do černého. Pokusím se o úsměv ale přestanu asi v půlce."Dalo by se to tak říct. Nebo alespoň jen z půlky to je jeho práce. " Sice za to může převážně Čerenko ale zásluhy na tom nemá jenom on. Nebude ale na škodu si dávat si teď větší pozor. Nepochybuji o tom že nám Čerenko nastražil víc pastí. "Mimochodem má tu někdo lékárničku s obvazy?" Zeptám se přítomných ale otázka jde spíše Olze a Váňovi.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 15. října 2011 13:53

Mauzoleum Zrovna očmuchávám jeden ze zajímavých koutů místnosti, kde nejspíš svačila čestná stráž když sklo pod Sokolovovýma rukama explodovalo. Rychle se otočím abych zjistil co se stalo. Na místo pak přispěchám jako jeden z posledních. "Co to bylo, Antone? Viděl jsi něco? Nějakej otisk Čerenka? Nebo někoho jinýho?" Pokud to byla Čerenkova "nášlapná mina" může to znamenat, že čekal někoho od nás. Možná jsme blízko. A nebo nás jenom tahá za fusekle. Obvazy ani nic co by mohlo Sokolovovi pomoci nemám, proto hodím prosebný pohled na Olgu. Než sem naše vedení přispěchá, budu u něj.

Anton Sergejevič Sokolov - 16. října 2011 10:53

Mauzoleum Chvilku poté co požádám o obvazy mi odpoví Váňa který mi jich pár dá. No to by mělo prozatím stačit. Sednu si na zem a začnu očišťovat ruce od krve a několika drobných kousků skla které ještě najdu. Mezi tím se k nám přidá nakonec i Nikolaj který pátral kousek opodál. Podívám se na něj krátce a pak zase sklopím hlavu zpátky k rukám. "Viděl." Odpovím po chvilce. "Viděl jsem Čerenka. Je několik kroků před námi a kromě posměšků jsem nic nezjistil." Tahle rakev nás k němu nejspíš nedovede. Ale pokud si pamatuji zaslechl jsem něco o hlídači. I když bych se klidně vsadil že s tím si Čerenko pohrál taky. Třeba ale není tak chytrý jak si myslí. Zkusím se na toho hlídače pak zeptat Olgy a možná něco zjistíme. Když mám ruce očištěné pustím se do jejich ovazování. "A ještě něco." Dodám nakonec. "Na té rakvi je něco.... něco divného." Jakmile skončím s ovazováním vstanu a přejdu směrem k rakvi a začnu jí prohledávat. Tentokrát ale normálním způsobem."Kromě těla tu bylo ještě něco." Sice to nejspíš zmizelo společně s Čerenkem ale třeba se tu najde nějaká stopa která by řekla co to tu s tím tělem bylo.

Vypravěčka - 18. října 2011 14:22

Všichni Na Volkovovu otázku Váňa trhl rameny a zamyslel se. "Půl hodiny? Tři čtvrtě? To je docela málo. Teda na to, co tu hodlal provádět. Co vím, tak Čerenkova specializace vyžaduje hodně času a příprav - o to mocnější a ničivější pak jeho kouzla jsou." "Žádný kouzlo okamžiku?" uculila se z příšeří Olga. "Když vás zrovna nemám stavět na nohy nebo vás léčit, dělám něco podobnýho. Potřebuju čas, abych koncentroval dost síly. Abych třeba nabil tenhle náhrdelník, zapečetil prostory. Na to by mi ta půlhodinka možná i stačila. Ale..." Ivan se zarazil, protože zrovna explodovalo sklo a Anton padl na podlahu. Jakmile žádal o obvazy, Váňa, váš medik, jak teď naznačil, zase sáhl do taktické vesty, která ho dělala o mnoho mohutnějším, možná až tlustým, a ošetřil Antonovi jeho rány. Nejdřív na ně nanesl nazelenalou mast. Ale nebyla to ta typická tmavězelená desinfekce. Něco z bylinek. Teprve pak to obvázal. V tomhle měl cvik a jistou ruku, což byste do něj neřekli, když jste ho viděli poprvé.

Olga Orlovská - 18. října 2011 14:43

Když se pod náporem síly vysype sklo, trhnu sebou a vyskočím na nohy. Abych pravdu řekla, nezajímá mě ani tak Anton, protože doposud mluví, hýbe se a nezvrací krev, spíš to, co rakev vysklilo. Má pravdu. Určitě tam něco je. Bylo. Krom Lenina. Sklo mi zakřupe pod botama. Váňa nezklamal, zhostil se svýho úkolu dobře. Jak coby medik, tak coby zdroj informací. Čekala jsem, že to bude horší, dělá to poprvé. Mlčky zírám do lože, dokud se neozve Volkov. "Přístroj? Magie spíš přístroje vyhazuje. Viz ty kamery. On je trochu rozdíl mezi anomálií a magií. Někdo to považuje za stejný věci, ale není to to stejný. Zacharová nebo ty, vy jste anomálie. No, možná by se tam dala zařadit i Dragoslava, to je sporný. Vy ovládáte svoje tělo. Jasně, třeba zrovna u tebe by to pro nezávislýho pozorovatele hraničilo s magií, jak ji chápem my s Dmitrijevičem. To už není jen elektrickej šok nebo já nevím co. Ale to je jedno, abych se dostala k jádru pudla. Pojem mág - čaroděj, koldun, říkejte si tomu, jak chcete - znamená v praxi něco jinýho." Během téhle krátké přednášky pomalu obcházím rakev jako klečícího nepřítele. "Mág dokáže měnit svět kolem sebe. Ovládat druhý. Donutit nejen tehle svět, ale i jiný světy, aby dělaly, co on chce. Otevírat trhnily, povolávat si jiný stvoření. Cejtit minulost, budoucnost... a tak." Asi jsem se moc rozkecala. Ale snad jim to pomůže pochopit, že my nebudeme hrát podle lidských pravidel a nemůžeme se spolíhat na lidský věci a vynálezy. Ne úplně. Zarazím se a skloním se k vysklené části rakve. Ti, co stojí blízko, to taky vidí. Když se na to zaměří, protože stačí mrknout, aby se to ztratilo. "Měls pravdu. Ta rakev je divná..." Zpod podušky se od okrajů směrem do středu plazí malá průhledná chapadýlka.

Vypravěčka - 18. října 2011 14:50

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Volkov Pro tebe kupodivu nebylo těžké si chapadýlek všimnout, jakmile na to Olga upozornila. Zvláštní, podle toho, co povídala o magii a anomáliích, bys neměl mít žádný vnitřní zrak, jsi přece uměle vytvořen, nenarodil ses s tím. Anebo je pravda jinde? Že když v tom měl pracky Dmitrijevič, tak do tebe vlili magii? Zkoušeli, jestli jde i předat? Každopádně na té věci uvnitř rakve je něco povědomýho. Skoro až... spřízněnýho? Dobře vidíš, jak se chapadýlka sunou zespodu matrace ke středu, jako by ji zespoda objímaly, a marně šátrají, marně hledají. Lenina? Jde to odněkud zevnitř. Z nitra hrobky.

Jevgenij Josefovič Volkov - 18. října 2011 15:28

Mauzoleum " Jo kromě těla tam je mocný duch komunizmu." uchechtl se ačkoliv vysklení možná jeho úsměv trochu zmrazilo. " To jo půl hodiny je chvilka. Hmmm pokud nebyli venku stopy auta a pokud neměl fakt kliku, vypadá to že to vzal magicky, i když jak říkáš tak by to bylo na delší dobu možná ten pád neudělala magie, ale měl magii udělat čas..... Počkej počkej takže by se to tu dalo zapečetit za půl hodiny? Hehe muže to zníš šíleně co když tu Lenin svým způsobem je pořád,ale není muže být nějak zapečetěný aby tady jako nebyl a čeká než si ho Čerenko vezme nějakým kouzlem,jehož seslaní trvá dýl. Asi jako když si do lednice uložíte oběd aby jste ho mohli k večeři dojíst." jeho šílené konspirační teorie ale nabrali úplně jiný ráz když spatřil cosi vylézajícího z pod rakve ,hlavně proto ,že nebyl jediný důvod aby to viděl. Chvilku se pokoušet to třesením hlavy vytřást párkrát se štípnul a pak se prostě zeptal. " Vidí to někdo z vás taky? A jestli jo má to tu bejt?" reagoval na chapadla. Hlava mu pořád říkala že ty chapadla tam opravdu jsou a navíc je v nich něco ... " Jestli jo tak se můžu kouknout odkud to leze."

Natalja Zacharová - 18. října 2011 18:36

Mausoleum Krátký rozruch kolem Sokolovova problému u rakve nijak nekomentuji a už vůbec se o něj nezajímám. Spíše se dívám kolem sebe, pozoruji tohle místo a hledám nějaké náznaky čehokoliv, co sem nepatří. Těžko to vycítím jako třeba Atlasov nebo právě Sokolov, ale oni používají v tuhle chvíli jiné smysly, než zrak, a soustředí se na jiné věci. Víceméně to ale vyjde nastejno. Z roviny normálnosti prakticky nezjistím nic a z roviny magie to něco viděl Sokolov a švihlo to s ním. Zvedá se, takže není důvod se starat. Jen letmo přejedu skupinu a pak se opět rozhlížím. Mou pozornost upoutá až věta, kterou vyřkne Volkov. “Co tam je?“ zeptám se téměř znuděným hlasem. Litr vodky za akci…

Anton Sergejevič Sokolov - 18. října 2011 22:09

Mauzoleum Během debaty na téma mág a magie moc neposlouchám a jako obvykle se snažím držet stranou. Spíš se zajímám o současné dění než abych musel řešit podobné věci jako jsou ty o kterých mluví. Říkat si tomu můžeme jak chceme to je pravda. Já sám si o tom myslím svoje. Sdělovat ostatním to ale nemusím. Když Olga skončí svou přednášku tak se sejdeme u rakve. V rakvi je cosi schované. něco co připomíná drobná chapadla. Při pohledu na ně mi přejde mráz po zádech. Brr tohle bude asi to co mě chtělo zabít. "Sice nevím co to je ale řekl bych že je to přesně to co jsem cítil." To je ale asi tak vše co k tomu můžu říct. Můžu rakev prohlédnout ještě jednou ale asi by to dopadlo jako před tím. I když možná ne. Teď už bych možná věděl kdy přestat když vím co hledat. Co je ukryto v rakvi jsme sice už našli ale netuším co to je ani jak bych to mohl zjistit aniž bych riskoval další nehodu. Naštěstí ale vím kde bych mohl najít další stopu k Čerenkovi. Vzpomenu si na rozhovor mezi Larissou a Volkovem o strážném který se s Čerenkem setkal. "Když už tu byla řeč o tom němém strážném tak bych se na něj rád podíval." No na něj přímo ne. Po tom pokusu s rakví bych předpokládal že mu vymazal paměť nebo s ním provedl něco podobného jako s tou rakví. "Tedy možná nebude třeba jít přímo za ním. Uniforma nebo boty by mohly stačit. " I když snubní prsten nebo nějaký amulet by byl lepší. Zkrátka něco. Když to uvidím tak to poznám. počkám jestli někdo zareaguje na můj nápad a mezi tím čekám co se vyklube z toho slizouna v rakvi.

Jevgenij Josefovič Volkov - 18. října 2011 22:23

Mauzoleum "Takže to nikdo nevidí?" zeptal se pro jistotu a inu moc důvěry v to co vidí mu t nepřidalo. Jenže to po něm neskočilo spíš to něco hledalo. Možná to co tu bylo. Bylo na čase udělat riskantní krok " tak fajn kdyby se mi něco stalo . měl jsem vás rád." uchechtl se a vydal se přímo k rakvi. Ruce se mu začali potit studeným potem a vůbec měl strach , žaludek se mu svíral ale přesto se pomalu přibližoval víc k rakvi a k tomu co v ní viděl. Jeho oči hypnotizovali snad iluzi nebo pravdu a byli připravené vydat mozku rozkaz k ucuknutí bedlivě sledoval reakci toho co bylo v rakvi. Čekal jestli se to bude hýbat a jak. " Eh ahoj já tě nechci sníst.Doufám ,že je to vzájemné" zdělil šeptem k rakvi. A pokusil stoupnout k rakvi pomalu na ní položil ruce a čekal jestli tvor zareaguje. Pokud ne spustil ruce na "matraci" a znovu počkal pokud ho to nechá aby odkryl polštář ,nebo matraci udělá to pokud se ho to nebude snažit prudce omotat zkusí na to sáhnout. Ale pokud ho to náhodou napadne zkusí ucuknout pryč.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 19. října 2011 15:44

Mauzoleum Vytřeštím oči. "Jo, já to taky vidím, Volkove." Sleduju tu podivnost a snažím se něco zachytit nosem. Nepřibližuji se ale moc blízko. Bůh ví, co to vlastně je. "Bacha. Může to bejt návnada. Seš si jistej, co děláš?" Reaguju zase na Volkovovo jednání. Pravačkou sáhnu na jílec nože. Nervózně zavrčím. Poznámky o tom, že Leninovo tělo tu klidně stále je jsou pro mě přijatelnější, než uvěřit, že se prostě vypařil. Pak mě napadá ještě jedna teorie. Když to nešlo vrchem, co spodem? Co když se Čerenko dostal pod Mauzoleum a protáhl tělo "vůdce" nějakým tunelem? Nechám nyní myšlenky zaniknout. Plně se soustředím na Volkovova a na tu prapodivnou věc uvnitř rozbité vitrýny...

Vypravěčka - 20. října 2011 00:13

Všichni "Záleží na tom, co máš k dispozici, co je to za místo a nakolik jsi schopný," odpoví Váňa na dotaz, zda by se to dalo za půl hodiny zapečetit. "A taky čeho tím chceš dosáhnout. Odehnat duchy? Ochránit se před divokou zvěří? Odhlučnit?" Mávne rukou v gestu atakdále. Taky přejde k rakvi, krátce koukne na Volkova, na Olgu, a zase do ní. "Fajn, pak si uděláme výlet, ale teď chci vědět, co je tohle," zavelí Olga. Co vlastně umí ona, že nic nedělá? Průhledná chapadýlka už objala lůžko a na Volkova nijak nereagovala. Ani na jeho mluvení. Bylo těžké sledovat, co se přesně děje, po každém mrknutí jste se museli znovu zasoustředit, abyste to viděli. Když se toho Volkov dotkl, jeho prsty tím projely. Přesto cítil, jako by ho kopnulo probíjející auto nebo svetr. A pak nepříjemně známý fakt - postupně mu jakoby zmizela ruka, odhmotnila se. Záchvěvy proměny se pomalu, divně a nezvykle, šířily právě od ní. Méně bolestivé - a chapadýlka se bez odporu prolínala s Volkovovým tělem. Na ucuknutí bylo pozdě. Byla tam, a když Volkov škubl rukou, akorát je povytáhl ven. Jako klubko vlny, nekonečně dlouhou nit. Olga i Váňa od něj jako na povel odskočili. Oblečení začalo na Volkovovi plandat. "Umíš to ovládnout, že jo?" Olga byla napružená jako tygřice před skokem. Kohokoli, kdo by se snažil k Volkovovi dostat, prudce zarazila její paže.

Vypravěčka - 20. října 2011 00:21

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Volkov Jako bys zanořil prsty do medu. Chapadla si tě nevšímala, stačilo jim, že objala podušku. A pak to zapraskalo jako statická elektřina, koplo tě to. A zároveň to nakoplo tvoji přeměnu. Nikdy jsi ji v tomhle stylu nezažil. Pozvolna a s klidem se tvoje tělo poddalo a hlavně to šlo z jednoho bodu, ne zaráz někde uvnitř trupu. A jakkoli znepokojující to pro tvou nově čistou mysl bylo, neviditelná chapadla se s tvou přízrakovou podobou spojila, jako by tam patřila. Prolnula tě. Jedno, tenoučké, žes ho ani nepostřehl, a zatím slabé, aby měnilo, se dotklo tvého spánku. Neslyšel jsi slova, vlastně těžko říct, co to bylo. Ale tvůj mozek si to vyhodnotil asi takto: Náš. Jsi náš. Poznáme to. Patříš k nám. Sice jinak... Tak nám pomoz! Pryč. Pryč! Pryč...

Vypravěčka - 20. října 2011 00:36

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Kolem rakve je sice rozruch, ale ty se věnuješ prohlížení. Světlo tu není nejlepší a hrobka je nepříjemně temná, studená a těžká. V té tmě se toho v černém mramoru moc vidět nedá. Ale pod prsty, jak se z nudy opřeš o stěnu, ucítíš ve tmě nějaký reliéf. Maličký, na nenápadném místě. S Volkovem se začne něco dít. Nevidíš co, ale ke své hrůze to za chvíli ucítíš. Při prvním doteku s holou kůží ta věc zapraská jako statická elektřina, zježí se ti chlupy na celém těle a po svrchní vrstvě kůže přejede slabý elektrický náboj. Jenže ji to nezastaví. Zarazí se to - a prolne i skrze tvou podvědomou ochranu. Podivně to mravenčí a v podstatě nevíš, co to je, nic nevidíš. Jen cítíš pohyb a přítomnost té věci. A to, co tvůj mozek formuje do slov, slova rozhodně nejsou. Není to nic, a přece najednou víš, co ti chce sdělit. Pusť nás pryč. Pryč! Pryč... Tělem ti probíhají občasné slabounké výboje jako při elektroléčbě, ale na tu věc to nemá žádný vliv. Nechá se kopnout.

Jevgenij Josefovič Volkov - 20. října 2011 13:22

Mauzoleum " Nejde o moje schopnosti,ale o to co mohl stihnout udělat za tu dobu čerenko... šlo by přesvědčit za tu dobu kamery že tam pak už nejsi?" ve chvíli kdy se té chapadlovité věci dotkl ho to koplo , jako když člověk špatně sundá 20 svetrů z ebonitové tyče. Jen co se jeho tělem prohnal výboj ucukl rukou do zpátky, ale vlastně jen chapadla povytáhl, problém ,byl že táhl ruku skrze dřevěnou stěnu rakve. Zbytek jeho těla začal podivně vlně jako ,když před vámi mizí fata morgána a zase se objevuje, několikrát vypadalo jako by obraz těla byl televizní signál aktuálně něčím dost rušen. " Umím ,ale je to dlouho." nejzajímavější bylo ,že celí průběh byl čistý, během onoho "vlnění" vypadla z jeho bundy pistole stejně i nůž prostě prosvištěli přímo na podlahu paradoxní bylo, že padali skrze Volkova ,jako by tam prostě nebyl. Když se vlnění ustálilo bylo na Volkovovi paradoxních hned několik věcí. První byl fakt ,že bylo skrze něj vidět jeho tělo bylo jakoby průhledné i když stále tam byl a víceméně byl vidět. Další paradox , byl fakt ,že nevrhal žádný stín, vlastně dost připomínal Hologram ze sci-fi filmů. Jeho tělo se ještě jednou za zrnilo a jeho bunda nabrala barvu a spadla na zem, zajímavé je že z ní teď vycházeli Volkovovi kotníky. " To bylo něco..." pronesl a pak se zasekl.

Jevgenij Josefovič Volkov - 20. října 2011 13:28

soukromá zpráva od Jevgenij Josefovič Volkov pro Byl docela v šoku a celí ten klid pro okolí rozhodně nebyl v něm, tohle nebylo v pořádku, za prvé to v něm nemělo probudit schopnost bez příkazu. Za druhé proměna nebolela jak to bylo obyčejně zvykem a byla o dost jiná. Navíc se ho ty chapadla mohl dotýkat i když byl nehmotný a to bylo to co ho děsilo nejvíc. Nehmotná podoba byla ochrana před vším co nebylo elektrické a nehořelo. Jenže ty chapadla chtěli komunikovat ne ho zabít a to bylo hodně divný, část jeho myšlenky úplně na chvíli napadlo, že ty chapadla a noční můra spolu souvisí. "Asi..... můžu vás odsud vzít. Ale nevím kdo jste? Jak dlouho tu jste? A proč chcete pryč? bylo to naivní doufat, že to zachytí jeho myšlenky, vždyť ani nevěděl ,jak je možné ,že to s ním mluví.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 20. října 2011 23:46

Mauzoleum Pokusím se vběhnout na malinké schůdky k rozsypané sleněné rakvi ale Olga zadržela každého, kdo by chtěl Volkovovi pomoc. Mám chuť na něj něco zařvat. Něco ve smyslu aby to zkusil ovládnout, nebo se vypaří. Jenže, k čemu to? Třeba se to stát má. Průhlédná chapadélka jsou jako žvíkačky. Nechtějí se našeho společníka pustit. Napadne mě, že v případě nouze je můžu pohotově useknout. Nachystám svůj vojenský nůž, co mi spočívá u pasu. "Nepomůžeme mu, Olgo?" Hodím na velitelku oko a prohlížím si jí. Je nervózní? Možná. Ani Váňa není úplně v pohodě. Nezbývá, než čekat co se stane. Jedno vím jistě. Na tu věc v rakvi nesáhnu za nic na světě...

Anton Sergejevič Sokolov - 21. října 2011 08:24

Mauzoleum Chapadýlka se stále mrskají na svém místě a ten kdo se rozhodne zjistit co jsou zač není nikdo jiný než Volkov. Sice chce zjistit co to je ale nevím jestli je takhle přímý přístup ten správný. Chapadla pak prošla skrze Volkovovu ruku a začalo se s ním dít něco zvláštního. Ucouvl jsem o krok zpátky a sáhl jsem po pistoli. Nevím co to je ale přestává se mi to líbit. Už jenom fakt že Olga asi ví co to je a neřekne nám to mě začíná štvát. K Volkovovi se nepokouším dostat protože stejně by mě tam Olga nepustila. Tak alespoň čekám připraven co z toho nakonec bude. "Víte někdo co se to děje?" "Alespoň někdy by mohl někdo říct co se sakra děje. Všechny ty tajnosti už mi začínají lézt krkem. "

Natalja Zacharová - 23. října 2011 18:11

Mauzoleum Projdu se pár kroků sem, pár kroků tam a nakonec se opřu zády o stěnu. I přes vrstvu oblečení ucítím, že se mi cosi obtisklo do zad, že stěna není rovná. Otočím se, vytáhnu z kapsy zapalovač a krátce se na reliéf ve zdi podívám. Pak mnou ale projede cosi Zježí se mi chlupy vzadu na krku, tělo se zachvěje a naskočí mi husí kůže. Vím, že to není nic přirozeného. Otočím se a podívám se na skupinku u rakve. Cítím je tam. Šimrají mne na kůži, chodí po mě sem a tam a něco mi chtějí. Směs čehosi? Blábolů? Nesouvislého brmlání? Pomalu mne to v hlavě naskakuje. Vnímám, jak to usilovně pracuje na způsobu komunikace se mnou. Jak vytváří slova a skládá je do vět. Musím působit jako člověk náměsíčný. Lesk z očí se mi vytratil kamsi do mého vnitra. Pomalu postupuji k hrobce, ale vnímám vše okolo sebe. Jen… tak nějak zdálky. “Kdo jste, proč chcete pryč? Bojíte se něčeho? Musíte pryč?“ pokládám otázky a kráčím blíž. Ostatní jen tiše okřiknu, ať jsou ticho a nadále se soustředím na rakev a na chapadýlka.

Vypravěčka - 23. října 2011 18:39

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Volkov Jste tu dlouho. Mnoho dní. Mnoho let! My jsme jako ty. Ty jsi my. My jsme ty. Jsi naší součástí a my jsme zase součástí tebe... Až ses skoro v tom my-ty začal ztrácet. Byl to účel? Chapadla tebou prolnula, jako by kopírovala tvoji oběhovou soustavu. Třebaže jsi právě neměl tělo, cítil jsi kolovat v žilách. A po tvé nehmotné schránce probíhalo lehké mravenčení jako při elektroléčbě. Divný, šimravý pocit. Před očima se ti mihlo pár tváří. Naneštěstí tak rychle, že je tvůj mozek nedokázal zachytit. V uších ti naokamžik zaduněla kopyta, zafrkali koně. Křik. Ne, spíš řev. Z celé smečky hrdel. Bylo to horší, než když se do toho pustila Larissa. Tehdy se ona dívala do tebe, teď se ti do čerstvě projasněné mysli otiskovaly útržky cizího vědomí. Možná dokonce více vědomí, vždyť o sobě mluvili jako o nich.

Vypravěčka - 23. října 2011 18:46

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Neviditelné úponky tě lehce ovíjely a téměř s vrněním přijímaly energii, co z tebe nekontrolovatelně sršela. Přesto nebyla ničivá - jako by si tě snad... zapli? Ano, ano! Musíme pryč. Ty nám určitě pomůžeš. Plná života. Docela ironie vzhledem k tvému koncentrákovému vzhledu. Avšak entita v hrobce vnímala hlavně tvoji schopnost. Chapadla tebou prolnula, jako by kopírovala tvoji oběhovou soustavu. Cítila jsi ji kolovat v žilách. Na-tal-jo, zadrhávala se komunikace na jméně, které jim možná bylo cizí, dlouho nás tu drží, mnoho dní, mnoho let...

Jevgenij Josefovič Volkov - 23. října 2011 19:02

soukromá zpráva od Jevgenij Josefovič Volkov pro " Počkat já nejsem vy já jsem hmotný a dlouho jsem byl." začínal se opravdu hodně hodně ztrácet navíc se mu zdálo ,že se ho to snaží zmocnit a vlést do něj, problém byl v tom, že i kdyby se zhmotnil bude to teď v něm. Jedině kdyby mu Váňa nasadil zuby... ale možná bylo předčasné panikařit, kdyby ho to chtělo zabít zabije ho to hned. Jeho panika stoupla ve chvíli kdy mu to do hlavy začalo vysílat obrazy, bylo to stejné jako když se na něj napojila Larysa jen ,že tohle se nejspíš snažilo o to aby jeho hlava explodovala. Chytnut se za uši jako by to mělo nějaký efekt a padl na kolena paradoxně zapadl lehce do podlahy. Malou chvíli naplnilo mauzoleum jeho vytí, za chvíli se ale vzpamatoval ,hlavně proto, že Natalja evidentně mluvila se stejnou potvorou. "Dost ... nemám nafukovací hlavu." snažil se zvednout ale hlavně udělat v hlavě tolik práce ,aby tolik osobností nesmazalo tu jeho.

Vypravěčka - 23. října 2011 19:09

Všichni "Ne," zněla tvrdá, kategorická odpověď Olgy, která ještě o kus ucouvla před rakví. Tvář měla napjatou a oči rozšířené. "Váňo! Dělej s tím kurva něco!" Ivan se zoufale rozhlédl a na Olžin pokyn zmizel ve stínech za vašimi zády. Volkov zprůhledněl, Natalja jako ve snách přistoupila k rakvi a začala s ní mluvit. Larissa zkoprněle stála u jednoho sloupu, oči - doslova - vsloup. A pak... pak sebou všichni tři, Volkov, Natalja i Larissa, v jedné chvíli cukli, po neviditelných chapadlech prolétl modrý záblesk jakoby z elektřiny a zmizel pod poduškou. A z chapadel, která se nestihla dostat ke zbytku, se stala stříbřitě fosforeskující mlha, z níž se během chvíle zformoval humanoidní obraz. Pozvolna získával detaily i plastičnost a na Volkovově divné existenci bylo vidět, jak mlha protéká jeho žilami. Pozorné oko by si toho všimlo i na hmotném těle Natalji, jejíž nezdravou barvu podtrhla záhrobní zelenkavá. Objevili se tři muži. Ze všeho nejvíc vám připomínali obraz Bohatýři v Treťjakovské galerii. Přilbice s koňskými žíněmi, kolčugy, zdobené toulce a luky, vikinské meče. "Vy?!" vyštěkla Olga překvapeně. Ačkoli všichni měli mrtvolnou zelenou barvu, pod jejím nánosem jste poznali, že jeden je spíše bílý, druhý spíše červený a třetí spíše černý - vlasy, vousy a odění. Ten černý se nehezky usmál a s cinkáním kovu pokročil k Olze. "Za linii sloupů!" houkl Váňa. Ti, co byli nějak spojeni s bohatýry, stáli uvnitř blíže rakvi. Černý se zastavil, jako by tam bylo sklo. Z lehce sešikmených dravčích očí šel strach. "Jagini jezdci," šeptla konečně Olga. Nevypadala tak bezstarostně a nad věcí jako jindy. "Úsvit, Slunce a Noc. Nevěděla jsem, že jsou tady." "Tahle hrobka podle všeho nebyla postavena pro Lenina. Ale pro ně," dodal Váňa skoro neslyšně a kývl bradou ke sloupům. Na straně, která byla blíž rakvi, teď doslova žhnuly jakési znaky. Předtím jste je tam neviděli.

Jevgenij Josefovič Volkov - 23. října 2011 19:44

Mauzoleum První Volkovovo odseknutí bylo prudké zavití a chycení se za uši. Hned poté spadl na kolena a chvíli jen tak vyl bolestí. Chvilku bojoval s vnitřním nepřítelem. ""Dost ... nemám nafukovací hlavu." zařval a pokusil se pomalu zvednout. "Chtějí pryč, je jich dost." řekl i když každé vyslovit slovo ho stálo obrovskou námahu a soustředění. Když se před ním zjevila mlha a jiskření začal hodně panikařit hlavně když uviděl jezdce kteří vystoupili z ní. Možná je nejvyšší čas to jen tak nenechat nahrát do sebe. " Tak Chorčasko na tohle jsi mě necvičil ,ale uvidíme." pokoušel se prostě zastavit proudění chapadel tím , že bude méně průsvitný. Další problémem byli Jagini jezdci, to že existovali a byli tady byl šok ,ale nevěřte něčemu co stojí před vámi a díky čemu ,nejspíše hoří bariera. " Takže Jagini jezdci jo?" podíval se na nejbližšího jezdce. "Takže nemůžete odsud? Jakpak je možné že vás tu nechal?"

Natalja Zacharová - 23. října 2011 20:31

Mauzoleum Stříbřitě fosforeskující záře se změnila na tři mužské postavy. Sledovala jsem tu pomalou přeměnu a s každým nabývajícím detailem těla, zbroje a obličeje, jsem začínala mít pocit, že se tu děje něco hodně špatného. “Proč nikdy nenarazíme na ty hodné?“ prohodím víceméně řečnickou otázku. Opatrně pokládám nohu za nohu a couvám, ale cosi mne nepustí dál. Jakási síla mne drží uprostřed sloupů, nablízku jezdcům. Óká, takže tudy cesta nevede, paráda Krátce se ohlédnu za sebe. Výraz Olgy a Váni mluví za vše. Jsme až po uši ve sračkách. Pohlédnu zpět na jezdce. Jsou to jen přízraky, odkazy entit, bývalé nic. “Moc dobře víte, že toto místo je vaším hrobem. Odsud se nedostanete.“ promluvím pevným hlasem k jezdcům. Sama ale bojuji s nepříjemným mravenčením po těle, které mi nahánějí. Pokusím se zbavit se jej tím, že se soustředím na svou vlastní energii, kterou začnu kolem sebe pozvolna utvářet.

Anton Sergejevič Sokolov - 23. října 2011 20:35

Mauzoleum Nejdřív to začalo jen u Volkova ale potom se to rozšířilo i na další dva. On Larissa a Natalja se začnou chovat poněkud nezvykle. Tedy alespoň podle toho co mohu soudit. U Volkova jsem si na nějaké ty zvláštnosti už zvyknul ale teď už to začíná nabírat na obrátkách. Všichni tři jen tak stojí a nezdají se být v pořádku. Chapadla se začnou také chovat zvláštně. Najednou ale zmizí a místo nich se objeví nějací tři muži. Už od pohledu je jasné že nejsou zdejší.Tohle už je trochu moc. Nezdá se vám? Všichni tři mají nezvyklou barvu a připadají mi spíše jako nějaké přízraky či co vlastně jsou. Zvednu pistoli kterou svírám v ruce a namířím jí na jednoho z nich. potom ještě do druhé ruky vezmu nůž kdyby došlo k nejhoršímu. Váňa po chvilce na nás zavolá aby jsme se stáhli za sloupy. Nepřemýšlím a udělám to. Stále mířící na ty tři couvnu zpátky za sloupy jak bylo řečeno. Olga pak řekne cosi co zní jako Jagini Jezdci. Jagini jezdci? To mi nic neříká. Ale co se dá čekat od obyčejného vojáka jako jsem já. "Co jsou vlastně zač? I když by se taky hodilo vědět jak je zabít." Zdá se že jsou tam v pasti takže pokud to vydrží tak bychom mohli být v klidu. Teď je jen otázkou jestli to vůbec vydrží. Co budeme dělat? Kouknu na Olgu a čekám jestli má připravené nějaké řešení.

Vypravěčka - 24. října 2011 14:53
	Mauzoleum

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 24. října 2011 18:49

Mauzoleum Prohlížím si trochu nevěřícně tři jezdce. Pak dostanu strach o Volkovova a ostatní zasažené. Jenže máme příkaz stáhnout se, takže k nim blíž nejdu. Navíc, bůh ví, čeho jsou ta zjevení schopná. Hodím oko po Olze, přikrčím se a okamžitě uposlechnu rozkaz Ivana. Obtočím se kolem sloupu jako had a spočinu na něm zády. Tasím dlouhý nůž. Sevřu ho objema rukama. "Jsou vůbec skuteční? Dokážou nám ublížit?" Houknu na Ivana a snažím se očkem ze zákrytu sloupu vykouknout vstříc jim. Pak zase rychle zpět. "Co ty znaky? Poznáváte je někdo? Možná je tu drží ty znaky." Koukám kolem sebe na svoje velitele i kolegy. Snažím se zachovat klid a profesionalitu. Ale jestli na nás vyběhnou jezdci na koních, po zuby ozbrojeni, bude to masakr. ....

Larissa Anya Dragoslava - 25. října 2011 22:41

Mauzoleum Nejspíše jsem hodně dlouho byla zamyšlena a mimo, že jsem nevnímala dění okolo. Jakoby z onoho transu, kdy mezi sebou ostatní komunikovali, jsem se probrala ve chvíli, kdy se všichni pozastavili nad rakví. Nechápavě jsem se dívala na rakev, na které něco zvláštního jistě bylo, ale netušila jsem co.. To zjišťování a věci kolem toho jsem raději nechala na ostatních. Volkov měl v úmyslu riskovat, což se někdy hodí a někdy skutečně ne. Tak uvidíme, jaké to bude v jeho případě. "Jo, jo... taky jsem tě měla ráda," na tváři se mi objevil menší úšklebek, protože mi něco říkalo, že to prostě tak špatné nebude, jak to vypadá. Anebo ano, ale to už tak trochu nebude můj problém. Koneckonců, já se snažila, i když věřím, že by mi to většina z ostatních s úsměvem netvrdila. Proč mi ani tolik nezáleží, co si myslí? Ptala jsem se sama sebe. Vždycky mi na tom trochu sešlo, chtěla jsem být všem blízko, přiznávám bylo to kvůli mé schopnosti, ale i bez ní, bez úmyslu něco získat, mi to dělalo dobře. Ale tady mi to bylo ukradené, možná jen na tom, co si myslí Olga mi záleželo. Děláš to pro sebe, ne pro mě! Zaznělo mi v hlavě. Kde jsou ty časy, kdy jsem se řídila jenom tím? Jako ostatní jsem se rozhodla sledovat onu situaci, nějak do toho nezasahovat, což by nebylo vůbec dobré mám takový pocit. Nejlepší to je nechat na Volkovovi, ten snad ví, co dělá. Na sucho jsem pokla v momentě, kdy se ona chapadýlka začala sápat po Volkovovi a on jen tak držel. Mám takový pocit, že já bych s určitou pravděpodobností toto nevydržela. Hlavně být v klídku. Na druhou stranu to co se dělo mi připadalo, jako v nějakém filmu. Nechápavě jsem na něj hleděla a stála na místě. Neměla jsem potřebu nic dělat nebo... Dotkla jsem se bříšky prstů spánku. Kde jsem to byla? Zamrkala jsem a pohled upřela na rakev. Zdálo se mi to? nakrčila jsem čelo a chvíli se soustředila jen na sebe. Bylo to... dost, divné, řekla bych, ale hlavně proto, že jsem je tam našla. Byli tam! Byli uvnitř mě. Jak se to...? "Cože?" rozhlédla jsem se po ostatních. "kdo to k čertu je?" jako bych čekal, že zrovna někdo z nich bude znát odpověď na to, co to je, na to, co to dělá u mě v hlavě a proč mě to... žádalo? S lehce potevřenou pusou jsem zírala na ty tři, poté na ostatní kolem. "Ehm.. máme plán?" Houkla jsem na toho, kdo mi byl nejblíže a s jasným napětím vyčkávala na to, zda někoho něco napadlo. Nebo možná i na určitý konec.

Vypravěčka - 26. října 2011 14:33
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Jakmile znaky na vnitřní straně sloupů začnou žhnout, poznáš je. Inu, kdo by nepoznal runy, to není zas tak neznámá věc, ovšem ty si díky babičce vybavuješ, jak se jednotlivé znamení jmenují. Sowulo, Is(a), Elhaz (Algiz) a Eihwaz. Slunce, led, ochrana a tis.

Vypravěčka - 26. října 2011 15:27

Všichni Bohužel Volkovova snaha se zase zhmotnit neměla na propojení s entitou žádný vliv. Dostali se i do fyzické schránky Natalji a Larissy, tak proč by je mělo zastavit tohle. Přesto bylo zvláštní, že jakékoli ovládání těla bylo bezbolestné. Bylo tomu asi už dávno, co jste naposledy slyšeli pohádku o Babě Jaze. Když jste se ale dívali na ty přízraky, vzpomněli jste si. Někdo na více věcí, někdo na méně. Ano, v té pohádce opravdu byli tři jezdci, kteří sloužili Babě Jaze. Bílý znamenal rozbřesk, rudý jezdil ven, když slunce žhnulo nejvýše na obloze, a černý vyjížděl se soumrakem. Jenomže to byla pohádka. Skazka na strašení dětí. Jak tomu bylo s Jaginými jezdci doopravdy? Kdyby byli tím, čím v pohádce, nikdy by nenastal den ani noc. Černý bohatýr, který nejvíce připomínal Tatara - až na to, že byl docela vysoký - se otočil na Natalju. "Možná už není. Vy jste byli tak hodní a probrali nás, dali nám sílu zformovat naše těla. Ano, jen víc, Nataljo!" uchechtl se. Nataljina energie vás uvnitř bariéry kopla jako rozzuřený kůň, zatímco bohatýři získali zase o něco plastičtější, fyzičtější vzhled. Ne o mnoho, stále byli zvláštní směsicí fosforeskní mlhy a trojrozměrného, detailního obrazu. "Chodí tu spousta lidí, cejtili jsme je," ozval se býčím hlasem Rudý, který byl docela rozložitý a připomínal Varjaga. "Ale ten nedávno... ej, bratři, ten měl síly na rozdávání!" "To měl, ale nemohl nás probudit," promluvil poslední, Bílý. Šlachovitý, štíhlý se světlými vlasy a kulatou, dobrosrdečnou tváří, jaká se kreslí postavám v pohádkách. "Neviděl nás a necítil, protože jsme ho nezajímali my." "Zabít, nás?" zachechtal se Rudý Antonovu dotazu, upřímně pobaven. "Ale jen pojď sem, moloděc, a já ti ukážu, jak moc skutečnej jsem!" Rozpřáhl v ruce, v jedné držel jednoruční sekyru na zádech měl kulatý štít. "Některé věci nejde zabít. Jen uvěznit," řekla Olga. "Jsou to přízraky. Jak zabiješ přízrak? Ani Dmitrijevič nevěděl, jak je zničit. Jen jak jim sebrat sílu a uzamknout je. Aspoň myslím, protože stejně dopadla i Jadwiga. Oni jsou prastarý entity, jejich síla možná nedřívá v tělech jako u lidí, protože tělo je příliš pomíjivá věc." "Až na Lenina," zavtipkoval Ivan napjatě a trochu nervózně se usmál. Olga se zase střetla s pohledem šklebícího se Tatara. Zvážněla, možná trochu posmutněla, když pokračovala: "Kdysi to byli dobří bohatýři. Lidi. Jednoho dne byli smrtelně raněni v bitvě." Bohatýrům zmizel úsměv z tváří. Rudý tiše zachraptěl. "Chtěl jsem do Vallhaly. Volal jsem ty zpropadený valkýry..." "... dokud pro nás nepřišla," dokončil Bílý. "Na místách velkých bitev se lámou světy. Aspoň kdysi, kdy měli naši bohové sílu, tak tomu bylo. To proto, aby duše mohly snadněji odejít. Tihle tři zemřeli opravdu hrdinskou smrtí, chtěla jsem si pro ně přijít, i když dva měli jiné bohy." "Ale máť strašně truchlila a zuřila. Pamatuju si ten její zlostnej řev, kdy proklínala všecko, co se jí dostalo pod ruku, i samotnýho gosudara," řekl Rudý. Jak mohli být tito tři muži pokrevními bratry... ledaže by si jejich matka nelámala hlavu s tím, s kým lehá. A slůvko gosudar... nebo to náhodou to, co používala Olga? Slova se znovu ujala Olga. "Nečekala jsem, že bude mít takovou sílu. Zlámala mýmu koni nohy a strhla nás zpátky. Cesta do Valhally se zavřela, ale ona věděla, co udělat, aby duše jejích synů nebloudily mezi světy." Bílý se nostalgicky usmál. "Políbila nás na čelo..." "A pak nám usekla hlavy," rozetnul to Černý tvrdě. "Nám naše těla vzala, kdežto Hildě jej dala, aby v tomhle světě přežila. Pomocí svojí krve a masa ji k sobě přivázala jako dceru." "Je to tak. Bylo tomu tak!" opravila se Olga a zase ožila, zamračila se. Na nikoho z vás se nepodívala. Takhle nechtěla, aby pravda o ní vyšla najevo. Kdyby bylo po jejím, asi byste se to ani nikdy nedozvěděli. Pozn.: Černý - Natalja Rudý - Larissa Bílý - Volkov

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 28. října 2011 16:34

Mauzoleum Trochu nedůvěřivě hledím na jezdce. Přitom střídám okem jejich pozice a Olgu. Pohádky a legendy. Někdo jim nevěří a někdo jim zasvětí celý svůj život. Lidi hledají pravdu, ať už je jakákoliv. Už jsem se s pár bláznama setkal. Věřili, že viděli člověka měnícího se ve psa. Ve velkého psa, co mluví lidskou řečí. Já jim to vyvracel a posílal je domů. A byl jsem to zase já, koho tížilo svědomí. Lidi by to měli vědět. Vědět co se tady děje. Jenže jejich povaha je ničí. Nebo spíš nás...ty druhé. Proto bylo nutné udělat s historie povídačky a z povídaček pohádky. Proč se všichni tak diví. Vždyť jsme jiní. Počítal jsem s tím, že při našem úkolu se setkáme se svími...bratry a sestrami. Pořád držím ruku na jílci dlouhého bojového nože. Už trochu klidněji. Vystoupím do popředí, aby na mě bylo vidět. "A co chcete po nás, válečníci. Co až utečete? Chcete snad vládnout svím územím? Toto je svět lidí. Lidem musí zůstat." Střelím okem po Olze. Zkontroluju Volkovova, Larissu a Natalju - jak jsou ti tři na tom. Snad z nich nevycucají všechnu sílu. "Říkáte, že toho mocného jste ucítili ale on vás ne. Hledáme ho. Pátráme po něm. Víte co tu dělal? Proč chtěl znesvětit tento památník? Kam zmizel? Bohatýři...víte kam měl namířeno?" V té rychlosti mě prostě nenapadli lepší odpovědi ani otázky ale je jasné, že si nemůžeme dovolit čekat a nic nedělat. Jakmile zahlédnu, že to mím třem společníkům ubližuje, zasáhnu. Jakýmkoli způsobem...

Anton Sergejevič Sokolov - 29. října 2011 09:54

Mauzoleum Sleduji tři jezdce, tři přízraky kteří tu trávili celé roky uvězněni v mauzoleu společně s Leninovým mrtvým tělem a jenom čekali až se dostanou ven. A teď když se naskytla příležitost se o to hodlají pokusit. Jako by nám nestačilo že tu pobíhá kolem nekromant s Leninovým tělem. Teď ještě tu chtějí pobíhat tihle tři. Poslouchám o čem jezdci mluví a při tom je nespouštím z očí. Zmíní se dokonce i o Čerenkovi který tu byl. Po chvilce se ale jeden podívá mým směrem. Namířím mu pistolí na hlavu a jen ho z povzdálí pozoruji. "Možná kdyby jsi byl naživu." Odpovím rudému jezdci který se mnou mluví. Do rozhovoru se po chvilce zapojí i Olga informujíc mě o šancích proti těmhle přízrakům. "Všechno se dá zabít." Stojím si za svým. "Chce to jenom najít způsob." Potom Olga trochu objasní co jsou vlastně zač. Dokonce možná víc než by bylo potřeba. potom se zapovídá s těmi přízraky a já jenom poslouchám o čem to mluví. Sice se v podobných věcech jako jsou přízraky moc nevyznám. Dokonce i na tyhle tři jsem si pamatoval jenom matně. Ale pokud jde o severskou mytologii tak jednu věc vím. A buď jsem se přeslechl a nebo je Olga to co myslím. Nehodlám to ale řešit zrovna teď proto se zaměřím na náš hlavní problém. "Takže se teď kromě nekromanta musíme zabývat ještě přízraky. Co budeme dělat?" Zeptám se Olgy protože ta jediná tady asi ví něco co by nám v téhle situaci pomohlo. Já osobně bych odsud co nejradši odešel ale ještě je potřeba vyřešit co s Volkovem, Larissou a Nataljou.

Natalja Zacharová - 29. října 2011 15:38

Mauzoleum Nemohla jsem si nevšimnout spojitosti mezi mou sílou a intenzitou, se kterou se nám přízraky zjevují. Myslela jsem, že když magie… ale mělo to opačný účinek, než bych ráda. Jezdci se stali více živými, byly zřetelné jejich obrysy v obličeji. Už si nebyli tak podobní jako před chvílí. Bojovala jsem s nutkáním, co by se stalo, kdybych jim ještě dodala trochu „šťávy“. Sjela jsem pohledem po každém z nich, nejdéle jsem ulpěla na černém, který kdoví proč velice přitahoval mou pozornost. Dokonce bych řekla, že mi začínal být sympatický. Pozorně jsem naslouchala jejich příběhu a přitom se dívala kolem. Runy na sloupoví žhnuly, jako by je někdo rozpálil. Tak na ně působila přítomnost bohatýrů? Teplo a světlo, ochrana a obrana, vzkříšení a krupobití, považované taktéž za ochranný symbol, ale je spojený s vyčkáváním… ale kdo má vyčkávat? My nebo oni? Dostali jsme se do situace, kdy může zvítězit jen jedna strana a nejsem si tak jistá, jestli to bude ta naše. Ve směsici svých vlastních myšlenek mi přeci jen ulpělo něco málo z toho, co bohatýři říkali. Nejvíce mne zaujal konec… to o Hildě. Otočila jsem se pohledem na Olgu. Můj úsměv nebyl příliš přátelský. Jako když odhalíte něco nekalého. Takže teď už to chápu. “Vy… vy se jí chcete pomstít?“ dívám se na Olgu, ale ptám se bohatýrů. “Chcete jí potrestat za to, že vás zradila? Že vás opustila? Že vás SEM zavřela? Je to tak?“ otočím se zpět na tři postavy v kruhu. Na černého. “Chceš ji zabít?“ na tváři se mi mihne úsměv.

Jevgenij Josefovič Volkov - 29. října 2011 19:14

Mauzoleum Chvilku na ty tři jezdce jen koukal a snažil se pochopit co se děje stejně jako co se děje mezi nimi a Olgou. " Začínám tomu docela ,rozumět i tomu proč říkáte ,že jsme si podobný. Ačkoliv u mě je to jen schránkou... Hmm nebyl tu za vámi náhodou soudruh Chorčasko?" to jméno vyslovoval s opravdu velkou záští v hlase. " Navíc jak se zdá tak tetička Olga vlastně není tetička Olga a osobně možná zná takové bachry jako je Thor a Odin. Hehe jestli to chápu tak Jaguška vás třem ukradla posmrtný život a naší tetičce zabránila se vrátit asi na věky. Nebo se snad pletu?" odmlčel se a rozhlédl se okolo. " No otázka je co teď , myslím ,že ty super písmenka vás tu drží , nebo minimálně potřebujete hodně energie,aby jste mohli skrze ně. Jenže proč chcete skrze ně. Chcete jít po Jagušce? Jo to bych chápal každý chce mít klid po smrti.." " Avšak nevím jestli Dimitryjeviš dovolí zabit Jagu , možná jej ejí život to co drží Olgu na tomhle světě a kdo se muže pochlubit tím že má v týmu Valkýru?" "Takže jak to bude pokud jste jenom trochu jako já tak jdete zabít, to co oděluje čisté od nečistého pálí i přízraky. Jenže proč , myslím ,že kdyby jste vy chtěli mohli jste taky nastoupit s větší pompou.... Takže co po nás chcete? a když budete v tom kdo je ten váš Gosudar? A k čemu by mohl Čerenko potřebovat Lenina je v něm nějaká síla"

Larissa Anya Dragoslava - 29. října 2011 19:39

Mauzoleum „Ehm… Nataljo?“ ohlédla jsem se po jmenované. „co to ksakru děláš?“ zeptala jsem se jízlivě, i když jsem se snažila být milá. Jestli to dělá naschvál, bude litovat. Pomyslela jsem si vztekle a stočila svůj pohled na bohatýry. Myslí Čerenka? Chytla jsem se myšlenky a přemítala, proč si jich neřekl, jak černý řekl. Nebo byl až tak moc zaslepený? To se mi nezdá… Nebo o nich věděl? Měla jsem pocit, že se v tom všem ztrácím a co hůř, ani jedna z řečených věcí mi neposkytla nápovědu, jak nás odsud dostat. Zaposlouchala jsem se do jejich srdceryvného příběhu, který nabyl zajímavosti až při spojení s Olgou. Takže v ní přece jenom něco je. Rty se pohnuly v náznaku lehkého úsměvu. Co se s námi stane, až umřeme? Napadlo mě a má fantazie spustila hned několik scénářů. Některé by možná byli i dobrým nástřelem na scénář, ale pro moji budoucnost rozhodně ne. Pro nikoho tady. Ozvalo se konečně i to dobré ve mně a pohled se postupně upřel na všechny zúčastněné. „Takže si se setkala s Jagou?“ zeptala jsem se nejistě a změřila si Olgu. V hlavě mi vykanul její výraz, když nám Boris ukázal její podobu. Netvářila se, že jí vidí ráda. „No je to věru hodně zajímavý příběh, ale jste mrtví… takže, co kdybyste,“ rozhodila jsem rukama. „zmizli? Lépe řečeno táhli tam, odkud jste přišli, když to tak musí říct,“ kupodivu jsem ani nezvýšila hlas, což obvykle dělám a mluvila jsem k nim klidně.

Vypravěčka - 30. října 2011 10:51

Všichni Nikolajova slova o lidském světě a jeho vlastnictví i Antonovo neochvějné tvrzení, že všechno se dá zabít, vyvolaly za bariérou vlnu hurónského smíchu. Bohatýři se zdáli být navzdory věčnému vězení pobaveni a kdo ví, možná i dobře naladěni. Jen kdyby se jim tak nehezky neblýskalo v očích. "Ech, bratři, s těmahle je sranda," zubil se Rudý. "Co my víme kam šel... Cože? Pomstít?" otázal se Černý, jako by špatně slyšel, povytáhl obočí. "Pomsta je pěkná věc, ale Hilda nás přece nezradila." "Tady Jevgenij to říká správně," upozornil Bílý. "Naše máť nás nechtěla ztratit." "A ulovená valkýra je trofej, kterou by jí kdejakej lovec záviděl," ušklíbl se Rudý. "Chceme se jen osvobodit z tohodle vězení!" rozkřikl se najednou Černý, kterému během Volkovovy řeči mizel úšklebek z tváře, docházela mu s vaším věčným ptaním trpělivost. Pěstí uhodil do bariéry, po níž přeběhly blýskavé vlny. "A ty," zavrčel směrem k Natalje, "nám s tím pomůžeš. Vy všichni!" Larissina slova byla už jen posledním kamínkem v lavině. Černý, který i bez svého chování působil nejdivočeji, na ni vycenil zuby jako vlk, ale popadl Natalju. Jak moc hmotní jsou jste mohli usoudit podle tohoto. Mnohem děsivější bylo, že jakákoli obranná rána Černým prošla jako dýmem. Proti nim byl i Volkov žabař. Nájezdník se prudce sklonil, jako by ji políbil. Romantika přestala ve chvíli, kdy lidi vevnitř probila další vlna energie a Natalje se málem podlomily nohy. Bariéra zaprskala a zajiskřila, runy žhnuly. "Bude ti s námi dobře, Košmare," zašeptal Bílý téměř přátelsky a vrazil ruce dovnitř Volkovova přízračného těla. Rudý kupovidu neudělal nic. Se založenýma rukama sledoval svoje bratry, kteří se společně s ním každým problesknutím na bariéře stávali... skutečnějšími. Mrtvolná zelená barva z nich mizela a dokonce jste někde v dálce zaslechli řehtání a dupání koní.

Vypravěčka - 30. října 2011 11:03

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Polibek ti opravdu podlomil nohy. Energie jako by v tobě klesla jako moře při odlivu a vylila se do obrany, která držela jezdce uvnitř. Tepala v rytmu Černého pomalého srdce. A s každým tímhle nekonečně dlouhým buchnutím jsi cítila víc detailů. Pach potu, kouře a koně. Pevnou kroužkovou košili. Škrábání černých vousů a tvrdé, nepříjemné, dobyvačné rty, které z tebe dolovaly sílu. A to díky bohům, že ti nedal francouzáka. Společně s tím vším ti žilami protékala jeho nátura. Žaludek se ti sevřel návalem divokosti a strašlivé, zoufalé touhy po svobodě. Po koni pod sedlem, rozlehlé stepi a šílené jízdě s bojovým pokřikem. A byl by pro to ochoten udělat cokoli, jako vlk, který strádá hlady a klidně se přikrade i k lidem, jichž se jindy bojí. Asi to spojení ani neovládal, protože i když se ti zatmělo před očima, zahlédla jsi zase něco z jeho vzpomínek. Záblesk, kterak s bratry postupuje městem. Třeskutá zima okolo a prázdné ulice společně s pár záchytnými body tě nenechaly na pochybách. Stalingrad. Co hůř - moderní Stalingrad.

Vypravěčka - 30. října 2011 11:12

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Volkov Bílý ti sáhl dovnitř těla, jako to dělával Dmitrijevič. Od něj to taky bolelo, ale bylo to kvůli léčení. Však on říkával, že léčení bolí víc než rány samotné. Ale dokázal to všechno napravit. Teď to bylo jiné. Jako by se ti dodatečně vrátila bolest z proměny. A ke své hrůze jsi cítil a slyšel, že se uvnitř tebe něco trhá. Trhá! Uvnitř nehmotného těla? Praskalo to jako chrupavky a bolest se smrskla do jednoho bodu, do hrudi. Bílý se ti díval do očí, na rtech úsměv jako anděl smrti a tys nějak věděl... že on tě nechce zabít. Aspoň on si to myslel. Díky vašemu spojení, které zjevně neovládal, jsi viděl další nechtěný obraz. Jeho očima. Nad tebou se slzami v očích klečela rozcuchaná brunetka zralá jako víno. Pěkná žena oděná do rudě vyšívané haleny, jaké jsou k vidění na historických slavnostech. Hladila tě po tváři, vtiskla ti pusu na čelo. "Nedám tě jim, synáčku. Ať si gosudar říká cokoli, Rus nemá právo mi brát moje syny!" Poslední, co jsi viděl, byl lovecký nůž. Nestačil ti dech. Chvíli trvalo, než jsi z vidiny vystřízlivěl a přestal bublat jako tehdy Bílý, zadušený vlastní krví.

Vypravěčka - 30. října 2011 11:29

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton, Nikolaj Olga vás pevně chytila za rameno a donutila vás sklonit hlavy k sobě, jako by nechtěla, aby to bohatýři slyšeli. "Pamatujete si ještě tu pohádku? Na dům a plot z kostí? Musíte ho najít." Musíte? Vy? Ne my? "A nikdo neříkal, že to je obyčejný dům," dodala směrem k Antonovi, od kterého čekala otázku "a jak a kde". Váňovi se v očích zračil strach, jako by už předem věděl, na co Olga myslí. Anebo to bylo kvůli jezdcům. Jakmile se začali rozčilovat, už ani nepípl a žmoulal v ruce náhrdelník proti nočním můrám. Olga si rozepla bundu a zalovila ve vnitřní kapse. Čekali jste cokoli. Amulet, zbraň, něco starobylého a magického. Ona vám podala obyčejnou dřevěnou lžíci jako ze skanzenu a kostěný hřeben. "Tohle jsem si odnesla z toho domu. Možná vám to pomůže." Otázkou bylo, proč Olga nosila na akci lžíci a hřeben. Možná to bylo tak vzácné - staré století - že to nechtěla někde nechat. Jak bariéra zajiskřila, museli jste se stáhnout ještě dál za linii sloupů, protože vás ovanula ničivá síla. Kdyby vás jen lízla, kdo ví, co by z vás zůstalo. Oharek? Sračky? Další přízrak?

Vypravěčka - 30. října 2011 11:48

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Larissa Bariéra na tebe působila jako skleněný poklop, pod nímž si asi deset lidí zapálilo cigarety. Moc a síla se pod tím koncentrovala jako dusivý příkrov, a i když ses nesnažila, hlavou ti protékaly útržky hlasů z myšlenek. Problém byl, že jich bylo hned několik zároveň. Šumící dav někde v metru, v jídelně... ... tudy ne! ... je Thór... ... mi neodjedeš? Ať si gosudar řík... Pal! A mnoho další podobých nesouvislých vět vyniklo v šumu. Nedávaly však smysl. Na rozdíl od ostatních se tvůj jezdec k ničemu neměl, třebaže jste oba museli cítit, že jste propojeni. Jeho podstata ti protékala žilami, i když už zase o něco víc zhmotněl, a naštěstí s další a další silou vypuštěnou do bariéry potlačila šum myšlenek všech okolo. Byl to bojovník, vysmátý Varjag, který si při jízdě do boje zpíval sprosté písničky. A jakkoli se od svých bratrů lišil, jedno měli všechno stejné. Chtěli svobodu. Úplně se ti sevřelo srdce, jak moc zoufalé to bylo. Jako by sokola zavřeli do klece, koně do stáje a psa dali na řetěz. Trpký žal schovaný hluboko v jindy hlučném bohatýrovi. Vzpomínka k tobě přišla díky spojení. Rudý sebou překvapeně trhnul a podíval se na tebe. Asi ani netušil, co všechno je v téhle chvíli možné. Seděli v nějaké síni. Muži hlučeli, pilo, jedlo se, zpívalo. Rudý byl jeden z hlavních bavičů, právě vyprávěl historku o ženských. "To kecáš, Gunnare, ta by ti nedala, ani kdybys zhasl!" vyprskl tobě známý hlas. Olga. Rudý - Gunnar - se načepýřil, ostatní se smáli. Jeho očima jsi viděla, jak se na chvíli zadíval stranou od hlavního dění, k ohništi. Seděla tam žena i přes svůj věk stále pěkná. Jen kdyby jí oči v jednu chvíli nezasvítily jako dravčí. Máť.

Anton Sergejevič Sokolov - 30. října 2011 12:17

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Mauzoleum Nikdo z jezdců mě nebere vážně a spíše jsou mnou pobaveni. Mě je to ale jedno. Nechám je být a už se s nimi nebavím. Jezdci ještě chvilku povídají až se nakonec dozvíme co vlastně od nás chtějí. Tak něco podobného jsem čekal. Potom jeden z nich náhle popadne Natalju a nedlouho poté zaregistruji že nárůst energie uvnitř bariéry což je jistě i Nataljina zásluha. Jestli to takhle bude pokračovat tak se zanedlouho dostanou ven. S mými znalostmi mě napadá jen jedno možné řešení. Zničit zdroj jejich energie. Bohužel nevím jestli by je to zastavilo a jestli by to vůbec fungovalo. Olga si potom vezme mě a Nikolaje stranou a cosi nám začne tiše říkat. Když mě napadne že bych se na něco Olgy zeptal tak mi ihned odpoví aniž bych cokoliv řekl. To mě už taky napadlo že nebude ten dům normální ale pořád nechápu jak ho najdeme. K mé smůle ale na to vzápětí jistým způsobem odpoví. Vytáhne z kapsy bundy dřevěnou lžíci a starý kostěný hřeben. Většina lidí by netušila o co jde ale mě je to zcela jasné. "Počkej chvilku." Zarazím se najednou. "Chceš mi říct že máme najít Jagin dům? A co máme dělat tam?" Neustále se nemůžu zbavit nepříjemného pocitu že tam Jagu potkáme. A co pak? Podle toho co o ní vyprávěli se s ní nemůžeme měřit. Když začne bariéra jiskřit tak se stáhneme kousek dál do bezpečí. Mě se na mysl opět vrátí ty dvě věci které Olga vzala v tom domě. Lžíce a hřeben. Staré bůh ví jak dlouho, které byly v držení mocné čarodějnice a valkýry. Tak doufám že mě to nezabije. Prozatím jsem četl jen lidi. Natáhnu ruku k Olze abych si vzal oba předměty. Prozatím v nich nezkouším číst. Místo toho se podívám na Olgu. "Co budeš dělat ty?"

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 30. října 2011 12:20

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Příbytek čarodějky V průběhu jejich vyprávění mě několikrát napadne vyrhnout nůž po nejbližším jezdci ale netuším, jaký účinek by to mělo. Navíc, je to přímí útok a ten by si nemuseli vyložit dobře. Ve chvíli, kdy zaútočí oni na naši skupinu, je rozhodnuto. Cuká mě v dlaních, nervózně popobíhám na místě a sleduju, kde u všech rohatejch zaútočit. Jsme tým. Jsme specnaz. Nemůžu je tam nechat! Olga si nás přitáhla se Sokolovem k sobě. Studený pot mi zkrápí čelo ale jinak mám ve tváři stejný kamený výraz jako jindy. Chci jí říct, že neodejdu. Chci jí říct, že je neopustím, že budeme bojovat jako jeden muž. Ale to jsou jen doteky minulého života. Života, ve kterém mi jednotka neříkala nic a já nemusel poslouchat velitele. Jestli mi velitel přikáže plazit se po rozpálených střepech s rozeplým poklopcem, nejen že to musím udělat ale asi to má nějaký důvod. Vezmu do hřeben. Přikývnu. "Rozumím." Řeknu suše a začnu spěšně očmuchávat kostěný hřebínek. Snažím se chytit pach. "Kde přibližně je ten dům, Olgo. Je někde za Moskvou nebo přímo tady ve městě?" Se vším si pospíším. Každá vteřina je drahá. Jezdci nepůsobí zrovna přátelsky. Jen ať si na mě něco zkusí. Ochutnají tesáky a drápy...

Natalja Zacharová - 30. října 2011 17:13

Mauzoleum Čekala jsem na jejich odpověď jako pes na velkou kost. Zajímalo mne, co za tím vším je. Co je tak pohání k tomu, aby znovu vešli do našeho světa. Když promluvila Larissa, pomalu jsem k ní otočila a intenzivně jsem ji probodávala pohledem. Naučit se zabíjet pohledem se mi ještě nepodařilo. Škoda. “Larisso, sklapni…“ z hrubého oslovení dívky jsem se při druhém slově zajíkla. Určitě bych pokračovala dalšími nevybíravými slovy, kdyby do toho neskočil (doslova) Černý. Jeho pohyb jsem zaregistrovala jen letmo a v poslední chvíli, takže jsem neměla dost prostoru a času, abych uhnula. Jeho silné ruce mne objali, jako bych byla nic, a přitiskl svá ústa k mým. Nebo mi to tak aspoň připadalo. Cítila jsem, že se rty nijak nedotýkáme, přesto to bylo intenzivní. Před očima se mi míhaly podivné výjevy, které nebyly mé. Zpočátku jsem netušila, co to znamená, ale zakrátko jsem pochopila. Pokojně jsem zavřela oči a po rtech mi přeběhl pokojný úsměv. Nechala jsem své tělo volně spadnout a oddala jsem se jeho náruči. Klesala jsem k zemi tak, jak mne on nechal, a přitom jsem měla pocit, jako bych utíkala. Jako bych své tělo vyměnila z jiné a pobíhala lesem, honila kořist a v druhé chvíli zase utíkala pryč. Vnitru jsem cítila obrovskou sílu, která mi dodávala energii a zároveň mne vysávala. Věděla jsem, že není moje, ale nebránila jsem se jí. Nebránila jsem se ani tomu, aby mi ji On vzal. Myslí mi prolítla další vzpomínka. Už ne tak stará, jako předchozí, ale byla děsivější. Stalingrad?! Ta vize mne zasáhla natolik intenzivně, že jsem se probrala z opojení. “Ne,“ vydrala jsem ze sebe tichý sten. Chytila jsem Černého za paže a tlačila ho od sebe. Na to jsem ale neměla dostatek síly, proto po chvíli marného snažení má ruka sklouzla k pouzdru s nožem. Cítila jsem ho na sobě a věřila jsem, že i on to bude cítit. Vytáhla jsem nůž a chci mu ho zarazit do břicha.

Jevgenij Josefovič Volkov - 30. října 2011 19:02

Mauzoleum "Nechtěla vás ztratit a tak vás zabila to dává smysl." zaškaredím se na černého ,jenže pak mi dojde strašlivá myšlenka. " U boha co když mě Chorčasko prostě zabil a udělal ze mě něco jako jsou oni. Co když ta látka byl jen moderní způsob setnutí hlavy a to co udělala Jaga. A to že to bolí je jen kvůli tomu ,že je Chorčasko packal." Když mu bílí vrazil ruce do těla objevil se na jeho obyčeji výraz bolesti a velkého překvapení najednou. " A co to má bejt s vámi?" "Chorčasko ty parchante že ty jsi z Jagušky dostal jak na to a já jsem nepovedený 4 jezdec." Pak už to šlo tak jak to jít mělo, jeho tělo zaplavila až moc dobře známá bolest, bylo slyšet jak mu praští klouby a on začal bolestí výt, jeho oči se změnili v zrak šílence, na chvíli padl na zem a chrčel jako by mu někdo bral kyslík. Ale jeho mozek bly jinde vyděl něco šíleného jinou dobu a zřejmě to jak se Bílí stal bílím. Když se jeho mysl vrátila do reality nevěděl jestli se z bolesti nezblázní , musel něco udělat. " Krásná mateřská láska." řekl naštvaně a zkusil odtáhnout ruce pryč , přeci jen když oni sáhnou do něj, mohlo by to jít i naopak. Pokud se mu dařilo ruce odtáhnout ,nebo aspoň uchopit zkusil jimi lehce prostoupit. " Váníčku dej tomu hodnému pánovi obojek." začal se bolestí a šílenstvím smát. Když ho chechot přešel podíval se na bílého. " uvidíme jestli ti můžu ukázat mého starostlivého otce." soustředil se na jednu vzpomínku, vzpomínku první dávky od Chorčaska. minulost Zobrazit SPOILER Seděl na zvláštním křesle ,které mělo všude popruhy před ním stál malí mužíček v bílém plášti a šíleným úsměvem, mužíček neměl skoro vlasy jen pár jich chaoticky stoupalo z jeho hlavy. Oním mužíčkem byl Chorčasko. " Subjekt 231 dobrá začneme." připoutal Volkova serii kožených popruhů stejně jako železných úchytů. Na vyholenou hlavu mu položili čidla pro měření funkce mozku na hrudník připojili senzory pro srdce. A pak se k němu přiblížili s koňskou injekcí jakési fialové sračky. " zahajuji protokol Prizrak." s těmito slovy bodl injekci přímo do Volkovova srdce a veškerý objem do něj vyprázdnil , jak injekci vytrhl a utekl. Volkov měl v tu chvíli možnost cítit koncetrovanou bolest hrudníku řval jako pominutý a veškeré přistroje vykazovali nejrůznější anomálie. Žilky na jeho kůži se viditelně plnili fialově svítící kapalinou. První vlna nekontrolované křeče se dostavila záhy Volkovovo tělo se při plném vědomí začalo zmítat tak že si rozedřel na mnoha místech kuži do krve. Bolest se ze srdce přemísťovala na celé tělo, kožené popruhy řezali skoro už do kostí a jeho klouby začali praskat. Po chvíli začal cítit nejstrašnější bolest hlavy jako by se měla rozkročit , ekg i eeg hlásilo hodnoty několika násobně nad limit, prsty na rukou a na nohou se začali postupně lámat později nevydrželi ani žebra nebo silnější kosti , úlomky zlomených kostí páchali ještě větší paseku. Na moha místa z něj stříkala krev a pak přišlo to na co všichni čekali, jeho tělo pomalu přešlo do ne hmoty propadlo skrze židli a skončilo na podlaze, ještě sebou chvilku Vokov škubal a spíš kňučel bolestí než se zhmotnil. Stále plně vnímal bolest i to jak z něj teče krev. Spatřil Chorčaska jak se na něj dívá a pak se vrací k němu. "Koukněte na něj posranej, poblitej ,ale žije. Tak rychle dejte ho do kupy ať můžeme pokračovat...." poslední co si Vokov uvědomoval jak mu někdo píchá nějaké oblbováky a jak ho začínají ošetřovat a připravovat na přenos.

Olga Orlovská - 04. listopadu 2011 11:16

soukromá zpráva od Olga Orlovská pro Anton, Nikolaj Oba se natáhnou pro moje věci, tak Nikolajovi dám lžíci a Antonovi hřeben. V očích mi sedí smrtelná vážnost a místo mladých plamínků přezíravosti a pobavení nad systémem, celým světem, je tam i odlesk věků, který jsem prožila. Ať už období temna a krve, nebo radosti z vítězství. "To ti musím všechno říkat jak malýmu děcku, Sokolove? Jsem možná stará, ale ne vševědoucí. Prostě něco! Na něco přijdete. Možná tam bude vodítko k... čemukoli. Prostě hledejte a hlavně použijte mozek." Do hlasu mi prostoupí netypicky podráždění nervozitou. Fakt si někdy připadám jak v mateřský školce. "V Moskvě? Jagin dům? Ale no tak. Měl by být..." Zamyšleně se podívám stranou. Jako bych najednou měla okno. Jako by mi tu informaci někdo právě teď vymazal z hlavy. Pak mi to dojde. "Já vám to nemůžu říct. Zavázala mě přísahou. Magickou. Já... to prostě najednou nevím," řeknu, jakkoli teď budu působit hloupě. Zamračím se. Mám to na jazyku, přesně si pamatuju, jak dům vypadal, jak jsem k němu jezdila na koni. Dokázala bych k němu možná i dojít, ale rozhodně ne vyslovit, jak se k němu mají dostat jiní. Jenže já s nima jít nemůžu. "Nedá se to říct. Nesmíme a ani nemůžeme. Musíte ho najít. Jedině tak ho i přes vrstvy času a kouzel uvidíte. Snad," dodám tiše. "Jedno vám ale říct můžu. Jaga nikdy nebydlela ve městě. Ani nechtěla." Takže jim zbyly versty a versty divočiny, co se v Rusku nachází. Moc optimistický to není.

Vypravěčka - 04. listopadu 2011 12:52

Všichni (ale hlavně ti vevnitř bariéry) Váňa se vynořil zpoza sloupu, kam se před magickými výboji bariéry schoval zbytek vaší skupiny. Sundal si z krku náhrdelník a hodil ho skrz stěnu Volkovovi. Tak tak stačil uskočit a skrýt si tvář předloktím, protože bariéra zase zajiskřila magií, když jí prošla kouzly nacucaná věc. Bílému jezdci se v očích mihlo překvapení. Ano, zjevně to fungovalo i naopak, ba co hůř, ozvěna křiku a bolesti se skrz vlákna rozšířila i k Natalje a Larisse. Celý ten podivný organismus sebou škubnul, což stačilo k tomu, aby Volkov sebral zubatý náhrdelník a nasadil ho svému blíženci. Ačkoli se jezdci zhmotňovali, zuby na kožené šňůrce Bílým propadly. Aspoň to tak vypadalo. Dokud překvapeně a bolestivě nevykřikl. Náhrdelník asi našel místo, kde byl Bílý propojen. Chapadélka, která vedle zhmotnělých jezdců přestala být skoro vidět a změnila se na zelenkavé chomáčky mlhy, se od Bílého odtáhla a on zůstal osamocen. Náhrdelník jste nikde neviděli, zjevně vězel někde v něm. Problém byl v tom, že i když vytáhl ruce z Volkova, spojení mezi nimi přetrvalo. Černý se mezitím taky zarazil, spojení zakolísalo a bariéra přestala tak okatě jiskřit. Místo toho probíjela, jako by byla z vody. Musel tady cítit, že se děje něco, co by se rozhodně dít nemělo. Ať už bolest, která nebyla z jeho hlavy, nebo ztracení spojení s bratrem. Odtrhl se od Natalji a ohlédl se. Nůž se zarazil o kolčugu, která byla kupodivu hmotná, a z takové malé vzdálenosti a bez razance, jelikož byli prakticky v objetí, ji neměl šanci nějak výrazněji prorazit. Nečekaná rána do břicha ho akorát donutila heknout, možná zkroutila pár kroužků na zbroji. Chytil Natalju za zápěstí s nožem. "Jen to zkus," zasyčel jako zmije a drtil zápěstní kůstky. Na bariéře probleskla další vlna jako blesk za mraky. Runy, ještě před chvíli rozžhavené, začínaly chladnout. A vevnitř s jezdci to bouřilo energií a kouzly. Jako v papiňáku. Objevila se první trhlina. Nebyla vlastně vidět, vždyť to byla neviditelná překážka, ale byla tam. Jako prasklé sklo.

Anton Sergejevič Sokolov - 04. listopadu 2011 16:40

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Mauzoleum Moje položená otázka kterou jsem dal Olze byla nejspíš špatně pochopena takže si myslí že jsem pitomec který nedokáže sám přemýšlet. "Fajn jak chceš. Promiň že jsem chtěl pracovat v týmu." Odpovím Olze. "Nechci od tebe ale pak slyšet žádné připomínky k tomu jak to bude provedeno." Pokud jde o pozici Jagina domku tak nic nezjistíme. Olga nic neví. Nebo spíše si nemůže vzpomenout takže je hledání jen a jen na nás samých. Bezva takže kde je ten dům nám neřekneš a když se chci na něco zeptat tak jsem tu za blbce. Mezi tím co se snažíme zjistit co nejvíc provede Váňa nějak trik s tím přívěškem který měl kolem krku a ještě před ním ho nosil Volkov. Nevím jak přesně popsat co se stalo. Jediné co bych si troufal odhadnout je že přízraky slábnou. "Jdu začít pracovat na tom domu." Oznámím Olze s Nikolajem a vyjdu z mauzolea ven stejným vchodem jakým jsme všichni vešli dovnitř. Venku mě opět uvítá zima a chladný vítr. Opřu se o zeď mauzolea a z kapsy vytáhnu hřeben od Olgy. Dokud jsem tu sám tak můžu klidně pracovat tak to hodlám využít. Hřeben je to obyčejný, kostěný a na první pohled na něm není nic zvláštního. Když skončím s prohlížením tak ho uchopím do pravé ruky, zavřu oči a soustředím se na jeho historii a jeho předchozí majitele. Tak a teď jsem zvědavý co se z tebe dozvím.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 07. listopadu 2011 16:22

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Všechno co říká Olga ukládám do své dlouhodobé paměti. Tyhle věci nám budou k užitku dřív než si vůbec dokážeme připustit. Fakt, že si nemůže vzpomenout mi připomene, že tu proti nám zápasí mnohem mocnější magie než mají naši nadřízení. Třebas je Olga starší a silná. Kdo ví, s jakým nepřítelem se můžeme na cestě k Jagininu domu setkat. Trochu mě zamrazí na zátylku. Naposledy střelím pohledem k ostatním z jednotky. Tohle je jejich boj. Olga ví co dělá. Vylezu ven. Pochybuju, že venku nebudou slyšet ozvěny boje. Ignoruji je. Sokolov a já teď máme důležitý úkol. Pokud bude Jadwiga stále o pár kroků před námi poskytne Čerenkovi dostatek času k jeho záhadnému plánu. Co ten chlápek má za lubem? Sokolov se soustředí na hřeben. Nechám ho, ať na něco přijde. Stoupnu o kus dál. Ledový vítr mi zaleze pod bundu a já se zapnu. Vytasím lžíci jako nějakou smrtící zbraň zkázy. Moje jediné oko zkoumá. "Tak jo Olgo. Uvidíme, kam nás tyhle věci přivedou." Mlasknu, zabořím prsty do svého černého strniště na tváři. Nebudu mít čas se holit a je dost možné, že za pár týdnů mi naroste plnovous. Ať žijí bezdomovci. Zatřepu hlavou. Musím se soustředit. Očmuchávám lžíci, prohlížím ji, dokonce jí i olíznu. Jakékoliv stopy, cokoliv. A pak indicie dáme dohromady se Sokolovem...

Jevgenij Josefovič Volkov - 13. listopadu 2011 14:30

Jezdci "Pěkný co bělásku nejsi sám kdo má hnusný vzpomínky. Chápu že se vám tu nelíbí když vás sem zavřeli, mě taky před chviličkou drželi zavřeného v kleci schválně zkus si jí taky bělásku." s těmito slovy nandal bílému nahrdelník a s úsměvem pozoroval, že to opravdu funguje tak jak čekal. " Hehe vážně jsme stejní taková pěkná rodinka co.... jen setkaná za špatných okolností. Tak co budeme se brát a skoušet kdo co vydrží? Budeme čekat na další obojky pro psi ,nebo jakpak to bude no?" začal se ale opravdu nepěkně šklebit, hlavní bylo zjištění že je nejspíš bolí když mezi sebou ztratí spojení, to ale mohlo vysvětlit proč chtějí odejít s ním možná to spojení bude i pro něj. " Pak to ale bude bolest schválně, kdyby byli jako já co udělají až se odsud dostanou? Pudou po Jagušce nebo po tom kdo je sem zapečetil? To je dobrá otázka" sice to byla dobrá otázka ale mohla počkat teď chtěl skočit na bílého a pořádně ho zvalchovat schválně koho všechno to bude bolet. Okolní změny moc nevnímal nemohl jeho mozek se tak nějak soustředil na 3 bratry a to co se s nimi děje.

Vypravěčka - 14. listopadu 2011 18:18

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj, Anton Váňa vám odemknul a vy jste vyšli ven do mrazu, kdy se lehké sněžení změnilo v docela vytrvalou vánici. Světla Moskvy mdle svítila skrz závěje vloček, co vám tančily před obličejem. Vichr v jednu chvíli zaskučel i kolem stěny mauzolea a zalezl vám až pod bundy. Možná bylo předčasné sundávat oblečení ze Sibiře. Oba se pustíte do ohledávání divných dárků od ex-valkýry. Nikolaj cítí hlavně Olžin - nebo raději Hildin? - pach. Musela ji u sebe mít dlouho. Jenže sotva dřevo došlo kontaktu s vlhkem slin (ještě že to není kovová lžíce, v takové zimě by to byla docela legrace), jako by ožilo. Ne nijak viditelně. Nikolajovi do ruky sálala jakási síla a vystoupily na něm šikovnýma rukama vypálené černé runy. Některé možná byly stejné jako ty vevnitř, ale čert ví. Rozhodně jich bylo víc. A nežhnuly. Jenže co se dalo čekat od majetku valkýry? Azbuka rozhodně ne. A pak sebou lžíce zaškubala jako veverka. Vyklouzla ze zimou zkřehlých prstů, dopadla do čerstvě navátého sněhu, roztočila se. Pomalu, ale pak rychle jako káča. Zarazila se. A prudce se otočila o pár stupňů v protisměru. Ukazovala kamsi pryč od mauzolea. Pokud tedy lžíce vůbec mohla ukazovat a zaoblená část měla být tou ukazovací.

Vypravěčka - 14. listopadu 2011 18:48

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton Hřeben. Obyčejný historický hřeben. Kosti, ne plast jako dneska. Žádná rukojeť, zuby trčely z tlusté části, za kterou se asi držel. Ne, počkat, obyčejný ne. Na oné tlusté části byly lehce vyryté runy. Možná některé byly podobné těm vevnitř, ale bylo jich víc. Špatně jsi na ně viděl, tyhle nebyly vypálené, jen vyryté do bílé kosti. Všiml sis jich jen díky doteku stále více znecitlivělých prstů zimou. Pod víčky ti vybuchlo ostré světlo. Zabolela tě sítnice, ale hřeben mnohem ochotněji vydal pár svých vzpomínek. Horší než ta rakev, kde spali tři jezdci, to být asi nemohlo. Viděl jsi vnitřek ohněm osvětlené světnice, kde byly kožešiny a bytelný dřevěný nábytek. Na stoličce u ohně seděla Jaga - krásná, zralá žena a tentokrát ti pohled nemátla její hnusná podoba, kterou vám ukazoval Dmitrijevič. Dlouhé ebenové vlasy jí pomalu rozčesávala Olga. Na rozdíl od Jagy na sobě měla mužské oblečení. Což u ní nebylo nijak překvapivé. "Ten varjažský obchodník, od kterého jsem tenhle hřeben koupila, říkal, že ho dostal od jednoho šamana. Někde daleko ze severu, prý až u moře. Mužík se prý každý rok vydával na dno moře, aby tam vyčesal jednu bohyni a ona jim dala hojnost ryb. Prý má kvůli hříchům lidí zacuchané, špinavé vlasy..." vyprávěla Jadwiga příjemným hlasem. Další vidina byla tentokrát někde venku. Dům se schovával mezi pokroucenými větvemi stromů někde ve stínech za zády aktérů. Olga seděla u obrovské vatry společně s jezdci. Soustředěně do hřebenu ryla runy. Nad ohněm se něco peklo. Než se mozek stačil rozhodnout, jestli to byl jen klam, nebo to opravdu vypadalo jako lidská kýta, zase se obrazy změnily. Nijak násilně. Opravdu jako by hřeben jemně česal tvou mysl a rozděloval jednotlivé vzpomínky. Třídil je svými zuby. "Nesmím to prozradit. Váže mě magický pakt," slyšel jsi Olžin hlas a viděl ji a Dmitrijeviče. Hřeben držela v ruce, pohrávala si s ním. Oba byli oblečeni do uniforem Sovětů druhé světové války, byli špinaví od šlichty a venku byla strašlivá zima. Bohužel se nedalo poznat, kde se nachází, stáli někde na okraji stanového tábora. "Takže jsi si jistá, že ten dům nikdo nenajde?" "Snad ne. Jaga ho dobře chránila. A pokud se na něj zapomene, snad ztratí svoji moc." "Kdybych sehnal někoho, kdo by ti to vyštrachal z mysli..." Olga zakroutila hlavou. "Nech to být, Borjo. Taktak jsi zpřetrhal pouta, kterými mě u sebe držela. Až tohle všechno skončí, půjdu se tam podívat, a kdyby bylo třeba, postarám se o to." Poslední vidina šla ztuha. Musel jsi ji dolovat stejně jako z té rakve. A šlo to možná jenom proto, že se ti před očima mohla scéna, kterou jsi před chvílí zažil - Olga ti dává hřeben a říká, že to říct nemůže. Tohle odstartovalo pocit, že bys měl pokračovat. Tvoje úsilí se vyplatilo. Olga se těsně předtím, než ti ho dala, pokusila do předmětu vrýt aspoň nějaké indicie. Plot z kostí. Na nich lebky s modře svítícíma očima. Dům měl vrata do dvora jako děsivá ústa se zuby. Všechno z kostí, kolem pokroucené stromy jako paže stařen. Zase sněžilo. Soumrak se blížil, z vrat právě vyjížděl Černý jezdec. I když byl kolem les, věděl jsi, že okolo jsou hory. Ural. To jméno ti naskočilo samo Olžiným hlasem.

Olga Orlovská - 14. listopadu 2011 20:03

Larissa, Natalja, Volkov Mauzoleum Na něčem jsme se domlouvali kdesi za sloupem, ale kvůli problémům s jezdci to nikdo v bariéře nepostřehl. Snad jen to, že Nikolaj s Antonem odešli. Zůstal Váňa a já. Povzdechnu si, jako bych se chystala skočit do studených vod Volhy. Nedívám se na nikoho ze svých oveček ani bratrů, prohlédnu si runy, trhliny v bariéře. Váňa vypadá, jako by se právě s někým loučil na letišti. S někým, kdo jede do Čečny nebo na Blízký východ. Mračím se, koušu si spodní ret do krve. Neušlo mi, že bariéra je jako velkej papiňák. Ještě chvíli tam budou blbnout a vyhodí nás do vzduchu i s celým mauzoleem. "Dmitrijevič mi to bude muset odpustit," zamumlám si víceméně pro sebe, shodím bundu, pod kterou mám jen černý triko bez rukávů. Sáhnu k hrdlu po Thórově kladivě - pod dlaní mi prosvitnou modrofialové blesky, jako bych opravdu sáhla po Mjöllniru... Anebo fakt? Protože jen co trhnu rukou dolů a šňůrka přívěsku se urve, amulet nabyde a v ruce se mi opravdu objeví bojové kladivo s runami. A pak se bariéra rozsype na neviditelný střepy, když s ním s výkřikem odhodlání říznu do magickýho zátarasu. Jezdci, kteří se doteď zabývali svýma svěřencema, překvapeně zvednou hlavy. Ajratovi se na tváři objeví zase ten vlčí úsměv, v očích mu blýská radost. Gunnar se zachechtá. Akorát Aljoša vypadá ještě bledší než předtím, strnule hledí na Volkova a nemá se k odpovědi, i když na něj bývalý blázen mluvil. Opatrně osahává břicho a žebra, jako by si myslel, že je zraněný. Runy přestanou žhnout. Zčernají. A zase pro oči smrtelníků zmizí. Jenže jezdci ne. Ani spojení s každým z vás. Třebaže se od sebe můžete vzdálit, pořád to vevnitř cítíte. Možná ne tak silně, ale je to tam. Chapadélko. Vlákénko. Mě náraz silný magie odhodil trochu stranou. Sbírám se ze země s kladivem v ruce. A už nevypadám tak podezřele lidsky. Jako by závan sloupl iluzi člověčenství a ukázal moji zakonzervovanou pravou podobu. Rozdíl je v detailech, ale ty dají dohromady obraz, který i když je pořád svým způsobem lidský, kazí ho ta nepopsatelná valkýřina esence uvnitř. Jsou to právě ty oči. Ztratily duhovku i zorničku, pod víčky zůstal jednolitý stříbřitý svit. Lícní kosti ještě o něco vystouply a ukázaly se starý jizvy, některý vybledlý, jiný ještě fialový. Některý hladce sešitý, jiný zubatý, špatně ošetřený. Svalnatá jsem byla relativně i předtím, ale teď se svaly rýsovaly víc, jako by mě někdo tesal z kamene nebo odlíval z bronzu. I vlasy si kupodivu pamatovaly, jak jsem si je splétala. Napůl rozpuštěný, napůl cůpky, který mi je stahujou z čela a skrání dozadu. Pod očima a přes kořen nosu se mi táhne jakési tetování, ornament, v němž jsou runy. Ale žádná okřídlená helma, žádný křídla na zádech. Hadry mám na sobě pořád ty svoje, ale kdo ví, když jsem z amuletu vytáhla kladivo, třeba mám po kapsách i kusy zbroje... "Jinak to nešlo," řeknu tiše, snad se i omlouvám, že jsem jezdce pustila. Můj hlas zní jinak. "Takže můžeme ven? Krása!" vyštěkne nadšeně Ajrat. A opravdu - když překročí hranici sloupů, nic se nestane. "Díky, Brünhildo. Na viděnou." S těmi slovy jeho už hmotný obraz začne slábnout jako slábl ten Volkovův. I Gunnarův. Jedině Aljoša bezradně zůstává. "Ne! Nenechte je utýct!" křiknu na ostatní. Jsou s nima přece spojení.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 16. listopadu 2011 19:30

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Hledím na tu lžíci, ještě před tím, než mi vyskočí z ruky. Nebo jsem jí zahodil? Možná jsem se trochu bál, jestli nezačne hořet. Nebo jestli nevzlétne nad nás a neexploduje. Poslední dobou nevěřím snad už ničem. "No kurva drát." Přejdu k Sokolovovi. Sníh mi křupe pod nohama a vánice mi šlehá do obličeje. Tu bundu si fakt raději zapnu. Na zimu jsem zvyklí ale přecejen... "Vidíš co já? Tohle sou fakt divný časy. He." Dám si kapuci. Zkontroluju nůž a služební pistoli. "Když se ta potvora začala ve sněhu vrtět, už sem myslel, že se změní v nějaký sáňky. Takhle musíme pěšky." Huhňám přez kraj bundy. Doufám, že to uvnitř nějak zvládnou. Tady pujde o čas. Pokud kletbu Jadvigy zlomíme může být i Čerenko teoreticky oslaben. Ale zatím toho víme pořád málo na nějaké závěry. Důležité je nezklamat důvěru Olgy. Sakra, záleží mi na tom víc než bych chtěl. Stará dobrá vojna se vrací. Snad bych chtěl i otevřený střet. V ulicích Moskvi. Na zamrzlé tajze. Nebo mi na splnění úkolu závisí z jiného úkolu? Moje oko hledí na práh mauzolea. Olgu zase potkám později. Valkýra? Heh. "Jdeme?" Znovu se ozve huhňání a já píchnu do Sokolovova. ....

Anton Sergejevič Sokolov - 17. listopadu 2011 16:15

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Před mauzoleem Téměř okamžitě po tom co jsem začal prohlížet Olžin hřeben se dostavily vzpomínky na jeho minulost. V tu chvíli jsem opustil noční Moskvu a i mauzoleum jsem nechal kdesi v dálce za sebou. Venkovní zimu necítím a prakticky nic ze svého okolí nevnímám. Tak a teď se podíváme co tam nejdeme. Potom se přede mnou začnou objevovat jednotlivé obrazy a scény z dřívějška. Vidím Olgu a také Jadwigu.Vypadá to že jsou uvnitř onoho domu který hledáme. Ničeho zásadního si nevšimnu a podle místa toho také moc nepoznám. Proto pokračuji dál v hledání. Další výjev ukazuje už něco co by nám mohl trochu pomoci. Opět vidím Olgu a tentokrát jsou s ní i ti tři jezdci se kterými jsme se už seznámili před chvílí v mauzoleu. To podstatné je že teď alespoň trochu vím jaký dům a v jakém prostředí hledat. Za tu dobu se okolí jistě změnilo ale cokoliv co má co dělat s magií tak lehce nezmizí a alespoň částečně přetrvá. Vidina se pak zase změní a teplo které jsem před chvílí cítil vystřídá hrozná zima. Stejně jako dvakrát před tím je přítomná Olga. Tentokrát je už ale někde jinde a v přítomnosti člověka s kterým jsme se už setkali. Dmitrijevič. Jejich rozhovor nám sice moc neporadí kde dům hledat ale zajímavý mi přijde i tak. Na okamžik opustím obrazy abych získal zase trochu kontroly nad svými myšlenkami. Proč vám záleží na tom aby jste našli ten dům? Co je tam tak zajímavého že by ses tam chtěla vracet Olgo? Pak se vrátím zpátky k tomu hřebenu. Už moc užitečných vzpomínek nenajdu. Poslední kterou je vidím mi přijde jako Deja vu. Jde o to co se událo ani ne před pěti minutami uvnitř mauzolea. Kromě toho co je mi známé zjistím ale i pár dalších věcí. Vidím opět Jagin dům a zřejmě vím kde se nachází. Když se vracím zpátky do přítomnosti tak zase ucítím chladný vzduch který fouká. Několik vteřin po skončení se mi ještě motá hlava a jsem rád za to že jsem se před tím opřel o ze´d mauzolea jinak bych pravděpodobně zase ztratil rovnováhu. Slyším Nikolaje. Jdeme? A kam? Projdu si ještě zpátky všechno co jsem viděl abych věděl kudy se vydat. "Ural." Řeknu nahlas a podívám se na Nikolaje. "Budeme potřebovat auto." Rozhlédnu se kolem sebe a koukám jestli poblíž nějaké nestojí. "Nejlepší bude najít parkoviště." Až najdeme auto tak si raději ještě jednou projdu ty vzpomínky. Tentokrát se ale zaměřím na Olgu a Jagu co zjistím o nich. Třeba to pomůže.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 17. listopadu 2011 17:05

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro "Ural? Počkej, co jsi to říkal?" Naprosto mě to zaskočilo. Myslel jsem, že dům Jadwigi je někde blízko. Třeba ne ve městě ale kolem Moskvi. Cesta k Uralu je daleká a vede přez nejedno nebezpečenství. Seberu lžíci ze sněhu. Opatrně. Prohlédnu si svím zvídavím okem co zbylo z podivných znaků na ní a pak zase vyběhnu za Sokolovem. Zima mi proudí kolem uší, tak si nasadím kapuci. Stáhnu ruce kousek do rukávů, lžíci strčím do kapsy. Pak si to rozmyslím a ještě na pár okamžiků rozepnu budnu, abych cenný artefakt vložil vedle peněženky do náprsní kapcičky. "Jestli myslíš Ural jako Ural, bude to daleká cesta." Je mi jasné, že na chystání zásob nebude moc času. Pohoří Ural se ale táhne víc jak dvě tisícovky kilometrů. Dorazíme na parkoviště. Vybírám auto, které se bude hodit. Pokud nás okolnosti přinutí nějaké zcizit, vím jak ho nastartovat. Počkám ale na Sokolova, co navrhne on. Teoreticky si můžeme vzít jedno z těch, co nás přivezli, vykopnout řidiče a odjed kam se nám zlíbí. Nadřízení to jistě pochopí. Až budeme v teple, sundám si kapuci. "Ural je širokej pojem. Doufejme, že nás lžíce povede. Netušil jsem, že to někdy řeknu." Položím dřevěný příbor na palubní desku a nechám aby ukazovala směr. ....

Natalja Zacharová - 17. listopadu 2011 19:44

Mauzoleum Krátká výměna názorů ohledně mého nože skončila nakonec tak, jak jsem předpokládala. Černého stisk byl tak pevný, že mi nůž vypadl z ruky a cinkl o zem. Stále jsem ale byla schopna se mu dívat do očí. “Nemůžeš holce vyčítat, že to zkusila.“ pronesu chladně a snažím se mu vyškubnout ze sevření, které zatím nepovoluje. Jeho pohled se soustředil někam jinam. Otočím hlavou a dívám se, jak se naše Oljuša pomalu mění v něco, co připomíná nepovedenou verzi nasteroidované Barbie. “Doprdele…“ ujede mi, když se silové pole kolem sloupů roztříští. Vlastně, když ho Olga rozbije… kladivem? Kde vzala kladivo? Černého zájem o Brunhildu jsem využila k tomu, abych se vysmýkla z jeho sevření. Všechno ve mně mě pálilo, sžíralo mne to, jako by to něco chtělo ven. Věděla jsem, že to nejsou moje pocity. Uvědomila jsem si to plně ve chvíli, kdy jsem se podívala na Černého a jeho výraz ve tváři. Ty oči… vítězoslavně zářily a on se chystal odejít. “Na to ani nemysli, frajere.“ ruka mi sjede ke zbrani po boku. Tasím, ale nevystřelím. Doprdele… když to jím projde, je tu možnost, že se kulka odrazí a někoho sejme. Schovám zbraň. Zkusíme to spíš po mém. “Hej ty sráči,“ zakroužím rameny, protočím hlavou. “Ty nikam nepůjdeš.“ Se svou zlobou k němu vztáhnu i ruku, ze které vyšlehnou elektrizující blesky a Černého zasáhnou.

Jevgenij Josefovič Volkov - 18. listopadu 2011 08:58

Mauzoleum Po pravdě do chvíle než místnost zaplnilo podivné nafialové světlo byl tolik zaměstnaný držením bílého, že snad ani nezaznamenal co se dělo, hned potom to ale koutkem oka spatřil, jak se zdálo měla tetička Olga způsoby jak definitivně uspat,každého vojáka, docela byl rád ,že tenhle lamač lebek nepoužila na ně. Jediné věc ,které mu bylo ale, fakt líto ,byl fakt ,že se musí věnovat bílému aby nezdrhal a nemůže se tak dívat na novou podobu Olgy. Proto udeřil bílého pěstí přes obličej. " Za to že se nemůžu koukat na naučný filmy." zdůraznil svou zlost v onom důvodu. Když zaslechl,že jim nemají dovolit utéct jen se lehce sadisticky usmál. " Jasnačka mi se tu jen bratříčkujeme....Váníčku co tahle nějaká clonička proti nočním můrám, evidentně je nemaj rádi jako ty." po očku si všiml probíjející Natalji. " Hezký pořádně jim pust ACDC jestli jsou jako já nemaj ho rádi." jak se zdá zbylí dva jezdci odchází. " Haloo bráškové nezapomněli jste si tu sourozence?" praštil znovu bílého,aby bylo jasné o kom se mluví.

Anton Sergejevič Sokolov - 18. listopadu 2011 10:53

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Venku Nikolajovo překvapení docela chápu. To že budeme muset jít tak daleko abychom našli ten dům je poněkud nepříjemné. A určitě to bude trvat déle než by mě nebo jeho zpočátku napadlo. "Slyšel jsi dobře." Utvrdím Nikolaje v tom kam se teď máme vydat. "Vím že je to někde u Uralu ale přesnou pozici nevím. Alespoň zatím." Na parkovišti nechám Nikolaje ať vybere auto sám. Po tom všem hledání jsem trochu unavený a nerad bych to s námi někam naboural. Navíc plánuji zjistit ještě něco dalšího z toho magického hřebenu. "Nebude ti vadit řídit?" Zeptám se pak Nikolaje, "Rád bych se znovu podíval na ten hřeben a zkusil nějak přiblížit kam se vydat." Můžu zkusit se zaměřit tentokrát na Olgu a Jadwigu. Nevím jak je na tom Jadwiga ale Olga ten hřeben měla dost dlouho takže se toho z ní dost otisklo do hřebenu. Třeba zjistím jak se odtamtud dostala a třeba i něco víc. Až vybereme vhodné auto usadím se vedle Nikolaje. Jeho nápad použít lžíci jako kompas je docela dobrý i když takovým věcem moc nevěřím. Bohužel my moc možností nemáme. Až se rozjedeme tak se opět ponořím do vzpomínek hřebenu a hledám cokoliv co může prozradit o Jadwize nebo Olze.

Larissa Anya Dragoslava - 18. listopadu 2011 14:32

Mauzoleum Všechno se hromadilo na sebe. Pocity, myšlenky, vzpomínky… Propadala jsem se do změti myslí, které se prolínali a stávali se jednou. Nedokázala jsem rozlišit, kde končí mé myšlenky a začínají myšlenky ostatních. Přehlcovalo mě to, a ač se má mysl snažila bránit, vždy to mělo opačný výsledek. Kam neodjedu? Kam nemám jít? Chorčako… ať si říká… je Thór, pal! Hlava mi třeštila, jakoby uvnitř ní bylo něco, co se chce za každou cenu dostat ven. Prsty mi brněli a tlačili na spánky. Chvíli se zdálo, že to pomáhá. Na krátký okamžik jsem mohla jasně myslet a zřít, co se vlastně v mém okolí děje, ale jak rychle jsem se od myšlenek odprostila, tak rychle se zase vrátily. Zapečetili… zkusí, tak… nemají! Zaskřípala jsem zuby, z úst mi vylétl tichý sten a má mysl se ponořila do něčí vzpomínky. Bylo to tak intenzivní jako bych se toho dotyčného dotýkala, pocity mnou projeli jako nůž a na chvíli zanechaly kýžené prázdno, které naplnila touha a vztek. S křikem jsem klesla na kolena. Svět kolem mě byl rozmazaný, jakoby ho někdo ponořil do vody. Obrysy neměly jasné hranice, hlasy, pokud to nebyli jen myšlenky, se ke mně donášeli spíše jako ozvěna, která neměla konce a ještě dlouhou dobu se opakovala v hlavě. Každý další nádech je stále těžší a těžší skoro jakoby kolem mě byl obtočen obrovský had a stále pevněji mě stahoval. Průdušky mi hořely, snad by se dalo říct, že celé moje tělo hořelo. Bylo to, jakoby mi v žilách kolovala láva a pomalu spalovala mé tělo na uhel. Když už jsem měla pocit, že to dál nesnesu, všechno to ustoupilo. Zmizelo lusknutím prstů. Bolesti, myšlenky, to všechno povolilo a zanechalo jen všudypřítomnou prázdnotu. Sledovala jsem, jak černý gosudar překročil linii sloupů. Co se stalo? Nemělo je něco…? Pohled mi zavadil o Olgu. Je to ona? Co se to s ní stalo? Pohled se mi brouzdal dál po celé místnosti. Nedocházelo mi, co všechno se stalo, ale uvnitř mě něco prahlo po okolí. Chtělo to odejít, zmizet odsud. Té části sebe jsem nerozuměla. Odky chci pryč? Odkdy mohou oni pryč?

Vypravěčka - 18. listopadu 2011 15:01

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton, Nikolaj Parkoviště Protože Rudé náměstí byla pěší zóna, odešli jste do přilehlých ulic. Venku nebylo mnoho lidí. Na to, jak hnusně sychravo bylo, když Anton s Volkovem přijeli do Moskvy, se teď rozpoutala doslova vánice. Slyšeli jste z dálky houkání sanitky. Aut bylo podél chodníků dost. Všechna zasypaná už několika centimetrovou vrstvou. Tohle počasí i hodina kradení přímo nahrávaly, když jste zašli z hlavní silnice do jedné mezi bytovkami, do jednosměrky, okolo zrovna nikdo nebyl. Jen nad hlavami vám svítila okna těch, co neměli ani ponětí o tom, že ukradli Lenina, málem osvobodili jakési přízraky a hledají pohádkovou záporačku Jagu. Lžíce se v Nikolajově náprsní kapse pořád trochu chvěla - jako nějaké zvířátko. Ale nic jiného se nedělo. Jako by byla netrpělivá? Nebo to bylo probíjející magií z tak starého předmětu?

Vypravěčka - 18. listopadu 2011 15:33

Larissa, Natalja, Volkov Mauzoleum Černý se na Nataljina slova otočil, a i když byl stále matnější a průhlednější, uculil se. Dokonce rozpřáhl v rádoby odevzdaném gestu ruce, když zahlédl, jak Nataljina dlaň probleskuje, až nakonec vyšlehla proud energie. Satisfakcí mohlo být to, jak mu samolibý škleb zmrzl v tváři. Nestalo se to, co předtím. Nechechtal se a rozhodně nevypadal, jako by ho to nabíjelo jako nabíječka. Provazce elektřiny se zakously do jeho nehmotné podoby, zatančily po něm, a Černý bolestivě i vztekle zároveň vykřikl. Padl na jedno koleno, rukama se opřel o zem, a snažil se ten šok rozdýchat. Už zase vypadal hmotněji. Ale ani pro vás to nebylo příjemné. Do každého škubl ten poryv, byť zmenšený. Volkov ho necítil skoro vůbec. Snad díky onomu náhrdelníku, který vězel někde v těle jeho blížence. První ránu Bílý přijal s překvapením. Hlava mu poskočila stranou, ale Volkov záhy poznal, že to nebylo až tak taktické. Čelist ho zabolela, jako by ránu dostal on sám. Bílý si odplivl a i přese všechno se usmál. "Bolí to, co? Klidně mě zmlať, vlož do toho všechno, budeš to cítit stejně dobře jako já. Možná víc, když ten tvůj amulet brání ve spojení s ostatními." Další ránu, jestli se Volkov odvážil pokračovat, už ale vykryl. Přestal se litovat a postavil se bláznu čelem. To bylo vše - nesáhl po zbrani. Asi věděl proč. Larissa mezitím působila jako Alenka v říši divů. Její pohled se pomalu rozjasnil, ale zůstal v něm zmatek. Ten, kdo znal její schopnosti, by se tomu moc nedivil. Jestli jste dokázali vnímat celý ten vás propojený organismus i bez toho, co teprve s tím? Rudého proto neměl kdo zastavit. Anebo ano? Jeho mizení se zarazilo, když uviděl, co se stalo s Černým. Vztekle zaryčel a vytrhl od pasu sekeru. "Ne, bratře," řekl ostře... kupodivu Černý. Ztěžka dýchal (proč potřebuje přízrak dýchat?), zatím se nezvedl, jen vzhlédl za křikem. "Zabiješ ji a zabiješ nás všechny." Váňa opatrně přistoupil po bok Olze. "Už nemám podobný amulet u sebe. A myslím, že teď vám žádný cetky nepomůžou... Tohle jsem ještě neviděl. Dokonalý propojení." V jeho hlase se mísila fascinace se stopou strachu. On s nimi propojen nebyl, jeho klidně mohli zabít, aniž by ublížili sobě. Olga ho postrčila za sebe. "Tak co chceš dělat, Ajrate? Musí se toho jít nějak zbavit! Takhle nikdy nebudeme doopravdy volní!" vyštěkl mezitím Rudý, které se zmocňovaly zárodky možná dokonce berserkru. Ajrat zvedl lehce sešikmené oči k Natalje. "Spíš co chtějí dělat oni, aby se nás zbavili. Spácháte hromadnou sebevraždu? Anebo nám pomůžete se odtrhnout. Uleví se nám i vám." Olga mezitím přeházela po bývalé magické hranici jako tygřice v kleci, stříbřité oči bez zorniček svítily ze tmy. Když na ni znovu dopadlo světlo, měla na sobě zbroj podobnou, alespoň staletím, té jezdců. Dobře opečovávanou, ale zašlou a opotřebovanou boji. Akorát helma jí chyběla. Neobtěžovala se přes sebe znovu přetáhnout iluzi. Nebylo proč. Ajrat nebo Rudý k ní občas střelili pohledem, Bílý se soustředil hlavně na případný útok od Volkova.

Natalja Zacharová - 18. listopadu 2011 16:41

Mauzoleum Dlouho předtím jsem necítila takový pocit zadostiučinění, když energie schvátila Černého a doslova a do písmene mu podsekla nohy a posadila ho na koleno. Kdyby to bylo na prdel, byla bych ještě radši, ale člověk holt nemůže mít všechno. Nepříjemným vedlejším účinkem spojení s ním ale bylo to, že se energie přelila zpět na mne. Cítila jsem, jak se mi po těle rozlévá pálivý pocit, jako by mi každá buňka v těle hořela. Zhroutila jsem se do klubíčka, ale stále jsem byla schopna stát na svých. Lokty jsem tiskla pevně k sobě, bolest ne a ne ustoupit. Pomalu jsem zvedla hlavu a podívala se na Černého, mluvil ke mně. Smál se mi. Vysmíval se mi! Otočila jsem hlavu a viděla Larissu, Volkova a stranou obcházející Olgu, za kterou stál Váňa. Nikde jsem neviděla zbylé dva členy týmu. Rozhodovala jsem se krátce. “Život je svině a já nesnáším happy-endy.“ usmála jsem se na Černého. Byl to smích blázna, který dostal nápad, že si podřeže žíly. Byl to úsměv někoho, kdo se na smrt těšil a kdo jí vítal s otevřenou náručí. Tak ať to kurva skončí aspoň při něčem, co za to stálo. Zasranej Specnaz Z nitru své duše jsem našla pouto, které mne spojovalo s Černým. Dala jsem si záležet, abych energii směřovala přímo tam. Do nitra. Abych to roztrhala. Zavřela jsem oči, soustředila jsem se a všechno jsem vypustila do sebe.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 18. listopadu 2011 22:42

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Vánice. Celá ta bílá tma nás polkla jako kočka mlíko. Díky bohu. Poskytlo nám to dokonalé krytí. Přikradu se k jednomu z těch větších aut. Nic nápadného. Žádná křiklavá barva, něco mezi šedou a vysranou hnědou. Zabalím se do kapuce, omotám šátek kolem úst. "Jednou jsme zůstali v podobný vánici s bývalou rotou." Vyprávím aby řeč nestála. Huhňám to přez šátek a kvílení sněhové smršti. "Takovej mladej vojín to dostal do pravýho boku a po pár minutách nám tam vychladnul. Táhl jsem se s ním celou cestu přez kus tajgy k úpatí malý skály." Vytasím nůž. Zarachotí o zámek a doluju jak se dá. Vyšel jsem ze cviku. Hodně. Během několika málo vteřin bych měl mít otevřený vůz a nastartovaný motor. Ale ne. Prostě ten zatracenej zámek nechce pustit. K tomu mě zebou prsty. Kolem projde osamělý muž. Ani sem si neuvědomil, že jsme vlastně na chodníku. Bílá peřina to všechno pokryla a vytvořila iluzi bezpečí. Vystřelim do pozoru, nůž schovám za předloktí. "Zdrastvujtě." Huhňám na chodce až mi skáče od šátku pára. To bylo těsně. Ještě se několikrát zvědavě ohlédne, než zmizí za rohem ulice. Střelím okem na Sokolova. A pokračujem dál. Tentokrát se s tím už nepářu. Použiju i hrubou sílu. Dostanu se dovnitř, otevřu Sokolovovi a sundám si kapucu. Na palubku položím nedočkavou lžíci. Zabouchnu dveře. Teplím dechem rozehřeju dlaně. "Nakonec jsme tam museli přečkat dva týdny. Zahrabaní v malinké dolince. V takový nízký jeskyni. Mráz nám zalízal pod kabáty a hlad nám likvidoval morálku. Víš, proč jsem vláčel celou tu cestu toho mrtvího kluka? Aby jsme ho pak snědli. Doufám, že tebe nebudu muset jíst." Odloupnu gumovoplastový kryt pod volantem. Nahmatám drátky, nožem odříznu bužírku a druhý napojím. Nastartuju. Zapnu topení a pak rádio. Můžeme vyrazit. Tak...za lžící...

Anton Sergejevič Sokolov - 19. listopadu 2011 21:36

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Když najdeme vhodné vozidlo tak se Nikolaj pustí do jeho odemykání. Zatím co se zabývá tím jak otevřít zámek od auta já si stoupnu kousek stranou. Zkřížím ruce na prsou a koukám kolem sebe. Kolem je docela klid pokud nepočítám muže který jde náhodou kolem nás. Klidně ho pozoruji a kývnu hlavou na pozdrav. Nezdá se že by věděl co se tu děje. A pokud něco tuší tak moc času nemáme. Během toho co se pokouší rozlousknout zámek Nikolaj vypráví o svých bojových zážitcích. Z počátku jsem nevěděl jestli to myslí vážně nebo jestli žertuje ale netvářil se tak. Což bylo ještě horší. Pokud je to pravda tak jsi mě teda zklamal. Ale jak se zdá tak je v dnešní době těžké najít někoho komu se dá věřit a nebo je normální. Takže jsem zase sám. "No fuj."Okomentuji Nikolajův příběh. To už ale nastupuji do auta které Nikolaj mezi tím odemkl. Uvelebím se na místě spolujezdce a nechám Nikolaje řídit.

Vypravěčka - 21. listopadu 2011 12:13

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj, Anton Nebylo lehké vymotat se z Moskvy. Cesty ještě nebyly protažené, tak jste místy museli hodně zpomalit. První naladěná stanice se ozvala ruským popíkem, a pokud jste na to měli nervy, tak stejným stylem i pokračovala. Na to, jak obyčejně auto vypadalo, mělo dobrou zvukovou aparaturu a uvnitř vypadalo větší než zvenčí. Lžíce se líně otáčela sem a tam, jak jste se motali skrz ulice a uličky Moskvy. Když se vám konečně podařilo vyjet na dálnici, víceméně se ustálila, i když občas sebou náhle švihla na jednu či druhou stranu, jako by byla zmatená. Podle všeho však ukazovala kulatou částí, protože ta směřovala na východ k Uralu. Po asi půlhodině na dálnici Nikolaj zaslechl v zadní části vozu divný zvuk. Prasklá pneumatika? Urvaný výfuk? Hudba to pro normálního smrtelníka přehlušila a i jeho bystré uši měly co dělat, aby to zaznamenaly. Nikde žádná nápověda, že by benzinka byla blízko. A lžíce se dala do šíleného tance.

Jevgenij Josefovič Volkov - 21. listopadu 2011 13:00

Mauzoleum Docela ho překvapilo,že stejnou ránu cítil i on sám, jenže býlí nepočítal s malou drobností a to s faktem co jeho dobírání udělá s Volkovovou už tak pošahanou myslí. " Bělásek dělá srandičky." vrazil mu další ránu. " Ale bělásek by si měl uvědomit rozdílí. Já bolest znám důvěrně z místa zimy i z místa fialových hnusáků. Jestli pak si bělásek pamatuje na bolest tak dobře jako já kdypak ho naposledy něco bolelo?" pokračoval v mlácení bílého fakt, že to je jako mlátit sám sebe spíš přidával na intenzitě úderu než naopak. " Tak co říkáš bělásku ,kdo z nás vydrží víc bolesti kdo z nás si jí víc pamatuje." poslal bílému v myšlenkách všechny vzpomínky na praskání kostí a bolest kterou způsobovalo zhmotnění. A hlavně se pokoušel ho do hmotného stavu dostat taky, jestli to jeho bolelo tolik po chvíli, jak to bude bolet bílého ,když je tu tak dlouho. Navíc i kdyby si měl užít jeho bolest bude to stát za to. " Nene nikdy volní s přívěšky kdepak, budeme jako rodina umře jeden zdechne další. Krásné domino tak co kdo cvrkne první?"

Vypravěčka - 21. listopadu 2011 21:31

Larissa, Natalja, Volkov Mauzoleum Černý pochopil příliš pozdě, že nebyl dobrý nápad hrát na pud sebezáchovy. Protože jste byli propojeni, věděl, co se chystá Natalja udělat. I Rudý podle výrazu tváře pochopil. Oba stihli křiknout akorát: "Ne!" Potom se zvuky slily v jedno řvoucí klubko. Možná jste ječeli vy, možná přízraky, pravděpodobněji však všichni. Smetlo vás to jako tsunami. Natalja si dala záležet. Bylo to něco mezi infarktem a upálením zaživa. Co se dělo mezitím, to nevíte. Tma a zmatené snění. Spíš blouznění. Takové, z jakého si člověk nepamatuje nic krom špatného pocitu. A zima. Bílé světlo. Na konci tunelu? Leželi jste na lůžkách. Ne však nemocničních. Ostré světlo byl po té vší tmě šok, nakonec se z něj vyklubal obyčejný zamračený den. Někdo však spěšně zatáhl závěsy a přivolal tak milosrdné přítmí. Vonělo to tu bylinkami. Skoro jako Váňa. Tichý pohyb okolo postelí jste spíš tušili než slyšeli nebo viděli. Tlumené hlasy zněly bolavým hlavám jako dunění v jeskyni. Komu se podařilo rozlepit oči na delší chvíli, všiml si krbu, který dominoval místnosti. Tmavá silueta do nich házela další hrst bylin. Nad vámi se houpalo něco, co připomínalo indiánský lapač snů, a na krku jste měli amulety podobné tomu Volkovovu. Po jezdcích jako by se slehla zem.

Vypravěčka - 21. listopadu 2011 21:38

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Volkov Předtím, než se TO stalo, se Bílý nenechal jen tak mlátit. Třebaže vypadal kvůli amuletu slabě, aspoň oproti sílou nacucaným bratrům, uměl se bránit dobře. Většinu ran stačil vykrýt, ale sám se do boje moc neměl. Vaše kočkování přerušilo TO. Ta strašlivá věc šířící se od Natalji přes Černého. Dokonce i vy, utlumeni amuletem, jste to cítili a srazilo vás to k zemi. Podle všeho jsi vnímal nejdéle jen díky Váňově pozornosti. Obě ženy se s křikem složili, možná už i v bezvědomí nebo divném snění křičely stejně jako jezdci. Bílý se s hrůzou v očích podíval po svých bratrech, trhaně se nadechl... A zmizel. Náhrdelník propadl na zem. V hlavě ti vibroval jejich křik. Všech. I tvůj, ale to nebylo nic zvláštního. Stejně tak milosrdné bezvědomí. Poslední, co si pamatuješ, je cinkání zbroje a úzké štěrbiny očí svítících jako měsíc.

Natalja Zacharová - 22. listopadu 2011 17:47

Mauzoleum a pak…? Bylo to zvláštní, ale jakmile nahromaděná energie opustila mé tělo, cítila jsem úlevu. Ten nepatrný moment jsem se cítila šťastná, s pocitem zadostiučinění. Pak se ale vše vrátilo jako bumerang. Energie narazila do mého těla s intenzitou, jako když beranidlo buší do bran. Nárazy energie ve vlnách jsem snášela čím dál tím hůř. S každou další vlnou se mé tělo vzpínalo, bránilo se bolesti, ale zároveň ji přijímalo až s kajícnou pokorou. Lačnila jsem po jakémkoliv důkazu, že jsem skutečně naživu. Buňky v organismu se pálí téměř pekelnou bolestí. Díky někomu nahoře (možná) jsem ale po chvíli přestala vnímat a upadla jsem do bezvědomí. Svět se rozvlnil, zešedl a pak zmizel. Kdesi v postýlce Zdálo se mi, že balancuji na hraně útesu. Pode mnou zuří rozbouřené moře, nad hlavou víří zlověstná černá mračna a já se stále snažím nespadnout. Vítr je můj nepřítel, v dálce uhodí blesk. S každou další vteřinou se úder blesku přibližuje, blíž a blíž… … zprudka jsem otevřela oči. Ostré světlo mne až bolestně oslepilo. Oči jsem zavřela, pomalu, jak odeznívala bolest z rychlé změny. V duchu jsem sama sebe prohlížela, byla jsem si jistá, že můžu pohnout nohama, rukama. Tohle je dobré… dobré Kousek po kousku jsem víc vnímala své tělo. Když jsem po nějaké době znovu otevřela oči, v pokoji již bylo příjemné šero. Někdo musel zatáhnout závěsy. Ale kdo někdo? V ústech jsem cítila kovovou pachuť krve, nejspíše jsem si musela prokousnout jazyk v Mauzoleu… matně si vybavuji co se stalo. Jen sebe a Černého a pouto a energii a bolest a pak tmu. Rozhlédnu se po pokoji. Můj pohled dlouze spočine na lapači snů visícím nad mou postelí. Otočím hlavu, abych lépe viděla na postavu u krbu. Začínám se cítit unaveně, oči mne pálí a po těle nepříjemně mravenčí. Intenzita energie byla obrovská. Musela být. Hledím na postavu, snažím se rozpoznat tvary a zaostřit vidění, ale jde to pomalu a těžce.

Jevgenij Josefovič Volkov - 25. listopadu 2011 13:52

Léčba šokem Z jeho pokusů o to bílému pořádně namlátit ho mimo neustálé snaze bílého se krýt vyrušilo ,ještě něco mnohem více nepříjemného, už proto ,že díky narušenému spojení si to mohli užít s lehčím odstupem o to intenzivnější to museli být, jak se zdálo pochopila Natalja narážku na ACDC dobře, jen oběmu proudu byl poněkud intenzivnější, a ani ten nedokázal zničit spojení, které jezdci vytvořili. Nejhorší bylo ,že lék na flustrace posledních několika ,let bicí pytel zvaný Bílí prostě zmizel v křiku všech okolo a pak, pak přišli dojmi z proudu i k němu. Jeho svět se na chvilku rozsvítil světlem plným bolesti, každý amper protékající skrz ,jeho tělo byl cítit ,jako tunový hřebík zabodnutý hluboko do kůže. Jeho tělo sebou házelo a mozek se škvařil připadalo mu jako by jeho tělem prostupovalo tisíce jehel pomalu přitahovaných k jeho srdci. A pak světlo zmizelo zvuk přestal a byla jen tma sladká tma kdy necítil vůbec ,nic pomalu mu začalo být jasné co se děje tohle už začil, byl mrtví zase, nejspíš jen na chvilku než tělo přejde do hmotné formy a druhá vlna bolesti nahodí srdce. I tak to ,ale nebylo nic příjemného. K sobě přišel mnohem déle a po pravdě nejprve zjistil, jestli je schopný vnímat podlahu nebo to na čem ,ležel, kdyby zůstal bez hmoty bolelo ho to. Vůni bylinek skoro necítil, mozek byl nyní ve stavu těžkého šoku a jediné co vysílal byla bolest, ať už bolest tkání způsobená přechodem hmoty, nebo jen vzpomínkami. Nejspíš ale hmotný byl cítil známí tlak,ještě známějšího obojku.. Nepokoušel se zvedat ,nebo zkoumat kde jsou zatím na to fakt neměl.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 25. listopadu 2011 14:55

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Dálnice k Uralu Moskva se tváří, jakoby byla pocukrovaná. Cukráři asi hodně ujela ruka. Tenhle nečas se mi ale líbí, takže i když v rádiu hraje sračka největšího kalibru, spokojeně si pobrukuju. "Někdy mě fascinuje, kam až společnost zajde. Hudba ti vyplachuje mozek, tancujou tam děvky a nejhorší na tom všem je, že i dětska se podle toho chovaj. Kde sou ty časy. Temný dusání bubnu, nahý těla před obětováním... Na dálnici srovnám vůz. Pěkně v pohodičce. Když budem moc spěchat, můžem se vysekat. A to bych v tomhle počasí nechtěl. Zaslechnu ten zvuk. Těknu okem. Pokaždý se mi blbě řídí. Když máte jenom jednu bulvu, nevidíte úplně všechno. Hodně natáčím hlavu na bok a pohybuju s ní sem a tam. Ve zpětném zrcátku koukám na zadní část vozu. "Asi máme něco v kufru." Řeknu s klidem. "Slyším od tama divný zvuky. Zastavím u krajnice." Sokolov je trochu mimo z toho předmětu co má v rukou. Asi používá svoje specielní schopnosti. Specnaz. To slovo mi klokotá v žilách už tak dlouho... Přejedu autem pár sněhových obřích násepů a zastavím na kraji vozovky. I když to přez sníh bude skoro zbytečné, nahodím výstražné blikačky. Trojůhelník bude asi v kufru. Mám tam namířeno. Vystoupím ven. Nasadím si kapuci aby mi nebyla taková zima. Zamnu dlaněmi. Kontroluju podvozek. Jestli je něco v nepořádku. Čmuchám a naslouchám...

Vypravěčka - 27. listopadu 2011 16:21

Larissa, Natalja, Volkov Ten, kdo kolem vás tiše našlapoval, byl asi Váňa. Sklonil se nad Larissinou postelí, tam setrval snad nejdéle, než přišel zkontrolovat i zbytek. Kosti a dřívka vám nad hlavou zaťukaly, jako by vám s nimi někdo mlátil do lebky. Nakonec si sedl do křesla u ohně, trochu natočen bokem k vám. Bylo ticho a klid. Kupodivu nikdo nepřišel s typicky drsným vojenským budíčkem, nikdo se vás na nic nevyptával, třebaže si Váňa musel všimnout, že Natalja mžourá. Trpělivě čekal, až se vám uleví, až se vzpamatujete. Za nějakou dobu, kdy už bolest odeznívala - zda přirozeně, nebo díky Váňově léčbě - přišel někdo další. V dlouhánovi jste mohli poznat samotného Dmitrijeviče. Váňa vyskočil z křesla jako na pérkách, div nesalutoval. Opět měl na sobě oblek, ovšem bez saka a bez kravaty. Zadíval se vaším směrem, ale kvůli zrádnému světlu plamenů jste nepoznali, jak se tváří. On a Váňa byly dvě siluety na pozadí ohně. "Není to dobré, Borisi Dmitrijeviči. Ta třetí, Dragoslava, se ještě neprobrala. Nepomohlo nic. A ostatní na tom nejsou zrovna nejlíp," šeptal Váňa. Dmitrijevič pokýval hlavou. "A zbytek je kde?" "Olga je poslala pryč. Oni propojení nebyli. Možná je dobře, že vypadli, než se to stalo..." "Za to mauzoleum se budu muset zodpovídat. Tohle nezachrání ani nejsilnější iluze." Ať se stalo cokoli, Dmitrijevič tím byl rozladěn. Že by toho bylo víc než rozflákaný katafalk? Váňa sklopil hlavu. Dmitrijevič ho svou medvědí tlapou poplácal po paži a vykročil k vám. Nejprve si sedl k Natalje. Jako nějaký doktor, jen bílý mundúr neměl. "Tak co, Zacharová. Neupekla sis vevnitř něco?" Přiložil jí ruku na čelo jako dítěti a jeho tvář vypadala díky stínům ještě tvrději a zachmuřeněji. Teplá dlaň byla sice drsná, ale příjemná, a to nejhorší tepání v lebce se pomalu uklidnilo a bolest se smrskla na snesitelné klubko, které bylo nepříjemnou vzpomínkou na sebevražedný pokus. Odtáhl ruku a nahlas vydechl. K Volkovovi se sice podíval, ale nijak se neměl, aby si na vlastní oči prohlédl i jeho. Alespoň zatím. Larissa bez hnutí ležela, bledá jako smrt, že v tmavém pokoji svítila jako kdysi Lenin v mauzoleu. "Moji kolegové tam ty jezdce zavřeli těsně předtím, než jsme dostali Jadwigu. Mauzoleum se stavělo ne hlavně pro Lenina, ale pro ně. Proto vypadá, jak vypadá. Mysleli si, že tam dali všechny typy ochran - runy, poutací kouzla, ochrany proti mrtvým... Ani v nejmenším mě nenapadlo, že se proberou. Ledaže..." Zarazil se a podíval se někam stranou. Ta myšlenka se nabízela. Spojení Čerenkovy návštěvy a probuzení jezdců, kteří hybernovali několik desítek let.

Larissa Anya Dragoslava - 27. listopadu 2011 18:41

Kázání smrti… Na chvíli byl klid. Jakoby mi bylo dopřáno chvilkového prozření a já plně, díky ostatním pochopila, co se stalo. Myšlenky mi proplovali hlavou jako voda protéká mezi prsty. Nedokázala jsem si žádnou dlouho uchovat. Všechny tak rychle mizeli a obrazy se měnily, jeden za druhým zapadali do různých úhlů pohledu, každý z nich mi nabízel jiné porozumění toho, co se přede mnou dělo a co jsem já neviděla. Co chvíli se má mysl spojila s jinou. Všechno se měnilo tak rychle, že jsem ani nepostřehla, odkud se dívám a jako kdo smýšlím. Proměnlivost se dala poznat jen bolestí, kterou tu každý cítil jinak a přesto to bylo všechno… stejné. Tušila jsem spojení mezi námi všemi, a rovněž to, že je mi u dvou odepřeno. Jakoby si tam vystavěli hradbu, za níž nás nechtěli pustit, takovou osobní bublinu, ale přesto jsem i skrze to cítila slabé vibrace, které se chtělo dostat mezi nás. Bylo to zvláštní, ty provazce, které protínali každé ho z nás, pro mne byli skoro hmatatelné, až jsem se divila, že si jich i ostatní nepovšimly. Nebo nechtěli? Všechno bylo tak nehezky provázáno, jako neurony, a pak se najednou všechno otřáslo. Provazce, které nás spojovali, zazářili jako slunce v pravém poledni a palčivá bolest mne uvrhla do nevědomí a naprosté prázdnoty, která byla všudypřítomná. Nedalo se říct, co se dělo, pokud se vůbec něco dělo. Nedokázala jsem utvořit žádnou myšlenku, ale přesto jsem věděla, že jsem. Cítila jsem své tělo, ale pohnut jsem se nedokázala. Zdálo se to jako sen, který nedokážu ovládnout. Dělo se to a mě nebylo jasné proč. Nebyla jsem si ani jistá, že ještě jsem. Všechno bylo tak lehké, ani jsem necítila nějakou tíži, nebyl mi chlad ani teplo, prostě nic. Naprostá nicota, která mě obklopovala. Tentokrát mě ovšem nečekalo, žádné náhlé prozření ani myšlenky, které by mi ukázali, co se děje. Dokonce ani vzpomínky se mi neukazovali. Jediné, co jsem vnímalo, bylo teplo, které pomalinku, jako první mrazíky, obalovalo moje tělo a dovolili mi po té prázdnotě konečně něco pocítit. Příjemné teplo následovala bolest, která se zintenzivnila s každým silnějším úderem srdce, které jsem jakýmsi zázrakem též cítila. Oproti předešlému stavu jsem i za bolest byla ráda. Cítím bolest, takže jsem. Pomyslela jsem si a tato myšlenka mi projela myslí jako blesk. Bylo to snad první myšlenka, co jsem dokázala pevně uchytit a začít nad ní víc přemýšlet. Ač se to zdálo býti bláznivé, cítila jsem starost, nevycházela ze mne, ale byla všudypřítomná. Kolem mne se snášelo i několik dalších citů a myšlenek. Pro teď jsem je nechala být, i když mé zaujetí pro ně bylo obrovské. Bylo nesmírně příjemné moc přemýšlet. Vnímat okolí. Dřív se to zdálo tak běžné, ale teď? Po tom čase stráveném v ničem? Bylo to osvěžující jako citronáda v létě. Praskání dřeva v krbu, pak pro mne bylo prvním zvukem. Zaměřila jsem se na to, ale po chvíli, i když to mohla být daleko delší doba, než se mně zdálo, do toho vstoupily hlasy. Byly tiché, rozuměla jsem jen pár slovům, které dohromady nedávaly smysl, a vybavovala jsem si pod nimi spoustu věcí, dokud nezaznělo jméno Jadwiga. Okamžitě jsem si vybavila její fotku, kterou nám ukázal Boris. Obličej Olgy, který postupně nabyl jiného, mystického vzhledu. Vybavovala jsem si tváře tří mužů, rozžhavené runy, a pak mou mysl znovu něco oslnilo a všechny tyto vzpomínky vypalovalo, jako si žíravina vypaluje cestu materiálem. Zalekla jsem se toho a stáhla tyto vzpomínky do ústraní svojí mysli. Nemysli na to! Opakovala jsem si, ale už jen při slovech “na to“ se mi hlavou prohnala tvář jednoho z mužů. Kyselina se mou hlavou prodírala za každým obrázkem jako šelma, dokud se vše nezastavilo a já skoro jako nějakým zázrakem neotevřela oči. Světlo mne pálilo jakoby nade mnou byli stovky reflektorů, ale bolest uvnitř mne mi zabránila je znovu zavřít.

Vypravěčka - 28. listopadu 2011 13:47

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton, Nikolaj Jeli jste směrem na Vladimir a Nižnij Novgorod, potom na Perm a do Jekatěrinburgu, což byla jedna z nejkratších přímých cest k Uralu. Jen kdyby pohoří neprotínalo téměž celý kontinent odshora dolů... Nikolaj zastavil u svodidel, okolo vás byly zasněžené kopečky, na nichž jste tušili vesničky. Navzdory nečasu kolem vás auta frčela nezměněnou rychlostí, jako by rodilí Rusové za volantem dokázali potlačit i zákony fyziky. Stačila chvilka a Nikolaj měl na bundě vrstvu sněhu. Jestli to takhle půjde dál, bude mnohem bezpečnější sehnat někde psí spřežení. I když to by osmdesátku na dálnici asi nerozvalilo. Auto, zdá se, bylo v pořádku. Kolo neprasklo, výfuk neupadl. Motor tiše vrčel, protože kdybyste ho vypnuli, možná byste ho už nenahodili. Zvuky ustaly, sotva auto zastavilo. Nikolaj cítil benzín, všudypřítomné automobilové výpary, mráz a sníh a samozřejmě lidi. Na každém autě jsou cítit lidi, třebaže technický smrad převládá. Tihle možná ještě měli psa. Fenku.

Natalja Zacharová - 29. listopadu 2011 18:10

Někde Ulevilo se mi, když jsem ve stínech a obrysech rozpoznala Váňu. Nějakou dobu jsem na něj jen tak civěla. Jak tam tak sedí v křesle a pozoruje nás. Vlastně si ani nejsem jistá, jestli jsem ho vnímala. Potřebovala jsem prostě zaměřit oči na něco, u čeho bych mohla zůstat, co by mne donutilo, abych se dívala a znovu neusnula. Nevěděla jsem proč, ale nechtělo se mi znovu usnout. Měla jsem v sobě pocit, jako by to mělo být navždy. Když do místnosti vstoupil Dmitrijevič, byla jsem již víceméně při smyslech. Sice jsem se stále cítila jako po pořádně pořáděné noci, kdy chlastu a drog jsem nebyla ušetřena, ale aspoň jsem byla schopna jakés takés komunikace. Možná i vést dialog. Naslouchám tomu, jak mluví s Váňou. Larissa se ještě neprobrala? Nejsem zas tolik překvapená. Víceméně mne nezajímá, že není probuzená. Může být v limbu, v komatu nebo mrtvá, ale já jsem tady. Živá a relativně i zdravá. Tepání v lebce bylo snesitelné asi natolik, nakolik je příjemné mít v hlavě kupu permoníků, kteří do vás tlučou a tlučou a tlučou… Pomalu jsem zvedla ruce a přitiskla si ukazováček a prostředníček na spánky. Jemná masáž pomohla jen na chvilku. Myšlenky se mi rozutekly a vidění rozostřilo. Když jsem opět pobrala ostré obrazy, stál nade mnou Dmitrijevič. Ten stín se prostě změnil na hromotluka, který se ke mne skláněl, jako tatínek nad děckem, kterého bolí bříško a on mu dlaní měří teplotu. Polohlasem něco zahučím. V tuto chvíli je to má jediná forma prostestu, aby na mne přestal šahat. “Jsem fajn,“ vykouzlím ze sebe spolu s hraným úsměvem. Na divadélko ale nemám náladu a tak můj obličej po chvíli opět zkoprní do mrtvolného nic neříkajícího výrazu. “Ledaže to tam někdo neposral, sabotoval…“ dokončím jeho myšlenku.

Jevgenij Josefovič Volkov - 29. listopadu 2011 18:20

Návrat starých vlků Volkov všechny vnímal spíš z polo snu sice už se mu podařilo otevřít oči ale jeho závoj mlh byl stále stejně slyšel ,kroky a připadalo mu jako by někde ležel po speciálním cvičení. Moc neregistroval slova protože se mu pomalu začali probouzet nervová zakončení a on vnímal bolest, nevěděl kde je a vlastně i kdyby to bylo něco jiného prostě jen zatnul zuby a ucítil železnou chuť krve, tohle znal jeho tělo začalo tvořit spousty malých krvavých ranek ve snaze uvědomit si kde krevní oběh je a kde ne. Nejokrasnější bylo že svět který viděl tedy strop začal získávat šílené barvy a jakoby téct myšlenky stíhali jedna druhou a on si připadal jako by mu někde něco chybělo. "Pffff král padá žábě ke kladivu." vyjádřil jednu z hlubokých myšlenek , znovu zavřel oči a snažil se udělat pořádek ve své hlavě.

Anton Sergejevič Sokolov - 05. prosince 2011 12:22

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Na cestě Cesta při hledání Jagina domu nás provedla přes několik měst a vesniček. Cestou jsme nikde vůbec nezastavovali. Nikolaj se věnoval řízení a já tu chvilku využil ke krátkému odpočinku jak už mám ve zvyku když se naskytne příležitost. Tentokrát je to ale poprvé po dlouhé době co není můj spánek klidný. Ve spánku se mi vždy přehrávají vzpomínky které jsem četl jako poslední a dnes jich nebylo zrovna málo. Usínal jsem proto s drobnými obavami. První co jsem spatřil byl Jagin dům. Byl stejný jako ve vzpomínkách. Nebyla to ale žádná konkrétní vzpomínka kterou jsem viděl před tím. Zdálo se jako kdybych se díval na jejich každodenní život. A je to tu zase. Sny o vidinách. Moc se mi po nich tedy nestýskalo. Vše mi přijde tak jako kdyby jsem to zažil a byl u toho. Procházím se kolem domu a vše se změní na tu noční vzpomínku na kterou si dobře vzpomínám. Pak se vše náhle změní a já cítím stejně nepříjemný pocit jako v mauzoleu. Když se vzbudím naše auto stojí. Venku to vypadá na pořádnou vánici. Nikolaj je venku a prohlíží si naše auto. Co teď? Prasklá pneumatika? Půjdu zjistit co se tam děje stejně si potřebuji protáhnout nohy. Vylezu z auta a zavřu za sebou dveře aby se sníh nedostal dovnitř. Pomalu pak dojdu za Nikolajem abych se podíval co dělá. "Stalo se něco?" Zeptám se a čekám na odpověď.

Vypravěčka - 06. prosince 2011 13:57

Natalja, Larissa, Volkov Dmitrijevič pokýval hlavou a vstal z Nataljiny postele. Nad vážnějším rozhovorem se nedalo moc uvažovat, ne ve stavu, ve kterém jste se probudili. Váňa se zase posadil na svoje místo, zatímco Dmitrijevič vás opustil. Kdyby měl léčit každého zvlášť, asi by ho to samotného zabilo. Po dalším spánku, který se nabízel, jste se už cítili mnohem líp, ačkoli jistá ztuhlost, jako by vás právě prohnali po cvičáku sem a tam, přetrvala. Kvůli zataženým závěsům jste nevěděli, co a jak je venku, nikde poblíž nebyly hodiny. Ale k čemu? Stejně jste nevěděli, jak dlouho jste byli mimo. Uhlíky v krbu žhnuly a Váňa tiše chrápal v křesle, hlava se mu svezla k rameni. A bylo tu podezřelé ticho. Žádné hučení motorů a projíždějících aut. Napůl to tu vypadalo jako v muzeu, protože místnost byla docela prostorná a hlavně vyzdobená nejrůznějšími věcmi: Nad krbem viselo dlouhé kopí a kulatý štít, na dalších stěnách kočovnická šavle a malý, zato smrtící jezdecký luk a u něj krásně zdobený toulec jako z kreseb od Bilibina. V protikladu k tomu tu byla i asi africká maska, tmavá, protáhlá. Vaše provizorní lůžka sem odněkud přinesli, protože ta sem rozhodně nepatřila. Vedly odsud dvoje dveře a okna se skrývala za těžkými závěsy. Vaše oblečení, krom trička a spodního prádla, co jste měli na sobě, leželo poblíž postelí. Ovšem zbraně, co jste vyfasovali, v něm nebyly.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 11. prosince 2011 13:53

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Na cestě Sníh vydatně útočí na moje tělo. Mám to tak rád. I když tuším, že se mi to ve stáří podepíše na zdraví. Tedy, možná. Tentokrát se ale soustředím na jiné věci než na překrásné počasí. Pokaždé, když kolem zasviští burácející auto, frknu. Ruší mě a můj čich. Pomalu se blížím k zadní části vozu. V tom z auta vystoupí Sokolov. "Něco sem zaslechl. Nějakej šramot ze zadu. A mám pocit, že by to mohl být nezvaný pasažér." I když tomu nic nenasvědčuje. Kapuci strhnu víc do obličeje. Oko vražedně chladně hledí na kufr auta. Jde to od tud. Jistě. Přez čumák (pardon - nos) mě plácne lehký odér fenky. Doufám, že jsme společně s autem neukradli i nějaké psisko. Vezmu za kufr auta. Pekelně studí. Rukavice jsem si sundal aby se mi lépe řídilo. Já hlava zapomětlivá. Kouknu na Sokolova. Kývnu, jestli je připraven. Vyškubnu kapotu, otevřu kufr a připravím se na jakýkoliv útok. ...

Vypravěčka - 11. prosince 2011 18:52

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj, Anton Chvíle napětí. Co vykoukne z kufru? A překvapilo vás by to vůbec po těch událostech v Mauzoleu? Možná ano. Ono když čekáte to nejhorší, ať už nasraného psa nebo třebas mrtvolu, takováhle věc opravdu překvapí. V kufru leželo skrčené, svázané tělo. Ženská. Kdyby na sobě neměla aspoň ten rozhalený kožich, jistě by vám tam vzadu zanedlouho umrzla. Klepala se kvůli nedostatečnému oblečení, bílému trikovému korzetu a skládané sukni, kterou by si na sebe doopravdy počestná dívka nevzala. Ale kolik Rusek bylo počestných? Když jste se podívali jen někde na ulici, asi moc ne. K tomu měla vysoké kozačky po kolena, to vše v bílé, zatímco její pleť byla opálená a vlasy tmavé. Přes pusu měla pásku, ruce svázané asi za zády, nohy také svázané. Upřela na Nikolaje vytřeštěné tmavé oči, obtáhnuté černou linkou. Něco zahučela a trhla sebou, funěla nosem, protože se jí asi strachy nedostávalo vzduchu. Roztřásla se jako ratlík, když ji olízl nový závan zimy.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 11. prosince 2011 19:04

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Cesta Otevřu kufr rázně a nachystám pěst. Jestli tam je někdo kdo nás bude chtít...a kurva. "A kurva". Pěst zůstane ve vzduchu, mě pro změnu spadne čelist. Hned se ale ovládnu. Alespoň navenek. Polknu. Hledím na tu ženštinu. Jasně, že mi hlavou prolítávají myšlenky na jistý úkony, co se v mrazu běžně nedělají. Pak taky pár myšlenek, který sou celkem inteligentní. To se mi asi krev vrací z pinďoura. Jak jde ke mě Sokolov, rychle zabouchnu kufr zase zpět. Strnule na něj kouknu. Hledím. Pořád hledím. "Ty vole, nebudeš tomu věřit ale tam uvnitř..." Píchnu do kapoty auta. Zase kufr otevřu abych si to znovu ověřil. A zase zavřu. "Je tam...ženská." Do hajzlu, komu jsme to fáro vlastně ukradli? Naposledy odklopím kufr. "Jste v pořádku? Aha, nemůžete mluvit. Pardon." Natáhnu ruku k jejim rtům. Jak dlouho sem neměl ženskou? Trhnu prudce páskou. Prý se to musí rychle, jinak to bolí o to víc. ...

Anton Sergejevič Sokolov - 11. prosince 2011 20:14

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Na cestě - Žena v kufru Když se Nikolaj chystá otevřít kufr tak zajedu rukou pod bundu k pasu kde mám pistoli. Aniž bych spustil zrak z Nikolaje a auta tak sáhnu na pistoli a čekám až otevře. Co si to myslím? V tom kufru bude asi sotva někdo kdo by nás chtěl zabít. Nikolaj otevře kufr a hned ho zase rychle zavře. Moc to na něm není vidět ale zdá se mi překvapený. Pak ze sebe pomalu začne dostávat co tam vlastně uvnitř viděl. "Cože?" Zeptám se nevěřícně. Ženská? To jsme jako ukradli auto s unesenou ženou? Můj počáteční údiv pak vystřídá vztek. "Tak to je teda skvělý."Řeknu sarkasticky a poodejdu od auta dva tři kroky stranou. Pak se obrátím a vrátím se zpátky ke kufru a Nikolajovi. To nám ještě chybělo. Jako by nestačilo to co nás zatím potkalo ještě máme na krku ženskou. Mezi všemi možnostmi jak situaci vyřešit mě i napadne se jí a pokračovat ale nemůžeme si dovolit na sebe upozorňovat. Když potom zase otevře kufr prohlédnu si svázanou ženu. Oblečená na nějakou velkou zimu není. Hned se nabízí řada otázek co dělá v tom kufru v takových hadrech ale teď na ně není čas. Nikolaj se mezi tím rozhodne jí rozvázat a sundá jí pásku z úst. Teď už couvnout nemůžeme. Nechám Nikolaje aby se o ní postaral a já odejdu zase kousek stranou a chvíli se kochám zasněženou krajinou. Potom se podívám na Nikolaje a tiše promluvím. "Víš co to pro nás znamená? " Čekám na odpověď nebo nějaké gesto a pokračuji. "Hlavně opatrně." Mezi tím co čekám mi vlasy pod nánosy sněhu začnou mírně bělat. Teď jak jí vysvětlíme co jsme zač a jak jsme se dostali k tomu autu?

Vypravěčka - 12. prosince 2011 12:14

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton, Nikolaj I když Nikolaj možná zkoušel nějaký kouzelnický trik s mizením králíka z klobouku a ženských z kufru auta, moc to nefungovalo. Pořád tam byla a do výrazu se jí promítl vztek, když neustále zavíral a otevíral kufr. Jakmile otevřel víko naposledy, už se netvářila vyděšeně - přivítal ho zdravý vztek, který jí sršel z velkých tmavých očí. Když jste svázaní, moc toho dělat nemůžete. Zoufat si, nebo se vztekat, že. "Bylo by mi líp, kdybyste mě už z toho kufru vyndali a rozvázali mě," pronesla ke svému zachránci poněkud ostře, někde vzadu v hlase zazníval jakýsi neidentifikovatelný přízvuk. "Nebo jste jeho poskoci? Ha, nezmíznil se vám o mně?" odfrkla si s hořkým pobavením a zavrtěla se, aby se nějak schoulila, aby jí nebyla zima. "Ačkoli tebe bych si pamatovala," řekla směrem k Nikolajovi. Jak by ne, jednookých lidí nepotkáte tucty. Přimhouřila oči a prohlédla si i Antona, který se objevil v jejím zorném poli. Třebaže byla oblečená... no, poněkud vyzývavě, nepůsobila dojmem luxusní šlapky. Strach z ní čpel, to ano, ale z koho v takové situaci ne? Na druhou stranu jednala, jako by ji ve výsledku celá situace ani tolik nepřekvapovala. Tedy kromě vás dvou. Asi měla dost času v tom kufru přemýšlet.

Jevgenij Josefovič Volkov - 12. prosince 2011 17:53

Dobré ráno Jeho vnímání konečně začalo pracovat i dkyž mozek asi stále vysílal nesmysli, protože to co viděl vypadalo ,jako by je přesunuli v čase a nebo dostali na sakra vzdálené místo. Možná byl nejvyšší čas začít se starat o to co se stalo a proč jsou kde jsou. Proto si Volkov pomalu sednul a srdnatě pronesl. " Každý pěšák má doma kachničku." očekávaje odpověď. Pokud se mu nedostala zkusil se zeptat hlasitěji. " Kam složí ocas polární vlk?" sám bly mírně překvapený co za nesmysli z něj vychazí ale jak se zdálo hlava si zase dělala co chce. No možná se to srovná

Natalja Zacharová - 15. prosince 2011 18:11

Netuším, kdy jsem znovu usnula. Vím jen, že u mé postele byl Dmitrijevič a něco mi vyprávěl. Tuším i, že jsem mu na to něco odpověděla, ale dál si to už nepamatuju. Takže jsem musela zaklimbnout nějak v tuhle dobu. Probudila jsem se. Oči jsem otevřela s menší námahou než předtím, což bylo výrazné plus. Váňa chrápal v křesle, oheň už skomíral. Na jedné posteli stále ležela Larissa, na druhé straně byl Volkov už při smyslech. Obrazně řečeno. Podrbu se ve vlasech. Musela jsme spát dost dlouho, protože mě šiška svědí, jak kdyby mi tam rejdilo tucet vší. Pomalu se posadím na posteli a rozhlédnu se kolem sebe. “Potřebuju sprchu a mám kurva hlad.“ Shodím nohy na zem, opatrně vyzkouším, jestli mne budou držet a když si jsem jistá, že jo, vstanu z postele. Navléknu na sebe kalhoty. Nestojím o to, aby mi tu někdo očumoval můj kostnatý zadek. Nazuju si boty a krátce se podívám na Volkova. “Jdeš jíst? Jdu zjistit, kde to vlastně u všech ďasů jsme.“ houknu na nesvéprávného vedle mě a pomalu se vydám ke dveřím. Je mi jedno jaké si vyberu. Možná ty levé, ty od srdce…

Anton Sergejevič Sokolov - 15. prosince 2011 18:48

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Na cestě - Žena v kufru Žena v kufru po chvilce začne být docela naštvaná a svůj vztek si na nás začne vylívat. Naštěstí se ve stavu jakém je nezmůže na nic než jen urážky a různé komentáře. Najednou se možnost nechat jí v tom kufru stává více a více lákavou. Docela jasně před sebou vidím jak natahuji ruku a kufr zavírám. Pak se z kufru začne ozývat křik a kopání. Máme to ale pech."Hned to bude slečno." Odpovím ženě na její zlostnou žádost o rozvázání. Začnu prohmatávat kapsy na bundě a pak přejdu k těm u kalhot. Nakonec zamířím tam kam jsem měl už od začátku v úmyslu. A to dozadu k opasku kde mám nůž. Pomalu ho vytáhnu z pouzdra a přistoupím ke kufru. "Teď se prosím nehýbejte." Následně přeřežu pouta na rukou a na nohou. Když jsou provazy dole tak nůž vrátím zpátky do pouzdra a pomůžu jí z kufru ven. A teď musíme s Nikolajem přemýšlet stejně a nějak společně vymyslet co jí řekneme. Jestli jeden z nás řekne něco jinýho než ten druhej tak nás hned prokoukne. Už takhle jí je divný že jsme jí vezli v autě.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 15. prosince 2011 20:20

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Cesta Tvář mi stvrdne, jak na mě ta ženská začne hulákat. Jediné oko na ní hledí a výhružně nemrká. Potom - jak se Anton přiblíží s nožem - rázně odvrátím tvář. Kouknu do bílé planiny. Tam, kde neburácejí automobily. Tam, kde je jenom padající bílá smrt. "Ženské. Zatracené ženské." Kdybych kouřil, hned si zapálím. Možná bych si jich dal hned několik. "Antone." Střelím pohledem na kolegu a hlídám ženštinu. "Ten, kdo jí nechal v tom kufru, jí bude postrádat." Přestanu ženu ignorovat. "Čí poskoci. Komu vlastně patříš, hm?" Rozhodnu se jednat. Takhle se ujistí, že nepatříme k nikomu, koho zná. Pomůžu Antonovi vytáhnout jí ven. Sundám si péřovou bundu s kapucí. Přehodím jí přez ní. Ne tak úplně pro to, aby jí nebyla zima. Spíš pro to, že moje vlčí smysly jsou trochu popletené a dráždí nejenom moje oko. "Do auta." Řeknu rázně. Kam jinam taky s ní. Nehodlám se vybavovat uprostřed dálnice za takového počasí. "Vypadá to, že pojedete první třídou." Vykouzlím šeredný zubatý úsměv. "A jestli nás naserete, poputujete ne do kufru, ale rovnou ven z auta. Jasný?" Natáhnu se k Sokolovovi. "Nemůžem jí věřit. Hodíme jí na zadní sedadlo a přetrpíme do nejbližší vesničky. Tam vystupuje. Souhlas? Pohlídáš jí v zadu?" ...

Vypravěčka - 15. prosince 2011 21:23

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton, Nikolaj Žena na chvíli ztuhla, když uviděla nůž, ale pak pohodila hlavou, jako by se uvnitř ní odehrával nějaký boj, a působila relativně klidně i přes to, že se k ní blížila kudla od neznámého chlapa. Nechala si pomoct z kufru, trochu se zapotácela, jak měla ztuhlé nohy. Dlouhé nohy. A sukni nad kolena. Přitáhla si kožich - který mimochodem pro Nikolaje smrděl pravou kožešinou - k tělu a zamračila se na jednookého. S takovou jeho bundu nepotřebovala, a protože se choulila do svého oblečení, ani pro ni nenatáhla ruku. I její vlasy rychle vlhly a pokrývaly se sněhem. Do auta vlezla celkem ochotně, proti zimě venku to byl ráj. Pořád se třásla a zavrtala se do kožichu až po nos. Pozorně vás však sledovala. Na Nikolajovu otázku odpověděla trochu se zpožděním. Odfrkla si. "Copak jsem zvíře, abych někomu mohla patřit?" To říkal někdo, kdo vypadal jako medvídek s člověčí hlavou, jak se ztrácela v kabátě. "Ale když to berete takhle..." Vymotala ruku a výmluvně vám zahýbala prsty - měla prsten. Takže vdaná. "Jmenuju se Aída Čerenko. Takže, dle vás, patřím Čerenkovi," pronesla poslední větu zhnuseně. "A vy? Překupníci aut?" Čerenko. Zdánlivě normální, na Ukrajině docela rozšířené, jméno...

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 15. prosince 2011 21:59

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Cesta Sednu za volant a zařadím tam pěkně jedničku. Ještě než dupnu na plyn a odbrzdím ručku, kouknu na ní ve spětným zrcátku. Něco mi na ní nesedí. Nelíbí se mi to. Bude z toho průser. "Zvíře? Tak se tak nechovejte. Každej z nás má blbej den, doufám, že si vyjdeme vstříc. Na nejbližší zastávce vás propustíme. Tak to bude lepší. Pro obě strany." Zase vyrazíme. Dálnice je kvílivá děvka a ostatní řidiči ignorují sníh. Sviští kolem nás. Kašlu na to. Jsem podrážděnej. Měl to být super výlet. Jakmile zaslechnu přijmení tý krasavice, trhne to semnou. Kouknu na Sokolova, co na to říká. Ale jenom klid. Třeba to není TEN Čerenko. I když by to byl průser jako vrata. Vlastně, proč průser? Možná mu na ní záleží. "Jakpak jste se do toho kufru dostala, slečno? A ještě v tomhle mundůru. Nechci působit jako nezdvořák ale tohle není běžný oblečení. Tedy, aspoň doufám." Jo, rajcuje mě nehorázně. Ale nedám to najevo. Ženský můžou být nebezpečná zbraň a my jsme si možná pustili za záda nepřítele. Přemýšlím, že ji znovu svážu. ...

Anton Sergejevič Sokolov - 15. prosince 2011 22:46

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Zase na cestě "Co mi zbývá." Odpovím Nikolajovi když se mě zeptá jestli jí pohlídám. Pomalu následuji ženu a nastoupím stejně jako ona na zadní sedadlo. To asi nevidí ráda ale nemáme na vybranou. S její povahou jí kdykoliv může cokoliv napadnout nějaká pitomost a napadne nás. V autě začínám pomalu rozmrzat s sníh na mých vlasech taje. Sedím opřený o okno a koukám se zájmem ven. kde řádí vánice. Při tom nezapomínám hlídat ženu a hlídám ve skle její odraz. Zajímalo by mě jestli jí opravdu z auta vyhodí. S tím jaká nálada mezi nimi panuje jsem rád že řídí a nesedí tu s ní vzadu. Další otázka jí také moc nepotěšila. Nemám to Nikolajovi za zlé. Je to jen tou ženskou která ho dráždí a zase naopak. Když uslyším jméno jejího manžela tak mi to v hlavě zašrotuje a hned vypluje podoba černého mága s kterým jsem se už nepřímo setkal při svých toulkách vzpomínkami. Neříkej že je tvůj manžel stejněj hajzl kterej nám tu způsobil tolik problémů. Nikolaje zřejmě napadlo to stejné to co mě. Věnuji mu krátký pohled ale nic neříkám. Snažím se působit normálně aby si nemyslela že s ním máme něco společného. Nevíme to. Nemůžeme si být jistý že je to zrovna ten stejný Čerenko. I když jeden způsob je. Krátce si jí prohlédnu a zase se zahledím do bílé tmy. Ne to není dobrý nápad. Nemá sebou moc věcí. Prsten, šaty.... ne to není už vůbec dobrý nápad. To by vypadalo ještě hůř. "Překupníci aut?" Zopakuji po ní překvapeně. "Ne to ne. Jen někdo s velkou smůlou." Nemusí si hned myslet že jsme překupníci nebo zloději. i když to druhé je pravda. To ale ještě neznamená že potřebujeme aby se o nás pak zajímali ještě policajti. Nikolaj se jí začne vyptávat na to co se stalo že se dostala do toho kufru. Mě v tu chvilku napadne co by se dalo udělat. Možná by šlo použít tohle auto. Nevím ale jak dobře to půjde. Tahle velikost je podle všeho maximum kterého jsem kdy dosáhl. S menšími věcmi je to snazší. "Víš kde teď jsme?" Zeptám se krátce Nikolaje a čekám až se podívá do zpětného zrcátka. V tu chvíli očima přejedu několikrát směrem k Aidě a nakonec je zavřu. V tu chvíli působím dojmem jako bych chtěl jít spát. Není mi jasné jestli mu dojde co jsem chtěl naznačit ale musím na to spoléhat. Tak a teď Zkusíme zjistit kdo jí sem zavřel. I když pochybuji že jestli to byl ten stejný Čerenko že by to udělal osobně. Spíš by někoho poslal. Před tím než začnu se uvelebím na svém místě. Při tom nepozorovaně dám jednu ruku za záda k noži a druhou si dám na klín abych hlídal i pistoli. Udělám jen krátký průzkum. Zkusím zůstat co nejvíc při vědomí abych jí mohl pořád hlídat. Když jsem připravený tak začnu. Soustředím se na auto a zkusím jestli se mi podaří zjistit cokoliv o tom jak se dostala do toho kufru. Vracím se pozpátku vzpomínkami které mi jsou známé. Vzpomínkami ve kterých jedeme autem. Vracím se zpátky do města a do chvíle kdy ho krademe. Teď se ukáže jestli něco zjistím. Co bylo ale před tím než jsme se dostali k auto vůbec netuším a doufám že se mi to podaří zjistit.

Vypravěčka - 16. prosince 2011 00:23

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton Obrazy se líně přelívají a slívají dohromady, až tě nakonec obestře tma. Slyšíš zrychlený dech, zběsilý tlukot srdce. Není to tvůj vlastní? Občas jsou vzpomínky sugestivní, stačí si vzpomenout na černou magií očarovanou rakev pro Lenina. Víko kufru se otevíralo. Nezahlédls ty muže jasně - jak asi vnímá auto? Taková velká hromada kovu? Byla tma. Vždycky je brzo tma. Nebo tam ležela tak dlouho? Kdo ví. Možná auto nasáklo jejími vzpomínkami, které byly hodně silné. Čerstvé a nabité emocemi. Siluety dvou chlapů. Ničím zajímaví, střední postava - pod oblečením se může skrývat jak střízlík, tak šlachovitý. Něco tě ale zaujalo. Zda to bylo samotným autem, nebo esencí Aídy, to nevíš. V těch černých siluetách tepalo zelenkavé světlo, byli jím v oblasti hrudi protkaní jako nitkami nebo žilkami.

Vypravěčka - 16. prosince 2011 00:35

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton, Nikolaj Znovu si odfrkla, když jí Nikolaj řekl, aby se nechovala jako zvíře. Asi to patřilo k jejím oblíbeným gestům. "A co to bude za zastávku? Nějaký zaplivaný selo, kde mě ubytují leda tak v chlívku pro prasata?" No, v leckajé vesnici by možná nebyla daleko od pravdy. Rozdíl mezi městem a vesnicí byl opravdu markantní. Mladí opouštěli vesnice a staří na nich dožívali. Ne jako na západě, kde se venkovský život stával trendem. Tady měli budoucnost jen ti, co šli do měst. Na vesnici by je čekala akorát tvrdá dřina na poli nebo u zvířat. "Co myslíte, jak se ženská dostane do kufru auta? Svázali mě a hodili mě sem. Víte, mně je vlastně jedno, co si o mně budete myslet, za posledních čtyřiadvacet hodin jsem toho zažila až až," rozpovídala se, přes zrcátko se dívala na svůj odraz. V rádiu hrála další popová "vypalovačka". "Můj muž je... no, já jsem si to nazvala pracovně mafián. O práci se doma moc nebavíme, ale jen slepá by nepoznala, že se něco děje. Nevím, jestli pere prachy v nějakým bordelu, co maskuje za pánský klub, nebo," mávla rukou, "co já vím. Vím jen to, že tenhle kožich nešel z poctivých peněz. A víte co? Mně je to fuk. Ale abych se dostala k věci... Prostě jsem zjistila pár věcí a jemu se to jaksi nelíbilo. Přišly za mnou jeho gorily. Nic jsem netušila, potulovali se u nás často, aby se koukli, jestli jsem v pořádku, někdy ho doprovázeli. Najednou mě drapli, svázali... a hodili do toho auta. Nevím, co se mnou plánovali pak. Vystrašit mě? Odvézt mě někam do lesa a nechat mě tam?" Na to, co se jí stalo, mluvila nezúčastněně. Pokud věděla, že je žena mafiána, asi musela v lecčem mít nervy z oceli. Kdo ví, co se u nich doma dělo. Jestli se kolem ní pohybovali bodyguardi mafiána, byla zvyklá na divný chlapy, a když viděla, že jí zatím nechcete nic udělat, uklidnila se. "Víte, jsem ráda, že to konečně můžu někomu říct. Chápete, kámoškám na kafi asi těžko budu vykládat, že můj drahej je mafián..." uchechtla se.

Vypravěčka - 16. prosince 2011 01:03

Natalja, Larissa, Volkov Volkovově blábolení se nedostalo odpovědi. Váňa spal jako zabitý, Larissa se tak aspoň taky tvářila. Jedině Natalja se měla k větší akci. Ta podivná věc, co ze všeho nejvíc připomínala lapač snů, se zakymácela nad její hlavou. Přívěsky ze zubů a dřeva jste pořád měli na sobě. Váňa se neprobudil, když Natalja přešla ke dveřím. Protože v druhé místnosti byla tma, usoudila, že je noc. Tady žádné závěsy nebyly. Stačilo nahmatat vypínač a zjistila, že je v kuchyni. Podle klidu, jaký tu panoval, buď někde v klidné části města, na okraji, nebo mimo město, na vesnici. Ale kdo by se s vámi tahal tak daleko? Kuchyň působila takovým tím venkovsky pěkným dojmem. V rohu byla dokonce pec, ale protože tu byl klasický sporák, byla teď spíše dekoračním prvkem. Všechno tu bylo ze dřeva. Rohová lavice, která částečně sousedila s pecí, bytelný stůl i židle. No a samozřejmě lednička. No ale hlavně tu taky byla vaše známá z Ásgardu. Jen v košili, která jí byla o něco větší. Což tedy zrovna Natalja asi neocenila. Taky se zrovna chystala dobývat do ledničky. Jakmile se rozsvítilo světlo... "Borjo? Ajo, to seš ty," otočila se k Natalje. Přimhouřila již zase šedé oči před světlem - opět se "oblékla" do lidské iluze a vypadala tak, jako když jste ji potkali poprvé. A její "mjöllnir" zase visel kolem hrdla. "Taky noční nájezd?" Znovu se obrátila k lednici a začala z ní vytahovat nějaké věci. Žádná sláva, ale když projdete výcvikem Specnaz, kde vás klidně žízní nechají pít vlastní chcanky a lovíte jen s nožem, lednička je pak něco jako vyloženě luxus. Ale kdo ví... pro někoho, kdo dávno odešel ze služby... Vyskládala na linku tvrdý sýr a kus slaniny, k tomu bylo dva dny staré pečivo. Pro Volkova hotová hostina, ale jak se zdálo, hladové valkýře a ještě hladovější Natalje s nezaostávajícím Volkovem to stačit nebude. "Už jste v pohodě? V jednu chvíli jsem myslela, že je po vás." Vytáhla pánvičku, zapla sporák a začala krájet slaninu. "Nakrájej cibuli, je támhle ve spíži. Tohle bude chtít víc než krajíc chleba." Kývla hlavou ke špajzu, který byl zabudovaný ve stěně.

Anton Sergejevič Sokolov - 16. prosince 2011 09:39

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Na cestě Obraz není moc jasný a jsem rád alespoň za to že něco vidím. Všechno vypadá docela zmateně ale za ty roky jsem si už dokázal na podobné výjevy zvyknout a naučil jsem se s nimi pracovat. Moc dlouho to netrvá a jsem zase vzhůru. Moc dobrý pocit z toho co jsem viděl ale nemám. Magie... Pomalu otevřu oči. Všechno je v pořádku a nic se nestalo. Pustím nůž a poslouchám její vyprávění. Sakra nejsem žádnej analytik abych poznal co to je. Je mi jasný že to není normální a že půjde asi o magii ale to je tak všechno co můžu sám určit. Jak tak povídá dostáváme se k jádru věci tak tomu proč vlastně skončila zavřená v kufru. Nemám zdání jestli je její manžel ten koho hledáme ale začínám si myslet že je. "To jste musela zjistit něco hodně zajímavýho že vás nechal manžel zavřít do kufru auta. Praní peněz nebo vymlácení duše z nějakého chlápka není něco za co by vám tohle provedl." Na to co se stalo se jí přímo neptám a doufám že o tom nějak začne mluvit sama. Nakloním se k Nikolajovi a kouknu ven skrz přední okno. "Jak to jde? Nepotřebuješ vystřídat?" No to nebyla zrovna moc dobrá otázka. Ještě se vystřídáme a on jí bude hlídat vzadu. Pak se posadím zpátky na svoje místo. Tak rád bych si s ním promluvil ale teď je to trochu těžké. Budu muset počkat až zastavíme.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 16. prosince 2011 23:49

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Cesta Zapínám stěrače přez polozlomenou vyginglanou páčku už asi po milionkráté. Vždycky se zastaví a nános sněhu z vánice zacloní okno. Nevadí mi to zas tak docela. Naštěstí mám nastražené svoje smysly. Čich, sluch...divím se, že se mi nezvětšily ušiska do vlčích kornoutků. "Ne, díky chlape." Zazubím se na Antona. Přitom si přehrávám, co ta holka vlastně řekla. Jo, je možný, že její manžel je ten, kterýho vlastně hledáme. Ale nebylo by to moc snadný. Všimnu si, jak můj kolega padne do mělkého tranzu. Zapíná svou schopnost. "Zjistil jsi něco? Nějaký zprávy z minulosti?" Jeho dar mě fascinuje. Dohromady jsme dokonalá skupinka. Já obstarám silnou ofenzívu a on inoformace. Tak se mi to líbí. "A kde by jsi chtěla nechat?" Heknu za rameno na ženskou. "Všechny vesnice sou stejný." zavrčím si pro sebe. "Ale s nama jet nemůžeš, jasný. Prostě to nedovolím. Jakmile se naskytne vhodná příležitost...adie." výmluvně mávnu rukou. Možná jsem na ni tvrdej. Možná to je proto, že mě tak znepokojuje. Proč? Protože je ženská? Můj tip? Vycením zuby a zatřepu hlavou. ....

Vypravěčka - 17. prosince 2011 02:14

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton, Nikolaj Pokrčila rameny. Nechytla se Antonova háčku. Přestala koukat do zrcátka a vyhlédla ven okýnkem, kde pořád ještě chumelilo. Ale Nikolajův dotaz na Antona ji donutil ohlédnout se po dotazovaném. Muselo jí to znít pěkně divně. Zprávy z minulosti... Dálnice vás vedla dál a lžíce dál neklidně poskakovala sem a tam. Aídu jako by přešel veškerý jedovatý humor. Podívala se na Antona a potom jí neušla ani ta lžíce na palubní desce. "Co máte tak důležitýho na práci, že mě nemůžete vyhodit někde ve městě?" zeptala se pomalu, oči upřené na lžíci. Zamračila se.

Anton Sergejevič Sokolov - 17. prosince 2011 19:49

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Na cestě Zprávy z minulosti? Jo pozdravuje tě tvoje máma a vzkazuje ti že jí děláš pěknou ostudu. Co by jsi asi tak po mě chtěl? Minulost je dost široký pojem a musíš být konkrétnější. Naší spolucestující po chvilce dojde řeč. Buď z nás začíná mít strach a nebo nejspíš něco tuší. Řekl bych že už si pár věcí dala dohromady a začne se čím dál tím víc vyptávat. Před tím než stihne Nikolaj odpovědět na její dotaz tak odpovím já. "Nejde o nic tak důležitého co by nám zabránilo vás v tom městě vysadit." Krátce na Nikolaje pohlédnu s vážnějším výrazem než obvykle mám aby mě bral vážně a nemyslel si že žertuji. "Kamarád se vás chce jen co nejrychleji zbavit aby jsme se nedostali kvůli vám do žádných problémů. A docela ho i chápu a sdílím podobný názor." Teď ještě najít nějaké to město. Docela rád bych se v něm na chvilku taky zastavil a popřemýšlel o dalším postupu. Jen si nejsem jistý jestli budu mít to co potřebuji. Bojím se že ne. Svůj pohled opět věnuji venkovní vánici a pozoruji ubíhající krajinu.

Natalja Zacharová - 17. prosince 2011 20:31

Našlapovala jsem pomalu a opatrně. Vím, že v místnosti za mnou je Váňa, což potencionálně znamená, že tu jsme v bezpečí. Dá-li se to tak říct. Ale i přesto jsem si nebyla jistá, co tu na mne vyskočí. Lepší být připravena, než pak litovat. Neplížila jsem se tu ale jako špeh v cizím domě. Prostě jsem si jen dávala pozor. Vešla jsem do místnosti, kde jsem v šeru zahlédla postavu. Povědomou. Rozsvítila jsem. Byla to naše Olga Valkýra Největší. Změřila jsem si ji pohledem. Já bych neměla potřebu vracet se do své iluzorní lidské podoby, ale asi se v ní cítila víc žensky, než jako ta namakaná severská obryně. Tvářila se, jako bych ji načapala na švestkách. Ale lidi opravdu musí jíst, to chápu. Přejela jsem pohledem po místnosti. Nic, kde bych chtěla trávit víc jak pět minut. Nesnáším tyhle zapadlé vesnické domečky. Určitě tu mají usměvavé sousedy a místní babky, které sedí na náměstíčku a drbou všechny a všechno kolem a samozřejmě mají ten správný přehled od A až do Z. “Kde máme věci, chci cigára.“ řeknu, aniž bych reagovala na její dotazy. To, že žiju je jasný důkaz toho, že se všechno neposralo a že opravdu, ale opravdu nejsme mrtví. Nevím jak Larissa, u té je mi to jedno a Volkov je spíš polomrtvej, než živej. Aspoň mentálně. “Co je zas tohle?“ vezmu mezi prsty náhrdelník a pomalu jej přetáhnu přes hlavu. Nechám ho spadnou na stůl a přejdu po místnosti. Ze špajzu, který mi Olga ukázala, vytáhnu něco k snědku pro sebe. Cibuli ji hodím na kuchyňkou linku. K její snaze o vytvoření noční svačinky se nehodlám připojit.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 17. prosince 2011 22:39

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Cesta Dojde mi to. Tahle kufrová křehule je bistřejší než počítám. Kývnu na Antona, jako, že rozumím. "Jo, nic důležitýho. Jedeme prostě na ryby k zamrzlý řece. Nehodláme si posrat vejlet bandou mafiánů. Promiň." Řídím, takže na ní jenom kouknu přez zrcátko. Hledí přímo na lžíci. To není dobrý. Ženský bývají nebezpečným nepřítelem. Chlapi, co chtějí tyhle krasotinky zpět po zuby ozbrojení a v kapse nějakej ten granád. Pro sichr. Nechám cestu plandat za námi. Nechci aby tohle počasí zkončilo. Mám rád, jak sněží. Ve vánici nejraději pobíhám vysokým sněhem. Nedokázal bych žít jinde. V jiném státe. Protože tam na severu...tam je moje srdce. Na prsou mě hřejí upocené vojenské psí známky. Minulost se zase ozývá. Nechci si jí teď připomínat. Ale jde o jednu ženskou. O tu, co mi pomáhá překonat dlouhý chladný noci. Zradila mě, to jo. Stejně na ní nezapomenu... Snažím se naše vozidlo držet trasa silnice - lžíce. Město by se šiklo. ...

Vypravěčka - 18. prosince 2011 12:25

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton, Nikolaj "A posrat si ho tím, že ukradnete auto?" přimhouřila namalované oči. Buď si neuvědomovala, jak nebezpečnou hru hraje, nebo si to uvědomovala moc dobře a šlo jí... o co? Nespouštěla zrak ze lžíce, která neukazovala žádný jasný směr, jančila jako ve chvíli, kdy se z kufru ozvaly ty zvuky. Nic víc neřekla, ale ta otázka hutněla ve vzduchu. Možná kdybyste narazili na nějakou hloupoučkou husičku, co si vzala mafiána jenom proto, že má BMW. Ale každý člověk, který měl alespoň hrst selského rozumu, viděl ve vašich zoufalých odpovědích něco, co mu nesedělo. Že by výcvik Specnaz nebyl tak hluboko pod kůží? Tohle předvést na cvičení pro práci v utajení, soudruzi by se vám vysmáli a pak vám vyrazili pár zubů. Ano, krásné vzpomínky. A podezřívavá Aída Čerenko významně mlčela, ve tváři zvláštní výraz, zvláštní úšklebek. Pach strachu úplně zmizel. Že by měla ráda adrenalinocvé hry? U ženy mafiána jeden nikdy neví. A neříká se, že ženský mají rády grázly?

Jevgenij Josefovič Volkov - 18. prosince 2011 13:38

Sibiřský vlk se zvedl ze své postele hnán pouhou jedinou touhou. Jíst měl hlad a jestli něco nesní tak se mu v hlavě vzbouří všechny kačenky. A jsou lepší věci než vzpoura. Pomalu se plížil mírně přikrčen za Nataljou do kuchyně, vůbec nebral v potaz na to že byli zaskočeni tetičkou Olgou. On cítil něco jiného cítil housky slaninu. Jídlo. " Ha kořist." skoro se vrhl na pečivo a začal ho ohlodávat jako potkan a hlasitě u toho mlaskat, kdepak pro volkova byli tohle hody, jedno že má na krku náhrdelník jedno že si jeho mozkovna pořád dělala co chce. " Vlček bude potřebovat uklidit." pronesl mezi sousty poznámku nejblíž k přičtenosti a pak už se věnoval hraní si s houskou. " Pfííí kdepak bude vlk mít boudu?" už byl zase mimo hodně ošklivě mimo, délka pobitu a intenzivnost bolesti mu v hlavě udělala hodně nepořádku na jak dlouho nebylo jisté.

Anton Sergejevič Sokolov - 18. prosince 2011 13:46

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Na cestě Spíš posrat si to výběrem kolegy. I když tady nešlo moc o výběr. Není tak blbá jak by se mohlo zdát a pokaždé když slyší něco co jí nesedí nebo o čem tuší že je lež tak jí to jen utvrzuje v jejích domněnkách. "To víte nic lepšího na práci nebylo." Odpovím klidně Aidě na její trapnou otázku o krádeži. Nic lepšího jsem na to říct nemohl. Mohl jsem lhát což by teď už asi poznala. Mohl jsem jí říct pravdu čemuž by nevěřila a nebo jsem jí taky mohl hrát do karet a přiznat že jsme zloději, překupníci kradených aut a kdo ví co ještě. Naštěstí nemám ve zvyku se v podobných situacích stresovat. Stres přijde teprve až po nás bude někdo střílet. Tak v klidu sedím a dělám to stejné jako celou cestu. Koukám z okna a většinou mlčím. Nikolaj i Aida rovněž mlčí. Ta je zřejmě už v lepší náladě než před tím.

Olga Orlovská - 18. prosince 2011 14:07

Natalja, Volkov Koukám, že naše polomrtvý ovečky jsou v náladě. Moje na mě docela vstřícný gesto je posláno do háje, tak si udělám jídlo jen pro sebe a nechám je plenit kuchyni dle vlastních tužeb. Sednu si na lavici u stěny, na které je hozená houně, aby v zimě nestudila. Když si Zacharová štítivě sundá náhrdelník, střelím očima směrem k obýváku. Váňa určitě spí, ale jistě měl důvod je všechny ověnčit jak vánoční stromky. Amulety ťuknou o bytelný stůl bez ubrusu. Obyčejný, ničím nezajímavý zvuk. Ale mně při něm přejede mráz po zádech. Přestanu žvýkat a nastražím uši. Ne, tady v tomhle domě nás nevyruší ruch velkoměsta, možná někde z dálky vlak. Ticho spícího domu je najednou nějak tíživější. A nic na tom nemění Volkovovo chroustání. "Tma vás nechtěla pustit zpátky," řeknu nesouvisle asi v polovině svých vlastních myšlenek. Tma. Asi to, co jste potkali při východu z byra. "Myslím, že tomu ještě není konec..." Na okamžik k nim vzhlídnu, jestli budou ignorovat i tohle, nebo to v nich vyvolá nějakou reakci. Stáhnu si vlasy z obličeje a znovu se pustím do jídla. Nechápu, jak při takovým lomozu může Váňa spát jak zařezanej.

Vypravěčka - 18. prosince 2011 14:17

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Bez zájmu jsi sundala náhrdelník. Co taky s ním? Etno typ rozhodně nejsi. Ale ještě než ukořistěné jídlo stačilo zahnat ten nejhlodavější hlad, někde v břiše, ne, ještě hlouběji... nebo to bylo v hrudi? Něco se zatetelilo. Zvláštní pocit podobný prvnímu bodnutí vzrušení, kdy poskočí srdce. Až ti z toho i přes docela dobré zateplení baráku naskočila husí kůže. Zdravstvuj, Natálko. To od tebe bylo vážně ošklivé. Dokonce bych řekl, žes mě ranila, zachechtal se nepříjemně známý hlas Ajrata Černého, jako by ti to šeptal přímo do ucha. Ale okolo tebe - nikde nic. Přesto jako by kolem kroužil. Nebo si škodolibě někde hluboko pohrával s fyzickým vnímáním? To spíš. Ten pocit napětí v těle, jako by stál přímo za tebou, ani ne dva centimetry od tebe. Ale tleskám. Překvapilas mě, a to se nestává často. Mluvil sám. Nikde nebyla ozvěna mnohohlasí, jako když jste byli propojeni všichni tři. Alkoholem a prachem ze stepi zhrublý hlas ti vibroval v lebce.

Natalja Zacharová - 18. prosince 2011 15:39

“Můžeš spát třebas venku před dveřma, budeš aspoň těsnit škvíru.“ zareaguji na Volkovův dotaz. A vůbec, jakej sakra vlk? Držela jsem v ruce kus chleba, Olze jsem obratně ukradla plátek nakrájené slaniny, než jí stačila zprznit na pánvi a postavila jsem se stranou. Stranou ke stolu, na který jsem položila svůj amulet. Chvíli jsem na něj jen tak zírala. Nad něčím jsem přemýšlela, ale z mé tváře nebylo moc jasné nad čím. Dost dobře jsem taky jen mohla čumět do blba. “Hele, s temnotou na mě nechoď. Dejchám a chodím, cítím se fajn.“ ruce mi sklouznou ke kapsám kalhot. Uvědomím si, že v jiné kapse jsem si nechala cigára. “Jdu si ven zakouřit.“ řeknu těm dvěma a vrátím se zpátky do pokoje. Tiše, abych Váňu neprobudila. Nasoukám se do bundy a půjdu si ven zakouřit.

Natalja Zacharová - 18. prosince 2011 15:39

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Ten hlas, ukrytý v mé hlavě, mne překvapil. V první chvíli jsem nevěděla, jestli mám být ráda, že ho zase slyším a nebo se bát. Jenže… já měla vždycky slabost pro zlé hochy. Arjate, co to kurva… přešla jsem k náhrdelníku na stole. Tys ve mně zůstal? Co chceš? Náhrdelník musel být vyroben tak, aby potlačoval známky „spojení“ se třemi jezdci, které jsme navázali v mauzoleu. Ti tři byli zhoubou pro lidstvo, ale proč mě to kurva nezajímá? Musela jsem odejít. Cítila jsem Olžin pohled v mých zádech a tušila jsem, že něco čuchá. A jestli si Volkov sundá ten náhrdelník, je dost dobře možné, že přijdou na to, že spojení nebylo zrušeno. Nějak jsem nebyla ochotna se Arjata ve své hlavě vzdát. Jít si zakouřit byl asi ten nejlepší nápad, který jsem mohla dostat. Budeme mít klid a já chci slyšet tu dlouhou verzi. Se sladkýma kecama na mě nechoď. Vím, jak tě poslat mezi čtyři zdi, kde tě nikdo neuslyší a ani já ne. Nechtěla jsem, aby si Ajrat myslel, že zvítězil. Amuletem jsem ho mohla držet v šachu. Jenže amulet jsem nechala teď v kuchyni. Prostě jsem chtěla ho slyšet, vyslechnout ho.

Vypravěčka - 18. prosince 2011 16:02

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Olžin pohled se ti propaloval do zad, dokud jsi nezmizela v ztemnělém obýváku, kde ještě pořád ležela Larissa. Váňa spal, pád jeho hlavy zastavilo opěradlo ušáku. Když jsi přešla ke svým věcem a lovila cigarety, amulety nad vašimi postelemi se pohnuly. Musely cítit, že je něco v nepořádku. A Váňa se za každou cenu snažil, aby od vás Jezdce izoloval. Do toho Ajrat v hlavě a někde za zády podezřívavá valkýra a blázen z lágru. Moc hezkej večer. Ajrat mlčel. Tak dlouho, až v tobě zahlodala pochybnost, jestli sis to - ale proč? - sama nevymyslela. Třeba to mohla být nějaká ozvěna, zbytek po vašem spojení. Dům se navzdory tvým úvahám o vesnici nacházel na samotě. Venku byla docela velká vrstva sněhu a klendra. Před sebou jsi krom dvorku, kde byl zaparkovaný Olžin otřískaný teréňák, viděla hradbu jehličnatých stromů a těsně před nimi zídku. Ačkoli kuchyně byla starosvětská, dům vypadal v dobrém stavu. Ven na dvůr pronikalo světlo z kuchyně. "Takhle to bude lepší," prohlásil Ajrat vedle tebe. Ukázal se ti, ale něco ti říkalo, že by ho nikdo jiný neviděl. Byl přece jenom uvnitř tebe, oslabený stejně jako ty, možná spíš víc, ale zařídit, aby mozek měl vidiny, to ještě dokázal. Sedl si na lavičku, která byla přitisknutá pod stříškou u zdi domu. Vypadal pořád stejně - ve zbroji, se zbraněmi, zarostlý a s lehkým úšklebkem. "Chci pořád jedinou věc, tu, co jsem říkal už ve vězení. Chci svobodu. A ty jsi způsob, jak jí dosáhnout. Nemůžeš mě zničit, ne tak primitivně, jak jsi to zkoušela. Nejsem ani mrtvý, ani živý. Přízrak. Stvořila mě silnější magie než je ta tvá. Proč myslíš, že by nás zavírali na sto západů do stavby, která je chráněná kouzly snad líp než Dmitrijevičova pracovna?" Nebyla to chvástavá slova, jak by se dalo čekat, byly to nepříjemné fakty. Ale dobře sis pamatovala na jeho zděšení, když mu došlo, co se chystáš udělat. Jenže... ty ses vlastně nezabila, jen oslabila, tudíž existoval stále i on. A zmizel by, kdybys obětovala svůj život? Jistotu nemáš. A asi ani on. Upřeně na tebe hleděl lehce sešikmenýma očima, ruce založené na prsou a zády opřen o dům. "Jak jsem říkal už tam... můžem si navzájem pomoct. Já budu existovat i bez tebe a ty..." Pokrčil rameny. Neznal tvoji cenu.

Natalja Zacharová - 18. prosince 2011 16:13

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Vyšla jsem před dům. Už ve dveřích do mne uhodila zima. Ale byla příjemná. Kolem byl klid, mihotavé osvětlení z domu padalo na dvorek, takže bylo vidět. Zhluboka jsem vydechla, můj dech se proměnil v páru ihned poté, co opustil ústa. Zima byla pořádná. Vytáhla jsem krabičku a zapalovač, jakmile jsem vsunula cigaretu mezi ústa, málem mi vypadla. “Sakra,“ zaklela jsem, když se vedle mě objevil Arjat, ale víc jsem to nekomentovala. Dokončila jsem to, co jsem začala. V klidu jsem si zapálila a s chutí potáhla. Svět kolem mě byl jen já a cigareta. A pak ten černej vedle mě. Posadila jsem se na lavičku, bundu jsem se snažila stáhnout si pod zadek, abych moc nemrzla. “Ty se kurva fakt nevzdáš. Co hodláš dělat? Využiješ moji hlavu? Převezmeš nade mnou kontrolu? Tobě by se líbilo bejt v tomhle těle?“ pomalu se na něj otočím a podívám se mu do očí. Nebojím se ho, zatím mi k tomu nedal důvod. A jeho touhu po svobodě chápu. Já sama se cítím zavřená v minulosti. Jako bych uvízla na mrtvém bodě a teď jen přežívala. “Beze mě bude přežívat nebo žít?“ zajímalo mne. Stejně tak, jako mne zajímalo, jak on mi může pomoci. “Takže… to bude něco jako uzavřený obchod s výhodami pro obě strany? A co bude, když tě pustím a ty se osvobodíš? Pořád tu jsou tví bratři, kteří jsou ve Volkovovi a Larisse, jak předpokládám. Budete pak chtít zničit svět? Víš, že tohle nemůžu dopustit.“ Neřekla jsem, že to nechci dopustit.

Vypravěčka - 18. prosince 2011 16:31

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Přemýšlel. Pravou rukou přejížděl po tom, co už přestávalo být strniště, ale ještě pořád to nebyl plnovous. "Možná bych mohl. Časem," připustil, že tu ta možnost je. Že bys byla vězněm ve vlastním těle. Ale nejsi jím i tak? Ovšem pak to zabil dalším uchechtnutím. "Za ty roky mě občas zajímalo, jaký je bejt ženská. Hlavně když se udělá." Přikývl. "Mohlo by mi být jedno, co se s tebou stane. Ale je tu jeden malej detail. Jsme propojeni, což jsi na vlastní kůži okusila v mauzoleu. Je v mým zájmu, aby se ti nic nestalo, dokud bude trvat náš obchod a cesta k němu." Tvář mu potemněla, když ses zmínila o jeho bratrech. Zvláštní, že mu na nich tak záleželo, když byli tak rozdílní, každý jiný a spojovala je jen jejich matka. A možná Olga. "Neslyším je. Hlavně Gunnara, zůstalo po něm... děsivý prázdno. Jako by ti někdo vykousl kus boku." Stiskl zuby. "Nevím, jestli oni byli dost silní, aby přežili a ne jen vegetovali." Ano, říkal, že je zabít nemůžeš, ale člověk v komatu přece taky není mrtvý. Teoreticky. Opřel se přeloktími o stěna, zbroj zacinkala, a podíval se někam před sebe. Iluze toho, že je vedle tebe, byla tak dokonalá, že jsi cítila i pach kůže, zbroje a potu. Otázka ohledně zničení světa ho upřímně pobavila. Smích mu zaduněl v hrudi. "Je docela legrační, co si vy lidi myslíte. Zničit svět... To znamená co? A hlavně proč? Nerozumím tomu. Co bych ve zničeným světem dělal, hm? Ležel jsem v té rakvi dlouho. Dýl, než je tobě teď let. Já nepotřebuju ničit svět. Lidi se zničí sami. Však jsem člověkem byl... a vím, jací jste. Mně bude stačit ta svoboda. Jak s ní naložím, to je moje věc. Ale jestli tě to uklidní, klidně ti dám slovo, že svět nezničím," řekl pobaveně. "Ani já, ani mí bratři. Naše matka je asi mrtvá, válka prý dávno skončila. A ať ti říkali cokoli, my nebyli ti zlí. Bojovali jsme na straně Ruska. Ještě jako živí. To, že nás chytili a uvěznili, bylo kvůli naší matce. Tehdy... ano, tehdy bychom ji asi bránili. Dmitrijevič věděl, co dělá."

Natalja Zacharová - 18. prosince 2011 17:12

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Jeho poznámku o zájmu o ženský orgasmus jsem přešla tichým pokašláním. Na světě jsou věci, které se nikdy nedozvíte. To, jak prožívá orgasmus chlap, se zase nedozvím já. Teda doufám. Nerada bych s Arjatem byla propojena natolik, že… ale to už mi myšlenky utíkají tam, kam by neměly. Dokončila jsem cigaretu a odhodila špalek do sněhu. “Tak hlavně, že sis vybral dobře.“ Chápu jak to myslel. Larissa je pořád ještě mimo a Volkov je mimo i v bdělém stavu. Já jediná jsem tu „při smyslech“ a proto spolu můžeme takhle komunikovat. Věděla jsem, jak se cítí. Že je sám. Jen jsem netušila, jak moc ho to může bolet. Já sourozence nikdy neměla. Mohla jsem jen tušit, jak ho to zasáhlo. Že by přes ta staletí v něm zůstalo krapet lidskosti? “My lidi? Spíš já. Lepší je očekávat to nejhorší, pak tě to tolik nenasere.“ vytáhnu další cigaretu a zapálím si. “Lidi jsou zvláštní cháska. Víš, mě by snad ani nevadilo, kdyby tenhle zkurvenej svět šel do kytek. Problém je ale v tom, že se mám moc ráda na to, abych tu chodila po zdevastované zemi. Tak se nemůžeš divit, že se krapet starám o to, co bude, až tě ze sebe dostanu ven.“ V jeho vyprávění mne zaujala další věc a to zmínka o Dmitrijevičovi. “Takže Olga a Dmitrijevič? To jsou jako nějaký tví známí od sta honů, kdy jsi ještě ženský přetáh po hlavě, abys je dovlekl do postele?“ Před nosem se mi mihne vůně jeho zbroje, pach pyžma, který z něj cítím. Překvapí mne to a já zauvažuji, jak moc je pro mě skutečný. Mám nutkání se ho dotknout, abych zjistila, jestli jím má ruka propluje nebo ne. A mám problém s tím, že mi nevadí, že ho mám v hlavě. Každý jiný by asi šílel. Olga by šílela, Váňa a Dmitrijevič určitě taky, ale já ne. Mě se to líbí.

Vypravěčka - 18. prosince 2011 17:33

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Zem je zdevastovaná tak jako tak. Viděl jsem nájezd Tatarů a Zlaté Hordy. A mnohem víc. Ale nikdy... nikdy jsem neviděl to, co během té naší poslední války. Naprostou zkázu. Váš vzduch je otrávenej, voda taky. V tělech vám koluje jed. To je mnohem horší než povraždění a vypálení pár vesnic." Byl k tobě takhle otevřený a komunikativní proto, že jsi ho měla v hlavě, nebo takový byl normálně? Když nemusel do boje, když byl v dobrém rozmaru... Přece jen za ta staletí se hrany obrousí, člověk dospěje a i největší testosteronový hrdina se trochu zklidní. Opravdu? Ale některé věci se nemění. Esence povahy, kterou má každý vevnitř. Jakkoli kruté byly časy na úsvitu Ruské říše, rozhodně byl Ajrat férovější než všichni manažeři a pohlaváři dnešní doby. A co je smutný, jistě bys to mohla říct i o kdejakém lstivém Varjagovi z Gunnarova okolí. "Olga... Hm, je to Hilda. Ale ano, znám ji dlouho. Dalo by se říct, že je čtvrtá. Vždycky s námi byla, bok po boku jsme uvíznutí v čase a v tomhle světě bojovali zaštíceni magií naší matky." Ve vousech se mihl úsměv, nepřítomný a nehezký. Vlčí. Zvláštní, že tentokrát na tebe neútočily vidiny. Asi to měl pod kontrolou. "Je fajn mít vedle sebe valkýru. Akorát ji nesmíš nasrat." Další úšklebek. "Dmitrijevič je mladší, o hodně mladší, ale na obyčejný lidský život už toho zažil hodně. Pamatuju si, že jsme ho potkali..." zamyslel se. Když žiješ tak dlouho, sto let pro tebe nic neznamená. "V carské armádě. Petr táhl na Švédy a my neumíme nic jinýho než bojovat, tak jsme tam byli taky. Byl důstojník u jezdectva, kam jsme se - jak jinak, když jsme Jezdci - přimíchali. Hildu strhla bojovnická vášeň, tak ji tenkrát málem postavil před polní soud. Ona vždycky měla svoji hlavu. Tančila těsně na hraně meče, který jí mohl stít hlavu." Nevymýšlel si. Proč taky? On neměl pocit, že by ty informace byly nějak závažné, ale zase nebyl hloupý, aby ti řekl naprosto všechno. A taky se asi dost nudil a byl rád, že... prostě že je. Venku, aspoň obrazně. "Takže ano, známe se dlouho. I když se pořád mezi lidmi rodí výjimeční, těch, co dokážou plout skrz staletí, není mnoho. Přežijí o půl století déle než lidé... a pak zhasnou. Nevím, čim to je, ale v minulosti jsem potkal silnější čaroděje. Vaše síla, jakou jsem cítil v mauzoleu, je jen zlomek. No a co bude tvoje cena za mou svobodu?" Konečně se na tebe zase podíval.

Natalja Zacharová - 18. prosince 2011 17:54

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Ségra Hilda.“ uchechtnu se. Ale představa těch čtyř na bitevním poli mi už tak vtipná nepřipadá. Rozhodně to kdysi muselo být dost terno. “Vítej v jednadvacátém století.“ dokončím svou druhou cigaretu a zapochybuji o tom, že bych si měla dát další. “Mno, věř tomu nebo ne, ale já nasrala už horší lidi, než je Olga.“ promnu si zkřehlé ruce. Zima začíná zalejzat všude. Pomalu ale jistě. Uvažuji, jak dlouho tu budu chtít s ním ještě zůstat. Ale je tu klid a já nestojím o další Olžiny pohledy a přítomnost magora Volkova. Poslouchala jsem jeho vyprávění z minulosti. To jak se setkal s Dmitrijevičem mne zajímalo, ale ve finále to byla informace stejně cenná, jako kdybych mu oznámila, že je venku zima a sníh. Akceptovala jsem to, ale rozhodně se to nedalo nijak použít. “Moje cena za tvou svobodu?“ pobaveně se na něj podívám. Snad si ze mě dělá jen srandu. “Frajere, já budu ráda, až mi zmizneš z hlavy a budu mít v duši klid, žádného černého nájezdníka kroužícího kolem srdce.“ Pohledem sklouznu po jeho zbroji do míst, kde by měl mít srdce. Zajímalo by mne, jestli je taky černé?

Vypravěčka - 18. prosince 2011 18:06

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Ajrat si vědoucně odfrkl. "To by mě zajímalo koho. To, že je Hilda svázaná magickými pakty, neznamená, že je beránek. Nikdo z nás není." To byla pravda. Nebyli lidi a v šachu je mohla držet jen nějaká neporušitelná smlouva, nějaká magie, jejich vlastní kostlivci ve skříních. V mysli ti vytanula nejasná vzpomínka na babiččina vyprávění. Nikdy to nebyly obyčejné pohádky. Už bys nedokázala přesně říct proč. Možná... vykreslením těch postav? Nic nebylo černobílé. Každopádně nejednou v nich naznačila, že bytosti z jiných světů mívají svoje vlastní kodexy, kterých se na rozdíl od lidí drží. Ať už dobrovolně, nebo je tím omezena jejich existence. Dává to smysl. Kdyby si bytosti, které tě jedním tahem stáhnou z kůže, mohly dělat, co chtějí, svět by opravdu přestal existovat. Ať ten váš, nebo jejich domovský. "Dobrá, tahle dohoda se mi líbí," připustil nakonec a narovnal se. Natáhl k tobě ruku v bezprsté rukavici. Přišla chvíle, kdy zjistíš, jestli se ho můžeš dotknout. Ani plácnutí, ani podání ruky. Stiskl tvoji hubenou paži kdesi před loktem. Bunda tě nemohla zachránit od modřiny po jeho medvědím stisku. Anebo tam nebude? Buď jak buď, byl to výplod tvojí mysli. A pro tebe tedy skutečný. "Hm, ale to jsem tak špatnej společník, že budeš ráda, až se mě zbavíš?" popíchl tě, když tě pustil.

Natalja Zacharová - 18. prosince 2011 18:19

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Neboj se, nezapomněla jsem, co jsi zač. Hezkej kukuč a úsměv schovanej ve fousech fakt nestačí k tomu, abys holku oblbnul.“ ujistím ho. Navíc, Olga nám každou chvíli demonstruje svou skutečnou moc. Mě to bude napořád připomínat už jen ten její přívěšek na krku. Tak či tak, jsem ráda, že nad nimi drží něco nebo někdo ruku a ukazuje varovné „ty ty ty“. Je mi jedno, jestli to je Tatík shora a nebo Mamka Země zespoda. Hlavně, že tu nejančí. Koutkem oka zahlédnu pohyb, Arjat ke mně vztahuje ruku. Narovnám se a čekám, co bude. Když ucítím jeho dotyk na svém předloktí, dostane se mi odpovědi na mou otázku. A bolí. Podívám se mu do očí. Adrenalin pomalu zaplavuje moje tělo, srdce mi buší rozčilením. Nesnáším, když na mě někdo šahá bez dovolení. “Pusť!“ procedím zpola skrze zuby. Svaly na tvářích pulsují napětím. Přimhouřím oči, když jeho stisk povolí. “Jsi ten nejhorší společník, jsi chlap.“ doplním. “Chlap v hlavě mi nikdy nepřinesl nic dobrého.“ pomalu se snažím uklidnit. Nekřičím, zbytečně bych upoutala pozornost těch uvnitř. Mluvím pomalu a s rozmyslem. “Ještě jednou na mě sáhneš bez mého svolení a já si nasadím ten zasranej amulet a budeš mít po ptákách, kapišto?“

Vypravěčka - 18. prosince 2011 18:33

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Asi jsi polechtala jeho ješitnost, protože se přesně takhle uculil. "Hezkej kukuč, jo?" protáhl a vycenil zuby jako vlk. Chlapa by to nepotěšilo snad jen tehdy, kdyby mu to říkala jeho vlastní babička. Anebo cizí babička. Ajrat se dobře bavil. I když tu nebylo mnoho světla, stačilo, jak mu blýskaly tmavé oči. A i kdyby se rozesmál na celé kolo, nikdo krom tebe by ho neslyšel. Cítila jsi, jak se vevnitř soustředí. Nesahal na tebe fyzicky, ale psychicky tě "osahával". "Na holky?" podivil se, jako by tvoje chování nešlo ruku v ruce s tím, co věděl. Nebo si myslel, že to ví. "Jen jsem potvrzoval naši úmluvu. A to, že jsem desítky let neměl babu, neznamená, že skočím po všem, co se hejbe." Asi si tvoji reakci vyložil po svém. I když tě popichoval a s trochou námahy by si dokázal hrát i s fyzickým vnímáním tvého těla, nevypadalo to, že byl měl nějak zájem. Leda kdyby chtěl zkusit to, co říkal na začátku.

Natalja Zacharová - 18. prosince 2011 18:42

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro No dobře, vyjádřit se o sobě, jako o holce, je krapet mimo mísu. Rozhodně jsem ale neměla na mysli sdělit mu, že se cítím jako individuum. Nebudu se před ním shazovat Jeho reakce na mou výhružku mě zchladila. Když zmínil stvrzení úmluvy, vybavilo se mi, že takto kdysi opravdu stvrzovali pravost a ryzost obchodu. Naše „jelito, kopyto, platí to“ by ho zmátlo asi stejně, jako on teď zmátl mne. “Sorry,“ houknu omluvně. “Půjdu dovnitř a ty, pro své vlastní blaho, bys měl skočit zase tam, odkud jsi vyskočil. Nejsem si jistá, jak moc nadšeně by Hilda… Olga reagovala, kdyby tě viděla.“ pomalu vstanu. Zadek zmrzlý, nehty namodralé zimou. Tohle bude na horký čaj s vodkou. “Amulet si nebudu brát, pokud nebudeš nic zkoušet. Pak můžeme probrat možnosti, jak tě dostanu ze své hlavy a ty se osvobodíš.“ Počkám, až jak se rozhodne. Nechci vcházet dovnitř s mou psychickou iluzí po boku. Mám jisté tušení, že Olga něco čuchala. Zjištění, že mám v sobě Arjata by nemuselo být v tuhle chvíli nejvhodnější. Navíc cítím, že potřebuju ještě klid.

Vypravěčka - 18. prosince 2011 18:53

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Dobrá, nech si to pro sebe, ale i když jsem starej, proti holkám s holkou nic nemám," ušklíbl se zase a na tvoji pobídku, že se vracíš, vstal. Podíval se ke svítícímu oknu. Zamyslel se. "Máš pravdu. Ani já nevím, jak by sestička reagovala. Ale docela rád bych věděl, jestli ji nový časy semlely, nebo..." Stočil oči k tobě. "Nechceš to pro mě nějak nenápadně zjistit? Na čí straně stojí? Jak ji znám, tak by odpověděla, že na své, ale je s Dmitrijevičem už dlouho. A on nás s bratry neměl moc rád, viděl v nás hrozbu. Což mu nemám za zlý a lichotí mi to." Zase ten vlčí úsměv. "Jak jsem říkal, někdy je dobrý mít po svým boku valkýru. A Dmitrijevič to moc dobře ví."

Natalja Zacharová - 18. prosince 2011 19:05

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Chápu. Vidět dvě holky v sobě je sen každého chlapa. I těch, kteří žijí staletí. Já si nad tím jen odfrknu a posměju se. Chlap. “Uhodls, nechci. Mě zajímá, jaké podá vysvětlení nám. Jestli pak odpoví na nějaké otázky, které tíží tebe, je mi jedno. Vysvětlení chci já.“ rukou sahám po klice. “A teď už zalez.“ vstoupím dovnitř a vracím se do kuchyně. Něco horkého k pití by bodlo. Je mi zima a tak nějak cítím, že mě pořád bolí předloktí, které si mimoděk ještě mnu.

Jevgenij Josefovič Volkov - 18. prosince 2011 20:28

Volkov byl zmatený.Hodně zmatený nemluvě o tom že byl řádně mimo už tak celkově. " Tma nechce pustit, ta která udělá z každého volkova?" ujišťoval se jeslti všichni myslí tu samou tmu nebo ne. Každopádně se dál spokojeně věnoval jídlu. "He spát venku proč Vlk chce vědět kde je doupě tady." vysvětloval trpělivě. Nevěděl proč to nechápe. " Vlk si myslí že má v mozku gulášek potřebuje vyjíst zase." Dodal smutně zdálo se že začně mít světlejší chvilky. Ale nikdo netušil na jak dlouho vydrží mluvit až takhle k věci bez zásahu Larissy. " Pozdravuj kouřáky." Odpověděl Natajle a začal sen nebezpečně usmívat.

Olga Orlovská - 18. prosince 2011 22:07

Volkov, (Natalja) Dělá mi trochu problém se teď v noci soustředit na Volkovovy vejšplechty. Ale tuším, že oba myslíme to stejný, takže zahuhlám souhlas. Takhle jsem si svoji družinu teda nepředstavovala. Ti dva, se kterýma se dá aspoň nějak komunikovat, jsem poslala za jinou prací, a na krku mi zbyl magor, ženská pravděpodobně v komatu a věčně nasraná kostlivkyně. "To asi moc dobře nepůjde, Volkove, Larissa je pořád v limbu, tak se ve svým vlastním zájmu vzpamatuj," odtuším trochu nabručeně. Když chtěl, byl docela dost při smyslech. Třeba v tom lágru. Opravdovej blázen vypadá jinak, dle mýho. Dál se věnuju jídlu, ale za chvíli ho mám spořádaný. Vezmu do ruky Zacharové amulet a prohlížím si Váňou vyryté znaky. Byl dobrej nápad, že si ho sundala? Nezdálo se, že by se dělo... něco. Cokoli. Uvidíme, ale nerada bych, aby ten jeden z mála koutů klidu, co v tomhle světě mám, skončil jako Mauzoleum. Přijde mi, že je tam Natalja nějak dlouho, ale možná se mi to zdá kvůli tomu, že mám takovou společnost. Přesto zatím nevstávám, jsem zvědavá, jestli se Zacharová cigaretou uklidnila a jestli mi něco řekne, nebo se spíš bude ptát. Pokud ne, pudu spát. Zejtra ráno s nima stejně Dmitrijevič bude chtít mluvit, tak jim to kdyžtak řekne on. Pohrávám si s amuletem a vzhlédnu, když zaslechnu bouchnutí dveří. Oproti čerstvýmu vzduchu zvenčí to tu voní slaninou a cibulí.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 19. prosince 2011 02:10

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Cesta Prudce zabrzdím. Tedy, tak prudce, jak jen mi to sněhové podmínky dovolí. Výcvik. Mě osobně cvičili v tajných jednotkách GRU dobře. Nesnažím se předstírat. Prostě se to stane reálné. Pro mě ano. Je to nová pravda. "Ty si myslíš, že seš chytrá co?" Začnu zvyšovat hlas. Otočím se na ní a hrozím ukazováčkem. Jakobych jí chtěl nabodnout. "Naše holky nás pořád serou. Jako ty. Donekonečna. Nemůžem zajít ani na vodku, ani po práci na kuželky ani...ani na ryby. Tak prostě jedem na ryby jasný? Je mi jedno kdo to zakáže a koho kurva budeme muset zabít." Chytnu zase volant a otočím se čelem dopředu. "Máme blbej den. Policajti nám zabavili naše fáro. Ta sněhová kalamita odřízla většinu cest. Ale prostě ne. Nemohli jsme jít domů a dát si pitomje grog. Ty dvě megery, co s nima žijem, zase řáděj. Seru na to." Buším nepříčetně do volantu. "Seru seru seru seru seru seru seru." Buším pěstma. "Je mi úplně u prdele, jestli budem muset pruty někde ukráct. Chci si jenom zalovit na zamrzlý řece. Do prdele, zbláznil se svět nebo já." Usměju se smíchem šílence. "He. Jasně. Jasně, že ten posranej svět, co staví ekonomiku do nebezkých hoven. Já chci svoji řeku, kamoše, pobavit se o sportu a cejtit přírodu. Takže buď pojedeš s náma a budeš držet hubu, nebo tě vysadím hned tady. Jasný?" Otočím se zase k ní a vyštěknu až mi od pusy odlétnou sliny. "Jasný?!" Kůže volantu zavrzá, jak jsem jí pevně sevřel. Sokolov ví, že jsem si teď naprosto a úplně vymýšlel. Ale já ne. Byla to lež? Ne, pro mě ne. Pro mě, je to nová realita. Aspoň an chvilku. ...

Vypravěčka - 19. prosince 2011 03:57

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj, Anton Prudké brždění v těhle podmínkách nebyl zrovna dobrý nápad, byť za volantem seděl zkušený řidič. Auto možná nemělo zimní pneumatiky a silničáři zase zaspali, řidič za vámi vztekle zatroubil a tak tak se vám vyhnul, když sebou auto smýklo jako poplašená kobyla. Nikolaj se i přes rozhodnost předvést divadlo svého života pevně chytil volantu, aby zabránil nejhoršímu. Zrovna jste projížděli lesem. Štěstí, že jste nebyli u nějakého srázu velkého, protože zdivočelé auto sebou cuklo ke krajnici, kde ho Nikolaj stačil získat pod kontrolu, že o kmen stromu jen sramoval pravé zrcátko a trochu otloukl dveře. Problém byl v tom, že jste sjeli z asi dva tři metry strmějšího kopečku - a jak auto dostat zpět nahoru? Zastavili jste. Aída se křečovitě držela sedadla před sebou, aby nepadla na Antona, protože jste byli trochu nakřivo, a Nikolaj využil situace, aby na ni pořádně zaprskal. Možná za ten jeho hysterický smích mohl i kus adrenalinu, co vám ještě tepal v žilách. "Myslím, že se teď kvůli tobě budeme muset vysadit všichni," odpověděla nakonec, když se vzpamatovala. Ale moc se jí do vánice nechtělo. Pořád očima sledovala lžíci, která se svezla úplně na kraj palubní desky napravo, a i když se nemohla točit, protože se zasekla, pořád sebou marně cukala. Nikolaj v náhlém bílém tichu slyšel, jak jí buší srdce. Přesto si zachovala tvář. Nekřičela, nehysterčila. Jo, tahle by dělala mafiánskému manžílkovi dobré jméno. Kdo ví, jestli taky neměla svoji temnou minulost. Jako vy. Jako každý člověk. Prohledala kapsy kožichu a natáhla si kožené rukavice s kožešinou vevnitř. "A mimochodem, když jste takoví drsňáci, co pro lov na ryby ukradnou auto, proč s takovýma ženskýma jste?" neodpustila si rýpnout, když konečně s odhodláním otevřela dveře a vystoupila. Věděla totiž, že v téhle situaci jí neujedete. Stoupla si vedle auta a zase se schoulila do kabátu.

Anton Sergejevič Sokolov - 19. prosince 2011 11:12

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Nehoda Nikolajovi došla nejspíš trpělivost a tak dupnul na brzdy. K smůle nás všech to ale nedopadlo tak jak si asi představoval. Skončili jsme v lese mimo cestu a zpátky na silnici nevyjedeme. Potom ještě nezapomene zakřičet na Aidu což měl asi celou dobu v plánu kromě toho sjetí z cesty. "Tak to se ti povedlo." Řeknu Nikolajovi když je klid. Stále jsem ještě v trochu pokroucené poloze z toho jak s námi auto trošku házelo. Aida ještě dodá jednu svých nedůležitých poznámek a pak už vyleze z auta ven. Konečně klid. Teď když je venku mám alespoň možnost si s Nikolajem krátce promluvit. "Překvapuje mě jak jsi ty roky před tím vůbec dokázal přežít." Potom se přesunu blíž k němu abych mohl šeptat. "A ještě jedna věc. Do toho kufru jí zavřel nějaký mág. Teda nevím jistě jestli to byl mág ale nějaká magie tam byla. Jen ne že až vylezeš jí začneš vyslýchat jestli její manžel neumí kouzlit. " Když skončím s tím co jsem chtěl Nikolajovi říct tak přelezu dopředu na místo spolujezdce a začnu se prohrabovat v přihrádce. Snad tam bude nějaká mapa. Bylo by dobré vědět kudy je to k lidem nejblíž. No v nejhorším si vezmu stopa. Jakmile skončím tak vylezu ven z auta a pořádně si zapnu bundu.

Natalja Zacharová - 19. prosince 2011 12:38

Dala jsem si dvě cigára, která trvala o něco dýl, než je normální. Ale je to pochopitelné. Nechtělo se mi být s těma dvěma uvnitř, venku bylo líp a hlavně tam byl klid. Když jsem se vrátila zpět do komůrky, jako první jsem zaregistrovala Olgy pohled. Možná jsem ho mimoděk vyhledala, abych věděla, jak se bude tvářit, až se vrátím. Co čumíš opětovala jsem jí svůj pohled s všeříkajícím výrazem. Pohledem sjedu k amuletu, se kterým si hraje. “Tebe to nepřestane bavit co.“ projdu se místností. Mám chuť na pořádný černý čaj. “Mimochodem, kde jsou tamti dva? Nikde jsem je tu neviděla. Larissa nevypadá moc živě, Volkov je napůl mrtvej… jak dlouho nás tu plánujete nechat?“ ptám se Olgy mezitím co si připravuji hrníček, do kterého nasypu pořádnou hrst sypaného černého čaje.

Olga Orlovská - 19. prosince 2011 17:24

Natalja, Volkov Na obyčejný lidi na ulici možná její hnusný pohledy stačily, na mě ani na ostatní z branže však ne. Tvářím se neutrálně, což u mě, kdyby to věděla, že si z ničeho výjimečně nedělám prdel a jsem vážná. Situace na posrání mi smazala věčnej úšklebek nebo aspoň svéhlavou jiskru v očích. "Nevím, o čem mluvíš." A tentokrát to není úskok, myslím to vážně. Co mě zas nemělo přestat bavit? Položím šperk na stůl, ale pořád na něm mám položenou ruku. Volkov se ho po minulých událostech asi nepokusí sundat. Já sama nevím, co by to udělalo, jak by na něj ta magie reagovala, když on je napůl něco, proti čemu to Váňa vytvářel. Podezřívavě zúžím oči, to, že ji mám neustále v hledáčku, moc příjemný není. Kde jsou ti dva... Larissu a Volkova nemůže myslet, o těch to ví. Takže Jezdci, co jinýho. Proč se ptá jen na dva? Že by se jí podařilo v Mauzoleu Ajrata zabít, že by to věděla, protože s ním byla propojená nejvíc? "To nevím. A co je s Ajratem? O tom něco víš, když se ptáš jen na dva?" Otázka, jak dlouho tu budou, zatím zůstane viset ve vzduchu. Tohle je důležitější. Mám neblahý tušení a začínám ztrácet půdu pod nohama. Dokud maj lidi uniformy a jsou na druhých stranách barikády, je všechno křišťálově jasný, dokud vím, koho zabít, kdo je nepřítel, je to v pořádku. Ale Jadwiga vždycky všechno komplikovala. Životy všech kolem sebe. Ona je to naše jabko sváru, ona může za to, že mí bratři skončili pod tunami žuly a mramoru. Ale opravdu nedokážu říct, co by se stalo, kdybysme je fakt osvobodili do té podoby, v jaké existovali kdysi. Byli by nasraní. Ale přidali by se ke své matce, nebo sestře? Nebo k nikomu? A co Dmitrijevič?

Natalja Zacharová - 19. prosince 2011 17:32

“Jo, to ty obvykle nevíš,“ zamumlám si sama pro sebe v odpověď Olze. Ptala jsem se na její neutuchající zájem o amulet, ale zřejmě se jí jen líbí, jak jsou korálky a kostičky zastavěné za sebe na šňůrce. Nejsem si jistá, jestli je to jen můj pocit, ale atmosféra tu začíná houstnout. To se mi obvykle stává, když někde trávím víc času než jen pár minut. S Olgou to je tak trochu na ostří nože. Já se za to nestydím, ale nejsem si jistá, jak bych dopadla, kdybych ji začala konfrontovat fyzicky. Valkýra naše. Pche. Teplejší vodou jsem si zalila svůj čaj, konvici jsem nenechala dojít do stádia, kdy píská varem. Můžu si tak dopřát hlt čaje hned zkrátka. C-cože? Zaskočilo mi, při Olžině otázce a tázavě jsem se na ní přitom dívala. Jsem tu blbá jenom já, nebo.. “Eh, já se ptala na ty dva maňase ze Specnazu. Od mauzolea jsem je neviděla. Tak mě to zajímá. Nic víc, nic míň.“ dodám ke své odpovědi. Přiložím si hrníček k ústům, foukám do něj zblízka a vychutnávám si pomalu horký, hořký černý čaj. Co vím o Arjatovi? Vtipné, fakt vtipné

Olga Orlovská - 19. prosince 2011 17:51

Natalja, Volkov Její rýpnutí přejdu mlčením. Možná jsem ho doopravdy neslyšela. Ano? Jako by mezi náma vyskočila divná časoprostorová díra. Anebo jsem prostě přepracovaná... a moc dlouho pracuju v utajení (i když jak se to veme). Už vidím bubáky tam, kde nejsou. Nebo zbožný přání? Oprášit zbroj, která mi tam v Mauzoleu vyrostla jako druhá kůže, přestat kladivo schovávat jako lacinou cetku, kterou teď nosí kdekdo, kdo stěží ví, kdo byl vlastně Thór... Jo, to by se mi líbilo. A ti, se kterýma jsem něco podobnýho naposledy provedla ve velkým stylu, se rozplynuli jako rusalky. Do prdele s tím. Se vším! Potřesu narezlou hlavou. "Mají svoji práci. V mauzoleu nám nemohli moc pomoct, tak jsem je poslala čmuchat jinam. Tuším, že jim to bude nějakou chvíli trvat, je to daleko. Vy byste se měli dát dohromady," tvář mi zbrázdí kyselý úšklebek, je ironií, že nejvíc při životě tu vypadá ženská, která by první pořádnou zimu asi nepřežila, "a pak musíme pokračovat v hledání Čerenka. Pořád nám tu ve vojenským špitále leží ten chlap, co mu vytrhl jazyk, ale když je Larissa mimo, nevím, co s tím. Čím míň lidí o tom bude vědět, tím lepší to bude. Už tak máme průserů až nad hlavu. S mauzoleem, s Leninem..." Nahlas vydechnu, zafuním jako rozzuřenej bejk. "Je expert na zametání stop takovým tím šíleným způsobem. Dělal Němcům pěknej zmatek, nechával jim dárečky, co způsobily chaos. Stejně jako v mauzoleu. Nemáme vůbec žádný vodítka krom toho chlapa, ale... co když je to jeden z těch dárečků? Trojskej kůň. Neříkám, že Larissa byla pro nás kdo ví co, ale odrovnat si někoho dalšího se stejnou schopností, nebo hůř... nakazit ho čímsi čerenkovským?" Vztekle drtím slova mezi zuby a svírám amulet, jako bych ho chtěla rozdrtit na prach. Pořád lepší, než kdybych si hrála s vidličkou, co mám kus od sebe na talíři.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 20. prosince 2011 01:20

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Bouračka Koukám na Sokolova a stydím se. Tak trochu. Vlastně za svoje chování nemůžu. To ta ženská. Neumím se chovat ve společnosti někoho. Taky jsem byl dost dlouho odstavenej. Starý návyky se probouzej. Některý rychleji, některý pomaleji. Jak všichni vystoupí, mam chuť běžet do lesů. Do studeného zasněženého tmavého lesa. A ztratit se. Napořád. Opřu se čelem o volant. "Sakra." Šeptnu pro sebe. Pak vystoupím taky. Kontroluju, jak moc je auto v háji. Pochybuju, že by jsme s Antonem auto vytáhli na silnici. Těžko. I kdyby na to naše schopnosti stačili, kvůli tý ženský je nemůžeme použít. Hledím na ni svím jedním vyčítavým okem. Jasně. Naboural sem já. Ale ONA za to může. Zazubím se. "Perfektní." Vycupitám na asfaltový koberec. Už jsme odbočili z dálnice, takže tady není takový provoz. Přes to, nechce se mi vzít stopa. Blbej nápad. "Takže nás čeká pěší tůra?" Dám ruce do kapes péřové bundy a najednou jsem moc rád, že jí mám. Hledím do bílé tmy přede mnou. Až nastane noc, pro ostatní to nebude nic hezkého. Mě osobně je to jedno. Změním se do vlka a odběhnu pryč. Jenže stejně tak jako já nepotřebuju Antona nyní, bude mi chybět později při řešení úkolu. A i naopak. Tak jak jsem Antonovi k ničemu v jednání s lidmi (opravuji - převážně ženským pohlavím) tak mu budu nápomocen v přímích střetech a záškodnických akcích. Na informaci o mágovi nereaguju nijak. Raději. V hlavě si to pak poskládám a zkusím nad tím zapřemýšler. Nejde to moc dobře. Může to znamenat cokoliv. Od boudy po blbou náhodu. Vzdychnu. "Antone? Máš nějakou mapu nebo něco?" Sejdu ze srázu zase do auta. Z palubní desky seberu lžíci a přitulím si jí k hrudi. Není nad kouzelnej kompas. ...

Vypravěčka - 20. prosince 2011 13:35

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton, Nikolaj Aída kupodivu mlčky postávala opodál, ale oba vás pálily její černé oči ve vašich zádech. Jako správná panička očekávala, že chlapi se o to postarají a jí že bude stačit hezká tvářička a ostrý jazyk. Anton se prohrabal v zásuvce. Mapu sice našel, otázkou bylo, kde jste se nacházeli. Určitě někde "blízko" Moskvy. Což v Rusku znamená velice širokej pojem. Kvůli špatnému počasí, nesoustředěnosti řidiče a vůbec celé smůle, co se vám s úsměvem přilepila na paty, jste klidně mohli někde špatně odbočit. Na rozdíl od Sibiře byla tahle oblast hustě osídlena, všude se dalo narazit na nějaké chatky, domky, městečka nebo aspoň železniční trať. A protože jste původně jeli po M sedmičce, Anton za pomoci jednookého hledal vaši přibližnou polohu. Asi někde mezi Petuškami a Kostinem, což znamená, že první větší zastávka, Vladimir, by v lepším počasí byl nedaleko, tak třičtvrtě až hodinu cesty. Lžíce byla pořád neklidná, teplá a chvějící se. S magickými předměty je potíž. Jak je zastavit, když jste je probudili? Naštěstí lžíce není zas tak nebezpečná věc, i když zrovna Nikolaj by si jistě vzpomněl na vtípky o vylupování očí lžící. Tady pod větvemi smrků nesněžilo tolik. Aídu přestalo bavit postávat, tak si s otevřenými dveřmi sedla do auta, aby snáz udržela teplo. Dívala se na Nikolaje, ale jeho ješitnost mohla sklapnout - zajímala ji ta lžíce.

Larissa Anya Dragoslava - 20. prosince 2011 19:59

Probuzení Tma zářivé noci, stíny ztichlého lesa, bělostný měsíc zářící v úplňku. Vše se to odráželo od hladiny tůňky, ve které jsem měla smočené nohy. Zlehka jsem jimi pohybovala v prozíravém rytmu. Kolem mne byl klid, snad jen vítr občas pročísl stébla trávy a pohrál si s mými vlasy, které se mi spouštěly, až do půli zad. Opřela jsem se o ruce a se zakloněnou hlavou pozorovala hvězdy. Nebe tu noc bylo bez mráčků a pokryto tisícovkami hvězd. Zdálo se mi, že kdyby tam bylo jen o jednu navíc, nebe by už nebylo toliko krásné jako teď. Vítr se vznesl a s ním ke mně zabloudila i krásná vůně růží. Prve jsem si jich nevšimla, ale jsou vysázené všude kolem mne. Zhluboka jsem se nadechla a sklonila se nad tůňku. Můj zjev se zrcadlil na hladině. Poblíž mne se zatřásly stromy a snad se mi to jen zdálo, ale jakoby se v nich pohnuly stíny. S úlekem jsem se tím směrem otočila. Vítr utichl, ani větvička se nepohnula. Tušila jsem, že je něco špatně, takový klid nebývá nikde snad jen… myšlenka zamrzla stejně jako mé okolí. Po chvíli se vše pohnulo mým směrem. Poupata květin, větve, ba dokonce i samotné kmeny stoletých stromů se ke mně klonily jako bych byla magnet a oni železo, které přitahuji. Z úst se mi vydral chraplavý výkřik, než má maličkost zmizela pod hladinou tůňky. Říká se, že než umřete promítne se vám před očima celý váš život. Takový film nebo spíš trailer, upoutávka toho, co už nezažijete já viděla jen ty stromy a nebe, co se klonily nad hladinu, co mi byla pořád vzdálenější a vzdálenější… „Arjatovi…“ vyklouzlo mi z úst. Jazyk se mi lepil na patro, měla jsem žízeň. „vtipné,“ zarazila jsem se a zamrkala. Co to melu? A kde to jsem? Pohledem jsem si prohlížela celou místnost, než jsem se zastavila na lapači snů. K čemu to? Co jsem živa, nikdy mi to nepomohlo. „Sakra,“ zachraptěla jsem a posadila se. Hlava se mi točila jako bych si před chvílí dáchla s bratránkem a velkým alkoholikem Igorem. Co on do sebe nalil… Zakroutila jsem hlavou a rukou si promnula krk, ve kterém mi nepříjemně luplo. Pro Boha, jak dlouho jsem ležela?

Anton Sergejevič Sokolov - 20. prosince 2011 22:53

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Cesta pěšky S auta vylezu společně s mapou a tu hned rozprostřu na kapotě ze které ještě před tím shrnu napadaný sníh. Teď nastává to nejtěžší. Najít kde teď vlastně jsme což bude asi chvilku trvat. Takže. Jeli jsme z Moskvy tímhle směrem. Moc jsme toho neujeli takže nejsme daleko. Jsme v lese..... Hledání chvilku trvá ale nakonec najdu naší přibližnou polohu. Nejblíže je tedy Vladimír. "Už to mám." Řeknu Nikolajovi. Přitom ukážu na město Vladimír. "Teď se musíme jen dostat sem a pak už to bude snadné. Asi bude lepší se dát na cestu než se počasí ještě zhorší." Jestli je to vůbec ještě možné. Ale myslím že jo. Měli bychom tam za chvilku být. Hádám že pro Nikolaje to nebude nic hrozného a já jsem zvyklý z domova. Jak to zvládne ona to netuším. A ani mě to nezajímá. Mapu zastrčím do kapsy u bundy a pomalu zamířím k silnici ze které jsme sjeli. pak se podél ní vydám směrem k Vladimíru. Jestli má dost rozumu tak si něco stopne u silnice. Alespoň od ní bude pokoj. Po cestě sleduji projíždějící auta a cedule abych alespoň trochu věděl kde jsem a kolik mi zbývá.

Vypravěčka - 24. prosince 2011 12:22

C Рождеством и с Новым годом! (S Rožděstvom i Novym godom) V Rusku se Vánoce sice slaví až 7. ledna, ale Děd Moroz a Sneguročka našich Specnaz se vám rozhodli dát dárek už teď. Můžete mi psát do pošty, co byste si přáli. Potkat nějakou postavu z vaší historie? Odehrát si zajímavou scénu z historie nebo nějaký návrh do budoucnosti? Přidat si malý bonus k vaší nynější schopnosti? Kdo ví, třeba vám to Děduška splní... Vánoční intermezzo Přátelství je přátelství, ale služba je služba. Vypadá to, že jsem poznal, co je to spam.

Natalja Zacharová - 25. prosince 2011 17:05

Dostalo se mi víc informací, než jsem chtěla. Je sice hrozně hezké, že mě Olga zatahuje do svých pocitů, ale s tím jí já jen horko těžko pomůžu, takže když se začne krabatět nad Čerenkem, jen se znechuceně ušklíbnu. Z horkého čaje je už jen půl hrníčku. Dost dlouhá doba na to, abych tu ještě zůstávala a povídala si s nimi. “Půjdu si ještě lehnout,“ houknu rezignovaně. Ráda bych něco prohodila k Olze. Úsměvné, jak dělá, že jí na nás záleží. Že jí záleží třeba na Larisse, která vlastně jako jediná může pomoci. Takže je jasné, že jí určitým způsobem záležet musí. Tohle je mi jedno, já mám teď svých starostí až nad hlavu. Odložila jsem hrnek s čajem a odebrala jsem se zpět do pokoje. Probuzenou Larissu jsem ignorovala. To, že vypadá jako mimoň a tváří se stejně, je normální. Já na tom byla stejně. Položím si cigára na stolek vedle postele, vysvléknu se a ulehnu. Času do rána habakuk. A některé věci se prostě přes noc nevyřeší…

Vypravěčka - 25. prosince 2011 18:32

Natalja, Larissa, Volkov Po nočním jídelním intermezzu jste šli dospat těch pár hodin do rána a mohli se dát definitivně dohromady, protože jak Olga říkala, vaše neschopenka skončila a Dmitrijevič po vás bude šlapat, aby vám zadal další instrukce nebo hlavně zjistil, jakým způsobem jste to doopravdy pohnojili a mohl se najít způsob, jak to dát zase dopořádku. Prvním rozkazem bylo pro Larissu dát Volkova do kupy, protože Olga začínala nad jeho blábolením skřípat zuby - přece jen byla to Larissa, kdo za něj orodoval, že mu uklidí v jeho pomatené palici. A Volkov se kupodivu cítil lépe. Líp než poprvé. Možná by stav čisté mysli mohl přetrvat déle, Larissa zase nebyla tolik vyčerpaná, protože už věděla, po kterých cestičkách se vydat. Olga právě seděla u velkého stolu v kuchyni, před sebou notebook, a mračila se. Dmitrijevič stál nad ní, ruce založené na prsou, a shlížel do obrazovky, kde jelo nějaké video. Zprávy. "... dílem nikoli vandalů, nýbrž rovnou teroristů," říkala právě hlasatelka. Mužský hlas k tomu doplnil komentář: "Domníváme se, že za touhle akcí stojí nějaká čečenská či osetijská teroristická organizace. Podle čeho tak soudíme? Slečno, ten hlídač měl vyříznutej jazyk," zavrčel ten muž zcela neformálně, "fakt si myslíte, že by to udělala obyčejná moskevská partička chuligánů? Samozřejmě to budeme ještě vyšetřovat, ale..." Valkýra se ani nepohnula, když záznam skončil. Dmitrijevič se tvářil jako bůh pomsty, že se tentokrát nezmohla na žádný jízlivý komentář krom tichého: "Kurva." Boris vám stroze ukázal ke stolu, sám zůstal stát. "Našli jste vůbec něco, co by nám pomohlo? Když jste to tam tak zdevastovali?" zeptal se kovovým hlasem. Teď už o zničení Mauzolea a ukradení Lenina vědělo celé Rusko. Jakkoli byla léta totality a komunismu zlá, byl to jeden ze symbolů téhle země. Spousta lidí ho pořád mělo v úctě coby jednoho z těch, kteří bojovali proti carismu. Nikdo nedokázal odhadnout, jak se lidé zachovají. V televizi padlo, že za to můžou Čečenci nebo Osetijci. Taky to mohlo dopadnout tak, že se Rusové seberou, ti radikálnější, a za takovou urážku prostě vymlátí jejich ghetta. Ne že by někomu ležel v žaludku osud Čečenců... Kdyby to nastalo, mohlo by to přerůst v nepokoje a kdo ví co ještě. Horší ale byl fakt, že by vám za zády byl právě Čerenko s možná už osvobozenou Jagou. "A co ti Jezdci? Jsou pryč?" Váňa pokrčil rameny. Zatím se neprojevili, tak snad ano. Snad je od vás Natalja úplně odstřihla a oni zanikli jako ranní mlha.

Vypravěčka - 25. prosince 2011 19:01

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja I přes výhružky sis nakonec náhrdelník nenasadila. Možná proto, že si s ním pořád pohrávala Olga a bylo pod tvou úroveň chtít tu cetku nazpět? Anebo jsi vevnitř chtěla, aby se Ajrat o něco pokusil, aby se znovu objevil a tys kouskem mysli cítila tu opravdovou, křišťálově čirou touhu polykat život plnými doušky. Žít. Svobodně žít. Nezklamal. Sotva jsi vklouzla do snů nesnů, opatrně, jako by něco třídil, vykoukl ven a prohlížel si tvoje vidiny. Protože dnes, i kdybys jindy nesnila, jsi je měla. Bylo to Ajratovou přítomností? Donutil tě snít? Vyplavil nějaké věci na povrch? Ale nepídil se po ničem konkrétním, působil zvědavě a místy i pobaveně. Nevidělas ho, neprobudila ses, ale pořád jsi cítila, že tam je a že tě sleduje. Pokud se ve snu objevil motiv pronásledování, byl to on. Pokud jsi někoho hledala, byl to on. Pak se ujal opratí. "O tomhle bys měla snít." Step a modré nebe nad hlavou. Bystronohý kůň, křik loveckého sokola... Vzduch voněl úplně jinak. Svěže a svobodou. Tohle bylo součástí Ajratovy duše. Tohle možná BYLA Ajratova duše. Její zlomek, esence zbavená násilí. Taková, jakou mohl mít jako dítě, když ještě nebyl zkažený. Vypadalo to, že noc s chlapem nebude tak hrozná, kdyby tě pak nezačal zlobit. Jak ti dal najevo, nebylas jeho typ, ale to neznamenalo, že se nemůže pobavit... přinejmenším tvojí reakcí. Donutil tvoje sny ubírat se nemravnými směry, ale nikdy to nebyl on. Akorát jsi pořád cítila v zádech jeho černé sešikmené oči a dravčí úsměv. Celou dobu nepromluvil. A nechal tě probudit se přesně na tom kraji, aby ses cítila frustrovaná. Aspoň chviličku. Jakmile jsi znovu usnula, přestalo to. I když... Zjistila jsi, že i přízrak v tobě asi spí, nebo přinejmenším sní. V jednu chvíli sis naprosto jasně uvědomila, že tohle není tvůj sen. A možná to ani nebyl sen, byl podivně nepokřivený, reálný... Další vzpomínka? Byla zima. Ajrat se rozloučil s Jadwigou, oděnou do sovětské uniformy, a vyskočil na koně. I jeho bratři. Jeli. Kamsi za svým cílem, přízraky, které budou děsit německé veterány ještě dlouho po válce. Vůbec by sis nevšimla na cestě něčeho zvláštního, kdyby Ajrat trpce nevěděl, že právě tohle mu bylo osudným. Amulety, co ťukaly ve větvích, byly dobře ukryté a podezřele připomínaly právě ty Váňovy. Ajrat se podezřívavě ohlédl... Právě tam, na nějaké zapadlé mýtině, je chytili. Neviditelná bariéra kolem nich jiskřila magií a tlačila tíhou víka sarkofágu. Přesně to připomínalo mauzoleum. Ajrat vystřelil po nějakém člověku, co stál za hranicí, ale šíp se rozpadl na prach, jakmile narazil do stěny. A ta se zužovala do středu. Jezdci couvali. I když byli napůl přízraky, srdce jim strachy divoce tloukla a to tvoje se přidalo do zběsilého rytmu. Narazili do sebe zády. Bariéra byla jen kousek od nich, cítili tlakovou vlnu magie, co z ní sálala. V nebi vzlétal hlas zaříkávače, gradoval. Ajrat se strachem i vztekem zařval a chránil si předloktími obličej...

Natalja Zacharová - 25. prosince 2011 19:31

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro V posteli jsem se zachumlala, zavřela jsem oči a s jistým masochistickým úmyslem jsem čekala, až Arjat objeví skulinu v mé mysli a vykoukne ven. Věděla jsem, tušila jsem, že nebude schovaný dlouho. Cítila jeho pohyb ve své hlavě, jak brouzdal mými myšlenkami a urputně jsem se snažila skrýt před ním obrazy ze svého dětství. Je to jen moje věc, nechci, aby mne kdokoliv litoval. Nechtěla jsem, aby věděl o babičce. Tu jsem před ním skrývala víc, než cokoliv jiného. Dokonce i ztrátu přítele jsem si nehlídala tak pečlivě, jako kouzelnou pramáti. Míjela jsem výjev za výjevem, před zavřenýma očima mi obrazy přeskakovaly jeden po druhém takovou rychlostí, až se slily v jeden. Z nekonečného tunelu zářivého světla se stal útěk před bílým světlem. Cesta přede mnou se zužovala víc a víc, otvor vpředu se uzavíral a já se snažila jej dosáhnout. Protáhla jsem se jím na poslední chvíli. A pak jsem stála uprostřed louky. Cítila jsem vůni koňského pyžma, nad hlavou výskal sokol a já cítila, jako bych zde byla doma. Věděla jsem, že to není má myšlenka. Tohle není místo, kde bych se ocitla dobrovolně. Byla to Arjatova vzpomínka. Nahánělo mi husí kůži to, jak jsem se zde cítila divoká, svobodná a nespoutaná. Žaludek jsem měla sevřený touhou vyskočit na koně a vydat se na lov. Zabít a vyvrhnout skoleného jelena. Vím, že bych z toho měla radost, že by mne to naplnilo a že bych se cítila hrdá sama na sebe. Věděla jsem ale taky, že tohle všechno nepatří mě. Chtěla jsem odsud pryč. Otočila jsem se za cizím dotekem, dlaní svírající mne na bocích a rty laskajícími mě na krku. Ucítila jsem parfém, který kdysi používal můj přítel. Nad hlavou mi zakřičel sokol a já pohlédla před sebe. V dálce jsem viděla černé Arjatovy oči, jak se ke mne upínají a čekají. Muž za mnou začínal být čím dál tím víc horlivější, touha a horkost se zmocňovali mého těla. Padli jsme do trávy propleteni v jeden vášnivý spletenec. Ale jeho oči… neustále jsem cítila jeho pohled. Probudila jsem se v mžiku. Oči upřené do stropu, byla jsem zadýchaná a snažila jsem se vstřebat svůj sen. Arjatův sen? Můj sen? Měla jsem v tom guláš. Černá náruč ale byla konejšivá a hvězdné nebe si ještě nevyměnilo pozici se sluncem a tak jsem opět usnula. Bosá jsem stála ve sněhu. Ukrytá v lese a sledovala jsem dění před sebou. Jadwižinu chaloupku a Arjata, který se s ní loučil. Udělala jsem pár kroků zpět do lesa. Za mnou nic než černo. Otočila jsem se zpět a Arjat tam nebyl. V dálce jsem zahlédla jen ujíždějícího koně. Rozeběhla jsem se za ním. Věděla jsem, že mu nemůžu stačit, ale najednou jsem tam stála a zírala na tři jezdce sevřené v magickém kruhu. Pomalu jsem vystoupila z lesa. Cítila jsem se být neviditelnou. Všichni kolem mne ignorovali, až na Arjata. Sdílela jsem s ním jeho bolest, nenávist a frustraci. Věděla jsem, jak moc se snažil proti magii bojovat, ale jeho vůle nebyla nic v porovnání se silou zaříkávače. Ráno po probuzení se mi hlavou honila jen jediná otázka. Nastražila to na ně Jadwiga?

Natalja Zacharová - 25. prosince 2011 19:41

Noc byla na můj vkus moc dlouhá a moc divoká. Člověk by se měl ráno probudit svěží, plný elánu do druhého dne. Ne jako uštvaný kůň. Vstala jsem z postele jako první. Nepraktikuji dlouhé válení se a rozjímání nad tím, jestli vstávat hned, nebo až za deset, patnáct či dvacet minut. Oblékla jsem se a šla jsem najít koupelnu, kde jsem provedla krátkou očistu a cosi, co šlo udělat s mými přeleželými vlasy. Vrabčí hnízdo domácí výroby. Vešla jsem do místnosti, kde už byla Olga i Dmitrijevič. “Bré ráno.“ Kurva, ranní ptáčata “Kafe?“ zeptám se. Nevyzní to jako zdvořilá otázka, zda-li si oni dají kafe. Chci vědět, jestli je kafe hotové, abych si mohla dát já. Tak i tak si půjdu horký nápoj připravit. Oba dva vypadali luxusně nasraně. Jejich zrak byl upřený do notebooku a z toho, co jsem zaslechla, to vypadalo na pořádný průser. “Kdyby nenašli toho bez jazyka, dalo by se to svést na Krotitele duchů a jejich ´Došlo k výbuchu plynovodu´.“ pokusila jsem se o zlehčení situace, ale pohledy Olgy i Dmitrijeviče byly dost výmluvné a tak jsem radši sklapla a usadila se ke stolu. Váňa, jako vždy, mouchy snězte si mě. Jen jsem se na něj krátce podívala a pak ho dál ignorovala. Jestli čekal nějaké díky, nedočká se jich. Já se ho o záchranu neprosila. Dmitrijevič nám dopřával husté atmosféry, že by i motorová pila měla problém s prořezáváním. Jeho otázky byly nejspíše směřovány na Olgu. Já se necítila v tomhle směru jako člověk privilegovaný k tomu, aby podával takové informace. Mohla bych si jít ještě zakouřit, než tu začne být opravdu horko

Larissa Anya Dragoslava - 25. prosince 2011 21:17

Probuzení No. 2 Hm, sakra. Promnu si oči, deku si přitáhnu k tělu a snažím se ignorovat tepání v hlavě, které se opět ozvalo. Jemné brnění se rozlévalo po celém těle. Sakra, sakra, sakra. Hlavu si složím do dlaní, na chvíli se to zlepší, ale pak mám pocit, jako bych se houpala na bárce v rozbouřeném moři. K čertu! Zakňourám a mezi prsty se podívám na příchozí osobu. Aspoň tu nejsem sama. Znovu si zakryju oči a obejmu se. Okamžik takhle setrvám, než mě přemůže únava a odeberu se do nekonečných vod snů. Jako předtím i teď se mi zdál sen. Byl toliko divnější, než ten předtím. Plula jsem u stropu nějaké místnosti a pode mnou byla dívka. „A teď je tu prázdno, tak velké prázdno,“ nevýrazný hlas se odrážel od stěn, ze kterých byly strhány obrazy a rodinné fotografie. Všechno se povalovalo kolem dívky společně s roztrhaným oblečením, na kterém se skvěly kapky krve. „Nemůžu se jí omluvit… skončila se mnou,“ věnovala si další, vražedný pohled plný nenávisti k sobě samé. Nebo k té druhé? Její fotka tu někde byla, zapadlá mezi ostatními. Černé vlasy měly rudé odlesky, jak na ně dopadaly sluneční paprsky. Malé rty byly roztažené do úsměvu, jasně modré oči, skrz rozbité sklo, zíraly do prostoru. To byla ona! Na první pohled nevýrazná tvář, ale když jste se na ní dívali déle, fascinovala vás a vyčnívala mezi dalšími tvářemi jako diamant v písku. Dívka se přerývavě nadechla. Vzduch jí pálil v průduškách jako kouř z cigaret, když si prvně potáhla. Chtělo se jí kašlat, vzduch v místnosti jí dusil, ale nebyla sto se z podlahy zvednout. Něco jí drželo na místě. Něco nechtělo, aby mohla jít dál… „Možná,“ zamumlala jsem, skrz husté řasy jsem se snažila poznat své okolí. Kde to jsem? Myšlenka se mi prohnala hlavou dřív, než jsem si vybavila své předchozí probuzení. Bylo mi líp. Mysl jsem měla jasnou a čistou, žádné vtíravé myšlenky ostatních ani vzpomínky na to, co se stalo. Byla jsem tam sama. Bohužel jsem nebyla sama i v místnosti. Mlčky jsem si vyslechla rozkaz. Tak dobře, dobře, zkusíme, jak na tom jsem. Kysela jsem se usmála. „Volkove?“

Jevgenij Josefovič Volkov - 29. prosince 2011 10:52

Dobré ráno spokojeně najedený a ve stavu kdy všude viděl tancující opice znovu ulehl. Probudil se podle jeho soudu o 5 minut později ačkoliv všichni ostatní asi už byli na nohou. Pomalu se protáhl a došle se umít bylo zábavné sledovat,že svět vypadá úplně jinak. Mozek možná regeneroval poškození, jenže poněkud špatně propojoval kabely. Zbývalo jen doufat, že se prohodí správně nebo dostanou zásah nějakým údržbářem. Dění v televizi i slova od ostatních vnímal tak na půl rozhodně,ale přispěl svou troškou informací. " Vlk viděl hodně věcí divné symboli,tetičku s kladivem...nebo strejdu? pak bratříčky nejspíš nastražený na nás. Ale pak udělali puf a zmizeli." jeho mozek si vyvolal vzpomínku a jeho obličej se s křivil bolestí. Jeho mysl mu připomněla že bratříčkové a on měli pouto s trochou štěstí by pouto mohlo fungovat, jen mít mozek dost čistý na to se v té zaplavě orientovat. Pak uslyšel svoje ctěné jméno. "Aaaaaanooooo?" řekl pobaveně a pak na Larrisu upřel prosebný pohled. " Potřebuji uklidit."

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 07. ledna 2012 01:31

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Pěší tůra Přikývnu Antonovi. "Jasný. Ve Vladimiru najdeme jinej způsob, jak se dostat dál. Tohle počasí nás nemá rádo." Kouknu do bílé tmy a nadechnu se. Přitom já tohle počasí miluju. Promnu si oči. Je to moje vina. Prostě pech. Na tohle jsem expert. V tom nejnevhodnějším okamžiku přijde fatální chyba. Někdy je to k smíchu, jako třeba teď ale co když se posere něco důležitějšího. Výčitky mi brázdí hlavou jako opilý hrobník vláčící vinu za sebou jako těžkou lopatu. Hodím oko na naši černou - bílou pasažérku. V tom sněhu a našem autě je krásná. Jenže co má v palici. To možná zjistíme. Antonovi se to asi nebude líbit a možná je to další chyba ale já ji tady nechci jen tak nechat. Na pospas. Moje svědomí si myslí, že blbost napravím dobrým skutkem. "Hele." Přejdu k ní, ke dveřím auta. Hledím na ní z vrchu. "Nechci tě tady nechat. Pudeš s náma? Doprovodíme tě do Vladimiru. Tam se pokusím zjistit, jak ti to jede do Moskvi. Když budeš hodná, dám ti i nějaký prachy." Ne, není to dobrej nápad. I když se dostane do Moskvi, její manžílek zavolá gorily a bude ve stejný situaci, jenom v jiným kufru. Ale to teď řešit nebudu. Prozatím...

Vypravěčka - 07. ledna 2012 01:50

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton, Nikolaj Aída vzhlédla od lžíce. Anton se vydal k silnici. V těch kozačkách to nebylo zrovna nejlepší. Bořila se do sněhu a několikrát se Nikolaje přidržela, když se po svahu drápala k cestě. Minulo vás auto. Cesta nebyla samozřejmě osvětlená a pěšky to v tomhle počasí do Vladimiru mohlo trvat jak dlouho, když autem tak třičtvrtě hodiny? Rozhodně se projdete. "Aspoň mobil? To ani jeden nemáte? Nemůžu se vrátit do Moskvy. Bude mě hledat. Na všech místech, který zná a ví o mně..." brblala, i když vás to asi nezajímalo. Jako by jí začalo docházet, do jakých sraček se dostala. Že by začala přemýšlet? Verva, s jakou se do vás v autě pouštěla, ji opustila. Kousala si ret, ruce zaražené v kapsách.

Vypravěčka - 07. ledna 2012 02:19

Larissa, Volkov, Natalja Larissa provedla Volkovovu duševní hygienu, tudíž byl zase použitelný, jak jen blázen z lágru může být. Dmitrijevič čekal na odpověď. Od někoho. Kohokoli. Tu Volkovovu zaznamenal, ale asi doufal, že se ozve někdo, kdo to má v hlavě víc v pořádku. A jelikož na jistou dobu u stolu zbyla jen Natalja s Olgou, upřel pozornost z valkýry na tmavovlasou. "Ještě něco se stalo, aby těch sraček, co se nám sypou na hlavu, nebylo málo," vrčel Dmitrijevič pro něj zcela netypickým vyjadřováním. "Jeden z nás, co jsme Jagu uazvírali do jejího vězení, se pohřešuje. A já od jisté doby na náhody nevěřím. Jmenuje se Arkadij Někrasov. Dám vám jeho adresu a adresy všech míst, kam většinou chodíval. Chci, abyste to, Zacharová a Olgo, prověřily. Určitě to bude stopa víc horká než ta v Mauzoleu. Zkuste to tentokrát neposrat." Natalje se splnil sen, jistě to bude krása mít za zadkem nabručenou valkýru a jít přímo do první linie. Jakmile se vrátil Volkov s Larissou, dostali i oni svoje nové instrukce. "Vy zajedete do nemocnice za tím chlapem bez jazyka. Dragoslavo, ty z něj dostaneš, co budeš moct." "Co když je to trojskej kůň?" namítla Olga dutým hlasem. Dmitrijevič nehnul ani brvou, ale v chladných očích mu blesklo. I on měl jistě svoje temné stránky, díky desítkám a desítkám let, kdy žil, jistě ještě temnější než lidi, co nestihli nastřádat tolik vzpomínek. "S tím počítám. A ty s tím taky počítej," zdůraznil Larisse. "Je to past, ale ty informace potřebujeme a on je asi jediný, kdo nám je může dát." Váňa mu mezitím donesl papír a tužku, kam začal psát zmíněné adresy Arkadije Někrasova. Jedna byla k němu domů, další asi do práce a na místa, kde trávil volný čas. Dal papír Olze, přece jen ona byla taxík. "Chci, abyste mi hned, jak něco zjistíte, podali hlášení. Kdyby se objevili Jezdci nebo nějaká stopa po nich, chci to taky vědět. A jestli nastanou nějaké nepokoje s Čečenci, je mi jedno, co by osobně si o nich myslíte... držte se od nich dál. Myslím, že kvůli tomu fiasku bude v Moskvě do pár dní pěkně dusno. Doneslo se mi, že se chystá nějaká demonstrace, a to ještě nedorazilo echo z hranic. To, co se dostalo do éteru, než jsme to stihli zachytit, napjaté situaci vůbec nepomohlo." Odmlčel se. Jestli měl někdo nějaké dotazy, asi byla nejvhodnější chvíle. A nad hlavami vám visel Damoklův meč. Byla to vaše vina - jeli jste v tom všichni, vy jste byli v Mauzoleu, když v něm tepala magie, vaše přítomnost probudila Jezdce. Sice bylo dobré znamení, že vás rovnou někam neodvezli nebo tam nenechali chcípnout, na druhou stranu byly úkoly, jimiž jste se měli vykoupit a ukázat, že k něčemu jste, lepší? Trojský kůň a další možné překvápko od Čerenka?

Anton Sergejevič Sokolov - 07. ledna 2012 19:18

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Cesta k městu K silnici dojdu jako první zatím co ti dva jsou ještě někde vzadu. Moc se o ně nestarám a jdu stále podél stejné silnici ze které jsme před chvilkou sjeli. Stopy které zanechalo naše auto už z části zmizeli pod sněhem a zanedlouho zmiznou úplně. Cesta vánicí není zrovna nejsnadnější obzvláště pokud na ní člověk není vybavený. Dělám ale co můžu a snažím se před větrem mezi stromy kde by neměl být tak silný jako u silnice. Kolik jsem už tak mohl ujít? Deset metrů? Sto? Nebo kilometr? V téhle vánici jsem ztratil pojem o čase. Navíc to v lese vypadá všude stejně. Už aby jsme měli tohle za sebou aby jsme mohli pokračovat v pátrání po tom proklatém domu. Při cestě se moc nezastavuji protože se snažím do města dojít tak rychle jak je to jen v současných podmínkách možné.

Natalja Zacharová - 09. ledna 2012 14:09

Hrozně ráda začínám den optimistickými zprávami typu – aby toho nebylo málo, jsme v ještě větších sračkách, než jsme si mysleli. Arkadij Někrasov… a to je jako kdo, že má pro vás takovou hodnotu, abychom ho šly s Olgou hledat? Krátce se podívám na Olgu a pak na Dmitrijoviče. Den nebude zas tak ošklivý, když Volkov i Larrisa budou na své misi. Za což jsem ráda, ani jeden mi nepadl do oka. Trávit s nimi další den nebo dva, nemyslím si, že by z toho vyšli živí a zdraví. A Olga, s tou si buď poradím a nebo… holt zažijeme velký třesk. “Ráda bych věděla, kvůli komu se budeme obtěžovat. Kdo je Někrasov?“ dopiju šálek kávy a ležérně ho položím na stůl. Dívám se na Dmitrijeviče a čekám na odpověď, pohledem neuhnu dokud mi nedopoví. Chápu rozkazy, ale za těch posledních několik hodin mám docela nutkání vědět, kvůli čemu konkrétně jdu nasadit krk. Jen doufám, že to nebude Dmitrijevičův milenec nebo něco podobného.

Vypravěčka - 09. ledna 2012 17:36

Natalja (Larissa, Volkov) Olga si pročítala místa, kam se budete muset jet podívat. Mlčela. I když bylo místo u stolu volné, Dmitrijevič se stále neposadil. "Jeden ze starších. Ale hlavně jeden z pěti, co pomáhali uzavírat Jagu. On, stejně jako já, ví, kde je. Jsme sice vázáni mlčením, velice oblíbeným magickým paktem," přes tvrdé rysy mu na vteřinu přelétl stín spojený s úšklebkem. Kdyby se někdo podíval na Olgu, ta jako by ho telepaticky napodobila. Až na to, že na jejím obličeji ten výraz zhnusení přetrval. "Ale to neznamená, že neexistují způsoby, jak to z člověka dostat. Takže jestli se to Čerenkovi podaří, nebude muset ani moc hledat." Olga se zvedla od stolu, krátce zavadila o Natalju očima a trhla hlavou ke dveřím, kam taky vyrazila.

Olga Orlovská - 09. ledna 2012 17:51

soukromá zpráva od Olga Orlovská pro Natalja Zanechám dva největší cvoky jejich osudu s Dmitrijevičem a jsem upřímně ráda, že jsem se jich na chvíli zbavila a nenesu za ně zodpovědnost. Dokonce mi to zlepšilo náladu. Trochu. Na to, abych byla v klidu a nad věcí jako jindy, je tu spoustu nevyřešených průserů okolo. Za posledních deset, možná i víc, let, to nikdy nebylo tak horký. Nikdy se to totiž tak těsně nedotýkalo mý minulosti. Vezmu z věšáku koženou bundu. Zase u sebe nemám žádnou zbraň krom nože na opasku, kterej zakryju tím, že se obleču. Natalje vrátím její vyfasovanou zbraň. "Arkadij se specializoval na matení a iluzi. Bude to legrace," utrousím polohlasem a nikde není ani stopa po ironii. Venku se zhluboka nadechnu jiskřivě chladnýho vzduchu, kterej mi připomíná, odkud jsem přišla. Zalovím v kapse a vytáhnu klíčky od poškrábanýho auta. Je vymrzlý, ale mně to nevadí. Kdyby to nebylo lidem divný, klidně bych chodila bez bundy. "Žádný následky toho, žes byla propojená s Jezdci?" zeptám se najednou, jen co obě nasedneme do auta. Můj hlas má vážnější tón. Musím to vědět. Dmitrijevič porušuje pravidla jejich byrokratický hry a vůbec se nezmínil o nějakým vyšetření hlavy nebo tak. "Podobný věci můžou mít různý následky. Od obyčejnýho krvácení z nosu po nádor v mozku. Ale hlavně psychický nemoci. Takže kdyby něco, dej zavčasu vědět. To vrtání se v hlavě a tyhle podobný sračky jsou svinstvo." Zvlášť když z toho lidem hrábne, přecvakne a jejich parťáky pak seškrabávaj ze zdi nebo vytíraj z podlahy.

Natalja Zacharová - 09. ledna 2012 18:33
	Mno… tak to by bylo Dostalo se mi požadované odpovědi. Čekala jsem někoho důležitého, ale ne až takhle důležitého. Poklepala jsem prsty na stole a po dalším Dmitrijovičovu proslovu, jsem se zvedla. Olga byla už u dveří a jasně dávala najevo, že máme jít. Tak jsem šla.

Natalja Zacharová - 09. ledna 2012 18:33

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro S děkovným kývnutím jsem si od Olgy převzala zbraň. Ne, že bych jí byla tak moc vděčná, ale pistole se prostě hodí každému, kdo není bájná severská bojovnice. K opasku jsem si připnula nůž. Koženkovou bundu jsem si zapnula až ke krku a zalovila v kapse. V jedné krabička cigaret, ve druhé zapalovač. Vše v naprostém pořádku. “Jo, to jo. S iluzionisty bývá fakt sranda,“ podotknu nevrle. Nesnáším lidi, co se dokážou hrabat v hlavě a ještě víc takové, kteří před očima udělají Disneyland. Jak já nesnáším Disneyland. Nastoupila jsem si do auta. Marně jsem čekala, že by tam mohlo být lépe, jak venku. Ruská zima se dokáže vecpat kamkoliv. Ta by se vešla i do rozpálených kamen. Nestačila jsem si ani přehodit pás přes rameno a už jsme se dostaly tam, kde jsem nechtěla být. U Jezdců. Pomalu se otočím k Olze. “Já jsem v pohodě. Krev z nosu mi neteče, a jestli mám nádor, tak o něm nevím.“ Otočila jsem se zpátky a dívala se před sebe. Jasně jsem dala Olze najevo, že tahle diskuze je pro mě v tuto chvíli uzavřená. Čekám jen na to, až vyjedeme.

Olga Orlovská - 10. ledna 2012 14:28

soukromá zpráva od Olga Orlovská pro Natalja Auto už bylo od sněhu odházený, asi jsem si přivstala a Dmitrijevič mi svým výstupem provětral pírka, tak stačilo jen několikrát zkusit nastartovat. Nakonec škytlo a povedlo se. Zimní gumy se postaraly o to, že jsme vcelku plynule jely po nějaké udržovanější polňačce. Kolem baráku byl les, ale nevypadalo to tu jako chatařská oblast. Rozhodně ne tenhle kus, možná někde na bližším kopci. V Moskvě jsme určitě nebyly. Ještě jednou jsem se podívala na první z adres, na tu, kde měl Arkadij bydlet. "No, do Tveru to chvíli potrvá," povzdechla jsem si. Z Moskvy jsou to dvě tři hodinky cesty, odtud... těžko říct. Počasí se už uklidnilo, což bylo plus, nízký zimní slunce matně svítilo zpoza šedivýho oparu mraků. Zapnu přehrávač, kde se tematicky rozezní Highway to Hell. Někdy mě tyhle náhody nenáhody zarazej. Mám to na random mód - asi právě proto, že čekám, co mi ona nenáhoda nadhodí. I když... tuhle písničku by mi museli hrát skoro vždycky, když někam jedu, už kdysi, kdy ji ještě nenapsali. Visí mezi náma ticho. Ne takový to ticho, jako když prostě s někým sedím u ohně nebo u stolu a mlčíme, protože nepotřebujeme slova. Divný ticho, propast neznámýho. A u toho asi i zůstane, protože já nemám zapotřebí se s každým bratříčkovat, zvlášť když o to nestojí. Na kupodivu protažené cestě šlápnu na plyn. Jedna z věcí, kterou jsem si v nový době oblíbila. Pekelná, rychlá jízda na těch lidských strojích. Připomíná mi to naše koně, asi proto. Sešlápnu pedál ještě o kousek, rychlost nás trochu přimáčkne do sedadel. Uculím se koutkem úst.

Natalja Zacharová - 11. ledna 2012 19:36

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Tak zkus na to šlápnout a nezabít nás.“ odpovím Olze. S rychlostí v autě nemám nejmenší problém. Sama jsem už vyfasovala několik pokut za rychlou jízdu. Tedy, policisté tomu říkali nebezpečná jízda a jen díky několika známým jsem neskončila v lochu, protože mi vzali řidičák. Ale to už je dávno. Opřela jsem hlavu o opěradlo a zavřela oči. Když začla hrát hudba, pootevřela jsem oči, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Jak příhodné, wau… Chvíli jsem sledovala Olgu, která se celá soustředěná na cestu a na písničku držela volantu a ručička na tachometru se škrabala dál po číselné ose. “Spala jsi s Dmitrijovičem?“ zeptám se. Je to jedna z věcí, která mne zajímá a když už bychom se měly nějakou dobu snášet, tak chci vědět, na čem jsem.

Olga Orlovská - 11. ledna 2012 20:07

soukromá zpráva od Olga Orlovská pro Natalja Na to, jaký podmínky pro cestu byly, jsem se nerozpakovala to na dálnici rozbalit. Asi mi to fakt dělalo radost, protože jsem na tváři měla soustředěnej, ale spokojenej škleb, jako by přes silnici právě přecházel nejhorší nepřítel a za chvíli mi měl bouchnout o kapotu. V levým pruhu jsme s hučením míjely jiný řidiče, jeden vztekle zatoubil, když jsem mu tam hodila myšku. Kdybych vedle na sedadle neměla reklamu na hlad, asi si i začnu zpívat. Musím tu horu sraček, co mám na hlavě, nějak vykompenzovat. Ať je to, jak chce, pokud mě nezabijou, já přežiju jakejkoli režim. Proč by mě to mělo srát? No vážně... Nit úvah přetne otázka. Pevněji sevřu volant. Jako odpověď mě napadne hláška z jednoho filmu, ale asi ho neviděla. Uculím se, když si na ni vzpomenu, takže ve výsledku to vypadá jako samolibej úsměv. A moje odpověď je stručná. "Jo." Jen nevím, kam tím směřuje. Chce ho sbalit? Nebo jen zapříst rozhovor? I když tohle není nejvhodnější věta pro začátek konverzace. Asi. "Ale teda žádná protekce z toho neplyne, jak vidíš." Jo, pokud se Borja už nasere, tak to odnesou všichni. Zvlášť když zkurvili, co měli udělat.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 11. ledna 2012 20:23

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Cesta Pomáhám Aídě v boji proti neudolatelnému sněhu alespoň tak, že jí podepírám v podpaží. Lžíce mi v náprsní kapse tancuje jak barová přebornice na stripu a začíná mi docházet, že naše nezvaná kufrová pasažérka tohle prostě nezvládne. Sleduju Antonovi záda. "Antone. Antone, počkej." Nechám mladou paní zdolávat náledí a přeběhnu dopředu ke kolegovi. S mím obutím to snad pujde dobře a já si nenatluču kokos. "Antone." Vezmu ho za rameno a dál mluvím tak aby nás Aida nezaslechla. "Ta to nezmákne. Musíme buď něco stopnout nebo jí tady nechat." Stejně je to moje vina. Přesně tak. Kvůli mě nakonec umrzne jedna ženská. A nebo nastoupí do auta, přefiknou ji a pak řidiče nechá zabít její manžel. Takže zemře další člověk. Krvavá pomsta je dnes v módě. Určitě se najde i nějaký odvážlivec aby sejmul i mafiána. Zemře mnoho lidí. Jen kvůli tomu, že neumím řídit. To nepočítám nás dva. Naštvaně hrábnu po lžíci. Vytáhnu jí na dlaň a uvolním stisk. Prostě jako bych jí dával volný prostor. "Sakra co chceš? Jak tě vypnu ty kráme zasranej?" Možná se nám snaží něco říct. Naše hodnoty se maličko změnili a ona nám ukáže cestu ke spáse. Nebo na ní všichni tři odsurfujeme do města. A pak dál...do teplých krajů.... ...

Vypravěčka - 11. ledna 2012 20:32

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Valkýra i přes osobní otázku zachovala chladnou hlavu. Možná díky za to, taky jste se mohly vybourat, protože rychlost nebyla adekvátní okolí. Ať už za to mohly Olžiny zkušenosti, nebo prosté štěstí sebevrahů, zatím cesta probíhala v pořádku. Až na to, že po tvé otázce se probudil tobě známý hlas. Ajrat se smál. Skryt hluboko vevnitř před pohledy bojovnice, v tmavém zákoutí, kde si asi lebedil z tvými nehezkými stránkami. "Co, Dmitrijeviče se ti zachtělo? Já ti nejsem dost dobrej?" rýpnul si pobaveně. "Anebo... anebo že by Olgy? Ne, ty na baby nejseš..." Vědělas, že si vzpomněl na noc, kdy z tebe tahal erotické sny. Tentokrát jen mluvil, nehrabal se ti v hlavě, ale kdybys lhala, určitě by to poznal. Když člověk lže, pravá myšlenka se chvěje na povrchu. Tam by ji někdo, kdo je ve tvé hlavě, hravě zachytil. "Ale která by Dmitrijeviče nechtěla. Zasranej oficír... Jednu mi vyfoukl. Určitě to bylo jenom proto, že měl uniformu a naleštěný holínky..." Ajrat se nějak rozjel. Asi se musel pekelně nudit, a jak jsi včera poznala, prostě si neměl s kým povídat. Třebas kdyby měl svoje tělo, tolik sdílný by nebyl. Nebo by pokecal s chlapama, takhle mu nic nezbývalo. Olga se na tebe úkosem podívala, jako by čekala další nejapnou otázku. Nebo to mělo jiný důvod?

Vypravěčka - 11. ledna 2012 20:44

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton, Nikolaj Vichřici se to zalíbilo a zjevně sbírala síly ke zlatému hřebu večera. Viditelnost během pár chvil na otevřeném prostoru klesla, u stromů to bylo lepší, ale proti zimě to moc nepomohlo. Anton by v centru Moskvy ve svých sibiřských hadrech vypadal jako idiot, ale teď se myšlenka na ně nezdála tak hloupá. Poslední osamělé auto projelo před delší dobou. Jestli poslouchali silniční zpravodajství, nikdo nebyl tak pitomý, aby na cesty vyjížděl. Ne dnes v noci. Aída se klepala jako ratlík - možná částečně vzteky, že nikdo nereagoval na její dotaz s mobilem. Jenže... komu byste volali? Komu by volala ona? Manželovi těžko. "Hej...!" Nikolaj poodběhl dopředu. Aída vás rychle, jak jen jí to šlo, docházela. Oči měla zase rozšířené strachy jako v první moment, když jste ji vytáhli z kufru. Tentokrát to z ní čpělo. Bála se. Bála se, že ji tu pohodíte v lese - ne že ji zabijete. Že ji tu necháte, což by bylo mnohem horší než kulka do hlavy. Buď by umrzla, nebo by ji sežrala hladová zvěř. V Rusku žádná novinka. A co teprve na Sibiři, tady jste byli relativně v civilizaci. Lžíce, navzdory zimě pořád trochu teplá, se začala dokolečka točit. Ně už zmateně jednou sem, jednou tam. Pomalu dělala pravidelná kola, jen jednou se zastavila, váhavě, jako člověk, který volí mezi dvěma směry. Tam, nebo sem? Ukazovala na Aídu. A pak, jako by se už rozhodla s vítězoslavným "ahá!", sebou cukla přibližně směrem, kam jste šli. Mezi stromy. Do lesa.

Natalja Zacharová - 11. ledna 2012 20:47

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Její upřímná odpověď mne překvapila. Nečekala jsem, že bude tak sdílná. Spíš to vypadá na to, že opravdu o nic nešlo a tuhle „milostnou epizodku“ mají oba dva dávno za sebou. Nejspíše se tomu říká profesionalita. Tohle mi nikdy nešlo. Radši jsem se dívala před sebe, když v tom mi v hlavě zazněl smích. Povědomý a příjemný smích. Z Arjatovy přítomnosti jsem měla, nevím proč, radost. Zvrácenou radost z toho, že mám někoho takového v sobě. Ve své hlavě. I ty zmetku jeden. Ohrnuješ tu nade mnou noc, nech mě, ať se bavím. Navíc… s Olgou je rozhovor extra klasa. Pousměju se a pak si všimnu, jak se na mě Olga dívá. Ona něco tuší? má myšlenka je původně mířena jako řečnická otázka. “Co je?“ obořím se na Olgu. Její pohled se mi nelíbí a já jí to dám vyžrat. “Jen jsem se ptala, aby řeč nestála.“ zaženu to do kouta. Kdyby se náhodou chtěla na mě dívat takhle dál, odvětím jí něco v tom smyslu, že by se radši měla starat o řízení a ne o mě.

Vypravěčka - 11. ledna 2012 21:06

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Ajrat se samolibě usmál, musel vycítit ten lehký závan radosti, jakmile promluvil. Kdyby jeho ego v tuhle chvíli bylo balónek, vzlétl by. "Ty sama víš, že nejsi zrovna kost." Zarazil se. "Kost a kůže teda jo, ale ne kost. Možná kdybys se sebou něco udělala..." Teď si tě na přímém světle nemohl moc prohlížet a po vzpomínce na odraz v zrcadle nepátral, protože ten je vždycky zkreslený. "To se jako běžně ptáš lidí, jestli s někým spali, nebo ne?" Znělo to pobaveně a teď, když ti před chvílí zněl Ajrat v hlavě, mu to bylo docela podobné. Asi spolu strávili hodně času. "Ale jestli si na Dmitrijeviče brousíš zuby..." Olžin hlas ke konci najednou naprosto změnil. Zase na tebe úkosem pohlédla, při téhle rychlosti se musela hlavě soustředit na cestu. "... tak ti je Hilda vyrazí," utrousil Ajrat poťouchle. "Má v tom celkem praxi. Jeden kníže nám po boji nabídl pohoštění a tenkrát bylo dobrým zvykem, že i pěkný holky. Kdo by počítal s tím, že mezi náma bude ženská, že? A taky kterej chlap by se nepodíval na hezkou babu." Víš, jak se chlapi dívají. Hlavně rukama. Ajrat se trochu zasnil a před očima jsi viděla hodovní tabuli z jeho pohledu, jeho bratry a Olgu. Seděli na zemi, okolo to vypadalo jako velký stan v orientálním stylu, cizina nebo Sibiř. Dmitrijevič seděl o pár míst dál než Olga, ale vzpomínka se soustředila hlavně na vnady snědých dívek, jejichž jediné oblečení byli penízkové šátky kolem boků. Ajrat se probral a utnul to.

Anton Sergejevič Sokolov - 11. ledna 2012 22:10

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Na cestě - Pořád je zima Zanedlouho mě dožene Nikolaj. Slyším jak mě volá tak zpomalím. Aida je zatím ještě daleko a tak máme trochu času kdy si spolu můžeme promluvit o samotě. Podle toho co říká se jí chce zbavit nebo to co nejrychleji vyřešit. Naprosto s ním souhlasím. "Nechávat jí tu nehodlám. Ne proto že bych byl lidumil ale proto že mi v hlavě hryže několik otázek. Musíme se dostat do Vladimíru abych zavolal někomu z našich a zeptal se na tu ženskou. Může jít jenom o shodu jmen ale ta magie nebo co jsem to viděl u těch co jí zavřeli mě pořád trápí. " Lžíce sebou v Nikolajových rukou chvilku ještě šije. Sám Nikolaj z ní není moc nadšený a být někde v boji tak bych mu asi jednu vrazil. Tentokrát se to proto rozhodnu udělat klidněji. "Teď mě poslouchej." Opatrně kouknu k Aidě která se přibližuje. "Musíš se trochu uklidnit a soustředit se. " Nejdřív ho vystresovala Aida a my jsme bourali a teď ho štve ta lžíce. Musí se trochu uklidnit aby se nezačala moc vyptávat. Pak se lžíce uklidní a začne se chovat klidněji než před tím."Sakra teď ne!" Zakleju tiše. Podle lžíce jsme asi blízko té chaty ale s Aidou tam jít nemůžeme. Věřím že si toho Nikolaj taky všimnul tak mu věnuji dlouhý pohled který mluví za vše. Aida je už blízko tak se to "Nejdřív musíme do města." Rozhodnu nakonec a pak s Nikolajem nemluvím o ničem důležitém. Mohli bychom se i rozdělit. Že on, nebo já to je jedno by jsme šli prozkoumat les a druhý by odvedl tu ženskou. Ale to je moc nebezpečné. Teď se rozdělovat nemůžeme. "Už to nebude daleko." V rozhovoru už pokračuji zcela neutrálně. "Jestli to půjde tak něco stopneme ale dlouho jsem neviděl nic kolem projet. Musíme ještě vydržet." Počkám na Aidu až nás dojde a pak podle situace pokračuji dál.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 11. ledna 2012 22:21

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Na cestě zimou Jakmile na mě Anton nasadí svůj usměrňovací tón okamžitě mi v hlavě sklapnou čidla. Prostě přepnu do "bojového - vojenského" režimu a jenom hltám příkaz. Nebyl to sice příkaz v pravém slova smyslu, zněl jako doporučení, ale uklidnil moji rozohněnou mysl. "Rozumím." Kývnu vyrovnaně a jak docválá Aída na podpadcích, lžíci zase schovám. Hodím na ní tázavý pohled. "Nejbližší telefon najdeme ve Vladimiru. Smiř se s tím. Čím dřív tam dojdem, tím dřív ti bude teplo." Nechtěně střelím pohledem po jejich nahých nohou. Asi si to užije. Celá se klepe. Všude kolem sníh. Mám rád sníh. I když je venku zima, dostal jsem žízeň. Zakroutím hlavou. Tahle mise stojí za prd. Pokud se mám vrátit do normálu, potřebuju trochu přez čumák. Vzpamatovat se. Válka je pryč. Zase potěžkám lžíci. Vím, že mohla ukazovat do lesů na cokoli. Na ten dům, na přístřeší, na úkryt před sněhem. Ale pokud tam někde je náš cíl, bude to zajímavý. Zatím netuším jak to uděláme. Každopádně by to tady chtělo prohledat. Naberu dřevěným příborem sníh. Žízeň hravě uhasím. Pokynu nazdraví neviditelné vánici a schlamstnu zmrzlou vodu. Lžičku chvíli držím v puse. Stejně jsem jí už kdysy olíznul, tak co...

Jevgenij Josefovič Volkov - 12. ledna 2012 14:13

Rychlejší mozek a nová cesta Zase ho bolela hlava a zase měl pocit jako by mu bylo těžko, takovej divnej pocit jako když na vás dopadne vědomí a zodpovědnost. Jen co se stačil vrátit už dostal nový rozkaz inu tady se moc neprděli s nějakým odpočinkem, proč taky ruský voják musí vydržet. " Takže pokec s chlápkem bez jazyka. Hmm a v který je nemocnici?" zase měl pocit ,že ho posílají jenom proto ,že se ho chtěj zbavit. Ale vlastně proč ne. Drobný výlet do špitálu mohl být príma. Trápilo ho jediné bylo pouto mezi ním a jezdci pryč, nebo ho mohli najít. Vážně neměl náladu na další rodinné setkání.

Larissa Anya Dragoslava - 14. ledna 2012 22:09

"Já vím," zamumlám si sama pro sebe a předem se připravuji na to, co mě čeká. Jen být v klidu. Upnu se k poslední myšlence a opět se ponořím do Volkovovi mysli. Není to příjemné, stále jsem ještě byla unavená a nebylo mi nejlépe, ale nezbývalo mi nic jiného. Rozkazy jsou rozkazy a navíc jsem to slíbila. Neměla bych přitvrdit? Ptala jsem se sama sebe a zběžně prohlédla, co jsem změnila a co bych ještě mohla. Bylo by to rychlejší, ale... nevědomky jsem se nehlídala, a tak mohl slyšet mé myšlenky. Sakra! Poupravím poslední kousek Volkovovi mysli a vše upravím tak, aby u něj nenastali nějaké problémy, a pak hodně rychle zmizím. "Dobrý?" zachroptím a prohlédnu si ho. Mám trochu netečný výraz tak jako vždy, když z někoho vylezu. S povzdechem se natáhnu na postel a na okamžik zavřu oči. Potřebuju taky zklidnit sebe sama, než si půjdu někam hrát na vojáka. Když se po pár minutách zvednu, promnu si oči a jako Volkov se vydám do místnosti, kde se všichni shromáždili. Prohlédnu si je tupým, nic neříkajícím pohledem, jež naprosto vysvětluje, jak se cítím. Aha, skvělé... mohla jsem to čekat. Mumlám si v duchu a němě přikývnu. Počítám už se vším, i se Santou. Zamračím se, stočím pohled na Volkova, a pak na Dimitrije. Nechali ho v nemocnici?

Vypravěčka - 15. ledna 2012 14:11

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj, Anton Jak jste kráčeli ve vánici dál, Anton si ve svých myšlenkách po chvíli uvědomil, že na domek Jadwigy tu opravdu nenarazíte - byli jste od Moskvy sotva za humny a Olga mluvila o Uralu. Alespoň v té vizi. A ten byl ještě tolik verst vzdálený... Lžíce se trochu uklidnila a začala přibližně ukazovat směrem, kam jste šli, tedy asi k Vladimiru. Vánice kolem vás zhoustla tak, že jste viděli sotva pár metrů před sebe, auta jste si nevšimli žádného. Nejbezpečnější bylo jít z cesty pod stromy. Kdyby někdo projížděl kolem, beztak by vás neviděl a mohl by vás třeba srazit. Aída pajdala za vámi, ještě že měla kabát do půli lýtek. Lžíce ukazovala někam dál mezi stromy a Nikolaj konečně ucítil nějaký výraznější pach. Pach cibule a vodky, což asi znamenalo, že je blízko nějaké obydlí nebo přinejmenším někdo, kdo takhle smrdí. Silnice se asi dávno ztratila. Mohla klidně prudce zabočit a stejně byste ji teď stěží hledali. I pod holými stromy už se usazovala pěkná vrstva sněhu, les se pozvolna měnil na jehličnatý. Antonovi najednou za límec spadla štědrá kupka sněhu, ve větvích, odkud to bylo, se něco pohnulo a uteklo. Jako by někdo tichounce vyprskl smíchy. Vítr? Zvířátko? Zdálo se vám to? Aída se probrala ze své zoufalé letargie a zvedla hlavu s promáčenými vlasy. Rozhlížela se po korunách jehličnatých stromů a popošla blíž k vám. "Co to bylo?"

Vypravěčka - 15. ledna 2012 15:25

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Larissa, Volkov Anton s Nikolajem vás opustili před fiaskem v Mauzoleu, teď se sbírala i Olga s Nataljou, aby vyrazily za svými rozkazy. Dmitrijevič asi usoudil, že nejlepší bude zasáhnout na všech frontách. Čím míň lidí do toho musel zasvětit, tím lépe, na druhou stranu Čerenko po sobě nechal pár věcí, které by vám mohly pomoct ho najít. Dmitrijevič počkal, až se valkýra s reklamou na hlad spakují a vypadnou. Po chvíli jste venku slyšeli startování a škytnutí motoru. Mág se na vás podíval nicneříkajícím pohledem, který začal být po chvíli nepříjemný. Kdyby si Larissa nebyla jistá, že nic nezkouší, asi by to vypadalo, jako by vám chtěl číst myšlenky. "V Moskevské vojenské nemocnici. Mám u něj hlídku, kdyby se něco stalo." Na vzpamatování se, najezení se a další věci jste měli všehovšudy deset minut, což byl v armádě docela štědrý čas. Dmitrijevič pak čekal venku u auta, na sobě tmavý kabát, pod tím jako vždy oblek bez kravaty. Jistě, jak jinak byste se odsud dostali, když Olga odjela. Vzhled Dmitrijeviče i jeho tmavého osobáku měly utvrzovat v tom, že se jedná o středního podnikatele. Ani luxusní fáro, ani šrot. Cesta do Moskvy chvilku zabrala, evidentně jste byli někde za ní, na samotě. Byla to nějaká rekonvalescenční skrýš, nebo Dmitriječův dům? A přivedl by si vůbec takovou smečku do domu? Možná Váňův podle toho, co jste viděli po probuzení. Jako v muzeu, to by na něj mohlo sedět. Počasí se umoudřilo. Krom kup sněhu nebylo po vánici ani stopy. Nebe bylo sice pořád našedlé, ale vzduch zvonil mrazem a čerstvostí. Sněžit by už nemělo. Dmitrijevič vás vyhodil v Moskvě za rohem od nemocnice a řekl vám vojákovo jméno. "Lev Anatoljevič Tuzov."

Natalja Zacharová - 15. ledna 2012 16:28

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Kdybych se sebou měla něco dělat pokaždé, když mi tohle někdo řekne, měla bych snad miliony podob. A teď zalez a nevotravuj. Olga po mě blbě kouká, podle mě to tuší. Zazdím Arjatovo pochechtávání se mi. Mohl by mít krapet ohledu a být zalezlý, už takhle toho s Olgou mám po krk a to se známe pár dní. Valkýra, pche uchechtnu se. Za svůj život jsem potkala leccos, ale prostě nikdy ne nic tak mýtického a zároveň tak živého a sedí to vedle mě. Prostě wou. S pobaveným úsměvem se otočím na Olgu. “Nebrousím si na něj zuby. Jen mě to zajímalo. Myslela jsem, že bude lepší navázat konverzaci z principu něčím, co mne zajímá. Tak jsem se zeptala. Nemůžeš mi to vyčítat. Jste spolu už řádnou délku let. Ty jsi ženská a on chlap.“ S poslední větou vklouznu rukou pro krabičku cigaret a tázavě se podívám na Olgu můžu?

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 15. ledna 2012 22:34

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Zastavím se a instinktivně přikrčím. Začmuchám do větru. Ten pach je jasný. Řeže stejně jako ledový vzduch. A pak se to stalo. "Hm?" Zamručím, když mě Aída vytrhne ze zamyšlení. Už už jsem se chtěl rozběhnout za tím pachem. Ve stromoví ale něco popoběhlo. Zvednu hlavu. "Kde to je?" Smějící se potvory. Ještě k tomu na stromech. Čmuchám tím směrem a snažím se něco zahlédnout. Bouhužel vlčí oči nejsou o nic lepší než ty lidské, možná naopak. Každopádně, co za tvora to sakra může být. Je těžce pod nulou, vánice...snad rarach nebo drzá opice. Antona sejmula řádně, asi na nás čekala. Potvora. Hlídám si límec a zkouším to sledovat. Přitom se neodpojujo od skupiny a hlídám ostatní. ...

Olga Orlovská - 16. ledna 2012 02:56

soukromá zpráva od Olga Orlovská pro Natalja Zajímavá úvaha. Ty seš ženská a on je chlap. Ve výsledku by to znamenalo, že bych se s některejma musela vyspat taky, páč, kupodivu, taky to byli chlapi a nejsou zrovna nejmladší. Bratry počínaje a Čerenkem konče. "A co, že já jsem ženská a on chlap? Nevím, jak ty, ale já nemám nutkání po někom skočit, když to dlouho nemám," ušklíbnu se. Ne, kdyby se mi Dmitrijevič nelíbil, radši si to udělám sama. A to, že spolu děláme dlouho, na tom nic nemění. Ale Zacharová má štěstí. Napětí z mý nevyřčený výhružky pominulo, když o něj neprojevila zájem, takže rozhovor není zas tak zlej. Asi. Přiznávám, že kterýkoli, která by na něj sáhla a já bych o tom věděla, bych bez váhání zlomila ruku. Nebo radši obě dvě. Na ty, o kterejch nevím, radši nemyslet. Musím trochu zvolnit, protože projíždíme nějakou vesnicí. Kupodivu tam maj vevnitř měřič rychlosti, a jestli si toho Zacharová stihla všimnout, skočilo tam něco kolem stovky. Než se nadějem, jsme pryč. "Otevři si okýnko ale." Kdybych já sama kouřila, všimla by si toho. Tver se blíží rychleji, než kdybych dodržovala předpisy. Dmitrijevič by mě nepochválil, ale tak já si umím poradit. Taky nemusí vědět všechno. Stále nám však zbývá přinejmenším hodina, než tam dorazíme. V přehrávači přeskočí další písnička. Snadno se dá poznat, že mám ráda rock. Co jinýho by se k valkýře hodilo, hm? Krátce se podívám po přehrávači. Moc se mi nelíbí, co vybírá random mod. K.I.A. Killed in Action. Má to být varování? Výhružka? Anebo jsem tak zblblá z jejich konspiračních teorií... Zase trochu přibrzdím. Nechci nás vysekat. Už od té akce v mauzoleu mi v hlavě vrtá pár otázek, na který bych se zeptala kohokoli z nich, kdybych s ním teď seděla sama v autě. Ačkoli u těch dvou si nejsem jistá, nakolik srozumitelná by ta odpověď byla. Zdá se, že Zacharová z toho jako jediná vyvázla nepoznamenaná. Však taky bratříček dostal pěkně do rypáku. I když vím, jak se chovala, když jsem na to stočila řeč, nedá mi to. Ona se mi taky nimrala v soukromí. A proč se ptát na něco, co nás nezajímá, že? Klidně jí naoplátku dopodrobna vylíčím, co s Dmitrijevičem dělám, jestli ji to nějak tankuje, já chci vědět zase svoje věci. "Tam v mauzoleu... Zlobili se na mě? Je jedno, co říkali. Jestli jste byli spojení, věděla bys, co si myslí. Dávali mi to za vinu? To, kde jsou..." Můj hlas má svůj typický kovový tón, ale zní tišeji, jako by mi přes rty nechtěly jít slova o nich v minulým čase. Jestli jsou mrtví, mělo by mi to bejt jedno. Jenže ta noc mi připomněla, že ať byli jacíkoli, stýská se mi. Dmitrijevič mi je nikdy nenahradí, protože oni jsou mi věkem i povahou nejblíž. Vždyť Dmitrijevič je o kolik století mladší, navíc je to pořád člověk, byť mág. Ajrat mlčel. Ne že by neposlouchal nebo tam nebyl, prostě z jeho strany zavládlo tíživé ticho. Akorát kmitla výčitka vzhledem k jeho bratrům, o nichž nic nevěděl, o Gunnarovi a Aljošovi.

Anton Sergejevič Sokolov - 19. ledna 2012 16:53

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro V lese Vánice stále sílí a s každým dalším metrem který ujdeme se viditelnost víc a víc zhoršuje. Po autech nejsou ani památky a doufat že se nějaké objeví by k ničemu nevedlo. I přes špatné pošasí jsem odhodlaný jít stále dál směrem kterým bybyl předtím silnice. Problém je že už se teď nemáme čeho držet. Bezva. Tak tohle nám ještě chybělo. Nejdřív jsme přišli o aute a teď jsme ztratili i silnici. Ještě by se mohla naplnit moje zlá tušení a byli bychom kompletně v háji. Sníh se ozývá pod botami a další padá z nebe. Nevypadá to moc dobře ale na druhou stranu mi to tak špatné nepřijde. Je to skoro jako doma. Jen mít něco teplejšího na sebe a místo k přespání. Nikolaj náhle cosi objeví. Nevím co to je ale pevně doufám v to že je to něco co nám pomůže v cestě z tohohle lesa. Zastavím a pozoruji co z toho bude. Než ale cokoliv najde spadne mi ze stromu za krk hrouda sněhu. Pokud jsem byl z toho pochodu unavený tak tohle mě okamžitě probralo. Cuknu sebou a rychle se ho snažím dostat pryč. I když je pryč tak stále mi na krku zůstává ten ledový chlad. Sníh ale nespadl jen tak sám od sebe i když bych tomu možná věřil nebýt tichého smíchu který se chvilku po tom ozve. Co to je? Nějaké dítě? nebo větší veverka? "Nevím kde je ani co to bylo." Odpovím současně Nikolajovi a Aidě. "Rozhodně si to s námi ale chce hrát. Myslím že bude lepší pokračovat a nezjišťovat co to bylo. Teď je pro nás nejdůležitější najít rychle město nebo úkryt." Při těchto slovech pohlédnu na Aidu která je dobrým důvodem proč pokračovat. Pak pohlédnu vzhůru k větvím a sleduji jestli se ten útočník neukáže znovu. Pomalu vykročím dál a dávám pozor. Jednak na stromy a jednak na to kam šlapu. Tahle cesta začíná byt každým okamžikem horší a horší.

Natalja Zacharová - 19. ledna 2012 18:12

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Zrychlení auta bylo nejspíše tou jedinou příjemnou věcí, která se za celou dobu naší jízdy do Tveru, udála. Pohodlně jsem se zapřela do sedačky, nechala působit okolní tlak na moje tělo a v rámci téhle malé meditace, jsem si i zapálila. Okénko jsem stáhla o pár centimetrů dolů, aby kouř šel ven. Nemusím sedět v zakouřeném autě, zas takový milovník cigaret nejsem. Olžinu poznámku o tom, že nemusí obskočit každého, nechám být. Její pudy jsou mi někde u mého kostnatého zadku, stejně tak jako její starost o bratříčky. Pomalu se na ní otočím s výrazem To jako myslíš vážně tuhle otázku? “Vážně si myslíš, že jsem ten typ člověka, kterého zajímá tvoje rodina?“ uchechtnu se a prsty z okýnka zmuchlám špalek cigarety, nechám tabák proklouznout mezi prsty a pak uletí i filtr. Víc jí na její otázku neodpovím, jen se potutelně usmívám a kroutím hlavou nad tím, jak si mě někdo může splést s někým, kdo se stará o pocity druhých.

Vypravěčka - 19. ledna 2012 20:29

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Zbytek cesty proběhl v tichu, kde hrálo jen rádio. Olga mlčela. Ajrat mlčel. Když jste dojely, bylo něco mezi ránem a polednem. Obloha se okolo Tveru vyjasnila a konečně vykouklo mdlé zimní slunce. Tver byl středně velké město na Volze, jako každé měl svoje lepší i hnusnější čtvrti. Vy jste jely kus od centra do klidné ulice plné řadových domků s historicky působící fasádou. Olga našla volné místo, vypla rádio a vzala si ze zadního sedadla bundu, kterou si na řízení sundala. Na druhé straně ulice zrovna někdo zametal sníh, jinak jste tu nikoho neviděly. Dědek na vás koukal dýl, než by se hodilo. Dvě ženský - dvě divný ženský - v kožených bundách... "Tady," řekla Olga tiše. Staří lidi mají uši jako rys, když se jim chce. Kývla bradou do slepé ulice, co vedla za roh, domy byly jen po jedné straně, z té druhé nějakáí zeleň a za ní asi plot. Šly jste až úplně k poslednímu domu, co byl v rohu. Olga se ještě nenápadně ohlédla, střelila očima do oken vedlejšího baráku. "Musíme najít dveře." Znělo to dost pitomě, vždyť stačilo vyjít pár schodů a byly jste u nich. Jenže to by Olga nesměla zmiňovat, co byl Arkadij zač...

Jevgenij Josefovič Volkov - 19. ledna 2012 21:30

soukromá zpráva od Jevgenij Josefovič Volkov pro Mise nemocnice " Fajn má ta nemocnice rám? Jako bezpečnostní?" zněla jediná otázka ,která ho napadla a která měla zapřičinit ,jestli mělo smysl si brát pistole i do vnitř nebo ne. Tak jako tak když se konečně dohrabali k autu kde stát už natěšený strýček Dimitrijevič musel se Volkov trochu pousmát. Kdepak aby je snad náhodou nenechali aspoň chvilku samotný, inu jednou vězeň pořád vězeň. Moc nepřemýšlel o vrtoších počasí pořád lepší než blíz k polárnímu kruhu. Když dorazili k nemocnici pronesl druhý věcný dotaz. " A ví o nás že jo?" doufal ,že dostane kladnou odpověĎ a pak už se vydal do nemocnice. " Tak co myslíš budou tady o něm vědět ,nebo ne? A jak se jim představíme?" to už byla otázka pro Larissu.

Vypravěčka - 20. ledna 2012 00:46

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton, Nikolaj Dalších pár minut se nic nedělo a pocit, že vás něco sleduje, mohl znamenat cokoli. Únavu, vsugerování... Nebo že vás doopravdy něco sleduje. Podle Antona jste snažili dostat k onomu pachu, jehož směr korigoval Nikolaj. Aída klopýtala a často zaostávala, až ji jeden z vás musel chytit za paži a vláčet, aby někde neupadla a nezůstala tam. Udržet někoho na nohou není tak těžké jako ho na ně znovu dostat. Tentokrát sníh padl na hlavu Nikolajovi. Aída vykřikla a Anton... no, ten se přinejmenším lekl stejně jako Nikolaj. Nebyl to sníh. Přesněji řečeno nejen on. To už poznal i jednooký. Za hlavu se mu cosi drželo a pochechtávalo se to. Bylo to něco mezi smíchem, sykavými nádechy a přitom vrčením. Ve tmě se nedalo moc dobře poznat, co to vlastně je. Aída couvla a zase zařvala, protože se to na ni otočilo a se zjevným potěšením vypoulilo oči a udělalo svoji verzi "baf". Pařátky se Nikolajovi zarývaly do tenké kůže na hlavě a tvor se jeho zmítáním evidentně královsky bavil. Jako na rodeu. Co Anton dokázal poznat v šeru, měl velikost přibližně novorozeněte.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 20. ledna 2012 16:44

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Nevyjeknu. Leknu se jako prase ale nevyjeknu. Jenom heknu, jak mi to padne za krk. Začnu se motat. Mlátím do té zpropadené věci pěstí co to dá. Chytám jí za pařátky. Nakonec se svalím na zem a zkouším ji strhnout. Jo, bojím se. My, co jsme odkojení sci-fi jako byl Alien to máme těžký. Představivost pracuje. A ve světě kde víte že existují raraši a kouzla si nejste jistí ničím. Třeba ani tím, že mi ta věc co se mě drží za chvilku neodloupne lebku jako konzervu a nezačne se krmit mím drahoceným mozkem. Tasím nůž, co mám u nohy. Málem jsem udělal pěknou blbost a začal bodat. Mohl bych lehce minout a udělat si druhou pěšinku. Místo toho zkusím chytit jeden pařátek a zubatou stranou nože odříznout. "Antone, pomoz mi." Nezní to moc úpěnlivě. Secvaknou mi jistý obvody, který pracují jen ve chvílích boje. Chladnokrevnost a soustředění. Přez to všechno mám kurva strach. Válím se ve sněhu. ...

Natalja Zacharová - 21. ledna 2012 11:36

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Projížděly jsme Tverem. Nijak oslnivé město, ale pro místní má zřejmě své kouzlo. Kdybych se chtěla někde schovat, nedělala bych to v hezké čtvrti. Pochybovačně si prohlédnu okolí, když vylezeme u auta. Dveře za sebou s prásknutím zavřu a rozhlédnu se kolem po lidech. Zvědavej dědek okouní. Pokusila jsem se o úsměv, ale vzdala jsem to při prvních náznacích zvedání koutků. Věděla jsem, že by tohle nefungovalo. Dědula by se mohl dost dobře rozmyslet, že na mě zavolá policajty. I takhle jsem na lidi působila, když jsem se usmívala. Stály jsme před domem, který klidně mohl reprezentovat vyšší střední třídu. Spokojený život se dvěma dětmi a psíkem. “Kurva, to je hnus.“ pronesu polohlasem a rozhlédnu se po fasádě. “Ty iluze jsou jen optické?“ doufám, že Olga pochopí, kam tím mířím. Pokud nemůžeme věřit vlastním očím, jsou přece i jiné smysly, které nám pomůžou. Jako hmat například. Pokud mi potvrdí mou domněnku, oznámím jí, že bychom se měly rozdělit. Ona to vezme zprava, já zleva. S očima zavřenýma pak obejdu barák. Prsty budu přejíždět po fasádě, využiji jak svůj hmat, tak i jiný svůj smysl, který cvrliká ve chvíli, kdy narazí na jinou energii – třeba tu elektrickou.

Vypravěčka - 21. ledna 2012 14:07

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Olga trhla rameny. "Nevím, kam až to dotáhl." A protože neměla moc kam jít - vpravo téměř hned navazoval další dům - opřela se zadkem o kapotu auta, nasadila si sluneční brýle a dávala pozor, zvlášť na sousedy. I když jste obě nepůsobily nijak mile, valkýra na tom byla o fous líp, kdyby se někdo vyptával. Ruce jezdily po zhrublé omítce. Jako by snad ani barák neměl ty pitomý dveře. Už jsi byla za rohem a blížila ses k dřevěnému neprůhlednému plotu, který ohraničoval menší zahradu za domem. Jakmile se prsty dotkly tmavého dřeva, připomnělo ti to pocit jako v Mauzoleu. Tu divnou jiskřící bariéru. A co hůř, probralo to znuděného, dřímajícího Ajrata. Trhl sebou a tys na chvíli naplno pocítila vlnu hysterické paniky, která se k němu vůbec nehodila. Bylo to tak silné, že to ovlivnilo i tvoje tělo - začalo se chovat, jako by mělo strach. "Do prdele, co to je!" zachraptěl Jezdec.

Natalja Zacharová - 21. ledna 2012 14:15

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Olga mi moc nepomohla. Čekala bych, že se s Arkadijem někdy potkali a tak mohla vědět něco víc o jeho „iluzích“. Pomalu jsem obcházela kolem domu, působila jsem jako naprosto přirozeně zvědavá ženská. Jen s tím rozdílem, že jsem nehledala svého milence, kterého bych eventuelně načapala v posteli s jinou, ani případnou únikovou cestu, kterou by mohl pláchnout. Ne, já hledala dveře, které se nedaly vidět. Když jsem se přiblížila k plotu za domem, cosi mi zabrnělo na kůži. Poznala jsem, že se blížím k místu, které je magicky chráněno, ale nečekala jsem, že na to mé tělo zareaguje tak rychle. Slabé chvění po kůži se přelilo do studeného pocitu, který vám běhá přes záda, když cítíte, že je něco špatně. Ani Arjatova poznámka mi nepřidala. Prsty, které se před chvílí dotýkaly plotu, se roztřásly. Strachem, nikoliv zimou. Musela jsem o kus ustoupit. “Kurva, to je síla.“ obemkla jsem se rukama, jako bych se snažila najít bezpečí ve své vlastní náručí. “Myslím, že jsme to našli.“ houknu na Olgu, která je u auta. Můj hlas nezní sebevědomě a tvrdě, chvěl se strachem, ze kterého se snažím pomalu, ale jistě dostat.

Vypravěčka - 21. ledna 2012 14:37

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Olga nepřiběhla hned. Beze spěchu se odlepila od auta a slyšela jsi její dlouhé, rozvážné kroky, než se vynořila zpoza rohu. Pod slunečními brýlemi nebylo poznat, jestli kouká na tebe, nebo na místo, u kterého stojíš. Vztáhla ruku k plotu, ale hned ji se zasyknutím stáhla. I když jsi byla několik kroků od bariéry, cítila jsi v ledovém vzduchu impuls, který donutil valkýru couvnout. Ajrat byl celý napružený, sice už se ovládl, ale ne úplně. Bojoval s touhou schovat se někam hluboko do nevědomí, kde by na něj tvoje působení mělo co nejmenší vliv, a převzít nad tebou kontrolu a prostě odejít. Ty dvě myšlenky byly tak jasné a čisté, nevěnoval teď pozornost tomu, aby se chránil zevnitř, spíš zvenčí. "Co to udělá tobě, když se pokusíš přiblížit? Mám neblahý tušení, že mě to dovnitř nepustí. Nejsem člověk..." Dávalo by smysl, že Arkadij se chránil před nelidmi. Ale jak se pak chránil před lidmi, kteří byli mnohdy stejně nebezpeční? Určitě to nebylo tak prosté. ZVlášť pro tebe, co si v sobě nesla něco, co člověkem přestalo být už před stovkami let.

Natalja Zacharová - 21. ledna 2012 15:06

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Sleduji, jak se Olga dotkne místa a ucukne. O něco rychleji než já, což znamená, že na ní mají ty magické ochrany větší vliv. “Jeho magická ochrana ve mně probudí iracionální strach. Oči nic nevidí, ale tělo se začne bát. Není to nic víc, než jen dobře provedená iluze. Dost pevné vůle na to, abych tam prošla, ale co potom?“ rukama sklouznu po pažích a dlaně zarazím do kapes kalhot. Tímhle gestem se snažím uvolnit ze sebe strach. Tělo pózuji do klasické pozice, musím si teď zvyknout nevěřit svým pocitům. Neměl by to pro mě být příliš velký problém, protože kdysi dávno mě moje pocity dostaly do takových sraček, že ledová královna je oproti mě teď póvl. Znervózňuje mne ale Arjat, který k místu má stejný odpor jako Olga. Jestli magické ochrany nepustí Olgu dovnitř, co to udělá s Arjatem, kterého mám v hlavě.

Anton Sergejevič Sokolov - 21. ledna 2012 15:18

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro V lese Chvilku je klid ale ne na dlouho. Tentokrát to ale zaútočí na Nikolaje. Něco seskočilo ze stromu a přistálo mu za krkem. Netuším co to je ale udiveně na to koukám. Kdybychom nebyli v Rusku tak bych to tipoval na opici ale neznám žádnou která by v takovém prostředí žila. Není to moc velké ale rozhodně je to dost agresivní. Co to sakra je? Už se chystám jít Nikolajovi na pomoc když zamrznu na místě. Vytáhl nůž a nerad bych jednu schytal. Když ale začne volat o pomoc tak usoudím že už nemůžu déle čekat. Mezi tím se svalil k zemi a začal se válet ve sněhu aby to ze sebe dostal. "Hlavně sebou moc nešij." Zavolám a přikleknu k Nikolajově hlavě. Pak se pokusím toho tvora dostat dolů. Strhnutím bych spíše ublížil Nikolajovi tak se pokusím toho tvora chytit v místě kde odhaduji krk a trochu ho přidusit aby povolil sevření. Kdyby to nepomohlo tak zkusím párkrát udeřit. Tohle mi promiň. Ale lepší pár modřin než rozsekaný ksicht od sněžné opice.

Vypravěčka - 21. ledna 2012 15:32

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Potom se porozhlídneš, co se vevnitř stalo. Prý se Dmitrijevičovi neohlásil, tak pochybuju, že tu bude. Živej," dodala po chvíli. "Ne, tímhle neprojdeš, je ti to jasný? Nepustím tě," zasyčel ti do ucha Ajrat a, obrazně řečeno, se zvedl, aby mohl jednat. Olga mezitím popošla ještě o kus dál podél plotu, kde se na něj sápaly keře a stromy. Ve vzduchu byl cítit ozon jako před bouřkou, a kdyby měla bariéra takové nabití jako v mauzoleu, jistě by jiskřila, jak kolem ní procházela prastará bytost. "Trik s kladivem rozhodně opakovat nechci, nebo to dopadne jako v mauzoleu," utrousila valkýra po chvíli, když asi nenašla nic, trhlinu, co by vám pomohlo. Trosky Leninova domu odpočinku byly dost výmluvné - kdyby to udělala, barák by šel dolů jak domeček z karet a vysvětlovat to zase Dmitrijevičovi... "Tak směle do toho, třeba vevnitř najdeš něco, čím by se to pole dalo oslabit. V lepším případě to ani nebude potřeba, zjistíme, co máme, a vypadneme odsud."

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 21. ledna 2012 15:36

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro V lese Pořád sebou házím. Mám takový nehezký pocit, že tý potvoře se to líbí. Užívá si to. Bůh ví, co po mě sakra chce. Jak vystartuje Anton, sklidním se a nůž otočím čepelí dolů. Pokud budou opravdu problémy, klidně ten žabikuch položím na zem. "Hlavně vopatrně, jo?" Držím potvoru za jeden pařátek a snažím se uklidnit. Moc mi to nejde. Komu jo, když na vaší hlavě tancuje něco takovýho. Měl sem se víc dívat na ty americký dokumentární filmy. Prý tam jednomu chlápkovi bodnul rejnok osten přímo do srdce. Není nad bezpečí při natáčení. ...

Vypravěčka - 21. ledna 2012 15:45

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj, Anton Potvora výská svým děsivým způsobem, zpod pařátů teče Nikolajovi po hlavě krev. Jako ve svěráku, drží se to pevně. Aída hlasitě oddechuje a snaží se potlačit hysterčák, kouše se do sevřené pěsti, aby neječela a nepřivolala něco horšího nebo jeho kamarády. Pokud nějaké má. Tvor vykvikne, Nikolaj ho místy trochu přilehl, když se začal válet po zemi, ale měkký sníh mu neublížil. Pořád se drží. Pak to zvedne oči k Antonovi, co se rychle sklonil. Má je šikmé, ale přitom velké, prozradil to jejich záblesk. Ve tmě zasvítí bílé jehličky zubů ve výhružném šklebu. Zasprská jako kočka. Nikolajovi se najednou něco stáhne kolem hrdla. Jako lýkový provaz. Zatím může dýchat, ale stačilo by trochu utáhnout... Ocas. Jednooký cítí jednotlivé obratle, které mu tlačí na ohryzek a nutí ho občas zalapat po dechu. "Nenené," zazpívá potvora (každá slabika je v jiné tónině) dalo by se říct se sadistickým nádechem. Anton i ve tmě zahlédne konec ocasu. Bodec. Míří Nikolajovi ke spánku jako pistole a rarach zírá na Antona jako terorista s rukojmím.

Natalja Zacharová - 21. ledna 2012 16:05

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Přikývnu Olze na srozuměnou, ale myšlenkama jsem už úplně jinde. Přestaň s tím ty zbabělče! osočím chladně Arjata. Jeho iracionální chování mě začíná štvát. Mám tu práci.. sakra. Měla jsem si vzít ten náhrdelník od Váni a byl by pokoj. Otočím se za odcházející Valkýrou, která jde zkontrolovat zbytek plotu. Nejspíše se pokusí zjistit, jestli tu nejsou někde magické díry. Osobně o tom pochybuju, ale náhoda je blbec. V našem případě nám ale náhoda jaksi nehraje do karet. Mezitím já svádím svůj vnitřní boj s Arjatem. Je to něco, co mě teď překáží v práci. Působí na mne až příliš svými emocemi a začínám s tím mít problém. Co když se tam přes Arjata nedostanu, Olga zjistí co se děje a bude z toho akorát problém. Problém, který si nechci nechat pověsit kolem hlavy. Doslova Přemýšlím co dělat a nakonec na to přijdu. V hloubi své duše najdu to temné a chladné místo, ve kterém jsem tak dlouho žila a které mi bylo a stále je mým nejbližším přítelem. Je to nicota uvnitř mě, mrtvé a zlomené srdce, černé místo. Nejspíše to, co přitáhlo Arjata ke mně. A bude to i místo, kam Arjata uvnitř sebe uzavřu. V mysli mu začnu ukazovat místo, které se na něj valí ze všech stran. Abstraktní výjevy jej zmatou, jen pod nohama má pevnou cestu, která ho vede přímo do toho černého bodu. Skončí tam, ve vězení bez citů. Tam, kde nemůže otravovat. Stojí mne to ale příliš mnoho sebekontroly. Přestože navenek opět působím chladně a sebevědomě, uvnitř se utápím v boji, ve kterém se snažím Arjata držet aspoň dokud neprojdu magickou bariérou dovnitř domu. A tak vykročím dovnitř.

Vypravěčka - 21. ledna 2012 17:13

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Ajrat místo odpovědi zavrčel, není čas na kecy. Olga se kolem tebe protáhla, aby byla blíž ulici a zase jistila vaši akci, když to bylo na tobě. Ještě než se zastavila u rohu baráku (ale nevyšla na cestu), zamračeně se ohlédla. Tedy asi zamračeně. Stálas tam a bojovala s Jezdcem, jehož tvrdohlavost by se dala přirovnat k mezkovi. Zabejčil se, pevně se zachytil reality, kterou vnímal skrz tebe, zaťal do ní prsty a vypadalo to jako souboj s vězněm, kterého mají vést na popravu. Nebylo to tak lehké, jak se zdálo. "Já už nechci skončit jako tehdy!" Poslední výkřik, než zmlkl v tmavé kobce. Uhodil do pomyslných stěn, až se ti stáhly útroby. Pak byl klid. Konečně. Krom toho, že valkýra větřila jako vlčice a něco v jejím postoji napovídalo, že je ve střehu. Dřív, než mohla něco říct, než nad tím začla přemýšlet, vykročila jsi naproti dřevu. Nebyl to příjemný pocit, ale ne tak strašný, jako když byl Ajrat naplno venku. Připomínalo ti to průchod ze štábu, jak vás propouštěla ven ta Tma. Tohle nemělo svoje vědomí, byla to prostě bariéra, ochrana. Přelila se přes Ajratovo vězení bez povšimnutí. Na rtech jsi ucítila něco teplého. Krev z nosu. Ocitla ses... v džungli. Chlad vystřídalo vlhké horko, zvuky města křik divokého lesa.Kousek před tebou bylo kalné jezírko, kde v tom lepším případě žili jen krokodýli, a dům se naprosto ztratil. Za tebou už nebyl plot, ale křoví, které se dalo projít jen s mačetou.

Natalja Zacharová - 21. ledna 2012 17:26

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Pocit úlevy, když jsem se dostala na druhou stranu magické bariéry, byl upřímný. Stejně tak jako vědomí, že jsem ublížila Arjatovi. Doslova jsem přes něj přešla jako přes mrtvolu. V tu danou chvíli pro mě nebyl ničím jiným, než přítěží. Myslím, že mi tohle vrátí. Prostě nejsem ten typ člověk, který by si dělal kamarády. Nemám ani přátele. Mám jen sama sebe a na tom záleží. Do nosu mne uhodila kovová vůně krve a zčásti i teplý, hutný vzduch džungle. Otřela jsem si krvavou stopu do rukávu, olízla jsem si prsty a přejela pod nosem ještě jednou. Krvavá skvrna zmizela a přestala mne tak zajímat. Bylo to vysilující, udržet koncentraci natolik, aby magie nezabránila Arjatovi projít dovnitř se mnou. Možná… možná se starám o ostatní? Přece jsem Arjata zachránila, nebo ne? Netušila jsem, co by to udělalo, kdybych povolila Arjatovi útěk z vězení. Může mne nenávidět jak chce, ale já se potřebuju soustředit. Potřebuji se zbavit emocí. Pomalu se rozhlédnu kolem. Džungle uprostřed domu nedává smysl. Za mými zády vyrostlo neprostupné houští. Takže nejspíše není cesty zpět? Vyndala jsem zbraň z pouzdra. Zkontrolovala jsem, zda-li je kulka v komoře a odjistila jsem ji. Pomalu jsem se vydala dopředu.

Vypravěčka - 21. ledna 2012 17:40

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Stromy tvořily dokonalý příkrov, že tu byla věčná zelená tma. Otravné listy nižších rostlin se kolem tebe ovíjely a nechtěly tě pustit dál, věci se začaly lepit potem. Do krku tě kousl nějaký hmyz a jedna liána, cos odhrnula rukou, byl pospávající had. Naštěstí jen nějaký líný škrtič. Přes veškerou opatrnost ti jedna noha smýkla a šplouchla do jezírka, kolem kterého jsi chtě nechtě musela projít. Listy pokrytá hladina se zakymácela. Těch pár metrů, co by jinak v normálním prostředí trvalo několik sekund, dalo zabrat. Prudká změna klimatu a krev z nosu pořád trochu tekla. Za sebou jsi najednou uslyšela šplouchnutí. Absurdní - uprostřed Tveru krokodýli? Z vody se něco vynořilo. Něco velkého jako tele, oslizlého a nekrokodýlovitého. Kratší tmavá srst, uši připlesknuté k hlavě a ohrnuté pysky. Pes? To bylo příliš mírné označení. Řečený pes vypadal, že už v jezírku nějakou dobu ležel. Na jedné straně se mu rýsovala mokvající rána, byly v ní vidět dvě žebra. Sedal na něj hmyz a puch mršiny, která dlouho leží v teple, tě pleskl přes ksicht jako mokrá hadra.

Natalja Zacharová - 21. ledna 2012 17:54

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Nesnáším tohle klima. Nedlouho poté, co jsem se prodírala džunglí, jsem začala nenávidět každičký kousek oblečení, který jsem měla na sobě. Nebýt venku ruská zima, sundala bych ze sebe všechno a nechala to tady. Krvácení z nosu nepřestávalo. Nejspíše proto, že jsem se stále snažila držet si mentální vězení a v něm Arjata. Věděla jsem, že tohle dlouho nevydržím a tak jsem musela jednat rychle. Havěti jsem se snažila vyhnout, had mne překvapil, ale naštěstí jsem ho nemusela zastřelit. Odplazil se kamsi do bezpečí. Pak mou pozornost upoutalo šplouchnutí vody. Otočila jsem se za zvukem, zbraň připravenou v pohotovosti před sebou. Bude-li třeba, vystřelím. Zvedl se obrovský pes baskervilský s otevřenou ránou na boku. Slintal, vrčel a vůbec nevypadal přívětivě. Hlavou se mi mohlo, že je to nejspíš jedna z dalších Arkadijových iluzí. Ta otevřená rána na těle nevypadala vůbec dobře, takže buď je to iluze a nebo je Arkadij ještě nekromant a přede mnou stojí zombie, která necítí bolest. Puch kolem něj byl tak intenzivní, že jsem měla dvakrát namále, abych nevyhodila dnešní snídani - kafe. A pak mě to napadlo. “Arkadiji… Arkadiji, to je v pořádku, chceme ti pomoct.“ oslovila jsem obrovského psa. Mohl to být hledaný iluzionista.

Vypravěčka - 21. ledna 2012 20:48

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Pes se neobtěžoval s nějakým výhružným postojem a vrčením. Sotva jsi promluvila, chrčivě štěkl. A s rozběhem skočil. Pohotově vypálené kulky do letícího těla udělaly sice díry, z nichž vyprskla černá páchnoucí břečka, co bývala krví, ale psa to nezastavilo. Vzduch mu sípal v hrdle společně s vrčením a jeho přední tlapy ti podrazily nohy. Oči měl zakalené šedou blánou a smrad byl o to intenzivnější, že byl přímo u tebe. Železný stisk čelistí tě rafl do kotníku a jen pořádné boty zabránily tomu, aby ti ho hned sramoval. Zatáhl. Zatáhl směrem k bažinatému jezírku.

Natalja Zacharová - 21. ledna 2012 20:55

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Doprdele! Odkdy jsou iluze takhle živé! mihlo se mi hlavou ve chvíli, kdy na mne pes skočil. Kulky mu neublížily, bohužel. Padla jsem na záda a pustila zbraň, pes mne rafnul do kotníku a držel. Druhou nohou jsem ho kopala tvrdou podrážkou do čelisti a do očí, tam, kde je nejbolestivější místo na těle. V návalu adrenalinu jsem začala zhluboka dýchat, tělem mi prošla odmítavá reakce na smrad, který se šířil kolem mě. Čím víc jsem dýchala, tím hůř mi bylo. Rukou jsem zapátrala po pouzdru na boku a vyndala nůž. Rozmáchla jsem se volnou nohou co nejvíc a kopla psa ze strany pod čelist. Kovová špička se mu zarazila do těla a zanechala v krku otisk. Pak jsem se po psovi začala sápat s nožem, mířila jsem na krk.

Vypravěčka - 21. ledna 2012 21:05

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Pes držel, jako by ho nic nebolelo. Byli jste kousek od vody, takže se už stihl potopit a koukala mu hlava, tebe to teprve čekalo. Funěl a bublal. Při posledním zuřivém kopanci kvůli tobě trhl hlavou a tys sjela zadkem po bahnitém břehu přímo do vody, ale předtím - snad ti konečně po letech štěstí přálo - jsi zasáhla psův krk. Další černá sprcha ti pokropila ruku, ale nešplíchala, vytékala. Další seknutí a bodnutí, pořádně zarumplovat nožem v ráně... Zastavilo tě až to, že ses musela nějak udržet nad hladinou, břeh byl nečekaně prudký, jako by to byla vykopaná jáma. Nalokala ses hnilobné vody, před tebou se svíjela příšera, před kterou by byl baskervil domácí mazlík. A pak ochabl. Mělas štěstí, že v posledních vteřinách pustil tvoji nohu, jinak by tě tíha mrtvého těla stáhla do vody, která byla kdo ví jak hluboká.

Natalja Zacharová - 21. ledna 2012 21:19

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Zarazila jsem nůž tak hluboko do psího krku, až se jílec a mé prsty ztratily v černé krvi. Zvíře konečně ochablo a pustilo mou nohu, pomalu zmizelo pod vodou a zbylo po něm jen pár bublinek na hladině. Vysápala jsem se na souš, po loktech jsem vylezla dál od vody a pomalu se vydýchávala. Byla jsem celá mokrá, smrděla jsem jako pes a ještě jsem na sobě měla nějakej blivajz. “Kurva, tohle fakt není fér.“ promáchla jsem rukou snažíc se sklepat krev, ale příliš to nepomohlo. Vstala jsem a ještě jednou jsem se ohlédla po vodní hladině, jako bych čekala, že to zvíře zase vyleze. Teď už bych ho v té vodě asi usmažila a nepárala bych se s ním. Udělala jsem krok a kotník, po kterém mi ta bestie vystartovala, přestal poslouchat. Jen tak tak jsem neupadla. “Sakra…“ opatrně našlápnu a přenesu váhu, budu kulhat, ale není to konec světa. Najdu zbraň, která mi vypadla z dlaně při útoku psa, a pokračuju dál.

Vypravěčka - 21. ledna 2012 21:41

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Vyhrálas. Pes už se nevynořil, zbraň jsi našla, akorát pohmožděná noha tě zradila. A krev z nosu neustále odkapávala na zem, teď po vypětí čím dál víc. Ajratova skořápka začínala mít povážlivé praskliny. Udělala jsi několik kroků a najednou se všechno změnilo. Stála jsi v zasněžené zahradě, za tebou bylo poměrně velké zahradní jezírko, kolem několik stromů. Jediné, co se tak úplně nezměnilo, byl pes. Opravdová mršina, co sice nesmrděla tak moc, ale pořád byla nechutná s hlavou skoro oddělenou od těla, s lezoucími žebry, s kalnýma očima. Možná nebyl tak velký jako v iluzi pralesa. Tak tohle Olga myslela tím "bude s tím sranda". Pes v jezírku cukl zadní nohou. Nevstal. Dveře do domky se od tebe nacházely jen pár metrů mezi stromy. Další dokonalá - kurevsky dokonalá, jaks právě na vlastní kůži - iluze se neobjevila. Kdo by překonal takhle vyšperkovaný prales, který působil nejen na oči, ale i na hmat, čich a sluch? Kdo z normálních lidí. Jeden asi určitě ano, protože prosklená část dveří byla vymlácená, ti, co sem přišli, se s tím nesrali. A Arkadij asi taky ne. První mrtvolu jsi uviděla hned skrz vchodové dveře, ležela tváří dolů, pokud se sračkám, co mu zbyly z hlavy, dalo říkat tvář. No, asi už ne.

Natalja Zacharová - 22. ledna 2012 15:28

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Když se svět přede mnou vrátil zase do scenérie studené ruské zimy, byla jsem ráda. Na druhou stranu jsem teď mokrá stála ve sněhu, příjemnější to bylo v iluzi džungle. Malé jezírko a menší pes, které se před chvílí mále stali mým hrobem. Neuvěřitelné. Rozhlédla jsem se po domě a zaměřila jsem na zadní dveře, které měli ve skle díru. Takže tu byl někdo přede mnou, nebo ještě možná tu někdo je Otočím se kolem dokola, dívám se na zem a hledám stopy, podle kterých bych mohla určit, kolik lidí se sem zadem dostalo. Svoje si poznám, jsou to ty vedle kterých jsou ve sněhu poblíž kapky krve. Pomalu vykročím ke dveřím, v pravé ruce připravenou zbraň. Levou druhou otevřu dveře. Dávám si načas, abych snad dveřmi nezaskřípala. Zavadí o mrtvolu v chodbičce. Hnus. Vstoupím dovnitř, zády se držím u stěny a na chvíli se zastavím. Čekám a naslouchám. A jak tak naslouchám, tak zjistím, že stěna naproti mně, se začíná zamlžovat. Mentální bariéru je čím dál tím víc těžší udržet. V jedné chvíli jsem se naprosto zapomněla zabývat faktem, že krvácím z nosu, teď ale nemám čas se k tomu vracet. Omdlít můžu až umřu.

Anton Sergejevič Sokolov - 25. ledna 2012 10:30

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro V lese Situace se nevyvíjí zrovna dobře. Když jsem se sehnul k bestii abych jí z Nikolaje strhnul tak si mě všimla. Upřela na mě svůj pohled a já o dva kroky ustoupím zpátky a čekám co se bude dít. Nestvůra chytí Nikolaje kolem krku svým ocasem a namíří na něj nějaký bodec který má na konci. To nám ještě chybělo. Současně také promluví lidským hlasem. Neřekne mi toho ale moc takže stále netuším co po nás chce. “Víš co mi tak můžeš.“ Odpovím nestvůře a vytáhnu z pouzdra nůž. Fakt že je Nikolaj držen jako rukojmí malého opičáka se mi moc nelíbí ale prozatím neútočím. Tak co dělat teď? Zastřelit tu potvoru a doufat že nestihne zabít Nikolaje a nebo jí jenom zastřelit?

Vypravěčka - 29. ledna 2012 17:17

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj, Anton Potvora na Antonova slova zaprská a Nikolaj ucítí ještě větší utažení kostnatým ocasem. "Deéj seém lžiíčkuú aá hřeébiíneék," "zpívá" to divně, samohlásky jsou protáhlé a mají vždycky dva tóny, druhý je vždy vyšší než první, takže se jeho vyjadřování vlní jako vlny na moři. A pokračuje stejným stylem: "Nebo v strejdovi vyhasne ohýnek." Zachehtá se své povedené básničce a pařátky zaškrábe po Nikolajově lebce. Tomu se, nutno podotknout, dýchá už docela špatně.

Vypravěčka - 29. ledna 2012 17:28

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Stopy ve sněhu nebyly. Tedy krom tvých a psových. Vánice, co zuřila přede dvěma dny, zasáhla i Tver. To znamená, že tu museli být předtím. Mrtvola moc nesmrděla, protože byla zima, přesto se zbytky rozsekané hlavy nedaly tak snadno překročit. Kusy lebky, co povolila ve švech, a mozku se válely kolem něj jako krvavá svatozář. Do toho se přidal Ajrat. Čekal ve své kobce, dokud se neobjevily praskliny. Do těch se zahákl a surově rval obal. Až se ti na chvíli zatmělo před očima a pak ještě chvíli tancovala rudočerná kola. Nic neříkal. A jestli si něco myslel, myslel si to tentokrát opatrně a pro sebe. Usadil se ti vzadu v mysli a sledoval. To ticho nebylo hezké, zvěstovalo průser. Nalevo byly dveře do obýváku a kuchyně, napravo byla jen stěna a podél ní schodiště do patra, které nevedlo od tebe, ale od strany ulice, takže jsi neviděla, jestli na něm něco je.

Natalja Zacharová - 29. ledna 2012 17:50

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Ve chvíli, kdy jsem cítila, že se Arjat dostává ze svého „vězení“ jsem rezignovala na jakoukoliv další snahu mu v tom bránit. Pustila jsem ho ven, protože jsem neměla moc na výběr. Buď tohle a nebo bezvědomí. Kupodivu se mi příliš neulevilo, když mentální bariéra spadla jako domeček z karet. Před očima se mi míhaly černé fleky, měla jsem potíž zaostřit a musela jsem se zastavit na delší dobu, než by mi bylo milé. Naštěstí se neukázal nikdo, kromě mrtvoly na zemi tu byl klid. Otřela jsem si nos, krvavá skvrna už nebyla tak výrazná. Aspoň, že to krvácení už ustalo. Přitiskla jsem se zády ke zdi a postupovala bokem k obýváku. Na konci zdi jsem se skrčila a zezdola nahlédla dovnitř, pootevřela jsem dveře a chvíli se zaposlouchala. Lidé dělají tu chybu, že se dívají za roh, když stojí vzpřímeně. Jejich hlava vykoukne přesně v místě, kam míří zbraň toho druhého. Když jsem se ujistila, že je v místnosti klid, otevřela jsem dveře víc, abych si mohla kuchyň a obývák prohlédnout. Se stejnou opatrností jsem postupovala ke schodům.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 31. ledna 2012 15:36

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro V Lese Není mi do smíchu. Přesto se snažím něco vymyslet. Jenže to nejde. Kolem krku mám smyčku a u spánku smrtící osten. Ne, tohle není dobrá pozice. Navíc ta potvora je i proti své velikosti dost silná na to, aby ze mě udělala další článek na tožňové špejli. Jak začně mluvit o lžíci a hřebenu, docvakne mi to. Nehodlám se tak lehce vzdát. Držím její ocas na krku sice jen instinktivně (i kdybych zabral ze všech sil předpokládám, že bych to nedokázal) ale uvidíme jak si poradí se zubatou bestií. Mrknu na Antona. Je mi jedno, co si Aída bude myslet. Ten předmět prostě nemůžeme vydat. Popřípadě tu ženskou prostě omráčím a pak jí řeknu, že to všechno byl jen blbej sen. "Nic nemáme. Netuším, o čem mluvíš, rarachu." Zkusím to ještě takhle...

Anton Sergejevič Sokolov - 31. ledna 2012 16:35

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro V lese Opice se mi každým okamžikem přestává líbit a nejradši bych jí vpálil kulku mezi oči. Bohužel pro nás to tak jednoduše asi nepůjde. Nůž mám stále připravený kdyby se naskytla možnost k útoku a druhou ruku nechávám volně abych když tak sáhl po pistoli. Ten malej šmejd ví o těch věcech. A pokud vím tak je máme pořád schovaný tedy ten hřeben určitě. To by tedy znamenalo že ho musel někdo poslat. A jediný kdo dle mého o nich ví jsme já a Nikolaj, Olga, Boris a určitě Jaga. Takže ho poslala buď ona a nebo Čerenko. Nikolaj se ho z posledních sil pokouší přesvědčit o tom že nemáme ani tušení o čem mluví. Šance že tomu bude věřit je ale malá. Nic rarachovi neříkám a pokouším se držet krok s Nikolajovou lží. "Buďto z něj slezeš a půjdeš hledat jinam nebo jsi dohledal. Když ho zabiješ zabiju pak já tebe." Pokouším se mu to říct tak aby to pochopil a nemyslel si že žertuji.

Vypravěčka - 31. ledna 2012 16:35

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Jak jsi sama odhadla, prostě střední třída. Kuchyň nebyla hypermoderní, ale ani stará a oprýskaná jako v mnoha panelákových bytech a taky se nesnažila navozovat zdání historičnosti jako ta Dmitrijevičova. Linka s mikrovlnkou, na druhé straně malý stůl maximálně pro tři lidi, z čehož třetí by trčel do malého prostoru kuchyně zavazel. Obývák byl prostornějsí s okny do zahrady, pohovkou a křeslem. Ovšem ten nesl známky boje. Shozená stojací lampa, roztřískaní skleněný konferenční stolek, jako by na něj něco svrchu spadlo. Nejzajímavější však byla silueta na stěně - když jsi přišla blíž, vypadalo ohořele a nakonec jsi zjistila, že je to doslova mastnej flek. To, co jsi považovala za bordel ze spadeného květináče, asi byly pozůstatky. A bordel z květináče. A pak jsi za převrženou pohovkou uviděla tělo. Plavovlasého... no, zřejmě muže, ač ve svém věku čtyřiceti nebo padesáti (na tolik tedy vypadal) působil dost bezpohlavně. Ajrat sebou cukl a celý se napružil. V mysli ti projela jeho silná myšlenka, už jsi začínala poznávat, která je nevědomá, a kdy "mluví". To je on! Pocit nevyhnutelného. Stahující se smyčka. Stahující se bariéra... Což nebylo tak daleko od pravdy. Chloupky na těle se ti naježily, jako by ses postavila k vysokému napětí. Proti tomu byla bariéra, co chránila plot, slabý odvar. Anebo další iluze?

Vypravěčka - 31. ledna 2012 16:49

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton, Nikolaj "Máte, máte! Cejtím je celou dobu, celou cestu! Stačí vám, strejdové, sáhnout pod vestu!" zpívá a rýmuje, možná jen tak ze srandy, že ho to chytlo, nebo je to prostě způsob jeho vyjadřování. Pravda, někdy ty rýmy nejsou nic moc... Potvora se přitulí svou tváří k té Nikolajově zarostlé, pařátky z vojáka cedí krev, ale ocas se už naštěstí víc neutáhl. Kdyby ano, bylo by po Nikolajovi. Jenže pak bleskurychle chňapne, naposledy Nikolaje přidusí, až mu na chvíli vyrazí dech, a v mžiku oka zmizí. Je to neskutečně rychlej prevít, Anton sotva stačil vytáhnou zbraň a už se na vás sypal sníh z větví, kam skočil. I se lžící. Aída se podél jednoho stromu sesunula do sněhu, schoulená. Oči měla v kontrastu se strachy bledou kůží jako dvě černé jámy. "Vrátí se. Dokud nedostane, co chce," řekla tiše, ale po dlouhé době až příliš příčetně. Vzhlédla do korun stromů, kde byl klid. Nikolaj konečně popadl dech. Z tenké kůže na hlavě mu z ran po drápech tekla teplá krev a lepila mu vlasy a vousy. Mráz se postaral o zbytek, za chvíli přestala.

Natalja Zacharová - 31. ledna 2012 18:04

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Ze schodů nikdo nescházel. Ještě chvíli jsem počkala a pak jsem se vrátila zpět do obýváku. Mastný flek na stěně upoutal mou pozornost. Nebylo těžké předpokládat, že to obtisklé bylo člověkem. Bývalo člověkem. Přistoupila jsem blíž. Nemýlila jsem. Otočila jsem se a zahlédla nohy za pohovkou, pomalu jsem přistoupila blíž a nahlédla přes okraj sedačky. Jistota, se kterou Arjat oznámil nález, mnou zachvěla. Je mrtví? Vypadá tak… Naklonila jsme hlavu na stranu a prohlédla si ležícího muže. Popošla jsem a poté jsem k němu přiklekla, zbraň připravenou stranou. Dvěma prsty jsem změřila puls na jeho krku.

Vypravěčka - 31. ledna 2012 18:22

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Doufám, že jo, nic jinýho si nezasloužil," zavrčel Ajrat tentokrát už "nahlas". Byl mrtvý. Studený a tuhý. Na první pohled nebylo poznat, co ho zabilo. V téhle branži to nemusela být obyčejná pistole nebo nůž, klidně mu někdo nebo něco mohlo vyrvat duši a ty bys to nepoznala. "Co tu vlastně hledáme? Nelíbí se mi tu. Nejraději bych vypadl." Zvláštní - že by nevěděl, za kým jedete? Ačkoli musel vnímat jeho jméno, nic to s ním neudělalo, a to ani tehdy, kdy dával pozor. Zato jakmile ho uviděl, vzedmula se v něm vlna odporu a vzteku.

Natalja Zacharová - 31. ledna 2012 18:45

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Aspoň, že tahle mrtvola vypadala, jako když spí. Postavila jsem se nad jeho tělo a uvažovala. Mrtví přece nedokážou udržet iluze, tak jak je možné, že se celý dvorek přeměnil na džungli a zaútočil na mě polochcíplý pes… tohle je divné Pro jistotu jsem se ujistila, že je zbraň odjištěná. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem ji omylem nezajistila, při vstupu. Začal na mě doléhat nedostatek krve. Chtělo by to kafe, cukr nebo víno. Arjate… šli jsme sem pro Arjadije. Pamatuješ? Co se děje?! naléhala jsem na nějakou odpověď. Nelíbilo se mi to. Pomalu jsem se přesunula ke schodům a vyšla jsem se podívat nahoru. Pokud je dům čistý, můžu pak zavolat dát Olze vědět. Možná bych měla ještě zjistit, co tu drží magickou bariéru a jestli to je bariéra jen pro vstup dovnitř a nebo i pro východ ven.

Vypravěčka - 31. ledna 2012 22:57

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Jo, jo... Arkadij. A ty víš, kdo to je? Jak vypadá?" zeptal se trochu kousavě. "Jak víš, jestli tu je? Já to nevím. Já jen vím, že ten parchant, co leží tam dole, je ta čubka, co nás s bratry zavřela do toho posranýho vězení!" Takže výkřik "to je on" asi znamenal něco poněkud jiného. Olga počítala s tím, že se dovnitř dostane taky, tak se nějak zapomněla zmínit, koho máš hledat. Koho by napadlo, že se vevnitř bude povalovat víc mrtvol? Jenže teď byla venku a kdo ví, co všechno bariéra uzavírala. Asi vše - na mobilu nebyl signál. Schody nahoru vrzaly, ať ses snažila sebevíc. Ajrat byl nespokojený a uzavírat ho by znamenalo leda tak bezvědomí, náhrdelník zůstal versty pryč. Nahoře byly troje dveře. Koupelna a dva pokoje. Jeden asi pro hosty. Tady to vypadalo relativně v pořádku, hlavní bitka se odehrála dole. Dokud jsi nechtěla vyjít z ložnice ven. Bariéra, kterou něco aktivovalo i ve dveřích, zapraskala elektřinou, a kdybys nebyla tím, čím jsi, možná by tě sesmahla. Ajrat bolestivě zaskučel. Asi to nebyla jen tak ledajaká elektřina, možná to vůbec nebyla elektřina, protože ho praskající jiskry doslova vytáhly ven z tebe. Spojení zůstalo - ale byl donucen se ukázat. Magické šlahouny ho ovinuly jako krajta. I ty jsi skrze spojení cítila, jak mu síla nepříjemně drtí ruce k tělu. A ve dveřích se objevil bezpohlavní blonďák, tentokrát s brýlemi. Ten, co ještě donedávna ležel - měl ležet - dole bez pulsu... "Co jsi zač?" Při pohledu na magickou překážku se ti vybavil mastný flek dole v obýváku. Být tu kdokoli jiný, asi by byl i z něj.

Natalja Zacharová - 01. února 2012 18:30

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Je to jeden z těch, kteří vás sevřeli v kruhu a uvěznili?“ poněkud hloupě zopakuji to, co mi právě Arkadij sdělil. Prostě si jen potřebuji utřídit myšlenky. Zajímavé, jak se tahle individua dokážou potloukat životem. Já sama mám problém vydržet se svou existencí dýl jak den. Nahoře na schodech jsem si byla jistá, že pokud mne do této chvíle ještě nikdo nezaslechl, vrzající dveře mu udělaly menší službičku. Do toho mrtvolného ticha to znělo jako dřevěné výkřiky do tmy. Prohlédla jsem chodbu a koupelnu. Čisto. V rámci možností. Pak jsem se přesunula k ložnici, dveře byly otevřené, tak jsem vešla. Magická bariéra mne obklopila, holá místa na těle mne začala pálit a doslova jsem cítila praskání elektřiny, která byla v bariéře tou obranou či ochrannou složkou. Prala jsem se s tím a zároveň jsem tuto energii přijímala. Vlila se do mě a když začala přetékat, dostala se násilím ven a něco si ze mě vzala. To něco byl Arjat. Stála jsem uvnitř pokoje a zírala na muže, kterého jsem před chvílí viděla dole ležet mrtvého. Oba dva v úžasu. Jen s tím rozdílem, že já měla zbraň. Úžas neúžas, klidně ho zastřelím, jestli si něco zkusí. “Co TY jsi zač?“ nespouštím z něj svůj „nejdrsnější“ pohled, který v téhle situaci dokážu vytvořit. Trocha přetvářky mi jde, dokonce se umím i usmát.

Vypravěčka - 01. února 2012 18:42

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Ajrat ti na to němě přikývl. Je to ten z toho snu, akorát tys ho tenkrát neviděla jasně, jen jako neznámou, anonymní postavu. Síla Ajrata srazila na kolena jako tam v Mauzoleu. Přízrakům se elektřina asi moc nelíbila, když byli propojeni s lidmi. Jestli to platilo i pro jiný případ, těžko říct, ale představa, že stačí Ajrata strčit do otevřené skříňky s bleskem byla směšná. Tak prosté to přece být nemohlo. Blonďák stál za bariérou, na sobě měl domácí oblečení. Mračil se - ať už vzteky, nebo soustředěním, a modřina na půlce tváře se nedala přehlédnout. Musela být den, dva stará, už se hezky vybarvolala. "Jsi v mém domě, takže otázky tu pokládám já," odpálkoval tě. "Co jsi zač? Kdo tě poslal? A proč s sebou taháš jeho? Kdes k němu přišla?" vyptával se dostatečně pomalu, abys stihla pojmout všechny dotazy. "Nic... mu... neříkej... a zastřel... ho!" sípal míšenec u tvých nohou. Měl ale pech, neustále s ním něco zametalo podlahu. "Tichučko, Ajrate, na tebe se taky dostane. Tentokrát se postarám o to, abys skončil jako tvoje matinka." Slova tichučko a matinka ještě podtrhla jeho bezpohlavní vzhled.

Natalja Zacharová - 01. února 2012 18:52

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Jen v krátkosti jsem se rozhlédla po pokoji. Zajímalo mne, kam vede okno z ložnice. Jestli venku uvidím Olgu nebo budu koukat naproti do oken ostatních domů. Blonďáka jsem poslouchala, tak nějak zdálky. Co když se Arjat nebude moci vrátit zpátky a zůstane takhle. Jako duch… energetická entita, jak dlouho to vydrží? Je to Arkadij? Nepředstavil se, Arjat ho zná, ale taky mi neřekl jeho jméno. A co když kurva použije Arjata proti mně? Ruka na zbrani mne začala svrbět. Nejenže mě jeho tón hlasu provokoval k tomu, abych pistoli zvedla a vystřelila mu díru do hlavy, Arjat mě k tomu nabádal taky. Vlastně jsem neměla jediný rozumný důvod, proč ho nechat naživu. Neřekl, že by byl Arkadij. Je jeden způsob, jak to zjistit. “Jsi Arkadij? Říkají ti Arkadij?“ napodobím tón jeho hlasu tak, jak on před chvílí mluvil se mnou.

Vypravěčka - 01. února 2012 19:09

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Okno ložnice vedlo do zahrady. Škoda, že jsi neskončila v tom druhém pokoji - to vedlo ven do slepé ulice stejně jako koupelnové okénko. Šlehla tě vlna energie, jen jsi nenápadně přešlápla směrem k oknu. Jak to tak vypadalo, bariéra byla vevnitř pokoje, takže teoreticky by ses neměla přibližovat ani ke zdem. Blonďák se ještě víc zamračil. "Říkají. A ty mi taky něco řekneš. Co seš zač a kdo tě poslal." Ajrat začínal blednout nejen v tom metaforickém smyslu. Jako by síla, která ho držela, vysávala jeho podstatu. Už nic neříkal, sesunul se k zemi a tobě jako by někdo odpojil kabel, co s ním byl propojen pro komunikaci. Asi omdlel. Pokud přízraky mohou omdlít. Stěny bariéry se přisunuly blíž. Mělas kolem sebe sotva půl metru. A šlahouny, které sis pamatovala z Mauzolea, na tebe začaly pomalu dorážet. Hlavně na hlavě, jako by ti chtěly vlézt do nosu.

Natalja Zacharová - 01. února 2012 19:12

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Jsem Natalja,“ překročím nohu a přiblížím se k Arjatovi. Nemohla jsem si nevšimnout, že mu místní klima nedělá zrovna dobře. “Poslal mne Dmitrijevič, potřebujeme tvou pomoc proti Jaze.“ Čemuž sama nevěřím, jestli jsem se já dostala dovnitř, tak proč ne další a k čemu nám vůbec budeš. Měla bych tě zastřelit. Sleduji Arkadije a cítím, jak se energie v pokoji mění. Začíná být víc dotěrná a agresivní. “Přestaň s těmi hokusy, pokusy nebo ti proženu kulku hlavou a věř mi, tomu neuhneš. Takže to buď uděláme po dobrém a nebo po zlém.“ krátce shlédnu k zemi Arjat omdlel. To není dobré.

Vypravěčka - 01. února 2012 19:20

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Arkadij chvíli mlčel, přerovnával si tvoje slova. Magie se sice zastavila, ale nestáhla se. "Její jméno slyším nepříjemně často. Ti, co se válejí dole, taky chtěli... pomoct." A tak jim křepký hermafrodit pomohl do hrobu. "Jen mi nejde do hlavy, proč někdo, kdo je poslanej Dmitrijevičem, dělá chodící inkubátor tomuhle zmetkovi?" Nevypadal, že by tě chtěl pustit, než dostane uspokojivou odpověď. Založil si ruce na prsou. Chapadla pořád držela Ajrata, i když ten už neprotestoval a vypadal jako duch z béčkového hororu. Jen nebyl z prostěradla.

Natalja Zacharová - 01. února 2012 19:25

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Ti dole zřejmě neměli kouzlo osobnosti jako já. “Jsou věci, které tě nemusí zajímat, protože se tě netýkají. Dmitrijevič pro tebe nechal poslat. Asi doufá, že z dávného přátelství bys mohl udělat výjimku.“ Nebo by nemusel, ale já rozhodně nehodlám skončit jako ten dole. Neříkal náhodou – ti, co se válejí dole? Je to ten měňavec a ta skvrna na zdi? Magie kolem Arjata neustupovala a mě se to divadélko přestávalo líbit. Nech Arjata nepokoji, procedím skrze zuby. “Varuji tě jen jednou.“

Vypravěčka - 01. února 2012 19:36

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Nechám ho být." Ve vzduchu viselo ALE, které hned doplnil. "Pokud Dmitrijevičovi řekneš, že jsem mrtvej. Kaput. Pod kytkama. Že jsi dům našla v tomhle stavu, s mrtvolama, a mezi nima i moje tělo. A že sis domyslela, že to byl Čerenko - protože on byl. Všichni si musej myslet, že jsem mrtvej. Nebo se vrátí... a možná bude úspěšnější." Pořád jsi v tom tušila nějaký háček. Určitě přemýšlel, jak si tě pojistit, abys dohodu splnila. "Boris ti určitě řekl, že já jsem jeden z mála, co zná polohu Jagina vězení. Čerenko o ní zatím neví. Nedovolil jsem mu dostat to ze mě. Boris by si radši měl hlídat záda - a zbytek taky. Půjde po nich." Na chvíli se odmlčel. "Jsi sama? Štít se chvěl. Předpokládám, že to bylo kvůli našemu milému Ajratovi." Zhnuseně na bojovníka pohlédl.

Natalja Zacharová - 01. února 2012 19:41

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Tohle nikam nepovede. Začínám mít pochybnosti o Arjatově zdravé mysli. A furt mi nejde na mozek, proč je tak hermafroditní. “Obávám se, že takhle to nepůjde.“ ušklíbnu se. Nedal mi na výběr. Magie výří místností a on se ani nepokusil. Nic. “Dám ti protinávrh.“ úšklebek nahradím úsměvem. Mám něco za lubem. Obvykle lidé nestřílejí jen tak, pro srandu králíkům. Dají nějaké varování. Já ne. Tedy… jedno varování jsem mu před chvílí dala. Může to čekat, ale taky nemusí. Zazní výstřel, mířila jsem na nohu, respektive někam do míst chodidlo-kotník. A pak zpětný rázem a přísunem k Arkadijovi, zvednu dlaň se zbraní v ruce vzhůru tak, aby úder pažbou vedl do jeho tváře. Nehodlám se tu s ním vybavovat.

Vypravěčka - 01. února 2012 19:54

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Volkov Larissa předtím působila víc komunikativně. Mohls to přičítat tomu, co se stalo v Mauzoleu a že ti zase musela uklízet v hlavě. Ty ses cítil nad očekávání dobře. Mysl byla jasnější, byls najezený a mohl ses svobodně projít po venku. Tvoje společnice trhla rameny a promnula si spánek. "Jestli tam hlídají lidi od Dmitrijeviče, snad o nás budou vědět. Nedělám to ráda, ale kdyby se to posralo, mohla bych jim sáhnout do mysli, aby nás pustili dovnitř. Snad se to nestane." V nemocnici to smrdělo dezinfekcí, na chodbě se krom civilu mihla i nějaká uniforma. Na příjmu jste se zeptali sestřičky, kde leží Lev Anatoljevič Tuzov. "Pokoj číslo patnáct, druhé patro." Před pokoji seděl nějaký muž a četl si noviny. Tvůj šestý smysl vypěstovaný v lágru tě upozornil, že s ním není něco v pořádku. Nebyl tak obyčejný, jak vypadal pro někoho netrénovaného. Kradmý pohyb, když jste se přiblížili ke dveřím pokoje... Vevnitř byl další, tentokrát v uniformě. Larissa sebou škubla, když sahala po klice a dveře se rázem otevřely. "Posílá nás Boris Dmitrijevič. Dragoslava a Volkov," řekla tiše a rozhlédla se po chodbě. Muž v uniformě vás sjel pohledem, stál pořád ve dveřích. Ačkoli mobily tu nebyly dovolené, on po něm sáhl a volal. Zopakoval do něj vaše jména a odtušil strohým "ano pane". Byli jste vpuštěni dovnitř, on si stoupl zase ke dveřím. Muž na posteli byl strašidelně bledý, oči měl skelné a obrovské, jako by pořád vytřeštěné. Zíral někam před sebe a vypadalo to, že vás nevnímá. V rukách žmoulal povlečení. Larissa chvíli postávala a koukala na něj, nervózní, že má za sebou diváky. Kousla se do rtu, posadila se vedle postele a opatrně položila ruku na jeho. Nic. Neucukl. Chvíli to vypadalo, že to bude nuda. Proč tě sem posílal? Jenže Lvovi se najednou rozšířily zornice, skelný výraz zmizel. Začal naprázdno otevírat pusu bez jazyka a chytil Larissu, až vyjekla bolestí. Voják u dveří nic nedělal. Asi dostal svoje rozkazy. Larissa prudce otevřela doposud zavřené oči. Měly stejný divoký lesk strachu jako ty Lvovy. I ona začala naprázdno otevírat pusu jako kapr, z nosu jí najednou doslova vytryskla krev. A z pusy taky. Sesunula se ze židle a cukala sebou v křečích, jako by dostala nějaký záchvat.

Vypravěčka - 01. února 2012 20:12

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Výstřel zazněl místností. Arkadij sebou škubl leknutím, ale stihl udělat jednoduché gesto rukou s otevřenou dlaní. Vypadalo to trochu, jako když si Copperfield hrál na kouzelníka, akorát jemu nevlálo triko a charisma neměl ani na malíčku. Bariéra zajiskřila, až ti ostré světlo málem vypálilo sítnici. Kulka ztratila razanci a tys ji mohla vidět pohybovat se jako v detektivce, kdy ukazují, jak byl někdo zabit. A pak se roztavila. Aspoň z ní nezůstal mastnej flek. Arkadij těžce vydechl. Ruka se mu chvěla, ale v očích měl odhodlání. Zastavit kulku na takovou krátkou vzdálenost asi dalo zabrat. "Pochybuju, že tě poslal Boris. Možná jde přes mrtvoly, ale nás by neohrozil. A Jezdce by ven taky nepustil." To říkal už mimo tvoje zorné pole. Přežil střet s Čerenkem a jeho kumpány, nemohl být takový idiot, jak na první pohled vypadal. Ale jak se soustředil na jednu věc, přestal na druhou. Ajrat byl sice zavřený s tebou, ale už ho nedržela chapadla. A probral se. Slyšela jsi kroky po schodech. Něco harašil v kuchyni. V naprostém tichu, které pak nastalo, jsi uslyšela syčení, jako když něco uniká. A pach plynu se nějakým zázrakem doplazil až nahoru. "Kurva... zmetek!" "Po tomhle si nebudu muset dělat starosti s iluzí svýho těla," houkl zvesela zezdola. "A s tím, že Borisovi naprášíš, že žiju."

Natalja Zacharová - 01. února 2012 20:51

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Zmetek jeden ušatej syknu vzápětí, co se moje kulka začne tavit ve vzduchu. Průchod magickou bariérou mi dal zabrat. Dost času, aby mohl Arkadij utéct po schodech. Když jsem protrhla bariéru, byl to pocit, jako bych se začerstva klubala z vajíčka. S hodně tlustou skořápkou a můj zobák byl tupej jak poleno. Šlo to ztěžka, ale měla jsem motivaci. Utekl. Vyběhla jsem z pokoje, ale zastavila jsem se na chodbě, kousek ode dveří. Ucítila jsem plyn. “A kurva,“ zaběhla jsem zpátky do ložnice, vzala jsem židli poblíž a prohodila jsem ji oknem. Částečně se rozbilo. Pak jsem z postele stáhla deku, obtáhla jsem si ji kolem těla jako plášť a polštář jsem použila jako provizorní beranidlo, kterým jsem po rozběhu skrz okno, chránila hlavu. Dopad z druhého patra na zem je na houby, ale já měla pod sebou sníh a věděla jsem jak padal. Ihned po dopadu využít energii a koulet se a koulet… proto ten polštář, koulelo se po měkčím. Aspoň pod hlavou, kterou jsem si tím chránila před nárazem.

Anton Sergejevič Sokolov - 01. února 2012 23:26

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro V lese Čekám jak se rarach rozhodne. Ten nakonec svou hrozbu nenaplní a Nikolaje nechá být. Bohužel ale ukradne lžíci a dá se na útěk. Už jsem připraven ho zabít ale sotva vytáhnu pistoli tak už je pryč kdesi mezi větvemi. Sakra. Vrátím zbraně zpátky na svá místa ale i přes to zůstávám ostražitý protože se ta bestie může ukrývat kdekoliv. Pomalu přejdu k Nikolajovi a pomohu mu na nohy. Je ošklivě pořezaný v obličeji a ztěžka dýchá ale je naživu. "Jsi v pořádku?" Zeptám se i když to mohu z většiny posoudit sám. Pak mě upoutá Aida a to co řekne. Cože? Co jsi to řekla? Spíš bych od ní čekal něco jako: Můj bože co to bylo? nebo: Co jste zač a co byla tamta věc? Myslím že se moje tušení o ní z části potvrdilo. V duchu si pohrávám s myšlenkou že bych od Nikolaje odešel k ní, chytil jí za ruce, postavil jí na nohy a pak jí trochu přiškrtil dokud by nezačala zpívat nebo by nezemřela. Bohužel na to tu není zrovna dobrá situace. "Můžeš chodit?" Zeptám se Nikolaje. "Rád bych odsud byl co nejdříve pryč. Možná bychom se měli vrátit zpátky do vánice. " Bude tam zima a blbě vidět ale pro toho opičáka to bude snad stejné.

Vypravěčka - 03. února 2012 17:05

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Prolétla ses oknem a v tu chvíli jako by čas, kdy jsi byla "na svobodě", mimo Specnaz, neexistoval. I když už jste měli za sebou, dá se říct, první akci, všechno se s intenzitou připomnělo až teď. Až když jsi lovila kořist a dělala kousky, kvůli kterým jste se každý den cítili jako zbité žito. Pád byl relativně měkký. Relativně... Důležité bylo, že všechno bylo na svém místě, nic nekřuplo. Když ses rychle vyškrábala na nohy a zorientovala se, zahlédla jsi (v naštěstí normální) zasněžené zahradě Arkadije. Přesněji řečeno dva. Každý mířil k jiné hraně plotu, oba se pohybovali úplně stejně, dokonce se i ve stejnou chvíli ohlédli, aby se ujistili, že se tě pořád nezbavili. Ajrat, který se zatím nevrátil do vegetování v tvé mysli, sáhl do toulce pro šíp do svého malého kočovnického luku. "Řekni kterej." Byl zase na chvíli hmotný? Vytáhla ho Arkadijova magie až tak? Zdroj síly měl - tebe...

Natalja Zacharová - 03. února 2012 17:42

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Z klubíčka po pádu jsem se rychle dostala zpátky na nohy. Žádná zlomená kost nebo vymknutý kotník. Což bylo fajn. Na tyhle extrémní výkony si příliš nepotrpím. Radši stojím hezky na zemi, uzemněná, takříkajíc. Rozhlédnu se po zahradě a na jedné i na druhé straně vidím záda Arkadijova. “Sakra,“ zhluboka vydechnu. Kouř teplého vzduchu, který se ochlazuje a vytváří mlhu, mne ujistí, že je zatím všechno tak, jak má být. Takže jen Arkadijova iluze toho druhého. Ani mne nepřekvapí, že vedle mě stojí v celé své kráse Arjat. Potutelně se pousměji a ve zlomku vteřiny rozhodnu. “Ten,“ ukážu na toho, který utíká směrem napravo. Ten, který běží nalevo by se totiž v uličce eventuelně mohl setkat s Olgou, naší valkýrou strážkyní.

Vypravěčka - 03. února 2012 17:53

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Než jsi vyslovila, měl už založený šíp a nataženou tětivu. Někdo, kdo umí střílet ze hřbetu koně, musí být sakra pohotový a rychlý. A mít dobrou mušku. Lučištník cílil jen chviličku. Potom se ozvalo jedovaté syknutí šípu. Arkadij se skácel k zemi, šíp se mu zakousl do stehenního svalu. Druhý Arkadij ale udělal to stejné, pořád přesné pohyby. Zrcadlové... Promítal svůj obraz jako hologram, nevytvořil samostatnou iluzi. "Sakra," zaklel Ajrat. "Vyšel jsem ze cviku." Založil nový šíp a připravoval se, že z Arkadije, a je jedno kterého, udělá jehelníček. Tobě mezitím neuniklo, že Arkadij, který se blížil k plotu, kde by měla stát Olga, krvácí divně. Jednom tak, že mu krev teče po těle, ale neodkapává dolů, sníh pod ním byl čistý.

Natalja Zacharová - 03. února 2012 17:57

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Doba, kdy šíp opustil luk, byla nekonečná. Čekala jsem, co se stane. Na jednu stranu jsem předpokládala, že Arjat mine. Ale opak byl pravdou, až mne to samotnou překvapilo. Otevřela jsem ústa, neschopna mluvit. Šíp, dostal ho šíp? “Ne, počkej,“ zabráním Arjatovi v další střelbě, “Pohlídej toho druhého, myslím, že on je iluze.“ protože divně krvácí. Doběhnu k střelenému Arkadijovi. “Pochop, že neutečeš, nemáš šanci.“ pokusím se mu ještě naposled promluvit do duše.

Vypravěčka - 03. února 2012 20:07

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Arkadij skučel a drtil nadávky, lapal po dechu. Jakkoli byl hubený a slovo "sval" k němu nešlo, přece jen každý má svaly a jejich zranění kurevsky bolí. Zarazila tě další věc, ještě než jsi promluvila. Blonďák chtěl zlomit šíp, ale sevřené prsty jím projely. A pak... pak šíp prostě zmizel, stala se z něj zelenkavá mlha. Lučištník, kterému nikdy nedojdou šípy a sám jimi nejde zabít. Nebylo divu, že se je snažili zlikvidovat. "Tak co chceš!" prskl s mírnou hysterií v hlase. Střídavě hleděl na tebe a dozadu na Ajrata, který se k tobě přiblížil, protože bez soustředění a síly se iluze vytrácela. "Neřeknu ti, kde je." Ajrat se pod vousy nehezky usmál. "Věř mi, že kdybych chtěl, řekneš mi to, kryso. Co myslíš... mám chtít?" nadhodil směrem k tobě.

Natalja Zacharová - 03. února 2012 20:12

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Stojím nad Arkadijem jako sudička, která věští jeho zkázu. Vzpouzí se až do konce. “Já ale nepotřebuju, abys to říkal mě.“ ušklíbnu se. Rozmáchnu se nohou a botou s kovanou špičkou ho kopnu do hlavy. Pokud neomdlí napoprvé, zopakuji to. Nemá cenu tahat se s ním, když se vzpouzí. I tak na to nemám takové svaly, ale dotáhnout ho k plotu a dostat ho ven, snad ještě zvládnu. Tam pak čeká Olga, která, jak doufám, si vezme na starosti jeho výslech. Otočím se na Arjata a pousměji se. Pohledem také zkontroluji, zda se vypařil i ten druhý Arkadij.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 03. února 2012 21:04

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro V lese Klečím ve sněhu. Otřu si slinu z koutku úst a zkontroluju zranění na hlavě. Pohoda. Na Antona jenom kývnu, že v pořádku jsem ale na Aídu se zle podívám. Moje jediné oko mi říká, že tu máme někoho, kdo není takový neznalec, jak se dělá. "Lžíce je pryč. Nedokázal jsem jí uchránit, promiň Antone." Zapřu se o zasněženou zem a narovnám si záda. Vydechnu obláček bílé páry vstříc sněžící obloze. To je zase den. Ukážu výhružně na Aídu. "Tak hele. Jsme v průšvihu a mám takovej tajuplnej pocit, že ty jsi, jak se říká, plně v obraze." Zuřivě nasadím kapuci bundy. Nadechnu se a vydechnu. Vztekám se hlavně na sebe a svou neschopnost. Ovšem tušit, že tu máme někoho kdo o "druhé straně" ví taky, nedělal bych takový serepetičky. A co víc. Nejspíš tu není náhodou. Jdu jí pomoct na nohy. "Víš něco, co my ne? Radím ti, nelži Aído. Jestli to ovšem je tvoje zkutečný jméno." Nejsem nijak hrubý. Zlost už odezněla. Naučil jsem se krotit. Uvidíme co z ní vyleze. ...

Vypravěčka - 03. února 2012 21:38

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj, Anton Aída se schoulila, když se k ní přiblížil rozzuřený Nikolaj. Občas těkla očima do korun stromů, ale skřet byl asi spokojen aspoň s jednou částí úlovku, tak vesele odhopkal do vánice. "Vím jen to, co jsem četla. Našla jsem zajímavou knížku. Můj muž svoje špinavý peníze pere ve starožitnostech a tak, chtěla jsem si ji přečíst, než ji prodá. Byla stará, vázaná v kůži, zažloutlá. Jenže pak jsem zjistila, že je psaná jeho písmem." Nedívala se ani na jednoho z vás. "Měl tam obrázek toho skřeta. Říkal mu, myslím, Guslar nebo tak nějak. Určitě to byl on, protože se zmiňoval, že veršuje a mluví, jako by zpíval. Nejdivnější na tom bylo, že tam bylo datum zápisu, kdy se s ním poprvé setkal... někdy během druhý světový. Když sem táhli Němci. Doteď jsem si myslela, že je to třeba, však víte, pokus o nějakou knížku. Spousta lidí píše do šuplíku. Nebo že mu přeskočilo a on si to vymslel. Dokud jsem ho dneska v noci neuviděla. Určitě to byl Guslar. " Schoulila se k Nikolajovi, i když se předtím bála, aby ji nepřetrhl vejpůl. Pořád se třásla a jakékoli teplo bylo vítané teplo. "Víc jsem toho nestihla, jen se zmiňoval, že Guslar je děsivě vytrvalý a podlý když jde o to, aby dostal, co chce."

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 03. února 2012 22:31

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Oddechnu si a vezmu jí do náruče. Zavřu oko. Pohladím jí po vlasech. Kouknu na Antona. "Dobrý, už je to dobrý, neboj holka." Uklidňování mi nikdy nešlo. Hlavou se mi honila jedna o tázka a to ta... "Na co je takovímu stvoření kouzelná lžíce?" Nemůžu uvěřit, že jsem něco takovýho řekl nahlas. Docela legrační. "Nebo to je rarašská obdoba straky? Kruci, Antone, musíme tu lžíci dostat zpět. Sice máme ještě hřeben ale obávám se, že bez toho "kompasu" nic nenajdem." Opatrně od sebe odtáhnu Aídu a zkontroluju, jestli jí nic není. Taky, jestli to na nás jenom nehraje. "Můžu toho raracha vystopovat." Jdu směrem k Antonovi a poklepám si na nos, aby mu bylo jasné, jak toho chci dosáhnout. "Otázkou je, jestli můžeme před touhle ženskou dělat co se nám zlíbí." Řeknu už víceméně k němu a významě na něj vykulím svoje oko. "Nebo jestli má ještě vůbec cenu jí něco tajit." Skřížím ruce na prsou. ...

Vypravěčka - 04. února 2012 03:08

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Arkadij bolestně zařval, skryl si hlavu rukama a snažil se odplazit od okované boty. První rána mu vyrazila pár zubů. Plival krev na sníh... a pak jsi ho konečně odrovnala. Kdyby nebyl Arkadij takový střízlík, těžko bys ho dotáhla k plotu. Ajrat rozechvěl strunu vašeho propojení a zkoušel, jestli není Arkadijovým vyrváním poškozená. Cítila jsi jeho obavy z průchodu bariérou, která s Arkadijovým bezvědomím nemusela ochabnout. Neochabla. Ven to nešlo tak hrozně jako dovnitř, ale když ses vyklubala z té skořápky tam nahoře... Ještě že to byla slepá ulice. Jak by se sousedi tvářili, kdyby viděli zkrvavené, bezvládné tělo? I když co není, může být. Olga seděla v křoví poblíž plotu, jako by všude kolem nebyl sníh. Jakmile zahlédla tvůj zadek, jak se noří z bariéry, vstala. A zamračila se, brýle zvednuté nahoru do vlasů. "Měly jsme ho najít, ne zabít! Co se stalo?" Ukecat to, žes ho takhle našla, by se s čerstvou krví nedalo. Valkýra ho popadla a vytáhla zbytek těla z plotu. "Zacouvej sem s autem," hodila ti klíčky. "V autě mi to řekneš." Potom otevřela zadní dveře a vzala Arkadije do náruče, jako by nebyl víc než dítě. Šoupla ho dovnitř.

Natalja Zacharová - 04. února 2012 09:41

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Když jsem Arkadije dotáhla až k plotu, na okamžik jsem se zastavila. Arjat tam nemůže, musí zpátky do mě. Bohužel. "Musíš se vrátit," syknu polohlasně. Doufám, že se s ním nebudu muset dlouho prát a přesvědčovat ho. Přeci jen, oba dva se odsud chceme dostat a přes bariéru, která jak cítím, je stále aktivní, by Arjat měl hodně těžký průchod. Já budu riskovat další krvácení z nosu a v duchu budu doufat, že tenhle mentální souboj s Černým nezanechal větší škody na mým mozku. Ne, že by tam žádné nebyly... ale. Jakmile se Arjat vrátil zpátky do mé mysli, začala jsem Arkadije soukat přes plot. Šlo to ztěžka, ale naštěstí nevážil o moc víc jak já. Mít tak od deset, dvacet kilo navíc, asi bych to nezvládla. Už teď mám toho plné kecky. Díkybohu, že se přidala Olga a z druhé strany plotu ho dostala na zem. Přeskočila jsem přes okraj a skončila na kolenou ve sněhu. Nevypadám nejlíp, po bradě a na chřípí nosu mám určitě pár krvavých šmouh, jak jsem si otírala krev. Boty ve sněhu nechají další krvavou skvrnu, která není moje. "Je živej, neboj." odpovím Olze. To je starosti. Nebo aspoň myslím Jdu napřed, autem zacouvám do uličky. Nebylo by dobré nakládat ho do auta přímo na hlavní cestě v tomhle Winsdoru. Arkadije jsme zpacifikovaly. Nechci, aby začal dělat své kejkle i v autě. Přesedla jsem si přes řadící páku na sedadlo spolujezdce. Nejsem ve stavu, kdy bych byla schopna řídit. Zakloním hlavu, temenem se opřu o opěradlo a dvěma prsty si stisknu nos. Mentální bariéru jsem pustila ve chvíli, kdy jsem už nemohla. Před očima se mi míhaly mžitky a vím, že bych měla být připravená na Olžiny výzvědy. "Někdo se tam dostal před náma. Napočítala jsem dva mrtvé, Arkadij se schovával nahoře. Moc se mu k nám nechtělo a nevypadal, že by měl zájem pomoci nám najít Jagu. Musela jsem použít pár přesvědčovacích praktik." ohlásím a usměji se. Vlastně to byla docela sranda. Z měřítka mé osoby.

Anton Sergejevič Sokolov - 04. února 2012 12:07

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro V lese Po tom co se Nikolaj trochu vzpamatoval a zatlačil na Aidu tak nám řekla co je ta bestie zač. Není to ale to jediné co mě znepokojuje. Moje tušení se začíná potvrzovat a já začínám zjišťovat do jakého průseru jsme se to dostali. Nikolaj jí pak začne utěšovat. Na můj vkus se o ní moc zajímáš. Být to nějaká jiná ženská bylo by mi to jedno ale na tuhle bych si dal pozor. Zřejmě bystré smysly nejsou všechno. "Dobrý to bude jenom pokud nám řekneš co o tom skřetovi víš." Řeknu Aidě když jí Nikolaj uklidňuje. Nemám zrovna dobrou náladu na odmlouvání tak doufám že mi rozuměla. Další otázky které Nikolaj nadhodí mi přijdou docela jednoduché na zodpovězení. Po tom co jsem viděl a slyšel jsem si skoro jistý že její manžel bude ten samý Čerenko po kterém jdeme. Zápisky o tom skřetovi pocházejí z druhé světové což by na něj sedělo. Kdo jiný by se mohl tak zajímat o takového skřeta než mág nebo jemu podobný. Teď jen zjistit jestli ho za námi poslal z nějakého důvodu Čerenko nebo ten komu slouží je Jaga a chce nám zabránit abychom se tam dostali. "Stopovat se nebude." Zarazím Nikolaje. "Pokud to co řekla je pravda tak si nás dřív nebo později najde sám."Navíc lovit něco co neznáme je jako prosba o smrt. "My budeme pokračovat k městu. A ty koukej mluvit." Poslední věta patřila Aidě. Počkám až se postaví na nohy a pak pokud nikdo neprotestuje pokračuji v cestě. Tentokrát ale s větší obezřetností než před tím.

Vypravěčka - 04. února 2012 12:26

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj, Anton Nebylo těžké poznat, vycítit, že Aída se na Antona zamračila. "Řekla jsem toho dost. I to, že víc nevím. Máš nasráno v uších?" Do hlasu jí prosakovala únava, ale nemohla zapřít, že byla jakožto mafiánská panička zvyklá rozkazovat. Zachytila se Nikolaje a po očku pořád sledovala koruny stromů. Zjistili jste, že jste nebyli zas tak daleko od obydlí, na které upozorňoval Nikolaj. Za chvíli se před vámi vyloupla chajda, vznešeně řečeno lovecká chata, kam muži utíkali chlastat do klidu lesa před manželkami. Byla prázdná, Nikolaj cítil, že lidi tu byli, chlastali a jedli, ale už odjeli. Anton zas našel stopy od kol, které byly trochu zasněžené. Chata měla dřevěnou verandu se stříškou a asi sestávala jen z jedné větší místnosti. Venku jste si všimli i kadiboudy, a abyste se dostali sem, museli jste překonat dřevěný plot, což nebyl vůbec problém. Akorát Aídě jste museli pomoct.

Olga Orlovská - 04. února 2012 13:11

soukromá zpráva od Olga Orlovská pro Natalja Přijde mi, že Arkadij neváží víc než nějakej pes. Je ještě hubenější, než si ho pamatuju, a fakt by mě zajímalo, čím si tohle vysloužil. Neříkám, že to nebyl hajzlík, ale... Asi jsem se měla pokusit tam tak jako tak projít. Sednu za volant. "Pomoct najít Jagu?" zopakuju nechápavě. "My... Dmitrijevič ví, kde je. Každej, kdo ji tam zavíral, to ví. My jsme hlavně měly zjistit, jestli to náhodou už neví i Čerenko. Jestli Arkadije magicky nevyslýchal a nezabil." Přes zrcátko se kouknu dozadu na zbitýho hermafrodita. Jak krev zasychá, vypadá to hůř. "Tys po něm střílela?" všimnu si rány na noze, a i když motor běží, zatím se nemám k odjezdu. Nahlas zafuním jako bejk před hadrem, a úkosem se na ni podívám. Další krev, navíc nevypadá jako Arkadijova. "Budeš pak muset za Dmitrijevičem nebo někým, kdo se na tebe podívá. Víš, co jsem říkala. Krev z nosu může bejt první příznak, a jestli máme dělat spolu, nechci se s tebou pak někde tahat." I když ji kdybych spakovala, nebude určitě vážit víc než plná polní.

Natalja Zacharová - 04. února 2012 17:11

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Čerenka… Čerenka, sakra poklepu si klouby prstů na hlavu a pak vytáhnu krabičku s cigaretama. Jednu si zapálím. “Z Arkadije tak akorát udělal bezpohlavního blba.“ poznamenám k případnému výslechu, kterého se na něm Čerenko mohl dopustit. Spokojeně a v klidu si tahám cigaretu, když Olga zahřmí v autě. Pomalu se otočím a podívám se na ní. Pokrčím rameny. “Aspoň je to čistej průstřel. Neříkalas, že po něm nemůžu vystřelit.“ usměji se zeširoka a vtáhnu opět kouř z cigarety. S rychlostí, s jakou jsem ji vykouřila, je vidět, že nejsem stoprocentní. Obvykle mi netrvá čtyři dlouhé šluky, víc si to vychutnávám. “Nebo to může být taky poslední příznak,“ jak milé, že se staráš “Nemáš kapesník nebo něco, čím bych se mohla otřít?“ Ne, že bych byla serepetinda, ale milovník krve v puse a v nose taky nejsem. “Jedem?“

Vypravěčka - 05. února 2012 00:24

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Olga se na tebe podívá tak, že slabší povahy by hned sklopily uši. Možná se to otočení hlavou a upřený, terminátorský pohled naučila od Arnolda. K ní by tenhle typ filmů seděl. "Já taky nedostala seznam, co všechno ti nemůžu udělat." V polovině věty se její hlas zpomalil a změnil, drsňácká věta se změnila v opravdovou úvahu. Valkýra se ušklíbla a nastartovala, zapnul se přehrávač s Pretty when you cry. Ásgardku to viditelně potěšilo, ať už to mělo jakýkoli důvod. Možná samotný zvrhlý podtext. Když si Olga začala tiše prozpěvovat svou oblíbenou novodobou písničku, stalo se něco, co tě od toho na chvíli zachránilo, ačkoli se nedá říct, že by to byla věc příjemná. Jako by se vevnitř něco trhalo. Kusy látky. A vycházelo to od Ajrata, takže naštěstí žádné vnitřní zranění po pádu nebo po průchodu bariérami. Možná. Bojovník se celý rozklepal a zaťal se ve tvé hlavě, jako by ho zase někdo chtěl vyrvat ven. Nekřičel ani neskučel, tentokrát ne. Skřípal sevřenými zuby a nevnímal skrze tebe nic. Jako by byl někde naprosto jinde. "Gunnar..." zachraptěl, když to povolilo. "On... Teď už vím, že není. Něco ho vysálo jak maso ze škeble," otřásl se při tom pomyšlení, že i nezničitelný přízrak může být takhle zničen... a to i tehdy, kdy jeden z mála, kdo to dokázal, leží vzadu v autě. "A to něco určitě bude vědět i o mně."

Jevgenij Josefovič Volkov - 05. února 2012 10:16

soukromá zpráva od Jevgenij Josefovič Volkov pro Nuda v nemocnici Fakt nechápal co tu dělá, na tuhle nudu plnou dezinfekce a snadných postupů ho tu nepotřebovali. Proč ho tedy poslali s ní, no dost možná proto, že je blázen a blázni by mohli rozumět jiným bláznům. A nebo se ho jen chtějí zbavit , to bylo více než pravděpodobné. Proč? No přeci jen částečně je 4 jezdec. Skoro jako by se jezdci stávali onou pověstnou 4 kou o které kecá polovina náboženství. Teda tak trochu. Jo přesně na tohle měl možnost se soustředit když znuděně šel nemocnicí když čekal na to až larysa vytáhne z hlavy toho vojáka všechno.Čekal celkem dlouho a opravdu se nudil, jenže kdyby věděl co přijde raději by se dál nudil. Vojáček byl nejspíš orpavdu ukrytá bomba a ta právě plně bouchla do LArysi nebo to tak vypadalo. " Doktor potřebuju tu rychle doktora!" zařval a preventivně kopl do dvěří a věc zopakoval, přece jen potřeboval aby byli slyšet. Snažil se nepanikařit ale toli kkrve v něm vyvolávalo vzpomínky na masakr způsobený jím. Fakt nevěděl co dělat. Musel existovat způsob. Jasně sehnat Dimiho nebo Váňu. takže další kopanec a další rozkaz vojákovy venku. " Zavolej sem Dimitrijeviče , rychle."

Anton Sergejevič Sokolov - 05. února 2012 12:14

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Chata Její urážka kolem mě jen tak prolétne a nevšímám si jí. Zabil jsem už lidi pro míň a pokud bude pokračovat tak se k nim brzy připojí. Dobře. Jak myslíš. Když to vidíš takhle tak ti to nebudu brát. Pokud nám ale budeš pořád lhát tak se nikam nedostaneme. Cesta nás zavede až ke staré chatce. Podle všeho je opuštěná. Před nějakou dobou se tu podle stop zdržovalo pár lidí ale teď jsou už pryč. "Přečkáme tady tu vánici a pak půjdeme dál." U stop se na chvilku zdržím abych si prohlédl kterým směrem odjeli a pak jdu za ostatními. Vejdu do chatky a rozhlédnu se co tu dřívější obyvatelé nechali za věci.

Vypravěčka - 05. února 2012 13:51

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Volkov Jestli voják poslechl, tos už nevěděl, protože jako kruhy na vodě se od Larissy začalo cosi šířit. Něco, co rozechvělo strunu spojení s Jezdcem uvnitř. Doposud jsi ho necítil, myslel jsi, že ho Zacharová zničila, navíc ten náhrdelník... Jenže Čerenkův trojský kůň se asi proboural i tímhle. Jak mocná magie to musela být, aby strhla obranu stavěnou i proti něčemu jako ty? Bílý jezdec se v tobě zachvěl strachy a bolestí. Slyšel jsi ho jako pod hladinou, nejasně a dutě. A zároveň jsi cítil, jak se vevnitř něco trhá. Něco těsně u Jezdců, jedno z chapadýlek, co vás tři drželo pohromadě. A jde to od Larissy. "Zabije nás to. Pohltí... ví to o mně," vydechl Aljoša nečekaně jasně, jako by stál přímo vedle tebe. Stálo ho to mnoho sil. Larissa se cukala na zemi, roztírala po nemocniční bělobě svou krev, dávila ji jako nějaká upírka. Lev mezitím ochabl, přístroj vydal táhlé pípnutí. Zastavilo se mu srdce. Možná to bylo kvůli Aljošovi v tobě, ale viděl jsi, jak se ze Lva po Larisse natahuje stín, noří do ní drápaté pracky a rve ji vevnitř na kusy. Hledá jako řezník. Hledá Rudého. Jeho podoba Larisse chvíli bleskla po tváři. Bylo to bizarní. Oba bezmocně lapali po dechu a třeštili oči, ale ani jeden z nich nekřičel, protože nemohl.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 05. února 2012 13:53

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Chata Zběžně oňufám kliku vstupních dveří u chaty. Rozhlédnu se. Aídu nepouštím od sebe. Pokud nám přecejen neříká celou pravdu mohla by se pokusit zdejchnout. Třeba jsem hodně paranoidní ale možná má něci společného s Guslarem a uloupenou lžící. "Tady chvíli přečkáme tu hnusnou vánici. Aído, najdeš si něco lepšího na sebe. Tohle je poněkud..." Zapřemýšlím nad správným výrazem. "Poněkud nevhodné do sněhové bouře." Usměju se. Jsem ostražitý. Aídu si držím za rameno pod mohutnou bundou. Zranění na hlavě snad nebudou potřebovat ošetřit. Popřípadě si s tím snad poradí moje regenerace. "Je tu někdo?" Zavolám do trámoví chaty. "Sakra, je to jak ve Smrtelném zlu ale po ruským způsobu." Vzpomenu si na filmovou scénu s mluvícíma hlavama a raději zkontroluju, jestli tu není lovecký salónek. ...

Vypravěčka - 05. února 2012 14:13

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj, Anton Předpoklad se potvrdil, chata měla jen jednu místnost. Bombu na vaření si asi museli vozit, protože ta tu nebyla. Měli tu ale kamna, na kterých se taky dalo vařit, dřevo bylo naskládané pod stříškou u jedné strany domku. Stůl, dvěi židle, dva špalky na sezení, pár talířů, skleniček a příbory. Na druhé straně bylo kanape a jedna postel. Celkově to nebyla honosná chata, prostě doupě pijanů a těch, co utíkají před fúriemi. A stejně tak to tu smrdělo. V zimě se neobtěžovali větrat a vám to připomnělo krásné časy v kasárnách ve společných ložnicích. Aída nakrčila nos, zašklebila se. U stropu se houpala holá žárovka a ona zamžourala před světlem. Ve spíži nebylo nic krom dvou polívek z pytlíku a krup. Žádné oblečení. Jen deky na spaní. Buď tu chatu někdo navštívil a vyraboval před vámi, nebo si s takovými věcmi její obyvatelé nelámali hlavu. Vy jste ale uměli přežít v omezených podmínkách, podle toho jste se zařídili. Venku pořád byla vánice, ale po Guslarovi ani stopy. Zatím. Aída si se zaskučením sundala kozačky a ať byla jakákoli potvora, pořád to byla pěkná a provokativně oblečená potvora. Se samozřejmostí zabrala postel, ale místo deky použila svůj kabát. Mokré vlasy si spletla do copu.

Vypravěčka - 05. února 2012 14:18

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Ženský jsou divná stvoření. V jednu chvíli na tebe ječí, potom zas ne. Ale jako by z Antona cítila hrozbu, držela se Aída radši u tebe. Hlavně kvůli teplu, protože už byla od sněhu promočená, nevhodně oblečená a unavená. Třásla se a vypadalo to, že žádný další krok navíc už neudělá. V matném světle žárovky nepokrytě zírala na jedno oko. Na to, cos neměl. Ne často potká něco takového. Neuhnula očima, i když sis toho všiml, snažila se působit sebejistě, i když byla v chatě se dvěma chlapy a měla na sobě vyzývavé hadry. Vzdychnutí, když si sundávala boty, mohlo být nevinné, kdyby to vlka v tobě vyloženě nepopíchlo. Nastražil uši a nejraději by Anton neAnton zalomcoval sebeovládáním.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 05. února 2012 14:39

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Chata Upřímě mě nepřekvapuje, že nemá strach z mého zranění. Taková ženská prostě nemá strach z ničeho. Přemýšlím, jestli by se třeba někdy v budoucnu nepřidala do nějakého oddělení u "vyjmečných". Úplně jsem si ji představil jako sekretářku, co vyřizuje papíry. Rozsápání divokým zvířetem (v klidu odškrtne), Propálené auto blesky (odškrtnuto), Lochneská příšera viděna na Moskvě (to už jí trochu znervóznilo ale odškrtla). Sakra, jako sekretářka by vypadala senzačně. Přitiskne se ke mě a já ji úplně vidím v upnuté sukni a polorozepnuté košilce. "Něco uvařím." A pak si vyválím šulínka ve sněhu. Nechám jí na postely a sleduju, co tu vlastně zbylo po obyvatelích. Jo, hned bych na ní skočil. Ale to už by nebyl Nikolaj. Bylo by to nepříčetné zvíře a já takový být prostě nechci. ...

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 05. února 2012 14:46

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Chata "Antone? Máš hlad?" Vyhrabu jeden starý hrnec a jdu ven nabrat do něj sníh. Pak třeba i něco dřeva. Protáhnu se na prahu chaty. Tohle mi připomíná trempování. Parádní. Miluju únik od civilizace. Nadechnu se. Snažím se i sem tam očuchat okolí. Jakmile se trochu sebereme, mám v plánu to tady oběhat jako pes. Už se musíme nějak pohnout a ten parchant tady musí mít někde hnízdo nebo tak. Najdu Antona. "Naše princezna si vevnitř dává leháro. Nejsou tady žádný hadry. Bude to muset nějak přečkat." Svrasčím čelo a podrbu se na hlavě. "Taky mě napadlo, že jí prostě vemem sebou. Můžu zaběhnout do nejbližší vesnice a sebrat nějaký oblečení. Jako pes jsem uběhl po Sibiři větší dálku v horším počasí. Asi by nebylo úplně dobrý jí nechat jít. Zdá se mi, že ví víc než říká, co ty na to?" Naberu sníh do hrnce. ...

Natalja Zacharová - 05. února 2012 18:00

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Já nejsem slabá povaha, takže si z Olžina terminátorského pohledu nic nedělám. Ostentativně ji ignoruji, otočím se stranou a dívám se ven z okna. To, že začala hrát písnička, jejíž název je až podezřele hodný situace, mě pobavilo. Rozhodně to sedí usměju se. Další hovor z mé strany nejspíše nebude probíhat. Aspoň ne do chvíle, než se Arkadij probudí, abych ho mohla případně seřvat. Cesta se mi vleče, a to prý, když se člověk vrací, cesta utíká rychleji. Z nudného, bezmyšlenkovitého stavu mne vyruší Arjatova začínající nespokojenost. Doslova ho v sobě cítím, jak s sebou ošívá. Něco se děje. Arjatovy pocity mimovolně přecházejí do mne a já jsem bohužel ten, kdo je musí ventilovat ven, nebo bych vybuchla. Ruce se mi začaly třást z ničeho nic, u srdce jsem cítila sevření a hrdlo se mi semklo. Stalo se něco hodně špatného. “Gunnar…“ vydechla jsem jméno jednoho jezdce, jako bych se právě dostala z mdlob a potřebovala se zhluboka nadechnout. Otočím se na Olgu. “Gunnar je mrtvý.“ bolest v mých očích je Arjatova, ne moje.

Anton Sergejevič Sokolov - 05. února 2012 19:44

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Chata Vnitřek chaty není zrovna velký ale alespoň nám to postačí k přečkání té vánice. Chata není moc vybavena ale i tak se v ní najde pár užitečných věcí. Dokonce i trocha jídla tu je. "Proč ne trocha jídla neuškodí." Odpovím Nikolajovi a zatím co plní hrnec sněhem já dojdu pro nějaké dřevo ven vedle chaty. Dřeva nanosím dost aby jsme nemuseli chodit ven pro další a aby nám vyrželo zatím co tu budeme ukrývat. Když už jsem skoro hotov odchytne mě venku Nikolaj. "Nechci tu rozkazovat ale nikam by jsme chodit neměli. V téhle bouři se nikam nedostaneme a i když věřím tomu že by jsi se dokázal někam dostat tak bych to neriskoval. Venku je ten skřet a kdo ví co ještě." Nakouknu dovnitř chaty kde se Aida uvelebila v posteli a pak se podívám zpátky na Nikolaje. "Určitě ví víc. A to že její manžel bude asi ten kterého hledáme mi moc náladu nezlepšuje. Netuším jestli to že jsme jí potkali je jenom náhoda nebo něco víc." Kromě Aidy zkontroluji ještě les a okolí abych se ujistil že nás skřet nesleduje. Nikde ho nevidím. "Můj plán je následující." Řeknu tak tiše aby mě neslyšel nikdo jiný jež Nikolaj. "Počkáme až skončí vánice a potom všichni tři zamíříme do města. Vladimír by už neměl být daleko. Ve městě najdeme telefon a zavoláme Olze nebo Borisovi. Od nich zjistíme víc o Aidě a o tom skřetovi." Když vylíčím Nikolajovi svůj plán počkám ještě jestli mi k tomu něco neřekne a zamířím do chaty.

Olga Orlovská - 08. února 2012 18:17

soukromá zpráva od Olga Orlovská pro Natalja Vymotáme se z ulic Tveru, občas před zrcátko zkontroluju, že Arkadij pořád leží v bezvědomí. Naštěstí netrefila tepnu, tak jsem se o jeho zranění moc nestarala. Ovšem jsem ráda, že mi v autě nedělaj bordel vzájemným obviňováním nebo Arkadijovýma kejklema. Dmitrijevič Nedmitrijevič, vykopla bych ho někde po cestě... za jízdy, kdyby mi dělal skopičiny, co jsem slyšela od ostatních. Jelikož je Zacharová celá divná, nemůžu odhadnout, co je u ní normální a co už je divný. Jsem rozhodnuta i klidně svázanou v kozelci předat někomu, kdo se vyzná v léčení. Fakt jí mohlo přeskočit ještě víc. Kdyby tam nebyla ta pitomá bariéra, mohla bych na ni dohlídnout. Její chování mě překvapí, ale aspoň nedupnu na brzdy uprostřed dálnice, stočím auto ke krajnici, protože tohle je trochu silný kafe, abych se soustředila na cestu i na ni. Nahodím blinkry a zachmuřeně si ji tentokrát zpříma prohlídnu. Že by to začalo tak brzo? "Gunnar? Jak o něm víš?" Nemá Váňův náhrdelník. Tak proto? "Mluv, co se stalo? A pravdu, žádný vytáčky."

Natalja Zacharová - 08. února 2012 18:35

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Čekala jsem horší reakci. Upřímně jsem byla ráda, že to s námi Olga nenarvala někam do stromu, nestočila volant jako blázen a my nevylítli ven ze silnice. Hezky pomalu s námi zastavila. Netěšila jsem na rozhovor. Otočila jsem se na ní, tvář zkřivenou bolestí a soustředěním. “Gunnar je mrtvej… řekl mi to Arjat.“ prsty šmátrají po tom jediném, co mne dokáže uklidnit. Po cigaretě. Třesoucíma rukama mám ale problém si zapálit. Nakonec to vzdám a podívám se na Olgu, ačkoliv jsem se doteď snažila jejímu pohledu vyhnout. “Ti tři v nás zůstali. Od Mauzolea jsem propojená s Arjatem. Nevím, jak to mají ostatní.“ Jen doufám, že Arjat nedostane chuť se do debaty vložit, protože to už bych nejspíš nezvládla. “Potřebuju kafe, silný kafe.“ hlesnu a promnu si oči. Mentální únava se na mě začíná podepisovat, ale obávám se, že se mi klidu teď nedostane. I když bych tak ráda…

Olga Orlovská - 08. února 2012 18:52

soukromá zpráva od Olga Orlovská pro Natalja Asi bych nevyhrála cenu za duchapřítomnost, když nepočítáme to zaparkování. "Ajrat?" zopakuju, jako by mi trvalo pochopit, kdo a co to je. Mezitím mi ale mozek běží rychlostí stepního koníka. Zírám na Zacharovou, jako by se jí můj ztracený bratr měl za chvíli vyklubat na místě třetího oka. Popravdě po dlouhé době nevím, co mám dělat. Zastřelit ji, než mě Ajrat rozmázne za to, že se tahám s jeho nepřáteli? Nebo ji nechat bejt a krýt ho... je oba? Nepředpokládám, že by Zacharová jindy byla sdílá, ale její hnusná, ještě víc odměřená nálada mohla pramenit právě z toho, že ho přede mnou skrývala. Čekám, jestli se třeba nějak Ajrat neozve, nevysvětlí mi to. Nic. Jako by v tvé hlavě zmizel docela, sám se zavřel do cely. "Jestli jsou i v ostatních, nemůžeme do Moskvy. Tam jsou Volkov s Dragoslavou. A tam někde u nich musí bejt to něco, co zabilo Gunnara," přemýšlím nahlas a mimoděk si pohrávám s kladivem na krku. Ohlídnu se na Arkadije. "Jaks prošla, když byl v tobě? A Arkadij o něm ví? Hele, člověčice, teď ke mně musíš bejt upřímná a nekecat sračky, že tě naše rodinná situace nezajímá. Jestli mě Ajrat nechce zabít nebo zničit, můžu vám krýt záda. Chvíli. Jen nevím, jestli mi za ztrácu Dmitrijevičovy důvěry stojíte..." Je to na ní. Pokud mi dá pádnej důvod, udělám to. Zašmelím to před Borisem a můžu jeho pozornost odvíst jinam. Jen nevím, co s Arkadijem, pokud o Ajratovi ví.

Natalja Zacharová - 08. února 2012 19:02

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Jo… fajn, do Moskvy ne.“ pokývu hlavou. Ačkoliv mi je jedno, jestli bych přišla o kejhák tady nebo v Moskvě, jediné co chci je, abych si to dokázala rozhodnout sama. Aby to nebylo, protože mám v sobě nadpřirozenou entitu. “Prošla jsem tou bariérou, protože jsem Arjata uzamkla v mentální bariéře.“ podívám se na Olgu tak, jako bych si nebyla jistá, jestli pochopí co tím myslí. Předpokládám ale, že ano a proto to nijak dál nerozvádím. “Proto to krvácení z nosu. A jo, Arkadij o něm ví… nevím jak, ale na chvíli Arjata ze mě dostal. Ačkoliv si myslím, že to byla jen iluze, že Arkadij musel Arjatovu přítomnost cítit a posílil ji pak do iluze nebo… nevím. Kurva, nesnáším iluzionisty a jiné psyoniky. Nic po tobě nechci, tohle je moje věc… a jestli má s tebou Arjat nevyřízené účty, tak to třeba brzo zjistíš.“ pousměji se. Je to výraz sadisty předtím, než králíčkovi zakroutí krkem. Dost dobře si nejsem jistá, jestli to byl můj úsměv.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 08. února 2012 19:58

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Chata Chvíli uvažuju o tom, co mi Anton řekl. Přitom taky kontroluju stromy. Přecejen, na hlavě mi přistát v jednom dni dvakrát nemusí. Přikývnu. "Máš pravdu. Měli bychom držet pospolu a hlídat hlavně jí. Vlastně jsem chvíli uvažoval o tom, jestli jí tady někde nenechat. Co se týká tvé obavy, že by byla nějak spolčená s Čerenkem, nemyslím si. Ale pokud to je pravda, může ho pak lehce kontaktovat a říct všechno." Střelím okem na Aídu uvnitř chaty. "Nebo tak můžeme Čerenka nalákat jinam. Dát falešné informace. Například, že nevíme k čemu ta lžíce je. Nebo, že jsme jenom obyčejní lidé ze Specnaz. Víš, kam tím mířím." Vrátíme se dovnitř. Já na plotně u kamen ohřívám vodu a dělám slabou polívku. Bez masa to bude jenom vívarek ale pár ingrediencí jí třeba udělá přitažlivější. "Tak mi ještě řekni, Aído..." Začnu nevině. "V čem vlastně tvůj muž "obchoduje."A neříkej, že nevíš. Určitě jsi ho párkrát při obchodování doprovázela, ne? Drogy? Zbraně?" Olíznu dřevěnou vařečku jako čokl a doufám, že Aídu postupem rozhovoru přiměju k nějaké chybě, pokud nemluví pravdu... ...

Olga Orlovská - 10. února 2012 17:23

soukromá zpráva od Olga Orlovská pro Natalja Mlčím. Dlouho. Zacharová mě prakticky poslala do prdele a já kašlu na to, abych se furt pokoušela prokazovat dobrou vůli, aby naše malá buňka nějak fungovala. To mě utvrdí v tom, že se mám vykašlat na všechno okolo kromě rozkazů. Boris je ve sračkách až po uši stejně jako já - nemám sebemenší důvod přidělávat nám další průsery. Když se nad tím zamyslím, pokud je Gunnar mrtvej, Aljoša uzamknutej náhrdelníkem a Ajrat v Zacharové... klidně je ráda obětuju pro, eh, vyšší dobro. Dobře, ráda ne, ale obětuju. Odpíchnu auto od krajnice, tady už není co řešit. Přemýšlím, kde bydlí nějaká nejbližší vědma, co dá ty dva dopořádku, a je spojená s náma, aby se na nic neptala. Do Moskvy nepojedu ani omylem, Boris si pro nás bude muset přijet nebo dát rozkazy na dálku. "Zavolej šéfovi, a nahlaš průběh a výsledek akce," vylovím poslepu svůj mobil. Však to byl jeho rozkaz - všechno hlásit. Já za jízdy telefonovat nehodlám. Rádio umlklo, jako by nevědělo, co na tuhle zkurvenou situaci říct. Ono kdyby mělo furt dokola hrát Highway to Hell... Mezitím, co Zacharová telefonuje, se ráz krajiny změní. Z dálnice sjedeme na obyčejný cesty, míjíme malý města a vesničky. "Zeptej se ho na nějakej kontakt v okolí Tveru. Vědmu."

Vypravěčka - 10. února 2012 17:31

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton, Nikolaj Aída už pospávala, usnula prakticky ve chvíli, kdy se nějak uvelebila pod svým kožichem. Zvedla rozcuchanou, mokrou hlavu a zamžourala. Podle útrpného zasténání jste poznali, že na chvíli doufala, že to byl jen hnusný sen. "Starožitnosti. V těch se dobře perou peníze, protože lidi jsou ochotni za nějakou skříň z dob napoleonských válek dát jmění. A hlavně nikdo nemá přehled, kolik takových pokladů existuje, většinou se to vykupuje někde na vesnicích za pakatel, lidi ani neví, co mají doma," zívla. Nad polívkou z pytlíku nebylo co kuchtit, jen míchat, aby se prášek nezdrcl. "Dělal hlavně plagiáty pro zahraniční pitomce, co tomu nerozumí. Hlavně pro Američany," ušklíbla se. Ano, Američani by předmět historické hodnoty nepoznali, ani kdyby to na něm bylo napsáno, protože jak známo, sami skoro žádnou historii nemají. I když nikomu z vás nepřišlo, že by lhala, pořád se tu vznášel pocit, že na jednu věc zapomněla. Poznali jste to jen díky dlouhým létům u Specnaz - díky výcviku jak vyslýchat a přežít výslech. Základní pravidlo bylo lhát pravdivě. Nebo nelhát vůbec, říkat věci, co jsou pravda, ale nikomu neublíží. Aída byla v tomhle asi sběhlá, přece jen manželka mafiána... Ta se musela vykecat ze spousty věcí. Kdo ví, jak se seznámili.

Natalja Zacharová - 10. února 2012 17:37

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Příště si dvakrát rozmyslím, jestli s Olgou budu chtít zase někam jet. Obávám se, že tahle hustá atmosféra v autě, která by se teď nedala ani rozkrájet, se bude opakovat ještě několikrát. Holt… kámen a kladivo. Jsem ráda, že jsme zase v pohybu. Mlčky si vezmu od Olgy mobil a v seznamu najdu Borise. “Dmitrijeviči,“ ujistím se, že mluvím se správnou osobou na druhém konci drátu. “Arkadije máme, je zpracifikovaný. Potřebujeme zjistit, kde v okolí Tveru je nějaká vědma.“ očkem střelím po Olze. Netuším, co má zase v plánu.

Vypravěčka - 10. února 2012 17:59

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Ajrat tentokrát nic nekomentoval a nevypadal, že bude v blízké době komunikovat, což byla po dnešním náporu docela úleva. Tlak ve spáncích povolil a asi už nehrozilo, že zase poteče krev - leda by se valkýra vedle nasrala. Blonďák vzadu ležel jako mrtvola, ale když Olga nevyváděla, asi mrtvý nebyl. Valkýra mezitím ovládla svoji touhu po rychlé jízdě a radši sekala latinu. Kdyby vás zastavili policajti s postřeleným chlapem vzadu... "Ano?" ozvalo se zaraženě, že z čísla neslyší takový hlas, jaký by očekával. "Tak proč nejedete do Moskvy?" Olga ho určitě slyšela, ale nic neříkala. Každopádně neměl důvod vám neříct nejbližší kontakt. Byla to nějaká prdel světa, o které jsi v životě neslyšela, ale to nebylo v Rusku nic zvláštního. Možná ani nebyla zapsaná na mapě. "Vaska, měla by... snad ještě žít," říkal pomalu, někde to hledal. "Ale i když patří k nám... Nesmí nic vědět. Problém je v tom, že je to vědma, že," utrousil trochu kousavě. "Doufám, že máte pádný důvod tam jet. Jestli totiž něco zjistí... budu ji v papírech muset označit za nepohodlnou." Už jsi slyšela, co to znamená. Nebezpečná osoba, kterou je nutno zlikvidovat. Ne zadržet, prostě odstřelit jako psa, protože nač by jim byl ve vězení někdo, kdo vykváká nějakou tajnou akci. "Co se děje, že za ní potřebujete a nemůže to počkat ke mně do Moskvy? Nebo mám někoho poslat naproti?" Nebyla to ani tak starost jako pragmatické myšlení. Bezdůvodně obětovat jistě zkušený a vědomostmi nabitý kontakt by byla hloupost. Olga se rozhodla mlčet, asi se urazila, nebo ti v tom prostě chtěla nechat vymáchat čumák. Pomoc nepotřebuješ, no ne?

Natalja Zacharová - 10. února 2012 18:10

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro D o Moskvy nejedeme z toho důvodu, že tam nechceme jet. Jinak bych se takhle blbě neptala. odfouknu si při Dmitrijovičově dotazu. Ne, že bych ho nečekala. Neodpověděla jsem mu na to. “Potřebujeme zajet za někým, komu se dá věřit. Takže Vaska asi nebude nejvhodnější. Ne, pokud nám nedáte svolení ji potom zabít.“ doufám, že to pochopil, že se jednalo o vtip. Ačkoliv to do telefonu s největší pravděpodobností tak nevyznělo. “Proč? Netuším, mě se nic neřekne.“ sundám telefon od ucha a předávám ho Olze. “Na, šéfovi vysvětli, proč potřebujeme tu vědmu. Mě je to u prdele, já si s tím poradím.“ dívám se Olze do obličeje a čekám, až se otočí a telefon si vezme. Co naplat, že na druhé straně drátu je sám velký Dmitrijevič. Si počká no…

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 12. února 2012 12:34

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro "Aha." Řeknu jen tak mimoděk a automaticky míchám polévku. Už hezky voní, tak mi žaludek pěkně nadává. Ten pocit, že něco zatajuje je palčivý. Jako když si nemůžete vzpomenout na melodii oblíbené písničky. Jako když jdete na delší výpravu a víte, že jste něco zapomněli, jenže co. "V tom obchodě pak získal knihu, co jsi četla? Tu o raraších?" Psím jazykem olíznu vařečku. Pak na ni kouknu. Neovládám se takže možná mi v tom přísvitu chaty kontury obličeje trochu vlčí. "Bylo tam ještě něco jinýho? Třeba něco, co by tě dostalo do toho kufru a kvůli čemu by tě chtěl manžílek zabít? Nebo ta kniha má vážně cenu a máš ji sebou." Blýskne mi v očích. Třeba nejde jenom o knihu. Třeba sebrala i něco cennějšího. Snad bych to vyčmuchal. Ale i tak, Aída je unavená. Je docela možné, že mi stejně neodpoví a já to budu muset nechat na jindy. ...

Vypravěčka - 12. února 2012 12:44

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Jasně, poradíš. Neměla bych zapomínat na to, že u Specnaz se pracuje v týmu," zavrčí Olga, a jak přeřadí, vyrve ti z ruky telefon. Už svoji špatnou náladu nekrotí, i když před chvílí vypadala docela v klidu. Horkokrevní Seveřani. Slyšelas ten rozhovor i přes hučení motoru. Byl krátký. "Arkadij je postřelenej a Zacharová má následky po Jezdcích. Odmítám se tahat se dvěma mrtvolama v autě, proto chci vědmu." Dmitrijevič byl chvíli ticho. "Přijedu já. Už tak o tom na můj vkus ví moc lidí. Sejdem se u Kirila." Přehouplo se poledne. Arkadij vyspával seznámení s botou a vy jste to zapíchly v jednom městě kousek od Moskvy. Olga zajela k zadnímu vchodu nějakýho podniku a zabušila na vrata. Chvíli se s někým dohadovala, než jste mohly dovnitř. "U Kirila" znamenalo, že jste byly v baru. Podle pódia a tyče u něj v takzvaném pánském klubu. Jelikož bylo brzo, židle byly ještě na stolech, nikdo tu nebyl. Krom Kirila, zamračeného mužika s určitě tatarskými předky. Vypadal, že jste ho vytáhly z postele, klel a vrhal na Olgu naštvané pohledy, na tebe o nic lepší, navíc zhnusené. "Do psí prdele! Co se kurva stalo?" Olga nevybíravě řízla s Arkadijem na bar a mávla rukou. Sundala stoličku a sedla si. Pod palbou Kirilových dotazů spojených s nadávkami uběhlo ještě víc než půl hodiny, než Dmitrijevič dorazil. Kiril vedle něj vypadal jako přismahlý trhovec, navíc Dmitrijevič snad vždycky nosil kvádro - a seklo mu to. Poté, co něco řešil dál od vás s Kirilem, koukl na Arkadije, ale kupodivu šel první k tobě. Sedl si. "Zkusím tě dát dopořádku. Jen se nesmíš cukat, nebo to bude horší pro nás pro oba." Vidina toho, že ti přestane třeštit hlava, jako by ji někdo vzal do svěráku, byla docela lákavá. Navíc kdo ví, co ti z mozkem udělalo kočkování s Ajratem. Dmitrijevič čekal, až co na to řekneš, předtím však beze slov, jediným pohledem, vypakoval Olgu, která s sebou jako velká vlna vzala taky prskajícího Kirila.

Natalja Zacharová - 12. února 2012 13:03

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Ono je pracovat v týmu a Pracovat v týmu. V tom druhém případě se od vás nejspíš očekává, že budete lidem věřit a budete s nimi spolupracovat. V tom prvním, v mém případě, to znamená, že jeden a jeden jsou dva, tedy tým. Dalo by se tak říct. Je to čistě a pouze o počtech. Když Olga zmíní to, co jsem nechtěla Dmitrijovičovi oznámit, nevrle s sebou ošiju na sedačce. Tak… a je to venku. Brzo budeš mít po ptákách Arjate Nevím, jestli se mám těšit nebo ne. Ke Kirilovi znamenalo zajet někam do baru. Skvělé, víc jsem si opravdu nemohla přát. A navíc, když se ukázalo, že bar není jen tak ledajaký, ale je to pánský strip klub. “No doprdele,“ vyklouzne mi z úst, když za sebou zavřeme dveře baru. Uvnitř to vypadá jako v nějaké mé noční můře. Hrozně moc červeného světla, neonů, tyčí, u kterých se jisto jistě vlní rozkošné slečinky. Nerada bych si představovala, co všechno se tu válí po zemi. Kiril nás přivítal velice vřele. Natolik, že jsem na něj laškovně mrkla. Věděla jsem, že ho to nasere ještě víc. Byla by škoda toho nevyužít. “Jdu se opláchnout.“ houknu na Olgu a jdu hledat dozadu toalety. Opláchnu si obličej od zaschlé krve, umyju si ruce. Dlaní namočenou ve studené vodě si přejedu po zátylku a po krku. Tohle mě uklidní. Chvíli na sebe civím do zrcadla a přísahala bych, že se tu a tam míhal můj odraz s odrazem Arjatovy tváře. Zhluboka vydechnu a vrátím se k těm dvěma. Poručím si nějaké pití, ať tu nečekám nasucho. Dmitrijevič dorazil. Náš velký šéf. Ledabyle se na něj podívám a krátce jej pozdravím. Sleduji ho, jak něco probírá s Kirilem. Doufám, že se baví o Arkadijovi. Když svou pozornost obrátí ke mně a přijde sem, nervózně se na něj podívám. Tuším, že za tím něco bude. “Jak jako dát do pořádku? Co když nechci?“ probodnu Dmitrijoviče pohledem. Cítím, jak se Arjat začíná zmítat. Nejspíš tuší, co přijde. Ale v rámci toho, že bych chtěla mít v hlavě klid… aspoň někdy, tak nakonec souhlasím. “Tak dělej,“ kopnu do sebe panáka vodky a jsem připravená.

Vypravěčka - 12. února 2012 13:26

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Když sis říkala o něco na pití, Olga prohodila jedinou větu, a to ke Kirilovi, že to má být nealko. Dmitrijevič by ji nepochválil, kdyby z její "parťačky" ve službě táhl chlast. Ajrat tam pořád někde byl jako nádor. Zdrcený a ustaraný. Seděl jako v cele smrti a čekal, co se z toho vyvrbí. Pečlivě před tebou uzamkl svoje myšlenky a vzpomínky, aby se nestalo to, co se stávalo, když byl rozverný. Abys nic nevěděla. Seděl ti za krkem jako noční můra. Z Dmitrijeviče se kolem šířil klid. Ne takový ten klišé klid a mír, holubice s větévkami, spíš na lidi působil dojmem, že je všechno pod kontrolou - pokud zrovna nezuřil svým tichým, chladným vztekem, což už jsi měla tu čest zažít. "Napravit, jestli ti ta magie nějak neublížila fyzicky," vysvětlil. "Při kouzlech, která ovlivňují myšlení, se to může stát. Natož jestli se do vás krátce zaháčkovaly entity, jako jsou jezdci." Zatímco mluvil - a asi tím trochu chtěl odvést tvou pozornost - k tobě pomalu vztáhl ruce. Teplé a suché, uklidňující. Dotkl se tě na tváři a na spánku a dál mluvil. "I Arkadijova magie ti mohla přitížit. Znáš to, praskne jedna cévka a konec. Já se zkusím podívat, jestli tam není něco v nepořádku. Nejsem psyonik, jsem prostě léčitel. To, co se stalo, si musíš vyřešit sama, já tě jen udržím při životě." Ucítila jsi na spánku tlak, Dmitrijevič se zamračil soustředěním. Chtě nechtě ti přišlo na mysl slovo pronikání ve všech jeho slušných i neslušných odstínech. Dmitrjevič byl opatrný, jeho magie působila na tělo, že se mu pomalu poddalo a umožnilo věci nemožné. Ajrat zpozorněl, začal pořádně vnímat, co se děje. Tohle byla situace, o které nikdo nevěděl, jak bude probíhat. Jestli ho z tebe dostane jen vymítač, psyonik, nebo to zvládne i léčitel jako Dmitrijevič... nebo spolu přese všechno zůstanete na vždycky, protože nepřijdete na správný způsob. Podle všeho Dmitrijevič zatím nevěděl, že v sobě Jezdce ještě máš. Olga se zmiňovala jen o následcích. Ale Arkadij to věděl. A ten zrovna bolestně zasténal na barpultu...

Natalja Zacharová - 12. února 2012 13:36

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Někdo by měl Kirilovi říct, že se do panáku nenalejvá voda, ale vodka… Soustředila jsem se na Dmitrijoviče. Jeho ostře řezané rysy ve tváři, ty hluboké vrásky kolem očí a úst, které prozrazují, že má už ledasco za sebou, ale přece mu sluší, ty ledově modré oči a nakonec jeho prsty, které se přibližují k mému obličeji. Pohledem jsem sklouzla na prsty u mé tváře a zatvářila jsem se nejistě. Předtím na mě zkoušeli své léčitelské kejkle, ale to jsem byla v kómatu. Tohle mě znervózňovalo. Když jsem pocítila teplý dotyk na mých spáncích, nepatrně jsem sebou škubla, jako bych od toho chtěla utéct, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela. Zavřela jsem oči a nechala jsem Dmitrijoviče, ať dělá, co umí. Já mu jen ve své mysli otevřela veškeré cestičky, i ty skryté, kterými by se mohl dostat k Arjatovi. Ten byl zakopaný hluboko ve své noře a troufám si říct, že ani nedutal. Bude těžké ho vyšťourat. Kdyby mi Arjat slíbil, že z něj už nikdy nebudu mít migrénu, snad bych mu i dovolila být dál schovaný v mé hlavě, ale takhle… jedno je jisté, byla jsem zvědavá, na co Dmitrijevič přijde a tak jsem se otevřela. Otevřela průniku… jak delikátní spojení, slovní.

Anton Sergejevič Sokolov - 12. února 2012 14:09

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro V chatě Když mám nanošené dříví dovnitř tak si najdu pěkné místo na kterém se usadím. Ze zvyku vybírám takové abych byl zády ke zdi a měl většinu místnosti a především Aidu na očích. Nepozorovaně zkontroluji hřeben jestli je na svém místě a nechám ho být. Poslouchám Aidino vyprávění o jejím manželovi a jeho práci i když bych byl raději kdyby spíš mluvila více o tom skřetovi který na nás číhá někde venku. Nechám Nikolaje ať se vyptává a sám tiše poslouchám. Vzhledem k tomu jak je oblečená bych hádal že tu knížku sebou nemá. Alespoň mě nenapadá kam by si jí dala. Navíc myslím že jí ten kdo jí do toho kufru zavřel nejspíš prohledal. "Zdá se že toho o starožitnostech víš docela dost." Nechám ale převážně výslech na Nikolajovi. který se toho už sám zhostil.

Vypravěčka - 12. února 2012 14:28

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj, Anton Aída na Nikolaje nechápavě civěla a přemýšlela, co řekla, že mluví zrovna takhle. Bylo to přece jinak. "Říkala jsem, že kniha, deník, byla napsána jeho rukopisem, tak co myslíš." Když musela někomu něco opakovat, byla nepříjemná. Inu, panička, ji poslouchávali na slovo. "A tu knihu nemám. Kam myslíš, že bych si ji schovala?" Kam, to byste věděli, ale jak, to by bylo otázkou. Dost nechutnou otázkou. Koukla na Antona, pak na Nikolaje. Povzdechla si. "Hele, nevím, o co vám jde. Ani co jste zač. Já jen vím, že po nás - po vás! - jde hnusnej skřet a že můj manžel je zasranej..." Rozhodila rukama, jako by hledala správná slova. "Mág, iluzionista, já nevím. Připadám si jak ve špatným filmu. Copak neslyšíte, jak to zní šíleně? Můj manžel je mág a jde po nás skřet, co vám ukradl lžíci! A protože tohle všechno vím, skončila jsem v kufru auta. Který, mimochodem, má... a kurva." Zarazila se, mračila se. "Určitě má GPS. A i kdyby ne, mají kontakty, můžou zjistit, jestli někdo od nich zrovna nekradl auta." Když se to vzalo kolem a kolem, na to, jak vypadala, byla docela informovaná. Nebylo divu, že ji chtěl manžel zabít. Asi zjistil, že jeho barbie na promo večírky má i duši. "Jestli nás nenajde ten skřet, najdou nás oni. Nevím, co je horší..."

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 13. února 2012 17:12

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Chata Zarazím se. To, co Aída říkala, je pravda. Ona toho ví až moc. Nedovolí ji jen tak utéct. Opřu se o rozpálená kamna abych si zahřál ruce. Vzdychnu. "Uvědomuješ si, že nás přímo nabádáš k tomu nechat tě tady někde uprostřed zmrzlího lesa? Měli jsme svoje plány. Není na dením pořádku najít ženskou v kufru co má vědomosti nebezpečnější než jadernej reaktor v rukou Houmera Simpsona." Dodělám polívku a naleju jí do otlučeného nádobí, co před tím trochu vyválím ve sněhu ve snaze omýt je. Jsem rád, že máme něco teplého. "Budu hlídat. Celou noc. Nechce se mi spát a mám o čem přemýšlet." řeknu skoro temě. Jak bude po jídle, vezmu Antona stranou. "Co nejdřív skontaktujeme vedoucí. Tohle mi zatraceně smrdí. Nelíbí se mi to tady. Kdyby k něčemu došlo, může na tomhle bohem zapomenutém místě klidně kdokoliv střílet z kanónu a nikdo se o tom nedoví. Nechce se mi zaplítat do války gengů - kouzelníků. Co ty na to? Vyrazíme hned ráno. Pořádně se vyspy. Já radši budu vzhůru." ...

Vypravěčka - 13. února 2012 18:02

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Jak Dmitrijevič řekl, nebyl psyonik, a proto na tebe nepůsobil jako Ajrat, když se rozhodl provokovat. On léčil tělo, ne duši. A dokáže vůbec někdo vyléčit duši? Zbavit tě hnisajících ran po Kerenském... Byl to, jemněji řečeno, hodně divný pocit. Dotýkal se přímo tvého mozku, opatrně postupoval, aby nerozehrál strunu podvědomých reflexů nebo nezmáčkl centra, která by tě připravila o zrak. Šlo to pomalu, hodně pomalu, čas se vlekl a ty ses cítila, jako by ti hlavu někdo zabalil do měkkého, nahřátého ručníku. A přece tam někde byl střep. Ajrat. Šrapnel po výbuchu, co zarostl do těla. Dmitrijevičův dech ztěžkl námahou, ačkoli se v podstatě nepohnul. Tepání ve skráních, vytrvalá migréna, se vypařila. Mág nahlas zafuněl a trochu nešetrně se stáhl, až zavadil o tu esenci uvnitř, která skrývala tvoji schopnost. Po zádech ti přejelo mrazení a podle jeho syknutí dostal kopanec. Když jsi otevřela oči, možná s hrůzou jsi zjistila, že Dmitrijevič - rukávy košile vyhrnuté nad lokty - má ruce po zápěstí pokryté krví. Šedé oči byly studené a vyhaslé. Mezi kluzkými prsty svíral kus nechutně vypadající tkáně, černorudé a scvrklé, visely z ní vlhké třásně. "Zabilo by tě to. Vypadá to jako nádor... asi." Odhodil to do skleničky a natáhl se k baru pro utěrku, do které setřel to nejhorší z rukou. Byla to úleva - konečně tě nebolela hlava a ani se nikde neskrývala jako pes, co útočí zezadu. Jen Dmitrijevičův upřený pohled nebyl moc příjemný. Podal ti trochu zasviněný ručník. "Teče ti krev z nosu. Pokud ti do něj někdo nedá, tak snad naposled." S nově jasnou myslí ses zadívala na nádor - a uviděla to, co před několika dny. Chapadélka. Dmitrijevič si toho asi nevšiml.

Anton Sergejevič Sokolov - 13. února 2012 18:51

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro chata Tušení že toho ví víc než nám řekla se potvrdily. Tentokrát se hezky rozpovídá o svém manželovi který je podle ní mág. Ani nejsem moc překvapený protože jsem to čekal už od chvíle kdy jsem slyšel její jméno a viděl jak jí zavřeli do kufru. "Mág? A to jako někde vystupuje nebo to myslíš vážně? Když se přenesu přes to že to zní jako úplná hovadina tak mě napadá jen jedna věc. Co jsi nám všechno ještě zatajila a cos nám nalhala. Protože když se tě na něco zeptáme tak buď nevíš nebo jsi nám podle tebe řekla už všechno." Řeknu to vcelku klidně i když se tak v žádném případě netvářím. Nijak se s ní ale dál nepřu. Co jsem chtěl říct jsem řekl a teď už se o to nepokouším. Místo toho si dojdu pro trochu polévky a sednu si zpátky tam kde jsem byl. Pomalu jí začnu jíst ale jsem vyrušen Nikolajem. poslouchám co říká a při tom jím. Když domluví tak k tomu řeknu svoje. "Vedoucí kontaktujeme. S tím jsme už počítali před tím. Ale přemýšlet o tom jestli se do něčeho zapleteme nebo ne nemá cenu. Udělali jsme to už když jsme otevřeli ten kufr. No možná už když jsme kejvli na tuhle akci." Možná by ta druhá možnost nebyla o moc špatná. "Jestli chceš zůstat vzhůru tak můžeš ale pokud něco uslyšíš nebo půjdeš ven tak mě vzbuď. Cokoliv podivného. Ten skřet se určitě vrátí. Být v jeho kůži tak bych se sem vplížil až budeme spát a pak nás zamordoval." když si uvědomím že to nezní nijak dobře tak radši skončím a vrátím se k talíři s polévkou.

Vypravěčka - 13. února 2012 20:20

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton, Nikolaj Aída se na Antona zadívala, že i beze slov říkala - to myslíš vážně? Tyhle kecy mi ani nestojí za odpověď. Takový ostrý nádech jejího pohledu ale otupovala únava. A i když byla pořád výbušná nebo jízlivá, s dalšími slovy, co padla, s další chvilkou, kterou s vámi trávila, začala čím dál víc působit dojmem člověka, který nemá co ztratit. Buď ji zabije manžel, nebo vy. Nebo umře v pustině. Výsledek byl pořád stejný. Povzdechla si a i přes hlad do sebe polívku soukala pomalu. Od té doby, co uviděla skřeta a potvrdilo se jí, že máte něco společného s magií - nebo aspoň magickým předmětem - ji přešlo přesvědčení, že se z toho nějak vylíže. Mlčky odstrčila talíř a odešla si lehnout. I kdybyste na ni promluvili, nereagovala. Anton potom taky usnul, Nikolaj hlídal. Přese všechna katastrofická očekávání se v noci nic nestalo. Vánice ustala. Aída ráno posmrkávala, měla rýmu. Vydali jste se tedy dál, směrem, kde jste večer viděli stopy od auta. Ty byly ráno zasněžené a s Aídinými botami byla chůze ve sněhu peklo. Nasněžilo opravdu hodně. Pěšky se cesta do Vladimiru protáhla. Když jste uviděli jeho panorama, mohlo být něco po poledni. Nebe bylo pořád trochu šedavé a slunce mdlé, ale vypadalo to, že sněžit už nebude. Aída se zase opírala o Nikolaje. I když jste si mysleli, že vás bude pronásledovat skřet nebo aspoň Aídin manžel, zatím tomu nic nenasvědčovalo.

Natalja Zacharová - 14. února 2012 17:53

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Jeho moc na mě působila uklidňujícím dojmem. Asi jako když si lehnete na lehátko na pláži a necháte vlny, aby vás šimraly po kotnících. Pak jsem cítila, jak se vlna jeho energie dostala do míst v mé hlavě, kde se zaklestila a chvíli to vypadalo, že to nepůjde. Nakonec z toho byl pocit, jako by mi cosi vytékalo z úst. Samozřejmě, že to byl jen pocit, ale když jsem otevřela oči a viděla před sebou to krvavé cosi, co Dmitrijevič svíral v ruce… “A kurva,“ Vystihla jsem to. Poděkovala bych mu, ale to bych musela být jiný typ člověka. Muselo mu stačit to, že jsem po něm neskočila. Navíc… dostal by perdu, tak jako když se dotknul mé esence. Nad tím jsem se musela škodolibě uchechtnout. Aspoň ví, nač si má dát příště pozor. Ne, že bych chtěla, aby bylo nějaké příště. Arjate… ty zmetku, tohle je z tebe. Nejsi nic jiného než entita s nádorem zahřmím v duchu, když zpozoruji chapadélka, která švidrají kolem krvavé hmoty. Podívám se na Olgu, Kirila a pak na Dmitrijeviče. “A co s ním?“ naznačím směrem k Arkadijovi, který se už očividně probouzí.

Vypravěčka - 14. února 2012 23:56

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Prozatím jste měli ve velkém sále soukromí, ačkoli zpoza jedněch dveří bylo slyšet Kirilovo tlumené nadávání nebo velmi temperamentní řeč, jaká se dá od Kazachů a jim podobným očekávat, kterou přerušovaly krátké chvíle ticha - buď se nadechoval, nebo mu valkýra odpovídala. Dmitrijevič na tvůj dotaz ohledně svého starého spolupracovníka chvíli nereagoval. Trochu svěsil hlavu i ramena, vypadal vyčerpaně. Však každý husarský kousek něco stojí. "Musíme ho dostat někam, kde ho nevyčmuchají. Obávám se, že už začli stopovat všechny, kdo měli o pobytu Jagy nějaké ponětí. Arkadij, Lev Charičkin, Semjon Junusov, Berija... ale ten je mrtvý... a já." Berija? Pravá ruka Stalina, jeho oficiální kat a pes? Tak to byla pecka. "Já budu na seznamu asi poslední, protože Lev a Semjon jsou snazší cíle, než se prodrat doprostřed Moskvy do našeho byra." Vstal a konečně se začal věnovat Arkadijovi. A Ajrat uvnitř tebe... mlčel...? Protože to dělal posledních několik hodin, nepřipadalo ti to zvláštní, ale když ses nad tím zamyslela, soustředila se, bylo tam najednou docela prázdno. Ani ta plíživá přítomnost polo-tatarského lovce. Průsvitná chapadýlka mezi tím, co Dmitrijevič mluvil, dokončila svoji nenápadnou cestu, a zachytila se o jeho rukáv. Další a další se vynořovala a plížila se k mágovi, který prodloužil Arkadijovo bezvědomí a s o mnoho menším úsilím zacelil ránu. Rozbitým nosem se nezabýval.

Anton Sergejevič Sokolov - 15. února 2012 18:40

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Další den ráno - znovu na cestě Aidin pohled mluví za vše. Přesto bych vsadil co mám že ví víc než říká. Bohužel pro nás nám ale nejspíš nevěří. Nic dalšího k tomu ale neřeknu. Rozhodnu se místo toho raději vyspat a nabrat síly na další den. Přikryji se jednou z dek které jsme našli a jdu spát. V noci se mi podařilo se trochu vyspat nerušen žádnými sny z čerstvých myšlenek jako před tím. I když občas se to dá těžko rozlišit. Brzy ráno jsme všichni vstali a připravili se na cestu. Vánice už přešla takže jsme mohli nerušeně pokračovat dál. Cesta už byla oproti včerejšku jednodušší i když pro Aidu je to s tím co má na sobě nejspíš stejné utrpení. Cesta zatím probíhá v klidu a pořádku a po nebezpečí nejsou ani známky. Vše jako by zčista jasna zmizelo. Nakonec jsme se přeci jenom dostali na dosah Vladimíru. Chybí ještě kus cesty ale alespoň že víme kudy jít. Tak kde je ten malý opičák? Tohle napětí se mi nelíbí. Je to jiné než když člověk má co dělat s něčím co chápe. A tak je to stejné od doby co jsem se vrátil. Raraši, valkýry, duchové a šílení kouzelníci Udržuji směr a ani nezvolňuji krok. Rád bych už byl ve městě ale nezapomínám na to že nám stále hrozí nebezpečí. Jako by nikdy nehrozilo. Před vstupem do města by jsme se měli ale rozdělit. Promluvím si o tom ještě s Nikolajem než do něj vstoupíme.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 15. února 2012 22:47

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Vladimír Cesta ubíhala a já pomalu začínám Aídě věřit. Nemá cenu se s ní přít jako malí kluci. Prostě má svoje důvody mlčet a tečka. I když, ty důvody jsou nejspíš zjevné. Strach. Ten máme všichni. Na obzoru se zubatí vesnička a já tomu snad ani nedoufám. Dá se říct, že zatím je naše výprava dost neúspěčšná. Ztratili jsme jeden z artefaktů. Oprava, ztratil jsem já. Těžce vzdychnu. Dám ruce v bok. "Konečně. Zase svoboda Aído. Těšíš se?" šibalsky se na tu krásnou unavenou ženskou usměju a vyjdu vpřed. Očekávám průšvih. Vedení bude zuřit. To je jasný. Hlavně Olga. Vkládala do nás naděje a já to zkonil. "Hned zkontaktujeme Specnaz. Antone, budu raději mluvit já. Stejně je to jenom moje vina. Měl jsem něco udělat. Cejtím se hrozně, chlape." Nechám rozhovor plynout, aby padl nějaký nápad na plán. Pokud mi chce Anton něco říct, nechám ho mluvit...

Anton Sergejevič Sokolov - 15. února 2012 23:43

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Na cestě Svoboda? Copak nevíš co Aidu čeká? Jestli je její manžel takový jak říká tak bych to svobodou ještě nenazval. Teprve až bude dost daleko nebo až bude mrtvej. Do té doby mít klid nebude. Rána kterou mě svým proslovem Nikolaj zasáhne je nečekaná. Mám chuť si po tom co řekl poplácal rukou na čelo ale neudělám to. Mluvit poblíž ní o takových věcech není dobré. Nikolaj to nejspíš tak nemyslel a v té chvíli mu to asi nedošlo. Hmmm občas by to chtělo rozmýšlet o tom co říct než to říct rovnou. Ve chvíli kdy nám Guslar šlohnul tu lžíci začala něco tušit ale teď jestli slyšela co řekl tak jí některé věci asi došli. A podle toho o jaký typ ženské jde toho slyší víc než se může zdát. Občas mám pocit kamaráde že by jsme si měli promluvit na téma utajení. A taky tě budu muset naučit lhát aby jsme nedopadli jako teď. "Spíš jsem myslel že zavolám já. Už jsem to měl stejně v plánu delší dobu." Asi od chvíle kdy vystoupila Aida z kufru a jela s námi. "Navíc není čas hledat viníka. A já jsem si už nějak dal dohromady co říct." A taky potřebuji aby mi někdo hlídal záda. Jde po nás skřet se zálibou v básničkách a její manžel který je čirou náhodou kouzelník. A Aidu bys taky mohl držet dál ode mě. Nevěřím jí a nechci jí mít při telefonátu u sebe. Navíc ty si s ní docela rozumíš. "Od tebe bych spíš potřeboval jinou věc. Vzhledem k tvému ... "nadání" mě napadlo že by jsi mohl jít do Vladimíru napřed a my s Aidou půjdeme kousek za tebou. Prověříš tak jestli na nás někdo nečeká."Pokud už našli to auto tak by nás hledali asi někde ve městě. A Vladimír je tu to nejbližší. Na další větu si dám pozor aby nás Aida neslyšela a pro jistotu mluvím hodně potichu. "Myslíš že by jsi jí mohl .... nějak nepozorovaně a taktně očuchat aby jsi z ní získal nějaký pach těch co po nás jdou? Vím že to zní asi divně a že se teď k tobě chovám jako k nějakému zvířeti ale myslím že by nám to při vstupu do města mohlo pomoci. S tím skřetem jsme se už střetli takže by jsi ho mohl najít když na nás bude číhat ale nikoho z lidí jejího manžela neznáme." Není se ale za co stydět. Oba jsme stopaři jen každý v jiném slova smyslu. A když teď přemýšlím o stopování tak mě napadlo něco co by jsme mohli zkusit pokud se znovu střetneme s naším malým známým.

Natalja Zacharová - 16. února 2012 17:59

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Dívám se kamsi dozadu baru a Dmitrijeviče poslouchám jen napůl ucha. Hlavou mi vrtá to, proč se Arjat takovou dobu nijak neprojevil. Od Arkadijova útoku je prostě… mimo. Co jsem zaslechla, byla jména několika pohlavárů, kteří měli být na seznamu před Dmitrijevičem. Dokonce padlo zajímavé jméno, pravá ruka Stalina? Já věděla, že na tom chlápkovi se mi něco nezdálo… to jaké lidi si k sobě vybíral. “Dobře, dobře… to je sice krásné jako včeličky a duha, ale stejně to nikam nepovede, dokud se někdo neukáže, že jo. Arkadij zatím nevypadá moc užitečně a navíc…“ moje oči sklouznou k místu, kde se na Dmitrijevičovi začínají prolínat chapadélka. “Tuším, že nějaká síla s tím začala už teď. To jsou přesně ta energie, která držela jezdce v mauzoleu.“ pohlédnu Dmitrijovičovi do očí. “Doufám, že jste si toho všiml taky. Je dost dobře možné, že jste Arjata dostal ze mě právě s touhle sračkou.“

Vypravěčka - 16. února 2012 18:35

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Dmitrijevič k tobě stál napůl zády, když se zabýval zbídačeným iluzionistou. Jak jsi začala mluvit, pootočil k tobě hlavu, a jakmile zaslechl jméno Jezdce, obrátil se celý. Vykřesal v sobě i přes únavu vojenskou ostražitost - ne, asi by si toho nevšiml, kdybys mu o tom neřekla. "Kurva. Myslel jsem, že je to zabilo..." Kvapně sundal košili, o kterou se entita zachytila. Dost sveřepě, Ajrat byl pěkná svině, jak se zdálo. Chtěl přežít i za cenu toho, že by vlezl do hlavy někomu, kdo ho nesnáší a on nesnáší jej. Dmitrijevič couvl od stopu s hnusem ve vypité sklenici a trhnutím hlavou ti naznačil, ať uděláš to samé. Průhledná chapadla získávala na mléčně zelené barvě, hutněla a tloustla, rozpínala se okolo celého stolu. Kde bral tu energii? Nebyl už v tobě, nebyl ani v Dmitrijevičovi ani v nikom jiném. Neměl svoji kolébku v Mauzoleu, nacucanou kouzly jako klíště. Byl jako zoufale bojující parazit, jako něco z filmu Vetřelec, co hledá hostitele. Chapadla bez jakékoli podobnosti s tvým dosavadním společníkem, nelidská a neosobní, hrábla zároveň po tobě i Dmitrijevičovi. Byl to surový útok, kdy se nevinná mlha bolestivě zhmotnila. Proti tomu nenápadnému infiltrování jako v Mauzoleu to bylo jako rána pěstí. Chci žít. Budu žít! přeběhla přes vlákna silná myšlenka, bezhlasý výkřik.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 17. února 2012 09:27

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Vladimír Sleduju Antona svím jediným okem. Chápu co po mě chce. I když cítím svoji vinu přenechám mu telefonát Olze. Přikývnu. "Udělám co bude v mích silách." Střelím pohledem po Aídě. Těžce vydechnu. Teť jí musím být nejen na blízku ale i cítit její vůni. Ale co, jsem voják. Tohle zmáknu. "Do městečka poběžím v jiné podobě. Budu od tebe potřebovat pohlídat oblečení. Myslíš, že by to bylo nějak možné?" Přesunu se k Aídě. "Na chvíli vás opustím. Buď na Antona hodná. Je nevrlej, když něco nevychází jak má." Navážu rozhovor a vedu téma z cesty. Nesmí poznat nějaký jiný záměr. Zkusím jí obejmout a očuchat hlavně u krku. I když tam nejvíc ucítím její pach. Třeba něco ulpjelo. Usmeju se. "Za chvili sem zpět." Plácnu jí po zadku a raději jdu hned pryč abych jednu neschytal. Detekuju pachy, co jsem nasál. Abych si zapamatoval cokoliv. Bude to potřeba. Vlastně, pokaždé když jsme se takhle chystali na výpravě, bylo to jako šachy. Partie šachu. Když vymyslí váš nepřítel léčku, buďte na to nejen připraveni ale zařiďte to tak, aby se chytil do pasti on. Sundávám si oblečení. Zajdu někam stranou aby to Aídě nebylo divný. Tohle už by byl vrchol. V mínusu ze sebe shazovat hadry. Kdo to kdy zkusil věděl, že to není úplně sranda. "Obhlídnu to opatrně. Pokud cokoliv najdu, do ničeho se nebudu pouštět sám. Dobře?" Zuju boty a ucítím to děsné studění do šlapek. Hned mě to probudí. Běžím zasněženým lesem. Pásku na oko jsem sundal taky. Bořím se do navátého sněhu. Nabírám rychlost. Od úst mi skáče pára. Vrčím. Místy spíše skáču a dopadám na ruce. Ne, nedopadám, já se odrážím od rukou. Běžím. Srst mi naskakuje z pórů jako čerstvá divoká tráva. Zuby mi deformují ústa, lebka kypí a roste. Tlapy se do sněhu už moc nezabořují. Zasněženým lesem propluje táhlé zavití. Běžím a čenichám. ...

Vypravěčka - 17. února 2012 17:24

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton, Nikolaj Aída se zamračila. Vaše "nenápadné" tajnůstkaření se jí nelíbilo, po očku vás sledovala, jako byste se domlouvali na místě, čase a způsobu, jak ji zprovodíte ze světa. Ale slovíčko Specnaz určitě musela slyšet, protože nejdřív povytáhla obočí a pak si odfrkla. "Proč? Já tu nechci... Co děláš!" zaprskala, když se k ní Nikolaj přitiskl přes kožich. Když byla nejistá, byla agresivní jako nějaká kočka. Neméně podezřívavě se podívala i na Antona, ale nic neřekla. Zůstala stát a koukala, kam Nikolaj mizí, dokud jí nezmizel. Potom s povzdechem pokračovala do Vladimiru, hlavního města Vladimirské oblasti. Rozkládalo se na břehu Kljazmy asi dvě hodinky cesty od Moskvy, které vám v té vánici zabraly skoro celý den. Bez Nikolajovy opory se jí nešlo nejlépe, ale kupodivu zaťala zuby a ani necekla. Vypadala vcelku umanutě a byl to ten typ jižanské ženské, co neztrácí grácii, ani když ji někdo vyloví z kufru, povláčí vánicí lesem a nechá přenocovat na smradlavé posteli. Dobrá, kdyby to bylo pravidlem, asi by to vypadalo jinak. Ale Aída Čerenko věděla, jak nosit nosík nahoru - koneckonců to bylo její "zaměstnání".

Vypravěčka - 17. února 2012 17:44

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Očmuchávat ji byl vcelku masochismus. Sice tvůj nos nebyl tak dobrý jako ve vlčí podobě, ale i tak byly v mozku jisté zvířecí pochody a reakce a bylo ti jasné, že tenhle pach, pokud bude čerstvý, poznáš už kdykoli. Stejně jako třeba Olžin, ale ten vaší šéfky byl bojovný, krvavý a ocelový, zato Aídin... Křoví se kolem tebe míhalo, Kljazma se přibližovala. Vběhl jsi mezi okrajovou zástavbu domů, kde byly hlavně rodinné domky se zahrádkami, aspoň v téhle části města. Zaútočilo na tebe mnoho pachů od lidí, psů, chemikálií... Bez nitky, kterou bys mohl hledat, to bylo těžké. Aída byla prostě Aída. Jejího manžela bys z ní cítil jedině tehdy, kdyby s ním včera spala. Anebo kdyby s ním byla intenzivně každý den, kdyby spolu opravdu žili v dobrém manželství. Klusal jsi městem, a protože bylo kolem poledne, vábily tě vůně obědů. S budkama to byla potíž, dost jich vymizelo kvůli mobilům, v nových zástavbách už nebývaly vůbec. Olga by vás pěkně vyplísnila, že jste pitomci, že jste si nevzali mobily. Přece jen není vaše matka, aby vám to všechno připomínala. Nakonec jsi kus za hranicemi města našel jednu budku, směrovky ukazovaly na hotel. Venku i přes zimu viselo nějaké prádlo, bohužel většinou prostěradla nebo utěrky. Obyčejné oblečení ne. Potkal jsi pár pejskařů, psi i psice se chtěli očmuchávat a jeden chlap ve středních letech, co si vedl rotvajlerku, se podivoval: "Sobačka, kde máš páníčka?" Jeho psice k tobě váhavě zamířila. Poznala, že něco není v pořádku a zůstala nerozhodně stát na půl cesty. Se ženskýma byl vždycky problém. Zvlášť se staršíma - měla už něco za sebou, určitě štěňata a taky život ochranářky. V hrudi jí výhružně zabublalo, tichounké varování, co nedolehlo k lidským uším. Kliď se mi z cesty, divnej! Možná by ses klidil. Ale rotvajlerka si tvůj krok vyložila po svém. Takhle dál od centra neměla vodítko a náhubek, vypadala na první (lidský) pohled v pohodě jako pes, co je klidný a vycvičený. Podle páníčkova výrazu si to o ní myslel taky. Dokud se po tobě vztekle nevrhla.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 17. února 2012 21:13

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Město Pobíhám po okrajové části jako šílenec. Chybělo mi to. Hodně. S vyplazeným jazykem krájím cestu hlava nehlava. Najdu telefon. Zkusím si to tady očmuchat a neubráním se touze pochcat roh budovy. Takhle to tu poznám. Tohle je teď moje. Na zpáteční cestě schytám pořádně napruženou fenku. Rotvajleři jsou krásní psíci. Nejsou od přírody zabijáci ale když to rozbalej, je zle. Pro mě by to problém nebyl. Ani ve psí podobě. Co páníček? Jak by se tvářil, když bych mu zakousl nejlepšího přítele - přítelkyni. A i přes to všechno si stejně myslím, že bych pár kousanců schytal. Proto se dám na zběsilí úprk. Hodně rychlý zběsilí úprk. Skáču jako zajíc, kličkuju a mizím z jejího zorného pole. Očuchávání proběhne jindy, bohužel. Štve mě, že jsem neschrastil oblečení pro Aídu. Ne, že by v tom svím nepůsobila šarmantně, naopak, ale boty asi její ladné nožky rozedřou na kost. Pokud se mi povede utéct feně, zkusím se ještě někam kouknout po nějakých kvalitních botech. Žádné podpatky. Poctivá kůže, tlustá podrážka, vyteplený kožešinový vnitřek. Pak se rozběhnu zpět. ...

Vypravěčka - 17. února 2012 22:00

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Rotvajlerka vyrazila zvuk, jako když prase štěká, od huby jí odlétly sliny. "Vali! K noze!" Nezastavilo ji volání, což páníčka asi rozhodilo. Rozběhl se za vámi, i když věděl, že to k ničemu nebude. Na konci ulice se tě pustila. Konec jejího teritoria (asi jsi ji potkal někde u jejího baráku). Výhružně na tebe štěkala, za sebou jsi slyšel nadávání páníčka. Moje, moje! Moje, divnej! Moji lidi! Psi se neuměli vyjadřovat moc složitě, ale tys jim v téhle podobě rozuměl. Něco v hlavě sepnulo stejně jako u očmuchávání ženských. Nebyla to slova jako u lidí, prostě jsi to věděl. Utíkal jsi městem víc ke středu, kde se daly tušit nějaké obchody. Vůně z hospod, co o poledni vařily, byla nesnesitelná. Pleskala tě přes čenich a upozorňovala, že krom kousku polívky jsi nic neměl od té doby, co jsi opustil domov. Divný umělohmotný pach společně s pichlavým pižmem cizinců - ano, běloši smrděli jinak než Asiati a jinak než černoši - zvěstoval tržnici. Nehemžilo se tam tolik lidí jako odpoledne, ale byli tam. Bylo jich dost na to, aby si všimli divného psa s jedním okem. O Vietnamcích se říkalo mnohé. Třeba to, že žerou psy. Kořeněná sračka, co podávali u okýnka, se nedala identifikovat... možná to byl pes? "Fuj, ten je hnusnej," okomentoval tě jeden malý kluk. Matka se na tebe zaškaredila a stáhla dítě stranou. "Já si chci sáhnout!" "Ne, chytíš blechy nebo svrab. Jdeme! Ti lidi jsou pitomci, nemá obojek ani náhubek... Co když někoho pokouše?" "... či-sta rubl..." "To né maly, vy velka." Zvuky se přelévaly jeden přes druhý. Pachy taky. A zatím jsi nenašel nic, co by se podobalo Aídinu pachu nebo Guslarovu.

Anton Sergejevič Sokolov - 18. února 2012 10:56

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Cesta k Vladimíru "O oblečení se postarám." Potvrdím Nikolajovi a nechám ho získat pachovou stopu od Aidy. Poznámku o své nevrlosti přejdu jako by vůbec nic z toho neřekl. Nikdy nic nevychází jak by mělo. A spíš by jsi se měl zajímat o náš cíl než dráždit hada bosou nohou. Chvilku počkám než se Nikolaj svlékne a když zmizí neznámo kde tak jdu vzít jeho oblečení. Rozepnu jeho bundu, naskládám do ní všechny jeho věci, zabalím je a nakonec to celé svážu rukávy z bundy čímž vznikne hezký balíček který můžu bez problémů nést. S Nikolajovými věcmi se pak doženu Aidu a společně s n jdu směrem k Vladimíru. Po cestě nezapomínám hlídat své okolí. Nemám sice tak dobré smysly jako má Nikolaj ale přežil jsem dřív i bez něj. Aida jde mlčky dál a stejně tak já. Není asi nic co bychom si mohli říci. Navíc pochybuji o tom že by právě se mnou měla chuť si povídat.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 18. února 2012 13:05

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro S východňákama jsem se nikdy moc neměl rád. Už dřív to byl problém, teď je tady máme nasračkovaný a možná založíme další stát. Do budoucna. Nelíbí se mi to. Ještě mě sežerou. Proto kličkuju kolem, dost nenápadně a při nějaké příležitosti prostě popadnu boty a zdrhám. Smrdí to tu. "Blechy? Svrab?" Brebtnu si pro sebe ale hned se zarazím, protože mluvícího psa by tady asi uvítali. Bůh ví, kde bych skončil. Není to dobrej nápad. Mám kurevskej hlad. Před tím mi to tak nepřišlo ale teď, jak mi vůně olizuje čumák, je to k nesnesení. Ale udržím se. Nesmím zase pobíhat a loupit, abych na sebe zbytečně neupozornil nebo aby mě nechytili. Ono v útulku by si mě Olga možná ani nevyzvedla. Zajímavý by bylo, kdybych se před těma chlapama z odchytovky přeměnil přímo v kotci. Hm. Nechám svích myšlenek a zkusím lapnout boty nebo oděv co nejdřív a vypadnout. Boty především. Aída je potřebuje. Proč na ní vlastně pořád myslím. Blbost. Je to jenom čubka nějakýho mafiána co nás bude chtít rozsekat na nudle. Možná magickým způsobem, tak z nás budou ohořelí nudle. Asi jsem dlouho neměl ženskou. Vzpamatuj se chlape...

Vypravěčka - 18. února 2012 13:26

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton K Vladimiru je to ještě pěknej kousek, když jdete pěšky. Nikolaj to jistě uběhl za chvilku, když psi nasadí kvalty... Aída se po tobě ohlédla, když zaslechla křupání sněhu. Ihned sjela očima na bundu. "Kde je? Kam šel? A proč nemá oblečení?" ptala se opatrně, ostražitě, jako by čekala, že jen co se přiblížíte ke Kljazmě, utopíš ji v ledových vodách řeky jako kotě. Míjelo vás pár aut, ale na takový kousek nemělo smysl brát si stopa. Už tak jste za sebou natropili takových věcí, že vaše utajení bude těžké zahladit. Jenže tyhle vymoženosti - jako vlastní zametače průserů - měli jen dobří, hodně dobří agenti ve chvílích nejvyšší nouze, platilo pravidlo, co si kdo posere, to si i vyžere. Velení se o to staralo jen tehdy, když šlo o něco veřejného. Aída se marně pokoušela něco udělat s vlasy. "Hřeben asi nemáš, co... když nemáte ani mobil," odfrkla si. Koho by napadlo, že v dnenší době někdo, komu nění přes sedmdesát, nebude mít mobil? Ji asi ne, taky se podle toho tvářila a nakonec si vlasy spletla do dlouhého copu.

Vypravěčka - 18. února 2012 13:39

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Připletl ses ke stánku, kde se zrovna jeden obchodník dohadoval se zdejším domorodcem, který mu absolutně nerozuměl, protože tahle ruština fakt nevypadá. Připomínalo ti to handrkování někde na jihu, kde to bylo dobrým zvykem. Kdo přijal obchodníkovu cenu bez keců, byl sráč a neměl vychování. Jo, ten obchodník nevypadal na Vietnamce, třeba se snažil připomenout si kus domova. Hlavně u toho nedával pozor, tak nebylo tak těžké vplížit se zezadu a něco ukrást. Boty byly naštěstí svázané šňůrkou, tak jsi stihl popadnout i džíny. Nebylo to jednoduché udržet to v tlamě, ale pořád lepší, než se nechat provokovat Aídinýma nohama ve vysokých kozačkách a krátké sukni. Za sebou jsi uslyšel křik. Zděšení, nechápavost a zlost. Co to je za psa, co nese v hubě oblečení? Ne, v městě se nedalo počítat s nějakým utajením při takových kouscích, rozhodně ne za dne. V noci možná. Nadávky padaly na tvou hlavu, někdo vyslovil možnost, že tě nějakej zloděj vycvičil na kradení bot. A cesta zpět s kořistí se zdála být o mnoho delší. Vladimir nebyl žádná prdel světa, tady bylo na ulici živo, i když by teoreticky měli být všichni v práci. Možná sis na sebe poštval odchytovku, kdo ví. Narazil jsi na svoji stopu a stejnou cestou utíkal zpět, vítr ti donesl Aídin pach. Už s Antonem pochodovali do města, ale pořád byli dost daleko. S tvým zběsilým úprkem se do nedalo srovnat. Nepřidalo ti ani to, když jsi probíhal okolo jednoho domku - a bafla na tebe známá rotvajlerka, naštěstí bezpečně zavřená za plotem. Její vzteklé spílání tě doprovázelo až na okraj města.

Anton Sergejevič Sokolov - 18. února 2012 14:12

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Cesta k Vladimíru Podle mého očekávání se Aida začne vyptávat hned jakmile přijdu k ní s Nikolajovými věcmi. Pravděpodobně se jí teď hlavou honí nejdivočejší představy o tom kam mohl jít a jak jsme se radili že jí zabijeme. Kdybych jí chtěl zabít tak se o tom s Nikolajem nedohaduji a udělám to hned. "Šel napřed." Ujistím Aidu. "Pokud je nám v patách někdo z mafiánů tvého manžela tak musíme být opatrní. Nemůžeme napochodovat jen tak do města. Proto šel Nikolaj napřed aby se tam porozhlédl a zjistil jaká je situace. Je velmi všímavý a než dorazíme my tak by měl mít vše obhlédnuto." Pak ale zbývá odpovědět na otázku proč nemá Nikolaj oblečení. Jelikož do balíčku není moc vidět a neví tak kolik toho na sobě má tak odpovím jedinou odpovědí která mě napadla. "A na druhou otázku odpovědět nedokážu. Je to jeho tajemství tak se ho pak zkus zeptat." Při tom se nezapomenu ještě šibalsky pousmát. Cesta do Vladimíru bude ještě nějakou dobu trvat ale podle aut je už znát že se blížíme k městu. "Bohužel nemám." Odpovím Aidě když se zeptá na hřeben. Jeden sice v kapse mám ale nikomu cizímu bych ho nepůjčil. Jednak nechci aby ho jakkoliv poškodila a také mám strach že by ho mohla ukrást. Co je tak špatného že člověk nemá mobil? Na Sibiři jsem ho nikdy nepotřeboval a v armádě jsem si bez něj taky vystačil.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 19. února 2012 14:17

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Vladimir Hlavně utajení. Po hodině běhání městem a krkolomných kouscích jsem namířil směr běhu k Aídě a Antonovi. Už si pomalu krátí cestu k Vladimíru. To je dobře. Bude potřeba sebou hnout. Kdo ví, jak jsou na tom ostatní. Nesmíme zapomínat na fakt, že za nepřítele máme hnusnýho kouzelníka co nám natrhne kakáč hned jak zjistí, že po něm jdeme. Pokud už to samozřejmě neví. Zaběhnu udýchaně za roh. Kus od Antona a Aídy. Tam pustím na zem boty i džíny. Z těch mám zvlášť radost. Doufám, že jí budou. Změním se zpět do lidské podoby. "Střelte ho do hlavy. Dělejte!" Řvou japonci svojí hatmaťilkou a já výhružně štěkám. Krvavé sliny mi létají okolo. Smyčku na mém krku utahují až se zalikám. Pak se změním. Jde ode mě pára. Šrámy na mích rukou a na prsou krvácejí. Ještě vrčím, jak se zakousnu jednomu žluťákovi do obličeje. Měním se. Měním se..." Klečím z zdi a z upoceného těla se kouří. "Pssst. Antone. Tady." Syknu na kolegu a neukazuju se Aídě. Potřebuju oblečení abych se před ní předvedl. "Mám i kalhoty pro naši ženu." Usměju se. "Bohužel po jejím manželi není ani stopy. Vladimír je dost velké město. Neměl jsem šanci odhalit ho. Aspoň se tam můžeme ztratit. Jak budeš volat Olze, zajdu do jednoho hotelu, co jsem zahlídnul. Docela pohodlnej, jmenuje se Russkaya Derevnya. Moc pěkný místo." ...

Anton Sergejevič Sokolov - 19. února 2012 15:38

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Vladimír Cesta do Vladimíru proběhla v klidu a po cestě se nic zvláštního nestalo. Nedlouho po tom co vstoupíme do města se ukáže Nikolaj. Hned si ho všimnu a vydám se za ním. Nikolaj se klepe zimou ukrytý před Aidiným zrakem za zdí. Ihned mu hodím jeho věci abych ho zbytečně netrápil. Už je určitě promrzlý a rád se trochu zahřeje. Kromě jeho věcí tu jsou ještě jedny kalhoty které nejspíš donesl Aidě. Počkám než se oblékne a potom vezmu kalhoty a donesu je Aidě. "Na. Nikolaj ti něco donesl." Průzkum ukázal že ve městě její manžel buď není a nebo není nikde poblíž. Takže zatím máme čas."Dobře. Takže zatím jděte k tomu hotelu a já si půjdu zavolat. Sejdeme se pak v tam." pokud mi už Nikolaj nemá co říci tak ho i Aidu nechám kde jsou a jdu hledat nejbližší telefonní budku. Po cestě koukám kolem sebe a prohlížím si město a místní lidi.

Natalja Zacharová - 19. února 2012 17:42

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Očividně Váňa neodvedl práci pořádně,“ nemohu si neodpustit rýpnutí si do bylinkáře Váni. A i když jsem věděla, že to něco, co se teď před námi svíjí na podlaze a marně se to snaží najít si dalšího hostitele, je Arjat, netušila jsem co dělat. Jedna moje část mu chtěla pomoci, cítila jsem se jak ve snu – ten pocit mít v sobě někoho dalšího, možná někoho, kdo by mi mohl rozumět? Kdo by se časem stal mou součástí? Ale na druhou stranu to pořád bylo zlo, proti kterému jsem bojovala. Jsme bojovali. Podívala jsem se na Dmitrijeviče, musel v mých očích vidět zmatek a boj, který jsem uvnitř sebe sváděla. Asi nejsem tak silná… udělala jsem krok vpřed k Arjatově podstatě svíjející se na zemi.

Vypravěčka - 19. února 2012 20:18

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Sklenice, ve které byly zbytky nádoru, pod náporem magie explodovala. Sklo vůbec špatně snášelo magii, i v Mauzoleu se skleněná výplň vysypala. Střepy tě minuly jen díky tomu, že ses pohnula. Tedy, ne všechny, ale ty nejhorší ano. I Dmitrijevič jich pár schytal, jej navíc nebránila látka. Měli jste štěstí, že vám žádný neprořízl nový úsměv - kdyby šlo o Ajrata a on ty střepy řídil, jistě by to ve svém cynismu udělal se slovy, že to potřebuješ jako sůl. Chapadla ti vnikla do úst a do nosu, začala se znovu obalovat kolem mozku. Slyšela jsi Dmitrijevičovo vyštěknutí, které se zlomilo v zasípání. Těžko říct, kde Jezdec sebral tolik síly. Ovíjel se kolem vás obou jako chobotnice, jako liána. A protože si pamatoval, co Dmitrijevič udělal, dotknul se magie uvnitř tebe. "Ne! Táhni, ty zkurvenej..." Tohle bude stačit, nebudu muset bejt zasraný klíště, uchechtl se přízrak trochu nepříčetně, pevně se omotal a začal z tebe páčit esenci, která i když jiskřila, nic mu nedělala. Jako tehdy. "Zacharová... nedej se..." vydechl tiše mág, který se stejně jako ty ocitl na zemi nevěda jak. Po jeho kousku s tvým uzdravením mu síly ubývaly rychleji než tobě. Snažil se ze sebe chapadla servat, Ajrat to chtěl vyškubnout z vás obou. Díky tobě by měl energii, díky Dmitrijeviči byl se mohl zhmotnit a kdo ví, co ještě.

Natalja Zacharová - 19. února 2012 20:53

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Cítila jsem, jak ze mě Arjat rve mou duši. Povrchová zranění od prasklé skleničky jsem naprosto nevnímala. Před očima jsem měla jen tmu, ve které se matně pohybovala postava. Jako zloděj se plížil, jako válečník zaútočil a jako barbar mi začal rvát mou esenci. “Ne!“ zaúpěla jsem bezradně a promáchla jsem rukama vzduchem, esence mi klouzala po prstech. Sunula se z ramen dolů, vytahovala se ze mě jako pavučina. “Babičko…“ sténala jsem soustředěním, prsty jsem měla do krve, jak jsem se snažila nepustit svou esenci. Nedám ji Arjatovi. Tuhle cenu nezaplatím… ne každý dokáže pracovat s hodnými hochy. Já si dokážu poradit s těmi zlými. Pevně jsem stiskla elektrizující vlákna napnutá k prasknutí. Motala jsem si je kolem zápěstí a přistupovala blíž k zloději ve tmě. Neviděla jsem ho, já ho cítila! Já jsem horší jak on. Přestala jsem cítit, už kdysi… a i když mám své slabé chvilky, vždycky je za co bojovat. V tuhle chvíli například o mou podstatu, jakkoliv pitomou. Stáhla jsem svá vlákna k sobě, zabořila jsem ruce do břicha a kumulovala tam svou esenci. Střádala jsem si ji jako ten nejcennější poklad, čímž pro mě také byla. Nakolik jsem Arjata dokázala odstřihnout od energie, jsem si nebyla jistá, ale vykročila jsem k baru, krvavou hmotu jsem smetla ze stolu na zem a těžkou botu jsem zabořila dovnitř. Zbytek bude muset udělat Dmitrijevič.

Vypravěčka - 24. února 2012 14:18

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton Aída si vzala kalhoty, ale převlékla se, asi, až když ses vydal dál do města. Na kraji byly rodinné domky se zahrádkami, za vámi zůstal velký, nově opravený most přes Kljazmu, který byl kus od začátku města. Protože bylo něco kolem poledne nebo těsně po něm, na ulicích nebylo moc živo. Sem tam jsi zahlídl malé školáčky, jak se vracejí z brzkého vyučování, za plotem se občas mihl pes nebo ho někdo zrovna venčil, ale kvůli zimě vyli všichni zalezlí doma. Člověk by řekl, že najít budku bude směšně jednoduché. Ale v dnešní době mobilů byla většina budek zanechána svému osudu, nebo odstraněna, když ji vandalové moc poničili, případně ve větších městech ji bezdomovci a opilci používali jako soukromí, když si potřebovali ulevit. Ty jsi naštěstí nic tak nechutného neobjevil, ale musel jsi zajít víc ke středu města, vymotat se z rodinných domků mezi řaďáky, abys ji na rohu uviděl vedle poštovní schránky. Dobrá, budku jsi měl... Ale co číslo? Ne, Olga vám žádné číslo nedávala. Měla jiné starosti a vy jste si neřekli.

Vypravěčka - 24. února 2012 14:22

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Anton odešel dál do města, zůstal jsi s Aídou sám. Tentokrát doopravdy. Odvrátila se, skryla se za kabátem, tak jsi toho moc neviděl, když se soukala do kalhot. Byly jí trochu větší, musela si je dole ohrnout - a nosík ohrnovala tiše, protože to bylo lepší než mrznout. Ale i chlap jako ty poznal, že se to vůbec nehodí ke korzetu a nóbl kabátu, že její nonšalantnost utrpěla zranění. I tenisky jí byly větší. "Nesnáším vás chlapy... fakt nesnáším," zavrčela, jen ses na ni podíval. Vyložila si to jako posměch, ať ses tvářil jakkoli. Ženský. "Co to mělo být? To tvoje zmizení... bez šatů..." Probodla tě tmavýma očima. Takhle na světle jsi viděl všechny detaily, co ve tmě a vánici ne. Mafiáni by ji mohli používat na výslechy - téhle ženské by někteří vyklopili všechno.

Vypravěčka - 24. února 2012 14:33

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Byl to tuhý boj, kočkování s Arkadijem se to nemohlo rovnat, protože Ajrat byl vytrvalý a hlavně zoufalý. Zoufalci, co chtějí za každou cenu žít, jsou nejhorší. Člověk nemůže tušit, kolik síly v sobě vyburcují. Když Ajrat pochopil, že ty se budeš bránit ještě úporněji, bylo pro něj už pozdě. Chapadla ztlustěla na Dmitrijevičově straně, na té tvé vybledla a ztenčila se. Velký šéf funěl jako medvěd, ale bohužel už příliš nebojoval. Z nosu mu crčela krev, neklamné znamení, že sáhl ke svým hranicím nebo se o to možná postaral Ajrat. Kluzký nádor se pod těžkou botou rozprskl. Překvapený výkřik mohl být dost dobře šálením smyslů, žes ho v sobě měla tak dlouho. Chapadla sebou cukla směrem pryč od vás obou a dala tak Dmitrijevičovi šanci se sebrat. Potřásl blonďatou hlavou a vzhlédl mírně zakalenýma očima. Tvoje podrážka uťala průchod jeho esence těsně před nádorem, kam se stahoval. Dmitrijevič si ji stáhl zpět, přízrak začal matnět. A pak to vypadalo, že zmizel. Opravdu? Nebo se zase někam ukryl? Jejich mnohonásobnými kouzly opatřené vězení mělo smysl. Teď byl přízrak někde venku - a myslet si, že horká tatarská krev netouží po pomstě, by bylo bláhové...

Anton Sergejevič Sokolov - 24. února 2012 18:49

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Vladimír Aidu už nechám na starosti Nikolajovi a sám pokračuji dál do města. Vypadá celkem klidně. Po cestě zahlédnu pár lidí ale jde jen o obyčejné lidi jakých je ve městech spousta a nic s čím bych se měl zabývat. Jak se tak procházím tak si vzpomenu že jsem se zapomněl zeptat Nikolaje na to jestli neviděl nějakou telefonní budku. Už se mi ale nechce vracet tak hledám. Budku jsem nakonec našel ale trvalo to déle než jsem předpokládal. Ani bych se nedivil kdyby to byla jediná budka ve městě. Hned si to namířím k ní abych měl telefonát co nejdřív za sebou. Když se chystám k telefonátu tak dojdu k dalšímu z problémů. A to jak se spojit bez znalosti čísla. Naštěstí jsem o tom už přemýšlel a vím kam zavolat. Vhodím mince do telefonu a vyťukám číslo na informace. Na druhé straně se ozve příjemný hlas nějaké ženy. Řeknu jí proto co od ní potřebuji. Netrvá to moc dlouho a přepojí mě. Žádal jsem aby mě přepojila na nějaké oddělení armády v Moskvě a ona mi vyšla vstříc. I když bych potřeboval něco vyššího než informační oddělení ruské armády. Za okamžik se na druhé straně ozve hlas který začne slovy: "Ruská armáda informační oddělení." Pak se zeptají na to co potřebuji. Jak mám ve zvyku tak se krátce kolem sebe rozhlédnu a pustím se do řeči. "Přeji dobrý den." Začnu s milým a klidným hlasem. Mluvit s dotyčným člověkem tváří tvář tak bych se nejspíš ještě asi usmíval. "Jmenuji se Anton Sergejevič Sokolov a nutně bych od vás potřeboval přepojit na jiné oddělení. Vybila se mi totiž baterka v mém telefonu a potřebuji nutně mluvit se svým nadřízeným. Problém je že bez čísla v mém telefonu se k němu nedovolám a k mojí smůle si jej nepamatuji. A musím s ním nutně mluvit." Dám si krátkou pauzu aby pochopili vše co jsem jim řekl a pokračuji. "Mými nadřízenými jsou Boris Dmitrijevič a Olga Orlovská. Velice bych ocenil kdyby jste mě s nimi nebo někým dalším spojili. Jak jsem už řekl jmenuji se Anton Sergejevič Sokolov." Nakonec ještě dodám své číslo aby si to mohli ověřit a čekám. Řekl jsem jim dost a teď jen čekám jak se situace dál vyvine. No tak.

Natalja Zacharová - 24. února 2012 19:00

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Předpokládám, že to, co se odehrávalo, působilo zvenčí jen jako pár mihotavých chvilek. Já, Dmitrijevič a Arjat jsme se ale cítili jako v nekonečnu. Ve chvíli, kdy se mi povedlo utnout Arjatova magická vlákna na mé straně, se část tíhy přesunula na Dmitrijeviče. Bojoval doslova a do písmene jako hyena zahnaná do kouta. Kam se na ni sere lev v takové chvíli. A pak moje bota rozplácla nádor… a byl… klid? Zhluboka a těžce jsem oddychovala. Musela jsem se opřít o barový pult, jinak bych se skácela k zemi. S ještě zastřenou myslí jsem se pomalu vysoukala na barovou stoličku a celou horní polovinu těla jsem doslova a do písmene rozplácla po dřevěné desce. S tváří přitisknutou na baru jsem zírala na Dmitrijeviče. Vypadal zbídačeně a uhnaně, ale žil. A kam se poděl Arjat… netuším. “Doprdele… tohle je na panáka a ne, že ne.“ nemám příliš sílu se zvednout, nebo se mi jen prostě ještě nechce. Netuším. Podívala jsem se přes bar. Hodila by se nějaká pomoc. Olga by možná mohla mít vysvětlení. “Dáte si cígo?“ houknu na Dmitrijeviče a začnu šmátrat po kapsách. Pomaloučku se přitom zvedám, lokty se opírám o okraj baru. Jakmile se ale filtr cigarety dotkne mých rtů a já si zapálím, něco z té tíhy světa na mých zádech spadne dolu.

Vypravěčka - 24. února 2012 22:29

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "To teda," zachraptěl Dmitrijevič a opíraje se o barovou stoličku se dostal na nohy a sedl si vedle tebe. Arkadij ležel asi půl metru od vás v prodlouženém bezvědomí, Dmitrijevič se nehodlal obtěžovat s někým dalším. Podíval se na cigarety, neodpověděl hned. "Myslím, že jedna za půl století mě nezabije," ušklíbl se nakonec, přijal tvou nabídku. Zda ze zdvořilosti, že člověk jako ty nenabízí každý den, nebo prostě proto, že mu to udělá dobře, těžko říct. S kouřícím cigárem v puse ze sebe začal zamračeně vyndávat střepy, všechny až na jeden povrchová zranění. Rozhodně nic, s čím by si léčitel jeho formátu neporadil. Zatím se ale do ničeho nepouštěl, pořád vypadal uštvaně. Vy oba. Sklenice vytouženého chlastu byly za barem, stačilo si vybrat, po čem srdce touží. "Povíš mi, co měl ten zmetek za lubem? Ještě předtím... Mělas ho v hlavě. Třeba se nám pak podaří se mu vyhnout nebo přijít na to, jak ho zničit. Pochybuju, že je po něm jenom tím, žes to rozšlápla. Navíc pořád jsou tu ti další dva, co v sobě asi mají Jezdce, podle všeho..."

Vypravěčka - 24. února 2012 22:44

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton Sekretářka si vyslechla tvoje lapálie. Kdybys nenahlásil svoje číslo, které ti ještě zopakovala, aby se ujistila, že to stihla správně, asi by ti musela oznámit, že to nepůjde. Chvíli bylo v telefonu ticho, jak asi hledala v databázi. "Omlouvám se, Antone Sergejeviči, ale... vy jste veden v záznamech, kam nemám přístup, ačkoli jsou to vyřazené dokumenty. Jste ve výslužbě?" Protože číslo souhlasilo s vyjetým jménem, nebyla zas tak nedůvěřivá, ale zdravá opatrnost byla poznat i přes telefon. Kdybys totiž byl někdo jiný, kdo se k tomu dostal, asi by měli narušení ochrany, když složka byla nadepsána sověršenno sekretno. "Ale i tak," pokračovala žena, "obávám se, že vás nemůžu spojit s žádnou Olgou Orlovskou ani Borisem Dmitrijevičem. Nikde je tu nemám." Ani propojené, úžasné moderní systémy nedokázaly pojmout vše. Zvlášť jestli se o to Dmitrijevič postaral - aby existoval jen pro svoji smečku supernaturálů a FSB.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 24. února 2012 22:45

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Russkaya Derevnya Hlídám jí, co můžu. Mám ji pěkně po pravém boku a neustále drží podpaží. Pustím jen na tu chvíli, co se převlíká a upnu na ní veškerý svůj čmuch. Kdyby se náhodou pokusila utéct, když se otočím zády k ní. Převléká se a já slyším, jak šaty šustí o pokožky. Zatnu zuby. "Jo, to jsme my chlapy. Pomáháme vám jak můžeme, sháníme boty, teplý hadry a útulný hotely." Okem monitoruji okolí. Nerad bych byl překvapen nějakým mafiánem. Co víc, mafiáni teď umějí čarovat a to nebylo dobrý. Otočím se, jak Aída zkončí s oblékáním. Hned jí zase vezmu za podpaží. "Co máš na mysly? Neodběhl jsem nahý. Musel jsem se převlíknout do specielní...uniformy." Okolí je nevraživé. Město skýtá spoustu nebezpečných zákoutí a já chci být mezi čtyřma stěnama dřív, než se setmí. Snad bude mít Anton trochu štěstí, jako já a dorazí k hotelu bez úhony. Russkaya Derevnya je krásný místo. Stylový. Takový, co turisti považují za pravý ruský hotel. Rusko je drsná země. Aspoň pro mě. Pro mě osobně to nejsou vyřezávané místnosti. Nejsou to ani krby (i když oheň mi v srdci vypálil šrámy) a Rusko není ani zdobený kroj. Ne. Je to drsná matka která se o tebe postará jen když přijmeš její pravidla. Drsná a nekompromisní pravidla. Zaženu vzpomínky na frontu. Dojdu k recepci. Pořád držím Aídu u sebe. Nahodím šibalský úsměv. "Dobrý podvečer. Chci si zamluvit pokoj. Pro tři prosím." Sáhnu pod kabát pro peněženku. Hotovost mám ale tohle bude chtít kreditku. Specnaz se z nás poserou až uvidí účet. Teda, pokud nám ho dřív neobestaví...

Vypravěčka - 24. února 2012 23:07

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj "A tu máš kde?" sjela tě pohledem jako horkým pohrabáčem. Už se jí šlo o mnoho lépe, chodníky byly když ne odmetené, tak aspoň posypané. Cestu sis pamatoval dobře, jen trochu zmateně, jak jsi pobíhal. Určitě by to šlo i kratší variantou, ale ty ses držel svojí pachové stopy. Dovedla vás k parku a k hotelu, příjezdová cesta byla odházená, stály tam dvě auta. Na recepci bylo teplo. Konečně opravdové teplo. A bylo to tu malebné, cítil jsi vůni starého, dobře opečovaného dřeva, takovou starodávnou tíhu, jako by hotel byl starší, než vypadal. Recepční, muž, na vás pohlédl zpoza brýlí. Vypadal trochu přepadle a mdle, asi tu dělal přesčas z noční. "Jméno?" Řekl jsi ho. "Ah... obávám se, že na vaše jméno tu není žádná rezervace. Nevolal o ni někdo jiný?" mžoural do počítače a scrolloval myší. "Počkejte..." Znovu vzhlédl, sklouzl z tebe na Aídu, pak někam do blba, kamsi telefonoval. Šéfovi? Někomu z druhé směny? "Kdo ti to prosímtě naposledy volal? Jaks končila směnu... Jo... jasně... A co říkal? Fakt? No dop... no teda," opravil se ihned před klienty. Položil telefon. "Omlouvám se, Aído Josifovno, moje kolegyně mi tu zanechala nejasné instrukce. Rezervace na jméno Čerenko, manželský pokoj," usmál se servilně, podávaje černovlásce klíč.

Anton Sergejevič Sokolov - 25. února 2012 09:20

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Vladimír - Telefonát Sakra toho jsem se bál. Celá sekce bude utajená a nikdo mě s nimi takhle nespojí. Teď můžu spoléhat už jen na jednu věc. "Opravdu? Tak možná jsem se s tím jménem spletl ale je možné že u vás nemáte jejich záznamy?" Chvilku přemýšlím jestli bych je nemohl kontaktovat jinak ale nic mě bohužel nenapadá. "Ještě mě napadá jestli mě nemůžete přepojit na jiné oddělení kde mají lepší přístup k záznamům. Třeba si ten dotyčný kterého hledám změnil jméno a nebo už odešel a u vás to nemáte. Myslíte že by jste mě někam mohla přepojit?"Moc svému snažení už nevěřím ale za vyzkoušení člověk nic nedá. Buď se mi podaří spojit s někým od specnazů kdo by mi mohl pomoci a nebo ne. Budu spoléhat na to že když to nevyjde tak si mě Boris s Olgou najdou sami. Trochu vrtání a hledání jmen které v záznamech oficiálně nejsou může někdo z nich zaznamenat.

Natalja Zacharová - 26. února 2012 09:41

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Natáhla jsem se přes bar a vyndala jsem lahev vodky, dva panáky k tomu. Rozlila jsem nejdřív sobě a pak Dmitrijevičovi. Pokynula jsem na zdraví, i když mi to v ten moment přišlo dost pochybné, a dala jsem si první várku. Jakmile se frťany položily na stůl, ihned jsem dolila další, ale nepila jsem. “Arjat zpočátku mlel něco o bratrsko-sesterském problému s naší valkýrou Olgou. Pak jsem ale v jedné z jeho vzpomínek zahlédla to, po čem nejspíš půjde. Hledá lidi, kteří je tenkrát spoutali a uvěznili.“ Převyprávěla jsem Dmitrijevičovi vizi, jak Arjat odjížděl od Jagy a cestou ho s jeho bratry několik čarodějů uvěznilo do nepropustné bariéry a zapracovali na kouzlu, které všechny tři spoutalo do astrálního vězení. Nebo kde to vlastně byli. “A s jeho bratry… nevím, nemyslím si, že jsou všichni naživu. Cítila jsem, jak jeden z nich umřel. Jestli je to natolik možné. Jestli zůstali ve Volkovi a Dragoslavě, tak jeden z nich musel skapat. Protože jinak bych necítila to, co cítil Arjat. A dost to jím zacloumalo.“ Zajímavé je, že když jsem mluvila o našich, neprojevila jsem ani krapet lítosti nad tím, že by jeden z nich mohl být mrtvý. U Arjata jsem se až cítila vina. Nedokážu mu prostě částečně nefandit v tom, co dělá. Je to prostě špatňák.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 27. února 2012 10:30

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Russkaya Derevnya Jo, trochu mě to kopne. Jakmile jsem si uvědomil, že to asi nepůjde tak snadno, prostě ten chlápek řekne Aídino jméno. A co víc, je tu nejspíš i její manžel. Nebo není? Proč by nám pomáhal? Otočím se ke své společnici. Najednou se cítím malinkatý jako microb. "Děkujeme, to bude asi ono." Usměju se šibalsky na recepčního a vezmu si opatrně Aídu stranou, aby nás nikdo neslyšel. "Netušíš, co to má znamenat?" Koukám kolem sebe a čmuchám, jestli tu náhodou její manžílek už není. Ale může tu mít tisíce špehů. I ten recepční je jeden z potencionálních. Asi ho zabiju. "Nemohl mě vidět. Tvůj manžel mě nemohl vidět když jsem tady okouněl." Echo mu mohla taky dát ona sama ale vzhledem k tomu, jak o něm vroucně vyprávěla si to nemyslím. "Půjdeme pokoj obhlídnot ještě než přijde Anton, aby nepadl do případné léčky i on." Prohrábnu si vlasy. Teď už začínám pochybovat o tom, že to není Ten Čerenko. "Ach jo, to se zase nevyspím." Vrátím se na recepci a i s Aídou jdeme do pokoje Russkaye Derevnyce. ...

Vypravěčka - 29. února 2012 00:35

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton Informátorka se zarazila. S takovou ošemetnou situací se asi nesetkala a horečnatě přemýšlela, jestli tě poslat do háje, když neví, jestli jsi v aktivní službě, nebo je to něco víc, a kdyby tě nespojila, měla by problémy. Z nezaujatého pohledu to bylo opravdu podivné. Voják na akci, co nemá žádný kontakt na velitele nebo nějakou spojku. Nakonec se z telefonu ozval nepříjemný mužský hlas, který se znovu ptal na tvoje jméno a číslo. "Antona Sergejeviče Sokolova tu mám vedeného jako ve výslužbě. A protože vladimirské budky nejsou zrovna oázou soukromí a důvěry, řekněte mi, kde se budete dnes zdržovat a uvidíme." Mluvil schválně nejasně, nedal ti žádný příslib informací. Dost možná tě budou jen chvíli sledovat, aby se ujistili, že jsi ten, kdo jsi, a že nejsi magor. A do té doby se to možná donese k uším starších. Nebo už možná doneslo? Někdo zachytil, že se kdosi ve výslužbě podivně vyptává na jistá jména... Nikolaj říkal, že s Aídou počkají v hotelu Russkaja derevnja. O kterém jsi sice nevěděl, kde je, ale nebude tak těžké se poptat.

Vypravěčka - 29. února 2012 00:49

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Dmitrijevič hleděl do prázdného stakanu, zatímco jsi vyprávěla. Nechal si nalít další, a když ho do sebe obrátil, z nejhoršího si zacelil hlubší ránu od střepu. Podle všeho ho to nestálo tolik námahy, jako když měl léčit druhé. Vlastně se rány ani nedotkl, jen byl po tvém vysvětlení podezřele dlouho zticha. "Z nemocnice zatím nikdo nevolal. Ochranka, ani oni." Ale jeho tón jasně říkal, že to nebude brát na lehkou váhu. Jezdci mohli být kdekoli, ale co kdyby? A mrtvoly na veřejných prostranstvích a budovách se vždycky špatně vysvětlují. Zvlášť jestli je najdou vycucané jako seschlé švestky, protože přízrak dostal chuť na kus jejich duše. "Arkadij a Arkána... ti je uzavírali. Arkadije máme pod dohledem a obávám se, že až vymyslíme, jak se Ajrata zbavit, budeme ho muset použít jako návnadu... S Arkánou je to složitější." Arkadij a Arkána... že by náhoda v podobných jménech? "Máš ještě ten amulet od Váni? Jestli jo, nos ho. Když fungoval na Volkovovu druhou podobu, měl by přízrakům zabránit zase parazitovat. Ale jak vidno, z těla je vyhnat nedokáže."

Anton Sergejevič Sokolov - 29. února 2012 19:09

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Vladimír Rozhovor se vyvíjí dál. Žena ke které jsem se dovolal si nevěděla nejspíš rady a přepojila mě na někoho jiného. Sám pak musím uznat že se v téhle věci orientuje mnohem lépe než ona. "Ano. podle záznamů je to jak říkáte. Jsem ve výslužbě ale měl jsem se svým nadřízeným rozdělanou nějakou nějakou záležitost. A právě proto s ním musím mluvit." Dodám ještě při rozhovoru s mužem. Na dotázané místo mého pobytu chvíli váhám. Na rozdíl od té ženské se mi zdá že tenhle by mi mohl pomoci. Sice mi nic zatím neřekl ale ani nic nepopřel. Řekl možná a to je mnohem lepší než ne. Vzhledem k tomu že mě sledují bude dobré si dát pozor. "Hotel Russkaja derevnja." Řeknu neochotně. Počkám co mi ještě řekne a potom zavěsím. Tím je rozhovor ukončen a já mohu jen doufat že jsem tím něčeho dosáhl. Potom se vydám hledat ten hotel o kterém Nikolaj mluvil. Vzhledem k tomu že nemám zrovna nic na práci tak bude nejlepší jít tam. Jen musím dávat pozor na to co se děje.

Vypravěčka - 01. března 2012 10:51

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj "Jak můžeš vědět, že tě neviděl?" zeptala se pochybovačně. Dívala se z okna, jako by čekala, že za chvíli se tam objeví její manžel. Jeho pach jsi neznal, takže těžko říct, jestli tu někde je, nebo byl. Recepční vypadal neškodně, jen trochu zmateně, nevšímal si vás. A i když Čerenko bylo ničím extra jméno, pořád to byla moc velká náhoda, zvlášť když oslovil Aídu. Vyšli jste do druhého patra. Hotel nebyl moc velký, rozhodně ne jako ty v centru, mezinárodní. Tohle byla spíš chata, měl odhadem tak deset pokojů. Není divu, že recepční tvrdil, že není místo. Ale nikoho jste na chodbě nepotkali. Však bylo něco po poledni, buď byli pryč, nebo dole v jídelně, která jistě taky byla komorní. A kdo ví, třeba tu ani obědy nevařili, jen studené švédské stoly. Klíč do zámku, odemknout... Malá předsíňka na přezutí a ložnice vyvedená ve dřevě. Obklady, židle i stůl z masivního dřeva. Opravdu jako někde ve srubu. Manželská postel a dveře na verandu, která byla vidět zepředu. Podle cvaknutí zámku byl pokoj zamčený, viditelně nikde nic. Dokud jsi nezamířil ke dveřím koupelny. Vyšel z nich do kožené, luxusní budny oděný habán, jehož tvář na vás zírala z fotky z druhé světové, kdy podle všeho byli ještě s Dmitrijevičem jakž takž přátelé nebo aspoň spolupracovníci. Aída zalapala po dechu jako ryba na suchu a schovala se za tebe, strach z ní prosakoval a mísil se s pachem jejího manžela. Lidský nos ho moc nezachytil - kdyby ses měl zajímat o všechny pachy ve veřejných prostorách, na ulicích a hotelech, zešílel bys. Navíc jsi jeho pach až doteď neznal, nemohl jsi tušit, jestli to není od uklizečky, pikolíka... navíc saponáty dělají svoje, chemikálie dost často matou. Kolem stěn místnosti proběhla jakási vlna, jako by se proběhl řízený větřík a mráz, co tě bodl do zad. Nepochybně magie. Čerenko si sedl do křesla v rohu, nespouštěje z vás pichlavé oči. V ruce měl pro jistotu pistoli - nač se vysilovat kouzly, když se někteří dají odstřelit. I tlumič si vzal. "Jednooký pes běhající po Vladimiru, co krade boty. Tomu říkám speciální výcvik," ušklíbl se a sjel tě pohledem. "A ze všech aut v Moskvě si musí vybrat zrovna to, kde je moje žena. Náhoda, Nikolaji Nikolajeviči?" Bylo to horší, než jste mysleli. Jednak samozřejmě věděl, že jste ukradli nějaké jeho auto, jeho ženu, ale hlavně věděl, co jsi zač. Takže klidně mohl vědět i o Antonovi. Co všechno ještě? O tom, kam míříte, snad ne. To vám řekla Olga až během akce, nevypadalo to moc plánovaně.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 01. března 2012 23:22

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Aídu nijak neregistruji. Nechám ji akorát zalézt za sebe. Když to tak cítí, proč ne. Sleduju jediným okem každý jeho pohyb. Zneklidním. Pistole v rukou mi nedopomůže k rozvinutí vnitřní rovnováhy a tak dýchám přerývaně. "Jak sem sakra mohl tušit, že si manželku schováváš na noc do kufru vod auta." Zavrčím nevrle. Jestli zná moje jméno, ví všechno. Nepochybuju o tom. Další, co se mnou pohne je fakt, že mi to klidně může číst v myšlenkách. Bez servítek si může plout mojí hlavou jako nějakej zasranej turista a koukat. Smát se mím tajným touhám, znát můj strach, moje slabá místa... "O čem to mluvíš? Jaký krytí? Nemám žádný nadřízený." Prubnu to a pokusím se ho zmást. Taky zkusím dát víc času Antonovi. Moment překvapení by mohl kouzelníka zaskočit. Jsem natolik rychlý abych tasil služební zbraň? Odepnou poutko, odjistit, zacílit a spolehlivě trefit? Ne. Ale reflexi by mi mohly pomoci k ústupu. "Co vlastně chceš? Prachy? Moc? O co ti de, čaroději." V puse znechuceně převalím poslední slovo. Jen ať vidí, že vím taky pár věcí o něm. I tak mě to zajímá. Jde opravdu po Jadvize? Nebo má jiný záměry. ...

Vypravěčka - 02. března 2012 00:10

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj "Že ne? A co Dmitrijevičova věrná čuba Olga?" Pichlavě černé oči se vpíjely do tvého, a i když se sám Čerenko nijak netvářil, působil dojmem, že se ušklíbá. Bylo na něm něco divného - krom toho, že to byl čaroděj a mafián. Jakási neviditelná aura, která se chvěla i kolem Dmitrijeviče. Aura roky střádané moci mágů, kteří měli možnost hýbat dějinami. "Myslím, že Dmitrijevič vám v barvách vyložil, co chci. Momentálně samozřejmě chci zpátky svoji ženu..." "Abys mě mohl znovu zavřít do kufru auta?" ozvala se Aída jízlivě, ale neznělo to tak jistě, jako když se pouštěla do vás. Čerenko po ní blýskl očima, ale nic neřekl. Rodinné hádky nehodlal řešit na veřejnosti... no, asi je nehodlal řešit vůbec, když svou ženu zavřel do kufru. "... a taky chci informace. Neříkám, že to nutně musí být po dobrém." Na chvíli se zarazil. Magická bariéra, kterou zjevně vytvořil, se zachvěla a místnost potemněla. Určitě jsi to postřehl jenom proto, že v tobě doutnala nějaká magická esence. Šepot. A šedomléčný stín, který se mihl v rohu pokoje, jako by tam stál na stráži. Čerenkovi blesklo v očích. "Mimochodem, kde je tvůj kolega? Rád bych mu poděkoval, že osvobodil Jezdce. Neměl jsem ani ponětí, že tam jsou. Mágové si dali opravdu záležet."

Vypravěčka - 02. března 2012 00:25

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton Bloumal jsi uličkami i ulicemi, dokud ses nevyptal u někoho, kdo věděl, na cestu. Armáda, nebo možná tajná služba, musela být kurevsky rychlá. Pocit, který tě pronásledoval v lese, když vás lovil Guslar, se probral i teď, přestože po praktické stránce bylo sledování bezchybné. Nikoho jsi neviděl, nikdo ti nepřišel natolik nápadný. Že by to nakonec byl Guslar? Že by se ten malý opičák odvážil během dne do města? Otázek a pochybností s každým krokem při téhle operaci přibývalo a odpovědi nikde. Jenže jednou ses upsal ďáblu - a odtud vedla cesta jen do pekel. Anebo za Jagou... což bylo ve výsledku možná to stejné. Došel jsi k hotelu, který byl uprostřed velkého parku. Nepříliš rozlehlá budova, dvoupatrová, parkovaly před ní dvě auta. V recepci seděl muž, pohled trochu znuděný a nepřítomný.

Anton Sergejevič Sokolov - 02. března 2012 21:43

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Vladímír - Hotel Po cestě k hotelu se ke mě přikrade podivná nálada a ta mě doprovází celou dobu co jdu. Ačkoliv nevím co to je tak si dávám pozor a pokračuji jako by se nic nedělo dál. Nejhorší je když jsem ve špatné situaci a mám čas přemýšlet. To se mi potom hlavou nehoní nic dobrého. Celá tahle akce se Specnazem je špatná. Kouzelnící, skřeti, manželky mafiánů a chlupatý měňavec. Po několika dotázání a chvilce bloudění nakonec najdu hotel o kterém se mi Nikolaj zmiňoval. Jde o větší dřevěnou chatou obklopenou parkem díky kterému to tu působí jako taková menší samota. Nikolaje ani Aidu nikde venku nevidím což znamená že budou uvnitř. Vejdu dovnitř hotelu a zamířím k recepci. Sedí u ní nějaký muž a očividně se nudí. Pomalu k němu přistoupím a počkám jestli si mě všimne. pokud ne tak na sebe upozorním. "Dobrý den. Potřeboval bych pomoc. hledám svého přítele který se tu měl někdy před chvílí ubytovat. Je to muž střední postavy se strništěm, tmavými vlasy a nosí pásku přes oko." Nikolaje jsem krátce popsal přičemž předpokládám že by si někoho jako je on určitě pamatoval. Takovel obličej se jen tak nezapomíná.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 02. března 2012 22:33

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Hrdě zvednu bradu. "Neznám nikoho s takovím jménem, Čerenko." Zamračím se. Budu si hrát s ohněm. Když jsme ve Specnazs absolvovali výcvik, museli jsme lhát. Pokaždý jsem dostal od vedoucích na hubu. Ale ne proto, že jsem lhal. Nýbrž proto, že jsem lhal špatně. Nikdy mi to moc nešlo. Možná to na kouzelníka bude stačit. "Svou ženskou dostaneš až když mi odpovíš na pár otázek takže informace dostanu já." Není dobrý štvát chlápka s bouchačkou. Klidně mě může rozstřílet jako cedník a ani nemrkne. Ucítím změnu. Něco se blíží. Netuším, jestli je zdrojem Čerenko nebo mi pomáhá Anton. Kéž by. Lapnu Aídu za rameno. I když jsem mu řekl, že jí klidně vydám tak ani nápad. Trochu mi přirostla k srdci. Z jakýho důvodu jí vlastně chce. "Jestli něco půjde po zlím, začni, Čerenko. Uvidíme, kdo z nás vyhraje. Je mi fuk, že máš na klíně flintu. Já jednu mám taky." Přehodím si Aídu před sebe a aby pochopila nenápadně jí jemě pohladím po zádech a nijak nedusím. Tohle bude nebezpečná hra. ...

Vypravěčka - 02. března 2012 23:38

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj "Takže po zlém," konstatoval pro sebe Čerenko, když ses rozhodl dělat, že neznáš valkýru ze Specnaz a ještě se začal ohánět tím, že dostaneš informace ty. Ušklíbl se. A vystřelil. Aída hekla, oči se jí rozšířily překvapením. Jako v každém boji, i teď to byl zlomek sekundy, jelikož zbraň měl opřenou o opěrku křesla, stačilo jen lehce zacílit, na těch pár metrů... Paní Čerenko se podlomila noha, do které ji střelil, se žuchnutím dopadla na zem a bez hlasu lapala po dechu a otevírala pusu, jako by křičela. Krev jí tekla skrz prsty. Čerenko tentokrát zacílil na tebe, aniž by se nějak výrazněji pohnul. "V autě byla velká koncentrace magie. Určitě ne z vás. Co jste vezli? Magickou bytost? Artefakt? Vím, že jste čmuchali v mauzoleu, jinak byste jezdce nepustili. Jinak byste neaktivovali trojského koně. Takže, Nikolaji Nikolajeviči? Každá špatná odpověď je jedna kulka." Očima ukázal na Aídu, která záhadně ztratila hlas. Nejasný stín vedle něj zůstával, pokoj byl nacucaný magií.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 02. března 2012 23:47

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Zatnu svaly na čelisti. Potichu pro sebe si zavrčím. Svěsím ruce. Tak tohle nevyšlo. Ví toho na mě asi moc takže nemá cenu lhát. Ale jak je Aída na zemi, dostane se ze smrtelného nebezpečí. Snad nevykrvácí. Podívám se na Aídu a okem jí chlácholím. Bude v pořádku. Střelím zamračeným pohledem po Čerenkovi. "My ze Specnazs sereme na počítání" Skočím. Co nejrychleji dokážu. Ale ne na Čerenka. Ale kus vedle něj. Tak abych mu vyklouznul ze střelného pole a padl k zemi dřív než se vzpamatuje. Pokusím se dostat za křeslo a obrátit ho vzhůru nohama i s ním. Na chvilku mi hlavou prolítla myšlenka na přeměnu ale ne. Teď ještě ne. ...

Vypravěčka - 03. března 2012 00:15

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Aídina krev tě štípe v nose, její pachuť se i bez ochutnání rozlévá na patře. Čerenko nepochopil, o co ti jde, proto skrz tlumič nepufla kulka. Zato se stalo něco horšího. Kdybys měl kožich, dozajista by se ti zježily chlupy. Bokem jsi narazil do stěny, která byla obalena Čerenkovou ochranou. Nepřipomínala bariéru v mauzoleu ani v nejmenším. Byla lepkavá, ohavně mazlavá jako černé bláto, co člověka v bažinách pohltí s jistou a smrtící pomalostí. Ulpěla na tobě. Neviditelná a ohavná. Prodloužila jindy v mžiku oka provedené pohyby na želví ploužení. Ochromila vlhce studeným chladem někde uvnitř. Stín se zatím nepohnul. Čerenko si sebou byl tak jistý, že nepovažoval za podstatné zapojit do boje i svého nelidského spojence. Vstal z křesla dřív, než ses ho chopil. Ten zpomalený pohyb vypadal opravdu komicky. "Po zlém," zaznělo uchechtnutí ukrajinského mága. Střelil tě. Šikovně, ne tak, aby tě zabil, ale aby to kurevsky bolelo, aby to zmrzačilo. Člověka. Věděl o tobě i to, že jsi metamorf? Počítal s tím, když se kulka zavrtala do kolena? I tobě jako by v hrdle odumřel hlas. Nevyšlo víc než zasípení. Jako by ti ta lepkavá hmota ucpala hlasivky. Čerenko se zarazil s dravčím úsměvem, který byl v něčem podobný všem těm Starým, cos viděl. Nějaký záblesk krutosti, co prostě prochází skrz desetiletí nebo staletí. Nebo spíš šelmí radost z cizí porážky, která znamená další vybojovaný den. Někdo zaklepal na dveře. Čerenko si kolem zápěstí omotal nějaký stříbrný amulet a magie ještě zhoustla. Aída asi omdlela v kaluži krve, kolem tebe zvědavě obcházel Stín. Dřepl si k tobě, neforemný, nejasný, kouřový. "Ber, budeš to potřebovat." To mu jako pobídka stačilo. A ke své hrůze sis všiml, že s dalším nádechem jsi vdechl kus jej. Za chvíli se ti doslova začal sám tlačit do nosu a do pusy, obalil tě. Smrděl stářím, smrtí i životem zároveň. Smrděl Mauzoleem.

Vypravěčka - 03. března 2012 00:25

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton Muž k tobě vzhlédl, v prázdném pohledu mu konečně problesklo něco jako život. "Nahoře. Čty-čtyři." Vyslovil to ztěžka. Hřeben pod bundou zahořel a udělal něco, co mají magické artefakty v oblibě. Sám od sebe ti připomněl - auto. "Aídino" auto. Černé siluety s zelenavými žilkami uprostřed hrudí. Zdálo se ti to, nebo muži hluboko v zornicích plálo stejné světýlko? Ne šelmí, ne divoké nebo nebezpečné, spíš něco, co mu dodávalo zdání života. Jen co dořekl svou větu, nevšímal si tě. Magický hřeben (opravdu to znělo i v myšlenkách pitomě) na něco reagoval. A protože chlápek nevypadal jako hrozba, vydal ses nahoru. K pokoji číslo čtyři. K pokoji, jehož klika byla lepkavá něčím nechutně známým. Tam v Mauzoleu. Bahnitá tma, co dřímala v rakvi. Nechutný, matný, slizký otisk ukrajinského mága.

Anton Sergejevič Sokolov - 03. března 2012 12:18

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Vladimír - Hotel Muž mi sdělí číslo pokoje ale hned potom mi hlavou probleskne vzpomínka. U čerstvě přečtených to není nic obvyklého a stává se mi to ale tentokrát to není způsobeno ani mnou ani mými schopnostmi. Teplo pod bundou nasvědčuje tomu že je to kvůli hřebenu. Není to ale náhoda. Zdá se jako by mi hřeben chtěl něco říct. Vzpomínka se týká Aidy. Konkrétně chvíle kdy jí zavírali do kufru auta. Cosi mi na těch mužích a tomhle recepčním přijde stejné. Kouzlo? Nezdá se mi to tu normální. "Děkuji." Řeknu recepčnímu a jako by se nic nestalo jdu nahoru po schodech. Pokoj najdu snadno. Ve chvíli kdy jsem ale chtěl vzít za kliku jsem si všiml černé tekutině. Moje mysl která byla před chvilkou ovlivněna hřebenem si teď stejně před tím připomene chvíli z mauzolea kdy jsem zkoumal rakev. Před očima se mi promítne Čerenkova tvář a za chvilku se dostaví i nepříjemná bolest. Tak co teď? V pokoji je nejspíš někdo od Čerenka a já tu jsem sám. Prohlédnu si dveře které jsou přede mnou jako bych hledal nějakou zvláštnost. přitom přemýšlím co dělat dál. Dveřmi to nebude dobré. první co vás naučí o vniknutí do nějaké místnosti je že dveře jsou vždycky hlídané a nejsou tak vhodným způsobem ke vstupu. Váhám a sleduji dveře. Udělám pár kroků od dveří a projdu se tiše po patře abych zjistil co tu je a jak to vypadá. Pokoje, okna a vše zvláštní. Jestli na mě čekají tak museli vidět že jsem vstoupil do hotelu. To znamená že nemám moc času než jim to bude divné. Pohybem ruky zkontroluji pistoli a sáhnu i po noži. Zatím je ale obě nechávám na místě.

Natalja Zacharová - 03. března 2012 15:30

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Poslouchám Dmitrijeviče, zvláštní schoda jmen těch dvou mi vyvolá úsměv na rtech. “Takže asi bratr se sestrou?“ napadne mne jako první. Milence jsem zavrhla, nikdo není tak blbý, aby si hledal milence s tak trapně podobným jménem. “A co máte v plánu s Arkadijem? Vzbudíte ho a zeptáte se, kde bychom mohli najít Čerenka? Jagu? Jak zabráníte tomu, aby nás tady všechny neuvěznil ve své iluzi?“ schválně stočím hovor tímto směrem. Nějak se mi nechce řešit fakt, že amulet od Váni jsem nechala u Váni.

Vypravěčka - 03. března 2012 22:58

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton Čtyřka je na konci chodby, její okna asi budou ta, která jsou vidět při příchodu k hotelu, je tam velká dřevěná terasa, pro jednotlivé pokoje oddělená a dá se tam dostat jen z těch pokojů. Jedno okno bylo také na konci chodby, bylo z něj vidět na parkoviště z boku hotelu. Krom čtyřky tu bylo dalších pět dveří, na každé straně tři, takže dohromady šest pokojů a asi nějaké i v přízemí vzadu za recepcí, pokud tam nebyla společenská místnost nebo jídelna. Celkově to nebyl velký hotel, proto ho Nikolaj vybral. A asi proto si ho vybral i Čerenko. Krom divného pocitu okolo dveří a hřejícího hřebenu na hrudi, zde nebylo nic zvláštního.

Vypravěčka - 04. března 2012 00:13

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Dmitrijevič přikývl. "Dvojčata. Prý to původně mělo být jedno dítě, ale magie byla tak koncentrovaná, že by ji jedno lidské tělo neuneslo. Aspoň tak mi bylo vysvětleno, proč není ani ryba, ani rak," uculil se koutkem úst narážeje na Arkadijovu bezpohlavnost. Nalil si dalšího panáka nestaraje se o to, kdo pak bude řídit. Však vzadu byla ještě Olga, jejíž kontrontace s Kirilem se podezřele vytratila. "My oba víme, kde je Jaga, nebo spíš jak se k ní dostat," vysvětlil trpělivě to, o čem byla řeč před chvílí. "A v tom je ten háček. Nesmíme dovolit, aby se to dozvěděl Čerenko. Nejsme schopni ta slova vyslovit, ale to není jediný způsob, jak tu informaci získat." Kopl do sebe panáka. "Spíš si myslím, že Čerenko dřív nebo později bude hledat nás. Arkadije už asi ne, ale pořád je tu pár jmen na seznamu. Nalezení Leninova těla je pasé, když už veřejnosti ví, co se stalo. A kde bude Čerenko, tam asi bude i Lenin. K tomu nám tu někde lítá na svobodě Jezdec a nám se nepodařilo spojit s Arkánou." Dmitrijevič chtěl asi ještě něco dodat, ale zazvonil mu telefon. Aniž by se ohlásil, přiložil si ho k uchu. Neslyšelas, co hlas na druhém konci říká, což bylo na tuhle vzdálenost divné. Mág se zamračil a čím déle telefonoval, tím víc se mu nelíbilo, co slyší. "Mělas pravdu." Schoval telefon do kapsy kalhot. "Dragoslava a Volkov jsou mimo hru. Museli v nich ještě být Jezdci, protože podle všeho došlo k poškození mozku. Což je svým způsobem dobře, tyhle věci jsou míň nápadný než celej zásobník kulek v těle... jejichž zranění se hojilo i post mortem a tak." Potom se vrátil k věci. "Jako páku na Arkadije potřebujeme Arkánu. Nemůžu ho v bezvědomí držet věčně, nebo mu ten jeho chorej mozek poškodím ještě víc. Problém je, že s námi od té doby, co uvěznila Jezdce, nekomunikuje, a pokud ano, její sdělení jsou jasná. Abychom jí dali pokoj. Ona k nám," tím určitě myslel armádu jako takovou, "nikdy nepatřila. Na rozdíl od Arkadije. Šla svou cestou a pomáhala nám, jen aby udržela Rovnováhu. Proto taky pomohla zastavit Jezdce. Je jedna z mála, o které právě kvůli tomu Čerenko neví a asi by ho ani nezajímala, protože uzavření Jadwigy se neúčastnila." Vstal a oblékl si shozenou košili. "Tvoje volání by možná vyslyšela. Tebe nezná..."

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 04. března 2012 01:00

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Nesnáším tyhle kouzelnický triky. Prostě mi to viloženě leze krkem. Mám rád přímý souboj. Muž proti muži. Tohle je nefér. Třeba to je jenom z pohledu "nekouzelníka". Já si to prostě neužívám. Jak mi kulka proletí kolenem je mi jasný, že jsem v hajzlu a že Čerenko myslel na všechno. Asi bych se nakonec divil, kdybych sejmul někoho jako je on tak snadno. Čerenko se otočí ke dveřím. Vzepnu se. Zkusím tasit nůž co mám v botě. Už i přemýšlím nad přeměnou. Cokoliv, co by mi pomohlo k vítěztví. Jediné, na co mi myšlenky nepadnou je útěk. Nechápavě hledím na stín. Nesouhlasně kroutím hlavou, když mi vpluje do úst a cpe se dovnitř. Ani nápad. Jenže nakonec povolím, protože by to mohlo znamenam převahu. Další kolo bych mohl vyhrát a zdá se, že si tady někdo něco vyřizuje s Čerenkem. Když budu prostředníkem, proč ne. Poslušně lehnu, okem nenápadně hlídám botu s nožem a v hloubi duše nevrle vrčím... ...

Anton Sergejevič Sokolov - 04. března 2012 13:58

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Vladimír - Hotel (pokoj č. 4) Nic zajímavého nenajdu. Terasa vypadá jako dobrý vstup ale odsud se k ní nedostanu. A k oknům vyšplhám jen těžko takže se pomalu zase vracím zpátky k místu kde jsem začal a to k pokoji číslo 4. Tak půjdeme dovnitř a zjistíme co se tam ukrývá. Hřeben nikam neschovám a i kdybych schoval tak ho najdou. O tom není pochyb. Hurá dovnitř.. Postavím se ke zdi vedle dveří abych nestál přímo před nimi a do jedné ruky vezmu pistoli. Druhou rukou potom zaklepu hlasitě na dveře. Tohle mi připomíná jednu scénu z westernu. Schválně jak to dopadne tady. Pistoli mám připravenou ke střelbě na kohokoliv kdo se objeví.

Natalja Zacharová - 04. března 2012 18:49

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Na jazyku mne svrběla nějaká šťavnatá poznámka k Arkadijově bezpohlavnosti. Jestli takhle vypadá on, jakožto „muž“, tak bych opravdu ráda chtěla vidět Arkanu. Nicméně si to odpustím, poznámku polknu a poslouchám Dmitrijoviče. Zapálím si k tomu ještě jednu cigaretu a naleju si do panáka. Konečný návrh toho, abych já… JÁ… se pokusila kontaktovat s Arkanou mne zaskočí a upřímně se začnu smát. “Vy si vážně myslíte, že jsem pro tohle vhodná? Moje diplomatické schopnosti od zlomených prstů až po průstřely. Jestli vsázíte na to, že mě Arkana nezná, pak si myslím, že to nemáte v hlavě moc srovnané.“ ušklíbnu se. Rozhodně je to ale výzva a je dost dobře možné, že s ní bude zábava jako s Arkadijem. Navíc jsem zvědavá, jak vypadá bezpohlavní ženská. “Takže víte, nebo tušíte, kde bych měla Arkanu začít hledat.“ Ano, skutečně s tím souhlasím a udělám to. “Chtěla bych toho moc, když si řeknu aspoň o čtyři hodiny spánku a horkou vanu?“ zatvářím se na Dmitrijeviče a típnu cigaretu.

Vypravěčka - 04. března 2012 19:10

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton Dveře se pomalu otevřely, jako by klouzaly bahnem. Viděls do malé předsíňky, odkud vedly dveře do druhého pokoje. Jenže kdo otevřel? Nikdo nevykoukl ven, odnikud nepřišel útok a do druhého pokoje se nedalo z tohoto úhlu nahlédnout, aniž bys vstoupil dovnitř. A pokud jsi vešel dovnitř, protože stejně nezbývalo, než se vydat do jámy lvové, po překročení prahu jako by ti po zádech kanulo teplé černé bláto a mazlavě na tobě ulpělo jako v mauzoleu. Přišel sis těžkopádný a pomalý, jako by ses brodil v medu. První, co jsi uviděl v ložnici (manželská postel a okno na terasu) byla Aída. Ležela uprostřed pokoje na zemi, v bezvědomí nebo mrtvá, okolo nohy měla kaluž krve. Nikolaj se válel vedle křesla v rohu u okna, kolem nohy taktéž krev.

Vypravěčka - 04. března 2012 19:29

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Dmitrijevič se nad nečím pousmál. Vzpomínka nebo představa tvého výslechu. "Nemyslím, že by se ti podařilo Arkáně zlomit prsty..." Zkontroloval Arkadije, podle všeho bylo vše v pořádku. Oblékl si i sako a krom nepořádku okolo nebylo vůbec poznat, co se stalo. Pokud člověk neměl odvahu hledat únavu v chladných očí rozložitého mága. "Nejde o to kde, ale jak. Když jsem mluvil o vyslyšení volání, myslel jsem to vážně, ne jako metaforu. Můžeš si ji představit jako dobrou sudičku. Ona už není člověk, je prostě... jiná. Stala se z ní - a neptej se mě jak - mocná bytost, co ztratila touhu po moci, po všech lidských malichernostech. Nevím, kde je, nevím, co dělá. Vím jen, že existuje způsob, jak ji zavolat. Jen nesmí poznat magický otisk nikoho z nás. Proto to nemůžu udělat ani já, ani Olga... Musí to být někdo, kdo mezi námi nepůsobil, když spolupracovala, a přesto má magické jádro a samozřejmě je zasvěcen do téhle šílené operace. Takže se na to klidně vyspi, bude potřeba provést rituál. Já nebo Olga tě můžeme vést, ale nesmíme zasahovat, aby nás nepoznala."

Natalja Zacharová - 04. března 2012 19:35

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Takže… ona je něco jako hodná tetička víla?“ divím se sama sobě, že mě něco takového ještě překvapuje. Za tu dobu u Specnaz a teď za těch pár dní… holt jsou ještě věci, které jsem neviděla a osoby, se kterými jsem se ještě nesetkala. Víla… hustý “Jasný, chápu. Tak uvidíme, jestli na ní zapůsobí mé kouzlo osobnosti.“ s tím se zvednu od baru. Pomalu ustojím nával alkoholu do mé porouchané hlavy, která netouží po ničem jiném, než padnout do postele a spát. Takže jakmile mi řeknou, kde můžu realizovat své sny, dám jim á dieu a vyrazím. Člověk by se měl před tak důležitou věcí, jako je setkání s vílou, pořádně vyspat.

Anton Sergejevič Sokolov - 04. března 2012 20:02

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Vladimír Hotel (pokoj č. 4) Dveře se začnou pomalu otevírat. Připravím se. Pistoli svírám pevně v ruce a jsem připraven zastřelit kohokoliv podezřelého. Jenomže nikdo za dveřmi není nikoho nevidím. Opatrně nakouknu dovnitř abych si prohlédl pokoj a hned zase zalezu. Nikdo kdo by na mě čekal tam není. Všimnu si ale dvou těl. Co se tu děje? Moc času na rozmýšlení není proto vejdu do pokoje. Pistolí mířím před sebe a kontroluji celou místnost. Nikde nikdo není. Jak postupuji pokojem pociťuji jak mě obklopuje nepříjemný pocit. Je stejný jako tehdy v mauzoleu. Tentokrát je to ale skutečnost. Že já ho nechával jít samotného. Moje kroky směřují nejdříve k Nikolajovi. Obejdu Aidu a chvilku jí sleduji jako by se měla každou chvilku postavit na nohy. Panuje neuvěřitelné ticho které mi drásá nervy stejně jako fakt že tu stojím proti někomu nebo spíše něčemu co nevidím. Jakmile dojdu k Nikolajovi zkontroluji jeho stav. Prohlédnu zranění, zkontroluji tep a jeho současný stav. Střídavě koukám na něj a na pokoj protože si nejsem jistý co se může stát.

Vypravěčka - 04. března 2012 20:11

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Stínová postava do tebe vnikla a usadila se někde těsně za očima, aby mohla všechno sledovat. Zvědavě se roztahovala a zkoušela, kam až může svoje kouřové úponky prolnout. Jako by ti někdo omotal hlavu horkým ručníkem a ztlumil všechny zvuky okolo. O zaklepání, které se ozvalo, sis nemohl být jistý, jestli ti v hlavě nedunělo vlastní srdce. Čerenko se však obrátil ke dveřím, takže se asi něco dělo. Omotal si kolem zápěstí stříbrný amulet a ukročil stranou od tebe, ze zorného pole dveří, které se začaly pomalu otevírat. Nevrzly. Za nimi stál Anton. A Stín v tobě zadusil jakýkoli výkřik, stáhl ti hrdlo kouřem, který neexistoval. Když ses podíval tam, kde stál Čerenko, navzdory tomu, žes nikdy nebyl zrovna vzdělaný v magii, něco ti říkalo, že jeho nejasnou podobu vidíš očima Stínu. Protože Anton si ho nevšiml. Prošel kolem něj, byť napružený, těsně ho minul bez povšimnutí.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 04. března 2012 20:21

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Hotel To co vidím mi vyvolává v hlavě alamrm a snažím se do dění jakoliv zasáhnout. Chytnu se za krk. Pak za hlavu. Zjistím, že můj prvotní pocit nebyl správný. Vlastně ani druhý a já se stal jenom bezmocnou loutkou. Vidím Antona rád. Jenže co zmůžu? Válím se na koberci hotelového pokoje jako želva na kruníři co si právě provádí výživnou masturbaci. Ani deset právníků by mě teď nedonutilo promluvit tak jen poulím očima a chrčím tak, až mi sliny kanou do houževnatého strniště na bradě. To je pohled. Atlasov co prožil tolik dobrodružství i temných chvilek s cintá na klopy kabátu. Úžasný, radost pohledět. Vnitřní boj jsem prohrál na plné čáře. Padnu hlavou dozadu až to zupě zaduní o dřevěnou podlahu. Hodím oko na Aídu. Sakra. Jak jsem dokázal tuhle ženskou ochraňovat a přitom jí nevojet v první minutě, co jsem s ní byl sám? Divím se. Nechci tu zemřít. Tak mi bože aspoň dovol naposled si vrznout. Jsem při vědomí ale nemůžu nic dělat. ...

Anton Sergejevič Sokolov - 04. března 2012 21:34

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Hotel - pokoj č. 4 Podaří se mi nahmatat jeho tep. Nikolaj se zdá být na živu jen je trochu bez sebe. Oddychnu si že je na živu. Bohužel teď musím přijít nějak na to jak ho probudit abychom mohli vypadnout. Zatřesu silně s Nikolajem ale nezdá se že by to mohlo zabrat. proto mu hned potom ještě vrazím pořádnou facku která by ho normálně měla probrat. "Sakra chlape vzbuď se." Zavolám na Nikolaje nervním hlasem. Na nic nečekám a vrazím mu ještě jednu doufajíc že se konečně probudí. "Kurva vojáku vstávej!" Řeknu mu znovu a ostřeji. Podobně jako když na mě křičel velitel když jsem byl ještě blbý nováček."To je rozkaz." Dodám hned po tom. SAkra alespoň něco naznač. Počkám jestli se vzpamatuje a mezi tím se přesunu pohledem k Aidě. Leží na zemi a je zdá se ve stejném stavu jako Nikolaj. Odkud je ta krev? Vzhledem k situaci a tíživému pocitu nepolevuji na ostražitosti. Dalo by se říci že ten nepříjemný pocit mi pomáhá i když to přiznávám nerad.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 04. března 2012 23:26

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Hotel Dostávám jednu petelici za druhou a už se mi zdá, že mi vypadne i to poslední oko. Údivem. Tohle bych do Antona neřekl. Zatřepu hlavou. Promnu si dvěma prstama kořen nosu a odkašlu si. "Takhle budeš příště mlátit do zloduchů. Až tohle na někoho vybalíš, posere se předem. Ani ho nebudu muset zpracovávat já." Padnu zase vysíleně na koberec a všimnu si na stropě přilepené žvíkačky. Asi si jí tam někdo odložil na později. Vstanu. Oklepu se. A hned mě chytne taková bolest, že na příští zastávce vyměním trenírky. "Moje noha. Sakra." Potichu k sobě kleju a padnu na zdravé koleno, což je taky velice erotické. "Aída. Dostal..." Zadrhnu se v hlase. Něco mi nedovoluje promluvit. Jinak mluvit můžu. Co se sakra děje? Hlava mě bolí snad víc než koleno. Jenže díky tomu můžu zahlédnout..Ne, nemůžu o tom mluvit. Sakra! Otevírám ústa jako kapr co chce někomu vykouřut a horlivě ukazuju do rohu místnosti. "hchheee." Vychází ze mě chrčivě, při tom si držím krk. "Hele heleeee chrchchc ch." ...

Anton Sergejevič Sokolov - 05. března 2012 08:59

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Hotel - pokoj č. 4 Po těch ranách co Nikolaj dostal je zase sám sebou a při smyslech. Nikolajovi kritiky se nevšímám a místo toho kontroluji jeho zranění. Má prostřelené koleno takže odsud sám asi neodejde. Navíc to musí šíleně bolet. Tak teď ona. Jelikož se už Nikolaj probral přejdu opatrně k Aidě abych zkusil probrat i jí pokud to bude možné. "Co se tu stalo?" Zeptám se Nikolaje zatím co kontroluji Aidin stav. Kde jsou? Stejně jako Nikolaj má prostřelenou nohu ale zdá se že bude na živu. Silně s ní zatřesu a pokud by se neprobírala tak jí vrazím jednu facku. Samozřejmě menší než Nikolajovi. Nechci jí zabít. Tedy alespoň ne teď. Tohle není moc dobrý. S prostřeleným kolenem se Nikolaj moc daleko nedostane a Aida už vůbec ne. Krvácení se zastaví ale problém je pak s přesunem. A zůstat tu nemůžeme. Možná by šlo vzít jedno z těch aut co bylo venku. A taky bych nebyl proti tomu kdyby dorazil někdo od specnazů když už jsem tomu chlapovi dal adresu tohohle hotelu.

Vypravěčka - 06. března 2012 18:32

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton, Nikolaj Anton přešel Nikolajovy posunky... Což bylo vzhledem k Nikolajově dosavadnímu chování možná pochopitelné, ale rozhodně ne chytré. Že je něco špatně - tedy hůře, než si Anton myslel - poznal, až když blízko sebe doslova vycítil pohyb. Nikolaj mohl vidět, jak se k jeho parťákovi přiblížil stín a tvrdě ho udeřil do čelisti, ještě než se dostal k bezvládné Aídě. S prostřeleným kolenem nebyla šance tomu zabránit. Anton se skácel k zemi, protože dostal hned ještě jednu do žaludku. Jenomže od koho? Nad hlavou se mu objevila hlaveň tlumiče a jakési kouzlo pomalu doznívalo. Stál nad vámi rozkročený ukrajinský mág, trochu zadýchaný prouděním magie. Z levého zápěstí mu sklouzl stříbrný přívěšek a zůstal viset jen na prstech, v pravé ruce svíral pistoli. V černých očích mu zajiskřilo. "Takže ty máš ten artefakt, jehož síla zamořila auto. Udělám ti nabídku. Jen jednou, Antone Sergejeviči." Nikolaje asi nepřekvapilo, že zná i druhé jméno. Stisk, který svíral jeho hrdlo, povolil. Čerenko nepřstával mířit Antonovi do obličeje, druhou rukou si pohrával s amuletem. Bylo na něm něco vyryto a řetízek jemně, skoro neslyšně cinkal. "Dáš mi ten artefakt, co ti žhne pod bundou. A já ti naoplátku daruju život. Možná i Atlasovův, když přihodíš nějakou informaci."

Anton Sergejevič Sokolov - 06. března 2012 19:34

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Hotel - pokoj č. 4 Najednou ucítím nepříjemné mrazení v zádech. Někdo je poblíž a to i přes to že jsem prohlédl pokoj a nikde jsem nikoho neviděl. Kdo se pohybuje tak tiše? A kde se tu vzal. Myšlenky mi rychle proběhnou rychle hlavou a ještě než jí stihnu otočit abych zjistil co to je tak dostanu ránu pěstí. V tu chvíli se mi zatmí před očima a neznámý mě složí k zemi. Když se vzpamatuji a otevřu oči tak k mé smůle schytám ještě jednu ránu do žaludku. Uhh. Vydám ze sebe při druhé ráně. Už když se otevřeli ty dveře jsem věděl že lezu do pasti. Bylo mi jasné že to nebude tak lehké. Ale tohle je už trochu moc. Kdesi u hlavy se mi objeví hlaveň tlumiče kterou zaregistruji koutkem oka. Pistol jsem při zásahu neztratil a mám ji pořád v ruce. Nijak jí ale nevěnuji pozornost. Cítím jí vím že je v ruce a to mi zatím stačí. Pistoli která na mě míří drží nějaký muž. Zřejmě tentýž který mě skolil k zemi. Jeho slova směřují ke mě a týkají se toho hřebenu který mám v kapse bundy. Nabídku? S tím na mě nechoď. Jemně zvednu hlavu abych se mohl na muže podívat. Zároveň se při tom dívám do hlavně pistole."Atlasova si škrtni." Dostanu ze sebe. "Nejsem informační budka." Dodám hned po tom. "Jedno nechápu. Řekni mi k čemu je ti domluva a všechny tyhle keci?" Zatím co mluvím si připravím pistoli a namířím jí na jedinou věc na kterou ze své současné pozice můžu střílet. Na jeho nohu. Pistolí mi míří na hlavu což znamená že stojí blízko a neměl by si toho všimnout. "Vždyť jenom stačí stisknout...." V tu chvíli vystřelím a současně s tím cuknu hlavou stranou a doufám že mě netrefí. ...spoušť. Pokud jsem po tom všem ještě naživu tak rychle vstanu ze země a pokusím se svého soupeře odzbrojit. Budu spoléhat na to že dovednosti v boji na blízko jsou lepší než magie.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 07. března 2012 17:55

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Hotel Chci Antonovi pomoci. Ale ta noha mě sakra bolí. Navíc, všechno se to odehrálo tak rychle, že jsem se nestačil ani divit. Vycením zuby až mi ukápne hladová slina. Půjdu do toho. Hned jak to bude možné. Ozve se výstřel. Věděl jsem, nebo jsem alespoň tušil, co můj společník hodlá udělat. Tohle je šance pro mě. Musíme spolupracovat, jen tak máme šanci na přežití. Aída je v limbu tak na to kašlu. Proměním se. Vstekle vrčím. Moje tělo přejede vlna srsti, ruce se mi změní v pracky a obličej protáhne do vlčí tlamy. Hodně nasrané vlčí tlamy. Skočím. Netuším jak se zachová ta věc ve mě, ani jak mi to půjde s prostřelenou tlapou. Chci překonat bolest. Rychle se dostat k mágovi a sebrat mu stříbrný amulet, co má v ruce. I kdybych mu jí měl ukousnout, je mi to fuk. Pokud uspěji, rychle odběhnu pryč, někam do zákoutí pokoje. Pryč z dosahu střelby. Vyčkám na další šanci, abychom s Antonem Čerenka sejmuli, nebo aby nám dal možnost utéct. ...

Vypravěčka - 07. března 2012 18:55

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton, Nikolaj Čerenko nepřežil druhou světovou a hon na čarodějnice, co uspořádalo Specnaz, asi jen tak pro nic za nic. I když se to mohlo Antonovi jevit jako vítězství, protože uslyšel vzteklé vykřiknutí bolesti, kulka mu hvízdla kolem ucha. Bolelo to. A krve z toho bylo jako z vola, všude jen krev. Z Nikolaje, z Aídy, z Čerenkovy zatím nespecifikované rány... a z Antonova ucha a skřábnutí od kulky na tváři. Jenom ho lízla - naštěstí. Mág zakolísal, instinktivně se chytil za stehno, ale protože nepadl, asi to nebylo zas tak vážné. Lesk amuletu zanikl v krvi. Čerenko i přes neúspěch vycenil zuby na na nohy se deroucího Antona. Poslepu vystřelil někam na Nikolaje, kulka pufla do křesla. Anton sice dobrou ranou donutil mága, aby pistoli pustil, když chtěl přemířit na něj, ale Čerenko jako by s tím počítal. Sevřel v ruce amulet, který začal pulzovat bahnitou energií snad ještě víc než hřeben, který celou dobu pálil Antona na hrudi. Nikolajovi se podařilo proměnit. Při ohýbání a změně kostí kulka vypadla ze zranění, ovšem bolestí se mu skoro zatmělo před očima... okem. Bylo to vyčerpávající. Přesto skočil. Skočil... Na Antona. Čerenko se vrhl stranou, protože byl nebezpečně blízko, ale bylo jasné, že Nikolaj opravdu šel po svém parťákovi. Ve vlčích očích byl matný svit, nevědoucí blána se zelenavým svitem. V jednu chvíli připomínal nějakého pekelného psa. Aura kolem něj se stala viditelnou - nebo to nebyla aura? - zelenavě hnilobnou, tančila kolem jeho srsti jako kouř. Vlčí tlapy přibily Antona k zemi.

Vypravěčka - 07. března 2012 19:05

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj I když tvoje tělo zná druhou podobu, podobu vlka, se Stínem vevnitř to bylo namáhavé. Než se i on přetvořil správně, správně se rozložil, navíc zranění tomu nenapomáhalo. V jednu chvíli, kdy proměna kloubu na psí probíhala, vypadla kulka, ale ráně se nepodařilo pořádně uzdravit. Navenek ano, ale kosti byly pochroumané. S oblečením ses mohl rozloučit. Roztrhalo se a popraskalo. Jak ses snažil zvednout a zorientovat se, zachytil jsi vlnu magie, bahnité a mazlavé, takové, jakou budeš mít nadosmrti spojenou s černým mágem Čerenkem. Jenže teď nesla i příchuť krve, nejmocnější čarodějné tekutiny a substance. Co na tom, že byla jeho vlastní? Nakrmila kouzlo a poslala impulz - velmi mocný impulz - přímo ke Stínu. Dodala mu tolik energie, aby tě během setiny, než jsi skočil, zlomil i přes mysl cvičeného vojáka. Jako v mlze. Skočils. Ne tak dobře, ale na těch pár metrů to stačilo i se škobrnutím nemocné nohy. V hlavě ti vířil Stín, jeho hnilobná zelenavá mlha. Pekelně se soustředil, sál z tebe energii, aby zesílil i bez Čerenkovy magie. Začínal nabývat mysli. Před zakalenýma očima ti přeběhla vzpomínka na mauzoleum. Jenže nebyla tvoje - viděls celou skupinu, ale i sebe. Stín si tě spojil s tím jednookým v té vzpomínce, v hlavě jako by ti zaznělo tiché "ahá". Dopadl jsi na nějaké tělo. To tvoje pokračovalo v povelu, jaký jsi mu chtěl dát. Vrhlo se po ruce, po levačce, jenže pak sis s hrůzou uvědomil, že neležíš na mágovi. Ale na Antonovi. Vliv Stínu ochabl. Proč, to nevíš. Najednou se bez zjevného důvodu stáhl.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 07. března 2012 19:29

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Hotel Zelený svit v očích a pomatení ze mě opadlo stejně rychle jako přišlo. To ta zlotřilost v těle. Neměl jsem dopustit aby do mě vnikla. Ale myslel jsem na přísloví - nepřítel mého nepřítele, je můj přítel. Co naplat. Svět není černobílý. Každý tu kope za sebe a já jsem přesvědčen že i to ve mě si vybralo jen správnou chvilku na vyřízení svích účtů. Uvidíme, jak to vlastně je. Zatřepu vlčí hlavou až mi od žgraní odlétnou provazce slin. "Jsi celej, Antone?"[/b Přes tlamu to zní vrčivě ale určitě mi rozumí. Ve vlčí podobě tak nějak mluvím běžně. Jedno oko se zlostně otočí na Čerenka. Postavím se vedle Antona a instinktivně nadzvedávám zadní tlapu. Bolí to jako čert. Ach jo, snad se mi uzdraví rychle. [b]"Vzdej to, Čerenko. Jsme na tebe dva a za chvíli tu může být celá četa Specnaz, takže jestli tě nesejmem my, oni určitě." Blafuju. Jasně, že to hraju na tvrďáka. Ten hnilobnej odér mi prolízá kožichem a já se můžu zbláznit strachy. Tohle nezmáknem. Ale utíkat nechci. Už jsem byl v situacích, co stály za hovno víc. ...

Vypravěčka - 07. března 2012 19:31

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Dmitrijevič pokrčil rameny. "Dá se to tak říct." A zavolal na Kirila. Ten si neodpustil ruské i kazachstánské nadávky, že jste mu udělali bordel v baru. Na Dmitrijeviče si nedovolil moc držkovat, ani necekl, že jste mu chlastali vodku, zato na tvou hlavu prskal. Nezdálo se to, ale uběhlo docela dost času. Dávno minulo poledne a Kiril upozornil, že za chvíli tu budou první holky. Začínalo se se setměním - což teď v listopadu bylo sakra brzo. "Měli byste jít. Za chvíli se probudí a... víš jak, Borisi Dmitrijeviči..." odkašlal si Kazachstánec. "Kirile, jestli zjistím, že tu děláš něco proti naší dohodě... víš jak." Kiril zuřivě zakroutil hlavou. "Ne! Totiž... Táňo, ještě tu něco řeším, teď ne!" zvolal téměř zoufale, když sem nakoukla tmavovlasá hlava. Neušlo ti, jak se jí oči v šeru zaleskly, jak zavadila pohledem o Dmitrijeviče... A i tebe. Nedbala na Kirilovo hulákání, vešla do baru a doslova tě hypnotizovala kočičím pohledem. Šestý smysl tě varoval, že tohle rozhodně nebude člověk. Možná tělesná schránka, ale ty oči, skoro průhledně modré, upřený pohled... a hlavně nepříjemný dotek magie, který se pokusil zahrát na něco, co ti nebylo vlastní. Na touhu po ní, jako by to prostě jen tak z hecu zkoušela.

Natalja Zacharová - 07. března 2012 19:41

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Nad Kirilovým lamentováním jsem jen ledabyla mávla rukou a v rámci pokračující provokace jsem si nalila ještě jednoho panáka vodky. Rozhodla jsem se, že když už se ta lahev jednou načala, bylo by proti slušnému vychování ji nedopít. Ať už s Dmitrijevičem, nebo sama. Lahev došla, spolu s ní i můj pakl cigaret a my jsme se měli začít pakovat. Aspoň tak to měl Kiril v plánu. Prý mu za chvíli začne kšeft. V tom už do baru nakoukla první vlaštovka. Černovláska. Můj pohled se s ní nakrátko setkal, ale nezajímala mne. Aspoň ne dokud nepřišla k nám. Kirilovo rozhorčení bylo zajímavé. Tolik povyku pro jednu… Netušila jsem, co je. Její aura. To, jak kolem ní plula a téměř škodolibě klouzala po ostatních v baru. Cítila jsem, jak se dotkla i mne, až se mi z toho postavily chloupky na rukách. “Očividně tady už někdo touží pracovat.“ neodpustím si jízlivou poznámku k černovlásce. Pohledem se opět setkáme. Ty oči… Něco mne nutí se do nich dívat.

Vypravěčka - 07. března 2012 20:10

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Dmitrijevič se uchechtl, když Kiril rezignovaně zafuněl. Jestli tu pracoval s něčím podobným, musel na to mít páky, ale asi je nehodlal vytahovat před Dmitrijevičem nebo před kýmkoli jiným, navíc kvůli také pitomosti. Ač jemu to jako pitomost asi nepřišlo. Léčitel se opřel s rukama založenýma na prsou o bar, jako by čekal na to, jak se to vyvine. Olga tu nikde nebyla, ale koho to zajímalo? Kiril se o ní nezmínil a Boris ji zjevně teď taky nehledal. A tím míň ty, když měla povahu policejního psa. Táňa byla střední postavy, černé vlasy zastřižené do mikáda, jehož konce rošťácky trčely směrem od hlavy. Na sobě měla světlý zimní kabátek, vysoké boty a černé punčocháče se sukní po kolena. Nalíčené měla jen ty uhrančivé oči. Její vzhled celkově nevypadal nijak vulgárně - kdo by to do takové holky řekl, že večer tu dělá... kdo ví co, navíc pod záštitou sprostého Kazachstánce. "Jsem velice pilná a nadšená pracovnice," zapředla hlasem hladkým jako kočičíc srst. "Zvlášť když potkám někoho zajímavého." Dva muži pro ni evidentně momentálně neexistovali, protože přistoupila ještě blíž, zatímco si odložila. Pod kabátkem měla vyšívanou tmavězelenou tuniku. "Žeru dekadenci," šeptla a vypadala opravdu zvláštně - jako by jí tvoje vychrtlé tělo a únavou zhuntovaný obličej zaujaly.

Natalja Zacharová - 07. března 2012 20:16

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Působila na mne jako kočka na lovu. A bohužel jsem měla ten dojem, že já budu onou pomyslnou myší. “To z tebe musí mít Kiril radost.“ věnuji jí uštěpačný úsměv. Začíná mne znervózňovat způsob, jakým se na mne dívá. Jak se ke mně přibližuje. Mimoděk se hodím očkem po těch dvou, ani prd. Očividně ví, proč se nemají vměšovat. Podívám se na Táňu, sjedu ji pohledem od hlavy až k patě. Líbí se mi její účes. “Tak do práce, ne?“ popíchnu jí. “Na mě se nekoukej, Kiril nábor nepořádá.“

Anton Sergejevič Sokolov - 07. března 2012 20:31

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Hotel - pokoj č. 4 Ve chvíli kdy kulka opustí hlaveň makarova jí už nevěnuji pozornost ale podle Čerenkova vyjeknutí poznám že jsem ho zasáhl. Chvilku na to se mi mihne kolem hlavy nábojnice z jeho pistole a škrábne mě přes tvář a ucho. Bolest mnou projede jak horká jehla ale nezastavuji. Mysl mám zaměřenou na jediný cíl a bolestí se nenechám rozptylovat. Čerenka jsem sice zasáhl ale vše bylo pouze k tomu abych ho vyvedl z míry. Nikolaj mi pak pomůže tím že Čerenka rozptýlí a já mám pak šanci vyrazit mu zbraň z ruky. Bohužel to je asi tak vše čím mi pomohl. Při svém skoku se netřefil a místo Čerenka srazí mě. Při dopadu na zem se bolestivě udeřím do obličeje. Do háje. když se to má zkazit tak pořádně. Nikolajova zájmu o můj stav si nevšímám. Máme totiž na práci něco důležitějšího. Ve chvíli kdy Nikolaj začne mluvit o převaze se div nerozbrečím. Cože? Copak jsi neviděl co se teď stalo? "Sklapni a sejmi ho." Řeknu vlkovi Nikolajovi na mě a při tom ho ze sebe shodím. Při tom najdu Čerenka, namířím na něj pistoli a ještě vleže na něj vypálím tři rány.

Vypravěčka - 07. března 2012 20:39

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Táně zajiskřily oči, když jsi ji vyzvala do práce. Asi si to vyložila po svém. "Tady, nebo v soukromí?" postoupila ještě blíž, až se vaše aury setkaly. Ta její jemně prolnula. Většinou člověk cítí nepohodlí poblíž někoho cizího nebo nepříjemného, když je tak blízko. Tánina aura tuhle vlastnost neměla. Byla tam, ale nebyla nepříjemná, netlačila ani nekřísla o tvůj věčně zvednutý štít. Když jsi marně hledala podporu i těch dvou, Dmitrijevič se jen lehce usmíval, taky tak šelmovsky, pohled upřený na Tániny partie. Kiril si mrmlal pod nos kazašsky a hrabal se pod barem. Táňa naklonila hlavu k rameni a pak se k tobě lehce naklonila. Nepoužívala voňavku - to se svým původem ani nemusela. "Máš ještě jinej piercing? Protože já jo," vydechla šibalsky a už podle toho, jak to řekla, se dalo tušit, kde asi.

Vypravěčka - 08. března 2012 10:59

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj, Anton Válíte se na zemi těsně vedle bezvědomé Aídy, Anton je ulepený její i svou krví, Nikolajova rána už sice nekrvácí, ale šmatlá pořád a kosti na tom asi nebudou nejlépe. Byla to jen chvilička. Chvilka zmatku, kdy magie Nikolaje donutila skočit po jeho parťákovi, kdy mu clonil výhled a nedovoloval cokoli dělat. Pár vteřin. Ale to ukrajinskému mágovi stačilo na to, aby práskl do bot. Anton prostřelil okno a pomohl tak orlovi, aby máchl mohutnými křídly a uletěl. Na krku mu zacinkal medailon, se kterým Čerenko operoval, a magické pole, které tady pro potřebu střetu vybudoval, se zhroutilo a stáhlo oknem za ptákem, jako by ho vysál zpátky do sebe vysavačem, jako by někdo ze stolu strhl ubrus. Jediné, co nezmizelo, byl pocit Stínu v Nikolajovi. A taky neodbytná myšlenka na to, co byl v armádě Čerenko zač. Sabotér. I když jste ho vyhnali a zachránili si kůži, co vám tu mohl nechat za další překvapení? Nebo jste opravdu tohle kolo vyhráli? Pachuť jeho magie na vás však zůstávala. Cítili jste kromě odlivu adrenalinu i to, jako byste se právě koupali v bažině a vaše magická jádra ve vás nehořela tak jasně jako jindy. Utlumená, zahalená kalem.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 08. března 2012 11:15

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Hotel Orel zaplácá křídli a já se koukám ta tu neuvěřitelnou scenérii. Čerenku je vskutku velkým mágem. Nemám ho rád ale uznání je na místě. Kolik věcí zvládá? Je stejným měňavcem jako já, umí ovládat okolí, chování lidí...co ještě? Takového nepřítele nedokážeme porazit jen tak. A když budu myslet na převahu v artefaktech, nám jeden ukradli. Oprava, mě ukradli. Frknu přes vlčí tlamu. "Aída!" Vzpomenu si na ní až teď. Skočím přes pokoj, noha nenoha. Zkouším do ní strčit vlhkým čumákem nebo jí olíznout obličej. Ztratila mnoho krve a já se obávám, že už taky nemusí žít. "Antone, prohlídneš jí?" Nechci aby to znělo zoufale. Veškeré city v sobě dusím. Přes to vím, že by se nám mohla proti Čerenkovi ještě setsakramensky hodit. Krom toho mám podezření, že i ona umí ovládat čáry. Zůstávám zatím ve vlčí podobě. Nechi před ní stát nahatý. "Jak jsi dopadl s telefonátem? Budeme asi potřebovat odpornou pomoc, nebo lékaře a vedení by se o ní asi postaralo nejlépe." Drmolím na rychlo přes tlamu plnou zubů...

Anton Sergejevič Sokolov - 08. března 2012 16:34

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Hotel rány které vypálím minou svůj cíl. Po Čerenkovi nejsou ani stopy. Místo něj je tu ale orel s medailonem podobným tomu který měl u sebe Čerenko. Moc dlouho s námi ale nezůstane. Okamžitě odletí rozbitým oknem které jsem zasáhl a je pryč. Konečně. Je pryč. Když mág zmizí tak mi hlava a ruka klesnou zpátky na podlahu. Nebráním se tomu a jsem rád za každou trochu odpočinku. Čerenko zmizel a my jsme zůstali sami. Prakticky o nic jiného mi nešlo vzhledem k tomu že by se nám takhle silného mága nepodařilo v současné situaci porazit ani ve dvou. Moc dlouho na zemi ale neležím. pomalu se zvednu a podívám se na Nikolaje který zkoumá Aidu. "Prohlídnu jí." Potvrdím a přejdu k ní. Ze všeho nejdříve jí zkontroluji puls jako jsem to udělal před tím u Nikolaje. Doktor sice nejsem ale to co umím by mělo stačit. Alespoň prozatím. "S telefonátem to nedopadlo zrovna nejlépe." Vysvětluji při prohlížení Aidy. "Dovolal jsem se na velitelství Armády v Moskvě ale jediné co jsem mohl udělat bylo tak dlouho je otravovat a opakovat jméno Borise a Olgy. Doufal jsem že si toho někdo všimne a kontaktují nás ale nepočítal jsem s tím že se tu ukáže Čerenko tak brzo." Následně začnu prohlížet Aidina zranění. "Bohužel teď nemůžeme ani pokračovat ani čekat jestli sem přijedou. Navíc by jsme měli pohnout. každou chvilku tu bude policie." Trochu času ještě máme ale musíme vypadnout hnedka. Nepochybuji že někdo výstřely slyšel. "Venku stojí dvě auta takže si jedno půjčíme a vyrazíme zpátky. Jak jsi na tom? ty?" Krátce pohlédnu na Nikolaje a pak zpátky na Aidu. Podle předchozí kontroly vím že měl Nikolaj prostřelené koleno ale teď si netroufám hádat. To by chtělo spíš veterináře. "Můžeš chodit?" Zeptám se a čekám aby jsme mohli okamžitě vypadnout.

Vypravěčka - 08. března 2012 23:04

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton, Nikolaj Aídin puls byl slabý. Byla bledá a zpocená, ale přitom děsivě studená. Přesto pořád žila, i když kaluž krve okolo její nohy nevypadala nejlépe. Měla štěstí, že Čerenko netrefil tepnu, to byste už mohli shánět pytel na mrtvoly. Určitě by její rána potřebovala aspoň provizorní polní ošetření, jinak ji tu rovnou budete moct nechat a obkreslit bílou křídou. Kupodivu jste zatím neslyšeli houkání policajtů. Výhoda byla, že hotel byl v parku - a kdo ví, o co se postarala Čerenkova magie? V hotelu byl podezřelý klid, nikde se neozýval křik, vlastně tu bylo ticho, jako by sníh pohřbil všechny zvuky. Nikolaj se konečně mohl soustředit na okolí a ve vlčí podobě mu došlo, že necítí žádné jiné lidi. Jistě, jejich otisky ano, ale ne živoucí přítomnost.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 12. března 2012 13:12

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Hotel Čmuchám kolem Aídina těla a kontroluju ránu. Ne, není to v pořádku. Já to zmáknu ale nechci aby zgebla ona. Zavětřím ve vzduchu. "Něco tu nehraje, Antone." Přes vlčí tlamu zním hrozivě. Jako když křísají o sebe dva kameny. Jako když se sype štěrk. "Mám pocit, že Čerenko použil nějakou svou magii aby to tu odhlučnil. Nebo co, já nevím. Každopádně, měli by jsme co nejdřív vypadnout." Venku je zima. Co budem dělat? Kam se schovat. Musím něco vymyslet. "Poběžím napřed. Zkus jí vynést ven. Já vemu jedno z těch fešných aut venku a tentokrát to už neposeru." Přeběhnu k polootevřeným dveřím pokoje. Někdy se zapomenu a vrtím ocasem. Teď si pěkně u dvěří sednu. Vypláznu jazyk abych se ochladil. Je to jako když si někdo na uklidněnou zapálí cigáro. "Jak dopadl ten telefonát? Přijedou sem? Musíme jim dát vědět, že Čerenko ví o zásahu Specnaz." Jediné oko hipnotizuje chodbu hotelu. Kdybych tam kohokoliv uviděl, okamžitě dám echo Antonovi. Museli by jsme se někam schovat. ...

Anton Sergejevič Sokolov - 12. března 2012 14:02

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Hotel Krve je tu spousta a tomu i odpovídá Aidin stav. Tep je velmi slabý a ztráta krve se už na ní taky podepsala. Na rozdíl od Nikolaje je ve špatném stavu. "Není to moc dobrý. Je slabá a ztratila moc krve." Rychle vstanu ze země a přejdu k posteli kde se zaměřím na prostěradlo a odříznu z něj dlouhý a pevný pruh látky. Zatím se toho moc dělat nedá. Kus látky použiju k zaškrcení Aidiny nohy nad ránou aby neztratila i tu krev která jí zbývá. "Jak jsem řekl telefonát nedopadl zrovna nejlépe. Takže nám nezbývá nic jiného než aby jsme se o sebe postarali sami." Když Aidě zaškrtím dostatečně ránu tak utrhnu ještě kus prostěradla a položím jí ho na břicho. Aidu pak vezmu do náručí a dojdu ke dveřím kde už čeká Nikolaj. "Teď musíme jít rychle pro auto. Doufám že se vyznáš trochu v první pomoci jinak budeš muset řídit." A s tím kolenem to rozhodně nepůjde dobře. Na druhou stranu půjde to líp než chůze. "Pozor na toho chlapa dole." Když jsem přišel byl ještě pod Čerenkovým vlivem ale teď může být klidně sám sebou. "Jdeme." Ohlásím Nikolajovi a vyjdu z pokoje. Nechávám mu při tom náskok aby si mohl dobře vše projít a včas mě varovat.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 13. března 2012 17:10

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Hotel První pomoc mi vždycky dělala problémi. Ne, že bych měl strach z krve. V žádném případě ale nikdy jsem nevěděl co přesně mám dělat. Jsem schopnej dávat masáž srdce dusícímu se člověku. Nějaký základní výcvik přecejen mám, takže se otočím od pootevřených dveří a přicupitám k Aídě. Očmuchám, olíznu si čumák. Změním se do lidské podoby. Seberu v rychlosti všechno oblečení co jsem měl na sobě. Černé tričko je rozškubnuté, u kalhot odlétl knoflík a na některých místech povolily švy. Bunda naštěstí vydržela. Kanady sice nechápu jak jsem v té rychlosti vyzul ale jsem za to rád. Buď by mě to kurevsky bolelo nebo bych je úplně rozcupoval. Nebo obojí. Pouzrdo s pistolí vezmu do ruky. "Ok, jdeme." Syknu, jak stoupnu na postřelenou nohu. Fakt to bolí. Ještě, že kulka vypadla při přeměně ven. Je tu krve jako při vesnický zabijačce. Žádný těla. To bude zase něco pro noviny. Opatrně zkoumám perimetr svím jediným okem. Antonovi ukážu povel aby chvilku počkal. Přeběhnu k rohu na chodbě, rozhlédnu se. Následuje povel - Pojď, čisto. Kolem vrátnice projít nehodlám. Zkusím najít v přízemí nějaký jiný východ. Nouzovku, výklenek nebo něco podobnýho. Zase aby tam Anton protáhl zraněnou Aídu. Pokud všechno půjde dobře, venku si už vyhlídnu nějaký míň nápadný auto (kontrolovat, jestli někdo není v kufru nebudu, i když na to na okamžik pomyslám) a vysklím zadní okýnko loktem, chráněným alespoň z části rukávem bundy. Alarm okamžitě zneškodním, vytrhnu pod palubkou dráty a začnu spojovat zapalování. ...

Anton Sergejevič Sokolov - 14. března 2012 19:17

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Hotel Nikolaj se změní zpátky do své lidské podoby. Je dobré ho zase vidět v jeho obvyklé podobě i když je nahý a jeho oblečení není zrovna v nejlepším stavu. Při pohledu na něj mi přejde mráz po těle. Moc dobře vím jak velká zima může člověku být. Pomalu vyjdeme z pokoje. Nikolaj nás vede a dává pozor na cestu aby jsme se nestřetli s nikým kdo by na nás mohl zavolat policii. To jsme to dopadli. Dříve jsme byli jedni z nejlepších vojáků naší země a teď se zdá že nejsme nic jiného než párek obyčejných zločinců. No co se dá dělat. Čekám až Nikolaj prozkoumá chodbu a při tom sám hlídám jestli tu nikdo není. S čekáním začíná být Aida stále těžší a těžší. Ven se nechám vést podle instrukcí až k autu. Zatím co Nikolaj se hrabe v drátech mě nezbývá nic jiného než čekat. S Aidou v náručí dveře neotevřu a nechci jí nikam pokládat. Musím tedy počkat až mi Nikolaj otevře.

Natalja Zacharová - 16. března 2012 18:18

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Její koketování se stupňovalo a pomalu, ale jistě začínalo docházet do chvíle, kdy by se pohár s pomyslnou tekutinou mé trpělivosti přelil. Pohár? Frťan. Nakloním hlavu na stranu a mile se na dívku usměji, taky trochu provokativně. V očích mi probleskne cosi černého a pak to jde ráz za ráz. Ruka sevřená v pěst dopadne na její solar plexus, co možná největší silou, kterou jsem v danou chvíli schopna vyplodit. “Kurva zpakuj se, neslyšelas.“ prsknu jí do obličeje nadávku o pekelné couře a podobné havěti.

Vypravěčka - 16. března 2012 18:46

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton, Nikolaj Anton provizorně ošetřil bezvládnou Aídu. Zda bude žít, to se uvidí, ale dlouho bez doktora nebo léčitele nepřežije zcela určitě. Jakákoli manipulace ji z limbu neprobrala, a to už bylo zlé znamení. Byla jako hadrová panenka, do toho všeho Antonovi kapala krev ze škrábance po kulce, který se změnil na nepříjemné pálení a zaneřádil jeho vousy i oblečení. Jestli sem milice dorazí dřív než vaši, budou mít DNA, až se z toho poserou. Nikolajova chůze byla v obou podobách pajdavá. Silně napadal na pravé koleno, kulka ležela na podlaze v kaluži krve. Nehledě na to, že roztříštěný kloub se těžce hojí i u někoho jako Nikolaj. Kdyby nebyl metamorf, jehož tělo si dobře pamatuje svoji podobu, Anton by měl na krku mrzáka. Hotel byl mrtvý. Na to, kolik hluku jste nadělali - křik, střelba, vysklené okno, padající těla - se nikdo neobjevil na chodbě, nikdo nevolal. Bylo to až strašidelné takhle po poledni, za denního světla, když jste byli přesvědčeni, že okolo je několik lidí. Nic. Nikde nic, nikde nikdo. Jestli někdo z vás nakoukl k recepčnímu pultu, uviděl tam ležet onoho chlápka obličejem na dřevě. Bezvládně. Vyšli jste ven zadním zásobovacím vchodem pro personál. Sesunutý na zemi se opíral o stěnu asi kuchař, nikde neměl známky zranění, ale jestli byl živý, to jste netušili. Důležité bylo, že to nebyl svědek. Nikolaj si neměl z čeho vybírat. Dva osobáky. Trvalo to všechno o to dýl, o co byl Nikolaj méně pohyblivý a Anton měl břímě. Nepříjemný pocit naléhavosti, že vás za chvíli někdo uvidí, vám seděl za krkem. Nikolajovi se na koleni rozpíjela krvavá skrvna - tak tak zcelená rána se námahou zase rozevřela. "Tenhle ne. Je Čerenkův." Hlas se ozval odnikud, šelestil jako listí, které opadalo na podzim. Uviděli jste Stín, který doprovázel Čerenka. Jeho kouřová podoba se pročistila, sice v něm prosvítala mrtvá zelenkavá, ale byl mnohem víc mléčný a mlhový. Nejasně držel tvar lidské postavy a opatrně se rozpomínal na svou podobu. Bílý jezdec. A silným vláknem byl spojený s Nikolajem.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 18. března 2012 14:38

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro U auta Zkoprním. Koukám na přízrak svím jediným okem. Nejdřív nevím co na to říct. S kameným výrazem ve tváři pomalu pustím oba dráty k zapalování a svěsím ruce. "Tos nám taky mohl říct dřív, než jsem vysklil okno." Zavrčím. Vyhopsnu ven z auta (pořád zapomínám na zranění takže bolestivě siknu), dopajdám k druhému osobáku a už nacvičeným pohybem vymlátím další okénko vzadní části vozu. "Policajti budou mít pré. Doufám, že sou pořád stejně neschopní jako v seriálu Colombo." Otevřu ohleduplně Antonovi zadní dveře a sesunu se na sedadlo řidiče. Už škubu dráty. "Tihle jezdci. Sakra, co bylo v tom mauzoleu zamčený. Nechce se mi věřit, že nám budou jen tak pomáhat. Co myslíš, Antone." Rychle se pokusím nastartovat. "Hej, ty...Jezdče? Slyšíš mě? Jedeš taky? Protože jestli ne, tak se měj." Je spojenej se mnou. Proč? Co jsem v mauzoleu udělal tak zásadního, že se chytl mě. Nebo jsem se mu zamlouval? Povzdechnu...

Anton Sergejevič Sokolov - 18. března 2012 19:03

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Parkoviště před hotelem Ve chvíli kdy nás někdo osloví tak se rozhlédnu kolem sebe. Ukáže se že jde o bílého jezdce s kterým jsme se setkali už předtím v mauzoleu. Otázkou ale zůstává co dělá tady. Vzhledem k tomu že nemám moc možností tak se stáhnu stranou zatím co Nikolaj přesedne do druhého auta a začne se hrabat v drátech. Jsem blázen já nebo on. Copak nevidíš co tady před námi stojí? Duch, přízrak, strašidlo. Neprojevíš alespoň trochu obav? To jako vážně přesedneš do druhého auta jenom proto že to říká on? Není to tím co je spojuje? Aidu uložím na zadní sedadlo vozu přičemž nespouštím z jezdce oči. Hned jakmile se mi uvolní ruce vytáhnu z pouzdra pistoli a držím jí v ruce volně podél těla. Nechci jezdce vyprovokovat a navíc netuším na koho bych měl vlastně mířit. "Co si myslím?" Zeptám se nevěřícně Nikolaje. "Myslím že chcípneme než dojedeme do Moskvy. Čerenko nás chtěl před chvílí zabít a ty bys věřil tady tomu?" Přitom volnou rukou ukážu na jezdce. Co je ještě překvapivější je to že ho Nikolaj pozval aby se s námi svezl. V tu chvíli zapomenu na zraněnou Aidu a na naší cestu zpátky. Střídavě koukám na jezdce a na Nikolaje jako by se na mě měli každou chvíli vrhnout. A to už jsem doufal že je tu někdo komu se dá věřit.

Vypravěčka - 20. března 2012 18:54

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton, Nikolaj Bílý jezdec ani v nejmenším nepřipomínal svého arogantního Černého bratra, který v podstatě vedl rozhovor v Mauzoleu. Jeho kulatá slovanská tvář ozdobená plavými kníry byla zachmuřená, vážná. Z toho, co jste si povídali, ani z Antonovy pistole, si nic nedělal. Stál tak dva metry od vás a pořád nebyl příliš hmotný. Nikolaj pomalu a jistě začínal cítit tu hranici, za kterou když se přenese, obestřou ho mdloby. Stres, zranění, podivná entina, to vše si žádalo svoji daň. Jezdec nepochybně musel využívat jeho síly, aby mohl takhle komunikovat. "Já jedu ať chci, nebo ne," odpověděl Bílý. "Jsme spojení, nevidíš? Kvůli tomu, co se stalo v Mauzoleu, teď musím parazitovat, nemám dost vlastní síly. Kdybych ti jí trochu neukradl, nebyl bych víc než hlas ve tvé hlavě." Docela dost upřímnosti na mytické stvoření. "Než uděláte nějakou pitomost, chci vám to rychle vysvětlit. Aspoň to, co si pamatuju. Moje cena za to, že vám pomůžu, je prostá. Chci svobodu... jako chtěli i moji bratři. Nebýt pijavicí. Pomozte mi a zbavíte se mě." Podíval se hlavně na Nikolaje, který na rozdíl od Antona jeho hlas slyšel jasně zvonit v lebce. Anton pouze jako šepot. Mlžný přízrak se pomalu přesunul k autu. Možná to nebyla víc než iluze, prozatím, která pomáhala lidskému mozku ujasnit si, odkud jde ten hlas a s kým mluví. Že by zdvořilost? Getso dobré vůle? "Čerenko je i můj nepřítel. Zotročil mě. Sice jen na chvíli, ale stačilo mi to. Dokud jsem se nepropojil s Nikolajem, nevěděl jsem o sobě. A kdyby nebyl někým, kdo byl v mauzoleu, možná bych se ke svým vzpomínkám ani nedostal. Dokud mě měl Čerenko ve své moci, nebyl jsem opravdu víc než přízrak. Chci jen svobodu. Nedokážete si představit být tak dlouho ve vězení, bez těla, bezmocní... zrazení. Ale jistě to dokážete pochopit," pronesl poslední větu opět hlavně k Nikolajovi, zahrál na strunu vlka vevnitř, který taky nesnášel zajetí. Možná si v něčem byli podobní...

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 22. března 2012 16:42

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Nespouštím oči z přízraku. Neříkám, že je to na dením pořádku ale přecejen jsem ve svém životě prožil už pár doteké z druhé strany. Na frontě jich bylo plno. Zkazky o duších padlých, o nemrtvých, co odmítají odejít za řeku. Ne, tohle mi nedělá potíže. Příliš nocí ve spárech smti, v obklíčení zrůd ze záhrobí. Tohle je jenom další příhoda. Opatrně a vlídně skloním Antonovu zbraň. Moje jediné oko na něj pohlédne. "Klid. Ten nám neublíží. Nejspíš mluví pravdu. Ono by to dávalo i smysl. A nepřítel mého nepřítele...výš jak to je." Zavřu oko a promnu si kořen nosu. "Chlape, to zranění je hnus. Bolí mě hlava a teď tohle. Prosím tě, řidíš ty. Já bych nás akorát vysekal. Sednu si pěkně dozadu a..." Vleču se přes sedadlo řidiče jako červ a padnu skoro na Aídu. Spoléhám na její vnady, že mě změkčí pád. "Hlavně doktora. Je mi to jedno, někoho. Ten parchant Čerenko mi ale dal." Nechci zvracet. Ne na ty krásný prsa. Zavrtím hlavou. Už i teď na to myslím? Vlk uvnitř se poslední dobou nějak nechutně probouzí. Vymaňuje se z okovů. Ta bestie ve tmě je živější a živější. "Co ty na to, Antone. Necháme ho jezdit s náma? Možná nemáme moc na vybranou. Pokud mě teda tady nechceš nechat, he..." Nastartoval jsem auto, tak snad to nějak zvládnem. Třeba by mi stačilo jenom se pořádně najíst. Nebo napít. ....

Anton Sergejevič Sokolov - 22. března 2012 17:45

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Na parkovišti Jezdcovo vyprávění je vcelku zajímavé i když mu stále nevěřím. Jsem schopný přijmout fakt že ho Čerenko ovládal a že nám chce pomoci ale ani přes to mu nevěřím. Nemůžu. Prostě to nejde a vůbec mi to nevadí. Nikolaj ke mě přistoupí a dotkne se mé pistole. Cuknu sebou. couvnu kousek zpátky a namířím zbraň na něj. Je to čistě instinktivní reakce. Stejně jako zvířata nemám rád podobné věci. Na rozdíl od nich jsem nezaútočil. Pokouší se mě uklidnit ale ani tak zbraň neskloním. Nejspíš? To nezní moc přesvědčivě. Je to to samé co možná. Říkej si co chceš ale stejně mu nevěřím. "Tohle už nedělej. " Řeknu chladně Nikolajovi. "To že jsme na stejné straně neznamená že tě nemůžu zastřelit." A vzhledem k tomu poutu bych se tím nejspíš zbavil i toho jezdce. Přejdu tak abych viděl jak na Nikolaje tak na Jezdce. Pistol nechávám stále ve stejné pozici a pohledem přejdu k jezdci. "Řekni mi jedno. Jak ti mám věřit když si sám tvrdil že tě krátkou dobu Čerenko ovládal. Jak mám vědět že se zčista jasna nerozmyslíš že nás zabiješ. " Nijak to nedokáže. Musíš mu prostě věřit. Odpověď která mě napadne v tu chvíli je asi to nejpravděpodobnější co řekne ale přesto čekám co odpoví.

Vypravěčka - 22. března 2012 17:59

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton, Nikolaj Auto vrčí, Anton míří na Nikolaje, zatímco ten se plazí pryč, aby si ustlal na Aídě. Což možná není tak dobrej nápad. "A co ty? Ty na nás nemíříš zbraní? Míříš. Tobě se dá věřit? Dle mého ne." Jezdcův obraz se zavlnil a ztratil trochu na jasnosti. "A odsuzuješ věci, kterým nerozumíš. My nejsme pitomí duchové a démoni, co se dají ovládat jako hračky. Můžou nás zavřít, nepustit skrz, ale ne ovládnout," zavrčel Jezdec navzdory tomu, co tvrdil před chvílí. "Mohl bych ti říct, proč a jak se to stalo. Proč se to na chvíli Čerenkovi podařilo. Ale k čemu. Stejně mi nevěříš a já tu informaci raději svěřím někomu, kdo mi bude připadat důvěryhodnější. Pokud se pokusíš ublížit mému hostiteli, budu se bránit," varoval Antona ještě, než se rozplynul jako jarní mlha a zmizel do záhybů Nikolajovy mysli.

Vypravěčka - 22. března 2012 18:05

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Cítíš Jezdcovo rozpoložení. Je to neznámý a ne moc příjemný pocit, protože víš, že ty emoce a myšlenky nepatří tobě. Doslova splynutí duší, jen sis to asi nepředstavoval s chlapem, se slovanským přízrakem, který je syn Jagy. Anton ho urazil. Chtěl vám nabídnout dohodu, ale teď si není jist tím, jestli je to dobrý nápad. Bleskla tu myšlenka na Olgu. Tak, jak ji znali oni - na do brnění oděnou valkýru, na ženskou v ruský uniformě. A taky tu byla jakási nejasná duševní bolest, kterou na rozdíl od statních myšlenek skrýval opravdu urputně. Nikde jsi neviděl ani necítil ten bahnitý kal, jakým disponuje Čerenko. Kdyby to nebylo zcestné přirovnání, řekl bys, že Bílý je momentálně čistý jako lilie. A chce svobodu. Takovou, jakou mu může dát jedině ruská step a rychlý kůň, pocit zbraně v ruce a žádné okovy magie. Schoulil se zpět k tobě. "Dávej si na něj pozor. Oba jsme slabí. Až zesílíme, dokážu bojovat. Teď ještě ne. Musíme mluvit s někým, kdo bude ochoten vyslechnout moje požadavky. Na oplátku vám řeknu, co vím. Jemu však ne." Ozývala se z něj uražená čest. Nikdo netvrdil, že Jezdci byli zlí. Jen tvrdili, že začali být hrozbou, nebezpeční. Jenže známe ty propagandistické řeči. Třeba se jich jen báli. Anebo ne? Udělali něco, co nejmocnější mágy donutilo je spoutat? Stejně jako jejich matku, vedle níž jezdci vypadají jako pouze neukáznění hoši...

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 22. března 2012 18:11

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Ještě zvednu hlavu a kouknu na svího parťáka. "Chceš nás tady postřílet? Proč bych ti asi celou dobu pomáhal? A proč by Čerenko zdrhnul. Jestli toho kouzelníka chceme dostihnout a nepostrácet přitom všechny artefakty co nám ve Specnazu dali, musíme držet při sobě." Zasténám, zvrátím hlavu dozadu, posunu co nejšetrněji Aídu stranou a uvelebím se na zadním sedadle jako čokl. Přízrak jezdce nechám vplout do své mysly. Teď nemám sílu na to, mu vzdorovat. Ani náhodou. Nechám se odnášet po proudu mdlob a snažím se nepozvracet. Zranění se hojí. Třeba nevykrvacím. Aída by mohla, což mě nijak nenaplňuje dobrým pocitem. Otevřu oko. "Antone, jeď. Prosímtě jeď. Zastřelit mě můžeš potom. Aída nám tady vykrvácí." To už padnu hlavou na její stehno a prostě usnu. ...

Anton Sergejevič Sokolov - 22. března 2012 18:36

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Cesta zpátky Bránit? Dobře. Ale jsem zvědavý kdo pak Nikolaje odveze. Netuším jestli je to jen ztrátou krve která vedla ke zmatení nebo jestli Nikolaj svá slova myslí vážně. Naštěstí není ve stavu aby to mohl udělat. Za což jsem z části rád. "Dostihnout Čerenka? Tobě asi ještě nedochází naše situace." Řeknu mu klidně. Všechno je v háji. Za Čerenkem jet nemůžeme. Alespoň ne teď. Jezdec po chvilce zmizí. Po tom co řekl si mou důvěru nezískal. Spíše jí svým přístupem ztratil. Zbraň nakonec skloním a vrátím do pouzdra. Ještě než usednu na místo řidiče jdu dozadu a otevřu kufr. Z kufru vytáhnu lékárničku a pak ho zavřu. Nastoupím dovnitř a lékárničku hodím dozadu k Nikolajovi aby se postaral o Aidu a o sebe. Když odjedeme z parkoviště zamířím směrem kterým jsme sem před tím přijeli. Šlápnu na plyn jak jen můžu ale dávám si pozor abych se držel na nějaké rozumné hranici. Poslední po potřebujeme je aby nás zastavili policajti a viděli ty dva vzadu celé zakrvácené. Já sám taky nevypadám zrovna dobře. Otřu si krev která vytéká z rány na tváři. Už to není tak hrozné jako před tím ale pořád trochu teče.

Vypravěčka - 23. března 2012 20:16

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Táňa s vyraženým dechem dopadla na podlahu, jen díky štěstí ne na nějakou židli nebo stůl. V očích jí zablesklo a podvědomě ohrnula rty jako nějaké zvíře. Jestli byl její lidský vzhled iluze, to se nedalo poznat - pořád ji držela dokonale, nebo tak doopravdy vypadala. "Dost," uťal to Dmitrijevič. Táňa zaprskala jako kočka a svižně se zvedla, vzpurně se podívala na blonďáka i na Kirila, který se kvůli hluku napřímil za barem a prsty mu praskaly magií. "At se tu nepožerou." Dmitrijevičovi v kapse vibroval mobil a s těmi slovy odešel vzít hovor na druhý konec místnosti. Bylo to velice rychlé. "Odpočinek se odkládá, Zacharová. Kolegové se, zdá se, moc daleko nedostali." Vyšel ven z baru, bylo odpoledne, za pár hodin se setmí. Olga postávala venku na mrazu a její pichlavý šedý pohled nebyl příjemný, zase jsi měla pocit, že něco čenichá. Nic neřekla, mlčky se k vám připojila. Zase řídila, protože vy oba jste pili, a sešlápla pedál až k podlaze. Aspoň v autě ses na zadním sedadle mohla na chvíli vyvalit a odpočinout si. Pobrala ses - byli jste ve městě. Konkrétně ve Vladimiru, kousek od Moskvy, řeka Kljazma se nedala splést. "... Russkaja derevnja, jo? To je kde..." "Ten hotel v parku. Tady zaboč." Z parku zrovna vyjížděl tmavý osobák. Olga byla dobrý řidič, i když byla překvapená, nedělala pitomosti. Za volantem seděl Sokolov. Stáhla okýnko, mávla na něj a zastavila. odkaz

Vypravěčka - 23. března 2012 20:20

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton, Nikolaj Bylo odpoledne, ani jste si neuvědomili, kolik času vám ty vaše skopičiny zabraly. V zimě se stmívá brzy a do setmění zbývaly tak dvě hodiny. Anton si sedl za volant a pomalu vyjížděl po cestě v parku, nechávaje za sebou mrtvý hotel. Nikolaj byl v limbu a Aída taky, aspoň byl na chvíli klid. Jenže než stačil vyjet ven na ulici, objevilo se u vjezdu do parku terénní auto. Oprýskané, sem tam prohnutý plech. Olžino auto. Tak nějak se k ní hodilo, vypadalo, jako by prošlo mnoha bitvami jako valkýra. Valkýra stáhla okýnko, když jste byli dost blízko, aby mohla rozeznat řidiče, a mávla na Antona. Zastavila. Tak přece jen jim někdo dal echo, protože vedle ní seděl Dmitrijevič a vzadu byla rozčepýřená Zacharová.

Natalja Zacharová - 23. března 2012 20:41

Vladimir Když Olga zastavila, vystoupila jsem z auta prakticky ve chvíli, kdy se kola přestala točit. Opravdu jsem měla její přítomnosti plné zuby. První co bylo, tak jsem začala ve své bundě štrachat po balíčku cigaret. “No to snad… kurva, se na to vyseru.“ rozhořčeně zmačkám prázdnou kabičku a zahodím ji do sněhu. Opřu se o kapotu auta, přitáhnu si límec bundy blíž ke krku a civím na druhé auto, ze kterého by měl vylézt zbytek. Tmavé kruhy pod očima a pleť ještě bělejší než okolní sníh zračí o velice náročných předchozích hodinách. Navíc, tvářím se teď jako psychopat, který by mohl ukojit svou zvrácenou touhu, pokud nedostane cigaretu. Pohledem se otočím k Olze a Dmitrijevičovi, ještě sedícím vevnitř. “Co zvorali?“ zeptám se posměšně.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 23. března 2012 21:49

Vladimir Omdlím. Naštěstí jenom na chvilku, protože se mnou rozjezt a zastavení auta škubne a já padnu hubou na sedadlo spolujezdce. Zaskučím. Aída je na tom určitě o dost hůř, tak jí jenom zkontroluju, pak prohmatám zuby a když shledám, že je všechno tak jak má být, otevřu dokožán svoje oko. Chytnu se za hlavu. "Do háje." Šeptnu pro sebe. Olga. Velení. Hm, to není dobrý. Přehoupnu se přes tělo bezvládné Aídy a kouknu z okýnka. "Do háje." Skoro kviknu. Pomalu otevřu zadní dveře. Z nich vypadne dvojice krásných nohou v rostrhaných džínách. Ženských nohou. Vysoukám se přez ně ven a ještě ve veřejích střelím prosebný pohled k Olze. Pak teda vylezu celej. Nohu mám zakrvácenou. Šmatlám. Při každém našlápnutí siknu. Stejně vykouzlím úsměv. Jako, že je všechno pod kontrolou. Zamávám na pozdrav. Páska z oka mi skoro padá. Ohlédnu se k otevřeným dveřím, kde z auta vykukuje ležící žena. Krásná žena. Zkrvavená. "Není to tak, jak si myslíte, jasný." Oznámím dopředu. Natalja taky nevypadá zrovna nejlépe. Ale myslím si, že na nějakej vstek nemám moc sílu. Zkusím si stoupnout do pozoru. Bez šance. Tak tam jenom tak čumím a čekám na rozhřešení. ...

Anton Sergejevič Sokolov - 23. března 2012 22:19

Vladimír - U hotelu Sotva jsem se rozjel už před sebou vidím jak k hotelu přijíždí další auto. Nic takového jako máme my ale auto do přírody. Dokonce je to na něm i patřičně znát. Policie to nebude. Neslyším houkačky. Pomalu popojíždím až jsem nakonec od auta jen kousek. Uvnitř uvidím sedět Olgu a dokonce i Borise. Zastavím auto vedle nich. Olga stáhne okýnko a já udělám totéž. Znaveně se na ní usměju a nic neříkám. Nakonec ještě vypnu motor. Takže se to k nim přeci jenom dostalo. Za sebou slyším jak se Nikolaj začne pomalu škrábat z auta ven. Na jeho místě bych spíš zůstal kde byl a nezhoršoval ty zranění. Otřu si z tváře krev která je ještě živá a trochu krvácí. Už ne moc ale pořád cítím jak mi po tváři teče teplá krev. Ta kterou mám ve vlasech zase uschla a nejspíš to nevypadá nic moc. Sám to ale nevím. Zatím co se Nikolaj drápe z vozu ven já klidně sedím na sedadle řidiče. Ruce volně položené na volantu a hlavu opřenou. Konečně mám čas si trochu odpočinout. Na chvíli zavřu oči a pak je zase otevřu.

Natalja Zacharová - 24. března 2012 18:24

Vladimir Zvědavě sleduji, jak se ze druhého auta nejdříve vynoří dlouhé dámské nohy, pak je ten výjev následován siluetou Atlasova. Proč kurva nejde druhou stranou? odlepím se od kapoty auta a s rukama založenýma křížem na prsou se jdu podívat, co jim to tam leží na zadní sedačce. Dost pohledná ženská v zakrváceném kožichu a v kalhotách od tlustého strejdy. “Proč my někdy nevezeme takovej náklad?“ otočím se za Dmitrijevičem a Olgou. Co se stalo těm dvěma a té holce mě nezajímá. Byla jsem jen zvědavá, komu patří ty nohy. To jsem zjistila a tak se můžu v klidu vrátit k našemu autu. “Co tady? Hm?“ kladu důraz na poslední slovo. Čekám nějaké vysvětlení, co se tady bude dít.

Vypravěčka - 24. března 2012 18:55

Olga nechala běžet motor a vystoupila z auta, stejně tak Dmitrijevič. Valkýra se nedívala na vás, rozhlížela se okolo, popošla kus od vás. Větřila jako ovčácký pes. I Dmitrijevič zprvu obhlédl okolí, jako by čekal, že tohle setkání nebude jen tak. Avšak na rozdíl od Olgy se nevzdálil. Stejně jako dneska Zacharová a Olga, byli tentokrát Sokolov s Atlasovem podrobeni nepříjemnému pohledu mága. "Hlášení mi podáte na bezpečnějším místě. Potřebuju jen vědět, jestli sem mám volat Zametače. Nějací svědci? Kromě ní," shlédl na bezvědomou, strašidelně bledou ženskou. Mrtvolu byste s sebou asi nevozili, proto se zeptal: "Co jí je?" "Táňa se ti nelíbila a tahle jo, jo?" rýpla si Olga. Musela mít uši jako rysice - jestli tohle věděla.

Anton Sergejevič Sokolov - 25. března 2012 13:54

U hotelu Pozoruji ostatní jak vystopují z auta. Olga mlčí a Natalja taky moc nemluví. Dmitrijevič sám nejdřív zkoumavě obhlídne okolí a celou situaci. Pak se mě a Nikolaje zeptá jak to tu vypadá. Jestli bude potřeba zametače k úklidu. No nevím jak se to vztahuje na magii ale nebylo by na škodu sem někoho zavolat. Už jen kvůli tomu co se tu dělo. Pomalu vystoupím z auta a počkám až Boris dojde k našemu autu. Nechám ho ať si prohlédne ten nepořádek na zadním sedadle a pak mu odpovím. "Postřelili ji. Zdá se že ztratila dost krve." Stejně tak Nikolaj. Naštěstí ten je na tom o něco líp než ona. "Pokud jde o svědky tak o nikom jiném nevím. Je tu recepční ale ten vypadal jako mrtvý. Taky možná někdo mohl slyšet střelbu. Jinak o tom kromě nás a Čerenka nikdo neví." Nechám ještě možnost Nikolajovi aby mě doplnil který by přeci jen měl vědět více než já. Já dorazil až později.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 27. března 2012 13:37

U Hotelu Poupravím si bundu a zalituju toho, že nekouřím. Ne kvůli Natalji ale proto, že se potřebuju dostat do klidu. Když jsem nervózní z vedení, dělám hlouposti. Sleduju Borise, jak si prohlíží okolí. Taky Olga. Je to profesionálka. Bojovnice. Zajímavé je, že ji stále beru jako ženu a ne jako chlapa. "Je na tom špatně. Potřebuje co nejrychleji pomoc, jinak nám zemře." Nechci mít civilisty na svědomí. To mi nikdy neladilo s mím přesvědčením. Možná jsem neměl být ve válce. Bránit a chránit, to je mé heslo. Válka má jiné. Kosit a plenit. "A Anton má pravdu, Pane. Tahle postřelená je jediný živý svědek o kterém víme. Jinak jsou všichni mrtví. Chtělo by to zahladit stopy." Přejdu k Olze. Kývnu přitom na Natalju. Jsme tým. Možná teď k sobě budeme muset najít cestu. Neznám ji. Kdo ví, co dokáže. "Tajný" Specnaz je v tomto kouzelný. Nikdy nevíte, koho podkáte. Dalšího měňavec? Mág? Telepat? "Olgo?" Oslovím svoji velitelku. "Čekal na nás. Věděl o nás. Byl připravenej. Věděl všechno o mě, o Specnaz, o tom, že mám v záloze Antona. Před tím jsem se proběhl ve psí podobě po městě. Mohlo to být tím?" Nechám otázku ve vzduchu. "Je možné, že tu mezi sebou máme zvěda?" Zeptám se přímo. Nešeptám. Ať to slyší klidně i ostatní. Sleduju jejich reakce. ...

Vypravěčka - 27. března 2012 14:11

"Čerenka?!" vyštěkla Olga, udivená tím, jak mimochodem jste tu informaci řekli. Znovu se zadívala na hotel, jako by čekala, že se snad zvedne na muří nožce, ozbrojí se střepy z prostřeleného okna a půjde vás zašlápnout. Dmitrijevič si ztěkla povzdechl, zaťal zuby a přistoupil k ženě vzadu ve voze, která ležela natažená přes celé sedadlo. Někteří z vás asi viděli mága poprvé v akci. Léčitel, když zastavil nejhorší krvácení, vypadal popelavě a že se každou chvíli zhroutí. Do tváře jako by mu pronikl skutečný věk, staletí. Ale nezakolísal, když se zvedal. Jako váš velitel si to nemohl dovolit, když tu stál na troskách svého plánu. Chvíli bylo po Nikolajových slovech ticho. Olga potřásla hlavou. "Promluvíme si jinde. Může ještě špiclovat." Tím rozťala situaci na nechráněném místě. "Budem se zas muset nějak natěsnat ke mně. Nemůžem si dovolit jet na ústředí kradeným autem." O několik hodin později, když už padl soumrak a vám se dostalo trochu zaslouženého odpočinku, byla vám ošetřena zranění a zaplněny žaludky, jste se po ne zas tak dlouhé době opět sešli v Moskvě, tam, kde odstartovala vaše cesta do pekel. Jenže tentokrát jste byli v Dmitrijevičově pracovně, ne v té unylé briefingové místnosti a projektorem. Místnost byla magicky odstíněna, ale nebyla tu žádná bariéra jako tenkrát v mauzoleu. Spíš jako by přes vás někdo hodil zvukotěsnou deku. Váňovy amulety se houpaly nade dveřmi. Celé to působilo neformálněji, protože jste se mohli rozvalit v křeslech u konferenčního stolku, zatímco Dmitrijevič seděl na svým bytelným stolem. V prosklených vitrínách bylo pár chladných zbraní, jinak tu byly knihy a složky. Dragoslavu a blázna Volkova jste nikde neviděli. "Není to tím, že bysme mezi sebou měli zvěda," navázala Olga. Se založenýma rukama postávala vedle Dmitrijevičova stolu jako jeho gorila. A zatím jste neměli důvod pochybovat, komu loajalita nelidské bytosti patří. "Je to tím, že jsme vůbec šli do toho mauzolea. Lenina má určitě Čerenko, a protože se stalo, co se stalo, dozvěděl se o tom tisk a už jsme to nestihli zahladit, není to nás primární úkol. Čerenko o vás mohl vědět kvůli tomu, že dostal Dragoslavu a Volkova. Trojským koněm." Jistě, termín trojský kůň byl znám i nevojákům, téměř všem trochu vzdělaným, ale v magii to znamenalo ještě něco horšího než v normálním světě. Udržovat magické pasti na dálku a po neomezený čas bylo náročné a chtělo to cvik, aby past sklapla, kdy měla, a hlavně na koho měla. "Určitě v nich ještě byli Jezdci," pokračoval Dmitrijevič, "a ať už skrz ně nebo kdo ví jak se Čerenko dozvěděl o všem, co znali oni. Samozřejmě se podobný zákrok nedá přežít," dodal jen tak mimochodem, kdyby třeba idealista Nikolaj měl ještě nějakou naději. "A protože to není amatér, dalo se to oficiálně svést na nádor na mozku, který měli na svědomí asi právě Jezdci." Krátce stočil oči na Zacharovou. "Abych to shrnul. Čerenko o nás ví, ví, kdo po něm jde. Aféra s ukradením Leninova těla je prozrazena, lidé to mají za dílo vandalů, lidem s protiruskými názory. Přišli jsme o dva členy vašeho týmu a z toho strážného v nemocnici jsme krom spuštění trojského koně nedostali nic. Také máme na svobodě jednoho Jezdce, Černého Ajrata, o kterém těžko říct, do udělá dál a jestli se přidá na Čerenkovu stranu, nebo bude bojovat na svojí. Myslím, že další Čerenkovy kroky by mohly vést k někomu, kdo ví, kde je Jaga ukrytá. Jak už někteří ví, jsme vázáni magickým paktem, nemůžeme to říct, ale informace se dají získat i jinak. Jednoho mága, který byl první na seznamu Čerenka, se nám povedlo zachránit." Olga se ušklíbla a v očích jí zahrály poťouchlé jiskry, když zabodla šedé oči do Natalji. "Jenže ten s náma nějak nespolupracuje," ušklíbla se Olga. "Nekonečnej je lidskej vděk." "Teď mi řekněte, co je zač ta ženská a kde jste k ní přišli."

Vypravěčka - 27. března 2012 14:33

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Jezdec v tobě, aspoň teď, když sis odpočinul, byl ostražitý. Cítil jsi z něj nejistotu. Být na ústředí přímo pod nosem Dmitrijevičovi, se mu nelíbilo, ale jednou se rozhodl, že to zkusí na vaší straně, tak se ani moc nebránil. Jen kdykoli ses podíval na Antona, naježil se. Ten si jeho sympatie rozhodně nezískal. "Svobodu, Atlasove. To je moje jediná podmínka. Když mě necháte být, neuškodím vám," říkal ti tiše do mysli, když jste se dozvěděli, že máte jít za Dmitrijevičem. "Moji bratři jsou mrtví, krom své existence nemám co ztratit. Ale budu se za ni bít. Ty to chápeš, že?" Lehce se dotkl vzpomínek vlka. Ne bojovného vlka, ale svobodného vlka na Kamčatce. V Aljošovi, jak se Jezdec jmenoval, byl nesmírný žal, který působil tak... lidsky. I když on byl jen přízrak a běs. Nesnažil se ho skrývat, truchlil za svoje bratry. Když se na poradě dozvěděl, co se stalo, jen souhlasně pokýval. Ano, Čerenko je napadl, vyrval je z těch těl, co jim sloužila jako schrány. Gunar, jeho bratr, Rudý, bojoval do posledního dechu. Ten byl v Larisse. Rval se s ním jako pravý Varjag a jakási děsivá blátivá síla ho doslova roztrhala na cucky. Viděls to. Na okamžik jsi to viděl, jako bys tam byl. Larissu ležící na bílé nemocniční zemi, jak jí z úst, uší, nosu kane krev, jak ji dáví, nemůže se nadechnout a něco ji rve na kusy zevnitř. Něco, co pak svedou na pitomý nádor. Aljoša se pokusil vzepřít, ale ta síla ho vytrhla z Volkova těla a obalila ho šedým kouřem. Udělala z něj Stín bez vůle. Na chvilku, než se díky tvým vzpomínkám rozpomněl, kdo je. Jezdce nelze zotročit, ano. Lze je jen někam zavřít jako smečku psů. Při zmínce, že Černý Ajrat, jeho poslední bratr, je na živu a něco provedl, byl rozpačitý. Nedokázal před tebou zakrýt záblesk, že by ho našel, že by vše bylo jako dřív. Ale bál se. Bál se, že opět přijdou čarodějové a tou magickou bariérou je zkrotí za strašlivé bolesti, udělají z nich míň než mlhu. "Nepůjdu proti svému bratru. Ale jestli mě nezradíš, Atlasove, nepůjdu ani s ním. Věříš slovu bohatýra?"

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 27. března 2012 14:51

Centrála Sednu do pohodlného křesla tak, jak jsem to dělával po celodením dni v práci. Z těžka a z heknutím. Složím prsty před ústa a zvědavě naslouchám. Poslouchám oba. Zavřu oči a dokonce přikývnu na souhlas i s ním. Jak vedení domluví, rozhodnu se. Ten vlk uvnitř mi prostě nedovolí nebýt upřímný. Ne. Buď svoboda, přímost a hrdinství nebo...možná jsem se s jezdcem až příliš ztotožňoval. Zvednu šlachovitou ruku abych požádal o pozornost. Trochu si odkašlu. Poposednu si. "Ta žena co jsme jí našli, je..." V krku mám knedlík, když se na mě všichni koukají. "Je Čerenkova manželka." Chvíli je nechám vstřebat informaci. "Byla to veliká náhoda, že jsme jí našli ale věřte mi. Když jí vyženeme z hlavy strach, bude na naší straně. Taky mám pocit, že ví víc, než civilista. Možná dokonce od Čerenka něco pochytila, netuším. Sama říká, že její manžel byl jenom mafián se zálibou ve starožitnostech." Zvednu se. Upravím si černé tričko, co mi dali. Nyní budu čelit svím chybám čelem. "Při cestě k hledání domu Jadwigi jsem nezvládl řízení automobilu a havaroval v lese. Tam nás napadnul tvor zvaný..." Lusknu několikrát prsty, protože mi to slovo vypadlo. Doufám, že mě Anton doplní. "Ten bohužel sebral lžíci. Nepodařilo se nám jí ani uchránit ani najít. Jestli pracoval pro Čerenka nebo pro Jadwigu nevím." Přejdu po místnosti. V hlavě dám dopředu vědět mému příteli, co chci udělat. Jsem upřímný člověk. Tohle musí vědět. Pokud nám pujde o život, uteču. "V mauzoleu se stalo něco, co jsem zjistil až při souboji s Čerenkem." Dojdu k Olze a vrhnu na ní svůj pohled. Jedním okem. "Bílý jezdec." Polknu. "Vybral si mě jako hostitele." Pokud zvednu vlnu nevole, snažím se je utišit. "Klid. Je na naší straně. Po pravdě nechce nic jiného než svobodu. Nebude dělat problémy. Naopak." Vykouzlím na svém zjizveném obličeji šibalský úsměv. "Sice nepůjde proti svému bratru ale proti Čerenkovi by nám mohl pomoci." ...

Anton Sergejevič Sokolov - 27. března 2012 16:06

Zpátky v Moskvě Cesta zpátky tentokrát probíhala naprosto bez problémů a daleko rychleji než když jsme jeli sem. Když jsme dorazily zpátky na základnu tak jsem teprve se uklidnil a uvolnil. Byli jsme zpátky na našem území a já tak mohl nechat starosti o bezpečnost na někom jiném. Jakmile jsme si trochu odpočali a nabrali jsme zpátky sílu tak jsme se všichni sešli u Dmitrijeviče v kanceláři. Potom konečně dojde k tak dlouho odkládanému rozhovoru. Celou cestu sem jsem byl zvědavý co se bude dít a ani když jsme byli zpátky tady tak moje zvědavost neopadla. Olga začne mluvit a dozvídáme se skutečnost že Volkov a Dragoslavová byli zabiti Čerenkem. Cože? Čerenko je zabil? Jejich způsob smrti, trojský kůň mě trochu znepokojí. Nejen že vím co je trojský kůň ale dokonce si ho dokážu představit v magické podobě i když jsem ho nikdy před tím neviděl. To vrací vzpomínky na mauzoleum. Tam to taky nebylo zrovna dvakrát příjemné. Bohužel u mě je to takhle vždycky. Podle toho co jsem si vyslechl jsme nedokázali vůbec nic. Čerenko dva z nás zabil a navíc ještě ví že po něm jdeme. Podle všeho má teď nad námi převahu. Bylo by mi alespoň útěchou kdybych věděl jestli toho šmajda bolí ta noha. Jakmile Boris s Olgou skončí s tím co nám chtěli říct o naší situaci tak se pozornost obrátí na nás. Tedy přesněji řečeno na mě a Nikolaje. Přemýšlím kde bych tak začal s vyprávěním ale Nikolaj se toho ujme sám. Nechám ho v klidu a povídat a neskáču mu do řeči. Vyhánět jí z hlavy strach? Proč se s tím tak štvát. Rovnou jí pošleme k výslechu a dostanou to z ní taky. "Guslar. Nebo tak nějak." Doplním Nikolaje. "Hádám že je s Čerenkem. Stejně jako on mi totiž chtěli vzít ten hřeben." Při vzpomínce na něj jej krátce pohybem ruky zkontroluji abych si byl jistý že je stále na svém místě. Nikolaj řekl prakticky všechno takže už nemám jak bych ho doplnil. Místo toho se ale zeptám na něco Borise já. "Co je za problém s tím mágem? Tedy přesněji co od něj potřebujeme. A taky co bude s tím hlídačem? Mám se na něj podívat?" Je mi naprosto jasné že je v tom hlídači tentýž trojský kůň o kterém před chvílí mluvili ale neměl by být problém to z něj dostat jinak.

Natalja Zacharová - 27. března 2012 18:00

Usadila jsem se do volného křesla, pohodlně se uvelebila a odložila si popelník na stolek po své levici. Vytáhla jsem cigarety, s blaženým úsměvem jsem vysunula první, vložila mezi rty a zapálila jsem si. Čert vem, jestli se u Dmitrijoviče v pracovně nekouří. Teď už je mi to jedno. Poslouchám rozhovor Olgy a Antona, který skončil u vilky a pokračuje až tady. Bezpečí nade vše. Dmitrijevič i Olga mi věnují až přes příliš pozornosti. Oběma vracím jejich pohledy se stejným laxním výrazem – nezájem. Čerenkovu snahu o Trójského koně v podobě nádoru v mé hlavě okomentuji hlasitým: “Sráč.“ a dál se věnuji kouření. Arjatovo osvobození jde mimo mě. Snažila jsem se. Kdyby bylo po mém, tak by to asi dopadlo jinak. Asi bych ten nádor v mozku měla větší. “No co,“ pokrčím rameny a típnu cigaretu. “Každý svého štěstí strůjcem.“ řeknu na adresu uneseného mága. “Klidně mu vyřiď, že naši rozmluvu můžeme kdykoliv dokončit. Mág je v pohodě, jen krapet uražený“ odpovím Sokolovovi a hýřím až nebeskou sebedůvěrou. Pak se zaposlouchám, co z nich vypadne ohledně té nádhery, která jim ležela v autě. Manželka mafiána? tiše se rozchechtám. “Vážně si VY chlapi myslíte, že MY ženské jsme tak blbé, abychom nevěděli, koho máme za muže? Jako fakt sorry, ale tuhle storku, že to byl mafián té ženské nežeru.“ poklepu si ukazováčkem na spánek a zakroužím prstem.

Vypravěčka - 01. dubna 2012 11:39

Ano, Nikolajova slova o Čerenkově manželce zapůsobila. Dmitrijevič sice zachovával pokerovou tvář, ale Olga se zamračila a najednou vypadala netrpělivě. Kdo ví, třeba zrovna jí přiklepli výslech slečinky. A tahle informace z toho rázem dělala diametrálně odlišnou zábavu. A těch kulervoucích informací bylo od jednookého víc. Nejdřív stihl rozlítit Olgu tím, že ztratil lžíci. "To si ze mě děláš prdel? Víš, co za artefakt to bylo?! U tebe už chápu, proč se říká jako okov hlavě," rýpla si. U Nikolaje to sedělo - on svoje oko neuchránil a jakousi lžíci (což znělo na první poslech směšně) taky ne. Trochu ji uklidnilo, že hřeben Anton pořád má. Tohle evidentně šlo mimo Dmitrijeviče, protože se k tomu nijak nevyjádřil a asi ani nevěděl, co to je. "Musíme si na seznam připsat Guslara. Až toho zmetka najdu, narvu mu tu lžíci tam, kam slunce nesvítí." Olžin záměr byl jasný, kdežto identita Guslara nikoli, což dal Dmitrijevič jasně najevo. Valkýra si povzdechla. "Takovej malej skřet. Možná ho Jaga dostala do tohodle světa jako mě - ne tak úplně fér stylem. Nevím, jen si pamatuju, že ho občas posílala na výzvědy. Je to hnusnej slizoň. Někdy jsem si všimla, jak na nás ze tmy zírá." Olga se zatvářila znechuceně nad svou vzpomínkou. "Poté, co Jaga zmizela, ho možná nic neváže. Nevím. A on asi nevěděl, že mám tu lžíci celou dobu já, jinak by za mnou šel. Nebo ho někdo potom vypráskal. Vlastně když se nad tím zamyslím, je vážně divný, že o něm slyším až tak dlouho po Jagině uzavření." "Motivy toho Guslara známe?" optal se Dmitrijevič komisně. Valkýra trhla rameny. "Jedinej jeho motiv, co jsem já znala, bylo to, aby mu Jaga nepřismahla prdel. Byl to prostě poskok svázanej magií. Ale měl moc rád magický předměty. Jaga mi kladla na srdce, ať ho k žádnýmu nepouštím, budovala kolem nich ochranný kouzla. Asi jen ona už ví, proč po nich tolik jde. Jenže teď jeden má... magickej kompas a klíč. Což je pěkně v prdeli." Antonova otázka ohledně hlídače byla vyřešena rychle. Ani on nepřežil fakt, že do něj byl zabudovaný magický trojský kůň. "Arkadij je budovatel magických bariér. Opravdu silných. Potřebujeme každého z nich, jestli Čerenko za ta léta pokročil ve svých schopnostech. Ta v mauzoleu byla jeho práce, a jestli tu mezi námi máme Jezdce," Dmitrijevič se podíval na Nikolaje, "musíme mít něco, jak ho v případě zrady zpacifikovat." "Jo, tímhle si Aljošu určitě nakloníš," odfrkla si Olga. "Byli loajální Jaze. Tady musí jít bratříčkování stranou. Máme na svobodě Ajrata, který zjevně nabral dost síly, aby přežil bez hostitele. To znamená, že je jen krůček od toho, aby zase začal existovat sám." Olga na to nic neřekla, ale bylo vidět, že si o tom myslí svoje.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 01. dubna 2012 12:43

Chci se ohradit. Chci říct, že mě to mrzí. Ale jenom natáhnu ruku s ukazováčkem, otevřu pusu a...raději nic. Lítost by je asi nijak nepřesvědčila Tak to všechno stopnu a poslušně poslouchám. Zkontroluju si pásku na oku. Je pravda, že někdy jsem nesoustředěný. Trochu lítám mezi dvěma světy. Ale když je toto realita, co je potom tam ten? Dojde mi, že Arkadij je ten záhadný kouzelník z Nataljiny mise. To co umí by se nám teď hodilo. Možná by Čerenko do svích plánů nezapočítal právě jeho a mohl by teoreticky sejít tím čím zachází. Oheň proti ohni. Jenže to, že se pokouší udělat něco proti Aljošovi mi uvízne v srdci a nastraží tam ledový osten. Zachmuřím se. Neumím k němu promlouvat. Stejně mi vidí do hlavy, tak naco hrát rozhovor. Nelíbí se mi to. Proč chtějí proti jezdci brojit. Nic neudělal. Byl zajatcem v mauzoleu, spoután tak dlouho, že si to většina z nás nedokáže ani představit. Vzdychnu. "Jak by mohl sám začít existovat?" Proříznu debatu. "Vždyť je to jen přízrak. Co by musel udělat aby se stal skutečným? Jestli budeme o krok napřed, zabráníme tomu. A co víc, možná tak dostihneme i Čerenka. Třeba se pokusí Ajrata dostat na svou stranu." ...

Natalja Zacharová - 01. dubna 2012 12:54

“Neviděla bych to tak černě.“ vmísím se do debaty o jezdci mezi námi. “Aljoša je přeci ten „nejhodnější“ slovo doplním o uvozovky z ukazováčku a prostředníčku. “zkuste apelovat na jeho smysl pro spravedlnost, dobrou věc nebo podobné tyhle žvásty.“ mluvím k Olze a Dmitrijevičovi. Pak se otočím na Nikolaje. “Svůj k svému, co.“ odfrknu si a zapálím si další cigaretu. “Dost k tomu. Co tihle dva mohli posrat, posrali…“ dovolím si opět připomenout fakt, který mne baví. Nechápu, co se tam mohlo stát, že to takhle domotali. “Mám si jít teda promluvit s Arkadijem, nebo půjdeme na tu naši věc?“ podívám se zpátky na Olgu. Měly jsme něco v plánu řešit s Dmitrijevičem, dokud se neozvali ti dva, klapalo to jako švýcarský hodinky. Pozéři…

Anton Sergejevič Sokolov - 01. dubna 2012 13:37

Celá debata jde prakticky mimo mě. Nic moc zajímavého se nedozvím ani k ničemu zvláštnímu nedojdeme. Přijde mi to jako jedna velká hádka která nemá žádný cíl. Olga také konečně zjistila jak je na tom lžíce kterou nám dala. Ani se nedivím její reakci i když bych řekl že je trochu přehnaná. S hlídačem to bylo vyřízeno za chvilku. Řekli mi jeho stav a dál se s tím už nikdo nezabýval. "Fajn díky za informaci. A teď se vraťme k mé otázce. Mám se na něj podívat?" Doposud mi totiž nikdo neodpověděl. Jen mi řekli že je prakticky nepoužitelný. Na to jsem se ale neptal. Kdy tohle konečně skončí? Zraněné jsem odvezl a teď bych se rád vrátil k původnímu plánu. Nebo bych chtěl jít alespoň prohlídnout toho hlídače. Jezdci mě nezajímají a mág je mi rovněž ukradenej. Stejně nám nehodlá pomoc. A pochybuji že by mě poslali ho přemluvit. Takže tu jenom ztrácím čas.Klidně sedím ve svém křesle a koukám do stropu. kdyby jsme tu nic neřešeli tak bych nejspíš asi i usnul.

Vypravěčka - 01. dubna 2012 13:56

"Chci Čerenkovu hlavu," uťal to Dmitrijevič. Říkal to víceméně Olze. "O zbytek se postarají ostatní." I když to byla jeho pracovna, sebral se a odešel za svými povinnostmi. Nač se přesouvat, když tady jste měli magicky zajištěné. Olga si sedla do "velitelského" křesla a naznačila vám, že ještě nemáte odcházet. Napětí v místnosti trochu povolilo, protože konflikt hrozil hlavně mezi šéfem a valkýrou. "Přízraky měly i hmotnou podobu. Proto byli tak nebezpeční. Podle všeho byl Volkov experiment, jak vytvořit něco, co Jaga vytvořila už dávno předtím. Stačí, aby nabrali dost sil z nějakého magického jádra, místa, předmětu... a myslím, že to zvládnou. Ale svobodu tak nezískaj." Začala pomalu odpovídat na vaše dotazy. "Ne, to, že se trojskej kůň spustil, neznamená, že tam ještě pořád není. O tělo se postarali jiní a doufám, že se jim nepovedlo ho spustit znovu. My budem mít jinou práci." Naklonila se dopředu, opřela se lokty o stůl. "Když víme, kam Čerenko míří, asi bude nejlepší si na něj počkat tam. Takže u Jagy. Nemyslím, že ho něco zastaví, aby to zjistil... Jenže předtím musíme stihnout ještě pár zastávek. První pro Aljošu. Další pro lžíci. Dmitrijevič nám nikdy dobrovolně... hm... neukáže, kde Jaga je." Olga vždycky pevně stála po boku léčitele, ale teď to vypadalo, že si rozkaz hodlá vyložit po svém a přidat k němu pár bodů. "My se Zacharovou musíme ještě vyplnit jeden příkaz. Vy se zatím dejte dohromady. Zejtra v pět jedeme na výlet. Na dlouhej výlet... tak si všechno sežeňte a připravte." Pokud nikdo neměl další otázky nebo připomínky, dala vám rozchod. Krom Zacharové, ta přítomnosti valkýry asi ještě neměla být ušetřena.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 01. dubna 2012 15:00

Na velitelství Kulhám chodbou do šaten a proklínám Čerenkovu pistoli. Je to na prdlačky. Nejen, že mě noha bolí jako čert, ale právě jsem se dozvěděl, že tu budeme muset přespat. Ve společné noclehárně se mi nelíbí. Nemůžu tam zabrat. To bych raději usnul někde venku na sněhu. Od dob, kdy jsem začínal jako ucho ve vojenských kasárnách, uběhlo už drahno času. No, není nad velitelské stany, nebo ještě lépe...nekonečnou zmrzlou pláň. V šatnách najdu svouji skříňku. Mám tam náhradní spoďáry, troje fusekle, tričko a boty. Vyfasouval jsem dvoje a ty první musím nějak opečovat, takže si beru jediný křusky co v tuhle dobu mám do mrazu, kam se vydáme. Počítám s teplím oblečením. Půjdu si ho ještě nafasovat, to musím. Jinak mi umrzne prdel. Ale mezi tím... Jídlo. Hmmm, to je ono. To je to, pro co žiju. Jednou ze mě bude tlustej dědek ale vzhledem k mé schopnosti metamorfa - kožoměnce to asi chvilku potrvá. I moje zažívání pracuje jinak. Stejně jako si dobře poradím s jedy, poradím si skvěle i s jídlem. Velitelská jídelna není špatná. Láduju do sebe bramborovou kaši až mi lítá na černé vousy. Po výletu je nemám zastřihnuté, tak vypadám jako boverák. Aljošo, tohle nebude sranda. Chápu chuť ke svobodě. Ale slyšel jsi velitele. Řekni mi co teď mám dělat? Jít proti rozkazu? Nebo se podvolit tvému cíly a ztratit tak všechno co mi život nadělil. "To neudělám." Zahuhlám přes plnou pusu k sobě. Teda k Aljošovi. Zapomeň. Promiň jsi mi celkem simpatickej a budu se ti snažit pomoct jak to půjde. Jenže tohle je můj život, kamaráde. Uděláme tichou úmluvu. Já ti pomůžu a ty mi nezkazíš život. "Jasný?" Zastydím se. Kdyby mě někdo zahlédnul, jak si starej veterán Nikolaj mluví pro sebe, kdo ví co by to pro mě znamenalo. Po jídel se vydám za Dmitrijevičem. Chci ho požádat o vyléčení toho zranění. Vím, že to pro něj znamená vysílení ale takovou kapacitu to přece nemůže položit. No a pak konečně vyfasovat náčiní. Dlouhý bojový nůž, nesmím tentokrát zapomenout na hodinky a mobilní telefon. Nějaký masivnější, abych ho mohl popřípadě nést i v tlamě. Vodotěsný, nárazuvzdorný...to si radši vezmu vysílačku. Batoh, náhradní oblečení, lékárničku, baterku...vše pro přežití. Tam kam míříme bude určitě kosa jako na Sibiři. Heh. Možná se ve "výdejně" setkám i s ostatními, tak zkusím s někým pak hodit řeč. ...

Vypravěčka - 01. dubna 2012 15:39

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Aljoša byl zamlklý. Nelíbilo se mu, co Dmitrijevič poznamenal, a už vůbec se mu nelíbilo jméno Arkadij. Arkadij Někrasov, jak jsi zjistil, když při vašem příjezdu Olga vyndávala subtilního blonďáka v bezvědomí z kufru auta. "Brünhilda říkala, že první cesta bude pro mě. Znamená to... že mě dáte Arkadijovi? Jako tehdy?" ptal se a tobě na mysl přišel výjev někoho, kdo sedí v cele smrti a chce vědět, jestli ho zastřelí, nebo oběsí. A pak ti na mozek tlačily jeho vzpomínky. Jak se k němu přibližuje bariéra, nutí ho svou magickou silou couvat, tisknout se ke svým bratrům zády. Bere mu vzduch z plic, drtí ho a mačká do pouhé mlhy, co magického klubka nebytí, kdy je propojen s bratry ještě víc. Až ses z toho málem zadusil kaší. Popravdě jsi nevěděl, co tím Olga myslí, ale vypadala tak, jak by správná valkýra měla - že pokud se jí to nebude líbit, nebude lidi poslouchat. Zeptat ses jí nemohl, dělala na něčem se Zacharovou. Podle povahy vaší koncentrákové dámy to muselo být super, ona s Olgou... bylo na nich vidět, že se moc nemusejí. Dmitrijeviče jsi zastihl v jeho kanceláři. Už byl večer. Mág měl povolenou košili, rukávy vyhrnuté a ládoval se kafem nad hromadou papírů, na něž svítila lampička. Válka není jen boj v poli. Horší je to papírování, jaké jste mu přidělali tím, co jste zmrvili. Zbraně ve vitrínách se matně leskly. Krásné kousky. Husarské šavle. Jatagány. Vikingské meče. Něco ti říkalo, že to nejsou dekorace, to jednak, ale hlavně že opravdu patřily Dmitrijevičovi. "Doufám, že je to důležité, Atlasove."

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 01. dubna 2012 15:49

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro V kancelář Pomalu zavírám dveře od kanclu. Pomaleji, než jak jsem je otevíral. Ona místnost, ve které jsme před pár hodinami byly, najednou působí jinak. Jakoby na mě dýchl polozatuchlý opar historie. Něčeho, co navždy zůstane v duši. Jako každý kus oceli, co je tady vystaven. Dmitrijevič musí žít mnohem déle než já. "Tak trochu pane." Dokulhám se k jeho stolu a skoro se propadnu hanbou. Ty šanony s papíry...mohli jsme to udělat čistěji. "Předem se vám chci omluvit za to, že se moje mise nepodařila. Totiž, naše mise. Moje a Sokolovova." Ticho po omluvě mi provrtává lebku. Potím se. "Chtěl bych vás požádat o laskavost. V dokončení úkolu bych chtěl být co nejvíc k užitku. Moje noha..." Nevím jak mu mám říct, že umím dobře chytat horké náboje. "Umím dobře chytat horké náboje, pane. Tentokrát nohou. Myslíte, že by jste s tím mohl něco udělat?" Že to bolí jako čert raději spolknu. Nářků bylo pro dnešek až moc a sem se to nějak nehodí. ...

Vypravěčka - 01. dubna 2012 16:11

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Ostatní si odešli po svých a na tobě zase bylo, abys vystála Olžinu přítomnost. Teď už to nebylo tak hrozné - Jezdec byl pryč, Olga byla na svém území, a i když hrozilo, že se s Dmitrijevičem prudce neshodnou, nakonec to tak nedopadlo. Kancelář jste opouštěly jako poslední. Sjely jste výtahem do podzemních pater, která mohla v případě nouze fungovat samostatně - stačilo by budovu nad nimi strhnout a pak ať si vás v troskách hledají. Místnost samozřejmě neměla okna, ale kupodivu tu nesvítily ani nepříjemné zářivky. Podle pár amuletů na stole jsi poznala, že to tu byl připravit Váňa. Svíce a magické světlo. Nic z tohodle světa, nic moderního, co by mohlo rušit magii. Nebo vílu? "Arkáně jde jen o rovnováhu. Je to bytost, co má smysl pro spravedlnost a kupodivu to není svině," začala Olga s instruktáží a kontrolovala věci na rituál. "Až s ní budeš mluvit, tak na tohle apeluj. Navíc by mohlo pomoct to, že seš ženská." Při posledním slově se lehce ušklíbla. I když ona měla jakožto valkýra co říkat. Těm bojovnicím z Valhally z chlapských snů se nepodobala ani v nejmenším. "Dmitrijevič ti asi už řekl, že s náma se nebaví. Tu druhou světovou nemůže lidem odpustit. Pomáhá jen těm, co jsou opravdu v nouzi a zavolají ji. Jenže která z babek si pamatuje její jméno?" Matně sis vzpomněla, že možná ta tvoje jej znala. Byly to přece jen pohádky o vílách. Nebo ne? Moc si z toho nepamatuješ. Taky to mohla být vzpomínka na někoho, kdo jí za války zachránil život - a vůbec nemuselo jít o magickou bytost. "Začni malovat kruh a tyhle symboly." Olga po chvíli přemýšlení načmárala na papír to, co tys měla na zem. Kupodivu to byly "obyčejné" runy, ale byly mezi nimi i některé, které jsi neznala. "A teď krev." Podala ti nůž, abys nemusela z kruhu. A nevypadalo to, že by měla být valkýřina, vždyť o ní Arkána neměla vědět. "Celým jménem se jmenuje Arkána Tomislavovna Někrasova." To bylo potřeba vědět k dokončení rituálu. Takže jestli jsi měla nějaký dotaz, bylo třeba ho vznést ještě teď... protože Olga se zvedla a hodlala vypadnout ven, aby ji tu "víla" neviděla.

Vypravěčka - 01. dubna 2012 16:25

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj "Za tohle bych vás kdysi nechal všechny zastřelit. I teď bych měl. Nepodařilo se nic. A kdyby jen to, mauzoleum se nám nepovedlo ututlat." Dmitrijevič si promnul kořen nosu. "Čerenko se nám určitě teď vysmívá. Pořád je o krok napřed. Nikdy jsem nepochopil, jak to dělá. Některé věci, co se staly, nepředpokládal nikdo z nás. Třeba to, že ukradnete zrovna auto s jeho ženou." Čerenko musel vymýšlet svoje sabotážní akce, když k něčemu takovému došlo, za pochodu, nebo měl několik plánů, a když něco selhalo, krutě dobře improvizoval. Byla to pěkná svině. Navíc magie tomu dodávala jiný rozměr. Ten, že dostat se k informacím bylo o něco jednodušší. "Vůbec jsem nevěděl, že je taky metamorf..." nakoukl do vašeho hlášení o orlovi. Když ses svěřil se svým problémem, napil se kafe. "Tyhle okamžiky mi připomínají, kdy jsme všichni byli na poli a krom frček nebylo poznat, kdo je jaká šarže. Všichni dělali všechno. Pod rukama mi každý den prošlo tolik vojáků, že jsem si nepřipadal jako plukovník, ale jako obyčejný felčar..." Kterým kdysi byl - jako by ta slova visela ve vzduchu. Vstal, musel sis to koleno odhalit. Ruce, které nevypadaly jako ruce léčitele, ho chytily a pozvolna se navzdory kostem a kůži nořily dovnitř, aby jejich magie napravila. Bolelo to. Chrupavka srůstala a kosti taky. A když Dmitrijevič skončil, měl prsty od krve, třebaže nepoužil žádný nůž. Trochu děsivé. Zadíval se ti do oka. "Zacharové jsem dneska vyndával z hlavy nádor. Nádor, který tam vytvořil Jezdec, aby přežil. Neříkám, že to zvládnu znovu, ale můžu se pokusit. Určitě tam taky bude. Někde. Není to už víc než parazit. Škoda, že to Olga nechápe..."

Natalja Zacharová - 01. dubna 2012 16:26

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Vstoupila jsem do místnosti, která byla připravena pro magický rituál. V prvním okamžiku mne to vrátilo zpátky do dětství, protože moje babička občas mívala podobné symboly nakreslené na zdech, vonělo to u ní podobně jako tady a hořící svíce tomu všemu nasazovaly magickou korunu. Podívala jsem se na Olgu a postoupila jsem doprostřed kruhu. “Jo, Dmitrijevič se zmiňoval. Její hobby jsou rovnováha, nevměšování se a alibismus.“ Křídou jsem na zem nakreslila magické symboly dle obrázku, který mi poskytla Olga. Když bylo hotovo, odhodila jsem křídu kamsi do rohu a zvedla jsem se ze země. Chtěla jsem se zeptat – co teď? Ale bylo to více než jasné. “Proč u každého rituálu musí být krev.“ povzdechnu si a s nepříliš velkým přemáháním si naříznu kůži u lokte. Jako bych v tom měla zkušenost. Řez je rychlý, hluboký natolik, aby začala téci krev, ale ne tolik, aby byla naplno přeťata žíla. “Snad bude co k čemu a pomůže nám najít Jagu.“ ještě naposledy se podívám za již odcházející Olgou. Dokud za sebou nezavře dveře, nic nepodnikám. Zavřela jsem oči a vdechla omamnou vůni bylin míseného s vůní svíček. “Arkáno,“ zhluboka jsem se nadechla a tiše vyslovila její jméno. Ticho bylo až tíživé. “Arkáno,“ zopakovala jsem její jméno hlasitěji. “Arkáno Tomislavovno Někrasová,“ s naléháním jsem zvolala její celé jméno a kdoví proč, vybavila se mi přitom vzpomínka na mou bábi.

Anton Sergejevič Sokolov - 01. dubna 2012 16:42

Ve chvíli kdy Dmitrijevič řekne že chce Čerenkovu hlavu zpozorním. Bohužel nic dalšího k tomu nemá. pouze tenhle požadavek který bych splnil tak jako tak i kdyby ho neřekl. Nakonec Dmitrijevič odejde a nechá nás ostatní samotné. Skoro bych řekl že mě nechal s nimi samotného. Olga se pustí do vysvětlování věcí okolo přízraků a samozřejmě nezapomene zmínit cosi o těle toho hlídače. Proč každej kdo má vyšší šarži si hned musí myslet že jsem idiot. Moc dobře vím o tom trojském koni. A k tomu hlídači bych se ani nepřiblížil. U někoho kdo četl mojí složku a ví co dokážu bych předpokládal že bude vědět co chci udělat. Ale to už je jedno. O hlídači dál nezačínám a poslouchám Olžin plán. A je to tu zase. Opět mě přehlíží a opomíjejí moje dovednosti. No nevím jestli by to fungovalo a zjistil bych něco ale pořád je to lepší než nic. A je to jednodušší než číst člověka. Člověk se může bránit . Věci moc ne. Počkám si až Olga domluví a pak lehce zvednu ruku abych na sebe upozornil. Jakmile si mě olga všímá tak spustím. "Dobrovolně nic ukazovat nemusí. O to se postarám. Jen bych potřeboval nějaké jeho osobní věci. Znáš ho dlouho tak určitě na něco přijdeš. Čím starší tím lepší. Vždyť víš jak to funguje." Takhle najdeme Jagu snáze. Počkám si na to jak Olga zareaguje.

Vypravěčka - 03. dubna 2012 17:56

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton Olga schůzi rozpustila, tobě sdělila, že pak si tě najde, že má ještě práci. Mohl sis užít dalších pár hodin volna, než se zase vydáte cestou rovnou do pekel dle Olžiny oblíbené písničky Highway to Hell. Valkýra asi věděla, proč si ji tak oblíbila, byla v tom jistá dávka cynismu. Ubikace byly společné, ta stejná místnost s palandami, kde jste první noc spali s Volkovem a Váňou. Sprchy hned vedle a tentokrát za zadkem žádná ochranka, jen nutná stráž, která by na patře stála i bez vás. V šatnách jsi stejně jako Nikolaj a Zacharová vyfasoval skříňku, kde byly tvoje věci, co sis možná přivezl ze Sibiře. Olga si tě doopravdy našla, proč by taky ne. "Tohle budem muset vrátit, nebo bude peklo, tak si všechno, co z něj víš, dobře zapamatuj." V ruce se jí objevil medailonek. Když jsi ho otevřel, hleděla na tebe (odkaz) tmavovlasá žena. Byla to hodně stará fotka, možná ze začátku minulého, tedy 20. století, nebo snad konce toho předtím. "Je to to nejstarší, o čem vím. Další možností byly zbraně, ale ty má v pracovně." Kývla na tebe, abyste šli. Veřejná ubikace nebyla dobré místo na takové věci. Proto tě dovedla do asi svého pokoje a možná celkově svého bydliště, protože i když to bylo docela spartánsky zařízeno, bylo poznat, že zde valkýra tráví hodně času. Tedy... pokud nějaký má nebo není na Dmitrijevičově chatě. I ona tu měla pár zbraní. Používaných a opečovávaných. Vikinský meč a taky šavli užívanou carskými vojáky. Sedla si na postel s kožešinou. "Ale i když možná zjistíš, kde Jaga je, stejně budeme muset za lžící. I když to místo budeme znát, pochybuju, že bysme se tam dostali přes všechny ochrany, když nejsme klíčníci toho místa."

Vypravěčka - 03. dubna 2012 18:13

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Myslím, že zjistit přibližně, kde Jaga je, nebude takový problém jako se tam dostat nebo jako Čerenko," dodala ještě Olga, než odešla. "My potřebujeme hlavně ochranu nebo možnost rychlýho cestování. Nebo... něco, nějakou převahu. Na to se ptej." Pak za ní zaklaply dveře, ale nějak jsi vycítila, že valkýra drží stráž. Však už léta nebyla nic jiného než vlčák v rukou Ruska. Krev jsi kápla mezi symboly, kam bylo dle instrukcí, co jsi dostala, potřeba. Ale magie toho všeho se spustila teprve tehdy, kdy z tebe vyšlo naléhavé volání. Proběhla po obvodu kruhu jako mrazení po páteři, málem pozhasínala svíčky. Někdo ostranil všechno skleněné - dobře udělal. Po příhodě se skleničkou... možná i proto tě odvedli do podzemí, kde nebyla okna. Pod prsty ti zapraštěla vlastní magie, modravé záblesky do tmy. Kanál byl otevřen. Nějak jsi to věděla. Ale místo víly jsi slyšela nějaký šepot, šustot, nepříjemné cupitání jakoby ve tmě za kruhem. Jenže tam nic nebylo, všimla by sis. Babička tě vžycky varovala, aby sis nezahrávala s magií. S vyvoláváním. Byla v tomhle tvrdá, a i když tvůj talent chtěla rozvíjet, jakmile by jen zjistila, že se do něčeho takovéhou pouštíš, metla by na sebe nenechala čekat. Říkala, že při každém takovém rituálu otevíráš bránu mezi světy a ne vždy z ní vyjde jen to, co chceš. Proto byla démonologie a celkově evokace tak nebezpečná a málokterý mág s nadáním pro tenhle obor se dožil vysokého věku. To stejné platilo o psionicích, těm zase hrozilo, jak Olga říkala, poškození mozku a ne že je něco rozsápe. Ale opravdu magické bylo to, že evokaci mohl udělat prakticky kdokoli, když znal postup a magii nahradil čirou emocemi. Páry neviditelných očí tě sledovaly. Všude po obvodu místnosti. A na druhé straně bylo ticho. Až doteď. Jestli si citově vyhořelá Natalja Zacharová myslela, že s ní po tom, co dnes zažila, nic nepohne, mýlila se. Hlas, který se nakonec ozval, rozechvěl útroby a nezněl vůbec lidsky. Tady končila veškerá legrace popichování Ajrata nebo valkýry - ti byli vázáni nějakým paktem. Jenže většina démonů ne. Ne, pokud to neudělal nějaký mág potom, co je povolal. "Kdo to je? Koho voláš a proč?" ozvalo se tisícerým šepotem ze všech stran a oči, u nichž sis myslela, že patří víc tvorům, byly všechny stejné, rozmnožený zrak kohosi na druhé straně.

Anton Sergejevič Sokolov - 03. dubna 2012 18:24

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro S Olgou se setkám chvilku poté co skončí náš rozhovor. Sama si mě našla až jsem byl překvapen že k něčemu takovému svolila. Konec konců je to za Borisovými zády i když ne v rozporu s rozkazy. Boris neříkal jaké prostředky máme použít. Na druhou stranu se bojím toho že by si to mohl brát trochu osobně. "S tím nebude problém." Odpovím Olze když mi předává medailon. Vzpomínky se mi vždy zaryjí hluboko do paměti takže i když nechci tak si je pamatuji. To se ostatně projevuje i na vedlejších účincích. medailon obsahuje fotku neznámé ženy. Nad jejím původem nijak nepátrám protože i tak ho nejspíš zjistím. Potom mě zavede do pokoje který nejspíš patří jí. Je zařízený prostě a není tu toho moc. Ale to mi vůbec nevadí. To přináší vzpomínky na domov. Ale když to srovnám mojí chatou tak si tu žije ještě dobře. "Jistě ale kdyby jsi nevěřila že něco najdu tak by jsi mi to nenosila. Nebo jo?" Potom se posadím. Radši nebudu riskovat. Kdo ví co to všechno zažilo. Nechci aby to se mnou tady švihlo. Medailon pak sevřu v rukou a zavřu oči. Pomalu začnu vnímat útržky různých myšlenek které působí dosti chaoticky. Soustředím se proto na to co hledám. Na Jagu a vše co je s ní společné.

Vypravěčka - 03. dubna 2012 18:51

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton Olga pokrčila rameny a opřela se o zeď za postelí, takže zpola ležela, zpola seděla. Mimoděk si pohrávala s kladivem na krku. "Najdeš, najdeš... možná. Spíš jde o to, že i když víš, kde to je, jak se k tomu dostat? Já bych věděla jak, ale to je moc drastický a velení by mě za to určitě poslalo do Helheimu. I když asi už nefunguje a asi to nejde, oni by zjistili jak," ušklíbla se a sevřela kladivo v pěsti. Chaotické vidini ti probíhaly před očima. Doby, kdy Rusko bylo ještě carské, doby, kdy se zmítalo v problémech, povstáních, nadcházející válce i revolucích. To byla doba medailonku, doba, kdy se zrodil a kdy žil. Viděls, jak ho carský voják Boris Dmitrijevič často otvíral. Čistýma i zakrvácenýma rukama. Medailon na tebe křičel její jméno. Leonida. Leonka. Uhrančivá Leonida Leonidovna Matvějevova. Boris Dmitrijevič Matvějev. Tak takhle se jmenoval celým jménem... Ale to už možná všichni zapomněli. Nevěděli? Neznali? Mladí určitě ne. Lea ve svatebních šatech. Lea ve smutečních šatech. Lea na plese... Samá Lea. Ta vzpomínka na ni byla ukotvena tak moc, že trvalo se jí prolomit. Dobře, že sis sedl. A i přes vidiny jsi cítil Olžin ocelový pohled, kdy jí veškerý humor přešel. Ona tu historii znala také. A z předmětu sálala její čirá nenávist k oné ženě, tiché skřípání zubů a chladné odpovědi "ano, pane". "Na tohle se nedívej," zavrčela bytost z jiného světa, když předmět konečně začal ukazovat i další věci. Její tón naznačoval, že klidně použije násilí, jestli se byť jen zmíníš o vzpomínce medailonku, kdy už nebyla žádná Lea, ale zase jen Olga. Otázkou bylo, jak mohla vědět, na cos zrovna narazil? Trvalo to dlouho. Obrazy se už slívaly a byly nejasné, spousta hlasů, kterým nebylo rozumět. Konečně jsi to našel. Tedy, sotva se ti to podařilo uchopit konečky prstů. Málem ti to vyklouzlo, tak dobře byla ta informace chráněna, rozmazána, zašeptána. Možná ani to ne. "Zavřeme ji tam, na severu. Tam, kde jsou jen polární medvědi." Novaja Zemlja. Nová Země.

Anton Sergejevič Sokolov - 03. dubna 2012 19:36

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Jak dál pozoruji obrazy které kolem mě prolétávají tak se pomalu začnou vyjasňovat a já rozeznávám jednotlivé části od sebe. Jak jsem čekal tak se dozvím něco nového o Borisovi a i ženě na obrázku. Tentokrát jí ale vidím takovou jaká doopravdy byla. Dokonce narazím i na něco co se týká Olgy. Nemusím být psichik abych si dal ty kousíčky dohromady. A nebo to bude tím že čtu i pocity které ze vzpomínek vychází. To ale není to po čem pátrám. Nějakou dobu mi ale trvá než se dostanu přes vzpomínky vázané k této ženě. Potom nakonec najdu vzpomínky které hledám. Bohužel z nich toho moc nezjistím. Pouze místo kde by měla být držena. "Nová země." Řeknu si sám pro sebe nahlas. Konkrétnější údaje by byly lepší ale to je už jedno. Jaga bude spojená s magií a takový zdroj se najde. Nic dalšího ale nezjistím. Mít den nebo pár hodin tak bych z toho vytáhl první poslední. Ale tolik času nemám. Když se vrátím zase zpátky ze vzpomínek tak otevřu oči a rozhlédnu se. Jsem v Olžině pokoji. Krátce se rozhlédnu abych se ujistil a pak se podívámna Olgu. Natáhnu k ní ruku a podám jí medailon. "Kromě místa nic jiného nemám. Při krátkém čtení toho víc nezjistím." I tak to ale stačilo. Nic potom neříkám. Mlčím a čekám co řekne Olga.

Natalja Zacharová - 05. dubna 2012 12:16

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Ten hlas zaburácel místností. Nebo jen v mé hlavě? Nebyl jediný. Druhý, třetí, pátý… hlasů přibývalo a zlověstně šeptaly. Byl to přesně ten šepot, který děsí děti v noci. Kdy si myslíte, že se pod postelí skrývá příšera. Rozsvítíte a zjistíte, že tam není. Tohle ale takhle nefunguje. Tyhle příšery budí strach i ve mně. Neviditelní, nemůžeme bojovat s něčím, co nevidíme. Nejde tomu ani ublížit, ale ono to dokáže ublížit nám. Démoni… “Jsem…“ můj hlas zazní škrcen strachem. Polknu a srovnám si to v hlavě. Nesmím se bát. “Jmenuji se Natalja Zacharová a volám po Arkáně Tomislavovně Někrasové. Chci ji požádat o pomoc.“ Pomoc placenou mou krví

Vypravěčka - 07. dubna 2012 18:56

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Ticho ti tlačilo na bubínky. Pokoj byl odstíněn, zvenčí jsi neslyšela nic, ani popocházení valkýry. Dravčí oči na tebe hleděly. Bylo to stejné a přitom jiné jako tehdy od Kerenského. Jako by tě viděly nahou - ale jim to bylo jedno. Upřeně zíraly, nezaujatě. Chyběla jim ta lidská krutost hocha s přismahnutým obličejem. Všechny synchronizovaně mrkly. Zavřely se. A zůstal jen jeden pár z těch mnoha zrcadlených - ten přímo před tebou. Arkána Tomislavovna Někrasova, pokud to tedy byla ona (ale podoba s jejím bratrem se nedala přehlédnout), na první pohled vůbec ničím nepřipomínala vílu z pohádek. Rozhodně jsi z ní neměla pocit, že by to byla samaritánka, co jen tak pomáhá, že by byla opravdu tak mírumilovná. Dravčí zelenožluté oči hleděly do tvých a postrádaly jakoukoli lidskost, ačkoli její původní lidská podoba jí zůstala. Nezúčastněná - povznesená. Žádný uklidňující úsměv. Všeobjímající chlad a odstup. To byly věci, co ji dělily od lidí. Krom její silné, klidně pulzující magie, vedle které byly Arkadijovy povedené triky jen hraním. "Žádej tedy," řekla oním tisícerým hlasem, který lezl po místnosti jako stovky malých nožiček. A v podtextu zaznělo i - a já zvážím, jestli to vyplním.

Natalja Zacharová - 07. dubna 2012 19:24

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Atmosféra, která by se dala krájet… Rčení, které v tuto chvíli získalo velice výstižný význam. Doufala jsem, že magické obrazce na zemi nejen Arkánu přivolaly, ale že mne před ní i ochrání, bude-li třeba. Snad ne, ale člověk nikdy u éterické bytosti neví. Nedá se jim věřit, žijí tak dlouho, že se od lidských starostí oprostili a jsou tu, protože jsou. Asi by nebylo vhodné to příliš natahovat a jak říkala Olga, apeluj na její smysl pro rovnováhu. “Čerengo a Jaga usilují o narušení rovnováhy ve světě. V tuto chvíli nejsme schopni jim v tom zabránit a tak se misky vah naklánějí na jejich stranu. Arkáno, žádám tě o pomoc, abychom předešli nejhoršímu. Vím, že máš v živé paměti druhou světovou válku. My také. A tohle by mohlo být horší.“ nechám svůj skrytý apel vyznít do ztracena. S atmosférou kolem mě to muselo vypadat tak, že jsem se dost snažila ji přesvědčit. Jenže nejhorší je, že já tomu sama moc nevěřím. Tak nějak je mi to jedno, co s lidma bude. Paradox od někoho, kdo lidi zachraňuje jako Specnaz.

Vypravěčka - 07. dubna 2012 19:40

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Mlčky si tě vyslechla, nepohnula se. Stála tam jako slonovinová socha. A jestli v ní ta jména vyvolala nějaké emoce, nešlo to znát. Spojení evokace se chvělo, ale její přítomnost zabraňovala démonům prodrat se skrz kanál. Naštěstí. "Proč mě žádáš, když je ti to jedno?" Její hlas postrádal intonaci. "A jakou pomoc vlastně žádáš? Jaga je tam, kde je, pevně chráněná všemi různými kouzly. Zamknutá mocnými mágy. Nemyslím, že by se sama dostala ven. A Čerenko?" Zamyslela se. Její magie kolem máchala mocnými křídly, která však ani náhodou nebyla andělská. Když zase otevřela dravčí oči, bylo něco jinak. Podívala se na symboly po obvodu tvého kruhu. Začaly se přeskládávat a přemalovávat. "Zapamatuj si ty symboly. Dobře se je nauč. Abyste udělali, co je třeba, potřebujete náskok. Dám vám ho. Ale víc mi nepřísluší zasahovat. Svěřím ti tajemství Symbolů - přísahou mi budiž tvá krev. Vyzradíš ho a vyrvu ti jazyk. Napíšeš-li ho někomu, urvu ti prsty. Magie, symboly a kruh vám ohnou prostor. Kresli však přesně - nakreslíš špatně a vaše těla se nikdy neposkládají tak, jak byla. Vzpomínej přesně - vzpomeneš si špatně a vrostete do stromu, do budovy, do toho, co stojí vprostřed kruhu." I když ti prakticky vyhrožovala, říkala to věcně. U ní sis mohla být jista, že tu výhružku splní. Znala tvůj magický otisk. Mohla tě najít kdekoli. "Každé větší lidské sídlo má svůj znak a k němu patří i okolí. Mágové znaky skryli do erbů měst. Takový kruh pojme jenom dva dospělé lidi. Nakládej s tím dobře."

Natalja Zacharová - 07. dubna 2012 19:54

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Člověk někdy musí konat, i přesto, že se k věci cítí lhostejný.“ rychle ze sebe vyhrknu odpověď na Arkaninu otázku, protože jsem se bála, že tím vše skončí. Že mi nepomůže. O to víc jsem byla překvapena, když se stal opak. Pozorně jsem jí naslouchala. Po několika slovech jsem si byla jista, že ji už nikdy nechci vidět. Nikdo neuměl vyhrožovat násilnou smrtí s takovou grácií a elegancí, jako ona. Magické symboly, vepsané křídou, se pod mýma nohama srocovaly v nový, pro mě nepochopitelný obrazec. Některé jsem vůbec nepoznávala. A i když jsem se snažila symboly si zapamatovat, doufala jsem, že si je pak budu moci vyfotit mobilem. V tuhle chvíli mi to nepřišlo moc slušné. “Děkuji ti Arkáno. Upřímně jsem nečekala, že bys mi mohla pomoci.“ ušklíbla jsem se a pokusila jsem se o úsměv. “Dva lidi zaráz. Je možné kruh využít víckrát?“ Navíc… je ti Zacharová jasné, že je tohle jednosměrka, paráda…

Vypravěčka - 07. dubna 2012 20:07

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Jak jinak, Arkána se k tvým lakonickým projevům zdvořilosti nebo dokonce snad záchvěvu emocí nevyjádřila. Koho by napadlo, že potkáš někoho, kdo je ještě... chladnější než ty. Od ní by ses mohla učit. "Kruh ano, ale symboly musíš znovu nakreslit. Projdeš a smažou se, jejich magie vyprchá. Symboly nesmí nic narušit. Nesmí je nic při průchodu rozmazat." Jinak všichni chcípnete uprostřed ohnutého prostoru smrtí, kterou si smrtelník nedokáže ani představit. Arkána popošla do rohu, kde ležela křída. Sevřela ji v dlani a potom ti ji podala. "Tahle symboly zvládne. Jinou je třeba nabít krví. Tahle ji už v sobě má."

Natalja Zacharová - 07. dubna 2012 20:32

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Jasně. Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě. Ale to by v tom byl čert, aby se tam nenašel zakopanej háček. Můžu být ráda, aspoň za tohle. Mlčky přijmu nabízenou křídu a kývnu Arkáně na srozuměnou. “Takže symboly nás dovedou tam, kam my budeme potřebovat?“ zeptám se a poprvé od jejího objevení se, se jí pokusím podívat do očí. Vůlí a sebezapřením, abych se od těch dravčích očí ihned neodvrátila, to vydržím. Letmý okamžik, ale vydržím. “Děkuji ti Arkáno Tomislavovno Někrasová. Slibuji ti, že tajemství Symbolů neprozradím nikomu.“ tohle myslím upřímně. Opravdu netoužím, abych tuhle bytost potkala ještě někdy v budoucnu. I přesto, že je teď milá a vlídná (asi) mi z ní mrazí po zádech. Nechci vědět, jaká je, když se rozčílí.

Vypravěčka - 07. dubna 2012 20:42

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Arkána ti všechno vysvětlila. Bylo to horší než ve škole, horší než na výcviku, kde, na rozdíl od školy, ses ptát nesměla. Musela sis to zapamatovat napoprvé. Vždyť v akci, při nějaké sledovačce, čemkoli, se taky nezeptáš, protože si to nepamatuješ. Hlavu jsi z toho měla k prasknutí, jak se mozek snažil zapamatovat kvantum informací. Věděl totiž, že Arkána to nebude opakovat. A volat ji kvůli tomu, žes zapomněla, by bylo šílenství. "Ano," odtušila na tvoji otázku bezvýrazně. A kývla. Věděla, že to myslíš vážně. Vy obě jste to věděly. Představy lidí o vílách jsou totiž zkreslené. Rovnováha... to je věc, která je tu odjakživa. A není to jen dobro. Je to smrt a život v rovnováze. A i trpělivá nelidská bytost dokáže narovnat misky vah brutálním činem. Setkání s Arkánou bylo opravdu poučné. Nejenže jsi v podstatě dostala novou schopnost, jakou asi neovládá moc lidí, taky jsi poznala zase kus magického světa a jeho vlastní zákony, jaké vám nikdo nevysvětlí. Tohle se musí zažít. Stejně jako povídání s Ajratem o bytostech ve vašem světě a jejich paktech, co je magicky vážou. To bylo víc, než by ti sdělil jakýkoli briefing. "Dobře za sebou zavři. Démoni klepou na dveře." Její poslední slova, než zmizela. Máchla křídly své magie a nebyla tam. Zůstal po ní otevřený kanál. A ten, když jsi znala tajemství symbolů, se dal snadno zavřít. Prostě je smazat.

Natalja Zacharová - 07. dubna 2012 20:53

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Když Arkána opustila místnost, jako by ze mě najednou ten tíživý pocit spadl. Cítila jsem úlevu na svých ramenou, blažený pocit jako když bych se nechala zabalit do hedvábné deky. Pak jsem si ale uvědomila, že to není žádná deka, že na mě jdou pomalu mdloby z toho, jak dlouho jsem tu s Arkánou stála a krvácela. Podívala jsem se pod sebe, krev už černala, jak zasychala na podlaze. Stejně tak jako proužky krvavé cestičky na mém předloktí. Schovala jsem si křídu od Arkány do kapsy kalhot. Šoupnutím nohy po podlaze jsem vytvořila mazanici, která přetrhala magický kruh a já spěšně vypadla z místnosti. Jestli se mě snažila Olga zastavit, nedala jsem se. Prostě jsem se jí vyškubla a s výrazem “teď mě neser a myslim to vážně jsem pospíchala do pokoje. Musela jsem si utřídit myšlenky. Dát si dohromady symboly a několikrát si je v hlavě promítnout. Vyfotit si kruh mi už nepřipadalo jako dobrý nápad. Porušila bych tím dohodu, kterou jsem Arkáně dala. Později jsem si nechala ránu ošetřit Dmitrijevičem. Řekla jsem mu, co mi Arkána pověděla, jakou pomoc nám dala. Ale o Symbolech jsem zmínila jen to, co mohli vědět. A tj., že nás dostanou tam, kam bude třeba.

Olga Orlovská - 07. dubna 2012 21:08

Všichni jste si ve zbývajícím volnu zařídili, co bylo třeba, přichystali věci na nadcházející cestu. Civil, teplé oblečení, zbraně a nějaké zásoby a další. Spali jste ve společné ubytovně plné paland, ve vedlejší místnosti byla šatna se skříňkami a vašimi věcmi, co jste si do budovy Specnazu přinesli, když vás povolali. Ještě za hluboké tmy, v pět ráno, jak jsem slibovala, byl budíček v mým provedení. Zprudka jsem otevřela dveře, rozsvítila světlo. "Vstávat, ovečky," ušklíbnu se jako vlčice na nevyspalé tváře. Pořád vám pár hodin spánku chybí, ale rozhodně to je lepší než v předchozích dnech. Zavřu za sebou dveře, dojdu k vám i vašim batohům a ztlumím hlas. "Jak jsem říkala včera, máme pár zastávek na vyřízení. Ale podle všeho jsme dostali výhodu času," zazubím se na Zacharovou, mám z toho fakt radost. Nečekala jsem to. Nikdo to nečekal. "Potřebujem se nejdřív dostat do Stalingradu." V první chvíli mi nedojde, že se město dnes jmenuje jinak. Pak mávnu rukou. "Eh, teda Volgograd." Kdo si to má do prdele pamatovat... "Máte tři minuty dát se dohromady. Ty, Zacharová, jen dvě," podívám se na hodinky. "Pak se pusť do díla, soudružko." Rozkaz zněl, že zprvu půjdeme do civilizace, takže bude potřeba civil. Kdo se teda chtěl už večer připravit a spát v oblečení, musel mít na sobě něco normálního a ne uniformu. I já jsem ve svejch obvyklejch hadrech. Potom po každým hodím zabalenej chleba, snídani, kterou bude potřeba sežvýkat za pochodu.

Anton Sergejevič Sokolov - 08. dubna 2012 00:03

Ve zbytku času co nám zbyl na přípravu jsem si nezapomněl zajít do skladu abych si vybral výbavu na nadcházející den. Tentokrát jsem ale hodlal využít možnost k přípravě a vzít si vše potřebné protože šance že v terénu něco najdeme moc velká není. Kromě věcí které mám sebou což jsou makarov s nožem si ještě ze zbrojnice vezmu pár dalších věcí. Skorpiona (Vz 61) se čtyřmi dlouhými zásobníky a tlumičem, tři obranné granáty, klubko nylonové struny, baterku, lékárničku a hodinky s kompasem které si okamžitě dám na ruku. Všechny věci pečlivě složím do batohu a odnesu si je sebou. Na ubikacích si ještě připravím své staré věci ze Sibiře a pak jdu už spát. Druhého dne ráno V noci nespím moc dobře. Což v poslední době není nic neobvyklého. Věděl jsem že to přijde. Vždycky to přijde. Na to se znám moc dobře abych na takové věci zapomněl. Sen začíná jako vždy nejasně. Tentokrát je to obličejem ženy. Z jejího výrazu nic nevyčtu. Ale přesto jí znám. Obličej pobledne a začne se ztrácet. Ženu pak vystřídají vojáci. Je jich hodně ale jednoho z nich poznávám. Vzápětí je střídají jiní ale ten jeden zůstává. Podobně jako když herci mění kostýmy. A všechny je doprovází smrt,strach a krev. Tak to pokračuje dál. Mrtvých přibývá jen jména a obličeje se mění. Mění se i prostředí. Jednou je to les podruhé poušť jindy zase širé pláně. Jenom ti mrtví zůstávají. Na konci snu uvidím Olgu.sleduje mě a mlčí. Vzápětí se vzbudím zrovna když sama vchází. Ráno nás Olga všechny probudí klasickým vojenským stylem. Což znamená vtrhnout dovnitř a rychle vzbudit. ....... alespoň chvilku klidu by jsi mi mohla nechat. Už takhle nemám v hlavě nic jinýho. Ve chvíli kdy uslyším Olgu se pomalu posadím a shazuji ze sebe peřinu. Rukou sahám po noži který jsem večer nechal u postele ale pak toho nechám když zjistím kde jsem. Člověk nemůže být nikdy dost opatrný. A zvyk je železná košile. Ve dveřích uvidím stát Olgu. Má po ránu dobrou náladu. Nemám rád když mě někdo budí ale člověk si na takové věci nezvykne. Přesto nesdílím její nadšení. Posadím se na okraj postele a s přivřenýma očima pozoruji nově příchozí. Na sobě mám jen svoje kalhoty. Zatím co se snažím vzpamatovat Olga mluví. "To máš fuk kam pojedeme. Tak jako tak se tam mluví rusky. A jedem tam s tebou." Takže na tom zas tak nezáleží. Prohodím krátce a promnu si oči. Ostatní jsou jistě už také vzhůru i když na tom budou asi mnohem lépe než já. Já se cítím hrozně. Začnu se oblékat. Svoje věci jsem si připravil večer k posteli takže to netrvá moc dlouho. Batoh si hodím přes rameno a snídani zase do sebe. Olga má podle všeho naspěch. Bohužel ti kdo musí spěchat jsme my. Snad se alespoň cestou ještě trochu vyspím.

Natalja Zacharová - 08. dubna 2012 12:59

Dlouho do noci jsem si něco čárala na papíry. Prohlížela jsem si jednu heraldickou knížku a dělala jsem si různé poznámky. Vše jsem nedlouho po půlnoci zakončila spálením veškerého načmáraného papíru na záchodcích. Oněch pár hodin věnovaných spánku bylo jak plivnutí do řeky. Cítila jsem se jak přejetá a když nás probudila Olga s nakažlivým entusiasmem, za který by se nemusel stydět ani Horst z teleshoppingu, byla jsem nasraná dvakrát tolik. “Sklapni,“ zavrčela jsem si sama pro sebe a vylezla jsem z postele. Nepočítala jsem s tím, že bych si na sebe měla brát vojenské, takže jsem byla v tom, v čem obvykle. Jen spodní prádlo jsem si po sprše vyměnila. Nasoukala jsem se ještě do teplého svetru na zip. Olžinu – Zacharová má dvě minuty – jsem odměnila vztyčným prostředníčkem. “Už vím, kdo prubne cestování portálem jako první.“ ušklíbnu se na Olgu. Vím, že mám teď v ruce jistý trumf a hodlám ji s ním srát dlouho a ještě déle. Nandala jsem si batoh na záda, měla jsem v něm jen dost balíčků cigaret, pak pakl první záchrany, mapu, na které jsou vidět souřadnice a malou knížku s heraldikou. Kurva, budou si o mě myslet, že jsem šprt napadne mě, když to tam všechno soukám. Zrovna tahle knížka jde tak skvěle k mé povaze. Za dvě minuty jsem opravdu nebyla hotová. Trvalo mi to o chlup dýl. Člověka holt občas přemůžou podmíněně naučený věci. Chytila jsem si svačinu. Házíš nám to jako psům, čubko. A usmála jsem se na Olgu. Došla jsem až k ní. “Tak, kdy to budeš chtít vyzkoušet jako první?“ pousměji se. Prsty přejedu po lemu kapsy u kalhot. Křída je tam, kde jsem ji včera nechala. “Budu potřebovat víc kříd. A taky by bylo fajn, kdybychom sebou mohli vzít něco, na co by se dalo kreslit i venku. Třeba kus papíru nebo tak.“ navrhnu jí a pak ještě oznámím, že chci kafe.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 09. dubna 2012 16:26

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Kancelář Při léčení ho poslouchám. Velmi dobře. Je to pravda. Za války to bylo tvrdé. Napadlo mě, že někteří z nás se z toho nikdy nedostanou. Pořád z dálky slyší křik raněných. Zima už neodejde, prožrala se k morku kostí a usídlila se až za temenem hlavy. Válka. Nikdy nekončící rudobílá tma. Jak mi uzdravuje nohu, držím. Tohle mě hodně pomůže. Je to přímo k nezaplacení. Musím být mrštný pomáhat své jednotce. Jsme tým. Každý má nějaké zařazení a já vím, že když se něco pokazí, jsem ten co do toho jde silou. Tesáky a drápy. "Děkuju pane." Kontroluji ránu. Zacharová měla taky jezdce. Nádor. Jistě. Ale co to bude znamenat pro mě? Dostanu se z toho vlastní silou? Pochybuju. Dělá mi to starosti. Nechci umřít takhle podle. Nemocniční postel a přístroje jsou něco jiného než bitevní pole. Tohle mě děsí nejvíc. Bezmoc. Na pár okamžiků zapřemýšlím, jestli se nevykašlat na nějakou podělanou úmluvu. Zachránit se před smrtí takovou, které se bojí většina z nás. Vzdychnu. Oko hledí přímo na Dmitrijeviče. "Vím kam tím míříte. Budu nad tím uvažovat." Zasalutuju. Jak odcházím, ještě se ve veřejích zastavím. Otevřenýma dveřma prochází do kanceláře hluk z chodby. "Jsme postradatelní, pane?" Nedívám se mu přímo do očí. "Stane se něco, když zahyneme nebo z nás dělají naše schopnosti vyjmečné jedince?" Nechci znát odpověď. Nechci vědět, jestli jsme jen položka která se dá odepsat. Přikývnu mu a zavřu za sebou. ...

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 09. dubna 2012 16:42

Ležím na operačním stole. Nemám připoutané ruce ale vím, že je to jako tenkrát. Tohle je ta chvíle, rozhodující moment, který ovlivní z větší části moji osobnost. Nechci. Nechci jim dát to co chtějí. Nesmí to dostat. Škubu sebou na chladném železném stole. Zavrčím. Oči divoce těkají po holé místnosti napůl utopené ve tmě. Tesáky se proměnit chtějí. Zatínám stale lidské pěsti. Dlouho to trvat nebude a já jim odhalím svou pravou podobu. Neví to už o mě? Škubu sebou. Nehty nechutně škrábou po ocely. Někdo vezme ze stolu skalpel. Ruka s ním se přibližuje k mému pravému oku. Zařvu. Na ostří je hákový kříž... Stroboskop u stropu se rozsvítí a málem mi propálí sítnici. Spadnu u operačního stolu. Ne, už to není operační stůl a já se válím jenom v černých boxerkách na podlaze ubytovny specnaz. Ještě jsem politý ledovým potem. Olga má super náladu. Světlo u stropu ztratí na intenzitě. Je to jenom žlutá žárovka. Není času na zbyt. Hned vystřelím na nohy a naučeným pohybem na sebe soukám čisté oblečení. Dneska půjdeme mezi lidi? To může znamenat zpousty potíží. Připnu si dlouhý bojový nůž k pasu a ke stehnu. Kontroluju v rychlosti batoh a za pochodu hryzám do chleba jako hladový pes. Jak míjím Olgu ve dveřích kývnu na ní se žvancem zaraženým mezi zuby. Jdeme na to...

Olga Orlovská - 11. dubna 2012 23:28

"To znělo, skoro jak kdyby to měla bejt urážka," uchechtnu se nad Antonovým zhodnocením situace. Mluví se tam rusky a jedem tam s tebou. Koukám, že se mi ovečky vyspaly do růžova, to bude zase jednou bezva den. Ale abych pravdu řekla, cejtím se poprvé fakt dobře od tý doby, co mi Dmitrijevič hodil na krk tuhle sebranku. Zezačátku jsem se snažila klesat na mysli, ale když se tolik věcí posralo... Jenže teď máme novou naději. Každej. Oni, že to brzo skončí. Já zas... A Aljoša... Věčně jedovatá Zacharová, až si říkám, jestli nepochází někde od Černobylu a ne z Ruska a nekontaminovala se tam už v děloze, mě momentálně nenasere. Reakcí jí je vyzývavej pohled a odfrknutí. Jaga mě vyrvala z mýho světa - vím, jak to mezi světama vypadá. Nic, kde bych chtěla bejt, ale taky nic, čeho bych se tolik bála. Kdo ví, třeba bych to přežila. Oni ne. Takže přinejhorším ji stáhnu s sebou. Založím si ruce na prsou a čekám, až se vzpamatujou. Jak krtci na světle. Bejt ve službě... ještě ve službě... vyskočili by a řvali by "ano, pane", ještě než by se jejich mozek probral. "Pokud vím, papír stačit nebude, musí se do toho dát stoupnout jako do každýho kruhu." Strhnu z jedné postele deku a rozpářu ji, aby byla menší. "Křídy tu fakt nemám, můžeš si pro ně skočit někde ve Stal... Volgogradu. A vem si nějaký pěkný... barevný." Doufám, že jí moje dobrá nálada zkazí den aspoň jak, jak se o to svým zhnuseným ksichtem pokoušela celou dobu, co jsme spolu dělaly. Nad tím, abych s ní vyšla, jsem zlomila hůl.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 14. dubna 2012 13:31

Podle toho o čem si Olga se Zacharovou zasvěceně povídají se bude dozajista kouzlit. Aspoň já si to myslím. Tyhle čáry mi nijak nevadí. Bojím se jenom toho, že to nebude stačit a že se nám to krutě vymstí. Ostatně, Olga musí vědět, co dělat. Tentokrát nejdeme sami, jdeme všichni společně. Kouknu na Antona svím jediným okem. Zrovna si přetahuju pásku přes prázdnou díru. Možná mu chci i něco říct. Omluvit se za havárku automobilu ve sněhové bouři. Za to, jak mi skřet ukradnul lžíci. Je toho víc, co člověk pohnojil. Nicméně stalo se a já omluvu spolknu. Nemělo by to cenu. Anton je dobrým vojákem. Chápe to. Připoutám si dlouhý nůž k noze. Kontroluji vybavení, v rychlosti ještě na sobě upevňuji výstroj a svižným vojenským krokem následuju valkýru. Jestli se něco posere, zalez někam hodně hluboko. "Kdyby se něco posralo, je po nás obou, to ti asi došlo, že?" Zase si mluvíš pro sebe ty starej blázne. Úplně to ve mě hrkne, jak tuhle pravdu zjistím. Nechci aby se ze mě stala blábolající ztracená existence. Musím se hlídat. Doufám v zázrak a to takový, že si moje regenerace s přítomností jezdce poradí. Nejspíš ne. Pomůžeš nám, kdyby šlo do tuhýho? Slyšíš mě vůbec, nebo tam vevnitř chrníš. Na vzdory mému vnitřnímu rozhovoru valím dál podle pokynů Olgy. ...

Anton Sergejevič Sokolov - 16. dubna 2012 19:53

Nechápu kde Olga dnes bere svou dobrou náladu ale troufal bych si tvrdit že jí to nevydrží na dlouho. S tím co se kolem nás neustále děje o tom moc ani nepochybuji. "Ne to ne. Urážky přenechám někomu jinému." Odpovím unaveně. S tím jak pozoruji dění po ránu tak tím někým bude pravděpodobně Natalja. "Co máme v plánu na dnešek?" Zeptám se po chvilce . Pomalu se už vzpamatovávám z nočních můr které jsem tuhle noc měl. Kdo ví třeba mi sdělí něco co mi zvedne náladu stejně jako jí. Po tom všem co se odehrálo se zdá neuvěřitelně v pořádku.Včera div Nikolaje nezaškrtila když zjistila že nemáme lžíci. A když jsme se viděli potom tak taky nevypadala že by měla nějak dobrou náladu. Nikolaj mlčí a Natalja cosi řeší s Olgou. Já nemám na práci nic. Naštěstí se ale nenudím takže jdu v klidu dál a přemítám co jsem si zapomněl včera dát do batohu. Nic mě ale nenapadne.

Natalja Zacharová - 21. dubna 2012 18:28

Podívám se na Olgu stylem máš mě asi za debila? “Nepředpokládala jsem, že tě napadne A4, když se řekne papír.“ začnu se chechtat a když se Olga ujme rozpárání deky, pochechtávám se ještě víc. “No, přinejhorším, až mi bude zima, se tím přikreju.“ vytrhnu jí deku z ruky. “Jdu si dát kafe a pak vám to tam načmárám.“ odseknu, otočím na patě a odejdu. Předpokládám, že se mě Olga nepokusí zastavit, protože ví, že já tohle udělat musím. A kafe do sebe musím nalít kvůli soustředění. Ještě si dám cigárko nebo dvě a pak se na to vrhnu.

Vypravěčka - 21. dubna 2012 19:52

Zářivky na ubytovně poblikávaly a z Olgy sálala blíže nespecifikovaná síla, která vás probrala a vzpružila jako energeťák nebo kafe. Až na Natalju, která to odstínila či pohltila jako černá díra. Tahle věc vás donutila si uvědomit, že vlastně o valkýřiných schopnostech mnoho nevíte. Klasická čarodějka nebyla ani omylem, léčit neuměla (nebo nechtěla)... "Uděláme si výlet po stalingradkejch památkách," blýskla očima a zase popošla sem a tam. Cigárko to bylo jenom jedno, protože Olga nemínila Zacharovou nechat bejčit, jak se jí zachce. Na zemi se pod Nataljinou rukou objevil nejdřív kruh a potom symboly. Připomínaly runy, některé víc, některé míň. Jiné byli složitě spletené. Bylo jich dost na to, abyste se za chvíli ztratili s tím, že snad Zacharová ví, co dělá. Musela nahlížet do nějaké knížky a celkově to zabralo snad dvacet nebo třicet minut, než byl dle ní výsledek uspokojující a dostatečný. Správný? Snad. "Tentokrát se už nesmí opakovat fiasko, co jste udělali s tou Čerenko a tak. Kdyby se něco posralo, sejdem se všichni v docích." Olga vám řekla přesné místo i číslo kontejneru. Zopakovala to ještě jednou, protože to nebyla informace, kterou by bylo vhodné svěřit papíru nebo mobilu, vy jste to po ní řekli znovu, abyste se všichni ujistili, že si to budete pamatovat. "Nejdřív si obhlídneme to místo a potom se budeme tvářit jako turisti. Takže bouchačky si dobře schovejte. Nevím, kde přesně by to mohlo bejt, možná budem muset i dovnitř, což by byl problém. Atlasov půjde první jako průzkumník. Moc se neproměňuj ve psa, pokud to nebude krajně nutný. Jestli ti to nikdo neřek, tak nejsi tak nenápadnej, jak si myslíš. Rozhodně ne ve městě." Bylo to na Nikolajovi. Vyzkoušet, co si pro vás Zacharová nachystala. Ta musela jít jako poslední, takže Olga bohužel nemohla vydat škodolibý rozkaz, aby si to prubla sama.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 21. dubna 2012 20:20

Hledím na ty čáry trochu stagnicky. Doufám, fakt doufám, že to bude fungovat. A že nebudu muset jít první. Čarodějové. Jejich hatlapatla serepetičky, malůvky, anální kolíky. No, ve zkutečnosti je mám v úctě ale kouzlení se vyhýbám. Mám raději techniku, i když moje schopnosti by spíše napovídali o opaku. Jo, přírodní magie, to je něco. To když napadne sníh, změní celou širou dálku kolem vás na bílé moře. Křupe pod nohama, padá a vy můžete... Ten rozkaz byl na mě. Mám složené ruce na hrudi a mlčky sleduju ale jak na mě Olga koukla, skoro sem si nadělal do trenek. Odkašlu si. Svěsím nervózně ruce podél těla a upravím si popruhy na batohu. Kontroluju výstroj, co nejvíc kamufluju...to všechno jenom ze setrvačnosti protože se mi do toho kruhu nechce. Proč pokaždý já. I ve škole jsem pokaždý šel jako první. Prokřupu si klouby, zhoupnu se v kolenou - trochu moc rozcvičování na jedno stoupnutí, jde mit o jak lačnýmu sraní. "Jdu na to. Pozor." Zbytečný Nikolaji. Zbytečný. Všichni sou nedočkavostí nadržený na tvůj velepád na prdel tak se snaž. Zamračím se a rázně vkročím do kruhu. ...

Anton Sergejevič Sokolov - 21. dubna 2012 21:54

Bezva. Takže mě buď neslyšela a nebo mě ignoruje. Ale řekl bych že spíš to druhé. Tohle je fakt dobrý. Není divu že se všechno kazí když nám nic neřekne. Kdyby vynechala ty pitomosti a řekla o co půjde bylo by to hned lepší. Sleduji jak Natalja provádí jakýsi magický rituál nebo něco na ten způsob. Kreslení jí trvá docela dlouho ale všechno vypadá dost složitě na to aby to byly obyčejné čmáranice. Pomalu se mi začne do hlavy vkrádat nepříjemný pocit. poslední dobou se z toho stává jakýsi zvyk že už se tomu ani nedivím. Ne tohle ne. Doufám že to není to na co to vypadá. Jakmile je hotovo vyzve Olga Nikolaje aby šel první. To mě v mém tušení ještě víc utvrdí. Zdá se že se můj instinkt zase trefil. Do háje s tím. Do háje s celým specnazem. "Jestli je to co myslím tak s tím jděte do prdele. " Řeknu při sledování toho co tu probíhá. "Vy si jděte ale já si vezmu auto a sejdu se s vámi radši až na místě. "

Natalja Zacharová - 21. dubna 2012 22:14

“Takže se mi poštěstí uvidět toho vořecha na vlastní voči jo?“ blýsknu pohledem po Nikolajovi. “Máš jako vořech taky jen jedno oko?“ zajímám se. Teď, když můžu upustit od soustředění se na provedení správných čar a vymalování těch správných symbolů. “Mno, snad to bude fungovat.“ řeknu tak, aby všichni měli pochybnosti o správnosti mých kreseb. Už jen tak pro tu srandu, jak budou reagovat. Anton… paráda ústa se mi rozšíří v širokém žraločím úsměvu. První poseroutek, copak, bojíš se umřít? “Si jako myslíš, že na tebe budeme čekat? Jdi si vyměnit posraný spodky a sklapni. Snažila jsem se tu o to správné mojo. Pošleme vočichávače napřed a ten nám dá vědět, jestli to vyšlo nebo ne. Když ne, tak pojedeme autem všichni.“ pokrčím rameny. Vyndám cigáro a zapálím si. Už jen tak z principu, protože vím, že jsem je tímhle všechny nasrala. No co… já tu nejsem od toho, abych udržovala morálku družstva, no ne?!

Olga Orlovská - 21. dubna 2012 22:18

Se založenýma rukama sleduju, jak se Atlasov odhodlává. Je to trochu komický. Jenže pak tok mejch myšlenek přeruší Sokolov. Ostře řezaná tvář vyhasne do zamrzlýho chladu. Co si myslí? Že když se zabýváme kouzlama a čarodějama, že si na mě bude otevírat hubu? Že jenom proto, že moje papíry u armády nejsou zrovna košer, tak že na mě bude zkoušet chovat se jak k civilovi? "Víš, jak dlouho trvá cesta do Stalingradu, Sokolove?" Hned si sama odpovím. "Nějakejch dvanáct hodin. Myslíš, že když my tam budeme v mžiku oka a ty se budeš kodrcat autem, že nám budeš platnej? Leda hovno. Tak tu na mě přestaň držkovat. Pořád platí, že si může demokraticky vybrat, když máme tu demokracii," ušklíbnu se nehezky. "Bu´d budeš držet hubu a krok a uděláš, co řeknu, teda že projdeš tím kruhem, nebo pořád existuje ta první varianta, co jsem ti nabízela na Sibiři. A je víc než pravděpodobná vzhledem k tomu, co všechno víš. To platí pro vás pro všechny." Jsem nějaká učitelka ve školce, nebo co, kurva? Asi si budu muset znovu projít jejich složky a podívat se, kterej velitel je měl. Kdo je proboha pustil do Specnazu. Do našeho Specnazu. Ale už chápu, proč v něm nebyli doteď. Napětí v místnosti zhoustne a tentokrát to není jen mezi mnou a Zacharovou, se kterou se máme rády asi jako had a ježek. Ačkoli musím uznat, že poprvé se na něčem shodnem. Nedá se říct, že bych jí nějak zázračně věřila, ale myslím, že když tím bude procházet i ona - a o to se postarám - že to dělala, jak měla. Jak jí bylo řečeno. To mi prozatím stačí.

Anton Sergejevič Sokolov - 21. dubna 2012 22:47

"Zavři kušnu a dál si maluj." Odpovím Natalje. "Nemám náladu na podobný keci. Nepochybuji o tvých schopnostech ale já tím zkrátka neprojdu." Podle očekávání se na mě teď dívá jako na toho nejhoršího. Ale to je mi úplně jedno. A´t si myslí co chtějí ale můj názor na to nezmění. Vlastně jsem tuhle reakci očekával už ve chvíli kdy jsem se to rozhodl říct. Olga pěkně zuří. Asi tak jak by se od ženské s její povahou dalo očekávat. Rázem se dobrá nálada vytratí a je tu zase ta stará Olga. Taková jakou si jí pamatuji z našeho prvního setkání. "I tak bych vám tam k ničemu nebyl."To nedokážou udělat nic bez špetky kouzla? Pak se překvapivě zmíní o volbě kterou mi dala tehdy když jsme se poprvé viděli. Už tehdy mi bylo jasné že někoho takového mít rád asi nebudu. "Fajn." Odpovím klidně bez jakékoliv známky nadšení. "Chceš půjčit mojí nebo si vezmeš svojí pistoli?" Bágl si položím k nohám a čekám jak si vybere. Tak to vypadá na konec.

Natalja Zacharová - 22. dubna 2012 18:00

Založím si ruce křížem na prsou, v klídku si dokuřuji cigaretu, a sleduji, jak se Anton ošívá. Hledá ve své hlavě tisíc a jednu výmluvu, proč nevstoupit do toho kruhu. Ale notak, je to stejně bezpečný jako Always Když ale Anton skončí, pro mě, sympatickou větou, není nač otálet. “Tak jo, jdem na to.“ přistoupím k němu tak rychle, že nebude mít možnost reagovat dost rychle. Samozřejmě, že zbraň nechám v pouzdře. Jsou i jiné možnosti, jak toho nasral-jsem-si-do-gatí uzemnit. Rozpřaženou dlaní, výbojem elektřiny, mu věnuji letmý pohlavek, který by měl ale mít jisté (řekněme utišující) účinky.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 23. dubna 2012 10:50

Zarazím se v půli kroku. Co? To snad ne? Otočím hlavou k Antonovi a hodím na něj přívětivý obličej jak jen to s jedním okem jenom jde. Chci mu toho říct hodně. Ať už na uklidnění nebo ho zasypat uštěpačnými poznámkami. Nevím kde začít. Vyslechnu Olgu. Svěsím hlavu. Sory kámo. Ale proti nadřízeným nepůjdu. Přímý rozkaz je pro mě svatým protože vím, jaké to je, když se rozkazy neposlouchají. Končí to rozstřílenou jednotkou a výčitkami. "Antone, je to bezpečný. Půjdeme tam všichni, Zacharová taky takže nevidím důvod proč by to neudělala svědomiťe." Pokynu mu k sobě, aby mě hned následoval. Otočím se zády a zase nakročím. Rozhodně, sebejistě... Zacharová udělá co udělá a já si nemůžu pomoct ale zase sebou škubnu. Jenže nemůžu jí v tom vránit. Antona tam budeme potřebovat, ať si nemyslí, že ne. Takže s ní souhlasit. "Tak co sakra, už můžu jít, nebo si tu ještě někdo uchčije do pemprsek?" Vzdychnu. Upravím si rázně bundu a teď už vážně vkročím do kruhu... ....

Olga Orlovská - 23. dubna 2012 17:08

On si myslí, že to neudělám. To mě pěkně nasere. Měla bych mu rozmáznout hlavu kladivem, ale pořád ve mně zůstává špetka rozumu, kterej říká, že by mě pak nepochválili, kdybych jim tu vymalovala krví. Ne že by mě bolelo, kdo by to pak uklízel... Co se boje týče, moje reflexy jsou trochu nelidský. Ještě než dokončím svoji myšlenku ohledně krvavýho bordelu a Anton řekne pistoli, už čumí do hlavně v mý natažený paži. A asi právě proto si nevšimne toho okamžiku, kdy se k němu Zacharová rychle přiblíží a vlepí mu facana. O vteřinu dřív, než zmáčknu kohoutek, takže se Sokolov sesune k zemi, ale ne mojí vinou. Kulka se zareje do stěny za ním. Trochu skloním ruku se zbraní, o krok ustoupím a namířím ji na ležícího Antona. Chvíli to vypadá, že ho prostě střelím do zátylku, jak se mi malátně, jako slepý kotě, válí u nohou, ale pak zafuním, pistoli zajistím a využiju toho, že elektrickej výboj mu trochu pocuchal mozkový vlny. Jednou rukou drapnu Atlasova těsně před tím, než udělá osudnej krok, popadnu Sokolova za límec jako štěně a doslova ho prohodím portálem. A dá se tušit, že tímhle jsem s ním asi neskončila. Kdo ví, co ho čeká na druhý straně? "Toliko k neprojdu tím. Už jsem si myslela, že se historie bude opakovat. Jak u Stalingradu. Před náma Němci, za náma hoši z tajnýho, a kdo se otočil a nechtěl jít dál, dostal kulku. Asi to bude vskutku magický místo, že na něj lidi i po letech reagujou takhle," řeknu s křivým úsměvem, kterej se za pravej úsměv moc považovat nedá. Všimnu si, že některý znaky z obvodu kruhu zmizely. Zaplály, jak Sokolov procházel, a pak se prostě vymazaly. A protože po něm nezůstaly žádný kouřící boty, asi to bude bezpečný. Jen nevidíme, co z něj je na druhý straně. Nechám Zacharovou domalovat chybějící a pošlu tam Nikolaje s Antonovým báglem a rozkazem, že jestli se bude vzpírat, má ho prostě střelit do kolene. Anebo kamkoli jinam. My se Zacharovou budem procházet jako poslední. "Nějak to mezi váma zajiskřilo," neodpustím si, když jsme za chvíli a snad jen na chvíli zase samy.

Vypravěčka - 23. dubna 2012 17:36

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton Myslel sis, že je konec. Olga nevypadala, že planě vyhrožuje, namířila ti do ksichtu pistolí a prst se jí posunoval ke spoušti. Bolest, která tě zachvátila, že donutila k úvaze, jestli takhle teda vypadá, když ti někdo prostřelí hlavu. Ještě chvíli člověk vnímá, výstřel se ozval... Ale asi to nebylo ono. Nikde krev a pořád jsi byl živý. Ne, vše nebylo v pořádku. Válel ses na zemi, malátně pokyvoval hlavou a tělem ti projížděla zimnice i mravenčení, síla se z údů vylila a utlumila veškeré emoce. Někdo tě zvedl. Před očima se ti mihly křídové šmouhy symbolů. Tma. Ledová tma, kde jsi bez dechu setrval několik vteřin. Že by tohle byla už smrt? Ležels tam zabořený ve sněhu jak dlouho. No, jak dlouho? Tělo pomalu přicházelo k sobě a nad tebou byly holé větvě stromů. Připadal sis lehce zmatený. Co se stalo předtím? Měli jste jít na akci...

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 23. dubna 2012 17:45

Hledím na to jako na divadlo. A dá se říct, že s tím, co udělali Antonovi, souhlasím. Plně souhlasím. Nevím, co ho to napadlo, takhle se vzpírat. Vždyť ho potřebujem. Jenže podle jednání Olgy nestrpí ve skupině žádnou anarchii a i tak by nás prostě popravila. Jsem si toho vědom. Když semnou škubne zpět, mám trochu strach, co jsem zase podělal já. Uklidním svůje svědomí, když prohodí Antona portálem. Na druhé straně se uvidí, jestli Zacharová umí kreslit nebo ne. Nabiju zbraň. Vsunu jí zase zpět, zajištěnou a schovanou. "Rozkaz." Jasně, nezastřelil bych ho ale když bude dělat vofuky, koleno to schytá. Lepší než aby Olze zase ruply nervy. Navíc, jsme tým. Ušklíbnu se a rozhodně vstoupím do portálu. ...

Vypravěčka - 23. dubna 2012 17:57

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Jakmile Zacharová namalovala další symboly, což už trvalo kratší dobu než prvně, polovinu už jich měla, vstoupil jsi do portálu. Vcucla tě tma. Jako ve vesmíru, jen tam nebyly nikde hvězdy. Zkusil ses nadechnout, ale plíce odporovaly. Takhle jsi, lapaje po dechu, zůstal několi vteřin, než tě to doslova vykoplo z toho podtlaku. Vyplopýtal jsi do sněhu s Antonovým báglem v ruce kousek od zmíněného, který trochu letargicky ležel v závěji. Byli jste v nějakém hájku. Z dálky doléhal ruch města tlumený stromy a vzdáleností. Byla ještě tma, která ale věstila brzké svítání. Aljoša celou dobu mlčel, ale věděls, že poslouchá, když do vás Olga nějakým způsobem svou bojovnou aurou vlila trochu povzbuzení. V Antonově případě to asi přehnala, protože místo vzpruhy se pustil do rebelie. Kdo ví, jestli to dělala schválně, nebo bezděčně? Kdo ví, jaké jsou schopnosti valkýry, bojovnice? "Dobře jsi udělal. Sestřička je prudká, ale spravedlivá. A v takovým případě se prostě neodmlouvá. Dobře ho hlídej a drž při ní aspoň ty. Nevím, co se stalo, že jí Dmitrijevič vybral takový lidi. Kdysi to tak nebývalo. Sám to musíš vědět..." Tentokrát se ti nezjevil, tohle bylo mezi vámi. Věděls, že jeho názor na Antona není dobrý. Kdo by se divil po tom, jak se k němu choval...

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 23. dubna 2012 22:09

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Zatnu zuby. Padnu jedním kolenem do sněhu a zaskučím. Pak zvednu hlavu. Zaostřím svím jediným okem do tmy. Moje schopnosti, díky za ně. Čich mi pomůže lépe se zorientovat v bílé tmě. Kontroluji Antona. Jsem v naprostém tichu, jelikož Čerenko může být kdekoliv. Přesně jak říkalo vedení. Je pokaždé o krok napřed. To se mi nelíbí. Ale být pořád ve střehu...je to jako na frontě. To mi chybělo. Díky. Pochvala není na místě, jezdče. Na mnoho z těch rozkazů nejsem hrdý. Jenom vím, nebo spíše tuším, že Olga ví co dělá. A fakt, že nemáš v lásce Antona mi taky připomínat nemusíš. Vzdychnu a vypustím oblak bílého mráčku do zimy. Promiň. Omluvím se za příkrost. Když mi do hlavy stoupne adrenalin a dostanu se do akce, není semnou řeč. Vyrazím do sněhu. Poslechnu Olgu a nepřeměním se. Přikrčeně brázdím perimetr, doběhnu tak deset, patnáct metrů od místa, kde mě portál vykopl a prudce zabočím doprava. Okolí sonduji v kruhu, valím se závějí po směru hodinových ručiček. Doufám, že mi noha srostla dobře protože nehodlám myslet na nějaké bývalé zranění. Čuchám, stopuji. Napůl rozrývám nosem zmrzlý sníh, napůl větřím vzduchem. Chci průzkum dokončit dřív než přijdou ostatní. ...

Anton Sergejevič Sokolov - 24. dubna 2012 17:06

Po průchodu Všude kolem je tma a zima. Jsem mrtvý? Nepatrně pohnu rukou. Pak druhou a následně i hlavou. Žádná bolest. Jen ta nepříjemná zima. Stále váhající co se stalo se posadím. Promnu si oči a rozhlédnu se. Pořád ta stejná tma. Jakmile si oči ale trochu na tu tmu zvyknou a přizpůsobí se jí začnu rozeznávat některé obrysy. Stromy, sníh, hvězdy. Nezdá se že bych byl mrtvý. Cítím se živý ale jsem zmatený. Naprosto netuším kde jsem ani co se děje. Zvednu se ze země a rozhlédnu se kolem. Dobře tak jakého je dnes......netuším...... bezva. Pokud si vzpomínám Dmitrijevič nám dal nějaký úkol. Kde jsou ale ostatní? Během chvilky něco zaslechnu. Nevím jak to popsat. Jedno vím ale jistě. už tu nejsem sám. Sáhnu po pistoli ale u pasu ani jinde žádná není. Sakra. Jediné co sebou stále mám je můj nůž což je lepší než nic. Okamžitě ho vytáhnu a čekám co se bude dít. Čekám přikrčený na místě a nehýbu se. Poslouchám čísi kroky ve sněhu a čekám než spatřím kdo to je. Nakonec ho poznám je to Nikolaj. Být tu mlha a nic neříct tak kdo ví jestli by to dopadlo takhle dobře. "Taky jsi mohl něco říct. Jak poznat že nejde někdo jinej." Řeknu po chvilce ticha Nikolajovi který by mě měl už podle hlasu snadněji najít.

Natalja Zacharová - 24. dubna 2012 17:51

Mno, upřímně jsem nečekala, že tohle Olga udělá. Namířená zbraň do tváře byla dobrou volbou, aspoň se Anton zaměřil na něco jiného, než na mě. Ale když pak kulka prolétla nad padajícím Antonem a před mým nosem, s dost překvapeným výrazem jsem se otočila na Olgu. Co to kurva děláš?! zuřím a proklínám jí pohledem. O takhle srabáckou smrt nestojím. Nechci zdechnout kulkou. Jen to ne. Zhluboka se nadechnu, zavřu oči a představím si, že tohle všechno byl jen zlý sen. Sen, který ale Olze nezapomenu a při první vhodné příležitosti jí to hodím do ksichtu. Anton proletí portálem. Hmm, takže není třeba aby tam stál. Prostě se jen musí tělem dostat do toho kruhu… vtipné. uchechtnu se. Můj pohled sklouzne k symbolům, které se začaly vytrácet z kruhu. “Doprdele, sem´nečekala, že to bude mizet.“ nahodím kyselý obličej a dokreslím symboly tam, kde před chvilkou ještě byly. “Mno, tak to bude asi balíček kříd.“ odpovím si sama napůl sobě a už jen sleduji, jak se Vořech chystá do kruhu. Opravdu poslouchá jak pes… A pak jsme zbyly jen já a moje BFF. Když začne poznámkou o jiskření, znuděně a přešle se na ní povídám a zvednu obočí. To jako vážně? Jiskření… “Mno, jsem celá jiskrná do Antona.“ odseknu, protože jinak bych jí za to musela dát pěstí. Pohledem sjedu do kruhu. “Tak dělej, ať to mám za sebou.“ vyzvu Olgu ke vstupu do kruhu. Sama si nervózně žmoulám křídu, ze které zbylo něco málo přes polovinu, v dlani a přemýšlím, jaké to je. To mě to jako rozloží a pak složí? Nebo zkopíruje? Budu u toho blejt, jak to bývá v telce? No a když domaluji svůj kruh, vkročím i já. Mno, upřímně jsem nečekala, že tohle Olga udělá. Namířená zbraň do tváře byla dobrou volbou, aspoň se Anton zaměřil na něco jiného, než na mě. Ale když pak kulka prolétla nad padajícím Antonem a před mým nosem, s dost překvapeným výrazem jsem se otočila na Olgu. Co to kurva děláš?! zuřím a proklínám jí pohledem. O takhle srabáckou smrt nestojím. Nechci zdechnout kulkou. Jen to ne. Zhluboka se nadechnu, zavřu oči a představím si, že tohle všechno byl jen zlý sen. Sen, který ale Olze nezapomenu a při první vhodné příležitosti jí to hodím do ksichtu. Anton proletí portálem. Hmm, takže není třeba aby tam stál. Prostě se jen musí tělem dostat do toho kruhu… vtipné. uchechtnu se. Můj pohled sklouzne k symbolům, které se začaly vytrácet z kruhu. “Doprdele, sem´nečekala, že to bude mizet.“ nahodím kyselý obličej a dokreslím symboly tam, kde před chvilkou ještě byly. “Mno, tak to bude asi balíček kříd.“ odpovím si sama napůl sobě a už jen sleduji, jak se Vořech chystá do kruhu. Opravdu poslouchá jak pes… A pak jsme zbyly jen já a moje BFF. Když začne poznámkou o jiskření, znuděně a přešle se na ní povídám a zvednu obočí. To jako vážně? Jiskření… “Mno, jsem celá jiskrná do Antona.“ odseknu, protože jinak bych jí za to musela dát pěstí. Pohledem sjedu do kruhu. “Tak dělej, ať to mám za sebou.“ vyzvu Olgu ke vstupu do kruhu. Sama si nervózně žmoulám křídu, ze které zbylo něco málo přes polovinu, v dlani a přemýšlím, jaké to je. To mě to jako rozloží a pak složí? Nebo zkopíruje? Budu u toho blejt, jak to bývá v telce? No a když domaluji svůj kruh, vkročím i já.

Vypravěčka - 30. dubna 2012 10:35

Všichni jste prošli portálem, který vás z temného nebytí vyplivl do temného bytí. Byla ještě tma, okolo jste rozeznávali holé stromy a někde v dálce slabou záři nad městem od pouličních lamp. Každý se objevil trochu jinde, ale vše to bylo v okruhu deseti metrů. Možná pojistka, abyste se nezhmotnili na sobě, možná Nataljina nepřesnost. Kupodivu se zatím nedostavily žádné vedlejší účinky. Akorát každý, kdo se objevil, chvíli lapal po dechu, protože chvíle v studeném vzduchoprázdnu se zdála delší, než by kdo čekal. Předposlední se objevila valkýra a po ní Zacharová. Olga neustále pozorovala Antona, asi, protože ve tmě jste nebyli sto rozeznat ani to, jak se kdo tváří, natož kam se dívá. Ale zapínat baterku a víc tak na sebe upozorňovat bylo zbytečné. Nikolaj krom pachu města nic nenašel. Na obyčejné lidi bylo moc brzo, někteří jezdili akorát do práce tam v dáli po silnici, a na mládež, co by se opíjela v lesíku, bylo už zase moc pozdě - anebo se ztřískala jinde. Seřadili jste se do lajny s rozestupy, kdybyste přece jen na někoho (nebo něco?) narazili a postupovali jste směrem, který určila Olga a který se ukázal jako východ z hájku. I když byla tma, věděli jste, kde jste. Na tohle místo se nezapomíná - a to byl účel. Mamajevova mohyla, rozsáhlý memoriální komplex na kopečku u Stalingradu, připomínal památnou tuhou bitvu právě o tohlě město, která se konala od podzimu 1942 do zimy roku 1943. Ačkoli jste ze školy byli již dlouho, vytanulo vám to na mysli. Nejen proto, že jste tu všichni bez výjimky byli kdysi se školou a ten zážitek byl prostě... monumentální. V tomhle jsou Rusové dobří - aby udělali dojem něčeho velkolepého. Sama za sebe mluvila gigantická socha Matka vlast volá, 85ti metrový kolos, který se tyčil na samém vrcholu pahorku. Od silnice naproti ní, daleko dole, vedlo k samotnému památníku 200 schodů, prý aby každý připomínal, jak dlouho ten masakr trval. Vevnitř v památníku hořel věčný oheň, stávala tam čestná stráž. Ano, čestná stráž, u toho se možná někdo zarazil. Ta tam byla přes den, ale je tam i v noci? Když tam neustále hoří oheň, střídají se vojáci i teď? Nebo je tam pusto jako u Leninova mauzolea... Vy jste se vynořili z lesíku z opačné strany, než kolem Mamajevovy mohyly vedla silnice, na jeho vrcholu, protože mnoho metrů před vámi se tyčilа nasvícená Matka vlast. Komplex měl sice mnoho soch, budovu s tím věčným ohněm a po stranách hájek, ale jeho hlavní cesty byly na planině. "Nevím přesně, kde by to mohlo bejt," přiznala pak šeptem Olga, když jste se skrývali mezi posledními stromy. "Hledáme něco, co patřilo Aljošovi. Něco, co je spojeno s Jezdci. Myslím, že to určitě poznáme, až na to narazíme." Nepochybovali jste o tom. Každý z vás byl v přímém - ať už blízkém nebo méně blízkém - kontaktu s Jezdci a jejich magický otisk byl nezapomenutelný. Nehledě na to, že jste jednoho měli hned u sebe. Ač se na to dalo snadno zapomenout, jelikož Aljoša neměl potřebu se projevovat a Nikolaj o něm nemluvil. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se vás Jezdec pokoušel skrz vlka zradit. Zatím... "Tuším, že by to mohly být buď jejich zbraně..." "Nebo kus nás," dodal šeptavý, vzdálený a přitom jasný hlas charakteristický pro přízraky Jezdců. "Ale je to dobrá úvaha, sestřičko, že to ukryla zrovna tady. Bitva o Stalingrad byla poslední, které jsme se zúčastnili, než nás..." "Odchytili," doplnila ho tiše Olga. "A taková památná místa plná emocí, místa, kde je smrt a vsáklá krev, mají dost síly, se kterou se dá pracovat na ochranných kouzlech. No, nejen ochranných." "A bitva o Stalingrad.... a kurva... Jestli tu nechala dáreček, tak to bude sakra silný přivítání, to nám chceš říct, Aljošo?" Nejasný zelenkavý obrys postavy, co stála těsně vedle Nikolaje, přikývl. "Buďte opatrní. I kdyby tu matka nebyla, tohle místo je protkané magií krve zemřelých a jejich nenávisti, lidskou ústou i smutkem. Zkuste na chvíli odhodit ty klapky na očích, co máte, a vnímat svět jako čarodějové. Tím šestým smyslem, jak tomu říkáte." Matka vlast volá - pohled z Náměstí hrdinů Žal matky (nalevo dole od Matky vlasti) Stěna s posláním potomkům Věčný oheň v Sále vojenské slávy Virtuální prohlídka celého komplexu

Natalja Zacharová - 30. dubna 2012 19:03

“No super ne?“ rozhlédnu se po okolí Stalingradu, kde jsem se právě „vynořila“. Portál fungoval jedna báseň a já mám o to větší radost, že jsem to nezvorala a že všechno proběhlo tak, jak mělo. Bod pro mě. Přesunuli jsme se stranou, do křoví. (wou) “Je super, že hledáme něco, co nevíme, co je a hledáme to tam, kde nevíme, jestli to je.“ odpovím přidrzlým tónem hlasu Olze při její rozpravě s Aljošou. Opět si vyměníme krátké, o to více ale výstižné, pohledy. Dál už to ale nekomentuji a spíš poslouchám. Z Aljoši vypadne pár dobře míněných rad. Takže je to tu magicky podminované. Super! Dnešní pracovní den nemůže začít líp Ale přesně jak řekl Bílej, tak udělám. Někde uvnitř sebe najdu svou magickou esenci. V posledních pár dnech jsem o ni pečovala víc jak o své oko v hlavě. Heh… vtipný, jak by o to asi pečoval Atlasov uchechtnu se sama pro sebe. Z kratičkého vyrušení se navrátím zpátky do koncentrace. Nevím proč, ale myslím si, že mi to půjde líp, když zavřu oči. A pak tlačím… tlačím, tedy… se soustředím, soustředím!

Anton Sergejevič Sokolov - 02. května 2012 08:49

Zkontroluji si batoh který sem přiletěl společně s Nikolajem. Všechny věci by v něm měly být a nic se jak se zdá neztratilo. Vše nechám uvnitř a prozatím nic nevyndávám. Nedlouho po nás dorazí i zbytek naší skupiny. Olga nám za krátko vysvětlí náš úkol zde. Je to krátké a ne moc přesné. No jo co se dalo čekat. Kdyby věděli co hledají tak už by pro toho poslali někoho dřív. Nejlépe to vystihla asi Natalja. Za okamžik se k rozhovoru připojí i jezdec který se doposud nijak viditelně neprojevoval a tiše naslouchal. Ani od něj jsme nezjistili nic konkrétního. Je ale dobře že se snaží pomoci. Bitva o Stalingrad..... krev.... smrt... bolest. "Pořád lepší a lepší." Myslím že si tu užiju dost zábavy. A to jsem myslel že jediné místo s esencí smrti bude mauzoleum. Jezdec nám dá i pár rad jak hledat ale mě podobné rady nejsou k žádnému užitku. S nikým se o tom nehodlám přít ale je to prostě tak. Vnímat jako čarodějové? Ne děkuji zkusím to po svém. Tohle už dělám dlouho a doposud to fungovalo spolehlivě. Tak není důvod přestávat stopovat tak jak jsem byl zvyklý. Stačí hledat něco co vyzařuje obzvláště magické vzpomínky a nebo něco co bude klást odpor. A pokud mě nezabije dřív atmosféra tohoto místa tak by neměl být problém to najít. Potom zkusím jak to tu vypadá. Snažím se zachytit jakoukoliv zajímavou nebo magickou vzpomínku. Moc do hloubky nechodím a t hlavně kvůli svému bezpečí. Mimo to také hledám místa která se budou bránit. No tak a teď jsem jak detektor kovu. Schválně co najdu. I přes to musím ale pracovat jinak než ostatní a pohybovat se. Práce na větší vzdálenost mi nikdy moc nešla.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 07. května 2012 20:42

Vyjdeme z hájku a já na chvilku strnu. Matka vlast. Z toho monumentu mi běhá mráz po zádech. Naskakuje husí kůže. Někdy je neuvěřitelné, co lidi vytvoří. Vydechnu. Připojím se k ostatním a pokorně procházím komplexem. Chtěl jsem položit Aljošovi pár otázek, v tom mi v hlavě zašumělo a vedle sebe zacítím jeho přítomnost. Skoro hmotnou, dalo by se říct. Zelený obrys postavy mi připomíná, jak moc může být magie nebezpečná. Olga to ví taky. Snad nás nenavedla do pasti. Ne jen nás, i sebe. Ale přeci jen, je to posvátné místo. Jak radila, tak učiním. Zavřu oči a spolehnu se na svůj čich. Otevřu mysl. Jezdec naznačuje, že předmět bude vyjmečný. Odkryje se to samo, to mi je jasné. Zkusím se odpojit od ostatních (přesto zůstávám v dosahu) a s bázní stoupám po schodech k obrovské soše. Přikrčeně se plížím polotmou, stíny tančí na zdích a já čmuchám nejen magický předmět ale i člověčinu. Jsem přece zvěd. Ruku držím na dlouhém bojovém noži. Musel jsi s bratry zažít mnoho. Osobně bych nepřežil po tom všem, nekonečné vězení jaké postihlo jezdce. Nedokážu si představit, jaké to je bez svobody. Specnaz je jiné. Vím, že oni ví. A já vím, že mi dají prostředky k tomu abych mohl vědět. Koukám za rohy a pokud je u cesty nějaká zídka, krčím se spíš u ní, jinak napůl poklekávám. Třeba najdeme způsob jak tě osvobodit. Víc než se vybavovat s jezdcem raději kontroluju okolí. A taky hledaní magického předmětu možná přenechám Antonovi. To je náš "mág". Já jsem tu na něco jiného. Svím nosem chráním jednotuku. ...

Vypravěčka - 09. května 2012 13:04

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj, Natalja Řídili jste se tím, co vám Aljoša prozradil. Vyšli jste do zákrut komplexu, zprvu lehce oslepeni osvětlením, které bylo pro vaši akci nepříjemné. Asi jako by vás doma přepadl pocit, že vás někdo sleduje nahé. Stačilo se v hlavě (nebo v duši?) dotknout té esence, kde se skrývala vaše magie. Lehce ji poškádlit, nechat ji proniknout do očí. Slabší povahy by asi zařvaly. Zaječely hrůzou. Protože celý pozemek památníku byl pokryt zástupem mlčenlivých duší. Postávaly u vytesaných stěn vojáků, u jejich sousoší. Postupně, jak jste procházeli, se vytrhli ze svého mrtvého zamyšlení, z truchlení?, a zvedali hlavy od rozjímání nebo prosté lhostejní existence. Otáčeli se za vámi, ve vyhaslých, znetvořených tvářích zahořela jiskra zájmu. Věděli, že je vidíte. A to je upřímně překvapilo. Pomalu k vám přistupovali, pořád mlčky, tak na metrovou vzdálenost a s vlažnou zvědavostí na vás nahlíželi. Nechávali vás však projít, chumel se pohyboval společně s vámi. Nebyli tam jen vojáci. I ženy, děti. Nebyli tak jasní a zelenkaví jako jezdci. Neměli sílu jako oni, tohle byly duše uvízlé mezi světy. Snad proto památník vzbuzoval tolik emocí.

Vypravěčka - 09. května 2012 13:17

Vydali jste se hledat to něco. Nikolaj a Natalja se na okamžik zarazili, jezdec zase zmizel do své chodící schránky. Olga se v jednu chvíli taky zastavila, ostře se nadechla a zaraženě se rozhlížela kolem. "Kdybyste neprodali duši svýmu Bohu, mohli jste bejt ve Valhalle," zaslechli jste ji mumlat. Na Antona padl podivný pocit, ale vzhledem k tomu, že on se zabýval vzpomínkami, ho to na tomhle místě asi moc nepřekvapilo. Byla tu kolektivní vzpomínka, dost silná, velkého zármutku nad tolika mrtvými. Na to se nepotřeboval ničeho nedotýkat. Opravdu to bylo jako procházka minovým polem. A to nejen pro něj. Tohle nebylo místo vykonstruované jedním mágem, sem se otisklo tolik lidí, že to tomu dodalo sílu. A co teprve ta prolitá krev a nenávist, o které mluvil Jezdec... Jak magie místa pronikala do vašich cév, začal se ten chaotický nápor třídit. Zvykali jste si na ten divný pocit, jaký obyčejní lidé nezažijí, na zmatek, který neuvidí. Vycházelo to od stěny s poselstvím potomkům. Tam, kde byla vyrytá hesla a, jak jinak, Lenin. Bylo to vlastně snadné najít. Ten zelenavý, sice už hodně matný, otisk. Natalja a Nikolaj ho poznali okamžitě. Jako když na vás na ulici křikne známý hlas. Anton postupoval pomaleji, opatrně tančil mezi tíživými vzpomínkami. Nebylo jednoduché letmo se jich dotknout. Smutek stahoval ke dnu jako kámen. A na světě bylo dost lidí, kteří prostě chtěli, aby byl smutný i jiný jen proto, že oni taky truchlili. Proto se Anton musel déle vymotávat z jejich osidel.

Vypravěčka - 09. května 2012 13:23

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vzpomínka na mrtvolnou zeleň mlhavých přízraků se k tobě přikradla od zdi s poselstvím potomků. Táhla se jako zelená stuha až k tobě. Nechal ses jí vést, nechávaje za sebou sosouší podél cesty k Matce vlasti. Měls tu zelenou stuhu za jakousi metaforu oné vzpomínky. Nic zvláštního. Dokud tě nezačala omotávat. Opatrně ohmatala tvoji hlavu zevnitř. Jiný by to možná nepoznal, ale mozek naladění na vzpomínky ihned zařval to jméno. Ajrat! Říkali, že se jen tak nevzdá. A jestli jste na místě, kde je něco, co by mohlo Aljošovi pomoct, jistě je tu stejná věc, co pomůže i Černému Ajratovi... Jezdec byl kupodivu vytrvalý a houževnatý. I když z něj zbylo méně než z Aljoši, tepala v něm syrová touha po životě, zvířeckost, se kterou bojoval i o svou mlžnou existenci. Nalepil se na tebe jako upír, využívaje toho, že jsi oslaben Nataljiným výbojem a tíhou vzpomínek. Slastně zamručel, když do sebe vsál trochu života, zatímco tobě měkla kolena.

Natalja Zacharová - 09. května 2012 16:18

Duchové u památníku se začali objevovat zlehka. Jako když vám mlha pomalu odkrývá schované tajemství. Čím víc se jich objevovalo před námi, tím víc jsem byla fascinována smrtí, která zde řádila jak příznačná černá ruka. Na mé tváři se objevil úsměv. Spokojený, úlisný úsměv někoho, kdo se tím pohledem kochá. Bylo mi jedno, jestli mne uvidí i Nikolaj, bylo mi jedno, co si o mě v tu danou chvíli pomyslí. Mě se tady líbilo. Nechala jsem několik duchů přiblížit se ke mně natolik, abychom si mohli vzájemně vyměnit lehký dotek energií. Nemůžeme se přeci dotknout, ale můžeme se oťukat. Tak takové je to na druhé straně? Jeden z duchů ode mě kvapně odplul, což byl pro mě víceméně impuls k tomu, abych taky vyplula. Zelenavý opar byl na jednom místě, u stěny budovy. Podívala jsem se na Nikolaje a naznačila mu směr, kterým bychom měli jít. Pak se tam vydám.

Anton Sergejevič Sokolov - 09. května 2012 19:51

Všechny vzpomínky z noci v mauzoleu se mi vrací zpátky a celkové situaci moc nepomáhají. Nechám se vést mrtvými, jejich příbuznými a spoustou citů. Všechna tahle místa jsou stejná. Jsou jako hustá bažina ve které člověka chytí a pomalu ho stahují sebou. A když si nedá pozor tak utone. Nikdy není snadné se v takových místech přebývat byť jde jen o krátkou chvíli. Člověk stále balancuje na hranici silné vůle a šílenství. Teď jenom vědět kde jsem já. O ostatních už nevím. Ztratil jsem je nějak z dohledu a zabral jsem se do toho co dělám že jsem se ani nenamáhal s jejich hledáním. Na něco jsem narazil a tak sleduji stopu. Nevšímám si hlasů kolem sebe ani křiku dávno mrtvých lidí. Vzpomínka se ale za chvíli změní a začne se chovat jinak než by se dalo od vzpomínky čekat. Je živá. A Potom to ucítím. Poznám když se mi někdo vrtá v hlavě a dělá tam co nemá. Na to znám svojí mysl dost dobře abych si toho nevšiml. Je ale nade mnou ve výhodě. Využil momentu překvapení v ten nejvhodnější okamžik což se na mě dost podepsalo. Cítím jak mi nohy slábnou jak dál parazituje. Nehodlám ale aby pokračoval. Pokouším se mu vzdorovat jak jen můžu. "Pokaždé když potkám někoho jako jsi ty tak mě začínáte všichni štvát a je mi fuk jestli je to mág nebo přízrak. " Řeknu černému. "A jestli toho okamžitě nenecháš tak si tě podám." Co teď? Postavit se mu nemůžu. Alespoň ne v rovném boji. Pořád můžu sáhnout po pistoli a připravit ho o jídlo ale to si nechám až jako rezervní možnost. Musím vydržet. A potom ho zabít. Bráním se a hledám zdroj toho všeho. Někde teď přebývat musí. Potom mě napadne vyzkoušet tohle místo tuhle past skutku a smrti. Když je na mě napojený tak by to třeba mohlo jít. Třeba to jako duch bude vnímat stejně jako já. Následně vyzkouším jestli nějak půjde všechny ty negativní myšlenky co mě tíží poslat jemu. Vážně ale netuším co se stane tak doufám že to nakonec vzdá sám.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 12. května 2012 00:50

Jdu opatrně. Našlapuju lehce a s takovou bázní, že by se za to nestyděl ani tanečník probíhající pozvraceným nočním městem. Hledím jim do tváří. Těm, kdo truchlí. Tak nějak jsem z tohohle místa cítil podvědomou bázeň, ale tohle je tak nečekané, že mi stávají chlupy na zádech. Mám zatnuté čelisti, když procházíme kolem soch. Duchové vyplouvají odevšad. Jsou za stromy. Ve vodě, vznášejí se nad hladinou. Hledím na vyrytý obraz Leninovy hlavy. Tohle bude klíč. Možná značka. Vzkaz nebo jenom náhoda. Už od začátku jsem uvažoval nad tím, proč zmizelo zrovna Jeho tělo. Třeba je v něm zvláštním způsobem přenesen žal i oddanost z každého z nás. Zavětřím. Vzpamatuju se a švihnu pohledem zpět. "Anton." Promluvím polohlasem na Natalju. Náš druh má očividně problémy. Zavrčím. Otočím se čelem k bazénu s vodou a památným schodům. Nebudu tu řvát jako na lesy, to bych nás rovnou mohl nahlásit správě komplexu. "Jdu za ním. Vyčkej tady." Hlesnu. Moc se mi nechce, to teda ne. Zase zkrz ten chumel lidských bludiček. Přezto to udělám, jelikož řetěz je tak silný, jako je jeho nejslabší článek. Přikrčeně seběhnu schůdky a blížím se k Antonovi podél stromořadí...

Vypravěčka - 14. května 2012 22:32

Natalja zůstala stát před stěnou s reliéfem, kde taky zela černá díra vedoucí do nitra Sálu s věčným ohněm. Ten odsud nebyl vidět, tak buď nebyl tak věčný, nebo tam byly dveře. Nikolaj se vydal zpátky za Antonem, který se zarazil u posledního sousoší nejblíž k sálu. Zavrávoral a podlomily se mu nohy, jak při dalším kroku klopýtl. Aljoša se zachvěl. Mrtvolně zelená stuha, která se kolem vašeho spolubojovníka ovíjela, začínala být viditelná a hlavně nebylo už pochyb, kdo to je. Musel to být on. Ajrat. Nikdo jiný nezbyl. Přízrak Antona obalil do mlhavé krusty. Nebylo zrovna uklidňující, když na Antonových rysech vlivem té mlhy pronikla Ajratova vousatá, krutá nájezdnická tvář. Duchové okolo vás udělali dost velký prostor kolem bojujících mužů. Nikdo se k nim nepřipojil. Dokud se Jezdcova chapadla nezačala natahovat po mlhavých bytostech. Lákala je k sobě a zachmuřené duše... Poslechly. "Nesmí se k němu dostat!" křikl Aljoša. Nikolaj v sobě ucítil jeho pohyb, jak i on napnul síly, dost jich odčerpávaje z měňavcovy vitality. Chapadla Bílého chytila prvních pár duší, co do sebe chtěl nasát Ajrat. Ale asi neměl na to, aby pochytal všechny... stovky... "Teď by se hodil Arkadij," zavrčela Olga, vracejíc se z boční pěšinky. Duchové jí dělali špalír, nikdo neměl chuť se dotknout valkýřiny krví nacucané aury. Teď, když jste krom Antona "zapnuli" svůj mimosmyslový zrak, jste to mohli jasně vidět. Svoje aury. Olžina byla ocelová a krvavá, dravá. Nataljina byla jako hlubina, jako bažina, kde sice jsou bezpečné cestičky, ale jsou zrádné a člověk snadno utone a nedostane se dál. Nikolajova zase zelená jako tajga, uklidňující, ale v lese se od zdánlivým klidem skrývá mnoho nebezpečí. Byla protkaná Aljošovými žilkami. Antonovu auru nebylo vidět. Něco se stalo. Ajrat zakolísal a trochu se zarazil. Cenné vteřiny navíc, ale nevypadal, že by ho to zcela zastavilo.

Vypravěčka - 14. května 2012 22:39

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton Uslyšel jsi v hlavě Jezdcův pobavený smích. Dalším hltem z tebe odsál sílu, která tě držela na nohou. Potom se na tebe přestal tak nepříjemně tisknout, ale pouto udržoval. Vzpomínky se tlačily tím malým chapadýlkem. Chvíli sis myslel, že to pomohlo. Ajratovo spojení zakolísalo. Byls kousek... ale asi za to mohla únava, nebo možná fakt, že bytost byla příliš silná. A kdo ví, možná dost z těch vzpomínek, co ti vířilo hlavou, sama prožila. Vždyť žil už staletí. Jaké všechyn hrozné činy vykonal po boku svých bratrů a Olgy? Blížily se k tobě kvapné kroky. Jezdec se ti přestal plně věnovat, zajímalo ho cosi okolo. Že by ten, kdo přišel?

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 14. května 2012 23:17

Zatnu zuby. Vycením je. Duhovka se mi zbarví do žlutozelena. Ten nápor je strašlivý. Tolik energie z těch všech okolo by nemohl Bílý jezdec vstřebat. Nikdy. Cítil jsem, jak duše odtahuje od Antona. Nechápu proč to dělá. Anton pro něj znamená hrozbu. To, že ho chrání před uchvácením Černým si vysvětluju jen jedním způsobem. Černý je mnohem nebezpečnější, než jsme si připustili. "Pusť ho! Hned!" Zavrčím. Z koutku úst mi ukápne slina. Svou divokost ale ovládnu a soustředím se. Musíme mu pomoct. Antonovi. Nesmí se mu nic stát, je členem týmu. Doufám, že to chápeš. Oslovím podprahově Aljošu. Je to tak. Kdo ví, co by se stalo, kdyby uzurpoval hmotné tělo. Byl by mocnější než Aljoša? Může Aljoša využít i moje tělo? Nad takovými otázkami nemám moc času přemýšlet. "Olgo, je tu Černej. Sejmeme ho." štěknu po mé velitelce trochu zbytečně. Vím, že přímý útok je bláznovství. Přesto se podvědomě přikrčím a připravím ke skoku. ...

Anton Sergejevič Sokolov - 14. května 2012 23:50

"Tak ty se směješ?" Zeptám se chladně černého jako by se nic nedělo. To co je kolem kolem mě tak tomu nevěnuji žádnou pozornost. Něco jsem postřehl ale v současné situaci si všímám pouze černého před kterým se musím bránit. Další jeho útok mě srazí až na kolena. Stačím se ještě rukama opřít o zem. Připadám si jako kdybych na sobě měl auto a tlak stále sílí. Netuším jak dlouho to ještě vydržím ale každou vteřinou jsou moje šance menší. "Uvidíme jestli....... jestli ti to vydrží..... dob..rá nálada." Už i mluvení mi dělá problémy a samotné mě dost vysiluje. Můj pokus postavit se jezdci slavil jen malý úspěch ale nakonec mi nijak nepomohl. Mysli si co chceš ale jsi pořád jenom člověk jako já. Možná že jsi se stal něčím jiným ale v jádru jsi pořád člověk. To zakolísání to dokazuje. A i když jsi tvrďák tak si dej pozor na protivníka který může použít svůj jed. I když předchozí útok moc neuspěl tak se hodlám to zkusit ještě jednou. Ale tentokrát si už nebudu hrát. Shodím svoje ochrany proti všem těm vzpomínkám a nechám je volně proudit jak chtějí. V tu chvíli mi přijde že mám v hlavě tisíce hlasů které se navzájem překřikují a spousty různých pocitů. Nesnažím se ani o to abych jim rozuměl. Jediné co mě teď zajímá je ustát jezdcovy útoky a udržet si zdravý rozum.

Vypravěčka - 15. května 2012 10:29

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton "Já už člověk nejsem hodně dlouho. Vy lidi jste tak nafoukaní, že si myslíte, že existujete jen vy... a nic vaši existenci nezmění," zavrčel pohrdavě nad tvou donebevolající omezeností. S tvojí schopností to vždycky byl boj. O zdravou mysl. A prolomení hrází tomu moc nepomáhalo. Všechno se slívalo dohromady, hlasy křičely, obrazy se míhaly, pod čelem jsi cítil chladný sníh. Než se to všechno stačilo protlačit chapadýlkem, odpojilo se. Ať už z jakéhokoli důvodu. Mohls to připisovat svému triumfu... nebo nad tím nepřemýšlet, protože přemýšlení bylo teď, v hlavě s tisíci vzpomínkami, to nejhorší. Jako bys zestárl o desítky let. A co bylo nejhorší... Magie nemagie, pořád jsi v sobě cítil ten otisk Jezdce. Otisk, který už v sobě měli všichni okolo krom Olgy. Znamenalo to něco? Byli to nějací roznašeči moru? Vždyť dva lidi, co je v sobě měli, umřeli. Sice na Čerenkovu sabotáž, ale i tak. Žilami jako by ti teklo to husté, nechutné bahno, jaké provázelo záhrobní magii. Mohl sis tisíckrát říkat, že na magii nevěříš.

Vypravěčka - 15. května 2012 10:40

Ajrat se začal pomalu rýsovat. Pořád ještě přízrak, ale už měl svoje obrysy, svoji tvář. Jako zelená stuha se octil dál od Antona, svoji pozornost upřel na Nikolaje... a hlavně na svého bratra. "Aljoško, ty stojíš proti mě? To snad ne. Pojď, máme to nadosah. Naši svobodu. Matka pro nás nechala zadní vrátka, věděla, že to jednou najdeme. Jinak by to nedávala na takový památný místo." Černý jezdec rozhodně nevypadal tak vyčerpaně, jak se o něm zmiňoval Dmitrijevič s Nataljou. Že unikl na pokraji smrti. Možná za to mohl Anton. Ajrat na něm hodoval a to se na něm podepsalo. Na nich obou. Anton se válel na zemi, i v nedostatečném osvětlení viditelně starší, vlasy a vousy protkané stříbrem. Přízrak ze staré Rusi si vzal kus jeho vitality, která mu teď jiskřila v očích. "A co ty, má milá? Už tě nebudu ohrožovat, když budu mít svoje tělo. Můžeme bejt konečně svobodní. Oba!" Aljoša, na pohled slabší a vybledlejší, zaraženě stál vedle Nikolaje. Těkal očima z bratra na něj. I když sliboval, že nezradí, byla to příliš lákavá nabídka, přece jen krev není voda. Zatím ale nebyl rozhodnut. Olga vzadu za vámi sáhla k hrdlu, kde se jí houpal přívěšek s mjöllnirem. Během okamžiku místo něj držela opravdové kladivo, nikoli však Thórovo. Přesto, jak někteří věděli, mělo dost velkou razanci. Ale proti Jezdcům? A chtěla vůbec valkýra stát proti svým bratrům? Duchové zemřelých postávali okolo, už se nehýbali. Z jednoho na druhého však přeskakovala zelená jiskra, zelená stuha... Šířila se jako nákaza. Co chystal? Vysával je? Nebo si je podmaňoval? Nechala tu Jaga duchy, aby se její synové, oslabení z vězení, mohli nakrmit? Nebo to nebyla její kouzla?

Anton Sergejevič Sokolov - 15. května 2012 12:44

Jezdce si pomalu přestávám všímat. Jeho hlas se postupně začne ztrácet mezi spoustou těch ostatních co tu pořád řvou. Mysli si co chceš jezdče. Tíha toho všeho mě nakonec přemůže a já spadnu na zem do sněhu. Přítomnost jezdce stále cítím ale jeho vliv pomalu mizí pryč. Zůstává jen ten nepříjemný pocit v hlavě kterého se nezbavím nikdy u žádné z té spousty hrůzných vzpomínek. Tlak nakonec zmizí a zůstává jenom chaos. Ležím stále na zemi a snažím se vzpamatovat z toho co se mi stalo. Trvalo to jenom krátkou chvíli ale cítím se unavený jako kdyby to bylo mnohem déle. Sklapněte už. Říkám aby jste byli zticha. Mlčte! Hluk kolem je stále znát. Bez jezdcovy přítomnosti se to už trochu vylepšilo ale získat zase nad sebou kontrolu je v tomhle stavu pořád těžké a nepříjemné. Zrak mám rozmazaný a sotva si vidím ruku před očima. Potřebuju ještě chvilku než se pokusím vstát. Rukou šmátrám ve vzduchu a kolem sebe. Co teď? Budu čekat? Jen čekat až se to zlepší? A co se stalo s Jezdcem? Proč mě tak náhle pustil? Co se to teď kolem vlastně děje? A co Ostatní?

Natalja Zacharová - 17. května 2012 17:53

Začalo to být kolem nás dost napínavé. Ve chvíli, kdy se objevil Arjat, jsem nevěděla, jestli bdím či sním. No ne, co ten tady dělá? potutelně jsem se usmála a už už jsem chtěla vykročit. Když v tom jsem se zarazila. Otočila jsem se a podívala se směrem ke zdi, kde je přeci náš cíl. Jsou na to tři, to snad zvládnou Vytáhla jsem z kapsy cigára a zapálila jsem si. Rozhodla jsem se splnit úkol, zatímco ti tři můžou s druhým duchem Arjata zabavit.

Vypravěčka - 18. května 2012 14:20

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Temná díra zela do útrob Sálu s věčným ohněm, zakončená po pár krocích dveřmi. Byly klasicky na klíč, neprosklené a těžké. Jeden vchod byl ještě nahoře, kdyby ses vrátila a vyšla po schodech na další plácek, odkud se pak šlo k obrovské soše. Ty vedli dovnitř do sálu na ochoz, ze kterého se pak šlo podél stěny místnosti dolů ke dveřím, u nichž jsi teď stála. Jak sis ze školních let pamatovala, na stěnách tam byla vyryta jména všech, co padli v bitvě - a dali se dohledat. Spousta a spousta jmen. Otázkou ale bylo, zda jsou vevnitř ti vojáci, co tam stávali na stupíncích jako čestná stráž. I Lenina někdo v noci hlídal, jenže to bylo lidské tělo... téměř. Ale zase aby se jim sem nestahovali bezdomovci, mohli by tam být. Kdo ví. Jasné bylo, že i vchod nahoře bude nějak zabezpečen takhle v zimě. Ale jak? Dveře, nebo mříž? Duchové pořád postávali okolo, rozrušení Ajratovým příchodem. Někteří k němu sami šli, jiný uhýbali a drželi se dál. Pár se jich seskupilo kolem tebe. Splývali s kouřem z cigarety a pozorovali tě. Upřeně. Jeden asi desetiletý chlapec a pak jakýsi voják, co kolem tebe obcházel.

Natalja Zacharová - 20. května 2012 13:01

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Zastavila jsem se před dveřmi, za kterými se nejspíše skrývalo místo a to „něco“, co hledáme. Potáhla jsem z cigarety až k filtru a típla jsem cigaretu o těžká vrata. Jen tak zkusmo jsem vzala za kliku a zkusila dveře otevřít. Netlačila jsem na pilu, nechtěla jsem připoutat pozornost. Po očku jsem sledovala dva stíny, které kolem mne krouží. Snažila jsem se rozpoznat jejich obličej, ale jejich tváře mi nic neříkali. Možná to tak bylo lepší, mohla jsem se soustředit na to, jak se dostanu dovnitř. Zmizte duchové, nechte mě tu vklidu… jděte si za Arjatem a ostatními sykla jsem po nich, ačkoliv jsem si vše myslela jen v duchu. Pak, pokud se mi povedlo nepozorovaně a bez přitáhnuvší pozornosti, otevřít dveře, nahlédnu dovnitř, abych si prohlédla, s čím mám tu čest. Skrze mříž jsem uviděla „věčný plamen“. “No, takže tam se dostat.“ ušklíbnu se. Přeměřím si pohledem mříž. To by možná šlo pokusím se prostrčit hlavu. Pokud se to povede, zbytek těla (kostí a kůže) by neměl být problém nasoukat skrz. Bohužel. “Sakra.“ praštím dlaní o mříže a zkusím najít jinou cestu dovnitř.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 20. května 2012 23:17

Zavrčím. Obličej se mi mění ve vlčí čumák ale stále držím svou příčetnost na uzdě. Tedy, snažím se. "Pusť ho." Křiknu ještě jednou než Anton padne na dlažbu. Je mi jasné, že Aljoša zaváhal. I já bych zaváhal. Rodina je přeci jen rodina. Ti, se kterými strávíte příliš času vás nenechají dělat cokoliv. Máte svoje zásady a společné sny. Jezdci byli hrdí válečnící a těmi po tolika letech zůstávají. Nejsem si jistý, jestli se mnou Aljoša zůstane, nebo budeme mít nakonec na krku dva přízraky. Skočím k Antonovi a pomůžu mu na nohy. Instinktivně se stavím k Olze po boku abychom čelili nebezpečí společně. Určitě bude mít větší páky než já. Z tohohle jsem měl upřímě strach. Pokaždé mám. Věci, ketré nejdou zasáhnout. Nedotknutelné věci. Duchové a přízraky. Nelze s nimi vyjednávat, nelze s nimi zápasit. Jezdci jsou jiní. Ale duchové zemřelích? Čekám, co má znamenat ta celená jiskra. Co udělá Aljoša? Nebudu tě nutit, kámo. Dokážu si představit co prožíváš. Ale tvůj brácha udělal spoustu hnusnejch věcí. Musí za to zaplatit. Jestli nezaplatí teď a všechny nás zabije, přijdou jiní. Svího trestu dojde. Oni jsou objetí. Pravím manipulátorem je Čerenko. Na toho dojde taky. ...

Vypravěčka - 20. května 2012 23:31

Ajrat rychlostí větru odstoupil od Antona, kterému Nikolaj pomáhal na nohy. Zelená stuha ovíjela duchy okolo, kteří bledli... vpíjeli se do Ajratovy energie, která je nemilosrdně pohlcovala. Čím víc duchů ubylo, tím Ajrat vypadal silnější, měl jasnější rysy. A třebaže se nezhmotnil, určitě by toho už byl schopen. "Chceme jenom svobodu," vydechl Aljoša jejich heslo, které je trápilo od poválečného uvěznění, a jako mlžný opar se v rychlosti začal dotýkat duchů okolo. Pohlcoval je stejně jako bratr. A sílil. Zelené stuhy už zářily dvě. Plazily se jako hadi po celé Mamajevově mohyle. Vám se vyhnuly, zato Olžinu auru prohmataly. Valkýra svírala kladivo ve spuštěné ruce. "I na tebe tam možná čeká. Svoboda od toho paktu," slyšeli jste od vchodu do Sálu Ajrata. Slyšeli? Možná to znělo jen ve vašich hlavách. Jezdci bok po boku zmizeli ve tmě, napůl přízraky. Od duchů tu bylo vylidněno, ale nevzali všechny. Dost jich ještě bloudilo po celém areálu, který byl obrovský. Jim stačili ti, co byli na náměstíčku. "Nechci s nima bojovat, Atlasove. Nenuťte mě k tomu, molodci. Vždycky jsme byli na stejné straně a nemyslím, že bych... je chtěla zradit kvůli... lidem," řekla valkýra tiše. Nehnula ani prstem, aby jim v něčem zabránila, a to, že není člověk, jste si oba uvědomovali mnohem víc než předtím. Že má pouze lidskou iluzi. Ale proč by se nelidská bytost vzdávala svých druhů, co s ní budou staletí, jen kvůli něčemu tak pomíjivému, jako jsou lidi? S tímhle možná Dmitrijevič nepočítal. Že by se rozhodla takhle.

Vypravěčka - 20. května 2012 23:38

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton Když tě Nikolaj zvedl na nohy, zatočila se ti hlava, ale kupodivu se nestalo nic, co bys po tomhle souboji očekával. Byls trochu slabý a cítil ses starší. Ale žádné šílenství nepřišlo. Ba naopak, tvoje vzpomínková schopnost se schovala, zavrtala se... a zablokovala. Nějaks to poznal. Neslyšel jsi žádné vzpomínky. Vůbec. Zato když jsi zamžoural kolem... Ano, musel jsi párkrát zamrkat, protože to vypadalo, že tě šálí zrak. Okolí se změnilo. Jako by z něj někdo strhl háv a ukázal ho v jeho děsivé pravdě. U Nikolaje se s každým stínem ve tváři přelévala jeho lidská a vlčí podstata. Do toho Aljošovy žilky, teď jasně fosforeskně planoucí silou. Olga si byla podobná jen vzdáleně. Byla vyšší, vypadala jako nějaká válečná modla starých válečnic z úsvitu věků. Přes nos na líce se jí táhlo runové tetování a oči zářily stříbřitou ocelí bez zornic a duhovek a bělma. V ruce svírala kladivo s runami, které mělo svoji vnitřní moc, ale kdyby to byl Mjöllnir, nebylo by co řešit, že? A hlavně viděla, že ty víš. Že vidíš. Věnovala ti neradostný úšklebek poté, co řekla, že proti svým bratrům nepůjde. A také jsi cítil něco kolovat ve svých žilách. Jako by ti tam Ajrat zanechal černý jed. Bublalo to pod povrchem a dožadovalo se pozornosti. Hrozilo, že to vytryskne ven. Ale co? Dožadovalo se to pozornosti... toho, abys jezdce následoval. Bez své vůle jsi udělal krok směrem k vratům.

Vypravěčka - 20. května 2012 23:44

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Aljoša od tebe popošel a začal rychle nabírat duchy, jak to viděl u bratra. Málem jsi ten nápor neustál. Jako by tě někdo nakopl defibrilátorem a vlil ti do žil tolik síly, až se z toho zatmí před očima. A to byl jen zlomek toho, co vcucl Aljoša. Museli mít neskutečnou sílu. Ale pořád nebyli sami. Nemohli být, dokud nenašli to, co hledali. To, co bylo tam v sále, kam zmizeli. Olga tě taky moc nepotěšila. V podstatě naznačila, že jestli ji donutíte k boji, má svou stranu vybranou. Naštěstí zatím nic neudělala, spíš vypadala, že hodlá dezertovat. Utéct za svobodou se svými bratry. Vykašlat se na rozkazy od Dmitrijeviče... a nějak zlomit ten pakt. Ale pořád tu byla věc, kterou nechtěl nikdo z nich dopustit. Aby osvobodili jejich matku. KDo by se jim divil? Toho by se dalo využít. Ucítil jsi jakousi řetězovou reakci. A zaslechl ozvěnu myslí. Pomůžu ti, bratříčku, chytni se mě... nemůžeš být sám... nemáme svou sílu... nemůžeme existovat sami... on nás podrží... Další článek do řetězu zapadl. Protože jsi uslyšel i Ajrata. Díky, Aljoško. A teď jdem ty zpropadený lebky najít, určitě tu jsou.

Vypravěčka - 20. května 2012 23:48

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Zkoušela jsi protáhnout hlavu, ale pokud ses nechtěla zašprajcnout, k ničemu by to nevedlo. Dole probíhal nějaký rozhovor, pulzovala tam energie. A před tebou skomíral plamínek věčného ohně... Až zhasnul docela. Viděla jsi proč. Pod tebou se objevily zelenavé obrysy. Jasné obrysy. Vypadali skoro jako skuteční, měli ostré tvary, takové, jaké jsi viděla ve své mysli, když se ti Ajrat zjevil. Jenže teď... je mohli vidět všichni a to znamenalo, že nabrali sil. Oni. Ajrat a Aljoša. Něco hledali. Aljoša procházel kolem desek se jmény mrtvých. Ajrat zkoumal ruku, co držela zhaslou pochodeň.

Natalja Zacharová - 21. května 2012 10:28

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Tudy to prostě nešlo. Ať jsem se snažila sebevíc, neprotáhla jsem se. Druhá možnost byla ještě zkusit najít jinou cestu dovnitř. Čas jsou peníze, vyrazila jsem, ale zarazila jsem po prvním kroku. Periferně jsem zahlédla, jak světlo uvnitř skomírá. Vrátila jsem se o krok zpět a nahlédla jsem skrz mříže dovnitř. Arjat napadlo mne jako první. A Aljoša? Tímhle jsem už byla docela překvapená. Ti tři venku snad měli za úkol je nějak zneškodnit ne? Zase to posrali Zhluboka se nadechnu a tiše vydechnu. Druhou možnost, že by byli třeba mrtví, si teď nepřipouštím. Ta mne tolik nestresuje. Tak co máte za lubem? přitisknu se ke stěně tak, abych nebyla vidět. Sice nebudu mít moc dobrý přehled o dění dole, ale aspoň je uslyším.

Anton Sergejevič Sokolov - 21. května 2012 13:35

Pomalu vstanu na nohy. Samozřejmě že ne sám. Někdo mi s tím musel pomoci. Zanedlouho se můj stav kupodivu zlepší natolik že už se můžu klidně pohybovat. Jako první se mi vrací sluch a tak si vyslechnu co se tu děje. Postupně začínám i lépe vidět a zrak je už jasnější. Vše je v pořádku ve chvíli kdy se jezdci rozhodnou odejít. I když něco je na tom divné. Jezdci? Bílý jde s ním? No a pak že je prý s námi. Když jsem mu nevěřil tak jsem byl za toho nejhoršího. Běda jestli se vrátí s nějakou blbou výmluvou. Když jezdci zmizí pryč je ticho. Ticho? To je další podivná věc které si všimnu. Všude kolem je nevídané ticho. Ticho stejné jako jsem slýchával na Sibiři. Chvíli jsem z toho zmatený ale nakonec mi to dojde.Jak se zdá tak při tom potlačování jsem zašel možná trochu daleko. Kdo ale ví co by se stalo kdybych to neudělal. Aby těch překvapení nebylo málo tak se ještě něco stalo se vším kolem mě. Když jsem v první chvíli spatřil Nikolaje tak mě to docela vyděsilo. Proběhl mnou mráz ale hned jsem se uklidnil. Na některé věci si stále nedokážu zvyknout. Tak takhle to je. Přesně to bych od něj asi i očekával. Kouknu na Olgu a i ona je jiná než byla před tím No páni. Sice normálně nevypadá nijak zle ale tohle je teda něco. Dobře takže klid. Přestanu zírat a vrátím se misi. Chvíli se ještě rozhlížím kolem a potom mě napadne zkusit využít to co vidím na sobě. Hned toho ale nechám. Čekal jsem ledacos ale tohle mě docela vyděsilo. Černá ruka která jako by patřila nějakému zvířeti a potom ještě to na ní co vypadalo jako hadi. Něco se tu děje. Jako by nestačilo to všechno co nás potkalo a tenhle hřbitov vzpomínek tak se to musí ještě zhoršit. Nic z toho se mi upřímně nelíbí ale byl bych rád kdyby to zmizelo pryč. Už jenom ten nepříjemný pocit po střetu s jezdcem který stále přetrvává. Nezmizel je tu pořád. Udělám pár kroků vpřed a zastavím se. Cosi mě láká tam dopředu i když tomu moc nerozumím. Udělám další dva kroky a pak ještě jeden. Je to jako souboj mezi opatrností a zvědavostí. Nakonec se ale rozhodnu a jdu.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 26. května 2012 23:54

Svěsím sklamaně hlavu, když ucítím jak mě Aljoša opouští. Chlape, co to děláš. Jdeš na špatnou stranu. Skoro od narození mi bylo jasný, že ne všechno co chce rodina je dobré. Zájmy většiny se nemusí shodovat s mímy zájmy. Vím moc dobře, že Aljošu využije ke svím nepravostem. Jeho dobro bude použito ke zlu. Sorry kámo. Chápu tě. Ale ty budeš muset pochopit mě. Až se příště setkáme, bude proti tobě stát nejen tvůj soudruh ve zbroji ale i protivník. Ve své hlavě, ve své mysli, se na Aljošu ještě jednou usměju. Kdybych mohl, podám mu chlapácky ruku a potřesu s ní. Hodně štěstí, brácho. Ten pocit opustím stejně rychle jako se Aljoša vytratí s Černým. Podám ruku Antonovi. "Vstávej. Už seš v bezpečí. Vodtáhli pryč. Voba." Oznámím mu i když tohle už určitě poznal sám. Koukám do tmy. Utřu si nos a prohrábnu strniště na bradě. "Náš úkol je přednější než honit se za Jezdci." Rozhodnu se rychle. Snad i správně. Když chceš zastavit vlhnutí zdi nebudeš jí dokola malovat a nahazovat. Prostě jí rozboříš a jdeš po zasraný trubce co za ní praskla. Pak můžeš stavět znovu. To přesně je pro mě Čerenko. Prasklá trubka? Ne, centrum všech problémů. A ten chceme vyřešit. "Jdeme za Zacharovou." Málem bych zapoměl na Olgu. Střelím po ní pohledem, co ona na to. Jasný, jednu chvilku se zdálo, že se k Jezdcům přidá. Že zlomí jakýsi starý pakt a vykašle se na tohle divadlo kolem Specnaz. Co ale udělá teď? Vrhne se na nás? ...

Vypravěčka - 27. května 2012 12:43

Olga vám opětovala pohled a i Nikolaj, který jediný proti ní nic neměl, zaváhal, jestli pořád hraje na vaší straně. Snad jen to, že do ničeho nezasáhla, bylo dobré znamení. Anton svým novým zrakem viděl, že sílu by rozhodně měla, její kladivo ještě zcela nezapomnělo ničit. Dosedla na schody, batoh se válel někde kus od ní. Anton postupoval k dolním dveřím společně s Nikolajem, zatímco Zacharová byla nahoře. Oba se zastavili v černé díře, kam nedosahovalo matné osvětlení. Vypadalo to, že se budete muset probít nebo to vyrazit, protože dveře byly zavřené (jinak by Zacharová jistě šla na vlastní pěst dovnitř), ale po chvíli, co u nich Anton stál, něco cvaklo. Jak? To Nikolaj nevěděl. Jen co jste otevřeli, uviděli jste oba Jezdce a skomírající plamínky věčného ohně, které získaly nezdravou barvu, modrozelenou. Hlídka tu asi nebývala, nikdo neviděl žádné mrtvoly ani nehybná těla. Ajrat se jen krátce podíval přes rameno, Aljoša prohlížel desky se jmény padlých, které byly po celém obvodu kruhové místnosti. Jako by vás vůbec nepovažovali za hrozbu. Teď, když se nakrmili a zesílili. A proč jste sem vlastně šli? Najít Aljošovi zdroj síly, kterým by se odpojil od Nikolaje, aby vám pak mohl v boji pomoct. Pouto s Nikolajem ale přetrvávalo, a jak jste věděli od Dmitrijeviče, mohlo mu v hlavě udělat nádor, co ho zabije. Tak to bylo se Zacharovou, která v sobě měla Ajrata. "Nikolaji, nevím, proč bys měl stát proti mě. Nezradil jsem," ohradil se najednou Aljoša na cosi nevyřčeného. "Kdyby ano, je po tobě," ušklíbl se Ajrat. "Radši nám pomozte to najít. Pak třeba přivřu oči nad tím, že mě Dmitrijevič chtěl zabít. Aljoša mi všechno řekl - a já nehodlám dopustit, aby matka vstala z mrtvých. Ale některý věci jsem udělat musel." Neomlouval se, nebylo mu to líto. Byl o svém přesvědčen, udělal to proto, aby přežil. Bylo to na vás. Držet se zásad a nenávisti k nim, nebo se chytit hesla, že nepřítel mého nepřítele je můj... "přítel"?

Vypravěčka - 27. května 2012 13:10

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Zrod Jezdců Sny si někdy člověk nepamatuje. Tenhle možná měl být taky zapomenut, připomněl se v krajně nevhodnou chvíli. Bylo to spíš jako vidina... jako vzpomínka než sen. Znal jsi všechny okolnosti a přitom jsi to neprožil. Takže to byla Aljošova vzpomínka. Jezdci umírali v jedné bitvě. Bok po boku. Ale jen jeden měl jít do Valhally, ostatní by asi odešli ke svým válečným bohům. Natahovala se po nich smrt, světy se lámaly, aby si pro ně mohli přijít duchové. Pro Gunnara valkýry. Slyšel jsi ho s úsměvem mumlat, že je už vidí. Jenže se objevila vaše matka, zralá bruneta s červeně vyšívané haleně a sukni, která lkala nad těly svých synů, dokud nezjistila, že v nich ještě bliká jiskra života. Ke každému přiklekla. "Nedám tě jim, synáčku. Ať si gosudar říká, co chce, nikdo nemá právo brát mi moje syny!" křikla. A jednomu po druhém uřezala svým synům hlavy. Zabránila jejich duším, aby se nechaly odnést pryč. Duše podle mnohých sídlí v hlavě, tam je její síla. Možná proto hledají Jezdci své lebky? Protože skrz ně si je matka uchovávala? Také, ač to nebylo ve vzpomínce, jsi najednou věděl, kde se tu vzala Olga. To ona měla odnášet duše do Valhally. Ale Jagin vztek byl tak silný, že její mocná magie zhroutila portál do Ásgardu a valkýru tady uvěznila. A dala jí tělo, přivázala ji k sobě magickým paktem, který zjevně zdělil Dmitrijevič.

Natalja Zacharová - 27. května 2012 13:21

Podívala jsem se na ty dva, kteří konečně taky dorazili na párty. Pokrčila jsem rameny, já se skrze dveře nedostanu. Oni očividně ano. Zámek cvakl a my mohli dovnitř. “Tak aspoň k něčemu jste.“ podotkla jsem tiše a vešla jsem dovnitř. Ne, že bych se považovala za uvítací výbor, ale byla jsem zvědavá, co tam Bílej Pat a Černej Mat dělají. “Sorry, že rušíme,“ než jsem ale stačila pokračovat, ti dva se ujali slova. Prsty sjedu k pouzdru se zbraní a otevřu jej. Chopím se pažby. “Já ti nevím Arjate. Neříkal jsi mi tohle už někdy? Vypadá to, jako bych měla deja vú. A pokud si dobře pamatuji, skončilo to nádorem v mé hlavě, pokusem o mé zabití a tak dále… a tak dále.“ pomalu zvednu zbraň a odjistím. Těžký prst na spoušti co nevidět vystřelí. Ne, že by mi to vadilo.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 27. května 2012 13:50

Pochybuju, že by jezdce zabil jediný výstřel z pistole. Pochybuju, že by je teď, když mají svoji sílu, cokoli pozemského zabilo. Je to proti zákonu, který už tenkrát dala Jaga. Povytáhnu obočí. "Ajrat je hrozba, Aljošo." Zásady se mi v hlavě kříží jako divoké kočky v době páření. Co teď? Nikdy nebyly v zásadě zlí. Jezdci neměli být nikdy proti nám. Teď tu však stojí jako nepřátelé, jako nebezpečná entita co se svou nevyzpytatelností rovná atomové bombě. Kdo zaručí, že až dostanou co chtějí, odejdou. Promnu si svoje vousy. Takové rozhodnutí nezáleží jen na mě. Musíme se dohodnout všichni. "Hele,..." Promluvím na svoje druhy. "Jagu sami nezastavíme, to nemluvím o Čerenkovi. Tihle jsou sice nebezpeční ale spojenci by nám dozajista pomohli." Očkem sleduju, jestli za námi vešla i Olga. Trochu mi v hlavě straší, že by se tu potulovala. I když mě vnukla jistý nápad. "Když je budeme mít pod palcem, můžeme je kdykoliv zastavit. Mám jistej nápad a nemusí o tom zrovna vědět. Nemusíme jim hned říkat, že je budeme hlídat, chápete. Jeden chybnej krok, jednou se blbě kouknou a pomažou. Pokud to teda bude fungovat." Ve své hlavě budu mít stoprocentně to samé co měla Natalja a já bych to nemusel přežít. Síla Jezdce je destruktivní. Tohle ale vyřeším později. Popřípadě bych je následoval a Olga mi udělá doprovod. ...

Vypravěčka - 27. května 2012 13:56

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Zacharová - SHRNUTÍ - šťárou v klubu Trizub donucena opět ke spolupráci se Specnaz první akce: Mauzoleum, zjistit, co se stalo s Leninovým tělem - propojena s Jezdcem Ajratem, Larissa s Gunnarem, Volkov s Aljošou - zjištění, co je Olga zač (valkýra) a že jezdila s Jezdci - Jaga je matka Jezdců - Jezdci jsou náchylní (aspoň v téhle formě, kdy jsou slabí) na elektřinu - Olžin amulet mjöllniru je magický předmět, je schopen se změnit v bojové kladivo, ale Mjöllnir to není - ovšem dokáže narušit magické bariéry - nošení Jezdce v hlavě způsobuje po jisté době nádor Intermezzo - léčení: - sen o tom, jak chytili jezdce (bariéra, asi druhá světová) - Ajratovo přiznání, že touží po svobodě, zjevení Ajrata - Dmitrijevič a Olga = poměr, Dmitrijevič je pravděpodobně hodně starý, narozen asi v 18. století, původně vojenský felčar - veřejnost ví o zničení Mauzolea i o zmizení Leninova těla = neúspěch vaší akce; připisováno na vrub čečenským radikálům druhá akce - Arkadij: - zjistit, co se stalo s Arkadijem (= jeden z mágů, co uzavírali jezdce, iluzionista, stavitel magických bariér - i té v Mauzoleu; pomáhal uzavírat Jagu) - střet s Arkadijem, zjištění, že Ajrat může fyzicky působit na okolí (šíp, co poté zmizel z rány) - nelidské bytosti Arkadijovou bariérou neprojdou - leda by ji zničily - setkání s Dmitrijevičem v night clubu vedeným Kirilem, který zde chová něco víc než obyčejné holky (zjevně succuba Táňa) - léčení od Dmitrijeviče, vyndání nádoru, kde je aktivní Jezdec Intermezzo II. - jízda do Vladimiru, vyzvednutí Nikolaje a Antona, kteří zdě měli něco vyřídit - údajně se setkali a bojovali s Čerenkem v hotelu Russkaja derevnja - původně měli jít hledat Jagin dům, kde se mohlo najít něco užitečného nebo nějaká stopa - ukradli auto, kde náhodou byla v kufru Čerenkova žena Aída - bourali ve vánici - v noci v lese je přepadl nějaký skřet, Guslar, a sebral jim lžíci, jeden z artefaktů, co jim dala Olga, aby našli Jagin dům - prý je to magický klíč a kompas, bez nějž se k Jaze nedostanete - Volkov a Larissa zemřeli v nemocnici, kde šli vyslýchat vojáka, co měl službu v mauzoleu - spustil se Čerenkův trojský kůň, zabil Gunnara (Rudý), Aljošu pohltil a ten během souboje Čerenka a Nikolaje vstoupil do Nikolaje a přišel k sobě, rozpomenul se na sebe a vymanil se z Čerenkovy moci - Čerenko se prý dokázal proměnit v orla - získána schopnost tvoření portálů od Arkány (sestra Arkadije), povznesené bytosti, co stráží Rovnováhu třetí akce - Stalingrad: - cíl: získat něco, co Aljošovi vrátí sílu, aby opustil Nikolaje a nezabil ho tak - cesta do Stalingradu, objevení jeho druhé stránky (spousta duchů) - Ajrat stále naživu

Vypravěčka - 27. května 2012 14:21

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Sokolov - SHRNUTÍ - do služeb Specnaz povolán skrz svoje známky a vzpomínky, přijela si pro něj Olga společně s dalším členem první akce: Mauzoleum: - zjistit, co se stalo s Leninovým tělem - spuštění Čerenkovy pasti v rakvi - Natalja propojena s Jezdcem Ajratem, Larissa s Gunnarem, Volkov s Aljošou - Mauzoleum prvotně postaveno pro uvěznění Jezdců - zjištění, co je Olga zač (valkýra) a že jezdila s Jezdci, jak jezdci vznikli - Jaga zabránila Olze odnést jejich duše a uvěznila ji v tomhle světě - Jaga je matka Jezdců - Jezdci chtějí svobodu - Olga vám s Nikolajem svěřuje lžíci = magický klíč a kompas, bez kterého se dál nedostanete (Nikolaj), a hřeben (Anton) - nejasné ukázání cesty, kde by měl být Jagin dům = Ural - čtení hřebenu: rozhovor Olgy s Jagou, prý ho Jaga získala od obchodníka, co ho měl od šamana kdesi ze severu, prý se s ním vyčesávaly vlasy jedné mořské bohyně, aby se nezlobila a dala jim hojnost ryb Olga nemůže prozradit polohu domu Vidina domu kdesi ve strašidelném lese v horách, plot z lebek a kostí druhá akce - cesta na Ural: - ukradení auta s Aídou, ženou Čerenka - Čerenko je dle ní mafián, co dělá do starožitností, chtěl se jí zbavit, protože na něj něco zjistila, nakonec z ní vypadne, že se jednalo o deník, kde si přečetla něco o Guslarovi - bouračka ve vánici - přepadení Guslarem, sebrání lžíce - cesta do Vladimiru, hotel Russkaja derevnja - střet s Čerenkem, který na vás evidentně čekal, Nikolaj raněn a "posednut" jezdcem Aljošou - Čerenko uniká v podobě orla, při boji často používá jakýsi stříbrný amulet - vyzvednutí Olgou, Zacharovou, Dmitrijevičem Intermezzo - ústředí: - zacharová a Olga mezitím šly zachránit jakéhosi mága, který nechce moc spolupracovat - Arkadij = stavitel magických bariér, iluzionista, jeden z těch, co uzamykali Jagu - šel po něm Čerenko a on jeho lidi iluzí přesvědčil, že je mrtvý, proto nechce spolupracovat, chce zůstat mrtvý - spojení s Jezdcem tvoří po jisté době v hlavě nádor - veřejnost ví o zničení Mauzolea i o zmizení Leninova těla = neúspěch vaší akce; připisováno na vrub čečenským radikálům - Volkov a Larissa zemřeli v nemocnici, kde šli vyslýchat vojáka, co měl službu v mauzoleu - spustil se Čerenkův trojský kůň, zabil Gunnara (Rudý), Aljošu pohltil a ten během souboje Čerenka a Nikolaje vstoupil do Nikolaje a přišel k sobě, rozpomenul se na sebe a vymanil se z Čerenkovy moci - čtení Dmitrijevičova předmětu, medailonku s Leonidou, jeho ženou - zjištění, kde je Jaga uvězněná = Nová země třetí akce - Stalingrad: - cíl: získat něco, co Aljošovi vrátí sílu, aby opustil Nikolaje a nezabil ho tak - Ajrat stále naživu, vtělení do Antona, souboj - zestárnutí o pár let kvůli boji - zablokování schopnosti čtení minulosti - získány schopnosti - pravdivý zrak a jezdcova ruka

Vypravěčka - 27. května 2012 14:29

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Atlasov - SHRNUTÍ - do služeb vrácení návštěvou Olgy první akce: Mauzoleum: - zjistit, co se stalo s Leninovým tělem - spuštění Čerenkovy pasti v rakvi - Natalja propojena s Jezdcem Ajratem, Larissa s Gunnarem, Volkov s Aljošou - Mauzoleum prvotně postaveno pro uvěznění Jezdců - zjištění, co je Olga zač (valkýra) a že jezdila s Jezdci, jak jezdci vznikli - Jaga zabránila Olze odnést jejich duše a uvěznila ji v tomhle světě - Jaga je matka Jezdců - Jezdci chtějí svobodu - Olga vám s Nikolajem svěřuje lžíci = magický klíč a kompas, bez kterého se dál nedostanete (Nikolaj), a hřeben (Anton) - nejasné ukázání cesty, kde by měl být Jagin dům = Ural druhá akce - cesta na Ural: - ukradení auta s Aídou, ženou Čerenka - Čerenko je dle ní mafián, co dělá do starožitností, chtěl se jí zbavit, protože na něj něco zjistila, nakonec z ní vypadne, že se jednalo o deník, kde si přečetla něco o Guslarovi - bouračka ve vánici - přepadení Guslarem, sebrání lžíce - cesta do Vladimiru, hotel Russkaja derevnja - střet s Čerenkem, který na vás evidentně čekal, Nikolaj raněn a "posednut" jezdcem Aljošou - Čerenko uniká v podobě orla, při boji často používá jakýsi stříbrný amulet - vyzvednutí Olgou, Zacharovou, Dmitrijevičem Intermezzo - ústředí: - zacharová a Olga mezitím šly zachránit jakéhosi mága, který nechce moc spolupracovat - Arkadij = stavitel magických bariér, iluzionista, jeden z těch, co uzamykali Jagu - šel po něm Čerenko a on jeho lidi iluzí přesvědčil, že je mrtvý, proto nechce spolupracovat, chce zůstat mrtvý - spojení s Jezdcem tvoří po jisté době v hlavě nádor - veřejnost ví o zničení Mauzolea i o zmizení Leninova těla = neúspěch vaší akce; připisováno na vrub čečenským radikálům - Volkov a Larissa zemřeli v nemocnici, kde šli vyslýchat vojáka, co měl službu v mauzoleu - spustil se Čerenkův trojský kůň, zabil Gunnara (Rudý), Aljošu pohltil a ten během souboje Čerenka a Nikolaje vstoupil do Nikolaje a přišel k sobě, rozpomenul se na sebe a vymanil se z Čerenkovy moci - Aljoša je na vaší straně, chce pomoct - vzpomínka na Aljošovo uvěznění Arkadijem a jeho bariérou - rozhovor s Dmitrijevičem, vyléčení třetí akce - Stalingrad: - cíl: získat něco, co Aljošovi vrátí sílu, aby opustil Nikolaje a nezabil ho tak - Ajrat stále naživu, vtělení do Antona, souboj - Aljoša stále propojen, Ajrat se také slabě napojí - podle všeho hledají svoje lebky

Anton Sergejevič Sokolov - 27. května 2012 15:54

Cesta dál se mi zdá až podivně jasná že bez zaváhání vím kam jít. Je to jako bych se nechal vést svým instinktem jenom s tím rozdílem že tentokrát je ten instinkt neobyčejně bystrý. Pokračuji až dál ke dveřím které jsou zamčené. Ale ne na moc dlouho chvilku po té co jsme se je pokusili otevřít tak cosi cvaklo a dveře se samy otevřely. Hned za dveřmi stáli jezdci. Sáhnu po noži. Brát si pistoli nebo cokoliv jiného je v současné situaci zcela zbytečné. Jezdci jsou přízraky takže jim asi nic z toho co v batohu mám neublíží. Tudíž ani nůž ale cítím se lépe když jsem něčím ozbrojen. Bílý jezdec začne hájit své rozhodnutí přidat se ke svému bratrovi ale není to nic co bych mu zazlíval. Už od prvního okamžiku kdy se před hotelem spojil s Nikolajem jsem mu nevěřil. A to ani přes jeho i Nikolajovo ubezpečení o jeho spolehlivosti. Jak se zdá tak jsem měl jednou zase pravdu. Ne s bílým nemám žádný spor. Ale černý se mě pokusil zabít takže zemře. Je jenom na Bílém jestli se do toho bude plést. Nakonec se do věci přidá Nikolaj s názorem že bychom měli na nabídku Černého přistoupit i když s drobnou pojistkou aby se proti nám neobrátili. V tu chvíli mi není jasné jestli to myslí vážně nebo jako vtip. Chceš se pokoušet ovládat jezdce? Z toho nekouká nic dobrého. "Na to můžeš zapomenout." Odpovím svému kolegovi. "Žádná domluva nebude. Černý zemře." Po těchto slovech se otočím k Černému který pravděpodobně doufá že mu pomůžeme s hledáním ať jde o cokoliv. "Zapomeň na to jezdče. Jediné s čím ti pomohu bude odchod z tohoto světa" Tentokrát si dávám na jezdce a jeho fígle pozor. Dvakrát mě už stejným fíglem nepřeveze.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 27. května 2012 19:00

Zavřu oko a zhluboka se nadechnu. Tenhle rozkol v sobě řeším už tak dlouho. Lidi nebo ti druzí? Rozhodnout se nedokážu. Jenže teď není čas na dlouhosáhlé myšlenky. To až po akci. Pokud se tedy podaří dostat z mé hlavy nádor po Jezdci. I když Aljošu chápu a do jisté míry i Černého, jednotka je jednotka. Nikdy bych si neodpostil, kdybych "zradil". "Aljošo, odstup od svého bratra." Zavelím. "Jestli ne, budeš se zodpovídat za stejný zločin jako on. A ty, Ajrate, zanech své činnosti. Ihned." Rozhodnutí je pro mě neuvěřitelně těžké. Dost dlouho v sobě zápasím. Dokonce ani nyní, když jsem vyslovil hrozbu, necítím úlevu. Jen mi stále dělá starosti Olga. Kdo ví, čeho je Valkýra schopná. "Vím jak vás ohrozit. Mělo mi to dojít hned v mauzoleu. Ty hlavy. V hlavách je síla. A jenom ty hlavy vás stále drží zde, společně s Jaginým kouzlem. Nechcete snad, aby se lebkám něco stalo." Kde jsou ty lebky neřeším. Oni sami nejspíš neví. Jenže jsme dost blízko na to, aby tuto hrozbu vzali v potaz. Jen doufám, že se na nás nevrhnou... ...

Vypravěčka - 28. května 2012 12:35

"Kdo ví, jestlis tam ten nádor neměla i tak. Ale o bezchybném Dmitrijeviči se přece nepochybuje. Byl tak dobrej, že zblbnul i Brünhildu, to klobouk dolů, ale jaksi mu od té doby, co nás odsoudil k vězení v podstatě za hovno, nemůžu přijít na jméno. Tak se nediv, že mi ruply nervy." Sympatie k Ajratovi byly vyjádřeny celkem jasně. Anton na něj vytáhl nůž a Zacharová bouchačku, kterou jen kratičce namířila a rovnou štěkl výstřel a hvízdla kulka. Prošla Ajratem jako mlhou, jen místo okolo ní se trochu rozvířilo. Slyšeli jste, jak se odštípl kus mramoru ze sochy a padl na zem. Aljoša sebou trhl a nechápavě se na vás otočil. Tedy hlavně na Nikolaje. Ten měl štěstí, že se Jezdec zabýval něčím jiným, jinak by si jistě všechno přečetl v jeho mysli. To chapadlo tam stále bylo, ba co víc, bylo na něm napojeno i to Ajratovo. "Zločin? To si ze mě děláš srandu, Atlasove..." Z Olžina hlasu odkapávalo tolik pohrdání, kolik ho Zacharová uměla dát do jediného pohledu. Valkýra pomalu vešla dovnitř, asi ji konečně k nějaké akce donutil výstřel. Aljoša zakroutil hlavou, Ajratova přízračná tvář potemněla. On na rozdíl od svého bratra neměl moc zábran, když se hodlal propracovat ke svému cíli. A pokud mu někdo otevřeně vyhrožoval, ztratil je všechny. "Sáhneš na ně a vezmu tě s sebou. Jako že je Tengri nade mnou." "Vezmou si, co jim patří, a odejdou," ozvala se zase Olga. Aljoša jí na to kývl. Ale zatím se Jezdci dál nepouštěli do hledání - přece by vás nezavedli ke své svobodě, ale i své zkáze.

Anton Sergejevič Sokolov - 28. května 2012 19:56

Je rozhodnuto. Já jsem proti černému kvůli jeho napadení a Natalja kvůli tomu co jí provedl v hlavě. Kdo ví co vlastně všechno provedl mě. Nikolaj ještě chvilku váhá ale nakonec se rozhodne že se proti jezdci také postaví. Stále ale nechce ublížit bílému. Ani se tomu nedivím. Po tom spojením mezi nimi si k němu musel vytvořit určité pouto. Třeba ho díky tomu zná a ví jaký je. Bílý mě ale nezajímá. To jeho bratr. Ještě ale vědět jak ho zabít. Všichni jsme na jedné straně a budeme bojovat s jezdci. Jen u Olgy si pořád nejsem jistý s tím jak se zachová. K jezdcům se sice doposud nepřipojila ale stále stojí opodál a skoro nic nedělá. Ozve se výstřel. Pravděpodobně Zacharová. Jí jedinou jsem viděl že si vytáhla nějakou pistoli. Pokus ale skončil neúspěchem. Kulka sice jezdce zasáhla ale neměla žádný účinek. Možná jen to že jsem se lekl. V první chvíli mě napadlo že jsem to koupil já ale nic zvláštního necítím. Naštěstí mě netrefila. Teď přišla řada na mě abych něco udělal ale co. pořád mě otravuje ten divný pocit. Je tu kolem něco zvláštního. A nebo je to jenom mnou. Po tom co mi provedl bych měl být asi polomrtvý a já stále chodím jakoby nic a je mi k světu. Udělám krok kupředu a potom další. Je to jako zkrat když mi proběhne hlavou myšlenka a bez toho aniž bych o ní nějak přemýšlel jí provedu. Chchchchyť ho... Zaslechnu kdesi hluboko ve svém podvědomí jako vzdálené volání. Nechápu o co jde ale udělám potom další prudký krok a máchnu prázdnou rukou jako bych chtěl černého udeřit. Místo toho se ale stane něco jiného. Levá ruka se mi pokryje černou hmotou podobnou bahnu které stále vidím když je poblíž černá magie. Během chvilky je celá ruka potažena a je z ní jakési černé chapadlo které obtáčí drobní hadi a lehce se pohybují. Co to je? To je jako v té chvíli když jsem viděl Olgu takovou.... jaká je. pamatuji si že já jsem také nevypadal zcela normálně. A ten pocit. Chapadlo sebou mihne ve vzduchu a natáhne se k černému jezdci aby ho obmotalo jako svou kořist. Sám nevím co to má znamenat. Jsem asi stejně překvapený jako ostatní.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 31. května 2012 00:24

Vykulím oko, když sleduju, co se děje. Anton to rozjede na plno. Jenže tohle asi nebude Antonovo kouzlo, jak jsem si z prvu myslel. Zatnu čelisti. Seknu ukazováčkem po Olze. Zamračím se. A pak věnuji plnou pozornost jezdcům. Co ale dělat? Stojím opodál, chvíli přemýšlím, jestli se nepřeměním ale to by k ničemu nebylo. Nemám u sebe nic, co by mohlo ostatním pomoci. Jen to zelené chapadlo, spojení s Jezdci. Dokonce i s Černým. Vytáhnu nůž. Něco mě napadne. "Vzdejte se. Nebo to ukončím." Minimálně tak odlákám pozornost od Antona. Namířím hrot proti svému krku. Klidně bych to udělal, kdyby šlo do tuhýho. Vážně? Jsi si tak jistý Specnaz? Co když lžou stejně jako Čerenko. Co když se Jezdci a Olga dostali do slepé uličky. Mezi dva mlýnské kameny. Teď je to jedno. Nikdo nesmí ohrozit životy neviných. Oni by klidně ohrozili. Jsou hrozbou pro náš ruský stát. Pro lidi v něm. Netuším, jak to na ně zapůsobí. Uvidíme v další vteřině. ...

Vypravěčka - 31. května 2012 00:59

Černá hmota hladově vystřelila po Ajratovi. Nejen Anton byl překvapen - Černý se pokusil instinktivně uskočit, Olga zaklela a zase se chopila kladiva, které se původně rozhodla schovat na důkaz nevměšování se. Do vypjaté situace, kdy Ajrat zachrčel a zazmítal se v sevření, se ozval štěkavý, trpký smích. "Výborně. Takže se tu všichni povražděte, já bych s dovolením prošla..." zakroutila hlavou ironicky. "Podívejte se na sebe. Zacharová akorát dává najevo, jak je jí všechno u prdele a ani se nám neobtěžovala říct, tenkrát, že měla v hlavě Jezdce. Sokolova evidentně něco posedlo, ale to tě, Atlasove, taky moc neznepokojuje. Hm? Radši se zabiješ pro tyhle dva. Fajn. Tak dělej. Skonči to, jestli na to máš." "Ty h...ho ještě... budeššš... hecovat?" zasípal Ajrat. "Jak mám stát na vaší straně, když mě chcete zabít. Jak vám mám věřit a pomoct vám, když vím, že pak mě prostě... sejmete," vydechl Aljoša zklamaně a sáhl po sekyře u pasu. A hodil. Zbraň, ač vypadala přízračně, prosvištěla vzduchem a zpola přeťala černé chapadlo. Letěla přímo Nikolajovým směrem. Ukončit to? Nebo pudem sebezáchovy uhnout? Anebo bláhově spoléhat na to, že ta zbraň nic neudělá? Antonovi v tu chvíli přišlo, jak kdyby mu někdo praštil prknem do lokte. Většina té hmoty se stáhla pryč z Ajrata, který ji ze sebe strhával jako hořící šaty. Ale ta, co ukápla na zem, roztrhaná Aljošovou sekerou, se rychle jako hadi začala plazit k nejbližšímu živému. K Zacharové.

Natalja Zacharová - 31. května 2012 17:44

Kluci se ujali iniciativy, přestali se oťukávat na pískovišti a šli do toho s plnou parádou. Aspoň Anton šel. Nezastírám, že mne to dost překvapilo. V dobrém slova smyslu. Možná budou nakonec užiteční a zbaví se nálepky packalů, kteří přišli o magický artefakt. Černá hmota útočí na Arjata a já nemám slov. Doslova. S pootevřenými ústy sleduji, co se to děje a jen z matně poslouchám, co Olga říká. Když ale zaslechnu své jméno a pak informaci o tom, že jsem v sobě měla Arjata, zavřu ústa a probodnu Olgu pohledem. “Di do prdele, Olino.“ pronesu polohlasem k naší valkýře. Pak se všechno stalo tak rychle. Přeseknutí černé hmoty vejpůl. Arjat padá k zemi jako namazanej chleba a na mou maličkost se soustředí ona černá hmota, které ale vůbec nefandím. “Paráda,“ ušklíbnu se a sleduji plazící se hmotu ke mně. Ustupuju jí. Nemám nejmenší chuť nechat se tímhle svinstvem ovinout. Pokud to bude nutné, tak odsud i uteču.

Anton Sergejevič Sokolov - 31. května 2012 20:11

Chapadlo které se mi objeví na místě ruky chytí černého a drží ho. Opravdu ho drží. Neprojely skrz něj ale sevřely ho jako by to byl člověk z masa a kostí. Cosi mi už začíná docházet. Děje se něco podobného jako když chytil jezdec před tím mě. Celé je to na mě trochu moc hr. Nejdřív jsem div nezemřel a pak jsem zjistil že mám schopnosti zpřeházené jako balíček karet. A ke všemu se zdá že přibilo i něco navíc o čem jsem vůbec nevěděl. Moc se mi to nelíbí ale může se to hodit. Olga se mezi nás konečně zapojí. A je stejně milá jako vždy. "Posedlo? Jsem naprosto v cajku. a nic mě neposedlo. Ještě nad sebou kontrolu mám!" Ohradím se na Olgu která ze mě hned dělá bůh ví co. Něco na tom ale možná bude. I když mě to neovládá tak se cítím trochu zvláštně. A ten útok na černého také nebyl úplně můj tah i když jsem to chtěl udělat. Hned další chvíli po mě ale hodí bílý jezdec svou sekyru a ta přetne chapadlo. Cítím trochu bolesti není to tak silné jako kdyby tnul do mě. Pořád to ale pekelně bolí. Stáhnu se stranou přičemž si přidržuji tu ruku. Sekyra je zničená a část té hmoty se začne pohybovat směrem k Natalje. Nevím proč se tak začnu chovat ale cosi uvnitř co má co dělat s tím chapadlem mi zřejmě radí. "Vrať se zpátky!" Rozkážu trochu vztekle. Moc nechápu proč ale nechat to tady pobíhat by nebylo moudré. Kouknu na Nikolaje který se pokouší vyjednávat ale moc mu to nejde. "Zkus nám taky pomoci." Pak svou pozornost obrátím zpátky ke hmotě. "A ty se vrať zpátky!"

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 31. května 2012 20:36

Sekera přesekne černá chapadla a letí vstříc mému tělu. Zkusím uhnout. Otočka, pirueta, kotrmelec...cokolv co bude dost rychlé na vyhnutí se smrtelné ráně. Zavrčím. Uhnul jsem stranou ale ostří mi stejně roztrhlo tkáň na rameni. Vyvalila se krev. Padnu na koleno, chytnu se za ránu. Černá hmota se pohybuje k Natalji. Na rtech mi klouzá jedno jméno. Jméno toho co by byl schopen udělat taková kouzla a jít proti Jezdcům. Ta kalná břečka mi připomíná starého známého. Buď je to rudý Jezdec, kteroho Natalja ne úplně zničila nebo je to Čerenko. Když pomoct tak udělám co bude v mích silách. Sundám si bundu. Tričko. Chvatně rozvazuju boty. Naštvaně funím. Emoce mi pokaždé dodávali sílu. Vstanu. Rána mi krvácí. Snažím se na to nemyslet. Nadechnu se. Zesleču se tak rychle, jak jen to jde. Rozběhnu se proti Jezdcům a k Antonovi. Netuším, jestli to k něčemu bude. Skočím. Proměnu mám zmáknutou už od mládí. Stejně to pokaždé bolí. Tentokrát mě moji druhové uvidí v plné kráse. Tělo se osrstí, lebka praská a natahuje se, jak roste. Na podlahu síně dopadnu už na všechny čtyři a na tlapy. Vycením tesáky. Zavrčím. Výhružně. Čumákem sonduju tu černou břečku a zkouším jí identifikovat. ...

Vypravěčka - 31. května 2012 20:52

Ozve se Ajratův chraplavý smích, jak se sbírá ze země. "Možná teď. Dej tomu čas a nebudeš mít." Pár posledních cárů kolem sebe rozřízne nožem a dokonce i nějakou tu břečku vyplivne. Zacharová sice couvá, ale hmota je kupodivu... chytrá? Černí hadi se rozpojí. A Zacharová patou zavadí o stěnu, která je v téhle části už vysokým ochozem. Anton marně volá malá háďata. Další už nekapou na zem, hmota se pomalu vrací zpět do jeho těla. Ale uprchlíci neposlouchají ve vidině nové kořisti. Nikolaj byl dost rychlý na to, aby si zachránil život. To by se obyčejnému člověku asi nepovedlo. Ale ne natolik, aby zůstal nezraněn. Jezdcova sekera je až příliš skutečná. Protne oblečení i maso, naštípne kost a třeskne o stěnu, odkud odlétnou kusy kamene. Spadne na zem. Měňavec cítí, že ta hmota pochází z Antona. A je cítit i po Černém. Přesto nepatří úplně ani jednomu, jak je vidět, má vlastní hlavu. Každý měl dost problémů. Pořád máte. Že se něco změnilo, vás upozorní zhasnutí věčného plamene, toho mrtvolného světla. Je tma. Sem venkovní osvětlení nedoléhá. A přízračné postavy jezdců jsou pryč. Jen Nikolaj kdesi vzadu v hlavě cítí slabé chvění pouta, co si s ním uchovali. Třeba nejsou daleko?

Natalja Zacharová - 01. června 2012 08:17

Proč se vždycky v té nejméně vhodné chvíli za zády objeví zeď. “Kurva,“ hlesnu tiše. Po dlouhé době ve svém životě zase cítím něco, co jsem si myslela, že zmizelo. Strach. Emoce. Pocit. Nechci, aby se do mne ta hmota dostala. Už ne. Jednou a dost. “C-co na to platí?“ vydám ze sebe polohlasem. Uvědomím si ale, že přes můj strachem stáhlý krk, mne nebylo slyšet. “Co na to platí?!“ zařvu po místnosti tak hlasitě a zoufale, jak jen dokážu.

Anton Sergejevič Sokolov - 01. června 2012 08:51

Žil jsem spoustu let na pokraji šílenství. Mám vzpomínky na desítky, ne-li stovky let které jsem neprožil a udržím si i kontrolu nad nějakým černým svinstvem. Oheň který tu je zhasne a jezdci také nejsou nikde k nalezení. Museli se někam ztratil ale nemám nejmenší tušení kam. Docela rád bych se zbavil těch slizkých hadů které tu pobíhají ale neposlouchají mě. Čím se jich zbavit? Jako první mě napadá oheň ale ten zrovna nějakým způsobem zhasl. A zrovna když ho potřebujeme. Moc času na přemýšlení nemám tak zkusím to málo co můžu. Na ruce se mi objeví opět chapadlo kterým máchnu po těch co míří k Natalje.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 05. června 2012 16:05

Moji vlčí protáhlou tvář skřiví zavrčení. Podvědomě přikrčený sedím ve tmě a sleduju okolí. Natažené prstíky magických pojítek se mi lepí v hlavě jako žvíkačka. Nejsou daleko. Hlasitě čmuchám ve vzduchu. Nepotřebuji světlo abych se pohyboval po okolí. Skloním čumák k podlaze a stopuji. Co mě teď zajímá, kde je vlastně Olga. Zdrhla s Jezdci nebo tu číhá v temném koutě aby nás podle zabila. Ne, to není její styl. Kouskem duše doufám, že utekla s nimi. Zhaslí oheň může znamenat cokoliv. Třeba právě to, že se oba bratři plně nasytili a mají dostatek energie jít dál. Jak daleko může Aljoša od svého "hostitele"? Může nakonec přetrhnout pouto nebo to má dosah pár kilometrů. "Musí být blízko." Vrčivě se mi vydere z tlamy. Oko sonduje. Stejně teď nic nezahlédnu. "Určitě si šli pro svoje lebky, šupáci." Otočím se ke svím druhům. "Musíme je najít dřív než oni. Pak je konečně chytneme za koule." Jenže jak? Pokusím se spolehnout na svoje stopovací schopnosti i když sledovat přízrak je něco úplně nového. I přes to se pokusím. "Vyběhneme ven a zkusím je vyčmuchat. Když to nepůjde navrhuju spojit se s vedením a poprosit o radu." Olga je naše vedení. Ale co udělá zásadně změní naše další kroky. Spíš bych vložil důvěru v Dmitrijeviče.... ...

Vypravěčka - 05. června 2012 16:28

666! Nikolaj slyšel vzdálenou ozvěnu Jezdců, nerozuměl jejich myšlenkám. Kdyby ano, možná by se to odehrálo jinak. Zacharová znala ten tříštivý zvuk. Byl natolik specifický, nepřipomínalo to rozlomení obyčejného materiálu, byla v tom ozvěna rozbití něčeho nehmotného... no, nejen toho. Síla toho úderu proběhla torzem celé budovy. Valkýra si zjevně vybrala svou stranu. Měděné desky se jmény padlých s duněním a praskáním mramoru na zemi upadly. A zpoza nich se začaly sypat lebky. Kosti. Z tlustých zdí sálu se to všechno vyvalilo a nejeden ostatek vás trefil. Lidská lebka je sice v něčem křehká, ale pořád je tvrdá. Jenže co bylo horší... Hmota, po které Anton hrábl, prudce změnila směr. Háďata vlezla do první lebky, co upadla nedaleko vás, nechala Antona hrábnout do prázdna. Usadila se v ní. A lebka začala jako magnet přitahovat kosti. Jakkoli to bylo surrealistické, fantastické a kdo ví, jaké ještě ické, jako stavebnice Merkur se před vámi skládali kostlivci. Padlí od Stalingradu. Padlí bez duše, protože ty pohltili Jezdci, nebo zůstali tam venku. Materiálu tu byl bezpočet. Postaví se všichni? Zatím jste jich v tom hybajícím se bordelu napočítali pět. Asi.

Anton Sergejevič Sokolov - 06. června 2012 19:07

Máchnu chapadlem po kusech živé hmoty a nic. Minu. Nebo možná uhnuli oni. S viditelností jaká kolem nás je se tomu ani moc nedivím. Budova se po chvíli začne třást a zdi začnou praskat. Na zem i na nás začnou padat nejrůznější věci a zejména zbytky lidí. Co se děje tentokrát? Zemětřesení? Rukama si kryji oči zatím co ze zad shodím svůj batoh a začnu se v něm prohrabovat. po tmě toho není moc vidět ale naštěstí tam nemám nic o co bych se mohl zranit. Teď hlavně neodjistit ty granáty. Bez nějakého incidentu najdu baterku a rozsvítím jí. Konečně máme alespoň nějaký přehled o okolí a já se cítím zase o trochu bezpečněji když už vím co na nás padá. Pozoruji pohyb černé hmoty která se nakonec ukryje v útrobách lebky. Nebylo by to nic hrozného kdyby ta potvora k sobě nezačala přitahovat kusy těl které kolem nás popadaly. Ne co zase teď? To jako vážně? To se nemůže pro jednou stát něco normálního? Na chvíli sklopím zrak a opět sáhnu do batohu odkud vytáhnu Scorpiona. Rychle ho nabiji a bágl si pak hodím zpátky na záda. Po žádné z koster zatím nestřílím ale pro jistotu na ně mířím. "Pokud nikdo nic nenamítá tak bychom měli odsud co nejdřív vypadnout." Pomalu se začnu přesouvat k ostatním abychom pak mohli zmizet z téhle krypty plné duchů.

Natalja Zacharová - 10. června 2012 13:56

Nemůžu říct, že bych nebyla nadšená, když se ode mne ta černá hmota odpoutala a našla si jiný cíl. Jenže… jenže! V místnosti najednou zhaslo, jako když utlo. Super pomyslela jsem si ironicky. Horší už to snad být ani nemůže. Bubáci ve tmě. Paráda Přehodila jsem si popruh batohu dopředu před sebe a rychle v něm nahmatala baterku. Batoh jsem švihla zpátky na záda a rozsvítila jsem si. Pozorně jsem si prohlížela místa, odkud šel ten příšerný zvuk. O tom, že se nám chtěla zem pod nohama, jindy… Pomalu jsem se poodešla k ostatním. K Antonovi a Nikolajovi. “A nechat tu jen tak ty kostlivce, aby se dostali ven?“ podívám se na Antona. “A já si říkala, že přece ten pytel sraček být nemůžeš,“ poklepu si na čelo. “Nebo máš nápad, jak tohle“ ukážu na zhmotněné kostlivce. “zneškodnit?“

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 10. června 2012 15:28

V hluku místnosti cvakne pár baterek a tmu proříznou dva kužely světla. Lebky se od podlahy pdráží jako hopíky a kosti vydávají skoro stejný zvuk, jako vagón badajících tužek. Shluknu se se svími druhy k sobě. Cením zubyska, nasraně štěkám. Jak vleze hmota do jiného hostitele, je mi jasné, že bez boje neodejdeme. "Natalja má pravdu Antone. Kousek od nás jsou civilisti. Co je hlavním úkolem Specnaz?" Hledím, jak do sebe kosti zapadávají. Nejsem žádný malí psík ale kostlivec je pro mě jako obr. Nic čeho bych se za normálních okolností obával. Jenže ta absurdita, nechutná pokroucená realita, fakt, že se tělo pohybuje bez svalů a orgánů ničí moje stěny zdravého rozumu. "Jak tohle vlítne mezi lidi, padá zodpovědnost na naši hlavu." Napjatě otáčím zrak kolem sebe. Je jich strašně moc. V chabém světle baterek hážou na chladné stěny obludné stíny. "Zničíme je. Do jednoho." Lehko se řekne. Ale já jsem rozhodnut bojovat zuby drápy... ...

Anton Sergejevič Sokolov - 10. června 2012 17:13

Tak a teď mě má Natalja s Nikolajem za zbabělce. Jako kdyby mi vůbec záleželo na tom za koho mě lidi mají. Jaká máme ale šance na to bojovat s nimi? Tohle je hrobka. Je tu několikrát víc těl než je nás a kdo ví kolik těch kostlivců se složí dohromady. "Fajn Nikolaji tak jaký je tvůj plán." Zeptám se kolegy který má zatím jen ten plán že je všechny zabije. Navíc si nedokážu dobře představit jak s nimi ve své současné podobě bojuje. "Pár nápadů bych měl ale nic bezpečného mě nenapadá." Odpovím Natalje. "Když ale vypadneme ven tak by se něco dělat dalo " A kdo před tím mluvil o tom že by jsme měli utíkat? Já se chtěl jen dostat z téhle černé díry plné mrtvol které nám určitě půjdou po krku. Nechám ty dva ať popřemýšlí o našich šancích na boj s touhle hordou koster. Já věděl že jsem si něco zapomněl zabalit. Proč na to ale přijdu vždycky až když se něco stane. Sleduji kostlivce kolem nás a zamířím nejbližšímu na hlavu. Jiné slabé místo mě nenapadá jestli bych je ovšem nerozstřílel na kusy na což nemám munici. Na kostlivce ale zatím nestřílím. Zatím je nebudu dráždit když jsou ještě v klidu.

Vypravěčka - 13. června 2012 14:26

Připadalo vám, že se kosti snad nikdy nepřestanou sypat. Pokryly celou místnost, a pokud jste na ně nešlapali, stáli jste v nich po kolena. Což nebyl zrovna super pocit, když jste nevěděli, jestli se nezačnou zvedat i ti okolo vás... nebo pod vámi. Chřestilo to a křupalo, jak magie skládala svoje nekromantské puzzle. Kostlivci otáčeli slepými hlavami, jako by jim něco chybělo. Možná nebylo kouzlo dokončeno, nepovedlo se... kdo ví. Nebyl tu nikdo, kdo by vám na to uspokojivě odpověděl, kdo by vůbec věděl, co tímhle Jaga sledovala. Anebo Čerenko? O něm se přece říkalo, že je nekromant. Ale jestli takového formátu, tak byl horší, než se snilo i Dmitrijevičovi. Pět. Šest. Sedm... Kostlivci se nořili z nánosu ostatků jako z vody. Zatím se kupodivu nic nedělo. Ale spoléhat se na jejich bezduchost, na to, že zdravý rozum říká, že když nemají oči, nevidí vás, když nemají uši, neslyší vás a když nemají čich, necítí vás...

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 18. června 2012 16:34

Stojím zády k přátelům. Krčím se na všech čtyřech, cením zuby a jediným okem sleduji tu pohromu. I přes reálnou možnost na jakou poukázal spolubojovník Anton jsem naprosto přesvědčen, že tohle nesmí vylézt na světlo boží. "Postavíme se kouzlům čelem. Jsou to jenom kosti, Antone. Rozstřílíš je tím samopalem jedna báseň" Někdy sám uvažuji, jak moje vlčí tlama dokáže takhle dobře mluvit. Ale o to teď nejde. "Pokud to nepůjde jinak, zdrhneme za vrata, zatarasíme je a zkusíme to tu srovnat se zemí." Nějaké nálože tu snad máme. V kohoutku se mi černošedé chlupy naježí, z tlamy mi kanou sliny a ostré drápy škrábou po mramorové podlaze. ...

Natalja Zacharová - 18. června 2012 16:52

No, já na rozdíl od mých parťáků nemám takový střelecký potenciál. Přeci jen obvykle sázím na jinou hrubou sílu. Tu elektrickou. Rozhlížela jsem se po místnosti a hledala jsem cokoliv, co by se dalo použít jako kyj, baseballka, prostě cokoliv, čím by šli kostlivci drtit. “Přesně, nejdřív to zkusit a pak bude čas hrát si na zbabělce vždycky.“ zamířila jsem na jednoho z kostlivců a vystřelila jsem. Bylo těžké mířit na něco, co je jen kostrou. Obvykle když míříte na člověka, máte jistotu, že se trefíte. Ta střelná plocha je krapet širší. Tady to bylo o dobrou mušku. Mno… díky za výcvik Specnaz. Nicméně můj primární cíl je najít něco, čím bych je umlátila.

Anton Sergejevič Sokolov - 18. června 2012 17:37

Kouzlům čelem bezva. Takže výprask od Čerenka ti nestačil a toužíš po dalším. Pche a mě se divili že jsem tehdy od Specnazů odešel. Moc se toho za tu dobu nezměnilo. Prohlížím si Nikolaje jestli se nehodlá změnit nebo má opravdu v plánu bojovat s těmi kostlivci v tomhle stavu. Bohužel nehodlá. A Natalja se také k ničemu zvláštnímu nechystá. Žádné zbraně nepřipravuje ani nekouzlí. Oba mají plno siláckých řečí ale hlavu tu zřejmě nikdo nepoužívá. Co budeme dělat až nás obklíčí? "Hrát si na zbabělce? Ne děkuji dávám přednost rozumnému řešení." Mnohdy je ale lepší živý zbabělec než mrtvý hrdina. Nastavím si na zbrani dávky a rozhlédnu se kolem sebe. Dobře je rozhodnuto. "Fajn. Hodně štěstí." Řeknu těm dvěma. " Já zatím zaujmu pozici nahoře kde budu mít lepší přehled a případě ústupu vás budu moct i krýt." A navíc nechci aby se mi něco připlížilo za záda. V takovém boji jsem rád na místě kde se můžu bránit . Když oba spravím o svým úmyslech tak vyrazím nahoru směrem kterým je horní východ. Po cestě si hlídám kostlivce střílím jen pokud je to nutné. Taky jsme to tu mohli zatarasit hned a udělat s nimi krátký proces už teď.

Vypravěčka - 23. června 2012 15:30

Počítačová armáda ve filmech, byť byla větší, se mohla jít bodnout. Tady jste to měli ve 3D a nebylo to zrovna příjemné. Fakt, že to není jen trik animátorů. Že nepřijde žádná Alice z Resident Evilu a nevykosí to. Ač jejími objekty byly mrtvoly s větším podílem masa a chutí na to vaše. To se zjevně kostlivců netýkalo - kam by ho taky dali a k čemu by jim bylo? Ve tmě ozářené baterkou už se pozvolna tísnil menší dav "turistů" a tam, kam světlo nedopadalo, jste mohli jen tušit divný, bezhlučný pohyb, když nepočítáme občasné zaťukání kosti o kost. Natalja vystřelila po jednom z nich. Trefila paži, kost se naštípla, ale jak správně předpokládala, tady byla tato zbraň specializovaná na tkáň a orgány poněkud k ničemu. Tím na vás kostlivce přilákala. Nebo spustila jejich obrannou reakci? Ožili jako cigánská děcka v supermarketu. Jejich bezcílné zírání se teď upřelo na vás. Nejeden dokonce vzal vhodnou stehenní kost svého druha, kterého magie neprobrala, jako zbraň. Anton neměl možnost se přesunout nahoru. Stáli jste u stěny, nad níž se zvedal ochoz, průchod ven (dolní) byl asi tři metry po levé straně... kde už taky čekalo pár kamarádů. A pak se na vás vrhli. Štěstí bylo, že se k vám nemohli dostat všichni a že jste je neměli v zádech. Když jste to rychle spočítali, v první linii na každého vycházeli asi dva, za nimi byli v závěsu další.

Natalja Zacharová - 24. června 2012 12:43

K tomu, abych efektivně mohla používat zbraň, se k nim budu muset dostat trochu blíž. Ale to by zase hrozilo, že se kulka odněkud odrazí a to nechci riskovat. Ještě chvíli přemýšlím a když se ke mně otočí jeden z kostlivců, je rozhodnuto. Zbraň do pouzdra. Sebrala jsem na zemi nějakou delší kost, kterou budu v pravé ruce používat jako kyj. Vykročila jsem tomu věšáku na prádlo vstříc a první úder jsem vedla tak, aby ho kostlivec vykryl. Tím se nechal rozptýlit a já mu mohla kovovou špičkou boty prokopnout čéšku. Kost ulítla a kostlivec se zakymácel. Pokud se nezačnou magií srovnávat zase dohromady, tak by to mohlo jít celkem hladce. Nehodlám tu provozovat žádné čachry machry, v tuhle chvíli spoléhám jen a pouze na brutální sílu (a ano, jsem schopna ji v poměrné části vyvinout i já).

Anton Sergejevič Sokolov - 25. června 2012 18:18

Nepodařilo se. Můj přesun na střeleckou pozici ani nezačal a už se na nás začali sápat všichni kostlivci kolem. A že jich není zrovna málo. Naštěstí se k nám nedostanou všichni takže nás hned tak nevyřídí. A co dělat teď? S pistolí jim moc neublížím. Obzvláště když mám plné ruce. Zamířím nejbližšímu kostlivci na hlavu a vystřelím dávku. Po ní se oženu baterkou protože nic lepšího po ruce nemám ani není čas hledat. "Nepřesuneme se ke vchodu aby nám žádný neutekl?" A při té příležitosti by jsem mohl ten zbytek co nám jde po krku vyhodit do vzduchu. Při boji používám jakékoliv metody a zbraně jaké mám k dispozici. Takže sražení k zemi které by mohlo trochu pomoci. Příště budu počítat s tím že nás může potkat cokoliv.

Vypravěčka - 29. června 2012 10:09

Byla by to docela odreagovávací zábava. Natalja s chutí kopla kostlivce a ten zavrávoral, podlomila se mu noha. Ale i po malém pádu na zem zbytek zůstal, kde měl. Kostlivec se přitáhl po zemi a chytil Zacharovou za kotník nečekanou silou. A po jeho zádech se už sápal další. Střílení na kostlivce neplatilo. Nic si nedělali z toho, že mají někde díru (pokud se vůbec člověk trefil). Ohánět se baterkou bylo zoufalé, ale co se dalo dělat. Problém nastal, když Anton zprudka trefil kostlivce a tím ho srazil na zem. Baterka světelně zaštkala a zhasla. Nikolaj si ve své vlčí podobě vedl asi nejlépe. Kostičky, to bylo něco pro něj. Ohavně křupaly, drceny jeho zuby, ale i když kostlivcům urval nějakou končetinu, nezastavilo je to. Nakonec se i do jeho srsti, když jste ztratili světlo, zapletly kostnaté prsty. Sápali se po vás všech. A všechny jeden z nich během vašeho boje s jiným drapl. Za triko, za nohu, za chlupy, za cokoli. Aspoň že ne zubama. Chtěli vás někam odtáhnout...?

Natalja Zacharová - 01. července 2012 13:22

No do prdele, co tohle je?! zuřila jsem nad kostlivcovou vytrvalostí. Ach ta magie. Když mi spadl k nohám, ještě se chvíli snažil se ke mně dostat. Botou jsem mu rozšlápla lebku, až to zakřupalo. Jeden dole, ale další se na mě vrhali, jak kdyby to měli spartakiádně secvičené. Když se v místnosti odrazila absence něčí baterky (Antonovy nejspíš, chlupáč nesvítí), dávala jsem si na tu svou pozor, jako kdyby to byl ten největší poklad. Nechtěla jsem o ni přijít. Navíc, když si nejsem jistá, jestli při útoku mou energií, bych tyhle potvory akorát neposílila. “Jak jste na tom? Mě docela serou.“ rozdávala jsem rány stehenní kostí do stran. Ale jo, sranda to byla.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 02. července 2012 10:54

Rozdrtím mezi čelistmi další stehení kost. Naštvaně vrčím, slintám a štěkám. Vyběhnu stranou, do volnějšího prostoru. Je mi jedno, jestli mě nějaký kostlivec drží za chlupi. Svou ohromnou silou ho buď vezmu sebou nebo odejdu bez chlupů. Alespoň v to doufám. "Sou to zmrdi, velím k ústupu." Kurva, jak já tohle nesnáším. Většinou, když jsem takové rozkazy vykřikoval, připomínala pak moje četa konzistencí spíš mísu rozhňápaných jahod než někoho schopného bojovat. Přesto si myslím, že je to jediná možnost. "Vyhodíme to tu do luftu, souhlas?" Jau. Jeden z nich mě škubl zpět na zem a já zakňučím. Z jejich spárů se jen tak nedostává. Rozsekat ruský památník - to nás pochválí. Ale nejde to jinak. Nic mě v té rychlosti nenapadá a cítím to tak, že nemáme čás skládat básně inspirované starověkými baladami a bylinami na počest vzácné chvíle, kdy si Věčný oheň naposledy pořádně zalítá. "Ke dveřím, rychle. Probijeme se ven." Stáhnu se k mím druhům, dávám pozor aby mě netrefili a pomáhám jim takticky vypadnout z té proklaté místnosti. ...

Anton Sergejevič Sokolov - 06. července 2012 11:31

Likviduji kostlivce jak to jenom jde a po jedné ráně vypoví baterka službu. Není to nic nečekaného. Bylo mi jasné že k tomu dojde ale raději přijdu o baterku než o zbraň. I když baterka zhasla a je nepoužitelná tak jí pořád používám jako zbraň stejně jako samopal kterým čas od času střelím do nějakého dávku. Potom začnou být ale zákeřnější. Začnou se po nás sápat aby nás zabili nebo někom odtáhli. To se mi v žádném případě nelíbí. Střílím po kostlivcích kteří mě drží a mlátím je jen kde to jde. Kosti se lámou křupou všude kolem. Potom nakonec dojde Nikolajovi že je neporazíme a rozhodne se že bychom měli ustoupit a srovnat to tu se zemí. "Konečně nějaký rozumný nápad." Bylo mi už od začátku jasné k čemu tento souboj směřuje a že bude lepší to odpálit hned od začátku. Otázkou je jestli to chce zlikvidovat celé a pokud ano tak čím. Vydám se za Nikolajem a začnu pomalu ustupovat k východu. Náboje ve zbrani už mi došli takže se spoléhám hlavně na baterku a své nohy které by se měli o ty hromady kostí postarat než se dostaneme ke vchodu. "Tak jaký máš plán?" Promluvím znovu k Nikolajovi který tu pořád někde kolem pobíhá a láme kosti.

Vypravěčka - 06. července 2012 12:00

Dveře od vás byly jen pár metrů, ale každý krok byl doslova boj. V památníku bylo trochu přeplněno a dav byl horší než hooligans. Nikolajovi v zuřivém zápasu někdo vytrhl hrst chlupů. Byl z vás nejblíž ke dveřím, ale jednooký asi nosil smůlu. Hlavně sám sobě. Několikero kostnatých rukou ho popadlo jako Lajku, nápor na Zacharovou a Antona trochu povolil. Kostlivci měli aspoň elementární inteligenci. Zbavit se toho, co jim dělá největší škody. A že psí zuby se na kosti hodily dokonale, střílet do nich samopalem byla škoda nábojů. Vlčí tlapy zoufale škrábaly po mramorové podlaze, načež obrovské tělo zmizelo mezi masou ostatků, jeho zuřivé zvuky se rozléhaly po hale a tak jste aspoň poznali, že je pořád živý. Kam s ním mohli jít na opačnou stranu ode dveří, to byla otázka.

Natalja Zacharová - 07. července 2012 16:08

Nebyla jsem si jistá, jestli granáty jsou vhodným nápadem. Ale v tuhle chvíli mě nic jiného nenapadlo. Starosti s veřejností, až se proflákne, že vnitřek další památky vybuchl (asi plyn?), na sebe převezme Dmitrijevič. “Zmetci jedni hubení.“ řvu na kostlivce. Celkem paradox od někoho, jako jsem já. Metám kopy do stran a mlátím stehenní kostí, která když se rozbije, tak si prostě z ostatků nějakého jiného, udělám další kyj. Chvíle, kdy se mne neúnavné ruce kostlivců pustily, byla fajn. Až na to, že šli po Nikolajovi a ten to očividně nezvládal. Přiskočila jsem mu na pomoc, ale to už zmizel po kostmi. Nehodlala jsem ho v tom nechat. Buďto ho vytáhnu a nebo skapeme oba dva. Vždyť jsme ten Specnaz, no ne?!

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 07. července 2012 17:33

"Bojujte, přátelé. Bojujte..." Kostlivci mě vytrhli chomáč mích chlupů a já zařval jak raněnej afghánec po nepodařeným odpalu. "Kurvyyyyy." To nebyla jediná peprná nadávka, kterou jsem častoval bělavé kosti v pohybu. Nesnáším kostlivce a to je znám jeno pár minut. Tihle jazlíci jsou tužší než nenaklepané řízky v bufetu u nádraží. Snažím se postavit na tlapy. Utéct ke dveřím, vymanit se z jejich sevření nebo prostě vyskočit nad jejich holé skinheadské lebky a přeskákat je jako fanoušky na hokeji. Jenže to nebude tak lehké. Sleduju jak se Zacharová vrací pro mě. "Běžte. Vypadněte vodsať." Ještě chcípnem všichni. "Zdržím je. Navíc nehodlám poslouchat ty pitomí keci od Dmitrijeviče. Jau!" Kviknu. Tohle bylo do krve. Ale asi si budu muset zvykat protože za okamžik zažiju krutopřísný solárko s bandou olezlích miss Dachau. ...

Anton Sergejevič Sokolov - 07. července 2012 19:14

Prodíráme se houfem až k východu když kostlivci dostanou Nikolaje. Už jsme byli jenom kousek od východu a zase ho táhnou zpátky dovnitř. Na druhou stranu už na nás útočí méně takže by bylo celkem jednoduché odejít. Natalja se vydá zachránit Nikolaje a já jak jinak také.Bůh s námi. Baterka už je ve stavu že by jí nešlo ani opravit proto jí odhodím pryč. Zbraň schovám protože nemá žádný smysl jí nabíjet. Místo toho používám pouze ruce a hlavně nohy které se ukázali jako účinný prostředek. Nikolaj se už zdá se smířil s tím co ho může potkat a nás posílá pryč. "Zavři hubu vojáku a bojuj. To je rozkaz rozumíš?" Řeknu Nikolaji který náš pokus o jeho záchranu nevidí v nejzářivějších barvách. Kostlivcům lámu kosti a uhýbám jejich ranám. Potom na jednom vyzkouším na jednom z kostlivců trik který jsem před tím zkoušel na černého. Ano to bude fungovat. Chytím jednoho z kostlivců svou rukou za hlavu a potáhnu jí černou látkou takže se z ní stane děsivě vyhlížející spár. V zápětí z něj začnu vysávat jeho životní energii bez které se z něj měla zase stát jen hromádka kostí.

Vypravěčka - 11. července 2012 01:15

Jeden kostlivec chytil Nikolaje tak, že mu vracil prsty do prázdného důlku. Účinný manipulační prostředek, i bez bulvy vevnitř to bolelo jako čert, protože kost škrábala o kost a drásala propadlé víčko. O chlup vedle a byl by z Nikolaje Žižka - dokonalej a definitivní. Natalja se s vervou začala probojovávat za Nikolajovým křikem, a tak i v tomhle případě kosti zaťukaly o kosti, protože ji kostlivci popadli a zmítající, kopající tělo zmizelo v davu i se světlem opuštěné baterky. Antonovi se povedlo z kostlivce vysát sílu, ale zbyla po ní nechutná pachuť na patře a dunění v lebce. Tahle síla nepatřila živým. Nebylo divu, že se Anton cítil, jako by mu srdce vynechalo pár úderů. To byla chvíle, kdy se strážci hrobky, či co to bylo, zmocnili i jeho. Byla tma, vláčeli vás kamsi dolů. Dolů pod mohylu. Někde od stropu na vás blýskly žluté dravčí oči. Anton s Nikolajem je poznali. Guslar. Škrábání jeho drápů zaniklo v zvuku pochodujících koster. "Gryšo, nedělej to. Celý Rusko bude v troskách," ozval se zdaleka valkýřin hlas. "Ale ono už je! Všechno vrátíme tak, jak by to mělo být. Všechno bude zase jako dřív. Rusko nebude plivátko, bude velmoc! Zase budeme stát v čele. Copak vás baví být zotročenými psy?" I druhý hlas byl nepříjemně známý. Čerenko. "Jo, kdežto s tebou jima nebudem," odsekl Ajrat. Znělo to víc jako zavrčení. Blížilo se světlo ohně a nepříjemný, nasládlý pach rozkladu. V místnosti, kam ústila úzká chodba, plápolaly dvě osamocené pochodně. Kostlivci vás pořád pevně drželi, když to bylo nutné, zavrtali vám kostlivé spáry až do masa. Čím dřív jste se přestali zmítat, tím lepší to pro vás bylo. Zem byla pokrytá dalšími kostmi. Na některých bylo ještě maso, na jiných jen seschlá kůže a kusy vlasů. Zaleskl se vojenský odznak vojáka Třetí říše, který se na vás šklebil opodál. "Odtud ji stejně nezavoláš. Myslíš, že by byli tak blbí a pohřbili ji uprostřed Stalingradu?" Čerenko, pohrávající si s Olžiným kladivem, trhl rameny. "Stejně potřebuje nakrmit. A jestli nejdete se mnou..." Hodil do otevřeného vojenského báglu lebky. Jistě byly Jezdců, bylo kolm nich zvláštní fluidum. Ajrat vztekle zaklel. Čerenko se připravil na všechno - Jezdce od něj odřízla improvizovaná bariéra u výklenku, kde kdysi byly s úctou uloženy lebky. Zacharová snadno poznala, že to není žádná z Arkadijových bariér. Tahle byla vytyčena amulety z kostí a dřívek. Váňovými amulety. Ohlédl se na vás přes rameno, zavázal batoh. Pak sáhl po pistoli. Ve vteřině jste si mysleli, že zastřelí vás. Místo toho chladnokrevně, beze slova, namířil na valkýru, která seděla zhroucená u jednoho sloupu, co podepíral místnost. Pistole štěkla a Olžino tělo ochablo. Mířil dobře. Do čela. Čerenko zmizel ve stínech, kde jste tušili další z bludiště chodeb. Musely to být druhoválečné tunely, co si vojáci vystavěli během bitvy o Stalingrad. Možná ještě dřív během války jako úkryt pro někoho. Pro něco? Guslar na vás hleděl od stropu a vesele si prozpěvoval pod vousy. Čekal. Kostlivci se chvíli po Čerenkově odchodu rozsypali jako lego. Už jich nebylo potřeba. Za vámi se totiž ozvalo hladové zavrčení nebo spíš zabublání. V hlavách vám zněla Čerenkova věta: Stejně potřebuje nakrmit. Beze zbraní jste hleděli do tváře... Leninovi.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 11. července 2012 11:51

Hladový Lenin Olga schytá jednu na dobrou noc. Nehodlám se smířit s tím, že Valkýru dokáže zabít jediný výstřel z malorážky ale kdo ví, co do náboje Čerenko přimýchal. Zavrčím. Celé tělo mě bolí a hlava mi puká šílenou migrénou, jakobych měl v očním důlku kostlivcův pahýl. Co tim chtěl dokázat, hrabat se mi v oku? Vydlabat plíseň? To jsem zkoušel už minulý týden. Bez úspěchu. Sice ve vlčí podobě ale o to urputnějí se snažím pobrat pravdu. Lenin. "No, na tohle se dá říct snad jenom...pane jo." Fakt blbej sen. Jenže Lenin má hlad a má nejspíš menší inteligenci než učitelka matematiky na přednášce o možném rekvalifikačním kursu pro uklízeče toalet. Takže domluva žádná. "Už vím co řekneme až se spojíme s vedením. Pánové, máme jeden úspěch. Vrátil se. Nebo ne?" Mohl unést třeba španělskou královnu a udělat z ní zombíka. Mohl unést klidně moji mrtvou babičku a udělat z ní zombíka. Mohl unést moji účetní a udělat z ní zombíka (ono by se toho moc nezměnilo) ale udělat Lenina slintajícím pomocníkem ze záhrobí...to zaslouží natáhnout kůži z varlat do plachtové velikosti. "Ty hajzle. Jak jsi mohl něco takovýho udělat, Čerenko. Skončils. Kam myslíš, že to dotáhneš? Hm? Stejně tě dřív nebo později dostanem. My, nebo někdo jinej." Jsem v šoku, takže mi zbyly jenom silácký řeči. Počkám, až jak se věci vyvrbí. ...

Anton Sergejevič Sokolov - 11. července 2012 13:54

Můj předpoklad se potvrdil i když ne přesně podle očekávání. Z kostlivce jsem vysál všechnu jeho energii a ten se nedlouho poté rozpadl zpátky na hromádku kostí. Bohužel to nemělo na mě moc dobrý vliv. Mrtvolná energie byla odporná až mě zamrazilo v hloubi duše. V jednu chvíli jsem si i dokonce myslel že se pozvracím ale to se naštěstí nestalo. Místo toho mě ale kostlivci zavalili a pak mě táhli s ostatními pryč. Dobrá takže mrtvé nevysávat. Pomalu nás vlekli kamsi do tmy. Zastavili jsme se až v nějaké kobce. Když jsem se začal pomalu vzpamatovávat uviděl jsem známou tvář která se mi ani poprvé moc nelíbila. Ten nám tu ještě chyběl. Odkudsi pak zaslechnu Olgu. S někým diskutuje a ani se nenamáhám s přemýšlením o koho jde. Nálada je tu napjatá a dokonce i černý který by nás před nějakou dobou nejraději zamordoval zní jako by byl ochotný nám i pomoc nebýt toho že je má Čerenko v hrsti. Stejně jako teď nás. V dalším momentě popraví Olgu přesnou ranou do hlavy. Po zásahu se přestane hýbat a ani po chvilce nevstane. A je po Olze. Nechce se mi věřit že by někoho jako jí tak lehce zabil. Potom nekromant odejde tmavou chodbou pryč. "Přestaň štěkat." Zavrčím na Nikolaje který se na něj rozkřičel. "Už je pryč a my se ještě musíme postarat o pár problémů které tu máme." Kostlivci se potom rozpadnou a bolest z jejich nepříjemného stisku povolí. Místo nich se ale objeví někdo koho bych tu nečekal. Ten kterého jsme celou dobu hledali. Sám Lenin. "No tak tohle je už trochu moc." Veškeré moje vybavení je pryč a podle všeho na tom budou ostatní asi stejně. Rozhlédnu se kolem ale nikde nic není. Seberu proto ze země jednu z kostí. Stejně mi to s pistolemi nikdy moc nešlo. Připravený na střet pozoruji mrtvolu jak se šourá k nám s úmyslem nás sežrat Snad nebude vadit když předáme soudruha po kouscích. Nezapomínám ale ani na Guslara na toho slizkého hada který se ukrývá.

Natalja Zacharová - 15. července 2012 15:13

Čekala jsem, co se bude dít, když nás kostlivci dotáhli do podzemí. Myslela jsem si, že mě nic nemůže překvapit. Omyl. Zazněl výstřel a já sebou mimoděk cukla. Myslela jsem, že Čerenko jen vyhrožuje. Je mág, ti přece nepoužívají zbraně, no ne? Stála jsem tam, s ústy otevřenými v němém údivu a v očích se mi odráželo cosi, jako bezmoc a zhnusení nad celou situací. Ať jsme si s Olgou udělaly cokoliv, ať jsme se k sobě jakkoliv chovaly, byly jsme tým. “Doprdele,“ hlesnu tiše. Nevnímám, jak ti dva štěkají. Lenin jde mimo mě. Cítím jen, jak celým mým tělem pulzuje energie, kterou jsem dlouho potlačovala. Frustrace, bezmoc a nenávist, které jsem si nemohla vybít na kostech. Hledala jsem něco… cokoliv, co by se mohlo stát jejím cílem. A našla jsem. Pomalu jsem otočila hlavou a rozhlédla jsem se po podzemní místnosti. Ve tmě se zaleskly dvě oči, Guslar. A ve chvíli, kdy se naše pohledy střetly, jsem to všechno ze sebe vypustila. Má energie mne obklopila jako elektrizující deka a paprsky šlehaly do míst, kde se to malé prasátko nacházelo. Přičemž jsem k němu kráčela, rozhodnuta ho buď dokopat anebo z něj vymlátit duši. Rozhodnu se, až ho budu svírat v dlani.

Vypravěčka - 16. července 2012 18:08

Nikolajovy výhružky neměly žádný efekt, jelikož čaroděj už zmizel někde v podzemních chodbách a nepovažoval za důležité se bavit s někým jako vy. Však jak to minule dopadlo - asi jste ho trochu namíchli. Ukradli jste mu auto, manželku (co na tom, že ji chtěl zabít?), poskoka, střelili jste ho do nohy... Aspoň se potvrdilo rčení, že když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. Jestli jste byli pod vlivem amerických zombie filmů, realita vás překvapila. Ačkoli Lenin vydával docela podobné zvuky, u nichž nešlo poznat, zda je to výhružné, hladové, nebo z vás má prostě srandu, nebyl nemotorný a pomalý. Bývalý sovětský pohlavár byl teď hlavně lovec, a buď ho Čerenko zrekonstruoval, nebo ty fámy o tom, jak vám uhnívá, nebyly pravdivé. Šílený lesk v oku mohl mít již za svých živých let, avšak takovou touhu po krvi byste čekali spíš od Stalina. Možná štěstí, že neoživil jeho. Nikolaj byl, zdá se, otřesen, a tak v nedostatečném světle postřehl o chvíli později, že mrtvola po něm znepokojivě rychle vystartovala. Lenin ho drapl za ucho a škubl s ním k zemi. Čím ho Čerenko dopoval, že měl takovou sílu? S Nikolajem to škublo na bok a pak dopadl na zem a koleno mu hned zakleklo ohryzek pod huňatou náprsenkou. "Hej, mohl by někdo sundat ty pitomý amulety? Přece si nenecháte všechnu zábavu pro sebe!" houkl Černý. Zacharová si vzala do parády Guslara. Podivný skřet jako by vycítil, že je něco v nepořádku. Chvění vzduchu po náporem magie zasáhlo i ostatní. Paprsky elektřiny práskly nebezpečně blízko bojujícího klubka. Guslar zasyčel a snažil se z toho rychle vykličkovat. Dařilo se mu to docela dobře, protože se mu povedlo dostat se ze zorného pole kamsi za nosný sloup, kde bezládně ležela valkýra. Mihl se kolem pochodní, démonicky mu bleskly oči. Tma.

Anton Sergejevič Sokolov - 22. července 2012 09:46

Lenin je na mrtvolu neobyčejně čilý a překvapivě silný. Dost se liší od kostlivců s kterými jsme bojovali před tím. Nikolaj s ním má docela problémy. Jdu mu proto na pomoc. Přijdu k Leninovi a přetáhnu ho kostí po hlavě. Náš soudruh je ve skvělé formě na to že několik led uhníval v mauzoleu. Hlavně se držet mimo jeho pařáty. Nerad bych skončil jako jeho svačina. Fuj. Hrozná představa. Natalja se zaměřila na Guslara ale ten se nechce jen tak dál a utíká pryč. S tím to bude těžké. Aby toho nebylo málo tak při boji s ním zasáhne i nás ostatní. Elektrický výboj nebyl příjemný a na okamžik mě paralyzoval. Bezva takže teď nás ještě pobije někdo z našich. Hned jakmile se vzpamatuji se rozhlédnu kolem sebe. Doufám že byl Lenin stejně paralyzovaný jako my a když tak se pokusím toho využít a znovu na něj zaútočím. Bohužel v celku ho asi nepřineseme.

Natalja Zacharová - 22. července 2012 13:40

“Ty amulety nechte kurva na místě.“ křiknu na ty dva. Ačkoliv mám na mušce Guslara, moje uši automaticky zaměřily pozornost na Arjata ve chvíli, kdy promluvil. Poslední o co bych stála je, abychom ho pustili z kola ven. Jen ať si tam hezky počká, dokud kluci nevyřídí Lenina a já to malé prasátko. “Jestli se budeš schovávat, bude to jen horší.“ mluvím ke Guslarovi. Energii jsem stáhla k sobě, krouží kolem mne jako obruče a vyčkávám. Přece se nemůže schovávat dlouho a já? Já mám energie na rozdávání. Za poslední dny, kdy jsem se dostala zase ke Specnaz, jsem si tuhle chvíli neužívala tak, jako doteď. Pominu-li mrtvou Olgu, ale to je holt riziko podnikání… Budu číhat ještě chvilku a pokud Guslar nekapituluje, zajdu opět do ofenzívy.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 22. července 2012 17:23

Otevřu tlamu a vypadne mě z ní jazysko. Packy dám vedle hlavy, jakobych se vzdával. "Zmrde." Zachrčím. Ono se nemluví zrovna nejlépe, když vám na krku klečí Lenin. Navíc, nadávka nesměřovala k našemu bývalému budovateli ale k zpropadenému Čerenkovi. Jak místností blískne elektřina, dojde mi, že Zacharová využila svoji dlouho utajovanou schopnost. Jen ať opičákovi vypráší kůži. Zkusím se vzepřít. Zadní běhy zaboxují ve vzduchu a odstrkávám Leninovo tělo od sebe jakoby měl svrab. Bůh ví, co tady ve skutečnosti chytnul. Moje "nadání" má jeden háček. Čím víc jsem zahnán do kouta a zbaven sil, čím víc se bojím, tím se cítím menší a mrňavější psík. Pak se to odrazí i ve skutečnosti. Takže teď Lenin klečí ne na ohromném lítém černém vlku ale na pouliční směsce vořecha z houští. Zkusím cokoliv. Bojuju šíleně a strachy se mu klidně i vychčiju do obličeje, jestli to pomůže. Hážu sebou jako žížala, kroutím se, tlapkama buším do masa co to jen jde. Můj záměr je buď se vysmeknout ze smrtícího sevření nebo mu urvu tu nohu a narvu mu ji do chřtánu, až si bude moct přečíst velikost svích bot. ...

Vypravěčka - 05. srpna 2012 12:08

Díky zmenšenému objemu se Nikolaj vysmekl, byť ho to stálo další hrsti chlupů. Lenin se po ráně kostí do hlavy ani neoklepal. Guslar mlčel a dál se skrýval ve tmě, která matně pableskovala občasným výbojem okolo Zacharové. Jezdci se mohli jenom dívat a naděje, že by Olga obživla a řekla apríl byly stejně mizivé jako to, že se vám podaří chytit Čerenka. Leninovi se zjevně nelíbilo, že ho někdo pořád buší, a tak se otočil k Antonovi. To dalo Nikolajovi šanci po něm skočit, takže na Sokolovovi skončila váha hned dvou těl, do zad ho rýpaly kosti a Lenin byl jako pravý budovatelský milicionář - jako z kamene. Čerenko si musel dát opravdu záležet, když ho piplal. Pak se najednou Lenin s děsivým zvukem stáhl a nebylo to proto, že mu na zádech visel zakousnutý Nikolaj. V průběhu boje se dostal do kontaktu s hřebenem, který se vynořil z Antonovi kostlivci rozedrané bundy. Znaky na něm žhnuly. Nemrtvý ze sebe vztekle setřepal psa, až narazil o sloup vedle Olgy. Chrčel a syčel jako pekelná kočka. Couval. Guslarovy oči se zaleskly na stropě přímo nad Antonem. Že by jeho záliba v magických předmětech byla až tak fanatická?

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 05. srpna 2012 14:38

Držel jsem se na Leninovích zádech jako klíště. Všimnu si až později, že ústup neprovádí kvůli mojí zubní masáži ale kvůli relikvii v Antonově oblečení. Proč ne, třeba měl Lenin v mládí trauma z holičů a teď se to v něm probudilo. Já je taky neměl nikdy rád. Ta kouzelná doba, kdy můj porost musel jít dolů, ta doba, kdy ostří nůžek cvakají kolem vašeho ucha tak blízko, že si čůráte do slipů. "Jau." vyštěknu, když narazím do sloupu. Ráno budu celej polámanej. S nevrlým zavrčením zase vstanu na všechny čtyři. Natalja se nejspíš chystá tu malou drzou opici zesmažit. Jenže jedině on ví kde je druhý artefakt. Pochybuji, že má lžíci někde u sebe. Ledaže by měl malinkaté kapsičky nebo takový ten opasek co nosí instalatéři se spoustou míst na uložení nářadí. Při bližším prozkoumání zjistím, že nemá. "Počkej, Zacharová. Antone prosím tě, hlídej hřeben." Přejdu pod Guslara. "Nemůžeš ho oddělat. Jedině on ví, kde je lžíce." Pěkně ho sleduju. Nemá cenu utíkat. I když by ten malej parchant určitě někam zalezl raz dva a dostávat ho z podzemní nory se mě fakt nechce. "Přestaň utíkat ty rýmující opičáku. Oba víme, že i když budeš zdrhat, stejně tě dostanem. Dřív nebo později. Co kdyby jsme se dohodli? Tvůj život za informaci." Blýskne mi v oku. "Kde je lžíce?" A to jsem spolknul nadávku "zmetku". Asi začínám být zdvořilý vůči lidem. Nebo stvůrám. Je to ve svém konečném výsledku dost podobné. ...

Anton Sergejevič Sokolov - 05. srpna 2012 17:25

Moje útoky nemají na Lenina absolutně žádný vliv. Několikrát ho silně udeřím ale on rány klidně snáší jako kdyby se nic nedělo. Nezdá se že by to nějak výrazně působilo. Nic jsem mu sice neudělal ale určitě jsem ho naštval. Zanedlouho se totiž na mě vrhne a povalí mě. Pustím kost abych měl obě ruce volné a snažím se ho od sebe držet co nejdál. Uvítal bych nějakou mačetu. Tíha která na mě leží není příjemná a potom se něco stane. Zprvu ani nevím co. Vidím jen jak se Lenin zvedne a stáhne se zbaběle zpátky. Ihned se vyškrábu na nohy a všimnu si zářícího hřebenu. To je ten Olžin hřeben. Tak tohohle se bojíš? Bude se hodit. Vezmu ho do ruky a sevřu jako kdyby to měl být štít. A vzhledem k tomu že je tu náš oblíbený zloděj tak nemám moc možností jak uhlídat hřeben a tu nemrtvou bestii zároveň. Není ani třeba aby mi to Nikolaj připomínal Stále si pamatuji jak naše minulé setkání s tím skřetem dopadlo. "Kašli na to. Ten nám nic neřekne dokud nebude mít nůž na krku. S ním nemá cenu jednat. Sejmi ho Nataljo." Seberu zase ze země kost a dávám pozor na Lenina. V jedné ruce kost a v druhé na jeho odhánění. Opatrně se rozhlédnu abych se zjistil kde je Guslar. Jak se dalo čekat je nedaleko. A kouká přímo na mě. Střídavě koukám na Lenina a na něj . Pohnu se trochu stranou abych se kvůli němu nemusel ohlížet a mohl jsem lépe reagovat. Dobře si pamatuji na jeho poslední útok tehdy v lese. Hlavně si teď hlídat hřeben před tím malým nenasytou.

Vypravěčka - 05. srpna 2012 20:48

Guslarovy oči blýskaly ve světle Nataljiných výbojů. Vycenil na vás zuby. "Lžíce už moje je, děláš si planý naděje!" zaprskal zpěvavě. "Hřeben chci, za něj otázku řekni..." Poslední slovo do rýmovačky nedopověděl. Zacharová se ráda ujala Antonovy pobídky. Chapadla blesků práskla okolo Guslara, který se zrovna věnoval hypnotizování hřebenu a rýmování, takže leknutím upadl ze stropu na zem mezi kosti. "Siiii!" zavřeštěl konec verše a společně s jeho syčením se ozvalo i jiné. Škvířící se maso. Ohavné tělíčko sebou škubalo v křečích vyvolaných elektřinou, rozrývalo okolo sebe kosti. Dlouhý kostnatý ocas s nebezpečným bodcem okolo sebe máchal, v nedostatečném osvětlení Zacharová poznala jeho dosah až příliš pozdě a bodec ji v pomstychtivě kousl do lýtka. Tam taky zůstal vězet, protože Guslar se nehýbal. Jen sebou občas škubnul, jak jím probíhala elektřina skrze spojení se Zacharovou. Lenin chrčel a nepřibližoval se. Couval dál do tmy. Uslyšeli jste táhnutí těla po kostech a nechutný vlhký zvuk. Zdá se, že si Lenin našel něco, na čem se dalo nakrmit. Aljoša vztekle vykřikl, a kdyby nebylo Ajrata, vrhl by se proti bariéře. Zacharová nebyla jediná, která zuřila... a vlny vzteku Jezdců se přes Nikolaje šířily jako příliv.

Anton Sergejevič Sokolov - 21. srpna 2012 13:12

Zásah výbojem je přesný a srazí Guslara ze stropu. Na zem dopadne tělíčko páchnoucí spáleninou. To ti patřilo šmejde. Konečně jsi dostal co sis zasloužil. Bohužel ale nebyl tak úplně mrtvý a zmohl se na poslední útok. Je už pozdě abych něco udělal . Natalja má ocas zabodnutý do nohy. "Jsi v pořádku?" Zeptám se jí po chvilky. Je mi jasné že to zní asi blbě ale neodpustím si se zeptat. Svůj pohled pak věnuji zase zpátky Leninovi ale ten mezi tím zmizel. Ztratil se někde ve tmě a zůstal tam. Zvuky které se začnou ozývat se mi vůbec nelíbí. Nechci ho tu nechat jen tak courat bez dozoru tak se pomalu za ním vydám. "Postarej se o Natalju Nikolaji. Hned se vrátím." Potom rychle jdu do tmy kde zmizela ta mrtvola. Hřeben stále připravený k obraněMám neblahé tušení a doufám že se mýlím. "Hej soudruhu. Vrať se zpátky ať tě můžeme vrátit tam kam patříš." Netuším jestli mě vnímá ale určitě začne až ucítí hřeben.

Natalja Zacharová - 29. srpna 2012 18:42

“Nevím sakra!“ zařvu na Antona, nasraná, že mě Guslar dokázal ještě probodnout bodcem lýtko. Měla jsem si víc dávat pozor na bezpečnou vzdálenost. Jako by nás tohle neučili. Sakra! Otočím se k Nikolajovi v jeho vlčí podobě a zašermuju prstem před jeho čumákem. “Vopovaž se mi to začít volizovat.“ sevřu si dlaněmi ránu pod kolenem a zjišťuji, co a jak bylo zasažené. Jestli jen sval, nebo kost. Prostě jak moc zlá je ta rána. Dle toho usoudím, jestli ocas vyndat a ránu zafáčovat (něčím) nebo uříznout a nechat ho v ráně, počkat na řádné ošetření.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 30. srpna 2012 22:22

Ze zabití Guslara nemám radost. Byl jediný kdo věděl kde přesně je lžíce. Mohl si jí klidně odnést jako straka do hnízda a zahrabat bůh ví kám. K sakru, neměl jsem nikdy dopustit aby nám lžíci ukradnul. Oprava, mě ukradnul. Kruci. Jak na mě Natalja ukazuje "fuj", nastražím překvapeně pár špičatých uší. Zakňučím. Když vidím, že se nedívá, pomaličku se přibližuju. Ňufám. Cítím krev. Čmuchám černým čenichem. Už jsem u ní, u její nohy. Kouknu jí do očí. "Máš v noze vocas." promluvím a jak jen to psí podoba dovolí, usměju se. Ne, teď vážně. Krvácet na takovém místě je o infekci. Proto změním svou podobu zpět na lidskou. Nebo to není zpět? Nejsem přecejen nějaký zatoulaný vlček? To stranou. Hned jak naberu lidských tvarů, pomůžu ošetřit Nataljino zranění. "Divím se, že z tý rány neproudí místo krve kouř jak hulíš." ohledám ránu. "Neboj. Vím co dělám. Už jsem to několikrát viděl. U koní." dodám. Možná je to bláznivý ale když to zvládl Boris tak to zvládnu já. Pamatuju na širé pláně. Pamatuju na tamní obyvatele zamrzlé pláně. Eskymáky. Léčili mě mnohokrát. Pokaždé přiložili dlaně k ráně a soustředili se. Udělám to stejně a doufám, že nějaký dar přírody ve mě ještě zůstal. Doufám v zázrak. ...

Vypravěčka - 30. srpna 2012 22:43

Vlhké zvuky pokračovaly, i když se Anton blížil se žhnoucím hřebenem. Leninovy oči se zaleskly jako bulvy leklé ryby, kolem huby měl mazlavou hmotu. Krev. Vrčel a tiskl si k sobě svoji kořist. Kdyby mohl mluvit, určitě by řval: Moje! Tou kořistí byla, jak jinak, bezvládná valkýra. Anton ji poznal jen podle záblesku světlých vlasů a podle toho, že tu pravděpodobně nebylo co jiného sežrat. (Ne)mrtvý soudruh se jí nehodlal vzdát. Zjevně si myslel, že Olga byla prostě k sežrání. Guslar Natalju trefil do lýtkového svalu, kost minul. Jeho osten projel částečně skrz. Nikolaj se proměnil, zakrvácený a hlavně nahý. Zprvu mu to nepřišlo, ale tady dole byla pro naháče docela klendra. Jezdci vzadu u výklenku, kde bývaly jejich lebky, matně mrtvolně svítili. Ajrat vás pozoroval bystrýma očima, znuděně seděl ve svém vězení. Aljoša se nečekaně vztekal, a kdyby mu nebránila bariéra, určitě by se vrhl na Lenina, který hanobil tělo jejich sestry ve zbrani. "Tak co, Zacharová, když tě konečně někdo opíchal, budeš milejší?" nevydržel to Černý. Asi usoudil, že nemá co ztratit, že ho tu stejně necháte. Pořád tu však bylo propojení Jezdců s Nikolajem - co by se s ním stalo? "Můžeš toho jednou nechat? Takhle nám nepomůžeš." "A? Myslíš, že tě pro tvoje pěkný modrý voči pustěj? Ne, Čerenko jim prokázal službu. Ale když je nezajímá, kam Guslar ukryl kouzelnou lžíci, určitě je nebude zajímat ani to, že má náš rozmilej Gryša informátora."

Natalja Zacharová - 01. září 2012 19:22

Když mi Nikolaj oznámí, že mám v noze ocas, podívám se na něj s výrazem “to jako myslíš vážně?!“. A na poznámku ohledně kouře v mém těle jen odpovím: “Trhni si.“ Toliko k mému sympatickému a milému jednání. Jakmile se začne Nikolaj přeměňovat zpátky do lidské podoby, začnu být krapet nervózní. Přeci jen, nahatej chlap mi klečí u nohy. A ačkoliv je pokrytej krví, je to pořád nahatej chlap!. Zvednu se od něj. Nějak nedokážu být mu vkleče takhle blízko. Dám si ruce v bok a tvářím se, jako že se vůbec nic neděje. Že mi vlastně vůbec nevadí, že mi kolem klečí naháč. Stočím oči v sloup. Doprdele… doprdele… doprdele… doprdele “Sklapni Arjate, nebo ti ten ocas narvu do prdele.“ zasyčím na Černého a dál civím do stropu. Pak moje uši ale upoutá cosi, co zní jako informátor. “Jakej informátor?“ skloním hlavu a probodnu Černého pohledem. Snažím se, aby můj pohled byl v rovině a aby nesklouzával k nahým, krví pokrytým, zádům Nikolaje.

Vypravěčka - 01. září 2012 19:40

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Natáhl jsi špinavé ruce k Zacharové, přesto pořád byly čistější než celá tahle podzemní místnost. Kdesi vzadu v hlavě tě tlačila přítomnost jezdců, rozechvívaly tě cizí emoce. Vztek, smutek, pohrdání. Takhle se asi cítí schizofrenici. Nebylo lehké se soustředit. Nejdřív bylo třeba vyndat osten. Ze svalu se vyvalila krev, tekla ti po rukou. Jak se tvoje mysl snažila uchopit něco, co nikdy nedělala, zatlačily na ni vzpomínky na Dmitrijeviče. Polovina z nich určitě nebyla tvoje, protože to bylo kdesi na poli, v lazaretu, s křikem a smradem raněných a mrtvých. Nataženými pažemi ti začalo proudit teplo, horko oproti mrazivému okolí. Žádné světlo nebo další filmové efekty. Jezdci se ve tvé mysli zachvěli - propojení bylo citlivé oběma směry. Oni si mohli vzít energii z tebe, ale i ty z nich. Kdo ví, možná kdyby nebylo jejich nacucané síly z těch duchů, nepovedlo by se ti to. Nebyla to čistá práce, to zdaleka ne, ale rána se téměř zatáhla. Přesto bude potřebovat stehy a ošetřit.

Vypravěčka - 01. září 2012 19:47

Ajrat nevzrušeně vzhlédl. Mlčel, přes tvář mu přelétl charakteristický úšklebek. "Mohl bych ti to říct. Ale nechci. Stejně jako ty nás nechceš pustit." Mezitím Nikolaj přiložil ruce k ráně, ocas vytáhl - ne svůj - a po chvíli Zacharová ucítila nejdříve teplo, potom doslova horko a cukání v ráně. Vořech měl v rukávu zjevně víc triků než chroupání kostí a sklony k exhibicionismu. Zatahovalo se to. Ztuha, pomalu a bolestivě, amatérsky, že vedle toho bylo léčení Dmitrijeviče jako boží vůle. Rána přestala krvácet, avšak ještě pořád zbyla přibližně dva centimentry hluboká díra, která bude potřebovat ošetřit, pokud se do ní nemá dostat zánět. Nehledě na to, že nikdo z vás neví, jestli nebyl Guslar jedovatý nebo tak něco.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 01. září 2012 19:57

"Povedlo se. Ty vole, ono to funguje. Ha há." koukám na svoje dlaně a málem bych začal tancovat, kdyby Zacharová neprohodila pár slov s jezdci. Zbystřím. Informátor? Nějak se v naší situaci začínám ztrácet. No, vlastně, kompletně v celé situaci. Výhružně střelím ukazováčkem po Černém jezdci. "Co to k sakru meleš?" Hodně rychle mi dojde, že stojím v jeskyni úplně nahatý. To jak mi ofoukne průvan pinďoura. Moje pozice superváče a naprosto krutodémonského zabijáka a doktora House v jednom náhle vyprchá jako Bárbiin prd u ventilátůru. Ruce sklouznou do rozkroku. Přidržím si ho a s pohledem vyvrženého štěněte hledám Adamův list. "Řekni o čem mluvíš a my tě pustíme." Třeba bude Natalja za jedno. ....

Anton Sergejevič Sokolov - 01. září 2012 20:08

Když se dostanu až do tmy tak vidím přesně to čeho jsem se bál. Lenin se rozhodl sežrat Olgu. I když je asi už mrtvá a moc jsme spolu nevycházeli tak se mi nelíbí co jí ta chcíplotina provádí. Udělám krok směrem k němu. Hřeben natažený před sebe a kost napřaženou k úderu. Tohle jsi neměl dělat. “Hezky se vrať zpátky tam.“ Hlavou cuknu zpátky k ostatním. Nejspíš mi asi ani nerozumí ale v té chvíli jsem se tím moc nezabýval. Pomalu jsem se k němu začal přibližovat a vyhánět ho od Olžina těla. Občas vzduchem proletí kost ale neútočím. Chci ho jenom dostat pryč. “Tak pohyb. Padej pryč.“ Pobízím ho dál a hřebenem ho ženu pryč. To co se děje za mnou moc nevnímám. Nemohu se rozptylovat a nechat tu pobíhat tu hromadu shnilého masa. Doufám že se o vše postarají a mě k tomu nebudou teď potřebovat.

Natalja Zacharová - 02. září 2012 16:52

Bylo by lepší, kdyby byl Nikolaj chlap a nezačal se pak chovat jako baba. Tím, že si začal schovávat své přirození, mi najednou přišel víc jako srab. Nekomentuji jeho chování. Jsem ráda, že mne vyléčil. Odstoupím od něj a skloním se k ráně, abych si prohlédla, jak vypadá. Není to zlé. Sice to není zatažené celé, ale bude se s tím dát chodit. “Dej nám důvod věřit ti, Černej.“ zvednu svůj zrak od rány na lýtku zpátky k Arjatovi. Oslovení Černý řeknu se stejným tónem hlasu, jako mne on počastoval před pár okamžiky. Opovržlivě a posměšně. Nemůžu si prostě pomoct.

Vypravěčka - 02. září 2012 22:28

Soudruh Lenin Olgu nepustil, ale Anton ho odlifroval tak daleko, až narazil zády do zdi. Nebylo pro něj úniku, avšak úlovku se asi vzdát nehodlal. Ledaže by Anton přistoupil k vyhlášeným sovětským přesvědčovacím metodám. Otázkou zůstává - bojí se soudruh víc hřebenu, nebo si víc cení jídla? Ajrat rozhodil rukama. "Ty mi věříš, jen když se ti to hodí, Zacharová, a já už jsem vážně unavenej na to, abych vám to opakoval. Svou nabídku jste dostali. Dělám, co musím, abych přežil. Vy byste to udělali taky, byli jste k tomu cvičení, tak se mi to neopovažte zazlívat. Nehodlám ovládnout svět nebo něco takovýho..." "Ajrat vám může připadat jako špatný člověk, někdy se chová jako pitomec..." Aljošova slova byla kvitována Ajratovým naštvaným "hej!", "ale my jsme si přišli jen pro ty svoje lebky. Které nám Čerenko vzal. Kdybychom je získali, váš druh bude volný," kývl k Nikolajovi, "a my vám budeme moct pomoct zabránit Čerenkovi, aby osvobodil matku." "Jo, kdo by chtěl, aby ho jeho máti otravovala víc než půl tisíciletí..." zabrblal Ajrat.

Natalja Zacharová - 06. září 2012 19:23

S Aljošou nešlo nesouhlasit. “Pitomec je slabé slovo,“ pronesla jsem s posměšným úšklebkem ve tváři. Tak jo… stejně nemáme moc co ztratit, nebo aspoň já. Jestli byl ten zmetek jedovatej tak… nemysli na to. Ne teď Pomalu vykročím vpřed. Částečně kvůli tomu teatrálnímu pocitu, že Jezdci stále neví, co očekávat a já to napínám, ale spíš kvůli tomu, že jsme netušila, jak zareaguje probodnutá noha. Bolí to jako čert, ale jde to. Catwalk z toho ale nebude. Zlehka jsem našlápla a dokulhala jsem se ochranné bariéře, kterou tvořily talismany. “Aljošo, ručíš za Arjata svým životem a svou ctí. Řekni to, přísahej.“ naléhám. Pokud tam učiní, jsem ochotna bariéru přerušit. Ať už jen tím, že vezmu talisman a schovám si ho, nebo ho rozdupu na prachy pokovanou botou. Stále však nespouštím svůj pohled z Arjata.

Anton Sergejevič Sokolov - 09. září 2012 19:51

Mrtvola ustupuje zpátky a sebou si táhne kořist. Lenin se nehodlá vzdát. To ale ani já. Pmalu pokračuji stále k němu. Jelikož nemá kam utéci tak jsem za chvilku až u něj. Jsem teď úplně u něj takže cítím ten hrozný zápach. Teď uvidíme jestli ten hřeben zvládne něco víc než jen strašit mrtvoly. Dojdu přímo až k němu abych byl na vzdálenost své ruky a natáhnu se k němu s hřebenem s očekáváním co se stane. Zároveň ale nepolevuji v ostražitosti a dávám pozor aby něco nevyvedl. Kost je pro všechny případy připravena v pohotovosti. Už bych to s tebou jednou pro vždy rád ukončil a vrátil tě tam kam patříš. Ostatní o něčem diskutují s jezdci ale neslyším o čem. Přesto se mi nelíbí to kam by to mohlo celé dojít. Musím vyřešit rychle tohohle šaška abych mohl jít zpátky. Kdo ví co se tam může stát.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 09. září 2012 23:17

Natalja konečně po dlouhé době uvěřila, že by jezdci nemuseli být tak úplně zlí. Já si to myslel už ze začátku. Možná se jen dostali ve špatnou chvily na špatné místo. Být v jejich kůži asi by se mi to taky nelíbilo. Z druhé strany nehodlám vypustit jen tak dva duchy starých časů. Krom Čerenka, který na potkání oživuje nemrtvý a natrhne nám kadinec kdykoliv se s ním setkáme, by tihle bráši k uklidnění situace nepomohli. "Počkej." zarazím Natalju. Je tu něco, co chci zkusit už dlouho ale nebyl na to čas ani prostor. Času moc není. Jenže by se nám to mohlo hodit k odhalení pravdy. Vezmu si Natalju kousek stranou aby nás jezdci neslyšeli. "Mám pocit, že jsem s nima spojenej. Nejen magií. I duševně. Jakobych cítil co cítí oni. Zkusím se na ně napojit. Pokud lžou a černý něco kuje, odhalím to. Když ne, může nám to pomoct. I když by to znamenalo, že pak bychom je nemuseli pouštět vůbec. Rád bych je ale pustil. Situace je bohužel tragická. Všechno co šlo, se podělalo." Pokud bude Natalja souhlasit, zkusím přejít blíže k bariéře, soustředím se a zkusím napnout naše spojení, jak nějakej podělanej Kaprfílt. Magie mi nikdy moc nešla. Až na to léčení k ní stejně nemám blízko. Zkusíme, co se stane teď. ...

Vypravěčka - 10. září 2012 00:12

Ajrat si založil ruce na prsou a opětoval Zacharové pohled. Tentokrát bez ušklíbání. Hlavou se mu mohlo honit cokoli, v tom měl Nikolaj pravdu. S Aljošou bývalo lehčí pořízení - však taky s povzdechem pokýval hlavou. "Naše životy jsou tak jako tak propojeny. Určitě teď." Zaváhal, podíval se na svého bratra, ale on na něj ne. Ajrat vypadal, jako by chtěl Zacharové číst myšlenky. "Přísahám na svou čest, že..." To do toho vstoupil Nikolaj. Oba Jezdci se hned začali soustředit na něj. Když byli spojeni, určitě nemusel šeptat. Stejně to věděli. Ajrat se neobtěžoval s jakoukoli pokorou, to nebyl jeho styl. Aljoša čekal, jestli má tedy přísahu dokončit, nebo by to bylo zbytečně nebezpečné. Magické bytosti, jak zjistila Zacharová a věděl to i Nikolaj, nemohly dát prázdnou přísahu. Řídily se jinými pravidly a tohle byla páka pro smrtelníky, jak se před nimi ochránit. Něco za něco. Anton se mezitím přiblížil k soudruhovi, runy na hřebeni žhnuly. Lenin byl zahnaný doslova do rohu, ruce plné Olgy, proto se nestihl ohnat, když ho ta věc každodenní potřeby zasáhla. Vydal děsivý zvuk, který dolehl až k vyjednávající skupině - zazněla v něm bolest a... možná i strach? Pustil Olgu, skrčil se do rohu jako dítě. Ale oči mu nenávistně blýskaly v matném světle, co vydávaly přízraky Jezdců. Možná by nebylo od věci trochu světla? Pochodeň, co zhasil Guslar, pořád ležela kdesi u výklenku a kuřačka přece nemohla odejít bez zapalovače...

Vypravěčka - 10. září 2012 00:29

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Jezdci si tvého úmyslu hned všimli. Jako bys brknul na strunu a ta je upozornila. Obrátili nejen pohledy k tobě. Věděls, že tě sledují i myslemi. Ajrat - vždy hrdý a lstivý, i když možná trochu horkokrevný jako pravý Tatar. Ačkoli jen poloviční. Sledoval tě bez pokory, snad i vyzývavě. Aljoša - rozvážnější, dalo by se říct, že vlastně nejrozvážnější ze třech bratrů. Gunnar byl hodně prudký Varjag, co si pamatuješ. Jak si to pamatuješ? No protože si na něj nekolikrát Aljoša vzpomněl. Byl hlučný, hrubý, ale veselý. Aljoša byl tmel, co držel bratry při sobě. Docela se ti podobal, nemyslíš? I on měl svoje démony, o nichž jsi neměl možnost nic zjistit, ale jinak jsi už předtím věděl, že je ochoten vám pomoct. Ovšem jen do té míry, než ublížíte jeho bratrovi nebo jemu. To radši nezkoušet - co by takový přízrak udělal? Ajrata jsi cítil méně než Aljošu, jelikož on byl napojen dál. On se přisál na svého bratra, ne přímo na tebe. Přesto z něj sálala touha po svobodě, co si rozuměla s tvým vlkem. Oba chtěli běžet (či jet) stepí naprosto volní. A když nemohli, trpěli. Taky v něm byla až zvířecí touha po životě. Věděls, že Ajrat udělá vše, aby přežil. Sám to řekl. Můj a bratrův život a svoboda. Nežádám toho tolik, ne, vlku? Dej mi to a pomůžu vám. Stál jsem proti vám jen proto, že jste mě chtěli zničit. Není v tom nic osobního, ale Dmitrijevič mě málem zabil, když mě vyndaval ze Zacharové. A tady Sokolov byl jedinej, kdo mi v nouzi mohl pomoct, kdo měl otevřenou mysl natolik, abych zesílil. Já už ti říkal, že za naši svobodu jsem ochoten vám pomoct. Nechci, aby matka povstala. Nechci jí znovu sloužit, řekl Aljoša. Já taky ne. Ale jestli se nás pokusíte podrazit tím Dmitrijevičovým trikem... nebo jiným, říkám ti, vlku, dohoda padá. Jestli mám jít do pekel a ne k Tengrimu, tak půjdou všichni, co se mnou vyjebali. Ajrate... Ticho, bratříčku. Chci, aby to věděl. Už žádný hry, žádný úskoky. Viď? Jsi přímej, vlku, vidím to. Cejtím to. Nenech ty úskočný svině, aby nás zradili. Zacharová je jako had, kluzká a má plno kliček. Vím to, byl jsem v její hlavě. Při první příležitosti by mě hodila havranům. Dmitrijevič se tváří jako ctihodnej velitel, ale nejednou zradil lásku naší sestry. A přitom by pro ni zabil. Klidně i vás... Slyšet hlasy v hlavě nebylo zrovna příjemné, zvlášť když byly dva a každý měl jiné emoce, jinou osobnost. Takhle se cítí schizofrenici? Asi ano.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 10. září 2012 00:43

Klečím na zemi. Z hluboka dýchám. Otevřu oči a několikrát zamrkám. Kouknu na své ruce. Ano, ruce. Ne tlapy. I když jsem zlomek chvilky zahlédl, jak věžím planinou. Všude podzimní tráva, vítr foukal jen trošku a přísahal bych, že mi do čenichu drcnul pach ohniště. Tedy, do nosu. Pomalu vstanu. Upřeně koukám na oba přízraky. Už mi je jedno, jestli tam stojím nahý. Ošiju se po vzpomínce. Pocity ve mě zabublají, až mi přeběhne mráz po zádech. "Pustíme je." vyhrknu rázně. Nijak dál to nekomentuji. Přejdu místnot k Zacharové a dlouze se jí podívám do očí. Skoro půl minuty, ani nemrknu. Pak sklopím zrak a jdu směrem za Antonem, který dosut nevyřídil Lenina. Zvednu ruku na pozdrav. "Soudruh!" štěknu - teda, zařvu - až se v podzemí rozezvučí můj hlas. "Už to kurva zabal. Tvoje dny sou sečtený." Kývnu na Antona. Pokud budu muset, jsem připraven se přeměnit zase do vlčí podoby. Ale jenom pokud hřeben nezabere a Lenin by dál dělal vofuky jako Bárbína před první prcačkou s Kenem. ...

Natalja Zacharová - 10. září 2012 18:37

V očním souboji s Arjatem pokračuji. Vím, že se mi do hlavy nedostane. Ne, když je za magickou bariérou, ale už tam jednou byl a to mi vadí. Vadí mi, že ví věci, které by vědět neměl. Ale to je jen jeden z vícero důvodů, proč mu nevěřím. Tak nějak zdálky slyším, co se děje u Lenina a Antona, ale nevnímám je. Čekám, až jak se rozhodne Nikolaj. Jeho srdceryvný příběh o tom, jak jsou mentálně provázaní, na mě neudělal velký dojem, ale myslím, že nemáme už co ztratit. “Dobře,“ souhlasím nakonec. Už jsem si myslela, že se na mě nepřestane dívat. Ještě pár vteřin a dostal by ji asi na solar. Nesnáším, když tohle lidi dělají. No, nejenom lidi… “Ale ať přísahá on!“ probodnu Arjata pohledem. “Přísahej a já tě pustím. Vás oba.“ přistoupím k magické oblasti. Teď je pomyslný míč na jejich straně.

Vypravěčka - 10. září 2012 21:12

Krom toho, že se Ajrat zadíval na Nikolaje, když se o něco pokoušel, pořád seděl stejně s rukama založenýma. Možná mu přes tvář přelétl úšklebek, ale nedalo se to přesně říct - pořád byla tma, pochodeň ležela kdesi u bariéry, kde ji sfoukl Guslar. Kdyby nebyli částečně poznamenaní záhrobím, neviděli byste nic. "A co mám přísahat, Zacharová?" Aljoša měl přísahat na svou čest, že se zaručí za Ajrata. O samotném Ajratovi řeč nebyla... Leninova silueta seděla v rohu jako dítě na hanbě. Co s ním? Hřeben ho zaháněl, ale zničí ho? Olžino tělo od něj bylo nadosah, ale s pomocí zahánění hřebenem byste ho mohli odtáhnout.

Anton Sergejevič Sokolov - 11. září 2012 07:40

Hřeben funguje. Lenin se po dotyku hřebenem stáhl do kouta jako zbitý pes. Skrčený skučel a krčil se ve stínu. Prozatím se mi ho podařilo porazit. Ale ne na dlouho. Je pořád na živu a nemáme čas si s ním takhle hrát. Za předpokladu že bychom ho neroztrhali na kusy mě nenapadá žádné řešení situace. Za chvíli se ke mně připojí i Nikolaj. Pomoc bych uvítal ale nevím jestli tak můžu nazvat to co dělá. Pokouší se Lenina přesvědčit aby toho nechal. To nepomůže. Dokud bude chodit tak je nebezpečný. Nemůžeme se s ním táhnout celou cestu až za Borisem aby ho zlikvidoval. “Nikolaji. Pochybuji že by toho nechal a rozhodl se vrátit zpátky do mauzolea. Potřebujeme nějaký způsob jak ho vrátit do toho stavu jako byl před tím. Bohužel já nejsem nekromancer jako Čerenko a neví m co s ním dělat. “ Snad jediné co mě napadá a mohlo fungovat je to tu srovnat se zemí. Kromě toho bych věděl ještě o jednom ale do toho se mi vůbec nechce. Zvlášť potom co jsem cítil když jsem to provedl tomu kostlivci. “Zkus se zeptat jezdců jestli o něčem neví. A pokud ne tak se jdi zpátky tou cestou co jsme přišli a dones naše věci. Zavoláme a snad někdo od nás bude vědět.“ Než se vše nějak vyřeší tak dál hlídám Lenina. Zatím se chová celkem klidně a bezbranně. Ale nevěřím že ten strach vydrží dlouho pokud nebudu ve střehu. Měli bychom si ale pospíšit. ztratili jsme tu dost času a Čerenko zase uprchl.

Natalja Zacharová - 11. září 2012 18:27

“Přísahej, že nezradíš a že nám pomůžeš vypátrat zrádce.“ řeknu klidně. “Jinak tě nepustím. Nebudu to riskovat. To tě radši nechám v tom kruhu chcípnout.“ na tváři mi zahraje letmý úsměv. Můžu si dovolit ho takhle provokovat. Zatím ano. Dokud ho nepustím. Dokud mu sakra neukážu svoji dobrou vůli. Ačkoliv jako člověk můžu stát za hovno (někteří si o mě myslí ještě horší věci), tak svoje slovo držím. Vždycky jsem ho dodržela. “Neslibuji nic, co nedokážu splnit. Člověk je tak dobrej, jak jsou jeho sliby nebo výhružky.“ založím si ruce křížem na prsou. “Takže?“

Vypravěčka - 11. září 2012 18:45

Ajrat se konečně pořádně postavil, navzdory lehce tatarským rysům byl o půl hlavy vyšší než Aljoša. Svěsil ruce podél těla, ale pak si pravou sevřenou pěst přitiskl k hrudi. Aljoša ho napodobil. "Přísaháme, že nezradíme a pomůžem vypátrat zrádce," řekli oba unisono. Aljoša se tvářil smrtelně vážně, ale Ajrat... No, bez svého úšklebku by to asi nebyl Ajrat. Pak natáhl ruku těsně k bariéře. "Musíme stvrdit pakt. Nejlíp krví, takže hezky odříkej svoji přísahu. Že nám dáš svobodu a nezabiješ nás," trval Ajrat pevně na svém.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 11. září 2012 18:51

Mračím se do temnoty podzemí. Temnota. Tma. Počkat, co zapálit tu pochodeň? "Potřebujeme více světla Antone. Běž, vyřídím si to s tou kreatůrou." ne, myslel jsem zombíka, ne Lenina. Už dávno to není náš vůdce. Krom toho, nemůžu přivřít své jediné oko, když nám pojídá sic mrtvou velitelku. Valkyru jsem si celkem oblíbil, zaslouží si něco lepšího než sežrání. Vycením lidské zuby až mi od rtů skane slina. Začnu se zase měnit. Tentokrát do toho dám všechnu potřebnou sílu. Tesáky a drápy. Vrčím. Tělo se mění. Černé chlupy prorůstají kůží a pohled bestie směřuje k zombii. Štěknu. Hodně nahlas, až ho poprskám. Jsem rozhodnut jít nejdříve po krku. Rozmetat tu mrtvolu jako kus hadru a jsem smířený s tím, že to bude pěknej humus. Jako v Úsvitu mrtvých. Ale tam měli brokovnici. My máme psa. ...

Anton Sergejevič Sokolov - 11. září 2012 19:37

Nevím jestli mě Nikolaj slyšel ale pokud ano tak mě naprosto ignoroval. Prý mám jít pryč že si to s ním vyřídí sám. Tohohle člověka vážně nepochopím. A nebo ho naopak chápu moc dobře. Po tom co se změní na psa tak se chystá k útoku. Bohužel mám na věc jiný názor. Pokusím se odstrčit. Nikolaje botou jak nejslušněji dovedu tak abych ho nemusel nakopnout. “Ne!“ Zavrčím na kolegu. “Nech těch blbin. Musíme odsud vypadnout a na tohle není čas.“ Co chce dělat? Roztrhat ho na kusy? Copak nevidí že tam jen tak stojí? To ho nezajímá proč neútočí? Nevím jestli to dokáže pochopit ale pevně doufám že jo. Lenin je už mrtvý a kdo ví jestli vůbec jako pes něco zmůže. Vím ale jistě že jakmile odejdu pryč tak se přestane bát a Nikolaje přizabije. A pokud půjdu pryč tak pro světlo rozhodně nepůjdu. Tak co začneš trochu přemýšlet nebo jsi jen to za co tě Boris a ostatní mají. Prozatím se držím blízko zombíka tak aby zůstal kde je. Hřeben stále natažený před sebe aby se bál pohnout z místa a na nikoho nezaútočil.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 11. září 2012 20:36

Vrčím. Koukám na ustrašeného Lenina. Takhle by si ho přálo vidět asi hodně lidí. Jak za živa tak i nyní. Zatřepu hlavou až mi žgraně mlaskají abych zahnal scestné myšlenky a soustředil se hlavně na to, co mi Anton říká. Možná toho budu litovat ale ten chlap má pravdu. I když ho rozcupuju na kousky, může stále zůstat na živu. K tomu tu máme větší problém o dost větší. "Každou chvíli nás tu může najít civilista. Nemluvě o tý spoušti nahoře, v místnosti s věčním ohněm. Máš pravdu Antone, tady jsme skončili." Frknu nevrle. Nebudu se s ním přít. Tohle se nám nepovedlo. Byla to zmršená akce. Umřel náš velitel, Čerenko zase utekl a nadělali jsme takovou spoušť, že na to náš institut jen tak nezapomene. "Neznám způsob, jak tuhle zrůdu zničit. Možná by nám pomohli jezdci, souhlasím. Ale je na čase myslet trochu na binec, co po sobě necháváme." Ode mě to sedí. "Jestli tě můžu poprosit Antone Sergejeviči, drž Lenina ještě chvilku v šachu. Musíme odsud vypadnout. Koknu jak je na tom Natalja." Už se nepřeměňuji. Zůstanu ve vlčí podobě a odejdu za Nataljou. Musím s ní něco v rychlosti probrat. Pokud už s Jezdci domluvila, dám jí najevo, že s ní chci zase mluvit já. Klidně ať to všichni slyší, nebude to nic tajného. "Nataljo, budeš nás schopná odsud přemístit na základnu? Zase pomocí těch malůvek? Nahoře je nejspíš spoustu civilistů. Už není čas. Musíme se co nejdřív dostat na základnu a informovat je o situaci." ...

Natalja Zacharová - 11. září 2012 21:01

Arjate, Arjate… ty zmetku jeden Černej vyměnili jsme si ještě jeden krátký, avšak významný pohled, a pak nás vyrušil Nikolaj. “Budu muset.“ oznámím mu suše. Tohle je pro mě teď vedlejší. Stejně jako fakt, že na mě zase vrčí ve své psí podobě. Vyndám z pouzdra na boku nůž a vyroluji si bundu nad loket. Ukážu tam všem své kostnaté předloktí. Ostřím přejedu po holé kůži, za nepatrný okamžik se rána roztáhne a pomalu z ní začne vytékat šarlatová tekutina. Protáhnu ruku skrze bariéru, nabízím jim svůj nůž. Tak trochu to vypadá na začátek jakési takési důvěry.

Vypravěčka - 11. září 2012 21:24

"Má pravdu ten pes," pokýval hlavou Černý a sledoval, jak magicky nejsilnější tekutina kane do bordelu ostatků na zemi. Jelikož byli oba dost nacucaní silou od těch duchů, co jim tam někdo nechal jako zákusek, Ajrat mohl vzít fyzický nůž, nejen svoje zbraně. To, že předtím nějak fyzicky působil na lidská těla, byla druhá věc. Po obou přísahách a prolití krve na jejich stvrzení, kdy se se Zacharovou chytili vzájemně za předloktí, byli Jezdci po dlouhém vyjednávání konečně volní. Stačilo narušit jeden amulet z pírek a hlodavčí lebky a oba si oddechli. "Fajn. Takže pokud jsem dobře počítal, už by asi mělo svítat. To znamená, že Nikolaj měl pravdu. Někdo určitě našel tu spoušť. Máte nahoře věci? Jestli jo, musíte je vzít. Čerenko je pěkná kunda, nevím, jestli je tak chytrej, nebo má nehorázný štěstí, nebo všechno dohromady, každopádně je vám jasný, že jestli se do toho plete někdo, kdo není do situace zasvěcenej, že to hodí na vás? Pokud najde důkazy?" Ajrat konečně zmlknul a podíval se po všech. Aljoša našel pochodeň a podal ji Natalje. Ajrat kopnul do mrtvolky Guslara. "Tohle s sebou budem muset vzít taky. Bejt váma, radši přemýšlím, kdo by mohl vědět, kde je ta lžíce." Pokud jste co nejlépe měli zahladit stopy (aspoň své přítomnosti, protože kdo by uklízel ty ostatky?), bylo opravdu potřeba pobrat vaše poztrácené bahoty a těla. Živá i mrtvá.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 11. září 2012 21:32

V kůži psa jsem se ocitl už tolikrát, že mi to ani nepřipadá hloupé. A mluvící pes je dočista nářez. To jsem pochopil. Štěknu, když mě pochválí. Sakra tak sem čokl nebo člověk. Zmateně zakňučím ale pak se začnu zase věnovat tvrdé realitě. "Zkusím se nějak vplížit nahoru pro naše věci. Já je dokážu vyčmuchat, takže vybavení dovleču co nejvíc. Anton asi bude potřebovat pomoct s tou nepříjemnou záležitostí vzadu." Pohodím hlavou za sebe. "Nataljo, zvládneš to přemístění i s Leninem?" Moc jí podceňuju. Chovám se k ní jako k méněcennému vojákovy, je na stejné úrovni jako já. Jistě, že to dokáže. Rozběhnu se chodbou, odkud vedly naše kroky. Odhodlán dotáhnou na toto místo co nejvíc našeho poztráceného vybavení. Jak tohle vysvětlíme na velitelství netuším. ...

Natalja Zacharová - 11. září 2012 21:32

Nechala jsem z ruky kanout krev. Stejně jsem u sebe neměla nic, čím bych to ovázala. Nicméně nebránila jsem se ničí iniciativě mi ránu ošetřit. Ale nebylo to nutné. “A zapalovač.“ s těmito slovy jsem od Aljoši převzala pochodeň a položila jsem ji na zem vedle sebe. Poklekla jsem a začala jsem kreslit obrazce. Pomalu, pracně a přesně, jsem vytvářela kruh s vypsanými runami a magickými ornamenty. Pokud jsem si dobře pamatovala polohu základny.

Vypravěčka - 11. září 2012 22:11

Nikolaj Rozběhl ses chodbou, kudy vás dovlekli, nahoru. Antonův batoh jsi našel jako první, podle všeho měl jen urvané popruhy. Nataljin byl až skoro nahoře u díry, co vedla do podzemních chodeb. No a tvůj a tvoje oblečení... to zůstalo kdesi pod lebkami v sále. U vchodu do sálu ses musel přikrčit. Venku jsi slyšel hlasy - vyděšené, plné nevíry i rázné. Policajtské. Dovnitř vnikalo mdlé světlo úsvitu, zvenčí jsi cítil pachy spousty lidí, jejich strach. Mříž nahoře byla zavřená, nejasně jsi zahlédl třepotavou policejní pásku a mihla se tam silueta. Hlídač? Čumil? Hlavní dveře taky byly zavřené. Naštěstí. Svůj batoh jsi našel skoro až u východu, kde ses vyslíkal. Policajt, co byl u mříže nahoře, v jednu chvíli, co ti kosti zachřestily pod tlapami, koukl dovnitř, ale rychle jsi sebou smýkl pod převis ochozu u druhého vchodu. Pak už stačilo jen rychle hrabat. Tolik kostí... psí ráj. Vyprostit batoh už bylo těžší. Navíc někde tu byly zahozené baterky a možná i nějaká spadená pistole. Ale po těch všech sračkách ti štěstí muselo přát, protože se ti podařilo najít i upadené zbraně a opatrné hrabání zaniklo v hádání se venku, v šumění davu čumilů, co musela policie zvládat. Určitě tam někde nahoře bude i zásahovka. A protiteroristická jednotka. Prostě chlapci, co by ti rádi naprali pár kulek do kožichu. "Tohle už kurva není náhoda, Iljo, to ti říkám. Nejdřív Mauzoleum, teď Mamajevova mohyla. Všechno to nějak souvisí s historií Sovětskýho svazu, s tím, čeho si vážíme. Z toho bude průser, kamaráde..." říkal někdo u mříže. "Jo. Slyšel sem, že se mluví o čečenskejch radikálech...." "Kurva, Iljucho, drž pysk! Hemží se to tu reportérama, sice to tu není jak ve Státech, kde ty pijavice můžou cokoli, ale víš jak! Dám na to krk, že tohle projde kurevskou cenzurou jako za starejch časů." "Jo, Nikušu a jeho kluky už okamžitě volali, aby zajistili všechny takovýhle památníky." "Se posrali, ne? Jako v celým Rusku?" ... Anton, Natalja "Že to dotáhnu na stojací lampu, to by mě fakt nenapadlo," uchechtl se Ajrat a postával poblíž, aby jeho matné světlo dopadalo na symboly. Nejdřív bylo třeba najít vhodné místo. Protože podlaha byla skoro celá pokrytá hnusem, ostatky a ještě větším hnusem, nejlepší bylo kreslit na jakýsi oltář, co byl před výklenkem, kde kdysi spočívaly lebky. Trochu těsné, nebo taky Zacharová mohla čekat na Nikolaje, až donese její batoh a deku. Aljoša mezitím popošel dozadu k Antonovi a Leninovi. Mrtvolné světlo jezdce dodalo soudruhovi ještě ohavnější vzhled. "Jsi si jistej, že ho tím dokážeš ovládat? Pokud se přesunem na vaše ústředí, nesmí utéct. Budeš se s ním muset přemístit ty."

Anton Sergejevič Sokolov - 11. září 2012 22:58

Vše se nakonec nějak vyřešilo. Dokonce i bez toho abych jim tam překážel. Nikolaj kamsi zmizel a za mnou přišel jeden z jezdců. Jak si dobře vzpomínám je to ten milejší z těch dvou Aljoša. I když já nejsem o nic klidnější. U obou jezdců mám nepříjemný pocit kterého se už asi nezbavím. “Jistej? Moc ne proč se ptáš?“ Odpovím klidně bílému jako by o nic nešlo. Vůbec ale nemám dobrý pocit z toho že budu muset procházet společně s touhle bestií. Bylo by to snazší kdybych mohl udělat z toho hřebenu amulet a dát ho Leninovi. “Asi je to blbá otázka ale kus provázku sebou náhodou nemáš co?“ Neočekávám že odpoví. Sám teď nemám po kapsách nic moc užitečného. Jediné co mě napadá je počkat jestli se dostanu zpátky ke svým věcem. Potom bude jednodušší dát hřeben té mrtvole aniž by ho někde vytrousil. “Až se vrátí Nikolaj s věcmi ať mi donese můj batoh.“ Sice nejsem expert ale myslím že by to mohlo fungovat.

Natalja Zacharová - 12. září 2012 11:50

“Drž to pořádně, abych na to viděla. Může se taky dost dobře stát, že skončíme někde jinde. Tak buď hodnej hoch.“ prohodím k Arjatovi po jeho poznámce týkající se stojací lampy. Takhle urážet potřebný kus nábytku. Usoudila jsem, že není dost času na to, čekat, až se vrátí Nikolaj s našimi věcmi. Namísto kreslení na zem (na hnus), jsem se proto rozhodla očistit oltář a kreslit tam. Jakmile bylo hotovo, čekala jsem, kdo se zahlásí jako první, aby to vyzkoušel. “Antone?“ opráším si ruce od křídy, jejíž zbyteček jsem schovala do kapsy u kalhot. “Bude to správně.“ řeknu natolik sebevědomě, abych mu nedovolila pochybovat o opaku.

Anton Sergejevič Sokolov - 12. září 2012 12:21

“Ano?“ Zeptám se Natalji která mě volala. Potom mi dojde že hledá dobrovolníka pro pokusný přesun tou strašnou branou kterou jsme už jednou na cestě sem procházeli. Moc se mi do toho nechce. Obzvláště když mám sebou brát tu shnilou hromadu masa. Trochu ho popostrčím hřebenem a potom ho chytím za zbytky oblečení které na sobě ještě má. Stále pobízejíc ho hřebenem dojdu až za Nataljou která skončila a jenom čeká na svou příležitost. “Proč to nezkusíš ty? Já už něco mám.“ Přitom kývnu na Lenina kterého vedu před sebou. Nerad bych ho tu nechával s ostatními pokud bych ho předem nějak nezabil. A proč to nevyzkouší na některém z jezdců? To jsou tu jenom pro ozdobu?

Natalja Zacharová - 12. září 2012 13:03

Zvednu oči v sloup. A je to tu zase. Dohadování o tom, kdo půjde první a kdo poslední. „Antone, půjdu první. Ale neručím ti pak, že se odsud ty nebo Nikolaj dostanete. Je dost dobře možné, že budu muset bránu upravit, protože je nakreslená na oltáři. Pokud nedokážeš levitovat, tak se budeš muset na oltář nějak vyloupnout. Doufej, že tam nezničíš symboly kreslené křídou. A navíc tam musí někdo, koho nesejmou, jakmile se zjeví v místnosti. A musí informovat o skutečnosti. Jezdci tam Lenina dotlačí. Nebo to udělám já. Prostě jdeš první.“ Dokončím a dál se s ním nehodlám dohadovat. Jestli tu chce zůstat, jít poslední a riskovat, že se nemusí teleportovat, protože křída bude umazaná… jeho volba.

Anton Sergejevič Sokolov - 12. září 2012 13:24

Není moc nadšená z toho že nechci jít první. Ale kdo by šel když vybírají jenom jeho. Mám zlé tušení že se mě chtějí zbavit a proto mám jít první. Natalja se mě ještě zkouší přemluvit ale to na mě působí spíše opačně. Je mi jasné že má asi pravdu a bude jí tu potřeba kdyby se něco pokazilo. Přesto na mě její výběr nepůsobí dvakrát dobře. “Tak fajn. To beru.“ Souhlasím nakonec když domluví. “Půjdu poslední.“ Jsem ochotný to risknout. Raději to než jít první a dělat všem pokusného králíka. Lenina popostrčím k Natalje a jezdcům když se o něj chtějí postarat oni.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 12. září 2012 21:31

Capu si to chodbou jako správný čokl. V hubě vláčím svůj batoh a co jsem stačil ještě pobrat. Mám veselí výraz. Jo, tohle byl dobrej lov. A tolik kostí na zahrabání. Kruci, musím se kontrolovat. Nejsem pes, nejsem pes, nejsem člověk, nejsem pes...počkat? Dovleču svou výbavu v černém batohu až do oné místnosti, kde jsem zanechal moje společníky ve zbrani. Vyplivnu uslintaný popruh a vypláznu dlouhé jazysko.¨ "Podařilo se mi natahat všechno do chodby. Ale budu potřebovat přiložit packu k dílu, vážení. Jak jste na tom s přenosem?" Stačí mi pohled a dedukce. Nejsem tak hloupej. Teda, na čokla. Je mi jasné, že Natalja musí jít jako poslední. Pokud první projde některý z jezdců, bude na velitelství pěknej rambajs. Pokud projde Anton, nebude to tak špatný ale když projdu, já, můžu chytat Lenina na druhý straně portálu a k tomu všechno vysvětlit velícím. "První musím jít já nebo Anton. Natalja by měla projít portálem jako poslední, nic ve zlém. A pokud se na to Anton necítí, klidně tam proskočím první." Vím, může to selhat a já se ocitnu někde na nekonečných ruských pláních. Nebo mě to na druhé straně poskládá v lepšího člověka, takového rosolovitého. Příjemného na omak, jednoduše hromádka štěstíčka. Jenom spláchnout do hajzlu. Ale já Natalji věřím. Taky kdo by měl jít příkladem, než bijec skupiny. ...

Vypravěčka - 13. září 2012 20:24

Nakonec jste se nějak domluvili, kdo půjde s kým a v jakém pořadí. Nebylo možné moc otálet, Nikolaj podal hlášení, že nahoře už doopravdy jsou lidi a svítalo. Nakonec se do pořadí dostali i Jezdci, jelikož teď se s jejich napůl hmotnou podobou nevědělo, jestli se dokáží zase "schovat" do Nikolajovy hlavy, nebo ne. A co by udělalo odloučení na tak velkou vzdálenost se stavem vaší Lajky, to taky nikdo nevěděl. První tedy šel Nikolaj, zase v lidské podobě, aby pobral svůj batoh a mrtvou valkýru. Ve světle jste si mohli všimnout, že má rozedrané šaty a podle všeho vykousnuté nějaké kusy masa. Nevypadala, že by měla vstát z mrtvých a s úšklebkem říct: "Apríl, volové." Stoupnout si do stísněného kruhu se znaky a ještě na oltáři, který byl přibližně ve výši boků nebo pasu (podle výšky), aniž by se smazaly znaky, byl docela výkon. S Olgou mu musel někdo pomoct. A pak váš psík zmizel. Jestli dobře, nebo ne, to se nikdo nedozvěděl. Následoval Anton, jehož nahánění Lenina do portálu bylo opravdu úsměvné. Jezdci mu museli pomoct soudruha zpacifikovat, jelikož na podstavec se mu nechtělo, a Zacharová musela jeden znak domalovat. Pro sichr. Potom prošli bratři a nakonec Zacharová s nechutnou mrtvolkou.

Vypravěčka - 13. září 2012 20:27

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Kam tě Zacharová poslala? Nahý, ověnčený batohem a valkýrou, ses objevil v naprosté tmě. Přesto ti pachy říkaly, že bys měl být na správném místě - aspoň přibližně. Když jsi okolí prozkoumal, zjistils, že jsi v nějakém kumbálu bez oken. Povedlo se ti shodit nějaké koště, ukopnout si palec o úklidový vozík a nakonec nahmatat kliku. Jenomže bylo zamčeno. Na chodbě jsi zaslechl vzdálené kroky, budova žila stovkami různých hlasů a pachů. Valkýra tě celého zakrvácela. Prostě den, jak má být. Když se daří, tak se daří.

Vypravěčka - 13. září 2012 20:34

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton Portál tebe i Lenina vyplivl na parkovišti vašeho moskevského byra. Pořád bylo nasněženo, ačkoli to nejhorší už kvůli průjezdu odházeli. Naštěstí jste se objevili vevnitř, za kontrolní budkou, ovšem ještě jednou kontrolou se muselo projít dovnitř do administrativní budovy. Byla tam prosklená kukaň s ochrankou, kde byly obrazovky, jeden chlápek většinou stál mimo kukaň u mřížových dveří, které byly na kartu. Kdo ví, možná by Leninovi salutovali, kdyby neměl hubu a oblek zamazané sraženou krví a neměl takový divný lesk v oku. Pořád si pro sebe divně vrčel, dokonce se mračil a oplýval primitivními gesty, z nichž se dal poznat buď strach, zlost, nepohodlí... Zvláštní. Nebyl to typický zombík jako z filmů. Už jen proto, jak byl pohyblivý a silný. Jeho zplodila Čerenkova černá magie. Okolo vás bylo pár aut, ale nebylo jich mnoho. Mohlo být něco okolo sedmé, jelikož slunce již vylezlo. Lidi teprve budou chodit do práce.

Vypravěčka - 13. září 2012 20:41

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Jelikož oba chlapi měli doslova plné ruce práce, na tebe zbyla mrtvolka tvého protivníka. Guslara. A co hůř, po portování tolika lidí ti docházela křída od Arkány. Pro příště už bys měla mít náhradní, protože tenhle špaček už moc nevydrží. Jakákoli křída a tvoje krev - to by mělo stačit. Vylezla jsi nahoru a stoupla do kruhu. Už když tě portál pohltil, bylo ti jasné, že je něco špatně. Někde se stala chyba. Předtím bylo projití v pohodě - nic nebolelo, jen to chtělo po přistání chytit balanc a nenechat hlavu, aby se roztočila. Teď to bylo jiné. Jako by tě někdo cpal skrz úzkou rouru, která tě pak nešetrně vyplivla. Ale jen zčásti. Bylo to tak. Stalo se to, před čím Arkána varovala. Kus nohy a ruku až po podpaží jsi měla vrostlé ve zdi. Rukou jsi na druhém konci mohla zápěstím zamávat, ale akorát ses praštila o nějaké regály nebo knihovnu. Stála jsi na zářivkami osvětlené, tiché chodbě vašeho byra. Nikde nikdo, bylo brzo (něco kolem sedmé) - bu´d teprve do práce šli, nebo v ní přespávali, nebo byli zalezlí v kancelářích. Pokud se ti povedlo tohle, kdo ví, jak skončili ostatní.

Natalja Zacharová - 14. září 2012 14:23

Vlastně jsem to ve skrytu duše tak nějak tušila. Že se něco pokazí. Už když mi při posledním kreslení obrazců docházela křída tak, že jsem jí doslova a do písmene dřela spolu s prsty o kámen. Svět se rozložil, zatočil, zešednul a složil zpátky. Ale tak nějak špatně. Když jsem otevřela oči, moje první myšlenka padla na to, že jsem to asi nějak přehnala. Nevěřila jsem vlastním očím, když jsem otočila hlavou a přímo před nosem jsem měla zeď?!? „Zeď?!? Co to kurva je?“ ztěžka polknu. Prvotní překvapení vystřídala tupá bolest zasahující půl ramene a paži. Zůstala jsem zaseknutá ve zdi, skrz naskrz do druhé místnosti, kde čouhalo jen mé kostnaté zápěstí. “H-haló.“ Hlas se mi zlomil bolestí a bezmocí. Netušila jsem, co dělat. „DO PRDELE HALÓ, POMOZTE MI.“ Upustila jsem mrtvolu Gunnara na zem a marně pěstí bušila do zdi.

Anton Sergejevič Sokolov - 14. září 2012 18:08

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Na velitelství - vstup Necítím se moc dobře že musím zase projít tím portálem. Nemám ale moc na výběr pokud se nechci zpátky prostřílet. Nahoře jsou už prý lidé takže musíme opravdu rychle vypadnout. Už tak máme toho dost co vysvětlovat. Vezmu si zpátky svoje věci které Nikolaj přinesl. Jakmile jsem na řadě tak vstoupím do portálu vedoucí si svou cvičenou opičku. Ihned jakmile mě teleport přenese a vzpamatuji se z přenosu chytím Lenina za krkem jako zlobivé dítě aby mi nikam neutekl. Pro jistotu stále držím v druhé ruce hřeben jako nůž abych ho mohl v nejhorším zpacifikovat. Lenina mám pod kontrolou ale jak si po chvilce všimnu tak je něco špatně. Nevím jestli to byl úmysl ale jsem venku na parkovišti a ostatní nikde nejsou. Sakra takže mě to vyhodilo úplně jinde? Já věděl proč z toho mám blbý pocit. Naštěstí jsem se ale moc nesekl. Parkoviště je hned u našeho velitelství. Snad jsou na tom ostatní lépe. Je čas abych se dostal dovnitř. Jedno kontrolní stanoviště mám už za sebou ale zbývá ještě jedno. Tak to bude oříšek. Snad to půjde dobře. “O nic se nepokoušej a oba z toho vyjdeme dobře.“ Zamumlám tiše k Leninovi. Nečekám že by mi odpověděl ale nemám ke komu teď mluvit. Vytáhnu svůj odznak a zamířím pomalu ke strážnému. Lenina vedu před sebou a rukou ho umravňuji aby šel tak jak má. U strážního postu ukážu svůj odznak a Lenina pro jistotu natočím tváří od něj. “Anton Sergejevič Sokolov. Jdu za Borisem.“ Potom krátce kouknu na Lenina stojícího vedle. “ Mám tu sebou zadrženého. “ Nemám se sice čeho bát ale i přesto mám z celé věci divný pocit. Nebýt té mrtvoly vedle mě byl bych klidný. Takhle ale nevím co říct když sebou táhnu mrtvolu. A ještě k tomu jednoho z našich velikánů. Pokud hlídač nic nenamítá tak jdu dál najít ostatní.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 15. září 2012 00:01

Stojím doslova nahý ve tmě. V náručí třímám mrtvolu valkýry a pinďour se mi strachem scvrknul na velikost princezny. "Ehm, halo?" jenom z lehka vypustím slova do tmy, jelikož netuším kde to jsem. Je to pěknej trapas ale nerad bych aby se zvedla opona a já stál na prknech národního divadla. To by byl docela nářez. Pak pochopím kde jsem. "Kurva drát, Zacharová." kleju v kumbálku pod vousy. Tělo Olgy nepouštím ale její hlavou a bezvládnýma rukama jsem asi pozhazoval nějaký plechovky s ředidlem nebo so. "Do hajzlu..." zatnu svaly, nasbírám síly a když zjistím, kde přibližně jsou dveře, prostě je rozkopnu. Ticho. Na chodbě nikdo není. "Dobrý den. Hele, je tu někdo. Mám takovej problém..." mluvím si skoro pro sebe, protože tohle bude na dlouhý vysvětlování. A pak uvidím Natalju. Upustím tělo Olgy. "Sakra sakra sakra..." běžím k ní po chodbě a sakra řeknu snad ještě tisíckrát. Nevím co mám dělat. Netuším jestli mám vykousat zeď nebo jí pochcat rány aby to nebolelo nebo...nebo...co. "Pomoooooooc." zaječím. Tohle se nepovedlo. "Zachovej paniku. Teda klid, jasný?" jsem u ní. Neodcházím. ...

Vypravěčka - 15. září 2012 00:40

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton Lenin zavrčel, chtěl se vykroutit a prokousnout ti tepnu, ale jakmile se hřeben více přiblížil, trochu ochabnul. Přesto si podrážděně hučel. Strážní u vchodu na tebe hned upřeli pozornost, v první chvíli jim asi nedošlo, koho mají před sebou. To, že tu šel někdo zakrvácený, asi nebylo tak neobvyklé. "Ty vole..." hlesl ten, co byl mimo kukaň. Zíral, jak jinak, na Lenina. Ten se totiž otočil a čenichal čerstvé maso. Pořád tiše vrčel, jak dýchal. Strážní sáhli po zbraních a vyšli mimo neprůstřelné sklo. Ten venku si prohlédl psí známky, vaši jedinou identifikaci. "Dobře, Antone Sergejeviči. Zavolám ostrahu, aby vás doprovodila k celám." Koukl na hřeben, na Lenina, pokrčil rameny a zavolal je. Za chvíli dorazili vojáci se zbraněmi, mříž se otevřela a vy jste se vydali k výtahu. "Proč nemá želízka?" zeptal se jeden, když jste vstupovali do výtahu. Všichni na něj civěli stejně - směs nevíry, hnusu a šoku. Jen někteří to dokázali rychle zahnat. Namačkat se do výtahu s mrtvým soudruhem, co poněku smrděl zkaženou krví a masem a navíc měl návyky Hannibala Lectera, nebylo příjemné. A on se ve dveřích rozhodl, že tam nepůjde. Vztekle se vrhl na jednoho vojáka tak prudce, až se Antonovi vysmekl. Oba padli do výtahu a změnili se v klubko, do kterého se nedalo střílet. Muž pod ním bolestivě zařval.

Vypravěčka - 15. září 2012 00:40

Natalja, Nikolaj Pro pozorovatele je to scénka jak z tragikomedie, otázkou je, jestli víc tragi-, nebo komedie. Mrtvé tělíčko hajzlíka Guslara, černé proti světlým dlaždicím, bylo odhozeno. Civilně oděná blonďatá valkýra se zaduněním dopadla na zem a asi jí prasklo nějaké žebro. Asi to ohlodané. Nikolaj doběhl nahý a mírně řečeno špinavý, to, že nemá oko, bylo v záři zářivek ještě více patrné. Váš povyk někoho zavolal. Bouchly dveře. Aída Čerenko v černobílém kostýmku upustila hrnek s ranní kávou na zem a vytřeštila na vás oči. Na valkýru, na Zacharovou, na Nikolaje, na Guslara... a znovu. Sebrala se však docela rychle. "Někoho seženu." Klapání podpatků se vzdalovalo. Byla to nekonečně dlouhá chvíle, kdy měla Zacharová pocit, že jí kus těla ve zdi prostě odpadne. Přestávala cítit zápěstí na druhé straně. V doprovodu Aídy se vrátil vojenský lékař, kterého jste poznali jen díky kříži, co měl našitý na rukávu. Trochu zbledl, přece jen krvácející rány, vnitřnosti a podobně, to mohl vidět denně, ale protože byl u supernaturálů, tušil, že vrostení do stěny nebude zrovna lahoda. Mrtvou Olgu jen překročil. Důležitější byli živí. "Sežeňte bourací kladivo, někoho ať odnese tělo, kluky z výzkumáku a Dmitrijeviče," rozkázal na svůj myší vzhled pevným hlasem, než došel k Zacharové. "A proboha, sežeňte mu šaty." "Vnímáte? Dobře. Píchnu vám morfium. Bude to v pořádku, když to nebudet moct vydržet, prostě omdlete. Kolega vás podrží. Postaráme se o zbytek." Kdyby Zacharová omdlela nebo povolila, bylo potřeba ji přidržet, protože jinak by si mohla končetiny urvat, zlomit... Tolika různým dotekům se dneska nevyhne. Oba muži byli až nepříjemně blízko, z toho jeden nahý a druhý páchnoucí po dezinfekci. Doktor jí zkontroloval tep, do volné ruky píchl morfium. "Víc teď udělat nemůžu. Co se proboha stalo?"

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 15. září 2012 00:52

Koukám na Aídu a na chvilku ztuchnu. Doslova všude. Už nejsem princezna. Ani princ. Spíš pořádně sprostej král. Ta ženská mě rajcovala už tehdy a teď vypadá naprosto senzačně. To, že je tady na základně znamená dozajista to, že je jedna z nás. "Eeee, hm. Jo, jasně..." Odvětím ji a pak se proberu. Nemůžu toho moc dělat, Natalji pomůžu s tělem. Kruci, snad bude ok. Je to moje skupina. Moje zodpovědnost. Moje skupina? V dálce zaslechnu výbuch granátu. Někdo střílí z kalašnikova, někdo křičí povel. Možná ústup. Možná... Zatřepu hlavou. Ještě se ohlédnu a svojím jediným okem sonduju. Samosebou, že tam nic není. Věnuji plnou pozornost zdravotníkovy a Zacharové. "Snažila se nás přenýst. Jdeme z akce. Asi náčrt portálu nezvládla. Šla poslední." vysvětluju zrychleně. "Bude v pořádku, že jo." polknu, když uvidím hrot jehly. "Pohoda, Zacharová. Budeš v pohodě, jasný?" jsem u ní. Pomáhám jí jistit kdyby omdlela. ...

Natalja Zacharová - 15. září 2012 17:04

Nahého Nikolaje jsem dokázala ignorovat do chvíle, dokud z něj byla princezna. Jakmile se na chodbě objevila Aida, ztěžka jsem polkla. Je to ta nahatá ženská z auta. A Nikolajovi se DOST líbí. Odvrátím zrak jinam a kdybych věřila v boha, tak bych se snad začala modlit. Tohle je mi nepříjemné, ale v okamžiku, kdy mým tělem projede další nával tupé bolesti, zaměřím svou pozornost jen na fakt, že jsem zaseknutá ve zdi. “Zatím jsem v pohodě…“ hlesnu tiše a očima přejedu po přicházejícím doktorovi. Mlčím a jen se soustředím na to, abych potlačila onu bolest. Někde hluboko v sobě totiž cítím, jak se stoupající nervozitou z blízké přítomnosti chlapů (z nichž jeden je v doktorském a druhej nahatej), zvedají i elektrické impulzy. Do očí se mi vlily slzy. Bolest začíná být nesnesitelná. Ale já ani nehlesnu. Zavřu oči a zatnu zuby, snažím se bolest překonávat a potlačovat svou magickou podstatu, která se ale dere na povrch až příliš rychle a úderně. Otevřu oči a skrze duhovky mi projede elektrický impuls. Omluvně se podívám jak na jednoho, tak i na druhého. Něco takového jsem ještě nezažila, nikdy jsem se nepřetahala ovládat, ale tohle je na mě moc. “Běžte pryč… at jde Nikolaj pryč… nemůžu se soustředit, je mi špatně…“ ztěžka bojuji i s tím, abych s nimi komunikovala. Injekci vnímám jen tak vzdáleně. “Prosím…“ hlesnu. Hlava se mi zatočí, před očima mi naskakují mžitky a já následně upadnu do mdlob.

Vypravěčka - 15. září 2012 17:35

Nikolaj, (Natalja) "Portály? Nevěděl jsem, že tu někoho takovýho máme. Je to svinstvo, když se to nepodaří. Je to vysoká magie a nemůže s tím zacházet jen tak každej. Pár mágů kvůli tomu prej nechali popravit, když si mysleli, že jejich loajalita není na straně Sovětskýho svazu," zamumlal doktor a zakroutil hlavou. Protože pro Zacharovou nemohl on sám víc udělat, přešel k valkýře, ale taky hned vstal, zachmuřenější než předtím. Jakmile to Natalja zabalila, musel ji někdo podpírat. A pak na chodbě začalo být živo. Poskoci odvezli tělo valkýry, borci v ochranných oblecích vzali Guslara do nějaké nepropustné schránky a jakýmsi divným přístrojem oměřili Nikolaje a omdlelou Natalju. "To tělo radši taky do karantény. Všichni tam budete muset, až se to... no, vyřeší. Byl s váma ještě někdo?" Objevili se dva molodci s velkými bouracími kladivy. Všichni si nasadili ochranné brýle (donesli i pro Zacharovou a Nikolaje) a prostě kus stěny okolo ní probourali, dokud ji nevysekali ven. Nemohli tnout přímo u ní, to by jí spíš ublížili, ale aspoň se dala přesunout někam jinam. Nikolaj dostal aspoň kalhoty, ale Aída se už neobjevila. Ani Dmitrijeviče jste zatím neviděli. Karanténa To, co bylo v nadzemní části budovy, byl jen zlomek. Dole byla zbrojnice, jak jste věděli, cely a laboratoře. Smrdělo to tu dezinfekcí a všichni, co s vámi přišli do přímého kontaktu, byli prohlíženi a detoxikováni jakýmsi plynem v jedné přechodové komoře. Šaty všem odebrali a dostali jste erární kombinézy. Ze Zacharové sundali, co se dalo, a aspoň ji přikryli. To vše kvůli Guslarovi. "Než zjistíme, co je to zač a jestli to není nebezpečné, necháme si vás tu na pozorování," oznámil jeden zakuklenec ženským hlasem a vrátil se do "čisté" části laboratoře, kde byla prosklená komora, v níž právě examinovali Guslara. "Je to proti směrnicím sem nosit něco takovýho, ale je dobře, že jste to tam někde nenechali. Akorát jestli vaše kolegyně umí tyhle triky, asi by se pro ni měla vyhradit jakási přistávací dráha. Proti přenosům je celý komplex chráněn - mohla se sem dostat jen velice silná čarodějka, nebo někdo, kdo má povolení," říkal Nikolajovi doktor. Byli tu s vámi i ti dva bourači. Právě jim zakuklenec odebíral krev a brzy se mělo dostat i na vás. "Můžu mít dotaz? Je to čistě profesionální zvědavost. Nejste prvmí metamorf, se kterým jsem se setkal." Jak to poznal, to je otákou. "Většina z vás se regeneruje rychle, dokonce i chybějící části těla se po nějakém čase obnoví. Co to vaše oko?" Zacharová Probrala ses zase naprosto jinde. Morfium už začalo působit, takže odbouralo nejhorší bolest. Ležela jsi částečně na nějakém lůžku a cíila jsi, že jsi nahá krom přikrývky. Smrděla tu dezinfekce a zpoza plenty se ozývaly mužské hlasy. Do volné ruky ti něco napíchli a vedle tebe tiše kníkal jakýsi přístroj, co asi měřil, jak na tom jsi. A kus zdi byl pořád tam. "Je to na moji zodpovědnost, klidně vám to podepíšu. Těžko jí pomůžu, když na sobě budu mít oblek," dolehl k tobě známý hlas Borise. Za chvíli se vynořil zpoza plenty. "Zacharová, Zacharová... jestli jsem dostal post vašeho strážného anděla, měl bych brát dvojnásobný plat," zakroutil hlavou a přisedl si ke zdivu. "Potřebuju, abyste zůstala při vědomí. Povídejte mi něco." Dotkl se tvé odumírající ruky. Skoro jsi to necítila a nebylo to morfiem...

Anton Sergejevič Sokolov - 15. září 2012 19:02

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Voják u vchodu je naštěstí dost ochotný aby mě pustil a dokonce zavolal ostrahu aby mi pomohli odvést tu bestii pod zámek. Nejsem proti. Společnost uvítám obzvláště když vedu něco takového. Pomalu jdeme směrem k výtahu. Jeden z vojáků se zeptá na želízka která Leninovi očividně chybí. Kdybych je ale měl tak bych mu je už nasadil. “To by bylo na dlouhé povídání.“ Odpovím vojákovi s úsměvem. Mít sebou někoho kdo by na chvilku místo mě pohlídal toho mrtváka s hřebenem na krku tak bych mu želízka vyrobil. Nebyl na to ale čas. Lenin se mi u výtahu vytrhl a skočil na jednoho z vojáků. Do háje. Rychle se do toho vložím a vmísím se mezi zápolící dvojici. Ani se je nepokouším roztrhnout spíše přiložím na toho špinavého a zakrváceného (Lenina) hřeben jako jedinou užitečnou zbraň kterou mám. Není pochyb o tom že toho vojáka pěkně zřídí. Mě nezbývá než jenom doufat že bude v pořádku. “Mazej zpátky.“ S tím jak se ho dotýká hřeben se ho pokusím zase uchopit a odtáhnout od vojáka pryč.

Natalja Zacharová - 16. září 2012 10:48

Karanténa Vnímala jsem šrum kolem sebe. Vlastně to bylo jen nějaké pípání a tlumené hlasy. Slyšela jsem, že někdo mluví, ale nevnímala jsem slova. Pomalu jsem otevřela oči a zamrkala na plentu kolem sebe. Otočila jsem hlavu za pípajícím zvukem, pohledem jsem přejela po přístroji, který měřil mé životní funkce, až na kanylu zapíchnutou v ruce, do které proudila jakási tekutina. Plenta se odhrnula a vstoupil Dmitrijevič. Očima jsem sklouzla na kus zdi, který jsem měla stále kolem těla. S unaveným a naprosto odevzdaným výrazem ve tváři se pokusím o úsměv. Dmitrijevič a anděl. Vtipné. Když se usadil vedle mne a dotkl se mne, zbystřila jsem (v rámci možnosti, jak jen jsem mohla). Nebyla na mne vidět žádná změna ve výrazu v obličeji a ani já sama jsem si nebyla jistá, jestli se ve mně zase zvedla ta vlna odporu z lidských doteků. Ted mi to bylo nějak jedno. “Co chcete vědět? Pohádku?“ vytáhla jsem koutek úst do úsměvu. Pomalu, jako bych vážila každé těžké slovo, které mi ulpělo na jazyku a nešlo vyplivnout, jsem k němu mluvila. “Asi se to zase posralo, co.“ naklonila jsem hlavu. Poduška polštáře byla tak opojně měkká a mě zase padaly oči. Měla jsem problém zůstat vzhůru.

Vypravěčka - 16. září 2012 16:41

Natalja "Cokoli. Hej, Zacharová!" Jeho hlas práskl jako bič. Přes kus zdi jsi viděla jen jeho hlavu. "Jo. Čerenko je silnější, než jsem předpokládal. Začínám mít strach, jestli během té doby, co se o něm nic nevědělo, nepodminoval celé Rusko svou černou magií. Kdysi, ještě za Stalina, pracoval v utajení i pro nás, jen některé úkoly jsme měli společné. Nemůžu se dostat ke jménům, s nimiž spolupracoval. Jako by několik let jeho práce vůbec nebylo. Buď ty stopy zametl on, nebo to udělali jiní na rozkaz Stalina." Dmitrijevič si povzdechl. Kdo ví, jestli už věděl o Olze. Pokud ano, bral to s klidem nebo to zastíral. Necitlivá ruka se pomalu probírala. Cítila jsi Dmitrijevičovy velké dlaně, jak z nich proudí teplo až do chladné paže, co byla ve zdi. Mág soustředěním přivřel oči a zamračil se. Vystoupily mu mimické vrásky. "Asi to bude chtít cvik, Zacharová. Neportovat se rovnou do nějakého komplexu. Teorii portálů doopravdy neznám a taky nevím o nikom živém, kdo by to uměl. Přesto si myslím, že byste měla vzít další lekce." Odmlčel se. Jeho slova znamenala jediné. Asi znovu zavolat Arkáně. Anebo pilně studovat a trápit paměť. Jeho ruce jsi ucítila kupodivu kus pod zdivem. Vzhledem k tomu, že už ti je strkal i skrz lebku, nebylo to zas tak udivující. Pomalu prohříval tkáň, ale podle jeho výrazu v tváři to asi nešlo podle jeho představ.

Vypravěčka - 16. září 2012 16:57

Anton Ještě než jsi stačil přiskočit s hřebenem, na zeď výtahu vystříkla jasně rudá krev. Tepenná. Muž pod Leninem jenom zabublal a nemrtvý vztekle a nelidsky zařval. Hladově. Frustrovaně. Zdálo se, že chvíli s mocí hřebenu dokonce bojoval, ale nakonec se stáhl a v mrtvých očích planula zloba. Hubu měl od čerstvé krve a s chutí si olizoval rty. Ukáplo mu pár slin. "Do hajzlu... Do hajzlu! Drž dveře!" Druhý přiskočil ke kolegovi a přitiskl mu spojené dlaně na krvácející krk. "Vem vysílačku a zavolej doktora a posily. Do prdele, s tímhle bysme měli všichni do karantény." Voják měl vysílačku nadosah od tebe. Potom to šlo všechno rychle. Pokousaného se nepodařilo zachránit - jestli za to mohlo prosté vykrvácení nebo něco z Lenina, to jsi nezjistil. Všechny vás odlifrovali o hodně poschodí níž, do karantény. Lenina radši zajistili náhubkem jako měl Hannibal, svázali ho, ale pochybovals, že kdyby tu nebyl hřeben, že ho to udrží. Byl to parchant. Čerenko si s ním musel vyhrát. "Další? Kolik vás bylo?" zeptal se zakuklenec v ochranném obleku ženským hlasem. Stačil sis všimnout, že tam v jedné komoře zkoumají Guslara. To znamená, že část týmu musela dorazit. Lenina odvlekli do prosklené cely dál v laboratoři. Tebe donutili svléknout se, detoxikovali tě jakýmsi plynem a dostal jsi erární kombinézu. Vojáci, co s tebou přišli do kontaktu, šli s tebou. Mrtvého odvezli do jiné části. Asi na pitvu. V karanténě bylo pár dalších lidí. Nějací dva borci, jakýsi nevýrazný muž a... Nikolaj. Právě se s ním bavil. Jeden zakuklenec ti začal dělat rutinní prohlídku, jakou jsi už prošel po akcích nespočetněkrát. Potom ti odebral krev. "Pokousal ještě někoho dalšího? Co všechno o subjektu L0811 víte?" Profesionální mužský hlas v sobě neměl žádnou emoci, žádný podiv nad tím, že se subjekt L0811 podivně podobá Leninovi.

Natalja Zacharová - 16. září 2012 17:42

Karanténa Cukla jsem sebou a vytřeštila oči, když Dmitrijevič zavelel. Poslouchala jsem jeho vyprávění o Čerenkovi a o tom, jak kdysi býval součástí téhle agentury. “A to mám teď jako zopakovat?“ uchechtnu se. Na to, že po mě Dmitrijevič chce, abych mu něco povídala, sám má povídavou. “Jo… to mě taky napadlo. Holt každý den není posvícení. Jestli mě z toho dostanete, tak slibuju, že se s Arkánou spojím a promluvíme si o tom. Snad jí přemluvím, aby mne to naučila.“ ztěžka zamrkám. “Dostanete mne z toho, že jo.“ zeptám se ho s obavou v hlase. Poznala jsem na něm, že něco není v pořádku. “Kurva, já ještě nechci poslední cigáro, Dmitrijeviči.“

Vypravěčka - 16. září 2012 17:56

Natalja "Ne, ale jak vidím, držím tvoji pozornost," přešel zase do tykání bez zjevného důvodu. Na tvoji otázku neodpověděl. Přešel k tobě z druhé, zdravé strany a naklonil se přes tebe, aby se dostal k rameni. Voněl nějakou kořeněnou chlapskou vůní, která byla v naprostém kontrastu s dezinfekcí a pachem omítky. "Nemyslím, že by tě to zabilo. Nejhorší varianta je, že ti to takhle zůstane. Problém je v tom, že portál tě, co jsem slyšel, rozloží a zase složí. Proto se stává to, že se lidé někde zaseknou. Kdyby je nerozložil, prostě by se rozmázli. Mno... A tvoje buňky se propojily s molekulami té zdi." Dával pozor, jestli vnímáš a neusínáš mu tam. "Obávám se, že to nezvládnu rozmotat. Je to jako zacuchané klubko - někdy to jde pouze rozstřihnout." Takže amputovat. Tahle možnost by tě možná mohla zabít, mělas tam ještě nohu a kdo ví, jestli to nepohltilo i nějakou tepnu. "Napadá mě ještě jedna možnost... ale nikdy jsem to nedělal. Ne opačně." Co tím chtěl říct? Opačně...

Natalja Zacharová - 16. září 2012 18:06

Karanténa Když Dmitrijevič vyslovil nahlas to, co jsem si myslela, že se stalo, tj. fakt, že se moje buňky složily spolu s kamennou zdí, nevěděla jsem, jestli se mi chce křičet nebo brečet. Zavřela jsem oči, abych potlačila tu stránku, která chtěla naříkat a plakat, ale zase jsem hned oči otevřela. Nechtěla jsem, aby mne zase bičoval svým hlasem. Jak se nade mnou nakláněl a já cítila jeho vůni, připomnělo mi to Kerenského. “Rozveďte to opačně.“ dívám se mu do očí. “Chcete říct, že ze mě teď bude kamenná Zacharová?“ uchechtnu se tomu. “Lepší jak ledová. Aspoň si tu budou mít kluci o čem povídat.“ Zvláštní, když jsem je zmínila, tak mne napadlo, jak asi skončili, ale nijak jsem neměla potřebu se na to ptát. V tuhle chvíli mě to nezajímá.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 16. září 2012 18:08

Karanténa Kdybych tušil, že nás přenos na základnu mohl rozsračkovat na kaši, asi bych se dvakrát rozmejšlel, jestli se sem vrátíme. "Nevěděl jsem, že má základna k dispozici něco jako protikouzlo. Teď když o tom ale mluvíte, je to logický. Viděl jste Hvězdnou bránu? Ne?" Vzdychnu. Karanténa mi nedělá nijak dobře ale určitě to snáším lépe než Natalja. Kdo ví co se jí honilo hlavou, vypadala vyděšeně. Dojde na otázku okolo měňavců. Pousměji se. "Jo, oko. Už mi ani nepřipadne, že mi něco chybí." vzdychnu. Jasně, že chybí. "Po druhý světový jsem se dostal do zajetí tajný nacistycký společnosti, která přetrvala Hitlerův pád. Tihle hajzlíci zkoumají všechny zvláštní jevy na naší planetě, chytají jedince jako jsem byl já a snaží se jejich sílu zkrotit pro svůj prospěch. To oko mi odejmuli při rytuálu pro boha Tezcatlipoca. Řeknu vám, užil jsem si už hodněkrát, že mi někdo něco uřezal vyřezal nebo přeřezal. Pokaždý mi to zase dorostlo. Ale to oko..." ukazováčkem lehce zaťukám na důlek "To oko ne. Jakoby si ten svinskej aztéckej búžek moje oko nechal. Jakoby mi ho nikdy nevykrojili." Mám pološílený výraz, když se k doktorovi nakloním. "Mám na to svoji teorii, chcete jí slyšet?" Antona jsem zahlédl taky. Paráda. Jsem rád, že je na první pohled v pořádku. Nějaký zakuklenec si ho vzal do parády ale na to už kašlu. Chci si dáchnout. Aspoň na chvilku se natáhnout... ...

Vypravěčka - 16. září 2012 18:27

Natalja Dmitrijevič se nad něčím zamyslel. Prozatím pracoval na tom, aby ti ruka neodumřela na nedostatečné zásobování krví. "Dá se to tak říct. Byly i chvíle, kdy jsem lidi musel nechat vrůst do podlahy nebo do stěn." Pokrčil rameny. "A člověk pak nějak neřeší, že by je měl vyndavat. Abych zase použil metaforu s klubkem - zašmodrchá se to snadno, ale rozmotávej to pak." Přesunul se i k tvojí noze, aby ji prokrvil. "Jde o to, že by postižené části těla fungovaly na bázi gargoyly." Tohle podle všeho už metafora nebyla. Když mohl Lenin být nemrtvý, mohl tě bodnout tvor jako Guslar, mohly existovat i gargoyly. "Jen nevím, jestli by se mi povedlo, aby byly pohyblivé a nakonec neodumřely, protože nebudou kompatibilní s lidským organismem. Víš, z čeho se gargoyly vytvářely? Proč jsou tak ošklivé? Jsou to zkamenělí nižší démoni. jenže většina démonů má odolnost proti různým teplotám, zvlášť proti horku, a fungují na zcela jiné bázi. Jejich těla jsou kvůli složení (samozřejmě ne u všech) docela kompatibilní s touhle kamennou úpravou. Prostě je namočili do lávy nebo do magicky upraveného betonu nebo asfaltu." Na chvíli se odmlčel, aby ti dal možnost to vstřebat. "Ty už částečně obalená a propojená s kamenem jsi. Potřebuju jen vědět, jestli chceš, abych se o to pokusil. Ten proces může trvat několik hodin a asi k němu bude potřebná i nejen moje magie." Nikolaj Doktor zvědavě poslouchal tvoje vyprávění. Jelikož jste se bavili o tvém neexistujícím oku, zíral ti do důlku a asi i zápasil s touhou tě prozkoumat. Sedl si na protější lůžko, ruce složené v klíně. "Slyšel jsem o nich. Naše oddělení s nimi mívalo ještě dlouho po válce problémy. Prý se musely zpřísnit záznamy o supernaturálech i jejich dětech, protože pár z nich šlo i po pomstě. Dost možná ještě tahle organizace působí. Určitě jste slyšel, že Mengele se nikdy nedostal do Norimberského procesu, protože uprchl. Na to já mám zase svoji teorii. Můj otec byl taky doktor, právě za druhé světové, a zajímal se o něj. Já tenhle morbidní koníček zdědil. Kolegové se mi smějí, že je to konspirační teorie..." Lehce kysele se uchechtl. "Ano, samozřejmě." Odradit někoho, kdo pátrá po Mengelem, to bude fuška.

Natalja Zacharová - 16. září 2012 18:44

Karanténa Dobře. Jestli jsem si před chvílí myslela, že mě nic horšího, než vrůst do zdi, potkat nemůže, tak jsem se šeredně mýlila. “Gargoyla?“ hlas mi zaskřípal, protože jsem si vybavila pár příběhů, které mi bábi povídala, když jsem byla malá. Dmitrijevičova verze je ale horší… reálnější. “Sakra jo, nechci bejt zčásti kámen. Co bude potřeba?“ vyloudím ze svého unaveného a zdrogovaného těla takové odhodlání, že nemít na sobě zeď, asi vstanu a půjdu si zapálit. “A to cigáro ne-e?“ zeptám se. Pro zkoušku zakmitám nohama a pomalu začnu posouvat ruce, jak jen mi to můj stav dovolí. Dmitrijevičovy doteky fungujou. Aspoň jedna jistota v mém životě. Prozatím.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 16. září 2012 18:44

Usměju se. Vidím svím jediným okem, že tu mám více spřízněných duší, než jsem na první pohled čekal. Jo, speciální oddělení Specnazs. Pohodlněji se posadím a odložím spánek. "Zajímavé. Netušil jsem, že tu je někdo, kdo má svoji práci za koníčka." Natáhnu k němu ruku. "Nikolaj Nikolajevič Atlasov." A zase zpět k mojí teorii. "Podle mě to oko obětovali bohu aby mohl získat jeho schopnosti. Spálili ho ve velké měděné míse, jako na ovoce akorát se v ní válely ještě další vnitřnosti. Znáte to. Trochu tohohle, trocha támhle toho...Pár dní na to, co jsem byl u nich v zajetí, jsem míval podivný vidiny. Letěl jsem vysoko nad hory, nad mraky. A nebo jsem slyšel cizí hluboké dýchání. A viděl jsem i ve spánku, co se v mé provizorní cele děje. Možná Tezcatlipoca potřeboval moje oko dostat z hmotného světa k sobě. Pak mi vyrostlo nějaké jiné, nehmotné. Které nevidíte. A to používá bůžek jako kameru do našeho světa." zašklebím se. "Úsměěěv. Co vy na to? Dobrý ne? Takže oko nemám ale vlastně mám, jenom o něm nevím." Znělo to pěkně bláznivě ale bez přehrávání...trochu tomu věřím. ...

Anton Sergejevič Sokolov - 16. září 2012 18:54

Karanténa Hřeben a kopance odvedou svojí práci a je klid. Lenina se mi sice opět podaří zpacifikovat ale vojákovi už bohužel nedokážu nijak pomoci. Krev je všude. Na podlaze, Leninovi mě a všude kolem. Od výtahu se zase nakonec přemístíme do nějaké karanténní zóny. Tam mi seberou oblečení a projdu detoxem. Místo mého oblečení dostanu náhradní ve kterých si ale připadám spíše jako laboratorní krysa. Mohl jsem už rovnou zůstat nahej. Tak jako tak bych vypadal blbě. Věci nechám být protože výbušniny by mi asi nenechali ale vezmu si sebou svůj starý nůž a hřeben který se ukázal jako velmi užitečný. Vybavení tu mají víc než v nemocnici a pomalu ani nevím kdo co dělá. Kromě mě je tu ještě pár lidí. Všimnu si Nikolaje což znamená že Natalja nebude daleko. Takže ostatní to taky zvládli. Nikolaj zrovna s někým mluvím tak ho nechám na pokoji. V klidu projdu lékařskou prohlídkou i když je mi dost proti srsti a nejraději bych ho přesvědčil ať toho nechá. “Subjekt L081.. jak to bylo? Asi myslíte soudruha co?“ Zeptám se muže který mě zpovídá. Vůči pobným otázkám a výslechům mám určité předsudky a nevím jestli s ním dokážu vydržet mluvit delší dobu. “Co bych vám tak o něm mohl říct. Nejjednodušší bude když si přečtete nějakou encyklopedii o Rusku. Tak toho najdete dost.“ Co ti mám asi říci? Copak nevíš kdo to je? Nebo spíš kdo to byl?

Vypravěčka - 16. září 2012 19:05

Natalja "Na marodce se nekouří," odmítl Dmitrijevič kategoricky. Zeď kolem sebe pořád máš, ale taky se ti vrací do postižených částí cit. Teplo. A díky morfiu je tam snesitelná tupá bolest. "Nejdřív z tebe budeme muset dostat pryč tolik zdi, kolik jen půjde. Bude to asi dost bolet. Nechám namíchat ten magický tekutý kámen, což může chvíli trvat. A pak se ho pokusím propojit s tvou tkání, aby byla pohyblivá. Spojím se s jedním démonologem, aby u toho byl a pomohl mi s tím gargoylím kamenem. Já ten správný postup neznám a určitě na to nebudou stačit moje léčitelské znalosti, protože je to cizí materiál." A pořád tu byla šance, že i když tohle všechno podstoupíš, tělo to odmítne. Nikolaj Doktor ti taky podal ruku. "Josif Miroslavovič Lebeděv." Se stále stejným zájmem poslouchal tvoji teorii. A pak se zamyslel, nervózně si olízl rty. V první chvíli sis myslel, že s ekonečně zalekl, ale bylo to gesto skrývající zvědavost. Fascinaci. "Teoreticky, až nás otestují a zjistí, jestli jsme v pohodě, bych se na to mohl podívat. Protože pokud si ze mě nestřílíte, je to docela závažná věc. Otec mě vždycky varoval, že nemám i nejblbější pohádku brát na lehkou váhu. A život mě naučil, že je to tak."

Vypravěčka - 16. září 2012 19:12

Anton Zakuklenec zvedl oči od tabletu, kam se chystal zapisovat, co mu řekneš. Přes sklo jsi viděl jen část jeho obličeje, ale tvářil se smrtelně vážně a snad i káravě nad tvou hloupou odpovědí. "Antone Sergejeviči, nevím, jestli vám nedochází, jak vážná situace je, nebo jste od přírody ignorant. Každopádně se vás zeptám ještě jednou, a pokud mi odpovíte zase tak rádoby vtipně, asi budu muset podat žádost, aby vás vyšetřil vojenský psionik, jestli se vám na akci něco nestalo." Tenhle chlap si nedělal prdel. A tvůj nůž ti při procházení detoxem kategoricky zabavili, jen hřeben se ti povedlo dost rychle zakamuflovat, protože by určitě taky skončil jako zkoumaná věc... nebo hůř, spálili by ho. "Potřebuji znát jeho schopnosti, jestli nějaké má, a co je zač. Doppler? Posedlý? Byl jste přítomen nějakému riutálu, kterého byl obětí?"

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 16. září 2012 19:13

Zaškrábu se ve stále divočejším strništi na tváři. Zamručím. "Tvůj otec byl moudrej, máš se bát temnoty, protože tě nechce zahubit. Ona tě láká k sobě. Kdo ví, odkud vlastně lidé a svět vzešel. Vždyť vesmír kolem je nic jiného než všudypřítomná ledová temnota." Sáhnu na svůj důlek. Teorii o "boží kameře" jsem i několikrát odzkoušel. Rýpal jsem si v důlku, zkoušel jsem tam svítit ale nikdy nic. "Oceňuji váš zájem ale obávám se, že budeme mít větší starosti. Čerenko je slizskej čaroděj a podvraťák. Sere mě. Můžu se ještě na něco zeptat? A omlouvám se, nebude se to týkat vašeho zajímavého koníčku." přiblížím se k němu aby nás slyšelo co nejméně lidí. "Můžete mi zjistit něco o té nové sekretářce, nebo co to tu dělá? Aída se jmenuje." ...

Natalja Zacharová - 16. září 2012 19:14

Karanténa Přemýšlím o tom, co mi teď Dmitrijevič říká. Je to buď a nebo, jako celý můj život. Snažím se najít na svém stavu něco pozitivního, ale nedaří se mi to. Přesto ale přikývnu. “Nechci tohle na sobě nosit a nechci, abyste u mě každý den u lůžka seděl a prokrvoval mi končetiny.“ odhodlaně zatnu prokrvenou ruku v pěst. “Jestli to nevyjde, budu vás chodit strašit za to, že jste mi nedopřál poslední cigáro. Jasné.“ upřu na Dmitrijeviče svůj pohled. Rezignaci vystřídalo odhodlání a otupělost se kamsi na okamžik schovala. Nicméně cítím, že mne opět přemáhá únava. “Budeme tu konverzovat ještě dlouho?“ naznačím, že začínám být unavená.

Anton Sergejevič Sokolov - 16. září 2012 19:38

Voják si podle všeho se mnou nehraje. Dokonce mi to sám připomene a řekne abych si dával pozor a odpovídal na otázky jinak použije jiné metody které vůbec neschvaluji. Vím totiž co jsou tihle psyonici zač. Nevím jestli se za tu dobu nějak změnili ale když jsem před mým odchodem byl u jedné jednotky Specnazu tak mezi námi jeden takový byl. Vlastně to bylo jeden z mála druhů lidí se zvláštními schopnostmi které jsem tehdy potkával. Vím toho dost abych si dokázal vše představit. “Jak je libo. “ Odpovím vyslíchajícímu vojákovi. “Ale varuji vás že jakmile se o něco pokusí tak ho zabiju a hned potom vás.“ Vzpomínám si na jednu poučku. Není to jedna z těch z výcviku spíš taková která se používá běžně v životě. Podle ní by se nemělo vyhrožovat pokud nemůžu svoje hrozby splnit. A já vím že můžu. Doufám jenom že si to ten voják uvědomí taky. “Vypadám snad na to že vím co je zač? Vyznat se trochu v těch nesmyslech… “ Ne že bych po tom zrovna toužil. “… tak jsem toho šmejda sejmul tam kde jsme ho našli a nenosil vám ho sem. Takže pokud máte nějaký normální dotaz tak sem s ním. V opačném případě nám oběma ušetřete čas a jděte.“

Vypravěčka - 17. září 2012 18:39

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Všechny si v karanténě nechali do asi dalšího rána. Kluci se bavili za plentou s ostatními, nebo dospávali. Nikdo tě neotravoval, akorát tě přišli vyšetřit a kontrolovat tvůj stav. Dmitrijevič odešel zařídit všechno potřebné. Nedalo se říct, že by ses vyspala do růžova, ale aspoň nějakou energii jsi nabrala. Zranění od Guslara bylo společně s nohou ve stěně, takže ti ho nemohli ošetřit a Dmitrijevič si toho asi nevšiml. Převezli tě do nějaké místnosti bez oken. Možná to byla dokonce ta, kde jsi vyvolávala Arkánu. Jestli budou provádět silnou magii, nebylo dobré být u skleněných věcí. Místo zářivek tu hořely svíce a na stole u stěny byly nachystané nějaké knihy, papíry, sešity. Ztratila jsi pojem o čase, protože jsi celou dobu byla pod zemí a na základnu jste se vraceli za svítání. Konečně se objevil Dmitrijevič. Nějací poskoci sem nesli kotlík, v němž něco bublalo. Odstavili ho na kovovou mřížku. Boris byl tentokrát nečekaně v civilu, v džínách a olivovém triku. Světlo ohně mu kreslilo do tváře roky, které jako mág těla úspěšně zakrýval. "Uděláme všechno, co bude v našich silách, Zacharová. Kolega se uvolil, že přijede, za chvíli tu bude. Půl dne míchal ten sajrajt, tak snad to bude stát za to." Zkontroloval ti končetiny a trochu je prokrvil. Po jeho včerejší péči nemrtvěly tak rychle. Neviděla jsi, jak se tváří, ale bylo na něm něco jiného. Aura jeho moci, co nedovolovala příliš odmlouvat nebo si s ním zahrávat, jako by zmatněla. "Četl jsem hlášení ostatních. Doufám, že to s Jezdci byl dobrý nápad. Už jsme je konečně našli, kde se po projít portálem objevili." Odmlčel se. Chtěl ještě něco říct. "Čím Olgu zabil?" No čím. Pistolí. Ale pistole, co zabila valkýru, asi musela být speciální.

Vypravěčka - 17. září 2012 18:48

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Josif se zarazil. "Ech... Aída? Neznám žádnou Aídu. Aha, vy myslíte tu ženskou? No, snad. Možná." V karanténě jste prošli rutinní prohlídkou, i magickou, a nechali si vás tam asi do druhého dne. Nebo do večera? Ztratils pojem o čase, byli jste v podzemí. Josif si s tebou povídal, pokud jste našli nějaké společné téma, nebo jste spali. Když jste byli propuštěni s tím, že když nemáte kompletní tým, musíte na další misi počkat, stavil se za tebou Dmitrijevič osobně. Řekl ti, že už pracují na tom, aby z toho Zacharovou vysekali. "Nikolaji Nikolajeviči, mám na vás prosbu," řekl netradičně. Vážně. Držel si svoji masku šéfa, ale tvůj šestý smysl ti říkal, že něco není v pořádku. "Jste bojovník. Jako byla... ona. Stará tradice velí, aby nad jejím tělem někdo první noc její smrti bděl. Já nemůžu, bohužel." Zadíval se ti do oka. Hlas měl ochraptělý. Později si tě našel tvůj nový "kamarád", Josif. Byl asi fakt rád, že tu našel někoho, s kým si může promluvit. "Trochu jsem se na tu babu ptal. Byla tu na pohovoru na sekretářku. Víš jak. U Dmitrijeviče. Von se nezdá, ale kdo ví, jak ji zaučoval." Uchechtl se. Josif byl trochu prase, když se rozjel. "Dělá teď u něj v kanclu. Nojo, šéfové maj vždycky to nejlepší."

Natalja Zacharová - 17. září 2012 18:56

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro I když jsem se cítila líp, začala jsem víc vnímat svůj stav. Štvalo mě, že jsem nebyla schopna se v posteli přetočit na bok, protože kamenná část mého těla mi to prostě nedovolila. “Vsadím se, že tohle říkáte každé holce.“ odpovím Dmitrijevičovi, když prohlásí, že udělají všechno možné i nemožné. Pokusím se o další úsměv. Takhle odlehčovat situaci a zrovna já? Přiznejme si, jsem v pěkným loji a nenapadá mě jiný způsob, jak se s tím smířit. Mohla bych taky začít štěkat a být víc Zacharová. To asi přijde… “Čerenko podle mě zabil valkýru očarovanou zbraní. Je to mocný čaroděj, nekromant. Nevím, asi dokázal vytvořit kulku co vysává duši nebo něco podobného.“ nadhodím pár nesmyslných tézí. Na chvíli se odmlčím a sleduji Dmitrijeviče. Tváří se zachmuřeně a odráží se to všude kolem něj. “Netušila jsem, že existuje něco, co dokáže zabít i valkýru.“ Ono to možná nevyzní jako lítost, ale spíš hrubé konstatování faktu. Ať byla Olga jaká byla, byla v týmu.

Vypravěčka - 17. září 2012 19:00

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton V karanténě jste zůstali ještě asi do dalšího rána. Prohlédli vás i magicky, aby se ujistili. Díky tomu mohla být karanténa opuštěna rychleji než u obyčejných lidí. Zacharovou jsi neviděl, ale podle všeho se něco posralo. Kvůli tomu vás zatím odstavili, měli jste svým způsobem volno, ale museli jste zůstat tady. Nikolaj buď spal, nebo se bavil s jakýmsi myším mužem. Jelikož vás Olga vzbudila nechutně brzy, bylo dobré to dospat. K rozhovoru tu bylo dost lidí, kdybys chtěl. A hlady vás taky nenechali. Když vás pustili, na chodbě tě odchytil Dmitrijevič. Většinou si držel svoji šéfovskou masku, ale teď mu v bouřkových očích seděla tma. Svým druhým zrakem jsi na chvíli zahlédl, jak staré jeho oči jsou. Zvláštní, že jeho tělo se ti před očima neproměnilo - podle všeho bylo pravé. Tedy jeho fyzický stav. "Antone Sergejeviči. Potřebuji, abyste napsal hlášení. Ale to může počkat. Našli jsme Jezdce. Taky jste se o nich mohli zmínit," připomněl káravě. "Jsou ve vazbě a dovolávají se smlouvy se Zacharovou. Ta je ovšem na marodce, Nikolaj Nikolajevič dostal jiný úkol, tudíž tím pověřuji vás. Prý pro nás mají nějaké informace, a když nebudou mluvit se Zacharovou, tak aspoň s někým z Olžina týmu."

Vypravěčka - 17. září 2012 19:15

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Popravdě? Já taky ne," vydechl a pak skoro šeptem dodal: "Díky. Že jste přinesli její tělo." Dalo by se říct, že to byla samozřejmost, aby nebyl ještě větší humbuk, ale Dmitrijeviči na tom záleželo. Asi jen chtěl slyšet tvůj názor nebo jestli o tom něco nevíš, protože dál tě s tím nezatěžoval. Od toho tu byli jiní lidi v budově, aby ohledali valkýru a zjistili něco o té kulce. Pokud to zas nebyl Čerenkův trik a bylo co zkoumat. Podivné ticho truchlícího Dmitrijeviče bylo naštěstí brzy přerušeno. Po zaklepání do místnosti vstoupil muž. Měl na sobě maskáčové kalhoty, rukávy vojensky zelené košile vyhrnuté nad lokty. Předloktí mu pokrývala změť tetování, ornamenty, snad znaky... Nebylo to vidět. To ale nebylo možná zas tak důležité. Důležitější bylo, kdo to byl. Semjon Sergejevič Reznikov. Tvůj Semjon. Mrtvý Semjon. Ten, jehož tělo se válelo v krvi, ten, co ti vydechl v klíně. Něco bylo jinak. Krom faktu, že měl být mrtvý a že měl být obyčejný člověk. Aura jeho moci byla sice slabší než u Dmitrijeviče (a to i když druhý mág nebyl ve své kůži), přesto byla dost výrazná. To, co jsi kdysi vnímala jako jeho vůdcovství, te´d ukázalo svoji tvář. Byl to mág. Docela silný mág. Byli s Dmitrijevičem jako tma a světlo. Semjon byl ta černá díra, jáma, do které se člověk bojí podívat. Dmitrijevič byl léčitel, zachraňoval životy a jeho energie musela proudit klidně. On ji musel často předávat, ne ji brát. Světlo nemůže existovat beze tmy. Stejně tak ani o jednom se nedalo říct, že je zloduch nebo dobrák. Semjon se na tebe mlčky podíval. Bez emocí.

Anton Sergejevič Sokolov - 17. září 2012 19:34

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Další den - Po skončení karantény Karanténu jsem nakonec v klidu přetrpěl. Nebylo to zase tak hrozné. Dokonce i s otravným vojákem který mě vyslýchal vše dopadlo dobře a zbytek svého pobytu jsem ho už neviděl. Což je dobře. Vůbec se mi po něm nebude stýskat. Prohlídkami jsem jak se zdá prošel a podle všech jejich testů jsem asi v pořádku. To co mě na tom trápí je skutečnost že nejsem. Já to vím. Vím že je na mě něco divného. To ale nehodlám nikomu říkat pokud to nebude nezbytně nutné. Jak to že nepřišli na tu temnou věc která se ve mně ukrývá. Dokonce i já jí vidím když se “pozorně“ podívám. Něco jim na tom divné být muselo. Trochu později dalšího dne kdy už mě propustili z karantény se setkám s Borisem. Vidím ho poprvé od chvíle kdy jsme se vrátili. Nevím jestli za námi byl v karanténě ale já ho tam neviděl. Kupodivu si mě odchytí a řekne mi co má na srdci. Podle všeho mě na něco potřebuje. “Jistě. Pokud mám volnost k vyjednávání s nimi tak v tom nevidím problém. Hned si s nimi promluvím.“ Potvrdím jeho rozkaz a hned jakmile mě propustí se vydám do zadržovací cely za jezdci. O něčem včera mluvili. Moc jsem toho neslyšel ale mají nějaké zajímavé informace.

Natalja Zacharová - 17. září 2012 19:40

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Nevěděla jsem, co na to Dmitrijevičovi odpovědět, takže jsem jen krátce pokývala hlavou. Nechtělo se mi ani vytahovat na světlo boží fakt, že spolu kdysi spali. Kdo by s ním taky nespal, že. Otočila jsem hlavu za zvukem klepání vycházející ode dveří. V moment, kdy dovnitř vstoupil druhý mág, by se ve mně krve nedořezalo. Doslova a do písmene. “Semjone?“ vydechla jsem jeho jméno, tiše, jako bych se bála, že když ho vyslovím, tak on zmizí. Dívala jsem se na něj, nevěřila jsem tomu co vidím. Srdce mi začalo tlouct jako splašené a já se od něj musela odvrátit. Najednou jsem cítila to, co už dlouho ne. Nával emocí, touhy a vášně. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Mělce jsem dýchala a byla jsem od obou tváří odvrácená. Musela jsem si to v sobě urovnat. Nedokázala jsem teď ani nic říct.

Vypravěčka - 17. září 2012 19:52

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja V místnosti začalo být podivně dusno. Ne fyzicky, spíš na té magické úrovni. Nebyla zase tak velká, aby se obě mocné aury rozptýlily. A jak známo, emoce probouzejí šestý smysl, otevírají mysl pro různé vjemy. Vždycky to všechno začíná emocemi - a potom teprve může přijít na řadu krocení pomocí disciplíny a koncentrace. Dmitrijevičova aura nebyla nepříjemná. Klidná jako Volha v létě. Nijak se tě nedotýkala, a to byl u tebe blízko. I když to byl chlap, nevyzařovalo z něj něco, kvůli čemu by ses měla cítit ohrožená. Zato Semjon... Cítila jsi jeho oči, jak na tebe upřeně hledí. Jeho aura, když k tobě přišel blíž, byla bezohledná. Jako ruce policajtů, co prohledávají zadrženého. Neptala se, rovnou tvrdě zkoumala a pak se bez zájmu stáhla. Vlastně takový kdysi Semjon byl. Neptal se, bral si. Počkat... tohle ale aury většinou nedělají. A nebyla to ani chapadla jako u Jezdců, nikdo se ti nepokoušel vlézt do hlavy a nebylo to cítit černým bahnem nebo mrtvolnou září. "Rád vás vidím, Borisi Dmitrijeviči. I když by to mohlo být za veselejších okolností," mluvil Semjon mezitím s lehkým úsměvem. Jako by se nic nedělo. Potřásl si s druhým mágem rukou. "Nemusíte nás představovat. My se známe." Šlehl po tobě modrýma očima a ta poslední věta v sobě nenesla nic z toho, co sis myslela, že mezi vámi kdysi bylo. Řekl to pro tebe nanejvýš znepokojivým tónem. Dmitrijevič na to neřekl nic. "Pane, proto bych vás rád požádal... dáte nám minutku? Než začneme. Musím si to tu připravit a... však víte, pro některé věci není vaše přítomnost vhodná." "Vím, Reznikove. Hlavně mi sem nikoho netahej. Znáš pravidla." Semjon schýlil nečekaně pokorně hlavu. Tys však zespoda mohla vidět, jak mu blýská v očích. "Ano, pane." Dmitrijevič za sebou zavřel a nechal vás ve svitu svící o samotě. Mohla to být romantika. Mohla by. Kdyby Semjonovi nezmizel zdvořilý úsměv z tváře. A kdyby nezamkl.

Vypravěčka - 17. září 2012 20:03

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton "Nezapomeňte, že jestli s nimi Zacharová uzavřela pakt, jak oni tvrdí, je to magická smlouva a musíme ji dodržet. Jen doufám, že věděla, co dělá," připomenul ti ještě a s kývnutím se s tebou rozloučil. Sjel jsi dolů k celám. Na základě identifikace tě pustili dál, za mřížové dveře. Vedli tě až skoro na konec chodby, kde byly dveře bez jakéhokoli průhledu. Ty ostatní jej měly, i když zavřený. Na klice visel Váňův amulet. Rozsvítili ti a pustili tě dovnitř. Záleželo na tobě, jestli vojáky pošleš ven, nebo budou v místnosti. Vzhledem k utajení by ale bylo lepší je poslat pryč. V místnosti byla palanda, stůl a dve židle. Jinak nic. Žádné okno, jen zářivky. A křídou načmárané runy po každé stěně, další amulety visely na mřížoví zářivek. Ajrat seděl na spodní posteli. Zamračeně k tobě vzhlédl. Aljoša se zvedl na loktech na vrchní posteli. "Měli jsme s vaším týmem dohodu. Proč jsme teda zase vězni Arkadijovy magie?!" zavrčel Černý.

Natalja Zacharová - 17. září 2012 20:25

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro I přes zavřené oči jsem cítila jeho pohled, kterým mne propaloval. Letmé hřejivé pohlazení ustoupilo čemusi chladnému a ostrému. Jako když po kůži přejíždí žiletka. Začaly mne svědit jizvy na předloktích. Ty, za které může Semjon a ty, za které si můžu sama. Pomalu jsem k nim otočila svůj pohled a těkala jsem z Dmitrijeviče na svého bývalého, mrtvého, přítele. Doslova jsem cítila tu černotu kolem něj. Bylo to vzrušující a zároveň strach nahánějící. Dmitrijevič odešel, zabouchl za sebou dveře a Semjon je zamkl. “Co seš kurva zač?“ vlny emocí ustupovaly strachu a vzrušení. Jenže to bylo takové to vzrušení, než uděláte krok a skočíte do hlubiny.

Anton Sergejevič Sokolov - 17. září 2012 20:32

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Zadržovací cely “Dobře.“ Potvrdím. Je pravda že měli nějakou dohodu se Zacharovou ale mě to nijak nezahrnuje. Já s ničím nesouhlasil ani přesně nevím o co jde. Na to abych uzavřel nějakou smlouvu s podobnou bytostí mám ještě dost rozumu. U cel mě pustí dále do střeženého prostoru bez nějakých potíží. Na rozdíl od normálních cel tyhle jsou jak už od prvního pohledu poznám magického druhu a udělány speciálně pro takové jako jsou jezdci. Do cely vejdu sám. Doprovod nepotřebuji a ani nechci. Nedělám to pro jezdce ani kvůli Zacharové a její smlouvě. Pouze si chci vyslechnout co ví sám než se rozhodnu co vlastně udělám. Jezdci tedy přesněji černý nejsou moc v dobré náladě. Chápu ho. Uzavřel dohodu a teď ho drží jako nějakého sprostého zločince. “Dohodu jste měli s Nataljou.“ Zopakuji Ajratovi. “A ta je teď podle všeho v péči doktorů. “ Co se jí vlastně stalo? Viděl jsem Nikolaje ale jí ne. Že by přeci jenom ten přenos nebyl tak bezpečný jak tvrdila? “Nevím na čem jste se s ní přesně domluvili ale chci vědět o co jde. Vím že jste pro ní měli nějaké informace výměnou za svobodu ale měl jsem včera dost práce s tím chodícím kusem historie takže nejsem moc v obraze. Řekněte mi co víte a já udělám co budu moci.“ Nejsem zrovna ten druh člověka který by dával na magické smlouvy, dokonce ani jezdce nemám moc rád ale pokud to půjde tak jim pomůžu.

Vypravěčka - 17. září 2012 20:34

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Trvalo, než odpověděl. Těžko říct, co se mu honilo hlavou. Byl stejný i jiný. Jindy jsi mohla už odhadnout, jestli ho ta situace, kdy tě dostal na kolena (a někdy i doslovně), vzrušuje. Teď to vypadalo jako čistě účelná záležitost. Žádná temná vášeň - ne z jeho strany. Žádné pobavení nad tím, že jsi bezbrannější, než kdyby tě sám svázal. "Semjon Sergejevič Reznikov. Tak trochu. A tak trochu taky ne," věnoval ti při poslední větě úsměv, který jako by doopravdy patřil někomu jinému. Jeho oči zůstávaly nehybné. "Magie je jako pro smrtelníky věda. I jí se musejí přinášet oběti. Koukám, že i tebe to postihlo." Zhluboka se nadechl, naklonil hlavu k rameni a přimhouřil oči. "Arkána," řekl po odmlce. "Nemám pravdu? Docela milá paní, co říkáš."

Natalja Zacharová - 17. září 2012 20:41

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Tohle byl asi můj trest za to, že jsem nikdy nebyla hodná holčička. Dívat se na někoho, komu jste se oddali celým svým tělem i duší, a nevidět v něm svou modlu. “Jo, fajn baba.“ odseknu skrze zatnuté zuby. Strach z jeho osoby se pomalu přelejvá do jiné emoce, kterou dokážu ovládat – do nenávisti. “Nech těch keců a začni s tím, proč jsi sem přišel.“ dívám se na něj. Naše obličeje jsou blízko, ne natolik, abych se k němu mohla naklonit, ale i to mi stačí. Pod nosem ucítím jeho vůni. Pyžmo. Ztěžka polknu, stojí mne hodně sil tvářit se chladně.

Vypravěčka - 17. září 2012 20:46

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton "Co se stalo?" vyhrkl Aljoša, když slyšel, že Natalja je na marodce. Ajrat si jenom něco zavrčel. "Uzavíral jsem tu smlouvu s ní jako zástupcem vašeho týmu. Právě proto, že tys měl plný ruce práce. I Nikolaj souhlasil. Dva proti jednomu - takže by se měla vztahovat i na tebe." "Nemůžeme dovolit, aby nás podrazil někdo další," dodal Aljoša méně útočně než bratr a seskočil z palandy na zem. Zajímavé bylo, že je sice dokázali zavřít, ale nedokázali jim vzít jejich zbraně. Jako by se magický otisk toho, co nejčastěji používali v boji, zapsal společně s jejich duší. "Jde o to, že jste nám slíbili svobodu za naši spolupráci. My vás nezradíme a pomůžeme vám zastavit Čerenka, aby osvobodil naši matku." "A vy nám konečně dáte pokoj a nebudete nás zavírat do těch debilních bariér," odfrkl si Černý. "Jednu informaci pro vás mám, musím jenom vědět, jestli jsi na stejné straně jako tvůj tým, nebo se hodláš od smlouvy distancovat. Jestli ano, nic ti neřeknu."

Vypravěčka - 17. září 2012 20:56

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Jak chceš." Pak udělal něco, co se dalo těžko čekat. Prudce se sklonil a políbil tě. Přesně jako tenkrát, když si bral, co chtěl. Vrazil ti jazyk mezi rty a donutil tě odpovědět. A stejně náhle, jako to začalo, se odtáhl. Nebylo na něm znát žádné pohnutí nad tím, co udělal. Jen mu ta část "a taky trochu ne-Semjon" roztáhla rty do dalšího koženého úsměvu. "Sexuální napětí je dobrý začátek rituálu. Tohle bych od Dmitrijeviče opravdu požadovat nechtěl." Otočil se k tobě zády a přešel k vojenskému báglu, co byl pod stolem. Začal se v něm hrabat. Vytáhl kladivo a dláto. "Ale bolest je mnohem lepší vodič energie." Dmitrijevič se zmiňoval o tom, že většina té zdi bude muset pryč. Pořád jsi jí na sobě měla docela dost. A Semjon se o to hodlal postarat. Ale ještě předtím kolem tvého lůžka začal něco čmárat na zem.

Natalja Zacharová - 17. září 2012 21:05

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro A já chtěla. Do chvíle, než mě až bolestivě políbil, jsem netušila, jak moc jsem chtěla. Byla jsem naprosto u vytržení, jako v tranzu. Cítila jsem, jak se moje energie uvolňuje a otevírá se jeho temnotě. Polibek na mě zůstával, i když on se už dávno odtáhl a díval se na mě. V hlavě mi přelítla myšlenka na succubu v baru, démona, který se živí sexuální energií. Jenže Semjon vytáhl kladivo a dláto. Zatnula jsem zuby a očekávala to nejhorší. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem se bála. Věděla jsem jen, že chci, aby to udělal. “Dělej,“ pobídla jsem ho. Myslím, že se začalo projevovat moje masochistické já. Každý náraz dláta o kámen bude bolet jako čert, ne-li hůř. I přesto jsem chtěla, aby to udělal. Aby mi působil bolest jako tenkrát.

Vypravěčka - 17. září 2012 21:20

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Slyšela jsi škrábat křídu o podlahu, jeho občasné posunutí. Užuž to vypadalo, že je hotov a konečně začne odsekávat kámen, ale on se jen ušklíbl nad tvou podbídkou a začal nějakými znaky pokrývat i stěny. Ze všeho nejvíc ti to připomínalo arabské klikyháky, ale mohlo to být cokoli. Sem tam se objevil i nějaký primitivní obrázek, který narušoval celkovou plynulost exotického písma. Teprve pak k tobě přešel. Strhl z tebe nemocniční deku, pod níž jsi byla nahá, a volnou ruku ti nešetrně koženým řemenem na lehátku přivázal. Vytáhl svoji proslulou kudlu. Kdysi sis neuvědomila, že by ten nápis na její čepeli mohl něco znamenat. Spousta lidí se jen vytahuje, vyrábí si zvláštní věci. Řízl se do předloktí pokrytého tetováním. Jeho horká krev ti kapala na břicho, kde ji pak prsty začal rozmazávat do dalších obrazců. Něco přitom mumlal, tvářil se soustředěně. Tentokrát se ti do očí nedíval, účelně a přitom zvráceně se při přípravě rituálu dotýkal... všude.

Natalja Zacharová - 17. září 2012 21:30

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Kresby na zemi a na stěnách se táhly donekonečna. Myslela jsem, že tam ležím dobrou snad celou věčnost, než si mne zase začal všímat. Podívala jsem se na nůž s vyrytým znakem na čepeli. V ten moment jsem si myslela, že mne bodne anebo pořeže. Stáhl ze mne pokrývku tak rychle, že jsem sebou nestihla ani škubnout. Přivázal mi zápěstí k posteli. Dech se mi zrychlil, netušila jsem, co chce dělat. Když mi na břicho dopadly první kapky horké krve, ztěžka jsem vydechla. Cítila jsem se bezbranná. Ne, že by mi v jeho přítomnosti vadila má nahota, ale to, že mi krev rozprostíral po těle a všude. Zavřela jsem oči a vychutnávala si jeho pohyby po mé pánvi a stehnech. Prsty jsem svírala nemocniční prostěradlo a aspoň v tom kusu látky jsem hledala něco jako oporu. Neovládla jsem se a z úst mi vyšel tichý sten.

Vypravěčka - 17. září 2012 21:47

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Doteky přerušil první ostrý záblesk bolesti. Řízl tě a nechal, ať se krev promísí. Pak už to bylo jako napojení na elektrickou síť. Nebo jakoukoli síť. Nemělo to nic společného s tvým magickým jádrem, a přesto z tebe vycházely jakési impulzy, vedly dolů po potůčcích krve a rozptýlily se po kruhu se znaky okolo lůžka. V místnosti to hutnělo Semjonovou tmavou magií. Magií krve a bolesti. Kdo ví, jestli na tobě neprováděl už tentkrát nějaké rituály? Aniž bys o tom věděla? Otřel si krvavé ruce do kalhot a sáhl po dlátu a kladivu. Začal kus po kusu olamovat zeď. Z každého záseku vyrazila bolest, jako by ti tnul do tkáně. A to byl teprve na okraji. "Křič," přikázal. Možná ani nemusel. A omdlít... omdlít nějak nešlo.

Anton Sergejevič Sokolov - 17. září 2012 21:56

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Ajrat má stejnou náladu jako vždy a nedá se s ním pomalu mluvit. Snaží se hrát na to že patřím k Natalje a měl bych se proto držet pravidel nebo co myslí. Zástupcem týmu? Pche. Za mě nikdo nebude mluvit. Pokud jsem s tím nesouhlasil já přímo tak jsem nesouhlasil ani doopravdy. Jemi jedno kolik lidí souhlasilo já to ale nebyl. Černý mi zopakuje jejich dohodu s Nataljou která mi je upřímně ukradená a nebýt toho že se musím vypořádat s jezdci tak by se o ní vůbec nezajímal. Je mi jedno jestli si pobíhají venku nebo je chtějí ostatní zabít. Hlavně když se to neděje mě pod nosem. “Kdybych věděl na které straně je můj tým tak bych ti řekl kde jsem ale takhle si asi nemáme co říct.“ Zdá se že jsme asi domluvili. “Pokud tedy už mi nic říct nechcete půjdu vyřídit Borisovi jak to tady dopadlo.“ V případě že opravdu nemají co mi říct a neprotestují tak odejdu z cely a jdu zpátky za tím kdo mě pověřil tímhle úkolem.

Natalja Zacharová - 17. září 2012 21:59

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Vnímala jsem, jak mi proužky krve stékají po bocích a odkapávají na bílé prostěradlo. Krátká ostrá bolest mi napověděla, že do mne říznul. Přesně tak, jak jsem si myslela. Když vzal do rukou dláto a kladivo, v očích se mi zalekly slzy. Zatnula jsem zuby. První úder na sebe nenechal dlouho čekat. Dusila jsem v sobě tu bolest. Bylo to, jako by ze mne sloupávali kůži a místo pálili ohněm. Padla druhá, třetí rána. Nevydržela jsem to. Nenáviděla jsem Semjona za to, co mi provedl a teď jsem měla tu možnost se z toho vykřičet. Hlasivky mne bolely, s nevídanou intenzitou ze mne vycházely nenávistné nářky a křik. Potřebovala jsem, aby pokračoval. “Dělej!“ křičela jsem na něj napůl v delíriu a napůl na hranici příčetnosti staré Zacharové.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 19. září 2012 21:12

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Rozloučení s Valkirou Když za mnou Dmitrijevič přijde, je mi už z jeho výrazu ve tváři jasné, že po mě něco chce. Narozdíl od ostatních ale nejsem ten tip který hned ohrnuje nos nad rozkazy. Možná je to i tím, co ze mě armáda udělala. Býval jsem velitel jednotky, prosba velícího je pro mě svatá. Přikývnu. "Udělám to, Dmitrijeviči." starostlivě si ho prohlédnu. "Něco se stalo? Jestli vás trápí smrt Olgy, nejste sám. Ale zrovna u vás bych řekl, že jste na takové situace připravený. V našem oboru si nemůžeme být jistý ničím. Nebo v tom je něco jiného?" Nedá mi to a stejně se zeptám "Jak jsou na tom Jezdci? Doufám, že jim nikdo neublížil. Složili přísahu. Chtějí nám pomoci. Zaručuji se za ně." Ach ta moje paličatá obětavost. Jednou se za někoho zaručím a bude mě to stát druhý oko. Po tom co mi řekl můj nový kamarád Josif, promnu svoje strniště. Hned mi to připomene, že bych o sebe měl trochu více pečovat. Jenže já sem vlk, krucinál. Nebo ne? Nebo jsem člověk. "Hm, díky za informace." Aída musí bydlet přímo na základně. Možná. Snad se s ní někde potkám. Třeba náhodou, nebo mojí náhodou. Pokud bdění nad Olžiným tělem bude nutné, jsem ihned k ruce. Aspoň si proberu v hlavě, co se celou tu dobu dělo. Měl bych se sakra taky zajímat o svou jednotku. Takže kouknu postupně na každého abych zjistil jak na tom jsou. Postupně jdu pozdravit Natalju a Antona. Jenom tak na skok. ...

Vypravěčka - 19. září 2012 21:57

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj "Na tohle nejde být připraven. Nebyla člověk. Neměla umřít," řekl poslední větu s až příliš velkým sebeovládáním. Nepřirozeným. "Jsou ve vazbě." To už znělo o mnoho uvěřitelněji. Tenhle chlad nebyl hraný. "Poslal jsem za nimi Sokolova, jelikož Zacharová není ve stavu, kdy by mohla, a vám jsem hodlal zadat tento úkol. A nikdo neví, jak dlouho bude vyjednávní s nimi trvat." Anton měl tedy svoji práci a k celám asi nebudou jen tak někoho pouštět, aby řekl "ahoj". Zacharovou odvezli z karantény, ale neřekli kam, pokud ses ptal, dostalo se ti vágní odpovědi, že o ní bude postaráno. Zatím jste byli staženi z akce, do terénu šli jiní. Asi zajišťovat případné objekty Čerenkových teroristických útoků. Také bylo třeba napsat hlášení... Posledně jste formuláře na něj dostali od Olgy, aby se zaznamenala poslední akce. Ale teď? Kde? V kanclu? Kde jinde. Venku byla už (zase) tma, většina těch, co nebydleli přímo na základně nebo tu neměli něco důležitého na práci, odcházela domů. V kanclu, který byl na stejné chodbě jako Dmitrijevičova kancelář, byly otevřené dveře. Byla to velká místnost, kam se na den zavíraly slepice (nebo možná cvičené opice), aby pracovaly na byrokracii ohledně tohodle cirkusu. Od objednávání žárovek a hajzlpapíru po důležitější spisy. Ty se asi projednávaly v druhé polovině místnosti, která byla přepažena sádrokartonovou stěnou. Svítilo tu osamělé světlo stolní lampičky. I přes směsku parfémů jsi poznal, že je Aída tu. Vlk si nějak zapamatoval její pach. Seděla u stolku v kukani asi v polovině místnosti, hlavu skloněnou. Zatím si tě nevšimla.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 19. září 2012 22:10

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Už když přicházím k pootevřeným dveřím kanceláře, ucítím její vůni. Ne parfém, ani ty ostatní frnďavky. Tohle jsem cítil tehdy, když jsme jí unášeli pryč, do sněhové vánice. Její pach. Nosem zaňufám ve vzduchu. Pak hned zkrotím svoje chování, protože tohle je chování psa. Prašivýho čoklíka z ulice. Upravím si černé kapsáče. Upravím si opasek z černého nilonu a bůh ví čeho ještě. Černé tričko na tělo jsem chválně vybral aby bylo vidět mé tělo. Ženský to mají rády. Ne, kecám. Prostě jsem se v něm cítil dobře a hezky vonělo po vyprání. Čistý oblečení, jo, to je luxus co dlouho nezažijem. Vysoké vojenské škrpále jsem taky přezul. Sice za podobné černé boty ale ne až někam do půlky lýtek ale někam ke kotníkům. Na krku se mi pohupují psí známky. Krom nového oblečení jsem se dokonce i vysprchoval. Tentokrát parádní zážitek. Podzemí ze mě doslova teklo a škraloupy špíny jsem musel skoro odsekávat dlátem. Za nehty se mi dostalo něco shnilého, to muselo pryč. Vlasy trochu učesané, ne moc. Mám raději rozverný styl rošťáka. A přes oko pásku, abych s hadrem nevypadal jako totál vágus. Strniště na tvářích už zase vypadalo jako strniště a ně něco co se mi přisálo na hubě a začalo růst. S trochou nadsázky jsem fešák. Dojdu ke dveřím a sebevědomost ze mě nějak vyprchala, když jí tam zahlédnu. Opatrně zaklepu na dveře. Jenom se chovej přirozeně vole, jdeš si přece jenom pro formulář, ne? "Dobrej večír. Jdu si jenom pro formulář k hlášení." ...

Vypravěčka - 19. září 2012 22:21

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Aída sebou trhla a málem nadskočila, rychle zaklapla něco, co četla. Asi netušila, že tu ještě někdo bude a takhle ji přepadne. Zafuněla a přitiskla si dlaň na hruď. "Vylekal jste mě." Docela divná změna, jak ti najednou vykala, když v lese vám nadávala všemi možnými způsoby, kvůli vám ji postřelili, musela si obléknout hnusné a nevkusné hadry... a že tě viděla nahého. Možná v tom shonu přehlédla, že jsi jí tehdy zasalutoval. Ne ručně. Sice se do kanclu tak nějak hodila, ale teď začala trochu zmateně hledat v různých přihrádkách s papíry. Však tu byla podle všeho první den. Měla na sobě černobílý kostýmek, vlasy sepnuté skřipcem. Pozorné oči - oko - si všimlo, že snubák sundala. To by udělal asi každý, kdyby ho jeho manžel zavřel do kufru auta a chtěl sejmout. "Nevíte, jak vypadá? Barvu." Asi myslela ten proužek v záhlaví, co hromadu papírů odlišoval od jiných. Kniha v kožených ošoupaných deskách se na kancelářsky unylý a neosobní stůl nehodila.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 19. září 2012 22:30

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Jsem z ní celej nakřivo. Prohmátnu si zátylek a cestou přejedu po vousech. Uklidňuje mě to. "Růžovej." zarazím se. "Ten formulář. Je růžovej. Nebo fijalovej. Já teď nějak nevím, vy ženský jste na tom s těma barvama líp. Chlapi sou na tohle dost přímí." zkusím se usmát. Měla to být pochvala. Pochvala za to, že patří mezi tu něžnější a inteligentnější část lidské populace. Inteligentnější? No, možná ona ale jiný sekretářky asi ne. Už jsem jí viděl v tom předchozím oblečku jenže teď působí nelacině. Hned mě přešla chuť jí prostě ohnout o stůl a vymrdat z ní duši. Zatřepu hlavou a zaženu myšlenky, co mi otravují mysl. Zatím co Aída prohledává papíry, přejdu ke stolu, kde seděla. Kniha je fajn. Když čte, budeme si moct o čem povídat protože četba je jedna z věcí, která mi vydržela léta. Pamatuju na jednoho doktora z fronty který tvrdil, že tištěné slovo je mrtvé slovo. Blázen. ...

Vypravěčka - 19. září 2012 22:39

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Aída konečně vytáhla růžovej nebo fialovej formulář. Podala ti ho. A nastala trapná chvilka ticha, kdy povytáhla obočí nad tím, proč tam pořád okouníš a krom poděkování z tebe nic dalšího nevypadlo. Dá se říct, že ona taky ztratila páru, jakou měla jako rozmazlená panička mafiána - byla žena vašeho úhlavního nepřítele, ať chtěla nebo ne, a ocitla se vašemu oddělení supernaturálů vydána na milost i nemilost, závislá na vás životem a zdravím a hlavně zavázaná, že jste ji tam nenechali chcípnout, když se manžel pokusil o levnější verzi rozvodu. "Poslal vás Dmitrijevič?" zeptala se pak trochu podezřívavě. "Jestli tu nečmuchám a nepíšu šifrované milostné dopisy tomu hajzlovi?" S každým slovem vyplouvat na povrch víc její temperament. Však nebyla Ruska, rozhodně ne plnokrevná. Pořád to šlo lehce slyšet, protože někdy neměkčila, někdy mluvila na Rusa až příliš tvrdě.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 19. září 2012 22:47

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Zarazilo mě to. Ano, byla a je to žena našeho nepřítele. Dmitrijevič určitě riskuje, že jí tu nechává. Dokonce o samotě. Ale z druhé strany pochybuju, že by to udělal, kdyby si nebyl jistý tímto zařízením. Přece stojíme na půdě lovců duchů, ne? Sídlí tu bijci proti paranormálním aktivitám, démonům, čarodějům, divokým měňavcům a kdoví čeho ještě. Komplex je podle mě plný skrytých pastí proti nepravostem. "Ne, neposlal mě Dmitrijevič. A myslím si, že vám věří. Z nějakýho důvodu jste dostala druhou šanci. Když jsme vás našli v tom kufru, netušil jsem, že to dotáhnete až na post sekretariátu. Gratuluju. A taky mě to těší." trochu se usměju. "Po pravdě jsem doufal, že vás ještě uvidím. Abych se ujistil, že jste v pořádku, Aído. Víte jak to myslím. Bezpečnost pro civil především. I když...teď už civil nejste, že." pokývám sám sobě na souhlas. Pravdou je, že mě ta ženská rajcuje. Rozpálený do běla a v kalhotách trochu tlak tam stojím a polykám na prázdno. "Čtete?" poukážu ke knize položenou na stole. ...

Vypravěčka - 19. září 2012 22:58

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Aída si odfrkla. Jakmile našla svoji kulometnou řeč, cítila se jistější. "Bodejť by ne, když nechal psionika, aby se mi hrabal v hlavě, zatímco jsem byla v bezvědomí z toho zranění," řekla se stále víc patrným přízvukem. "Hádám, že to nebylo zrovna etické, ale co nadělám, že. Sice mi z toho neustále třeští hlava, ale bezpečnost pro civil především," prohlásila kousavě. Konečně sis ji mohl spojit s Aídou, co jste vytáhli z auta. Konečně to byla zase ona. Tvoje otázka ji zarazila. Nadechla se a zase vydechla, asi chtěla říct něco jiného. "Ano," byla docela nepřekvapivá odpověď. Zaznělo v ní jisté napětí, těkla očima na knihu a pak se podívala dolů, než zase vzhlédla. Vlk vycítil, že sice štěká, ale je nejistá. Zmatená z toho, že se jde jednooký idiot ujišťovat o tom, jestli je Čerenkova žena v cajku. "Vy to myslíte fakt vážně," zakroutila hlavou a nevěřícně se usmála. No, spíš to byla taková ta parodie na úsměv, kdy člověk neví, co jinýho za grimasu by udělal. Nebyl to opravdový úsměv, co by patřil Nikolaji Nikolajeviči.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 19. září 2012 23:09

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Je kousavá jak babičina plstěná deka. Asi to neměla jednoduché. Jenže teď je tady. A myslím si, že jí je dobře. Kde by skončila tam venku? Na ulici? V bordelu nebo by zajela vybrečet se za svou kamarádkou, u které by jí Čerenko našel raz dva. Tady jí můžu pohlídat minimálně já. "Co jestli myslím vážně?" hodím na ní tázavý pohled Zkusím se podívat jakou to má naše Aída ráda za litošku. "Já třeba čtu hodně a rád. Když nejsem zrovna v "práci". Na parkovišti, nebo jako hlídač jsem četl skoro pořád. Baví mě to. Vás ne?"Usmeju se. "Manžel byl sběratel, určitě jste měla možnost dostat se k pár zajímavým kouskům. Nebo ne?" Neříkám to nijak uštěpačně. Jen mě to zajímá. "Co vás vlastně baví, Aído?" Tohle je absurdní. Jsem jako pitomec ze zelenejch baretů. "Omlouvám se." usměju se a čapnu to, pro co jsem došel. Růžovej nebo fialovej papír. "Chovám se jako kretén. Taky mi vadí, jak mluvíme spisovně. Oba se přece známe z dřívějška a tykání nějak přeskočili. Takže nebudu otravovat, rád sem tě viděl a jdu dělat zase nějakou svojí záležitost. Kdybys někdy měla chuť s někým hodit řeč, neoficiálně, prostě si pokecat, přijď. Moje kajutu najdeš, kapitán Kirk ti to řekne." Pomalu se dám na odchod a v duchu si už připravuju, co do zprávy napíšu. ...

Vypravěčka - 19. září 2012 23:16

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj "Že jste se na mě přišel jenom podívat, jak se mi vede." Znovu zakroutila hlavou a stáhla si pramen vlasů za ucho. Což byl právě ten moment, kdy si nevšimla, že bereš ze stolu knihu, která nevypadala jako klasické knihy z knihkupectví. Kůže. Pravá kůže. Ohmataná spoustou ruk. Ta kniha. Ne Aída. Dotkl ses toho jen konečky prstů, snad aby sis pootočil knihu názvem k sobě. Jenže ona žádný název nemá. Aída tě ihned drapla za ruku. Nehty se ti zaryly do kůže. Její ručky asi nikdy nemusely pracovat. A paní Čerenko momentálně vypadala, byla cítit, rozrušeně. Něco mezi nervozitou a vztekem. "Nesahej na to."

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 19. září 2012 23:23

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Hledím ji do očí. Má je krásný, to se musí nechat. Zafuním. Škubnu s rukou ve které držím knihu, i přes případné zranění. "Jasný, nechám ji bejt, jenom klídek, jo?" Položím zase knihu na stůl. Je jak nakopnutej krocan. Hudruje úplně zbytečně. Ale voní hezky. Jak je vzteklá, úplně mě to rajcuje. Kdo ví, jestli by se mi líbilo paní Čerenko vohnout o stůl a pořádně jí naučit jak se to dělí. Sakra, kde na ty myšlenky chodím? Musím se přestat koukat na Sex ve městě. "Jak říkám, chtěl sem vědět, jestli jsi v pořádku." upravím si pásek. Zase ta trapná chvilka ticha. "A....a to jsi. Takže...díky za formulář a čau." Neodchází se mi snadno. Jenže tohle není boj na jedinej večer. Zastavím se a ještě se na ní otočím. "Stejně sem rád, že ti nic není. A že jsi tady s náma." Pokud nic neřekne, odejdu do svého brlohu, kde se oddám psaní zprávě a divoké onanaci. Možná onanování raději vynechám. Nebo tu zprávu? ...

Vypravěčka - 19. září 2012 23:34

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Nestačila tě pustit, i když by to asi pak stejně udělala, a tak ti na předloktí zůstaly tři červené šrámy od nehtů. Stáhla ruku. "Hlavně nikomu neříkej, co jsem zač. Vůbec mě nespojuj s Gryš... s ním. Dmitrijevič to zakázal," řekla při tvém odchodu vážně a tiše, knihu si přitiskla na prsa, jako by to byl nejcennější majetek. "A nezkoušej to na mě. Nikdo není rád, že tu jsem. Teda ti, co vědí. Jsem tu jenom proto, abych posloužila k jeho zastavení. Což teda jako prakticky exmanželka udělám s chutí." Na chvíli se odmlčela. "Že ho dostanete? Kdybyste mi ho mohli přivíst živýho, přichystám mu peklo, že se ti vaši FSB kati můžou jít bodnout." To byla pravda. Jedině dlouholetá manželka mohla vědět, jak svého manžela dohnat k nepříčetnosti, šílenství a nakonec možná i donutit k sebevraždě. "Je to čurák a šmejd," ulevila si ještě polohlasem. "Ale takový já přitahuju v jednom kuse."

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 19. září 2012 23:41

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro "S tím čůrákem a šmejdem, to byla poklona." zašklebím se. Jo, může ho mučit, může mu škodit. A já se chci dívat, jak v sadomaso oblečku lítá kolem a učí zlobivýho manžílka dobrejm způsobům. "Po pravdě, na odchyt Čerenka tu máme jiný, lepší třídy než jsi ty, bez urážky." Klidně z urážkou, rozžhavuje mě do běla, mrcha hezká. "Takže to ber tak, že tě Dmitrijevič určitě vzal z lásky k vlasti. Pochop, tohle je sice Specnaz ale ti nejlepší z nás nejsou vojáci. Mají svůj příběh. Mají svoje cesty. Osoby, se kterýma nehnou směrnice nebo příkazy. Jako třeba moje jednotka. Teda...moji spolupracovníci." Co furt cpu tu vojnu. Je dávno po válce. "A nebuď drzá, nebo dostaneš na holou." střelím po ní prstem. "Co je vlastně zač ta kniha." řeknu po chvilce odmlčení už v klidu a přátelsky. Mezi dveřma se blbě konverzuje ale ona mě těžko pozve dál. Navíc, nehezky mi stoupá adrenalin, z toho jak mě rajcuje. Buď odejdu nebo jí přefiknu. Což by vedení nevidělo rádo. ...

Vypravěčka - 19. září 2012 23:49

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj "Seš snad Gryša? Nejseš. Tak co se urážíš," odsekla. Pak povytáhla obočí a povýšeně, tak, jako Aída Čerenko - mafiánská mrcha, si odfrkla. Ale nekomentovala to. "Jo? Myslíš, že to bude horší než to, co mi udělal on?" odpálkovala tě zostra. Když ses zmínil o knize, mimoděk ji zase přitiskla. Možná by bylo hezké stát se knihou. "Práce. Nejsou potřeba jen G.I. Joeové jako ta vaše sebranka." Práce? S takovou knihou? Copak ona nebyla jen sexre... sekretářka? Navíc tu byla čistého času maximálně tři dny, z toho část určitě ležela v limbu.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 20. září 2012 00:46

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Co jí dělal Čerenko nechci vědět. Určitě to bylo divoký a jenom by to vybudilo moji představu. Už tak tu stojím brodící se v představách co bych mohl udělat s Aídou v takovým oblečku. Zaženu to a pokusím se jednat jako gentleman. "Sebrankou? To myslíš Natalju a Antona? Náhodou, jsme třída." nafouknu hruď. Jenže pak si vzpomenu, jak nám mág natrhnul trika a já zase splasknu. "Podívej, tu knížku si klidně nechej. Nikdo ti jí nesebere. Ale, nechceš, až tu budeš hotová, kouknout ke mě? Sice tam nemám svoje knihy ale můžu přinýst něco z bufetu, nebo pití a popovídáme si." Ale co, tak jí to řeknu. "Už ti někdo řekl, že jsi hezká ženská? Po pravdě, ses mi líbila už předtím. V tom kufru." Zašklebím se. Zmiňovat kufr nebylo nejlepší. "Chci ti zvednout náladu." Nechám jí popřemýšlet o nabídce. ....

Vypravěčka - 20. září 2012 00:56

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Na tváři Aídy se ruku v ruce s jejím temperamentem během tvého monologu prostřídaly různé výrazy. Nejdřív pyšné a hořké pobavení. Možná svého manžela nenáviděla, ale pořád byla Čerenko, pořád to byl donedávna její chlap a jakási ženská pýcha se ozvala. To hned zahnala. Nebylo to jejich, nýbrž jen jeho vítězství. Potom nevíra, jestli dobře slyšela, na chvíli se mihlo pohoršení a nakonec se zamračila. "Tak mi nepřipomínej ten kufr." Jo, to nebyl dobrej tah. "Tohle není práce na chvíli. Mám na tom dělat mimo pracovní dobu. Znáš to, ve dne obyčejná sekretářka, v noci supertajnej agent," ušklíbla se. "A snad si nemyslíš, že půjdu do nějakýho army kutlochu, kde bydlíš s dalšíma deseti smradlavejma chlapama? Nezapomínej, že jsem donedávna byla žena mafiána. Jenom to nejlepší." Však si taky vybrala jednoho z největších ruských černokněžníků. "Ale jestli umíš německy... možná... možná bych ocenila pomoc. Jen asi ne u tebe." Začátek řekla váhavě, na konci si ale byla jistá. Pořád nevěděla, co od jednookého chlapa čekat, když jí řekl, že mu v kufru auta připadala hezká.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 20. září 2012 12:49

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Po večer supertajnej agent? To mi něco málo říká. Moje téměř dokonalé maskování mi dávalo převahu nad ostatními. Mohl jsem stát za odstřelovačem a on si myslel, že jsem jenom obyčejnej čokl. Než mu ten obyčejnej čokl neprokousl hrdlo. Co na tom. "Něco mi to říká. Po pravdě, kdysi jsem měl za to, že takových jako jsem já je málo. Možná už nikdo. Než mi ve Specnaz neodhalili tajnou sekci. A pak už to šlo rychle." Přijdu zase blíž k ní. Nijak se netulím, je to čistě profesionální. "Nejsi v tom sama. Každej z nás tu začínal skoro jako vyvrhel. Ukaž. Pomůžu ti. Kouknu na to." Chci jí pomoci. Za prvé, je součástí naší "rodiny a za druhé, čím rychleji to bude mít hotový, tím rychleji jí dostanu do horizontální polohy. "Jen tak mimochodem, mám svoji kajutu. Základna je dost velká, nebydlíme tu pořád. Takže se pokoje musejí asi nějak půjčovat, nebo co. Společný místnosti sdílej asi jenom vojáci. Nevím jak, přesně to funguje." Dal jsem jí najevo, že u mě budem mít soukromí. Kouknu na tu německou záhadu. ...

Vypravěčka - 20. září 2012 13:56

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Nejdřív zaváhala, než pomalu odtáhla knihu z prsou, posadila se do své otočné židle a začala listovat zažloutlými stránkami. Všiml sis, že je tam rukopis, místy strojopis, vypadalo to jako směska všeho možného. Nějaké záznamy, mihla se i perokresba nebo stará zažloutlá fotografie. Aída nalistovala přibližně do první třetiny. "Tady," poklepala prstem. "Po tom, co mě Dmitrijevič dal prozkoumat a proklepnout, dal mi tuhle práci. Mám podle těhle záznamů zjistit, jestli podle popisu nebo fotek neměl něco z toho Gryša doma nebo se o to nezajímal. Jak jsem říkala, dělal ve starožitnostech." Civěla na zažloutlé stránky popsané neměckým škrabopisem. Promnula si místo, kde býval prsten. "Zjistili... zjistili, že mě zablokoval. Tím prstenem. Vůbec mi to nedošlo, netušila jsem, co se se mnou děje. Netušila jsem, dlouhý roky, co je on zač. A teď po tom děsným dobrodružství ve vánici zjistím, že... že jsem stejnej magor jako on nebo vy."

Vypravěčka - 20. září 2012 17:00

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Odstraňoval zeď, dokud ti kolem ruky a nohy nezbyla asi dvoucentimetrová krusta. Když se blížil k tkáni, bylo to nejhorší. Jako by se ti nervová zakončení natáhla až daleko do zdiva. Mezitím jsi nad sebou viděla, jak se u stropu utvořila jakási kaluž. Zkapalnělá černá hmota, co každou chvílí hrozila vylít se dolů na tebe. Šeptala a natahovaly se z ní tím hnusem olepené ruce, slepé křičící hlavy. Ne každá měla tvar lidské. Možná to byly halucinace. A možná taky ne. "Můžeme začít, Borisi Dmitrijeviči." Semjon mezitím odemkl a pozval mága zase dovnitř. Dmitrijevič vedle něj opravdu vypadal jako ironická parodie na tvého strážného anděla. Stoupl si za hlavu lůžka a přiložil ti dlaně na spánky. Nedal nijak najevo, jestli ho znechucuje, co Semjon dělá, jestli je to správně, nebo špatně. Semjon došel pro kouřící kotlík, kde bylo něco jako tekutý asfalt, jen řidší. Sáhl ke stropu, kde se převalovala ta hmota, obalil si ji kolem prstů a dlaní. Potom s ní začal natírat postižená místa. Zbytky zdi začaly vláčnět. Mnohem víc ti připomínaly maso a kůži, co by tam měla být. O to horší bylo, když je Semjon bezcitně seškrábl až na vrstvu, co by už měla být tvoje tělo. Dmitrijevič tě fyzicky jistil. Kdyby tělo dostalo šok, něco přestalo pracovat, jak mělo, pomohl by. Ale do otevřených krvácejících ran, které postrádaly kůži (protože ta se odloupla se zdí), nezasahoval. Semjon totiž rukou, pořád potřenou tím sajrajtem, sáhl do kotlíku a začal na tebe nanášet ten magicky upravený kamenný humus. Puch seškvařeného masa byl ohavný a dusivý.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 20. září 2012 17:15

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Koukám do knihy jako teplouš do mužské sauny a zkouším něco přeložit. "Starý dobrý záznamy o relikviích? Páni, třeba měl tvůj bejvalej nějaký užitečný předměty. Posviť mi sem, prosím tě." Oko mi slouží dobře ale na blízko začínám být nějakej slepej. Asi věk nebo co. Sednu si na kancelářskou židli a luštím. Tohle by mohlo být zajímavý. Možná najdeme nějakou slabinu, něco co Čerenko použil aby byl silnější. Nebo má stále u sebe. Stopa nebo něco. Listuji knihou. "Magor? Já se za magora nepovažuju. Spíš bych to nazval přechodný pomatení smyslů. Hele, odkud máš vlastně tuhle knihu? Dal ti jí Dmitrijevič, nebo je tvoje?" ...

Vypravěčka - 20. září 2012 17:37

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj "Moje? To těžko," odfrkla si zase Aída. "Všechno, v čem jsem přišla, spálili, nebo co. Prej kdyby v tom byl trojskej kůň. I ten můj kožich. Sakra, měla jsem ho ráda!" Takže jí to dal Dmitrijevič. Na stránce, kde to Aída otevřela, se mluvilo o prstenu. Ne, nebyl to Frodův prsten, byl eSeSácký. Po troše námahy se ti povedlo zjistit, že takových prstenů bylo pro věrné příslušníky SS vytvořeno docela dost, ale jen pár z nich mělo magické schopnosti, které se aktivovaly společně s magickým jádrem člověka - tedy pokud nebyl čaroděj nebo supernaturál, teoreticky by neměl prsten fungovat. Na prstenu byla vyryta lebka a čtyři runy síly. Vevnitř pak jméno nositele. Opět teoreticky by cizí prsten neměl fungovat. Také se tam psalo cosi o tom, že prsten funguje jen v případě, že ho nosí řádný potomek árijské rasy a podobně. Tento konkrétní prsten, o němž se vědělo, patřil prý Johannu Siegfriedovi - zda to bylo jeho pravé jméno, nebo ne, to nikdo neví. Nikdy jsi o něm neslyšel. Jeho prsten je prý první, co vyrobili. Nejsilnější. No, možná to o Frodovi (nebo spíš Sauronovi) nebylo od věci. Až na to, že těch prstenů nebylo přibližně do dvaceti jako v Pánovi prstenů, ale kolem tří tisíc. Kdo ví, třeba to Tolkien ukradl. Ten nápad. Prsten Johanna Siegfrieda měl údajně zesilovat jeho magické jádro, měl možnost se díky němu telepaticky dorozumět s ostatními nositeli prstenů i na velké vzdálenosti a tak dále, jedna vlastnost šílenější než druhá. Pisatel taky zmínil, že sám Siegfried tvrdil, že si tento prsten nechal vykovat od bytostí z jiných sfér, z bytostí, co jsou podřízené Árijcům. Od Sváralfar. Na další straně už nebyla fotka, ale jen popis. Jednalo se o nějaký medailon, přívěšek nebo něco podobného. Bylo to psáno jinou rukou, ale také německy. Prý také patřil Siegfriedovi. "Dalším jest amulet stříbrný, runami pokrytý, které vládnou nad formou těla." Tvrdí se, že společně s prstenem to z člověka udělá skoro poloboha, že to patří do setu. Pisatel tvrdí, že porážka Třetí říše byla určitě způsobena tím, že východní komunističtí agenti ukradli tento medailon pomocí svých špinavých triků.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 20. září 2012 17:54

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Horlivě překládám každé slovo a čím dál jsem, tím víc se mi rozšiřuje oko. Jestli si někdo myslel, že tohle bude brnkačka, mýlil se. Pokud se něco takového dostalo do ruky člověku jako je Čerenko jsme v prdeli. "Nechce se mi to líbit, Aído." Vstanu z křesla a přejdu víc ke světlu. Nějak se mi zdá, že se ochladilo. A že je tu méně světla. Paranoidní. "Mluví tu o prstenech z Třetí říše. Magické prsteny co v nositelech zesilují schopnosti. Myslíš, že by něco takovýho mohl mít i Čerenko? Zkus si vzpomenout." Ukáži jí oba artefakty na papíře. Píchnu do kresby prstenu. "Nebyl to náhodou váš snubák, že ne? To by totiž mohla být vážně sranda." Koukák na ní jak se tváří. Kdyby se z něčeho chtěla vylhat, chci to poznat. ...

Natalja Zacharová - 20. září 2012 18:07

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Když ze mne začali sloupávat zbytky zdi spolu s mou kůží, něco ve mně už nedokázalo cítit bolest jako vzrušení. Přesáhlo to všechny myslitelné meze. Cítila jsem se v jedno ohni a chtěla jsem utéct. Urvat si ruku, ukousat si přivázanou dlaň a Semjona skopat do kuličky. Ale nedokázala jsem to. Byla jsem doslova paralyzovány bolestí. Tupě jsem civěla do stropu na černou hmotu a když se nade mnou objevil Dmitrijevič, tak jsem zírala na něj. Nebo možná skrze něj. “Co mi to dělá?“ dýchala jsem přerývavě. Při každém dotyku Semjonových prstů na mé kůži jsem sebou cukala. Tělo se mi třáslo, jak svaly odmítaly bolest a bojovaly proti ní.

Vypravěčka - 20. září 2012 18:10

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj "Klid. Je tam těch artefaktů nespočet. A to jen těch více zdokumentovaných. Jak vidíš, některé záznamy museli získat špioni z cizích zemí, nejsou naše. Už jsem jich několik prošla - a ne vše, co je tady, mu mohlo přijít do ruky. Na druhou stranu se určitě najde dost věcí, o kterých nemá nikdo ani ponětí... anebo je řadí do kategorie mytologických předmětů." Na to, že tu byla první den, mluvila docela rozumě a hlavně souvisle. Mohlo by to dávat smysl. Asi dostala rychloškolení. Aída se ještě jednou podívala na nekvalitní fotografii a radši si od tebe nechala přeložit popis prstenů. Promnula si prsty kořen nosu. "Chtělo by to něco ostřejšího. Jakmile se po tom vpádu do mysli snažím na něco vzpomenout, rozbolí mě hlava." Pak chvíli mlčela, mračila se se zavřenýma očima. "Počkat. Snubák ne, kdybych nosila snubák s lebkou, tak si toho všimnu. Gryša měl dost prstenů, byl trochu morbidní. Měl rád lebky a tak. Vůbec mi to nešlo, brala jsem to jako cetky. Je... je tu možnost, že to mohl mít. Ale jistá si být nemůžu," zavrtěla pak bezradně hlavou.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 20. září 2012 18:19

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Co na tohle říct. Možná jsem až příliš nadšený z těchhle věciček okolo magie a podobně. I když mě čistá magie děsí. Spíš mě fascinuje léčivá kouzla a ty pracují na jiné podstatě. Možná na přírodě, možná na boží síle, kdo ví. Vrátím se raději zpět k artefaktům. "Můžu ti pomoct přeložit celou knihu. Bude to trvat ale když si nad tím sednem, snad to zvládnem. Akorát..." Kouknu na nejbližší hodiny. Musím si zase nějaké pořídit. "Dneska to už asi nepůjde. Dmitrijevič mi dal jinej úkol a u toho bych měl být jenom já." Vstanu. Najednou mám pocit, že tu ztrácím čas. Olga by nebyla šťastná. Na hruď mi dopadl temný kámen smutku a ztráty. Valkýra mi chybí. Byla naše velící. Nechce se mi vzít její místo. Najednou mi to všechno dochází. "Ale něco ostřejšího ti donést můžu. Mám u sebe ještě trochu vodky. Pro případy jako je ten tvůj a z části i ten můj. Co ty na to?" ...

Vypravěčka - 20. září 2012 18:19

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Pomáhá ti. Nemohl bych ty rány pořádně ošetřit, protože to není čistá tkáň, není to živočišného původu. Už jsem říkal, že rozplést ta vlákla by bylo složité, možná dokonce nemožné." Dmitrijevič bručel nízko posazeným uklidňujícím hlasem, který měl naučený za dlouhou praxi v lazaretech, polních nemocnicích i z bojišť. "Musel odstranit zbytky zdi a tvých šatů. Teď ti tam nanese v podstatě novou kůži." Což Semjon dělal. Pečlivě tě patlal hmotou z kotlíku, občas si pomohl zase tou ze stropu, odkud se skrz ni chtěly sápat nějaké věci. Možná fakt halucinace, protože ani jeden z mágů nevypadal, že by je bral na vědomí. Kostnatá ruka natáhla hmotu tak, že se tě skoro dotkla.

Natalja Zacharová - 20. září 2012 18:25

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro "Hmmm..." Tiše jsem zamručela v souhlas. Zrak mě přestával poslouchat. Nebyla jsem si jistá, jestli vnímám nebo se topím v halucinacích či ve snech. Svou pozornost jsem zaměřila na blížící se hmotu. Odpoutala jsem se od bolesti. Doslova jsem vše opustila a jen jsem se tak dívala nad sebe. Instinktivně jsem natočila přivázanou ruku dlaní vhůru, jako bych chtěla temnotě nabídnou, aby se mne dotkla.

Vypravěčka - 20. září 2012 18:37

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj "Kdyby nebyl tak děsivej a odměřenej, tak bych řekla, že..." Aída se ušklíbla. "No, ne každej musí být na holky." Když vodka znamenala jít s tebou k pokoji, Aída odmítla a radši zůstala v kanceláři. A taky poznamenala, že ne celá kniha je německy. Jsou tam i horší věci. U jedné si nebyla jistá, jestli to není maďarština. Podle všeho to však byly původní, nepřepsané zprávy, tedy to, co je nejpravděpodobnější a nejpravdivější. Na síti to možná neměli kvůli krádeži dat. Ale proč to nikdo nepřeložil? Možná to starší mágové, co žijí dlouho, nepovažovali za důležité, když to není volně přístupná kniha. Potom jsi tedy šel za Olgou. Dmitrijevič ti už předtím řekl, kde bude. Kupodivu to nebyla márnice - to by pro ni bylo nedůstojné. Tam ji šoupnou asi až pak. Byl to její pokoj. Poznal jsi to jednak kvůli pachu, ale taky kvůli spartánské jednoduchosti, severské strohosti a puncu nordické bojovnice. Její postel byla odsunuta doprostřed místnosti, u hlavy jí hořely svíce. Nohama ukazovala ke dveřím. Však nebožtíci se odnášeli nohama napřed. Někdo nebo něco z ní odstranilo její lidskou podobu. Poprvé jsi měl možnost spatřit pravou valkýru. Jestli náckové mluvili o nějaké pradávné vznešené rase, o Árijcích, možná viděli Olgu. Tedy Brünhildu, Brynhildr... Rozdíl byl v detailech, ale ty daly dohromady obraz, který i když je pořád svým způsobem lidský, kazí ta nepopsatelná valkýřina esence uvnitř. Jsou to právě ty oči. Ztratily duhovku i zorničku, pod víčky zůstal jednolitý stříbřitý svit,který teď vyhasl do barvy litého stříbra. Lícní kosti ještě o něco vystouply a ukázaly se staré jizvy, některé vybledlé, jiné ještě fialové. Některé hladce sešité, jiné zubaté, špatně ošetřené. Svalnatá byla relativně i předtím, ale teď se svaly rýsovaly víc, jako by je někdo tesal z kamene nebo odlíval z bronzu. I vlasy si kupodivu pamatovaly, jak si je splétala. Napůl rozpuštěné, napůl cůpky, které je stahujou z čela a skrání dozadu. Pod očima a přes kořen nosu se jí táhlo jakési tetování, ornament, v němž jsou runy. Ta díra v čele tam taky pořád byla. Dokazovala, že to nebyl sen. Jinak Brynhildr někdo převlékl do brnění, do rukou jí dal meč, když už neměla svoje čarovné kladivo, protože ho ukradl Čerenko - ano, tohle bys měl možná taky dodat do té knihy o artefaktech. Přívěšek Thórova kladiva, co se v ruce valkýry změnil na opravdové bojové valkýří kladivo.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 20. září 2012 18:56

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Když Aída odmítla, trochu mě to urazilo. Zvlášť v tom slova smyslu, že už po ní nechci sex ale chtěl jsem jí pomoct. No, nevadí. Ještě než zajdu za Olgou, absolvuji cestu do své komnaty (strohý vojenský pokoj) a zpět s flaškou vodky v ruce. Významně jí předám svoji medicínu a s přáním příjemného večera odcházím. Teď už konečně k mojí bývalé velitelce. Ještě přede dveřmi se nadechnu a vydechnu. Naposledy jsem jí viděl v těch kobkách a jak se mi to rozleželo v hlavě, netuším, jestli zvládnu vidět její tělo. Bez života, bez emocí. Nakonec samozřejmě dveře otevřu. Bylo to ještě horší, než jsem čekal. Nedám však na sobě nic znát, i když jsem v pokoji sám. Sám, sakra jsem tu s Olgou. Ona je ale mrtvá. Posadím se k ní. Prohlížím si jí jen sporadicky ale ty rysi mi uvíznou v paměti. Valkýry musely být krásné a mocné. Olga byla zdárný příklad. Bojovnice každým coulem. Jizvy, tetování, to všechno z ní dělalo přesně takového tvora, jakého jsem si představoval z povídaček. A brnění? Ano, i to jsem na ní viděl rád. "Sakra, vypadáš dobře. Jako ze scény Barbara Conana. Heh." Bdím nad ní. Zaslouží si to. A mluvit s mrtvolou je pro dnešek to poslední, co mi chybělo. "Sice jsem ti to nikdy neřekl, ale vážím si toho, že jsi naši jednotku dala do kupy. Asi to nebylo zrovna jednoduchý." Najednou mi došlo, že vlastně chcípla kvůli nám. Kdyby jsme už ze začátku vystupovali jako profíci, tohle by se nikdy nestalo. Už nikdy se to nesmí opakovat. "Už nikdy, Olgo. Neboj, nikdy se to nebude opakovat." ...

Vypravěčka - 20. září 2012 19:47

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Valkýra ti, jak jinak, neodpověděla. Leželo tu těžké ticho. Okno jejího pokoje bylo zataženo závěsem a vosk ze svic padal na podlahu. Její varjažský štít byl opřený o lůžko. Na stěně po něm zůstal kruh. V posteli ležela na kožešinách a bylo těžko věřit, že tam venku je moderní svět, 21. století, když tu před tebou leží valkýra ve zbroji. Místnost jako by se zahalila do jiného času, kdy se s nebožtíky zacházelo jinak. Dmitrijevič ti říkal, že bylo třeba nad tělem v noci bdít. Dokonce ti tu nechal i jednu starší tlustou knihu nalistovanou na pohřebních rituálech. Prý někdo musel na tělo dávat pozor jednak kvůli tomu, aby ho neukradli a nepoužili k černé magii, nebo jen tak neprodali drahé věci. Prostě aby nedošlo k znesvěcení. Ale také se tu psalo, že duše těsně po smrti dlí v těle až do noci. Proto někteří nekromanti, co se pokoušeli vrátit tělo i s duší, potřebovali čerstvá těla a docházelo ke krádežím. Pro správný odchod duše je potřeba provádět odpovídající rituály. První noc je ale důležitá, aby duši nepozřel nějaký démon, nevyužil ji a podobně. Říká se, že po první noci je duše už vlastně pro tento svět také mrtvá, takže je třeba ji poslat na cestu rituálem, aby tu nebloudila. Dušožrouti - hlásal jeden podnadpis. Jednalo se o démony, které přitahuje smrt. Mnohdy bývali zaměňováni s bohy mrtvých. Pokud se duše zmocnili, nemohla odejít. Buď ji hladoví pozřeli, nebo ji vyhnali z těla pronásledováním před proběhnutím rituálu a vznikli tak duchové. Byl tam i jejich obrázek. Chodili po čtyřech, ale byli humanoidní, holí. Měli hlavu bez očí, jen s obrovskou tlamou bez zubů. Podle knihy se ale dokázali proměňovat v blízké mrtvého, aby se snáze dostali k duši. Prý se ale jednalo o nehmotná stvoření. Podle hodin se blížilo k půlnoci. Hodina duchů. Dušožroutů? A kdo odnese do Valhally valkýru? Kam půjde její duše?

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 20. září 2012 19:54

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Bylo to víc než děsivé. Padla na mě jakási úzkost. Těkám okem po místnosti a do toho si pořád čtu tu strašnou knihu, co mi velitel nechal na stole. Skvělé, Dmitrijeviči. Povedo se ti to, co jsi plánoval. Teď určitě neusnu. Celou dobu hlídám tmavé kouty aby odněkud nevyskočil ten hnusák a nespolknul duši nebohé bojovnice. Tohle si nezaslouží a já to nedovolím. Pak mě napadla strašná věc. Co když tohle všechno Čerenko plánoval? Přijde si pro Valkýru on? Blbost. Celá stanice je jeden velký zámek a past. Tak mocný Čerenko být nemůže, to mi nikdo nenamluví. Trochu mě to uklidní. Proto listuju knihou dál. Uvolním se. Noc pokročila. Já musím zůstat vzhůru. Sakra, království za kafe! Co asi dělají ostatní? ....

Vypravěčka - 20. září 2012 20:03

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Být tebou, nedělám to. Démoni klepou na dveře," varoval Semjon tiše. "No, možná to nejsou všechno démoni. Část z nich jsou pitomci, co udělali něco podobného a skončili v té černé tůni." Jak to, že on do ní sahat mohl? Možná to nějak souviselo s tetováními na jeho předloktích. Nová krusta na tvých končetinách začínala pomalu vychládat a tuhnout. "Trocha se toho ještě odrolí, ale mělo by to být v pořádku. Aspoň z mé strany, Borisi Dmitrijeviči. Hustotu to má správnou, složení taky, o zbytek se asi budete muset postarat vy." Dmitrijevič přikývl. "Jinak žádné masti, roztoky a další magické medikamenty. Nevím, jak by se to snášelo. Jdu zavřít vrátka," ušklíbl se Semjon a dal se do zaříkání, chodil po obvodu místnosti a mazal u toho znaky. Kaluž nad tebou se začala zmenšovat. Ruce se natahovaly zoufaleji, ale pak je něco vcuclo do stropu a vše zmizelo. Dmitrijevič ti zatlačil na spánky a cítilas, jak se dotkl něčeho v mozku. Prsty měl zase krvavé. "Zase potřebuju, abys zůstala vzhůru. Komplikace, pokud nastanou, se projeví do několika hodin. A když budeš v limbu, těžko to poznám. Na chvíli jsem ti zablokoval centrum spánku."

Vypravěčka - 20. září 2012 20:13

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Uběhl ještě nějaký čas. Nic tě z listování knihou nerušilo. Olga tu měla ještě pár jiných. Většinou o zbraních a potom kupodivu pohádky. Nebyla to však žádná kniha, co si pamatuješ z dětství. Žádná Krása nesmírná, Peříčko Finista, jasného Sokola... Pak se ti na okraji zorného pole něco pohnulo. Že by dušožrout? Podíval ses na hodiny. 00:37. Pak zelená digitální čísla zhasla. A valkýra se prkenně posadila. Pomalu, jako Terminátor, k tobě otočila hlavu. U vyhaslých stříbrných očí nebylo jasné (když neměly duhovku a panenku), jestli se na tebe dívá... a vlastně vůbec nebylo jasné, co se kurva děje.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 20. září 2012 20:18

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Pročítám si pohádky. Jo, to mě sakra baví. Skoro bych řekl, že tahle práce co mi Dmitrijevič dal je pohodička a flákarná když zhasnou digitální číslice. Je mi úplně jasné, že se něco blíží. "Dušožrout." zamrmlám pro sebe do ticha. Pořád držím v rukou rozevřenou knížku když se Olga posadí. Strnu. Nemůžeme mluvit o tom, že mi běhal mráz po zádech. Spíš se po nich válel a hystericky pobíhal nejen po mích zádech. Málem navštívil i můj měchýř. Jo, málem tu byla loužička. "Do háje." řeknu znovu přes těsně sevřené čelisti. "Olgo?" optám se hloupě. Můžete toho zažít hodně. Povstání mrtvého, na to si nejde zvyknout. Pro jistotu zůstanu sedět a nic nedělám. ....

Vypravěčka - 20. září 2012 20:21

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Valkýra nereagovala. Seděla takhle dlouho, až se zdálo, že je to nějaká šílená hříčka přírody, že to byla nějaká dlouho odkládaná posmrtná křeč. Jenže pak shodila nohy z postele, meč svírala v ruce. Ne jako bojovník, prostě jenom proto, že jí ho někdo do ruky dal. Hrot mířil k zemi. Když se nad tebou vztyčila, netečná, neživá, podivná, bylo to děsivé. Už jenom proto, že nebyla člověk a v čele jí zela díra. Pak se od tebe odvrátila a trochu toporně se vydala ke dveřím. Meč drhl hrotem o zem a po cestě shodila štít u postele, ale ani to s ní nehnulo.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 20. září 2012 20:28

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Když se nade mnou postaví, vezmu knížku k sobě a stejně jako před tím Aída jí tisknu na prsa. Jakoby byla nějaký milovaný plyšák. Teď by se mi ale hodil spíš plyšáček zabijáček. "Jestli jsi zlý duch, varuji tě. Mám dost síly...kam deš, ještě jsem ti nedovyhrožoval." Valkýra se rozhodla vydat se na procházku a to mě nejen že neuklidnilo ale dovedlo do stádia akčnosti. Vyskočím z křesla a běžím ke dveřím. Mám jí v tom zabránit? Mám zastavit její cestu? Napadlo mě, že do ní Čerenko klidně mohl vložit Trojana. A to by teprve byl tanec! V podstatě jsem na rychlo vydedukoval, že mám dvě možnosti. Buď zastavit Olžino tělo, do čehož se mi po pravdě moc nechtělo, zmateně pobíhat kolem a panikařit a nebo... Otevřu dveře dřív než ona, nebo pokud to nestihnu vyletím z pokoje a... "Popláááách. Mrtvola na útěku!" ....

Natalja Zacharová - 20. září 2012 20:39

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Jakmile mne Semjon upozornil o démonském nebezpečí, které se skrývá v černé hmotě, zatnula jsem dlaň v pěst. Už jsem nechtěla, aby se mne dotkli a oni se stáhli. Kroutili se nad mou hlavou jako chapadla rozverné chobotničky, která ne a ne uloupit svého kraba. Semjon se pomalu ale jistě blížil ke konci. Ve chvíli, kdy přestala ostrá bolest a já byla schopna lépe vnímat, nespustila jsem z něj oči. Sledovala jsem ho, jak přechází po místnosti a umazává znaky. Ucítila jsem tlak, jako by mi na mozek tlačily barely s vodou. Zavřela jsem oči a snažila se s tím nebojovat. Věděla jsem, že je to Dmitrijevič. Ze všech sil vůle jsem potlačovala primární pudy sebeobrany, které přikazovaly útočit nebo utéct. Já se nezmohla ani na jedno. Když jsem otevřela oči, nemohla jsem si nevšimnout jeho krvavých dlaní. Cítila jsem krev na svých spáncích. “Ono to tam pořád je?“ zašeptám. Nedokázala jsem si představit, že jsem všechno tohle zvládla a nakonec by mne zabil nádor, který mi v hlavě zůstal?!

Vypravěčka - 20. září 2012 20:44

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Olze chvíli trvalo, než správně nahmátla kliku. Na mrtvolu jí to šlo ale dobře. Když ses chtěl skrz bojovnici, která byla ještě opůl hlavy vyšší než ty, prodrat, prostě tě rukou s mečem odstrčila. Něžně. Jemně. Zastavil ses o protější zeď a připálil si prdel o svíčku. To už valkýra kráčela pryč kamsi ztemnělou chodbou. Zářivky byly v noci vypnuté, z okna na konci chodby sem svítilo noční velkoměsto. Zařval jsi na celé kolo. Možná kdyby zůstalo u "poplach", tak by to vzali vážně. Ale mrtvola na útěku? Tady, mimo márnici? V obytném patře? "Naser si, Sergeji! Na to sme ti skočili v Osetii, tady ne, pičo!" zařval kdosi rozespalý, co se díval na opačnou stranu, než jsi byl ty a valkýra. Práskl dveřmi. Valkýra se vydala k nouzovému schodišti. Možná by to chtělo opravdový poplach. Ten by profíci neignorovali, kdežto nejapné vtípky ano.

Vypravěčka - 20. září 2012 20:50

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Co? Ne, jestli myslíš, že v hlavě něco máš, tak ne. Ale protože sahám dovnitř, zůstává krev." Sahal ti tam kvůli zablokování. Zvláštní představa, že i kdyby na tebe padala únava, prostě neusneš. Jenže navzdory všemu jsi zas tak unavená nebyla. Roztřesená, rozbolavělá, to ano. Ale mysl se vracela z deliria zpět do reality. Postižená místa namazaná sajrajtem přestala být tolik citlivá. Vlastně jsi je přestávala naplno cítit, jako když si přesedíš nohu. Bez mravenců. Semjon mezitím zničil i kruh a odstavil kotlík s horkým materiálem. Utřel si ruce do hadru, zatímco Dmitrijevič přes tebe přehodil deku. "Pane? Mám tu zůstat, nebo...?" "Možná bys měl Zacharové vysvětlit vlastnosti nového materiálu. Pokud to nenecháme na jindy."

Natalja Zacharová - 20. září 2012 20:54

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “To je dobře, pane.“ ulevilo se mi a snad poprvé jsem něco myslela naprosto upřímně. Bez jakéhokoliv náznaku sarkasmu či ironie, jsem se na Dmitrijeviče podívala a krátce kývla hlavou jako vyjádření díků. Děkovat jsem se nikdy nenaučila ústně. “Chci vědět, co jste na mě dali.“ podívám se na Semjona a opravím svou větu. “Cos mi udělal?“ zvědavě natočím hlavu na stranu, pod nosem mi zahraje už jen slabá vůně spáleného masa a čehosi, jako asfalt. "Navíc... musím zůstat vzhůru."

Vypravěčka - 20. září 2012 21:09

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Dmitrijevič ti rozepnul ruku a odstoupil od tebe, také si utřel zkrvavené ruce. Zatím vše asi šlo tak, jak mělo, tak se napětí z aur obou mágů trochu stáhlo. Přesto tu zůstala nepopsatelná pachuť (krom puchu spáleného masa), že tu docházelo k ne zrovna amatérské magii. "Jen to, co ode mě Boris Dmitrijevič žádal. Zachránil jsem tě před amputací končetin," odtušil Semjon odměřeně. Na ruce jsi měla tmavou hmotu, která se ještě trochu leskla vlhkostí, ale kupodivu rychle usychala. Netížila jako ta zeď. Stejně tak postižená část nohy. Pod lůžkem byl ze zdi a marasu, co seškrábl, bordel. "Hlavně na to nesahej, než to úplně uschne. Narušila bys to," varoval tě Semjon. Po kratší odmlce, po bezhlesné pobídce od staršího mága, začal vysvětlovat. "Je to látka, co se používá pro kamennou úpravu gargoyl. Garoyla vzniká z nižšího démona tím, že se jeho kůže vymáchá ve speciálním roztoku. Udělal jsem ho o mnoho slabší, protože démonská kůže bývá odolná proti horku a/nebo tvrdá. Démona do toho stačí během rituálu namočit a je to. Tady jsem musel odstraňovat a seškrabovat hmotu." Těžko uvěřit, že ti tohle vyprávěl Semjon ze tvé minulosti. "Vlastnosti kamenné úpravy jsou tvrzení kůže. Takže větší odolnost. Přitom zůstává pohyblivá, takže démon pak není nemotorný nebo pomalý. Pokud nejde o extrémní teplotu, touhle úpravou oheň nebo celkově žár moc nezamává. Stejně tak chlad. Ovšem nevím, jak to bude s napojením na lidské tělo. Démoni jsou celistvě natření. Ty si budeš muset dávat pozor na přechody mezi novou kůží a lidskou kůží. Jestli se objeví komplikace, pane, bude to asi tam. Nevím, podle mě to ale může trvat déle, než jste říkal. Pár hodin je na nejhorší případy. Ale než se tělo dokonale aklimatizuje na novou část... co já vím, třeba jí to tam začne praskat. Hnisat." Semjon pokrčil rameny. "Takže odolnost proti žáru, pevnost, zmenšená citlivost. Moc jsem to nezkoumal, ale myslím, že gargoyly díky téhle úpravě téměř necítí bolest. Taky jsem ti musel obalit i prsty a ruku, protože se obávám, že by skrz tohle neprošla krev, aby je zásobovala."

Natalja Zacharová - 21. září 2012 08:34

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Zakroutila jsem ztuhlým zápěstím, když mi Dmitrjievič uvolnil pouta. Najednou mnou projela zima. Stále jsem před nimi ležela nahá. Začala jsem tu nepříjemnou pravdu uvědomovat čím dál tím víc. “Nebudu na to sahat, ale mohli byste mne už přikrýt.“ řeknu pevným hlasem a pak těkám očima ze Semjona na Borise. Čekám, že se Semjon uvolí a vysvětlí mi, co chci vědět. Nebýt Dmitrijoviče, asi by se sebral a odešel. Ne, že bych se mu divila. Jenže v něm pořád nějak nedokážu přečíst, kolik toho starého Semjona v něm zůstalo. A nakolik byl ten druhý Semjon ve chvíli, kdy jsme byli my spolu. Bolesti oprostěná hlava začala přemýšlet nad věcmi, které jsem ji dávno vytěsnala z hlavy a teď se až nepříjmně plouživě vracely. Semjon vysvětloval a já pozorně naslouchala. Hlavou se mi honily otázky typu, jakým způsobem budu moci manipulovat s věcmi (hlavně – bude mi to dělat problém, když si budu chtít zapálit?) a jestli kamennou rukou budu moci vést svou elektrickou energii. „Nevím co k tomu teď říct…“ odmlčela jsem se. „Nejsem si jistá, jestli bych měla děkovat za záchranu života, když jste ze mě udělali kámen.“ Snažila jsem se pohnout kamennou rukou. Bylo to těžké, jako když převracíte dvou metrákového tlouštíka na bok, aby neměl proleženiny. A pak řeknu něco, co by ode mne asi nečekali. „Děkuju za záchranu.“

Vypravěčka - 21. září 2012 09:09

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Dmitrijevič tě beze slova zakryl. Krev, kterou po tobě matlal Semjon, už zasychala a za chvíli začne nepříjemně svědit. Ale dokud neuschne materiál, tak by tě do sprchy stejně asi nepustili. Semjon vypadal, jako by prostě jen dával přednášku. Krom toho, že tě na začátku rituálu políbil, byl stále odtažitý. Možná takový byl vždycky. Možná to mělo co dělat s jeho skorosmrtí. Navíc démonologie na takové úrovni nebylo něco, co se mohl naučit za ty tři roky, co údajně zemřel. Pokud mu někdo výrazně nepomohl. Někdo... ne tak docela člověk. Dmitrijevič poděkování kvitoval kývnutím. Jemu lidi často děkovali, když je vytáhl ze spárů smrti. S jeho nadáním už určitě zachránil dost lidí, co měli dávno ležet pod drnem. Semjon povytáhl obočí, ten to asi nečekal. Jak říkal mladší mág, hmotu udělal méně hustou a i ve svém původním stavu by pohyblivost démona neměla omezovat. Pokud to byla pravda a pokud to ve tvém raritním případě bude fungovat, chtělo si to na cizí látku jenom zvyknout a cvičit. Zatím byla ruka i část nohy nemotorná, ztuhlá. "Zkus ohnout ruku v zápěstí a lokti, ať se tam vytvoří prostor pro manipulaci. A pak nohu v koleni," řekl po chvíli zamyšleně Semjon. Démoni se asi zmítali natolik, že tam nebylo potřeba je instruovat. Na Dmitrijevičových hodinkách sis všimla, že je něco po poledni. Infuzi z tebe vyndali už večer a tělo se hlásilo o nějakou energii. Semjon se založenýma rukama čekal, jestli se ještě na něco zeptáš. Před Dmitrijevičem se choval slušně a nedovolil si naznačit nic z vaší temné minulosti. U někoho jako on to bylo až divné. Měl z Dmitrijeviče respekt. Ne strach, to by nebyl Semjon. Ale nebyl idiot, aby si pod sebou řezal větev.

Vypravěčka - 21. září 2012 09:22

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton "Jdi," zazněla lakonická odpověď Černého. Borise jsi nezastihl, bylo ti řečeno, že má práci jinde. Místo toho jsi vyfasoval formulář na hlášení, které bylo potřeba jako vždycky sepsat. Knihovna byla v jiném křídle, do kterého se procházelo proskleným koridorem. Na první pohled socialistická budova působila zvláštním dojmem. Chvíli ti trvalo, než jsi iluzemi prokoukl - koridor k ní byl jediný přístup. Budova stála v komplexu uprostřed ničeho, na ostrůvku. Jak tohle téměř v centru Moskvy udělali? V případě nouze se dal koridor strhnout a budova mohla posloužit jako jakási magií ověnčená pevnost. U vstupu do ní byla další prověrka. Porovnávali tvůj magický otisk se psími známkami. "Povolení uděleno od Borise Dmitrijeviče dne 8. 11. 2012. Vztahuje se jenom do určitých částí knihovny. Prosím, nepokoušejte se to obejít, ušetříte nám všem problémy." Knihovna byla opravdu impozantní. Určitě nezabírala celý prostor budovy, byla tu ještě jiná oddělení, ale i tak. U stropu sis všiml několika podivných figur. Vypadaly jako chrliče. Ale nač chrliče vevnitř? Dlaždice na zemi skýtaly podivný pravidelný vzor s nějakými znaky. Dalo se předpokládat, že knihovna bude mít spoustu bezpečnostních prvků. Samozřejmě zde byly i kamery a do různých oddělení byla ještě jiná zabezpečení, aby se tam nedostal někdo nepovolaný. Mohl jsi zkusit svoje známky a otisk ruky (jak ti poradila mladá knihovnice), abys zjistil, jestli do oddělení máš přístup. Také tě upozornili, že knihy není možno vynášet. Vše jsou kopie. Není možno je scanovat do počítače, a pokud ano, tak jedině s povolením šéfů a do speciálního počítače od nich. Možno je dělat si pouze výpisky. Jinak se v knihovně dal použít internet. Mladá knihovnice byla ochotná. Řekla, že archivy jsou ještě jinde, že tam nemá jen tak někdo přístup. Přesto ti pomocí interní počítačové sítě pomohla vyhledat pár titulů, kde se objevovalo jméno Čerenko. První byl o jakémsi ukrajinském rebelovi, kterého Rusové dali zastřelit. Žádná podobnost s Čerenkem kromě jména. Bylo to součástí knihy o buřičích a nepřátelech státu jako jeden z příkladů. Autor obšírně dokazoval a obhajoval, proč by Ukrajina neměla být samostatná, ale měla patřit k Rusku. Další byly memoáry jakési ženské. Vzhledem k tomu, že tento Čerenko se jmenoval Grigorij, mohl by to být on. Popisovala ho jako ctižádostivého důstojníka, podle ní velice šarmantního. Z jejího popisu to vypadalo, že mu fandila. Asi ho neznala tak dobře jako vy. Tyto informace pocházely z carského Ruska těsně před první válkou. Pradoxně poslední kniha, co ti knihovnice našla, byla nadepsaná... Grigorij Grigorjevič Čerenko - Za zdmi Třetí říše Tato kniha pocházela z časných druhoválečných let. Čerenko byl podle všeho poslán jako agent do Třetí říše (jestli tam působil takový chaos, jaký za sebou zanechával teď, není divu, že pak padla). Obratně se vyhýbal informacím, co sdělit nemohl. Ty jako příslušník speciálních sil a navíc supernaturálů jsi tak nějak tušil, že za tím bylo víc, než tvrdila písmena na papíře. Že tohle byla jen necelá polovina pravdy, která mohla sloužit jako dějepisná dokumentace pro mladší vojáky z vašeho oddělení. Dílo bylo samozřejmě hodně vlastenecké, naznačoval v něm, že pár atentátů, co bylo na Hitlera provedeno, inicioval on. Avšak také se zmínil o omezenosti Němců a prý kvůli tomu nevyšly. Okrajově rozvedl i teorii, že Hitlerovi Thulen by mohli mít větší moc, než by ostatní tušili, že to možná nebyla jen banda pozérů. Pak dodal, že když se s nimi setkal, moc na to nesází. "Na druhou stranu dobrý mág - co dobrý, ba vynikající - se pozná tak, že ho vlastně na první pohled nepoznáte, když sám nechce." Také se zmiňoval o posedlosti SS artefakty a severskou mytologií, o tom, že doopravdy prováděli démonologické seance, aby sem přivovali někoho z devíti světů (prakticky spíš osmi, protože v tom devátém jste žili vy). Víc sis nestačil přečíst, jelikož knihovna zavírala. Tma v zimě bývá brzy, takže ti ani nedošlo, kolik je hodin. Pracovat zde mohli jen ti se zvláštním povolením, když dělali na něčem důležitém, ale tebe odlifrovali pryč. Možná kdyby sis pořídil povolenku od Dmitrijeviče do archivů... *** Bylo deset hodin večer. Mohl ses jít najíst. Po Zacharové nebylo ani stopy, Nikolaj taky někam zmizel. Však kdyby vás potřebovali, dají vědět. Jinak protože jste museli zůstat na základně a nebyli jste zdejší, přidělili vám pokoje. Byly neosobní, ale aspoň jsme měli trochu soukromí. Podle všeho se tu v nich v případě potřeby střídalo víc lidí. Na osobní věci jste měli skříňku. Pamatoval sis, že je to chodba, kde měla i Olga svůj pokoj. Na hodinách jsi viděl 00:44, když tě probudil rozruch na chodbě. Poznal jsi ten hlas. Nikolaj. "...láááách! Mrtvola na útěku!" "Naser si, Sergeji! Na to sme ti skočili v Osetii, tady ne, pičo!" štěkl jakýsi rozespalý hlas a bouchly dveře. Krom Nikolajova výkřiku se neozval žádný oficiální poplach.

Natalja Zacharová - 21. září 2012 09:25

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Taky jsem chtěla vědět, jestli budu schopná s rukou a nohou hýbat normálně. První pokus jsem vzdala. Cítila jsem se až moc vyčerpaná, jenže ti dva by mne nenechali, dokud bych jim neukázala, že je všechno v pořádku. „Jakoby mi na té ruce seděl slon,“ pousměju se. S naprostým soustředěním se snažím rukou ohnout, zpočátku to šlo dost ztuha. První okamžik, než se to zlomilo a ruka se dala ohnout, byl téměř bolestný. Ale pak už to bylo v pořádku. Natočila jsem se bokem a pomalu ohýbala i koleno. Párkrát jsem s ním zacvičila. „Není to zlé. Až dostanu něco k jídlu a cigaretu, dám tomu repete.“ Řeknu Dmitrijevičovi a pak ztichnu. Do hlavy se mi vkradou opět myšlenky na okamžik, kdy mi Semjon umíral v náručí. Byla jsem si jistá, že zemřel. Stejně tak jako jsem si jistá teď, že tu stojí přede mnou. Musela jsem se ho na to zeptat a jen jsem doufala, že nás Boris pak na chvíli nechá a Semjon mi podá vysvětlení. Ve filmech to takhle přece funguje, nebo ne? „Tys umřel Semjone… kdo tě vrátil zpátky?“ A teď už opravdu. Dívám se jen na něj a nespustím z něj oči, dokud mi neodpoví a nebo neuteče.

Vypravěčka - 21. září 2012 15:55

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Když jsi vznesla svoji otázku, napětí v místnosti zase zhoustlo. Dmitrijevič se zamračil, podíval se na tebe a pak na Reznikova. Že by o tom nevěděl? Semjonovi zahrály svaly na čelistech. "Reznikove?" Dmitrijevičův hlas zněl výhružně. "Je to pravda?" "Ne! Ne, pane," dodal pokorněji, ale vidělas, žes tnula někam, odkud už bylo potřeba vymačkat hnis. "Nemyslíte, že bych to měl v papírech, kdybych zemřel? Navíc kdo by dokázal vrátit duši? Ani nejslovutnější nekromanti to nedokáží. Je to pitomost. Myslím, že to byla jen klinická smrt, naštěstí byl poblíž dobrý zdravotník a vyrval mě hrobníkovi z lopaty, pane." Semjon obratně lhal, až se mu od huby prášilo. Když ti ho vyrvali z rukou, rovnou ho přikryli dekou a odnesli. Taková zranění nemohl nikdo přežít. Leda by hned nastoupil Dmitrijevič. A teď... mohla jsi jen hádat, jestli tam pod košilí má Semjon ohavné jizvy, nebo ne. Nekromant to určitě nebyl. Vidělas práci nekromanta - taková práce byl třeba Lenin. Primitivní instinkty a hlad. Žádné vzpomínky, natož uvědomělé jednání a dokonce magie. Semjon hned na začátku vašeho setkání mluvil o tom, že magie je jako věda - člověk pro ni musí něco obětovat. A obratem dodal v souvislosti s tvým postižením, že Arkána je zajímavá. Mohla to být ona? Nebo v tom mělo prsty ještě něco jiného? O démonech jsi toho moc nevěděla. Spíše nic než moc. Krom toho, co ti právě řekl Semjon o gargoylách nebo co byly povídačky z pohádek. Démonologie nebyla rozšířený obor. Jak se k němu dostal na takové úrovni Semjon, kterému mohlo být maximálně kolem čtyřiceti?

Natalja Zacharová - 21. září 2012 17:33

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Tohle není pravda, nemůže být… on lže. Znovu a znovu se mi před očima míjel výjev z posledních vteřin jeho života. Byli jsme u Specnazu, nasazení na akci. Ve staré a opuštěné elektrárně řádili ghůlové, kteří z nedalekého městečka noc co noc unášeli mladé lidi a děti. Vybavila se mi místnost, kde skladovali jejich okousaná těla. Tenkrát jsme byli dost nepozorní a skupinka ghůlů nás překvapila. Než jsme se jimi stačili prostřílet, Semjon to odnesl nejvíc. Stál totiž hrdě v čele a odrážel první útoky. Byl potrhaný na hrudníku, co naplat, že měl taktickou vestu. Zamrkala jsem očima a výjev zmizel. Hlava se uvedla do klidu. “Ne, pamatuju si, že jsi mi zemřel v náručí. Nespletla bych se.“ semknu pevně rty, protože zuřím. Lže nám oběma a nestydí se za to. “Kdo tě přivedl zpátky? Arkána? Proto jsi říkal, že ona je zajímavá?“ sypu sůl do otevřené rány.

Vypravěčka - 21. září 2012 17:43

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Semjon se uměl dost dobře ovládat, když chtěl, ale to bylo za předpokladu, že jednal s obyčejným člověkem. Veliteli se málokdy nechal vyvést z míry - těmi lidskými. Snad jen díky tomu, žes ho znala lépe, sis všimla drobné prasklinky v jeho sebeovládání. V jeho modrých očích chladně blesklo, a kdyby tu nebyl Dmitrijevič, určitě by něco udělal. Možná ti jen tak ze cviku zlomil čelist, abys nemohla dál mluvit. Zatvrzele mlčel. "Odpověz, Reznikove!" "Já vím jen to, co mi řekli doktoři, když jsem se probral. A Zacharová byla určitě v šoku, neví, co mluví. Byla v celé záležitosti emocionálně zainsteresovaná. Nakonec je dobře, že jste převeleli, nebo co se pak stalo, mohlo to skončit špatně." Semjon se zadíval Dmitrijeviči do očí, aby potvrdil svá (lživá) slova. Momentálně to bylo jeho slovo proti tvému. A ani váš velký šéf nebyl vševědoucí. "Je to pravda, Zacharová? Byla jste emocionálně zainteresovaná?" zeptal se Dmitrijevič odměřeně, zase ti začal vykat.

Natalja Zacharová - 21. září 2012 18:06

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Pobaveně jsem se uchechtla. Tak tímhle směrem to on bude směřovat. Otočila jsem se na Dmitrijeviče a podívala jsem se mu do obličeje. “Šukali jsme spolu, to jo, ale byla jsem snad někdy do něčeho emocionálně zainteresovaná jinak, než z hlediska profesionálního. Asi tak jako vy a Olga, Dmitrijeviči?“ Mohla jsem zvolit jemnější formu výrazu, ale nic jiného by mi Dmitrijevič neuvěřil. A navíc, nic jiného nebyla pravda. My jsme se nikdy nemilovali. Ani jeden z nás nejsme romantici.

Vypravěčka - 21. září 2012 20:01

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja To s Olgou nebyl dobrý tah. Rozhodně ne tehdy, pokud jsi Dmitrijeviče chtěla přesvědčit, aby byl na tvé straně a hezky Reznikova zmáčkl. Léčitel stočil oči k tobě a bojoval s profesionalitou a zároveň s emocemi, které musel dlouho skrývat pod povrchem. "Zacharová, važte svá slova," zavrčel nakonec a podvědomě jsi tušila, že je jen krůček od toho, aby tě zpacifikoval jinak než slovně, když budeš pokračovat tímhle směrem a způsobem. Možná by to dopadlo jinak, kdyby Olga nebyla mrtvá. Jenže ona byla a Dmitrijeviče to sralo. "Je to vaše slovo proti jeho. A naopak. Co čekáte, že udělám? Pošlu vás do manželské poradny? Reznikov viditelně není zombie ani nic podobného. A opravdu v hlavě nenosím detailní popisy složek všech svých podřízených. Takže? Kam to všechno směřuje?" Podíval se přísně na vás oba a tohle byla právě ta chvíle, kdy by nikdo se zdravým rozumem s Dmitrijevičem nevyjebával. Takhle se tvářil, když seřval na dvě doby i Olgu.

Natalja Zacharová - 21. září 2012 20:11

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Říkejte někomu, aby vážil svá slova, když na ostatní většinou z vysoka sere. Dneska jsem už za hodnou holku byla a to, když jsem jim poděkovala. “Směřuje to do psí díry Dmitrijeviči,“ podívám se na něj a pak na Semjona. “Dávejte si na něj bacha.“ mluvím k Borisovi, ale ze svého ex nespouštím oči. “Abyste pak třeba nebyl překvapenej stejně jako já.“ procedím mezi zuby. Semjon se k tomu nebude dál vyjadřovat. Tím jsem si jistá. Opakem by mne překvapil. Ale pochybuji, že se bude chtít vyzpovídat o tom, kde vzal takovou moc a od koho. “Takoví lidi se za tři roky nezrodí, že ne Semjone. Jen tak… z čistého nebe. Nebo pekla?“ pokračuji v dobírání si ho.

Vypravěčka - 21. září 2012 20:27

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Ty tři roky jsi vzala kde, Zacharová?" podivil se Semjon. "Pane, vždyť já pro tohle byro pracuju už přes deset let. Vážně to tady musíme řešit? Myslím, že tohle je záležitost mé složky, která patří jedině nadřízeným. Svoji specializaci používám s požehnáním vlády. Tak jestli dovolíte, rád bych se vrátil na svoji základnu." "Odchod, Reznikove." Semjon zasalutoval, vzal si svoje věci, co si sem přinesl, a odešel. "Zacharová, je mi jedno, co mezi vámi bylo, nebylo, nebo co to kurva mělo být. Ale jestli ještě někdy budete před někým vytahovat mě a Olgu, nechám vám vyrvat magické jádro a pošlu vás někam, kde se vám stoprocentně líbit nebude a pobyt v lágru vedle toho bude vypadat jako dovolená na Ibize." Dmitrijevič shodil profi masku a do rysů mu prosákl vztek. Je jedno, že to bylo jen před třetí osobou. Jednou jedinou. Možná to bylo na základně veřejné tajemství, ale možná taky ne.

Natalja Zacharová - 21. září 2012 20:33

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Začínal se mne jímat vztek. Věděla jsem, že mám pravdu. Že tu se Semjonem něco nehraje. Před třema rukama umřel… tohle prostě nebylo normální. Dmitrijevič to nejspíš nechtěl vidět a nebo to nechtěl přede mnou řešit. Takže jsem zmlkla a sledovala Semjona, jak odchází z místnosti. “Fajn.“ ucedím skrze zuby po hluboké sondě do lidské duše. “Byla to pizda, ale měla charakter.“ neodpustím si poznámku. “Dostanu něco na čtení, abych neusnula nebo mi tu pustíte nějaký film?“ odvedu pozornost na fakt, že bych měla být vzhůru, aby se něco ve mně nepokazilo.

Vypravěčka - 21. září 2012 20:45

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Ženu ani květinou neuhodíš. Buď se tohodle Dmitrijevič nedržel, nebo tě nepovažoval za ženu. Natáhl ti takovou, až mu pod pěstí křupla chrupavka nosu. Tohle bylo osobní. "Mám toho vcelku dost, Zacharová. Z toho, že jsem se o vás postaral, si nevyvozujte žádné iluze o tom, že si přede mnou můžete dovolit všechno. Já svoje výhružky plním." Tohle bylo Rusko. Tady mnohdy vedení ani nepotřebovalo důkazy, aby se někoho zbavilo. Pro okolní svět demokracie, vevnitř to však fungovalo jako skryté samoděřžaví - jak jinak udržet pevnou rukou takový velký stát. Lidi kdysi končili v lágrech i za menší prohřešky. Pro ješitnost pohlavárů. "Jak jsem řekl. Zablokoval jsem vám spánkové centurm. Neusnete."

Natalja Zacharová - 21. září 2012 20:52

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Úder bolel o to víc, že jsem ho nečekala. “Doprdele… jsem na lůžku.“ vyheknu překvapeně a plivnu krev, která mi z nosu stéká do úst, před sebe na bílé povlečení. “Fajn… fajn.“ skládám zbraně a zdravou rukou kontroluji rozsah přeraženého nosu. “Kurva… to je den.“ zahýkávám se napůl smíchem a napůl pláčem. Jsem v pozici, kdy nemůžu dělat nic jiného a radši než ho dál popíchávat, mno… mám ráda svůj nos i obličej. I když jsem ho musela zbavit piercingu, kterej probíjel, tohle jsem si nezasloužila.

Vypravěčka - 21. září 2012 21:19

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Dmitrijevič už to nijak nekomentoval. Sehnal ti erární vojenské hadry, které ti byly větší jako ostatně skoro všechno, poslal tě do sprch, ať se zbavíš krve, jelikož krusta už zaschla. Ty byly jak jinak společné, potkala jsi tam pár vojand. Potom ses mohla jít naobědvat do jídelny, ale Dmitrijevič říkal, že minimálně do čtyř máš sledovat, jestli se nezačne dít něco neobvyklého, co by mohlo mít spojitost s tvou rukou a nohou. Samozřejmě pak taky, ale do čtyř že bude k dispozici pro první pomoc. Nikolaj a Anton byli asi někde pryč, takže jsi je nepotkala. Dostala jsi přidělen pokoj v obytné části, který byl malý a stísněný, ale zase byl jednolůžkový. Podle všeho taky erární - nikdo neříkal, že bude navždy tvůj, jen to bylo něco na přespání, co se lišilo od společné místnosti, kde jste spali prvně. Asi to tu měli řešené na směny podle toho, kdo byl zrovna na základně (a neměl vlastní bydliště). Když jsi okolo čtvrté šla na prohlídku k Dmitrijeviči, aby ti odblokoval spánkové centrum, zmínil se u toho ještě o tom, že Jezdci hodlají po fiasku se Sokolovem vyjednávat buď s tebou, nebo s Nikolajem. Prý se o to máš postarat zítra, dneska jsi měla dát dopořádku svoje končetiny. Zlomený nos ti nijak nenapravil, s tím sis musela poradit sama, nebo jít na marodku. Když se krusta odloupala, jak říkal Semjon, kupodivu pod ní nebyl vyloženě kámen. Připomínalo ti to zrohovatělou kůži - bylo to elastické, abys mohla hýbat končetinami, ale dost pevné. Jestlis zkoušela svoji schopnost, elektrický proud tím neprošel. S prsty to chtělo trochu cviku, jelikož zatím jsi v nich neměla takový cit. Na první pohled to v zrcadle vypadalo, jako bys měla na těch místech popelavě zbarvenou kůži. Na pravé ruce se táhla od konečků prstů až po rameno, na pravé noze od chodidla až kousek nad koleno. Koukala jsi na notebooku v pokoji na filmy, možná trochu pospávala. Na hodinách jsi viděla 00:44, když tě zburcoval rozruch na chodbě. Poznala jsi ten hlas. Nikolaj. "...láááách! Mrtvola na útěku!" "Naser si, Sergeji! Na to sme ti skočili v Osetii, tady ne, pičo!" štěkl jakýsi rozespalý hlas a bouchly dveře. Krom Nikolajova výkřiku se neozval žádný oficiální poplach.

Natalja Zacharová - 21. září 2012 21:31

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Bylo fajn dostat se z lůžka a podzámčí někam do normálu. Ačkoliv na mě lidi, kteří mě potkali, divně civěli (jako kdyby to nedělali už předtím, že), necítila jsem se špatně. Ruka a noha se rozhýbala a jakmile se všechno pořádně zacelí, rozhodně jsem chtěla vyzkoušet, jaké pozitivum mi ta kamenná kůže přinese. Nějaké údery do stolu, do zdi, přejíždění zapalovačem po předloktí. Musela jsem si nějak zkrátit čas. Delší dobu jsem zkoušela, jak moje jemná motorika bude reagovat na úkony, jako jsou vyndání sirek z krabičky a nebo škrtnutí zapalovačem. Sirky jsem všechny téměř zpřelámala, protože mi to prostě nešlo a u zapalovače jsem to zkusila jednou a pak jsem toho nechala. Nechtěla jsem si vyhodit kamínek. Jestli s tím brzo něco neudělám, tak ze mě bude nekuřák. Sakra! Zašla jsem si taky na ošetřovnu. Nechala jsem si nasoukat nějaké vatové tampóny do nosu a zalepit kořen. Ty maličké náplasti jsou fakt k smíchu. Večer jsem se uvelebila u Strážců vesmíru. He-man vypadal dost podobně našemu Dmitrijevičovi. Což mi připomnělo, jak mile se ke mně zachoval, když mě vyléčil a pak zlomil nos. No.. a pak někdo rušil večerku. Rozhodně to stálo za pozornost.

Anton Sergejevič Sokolov - 22. září 2012 07:20

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Po odchodu od jezdců Krátce poté co opustím zadržovací celu jezdců vydám se hledat Borise. Te n je ale k mé smůle k nenalezení. Místo toho se se vrhnu na psaní hlášení jak už jsem byl předtím zaúkolován. Popíšu podrobně průběh celé mise ale některé podrobnosti jako třeba mé střetnutí s černým a pozdější následky vynechám. Nerad bych se vzápětí ocitl pod mikroskopem doktorů a těch kouzelníků tady. Ostatní sice mohou něco říct ale budu sázet na to že to nebudou považovat za důležité a nezmíní se o tom. Času mám ale pořád dost. Spát se mi prozatím nechce tak navštívím knihovnu abych provedl menší průzkum. Knihovna je docela střežená až se divím a přemýšlím o tom co tu musí všechno ukrývat. Návštěva z mého pohledu a le trvá docela krátce. Sice jsem něco o Čerenkovi zjistil ale pořád to není dost. Nakonec jsem vystrnaděn a knihovna je zavřena. Sakra. Budu se sem muset ještě vrátit a zkusit najít víc. Určitě nebude na škodu se porozhlédnout po střežených oblastech. To ale později. Pozdě večer mě probudil rozruch na chodbě. Podle toho co zaslechnu se to týká nějaké mrtvoly. Chvilku mi to trvá ale potom mi dojde o co tam asi půjde. Vstanu z postele, obleču se a vyjdu na chodbu. Nezapomenu ani na hřeben. Po setkání s Guslarem jsem se rozhodl i když je mrtvý nikde nic nenechávat jen tak ležet.

Natalja Zacharová - 22. září 2012 07:57

Chodba Vylezla jsem na chodbu z jednoho z erárních jednolůžkových pokojů, které měli na základně připravené pro takové hvězdy, jako jsem já. Oblečená jsem byla v zeleném tílku a kapsáčových khaki kalhotech, které na mě viseli jen silou vůle pásku. Všechno bylo o pár velikostí větší, rozhodně to nebylo moje oblečení. A ani pod vytahaným tílkem jsem neměla spodní prádlo. Ono taky na mém kostnatém těle není moc co k vidění či k zahalování. Levou ruku mám zasunutou po dlaň v kapse, v pravé ruce držím zapalovač a cosi zkouším mezi prsty. Od té doby, co jsme se naposled viděli a kdy jsem měla kolem těla esteticky ne zrovna dvakrát hezky vyhlížející kámen, teď vypadám líp. Mno… celá pravá paže od konečků prstů až po rameno byla pokrytá jakousi tmavou hmotou, která nejvíc připomínala hroší kůži. “Kurva, co se to děje? Člověk nemůže ani v klidu koukat na film.“ houknu směrem do chodby, odkud se ozývalo volání. Tvářím se nasraně. Tenhle můj výraz ještě umocňuje fakt, že mám přeražený nos. Na ošetřovně mi ho sice přelepili a dali mi nějakou mastičku, ale kolem kořene je to červeno-modré a nateklé.

Vypravěčka - 22. září 2012 08:53

Otevřené jsou pouze troje dveře - a to od vašich pokojů. Jak jste se rozprchli po základně po svých věcech, zatím nebyla příležitost zjistit, že bydlíte na stejné chodbě. Ne úplně vedle sebe. Zářivky jsou na noc zhasnuté, z okna na konci chodby sem vniká akorát světlo vzdálených pouličních lamp a neonů noční Moskvy. Nejblíž k výtahu a nouzovému schodišti vylezl z pokoje Nikolaj (cca uprostřed délky chodby). Anton bydlí asi o troje dveře dál na stejné straně a Natalja je až na konci chodby na protější straně. Zahlédnete jakousi vysokou, odhadem ještě o půl hlavy vyšší než Nikolaj, postavu, která právě zahnula ke schodišti. Silueta se chvíli rýsovala proti oknu, tak jste si mohli všimnout, že je asi světlovlasá, v pravé ruce za sebou táhne meč, jehož hrot dře o linoleum, a že má na sobě pravděpodobně zbroj. Rozhodně to nevypadalo jako obyčejné oblečení.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 22. září 2012 18:06

Podívám se zmateně na své společníky, kteří zjevně prožívali chvilky klidu. Tedy, než chodbou nezačla pochodovat oživlá mrtvola. Horlivě ukazuju směrem za roh. "Olga. Ona...ona zase vstala!" Zaběhnu do chodby, kam na mě Anton s Nataljou nevidí. Smykem se zase obrátím a běžím zpět. Jak na mě oba opět vidí, horlivé ukazování opakuju. "A asi to není ona. Spíš určitě ne. Rychle, musíme jí zastavit. Kdo ví, kam se hodlá dostat. Třeba do ní Čerenko vložil Trojana." Snažím se svoje společníky vyburcovat k akci. Zastavit Olgu. Ani za jejího života bych si na tohle netroufl, natož pak teď když má sílu deseti zhrublých zedníků. Takže jak na to.. ...

Anton Sergejevič Sokolov - 23. září 2012 09:18

Na chodbě jsou kromě mě jenom Natalja a Nikolaj. A ještě nějaká podezřelá postava která jde neznámo kam. Nikolaj začne hned zmatkovat protože je to podle něj Olga kterou jak všichni moc dobře víme Čerenk zastřelil. Ani se tomu už nedivím. Pomalu už mě nic nepřekvapí a to že Olga vstala z mrtvých také ne. Konec konců ona nikdy nebyla člověk. Takže je klidně možné že to nemusí být jen Čerenkova past. “Hlavně v klidu. Půjdeme za ní a zjistíme co chce.“ A pokud jsou na tom ostatní stejně jako já tak stejně nejsme ozbrojeni. I když pokud je z ní stejná mrtvola jako byl Lenin tak by mohl zabrat ten hřeben. Pravděpodobně půjdou všichni. Nikolaj je celý hr jít za ní a já jdu určitě.

Natalja Zacharová - 23. září 2012 13:37

Postava, která se mihla na chodbě, mě naprosto zaskočila. To byla Orlovská?!? nevěřícně zamrkám, ale když se nad tím na krátko zamyslím, nedivila bych se, kdyby to byla ona. Valkýra. Ty asi jen tak v pekle nezůstanou. Třeba jí vyhodili, protože tam chtěla zavést matriarchát. Dost myšlenkových pochodů! Zastrčím zapalovač do kapsy a rozeběhnu se v ponožkách po chodbě. Sklouznu k rohu, až dohoním Nikolaje i Antona. “Kurva, nemůže tu být klid?“ štěknu na oba, ale mám z toho takovou zvrácenou radost, že se něco děje. Anton se bude ptát a já zajistím nějakou tu fyzickou pomoc. Možná bych mohla i vyzkoušet novou kůži.. potutelně se ušklíbnu a jdu s klukama. Tohle bude tanec.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 23. září 2012 16:36

Tancuju kolem probuzené Valkýry a nevím co mám dělat. "Piča piča piča piča." Běhám kolem dokola a nevím, jak jí zastavit. Její jemné odstrčení stranou ze mě před chvilkou málem udělalo chlupatý salát na zdi. Ostatní přibíhají. Skvělé. "To je dost, že dete. Nikdo další?" poohlédnu se, jestli se třeba nějaká hnidopišská prcina z vojáků okolo nezvedla ale stejně je to lepší, když tu jsme jenom my. "Má někdo nějakej nápad? Nebo budem sledovat, kam Olga putuje?" Tohel bude dlouhá noc. A to sem měl ještě v plánu zajít za Aídou. Leda velký tlustý šťavnatý nic. ...

Natalja Zacharová - 23. září 2012 18:05

“Na tohle neuslyší,“ chytím Nikolaje za paži s přitáhnu ho k nám. Měli bychom mít od oživlé mrtvoly odstup. “Antone… dokážeš se s ní nějak spojit? Já nevím… co ta černá hmota?“ otočím se k němu a přemýšlím, jaké jsou naše šance. “Doprdele, tohle by měl vidět Dmitrijevič. Seženete ho někdo?“ dívám se na ty dva. Upřímně si myslím, že bychom tu měli zůstat já a Nikolaj. Anton se nikdy moc ofenzivně neprojevoval.

Anton Sergejevič Sokolov - 23. září 2012 18:51

Přemýšlím co dělat dál. Postavit se tváří tvář ozbrojené mrtvole nechci obzvláště po zkušenostech s Leninem. Kdo ví jak by to dopadlo s Olgou. Nikolaj zatím se nás ptá na naše nápady což znamená že jeho samotného nic nenapadá. A jak se zdá tak i Natalja je jak se zdá bez nápadu i když navrhne abych vyzkoušel tu temnou věc. Ne to není dobrý nápad. Moc dobře vím proč mě to nenapadlo. Jestli je to opravdu mrtvola tak je mi naprosto jasné jak by to skončilo. A jestli by to fungovalo jako spojení zkoušet nechci ze stejného důvodu. Bez nápadu ale nejsem. Sice jsem neozbrojený ale mám sebou onen hřeben který mi už několikrát pomohl. Pokud má stejný vliv na všechny nemrtvé tak by to mohlo vyjít. “Ta “hmota“ nám tu nebude nejspíš nic platná. Mám ale jiný nápad.“ Vytáhnu z kapsy starý hřeben a pevně ho sevřu v ruce. Nevím jestli to vyjde ale nic lepšího mě nenapadá. “Pokud to bude fungovat tak jí musíme rychle zpacifikovat a sebrat jí zbraně.“ Po tom už není o čem mluvit. Začnu se pomalu přibližovat k Olze a pomalu zrychluji. Sice nás ignoruje ale snažím se aby si mě jen tak nevšimla. Když jsem u ní přiložím k ní kostěný hřebem a doufám že to zabere.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 23. září 2012 20:08

Sleduju moje dva společníky jediným okem. Možná nakonec oběma. Kdo ví. "Co když Olga není nemrtvá ale její tělo se samo probralo." zahledím se do dálky a zašeptám tichounce "Dušožrouti?" Jak Anton vytasí hřeben, vzpomenu si na Aídu a trochu si uplácám tu hustou kštici co mi raší na palici. Jenže tohle je kouzelná věcička a může to reagovat jakkoliv. Nataljin nápad přivést našeho velitele rozhodně není špatný. "Jak koukám, Anton se toho chopil s vervou, lidi. Zaběhnu pro Dmitrijeviče. Držte se." Měl jsem nad ní bdít celou noc. Vždyť jsem nic špatnýho neudělal. Postupoval jsem dle návodu tak co to k sakru je? Je to moje vina? Vydám se za Dmitrijevičem. Klusem. Stejně mi v hlavě visí myšlenka na Čerenka. Ten zmrd do Olgy určitě něco nasoukal. Je to jeho práce. ....

Vypravěčka - 23. září 2012 21:20

Nikolaj odběhl a Olga už mezitím byla skoro u druhého odpočívadla na schodech. Přehmátla na meči, uchopila ho lépe, aby nedrhnul o zem. V matném světle jste na chvíli zahlédli její tvář - černá díra pořád zela v čele a iluze člověka, za níž se schovávala, byla ta tam. Zacharová ji takhle viděla už v Mauzoleu, než rozbila bariéru, Anton ji takhle mimo pár nejasných obrazů ve Stalingradu viděl prvně. I když byla žena, byla rozložitější a vyšší než kdokoli z vás, ale zároveň nevypadala jako kulturistka. Vzhledem k jejím fyzickým proporcím bylo vše v normě. Jednoduše řečeno, valkýra byla proti obyčejným lidem tak trochu obryně. Vlasy měla napůl rozpuštěné, napůl cůpky, které je stahovaly z čela a skrání dozadu. Pod očima a přes kořen nosu se jí táhlo jakési tetování, ornament, v němž byly runy. Její zbroj byla typická staroruská, kroužkovice kombinovaná s kovovými destičkami na hrudníku, nátepníky. Anton ji musel doběhnout po mnoha schodech, protože valkýra je prostě brala po několikati a měla náskok z vašeho váhání. Vypadalo to, že všechno ostatní ignoruje, nijak se neotočila za vašimi hlasy, které určitě musela slyšet. Když se Anton přiblížil, Brünhilda najednou zastavila, prudce se otočila a v železném stisku chytila ruku, která se k ní blížila s hřebenem. Její oči byli stříbřité, bez zorničky a duhovky. Proto nebylo lehké poznat, jestli je při smyslech a dívá se, nebo hledí tupě do dáli. Smýkla Sokolovem, jako by byl hadrová panenka, div mu nezlomila ruku. Sklouzl po linoleu až k patě schodů, kde si bolestivě narazil záda a kostrč. Otočila se a pokračovala. Nevyváděla jako Lenin, který byl nesvůj, už jen když byl hřeben poblíž. Asi se hodně dívala na Terminátora, protože ho napodobovala skvěle. Když konečně rozrazila dveře na chodbu na tomhle patře, věděli jste, kam míří. Tudy se šlo ke kancelářím. Nikolaj Sjels dolů výtahem. Spěchal jsi ke kanceláři, ale byla zamčená. Nikdo na klepání neodpověděl. Ale hluk přivolal zpoza rohu Aídu, která asi teprve teď končila s tou svou prací. Zívala, knihu si tiskla na prsa, a měla namířeno k výtahu, aby se odebrala do obytné části. "Nikolaji? Dmitrijevič tu není. Odjel dobře hodinu předtím, než jsi přišel. Co... Vy vážně nosíte smůlu!" Rozšířenýma očima se dívala někam za tebe na druhý konec chodby, kde byl výtah a nouzové schodiště. Valkýra (tentokrát už meč chycený tak, jak by ho držel inteligentní člověk) kráčela přímo k vám. Jestli ses jí postavil do cesty, jednoduše tě odstrčila. Aída před ní vyděšeně couvla. Dveře kanceláře vašeho šéfa pro ni nebyly problém. Se zaduněním padly vyražené z pantů. Mohl ses tak přesvědčit, že Dmitrijevič tam opravdu není. Všichni Po tomhle se v komplexu spustil poplach. Chodbami se prohnala citelná vlna magie, která vás na chvíli donutila zalapat po dechu. Aída najednou protočila oči v sloup a poroučela se k zemi. Tedy skoro, protože ji zachytila valkýřina ruka. Snadno si ji přehodila přes rameno a vydala se zpět ke schodům. S vámi ani s Olgou ten magický alarm krom prvotního šoku nijak nezamával. Slyšeli jste, jak se celý komplex probouzí a mobilizuje síly. Na všech chodbách se rozsvítila světla, výtah otevřel dveře a zablokoval se.

Natalja Zacharová - 23. září 2012 21:28

No… tohle šlo na pytel Stojím v chodbě a zírám, jak valkýra smýkne s Antonem o zeď. Počkám jeden tep srdce, pak si uvědomím, že bych možná taky měla něco udělat, takže se rozeběhnu. Schody vezmu po dvou, přeskočím ležícího (možná už vstávajícího) Antona. “Sorry,“ řeknu jen v krátkosti a běžím po schodech dolů. Zastavím se smýknutím kus za valkýřinýma zádama a zírám na ní. Přes její ramena dost dobře nevidím, komu tam hrozí mečem. No a pak je mi to všechno jasné. “Čerenko ji posedl… chce tu svoji mařenu zpátky.“ doběhnu k Nikolajovi a ať bude chtít dělat cokoliv, zabráním mu v tom. “Ser na ni… co když nás tam mrtvá Olga dovede?“ přitisknu ho kamennou rukou ke zdi a zírám mu zblízka do očí. Chápeš?

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 23. září 2012 21:57

Dívám se na Natalju. Zhluboka dýchám. Nic neřeknu. Komplexem rozezní poplach. Spadnou světla do nouzového režimu, výtahy se jistě zablokují a do uší nás drhne monotóní melodie alarmu. Zavrčím, což nejde přes ten řev slyšet. Moje oko blýskne. Natalja může zahlédnout, jak se mění ve zvířecí. "Hajzl." drtím mezi měnící se zubyska. Konec srandy. Tohle je vážné. Pokud Čerenko posedl mrtvou bojovnici a chce se s námi rovnat na naší půdě, nehodlá si zřejmě dělat starosti s nějakou pochybnou četou Speciálů. Ale to se šeredně plete. Jak přehodí přes rameno zemdlenou Aídu, cukne to se mnou. Natalja mě díky bohu zastaví, docela nebývalou silou. Prohlídnu si její ruku. "Betonová ruka, Hellboy? Co děláš po večerech, Zacharová?" Vstanu po úderu magické exploze. "Máš pravdu. Budeme je sledovat. Kde je Anton?" ...

Anton Sergejevič Sokolov - 23. září 2012 22:01

Bylo to nečekané. Přiběhl jsem k ní a když jsem byl skoro nadosah tak se ohlédla a chytila mě za ruku. Nemohl jsem dělat prakticky nic. Měla stisk silnější než většina lidí s kterými jsem se kdy setkal a potom se mnou mrštila pryč. Náraz byl bolestivý a div mi nevykroutila ruku. Záda mě bolí jak kdyby mi je někdo přejel kolem . Zatím co se vzpamatovávám tak vidím že Natalja jde za Nikolajem. Já potom začnu pomalu vstávat. Sakra nefungovalo to. Proč by taky mělo. Není mrtvá. Alespoň není stejná jako Lenin. Je v ní cosi zvláštního. Vrátím hřeben zpátky do kapsy a začnu se pomalu šourat k ní. Záda pořád ještě bolí ale momentálně nemám dobrou náladu a moje mysl je soustředěná jiným směrem. Pravá ruka se barví temně černou barvou z tekutiny která jí začíná pokrývat, místo nehtů jsou drápy a zanedlouho mám místo ruky nebezpečně vyhlížející pařát. Ale ne na dlouho. Po chvilce se po ruce začnou převalovat kusy té tmavé látky. “Ještě jsme spolu neskončili Olgo.“ Tohle není mrtvola. Bude tam asi i trocha magie. Potom po Olze chňapnu černým chapadlem a omotám jím jí aby se nemohla hnout. Potom jí zkusím sebrat trochu síly. Né moc jenom tak abych zjistil jestli je v ní to co myslím.

Natalja Zacharová - 23. září 2012 22:03

“Proč? Máš rád pevnej stisk? Chceš ho snad vyhonit?!“ zeptám se s úšklebkem. Než ho ale stačím pustit, srazí nás k zemi magie. Klečím na koleni a dívám se na naši valkýru. “Asi svoji manželku fakt miluje.“ zvednu se na nohy. “Blbec.“ zakroutím hlavou. “Anton je na schodech. Za minutku je tady. Má problém se vstáváním.“ ohlédnu se a Anton k nám už přichází. Vypadá dost nasraně. Zaregistruji černou látku kolem jeho ruky. Jako bych to neříkala ustoupím Antonovi v cestě. Olga je jen jeho. “Tak jen do toho. Držím palce.“ syknu, když prochází kolem mě.

Vypravěčka - 23. září 2012 22:26

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton Bylo to jako sáhnout holou rukou do uhlíků a sevřít je v dlani. S Jezdci si tvoje temnota rozuměla, byla jejich součástí. Teď však objala sic bývalou, ale pořád boží bojovnici. Tu, která měla být "ta světlá". Vnitřním pravým zrakem jsi mohl vidět stříbřitou auru okolo ní, stejnou barvu jako její nelidské oči. Ta spalovala tvoji temnou část. Ale uprostřed valkýřina čela... tam zela černá díra. Nejen od kulky.

Vypravěčka - 23. září 2012 22:31

Olga kráčela zpět ke schodům s Aídou na rameni, v druhé ruce meč, který byl skloněný. Po Čerenkově ženě na zemi zůstala v kůži vázaná, ošoupaná kniha. Anton a valkýra se střetli pár metrů od dveří ke schodišti. Olga se zastavila, terminátorsky pootočila hlavu k jeho podivné ruce. Už vám do party chyběl jen Nikolaj, aby si něco udělal s rukou a měl ji vylepšenou. Třeba by mohl v noci posilovat nad vzpomínkou na Aídu. Za Antonovými zády se objevili vojáci s kalachy, kteří patro po patru zajišťovali budovu a schodiště, které teď bylo jedinou cestou nahoru nebo dolů. Pokud se někdo nehodlal proletět z okna. Jeden z nich posunkem naznačil otázku, koho má zastřelit. Vzhledem k tomu, že před nimi stála obryně Stáňa a její protivník měl místo ruky chapadlo, byla to i od zeleného mozka otázka k věci. Anton chapadlem omotal Olgu. A valkýra jen stála.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 23. září 2012 22:49

Ztěžka vstanu. Moje jediné oko připomíná spíše vlčí a to nemluvě o zubech. Špičáky mi trčí ven jako nějakýmu posranýmu upírovi. Přesto si zachovávám lidskou podobu. Přikrčený stojím proti tomu, co se děje. Antonova kouzla nemají žádný vliv. "Ser na to." prohlásím unaveně a zamávám na svého spolubojovníka. Jak k němu kouknu, zaregistruji na zemi knihu vázanou v kůži. Aídina kniha. Ta, ve které jsme hledali prsten a amulet. Jdu pro ni. Snad mi nikdo neukopne palici. V tu chvilku přilítne komando. Zbraně naježené k nám do chodby a je mi jasný, že jestli dostanou rozkaz střílet, bude jim jedno, kdo jim stojí v cestě. "Bacha, zalehněte!" zavrčím. Padnu hubou k zemi a lehnu na knihu. Budu jí chránit tělem. ...

Natalja Zacharová - 24. září 2012 08:03

Když k nám naklušou zelený mozky, pojme mne takový ten pocit: a teď se všechno posere na druhou. “Prosimtě…“ štěknu po Nikolajovi s notnou dávkou posměchu v hlase a kdyby se mi hodně chtělo, ještě si poklepu na čelo. Olga zatím nezlobí, což je plus. Jenže průser je, že nevíme, co na ní funguje. Stoupnu si doprostřed chodby a s dlaní vztyčenou proti zeleným jim naznačím, aby nestříleli. “Je mrtvá a posedlá, pochybuju, že nám v tomhle zbraně pomůžou. Ty,“ ukážu na jednoho vojáka. „Sežeň Semjona. A ty.“ Ukážu na druhého vojáka. „Dmitrijeviče a fofrem.“ Křiknu, a pokud se budou zdráhat, tak asi nasadím svou milejší tvář a půjdu jim to ručně vysvětlit. „Kurva Nikolaji vstávej, proč ležíš na tý knížce. Máš snad chvilku poezie?“ Sleduju Antona s Olgou. Netuším, jestli ji on dokázal zpacifikovat anebo jestli to Olga prostě vzdala. Hlavní je, že se teď nehýbe.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 24. září 2012 12:50

Obličej pomalu odlepím od špinavé podlahy. Výmluvně střelím pohledem po Natalji. "Díky Zacharová. Zrovna jsem to těm vojákům....ehm...chtěl říct sám. Ale až všichni budou v bezpečí." Zvednu se, opráším si černé kapsáče a upravím černé tričko. Jo, černá je barva pohřebáků. Mlasknu. Koukám na naši eskadru zabijáků a přemýšlím, jestli pochopili úkoly co jim Natalja zadalal. "Chvilka poezie. Tse, fakt vtipný elektrická holko." pohraju si v ruce s malou knížkou vázanou v kůži. "Nekronomikon. Kniha všech mrtvých. Vázaná v lidský kůži a napsaná krví." užívám si ten moment, kdy na ni bude Zacharová hledět jako úchylák do kočárku a pak jí plácnu po rameni. "Hovňajs. Dělám si srandu. Ale v týhle knize se určitě dozvíme o tom, z čeho vlastně pramení Čerenkova moc." Pak si uvědomím, že nám valkýra jaksi zdrhá. Nebo to už není valkýra? Posedl jí Čerenko nebo jí "naprogramoval" k únosu Aídy? Přijdu blíž k Antonovi a kontroluju, jestli je kolega v pořádku. Vezmu ho za rameno. "Dobrý?" když zjistím že ano, poplácám ho po zádech. To bude zase noc. ....

Anton Sergejevič Sokolov - 24. září 2012 18:02

Chvilku Olgu svírám černým chapadlem ale netrvá to moc dlouho. Musím se stáhnout. Příšerně to bolí a to i přes to že jsem se jí nedotkl přímo. Chytím se za ruku a přemýšlím co dělat dál. Takhle to nepůjde. V tomhle ohledu jsem slabší nebo alespoň přibližně silný jako ona. Bohužel se ale nikam nehneme. Nakonec ale přijdu na to čím to je. Někdo jako já nemá šanci se k ní dostat aniž by riskoval že skončí na ošetřovně. Nepatrná šance tu ale je. Nevím jestli je to jenom moje domněnka nebo je to tak ale vidím něco co by se dalo nazvat skulinou kterou potřebuji. Aby toho všeho nebylo málo tak přiběhnou vojáci kteří ihned začnou harašit s bouchačkami. To mi ještě chybělo. Zastřelen vlastními lidmi. Je to vždycky stejné. Nikdy není být tak hrozně aby nemohlo být ještě hůř. Doufám že ti hoši nespustí palbu a věnuji se dál tomu čemu jsem se věnoval doposud. Ani Nikolajův zájem mě moc nepomůže. Dokonce mě ani nezajímá. Spíš naopak. “Vypadá to, že je to dobrý?“ Zeptám se ho a ani nečekám na odpověď. Vrátím se zpátky k naší valkýře. Opět povolám chapadlo a pokusím se jí chytit. Tentokrát ale změním taktiku a mířím na hlavu.

Natalja Zacharová - 24. září 2012 18:09
	Jakmile vyslovil Nekronomicon, padla mi čelist a v očích mi zasvítila až nezdravá zvědavost. Jenže pak se ukázalo, že šlo o vtípek. “Jdi do prdele,“ zamračím se a jakmile se otočí k Antonovi, vyrvu mu tu knížku z ruky a začnu v ní listovat. Hledám cokoliv, co by nám mohlo pomoci.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 24. září 2012 18:25

Rozpřáhnu obě ruce a zase s nimi plesknu o boky. "Vo co mu jde?" zakroutím hlavou nad reakcí Antona a spíš pro sebe si breptám. Fakt, že na nás míří vojáci a že nám pořád utíká valkýra je teď docela v ústraní. Proto zkusím vzpamatovat a věnovat neblahé situaci. "Doufám, že to tentokrát pomůže Antone." Stoupnu si pěkně dál, kdyby Olžina reakce nebyla taková, jakou Anton čekal. Snad ho to tu nerozmetá do okolí. Na vojáky kašlu. Pokud začnou střílet ať si mě nepřejí. Nás jen tak nedostanou. Aída je rukojmím a já se tu můžu jenom dívat. "Antone, když jí nepolehtáš v podpaží, zkusím jí aspoň vzít Aídu." Nachystám se na případný běh abych zemdlenou dívku dostal ze spárů bestie. ...

Vypravěčka - 24. září 2012 22:47

"Kdo je Semjon?" nechápal jeden z vojáků. Druhý stiskl vysílačku přichycenou k rameni a rychle polohlasem drmolil nastalou situaci. Asi k nynějšímu veliteli tohodle cirkusu, co tu měl dohled, když nebyl Táta doma. Jakmile se Anton stáhl, Olga se zase dala do pohybu. Vojáci nestoupili, ale když byla na jejich vkus příliš blízko, párkrát do ní vystřelili. Tohle asi nikdo nečekal: kulky se od Olžiny zbroje odrazily a několik jich neškodně skončilo ve stěně, ale jedna si našla cíl a sejmula "telefonujícího" vojáka, co jako jediný nestřílel, do ramene nekrytého vestou. "Kurva! Ne, pane, omlouvám se," zasyčel do vysílačky. "Ano, pane. Končím. Plukovník Lvov říká, že ji máme zajmout živou a udržet ji v budově za každou cenu, než dorazí Dmitrijevič," houkl na vás. Vojáci se podruhé už nepokoušeli střílet. Olga se vydala ke schodišti a bylo potřeba tomu malému golemkovi zatarasit cestu tak, aby ji neprobourala. Anebo ji jinak zpacifikovat.

Vypravěčka - 24. září 2012 22:52

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton Pokud jsi neuhnul zavčasu, jdoucí Olga by si zase rázně zjednala pořádek. I vojáci se jí po tom fiasku s odraženými kulkami klidili z cesty. Musel jsi s chapadlem manipulovat docela přesně, aby ses zase nepopálil, což nebylo vzhledem k pohybu a velikosti cíle (a navíc je zády) nic jednoduchého. V jednu chvíli se zdálo, že už se nějak trefíš, ale chapadlo se nedokázalo zachytit na dost dlouho a nakonec sklouzlo po valkýřině pálivé auře. Jedno jsi ale zjistil - chutnalo to jako ta černá bahnitá magie, kterou se vyznačovaly Čerenkovy triky. Stínové chapadlo tomu bylo v něčem podobné, ale ne docela, protože to pocházelo z Jezdců. Kdo ví, možná by vám v tomhle pomohli Jezdci.

Vypravěčka - 24. září 2012 22:58

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Kniha byla vázána v ošoupané, pravé kožené vazbě. Stránky byly zažloutlé a ohmatané, ale žádná chvilka poezie ani Nekronomicon se nekonali. Dokonce ani soubor hanbatých fotografií kluků ze zdejšího štábu, co by darovali kočce Aídě jako dárek na uvítanou. První dvoustrana byla rukopis. Ne zrovna nejlépe čitelný a hlavně německý. Zkusila jsi to jinde. Tentokrát to bylo z pracího stroje, ale jazyk vypadal na nějakou hatmatilku. K zápisu byla přiložena černobílá fotografie jakési tatarské helmy. Po rychlém prolistování tam bylo ještě pár dalších obrázků, ale ne všude. Některé byly kopie dřevo- či kovorytů, jiné perokresby, další staré fotky. U něčeho tam bylo víc typů provedení, asi se ta věc datovala hodně do minulosti. Podle všeho to byl jakýsi seznam předmětů. Snad dokonce artefaktů, protože když jsi konečně našla ruský text, mluvilo se tam o magických schopnostech. Proč to ale měla v ruce zrovna Čerenkova žena, těžko říct. Kdyby to ukradla, Nikolaj by se asi choval jinak. Na druhou stranu se ti díky hlášení doneslo, že Aída (nebo minimálně Čerenko) dělala ve starožitnostech a měla něco společného s muzeem nebo něco takového.

Anton Sergejevič Sokolov - 25. září 2012 07:51

Nejde to. Chybí mi přesnost abych se trefil tak jak potřebuji a to nedokáži když se bude pořád hýbat. Potřeboval bych jí nějak znehybnit než jí budu moci zlikvidovat. Jediný problém je právě to znehybnění. Znovu proto stáhnu chapadlo. Vojáci po svém neúspěšném pokusu o to jí zastavit chtějí abychom Olgu zasrželi i Nikolaj něco chce ale momentálně není čas na to dělat si nějaké plány pokud jí nedokážeme zastavit. Na Aidu nebo na Lvova vám kašlu. Ještě jsem ale neskončil a nehodlám se vzdát. Mám ještě pár nápadů které by mohli fungovat. “Nataljo jak silný výboj zvládneš dát? Dokázala by jsi jí na chvíli zastavit?“ Nepochybuji že u člověka by to nebyl problém horší je to u někoho jako je Olga. Stejně jde jenom o pokus. “Hodilo by se taky vyklidit celu jezdců. Nebo jestli tu máte podobnou tak jí alespoň připravit. A hned.“ Nevím jestli vojáci úplně rozumí ale doufám že se někdo tohohle úkolu zhostí.

Natalja Zacharová - 25. září 2012 09:29

Prolistovala jsem knížku. Na pár chvil jsem se na některých stránkách zastavila, ale nenašla jsem nic, co by se hodilo. Anebo jsem na to koukala a prostě mi to nedošlo. „Na hovno…“ sklapnu knížku a vrátím jí do rukou Nikolajovi. „Kdeže vona dělala? V muzeu?“ zeptám se Nikolaje a pokynu směrem k Aidě visící jako pytel brambor. Vojáci se snaží dát situaci do pořádku. Kupodivu ani jeden z nich nešel hledat ani Semjona ani Dmitrijeviče. Nechápavě zakroutím hlavou. Jakej Semjon? To si ze mě dělaj srandu? Drobek se rozejde ke schodišti. „Mohla bych to zkusit,“ ušklíbnu se na Antona a přeběhnu mezi schodiště a Olgu. Neměla bych s tím mít problém, já se protáhnu i mříží ve vězení, jak jsem hubená. Začnu se koncentrovat a přitom pomalu ustupuji před obryní. „Kdyžtak někdo zavolejte medika, Aida ho pak bude potřebovat…“ zazubím se a v očích mi probleskne. Zkusíme, co moje tělo zvládne po včerejším léčení od Dmitrijeviče. Na kořenu nosu mě nepříjemně svědí a pálí, holt to budu muset zvládnout. Téměř po celém mém těle začnou po chvíli vyskakovat elektrické impulzy, které se vyhýbají jen kamenné ruce a pravé noze od kolene dolů. Jiank běhají všude, i po oblečení. Dost povídání, jde se na věc. Vystřelím levou rukou proti Olze a snažím se o co nejsilnější elektrický výboj. Koncentruji se pouze na ní a na Aidu, abych zamezila přenosu elektřiny na ostatní přihlížející.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 25. září 2012 12:10

Když se střely odrazí od Olžina brnění, chráním si hlavně obličej. Sice by mi to pak dorostlo ale aby mi zbloudilá kulka vystřelila druhé oko - o to moc nestojím. Zavrčím, když palba ustane. "Serte na to, její tělo ovládá někdo jinej. Valte pro Dmitrijeviče a běžte z cesty. Nechceme aby se vám něco stalo." Vezmu si od Natalji drahocennou knihu a pečlivě jí uložím do kapsy kalhot. Pak vstanu z podřepu a narovnám si záda. Obličej je pořád z části změněn. Čenich mi zatím neroste, to bych vypadal jako Scooby doo. Natalja nabírá energii a já vykulím oko. "Ty vole, je tam Aída. Nestřílej!" vybudí mě to k pohybu. Ale nejsem tak hloupej abych skočil do rány téhle elektrické dámě takže se zase klidím, zakryji si oči a doufám, že to vyjde. Pomalu chystám léčivá kouzla. ...

Vypravěčka - 25. září 2012 12:42

"A co, myslíš, že se tu Dmitrijevič zjeví lusknutím prstů? Jeho zástupce je plukovník Lvov a on má momentálně na základně stejný pravomoce jako Šéf. Neuposlechnutí rozkazů by bylo jako neuposlechnutí Dmitrijeviče," zakroutil postřelený voják hlavou. Jeho kolega mu udělal na rameni provizorní obvaz. "Jestli nepotřebujete palebnou sílu, jako že asi ne tady s touhle potvorou, půjdeme pomoct ostatním zajistit budovu. Pokusíme se, aby se nedostala ven," dodal pak a s trojicí svých kolegů vyšel na chodbu ke schodišti. O Jezdcích nikdo nevěděl, vojáci na to nereagovali, protože si asi mysleli, že to udělá někdo z vás. Někdo, kdo bude mít aspoň tušení, o čem to mluvíte. Natalja se protáhla dolů na schody pod Olgu. Už byly na odpočívadle do nižšího patra. "Odráží se to jen od brnění?" nadhodil jeden voják, když ze zvyku přiložil tvář k hlavni a pečlivě mířil na valkýru. Ale nestřílel. Zacharová nashromáždila energii. Naštěstí už díky pohybu Olgy byla dost daleko od ostatních, skoro na podlaží pod vámi. Takže pokud ji nikdo nebude následovat, neměl by dojít k úhoně. Elektřina se rozběhla po Olžině pancíři a i po Aídě. Černovláska sebou zaškubala, valkýřiny, byť kouzlem poháněné, svaly taky chtě nechtě cukly. Aída jí upadla na zem, ozvalo se křupnutí, jako když zlomíte suchou větev. Po posledních pár schodech se její bezvládné, cukající tělo skutálelo dolů k Natalje. Olga byla tužší oříšek. Proud ji sice zastavil, protože svaly tak docela neposlouchaly, ale protože byla prakticky mrtvá, bezvědomí se nekonalo. Akorát se chodbou plížil pach spáleného masa. Z valkýry se kouřilo, ty tři schody, co Aída překonala volným pádem, Olga překročila jedním krokem a padla na koleno. Taky přímo před Natalju, takže si víceméně mohly konečně pohlédnout tváří v tvář. Z čela, kde byla díra po kulce, jí začalo vytékat něco tmavého. Možná mrtvá krev.

Vypravěčka - 25. září 2012 12:49
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Jako vzdálená ozvěna k tobě zničehonic došel šepot. Plynul dlouho, jako by bylo špatné spojení. Musel jsi se pořádně zaposlouchat, abys vůbec rozuměl. "Víme... že se... něcoděj...e. Pusť-pusť nás. Celydole. Slíbili STE TO! Poznal jsi Ajratův hlas. Byl napjatý soustředěním a zároveň podrážděný. Ano, byli někde zavření, to ti Dmitrijevič říkal.

Anton Sergejevič Sokolov - 25. září 2012 17:42

Pokud jde o velení tak k tomu se nijak nevyjadřuji. Dmitrijevič tu není a toho plukovníka vůbec neznám. Vojáci nám v tomhle moc nepomůžou a oni to moc dobře ví. Rozhodnou se proto odejít ale neodpustím se je ještě před tím než odejdou zastavit. Špatná tušení mě provázejí vždy a všude a ani tentokrát to není výjimkou. “Pokud to nebude moc velký problém tak kromě toho dejte pozor aby se naopak nedostal někdo dovnitř.“ To je vše co jsem k ni měl a vrátím svou pozornost zpět k obživlé Valkýře. Nechám Natalju dělat co umí nejlépe a čekám kousek od ní. Olgu zasáhne perfektně a mimo jiné to koupí i Aida. Ta se po chvilce svalí k zemi bez známek vědomí. Výboj vy jí zabít neměl ale ani tak to nic příjemného určitě nebylo. Než se dostaví zdravotník tak nechám ať se o ní postará Nikolaj. Olga je zásahem paralyzovaná ale ještě se drží. Z rány na čele začne vytékat nějaká temná látka což potvrdí moje prvotní podezření o Čerenkově magii a jeho praktikách. Teď když je už konečně trochu uklidněná můžu přijít na řadu zase já než vstane. Použiji chapadlo a mířím na ránu stejně jako předtím. Netuším jestli se mi podaří tu látku z ní dostat nebo to půjde jinak ale bude dobré spěchat než se vzpamatuje.

Natalja Zacharová - 25. září 2012 18:27

Dala jsem do toho vše, co jsem v sobě měla. Z velké části jsem musela v duchu poděkovat Dmitrijevičovi. Jeho léčitelské schopnosti na tělo fungovaly skvěle, takže jsem se mohla plně věnovat své magické energii. Když jsem vyčerpala první vlnu útoku, cítila jsem se tak trochu jako na tripu. Parádní jízda, všechno bylo fialové a najednou mě zaskočila Olga. Doslova a do písmene. Ustoupila jsem kousek stranou a pravou rukou jsem si hlídala svůj taneční prostor. “Kurva, smrdí ti z držky.“ chňapám jí pod sanicí a snažím se tak, abychom se na sebe mezi čtyřma očima, nedívaly moc dlouho. Pak si všimnu, že z díry v čele začíná vytékat černá tekutina. “A-N-T-O-N-E!“ zařvu z plna hlasivek a bojuju s Olgou. Chci jí otočit hlavu tak, aby měl Anton hladký přístup do jejího černého nitra. Kurva… kurva… kurva, ať to vyjde… bože ta smrdí.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 25. září 2012 20:47

Jdu na to. Situace se trochu zlepší ale pád Aídy mi na klidu nepřidal. Když něco křupne, jenom siknu a zkroutím už tak podivný obličej do legrační grimasy. "Ráno bude samá modřina." okomentuji to spíš pro sebe. Jak padne na zem, vystartuju k ní. Nehodlám se pouštět do střetu ani s Olgou ani s ničím jiným Můj úkol je teď ošetřit zraněné, v tomto případě Aídu. Pokud se mi k ní podaří dostat, hned použiji svou nově nabytou schopnost. Nevím moc jak, spíše instinktivně přikládám dlaně na místa která vypadají pošramoceně. Zlomená noha nebo ruka, cokoliv. Nebo třeba k hlavě. Pak to zaslechnu. Je mi to jasné. Sleduju koutkem oka počínání mích dvou společníků. Jestli to nevyjde...

Vypravěčka - 01. října 2012 19:22

Zacharové se povedlo Olgu paralyzovat i chytit, ale bylo jasné, že pokud do ní nebude dávat pořád stejně silnou energii, valkýra se vzpamatuje a půjde za svým cílem. Byla to otázka minut nebo dokonce vteřin. U Antona to chtělo trochu cviku, aby se trefil do díry v Olžině čele. Problém byl, že sice narazil na něco, co mu připomínalo Čerenka, cítil to tam, ovšem prakticky to nešlo vytáhnout. Jako by chapadlo nedokázalo uchopit to, co bylo vevnitř. Že byste na to museli ručně? Doslova, ne chapadlově. Anton si totiž všiml, že jeho chapadlo působí hlavně na nehmotné věci, na auru a duši (tím pádem proto působilo na Jezdce), nikoli na předměty fyzické. Nikolaj se momentálně nemohl k Aídě dostat, jelikož ta ležela pod schody kousek od valkýry a jeho soudruhů. Zpod jejího těla prosakovala krev - začínal to být docela známý pohled, ovšem nijak příjemný. Mohl to být rozbitý nos (a mohla se kvůli tomu udusit), mohla to být otevřená zlomenina a protrhnutá tepna, mohlo to být cokoli. Nejdřív sebou párkrát cukla, jak to do ní Natalja naprala, ale teď ležela ochablá. Kdyby se k ní chtěl Nikolaj dostat, musel by přerušit taneček Antona a Natalji s valkýrou. Nebo je přeskočit.

Anton Sergejevič Sokolov - 02. října 2012 18:28

Ať se snažím jak se snažím tak s chapadlem toho moc nezmůžu. Rána v hlavě je obyčejná rána a není co tam “vysát“. Tím pádem jsme zase na začátku. Bohužel nemáme moc času abychom sehnali někoho aby se o to postaral. Ani nevím jestli nějaký čas máme. Natalje může každou chvilku dojít pára a Olga bude zase jako neřízená střela. V těhle věcech se moc nevyznám a netuším co by jsme měli dělat. Magie je mi kromě mé vlastní naprosto cizí a vůbec se v ní nevyznám. Přesto jsem už cosi zažil a v mozku mi to začíná šrotovat. Když tak přemýšlím o posledních událostech kolem Olgy tak mě něco napadne. Sice jí Čerenko zastřelil ale nikdo neřekl že by v tom nemohlo být něco víc. Možná něco se samotnou kulkou. Čerenko je opravdu zákeřný a šance je tu vždycky. Stáhnu chapadlo zpátky a nechám si jenom černý pařát. Nechci tam šahat jenom tak holou rukou. Obzvlášť když zrovna probíjí. Bohužel to nebude tak jednoduché. Kulku jenom tak rukou nevyndám a ani nemám u sebe nic čím by to šlo. “Můžete mi někdo půjčit nůž nebo něco podobného? Taky budu potřebovat abys Olgu trochu podržela.“ Poslední slova patřila Natalje která jediná to může udělat bez toho aniž by riskovala. Pokud mi někdo z kolegů nebo nějaký voják půjčí nůž tak se pustím do páčení kulky ven.

Natalja Zacharová - 03. října 2012 19:49

“Jasný, Zacharová poďsem, Zacharová podrž.“ supím úsilím, jak se snažím Olgu držet v šachu tím, že do ní stále pouštím dvěstědvacet. “Až seženeš nůž nebo pinzetku, tak sem kurva pohni.“ na čele se mi objevily první krůpěje potu. Začínám cítit únavu. Takhle dlouho jsem se ještě nikdy nekoncentrovala na stabilní výkon. Jakmile Anton přiskočí, že je připraven, tak Olgu-mrtvolu uhodím kamennou rukou do míst mezi lopatkou a krkem a pokusím se jí podkopnout kolena. Pořádně se rozšvihnu a uhodím pravou nohou. Prostě se jí snažím zpacifikovat na zemi co nejlépe a nejefektivněji.

Vypravěčka - 03. října 2012 22:41

Voják, co Olze mířil na hlavu, Antonovi podal vojenský nůž. Ještě tam ležel na zemi Olžin vikinský meč, ale manipulovat s ním, když člověk neměl cvik a potřeboval dostat ven zrovna kulku, by nemuselo být nejlepší. Zvlášť když Anton potřeboval pomocníka, abyste Olgu udrželi na místě. Anton se chtěl pustit do kuchání, jakmile Zacharová srazila valkýru na zem (jen díky kamenné úpravě, jinak by to možná dopadlo jinak), ale protože už přestávala kvůli vypětí plně kontrolovat svoje výboje a Anton byl blízko, schytal pořádnou ránu. Zatmělo se mu před očima a málem se složil vedle Aídy a Olgy. Část té energie jako by pohltila černotou obalená ruka. Kdyby nebylo jí, možná by Anton už nevstal - rozhodně ne teď. Druhý pokus byl úspěšnější, a to když si přehodil nůž do druhé ruky. Sice se mu hůř manipulovalo... Řezničina to ale byla stejně. Oba na pokraji sil, pocákaní tmavou mrtvou krví, jste se podívali Olze doslova do hlavy, odkud Anton vyndaval kusy mozku, aby se propracoval ke kulce. Kdyby na ni narazil o pár vteřin později, Zacharová by zkolabovala. Olga se totiž nevzdala ani o kousíček, a to i když kusy jejího mozku ležely všude možně. Teprve až Anton vyndal projektil, její tělo naprosto ochablo a stříbřitý svit v očích zmatněl do barvy zašlého stříbra. Svaly ještě trochu cukaly. "Co..." Padl na vás stín. Stín Borise Dmitrijeviče. Zíral na vás ve směsici nedůvěry a vzteku, oblečený netradičně do vojenského oděvku s taktickou vestou a zajištěným samopalem na řemeni přes rameno. Jako by před vámi stál někdo jiný. Ale pořád to byl Dmitrijevič, kdo vás nachytal při brutální pitvě/vivisekci jeho bývalé... známé.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 03. října 2012 23:03

Aída. Konečně. Lehnu si do kaluže její krve, hned vedle kousků mozku Olgy. Moc hezký. Začíná se mi na základně líbit. Možná se jednou dočkám a budu taky všude kolem. Jako bůh. Vezmu Aídu za hlavu a položím ji do klína, takže na zemi sedím v tureckém sedu. Přikládám k jejímu tělu dlaně, na všechny možná místa, kde by zranění mohla být. Vykuchání Olgy nekomentuju, jenom je sleduju. Je mi jasný, že to jinak nejde. Když ale Natalje začíná docházet šťáva, nechám Aídu Aídou a zvedám se, gatě na prdeli od krve. "Ty vole, už jí tu kulku vyndej. Tys nikdy nehrál malýho rybáře?" Ale nepřibližuji se. Na poslední chvilku si uvědomím, že Olga je pod napětím. Doslova. Konečně je kulka venku. Oddechnu si. Kdyby náhodou Zacharová skolabovala, byl jsem připraven po těle Valkýry skočit já. Je mi jedno, že bych jí neudržel, alespoň na pár okamžiků bych snad něco zvládl. Na scénu přichází Dmitrijevič. Dám dlaně před sebe. "Hele, víme jak to vypadá. Ale tak to není, jasný? Měl jsem jí hlídat...všechno vysvětlíme. Vážně." bráním tak nějak nás všechny. Pravdou je, že musíme vypadat jako tři totální nekrofilové. ...

Natalja Zacharová - 04. října 2012 18:00

Čestně můžu prohlásit, že nikdy v životě jsem nevyvíjela větší úsilí, než teď. Vidina toho, že Anton ví, co dělá, mne hnala dopředu a já se snažila až na pokraj svých sil. Vlastně jsem si vůbec nevšimla, že Anton málem taky skončil omráčený. Před očima mi totiž běhaly mžitky a záblesky elektřiny. Když bylo po všem, vyčerpaná jsem se zhroutila vedle znetvořeného (konečně už) mrtvého těla Olgy. Schoulila jsem se v sedu na kolena a hlavou jsem praštila o zem. “Doufám, že je ta mrcha tuhá.“ s bolestně pomalými pohyby se zkroutím do klubíčka a dlaně si přitáhnu ke spánkům. Z nosu mi začala týct krev. Nikdy předtím jsem to nedělala, nevěděla jsem, jaký to na mě bude mít účinek. Nicméně za posledních pár dní mi krev z nosu už tekla a teď jsem si jistá, že to není kvůli nádoru. Když zaslechnu Dmitrijevičův hlas, jen nakloním hlavu na stranu a dívám se na něj odspoda. Takhle vypadá ještě majestátnější a nasranější. “Jdete pozdě.“ uchechtnu se a pomaloučku, polehoučku se začnu zvedat. Zatím jen do sedu. Víc nezvládnu, protože se mi točí hlava. Je mi jako bych týden neměla cigaretu.

Anton Sergejevič Sokolov - 04. října 2012 18:29

Vydolovat kulku z Olgy nebyl snadný úkol. Dokonce jednou jsem to málem schytal. Naštěstí moje temnější část se postarala o to aby to nezašlo dál než k nějakému tomu silnějšímu výboji. Společně se nám nakonec podařilo z Olgy vyndat tu kulku která jí zabila. Sice se to neobešlo bez spousty černé krve a spousty kusý její hlavy. Ihned po tom se zhroutí k zemi a já jsem rád že jsem se trefil v tom co jí ovládalo. No vida. I nemág něco svede. Když jsme hotovi tak mám neuvěřitelnou chuť si odpočinout. Jsem celý potlučený, trochu přismahnutý a dost unavený. Potom se objeví Dmitrijevič který je vším tím co vidí zřejmě překvapený. Nemohl si vybrat lepší moment. Vím jak to asi vypadá ale co se dalo dělat když nám nebyl nikdo schopný pomoci? Nemám co bych k tomu šéfovi řekl a pokoušet se najít nějakou omluvu pro to co se stalo jako Nikolaj je podle mě zcela zbytečné. Tak a teď jdeme ke zdi. Očistím se trochu od krve ale to moc nejde. “Pane.“ Pokynu Dmitrijeviči jen hlavou a nic dalšího už neříkám. Když se kouknu k Natalje tak je z toho všeho hotová. Aby ne když musela držet na místě jednu namakanou valkýru. Skloním se nad ní abych zjistil jak na tom je. Dýchá. To je dobré znamení. “Jsi v pohodě?“ Zeptám se a pomůžu jí se posadit.

Natalja Zacharová - 04. října 2012 18:38

Vypáčím Antonovi ruku, kterou se mne chce dotknout. Možná použiju až moc síly, ale to jen proto, že nejsem ještě obeznámena s novou funkcí své pravé ruky a nebo to je taky tím, že se snažím používat sílu jako předtím, kdy jsem měla ruce jako párátka (stále jsou) a jen z masa a kostí. “Doprdele nesahej na mě. Budu v pohodě, ale nesahej na mě.“ odstrčím ho od sebe a přitom se posunu po zadku po zemi.

Anton Sergejevič Sokolov - 04. října 2012 19:25

Jo bezpochyby je v pohodě a cítí se dobře. Natalja zřejmě vůbec o žádnou pomoc nestojí. Mohlo mě to sice napadnout ale vypadala špatně a chtěl jsem se raději ujistit. Jak se zdá bylo to ale zbytečné. Příště si už budu pamatovat že jí nemám otravovat ani kdyby jí chyběl kus ruky. Hups pozdě. No nic snad si poradí. Očistím trochu nůž a vrátím ho zpátky jeho majiteli pokud s námi ještě zůstal. Teď je otázkou jak se zachová Boris. Tváří se tak jako kdyby mu vadilo že jsme jí zastavili a zbavili Čerenkova obojku. Na druhou stranu ho chápu. Pár věcí které mám v hlavě mi to dost vysvětlují abych se nemusel dál ptát.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 09. října 2012 14:55

Koukám jedním okem na společníky. Dlaně mám před sebou v obranném gestu. Vypadají v pořádku. Díky bohu. Převedu pozornost k Dmitrijevičovi. Ve svém super vojenském oblečku připomíná plastové postavičky z obchodu s hračkami. Ještě k tomu samopal, bojový nůž a sada granátů navíc. Umí čtyři věty ze kterých tři z nich pošlou vaše rodiče do záhuby. "Sedím si tak v noci u zesnulé nebožky Olgy a v tom jí popadne zlej duch. Sedne na postel a i když se jí svou ohromnou silou a důvtipem....ehm...svou ohromnou silou snažím zastavit, nejde to. Ztropím poplach, přispěchaj mi na pomoc moji dva kolegové a díky nim dostaneme posedlou Olgu na zem." Zkoumám, jestli to zabralo. "Takže jí nepícháme." Kapiš to? Doslova naznačuju mimikou ve tváři. "Máme podezření na Čerenka. Když jí pod památníkem střelil, musel do ní něco zaklít. Možná to byla kulka nebo přímo zbraň. Ale předpokládám, že by jsme si o tom mohli pokecat v soukromí?" Pak mi do mysli vnikne příjemně měkká vzpomínka na Aídu. Za posledních pár minut obrázek svůdné polonahé sekretářky na stole, náruživě vzdychající a toužící vrazit si tu moji zbraň tam kam slunce nesvítí, trochu změnil na krvácející kaši. Skočím k ní. "Jo a Aída to trochu schytala." pokrčím omluvně rameny a usměji se. ....

Vypravěčka - 09. října 2012 17:07

Dmitrijevič dal Nikolajovi celkem asi dvě vteřiny na to, aby se rychle ujal vysvětlování. A jestli se předtím tvářil ne zrovna přívětivě, teď by před ním změkl i šmirgl papír. Ještě než odpověděl, vydal rozkaz, že nikdo nesmí dovnitř ani ven bez jeho přímého rozkazu, že mají hermeticky uzavřít celou budovu a ohlásit to všem zaměstnancům. Vy jste dostali deset minut na to, abyste se dali do pořádku. To znamená umyli a/nebo převlékli. K Aídě byl přivolán lékař, Olgu také někam odvezli a uklízeli ten bordel, co jste nadělali. Potom jste měli přijít do brífingové místnosti, kde jste se Dmitrijevičem setkali poprvé. Byla na patře jako jeho kancelář. Zobrazit SPOILER Dmitrijevič byl pořád ve vojenském a krom něj tam kupodivu seděli i Jezdci a také ještě jeden muž. Měl na sobě maskáčové kalhoty, rukávy vojensky zelené košile vyhrnuté nad lokty. Předloktí mu pokrývala změť tetování, ornamenty, snad znaky. Vypadal nevyspale, byl trochu rozcuchaný a netvářil se o nic přívětivěji než Dmitrijevič. Mezi ním a Dmitrijevičem vegetovala dobitá Aída. Rychloléčení jí asi nesvědčilo, protože byla i přes snědou pleť popelavá, někde měla nedokonale omyté stopy zaschlé krve a taky se honosila vojenským oblečením (černé triko a maskáče), které k ní vůbec nesedělo a bylo jí větší. Civěla do stolu. Na stole na tmavé látce pokryté jakýmisi znaky ležela očištěná kulka, co Anton vyndal z Olgy. Všimli jste si, že kolem židlí Jezdců jsou ochrané kruhy taktéž se symboly. Namalované na zemi asi křídou. "Posaďte se." Dmitrijevič pokynul rukou ke zbývajícím židlím. Pořád jich i po vašem příchodu zůstalo pár volných, ale i tak jste většinou alespoň po jedné straně někoho měli. "Čerenko se opravdu pokusil infiltrovat naše oddělení. Zatím nevíme, jak se mu podařilo prolomit všechny ochrany, možná to bylo tím, že ten magický předmět," ukázal očima na kulku, "odstínila Olžina silná magická aura." Což byl po čertech geniální krok. Kdyby to našil do kohokoli z vás, asi by ochranná kouzla spustila alarm. "Jo, to je taky možnost. Ale hlavní důvod je, že tu máte špicla," ozval se Ajrat. Pak rozhodil rukama. "Kdybyste se mnou nejednali jak se psem, řekl bych vám jeho jméno dřív. Ale vy jste nesplnili svoji část dohody." Dmitrijevič si ztěžka povzdechl. "Splníme ji." "Fajn. Je to," Ajrat se na vteřinu odmlčel, aby si užil tu dramatickou pauzu, "Ivan Antalovskij." Váňa. Ten mladej kluk, co byl ze všeho vytelený, zvlášť z Volkova a Jezdců. Možná to některým z vás konečně docvaklo - byl tam v Mauzoleu, on ho prohledával jako první. A hlavně tam dole pod Volgogradem, pod Mamajevovou mohylou, visely jeho amulety, co držely Jezdce v šachu, zatímco Čerenko zabíjel Olgu.

Anton Sergejevič Sokolov - 09. října 2012 18:20

..Následně po incidentu s nemrtvou valkýrou.. Nikolaj začne vyprávět jak jsme se dostali do téhle situace. Vzápětí si uvědomím že to nebyl zrovna nejlepší nápad nechat ho mluvit. A do prdele. Nic “lepšího“ jsi už asi říct nemohl. Na Dmitrijeviče se raději ani nedívám. Raději pohled zabodnu do země a pokouším se nevnímat nic kolem sebe. Je to jasný jsme mrtvý. Zabije nás. Po tomhle určitě. Jak se dalo očekávat moc dobrou náladu nemá. Jsem rád když nás nakonec propustí. Konečně ze sebe můžu dostat ten hnus . Na poradu už raději v čistých maskáčích i když mi cosi říká že to nevydrží moc dlouho. Kromě Dmitrijeviče jsou tu i jezdci a ještě nějaký cizí muž. Moc se s ním nezabývám. Boris nám stejně asi řekne kdo to je. Sednu si na jedno z volných míst a poslouchám. Jezdci začnou mluvit a konečně se dozvíme kdo je ten dlouho hledaný zrádce v našich řadách. Když zaslechnu to jméno ani mě to moc nepřekvapí. S jeho schopnostmi mě napadlo že s tím něco má. Nevěděl jsem to jistě ale tušení jsem měl. “Fajn takže ho chytneme pod krkem a vytlučeme z něj co ví?“ Dost možné to je i když bych na to nespoléhal. Pokud ho má Dmitrijevič tak už ho zpracoval než začala porada. A pokud ne tak už pravděpodobně zmizel.

Natalja Zacharová - 09. října 2012 18:26

Zvedla jsem se ze země a jako mátoha, opřená jednou rukou o zeď, jsem doklopýtala po schodech nahoru a do svého pokoje. Sundala jsem ze sebe špinavé erární oblečení a nechala jsem ho válet se na zemi. V rychlosti jsem se opláchla a pak jsem ze své sportovní tašky, kde mám věci z domova, vytáhla úzké černé jeansy s pokovaným páskem a černé tričko s bílým fakáčem na prsou. Nazula jsem Steely a vyrazila jsem na poradu. Už ve dveřích do zasedačky jsem se na okamžik zarazila. Pohledem jsem střelila po muži sedícím vedle Dmitrijeviče. Semjon ztěžka jsem polkla a podívala jsem se po ostatních, jestli mě vůbec zaregistrovali. Bylo by dobré, kdyby ne. Usadila jsem se přímo naproti němu a nespouštěla jsem ze Semjona oči. Můj pohled byl neurčitý. Nebylo jisté, jestli ho chci zastřelit, umlátit a nebo z něj servat oblečení. Jisté bylo jen to, že jsem mu věnovala až příliš své oční pozornosti. Krátce jsem sklouzla pohledem k Arjatovi a pak zase zpátky k Semjonovi. Další v místnosti mne zas až tak nezajímali. "To se s tim musely dělat takový tajnosti?" rýpnu si do Arjata a připomenu si, že Jezdci si s námi chtěli promluvit. Zeptám se na to, až skončí porada. Otočím se na Dmitrijeviče. "Myslela jsem si, že to bude spíš ta panička od Čerenka. Ženská nikdy neopustí chlapa jen tak... ani kdyby umřel." Přelétnu zpět na Semjona. On ví, na koho bylo namířeno.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 09. října 2012 18:29

Umeju svoje tělo ne jenom od hnusu z Olžina těla ale taky od hanby. Na výmluvy nejsem dobrý. Už vůbec ne na nějaké lhaní. Ale co jsem sakra měl asi dělat? Naštvaně seknu sprchu zpět do vidlic a ručníkem doslove sedřu špínu. Vlčí rysy zmizely. Už převlečen sedím u stolu. Po očku (mém jediném očku) koukám na Aídu. Je mi to sakra líto, že jsem nedokázal ochránit ani jí. Kam vlastně zmizela ta kniha? Když jezdec vyřkne ortel zrádce, překvapeně vyfouknu přebytečný vzduch. On? Nikdy bych ho na tohle netipoval. Působil jako totální ucho, mlaďoch co sotva ví, kam patří. I když nadanej ale zvěd Čerenka? Sakra mířil vysoko. Kulka na stole líně leží. Kdo ví, co v sobě skrývá. "Dost by nám to pomohlo. Čerenko na něm bude mít asi nějakej otisk nebo pojistku v případě, že se dostane do zajetí. Aby nepromluvil." Co se týče Olgy a znesvěcení jejího těla, i to mě nasralo. Nechci to nechat bez povšimnutí ale měl jsem jí na starosti já. Byla to moje vina. Tak s tím ještě chvilku počkám. ...

Vypravěčka - 09. října 2012 18:47

Semjon Natalje věnoval jen jeden pohled, když vešla, potom se soustředil na Dmitrijeviče, Ajrata nebo kulku na stole. Ruce měl spojené na desce před sebou, opíral se o o ně. "Jo, jinak byste s náma neustále vyjebávali. Díky, nechci," odfrkl si Ajrat. "Po naší smlouvě jsme zas skončili za katrem. To není moc motivující." Ovšem když se i Ajrat uvolil bez keců vám vyklopit informaci, znamenalo to, že i jemu došlo, jak je situace vážná. Nebo spíš šlo i o bezpečí jich dvou. Olze už nikdo pomoci nemohl. Aída zvedla oči a zamračeně se podívala na Zacharovou. "Myslím, že pokus o vraždu je pádný důvod k rozvodu. Vám se zodpovídat nemusím," odtušila chladně, i když slabým hlasem. Její jižanský akcent byl velice patrný jako vždy, když se naštvala. "Ano, Sokolove, to je v podstatě jeden z mých plánů. Ivan Ivanovič Antalovskij měl dnes volno, takže tady nebyl. Tudíž se domnívám, že neví, co se stalo. Včera normálně odešel, podle mě se měl přesvědčit, že Olžino tělo nezpůsobilo poplach, a poté vyklidit pole, aby Čerenko nepřišel o informátora." Dmitrijevič zatím babské haštěření blahosklonně přehlédl, repsketive ho nekomentoval, ale než začal mluvit, obě zpražil pohledem. "A kdyby na sobě měl magické zámky, o to se postará Reznikov," kývl k potetovanému muži, kterého většina z vás neznala. "Ale to není vše, co musíme teď projednat. Nelíbí se mi, jak je Čerenko silný. Až příliš. Obávám se, že se dostal k nějakým artefaktům." Na to Aída zase zvedla oči a zadívala se na Nikolaje. O to úpěnlivěji, když Dmitrijevič očekával něco od ní, jelikož zmlkl a vyzval ji, ať mluví.

Natalja Zacharová - 09. října 2012 18:52
	A je to tady. Za vším hledej ženu. "No... tak co, Aído." schválně protáhnu í v jejím jméně. "Nemá to třeba co do činění s muzeem, kde jsi pracovala. Co jsi hledala v té knížce?" prolítne mi hlavou obrázek helmy. "Co je ta tatarká helma?" zajímám se a nespokojím se s ničím jiným, než s odpovědí. I kdybych k tomu musela Aidu dokopat.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 09. října 2012 19:14

Na poradě Nejdřív nevím, proč na mě tak Aída kouká. Pak mi to dojde. Nebylo to kvůli mé vlídné tváři, intenzivně lapající cizí rány ani díky mému statnému tělu, ze kterého by nejeden lékař zvracel, ale prošpikovala mě tázavým pohledem právě proto, že vlastním její knížečku. Načeš zadrmolím pro sebe tiché "Aha, pardon" a už to tak nějak láduju na stůl. Před ostatní dopadne útlá kniha. Odkašlu si. Doufám, že to řeknu správně. "V týhle knize toho je o artefaktech více ale co Aída zkoumala pozorněji byla zmínka o prstenech. Zapomeňte na Saurona, tyhle prsteny z vás ve správnejch rukách udělaj kouřící louži zvratků." ošiju se na křesle. "Jsou to speciální prsteny pro členy SS divize. Bylo jich vytvořeno poměrně hodně a jen málo z nich mělo vlastní magický potenciál. Fungoval jen v případě, že byl používán svým předem určeným majitelem. Nicméně, tento konkrétní prsten, který nás především zajímá, byl vytvořen podle všeho jako první. Nejsilnější. Skrýval v sobě jednu šílenější vlastnost než druhou. Původně patřil nějakému Johannu Siegfriedovi. On sám pak přiznal, že mu jej darovali bytosti z jiných sfér. Jelikož prsten může nosit jedině čistý Árijec, je tu zmínka o tvůrcích prstenu - Sfáralfů. K prstenu patří ještě jedna věc do setu. Amulet ze stříbra pokrytý runami. Když tyhle dvě věci zkombinujete a nosíte, udělá to z vás hotového poloboha." Nechám informace rotovat okolo. ...

Anton Sergejevič Sokolov - 09. října 2012 19:26

Boris má pravdu. Ten nekromant je hodně silný. Možná že víc než dokážeme zvládnout ale i přesto bych řekl že ho můžeme porazit. Půjdu na to jako dřív. Jako obyčejný voják specnazu. Čerenko využívá temnou energii a čím silnější bude tím víc toho získá i ten můj žrout. Jenom se k němu dostat dost blízko abych toho mohl využít. Pár nápadu by bylo jen je dokázat zrealizovat. Vědět toho jen o trochu víc o magii tak bych svedl více ale takhle je to vždy jenom pokus omyl. Informace od Nikolaje o těch magických artefaktech přijdou docela vhod. Sice si o magii a všech těch artefaktech pořád myslím to svoje ale něco s tím udělám. Alespoň mám nějakou představu co a kde hledat. Je silný ale nikdo není neporazitelný. “Nevím jestli je to dobrý nápad a moje znalosti v tomhle oboru nejsou valné ale nešlo by vytvořit nějaký amulet který by pohlcoval nebo potlačoval magickou energii?“ Nápad podám spíše Dmitrijevičovi který je tu z nás asi nejzkušenější. Ten kro toho tady ví o artefaktech nejvíce je bohužel zrádce a od toho pomoc čekat nemůžeme. Nebylo by to špatné. V kombinaci s mými vlastnostmi bych ze sebe mohl udělat celkem dobrý nástroj na oslabení Čerenka.

Vypravěčka - 09. října 2012 19:40

"Hledala v ní něco, co mohla zahlédnout u svého manžela. Díky svému krytí se Čerenko musel dostat k zajímavým starožitnostem, ne vždy úplně obyčejným," odpověděl za Aídu Dmitrijevič a gestem si od Nikolaje vyžádal svoji knihu zpět. Semjon Reznikov konečně přestal pohledem hypnotizovat projektil a se zájmem pohlédl na Nikolaje. Tyhle věci byly snem každého mága, co měl větší ambice. Dmitrijevič listoval zažloutlými stránkami, aby vám pak ukázal obrázek prstenu. Je pravda, že Čerenko měl dost prstenů, když jste ho viděli. Mohl to být jeden z nich. Obrázek amuletu tam nebyl. "Dalším jest amulet stříbrný, runami pokrytý, které vládnou nad formou těla," odcitoval Dmitrijevič pasáž u amuletu. Že by byla záhada měnění se v orla vyřešena? "Podle všeho, co jsem od vás slyšel, má pravděpodobně obě věci u sebe. Umocňuje to jeho magickou sílu, dovoluje mu to provádět kouzla, která by jindy trvala roky, nebo by ho smrtelně vyčerpala. Dokáže se měnit na orla a možná i jiné zvíře a hlavně... Má Olžino kladivo." To řekl, když nakoukl do Antonova hlášení ve složkách na stole. "Zdá se mi to, nebo jsme takříkajíc v prdeli?" ozval se Ajrat. Sice jste věděli, co všechno má, ale jak to od něj dostat? Olžin plán byl původně takový - najít lžíci a pak si na Čerenka počkat tam, kam určitě půjde. Na březích ostrova Novaja Zemlja, kde, jak Anton zjistil, byla Jaga uvězněna. S Olžiným kladivem by ji možná byl schopen osvobodit, když dokázalo rozbít různé bariéry. Dmitrijevič si po Antonově dotazu vyměnil pohled se Semjonem. "Jde to. Gryša to umí," ozvala se místo nich Aída. "Můj snubák. Potlačuje magický nadání." "Jo, ale byl by dost silný, aby pohltil tolik energie? Pochybuju. Víte, co se stane, když se uvolní tolik magie? Pamatujete si na Tunguzku na počátku dvacátého století? Jo, tak tohle přesně se stane. Pokud nastane přetlak, je to jako zaškrcení potrubí, než to všechno bouchne," přidával svou trošku do mlýna Semjon. Zajímavé. O Tunguzce se vždy mluvilo jako o pádu meteoritu nebo mimozemšťanech. Ale tady se asi vědělo, co to bylo doopravdy. "Ale s dostatkem času bych možná dokázal podobný artefakt vytvořit. Pokud dostanu povolení... víte na co, pane." Po Semjonových slovech se z Dmitrijevičovy strany vznášelo napjaté ticho.

Natalja Zacharová - 09. října 2012 20:16

Nezbývalo než souhlasit s Arjatem. Jsme v prdeli a to doslova a do písmene. Opřela jsem se do sedačky a posluochala jsem diskuzi. Vypadá to, že třešnička Aida se mé otázce vyhnula. Jakmile zbytek zmlkne, opakuji svou otázku: "Co ta helma?" Vyndám z kapsy zapalovač a začnu si s ním hrát. Jsem nervózní, protože si nemůžu zapálit. Nemám u sebe žádné cigarety a marně si vybavuji, kdy jsem naposled kouřila. "Ještě nějaké další optimistické zprávy před spaní?" vložím další sarkastickou poznámku, když ale Semjon domluví, ujme se mně zase pocit, že je něco špatně. "Na co povolení? Co chce dělat?" ptám se Dmitrijeviče.

Anton Sergejevič Sokolov - 09. října 2012 20:27

Moje předpoklady se potvrdily. Je způsob jak pohlcovat magickou energii. A tudíž je tu i způsob jak se postavit Čerenkovi a mít nějakou šanci že z toho člověk vyjde se zdravou kůží. Zpráva o síle toho všeho mě sice trochu překvapí ale tady nepůjde jenom o artefakt který by mu bral energii. Vzhledem k situaci mi ale nezbyde nic jiného než říct pravdu nebo alespoň její část. “Nejde mi o to aby ten artefakt pohlcoval energii přímo do sebe. Bude úplně stačit když jí bude pohlcovat v určitém okruhu směrem k nositeli. O zbytek už se postarám sám.“ Po tom hnusném kostlivci a Olžině bariéře by trocha normální energie přišla vhod. A jsem zvědavý kolik toho ta temná energie dokáže spořádat. Pokud by bylo možné vytvořit to co potřebuji tak by jsme už mohli nějak bojovat.

Vypravěčka - 09. října 2012 21:07

"Ta je podle záznamů v držení tohoto oddělení," řekla Aída slabě. "Je to jen soupis různých artefaktů, co ještě existují a jsou magicky činné. Samozřejmě nejsou všechny. Ne vše, co je tam, mohlo přijít do rukou Gryši. Je to něco jako encyklopedie." "Svoji práci, Zacharová," odtušil Semjon Reznikov a konečně se podíval i na Natalju, hlavně na její novou kůží obrostlé končetiny. "Vytvoření dost silného artefaktu za tak krátkou dobu by mě zabilo. Proto budu potřebovat... pomoc," dodal výmluvně, ale asi jen pro pár lidí, kteří tušili, co je zač. Zamyslel se nad Antonovým návrhem. "To budu muset prověřit, jestli to vůbec jde. Budu potřebovat pár dní a hlavně povolení do příslušných sekcí knihovny." "Primární je teď dopadení Ivana Antalovského. Zítra má mít podle rozpisu služeb ještě volno. A nevíme, jestli se po téhle sabotážní akci nemá vypařit a už nepřijít. Nemůžeme spoléhat, že nám nakráčí rovnou do náruče, proto vám dám adresu a zítra tam zajdete. Všichni z bývalého týmu a Reznikov. Aída Josifovna a já potom probereme archiv ohledně Sokolovova nápadu. Uvidíme, co se dá dělat." "A my?" ozval se Ajrat. "Vy budete horlivě vzpomínat, kde má Jaga chaloupku na muří nožce, protože mám takový dojem, že Lžíce, o které se Olga tolikrát horlivě zmiňovala, by mohla být právě tam. Musíme zamezit tomu, aby ji Čerenko našel dřív." Dmitrijevič se na chvíli odmlčel, ruce složené na knize. "Vzhledem k tomu, že váš tým nemá velitele, jmenuji jím služebně nejstaršího. Nikolaje Nikolajeviče Atlasova. Semjon Sergejevič Reznikov se oficiálně přidává k vašemu týmu až do odvolání. Po brífinku vám dodám složky mužstva. Nějaké otázky?" To platilo pro všechny. Úkoly a rozdělení: Dmitrijevič a Aída - hledání v archivech Ajrat a Aljoša - zůstanou na základně mimo hru (pokud je nebudete chtít vzít s sebou) Natalja, Anton, Nikolaj + Semjon - zadržet Ivana Antalovského

Anton Sergejevič Sokolov - 09. října 2012 22:18

Můj nápad si prý promyslí. Je to víc než bych mohl chtít. Teď budeme mít na práci ale něco jiného. Dmitrijevič nás zaúkoluje s tím že máme chytit Ivana a vytlouct z něj co ví. O tlučení sice nic neřekl ale předpokládám že se to bez toho neobejde. To co mě moc nepotěší je výběr našeho velitele. Nic proti němu nemám ale zatím ve mě nevzbudil dojem že by to zvládl aniž by nás nepřizabil. Dokonce ani ze Semjona nemám dobrý pocit. Když by za ním přišel někdo z nás tak prosím tak by s námi mluvil asi normálně ale pokud uvidí i Semjona tak může dostat podezření že je něco špatně. Nevím možná že ne ale mám ten pocit že by jsme měli být opatrní. Doufám že Nikolaj ví co dělat a náš lov dopadne líp než všechno doposud. “Ne žádné.“ Odpovím Dmitrijovičovi. Vím prakticky vše co potřebuji. Ještě se zítra před tím než odjedeme patřičně vybavím a jinak nic. Počkám ještě jestli nemá někdo co říct jinak můžu už klidně jít.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 09. října 2012 22:26

Souhlasně kývu hlavou, dokud nepřijde na mé jméno, spojené s vedením skupiny. Zarazím se. Pohltí mě známí zápach starých časů, kdy na frontě vládlo černobílé peklo. Kdy životnost vojáků nebyla víc, než životnost zdravé zadnice v táboře plném homoušů. Po krátké pauze kouknu na Dmitrijeviče. "Ano pane." Co se týče toho muže - Semjona, mě osobně přijde sympatický. Zdá se, že Natalja o něm něco ví a není zrovna šťastná, že tu sedí mezi námi. Pak se na něj optám, doufám, že to nezapomenu. Antonův nápad se mi líbí. Jen doufám, že se z našeho lapače vzpomínek - nebo co vlastně ve skutečnosti je - nestane velký ohořelý kus masa. Nedovolil bych to. "Podle mě určitě Ivan nepřijde. Máme povolení ho v krajním případě zjistit co se dá a zneškodnit nebo musí za každou cenu na základnu? Předpokládám, že s ním budete chtít jednat osobně." ptám se Dmitrijeviče. Jezdci nedostali na starost nic. Zase. V hlavě mi to šrotuje, cítím jejich pocity a doslova mě to užírá. Bývali válečníci. Bohatýři. Kruci Bohatýři! "Pane? Nevím jak se k tomu staví ostatní z mé jednotky ale nebylo by lepší vzít sebou alespoň jednoho z jezdců? Ivan by mohl být silnější než se zdá. Možná, s trochou smůly, se můžeme setkat i s Čerenkem nebo jeho mocí, prostřednictvím Antalovského." ...

Vypravěčka - 09. října 2012 23:07

soukromá zpráva od Vypravěčka pro SLOŽKY JEDNOTKY Natalja Zacharova Místo narození: Dzeržinsk, Rusko (východně od Jižního Novgorodu) Věk: 32 let Vzdělání: Vojenská střední škola Práce před Specnazem: vymáhání dluhů Odchod ze Specnaz: osobní důvody; (psychologická zpráva dodává potvrzení o emocionální nevyrovnanosti kvůli jistému S. S. Reznikovi, proto jí byl odchod umožněn) Mimo službu: 3 roky Civilní zaměstnání: prodavačka v military shopu Rodina: žije v Dzeržinsku, oba rodiče živí Stav: svobodná Specializace a dovednosti: systema (bojové umění), boj s nožem a obrana, střelba ručními a lehkými zbraněmi (krátké i dlouhé), umí řídit auto, motorku i čtyřkolku. Schopnost: Energetické (elektrické) výboje z dlaní. Zdravotní poznámka: kouření Psychologická poznámka: nevyrovnanost, sklony k sebepoškozování Anton Sergejevič Sokolov Místo narození: Novosibirsk Věk: 32 let Rodina: rodiče mrtví (technik + žena v domácnosti) Stav: svobodný Důvod odchodu: osobní důvody (psychologická poznámka: trauma z akce) Mimo Specnaz: 3 roky Civilní zaměstnání: nezaměstnaný Dovednosti: Maskování a infiltrace, Sabotáže, Boj na krátkou vzdálenost Schopnost: čtení vzpomínek předmětů Semjon Sergejevič Reznikov Místo narození: Archangelsk Věk: 44 let Profesní historie: - nastoupil do služby hned po vojně, po dvou letech žádal o převelení do Specnazu, které mu bylo po složení zkoušek uděleno - pilotní licence na vrtulník a zásobovací letadlo - výsadkář Magické znalosti: znalost Symbolů, démonologie (poznámka u démonologie říká, že byl učněm - a jméno začerněno) Posádka: momentálně byl v posádce v Archangelsku (než ti ho převeleli) Lékařské záznamy: před třemi lety byl v akci těžce raněn, půl roku mimo službu Další záznamy chybí, ale je jasné, že o Semjonovi toho bude ve spisech více. Ale asi ne pro tebe.

Natalja Zacharová - 11. října 2012 17:47

Položila jsem dlaně na stůl a poklepávala zapalovačem a nehty o desku. V jakési neslyšné melodii. Je Aida tak blbá nebo navedená… kurva koho zajímá, kde je . Mě zajímalo co umí. špikuju naši krasotinku pohledem . Uhýbá mi, ale když se na mě konečně podívá, jen nad ní zakroutím hlavou. Tolik jí opovrhuju. Je tak krásná a tak slabá. “To jako my čtyři?“ uchechtnu se napůl koutku. “To tam rovnou může policie s protokolem o zadržení. Neměli bychom to udělat třeba já nevím… nenápadně?“ zahraji zamyšlení. “Šla bych pro něj já, Arjat a Nikolaj. Semjon tu může začít pracovat na těch hokusech pokusech pro Antona.“ mávnu k Antonovi ledabyle rukou. “Ale vy jste šéf.“ skončím s pohledem na Dmitrijeviče. Mám problém, že mi oči pořád kloužou k Semjonovi. Začíná mi to být až nepříjemné.

Semjon S. Reznikov - 11. října 2012 18:44

Nedám najevo, co si o novém převelení myslím. Jenom si ještě jednou prohlédnu jednookého, palci rukou spojených na stole ťukám o sebe. Kdyby tu nebyl Dmitrijevič, už bych Zacharovou srovnal, aby na mě co chvíli nezírala jako na exemplář v zoo. Ale jestli s nimi mám pracovat, asi si budu muset zvyknout a ignorovat to jako doposud. Vím, proč mě Dmitrijevič radši posílá do terénu, než aby mě pustil do archivů. To mu přijde lepší tam sedět s Čerenkovou matrací? No jistě že ano - Orlovská je mrtvá, její mozek všude po podlaze, co jsem slyšel, pěknej hnus. Třeba starouš bude potřebovat utěšit. "Jestli má na sobě magické zámky nebo další věci, bude lepší, když půjdu s vámi. Už jste odpálili dost Čerenkových trojanů, co jsem slyšel. Čerenko je profík, ne idiot. Muselo mu být jasné, že naprogramované valkýry uprostřed vlastního byra si všichni všimnou. Nenapadlo vás, že Antalovskij může být další past? Další volavka, co bouchne, jakmile něco uděláte špatně? A ten kluk to ani nemusí vědět." Olíznu si suché, popraskané rty. Po dnešním dni se cítím jako vyždímaná hadra, kterou někdo vytíral hajzly v největším pajzlu v Moskvě. Jenže Borisi Dmitrijeviči se nedá říct ne. Ne bez toho, aby byly problémy nebo aby to bolelo.

Vypravěčka - 11. října 2012 19:07

"Už to s náma není tak jednoduchý, Koljo. Už nemůžeme zmizet do útrob tvý hlavy jako tvoje nejoblíbenější halucinace. Teď nás vidí všichni. Teď musíme cestovat jako všichni, nemůžeme se v tobě nebo v komkoli jiným vozit zadarmo," začal vysvětlovat Ajrat. "Ale pořád jsme víc duchové než to, čím jsme bývali kdysi. Nemůžeme si vyměnit oblečení ani vypnout naše super neony." Gestem rukou obsáhl svoji osobu, která samozřejmě neustále fosforeskovala. "Z duší ve Stalingradu jsme získali dost sil, to jo, ale pořád to není ono. Proto potřebujem svoje lebky." "A navíc," ozval se konečně i Aljoša, "nemáme tušení, co s námi třemi udělá vzdálenost. Když Nikolaj odejde, jak to bude s naším spojením, když nemůžeme jít s ním jako předtím. Mohlo by nás to všechny oslabit. Anebo taky ne," pokrčil blonďák rameny. Dmitrijevič si vyslechl všechny návrhy a postřehy. "Reznikov má pravdu. Může to být past. A taky nemusí." Povzdechl si. "Bude lepší, když ho sem vodit nebudete. Dostaňte to z něj venku." Ve vzduchu zůstalo viset to, co Dmitrijevič nevyřkl nahlas. Nevodit ho sem - ale přitom ho nenechat uniknout. Zlikvidovat hrozbu. "Gryša spoléhá na to, že je to váš druh. Vzpomeňte si na tu... Olgu," dodala Aída. Většinu času pendlovala očima mezi Dmitrijevičem a Nikolajem.

Anton Sergejevič Sokolov - 11. října 2012 20:26

Celá tahle jednotka začíná být den ode dne zvláštnější a vystačil bych si i bez nových členů. Ale nedá se nic dělat. Nezdá se že by Dmitrijevič chtěl změnit svůj názor. Navíc se zdá že tenhle nový nebude tak blbý. “Přesně tak Čerenko není idiot. A Antalovskij taky nebude zas tak blbej když si nikdo nevšiml co je zač. Nesmíme ho vyplašit. Proto pokud chceš zkoumat magické zámky nebudu ti bránit. Jdi za ním, ale jenon s Nikolajem. “ Klidně bych zmínil i Natalju ale všiml jsem si jak se na něj dívá a došlo mi že by to nebyl nejlepší nápad. Ačkoliv nevím co se mezi nimi stalo tak nepůjde asi o nic co bych chtěl slyšet. Navíc asi uvítá chvilku dál od něj. Popravdě magické zámky bych mohl prohlédnout ale proč se hádat o to kdo mu dá přes držku. Já mám jinou představu o tom co budu dělat. Jak Semjon správně poznamenal může to být past tak někdo musí dávat pozor. Potom se obrátím na Nikolaje který má být odteď naším velitelem. “A máš už nějaký plán nebo tam chceš jenom tak přijít a doufat v zázrak?“ Docela rád bych slyšel co chce dělat. To jenom pro to abych věděl jestli zemřu kvůli blbosti nebo budu sedět kvůli porušení rozkazu.

Natalja Zacharová - 12. října 2012 09:04

Z možnosti, že Váňa bude past, jsem tak nějak počítala. Když už si Čerenko zahrává, tak ať to má aspoň grády, že. “A já tady jako budu dělat co? Kopat se do prdele?“ otočím se na Antona. „Já se ke Specnazu nedostala kvůli své bravurní analytické mysli, jako někdo.“ Řeknu, celá napružená. Z nervozity si začnu ulevovat křupáním svých kostěných prstů. A Aida mi taky moc nepřidává. Jak může být někdo tak hezkej a přitom tak blbej. Už jen zmínka, že o Olze mluví jako o „té“, mi vnukla myšlenku přeskočit ten stůl a omlátit jí hlavu o desku. Fakt mám chuť to udělat. Začínám cítit, jak se mi adrenalin v žilách rozohňuje. Je toho moc. Olga, Semjon a třešnička na dortu Aida. „Seru na to,“ zvednu se od stolu a tvářím se chladně (ehm kamenně). Snažím se, aby můj hlas nezněl jako sopka před výbuchem. „Nikolaj je kápo, takže jestli nevydá teď rozkazy, já zmizím.“ Podívám se na Semjona a ztěžka polknu. Půjdu si buď vystřelit mozek z hlavy anebo vykouřit krabku cigaret. Záleží, co bude asi zrovna po ruce.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 12. října 2012 16:35

Porada Jezdci se zmíní o problému s rozdělením. Pokud to je jak říkají, nemusel bych z toho tentokrát vyváznout živý. Nebo oni. Pouto tam pořád je. Zaklíněné v mé hlavě jako gigantická skoba. Když se uvolní, spustí se lavina. Promnu si kořen nosu. Antonův nápad se mi líbí. Pokud ovšem počítá s ohromnou sílou zákeřného čaroděje, ještě posíleného amuletem a prstenem ss. Když Natalja vstane a vybídne mě stejně jako Anton k jednání a prozrazení mého plánu, jak na Váňu, jen jí gestem ruky jemně pokynu. "Nataljo, tohle není nutný. Ano, musíme jednat rychle a musíme jednat tvrdě. Tentokrát přesně jako Specnaz." Jediným okem sjedu všechny v místnosti. Čím míň nás tam půjde, tím míň jich ohrozím. Naopak, pokud jich nevezmu dost, nebudu mít dostatek síly nebo schopností nepřítele odrazit. V dálce, v nejzazším rohu místnosti, zaslechnu sten. Sten vojáků v kruté sněhové vánici. Bílé peklo. Rozbuší se mi srdce. "Já, Natalja, Anton a Semjon. Půjdeme pro Antalovského společně. Ale do jeho bytu půjdu jenom já sám. V kontaktu zůstanem přes vysílačky. Zacharová dostane odstřelovací pušku a bude nás krýt. Anton se Semjonem zajistí únikové cesty. Jinak žádnej úbor speciálů, půjdeme pěkně v civilu. Dmitrijeviči? Mohu si vyžádat adresu bydliště Ivana Antalovského a přístup k internetu?" Tuhle akci vezmu pevněji než pij při vykonáváni malé potřeby. "Mým kolegům doporučuji před akcí pořádně se vyspat a najíst. Naberte síly." A co jezdci? Vzdychnu. "Oba jezdce poprosím o trpělivost. Zůstanou na základně." ...

Semjon S. Reznikov - 12. října 2012 16:50

Radši nechci vědět, jak hoši jednali doposud. Jediné, co vím, je, že se mi Zacharová se sniperkou v mém zátylku nelíbí. Sjedu očima na její kamennou ruku. Stačilo by, aby se ta citová troska trochu namíchla, nezvládla motoriku a budu mít v hlavě díru. I když nevím, jestli je tak dobrá, aby nás trefila. Třeba změkla, vyšla ze cviku. "Pane, nemůžete tam jít sám," podívám se na našeho velitele, na jednookého. "K čemu budu při hlídání, když na sobě Antalovskij bude mít magický zámek? Anebo bude mít něco připraveno v bytě? Od toho tam přece jdu. Abych to deaktivoval." Jestli s tímhle přístupem šli po Čerenkovi, nedivím se, že bez "magickýho pyrotechnika", jak mi říkali kluci v Archangelsku, odpálili tolik trojanů.

Vypravěčka - 12. října 2012 17:06

Dmitrijevič sáhl za sebe na stolek pod promítacím plátnem a vzal odtam béžové složky a ze zamčeného šuplíku vytáhl notebook. "Antalovskij bydlí v panelové zástavbě na Sokolnikách. Hned naproti toho parku." Park na Sokolnikách zná snad každý Moskvan. Je to destinace všemožných dostaveníček v jakoukoli roční dobu. Nejedna dívka tam ztratila víc než rukavice. Sokolniki se nacházejí na severovýchodě Moskvy. "Adresa je Olenij val 14. Čtvrté patro." Dmitrijevič vám našel mapu a promítl ji na plátno. Zobrazit SPOILER "Podle záznamů by tam měl bydlet s matkou, která je v invalidním důchodě. Irina Agrafěna Antalovská, 64 let," dodal váš Šéf nahlížeje do složek. "Pokud bude potřeba, můžu tam s vámi poslat jako zálohu někoho z OMONu." OMON = policejní zásahovka, říká se, že v Moskvě je jedna z nejlepších v evropské části Ruska. Ačkoli si to mnoho lidí myslí, nepatří do útvarů Specnaz, i když s nimi může často tajně spolupracovat.

Vypravěčka - 12. října 2012 17:19
	Půdorys bytu Ivana Antalovského, byt číslo 57 Nahoře balkon, dveře úplně dolů jsou dveře na chodbu.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 12. října 2012 17:27

Střelím pohledem po Semjonovi. Je to zvláštní pohled, s nádechem opovržení a zájmu. Co sakra umí? Možná kvůli jeho schopnostem je Natalja nervózní. "Nejdeme přece Ivana zabít. Musíme s ním promluvit. Jestli nás zvětří nebo dojde závěru, že ho přicházíme zlikvidovat, máme po informacích. Musí mít pocit, že existuje možnost osvobození. Možnost úniku. Pokud ani tak nepromluví, pak ho teprve zabijeme. Jako velitel skupiny na sebe beru veškerá možná rizika." Dmitrijevič se zmíní o útvaru OMON a mě se zježí chlupy na zátylku. "Ne, děkuji Dmitrijeviči. Chci tuto akci vyřešit v co možná nejmenším počtu a bez dalších zásahů. Víc očí víc vidí a může víc prozradit." Sleduju půdorys bytu, mapu i okolí. Už mi to tak nějak roste před očima. Natalja vyleze na panelák vedle, Anton a Semjon budou hlídat východy z budovy. Když ucejtím závan magie zavolám Semjona. Když už Váňa nebude v bytě, zavolám Antona. A když Ivanovi rupne v kouli, dám znamení Natalji a ta mu udělá trepanaci lebky. ...

Semjon S. Reznikov - 12. října 2012 17:38

Neuhnu pohledem, tohle si ode mě vysloužilo jen málo lidí. Mezi ně se počítá třeba Dmitrijevič. Místo toho stisknu zuby, na jednodenním strništěm pokryté tváři netečný výraz. "Ano, pane," dostane se mu ode mě bezvýrazné odpovědi a vrátím se k zírání na spojené ruce na stole nebo na mapu na projektoru. Proč velitelé musejí být většinou idioti? Dmitrijevič mě k nim přiřadil, abych likvidoval Čerenkovy pasti. Antalovskij je určitě jedna z nich. A nakonec dostanu post jako začínající ucho u vymahačů výplanýho. Hlídat východ. *** "Jestli už nic dalšího nemáte, rozchod. Vše, co potřebujete, vyfasujete ve zbrojnici, papíry k autu podepíšete ve vozorém parku tady v areálu," řekl pak Dmitrijevič. "Chci od vás echo, až se dostanete na místo. Budeme ve spojení, kdyby byly potřeba posily. Paní Čerenko, čekám vás v osm ráno ve své kanceláři."

Vypravěčka - 12. října 2012 18:30

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Dmitrijevič dal nakonec rozchod, vše bylo domluveno. Před akcí jste si měli jít vyfasovat výbavu a auto, protože doposud vás všude vozila Olga svým oprýskaným teréňákem. Ostatní se odpotáceli na kutě, ale tebe si ještě vyžádal Dmitrijevič. Podle všeho s tebou chtěl mluvit o samotě, aniž by o tom zbytek věděl, jinak by ti to určitě řekl tam na brífinku. Dveře do jeho kanceláře během vašeho rokování někdo opravil - inu, pro Šéfa to nejlepší a hlavně co nejrychleji. Jeho kancl nemohl zůstat zakryt korálkovým závěsem. "Atlasove, podle hlášení jsem slyšel, že jste se pokoušel o léčitelství. Je pravda, že s vašemi zraněními a úmrtností jednotky by se jim medik hodil. Bohužel dobrých léčitelů je málo a jsou potřeba jinde. Pokud možno živí," věnoval ti hořký úšklebek. Kdyby oni dobří léčitelé nebyli v zázemí, Aída by asi už nežila. Za poslední dva nebo tři dny si toho zažila setsakra hodně. Nebylo divu, že vypadala tak vyflusaně. Dmitrijevič přešel ke knihovně, co tu měl. Pak z ní vytáhl tlustou bichli, která tupě zaduněla před tebou na stole. Úvod do anatomie "Jestli chcete být léčitelem, nestačí pro to dobré srdce a dokonce ani předpoklady. Je potřeba ještě studium lidského těla. Pokud chcete něco vevnitř napravovat, musíte vědět, co a jak funguje. Kde to najdete. Nelze jen přiložit ruce jako ti šarlatáni a nechat působit sílu lásky." Dmitrijevič měl dneska podivnou náladu. Asi kvůli Olze a jejímu mozku široko daleko. Přeladil na Sarkasmus FM. Takového jsi ho ještě nezažil. Dopadla před tebe další kniha o vojenském zdravotnickém kurzu. Co dělat a nedělat v určitých situacích. "A ani samotná znalost anatomie, dobrá vůle a magické předpoklady pořád nestačí. Musíte vědět, zda s člověkem lze manipulovat, do jaké polohy jej dostat, aby se zranění léčila co nejlépe, jak získat čas na samotnou léčbu, aniž by vám exnul v zákopě." Šéf se posadil do svého koženého křesla naproti tobě. "Pokud k tomu máte vůli i duševní schopnosti, mohu vás naučit základy magie těla. Abych pravdu řekl, nejtěžší je naučit se tohle všechno," kývl ke knihám, "samotná magie je vedle toho pak procházka růžovým sadem. Jakmile máte naučeny všechny svaly a kosti, jde to o hodně lépe než jít naslepo. Když jsem s tímhle začínal a lékařství stálo za starou belu, povedlo se mi v lazaretu zavřít sečnou ránu v břiše jednoho vojáka. Problém byl v tom, že jsem mu propojil střeba s ledvinami."

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 12. října 2012 19:14

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Sleduji knihy s vítanou úlevou. I když na to nevypadám, mám rád knihy. Rád jsem četl a když to okolnosti dovolí čtu. Pokud budu mít možnost, určitě se do louskání pustím. Varování Dmitrijeviče neberu na lehkou váhu. Z jeho vyprávění pochopím, že léčení by bylo fajn ale musí se umět. Proto asi není léčitelů dost. Jak řekl, předpoklady nestačí. Člověk musí mít trpělivost a znalosti. "Dobře pane. Děkuji pane." přikývnu. Knihy přesunu na svou stranu stolu. "Pane? Mohu mít dotaz?" chtěl jsem se ho na to zeptat na poradě ale shodil bych tak jeho rozhodnutí a později své velení. "Myslíte, že dosadit mě do velení je dobré? Tedy, býval jsem velitelem. Ale nedělal jsem to už roky. Po tragickém zániku jednotky čtyřicet pět. Mé jednotky." hodím po něm okem. V papírech to určitě bylo. "Neříkám, že to nedokážu. Vážím si toho, že mi věříte. Na těch lidech mi záleží. Proto se chci stát léčitelem." ...

Vypravěčka - 12. října 2012 19:29

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Dmitrijevič se opřel lokty o stůl. Vypadal strhaně a vyhasle. Tys to možná roky nedělal, ale on to dělal už desetiletí. Možná i nějaké to století, u něj člověk nevěděl. A teď přišel o svou souputnici věčností (člověk není nastaven na to, aby žil tak dlouho). "Atlasove, myslíte, že oni během své absence u Specnazu třeba stříleli? Pravidelně jako v aktivní službě. Chodili na cvičení a podobně? Ne. Ale takové věci se nezapomínají. Můžete ztratit fyzičku, pak je potřeba ji zase rychle získat. Ale sám dobře víte, že starého psa novým kouskům nenaučíš." Krásně si rýpl. A přesto pravdivě. Tohle nebylo zrovna lichotivé přísloví, znamenalo zkostnatělost, ovšem v tomhle případě to byla narážka na to, že zvyk je železná košile. Ale s tím psem to bylo trefnější. Vzhledem k tobě. "Navíc koho jsem vám měl dát za velitele? Zacharovou? Kdybyste viděl její osobní složku, ke které má přístup jen nejvyšší velení, možná byste ji nevybral vůbec, aby se vrátila. Sokolova? Není průbojný a nemá s velením zkušenosti. Nikdo z nich - krom Reznikova. Jenže z jistých důvodů, které vám nemusím vysvětlovat, bych Reznikova radši držel stranou. Víte, co se říká. Oheň je dobrý sluha, ale špatný pán." Dmitrijevič měl dneska nějakou příslovitovou náladu? "A někoho úplně cizího do toho tahat nechci. Musel to být někdo, kdo má zkušenosti s velením, je služebně dost starý a hlavně loajální. A taky někdo, kdo se s Čerenkem setkal a ví, čeho je schopen." Třeba pokus o zabití vlastní sexy ženy. "Připraven na rychlokurz léčení?"

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 12. října 2012 19:57

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Ztráta Olgy byla pro všechny rána pod pás. Pro Dmitrijeviče se to muselo odteď stát osobní. Po dnešním sezení asi nebudu mít rád přísloví. S tím psem ne že by se mě přímo dotkl ale vnitřně mě štvalo, že se zmínil o mém selhání. Jednotka byla silná, každej člen v ní a dohromady tvořili neudolatelný celek. Jen kvůli mé nepozornosti zemřeli. Já přežil jen kvůli zbabělosti. Nechci pohřbívat další skupinu. Možná bych si na nich neměl vypěstovat nijak velkou citovou závislost. Nebo měl? City v boji mohou pomoci i ublížit. Uvidíme časem. Ano, doslova a do písmene jsem jednooký mezi slepými. Nikdo jiný zkušenosti s velením nemá. Jenže velet téhle nestabilní jednotce je jako sedět obkročmo na nevybuchnuté pumě zaražené v zemi. I tak to vezmu do svých rukou. Bude to zkouška i pro mě. Vyvalím na něj oko. Vždyť jsem myslel, že si nejdříve musím všechno nastudovat. Doufám, že mě teď pošle do své kajuty a já začnu číst než někomu blbě srostu kost. "Ano pane." Vylítne ze mě. Sakra. ...

Aída Čerenko - 12. října 2012 20:10

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj Věděla jsem, že si mě Dmitrijevič ještě zavolá navzdory tomu, co říkal tam na jednání. Nevím, co po mně chce, ale doufám, že to má co dělat s mými zraněními a ne s Gryšou. Na to už dneska nemám sílu. Jsem ráda, že jsem se neudusila vlastní krví a že mě ta obrovská ženská nezabila. Po zaklepání vkročím do jeho kanceláře. Hm, už má zase dveře, to je rychlost. Pořád mám na sobě poněkud větší maskáčové kapsáče a černé triko, potem a krví slepené vlasy stažené do ohonu, aby se mi co nejmíň zacuchaly a já se pak nemusela dát ostříhat na ježka, když už jsem skončila v tomhle armádním cirkusu. Pořád lepší jak kufr auta. Překvapí mě, že zase narazím na Nikolaje. Co na mě ti dva chystají? Moje podezřívavost a nejistota je znát v postoji. Momentálně nejdu s hlavou pyšně zvednutou jako mafiánská panička, stojím tam u dveří, zbídačená, jako zvíře zahnané do kouta. Akorát není poznat, jestli bych utekla, nebo se začala zuřivě bránit. Když mi Dmitrijevič pokyne, váhavě přistoupím ke stolu a sednu si na druhou židli před ním. Ploužím se jako zombie, napadám na jednu nohu. Ale bylo to horší. Dali mě dohromady neskutečně rychle, až je mi z toho fyzicky zle. Proč nemůžu odpočívat? Za chvíli vstávám, abych strávila další krásný den v archivu. S tímhle šutrem, co mu říkají Šéf. Zabodnu oči do desky stolu. A zvednu je teprve, až když vysvětlí, proč mě volal. Probleskne mi v nich panika, vytřeštím je na Nikolaje a němě vrtím hlavou. "Nejlepší učení je praxí. Tady máte nákres předloktí, Atlasove. Pořádně si ho prohlédněte. Paní Čerenko má naštípnutou vřetení kost na levé ruce. Není úplně přelomená, není to otevřená zlomenina, jak vidíte, proto je to nejjednodušší forma zranění kosti na trénování." Po těhle slovech mi Dmitrijevič pokyne, abych podala levou ruku, která pořád pobolívá. Vzhledme k tomu, jak jsem dorasovaná, mě bolí všechno. Proč mi neřekl, že mi nechal některý zranění?! "Zbláznil jste se? To mě bude léčit čokl?!" neudržím se. Je toho moc. Manžel se mě pokusil zabít, skončila jsem ve vánici s úchylákama, co se ukázali být vojákama a ještě supernaturálama. Chtěla mě unést nějaká magická lesba a po cestě mě prý shodila ze schodů. Kurva! V horoskopu jsem měla cosi o nepříznivým období, ale to by byl eufemismus roku!

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 13. října 2012 01:46

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Pes. Prašivej čokl. Tak takhle mě vidí? Skvělí. Koukám se jí do očí a ona sama může poznat, že rysy ve tváři my zhrubly. Zajímalo by mě, co bych musel být zač, abych se jí líbil. Drsnej čaroděj, co mlátí svoji ženu? Nebo bych musel mít prachy? V hloubi duše zavrčím. Trocha zlosti prosákne až na povrch a rozvibruje moje hlasivky. Natáhnu jednu ruku k paži Aídy a druhou seberu knihu o anatomii. Listuju. Obsah a hledám vše o kostech v ruce. Svaly, šlachy. Chci vidět obrázky. Nákresy, detaily. "Uvidíme, co ten čokl dokáže." Procedím mezi zuby. Hned jak tohle všechno v rychlosti nastuduji, pokusím se zaktivovat moje schopnosti. Jakobych se chtěl na prázdno zregenerovat. Vypustím to z dlaně ven. Soustředím se. Pekelně se soustředím. ...

Aída Čerenko - 13. října 2012 02:09

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj Zvládla jsem kolik let žít a čarodějem, kterej jim teď dělá potíže a ne zrovna malý. Pohled Nikolaje zvládnu jako nic. Stačí si vzpomenout na Gryšu. Dost mi pomáhá i fakt, že je tu Dmitrijevič. Ať si o mně myslí, co chce, nedovolil by, aby mi ublížil. Jinak by mě zavřel nebo zastřelil rovnou. Zvednu bradu a v tmavých očích mi blýskne moje ztracená (nebo spíš potlačená) pýcha. Narovnám se, i když to bolí. Co, myslíš si, že na Aídu Čerenko bude stačit nahodit drsnej ksicht?! Proč mě nemůže vyléčit Dmitrijevič... Přesto se při jeho doteku zachvěju. Strachu hluboko v sobě neporučím. Bojím se, že něco pokazí. Není to léčitel, vždyť na to potřebuje knihu, co se doktoři učí první semestry na medině! "Musíte si představit, jako byste spojoval vlákna k sobě, Atlasove," vede ho Dmitrijevičův klidný, snad až unavený hlas. Nechápu, kde bere takovou trpělivost. "Zapravoval spáry." Kdyby mě takhle neléčili už předtím, ucukla bych, protože to začíná bolet. Dech se mi zrychlí. Není to tak hrozné, ale pořád je to další bolest k tomu všemu. Nejsem žádný voják, nejsem bojovník. Já se bolesti nesměju. Ale brečet nebudu! A pak to přestane. Sklouznu očima k ruce a prohmatám si ji. Dmitrijevič taky - kontroluje žáka. "Dobrá, Atlasove. To šlo kupodivu lehce. Teď zkusíme druhý typ. Otevřené rány. Do nemocí a dalších věcí se pouštět nebudeme, potřebujete být připravený do terénu. Prosím, Aído Josifovno." Znovu mi pokyne a mně se do toho čím dál víc nechce. Cítím se jako exemplář. Jako figurína na trénování první pomoci v autoškole. Zaváhám a potom si trochu vyhrnu tričko. Nevím, kde se mi tam ta rána vzala, divila jsem se, proč ji jako jedinou ošetřili jen obvazem a ničím jiným. Obvaz je prosáklý krví, rána není moc hluboká, je na levé straně břicha nad pánví. Musela jsem upadnout na něco ostrého. Tentokrát se podívám stranou, kamsi za Dmitrijeviče na zatažené rolety na okně. To ponížení... Určitě je to jenom proto, že jsem Gryšova žena. Proto mi jejich psionik znásilnil celou mysl, proto mě Dmitrijevič používá jako učební pomůcku. Co přijde pak? Předhodí mě té jednotce, až mě nebude potřebovat? Použije mě jako návnadu pro Gryšu? Anebo si ze mě udělá novou konkubínu? Mám vztek. Vibruje mi pod kůží společně se zoufalstvím. Tabule skla ve vitrínách se zbraněmi se lehce zachvějí. Dmitrijevič zpozorní. "Atlasove, další lekce. Pacient musí být v klidu. Vy se o to musíte postarat. Buď si s ním povídat, nebo pokud to jinak nejde, uvést ho do bezvědomí, aby vám práci neztěžoval a neubližoval si tak. Ovšem s Aídou Josifovnou nebudeme nacvičovat bezvědomí. Není to jednoduché, je to zásah do mozku. Proto budete muset více zapracovat na klasickém způsobu. Protože jestli ne, uvolní se velké množství stresové energie a ty vitríny nám bouchnou do ksichtu." Nenávidím ho za to, jak o mně mluví. Jako bych tu nebyla! Nahlas vydechnu. Prochází to mnou jako návaly horka. Přesně nerozumím tomu, co Dmitrijevič říká, jenom vím, že má pravdu. Ještě chvíli a nevydržím to.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 13. října 2012 02:22

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Vyprávět si s ní? Mám dost práce sám se sebou natož abych uklidňoval tuhle histerku hezkou. "Ano pane." Zase. No, ty kreténe, jak splníš tenhle rozkaz? Povídat si. Uklidnit pacienta. "Ehm, hm" honím v hubě chrchel jako dětskej prstík. "Ahoj, jak je?" usměju se. To bylo blbý. "Klid Aído. Nenechám aby..." polknu "Nenechám aby tě něco bolelo, neboj se." Chtěl bych aby se na mě podívala. Zapomenu na její nadávky. Určitě je celej tenhle postoj paničky jenom ochrana proti všemu tomu co jí ubližuje. Možná by potřebovala spíš opravdovýho přítele než šukačku. Jenže šukat potřebuju zase já...soustřeď se vole! "Proto tě Dmitrijevič vybral, víš." zceluj. Spojuj vlákna, dávej dohromady. Snažím se tkáň co nejvíc představit. Vybavit si v hlavě, jak se dvě porušené části zcelují dohromady. "Protože tobě bych jen tak neublížil." Vypětím mi na čele naskáčí krůpěje potu. Není to jednoduché. ...

Aída Čerenko - 13. října 2012 02:45

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj Koutkem oka shlédnu na Nikolaje, když tak debilně spustí. Je pravda, že to v něčem zabralo. Jsem tak šokovaná tou hloupou větou, že už se tolik nesoustředím na stres. A šok neopadne ani potom, co blekotá. Zůstanu na něj zírat a ostře se nadechnu. Bolest neustává, ba naopak. Stupňuje se. A proč cítím, jak mi něco teplýho teče po kůži?! Krev. Ostře to bolí, pálí to. Jako by mi to někdo pálil železem. "Atlasove, nesoustředíte se," ozve se přísný hlas Dmitrijeviče, jako by mu viděl až do hlavy. "Je jedno, kdo před vámi bude ležet. Stará baba nebo pěkná ženská. Musíte se koncentrovat!" Jeho slova práskají jako bič s ostrým štípnutím na konci. Zezačátku to nevypadá, že by zvedl hlas, ale poslední slovo práskne. "Potřebuju... potřebuju se napít..." zachraptím. Naštěstí mi je za chvíli vyhověno. Roztřeseně si usrknu vody a radši sklenici odložím. Nikolaj to zkusí znovu, ale pořád to nejde. Rána krvácí, je jakoby zanícená. "Bráníte se mu, Aído Josifovno. Musíte ho nechat dělat jeho práci. Pustit ho dovniř, i kdyby vám měl strčit ruku do žaludku. Jinak to nikdy nebude fungovat a bude to jenom horší," napomene mě důrazně Dmitrijevič a já si připadám jako kdysi na střední. Jako školačka. Pustit dovnitř... já vím, kam by chtěl! Zní to tak perverzně. Přesto nakonec slabě řeknu: "Můžete nás nechat o samotě, Borisi Dmitrijeviči? Jsem nervózní." A on po zaváhání opravdu odejde s tím, že kdyby něco, Nikolaj musí okamžitě zavolat. Fascinuje mě, jak je jako učitel trpělivý, i když je z něj na hony cítit únava. Když za ním zapadnou dveře, podívám se na Nikolaje. V očích se mi třpytí slzy bolesti. "Zatím ti to 'neubližovat mi' moc nejde," vypadne ze mě. Nevím, co jinýho říct.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 13. října 2012 02:55

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Když chce být Aída sama, jen se mnou teda, zmateně koukám na odcházejícího Dmitrijeviče. To jako vážně? Chci mu říct "ale pane" chci odporovat nebo něco v tom smyslu ale on je už za dveřmi. Vzdychnu. Cítím únavu. Tohle je na mě dost silný kafe a je to jenom škrábnutí. Co až v boji opravdu někdo začne krvácet. Zemře kvůli mě? Zahyne kvůli mojí neschopnosti? Aída mě vyruší z koncentrace. "Snažím se, jasný?" pomalu na ní vyštěknu ale pak zklidním. Ona je tady oběť. "Moc se snažím, Aído. řeknu už klidně. "Hele, podívej, jak to tu skončí, vemu tě někam pryč. Co ty na to? Ale musím ti ošetřit tu ránu. Nebo mi tu exneš." přiložím dlaně k jejímu tělu a vydám ze sebe vše co můžu. No tak, chci aby přestala krvácet. Chci aby jí bylo teplo a fajn. No tak! ...

Aída Čerenko - 13. října 2012 03:23

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj Trhnu sebou a říkám si, jestli byl dobrý nápad posílat Dmitrijeviče pryč. Zase se napružím, bolí to o to víc, že jsem napjatá duševně i fyzicky. Rána se nakonec začne neochotně zcelovat. Zůstane po ní ale nepěkná rudofialová jizva a na dotyk je citlivá, bolavá. Po tvářích mi už tečou slzy a koušu se do rtu, abych nekřičela. Je té bolesti na mě moc. Nechám tričko spadnout a oběma rukama uchopím skleničku, jinak by mi vypadla. Napiju se. A pak se navzdory všemu, i když nechci, rozbrečím jak malá. Nedokážu zastavit horké slzy ani posmrkávání. Bolest je jen polovina toho všeho. Takhle ponížená jsem nebyla ani ve chvíli, kdy mě Gryšovy gorily nacpaly do auta. Teď jsem jenom... část inventáře téhle základny. Jenom proto, že jsem si vzala špatnýho chlapa. Odvrátím se od Nikolaje. Publikum mi fakt scházelo. "Proč se mnou všichni jednají, jako bych za to mohla? Jako bych mohla za to, co Grigorij je a co dělá?" vzlyknu zoufale. Už to neudržím. "Jako by samotný jeho jméno znamenalo špínu a zlo?"

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 13. října 2012 03:30

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Rána nakonec skrze moje úsilí zatahuje svou rozšklebenou hubu a já výtězoslavně padám na opěradlo židle. Kurva, to bylo těžší než sem myslel. Aída si o mém výkonu ale myslí svoje. A tak nějak ji i chápu. Jak ale začne brečet, nevím co říct. Rodiče mi umřeli, když jsem byl ještě moc malej na to, abych si vypěstoval nějaký povědomí o vztazích. Se ženskejma to pokaždý dopadne stejně. Blbě. Nevím co mám říkat v takových situacích. Vstanu, přejdu k ní, za záda. Když nechce abych koukal do jejího obličeje, nebudu. Má ruka padne co nejněžněji na její rameno a tiše jí chlácholím. "Ale pro mě nejsi inventář, Aído." Promluví zhrublým hlasem. Při tom vypětí jsem se málem přeměnil. Ale stojí tu člověk, žádné zvíře ani s náznaky psa. ...

Aída Čerenko - 13. října 2012 13:14

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj Pár pramenů se mi uvolní z culíku a padne mi do tváře. Jestli Dmitrijevič předtím mluvil cosi o praskání skla kvůli stresu (což vůbec nevím, proč by se to mělo dít, ale tady je všechno možný), teď se prostě uvolnila stavidla a já to za ten poslední blbej týden ze sebe musím dostat. Nemůžu to zastavit. Je mi na nic, až si říkám, jestli by nebylo lepší, kdyby mě v tom kufru nenašli a Gryša se mě navždycky zbavil. Nemám sílu jeho tlapu shodit z ramene. "A co? Mafiánská rozhoďnožka?" řeknu hořce. Vím, jak se na mě celou dobu díval. Jako čokl na kost. Tohle já už poznám, vždyť byla moje práce dobře vypadat a přitahovat zraky ostatních, zatímco Gryši si mužská společnost tolik nevšímala, když o to nestál. Jenže tenkrát jsem u sebe měla někoho, kdo mě ochrání. Gryšu. Anebo jeho gorily. Nikdy si nedovolili se na mě kouknout jako na ženu, protože věděli, že by je Gryša dal vykastrovat. Do hajzlu. Chtěl mě zabít, je to federálně hledanej zločinec a terorista, navíc mág!, a mně se po něm bude stýskat? Ne... spíš po tom, jak jsem se měla. Byla jsem i jakožto mafiánova žena v bezpečí. A kdybych tenkrát náhodou nestrkala nos, kam nemám, mohlo to být v pořádku. Gryša by mě pořád chránil. Zacloumá se mnou další nával pláče. Nemůžu domů, hezky se naložit do vany s levandulí na uklidnění, dát si skleničku vína a objednat si masérku a kosmetičku. Potom se zabalit do duchen a vyspat se z toho všeho v pohodlí a bezpečí. A to mě štve! Společné sprchy, hnusná, tvrdá postel se škrábavým povlečením a plnej barák vojáků a v kantýně nechutnosti z vývařovny. Hnus. "Já chci domů... prostě domů... Chci pryč z téhle díry. Chci si dát horkou koupel a spát v posteli, ne na kavalci. Chci se najíst normálního jídla, ne těch břeček." Posmrknu. Ani nevím, proč to říkám. Defintivně budu za rozmazlenou mafiánskou paničku. Je mi to jedno. Já jsem! Gryša mě zahrnul přepychem, už když jsem byla na vejšce, a na to se špatně odvyká. Chci Gryšu. Anebo někoho, kdo mě ochrání před těma sračkama, co mi padly na hlavu.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 13. října 2012 20:36

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Pryč z týhle díry. No, to je přesně co jsem od ní čekal. Hezká je. Ale musím přiznat, že jsem doufal, že je v Aídě něco víc. Odhodlání. Ráznost. Tvrdohlavost. Ono to tam uvnitř je. Čerenko to v jejím mládí pohřbil pod nánosem peněz a bohatství. Možná jsem snílek. Věřím však, že v každém je něco dobrého. Že to dokáže v krajních situacích vyburcovat a použít. Aída je silná žena. Stále pouze žena. Potřebuje běžné maličkosti. Někoho, o koho se může opřít. Na koho se může spolehnout. Pohladím jí po rameni. Zkouším jí utěšit. Zároveň sleduji, jestli jí už rána tolik nekrvácí, nebo jestli se dokonce úplně nezacelila. "Aído, poslouchej." dřepnu si k ní. "Jak dojdeme z akce, seženu ti lepší postel a zařídím skvělou koupel. A když budeš chtít, zajdem na večeři do nějaký restaurace. Vytáhnu tě na chvilku na vzduch. Co ty na to?" ...

Aída Čerenko - 13. října 2012 20:51

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj Nevím, co na to říct. To se mi tolik chce zavděčit? Proč? Kdyby ze mě chtěl Dmitrijevič dostat informace, pozve si zase toho psionika a neposílá na mě Nikolaje. Ani nevím, jestli je to v jeho silách, když je poskok. Vojáček v první linii, ten zelenej a plastovej, kterýho Gryša smete cvrnknutím prstu. Otřu si oči. Kdybych byla namalovaná, vypadám jako strašidlo. Tak určitě vypadám i bez toho. Podívám se na Nikolaje. "Proč bys to dělal? Pochybuju, že ti dají vycházky, když musíte chytit Grigorije." Jedna moje část se k tomu už upnula. To není dobrý. Druhá část je skeptická a říká si, že nesmím v nic doufat.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 13. října 2012 20:54

Brzké ráno nad Moskvou Ve vysokých černých naleštěných botách dusavě procházím chodbou vojenských ubytoven. Páska přes prázdný důlek sedí k barvě obuvi a tmavé triko s krátkým rukávem rýsuje moje statné tělo. Sice mám něco do sto osmdesáti cenťáků ale kdo mě uvidí, raději zbytečně nevkračuje do cesty. Alespoň tak se to jeví mě. Skutečnost je jistě jiná. Cítím se dobře. Vyspal jsem se skvěle a dal si dobrou snídani. Zabuším na dveře pokoje Zacharové. "Vstávat Zacharová. Hoď na sebe něco, ty polokamenná vobludo a sraz ve výdejně. Makej, už včera bylo pozdě." Rázně přejdu k dalšímu kolegovi. Buch Buch. "Sokolove. Vstávat. Už je půl šesté ráno. Čekáš snad, že ti maminka přinese snídani do postele?" pak mi trochu uvíznou slova v krku, protože podle osobní složky Sokolov už rodiče nemá. Sakra. No, třeba ho to aspoň motivuje. Nějak. Nevím jak. "Sraz ve výdejně. Do patnácti minut." Mířím k výtahu, k cestě do podzemní části komplexu, kde nás kdysi vypravovala Olga. Vzpomínka na ní mi rýpne vzadu v lebce jako kus starého skla. Za tohle Čerenka rozsekám na čivabčiči. Ve výdejně přikážu obsluze nachystat nějaké kvalitní odstřelovací pušky. Aby měla Natalja možnost vybrat si, která jí sedí nejvíc. Sokolov si určitě vezme dle svého uvážení. Kde je sakra Reznikov? Zapoměl sem se na něj Dmitrijeviče optat. Doufám, že dojde v čas. K pasu připoutám dlouhý bojový nůž. Koukám na stoly přede mnou. Na drátěné stojany připevněné na zdech. Jsou ověnčené výstrojí jako vánoční stromečky. Jenže si nemůžu vzít nějaké dělo. Pokud chci Ivana nejdřív vyslechnout. Zvolím podpažní pouzdro a pokud bude k dispozici jeden standardní Glock - 17. Tahle pistole byla zařazena mezi nejlepší zbraně světa. Zasunu jí do podpažního pouzdra a na sebe nahodím nějakou tmavou bundu. Podle mě stejně Antalovskij pozná, že zbraň mám. Ale proč s ní hned mávat kolem jeho obličeje. V klidu počkám na ostatní. Už by tu pomalu měli být. ...

Anton Sergejevič Sokolov - 14. října 2012 10:38

Dalšího dne, ráno Po včerejším briefingu jsem zamířil hnedka na ubikace a nikde jsem zbytečně necoural. Chtěl jsem se trochu vyspat a vše potřebné vyřídit až ráno. To co se stalo ráno bych tedy nečekal. Nikolaj bouchá na dveře aby mě probudil. Nejsem z toho dvakrát nadšený. Budíček mi nevadí za předpokladu že to ten dotyčný zvládne provést normálně. Tohle ale není ten případ. “Jdi do prdel blbej zablešenče.“ Zavolám na Nikolaje. Jediné štěstí je že neprováděl budíček osobně. Obleču se i když jen lehce protože si budu muset skočit pro nějaký civil než vyrazíme. Z počátku jsem měl z následující mise drobné obavy ale teď už mám naprosto jasno. Buď někdo z nás zemře nebo Ivan uteče a vysměje se nám do obličeje. Jinak to nevidím. Ne s tímhle plánem. Jedinou mou útěchou je fakt že se Nikolaj přihlásil jakožto osoba odpovědná za celý průběh. Po tom jeho otravování mě to docela uklidňuje. Nejdříve zamířím pro něco k jídlu. Moc dlouho se s tím nezdržuji a sním si to po cestě pro vybavení. Na místě už je Nikolaj. Moc si ho nevšímám a jdu pro věci. Nejdříve si vezmu nějaké civilní oblečení a samozřejmě pevné boty. Nerad bych se dostal do problémů a utíkal v něčem jiném. Hlavně si ale nezapomenu vzít dlouhý kabát abych měl jak zakrýt všechno co si beru. Nejdříve si navleču taktický postroj s několika menšími kapsami aby se to dalo ukrýt a nebudily pozornost. Do těch dám munici a do dvou kouřové granáty. Potom ještě přidám podpažní pouzdro na pistoli, PB 6P9. Po včerejších zkušenostech volím druhou zbraň trochu obezřetněji. Chvíli prohlížím zbrojnici až si nakonec vyberu brokovnici Super Shorty. Tu vezmu i s pouzdrem na stehno které je pro mojí potřebu přímo ideální. A aby byla výbava kompletní tak přidám ještě nůž. Nakonec přes sebe přehodím kabát abych to všechno zakryl. Hmm to by šlo.Pro jednou jsem s tím co mám spokojen. Sice bych se cítil jistěji kdybych si mohl vzít ještě pár věcí ale to vzhledem k oblečení moc nejde. Já jsem připraven. Teď už jenom zbývá počkat až se dostaví i ostatní a můžeme vyrazit. Jenom doufám že to vyjde jak chlupáč plánoval. Stoupnu si někam stranou a čekám až dorazí i zbytek týmu.

Semjon S. Reznikov - 14. října 2012 14:24

Ubytování jsem dostal na stejné chodbě jako ostatní, takže díky zvyku a cviku se proberu i bez toho, aby ke mně Atlasov došel. Jakmile v polospánku slyším bouchání na dveře a řev, je mi jasné, že buď je tu invaze, nebo budíček. Zas tak velký rozdíl v tom není, zvlášť když se jedná o neohlášená noční cvičení. Oblečený a zkulturněný jsem ve svém rekordním čase, aby mi ho co nejvíc zbylo na snídani. Když vám na základně rvou jídlo od huby, protože vás ženou na cvičák, naučíte se všechno ostatní udělat dost rychle na to, abyste si zajistili čas aspoň na pár chlebů. Takže do jídelny se dostanu z naší skupiny jako první, ovšem odcházím téměř před vypršením limitu - tak akorát najezený a bez žaludečních vředů. Ve zbrojnici si vyzvednu svoji služební zbraň, kterou mi na vrátnici zabavili - Yarygin MP-443. Už jsem na ni zvyklý, pokud se jedná o pistole, přece jen v rámci jakés takés modernizace nám to cpou snad už od roku 2000. Nám jako armádě a zásahovkám. Nůž mám svůj, momentálně neviděný a schovaný, takže si vezmu náhradní zásobníky, které strčím do náprsních kapes tmavé bundy a dva flash granáty si dám do dalších kapes. Tím je pro mě skončeno, je to koneckonců akce ve městě, bez podpory zásahovky, tudíž by ten barák měl zůstat stát a okolní obyvatelé by to měli považovat za mafii. "Pořád jste si to nerozmyslel, pane?" prohodím, když na pultu uvidím sniperky čekající na výběr Zacharové. Jako civil na sobě mám onu tmavou bundu s černou šálou, modré džíny, pevné zimní boty a kožené rukavice.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 14. října 2012 14:48

Sleduju Semjona a Antona tak aby mě co nejmíň registrovali. Opřený o jeden z mnoha stolů ve výdejně, ruce složené na prsou. Tohle musí vyjít. Musí to být lepší, než všechny naše dosavadní akce. Už žádné umírání. Vzpomenu si, že ve svém pokoji leží zapomenuté anatomické knihy. Rychle se hodlám pro ně vrátit, když za mnou přijde Reznikov. Vyslechnu ho. Položím mu ruku na rameno. "Neboj se. Počítám s tvou podporou magických znalostí, jelikož v naší skupině máme pouze Antona, specializujícího se na něco trochu jiného." Střelím pohled k Antonovi. Jako člena skupiny si ho vážím. "Četl jsem tvoje osobní spisy a chtěl jsem se na něco zeptat. Démonologie je pro mě dosud neznámé odvětví. Nenutím tě abys mi vykládal vše. Jen by mě zajímalo, zvládl bys nějak využít své schopnosti k utajenému odposlechu? Aby jsi věděl, popřípadě viděl co se děje u mě a zároveň byl v bezpečí dole, u vchodu do domu? Něco, co by Čerenkova kouzla hned nezmerčila?" To, aby Čerenko nebo Ivan nepoznal, že jsem "napíchnutý" je důležitý. Jasně, máme vysílačky. Ale Semjona bych potřeboval z části i u bytu Ivana. Netuším, jak funguje magie démonů a po pravdě, nechci to vědět. Reznikov je nejspíš hodně zkušený. Třeba zná pár fint. ...

Semjon S. Reznikov - 14. října 2012 15:21

"Pane," upozorním ho důrazně a proti mé vůli to vyjde jako podrážděné zavrčení. Úkosem se podívám na ruku na svém rameni. Nevím, co to je za exota, ale nemusí na mě hned sahat, jako bych byl jeho ztracený syn. Zatrne mi, když tak bezstarostně začne mluvit o mé specializaci přede svědky. On je fakt úplně na hlavu. Zachovám vnější klid, ale dokud nesundá ruku z mého ramene, neodpovím. Kývnu hlavou, abychom se trochu stáhli stranou. Tohle není vhodné místo. Skoro žádné místo není vhodné, i když to oficiálně nezakázali, máme tolik omezení, že je to skoro to samé. "Pane, zaprvé," začnu trochu ostřeji, protože si u mě zatím nevysloužil tolik respektu, abych se držel zpátky, když se jedná o moji kariéru a v některých případech i život, "to, že jste četl složky, neznamená, že to musejí vědět všichni a budete o tom bestarostně mluvit před každým. Démonologie je na hraně zákona. Nikdo ji nezakázal jako celek, ale spoustu konkrétních aspektů znamená lágr nebo kulku do hlavy." Mluvím tiše. "Takže abych vám to osvětlil. Na většinu rituálů potřebuju čas, prostředky a klid. A hlavně povolení. Existuje, v závažných případech, univerzální povolení. Do akcí. Aby se nemuselo vypisovat na každý rituál zvlášť. Ale taky se rozlišuje, o jaký stupeň kontaktu jde. Zda pouze komunikaci, nebo vzdálené čerpání, to znamená pořád skrz stěnu, nebo přímý kontakt, kdy démon přejde do našeho světa." Nejsem si jist, nakolik to bude schopen pochopit. Vypadá jako jednoduchý člověk. "Myslím, že zrovna Boris Dmitrijevič je na takovém postu, že by mohl udělit povolení na veškeré stupně. Univerzálně." Dám mu čas to vstřebat. Potom se konkrétně vyjádřím k tomu, co po mně chtěl. "Popravdě, pane, nevím. Co mi bylo řečeno o Antalovském, zabývá se šamanismem. S trochou nadsázky se dá říci, že je to protiklad k démonologii. Šamani jsou schopni démony vymítat, komunikovat s duchy. Mohl by to odhalit, pokud má byt chráněný magicky."

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 14. října 2012 15:43

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Zavrčím, když mě spraží svým kázáním ale záhy ho hned pochopím. Neměl jsem v úmyslu vykládat si o démonologii takhle veřejně. Když za mnou přistoupil s pochybnostmi o mém rozhodnutí, tak nějak jsem tušil, že to činí polohlasem a s ohledem na okolostojící. Nevadí. Půjdeme stranou. "Reznikove, nechtěl jsem s vámi o tom mluvit takto otevřeně. Omlouvám se." odmlčím se aby pochopil mou vlastní mystifikaci. Odkašlu si. Fakta o démonologii mě zarazí. Nikdo mi neřekl, že v jednotce budu mít takovou časovanou bombu. Jestli se ostatní obávají Semjonových schopností, nedivím se, že ho Natalja neviděla ráda. Ale asi jde spíše o fakt, že do našeho světa vpouští ne zrovna přátelské tvory. "Na nějaké další papírování není moc času, Semjone." už mluvím polohlasem, aby nás neslyšela celá hala. "Dmitrijevič je v archivech a tam ho nehodlám rušit. Ale chci aby jste se v jednotce cítil jako člen, ne jako vězeň." zmlknu. Kouknu kolem. Nahnu se blíž k němu aby to ostatní neslyšeli. "Být po mém, je mi úplně jedno, co uděláte. V případě nebezpečí a ohrožení jednotky zkuste cokoliv bude ve vašich silách aby jste nás ochránil." Odtáhnu se. "Je ovšem pravda, že ne všechno bude dovoleno. Takže oficielně se držte při zdi. Jasné?"

Semjon S. Reznikov - 14. října 2012 15:51

soukromá zpráva od Semjon S. Reznikov pro Nikolaj Mlčky si ho vyslechnu. "Když nebudu mít povolení a někdo to zjistí, ať už kvůli svědkům, nebo kvůli hlášení ostatních, budu mít problémy. Pokud byste to nevzal na sebe." Nenabádám ho, neprosím o to. Jenom to vysvětluju. Pokrčím rameny. "Na většinu rituálů ale stejně potřebuju čas a prostředky. V krizových situacích jsem schopen bojovat svým způsobem, použít náhražky a zkrácenou formu, ale v takovém případě jde preciznost stranou a je tu možnost, že něco nevyjde, jak má." Je mojí povinností ho varovat, aby vážil svoje rozkazy co se mé specializace týče. Nehodlám kvůli němu dávat hlavu na špalek. "Takže ve výsledku je lepší, když se před akcí dohodne, co se ode mě bude vyžadovat, já to podle plánu vymyslím a připravím. Pro odposlouchávání asi nemůžu nic moc udělat. Antalovskij je šaman, tudíž by to poznal. Ale... je tu jedna možnost, jak mít východ krytý a já bych přitom mohl jít s vámi nahoru," řeknu po odmlce váhavě, dívám se stranou, aby nezachytil lesk v očích.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 14. října 2012 16:06

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Ne, nechci aby kvůli mě pak pykal. Ještě netuším, co je zač, proč ho ve skutečnosti Natalja tak nerada viděla ale nehodlám ho dostat do průseru jen kvůli mojí rozmařilosti. Přikývnu. "Chápu. Nedělejte tedy nic, co by ohrozilo nás a vás, dohodnuto?" Vysvětluje mi, jak to je s používáním demonologie. Kývám na znamení souhlasu. "Dobře tedy. Pokud by to nemělo být kontrolovatelné, nic nezkoušejte." Zaujme mě krytí východu. "Poslouchám. Když mě přesvědčíte, možná vás nakonec s sebou vezmu. Ale chápejte, jak vás Ivan zahlédne, bude mu to jasné. Prosím." předám mu slovo. ...

Semjon S. Reznikov - 14. října 2012 16:15

soukromá zpráva od Semjon S. Reznikov pro Nikolaj Vydám zvuk, něco mezi odfrknutím a uchechtnutím. "Pane, proč myslíte, že démonologie je tak striktně kontrolovaná? Prakticky všechno, co se v ní dělává, je nebezpečné. Stačí chyba, někdy i náhoda..." A je to v prdeli. "Podle vašich rozkazů bych tedy neměl dělat nic. V démonologii to lidi z branže označují jenom kategoriemi méně nebezpečné, klasicky nebezpečné a sebevražda." Dovolím úšklebku prosáknout do tváře. "Smrtonoš," šeptnu měkce na jeho dotaz. Vím, jak na tohle spousta lidí reaguje. Podle pověstí je to velký černý pes, co zvěstuje smrt. "Jeho výhoda je, že se dá zamaskovat jako obyčejný pes, co čeká venku na pána. A také to, že pokud je správně svázán kouzly, je to prakticky démonský pes. Říká se, že pokud se mágovi podaří ho jednou svázat, i když opustí náš svět - ne všichni démoni a další bytosti jsou schopni přejít do našeho světa - tak se pakt nepřeruší právě kvůli psí podstatě démona. Takže pokud je mág dost silný a přežije setkání se smrtonošem, na jeho zavolání vždy přijde ten samý smrtonoš."

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 14. října 2012 16:22

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Smrtonoš? No to je pěkný. Ještě, že vypadá jako pes. Můžu se za něj pak vydávat. Tohle bude docela zajímavá mise. Přikývnu na projev pochopení. "Dobře tedy. Budete pro povolání Smrtonoše potřebovat nějaké povolení?" Stejně si osobně myslím, že brát sebou Semjona, není nejlepší nápad. Pokud ho Ivan jenom větří, může udělat cokoliv. Od poslání zprávy Čerenkovi až po zběsilí útok nebo dokonce sebevražedné vrhnutí se proti nám. "Pořád mám ale pocit, že není dobré vás brát k bytu Antalovského. Mohlo by to ohrozit celou misi." ...

Semjon S. Reznikov - 14. října 2012 16:41

soukromá zpráva od Semjon S. Reznikov pro Nikolaj "Já povolení potřebuju prakticky na všechno," ušklíbnu se kysele. "Jak říkám, nejjednodušší by bylo získat univerzál na dobu trvání mise. Jinak se každé moje kouzlo může posuzovat zvlášť. Stačí zmínka v hlášení od kohokoli z vás a pošlou na mě vyšetřováky z FSB." Na poslední větu jenom pokrčím rameny. "Pokud je Antalovskij trojan, můžete ho odpálit tak jako tak. Jako ti dva, co byli za tím vojákem v nemocnici. Nemůžu vám zaručit, že stihnu přiběhnout včas, kdyby se něco posralo. Zvlášť když nebudu mít čas zjistit, co v sobě má. S odpáleným trojanem se toho moc dělat nedá, jen minimalizovat škody."

Natalja Zacharová - 15. října 2012 16:15

Není krásnějšího pocitu po ránu, než když vás probudí chlap. “Di do prdele“ zahučím do polštáře, když se ozve Nikolaj. Nicméně vím, že je čas a tak se začnu dávat do kupy. Krátká sprcha a výběr oblečení, které je veskrze to samé, co jsem na sobě měla na brífingu. Černé upnuté kalhoty, akorát se širokým páskem, na který se dá dát pouzdro na zbraň. Tričko s popiskem, černý rolák až pod bradu a černá koženková bunda s podšívkou, s délkou těsně pod zadek. Nebude tak vidět zbraň. Do jedné kapsy jsem si dala cigarety, do druhé zapalovač a obula jsem se do bot. Zbrojnice Kdybych měla nějakou dobrou náladu, tak by mne po vstupu do zbrojnice přešla. Semjon si něco špitá stranou s Nikolajem, Anton už tu je taky. “Brý ráno,“ pustím skrze zuby a přelétnu pohledem po zbraních. Odstřelovací pušky na výběr a jen a jen pro mě. Přejdu k nim a prohlédnu si je. Nakonec zvolím odstřelovačku V 94 se sklápěcí oporou. Vyfasuji si na ní fešnej mundůr, takže to na první pohled nebude vypadat, že mám přes rameno přehozenou zbraň. Do pouzdra na boku zasunu Tokarev TT 33 a náhradní zásobník. Vezmu i náboje do pušky. “Všichni vyspáni do růžova?“ snažím se být komunikativní, ale můj výraz vypovídá o opaku.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 17. října 2012 20:43

Ukončím rozhovor se Semjonem. Nejprve ho chci pochvalně a pro povzbuzení poplácat po zádech ale vzpomenu si, jak reagoval na předchozí kontakt. Raději se na něj jenom usměji, kývnu ve znamení souhlasu a odejdu zase k výdejnímu pultu. Anton na sebe naházel výstroj i výzbroj. Nic mu neříkám, je potřeba aby se i on cítil dobře. Aby v akci nejednal zbytečně škrobeně. Natalja je konečně tady. "Jsi připravená na akci, Nataljo? Budu potřebovat aby jsi mě co nejlépe kryla. Pokud Ivan začne blbnout, klidně ho odstřel ano? Nechci aby stačil ublížit někomu dalšímu." Věřím jí. Ona to zvládne. Obléknu si černou bundu, kolem krku buď šátek nebo šál (co bude po ruce - nebo taky nic, když tam nic nebude) a vyrazím na podzemní parkoviště, abych vyfasoval auto. ...

Vypravěčka - 17. října 2012 21:57

Když jste připravili a vyfasovali vše potřebné, měli jste se přesunout do garáží, abyste dostali auto. Osobáky a jejich údržba byla také v podzemí. Prováděly se tu technické opravy, ale také vyměňování SPZ, pneumatik a podobně. Nad tím vším, na povrchnu, byly normální armádní garáže s vojenskými vozy. Na rozdíl od Bondovek to tu vypadalo opravdu jako v dílně, žádné naleštěné a sterilní prostředí. Vonělo to tu kovem a olejem... a smaženými vajíčky se špekem. Ne všichni se mohli dostat do kantýny ve "VIP" budově. Potkali jste pár rozespalých techniků v monterkách. Ti, co šli na ranní, byli poznat podle toho, že ještě nebyli tak zasraní. Někde zezadu se ozývalo nadávání, jak mají tenhle šrot dát dohromady. Nikolaj nejdřív musel do částečně prosklené kukaně, co byla kancelář, kde to rozhodně nevypadalo uhlazeně a kancelářsky. Zdejší technici si z toho udělali nevzhledné, ale efektivní doupě soudě podle různě napojených kabelů, několika monitorů do půkruhu před otočnou ošoupanou židlí. Po ověření identity technik otevřel zabezpečenou skříň s mnoha klíčky od aut a popisky u nich. Nechal ho podškrábnout lejstra a řekl mu číslo stání vašeho nového ocelového oře. UAZ Patriot už na vás čekal. Nikolajovi bylo řečeno, ať se o něj hezky stará, že je to mazel a vydrží i výjezdy do terénu. Bylo na něm vidět, že není nablýskaný z obchodu, ale byl dobře udržovaný. Počkat... ten promáčknutý plech na boku... Bylo to Olžino auto. Umyté, vyspravené, asi i s předělanou SPZ, většina plechů byla vyklepaná až na tenhle poslední. Buď nešel, nebo to nechali na památku. Zobrazit SPOILER Semjon, který se po rozhovoru s Nikolajem odpojil, ne a ne přijít. Teprve až jste vyjeli ven z areálu, prošli kontrolami a zajeli do ulic Moskvy, kde pochmurně svítalo, uviděli jste ho stát a čekat na vás na rohu jedné vedlejší uličky. A nebyl sám. Vedle vašeho nového společníka seděl velký pes - černá německá doga. Bez vodítka, bez náhubku, ba dokonce i bez obojku.

Anton Sergejevič Sokolov - 19. října 2012 07:35

Nakonec jsme všichni. Připraveni a ozbrojeni. Zbývá tedy už jen si dojít pro nějaké to přibližovadlo a vyrazit. Jdu s ostatními do garáží. Tam se Nikolaj ujme získání auta. Zatím co čekáme si prohlídnu garáže. Vypadá to v nich docela útulně a klidně. Skoro jako doma. Jakmile je vyřízeno tak dostaneme auto. Ujde. Můžeme tedy klidně vyrazit na cestu. Nějak se dovnitř naskládáme a vyjedeme pomalu ven. Tam na nás čeká Semjon. Málem bych na něj zapomněl. Navíc není sám ale vede si společnost v podobě docela velkého psa. Že by konkurence pro Nikolaje? “Myslel jsem že se k nám přidá jen jeden nový člen.“ Nic proti psům nemám ale člověk si teď už nemůže být jistý ničím obzvláště u specnazu. Pro jistotu si prohlédnu psa ještě druhým pohledem stejně jako jejího majitele. Stejně jsem to měl v plánu dřív nebo později zkontrolovat.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 23. října 2012 18:48

Mám rád, když mě věci překvapí. Zvlášť pokud je to příjemné překvapení a to velký černý pes určitě byl. Vystoupím z auta. Obemkne mě zima. Nastražím límec bundy do pozoru, vrazím ruce do kapes a přejdu k Semjonovi. "Vypadá plaše." nasaju pach psiska do nosu. "Neboj, Sokolove. Tenhle ti nebude nic přikazovat." usměju se na Antona. Pomalu sleduju okolí. Vysoké paneláky vytvářejí dojem monumentálnosti. Připomínají mi časy, kdy rudá hvězda plála ruději. Tyhle králíkárny jsou hotovou pastí pro takové akce, na jakou se chystáme. Sakra, jak já je nesnáším. V bytě nad vámi někdo spláchne a vy slyšíte, jak splašky kloužou trubkou vedle vaší postele. Pod vámi se hádají novomanželé, řve dětsko a na hřišti uprostřed ocelovobetonových kolosů si jakože hrají děti. "Perfektní." řeknu, když zkontroluju prostor. Původně to mělo být : Na hovno ale proč ostatní plašit. ...

Natalja Zacharová - 23. října 2012 19:05

Zbraň, odstřelovací pušku, jsem nechala v autě. Vystoupila jsem spolu s ostatními a šli jsme naproti Semjonovi a jeho psisku. “Novej kamarád?“ krátce si prohlídnu dogu. Čokl je to majestátní, o tom žádná. Jen nechápu, co tady dělá. “Moc dlouho se tu nevykecávejte, musím si jít vybrat dobrej barák, odkud bude vidět tam, kam je potřeba.“ přešlápnu si nervozitou a vytáhnu z bundy paklík cigaret a zapalovač. Zápasím s tím chvíli, ale nakonec se mi to povede, bez jediné zlomené cigarety.

Semjon S. Reznikov - 23. října 2012 19:21

Mám taky ruce v kapsách a sleduju auto, jak zastavuje u chodníku. Lampy ještě svítí, ale zanedlouho je vypnou. Doga nastraží uši, sklapne tlamu a soustředí se na lidi, co vylezli ven. Prohlédne si jednoho po druhém, dokonce i na Sokolova vevnitř mrkne. Podle mě se Atlasovova slova moc nepotvrzují, je všechno, jen ne plachá. Jenom doufám, že jí jakožto metamorf nebude dělat neslušné návrhy, kdyby se snad proměnil. "Spíš stará známá," poznamenám k Zacharové a uculím se jedním koutkem úst. "Říkám jí Talja." Jsem si jist, že to pochopí. "Je to odsud ještě pěkný kus. Sjedeme to, nebo si uděláme procházku ranní Moskvou, když se všichni tak hrnete ven z auta?" Za tu krátkou chvíli jsem byl rád, že jsem stihl to, co jsem potřeboval, natož abych došel přes půl Moskvy na Sokolniki. I když jsem položil otázku, otevřu zadní dveře do auta a v gestu povelu máchnu rukou směrem dovnitř, kam Talja vskočí vedle Sokolova. Žíly mi netrhá, že má packy od sněhu ani že Sokolovovi odkápne na rameno slina. Já ještě zůstanu stát u otevřených dveří a ohlédnu se na ty dva. Zacharová se cigára nevzdá. Talje vypadne z huby jazyk a s nastraženýma očima očmuchává sedadlo před sebou a i Antona.

Vypravěčka - 23. října 2012 19:26

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton Zkusil ses na vaše dva nové společníky podívat svým nově nabytým darem. Překvapilo tě, že i když jsi nemrkl, před očima ti kmitlo černo, jako bys pomalu mrkl. Mohlo to být čímkoli, pravdou ovšem je, že dokonce ani u valkýry se ti nestalo, že bys ji neprokoukl. Nebo že by to bylo tím, že Olga se potřebovala skrýt jen před obyčejnými lidmi, před obyčejným lidským zrakem? Pes se na tebe zahleděl i skrz okno auta, uši nastražené. Na první (lidský) pohled na něm nebylo nic zvláštního. Prostě pes. Nebo spíš fena, jak jsi zjistil vzápětí. Potom, jak k tobě vyskočila, ti to nedalo a zkusils to znovu. Byla blízko, navíc jsi byl ve středu jejího zájmu. Takhle pár centimetrů od její mohutné hlavy jsi v jejích očích něco zahlédl. Záblesk hluboko v zorničkách, ale nic víc se ti neodhalilo. Taky se ti to mohlo jenom zdát.

Anton Sergejevič Sokolov - 23. října 2012 19:57

Sleduji Semjona i psa. Jsem docela překvapen jeho společnicí i když mi sebou máme také domácího mazlíčka. Co mě spíš zajímá je co bude ten pes zač. Už jsem si zvykl na všechny možné i nemožné druhy mágů a čarodějů takže Semjon mě ani tak moc nezajímá. Pravda pes může být obyčejný ale kdo by sebe i psa přikrýval jen tak bariérou. Nikolaj má opět vůči mě nějakou poznámku kterou nechám být a nijak to moc nerozebírám. “To by mi nevadilo.“ A nejjednodušší řešení je stejně neposlouchat. Když je představování u konce vrátím se zpátky do auta. Semjonůva společnice se posadí hned vedle mě a začne slintat. Chvilku jí podezřívavě pozoruji abych zjistil o co jí tak může jít. Nezdá se ale že by mi měla co říct. “Zkus mě kousnout a skončíš v salámu.“ Řeknu to docela vážně i když to tak ve skutečnosti nemyslím. Sice mi nevadí ale dávám si na psa raději pro jistotu pozor.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 25. října 2012 23:23

Je jasné, že Semjon musel některé úkony provést až za branou komplexu. I když sehnal povolení, ne vše mu dovolí. Jak říkal, pár věcí je zapovězených úplně. To se mi začíná líbit. Pokud máme bojovat s tak silným čarodějem, měli by jsme používat o to silnější metody. Bez protokolů, bez pravidel. Bez morálních zásad. Snad se nám to nevymstí. Doga ho poslouchá na slovo. Aby ne. Mlasknu. Kouknu ještě jednou kolem a pak znovu nasednu do našeho vozu. Počkám, až Natalja dokouří. Pak naberu směr našeho cíle. Vysoké paneláky na nás shlíží z mocné výšky. Ovšem, tahle starší zástavba sází na šířku než na výšku takže připomínají zádumčivé nasrané krabice, shozené na bok. Nahlížím skrz přední sklo, ruce skřížené na volantu. "Zatím nikdo nevycházejte ven." Zastavil jsem auto co nejvíce stranou, zároveň aby byl dobrý výhled na budovu, kde bydlí Ivan. Třeba pod nějakým stromem nebo za skupinou hladovějících popelnic. "Zacharová, co říkáš." pohodím bradou k protějšímu paneláku. "Tam, mezi tou změtí antén?" navrhnu jí. Ostatně, místo ať si vybere ona sama. Stejně se nejspíš bude muset pohybovat. "Zkontrolujte v rychlosti výbavu, půjdeme. Nejdřív ať vyrazí Natalja, dokud je to nechutný příšeří. A aby jsme jí dali čas vybrat dobré místo. Pak já a Semjon. Antone, půjdeš o čtyři minuty později než my a zabereš jeden ze dvou únikových vchodů. Netvařte se nenápadně, nebo nás každej pozná, znáte to." ...

Natalja Zacharová - 27. října 2012 13:30

Nakloním se přes přístrojovou desku, abych si pořádně prohlédla panelák, na které ukazuje Nikolaj. Pak si prohlédnu okolí. Hm… tak asi tamten no zamyslím se a pokrčím rameny. Otočím se na Nikolaje. “Ten by šel.“ přikývnu. Pak v rychlosti zkontroluji výbavu. Svůj batoh a pouzdro na zbraň mám, zbraň taky. Vystoupím pomalu z auta. V rámci nenápadnosti si hnedka zapálím. Divný lidi, co nekouří, jsou podezřelý. A tvářím se tak, jako normálně. Lidi se mi radši budou vyhýbat. Po tomhle bych si asi mohla zajít ke Kirillovi do baru… vypadnout ze základny… jo, dobrej plán. Vypadnout vod něj. zamyšleně se sunu směrem k paneláku. Nejdřív si panelák obejdu a podívám se, kudy se bude dá dát dostat na střechu. Nejspíš to ale bude zevnitř. Takže se tam musím nějak dostat.

Vypravěčka - 28. října 2012 19:08

Sokolniki, Olenij val Zastavili jste pod stromy, které lemovaly jednosměrku před barákem, kde měl podle informací bydlet Váňa. Teď byly holé, takže neskýtaly zas tolik krytí jako v létě. Natalja se vydala k řadě bytovek s několika vchody. K nim vedlo pár schodů posypaných pískem. Dveře byly samozřejmě zavřené a na kliku s koulí. Možná nebylo zamčeno... Podobné domy mívaly i zadní vchod, který se nacházel pod úrovní hlavního vchodu a vedl rovnou do suterénu. I tam byla koule, takže první úkol byl se tam nějak dostat. Rozbít skleněnou výplň by asi nepatřilo do kolonky "utajení". Prozkoušeli jste vysílačky a napíchli je do ucha. "Zkusím to zezadu," řekl Semjon a chvíli po Natalje vylezl z auta pod krytím se psem, kterého nad ránem, než jde do práce, venčí. Zmizeli za rohem, tam, kde by měl být zadní vchod. "Zamčeno. Chcete jít hlavním vchodem, nebo tudy, pane?" ozval se po chvíli jeho hlas.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 31. října 2012 20:50

Sokolniki, Olenij val Sleduju oba jediným okem. Moje rysy v obličeji nejdou přečíst ale uvnitř panuje neklid, jaký nedokážu ovládnout. Zodpovědnost. Velká zodpovědnost. "Zůstaň na místě, Semjone. Půjdeme k hlavnímu vchodu. Pokud se dostanu do domu, pokusím se ti otevřít zevnitř." Kouknu na Antona. Ještě jednou zkontroluju svou výbavu a pak vylezu ven z auta. "Jdeme." řeknu Sokolovovi. Zapnu si bundu až ke krku a zahalím si tváře do šály. Ruce do kapes. Už moc kolem nekoukám, jdu přece se svým kámošem z pařby. Takže hezky pomalu. Unaveně. Mířím k hlavnímu vchodu budovy. Jak nás pohltí vstup, vyzkouším kliku. Nenápadně přitisknu k uchu naslouchátko vysílačky. "Jak to vypadá, Zacharová?" ...

Natalja Zacharová - 04. listopadu 2012 11:29

Sokolniki, Olenij val Před panelákem odhodím dokouřenou cigaretu do sněhu, která jen tiše zasyčí. Zvednu svůj pohled a podívám se, v kolika oknech se už svítí. V kolika oknech je možnost, že by někdo mohl být zvědavý a šmírovat venku. Pak vyjdu schody a jdu omrknout, jestli je otevřeno nebo ne. Ve vysílačce se ozve Nikolaj. Malou vysílačku jsem si schovala do bundy, takže jeho hlas zní tlumeně. “Dobře.“ řeknu krátce a hned zase vysílačku schovám a jen doufám, že mne nehodlá kontrolovat co pět minut. Vyndám nůž a vyháčknu zobáček zámku, abych se mohla dostat dovnitř. Je jen zabouchnuto, což je fajn. Otevřu vchodové dveře a vkročím dovnitř. Letmo si prohlédnu schránky po levé straně a přejdu k výtahu. Vyjdu do posledního patra a jen se modlím, aby tohle nebyl ten typ paneláku, kde se na střechu dostává přes otvor ve stropě na chodbě, ke kterému se ale nedostanu jinak, než za použití kovového žebříku visícího v mezipatře. Když vystoupím v poslední patře z výtahu, hned zjistím, že tohle není můj šťastný den. “Doprdele,“ zahučím si pro sebe, když nad sebou vidím poklop vedoucí na střechu. Za rohem výtahu se podívám dolů pod schody. Na zdi tam je žebřík. Odložím si tedy tašku s puškou na zem a jdu pro žebřík. Snažím se udělat co nejmenší rachot, nechci lidi probudit. A v hlavě si utvářím krycí historku. Jestli nikdo nevyleze, tak zaháknu žebřík o háčky na stropě, vezmu tašku a vylezu nahoru. Poklop snad nebude zamčený. To by byl průser.

Anton Sergejevič Sokolov - 04. listopadu 2012 15:23

Sokolniki, Olenij val Jenom pokrčím rameny a vylezu klidně z auta. Nikolaj zamíří směrem ke vchodu a já jdu s ním. Jdu pár kroků za ním, ruce strčené v kapsách a koukající do země. Občas se rozhlédnu jestli se něco nezměnilo a jdu dál. Vše vypadá docela klidně ale stejně se mi to tu nelíbí. Moc se tím ale neznepokojuji. Poslední dobou je to docela častý jev. U vchodu se zastavím kousek stranou a opřu se o zeď. Promnu si zmrzlé ruce a čekám jak to celé bude pokračovat. Opatrnost nad opatrnost. Co je tak těžkýho na tom jít a zazvonit? Než se to celé nějak vyřeší tak mlčím a nic neříkám.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 09. listopadu 2012 20:39

Dobře? Hodně podrobný popis situace. Taky nečekám, že mi tu složí báseň v mandarínštině ale třeba poradit jak otevřít dveře? Poradím si. Ohmatám kouli dveří. Decentně zaberu. Zatnu čelisti, jak přemýšlím. Semjon určitě čeká na druhé straně až mu otevřu. Nenápadně tasím nůž. Špičkou oceli šťourám v zámku. Nic moc mě nenapadá, nejsem zrovna expert na vloupání. Studuju jediným okem bedlivě mechanismus a strčím nůž do mezery mezi dveřmi a futra. Konečně nás vstup vpustí do ošumtělého paneláku. Kolem raní tma tvoří mdlé stíny. Přeběhnu k druhému východu, kde vpustím Semjona se smrtonošem. Tohle bude nátěr. "Dobrý, jsme uvnitř. Semjon a já půjdeme k Ivanovi. Zaujmi místo, Zacharová. Čekej znamení. " Promluvím polohlasem do vysílačky. "Antone, zůstaň u vchodu odkud jsme přišli. Semjone, je řada na náš plán. Dej povel svému mazlíčkovi a pojď. Kdyby se cokoliv podělalo, dejte vědět. Jdem na to." Vydám se směrem k výtahu, který nás doveze na patro s Ivanovým bytem. ...

Vypravěčka - 09. listopadu 2012 21:08

Natalja Vše šlo dobře až do chvíle, kdy sis šla pro žebřík. Ve ztichlém domě se rachocení žebříku nepřirozeně rozléhalo. Zrovna když jsi s ním balancovala, abys ho zahákla do háčků u poklopu, otevřely se dveře a zpoza řetězu na nich na tebe vykouklo zakalené oko nějaké babky. Nedalo se říct, že by se tvářila jako hodná babička z pohádek, spíš jako ten typ, co volá milici i kvůli psím hovnům na chodníku. Čehož se díky Semjonově psici klidně mohla taky dočkat. "Mládenče, vás jsem tady ještě neviděla, co tu děláte?" zamžourala na tebe v příšeří podezřívavě, ale zůstala v bezpečí dveří s řetězem. Nikolaj, Anton, Semjon Někdo už se asi trousil do práce, protože dveře byly jenom zabouchnuté. Po chvíli hraní si s nožem povolily. Anton naštěstí nehlásil nic podezřelého, zatím tu byl klid. Vklouzli jste dovnitř. Semjon nechal psa hlídat na schodech do sklepů, kde nebyl díky své tmavé barvě ve stínu vidět. Anton se mohl zaparkovat do místnosti se schránkami, která byla vpravo od vchodu (muselo se vyjít asi po pěti schodech) před chodbou s výtahem a schody nahoru. Anebo počkat v chodbě s výtahem a schody. Výrtah byl klasicky zaklíněn v prostoru, který tvořilo zahnutí schodiště, byl jenom jeden a jistě sovětský. Na jedné stěně visela nástěnka ještě z dob časů srpu a kladiva, která se tenkrát musela pravidelně aktualizovat novinkami a povinnostmi v baráku. Byly na ní připíchnuté vyšisované články a jakýsi rozpis. Výtah naštěstí fungoval. Dostali jste se do čtvrtého patra, byt 57 byl až na konci. Semjon se držel asi dva kroky za Nikolajem. "Zatím nic zvláštního," zamumlal a podle toho, kde ho chtěl Nikolaj mít, si stoupnul. Nikolaj zazvonil. Chvíli se nic nedělo, ale jeho smysly mu říkaly, že Váňa už za dveřmi pár vteřin stojí a asi koukal do kukátka. Potom se dveře opatrně otevřely (na řetěz) a ve škvíře se objevila Ivanova rozespalá tvář. "Ano?" Snažil se, aby to znělo rozespale, ale... ALE.

Anton Sergejevič Sokolov - 10. listopadu 2012 07:44

Uvnitř Nakonec dveře povolí a cesta dovnitř je volná. Nikolaj se tedy hned vydá dovnitř a na mě zůstane hlídání vchodu. Ostatně taky jak jinak. Vlezu dovnitř a rozhlédnu se po chodbě. Nic zvláštního nevidím. Nikolaj společně se Semjonem zatím pokračují za naším cílem a já zůstávám tam kde jsem. Tak a je to tady. Teď se ukáže jestli ten plán vůbec k něčemu je. Trochu se tu projdu abych získal přehled o tom co tu je. Na první pohled můžu říct že nejde o nic zvláštního. Klasický dům jakých je tu kolem spousta. Starý výtah, ponurá chodba a ticho. Potom si najdu nějaký tmavý kout pokud možno mimo zraky možných kolemjdoucích. Pravděpoodbně se tu někdo dřív nebo později objeví a rád bych se vyhnul možným otázkám. Moc toho jinak už nezmůžu tak jenom tiše čekám.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 10. listopadu 2012 17:44

"Dobré jitro, pane Antalovskij." pozdravím hlubokým hlasem co možná nejzdvořileji. Jediným okem skenuji škvíru mezi dveřmi a kontroluji Ivana. Je vážně rozespalí? Nebo na nás už čeká a my kráčíme do jisté pasti. Chodbu naplní raní ticho. "Úkol splněn." zapřemýšlím. "Přináším další rozkazy. Můžu dál? Nerad bych aby nás někdo slyšel." Malá lest by mohla zabrat. Kdysi jsem hrál v ochotnickém divadle. Nevěřím, že by mi to zbaštil i s navijákem ale na malou chvilku bych ho mohl zmást. Budu improvizovat, proto nemluvím ani o Čerenkovi ani o Dmitrijeviči. Pokud opravdu vypluje najevo fakt, že stojí na straně Čerenka, klidně mu řeknu, že je Dmitrijevič mrtvý a mise splněna. Čerenka pak kontaktují tajní agenti. Samozřejmě já, Semjon a on. Můj záměr spočívá v následovném. Přimět Ivana k tomu, aby uvěřil, že jsme dvojití agenti od Čerenka. V hlavním stanu byl proveden atentát - což je pravda - a díky nám se podařil. Nyní má Čerenko další úkol. Pokud se dostanu do Ivanova bytu, prověřím situaci. Pokud možno vezmu sebou i Semjona. Jakmile zkontroluji možná nebezpečí a eliminujeme veškerá rizika, zajmeme Ivana a dovlečeme na centrálu. Pokud to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém. ...

Natalja Zacharová - 10. listopadu 2012 18:12

Vedle v paneláku Zarazila jsem se s jednou nohou na kovové příčce a podívala jsem se skrze žebřík na babku ve dveřích. Mládenec jo? pokusila jsem se tvářit neutrálně. Když si o mě babka myslí, že jsem chlap, tím líp pro mě. “Jdu sesbírat mrtvé holuby na střeše. Prej tam nadělali takovou paseku, nasrali hromadu, že se to může dostat skrze střechu. To víte, paní, ta jejich kyselina nebo co to ve sračkách maj.“ zatvářím se tak, že je to dost důležitá věc a pokračuju dál po schůdkách nahoru. Jestli si bude chtít dál povídat, její věc. Já tu mám práci.

Vypravěčka - 11. listopadu 2012 02:33

Natalja Nikdo neřešil, že by se někdo chtěl dostat na střechu, tak byl poklop výjimečně otevřen. Babčino mrmlání o seroucích holubech odnesl mrazivý listopadový vítr společně s šedým rozbřeskem nad Moskvou. Sokolniki byly víceméně na kraji, takže se ti krom betonové zástavby a silnic naskytl i pohled na velký zasněžený park kus odsud. Už začínalo být světlo, ale počasí bylo zatažené. Možná bude zase sněžit nebo minimálně pršosněžit. Navíc tu nahoře dost foukalo a nepříjemný vítr ti lezl pod oblečení. Barák, kde bydlel Váňa, byl před tebou, teď zbývalo najít správné okno. Problém byl v tom, že většina oken měla žaluzie nebo závěsy. Anton Sotva Semjon a Nikolaj vyjeli výtahem nahoru, u vchodových dveří se něco začalo dít. Podle neartikulovaných nadávek to byl někdo, kdo se teprve vracel z nočního tahu a zámek hrdinně vzdoroval klíči. Nakonec to vzdal a na někoho zazvonil. Rozhovoru jsi nerozuměl. Dveře zabzučely a podnapilý Moskvan téměř vpadl dovnitř. Vůbec mu nevadilo, že pravděpodobně nejde ke svému bytu, prostě někam... šel. Směrem k tobě. Nikolaj, Semjon Váňa asi nebyl duší podrazák, protože pro zkušenější oko na něm bylo teď poznat, jak, i rozespalý, zpozorněl a zalepené oči mu zbystřely. Dveře neotevíral moc ochotně, vlastně byste se nedivili, kdyby vám jimi rozbil nos. Pořád se nervózně třel dlaní vzadu na krku a cuchal si tmavé vlasy. Celý byt voněl bylinkami. A taky cigaretami. Chodba byla malá a stíněná, tmavá, ověšená bundami a kabáty. Vedly z ní dvoje dveře - do koupelny a na záchod. V pravé části bytu byla kuchyně, naproti hlavním dveřím nějaký pokoj a v levé části další pokoj. Byt působil staře a ponuře a nebylo to jen proto, že u každého světla visely svazky sušených bylin a ze stěn na vás koukaly různé vyřezávané masky a z poliček zase dřevěné i kamenné figurky zobrazující proporcionálně podivné lidi anebo zvířata. Váňa, jenom v triku a pruhovaných trenkách, rychle a tiše prošel chodbou do pokoje, co byl nejblíž a asi sloužil jako jeho pracovna, ložnice i obývák. Zavřel za vámi dveře. Vzduch tu byl ještě těžší po bylinách, závěsy zatažené a koncentrace figurek a dalších lapačů prachu nejvyšší. "Žádný další rozkazy, rozumíte? Dohoda zněla jasně," zasyčel tiše a nervózně pokukoval po Semjonovi, který očima pomalu pátral v šeru místnosti. Zobrazit SPOILER půdorys bytu Váňův pokoj

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 11. listopadu 2012 14:55

Tomuhle říkám doupě. Nedokážu přesně vysvětlit co cítím ale připadám si jako fanoušek fantasy ve speciálce. Že by mě šamanismul lákal? Možná. Knížku Dědeček Oge jsem přečetl tam i zpět a učení sibiřských šamanů je pro mě něco tajemného a přitom blízkého. Sednu na válendu. Zatažené závěsy mi dělají starosti. Takhle mě Zacharová těžko bude krýt. Sleduji ho. Bez výrazu, svým kamenným výrazem. "Dohoda padá, Ivane. Máme nové rozkazy. Dmitrojevič je mrtvý. A do hry vstoupil další hráč. Někdo se zmocnil jiného prstenu. Silnějšího než ten, co má Čerenko. Potřebujeme tvou pomoc a vědomosti." No, tohle bude hodně zajímavý. Jestli lest neprokoukne, nejspíš z něj všechny informace vytahám takhle. Taky kdo by si něco takovýho vymejšlel? To mám z těch filmů a knížek. Sakra, prej že k ničemu nebudou. ...

Vypravěčka - 11. listopadu 2012 15:14

Nikolaj, Semjon Nerozsvítil. Zůstali jste takhle, že jste sotva rozeznávali výraz ve tváři toho druhého. Na nízém stolku ležela bronzová miska, která asi sloužila pro pálení bylin nebo rozdělávání malého ohně. Byl v ní nějaký bordel, asi popel. Váňa si založil ruce na prsou. Odmítavé, ochranné gesto. Pak vytřeštil oči. "C-co?! Ale... Dohoda zněla jasně! Jestli jí ta vaše banda něco udělá..." Váňovi moc vyhrožování nešlo, ale zvíře zahnané do kouta nebylo radno podceňovat. Jestli to udělal kvůli někomu, jestli zaprodal svého šéfa a možná i celé Rusko, asi pro to měl svoje pádné důvody. Ne, Váňa od začátku nevypadal jako sketa. Leda by byl ještě lepší, než jste si mysleli. Semjon se za celou dobu nepohnul krom lehkého otáčení hlavy. Stál u dveří, nenápadně, ale vzhledem k malému prostoru by Váňu bez potíží popadl, kdyby kolem něj chtěl projít. Natáhl se náhodně pro jednu figurku. A vzápětí ruku zase stáhl. Všiml sis toho jenom koutkem oka, Semjonův upřený pohled propaloval. Tvůj šestý smysl vlastní všem zvířatům nejasně křičel, že je něco špatně. Mohly si s tebou hrát stíny. Jako by se na okraji zorného pole pohybovalo... něco. A nebylo to jen jedno.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 11. listopadu 2012 15:32

Musím to uhrát. Pokud se chytl, můžu v iluzi pokračovat dál. Vyděsí mě, když sáhne po figurce. To by mohlo být nebezpečné. Ovšem, cítím na sobě ochraný pohled Semjona a to mě do jisté míry uklidňuje. Střelím okem k figurce. "Nic se jí nestalo." pronesu temně. "A dávej bacha na slova, hochu. Moje banda nezní moc lichotivě, když jsme vás zbavili takového trnu v patě, jako byl Dmitrijevič." Nakloním se k němu. "Ivane, teď se soustřeď." hledím na něj svým jediným okem. "Musíme kontaktovat Čerenka a říct mu o tom dalším prstenu. O dalším čaroději." Nedokážu tuhle přetvářku hrát na pořád. Proto jdu přímo k věci. Jakoby to spěchalo nejvíc na světě. Taky že ano. Kdyby tu byl opravdu čaroděj schopnější než Čerenko, asi bych tu už neseděl. To je ale jiná věc. ...

Natalja Zacharová - 11. listopadu 2012 15:39

Zavřela jsem za sebou poklop a žebřík položila vedle. Rozhlédla jsem se po střeše a po okolí. “Prdele, tady to fouká.“ sykla jsem nespokojeně a přitáhla jsem si límec bundy ke krku. Bylo to zbytečné, protože vítr se do mě dával ze všech stran. Popošla jsem na okraj střechy a podívala se dolů. Před vchodem se kolejbal opilec. Zaujala jsem pozici mezi anténami, přesně jak Nikolaj říkal, a sundala si z ramene tašku se zbraní. Během chvíle jsem jí měla složenou, šikovným rukám to trvá pár vteřin, já s tím zápasila něco kolem minuty. Nepříjemné… ale bohužel, pravá ruka není dokonalá. Nabiju zbraň, hotovo. Zalehla jsem do pozice, pokrčila jsem si koleno, abych líp vyvažovala a skrze hledáček jsem se dívala na barák vedle mě. Odpočítala jsem si čtvrté patro. “Kurva… kurva,“ zamumlala jsem, protože v celém patře bylo zataženo a nikde se nesvítilo. Bohužel nemám rentgenové vidění, takže musím čekat, až Nikolaj nebo Semjon něco udělají. Tak jako tak, jsem připravená. Opírám se o levý loket, kamenný prst čeká na spoušti.

Vypravěčka - 11. listopadu 2012 16:20

Nikolaj, Semjon Podivné stíny na pomezí zorného pole a šera zůstaly. Tetelily se a jako by něco šeptaly. Semjon přešlápl a vklouzl rukama do kapes bundy. Vysílal k tobě podivné pohledy, protože jinak jste se neměli jak dorozumět přímo před očima mladého šamana. "Nic? Sakra, tomu říkáte nic?" vyprskl Ivan a zafuněl. Stíny si začaly zuřivě něco šeptat. Váňa vyšel z pokoje na chodbu. "Ať dodrží svoji část dohody a zruší to," zašeptal. "To nejsem já," podařilo se Semjonovi šeptnout při vašem přesunu. "Má toho v sobě víc, než na první pohled vypadá. A tenhle byt je plný šamanské magie, ovšem je u ještě něco..." Na první pohled by to vypadalo, že ty a Semjon nejste jen kolegové, ale musel ti to sdělit rychle a hlavně neslyšně, takže se dokonce snížil k fyzickému kontaktu, když tvoje kroky zpomalil svou rukou na tvém předloktí, vše skryté pod šerem a záhyby bund. Váňa vás mezitím vedl z pokoje do toho druhého, který byl taky staře zařízen a bylinky a cigarety se snažily zakrýt pach počínající staroby. Dmitrijevič říkal, že Váňa bydlí se svou matkou. Zde byly závěsy taky zatažené. Postava seděla čelem k oknu v houpacím křesle. Všude tu visely jeho amulety ještě ve větší koncentraci a v bronzové míse na komodě doutnaly nějaké byliny na uhlících. Měl jsi pocit, jako by tě někdo sledoval. To zvláštní šimrání v zátylku.

Vypravěčka - 11. listopadu 2012 16:25

Natalja Zima a vítr. Skoro jako vyhnanství na Sibiři. Mohlo být něco po půl sedmé ráno, okna před tebou ožívala. Opilec dávno zmizel ve vchodu, kam zašli i další z tvé jednotky. Některé žaluzie zůstaly zadělané, ale prosvítalo skrz ně světlo, jiné se rozevřely a tys skrz optiku viděla, jak rozespalé matky připravují děti do školy, jak se staří mládenci chystají do práce nebo se probouzejí z kómatu do kocoviny, jak babky čučí ven z oken a doufají ve skandál nebo jiné rozptýlení. Ve čtvrtém patře však zůstalo jedno okno, které bylo zatažené závěsy, ne žaluziemi, a byla v něm pořád tma. Pořád to ale mohl btý někdo, kdo si rád přispí, nemusí ráno do práce. Taková okna tam byla ještě dvě, ale ta žaluzie měla.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 11. listopadu 2012 16:33

Zamračím se. Hledím na Semjona a naplňuje se moje neblahé tušení. Ty stíny jsou Ivanova práce. Přikývnu na znamení toho, že beru na vědomí naši situaci. Ivan nás dovede do druhého pokoje. Celou dobu, co jsme jeli k domu Antalovského, mi v hlavě plula myšlenka abych nezapomněl na jeho matku. Mohlo mi to dojít hned, že moje palice pozapomene jednu důležitou drobnost. Zatnu čelisti. Pach mi proniká skrz oblečení, do vousů a vlasů. Nesnáším to. Bylinky mi nevadí ale kouř z cigaret je hnusnej. Kouření Natalji do jisté míry akceptuji. Nic proti ní. Ale tady je tolik pachů, že mi to zvedá kufr. Střelím pohledem po houpacím křesle. Kouknu taky na závěsy. Už přemýšlím jak to udělám abych zpřístupnil pohled odstřelovači. Taky mě napadlo, že bez tmy pokoje nebudou žádné šeptající stíny. Ale to jsou jen teorie. "Co vlastně teď děláte, Ivane. Specnaz po vás určitě půjdou. I jejich tajná armáda supernaturálů. Nemyslíte?"" Skenuju okolí. Hledám jakékoliv nebezpečí. Brzy bublina lži praskne. On to určitě zjistí. Ale to už pro něj bude pozdě. Zasáhneme dřív. ...

Vypravěčka - 11. listopadu 2012 17:00

Nikolaj, Semjon Bylo těžké se v pachu vyznat. Motaly se všechny dohromady a tys měl pořád pocit, že ti něco uniká. Všechno to korunoval podivný pach staroby, který se v podobných starých bytech drží dlouho, i když tam nikdo starý už nebydlí. Váňa k vám stál víc zády než bokem, pár kroků od své nehybné matky. Takže to byla ona, kvůli které to všechno dělal. Nebyl o tom náhodou jeden americký film? "Jo... asi jo." Prudkým pohybem smetl na zem mísu. Kouř z bylin nepřirozeně zhoustl, proměnil se v bílou mlhu v šeru, odkud pocházely šeptající stíny na pokraji zorného pole. Zpoza mlhavé stěny jsi uslyšel chřestění a rychlé kroky, bouchnutí dveří a otočení klíče v zámku. Váňa musel proskočit těsně kolem vás, ale neměli jste šanci ho chytit, když jsi sotva viděl Semjona. "Tupilakové. Mstící se duchové ovládaní šamany," rozšířil tvé obzory Semjon, který stál zády k tvým zádům. "Popravdě, pane, s tímhle jsem nepočítal. Šamanští duchové mají jiná pravidla než démoni." V jeho hlase bylo napětí. Bodejť by ne, mléčné stíny dostávaly patvary, jejich podoby se různě přelévaly a ani jedna nebyla zrovna příjemná. Ten název ti matně něco říkal. Možná se o tom kdysi zmiňovala matka. Proto ti tehdy dala tvůj první nůž. "Jsou to duchové, co je posílají zlí šamani. Na, vem si to. Bojí se nože, protože ten je zaklel do podoby vyřezávaných figurek..." Tupilaq

Anton Sergejevič Sokolov - 11. listopadu 2012 17:01

Chvilku po tom co jsem se rozhodl se zašít někam stranou ozvalo se chrastění klíčů a něčí hlas. Určitě někdo z obyvatel tohohle baráku. Z jeho přítomnosti moc potěšen nejsem ale pokusím se to vyřešit nějak klidně. Co jsem mohl jiného čekat. Po chvilce dobývání ho nakonec někdo vpustí. Dveře se otevřou a on vstoupí dovnitř. Už podle hlasu se dalo poznat že je trochu mimo. Teď když ho vidím je jasné že je totálně na mol. Stojím stranou a pokouším si ho nevšímat ale nemám dnes svůj den. Muž jde směrem ke mně. No bezva. Jde sem. Jen tam tak stojím a rozhlížím se. Čas od času se kouknu na hodinky jako kdybych na někoho čekal. Hlavně to s ním vyřídit rychle. A pokud to nepůjde po dobrém tak rychle a bezbolestně.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 11. listopadu 2012 17:11

Dobrý. Fakt skvělý. Ještě, že jsem se pojistil jak mě to nejlíp napadlo. Stoupnu zády k Semjonovi a kryju jeho tak jak on kryje mne. Vytáhnu vysílačku. "Tady Nikolaj. Ivan nám proklouzl. Antone, nejspíš běží k tobě. Za žádnou cenu ho nepouštěj ven z budovy. Nataljo. Opustil pokoj. Kašli na okna. Možná bude chtít zdrhnout nahoru na střechu. Jestli umí něco ze šamanismu, nedivil bych se, kdyby mu narostly křídla. Antone, pokud Ivan opustí budovu, ihned to nahlaš. Natalja má povolení to do něj nasolit. Jo a ještě jedna maličkost. Snažte se ho hned nezabít. Potřebujeme info. Konec." Pustím vysílačku na uchu. "Dobrý. Hubou se vždycky dobře pracuje. Co ale my?" zeptám se Semjona. Podvědomě tasím nůž od boku. Jakobych to nedělal kvůli výcviku ale díky mojí matce. Ta vzpomínka je tak daleko. Střelím pohledem k houpací židli. Tam sedí shrbená postava. Že by Ivan prostřednictvím jí něco čaroval? "Co jeho matka na tý židly? Hej, paní Antalovská? Slyšíte mě?" Každopádně, nejdu k ní. Tiskneme se k sobě Semjonem jako párek buzíků. Naštěstí jenom zády. V pěsti zbraň otočím hrotem dolů, položím dlaň na hlavici jílce a přitáhnu tak nůž k hrudi. Čepel trčí výhružně na potenciálního nepřítele ve stínech jako dikobrazí trn. ...

Vypravěčka - 11. listopadu 2012 17:11

Anton "Hele, kámo... nemáš voheň?" Tahle věta by mohla patřit do opilecké (nebo boverácké) seznamovací příručky. Muž měl na hlavně beranici, byl menší a na první pohled měl asijské předky. Smrděl chlastem a cigaretami a bohužel pro tebe jsi zachytil i závan natráveného chlastu. Šátral rukama v kabátu s podšívkou z umělého beránka a nakonec vítězoslavně vytáhl zlomenou cigaretu. Zazubil se na tebe žlutými zuby, jako by to bylo největší štěstí v jeho životě. Ten měl vůbec štěstí, že se dostal domů a někdo ho nesrazil. Rádoby nonšalantě se opřel o stěnu ramenem. Asi tak o dvacet čísel dál, než stěna doopravdy byla. Ale byl to určitě starý promilový harcovník, protože s rozpřaszenýma rukama a slovy sem f poho chytil na rozkročených nohou balanc. Rozjel se výtah. Byla to jenom nějaká holka, co utíkala do školy. O to rychleji, když vás dva uviděla.

Semjon S. Reznikov - 11. listopadu 2012 17:41

Nikolaj Kdybych věděl, že to není jenom kluk, co si vyrábí korálky a náramky a kouří halucinogenní bylinky, asi bych se na to připravil o poznání pečlivěji. Nikdo mě nevaroval, že má dost šťávy na to, aby zaštítil celý byt pod křídla domovníčků a ještě si postavil armádu tupilaqů. Koušu si ret. Kdybych se tu o něco pokoušel, mohl bych tu celý byt taky odpálit. Souboje dvou různých magických rovin - démonské a roviny duchů - nejsou zrovna něco, na co by se hodily uzavřené prostory v obytné čtvrti. I když by to bylo z vědeckého hlediska hodně zajímavé. Antalovská sedí na křesle a... Viděl jsem toho dost, ale tohle nikdy není pěkný pohled. Antalovského mamina mele z posledního, to poznám. To, co je v ní, už z ní vysálo několik let života - a to nebyla nejmladší. Přilepilo jí suchou kůži k lebce, z vlasů udělalo chomáče a užíralo ji to zevnitř. Dívalo se to na nás skrz její oči. Otočím se k ní čelem a rychle si vyhrnuju rukávy, kde se kůže honosí tetováními. "Postarej se o tupilaqy, já o ni. Má v sobě démona. Parazita. Za žádnou cenu nedovol, aby tě kousla nebo... něco jiného," dodám temně, že kousnutí by mohlo být to nejmíň nechutné. Horší je, když vás chtějí políbit, hnus. Vůbec mi nedošlo, že jsem v téhle situaci převzal iniciativu a vykašlal se na "ano, pane", "ne, pane". Tupilaqové se konečně vzpamatovali nebo získali tolik síly, aby mohli zaútočit. Všiml jsem si nejméně tří. Doufám, že to náš podivný velitel zvládne, jinak je po nás. Rozkročím se, dotknu se symbolů na předloktích a moje zaříkávání naplní pokoj až po zakouřený strop.

Anton Sergejevič Sokolov - 11. listopadu 2012 17:58

Opilec dojde přímo až ke mně. Je cítit po alkoholu stejně tak i jeho příšerný dech. Sám se divým že ještě stojí na nohou. Nebo tomu že sem vlastně došel. Když na mě promluví tak se podívám jeho směrem. Začne cosi hledat po kapsách a nakonec vytáhne cigaretu. Tak to tě asi zklamu kámo. I když si jsem naprosto jistý že nemám sirky ani zapalovač tak si prohmatám kapsy jako kdybych je hledal. Nic. Přesně jak jsem předpokládal. Potom zavrtím hlavou. “Ne. Máš smůlu.“ Odpovím klidně. “Nemám.“ Potom jenom doufám že odejde pryč shánět oheň jinam. Bohužel jsem se už ale s nějakým tím opilcem setkal. Většinou jim ne nestačí. Takže pokud odejde budu nadmíru rád. Potom v uchu zaslechnu hlas Nikolaje. Bohužel ani od něj se mi nedostane žádné dobré zprávy. Ba naopak. Ivan zdrhnul. No bezva. Jako kdybych ti nic neříkal. Není na škodu občas poslouchat moje blbý pocity. Nic mu na to neřeknu. Po očku pozoruji schody i výtah ze kterého vyběhne jen nějaká malá holka. A potom je tu ten opilec. Taky sis mohl vybrat lepší čas. Zbytek Nikolajovy zprávy už nevnímám. Udělám co mám a detaily budu řešit později. Od té chvíle se soustředím na svoje okolí. Dávám pozor na Ivana i na svého nového “známého“. Ruce mám v pohotovosti a jsem připravený sáhnout po zbraních kdyby bylo potřeba.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 11. listopadu 2012 18:08

To by mě tahle baba jako znásilnila? Ty jo, to by byla jízda. Kdysi mi někdo říkal, že starší ženy mi můžou ukázat věci, který sem ještě neviděl ale tohle? Ne, díky. Rázně se otočím. Rozkročím nohy do bojového postoje. Jsem zády k Semjonovy i bábrlině. Tedy i zády k oknu. Od houpacího křesla taky raději odejdu. Spíše doprostřed místnosti. Přikrčím se. Nůž mi klouže v ruce. Je jako můj dráp. Zavrčím. Všechnu svojí bestiální sílu napnu k dokonalosti. Při těchto situacích mi mnoho z vlčích rysů vytane na tváři a někdy i na těle. Možná proto si někteří myslí, že jsem spíše vlkodlak než měňavec. Zavrčím. Tak pojďte vy hnusný duchové z druhý strany. Svým nožem pomalu kroužím před sebou. Jsem si jist, že je jediná pořádná zbraň která bude na ty parchanty účinkovat. Proto jí držím pevně a jistě. ...

Vypravěčka - 11. listopadu 2012 19:16

Anton Opilec si strčil zlomenou cigaretu do pusy a něco na tebe přehnaně gestikuloval, ve tváři výraz, jako že se pokouší promluvit. "Neva, kámo, v poho. Páč já umím rozdělat oheň. I bez zapiku!" Sehnul se k uvolněné dlaždičce, kterou se mu povedlo zcela vyrvat až po nějaké době. Stál přímo pod schody, o které se pak pokoušel "křesáním" (mlácením) rozdělat oheň. Skláněl se tak, aby případná jiskra chytla jeho cigáro. I přes to jsi zaslechl, jak někdo schází ze schodů. Rychle, ne ale chvatně. Na prvním odpočívadle odzdola se objevila postava v tmavězelené bundě a batohem přes rameno. Ivan si naštěstí prvně všiml snažení opilce, který mu stál u paty schodů v cestě.

Vypravěčka - 11. listopadu 2012 19:30

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Už ti došlo, co tvůj neproměněný čenich předtím cítil a skrývalo se to za bylinami. Byly to mršiny. Možná to bylo jenom kvůli účinkům kouře, nebo to doopravdy byla pravda... Objevily se všude. Mrtvolky koček, krys, holubů, dokonce mýval. Jedna byla pohozená na pohovce, původně jsi ji považoval za podušku. Další se vyklubala z přikrývky. Všechny seschlé, vycucané a hnusné. Semjonovo zaklínání gradovalo, pevný hlas spoutával démona. Aspoň jsi v to doufal. "Je... to... namá...havý. Daleko, zazněl ti v hlavě vzdáleně hlas. Naprosto nečekaně. Patřil Aljošovi a podle toho, jak tě najednou rozbolela hlava, to ze sebe doslova ždímal. Místo aby mluvil, soustředil se na nějakou vzpomínku. Vnitřek jurty osvělený ohněm. Sibiřský šaman v odění z kůží, peří a paroží, Ajrat, Gunnar, Olga. Z Aljošova pohledu jsi to asi viděl. Seděl jim po boku a sledoval, co šaman dělá. Valkýra ve špinavé carské uniformě mu něco podávala. Sošku. Ošklivou sošku. Tomu, co šaman říkal, jsi nerozuměl. Pak ji probodl nožem, i když to šlo kvůli materiálu ztuha, a hodil ji do ohně. Ten vyprskl a snad jen díky tomu, že Aljoša tehdy nebyl obyčejný člověk, jsi viděl, jak zlý duch hoří v plamenech. Ale sošek tady v bytě bylo požehnaně. Znamenalo to, že všechny skrývají jednoho tupilaqa? Anebo jenom některé z nich? A jak se k nim dostat (dost jich bylo ve Váňově pokoji)? Duchové okolo zavířili, Aljošův hlas odezněl společně s vidinou. Měls co dělat, abys neodezněl taky. Jenže duchové nešli po tobě. Zaměřili se na Semjona, který klečel na jednom koleni, jednu ruku nataženou k Antalovské, druhou rychle něco čmáral svou vlastní krví na zemi.

Natalja Zacharová - 11. listopadu 2012 20:07

Na střeše Přejíždím v hledáčku z jednoho pokoje do druhého a pak přes celé čtvrté patro. Některá okna se zprůhlednila a já tak mohla zjistit, že mi zbyli jen dva vítězové. Sakra chlapi, na co si tam s ním hrajete, koukejte ty závěsy odhrnout, nebo se tu zblázním Funím si do pažby. Pomalu ale jistě začíná být tahle poloha nepříjemná. Nejsem cvičený sniper, abych zvládla ležet a číhat několik hodin. Když se ozve Nikolaj ve vysílačce, projede mnou pocit rezignace a naprosté lhostejnosti. “Je snad něco, co tihle nezvorali?“ řeknu si polohlasem sama pro sebe. Zvednu se do polohy klečmo, odkud se mi bude líp mířit i střílet, objeví-li se Váňa na střeše. Nikolajovi neodpovídám. Beru jeho rozkaz na zřetel, ale mám teď ruce plné jiné práce, než telefonické konference. A čekám…s

Anton Sergejevič Sokolov - 11. listopadu 2012 20:22

Po očku pozoruji opilce který stále zůstává poblíž. Chvilku mi něco vysvětluje a potom se se slovy že zapalovač nepotřebuje pustí do té své metody. Vezme dlaždičku a pokouší se s její pomocí vykřesat jiskru. To asi nepůjde kámo. Nehodlám ho v jeho práci rušit ale na druhou stranu se mi moc nezamlouvá. Mlácení není moc hlasité ale i tak by ho mohl někdo slyšet a jít se podívat co se děje. A pozornost je teď to poslední co by jsme potřebovali. Rozhodnu se hold počkat i když mě i napadne ho pro jistotu omráčit. A potom zaslechnu kroky. Jsou rychlé a míří přímo dolů ke mě. Ivan. Napadne mě hned jako první. Může to být i Nikolaj se Semjonem ale nehodlám se na to spolehnout. Kroky se pomalu přibližují a za chvilku se na schodech objeví Ivan. Přes rameno batoh a chystá se zmizet. Nevšiml si mě. Vzhledem k tomu že jsem stranou mě ještě nezaregistroval a kouká na opilce. Mám teď příležitost. Nesmím jí propásnout. Moc se nerozmýšlím nad tím co bych měl říct nebo udělat. Všechno se stane docela rychle a hlavou mi ihned proběhne jedna myšlenka a nedlouho poté na ní reaguje moje tělo. Není čas říct ostatním že je dole. Nerad bych ho vyplašil. Rukou zajedu pod kabát. Uchopím pistoli a vytáhnu jí z pouzdra. Potom hned namířím na Ivana a začnu střílet. Mám nejspíš přesně tolik času než si mě všimne. O okolní lidi strach nemám. Tlumič by se o vše měl postarat. Nesnažím se o řádný přesný zásah do hlavy nebo do končetin. Jdu na jistotu a mířím na tělo. Dorazit ho potom můžu vždycky.

Vypravěčka - 11. listopadu 2012 23:40

Anton Ivan, tak dobře netrénovaný v boji, zareagoval o chviličku později. Možná za to mohl i ten opilec, na kterého se jako na případné nebezpečí soustředil. Vystřelils, první kulka se zaryla někde za Ivanem, minula těsně jeho rameno. Mladý šaman ti něco hodil k nohám. Figurka? Hračka? Vystřelils hned podruhé. Ale už jsi neviděl, co se stalo. Figurka u tvých nohou zazářila přímo do očí a na chvíli tě oslepila. Pálilo to. Ve stejnou chvíli Váňa vykřikl, takže asi zásah. Opilec byl ve svém světě. Na světlo reagoval tak, že se zaradoval z ohně, postavil se a vzápětí ho na tebe Váňa musel shodit, protože do tebe vrazilo chlastem smrdící tělo, takže případná střelba šla zcela mimo. A co teprve ty mžitky před očima. Důležité ale bylo, že šlo o chvilkové oslnění, zrak by se ti měl brzy vrátit. Bude to dost brzy, než ti Ivan uteče? Podle kroků se o to pokoušel. Byla v nich nepravidelnost. Dostal to. Silueta se potácela k hlavním dveřím.

Anton Sergejevič Sokolov - 12. listopadu 2012 07:30

Z pistole vyjdou tlumené výstřely. První prolétla kolem něj a skončila kdesi ve zdi. Druhá podle všeho svůj cíl zasáhla. Ozval se výkřik ale já sám nic už nevidím. Ivan hodil na zem nějaký ze svých amuletů který fungoval podobně jako granát. Světlo mě omráčilo takže jsem už neviděl co se děje. Pokusil jsem se vystřelit ještě jednou na slepo ale i tentokrát šel výstřel někam mimo protože do mě vrazil onen opilec. Odstrčím ho stále oslepen stranou a začnu se potácet směrem kterým by měl být východ. Nehodlám tu jen tak stát a čekat až se mi vrátí zrak. Sice toho teď moc nezmůžu ale něco přeci. “Nataljo. Odchází hlavním vchodem.“ Oznámím vysílačkou. Je toho dost aby mohla jednat a začít střílet. Naštěstí je už trochu načatý takže by to mohlo být lehčí. “Kde jste vy dva?“ Promluvím potom znovu do vysílačky. Určitě tím myslím našeho velitele a Semjona. Zdá se že se nahoře trochu zdrželi. Teď. Zrovna když utíká. A kde je vůbec ten pes?

Natalja Zacharová - 12. listopadu 2012 12:28

Čekala jsem, podle mého soudu, až dost dlouho na to, aby se Ivan ze čtvrtého patra dostal na střechu. Bylo mi divné, že se zatím nikde neobjevil. Vzápětí to vysvětlil Antonův hlas ve vysílačce. Polohlasem jsem zaklela a posunula se na střeše tak, abych měla lepší výhled dolů k vchodu. Zapřela jsem pušku do ramene a čekala. Zatím jsem se nedívala přes hledáček, ale jen jsem vyčkávala. Jakmile se otevřou dveře, přiložím oko k hledí a čekám na příležitost střelit. Uvidíme, jak vyjde rána. Sice říkali, že ho chtějí živého… ale… ale. Váňa se vypotácel z vchodu. Viditelně kulhá na pravou nohu. Mířím mu do hrudi. Tam by ho kulka nemusela hned zabít.

Vypravěčka - 12. listopadu 2012 12:47

Anton, Natalja Ivan dostal díky Antonovu oslepení menší náskok, bouchnutí dveří se ozvalo ve chvíli, kdy Anton teprve tápal z těch pěti schodů, co vedly z chodby s výtahem k hlavnímu východu. Váňa se v hledáčku Zacharové trmácel z dalších schodů, tentokrát už venku. Dlaň si tiskl na pravé stehno, ale odhodlaně pokračoval dál. Dokud Natalja nevystřelila. S Antalovským to cuklo, vytřeštil oči a zalapal po dechu. Svalil se zády na schody. Kdyby Zacharová chtěla, možná se jí taková trefa nepodaří, mohla za to Ivanova pajdavá chůze. Dostal to do krku. Ještě před východem ven se Antonovi navrátila většina zraku, i když mžitky měl před očima pořád a i olověné nebe ho nepříjemně bodalo do očí. Naštěstí to nebyl doopravdický flash granát, a tak balanc i sluch byly v pořádku. Anton za sebou uslyšel ťapkání. Doga potřásala hlavou a opatrně našlapovala. Mléčné oči řekly vše - byla slepá. Ale jakto?

Natalja Zacharová - 12. listopadu 2012 12:55

Sakra… Nevěřícně jsem zamrkala a dívala se, jak se Váňa kácí k zemi. Prohlížela jsem si ho v hledáčku a zjistila jsem, kam má střela šla. Sakra… „Hoši, vypadá to, že budeme muset pohnout. Dostal to do krku. Antone, čekám, až potvrdíš, že můžu dolů.“ Řeknu do vysílačky. Jakmile mi to potvrdí, že můžu, ihned začnu balit zbraň. Rozložím ji rychleji, než jsem ji složila. Sbalím jí do tašky a ještě na střeše vyhledám odskočivší prázdnou nábojnici. Nerada bych, aby tu po mě zbyla nějaká stopa. Pak se vydám zpátky dolů. Otevřu poklop, sesunu kovový žebřík a i když vím, že mě to zdrží, musím vrátit žebřík nazpátek. Dělat jako že nic… myslím přitom na naše krytí.

Anton Sergejevič Sokolov - 13. listopadu 2012 07:35

Chvilku se potácím po chodbě bez toho aniž bych přesně viděl kam jdu. Vím že jdu směrem k východu jenom přesně nevím co je kolem. Našlapuji opatrně a čekám než se mi zrak vrátí. To se nakonec stane když už jsem skoro u vchodu. Pořád to není nic moc ale alespoň vím kam jdu. Promnu si oči a vyrazím pomalu za Ivanem. Je hned u vchodu. Jednou rukou si stíním oči před venkovním světlem protože účinky toho Ivanova granátu zcela ještě nezmizely. Sotva stačil vyjít a už koupil jednu kulku. Pořád ještě žije ale už mele z posledního. Moc šancí mu nedávám. “Můžeš.“ Odpovím Natalje a schovám pistol zpátky do pouzdra. “Vy tam nahoře si pospěšte za chvilku tu můžeme mít společnost.“ Zavolám vysílačkou ještě Nikolajovi. Teď zbývá jenom počkat na ostatní. Někam ho tahat si neodvažuji. To by ho určitě dorazilo. Znenadání se potom odněkud objeví Semjonův pes. Ale něco je s ní špatně. Něco bylo jinak než před tím. Byla slepá. Otázkou bylo proč? Pokud si dobře pamatuji tak ještě v autě viděla a byla jako normální pes. Pro jistotu na ní kouknu ještě svým druhým zrakem ale neslibuju si od toho moc.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 14. listopadu 2012 18:09

Jak zaslechnu, že to Ivan schytal, hodně ošklivě zakleju. Nůž pořád držím ve výhružném bojovém postavené a i okem těkám ze strany na stranu. Tyhle výjevy mi vniknou do mysli a zůstanou tam pěkně dlouho. Panenky, figuríny, do kterých někdo zaklel zlé duchy. A podle pachu to nebude všechno ze dřeva. Přeběhne mi mráz po zádech. Na neštěstí se moje strategie musí razantně změnit jelikož Tupilaqové nejsou hloupí. Chystají se Semjona rozemlít na kaši. Zavrčím. Několika dlouhými skoky překonám vzdálenost mezi mnou a Semjonem. Chráním jeho záda. "Dělej Reznikove. Musíme vypadnout. Hned!" procedím mezi tesáky. Nechci utéct z boje jen proto, že nám jde o život ale že jde o život našemu zrádci. Bez informací nám bude celý tenhle výlet k ničemu. "Zabezpečte cíl. Pokuste se ho stabilizovat doku tam nedorazíme. Máme tu drobné problémy." volám přes vysílačku ostatním. Pokud se odváží nějaká loutka doplazit nebo dojít blíž než uznám za vhodné, prostě jí probodnu, pořežu a odkopnu pryč. ...

Semjon S. Reznikov - 15. listopadu 2012 15:03

Nikolaj Udržet tu babiznu od sebe, když kolem mě krouží bytosti z úplně jiných sfér, než ovládám, není jednoduché. V jednu chvíli jsem si myslel, že poslední tahy nestihnu odkreslit. Koberec jako by se mi pod prsty ježil ještě víc, dřel mě a krev nestačila. Antalovská padne jako podťatá. Atlasov možná taky pravým zrakem uvidí, jak cosi podobné přežrané tasemnici vylezlo z jejího nosu a bylo spáleno silou magických znaků. Kdyby mě netahal na nohy, asi hned tak nevstanu. Taková pitomost a cítím se, jak kdybych spoutával přinejmenším krakena. Určitě za to můžou ti šamanští šmejdi. "Je po ní. I po démonovi."

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 15. listopadu 2012 15:46

Pomohu Semjonovi na nohy. Odhodlaně kouknu směrem ke dveřím, přes armádu panenek a figurek. "Jdeme." povel skoro zavrčím přes vyceněné bílé tesáky. Spíš nežli povel to byl nekompromisní fakt. Je mi jedno, co bude stát v cestě. Nějací staří duchové mě nemohou zastavit. Ne teď. Pokusím se vykopnout dveře mocným úderem. Pak pokračuji ke schodům. Na výtah v tomto stavu čekat nemůžu. Vře to ve mě a kontrola nad sebou mi protéká mezi prackami. Tedy, prsty. Rozrušeně seskakuji po třech schodech, hlídám si Semjona a uklidňuji vnitřní bestii. Naštěstí nejsem tak ovlivněn emocemi jako horlivostí situace, takže by to teoreticky neměl být problém - uvázat vrčícího vlka na řetěz. Když dorazím až dolů, vyběhnu za Antonem. Kleknu k raněnému Ivanovi. Prohlédnu ho. Zhodnotím všechno, využiju všech znalostí, které mi narychlo předal Dmitrijevič. "Antone. V autě mám svoje knihy. Jsou uložené v černé tašce, přines mi je, prosím tě." teď nerozkazuji. Zapne se něco ve mě, co smazává hranice mezi nadřízeným velitelem a vojákem. Teď jsme členové. Jednotka. "Antalovskij. Slyšíte mě?" musí být bílý jak křída a smrt kolem obchází lačněji než roj supů. "Snažte se zůstat při vědomí. Pomohu vám. Rozumíte?" S léčením začnu dřív, než Anton donese moje knihy. Možná by to nestihl a Ivan by zemřel. I tak budu rád, když ho udržím při životě. Zkontroluju, jestli prošla střela z pušky zkrze krk. Vzhledem k razanci výstřelu předpokládám, že ano. Pak ohledám další místa, kde Ivana zasáhli. Krvácení zastavovat nemá smysl. Musím mu ošetřit zraněné orgány a až pak zacelit ránu. ...

Vypravěčka - 15. listopadu 2012 16:14

Všichni (postupně) Figurky i jejich duchové se vás pokoušeli chytit, zastavit, ale jak se zdálo, Semjonova magie oslabila obě bojující strany. Jak démonologa, tak šamanské tupilaqy. Křupali vám pod botama (a v pár případech vám je málem strhli... samozřejmě i s vaším tělem). Probojovat se ven bylo jako dostat se k pokladně na půlnoční premiéře Harryho Pottera. Semjon za vámi zabouchl dveře a zkusil na ně zbytky krvácející rány nakreslit pár znaků. Proto o chvíli zaostal. "Snad je to zdrží." Po cestě dolů jste málem srazili opilého Asiata, který se ploužil nahoru, místo aby použil výtah. Venku před domem Antalovskij ležel zády na schodech vedoucích k vchodovým dveřím, batoh mi sklouzl z ramene a padl pod ně. V něm se právě čenichem hrabala Semjonova doga. Po odhrabaném chodníku podél bytovek vaším směrem kráčela na první pohled Sibiřanka v tmavém kabátku těsně nad kolena a kabelkou přes rameno. Určitě si vás musela všimnout. Váňa měl na mále. Projektil sice proletěl, ale podle všeho trefil dýchací trubici a Antalovskij se doposud držel jen silou vůle. Možná doslova, vždyť byl šaman. Bublal a topil se ve vlastní krvi, každý nádech byl boj. Nikolaj případně odstrčil Antona a dal se do léčení. Ivan mu nebyl schopen odpovědět. Byl bledý, upocený a očimu utíkaly pod víčka. I přes to, že se vás velitel snažil, se trhané nádechy Antalovského zastavily. Přestal se jakkoli hýbat... Byl mrtvý. Žena v kabátku právě míjela vedlejší vchod do bytovky. Od vás ji dělil opravdu jen kousek. Doga se přestala vrtat v Ivanově batohu a hodila Nikolajovi do klína něco oslintaného. Zírala mléčně slepýma očima a dokonce zavrtěla ocasem, jako by od jednookého čekala na pochvalu.

Vypravěčka - 15. listopadu 2012 16:35

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Někdo nahoře tě asi nemá rád. Bylo to ještě horší než s Aídou a vlastně nevíš proč. Kvůli tomu, že Ivan chtěl umřít? To těžko, to by tak dlouho nebojoval o život. Kvůli tomu, že ti nevěřil? Možná. Kvůli tomu, že to pořádně ještě neumíš? To asi taky. Umřel ti pod rukama a nedalo se nic dělat. Možná kdyby ses o to pokusil hned, kdybys byl tu dole... Možná. Kdyby. Dolehla na tebe strašná únava. Jednak kvůli Aljošově pokusu o komunikaci na takovou dálku, druhak kvůli tomu léčení. Zatočila se ti hlava. A pak ti v klíně přistálo něco ožužlaného a na tebe zírala... no, zírala... slepá doga, co vrtěla ocasem a přímo si říkala o pochvalu. Když ses podíval na ten dáreček, zjistils, že je to šamanské chrastítko s ošklivým vyřezávaným ksichtem, který měl jakoby soví prvky. Velké, kulaté oči a zahnutý nos. Hlava, která tvořila tu část, co měla chrastit, byla velká asi jako tvoje zatnutá pěst. Z rukojeti těsně pod hlavou viselo pár oslintaných per. A co bylo nejzajímavější... Něco jsi z toho cítil. Dřímající sílu.

Vypravěčka - 15. listopadu 2012 16:53

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton Když ses podíval na slepou dogu, jako by pečlivě upletené nitky skrývací magie zčásti popraskaly. I skrz ještě zůstávající část iluze nebylo těžké si domyslet některé detaily. Nebyl to obyčejný pes. Proč by se Semjon namáhal zakrývat podstatu psa, že? Nikdy jsi podobnou věc neviděl. To by nebylo až tak zvláštní. Určitě to nebylo z tohodle světa, ale přitom to mělo něco právě ze psa. Když doga-bestie cosi hodila Nikolajovi do klína, i tím pravým zrakem jsi viděl, že se šklebí jako pes a vrtí ocasem. Bestie měla výrazný hřbet a na něm kostěnné výrůstky, průřez tlamy pokračoval až skoro ke klíčním kostem. Kdyby ji otevřela, určitě by byla schopna pozřít minimálně půlku člověka jako jedno sousto. Jak čenichala, to ti bylo záhadou, protože hlava připomíala zčásti lebku. Nemělo to čenich, jen díru jako u lebek šelem. Možná bylo čichové centrum vevnitř. Uši měla stojaté, ocas poloviční než psi s neuseknutým ohonem. Silné končetiny a velké pracky s výraznými drápy. A oči... oči slepé i teď. Její kůže v ničem nepřipomínala psí srst. Jako bys ji stáhl z kůže. Byly vidět veškeré šlachy a vlákna, a přece nebyla krvavá ani masová. Měla šedavý až černý odstín, byla matná.

Anton Sergejevič Sokolov - 15. listopadu 2012 18:07

Na Nikolajovu žádost ohledně Ivana neodpovím. I když bych mohl ale nebylo by to nic platné. Stabilozovat? Copak vypadám jako medik? Můžu ho akorát dorazit. A osobně bych se tomu ani nebránil.Přikleknu k Ivanovi a snažím se jeho zranění alespoň zacpat aby ztratil pokud možno co nejméně krve dokud nedorazí Nikolaj. Pokud to tedy stihne včas. Hlavně pohněte. Nechci aby mě tu někdo chytil. Nikolaj naštěstí pro Ivana přijde. Uhnu mu proto z cesty a nechám ho dělat co uzná za vhodné i když já sám bych se s ním nezdržoval a nechal ho jak je. Potom si mě chlupáč pošle pro nějaké své knihy. “No jo už jdu.“ Odpovím a neochotně vykročím směrem k autu. Po cestě mám dost času si promyslet všechno co jsem viděl. Musím se nad tím sám pro sebe pousmát. Já to tušil. Teď všechno dává smysl. V autě se prohrabu všemi věcmi co tam jsou a až najdu tu černou tašku o které se Nikolaj zmiňoval tak jí popadnu a hned se vydám nazpátek za ostatními. Tašku hodím vedle Nikolaje a postavím se na stranu. “Tady máš ty knížky.“ Naším směrem se blíží nějaká žena. Je už docela blízko a zanedlouho bude u nás. Kdo ví co se potom stane. “Máme společnost…“ Řeknu všem přítomným a jedním okem pozoruji onu ženu. Ruce zkřížené na břiše a jednu z nich lehce zastrčenou za kabát blízko zbraně.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 15. listopadu 2012 18:56

"Do hajzlu." šeptnu pro sebe. Ještě zkoumám Ivanovo tělo ale nakonec mu zatlačím oči. Kouknu na hodinky. "Už nemáme moc času. Musíme vypadnout." mluvím polohlasem. Jsem sám zklamán. Tohle se posralo. Jako vždy. Utřu si šňupák, když mi v klíně přistane šamanské náčiní. Jen zběžně ho prohlédnu. Pak kouknu na dogu. Ta sviňka chce určitě podrbat. No to mě poser. "Hodná holka." usměju se na ní. Pak vstanu. "Semjone. Zkontrolujte, jestli v něm není nějakej trojan nebo něco, co by mohlo spustit." Přitlačím sluchátko vysílačky k uchu. "Nataljo, končíme. Sbal to a honem za nama. Musíme vypadnout." Vzdychnu. Jak kolem nás žena jde, moc po ní nekoukám. Ale když Anton sáhne podvědomě po zbrani, zastavím ho. "Ne. Nic takovýho. Vypadnem odsud, už jsme nadělali škody dost." Vezmu mrtvé tělo Ivana za ruce. "Vem ho za nohy, odtáhnem ho k autu ať nejsme tak na očích." Na ženu se jen usměju. Pokud na nás bude podezřele zírat, řeknu jen "To má z toho, že moc pil. Hlupák. A majznul se do hlavy. Nikdy nepijte." Pokud se na nás nebude koukat, nic neřeknu a odtáhneme Ivanovo tělo k autu. ...

Semjon S. Reznikov - 15. listopadu 2012 19:24

Vyjdu ze dveří o něco později, to už je Antalovskij mrtvý. Pohled mi hned padne na Talju, která se po psím způsobu zubí na Atlasova - a hlavně je slepá?! Kdyby si nevšímali něčeho jiného, určitě by poprvé viděli překvapený a šokovaný výraz na mé tváři. Už kvůli tomu, jak se doga chová. Ještě než mi dá Atlasov rozkaz, přidřepnu k ní a začnu ji prohlížet. "Parchant," zavrčím a zamračeně kouknu na Antalovského mrtvolu. Kdyby nebyl mrtvý, s chutí bych mu vrazil prsty do rány na noze. Takhle se nad ním skláním, aby z chodníku nebylo mnoho vidět, a modlím se, aby diagnostika klapla, když se cítím jako vyždímaná houba. Zamračím se ještě víc. Že by tu Čerenko nic nenechal? "Nic tu není," zamumlám zaraženě. "Myslím naprosto nic. Ani duše. Duše tak rychle z těla neodejde, pokud ji někdo nevyrve kouzly."

Vypravěčka - 15. listopadu 2012 19:30

Sibiřanka si toho musela všimnout. Jakkoli jste se snažili tvářit, že se nic neděje, krvavého krku a Nikolajových ruk se nedalo nevšimnout. Možná v nějaké horší čtvrti by to nebylo tolik nápadné, ale Sokolniki nepatřily k těm, kde by mrtví opilci byli na denním pořádku. Byla to docela hezká část Moskvy. Zastavila se u vás. Možná mířila do tohodle baráku? "Sajna Borisovna. Čističi," řekla tiše. "Nějací svědci? Pokud ano, postarám se o ně. Můj kolega už by měl nahoře čistit byt." Zásadní otázka - byl to záložní tým od paranoidního Šéfa, nebo nějaký trik Čerenka? A jaký kolega, když jste celou dobu hlídali všechny vchody?

Anton Sergejevič Sokolov - 15. listopadu 2012 19:38

Nevím co to Nikolajovi přeletělo přes nos. Nic jsem neudělal a jak je na mě hnusnej. Divím se že dokázal vůbec tak dlouho přežít když není vůbec opatrnej. To bych tu měl jenom tak stát a riskovat že se něco pokazí? Polib si Nikolaji.“Já ho nevyplašil tak mě netahej do stejného pytle.“ Odpovím polohlasně Nikolajovi a jdu vzít Ivana za nohy. Dobře ti tak. Společně ho potom zvedneme a neseme k autu. Nevím jestli je špatné to že nás viděla nebo to že Nikolaj otevřel hubu. To si ze mě děláš srandu ne. Má díru v krku kterou tu na ulici vychrchlal docela dost krve a svádíš to na chlast? Potichu potom zašeptám Nikolajovi pár slov. “Myslíš si, že je tak blbá aby tomu věřila? Budeme mít kliku jestli jenom uteče pryč.“ Na ženu bych se raději ani nedíval ale opatrnost je opatrnost. Potom najednou promluví. a to zcela klidně. Řekne cosi o čističích. Co se zase děje. Zastavím se a sleduji jí. Nelíbí se mi o nic víc než Dmitrijevič ale co se dá dělat? "Pohni s tím radši." Řeknu Nikolaji pro případ že by se s ní chtěl pustit do řeči a pokračuji dál k autu. Já sám jí nic neřeknu.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 15. listopadu 2012 20:07

Bez duše? Měl jsem v plánu přivolat nějakým způsobem jeho duši a zkusit z ní dostat nějaké informace. Je jedno jak. Nějak bych na to přišel. Ale tohle....to je na hovno. Pak klesnu zrakem na chrastítko. Že by? Stačil by Ivan těsně před smrtí vklouznout duší někam jinam? Třeba do tohohle chrastítka? Přiblížím se k šamanskému fetiši a zamrkám. "Haló. Ehm" šeptnu do kusu dřeva. Pak se zastydím. Na tohle ale nemáme čas. Pustím ruce mrtvého Ivana, když na mě žena promluví. Spadne na zem jako kus masa. Zasalutuji jen tak ledabyle, aby to nešlo tak moc vidět. "Nikolaj Atlasov. Specnaz. Chtěl jsem vás zavolat hned z auta ale nestihli jsme to. " Střelím pohledem po baráku. "Dávejte pozor. Byt ve čtvrtém patře je trochu zaneřáděný. A tohle musíme odtáhnout taky pryč." poukážu na mrtvolu. Na Antona se zlostně kouknu. "Nezlobte se. Sokolov nezná vaše oddělení. Pokud budete tak velkorysá, nezmiňujte se o jeho chování ve zprávě pro Dmitrijeviče. Děkuji. My zmizíme." Vystřihnu decentní poklonu a znovu lapnu Ivanovi ruce abych pomohl Antonovi k autu. ...

Natalja Zacharová - 15. listopadu 2012 20:35

“Ježiš… a já si tu chtěla dělat piknik.“ odpovím Nikolajovi do vysílačky. Je jasné, že se už pakuju. Nemusí mi to opakovat pořád dokola. Na rozdíl od nich se ale snažím, aby můj odchod opravdu vypadal nenápadně. Představila jsem si, jak se po ulici šinou s postřeleným, teď už možná i mrtvým, Váňou. Vsadím se, že na něj nemaj ani černej pytel. Dolů jsem sjela výtahem a jako že nic, jsem vyšla ven před barák. Měla jsem to blíž k autu, takže jsem zamířila rovnou tam. Nicméně mezi paneláky jsem viděla, jak před vchodem stojí moje skupina a baví se s nějakou cizí ženou. Zastavím se a chvíli je pozoruju.

Vypravěčka - 15. listopadu 2012 20:46

Sajna zúžila už tak sešikmené oči a zabodla je do Sokolova. Ivanovo tělo padlo horní polovinou těla na zem. Tiše to zadunělo. Sibiřanka ostře natáhla ledový vzduch a vzhlédla ke spoustě oknům nad vámi. "To si ještě rozmyslím. Je tu tolik potencionálních očitých svědků, že by tu několik týmů mělo práci až do večera! Už vím, proč jste tu měli být v pohotovosti," sykla na vás a věnovala Antonovi nepěkný pohled. "Nechte ho být. Uděláme to jinak." Sajna se zadívala stranou a - co to bylo za řeč? Možná nějaká ze Sibiře - promluvila do skryté vysílačky. "Položte ho, dělejte, že se pokoušíte o první pomoc. Kluci se sanitkou jsou tu za chvíli. Je zajištěný, že?" Semjon, který se psem mlčky postával opodál a dával pozor na okolí (a díky tomu si jako první všiml objevivší se Zacharové), kývl. "Dobře. Krycí verze je loupežné přepadení, kdy se uvažuje o vyřizování osobních účtů." Na ulicích se už začalo trousit pár lidí, kteří k vaší skupince zvědavě pokukovali. O to víc, když dorazila sanitka a za ní policejní auto. Čističi museli myslet na všechno. "Všechno jsou to naši lidi, ale musíte tu komedii sehrát až do konce. Takže vás nemůžu jen tak pustit." Pokynula k policejní dodávce, kde se běžně sepisovaly protokoly a další věci. Okolo začal být frmol.

Anton Sergejevič Sokolov - 15. listopadu 2012 20:53

Sice jsem si na Nikolaje už zvyknul. I to že se jeho povaha zrcadlí v jeho druhé podobě ale stále mě nepřestává udivovat. Bez jakýchkoliv obav nebo varování pustí Ivanovy ruce a ten sebou práskne o zem. Div že se mu nestalo ještě něco jiného. Díky za varování. Zatím co si s ní povídá a mele ty obvyklé kecy já pomalu táhnu bezvládné tělo směrem k autu. Nevšímám si rozhovoru těch dvou protože na to v současné chvíli vůbec není čas. To že Ivanova hlava drncá o zem mi ani tak nevadí. Je už mrtvý a ublížit víc mu už nemůžu. Nikolaj mi chce pomoci tělo dotáhnout do auta ale sotva ho zase chytne za ruce tak ta ženská rozhodne že to provedeme jinak. Bezva. Nejdřív Olga, pak Nikolaj a teď ještě ona. “Ještě chvilku pokračuj a budou ti z jejího zadku čouhat už jen nohy.“ Prohodím k Nikolajovi. Samozřejmě že to řeknu dost nahlas aby to bylo slyšet. Je tedy rozhodnuto tak pustím tedy nohy a nechám je spadnout na zem. Tahle akce mě pomalu přestává bavit. Komedii? Tahle celá mise je komedie. Ivana vyplaší a teď se najednou objeví oni a chtěj dělat pořádek. K čemu tu tedy jsme? Nechám tělo tělem i ostatní ať si spolu popovídají a vydám se beze slova zpátky k autu. otevřu dveře a nastoupím.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 15. listopadu 2012 22:01

Za normálních okolností, kdybych byl mladý a nezkušený, bych otevřel hubu dokořán, v souvislosti s Antonovým chováním. Ale dnes už ne. Dnes mě jen tak něco nevyhodí z kolejí a diplomatické jednání zvládám levou zadní a při tom čůrám na patník. Usměju se na Sajnu. "Heh. Je novej. Nevšímejte si ho. Postarám se o to divadlo. Nebojte." Jak velitelka čistících jednotek kousek poodejde, můj úsměv zmrzne. Vyrazíme k policejním autům, přitom chytnu Antona za rameno. "Zbláznil ses? Sem zatraceně rád, že sou tady. Dělají špinavou práci. Uklízej po nás a věř mi, že po naší jednotce zbejvá až příliš sraček. Jak tohle můžeš udělat? Čističi s údernejma jednotkama nevycházej a ty tu ještě meleš tyhle blbosti." Samozřejmě, že na něj neřvu předevšema a na plnou hubu, aby to všichni v ulici slyšeli. Tlumím hodně hlas, spíše sykám než abych hulákal. "Dmitrijevič nám tímhle naznačil, že dokáže naši jednotku předvídat. Lépe řečeno, předvídat, že to zkoníme." Prohrabu kapse a vyhledám klíče. Pak pomocí krátkovlné vysílačky zkusím ještě kontaktovat Natalju. "Nataljo, jestli mě slyšíš, klidně odjeď. Budem tu s Antonem muset zůstat a sehrát představení pro veřejnost. Auto je ale zamknutý tak si vem taxála nebo zavolej na centrálu. Díky. Konec." Cestou nezapomenu na nejdrahocenější věc, co tu mám. Na moje knihy v černé sportovní tašce. Celou si jí přehodím přes rameno a zkontroluji pod bundou šamanské chrastítko. Nedovolím Antonovi jen tak odejít. Musí se mnou, aby se náhodou nenamočil ještě víc než je. "Ta tvoje tvrdohlavost a opovrhování autoritama tě jednou zabije, chlape. Jak jsi mohl vůbec takhle dlouho v armádě přežít." Jdeme vstříc sanitkám a fingovanému policejnímu vozu. ...

Anton Sergejevič Sokolov - 15. listopadu 2012 22:47

Poslouchám Nikolaje i když pokud chce někomu nadávat měl by se nejdříve podívat do zrcadla než začne nadávat druhým. “Fajn tak ať si dělaj svojí práci já si budu dělat svou.“ Smetu jeho ruku ze svého ramene a opřu se zády o auto. Blbosti? Říkám jen to co vidím. “Po naší jednotce? Já nebyl ten kdo nás vyboural při cestě do Vladimíru ani jsem nebyl ten kdo ztratil svůj artefakt. Dokonce jsem nebyl ani ten kdo měl od Ivana zjistit ty informace a nechal ho utéct. Ať si to tu čističi klidně uklidí ale mě ať s tím neotravují.“ Hezky a zklidně mu vylíčím svůj názor když mi on už řekl ten svůj. Jestli se na věc nepodívá i z jiného úhlu pohledu, což půjde i tak těžko tak akce nikdy nezlepší. Nikolajova otázka mě donutí se v duchu zasmát. Samotného mě to už několikrát napadlo. Ale u Nikolaje jsem nikdy nedokázal najít žádné rozumné řešení. Nemám zrovna náladu řešit tu teď tyhle věci ale pokud to musí vědět řeknu mu to. “Jak? Chceš to vědět? Nikdo mi nekecal do mojí práce. Možná že jsem jí nedělal podle příručky nebo jsem kašlal na velení a nepodlejzal jim ale vždycky jsem odvedl svojí práci.“ Tedy až do jisté chvíle kterou určitě moc dobře znáš. Každou minutou je Čerenko blíž ke svému cíli a my si tu musíme hrát

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 15. listopadu 2012 23:00

Zamračím se. "Fajn." rozpažím a plesknu rukama o boky. "Promluvím s Dmitrijevičem. Zítra už budeš zase kopat za sebe. Lepší?" Samozřejmě, že s Dmitrijevičem nepromluvím. Kdybych jen naznačil, že Anton přímo odmítá moje a nepřímo i jeho rozkazy, tentokrát by ho nechal zastřelit. A to já nechci. Něco ve mě s Antonem souhlasí. Ta bestie, která krouží na řetězu, ze tmy se blýskají její vyceněné tesáky a jediným okem sleduje severovýchod. Nekonečnou bílomodrou svobodu. Jenže ta bestie je zvíře. Ne člověk, který zápasí o vyšší cíle. Pokud chceme tento svět udělat lepším, musíme kráčet po cestách, které nám budou místy i proti srsti. A stím se prostě Anton nedokáže smířit. Už mu nic neříkám. Nevysvětluju. Stejně by to nepochopil. Po očku koukám na Semjona, kde skončil on a snažím se co nejvíc spolupracovat s Čistící jednotkou. "Aspoň to dokončíme, aby nebyl zbytečnej humbuk. Ať chceš nebo ne, patříš do naší jednotky. Já nenechám celou jednotku popravit jen kvůli jednomu nadutci. Takže ti nařizuji, následuj mě, spolupracuj s čistící četou, nebo tě nechám přímo oddělat." Řeknu to klidně. Uvnitř se chvěju. Pokud Anton svým chováním znemožní další postupy, přísahám, že se neznám. ...

Natalja Zacharová - 16. listopadu 2012 16:28

Nikolaj mi hezky taktně sdělil, že tu nemám oxidovat a mám zmizet. Jenže. Peníze jsem si sebou fakt nevzala a telefon taky ne. Někdy mne udivuje, jak na takový věci nemyslím, když pracuju. Někdo je bez telefonu jako bez ruky. Moment… já jsem vlastně bez ruky. Pohodím si popruh na zádech a jdu směrem k Semjonovi, kterej stojí stranou. Snažím se tvářit neutrálně. Zatím mi to jde. To bude ale tím, že mě zajímá, co se tam děje. “Vo co de“ řeknu, když jsem u něj.

Semjon S. Reznikov - 16. listopadu 2012 16:42

Jenom kariéra v armádě mě připravila na to, že mi nemá spadnout čelist, když ten... Sokolov začal... To je fakt síla. Za denního světla a všechno. Neříkám, že náš velitel taky není kus vola, protože pustit tu mrtvolu bylo doopravdy k smíchu, ale ještě ji kus tahat a začít držkovat na všechny okolo a nakonec dělat uraženou ženskou? Kdybych k nim nepatřil, asi bych se smál. Bohužel Dmitrijevič se mi asi chtěl hrozivě pomstít, protože jinak by mě sem nepřidělil. Takže smích se odkládá, protože ve výsledku je to všechno, jenom ne k smíchu. Než na mě v tom fingovaném hlášení dojde řada, dřepnu si k Talje a znovu prohlédnu její zakalené oči. Takže když přijde Zacharová, musím k ní vzhlédnout, což pro mě není obvyklé už jenom k porovnání mé a její výšky. "Ivan," kdyby tu okolo nebylo tolik uší, co by mohlo poslouchat, nikdy bych o něm nemluvil křestním, "byl trochu tvrdý oříšek. Měl v bytě parazita a tupilaqy." Nepředpokládám, že jí to něco řekne. To je mi ale jedno. Napřímím se. "Nemuselas ho zastřelit. Docela by mě zajímalo, co ten parazit dělal v těle jeho matky. Říkal něco o tom, že měli dohodu. Že on udělá špinavou prácičku a oni mu dají pokoj. Takže ho asi vydírali. Ale co je nejzajímavější... v tom těle už není duše. Hned poté, co zemřel, nebyla," řeknu naléhavě a tiše, první známka maličkého rozrušení v jinak profesionální fasádě. Dokonce se na ni kouknu, doposud jsem dával pozor hlavně na pár kolemjdoucích a čumilů a fingované policajty.

Natalja Zacharová - 16. listopadu 2012 16:54

Založím si ruce na prsou, ehm na hrudi. Chvíli koukám na Talju. Talja… proč tomu čoklovi sakra musí říkat Talja? už se zase mračím a vypadám jako masovej vrah. Když začne Semjon s monologem, zarazím se. “Na tohle jsem se ale neptala.“ řeknu, když on skončí. Nechápavě zakroutím hlavou. “Myslela jsem, vo co jde, jako kdo je ta ženská. A proč ti dva vypadaj, jako by si měli co chvíli vlézt do bazénu s blátem a začít se mlátit?“ naznačím palcem k Nikolajovi a Antonovi. “Hele, nechtěla jsem ho zastřelit. Prostě někdo neumí udělat věci pořádně a já v ruce nemám takovej cit.“ opřu se do Semjona. On mi tu bude tak něco vyčítat.

Semjon S. Reznikov - 16. listopadu 2012 17:05

Protože jsou to oba idioti, chce se mi říct, ale mlčím. Zase si na obličej nasadím pomyslnou masku, než abych se před ní něčím prozradil. Oči mi pořád lítají k tělu v černém pytli. Sakra, jak je to možný?! Něco tu je špatně. "Nějaká... er... Sajna? Borisovna. Každopádně tohle je čistící četa. Slyšel jsem o nich jenom to, že uklízejí bordel po zásahovnách a celkově úderných jednotkách. Vytvářejí krytí a tak," pokrčím rameny. Nikdy jsem se s nimi nesetkal, protože to ani nikdy nebylo v plánu. Oni mají dorazit až jako druhá vlna, kdy jsou ti, co ten bordel udělali, dávno pryč. "Taky jsme ti tu ruku mohli uříznout," odtuším chladně. Nevděčná jako vždycky. Kdyby Dmitrijevič nebyl Dmitrijevič, pošlu ho do prdele a zůstanu sedět na zadku v Archangelsku. Jenže to bych musel být i jasnovidec. Neřekl mi, o koho se jedná.

Natalja Zacharová - 16. listopadu 2012 17:12

Nedokážu zakrýt překvapení, když Semjon řekne, že se jedná o Čističe. “Hmmm… s těmi jsem se nikdy nesetkala.“ našpulím rty a uznale zahučím. “To bude asi tím, že já si svojí práci dělala tak, aby Čističů nebylo potřeba. Ti dva poserou všechno, co můžou.“ nemám problém s tím, říct svůj názor. Druhá věc ale je, že se mi to ne vždycky vyplatilo. “Jo… to ste mohli.“ přimhouřím nepřátelsky oči. “Takže náš Váňa zaprodal duši ďáblu? Hádám, že ty bys to mohl zjistit, nebo ne?“ opět narážím na fakt, že je Semjon černota-černá. Jeho schopnost mi prostě nedají spát a zatím jsem od něj nedostala odpověď, která by mě uspokojila. Takže to budu zkoušet zas a znova. Provokovat, dokud z něj něco nedostanu.

Semjon S. Reznikov - 16. listopadu 2012 17:24

Zatím nemůžu souhlasit ani nesouhlasit, jsem s nimi jenom krátce. Na můj vkus je náš velitel příliš familiérní a ten druhý je zase příliš velký ignorant. Tomu bych se zas tak nedivil, co těhle speciálních oddílů patří, řekněme, zvláštní lidi. Ale tenhle typ zvláštních moc dlouho nepřežije. Druhá možnost je, že to z nich udělala práce. "Anebo o tom možná nevíš," poznamenám. "Zdrba za to, že museli nastoupit Čističi a měli hodně práce, dostávají jenom velitelé týmů." Kdo ví, třeba jsem napomenutí dostal taky. Nikdy vše nejde tak hladce, jak my mělo, zvlášť když se jedná o věci, o kterých si lidi mají myslet, že jsou jenom v pohádkách a filmech. "Nikdy jsem nic takového netvrdil, Zacharová. Nevím, co se děje. Vím jen to, že duše zůstává v těle minimálně do první noci nebo do spálení těla či řádného obřadu. Jeho duše byla pryč z minuty na minutu," zamračím se na sanitku. Talja obchází kolem a čenichá na zasněženém trávníku, ale nepobíhá. Kvůli slepým očím radši našlapuje opatrně. Podívám se na hodinky.

Natalja Zacharová - 16. listopadu 2012 17:30

“Někdo, nebo něco, mu tu duši vzít muselo. To je jasný.“ přejedu pohledem na jeho hodinky, na které se dívá. Sleduje čas. To je vždycky špatně. “Třeba měl taky s někým smlouvu.“ zase narážím na Semjona. Chvíli se na sebe jen tak díváme. On mi říká Zacharová, je naštvanej. Já jsem taky. Štve mě, že si prostě klidně chodí po zemi, jako by se nic nestalo. “Jdi do prdele.“ pousměju se. “Trvá jim to.“ odvedu rozhovor na jiné téma. “Měli bychom se zdekovat. Za chvíli tu bude moc horko.“

Semjon S. Reznikov - 16. listopadu 2012 17:39

Nenechám se vytočit, i když vevnitř mám chuť ji umlčet. Jakkoli. Buď na mě pořád civí, anebo musí rýt. Dokud tu byla práce nebo svědci, nemohla si to dovolit, ale teď jsem víceméně v pasti a nelíbí se mi to. Jenom něco zamručím a vykročím k policejní dodávce, kde postává ta šikmoočka a něco zapisuje do desek. Moje vyřizování s ní je rychlé. Něco podepíšu. Pousměju se na ni, přikývnu. Pokud chce někoho trápit, támhle má dva cíle. Bude stačit, že mě viděli tady s "vrchní vyšetřovatelkou", nebo na co si hraje, jak se mnou mluví, já něco podepisuju. Hvízdnu na psa a i přes jeho protesty z kapsy vylovím škrťák a dám mu ho. Dokud jsme jeli autem, bylo to jedno, stejně tak tady u baráku, ale jestli půjdeme někam pěšky, protože Nikolaj má klíče od auta... "Odcházíme, pane. Sejdeme se na základně," řeknu do vysílačky, když s Taljou a pravděpodobně i Zacharovou opouštíme místo činu.

Anton Sergejevič Sokolov - 16. listopadu 2012 17:53

Vůbec ho nepřerušuji. Nechám ho ať se vypovídá. Když konečně skončí a vybije si svou zlost tak můžeme pokračovat. Když tak ti půjčím svojí. “Lepší než nic.“ Prohodím jen tak mimo když Nikolaj skončí a vydám se neochotně za ním. Co je tak tak blbýho na tom když to tu chci rychle opustit. Jako kdybych dělal něco špatnýho. Co se to jenom s těmi speciálními jednotkami v téhle době stalo.. Jdu kousek za Nikolajem a nechám ho ať se o všechno postará. Snad to všechno půjde rychle ať to máme z krku.

Natalja Zacharová - 16. listopadu 2012 18:01

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Sleduju, jak Semjon vyřizuje s vrchní čistící lady nějaké papíry či co a pak se vrací. “Takže?“ podívám se na něj. Ale odpovědí se mi dostane jeho informace do vysílačky, kterou sděluje Nikolajovi. Takže se vyráží. Upravím si popruh přes rameno a jdu se Semjonem a jeho čoklem. “Lepší to fakt bejt nemohlo.“ odfrknu si sarkasticky. “Kdy naposled jsi z akce odcházel po svejch?“

Semjon S. Reznikov - 16. listopadu 2012 18:09

soukromá zpráva od Semjon S. Reznikov pro Natalja Neodpovím docela dlouho. Už to vypadá, že neodpovím vůbec. "Co tě pořád žere? Je docela pěkně. Nesněží. Jdeme se projít se psem do parku. Jsme najezení, nezranění, živí." Špatně se mi rozpomíná, jestli předtím taky byla taková. A hlavně mi není zas tak hej, jak jsem tvrdil, Antalovského pastičky mi daly zabrat víc, než bych čekal. Takže ji radši konsternuju tímhle lehce hippie prohlášením, než abych musel snášet její neustálé remcání. Proto po uličkách kolem bytovek zamířím směrem k parku na Sokolnikách, kde bude takhle brzo po ránu jenom pár pejskařů a běžců nebo lidí procházejících do práce.

Natalja Zacharová - 16. listopadu 2012 18:25

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Co mě žere? Co mě žere?? nevěřím vlastním uším. Copak to není očividné co mě žere? “Ty mě žereš, copak to nevidíš. Ty a to tvoje hippie chování. Ty a ta tvoje démonologie.“ mluvím na něj. Snažím se hlídat. Nechci, abych zněla jako vyčítavá hysterka. Vytáhnu z kapsy paklíček cigaret, který už je tak polovina, jednu vyndám a zapálím si ji. “Kurva, sere mě, že se furt hrabu v pojezný minulosti. Když si člověk myslí, že to má za sebou, tak přijdeš ty a skopeš ho do kulata.“ potáhnu z cigarety tak mocně a dlouze, že je jasné, že svou frustraci směřuji tímhle směrem.

Semjon S. Reznikov - 16. listopadu 2012 18:32

soukromá zpráva od Semjon S. Reznikov pro Natalja Dobrá, tohle je jeden způsob, jak si zlepšit den. Napnu sílu tím směrem, abych se nezačal smát. Jó, tohle dokáže člověka zahřát u srdce. Místo toho jenom povytáhnu obočí a úkosem na ni pohlédnu. "Nikdo tě nenutí se mnou jít na základnu. Už jsme dost daleko, klidně se můžeš sebrat a odejít. Ale do vašeho týmu mě přidělil šéf. Jestli ti tolik vadím, jdi za ním a vysvětli mu, že se mnou nejsi schopna pracovat. Že jsi... hmmm, emocionálně zainteresovaná... ačkoli jsi před ním tvrdila, že ne," dodám tišeji podobným tónem, jako jsem mluvil tam dole, když jsme byli sami. Jenom proto, že mě zná, si možná všimne lehké změny v mém výrazu. Jako by mimické svaly držely jinou tvář, přestože fyzicky jsem se nijak nezměnil. Já sám, zdá se, si to ale neuvědomuju.

Natalja Zacharová - 16. listopadu 2012 18:43

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Hrát si na ranní procházku se psem a s chlapem po mém boku. A když ucítím Semjonův tázavý pohled, možná trochu posměvačný, na mé osobě, o to víc se snažím dívat se před sebe. “Já to zvládám. Misi jsem tím snad nijak neohrozila, nebo snad jo?“ dokouřím cigaretu až k filtru a pak jí odhodím trávy. Projede mnou zvláštní pocit, nervozita, protože teď nemám čím bych zaměstnala ruce a polovinu mozku. “Když se jedná o práci, tak to zvládám…“ Chtěla jsem k tomu dodat ještě něco typu: Ale jinak to stojí za hovno. Můj život bez tebe byl pěkně na sračku. Je na sračku… Tohle jsem ze sebe prostě dostat nedokázala. “Aspoň jeden z nás je v pohodě.“ teď pro změnu věnuji já jemu ten pohled úkosem. Pohledem pak sklouznu k doze mezi náma. “A co tahle… proč Talja? Lepší jméno jsi nevymyslel? Nevěší nějak divně hlavu dolů?“ přijde mi, že čumákem reje moc nízko k zemi, jako by se řídila čichem a ne zrakem.

Semjon S. Reznikov - 16. listopadu 2012 18:52

soukromá zpráva od Semjon S. Reznikov pro Natalja Takže když o práci nejde, tak to nezvládá? Kdo by to ní řekl, že je taková citlivka. Anebo jsem byl jediný chlap, co s ní spal? Možná jo, pokud se teda někdo nespletl a nebyl nemile překvapen, že jeho objekt touhy nemá péro. Ješitnost mě příjemně hřeje už jen nad těmi domněnkami. Hned je mi líp. Lehce se ušklíbnu jedním koutkem úst, moje typické potměšilé gesto, když mám něco za lubem nebo když se mi hlavou minimálně mihne ďábelská myšlenka. "To víš, je stejně ochotná a poslušná, jakos byla ty," řeknu tiše, tak tiše, že to skoro zaniklo v řevu silnice, k níž se blížíme a za níž leží park. Na její otázku neodpovím, protože by to mohlo zkazit její bezprostřední reakci. Je to v podstatě pravda. Nic lepšího mě nenapadlo a je v tom zvrácená ironie, které se zasměju asi jenom já. Talja, poslušná fenka. A Natalja - taky fenka, i když bývalá a méně poslušná. Ale já jsem pro tohle vždycky měl nadání. Když jsem chtěl, v mých rukou poslušná byla. A já jí to teď s chutí připomněl.

Natalja Zacharová - 16. listopadu 2012 19:03

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Přesně tenhle výraz ve tváři, to ušklíbnutí, ve mně vyvolá vzpomínky na náš sex. Nedovolila bych si to nazvat milováním. To dělají normální lidi. Ne magoři, jako my. “Přestaň s tím.“ upozorním ho, že začíná překračovat slušnou hranici. “Nesnáším tyhle pohledy.“ zalžu. “Přesně tak… jak jsem byla ochotná a poslušná,“ dám důraz na minulý čas ve větě. “Ty nic nevíš…“ Netuší, že jsem se po jeho domnělé smrti málem zhroutila. Pokus o sebevraždu byl to nejmenší. Jizvy na předloktích jsou už passé, ale jednu chvíli jsem neměla daleko k tomu, abych skončila v blázinci. Nejsem si jistá, jestli to dělá schválně nebo ne. Dala bych svojí pravou ruku do ohně, že to dělá schválně. “Kam ses teda po té akci dostal?“ doufám, že mi na to odpoví. Je mi jedno, jestli řekne, že k ďáblovi na lopatu a nebo s Dmitrijevičem do baru, kde ho naverbovali jinam. Zajímá mě, co dělal celou tu dobu.

Semjon S. Reznikov - 16. listopadu 2012 19:13

soukromá zpráva od Semjon S. Reznikov pro Natalja Vyslouží si ode mě lehké odfrknutí. Pořád to funguje. A nevěřím jí, jak zdůrazňuje, že byla. Možná vyšla ze cviku, ale kdyby se mi chtělo, určitě bych ji dostal na kolena. Doslova. V tomhle si věřím. Aspoň jsem jí ukázal, že kdo se ptá, třeba se i něco dozví... něco, co by raději nevěděl. Jenže ona se nehodlá vzdát. Jedna věc je, že něco funguje, ale druhá věc je, že ji zajímám. Copak, Zacharová... Tohle jsem nečekal. "Do nemocnice. Jak víš, nebyl jsem na tom nejlépe." A teď určitě odpoví, že to určitě ne, že jsem byl mrtvý. Možná chvíli. Klinická smrt... Je to docela zajímavá hra na kočku a myš. Jak jsem si předtím myslel, že to bude otravné, je to nakonec zábavné. Zatím o sobě odhalila víc, než by chtěla. A to jsme ani nezačali. Původně jsem měl v plánu se co nejdříve trhnout. Přejdeme po přechodu čtyřproudovku před Sokolnikami a zajdeme do zasněženého parku. Talja se raději drží pořád u mě, dokonce ani když se v dáli objeví jiný pes, nezajímá ji to.

Natalja Zacharová - 16. listopadu 2012 19:21

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Protočím oči v sloup a frustrovaně drtím stoličky o stoličky. Prostě to neřekne. Leze to z něj jako z chlupaté deky. Brání se tomu. “Ne kurva… byls mrtvej.“ krátce se na něj podívám. Výhled před náma zavání nechutnou klišé romantikou. Korunu by tomu nasadilo to, kdyby začalo sněžit. Vyndám radši z krabky ještě jednu cigaretu. Chvíli jdeme mlčky, já pokuřuju. “A pak co? Neležels tam do skonání věta. Kams zmizel?“ zvědavost je nejhorší vlastnost. Je těžké kočírovat zvědavost a ve většině případů pak dostanete hezky přes prsty. Já ty moje mám už dlouho přelámaný, takže nemám co ztratit. A Semjon? Ten se může vždycky otočit a jít si jinou cestou. On a Tajla…

Semjon S. Reznikov - 16. listopadu 2012 19:33

soukromá zpráva od Semjon S. Reznikov pro Natalja Pohled jí opětuju. Nepřístupně. Svým způsobem jsem takový byl vždycky. Moje práce mě takhle vykovala. Tak nějak tuším, že ji dostávala právě ta moje nepřístupnost, ať už opravdová, nebo při sexu místy hraná. Ženské vždycky chtějí to, co nemohou mít. "Domů. Do Archangelsku." Ano, to, že odtam pocházím, o mně ví. I to, že předtím, než jsem se dal ke Specnaz, jsem byl u výsadkářů a že jsem místy dělal pilota. Párkrát jsem nám vrtulník na misi pilotoval, pokud jsem nebyl potřeba dole na zemi, tak je i vyzvedával. Najednou se zastavím poblíž zasněžených laviček. Zpříma se na ni podívám a ten známý úšklebek a slova moc nekorespondují s tónem, jakým to řeknu: "Chyběl jsem ti?" Zvláštní, jak někdo tuhle pro ostatní lidi docela zásadní otázku dokáže říct bez naděje či zvědavosti. Skoro... skoro jako bych to konstatoval, kdybych nakonec nedonutil hlas zvednout se do správné intonace. Když se nemůžeš nebo nechceš dál bránit a ustupovat, přejdi do útoku, Semjone.

Natalja Zacharová - 16. listopadu 2012 19:43

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Jasně… jasně že domů… kam taky jinam, že jo. pochybovačně kývu hlavou. Tyhle strohé odpovědi jsou hřebíčkem do mé rakve. Vytáčí mě a vytáčí. Magická schopnost cigaret usmiřovat mou frustraci a touhu někomu kopnout mozek z hlavy, taky pomalu upadá. To, že se zastavil u lavičky neregistruji hned, ale po dvou krocích se už vím, že vedle mě není. Otočím se na něj. Když vysloví otázku, jako by mne v tu chvíli něco bodlo do srdce. Sevřel se mi žaludek a srdce mi vyskočilo do krku. “Byls mrtvej, Semjone.“ zazní výčitka. V tomhle jsem nedokázala udržet pózu lhostejnosti. Nejsem stroj. Mám city. Jen některé se projevují horkotěžko. Ztěžka polknu, sesunu srdce zpátky tam, kde má být. Cigaretu, namísto toho, abych jí dokouřila, rozdrolím. Chvíli se na něj dívám, ale nedovolím mu, aby jakkoliv zasáhnul. Otočím se a pokračuju dál v chůzi. S ním a nebo bez něj.

Semjon S. Reznikov - 16. listopadu 2012 19:51

soukromá zpráva od Semjon S. Reznikov pro Natalja Byl jsem takový vždycky a jenom to neviděla, nebo jsem se změnil? Vypadám, jako by mě potěšila její reakce. Ne tím lidským způsobem, že se po mně někomu stýskalo (ačkoli to neřekla nahlas). Jako bych měl zvrácené potěšení z týrání ne už jen těla, ale i duše. Bleskne mi v očích a ovládnu mimické svaly, aby se neroztáhly do úsměvu. Beze slova na ni zírám, dokud se neotočí. Z toho bezvadného pocitu mě vyruší Talja. Zoufale zakňučí a i přes slepé oči ke mně vzhlédne. Střelím očima za odcházející Zacharovou. "Já vím, já vím," zamumlám a sundávám psovi obojek, který strčím do kapsy. Rozhlédnu se okolo. Park je rozlehlý a zrovna tu nikdo není. To se rychle může změnit, proto si musím pohnout. Tohle je důležitější než ta druhá fenka. Sníh křupe a vrže pod rychlými kroky. Pokud se Zacharová otočí, vidí mě mizet v keřích i s Taljou. Vyndávám schovaný nůž.

Natalja Zacharová - 16. listopadu 2012 20:05

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Neslyším za sebou chůzi. Ale třeba jen přemýšlí nad tím, co jsem mu řekla. Jdu dál, ale po chvíli mi to nedá a otočím se. Akorát mizí v křoví. Co to sakra… nechápavě zakroutím hlavou. To se tam šel s tou čubkou vychcat? divím se, pak si ale uvědomím, že vlastně držel v ruce nůž. Teda, myslím si to, že držel. “Semjone?“ řeknu polohlasem. Nebudu křičet, co kdyby se něco dělo. Pomalu se vydám jeho směrem. Rozepnu si bundu, abych měla snazší přístup ke zbrani v pouzdru. Zatím jsem jen v pohotovosti. Pokusím se proklestit se tím křovím, aniž bych nadělala moc hluku. Pušku z ramene si ale nesundám.

Vypravěčka - 16. listopadu 2012 20:16

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Semjon i se psem zmizeli a tobě se nedostalo odpovědi. Typické. Sníh z větví ti padal na ruce, ramena a některému se podařilo dostat i k límci. Skrz křoví jsi viděla Semjona, jak se sklání ke kňučícímu psovi. Až na to... že tohle nebyl pes. Bestie měla výrazný hřbet a na něm kostěnné výrůstky, průřez tlamy pokračoval až skoro ke klíčním kostem. Kdyby ji otevřela, určitě by byla schopna pozřít minimálně půlku člověka jako jedno sousto. Jak čenichala, to ti bylo záhadou, protože hlava připomíala zčásti lebku. Nemělo to čenich, jen díru jako u lebek šelem. Možná bylo čichové centrum vevnitř. Uši měla stojaté, ocas poloviční než psi s neuseknutým ohonem. Silné končetiny a velké pracky s výraznými drápy. A oči... oči slepé i teď. Její kůže v ničem nepřipomínala psí srst. Byly vidět veškeré šlachy a vlákna, a přece nebyla krvavá ani masová. Měla šedavý až černý odstín, byla matná. Semjon ji nečekaně láskyplně, jestli se to vůbec ve spojením s ním dalo říct, hladil po boku, protože ležela. V druhé ruce držel nůž a opět se řezal do znaky pokrytého předloktí. Na dálku ani kvůli tetování jsi toho neviděla mnoho, ale nikde žádný obvaz ani nic ze včerejška. Možná se o něj postaral Dmitrijevič. Začal na Taljino podivné tělo kreslit znaky. Kolem nich byl narychlo do sněhu nakreslený kruh.

Natalja Zacharová - 16. listopadu 2012 20:21

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Jakmile spatřím to podivné stvoření, vyndavám zbraň a mířím na To. Myslím, že mě musel slyšet, že jdu za ním. Ale i tak, nic neříkám a jsem ticho jako myška. Jen křupání sněhu pod botama mne prozradí, že se k němu blížím. Jak se přibližuju, vidím, že Semjon zase používá to své magické tetování na pažích. Spolu s krví. Z toho nikdy nevzešlo nic dobrého. Zbraň mám namířenou na pekelného psa. Pomelu se přesouvám psovi za záda, Semjonovi do zorného pole. “Co to kurva je?“ řeknu až překvapivě chladným hlasem. Má přede mnou tajnosti. Fajn. Ale tohle je jiný šálek kávy. Tohle je ta zasraná pekelná magie beztak!

Semjon S. Reznikov - 16. listopadu 2012 20:27

soukromá zpráva od Semjon S. Reznikov pro Natalja Vím, že tu je, ale s tím už teď nic moc nenadělám. Důležitější je tohle. Talja naléhavě kňučí a já nesmím i při spěchu udělat chybu. Nikdy, jinak by to mohlo mít strašné následky. O to horší to teď je, protože mě boj nahoře v bytě vyčerpal a neměl jsem zatím čas doplnit síly třeba jídlem nebo odpočinkem. Vzhlédnu k Zacharové. Nemá cenu tvrdit, že Talja. Tedy, je to Talja, ale jiná, než ji měli vidět. "Talja. Moje pomocnice. Smrtonoš." O smrtonoších jsi slyšela jen pár nejasných pohádek, že to jsou velcí černí psi z pekel, kteří si chodí pro hříšné duše. Kolují o nich městské legendy, skoro každé město má nějakou uličku, kde se prý zjevuje černý pes s planoucíma očima, co si chodí pro nehodné lidi. "A jestli do ní střelíš, nechtěj vědět, co udělám já s tebou," zavrčím a rychle dokončuju poslední tahy. Něco u toho mumlám.

Natalja Zacharová - 16. listopadu 2012 20:33

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Smrtonoš? Smrtonoš??! Nikdy předtím jsem se s ničím podobným nesetkala. Ne v jejich pravé, démonské podobě. “Sakra,“ hlesnu tiše, ale rozhodně zvíře obdivuji. Zbraň ale nechávám stále namířenou. Semjon musí provést nějaký rituál. Krmí jí? Nebo jí dodává sílu? Netuším. Neměla bych ho v tom rušit. Vím… tuším, že by to mohlo mít neblahé následky, kdyby se vše neudělalo tak, jak má. Já jsem zářným příkladem toho, když to nevyjde. “Cos to udělal?“ zeptám se ho, když rituál dokončí.

Semjon S. Reznikov - 16. listopadu 2012 20:40

soukromá zpráva od Semjon S. Reznikov pro Natalja Ustoupím mimo kruh, krvavý nůž ve volně svěšené ruce, z té druhé mi stéká po prstech krev. Talja naposledy zakňučí... A jakoby se propadne do země. Prostě tam najednou není, zůstane jen šišatý kus země, kde je naprosto rozpuštěn sníh, ba dokonce je tam země suchá. To jde poznat hlavně díky pár prasklinám v hlíně. Tráva je taky vysušená. Začnu do toho místa skopávat sníh, abych to zahladil. Pak nůž utřu ve sněhu a schovám ho. A doslova se sesunu na zem nehledě na to, že budu mít mokrou prdel od sněhu. Vydechnu. "Musel jsem ji poslat pryč. Antalovskij ji zranil a navíc tu v našem světě nemůže být napořád. Pokud bych pravidelně nedělal určité věci." Mluvím ztěžka, oči mám skoro zavřené.

Natalja Zacharová - 16. listopadu 2012 20:48

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Nevěřícně zamrkám. Tohle je jako trik od Copperfielda nebo Houdiniho. Jen o pár levelů lepší. Oni neposílali do pekla Smrtonoše. Semjon zahladí stopy a pak vyčerpáním upadne do sněhu. Nepohnu se ani o píď. Jen založím zajištěnou zbraň zpátky do pouzdra. Teď to mám potvrzené rudé na bílé. Semjon má pletky s ďáblem a v tomhle já nejedu. “Měl by sis zavolat o pomoc.“ otočím se a odcházím od něj. Pokud o to nepožádá, nepomůžu mu z vlastní vůle. Neskočím k němu a nebudu ho konejšit, že všechno bude dobré. Každý je svého štěstí strůjcem. A nebo by se taky dalo říct, kdo s čím zachází, tím taky schází. Zasranej okultista při té myšlence mne tak nezřetelně bolí u srdce. Však on si poradí, už jednou byl mrtvej

Semjon S. Reznikov - 16. listopadu 2012 20:56

soukromá zpráva od Semjon S. Reznikov pro Natalja Á, najednou je to zase ta nepříjemná malá sviňka. To je mi v tuhle chvíli jedno. Až se otočí a jde pryč, plácnu sebou na záda, jako bych chtěl dělat ve sněhu andělíčky. Bunda je docela kvalitní, krom toho, že bude mokrá, to chvíli vydrží. A já se aspoň můžu kochat pohledem do zasněžených větví, dokud neseberu tolik sil, abych došel na autobus a pak na základnu. Tady v keřích mě budou považovat maximálně za opilce, co to v noci nezvládl, ale měl štěstí, že neumrzl.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 18. listopadu 2012 22:39

Nad Antonem už nepřemýšlím. Je důležité aby následoval rozkazy. Udělá to, což mě odprostí od zbytečných úvah a můžu se soustředit na to, co po nás chtějí čističi. Proberu všechny papíry, řeknu jim co se stalo. Seznámím se s krycí verzí, odříkám ji a zapamatuji. Nikdy předtím jsem s nimi neměl tu čest. Teď mi z nich běhá mráz po zádech. Těmhle lidem není nic svaté. Mohou všechno. Mají prsty ve všem a všude. Ve vládě, v obchodu, ve sportovním průmyslu, ve spotřebních věcech, ve veřejné zprávě, ve vojenství...nemám z toho dobrý pocit. Kdyby někdo z nás zdrhl, nebo nás uteklo více, jsem naprosto přesvědčen, že by na nás nasadili Čistící četu. Nebylo by úniku. Vidina nekonečné Sibiře, s hustotou obyvatel jeden na kilometr, mi najednou nepřipadala jako útočiště. Polknu na sucho. Jak skončíme všechny procedůry, konečně vyrazíme zpět na základnu. Pokud nás tam neodvezli sami čističi, dopravíme se tam sami. Jakkoliv. Auto necháme nejspíš odvést až později. Dmitrijevičovi se moc nechci ukazovat. Pokud to bude jen trochu možné, zavřu se u sebe v pokoji a budu psát zprávu. Vím, že takovou exklusivitu jako je samota tu na základně nemáme. Snad na mě ještě zbyl ten kousek místa na světě, kde můžu zahrabat svou hlavu pod kousavou deku a odpočinout si. ...

Vypravěčka - 18. listopadu 2012 23:03

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton, Nikolaj Sajna Borisovna s vámi vyřídila papíry a propustila vás. Zacharová a Reznikov odešli po svých dobře před půl hodinou, teď mohlo být okolo sedmi ráno a to znamenalo docela velký provoz na ulicích. Nakonec jste se na základnu dopravili, kde vám bylo řečeno, že máte ihned sepsat hlášení a že potom si dá Dmitrijevič zavolat. Asi hledal v archivech postup na výrobu toho, co Anton chtěl. Okolo oběda jste konečně byli předvoláni do Dmitrijevičovy kanceláře. Ne do brífinkové místnosti. A nebyla tu ani Zacharová, ani Reznikov, ba dokonce ani Jezdci. Na stole před Šéfem ležely složky, podle všeho vaše dnešní hlášení. A pak ještě jedny. Museli jste zůstat stát před jeho stolem a Dmitrijevič už jenom výrazem tváře dával najevo, že tohle nebude přátelský pokec. Byli jste na koberečku. "Zavolal jsem si vás kvůli vašemu - podle velících - nevhodnému chování, které mohlo ohrozit celou misi, Sokolove. Vás, Atlasove, jsem zavolal kvůli tomu, že jste velitel jeho týmu. Četl jsem vaše hlášení, taktéž jsem dostal echo od Sajny Borisovny. Pohrdání nadřízenými, neuposlechnutí rozkazů..." Takže tohle asi byly ty třetí složky. Kdo ví, co tam Sibiřanka napsala. Podíval se na Antona. "Co mi k tomu řeknete, Sokolove?"

Anton Sergejevič Sokolov - 19. listopadu 2012 07:59

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Poté co se všechno kolem Ivanova úmrtí a čističů vyřeší a je klid tam můžeme konečně vyrazit zpátky na základnu. Ne že by se mi tam nějak moc líbilo ale alespoň je tu teplo. Jako první samozřejmě napíšu hlášení. Sice jsem na tyhle věci nikdy moc nebyl ale je to lepší než trávit den s těmi čističi. Popíši vše ze svého pohledu až do chvíle kdy přijeli čističi. Zbytek mu stejně řeknou sami. Možná trochu přehnaně ale to už je jedno. Když jsem hotov tak už není čas na nic jiného. Dmitrijevič nás chce vidět. I když bych řekl že především mě samotného ohledně toho co slyšel. A je to tady. Když přijdu k němu do kanceláře setkám se tam s Nikolajem. Potom Dmitrijevič začne svou řeč. Nejdříve mi potvrdí že to všechno práskla ta uklízečka a potom se obrátí na mě. Jak jinak. Byl jsem jediný kdo nešel s proudem. Celou dubu tiše a klidně sleduji Dmitrijeviče i když z toho nemám moc dobrý pocit. Potom když mi dá prostor se vyjádřit promluvím. “Je to pravda. Ale pokud jde o to neuposlechnutí rozkazů tak to není tak přesné. Ne úplně. Držel jsem se hlavního úkolu. A to zadržet Antalovského kvůli zastavení Čerenka. A jakékoliv zdržení jenom zvyšuje šance že se to nepodaří. “

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 19. listopadu 2012 14:18

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Mám ruce za zády a snažím se na sobě nedávat znát napětí. Obestřel mě studený chlad. Sibiř. Odněkud zaslechnu projíždět tank. Pod okny pochodují vojáci. "Atlasove! Atlasove, uveďte důvod opuštění místa setkání." řve na mě velitel. Mám zavřené oči. I když nevidím, naprosto si vybavuji jeho tvář. Zkřivená zlostí i zděšením. Spíše ale tou zlostí. "Celá jednotka je pryč. Vaše jednotka! Kde jsou? Jsou mrtví? Atlasove! Půjdete před soud, slyšíte? Atlasove!" Zamrkám. Dmitrijevič na mě kouká. Očekává odpovědi. Otázek je spousta. Chvilku mě trvalo, než jsem se zase zorientoval. "Anton má problémy s respektováním nadřízených, pane." odkašlu si. "Ale i přes to jsou jeho schopnosti prospěšné při akci." Říkat něco o tom, že nechci dělat Antonovi problémy je už pozdě. "Jeho konání může ohrozit jednotku, jeho vystupování vůči autoritám je problematické, pane. Má svérázný způsob vykonávání rozkazů." Stejně jako já kdysi. Jenže to jsem nebyl u Specnaz. Za takové chování by mě zastřelili hned. Suvorovi stačilo méně k tomu aby ho degradovali z velitele tankové divize na pouhého opraváře v dílně. ...

Vypravěčka - 19. listopadu 2012 14:29

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton, Nikolaj Dmitrijevič si vás oba vyslechl, vypadalo to, že skoro ani nemrkal. Pak bylo chvíli ticho, nakonec lehce pokýval hlavou a zavřel složky. "Vzhledem k povaze informací, které o celé akci víte, nemůžete počítat s degradováním a prostým převelením. Budete převezen do nápravného zařízení na Sibiři, kde s vámi bude naloženo dle směrnic o přísně tajných misích." Z tónu jeho hlasu se nedalo poznat, co si on osobně o tom myslí. Prostě vynesl ortel, díval se Antonovi do očí. Podle všeho bylo tohle "sezení" čistě oficiální, rozsudek byl promyšlen dřív, bez možnosti se odvolat a bránit se. Takže v SSSR, tedy Ruské federaci, i když se toho mco nezměnilo, běžná praxe v ozbrojených složkách. "Atlasove, vy osobně dohlédnete na jeho eskort. Ještě dnes."

Anton Sergejevič Sokolov - 19. listopadu 2012 18:56

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Je jasné že má Dmitrijevič blbou náladu. To šlo poznat už před tím než začal mluvit. Ale nemohl jsem čekat nic jiného. Vlastně jsem podobný rozhovor zažil už několikrát ale vždycky mám z něj ten blbý pocit jako tehdy poprvé. Věděl jsi co jsem zač Dmitrijeviči. Stoprocentně jsi sis prověřil každého z jednotky. Věděl jsi co jsem zač a čeho jsem schopen. Pochybuji že jsi mojí složku přeskočil. Musel jsi vědět do čeho jdeš. Řekl jsem svůj názor na tu celou věc a čekal jak to dopadne ale potom si vzal slovo Nikolaj. Kdo tebe se na co ptal? Nebýt v přítomnosti Dmitrijeviče tak bych mu asi rozbil hlavu cihlou. Jeho popis mé osobnosti jakožto ohrožení pro všechny je více než urážlivý. A tohlencto se stalo velitelem téhle jednotky. Bravo. Čerenko nemusíš mít strach. Nic neřeknu. Jenom poslouchám co oba říkají. Nakonec vynese rozsudek. Mám se dostavit do nápravného zařízení na Sibiři, kde jak řekl se mnou bude naloženo dle směrnic. Neubráním se skleslému úsměvu. Jinými slovy mě buď zabijete nebo jinak uklidíte. Neprotestuji. Nemá cenu se přít. Ne teď a ne tady. Tohle divadlo jsme si mohli odpustit. “Mohl bych požádat jenom o to aby mě odvezl někdo jiný?“ Zeptám se ještě Dmitrijeviče než odejde a nechá mě být. Nejlíp nějaký specnaz co toho moc nenamluví.

Vypravěčka - 19. listopadu 2012 19:37

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton, Nikolaj Ta odpověď se dala očekávat. Padlo kategorické: "Ne. Odteď jste, Sokolove, ve vazbě, tak na to pamatujte," připomene ještě. Za dveřmi čeká vojenský doprovod, protože Nikolaje si ještě ponechá v kanceláři. Anton je eskortován prozatím do prázdné místnosti, asi výslechové, o několik pater níže. Potom už to jde rychle, čekal slabou půlhodinku. Krom Nikolaje jedou ještě dva vojáci, které nikdo z vás nezná, Antonovi jsou nasazena pouta. Cesta autem na vojenské letiště u Moskvy, kde s Volkovem a Olgou přistávali asi před týdnem. Co všechno se za tu dobu mohlo stát? Oba jsou mrtví... Let je docela dlouhý. Po několika hodinách pilot hlásí, že je třeba nouzově přistát několik kilometrů od cíle, protože se v tomhle počasí nedá bezpečně letět, navíc už je tma a velké turbulence. Přistanete na zasněžené louce urpostřed lesů. Anton, Nikolaj, dva vojáci a pilot a kopilot. Piloti říkají, že počkají u vozidla společně s jedním vojákem. Vězeň, Nikolaj a jeden voják mají jít do tábora.

Vypravěčka - 19. listopadu 2012 20:22

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Dmitrijevič to vyřešil, ale tebe si tam ještě nechal, abys dostal rozkazy. "Tohle je tajná mise, Atlasove. Nikdo kromě nás neví o jejím pravém průběhu, ostatní mají jen rozkazy, co potřebují. Nemusím doufám zdůrazňovat, že jestli neuspějete, skončíte ve výzkumném centru v Altaji." O něm jsi vzdáleně něco slyšel. Pokusy. Dělají se tam pokusy na supernaturálech, na jiných druzích (nelidské rasy). Tebe by rozkuchali a čekali, co ti doroste... a co ne. Určitě by se ti podívali na to oko ne-oko... "Těsně před cílem nouzově přistanete. Piloti a jeden voják zůstanou u stroje, vy a další voják budete mít na úkol Sokolova eskortovat do několik kilometrů vzdáleného tábora. Cesta vede skrz les." Přisunul ti mapu, aby sis ji zapamatoval. Ukázal místo, kde přistanete. Na louce. Cesta lesem vede na úbočí hory, kde na druhé straně v údolí stojí schovaný lágr. "Necháte Sokolova utéct." Ta věta zůstala viset ve vzduchu. Co měli za lubem? "Budete ho sledovat. Jakékoli svědky a důkazy odstraníte. Ať bude dělat cokoli, nebudete se vměšovat, pokud by se nepokoušel zabít vás nebo neprozrazoval informace. Tady," podal ti prsten. "Iluze. Jako vlk jste moc nápadný." Prsten... co zesiluje schopnosti... je to jeden z nich? Na vnitřní straně je napsáno nějaké jméno. Může to být náhoda, ale připomíná ti jméno toho doktora, co ti sebral oko. Odmlčel se pro případné dotazy. "Se zbytkem vašeho týmu se budete kontaktovat skrz Jezdce. Prsten vás posílí. Další rozkazy vám předají Jezdci. Nelíbí se mi to, ale když... nemáme Olgu, jsou to mocní spojenci." Věděls, že Dmitrijevič se kvůli Jezdcům s Olgou hádal. Asi to musel přehodnotit, nebo dostal rozkazy shora. "Až... pokud... se Sokolov dostane ke svému cíli, dáte okamžitě vědět. Pokud neřekneme jinak, nedostanete odpověď... zastřelte ho."

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 19. listopadu 2012 20:30

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Sedím naproti Dmitrijeviče s kamenným výrazem. Už jsem si z dřívějška zvykl na neobvyklé instrukce nadřízených ale pár let mimo službu mi trochu nakousalo netečnou masku. Určitě poznal moje překvapení. Jediným okem sleduju mapu území. Když pak zmíní výzkumné centrum Altaj, jenom po něm střelím pohledem. Neodpovídám. Až když jsou rozkazy vyřčeny. "Ano, pane. Rozumím." Vezmu od něj prsten. Hned si ho nasadím. "Pane?" nemůžu mu pohlédnout do očí, jak ve mě hýbe vnitřní stud. "Omlouvám se za tu akci. A taky za Antona. Nikdy jsem nechtěl aby to s ním tak skončilo. Ale bylo to jeho rozhodnutí." Pak zasalutuji, otočím se k odchodu. "Ještě jedna věc, pane." zarazím se u dveří. "Jak se daří Aíde? Už je v pořádku?" ...

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 19. listopadu 2012 20:36

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Vichr z nočního mrazu zasněžené louky mi vmete do zarostlé tváře spršku krystalků sněhu. Přes hluk letounu a vytí nevlídného počasí to nejde skoro slyšet ale malinko zavrčím. Rozhlédnu se po okolí. Kouknu svým jediným okem k vzdálenému lesíku, zastřeného do usínající noci. Sokolovovi nechám pouta. Následuje nás ještě jeden voják. Toho si bedlivě prohlédnu. Zkoumám jeho kvality, jeho výbavu a kondici. Sakra, pro tohle jsem se narodil. Užívám si krásu divoké přírody, vítám noc, zrazuji zapadající slunce a dýchám nosem ledový vzduch. Kráčím směrem od nouzového přistání k malému lesíku. Tam je cíl naší cesty. Někde v jeho tmavých zelených útrobách dlí tábor. Putují neoblomě. S Antonem nemluvím, pořád ho držím za rameno nebo za paži. Tady by mi neměl stejně šanci uniknout. Mě ne. Ale pořád mu koukám do očí. Přísným pohledem. ...

Anton Sergejevič Sokolov - 19. listopadu 2012 20:57

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Cesta na Sibiř Alespoň jsem to zkusil. Když ani s tím nic nezmůžu tak se odeberu do místnosti kde mě čeká kratší pobyt v přítomnosti zdejších zřízenců. Nijak je raději nedráždím. Nemuselo by se to vyplatit. Obzvlášť když je poblíž tolik jejich kamarádů. Všechno potom jde docela rychle. Dostanu želízka a vyrážíme na cestu. Nejdříve míříme na letiště a potom nastoupíme na let na Sibiř. Skoro by se mohlo zdát, že zpátky domů. Po cestě i v letadle mlčím. V letadle ale spíše z toho důvodu že spím. Dokonce i teď si vzpomínám na jednu z pouček mého výcvikového důstojníka. Snažte se využít každou možnou chvíli k odpočinku. Probudí mě až ve chvíli kdy se chystáme na přistání. Letadlo má problémy. Kvůli turbulencím musíme přistát a dojít zbytek po svých. Tomu říkáte servis? Člověk si má na svojí vlastní popravu dojít po svých? Já. Nikolaj a jeden z vojáků se potom vydáme po svých na místo určení. Konečně jsem zpátky na Sibiři i když za poněkud nepříznivých vzpomínek. Ty kazí celou tu atmosféru. Ani chladný vzduch a zima mi tak nevadí. Hlavně že když je to známé. Nikolaj mě neustále sleduje. Takže se nejspíš něčeho bojí. Buď to a nebo mě chce vojet. Navíc celou dobu mlčí. Není to zrovna jeho typické chování. Je ostatně celý takový zachmuřený. Já si stále udržuji dobrou nebo alespoň klidnou nladu. Po chvilce chůze už to nevydržím a promluvím. “Dávám vám poslední šanci. Pusťte mě a nic se vám nestane.“ Pochybuji že by mě brali vážně ale jeden nikdy neví kdy se na něj štěstí usměje.

Vypravěčka - 19. listopadu 2012 22:04

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj "Čerenko je mocný protivník. Posledních několik desítek let nedělal nic jiného, než se připravoval na tuhle akci. Aspoň tohle si myslím já. Neříkám, že vaše výsledky nemohly být lepší... vlastně jste toho docela dost podělali, ale ještě pořád je tu naděje. Kdyby to nebylo tak důležité, nechám vás za vaši neschopnost popravit. Všechny." Ušklíbl se, byl to hořce pravdivý... no, vtip těžko. "Můžeme být rádi, že jsme se dozvěděli o tom špehovi. Kdyby ne, dopadlo by to mnohem hůř." Dmitrijevič, z jehož tváře bývalo těžké číst, pokud sám nechtěl, se lehce pousmál. Nebyl žádný telepat, ale byl dost starý na to, aby některé věci prostě poznal. "Je v pořádku. Vy se hlavně soustřeďte na misi. I když nepopírám, že kdyby se Grigorij dozvěděl, že mu chcete zprznit ženu, přišel by si pro vás osobně." Bylo to zvláštní. Slyšet Dmitrijeviče mluvit takhle. To ovšem neznamenalo, že by ses k němu mohl chovat familiérně, vidět ho naštvaného nebylo nic příjemného.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 19. listopadu 2012 22:32

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Antonovi výhružky nijak nevnímám. Ignoruji je. Pokud se mu povede kouknout mi do obličeje, je stejně ledový a netečný jako okolí. Vítr zvedá hladové jazyky bílého sněhu proti temné obloze. Konečně dorazíme k lesu. Jehličím vyzbrojené haluze stromů, obtěžkané bělavými kopečky, nám poskytnou veškerou ochranu před nepřízní počasí. Alespoň takovou, jakou potřebujeme. Jediným okem sjedu vojáka po pravici. Pak zase na Antona. Znovu zavrčím. Tuším levárnu. ...

Anton Sergejevič Sokolov - 19. listopadu 2012 22:46

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Nic. Ani ťuk. Nikdo se neozve. Ani voják ani Nikolaj. “Jak je libo.“ Co bych ale od něj mohl očekávat. Svůj úkol hodlá splnit za každou cenu. Nemusím mu vidět do hlavy abych to věděl. V tuhle chvíli už mu to musí být jasné. Musí alespoň čekat že bych mohl utéct nebo se o něco pokusit. Ostatně už je ve střehu celou cestu. Nezdá se mi že by ze mě spustil byť jen na vteřinu svoje oko. Cesta nás dovede až do lesa. Cestou sleduji sníh a cestu. Tohle přivádí vzpomínky. Škoda že tu už Guslar není. Teď když ho člověk potřebuje. Moc času ale už nemám. Už nám moc nezbývá než dojdeme na místo. V duchu si povzdechnu. Máš cos chtěl. Dostaneš Najíst.Rychle sáhnu po Nikolajově ruce kterou má neustále na mém rameni a při tom jí postupně změním ve spár a ten poté v černé chapadlo kterým ho chytím v případě že by se to nepovedlo rukami. Potom nechám dělat spár dělat to co umí nejlíp. Se zbraní nebo bez ní. Ani jedno by neměl být problém. Vojáka prozatím jenom silně kopnu abych ho vyvedl z rovnováhy a získal trochu času.

Vypravěčka - 19. listopadu 2012 22:58

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton Drapls po Nikolajově ruce a aktivoval svoji nově nabytou schopnost. Hladový spár, jakýsi odpad z Jezdců, se na to přímo tetelil a na nic nečekal. Přisál se na Nikolajovu auru a tys měl konečně možnost ochutnat něco jiného než mrtvoly nebo pokusit se o valkýru. Doslova jsi to cítil na jazyku, jak se mozek snažil zpracovat pro něj nepochopitelné vjemy. Bylo to trochu nechutně zvrácené, protože to byla chuť muže, slaná a pižmová, a zároveň chuť zvířete a divočiny. Voják po tobě vystřelil, kulka ti hvízdla kolem tváře a roztrhla ti kůži. Neupadl ale, zato Nikolaj pod lačností nekrmeného pařátu zavrávoral a padl do sněhu.

Vypravěčka - 19. listopadu 2012 23:05
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Anton na tebe použil svou nově nabytou schopnost. Nutno uznat, že měl docela páru, kdybys neměl prsten, jehož síla tebou kolovala, určitě by tě knockoutoval. Pařát černé síly do sebe vcucl dost velkou dávku. Voják po něm vystřelil, ale minul. Těsně, jinak by Antona dostal. Teď byla vhodná chvíle "nechat ho utéct".

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 19. listopadu 2012 23:27

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Zavrčím. Černá hmota se mi plazí po těle a já vycením svoje bělavé zuby. Změní se v tesáky. Jak zaberu, ucítím, že mi Antonova síla bere energii. Doslova a do písmene štěknu. To už ale voják vystřelí. Kreju si hlavu. Mine. Blbec. Padnu na zem do sněhu, tváří dolů. Dolehne na mě pocit úzkosti a slabosti. Zaskučím. Kolik toho ze mě Anton vytáhl? Přetočím se na záda. Ale vstát nedokážu. Natáhnu ruku vzhůru, k mému bývalému kolegovi, parťákovi ve zbrani. Jakobych zase v dálce uslyšel jezdit tank. Jakoby v dálce štěkala střelba z kulometů. "Antone...nedělej to..." chroptím. ...

Anton Sergejevič Sokolov - 19. listopadu 2012 23:39

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Spár si z Nikolaje odebere řádný kus síly. Není to o moc lepší než kostlivec ale alespoň se to dá snést bez vážnějších následků které by mi teď moc nepomohly. Černá hmota odvedla svou práci a je to znát. Nikolaj padne zesláblý k zemi. Vojáka se mi ale zneškodnit nepodaří. Vystřelí a kulka mě jen tak tak mine. Skončí kdesi v lese ale o to se už nezajímám. Nikolaj je oslabený a já se musím postarat o druhého protivníka. Tentokrát ale musím opět převzít iniciativu protože by spár Nikolaje určitě pustil až kdyby ho zabil. PUSŤ HO. HNED! Je to sice jenom myšlenka ale na hmotu má zvláštní vliv takže i když ne moc ochotně poslechne a upustí od své činnosti. V dalším okamžiku máchnu chapadlem a udeřím vojáka. Nechám chapadlo ať dělá co umí a jakmile je voják bezbranný zaměřím se na něj drápy. Stáhnu chapadlo zpátky a ostrým drápem ho párkrát seknu. Nic čím bych ho zabil ale i tak mířím. Třeba na zápěstí, hrudník a všude kde dlouhodobě půjde o vážnější zranění.

Vypravěčka - 19. listopadu 2012 23:59

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj, Anton Nikolaj zůstal ochromený ležet ve sněhu a Anton se začal věnovat druhému protivníkovi. Voják se jej pokusil udeřit pažbou zbraně, ale asi to nebyl nikdo od vás, byl to obyčejný člověk, protože ho magický útok úplně konsternoval. Vykřikl. Chapadlo nedělalo (možná ani neumělo dělat) primárně fyzická zranění. Tohle bylo mnohem horší. Drápy se ponořily do vojákovy aury a trhaly na cucky životadárnou esenci. Byl to tak silný a nenasytný útok, že se to projevil nakonec i na těle. Až pár vteřin po útoku vyvstaly krvavé rýhy. Vojákovy ruce úplně zčernaly, seschly a odpadly jako omrzlé maso. Černá síla, co celou dobu dřímala a nekrmila se, si teď vybírala daň. Anton ji dokázal ovládnout jen s vynaložením všech duševních sil.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 20. listopadu 2012 00:18

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Vytřeštím oko na nebohého vojáka. "Ne!" zařvu tak z prudka až mi odlétnou od úst plivance. Zůstanu ležet. Naštvaně dýchám. Tohle se nemělo stát. Tohle ne. Byl nevinný, dělal jen svou práci. Dělal jí dobře. "Sokolove." zavrčím k němu. Smrt nebohého vojáka mi znovu vmetla do obličeje minulost. Poslední dobou nějak měknu, dalo by se říci. Ovšem, tento nebohý člověk byl pod mou ochranou. Mí svěřenci mají menší životnost než železo pohozené v cikánské čtvrti. "Sokolove, tohle jsi posral!" vrčím. Je mi jedno, jestli to chtěl nebo nechtěl. Udělal to. Zůstávám ale bezmocně ležet. Nezbývá než koukat mu výhružně do očí a čekat, až uteče někam do tmy lesa. ...

Anton Sergejevič Sokolov - 20. listopadu 2012 07:34

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Tohle už je možná trochu příliš. Z toho co se teď stalo jsem dost překvapený. Nikdy jsem ještě tímhle způsobem dráp nepoužil a proto mě to co se stalo zaskočilo. Voják přijde o obě ruce během okamžiku. Nikdy jsem neměl šanci otestovat dráp do hloubky a teprve teď se ukazuje v celé své děsivé síle. Zpátky! Přikážu hmotě aby se vrátila zpátky tam kam patří. Seberu vojákovu pistoli a potom rychle obhlédnu svoje okolí. Hledám cokoliv užitečného. Zbraně, klíčky od pout zkrátka cokoliv užitečného. Během toho se Nikolaj trochu vzpamatuje z útoku a začne něco povídat. Nepochybně je naštvaný. “Varoval jsem vás!“ Procedím skrze zuby. “ Varoval a vy jste mě neposlouchali. Tak si nech ty komentáře.“ Zapomněl jsi na jednu důležitou věc. Když zaženeš zvíře do kouta můžeš si být jistý že se bude bránit. U člověka je to stejné. “Můžeš být rád že vás nezabiju.“ Jakmile mám všechno co se dalo vzít tak urychleně zamířím pryč. Pryč od Nikolaje a pryč z tohohle místa. Nebude to jednoduché.

Vypravěčka - 20. listopadu 2012 14:29

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton Voják měl u sebe Ak-74 a pistoli, Nikolaj dlouhý bojový nůž a stejnou pistoli jako voják. A taky klíčky. Vše se muselo udát rychle, protože jsi nevěděl, na jak dlouho nečlověka tvoje vysátí síly zastaví. Nikolaj totiž neupadl do bezvědomí, ale jeho případné bránění se bylo stejné jako slova - bez účinku. Sněžilo. Stromy byly prohnuté pod tíhou sněhu, který ti při každém zavadění padal za límec, na hlavu, na ruce... Tvoje oblečení nebylo uzpůsobené pro pobyt v tajze. To, cos měl, když jsi šel za Dmitrijevičem, ti zůstalo (pokud jsi neměl bundu, tak tu jsi dostal). Samozřejmě ti sebrali veškeré zbraně a i schovaný hřeben. Byla tma. Noc začínala a to znamenalo, že máš velkou šanci narazit na hladové šelmy. Výstřel z kalacha je možná na chvíli odehnal, ale sám jsi na Sibiři žil, věděls, že není dobré se toulat v lese v noci. I tvůj dědeček ti to říkal a podle všeho nemyslel jenom opravdové šelmy jako vlky, rysy a tygry. Cesta tu prakticky nebyla. Původně jste mířili do kopce, který se po pár metrech stával čím dál prudším.

Vypravěčka - 20. listopadu 2012 14:40

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Anton tebe i vojáka obral o zbraně, šamanského chřestítka si naštěstí nevšiml nebo všímat nechtěl. Spěchal, jak by ne. Jeho kroky, jak zapadával do sněhu, odeznívaly. Tobě se už dávno přestala točit hlava z nenadálého útoku. Prsten fungoval skvěle. Dmitrijevič ti musel věřit anebo měl jiné páky, že ti svěřil něco takového. Asi na něj tlačili. Anebo tu bylo ještě něco. Důvody, proč vám prsten nesvěřil na vaše jiné mise. Možnost zajetí... že by Čerenko získal další. Či snad vedlejší účinky? Věšina artefaktů je měla. Zrovna když ses zvedal, celý od sněhu, ozvalo se tiché chřestění. Chrastítko ve tvé bundě se pohnulo, snad díky zlepšeným schopnostem od prstenů jsi cítil, jak z něj vyzařuje síla. Neměla nic spoelčného s Čerenkovou bahnitou magií, po téhle zůstávala bylinková pachuť. Chrastítko zachřestilo naléhavěji. Když jsi ho vytáhl, nesvítilo ani nic podobného. Dřevo ti pod rukama neznatelně vibrovalo a zteplalo. Připomnělo ti to první kontakt se lžící.

Anton Sergejevič Sokolov - 20. listopadu 2012 18:31

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Oba prohledám rychle a moc se s tím nezdržuji beru jenom to nejnutnější. Klíčky k poutům, pistoli a kalašnikov. Nejdříve si samozřejmě pouta odemknu a jakmile můžu volně hýbat rukama tak poberu zbraně. Na hledání munice není čas takže se musím spolehnout jenom s tím co je v zásobnících. Pistoli do kapsy od bundy a kalašnikov si dám přes rameno (doufám že má popruh). Pouta zatím nechám viset na jedné z rukou a rozběhnu se do lesa kde zmizím. Jakmile jsem si jistý že jsem se ztratil Nikolajovi z dohledu tak trochu upravím směr své chůze i když s čichem jako má on mi to moc nepomůže. Alespoň ne na dlouho. Naštěstí ani pes se neobejde bez chyb a v nejhorších jich mohu využít. Také doufám že ten voják můj útok přežil. Ne jenom proto že bych ho litoval. Musel vědět do čeho jde ale také proto že to ostatní zdrží. A pokud se nic z toho nepodaří tak to bude o dost těžší. Když mám konečně čas a jsem trochu klidnější tak si sundám želízka a uschovám je v jedné z kapes. Můžou se později hodit. Směr se snažím držet stále stejný abych nezabloudil a nenechal se chytit. Panuje velká zima a sníh je hluboký. Nějaký na mě padá i ze stromů a vzhledem k oblečení není ani jedno příjemné. Navíc se začíná stmívat. To znamená další problémy. Jednou z nich jsou divoké šelmy a tou druhou zima. Co nevidět klesne ještě níž. Budu se muset udržovat v pohybu abych se alespoň trochu zahřál. A co nejrychleji najít nějaké lidské obydlí a oblečení. Jaká škoda těch věcí co jsem nechal na základně. Snažím si vzpomenout na nějaké lidské obydlí které by mohlo být poblíž. Něco co jsem mohl zahlédnout z letadla nebo když jsem tu byl prvně s Olgou a Volkovem. Sakra žil jsi tu tak tě něco napadnout musí. Co tu poblíž může být?

Vypravěčka - 20. listopadu 2012 21:17

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton Octil ses uprostřed Sibiře ve vánici, v noci a na útěku před Specnazem, kde jediná "civilizace" je lágr v údolí pod kopcem. Mohla být situace ještě lepší? Sněhu bylo skoro po kolena, ztěžoval pohyb společně s větvemi a podrostem. Za jiných okolností bys cestu nahoru na svah urazil za chviličku, třebas ho vyběhl, ale teď ses musel místy drápat skoro po čtyřech. Na kopci byly také stromy, tak ses nemusel bát, že by tě někdo zahlédl. Tys měl výhled jenom na další zdvihající se kopce, co se ježily zasněženými smrky a jedlemi. A mezi nimi několik kilometrů pod tebou matně zářila světla lágru, kam tě chtěli zavřít. Navíc v bílé mase jsi viděl černou tlustou čáru, což byla podle všeho řeka. Tu bylo třeba překonat, než by ses k lágru z téhle strany dostal. Možná tam byl někde most. Ale dost možná taky ne, mohli mít někde brod anebo řeku vyžívali jako přírodní překářku před útěky. Ledová a dravá voda dokáže zchladit nadšení ze svobody.

Anton Sergejevič Sokolov - 20. listopadu 2012 22:34

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Prostředí je v současné chvíli to co mi dělá největší starosti. Sníh začíná být pomalu hlubší, chvílemi až někam ke kolenům a musím se v něm doslova brodit. Prostupuje mnou zima nejhorší je to že široko daleko není jediné lidské obydlí. Žádné tedy až na tu zrůdnost kam mě chtěli lidé ze Specnazu odvést. Netušil jsem přesně kde je ale jakmile se mi podařilo dostat se na kopec tak jsem ho před sebou uviděl. Boto to ostatně to jediné co v té tmě kolem kromě hvězd svítilo. Promnu si ruce. Už docela dost zebou. Nemám rukavice tak si je strčím alespoň pod paží abych si je trochu ohřál. Došlo na nejhorší. Nikde nic není a pokud se nechci vrátit k letadlu nebo nechat se zavřít budu tam muset jít. Nemám z toho ale dobrý pocit. Už když mi bylo řečeno že tam skončím jsem nebyl nadšený a teď tam jdu dobrovolně. Musím být rychlý a nepozorovaný. Sehnat auto a rychle zmizet. Kupodivu není v současné situaci vztek Borise a ostatních to nejhorší co by mě děsilo. Ale spíš to jak se dostanu zpátky do civilizace. Dostat se dovnitř nebude tak těžké jako ven. A navíc s autem. Pokud budu mít štěstí tak mě někdo sveze. Nezůstávám na kopci stát moc dlouho abych nevychladl. Pomalu se vydám směrem k řece. Jak jí překonám zatím netuším ale hodlám to řešit teprve až budu na místě.

Anton Sergejevič Sokolov - 21. listopadu 2012 07:25

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro U řeky Trvalo to nějakou dobu ale přeci jenom jsem tam došel. Nakonec se skrze tu velkou spoustu sněhu dostanu až k řece. Div že jsem do ní nespadl. Ve tmě není skoro nic vidět a můžu být rád že si oči už zvykly na tmu jinak bych se teď už koupal. A teď se musím dostat na druhou stranu. Jenom doufám že tu bude most nebo brod. Pozoruji chvilku řeku i Lágr za ní a snažím se odhadnout kde by asi mohl být přechod. Vzhledem k tomu a tomu kterým směrem jsme mířili si vyberu požadovaný směr a jdu. Nejdříve to zkusím proti proudu. Snad nepoužívají vznášedla a mají tu i auta.

Vypravěčka - 21. listopadu 2012 16:53

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton Proti proudu se řeka zužovala, ale zato byla dravější a plná kamenů, které v černém toku zářily sněhem. Také na jejích strmých březích rostly stromy a keře, takže postup musel být opatrný a pomalý, jinak bys mohl zahučet do dravých a chladných vod. Teoreticky by ses na druhou stranu mohl dostat po těch kamenech. Ovšem stálo to za ten risk? Navíc když byly zasněžené? Lágr jsi minul už o pěkný kus, vánice neustávala, ale naštěstí nesílila. V okamžiku, kdyby přitvrdila, jsi jako téměř-Sibiřan věděl, že by bylo vhodné najít si pořádný úkryt, nejlépe obydlí, a nevylézt, dokud neustane. Počasí tady umělo být doslova vražedné. O lidech, co umrzli ve vánici někde v pustině, se v novinách moc nemluvilo, ale díky pobytu tady jsi věděl, že to není až tak ojedinělá událost. O těla se pak většinou postarala divoká zvěř, takže mnohdy si je úřady odškrtly prostě jako nezvěstné. Zatím jsi naštěstí nenarazil na žádné zvířecí stopy, protože na napajedlo měla řeka strmé svahy.

Anton Sergejevič Sokolov - 21. listopadu 2012 18:48

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro U řeky Tak jsem zvolil špatně. Jdu proti proudu už docela dlouho a lágy se mi začíná vzdalovat. Což není dobré znamení. Obrátím se proto a začnu se vracet na druhou stranu. Zatím nevidím žádnou cestu. Možnosti se zatím nabízejí jenom dvě. Přeplavat to a nebo přeskákat po kamenech. Ani jedno není dobrý nápad. I kdybych to přeplaval tak nejspíš umrznu. A kameny vyřadím okamžitě. Docela živě si vybavuji jeden tábor kde jsem skončil hned první den v řece právě kvůli kluzkým kamenům. Co teď? Moc kolem nevidím. Najednou mě to napadne. Zcela nečekaně jako kulka z pušky. Pohled pravdy. Schopnost která se u mě vyvinula z mého čtení. Zatím jsem jí moc nevyužil i když příležitostí bylo dost.Sice to není noktovizor ale i tak by mi to mohlo pomoci. Zastavím se a zavřu oči. Tentokrát se zkusím soustředit i když netuším jestli to bude mít nějaký vliv. Potom otevřu oči a tentokrát s tímhle pohledem si prohlédnu své okolí. Něco tu být musí. Alespoň cesta. Pokud je ukrytá pod sněhem nebo ve tmě tak by mi jí to mohlo pomoci najít.

Vypravěčka - 21. listopadu 2012 19:05

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton Pohled se ti neprojasnil, akorát na druhém břehu řeky jsi pochytil... pocit? Pohyb? že se tam mihla těla nějakých dravců. Vydal ses tedy po proudu po svých stopách, ty nejstarší už částečně zapadaly, ale ne tak, aby se nedaly poznat - jak pro tebe, tak pro případné pronásledovatele. Řeka hned naproti lágru už byla o dost širší, ale asi i hlubší. Jak tekla dál, po nějakém čase se začala rozlévat do okolí čím dál víc, břehy už nebyly tak strmé, objevilo se další zasněžené kamení. Potom řeka zatáčela a právě tam, v nejširší části, byla místo černé stuhy jednolitá bílá. Asi zamrzla. Také sis všiml, že v téhle oblasti už stopy zvěře jsou. Možná cesta z lágru vůbec nevedla přes řeku, anebo až dál za ohybem, který se ti při pohledu z kopce tam nahoře ztratil kvůli tmě a okolním vrcholkům s lesy.

Anton Sergejevič Sokolov - 21. listopadu 2012 19:42

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro U řeky Nic. Ani tady ani nikde poblíž nic užitečného nenajdu. Dokonce ani můj pohled mi nepomohl. Sakra. Zkusím jít tedy zpátky po svých stopách a potom směrem na druhou stranu jestli tam nebude třeba něco jiného. Alespoň v to toužebně doufám. Jako naschvál se to ale spíše zhoršuje. Co mohu soudit podle vzhledu takhle v noci tak se řeka začíná rozšiřovat a podle všeho i prohlubovat. Ještě lepší. To abych se vrátil zase zpátky a zkusil to přebrodit tam nahoře. Něco ale přeci jen ale uvidím. Ještě kousek dál vidím že je řeka na jednom místě zamrzlá. Utvrzují mě v tom i zvířecí stopy. Vzhledem k cestě je to dobré znamení. Na druhou stranu můžu zase potkat i nějaké hladové šelmy. Sundám si ze zad kalašnikova a pevně ho uchopím. Jsem připraven ke střelbě ale doufám že na nic ani nikoho nenarazím. Když dojdu až k té zamrzlé části tak vyzkouším jak je led pevný. Nejdřív do něj párkrát udeřím pažbou. Jestli se nic nestane a vydrží to tak potom vyzkouším jednou nohou jestli by udržel i mou váhu. No tak alespoň něco prosím. Pozorně si ale prohlížím druhý břeh i ten svůj aby mě nepřepadlo nějaké zvíře. Kromě toho i poslouchám. To je vzhledem ke tmě asi nejlepší způsob orientace.

Vypravěčka - 21. listopadu 2012 20:00
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton Prozatím to vypadá, že mráz tu byl vytrvalý a konstantní, protože po tvých zkouškách led prozatím drží. Sníh na ledě je zbrázděn mizejícími stopami, takže pokud bys je opravdu nezkoumal, nevíš, zda to byli vlci, anebo vysoká. V téhle části je řeka široká, odhadem to může být dvacet až třicet metrů, zatímco ta dravá nahoře mohla mít tak deset.

Anton Sergejevič Sokolov - 21. listopadu 2012 21:41

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Led drží. Neprolomil se ani nekřupe. To je dobré znamení. Pokud je schopen unést nějaké větší zvíře jako třeba vlka nebo jelena tak bych to mohl také přejít. Alespoň mi to přijde stokrát lepší než se brodit tou ledovou vodou. No snad to půjde.. Buď to přejdu a nebo ne. Pokud uvidím nějakou z Olžiných kamarádek je jasné že jsem v háji. Opatrně vyzkouším led ještě na několika místech abych si našel to správném a pustím se do přechodu. Ze všeho nejdříve si zkontroluji že mě nic nesleduje a kleknu si. Brr. Něco teplejšího by ale fakt bodlo. Potom položím ruce do sněhu před sebou takže jsem teď na čtyřech podobně jako nějaký ze zdejších vlků. Sice to vypadá směšně ale nikdo mě tu neuvidí. A je to lepší než se po tom plazit. Nehodlám totiž nic riskovat. Vydám se směrem na druhou stranu a dávám si pozor abych správně rozkládal svou váhu.

Vypravěčka - 22. listopadu 2012 01:01

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anton Nejde ani tak o únavu jako o to, že chlad začíná vyhrávat a holé ruce ve sněhu a mokrá kolena tomu nenapomáhají. Může to skončit ošklivým nachlazením, které by v civilizaci nebylo nic hrozného, ale tady v divočině... Pomalu ses přesouval na druhý břeh. V jednu chvíli led zapraskal, přece jen jsi vážil víc (s oblečením a zbraněmi) než vlk, ale neprobořil ses. Přesto jsi na nohavicích cítil větší mokro než jen od sněhu. Kdybys šel po dvou, skončíš skoro uprostřed řeky, protože tam byl zatím led nejtenčí. Prozatím jsi vyhrál. Byls na druhé straně, ale byls prokřehlý, začalo ti téct z nosu a mokré věci těžko udržovaly zbytky tělesného tepla. A tojsi zatím byl v závětří. Podle toho, cos vypozoroval, měla cesta vést zase chvíli lesem, ale pak ses měl objevit na planině, kde hrozily hned dvě věci - ledový vichr a hlavně snadné zpozorování ze strážních věží. Ještě v lese jsi narazil na vyježděnou cestu.

Anton Sergejevič Sokolov - 22. listopadu 2012 07:34

soukromá zpráva od Anton Sergejevič Sokolov pro Za řekou Led se mi přeci jenom podaří přejít. Oblečení je ale trochu mokré a jsem i dost promrzlý. Nemá proto cenu se nikde dlouho zastavovat. Nerad bych skončil jako kus ledu. Ruce si strčím pod oblečení abych zase nějak zahřál a vykročím směrem k lesu. Ještě kousek. Ještě kousek a jsem tam. Tam už se snad zahřeju. Lágr už není daleko ale i tak přemýšlím o tom že bych se na chvíli zastavil a odpočinul si. Zejména abych si trochu usušil věci. Bohužel není kde. Všude je sníh a dřevo je mokré. I přes to se ale při chůzi po něčem poohlédnu. Svět je plný magie a různých strašidel ale tady je to člověku všechno na nic. Sleduji cestu která vede lesem. Udržuji směr k lágru a celou cestu dávám pozor jestli po ní nejde nikdo jiný.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 23. listopadu 2012 01:12

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Ležím ve sněhu dokud Anton nezmizí. Pak ležím dál. Koukám vzhůru a nevěřím tomu, co se stalo. Vstanu. Z těžka. Samozřejmě, že mi dráp neublížil. Alespoň ne tak moc, abych nebyl schopen zpřerážet tomu hajzlíkovi hnáty. "On by mě fakt zabil." Koukám na mrtvolu nebohého vojáka. Zakroutím znovu hlavou. "Fakt tomu nevěřím. Po tom všem, co jsme prožili." Vydám se vstříc táboru. Zastavím se, otočím směrem tam, kam běžel Anton a dám ruce v bok. "To je hajzl. Ts." frknu. Pak už nadobro naberu směr tábor. V nápravném zařízení nahlásím Sokolovův útěk. Žádný levárny, prostě řeknu co se stalo. Že zabil jednoho vojáka a mě zranil. Jak? To neřeknu. Ať se neptají. Potřebuju okamžitě telefon a to tak, že včera bylo pozdě. Hned! Bez keců. Zavolám Dmitrijevičovi. Vysvětlím mu, že vše jde zatím tak jak má. Pouštím se za ním. Vyžádám si sněžný skůtr. Jako jeden z členů dozorčího týmu a specnaz utajovaného oddělení mám snad právo nařídit jim, že nebezpečného Antona budu stíhat jenom já. Oni zajistí mrtvolu vojáka, já zatím vyrazím po jeho stopách. Pokud půjde všechno tak jak má a můj čich mě nezklame, do rána ho budu mít v merku. ...

Vypravěčka - 23. listopadu 2012 01:29

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Díky tomu, že ti Dmitrijevič ukazoval mapu, jsi věděl, že vás dělí ne zrovna malá řeka. Dole po proudu, kus od lágru (protékala lesem a houštinami, lágr byl mezi kopci na volném prostranství), se rozlévala a byla mělčí. V létě se tam dalo brodit, v zimě to tam prý často zamrzalo aspoň pro pěší přechod. Most tam totiž nevedl. Cesta z lágru se přechodu přes řeku vyhnula a mířila podél jejího koryta a most byl až daleko odsud. Antona jsi cítil na každém kroku. V tuhle chvíli by ho vystopoval i idiot. Poznal jsi, že pak zamířil nejdřív proti proudu řeky, ale tudy cesta nevedla, leda by chtěl bloudit jak dlouho, než v téhle prdeli světa narazí na most. Takže ses vydal skrz zamrzlou část, ve vlčí podobě, aby neodhalil stopy. A hlavně abys řeku překonal před ním, kdyby na tuhle část narazil. V lágru možná měli své rozkazy (jak Dmitrijevič řekl, ví jen tolik, kolik potřebují). O tvém příchodu samozřejmě věděli, ale jaksi čekali i zajatce. Hned se za ním chtěli vydat i se psy. Velitel lágru se s tebou trochu přel, tvrdil, že má s uprchlíky zkušenosti. Skútr jsi dostal. Vyjels ven. A jaké bylo tvoje překvapení, když ti vítr, co tě bičoval do tváře, donesl Antonův pach. Zřetelný, mokrý. Musel být někde blízko u tábora. Asi někde v lese kousek od brodu, odkud to bylo kousek na cestu z tábora.

Natalja Zacharová - 24. listopadu 2012 17:32

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Nedlouho poté, co jsem se vrátila na základnu, se do mě dal divný pocit. Pár hodin se mě držel, než jsem si uvědomila, že to bude asi pocit viny. Nad Semjonem a nad tím, jak jsem ho tam nechala ležet. Než jsem se stačila probrat, už jsem stála před marodkou a ptala jsem se jednoho z doktorů, jestli se tam Semjon neukázal. Prý ano. Prý už je na základně. Tak jsem od nich nenápadně vytáhla i kde přesně se teď nachází. V černých džínách se širokým opaskem a masivní skobou, nohavice zastrčené do konversek. Bílé tričko s volnými krátkými rukávy a s nápisem „FUCK OFF“ na prsou. No, doufám, že si ten nápis nebude brát osobně. Zaklepala jsem na dveře jeho pokoje, kde měl být. Jako nervózní šestnáctka jsem si zarazila dlaně do kapes kalhot a pohupovala jsem se ze špiček na paty. Sakra… sakra, co to dělám proběhlo mi hlavou a já se otočila na patě připravená odejít chodbou zase zpátky.

Semjon S. Reznikov - 24. listopadu 2012 17:45

soukromá zpráva od Semjon S. Reznikov pro Natalja Doktor zkontroloval můj stav, jestli odliv energie nebude mít následky pro další akce (nerad bych se složil na deficit uprostřed přestřelky), nařídil mi odpočinek a nalil do mě nějaký dryják, co chutnal jako voda ze záchodu. Bohužel to vím z vlastní zkušenosti. Hned potom jsem upadl do kómatu ve svém pokoji, oblečený, vyčerpaný kvůli Talje a pěškobusu na základnu. Přesto mě zabouchání na dveře probere hned napoprvé. Skoro vyskočím z postele, dril je dril a zvyk je železná košile. Málem jsem zmateně začal salutovat, asi jsem měl ne zrovna pěknej sen. Pak mi dojde, že jsem v Moskvě a ne v Archangelsku nebo někde jinde, že mám luxus vlastního kamrlíku a že mi někdo klepe na dveře. Rozespalý a rozcuchaný otevřu a zamžourám na chodbu, kde vidím Zacharovou, jak se chce zdejchnout. "Jestli jsem si objednal budíček, určitě k tomu byla i snídaně do postele," neodpustím si ji trochu potrápit, ale na to, aby to znělo tak... znepokojivě jako tam v parku, nemám sílu. Nebo už možná ano, ale jsem jako vyoraná myš. To tak po dryjácích, po kterých se má spát určitý počet hodin, bývá. "Co potřebuješ?"

Natalja Zacharová - 24. listopadu 2012 17:50

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Stála jsem k němu zády, když otevřel dveře, a proklínala jsem se za to Hollywoodské klišé. Sakra Pomalu jsem se otočila zpátky k němu. Pozorně jsem si ho prohlédla od hlavy až k patě. Vypadal dobře, na první pohled, a stál sám na nohou, což bylo taky plus. “Nic.“ odpovím stroze. Napětí mnou prochází a nutí mě něco dělat. “Sakra… nechceš zajít na skleničku?“ řeknu pomalu. Ruce v kapse jsem stiskla do pěstí, abych aspoň někam nasměrovala to napětí.

Semjon S. Reznikov - 24. listopadu 2012 17:59

soukromá zpráva od Semjon S. Reznikov pro Natalja Byl jsem připraven jí to "nic", kvůli kterému mě budí, dát pořádně sežrat, ale donutila mě překvapeně povytáhnout obočí. Zachovám však chladnou hlavu, jenom v duchu se (jak jinak) ješitně ušklíbnu. "No... myslím, že typická ruská vodková kúra by mi mohla bodnout. Pokud nebude problém s opušťákem, proč ne." Na základně se tu dá jenom spát. Do knihovny ani archivů mě Dmitrijevič nepustí, tak bude lepší si jít propláchnout žíly promilemi alkoholu. Kdybychom měli něco na práci, asi by nás Dmitrijevič varoval, když jsme odevzdávali to hlášení. Mně říkal, že ještě pracují na tom hledání výroby artefaktu a že se pokoušejí lokalizovat Čerenka podle pár (pro nás) podivných věcí, co se staly v Rusku. "Jenom se dám trochu do kupy." To znamená, že na sebe hodím čisté triko a na hajzlíku si opláchnu ksicht, takže to ve výsledku nezabere ani dvě minuty. Aspoň už vypadám jako lepší stádium exhumovaného člověka; pořád zívám, ale venkovní mráz mě určitě probere. Když se podívám na hodinky, je kolem jedné. "Ale možná bych předtím něco snědl, přece nebudeme chlastat na prázdnej žaludek jako amatéři."

Natalja Zacharová - 24. listopadu 2012 18:13

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Opřela jsem se o futro jeho dveří a nakoukla jsem mu do pokoje. Velice spartansky zařízené. Nepostála jsem si tam dlouho, Semjon si jen vyměnil tričko a byl připraven. “Jako bys ty kdy měl problém s opušťákem.“ ušklíbla jsem se a odstoupila ode dveří, aby mohl vyjít ven. “V kantýně si vezmi, co chceš. Já na jídlo chuť nemám.“ Moje životospráva se v tuhle chvíli smrštila jen na silné kafe, cigaretu a vodku. I když vím, že toho pak časem budu litovat, teď to neřeším. Počkám, až si Semjon vezme něco k snědku z kantýny s tím, že mu oznámím, že se může najíst cestou do baru. Bude to nějakou chvíli trvat. Ze svého pokoje jsem si vzala černou mikinu se zapínáním od krku k ramenu, teplou bundu, mobil a peněženku. Víc jsem nepotřebovala. Na vrátnici jsem nahlásila, že jdeme ven. Kdyby něco, Dmitrijevič si nás zavolá. Pokud nám dají auto, tak pojedeme autem. Nebudu se jim zmiňovat, že jdeme pít do baru. To by ode mne nebylo prozřetelné. Vzít Semjona pěšky ze základny do Moskvy mi nepřišlo jako dobrý nápad. Takže byl důvod, proč se vymluvit, že to auto opravdu potřebujeme. Atmosféra mezi námi (aspoň z mé strany) byla pak zase taková tíživá. Nevěděla jsem moc, co mu říkat, o čem se s ním bavit a upřímně jsem doufala, že mi v tom vodka pak trochu víc pomůže. Takže jakmile se před námi objevil Kirillův bar, usmála jsem se. "Jsme tady."

Semjon S. Reznikov - 24. listopadu 2012 18:41

soukromá zpráva od Semjon S. Reznikov pro Natalja V kantýně jsem si napakoval kapsy asi třemi bagetami, protože to byla nejlepší volba na cestu. A Zacharová musela moc dobře vědět, že když to na mě přijde, sežeru je všechny na posezení. Takže na vrátnici je to na ní, já mám hubu zacpanou pečivem. "Tak daleko, jo? Počkej, seženu odvoz." Těžko by nám vydali auto, když máme opušťák, tak se stavím u známého, který nám půjčí auto. Řídit nechám Zacharovou, protože nevím, jak přesně tam dojet. Během cesty jsem asi na chvíli zase vytuhnul, protože v jednu chvíli jsme byli na dálnici, v další už asi u cíle. Poslední bagetu hodím na zadní sedadlo a jdeme dovnitř. Na podobný podnik je strašně brzo, tak tu krom snědého Kazacha a skupinky, co v rohu hraje karty a nejsem si jist, jestli ještě stále neodešli po prohýřené noci, nebo jsou tu zas, nikdo není. Kiril přimhouří už tak šikmé oči. "Zase ty? Doufám, že to nebude jak minule," neodpustí si přivítání a já se jenom zvědavě podívám na Zacharovou. A taky na (sice prázdné) pódium, kam za pár hodin nastoupí nahotinky. Páni, nečekal bych, že Zacharová bude chtít na rande do strip clubu. Že by se dala na baby?

Natalja Zacharová - 24. listopadu 2012 18:56

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Usadila jsem se k baru, rozepnula jsem si bundu, aby mi v ní nebylo takové vedro a položila jsem lokty na stůl. Pohledem jsem probodla Kirilla. “To záleží, jak moc budeš ke mně milej.“ nadhodím jízlivě a věnuji mu jeden ze svých nicneříkajících úsměvů. “Vodku,“ ohlásím svém přání. “Dvojitou.“ pak se otočím na Semjona. “Nepočítej, že ti tu budu platit útratu.“ Lepší je mít v tom jasno hned od začátku.

Semjon S. Reznikov - 24. listopadu 2012 19:03

soukromá zpráva od Semjon S. Reznikov pro Natalja "A kvůli tomu jsi mě táhla z postele kamsi za Moskvu?" ušklíbnu se na ni a taky si objednám vodku - zarazím barmana, aby tu nechal rovnou celou láhev. Jeden nikdy neví, kdy se bude hodit. Doufám, že s ní bude větší zábava než doteď, jinak bych udělal lépe, kdybych se vyspal. Pořád ale sázím na to, že jakmile se objeví holky u tyčí, tak budu mít jak zaměstnat oči i mozek, kdyby tenhle výlet nevyšel. Ona mě vytáhla ven, tak prozatím mlčím a čekám, co z ní vypadne. To, že jsem jí chyběl, už vím. A že se nasere kvůli Talje a nechá mě ležet ve křoví... jsem pravda nečekal, ale proč za mnou teď teda chodila?

Natalja Zacharová - 24. listopadu 2012 19:21

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Vyklopila jsem do sebe dvojitého panáka vodky. Jak mnou alkohol proplouval, začínala jsem se cítit líp. Co jsem se vrátila zpátky ke Specnazu, tak jsem vlastně alkohol neměla. Podepřu si dlaní hlavu a otočím se na Semjona. Dívám se mu do tváře. Nic v ní nehledám, jen se na něj prostě dívám. Asi to bude vypadat divně. S tím problém nemám. V tom tlumeném světle stript baru vypadá dobře. “Chtěla jsem vědět, jak ti je.“ zašmátrám v kapse bundy po cigaretách. Krabičku vyndám na pult a jednu si vyndám. “Mám za to, že to pozvání na vodku je něco jako omluva. Ber nebo nech bejt.“ řeknu a zapálím si.

Semjon S. Reznikov - 24. listopadu 2012 19:33

soukromá zpráva od Semjon S. Reznikov pro Natalja Taky do sebe kopnu panáka, chvíli koukám před sebe na vystavené značky chlastu, než se mi její pohled začne vypalovat do levé tváře. Pootočím se na ni. "Líp. Ty sračky, co vaří, jsou sice hnus, ale pomáhá to. Sice se možná zmiňoval, že se to nemá míchat s alkoholem..." Významně se odmlčím se zvednutým koutkem úst a pokrčím rameny. Já míchal s chlastem kde co. "Dobrá... tak to asi beru." Minimálně kvůli tomu, že i když se kasá, že není sentimentální, ženské vám vaši "zradu" nebo něco pdoobného připomenou v tu nejnevhodnější chvíli. Byl bych nerad, kdyby to bylo třeba tehdy, až budu viset nad propastí. Doslovně, nebo obrazně, to je fuk. "Kde ses o téhle díře dozvěděla? Na strip bary bych tě netipl."

Natalja Zacharová - 24. listopadu 2012 19:42

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Pousměju se nad jeho poznámkou, že nejsem typ na strip bar. Nejsem. Jenže někdy se prostě takové věci stanou. “Tohle byl Dmitrijevičův nápad, tak se pak zeptej jeho. On tenhle bar zná.“ posunu k němu svou prázdnou skleničku. Chci dolít. “Navíc, Dmitrijevič se zná s majitelem, že Kirille.“ houknu na chlapa za barem. “Myslela jsem, že by se ti tady mohlo líbit.“ Nehodlám mu vykládat, že je to jedno z mála míst, kde mě zatím nevyhodili a i přestože jsem fyzicky insultovala jednu z jeho čičinek, podle mě sukubku, tak mě tu Kirill trpí. Vlastně to bylo hop nebo trop. Zatím mi tohle vychází. Jenže tak nějak nevím, co čekat od Semjona. “Snažím se.“ pokrčím rameny a zazní to trochu jako výčitka.

Semjon S. Reznikov - 24. listopadu 2012 19:50

soukromá zpráva od Semjon S. Reznikov pro Natalja Řečený Kiril jenom něco zahučel, to, že zrovna Zacharovou obsloužil, považoval za vrchol své tolerance. Stál na druhém konci baru a začal s někým telefonovat nad notesem. "Jo, až všichni vylezou z děr, určitě to tu bude zajímavý." Koneckonců, co bych se nekoukl, co má podnik na skladě. "A tys dělala mezitím co? Proč zrovna tebe vytáhli do těhle sraček?" nadhodím po dalším panáku, abych odpoutal její pozornost od případných otázek na mou adresu.

Natalja Zacharová - 24. listopadu 2012 19:59

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Já?“ zeptám se, jako by snad tady byl ještě někdo další, s kým se bavíme. “Skončila jsem. Chvíli jsem se jen tak poflakovala a tak… našla jsem si práci v jednom military obchodě. Žádná sláva, ale stačilo to.“ uvědomím si, že celou tu dobu jsem cigaretu držela mezi prsty a ani jednou si z ní nepotáhla. Vyhořela asi do poloviny. Rychle jsem si z pultu k sobě přitáhla popelník a odklepla jsem si. Pak jsem si konečně potáhla. “Proč mě chtěli zpátky? Netuším. Asi proto, že se na akcích moc neptám a rovnou jednám. Nebo se prostě lidem po mě stýskalo.“ zakřením se nad tím vtipem. Všichni vědí, že já nevycházím s kolegama dobře. Zejména s těmi mužskými. Ale co jsem se vrátila, tak se zatím držím.

Vypravěčka - 24. listopadu 2012 20:07

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimir Práci sis našel v knihkupectví v městečku kousek za Moskvou. Projíždělo tudy docela dost mágů a až po nějakém čase ses dozvěděl, že je to kvůli baru, kterému každý říkal jenom U Kirila, i když měl určitě nějaký oficiální název. Okolo třetí odpoledne k tobě dorazil zchvácený Jurij a vypadal trochu vyplašeně. Aniž by se ptal, přehodil cedulku na dveřích na "Zavřeno" a zatáhl tě za závěs dozadu do skladu a zázemí. "Našli si tě. Skrz toho chlápka, co s ním občas děláš. Ten divnej, ten s potetovanýma rukama..." drmolil tvůj přítel a jeho chování k němu vůbec nesedělo. Muselo se jednat o něco závažného. "Kdo? No kdo!" vzkřikl po tvé očekávané otázce. "KGB. Teda FSB. Kurva, kdo se v tom má vyznat... Byli za mnou nějací chlápci a ptali se na tebe. Mám strach, kolik toho ví. víš jak... ne všechno je úplně legální..." Asi myslel to, jak jste potřebovali přísadu "prsty oběšence" a kvůli tomu jste se vloupali těsně před policií na místo činu. Tedy, kdyby to nebyla sebevražda. Nikdo o tom nic nevěděl a ani nemohl, Jurij možná vyšiloval zbytečně. Anebo taky ne - pokud nepřeháněl, buď jsi měl malér... anebo...?

Vypravěčka - 24. listopadu 2012 20:13

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Dalo se očekávat, že to nepůjde podle plánu. Anton naprosto netušil, kam jde, chtěl jenom utéct a pak si to asi rozmyslet. Zima ho dostávala, neměl šanci se odsud dostat. Leda bys mu pomohl. Tyhle myšlenky se rozplynuly ve chvíli, kdy na tebe přichystal past a málem tě dostal. Musel být hodně zoufalý. Možná jsi měl prsten, ale kdybys ho nezabil, jeho magický pařát by z tebe vysál i tak sílu. Dmitrijevič to řekl jasně. Při ohrožení svého života - zabít. Pak stačilo jenom oznámit, žes uprchlíka dostal a zlikvidoval, o zbytek se postarali lidi v lágru. Dmitrijevič nebyl nadšen, ale jen pokýval hlavou s tím, že kdyby měl něco společného s Čerenkem a měl v sobě třebas nějakého trojana, dopadlo by to jinak. Na Altaj tě neposlali. To bylo dobré znamení. Akorát si od tebe vyžádal prsten. Ivanovo chrastítko o sobě od té doby dávalo docela vehementně vědět. Byl to jediný kus jeho výbavy, který se nedostal k oficiálnímu ohledání.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 24. listopadu 2012 20:22

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Sedím ve svém pokoji a koukám na šamanské náčiní, které po Ivanovi zbylo. Už tenkrát mi bylo jasné, že se nedostalo do mích rukou zcela náhodou. Pekelný pes musel něco vycítit. A já měl svoje tušení. Řekněme vnitřní pocit hlídajícího psa. Od smrti Antona uběhla chvíle. Vypořádal jsem se s ní už tam na tom odlehlém místě. Ve sněhu, v zimě, v tichu. Byla to jeho volba. I když v uších slýchávám jeho poslední výdech do ticha. S čím jsem se ale nevypořádal byla tahle magická fetiš. Prohlížím si jí ze všech stran. Pak zapřemýšlím a zabalím chrastítko do šedého plátýnka, které ho ukrývá před zraky zvědavců. Vezmu ho za Dmitrijevičem. Mám pár otázek a návrhů. U kanceláře se ještě na vteřinu zarazím. Nezaklepu. Myšlenka mi klouže k osobě, která mi chyběla nějak čím dál tím méně. Přitom jsem jí dával velkou váhu. Aída. Kde je jí konec? Ale co, ženský stranou. Na ty bude čas později. Odhodlaně zaklepu na dveře od jeho kanceláře. "Můžu dál pane?" ...

Vypravěčka - 24. listopadu 2012 20:56

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Dmitrijevič byl asi zase s Aídou v archivech, kam jsi neměl přístup, tak ti nezbývalo než počkat na další rozkazy. Vrátil ses do pokoje i s chrastítkem. Co s ním? To se ukázalo za chvíli. Jak sis ho prohlížel a vnitřek se přesýpal, zdálo se ti, že slyšíš nějaký šepot. Musel ses naplno soustředit, zavřít oči, abys pochytil, že to opravdu jsou slova. "...šíš? ... šíš?! Sly-šíš?!" Po prvních zastřených slabikách se ti to skoro rozeřvalo v hlavě. Pak se hlas zarazil. Začínal sis díky Jezdcům docela zvykat na hlasy v hlavě. Chrastítko bylo zase teplé, chvělo se jako magická lžíce a měls pocit, že soví oči začínají žhnout. "Jsem tupilaq, pane. Jsem mstící se duch, jsem rádce z druhé strany," říkal ti zastřený Ivanův hlas, najednou nějak odosobněný. "Jsem tu, abych sloužil a pomáhal. A až přijde čas mého pána, odejdu z tohoto světa i já. Až splním svůj dluh."

Semjon S. Reznikov - 24. listopadu 2012 21:09

soukromá zpráva od Semjon S. Reznikov pro Natalja To mě překvapí. Skončila? Ona? Přišlo mi, že ji to bavilo. A nemyslím, že když jsme se šli při opušťáku po vydařené akci ztřískat do bezvědomí, ž by lhala. Tiše se uchechtnu. Když je potřeba, dolívám jí i sobě a hladina vodky pozvolna klesá. "Tak teda... opožděně... vítej zpátky u nás v pekle," ušklíbnu se, pokynu jí stakanem a kopnu ho do sebe. Pootočím hlavu za otevírajícími se dveřmi, kdo další přišel, a pro mě zcela netypicky zůstanu zírat. Obrazně řečeno mi málem spadne čelist. Kurva, co to je? ozve se zbytek trénovaného, zdravého rozumu. Dovnitř totiž vešla doslova kráska. Většina holek v podobných podnicích má jen pěkné tělo a nic víc. Dokonce natočím i tělo, abych na ni viděl. A usmála se na mě! Zacharová může vidět svoji starou známou, Táňu, kterak mi pošle úsměv, když jde ke Kirilovi k baru, a já se tvářím lehce připitoměle, což u mě nikdy neviděla. Vždycky jsem se dokázal ovládat, pokud jsem chtěl.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 24. listopadu 2012 21:15

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Šamanské věci se mi líbily. Už od mládí jsem četl o Sibiřských stařešinách, kteří dokázali hýbat s oblohou. A taky jsem byl zarytý fanoušek fantasy. Jo, kolik knih padlo za matičku Rus pod lavicí, kolik baterek rozmlácených když jsem poprvé četl Noční hlídku. Sakra, kde ty časy jsou. Jak soví oči zažhnuly, trochu zvednu obličej. Nechtěl bych dostat spršku plamenů přímo do ksichtu. Ale když konečně rozeznám hlas, uklidním se. Mám na to mluvit jak? Jenom v mysli? Nebo prostě jako do telefonu? To vás nikde nenaučí, sakra. "Já jsem Nikolaj. Tvůj majitel." začnu. "Co je tahle věc zač? A co tím myslíš, z druhé strany." Tupilaqúm Ivan vládl. Dokázal je na nás poštvat a málem se mu podařilo to, co Čerenko několikrát zpackal. Určitě by se mi mohl jeden takový duch hodit. ...

Natalja Zacharová - 24. listopadu 2012 21:20

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Vyklopím do sebe druhého panáka. Semjon si dal záležet, takže hladinka pěkně stoupá. “Nech toho pekla laskavě.“ pokárám ho, ale nemyslím to vážně. Když se ode mne otočí, podívám se taky, kdo vešel. Táňa zhluboka se nadechnu a cítím tlak v sanici. Táňa ve mně vyvolává dosti smíšené pocity, touhu ji skopat do kuličky a nebo jí prostřelit mozek a nebo naopak být v její blízkosti. Nesnáším sukubky. Sundám si z ramen bundu a přehodím ji přes židli vedle sebe. Vyhrnu si rukávy mikiny nad lokty a upírám svůj zrak na Táňu.

Vypravěčka - 24. listopadu 2012 21:28

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Tupilaq ti začal bez cavyků odpovídat. "Tohle bylo poslední velké kouzlo šamana, jakým jsem byl za života. Jeho duše se přenesla sem, aby se zde skryla a nepřítel ji nemohl zneužít ještě v těle. Aby ji nesežrali duchové ani jiné zrůdy. Aby tu mohla zůstat a dokončit svoje záležitosti." Už to dávalo smysl. Semjon byl vyveden z míry, že pár vteřin po smrti duše není v těle. Byla celou dobu tady a Talja to poznala a podala ti ji. "Tohle je teď moje schrána. Mám vědomosti svého bývalého já, mám i omezenou část moci. Zachřestěním a zvoláním jména mě lze zavolat z věčného spánku. Dokud bude mít můj pán moji schránu u sebe, neposedne jej žádný duch, protože mu to nedovolím. Anebo definitivně zemřu při boji s ním. Moje cesta po tomhle světě skončí až tehdy, až moje bývalé já dosáhne svého. Až se pomstí na Grigoriji Grigorjeviči Čerenkovi."

Vypravěčka - 24. listopadu 2012 21:40

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Táňa stála na druhém konci vyleštěného pultu a cosi říkala Kirilovi, který na rozdíl od Semjona vypadal naprosto nevzrušeně v jakémkoli slova smyslu. A to i když se na ni díval. Byla pravda, že Táňa vypadala opravdu dobře. Černý kabátek už odložila, tmavé krátké vlasy měla zase upravené tak, aby jí konce mikáda rošťácky směřovaly od hlavy. Černé punčocháče, k tomu kostkovanou červenou skládanou sukni nad kolena a bílá košile s kravatou, co ladila se sukní. Když domluvila s Kirilem, zářivě se na vás oba usmála (vzhledem k tomu, že tys byla k ní blíž a Semjon vykukoval zpoza tebe, nebylo jasné, komu přesně to patřilo) a se zhoupnutím boků přišla blíž. Asi si z tvého minulého záchvatu nic nedělala. Její průhledně světlemodré oči si tě prohlédly a stejně tak Semjona. "Minule jsme se nedostaly k tomu, abych zjistila něco o tvém piercingu," zaměřila se na tebe šelmovsky.

Natalja Zacharová - 24. listopadu 2012 21:45

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Táňa se k nám blížila a měřila si nás jako svou kořist. Jisto jistě se Semjon nechá sežrat, jemu by to za to stálo. Parchantovi. Na chvíli se na něj otočím, abych si mohla všimnout, jak se mu změnil výraz v očích. Je tam teď ta touha a lačnost po ženském těle. Otočila jsem se a Táňa už byla u nás. Její poznámka mne vyvedla z míry. To se musí nechat, tohle ona uměla. “Na to zapomeň, Táňo.“ pomalu jsem se od ní odvrátila a civěla jsem před sebe na lahve alkoholu a otočené skleničky za barem. “Nemáš něco na práci? Jít se kroutit u tyče, nebo tak?“ pronesu uštěpačně.

Vypravěčka - 24. listopadu 2012 21:55

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Táňa se opírala loktem o bar tak akorát daleko od tebe, aby ti nechala prostor, ale aby byla dost blízko na nemravné popichování. Semjona zatím asi držela v šachu, aby se na ni nevrhl a nezprznil ji přímo před tebou. "Né, šichta začíná za pár hodin. Ale říkala jsem, si, že bych přišla dřív... a vida, intuice nezklamala! Vždycky ráda potkám starou známou. Sice mě mrzí, že si všechno schováváš tady pro svýho frajera..." řekla ke konci lehce lítostivě a přitom koketně a podepřela si tvář dlaní, pořád jsi na sobě cítila její pohled. "Čeho se bojíš? Že ti prokousnu krk? Anebo že se tito se mnou bude líbit," zapředla.

Natalja Zacharová - 24. listopadu 2012 22:13

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Típla jsem cigaretu do popelníku a vyfoukal obláček kouře. Lehce jsem otočila hlavu k Táně. Je opravdu moc krásná, na ženskou až příliš. “Tak stará známá?“ údivem zvednu obočí. Naposledy jsme se k sobě tak mile nechovaly. Teda, ona ano. Já ne. Což mi připomíná, že když bych jí teď chtěla jednu vrazit, nemusela bych se tak snažit a bolelo by to víc. Semjone, díky za tu kamennou kůži. “Nebojím se, ale před takovýma jako si ty si dávám pozor. Sakra dobrý pozor.“ zasyčím a podívám se jí do očí.

Vypravěčka - 24. listopadu 2012 22:22
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Zase měla jenom zvýrazněné oči tou linkou, bohatě to stačilo. "Hmm, a proč? Protože ti impotentní chudáci řekli, že krademe duše, že je prodáváme ďáblu za uspokojení, že jsme zlé, hnusné, ošklivé démonky-kudlanky?" ohrnula trochu plné rty v pohrdavém úšklebku a přimhouřila oči.

Natalja Zacharová - 24. listopadu 2012 22:27

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Usmála jsem se a pobaveně jsem si odfrkla. Po očku jsem se podívala na Semjona, jestli to slyšel. Já jo… démonky-kudlanky. Potřásla jsem hlavou a v plynulém pohybu se vrátila k ní. Její obličej jsem měla před svým, dost blízko na to, abych jí mohla v případě ohrožení dát hlavičku. “Táňo, ty seš zasranej démon z pekel.“ zašeptám. “A já mám ty impotentní chudáčky ráda. Tak proto. Kapišto?“ usmála jsem se a rychle jsem jí políbila na tvář. “Znáš ho?“ Myslím tím Semjona a doufám, že jsem se vyjádřila dost jasně, respektive, dost tiše, aby pochopila. Upadám tam hluboko do sraček, když chci od sukubky, aby mi zjistila, s kým Semjon uzavřel smlouvu a o koho získal své schopnosti.

Vladimír Černík - 24. listopadu 2012 23:02

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Knihkupectví Den začal jako každý jiný. Ráno jsem vstal někdy kolem sedmé hodiny. O hodinu později jsem vyrazil do práce. Klidně jsem si vykračoval po chodníku a pozoroval kolemjdoucí lidi. Nebylo kam spěchat. Do knihkupectví k nám lidé tak brzo ráno nechodí. Oni vlastně ani přes den moc nechodí. Zažil jsem dny kdy se celý den nic nestalo. To mi ale nevadí. Alespoň mám dost času na svoje knihy. Je jich tolik a ještě jsem se nenaučil všechno co bych chtěl. Knihy o mýtických tvorech, magických artefaktech, grimoáry, tajemné svitky a další. Je toho dost čím se může člověk zabavit. Dnes k nám zase skoro nikdo nezavítal. Objevil se tu jeden starší muž který hledal se sháněl po nějaké dobré detektivce a pár dětí které sem spíše zabloudili. Nezajímali se ani tak o knížky jako o to jak si zkrátí čas. Vždycky když podobná děcka přijdou tak je sleduji jako sup svojí kořist. Nemám je rád. Odpoledne k nám přijde Jurij. Docela mě to překvapí. Je pravda že se tu občas staví ale nikdy ne za mnou. Většinou za šéfem. A ten tu dnes není. Jsem tu sám. Tentokrát je Jurij ale celý udýchaný a zpocený. Co to s tebou dneska je? Ani ho nestačím pozdravit a už mě táhne dozadu. Málem převrhnu jednu hromadu knih kterou jsem si tu před chvílí připravil na roztřídění. Potom ze sebe rychle vyblekotá pár nesrozumitelných vět. Potetovaný ruce? Semjon? Co ten s tím má všechno společný? Přiznávám že je trochu divnej ale jinak mi přišel docela fajn. A to musím vědět nejlíp. Něco málo jsme spolu zažili a věřím mu. “Uklidněte se Kurine.“ Zarazím ho dřív než stihne pokračovat. FSB a jít po mě? To si děláš srandu že jo. “Na tady. Napijte se.“ Sáhnu po jedné ze sklenic které jsou na stole vedle a naliju mu trochu vody. “Ještě jednou mi řekněte co se děje a teď trochu pomaleji. Nezdálo se vám náhodou něco?“ Ne to ne. Jurij je úplně normální a můžu mu věřit. Ten by jenom tak nevyšiloval. Zatím co Jurij vypráví tak nakouknu škvírou mezi dveřmi zpátky do obchodu jestli není náhodou za dveřmi nějaký zákazník.

Vypravěčka - 24. listopadu 2012 23:40

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Jurij s povděkem přijal nabízenou vodu a skoro na ex ji vypil. Pak se několikrát zhluboka nadechl. Jelikož pocházíš ze země, co byla pod srpem a kladivem, je jasné, že když vyšiluje kvůli nějaké tajné službě, nebude to jen tak. To, že oficiálně je teď Rusko republika-federace, nic neznamená. Aspoň si to mnoho lidí myslí, i když pohlaváři se snaží tvářit, že už se vzdali své rudé a obrázků Stalina. Lidi odsud byli, aspoň ti starší, vycvičeni k paranoie. "Dneska za mnou byli dva chlápci. Ptali se, jestli ses stýkal s tím... Semjonem Sergejevičem. A kde tě najdou. Chlapče, chlapče, do čeho ses zapletl? Sice mi neukázali průkazku a snažili se tvářit, že je všechno v klidu, ale já je znám! Poznám takové! Režim se změnit může, ale ne jejich honicí psi!" rozhorlil se. Když jsi nakoukl, viděls nenápadného muže v obyčejném obleku ve středních letech, jak chvíli kouká na prosklené dveře a pak i přes cedulku vstoupil dovnitř. Jurij ji obrátil, ale dveže nezamkl. Neměl čím. Postarší muž vedle tebe zasípal. "To je on!" "Haló? Jste tu, Vladimire Petroviči?"

Vypravěčka - 24. listopadu 2012 23:47

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Táňa přimhouřila oči ještě víc, až opravdu připomínala dravce na lovu. Její příjemná aura se však nezměnila vztekem, pořád byla jako otevřená náruč, jen se v ní ukrýt. "Ale no tak... vy nevzdělanci si fakt myslíte, že existuje jenom to vaše peklo a odsud že jsme my všichni?" Táňa se lehce zasmála a otřela se o tebe tváří. Byla jsi teď plně v její lákavé auře. "Možná. Každopádně jsi velice nevychovaná dívka a já nevidím důvod, proč bych ti měla pomáhat, když mě jenom urážíš," odtušila hladce jako hadí smyčky. Semjon za tebou něco zasípal a potřásl hlavou. Slyšelas ho polykat. Vzal láhev a pil přímo z ní. Zavolal si barmana a najednou ho přes pult lapl pod krkem za košili. "Ať mě nechá bejt." Asi konečně prolomil Tánino kouzlo. Kiril jen divoce gestikuloval směrem k Táně, která se jen lehce ušklíbla - podle všeho ho opravdu nechala být, protože Semjon byl víc při smyslech a byl nevrlý. "Do prdele... Zacharová! Fakt strip bar se sukubama?!"

Vladimír Černík - 25. listopadu 2012 08:44

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Knihkupectví Moc se mi to nelíbí. Pokud se někdo o mě zajímá tak to nebude jenom tak. Zdá se že Jurij měl nakonec pravdu. Otázkou zůstává jen co po mě chtějí. Nikdy jsem nepotkal opatrnějšího člověka než je Semjon. Ptali se ho na mě. Ptali. Pokud by věděli co potřebují tak by se nemuseli ptát. Takže nic konkrétního neví. Jenom něco hledají. Otázkou je co. Škvírou jsem zahlédl jak nějaký neznámý chlap vstoupil do obchodu i přes ceduli která byla na dveřích. Nepochybně to nebude zákazník. Chvíli se rozhlíží a nakonec mě zavolá. Dokonce použije oslovení Vladimír Petrovič. Nikdy jsem se tak nikomu nepředstavil a o otci jsem už vůbec s nikým nemluvil. Je tedy jasné že to bude polda. Nebo to co tu za něj vydávají. Jurij mi ještě potvrdí že je to ten chlápek který s ním mluvil. Je vyděšený. Stejně tak já ale snažím se zůstat co možná nejklidnější. První z pravidel které jsem se v magii musel naučit že musím mít nějaká pravidla a sebekontrolu. “Poslouchejte.“ Obrátím se zpátky na Jurije. “Teď se uklidněte a jděte dozadu. Tam jsou zadní dveře ven a odejděte odsud. Já se půjdu podívat co chce. A nezkoušejte mě přemlouvat.“ Kdybych teď utekl tak si tím moc nepomůžu. Na útěk bude dost času i potom. “Moment. Hned tam budu.“ Zavolám na muže který je v krámě. Lepší se ozvat než potom vzbudit podezření. Natáhnu se pro bundu a vytáhnu s ní svoje rukavice. Bundu potom položím na stůl. Můžou se mi hodit. Zastrčím rukavice do zadní kapsy a jdu zpátky do obchodu. “Omlouvám se. Dával jsem vzadu dohromady nějaké knihy . Co chcete?“ Zeptám se lehce nepřátelsky. “Na dveřích je cedulka zavřeno. Tak doufám že je to důležité.“ Přitom kývnu ke dveřím. Vzhledem k tomu kdo to je bych se mohl chovat vlídněji ale na druhou stranu nesmím dát najevo že o něm vím.

Natalja Zacharová - 25. listopadu 2012 08:55

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Netušila jsem, že existuje víc rovin temnoty. Nebo jak to nazvat. Babička mne učila, že je peklo a je nebe. Dante psal o Očistci, o ráji… ale pro mě to byli vždycky buď andělé anebo démoni. Nic jiného. Ucítila jsem její hladkou kůži na mé tváři, nedokázala jsem se ubránit a opětovala jsem ten laskavý dotek. “Když mi pomůžeš, budu tvým dlužníkem.“ zašeptám tiše. Bylo to venku. Tak moc jsem chtěla odhalit Semjonovu minulost a to, jak získal svou schopnost. A právě jsem se s největší pravděpodobností upsala sukubce. Neuhlídala jsem se a podlehla jsem jejímu kouzlu. Semjona za sebou jsem vnímala jen z dálky, on pro mě teď neexistoval. Byla jsem to jen já a Táňa.

Vypravěčka - 25. listopadu 2012 14:44

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Jurij chvíli váhal, ale pak opravdu odešel k zadnímu vchodu. Muž, co k tobě přišel, by snadno zapadl v davu na ulici. Byl nijaký, nemastný, neslaný, v obyčejném šedém obleku s tmavou kravatou. Vlasy měl už trochu prořídlé. Když ses zeptal, beze slova zalovil v obleku a ukázal ti průkazku FSB. Jurij tvrdil, že jemu se nelegitimovali. Proč tedy tobě ano? "Prý jste několikrát spolupracoval s jistým Semjonem Sergejevičem Reznikovem," začal rozvážně bez cavyků, což už samo o sobě něco znamenalo. Pokud podobné organizace nešly člověka rovnou zlikvidovat, nejdřív si ho pořádně oťukly, mlžily... Co přišlo pak, bylo neméně šokující. "Přišel jsem vám nabídnout spolupráci. Nejedná se o žádné vaše šmelinářství, a pokud přijmete, jsme ochotni všechny záznamy smazat, spálit a zapomenout. Věřte mi, Vladimire Petroviči, že špíny je v našich archivech na vás oba dost," dodal mimochodem, ale nijak výhružně.

Vypravěčka - 25. listopadu 2012 14:48

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Cítila jsi na tváři, jak se Tániny mimické svaly pohnuly. Asi se usmívala. Lehce se odtáhla, aby se na tebe zblízka podívala. Její rošťácké vlasy tě lechtaly a Semjon ti něco naštvaně říkal. "Budiž. Můžu se někde poptat, ale obávám se, že tvůj frajer je trochu tvrdý oříšek. Nebude to tak snadné. Možná budu v určité fázi potřebovat... mhm, trochu energie." Nebylo třeba se ptát, jak se sukkuby krmí. Pokud Táňa nekecala a nehodlala nikoho sežrat, zbývala už jenom jedna možnost.

Natalja Zacharová - 25. listopadu 2012 14:58

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Věděla jsem, co po mě chce. Jakou energii myslí. “Dobře,“ ztěžka jsem polkla. “Platí. Udělej maximum pro to, abys zjistila, odkud to má.“ přejela jsem pohledem po její tváři a pak jsem se od ní odsunula. “Všechno… domluveno.“ cítila jsem, že jakmile jsem se od ní odsunula, už mě její sukubí kouzlo tak nesvazovalo, ale pořád tam bylo. Pořád mne to lechtalo vzadu v hlavě a taky v břiše. Otočila jsem se na Semjona, jestli tam mezi námi ještě je. Vypadá naštvaně.

Semjon S. Reznikov - 25. listopadu 2012 15:11

soukromá zpráva od Semjon S. Reznikov pro Natalja Takhle mě už dlouho nikdo nevytočil. Kurva, kdybych nebyl po medikací, určitě bych s ní zametl jak se štěnětem! Jak dlouho jsem byl mimo a civěl na ni jak na svatej obrázek?! A Zacharová, ta malá štětka, se tu s ní divže neoblizuje. Vůbec nevnímá. Sukkuba jí věnuje lehký úsměv, mně pohled, ale když už vím, co je zač, nepůsobí na mě. Jestli jsem se na ni předtím díval zasněně, teď ji pozoruju skoro vražedně. Pak šlehnu modrýma očima po Zacharové. "Posrala ses? Cicmat se se sukkubou?!" zasyčím na ni a poprvé (když nepočítáme sukkubu) nedokážu zakrýt svoje emoce pod profesionální maskou. Z tváře mi čiší vztek. A určitě to není kvůli tomu, že se moje vycvičená fenka plazí po démonce...!

Natalja Zacharová - 25. listopadu 2012 15:18

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Sklapni.“ obořím se na Semjona a vezmu mu z ruky lahev vodky, kterou si škudlil. Naliju si panáka, plného, až to přeteče, a vyklopím to do sebe. “Vo co ti jde. Zrovna tobě to tak bude vadit, že já se tady bavím s démonkou.“ zazubím se na něj. Sukubí kouzlo a vodka začínají působit tak trochu jako bych byla na drogách. “Já se s ní cicmala?“ nechápavě zakroutím hlavou. Pokud dobře vím, tak jsme se spolu nelíbaly ani nic jiného. Asi viděl to, co chtěl vidět.

Semjon S. Reznikov - 25. listopadu 2012 15:24

soukromá zpráva od Semjon S. Reznikov pro Natalja Zakroutím hlavou a podívám se na flašky před sebe. Nevím, jestli mám náladu a sílu jí vysvětlovat, jak to chodí. Že dětinské hry často končí pláčem. Proto je nás tak málo - většinu z nás něco sežere, vyrve nám to duši z těla anebo to z nás udělá zeleninu. "Vadí mi to proto, že nad ní nemám kontrolu a nemůžu zasáhnout, kdyby se něco dělo. Je to sukkuba, je její podstatou oblbovat lidi a dostat od nich, co chce. Nechápu, jak o tom může Dmitrijevič vědět a trpět to. Kdybych něco podobného udělal já, roznese mě na kopytech. A tady si vydržujou sukkuby jako striptérky... to mě poser..." vrčím a můj hlas se pomalu vytrácí.

Natalja Zacharová - 25. listopadu 2012 15:31
	soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Vadí ti to, protože nad ní nemáš kontrolu?“ zopakuji po něm. “Tady se nic nemůže stát Semjone. Kirill to má pod palcem.“ mluvím pomalu a klidně, aby se mi nepletl jazyk. Ale nejsem si jistá, jestli tomu věřím. “Ochránil bys mne, kdyby mi chtěla něco udělat?“ zeptám se ho se zájmem.

Vladimír Černík - 25. listopadu 2012 15:35

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Knihkupectví Vůbec se mi nelíbí co ten chlap říká. Obviňuje mě jako kdybych byl nějaký zločinec co morduje lidi na ulici. Nikdy jsem nikoho nezabil. A co víc nikdy mě při ničem nechytili ani neviděli. O to jsme se postarali dobře. Ale nehodlám se vzdát tak snadno. Znám takové ty chlápky jako je on. Čekají na první příležitost kdy zaváhám a pak po mě skočí. Ale tentokrát proti němu nestojí žádný hlupák. “Ano znám Semjona. Ale naše spolupráce se týkala mojí práce. Potřeboval sehnat nějaké speciální knihy. To je vše.“ Vůbec se nesnažím zakrýt svůj postoj k tomu muži co se mě snaží zlákat k bůh ví čemu. Kdyby šlo o nějakého opilce tak bych ho normálně vyhodil ale u něj si to dovolit nemůžu. “A teď pokud dovolíte mám nějakou práci a nestrpím aby mě tu někdo takhle obviňoval. Myslím že víte kde jsou dveře.“ přitom pokynu rukou k východu abych mu naznačil že má odejít.

Vypravěčka - 25. listopadu 2012 15:47

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír "Jistě," pokýval muž hlavou. Nevěřil ti. To byla ostatně jeho práce. "Ale předpokládám, že Reznikov neuvedl vaše jméno jenom proto, že jste mu pomáhal shánět nějaké knihy." Odmlčel se a neměl se k tomu, aby odešel. Ztišil hlas. "Podívejte, Vladimíre Petroviči. Nejsme tu proto, abychom někoho likvidovali nebo zatýkali. Ale nemůžeme si ani dovolit ohrozit naše utajení." Proto si na tebe vyhrabali nějakou špínu? A jakou? Opravdovou, nebo by na tebe jenom něco navlékli? Semjona jsi sice znal, ale znals ho tak dobře...? Určitě jste si musel všimnout, že se poslední dobou něco děje. Myslím ty čečenské teroristy." Ano, bylo to v televizi, rádiu i v novinách. Byl to poprask. Zničili Mauzoleum na Rudém náměstí a prý ukradli Leninovo tělo, což veřejností naprosto otřáslo. Ne kvůli tomu, že by pořád uctívali Lenina (ačkoli to taky), spíš kvůli tomu, jak ohavný čin to byl. A potom ten děsivý názel ve Volgogradě v Mamajevově mohyle. Kosti - strašlivá spousta kostí. Vylámané desky se jmény padlých. Kdo tohle dělal, neměl ani špetku úcty.

Semjon S. Reznikov - 25. listopadu 2012 15:51

soukromá zpráva od Semjon S. Reznikov pro Natalja Podívám se na řečeného Kirila, na ošklivého Kazacha, který si ode mě drží odstup a možná uvažuje o tom, že mě odsud vyrazí. Jestli to udělá, přísahám, že si na něj došlápnu a vmetu Dmitrijeviči do tváře jeho vlastní slova. "V to doufej," zamumlám pochybovačně. Pak znovu šlehnu po Zacharové rozladěným pohledem. Těžko říct, co si myslím doopravdy. "Jistě. Jsme tým. Ale ty máš výhodu, jsi ženská. Pokud nejsi lesba, sukkuba nad tebou nemá zas takovou moc. My chlapi to máme horší, protože má určité složení feromonů, které stimuluje samčí část mozku..." Aniž bych si to uvědomil, začnu vysvětlovat jako učedníkovi. Zarazím se.

Natalja Zacharová - 25. listopadu 2012 16:00

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Viděla jsem, že na mne Semjon mluvil, ale nějak jsem nedokázala vnímat, co říká. Tedy, já to vnímala, ale takový výklad mi k němu moc nešel. “Doprdele, kdy se z tebe stal učitel biologie.“ zaraženě na něj civím. “V tobě fakt už nic nezůstalo, že ne.“ zeptám se ho pak naprosto nečekaně. Mám na mysli tím, že v něm nezůstalo už vůbec nic, co by na mě myslelo jinak, než jako na týmového kolegu. “Jako lesba bych to aspoň měla lehčí.“ naliju si ještě vodku. Tímhle tempem tu lahev dopiju sama.

Semjon S. Reznikov - 25. listopadu 2012 16:09
	soukromá zpráva od Semjon S. Reznikov pro Natalja "Od kdy ses stala tak sentimentální?" ušklíbnu se. "Sama jsi říkala, že je to povyražení, že nejsi romantik. Tak o co ti jde, Zacharová?" Anebo jenom kecala a dělala ramena. Kdybych byl psionik, prošmejdím jí hlavu tak důkladně, že by bezvědomí bylo to nejmenší.

Vladimír Černík - 25. listopadu 2012 16:24

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Knihkupectví Moje jméno? Co to sakra ten chlap kecá? Chce říct že mě Semjon prásknul? Pomalu přestávám rozumět tomu co se tady děje. Nejdřív to celé vypadá že mě chce vydírat kvůli tomu co jsme párkrát podnikli se Semjonem a teď to vypadá jako že je za mnou poslal sám Semjon. “Čečenské teroristy? Něco jsem slyšel ale nic moc.“ Odpovím popravdě. Moc často se na televizi nedívám a rádio poslouchám jenom někdy. Navíc na místě jako je tohle by měl být klid a ticho. “O co tu jde?“ Zeptám se ho vážně. “Ihned mi odpovězte co má všechno to s Reznikovem, vámi a tím utajením dělat se mnou nebo zavolám policii.“ potom sáhnu po telefonu který je na stole. Je to jeden z těch starších ale svou práci by měl odvést.

Vypravěčka - 25. listopadu 2012 17:04

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Výhružka s mužem nijak nehnula. "Jak jsem řekl, nabízíme vám spolupráci, ale v naší branži jsou informace ošemetné. Pokud byste měl po našem rozhovoru, řekněme, sdílnou náladu, museli bychom zasáhnout. Zatím vám můžu říct akorát to, co byste z toho mohl vytěžit. Odpovídající plat, zkušenosti a možná i trvalé místo nejen jako externí pracovník, pokud se osvědčíte. Snad sláva je to jediné, co nenabízíme," ušklíbl se lehce svému vtipu. "Jestli se chcete ujistit u Reznikova, přijďte v pět ke Kirilovi." Počkal však, jestli budeš dál chtít pokračovat v rozhovoru, nebo přece jen chceš, aby odešel.

Vladimír Černík - 25. listopadu 2012 17:18

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Knihkupectví Ten chlap mi neodpoví. Pořád si mele jen to svoje o spolupráci v kdo ví jaké práci a stále mi neodpověděl. Na jednu stranu chce ode mě pomoci ale na druhou mě hodlá vydírat s kdo ví jak pochybnými důkazy. Dokonce se zmíní o tom že mi Semjon prý všechno vysvětlí. Co to má všechno být? Do čeho mě to Semjon zase dostal? Neříkejte že to nakonec celé vede on? Proč nepřišel sám? Proč posílá někoho takového když potřebuje pomoc. Tohle se mu vůbec nepodobá.. “Nehodlám se bavit s někým kdo se mnou nejedná na rovinu. Tak buď mi to hned řekněte nebo vypadněte. “ Moc se s ním nezdržuji a nezávisle na tom začnu vytáčet číslo zdejší policie. Chvilku to potrvá což mu dá šanci se rozhodnout jestli bude mluvit nebo odejde.

Vypravěčka - 25. listopadu 2012 17:50

Natalja Chvíli po vyhroceném rozhovoru Semjonovi někdo zavolal. Slyšelas jen Semjonovy odpovědi. "Co? Cože jste?" Zaťal zuby, aby nenadával. "Ano, pane. Ano. Provedu." Típnul telefon. "Práce volá, v pět tu mám schůzku." Natalja, Vladimír, Semjon Bylo okolo páté, což znamenalo, že venku byla tma a bar U Kirila se začínal plnit. Hned po příchodu bylo jasné, že je nutné k tomu bar přidat ještě slovo "strip", protože tam bylo pódium pro holky, kde už pozvolna začínala první představení. U vchodu kupodivu nebyli žádní vyhazovači, dívky dostávaly zaplaceno přímo od chlapů pod pódiem. A samozřejmě tu byla povinná určitá útrata. Hrála tu hudba od partičky Serebro. Semjon s nějakou ženskou seděli u stěny v kóji docela daleko od pódia, ale samozřejmě odtud bylo vidět. Reznikov vás oba krátce představil. I když Zacharová věděla, že něco není v pořádku, už zase navenek působil jako profesionál. "Zavolali mi až dneska. Vůbec jsem nevěděl, že tě do toho chtějí namočit. Někteří z FSB si ještě neuvědomili, že to není KGB," ušklíbl se. "Zdá se, že tady Vladimíra zavolali k našemu případu," vysvětlil Natalje. "Jeho obor je ještě méně zastoupený než můj. A musejí být zoufalí, když si volají externistu." Jestli si doteď Vladimír nesedl, gestem ho přizval.

Vladimír Černík - 25. listopadu 2012 18:41

U Kirila K baru jsem dorazil už za tmy. Od chvíle kdy ten chlápek odešel jsem byl docela nervózní. Nic jsem se od něj nedozvěděl. Zmizel bez jediného slova a nechal mě se spoustou otázek v hlavě. Jediný způsob jak na ně získat odpověď a celé to nějak vyřešit bylo se sejít se Semjonem U Kirila. Moc rád to tu nemám. Pohybuje se tu až příliš zvláštních lidí. Ještě před vstupem jsem si nasadil rukavice. Většina lidí by to udělala spíše naopak ale tenhle bar není zase tak obyčejný jako jiné. Měl jsem už možnost se o tom v minulosti přesvědčit a nehodlám to znovu riskovat. Uvnitř je už docela plno. Takhle pozdě tomu tak ale normálně bývá. Spousta hostů na natlačená u tanečnici. Krátce je všechny přelétnu pohledem a potom začnu hledat Semjona. Momentálně jsem zvědavý a zároveň trochu vzteklý než abych věnoval pohled k pódiu. Potom ho najdu. A není sám. Sedí společně s nějakou ženou. Nikdo známý. Semjon nás navzájem představí a potom si sednu k nim. “Spíš bych řekl že méně, než má prstů dlouholetý pracovník pily.“ Neodpustím si poznámku k Semjonovu výkladu. “Dlouho jsme se neviděli “ Pokynu hlavou na pozdrav. “Doufám že mi řekneš co se to tu děje? Do čeho jsi mě to zase dostal?“ Bundu si nechám na sobě a neodkládám jí. Kdo ví jestli odsud zase hned neodejdu.

Natalja Zacharová - 25. listopadu 2012 20:36

U Kirila Za tu dobu, co jsme v baru, jsme vypili dvě lahve vody, přičemž s tou druhou jsme už zpomalili tempo. Snědla jsem tak tři misky oříšků a bylo mi čím dál tím divnějc. Když se k nám přidal nějaký Semjonův známý, které já jsem v životě neviděla, cítila jsem se ublíženě. “Kurva… co to zase je?“ v očích se mi opovážlivě leskne a jazyk mi trochu padá na patro. Sjedu chlápka pohledem od pasu nahoru a zastavím se u toho jeho divného obličeje. “Dyť vypadá jak buzna.“ řeknu s naprosto vážnou tváří a opilecky se pousměju.

Semjon S. Reznikov - 25. listopadu 2012 20:58

Natalja, Vladimír Zatnu zuby, Zacharová se nějak rozjela. Já zvolnil, protože jsem věděl, že mě čeká práce. Nesnáším, když se nám do toho sere FSB. Jsou to skety křivý jako srp na znaku SSSR. Vlastně jsem nikdy nepochopil, jak to s naším a jejich útvarem je. Nahoře je velení už tak prorostlé, že se v tom ztrácím. A pěšák jako já nemá šanci do všeho vidět. "Byl jsem převelen sem do Moskvy kvůli jedné akci. Je to trochu velké sousto, tak možná proto hledají lidi, které by do toho namočili. Aby nebyly problémy, musel jsem tě v jedněch papírech uvést jako svého učedníka. Víš jak, kvůli tomu Novgorodu." Neříkám to nijak omluvně, prostě se stane. Jenom jsem netušil, že budou takoví idioti, aby na něj nešli přes mě. Nakloním se přes stůl. "Není to prdel, Voloďo. Nepřeháním, když řeknu, že na téhle naší akci závisí budoucí vývoj Ruska. Jestli do toho půjdeš, mohl bych se postarat, abych byl doopravdy tvůj Mistr, anebo abych ti sehnal někoho jiného." Peníze mu možná nabízeli i ti pitomci z FSB. Ale možnost informací a tréninku, vedení... pochybuju. A snad není debil aby pochopil, že mu to nemůžu hned vyklopit.

Vypravěčka - 25. listopadu 2012 21:18

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimir Takzvaný Novgorod se vám moc nepovedl. Byla to vaše poslední společná akce v terénu, na kterou tě Semjon přizval. Bylo to asi před půl rokem a od té doby se neozval. Potřeboval tě jako zálohu, aby ses postaral o alarm a kamery v jedné laboratoři. Prý tam měli chycený exemplář jednoho démona, co se nejčastěji maskuje za kočku. Byla to soukromá organizace a Semjon nemohl dovolit, aby ho zkoumali. Domyslel sis, že utekl jemu a on se snaží zakrýt stopy svého selhání. Museli jste odtam vypadnout v časovém presu. Semjonovi se podařilo zlikvidovat důkazy o démonovi, ale asi ne všechny důkazy vůči armádě o tom, že mu někdo pomáhal. Takže i když se to zdálo jako oxymoron, paradoxně tě tím, že tě nahlásil jako svého učedníka, chránil před likvidací. Co se učedníků týče, něco jsi už slyšel. Mohli si je dovolit jen mágové, kteří dosáhli určité znalostní i magické úrovně a hlavně byli spolehliví. To samozřejmě mluvíme o oficiálních učednících, kteří pak mohli dostávat povolení na určitá ne zrovna běžná kouzla. Od Semjona jsi věděl, že jeho triky požadují velkou bezpečnostní prověrku a že někteří by byli radši, kdyby nemohl kouzlit vůbec. To byla ta byrokratická část. Ta tradiční: byla pocta, když starší a zkušenější mág někomu nabídl, aby byl jeho učedník. Většinou to byla jen jedna osoba v jednu chvíli, protože to bylo časově i silově náročné. Pověst jednoho nebo druhého ovlivňovala oba dva. K oficiálnímu uzavření tohoto "svazku" bylo třeba rituálu, o němž jsi mnoho nevěděl.

Vladimír Černík - 25. listopadu 2012 21:20

U Kirila Nakonec se ukáže že Semjon je v tom docela nevině. Za všechno může podle všeho FSB. Hledají lidi kvůli nějaké pohotovosti a rozhodli se mě k téhle akci přizvat. Neříkám že bych se nepřidal jenom se mi nelíbil ten způsob jakým se o to pokusili. Kdyby za mnou přišel Semjon sám tak by to bylo jiné . Budoucí vývoj Ruska? Hele nepřeháněj. Tohle začíná být zajímavý. Ukáže se že by mi výměnou za mojí pomoc mohli jeho lidi docela pomoci. Nezní to vůbec špatně. I když on možná tuší co bych chtěl. Šibalsky se na něj usměji. “ Slib že si můžu nechat artefakty a magické materiály na které při té akci narazíme a můžeme si plácnout.“ Znám Semjona a ty jeho akce. Kouzelníka jako jsem já by na obyčejnou práci nepotřebovali. Semjonova společnice se zdá být docela v dobré náladě. Ani mi tím pádem nevadí že mě označí za buznu. Ale co slyšel jsem horší. “Díky i tobě to sluší.“ Odpovím jí na oplátku a zasměju se. Alespoň že znám její názor na mě. Kdo ví jestli by byla upřímná i za střízliva.

Semjon S. Reznikov - 25. listopadu 2012 21:27

Natalja, Vladimír Tohle musím zapít vodkou, kterou mi Zacharová skoro celou vychlastala. Já jsem dost při smyslech na to, abych potlačil svoji opileckou štědrost a mávl nad tím rukou. Zabili by mě. Ne, hůř, poslali by mě na Sibiř, abych drhnul latrýny, zatímco z mozku bych měl zeleninovou polívku. "Voloďo, vzpamatuj se, kurva!" řeknu kvůli alkoholu trochu ostřeji, než bych chtěl. "Jestli na něco narazíme, tak to bude mít grády jako tenkrát v Tunguzce. To by ti do ruky nikdo nedal. V sázce jsou určitě prachy, ten post učedníka... začátek kariéry. Tohle není žádná šmelina nebo zametání zpackané akce, tohle je vyšší třída." Doufám, že teď už to chápe. "Státní zájem."

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 25. listopadu 2012 21:33

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Chrastítka a jiné zbraně Chvilku se zamyslím. "Jak je možné, že jsem se stal tvým pánem já? Jak ti mohu věřit. Jsi přízrak." Pokud uvnitř opravdu sídlí duch Ivana Antalovského, nejen že mohu pohnout s událostmi okolo Čerenka ale může mi i pomoci v mé cestě za pochopením a naučením šamanských kouzel. Trochu mě děsí, jak moc mi je toto umění blízké. Jak moc mě fascinuje. Pokud však duch uvnitř lže, nebo je naopak zlý a chce jen škodit, mohl bych ohrozit nejen sebe ale i ostatní. I když, Semjon by to určitě poznal. Čističi jakbysmet.

Vypravěčka - 25. listopadu 2012 21:41
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj "Moje já vydechlo duši, když ses ho dotýkal. Kouzly. A ty jsi ten, kdo může pomoct poslat naši duši dál, osvobodit ji odsud a vrátit ji na cestu za předky. Víme, že jdeš po Čerenkově stopě." Bylo matoucí, jak o sobě mluvil. Já, nebo my? Asi tím myslel sebe v nynější podobě a Ivana živého a svéprávného. "Tupilaq nemůže ublížit svému pánovi."

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 25. listopadu 2012 21:52

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Přikývnu. Rozumím tomu. Pokud mi pomůže tento magický šamanský předmět k nalezení Čerenka, budu do budoucna důvěřovat této záhadně krásné kultůře víc než nyní. Ovšem, nezapomněl jsem na to, co mi pověděl Semjon. To by z nás dělalo olej a vodu. Snad to nějak vezme. "Dobrá tedy." kývnu. I když mi je jasné, že Tupilaq uvnitř těžko vidí moje gesta. "Řekni mi všechno co víš o čaroději Čerenkovi a o jeho plánech související s osvobozením Jagy." Hned se vydám najít Dmitrijeviče. Čím dřív bude vědet o tomto příhodném obratu událostí, tím lépe. Naše akce nebyla zbytečná. Mám radost. ...

Vypravěčka - 25. listopadu 2012 22:06

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Tupilaq mlčel. Teprve po chvíli se rozpovídal. První otázka byla dost ošemetná a pochopils, že si při kladení dotazů musíš dávat pozor. Říkal ti, jak Čerenko vypadá, jak mluví, že jeho ženou je Aída Josifovna. Dodal ještě kopu nepodstatných detailů, dokud jsi ho nepřerušil (pokud). "Čerenko hledá lžíci valkýry, kterou ukryl Guslar neznámo kde, aby mu pomohla najít Jagu. Prozatím se mu nepodařilo od žádného z pěti mágů, co ji uzavírali, zjistit, kde přesně je. Jsou to mágové..." Odmlčel se. Chvěl se a skoro pálil do dlaní. Soví oči zářily. "Boris Dmitrijevič, Arkadij Někrasov, Lavrentij Pavlovič Berija, Lev Charičkin, Semjon Junusov." Zase chvíli ticho. "Lžíce ukazuje směr toho, po čem toužíme nejvíc. Také je to klíč. Bez ní se nejde dostat skrz Strážce." Tupilaq po každé informaci dělal odmlky, jako by přemýšlel. Teď utichl docela. "Nevím, co chce s Jagou dělat. Mému předchozímu já nic moc neřekl, vyhrožoval, zaklel naši matku a slíbil, že až splníme naši část dohody a zbavíme se Dmitrijeviče, odekleje ji a nám dá pokoj."

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 25. listopadu 2012 22:13

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Lžíce. Měl jsem jí. Měl jsem jí v rukou a jako malej kluk si jí nechal sebrat tím glosujícím opičákem. Kurva drát. Dobrá nálada vymizí, jako cigán v práci. Dmitrijevič byl jeden z těch co zavítali Jagu. Nepřekvapilo mě to zas tak moc. Vím, že je mocný. Ale proč nám neřekl, kde je její vězení? Možná mi o tom už vyprávěl. Jedno z těch podivných zaklínadel, které vám znemožní mluvit o jistých věcech. Svět mágů a čarodějů je na mě plný intrik. Za Dmitrijevičem nejdu. Ne teď. Mé kroky povedou za mým vnitřně spřízněným spojencem. Za Jezdci. Sice nemohou říct, kde je Jadwiga ale možná ví, kde je lžíce. ...

Vypravěčka - 25. listopadu 2012 22:25

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Jelikož Jezdci se během pár hodin stali místo zajatců spojenci, byli v ubikacích, sice izolovaní, aby o nich většina lidí nevěděla, ale rozhodně na tom byli lípnež dole ve vězení popsaném znaky a ověnčeném amulety. "Tohle jsem nikdy nepochopil. Jak ty lidi nacpali do té bedničky?" slyšel jsi Ajrata. Asi se dívali na televizi. "A proč ta ženská lije tu modrou vodu na... vložky? Ty vole..." "Je to film, brácha. Nepamatuješ? Tam byla spousta blbostí." "He?" "Aha. No, já byl tenkrát, než nás zavřeli, jednou v biografu. Obrázky se hýbou po plátně a vyprávějí příběh." "Chceš mi říct, že TOMUHLE říkáš příběh? Lepší bych si vymyslel, kdybych se zliskal a usnul na hnoji, kde by se mi zdál sen!" Jejich diskuzi přerušil tvůj příchod. "Hele, Nikolaji, to vaše civilizace šla celá takhle do sraček? Drzí fracci, co se válejí v bahně a trávě, vyžehlení chlápci, co místo práce choděj... máchat holema..." Ajrat naznačil golf. Aljoša se zaujetím sledoval televizi. Zrovna v ní dávali nahazovačky na film Vikingové. Plavovlasý bojovník se tak zvláštně trpce usmíval - na jednu stranu šťastně, že konečně vidí něco, co je mu blízké, na druhou stranu smutně, že už to je dávno pryč. Zato Ajratovu pozornost jsi měl celou. Asi byl moc dlouho sám, jenom s bratrem. A v tobě našel dobrou oběť na nezávazný pokec.

Vladimír Černík - 25. listopadu 2012 22:25

U Kirila Semjon mi potvrdí mojí domněnku. Tahle akce je dost velká aby se mi to vyplatilo. Jediné co musím ještě udělat je přemluvit ho aby souhlasil s mými podmínkami. To co mi řekl je i tak zajímavé ale Semjon vždycky říkal že nejsem normální. “Právě proto jsem si řekl o to.“ Znovu se při tom zasměji.“ O prachy ani kariéru mi nejde.“ Peníze by sice bodly ale dokážu si vystačit s tím co mám. A o práci pro jeho nadřízené musím popřemýšlet. Musím zvážit pro a proti. Pamatuji si že jednou o mě Semjon řekl že jsou dva způsoby jak naložit s mágy jako já. Zlikvidovat je a nebo naverbovat. “Nechci všechno. “Řeknu po chvilce a pokouším se Semjona uklidnit jak to jenom dokážu. “Jeden nebo dva artefakty. Nic víc. “ Je pravdou že ani jeden artefakt velké důležitosti by se neututlal ale nikdy jsem neřekl že chci něco se sílou zničit město. “No tak. Víš že s tím nic neprovedu. U mě bude v bezpečí jak u vysokého napětí.“ No to možná nebyl dobrý příklad ale snad to pochopí z toho dobrého úhlu.

Semjon S. Reznikov - 26. listopadu 2012 14:50

Natalja, Vladimír "Jeden nebo dva artefakty," odfrknu si a zakroutím hlavou. "Já ti nic slibovat ani dávat nemůžu, všechno, co nám přijde pod ruku během případu, určitě skončí zapečetěno v archivech, nebo to nakonec zničí, protože už nám to přidělalo dost problémů. Vážně si myslíš, že pro tvoje pěkný voči ti dají nějakou magickou atomovku?" Narážím na to, že říkal jako Popelka: co nás cvrnkne do nosu. Podle mě to bude něco, co nám ho přeláme. A já k němu chci být fér a neslibovat mu něco, co mu nedám, nebo hůř, o čem nevím, že bych mu to měl v budoucnu dát. Je to ošemetné skoro jako smlouvy se starými vědmáky, těmi, co neměli krev ředěnou lidskou, ale z nějakého důvodu lidi k existenci potřebovali. A proto jim kradli děti. "A hlavně," pokračuju po kratší odmlce, "nejsem si jistý, že bys to v případě nouze dokázal ubránit opravdu před čímkoli," zdůrazním, abych mu připomenul, že nejen lidi by chtěli nějaký pěkný artefakt do sbírky. Co se černého trhu týče, to je věc jiná, ale do prdele... nemůžu tu rozhazovat archivní majetek Specnazu anebo hůř... něco z toho, co nás čeká tam venku. Jasně že i já bych chtěl mít nějaký suvenýr, ale na to bude dost času jindy, kdy pár drobností může zmizet, protože o nich ani nikdo neví. Trpělivost.

Vladimír Černík - 26. listopadu 2012 18:54

Ať se snažím Semjona přemluvit tak nebo tak nezdá se že by chtěl změnit svůj názor na celou věc. Pomalu začínám být zklamaný a celá ta akce jde mimo mě. Sice mě potřebují a jsou mě kvůli tomu ochotní vydírat ale aby pro to něco obětovali tak to ani ťuk. “Hmm a krk mám pro vás nastavovat zadarmo. “ Řeknu mrzutě. Už jsem před tím naznačil že peníze ani o místo nestojím a s dohodou se dál asi nedostaneme. Ne pokud někdo neustoupí. “Co grimoáry? “ Zkusím to z jiné strany. I když to není o moc lepší.“Jsem si jistý že jich máte na skladě velkou spoustu. To nemůžeš popřít. “ Může. Vůbec nevím co tam mají ale u podobné organizace bych něco podobného čekal. “A pokud se ani tudy nikam nedostaneme tak tu jinak ztrácíme čas.“Ještě by jsme to mohli zkusit probrat s někým z vedení. Šance že je ale přemluvím je daleko menší než u Semjona.

Semjon S. Reznikov - 26. listopadu 2012 20:30

Natalja, Semjon "Zadarmo? Dokonce ani v Rusku už nikdo nedělá zadarmo. Až na pár případů," zamumlám si pro sebe, aniž bych tušil, že jsem tu myšlenku vyřkl nahlas. Asi jsem si měl dát o dva panáky míň, ale potřeboval jsem se uklidnit, abych tu do těch pěti vydržel. S povzdechem se na mladíka podívám pohledem, který jasně říká, že pláče na špatném hrobě. A že se se mnou má přestat handrkovat. "Pořád si nejsem jist, jestli to dobře chápeš," začnu znovu, zvolna, možná až příliš zvolna, protože přijde pomlka, kdy to vypadá, že nic dalšího neřeknu a budu dál zírat na tácek na stole. Mlasknu. "Za A: tohle není černý trh, kde uhádáš cenu," schovám malíček do dlaně a následně i prsteníček, jak počítám, "za bé: zadarmo to není, je to za prachy. A teď mi, Voloďko, řekni, v jaké práci ti vysolí jako novicovi hned to, co chceš. To, co jsme spolu dělali, nikde oficiálně nebylo - a to buď rád. Až na to poslední uklouznutí. Neukázals svoji cenu na trhu, neprošel jsi zkouškami a testy. Přesto jsi dostal šanci." Kdyby mě chtěl přerušit, zarazím ho gestem. Kdybychom spolu už něco nezažili, pošlu ho do prdele a nebudu se tu obtěžovat s tím ho instruovat, jak to chodí ve světě. A kdybych nebyl nalámán. "Ty sice tvrdíš, že prachy a kariéra tě nezajímají, ale vem si, že ta kariéra tě může dovést tam, kam chceš. Já osobně moc externistů, co by dostali veškeré info a pořádně zaplaceno, neznám. A víš proč? Protože každý je postradatelný. Oni ti něco nabídnou, a pokud nejsi fakt třída, že by se bez tebe nepohnuli dál, ber, nebo nech bejt." Rozhodím rukama a málem shodím Zacharové flašku. "Prachy, kariéra," ukážu zas na prstech. "Zbytek přijde s tím."

Vladimír Černík - 26. listopadu 2012 20:49

Zdá se že ze Semjona nevyrazím víc než nabízí. Alespoň jsem to zkusil Nehodlám se s ním dál dohadovat o ceně a raději se rozhodnu kývnout na to co mi nabízí. Alespoň dokud ta šance platí. Ještě ale než stačím cokoliv říct a souhlasit tak se Semjon docela rozjede. Nevzpomínám si že bych zažil aby se někdy takhle rozpovídal . Blázníš? Testy a zkoušky? Ukázat svojí cenu? Žiju jenom ze dvou důvodů. Tím prvním je právě to že jsem se nikde takhle blbě nepředváděl. A ten druhý je proto že jsi dokázal držet jazyk za zuby. Když domluví tak jenom pokrčím rameny. Tak faj. Beru ty prachy. Odpovím okamžitě a ani se nad tím vůbec nerozmýšlím. Konec konců je to víc než jsem z našich společných akcí dosud získal, pár obyčejných drobností, nějaké magické přísady a nějaké drobný od Semjona. Nic víc. “Tak mi teda už řekni o co jde.“ Konečně jsme se už někam dostali tak doufám že už se alespoň dozvím co se tu děje. Pokud to tedy není nějaká tajné informace kterou mi nemůžeš říct..

Semjon S. Reznikov - 26. listopadu 2012 21:08

Semjon, Natalja Já věděl, že není debil. Sice si pořád někdy myslí, že na penězích nezáleží, ale jestli se dostane do branže, zjistí, že spousta věcí se pořád ještě dá vyvážit penězi. Pokud to nejsou... ne, o tom mu radši říkat nebudu. Kouknu na Zacharovou, jenom krátce, jestli nespí. Spíš čekám, kdy omdlí nebo půjde zvracet, když to do sebe lila na prázdný žaludek a ještě víc jak já. "Pravidlo číslo jedna, dobře ho znáš: nikomu nic neříkat. Teda kromě nás, že jo." Mezitím zalovím v kapse a vytáhnu tlustou bílou tužku. Začnu s ní psát na okraj stolu, který je nejblíž do lokálu. Jde mi to pomaleji než jindy, protože v tomhle nemůžu udělat chybu. Voloďa může poznat symboly, které znamenají "odříznout", "zvuk", ale je jich tam víc. Je vidět, že pak opatrně volím slova. Kdybych nedostal svoje rozkazy, nic by se nedozvěděl. Nedívám se na něj, ale do lokálu, pohled o stupeň ostražitější a střízlivější. Nějak k tomu nejde dohromady, že nejvíc pozornosti věnuju holkám na pódiu a nevypadám, že bych si to užíval. Řeknu mu profil toho, koho hledáme. Čerenka. Fotku určitě pak dostane, já se soustředím hlavně na popis schopností, co mi byl sdělen. Taky se zmíním o artefaktech (proto jsem říkal, že by mu to do ruky nikdo nedal) - o Siegfridově prstenu a medailonu, o lžíci toho moc nevím, tak se jen zmíním, že prý je to k něčemu klíč, co Čerenko chce. Taky nezapomenu říct, proč tohle všechno Čerenko dělá - chce osvobodit Jagu. "Jo, přesně tu. Z pohádky o Vasilise Překrásné. Taky tam máme na skladě dva její Jezdce, tak se jich kdyžtak nelekni a nepokoušej se je vymítat nebo tak něco. Jsou pak nevrlí," uchechtnu se netypicky.

Vladimír Černík - 28. listopadu 2012 17:48

“Jak jinak.“ Dádám když mi Semjon připomene věci ohledně utajení- Jako kdybych šel na podobnou akci poprvé. Potom mi krátce popíše náš úkol. Takhle jak to vysvětlí to nezní moc složitě. Horší to bude se splněním. S jiným mágem jsem zatím nebojoval. Navíc ještě s někým kdo ovládá nekromancii a navíc ne zrovna na nízké úrovni. Sakra co tu tedy dělám já když ho oni ještě nedokázali chytit? Další popis se omezí na Čerenkův plán a nějaké artefakty. Podle toho co řekl bych nedokázal většinu z nich použít tak nechápu ten jeho postoj před tím. Nebezpečný to teda je ale možná v jiných rukou. “Vymítání nechám na tobě. Je ti to ostatně bližší.“ Okomentuji zmínku o jezdcích. Jezdci? Vážně jezdci? Co ještě mají tam uvnitř zamčený? Tak to bychom měli informace. Není toho sice moc ale bohužel se s tím budu muset smířit. “Dobře. A co teď. Co se bude dít teď? Máte už vymyšleno jak dál?“ Jiná otázka mě k současné situaci nenapadne. Neřekl mi nic čeho bych se mohl chytit ani to jak jsou daleko. Navíc stejně pochybuji že bych mohl do postupu nějak kecat.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 04. prosince 2012 01:32

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Pousměji se. "Pánové, jak dlouho jste vlastně byli zavření pod tím památníkem? Dvě stě let? Tři sta let?" polemizuji zvědavě opřený ramenem o zárubně dveří, s rukama složenýma na hrudníku. Lehkým pohybem se odstrčím od prahu a prohrábnu si černé vlasy, přitom sjedu rukou i ke strništi na obličeji. "Poslyšte..." dám ruce do kapes. "pamatujete na Guslara? Na toho glosujícího opičáka, co ho Natalja usmažila za živa? Ukradl mi lžíci. Přímo z ruky. Zatím netuším, jestli to bylo kvůli jeho vlastní ješitnosti nebo pracoval pro Čerenka. Ale to není podstatné. Zásadní je otázka, kam ukryl onen magický artefakt." Kouknu na ně. "Nemáte třeba nějakej typ, kde bych ho našel. Kam ho mohl Guslar schovat? Nějaká tajná jeskyně, jeho skrýš? Čerenko jí zřejmě nemá, to už by Jaga chodila mezi námi." ...

Vypravěčka - 04. prosince 2012 01:42

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj "Zavřeli nás těsně kolem konce války. Do Berlína jsme už nejeli. Matku zavřeli... podle toho, co jsme slyšeli, někdy po Stalinově smrti anebo těsně před ní," odpoví Aljoša a konečně odtrhne oči od televize. "Ale určitě chápeš, že na bedničku s trubadúrama jsme moc času ani příležitostí neměli." "Pcha, Guslar... to je pěkná sviňka," pokračuje zase po chvíli Ajrat. "Pamatuju si, že okolo nás slídil snad odjakživa. Na ty jeho hnusný voči, co nás pozorovaly z temnýho koutu naší chalupy." "Naší chalupy..." zamumlá Aljoša. Ajrat se v křesle napřímí, rozšíří oči a pak se ušklíbne jako stepní vlk - to je jedno z jeho typických gest. "No jasně! O chalupě by nikdo krom těch, co tam bydleli, vědět neměl! To znamená my, máti... Olga..." Nadšení mu zmizí z tváře, zatne zuby. "A Guslar." "Jo. Možná to schoval tam. Ta lžíce patřila do našeho baráku." Kruh se uzavřel. Když tahle mise začínala, Olga vás posílala na Ural, abyste vyčmuchali Jaginu chalupu. Proč? To vám neřekla, tvrdila, že by tam mohlo být něco užitečného pro boj s Čerenkem, pro zastavení odemčení magických pout. Ale dokud se s Jezdci nikdo nebavil, nemohl na to přijít. A pro Olgu byla větší priorita to, aby získala jejich lebky a udělala z nich silnější spojence, což jí Dmitrijevič neschvaloval. Teď, in memoriam, asi musel.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 09. prosince 2012 15:15

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Kouzelnické pakty. Tajemné úmluvy a dávné kletby. Čarodějové mocnější než si dokážu sám představit. To byly opravdoví vládci naší země. Možná oni tahali za nitky, stáli za Stalinem, za odporem proti Turkům nebo chtivým asiatům. Pomalu mi to začíná docházet. Specnaz je dost možná jediná organizace, která s tím může něco udělat. Zastavit Čerenka, potírat pradávné zlo a nezlomně krást sílu čarodějům, o kterých veřejnost nemá ani tušení. A kdyby měla, začala by honička za nezměrnou mocí. Složím ruce na hrudi. "Takže vaše chalupa je někde na Uralu? Skvělý. Díky pánové." Ledabyle jim zasalutuju a obracím se k odchodu. Priorita je najít vedení, tudíž Dmitrijeviče. Čeká nás další výlet. Tam, kam nás od prvních krůčků směřovala nebohá valkýra. Na Ural. Do chaloupky. Jsem rozhodnut si pro artefakty dojít. Ať to stojí co to stojí. ...

Vypravěčka - 09. prosince 2012 16:02

Vaše parta byla chudší o Antona, zato se objevila nová tvář, o které byl Nikolaj informován Semjonem i vedením. Vladimír jel včera večer se Semjonem a Nataljou podle rozkazů na velitelství, kde vyřešil papírování, honorář a oficiálně se přidal k jednotce. Dnes dorazily rozkazy. Brífink byl krátký, vlastně jenom formalita, protože Dmitrijevič se moc nezapojoval, infomoval vás hlavně Nikolaj. Vaše cesta teď měla vést na Ural. Tam, kam měli jet z Mauzolea Nikolaj a Anton. Do domu, kde kdysi bydlívali Jezdci s Olgou a Jagou. "Myslíme si, že lžíce by mohla být tam. Že by am Guslar mohl mít hnízdo," vysvětloval Aljoša. "Ale musíme jet s váma, abysme vám tu barabiznu ukázali," dodal Ajrat. Dmitrijevič mlčel, to znamenalo, že už je to daná věc. Pojedou s vámi i Jezdci. Lžíci jste potřebovali. "Na vojenském letišti vás za hodinu čeká letadlo do Serova," oznámil nakonec Dmitrijevič. Let by měl trvat přibližně hodinu a půl, na malém letišti v Serově jste si měli vyzvednout auto a přeložit do něj náklad a vydat se dle instrukcí Jezdců k cíli. Podle nich byl Serov, který se nachází dost na Uralu, nejlepší a hlavně nejdostupnější místo. Letět dál Ajrat rezolutně odmítl. "Za prvé bysme to nemuseli najít a taky by nás magie toho místa mohla poslat k zemi." Další zpráva už pro někoho nemusela být tak radostná, protože i když Aída Čerenko nebyla přítomna, Dmitrijevič ji navzdory všemu posílal s vámi. "Pokud ji Čerenko chce, poslouží jako volavka a rukojmí. Navíc má znalosti, které by se vám mohly hodit." Že by z těch archivů? *** Semjon se jakožto pilot postaral o to, abyste doletěli do Serova. Bylo osm ráno a čekala vás podle Jezdců ještě dlouhá cesta. S pomocí personálu letiště jste do vojenské dodávky naložili vše, co vám v Moskvě dali. Nejhorší byla dlouhá bedna označená jako důležité a těžká jako prase. Dmitrijevič zdůraznil, že ji nemáte otevírat, dokud nedorazíte na místo. Kdo ví, co tam přichystal. Magickou bombu? Protože vzduch kolem ní se lehce magicky tetelil, to poznal každý s magickým jádrem. Ajrat s Aljošou seděl vedle řidiče vepředu a navigoval. Ostatní seděli pod plachtou vzadu na korbě s věcmi. Byla tam zima a cesta se zdála nekonečná. Až po několika hodinách jste zastavili na odskočení si, na vystřídání řidičů. Mohlo být něco po poledni. Cesta neubíhala rychle, protože silnice byly zrádné, stoupali jste do hor a mohlo se snadno stát, že spadnete. Proto se nedalo jet naplno. Nemluvě o tom, že jste měli štěstí, že ruská vojenská auta jsou šrot, co přežije i takovouhle zimu. Krátce po soumraku jste museli zastavit. Čekal vás horský úsek, který nebylo radno překonávat ve tmě (a to zatím štěstí, že tu vedle silnice). Bylo potřeba rozdělat tábor - vyfasovali jste pro jistotu jeden velký stan. Určitě bude potřeba i oheň na zahřátí a připravení jídla, které dost možná během cesty zmrzlo.

Vypravěčka - 09. prosince 2012 16:23

SHRNUTÍ Kdo? Nikolaj, Natalja, Vladimír, Semjon, Ajrat, Aljoša, Aída Kam? Na Ural k chalupě Baby Jagy. Proč? Snad objevit hnízdo Guslara, získat Olžinu lžíci. S čím? - auto s zastřešenou korbou - zásoby jídla (konzervy, polotovary) pro vás všechny cca na 4 dny, při menších přídělech vydrží i na týden (Jezdci nepotřebují jíst) + kotlík a ešusy a lžíce - jeden větší stan pro všechny - velká bedna se záhadným obsahem - vyfasované zbraně a munice dle vašeho výběru (většinou pro každého AK + pistole s municí, kterou jste schopni pobrat) + pár granátů - vysílačky Spacáky, oblečení a chladné zbraně a další věci (knihy, další pomůcky...) do vašich batohů jsou na vás.

Vypravěčka - 09. prosince 2012 16:39

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Do tvé jednotky přibyl místo Antona nový člen. To, že je civil, tě udivilo. Sehnali ho přes Semjona, prý s ním dělal na pár věcech. Byl dost mladý a v armádě nikdy nebyl. Dostal jsi jeho složky - něco na něj vyslídili, jak jinak. A něco ti řekl i Semjon. Bylo mu 28 let, byl z Česka a jeho obor byl velice zvláštní. Nic jsi o něm neslyšel. Technomagie? Asi proto ho přibrali i přes ta všechna ALE. Jestli Semjon jakožto démonolog byl jehla v kupce sena, tohle bylo zrnko písku v moři. "Umí se o sebe jakž takž postarat, ale žádný velký bojovník to není, pane. Zato je dobrý čaroděj. Několikrát mi už kryl záda. Jeho magie mimo tu techniku pracuje podobně jako já se symboly a je to čistá energie, takže kdyby to neovládal, tak velice nestabilní. Po tomhle všem možná bude můj učeň, takže..." Slyšel jsi o postu učňovství. Byla to stará tradice, kdy silní mágové měli učedníka, což byl prestižní post. V dnešní době byrokracie samozřejmě záleželo na pověsti daného mága, na jeho statutu (jak byl silný) a podle toho se pak udělovala povolení a další pitomosti, kterým jsi moc nerozuměl.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 09. prosince 2012 16:42

"Peklený stroje!" kleju do stále houstnoucího strniště co mi raší den ode dne mohutněji na obličeji. Nemám moc času se o sebe starat. Štve mě to jenom minimálně, kvůli Aídě ale té se nelíbím, i kdybych oholen byl. Netuším proč. Možná není na upocený mastný vojenský typy, co dávají přednost plstěné kousavé dece a nekonečné zamrzlé pláni, či lesu, před teplem zlatavého hotelu, kde vás otravuje služba se šampaňským. Možná to jednou zkusím. Možná... "Krásná příroda, nemyslíte?" koukám z čelního okna náklaďáku, ozdobeného mrazem. Stmívá se. "Zůstanem tu na noc, vážení. Rozdělejte tábor, zkontrolujte zásoby." Zastavím někde na vhodném místě. Nejspíš tu nebude takový provoz jako v Moskvě, tak náklaďák nechám na kraji "silnice". Otevřu dveře, dýchnu si do dlaní opatřených bezprstovými rukavicemi a vyskočím ven. Do sněhu. Prohlédnu si okolí, nořící se do přicházejícího nočního mrazu. "Najdu nějaké dřevo a rozdělám oheň. Semjone, zkontroluj technický stav vozidla a pak pomoz ostatním." Zabouchnu dveře kabiny, zapnu si bundu, nasadím kapuci. Do zasněženého lesa vejdu bz bázně a hany, najít jakékoliv dřevo k podpalu. Připravím ohniště. Jen ať to stihnu do příchodu tmy. ...

Vladimír Černík - 09. prosince 2012 20:08

Když jsme se Semjonem konečně vyřešili všechno potřebné tak jsme se přemístili na velitelství specnazu. Ani jsem netušil že je tahle parta až takhle dobře zařízená. Většinou jsem měl za to že je Semjon jenom moc ukecaný a nakonec se ukázalo že to přeci jenom byla z větší části pravda. Rychle jsme vyřídili všechny důležité detaily týkající se mého připojení k týmu takže jsem se mohl oficiálně pustit do práce. Také jsem se seznámil i se zbytkem naší malé skupiny. Natalju mi krátce představil Semjon už dřív takže zbývalo ještě pár dalších jako velitel skupiny a jezdci. S těmi jsem se zdržel asi nejvíce. Nikdy jsem se s podobnou bytostí ještě nesetkal tak jsem byl z jejich přítomnosti patřičně nadšený. Později na briefingu jsem se konečně dozvěděl trochu víc o tom po čem tihle lidí jdou. Moc moudrý jsem z ničeho ale nebyl. Pochopil jsem asi tak polovinu z toho o čem ostatní mluvili. Jedno mi bylo ale jasné. A to byl fakt že se mi tam líbit nebude. Ural? Lepší místo jste vybrat nemohli? Co tam budu dělat? A navíc s námi má jet ještě nějaká zvláštní ženská kterou bych sebou také nemusel. Což o to. Pěkná je. Ale mít sebou někoho po kom očividně jdou není zrovna dvakrát bezpečné. Moc s tím ale nezmůžu. Jednak už je dávno rozhodnuto a ja s tím nic nezmůžu. A také bych se s člověkem jako Dmitrijevič nerad hádal. Cesta do Serova byla nepříjemná. Nemám rád letadla. Tenhle způsob přepravy je mi proti srsti i když to nedávám nijak znát. Většinu cesty jsem si četl knížku nebo se jenom tak koukal kolem sebe. Do pilotní kabiny jsem se nedostal. Hodně mě zajímalo jak vypadá let z pohledu pilota ale Semjon mě tam nechtěl pustit. Přitom ještě vtipně poznamenal cosi o tom že nechce riskovat že letadlo spadne. Zpátky na zemi jsem se cítil už jistější. Cesta autem ale tak dobrá nebyla. Zejména protože byla strašná zima. Byl jsem strašně rád za teplé oblečení které jsme si sebou vezli protože teď přišlo k užitku. Mezi tím vším co jsem si sebou vezli jsem viděl i spoustu zbraní. S tím co jsem měl u sebe jsem si přišel trochu jako chudý příbuzný. Na druhou stranu bych asi kromě pistole nebo nože nic jiného nezvládl. Když konečně zastavíme vykouknu z korby ven. Všude kam jenom dohlédnu je sníh a stromy. Docela to vypadá jako místo na pěknou dovolenou. Pro dnešek dál už nepojedeme. Nikolaj rozkáže abychom rozdělali tábor a sám jde někam do lesa. Je zvláštní. Když vylezu z auta nasadím si čepici a bundu dopnu až ke krku. Rukavice mám už od přistání na sobě. Bez dalších otázek se potom pustím do přípravy tábora. Tak hurá do práce. Bude lepší myslet na to jak mi bude teplo až bude kam se schovat.

Natalja Zacharová - 15. prosince 2012 10:29

Seděla jsem na korbě, nechala sebou vláčet a kývat se v rytmu toho, jak auto překonávalo onu „krásnou přírodu“ a můj výraz byl čím dál tím víc nasranější. Toho nového jsem neznala. Teda… vím, že se s ním Semjon sešel v baru u Kirilla, ale po mém rozhovoru s Táňou si toho pak už moc nepamatuju. A jen doufám, že to, co si pamatuju… jestli si to pamatuju správně, tak jsem si zadělala na další prima průser. Sundala jsem si rukavice z rukou a složila je na klíně. Vytáhla jsem cigaretu a zapálila si. Potřebovala jsem přestat myslet na krásnou přírodu. Když jsme zastavili, nasadila jsem si rukavice, nechala jsem batoh, co jsem měla pod nohama na korbě a jala jsem se pomoc k výstavbě tábora. “Ukaž,“ houknu na Vladimíra. Očividně jsem to už někdy dělala, protože nemám problém s tím, abych stan zorganizovala tak, aby se postavil během chvilky. Samozřejmě s Vladimírovou pomocí. Jen se ohlédnu po Arjatovi a Semjonovi, s těmihle parchanty za zády mi není moc dobře. K hovoru mne teď moc neužije. Na to si pak počkám, že budeme mít postaveno a začne se hřát voda na vojenský proviant.

Semjon S. Reznikov - 17. prosince 2012 13:50

"Co, snad ses nebál, že nás vysekám, Voloďo?" zašklebím se na mládence na letišti v Serově, když vidím, jak je zelený a nesvůj. Já si let užil. Mám to rád, jinak bych do zkoušek na pilota nešel. Není to žádná sranda. Momentálně je vidět, že mám z toho docela dobrou náladu, což se nevidí často. Respektive to na mě jde málokdy poznat. I to, že se sám snažím zapříst rozhovor, o něčem svědčí. Vyřeším papírování ohledně letadla, pomůžu s přeložením zásob a vzadu na korbě sedím naproti Voloďovi. Pokud bude mít chuť si o něčem povídat, jen ve velmi málo případech (leda kdyby se to týkalo něčeho, co ostatní nemají vědět) ho odbudu. Když se do toho nikdo z nich nemá a na Čerenkovu manželku se ne neprávem dívají jako na trn v patě, krátce jí vysvětlím pojem odjištěná a zajištěná, jak se to drží, čím se střílí a jak se vyměňuje zásobník. Teď se můžem jenom modlit, aby to v případě nouze dokázala použít a nezastřelila někoho z nás. Docela se divím, že i ona dostala pistoli. U Volodi bych to pochopil, toho jsem naučil střílet. Když zastavíme, podle rozkazu zkontroluju vůz. Ruská kraksna si se zimou poradí, o tom nepochybuju. Zacharová mezitím s Voloďou postaví stan, Atlasov se vrátí se dřevem. Ajrat se vydal na průzkum okolí, Aljoša pomohl Atlasovovi se dřevem. "Rozvěsím symboly," oznámím hlavně směrem k veliteli a pokynu hlavou Voloďovi, ať jde se mnou a učí se. Pákrát se ho zeptám, jaký sled symbolů by v téhle situaci použil, mezery, co má, doplním a vysvětlím mu zvolenou kombinaci. S největší pravděpodobností jako učedník padne ke mně, jinak tak moc sdílný nebývám.

Vladimír Černík - 18. prosince 2012 18:47

Netrvá to moc dlouho a stan stojí. Natalja mi při tom dost pomohla. I když na druhou stranu bych spíše řekl že já pomohl jí. Věděla moc dobře co kam dát a kde co přivázat. Stan už jsem sice dříve stavěl ale jsem rád když někdo kdo věci rozumí se pustí do práce. Po chvilce se vrátí i Atlasov který šel nasbírat dřevo. Je asi jediným tady o kterém nemám jasno o tom co si mám vlastně myslet. Nevím ale jestli je to dobře nebo špatně. Potom se Semjon nabídne že rozvěsí ty svoje symboly po okolí. A mě vezme sebou jako “dobrovolníka“. No bezva teď tu budu ještě takovou dobu mrznout. Přitom se mě Semjon ptá na všechno možné o tom jaké by měl použít aby byla kombinace účinná a tak podobně. Zpočátku mu odpovídám i když mi to přijde trochu zvláštní. Tak něco málo o tom vím ale neměl by to vědět sám? Až později pochopím že mě vlastně zkouší. Moje magické znalosti jsou sice širší a nevyhýbám se učení různých věcí ale mám vymezené pole působení kterému se chci věnovat a pochybuji že by mi v tomhle směru mohl pomoci. Potom už neodpovídám. Nechám Semjona ať si symboly určí sám a nic neříkám dokud nedojdeme zpátky do tábora k ostatním.

Vypravěčka - 23. prosince 2012 19:57

Snad díky Semjonovým symbolům, nebo Jezdcům na hlídce se nestalo nic zvláštního. Na to, jak se vám smůla lepila na paty, byla noc klidná krom vzdáleného vytí vlčích smeček, které se neslo mezi kopci. Byli jste Aljošou a Ajratem, kteří jako jediní nemuseli jíst ani spát, vzbuzeni hned za šírání a po menší snídani jste vyrazili na cestu. Bohužel pro vás začalo sněžit, a tak se cesta ještě prodloužila. Aída si na Nikolajovi vynutila, aby mohla sedět vepředu místo jednoho Jezdce, a tak dozadu na korbu šel Aljoša. Za soumraku vám Jezdci oznámili, že odsud už to autem dál nepůjde. Cesta končila u nějaké zapadlé dědiny vysoko v horách, která neměla ani ceduli se jménem. Buď jste mohli auto schovat a zamaskovat v lese, nebo ho nechat v dědině. Tam si taky za nějaký proviant bylo možno půjčit sáně. Tentokrát jste pochodovali i za tmy. Naštěstí sněžení ustalo, ale horské počasí bylo vrtošivé, tak mohlo kdykoli zase začít. Na druhou stranu jste měli neúnavné průvodce, kteří vám dali akorát u té vesnice pauzu na jídlo a krátký odpočinek, načež se pokračovalo. A zatím to nevypadalo, že byste se ztratili. Za úsvitu jste se ujistili, že Jezdci opravdu vedli dobře. Chtělo to trochu soustředění, aby vaše oči zaměřily opravdu mistrně schovanou cestu k domku, který sice nebyl na kuří nožce jako v pohádkách, ale jinak bylo jedno popsání v nich docela pravdivé. Místo oné muří nohy byl na vzpěrách kvůli tomu, že okolí bylo dosti bažinaté. Byl větší, než jste si představovali, určitě měl více než jednu místnost. Celý ze dřeva, se střechou porostlou mechem a skrytou pod nízkými větvemi smrků, které se nad domek skláněly jako děti nad hračkou. Co však bylo nejzajímavější... byl plot kolem domu. Taková menší palisáda, ovšem netradiční, jak se dalo čekat. Na každém druhém nebo třetím kůlu naproti příjezdové cestě byla nabodnutá lebka. Lidská. Dohromady jich mohlo být okolo deseti.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 23. prosince 2012 22:29

Nebudu tahat sáně. Ne, prostě ne. Sleduju postroj, co se mi pohupuje v rukou a zamručím. Pak se ohnu k psisku z dědiny a soukám ho do propletených vodidel. I když chápu jeho nemilou situaci, neměnil bych. Prolétáme okolím na dvou sáních. Na jednom nezbytný proviant. Zbraně ať každý navlékne na sebe co uzná za vhodné. Druhé sáně ztěžkly pod dřevěnou truhlou. Tu tady nesmíme zapomenout. Odolávám nepřízni počasí jak jen mohu. Ostrý příval sněhových vloček se míchá s tříští ledu, stříká kolem ližin saní a bombarduje můj zarostlý obličej. Nezapomínám ani na jednotku. Pokud možno, jedu na druhých saních, vzadu, abych mohl celou "smečku" sledovat a hlídat.¨ Sundám z obličeje šálu plnou jiskřivých krystalků. Od úst mi uteče obláček dechu. "Aljošo? Ajrate?" oslovím oba jezdce po chvilce kochání. "Co teď?" slezu ze sání a pomalu přejdu do shluku ostatních členů skupiny. Sundám si kapuci abych lépe naslouchal okolí. Zbystřím smysly. Čich i sluch. "Vypadá to opuštěně, nemyslíte?" zamručím. ...

Natalja Zacharová - 25. prosince 2012 11:15

Batoh na zádech, pušku přehozenou přes rameno na prsou. V pouzdře u pasu pistole, vedle nůž. Se sáněmi se netáhnu. Máme tu chlapy a psa, co to obstarají. Dokonce jsem omezila svůj příděl cigaret, protože mi po vojenským proviantu je obvykle tak na zvracení, že bych si svůj zlozvyk tak akorát znechutila. Což jsem nechtěla. Šlapala jsem vpředu, nechtělo se mi dívat se na courající se slečinku ani na jezdce ani na Semjona. Tady v divočině se mi líbilo. Byl tu klid a perníková chaloupka… Zastavila jsem se s ostatními. “Na tohle si prostě nikdy nezvyknu.“ zamumlám, když se před námi objeví chaloupka s designovaným plotem. Čichám tu průser a nebezpečí a to ani nemusím být Nikolaj. Přes rameno se otočím na zbytek a čekám na povely.

Vypravěčka - 25. prosince 2012 20:28

Ajrat trhnul rameny. "Musíme se dostat dovnitř. Nikdy s tím problém nebyl, ne pro nás, ale máti to asi zablokovala, když nás..." "Vždycky když jsme přijížděli, iluze sama opadla a brána se nám otevřela. Teď jsme ale spojeni s tebou, Nikolaji, tak se obávám, že to fungovat nebude. Navíc Ajrat má pravdu. Matka byla vždycky vysazená na to, aby ukryla náš dům. Proto taky přetrval staletí." "Dokonce jsme ho jednou museli přesunout," ušklíbl se Ajrat. "Hlavně dávejte pozor. Vevnitř nemusí být nic, jak se zdá. Kdo ví, co všechno tu matka poschovávala za pasti... ale i vevnitř za její různé předměty." Jezdci zůstali postávat kus od chalupy. Ta zatím vypadala neškodně, opuštěně... Uprostřed palisády byla vrátka na dvůr u chalupy.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 25. prosince 2012 20:37

Přikývnu. Přesto mi tu něco nesedí. Je to až moc lehké, když nepočítám nepřízeň počasí. Otřu si vousy. Moje charakteristické gesto, když přemýšlím. Ne dlouho. "Dobrá, rozprostřeme se kolem objektu." střelím pravačkou doleva a doprava. "Natalja a Ajrat půjdou vpravo a obejdou dům a zkontrolují okolí. Reznikov s Černíkem vlevo. Pokud bude nějaký zadní vchod, zajistěte ho. Já s Aljošou půjdeme kolem plotu s lebkami až ke vchodu. Nikdo kromě mě a Aljoši prozatím nevstupujte dovnitř. Dávejte pozor kam šlapete. Maximální ostražitost, jasné?" Sáhnu k pasu pro svou pistoli. Zkontroluji nůž u opasku a vytáhnu baterku. Nerozsvěcuji ji. "Aído, drž se u mě." zatím netuším, jestli Aídu něco Dmitrijevič třeba nenaučil ale budu počítat s tím, že ne. Pomalu se vydám vstříc palisádě s lebkami. ...

Natalja Zacharová - 25. prosince 2012 20:45

Sundám si batoh ze zad a složím ho k jednomu ze stromů na zem. Při průzkumu by mi vadil a nemám v něm nic, co bych mohla potřebovat. “Bezva, čeká mne zase skvělá společnost.“ ušklíbnu se na Nikolaje a kývnu Arjatovi ve znamení, ať jde první. “Kdyby něco, střelím tě do zad, neboj.“ pousměji se a ještě jednou se rozhlédnu po okolí. Je tu takový divný klid, nic se tu nehne. A uvnitř nás čekají iluze a kouzla. Prostě další skvělý den. Letmo zkontroluji obsah kapes bundy – cigarety jsou tam. Spokojeně si přikývnu a razím zkoumat okolí.

Vypravěčka - 25. prosince 2012 21:03

"Tobě není nikdo dost dobrej, frigidko," ušklíbl se Ajrat a z výhružky si nic nedělal. Pravdou bylo, že nikdo z vás pořádně nevěděl, jak by něco podobného fungovalo - jestli by to nějak odnesl i Nikolaj, nebo by to Jezdci ošulili jako smrt. Na Aídě se ten vražedný pochod (z jejího hlediska) podepsal. Za celou dobu nepromluvila ani slovo a vlekla se za vámi jako bez duše. Batoh si sundala jako jedna z prvních. Přikývla a stoupla si pár kroků za Nikolaje. Zbraň nevytáhla. Semjon se rázně vydal na jemu určenou pozici, předtím však chvíli hrabal ve svém batohu a něco si rychle strkal do kapes. Stačilo, aby se Nikolaj dotkl vrátek, a lebkám se ledově modře rozhořely oči. Ti, co šli kolem plotu, viděli, že ty vepředu zdaleka nejsou jediné. Na bocích byly zvířecí. Šelmí. I těm svítily oči. "Kdo séš?" "A co tu chcéš?" "Co nám neséš?" Zaklapaly lebky, ačkoli neměly spodní čelisti. Průzkumníci okolo palisády zatím zjistili, že by se možná sice dala přelézt, kdyby se vylezlo na jeden vhodně umístěný strom, otázkou bylo, jestli by to někdo z vás po příhodách v Mauzoleu s bariérou zkoušel. Krom vyvýšeného domku nebylo na dvůr vůbec vidět a zadní vchod tu nebyl. Jak jinak. Natalja si na své straně všimla kůlů poškrábaných od něčeho velkého. Možná medvěd? Anebo nějaká kočka? Byla tam i krev - zda toho zvířete, či jiná, to samozřejmě poznat nešlo. Co bylo horší, nebyla nijak stará - maximálně dva dny. Vladimír si všiml, jak se něco za komínem chalupy pohnulo, ovšem mohlo to být cokoli. Klam z celonočního pochodu, hra stínů, nějaké drobné lesní zvíře... Anebo taky ani jedno z toho.

Natalja Zacharová - 25. prosince 2012 21:19

Dávala jsem si pozor, kam šlapu, abych v případě toho, že kolem chajdy něco pobíhá, nesmázla stopy. A moje tušení se za chvíli ukázalo jako opodstatněné. “Co to sakra…“ opatrně se přiblížím k plotu a prohlédnu si drápance na kůlu. Otočím se na Arjata a pak se dívám kolem sebe do sněhu na stopy, které by mi mohly pomoci odhadnout jak je To veliké. Nejsem znalec, nevím jestli to je medvěd nebo vlk nebo něco jiného, ale vím jak asi vypadají jejich stopy, takže bych si mohla udělat lepší obrázek o tom, co se tu drbalo a co tu krvácelo. “Arjate, cítíš tady nějakou magickou bariéru?“ střelím po něm očkem. Radši, aby to zkusil on, než já.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 25. prosince 2012 21:21

Koukám kolem se zachmuřeným čelem. Pohled mi postupně létá ze strany na stranu, jak lebky klapají a modře vzpláli. Zavrčím. Pustím vrátka. Obrátím se zpět, čelem k vrátkům a vzhlédnu k první lebce vpravo. Musím nejspíš hledět vzhůru, nejsem nijak velký. "Mé jméno je Nikolaj Nikolajevič Atlasov a toto je Aljoša. Jezdec, Bohatýr." musím dobře zvažovat, co jim vlastně řeknu. Jediné oko přejde k lebce vlevo. "Býval tu doma. Jistě ho znáte." Můj netečný pohled skrývá zneklidnění. Je to magická iluze nebo past? Snad malé duše, vryté do lebek, do pozůstatků dávno mrtvých bytostí? Duše? Opatrně sjedu podél náprsní kapsy, kde mám pod bundou vklíněno šamanské chrastítko. Zatím ho nijak neaktivuji, jen kontroluji, jestli je na svém místě. Možná se mi bude hodit. ...

Vypravěčka - 25. prosince 2012 21:33

Ajrat si toho taky všiml. Sáhl po svém přízračném luku, co měl ve zdobeném toulci na zádech, napnul tětivu a pravačkou vzal šíp. "Rozhodně ne ten humus jako u Lenina. Ale magií je to tu nacucaný. Ten barák je jak Disneyland, ale opravdovej. Viděl jsem to v televizi. Bylo to děsivý. Furt jenom zpívali. Nedivím se, že s ňou macecha poslala lovce, aby ji kuchnul a donesl jí její srdce. Já tu pohádku znám mnohem zajímavěji..." No, aspoň jsi věděla, co Ajrat dělal během volna. Koukal na televizi, podle všeho na disneyovskou Sněhurku. Ajrat sám stopy nezanechával, i když už nebyl úplným duchem. Nemohl zmizet, kdykoli se mu zachtělo. Jiné stopy tady nebyly. Mohly zapadat sněhem, ačkoli pod rozložitými větvemi smrků, kde nebylo sněhu tolik, to bylo nepravděpodobné. Lidské lebky zase zaklapaly (ty zvířecí mlčely). "Známe, známe." "Známe!" "Ale on už tu doma není." "Kdepák! Musí zaplatit jako všichni!" "Ty taky musíš, Nikolaji Nikolajeviči." "Chá, copák? Copák to tam máš? Pod kabátkem! Chceme to!" "Chceme to vidět." Lebkám u vrat (už jich mluvilo více) bleskly oči. Aída přistoupila blíž a šeptem zadrmolila: "Nedívej se jim přímo do očí. Prý dokážou člověka sežehnout na popel." "Stalo se to jenom jednou," odporoval Aljoša. "To neznamená, že se to nemůže stát i teď!" odsekla Aída. Rozhovor vepředu u vrat byl slyšet i pro ostatní.

Natalja Zacharová - 25. prosince 2012 21:40

Nevěřícně zamrkám, když Arjat vysloví „Disneyland“. Chvíli na něj civím s pootevřenými ústy, ale pak přimhouřím oči a vrátím se zpátky ke svému klasickému výrazu. “Co tam k sakru dělají…“ ustoupím kolem domu tak, abych viděla na Nikolaje, Aljošu a tu pipku vpředu. “Dohadují se s lebkama. Výborně.“ protočím oči v sloup a pro jistotu si taky připravím zbraň. Co kdyby se něco ukázalo. Ty vpředu už ignoruju a dávám pozor na zadek domku. “Odkdy ty koukáš na kreslené pohádky?“ neodpustím si jedovatou poznámku k Arjatovi. Celá tahle představa mi přijde hrozně komická.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 25. prosince 2012 21:41

"Ticho vy dva, nehádejte se." osočím Aídu i Aljoši, i když nepropukly v hádku. Ještě to tak. "A vy taky sklapněte." syknu po lebkách. Vzdychnu. Magické předměty mi víc škodí než pomáhají. Rozepnu zip u bundy a levačkou sáhnu do náprsní kapsy. Pravačkou rozsvítím baterku a blýsknu jí po lebkách. "Ale to je moje. Nedovolím vám to získat. Je to příliš drahé než aby to sloužilo jen k zaplacení průchodu. Vyberte si něco jiného, jestli musím zaplatit." Znovu se zamračím. Nechci skončit jako hromádka popela na posypání cesty zpět. ...

Vypravěčka - 25. prosince 2012 21:50

Ajrat trhnul rameny. "Za děvkama mě nepustili a Aljoša mi sebral... takový to..." Zagestikuloval rukou s šípem. Asi myslel ovladač. "To je fuk. Každopádně tebe nutili koukat na kreslený pohádky buď moc, nebo málo," prohlásil zamyšleně a probodl tě černýma očima. "Anebo se ti tatík koukl pod sukni dřív, než si odložila panenky?" Ajrat nikdy nebyl slušňák a nehrál fér. Aída si odfrkla a založila si ruce na prsou. Najednou vypadala mnohem víc sama sebou, když byla uražená. Dokonce se přestala hrbit zimou. Aljoša to nekomentoval. Zato lebkám se nelíbilo, jak s nimi Nikolaj mluvil. "Prý sklapnoút!" zasyčely mnohohlase. "Neumíš se chovat, panáčku." Neotvírejte mu, braši!" "Počkejte, počkejte. Něco má! Něco nám dá!" "Ano, ano! Třeba nás nakrmí!" Lebky sborově táhle zakvílely. Z toho zvuku běhal mráz po zádech. "Hláááád!"

Natalja Zacharová - 25. prosince 2012 21:54
	Za děvkama… jasný, heh zakroutím hlavou. “Myslíš, že by se tě některá dobrovolně dotkla?“ tiše se zachechtám. Fakt je, že Arjat si nikdy nenechá dlouho srát na hlavu a vrací všechno dvakrát tolik zpátky. Poznámka o pohlavním zneužívání ze strany otce je v mém případě neopodstatněná, ale holku toho naštve. “Sklapni, nebo se odsud vrátí jen jeden z nás.“ zasyčím zlostně.

Vladimír Černík - 25. prosince 2012 22:11

Jezdci nás nakonec dovedli přímo až na místo které jsme hledali. Dům Jagy. Vůbec to tu nevypadá jako místo z pohádek. A když už tak z nějakých pěkně temných. Starý domek který vypadá jako kdyby měl každou chvilku spadnout a výzdoba jako u lidožroutů. Nikolaj po chvilce vydá rozkazy kdo s kým a kam má jít. Na mě vyšel Semjon. Shodím batoh ze zad a vydám se pomalu prozkoumat směr který Nikolaj určil. Nijak zvlášť se mi tu nelíbí. Prakticky nijak jim tu nepomůžu a není tu nic zvláštního co bych mohl cítit. Vůbec nic a z toho mám právě trochu strach. Náhle něco zahlédnu na střeše chalupy. Trhnu sebou s zírám tím směrem. Nic. Podívám se raději na Semjona jestli to také viděl. Něco tu je. “Mám tu z toho špatný pocit.“ Řeknu nahlas svoje obavy. Nikdy jsem se nebránil tomu že se mi něco nelíbí. Nicméně Semjon nijak neodpovídá. Mlčí. Za chvilku zaslechnu zvláštní rozhovor. Nikolaje poznávám ale ten druhý hlas ne. Rozhodnu se raději vrátit což naznačím i Semjonovi. Zpátky u vchodu uvidím jak se náš velitel baví s lebkami které jsou na plotu. Černá magie. Stejně jako všechno ostatní i ty lebky se mi nelíbí. Ale u těch vím proč. “Dal bych si pozor.“ Poradím Nikolajovi. “Moc bych jim nevěřil. Raději pokračuj opatrně.“ O takových jsem už lecos slyšel. Můžou to být pohádky a výmysly ale na všem bývá trocha pravdy.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 25. prosince 2012 22:26

Střelím unaveným pohledem po Černíkovy. "Řekni mi něco, co nevím, chlapče. Raději pověz čím ty mrchy nakrmit, než z nás udělaj instantní vojáky." Vrátím se k lebkám. Aída má pravdu, nebudu se jim dívat do rozžhnutých očních důlků. Aspoň něco pro svou bezpečnost mohu udělat. Z pod bundy vytáhnu šamanské chrastítko. Risknu to. Klesnu s rukou podél těla. Napínám mysl k bytosti uvnitř mé relikvie. Potřebuji poradit. Zkusím "jeho" probudit. "Čím tedy chcete nakrmit, když ne tímto. Odpovězte." Takhle se daleko nedostaneme. Uvidíme, jak věci proběhnou dále. ...

Vypravěčka - 25. prosince 2012 22:35

Ajrat jenom vykouzlil vědoucný lišácký úsměv, možná si na něco vzpomněl, nebo to bral jako svoji výhru. Očima pátral v temném lese. Nerozednívalo se, i když by mělo. Pořád tu bylo šero, jenom oči lebek svítily a jejich chladné světlo dodávalo okolí zlověstnou atmosféru se spoustou matoucích stínů. A bylo tu ticho. Nepřirozené ticho lesa. Mimo vašich hlasů samozřejmě. "Je to velice mocné magické místo. Navíc o Jaze se mluví jako matce všech koldun a koldunů, a když může mít na plotě lebky jako v pohádce, možná bude v něčem pravda i tady," odtušil Semjon na Vladimírovu poznámku, že se mu to tady nelíbí. Rukávy měl i přes zimu vyhrnuté a změť tetování odhalenou. V ruce držel nůž. "Panáček nám nevěří! Chá!" odfrklo si několik lebek. Pak zaklapaly. Kdo ví, co tenhle zvuk znamenal. "Matička nás krmila..." "Ano, ano, dobře nás krmila!" "Huš, bratři! Krmila nás sladkou šťávou..." řekla lebka zasněně. "Áno! Sladkoú šťávoú! Moc dobrá..." "Červená!" "Hustá..." "Hlááád! Máme hlááád! Dej nám, dej, Nikolaji Nikolajeviči. Už tak dloúho!"

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 25. prosince 2012 23:11

Už vím, co mám udělat. Pro sebe si přikývnu. Zavřu svoje oko. Pak ho rázně otevřu. Od pasu hbitě a střelbitě vyskočí můj bojový nůž. V hrůzostrašné posmrtné záři umrlčích lebek na plotě se blískne jeho čepel. Na oplátku se jeho ostřím plazí sinalý odraz okolí. Pak to udělám. Říznu se do předloktí. I když moje regenerace na tohle dozajista stačí, nikdy si na bolest nezvyknu úplně. Dle mého názoru to ani nejde. Můžete jen předstírat, že vás to nebolí. Proto na sobě nenechám nic znát. Jen zatnu zuby, čelisti mi nadskočí a já dokončím řez. Kůže se rozchlípne. Z rány vyteče karmínová krev. Pohlédnu vzhůru, vyvaruji se planoucím očním důlkům. Pak natáhnu ruku a do nejbližší lebky, do jejich úst, zkusím nakapat trochu životodárné tekutiny z mého zaťatého předloktí, které pomalu povoluji. Chrastítko si ještě před tím přehodím do stejné dlaně, jako držím nůž. ...

Vladimír Černík - 25. prosince 2012 23:16

Když lebky požádají o věc kterou chtějí za volný průchod tak je mi hned jasné o čem mluví. Krev. Ta stará babice je krmila krví a bůh ví čím ještě. Ačkoliv mám alespoň malý přehled o magických stvořeních tak tohle je zcela mimo mě. “Semjone to bude něco pro tebe.“ Ať už je to nějaký druh astrálního upíra nebo něčeho s podobnými vlastnostmi tak bude vědět spíše než já. Měl by to nejdřív prozkoumat. Nezdá se že bychom měli moc na výběr ale sytit něco co ani neznáme mi přijde daleko horší. Bohužel už nebude čas na to je prozkoumat. Nikolaj se rozhodl a ne zrovna rozumně. Řízne se nožem a dá lebkám to co chtějí. Doufám že vidím špatně. Bohužel je to tak. “Jsi pěkný idiot na to že máš být náš vůdce.“ Neodpustím si pronést nahlas svůj názor. Bylo to možná to správné řešení ale u tak starého strážce a navíc závislého na krvi si jeden nemůže být moc jistý.

Vypravěčka - 25. prosince 2012 23:23

Lebky znovu zavyly. Anebo to byli vaši psi? Celou dobu byli ticho, ale to jenom proto, že se tiskli břichy k zemi a ani nedutali, aby na sebe něco nepřivolali. Ted společně s lebkami začali šíleně kňučivě výt. Jak bylo nejednou vidět u Semjona, krev je opravdu magická, když se to s ní umí. Proč se obětovala všechna ta zvířata a lidi? A tak dále, a tak dále. Dostat se k lebce, aby to mohla vychlemtat, nebylo jednoduché. Nakonec Aída navrhla ji pokropit. "Dělalo se to tak na obětištích. Kropily se modly a posvátné kameny." A lebky zavyly. Nadšeně. Výskaly a něco mlely, klapaly. Vrata v palisádě se rozrazila dokořán jako prudkým poryvem větru. Skrz ně byl vidět vymetený dvůr, jako kdyby to tu někdo opustil teprve včera. Taky jste si všimli, že i když to prvně vypadalo, že chalupa stojí na vzpěrách, protože její vchod byl vysoko a vedly k němu schody, dole měla kamennou podsadu. Stála u ní kůlna a chlív. Venku byl špalek na štípání dřeva a v něm sekera. U domu naštípané dřevo. Vedle chlíva stání pro pět koní nalepené na palisádu. Mělo jenom střechu a mezi jednotlivými boxy zasunuté kůly. Sláma by potřebovala vyměnit, ale rozhodně nebyla zetlelá. Jenom použitá. Na dvoře však nebylo jediné zvíře. Nebo na první pohled nebylo vidět. Lebky nezhasly.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 25. prosince 2012 23:39

Vítězoslavně se usměju. Dávám si zpět rukáv bundy a chrastítko schovám do náprsní kapsy. Na Aídu uznale pokývu. "Díky." řeknu stroze, bez emocí. Ani jí při tom nehledím do očí. Gestem pravačky nabídnu všem ostatním aby vešly dál, vrátky dovnitř. Já je budu následovat ale až jako poslední. Počkám si na Černíkova. Rázně ho zastavím, chytnu za klopy bundy a přitáhnu si ho k neoholené tváři. Nůž mám pořád tasený ale pod krk mu ho nedám. Jen kdyby se cukal. Řeknu to potichu, aby to neslyšeli ostatní. "Teď mě poslouchej, ty mladý ucho." začnu. "Příště chci slyšet nějakej konstruktivní nápad, za žvásty si tě sem nevlečeme. Buď budeš pomáhat nebo táhni. A ještě něco. zavrčím. "Nikdy, opakuju nikdy, nezpochybňuj moje rozhodnutí před jednotkou. Ať umíš co umíš, nemáš na to právo." Pustím ho tak razantně, že klidně může ztratit rovnováhu. "Je ti to jasné, vojáku? Běž, následuj své druhy." Ukážu hrotem nože směrem k chalupě a pak vkročím dovnitř taky. ...

Vladimír Černík - 26. prosince 2012 00:13

Něco se stane. Lebky zavijí a následně se vrata rozrazí dokořán. Fungovalo to? Cesta je volná ale bude dobré se mít na pozoru. Vím že jsem tam něco viděl. Něco tam na střeše bylo. Přeci jenom by nesvěřila Jaga důvěru těm nenasytům. Nikolaj nás pak pohání abychom pokračovali dál. Přitom u mě se zastaví a chytí mě za bundu. Zachová se možná až trochu přehnaně. Uklouzlo mi to to ano a také jsem měl možná zvolit jiné označení . Ale proboha vždyť to má být velitel skupiny. Čekal jsem že vojáci podobného typu budou opatrní a budou vědět co dělat. A zatím se zdá že by tomu mohl velet kde kdo.“Rozhodnutí?“ Zeptám se s lehkým překvapením. “Tohle mělo být rozhodnutí?“ Raději zavřu oči. Čekám že mě praští nebo ještě hůř použije tu věc kterou má stále ještě v ruce. Ale nestane se to. Místo toho mě pustí. Nebo spíše hodí na zem. Nejdříve se odstrkám s pomocí rukou a nohou dál od ně j a teprve potom se postavím na nohy. To nemůže být pravda přeci není tak hloupý? “Možná jsem ucho. Ale alespoň jsem opatrný.“ Opatrnost není nikdy na škodu. Obzvláště v tomhle řemesle. Dovnitř ale nejdu. Nehodlám vejít do možné pasti. A i kdyby to žádná past nebyla tak riskovat na místě plném magie je jako hrát si s benzínem. “Jestli ode mě chceš radu tak se na chvíli zastav a zamysli.“ Tentokrát už spustím raději trochu klidněji aby ho zase něco nepopadlo. “Opravdu si myslíš, že Jaga nechala svůj dům jen tak hlídat pár ukecaných lebek?“Není to ani otázka spíše konstatování. “ Mohl by kolem nich projít kde kdo. Přeci mi nechceš tvrdit že to byla nějaká druhořadá čarodějka. “ A i když sebou máme jezdce tak ani oni nemusí vědět všechno.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 26. prosince 2012 00:23

Já se vlastně na něj nezlobím. Ani nemůžu. Pokaždý, když se na něj kouknu si to uvědomím. Chvilku ještě vytrvám ale pak mě lapne smích. Kroutím hlavou, nemůžu nic říct, protože hýkám. A pak rázně přestanu. "Zapadni za ostatníma, zařaď se a makej. Je to rozkaz." Nejsem takovej idiot abych se smál na celej les. Jenom jsem to v sobě dusil, sípavě hýkal a nakonec mu rozkaz rázně nařídil. "A radím ti, jestli se ti dovnitř nechce z nějakýho důvodu o kterým nevíme, tak mi to řekni dřív než si budeš přát abych tě nedostihl a nesežral." Vezmu ho za kabát, zvednu ze země (pokud už nestojí na nohou) a dostrkám mezi vrátka, než se zavřou a rozdělí naši skupinu. To bych pak lebky nakrmil krví z jeho varlat. ...

Natalja Zacharová - 26. prosince 2012 10:25

Když uvidím, že otevřeli bránu, kývnu na Arjata a vydám se dopředu za nimi. Dávám pozor, aby na nás z lesa něco nevyletělo. Projdu kolem svítících lebek a zastavím se u vstupu před brankou. “To tam jako chcete jít všichni?“ reaguji na Nikolaje, když on dokončí menší rozmíšku s Vladimirem. Ohlédnu se po jezdcích a stoupnu si do branky, aby ji nemohl Nikolaj zavřít. “Někdo by tu měl zůstat a dávat pozor. A někdo, kdo odstraní magické pasti by měl jít dovnitř.“ Dávám tak jasně najevo, že já dovnitř nepůjdu a budu radši hlídat okolí. Přeci jen... tohle je Jaga, sakra.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 26. prosince 2012 14:39

Zastavím se. Natalja má nejspíš pravdu. Jenže problém je v tom, že nechci jednotku rozdělovat. Ne na tomto místě. Může tu číhat cokoliv. Možná už teď číhá a čeká až jeden z nás osiří. Z druhé strany pohledu, je dobré mít krytí. Někoho v záloze. Natalja je spolehlivá, ovládá umění plížení. Alespoň trochu. Jako odstřelovač se osvědčila. Je samostatná a svéhlavá. Nakonec přikývnu. "Dobrá." otřu si nos. "Zacharová zůstane zde a bude hlídat ústupovou cestu. Pokud budeš chtít, vyber si jednoho dalšího člena. Ostatní dovnitř." Černíkova popostrčím skrz vrátka. "Pro tebe to platí taky." Jak procházím vrátka, zastavím se ještě u Natalji. "Poslouchej, když usoudíš, že to tu není bezpečné, opusť pozici a najdi nás ostatní. Nehrej si na hrdinu. Nechci ztrácet dobrý lidi." kývnu na ni. "Jo, a ještě něco." už sem skoro na odchodu, když mě to napadne. "Drž vrátka otevřená." Vykročím za palisádu kůlů s lebkami a jdu vstříc domu Jagy. ...

Vladimír Černík - 26. prosince 2012 15:35

Nikolaj mě neposlouchá. Nebo mi na to alespoň nijak neodpoví. Teprve když se ozve i Natalja tak se donutí souhlasit s tím že by to tu mohlo být nebezpečné a nechá jí hlídat východ. To mě neslyšel nebo není schopen připustit že mu amatér radí? “Vždyť už jdu. A nešahej na mě.“ Odpovím Nikolajovi. Jdu dál. Vrátky pokračuji potom už sám. Sice nerad ale na výběr tu teď nemám. Na dvoře se rozhlížím kolem sebe. Koukám se do stínů na střechy i do oken. Musím se mít na pozoru. Nehodlám být ten kdo tu zařve jako první. Je to tu podezřele tiché a prázdné. A navíc plné magie. To mi jako důvod k opatrnosti stačí. Jdu pomalu za ostatními a čekám kam se vydáme nejdříve. Snad najdeme to co hledáme dost rychle.

Natalja Zacharová - 26. prosince 2012 15:36

Spokojeně se pousměji, měla jsem pravdu. Zase. Nicméně to, že mne Nikolaj označil jako spolehlivého člověka, kterého nechce ztratit, mne překvapilo. Z toho mám jakés takés smíšené pocity. “Zůstane tu se mnou Arjat.“ dál svou volbu nekomentuju. Je to nejlogičtější. Semjon byl měl být uvnitř, protože je to, co je. Jeden jezdec uvnitř domu stačí. Vladimirovi nevěřím, Aidu bych zastřelila. A Nikolaj tam musí… no… protože je šéf. Postavím se do otevřených vrat a Arjatovi oznámím, aby hlídal okolí.

Vypravěčka - 26. prosince 2012 17:17

"Já věděl, že jsem tvoje tajná láska," zazubil se Černý a na rozdíl od bratra zůstal postávat před palisádou s hlučícími lebkami. Psi pořád kňučeli a tiskli se břichy k zemi, vyčerpaní strachem. Jeden se sáněmi zašprajcl mezi stromy a žalostně kníkal. Kdyby se tak nestalo, přišli byste o kus vybavení. Záhadná, těžká bedna tam zatím pořád byla v bezpečí. I když možná by nebylo od věci psy nějak lépe zajistit. První šel Aljoša, pak Aída, Semjon, Vladimír a nakonec Nikolaj. Venku dle rozkazů zůstali Natalja a Ajrat. Vnitřek Jagina dvorce Schody na verandu chalupy byly zasněžené a kluzké se zábradlím na pravé straně. Veranda také měla svoje zábradlí a přesahovala nad kamennou podsadou domu (u schodů i podél levé zdi), aby vytvořila přirozenou stříšku na dřevo, které bylo poskládané i k levé stěně domu. Malá okýnka byla po jednom na každé straně dveří, poté taky dvě na levé zdi. Dvůr vypadal prázdný, i když okolo bylo dost hospodářských budov, neviděli jste ani neslyšeli žádné zvíře. Svit lebek vám poskytoval jakés takés světlo. Jinak bylo pořád šero buď kvůli smrkům, počasí, nebo dokonce magii. Nahoře na verandě u dveří Nikolaje zarazilo pár věcí. Místo latí byly dveře udělány ze stehenních kostí. Byl tam také zámek a to byla ošklivá popraskaná ústa s boláky, která by dokázala pojmout celou pěst. "Otvíraly se lžící," řekl Aljoša, než se stačil někdo zeptat. "Je to hnus! Vaše matka byla pošahaná kanibalka!" prskala Aída, ve tváři popelavá.

Semjon S. Reznikov - 26. prosince 2012 17:30

Zasyčím na Vladimíra, ale skrz lebky to není slyšet. Halekají na lesy, doslova, hádají se s Atlasovem a já jsem trochu nervózní, jestli něco nebudou požadovat i ty zvířecí lebky. Když slyším hlas Čerenkové, že prý dokáží spálit člověka na popel, radši se na ně už nepodívám. Vyjdu ze své pozice teprve tehdy, až mě Atlasov zavolá. Roztržka s Voloďou se mi nelíbí, a i když se snažím na sobě nedat nic znát, skřípu zuby a naprosto nechápu, jak to Atlasov může brát takhle s humorem. Copak si Voloďa neuvědomuje, kde a s kým je? Nikdo mu nezakázal mluvit. Opustil pozici, to je jedna věc. Urážel velitele před celou jednotkou, místo aby řekl něco konstruktivního. Opravdu si myslí, že si tu hrajeme na vojáčky jen tak z legrace? Jednou to podepsal. Se všemi riziky. Jdu těsně za ním, a když na něj promluvím, neskrývám svoje rozladění. "Laskavě se vzpamatuj. Jsi na vojenské akci a ta má velitele. Buď přijď s něčím konstruktivním - což nejsou nadávky, nebo si mysli o prdeli. Pokud snad cítíš nebo víš něco, co my ostatní ne, tak to řekni. Ale jestli se budeš vzpírat rozkazům a budeš házet špínu i na moje jméno, zastřelím tě sám," zakončím to a myslím to smrtelně vážně. Vsadil jsem na Voloďu proto, protože jsem měl dojem že i přes svůj věk je rozumný. Nevím, jestli ho v mládí děti šikanovaly ve škole, že se momentálně chová jako spratek, každopádně jestli posere kariéru mně, ať si mě nepřeje. Vynesu ho v zubech. Za dobrotu na žebrotu, známe.

Vladimír Černík - 26. prosince 2012 18:56

Dvorek i s domem vypadají naprosto obyčejně a normálně. Čas jako kdyby se zastavil. Normálně by to tu vypadalo daleko hůře ale jak se zdá kousek magie bude v každé věci tady kolem. Dům je zavřený. Klíčem má být podle všeho nějaká lžíce. Zámek je svým způsobem fascinující. Odporný ale cítím že je v něm daleko víc než se zdá podle jeho vzhledu. Počkám na to až se rozhodne o dalším postupu a mezi tím se rozhodnu projít po dvoře. Opatrně se procházím a prohlížím si zbytek stavení. Stání pro koně, chlív i kůlnu jestli nenajdu něco zajímavého. Stopy, zbytky zvířat nebo něco jiného. Jak se tak rozhlížím přijde za mnou Semjon. Jak jinak než mi vyčinit za to co se před tím stalo. “Rozkazům jsem se nevzpíral.“ Zašeptám odpověď Semjonovi. “Jenom nehodlám zemřít kvůli něčí blbosti.“ Dodám po chvilce. Dál už nemá cenu věc rozebírat. Stejně by to nikoho nezajímalo. A přitom od Semjona bych čekal že bude klást velký důraz na bezpečnost. Zatím je zdá se klid.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 01. ledna 2013 20:31

"Skvělí." dodám napůl pro sebe, i když to ostatní mohli slyšet taky. Nejdřív mám nutkání zámek ohmatat ale pak hned ruku stáhnu zpět. Aída má pravdu. Matka jezdců byla šílená. Na druhou stranu, její kouzla mají nejen neuvěřitelný účinek ale i přetrvaly. Kouknu kolem. Přelétnu pohledem po zasněženém dvorku. Vytáhnu svítilnu. Pořádně zámek zkontroluji. Hledám skulinky mezi materiálem (kostmi), škvíru nebo průzor. Nahlédnu do oken. Zasvítím dovnitř, třeba tam něco zahlédnu. Něco, co by nám mohlo pomoci. "Lžíci nemáme, je to jeden z důvodů, proč tu jsme. Takže pokud Aljoša nemá jiný nápad, navrhuji vyrazit dveře, co ty na to Semjone? Myslíš, že by se tím něco spustilo?" Že se ptám. Určitě. Když to vezmu z mé zkušenosti, barák bych si zajistil hlavně u vchodu, to je jasný. Ještě tu je cesta horem, třeba komínem, nebo vysklít okno. Ale pořád si říkám, že chatrná stavba a materiál by nemusely být takovou překážkou, která by nám nedovolila například prach sprostě udělat díru v dřevěných stěnách. ...

Vypravěčka - 03. ledna 2013 03:22

U stání pro koně se daly najít všechny věci, co byly potřeba. Hřbílka, kartáče, ohlávky... Chyběly tu však uzdy, sedla a čabraky. Znepokojivá, ale asi ne tak nečekaná, byla zaschlá krev na špalku pro štípání dříví. Dost dobře ale mohla být ptačí. Drůbež se běžně popravovala takhle na špalku. Kůlna byla zavřená. Pokud by se do ní někdo chtěl dostat, musel by dveřím pomoct ramenem nebo nohou, protože samy otevřít nešly (otevíraly se dovnitř). Naštěstí na nich nebyl žádný nechutný zámek. V chlívě jenom typický pach zvěře, pár náčiní jako vidle a lopata, které se vzhledem k jejich využívanosti v těchto prostorách někomu nechtělo uklízet. Mezi kostmi ve dveřích nebylo nic vidět, byly dobře utěsněné. Zámek vypadal zblízka ještě nechutněji, tak strašně živě, třebaže se nepohnul. Bylo to jako v muzeu voskových figurín, kdy čekáte, že se na vás postava otočí nebo se pohne. Skrz okna dovnitř nebylo vidět, protože při bližším zkoumání jste zjistili, že to není kvůli záclonám nebo něčemu podobnému. Byla totiž z měchýřů, žádné sklo. "Teoreticky se tu něco může spustit, i když si uprdneme. Mám takový dojem, že stejně jsou některá kouzla shozená. Nevím kým nebo čím, ale pokud byl tenhle objekt v antičasovém magickém krytu, neměly se lebky vůbec probrat. Pro tenhle prostor neexistovalo okolí ani čas. Takže nemělo nic z toho ani pro ně. Navíc pokud někdo něco takhle uzavírá, zajistí to iluzí. Ta tu byla hodně slabá, jenom pro lidi," začal spekulovat Semjon. "To s tou iluzí... není to tím, že nás sem přivedl někdo, kdo věděl, kam jde?" nadhodila Aída, která asi opravdu pilně studovala, zatímco vy jste lovili Ivana. Stála pod schody k chalupě. "Možná. Ale podle toho, co říkaly, lebky - že tu už není doma - by to platit nemělo. Pokud mu Jadwiga obrazně vyměnila zámky, musel by iluzí tak jako tak proniknout." "Bolí mě z těch vašich učenejch keců hlava, a to ani nevidím ty vaše zadumaný ksichty!" houkl Ajrat kdesi zpoza palisády.

Natalja Zacharová - 03. ledna 2013 19:13

Čas od času vystřídám pozici (nikoliv pózu) před brankou, u branky, za brankou. Abych si vyšlapala místečko, kde bude sníh udusanej. Začínají mne pekelně mrznout prsty. Vlastně jen na jedné noze. Detail. “Prosimtě,“ otočím se otráveně k Arjatovi po jeho poznámce vůči ostatním. Dám mu jasně najevo, že na tyhle kecy tady není nikdo zvědavej. “Tak ve kterym pokoji jsi bydlel? U babči, hm?“ uchechtnu se.

Vladimír Černík - 05. ledna 2013 10:57

Na dvoře toho moc není. Všude prázdno a nic zajímavého co by nám viditelně mohlo pomoci tu není. Navíc tu ze všeho mám mrazení v zádech jak nepříjemně se tu cítím. Vrátím se tedy za ostatními kteří zkoumají dveře a to jestli je vůbec bezpečné vstoupit. Semjon by měl mít v tomhle z nás všech asi nejvíc jasno i když zatím na nic konkrétního nepřišel. “Pokud nás ale někdo předběhl tak s tím něco provést mohl ne? Co se zkusit zeptat těch v předu? Třeba nám ty lebky řeknou víc.“ Pokud ta kouzla jen tak neztratila svou sílu tak tu klidně mohl někdo být. Nějaký silný mág by byl určitě schopný se dostat přes nástrahy a některé ochrany shodit. Nezbývá než jen zkusit zjistit jak na tom ochrany jsou a potom se třeba pokusit vloupat dovnitř. Nějaká zadní vrátka by tu být měla pro případ že by majitel svůj klíč ztratil nebo nastal nějaký problém. Třeba bude něco v té kůlně. Nebo ve studni.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 06. ledna 2013 19:16

Zamručím. V mém rozhodování mi to moc nepomohlo. Nechce se mi do té prokleté chalupy doslova vloupat. A tohle místo... Porozhlédnu se kolem, do šera a sinalého světla vydávající lebky. Běhá mi z toho mráz po zádech. Jakoby mělo každou chvilku vyběhnout z tmavého koutu něco, co nás vyděsí k smrti a pozabíjí. Nejsme na frontě. Nejsme na bitevním poli. Dokonce ani ozvěna výstřelů v mé hlavě sem nedolehne. "Dobrá, Reznikov na jednu stranu dveří, Černík na druhou. Připravte si zbraně. Čerenková, stůjte za mnou. Jak otevřu dveře, kryjte nás křížem." Nervózně si připravím pistoli k baterce tak, abych mířil a svítil zároveň. Jak splní mé rozkazy, přikrčím se a rozkopnu dveře. Jsem v maximální koncentraci. Zbystřím smysly. ...

Vypravěčka - 06. ledna 2013 19:41

Pes, který se sáněmi skončil mezi stromy, už nějakou dobu zuřivě hryzal svůj postroj a jeho kníkání ustalo. Pak se znovu pokusil osvobodit škubnutím a povedlo se mu to - sáně se zarazily ještě víc mezi blízko rostoucí stromy, něco z nich spadlo a pes se rozběhl odsud pryč. Jeho kamarádi spustili povyk - taky chtěli být co nejdál odsud. Dva, co táhli záhadnou bednu, se odlepili břichy od země a zkusili se rozběhnout za ním. Smýkli se svým nákladem, že popruhy držící bednu nevydržely, ta spadla a psi i se sáněmi zmizeli někde v lese. Vysypala se. Ale Zacharová ze své pozice neviděla, co z ní vypadlo, otevřela se na opačnou stranu. Když se Nikolaj pokusil rozkopnout dveře, náraz ho zabolel až v kyčli. Kosti byly docela tvrdé a zámek kus pod nohou hladově mlaskal popraskanými rty, dokonce si Semjon a Vladimír všimli, že se mezi rty mihl opuchlý jazyk a pokusil se dosáhnout na Nikolajovu nohu. Marně. Naštěstí. Nemluvě o ostrých žlutých zubech. Podruhé se ozvalo všem známé křupnutí. Jako když se lámou kosti. Nikolaj musel vší silou kopnout ještě potřetí, než se dveře po dalším křupnutí otevřely. Vevnitř byla tma, ticho. Jenom zámek švihal jazykem, kam dosáhl.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 06. ledna 2013 19:53

Fakt, že mi zámek může ukousnout mou milovanou nohu mě sice znechutí ale nevyděsí. Každopádně, dveře jsem otevře. Přikrčím se. Zasvítím baterkou u hlavně pistole do útrob toho hnusného domku. "Zacharová, zajistěte bednu a psy." křiknu rozkaz. Proklatě. Na ty psyska jsem docela zapomněl. To by mohl být problém a to nemluvím o té bedně, co jsme sebou vezli. Kdo ví, co tam bylo uschováno. Pomalým šouravým pohybem, stále přikrčen a se zbraní připravenou kdykoliv vypálit vcházím do útrob domu. ...

Natalja Zacharová - 06. ledna 2013 20:17

Chlapi se s tím serou, jak s pannou před prvním zásunem. Otočím se zpátky a mou pozornost upoutá jančící psisko. Zaměřím se na něj a koukám, jak se snaží přehryzat postroj a nakonec se vyškubne a peláší kamsi do pryč. “Zatracený prašivci.“ zavrčím zlostně, když v tu samou chvíli po mne Nikolaj křikne rozkaz. Jen se otočím, podívám se na něj a přikývnu. Aspoň zjistím, co v tý bedně vlastně je. Vykročím kupředu, když v tom se urvou i zbylí psi. To už je mi podezřelé. Otočím se na Arjata. Výmluvně se na něj podívám. Ani se nehni. A jdu zjistit, co to s tou bednou vlastně je. Samozřejmě budu opatrná, nechci, aby na mne něco vybaflo nebo vyskočilo.

Vypravěčka - 06. ledna 2013 20:11

Při vcházení bylo potřeba si dát pozor na vysoký práh a na ten jazyk. Aída se dle pokynů držela za Nikolajem, a sotva překročila práh, spadla iluze tmavé a relativně malé mítnosti, dle všeho kuchyně i jídelny dohromady. Předtím si Nikolaj stačil pod kuželem světla prohlédnout stůl a lavice. Teď jako byste se ocitli úplně někde jinde. Všem se vám hned vybavila sovětská kreslená pohádka Carevna-ljaguška (Žabka carevna), kterou často dávali v televizi o svátcích. Místnost před vámi, nyní osvětlená loučemi a kotli s ohněm, byla v typicky staroruském stylu s klenutými stropy pomalovanými ornamenty nebo přírodními motivy. Klenutý strop podpíralo několik vyřezávaných sloupů. Ozdobné rámy oken byly tady zevnitř taky vyřezávané, stejně tak křeslo s bílou kožešinou v čele stolu (po stranách byly lavice pokryté vyšívanými přehozy). K levé stěně kus za křeslem v čele stolu bylo přitisknuté schodiště nahoru. Pod ním, hned u oken (ty, co koukaly na hospodářská stavení), se nacházela stolička a kolovrat, rám na vyšívání, to vše postavené na orientálním koberci. A truhla. Druhou část místnosti (napravo) zabírala pec a vedle ní obrovský krb, kde byl zavěšený kotel. V kuchyni se nacházelo velké množství polic s nádobami, u stropu visely byliny, svazky cibule, česneku, ale na jedné straně také sušící se plátky masa. U stěny byl pracovní stůl, kde se připravovalo jídlo. Do desky byl zabodnutý nůž. Nádobí se asi nacházelo ve skříni vedle. Vedle pece stála nádoba na stloukání másla, koště z vrbových proutků, dřevěné vědro, proutěný koš na polena, menší metlička a lopatka na vybírání popele. Z kuchyně vedly jedny dveře asi do spíže, ty byly obyčejné. Další dveře se nacházely ve stěně proti vchodovým, oboje zaštitoval lomený oblouk vyzdobený orientálním stylem. Zobrazit SPOILER Pro představu styl staroruských řezeb: A ilustračně styl místnosti:

Vypravěčka - 06. ledna 2013 20:41

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Lebky jsou aspoň na chvíli nakrmené a už docela ticho, psí zvuky taky utichly, uvnitř nikdo nic neříkal a Ajrat výjimečně taky nic neříkal, takže to začalo být trochu dusivé vzhledem k tomu, že ani les se okolo tohodle místa nijak neprojevoval. A ne a ne svítat. Pořád to šero a modrý svit z lebek. S připravenou zbraní ses opatrně blížila k bedně. Víko leželo na sněhu a konečně jsi uviděla, co bylo Dmitrijevičovo magií se tetelící překvápko. Olga. Oblečená tak, jak jsi ji viděla naposledy (do bohatýrského), akorát s hlavou na tom byla lépe. Asi se o to Dmitrijevič postaral. Otázkou bylo, proč ostatky své milované, kterou jste znectili už jednou, poslal s vámi. Valkýra třímala v ruce meč dokonce i po svém neslavném pádu, jako by ho měla k dlani přilepený. Když ses podívala pozorněji, všimla sis, že je sice umytá a daná do kupy, ovšem pod vlasy pořád zela díra po kulce.

Vladimír Černík - 07. ledna 2013 07:24

Je rozhodnuto. Dveře vylomíme a vtrhneme dovnitř. Není to sice způsob který by se mi nějak zvlášť líbil ale také mě nenapadá moc způsobů jak by jsme mohli dveře otevřít. Vytáhnu pistoli a stoupnu si se Semjonem ke dveřím. Připravím se a čekám až je Nikolaj vykopne. Jakmile se tak stane dávám pozor na cokoliv co by se mohlo pokazit. Pomalu následuji dovnitř domu se zbraní stále připravenou. Páni. To je něco. Vnitřek vypadá úplně jinak než bych podle venkovní výzdoby očekával. Všechno zdobené bez jakýchkoliv známek kanibalského stylu nebo čehokoliv podobného. Začnu se rozhlížet po místnostech ale raději se nevzdaluji od ostatních. Nemám chuť spustit nějakou past která tu ještě může být připravena na zloděje. Tedy je-li stále aktivní. Tak teď rychle najít to pro co jsme přišli a vypadnout pryč.

Natalja Zacharová - 07. ledna 2013 19:00

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Čekala jsem, že z truhly vypadne spíš nějaké harampádí. Lahvičky s lektvarama a nebo jiným smradem, ale tohle… To jsem nečekala. Zůstanu stát s ústy dokořán, že by se do nich vešel malej černoušek, a zírám na skroucenou mrtvolu v truhle. “Tak tohle je kurva divný.“ zašeptám sama pro sebe a vzhlédnu, jen abych se podívala, co dělá Arjat. Nechápavě zamrkám. Netuším, jestli on o tomhle věděl a je mi to teď jedno. Přemýšlím jen co s tím. Kopnu do Olžina těla, abych se ujistila, že je opravdu mrtvá a nevyskočí na mě, když jí budu chtít narvat zpátky do truhly. Proč ji tady taky vystavovat na odiv, když z toho psi šílí.

Vypravěčka - 07. ledna 2013 19:38

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Olga se nijak neozve proti tvému neuctivému zacházení, dál leží, naštěstí oči má zavřené. Proto byla truhla tak velká a těžká, že se u jejího překládání chlapi zapotili. Ajrat občas zvědavě koukne tvým směrem, ale jinak nic. Možná je někdy nesnesitelný, ale není takový idiot, jak by se mohlo zdát. Jakmile se sehneš víc, psí známky pod oblečením se zachvějí. Jasný dotyk magie. Jak by ne, ta bedna jí musela být nacucaná a teď je otevřená. Jakoby se něco zaplo. V hlavě se ti ozve známý hlas Borise Dmitrijeviče. Je to podle všeho záznam a tys prošla identifikací. "V skryté přihrádce v bedně je schovaná ta kulka. Funguje na bázi šému jako u mytického Golema. Jakmile se vloží do rány, tělo obživne a začne vykonávat úděl, jaký je vryt do znaků na šému. Nikdo už dnes neví - nikdo, koho známe - jak sestrojit pravý šém, tak, aby golem reagoval na složitější úkony bez toho, aby to muselo být vryto na šému. Teorie říká, že tenhle typ golema neustane, dokud úkol nesplní, nebo nebude zničen. Reaguje pouze na hlas svého pána a je schopen vyplnit pouze jednoduché povely jako 'zastav', 'přestaň', 'pojď''... Těch pár povelů musí být naprosto přesných, protože golem nemá vlastní vědomí." Záznam se na chvíli odmlčel, jako by čekal, až příjemce zpracuje ty informace. "Podařilo se nám kulku přeprogramovat. Aspoň doufáme. Pokud je naše teorie správná, tělo by mělo pokračovat za Čerenkem, ať je kdekoli, protože je váže magie. Pokud jsme zlomili všechny ochrany, tak by pro vás tělo nemělo být nebezpečné. Čerenka by dál poslouchat nemělo. Kdyby to přece jenom nevyšlo, šém vyjměte. Žádám vás jenom o to, abyste ji odpravili jako válečníka na pohřební hranici, až bude po všem. ... Dodatek: Pánem tohoto golema je ten, kdo mu vloží šém. Ten mu ho taky může bez úhony vyndat."

Vypravěčka - 07. ledna 2013 19:53

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Chvíli ti to trvalo, ale pod pachem bylin a kouře jsi ucítil i ještě nějaký jiný, který ti byl zvláštně známý a přitom zatím nešel identifikovat. Nepočítaje samozřejmě to, že tě mátl pach Aídy, která sice nepoužila voňavku, ale byla poblíž, Černíkovo napětí, co tě škrábalo na jazyku a Semjonův prapodivně stoický klid. Do toho všeho se tu z původních pachů držel nejvíc ten bylinkový, ale co se lidí týče, tak... ano, Olžin. Pokud dům zůstal zachován mimo čas, nebylo divu, že nevyčichl. Valkýřin ocelově měděný odér na spoustě věcí říkal tvému vlkovi: Tady je Olžino! Abys to lépe analyzoval, buď by ses musel proměnit ve psa, nebo začít rejdit nosem po zemi/předmětech.

Natalja Zacharová - 07. ledna 2013 20:15

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Přiklekla jsem k bedně, a když se mi začal do hlavy promítat Dmitrijevičův hlas, musela jsem se chytit dřevěné bedny za okraje, abych nepadla naznak. Olga je zasranej golem na ovládání rozlije se mi po tváři až masochistický výraz. Tak to vyzkoušíme. pousměju se a začnu hledat přihrádku se šémem. Kulka s vyrytými runami byla zabalená ve starém kusu hadru. Někdo si asi myslí, že je to kchůl. Protočila jsem kulku v pravé ruce, pomalu a opatrně se v kamenných prstech natočila až do pozice, kdy jsem jí mohla, jako klín, vsunout do Olžinýho čela. Užila jsem si ten zvrácený moment, kdy jsem se jí rýpala v hlavě. V dřepu jsem odcupitala dva kroky zpátky a dívala se, jak bude její tělo reagovat. “Já jsem tvůj pán, Olgo. Kurva… budeš mě poslouchat.“ pobaveně sleduji, jak se začíná probouzet k životu. Pecka!

Vypravěčka - 07. ledna 2013 20:34

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Jestli bylo Olžino tělo nasáklé magií i po smrti, co teprve když se spustila magie, co ho měla uvést znovu do pohybu. Kdyby tu zbyli nějací psi, určitě už prchají, protože poryv magického ozonu ti řádně rozcuchal pírka vrabčího hnízda. Možná za to mohla blízkost tolika kouzel okolo. Ajrat se podíval tvým směrem. Musel to cítit. Lebky venku trochu zahučely a cosi si škrábavě sípaly mezi sebou. Olga otevřela stříbřité oči a pomalu se posadila. Pak vstala. Ajrat cosi přidušeně vykřikl, asi to bylo něco jako "do prdele!". Valkýra se nad tebou tyčila s mečem v ruce. Ohlédla se k domu, jako by snad něco těma slepě vypadajícíma mrtvýma očima viděla, a vydala se směrem k průchodu v palisádě. Rázovala rychle, navíc měla dlouhé nohy a necítila nepohodlí a únavu. Jakmile se její aura dotkla té Jagina domu, lebky šíleně zavyly. Nedalo se z jejich pošahaného chování poznat, jestli radostí, strachem, nebo něčím jiným. Ajrat měl šíp založený v luku a těkal očima z Olgy na tebe. "Zacharová... Co to KURVA?!"

Natalja Zacharová - 07. ledna 2013 21:10

Když se Olžino tělo zvedlo do své majestátní, chlapácké výšky, naprázdno jsem polkla. Byla jsem zvědavá, jak se svým „znovuzrozením“ naloží. Byla jsem zvědavá na trhané pohyby a neohrabané tělo, ale byla jsem rychle vyvedena v omyl. Byla jako stroj na baterky, který trvaj a trvaj. Popoběhla jsem za ní, když natáhla ty svoje dlouhé gazelí nožky, přičemž jsem se podívala na Arjata před námi a zlostně jsem se uchechtla. “Uhni Arjate,“ řeknu tak, aby mne slyšel a schválně sleduji, jestli Olga zareagovala na můj hlas. Pak mohutně zahřmím: „Stůj.“ Nezní to sice tak efektivně jako ve filmech, kde to mají podkreslené efektama, ale diskotéka, kterou nám tu ukazují lebky značí, že je něco špatně. “Asi byste sebou měli hnout. Bude to tu zajímavé.“ křiknu na ostatní, kteří jsou uvnitř a snad mě slyší. Předběhnu Olgu a couvám před ní. Pokud se pokusí jít dál, usměrním jí, aby zůstala na místě.

Vypravěčka - 07. ledna 2013 22:39

Lebky, o kterých jste si mysleli, že zase propadly do letargie, zase začaly podivně výt. Že by to byla nějaká forma starověkého alarmu? Nedalo se odhadnout, co jejich povyk má znamenat, ale kdyby někdo z vás měl diktafon, určitě by jejich vřískání, sténání, halenání, sípání a kdo ví co ještě za těžký prachy prodal do hororvých filmů. Teď už v tom nebyl ani náznak slov. A pokud se vaši uteklí psi schovávali někde poblíž v lese, bylo jasné, že tohle by je vyhnalo přinejmenším pryč z Uralu. Když Natalja zavelela, Olga zastavila přímo ve dveřích. Přešlápla, hlavu měla otočenou ke dveřím chalupy. "Co... doprdele, co jste jí udělali? Cos jí udělala, Zacharová?!" štěkl Ajrat, a kdyby Olga nedělala tlusté sklo, možná by si ulevil vystřelením šípu. Což se mohlo rázem stát, protože udělal pár kroků stranou a nepovolil tětivu.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 09. ledna 2013 17:33

Vnitřek domku je krásný. Fascinují mě kresby na stěnách, útulnost hraničící až s posvátností. Tohle je něčí domov. Žádná zimou a vlhkem prolezlá chalupa. Domov, kam se rádi vracíte. Ucítím ten odér. Hladí můj nos (nebo už čenich) a já honatahuju s neskrývanou zvědavostí. Málem bych padl na všechny čtyři a skutečně začal čenichat ale zastavilo mě na poslední chvíli sebeovládání. Protřu hranou dlaně pod frňákem a natáhnu vlhko dovnitř. "Cítím tu Olgu." oznámím ostatním. Z venku slyším Zacharovou a je my jasné, že tohle by mohlo znamenat jen jediné. Průser. Že tu ale uvidím naši bývalou velitelku mě doslova zaskočilo. Hledím na ni s bázní. Měl bych i radost, kdybych jí naposled neviděl sežehnutou na škvarek. "Do hajzlu." pronesu klidně. Uvnitř ale klidný nejsem. "Nestřílejte! Nic nedělejte, dokud vám neřeknu." zavelím a moje pravačka se vyšvihne k ostatním v zadržujícím gestu. "Olgo?" pronesu opatrně. Pozvednu obočí. Zapojím do toho i svůj nos a zkusím vyčmuchat, jestli je tohle tělo naše valkýra, nebo neucítím i něco nepřátelského. ...

Vladimír Černík - 09. ledna 2013 20:04

Krátce po tom co vejdeme do domu se venku rozkřičí lebky. Ihned to upoutá mojí pozornost. Vytí je děsivé a s každým okamžikem si připadám jako v nějakém filmu. A i když nevím co je donutilo tak řádit tak je jasné že se něco děje. Něco se tam děje. To by jinak ty lebky tak nevyváděly. Podívám se ke dveřím. Ve vchodě se objeví podezřelá postava. Nikolaj ihned zavelí že nesmíme střílet. I když mám na celou věc trochu jiný názor tak ho poslechnu a nestřílím. Zbraň ale stále držím v ruce a nervózně si s ní pohrávám. Uslyším nějaké jméno ale nic mi neříká. Pohlédnu na Semjona a tiše promluvím. “Kdo to je?“ Informací jsem moc nedostal a většinou se stejně týkaly Čerenka nebo toho co provedl. A i přes všechno to co vím Semjon nebyl zrovna sdílný při poskytování informací. Zatím co se Nikolaj pokouší rozmluvit nově příchozí tak si dám trochu práce s pozorováním jestli něco bližšího nezjistím. Něco co by mi řeklo jestli stojím proti člověku jaké který se tváří nebo proti něčemu jinému. Pokud vím nikdo jiný s námi nešel. A něco ze zdejších ochranných opatření to být také nemůže. To by lebky byly zticha.

Semjon S. Reznikov - 09. ledna 2013 22:56

Sváří se ve mně touha děcka si všechno osahat a přitom nervozita z toho, že cokoli může být... čímkoli. Vždyť ta iluze byla tak dokonalá, že jsme ji neprohlédli hned. A proč se to najednou spustilo? Pochybuju, že by Jadwiga vítala každého cizince, co jí vykopne dveře, ohněm a příjemným posezením. Asi to bude mít co dělat s těmi shozenými štíty. Ochrana je částečně nabouraná, a proto doufám, že nás ten dům nezabije hned za to, jak jsme sem vpadli. Posunu si pušku zpět na záda a přejdu rovnou do kuchyňské části. Je těžké se tu vyznat na magické rovině, protože tohle místo je jedno velké kouzlo. Hledat tu nějaký artefakt je ne jako hledat jehlu v kupce sena, ale v kopě hnoje. Opatrně otevřu jednu skříň. Lebky se rozječí a já málem vyletím z kůže. Už jsem si říkal, že když tu na něco sáhnem, stane se něco nepěknýho. Naštěstí, anebo k naší smůle, kdo ví, je to kvůli něčemu jinému. Všichni se vyhrnou ven na ochoz, tak i já vykouknu, ať vím, na co se připravit. Ale na tohle se připravit nedá. Pravou podobu Orlovské jsem nikdy neviděl, když údajně běhala po ústředí a hrála si na Terminátora, já měl v klidu odjet domů do Archangelsku. Kdyby se to všechno neposralo. "Valkýra. Ale mrtvá. A... není to iluze." Vytí lebek konečně dostane podobu slov. "Brynhildr se vrátila!" "Privět, Hildo!" "Braši, počkat, počkat. To není ona! Je jiná." "Divná." "Mrtvááá!"

Vypravěčka - 09. ledna 2013 23:07

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Už na první pohled je poznat, že to člověk není. I na tu dálku v porovnání s Ajratem a Zacharovou vidíš, že je dost vysoká, stříbrooká a hlavně oděná do zbroje jako seveřani. V jedné ruce třímá meč, ale je skloněný. Otázkou zůstávají slova, kterými tě Semjon ještě více zmátl. Valkýra? A mrtvá k tomu? A proč má kolem sebe teda tolik energie? Když se soustředíš - a tady to není jednoduché, když jsou okolo samé silné magické aury - vidíš tu její silnou, ovšem už ne pulzující a živou. Pouze je přítomna. A u čela se tetelí tmavé klubko, které k zářivé valkýří auře nepatří. Zahlédneš i to, jak její aura jiskří s tou ochrannou. Jako když o sebe dře kov. Vydržíš to jenom chvilku, rozbolí tě oči a trochu hlava. Je to jako vnímat jeden jediný bod v šíleném filmu, kde se každou chvíli mění scény. A když Aída za tebou vykřikne a ty k ní zalétneš očima, v doznívání toho všeho si všimneš další zvláštní věci. Možná za to může ten zmatek okolo.. nebo taky ne. Ačkoli Aída vypadá, že krom pár znalostí je tu ještě větší exot než ty, příliš hezká a navíc nepřítelova žena, záblesk její aury je v dokonalé harmonii s okolím. Všechny ty prolínající se a vlnící se čáry ji jakoby objímají. Živě pulzují jako jeden velký organismus. Tos u nikoho jiného tady neviděl.

Aída Čerenko - 09. ledna 2013 23:45

Projít kolem těch ohavných dveří se mi ani v nejmenším nechce. Protáhnu se kolem mrskajícího se jazyku hned za Nikolajem, jak mi nařídil, a užuž čekám, že se zapletu do pavučiny nebo něčeho podobně milýho, když se před námi místnost projasní. Nestačím zírat. Je to nádhera. O takhle rekonstruovaném interiéru by si všichni mí bývalí učitelé z vejšky mohli nechat jenom zdát! Navíc tohle není žádná náhražka, tohle je pravé. Když nikdo nic neříká, vůbec nad tím nepřemýšlím a fascinovaně přejedu dlaní po řezbě na sloupu, po kožešině na křesle, kam se taky záhy s vydechnutím svalím. Nejsem zvyklá na takové pochody. Všechno mě bolí, jsem špinavá... ale za tohle ta strašná cesta stála. Vůbec mě nenapadne, že by se mohlo něco stát. Mělo by, ale na to jsem moc u vytržení a unavená. Možná jsem na pár vteřin upadla do mikrospánku, protože když zase otevřu oči, venku se ozývá strašný řev a všichni se hrnou ven. Když tady se tak krásně odpočívá... Třeba to Jadwiga zabezpečila jen zvenčí těmi hnusnými věcmi a vevnitř to je jenom její útulné útočiště. Kdo by chtěl bydlet s kusy mrtvých těl? Ovšem jako odstrašující prostředek to funguje skvěle. Přesto se chtě nechtě zvednu z pohodlí křesla a jdu za ostatními. Když spatřím TAMTO venku, zatrne mi. Vytřeštím oči. Proč je zase tady? Našla si mě? Poslal ji Gryša?! Zase?! Vždyť... mi říkali, že už je to v pohodě, že ji zastavili. Boris Dmitrijevič mi to slíbil. Stáhnu hlavu mezi ramena a snažím se ztratit v tom hnusném vojenském oblečení, co mi dali. Dívá se přímo na mě. Schovám se za záda mužů. A pak vyděšeně vykřiknu, nadskočím a málem se přerazím o vysoký práh. Zastavím se zachycením o Atlasova. "Kurva, kurvakurva... To-je-nechutný!" nadávám. Podle všeho mě, když jsem byla rozhozená z té ženské a nedávala pozor, olízl ten hnusný zámek. Zuřivě si třu zasaženou ruku. Jestli dostanu vyrážku, tak ho osobně ustřelím!

Natalja Zacharová - 10. ledna 2013 18:31

Namířím na Atlastova varovně prstem. “Vopovaž se!“ varuju ho, aby ho nenapadlo vystřelit. Olga se přece zastavila, takže to, co říkal Dmitrijevič, je pravda. Nicméně, ať je to jakkoliv hezká hračka, tohle není nic pro mě a srandy bylo dost. Postavím se před Olgu, ignorujíc Nikolaje. “Jen tak pro zajímavost.“ ohlédnu se po našem veliteli. “Tys věděl, že jí vláčíme sebou?“ chvíli vyčkám na odpověď. Pro jeho dobro doufám, že řekne, že nevěděl. “Dmitrijevič z ní udělal něco jako golema. Mno… nejsem si jistá, teda jestli to byl zrovna Dmitrijevič, kdo tohle udělal…“ naprosto zřetelně narážím na Semjona, který to mohl zařídit. “Má v hlavě něco jako šém, kdo jí ho tam vložil, jí ovládá.“ zazubím se vítězoslavně. Já jí ovládám.

Vladimír Černík - 11. ledna 2013 14:18

Semjon mi odpoví docela klidně i když bych řekl že bude asi stejně zmatený jako já. Valkýra? Opravdu? Div že nezačnu nahlas radovat. Setkání s něčím takovým ve mně vyvolává slabé mravenčení. Po chvilce ale nadšení vystřídají otázky a pochybnosti. Říkal ale že je mrtvá … v tom případě je to zombie. Ne. Spíše něco jako Draugur. Nakonec vše vysvětlí Natalja. Podle jejích slov je teď z valkýry jakýsi Golem. Ihned se mi v hlavě vybaví řada různých druhů a samozřejmě i ten z mé domoviny. Dokonce bych řekl že cosi je tu stejné. “Jestli jí sebou vezeme celou cestu proč nám to nikdo neřekl?“ Zeptám se a čekám kdo odpoví. Přitom zkoumám tu zvláštní bytost. “Ať už byla použití nekromancie, alchymie nebo nějaká manipulační kletba tak se mi nezdá, že by to bylo moc stabilní.“ Raději jsem jim to řekl. Lepší je být připraven než později litovat. Proč jí sebou vlastně vezeme?

Semjon S. Reznikov - 11. ledna 2013 16:17

Zacharová je přes to všechno, na co si hraje, typická ženská. Nikdy neodolá možnosti rýpnout si. "Já o tomhle nevěděl. Chvíli jsme debatovali nad tou kulkou, to bylo všechno. Myslíš, že kdybych v tom měl prsty, nechám ji tobě?" Sleduju bývalou valkýru, ale není to lehké - dívat se na ni fyzicky, o to nejde. Sledovat její auru je v tomhle bordelu téměř nemožné. "Rozkazy zněly jasně. Tuhle bednu otevřít, až budeme na místě. Když nic nevíš, nemůžeš nic prozradit ani omylem." Určitě by se tam někdo z nich chtěl podívat. Strhnul by ochranný pečetě nebo něco odpálil a byli bychom v řiti. A nejhorší na tom je, že Zacharová má asi instrukce (pochybuju, že by nám Olgu dali jenom tak, bez návodu, k čemu má na téhle misi sloužit) i šém, jak sama řekla. Ale je tu jeden háček. "Ovládáš ji jenom omezeně. Nevím, co s tím šémem udělali, ale golem bývá naprogramovaný na nějaký úkol, co mu dal jeho stvořitel, který musí vyplnit. Můžeš být její pán, ale v tom případě ji můžeš jenom koordinovat svým směrem. Dokud něco neuděláš se šémem, to znamená nepřepíšeš její 'program', tak stejně udělá to, co chce stvořitel šému. Jediná výjimka by byla, kdyby se křížily zájmy pána a stvořitele v otázce života a smrti. Kdyby stvořitel chtěl, aby golem zabil, zmrzačil nebo něco osobu, co se pak stane pánem golema, tak se program zruší nebo minimálně oddálí, než se pánem stane něco jiný. A naopak, protože stvořitel je pán automaticky." Doufám, že s ní nebude chtít zkoušet nějaký kokotiny. Radši nechci vědět, co se mohlo spustit tím, že sem valkýra vešla. Lebky ji poznaly, v tom problém není, ale jak samy řekly, už to není ona. Je to jenom schrána. "Navíc tohle není golem v pravém slova smyslu. Golem bývá většinou neživý, uměle vytvořený - a je jedno, že třeba jako Frankenstein je vytvořený z organického materiálu. To, co Čerenko udělal, bych já osobně pořád klasifikoval jako nekromancii. Za normálních okolností by šém neměl fungovat na tělo. A už vůbec ne na tělo nelidské bytosti." Sejdu těch pár schodů a přiblížím se k valkýře, která okolí vůbec nevnímá, soustředí se na svůj cíl. "Vladimír má pravdu. V tomhle prostředí by mohla být nestabilní, a protože Čerenko operuje s něčím, co v praxi neznáme, lidově řečeno se může všechno posrat, protože tady nemusí platit základní pravidla. Ta kulka určitě měla ještě jednu vrstvu s kouzlem, která se musela rozpustit, když zasáhla Orlovskou. Takže nezjistíme, co všechno do ní zaklel. Určitě to bylo něco z nekromancie, hodně silné, když dokázal vzbudit valkýru a nikdo toho jeho trojana nenašel." Olíznu si mrazem popraskané rty a zůstávám v bezpečné vzdálenosti od aury Orlovské. "Její úkol byl, podle toho, co mi bylo řečeno a co jsem z toho vyčetl, vrátit Aídu Čerenko do rukou jejího manžela. V tom bude pokračovat i teď," uzavřu svůj monolog, aby bylo všechno jasné. Jestli si Zacharová myslela, že bude mít přerostlou army barbie, tak ji musím zklamat.

Vladimír Černík - 11. ledna 2013 18:10

Semjonova přednáška je docela zajímavá. Nemám problém s tím si jí vyslechnout když toho o golemech tolik nevím. I přes to mám ale pocit že tam něco chybí. Něco na co zapomněl a možná na to nemyslel ani ten kdo z ní toho golema udělal. Proto si dovolím ještě jednou se ozvat. “Nejde jenom o prostředí.“ Pokračuji. “Není to obyčejný člověk.“ To ale ví každý. Říkám to jenom proto aby si někteří uvědomili sílu kterou musela vládnout. “A i přes to že je po smrti tak jí nějaká síla zůstala. Nějaká kouzla teď sice můžou ovládat její chování dokonce jí může ovládnout i nějaká ta nekromantská kletba. Ale pořád je tu třetí možnost. A to že jí ovládne její původní síla. “ Jak už jsem před tím zdůraznil tak nebyla člověk. Sám nechci ani myslet na to co by se mohlo stát. Nepochybuji o té možnosti i když nevím jak velká je šance že k tomu vůbec dojde. Co se s ní jakožto valkýrou po smrti vlastně stalo? Je opravdu úplně mrtvá?

Vypravěčka - 11. ledna 2013 18:55

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír O valkýrách a vůbec severské mytologii bylo nespočet knih. Problém byl ovšem celkově v tom, že dokud jsi nenarazil na zápisky z konkrétního pozorování, většina z toho končila v přihrádce "legendy" a ještě hůř "neověřeno". To platilo o každém magickém tvorovi. Jedna část byly legendy, druhá část byly fakty a nezřídka se stávalo, že to byly dvě naprosto odlišné věci. Valkýry patřily jednoznačně, co se literatury týče, do říše legend. Někteří autoři popisovali jenom foklorní skazky o nich, další tvrdili, že vymřely, jiní zase, že vůbec neexistovaly a byl to důsledek halucinace před smrtí (stejně jako světlo na konci tunelu), když se nad bojovníky skláněly ošetřovatelky nebo jejich truchlící ženy. Slyšel jsi lebky, že ji oslovovaly Brynhilrd (jiná verze Brünhilda), zatímco lidi okolo o ní mluvili jako o Olze Orlovské. Tys o nějaké valkýře Brünhildě četl. Bohužel tohle jméno bylo u seveřanů docela rozšířené, tak jsi to nemohl brát jako bernou minci, zvlášť když to byly v podstatě krvavé pohádky. Každopádně četls o ní klasickou část Völsung ságy, že to byla štítonoška, co měla rozsoudit spor mezi dvěma králi, a i když věděla, že Ódin preferuje jednoho, vybrala druhého a za trest byla uvězněna ve věčném spánku v kruhu ohně. Vybavila se ti však i málo známá informace, kde byla narážka hlavně na ústní prameny. Že Brynhildr byla jednou z velitelek ásgárdských oddílů a ráda chodila do Midgardu, což se jí stalo osudným. Nikdo se nezmiňoval jak. Autor dál blahořečil její schopnosti, že prý vládla silou několika mužů (což by na valkýru, teď, když jsi ji viděl v její pravé podobně, nebylo až tak nereálné), její hlas dokázal povzbudit přátele a zastrašit nepřátele a že jako jediná (nebo jedna z mála - to byl problém překladu) nosila "sestru Mjöllniru". Věděls, že touhle metaforou "sestra" se myslí slabší verze. Kdyby bylo napsáno "bratr", bylo by to kvalitativně podobné. Na to, abys zjistil, jestli valkýřina duše stále dlí v těle, bys potřeboval klid a čas na examinaci. Semjon tě naučil to vidět a cítit. Mrtvé tělo nemělo auru. Pokud se nejednalo o nějakého nemrtvého, kdy podle Semjona (tys sám to nikdy neviděl) přebíralo auru buď záhrobní, která měla určitou charakteristiku, nebo auru černé magie spojené s aurou jeho stvořitele. Ohledně nekromancie to byla všechno teorie postavená na nějakých dávných spisech, které nemusely být pravdivé nebo v nich bylo spousta šifer, proto taky tak dlouho nebylo potvrzeno, že Čerenko je nekromant. Nekromancie ve své pravé podobě vypadala jako zapomenutá, ztracená a hlavně úmyslně zničená. Ovšem nemrtví mohli povstat samozřejmě i pod jinými okolnostmi než přičiněním nekromanta. To by byla jiná kapitola. Důležité bylo, že nemrtvý jako takový neměl duši v pravém slova smyslu (u lidí). Co když ale valkýřina duše neodešla? Duše totiž odcházela pomocí pohřebních rituálů první noc po smrti (pokud člověk umřel v noci, tak až tu následující). Proto někteří nekromanti, co se pokoušeli vrátit tělo i s duší, potřebovali čerstvá těla a docházelo ke krádežím. Proto se taky nad mrtvými bdělo, aby jim někdo neukradl (aby udělal nemrtvého nebo jinou černou magii) nebo neovládl duši (aby udělal ducha), případně prozaicky aby neukradl nějakou část těla, což byl dobrý artikl na různé magické praktiky. Proto vznikly všechny ty pohřební rity, aby se zajistilo, že duše v klidu odejde tam, kde má. Kromě ukradení člověkem taky mohlo dojít k tomu, že by si pro duši přišli dušožrouti. Dušožrouti Jednalo se o démony, které přitahuje smrt. Mnohdy bývali zaměňováni s bohy mrtvých. Pokud se duše zmocnili, nemohla odejít. Buď ji hladoví pozřeli, nebo ji vyhnali z těla pronásledováním před proběhnutím rituálu a vznikli tak duchové. Viděls kdysi i jejich obrázek. Chodili po čtyřech, ale byli humanoidní, holí. Měli hlavu bez očí, jen s obrovskou tlamou bez zubů. Podle knihy se ale dokázali proměňovat v blízké mrtvého, aby se snáze dostali k duši. Prý se ale jednalo o nehmotná stvoření.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 11. ledna 2013 22:10

Moje jediné oko přeskakuje ze Semjona na Orlovskou, z Orlovské na Černíka a zase na Orlovskou. Jako divoký zápas tenistek v minisukních. Otázky ohledně vědomí, že sebou vezeme něco takového jsou zbytečné. Tohle nemohl tušit prakticky nikdo. Ani velení by nám neřeklo dopředu, že sebou vláčíme tak nebezpečnou věc. Vystoupím z chaloupky baby Jagy na kraj schůdků. "Nevěděl jsem to ani já." začnu chraplavým hlasem. "Nikdo mi nic neřekl a to jsem měl přístup k tajným informacím." připadá mi to jako totální zhovadilost, použít tělo Valkýry tímhle způsobem. Využít jí jako nástroj. Sejdu po schůdkách a stopnu si čelem k vysoké ženě. Složím ruce na prsou. "Je úplně jedno čeho je schopná. Pokud nám ji zabalili sebou, musí to znamenat, že tady má sehrát nějakou roli. Něco udělat, před něčím nás ochránit. Ale za boha netuším jakou že tu roli má. Pokud šém zapíše určitou funkci, program, osobně bych jí nechal program splnit. Víte jak na to? Zacharová, koukám tvým směrem." Oko zlověstně loupne pohledem po Natalje. Aktivovala jí přeci, ne? "Semjone?" ještě náš černý kouzelník by k tomu něco mohl dodat. Obejdu Orlovskou kolem dokola. Návod k provozu na zádech asi mít nebude. Škoda. ...

Natalja Zacharová - 12. ledna 2013 12:17

No, tak aspoň, že Semjon mi do toho vnesl trochu světla. Golem negolem, stabilní Olga nebyla nikdy. “Paráda, takže Čerenko nemůže na mě a já na něj přes Orlovskou. Přece jen má Olga nějakou světlou stránku.“ uchechtnu se a když po mě Nikolaj loupne okem, zarazím se. “Řekla bych „samozřejmě“, ale bude to na bázi pokus-omyl.“ pokrčím rameny. Ale rozhodně to bude stát za vyzkoušení. “Olga by měla vyhledat Čerenka, Dmitrijevič nám dal takového lepšího čichacího psa… akorát fakt nevím, jak… můžu jí to přikázat. Mě poslechne.“ poslední větu jsem řekla tak, aby bylo všem jasné, že Olga je moje hračka.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 12. ledna 2013 20:16

Jak se Natalja zarazí po mém jednookém pohledu, trochu ho změkčím (ten pohled). Poslední dobou přepnu do role velitele natolik, že štěkám skoro na všechny. A to jsem se ještě nerozjel. Neměl bych zapomínat, že tohle není žádná ubohá jednotka idiotů. Jsou to speciálové. Nepřítel je taky jiný. Nejsme na bitevním poli, kde zaváhání nebo špatné rozhodnutí znamenají definitivum. Přikývnu. "Dobrá. Pokud to bude fungovat, přikaž Orlovské najít Čerenka." souhlasím. Už jsem si říkal, jestli toho čaroděje někdy vůbec chytíme a teď je to na dosah ruky. Zvláštní pocit. Pocit nepřipravenosti. "Ale dřív než ti to dovolím, " pokračuji záhy. "musíme najít to, pro co tu jsme. Lžíci." Moje mysl se nyní obrátí zpět k chalupě. Zavelím k ostatním aby mě následovali do domu. Jdeme na to. ...

Vladimír Černík - 16. ledna 2013 20:36

Ve chvíli kdy se celá debata okolo valkýry přestala zajímat o to podstatné jsem ztratil zájem se na ní účastnit tak jsem jenom poslouchal. Říkají že je na naší straně tak tomu budu věřit.. Jen doufám že toho nebudeme litovat. Situace je tedy vyřešená a nic už by nám nemělo bránit v hledání toho pro co jsme přišli. Obrátím proto svou pozornost zpátky dovnitř Chajdy a začnu se rozhlížet. Nemám sice tušení kde bych měl magický předmět v podobě lžíce hledat ale nějaké tušení bych měl. V příborníku to asi nebude. To by bylo moc jednoduché. Truhlice mě sice dost láká ale nemám z ní moc dobrý pocit. Začnu proto prohledávat nejdříve kuchyň. Místa jako pec, kotel nebo police s nádobami se jeví jako dobré místo na skrýš pro něco tak malého. Vědět tak něco konkrétního co by pomohlo při hledání. Třeba jestli Jaga měla nějakou skrýš pro drahé předměty. Prohlédnu si podlahu jestli nenajdu nějaká uvolněná prkna. Někde to tu bude. Alespoň to tvrdí. Doufám že se nesekli. Dost by mě naštvalo kdyby jsme obrátili celý dům naruby a nebylo tu nic.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 19. ledna 2013 19:16

Rozhlížím se kolem. Bezradně. Jsem však plně odhodlaný obrátit dům třeba vzhůru kuří nožkou. Pokud tu lžíce je, najdeme ji. Koukám všude. Je tu dost věcí, haraburdí a zdobení které odpoutává pozornost od vzácných předmětů. Pochybuji, že by Jaga nechala lžíci jen tak ležet. Jenže Jaga tu není, dlouho nebyla. "Myslete na to, že lžíci sem přinesl zpět Guslar. Mohl to schovat kamkoliv ale asi ne tak jak by to schovala Jaga." Začnu čmuchat. Vlčí smysly mi tu nyní pomohou víc. Jezdím s nosem po stole, očmuchávám židle, nelibě frknu když dojdu dojdu k visejícím bylinám. Opřu se o kuchyňskou linku. Přemýšlím. Kdybych byl Guslarem, kam bych to schoval? Ten hajzlík rád šplhal po stromech. Tady ale těžko stromy najdeme. Uvnitř chaloupky žádný nerostl, nejvyšší bod chalupy je přeci... Vzhlédnu. "Aljošo?" zavolám si jednoho z jezdců. "Měl dům půdu nebo rovnou střechu? Dá se nějak vylézt nahoru?" Mám zatím jenom podezření ale kdo ví. ...

Vypravěčka - 19. ledna 2013 20:11

V jídelně-kuchyni jste nic nenašli. Respektive ne lžíci, věcí tam byla spousta jako v každém domě, kde někdo bydlí. Aljoša s vámi zatím zůstával v jedné místnosti. Od té doby, co jste sem vstoupili, neřekl snad ani slovo, vypadal, jako by mu někdo umřel. Přesněji řečeno celá rodina i se psem. Ve tváři se mu zračil smutek a nostalgie. Možná to mělo co dělat i s Olgou. Ajrat to pro změnu ventiloval vztekem, a i když nakonec luk sklonil, se Zacharovou už nepromluvil. "Ne. Je tu tohle patro, potom po schodech nahoru, kde jsou pokoje pro nás. Támhle ty dveře vedou do sklepa," ukázal na vrátka v kuchyňské části. "A co tyhle?" Aída vzala za kliku jedněch zdobených a zmáčkla ji. "Ne! To je komnata matky! Kdo ví, co za kouzlo na ni pověsi..." Dveře cvakly. Otevřely se i přes to, že Aída při Aljošově varování hned stáhla ruku a ustoupila. Nic se nestalo. Žádná prudká erupce síly. Nic vás nesesmahlo na místě, dům zůstal tichý. "Ty... ty dveře mohla otevřít jenom matka," zamumlal Aljoša a díval se na Aídu, jako by čekal, že jí naroste druhá hlava. "Možná to nefunguje jako většina ochranných kouzel tady," navrhl Semjon, ale nezdálo se, že je o tom přesvědčen. Tvářil se ještě skeptičtěji než jindy, pravou dlaň připravenou nad symboly na předloktí.

Vypravěčka - 19. ledna 2013 20:14

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Pamatuješ si pach Guslara i Lžíce. Rejdil jsi po pokoji, ale soustředění stěžovalo spoustu pachů. Bylinky a Olžin pach, jako by tu byla nedávno. Vzhledem k tomu, že pro ten dům neexistoval čas, kdo ví, kdy to bylo doopravdy. Tamta Olga venku už byla cítit jinak a nemělo to nic společného s tím, že je mrtvá. Přesto se ti zazdálo, že jsi zachytil něco povědomého (to jako prve) u dveří, které Aljoša označil jako dveře do sklepa. Jenomže potom tě vyrušil poprask u dveří.

Vladimír Černík - 19. ledna 2013 21:50

V kuchyni nakonec nic nenajdeme ale to se dalo docela čekat. Místo toho se Nikolaj zmíní o něčem co mi trochu více přiblíží kam by se mělo teď ubírat naše hledání. Guslar Jo? Taky by mi jednou někdo mohl říct všechno od začátku a vykašlat se na to jejich utajení. Znovu se rozhlédnu tak zběžně po pokojích ale není tu nic co by odpovídalo mým představám. Tady to nebude. Pokud to ukrýval nějaký domácí skřítek nebo rarach tak to bude určitě pohromadě se zbytkem jeho harampádí. Ještě přijít na to kde si zřídil svůj úkryt. Potom Aida vezme za kliku jedněch dveří. Je už dost pozdě aby jí Aljoša varoval. Dveře se otevřely. Čekám jestli z nich nevyletí nějaký blesk nebo se nespustí nastražená past. Ale nic z toho se nestane. “Že by zeslábla i kouzla chránící nejdůležitější pokoj v domě?“ Nadhodím a Semjon to neochotně podpoří. Určitě musel být pro Jagu důležitý když tam měla svoje věci. Sice je dost možné že to tak je ale přijde mi to jako moc náhod najednou. “Půjdeme se podívat dovnitř?“ Řeknu Semjonovi a opatrně nakouknu otevřenými dveřmi dovnitř.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 20. ledna 2013 00:35

Rysi v tváři při otevření dveří mi ztvrdnou jako hospodský chleba ke guláši. Jediné oko hledí na Aídu. Ani nevím, jestli se víc zlobím nebo bojím. Mám o tuhle skupinu strach. Pokud se někomu něco stane, padne zodpovědnost na moji hlavu. Rázně přejdu přes místnost k pootevřeným dveřím. Odeženu od nich Semjona i zvědavého Černíka. A v hlavě mě začalo strašit ještě něco. Hledím Aídě přímo do očí. Do jejího milého obličejíku. Nevíme o ní nic. Jak se dostala k Čerenkovi, jaké má záměry a motivy. Kdo to vlastně je? Je možné, že by otevření dveří a mladičká žena nejnebezpečnějšího čaroděje Ruska měli nějakého společného jmenovatele?... "Půjdu první. Ostatní opatrně za mnou." řeknu zřetelně ale nijak vůdcovsky. Sáhnu na kliku. Otevřu dveře dokořán a vcházím dovnitř. ...

Vypravěčka - 20. ledna 2013 01:09
	Nikolaj vstoupil do tmy. Neměl ten pokoj okno? Pokud ano, mělo tu být aspoň minimum světla. Baterka to zabalila, prostě zhasla, jakmile překročil práh. A pro ty, co stáli ve vedlejší místnosti, Nikolaj hned zmizel. Jako by ho objaly stíny. Vchodové dveře s vrznutím práskly.

Vypravěčka - 20. ledna 2013 01:15

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Vchodové dveře práskly. Pochodně a vůbec veškerý oheň zhasl. Pronikalo sem jenom matné modré světlo zvenčí. Zdálo se ti to, nebo se za okny něco mihlo? "Nehýbejte se," šeptl Semjon. Sotva to dořekl, měls pocit, jako by se pod tebou otevřelo propadlo. Přitom když ještě bylo světlo, vypadalo to jako bytelná podlaha a nestál jsi na koberci, který by to skrýval. Pokusil ses instinktivně něčeho se zachytit, ale tvoje ruce hrábly do prázdna. Tvrdě jsi dopadl o několik metrů níž a kotníkem ti projela ostrá bolest. Asi byl po pádu vyvrknutý a co se světla týče, nebyls na tom o mnoho lépe. Tma. Zima. Podivný zatuchlý pach.

Vypravěčka - 20. ledna 2013 01:23

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Baterka přestala fungovat, všude byla jenom tma. Jestli ses otočil, už jsi neviděl do místnosti vedle, všude černo. Chrastítko se ti škubalo pod bundou jako šílené. Chřestilo jako ocas hada. "Jsme tví průvodci, tví rádci, máme moc osvětlit ti nejtemnější cestu," zašeptal Váňův přízrační a neosobní hlas. Věděls, že mnohé metafory v určitých chvílích, třeba při šamanských cestách (zvlášť pod vlivem bylin), nabývají doslového významu. To se ti potvrdilo, protože obrovské soví oči zářily teplým světlem ohně. A přitom nic nehořelo. "Tohle není náš svět. Nescházej z cesty. Cesta tě dovede k cíli. Jestli bude dobrý, nebo špatný, to záleží na osudu a vůli duchů." Pod nohama se ti objevila zasněžená pěšina. Okolo sebe jsi tušil přízračné holé větve nízkých stromů, které jako by se tě snažily chytit. Rozkomíhané stíny díky světlu Váni vypadaly živě.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 20. ledna 2013 01:31

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Nikdy bych netušil, že se mi bude takhle Váňa hodit. Uchechtnu se. Možná to byl projev nadcházející ztráty rozumu. Tohle není jen tak. Ocitnete se někde úplně mimo realitu. Je to sen? Nebo nějaké prokleté kouzlo? Sleduji okolí jako divák strip tenisu co nezná pravidla a pomaličku vykročím po zasněžené cestě. Chrastítko nasměruji očima dopředu aby mi alespoň trochu osvětlovalo perimetr. "Náš svět to není, ale co to teda je? Heh, Váňo?" Každý krok je pro mě malé vítězství než si trochu nezvyknu a neuklidním se. Uvědomím si, že krčím hřbet tak ho narovnám. Pokračuji dál. "A já nechci podniknout astrální cestu za poznáním. Chci najít lžíci a natrhnou prdel Čerenkovi, to doufám víš. Váňo?" Kouknu na svítící chrastítko v podobě sovy. Pak pokrčím rameny a pokračuji dál po cestě. Doufám, že ostatní budou mít tolik rozumu a nebudou mě následovat. ...

Vypravěčka - 20. ledna 2013 01:37

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Nedlouho poté, co vstoupili do domu, se vchodové dveře najednou zabouchly. Lebky mlčely, Ajrat taky a Olga - nečekaně - jakbysmet. Ticho bylo až tíživé a zvuk prásknutí ti zněl v uších hodně dlouho. Až do té doby, než ho vystřídalo zašustění křídel. Ne, zašustění ne, to bys řekla, kdyby se tu mihla nějaká sova. Ne tohle. Podivné zvíře přistálo mezi tebou a chalupou. Mělo jenom zadní silné ptačí nohy dravce, na nich se vzepjalo a v zastrašujícím gestu rozevřelo svá obrovská křídla, až jsi měla pocit, že tě celou pohltila. Byl to klam, nebo byl opravdu tak velký? Jeho rozpětí ti zabralo celé zorné pole. A pak se na tebe upřely oči. Desítky očí, které měl na vnitřní straně křídel. Připomnělo ti to setkání s Arkánou. Taky tě sledovala spousta očí, roztříštěný obraz jednoho. Zvíře zařvalo. Práskla za tebou i vrata do palisády. Ajrat zůstal venku. Bylas tu jen ty a Olga. Najednou nebylo slyšet nic - pochybuješ, že by Černý nenadával.

Vypravěčka - 20. ledna 2013 03:50

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj "Je to mocné ochranné kouzlo domova, kdy šaman může vtáhnout vetřelcovu duši do světa duchů, protože je na jeho území, kde má největší moc. Přesto by tu měla být nějaká pravidla. Třeba cesta - jako náš život směřuje k nějakému konci, vše má svůj konec, musí i tohle. Zda ale na konec dojdeš, to nikdo nemůže vědět. Může tě tam čekat cokoli." Cesta se táhla a táhla... a pokud jsi nechtěl skončit ve stínových větvích, musel jsi jít dál. Kdyby ses náhodou otočil, viděl bys, že tam už je jenom tma. Žádná cesta. Není cesty zpět. Ani o krok vzad. Nenaučili se tohle soudruzi SSSR od šamanů? Najednou jsi před sebou uviděl obydlí z kůží, které byly natažené na opěrách z obrovských klů nebo kostí. Vchod taky tvořila jenom kožešina. Prosvítalo skrz ni světlo a zevnitř jsi slyšel buben.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 20. ledna 2013 04:13

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Mám rád léčení. A jak jsem teprve nedávno zjistil, šamani tuto nedoceněnou schopnost ovládají asi nejlépe. Severští šamani. Kolik jsem toho přečetl o dědovi Oge? Nic moc, řekl bych. Právě proto mě překvapilo, že by nějaká šamanská cesta za poznáním byla právě ve tmě za dveřmi v domečku baby Jagy. No, jak řekl klasik, cesty boží jsou nevyzpytatelné. Větvoví odrážím niterným světlem z chrastítka namířeným do jejich útrob a když vidím, že to nemá pramalý vliv, raději zrychlím. Cesta nemůže pokračovat donekonečna. Narazím na stavení. Tedy, stan z kůží. Ty kosti jsou obdivuhodné. Hledám něco, na co bych zaklepal ale stan bude mít těžko nějaké veřeje. Jak to znám z pohádek, ten co tluče do bubnu, už na mě určitě čeká. Nadechnu se a odhrnu kožešinu v otvoru průchodu. Kdo ví, co tam na mě čeká... ...

Vypravěčka - 20. ledna 2013 04:53

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Odhrnul jsi kůži a u ohně jsi uviděl několik lidí. Asi lidí. A taky jsi poznal, že se to Váňovi nelíbí. Seděli okolo ohně, jeden... nebo spíš jedna z nich vypadala opravdu podivně směšně. Byla to stará babice s povislými placatými prsy až na tučném břiše, kdežto nožky měla tenké a křivé. Byla jenom v bederní roušce, na které byla v rozkroku přivázaná psí hlava, co se houpala do rytmu bubínku, do kterého mlátila. Prováděla trhané pohyby jako epileptik na tanečním parketu za zvuku dance & house hudby. To by nebylo to nejdivnější. Ti lidi okolo. Tři. Lidi s otevřenými hrudníky. Jejich plíce ležely na velké dřevěné míse jako pohoštění. Seděli jako podivné zombie a lehce se kymáceli do rytmu. "Nalikkateeq! Zlý duch... jestli se začneš smát, rozřízne tě jako je a sežere ti plíce! Ale cesta dál nevede, musíme tudy..." "Pojď dál, panáčku, přidej se k zábavě! Zatanči si se mnou!" zahalekala babizna.

Natalja Zacharová - 20. ledna 2013 10:16

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Na to, jak kolem chalupy bylo divné ticho, mne nějaké zašustění křídel asi nemělo vyvést z míry. Nečekala jsem ale, že se přede mnou objeví Tohle… Překvapeně jsem zamrkala. To stvoření bylo nádherné. Nicméně, jak i dokumenty na Discovery prozrazují, nádherné věci jsou obvykle smrtelně nebezpečné. Když se vzepjalo, instinktivně jsem o krok ustoupila. “Hej… v klidu. Vypadám snad jako někdo, kdo chce dovnitř?“ mluvím pomalu a klidně na to zvíře. A pak si uvědomím, že jsem svůj hlas neslyšela. Ale mluvila jsem… otevírala jsem ústa, věděla jsem, co říkám… ale neslyšela jsem se? Napadne mne jediné vysvětlení. To zvíře dokáže utvořit naprosté ticho. Což znamená, že nemůžu ovládat Olgu. Ta je totiž na slovní povel.

Vladimír Černík - 20. ledna 2013 13:21

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Ve tmě Dveře sebou práskly a světla v tu chvíli zhasla. A je to tady. To že jsem celou dobu čekal nějakou zradu a ta se nakonec ukázala mi sice náladu nezlepší ale jsem o něco klidnější. A teď se jenom s tím co proti nám stojí vypořádat. Náhle mi doslova zmizí pevná půda pod nohama a padám. Pokouším se ještě něčeho chytit ale to se mi nepodaří. Dopadnu na tvrdou zem. Bolest napoví že na tom nejsem tak dobře. Ohmatám si bolavý kotník. Bolest při dotyku mi potvrdí to co jsem už před tím tušil. Raději chodit co nejmíň Se světlem na tom moc dobře nejsem a většinu věcí jsem nechal v báglu venku. Hej je tu někdo? Zavolám a čekám jestli se neozve někdo z ostatních. Měl bych s tou tmou něco dělat. I když si nevidím ani na ruce tak jsem schopný provést to co mám v plánu. Spojím si ruce jako při modlení a pomalu je začnu dávat od sebe. Potom se soustředím a nechám mezi nimi procházet slabý elektrický výboj. Jiný ostatně neumím. Na trochu světla to bude stačit.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 20. ledna 2013 14:35

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Ve svém životě jsem viděl leccos. Hrůzy války, jiskřivá světla úspěchu, naději, radost ze zrození. Ale tohle byl nářez. Ne, nesmál jsem se. Zalapal jsem po dechu a na sucho polkl, jako bych měl v krku knedlík. "Tohle musí bejt sen. Jenom blbej sen. Někdo mě omráčil, když sem lezl za dveře v chalupě baby Jagy a teď mám nějaký hnusný halucinace." Můžu se tím uklidňovat. Ale jak já tak Ivan v chrastítku víme, že tady jde o víc. Ivan v chrastítku? Můžu rovnou zamávat svému rozumu a vydat se klouzavému šílenství. "Dobrý den." řeknu ženě stydlivě a malinko se ukloním. Sednu vedle jednoho z trojice. Na hrudník nekoukám. Raději. "Ehm, já moc tancovat neumím. Možná...tango? Nebo lambádu?" vzhlédnu k ní svým jediným okem. Tvrdě a nemilosrdně. Dávám najevo, že si nehodlám hrát ani smát. "Vím co jsi zač, zlý duchu. Přestaň se předvádět a řekni co po mě žádáš. Splním to." ...

Vypravěčka - 20. ledna 2013 15:58

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Nalikkateeq na tebe vycenila bezzubé dásně. Jak mohla sežrat plíce, když je neměla čím kousat? Asi nemělo cenu se nad tím ve světě duchů zamýšlet. Stejně jako na tripu tu bylo možné všechno. "Není moc moudré slibovat duchům, když nevíš, o co tě požádají..." zamumlalo chrastítko. "Katajjag!" vzkřikla Nalikkateeq vesele a nadšeně. "Já říkal, že to nebylo moudré," zasténal Váňa. "Katajjag je hrdelní zpěvová hra a často se provádí pro rozhodnutí sporu. Ehm, je to ženská záležitost... Těsně proti sobě si sednou dvě ženy, potom začnou střídavě vydechovat a nadechovat slova či slabiky. Druhá žena musí sledovat první v podstatě ve zlomku vteřiny a buď opakovat to samé nebo něco libovolného a nebo zpívat něco jako ulu haa, nebo hamma hamma. Prohrává ta, které dojde dech nebo se začne smát." Jako severská žena jsi zrovna nevypadal. A Váňovo vysvětlení znělo dost podivně. Zase se ti potvrdilo, že člověk je omezen kulturou, kde vyrostl, že některé daleké zvyky jsou pro něj naprosto nepochopitelné. "Když prohraješ, sním tvoje plíce a ty mi navždy budeš dělat společnost," řekla Nalikkateeq, "pokud vyhraješ, odpovím ti na tři otázky." "No, mohlo to být horší. Tohle je magický pakt, nemůže ho pak porušit." Katajjag - odkaz

Vypravěčka - 20. ledna 2013 16:16

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Oči na vnitřní straně nepravidelně mrkaly. Zvíře načepýřilo ostny vzadu na hlavě. Nebyla sis jistá, jestli to je nějaký druh zvláštnýho peří, nebo tenké trny. Zatím to nevypadalo, že zaútočí, ale u podobných bytostí těžko říct. Jeho primární úkol asi byl nedovolit dostat se k chalupě. To teda přiletěl brzy. Anebo přiletěl, protože se vevnitř něco stalo? Vždyť práskly dveře. A hned nato se objevil on.

Vypravěčka - 20. ledna 2013 16:37

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Asi jsi byl v tom sklepě, o kterém mluvil Aljoša. Při tom slabém světle se stíny okolo rozkomíhaly. Ne, komíhalo se něco, co tu viselo. Zlehka tě to ťuklo zezadu do hlavy. Iluze volného prostoru se rozplynula - najednou na tebe zatlačil až klaustrofobický pocit. A nejen ten. Protože ze stropu všude okolo visely kusy těl. Modré světlo přeběhlo po bezvládných končetinách, po vyhaslých očích, po otevřených hrudnících bez vnitřností. Lidská jatka. A tys seděl uprostřed nich. To zjištění naplnilo všechny smysly. Najednou ti došlo, co byl ten divný pach. Ne snad že by se těla rozkládala, na to tu byla zima, ale sladký pach masa a krve mluvil za vše. Potom jsi ucítil ještě uzeninu. Tichem pronikly šouravé kroky, lehké cinkání kovu, asi háků, a mumlání. Některá těla, nebo kusy těl, se začaly kývat víc, jak mezi nimi někdo procházel ze vzdálenějšího konce místnosti.

Natalja Zacharová - 20. ledna 2013 17:46

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Dokud nezačne z chalupy vycházet silný, hustý dým, tak tam asi nepolezu. Mám to hlídat venku. Tak to hlídám venku. Nervózně se podrbu na hlavě. Nejvíc mě štve to, že tu není slyšet ani prd. Otočím se na palisádu a pak zpátky na ptáka. Pomalými kroky se přesunu k palisádě, která se zavřela a zkusím ji otevřít. Třeba je to kouzlo vázané na nějakou vzdálenost.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 20. ledna 2013 17:46

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Sedím, vykulené oko mi málem vypadlo a kamenný výraz se protahuje jak plastelína. "Do hovna." řeknu nakonec. Co na plat. Ty tři odpovědi by se mi mohli hodit a vzhledem k tomu, že jsem nekuřák, aspoň duchovi udělám radost. Zdravé plíce tu nemohl mít leta letoucí. Sednu si proti odporné babizně. "Nesmát se. Jasně. Huh, to zmáknu." zašvíhám rameny, promnu svoje tváře a zakroutím hlavou kolem dokola. "Ty vole, doufám, že ti nebude vadit moje leptospiróza. Jo a k večeři sem měl česnečku ze sáčku." mluvím sice k duchovi ale netuším, co dobrého si od toho vezme. "Hrdelní hekání v podání ruského velitele specnaz. Doufám, že tohle jednou neuvidí Čerenko. Nemusel by to pak rozdejchat." Posadím se do tureckého sedu. "Tak do toho, paňmámo. Uvidíme, co v tobě je." A jak začne, dám si záležet. Pokud bude spor hodně vyhrocený jsem odhodlaný použít svou vlčí tlamu, přeměnit se (z části) a "uštěkat" jí k smrti. Hekání z vlčí tlamy prostě neustojí. Doufám. ...

Vladimír Černík - 20. ledna 2013 18:08

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Jakmile mi světlo ukáže kde se právě nacházím je mi z toho na zvracení. Cítil jsem že je něco špatně ale že bych se ocitl uprostřed Jaginy spíže plné lidských ostatků bych nikdy v životě nečekal. Ihned přestanu svítit abych se na to nemusel dívat. No tak uklidni se. Pokouším se zklidnit rychle bušící srdce a nedýchat nosem. Jsem rád alespoň za tu zimu protože si živě dokážu představit tu hrůzu kdyby tu bylo teplo. Jenom samotná představa stačí aby se mi zase udělalo blbě. Uklidni se a zkus to teď jinak. Zavřu oči a napočítám do třiceti. Jednak abych se uklidnil a také abych si zvykl víc na tu tmu tady dole a nemusel si svítit. Někde přede mnou zaslechnu kroky. Nikdo se neozývá. A volal jsem. Kdo to je? Nemám představu kdo nebo co tu se mnou je ale vůbec se mi to nelíbí. Pomalu nahmatám pistoli a připravím se ke střelbě. Druhou ruku připravím abych mohl kouzlit. Blesky mi tu sice moc nepomůžou ale snad ho alespoň omráčí. “Je tu někdo?“ Zeptám se a sleduji tmavý stín. Pistolí namířím před sebe a stejně tak i rukou. Jeden slabý výboj by mohl stačit.

Vypravěčka - 20. ledna 2013 18:17

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Posadíte se naproti sobě, babizna je tak blízko, jako by ti chtěla dát pusu. Z huby jí táhne masem. A pak to začne. Je peklo se nesmát, a kdyby ti nešlo o plíce, asi bys podlehl. Protože jak se u toho Nalikkateeq tváří, jaké zvuky oba vydáváte... Kdybys byl divák, tak už asi vybuchneš smíchy. Protože babice se snaží, šikmé oči má najednou vykulené. "Ulu haa, ulu-haa! Ulu... Háárgh! Vrrrgh!" Myslel sis, že poslení dva výkřiky jsou ještě pokračování hry, ale babice zuří. Prudce vstane a předvádí vzteklý tanec, hrdelní zvuky jsou projev vzteku. "Porazil mě čokl! Čokl! Tvoji hlavu bych si měla pověsit k pasu!" vzteká se a dupe do země jako paličaté dítě. "Nesměj se. Ještě nejsi v bezpečí," šeptne radši Váňův duch. "Nalikateeq! Splň svůj slib!" štěkne pak na babu. Odpovědí mu je další vzteklé chrčení. Nad hlavou ti prolétne její bubínek. A pak mísa s plícemi. Jedna z nich ti spadne na hlavu. "Tak dělej, psisko! A pak hned vypadni!"

Vypravěčka - 20. ledna 2013 18:30

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Mumlání ještě nerozumíš. Pak se pohyb zastaví a slyšíš křesání. Kus před tebou se zakomíhá světlo z ohně. Kroky se zarazí, když zavoláš. Výhled máš kvůli tělům špatný nehledě na nestálost světla. "Práce, práce, pořád práce... práce práce práce..." huhlá si postava, nebo si aspoň myslíš, že říká zrovna tohle. Na okamžik ve světle lucerny zahlédneš postavu. Výhled ti zas zakryje jakýsi ženský trup. "Kdo... ten bordel... uklízet... Čort! Mluvící žrádlo... kdy viděl?! Čort, čort!" Mezitím se dostane docela blízko, neomylně míří k tobě a pořád si mrmlá. "Ha! Ivan! Přišel nečekán, nezván! Ne, nenene..." První věty vzkřikla, další si pro sebe zase huhlala. Dělil vás poslední trup.

Vladimír Černík - 20. ledna 2013 19:15

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Tak tohle nebude nikdo od nás. Zdá se že je to žena ale na Aidu, Natalju nebo na tu nemrtvou Valkýru to nevypadá. Spíš se zdá že je dům stále někým obýván. Nějaký Jagin sloužící. Sakra proč nám jezdci neřekli o tomhle? Pozoruji jak se zvláštní postava pohybuje mým směrem. Už o mě bezpochyby ví a tím že jsem promluvil jsem na sebe upoutal její pozornost. Teď mě chytí a sežere. Pokud se nechci nechat sežrat tak budu muset něco dělat. Nemám ale moc možností kam jít. Zpátky nahoru to nepůjde a schovávat se taky nemůžu. Jediná cesta ven vede tudy kudy sem přišla ta baba. Je blízko. Napětí v těle stoupá. Srdce mi chce vyskočit ven z těla a já bych se k němu rád připojil. Při představě jaký strach jsem měl jako malý z takového čerta když k nám na Mikuláše poprvé přišel tak si teď připadám docela stejně. Sevřu volnou ruku v pěst a začnu jí nabíjet energií. V současné chvíli musím použít tu nejsilnější ránu co dovedu. Baba je už skoro u mě a cítím jak se mi ruka začne vší tou energií třást. Byl bych nerad kdyby to explodovalo příliš brzy. Proto se to pokouším udržet co nejdéle. Ještě chvilku … Baba je už jen kousek. Dělí nás jenom jedno tělo. Rychle teď. Uvolním veškerou energii kterou jsem nashromáždil a vystřelím jí přímo na bytost přede mnou. Pokud by se zdálo že to nestačí tak ještě vystřelím z pistole dvě rány. Každopádně jakmile vypustím výboj dám se na útěk. Moc se v tomhle sklepě neorientuji ale podle světla lucerny když šla ke mně bych to snad zvládl. Při cestě se jí vyhnu a mířím přímo k východu. Neodvažuji se otočit a pohlédnout za sebe. Jenom poslouchám a i to je na mě v současné situaci moc.

Vypravěčka - 21. ledna 2013 20:39

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Baba se při šlehnutí energie zapotácela a zachytila se těla, které pak svou vahou strhla. Bohužel se jí tím nevědomky podařilo krýt se před kulkami, ty se zaryly do mrtvé tkáně. Přesto jsi měl nějaký ten náskok. Zatím jsi nevěděl, jestli ji to dostalo úplně, nebo jenom na chvíli vyřadilo. Kotník tě moc neposlouchal a zpomaloval tě. Každé našlápnutí na něj proťala ostrá bolest, světlo zůstalo někde za tebou a z doteku studené kůže nebo dokonce obnaženého masa běhal mráz po zádech. Něco ti pročíslo vlasy - asi nějaká ruka, co visela u stropu. Místnost ne a ne končit. Odhadovals, že bude mít rozlohu skoro celého půdorysu baráku. Minimálně byla velká jako jídelno-kuchyně, ale tma zkreslovala. Brblání a nadávky za tebou upozornily na to, že baba ještě žije a jde si pro tebe. Narazils bokem do nějakého stolu, co byl přiražený ke stěně. Zavadils o jeho desku rukou. Vlhkost pod prsty asi nebyla voda. Konečně před tebou byly nějaké dveře. No, dveře... Byl to vlastně jenom kožený závěs. A za ním žádný průchod, akorát nějaká spíž se zpracovaným masem do klobás, jitrnic... Bylo podivné ticho. Vždyť ještě před chvílí jsi slyšel, jak šoupe nohama a nadává.

Vladimír Černík - 22. ledna 2013 18:47

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Zásah byl přímý a baba se po něm skácela k zemi. Potom se hned belhám pryč od baby a snažím se nevnímat bolavý kotník. Strach z toho co by se mi mohlo stát je daleko silnější než stále panující bolest. Najít cestu po tmě je daleko těžší než jsem si ze začátku myslel. Visící kusy těl musím odstrkovat stranou a když se mě dotkne nějaká ruka přeběhne mi mráz po zádech. Hnus. Už abych byl odsud pryč. Ve tmě se mi nakonec podaří nahmatat nějaký průchod. V první chvíli se zaraduji ale hned se dostaví zklamání. Cesta dál není. Místo toho nahmatám kusy masa. S odporem ucuknu a začnu couvat pryč ze závěsu. Myslím že nějaký čas nebudu mít na maso chuť. Začnu hmatat ve tmě a hledat cestu kudy sem mohla baba přijít. Nějaké dveře, schůdky nebo alespoň žebřík kterým bych se dostal pryč. Při vzpomínce na ní mi znovu přeběhne mráz přes záda. Ne kvůli jejímu vzhledu ale protože nadávky utichly. Ohlédnu se i když tu není světlo a nic vidět nemůžu. Sakra, sakra, sakra. Znovu sevřu jednu ruku v pěst a začnu si nabíjet další výboj pro případ že bych se s ní narazil. Dál tápám ve tmě a hledám cestu pryč. Ani nedutám a nevydám ani hlásku. Kudy to sakra přišla vždyť to bylo někde tady! Pokouším si vzpomenout kde přesně se objevila a dál hledám východ ven. Náboj jsem připravený okamžitě vypustit kdybych jí slyšel někde poblíž. Do té doby ale nic nedělám. Nerad bych se prozradil.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 29. ledna 2013 20:38

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Nechtěl jsem se smát kvůli jejímu vzhledu, i když je hrubější než horník na olimpiádě. Spíš to byla radost z vítězství. Jak mě Ivan z chrastítka správně upozorní, ještě by mě mohla natrhnout prdel, takže pocker face forever. Vyšvihnu k ní ukazováček. "Přesně tak. A ty odpovědi chci." uklidním se a narovnám si triko. "Ne, že bych si tě nevážil. Mám rád všechny pohádkový bytosti. Mrazík, Santa klaus, Ježíš..." Zapřemýšlím. Copak chci vlastně vědět? "Tak zaprvé, kde přesně je v domečku Jagy umístěna kouzelná lžíce pro kterou jsme si přišli? " Pak by mě zajímala pravá totožnost Aídy Čerenko, která je s námi v domečku Jagy. Vsadím boty, že není člověk. A poslední otázka je,... přiblížím se k ní tak blízko, že ucítí můj dech. Jediné oko mi blýskne. "Jaká je slabina čaroděje Čerenka, kterému jsme v patách." ...

Vypravěčka - 29. ledna 2013 20:51

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Babizna se šklebí, jako by jí u odpovědi na tvoje otázky bolely zuby. Které nemá. Úplně vidíš, jak nechce odpovídat, proč, to se můžeš jen domnívat. Třeba je to prostě proto, že je to zlý duch a ne altruista. "Lžíce je schovaná ve sklepě ve vydlabané skrýši v jedné ze stěn." "Aída Čerenko je..." Chvíle napětí. "Je Jagina krev z přímé pokrevní linie, ze které se rodí jedině dívky." Zvláštní. Jezdci neříkali, že by měli sestru. Tak nazývali Olgu, ale Olga přece nebyla Jagina dcera, byla adoptovaná. "Slabina Grigorije Grigorjeviče Čerenka... je Aída Čerenko." Pak se s tebou zatočil svět. Obraz vnitřku stanu a hnusné tváře zmizel, cítil ses, jako by tě doslova někdo vykopl. Objevil ses ve tmě, kde to pro tvůj čenich podivně páchlo. Maso. Uzeniny. Maso... lidské maso. Před tebou se rýsovaly obrysy kusů masa na hácích. Trupy, ale i samostatné končetiny. Kývaly se. Zaslechl jsi krok strašně blízko u sebe - a pak přes tebe přepadlo tělo. Byl to Černík. Smrděl strachem, div se neposral. Ale bylo tu ještě něco. Něco, z čeho měl ten mládenec strach.

Vypravěčka - 29. ledna 2013 20:55

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Pořád ticho. Šátral jsi po východu, ale místo toho se ti podařilo něco jiného. Nemáš tušení, kde se tu překážka vzala, byla nízká, nebyl to stůl, možná nějaká mrtvola? Zakopls o ni a přepadl přes ni. Noha v kotníku pořád bolela jako pes. Teprve po pár vteřinách paniky se ti dostalo ujištění, že to nebyl nepřítel ani mrtvola. Byl to Nikolaj. Ale jak se sem dostal? Vždyť zmizel v těch dveřích nahoře, a kdyby sem spadl společně s tebou, všiml by sis ho. Anebo spíš on tebe.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 29. ledna 2013 21:09

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Zmateně kolem sebe hledám cokoliv bezpečného. Kusy visícího masa mi tak úplně nepřipadají. V hlavě pořád rezonuje hlas zlého ducha a myšlenka padne ke chrastítku. Zkontroluji, jestli je stále v mé ruce. Pokud ano, uschovám ho na bezpečné místo, do bundy. Ještě udýchaný a zmatený schytám ránu Černíkem. Nezmůžu se ani na nadávku, prostě žuchnu i s ním na zem. Doufám, že je naživu. "Jsi v pořádku?" zeptám se vystrašeného člena naší skupiny. "Kde jsou ostatní?" Kouknu kolem. Nos mám naplněný odporným pachem masa. Frknu. Utřu si vousy do rukávu. Nejdřív jsem chtěl do tmy zavolat, jestli tu někdo není. Pak mi obavy zalepily pusu. Jediným okem sleduji okolí. Něco tu je. Něco nás sleduje. Hrábnu k opasku pro nůž a kdybych měl štěstí, tasím i pistoli. "Černíku, co se stalo." zeptám se toho kluka a hlídám perimetr. ...

Semjon S. Reznikov - 29. ledna 2013 21:10

soukromá zpráva od Semjon S. Reznikov pro Natalja Dveře ti otevřít nešly. Vypadalo to, že vás tu usedlost z nějakého důvodu zamkla a spustila nějaká ochranná opatření. Zato dveře chalupy se konečně rozlétly. Nebo se spíš vyrvaly z pantů, jak na ně dopadla váha těla. Talja, nezaštítená žádnou iluzí, radostně vyskočí ven krok přede mnou, otočí se a zavrtí krátkým ocasem vzhlížejíc ke mně jako obyčejný pes. Vytírám si z očí sračky, vypadá to jako nějaký černý sliz nebo tmavé bahno. Jsem tím pokrytý od hlavy až k patě, jako bych někam zahučel. Proto mi trvá dýl všimnout si něčeho tak obrovského, co stojí na dvoře. Zarazím se. Potvora konečně složí výhružně roztažená křídla, ohlédne se přes rameno a z nějakého důvodu ustoupí. S máchnutím se vznese nahoru na střechu, kde se uvelebí, ale pořád nás sleduje. Kouzlo, které tu předtím viselo, tímhle gestem prostě přestalo účinkovat. S řádně zvednutým adrenalinem i tepovou frekvencí stojím pod schody k chajdě a zírám nahoru na zvíře. "Ty vole... to vypadá jak Simargl." To slovo ti něco říká, určitě jsi to někde slyšela, ale mohlo to být cokoli od pohádky po název mycího přípravku.

Vladimír Černík - 29. ledna 2013 21:28

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Poslepu tápám ve tmě a přemýšlím jestli se odsud vůbec někdy dostanu. Začnu zhluboka dýchat abych se uklidnil. Vzhledem k okolnímu zápachu to ale nebyl dobrý nápad. Žaludek si se mnou začíná podivně zahrávat a nedělá mi to zrovna dobře. Že jsem sem lezl. V další chvíli o něco zakopnu. Sakra. V ruce mi začne slabě jiskřit připravený náboj. Začnu mávat zmateně pistolí kolem sebe hledající cíl ale nic se neděje je ticho. Nikdo tu není. Teprve když uslyším Nikolajův hlas tak se uklidním.Div že jsem ho nezastřelil. Strašně rád slyším jeho hlas. Srdce se začíná pomalu klidnit a jiskření přestane. “Asi sem si vyvrknul kotník.“ postěžuji si. Pro jistotu šeptám pro případ že by byla babice ještě poblíž. “Nevím kde jsou ostatní,“ reaguji po chvilce na druhou otázku. “Když jste zmizel v tom pokoji tak jsem se propadl do tohohle sklepa. A tady jsem potkal nějakou … “ chvilku hledám správná slova ale nakonec mu to řeknu tak jak mi přišla. “Ježibabu.“ Posadím se vedle Nikolaje a začnu se rozhlížet po tmě. “Někde tu číhá.“ pošeptám mu. “Zkoušel jsem najít východ ale je tu příliš velká tma.“ už máme ale šanci.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 29. ledna 2013 21:53

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Zamračím se. Jak mi vykládá situaci, není mi úplně dobře ale mozek přeskakuje do bojového módu. Zrak mi v tuto chvíli moc nepomůže. Leda, že bych rozsvítil baterku. Nepřivolá to náhodou tvora kterém mluvil Černík? Zkontroluji náboje v pistoli. Nabiji a odjistím. V levačce držím zhasnutou baterku. Přiložím ji nacvičeným pohybem k hlavni zbraně tak abych svítil tam kam budu mířit. "Držme se u sebe. Hlídej moje záda a já budu hlídat tvoje. Máš zbraň?" nemluvím tolik hlasitě jako před chvilkou. Ať je to co je to, chce nás sežrat. Nemám v úmyslu jí něco takového dovolit. Rozsvítím baterku. Zapojím svoje vlčí smysly, vlčí ostražitost. Div se mi nezmění obličej. Zuby skřípou o sebe. ...

Vladimír Černík - 29. ledna 2013 22:24

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro “Dobře.“ Odsouhlasím Nikolajův plán. Potom se postavím na nohy. Jde to docela dobře než se postavím na ten bolavý kotník. Ihned mi nohou projede ostrá bolest a musím se přidržet o Nikolaje. Blbá noha. Po chvilce bolest trochu ustoupí a já se pustím. “Jo jsem ozbrojen.“ potvrdím Nikolajovi, pozvednu zbraň a namířím jí před sebe. Potom stejně jako před tím připravím v druhé ruce náboj abych mohl babici když tak ochromit pokud by někdo z nás minul. Postavím se zády k Nikolajovi a připravím se. Jakmile se rozsvítí světlo jeho baterky tak zintenzivním sílu náboje abych si taky trochu posvítil před sebe. “Hlavně nikam nespěchat.“ Jasně že bych v ohrožení života utíkal jak nejlíp bych mohl ale i tak teď budu moci jenom kulhat. Pozoruji sklep a hledám buď východ nebo babici která se tu někde ukrývá. Prst držím netrpělivě na spoušti připraven vystřelit. Tentokrát už určitě vystřelím pokud se přede mnou objeví.

Vypravěčka - 29. ledna 2013 23:46

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Baterka pořád ještě nesvítila. Mohli jste jen třeštit oči do tmy a čekat, odkud na vás vybafne bubák ze sklepa. Který byl nepříjemně skutečný. Kdesi na pravé straně jste najednou uslyšeli vrznutí a pak kroky na kamenných schodech. Místnost se najednou osvětlila, stejně jako když jste poprvé vešli do domu. Kde byly lampy, odtud se najednou linulo světlo. Ne že by to bylo o tolik uklidňující, když jste konečně mohli spatřit sklep v celé své hrůznosti. Opravdu to nebyla iluze, ta těla se vám nezdála. Některé háky byly prázdné. Kus nalevo jste viděli přípravný pult, nad kterým viselo množství nástrojů (to, o co se Vladimír přerazil prvně). Také dvoje dveře, nebo spíš průchody, zakryté pouze koženým závěsem. Strop tu byl klenutý, sbíhal se k jednomu sloupu uprostřed místnosti. Přibližně v místě, odkud se babice zjevila Vladimírovi, byly dveře - tentokrát normální dřevěná vrátka. Blízko nich se nacházelo vyhaslé ohniště s velkým kotlem. Babice stála pod schody, skláněla už tak přihrbený hřbet a cosi si mumlala pod vousy. Na schodišti stála Aída, ve tváři výraz šoku, že pistoli, kterou držela v ruce, ani nenamířila. Za ní jste uviděli vejít Aljošu.

Aída Čerenko - 29. ledna 2013 23:55

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj, Vladimír Otevřu ty proklaté dveře, v ruce pistoli. Hned se všechno rozsvítí jako parodie na moderní čidla na pohyb a já zůstanu zaraženě stát. Na postavu pod schody mě ani nenapadne namířit, protože vytřeštěně zírám na zbytek místnosti, co odsud vidím. "Výborně. Po tomhle už nikdy nebudu klidně spát," zamumlám a to, co huhlá nechutná babizna, která se mi klaní jako nějaká služka, v podstatě nevnímám a možná ani neslyším. Jedna moje část, ta, která byla zvyklá na úslužnost všech okolo, je zase na koni. Proto i přes viditelnou nechuť k tomu, co vidím, sestupuju dál po schodech s přízrakem v patách. "Myslím, že doktor Lecter by zaplesal," věnuju jim křivej úsměv. Jsem i přes tmavší pleť popelavá. Zvlášť když ke mně belhá babice, stojí tak nepříjemně blízko a pořád něco drmolí. "Paní, panípaní. Neřekla, že bude mít hosty. Nenene! Já za nic nemůžu. Paní, nemůžu..."

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 30. ledna 2013 00:16

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Kurva, tak ona je to pravda? Nepřestávám na babici mířit. Mám ji v merku. "Nestřílet." pronesu zhrublým hlasem k Černíkovy. Jako bych měl v krku knedlík. Tohle nebylo hezké místo pro tak krásnou ženu jako byla Aída. Představa, že tu možná vyrůstala... "Ani o krok dál, babo. Nebo tě provětrám olovem." zahučím ke svořenímu ze tmy. "Aído, kde jsou ostatní? Zacharová, Semjon a jezdci. Jsou tu někde?" Doufám, že je pořád Aída na naší straně. Proč by taky nebyla. ...

Aída Čerenko - 30. ledna 2013 01:41

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj, Vladimír Aljoša, který se zastavil na vrcholu schodiště, si při Nikolajově otázce významně odkašle. Nevypadá, že by ho to, co zde vidí, znepokojovalo. To je z nás asi jediný. A to jsem nabyla dojmu, že zrovna on, ačkoli je přízrak, je docela lidský. Podezřívavě se na něj podívám, jako bych si myslela, že mu uvidím do té jeho přízračné palice. Baba vedle mě zaprská, sice ne doslova, ale i tak ze všeho nejvíc zatoužím naložit se do několikahodinové vany a nechat si udělat lobotomii. "Ta zůstala s tím druhým jezdcem venku, ne? Jakmile jsi vstoupil do té místnosti, všichni jste mi zmizeli." "Ochrana... paní né ráda zloděje a slídiče!" mektá zase babice. "Všichni skončí tady. Zloději a slídiči!" Znělo to skoro jako nařčení. "Semjon a Aljoša se objevili jako první. V lázni," pokračuju nevšímajíc si baby. "Semjona tam málem sežraly šišigy. Myslel jsem, že je matka propustila, ale musely se nějak rozmnožit," ozve se Aljoša. "Semjon pak přivolal toho psa a s jeho pomocí vyrazil dveře ven, protože kouzlo pořád drželo." "No a nás poslal sem. Protože tyhle dveře mu taky nešly otevřít... a... já bych přišla dřív, ale musela jsem na TO sáhnout." Oklepu se zhnuseně. "Nevím, co to měla Jaga za fetiš, ale je to humus. Závora na dveřích sem dolů byla z lidskejch nohou. Hnus!"

Vladimír Černík - 30. ledna 2013 07:35

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Jakmile se otevřou dveře a světlo osvětlí sklep podívám se tím směrem. Uvidím schody které jsem tu tak dlouho a marně hledal a také samotnou babici. Také si všimnu Aidy a Aljoši. Zdá se že se jim nás nakonec nějak podařilo najít. Alespoň jedna z dobrý věcí na tomhle hrozném místě. Namířím svou pistoli na babici a jsem při jakékoliv hlouposti kterou by mohla provést začít střílet. Nikolaj sice vydá rozkaz nestřílet ale nejsem si jistý jestli bych ho poslechl kdyby se na mě vrhla. To jako fakt? Tohle místo se mi moc nelíbí a ještě méně když jsem si ho mohl prohlédnout v celé jeho hnusné kráse. “Neměli bychom odsud co nejdřív vypadnout?“ Alespoň že ostatní jsou v pořádku. A Aida se zdá také že jí nic není. Popravdě se mi zdá dost klidná. Jestli se bojí tak to na ní není vůbec znát.

Natalja Zacharová - 02. února 2013 13:52

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Když se otevřely dveře, automaticky jsem se tam otočila, protože jsem tušila nějaký pohyb, a z nich vyšel zaprasený Semjon s Taljou. Z ničeho nic, jsem pak Semjona slyšela. Co to doprdele… zarazím se a podívám se nahoru za ptákem, který se teď tváří, jako by tam vůbec nebyl. V klídku si zahnízdil a asi se chystá na siestu. “Sima-co?“ zopakuji po Semjonovi. Nejsem studovaná, abych věděla, jak vypadá jakákoliv potvora na zemi. Znám jen základní a jsem s tím spokojená. Nebo jsem aspoň byla. Do teď. “Kde jsou ti tři?“ zeptám se ho, když za ním nikoho nevidím.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 03. února 2013 02:44

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Zruším svůj bojový postoj. Zavrčím. Skloním bezcennou svítilnu a pistoli v pravačce zvednu hlavní vzhůru. "Vážně? Jsem rád, že ji nás tu nenechala zdechnout, paninko." Ona by přišla dřív ale nechtělo se jí sahat na nechutnosti. Sakra, márnice by jí naučila. "Všude kusy masa a háky. Hnusný babice, plíce venku, povislý kozy a ještě k tomu závody v hekání. To je den na hovno." hudruju pro sebe ale slyší to všichni. Koukám kolem. "Aspoň mi pomozte hledat. Lžíce je někde tady, zakopaná v podlaze. Pokud jí tohle individuum nevytáhlo." střelím pohledem po babizně. Jasně, není dobré jí takhle osočovat. Vlastně ani spravedlivé ale jsem tak trochu naštvaný spíš na Aídu, že nám na rovinu neřekla co je zač. Všechno by šlo rychleji a snáz. Taky nám hrozilo nebezpečí a to nemuselo, kdyby se přiznala. Přišourám se k ní, jakoby náhodou, když hledám po podlaze lžíci. "Nechceš mi něco říct, Aído?" ...

Aída Čerenko - 03. února 2013 02:56

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj, Vladimír Zamračím se na Nikolaje. Vážně toho mám plný zuby. Za poslední týden se toho stalo snad víc než za můj dosavadní život. Zjistila jsem, že můj manžel není obyčejnej mafián, ale rovnou čarodějnej mafián - nejhledanější v Rusku a okolí. Chtěli mě zabít (a pořád chtějí), ztratila jsem všechno a dostala se do hnusné vojenské základny a nakonec mě vykopli na pochybnou misi, aniž by se mě kdokoli ptal. Mám toho dost! Založím si ruce na prsou. Stojím víceméně zády k hnusnýmu výjevu visícího masa, takže je jednodušší dělat, že to neexistuje. Jednodušší jo - ale nejde to úplně. "A co jako?!" vyprsknu, bradu bojovně zvednutou, jak to u mě Nikolaj už několikrát viděl, zvlášť zezačátku, když jsem ještě žila v blahé nevědomosti, co se kolem mě děje, a byla jsem jen jedna z manželek představitelů ruské mafie. "Já bych ti něco řekla a tomu vašemu Dmitrijeviči taky, ale to byste si za rámeček nedali. A ty mi táhni z očí!" štěknu rozčileně na babu, která dráždí moje nervy tím, že pořád něco huhlá. Fakt z ní mám husinu a nejsem daleko od toho, abych začala hystericky ječet. Prostě jen tak. Protože mám nervy v kýblu. A kupodivu... baba skloní hřbet a odbelhá někam do své díry. Doufám, že tam pojde. "Jdu nahoru," oznámím příkře. Musím odsud vypadnout. Nahoře to není tak hrozný.

Semjon S. Reznikov - 03. února 2013 03:05

soukromá zpráva od Semjon S. Reznikov pro Natalja "Simargl nebo taky Simurgh. Bájný pták, co byl považován za boha... nebo spíš bohyni plodnosti a deště a růstu. Koukám, že Baba Jaga tu má opravdu všechno. Dokonce i šišigy," zamumlám poslední větu rozladěně pro sebe a snažím se pohybem seklepat co nevíc toho bahna. Začíná mi být docela zima. "Měli by být v pořádku. Snad. Minimálně Aída a Aljoša. To, co nás vevnitř zavřelo a zacvičilo s náma, prostě najednou přestalo působit. Pravděpodobně jsme to spustili tím, že jsme se chtěli dostat do Jaginy ložnice. Ta jediná, zdá se, měla neoslabené magické štíty." Talju začala velice zajímat Olga. Nejdřív k ní přiběhla a oběhla ji dokola očuchávajíc ji, potom si před ní sedla a zvědavě natáčela hlavu ze strany na stranu. Mě zajímá víc pták. Ať se stalo cokoli, doufám, že zůstane, kde je. Věnuju mu poslední pohled a konečně se otočím. "Hodláš ji pak předat veliteli?" kývnu hlavou k Olze.

Vladimír Černík - 03. února 2013 08:00

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Nikdo si mě tady nevšímá. Vůbec. Spíš mě oba ignorují jako naprosto neužitečnou věc. Není to tedy nic hrozného. Za normálních okolností by mi to nevadilo a dokázal bych se s tím vyrovnat ale ve chvíli jako je tahle na místě kde právě jsme mi to trochu vadí. Potom Nikolaj skloní svou zbraň což mě hodně překvapí. Co blbneš? Nevím co má za lubem ale já si nedokážu pomoci a stále mířím na babu. Rozhovor s Aidou pokračuje. Nejen že je rozmazlená a hádá se tu s Nikolajem výzdobě ale taky ještě začne být protivná. Začne nadávat na Nikolaje a Dmitrijeviče. No jasně nadávej si. To je hrozná ženská. Při hádce dokonce okřikne babici a ta udělá něco nečekaného. Poslechne jí a odejde pryč. Dokulhám k Nikolajovi a položím mu ruku na rameno aby si mě všimnul. Přitom pozoruji stále sklep. Nemám moc velkou důvěru v to staré strašidlo a nerad bych skončil s nožem v zádech jakmile přestanu dávat pozor. “Měli by jsme taky jít. Kdo ví co tenhle dům ještě skrývá a bloumat tu bez ostatních by nemuselo být bezpečné.“ Navíc mohli ostatní něco zjistit. Nebo mohli už najít tu lžíci. “Můžeme se sem vrátit později. Pokud jí tu schovával ten skřet tak zakopaná stejně asi nebude.“ Neměla by. Pokud jí tu ukrylo to stvoření tak by neměla. Sice jsem ho neviděl na vlastní oči ale podle popisu mám docela jasno. Nějaký druh divokého skřeta nebo raracha. Tyhle malý bestie jsou jako straky a často kradou na co přijdou. Spíš to bude chtít najít jeho úkryt kde si bude všechno schovávat.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 03. února 2013 15:51

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro "Skvělí, fakt ohromný." brumlám si pro sebe pod vousy a rozhlížím se kolem. přecházím po místnosti, snažím se najít nějaké místo kde by zeď nebyla tak zaneřáděná. Černík ke mě přistoupí o něco později. "Ta baba nám neublíží když jí to Aída přikáže. Podle všeho tu už kdysi byla. Myslím Aída. Ženská rozmazlená. Asi jí napravím tu její vytrčenou bradu. Tase bude divit..." vysvětluji Černíkovi a mumlám si zase pro sebe. Kdybych chtěl Aídu jakkoliv potrestat mohlo by to mít ošklivé následky. Ale stejně s ní hodím řeč. Takhle se mnou mluvit nebude. Horší na tom je, že se cejtím jako rozmazlenej fracek. Ta mi nadává abych jí nerozkazoval, já jí budu nadávat aby neshazovala autoritu před jednotkou...trapas. "Vladimíre, zajdi ven a přiveď ostatní. Řekni jim, že lžíce je schovaná v nějaké skrýši ve zdi, dole ve sklepě. Potřebuji pomoct aby jsme odsud konečně vypadli. A přiveďte i Aídu. Jasný?" ...

Vladimír Černík - 03. února 2013 16:29

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Jak ví že je tady dole? Rád bych se ho na to zeptal ale neudělám to. Na to bude dost času později. Má pravdu. Teď je hlavní najít tu lžíci abychom konečně mohli vypadnout z tohohle strašného místa. “Už jdu.“ Odpovím. Schovám pistoli a začnu se pomalu belhat ke schodům kde před chvílí zmizela Aida. Nedůvěřivě se ještě koukám kolem a potom začnu stoupat nahoru. To bude teda sranda. Co by teď člověk jako já dal za výtah. “Hlavně pozor.“ Řeknu ještě Nikolajovi než odejdu. Pomalu, hezky jeden krok za druhým jdu nahoru. Při tom se opírám o zábradlí a o zeď. Nahoru, pak zas dolu. A až najdeme tu lžíci tak zase nahoru. Že se na to rovnou nevykašlu.

Natalja Zacharová - 03. února 2013 16:45

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Hm,“ temně zahučím. Jeho přednáška o mytologických bytostech jde mimo mě. “Asi podlehli vašemu kouzlu.“ uchechtnu se. Když si všimnu, jaký zájem věnuje Talja naší obryni, mimoděk začnu myslet na to, že stvoření z pekla se chce s Olgou kamarádit? Možná, kdyby to nebyla čubka, tak Olze počůrá nohu a označkuje si jí tak. “Hele, poslouchej.“ podívám se na Semjon a přejdu k Olze. “I když bych si jí ráda nechala jako domácího mazlíčka na úklid, tohle si na triko nevezmu.“ rezignovaně se ušklíbnu. Nikdy jsem nebyla typ, který velí. Navíc. Tak nějak tuším, že bych s tímhle udělala víc škody než užitku. Suďte mne, ale je to čistý alibismus. Vyndám Olze šém z čela. Je to nechutné, protože se prsty musím dostat pod ztuhlou pokožku a musela jsem to udělat levačkou. V pravačce nemám na tuhle delikátní věc správnou motoriku. Když je šém venku, podám ho Semjonovi. “Na, vezmi si ho k sobě.“ podívám se na něj.

Vypravěčka - 03. února 2013 20:43

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Vladimír se ztěžka odbelhal po schodech nahoru, Aída zmizela už předtím a babice zalezla do svého doupěte a zavřela za sebou dveře. Zůstals tu ty a visící kusy lidských těl. Nasládlý nebo uzený pach masa ti ulpíval na kůži jako mastný popel a kouř z hromadných pohřebních hranic. Není divu, že odsud Aída utekla. Vlastně víc zarážející bylo, že hned neomdlela. Přesto jsi z ní vycítil nervozitu a asi i počínající hysterii. Ne že by to její povýšené chování omlouvalo. Pokud jsi chtěl prohledat všechny stěny, kde měl mít prý Guslar vyhrabané doupě, musel jsi chtě nechtě procházet mezi kusy těl. Zdálo se, že tentokrát ti štěstí přálo. Anebo za to mohlo to, že poplašný systém domu už byl vypnutý, tudíž tě tu nesváděla na zcestí žádná iluze. Naprostou náhodou sis po krátké chvilce všiml něčeho zvláštního pod pracovním pultem, kde se porcovalo maso. Když ses podíval blíž, bylo to tam. Malá vydlabaná díra. Páchlo to tam po Guslarovi, ale dovnitř kvůli stínu a mihotavým pochodním vidět nebylo. Baterka byla asi odepsaná, protože pořád ne a ne svítit. Aby ses k díře dostal, musel bys vlézt pod stůl a natáhnout tam dovnitř ruku.

Vypravěčka - 03. února 2013 20:54

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Aída seděla zase na křesle s bílou kožešinou, a kdyby nebyla snědá, určitě by barva její pleti ladila s barvou kožešiny. Prázdnýma očima zírala někam na zeď u dvojech dveří (ty od Jaginy ložnice byly zavřené, ty vedlejší lehce pootevřené, ale nebylo vidět dovnitř), ruce ovinuté kolem těla s nepadnoucích vojenských šatech. Ani se na tebe nepodívala. Dveře ven z chalupy byly vyražené směrem ven, vyrvané z pantů. Zvenčí se ozývaly tlumené hlasy. Kotník na tom nebyl dobře. Pulzovala v něm bolest samozřejmě tím víc, čím jsi chodil, navíc jsi v sešněrované botě jasně cítil, že ti otéká. Na jednu stranu bota fungovala jako fixace a snad jen díky tomu se nestalo to nejhorší, co by mohlo (přetržené vazy nebo vykloubení), na druhou stranu tě nepříjemně tlačila.

Semjon S. Reznikov - 03. února 2013 21:05

soukromá zpráva od Semjon S. Reznikov pro Natalja "Jo, jsem prostě fešák," rozpřáhnu ruce, abych podtrhnul svůj nuzný a nechutný vzhled. Kdybych neměl z té studny špatný pocit, tak si okamžitě vytáhnu vědro a aspoň trochu se dám do pořádku, protože s takovou na mě za chvíli ta krusta humusu zatuhne kvůli zimě. Překvapeně povytáhnu obočí. A to nejen proto, že Olga se po vyndání šému sesune k zemi jako obyčejné mrtvé tělo. Talja taktak uskočí a vylekaně zavrčí a naježí kostěné trny ještě víc. Zadívám se na šém v ruce Zacharové a pak k němu pomalu natáhnu ruku. Prohlížím si ho ve špinavých prstech v nedostatečném světle lebek. Může to být právě tím svěltem, které propůjčuje mým očím zcela nový rozměr modré barvy, nebo něčím jiným, protože když pak kouknu na Olgu, podivně se mi v nich odrazí světlo. Anebo to byl záblesk nějaké emoce? Možná ano. Bylo to něco, co připomnělo toho Semjona před třemi lety.

Vladimír Černík - 03. února 2013 21:10

Cesta po schodech mi dá docela zabrat. Jsem docela rád jakmile jsem zpátky v domě a to i přes to jaké hrůzy ještě může ukrývat. V domě vidím jenom Aidu. Také si nedokážu nevšimnout té spoušti která tu je. Co se tu stalo? Aida nevypadá že by měla zrovna náladu na rozhovor a kdy bych jí řekl ať jde dolů za Nikolajem tak by mě asi nebrala vážně. A kdo by bral. Vzhledem k tomu že tu nevidím ostatní jdu se podívat ven. Pomalu dokulhám ke dveřím a vykouknu ven. “Hej lidi jste tu?“ Zavolám. A rozhlížím se. “Nikolaj vzkazuje že máme všichni jít za ním do sklepa. Prý je tam někde ta lžíce.“ Potom si sednu. Musím si alespoň na chvilku odpočinout. Nemám moc velkou chuť jít zpátky do toho sklepa.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 06. února 2013 18:12

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Tiše civím do temné díry, jako bacil do lékárny. "Skvělý." zavrčím. Den mi opravdu přál. Musím se hodně držet abych pachy buď ignoroval nebo si je tolik nepřipouštěl. Jinak by už na stole leželo překvapení od snídaně z mého žaludku. Guslar musel být pěkná sviňka. Ale aby sestrojil nějakou past, to se mi nezdá. Mlasknu. Skrčený u stolu vyhrnu rukáv na ruce. "Kéž bych za mlada chtěl být ginekolog. Stejně bych do díry ty ruce strkal." Přiznám se, je to humus. A bojím se. Sice mi regenerace pomáhá vypořádat se se zraněním ale ukousnutá ruka by se hojila dost špatně. Tak mě napadá, že nesmím zapomenout na Černíkův kotník a co nejdřív mu ho zkusit dát do kupy. Sáhnu do temné díry. ...

Vypravěčka - 06. února 2013 18:22

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Aljoša byl někde na druhé straně místnosti. Opravdu jako přízrak. Když nechtěl, tak sis ho ani nevšiml, přestože teď se odhmotnit nemohl. Nevěděls, čím to bylo, ale Jezdci se ti teď nijak nedostávali do hlavy, nebo ses to naučil nějak ignorovat. Anebo nechtěli. Taky jste byli dost blízko u sebe, tudíž nehrozilo vyčerpání ani jedné strany. Zapomínat však na to, že máš v hlavě parazity, byť spřátelené, by bylo pošetilé. A Čerenko měl jejich lebky. Cestu ke svobodě. Sehnul ses k díře. Vypadala... inu, jako díra. Napětí bylo větší než při všech dílech Saw. Ukousne ti Guslarova ženuška ruku? Sesype se ti na ni kamení ze zdi? Anebo na tebe bafne zase nějaký milý duch jako baba s povislými prsy? Trocha zrychleného tepu, pár centimentrů dál do jámy lvové... Sáhls do něčeho, co určitě bylo nechutné. Čvachtavé, mokré, kašovité. Představivost pracovala. A prsty nahmátly dřevo. Dřevo s rytinami. Byla tam. Konečně jste se po dlouhých peripetiích zase setkali. "Tvoje" lžíce. Oslizlá od ostatků něčeho zkaženého a rozplizlého. Možná tam bylo ještě něco? Přece jen Guslarovo hnízdo... hnízdo potvory, co kradla magické předměty...

Natalja Zacharová - 08. února 2013 19:32

Otočím se za Černíkem, který se zjeví ve dveřích. Pod nohama mi leží tělo Olgy, Semjon se tváří jako by mu uletěly včely a jen Talja vypadá, že jako jediná má z toho radost. “A taky si myslí, že čím víc očí a rukou, tím dřív jí najde?“ zakroutím nechápavě hlavou. Někde za palisádou je Arjat a já jen doufám, že nám bude jako jediný na stráži platný co k čemu. “Vzkazuje, nebo to byl rozkaz?“ chci se ujistit. Jestli jen vzkazuje, tak dolů nejdu. Můj rozkaz zněl jasně...

Vladimír Černík - 09. února 2013 09:04

Z venkovní scény jsem docela zmatený. Na zemi leží mrtvé tělo valkýry a nezdá se, že by se ještě chtěla zvednout k životu. Nejspíš bude opravdu mrtvá. Otázkou zůstává jak se to stalo. “Co já vím. Já ani nechápu jak přišel na to že tam ta lžíce je. Řekl jen abych přivedl ostatní nic víc.“ A docela by mě taky zajímalo jak se do toho sklepa vlastně dostal. Naposledy co si vzpomínám lezl do Jagina pokoje. Tenhle barák je prostě divný. “Co se stalo?“ Zeptám se a kývnu směrem k těle Valkýry. Nemám zrovna náladu se hnát zpátky do sklepa tak ani netlačím na ostatní. Jsem rád za trochu klidu. “Jo a ještě jedna věc.“ dodám po chvilce. Tentokrát už trochu tišeji aby nikdo jiný než oni neslyšel.“Semjone, mám z něčeho trochu blbý pocit a rád bych se tě na to zeptal. Co víš o Aidě.“Ptám se tentokrát naprosto vážně a Semjon moc dobře ví, že kdybych si dělal legraci tvářil bych se úplně jinak.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 15. února 2013 21:49

"Konečně." šeptnu a pousměji se trochu šíleně. Na čele mi i přes zimu vyskočilo několik kapiček potu. Roztřeseně vytáhnu lžíci ven. "Má ji." zakřičím na ostatní. Ale je tam ještě něco. V Guslarově skrýši by mohlo ležet cokoliv. Od svatého Grálu po špinavou Hitlerovu ponožku. Polknu. Natáhnu ruku zase pod stůl, když se zarazím. Něco si zamručím pod vousy a prohledávám svůj opasek od kterého tasím nůž. Jeho špičkou zvědavě mířím do díry. Pomalu, opatrně. ...

Semjon S. Reznikov - 15. února 2013 23:59

Sáhnu rukou do kapsy, ale už ji nevyndám. Pořád jsem pokrytý čímsi jako černým bahnem nebo slizem a kvůli mrazu na mě vlhká hmota namrzá. Otočím se na Černíka na verandě a krátce těknu očima na střechu, než se vydám ke schodům. Ušklíbnu se. Zacharové se tam nechce? Bojíš se? "Vypli proud. Až bude potřeba, zas ji nahodíme." Talja Olgu pořád zaujatě očuchává a několikrát do ní šťouchne čenichem. Když zjistí, že se nepohne, rozběhne se zpátky za mnou. "Co? Že je to Čerenkova žena a že by mohla mít latentní magické schopnosti, jinak by jí podle mě Čerenko nedával artefakt, co má blokovat moc čaroděje. Ale kdo ví, třeba to byla jenom pojistka. Momentálně je chráněnec našeho oddělení, protože je to klíčový svědek a její znalosti se můžou hodit i mimo tenhle případ. Dělala se starožitnostmi stejně jako Čerenko." Pokrčím rameny. Je to v podstatě to, co ví i Zacharová nebo Nikolaj, pokud trochu dávali pozor a utkvělo jim to v hlavě. Pak se ozve Nikolajovo zavolání. Že by se konečně něco podařilo? "Výborně, to znamená, že brzy budeme moct vypadnout." Počítám s tím, že Atlasov vyjde nahoru, zavelí a my odejdem. Fakt budu rád, až ze sebe budu moct dostat ten bordel.

Vypravěčka - 16. února 2013 00:10

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Aljoša přispěchal, jakmile jsi zakřičel. Nikdo nahoře ti neodpověděl, ale neslyšel jsi ani zvuky zápasu nebo střelbu. "Měli bychom jít. Aída možná Vasilise řekla, aby zalezla, ale teď tu není a Vasilisa... No, řekněme, že je tu dlouho a viděla a dělala věci, co..." Jestli ses na něj podíval, udělal gesto prstem u hlavy. Moment, Vasilisa? O Vasilise jsi v souvislosti s Jagou slyšel. Byla to dívka, co za ní odešla sloužit. Ale pohádka končila tak, že ji Jaga propustila, darovala jí jednu lebku a ta spálila její zlou macechu na popel. Pak se vdala za careviče, nebo tak něco. A jmenovala se Vasilisa Překrásná. Tahle baba byla všechno, jen ne překrásná. Do díry jsi sáhnul, ale nic se nestalo. Našel jsi tam něco rozplizlého, asi Guslarův oběd nebo výkaly. Smrdělo to hnusně a lžíce tím byla obalená. Ale jak se zdá, možná měl hnízdo ještě jinde, nebo to někdo vykradl a lžíci sem donesl až potom.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 16. února 2013 00:37

Znechuceně zatřepu výkalem na prstu. "No to je hnus." zabrblám. Ale lžíci máme. Jo, máme jí, konečně můžeme jít dál. A natrhneme Čerenkovi prdel. Vasilisa. Jasně, že mi to jméno něco říká. Tady stojíme před konečným zněním pohádek a povídaček. Je mi z toho na půl smutno a na půl špatně. Převládá však pořád můj velitelský mód takže poslechnu Aljošu a bereme kramle. Lžíci si pečlivě uschovám u sebe v bundě. Tak abych jí neustále cítil, v náprsní kapse. Ještě zkontroluji chrastítko, snad se ti dva nepohádají. "Jdeme." Opustím pochmurné sklepení a nechám Vasilisu svému osudu. Pohledem zkontroluji situaci. Jestli jsou všichni v pořádku a celí. A jestli tu všichni jsou. Převážně Aída a terminátor Olga. "Máme to. Lžíce je naše. Jak to dopadlo se psy?" Pokud si pamatuji, měla by lžíce ukazovat směrem kam nejvíce člověk chce. Chci já nejvíc za Čerenkem? Je to můj úkol. Moje mise. Musím jí splnit, jinak jsem zbytečný. Vždycky to tak bylo. A cítím to stejně. Když jsem býval mimo armádu, nic mě nehnalo dopředu. Plahočil jsem se mezi stíny lidí kolem, bez užitku. Jako hlídač parkovišť a opuštěných objektů. Chybělo mi to. Když mi neustále něco usiluje o život, cítím se víc živý. "Jdeme zpět k vozidlům. Tam podle lžíce vyrazíme." přelétnu je pohledem. Jediným okem. "Vyrazíme za Čerenkem." Konečně. ...

Vypravěčka - 16. února 2013 00:55

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Když jsi vyšel nahoru do hlavní místnosti, našel jsi tam jenom Aídu. Seděla zase na křesle s bílou kožešinou, a kdyby nebyla snědá, určitě by barva její pleti ladila s barvou kožešiny. Prázdnýma očima zírala někam na zeď u dvojech dveří (ty od Jaginy ložnice byly zavřené, ty vedlejší lehce pootevřené, ale nebylo vidět dovnitř), ruce ovinuté kolem těla s nepadnoucích vojenských šatech. Krátce se na tebe podívala až tehdy, když slyšela, že odsud jdete. Vstala a loudala se za tebou. Dveře ven z chalupy byly vyražené směrem ven, vyrvané z pantů. Zvenčí se ozývaly tlumené hlasy, ty jsi slyšel už předtím, ale rozuměl bys jim jen tehdy, kdyby ses doopravdy snažil. Podle všeho ale zrovna něco říkal Semjon. Mluvil docela tiše. Černík stál na zdravé noze na verandě nebo pod schody, tu zraněnou odlehčoval, Semjon byl poblíž. Vlastně bys ho ani nepoznal, byl od hlavy až k patě zasraný černým blátem, co na něm lehce zamrzalo. Asi se nějak snažil otřít aspoň obličej, ale moc to nešlo. Ruce měl zaražené v kapsách. Zacharová stála kus za ním poblíž vrat v palisádě (byly zavřené), za ní jsi viděl Olžino nehybné tělo. Ovšem ne stojící, nýbrž ležící. Aby toho zmatku nebylo málo, okolo pobíhalo cosi, co vypadalo, že se dostalo z hororu. Chovalo se to však jako pes a tys podle pachu poznal, že je to Talja. A chyběl Ajrat. Krom všech dalších pachů jsi cítil ještě něco jiného. Nějaké zvíře, ale Talja to nebyla. Nebyli to ani psi, co zůstali venku. Nedokázal sis to nikam zařadit, a tos nebyl v tajze ani stepi nováčkem.

Vladimír Černík - 18. února 2013 19:48

Semjon mi sdělí pár nových věcí o naší princezně. Ale že bych byl klidnější se říct nedá. Potvrdí mi to co jsem stejnak už věděl ale sám se zdá docela klidní a nedělá si z toho žádné starosti. Alespoň to tedy není vidět. “Chráněnec nebo ne tak je divná.“ Na tohle nemusím být ani voják abych to poznal. “Buď je neuvěřitelně silná nebo ovládá něco o čem nám neřekla.“ Jestli jí ale Semjon věří tak budiž. Nechám to být. Ale nespustím jí z očí. Dál už se o ní nezmiňuji protože zaslechnu Nikolaje který volá že lžíci už našel. Konečně můžeme pokračovat dál a vypadnout z tohohle divného místa. Nikolaj je zpátky a nový cíl máme taky. Můžeme vyrazit. Bezva. Už jsem si myslel, že tu budeme nocovat. Počkám ještě jestli nám ještě Nikolaj nehodlá něco sdělit a přihlásím se o slovo. "Nerad bych zněl jako fňukna ale mohl by se mi někdo podívat na nohu? Myslím že jsem si v tom sklepě vyvrknul kotník a nevím jestli s tím vůbec dojdu zpátky k autům." Už tím jak jsem se potuloval po sklepě a šel po schodech jsem tomu moc nepomohl.

Natalja Zacharová - 19. února 2013 19:48

Když se Nikolaj vrátí nahoru, k nám před chajdu, nahlížím mu za rameno, jestli se tam neobjeví i Aida. “Psi? Psi utekli.“ houknu k Nikolajovi a nechápavě sleduji, jak ostentativně ignoruje Olžino padlé tělo na prahu. Podívám se na Semjona výrazem „to jako myslí vážně? Já jí zvedat nebudu.“ “Jestli chceme dorazit k autům nějak rozumně, jdem hned.“ otočím se k Vladimírovi a podívám se na jeho kotník, který si chudinka vyvrknul. “Blbý, že tu není medik, co.“ ušklíbnu se a aniž bych se o něj dál zajímala, vyrazím k bráně palisády. Jen doufám, že nebude mít tendenci zůstat zavřená a že nás pustí ven za Arjatem.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 20. února 2013 13:07

Shlédnu na Olžino tělo. To, jak se poskládala donutí mé obočí nad okem vyskočit vzhůru. A jak Natalja poznamená, nemáme psi. Skvělé. Kdo se s jejím tělem bude táhnout až k autům? Sáně sice jsou ale já nejsem bernardýn ani husky. "Nevadí. Semjone, pomůžeš mi dostat Olžino tělo zpět do bedny. Nahodíme jí alespoň na sáně, pak se uvidí." Než se ale dostaneme k přenosu bezvládného těla valkýry, vezmu na vědomí Vladimírovo naříkání. Promnu si prsty na rukou. "Pojď sem, Černíku. Zkusím s kotníkem něco udělat." Do chalupy už nejdu, i když tam stále je Aída. Takže nechám Černíka sednout na schod. Pokusím se využít znalostí i schopnosti, kterou mi otevřel sám Dmitrijevič. Léčivé schopnosti. S kotníkem bych si snad mohl poradit. Doufám. A zdravotnické knihy snad taky potřebovat nebudu. "Kde je Ajrat?" zeptám se, doufaje v to, že neunikl. "Seskupíme se před palisádou s lebkami. Všichni. Jak tu budu s Černíkem hotov, dáme do bedny na sáně Olžino tělo a zkusíme ho dovléct k autům. Aída vyjde hned za mnou. Kouknu po dvoře...čelist mi padne skoro na prsa. Ten tvor. To je Talja?! No do prdele. To je jak nějakej černobilskej pokus. Zatnu zuby a do budoucna budu její psí chování akceptovat. Zřejmě mě nechce ublížit, jen pomazlit. I když v její podobě by mohlo i mazlení zapříčinit trvalé psychické následky. Doporučuji používat na dětech. ...

Vypravěčka - 20. února 2013 20:19

Semjon pokrčil rameny. "Nevím, poslední oficiální vyjádření bylo, že je člověk." Nic neprozrazovalo, co si o tom sám myslí, pouze konstatoval a tím to taky uzavřel, jelikož se zanedlouho objevili Nikolaj a Aljoša a kus za nimi Aída, stále popelavá a zaražená s očima zabodnutýma pod svoje nohy. Než se Semjon vydal za Zacharovou, bezděčně mrkl ke střeše, otočil se a šel. Talja mu klusala po boku, jako by nezáleželo na tom, že to není opravdový pes. Zastavil se u Olžina těla, sklonil se k ní a valkýra se po chvíli najednou zase vztyčila. Aída zbledla ještě víc, pokud to vůbec bylo možné. Protože Olžin pohled se hned upřel na ni. Stalo se několik věcí zaráz. Nikolaj nečekaně rychle a úspěšně napravil Černíkovi nohu. To byla ta dobrá zpráva. Zacharová taktéž zjistila, že vrata se otevřít dají. Konečně k vám pronikly zvuky zvenčí, v tomto případě vášnivá hádka Ajrata s lebkami, které ho nechtěly pustit dovnitř, protože neměl krev, kterou by jim obětoval. A pak se to vzneslo ze střechy, kde to doposud zcela neškodně odpočívalo za komínem, a nikdo z těch, co vyšli z domu, si toho ani nevšimli. Podivný tvor měl na vnitřní straně obrovských křídel hromadu mrkajících očí. Užuž to vypadalo, že chce zaútočit na Semjona, který se podvědomě přikrčil, ale silné dravčí spáry místo něj chytily valkýru, jako by byla hraboš. Zvíře se vneslo, Olžiny nohy narazily do jedné z lebek na palisádě a ta spadla dolů. Zhasla. Měli jste na reakci jenom pár okamžiků, pokud jste chtěli svého golema zpátky. Stačilo několik mocných máchnutí a snadno se vám mohl ztratit nad vrcholky hustého lesa.

Natalja Zacharová - 20. února 2013 20:22

Jsem docela zvědavá, jak se Semjon postaví k tomu, že by měl Nikolajovi pomáhat Olžino tělo táhnout na sáně. Proto se zastavím a ještě počkám. “Nikolaji…“ vyruším jeho roztomilou snahu o vyléčení Černíkova kotníku. “Prosimtě… jak si přesně představuješ, že jsem já nebo Semjon sem dostali Olgu?“ otočím se za sebe a podívám se do sněhu. Nikde není žádná charakteristická stopa, že bychom sem kohokoliv táhli. Ale on to vlastně taky nemusí vědět. Dmitrijevič mu to nejspíš neřekl, jinak by se netvářil tak přihlouple a neměl pitomé poznámky přemýšlím. “Olga je golem.“ řeknu, když naše obryně už je zase na nohách. Byla jsem ráda, že se vrata otevřely. To, že za nimi byl Arjat je druhá věc. Aspoň pořád hlídá. Pak nám ale ten ptako-něco ukradl Olgu. “Doprdele“ hlesnu a uvědomím si, jakou sílu musí ten pták mít, když Olgu chňapl jako nic. Neváhám ani vteřinu, zkoncentruji svou energii a vypálí z levé ruky na ptáka ohniváka.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 20. února 2013 20:40

Moje jediné oko bedlivě hledí na Zacharovou, ještě než se pustím do Černíkova kotníku. Nechám ticho kolem stát možná deset vteřin, než se pohnu. Otočím se k ní v podřepu a položím pravačku s vyhrnutým rukávem na koleno. "Já věděl, že Olga je loutka. Dozvěděl jsem se to sice až tady ale rozumím tomu docela dobře. Pokud máš nějaký předmět, kterým Olgu aktivuješ, zřejmě jsi ho vyňala z jejího těla. A to, že tady leží je to poslední čemu bych se divil. Po tom co mě potkalo uvnitř chalupy když s spustila past. Co potkalo nás všechny." Vzpomenu si na zápas v hrdelním zpěvu a otřepu se. Ještě teď cítím smradlavý dech zlého ducha a na výraz ve tváři babice asi jen tak nezapomenu. Díky bohům za moje strniště na tváři. Trochu se totiž při té vzpomínce usměji. Semjon použije "šém" a aktivuje Olgu. Pak se otočím zpět k Černíkovi a dořeším problém s kotníkem. Mám z toho radost. Od střechy se snese ohromný létající tvor. Než ale stačím po té potvoře skočit, je ve vzduchu. Natalja zareagovala doslova bleskově. "Kurva!" kleju a zároveň se modlím aby potvoru usmažila. ...

Vladimír Černík - 20. února 2013 20:54

Já jsem taky člověk. Ale neznamená to, že bych byl normální. Nikdo se moc nemá k tomu aby mi pomohl s nohou. Až po chvilce se ozve Nikolaj který jak se zdá ovládá i nějakou tu užitečnou magii. I když na léčitele bych ho moc netipoval. Přejdu pomalu k němu a nechám ho ať dělá co umí. Sám bych toho stejně moc nezvládl. Alespoň někdo. “Koukám že holka trochu vyrostla.“ Řeknu pobaveně když můj pohled padne na Talju která jde za Semjonem. Už je to nějaký čas co jsem jí viděl. Nikdy se mi nezdála moc normální ale musím uznat že se mi víc líbí ve své normální podobě. Bolest trochu ustoupí a zdá se že mám nohu jako dřív. Trochu s kotníkem zakroužím a silněji na něj došlápnu. Nic nebolí. “Dí...“ Poděkovat ale už nestihnu protože se po chvilce do vzduchu ze střechy vznese nějaký pták a popadne valkýru jako nic. Potom se vznese do vzduchu a zamíří pryč. “Co to ksakru … “ … fénix? A tady? To se mi nezdá … co to je? Postavím se na nohy. Natalja mezi tím začala na ptáka střílet výboje energie. Vytáhnu pistoli ale se střelbou vyčkávám. Nejdřív počkám jestli ho zasáhne a potom se když tak připojím. Stejně jsem nikdy nebyl moc dobrý na dlouhou vzdálenost.

Vypravěčka - 20. února 2013 21:31

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír V té rychlosti hlavě trvalo si vzpomenout, nebo to taky mohlo být tím, že v něčem se od vyobrazení v knihách lišil, každopádně nakonec jsi po vyloučení Fénixe, Ptáka Ohniváka (někteří tvrdí, že je to to samé) a Ptáka Noha usoudil, že by se mohlo jednat o mnohem silnější kafe. O Simargla neboli Simurgha. Ale to byl přece jeden z bohů s nejasným původem, který se sice řadil do slovanského panteonu, ale už podle jména bylo jasné, že pochází někde z Persie nebo tak. Jiná etymologie pravila, že to slovo pochází ze zkomoleniny staroruských slov, které označovaly rodinu a žito. Podle mytologie to byl bůh či démon nebo prostě nějaká bytost, která byla spjata s ochranou. Někteří tvrdili, že ochraňuje rostlinstvo, že dokáže vládnout počasí, a proto mu obětovali pro déšť a proti pohromám, co by zničily úrodu. V jednom spisku, co nebyl pro "lidi", jsi četl, že by v tomhle případě jeho schopnosti mohly sahat až k tomu, že by vyvolal ticho. Což by bylo proti mágům, co zaříkávají, velice mocné kouzlo. Od toho v knihách se lišil tím, že měl ty oči. Proč? A byla to samice. Ne že bys to poznal, psali to. Některé starší spisy tvrdily, že ten tvor existoval, ale měl se Simarglem společného jenom to, že to byl strážce (převážně hrobek starých chánů) a že byl něco mezi ptákem a psem a že uměl vyvolat absolutní ticho. Semjon jednou nadhodil, že to mohla být nějaká vyšlechtěná a málo početná rasa původně nejnižších démonů zkřížených s nějakými zvířaty.

Vypravěčka - 20. února 2013 21:40

Pták... nebo šelma? po Nataljině zásahu zařval tak, že vám z toho začalo pískat v uších. Jak jste k němu vzhlíželi, neušlo vám, že kalné šero na obloze nějak bouří. Už to nebyla tma, ale tmavé mraky, co hutněly. Zvíře zakolísalo, Olga nohama ryla zem. Talja se rozštěkala. Ajrat cosi zavrčel, napnul tětivu a vystřelil přízračný šíp. Bohužel s tím, jak se pták pokusil znovu nabrat výšku, minul. Zahřmělo se a během pár vteřin začal padat ostře ledový déšť, který řezal, jak rychle mrznul. Proč tedy nesněžilo, když byla taková zima?

Vladimír Černík - 20. února 2013 22:11

Natalja zasáhne. Ale pták je daleko tvrdší než se na první pohled zdá. Nepadne k zemi ale jenom klesne. Pořád drží valkýru a pokračuje ve svém letu. Další zásah nebo několik dalších by ho mohlo sundat ale cosi mi říká že to nebude jenom tak. Počasí se začíná chovat docela divně. Nejdřív obloha potemní a potom začne pršet. Tohle není dobrý. To nebude jen tak obyčejný pták. A už vůbec ne fénix. To mi k němu nesedí. Pistoli skloním a pozoruji ptáka. Co to může být? Garuda .. ne to ne, Ziz …. Nebo Roc … ta bouřka mi k nim moc nesedí. A na nějaký přízrak to taky nevypadá. Leda že by … Simurgh … !? “Já bych toho raději nechal …“ sdělím své obavy ostatním. “Doufám že se pletu ale vypadá že je to Simurgh. A pokud je to on tak se ta bouřka zhorší …“ Buď ho musíme nechat jít a nebo zabít co nejrychleji to půjde. “Kam myslíte že jí chce asi odnést?“ změním trochu téma. Může jí chtít někde sežrat ale to se mi zase nezdá.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 20. února 2013 22:25

Tasím pistoli. Zamířím. Vlastně nemusím jedno oko zavírat. Praktické. "Palte. Všichni co mohou tak pálí." zavelím. V pokleku, abych měl lepší stabilitu protože moc dobrý střelec nejsem, střílím. Několikrát za sebou. I když kulky by "golemovi" asi moc neublížili, snažím se Olgu netrefit. Ať to dopadne jakkoliv, vstanu a napřímím se když vystřílím celý zásobník. Nechám prázdný vyjet ven a chystám nový. "Černíku, osvětli nám co je zač Simurgh." Pokud poukazuje na špatné počasí, vůbec mě se mi to nelíbí. Ostrý déšť řeže jako jehličky a co nastane potom, nechci ani vědět. Jestli se mám ale rozhodovat mezi ztrátou těla Olgy nebo přivolání přírodní katastrofy na naše hlavy, volím to druhé. ...

Vladimír Černík - 20. února 2013 23:17

Jak se zdá Nikolaj má v plánu toho ptáka zabít. Ačkoliv bych byl s ním u jakékoliv jiné bytosti nejspíš souhlasil tak u tohohle ptáka z toho tak nadšený nejsem. Pokud bude alespoň část z toho co se o něm vypráví pravda tak nás nečeká nic hezkého. Už ona rychlá změna počasí naznačuje něco z jeho síly. I když se nezdá že by se Nikolaj rozhodl vzít zpátky svůj rozkaz tak mě požádá o bližší popis tohohle stvoření. Začnu ihned v hlavě pátrat stejně jako v knize a snažím si vzpomenout na co možná nejvíce užitečných informací. “Simurgh nebo taky Simorgh což v překladu znamená “třicet ptáků“ . Pták pocházející s Perské mytologie. Je to jakýsi kříženec ptáka s psovitou šelmou. Jeho původ není ale tak prostý jak se může zdát. Bývá považován za nižší božstvo a za tvora který oplývá silnou magií. Žije neuvěřitelně dlouho. Prý dokáže ovládat počasí což bude vzhledem k situaci asi pravda.“ Přitom vzhlédnu k nebi ze kterého stále padá ledový déšť. “Kromě toho se také říká, že jeho dotek dokáže vyléčit i ty nejstrašnější zranění a také je schopen lidské řeči. Obzvláště nebezpečný je pro kouzelníky kteří se specializují na verbální projev. I když někteří říkají že se to netýká jenom jich ale že se dokáže bránit proti jakékoliv magii. “ To je tak vše co jsem k tomu mohl říci. Není toho moc a u tvora jako je on je těžké určit co je pravda a co si už dějiny trochu přibarvily. Každopádně jeho moc nad počasím je alespoň pro mě zřejmá. Proč by ale útočil? Nikde se neuvádí že by to byl agresivní tvor. A pokud by už chtěl útočit proč to neudělal už když jsme byli uvnitř. Mohl využít chvíle když jsme byli uvnitř na to je chytrý dost.

Vypravěčka - 25. února 2013 19:45

Na Nikolajův rozkaz se spustila palba, které se neúčastnil Černík, Aída a Aljoša (ten neměl nic na dálku). Výstřely zaduněly v deštivém počasí, které vás nemilosrdně bičovalo. Kulky mu nic nedělaly. Až do chvíle, kdy se vznesl výš, už to vypadalo, že vám stejně uletí - něčí kulka zasáhla spodní stranu pravého křídla, konkrétně jedno z očí. Pták zakvílel a klesl o několik metrů níže a oholil tak od větví vrcholy stromů poblíž. A pak pukla další bulva. Pustil Olgu a zase v letu zavrávoral, i skrz bouři jste slyšeli lámání větví a dokonce snad i kmenů, když jeho mohutné tělo dopadalo mezi stromy. I kdyby chtěl, neměl v lese jak vzlétnout. Se zaduněním konečně padl na zem. Ale mrtvý nebyl, naříkal a možná se pokoušel vstát a dostat se pryč. Bouře sílila, ostré krystaly ledu vám na nechráněných místech začaly nechávat podlitiny a bylo jen otázkou času, než vám ublíží ještě víc. Ajrat s šípem založeným v tětivě vykročil k vašemu úlovku. Pták znovu zařval. Jinak. Zacharová už mohla poznat, co nadejde. Protože když chtěl Semjon překřičet jeho zvuky i vichr, najednou nastalo nepřirozené ticho a nejen z jeho úst nevyšel žádný zvuk. Dokonce i běsnění přírody vypadalo (kdybyste ho necítili) vzdáleně, jako v televizi, když vám někdo vypne zvuk. Ovšem kvílení ptáka slyšet bylo. Jako jediné.

Vladimír Černík - 25. února 2013 20:09

Chvilku to vypadá že se nic nestane a že si pták valkýru odnese sebou pryč. Potom ale přeci jenom zavrávorá po té spoustě zásahů které utržil. Už jenom to že se po tom všem ještě drží ve vzduchu je úžasné. Nakonec valkýru pustí a sám se odporoučí k zemi. Je konec. Ale počasí tomu tak nenasvědčuje. Bouře spíš jako by zesílila což nevypadá vůbec dobře. Moje obavy ze střelby na ptáka se potvrdily. Jsem o tom přesvědčen. Potom dojde ke změně. Pták zařve a nastane ticho. Ani bouře ani Semjonův hlas není slyšet. “… ... ...“Pokusím se něco říct ale i já jsem stejně jako všechno kolem němý. “…“ … ticho … jako jedna z kleteb na zneschopnění kouzelníka. Další z mýtů o tomto tvoru se ukázal jako pravdivý a já se bojím co dalšího ještě zjistíme. Situace se zhoršuje a pták pro nás pravděpodobně nechystá nic příjemného. Pokud legendy nepletou tak by neměla fungovat ani magie, i když jeden nikdy neví jestli to platí na všechny druhy. Pokusím se to tedy ověřit slabým elektrickým výbojem. Nepoužívám gesta ani mluvený projev takže v tomhle směru jsem na tom dobře. Akorát se bojím že to má vliv na samotnou podstatu magie. Ať dopadne můj test jakkoliv tak dojdu k Nikolaji a chytím ho za rameno. Jakmile si získám jeho pozornost tak ho natočím směrem k domu a ukáži na něj. Pevně doufám, že pochopí co tím myslím. Tady toho moc teď nesvedeme. Bude lepší se stáhnout do úkrytu. Bouře nejspíš ještě zesílí a už teď je docela agresivní.

Natalja Zacharová - 02. března 2013 16:28
	To mrtvolné ticho, kdy člověk neslyší ani vlastní dech, už tu jednou bylo. Rozhlédnu se po ostatních, krátce zhodnotím situaci. Pták leží na zemi, sestřelen Arjatovým šípem, ale nezdá se, že by se měl k tomu, aby chcípl. Tak to za něj vyřeším já. Rychle k ptákovi dojdu a svou kamennou rukou ho začnu škrtit, dokud mu nezlomím vaz.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 03. března 2013 21:16

Ticho. V nejhorších snech, v nočních můrách, se mi zdá, že jsem umřel. Kolem nic není, jen tma. Nemůžu mluvit, necítím své tělo a vůbec nic neslyším. Jen vnímám. Tohle ticho mě děsí. Píská mi v uších po střelbě a jeho křiku. Zamračím se. Černík mě vytrhne ze šoku. Zamrkám. Pak mu přikývnu a ukážu na schody chalupy. Zacharová jde k ptákovi. Chystá se ho dorazit. Co se asi stane pak! Ne, musím to zarazit. Nejde nám o jeho život. Jde nám o Olgu. Skrz smrtící počasí běžím k Natalji. Cestou chytnu za paži Aídu a rázně jí ukážu k domu. Všichni pryč, všichni ať zmizí pod střechou. Natalja tvora škrtí. Zacloumám s ní. Ať už tvora zahubí nebo ne, někdo mi musí pomoci s Olgou. Rázně střelím prstem k tělu valkýry. Hodím hlavou tím směrem a kynu Natalji do chaloupky. ...

Vypravěčka - 03. března 2013 21:24

Ajrat se na chvíli zarazil, ale vydal se s připraveným lukem k ptákovi, který ležel kdesi v lese nedaleko odsud. Jemu déšť nevadil. Aída poslechla a ráda se stáhla někam, kde ji nebičoval nečas venku. Semjon na chvíli zaváhal, ale nakonec se rozhodl doprovodit dovnitř zelenáče. Aljoša se však vydal za Nikolajem. Ani on nepociťoval nepřízeň počasí. Olžino tělo leželo pár metrů od začátku hradby stromů. Při pádu polámala pár větví, byla dotlučená, otevřené rány nekrvácely. Podle polohy, v jaké ležela, měla určitě zlomeniny. Ruka v nepřirozeném úhlu i skrz oblečení naznačovala snad dokonce otevřenou zlomeninu. Dostat se k ptákovi nebylo tak jednoduché. I když jste ho ranili, ještě kus poodletěl, takže byste museli do lesa a posledních pár metrů překonat polámané popadané větve a kmeny, které při svém pádu vyvrátil. Nikolaj dostihl Zacharovou u těla Olgy.

Natalja Zacharová - 09. března 2013 12:48

Šla jsem za ptákem, jako kočka za myší. To, že jsem se musela vzdálit od chajdy, bylo v tuhle chvíli druhotné. Neřešila jsem to. Něco ve mně mi prostě říkalo, že To musím dodělat. Přemáhala jsem se a pokračovala dál, bojovala jsem se rozmarem počasí a doufala jsem, že až to skončíme s ptákem, že to přestane. Tahle vidina mne hnala dál. “Pomoz mi!“ křikla jsem na Arjata, který na rozdíl ode mne vypadal, že nepřemlouvá každý svůj pohyb k úkonu. Doufala jsem, že mi pomůže tvora zabít. Když se k nám dostal Nikolaj, ignorovala jsem ho, dokud jsem si nebyla jistá, že bude po všem. Pak jsem byla ochotná pomoci mu s Olgou. I když… já a on, budeme tahat Olgu skrze napadaný sníh. Nejsem Herkules, budeme potřebovat pomoc ještě od někoho.

Vypravěčka - 10. března 2013 02:43

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja, Nikolaj Krom ptákova skřehotání jste nic neslyšeli, dokonce ani křupání sněhu pod nohama. Proto jste teprve až blízko u něj zjistili, že zvíře je sice raněné, ale ne dost, aby se nepokoušelo zvednout a něco udělat. Zda utéct, nebo znovu zaútočit, to jste nevěděli. Vztyčil se mezi polámanými stromy. Krvácel z křídel, kam jste ho trefili do očí, a když si vás všiml, obrátil k vám hlavu a zařval tak, že skřípání křídy o tabuli vedle toho znělo jako Čajkovskij. Nechte, nebo zabiju! Dost možná vám to protrhlo bubínky. Zvuk se vám zařízl do mozku, spustil krev z nosu i uší a na chvíli vás obrazně omráčil. Do toho všeho jste kupodivu "uslyšeli" překvapený výkřik Jezdců (možná proto, že oni de facto nemluvili, ale jejich hlasy se vám ozývaly v hlavě)... A Aljoša s Ajratem najednou byli pryč. Jako by někdo vypnul promítačku. Žádné efektní rozplynutí, zmizení v dýmu nebo světle. Pták vrávoravě poskočil, máchnul křídly (ohodila vás sprška jeho teplé krve). Padla mlha. A přece déšť ledu neustal. Když jste se podívali okolo sebe, viděli jste maximálně pár metrů. Pták se pokoušel vzlétnout.

Natalja Zacharová - 10. března 2013 16:34

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Ptačí výkřik mne dostal na kolena. Cítila jsem, jak mé tělo reaguje na nepříjemný zvuk a jak povolují ušní bubínky, až to luplo a já se zaměřila na ten tupý pocit, který prasknuté bubínky vyvolaly. Otočila jsem se na Nikolaje, kolem nás se ovinula mlha, která by se dala krájet. Nemůžeme ho nechat jít, sakra. Nedokázala jsem opustit od toho ptačího bůžka. Možná to byl pocit zodpovědnosti vůči Nikolajovi? Olze? Specnaz? Světu? Nebo to prostě byla jen moje snaha o rozkvět mého vlastního masochismu? Tak či tak, jsem za ptákem šla jako raněné zvíře, jehož jedinou touhou je ho usmrtit. Na kolenou, ve sněhu, promáčená a zkřehlá, jsem se drápala směrem, o kterém jsem si myslela, že tam ten pták bude. Vyndala jsem pistoli a ve chvíli, kdy se cokoliv přede mnou mihlo mlhou, jsem několikrát vystřelila.

Vladimír Černík - 10. března 2013 20:11

Nikolaj pochopil co jsem mu chtěl říct ale do domu nejde. Místo toho jde pomoci Natalje. Na nic už potom nečekám a rychle se rozběhnu zpátky k domu abych se ukryl. Kapky dopadají stále s neuvěřitelnou silou a nedivil bych se kdybych teď vypadal jako po výprasku. Dost se tak totiž i cítím. Společně se mnou se v domě ukryje i Semjon a Aida, ostatní zůstali venku. Tak a co teď? Nemůžeme tu jen tak sedět. Bez magie jsme proti tomu ptákovi a všemu tady kolem jako bezbranné kachny. “… …“ Hlas se mi pořád ještě nevrátil. Na to je vliv ptákovy magie dost silný. Alespoň že jsme ukryti před počasím. Možná že jiný druh magie by fungoval. Bohužel nemám potřebné věci. Obrátím se proto na Semjona a naznačím psaní. Potom ukážu na okolní zdi. Snad Semjonovi dojde co mám na mysli. Zkusíme trochu obnovit Jaginu ochranu. Snad to vyjde.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 11. března 2013 14:37

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Zatnu zuby. Moje emoce pracují. Chci zůstat na živu, proto moje tělo spouští automatickou přeměnu, která nedochází do konce. Zuby se na chvilku změní v tesáky a zase zpět. Ruce v pracky a zase v ruce. Vrčím. Když mi prasknou ušní bubínky, padnu do sněhu na kolena. Oklepu se. Odlétne ode mě sprška rozmoklého sněhu. Natalja je šílená. Proč? Proč ho chce zabít? Pochopím až o pár vteřin později, že nás tím chce zachránit. Zběsilé počasí neustane dokud tvor nezahyne. Došourám se k Olžinu tělu. Myšlenkami hledám jezdce. Jsou pryč. Zahubil je snad? Zničil jejich jediný fyzický obraz schopný ukazovat jejich podobu v reálném světe a oni nyní přežívají v jiné rovině bytí? Nebo je úplně zničil? Tak či onak, pouto by mělo stále existovat. Pokud jsou na živu. Olga vypadá hrozně. Nemůže vypadat hůř. Kašlu na ní. Mám dvě možnosti. Buď pomůžu Natalje v souboji a možná zemřu. Nebo jí odsud odtáhnu. Vyfouknu prudce vzduch z plic. Nadýchnu se nosem. Ztěžka vstanu. Rozhodnu se pomoci Natalji. Co možná nejrychleji přeběhnu k ní. Tasím od boku pistoli. Zkontroluji stav zásobníku, vrazím ho zpět a nabiji. Kleknu na jedno koleno po jejím boku (abych měl co nejlepší stabilitu protože se necítím zrovna na nejlepší střelecký výkon) a vystřílím do toho hajzla všechno co mám. ...

Vypravěčka - 11. března 2013 15:05

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja, Nikolaj Potáceli jste se směrem, kde jste naposledy viděli ptáka. Navzdory tomu, co jste asi očekávali vzhledem k jeho chování, jeho útok nepřišel. Mlha kolem vás vířila a tíživé ticho už nebylo jenom dílem ptáka. Odletěl. Byť raněný, zmizel a nebyla šance ho v téhle mlze najít, pokud byste se nepokusili o nějakou magii. A jak říkal Černík, nemusela by fungovat. Výstřely zaštěkaly - Moment, zaštěkaly? Opravdu. Slyšeli jste je jako skrz vodu a možná jenom na jedné straně, ale přesto to byl aspoň nějaký zvuk. Že by ptákova kouzla pomíjela? Ne všechna. Mlha zůstala a počasí taky. Akorát se už nestupňovalo. Kdyby ano, hrozilo by, že vás to zabije, než se stihnete stáhnout zpět k chalupě.

Vypravěčka - 11. března 2013 15:13

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Už sis za těch několik dní na Jezdce docela zvykl. Podvědomě jsi cítil jejich přítomnost, bylo to jako být s někým ve velkém domě a občas ho zaslechnout zavřít dveře, vařit si kafe. Najednou byl dům děsivě prázdný. Ne jako když se vrátíš domů a všichni jsou ještě v práci. Spíš... jako když přijdeš domů a čekáš, že by tam někdo měl být. Ale není. A pak za gaučem v obýváku najdeš jeho mrtvolu a mozek na stěně. Něbo tak něco. Kam se poděli? Umřeli? A můžou vůbec umřít? Kam sahala moc toho bájného ptáka, Simargla? Byl to pro Slovany i jiné dávný bůh. Tvůj instinkt ti však říkal, že vás nechtěl zabít. Z nějakého důvodu to byla obrana. Něco chránil, a když viděl, že jste našli jeho slabinu a on je zraněný, chtěl se stáhnout pryč. Utéct, odkud přišel. Možná za to mohla ta podivná cesta k babici v jurtě... ale věděls, že se nevrátí. I když kolem vás podivně běsnila příroda, věděls, že je pryč. Svět byl najednou o něco chudší místo. Cítils to v duši. Přestože pták nezemřel, odešel... daleko. Jinam. Zdálo se ti, že mlha okolo tebe občas nabývá obrysů jakýchsi postav. Chrastítko pod bundou ti vzdechlo do mysli. Truchlí. Duchové tohoto místa pláčou. A nebude dlouho trvat, než se rozzlobí.

Vypravěčka - 11. března 2013 15:27

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Za pár minut poté, co jste se došli schovat a Atlasov se Zacharovou zmizeli v nečase, jste uslyšeli hrozivý výkřik, vedle čehož bylo škrábání křídy po tabuli rovno Čajkovskému. Dolehl vzdáleně, a přesto vás donutil zakrýt si uši, zkřivit tvář bolestí, jak vás píchlo v uších. Nejen tobě se spustila krev z nosu. Talja naježila ostny a nervózně přešlapovala u dveří. Semjon hleděl někam ven. Vzápětí sis toho všiml taky. Ačkoli venku mrzlo, padla hustá mlha. Během pár vteřin zakryla výhled k vratům mimo usedlost. Bylo vidět sotva na verandu. Semjon na tebe kývl a začal se přehrabovat v kapsách, než našel křídy. Jednu ti podal. Možná nebylo tak od věci, že trval na tom, aby sis zopakoval Symboly a zkoušel tě z nich. Docela se to hodilo. "... ni, babo!" Aídin hlas zazněl po tíživém tichu jako prásknutí bičem. Pravděpodobně se lekla babice, která vykukovala ze dveří do sklepa, a zapomněla na to, že nejde mluvit. Ale najednou už to zase šlo. Počasí venku se ale ani o fous neumoudřilo.

Natalja Zacharová - 11. března 2013 18:44

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Položím Nikolajovi dlaň na paži a tahem naznačím, aby jí sklonil. “Nemá to cenu.“ hlesnu tiše a v očích se mi odráží únava, zlost a bezmoc, které teď cítím. Doslova bublám, protože jsem nedokázala zastavit toho tvora. Protože jsem dovolila, aby mi unikl. Nechápu, proč si to beru tak osobně. On přece Olgu nezabil. Jen to tu hlídal… zasranej pták dojebanej Zhluboka oddechuji, dlaně mám složené na kolenou a sedím na patách. Civím tupě před sebe a snažím se uklidnit. Chvěju se nejen zimou. “Musíme se vrátit.“ pomalu se otočím na bok, zvednu se na jedno koleno a vstávám. "Musíme pohnout a pokusit se někam odklidit Olgu."

Vladimír Černík - 11. března 2013 22:04

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Ozve se nepříjemný zvuk který bych si nikdy až doteď nedokázal představit. Přímo to trhá uši a když si je zakryji tak to pomáhá jenom trochu. Za chvíli je ale po všem. Situace venku se stále zhoršuje. Nepříjemný zvuk a krvácení z nosu jsou jenom malá část toho co má přijít. Nevím proč si to myslím. Nějakým způsobem prostě vím že se něco stane a tyhle věci jsou jenom předehra . Počasí je šílenější než si pamatuji z domova. Déšť vystřídal mráz a mlha hustá že člověk nevidí ani metr před sebe. Co ten Simurgh asi chystá? Jakmile Semjon najde křídy začnu si v hlavě opakovat všechno co vím o oboru symbolů a jejich použití. Sám pro magii využívám jednodušší systém takže není těžké si vzpomenout. Základem je jako u většiny symbolů magický kruh a následně sada symbolů které slouží k ochranné magii. Symboly společně se Semjonovou pomocí nakreslíme na všechny zdi, podlahu a nakonec i strop. Zanedlouho nás sama Aida přesvědčí o účinnosti ochranného kouzla když si všimla babice na kterou jsem zapomněl. “Bezva.“ Zaraduji se a jsem rád že konečně slyším i svůj vlastní hlas. Krátce po tom lusknu prsty a vyzkouším ještě svou magii. Dobrý. “Alespoň něco. Dokud zůstaneme v domě tak bychom měli být před tím tichem v bezpečí. “ Záleží ale co si pro nás pták přichystal. Zima ani mlha se mi nelíbí a bojím se toho co by mohlo přijít. Teď to chce přijít na to jak se s tím ptákem vypořádat. Magická past? Ne nevím. V tom už se tolik nevyznám. “Semjone. Myslíš že by jsme ho mohli chytit do nějaké pasti?“ Sám o tom pochybuji. Možná by jsme si s ním mohli promluvit … taky blbej nápad.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 12. března 2013 18:03

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro V mé duši to zabolí. Obličej mi zkamení. Zbraň pomalu skloním. Natalju jsem moc dobře slyšel. Jenže na mě padla taková chandra až mi z jediného oka ukápne malá slza. Přes vousy to nejde vidět a rozhodně nechci aby to viděla Natalja. Se zbraní skloním i hlavu. Udělali jsme chybu. Hroznou chybu. Najednou se cítím...tedy přesně jako člověk. Tam na tom místě, v tom hrozném počasí, pochopím, co jsem zač. Co my všichni představujeme. Nejsme válečníci. My jsme mosty. Mezičlánky. Ale především si uvědomím co nejsme. Lidé. Problém je v tom, že přesně tak jsme se nyní chovali. Pohledem seknu do mlhy kolem. Přiložím ruku na chrastítko pod bundou, jako když mi někdo volá na mobil. Moje tvář se zachmuří. "Nataljo, uděláme to co nejrychleji. Vezmi tělo Olgy za jednu nohu já za druhou. A pokorně odejdeme. Vidíš to kolem? Jak se natahují stíny? To jsou duchové, Nataljo. A ještě jeden problém. Jezdci. Jsou pryč. Necítím je." Jak jsem řekl, tak učiníme. Pokusím se beze slova dotáhnout Olžino tělo i přes nechutné počasí až do domu baby Jagy. Tam si možná o všem promluvíme a snad přečkáme tuhle psí zimu. ...

Vypravěčka - 13. března 2013 00:39

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja, Nikolaj Pomalu a opatrně se vracíte ve svých stopách skrz vyvalené stromy a popadané větve. Štěstí, že pták upustil Olgu už kus za hranicí lesa, jinak byste ji odtam asi nedostali. Tam, kde padla, krom jedné či dvou spadených větví nebyly žádné překážky. Ostrý ledový déšť vás však pořád úmorně bičoval. Určitě se vám vybarví krásné modřiny. Světlo z lebek matně pronikalo mlhou a fungovalo jako maják. Když jste procházeli vraty, kopli jste do jedné, která upadla, když pták zvedal Olgu. Byla zhaslá. Zvláštní, že lebky během celého incidentu mlčely. Mohlo za to ticho, ale ani teď nic neříkaly, třebaže na začátku se zdály přehnaně ukecané. Všimli jste si siluety ve vyražených dveřích do chalupy. Byl to Semjon. Vevnitř chaloupky bylo proti venku nádherně sucho a dokonce i teplo. Zacharová viděla její vnitřek poprvé - musela to být magie, jinak by se sem takový prostor nevešel. Aída seděla na "svém" křesle s bílou kožešinou. Už po několikáté se tam usadila. Na mnoha místech byly rozesety křídou nakreslené Symboly, které tu předtím nebyly.

Vypravěčka - 13. března 2013 00:53

Semjon zase stál skoro ve dveřích a vyhlížel ven. Potřásl hlavou, když na něj Vladimír pomluvil. "Už je po všem," zamumlal tiše a snad i unaveně. Znělo to ne zrovna vesele. Stalo se něco? Nepřežili souboj s ptákem? Naštěstí se obavy ukázaly jako liché. Zanedlouho po Semjonových slovech se s funěním z mlhy vynořili Nikolaj s Nataljou, kteří za nohy táhli Olgu. Vypadali oba hrozně, z nosu i uší jim vytekly stružky krve. A Jezdci nebyli nikde v dohledu. "Pusťte ji. Snad už se nic neposere, když ji proberu." Semjon vykročil po schodech ven, a než se sehnul k Olze, radši se podíval k nebi. Pak si uvědomil, co je špatně. Ona měla šém celou dobu v sobě. A než se pták vrhl na valkýru, Semjon jí nedal žádný povel, aby stála nebo něco podobného. Mág se zamračil - vydal povel a tělo nereagovalo. Museli jste ji tam dotáhnout ručně, protože stát na tom ohavném dešti nebylo nejlepší. Semjon pomohl položit Olgu na stůl. Aída div nevyskočila z křesla, vypadala opravdu vyděšená. Vzhledem k tomu, co se stalo na velitelství, se nebylo čemu divit. Olžina hlava byla totiž jen asi půl metru od ní a nutno podotknout, že valkýra nevypadala nejlíp. Pořád impozantní a ve zbroji (zvláštní, meč i přes to všechno neupustila, jako by byl k její ruce přibitý), ale dolámaná, na mrtvém těle spoustu oděrek, ruku s otevřenou zlomeninou a tak dále. Talja žalostně zakňučela a vzhlédla k Semjonovi. Zacharová už věděla, co se bude dít. "Podívejte se, co s ní je," řekl Semjon, vytáhl šém (abyste to mohli případně prozkoušet i vy) a vydal se s Taljou ven na terasu. Zmizel vám z dohledu.

Vladimír Černík - 13. března 2013 18:56

Cože konec? Semjon říká že je po všem ale počasí na to zatím nevypadá. Mlha je pořád všude kolem domu. Zanedlouho z ní ale vylezou Nikolaj s Nataljou. A sebou táhnou i tělo valkýry. Co se tam ksakru stalo? Dostali ho? Nic se ale zatím nedozvíme. Všechny pokusy o probrání ohromného těla končí neúspěchem a tak je potřeba jí donést dovnitř. Vzhledem k velikosti a váze jim jdu samozřejmě pomoci, protože zvednout jí na stůl by se jim asi nepovedlo. A také za to trochu může i zvědavost. Mám konečně možnost si valkýru prohlédnout pěkně zblízka. Jediná škoda že je po smrti. Co ale dál? Valkýra je nepoužitelná. A nevypadá to že by chtěla poslouchat rozkazy. Kouzlo které z ní udělalo golema už zřejmě nefunguje. A nebo za to může Simurgh. Poslední myšlenka mě opravdu zaujme. Co by jí takový bájný tvor všechno udělat? Semjon potom zmizí někde venku. Kvůli mlze ale nevidím ani jeho ani Talju. Kam to zase zmizel? Obrátím svou pozornost zpátky na bezvládné tělo. Šém zřejmě nic nesvede. Když se to nepodařilo Semjonovi tak pochybuji že bych měl takové štěstí. To že by zčista jasna obživla mi zní jako scéna z nějaké pohádky. Zkusíme to jinak. Už nějakou dobu mám chuť něco vyzkoušet. Zatím na to nebyl čas a pořád se ne a ne zbavit toho pocitu. Teď když je valkýra mimo a není možnost jí probudit mám příležitost to vyzkoušet. Ještě tu mít to co potřebuji. Trochu zalituji nad svou chabou výbavou protože na to co se chystám nejsem vybaven. Nepředpokládal jsem že bych zrovna tady něco takového potřeboval a ani to není můj obor magie. Za zkoušku ale nic nedám. Začnu se prohrabávat svými věcmi a vytáhnu tmavý kus látky z kterého si uříznu dlouhý pruh. Škoda že to nejde snadněji. Semjon by to nejspíš zvládl i bez pomůcek. Jestli jsou ostatní schopni něco udělat netuším. Moc si jich ani nevšímám. Valkýra si plně získala mou pozornost. Na látku potom začnu křídou postupně kreslit značky. Moje rukavice se mi na tuhle magii nehodí tak si musím vyrobit něco jiného. … Algiz … Eihwaz … Ansuz … snad to bude stačit. Sundám si potom jednu z rukavic a látku si ovážu okolo dlaně. Vše je připraveno takže můžu začít. Posadím se k valkýřině hlavě a vezmu jí do dlaní. Potom se soustředím na její auru. Cokoliv co bych z ní mohl vyčíst by se mohlo hodit.

Vypravěčka - 13. března 2013 19:28

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Sedl sis na lavici po levici Aídy, které se v tom leknutí podařilo pohnout těžkým křeslem, kde asi kdysi sedávala Jadwiga, protože bylo v čele a lišilo se od ostatního posezení. Dívala se na tebe a na to, co děláš. Symboly, co jste je nakreslili se Semjonem, trochu zmírnily magický šum tohoto místa. Když dům reagoval na vaši přítomnost, nedalo se z aury pořádně číst, bylo to jako hledat konkrétní tvář v davu. Runy, klid i dotek však pomohly většinu ruchů vyfiltrovat. Zase vidíš valkýřin pevný, silný štít. Její aura je kovová, je jako postříkaná krví a voní jako vzduch před letní bouřkou a přitom jako kouř, krev a ocel. Přestože by to podle popisu mohlo vypadat jako živá aura, není tomu tak. Něco tomu chybí. Stejně jako jsou její stříbřité oči vyhaslé, tak i aura. Pak je tu to černé klubko v místech, kde se vkládá šém. Když se podíváš pozorněji, vidíš, že obaluje celou její mozkovnu a tenká chapadélka se plazí i k srdci. A pak si také všimneš, zcela náhodou, stříbrné nitky, co kopíruje ty černé provazce. Skoro není vidět, je skoro pohlcená. Vede kamsi pryč mimo realitu jako provázek na loutce do zákulisí. Víš jistě, že duše v tomhle těle není. Ale je tu spousta divných věcí, protože takhle prostě mrtvola, opravdová mrtvola, nevypadá.

Vladimír Černík - 14. března 2013 18:27

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Aura valkýry je podle všeho stejná jako když jsem jí zahlédl poprvé. Velká jasná záře která i když už není živá v sobě má dost síly. Možná si to jen nalhávám ale nemůžu se zbavit toho divného pocitu když se dívám na její auru. Všechno je teď ještě detailnější a můžu si bez problémů její auru prohlédnout. Je z ní cítit spousta různých věcí a celkově na působí jako něco skutečného. Všechny ty věci a pocity se mi zdají jako vzpomínky jako to co jí potkalo. A tam uprostřed mezi vším tím se krčí temná energie. Zcela odlišná než je valkýřina původní aura. Je tohle to kouzlo co jí ovládá? I přes sílu kterou nepochybně temná energie disponuje se tělu nějakým zvláštním způsobem daří odolávat. A potom je tu ještě jedna věc. Co je tohle? Zaměřím se na stříbrnou nitku která je téměř neviditelná a všiml jsem si jí opravdu jen díky štěstí. Nitka vede neznámo pryč a potom se prostě ztrácí. Nějaký druh astrální magie? Nebo něco hodně podobného. Rozhodně to není normální. To sice není ani ta temná věc ale tohle je daleko zajímavější. Zkusím ještě trochu zjistit o té černé věci, to jestli je živá a zejména to jak pevně je zakořeněná. Potom se ale podívám na tu stříbrnou nitku. Přehlížet drobnosti by bylo neopatrné a neprofesionální. Navíc se mi nemusí poštěstit si znovu tohle všechno prohlédnout.

Vypravěčka - 14. března 2013 23:46

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Nípání do temného klubka nebyl dobrý tah. Podobnou magii jsi ještě necítil, lepila se jako bahno a hrozila, že člověka úplně pohltí. Stejně tak pomalu pohlcovala valkýru - ne rychlý postup měl na svědomí jistě její původ, kdy vzdorovala i po smrti. Nemálo magických tvorů a bytostí bylo nebezpečných i po likvidaci, protože jejich tělo mohlo vyzařovat stopové prvky nějakého obranného magického mechanismu, který se vytratil až po deaktivaci nebo po nějaké době. V zájmu svého zdraví ses od klubka stáhl. Na poslední chvíli, protože jedno chapadlo se pokusilo zaháčkovat i tebe. Jaks pak sledoval stříbrnou nitku, najednou sis uvědomil, že jsi někde jinde. Vedla tě jako Ariadnina nit skrz prostor. Nebo lépe řečeno tvoji duši. Asi za to mohlo magické pole valkýry, že se ti povedl takovýhle kousek, aniž bys musel dělat složitý rituál na astrální cestování. Anebo taky síla místa, kde jste se nacházeli. Tvoje duše se zuby nehty držela nitky, protože kdyby se pustila, ztratila by cestu. Náhle jsi zahlédl, kam nitka doopravdy vede. Podle stejné "pachuti" jsi poznal, že je to kus valkýry. V tomhle světě neexistovala pevná forma, ale s tím se lidský mozek nedovedl vyrovat, a proto si to, co viděl, přetvořil do svých tvarů. Proto se ti taky místo energie zjevila stínová postava valkýry. Opravdu, byla vybledlá, její síla pohasínala pod nánosem černého bahna s chapadélky. Ta se hladově natahovala k jejímu obličeji (tělo bylo až po krk pohlceno), který byl plná šrámů a podlitin, takže zbytek na tom nemohl být o nic lépe. I pod nánosem bahna jsi viděl další zranění, která jsou ve výsledku mnohem horší, protože byla způsobena duši. Najednou vykřikla a prohnula sev zádech. CHapadla se hladově natáhla k otevřeným ústům. Někdo kolem chodil. Viděls to jako skrz poloprůhledný závěs. Jenom siluetu. Ale snadno jsi ve svém tranzu dokázal poznat, že chapadla míří právě z něj. "Nedělej si to ještě těžší, Oljo. Řekni mi, kde je," řekl neznámý mužský hlas téměř něžně. "Vrátím ti pak tvoje tělo. Až poslouží účelu a přinese mi Aídu." "Boris... není debil... zničil ho...!" zachraptěla valkýra a hlavou uhýbala před chapadly. "Ah, to si nemyslím. Má pro tebe slabost. Třeba si tě vystavil u sebe doma jako Sněhurku ve skleněné rakvi," prohlásil muž pobaveně. "Ale neodbíhejme od tématu. Řekni mi to. Kde je Jadwiga pohřbená!" Vzedmula se obrovská síla a valkýra zase zakřičela v agónii. I nitka se rozechvěla. Co to bylo za čaroděje, který dokázal takhle spoutat valkýru a dokonce jí ublížit? Jeho síla musela být ohromná. "Ne!" "Ale ano! Dochází mi trpělivost, valkýro. Asi budu muset Borisovi poslat malý dárek. Pamatuješ na tu číši, cos mu přivezla ze Střední Asie? Já ano. Rád z ní pil, aby si připomenul staré časy. Vsadím se, že to dělá doteď." Něco ti napovědělo, že právě zasáhl valkýřino slabé místo. Skrz nitku se k tobě šířila tichá panika, co ji ovládla. I mág to poznal. "Dobře si rozmysli, co mi řekneš, až se vrátím. Sice bych si s tebou rád zavzpomínal na staré časy, ale mám práci." Odešel. A tvoje duše se křečovitě držela nitky k valkýře, která byla tak zřízená, že si toho ani nevšimla. Kdo ví, třeba ani nevěděla, že je pořád s tělem spojená.

Vladimír Černík - 15. března 2013 07:52

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Stříbrná nitka mě vede stále dál a dál až zjistím, že jsem úplně někde jinde. Mimo chatu a dokonce bych věřil že i mimo běžnou realitu. Moc dobře vím co se stalo a kde jsem. Ale radost z toho vůbec nemám. Astrální cestování se mi nikdy nezamlouvalo a ani jsem ho nikdy z vlastních důvodů nezkoušel. Nitka mě nakonec dovede až k tomu co je podle všeho valkýra. Nebo alespoň její část. Já jsem to věděl. Není mrtvá. Něco s tak silnou aurou jako má její tělo nemůže být přeci mrtvé. To ale není všechno. Je tu ještě někdo. Ale je úplně jiný než valkýra. Podle černé esence je právě on ten kdo je za vší touhle magií. Mám docela dobrou představu o tom kdo to je i když jsme se nikdy nesetkali. Nekromant! Na chvíli mě napadne že by si mě mohl všimnout ale je daleko více soustředění na týrání valkýry než na své okolí. Navíc koho by napadlo že ho může někdo odposlouchávat? Dokud zůstanu potichu a neupozorním na sebe tak jsem v bezpečí. Tiše čekám a poslouchám. Výslech se zaměří na dvě osoby. Jadwigu a Aidu. Docela mě překvapí ten zájem o Aidu. Ano je překrásná a dokonce má v sobě i nějaký skrytý magický talent ale vůbec mi nepřipadá jako rodinný typ který by chtěl zpátky svou milovanou manželku. A je to zase tady. To podivné tušení že vím co chystá a co by to mohlo znamenat. Bohužel teď není způsob jak si ověřit moje domněnky. Z valkýry nakonec nic nedostane. I když bude už hodně ztrápená tak nic neřekla. Nekromant nakonec odejde pryč a zůstaneme tu sami dva. Je pryč? Mám chuť jít za ní ale ještě chvilku počkám. Podívám se na ruku kde jsem si uvázal svůj provizorní amulet. Doufám že ochranná runa bude fungovat. Nakonec po chvilce vykročím směrem k valkýře. “Můžu ti nějak pomoct?“ Hloupá otázka ale co jsem mohl říci aby to nevyznělo špatně. "Co všechno ten nekromant ví? Nevíš kde se teď ukrývá?" Otázky a samé otázky. Kladu jednu za druhou a vsadím se že toho už má určitě dost ale jinak to nejde. Může se sem vrátit každou chvíli a musím si pospíšit a dozvědět se co půjde. O Jadwize, o tom kouzlu co jí poutá o něm a o všem co půjde.

Vypravěčka - 15. března 2013 20:49

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Valkýřina duše sebou trhla. Trvalo jí si tě všimnout, ochranná runa asi působila dobře. Anebo byla jednoduše moc vyčerpaná. Konečky chapadel už dosahovaly k její bradě. Její první reakce samozřejmě byla obezřetné vyštěknutí: "Co jsi zač?!" Možná si myslela, že jsi přelud od nekromanta. Teprve až jsi jí dal uspokojivou odpověď ohledně toho, že pocházíš z její bývalé jednotky, byla ochotná mluvit. "Ví toho víc, než si velení myslí," mluvila ztěžka a tiše. "Jestli mě zlomí... bude vědět, kde je Jaga ukrytá. On... myslím, že ví, jak ji propustit. A s tím, jakou moc má, bude překonání překážek k ní hračka. U Ódinova kopí, nepamatuju si, že by byl tak silnej! On mě.. zastřelil. Odstřelil mě jako psa. Mě!" zdůraznila, abys pochopil vážnost situace. "Jestli moje tělo žije, nenech ho zničit. Jinak tu uvíznu. Musíte přijít na to, jak mě dostat zpátky. Pospěšte si. Nevím, kde to jsme, ale pokud jsi mě našel jednou, najdeš mě znovu. Pověs na mě stopovací symbol." I když byla zřízená, pořád byla dost při smyslech, aby rozkazovala. Dokonce se trochu napřímila. "Nesmíš ho dát přímo na tělo, jinak tě to dostane taky." Určitě myslela tu hmotu. "Dej ho někam kus přede mě. Pokud to bude fungovat, najdete ho. Nebo minimálně mě... Pospěšte si," zopakovala ještě a s tím, jak se ti dívala do očí, černá chapadla konečně dosáhla jejích úst a vnikla do ní. Nevydala žádný zvuk, jenom se nehlučně zajíkla a vzepjala se. Mohls sem dát Symbol a utéct. Anebo se ji pokusit vymotat z té sítě nekromantovy magie.

Vladimír Černík - 15. března 2013 22:19

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Je překvapená a skoro až vyděšená. “Jmenuji se Vladimír … jsem přítel.“ Čekal bych i víc nedůvěry. Ale jakmile jsem zmínil věci jako specnaz a nebo Nikolaje tak už se trochu víc uvolnila a začala povídat. Nic z toho nejsou dobré zprávy a obzvláště jedna věc kterou řekne mě zarazí. Ví jak jí propustit … Moje tušení je každou chvíli horší a horší. Musím se na to co nejdřív někoho informovaného zeptat . Něco jsem si dal dohromady jenom mi ještě uniká to hlavní. “Neboj.“ pokouším se jí uklidnit. “Zachráníme tě.“ Při těch slovech a co to obnáší mi přeběhne mráz po zádech. Zachránit jí znamená postavit se nekromantovi. Poslechnu jí a nakreslím na zem symbol k jejímu vystopování. Opět jde o magii kterou nepraktikuji … stopování … pouze jsem s ní seznámen. Skloním se k zemi a nakreslím symbol který by měl sloužit k účelu který potřebuji. Stejně jako před tím i tentokrát použiji mimo jiné runy. Konkrétně runu Raido. Nezáleží na formě ale na účinku. Pořád si při kreslení v duchu opakuji tato slova a jakmile jsem hotov tak symbol nabiji energií. Tou dobou už černá chapadla dojdou dost daleko a během chvilky jí vlezou do úst a tím jí umlčí. Je to hnusný pohled. Víc toho už asi nesvedu a přes to se mi příčí odejít. Nemůžu jen tak zmizet. Být tu Nikola nebo Semjon tak by jsme se otočili zády a odešli pryč. Vím že je to asi to nejlepší co bych mohl udělat. Odejít, rychle jí najít a všechno to skončit. Jenže nemůžu. Nejsem voják, chladně uvažující a plnící rozkazy do puntíku. Co teď uděláš? Ptám se sám sebe. Tohle je čistě spirituální záležitost a co máš ty? Pouze energii. Zadívám se na svou ruku a zapřemýšlím. Výboj. Mohl by výboj stačit aby té věci ublížil? Taková Natalja má víc síly než já ale otázkou je jestli je v téhle chvíli síla všechno. Potom se zadívám na svou druhou ruku. Ještě tu mám tu ochranou runu. V nejhorším mám nějakou pojistku. Snad magie v téhle rovině funguje stejně. Potom využiji to málo co se tu dá použít. Energie. Ne prostý výboj. To by nezabralo. Chce to trochu složitější věc. Zformuji energii okolo své ruky a nechám jí tam tak. … hmm čepel … Potom se pokusím přetnout některé z chapadel a zbavit tak valkýru té odpornosti. Díky energii se jí nemusím dotýkat přímo a nemusím mít takový strach z toho že se mi něco stane. I když to nezabere tak jí můžu trochu pomoci aby nabrala trochu sil.

Vypravěčka - 16. března 2013 12:13

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Zářivá čepel pohasínala ve vrstvě nekromantské magie. Bylo to opravdu jako mazlavé říční bláto. Když jsi sekl, akorát se přeskupilo, a po chvíli sis všiml, že se snad na tvé energii krmí. Protože okruh, kam to sahalo, se rozrostl. Některá chapadla se odpojila od tmavé masy a namířila si to směrem k tobě. Kdyby tě dostala, tak by nekromant v podstatě získal magické perpetuum mobile. Mohl by z tebe čerpat a dojit tě jako kozu a znásobit svou sílu. Valkýřina duše byla umlčená a asi ji v bezvědomí, jakkoli to zrovna u duše bylo divné slovní spojení. Bezvládně ležela v prostoru. Jediné štěstí bylo, že chapadla nebyla nijak rychlá, šinula se pomalu, zato vytrvale.

Natalja Zacharová - 16. března 2013 18:12

Zhroutila jsem se na lavici a lokty jsem se opřela o stůl. Dovolila jsem si ten luxus a zavřela jsem oči. Vnímala jsem, jak Semjon odchází a jak se za ním zavírají dveře, ale mne samotné tyhle zvuky zněly zastřeně. Sáhla jsem si na ucho a vytřela prsty vnitřek bubínku. Byly od krve. Totéž jsem udělala i na druhém uchu, bohužel se stejným výsledkem. Zakrvavené prsty jsem otřela do bábina prostírání. Ohlédla jsem se na Nikolaje, který vypadal o chlup líp, jak já. “Tohle jsme prosrali…“ neodpustila si svou poznámku a podívala jsem se na nováčka, který se měl k Olze. Chvíli jsem ho pozorovala a než jsem si stačila uvědomit, zakrátko vypadal, jako by si dal špatnou dávku. Otočila jsem se na lavici čelem k tomu výjevu, ale nezvedala jsem se. Zatím mi to za to nestálo. “Co tam zase dělá?!“ zeptám se unaveně a chtě nechtě mi oči sklouznou k jídlu na plotně. To zavěšené sušené maso vypadá taky sakra dobře.

Vladimír Černík - 16. března 2013 20:31

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Do háje! Ihned cuknu zpátky s rukou a začnu s ní třepat abych ze sebe setřásl všechen ten černej blivajz. Pustím i trochu energie abych se ujistil že to po mě nebude lézt a poodstoupím stranou. Ochranná runa září rudě a bliká šíleně jak světla na diskotéce. Nedá se nic dělat. S nekromantovou magií se teď měřit nemůžu. A i když vím co by mi pomohlo tak já to nedokážu. Blbá magie. Naposledy se ještě podívám na bezvládné tělo valkýry a začnu odcházet. Drž se holka. Vracím se po nitce stejnou cestou zpátky až k jejímu tělu kde se nachází i to moje tělo. Potom se do něj vrátím. Nevím přesně jak bych měl ale jdu do toho přímo.

Vypravěčka - 17. března 2013 01:11
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Když se otočíš, všimneš si, že podél valkýřiny stříbrné niti se táhne i jedna, co je spojená s tebou, akorát je nachová. Stačí se za ni přitáhnout a jde to mnohem rychleji, než když ses dostával sem. Téměř okamžitě se probereš zase v těle. Zatočí se ti z toho nečekaného zážitku hlava, a už víš, proč jsi měl sedět. Kdybys to neudělal, upadneš.

Vladimír Černík - 17. března 2013 14:19

Když se proberu cítím se jak na kolotoči a jsem trochu zmatený. Pevně uchopím stůl a upřeně se podívám dolů na zem, nebo tím směrem kde mám nohy. Pomalu ani nevím co je strop a podlaha. Stav se začne za chvilku zlepšovat a já rozeznávám Jaginu chalupu. Sundám si brýle a promnu si oči. “Tak to bylo hnusný.“ řeknu si pro sebe. Ostatní jsou pořád tady. Natalja sedí kousek ode mě a Semjon se ještě nevrátil. Po jezdcích nejsou ani stopy. Zatím je zdá se klid. Teď rychle zmizet. “Jak jsme na tom? Co se děje venku?“ zeptám se abych se dostal do obrazu. Úplně jsem ztratil pojem o čase a netuším jak dlouho jsem byl mimo. “Vím jak najít nekromanta ale nemáme moc času.“

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 17. března 2013 18:49

Přitáhnout ten kolos bylo něco, čemu by se dalo říkat rozcvička po ránu. Nechutné, vyčerpávající a už to nechci nikdy zažít. Jak tělo dostaneme na lavici, udýchaně odstoupím. Oproti Natalji zůstávám na nohou. Regenerace pomalu pracuje. Nikdy jsem nezkoumal hranice schopností měňavců. Kdo ví, jak moc bych se dokázal zregenerovat. Prasklé bubínky mi ale hezky zarůstají. Vladimír se chopí Valkýry. Já přejdu přes místnost k Natalji. Vím, že nemá ráda cizí dotyky, měl jsem její složku. A taky to jde poznat. Proto před tím raději nadhodím otázku. "Potřebuješ ošetřit. Ukaž, podívám se na to." pokud svolí, prohlédnu ji. Rutinní záležitost. Jestli jsou zranění vážná, jakákoliv, pokusím se jí svými schopnostmi vyléčit. Semjon odejde na verandu. Stále je pod stříškou, jinak bych si myslel, že je blázen. Ten odporný déšť si budu pamatovat hodně dlouho. Skoro ze mě vysál život. Talja je vážně odporná. Ale je to psysko. "Venku zuří počasí, ve kterém daleko nedojdeme. Prostředky na přepravu Olgy nemáme. Nebezpečí nicméně zažehnáno. A jezdci..." polknu. "Někam se ztratili. Úplně." nepohlédnu a něj. Věnuji se Nataljiným zraněním. "Jsou mimo můj dosah nebo zničení. To ten tvor. Asi je zahubil." Vstanu. Přejdu k Černíkovi a sleduji co dělá. Zaskočí mě tím co řekl. Užitečné informace jsou v tuto chvíli cennější než pakl pornočasopisů zabavených Vatikánem pro přílišnou oplzlost. Moment, nejsou. "Jestli to tak je, není nač čekat. Potřebujeme k zneškodnění Čerenka Olgu?" tohle bude asi vědět spíš Semjon. Proto, pokud mi na tuto otázku nedokáže nikdo v místnosti odpovědět, vyjdu na verandu za Semjonem. "Dejte se do hromady. Vyrazíme co možná nejdříve. Jak řekl Vladimír, nemáme moc času." Aídu při tom sjedu pohledem. Ale nic neřeknu. ...

Natalja Zacharová - 17. března 2013 19:16

Sleduji Nikolaje, který se pomalu přesouvá ke mně. Má ve tváři takový ten tatíčkovský výraz „Já ti chci pomoc, holčičko.“… nesnáším ho. Vím, co chce udělat a je mi z toho špatně. Cítím, jak se mi začíná zvedat žaludek a pokožka mi hoří. Doprdele… potřebuješ to, tak to překonej Kousnu se do rtu a sklopím zrak. “Fajn,“ odsedknu. “Ale dělej.“ Zavřu oči a snažím se myslet na něco pozitivního. Jenže se mi v hlavě míhá místnost popsaný krvavými vzory a lékařská postel. Polohlasem hlesnu a začnu přerývavě dýchat. Cítím, jak mne Nikolajova moc prostupuje a léčí má zranění. Netrvá to příliš dlouho, ale i tak, jakmile dospěje ke konci, rychlým chmatem ze sebe ty jeho pracky dostanu. Výmluvně se na něj podívám, ale mlčím. Neděkuju a už ani nenadávám. “A princezna zůstane tady?“ zeptám se, když si vyslechnu další postup. Princeznou míním Aidu.

Vladimír Černík - 17. března 2013 19:45

Jezdci jsou pryč a nám se krátí čas. Alespoň že Nikolaj pochopil vážnost celé situace. Rychle vyrazíme a najdeme Čerenka dřív než on najde Jagu. A taky zachráníme Olgu. Podívám se znovu na tělo na stole a vzpomenu si na stopovací symbol. Pevně doufám že budou fungovat. Jestli potřebujeme Olgu? Sám nevím. Sama je na tom dost špatně a moc od ní čekat nemůžeme. “Olga nám v nejbližší době nepomůže. “ odpovím zklamaně na Nikolajovu otázku. “Nicméně musí zůstat v bezpečí. A taky je důležité aby se na ní podíval nějaký specialista na kletby. A to co nejdřív.“ No jo ale kde tady v pustině někoho takového seženeme? Sám se v kletbách vyznám čistě teoreticky a nic nedokážu. Jako obvykle mě napadne že by mohl pomoci Semjon. Stejně mám něco na co bych se ho rád zeptal. A on je ten člověk který to bude vědět. Potom tu je ještě ten problém s přepravou. Musíme odsud odejít a nechávat tu Olžino tělo jen tak ležet by bylo příliš riskantní. Takže co s ní? Věřím že Nikolaj na něco přijde. Já si musím jít rychle něco ověřit. “Hned se vrátím“ řeknu ostatním a vstanu ze židle. Zamířím rychle směrem ke dveřím. Semjona jsem viděl naposledy tam tak doufám že tam pořád ještě je. Opatrně vykouknu ze dveří a hledám jeho nebo Talju. Semjone jsi tu?

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 17. března 2013 22:56

Dokončím Nataljinu léčbu. Bylo to pro mě náročné, stále si nejsem úplně jist jestli se to podaří stoprocentně. Vše je o zkušenostech a z velké části ve znalostech. Anatomie, lékařské techniky, jak si mám k sakru pamatovat tolik věcí? Prasklé bubínky a pár šrámů spravit dokážu ale příště si s sebou beru příruční atlas lidského těla. Její reakce mě vytrhne ze soustředění a veškerá síla okamžitě ustane. Nic neřeknu. Podle toho, co má Natalja za sebou jí chápu. Takže ustoupím a věnuji se jiné činnosti. Přikývnu, když mi Vladimír vysvětluje situaci. V hlavě mi to začne šrotovat Navenek to nedám znát. "Aído, jsi schopna aktivovat některá ochranná kouzla tohoto místa? Myslím tím lebky, dveře, Jagyna zaklínadla?" Počkám co odpoví. "Protože to vypadá, že kvůli nedostatku času tu budeme muset Olžino tělo nechat. Pak pro něj někoho pošlu, hned jak se dostaneme k vozidlům." ...

Aída Čerenko - 19. března 2013 10:23

Jedině fakt, že se nemíním vzdát pohodlného křesla, mě donutil přestát těsnou blízkost té příšery. Myslím tu hroznou ženskou, navíc mrtvou, ošklivou, polámanou... ble! Jako bych těch hnusů neměla dneska málo! Prázdným pohledem zírám kamsi na hranu stolu a modlím se, aby té noční můře byl už konec. Neutěšuju se však slovy "neděje se to", protože moc dobře vím, že ano. Ostatní mě možná mají za ne úplně bystrou, ale hloupá nejsem. Jedině idiot by v podobné situaci dělal, že to neexistuje. Existuje to všechno. A mnohem víc. Najednou si uvědomuju, že všechny potvory, co se jima straší děti, jsou. A je to hrozný zjištění. Roztržitě vzhlédnu, až když uslyším svoje jméno. Radši jsem nevnímala, co se děje, protože to určitě nebude nic dobrého. Aspoň že ta hnusná baba zalezla. Snad už definitivně. "No... já nevím. Všechno to dělá samo. Já nic neudělala!" řeknu poslední větu tónem, jako bych se ospravedlňovala před nějakou výčitkou. Je mi to jasný, beztak si myslí, že za to všechno můžu já. Divný věci se v tomhle baráku dějou hlavně kvůli mně, ale nikdo z těch ignorantů mi to nevysvětlí! Přitom jak se zdá, nejsou v tom... druhým světě prvně. Ví spoustu věcí. Zabořím se hlouběji do křesla, jako bych chtěla v bílé kožešině zmizet.

Semjon S. Reznikov - 19. března 2013 10:28

Vracím se z toho nečasu a vypadám vyflusaně. Vladimír se se mnou skoro srazí ve vylomených dveřích, odkud je dobře vidět ven, že počasí se ještě neumoudřilo. Ani já nedokážu odhadnout, jak dlouho bude trvat, než se atmosféra vyčistí od magie... jestli někdy vůbec, když nad domem visí zaklínadlo, co ho uzamyká mimo prostor a čas. Tuhle svoji teorii taky sdělím ostatním. Talja se mnou není. Se zafuněním si sednu na lavici ke stolu, nebo spíš k márám, když na nich leží valkýra. "Zjistili jste něco?" kouknu na špinavý šém, který pořád leží na stejném místě, kam jsem ho položil po vynětí z Olgy. "Kam ses tak hnal?" zeptám se pak Volodi, tuším, že za mnou. Proč by jinak chtěl jít dobrovolně do psího počasí.

Vladimír Černík - 19. března 2013 18:09

Semjon se vrátí zrovna když jsem ho chtěl jít hledat. Aspoň že tak. Nechtělo se mi moc potulovat venku v tomhle zvláštní počasí. Navíc by se tam mohlo pořád něco potulovat. Něco málo ano. Odpovím i za ostatní. Vím jak najít nekromanta. teď ještě jak ten způsob bude fungovat v praxi. Potom přijdu blíž k Semjonovi abych udělal to proč jsem ho šel hledat. “Abych se tě na něco zeptal.“ odpovím. A hned to také udělám.“Jaga, co o ní všechno víš? Kdo a jakým způsobem jí uvěznil? A taky co všechno víš o ní Čerenkovi? “ Hlavně neříkej že o tom nic nevíš. Nevěřím že široko daleko největší oddělení které má na starosti prakticky veškeré dění týkající se magie o tom nebude mít žádné záznamy.

Semjon S. Reznikov - 19. března 2013 19:42

"A budeš to dál dramatizovat, nebo to řekneš?" promnu si kořen nosu, dneska už toho bylo dost, hodně nezodpovězených otázek a záhad a já bych rád konečně slyšel něco... prostého a nekomplikovaného. "O tomhle se nemluví. Už jenom to, že my víme, že ji někdo někde uvěznil, je dost. Má to pádné důvody. Tady vidíš, jak to vypadá, když prosákne tajná a nebezpečná informace - následky toho právě řešíme." Doufám, že se se mnou nezačne hádat. "Myslím, že rozsah Čerenkových známých schopností ti byl sdělen. Ale dobrý stratég si nechává esa v rukávu. A Čerenko je dobrý stratég. Víte, jak to říkají na výcvikáči. Pořád ve střehu." To patřilo spíš vojensky zaměřené části skupiny společně s mým křivým úsměvem. Každý si musel vzpomenout na první dny, kdy z nás málem sedřeli kůži, aby zjistili, jestli nejsme jen obyčejné maso do mlýnku. "Jaginy schopnosti jsou podle všeho mnohokrát větší. Matka čarodějnic a vědmáků se jí říká. Prý jako jediná dokázala vrátit duši do těla... po smrti." "Takže," vrátím se k důležitému tématu, "co teď? Jaký je plán? Co jste teda zjistili o Orlovské?

Vladimír Černík - 19. března 2013 21:53

Fajn přísně tajné a nemluví se o tom. Do háje Semjone ty jsi děsnej pitomec. Jsme ve velkým nebezpečí, alespoň co jsi mi řekl, a pořád mi nic nechceš říct. A to vám mám pomoct a přitom hrát podle vašich pravidel. Nic moc z něj už ale asi nedostanu tak se vrátím zpátky k nekromantovi a řeknu mu co chce vědět. “No zjistil jsem toho dost. Třeba to že moje tušení že je na živu je pravdivé. “ “Ne nepřeřekl jsem se. Je naživu, jistým způsobem.“ Ujistím všechny kdo by měli nějaké dotazy na tohle téma. “Čerenko použil nějaké kouzlo a uvěznil její … duši nebo jak to nazvat. Podařilo se mi na ní dát magickou značku takže teď jí můžu najít a s ní i toho nekromanta. “ Pevně doufám že to všichni pochopili protože to nehodlám víckrát opakovat. “A ještě něco.“ vzpomenu si. “Možná že vím jak chce Jagu osvobodit.“ No vědět … spíš je to takové tušení ale u valkýry jsem se nespletl tak proč bych nemohl mít pravdu i u nekromanta.

Natalja Zacharová - 20. března 2013 08:53

Když promluví Aida, jen se na ní otočím a s výrazem: Tohle je vtip, že ano se na ní podívám. “Tak ještě, že se věci dělají samy, co.“ rýpnu si do ní, ale pak to nechám plavat. Tahle krasotinka mi nestojí za víc pozornosti, takže jí budu dál ignorovat. Semjon s Černíkem si začnou vyměňovat další informace, z nichž ta nejzajímavější pro mne je to, že Jaga dokázala mrtvému vrátit duši zpátky do těla. Dívám se na Semjona a opět mne napadá, co vlastně musel zaplatit… jestli duši a nebo jen půlku duše? Než se banda mých oblíbených hrdinů rozhodne, co budeme dělat, já jsem se rozhodla, že se najím. Takže vstanu a půjdu si pro něco k snědku, třeba na to sušené maso, které se tam tak provokativně pohupuje.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 20. března 2013 12:40

Aídu spražím pohledem. Nemá cenu komentovat její náhlé myšlenkové pochody. Potřeboval jsem od ní pomoc a té se mi nedostalo. Zavrčím. Semjon se vrátí vyčerpaný. Bez pekelného psa po boku. Možná ho odvolal zpět, někam do nám neznámé reality. Těch bylo dneska až dost. Vzpomenu si na zlého ducha. Na zápas s ním. Zavřu jediné oko. Vzdechnu. Pak ho prudce otevřu. Opřen o stůl nad tělem Olgy pohlédnu na Semjona a Vladimíra. "Ticho! Oba." štěknu. Periferním viděním zahlédnu Natalju jak si jde pro kus masa. Zakručí mi v žaludku až se obávám, že to mohli všichni zaslechnout. Regenerace a léčení si žádají daň. Naštěstí tu příjemnou. Soustředím se. "Potřebuji odpovědi na důležité informace. Černíku, jsi schopen dovést nás na místo kde se nachází Čerenko a vězení Jagy? A víš jak by se dal zneškodnit?" Semjone, dokážeš s Aídou nějak uzamknout tuhle budovu? Mám v plánu tu Olžino tělo nechat a poslat pro něj později. Jinak by jsme Čerenka zjevně nikdy nedohnali." Mám hlad. Hlad, jako pes. Ostatně, jsem z části vlk. Někde v hloubi duše ano. Filosofické debaty s mým vnitřním já odložím na jindy, jelikož to asi nebude úplně pravda. Nevadí. Očekávám odpovědi a sjíždím oba pohledem. ...

Semjon S. Reznikov - 20. března 2013 12:49

Dvě ženské v partě, to nám byl čert dlužen. Kdyby Zacharová neměla tak krátké vlasy, asi bych řekl, že si do nich za chvíli vjedou. Naštěstí jí Čerenko nestojí za víc než komentář, jinak bych se obával, že se s Aídinou nekontrolovanou mocí spustí ještě něco dalšího a horšího. Čelo mám podepřené dlaní a na Atlasovovo vyštěknutí reaguju jenom tím, že k němu stočím oči. "Snad by to šlo. Pokud nespustíme nějakou další pěknou past," zabručím. "Ale proč ji nevezmeme s sebou?" ukážu očima na šém. "Můžeme to zkusit mimo tohle místo. Pokud je živá, bude svoje tělo potřebovat." Nevím, jestli to bude fungovat, ale tuším, že Dmitrijevič by nás vynesl v zubech, kdyby zjistil, že jsme tělo... hm, někde... zapomněli. Tohle nechci mít na triku.

Aída Čerenko - 20. března 2013 12:55

Zamračeně opětuju Nikolajovi pohled. Musím si zachovat špetku důstojnosti, co mi ještě zbyla. Jestli si ten smradlavej vořech myslí, že mě vyděsí, když se na mě bude dívat jako Terminátor, plete se. Zacharovou okázale ignoruju, ta mi naopak ani za pohled nestojí. Moc dobře vím, jak mě nesnáší, přímo to z ní sálá, to by poznal i někdo, kdo nemá s magií nic společnýho. Její důvody jsou mi ukradený, buď mě nenávidí kvůli Grišovi, nebo mi závidí. Nedivila bych se - kdybych vypadala jako ona, taky se budu permanentně chovat, jako bych měla krámy. Holka by se sebou měla něco dělat. Nikdo jí asi neřekl, že vychrtliny už vycházejí z módy. Leda by natrefila na vilného nekrofila. Všimnu si, že jde k masu, co visí v kuchyni, ale nic neříkám. Sleduju rozhovor, do jakých pekel nás hodlají poslat dál. "Myslím, že je to lidský maso," prohodím pak. Teprve až sní jeden tuhý proužek masa. Já ti dám princeznu, vychrtlino.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 20. března 2013 13:04

Zamyslím se. To bolí. V místnosti zavládne ticho, které rozetne až Aída. Vzhlédnu abych zjistil, jak daleko je Zacharová s masem. Tolik mi vonělo, nejspíš jsem nebyl jediný komu vonělo. Ještě dvě, tři vteřiny vydržím a pak pronesu klidným hlubokým hlasem. "To je jedno. Třeba dostaneš nějaký vitamíny co ti chybjej." Otočím hlavou směrem k Černíkovi a Reznikovovi. "Máš pravdu, Semjone. Neuvědomil jsem si, že magie je tu až příliš mocná. Takže podle tebe by jsme Olgu přiměli k pohybu, když jí vyneseme někam za hranice tohoto místa? Třeba za palisádu s lebkama?" Tělo Olgy tu nechám jen v případě, že nebude jiná šance. ...

Natalja Zacharová - 20. března 2013 13:27

Utrhla jsem si jeden plátek masa a zálibně jsem si ještě prohlížela špehuňku, kde jsou nějaké hrnky a sáčky s čímsi. Trošku mi to tu připomíná babiččin dům. V kuchyni mívala podobné nádobí. Jak si to tam tak prohlížím a žvejkám kus masa, ozve se Aida. Pomalu se k ní otočím, ústa mám plná, a chvíli na ní jen tak civím. Lidský maso? Hmm… není tak sladký ústa se mi roztáhnou do úsměvu a pokračuji dál ve žvejkání. Jestli je to lidské maso, tak je to holt lidské maso. Nehodlám tu před princeznou nic plivat na zem, aby snad v téhle přestřelce vyhrála. Takže to spolknu a ukousnu si další kousek. “Nemělo to štítek.“ ušklíbnu se na ní a pak střelím pohledem po Nikolajovi. Na jeho poznámku o chybějících vitamínech reaguji zvednutím prostředníčku. Dál ho nijak nekomentuji.

Semjon S. Reznikov - 20. března 2013 13:50

Já osobně bych si tu po tom, co se mi stalo, odsud nic nevzal. Podle mě mám štěstí, že si můžu normálně sednout a židle mi nechce ukousnout prdel. "Je to možné. Pták tu vyvolal nějakou magickou bouři. Stejně jako když při bouřce vypadává signál, tak to může být i s ní. Tady vevnitř nám něco fungovalo jenom proto, že jsme to tu ochránili znaky," pokynu k pomalovaným zdem. "Talju jsem musel jít odvolat mimo usedlost. Je to tu chráněné i proti průniku z jiných realit. Samozřejmě kdyby někdo hodně chtěl, možná by skulinu našel, přece jen už když jsme přišli, ochrana nebyla na sto procent aktivní a navíc jsme s ní teď tím vším taky pohli..." Odmlčím se, protože kvůli nemoci z povolání zase zabíhám do detailů.

Aída Čerenko - 20. března 2013 13:59

Ta ženská (ačkoli v jejím případě je to příliš lichotivé to tvrdit) je nechutná. Kdyby viděla tamto, ono by jí to smazalo ten úsměv z ksichtu. Doufám, že z toho dostane koliku. "Pravda, ve tvém případě se to nedá nazvat kanibalismem," ušklíbnu se přezíravě. Tohle mi pomáhá odpoutat pozornost jiných věcí a je to půda, kterou důvěrně znám. S kolika chudáky, co si mysleli, že na mě mají, jsem se setkala. Přitom mi nesahali ani po kotníky. Jednu výhodu život s Grišou měl. Nemusela jsem se trmácet po zkurvených promrzlých lesích a lézt do chaloupek pohádkových čarodějnic s bandou smradlavých křupanů. Až se mi zasteskne po pořádné měkké posteli. To, co mají na velitelství, se za postel dá považovat jen stěží. Je to spíš kavalec. A jestli odsud brzy nevypadneme, seru na ně a jdu si lehnout. Tady je všechno mnohem útulnější, tak proč by tu nemohla být pohodlná postel?

Vladimír Černík - 20. března 2013 17:50

Můj rozhovor se Semjonem náhle přeruší Nikolaj. Na můj vkus to bylo možná trochu moc, Aida s Nataljou se spolu pořád popichují, div že po sobě neskočí a Nikolaj jde po nás. Hlavně v klidu. Vždyť jsme nic neudělali. Nicméně zmlknu a nechám mluvit Nikolaje který si chce udělat obrázek o tom jak dál postupovat. Snad víš co děláš. Čas dál běží. “Ano a ne.“ odpovím na otázky na které se mě Nikolaj zeptal. Potom to ale raději rozeberu trochu dopodrobna. “Čerenka najít dokážu ale Jagino vězení ne. Na to budeme potřebovat Olgu ta ví kde je.“ Což je o důvod víc vzít sebou její tělo. Jinak by jsme se s ní domlouvali docela těžko. Mezi tím Natalja s Aidou pokračují v kočkování a já jenom čekám kdo to nakonec vyřeší. Jestli Nikolaj nebo jestli se po ní Natalja nakonec vrhne a začne jí škrtit. Už abychom byli pryč odsud.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 20. března 2013 22:12

Zafuním. Odrazím se lehce dlaněmi od stolu, kde leží Olga. Tedy, Olžino tělo, pořád zapomínám, že Olga je mrtvá. Tohle je jen slupka, schránka pro magii. Pro "golema" kterého rozhýbe kus šutru. Promnu si kořen nosu. Dám ruku v bok. "Můžete se aspoň na chvíli přestat dohadovat? Vy všichni? No ta, ženský. Aspoň vy můžete mít rozum." kouknu výchovně po Aídě. Unavuje mě tady dělat rozhodčího. Skoro pochybuji, že někde hluboko v nich je kus vojáka. I když patříme pod vládní institut je těžké vzbudit v nich kázeň. Aby ne, kdo ví co dělali v době mimo službu. Zpět k problému. "Dobrá. Vyhlašuji půl hodiny na zotavení. Dáme počasí šanci. Pokud ani za třicet minut neuvidíme zlepšení, vyrazíme i v tomhle. Máte za úkol přeskupit, zkontrolovat svoje věci a odpočinout v teple. Semjone. Vladimíre. Pak mi pomůžete vynést Olgu ven. Vpravíme do ní šém. Zatím si oddechněte." Přejdu přes místnost ke krbu. Uvelebím se u něj, kontroluji oděv, suším si kalhoty a boty a přebírám výbavu. Chci mít soukromí. Aspoň na těch pár minut. ...

Vypravěčka - 21. března 2013 19:06

Mlha vás neopustila, ta se v okolí rozprostírala stále a bylo vidět maximálně na pár metrů. Déšť ustal, možná ptákova síla konečně začala ochabovat. Vybavení jste měli v podstatě všechno, jenom jste ho museli posbírat. Svoje batohy, vyprostit sáně, které se zaklínily mezi stromy, když psi utíkali. Bednu od Olgy by asi taky nebylo dobré nechat válet někde před palisádou. Problém nastal, když jste chtěli vyrazit. Mlha orientaci ztěžovala nehledě na to, že sem vás vedli Jezdci. Sníh byl poznamenaný podivným deštěm, a i když jste si pamatovali směr, odkud jste přišli, cesta sem trvala celou noc a během těch několika hodin se dalo dobře zabloudit, jelikož nebyla přímá a vedla lesem. K vašemu štěstí najednou mlha skončila, jako by ji někdo ukrojil. Stačil jeden krok, abyste se ocitli v obyčejném zasněženém lese. Za zády vám zůstalo bílé peklo. To byla ta chvíle, kdy se podařilo zaktivovat Olgu. Semjon to zkoušel každých pár metrů, protože jste nevěděli, jestli mlha nebude věčná. Zatím to ale neřešilo otázku, zda jste se v té mlze potáceli správným směrem.

Natalja Zacharová - 22. března 2013 10:00

Během půlhodinky na oddech jsem se snažila vysušit si aspoň část z oblečení. Zejména od nohou jsem začínala cítit pořádnou lezavici. Vlastně jen od jedné nohy, skrze druhou, kamennou nohu jsem chlad tolik nevnímala, ale možná to byl jen můj pocit. Jakmile Nikolaj zavelel k odchodu, byla jsem jako první u dveří. Se zbraní v ruce (pro jistotu, netušila jsem, jestli venku něco opět číhá), ale po boku, jsem vyrazila ven. “Čisto.“ zahlásila jsem a prošla skrze palisádu před chaloupku. Mlha by se dala doslova krájet. “Nemáte u sebe náhodou někdo lano?“ houknu za sebe na ostatní. “Ať máme jistotu, že nezabloudíme.“ I když by mi nevadilo, kdyby se nám ztratila princezna Pokud bude mít někdo u sebe nějaké lano, navrhnu, abychom ho použili jako spojnici mezi námi. Pokud ne, tak dojdu hledat sáně. Radši potáhnu ty, než truhlu a nebo Olgu. Když jsme se vypotáceli ze začarovaného lesa, tj., když se před námi konečně objevil les a ne mlíko, zaraženě jsem se podívala za sebe. Tenhle trik byl dost dobrý. Rozhlídnu se kolem sebe a snažím se najít nějaké vodítko, které by mi napovědělo, kde jsme.

Vladimír Černík - 23. března 2013 07:57

Čas který nám Nikolaj dal mi více než stačí. Využiji ho tedy k tomu abych se alespoň připravil na stopování Olgy ke kterému dříve nebo později dojde. Použiji stejný kus látky akorát trochu pozměním symboly které na něj nakreslím a nakonec ho nabiji. Amulet si pak uvážu kolem zápěstí abych ho měl stále při ruce. Počasí se nakonec trochu zmírní a my vyrážíme na cestu. Společně s ostatními se pustím do odnesení, nebo spíše odtažení těla valkýry. Váží daleko víc než bych do ní řekl a nebude to jen tím co má na sobě. Cestu mlhou moc neřeším. Nevidím prakticky ani na krok takže se nechám vést ostatními. Netrvá to ale moc dlouho a nakonec zmizí jako lusknutím prstů. Další kouzla. Semjonovi se díky bohu povede použít šém takže už sebou nemusíme nést Olžino tělo. Sláva. Jsem rád že si můžu oddychnout a dál pokračovat bez toho aby musel táhnout to tělo které váží snad víc než dospělý chlap. Krátce na stojící tělo pohlédnu . Po tom co jsem s ní před chvílí mluvil tak vypadá teď docela zvláštně. “Tak a teď kudy?“ Zeptám se a začnu se rozhlížet kolem sebe. Cestu sem si moc nepamatuji a s orientací v přírodě na tom také nejsem kdo ví jak dobře. Jedno ale vím jistě. Cestou zpátky nepůjdeme. Musíme sebou hodit.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 25. dubna 2013 15:49

Kouzla a čáry. Tyhle energetické výlevy mě začínají lézt na mozek. I když se o pár z nich pokouším. Ani nezamručím, jak to mám ve zvyku. Držím pevně ucho batohu na rameni a v druhou rukou - pravačkou - zápasím se sáněmi, kam naložíme zbytek vybavení. I truhlu Olgy. Měl jsem nutkání jí tu někde zamaskovat nebo zakopat ale rozmyslel jsem si to. Otočím se směrem od mlhy, čelem do lesa. "Najdu cestu k vozidlům. Pěšky určitě k našemu cíli nedojdeme." shodím batoh, zahodím lano od sání a odepínám vodící šňůru, kterou jsme si všichni připásali - tak jak vymyslela Zacharová. "Vy zatím pomalu pokračujte tímto směrem." švihnu dlaní před nás. [ Sundávám si oblečení. Zima mi prostupuje na nechráněnou kůži. Boty dám na sáně, i batoh. Zá pár okamžiků tam stojím jak mě pán bůh stvořil. Nebo kdo mě má na svědomí. Úplně jsem zapomněl na Aídu ale na červenání je pozdě. Přes houstnoucí vous by to možná ani nezahlédla a myslím ten na tváři. Přede všemi se spěšně, bez okolků, změním ve psa. Velkého chlupáče. Mlasknu. Zavětřím. Pak se na ně otočím a lidským jazykem promluvím. "Najdu si vás jak vyčmuchám základní tábor." Vyrazím do lesa. Podle svého čichu stopuji nebo nacházím pach automobilů. ...

Vypravěčka - 25. dubna 2013 16:05

Aída se během jeho svlékání i proměny ostentativně dívala jinam, jako by se bála, že by jí ten pohled vypálil oči nebo kontaminoval mysl. Semjon zkoumal mlhu, ale ještě předtím musel okřiknout Olgu, která by se jinak zase vydala chytit Aídu. Tenhle "program" se velení asi zrušit nepodařilo, nebo to nechtěli udělat. Nikolaj sice huhňal, ale už jste si na ten podivný zvuk zvykali, když se psovlk velikosti překrmeného vlkodava a mohutnosti mastiffa pokoušel mluvit. Bez Jezdců tu bylo najednou prázdno a ticho. Olga ani Semjon toho mnoho nenamluvili a chybělo tu občasné hašteření bratrů či Ajratovy kousavé poznámky na adresu Zacharové. Nikolaj se vrátil asi po půl hodině s jazykem vyplazeným. Černá masa sbíhala ze svahu nalevo od vás. Musel vás nasměrovat na správnou cestu, protože jak se ukázalo, opravdu jste neudrželi směr. Museli jste se vyškrábat do prudkého svahu i se sáněmi a svým nákladem a odtam jste uviděli padlý strom, na který vás v noci upozorňovali bratři, že je třeba ho se sáněmi překonat jinak. Trvalo však ještě několik hodin, než jste uviděli váš náklaďák. Naštěstí měl všechna kola i další věci, o které by přišel, kdybyste ho nechali někde ve vesnici. Zase se stmívalo. Vyvstávala otázka, kam tedy jet? Určitě zpět po cestě, protože sem jiná nevedla, ale pak? Na letiště, kam jste prve přiletěli, nebo jinam? Řízení se tentokrát ujal Semjon kvůli tomu, že Olgu posadil vedle sebe, aby na ni mohl dát pozor a nehrozilo, že se vzadu s Aídou něco stane. Vy jste tedy zůstali sedět na korbě i s věcmi.

Vladimír Černík - 28. dubna 2013 09:24

Cestu zpátky jsme nakonec díky Nikolajově nosu našli. Trvalo ještě dlouho než jsme náklaďák našli ale naštěstí to bylo tak akorát včas. Začínala noc a při ní bych lesem jít nechtěl. Obzvláště po tom co nás tam u té chaty přepadlo. Tak a teď rychle najít Olgu a Čerenka. Bez nějakého zdržování si naskočím na korbu abychom mohli co nejrychleji vyrazit. Vzadu se hned pustím do práce. Vytáhnu si z báglu svoje věci a vyrobím si jednoduchou pásku přes jedno oko a přidám ještě symbol oka. Snad to Nikolaj nebude brát jako provokaci. Chvilku počkám než se dostane auto na nějakou pořádnou cestu a potom se přemístím co nejblíž ke kabině abych mohl navigovat Semjona při řízení. Ihned potom začnu hledat značku kterou jsem na Olgu umístil.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 28. dubna 2013 20:33

Už v lidské podobě pomohu svému týmu aby na korbu náklaďáku naskládali vše potřebné ze saní. Sáně pak odtáhneme někam z cesty, do křoví, aby nebyly tak na ráně. Kdo ví, třeba se tu někdy budeme potulovat a šiknou se. Nasednu na korbu, pod vlnící se plachtu. I když není tolik hodin, je konec listopadu. Tady v horách, uprostřed lesů, se smráká sakra rychle. Nyní nás obklopuje jen neproniknutelná tma. Tu proříznou až kužely světel náklaďáku, který nastartoval Semjon. Olga je u něj v kabině. Přesněji řečeno, Olžino tělo. "Vážení, poprosím o pozornost." přivolám na sebe ostatní. Trochu nevraživě se kouknu na Černíka který ze sebe dělá mého dvojníka. "Plán je takový. Vrátíme se zpět na leteckou základnu, od které jsme přijeli. Tam budeme pokračovat vzduchem, dle Černíkových instrukcí a podle lžíce. Na tu nemůžeme spoléhat, nemusí nám ukazovat zrovna cíl mise. Nespali jsme skoro dva dny. Vyhlašuji spánek pro všechny až na Semjona. Alespoň do doby, než dorazíme na letiště. Naberte síly." Málem dodám - rozchod. Místo toho se zachumlám do své zimní bundy a zkusím ignorovat chrčení a brumlání motoru nebo nerovnosti cesty. Brouzdám se ve svých myšlenkách. ...

Semjon S. Reznikov - 28. dubna 2013 21:04

Sednu, ještě pořád pokrytý vrstvou zmrzlého černého čehosi, tedy za volant společně s Olgou a otevřu posouvací okýnko k vám na korbu, které je sice vyplněné pletivem, ale pro komunikaci stačí. Na korbě je také u žeber konstrukce, co nese plachtu, zavěšená elektrická lampa. Po těch skoro dvou náročných dnech jste usnuli i v těchto podmínkách. Tedy až na Vladimíra, který měl se spaním problémy kvůli tomu, že nebyl zvyklý. Já na požádání dělal zastávky a kvůli černému humusu nebylo moc vidět, jestli jsem strhaný. Vypadalo to, jako bych sám odpočívat nepotřeboval. Aspoň ne teď. Když jste se v průběhu cesty probrali, okýnko bylo ke mně do kabiny pořád otevřené a slyšeli jste tiše puštěné rádio. Vzhledem k tomu, jak mizerný signál tady v opuštěných horách musel být, jsem ho možná trochu naladil magií, anebo měl štěstí. Když jsme dorazili na letiště, odkud jsme předtím odlétali, byli jsme na cestě dalších skoro čtyřiadvacet hodin, protože jsem tentokrát nezastavil na noc jako Nikolaj prve. Dokonce jsem odmítl Nikolajův návrh, že bych měl být vystřídán. Do chmurného stmívání hraje z rádia Vysockij a jeho Spasitě naši duši, jehož tvorba doprovázela moje řízení skoro celou dobu. Když vylezu z kabiny, mám vyhrnuté rukávy a ve světle lamp se zdá, jako by se tetování na předloktích vlnila jako hadi. Pohled mám trochu zastřený a valkýra-golem jedná, aniž bych musel mluvit nahlas, což je zarážející.

Vypravěčka - 28. dubna 2013 21:16

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír S rozhodnutím Nikolaje jsi toho moc udělat nemohl a stejně byste se odsud jinak než autem nedostali. Vedla sem jedině cesta, kterou jste přijeli. Znamenalo to další asi den zdržení a musels doufat, že valkýra to vydrží. I když ses připravoval na navigaci, prozatím to nebylo potřeba. Semjon zabručel cosi o tom, že by sis měl pořádně odpočinout. Během tvých mnohých probuzení jsi vycítil pozvednutí magické aktivity ze Semjonova směru, ale když měl vedle sebe valkýru, těžko se určovalo, zda za to nemůže nějaká komunikace mezi jím jako Pánem a jí jako Golemem. Anebo ladil to rádio, což byla ve své podstatě frajeřina, mezi mágy takový kabaretní trik než opravdová magie tvého zaměření. V podstatě promítli do rádia svoje vzpomínky na písničky, co se jim líbí, a s technikou to nemělo nic společného. Když jsi byl zrovna vzhůru, mohl ses ujistit, že stopovací značka na Olze je zatím pořád na stejném místě. Zatím ti dělalo problém se zorientovat ve dvou rovinách - té astrální vzhledem k reálnému světu, ale dokázals je vést za cílem. Když jste konečně dorazili a Semjon vystoupil, bylo na něm něco zvláštního. Olžina přítomnost opět vše zkreslovala, ale už jste byli mimo největší magické pole, jaké jsi kdy viděl. Semjon něco udělal. A navíc ho Olga poslouchala beze slov, což bylo zcela proti konceptu Golema. Zvedavě ses ještě skrze pásku podíval pozorněji a všiml sis toho - Semjonova aura nabyla podobného vzezření jako ta valkýřina.

Aída Čerenko - 28. dubna 2013 21:24

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj Aby na mě nezbylo místo vedle té příšerné ženské, musela jsem si sednout vedle Nikolaje. Z bláta do louže, ale co už. Byla jsem tím pochodem příšerně unavená a šlo to ze mě cítit. Únava, rozhořčení, zoufalství. Ani nevím, že jsem během ohavné cesty asi doslova upadla na Nikolaje, schoulila se a spala jako špalek. Únava překonala vše, nejsem zvyklá na tyhle pochody smrti a pitomou magii. V noci ho asi probralo, jak pevně mu svírám paži a asi se mi něco zdá, nějaká noční můra. Kdo by se po návštěvě Jagina sklepa divil. Přesto se moje skučení netýkalo tohoto. Člověk by to těžko zaslechl, ale já mumlala něco jako: Gryšo, ne! Vzbudila jsem se tehdy s očima jako podšálky a v první chvíli mi nedošlo, že se tisknu k prašivýmu čoklovi. V krku mě pálilo, jako bych měla brečet, ale navenek neukápla ani jedna slza. Zahanbeně (vnitřně) jsem se odtáhla od Nikolaje a schoulila se do sebe jako tam v domě. Ostatní spali. Až na řidiče a... tamté... valkýry. Fuj, běhá mi z ní mráz po zádech!

Vypravěčka - 28. dubna 2013 21:38

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Spát v těhle podmínkách pro tebe nebylo těžké, za to mohl výcvik u Specnaz. Navíc tvoje tělo už by odpočinek uvítalo, byla to náročná akce a magické léčení bylo vyčerpávající i pro tebe, protože Nikolaj nebyl mistr jako Dmitrijevič. Nyní tě i přes únavu provázely sny. Motalo se v nich všechno dohromady od ptáka po chaloupku na muří nožce (i když ji neměla), ale nakonec se to chtě nechtě soustředilo kolem Semjona. Černotou pokrytý Semjon, co nad tebou stál tam v ústředí Specnaz. Na hlavu mu kapala ta tekutina z druhého světa, které ti zakázal se dotknout. To byl tvůj sen. Pak už ne. Pak už byl Táni. Sukkuba se na tebe dívala Semjonovýma modrýma očima, vědoucně se usmála. "Není to obvyklé, ale klidně můžu mít i tuhle podobu, pokud ti to udělá radost," zachraptěla Semjonovým hlasem těsně u tvého ucha. "Pokud máme dodržet naši malou úmluvu, je právě tohle ta chvíle, kdy od tebe budu potřebovat trochu šťávy," pousmála se nad svým dvojsmyslem. "Musím rýpat trochu hlouběji, než bych chtěla," ženský rod v mluvě Semjona zněl divně, "líbilo by se mi osobní setkání, ale nemáme na to čas. Takže...? Pořád chceš o svém miláčkovi vědět, co je zač? A zaplatit i tuhle cenu?" dechla ti horce do ucha. Sen se změnil - mělas volné ruce a Semjon už byl zase čistý, ale pořád se nad tebou skláněl. Tedy Táňa... ovšem iluze to byla dokonalá, musela si ho tam v baru dobře prohlédnout asi nejen očima.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 28. dubna 2013 23:17

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Moc nespím. Zlé sny už mě dávno neděsí. Po tom, co jsem zažil v druhé vlastenecké válce mě jen tak něco nevystraší. Pochmurná hudba, kterou si Semjon pouští, míchá monotóní klokotání motoru a skřípání pohupující se lampu na korbě. Je to až poetické. Aída mi padne na rameno. Nechám ji tak. Malinko ze zvráceného pobavení, že bude překvapená na čím těle si ustlala. Pach nemám tak dobrý, jako ve psí podobě. Ani se moc neodlišuje od lidského. Ale určitě bude zítra vonět po mé bundě, po mém potu. Jedeme vstříc svému osudu. Co bude dál? Dopadneme Čerenka? Ať to vyjde jak chce, já vím jedno. Nic nebude stejné. Je víc takových mágů jako je Čerenko? Budou naše schopnosti potřeba jinde? Brouzdám se ve svých myšlenkách, Aídu nechám Aídou a společně s ní i pubertálních choutek na sex. Jedeme vstříc osudu. ...

Vladimír Černík - 29. dubna 2013 07:36

Vyslechnu si Nikolojova slova o našem dalším postupu. Na spánek moc náladu nemám. Unavený se zrovna necítím a ještě mám v plánu se trochu sžít s touhle magií. Nepoužívám jí zrovna často abych byl na ní odborník. Cesta mi ubíhá docela pomalu. Pokud zrovna nespím tak sleduji Olžinu stopu, která se díky bohu stále drží na stejném místě. Není to ale kdo ví jak jednoduché. Pořád mám mžitky před očima a dokonce bych přísahal že jsem jednou nebo dvakrát zahlédl nějaký přízrak. Na letiště dorazíme až za několik hodin. Po té dlouhé cestě na korbě jsem konečně rád že jsme na místě. Vylezu tedy ven abych se trochu protáhl. Udělám pár kroků a protáhnu si ruce. Po té cestě jsem celý zdřevěnělý. Za chvilku z auta vyleze i Semjon. Něco s ním ale není v pořádku. Že by byl takový odjakživa? Ne to není ono. Pomalu dojdu k směrem k němu a zeptám se. “Jsi v pořádku Semjone?“ Jasně že řekne že je. Pochybuji že mi řekne pravdu. Ale jen tak se odbít nenechám. "Co se děje?"

Natalja Zacharová - 29. dubna 2013 19:55

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Ani nevím jak, ale usnula jsem. Vím, že jsem stihla snad dvakrát zamrkat a pak mi oči ztěžkly a já se uvelebila v limbu. Ležela jsem připoutaná na lůžku, měla jsem na sobě nemocničního andělíčka a nade mnou se skláněl začerněný Semjon. Trhla jsem rukama, zkusila jsem, jak jsou pouta pevná. Byla dost pevná a já neměla sílu je přetrhnout. Navíc, nikde žádná stopa po démonské kůži, kterou mi Semjon věnoval. Byla jsem to jen já, z (trochy) masa a kostí. “Semjone?“ vydechla jsem jeho jméno a podívala se na něj. Jeho výraz ve tváři se změnil. Byl mi něčím povědomý a po chvíli jsem věděla, proč. Táňa. Zavřela jsem oči a snažila se jí vypudit ze svého snu. Jenže to už nebyl můj sen. Ona tady vládla. Mlčky jsem jí poslouchala. Její hlas, Semjonův hlas, mi hrál na kůži jako elektřina. Cítila jsem, jak mi z něho/z ní naskakuje husí kůže. “Chci to vědět,“ s odpovědí jsem si dávala načas. Přemýšlela jsem, kolik jsem toho ochotná pro něj riskovat. Snažila jsem si nalhávat, že mi za to nestojí. Věděla jsem, že je to blbost. “Potřebuju vědět to, co jsi zjistila, a udělám cokoliv, abys zjistila všechno.“ opřu se o lokty. Uvědomím si tak, že již nejsem připoutaná. Poslední slovo zašeptám Semjonovi/Táně do ucha. “Cokoliv…“

Vypravěčka - 30. dubna 2013 15:37

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Řeknu, řeknu... ale až potom," Semjonův hlas nedočkavě zavrčel poslední větu. Bylo snadné upadnout do představy, že je to opravdu on. Byla to sukkubí práce balamutit lidi, splétat jejich sny. Až na to, že na sen ti to připadalo více reálné a v rámci možností jsi nad sebou měla vládu. Semjon byl přesně takový jako předtím. Sic tvrdý, nedíval se na tebe tak odtažitě jako nyní, po jeho opětovném vpádu do tvého života. Nemělas čas ani přemýšlet, jak se vůbec sukkuba dostala k takovým detailům, že Semjon měl v oblibě zůstávat většinu času oblečený, kdežto tebe obnažil nejen fyzicky. Bylo to součástí vašich zvrácených her; v dobrém rozmaru ti dovolil rozepnout mu košili, a pokud jsi byla opravdu hodná, tak ji někdy i sundat. Přišlo ti, že to trvalo hodiny, ale tak už to se sny bývá. Táňa v Semjonově podobě, ovšem s tetováními na rukou (která předtím neměl) ležela na posteli s rukama za hlavou a dívala se do stropu neurčitého pokoje, který asi vytvořila ze vzpomínek tvých i Semjonových. Semjonovo tělo bylo oblečené až na onu rozepnutou vojenskou košili. Psí známky se sesunuly na bok. "Semjon je divnej pavouk," prohodila pak Táňa-Semjon. "Když jsem se tu a tam vyptávala, všichni dělali, že o něm jakživ neslyšeli. Což je zvláštní, když je démonolog. Víš, funguje to takhle: amatéři a slaboši si párkrát něco načmárají na zem a jednou se jim povede přivolat něco, co nezvládnou a tak jejich kariéra skončí. Těch, co postoupí na úroveň profesionálů, je málo. Jsme taková VIP společnost, uzavřený okruh známých," uculila se, "takže ti chytřejší znají svoje... protivníky. A pokud má někdo ochočeného vlastního smrtonoše, mno, tak toho bych už do VIP počítala." Odmlčela se, aby ti dala čas to vstřebat. "Z nějakého důvodu o něm nechtějí mluvit. Buď jim z mlčení něco kápne, nebo naopak za mluvení je čeká něco nepěknýho. Ale mám pár tipů, kam bych mohla přitlačit. Jenom nevím, jestli se mi to vyplatí. Co když potom půjdou po mně?" Otočila hlavu a podívala se na tebe. Vážně, bez žádných triků.

Natalja Zacharová - 01. května 2013 13:28

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro V mém snu to bylo stavidlo, které pustilo všechny ty léta potlačované emoce ven… V mém snu to byl Semjon, kdo stavidlo zvedl a dovolil mi opět prožít to, co jsme kdysi ztratili. Naprostou intimitu, oddanost a víru v toho druhého. Že jsme k tomu došli ne zcela obvyklými praktikami? To byla věc druhá. Tána/Semjon byla dokonalá. Ležela jsem na boku vedle Semjona. Byla jsem nahá. Věděla jsem, že bych se mohla obléknout. Chtít být oblečená. Ale nechtěla jsem. Dokonce jsem se přistihla, že se usmívám. Opravdově a spokojeně se usmívám. Naslouchala jsem Semjonovu hlasu, který mne hladil po otevřených ranách jako jemné hedvábí. “Talja.“ doplním tiše, když zmíní smrtonoše a přemýlám si v hlavě získané informace. Přesně něco takového jsem tušila. “Nemyslela jsem si, že může být tak silný. On… má neuvěřitelnou sílu vůle a charisma. To jsem na něm obdivovala.“ v mém hlase byl znát ten obdiv. Byla jsem mimo svou ulitu, obnažená a užívala jsem si toho luxusu, že jsem si to mohla dovolit. “Co chceš na oplátku, abys to dotáhla do konce? Co ti můžu dát?“ nespokojím se s tím, co mi řekla. Chápu, že je to nebezpečné. Obzvláště v těch kruzích tam dole. “Řekni si, Táňo… co ti můžu dát, abys pokračovala.“ oslovím jí. I přes Semjonovo tělo, které mne láká k tomu, abych se ho dotýkala, se teď snažím myslet na to, že je to Táňa.

Vypravěčka - 01. května 2013 14:30

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Táňa se zase zamyšleně podívala do stropu. I když nebyla Semjon, určitě toho zažila už tolik, že neměla zapotřebí tě pranýřovat za to, co viděla ve tvé i jeho hlavě. Někdo by se mohl bát, že démon se mu pak vysměje, jen co z něj vycucá nějakou tu energii. Buď jsi měla štěstí na "svého" démona, nebo to v některých případech nebylo tak hrozné, jak to podávali smrtelníci. Možná proto, aby tomu někdo snadno nepodlehl a nevypustil ven něco horšího než pacifistickou sukkubu s chutí do života? "Možná by se mi hodila trocha valkýřiny esence. Olga je psí čumák nebo za to může to, kdo je, každopádně vždycky kolem sebe měla takovej malej atomovej kryt. Možná už není tak mocná jako za svých dob, ale pořád..." Táňa-Semjon si mimoděk dychtivě olízla rty. "Valkýry jsou družky smrti. Její dvorní dámy i šampioni. Kdybych měla kousíček její energie, třeba by mě to zachránilo, kdyby mě někdo chtěl odstranit." Olžiny důvody, proč k sobě podobné bytosti nepouštěla, byly celkem pochopitelné. I jako schránka bez duše byla mocná, a kdyby se na ni někdo napojil a sem tam si něco vzal... raději nemyslet.

Natalja Zacharová - 03. května 2013 19:12

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Valkýřina esence,“ zopakovala jsem si pro sebe to, oč mne Táňa žádá. Okamžitě se mi vybavilo, jak by na ní asi valkýřina síla mohla působit. Stala by se nadlidsky silnou? Krátce se mi v hlavě rodila i otázka, co by s tou sílou pak dělala, ale tohle nejsem já. Mě to nezajímá. I kdyby pak srovnala se zemí celý Rusko. Mě zajímal, zajímá a vždycky bude jedině Semjon. “Jak jí mám pro tebe získat?“ pomalu jsem se k Semjonovi přitiskla. Užívala jsem si ten tělesný kontakt s jeho odhalenou hrudí, protože mi to málokdy dovolil. Byla jsem jako spokojené štěně, které leží u páníčkových nohou. “Udělám to… seženu to pro tebe, Sejmone.“ tiše mumlám.

Vypravěčka - 03. května 2013 19:35

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Táňa-Semjon tě neobjala, protože i on to mimo hrátek nedělal. Nechala ruce za hlavou a blahosklonně tě nechala utápět se v probuzených pocitech. "Popravdě... nevím. Vždy sílu získávám přímo, ale slyšela jsem, že se esence dá nějak získat a předat. Staří zapomenutí se dokonce chvástali tím, že se pár z nich podařilo nakrmit se na valkýře. Že jedna padla a stala se jednou z nás." "Realita" se trochu zachvěla. Asi to bylo tím, že Táňa se soustředila na něco jiného, takže mimoděk se pokoj rozplynul a... Tohle jsi neznala. Musela to být nějaká Semjonova vzpomínka, na kterou Táňa narazila naprostou náhodou, když vstřebávala jeho podobu. Nikdy jsi neviděla tenhle nevlídný kamrlík, který připomínal vězeňskou celu nebo spíš výslechovou místnost v nějakém hnusném asijském nebo jihoamerickém zajateckém táboře. Bylo tu lepivé dusno z džungle, ani kamenné stěny ho nedokázaly zastavit. I Táňa-Semjon se zarazila. Pořád měla rozhalenou košili, ovšem Semjonova podoba najednou zmizela. Ale ty jsi pořád byla nahá. "Tohle nedělám já..." šeptla napjatě. Na chodbě se ozvaly kroky vojenských bot. Buď to byl jenom neškodný sen, byť hnusný, nějaká vzpomínka, nebo se stalo něco jiného. Jisté ale bylo, že kroky se blížily a klíče chřestily v zámku.

Natalja Zacharová - 03. května 2013 19:46

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Když se místnost kolem nás změnila, první, co mne v tu chvíli napadlo, bylo to, že se bude chtít Táňa opět nasytit. O to víc jsem byla překvapená, když se Semjonova podoba vypařila a zůstala „jen“ sukubka. Tázavě jsem se na ní podívala a když řekla, že to není její zásluha, začala jsem se cítit nervózní. Vstala jsem z lůžka a soustředila jsem se na to, aby dveře, které k nám vedly, byly zavřené. Byl to z části i můj sen, takže jsem doufala, že to můžu ovlivnit.

Vypravěčka - 03. května 2013 20:06

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Chřestění klíčů opravdu pokračovalo, protože dveře se neotevřely. Někdo do nich zkusil strčit asi ramenem, jestli se nevzpříčily. "Poslouchej," otočila se k tobě naléhavě Táňa a byla blízko. Nikoli však ze sexuálního puzení, ale aby mohla šeptat a tys ji slyšela. "Buď musíš nějak sehnat esenci Olgy, anebo té druhé, padlé valkýry. Nevím, jestli žije nebo něco, ale ona jediná by mohla minimálně vědět, jak to udělat. Já nemám prostředky na to, abych to zjistila, a kdybych se v těhle věcech hrabala moc ještě mimo téhle záležitosti, bylo by to až moc podezřelý." Její šepot se stal ještě naléhavější, protože když jsi rozdělila pozornost mezi dveře a ji, zdálo se, že povolily. Otevíraly se surrealisticky pomalu a skřípavě. "Jméno té valkýry bylo..." Dveře se doslova rozlétly a práskly do stěny. Táňa se zalkla vlastními slovy a vytřeštěně se ohlédla na vojensky oděnou siluetu, které nebylo vidět do tváře. Sukkuba ti chtěla něco říct, ale nešlo to. Zatěkala očima okolo jako zvíře v kleci a najednou zmizela. Díky snu jsi to viděla úplně přesně - skulinou mezi oknem a zdí. Než jsi ji stihla následovat (pokud bys chtěla), sen se zase změnil. Teď už v něm nevládla Táňa, kdo ví, kdo byl jeho pánem. Možná ta divná mužská postava ve stínu? Před očima se ti objevil stůl. Místnost byla bez oken, černá krom holé žárovky u stropu. Někdo ležel uvázaný k tomu stolu na zádech, ruce a nohy přivázané k nohám stolu. Na obličeji měl hadr a voják bez tváře mu do něj lil vodu, dokud se nezalykal. Postava, která rozrazila dveře, stála ve stínech. Z nějakého důvodu si tě zatím nevšimla. Možná.

Semjon S. Reznikov - 03. května 2013 20:14

Poškrábu se na levém potetovaném předloktí a vydechnu oblaka páry, protože i tady mrzne, ačkoli vrstva sněhu je tu o poznání menší než v horách. Stáhnu si rukávy zpět na místo. "Ano, jenom přetažený. Nic zvláštního," odpovím Vladimírovi a ošiju se. Vážně bych potřeboval sprchu a vyměnit si oblečení. Pokud půjdeme někam mezi lidi, nemůžu tam takhle. Mnohá babka by si o mně myslela, že si pro ni přišel čert. Podívám se na nebe, pak na Vladimíra. "Dokážeš tedy určit polohu Orlovské? Pokud zase poletíme, budu potřebovat přesnou navigaci. Ale jestli je někde, kde se nebude dát přistát, musíme tak jako tak jet autem." Sklouznu tázavě očima i k Atlasovovi a až teprve teď, jak tak stojí vedle sebe, mi dojde, že oba dva vypadají s tou páskou přes oko jako nepovedený vtip.

Natalja Zacharová - 03. května 2013 20:21

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Jak? Jak se jmenovala?“ hořekovala jsem nad Táňou, která mi nebyla schopna dát jméno, které potřebuji. Vzápětí mne napadlo, že bych mohla požádat Arkánu o pomoc. Ona by to vědět mohla. Dveře se rozrazily a já sebou škubla. Táňa byla pryč. Ohlédla jsem se směrem, kde před okamžikem byla, nezůstalo tam nic než skulina – útěk ze sna. Mě ale něco drželo v té místnosti. Něco bylo na tom vojákovi, kterého mučili. Cítila jsem, jak mi bušilo srdce. Napětím a vzrušením. Stále jsem tam stála nahá, ale bylo mi to jedno. Nedokázala jsem z vojáka na stole spustit oči. A pak jsem si všimla toho stínu ve dveřích… a doufala jsem, že si on nevšiml mne. Ani nevím proč, ale najednou jsem měla potřebu být oblečená. Ve vojenském. Potřebovala jsem na sobě mít své kanady s kovovou špičkou. Potřebovala jsem to být zase já s kamennou rukou a nohou.

Vypravěčka - 04. května 2013 13:20

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Snažila ses myslet na oblečení a všechno okolo, ale tohle už nebyl tvůj sen, ani Tánin sen, která ti dovolila v rámci možností mít nad sebou kontrolu. Byla to vize někoho jiného a ty ses do ní dostala jako pozorovatel a kdo ví, možná i jako vězeň. Protože skulina po Táně už nebyla - zmizela společně s tím, jak se tma stáhla okolo stěn kvůli nedostatečnému osvětlení. Zmizela společně s oknem, s kavalcem... Silueta obcházela na hranici světla, dokud se nedostala k boku muže. Dala němý povel mučiteli a ten přestal a stáhl hadr ze rtů a nosu, ale na očích pořád zůstal. Silueta ti zatím snově stínila v pohledu na tvář mučeného. Ten funěl a kašlal vodu, lapal po dechu. "Dokážeš to? Dojít na hranici smrti, aby ses mohl znovu zrodit?" Silueta se nahla nad stůl. "Anebo jsi jen další z dlouhé řady sráčů, co touží nahlédnout do propasti, a jakmile uvidí, co je na dně, nadělají si do kalhot?" Nebylo slyšet nic víc než sípavý dech oběti. Zakašlal. Nejdřív jsi mu nerozuměla. "Dokážu... Dělej." Další němý příkaz a voda znovu přes hadr dopadala na obličej a muž se topil. Za výdrž oběti možná mohl sen nebo spíš hrozná noční můra, taková, kdy se člověk nemůže nadechnout ani v realitě, dokud se neprobudí. Kdykoli ses ale chtěla podívat, kdo to je, kdo je kdokoli z nich zač, nešlo to. Stejně jako ve snech nešlo pořádně číst. "Vida, koho nám to kočka přinesla." Silueta najednou byla ve tmě přímo za tebou. Nebo to možná už nebyla silueta, ale tma samotná, rozpínající se za tvými zády. Když za tebou takhle stával Semjon a nechal tě nahou třeba přivázanou, bylo to jiné. Vědělas, že tam někde je, že na tebe přes to všechno dohlíží. Nyní za tebou nestál ochránce, ale predátor.

Vladimír Černík - 04. května 2013 13:36

Alespoň jednou mi někdy odpověz po pravdě. Nevím, co si mám o Semjonově odpovědi myslet. Mám z něj divný pocit, ale jsem z celé cesty tak utahaný, že mě to v současnou chvíli moc nezajímá. Potom se na mě obrátí s tím jestli dokážu určit valkýřinu pozici přesně kvůli naší dopravě. Co by jsi všechno chtěl? “Ne. Přesnou polohu ti neřeknu. Můžu určit směr nebo přibližnou vzdálenost ale ne tak jak potřebuješ.“ Pohledem přes zakryté oko pak zkontroluji značku. Všechno je zdá se v pořádku a značka se nijak nepohnula ani nezmizela. Svou pozornost potom zase vrátím k Semjonovi a ostatním. “Můžu ale něco zkusit. Tedy když se dostanu k nějakému vybavení ze zdejšího letiště. “ Nebude to ale tak lehké jak by se na první pohled mohlo zdát. To je mi jasné od první chvíle co jsem nadhodil tenhle nápad. Třeba to ale Nikolaj dokáže zařídit. “Má to ale jeden problém. To co potřebuji je zdejší radar a přístup k počítači navigátorů. “ Vím že toho chci hodně ale zase je to nejpřesnější způsob jakým zaměřit její pozici. Tohle letiště není tak rušné takže chvilka bez přístrojů je snad nezabije. Čekám jak na to zareagují ostatní a hlavně Nikolaj. Ten musí rozhodnout jestli mi může zajistit to co k tomu potřebuji. Pokud to nepůjde tak budeme zase na začátku a já se budu muset pokusit o jiný způsob. A to by mě nijak zvlášť netěšilo.

Natalja Zacharová - 05. května 2013 14:58

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Fascinovaně jsem pozorovala stín sklánějící se nad mužem, kterého mučili až na samotný okraj smrti. Cítila jsem neblahé tušení a myslím, že jsem věděla, kdo to tam na tom stole leží. Semjon. Nechápu ale jak jsem se mohla ocitnout v jeho snu? Vzpomínce? Celé to postupně nabíralo až absurdní, surrealistické tvary. Pokaždé, když jsem se podívala na mužský stín, jsem nedokázala rozeznat jediný detail. A když se najednou zjevila za mnou, krve by se ve mně nedořezalo. “Ne,“ hlesla jsem tiše a chtěla jsem zmizet. Snažila jsem se probudit.

Vypravěčka - 05. května 2013 19:50

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja I když ses jako v jiných nočních můrách, jak už bývá zvykem, nemohla otočit, vědělas, že tam je, že je přímou za tebou a plíží se blíž. Natahoval se k tobě, chtěl tě chytit, odhalit už tak odhalené tělo i něco víc. Jak tvoje oči bezúčelně zíraly dopředu, všimla sis možného úniku skrz žárovku. Byly to doslova milimetry, jak tě silueta minula, hmátla do prázdna, protože ty ses vzápětí probrala do drkotání auta a Vysockého ponurého zpěvu, který se tiše linul z rádia (odkaz). "Nemám rád sebe - když jsem zbabělý, a nesnáším, když nevinný je bit. Nemám rád ty, co vždy mne snadno uměli za všechno, co je ve mně - pokořit." Nebyl to obyčejný sen, protože sis pamatovala každý detail. Laškování s Táňou i to potom. Ale proč ses najednou dostala do Semjonovy vzpomínky? A byla to vůbec vzpomínka? Co když si s tebou někdo hrál? Co když to, co jsi viděla, byla pravda? Co když... co když. Semjon mlčky řídil, Olžina schránka seděla vedle něj a všichni ostatní spali. Aída během toho upadla na Nikolajovo rameno a Černík se kymácel vedle tebe.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 10. května 2013 11:47

Cestu jsem prospal. Vzhledem k tomu, že bych klidně lehl do jehličí, pod pařez a usnul, mi korba náklaďáku připadala jako Hilton. Proberu se až když Semjon dorazí na letiště. Přelétnu zrakem všechny přítomné, jak na tom jsou, jestli někdo nechybí. Zběžná prohlídka skupiny. Mlasknu. Strniště se pomalinku mění v houští a můj obličej tak připomíná spíše zarostlého dřevorubce než velitele Specnaz. Rozepnu si zimní bundu. Dovolím tak šeravému okolí mě probralo. "Děje se něco?" zeptám se Semjona a Černíka, co spolu mluví. Vyslechnu jeho návrh s radarem. "Promluvím s vedením tohohle zapadákova. Na jak dlouho potřebuješ aby nás k radarům pustili? Ať tak nebo tak, předpokládám, že bez navigace dlouho být nemůžou." Porozhlédnu se po okolí, po přistávacích plochách a přilehlé přírody. Líbí se mi, že je zima. Vyhovuje mi to. Trochu se zarazím, když si uvědomím pásku přes oko na Černíkově obličeji. Zamračím se. "To už je zase Halloween?" ...

Vladimír Černík - 10. května 2013 16:40

Zanedlouho se ukáže i Nikolaj a zapojí se do rozhovoru. Konečně se alespoň můžeme pohnout trochu dál. Teď jenom musím vymyslet jak to všechno provést a co všechno k tomu budu potřebovat. Nejdřív ale začneme s tím radarem. “S tím počítám. Ale nepotřebuji přímo do řídící místnosti. Klidně můžou zůstat a starat se o svoje letadla. Jen když mi dají přístup k počítači který je napojen na ten jejich navigační systém. Bude mi stačit tak deset minut. Možná půl hodiny.“ A možná i dýl ještě jsem to nezkoušel. Alespoň ne tímhle způsobem jinak by to jít mělo. Všimnu si Nikolajova zkoumavého pohledu který chvilku spočine na mě a poznamená cosi o Halloweenu. Cože? Co tím chce říct. Hallo… Aha už chápu. Jakmile mi to dojde tak se dotknu pásky. Nejspíš to bere jako nějakou provokaci. “Ne. Hlídám Olgu a Čerenka.“ Vysvětlím mu to všechno.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 11. května 2013 13:33

Našpulím rty přes černé vousy a mručivě přikývnu. Jeho vysvětlení ohledně hlídky nad Olgou mi stačí. "Dobrá, zkusíme co tenhle zapadákov umí. Semjone. Prosím tě, běž si odpočinout nebo nám tu zkolabuješ. Ber to jako rozkaz, ne doporučení. Já s Černíkem zajdu do řídící místnosti a promluvím s velitelem. Aído? Půjdeš taky. Ty aspoň vypadáš dobře a tvoje arogantní vystupování nám dá punc opravdový jednotky. Třeba si nebudou myslet, že sme banda nadrženejch trhanů." Přejdu ještě ke korbě auta a nakouknu, kde je Natalja. O tý ženský jsem neslyšel celou cestu, asi spí nebo co. Nedivil bych se. "Zacharová? Pohlídej vozidlo. Semjon tu bude odpočívat. Kdokoliv se přiblíží k tělu Olgy a nebude mít svolení, zastřel ho. Kdo ví, jak Čerenko pracuje. Třeba o nás ví." Otočím se vstříc řídící věži letiště a pokud všichni se vším souhlasí vydám se přes přistávací plochu budově. ...

Natalja Zacharová - 11. května 2013 17:37

Nespala jsem už nějakou chvíli předtím, než jsme dojeli na základnu, prostě jsem jen neotevřela oči a nechala jsem ostatní na korbě myslet si, že spím. Když se auto zastavilo, pomalu jsem otevřela oči a rozkoukávala jsem se. Vypadala jsem tak trochu jako by mi ulétly včely, ale bylo dost dobře možné, že mi ten spánek zas až tak nepomohl a chtělo by to možná ještě trošku přitlačit. Asi příště. Když do korby nakoukl Nikolaj a oslovil mne, unaveně jsem se na něj otočila. “Rozkaz,“ oči se mi rozzářily. Ať mi nikdo neříká, že nemám štěstí Musela jsem se pousmát. Zavřenou dlaní jsem zaklepala na stěnu korby, abych upoutala Semjonovu pozornost a dala mu tak znamení, že se vystřídáme. Než jsem slezla, zkontrolovala jsem si zbraň. Dokonce jsem ani nekibicovala, ani jsem neprovokovala Aidu. Poslušně jsem počkala, až si Semjon vystoupí a vleze dozadu. “Až po tobě,“ naznačím Semjonovi, když otevřu dveře náklaďáku. Podívám se na Olžino tělo za ním. Tohle je prostě skvělý, opravdu skvělý…

Vypravěčka - 11. května 2013 17:55

"Chci sprchu. Takhle nemůžu nikam do města," odtušil Semjon. Zatím se Nikolajovým rozkazům nevzpíral, ale tohle pro něj podle všeho bylo důležitější než spánek. "Pět minut. Další pětadvacet budu odpočívat." Aída sjela Nikolaje pohledem. "Spousta chlapů si bere ženskou jako doplněk. Ale myslím, že tobě nepomůžu ani já, Atlasove," setřela ho, ale vydala se směrem k budově. Taky nevypadala vyspaná dorůžova a i osina v zadku byla příjemnější než Čerenkova panička. Jelikož se jednalo o letiště, kam jste před několika dny přiletěli, asi měli rozkazy z vyšších míst vyjít Atlasovovi a jeho sebrance... tedy jednotce vstříc, a proto Semjonovi umožnili se osprchovat a zbytek pustili do řídící místnosti. Postarší dispečer s pupkem vám dokonce udělal kafe. Nikolaj, který měl s podobnými lidmi nejvíce zkušeností, poznal, že je to ten typ člověka, co by strašně chtěl dělat kariéru, ale nemá na to - fyzicky ani psychicky. A tak se aspoň snaží na lepší post proleštit a velké věci sleduje jako úchyl klíčovou dírkou dívčí koupelnu na střední škole. "Není to nejmodernější, ale... Já už jim dobrý tři roky říkám, že tady potřebujeme trochu inovace..." hustil do vás jako nepříjemný podkres z rádia.

Vypravěčka - 11. května 2013 18:04

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Všichni odešli od auta, Semjon umýt se, ostatní zjistit cíl vaší cesty. Takže jsi s valkýrou zůstala sama. Seděla vedle tebe nehnutě, stříbřité oči hleděly dopředu, ale ne mrtvě. Sice neměla zorničky, podle kterých by ses mohla řídit, ale něco ti říkalo, že kouká směrem, kam odcházejí ostatní. V těsné kabině auta působila ještě větší, zvlášť když pořád měla svoji zbroj a mezi nohama přidržovala meč. Nyní byla v Semjonových rukou, takže přijímala rozkazy pouze od něj. A Táňa ti neřekla, jak tu esenci získat.

Natalja Zacharová - 11. května 2013 18:33

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Počkala jsem si, až se všichni ostatní ztratí z mého dohledu, abych mohla být s Olgou konečně sama. Netušila jsem, že to kdy řeknu. Sama jsem na sebe za to nebyla moc hrdá. Ale poznat Semjona, naprosto a absolutně, jsem prostě musela. Potřebovala jsem to. Bylo mi jedno, jaké následky by mohly přijít. Podívala jsem se na valkýřin meč. Zlehka jsem se ho dotkla. Ta zakletá mrcha se ho držela pevně jako klíště. Nemohla jsem jí ho zbavit a tak jsem jen mohla doufat, že nebude mít možnost k útoku v tak malých prostorách kabiny auta. “Tak fajn… jak na to?“ mrmlám si pro sebe. Cosi mi říká, že bych mohla zkusit přívěšek nebo nějakou jinou její část, skrze kterou bych se mohla dostat k její esenci. A co to vlastně je? Je to to nitro, které mám já? Chladné a odtažité? Má ho i valkýra? Černé, prázdné? Chytila jsem jí za předloktí, zavřela jsem oči a soustředila jsem se na svou magii, která by mi mohla pomoci se k valkýře dostat.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 11. května 2013 18:51

Zavrčím na Aídu. Jak to sakra myslela, že mě už nic nepomůže? Vždyť jsem štramák. Vousatej bojovník za svobodu a bezpečí supernaturálů. Přeborník v...přejedu si špinavé vousy s kusy zaschlého bláta a pochopím. Semjonovi samozřejmě dovolím sprchu. Tohle není žádný pochod smrti. "Dobrá, Reznikove. Pak na pozice." Káva. Kafe. Černá voda. Smradlavý bahno. Je to jedna z mála tekutin, kterou uvítám velmi velmi rád. Nerad bych aby ostatní věděli, že skoro nepiju. Až na vodku ale ta se nepočítá. To je medicína. Na chlápka ani nekouknu. V místnosti sedím na židli a děkuji bohům za voňavý teplý nápoj. Nechám Černíka dělat svou práci, přitom ho hlídám a taky toho pupkatýho vobejdu. "Můžete jít. Děkuji." utrousím k němu. Jak zavře dveře, hodím si nohy v zabahněných šněrovacích botách na řídící pult. "Aído, mě by ani nenapadlo, že jsi něčí doplněk. Spíše okrasa. Jo, taková krásná slečna, která pomáhá v boji ne silou ale důvtipem." Z boty my odpadne chuchvalec trávy, možná i s hovnem. "Hups." zabručím. Tohle je ráj. Jsem zase v akci, popíjím kafe a vězím uprostřed hor se svou jednotkou, číhajíc na starého mocného čaroděje. Zase jsem doma. Jak mrzák ohař, co mu noha najednou dorostla. ...

Aída Čerenko - 11. května 2013 19:18

S hlavou vztyčenou, aby nikdo nic nepoznal, si to rázuju k budově letiště, která vypadá vevnitř stejně hrozně jako zvenčí. Tady mě neuvítá příjemné překvapení v podobě krásné a přívětivé místnosti (nemysli na ten sklep, co je pod ní!). Jenom další banda obejdů a ztroskotalých exitencí, které armáda zašila tady k Uralu, aby nenadělali paseku na důležitějších místech. Kafe si od poskoka s naprostou samozřejmostí vezmu, když Atlasov chtěl, abych hrála arogantní vojandu, má to mít. Jakmile v tom hnusu smočím rty, málem ho vyprsknu na panel. Zašklebím se. Za co?! opakuju si už asi týden téměř každou hodinu. "Ty se hodně koukáš na americkou produkci, že? Že tam doktorky a vědkyně běhají s push-upkama a výstřihem až na břicho a ukazujou svoje přeoperovaný kozy," odfrknu si. Těžko říct, proč tím tak pohrdám, když já byla donedávna okrasa mafiánského mága. Že bych si tuhle skutečnost neuvědomovala? Anebo v tom bylo něco jiného? "Myslím, že po Reznikovovi si dám tu sprchu taky. A ty se postaráš, aby mě ta banda úchyláků nešmírovala," zamračím se na Atlasova a možná tím myslím i jeho. Doufám, že se k nim nepřidá.

Vypravěčka - 11. května 2013 19:30

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Zkusit se vloupat do skořápky bytosti, která kdysi měla blízko k bohům, nebylo nic snadného. Její aura byla jako jednolitá kovová schrána, každý pokus skončil tím, že se tvoje "nehty" neměly o co zachytit, jak rozevřít tu ochranu. Olga se zdála být pořád netečnou, kdyby zde měla svoji duši, možná by se tvým nejapným pokusům i vysmála. Horší bylo, že si asi něco uvědomovala, protože k tobě otočila hlavu. Když jsi nad ní na chvíli měla kontrolu tam na dvoře, byla prostě socha. Golem. Cos jí neřekla, to neudělala. Řekl jí to snad někdo? Nebo na ni nějak působily zbytky magie z jejího domova?

Natalja Zacharová - 11. května 2013 19:35

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Krve by se ve mně nedořezalo v momentě, kdy na mě Olga otočila svou hlavu. Tiše jsem zalapala po dechu a přestala jsem s tím, co jsem dělala. Nebo jsem si aspoň myslela, že jsem dělala, protože to příliš úspěšné nebylo. Dostanu to z ní jindy… co když po mě skočí. Neubráním se jí… Jenže jindy taky nemusím mít tu možnost. Přemýšlela jsem nad tím, zda se pokusit o kontakt s Táňou. Jenže jsem si nebyla vůbec jistá, že usnu, ačkoliv jsem byla unavená a přetažená, mozek odpočívat nechtěl. Uvědomovala jsem si, že mne tlačí čas. Semjon se každou chvíli může vrátit. Otočila jsem se, třeba se Olga dívá směrem za mě, třeba tam jde Semjon. Věděla bych o něm. Pokud tam ještě není, zariskuji a zkusím se do její schrány dostat ještě jednou.

Vladimír Černík - 11. května 2013 19:46

Nakonec jdu tedy jen já Nikolaj a Aida. Semjon si jde odpočinout což bych sám rád udělal. K tomu ale nebudu mít teď příležitost. Tedy ne dokud nezaměřím místo kde se Čerenko teď ukrývá. Pak snad možná jo. Jdu klidně kousek za ostatními a mluvení nechám na Nikolajovi. Po rozhovoru s Nikolajem si raději sundám pásku abych na nás moc neupozorňoval. Máme sice pověření ale divné by jim to určitě přišlo. Řídící místnost je vybavena základně. Nic moderního ani žádné supermoderní mašiny ani nic podobného. Jsem tedy rád alespoň za to, že to jsou počítače a nepracují tu ještě s děrnými štítky. Zatím co dispečer který je s námi pořád něco mele tak já se trochu projdu po místnosti. Obhlédnu vybavení a trochu se jim tu v tom prohrabu. Dám si i kafe které nám přinesl. Stojí sice za prd ale pořád lepší než nic. No a co on? To tu chce ten chlápek pořád stepovat a koukat mi přes rameno? Naštěstí se o něj Nikolaj postará sám a postará a pošle ho slušně pryč. Teď se konečně můžu pustit do práce. Sundám si bundu a odložím si jí na židli. Potom se trochu prohrabu v kabelech a pár si jich přivlastním. Samozřejmě z nějakých nedůležitých zařízení. Nožem je pak upravím, jenom aby koukaly kabely a lepící páskou kterou štípnu na jednou ze stolů si je přilepím na zápěstí a spánky. Kabely nakonec spojím a koncovku která mi zůstane zastrčím do počítače. Aidy ani Nikolaje si vůbec nevšímám. Její řeči ale přeslechnout bohužel nejdou. Tak a teď práce. Posadím se na zem k počítači a nasadím si pásku. Tentokrát přes obě oči. “Tak můžeme na to.“ oznámím. “Teď budu potřebovat aby někdo hlídal monitor. Jsem docela unavenej a nevím jak dlouho dokážu udržet spojení.“ Klidně sedím na podlaze a vůbec se nehýbu. Soustředím se a ponořím se do tranzu. S tím nemám žádný problém. Kopnout teď někdo do mě tak neucítím ani ťuk. S pomocí značky opět najdu Olžinu duši a soustředím se na ní. Tak a teď přijde ta těžší část. Použiju zdejší radar a počítače abych získal přesné souřadnice. Tou dobou už začne problikávat obrazovka počítače a křížek na mapě začne jezdit ze strany na stranu.Nejde to moc dobře. Navíc kombinovat různé druhy magie to ještě celé ztěžuje.

Vypravěčka - 11. května 2013 20:10

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Semjon za tebou nebyl a Olga se dívala přímo na tebe, protože i lehce sklopila hlavu. S tímhle jsi zkušenosti neměla a neměla ses čeho chytit. Ruce ti pořád klouzaly po kovovém ochranném plátu, na kterém nebyla ani jedna štěrbina. Nebylo divu, že Táňa se k ní nemohla dostat - a to teď byla "vypnutá", jenom schránka, ne Olga samotná. Abys přišla na to, jak prolomit ochranu, musela by ses buď někoho zeptat, nebo zkusit najít někde nějakou literaturu, nebo... zkoušet. Ta poslední možnost zatím nevypadala nějak nadějně, když ti chyběla teorie i praxe v tomhle oboru. Anebo si počkat, jestli Olgu zachráníte, a požádat přímo ji. Nebo najít tu další valkýru, jejíž jméno ti zabránila vyslechnout snová silueta, co napadla Táňu.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 11. května 2013 20:17

Kouknu výhružně na Aídu. "Jak to myslíš, americká produkce. Ony tak doopravdy oblečený nechodí?" usměju se. To někdy vypadá mnohem hůř, než když se mračím. Černík začne chytat signál a já konečně mám co na práci. Po pravdě, doufal jsem, že mi bude Aída dělat společnost. Že se pohádáme, že se sblížíme... "Na sprchu teď zapomeň. Mám tě tu jako pojistku, kdyby Čerenko něco zkoušel. Považuj se za rukojmí. Aspoň v tuhle chvíli." Dojdu až k monitoru a zkouším na radaru lokalizovat polohu. To jak je Černík omotán kabeláží ignoruji. Čarodějové jsou zvláštní sebranka. Kouzla mnohdy korespondují s podivnými zvyky, aplikace magie je to nejpodivnější, co má možnost člověk vidět. ...

Vypravěčka - 11. května 2013 20:33

"Ale no tak!" vyštěkla Aída roztrpčeně, když jí Nikolaj odepřel sprchu. "To mám jako kvůli Gryšovi smrdět?! Tak to teda pěkně děkuju," odfrkla si, založila si ruce na prsou a nasupeně se dívala kamsi z okna, jako by s vámi neměla nic společného. Souřadnice byly zprvu zmatené. Několikrát se dokonce obrazovka úplně vypla a jednou to ukazovalo místo kdesi v divočině v Brazílii, podruhé v nějakém zapadákově pár kilometrů od Osla, Askimu. V té době už z Vladimíra lil pot námahou, jak se snažil zkoordinovat dvě pro starou školu mágů neslučitelné věci. Poslední místo bylo Petrohrad. Pak stará CRT obrazovka doslova vybuchla a Černík se složil na zasviněnou zem pokrytou drobky a bahnem, co jste sem dotáhli. Teď vyvstávala otázka - který z těch údajů byl správný?

Natalja Zacharová - 11. května 2013 20:38

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Pes, aby to jebal.“ praštila jsem kamennou rukou do palubní desky auta a udělala tam promáčklinu. To se Nikolajovi asi nebude moc líbit ušklíbnu se a po očku se podívám na mrtvolu vedle mě. “Svině i po smrti, co.“ zakroutím hlavou. Jsem naštvaná, že mi to nejde. I když na druhou stranu jsem nepředpokládala, že by se mi to mohlo povést. Tohle jde hodně mimo můj obor u Specnaz. Začala jsem šmátrat v bundě po tom jediném, co mě uklidní. Po cigaretách. Krabička byla značně pomačkaná, nebýt alobalu tak by byla i promočená. Vyndala jsem z ní natrhlou cigaretu, která ale kupodivu držela svůj tvar a zapálila jsem si. Nebudu se už o nic pokoušet. Zaklonila jsem hlavu, opřela se o opěradlo. Měla jsem tak výhled do zpětného zrcátka, takže jsem viděla, jestli tam někdo jde nebo ne, a čas od času jsem skenovala pohledem okolí.

Vladimír Černík - 12. května 2013 09:53

Před očima se mi promítají jednotlivé části mapy a obraz lítá ze strany na stranu. Je to jako přetahovat se s magnetem o to kdo má pravdu. Odezva na mě pořád doráží a je pořád těžší se soustředit. Pár konkrétních informací se mi dostat podaří. Brazílie? To je asi trochu mimo ne? Petrohrad a Askimo zní už líp. Náhle se zčista jasna zaznamenám zvláštní výkyv v počítači a ten následně exploduje. Mám pocit jako kdyby tu vybouchl granát. Nic neslyším, nevidím a vůbec nic nevnímám. V hlavě mám prázdno. Proberu se až chvilku po výbuchu. Celý zpocený a zmatený. Pomalu se zvednu ze země a začnu se rozhlížet kolem. Chvilku mám pocit se vůbec zorientovat a vzpomenout si co se tu dělo. Potom když uvidím Nikolaje a zničený monitor mi to hned dojde. “Krám blbej.“ zanadávám a začnu si strhávat kabely z těla. Dojdu až k židli a posadím se na ní. Hlamu mám v dlaních. Šíleně mě bolí a všechno v ní se motá sem a tam. “Jak dlouho jsem byl mimo?“ zeptám se po chvilce.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 12. května 2013 18:34

Sleduji obrazovku jediným okem. Zatínám při tom čelisti, jako bych držel palce tenistkám v minisukních. Oběma, aby dlouho vydržely. Překvapeně mrkám na výsledek, jeden lepší než druhý. Černík to už dlouho nezvládne. Dochází nám čas. "Petrohrad." zašeptám pro sebe. Obrazovka exploduje, já doslova odlétnu od pultu a padnu společně s Černíkem na zem. Heknu. První starost ale není o mě ale o Vláďu a o Aídu. Nejdřív střelím okem po ženské, ta je křehčí a důležitější. Jestli je v pořádku, přispěchám na pomoc Černíkovi. Dostanu ho na nohy, podepřu ho a posadím na židli. "Není to ani půl minuty. Jak se cítíš?" zeptám se ho. "Ty souřadnice byly zmatené. Ale podle všeho to skočilo na Petrohrad. Uvidíme, co nám řekne náš osobní kompas." Jak si trochu vydechneme, zašátrám v bundě po lžíci. Ještě jí ale nepoužívám, do místnosti by mohl někdo vběhnout, vytvoří zmatek a lžíce by byla v ohrožení. Exploze určitě někoho přivolá. Snad to nezačne hořet, napadne mě v poslední chvíli a proto nakouknu přes Černíka k pultu. Pokud bude vše v pořádku, zase si sednu. ...

Vypravěčka - 12. května 2013 18:55

Aída seděla kus od vás a stranou, tak krom leknutí neutrpěla nic. Obrazovka hořet začala, ale to se dalo snadno napravit - dle bezpečnostních směrnic tu měli hasičák a kupodivu i fungoval. Velitel tohodle cirkusu dost možná poslouchal za dveřmi, protože sotva jste uhasili první náznaky plamenů, vtrhl dovnitř, trochu zbrunátněl a naběhla mu žíla. Zafuněl. Opravdu stál o leštění klik, protože se pak i dokonce ovládl a nezačal na vás řvát nebo něco podobného, i když tak vypadal, a poněkud přidušeným hlasem se zeptal: "Je všechno v pořádku?" V podobných zapadákovech se technika vyvažovala zlatem a Nikolaj moc dobře věděl, jak otravná je tu ta byrokratická část, pokud se jednalo o tyhle věci. Vlastně to byl dar z nebes, že vy jste se o papírování zas tolik starat nemuseli, protože se jednalo o přísně tajnou misi. Poté, co jste ho znovu vypakovali, Nikolaj položil lžíci na pult. Vladimír si ji konečně mohl zblízka prohlédnout. Lžíce chvíli jen tak ležela. Potom začalo být i pouhým okem vidět, jak maličko vibruje a pak se pozvolna začíná otáčet. Váhavě se zastavila. Otočila se směrem k Aídě. Pak se zase zarazila a ukázala jiný směr.

Vladimír Černík - 12. května 2013 22:40

Půl minuty? Uf bál jsem se že dýl. “Co myslíš? Blbě jak jinak.“ odpovím unaveně. Hlavě mě bolí a mám pocit jako kdyby mi vůbec nepatřila. Už toho mám dneska dost. Nejraději bych šel zpátky do auta, nebo někam jinam. Hlavně abych se tam v klidu se prospal. Náš známý šmírák se k nám opět na chvilku přidá než ho Nikolaj vyhodí zpátky ven. Pak se pustí do něčeho on. Trochu jsem se už vzpamatoval ale vůbec mi nedochází co hodlá s tou lžící udělat. Teprve až když se začnu tušit nějakou magii. Nejsem ale zrovna v dobré náladě. Jinak bych se na tu lžící víc podíval. “Až budeme v Petrohradu.“ začnu. “Tedy jestli tam vůbec jsou, tak bych je měl bez problémů najít.“ Víc k tomu nedodám. Přestává mi to myslet a nechci zbytečně plácat nesmysly.

Semjon S. Reznikov - 24. května 2013 17:19

soukromá zpráva od Semjon S. Reznikov pro Natalja Zanedlouho se vynořím z budovy, už jsem se dal do kupy, takže je dokonce vidět, že jsem člověk a ne nějaká příšera z bažin. Svižně kráčím k autu, límec bundy zvednutý, bez povšimnutí minu dveře spolujezdce a jdu rovnou na krytou korbu. Odhodím tam svůj batoh, vezmu čísi deku, teď je mi doopravdy jedno, komu patří, zabalím se do ní a lehnu si tak, abych se o nic při jízdě nepraštil. Ani nevím, že valkýra pořád slepýma očima zírá na Zacharovou. Ze tmy korby je slyšet moje zívnutí a tiché štrachání, jak se uvelebuju aspoň k pár minutám spánku. Pak vše utichne. Valkýra nakloní hlavu k rameni. Poškodilas nějak kouzla, co ji ovládají? Nebo se to stalo už tam v chalupě a může za to moje nepozornost, když ji nemám plně pod kontrolou? Protože valkýra se zdá být jaksi aktivnější, ne jako kus hlíny, co zůstane stát, kde ho necháte. Její divný mrtvý pohled už není takový, že se dívá skrz. Dívá se přímo na tebe. Ale proč? A je to vůbec možné? Vždyť Olžina duše je daleko odsud, bez spojení s tělem.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 24. května 2013 19:21

Sleduji lžíci. Černíkovi zatím nic neřeknu, ne dokud se artefakt konečně nezastaví a neukáže "správným" směrem. Střelím okem po Aídě. Ta holka nadělala víc potíží než dobroty. Ale Dmitrijevič umí přemýšlet lépe než my, vidí za roh. Je jak šachista který si rozmisťuje cenné figury po šachovnici. Pak mi to bleskne hlavou. Jsme jenom pěšáci ve velké hře nebo tu opravu jde o vyšší principy, v to, co vždycky věřím a věřit budu. Hlouposti stranou. "Myslím si, že Čerenko je v Petrohradě. Poletíme tam." rozhodnu se nakonec. Těžce se zvednu, seberu lžíci a dám na bezpečné místo. Přitom v náprsní kapse bundy zavadím o šamanské chřestítko. Pomohlo by nám? , napadne mě. Nebylo těch kouzelnejch blbostí pro dnešek víc než dost. Ne, vážně, jsem unavenej stejně jako ostatní a pokud se máme v Petrohradě střetnout s naším úhlavním nepřítelem, musíme být co možná nejvíc odpočatí. "Dobrá, Černíku. V letadle si odpočineš. Až doletíme do města, budou tvoje schopnosti potřeba." Namířím si to ke dveřím. "Jdeme." Pokusím se s úředníky zdejší stanice domluvit "odvoz". Nejlepší by bylo, kdyby s námi někoho poslali. Pilotovat letadlo sice zvládnu ale po pravdě bych byl raději odpočatý a nedělal si starosti o zbytečnosti. Taky dovolím celé jednotce - včetně mě samotného - osprchovat se. Na valkýru samo sebou nezapomenu. Důrazně upozorním velitele tohohle konce světa, že jedná s nejpřísněji střeženou armádní složkou. Jakýkoliv únik informací by ho mohl stát místo. Na to apeluji v první řadě, pochybuji, že ten zmetek se bojí o víc než o to, že přijde o pořádný post nebo naději na povýšení. ...

Vypravěčka - 25. května 2013 14:37

Nedlouho poté, co Nikolaj rozhodl, že se jede do Petrohradu, mu zazvonil mobil. Chvíli něco řešil a nakonec pro vás byl do hodiny připraven vrtulník i s pilotem, který vás měl přepravit na místo určení. Cesta vám trvala necelých 6 hodin, což bylo dost na to, abyste nabrali síly (hlavně Černík a Semjon). Díky Dmitrijeviči se vám povedlo sehnat i mapu Pitěru. Blížil se prosinec, a proto byl Petrohrad tmavý i za dne. Na hodinkách jste měli něco po poledni, a přesto zde nebylo vidět slunce, pouze jakési soumračné příšeří, jelikož ve městě vládla polární noc. Pitěr svítil do okolí jako pravé velkoměsto a od vody šel mráz. Ulice byly posypané zmrzlým sněhem, který tu ležel už několik dní a nový zatím nenapadl, a lidské mraveniště si žilo svým normálním tempem. Pro někoho, kdo nebyl zvyklý na polární noci, to bylo matoucí - všude rušný provoz a plno lidí a přitom nad městem visel věčný soumrak, kde slunce občas zbarvilo daleký obzor zlatě nebo růžově. Vyvstávala otázka - co s Olgou? I na velkoměsto byla příliš nápadná, a kdyby ji tady zahlédl někdo z Čerenkových lidí (za předpokladu, že tu opravdu byl), hned by dal echo, že jste dorazili. Navíc jste teď byli na území nepřítele. Netušili jste, kde všude může mít mág svoje poskoky, a rozpoznat je v takovém množství lidí nebude lehké. Na vojenském letišti vám poskytli malou místnost, kde jste se mohli domluvit, aniž by někdo odposlouchával. Semjon ji zajistil symboly. Na stole ležela podrobná mapa Pitěru a Aída si v rámci toho, že jste měli Dmitrijevičovu záštitu, vynutila na jenom poručíkovi notebook a cosi na něm kutila, její prsty rychle létaly a klapaly na klávesnici.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 26. května 2013 23:46

Sehnu se nad mapou Petrohradu a položím obě dlaně na dřevěnou desku stolu. Jediným okem (druhé tentokrát nekryje vůbec nic, takže mi jde světlo do temnoty prázdného důlku) sleduji veškeré zákruty a kličky jeho ulic. Zamručím. Město se na severozápadě pralo s Baltickým mořem, chladným jako mrazák. A skrz ulice protéká řeka. Je to krásné místo pro člověka jako jsem já, pomyslím si na okamžik. Mám rád zimu. Ale tyhle bílé noci by mě zabili. Vzhlédnu k Aídě, protože mě její neustálé klapání prstů do klávesnice vyrušilo od přemýšlení. "Kdybych byl zpropadenej čaroděj a měl postranní úmysly, kam bych se schoval?" to nebyla jen řečnická otázka. "Kruci, je tu tisíce míst vhodných pro jeho hrátky. Černíku, budeš nám muset pomoct." otočím se k nejmladšímu přírůstku do naší skupiny a odtáhnu se od mapy. Promnu svůj ztrápený vousatý obličej. Golem Olgy přede mnou stojí úplně nehnutě. Poranění na ní jde vidět a na normální lidi bude určitě působit jako pěst na oko. "Co s tebou?" šeptnu. Otočím se zpět k mapě a sleduji kam ukáže Černík. Ještě jedna otázka mě tíží. "Dobře, víme, že Čerenko je tady. Ale nevíme co má za lubem. Chtěl osvobodit Jagu. Nemyslím si, že je Jaga tady. Když vezmu v úvahu to, že jsme ztratili Jezdce, budeme spekulovat o možnosti, že ví kde jsou jejich lebky. Možná chce duše Bohatýrů odpojit nadobro. Možná právě ho oni jediný dokáží skřípnout." Přejdu k židli kde mám přehozenou bundu a vytáhnu šamanské chrastítko. Následně lžíci. Kouknu nejdřív na jeden a pak na druhý artefakt. Může tentokrát lžíce pomoci vystopovat Jezdce? Je to to, co chci nejvíce? Počkám, co na to ostatní a pak se rozhodnu. Chrastítko prozatím stržím za pásek černých kalhot a lžíci držím pro jistotu v ruce. ...

Vladimír Černík - 27. května 2013 09:15

Během letu do Petrohradu jsem celou dobu spal. Usnout mi nedělalo velký problém. Obzvláště po výbuchu počítače. Nebylo mi zrovna nejlíp a hlavou mi běhaly nejrůznější obraz a změti nesmyslů. I přes to jsem byl ale tak unavený že jsem usnul během chvilky. Probudil jsem se teprve když jsme přistávali. Venku panuje strašná zima která se mi během chvilky dostane až na kůži. Jsem tedy hned čilý a připravený pokračovat v hledání. Teď jen musíme přijít na to kam se Čerenko ukryl a jak ho co možná nejopatrněji chytit. Aida píše něco do počítače zatím co ostatní stojí nad mapou a přemýšlejí o našem dalším postupu. Sám jsem o tom už párkrát přemýšlel ale nic moc kloudného mě nenapadlo. “Na nějaké místo se silnou koncentrací magické energie nebo pod štít který by mě dokázal urýt.“ Nešlo ani tak o konkrétní místo kde bych ho hledal ale spíše o postřeh. Nevím jak přemýšlí Čerenko ale já bych se na nějakém podobném místě ukryl. Podívám se znovu na mapu a hledám nějaké vhodné místo kde by se kouzelník ukryl. Ale jak už Nikolaj poznamenal je jich tu spousta. Nezbývá tedy nic jiného než se ho pokusit najít s pomocí Olgy. Vytáhnu z kapsy pásku a přiložím si jí k očím. Nevím jestli tak přesně určím její pozici ale když se zaměřím na směr a vzdálenost a potom to přenesu na mapu tak bych mohl získat nějakou stopu. Potom zaslechnu Nikolaje jak přemýšlí nad Čerenkovo úmysly. I já jsem už nad tím přemýšlel. Už tam v té chatě. Ale na rozdíl od něj nějaké tušení mám. Otázkou je jenom jestli je něco z toho pravda. Jakmile skončím s hledáním tak se zeptám na věci ohledně svého tušení.“Ještě než se se ho vydáme hledat tak bych měl pár otázek. A rád bych na ně slyšel odpověď bez ohledu na moje postavení.“ Potom se obrátím na Nikolaje. “Jsou nějaké rozkazy ohledně Aidy? Něco co nám ostatním vedení nesdělilo?“Alespoň mi řekni jestli jo nebo ne když už nic jiného. Rád bych měl jasno než ho půjdeme hledat. Z toho co jsem slyšel už kvůli ní byly nějaké menší problémy.

Natalja Zacharová - 27. května 2013 18:52

Pokud jsem zrovna nespala ve vrtulníku, okukovala jsem Semjona a Olgu. Na střídačku. Snažila jsem se, abych ani jednoho z nich neuzurpovala o mou milou přítomnost… Byla jsem nakrknutá a občasným mručením jsem to dávala jasně najevo. Nešla jsem daleko pro sprostá slova a nejvíc to asi odnášel náš nováček, kterého jsem při každé vhodné příležitosti posílala k šípku. “Kam?“ zareaguji na Nikolajovu řečnickou otázku, kterou jsem si vůbec nevzala řečnicky. “Já bych se zahrabala v podzemí. Metro, kanalizace, čistička vody, cokoliv… prostě pod zem, kde bych na tohle svinstvo měla klid.“ zamručím a dál se věnuji své oblíbené činnosti – civění na Olgu. Zajímalo by mne, jak dlouho takhle vydrží, než se začne třeba rozkládat a sedět… nebo se začne uvolňovat její duše… nakloním hlavu na stranu, jako pes, který začul něco zajímavýho, a ušklíbnu se. “Měli bychom ji někde schovat. A někdo by jí měl asi hlídat.“ vypadne ze mne po chvíli. "Takže co... dostaneme lebky, dostaneme Čerenka?" V ten moment se otočím na Aidu, protože mě zajímá její výraz. Jdeme přeci jen pořád po jejím manžílkovi a já jí tu hru na hodnou holku prostě nežeru.

Aída Čerenko - 27. května 2013 19:39

Věnuju se počítači a nevypadá to, že bych hrála Solitaire. Sedím co nejdále od té řečené valkýry, nebo co to je za svini, a koutkem oka registruju, jak na mě upřeně civí. Celou dobu. I ve vrtulníku. Dělám, že tam není. Že tam nikdo není. Podle všeho mám s přehlížením nižších forem života bohatou zkušenost a tady můžu svoji praxi zúročit. Proto si nevšímám ani jednoho ze zelených mozků... tedy do chvíle, než Černík vznese svůj dotaz. Okamžitě odtrhnu oči od obrazovky (povedlo se mi v civilizaci konečně se zkulturnit, tak jsem i lehce namalovaná) a zabodnu je do zarostlé psí tváře Atlasova. Prsty mám položené na klávesách, aby nebylo vidět, jak se mi začaly chvět ruce. "Asi vás zklamu, ale Gryša nikdy nebyl ten typ zloducha z Pána prstenů," rozetnu dusné vteřiny ticha, abych informacemi o něm získala na ceně. Možná ani nechci vědět, jaký ten rozkaz je. Zabít mě, až bude po všem? Použít mě jako živý štít? "Potrpí si na významná místa, má rád historii a památky. Rozhodně se nebude nikde brodit ve sračkách jako obyčejní gauneři," odfrknu si pohrdavě, zdá se, že ve městě jsem získala něco jistoty nebo spíš jsem se snáze oklepala z dojmů z lesa. "Nesmíme ale hledat okázalý luxus jako u nových Rusů," pozn. Vypravěče - vidláků-zbohatlíků, kteří své jmění dávají na odiv jako praví burani. "Taky máme tady v Petrohradě nějaké nemovitosti." Lehce rozechvěle se nadechnu, cítím se jako u obhajoby před porotou, která místo per třímá popravčí pušky. "U Sangalského sadu máme byt. V docích má podle všeho překladní prostory," čtu pak z monitoru a kamsi klikám. "O doky jsem se nikdy nezajímala, tak netuším, jak to tam vypadá ani kde to je, alee..." Zaklapu na klávesnici a pak se zvednu a nakloním se nad mapu a po chvíli váhání píchnu prstem na ono místo, kde budou doky. Byt se nachází víceméně v centru. "Ale určitě má i něco dalšího. Stoprocentně vím o jednom domě, kde je cosi jako pánský klub, kde se pořádaly zimní večírky a uzavíraly obchody s významnými kupci. A ten tu uveden není. Je na Lomonosově." Opět píchnutí do mapy neplíš daleko od avizovaného bytu.

Vypravěčka - 27. května 2013 19:51

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Pitěr je ohromné město, však dlouho také bylo hlavním městem. Právě zde probíhala neslavná Leningradská blokáda a těžko uvěřit, že by někdo vůbec mohl neprodyšně uzavřít něco tak obrovského. Vyspal ses, takže to jde lépe. Uchopit ten bod v prostoru... Kdyby Aída nepíchala do mapy a neukazovala nemovitosti, měl bys mnohem větší problém to najít. Dokázal bys Olžinu duši lokalizovat pouze na přesnost několika bloků, což je v metropoli jako Pitěr docela problém. Podle všeho se nacházela někde v okruhu oné nemovitosti, co nebyla nikde zapsaná, na Lomonosově ulici.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 18. června 2013 21:36

Černík je pořád ještě mladý kluk, oproti nám ostatním. Nechci řadit Natalju mezi kluky, to by jí jistě nejen urazilo ale i popudilo, ale profesně se stále hledá. Kdy pochopí, že tajné složky fungují v utajení a u supertajných složek je to ještě komplikovanější. Co mu mám říct? Že mi vedení nejspíš něco tají? Že s námi v budoucnu mají plány o kterých se nebudou zmiňovat? Prohlédnu si ho jediným okem. Moje tvář by potřebovala oholit. "Černíku, rozkazy mi byly dány k situaci, tedy řešil se Čerenko. Aída má své vlastní uplatnění a postavení možná blíže tady soudruhovi." poukážu na Semjona. "Dočasné přidělení ke skupině. Ale ať je to jak chce, Aída je prostě součástí týmu. Smiřte se s tím." Pak kouknu na Aídu. "Pokud podnikne krok proti nám, na pomoc Černkovi, o čemž pochybuji, bude se zodpovídat nejen velitelství ale především mě osobně." Toliko k Aídě. Jak začne mluvit, spojuji si některé střípky skládanky. Ale pár jich tam pořád nesedí. "Děkuju Aídu. Zkusíme se chytit především doků a toho klubu. Rozdělíme se. Berte prosím na zřetel, že není zcela zjevné, proč je Čerenko tady. Možná potřebuje další předměty k odemknutí Jagyina vězení. A vlastní nejen duši valkýry ale i lebky jezdců, které chci oficiálně dostat zpět. Znamenají pro nás informace. Ty jsou dost cenné." mluvím ke všem. "Nafasujeme komunikační zařízení, nějaký vysílačky nebo tak podobně, a zbraně. Nic velkého, chci aby jste šli v civilu, jasné? Takže - Reznikov prozkoumá byt v centru. Kdyby náhodou obsahoval trojského koně, hned vypadni. Stačí mi, jestli se tam zdržel. Pak se k nám přidáš. Natalja a Černík se poohlédnou v docích a zkusí něco vypátrat. A já s Aídou si uděláme hezký výlet." zvednu se od mapy a usměju se na naši krásku. "Sežeňte si potřebný věci, zařídím povolení z centrály." projedu si strništěm na tváři. "Obstarejte mi holící soupravu a čisté civilní oblečení. Sako a kravatu, prosím." otočím se k vedení vojenského letiště. ...

Vladimír Černík - 18. června 2013 22:52

“Ještě moment.“ Zarazím Nikolaje když začne rozdávat úkoly kdo kam půjde. Když jsem poslouchal jak Aida mluví o Čerenkových nemovitostech tak mě zaujala právě jedna z nich. Na chvilku se odmlčím a zadívám se do prázdna před sebe. Není pochyb o tom že tam něco je. “Tady.“ zapíchnu prst do mapy. “Ten klub v Lomonosově. Někde v té oblasti jsem cítil Olžinu duši. Myslím že by bylo dobré se soustředit na to místo.“ Nechám Nikolaje ať tu informaci zpracuje a rozhodne se co dělat dál. Nic jiného co by nám při hledání pomohlo nemám. Ale ještě skončit nehodlám. Nemám už sice nic co by pomohlo s hledáním ale něco přeci. Sice mi zase nic neřekl ale ani neřekl že pravdu nemám. Už jsem nad tím nějakou dobu přemýšlel a je dost velká šance že by se mohl Čerenko uchýlit k něčemu z toho co mě napadlo.Myslím že je nejvyšší čas abych Nikolajovi sdělil svůj názor ze strany mága.Alespoň nehodlám pokračovat dokud mu to neřeknu. “Sice netvrdím že nás Aida zradí ale její síla může. Zkušený mág by jí dokázal efektivně využít jen tak a nebo k nějakému rituálu. I když to možná teď ještě není tak znát tak její potenciální síla je hodně velká. Pokud jí Čerenko bláznivě nemiluje tak proč by jí chtěl získat zpátky.“ Ten konec byl možná trochu ujetý ale nevím jak jinak to říct.

Aída Čerenko - 18. června 2013 23:03

Těkám očima z jednoho na druhého a mračím se a zároveň, když Atlasov vyslovil, že bych měla jít s ním někam, kde Gryša na 90 % bude, mám strach. Nehledě na to, že je tu pořád ta příšerná mrtvá ženská, co na mě hledívá prázdnýma nelidskýma očima jak pes na kost. "Mohli byste o mně laskavě přestat mluvit, jak kdybych tu nebyla?" ozvu se podrážděně a založím si ruce na prsou. "Nejsem kus vašeho inventáře!" Sama vím, že je to lež, že jedině nějakej důvod mě zachránil od toho, aby mě hodili někam do kobky a vyslýchali mě donekonečna ohledně Gryši. Kdybych jen věděla jakej... "A nemusím vám doufám připomínat, za jakých okolností jste mě našli. Ale po tom všem... nevím. Nedokážu ho odhadnout. Vím jenom to, že bude vždycky o krok napřed. Měl to tak ve všem, i v obchodu." Vlastně ani nevím, proč to říkám. Zamračeně hledím do desky stolu.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 21. června 2013 16:00

Sleduju nejdříve Černíka a pak hodím oko na Aídu. Už jsem byl skoro na odchodu, když mi v hlavě cvakne nač tu Vladimír vlastně je. Ví kde se Čerenko ukrývá. Přejdu zase ke stolu, k mapě a koukám na jediný bod. Pozoruju okolí, zahlédnu řeku protékající městem jen pár metrů od onoho místa. Vzhledem ke vzdálenosti mezi klubem a Čerenkovým bytem je dost možné, že může stále kooperovat i na těchto souřadnicích. "Dobrá práce, Černíku." pronesu po skoro minutě "Semjon půjde prozkoumat byt a my všichni půjdeme sem. Zbraně a civil platí dál, stejně jako vysílačky, rozumíme si?" Zavrčím, když vidím, jak se Aída zvedla a rozohnila se. Na druhou stranu se jí nedivím. Ale Černík má pravdu. Sám to dobře chápu. Její moc pramení už od Jagy, kdo ví co všechno dokáže. Vědomě i nevědomě. "Aído, je možné aby Čerenko věděl o tvé přítomnosti? Rozmysli si odpověď." není tu místo pro něžňoučké chování, musíme jednat a ne se chlácholit. "Dokáže tě najít? Může tušit, že se k němu blížíme prostřednictvím tebe?" Možná chce Aídu k něčemu použít, možná si ji nechává jako pojistku, nevím. Úloha téhle mafiánské paničky s nadpřirozenými schopnostmi bude do budoucna velká. Ale jaká? ...

Aída Čerenko - 21. června 2013 16:11

Otevřu pusu, abych Atlasovovi něco odsekla, ale pak ji zase zavřu, zadívám se stranou a je vidět, že se doopravdy zamyslím, jak po mně chtěl. Mračit se nepřestávám, a když se očima znovu vrátím k němu, pokrčím rameny. "Já... já fakt nevím. Ještě před týdnem jsem ani nevěděla, že jsou tyhle věci doopravdy možný. Když má tolik kontaktů na odvrácenou stranu Ruska, kolik jich má v té vaší realitě plné mluvících a mrtvol a psů?!" Prudce vydechnu a snažím se opět ignorovat všechny ty pohledy. "Podle toho, co jsme našli v těch poznámkách o Sigfriedově prstenu a medailonu, který pravděpodobně vlastní, o tom, jak spolu fungujou, je dost možný, že vystopovat mě je to nejmenší, co by s tím dokázal. Proboha, vždyť se proměnil v orla, jak kdyby se nemetlo! A dostal se i skrz ochranu té... té..." zagestikuluju směrem k nemrtvýmu tělu, "valkýře. To mluví samo o sobě, ne?" Byla to víceméně řečnická otázka, protože ze sebe sypu dál. "A to ještě nevíme, co všechno tam má magickej potenciál. Vždycky jsem ty věci zkoumala z hlediska starožitnickýho, nikdy by mě ani nenapadlo... ale teď... to může být minový pole. A mimochodem, to tam hodláte nakráčet tady s valkýrou? Pitěr je velkoměsto, ale jí si určitě všimnou. Zvlášť když z ní energie doslova prýští. Je jako maják." Chtě nechtě těknu očima k ní, ale radši se na ni moc dlouho nedívám, snad jako bych si myslela, že bych ji tím vyprovokovala.

Natalja Zacharová - 05. července 2013 10:14

Nejsem si dvakrát jistá, jestli to, že v případě průseru se bude Aida zpovídat Nikolajovi, byla výhružka anebo pozvánka na dostaveníčko. Podle toho, jakým způsobem po ní každou chvíli kouká, bych odtušila spíš to druhé. Ale bod pro něj, snaží se držet si pozici vůdce smečky. “Myslím, že tlachání bylo dost,“ významně se podívám na Nikolaje a pak na Černíka, s kterýmžto budu sdílet svá další dobrodružství v docích. “Aida je jen člověk, tak se holt zastřelí, když se ukáže, že je moc nebezpečná.“ pokrčím rameny a otočím se na naši hvězdu. Asi bych se na ní usmála, jenže já to myslela vážně. A do této chvíle mi stačilo jen to, jakým způsobem se rozčilovala nad dosavadní diskuzí. V tomhle jsem snad poprvé za jedno s Černíkem. “Pokud už k tomu nic nemáte, měli bychom hnout zadky.“ pomalu vstávám od stolu a jen tak pro sychr se půjdu podívat na mapu na místa, kde by se měly doky nacházet. Osobně jsem zvědavá, jak tam najdeme Čerenkovo skladiště, ale třeba se Černík pochlapí. Kdo ví. Jestli nikdo nic nemá, tak se půjdu upravit a připravit. Řeklo se v civilu, takže si beru to, co mám teď na sobě a výbavu si doplním podle uvážení.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 05. července 2013 12:29

Nelíbí se mi, jak se mnou Aída mluví. Velitel by měl být pokaždé v úctě. Já si ji teprve vytvářím, jelikož toto není jednotka. Měla by být. Zmínka o prstenu a kompletaci relikvií mě znovu přivede zpět. Sakra, na tohle jsem zapomněl. Čerenko má ruku plnou trumfů. Osobně si myslím, že nás nepovažuje za významné protivníky. "Dokázal by někdo z vás na nějakou dobu ty artefakty zbavit kouzelné moci? Na chvilku je deaktivovat?" napadne mě. "Dívám se na tebe, Reznikove. Dokážete to někdo? Protože budeme zápasit o vteřiny mohlo by nám pomoci cokoliv." Odrazím se od stolu. Vím, že není moc času, Natalja mi to potvrdila a já tuším, že dopadení zákeřného čaroděje bude horší s každou minutou setrvání. Založím ruce na prsou a prohlížím Golema - Valkýru. Budeme ji tam potřebovat. "Je to přeci místo, kde se prodávají magické předměty, ne?" napadne mě. "Ve světle další světlo neuvidíš. Takže jí zabalíme do hadrů, položíme do kufru nějakýho auta, zaházíme bezcennýma amuletama a pojedeme prodávat. Co vy na to?" Čas nás tlačí, moc nového toho nevymyslíme. Jakmile dořešíme úkryt pro Valkýru, vyrazíme tak jak to navrhuje Zacharová. ...

Semjon S. Reznikov - 05. července 2013 12:43

Jak je mým dobrým zvykem, mlčím, když nemám co dodat. Občas sklouznu očima z valkýry na Aídu, ale vzhledem k tomu, že se všichni soustředí na Čerenko, tak to ani není poznat. Nepřítomně se občas poškrábu na levém předloktí skrz košili. Na Atlasovovo přidělení zareaguju tak, jak se očekává, tedy vojenským souhlasem. "Artefakty se víceméně deaktivují ve chvíli, kdy přestanou být v kontaktu s nositelem. Respektive v tu chvíli nositel ztratí jejich podporu, dokud je znovu nezíská a neproběhne biomagická reakce. U podobných věcí je důležité, aby byl kontakt přímo s holou kůží." Napiju se kafe. Kofein bude potřeba. "Jednoduše řečeno - musíme to z něj strhnout. Na deaktivaci takhle mocných artefaktů se pracuje v laboratorních podmínkách třeba několik let, v lepším případě měsíců. Pokud je tedy nechcete nenávratně zničit..." Zmlknu a dívám se na nějaký neurčitý bod na valkýře, než znovu promluvím. "Možná bych ale dokázal případné útoky částěčně přesměrovat. Energie musí někam plynout a někde se projevit a proti tomuhle asi nepomůžou absorbční ani reflektivní symboly... Máme tu však něco, co by tu energii mohlo pohltit. Valkýru. K tomu ale bude potřeba sada symbolů vypálená nebo vyřezaná do kůže každého z nás, aby se vytvořil řetězec. Nevýhoda je v tom, že takhle budeme propojení a může se stát, že v okamžiku, kdy se řetěz rozpojí - třeba někdo zemře - výboj nemusí dojít až na konec, kde stojí Valkýra. A taky bude třeba dávat si pozor na užívání schopností, abyste omylem nevysáli sílu z druhých. Tohle propojení se využívá v tandemových soubojích, ale mágové na to přistupují jen tehdy, když jsou sehraní."

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 05. července 2013 12:54

A my sehraní nejsme. Na tak komplikovanou věc, jako je "živoucí řetěz" pulzující nekontrolovatelnou magií, si netroufnu. Nebo ano? "Počkej ještě, Zacharová." zadržím ji a z části i svou vlčí netrpělivost. "Proti takovému nepříteli bude asi nejlepší dobře naplánovat akci, než vlítnout tam a jako vždy to..." polknu sprosté slovo "..posrat." Otočím se zase na Semjona. "Dobrá, říkáš tedy, že deaktivace proběhne hned jak se amulety strnou? No, s prstenem by neměl být problém. Co má ostatního? Přívěsek? A nezapomeňme, že ten hajzl vlastní i lebky jezdců. Pochybuju, že by samotné Jezdce použil proti nám. Možná je potřebuje pro něco svého. I tak by ale neuškodilo zmocnit se jich." Co když je Čerenko nebude mít u sebe? Kde by je měl, možná v tom bytě kam zamíří Reznikov takže by je teoreticky měl najít. "V tom bytě se pak podívej, jestli třeba lebky nenechal tam, ano Semjone?" Živoucí řetězec. Nekontrolovatelná energie. "Řekni mi víc o tom proudění magie. Kolik potřebuješ osob k tomu aby Čerenkova síla skončila ve Valkýře?" ...

Natalja Zacharová - 05. července 2013 13:03

“Prdele,“ zakleju a zarazím se přede dveřmi. Už jsem se chystala vytáhnout cigáro a zapálit si. Jenže Semjon, jako obvykle, dokázal přijít s něčím naprosto pošahaným na poslední chvíli. Z toho, co jsem ho na půl ucha poslouchala, jsem zaslechla jen něco ohledně živoucího řetězce. “To nemyslíš vážně, že ne.“ otočím se zpátky na ostatní a v očích mám nefalšované pohoršení a znechucení. Něco málo jsem o tom kdysi četla a docela mě to zděsilo, když se s tím Semjon vytasil. Znamená to totiž intimní propojení duší a na to fakt nemám. “Ne… ne, do toho nejdu.“ kroutím odmítavě hlavou a přitom pokuřuju. “Se mnou nepočítejte.“

Semjon S. Reznikov - 05. července 2013 13:07

Přikývnu. "Nejde o to kolik, spíš jde o to, že pokud tam půjdeme, měli bychom být chráněni všichni. Měl jsem to na mysli místo štítu a ochranných amuletů, které by při takovém náporu, o jakém mluví Čerenko," kouknu na Aídu, aby bylo jasné, že nemluvím o Grigorijovi, "pravděpodobně vyhořely. Tandemové spojení se nejčastěji používá ve dvou lidech. Jde to i ve víc. V podstatě to funguje na principu spojených nádob. Pokud je jeden z mágů magicky slabší, vyrovná se jeho energie se silnějším. Taktéž může používat vrozené schopnosti spolubojovníka - a to je ten důvod, proč musí být sehraní a cvičit spolu ještě před spojením, protože musí dobře znát teorii schopností partnera, aby byl schopen je pak správně využít. Pokud to mají dobře natrénované, slyšel jsem, že někdo mohl dosáhnout i mimosmyslové komunikace. Byli dokonale sehraný pár. Často se totiž tohle propojení provádí u sezdání mocných mágů. Ale tam je to složitější." Znovu se napiju. "Pokud jsou tedy spojeni dva, v okamžiku, kdy je jeden vyřazen z boje, se z partnera odlije i jeho část energie, pokud byl útok dost silný, může je to zabít oba. Nejhorší je asi pro netrénované ten šok z propojení. Kdyby někdo z nás při propojení zemřel, ucítíte to. A pokud byste nebyli dost silní, může vám selhat srdce, protože tělo dostane chybné signály a bude si myslet, že umírá taky. V takovém případě se doporučuje spojení přerušit násilně, to znamená vyříznout nebo vypálit si ty symboly, prostě je porušit."

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 05. července 2013 13:44

Zacharovou na chvilku ignoruji. Pokouším se přemýšlet. "Takže, když Čerenko použije nějaké kouzlo, které nás má zabít, dá se přesměrovat do Valkýry. Ale jak je to při necílených kouzlech? Třeba když se bude chtít zase změnit v orla a odlítnout?" Zamávám nevýrazně dlaněmi sepnutými u ramenou ve výmluvném gestu. Tohle by mohla být cesta. I když riskantní. "Nemám v úmyslu držet ho v šachu bůh ví jak dlouho. Chci ho eliminovat, svázat, strhat z něj magické předměty a dokopat ho do bezvědomí. Pak poputuje hezky do chládku. Jinak řečeno, pak se o něj postará naše vedení Speciálů." Okem na vteřinu střelím po Aídě, jak se na tohle tváří. "Nechci využívat schopností druhých, nechci jim šťourat do hlavy." Zacharová je nervózní. Bylo mi to jasné, že na nic takového nepřistoupí. Nevadí. Má útočné vlastnosti, můžu jí použít k eliminaci Čerenka, pokud to tedy bude fungovat jak myslím. My magické schopnosti svedeme do Valkýri a ona Čerenka klepne do zátylku. Jasné a prosté. ...

Vladimír Černík - 05. července 2013 14:01

To kam směřuje debata se mi vůbec nelíbí. Je pravda že potřebujeme mít nad Čerenkem nějakou převahu ale to co tu zrovna navrhují se dost podobá práci kamikadze. “Nebo k zástavě srdce nedojde ale místo toho bude pod tlakem psychika a dotyčný skončí jako magor. Pokud ho to rovnou nezabije." dodám další možnost. " Počkej to jako fakt z nás chcete udělat lidský hromosvod??“ zeptám se nedůvěřivě. Nápad o propojení se mi v žádném případě nelíbí. Nejen že by to někteří z nás nezvládli ale usnadnili bychom Čerenkovi jak nás zabít. To bych raději používal divokou magii než s tím souhlasil. “Nebylo by jednodušší to provést nějakým rituálem který by neohrožoval naše životy? Je tu moc velká šance že se to nepodaří a když se to stane tak bych u toho byl dost nerad.“

Semjon S. Reznikov - 05. července 2013 14:11

Zatím se zdá, že jediný, kdo nad tím uvažuje, je Atlasov. Zacharová se vyjádřila dost jasně, Čerenko se nevyjadřuje a pravděpodobně se nechytá, když v téhle oblasti nemá žádné vzdělání. Vladimír taky protestuje. "Tak odlítne," pokrčím rameny. "O to se budeme muset postarat nějak jinak. A mimochodem, Boris Dmitrijevič nám dal povolení ho zlikvidovat. Nemusíme ho chytat. Vlastně bych to ani nedoporučoval, protože nikdy nevíme, jakou pojistku může mít." A nemyslím tím peníze, co by tady paní Čerenko snadno zdědila. Vlastně může mít pojistku, i když ho zabijeme, ale to nahlas neřeknu. Buď jim to dojde, nebo... "Vladimíre, myslíš, že bych to navrhoval, kdybych znal jednodušší způsob? Od druhé světové války ty dva artefakty nebyly pohromadě na jednom člověku. A tehdy to bylo dost zlé. Kdyby nezasáhla Jadwiga a další šamani a mágové, mluvíš dneska německy. Teď tu máme jenom jednoho mága s takovou silou, ale i to stačí. Nechci sázet na absorbční symboly, protože si myslím, že by pohltily jen mizivé množství energie a přímý útok by nikdo krom valkýry asi neustál. Lepší, když námi energie jenom projde, než kdyby se v nás zastavila. Výroba tak silného absorbčního amuletu - pro každého ještě ke všemu - by zabrala dost času a materiálů. Do té doby už může být Čerenko jinde, může zjistit pozici Jagina vězení, nebo si pro nás taky může dojít. Sám za sebe jiný návrh nemám," pokrčím opět rameny a poslední slova věnuju Atlasovovi.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 05. července 2013 14:37

Zvažuji všechny možnosti. Funím při tom jak medvěd lapený v pasti. Můj zlozvyk. Když se nekontroluju někdy i olizuju dlouhým jazykem nos. "Nemáme na vybranou." rozhodnu se nakonec. "Nic lepšího nevymyslíme. Reznikov má pravdu. Lepší aby to náma prošlo do Valkýry než schytat plnou dávku." Definitivně rozhodnutý sbalím mapu a všechno ostatní. "Příprava bude následovná. Vezmeme všechno magické a nahážem to do předem vyfasovaného kufru auta. Tam pak položíme Valkýru. Nebude tak nápadná. Semjone, zkus vytvořit pár cetek, na rychlo, nevím, jestli máme dost amuletu. Takto dostaneme Valkýru k pánskému podniku skoro nepozorovaně. Reznikov se půjde jenom kouknout do toho jeho bytu. Kdo ví, třeba je tak hloupí aby lebky Jezdců nechal tam. Pokud nic nenajde, připojí se k nám. Dojedeme k podniku, Semjon se k nám přidá a půjdeme tam. Jako prodejci vzácných amuletů. Když se něco zesere, začíná hned akce. Pokud nás poznají, hned akce. Naším úkolem je dostat se k Čerenkovi co nejblíž. Vladimíre, poznáš před tím podnikem, jestli tam duše Valkýry je? Protože kde je její duše, bude i Čerenko a my máme jistotu, že nejdeme na slepo." ...

Vladimír Černík - 05. července 2013 14:43

V jednom má pravdu. Kdyby znal jednodušší způsob tak by nám o něm řekl. To ale neznamená že je to to správné řešení. Sám řekl že to chce sehraný pár a v opačném případě je to dost velký risk. A co víc pokud s tím někdo nesouhlasí, třeba Natalja, a bude i tak propojen tak to nebude dělat žádnou dobrotu. “Neříkám, že to není špatný nápad. Akorát k němu nemáme ty správné lidi.“ Sám to moc dobře ví. Možná by se tu našli tak dva lidi kteří by byli vhodnými kandidáty na to propojení. Bohužel se situace nevyvíjí zrovna dobře a Nikolaj je ochotný s tím plánem souhlasit. Musím ho alespoň zkusit přemluvit k mému plánu. “Co takhle odříznout od magie celý ten klub kde se asi ukrývá. Bude to fungovat podobně jako s tím hromosvodem. Neříkám že to bude jednodušší nebo že ho to úplně zbaví magie ale nebude to tak nebezpečné. “ Ale ve spoustě věcí má pravdu. Kromě toho by se dalo použít i pár magickým pastí.

Vladimír Černík - 05. července 2013 16:06

Jakmile si získám pozornost všech přítomných možností že je pravděpodobně i jiné řešení tak se pustím do vysvětlování. “Jde o jistý rituál. Abych to vysvětlil, někteří kouzelníci kteří se specializují na evokaci ho často používají. Je jedno jestli jde o bytosti z astrálu nebo jiných rovin výsledek je stejný. A měl by být stejný i u mága. Nejdřív je třeba připravit magický symbol. Vzhledem k velikosti oblasti to bude chtít něco většího než obyčejný pentagram. V několika bodech okolo toho místa se připraví magické symboly. Dost se to podobá transportní magii a v jistém smyslu i o ní jde. Všechny tyhle symboly se pak vzájemně propojí a dohromady vytvoří jeden velký magický symbol. Ten bude potom z oblasti odsávat magickou energii .“ Zní to sice jednoduše a bez problémů ale i tohle má bohužel své mouchy. Ty možná taky rozhodnou jak se pak ostatní rozhodnou. “Bohužel to má i nějaké vedlejší účinky. Ten hlavní je ten že bude ovlivněný každý uvnitř. To znamená že i my. Potom je tu ještě prsten a ten amulet. Vůbec netuším jaký účinek to na něj bude mít. Může ho to zcela odříznout od magie ale také mu kvůli amuletům může zůstat nějaká síla. V tom případě to z něj udělá průměrného mága. “ Když ale nad tím ještě přemýšlím šla by možná udělat ještě jedna věc. “Kromě toho by také šlo připravit past. S Nataljinou pomocí by šlo vytvořit magickou past která by Čerenka mohla paralyzovat a v lepším případě zneškodnit.“ To je vše. Fungování i provedení rituálu jsem jim řekl. Teď zbývá jen se rozhodnout.

Semjon S. Reznikov - 05. července 2013 16:15

Prsty mám spojené před sebou na stole do stříšky a trochu zamračeně poslouchám Vladimíra. "Z něj to udělá průměrného mága a nás to úplně vypne. Uvědomuješ si, že když něco bude energii odtam odčerpávat, že budeš neustále pod vlivem, jako bys čaroval? Tobě je to možná jedno, jsi jako perpetuum mobile, ale my ostatní... Vysaje nás to. Po nějaké době určitě." Popravdě nevím, jaká varianta je lepší. Moje, nebo jeho? Osobně bych nešel ani do jedné, ale zoufalá situace si žádá zoufalé prostředky. Začnu ťukat bříšky prstů o sebe. "A kam bude ta energie proudit? Nemůže se jen tak vytratit," připomenu. I když se mračím, není to tak, že bych na Vladimíra útočil, prostě se ptám.

Natalja Zacharová - 05. července 2013 16:24

“Já fakt nevím, jestli jsem se vyjádřila špatně, nebo je Černík hluchej,“ bublá ve mně vztek a navíc, cigareta už je téměř vykouřená. “Ale já do toho nejdu. Nepočítejte s mojí pomocí.“ zatnu nasraně zuby, než abych vypustila něco horšího z pusy, a sevřu kamennou pěst. Jo… tu kamennou pěst, kterou mám teď kvůli posranýmu přesunu, kterej nevyšel. Otočím se na Nikolaje, on tady pořád velí. “Nechtěj po mě, abych mu ten blbej nápad vymlátila z hlavy.“ myslím tím Černíka.

Vladimír Černík - 05. července 2013 16:40

“Ano.“ přiznám zklamaně. “Ale odčerpávat to bude pouze magii. Z toho co jsem měl zatím možnost zjistit tak bojovou magii tu ovládá snad jenom Natalja. “ Té se očividně nelíbí ani můj nápad a podle všeho nepřistoupí ani na ten. Daly by se použít i ochranné amulety ale není čas vyrobit tak silné jak bychom potřebovali. “Do prostoru mimo ohraničenou oblast, prostě pryč.“ Říkal jsem že se to podobá trochu transportní magii. Dá se jednoduše zařídit aby energie vyvěrala na určeném místě. Potom mě napadne ale ještě jedna věc. Možná že Semjon naráží právě na to. “Nebo do vybraného mága.“ dodám nakonec. Pokud by se tok energie nasměřoval k jednomu člověku tak by netrpěl tak tou ztrátou.

Vypravěčka - 19. července 2013 02:05

Z vašeho plánování vás vyruší rázné zaklepání na dveře, které je ve své podstatě čistě symbolické, jelikož se hned otevřou. Pokud vás někdo ruší, musí mít zatraceně dobrý důvod. Uniforma OMONu většinou mezi zatraceně dobré důvody patří. Ještě než se za ním dovřou dveře, omonovec zasalutuje. "Vsevolod Rjabin, pane, moje skupina byla převelena k vaší akci." Většina asi už tuší, že tohle je pravděpodobně jedna z Dmitrijevičových nitek, třebaže Petrohrad je stejně jako Moskva veden jako samostatný správní celek. Jelikož ale jednotky OMONu spadají pod Ministerstvo vnitra, protože jsou to zásahové oddíly milice, Dmitrijevičovi určitě stačilo na správných místech poukázat na to, že Čerenko není výhradně problém armády. Do většiny akcí vašeho oddělení se OMON neplete, naopak je odháněn, protože jsou to obyčejní lidé. Proto jsou taky pěkně nasraní, když jim vaše oddíly vyfouknou práci nebo je donutí zamlčovat hlášení či vypisovat formuláře, které nesedí. Každé velkoměsto nebo správní celek mají svoje jednotky OMONu, ty moskevské si vysloužily pro nebývalou brutalitu nehezkou pověst. Jak je to tady, to netušíte, ale omonovci nejsou na rozdíl od klasické milice žádná másla, mají nejblíž k armádě. To, že vám velení dalo k ruce zdejší zásahovku, už musí něco znamenat. Od začátku vašeho znovunaverbování až doteď to měla být tichá akce, mělo o ní vědět co nejmíň lidí a taky se do ní co nejmíň lidí angažovat. Čističi s vámi měli plné ruce práce a určitě někde mezi omonovci některý z nich bude, aby na vše dohlédl. Druhá varianta zjevení někoho z OMONu je ta, že to nebyl Dmitrijevič, ale naopak někdo zatlačil na něj, aby se na tom podílely i zdejší oddíly. Čerenko byl zločinec nejen v magické sféře, určitě jim tady v Petrohradu zavařil i v civilním, lidském světě. A OMON zajisté toužil přivlastnit si nějaký ten zářez. Rjabin hraje na profesionalitu, i když má před sebou podivnou sebranku. Nešlo však přehlédnout, jak se mu při pohledu na Olgu rozšířily oči.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 19. července 2013 11:46

Zrovna chci něco říct Zacharové, možná dodat nějaký nápad do placu, když se otevřou dveře. Nevrle zavrčím, otočím se k příchozímu a neokázale odhalím i svůj prázdný oční důlek. Většinu lidí to znervózní a mě dá šanci na krátkou chvilku zjistit, co by to mohlo být za zjevení. Jenže tohle není tak úplně člověk. Tedy, civil. O jednotkách OMON jsem toho moc neslyšel. Nezajímali mě. Nejsem ten tip, který se supernaturálem stal, já se jím narodil. Přiznám, že trpím, když vidím jak se někteří lidé snaží bojovat proti nadpřirozenu vlastní silou. Jako ryby pachtící se bahnem na skokanský můstek. Mlasknu. OMONi jsou paka. Ale užitečná paka. Ani vojáci ani obyč jednotky. "Vaše povolávací rozkazy, Rjabine. A potřebné papíry máte?" štěknu po něm nevrle. Pokud je má, přestavím se mu, jednotlivé členy jednotky ale nikoli. "Dostali jsme posily? To je štědré. Po pravdě, docela se nám hodí." ...

Vypravěčka - 19. července 2013 15:25

Rjabin vytasí požadované dokumenty. Vypadají pravě, ačkoli jméno toho, kdo je podepsal, není Dmitrijevičovo (dlí tam podpis plk. Vasilije Nikolajeviče Rubana). Subordinace v tak obrovském živém mechanismu, jako je Rusko, byla vždycky složitá, ale podle hodnosti to bude velitel OMONu pro Pitěr a Leningradskou oblast celkově. Podle papírů k vám byla přidělena celá četa (25 lidí), jíž velí právě V. V. Rjabin. "Jaký bude postup, pane? Standardní razie, nebo pouze podpora a zajištění oblasti?" ptá se radši Rjabin, když vidí vaši nesourodou skupinu. Muselo mu dojít, že tu něco nehraje, že Olga asi nejde na zimní maškarní ples. "Bylo mi řečeno, že jdeme ulovit pěkně velkou rybu, potřebuji proto vědět, jaký rozsah akce předpokládáte, jestli máme přistoupit k uzavření vytyčené oblasti..." Kdyby si Čerenko v okolí svých doupat všiml nějaké nenadálé aktivity, určitě by mu došlo, že si jdou pro něj. Podobní mafiánští bossové se málokdy loví takhle přímo. Většinou probíhá likvidace v rámci mafie a strážci pořádku odklízejí jen obětní beránky předhozené mafiány nebo ty, kteří byli moc hloupí, nebo platili nesprávným lidem.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 19. července 2013 17:15

Pročtu si papíry. Několikrát na Rjabina pohlédnu periferním viděním, vycvičeným z hlídání v obchoďácích. Ta práce byla nudná až hanba ale když se člověk chtěl poprat, někoho si našel pokaždé. Tohle je proti mlácení nebohých studentů v knihkupectví válka. Kolik členů, pětadvacet? To snad ne, to bude mela jako kráva. Možná rozboříme barák. "Obojí, veliteli Rjabine. Razie i podpora." složím papíry a vrátím mu je. Dám ruce v bok. Přemýšlím. "Chci vaši jednotku vidět. Nebude to nic dlouhého protože je potřeba zasáhnout rychle." Ptá se dál. I když se uvnitř usměji, na venek hraji tvrdého nekompromisního velitele. Ani jednou nemrknu. Při tom souhlasně přikyvuji. Jak skončí, skloním tvář, protři si vousy. "Ano, je to velká ryba. Hodně dravá, jestli mi rozumíte. Potřebuji určenou oblast plně zajistit ne přímo uzavřít." Mohu mu věřit? Asi ano. Přejdu k mapě. Prstem ukážu na několik bodů. "Tady a tady." pánský klub společně s Čerenkovým pronajatým domem. "Potřebuji aby jste přesunul hlídky hlavně sem. Hlídejte oblast a buďte připraveni kdykoliv podpořit můh tým nebo na ostrou akci." Seberu bundu ze židle. "Jdu se podívat na vaši jednotku, jděte napřed, doženu vás, veliteli." kývnu k Rjabinovi. Jak odejde, promluvím k našim. "To je dobré. Vím, že jim nemůžeme plně věřit ale mají rozkazy. Vojáci. Mohou nám pomoci. Možná mě něco napadlo, tak uvidíme. Jdeme se kouknout na tu jejich jednotku." vysvětlím jim. ...

Vypravěčka - 20. července 2013 16:09

Rjabinova jednotka na vás čeká v jedné, poměrně větší místnosti, než je ta, kterou jste opustili. Jedná se o nějaký brífinkový sál, protože na stěně visí podrobná mapa Pitěru, vedle ní i celé Leningradské oblasti, je tu tabule i projektor. Celkově to tu působí více omšele než na moskevském velitelství vašeho oddělení, projektor sem někdo jistě namontoval nedávno. Z vybavení dýchá starý dobrý duch komunismu. Není tu stůl, okolo kterého by se dalo sednout, je tu něco jako katedra ve škole a hlediště, kde sedí milicionáři. Pětadvacet omonovců je připraveno rovnou do akce, jen kukly a helmy mají odloženy. Jakmile vstoupí Rjabin, který na vás čekal na chodbě, abyste trefili, omonovci vstanou a zasalutují. V mase tváří si však můžete všimnout, že ne všichni jsou z vás nadšení. V jejich očích vypadáte jako civilové, a to ještě dosti podivní. "Pohov," zavelí Rjabin a omonovci si posedají. Ti úplně vzadu spolu prohodí nějaké věty. Tak tiše, že je nejde slyšet. Rjabin uvede Nikolaje jako velitele operace. Při sběžném prohlédnutí máte k dispozici dokonce několik sniperů. Teď je potřeba definitivně uvést váš plán a doladit ho. Palebná síla by byla, to znamená, že Čerenkovy gorily nebo jiný personál by neměl být až takový problém. Jak se ale dostat až k němu? Říct vůbec omonovcům, co je tam může čekat, nebo držet krytí, že se jedná o obyčejného mafiánského bosse? Netušíte, co o tom doopravdy ví Rjabin. Praxe bývá taková, že nikdo by neměl vědět příliš mnoho. Nikdo by neměl vědět to, co nepotřebuje k práci. Je to na vás. Možná se cítite jako zpátky ve škole, když jste měli přednést referát, který jste nedělali poctivě. Omonovci vás sledují, někteří neutrálně, jiní zaujatě či s přezíravým očekáváním, co z vás vypadne. Teď by nebyla vhodná chvíle ukázat, jak napjaté vztahy jsou někdy ve vaší skupině, nebo vás sežerou. Máte ještě možnost se předtím poradit a definitivně dohodnout, protože Rjabin se ujme slova a ukazuje na mapě oblast, o kterou se bude jednat - jsou zdejší, takže občas proběhne nějaký dialog ohledně aktuální situace. Jejich žargon je od toho vojenského odlišný, a proto není lehké pochopit, co tím myslí.

Natalja Zacharová - 24. července 2013 18:43

Ne, že bych skákala radostí do stropu, když k nám byla přidělena skvadra omonovců, ale faktem je, že tahle zásahovka bude tvořit první útočnou linii a jako takoví to jako první schytají. Takže lepší oni, než my. Když jsme vstoupili do zasedačky, kde čekaly ovečky na porážku, pohrdlivě jsem si odfrkla. Spíš nad tím, jak si někteří začali ihned špitat. Možná by se příště mohli snažit být více nenápadní. Ustoupila jsem stranou, aby mohli vejít ostatní od nás a měla jsem sto chutí ukázat omonovcům ukazováček. Místo toho jsem si raději začala kousat nehet na palci, protože cigaretu mi tady nedovolí. Jen tak lítám očima po místnosti a prohlížím si vybavení, zdi a bezmyšlenkovitě sleduji ty chlapi tam. Cítím z nich velký despekt vůči nám. Jakmile jsme všichni v místnosti a Rjabin začne s krátkým briefingem, přejdu pomalu k Nikolajovi a něco mu pošeptám.

Natalja Zacharová - 24. července 2013 18:44
	soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro "Ať zkusí zjistit něco víc o kouzlu, kterým nás odstínil ten pták u Jagyny chaloupky." připomenu mu to zvíře, které kolem nás dokázalo udělat naprosté a totální ticho.

Vladimír Černík - 24. července 2013 19:53

Nové posily jsou zajímavým překvapením. Akorát se nemůžu rozhodnout jestli dobrým nebo špatným. Po tom co tu bylo všechno jen na nás budu rád když přiloží ruku k dílu někdo další ale že bych byl klidnější se říct nedá. Čím víc nad tím přemýšlím tak je mi jasné že počty nebudou to co nás zachrání. Vojáci si můj respekt získají hned jakmile je uvidím. Nedá se ale říct že by to platilo opačně. Dívají se na mě dost nepříjemně a kdo ví co se jim honí hlavou. Teď už zbývá jen nějak využít téhle síly a chytit nekromanta. Určitě jsou dobří o tom nepochybuji ale jak by obstáli proti mágovi vysoké úrovně? Opatrně následuji Nikolaje s ostatními. Čekám jaký bude vlastně konečný plán a mezi tím přemýšlím jaký přístup by bylo nejlepší zvolit. Tak co tu máme? Jednoho nekromanta, nějakou ochranku a možná ještě nějaké mágy. Najednou si uvědomím jednu věc kterou jsem celou dobu přehlížel. Ten klub by se neměl moc lišit od těch normálních. Spíš by mohl být daleko lépe zabezpečený. Musím si být ale jistý. Nikolaje a Rjabina nechám ať pracují na plánu zatím co já si jdu promluvit s Aidou. “Co všechno bylo v tom počítači? Nevíš jestli tam jsou kamery? Nebo alarmy, senzory pohybu a další? Určitě by tam něco takového měli mít.“

Aída Čerenko - 29. července 2013 15:58

Nad vývojem situace mlčím, akorát si seberu zapůjčený notebook a skoro na chvostu skupiny se přesouvám areálem někam jinam. Jakmile uvidím sebranku v sále, jsem ráda, že se snadno můžu schovat za postavami ostatních. U katedry jsou u zdi obyčejné židle, na kterých sedávají asi přednášející a instruktoři, aby nemuseli být mezi instruovanými. Na jednu z nich se posadím, znovu otevřu notebook. "Podařilo se mi dostat se jenom do katastru, abych si ověřila přesnou adresu. Nejsem hacker," pokrčím rameny. Vedle mě je místo, tak nade mnou nemusí stát. "Určitě tam něco takového bude. Vilu za Moskvou máme taky napojenou na všechno možný. Pamatuju si, že zabezpečení dělal Gryšův kamarád, možná ho dělal i tady. Pracuje v Alfa-Zaščitě. Jak jen se jmenoval... Turov? Tasov?" Zamračím se, nemůžu si vzpomenout.

Vypravěčka - 29. července 2013 16:23

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Padlo jméno firmy Alfa-Zaščita a Aída marně pátrala v hlavě po jméně začínajícím na T. V tu chvíli jsi věděl, o koho se jedná. Dmitrij Lavrentijevič Titov. Civilní práci měl právě v téhle zabezpečovací agentuře. Seznámil ses s ním pod dohledem Kurina a Titov se tě hned chytil právě proto, že jsi jednak exot, druhak jak by se dal tvůj potenciál využít pro jeho obor. Kdyby to nebyl takový kretén, možná bys měl kariéru v jeho firmě jistou. Už to byl nějaký čas, co jste se viděli. Víc jak rok. Alfa-Zaščita sídlila právě tady v Pitěru, její hlavní pobočka tedy, na které pracoval i Titov, ovšem často vyjížděl po celém Rusku. Ještě pořád by měli mít úřední hodiny, kdybys tam chtěl zavolat. Titov se nikdy nezmiňoval o Čerenkovi a přitom byl pověstný chvástáním. Buď nebyl zas tak pitomý, nebo mu Čerenko vysvětlil po svém, že o něm nemá nikde kecat. I když... vzpomněl sis, jak tě Kurin coby tvůj mentor vzal na jedno sezení, kde byl právě i Titov. Opilý řešil něco kousek stranou, ale mohls to trochu slyšet. Nikdo ti nevěnoval moc pozornosti. Bylo to ještě předtím, než jste se nějak víc bavili. Rozhovor probíhal s nějakým jiným mágem, a kdyby nebylo Aídiny reakce, asi by sis to nespojil dohromady a nevzpomněl sis na něj. "Gryša ji konečně našel, prej. Zahrabala se hluboko, ani mí kluci ji nemohli najít. Prej byla až někde na hranicích s Čínou. Povim ti, furt je to kus. Asi to má po mámě. Prej to byla kočka. Kuurva, kdybych ji tenkrát potkal! Nó, ale nedopadlo to dobře. Myslím, že je Gryša teďkom dost v prdeli, prej ji k něčemu potřeboval." "Gryša je hlavně sebevrah. Do toho bych nešel. Kolik ti vůbec zaplatil, abyste ji vyčmuchali?" "Dost, Antoško, dost. A dostanu ještě víc, protože víš, co je terno? Kurveský terno? He? Měla dcerušku. Taky kočka, a to jsem ji viděl jen na fotce na občanku, kde každej vypadá jak debil. Rozkošná studentka." "Studentky já rád. Co je zač?" "Nech si zajít chuť. Gryšovi bych se do cesty neplet." "Počkej, takže nepotřeboval její máti? Potřeboval..." "Bingo! Podle mě to má co dělat s krví. A víš, jak je taková magie zasraně silná. Takže já si udělám svoje a víc se do toho srát nebudu. Ať to Gryšovi třeba urve pracky, je mi to jedno." Vzpomněl sis i na to, jak vypadala Aídina aura tam u domu Jagy. Jak ji poslouchala Vasilisa...

Vladimír Černík - 29. července 2013 18:16

Ani jsem nečekal že by z toho počítače něco takového zjistila. Zpráva o zabezpečení jejich domu je už ale zajímavější. Pokud mají zajištěný byt tak jeho úkryt nepochybně bude také chráněn. Poslouchám co mi Aida říká. Jakmile začne mluvit o Čerenkovo kamarádovi tak se mi v hlavě přihlásí jedno jméno. “Titov.“ doplním Aidu. Jméno Alfa Zaščita mi hned přijde povědomé. A pokud je tím technikem který dělal bezpečnostní systém Titov tak moc dobře vím koho myslí. Určitě by bylo možné ho i navštívit a zkusit z něj vytáhnout všechno co ví o Čerenkovi a jeho zabezpečení. Ale to neudělám. A radši to nebudu ani Nikolajovi říkat. Kdo ví jestli by nám byl schopen něco říct. A nechci riskovat že nás hnedka po tom co odejdeme práskne. Ne tohle zmáknu sám. “Nevadí. I tak bych si s tím měl poradit. Co mi můžeš říct o těch zařízeních co máte doma? Vybavuje se ti něco?“ vyzkouším znovu Aidu. Nerad bych na ní moc tlačil ale každá informace kterou získám by mohla být užitečná. Když tak potom můžu zkusit ještě Nikolaje a ty vojáky co přišli. Ti by se k nějakým plánům dostat mohli.

Aída Čerenko - 29. července 2013 18:27

"Jo, to bude asi on. Jasně, dělali si z něj srandu kvůli Titovi." Pak pokrčím rameny. Copak já vím? "Spousta drátů, kamery... nikdy jsem se o to nezajímala, protože to nebyl můj problém. Gryša se postaral, aby to někdo zařídil, to je vše. Vždyť já nemusela ani vařit." V překladu - nemusela jsem doma hnout ani prstem, protože jsme na to měli lidi. Těžko si mě představit (i když po tolika dnech trmácení je takhle zblízka vidět, že začínám ztrácet glanc), jak vytírám metry a metry čtvereční, utírám prach nebo vynáším odpadky.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 31. července 2013 23:12

Jednotka. Opravdová vojenská jednotka. Před okem mi přelétne vzpomínka a bodne tak nenásilně jako komár v noci, nacucaný nakaženou krví. Trauma z války kalí mysl pokaždé, když se jen letmo otře o známé situace. Zatnu čelist, málem nevejdu do místnosti. Vidím je tam. Vidím tam mou četu. Gregorij, Alex, Fraguša, Norek, Bezzemek...jsou mrtví, pamatuješ? Otřepu se. Místnost je plná OMONovců, žádní vojáci. Rázně vkročím dál. Sleduju je přísně, neoholenou bradu trochu nahoře, dlaně složené za zády. Můj zlozvyk. Pozoruju jednotlivce, odhaduju charakter z jejich tváří - což je těžké a nejde mi to. Počkám až domluví jejich dosavadní velitel, když ke mě přijde Natalja a něco mi šeptá.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 31. července 2013 23:23

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro "Myslíš to legendární zvíře, jo? Hm,..." Prohrabu zamyšleně svoje strniště a hledím do dálky jediným okem. "Semjon by mohl něco vědět. Díky za připomínku." spokojeně mlasknu. "Myslela jsi Semjona, že jo? OMONovci těžko tuší, co se tu vůbec děje. Ani si nemyslím, že je dobrý nápad jim to říkat." Ale to Natalja chápe, není hloupá. "Poslouchej, ty a Semjon," trochu se přiblížím ale...vzpomenu si na její spis, taky na chování, když jí někdo narušuje osobní prostor takže se včas zarazím a neudělím nic, co by špatně vyznělo. "Neohrozí to akci, že ne?" ....

Vladimír Černík - 01. srpna 2013 14:39

Dráty, kamery, a nepochybně osvětlení. Tím si můžu být teď jistý. Určitě nám to pomůže. Nic víc jsem toho z Aidy bohužel nevypáčil. Žila si s Čerenkem jako princezna a nemusela se o nic starat. Nekromant zařizuje služebnictvo. Zajímavá představa. Akorát se mu tam asi neprocházeli kostlivci ve smokingu. “To musela být docela nuda ne? Co pak člověk dělal když za něj všechno udělalo služebnictvo.“ Nejspíš se mnou ale nebude souhlasit. Po krátkém povídání s Aidou se vrátím zpátky za ostatními. Počkám si na správnou příležitost a přijdu k Nikolajovi. Ptát se přímo vojáků se mi zrovna nechce. Kdo ví jestli by mě brali vážně. “Myslím že mám něco co by nám mohlo pomoci. Měl bych ale nejdříve jednu otázku. Jak jsme na tom s vybavením a prostředky?“ Mluvím sice s Nikolajem ale říkám to dost nahlas aby mě slyšel i velitel našich posil. “Pro Čerenka prý dělal nějaký technik na zakázku zabezpečení jeho domu a s největší pravděpodobností i toho klubu. Ale to podstatné, pokud bych měl možnost tak jsem schopen převzít kontrolu nad kamerami, poplašnými systémy i nad osvětlením. Což by se našemu týmu a vašim lidem.“ zmíním se veliteli “určitě hodilo. Jediné co bych potřeboval je místo kde bych se připojil. Pokud by bylo možné sehnat plány tak by to bylo bezvadné. “ Počkám jak na to zareagují i když nepochybuji o tom že mě pozorně poslouchají. Kdo by nesouhlasil s nabídkou která zvýší jeho šance a paralyzuje protivníkovy ochranné systémy.

Natalja Zacharová - 01. srpna 2013 18:13

Do našeho krátkého, soukromého rozhovoru s Nikolajem, kdy se zdálo, že se ke mně hodlá dostat blíž, než by mi bylo milé, naštěstí vstoupil Černík. Takže jsem už nemusela Atlasovovi odpovídat. Myslím, že v tu chvíli by ze mě vypadlo něco ve smyslu: „Di do prdele.“ Ale nechtěla jsem ho znevažovat před OMONovcema. Vezmu-li to kolem a kolem, chápu, proč má tendence se ujišťovat, na druhou stranu jsem ho ale zatím nikdy nezklamala, no ne. Takže řeknu jen: “Bude to v pohodě.“ a dávám prostor Černíkovi, pro jeho dotazy.

Vypravěčka - 07. srpna 2013 10:46

"Studoval. Bavil se," odpověděla Aída s pokrčením ramen. Jak se dalo čekat, opravdu jí vyhovovalo, když na všechno měla poskoky. Proto s vaší skupinou tak trpěla. Rjabin se na Černíka zvláštně podíval, ale protože nebylo řečeno nic konkrétního, asi ho považoval za nějakého hackera. Koho by napadlo, že se člověk bude připojovat do sítě jako v Matrixu? Velitel omonovců popsal standardní vybavení své zásahové jednotky u sniperů i pěšáků, kde krom předepsaných zbraní figurovaly i flash granáty. Protože se jednalo o ostrou akci, Rjabin nepočítal s tím, že by si měl brát měkké prostředky jako při rozhánění davu a podobně. "Podle mě by ses měl napojit u rozvodné skříně, to by bylo nejlogičtější, ale tam budeš přímo v bojové zóně," ozval se tiše Semjon. "Taky nesmíme zapomínat, že ten bará bude pravděpodobně chráněn kouzly, dost možná iluzí. Pokud budu mít dost času a povolení," podíval se na Nikolaje, jako by ten měl vědět, co tím myslí (a asi to taky věděl), "můžu některé z nich deaktivovat nebo se je pokusit... něco jako přeprogramovat. Ale pak budeme mít jen omezený čas na to, abychom to skoncovali, protože na to asi přijde." Mnohem brutálnější, ale zatím neotestovaný způsob by byl použít valkýru jako magické beranidlo. Všichni jste viděli její mocnou auru a co to dělalo u Jagina domu. Čerenko měl na svém doupěti určitě taky dost silné ochrany, tak kdo ví, jak by magické štíty reagovaly na střet se schránkou. Možná by to bylo jako přejet magnetem u elektroniky. "Pořád jsme ale nevyřešili, jestli a jak se budeme chránit před přímým střetem s Čerenkem. Musíme z něj dostat amulet a prsten." A přiblížit se k mágovi na kontaktní vzdálenost nebylo jednoduché.

Vypravěčka - 16. srpna 2013 12:33

Aby Semjon mohl sestavit tandem alespoň pro valkýru, Nikolaje a Aídu, potřeboval ještě trochu času, a tak jste měli možnost doladit detaily a získat díky Rjabinovi plány onoho domu. Podle Černíka byla valkýřina duše někde tam, takže se tam dost možná nacházelo i její kladivo. Aída si poplakala i zanadávala, když jí Semjon ryl nožem symboly do kůže. Semjon pak zalovil ve valkýřině čele a podal Nikolajovi šém. Ať si ji aktivuje sám, když s ní je v tandemu. On sám do něj nešel a možná to bylo dobře. Podle všeho už přemýšlel, jaké peklo rozpoutá v domě, když k tomu má povolení. Prozatím jste měli možnost setkat se jen s přítulným démonem, Taljou. Když bylo vše připraveno, padala tma. Opravdová tma, ne to šero, co panovalo během dne. Podle OMONu bylo okolí domu zajištěno aspoň do té míry, aby náhlá aktivita tam nebyla nápadná. Snipeři nahlásili, že jsou na pozicích. K domu jako první vyrazili Semjon s Černíkem, aby se porozhlédli, kde je rozvodná skříň. Dům měl průjezd, takže asi bude tam. Bylo vám jasné, že jakmile projedete jakýmkoli způsobem do domu, Čerenko bude vědět, že se něco děje, a proto máte omezený čas. U velkých dvoukřídlých dveří do průjezdu nikdo nestál. Semjon (už zase s Taljou po boku) potvrdil, že dům je chráněn symboly a asi nejen jimi. Tak byl realizován plán použít Olgu jako beranidlo. Golem si s dveřmi poradil jako nic. I s hlídačem za nimi. Olga byla větší než gorila, jednoduše mu škubla vazem, než stačil vystřelit a vyvolat tak poplach i pro lidi. Cesta byla volná. Dům měl dvě patra a asi i sklep (ten nebyl podrobně zaznamenán), nevelký dvůr, kam ústil průjezd. V přízemí e pravděpodobně nacházel onen pánský klub, ať už to znamenalo cokoli, v prvním patře, které bylo rozděleno na víc pokojů, měl Čerenko pravděpodobně i nějaký pro sebe. Z průjezdu vedlo pár schodů ke dveřím vlevo, stejné dveře byly i napravo, jen na nich byl kódovací zámek. Na dvoře stálo pár zaparkovaných dražších aut, také sem vedla okna, takže bylo třeba si dávat pozor. Dál ze dvora podle plánů žádné dveře nevedly. Zobrazit SPOILER K Černíkovi byli přiděleni dva OMONovci, kteří ho budou hlídat, zatímco si bude hrát s elektřinou. Pár jich pokrylo dvůr, poschovávali se na strategických místech, aby nebyli tak snadný cíl. OMONovci se chystali jít do levých dveří společně s Nataljou, Nikolajova skupina čekala, až Černík rozkóduje zámek. Semjon zmizel společně se zakuklenci.

Vypravěčka - 16. srpna 2013 12:44

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Tandem byl opravdu podivná zkušenost. Semjon vás krvavými znaky do kůže provázal a tys doslova cítil, jak se do tebe hrne síla. Ještě žes seděl, v první chvíli se ti z toho zamotala hlava. Bodejť by ne, byls spojen s valkýrou a někým, na koho reagoval Jagin dům. I přes trmácení se, střet u Jagy doma, přes všechny nepříjemnosti, kdy ses moc nevyspal, ses cítil skoro jako po dovolené v lesích. Jak říkal Semjon, hladiny sil se vyrovnávaly jako ve spojených nádobách. Takže tys musel být ten nejslabší článek, když do tebe proudilo tolik síly. V jeden okamžik se ti dokonce zdálo, žes zaslechl cizí myšlenku. Aídinu. Naštěstí jsi byl zvyklý, že sem tam se ozvali jezdci, takže tě to tolik nevyvedlo z míry. Aída měla strach, bublala v ní bolest z řezání. Valkýra byla netečná. Jenom schrána. Také chrastítko o sobě dávalo vědět. Dlel v něm tupilaq, přízrak Váni Antalovského, který se k němu přivázal kouzlem, aby mohl i po smrti vyplnit pomstu na Čerenkovi. Tak ti to řekl, tak ti přísahal, protože to byla povinnost pomocného ducha šamana. Tupilaq věděl, že brzy nadejde jeho chvíle. "Zachřestit a zavolat moje jméno," připomněl se ti rozhovor s ním. Pokud jsi ho chtěl vyvolat do plné magické pohotovosti.

Vypravěčka - 16. srpna 2013 12:55

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Ihned v průjezdu byla rozvodná skříň. Chaosu okolo ses moc nevěnoval, důležité bylo, že ti někdo chrání záda. Pustil ses tedy do práce. Nikolaj ti dal jasný příkaz, aby ses jako prvnímu věnoval kódovacímu zámku na druhých dveřích. Nebylo to poprvé, co ses pokoušel dostat do nějakého podobného systému, takhle jsi jednou Semjonovi pomohl zahladit stopy, když ho zachytily kamery. Tvoje vědomí sestoupilo po drátech... Skříň zaprskala jiskrami. Dostal jsi kopanec, který by jinému sesmažil ruku. S tebou to cuklo, proud tebou projel a koutkem mysli jsi vnímal, že tvoje tělo padá na dlaždice. Mysl však zůstala - byls vevnitř. Vevnitř obvodů. Lidská mysl si potřebovala vytvořit analogii, které bude rozumět, a tak se před tebou najednou rozprostíraly různé ulice prázdného města bez barev. Jedna vedla napravo, druhá nalevo, třetí rovně. Ta rovně - namodralé světlo tudy proudilo konstantně, i když slabě. Vpravo bylo mrtvo, skoro by sis tenké niti modrého světla nevšiml. Vlevo byla aktivita nejsilnější.

Vypravěčka - 16. srpna 2013 13:06

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Dveře vlevo skrývaly krátkou chodbu s dveřmi naproti těm vchodovým. Na pravé straně chodby se nacházelo něco jako přepážka. Pochopili jste, že to byla strážnice i recepce v jednom. Ten, kdo měl službu, neměl dobrý den. Dneska OMONovci stříleli ostrýma. OMONovci začali tobě dobře známou razii. Tentokrát jako dáreček přidali pár flash granátů a teprve pak vrazili dovnitř, do místnosti za chodbou. Nastal chaos a zmatek, ozýval se vysoký křik dívek. Luxusně zařízená místnost s pohodlnými křesly, pohovkami a stolky, barem (vše ve starožitném a ne moderním stylu) byla plná popadaných těl anebo těch, co se snažili zorientovat. To byla ochranka. Díky flashgranátům byli jako kachny na střelnici, potáceli se a vy jste měli asi deset vteřin na jejich zneškodnění, což je víc než dost. Ne všichni však byli zasaženi. Kdosi zpoza baru na vás vypálil kalašnikovem. Kulky zabubnovaly do stěny kus vedle tebe. Koutkem oka sis všimla, že se k vám přidal Semjon s Taljou. U stěny s barem také byly schody, které vedly na ochoz do druhého patra. Stropu místnosti vévodil obrovský křišťálový lustr. OMONovci zajišťovali ty, co byli v zákrytu před střelbou. Obličejem dolů, ruce za záda a svázat plastikovými pouty.

Natalja Zacharová - 16. srpna 2013 13:41

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Do dveří jsem vešla jako jedna z prvních, hezky po boku dalšího z OMONovců. Když už to byla naše akce, Dnechtěla jsem být pozadu. Navíc, tohle bylo něco pro mě. Být v první linii. Hlavou se mi mihla myšlenka, že naposledy to bylo tenkrát, co umřel Semjon. Kupodivu jsem se cítila jako ryba ve vodě a byla jsem z toho krapet překvapená. Navlečená v kombinéze, taktické neprůstřelné vestě, s helmou s krytem a samopalem v ruce. Měla jsem kožené rukavice, nechtěla jsem zbytečně budit pozornost tím, že jednu ruku mám kamennou. Vyrazili jsme dveře a nahrnuli se dovnitř. Rychlými, úspornými pohyby jsem zajišťovala okolí, a ačkoliv flash granáty udělaly svou práci precizně, přesto se našlo pár takových, kteří byli někde zakempení a začali dělat problémy. Měla jsem nastaveno na krátké dávky. Automaticky jsem se otočila za tím, kdo po nás střílel. Schovával se u baru. Hlupák. Rozstřílela jsem lahve drahého a dražšího alkoholu nad ním a dala jsem pokyn někomu z OMONovců, aby to dořešil za mne a kryl mě. Pokračovala jsem dál směrem ke schodům do druhého patra. Po boku jednotky jsme postupovali opatrně, ale rychle.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 16. srpna 2013 14:59

I když se moje tělo léčí lépe než ostatním, disponuji i něčím jako regenerace, můžu vykrvácet. Takže si vyžádám neprůstřelnou vestu. K tomu pistoli a samopal, nejlépe AKčko, když tedy bude. Na vestu připnu dva oslňující granáty. Spojení mi bylo nepříjemné, protože magie dala jasně najevo, že jsem nejslabší článek. To nesnáším. Nechci být zátěž. Až přijde na fyzický střet, budu Aídu za tuhle oběť chránit zuby drápy. Znamení, které mi Semjon vřezává do těla, bude muset ještě nějak vylepšit, možná vypálit, protože oheň mi zanechává stopy, které jen tak nezregenerují. Nechtěl bych aby vprostřed akce tandem vypnul. Vydám se do akce. Okem pozoruji ostatní, jak na tom jsou. Nebudu jim říkat zbytečnosti, jako ,To bude dobrý" nebo ,Zvládnem to". Ani náhodou. Oni ví, že to zvládneme. Že tentokrát Čerenka dostaneme. Hned potom najdu lebky Jezdců a osvobodím je. Nabiju rázně zbraň. Čekám, jak to Čeníkovi půjde. Bez něj dovnitř nemůžeme. Kód neznám a vyhazovat do povětří dveře nechci. ...

Vladimír Černík - 16. srpna 2013 15:09

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro O plánu je rozhodnuto a teď už jenom zbývá chytit Čerenka. Bohužel se to řekne snadněji než udělá. Ještě než vyrazíme tak zajdu za Nikolajem. Počkám na vhodný okamžik kdy nebude nikdo poblíž a slyšel mě jenom on. “Než půjdeme tak chci abys věděl jednu věc. Jde o Aidu. Měli by jsme na ní dát pozor je pro nás nebezpečná.“ Všechno co jsem řekl bylo myšleno vážně a vůbec se tomu nesměju. Můžeš si myslet že jsem blázen nebo že jsem paranoidní ale to co ti řeknu popřít nemůžeš. Aida je neobyčejně silný mág. Zatím jen potenciálně ale to není podstatné. To co je podstatné její účel. S touhle silou můžeš se správným rituálem dělat divy. Proč by jí Čerenko chtěl? Myslíš si že jí tak miluje? Blbost. Chce její sílu. A prč né třeba k osvobození Jagy? “ Nechám mu čas aby to všechno absorboval a pokračuji dál. “Nevím jak to chce provést ani co provede s Aidou ale jakýkoliv mág který se zabývá černou nebo rituální magií ti potvrdí že je tu velká šance. Dej pro to na ní pozor.“ Jakmile mu řeknu co potřebuji tak odejdu připravit se na útok. Společně se svými dvěma ochránci od OMONovců zamířím do průchodu k rozvodné skříni. Jakmile se dostanu na dosah tak jí hned otevřu. O okolí se moc nestarám a svoje bezpečí svěřím do rukou svojí ochrance.. Tak fajn hoši. Hlavně mě hlídejte. Nasadím si svoje rukavice s magickými symboly a jestli mám zapnutou vysílačku. Budu muset s Nikolajem komunikovat dost rychle a nebude moc času na to abych se pořád připojoval a odpojoval. "Jdu na to." zašeptám do vysílačky. Zhluboka se nadechnu a připojím se. Popravdě ani nevím co dělám. Všechno je to jenom otázkou intuice a citu. Silný výboj mi projde celým tělem a to se pak hned bezvládně sesune na kolena. Ruce se stále drží skříňky a na rozdíl od zbytku těla se nepohnou ani o kousek.

Vladimír Černík - 16. srpna 2013 15:11

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Když se z výboje vzpamatuji je už moje mysl dávno připojená. Všude kolem sebe vidím jednoduché stavby a cesty jako postavené z nějaké dětské stavebnice. Před tím už jsem tohle připojení párkrát dělal ale nikdy mě to tu nepřestane udivovat. Vítej v Matrixu Vláďo. Ještě než se kamkoliv vydám tak se připojím na vysílačku kterou mám u sebe. Sice tu je menší problém s časovou prodlevou ale budu tak moci komunikovat s ostatními bez větších potíží. Rozhlédnu se kolem sebe a ihned mojí pozornost upoutají dvě směry kde cítím zdroje energie. O tom jak je na tom zbytek týmu nevím, ale ani přes to nechvátám. Měl bych vše zvládnout poměrně rychle takže si venku ani nevšimnou co se stalo. Hned zamířím k silnějšímu zdroji. Po cestě i hledám další cesty které by třeba vedli ke kamerám a jiným systémům. Všechno kolem má intuitivní ovládání takže by něměl s prací být problém.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 16. srpna 2013 16:25

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Poslouchám ho. Poslouchám pozorně, protože potřebuji nejen co nejvíc informací ale taky jeho názor. Jeho pohled na věc. Přikyvuji, k tomu si kontroluji výstroj. Jen tak cvičně, jsem naučený vnímat co nejvíc věcí naráz. I když mi dlouho trvalo k tomu dospět. Vzhlédnu k němu a podrobím ho pohledem jediného oka. Chvíle ticha. "Proto jí beru do tandemu. Taky doprostřed, mezi mě a Valkýru." usměju se až mi vousy zašustí o límec neprůstřelné vesty. "A jestli máš pochybnosti kvůli tomu, že bych snad k Aídě něco cítil, buď v klidu. Není pro mě víc než vy ostatní. V práci taky nezačneš s kolegyní, protože to smrdí průserem, nemám pravdu?" mám. "Díky, Vladimire. Hlavně akci přežij." ...

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 16. srpna 2013 16:32

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Když zalehnu a kolem stojí Omonovci, začnu přepínat do bojového módu. Tady půjde o všechno. Naše snažení, naše oběti. Konečně máme možnost drapnout Čerenka za koule. Hlídám perimetr, nakláním hlavu charakteristicky na bok. Čokl ve mě vrčí. Černík si hraje s elektrickou rozvodnou. Jen ať to ten mladej zvládne rychle. Čím dřív budeme uvnitř... "Kurva." zakleju pro sebe. Vladimir se u rozvodny složí na kolena a nevypadá to zrovna hezky. Ke všemu neštěstí se dveře ani nepohnou. Musím jednat rychle. "Další dva se mnou. Ostatní oči otevřený. Jdeme." zavelím. Vyrazím přímo k němu, kreju se, hlídám střechu a kraje kolem budovy. Pokud v pořádku dorazím až k Černíkovi, nedotýkám se ho. Zkusím ho nejdřív vizuálně zkontrolovat, jestli kolaps přišel z výboje proudu nebo kvůli magii. "Černíku, co ti je? Jsi v pořádku? Slyšíš mě?" ...

Vypravěčka - 21. srpna 2013 12:46

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Oproti Matrixu to tu má výhodu, že tu nehrozí vpád žádného agenta Smithe. Možná v počítačích, ne v elektrice. Cesta, kde je největší provoz, tě vede k osvětlení. Přece jen už se setmělo a osvítit celý barák potřebuje hodně energie. To znamená, že tohle nebyla správná cesta, i když jak se to vezme. Jakmile se zorientuješ, je to o něco jednodušší. Praxe s sebou přinesla i to, že nejsi tak zmatený, když je tvoje duše v jiné realitě. Nikolaj ti uložil hlavně co nejrychleji deaktivovat zámek. Po chvíli jsi zjistil, že k němu vede ta nejslabší, ale konstantní linka. Jakmile jsi dorazil, tvůj mozek opět vytvořil metaforu. Stál jsi před okovanou dřevěnou bránou a před ní stál šestihlavý ohromný pes. Šest hlav znamenalo, že kód má šest čísel. Metaforický tvor prostě stál a prohlížel si tě. Jeho úloha byla hlídat, ne útočit, pokud se nepokusíš dostat dovniř. Po jeho srsti přebíhaly namodralé záblesky elektřiny a ta slaboučká linka byla najednou řetěz, který ho držel.

Vypravěčka - 21. srpna 2013 13:01

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Černík nereagoval. Puls měl, ale mohl jsi jen doufat, že se mu povedlo dostat se do systému, že třeba není v bezvědomí kvůli něčemu jinému. Elektronický zámek na dveřích pořád svítil červeně. Zleva už se ozývala střelba, výkřiky i charakteristický zvuk flashgranátu. Vy jste zatím stáli v obloukovém průjezdu, relativně skrytí před případnými střelci ze dvora (mohli na vás jen ti z nejvzdálenějších protějších oken). A to by možná schytala valkýra, protože stála tak, aby vás kryla. Koneckonců bylo na tobě, co s ní budeš dělat, Semjon ti předal šém a tys ji probudil. Aída stála až za zády omonovců, skoro u Černíka. Měla strach a tys díky tandemu tušil, že je to kupodivu hlavně z valkýry. Všiml sis, že jednak musíš rozkazy u Olgy volit pečlivě, ale hlavně musíš krotit jakýsi "program", který valkýře říká, že má Aídu popadnout a odnést. Přesto byl příjemný pocit, jaká síla v tobě pulzovala. Olga se najednou ohlédla. Sama od sebe nijak nereagovala, jedině když upírala mrtvé stříbrné oči na Aídu. Jako teď. Duševní spojení s valkýrou bylo prakticky nulové, jak by taky mohlo, když její duše byla někde pryč, takže jsi mohl poznat jedině to, že z nějakého důvodu začíná sama jednat. Podle všeho podle původního programu (ten jí Dmitrijevič nechal, aby vás zavedla za Čerenkem). Otočila se už úplně. Aída na ni vytřeštila oči. Omonovci přestali hledět přes mířidla směrem k dvoru a namířili hlavně pušek na Olgu. "Pane?" zachraptěl jeden a nemusel dodávat, že je to otázka, zda má střílet.

Vypravěčka - 21. srpna 2013 13:24

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Lustr a celkově osvětlení v místnosti na moment zablikalo jako při bouřce, ale nakonec nezhaslo. Galerie byla plná dveří po celém obvodu. Některé byly jednoduché, ty v patře naproti baru dvoukřídlé. Z některých se opět ozval křik dívek a taky omonovců, kteří dávali klasické příkazy "lehnout na zem, ruce za hlavu a nehýbat se". Opravdu to byl takový malý pocit deja'vu. Po schodech za tebou běžel Semjon. Zkrvavený Semjon. Podle všeho ta krev nebyla jeho, ale i tak to bylo pro podvědomí jako rána do ledvin. Levou ruku měl celou rudou a kluzkou. Využil toho, že je okolo dost lidí, co kontrolují okolí, a rychle načmáral nějaký znak na dveře. "Jdeme, musím to dokončit," popohnal tě, abyste obešli galerii. Na každé dveře něco čmáral, ale začínala mu docházet krev. Tu si doplnil, když jste rozstříleli dalšího člena ochranky. Semjon nesvíral AK, vyměnil ho za nůž. Podřízl muži krk a spěšně dokončoval nějaké kouzlo. Talja mu pobíhala u nohy. Na první pohled to vypadalo jako obyčejná akce proti lidem. Obyčejná razie v mafiánském doupěti, kde se uzavírají obchody za nehorázné sumy. Kromě ochranky zde nebyl žádný větší odpor... Dokud gorily, které omonovci nebo ty zastřelili, nezačaly vstávat. Nejprve pomalu a váhavě. Po pár vteřinách měly pohyby i rychlost běžného člověka. Tohle nebyly klasické zombie. Aspoň ne ty, které jsi znala ty. Že by Čerenkův upgrade? "Do prdele!" slyšelas za sebou zachraptět jednoho omonovce. Mohou je trénovat proti teroristům a výtržníkům, ale tohle člověka vyvede z konceptu. Zezdola z haly se ozval první bolestivý výkřik plný hrůzy. Otázkou bylo - budou nakažliví? Pokud ano, byli byste slušně řečeno v prdeli. Nákaza by se bleskovou rychlostí rozšířila a byla dost reálná možnost, že by pronikla mimo zdi tohoto domu. Do Petrohradu. Do velkoměsta.

Vladimír Černík - 21. srpna 2013 13:27

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Vedle. Cesta kterou jsem zvolil nebyla ta správná. Popravdě mi mě překvapilo pokud bych se napoprvé trefil. Vrátím se proto onou cestou zpátky a zkusím druhou cestu. Ta mě už dovede kam potřebuji. Dorazím k masivním dveřím které podle všeho představují dveře které musím ve skutečnosti otevřít. Před nimi stojí velký šestihlavý pes. Kerberos … jak příhodné pro vstup do takového místa. Pes stojí klidně před dveřmi a pozoruje mě. Je mi jasné před čím stojím i když vypadá úplně jinak. Bezpečnostní software elektronického zámku. Pes se doposud o nic nepokusil a ani nepokusí. Bude čekat co udělám a podle toho se pak zachová. I když vím že je to jenom zámek tak mě jeho vzhled pořád mate. Idiote. Kdybys se víc zaměřil na trénink vniknutí tak by to nemusel být pes ale něco jiného. Je mi jasné že musím zámek otevřít. Problém je ten jak se tu k tomu postavit. Pomalu přijdu k psovi a natáhnu k jedné z jeho hlav svou ruku. Pomalu se přibližuji a modlím se aby mě nehryznul. Ruku lehce položím na jeho hlavu jako kdybych ho chtěl pohladit. Tak a teď podíváme dovnitř. Dotykem se pokusím proniknout do psí hlavy a stejně jako když zkouším na číselníku najít správnou kombinaci se pokouším najít i něco v tomhle tvoru. Hlavně klidně a žádný násilný vstup.

Vypravěčka - 21. srpna 2013 13:51

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Stál a čekal. Přesně jako číselník, co visel v reálném světě vedle dveří. Když ses rukou přiblížil těsně nad hlavu, elektrický výboj ti pohladil konečky prstů. V opravdovém světě by se to rovalo pořádnému kopanci, jaký jsi dostal hned na začátku. Pes výhružně zavrčel. Dost dobře to mohlo být spuštění alarmu? Nebo... jenom nějaký "error"? Skrze temeno to nešlo. Psím hlavám padaly z tlam dlouhé jazyly a tobě došlo, že tam je ta cesta. Strčit ruku do psí tlamy jako Týr. A modlit se, aby tě nestihl jeho osud. Vzadu na madlích jsi nahmatal celkem 10... no, asi to byly mandle. Každá pro jedno číslo. Jedno jediné správné. Stejně jako v Matrixu i zde bývaly jakési... nápovědy. Nebo spíš pokroucený fakt, který si mozek opět transformoval (místo aby viděl prostou odpověď, kterou by asi viděl robot) právě do těch hádanek. Na dveřích se jako první nápověda ukázal medvěd na zadních nohách a cibule.

Vladimír Černík - 21. srpna 2013 18:05

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Pomalu postupuji k hlavě když v tom rána. Sakra. Ještě že s elektřinou nemám takové problémy. Když vidím že tímhle způsobem to nepůjde tak stáhnu ruku zpátky. Pes výhružně zavrčí jako kdyby chtěl říct ať to už znovu nezkouším. Rozhlížím se kolem sebe ale nezdá se že bych spustil nějaký poplašný systém. Něčeho bych si tu jistě všimnul. Pes se na mě kouká stále neměně. Tlamy otevřené dokořán a stále stejný klidný výraz. Tlamy? A sakra. Ne tohle. Znechuceně a celý vyděšený sáhnu do jedné z tlam. Pes se skoro ani nepohne až se divím jestli to vůbec cítí. Uvnitř něco ucítím. Nezkoumám raději co to je a myslím si jsou to mandle. Deset ... Kombinace? Klíč? V další chvíli se něco změní. Přeběhne mi mráz po zádech a na dveřích se objeví nějaký obrázek. Co to je? Hádanka? To budu muset řešit hádanku abych to odemkl? Zlaté násilné vniknutí. Nakonec se rozhodnu pustit do řešení. Konec konců udělat to musím a sám jsem nevěděl co se mi tu postaví do cesty. Celý systém se zdá docela prostý.“ Pes má celkem šest hlav a každá asi reprezentuje jedno z čísel. Uvnitř každé hlavy bude asi deset výrůstků symbolizujících čísla od nuly do devíti které jsou na klávesnici. U každé hlavy se mi ukáže na dveřích nápověda k získání čísla a jakmile budu mít všechna tak budu moci dveře otevřít.“ Celou svojí teorii o fungování si odříkám nahlas i když mě nikdo neslyší a jsem tu zcela sám. Nestalo se mi to poprvé. Dost často si mluvím sám pro sebe. Jakmile mám představu co bude následovat tak si důkladně prohlédnu obrazec na dveřích. Je na něm nějaké zvíře a ještě něco. Nejprve se zaměřím na zvíře. Je to dost velké a není pochyb o tom že jde o medvěda. Buď to a nebo Nikolaj v době páření. Druhý obrázek je už menší. Je na něm kousek cibule. Hmmm. Medvěd a cibule. Co to má být? Nějaký recept? Přemýšlím co by to mohlo znamenat. Medvěd na cibulce … nebo že by těch medvědů bylo šest. Na nic jiného v téhle souvislosti si vzpomenout nedokážu takže to risknu. Znovu strčím psovi ruku do tlamy a zvolím šestou mandli.

Natalja Zacharová - 21. srpna 2013 20:40

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Šlo to hladce. Na můj vkus až příliš hladce, ale nestěžovala jsem si. Postupovali jsme rychle a profesionálně. OMONovce jsem si mohla jen chválit. To, že Semjon kreslil na každé dveře něčí (buď svou anebo cizí) krví prapodivné znaky, jsem neřešila. Jen jsem ho pokaždé kryla, aby měl dost času malůvku dokončit. Jako za starých časů. Jako za starých, zkurvených časů… Vykulila jsem oči na první vstávající mrtvolu vojáka a z úst mi ujela další peprná nadávka. Letmo jsem mrkla po Semjonovi, jestli to taky zaregistroval. “Co s nimi? Myslíš, že to vyřeší kulka do hlavy?“ zeptám se ho, pak zamířím na nejbližší zombie a vystřelím krátkou dávku směr jeho hlava. A tiše doufám, že to zafunguje. Ve filmech to takhle funguje pořád.

Vypravěčka - 21. srpna 2013 20:54
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Chvíle napětí a přívalu obrazného adrenalinu... A vyšlo to. Byla to šestka. Ruka tvé duše zůstala celá, první ze šesti petlic na dveřích se odsunula. Psí hlava sklapla tlamu, jakmile jsi vyndal ruku, a oči se jí zeleně rozsvítily. Druhá hlava. Sotva jsi sáhnul dovnitř, objevil se na dveřích zase obrázek.

Vypravěčka - 21. srpna 2013 22:04

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Semjon zrovna stál u dvoukřídlých dveří, zarazil se a žádné znaky na ně nemaloval. Ohlédl se po tobě, nůž v pravačce ostří podél předloktí. Člen Čerenkovy ochranky padl ve spršce mozku a krve a střepů lebky. Odhodilo ho to na stěnu. "Uřezat," prohodil tvůj exmilenec lakonicky, sotva sebou tělo cuklo a začalo znovu vstávat. Kdo by byl řekl, že zrovna teď by se vám hodila Olžina předpotopní zbraň, tedy meč. "Ale my budeme mít možná jinou starost. Za těmi dveřmi... něco je. Nevím, jestli přímo on... Až je otevřu, buď připravena na všechno." Skrz vysílačku k sobě svolal ještě pár omonovců. Zbývající měli co dělat se vstávajícími nepřáteli, většinu konsternovalo jenom to, že borci, kterým vykropili do hrudi zásobník, nejsou až tak mrtví. "Jdeme na to." Semjon nemusel ustřelit zámek ani nic podobného. Prostě křídla dveří otevřel a za nimi se ztlumil i křik ze sálu. Za nimi se nacházela chodba nebo spíš taková předsíň k dalším dveřím. Byly tu dvě vysoká okna nalevo, vedla do dvora. U nich se nacházela tři křesla se stolkem, napravo ve výklenku byla starožitná komoda. Čekalas, že za těmi druhými už někdo bude, ale nebyl. Došli jste do prostorné místnosti zařízené starožitným nábytkem z tmavého leštěného dřeva. Opravdu, nejpříhodnější popis stylu by bylo starý pánský klub, kde se hrál kulečník a kouřily doutníky. Ačkoli jste potkali nějaké luxusní společnice, tady to nemělo s bordelem nic společného. Trochu ti to jakýmsi nádechem atmosféry připomínalo pracovnu Dmitrijeviče. Za vitrínami se nacházely různé předměty. Určitě žádné repliky. Kolik z nich bylo neškodných starožitností? Kolik z nich bylo nějakými artefakty? Z místnosti vedly další dveře. Semjon se však zarazil tady. Pochopilas proč. Díval se do vitríny, kde byly úhledně vyskládány tři lidské lebky. Dvě z nich měly v důlcích sotva znatelná zelená světýlka. Jedna byla mrtvá, vyhaslá.

Natalja Zacharová - 22. srpna 2013 08:20

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Tázavě jsem se na Semjona podívala. Nevypadala jsem, jako bych u sebe nosila mačetu nebo meč a ani se mi nechtělo pitvat s tím, jak budu uřezávat hlavy. Ve filmech to vypadá hrozně jednoduše, ale opak je pravdou. Je to pěkná piplačka. A od toho jsem tu já nebyla. Na to tu byli OMONovci. „Usekněte jim hlavy, jinak budou furt vstávat,“ zavelím do vysílačky a krátce zkontroluji situaci, kolem dveřím, kam se chystáme jít. Kryju nás, kdyby některý ze zombie se chtěl přiblížit, a pak zády k Semjonovi, kontrolujíc prostor na chodbě, couvám dovnitř místnosti. Zavřu za sebou dveře. Vlastně ani nevím, proč jsem to udělala, ale tak nějak jsem si říkala, že nás odstaví od dění na chodbě. A taky že jo. Bylo tady až hrobové ticho. Podívala jsem se na Semjona a pak na kouřící doutníky na stole. Bylo jasné, že tu někdo před chvílí byl. Možná tu ještě pořád je a jen je schovaný. Podvědomě začnu pracovat na tom, abych začala čerpat energii a byla schopna v případě nouze, rychle reagovat svou silou. Když jsem prohlídla celý pokoj, přistoupila jsem Semjonovi k jeho pravici. Krátce jsem se podívala na rozřezanou paži a ucítila jsem jemné zachvění. Zavřela jsem oči a myšlenku vypudila a zaměřila se na lebky ve vitríně. „Jezdi.“ Hlesnu tiše. Vím, že mám pravdu. Jedna vyhaslá lebka je jeden mrtvý jezdec, na jehož jméno si nevzpomenu. Ale zbylé dvě svítí, takže jsou jezdci naživu. Svým způsobem. „Co teď? Dokážeš je povolat na pomoc, když budeš mít jejich lebky? Hodili by se.“ Otočím se a pořád hlídám pokoj. Nerada bych, aby nás něco překvapilo zezadu, když si budeme prohlížet krásy magických lebek.

Vladimír Černík - 22. srpna 2013 11:31

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Číslo je naštěstí správné. Oddychnu si a vytáhnu ruku ze psí tlamy. Pes jí po chvíli zavře a oči se mu rozsvítí zeleně. Tak tohle už vypadá divně. Takovej živej semafor. Připravím se na další hádanku a čekám co se tam objeví tentokrát. Jakmile strčím ruku do tlamy tak se přede mnou objeví nový obrázek. Ihned ho poznám. Bohužel mi jeho spojitost s nějakým číslem uniká. Hlava mi zklamaně klesne k hrudi. “Co to má být?“ Vím že jde o zkombinované symboly muže a ženy. Ale jak získat to číslo? V téhle kombinaci mě jako první napadá označení hermafrodita nebo jiné obojetné bytosti. Prolétnu si taky v hlavě všechny zmínky o sexuální magii a spojení muže se ženou, nic. Taky jsem někde četl že dohromady to dává prakticky symbol pro nekonečno ale to tu asi nenajdu. První hádanka byla v porovnání s touhle prkotina. Napadá mě spousta věcí ale číselná hodnota mi uniká. Takže co tu je. Spojení dvou bytostí do jedné dokonalé. Takže bych tipoval buď číslici 1 nebo 2 . Nic víc vymyslet nedokážu. Dál hledím na dveře se symbolem přede mnou a přemýšlím co teď udělám. Pokud udělám chybu tak se můžou stát dvě věci. Spustí se poplach a my jsme v háji. Nebo se to kód prostě a jednoduše nevezme. Při psaní kódu ve skutečnosti ale zámek bere všechna čísla než podá odpověď o chybě. Takže teoreticky pokud odpovím špatně bych mohl pokračovat v hádání. Jenom vědět jestli mi to tam nehodí jinou hádanku a celé to zase nezamotá. “Nemůžeš mi dát ještě nějakou nápovědu?“ Zeptám se psa ačkoliv pochybuji že by mi odpověděl.

Vypravěčka - 22. srpna 2013 12:27
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Tvoje žádost by teoreticky neměla být vyslyšena. V podstatě to pro tvůj mozek znamenalo, že se zasoustředil a hledal jinou asociaci, aby prokoukl metaforu.

Vladimír Černík - 22. srpna 2013 16:23

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Ať přemýšlím jakkoliv tak mě nenapadá žádná další možnost. Takže jednička nebo dvojka. Jedno z těch čísel musím risknout. Moc dlouho se nad tím nerozmýšlím. Bude to jednička. Znak je jednotný takže zkusím číslo jedna. Zatáhnu tedy za první výrůstek. Podle reakce pak pokračuji dál. Dalším z obrazců je ještě daleko obyčejnější a jednodušší než ten předchozí. Což ale znamená že bude jeho vyřešení daleko těžší. Do háje. Obrazec znázorňuje písmeno O. V první chvíli mě napadne číslo 0 ale to by bylo až moc jednoduché. Čísla jedna a šest mohu vyloučit. Ještě je tu ale zbytek. Do háje! Nevím si s tím rady a proto se rozhodnu tohle číslo přeskočit. Vždyť to ani není hádanka. Je to jenom kruh. Vyndám ruku z tlamy a pokračuji k dalším. Čtvrtý z obrazců je kříž. Význam může být různý ale v myšlenkách se mi honí dvě číslice. Trojka a čtyřka. Svatá trojice? Ne bude to gesto. Ze svých lekcí náboženství si pořád ještě pamatuji křižování. Sever, jih, západ, východ. Zvolím tedy číslo čtyři. Pátý symbol je kupodivu stejný jako ten předchozí. Tady není nad čím přemýšlet. Zvolím proto jako před tím stejné číslo. U poslední hádanek se objeví zvláštní strom. Velký strom se skoro stejně velkými kořeny a hadem který se obtáčí okolo středu. Země. Ani nad tímhle obrazcem moc nepřemýšlím. Téměř okamžitě se mi v paměti objeví jedno slovo. Yggdrasil. Strom ze severské mytologie spojující všechny světy. Jasně si vzpomínám že světů je v severské mytologii devět. Zvolím tedy devítku. Tak a teď to poslední číslo. Vrátím se zpátky k třetí hlavě a strčím ruku opět dovnitř. Takže jak to máme. Šest, jedna, něco, čtyři, čtyři a devět. Pro jistotu si prohlédnu symbol trochu blíže.

Vypravěčka - 22. srpna 2013 17:03

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Další z petlic se ani nehnuly. Mimo té poslední, která se odsunula a psí oči zasvítily zeleně a tlama sklapla. Jestli zadáš špatný kód a odešleš ho do systému, je velká pravděpodobnost, že to pošle minimálně tiché varování. Je pravda, že omonovci měli dle rozkazů rozpoutat razii, takže určitě už ví, že jste tu, ale nemusel by vědět, že se pokoušíte dostat za zakódované dveře. Pořád jsi ještě nedal poslední číslo, pořád ještě byla možnost kód zkusit naťukat znovu. Aspoň že metafora psích hlav ti dávala jistotu, která z čísel byla správná. Někde by tu mělo být "tlačítko" na reset zadávání. Uviděls ho. Docela morbidní, když zmíníme, že jím byla velká sekera... a před tebou stál "živý" tvor. Co se týče posledního čísla, toho, které bylo znázorněno písmenem O, objevil se místo něj symbol:

Vladimír Černík - 22. srpna 2013 19:13

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Vyzkoušel jsem pár možností ale nakonec jsem trefil jenom ten Yggdrasil a medvědy. Nicméně se alarm nespustil. Ani by nemohl. Tak jako tak jsem nedokončil heslo a psí hlavy poskytují docela dobrý ukazatel abych mohl zkoušet a nespustit alarm. Rozhlédnu se po tlačítku restartu a zahlédnu něco jako popravčí špalek. S tím jak tu systém funguje nějak vyvodím co bych měl dělat. Pomalu to začíná přitvrzovat. Neochotně sekeru vezmu, zvednu nad hlavu a tnu. Fuj. Nic z toho se mi nelíbí ale v nitru vím že je to jenom program a nic se neděje. Přesto se ale nemůžu zbavit toho divného pocitu. Když je vše vynulováno začnu znovu. První číslo je šestka. U druhého jsem se trochu sekl ale tentokrát zvolím druhou možnost tedy číslo dva. Potom je tu ten kruh. Když ale vložím psovi do třetí tlamy opět ruku objeví se jiný znak. Hmm uroboros, nestálý probíhající cyklus … To bude osmička! Ta je i symbolem nekonečna. Zbytečně nad věcmi nepřemýšlím a pokouším se hledat jednoduchá řešení. Pak jsou tu ty dva kříže. Pokřižování nefungovalo a žehnání kněze nepůjde už vůbec. Dvojku tu už mám. Zkusím tedy svatou trojici. Šest, dva, osm, tři, tři a nakonec zbývá poslední. Devítka. Tu ale nezadám. Počkám až jak dopadnu u ostatních čísel a v případě že by byla správná doplním i jí.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 22. srpna 2013 19:48

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Černík zápasí se svými démony. Já mu nemohl pomoci. Jen doufám, že to nebude prohra. Že jsem správně odhadl jeho stav a není třeba už teď mrtev. Tak či onak, jsem rozhodnut zůstat ještě nějakou dobu na pozici. Olga. Valkýra. Ta ohromná žena bez duše. Proč jí Aída považuje za hrozbu nebyla taková záhada. Kam jí ale Valkýra chce odnést...snad za Čerenkem? To by mohl být dobrý pokus jak překvapit černého mága. Ne v téhle sestavě. Vlastní poslání Olga nevyplní. Nesmí. Vstanu. Omonovci dám rázný povel "Nestřílet" Jak jí mám ovládat? Měl jsem se Semjona ještě zeptat. Kouknu Olze do mdlých očí. "Hlídej Černíka, Olgo. Jenom jeho. Ať mu nikdo neublíží. Jak se probere, dej mi znamení." zaměstnám ji. Nezbývá než čekat. Zámek blikl zeleně. Cvakl. Mrknu na něj jediným okem. Sjedu pohledem na Černíka. Stále v bezvědomí. "Olgo, vem Černíka. Opatrně, neubliž mu. Jdeme dovnitř." Posunkem známým jenom zásahovým jednotkám zadám povel OMONovcům. Od pasu na karabině zhoupnu krátký samopal, zaklesnu ho na pravém rameni. Pravačkou si ještě něžně plácnu k pasu, kde mám nůž a hlavně chrastítko. Jdeme na to. Vpadnu do dveří v druhé vlně, což tedy znamená jako třetí. Pokud je uvnitř tma, bliknu baterkou na samopalu a prohlížím si co nejrychleji interiér abych mohl pokračovat dál. ...

Vypravěčka - 22. srpna 2013 19:52

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Sekání psích hlav provázely na Matrix nechutné efekty a za všechno mohlo tvoje podvědomí. Ohodila tě tmavá krev, tnout jsi musel do každé hlavy několikrát. Pes nehekl ani se nepohnul. Hlavy ti zůstaly pod nohama. 628339. Psům zeleně zasvítily oči. Petlice na dveřích se odsunuly. Štěstí, že technomágové se začali rodit až ve tvé generaci. Jinak by to taková legrace nebyla, pokud byl Čerenko takový strašlivý nepřítel. Stačilo chytit za kliku u dveří, abys kód zadal, a pokusit se je otevřít. Šlo to. Cesta byla volná - v reálném světě by měl zámek cvaknout a naskočit zelené světýlko. Najednou se realita Matrixu během pár vteřin zbortila. Dřív než ti stačily virtuální domy padnout na hlavu, zmateně ses ocitl zase v materiálním světě, kde tě kolem pasu držely silné ruce a zhouply si tě tak, že jsi byl jako pytel brambor přehozen přes rameno. Podle pachu kovu a kůže a nakonec i meče jsi poznal, že to tě popadla Olga. Nikolaj zrovna vcházel do otevřených rozkódovaných dveří.

Vypravěčka - 22. srpna 2013 19:59

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj, Vladimír Z druhé části domu se ozývala střelba. To znamenalo, že omonovci narazili na očekávaný odpor. Vy jste se vnořili do tmy chodby. Tři schody vedly do zvýšeného přízemí, druhé vedly dolů do tmy, někam do sklepa. Když jste posvítili baterkami, viděli jste u paty oněch schodů mříž s visacím zámkem. Cesta do zvýšeného přízemí po pár krocích končila vysokými tmavými dveřmi.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 22. srpna 2013 20:43

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Tady už mluvit nebudeme. Otočím se na OMONovce, ukážu jim povel aby byly zticha a aby sledovali moje povely. Mód chování "tiše zabij, kontroluj okolí". Proběhneme chodbou co nejrychleji. Minu mříže vedoucí do suterénu, do kterého ještě zběžně zasvítím baterkou abych měl jistotu že nikdo ve tmě nečíhá. Pár schodů, narazím ramenem do pravé zdi a sesunu se. Zbraň pořád přitlačená na lícní kosti, ukazovák ze spouště dole. Zkontroluji, kde mají dveře panty a kam se otevírají. Pokud dovnitř, přichystám se je vyrazit sám. Až všichni zaujmou stanoviště. Pokud k nám, rozkážu OMONovcům aby je vyrazili oni. Jistě jim to půjde lépe. ...

Vladimír Černík - 22. srpna 2013 20:56

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Dveře se mi podařilo odemknout. Během několika okamžiků jsem zpátky před rozvodnou skříní kde jsem před chvilkou ztratil vědomí. Valkýra mi pomohla na nohy a já se zase postavil. “Díky.“ zašeptám. Chvilku se vzpamatovávám po svém výletu a nechám působit chladný vzduch aby se mi přestala motat hlava. Jakmile je mi lépe tak se připojím zase k Nikolajovi a ostatním. Vytáhnu z pouzdra pistoli a připravím se. Neplánuji že bych jí musel moc používat ale cítím se tak bezpečnější. V boji bych ostatním stejně moc nepomohl a spíš bych OMONovcům překážel. Pomalu jdu za ostatními a držím se zpátky.

Vypravěčka - 24. srpna 2013 10:56

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír, Nikolaj Na první pohled dole pod schody u mříží nic a nikdo není. Pouze kov a tma. Dveře se otevírají tam. Po dvou nárazech ramenem povolily. Byly jen zabouchnuté, nikoli zamknuté (místo kliky je z téhle strany koule). Ani tahle chodba není osvětlená a nejsou zde ani okna. Naproti vám jsou další vysoké a tentokrát dvoukřídlé dveře. Poté zjistíte, že je to něco jako předsíň. Na pravé stěně je věšák a botník a naproti němu velké starožitné zrcadlo. Olga jde díky Nikolajovu příkazu až nepříjemně blízko Černíka. Na jeho hlídání byli původně vyčleněni dva muži, kteří (pokud Nikolaj nerozhodl jinak) zůstali hlídat dveře. Na Aídu by se skoro zapomnělo, protože je tichá jako myška a jako ve většině podobných případů se snaží dělat, že tu vůbec není. Až doteď. Než se Nikolaj dostane do roviny se zrcadlem, naléhavě ho chytí za paži. "Tohle zrcadlo jsem už viděla. V té knize, co mi půjčil Dmitrijevič." Zasvítí na rám starožitnosti. Na první pohled klasické ornamenty, ale s Aídinými slovy to dává smysl. "Do těch řezeb by měly být zakomponovány nějaké symboly nebo něco. Není to obyčejné zrcadlo. Říká se, že je možná jedno z generace takzvaných Sněhurčiných zrcadel, i když podle mě je ten název pitomý. Prostě jde o to, že za plochou zrcadla může být aktivní samostatná realita -" Aída byla přerušena hlášením ve vysílačce. Ozve se hlas Zacharové, podbarvený občasným výstřelem: "Usekněte jim hlavy, jinak budou furt vstávat." Pár vteřin je ticho, dokud informaci nedoplní Semjon. "Pane, máme tu kontakt pravděpodobně se zombiemi. Není to klasický typ, střela do hlavy nepomáhá. Nevíme, jestli jsou magického nebo virového původu, tak si dávejte pozor." Rjabin: "Odřízli pár z nás v přízemí levého křídla. A - a kurva." Zase je chvíli napjaté ticho, jestli se Rjabin ještě ozve. Neozval.

Vypravěčka - 24. srpna 2013 11:35

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Tvou informaci o usekávání hlav doplní Semjon: "Pane, máme tu kontakt pravděpodobně se zombiemi. Není to klasický typ, střela do hlavy nepomáhá. Nevíme, jestli jsou magického nebo virového původu, tak si dávejte pozor." Hned poté reaguje do éteru Rjabin: "Odřízli pár z nás v přízemí levého křídla. A - a kurva." Chvíli je napjaté ticho, jestli se Rjabin ještě ozve. Neozval. Semjon si povzdechne. Talja neúnavně očmuchává nábytek v místnosti. Je tu klid, skoro by se dalo předstírat, že peklo o několik desítek metrů dál se neděje. "Nevím. Na tohle by se hodil spíš šaman. Ten pták je musel doslova vykopnout skrz nehmotný svět zpět do toho, co je drží spjaté s hmotným světem," zamumlá víceméně pro sebe. Opatrně se pustil do zkoumání samotné vitríny. Ty sis zatím mohla lépe prohlédnout pokoj. Po obou stranách ode dveří byly nasvícené vitríny a nacházely se v nich například malachitová krabička se zlatou ještěrkou na víku (vzpomněla sis, jak ti babička četla pohádky o paní Malachitové hory z Uralu), pár šperků, čínská čajová souprava a tak dále. Uprostřed pokoje byl konferenční stolek a kolem něj kožená křesla. V rohu nejdál ode dveří, u vitríny s Jezdci, stálo zrcadlo. Na další volné ploše, kde nebyly skříně, visel docela velký portrét. Dívka na něm byla vyobrazena v orientálním, pravděpodobně čínském stylu, ačkoli rysy tváře tomu ne úplně odpovídaly. Vypadala spíš jako míšenka. Semjon pracoval. V tobě rostl neklid. Ticho mohlo být způsobeno (možná magickým) odhlučněním místnosti, ale taky to mohlo znamenat mnohem horší scénář. Rjabin tam dole na něco narazil, v tom lepším případě to byli Čerenkovi upgradovaní zombíci. Proč nešli za vámi? Ztratili vaši stopu? Zastavili je omonovci? Za sebou jsi uslyšela tenké a pozvolné praskání skla... A když ses otočila, Semjon tam nebyl. Talja nechápavě naklonila hlavu na stranu a podívala se na tebe. Semjon se asi pozvolna vykašlal na její maskování, protože hřbetní trny se jí zavlnily jako dikobrazovi. Nebylo se tu kde schovat. A Semjon nebyl idiot, aby v tuhle chvíli dělal podobné nejapné vtípky.

Natalja Zacharová - 24. srpna 2013 20:22

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro V místnosti bylo pár zajímavých věcí. Možná bych se u nich i pozastavila, za jiných okolností, ale ten portrét... ten mne zaujal a já si ho pozorně prohlížela. Musela jsem se nad něčím zamyslet, protože když jsem se otočila a Semjon tam nebyl, nedávalo mi to smysl. "Co to do prdele..." zamrkám očima, jestli se mi to nezdá a podívám se na odhalenou Talju. "Taljo?" Bezva, povídám si s pekelným psem. Uvědomím si, co jsem slyšela předtím, než jsem se otočila. "Že to není to, co si myslím, že to je?" mluvím dál k psovi, protože tu nikdo jiný není, aby zhodnotil mou sugesci. Ta vitrína je nějaký teleport. Sklopím zbraň a přistoupím k vitríně do místa, kde byl Semjon. V duchu se pomodlím a dotknu se vitríny.

Vypravěčka - 24. srpna 2013 20:28

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Talja zamručí a nakloní hlavu na druhou stranu. Její maskování se rozplývá jako mlha. Pořád se nechce věřit tomu, že tahle bestie - a nejen vzhledově, nýbrž i pracovní náplní - je ve skutečnosti nečekaně přátelská. Možná za to může Semjon? Že jí řekl, ať vás nechá být? Talja skloní čenich k zemi a rejdí s ním před vitrínou, které se dotkneš. Nic se nestane. Pes však uhne mírně stranou, do rohu. K zrcadlu. Stačí se podívat a vidíš v něm mizející prasklinky. Talja štěkne. Baskervill by vedle ní bledl závistí a stáhl by ocas mezi nohy. Hodná nebo ne, pořád je to jistý druh démona.

Natalja Zacharová - 24. srpna 2013 20:38

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Jo... jasně, zrcadlo. To mě taky mohlo napadnout hnedka, co. Podrbu Tajlu za špičatýma ušima a až pozdě si uvědomím, co jsem to vlastně udělala. Že jsem pohladila pekelníka. Kam ten svět spěje. Postavím se před zrcadlo a ušklíbnu se. Nerada se na sebe dívám v zrcadle. Doma žádné nemám a jinde se jim snažím vyhýbat. Přijde mi, že zrcadlo odráží lidskou duši. Proto se na sebe nerada koukám... Pomalu přitisknu dlaň na zrcadlo a doufám, že pro tentokrát to už vyjde.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 27. srpna 2013 20:13

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Černík je na nohou. Konečně můžu dát plnou pozornost do okolí a nestrachovat se, jestli se jediný zodpovědný mág z téhle skupiny, probere nebo ne. Vyrazím dveře, kontroluji místnost přede mnou. I když zaregistruji příjem vysílačkou, nepolevuji. Může tu být cokoliv. Třeba to zrcadlo. Co sakra znamená, aktivní samostatná realita? "Jako Zazrcadlí?" zeptám se. Info z vysílačky mi dá přibližnou představu o chodu venku. Nevyvíjí se příliš příznivě. Ale s tím jsem počítal. Částečně. Pochybuju, že by Čerenko zůstal bez ochranky. Neobklopuje se jenom lidmi. Je to prašivej hajzlík. "Dobře. Přestaneme čichat ke kytkám. Připravte se na jakýkoliv střet. Miřte a palte od chvíle mého povelu dle uvážení." zruším mód tichého plížení. "Aído, zjisti, jestli není zrcadlo nějaká past." poručím čarodějné paničce a stáhnu se dřív, než projdu kolem zrcadla. "A dělej." "Černíku, jsi schopen ostré akce nebo potřebuješ klid?" Vezmu vysílačku "Rozumím. Pokračujte v obléhání dokud to bude možné. Povoluji jakýkoliv agresivní útok. Přepínám a konec." zavelím. ...

Vypravěčka - 27. srpna 2013 20:26

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Na Semjonovo a Rjabinovo hlášení do vysílačky se ozval Nikolaj: "Rozumím. Pokračujte v obléhání dokud to bude možné. Povoluji jakýkoliv agresivní útok. Přepínám a konec." *** Talja zavrtí ocasem a stepuje ti u levé nohy jako obyčejný pes. Jako by čekala na pamlsek. Jaks očekávala, pohled do zrcadla není příjemný. Vidíš se v něm nahá. Nahá a zkrvavená, přesně tak, jako když Semjon prováděl rituál, aby ti zachránil ruku a nohu. Možná se ty symboly otiskly do duše, aby tvoje tělo bylo schopno unést materiál, který byl určen na pokrytí kůže démonů, ne lidí. Praskliny rychle mizí. Když přitiskneš dlaň v rukavici, nic se nestane. U většiny artefaktů je třeba dotek holé kůže, přesně jak bylo řečeno o Čerenkových amuletech. Zrcadlo tě doslova vcucne. Není to žádný průchod, že bys vstoupila do rámu jako do dveří. Talja ti málem podrazí nohy, jak se snaží prorvat skulinou, aby stihla portál. Jste v absolutní tmě. Svítilna na pušce nedokáže prosvítit prostor. Buď se jedná o magickou tmu, nebo je místnost obrovská. Za tebou na kamenné stěně visí zrcadlo. Jeho plocha se zakalila a neodráží tě ani světlo. Jak šmejdíš baterkou okolo, všimneš si na zemi čehosi vlhce lesklého. Krev. Šmouha se táhne kamsi do tmy a babský instinkt ti i fakta ti říkají, že tu rozhodně nebudeš sama. Trochu ti to připomíná podzemí pod Mamajevovou mohylou. Ten divný, nepříjemný pocit.

Natalja Zacharová - 27. srpna 2013 20:55

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Jakmile jsem se objevila tam na druhé straně, v naprosté tmě, dost mne to znervóznilo. Nebýt toho, že u své nohy cítím pekelného psa, bylo by to možná ještě horší. Věřila jsem, že Talja by mne upozornila na případné nebezpečí. V černočerné tmě zatím nic není, nebo v to aspoň doufám, protože moje svítilna na zbrani je krapet na hovno. Když jsem na zdi zahlédla odraz čehosi, automaticky jsem po tom vztáhla holou ruku, abych si potvrdila, že je to to, co jsem si myslela – krev. Sundám z pušky svítilnu, zbraň si přehodím přes rameno a upravím popruh tak, abych v případě potřeby byla schopna cuknutím zbraň sundat ze zad a dostat do rukou. “Bezva,“ špitnu a vydám se tiše dopředu. Dumám nad tím, jak si osvětlit cestu líp. Zatím se spokojím se svítilnou, ale pokud bych cokoliv před sebou zaslechla, použila bych koncentrovanou elektřinu. Ta by mi mohla pak posloužit i jako svítidlo, kdyby se ukázalo, že je to lepší.

Vladimír Černík - 27. srpna 2013 21:03

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Pokračujeme dál chodbou až ke dvoukřídlým dveřím. Všude je klid a ticho. Až nepříjemné ticho. Nevím jestli mám být rád protože se nic kolem neděje nebo se bát protože jdeme do doupě nekromanta. Nervozitu trochu zmíní valkýra která stojí u mě jako bodyguard Kousek dál narazíme na zvláštní zrcadlo. Aida o něm překvapivě ví první poslední. Než nám ale stihne povědět i něco z jeho historie ozve se útočný tým. Mezi slovy a praskáním vysílačky zaslechnu cosi o zombiích. Díky Čerenknově specializaci se to dalo i předpokládat. Střelit do hlavy? Ty blbé filmy se vecpou všude. Vysílačka potom mlčí. Nikdo už se neozve. Předpokládám nejhorší. My jsme ale stále na živu a musíme se snažit aby to tak zůstalo co možná nejdéle. “V případě že na ně narazíme tak doporučuji oddělit hlavu od těla a roztrhat na kusy by také mohlo pomoci.“ Poradím ostatním. Je to to nejlepší řešení co mě napadá. Nikdo z ostatních by protikouzlo asi nezvládl. Jenom doufám že se tu nesetkáme s něčím horším než jsou zombíci. Podívám se na to staré zrcadlo o kterém Aida mluvila a blíže si ho prohlédnu. I přes to si ale dávám pozor a moc ne nepřibližuji. Podobné artefakty jsou dost zákeřné a je třeba se mít na pozoru. Prohlížím si řezby a symboly v domnění že na něco narazím. Jen ať se uvnitř neskrývá nasraný démon.

Aída Čerenko - 28. srpna 2013 13:38

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj, Vladimír "A jak to mám jako zjistit?!" obořím se na Atlasova, ve tváři zamračenou nechápavost. Začínám být nervózní. Hodně. Co nervózní, jsem posraná strachy! Mluví tu o zombiích, jako by se nechumelilo, o střílení do hlavy a usekávání! A to jsem si myslela, že ten ohavný sklep pod tím domem je na dlouhou dobu to nejhorší, co mě potká. Zjevně ne. "Můžu vám maximálně tak říct, co bylo napsáno v té knize. Že je to asi z generace Sněhurčiných zrcadel..." zopakuju zamyšleně, "že podobná zrcadla obsahují buď nějakou samostatnou realitu, na kterou je výrobce napojil, nebo je to bublina, kterou sám vytvořil - bublina je prý omezenější, z velké části je to iluze a je to složitější a takových zrcadel moc není. V bublinách se ale často skrývají démoni nebo jiné bytosti, které ji udržují a bublina je tím pádem stvořena pro ně. No a poslední možnost je, že je to portál. Nemám tušení, jak by se aktivoval, to tam napsaný nebylo." Stojím tak, aby mezi mnou a valkýrou byl Atlasov. Ta se totiž pohnula, když se Černík pustil do zkoumání zrcadla. "Obecně ale platí, že zrcadlo prý dokáže odrážet duši. Proto se v domě, kde někdo umřel, dle starých tradic zrcadla zakrývají, aby se tam jeho duše nechytila a neuvízla v tom... Zazrcadlí. Četla jsem, že existuje i teorie, že nějaké to Zazrcadlí existuje v každém zrcadle, nejen v těch, co jsou magický." Pokrčím rameny. Je s podivem, kolik jsem toho dokázala nasát za těch pár dní, co jsem byla zavřená pod dohledem v archivu. "Ovšem někteří mágové schválně zrcadla nezakrývali, aby se tam duše - a klidně nejen jedna - chytily. No a to jsou takzvaná zrcadla Sněhurčiny generace. Ta, co dokáží komunikovat. Ta, co ukazují iluzi nebo naopak pravdu." Tím svůj výklad ukončím.

Vypravěčka - 28. srpna 2013 13:59

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Pustil ses do bližšího zkoumání zrcadla, zatímco Aída mluvila. Něco z toho jsi věděl, třeba o tom zakrývání zrcadel a chytání duchů, ovšem o vytvoření reality či portálech ne. Byla tu tma, kterou protínaly jen vaše baterky. Proto sis první zvláštní věci všiml až teď. To zrcadlo nebylo z klasického materiálu. Vsadil by ses, že jeho plocha byla obsidiánová. Obsidiánová zrcadla byla spojena s národy Jižní a Střední Ameriky. Na rámu zrcadla byl složitý ornament. Trvalo ti rozpoznat, že něco z toho budou patrně hieroglyfy. Opět jiho- nebo středoamerické, tos poznal jen podle jejich ostrohrané stylizace, která se egyptské nepodobala. Bohužel tak daleko, abys znaky rozluštil, tvé vzdělání nesahalo. Věděls pouze, s kým se zrovna obsidiánové zrcadlo v mýtech pojí. Byl to jaguáří (aztécký) bůh Tezcatlipoca. Měl přívlastky jako Dýmající zrcadlo a podobně, byl to bůh noci, severu, ničení, válečníků... bylo toho poměrně dost. Rozhodně to ale byl - jako většina - bůh krvavý.

Vypravěčka - 28. srpna 2013 14:14

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Talja sklonila čenich k zemi a olízla krvavou šmouhu. Pak zvedla hlavu a bodce na hřbetě se jí zase zavlnily. Vystřelila kupředu. Kdybys jí chtěla stačit, musela bys běžet taky. Světlo neochotně krájelo tmu. Z toho, co baterka stačila olíznout, ti pomalu docházelo, kams padla. Do sraček. Protože tohle byla podle všeho krypta. Děsivě prázdná krypta, nikde kostlivec ani zombie, ne oživení a jdoucí. Zato mrtvol tu bylo dost. Vysušených. Když jsi následovala Talju, za jedním rohem jsi uviděla chodbu, podél které na obou stranách ležela vyskládaná ona těla. Tenkou kůží potažené, vysušené mumie i čerstvější - jak se to vezme. Smrad z toho byl děsný. Talja mizela kdesi před tebou, byly tam schody.

Natalja Zacharová - 28. srpna 2013 14:31

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Postupovala jsem dopředu, pomalu a opatrně, nicméně po boku Taljy jsem se opravdu cítila bezpečněji, než kdybych tu byla sama. V takových místech je nejhorší vaše představivost, protože ta vás dokáže dostat do kolen. Myslela jsem na to, co jsem viděla v zrcadle. Sama sebe se zarytými znaky na duši. To byl taky průser, který jsem si nebyla ochotna připouštět. Z myšlenek mne vytrhlo čvachtání a smrad. Překonala jsem pocit zvracení a začala jsem mělce dýchat ústy. Hromadil se ve mně adrenalin a tak když Talja zmizela na schodišti, neváhala jsem a šla za ní.

Vypravěčka - 28. srpna 2013 15:02

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Mrtvoly vyskládané podél levé i pravé stěny tvořily špalír, kde byla ulička úzká pouze natolik, aby prošel jeden člověk. Od jejich nohou (bez bot i s botami) jsi byla doslova centimetry. Mohlo jich tu být odhadem dvacet. Ti čerstvější leželi blíže schodům. Těch několik metrů se rovnalo adrenalinovému seskoku padákem. Probudí se? Chytne tě něco za kotník? Kousne? A pokud kousne, umřeš? Protože Semjon přece říkal, že neví, jestli jsou nakažliví. Semjon... Pokud tudy běžela Talja, asi tu šel i on. V tom lepším případě. Taky ho někdo nebo něco mohlo odtáhnout, odnést. Schodiště nebylo nijak dlouhé. Téměř hned jsi byla u starodávných dveří, v nichž byla škvíra, kudy se protáhla Talja. Zdálo se ti to, nebo za tebou něco vzdechlo? Když ses otočila, těla pořád ležela. Taky to mohly být plyny z čerstvějších mrtvol. Nebo ne? Světlo za dveřmi tě málem oslepilo. Jako bys vyšla do jiného světa. Za tebou zůstala ponurá, děsivá krypta, tady ses rázem ocitla v něčem, co by se dalo přirovnat k podzemní základně, k protiatomovému krytu. Žádné klenuté stropy, žádné sloupy. Strohý beton a kovové dveře. Před tebou byla zeď - chodba, kam ústily dveře, se táhla doleva a doprava. Vpravo pokračovala do nějaké spleti dalších chodeb, vlevo končila dveřmi. Podle všeho tam nalevo byla ještě jedna odbočka ve stěně, chodba rovnoběžná s tou, odkud jsi přišla, protože odtam se vynořilo několik postav. Chlap ozbrojený AK oděný do šedivých maskáčů do města. A pak ještě jeden, který právě píchal hlavní pušky někoho do ledvin. Někoho s rukama za zády, s pravou tváří sedřenou na kůži... Semjona. "Máme ho, pane," řekl první do vysílačky na rameni a uhnul stranou, aby Semjona mohl jeho kolega postrčit ke dveřím. "Ne, pane. Nenašli." Talja nikde nebyla. Pokud jsi chlapy chtěla zastavit, byla teď příležitost, jeden k tobě byl zády, druhý bokem (ten mluvící). Chystali se Semjona šoupnout za dveře, snad do nějaké cely nebo možná výslechové místnosti.

Natalja Zacharová - 28. srpna 2013 20:08

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Přechod z naprosté tmy do osvětlené chodby byl přímo šokující. Musela jsem několikrát rychle zamrkat očima, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Rozhlédla jsem se kolem, po té chladně vypadající chodbě. Nemám ráda tyhle místa. Ale lepší než zapáchající tunel s nakupenými mrtvolami. Našlapuji měkce a opatrně a hlídám si prostor před sebou. Před každým rohem se nejprve postavím zády ke zdi a vykouknu, jestli je tam volno. Srdce mi pumpuje na plné obrátky a když před sebou zaslechnu hlasy, pospíším si ke stěně tak, abych zjistila, oč se jedná. Semjon... vykulím oči a ztěžka polknu. Snad vteřinu rozmýšlím, co dělat, nakonec to ale nechám na instinktech a léty prověřenými akcemi, kdy jsme přepadávali ze zálohy. Vyměnila jsem samopal za vojenský nůž, který mi poskytne výhodu tichého útoku a několika rychlými kroky se zezadu přiblížím skupince. Neprve zaútočím na toho po levé straně (toho bez Semjona) a bodám nožem, stočeným vně mé levé ruky, do míst mezi krkem a klíční kostí. Úder je tak razantnější a já mám možnost chlápka srazit k zemi, jak budu tlačit do jeho krku. Pak nůž rychle vytrhnu a pravou rukou, dlaní sevřenou v pěst, útočím po týpkovi, který vede Semjona.

Vladimír Černík - 28. srpna 2013 22:12

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Zrcadlo je vskutku zajímavý exemplář. Dovolil bych si i tvrdit že jediný svého druhu. Nebýt Čerenka a všeho kolem něj tak bych téhle věci věnoval víc než pár minut které si teď můžu dovolit. První věc která mě na zrcadle zaujme je jeho materiál. Černý kus kamene který byl použitý na výrobu zrcadla je celistvý kus. Žádné pospojované úlomky ale celistvý kus, mistrně opracovaný. Úžasné. Aida zatím povídá co si o tohle zrcadle pamatuje ale soustředím se především na své vlastní pátrání. Věnuji pár dlouhých momentů abych si zrcadlo dobře prohlédl a potom se začnu zajímat o znaky kterými je zdobeno. Nic mi ale neříkají. Být to egyptské hieroglyfy tak je poznám, i s latinou bych neměl problémy. Dokonce bych se orientoval pokud by šlo o katakanu ale tohle je divné. Přesto je na zrcadle několik znaků které mi přijdou povědomé. Jak si dávám vše dohromady dostanu se k jednomu místu odkud pochází. V tu chvíli už mám dobrou představu co to přede mnou je. Tedy jestli je to to co myslím tak to klobouk dolů nekromante. “Pokud nejde o propojení s astrálem tak by mohlo jít o něco zajímavějšího. Předměty s takovou realitou se často přezdívá kapesní sféry.“ doplním Aidu. “Velmi vzácné artefakty. Některé mají takový rozsah že by dokázaly pohltit celá města a nejsou větší než malý šperk. “ Ale vzhledem k minulosti kterou tohle zrcadlo bude mít bych řekl že to nebude ten problém. “Bojím se ale, že tohle nebude ten případ. Spíš to bude obsahovat nějakého démona. Velmi nebezpečného.“ Ať tak nebo tak je v něm určitě naakumulováno hodně temné energie. Hned potom vytáhnu z kapsy křídu. Je po cestě trochu polámaná ale svůj úkol splní. Začnu poblíž zrcadla kreslit malý kruh kterému uprostřed dominuje oko. Potom kruh ještě začnu zdobit dalšími drobnými symboly. Celé to trvá pár minut a po celou dobu tiše kreslím. Jakmile jsem hotový tak položím ruce na okraje kruhu a soustředím se. Tak uvidíme co se o tobě dozvíme. Skrze kruh směřuji svou energii do prostého informativního kouzla které by mi mělo říct něco víc. Předmět bude jistě magický ale nevíme jestli je aktivní a ani jak silný je. A pokud je to past nebo je uvnitř ukrytý démon bude dobré na to být připraven.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 30. srpna 2013 14:09

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Promnu si kořen nosu. Samopal od zásahovky položen na předloktí. "Tak vzácnej artefakt na obyčejný zaplivaný chodbě u někoho doma? Je to past. A i kdyby nebyla, přikryjte lesklou plochu zrcadla nějakým hadrem nebo kusem oděvu. OMON, za mnou. Černík zůstane zkoumat zrcadlo, buď na vysílačce, chlape. Aída se mnou. Potřebuju tě na tandem." rozdává rychlé instrukce. Na tohle nemáme čas. Kouknu na Valkýru. Musím vzhlédnout abych jí pohlédl do tváře. I když horkokrevný, nejsem zrovna žádný velikán. A proti téhle obludě je skoro každý průměrně vysoký prcek.¨ "Ty jdeš taky, Olgo." usměju se na golema. Pokud nikdo nic nenamítá, vystartujeme dvoukřídlými dveřmi dál. ...

Vypravěčka - 30. srpna 2013 14:27

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Aída už nic neříká, Olga stojí v závěsu za tebou, což už není tak super, jako když tě uklidňovala myšlenka, že je odteď tvůj bodyguard. Když něco děláš, je to spíš nepříjemné. Křída na vykachličkované podlaze nedrží nic moc. Zrcadlo v sobě skrývá spoustu energie. Každý vzdělanější člověk pozná unikát už na první pohled, a jak se zdá, vám se podařilo narazit i na unikát magický. Určitě co do síly a stáří artefaktu bude konkurovat té zvláštní lžíci, co má Nikolaj. Pokud takový skvost nechává Čerenko téměř hned u vchodu, byť zakódovaného, má to nějaký hlubší účel. Určitě to není jenom dekorace. V obsidiánu se nikdy člověk nebude odrážet tak dobře jako v klasické lesklé ploše zrcadla. Předmět sám by určitě stál za hlubší zkoumání - i s lingvistou po boku. Určitě měl co dočinění s jaguářím Tezcatlipocou. Olga v jednu vteřinu stála tak, že se v něm odrážela. A tys viděl něco jiného než její pravou podobu. V tom záblesku sis všiml jedné nitky kouzla. Pak ale jeden z omonovců na Nikolajův příkaz přehodil přes zrcadlo jeden z kabátů na stěně. Nitka ve stínu klesající látky pod vlivem tvého zkoumacího kouzla zableskla. Za jiných okolností by sis jí nevšiml. Bylo to kouzlo pro spoutání.Někdo nechtěl, aby zrcadlo mělo svoji plnou moc. Jeho schopnosti byly zčásti potlačeny. Otázka byla... proč? Ono spoutání bylo provedeno opravdu umně, nitky kouzla byly vpleteny mezi ornamenty a znaky, jako by někdo nechtěl, aby to potlačení bylo odhaleno.

Vypravěčka - 30. srpna 2013 14:56

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Omonovec přehodil přes zrcadlo kabát z věšáku naproti. Další dveře už nebyly zamčené. Nepředpokládalo se, že by někdo došel tak hluboko do útrob skrze kód, zámek a zrcadlo. Asi... Místnost za nimi byla luxusně, ale nijak okázale zařízená. Movitost majitele tu dýchala z kvality, ne z kvantity. Trochu to jakýmsi nádechem atmosféry připomínalo pracovnu Dmitrijeviče. Po obou stranách ode dveří byly nasvícené vitríny a nacházely se v nich například malachitová krabička se zlatou ještěrkou na víku, pár šperků, čínská čajová souprava a tak dále. Na volné ploše, kde nebyly skříně, visel docela velký portrét. Dívka na něm byla vyobrazena v orientálním, pravděpodobně čínském stylu, ačkoli rysy tváře tomu ne úplně odpovídaly. Vypadala spíš jako míšenka. Uprostřed pokoje byl konferenční stolek a kolem něj kožená křesla. Vpravo v rohu nejdál ode dveří stálo zrcadlo. Jiné než to, se kterým jste se setkali. Vypadalo více jako klasické zrcadlo a nebylo nástěnné, nýbrž na nožkách. A tam, poblíž zrcadla, v jedné z vitrín... Byly tři lebky. Lidské lebky.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 30. srpna 2013 15:06

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Rozkážu OMONovcům rozprostříd se po okolí a zajistit další východy. Nehodlám to tu prozkoumávat metr za metrem ale věci ve vitrínách mě vzaly dech. Zvláště ty tři relikvie. "Lebky." zaševelím rty. Jsou to snad TY lebky? Bohatýři? Jezdci? Opatrně natáhnu vnitřní vědomí, chapadélko kterým vyhledávám Jezdce když jsou poblíž. Otřepu ze sebe překvapení, i když vědomím nepřestávám hledat naše bývalé kamarády. Prohlédnu to tu ještě jednou. Pak přejdu zpět k Aídě, abych byl u ní co to jen půjde. Kvůli tandemu, samozřejmě. Zmáčknu vysílačku, kterou si připevním na rameno vesty abych nemusel přístroj neustále vytahovat od opasku. "Semjone? Ozvy se. Potřebuju vědět, jak na tom jsi. Můžeme pokračovat do domu? Máš tu někde svoje "lidi"? Přepínám." Kontroluju OMONovce, jestli vše dělají správně. Musíme pokračovat dál, to ano. Ale ne bez lebek Jezdců, pokud to jsou oni. ...

Vypravěčka - 30. srpna 2013 15:18

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Určitě to byli oni. Vitríny musely být opatřeny mnoha kouzly, svoje trofeje nebo minimálně obchodní komoditu by nenechal jen tak válet za obyčejným sklem. Nepodařilo se ti nějak proniknout k jejich vědomí. Ta antimagická vlna Simargla je dost možná doslova kopla zpátky do lebek a přeťala tak spojení s tebou jako hostitelem. Proč tedy neměli zase kontrolu sami nad sebou? Říkali přece, že potřebují svoje lebky, aby mohli existovat, jak existovali kdysi. Byli vyčerpaní? Byli spoutaní? Už jednou je Čerenko zavřel do kruhu ze symbolů, pod Stalingradem, když si bral jejich lebky. Takže to bude s nimi asi složitější. Možná je potřeba nějaký rituál, aby se doopravdy osvobodili. Ve dvou párech důlků se při pozornějším zkoumání mihla nazelenalá jiskřička. Jako pohyb očí pod víčky. Třetí lebka byla mrtvá. Aída vytřeštěně stála uprostřed místnosti a zírala na obraz. "Proč - ... proč tu má Gryša obraz mojí matky?" zeptala se pomalu jako někdo, komu pořád ještě nedochází, co vidí. Nebo tomu spíš nechce uvěřit. "Když jsme se seznámili, byla už mrtvá." Aída zuřivě zamrkala. Ano, když tě na to upozornila, opravdu si byly podobné. Obě jen lehký náznak asijských rysů. "Pane, je tu schodiště. Aspoň... myslím," ozval se zmateně omonovec stojící práce u toho obrazu. Byla to prostorová iluze, jednoduchá, ale účinná. Většinu lidí zaujal právě obraz nebo věci okolo, a tak se nepouštěli do zkoumání, jestli tu někam vede nějaký východ. Stačilo udělat o pár kroků víc k obrazu (člověk si myslel, že užuž narazí do plátna) a po levé straně se ukázalo dřevěné leštěné schodiště, jehož strana, kde by mělo být zábradlí, byla tvořená stěnou (levá). Pravá stěna byla stěna místnosti. Další východ byly dveře kousek od zrcadla.

Vypravěčka - 30. srpna 2013 15:26

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Ještě než jsi vyrazila do útoku ze dveří, kam tě přivedla Talja (kde vlastně je?), ve vysílačce zapraskalo a ozval se Nikolaj: "Semjone? Ozvi se. Potřebuju vědět, jak na tom jsi. Můžeme pokračovat do domu? Máš tu někde svoje "lidi"? Přepínám." Problém byl v tom, že to samé se ozvalo i ve vysílačce Semjona - a on ji neměl u sebe. Zabavil mu ji ten, co se před chvílí domlouval s někým jiným. Musel mít sluchátko Semjonovy vysílačky v uchu, které jsi odsud neviděla. Semjon tedy nevěděl, co se děje. Ten, co na něj mířil zbraní, ho zase dloubl, a šoupl ho do otevírajících se kovových dveří. Dalo by se tomu zabránit jedině tehdy, kdyby ses rozhodla pro střelbu a vyřídila je ze svého místa. V osvětlené chodbě, když je vysílačka upozornila na Semjonovy aktivní komplice, by to byla sebevražda. Muž s vysílačkou totiž už hleděl směrem k tobě a rukou na rameni zarazil svého společníka, aby nevstupoval do dveří za Semjonem, nýbrž je zavřel. "V baru je prej poprask, ale že by se dostali tak hluboko?" Ten s připraveným AK trhl rameny.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 30. srpna 2013 16:05

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Semjon se neozval. Nevadí. Nasupeně sjedu rukou z vysílačky střelím okem po Aídě. Jo, ten obraz mě znervóznil. Mohla být její matka, určitě mohla. Podobou i držením těla. A proč jí tu měl Čerenko? Nejdřív jednoduchá odpověď pak ale příběh zásadně zamotala. "Možná se budu opakovat ale přestaňte čuchat ke kytkám a jdeme." Není čas. MOMONovci venku umírají, mám tam i svoje lidi. Čím dřív uzavřeme cesty tím dřív dostaneme čaroděje do úzkých a akce skončí. Schodiště. Trvá mi, než pochopím, co vidím. Několikrát mrknu okem a vytřu si ho hranou pěstí. Pořád tam je. "Dobře. Jeden přede mě, Aída za mnou. Valkýra a ostatní uzavírají skupinu. Rychle. Nemáme na to celej den." zavelím. Stoupnu před schodiště, na dveře u zrcadla zatím kašlu, i když je samopalem skenuju. Lebky zatím neosvobodím. Pak mě napadne..."Zacharová, Semjone, Černíku. Našel jsem lebky Jezdců. Slyšíme se? Přepínám" ozvu se vysílačkou svým druhům a postupuju po tajných schodech vzhůru. ...

Vypravěčka - 30. srpna 2013 16:47
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro "Semjone? Ozvi se. Potřebuju vědět, jak na tom jsi. Můžeme pokračovat do domu? Máš tu někde svoje "lidi"? Přepínám." Nikolajovi nikdo neodpověděl. Za necelou minutu se velitel vaší skupiny ozval znovu: "Zacharová, Semjone, Černíku. Našel jsem lebky Jezdců. Slyšíme se? Přepínám."

Vladimír Černík - 31. srpna 2013 07:59

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Ať si zrcadlo prohlížím sebedéle tak nemůžu přijít na jeho účel. Není pochyb o jeho původu a o tom komu bylo zasvěceno.Je to určitě silný artefakt ale proč by ho nechával tady když ne jako past? Chce nás zmást? To by u kouzelníka nebylo nic neobvyklého. Vědět ale neznamená znát pravdu. I když vím o co jde tak zjistit k čemu slouží je něco jiného. Když spatřím v zrcadle obraz “něčeho“ co tam dříve nebylo trochu mě to vyděsí. Tak přeci se v něm něco odráží. Kdo ví třeba by to platilo i na upíry. Nevím jestli se zrcadlem něco zmůžu ale můžu se pokusit. “Dobře.“ odpovím Nikolajovi. Potom mi to ale nedá a musím se zeptat. “Mohl by jsi mi tu na chvíli nechat Olgu? Chci jenom něco vyzkoušet. Hned jí pošlu za tebou.“ Mezi tím si z kapsy vytánu pásku s magickými symboly. Nasadím si jí na hlavu a přetáhnu přes jedno oko. Můžu zkusit ještě něco. Ale uvidíme co až řekne Nikolaj.

Natalja Zacharová - 31. srpna 2013 11:03

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro To, že na chodbě nikde není Talja, beru jako, že se někam ztratila. Rychle přelétnu pohledem po zemi, zda jsou tady po ní nějaké stopy. Přeci jen jsme nějakou chvíli šli ve sračkách a v krvi. O moment překvapení jsem očividně přišla ve chvíli, kdy se Nikolaj ozval ve vysílačce. Doprdele... měla jsem si tu vysílačku přeladit... ten má ale načasování Zatvářím se nasraně a soustředím se na svou energii. Když se na mě otočí ten s AK, rozejdu se proti němu a jsem připravená. Musí to asi vypadat vtipně, když proti němu jde takové párátko jako já, ale namísto, abych po něm skočila nebo tak, z ruky mi vyšlehne proud elektrické energie. Nejprve chci vyřídit toho s AK, pak toho, co má Semjona na mušce.

Vypravěčka - 31. srpna 2013 19:33

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Chlap s vysílačkou sáhne po pistoli, protože je to rychlejší, a zacílí. Hned tě (naštěstí do kamenného) ramene zasáhne kulka z pistole. Cítíš to, jako by ti tam dal někdo herdu pěstí, jinak nic. Výboj energie zasáhne toho s AK, křeč v těle mu zamkne prst na spoušti a okolo tebe prosviští projektily, než padne na zem. Kope to jako kůň i z obyčejné pistole. Náraz nábojů z AK do neprůstřelné vesty ti připadá, jako by ti polámal žebra. Padneš na záda, jako bys chtěla dělat andělíčky, a jedině to tě zachrání od kulky do obličeje od toho s vysílačkou. Než se zvedneš, uslyšíš jeho vyděšený výkřik plný bolesti. Z chodby, odkud vyšli, se na něj vrhla jakási zrůda. Na druhý pohled v ní poznáš Talju a je to nechutné, jak se ohromně velká čelist otevírá, aby nešťastníka pozřela od hlavy až do pasu jedním soustem. Slyšíš jeho tlumený ryk, dokud ho neutlumí cvaknutí čelistí a nezůstane tu v kaluži krve ležet jenom dolní polovina těla. Talja zavrtí ocasem, párkrát mlaskne a spokojená sama se sebou zatančí přede dveřmi. Ke tvé smůle tam stihli strčit Semjona. Zavřely se.

Vypravěčka - 31. srpna 2013 19:44

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Nikolaj po chvíli zamyšlení trochu neochotně přitakal a oznámil ti, že máš pouze pět minut, protože Olgu potřebuje mít u sebe. Pak s omonovci a Aídou zmizeli za dveřmi. Zrcadlo bylo zakryté kabátem a Olga na Nikolajův příkaz zůstala stát přímo naproti němu. Byl tu jeden detail, že Olga by tě při posílání za Nikolajem neposlechla, protože poslouchala jen toho, kdo jí dal šém. Takže pak si ji bude muset Nikolaj zavolat. Všude bylo až podezřelé ticho. Dost možná byla tahle část domu magicky odstíněna proti hluku. V tom horším případě by to znamenalo, že úderná jednotka padla v boji nebo do zajetí.

Natalja Zacharová - 31. srpna 2013 20:01

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Snažím se sebrat se ze země, jak jen mi to moje tělo dovolí. Ale taková salva ze samopalu není jen tak. Už jsem zažila leccos, ale takovouhle smůlu a zároveň štěstí, jsem ještě neměla. Navíc jsem nalehla na samopal, který jsem měla na zádech. To taky bolelo. Už se zvedám na lokty, že vystřelím elektřinu i po tom s vysílačkou, když v tom se odkudsi objeví Talja a slupne ho jak malinu. Do slova a do písmene. “A doprdele,“ vypadne ze mě a konečně se seberu ze země a vstanu. Trochu podezřívavě se podívám na Talju. Ta si je ale sama sebou spokojená. “Kdes byla, hm?“ pokárám ji škádlivě, až mi to samotné přijde divné. Krapet úchylné, takhle mluvit na psa. Rychle se přesunu ke dveřím, za kterými šoupli Semjona. Pokud to jsou normální dveře, shodím ze zad samopal a tiše syknu bolestí. Asi pomožděná žebra a kamenné rameno. “Taljo,“ prudce máchnu rukou a prstem ukážu na toho s AK, ať se o něj pekelná čuba taky postará. “Nikolaji. To zrcadlo. Je to portál. Bacha na mrtvoly.“ vyšlu ještě zprávu k chlupatci. Pak vejdu do dveří za Semjonem.

Vladimír Černík - 31. srpna 2013 20:19

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Nikolaj mi vyhověl. Sice mám jenom pár minut ale i tak je to víc než jsem měl před tím. Všichni potom pokračují dál a nechají mě samotného s Olgou. Zvednu hlavu a pohlédnu na valkýru. Stojí nehybně na místě a výraz v jejím obličeji je takový, no, prostě mrtvý. “Uvidíme co tu najdeme. Modli se abychom měli štěstí.“ řeknu Olze i když mě vůbec nevnímá a stojí tu přede mnou jenom kus masa, který jen čeká až dostane další rozkaz Tak a teď do práce. Přetáhnu si pásku přes obě oči a kleknu si na zem jako při modlitbě. Klečím někde mezi zrcadlem a valkýrou. Mám pořád drobné pochybnosti ale už je pozdě couvnout. Natáhnu jednu ruku k Olze a dotknu se jí. Potom stejně jako když jsme byli Jagině domě začnu vnímat astrální rovinu a začnu hledat tu nitku která mě posledně přivedla k Olžině duši. Snažím se vystopovat kde se teď asi nachází. Dávám si ale pozor pro případ že by mě nitka táhla někam pryč k Čerenkovy. Když budu mít štěstí tak bude Olga uvězněná uvnitř a nebo s ním bude nějak spojitá. Pokud ne tak by mi to mohlo alespoň pomoci s tím jak jí zase spojit s tělem.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 31. srpna 2013 20:58

Ve vysílačce to několikrát prskne. Nejdřív mi pošle vzdušný polibek Zacharová a pak Vladimír chce Valkyru pustit samotnou. Netuší, že složitější úkony golem nezvládne, měl jsem mu to říct. Zmáčknu tlačítko na vysílačce, připojené k vestě na rameni. "Rozumím, Zacharová. Dávejte venku pozor, mám totiž pocit, že o nás Čerenko ví. Klidně mohl projít tím zrcadlem do jiné dimenze, pokud je to portál, jak říkáš. Přepínám." Pak mlasknu a zavrčím. Znovu zmáčknu tlačítko abych ještě jednou potrápil přístroj. "Černíku, Valkýra sama nepřijde. Musel bych si pro ní dojít. Takže ti dávám tři minuty a pak musíš za námi. Nechám ti dole v místnosti jednoho OMONovce, jsou tu tajné schody. Přepínám." Valkýra je součástí tandemu, nemůžu jí jen tak nechat v záloze. Postupuju dál na schodech, do dalšího podlaží. ...

Vypravěčka - 31. srpna 2013 21:01

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Zrcadlo, byť svázané, emanovalo silnou magickou auru, Olga samotná jako vždy také. Měls výhodu, že v Olžině auře ses už snažil vyznat a že proti zrcadlu byla trochu jiná. Zrcadlo ji mělo krvavou, kouřovou s nádechem žlutočerné. Olžina "krev" v auře splývala s tou od zrcadla, ale místo kouře tam byla dobře známá ocel. Zachytil ses nitky. Bylo to jako na horské dráze. Jako ten okamžik, kdy se vozík zastaví nahoře a ty víš, že teď přijde střemhlavý pád. Až na to, že si nejsi jistý, jestli ses připoutal. A pak... padneš střemhlav dolů. Přímo k valkýřině duši, která bezvládně sedí v kokonu z černé hmoty Čerenkovy magie. Jelikož se nitka neodpojila, je možné, že duše se dá ještě zachránit. Otázkou je, bude to stále Olga? Neznal jsi ji předtím, ovšem tohle mohlo její duši pokroutit a pošramotit navždy. Opět máš pocit docela velkého prostoru. Občas ve tmě uvidíš problesknout jedovatě zelený záblesk. Něco jako u jezdců.

Vypravěčka - 31. srpna 2013 21:15

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Olga a jeden omonovec tedy zůstali v přízemí a tebe čekalo další poschodí. Nahoře byla chodba. Několik dveří vedlo na obě strany. Stejně jako všude v domě bylo zhasnuto. Baterka na samopalu omonovce lízla tmu před vámi. Světlo vám blesklo do očí. Od něčeho se odrazilo. Další zrcadlo na vzdáleném konci chodby. Asi je tu neměl, že by byl takový ješita... a Aída tu nebydlela. Omonovec trochu sklonil zbraň, aby neházel prasátka sobě i vám do obličeje. Ale co to? Proč se zase zablesklo, jako by kužel světla projel po ploše? A proč se tam najednou objevila silueta na chlup podobá omonovci... a druhá tobě. Z konce chodby se vynořil Nikolaj Nikolajevič Atlasov, stejně jako jeho druh samopal přitisknutý k zarostlému líci. Aída po jeho boku poslala tvému omonovci vzdušný polibek a ten s heknutím klesl na kolena a pustil zbraň. Padl čelem k zemi, jako by uviděl bohyni. Aídiny oči se upřely na tebe. K tomu jsi nepotřeboval světlo, cítil jsi to.

Vypravěčka - 31. srpna 2013 21:36

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Nešlo ti do hlavy, kam se Talje do útlého pasu vlezl celý člověk i s vybavením, který vážil přinejmenším 70 kilo. Z brady jí kapala krev a nechávala okolo i ťápoty z té kaluže, kam šlápla. Druhého chlapa sežrala taky na dvě sousta. Kovové dveře měly páku na otevření. Kupodivu otevřít šly. Otevíraly se k tobě. "Odložte tu zbraň, slečno Zacharová," uvítal tě v něčem, co připomínalo výslechovou místnost se zrcadlem po pravé straně, muž v tmavém kabátě - a v ruce v rukavici svírající pistoli, která mířila přímo do zátylku Semjona. Ten seděl čelem k tobě za jednoduchým stolem, hlavu skloněnou, jako by byl v bezvědomí. Do klína mu z brady kapala krev.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 31. srpna 2013 21:59

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Vykulím svoje jediné oko. Nesnáším magické fígle. Obraty v čase, duplikáty ze zrcadel a likvidace mého protějšku. Nevím co říct ani co dělat. Snažím se zachovat chladnou kalkulativní hlavu ale moc mi to nejde. Na tohle nikdy nejste dost připravení. Svět mágů je stejně proměnlivý jako barová tanečnice o půl sedmé ráno po šichtě. Zbraň mi klesne ale hned jí zase dám k oku. "Ani hnout." křiknu na duplikát Aídy. "Identifikujte se, nebo zahájíme palbu!" periferním viděním hledám Aídu a zkusím něco vyčíst z její tváře. "Co to má být? To mě jako chceš sejmout nebo co?" špitnu k ženštině vedle sebe. Potřebuju jí na tandem, tohle ať mi nedělá. ...

Vypravěčka - 31. srpna 2013 22:07

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj "Vážně chceš ublížit sobě? Anebo mně?" zeptala se Aída naproti vám. "Co? Já nevím, co to je!" prskla Aída za tebou. Bylo to hodně matoucí. Nemluvě o tvém druhém já, které vypadalo stejně odhodlaně ti udělat trepanaci lebky. Tvoji omonovci byli jednoduše řečeno v prdeli. Vůbec nechápali, co se děje. Ten, co šel před tebou, prostě ležel čelem na zemi, a dva další za vámi byli cítit strachem. Tvoje Aída byla zmatená a bála se. Díky tandemu jsi to cítil dost intenzivně. Olga byla sice daleko, ale u ní to bylo jedno. Bylo to jen tělo. "Koljo, skloň zbraň..." Kdybys je od sebe neodlišoval směrem, ze kterého na tebe mluvily, nedokázal bys poznat, která Aída to je. Tohle řekla ta naproti. Jako bys na rameni ucítil dotek. Pohlazení. Pohladila Nikolaje-dvojníka.

Natalja Zacharová - 31. srpna 2013 22:14

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Zarazila jsem se ve dveřích, když jsme zaslechla své jméno. A oslovení slečno? Slyšela jsem správně? Podívám se na chlapa v kabátu a na Semjona, opřeného o stůl, očividně v bezvědomí. Chvíli váhám, jestli ho nezastřelit. Riskovat tak, že by mohl Semjona zabít. A nebo hrát vabank a podvolit se. Pomalu si přes hlavu sundám samopal a položím ho na zem. Zvednu ruce do výše ramen a dál ani ťuk. Talja by to mohla vyřešit, no ne? “Kdo jste? A jakto, že znáte mé jméno?“ zeptám ho a začne mě honit chuť na cigaretu. Ve vypjatých situacích mám tyhle tendence.

Vladimír Černík - 01. září 2013 08:45

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Na krátkou chvíli se mi spojení povedlo ale vzápětí se ozve Nikolajův hlas. Ukončím proto co jsem právě dělal a ozvu se. Nikolajovo mi dá tří minutové ultimátum po kterém se musím vydat za nimi a doručit mu tak valkýru. Jako kdyby nešlo provést propojovací kouzlo pro tandem už na začátku. Pak by bylo jedno kde kdo bude. “Rozumím. Tři minuty.“ odpovím zklamaně. “Chtěl bych něco vyzkoušet ale pokusím se to stihnout a přijít za vámi.“ Za předpokladu že to přežiji a nezabije mě to. Rozhovor potom ukončím a vrátím se k tomu co jsem dělal před tím.

Vladimír Černík - 01. září 2013 08:51

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Ihned zase začnu zkoumat Olgu a zrcadlo. Čím déle o tom přemýšlím tím spíše se bojím že bych mohl mít ohledně některých věcí týkajících se zrcadla pravdu. Krvavá aura jasně vyzařuje a svou sílu zrcadlo určitě nezískalo normální cestou. To celé jenom podtrhává jakou sílu uvnitř sebe ukrývá. Jakmile projdu šílenými cestičkami které se kroutí pomalu ve všech směrech tak se ocitnu tam kde jsem čekal. Před Olžinou duší. Nebo alespoň u toho co je z ní teď. Nevypadá zrovna dobře. Tak co teď nechat toho a vrátit se nebo jí zkusit pomoci. Sakra měl jsem to zkusit už tehdy. Měl bych daleko větší šanci než teď. Nemám moc času a musím se rychle rozhodnout. Valkýra samotná by pro nás byla lepší než hloupý golem. A navíc jsem slíbil že se pro ní vrátím. Nemusí být stejná jako dřív ale to není ani teď. Tělo golema a šrámy na duši. Do háje s tím. Cokoliv je lepší než tohle. A je to valkýra. Je silnější než kdokoliv jiný. Přiblížím blíž k Olze. Černou hmotu stále sleduji a udržuji si bezpečný odstup. Čerenkova přítomnost je tu stále cítit. Kdo ví jestli by se ten tandem povede. A co když se stane něco horšího. “Olgo slyšíš mě? Olgo!“ promluvím k její duši. Vím že bude dost slabá ale jsem si jistý že mě vnímá. “ Vím, že ano. Pokusím se ti pomoci. “ pokračuji dál. Černá hmota se vůbec nehýbá ale jakmile se do ní pustím tak nejspíš ožije. “Olgo poslouchej mě. Tuším jak se asi cítíš ale budu od tebe potřebovat pomoct. Potřebuji aby jsi sebrala svoje síly a bojovala proti tomu zevnitř.“ Tak jako tak máme stejně jenom jeden pokus. V její odpověď nevěřím ale doufám že mi rozuměla. Vytvořím z magické energie kolem černého kokonu svůj vlastní aby hmota nikam neunikla a nenapadala mě. A potom jí začnu podobně jako chirurg odstraňovat hezky kousek po kousku. Odřezávat a pálit když to půjde. Pamatuji si jak je tahle hmota agresivní proto s ní nejednám v rukavičkách. “Iči taj, taj. Orovaj. Orogava, orogava. Heja, heja. Orovaj.“ S energií jsem na tom byl vždy lépe než ostatní kouzelníci a tuhle formuli jsem nikdy nepotřeboval. Dnes ale nechci ponechat vůbec nic náhodě. Nemůžu si to dovolit. Budu potřebovat veškerou sílu tak proč tomu nepomoci. “Iči taj, taj. Orovaj. Orogava, orogava. Heja, heja. Orovaj. Iči taj, taj. Orovaj. Orogava, orogava. Heja, heja. Orovaj.“ Pevně se soustředím na svůj cíl a pokračuji v práci.

Vypravěčka - 02. září 2013 11:52

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Otázky zde budu klást já," usadil tě klidně a volnou rukou ti pokynul, abys postoupila kupředu. Talja za tebou zakňučela. Dveře se s tichým zaskřípáním zabouchly těsně za tvým zadkem a ty sis teprve teď všimla linky symbolů na prahu, které byly vytesány do betonu. "Ještě vás poprosím, abyste mi odevzdala zbytek zbraní a vysílačku, ať si můžeme promluvit jako civilizovaní lidé. Člověk se většinou špatně soustředí, když je ve stresu, že mu - nebo jeho blízkým - někdo prožene kulku hlavou." Mluvil až přepečlivě rusky, až příliš dobře. Jako někdo ze školství. Nebo někdo, kdo zná jazyk hlavně z knih nebo prostě hodně čte klasiky či jinou vysokou literaturu. Přesto měl výslovnost dobrou, spisovnou, bez akcentu, který by prozradil, odkud pochází - jestli vůbec z Ruska, nebo z ciziny. Pokud jsi hodlala spolupracovat, instruoval tě, abys vyhodila zásobníky i náboje z komory. Teprve poté cvakla pojistka jeho pistole a muž ji schoval pod kabát, zjevně do podpažního pouzdra. Semjon se s bradou na prsou zdál být pořád v bezvědomí. "Nyní mi dovolte, abych se představil. Jsem Johann Siegfried."

Vypravěčka - 02. září 2013 12:00

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Jak se dalo očekávat, nikdo a nic ti neodpověděl. Kousek za zády ti svítila tvoje stopovací značka. Hmota začala reagovat. Agresivně bublala a chapadla se ti olejnatě sápala po rukou, drželo to na tobě jako maz. A tys s překvapením zjistil, že kokon tvé energie explodoval. Bylo možné, že ji přikrmovala tvoje energie? Nebylo moc času vymýšlet teorie. Olžina duše se zvedla ze sedu, obalená černým slizem, a během toho už tě laplo několik chapadel a táhlo k siluetě. Co se stane, až se vaše duše spojí v bahně v jedno?

Vladimír Černík - 02. září 2013 13:54

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Energetický štít nefungovat přesně podle mých představ a zanedlouho se roztříštil. Hmota si okamžitě uvědomila to že byla napadeno a začalo se bránit. Ihned se po mě natáhlo několik černých chapadel. Pokoušel jsem se je ze sebe dostat ale byla neobyčejně silná a pevně se mě držela. Pomalu mě pak začala táhnout směrem k Olžině duši. Nebo jsem si alespoň myslel že je to její duše. Teď už to tak moc nevypadá. “Olgo snaž se. Vím že to dokážeš. “ Jenom doufám že jí to už nezlomilo. Chapadla mě stále přitahují a bránit se jim moc nemůžu. A to hlavně kvůli síle kterou dokáží vydat. Proč musím bojovat právě v astrálu a zrovna s něčím takovým. Obyčejná kouzla moc na hmotu nepůsobila proto zkusím jiný přístup. Když tě nemůžu zničit tak tě alespoň paralyzuji. Obrním svou mysl a začnu ke hmotě vysílat část své energie. Žádný výboj ani plameny pouze souboj myslí. Silou se jí rovnat nemohu ale působit na ní negativně aby ztuhla a byla jako zmražené můžu. Konec konců tu panují trochu odlišné podmínky než v naší rovině.

Natalja Zacharová - 02. září 2013 20:29

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro V průběhu jeho delšího monologu o budování důvěry, že si navzájem nevystřelíme mozek, si prohlížím místnost a přitom vyndavám pistoli z pouzdra a odkládám nůž. Pak provedu přesně to, co po mě chce. Vyndám zásobník, náboj z komory a zacvaknu pojistku jak v pistoli, tak v samopalu. Vše vyskládám na stůl. Založím si ruce křížem na prsou, rozkročím se a po Johannovi střelím nasraným pohledem. „O co tu kurva jde?“ ptám se. Oproti jeho distingovanému projevu budu působit jako buranka. Ale je mi to jedno. Je to ten Siegfrid? Ten, jehož amulety ukradl Čerenko? pohledem přejedu po jeho prstech, zda na nich nemá nějaký prsten, a na hruď a krk, zda nemá řetízek s medailonem. Snažím se nevnímat jeho fyzický vzhled ani to, že mi jistým způsobem připomíná Ajrata. "Co jste mu udělal?" pohledem přejedu z Johanna na Semjona a snažím se, aby v té otázce bylo co nejméně citů.

Vypravěčka - 03. září 2013 14:17

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Ne, nemá na rukavicích ani jeden prsten (pod rukavice by se nic krom snubáku nevlezlo), a pokud by medailon neschoval pod oblečení, nemá ani ten. "Nic, co by mu trvale ublížilo. Na tenhle rozhovor jsem potřeboval mít soukromí, proto tahle opatření. Nějakou dobu nás snad nikdo nebude rušit." Místnost byla strohá - prostě výslechovka a navíc v podzemním komplexu. Pouze stůl, židle, na níž seděl Semjon, osvětlení zářivkami a napravo zrcadlo, za nímž by mohl někdo sedět. "Vidím vaši netrpělivost..." Celou dobu se ti díval do očí, skoro jako by ani nemrkal. "Inu, jde především o vás a o pana Reznikova. A také o jisté artefakty, které mi Grigorij ukradl, k tomu se dostaneme později. Takže, slečno Zacharova, když jste byla s panem Reznikovem, byla jste si vědoma, čeho se dopouštíte?"

Natalja Zacharová - 03. září 2013 14:53

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Zmínka o jeho ukradených artefaktech mne nijak nepřekvapila. Ale otázku týkající se mne a Semjona jsem jaksi nepochopila. Ať jsem se snažila sebevíc, přehrávala jsem si naše společné akce předtím, než „zemřel“. Naše setkání a poté jeho pomoc při léčení, když jsem se zasekla ve zdi při špatném teleportu. „Definujte ´když jste byla s panem Reznikovem´.“ Odvětím. Ať bych řekla cokoliv, nejsem si jistá, že by to byla odpověď, kterou by chtěl slyšet. A já chci sakra vědět, o co mu jde a proč musel Semjona uvést do bezvědomí. Aby si mohl v klidu pokecat? Blbost…

Vypravěčka - 03. září 2013 15:12

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Nechtěl jsem vás uvádět do rozpaků... Když jste měla s panem Reznikovem poměr. Byla jste si vědoma, čeho se on a vy dopouštíte?" zopakoval trpělivě otázku. Nevypadal na to, že by byl ve spolku proti BDSM praktikám, na to byl příliš klidný a nezazněl v tom ani stín hnusu. Znepokojující byl fakt, že o tom věděl. Řekl mu to Semjon? Jak jinak by to kdokoli zjistil? Ale Semjon nebyl ten typ, co by si o podobných věcech pouštěl hubu na špacír. Nikdy jsi ho s ostatními vojáky neslyšela bavit se o ženských tak, jak to v armádě chodí. Jediný, kdo pořádně věděl, co se mezi vámi dělo, byla Táňa, protože ti vlezla do snů a do hlavy. Byla to ona? Nebo pravda byla ještě někde jinde? A proč se vůbec mág jako Siegfrid (který k tomu všemu zmatku na tebe vůbec nepůsobil jako typický zfanatizovaný představitel SS) zajímal o tebe a Semjona?

Natalja Zacharová - 03. září 2013 15:19

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro „Nechápu, kam tím míříte,“ mám problém, abych se nezakoktala, protože mne zaskočil hloubkou svých znalostí o mě a o Semjonovi. Takové narušení mé intimní zóny je pro mne silné kafe. „Za prvé, nic vám do toho není. Za druhé, neovlivňovalo to naše pracovní nasazení a za třetí, co se kurva staráte?“ pomalu, ale jistě se vytáčím. Štve mě, že o tom víc. Štve mě, že se tváří tak klidně a štve mě, že nevím, proč se ptá.

Vypravěčka - 03. září 2013 15:59

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Siegfrid si pro sebe zlehka pokýval hlavou, jako by věděl ještě o něco víc. Něco, co ty ne. "Jednou jsem měl velice nadějného studenta," změnil nečekaně téma. "Víte, jak to chodí, mistr si žáky pečlivě vybírá. Jenže můj student začal velice záhy jednat na vlastní pěst. To bylo horší než málo respektu nebo svéhlavost, jaké se někdy dočká každý učitel." Siegfrid se ti doslova vpíjel do očí a pak tiše šeptl to osudové jméno. "Šagonar." Šagonar. Město na hranicích s Mongolskem. Nedaleko od něj byl třeba zásah jednotek Specnaz a tys tehdy ještě žila v blahé nevědomosti, myslela sis, že Semjon je obyčejný člověk. Šagonar. Místo, kde Semjon umřel. "Když jsem se o tom dozvěděl, rázem mi došlo, že Semjon Sergejevič je sluha dvou pánů. Zradil nejen veškeré tradice a meze slušného chování mezi mágy, ale i mě. I vás." Ani sis nevšimla, kdy si Siegfrid sundal rukavice. Dlaně měl potetované a tetování se asi táhlo dál po vnitřní straně předloktí. "Myslím, že je načase si promluvit." Dotkl se pravačkou Semjonova temena. Semjon se v poutech napjal, zprudka zvedl zkrvavenou tvář ke stropu. Šlachy na krku se napjaly. Vydal sípavý zvuk, když se nadechoval. Vidělas, jak se Semjon před očima mění. Ne jeho fyzická podoba. Prostě jsi najednou mohla zahlédnout... vše. Zobrazit SPOILER Siegfrid tě stále sledoval. Už nic neříkal. Semjon popuzeně i zoufale zároveň zafuněl, když zjistil, kdo vedle něj stojí.

Vypravěčka - 03. září 2013 16:17

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Dalo se to vůbec zastavit? Nestihl sis pomyslet vůbec nic, když tě to srazilo do bezvědomí. Anebo ti to vyrvalo duši z těla? Tma. Probral ses. Nakonec ano, ale to probuzení vůbec nebylo pěkné. Byla ti zima a páchlo to tu mrtvolami různého stupně rozkladu. Sklep u Jagy byl vedle toho čistý řeznický krámek. Byls připoutaný k lehátku. Ne, lepší by bylo říct k operačnímu stolu. Nad tebou bylo světlo, jaké je možné vidět na sálech, bodalo tě do očí. Jak sis ale trochu přivykl a odvrátil hlavu, viděls, že jsi v... laboratoři? Na druhém stole ležela Olga. Stejně jako ty nahá, beze zbraní, bez všeho. A připoutaná. Nebyla to obyčejná pouta, to ani u tebe. Musela tě nějak magicky odstínit, protože jsi necítil proudit svou energii. Jako by ti někdo zaškrtil žíly. "Semjon měl pravdu. Jsi opravdu zvláštní dítě nové doby." Hlas přicházel ze směru, kam ses nemohl podívat. Byl mužský a nedokázal sis ho nikam zařadit. Tvář, která se konečně vynořila ve tvém zorném poli, však ano. Čerenko. "To s tou stopovací značkou bylo chytré. Dokud ses tam nezačal prát, nevšiml jsem si toho. Musím ale říct, že jsem zklamaný, že poslali takové ptáče. Dmitrijevič je čím dál větší zbabělec, že pro záchranu své lásky posílá děcka a nepřijde sám." Během tohoto monologu přešel k druhému lehátku a kontroloval Olgu.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 03. září 2013 16:19

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Zrcadla. Nenávidím je. Samopal přitáhnu víc k líci a neuhýbám ani o krok. Ani o milimetr. Nehodlám zbraň sklonit. Obhléndu skleněnou plochu. Hledám rám nebo kraj zrcadla. Nechám okolí co nejvíc proudit kolem sebe, protože zmatek, který odraz vyvolal je intenzivnější, než soulož s krásnou fenkou. Totiž, ženksou. Výhoda mít jen jedno oko je ta, že když míříte, nemusíte ho zavírat (nebo můžete ale pak je to otázka štěstí). Když najdu rám zrcadla vystřelím do něj s úmyslem ho zničit. Pokud ne, střelím do rohl, v žádném případě nestřílím na odrazy našich postav, se strachem, že bych snad poranil nás samotné. ...

Vypravěčka - 03. září 2013 16:29

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Díky tomu, žes měl zbraň pořád u líce, neměly odrazy šanci zareagovat tak rychle. Stačilo mířidla jenom o kousíček vychýlit a vystřelit. Chodbou se rozlehla rána a o setinu později zvuk tříštěného skla. Dvojníci se rozsypali společně se zrcadlem. "Nosí to smůlu. Sedm let smůly..." bylo jediné, co ze sebe dokázala Aída dostat. Netipoval bys ji na pověrčivou bábu. Možná byla jenom v šoku. Jakmile prvotní šok odezněl, a že utíkal pryč rychle, když na tebe nečučela vlastní zarostlá tvář, ozval se hlas povinností. Od té doby, cos opustil Černíka a Olgu, uběhlo mnohem víc než avizovaná pětiminutovka. Mládenec tu pořád nebyl. Jenom tři vyklepaní omonovci. To byl skoro oxymorón. Aída na tebe koukla a i v chabém světle baterky jsi viděl, jak zbledla. Ucítil jsi krev. Hodně krve. Bylo možné, žes ji trefil? Její dvojnici? Vždyť projektil proletěl přímo mezi nimi... Podlomily se jí nohy.

Natalja Zacharová - 03. září 2013 18:13

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Když Siegrid vyslovil jméno města, ve kterém jsme podnikli náš poslední, společný výsadek se Semjonem, málem jsem se neudržela na nohou. Myslela jsem, že omdlím. Polil mne studený pot, pak horko. Srdce se mi rozbušilo a najednou jsem si vybavila ten moment, kdy mi umřel v náručí. Bylo to tak živé. Cítila jsem, jak se mi klepou ruce a v uších mi hučelo. Nebyla jsem daleko od toho, abych omdlela. Zpátky do reality mne vrátila až krátká Johannova odmlka a pak věta, která vše vysvětlila. Zvedla jsem k němu svůj pohled a v ten moment mi to došlo. Kdo je Semjon. Jen jsem nedokázala pochopit, o jaké zradě mluví. Chtěla jsem se ho na to zeptat, ale pak se stalo něco, co mi vyrazilo dech. Johann sáhl na Semjona a proměnil ho v... démona? Nedokázala jsem se ovládnout, moje tělo odmítalo přijmout to, co vidím a ustupovalo, dokud jsem tvrdě nenarazila na zeď. “Do prdele...“ vydechla jsem polohlasem. Byla jsem vyděšená, šokovaná a překvapená zároveň. A pak jsem se začala smát. Byl to smích blázna, smích zoufalce a zároveň s tím jsem cítila nesmírnou úlevu. “Já to věděla... já to věděla.“ opakovala jsem a smála se.

Vypravěčka - 03. září 2013 18:44

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Semjon tě sledoval svýma čtyřma očima, ano, opravdu jako blázna. Nozdry se mu zachvěly, když znovu podrážděně zafuněl a trhnul pouty. Otočil rohatou hlavu na Siegfrida. "Co po mně chceš? Zabít mě? Posluž si! Je to jenom tělo." I jeho hlas teď zněl jinak. Asi jako kdyby mluvil medvěd-brutální-kuřák. "Vážně? Ale jak dlouho ti trvalo ho získat, Muráši." Proč mu říkal Muráš? Démonovi se to zjevně nelíbilo, protože zase zafuněl. Jako když měch hučí do ohně. Naklonil se k Siegfridovi, jak jen mohl. "Neříkej mi tak." Poprvé jsi v mágově obličeji zahlédla nějakou emoci. Siegfrid vypadal pobaven. Nebo potěšen? "Slečno Zacharova, seznamte se s Mur-Ašlar'hb-daarem, s nímž Semjon Sergejevič uzavřel magický pakt. Jak jsem se ale dozvěděl, Muráš se rozhodl spolupracovat s naším společným nepřítelem. Čerenkem." Muráš zuřivě bojoval v poutech. Občas, když jsi mrkla, jsi v nich viděla zas a jen Semjona. "Proto potřebuji vědět, co vše dnes večer dělal? Kouzlil?" Muráš-Semjon přestal zápasit a vrhl na tebe pohled. Seděl tam v poutech zkrvavený... Semjon. A poprvé vypadal zoufalý. Takhle nějak jsi musela vypadat, když se nad tebou tyčil a tys k němu vzhlížela. Až na to, že on nebyl smířený.

Natalja Zacharová - 03. září 2013 18:54

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Těkala jsem pohledem z Johanna na Muráše a zpět. Ještě nikdy jsem neviděla skutečného démona. Talju nepočítám. Ale když na to tak myslím... proč se mě Talja napokusila taky sežrat, když je očividně spoutaná k Murášovi. Nebo ne? Nebo je Semjonova? Ach proboha... tohle je na mě moc. Zavrávorám a přestanu se smát. Přiložím si dlaně na oči, protože chci, aby to přestalo. Aby se démon přestal měnit v Semjona a nazpět. “Kouzlil, ano.“ přikývnu a pomalu se mi vrací příčetnost. Možná za to může i fakt, že se dívám na zbědovalého Semjona a je mi ho líto. Zároveň snad poprvé, po dlouhé době od jeho smrti, cítím, že ho musím zachránit. “Měl vytvořit silný tandem, s Olgou, Brunhildou, a odštítit tak Čerenka. Dostal povolení rozpoutat tu peklo... ale neviděla jsem ho při kouzlení. Ne osobně.“ Pominu-li malý fakt, že se vyznamenal i na mě. Což mi vzápětí připomnělo mé symboly, které jsem viděla v zrcadle. Jsou Semjonovy nebo Murášovy? “Rozdělili jsme se a našla jsem ho až tady. Netuším, co všechno mohl způsobit. Chci ho zachránit.“ dodám s takovým odhodláním, že si Johann musí myslet, že bych kvůli Semjonovi skočila i do ohně. A taky že jo.

Vladimír Černík - 03. září 2013 19:17

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Snažím se jak můžu ale zvítězit nad temnou hmotou se mi nedaří. V poslední chvíli ještě zkouším poslední zoufalé pokusy ale je to už marné. Hmota mě dostala a zanedlouho nade mnou i zvítězila. Všude kolem mě je tma Jsem mrtvý? Nicméně ať se cítím sebehůř mrtvý nejsem. Proberu se totiž zpátky k vědomí, nebo k tomu co se v téhle rovině tak nazývá. Kde to jsem? Ihned si všimnu toho že jsem připoutaný k nějakému stolu a nemůžu se skoro ani pohnout. A nejen že jsem spoután “fyzicky“ ale také po magické stránce. Jakmile si zvyknu na oslňující světlo rozhlédnu se kolem sebe. Vypadá to podivně, jako nějaký operační sál. Nebo pitevna. Naproti sobě uvidím ležet na druhém stole ženu. Nepochybně je to Olga, vůbec se nehýbá. Co se tu děje jakto že … V tu chvíli si všimnu že Olga není jediná kdo nemá oblečení. V tu chvíli mnou projede vlna studu. Náhle někdo promluví. Po chvilce se objeví ten koho jsem tu potkat nechtěl, Čerenko. Instinktivně si obrním svou mysl, ostatně jako vždy když mám na blízku nějakého nebezpečného kouzelníka, a to on rozhodně je. Nevím nakolik mu budu schopný se bránit ale budu se snažit když to bude nutné. Ptáče? Děcka? To myslíš jako mě? Při jeho povídání se rozpomenu že jsem pořád ještě u zrcadla a nic z toho kolem mě není skutečné. Vše je jenom iluze vytvořená Čerenkem k polapení našich myslí. “Dej mi čas ještě tě překvapím.“ prohodím poznámku k Čerenkovi který upřel svou pozornost k Olze. Nejsem si ale jistý jestli to v téhle chvíli bylo dobré ale jenom tak ležet “Takže … “ začnu náhle povídat. “… odkud se znáte s Dmitrijevičem?“ No tak hlavo dubová přemejšlej! Jak se poprat s tímhle kouzlem, na myšlenkovou magii jsem nikdy moc nebyl. Když to nešlo zvenku tak mi nezbývá než to udělat zevnitř. To že je tu Čerenko znamená to že nám musí věnovat nějakou pozornost. Alespoň mají ostatní trochu šanci. Opatrně se ponořím hluboko do své mysli a začnu jí zkoumat společně se svým okolím. Nejsem ale zase moc agresivní abych nevzbudil nekromantovu pozornost. Určitě jde nějak uvolnit mojí magickou energii. Možná nějakým způsobem jako zablokované čakry. Východní kouzelníci to prý dělají když chtějí někoho odzbrojit. “Určitě bude něco co by se dalo vyprávět tomu kdo ví asi tolik jako já. “ pokračuji v řeči.

Vypravěčka - 03. září 2013 19:25

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Siegfrid vše bral s klidem. Nebo tak aspoň vypadal. Démon si něco huhlal pod vousy. Znělo to jako chrčení a mlácení do kamene. Asi to byla jeho řeč. "Muráši - nezlob," pravil Siegfrid téměř jako k dítěti, znovu položil potetovanou dlaň na démonovu hlavu a ten se zajíkl. Asi něco křičel, ale jako by Johann vypnul zvuk. "Žádné symboly? Žádná krev? Mimo toho tandemu," ujišťoval se Siegfrid. "Slečno Zacharova, obávám se, že tu máme větší problém než záchranu Semjona Sergejeviče. Povídáme si tu, ale máme pouze omezený čas. Pokud jdete po Čerenkovi, asi už jste zjistili, že má moje artefakty. A tím pádem i to, kdo jsem já. Důvod, proč jsme tohle všechno absolvovali, je prostý - já tu jsem za stejným účelem jako váš tým. Chci to pomoci ukončit, jelikož nesouhlasím s Čerenkovými záměry. Jako gesto dobré vůle můžu Muráše na nějakou dobu spoutat. S tím, že váš přítel bude mimo hru, než to tu dokončíme. Všichni se potřebujeme soustředit. Mohli bychom ho zatím zavřít tady."

Natalja Zacharová - 03. září 2013 19:33

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Když se Johann ptá na více podrobností, snažím se přemýšlet. “Kreslil symboly po stěnách a dveřích. Kreslil je svou krví.“ doplním ještě, protože mne přivedl na správnou cestu. “Takže nám pomůžete? Jen tak? Protože chcete zpět svůj prsten a medailon? Ano, možná toho o vás nevím tolik co vy o mě, ale něco si pamatuji.“ zvednu bradu a zatvářím se spokojeně. “Tady šlo vždycky o Semjona. Kdyby nebylo jeho, tohle by se nestalo. Ne v takovém měřítku, nemám pravdu? A to, že spoutáte Muráše pomůže i vám, protože by to byla jen další... nepříjemnost, v cestě za Čerenkem. Nedělejte tady, že jsme mi důležití.“ Možná jsem se kdysi měla jmenovat nevěřící Tomáš, ale nějak mi nejde do hlavy ta ochota nám pomoct. Jasně, na jedné straně by bylo skvělé získat tak silného spojence a porazit Čerenka, ale nikdo nám nedá záruku, že se pak Siegfrid neobrátí proti nám. “Jako projev dobré vůle mi může dovolit vzít si zpátky své zbraně.“ řeknu. Netuším, zda ví i o mých magických schopnostech, o elektrických výbojích konkrétně, proto budu raději dělat, že se orientuji na střelné zbraně.

Vypravěčka - 03. září 2013 19:46

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja To byla první věc, co ho donutila k jiskře znepokojení. Rozšířilo se mu chřípí, jak se hlouběji nadechl. "Jen se bojím, aby nebylo už pozdě..." zašeptal a poprvé přerušil oční kontakt, aniž by zaměřil pozornost na Muráše. Démon ostražitě těkal očima mezi vámi. "Mohl bych ho jednoduše zabít. Hostitel by zemřel, Muráš by přišel o tělo... Tomu já říkám zbavit se nepříjemností, slečno Zacharová. Takže vám nabízím dohodu - nezabiji pana Reznikova, spoutám v něm démona a necháme ho tady. Na oplátku se mě nepokusíte zabít ani zadržet. Vy ani nikdo z vašich kolegů. Až se domluvíme, rád vám vaše zbraně vrátím."

Natalja Zacharová - 03. září 2013 19:55

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Možná jsem měla váhat. Dělat, že nad tím přemýšlím a všechno poctivě kalkuluji. Ve skutečnosti mi to bylo ale úplně u prdele a chtěla jsem jen, abychom dostali toho zmetka Čerenka a aby byl Semjon zase Semjon. “Jestli nás podfouknete, vypálím vám dvě kulky rovnou do lebky, kapiš?“ přistoupím blíž a podávám Johannovi svou pravou ruku na znamení uzavření paktu. Pokud mou záruku přijme a dovolí, abych si složila zbraně, aniž by přitom oddělal Semjona, učiním tak. Vrátím zásobníky, natáhnu náboj do komory a odjistím.

Vypravěčka - 03. září 2013 20:15

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Siegfrid asi nečekal takové prosté lidské gesto, ale po setinovém zaváhání ruku přijal. Pak se věnoval Murášovi. Ten, když věděl, že je to nevyhnutelné, se pokusil o poslední marný odpor. Povedlo se mu židli převrátit, jenže její konstrukce byla prozíravě kovová, a tak tím ničeho nedosáhl. Johann k němu přidřepl, dotkl s jeho temene a začal šeptat jakousi litanii. Volnou rukou sáhl do kapsy a položil na stůl křídu. "Udělejte kolem něj kruh." Bylo třeba odsunout stůl. Démonská podoba pohasla a ležel tam opět jen Semjon asi zase v bezvědomí. Takhle blízko ses mohla přesvědčit, že mělce dýchal. Johann spoutání dokončil několika symboly po obvodu kruhu a taky po obvodu místnosti. Vše zabralo pouze pár minut. Přesně věděl, co dělá. Nebránil ti vzít si zbraně. "Podařilo se vám už zjistit, kde je Čerenko? A kde jsou vaši společníci? Pokud Muráš něco prováděl s krví... měli byste být co nejdál od toho."

Natalja Zacharová - 03. září 2013 20:25

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Když jsem nakreslila kruh kolem Semjonova bezvládného těla, strčila jsem zbytek křídy do kapsy kalhot. Pro jistotu. Vrátím pistoli do pouzdra, samopal připnu přes rameno na záda. Nůž zpátky do boty. “Ne, zatím jsme ho nenašli. Stopy nás vedli sem, za zrcadlo.“ odpovím Johannovi a ještě jednou se na chvíli podívám na Semjona v mdlobách. “Pane, jaká je vaše situace? Podařilo se vám najít Čerenka?“ zkusím promluvit do vysílačky. Já Nikolaje slyšela, doufám, že to bude i naopak a není tu žádné rušení. “Proč? Co je s tou krví a symboly?“ promluvím pak k Siegfridovi.

Vypravěčka - 03. září 2013 20:27
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Zrovna když se Aída kácela k zemi, ozvala se tvoje vysílačka hlasem Zacharové. “Pane, jaká je vaše situace? Podařilo se vám najít Čerenka?“

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 04. září 2013 12:01

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Okamžitě se sehnu k Aídě a prohlížím ji. Doufám, že nemá žádné rány. To bych asi měl po srandě. Nejen, že spojení by mohlo zranění narušit ale schytal bych to od ní naplno. Což není tak vtipné, jak by se zdálo. "Kašli na zrcadlo, co ti je?" mluvím na ní a pomáhám jí na nohy. Pohnu hlavou k OMONovcům. Možná nebylo rozhodnutí rozstřelit zrcadlo nejlepší ale v dané situaci jediné dobré, co mě napadlo. "Jste všichni v pořádku?" zeptám se jich. Sáhnu na rameno k vysílačce. "Ne, zatím ne. Máme v domě problém se zrcadly. Ale cítím, že jsme blízko, přepínám." nahlásím Zacharové. Pak ještě jednou zmáčknu tlačítko. Tentokrát s nehezkým pocitem v kříži. "Černíku, ozvěte se. Ihned nahlašte svou pozici." ...

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 04. září 2013 12:02
	soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Sáhnu na rameno k vysílačce. "Ne, zatím ne. Máme v domě problém se zrcadly. Ale cítím, že jsme blízko, přepínám." nahlásím Zacharové. Pak ještě jednou zmáčknu tlačítko. Tentokrát s nehezkým pocitem v kříži. "Černíku, ozvěte se. Ihned nahlašte svou pozici." ...

Aída Čerenko - 04. září 2013 12:35

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj Na maličký okamžik se mi zatmělo před očima. Ani nevím, že svírám Nikolajovu vestu a že se na nohou nedržím vlastní silou. Něco teplého mi stéká po levém boku. To, že vysílačka po Nikolajově výzvě mlčí, je mi jedno. "Tady..." ukážu si na bok. Je to tam, kde mě léčil. "Tím si... nejsem tak jistej, pane," špitne jeden omonovec přiskrčeně, opře se zády o zeď a zanedlouho po ní sklouzne dolů. Zůstane na ní krvavá šmouha. Druhý se opře rukou o zeď a začne kašlat a dávit. Zvrací krev. Zvrací sklo. Ten, co padl na kolena před mou dvojnicí, se nehýbe vůbec. Kolem jeho těla se pomalu tvoří kaluž vytékající zpod něj. Chytím se Nikolaje ještě pevněji, jak mi třesoucí se ruce dovolí. Svírá mě panika a proudí skrz tandem. "To zrcadlo... nosí smůlu..." Nosí. Už jenom proto, že po jeho zničení... "Nechci... umřít..." Asi brečím. Zrovna teď je mi to jedno. Bolí to, jako by do mě někdo nacpal žiletky.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 08. září 2013 12:18

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro V uších mi píská. Srdce duní ale spíš ho nevnímám. Jen rozechvívá můj strach a intenzitu okamžiku. Byla to snad past? Věděl Čerenko, že zrcadlo rozbijeme? "Pane, střílejí po nás. Seržant je mrtev. Pane..." bleskne vzpomínka. Nejvíc mě asi tíží to úplné ticho. Tma a ticho, ve kterém umírá moje jednotka. Vezmu Aídu do náruče a kleknu si s ní. Všechno, co mě Dmitrijevič naučil hodlám nyní zůročit. Naštěstí - jsem voják. Zvyklí udržet si chladnou hlavu a strojně provést potřebný úkon. Doufám. Prostřednictvím dlaní začnu Aídu léčit. Identifikuji zranění, soustředím se. Na ostatní vojáky zatím nemám čas. Pokud léčení vyjde a já zastavím krvácení nebo uzavřu Aídino zranění, pomocí vysílačku kontaktuji Semjona. ...

Vypravěčka - 08. září 2013 21:03

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Musel ses probojovat skrze neprůstřelnou vestu a oblečení. Aída byla bledá a moc ti nepomáhala, na druhou stranu se ani nebránila. V nose tě lechtal známý pach smrti. Kovový, vlhce slizký po krvi, štiplavý po uvolněných svěračích. Střep. Střep ze zrcadla. Musel jsi jich z Aídina boku vyndat hned několik, než jsi mohl ránu zavřít. Během toho se ti ruce zbarvily krví, ránu jsi cítil pod prsty. Přelila se přes tebe síla, která připomínala medovou sprchu. Horká a táhlá - to, že Aída byla zraněná, neznamenalo, že její magické jádro, které pumpovalo do tandemu tolik síly, aby vás dva vyrovnalo, vyhasne. To teprve až by umřela nebo kdyby někdo použil kouzlo na oslabení. Tohle byl ale - jakkoli podivné to bylo - fyzický útok. Rána se zavřela prakticky hned, jaks na to pomyslel. Stejně dobře, jako by to dělal Dmitrijevič. Určitě se muselo stát i něco jiného, vědomě jsi to neudělal, protože to tě zatím nenaučil. Jak se vypořádat s velkou ztrátou krve. Přesto se Aídin stav prudce zlepšil. Jak tě Dmitrijevič varoval, nedalo se to dělat takhle donekonečna, organismus se musel s touhle horskou dráhou vyrovnat. Jak tvůj, tak pacienta. Zatím ti ale bylo dobře. V rovině fyzické určitě. Vůbec jsi necítil únavu nebo námahu nad léčením a vlastně bylo zvláštní i to, že tebe jako jediného nepostihl trojský kůň ze zrcadla. Chrastítko v jedné z kapes taktické vesty tiše zachřestilo Váňovým hlasem: "Tupilaq chrání svého pána. Tahle kletba proti tupilaqovi nemohla obstát." Aída to asi neslyšela. Překvapeně se dotýkala zkrvaveného boku a hned si začala upravovat oblečení a vstávat. Možná obyčejná ženská, ale nebyla blbá, aby se tu válela ve válečné zóně. "Nikolaji Nikolajeviči, dopřej mi konečně moji pomstu. Nekromant je daleko,. nemůžu na něj." "Tady nahoře ale něco určitě bude. Jinak by to nebylo tak chráněné," dodala Aída.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 08. září 2013 23:26

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Vykulím oko, když mi tandem vrazí do těla energie jak raní kafe. Ale ve skutečnosti bych se neměl čemu divit. Zvednu k obličeji svou dlaň, potřísněnou Aídinou krví. Sevřují v pěst a rychle rozevřu. Aídu uzdravím, za to jsem sakra rád. Od pasu se ozve chrastítko. Bez mučení, i když jsem si před akcí zavázal v hlavě pomyslný uzel abych na něj nezapomněl, zapomněl jsem dokonale. Je jako mobil, co mi drnčí v kapse. Vytáhnu ho od pasu. "Váňo, tohle zmákneme společně." promluvím na vyřezávanou sovu jako ten největší idiot na světě. Taky se tak cítím. Střelím pohledem přes chodbu. Pak na ostatní vojáky. Mrtvé neoživím, to nezvládnu ani s Aídou. Ale ty zraněné bych mohl. "Jak jsi na tom, Aído? Máš ještě dost sil? Tvoje magický jádro má grády, mohl bych ho využít na záchranu těchhle." poukážu na OMONovce. ...

Vypravěčka - 08. září 2013 23:47

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Tupilaq uvnitř chrastítka se netrpělivě zatetelil. Sžírala ho černá aura touhy po pomstě. Tupilaqové byli opravdu nepříjemní protivníci, pokud člověk nebyl šaman, aby věděl, jak se proti nim bránit. Anebo pokud si nějakého nenajal na ochranu. Však jste to okusili u Váni doma, když na vás poslal svoje figurky. A takový hodně nasraný tupilaq... Zvládne Čerenkovi ublížit? Provést mu aspoň něco? Aída přestala koukat dál do chodby a neochotně se otočila ke zhrouceným tělům. Člověk nemusel být doktor, aby podle kaluží krve, které se dotýkaly podrážek vašich bot, poznal, že tady už bude mít práci leda tak Čerenko. "Musíme si pospíšit," naléhala na tebe najednou. Celou dobu se držela vzadu a nedávala o sobě vědět. Teď její nervozita získala jinou pachuť. Dveře vedly nalevo i napravo, dohromady čtvery. Aída se držela za tebou. Nic se už nestalo. Zrcadlo by zlikvidovalo každého vetřelce (leda by u sebe měl tupilaqa nebo byl hodně dobrý léčitel), takže další pasti takhle hluboko nebyly potřeba. Anebo se vám je nějakou náhodou podařilo obejít. Byla tu luxusní koupelna, dvě ložnice (naproti sobě) a rozlehlá knihovna. Aídě zasvítily oči, ale nebyl na to čas. Kolik zajímavých a určitě i zakázaných svazků tu Čerenko měl? Kolik unikátů? Police plné knih ovšem nebyly to, co tě zaujalo. Mimo pracovního stolu s koženým křeslem tu byl ještě jeden bytelný stůl, pokrytý jakousi vyšívanou látkou. Na něm leželo Olžino kladivo. V bojovém stavu, tak, jak jí ho vzal pod Mamajevovou mohylou.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 09. září 2013 00:00

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Zamračím se. Zůstanu mezi dveřmi jen vteřinu, než stáhnu Aídu k sobě a zabouchnu veřeje. Pak znovu kouknu na kladivo. Rozhrhnu černé vlasy na hlavě rozevřenými prsty jako obřím hřebenem. Vzdychnu. Tahle práce ze mě udělá plešouna, jednou. Chvilku přemýšlím. Zmáčknu vysílačku na rameni. Zapojím všechny kanály svojí jednotky. OMONovce vynechám. "Slyšíte mě? Podařilo se mi najít Olžino kladivo, přepínám." Tohle by mohlo Čerenkovy natrhnout prdel. Se šamanským chrastítkem v druhé ruce dokonce víc než to. ...

Vypravěčka - 09. září 2013 00:21

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Všude je strašidelné ticho. Jako by v celém domě nikdo nebyl, jako by se tu neodehrál brutální zátah. Jako byste tu byli jen ty a Aída a čáry, které Čerenko spletl kolem svého doupěte. "Dmitrijevič mi o něm, když jsme byli v archivu, říkal. Prý se dokáže proměnit v přívěšek a pak zas v tohle. Dokáže ničit magické bariéry. Kdysi prý dokázalo otevřít trhlinu mezi Midgardem a Ásgardem. Dokud Jadwiga nesvrhla Olgu na zem svým kouzlem. Ani Olga prý nevěděla, jestli kladivo ztratilo tuhle moc, nebo se něco stalo s jejím domovem, a proto to nešlo. Třeba Bifrost padl... Ale taky mi říkal, že ho prý nemůže nosit smrtelník. Je to... Sjelfråtser, Požírač duší. Vyrobený pro velitelku nebeské družiny. Jak se potom ocitl tady? Znamená to, že Gryša už není smrtelník? Anebo ho nevzal do holé ruky?" otočila se k tobě. Bylo by dobré vymyslet, jak se ho zmocníte, aniž... by vám sežral duši.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 09. září 2013 00:23

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Nakročím do místnosti ještě o něco dál. Pak mi v krku uvízne knedlík. Čerenko musí být smrtelný. A když teď na to reálně pohlédnu, nemusím se vlastně obávat, že by to snad byla pravda. Ne ne, jen použil nějaký další prašivý trik. "Neboj, tvůj manžílek je smrtelnej. Jenom má dost prostředků jak obejít ustanovený pravidla." mlasknu a tentokrát to vypadalo jakoby mlasklo psisko. Nemáme tolik času. Koukám po okolí, jestli není někde cesta dál. Další dveře, schodiště nebo chodba. Hlavní cíl je Čerenko, kladivo se stalo příjemným bonusem. Rozpomínám se na staré báje a pověry. Čím ovládal Thor své válečné kladivo? Přeci rukavicí síly. Taky měl opasek. Tenhle set ale Čerenko snad nemá. Protože jestli ano... ...

Vypravěčka - 09. září 2013 00:25

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Krev je silný magický vodič, to ano, ale přitahuje spoustu bytostí odjinud. I těch, které si démonolog nepřeje vyvolat. Na práci s krví jsou striktní pravidla a pochybuji, že by je Muráš dodržoval... ba naopak. Pokud je Čerenkův agent, chtěl,, aby..." Vysílačka zapraskala a ozval se zase Nikolaj. Nikdo jiný už do ní poslední dobou nemluvil. "Slyšíte mě? Podařilo se mi najít Olžino kladivo, přepínám." Mezitím jstte vyšli ven. Na chodbě nikdo nebyl. Zatím. Že tu proběhl nějaký boj, naznačovala pouze kaluž krve, jak Talja rozkousla tělo. Kde vlastně zase byla Talja? Koutkem oka sis všimla záblesku žlutých očí ve tmě chodby, odkud šli ozbrojenci se Semjonem. Odpověď se nabízela sama - Talja se začínala ježit a odhalovat svoji obrovskou tlamu. Musela vědět, že něco udělal jejímu páníčkovi. Siegfrid se soustředil na chodbu před vámi, která vedla ke křižovatce, a asi si Talji nevšiml, protože byla dokonale schovaná ve stínech. Vystartovala po něm. Jeden obrovský skok mágovi do zad. Siegfrid nikdy nemohl zareagovat dost rychle...

Vypravěčka - 09. září 2013 00:36

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Další dveře vedly pouze do ložnice, kde na první pohled nic zajímavého krom manželské postele nebylo. Z ložnice i z pracovny se dalo vyjít ven samostatnými dveřmi právě do chodby. "Tohle není Mjöllnir," zareagovala Aída jen tak mimochodem. Pokrčila rameny. Že by tandem začínal pouštět kořeny? Semjon říkal, že to nějakou chvíli trvá sehrát se. Možná tomu napomohlo to léčení. To zase říkal Dmitrijevič, že pacient se musí oddat do rukou léčitele, otevřít se, aby nenastal střet energií a napětí. "Myslím, že hledáme rukavice. Vždyť i u těch cetek toho nácka bylo řečeno, že se musí dotýkat kůže mága, aby fungovaly." Ano. Rukavice. Vzpomněl sis, že Čerenko je tam po mohylou měl. Pokud byly tady v místnosti, nabízely se zásuvky pracovního stolu. Anebo mohly být v ložnici. Anebo tu taky nemusely být, že. "Doufám, že ÚPA pak zabaví tuhle knihovnu. Mohl bys Dmitrijeviče třeba přesvědčit, aby mě tam pustil," prohodila Aída, která neodolala vyskládaným svazkům a baterkou přejížděla po hřbetech knih, zatímco tys zvažoval další postup.

Natalja Zacharová - 09. září 2013 18:51

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Johannův stručný výklad o aplikaci krve a symbolů, zaříkávadel, mi připomnělo mou poslední teleportační zkušenost. To se taky nevyvedlo zrovna nejlépe. Když se ve vysílačce ozve Nikolaj, zrovna vycházím ze dveří, a tak se na chvíli zastavím, abych mu odpověděla. Nechám Johanna projít dál a když odpovím, následuji ho. Netuším, odkud se najednou vzala Talja, i když v další moment pojmu podezření, že si na něj počíhala. Nezazlívám jí to, ale podle toho, co jsem viděla a co Johann říkal, je to další hráč na šachovnici, který nám může pomoci proti Čerenkovi. “Né,“ vykřiknu směrem k Talje a šlehnu po ní hromaděnou energii. Je to otázka setin vteřiny a já netuším, proč ho chráním. Protože chci, aby zachránil Semjona od Muráše? Protože Talja slouží Murášovi, který je v Semjonově těle, proto na mne neútočí? Protože nám opravdu dokáže pomoci porazit Čerenka? Nevím... prostě konám.

Natalja Zacharová - 09. září 2013 18:51
	Odpověď Nikolajovi: "No tak asi super, ne?" zazní můj hlas krapet nervózně.

Vypravěčka - 10. září 2013 12:36

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Energie zasáhla smrtonoše, ale zamezit tomu, aby v letu smetl Johanna, nedokázala. Oba dopadli v klubku končetin na podlahu. Mág překvapeně a trochu bolestně hekl. Talju to na chvíli ochromilo, nemohlas však počítat s tím, že démon jejího formátu, to znamená zhmotněný do tohoto světa, sám myslící, bude mimo na dlouho. Podle zvuků, co vydával Siegfrid, se pokoušel ze sebe psa shodit. Asi až na třetí pokus ji odvalil natolik, aby byl schopen se vyškrábat na nohy. Kabát měl trochu potrhaný od Taljiných trnů nebo drápů. "Muráš se zjevně připravil na všechno," odplivl krvavou slinu z prokousnuté tváře a začal prohledávat kapsy. Z jedné vytáhl řetězový obojek s trny dovnitř. Nic s ním už udělat nestihl, protože jste zaslechli několikery rázné kroky a hlasy. Siegfrid po tobě vrhl pohled a rychle zamířil ke dveřím. K těm, odkud jsi vyšla. Dřív nebo později se muselo přijít na to, proč se jim druhové nehlásí. Možná někdo šel vyslýchat Semjona? Hlásili přece, že ho zajali. Talja zafuněla a cukla sebou. Začala vstávat. Pokud jsi chtěla utéct za Siegfridem, musela jsi kolem ní, a to rychle, protože vojáci se mohli každou chvíli objevit a zahlédnout tě.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 10. září 2013 14:15

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Spočinu zraky na manželské posteli ale hned z ní zase sklouznu. Zabručím. Jak dlouho jsem neměl ženskou? Kouknu na Aídin zadek, když je otočená zády. Uvnitř se budí něco temného. Něco zvířecího. Prokletí. Zavrtím hlavou abych to odehnal. Pustím se do prohledávání opravdu horlivě. Do pusy vrazím baterku. Snažím se vyrvat každou zásuvku, odhalit skrýš nebo tajné druhé dno šuplíku. "Pomoc mi raději hledat. Ať odsud vypadnem co nejdřív, nechce se mi kladivo nechávat tady." Ještě mě napadne kladivo prostě vzít ale když jsme spojení, raději si to rozmyslím a nechám kladivo tam kde je. Omotat si dlaň látkou ze závěsů nebo tou, na které leží samotné kladivo by mohlo pomoci k odstínění magického vysátí duše. Zkusím to až jako poslední možnost, zatím hledám. Hlavní cíl je totiž Čerenko. ...

Vypravěčka - 10. září 2013 14:55

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Nakonec to nebylo tak těžké. Kladivo bylo položeno všem na očích, rukavice se nacházely na pracovním stole nedbale položené napůl pod nějakými papíry. Byla to kupní smlouva. Za stolem se nacházely police s různými šanony. Přece jen Čerenko byl obchodník a musel svoje příjmy nějak zakamuflovat. Kožené rukavice nehřály, naopak chladily. Kladivo tížilo v ruce jako to bourací. Vraceli jste se zpátky kolem zhroucených těl vojáků. Louže kapala ze schodů. Místnost dole byla pořád stejná. Otevřít dveře na chodbu... Nebyl tam. Nikdo tam nebyl. Černík ani valkýra. Ani poslední omonovec, kterého jsi nechal s Černíkem, aby ho hlídal.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 10. září 2013 15:00

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro On snad chtěl kladivo prodat! Čemu se vlastně divím, Čerenko není sběratel ale prodejce. Díler, špička na černém trhu s magickými předměty. Hajzl. Díky němu padlo do pracek tolik vzácností nějakým obtloustlým papalíšům. "Jdeme." zavelím Aídě. Už za běhu zkusím kontaktovat Černíka. Volám mu vysílačkou ať se ozve, že padáme odsud. Pak doběhnu do chodby se zrcadlem. Zkontroluji, jestli je zrcadlo na svém místě, na stěně. Sáhnu po knoflíku u vysílačky. Znovu. "Tady velitel Atlasov. Vyzývám všechny členy speciální jednotky UPA aby ohlásily svoje pozice. Přepínám." Tohle se mi nelíbí. ...

Vypravěčka - 10. září 2013 15:06

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Semjon se neozval. Černík se neozval. Aída stála ve dveřích a koukala na zrcadlo. "Neříkala, že je to portál? Možná prošli jím. Nebo... je spíš někdo dostal a mohli projít tudy. Nebo do sklepa." Ano, byly tu ještě ty zamčené mříže dolů po schodech u hlavních dveří. Mohli být útočníci tak tiší, že by prošli pokojem dole, zatímco vy jste se potýkali se zrcadlem? Ale jak se jim povedlo odvést valkýru-golema? Že by Černík odešel sám s omonovcem bylo nepravděpodobné. To by se dávno ozvali.

Natalja Zacharová - 16. září 2013 11:20

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Sledovala jsem, jak Siegfrid mizí v té hnusné chodbě, kterou jsem se sem dostala. Vybavily se mi naskládané mrtvoly (jestli byli mrtvé) a vůbec se mi tam nechtělo. Jenže blížící se kroky napovídaly, že přicházejí problémy. “Doprdele,“ zašeptala jsem a vzala jsem do rukou samopal. Mířila jsem do míst, odkud jsem si myslela, že kroky přijdou a pomalu jsem se přesouvala tam, kde zmizel Johann. Po očku jsem sledovala Talju, její reakci. Jestli po mě skočí nebo ne. Doufala jsem, že se to objede bez střetu a já prostě zapluju do temnoty a smradu, k mrtvolám, za Siegfridem. Nikolajovi jsme prozatím neodpovídala, protože jsem se nechtěla prozradit.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 19. září 2013 18:19

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Dostat něco ze své jednotky je úkol hodný Bohatýra a to já nejsem. Zavrčím, letmo zkontroluji kladivo v ledové ruce a kouknu na Aídu. "Nechce se mi tam. Ne když máme na krku někoho jako je Čerenko. Co když je zrcadlo past? Kurva..." zakleju a málem se přistihnu, jak vztekle dupnu do země. Znovu vyzvat ostatní k ohlášení situace bude dozajista zbytečné, takže to neudělám. Rozhlížím se kolem, napadne mě vstup do sklepení. "Jdeme. Kašli na zrcadla, dnes jich už bylo dost." rozběhnu se ke dveřím zpět a mířím k mřížím do sklepení. Pokud to půjde, co nejrychleji a nejtišeji je otevřu a zasvítím baterkou dolů. Kladivo pořád v ruce, samozřejmě. Nepouštím ho. Je to mocná zbraň která by proti Čerenkovi mohla obstát. "Tady Atlasov. Vstupujeme do suterénu budovy. Jakmile se někomu podaří dostat do kontaktu s Čerenkem, okamžitě to hlaste, přepínám." zahlásím ještě do vysílačky a vydám se dolů, do sklepení. ...

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 19. září 2013 18:19
	Volání vysílačkou: "Tady Atlasov. Vstupujeme do suterénu budovy. Jakmile se někomu podaří dostat do kontaktu s Čerenkem, okamžitě to hlaste, přepínám." ...

Vypravěčka - 23. září 2013 18:06

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Vás si asi nevšimli, ale smrtonoše přehlédnout nemohli. Dolehly k vám nadávky, vrčení. Talja se už vzpamatovala... a proto se chodbou rozlehla palba ze samopalů. Museli do ní nakropit dost olova. Talja vykníkla. A pak zavrčela. Někdo zařval. Palba neustávala. Pak se ozvalo opravdu bolestné kviknutí a vše najednou utichlo. "Odkliďte ten bordel," přikázal někdo chladně a jeho rázné kroky mířily směrem, kde byl uvězněn Semjon. "Jestli půjdou za Murášem, mohli by ho osvobodit," šeptl Siegfrid. Zpoza dveří se ozvalo huhlání, kroky a šoupání.

Vypravěčka - 23. září 2013 18:35

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj S trochou námahy se ti povedlo zlikvidovat řetěz. Mříže nevrzly, když jsi je otevíral, a o to zlověstněji to působilo. Pořád to ticho. Jak tady, tak ve vysílačce. Nikdo ti prozatím neodpověděl. Schody byly opět chráněny iluzí. Vypadalo to, že sejdeš dolů a po pár krocích narazíš na stěnu, ale schodiště se ve skutečnosti lámalo doprava do protisměru a vedlo hluboko dolů, strmé a ošlapané. Jako by tady bylo už nějaký ten pátek, déle než samotná budova. Kdybyste neměli baterku, přerazili byste se na něm. Stupně byly místy nepravidelné. Ještě několikrát se lomilo, než jste dorazili až dolů. Bylo tu vlhko a zatuchlo jako v kobkách. Stěny nebyly z cihel, nýbž z kamenů, od úst vám šla pára, protože i tak byla venku zima. Tohle bylo dokonalé místo pro někoho Čerenkova typu. Aída sice říkala, že určitě nebude někde ve stokách, že má styl, ale tohle muselo být ono. Měl styl. Po pár metrech jste totiž zjistili, že tohle je část petrohradských katakomb. Klenuté stropy a síť uliček, kde bylo snadné se ztratit. A taky... ostatky. Uložené v hrobkách ve stěnách. Kolik z nich bylo obyčejných? A kolik ne? Některé výklenky byly prázdné, jiné ještě zapečetěné. Baterce se moc nechtělo. Svítila slabě. Těsně za sebou jsi cítil Aídu. Na první křižovatce by sis toho nevšiml, kdybys nemusel zastavit a rozmýšlet, kudy dál. Jak jsi stál na místě, v nose tě polechtaly známé pachy. Už mizely, rozplývaly se v zatuchlině podzemí. Přijít sem o chvíli později, nevystopoval bys je. Byl to pach Černíka a nezaměnitelný pach Olgy. A ještě dalších lidí. Nebo bytostí... Vedl tě jako prchavá stopa do útrob katakomb.

Vypravěčka - 23. září 2013 18:58

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír "Myslíš, že jsem padouch ze západních filmů? Že ti řeknu celý svůj geniální plán a všechno, co mě na cestě za jeho splněním potkalo, než tě pak nechám zemřít pomalou a bolestivou smrtí?" otázal se mág s ironií; nemusels na něj vidět, abys věděl, že se ušklíbá. Všechno okolo bylo až příliš reálné, žádná iluze. Pravděpodobně tudy musela projít patrola, která tě našla mimo sebe u zrcadla. Proč je ale Olga nezlikvidovala? Šém. Zkrvavená kulička ležela na podnose mezi vašimi lůžky na pojízdném vozíku, jaký mívají v nemocnicích. Takže ji dostali tak, že ji deaktivovali. Mohl ses hýbat jen natolik, kolik ti dovolovala pouta na rukou, nohou a řemen kolem pasu. Tajům nekromancie jsi nerozuměl ani teoreticky, toto umění se nesvěřovalo papíru ani pergamenu, snad pouze opravdu vágní a povětšinou vymyšlené báchorky. Věci vyskládané na příručním stolku však nevěstily nic dobrého - skalpely, pilky a další a také injekční stříkačky a jakási nádoba. Vypadalo to, že mimo magie je nekromancie i řezničina. V tom tě ujistilo i pár zrůdných nákresů, které vypadaly až lékařsky detailně, které byly přichycené na stěnách a zlehka podsvícené. Na opačné straně, než byla Olga, se nacházelo cosi jako obrovské akvárium plné modrého roztoku. Nad ním se nacházela konstrukce, která která byla zakončena kovovým spárem. Čerenko opět přešel k tobě. To, co viselo nad tebou, jsi kvůli oslňujícímu světlu neviděl. Kdesi seshora vytáhl hadičky, připevnil je k injekčním jehlám a jednu ti píchl do žíly u lokte. Začala ti z těla proudit krev. Natáhl se a druhou píchl do druhé ruky - tam naopak začala proudit jakási kapalina. Když se nad tebou nakláněl, zpoza košile mu vypadl medailon ve tvaru hada. Visel kousek nad tebou.

Vladimír Černík - 23. září 2013 20:24

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Čerenko očividně není v náladě na povídání. Myslí si že chci hrát o čas a zjistit tak co má v plánu podobně jak už to v různých příbězích bývá. Ne že by mě to nenapadlo. I když bude znění toho co zamýšlí určitě zajímavé tak mě to v současné chvíli vůbec nezajímá. Daleko raději bych byl kdyby zmizel pryč z místnosti a dal mi ještě chvilku na práci dostat se z těch jeho pout. “Kdo tu mluví o plánu?“ zeptám se skoro ublíženě. “ Klidně si nechte své plány na ovládnutí světa, nesmrtelnost nebo co všechno vás zajímá. Ptal jsem se na to, odkud se znáte s Dmitrijevičem. A nějaké info tady o šípkové růžence,“ kývnu směrem k Olze “ by také nebylo na škodu. Nikdo mi totiž nic neřekne.“ U poslední věty se dám trochu unést a dál už proto raději nemluvím. Jistě že hraji o čas. Kdo by nehrál když je v sázce jeho život a on nemůže dělat ani ťuk. I přes to mě ale v koutku duše zajímá co má tohle všechno společného a do čeho jsem se to vlastně zapletl. Jak se rozhlížím kolem sebe všímám si všelijakých věcí které jsou cokoliv jen ne příjemné. Krátce si při tom vzpomenu na návštěvu Jagina domu a událost která mě potkala v tamním sklepě. V tu chvíli jsem byl strachy bez sebe ale moje současná situace mě donutí přehodnotit tuhle vzpomínku. Zase tak špatně tam nebylo. Další krok, který Čerenko provede se mi nelíbí. Použije k tomu hrozivě vyhlížející jehlu která je napojena na ještě děsivější akvárium s tajemnou kapalinou. Cosi uvnitř mi říká že to šťáva asi nebude. Fajn … hadičky zapíchlé do těla, to nic není, opravdu to nic není. Ale ta tekutina je divná. Opravdu moc divná. A nemyslím tím divná jako divná ale DIVNÁ. Nekromant na mě chce provést nějaký zvrácený rituál a já s tím nemůžu nic dělat. Bude ze mě hnusný seschlý zombík který bude … a to možná v tom dobrém případě. Nic z toho co se kolem mě děje se mi nelíbí. Cítím jak mi běhá mráz po zádech a nebýt připoutaný tak bych už utíkal chodbou pryč. A to i nahý. Hlavně klid. Klid, klid, uklidni se Vláďo. Tohle ještě není konec, nemůže být. Soustředím se jak nejlépe dokáži a začnu vymýšlet nějaký plán. Ze všeho nejdřív mysl. S pomocí jednoduché praktiky si mysl opevním před vnějšími vlivy. Cihlu po cihle si postavím ohromnou a neprostupnou zeď. Tak a teď plán. Jedna hadička mi odvádí krev a druhá přivádí nějaký modrý sajrajt. Tak co by to mohlo být. Nějaká metamorfní sloučenina s vlivem na živou tkáň. Nepochybně magická. A jelikož jde o nekromanta tak to nebude nic hezkého. I když mě nějak odřízl od mé magické energie tak se pokouším něco udělat a získat zase sílu. Svou pozornost mám stále upřenou k východním praktikám a jejich mágům. Třeba by šlo použít chakry a podobné metody. I když ve výsledek moc nevěřím tak se pokouším zpřístupnit svou sílu zpátky a odemknout ty pomyslné okovy kterými mě svázal. Hledám jakýkoliv náznak energie i té sebemenší jiskřičky. No tak kde jsi. Nemohl mě zcela izolovat. A navíc nejsem žádný pouliční mág co si musí dobíjet energii. Musí jí nějak odsávat nebo paralyzovat. V případě že bych nějaký zdroj magie našel začnu jí co možná nejopatrněji shromažďovat.

Natalja Zacharová - 28. září 2013 10:41

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Stála jsem v těch sračkách (zase) a poslouchala, co se děje na chodbě. Bolestné kvíknutí Tajly se mne dotklo víc, než jsem si byla doposud schopna připustit. I když to očividně byla Murášův smrtonoš, svým způsobem jsem jí měla ráda. Doprdele sklopím hlavu a už se chystám jít za Siegfridem, který ale pronese bezva větu. “Dveře se nedají zajistit, aby do nich nikdo nevkročil, mimo nás?“ zavrčím nasraně, protože mám právě dilema. Jít za Siegfriedem a pokračovat v misi a nebo se vrátit za Semjonem/Murášem a zajistit, aby mise nebyla narušena. “Doprdele,“ ztěžka polknu a přitisknu se ke stěně. Přisunu se tak, abych ze dveří viděla do chodby, kde právě zastřelili Talju, a kde jsou dveře do místnosti se Semjonem. Pokud tam někdo bude, zastřelím ho. Doprdele s „na tajňačku“ Nemůžu jim dovolit, aby se dostali k Murášovi a vysvobodili ho. Nebo aby zabili Semjona. Takže tam Siegfrida nechám.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 28. září 2013 12:46

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Čekal jsem od Čerenka všechno ale tohle ne. Přesně jak říkala Aída, nečekal bych, že se sníží k úkrytu někde v podzemí. Ale jak postupuji dál, metr po metru, je mi jasné, že tohle není obyčejné podzemí. Že tady půjde o magický potenciál. Kdybych byl nekromant s tendencí ovládnout půl Ruska, tady bych řekl, citují "Perfektní." Kosterní pozůstatky ve stěnách mi připadají jako nástražné pasti. Nebožtíci se mohou každou chvíli probrat k životu nebo nás zasype vlna špinavých lebek nasáklých nemocí. Jako už jednou, pod Mamajevovou mohylou. "Drž se u mě. Nikam se nevzdaluj." poručím Aídě. Katakomby sice nejsou složité, zvlášť pro můj nos ale nechci přijít o posledního člena skupiny nějakým hloupým podceněním okolí. Nasaju sotva znatelný pach svých přátel a pomalu postupuji dál. Stopuji, čenichám, naslouchám. Přitom nelením a šlapeme si to pěkně do hloubi kobek. ...

Vypravěčka - 29. září 2013 11:53

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Dva vojáci právě ne zrovna ochotně popadli mrtvolu Talji (ta nevypadala rozstříleně, spíš jako by jí někdo nacpal do krku granát a nechal jí ho vybuchnout v břiše) a táhli ji kamsi napravo. Projektily si je našly hned, byli jako kachny na střelnici. Problém byl ten, kdo jim velel. Něco ti říkalo, že pojmem člověk bys celé lidství akorát urazila. Šel z něj cítit ozón magie. Místo obličeje měl jakousi kovovou masku, na sobě dlouhý zimní kabát a na hlavě klobouk se širokou krempou. Celá chodba smrděla krví a vnitřnostmi z Taljina puknutého břicha, stěny byly ohozené a podlaha ti pod botami nepříjemně klouzala. Mág byl jen pár metrů ode dveří, když jsi ho zastavila svým zjevením se. Natáhl k tobě zkrvavenou ruku, prsty složené do jakéhosi gesta. Polilo tě horko. Jako bys stála pod pouštním sluncem. Mág si byl tak jistý svojí převahou, že se nepokusil schovat, i když on nebyl viditelně ozbrojen, kdežto ty ano.

Vypravěčka - 29. září 2013 12:03

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Aída ti skoro doslova šlape na paty. Opět v ní stoupá strach a není se čemu divit. Nervy máte našponované k prasknutí, každý šramot starého podzemí může znamenat, že se tam někde ve výklenku zvedá protivník - nebo spíš protivníci - na které budete krátcí. Už jen proto, kolik jich bude. Také je podezřelé, že tu nejsou žádné patroly ani stráž celkově. Kdyby tou stráží byli mrtví, neprobudili by se snad? Anebo to z téhle strany nekromant podcenil? Nástrahou dvojitého zámku a iluze jste už prošli, neodradilo vás ani to, kam cesta vede... možná Čerenko přece jen nebyl tak přehnaně paranoidní a neomylný. Prostory začnou být větší. Baterka absolutně nemůže prosvítit prostorné sklepy, kde ve stěnách tušíte další a další mrtvé. Aída je zděšená, doslova nasáklá pachem strachu. Pach tě vede dál, zase do nějaké odbočky, konečně do užší chodby - najednou jej prudce překříží pach Semjona a krve. Posvítíš kupředu. Cesta nevede dál. Nebo ano? Zrcadlo. Nevypadá jako to aztécké či mayské, přesto má plochu stejně tmavou. I když do něj svítíš, nic se neodráží, nevidíš v něm sebe ani Aídu. Pach ti říká, že jdete správně. Ale pokud byste se vraceli nebo příliš dlouho váhali, ztratil bys stopu. V podobných katakombách byste mohli bloudit ještě dlouho. A jak každý ví, rušit pokoj mrtvých se nevyplácí...

Natalja Zacharová - 29. září 2013 14:10

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Dva vojáky jsem skolila lehce, až mne to samotnou překvapilo. Zpětný ráz pušky do mého ramene mi připomněl, že stojím na podlaze polité krví a jinými tekutinami z Taljina těla. Vroubkatý vzor na podrážce bot přišel vhod a nohy se mi rozjely jen trochu. I to stačilo, abych přenesla své soustředění ke kluzké podlaze a mág, který stál u dveří, ke mně vztáhl svou dlaň. Okamžitě jsem se začala cítit, jako bych byla na špatné dovolené někde v tropech, nebo ještě hůř... jako bych stála u rozžhavené pece. Ztěžka jsem hekla, jak mne polilo náhlé horko, a vystřelila jsem proti němu. Mířila jsem zezhora šikmo dolů, má střelba mohla připomínat spíše krycí palbu, ale snažila jsem se využít toho, že by se některá kulka mohla odrazit, a navíc jsem pochybovala, že by přímá střelba zabrala. Je možné, že kolem gesta na dlani vytvořil ochrannou bariéru. Což poznám za tři, dva, jedna...

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 29. září 2013 22:29

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Svítím na cestu před sebou. Ze zrcadla nejen, že nemám radost ale už je přímo nenávidím. Je to jako noční můra. "Nesnáším zrcadla." zavrčím. Nakloním k sobě hlaveň samopalu a připevním na něj svítilnu. Zkontroluji jestli je nastaven na jednotlivou střelbu a ne na dávku. Pak odjistím. Chystám se projít po stopě do zazrcadlí, nehodlám už déle čekat. "Aído? Cítím, že jsme došli na konec cesty. Za zrcadlem na nás určitě čeká. Nechci aby jsi zpanikařila, jasné? Pamatuj na to, že je stále jenom člověkem. Tak silného z něj dělají amulety. U pasu mi pevně sedí chrastítko a levačkou v rukavici držím kladivo. To mě asi tíží nejvíce ale jako jedna z mála zbraní mě naplňuje dojmem, že může fungovat proti Čerenkovi. "Na." podám Aídě samopal, který zajistím. "Zatím jenom sviť a prosím tě, hlavně nás nezastřel. Zbraň je zajištěná. Takhle se to odjistí. Ale teď to nedělej." Otočím se po krátké instruktáži proti zrcadlu. Už dál nečekám. Prostě k němu dojdu, zkusím jestli jím jde projít a prohopsnu na druhou stranu. V levačce kladivo a pravačku položenou na chrastítku. ...

Vypravěčka - 30. září 2013 15:21

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Aída mlčky pokýve hlavou, ale nevypadá moc přesvědčivě. Na tohle nikdy nebyla cvičená, vlastně na to nebyla ani připravená a je s podivem, že došla až tak daleko, aniž by začala hystericky ječet nebo se zhroutila. Dost možná se to stane, až bude po všem. Kladivo v bojovém stavu dodává jistoty a ty se můžeš jen modlit, abys Sjelfråtser dokázal ovládnout ve svůj prospěch. Portálem jsi už procházel, když se o něj starala Zacharová, přesto je to zase nová zkušenost. Na chvíli tě pohltí cosi mezi časem a prostorem, to, co dovoluje vrhnout fyzickou hmotu daleko od jejího původní destinace během milisekund. Určitě by bylo vzrušující studovat portály. Ale ty se ocitneš přímo v boji. Tohle už není podzemí, ne to starobylé. Jsi v chodbě něčeho, co připomíná podzemní základnu nebo kryt. Zdi jsou tu betonové, dveře kovové, je tu elektřina. Stojíš v chodbě, která osvětlená není a napojuje se na chodbu s elektrickými zářivkami. Pár metrů před tebou, pravým bokem k tobě, stojí středně vysoký muž v zimním kabátu. Na hlavě má klobouk se širokou krempou a na obličeji... kovovou masku? Dost dobře si toho nedokážeš všimnout a ani to není podstatné. Smrdí ozónem koncentrované magie a asi zrovna čaruje, protože má pravou ruku nataženou před sebe. Zarachotí střelba z AK. Muž hekne a popojde pár kroků dozadu a narazí na kovové dveře; střela ho zasáhla do levého ramene. Je to tu cítit krví, vnitřnostmi, ozónem, střelným prachem a pod tím vším jsou ještě pachy osob, co tu prošly. Prostě chaos. Nejsilnější pach ale patří Aídě... a Zacharové. A Talje. Schéma situace

Vypravěčka - 01. října 2013 12:59

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Tekutina v pravidelných intervalech společně s tepem tvého srdce vniká do těla. Krev naopak mizí. Krom jehel v rukách tě nic nebolí a to je na tom možná to nejděsivější. Krom chladu, který tady panuje, nic nenaznačuje, co s tebou bude dál. Pokdu člověk ztratí hodně krve, umře, to ví každý školák. Jak dlouho to trvá? Čerenko někam odešel nebo si to aspoň myslíš. Víc než kdy jindy si uvědomuješ, jak rychle ti buší srdce. Jak se ten obrovský sval vždy stáhne a uvolní, aby mohl kamsi poslat tvoji drahocennou krev. Aby se na její místo dostala neznámá tekutina. Tvoje soustředění je rozbité jako paneláky v horších moskevských čtvrtích. Magické jádro nereaguje, pulzuje čím dál slaběji. Nastupuje skoro až zvířecí strach, protože čím déle tu ležíš, tím větší je pravděpodobnost, že to už nepůjde vrátit zpátky. Bude z tebe nějaká zrůda? Nebo prostě jenom umřeš? A kde jsou ostatní? Dostali je? Zprvu to vypadá jako halucinace. Dost děsivá halucinace. Vedle tvého stolu se něco pohne. A najednou se to objeví. Blýsknou na tebe nelidské oči. Ze všeho nejvíc to připomíná ošklivé - mrtvé - dítě. Batole. Démonické batole. Ukáže ti gesto pšššt. Malé prstíky začnou zápolit s pouty. Proč ti pomáhá? Je snad dokonáno a Čerenko tě nebere jako hrozbu? Vždyť vypadá jako nějaký démon. Slyšel jsi o dětských démonech - vznikají tím, že je matky nechají umřít, někam je pohodí a pak straší dospělé. Kdo podlehne jejich pláči a jde je zachránit, zemře. Zobrazit SPOILER Malý démon stojí na nějaké stoličce, protože jinak by na tebe nedosáhl. Pokud se pokusíš pohnout a zvednout, trochu se ti zamotá hlava. Olga stále leží na vedlejším stole. Její duše tu někde musí být chycená. Možná v nějakém předmětu. Ale hlavně... vidíš konečně nádobu, ze které pumpovala ta tekutina. Je prázdná. Zato nádoba vedle... je plná. Plná krve. Tvojí. Magie krve vždy byla náročná a nebezpečná. Krev je nejlepší magický vodič a krev mága, který v sobě měl perpetuum mobile... Měl. Proto jádro nereagovalo. Tvoje permanentní magická síla ti doslova tepala v žilách. Co tam máš teď?

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 01. října 2013 23:37

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Portály. Prokletá magická udělátka, co mi ze žaludku nadělají segedín. Zvedám hlavu, zavírám oči a modlím se aby ty milisekundy proběhly rychle. Jak se dostanu na druhou stranu, je to už lepší. O dost. Skoro hned se vzpamatuju a sleduju okolí. Bitevní situace. Střet. Trochu jsem čekal, že se blížím k cíli. Ale jsem na to připravený? Není čas přemýšlet kdo je kdo. Prostě sevřu kladivo v dlani, přikrčím se a zavrčím. Na čarující osobu neštěknu ani se nijak neprozradím. Vyběhnu směrem k muži v masce a ignoruji střelce. Protože Natalja je střelcem a vizitka Semjona je s ní. Na Aídu teď pozapomenu, moje instinkty mi radí, zakročit co nejdříve, protože tady jde o život. ...

Vypravěčka - 02. října 2013 01:37

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja, Nikolaj Střelba cukne mágem, až narazí zády na kovová vrata. Zacharová jej zasáhne do levého ramene (jeho levého). Ve stejnou chvíli se zničeho nic z chodby nalevo od mága (z Nataljina pohledu) vynoří Nikolaj s kladivem v ruce. Ano, je to Olžino kladivo, o němž mluvil do vysílačky. A pořád je v bojovém stavu. Mág se pokusí o chabý protiútok nebo možná nějakou bariéru, ale když kladivo dokázalo rozbít tu v Mauzoleu, tohle je pro něj hračka. Křísne o neviditelnou vrstvu. Rukojeť je najednou teplá a chvěje se. Tak moc, že je třeba ji pevně držet oběma rukama. Tlaková vlna se všemi smýkne na zem. Kladivo zakvílí jako meluzína. Ne, hůř. Jako něco, co není z tohoto světa, jako by sípaly duše přímo z Helheimu. Mág řve a chroptí pod kovovou maskou, vzpíná se jako posedlý. Kladivo ho uhodilo ze strany do hlavy, ale nepřišla si pro něj smrt puknutím lebky, trvá to mnohem déle, i když je Nikolaj na zemi kus od něj. Kladivo se třese čím dál silněji, je tak horké, že pálí i skrz rukavice. Kvílení neustává, nabírá na intenzitě, až to začíná být nepříjemné, mágův řev je vedle toho Mozartova symfonie. "Slečno Zacharová..." sykne na Natalju její doposud schovaný společník jenom tak, aby ho nzastřelila, a drapne ji za límec, aby ji odtáhl do zákrytu dveří. Zdá se, že to, co kladivo předvedlo před chvílí, byla jenom rozcvička. Okolo vřeštícího mága se totiž tvoří jakýsi vír. Občas zahlédnete hladové ruce, které se však sápou nejen po mágovi, ale i po Nikolajovi. "Pusťte ho!" rozkáže Nikolajovi naléhavě neznámý muž, co pomáhal Zacharové. Pozdě. Mág přestane řvát, vír se s naštvaným vřískáním duší v něm začíná uzavírat, ale několika se podaří uniknout - jedna z nich vlétne přímo do Nikolaje. Asi má na ty duchy štěstí, chytili se ho přece i Jezdci. Co je ale zvláštní... nic se nestane. Zpoza rohu, odkud vyběhl Nikolaj, akorát slyšíte vyděšený ženský výkřik. Ukáže se Aída se samopalem, bledá jako stěna, oči vytřeštěné. Tandem. Prostě to jimi prošlo... Do Olgy. Která je kdoví kde. A tak se alespoň pár členů týmu opět setkává za vskutku malebných okolností. Chodba je doslova vymalována krví a vnitřnostmi, vy jste od krve zamazaní, jak vás tlaková vlna smetla na zem. Za Zacharovou se válí tělo čehosi nelidského, co vypadá, jako by tomu někdo nacpal do břicha granát, a také dva mrtví muži. Její neznámý společník je vysoký muž v dlouhém zimním kabátě, který je z vás všech nejčistší. Nataljin společník

Vladimír Černík - 02. října 2013 07:57

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Situace nevypadá dobře. Magie nereaguje a pouta drží na svém místě, ani se nehnou. S každou minutou začínám být zoufalejší a zoufalejší. Už by mi nemělo zbývat v těle moc krve a každou chvíli sebou seknu na zem. Únava ani jiné příznaky ztráty krve se nedostavují. Buďto k tomu dojde co nevidět a nebo se stane něco horšího. O tom kolik jak dlouho tu jsem už nevím. Ztratil jsem pojem o čase a dokonce i Čerenko někam zmizel. Najednou se vedle mě něco pohne . Nejdřív se mi jenom zdá že mám ze ztráty krve mžitky před očima ale je to tam pořád. Dítě! Vedle mě se objeví dítě. Ale ne jen tak ledajaké dítě. To co je vedle mě je daleko děsivější. Po tom co se stalo nevím jestli je to jenom sen nebo nějaký Čerenkův mazlíček. Už jsem ale ve stavu kdy mi na tom tolik už nezáleží. Malý démon mi pomalu začne rozvazovat pouta a naznačí abych byl ticho. Že by Čerenko přeci jenom nebyl daleko? Pozoruji jak démon pracuje a po chvilce přeci jenom promluvím. “Co jsi zač a proč mě pouštíš?“ zašeptám. Když mám ruce volné posadím se a rozhlédnu se kolem. Okamžitě jak to udělám se cítím jak den po flámu. Přidržím se operačního stolu a snažím se uklidnit. Jakmile se vše kolem mě přestane točit tak se zase rozhlédnu kolem. Nejspíš jsem to ale neměl dělat. Spatřím dvě velké nádoby. Jednu prázdnou a druhou … plnou krve. A sakra! Ihned ve mně vzedme vlna vzteku a současně s tím i strach. Co to se mnou provedl? Nádrž je dost velká aby pojmula celý obsah lidského těla. Co ale nevím je to co se nachází uvnitř mě. Bojím se v co bych se mohl každým okamžikem přeměnit a nápady jsou jeden šílenější než druhý. Když se mi podaří trochu zklidnit dech a uklidnit si myšlenky tak se zamyslím nad tím co bych mohl udělat. Pokud mám stále nad sebou kontrolu mám nepatrnou šanci. Pár minut, možná hodin než to začne působit, pokud se tomu tak už nestalo. Srdce i tělo mám lidské a tekutina byla určitě jiného původu. Pokud to funguje jak myslím tak ta látka začne pomalu transformovat moje tělo a stejně tak i srdce k obrazu svému. Což znamená že nemám moc času kdy nebude už cesty zpět. Vytáhnu si z rukou jehly které už dávno svůj účel splnily. Pokusím se slézt ale málem se natáhnu na podlahu, jenom štěstí že se mi podaří zachytit stolu. Olga leží nedaleko a Čerenko je někde poblíž. To všechno jde ale stranou. Začnu se rozhlížet kolem sebe a hledat jak pracuje ten stroj kterým mě před chvílí vypustil a zase naplnil jako vypreparované zvíře. Kdybych jenom mohl obrátit ten proces a přečerpat krev zase zpátky místo toho humusu. Zatím co si trápím hlavu se svým osudem čekám co vypadne z malého démona který mě propustil.

Vypravěčka - 02. října 2013 12:38

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Děcko ze sebe vydá směsici syčení, což ti jen potvrdí, že je to démon. Démonologové se s nimi dokáží domluvit, Semjon ti však nikdy neřekl jak. Někteří démoni sami umí některý z lidskýcj jazyků, ti jsou ovšem většinou dost mocní. Zajímavé je, že jinak většinou rozumí, třebaže nemluví. Určitá směsice zvuků ti ale připomíná nějaké slovo. Všimneš si toho jenom díky tomu, že to tvor zjevně zopakoval několikrát. "SssssíííGfrrrrrít." Přejdeš k přístroji s nádobami, když tu najednou se podzemím prožene magická tlaková vlna. Setinu vteřiny předtím, než se ta hrozná věc stane, už víš, že to nadejde. Takováhle síla jakéhosi magického výbuchu zničí vše skleněné v dosahu. A taky že ano. Sklo v laboratoři začne pukat a praskat. Z akvária se vyleje tekutina - nebyla to ona, co ti rval do žil. Litry a litry ti zalejou nohy, na zem popadají střepy. Všechny baňky a nádoby se rozstřelí, jako by je někdo použil za terč. Tělo ti ohodí kapky tvé vlastní krve, která se se slévá v bordelu na podlaze. Démon za tebou syčí, ručičky si tiskne k uším a krčí se na stoličce. Jedině to ho při jeho velikosti zachránilo od toho, aby s ním proud tekutin smýkl. Olgu taky zasáhl mohutný stříkanec od tvé krve. Vypadá, jako by jí v tom někdo vymáchal hlavu. Přivázané tělo se vzepne jako pod elektrickým proudem, dokonce otevře pusu. Ozve se kvílivý zvuk, který připomíná meluzínu. Pár vteřin nic. Olga zase bezvládně padne. Pak sebou ale začne v poutech nečekaně zuřivě zmítat. Což je na netečného golema neobvyklé. Nelidsky zavřískne a zavrčí. O tomhle jsi už četl. Nikdy jsi to neviděl na vlastní oči, ale takhle nějak vypadala posedlost. Olžino tělo bylo vlastně prázdná schrána - její vlastní duše byla kdesi daleko izolovaná - a muselo se stát něco, co otevřelo trhlinu mezi světy a pustilo sem... něco. Že by to udělal Čerenko, bylo nepravděpodobné. Nezničil by si laboratoř. Venku se něco odpálilo, možná se ještě bojovalo? Z laboratoře vedly dvoje dveře, které byly víceméně naproti sobě. Démon ti poklepal na ruku a vztáhl k tobě drápaté pracičky v naprosto dětském gestu. Chtěl, abys ho vzal do náruče. Dokonce zakňoural. K nevinnosti a bezbrannosti mu chybělo hodně - to by nesměl vypadat, jak vypadal, a jeho natahování by nesmělo být podbarvené nepopsatelnou démonskou ozvěnou. Při pohybu v místnosti sis musel dávat pozor na střepy na zemi a asi taky na Olgu. Co když ji pouta neudrží?

Natalja Zacharová - 02. října 2013 18:27

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Nesnáším, když se jakékoliv věci, ať už dobré nebo špatné, dějí takhle rychle. Odkudsi se vynoří Nikolaj, jako hrdinný rek se začne obracet k ráně Valkyřiným kladivem a pak to najednou všechno zčernalo. Zamrkám a zastřeným zrakem vidím Nikolaje a Aidu. Uvědomím si, že ležím na zemi a před sebou, v místě, kde je chlápek s maskou, se děje cosi, co by se asi normálně dít nemělo. Pak zaslechnu své jméno a už mě někdo táhne stranou. Bezmocně lapám rukama ve vzduchu a za sebou ve snaze donutit „toho někoho“, aby mne pustil. Nesnáším to! Můj odpor je tak silný, že i krátce po takovém ochromení vlnou magie z valkýřina kladiva, se dokážu ze sevření vyprostit. Ležím na boku, na zemi u dveří do toho tunelu plného sraček, krve a těl, a otočím se za svým zachráncem, Siegfridem. Začnu se sbírat ze země, nejprve se zvednu na kolena a pak se postavím. Seberu samopal, který jsem upustila, když mne odhodila vlna magie. V tu chvíli si uvědomím, že jsem matně viděla něco, co by se nemělo dít. A tím nemyslím Aidu se samopalem v ruce, ale to, že do Nikolaje pronikla mrtvá duše a nic se nestalo. Nebo se to zatím neděje. Podívám se na Siegfrida, dlouze se mu zadívám do očí a pak pokynu hlavou, jako výraz díků. Nicméně na hlas to neřeknu. “Nikolaji... Aido, jste v pořádku?“ ptám se. I když se moc snažím, Aida mne pořád nezajímá, a co se týče vůdce, otázka je prostě jen zdvořilostní.

Vladimír Černík - 03. října 2013 07:52

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro S děckem to je těžší než jsem z počátku čekal. Domluvit se s ním je zdá se nadlidský výkon a i když už ze sebe něco dostane tak mi to k ničemu není. Semjon by věděl jak na něj. Ale ten tu tak není tak do háje s tím. Pokud jde o nádobu s mojí krví tak stále stojí na svém místě. Ne však na dlouho. Jakmile se k ní trochu přiblížím tak se neznámo odkud objeví tlaková vlna a cokoliv co jej jen trochu křehké zničí. Akvárko s krví není vyjímkou. “Nééééé to ne!“ Krev se vyleje na všechny strany a je nenávratně pryč. NE to nemůže být pravda. Je to pryč. Kleknu si na studenou podlahu a pokouším se ještě zachránit nějaké zbytky ale je to marné. “Pryč, všechno je pryč.“ Vztekle udeřím pěstí do krvavé země a vstanu. Aby toho nebylo málo tak měla moje krev na Olgu zvláštní vliv. Začne sebou cukat div že nepřerve pouta která jí drží. Něco není v pořádku. Jestli budu ještě chvilku čekat tak se dozvím co se tu stalo. Démona mě pořád otravuje ale snažím se ho nevšímat a prostě ho ignoruji. Co teď? Olga se nejspíš každým okamžikem uvolní a já tu nechci být až k tomu dojde. Zároveň se mi ale nechce ani odejít. Stále sleduji zkrvavenou místnost a váhám. Ze zamyšlení mě až nakonec probere Olžino kvílení. Rozhlédnu se kolem po nějakých šatech a v případě že narazím na cokoliv co by se dalo použít tak si to vezmu a odejdu z laboratoře. Cestou si samozřejmě dávám pozor na střepy roztroušené po místnosti. Ve dveřích se ještě zastavím a naposledy se ohlédnu. “Sbohem.“ rozloučím se ale nepatří to Olze. Ne, ta má moc štěstí abych se s ní teď loučil. Zmrzlý a unavený potom pokračuji pryč. Cestou se přidržuji stěny abych neztratil rovnováhu. Co teď? Jsem jenom člověk? Ba ne, hůř než to.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 03. října 2013 13:37

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro To kladivo je skvělé. Věřím, že dokáže Čerenkvi natrhnout řiť, proto nechám volně proudit všechno, co k úderu patří. Neznám jeho efekty, nevím, jestli je to dobře nebo ne ale ať zhebne. Ať ten parchant konečně zaplatí. Dopadnu na zem co nejšikovněji. Zkusím vykouzlit kotrmelec jenže tlaková vlna působí příliš ničivě. "Skloň zbraň...skloň zbraň, Aídu, nebo nás tu postřílíš..." Chlápka, co doprovází Zacharovou decentně vyignoruji. Hned toho lituju. Zavrčím, když se duše vynoří z poza víru a proletí mým tělem. Do prdele! Koukám na místo, kterým duch prošel skrz a vytřeštím oči. "Hej, jsem celej! No to mě poser, to je síla. Že bych měl konečně štěstí?" Ne, pochopím to až všechno pohasne. Protože na tandem jsem úplně zapomněl, modlím se až nyní aby poslední v řetězci duši zastavil. Horké kladivo ale nepouštím. Střelím okem po Čerenkovi, jestli nechce nášup. "Zacharová?" vrčím, když vstávám. "Jak to, že jste se neohlásila, když jsem svolával skupinu? A kde je Černík, a Semjon? Neříkejte, že je po nich, musel bych vypisovat tuny papírů." Aída prodělala šok. Instinktivně položím dlaň na šamanské chrastítko, co mám u boku. Pokud to půjde, z jejich roztřesených rukou vytáhnu samopal. "Kdo je ten muž, Zacharová?" položím ještě jednu otázku, týkající se neznámého cizince. ...

Vypravěčka - 03. října 2013 14:00

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Démon si zase pro sebe zasyčí a nechotně skočí ze stoličky dolů do nepořádku. Na židli u jednoho pultu/stolu u stěny najdeš přehozený zimní kabát ke kolenům. Svoje věci nikde nevidíš, kdo ví, jestli je prostě nezničili, protože je nepotřebovali. Prvotní závratě odezněly. Sice v těle nemáš krev, ale zatím se to nijak neprojevuje, jsi schopen normálně jít. Necítíš nic zvláštního. Možná kdybys u toho nebyl při vědomí, zatím bys to nepoznal. Dveře nejsou zamčené. Za nimi zahlédneš pracovnu s velkm, těžkým psacím stolem, s knihovnou. Máš štěstí, je prázdná. Kdyby tu Čerenko byl, jistě by si tlakové vlny všiml a démon by neměl šanci tě osvobodit. Když je řeč o něm... pořád se ti drží v patách - a fňuká, natahuje k tobě ruce (jen jestli se na něj podíváš). Z pracovny vedou napravo ještě jedny dveře. Ihned si všimneš symbolů vyleptaných do kovu (jsou to dveře jakoby do krytu) - mají místnost izolovat od vnějších vlivů. Tam asi tlaková vlna dolehnout nemohla. Pokud šel Čerenko dělat něco tam, nemusel to vůbec zpozorovat. A také je jasné, že na tom místě nebylo epicentrum výbuchu, ten by se kumuloval v zajištěné místnosti. Můžeš tedy zkusit dveře se symboly, nebo se otočit na patě a zkusit druhé dveře z laboratoře. Znamená to projít kolem Olžina lůžka přes celou místnost. Olga je i přes záchvat zatím pořád připoutaná. Možná jsou pouta opatřena něčím, co zabraňuje jak magickému, tak fyzickému pokusu dostat se z nich. Jedině když je démon bez násilí rozepnul, tak se z nich šlo dostat. Ale spoléhat na to nemůžeš. Pokud bys chtěl nějakou zbraň... je to laboratoř. Čerenko zde má chirurgické nástroje, jehly, dokonce najdeš i sekáček, nože a jakýsi předmět, který ze všeho nejvíc připomíná něco mezi nožem a srpem, jen čepel není tak zahnutá jako u srpu.

Vladimír Černík - 03. října 2013 15:02

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Kabát který ve zdemolované laboratoři najdu přijde vhod. Už se cítím o něco lépe i když zima od nohou nepřestává. Zapnu si kabát a začnu se rozhlížet kolem. Vedou odsud dvě cesty. Jedna do pracovny která patří Čerenkovi a druhá neznámo kam. Místnost bude ale podle všeho chráněná proti vlivům magie. Zdá se že to je odstíněné. Pán domu bude nepochybně uvnitř spřádat své plány. Na tajemné dveře se jenom podívám ale jít k nim nehodlám. Ne. Zatím nejsem ve stavu abych se s ním mohl měřit. Jestli jsem měl někdy vůbec šanci tak to bylo před tím než mě chytil. Ale podle toho co si pamatuji tak Čerenko se věnoval i artefaktům. Třeba nebudou ty prsteny to jediné co vlastní. Kdyby se mi podařilo dostat do rukou alespoň nějaký magický předmět tak bych mohl znovu kouzlit. Vzhledem k tomu že se jiná cesta nenabízí tak se vydám ke dveřím vedoucím do pracovny. Při cestě dávám pozor na Olgu a také na střepy rozházené všude kolem. Když míjím malý stolek poblíž místa kde jsem ležel spatřím řadu chirurgických nástrojů z nichž asi polovina by klidně mohla být z dob inkvizice. Z pohledu na ty věci se mi dělá špatně ale pravdou je že se nějak bránit musím. Sáhnu po klasickém skalpelu a pevně ho sevřu v ruce. Potom zamířím ke dveřím do pracovny a vejdu dovnitř. Můj první dojem by z téhle místnosti byl dobrý nebýt toho že to tu patří tomu šílenci. Měl bych si ale pospíšit než si Čerenko všimne že nejsem na svém místě. Začnu se rozhlížet kolem sebe a hledat cokoliv zajímavého. Magické předměty, nějaké užitečné knihy a samozřejmě cestu ven.

Vypravěčka - 03. října 2013 16:28

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír V pracovně by jistě byly zajímavé knihy a dokumenty, koneckonců je to Čerenkova batmanovská skrýš, jak se zdá, ale na procházení všech není čas. Všimneš si i svazků, které rozhodně nejsou v ruštině, ba ani v jazycích psaných latinkou (odhadem arabština, čínština/japonština). Nikde zde není přirozené světlo. Na stole svítí lampička, a proto sis toho nevšiml hned. U stěny, kterou nezabírají knihovny, stojí další zrcadlo. Nevypadá jako to aztécké či mayské, určitě tu ale nebude jenom proto, že by byl Čerenko marnivý. Je opět dost velké. Pokud se do dalšího křížku se zrcadlem nepustíš, po cestě ven si všimneš na stolku vedle valkýřina lůžka šému na její ovládání. Démonovi se mezitím povedlo nějak vyškrábat na valkýru. Stojí jí na hrudi a cosi na ni syčí. Olga se na chvíli přestala zmítat, zírá na ošklivé dítě na sobě. Že v ní je něco cizího poznáš podle zakalených očí. Valkýra je i po smrti měla bez zornic, bez duhovky jako zašlé, vyhaslé stříbro. Nyní se v nich odráží to něco, co do ní vlezlo společně s magickou vlnou. Její oči vypadají skoro lidsky jen s tím rozdílem, že takhle by vypadal utopenec. Zornička i duhovka jsou pokryté mléčnou blánou smrti. Pokud bys chtěl valkýru opanovat, máš pouze krátkou chvilku, co ji démon zarazil svým chováním.

Natalja Zacharová - 03. října 2013 17:43

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Střelím po Nikolajovi pohledem a zatvářím se značně přešle. “Měla jsem tu docela docela dost na pilno a nestíhala jsem skypovat.“ hodím do placu a vzápětí si uvědomím, že bych s ním takhle mluvit neměla. Přeze všechno je to velitel. A Siegfrid je cizí člověk, který by neměl nabýt dojmu, že svého velitele nerespektuji. “Už se to nestane,“ dodám o poznání pokornějším hlasem, ale výraz v mé tváři s tím nesouhlasí. “Netuším, kde je Černík. Semjon je támhle.“ kývnu hlavou směrem ke dveřím, ke kterým se předtím chystal ten s maskou. “Respektive je tam Muráš, démon, který byl v Semjonově těle. Toto,“ otočím se k muži za mými zády a udělám rukama pohyb, jako bych představovala lahev dobrého (červeného) vína. “Johann Siegfrid,“ krátce se na něj podívám a pak se otočím zas na ty dva. Aidě by tu zbraň měl radši někdo honem rychle vzít. Vypadá to, že jí za chvíli začne svrbět ukazováček. A u toho bych nechtěla být. “To je... Čerenko?“ zeptám se po chvíli, když si dám dvě a dvě dohromady.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 03. října 2013 18:22

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Prohlížím okolí, při tom se snažím vstřebat to, co mi Natalja říká. "Démon v jeho těle? Siegfrid...moment." přestanu zkoumat okolí a kouknu svým jediným okem na onoho muže. "Máš na mysli TEN Siegfrid? Bývalý majtel amuletu a prstenu?" Zacharová se chová uctivě a taky mi vysvětlí - svým rázným způsobem, že neměla moc času se mnou mluvit. No, dobrá. Vidím, že tahle situace nebyla jednoduchá. Bolest, s jakou kouknou po Semjonovi mi téměř opětovně přitáhne strašáky z minulosti... Pak se zarazím, přejdu k Aídě a vymámím od ní můj samopal. "Ukaž, raději si to vezmu." ano, prožila tandem a proskočení toho ducha asi nebylo příjemné. Z druhé strany, zjevně se nám nic nestalo. Tedy, doufám. Při tom znovu sáhnu dlaní na šamanské chrastítko, jestli náhodou tupilak něco neprozradí. "Čerenko, no, předpokládal jsem, že je to Čerenko. On není?" nakráčím k muži s maskou, kleknu k němu a oňufám. Pokud nejeví známky života, zkusím mu masku sundat. Přitom mluvím k Siegfridovi. "Pane Siegfride, čím vděčíme za vaši pomoc?" pokud nám hodlá pomoci. ...

Vypravěčka - 03. října 2013 18:58

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja, Nikolaj Aída bez řečí podá Nikolajovi samopal. Je ještě pořád zajištěný, holt Aída není voják, aby ji v šoku vůbec napadlo zbraň odjistit a použít. Můžete být rádi, že je ještě pořád při smyslech. Tváří se, jako by měla co nevidět zvracet, a neví, kam s očima, protože žádná scenerie není o nic lepší. Překvapeně vzhlédle až ve chvíli, kdy padne Siegfridovo jméno. Siegfrid s lehkým úsměvem, který jako by říkal není třeba tolik chvály, přikývne a lehce schýlí hlavu v němém zdvořilém pozdravu. "Ano." Ne, mrtvola opravdu nesmrdí jako Čerenko. Maska sundat jde, ale to, co je pod ní... Mág pravděpodobně nebyl už tak krasavec a Nikolaj ho úderem kladiva zrovna nevylepšil. Z hlavy má kaši, kterou držela právě jenom ta maska. Tupilaq v chrastítku na mrtvolu nereaguje, tím se to potvrzuje. Kdyby to byl Čerenko, chtěl by svoji pomstu. "Je to poněkud složitější. Řekněme, že nesouhlasím s Čerenkovými záměry. Musíme si ale pospíšit. Ta tlaková magická vlna a další účinky Sjelfråtseru mohly přivolat Čerenkovu pozornost. Nebo spustit nějaký alarm či kouzlo, kdo ví. Muráš a potažmo pan Reznikov jsou prozatím spoutaní a z jejich strany nehrozí žádné nebezpečí." Mezitím, co Siegfrid mluví, se lehce odvrátí a hledí do křižovatky, kde jste ještě nikdo z vás nebyli. Dveře do podzemí jsou stále otevřeny. Vane z nich zatuchlý pach mrtvých, mnohem silnější než v místech, kudy Nikolaj procházel prve. "Někde v komplexu by měl být můj utburd. Poslal jsem ho špehovat napřed..." Siegfrid se odmlčí, sundá si rukavici z pravé ruky (dlaň má potetovanou) a natáhne paži před sebe do chodby (je již zády k vám). "Ještě žije a je blízko. To je dobré znamení." Nikolaj po obhlédnutí situace vidí dvě mrtvoly neznámých vojáků, zjevně Čerenkových. A to, co udělalo nepořádek na chodbě svými vybuchlými útrobami... je Talja. Byla proměněná do své démonské podoby. Dobré zprávy končí ve chvíli, kdy se v chodbě do podzemí ozve šramot a zvuky pohybu. Siegfrid, který ke dveřím stojí nejblíže, protože z nich po střetu vyšel, ihned otočí hlavu tím směrem a téměř ledabylým máchnutím dlaně je zabouchne. "Mrtví. Sjelfråtser je probral. Pospěšte si, zkusím zapečetit dveře. Mého utburda najdete tímto," potetovanou dlaň položí na dveře, druhou rukou zašátrá v kapse a Zacharové, která je blíž, poslepu podá... Dudlík? Ne, vážně, je to dudlík. Nějaký starší, držadlo je z lehkého dřeva a cumel z dobře vydělané jemné kůže. "Hlavně mu ho za žádnou cenu nedávejte. Ať bude dělat cokoli, ano?" naléhá na Zacharovou.

Vladimír Černík - 03. října 2013 19:04

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Knihovna je plná spousty zajímavých knih. Jak jsem tušil tak asi všechny mají co dočinění s magií. Východní magie, zakázaná magie, rituály, cokoliv co by mě kdy mohlo zajímat bych tu jistě našel. Stojím uprostřed velké magické pokladnice a nemůžu si sebou nic vzít. Mezi těmi všemi knihami si všimnu ještě jedné věci. Velkého zrcadla, které stojí u jedné stěny. Ihned si vzpomenu na celý incident který mě sem dostal a který mi vzal jednu z největších cenností. Ne další pokus už riskovat nebudu. Odvrátím se od zrcadla a vydám se zpátky do laboratoře. Situace tady se trochu uklidnila. Démon nějakým způsobem uklidnil Olgu a ta sebou už tolik nemele, ale na jak dlouho? Přiblížím se k jejímu stolu a zblízka si jí prohlédnu. Už se moc nepodobá té Olze kterou byla předtím. Něco je uvnitř ní. Otázkou je co to znamená. Pokud s pomocí mojí krve byla porušena stabilita naší roviny a něco k nám proniklo tak jí to mohlo posednout. To málo co je známo o takových tvorech je to že si je člověk snadno nepodmaní. Bylo by asi moc naivní věřit že by to nakonec Olga přemohla, ne bez svobodné vůle. Seberu ze stolu šém a strčím do kapsy kabátu. Potom okamžitě odejdu druhými dveřmi které tu jsou.

Natalja Zacharová - 03. října 2013 19:16

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Nevěřícně se dívám Johannovi do dlaně, ve které drží starý, oprýskaný, hnusný dudlík. Z představy, že ho kdysi mohlo používat nějaké dítě, se mi udělá špatně. Dívám se mu do zad a na dveře, kterým brání v tom, aby se sem dostaly mrtví z chodby. Čapnu po dudlíku, rychle, abych se ho snad nedotýkal víc, než je nutné, a krátce si ho prohlídnu. Vůbec netuším, co s ním. Jak ho použít. Ale to, že zmínil utburda, je špatné. Duch mrtvého dítěte... hnus. Počkám na Nikolajovy rozkazy. Teď zas nějakou chvilku nemusím myslet za sebe.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 03. října 2013 19:35

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Chvíli trvá než se zorientuji a zjistím, že ohavně znetvořený mág není náš cíl. Jo, některé výjevy se vám hold zaryjí do paměti. Dneska budu mít příjemné spaní. Talja se postarala o hezkou výzdobu, zato Semjon bude podle pachu za dveřmi, u kterých stál mág s maskou. Vnímám co Siegfrid říká ale ne všemu rozumím. Přeběhnu přes chodbu až na místo vedle Siegfrida a kouknu dolů, po schodech. Než zabouchne dveře, je mi jasné, že tohle nevyhrajeme. "Nataljo, zkusíme odvléct i Semjona a vypadneme pryč." vyrazím ke dveřím, za kterými cítím našeho kolegu démonologa. Musím odtáhnout mrtvolu mága ale nehodlám se s tím moc párat. Otevřu vrata (podobná jak do krytu) a rychle přelétnu pohledem přes místnost. "Aído, drž se u nás, pomůžeš Zacharové se Semjonem. Honem. Poslyš Nataljo, není to zase nějaká past, ty znaky na zemi." ujistím se. Dudlík? Tohle je divnej svět, není mi úplně jasné, jestli nás zrcadla nezavedla do jiné reality. Zvyknout si na paranormální jevy, na supernaturály a démony je jedna věc. Pochopit to, že všechno skutečně existuje a že dávné legendy mohou klidně ožít, je pro mě osobně těžší. ...

Natalja Zacharová - 03. října 2013 19:53

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Přehodím si pušku popruhem přes rameno na záda, abych měla volné ruce, až budeme tahat Semjona ven z místnosti. S Aidou. Ach, jaké z toho mám nadšení. Rychle přispěchám k otevřeným dveřím a podívám se dovnitř. Jednou rukou se opřu o futra a prohlížím si Semjona sedícího na židli a spoutaného. “Je to ochranný kruh, který jsem vytvořila. Siegfrid to zapečetil symboly, aby Muráš nemohl utéct.“ Otočím se k Johannovi na chodbě. “Není to past, že ne.“ zeptám se ho. Něco mi říká, že kdyby na nás ušil boudu, byl by sám proti sobě. Už předtím se ukázalo, že chce spolupracovat, a i teď dělá vše pro to, abychom nabyli dojmu, že je nás spojenec. Prozatím. “Symboly setřeme, Semjona se dostaneme ven. Klíč...“ zarazím se a začnu prohledávat mrtvé vojáky. Buď mají klíče oni a nebo... Otočím se k Johannovi. “Klíč,“ dojdu k němu a natáhnu ruku, dlaň otevřenou.

Vypravěčka - 03. října 2013 20:06

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja, Nikolaj Siegfrid mezitím, co se domlouváte, vytáhne z kapsy křídu a začne na dveře kreslit Symboly. Levou rukou, protože pravou pořád drží přitisknutou na jenom křídle. Dřevo začne dunět pod náporem těl. "Nemám klíč..." vydechne. "Dělejte! Ale jestli Muráše dostanete z toho kruhu, probere se. Nemůžu jej držet spoutaného... a ještě zabezpečit cestu. Musíte se rozhodnout, co chcete." Jeho hlas ztrácí pečlivě zdvořilý tón. Začíná být nervózní a není se čemu divit. Pokud se mu nepovede udržet dveře, skočí na vás minimálně desítka mrtvých - a to byli jenom ti, co leželi přímo u dveří. Co když to probralo všechny? "Radši... najděte utburda... pověsil jsem ho... na Čerenka..." Aída se do odnášení Semjona nijak nemá. "Pokud vám záleží na Semjonovi, myslím, že mrtvoly se skrz železný dveře nedostanou. A pokud je v něm démon, nebudu ho tahat!"

Vypravěčka - 03. října 2013 21:33

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Démon na tebe cosi syčel, zase zakňoural jako dítě, co nedostalo, co chtělo. Byl ti v patách. Jakmile Olze seskočil z hrudi, to něco ve valkýře zařvalo a začala sebou zase šít. Zapadly za tebou dveře a zvuky utichly. I tato místnost musela být odhlučněna. Místnost byla mnohem větší, také bez přirozeného světla. U stropu bylo čidlo na pohyb - okolí ozářilo modré mdlé světlo. Taktéž se jednalo o laboratoř, nikoli o operační sál, jaks mohl porovnat. Tady byly totiž přímo exempláře Čerenkových pokusů a další nádoby s roztoky, další akvária. Některá dokonce obsazená. Místnost byla tím pádem členitější a méně přehledná. Kus jedné stěny zabíraly mrazicí boxy jako z márnice. Byly popsané nějakými symboly. Také se tu nacházely jednotlivé operační nerez stoly, a kdyby majitel chtěl víc světla, byly nad nimi ty velké nemocniční zářivky. Jako svítily tam nad tebou. Kupodivu to zde nepáchlo hnilobou, pouze nějakými roztoky, které jsi nebyl s to identifikovat. Na jednom velkém stole jsi dokonce zahlédl... medvěda? Byl rozpracovaný. Čerenko z něj chtěl udělat vražedné monstrum - implantoval na něj kusy kovu a trny. Stačilo, aby se mezi lidmi proběhl... Vykoukl jsi zpoza rohu, který tvořila police s přísadami. Stáli tam vyložení krasavci. Tihle asi byli hotoví, protože už neleželi na stole, nebyli v ničem naložení ani k ničemu připojení. Hlídali? Jeden, ten s více končetinami, na tebe otočil hlavu a cvakl čelistmi. Kupodivu se nic dalšího nestalo. Že bys ho nezajímal? Mutanti

Vladimír Černík - 05. října 2013 09:00

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Druhé dveře vedou na ještě horší místo než jsem byl já sám vězněn. Můžu jenom děkovat že jsem neskončil na stejném místě jako i zbytek Čerenkových hrůzných pokusů. Jak procházím mezi operačními stoly můžu vidět jednotlivé přeměny které na těchto tvorech dělal. U některých jsou drobné ale u jiných tak velké že už je poznat co byly původně. I přes hrůznost toho všeho jsou některé z jeho pokusů fascinující. Vypadá to že máme přeci jen co dočinění s šíleným vědcem. Pomalu procházím mezi jednotlivými exempláři a snažím se najít cestu odsud. Jsem už sice volný ale nemůžu se zbavit pocitu který mi říká že bych mohl co nevidět skončit v jednom z těch mrazáků. Jakmile zahnu za jeden roh tak okamžitě ztuhnu. Přímo před sebou uvidím stvoření, která nevznikla normální cestou, ani nepřišla ze světa jiného. Byla nepochybně vyrobena Čerenkem a jeho pokusy. Nevím co je horší jestli to jaké zrůdy to jsou nebo to že se mu to povedlo. Čerenko kromě jiného zdá se vyniká i v transmutaci. Zatím sice ještě netuším jestli je to hlavně dílem nekromancie nebo jestli alchymie. Sám bych řekl že v tom je kapka z obou dvou. Monstra mě zpozorují ale to je vše. Nic jiného nedělají. Zajímavé. První z monster má prapodivný tvar a není tak dokonalé jako to druhé. Je vidět plno znaků lidského těla ale všechny jsou pozměněné do groteskních podob. Páteř vystupuje z těla a svalová hmota má velký nárůst. Na obou rukou se objevuje velká deformace a spodek těla vypadá jako by byl vytvořen z dalších lidí. Trochu to připomíná výtvor doktora Frankensteina. Sice je trochu jinak stavěn ale princip vypadá stejně. Oproti tomu druhé monstrum vypadá dokonaleji. Kůže, pokud to tedy kůži má, je sice trochu zvláštní a ruce jsou dlouhé jako u primáta ale jinak pěkná práce. Trochu jako ten medvěd tam vzadu. Monstra mě pořád jenom pozorují a nic nedělají. Zvláštní. Nehodlám ale zjišťovat proč tomu tak je a pokračuji v cestě dál k nejbližším dveřím. Zima od nohou je stále přítomná a udržuje mě stále napjatého.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 07. října 2013 16:00

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Rozmyslet se. To je dar, kterým musí ovládat pravý velitel jednotky. Rozhodnout se rychle a především dobře. "Nataljo, zavři dveře k Semjonovi. Přijdeme si pro něj později." můj hlas je hrubý, temný. Nedělám to rád ale musíme našeho přítele - kterého si mimo jiné velmi vážím, nechat napospas času. "Náš úkol je jasný. Musíme dostihnout Čerenka." přeběhnu k jedné z chodeb, vedoucí dál. Otočím se k Sieggridovi. "Budeš nás následovat?" Zbraň kterou jsem si vzal od Aídy, bojovou karabinu, přehodím přes rameno a usadím na záda. V pravé ruce chráněné rukavicí, držím kouzelné kladivo, k levé ruce si nachystám u opasku šamanské chrastítko. "Zacharová, dokážeš vysledovat toho utburda, ať je to co chce?" ...

Vypravěčka - 07. října 2013 16:12

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Mutanti tam nebyli jen tak pro nic za nic. Oni samozřejmě přitáhli tvou pozornost jako první, takže dveří za nimi sis všiml až pak. Zda měla místnost krom vchodu, kterým jsi přišel, ještě jiný než tenhle, to se nedalo odhadnout. Bylo to nepravděpodobné - tohle nebyl průchozí obývák, tohle bylo laboratorium. Jeden mutant zase zacvakal čelistmi a přitom nahlas vdechl vzduch. Cítil tě? Prásknutí kožených řemenů jsi slyšel až sem. Asi už nevydržely nápor. Kdesi za tebou se osvobodila valkýra... anebo spíš to, co do její prázdné schránky vlezlo.

Natalja Zacharová - 07. října 2013 19:52

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Pohledem těkám z Atlasova na Siegfrida a čekám, až padnou rozkazy. Padly. Potěžkám v ruce dudlík a ještě jednou, pozorně si ho prohlídnu. Nic. Nevypadá nijak zvláštně. Ale to neznamená, že nebude fungovat. “Jak se s tím zachází?“ ptám se Johanna a počkám si na krátkou instruktáž. Pak dudlík „zprovozním“ a se samopalem v jedné ruce, popruhem přehozeným přes rameno, a dudlíkem v druhé ruce, se vydám hledat svůj cíl. Čerenka.

Vladimír Černík - 08. října 2013 09:23

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Vchod je tam kde jsem čekal, jak jinak. A samozřejmě na tom místě kde jsem ho vůbec nechtěl, za dvojicí mutantů. No bezva. Jiná cesta odsud tu už není a pokud se nechci vrátit zpátky a zkusit štěstí s nekromantem musím jít tudy. Náhle se ozve praskání řemenů následované zvuky padajících se věcí “Olga!“ Nejspíš se už osvobodila a teď tu začne všechno kolem ničit. Moc času nemám. Každou chvíli se sem dostane a jakmile mě najde tak mě pravděpodobně zabije tam kde stojím. Znovu pohlédnu na monstra, jiná možnost zdá se není. Zhluboka se nadechnu a udělám jejich směrem krok. Potom další a ještě jeden. Pomalu se přibližuji ke dveřím a snažím se je nijak nedráždit. Jenom kousek a jsem venku. Srdce mi buší jako o závod a pumpuje mi tělem bůh ví co za hnus. Mutantům se snažím vyhnout abych se jich nijak nedotkl. Natáhnu ruku před sebe a sahám po klice. Zbývá už jenom kousek a dostanu se ven. Ještě kousek a bude to. Potom si to tu může klidně zbourat i s Čerenkem.

Vypravěčka - 08. října 2013 12:21

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja, Nikolaj Kovové dveře do výslechové místnosti zase ztěžka zapadnou. Stačí je zajistit pákou a obyčejný nemrtvý by se skrz ně neměl dostat, protože na to nemá dost inteligence. A kdo by se do nich dobýval, když mu tady po chodbě běhá snadnější kořist? Siegfrid už má dveře do krypty skoro zapečetěné. "Zajistím... to tady. Běžte!" Na Nataljin dotaz odpovídat nemusel. Sotva stiskne dudlík v ruce a soustředí svoje myšlenky na démona, jako by odněkud zepředu zaslechla dětský pláč. Vzhledem k tomu, že utburd je dětský démon... Nikolaj však nic neslyší. Vydáte se tedy tím směrem, na křižovatce odbočíte vlevo. Většinu lidských stráží měl Čerenko nahoře, protože ti stačí k uhlídání domu (tedy, pokud mu tam nevtrhne omonovské komando a ÚPA). Tudíž je tu na chodbách docela pusto. Zářivky chrčí a poblikávají. Minete nějaké dveře, ale Zacharová ví, že tudy ne. Zato ty druhé, o kus dál na pravé straně, jsou ony. Už jenom proto, že se z nich vypotácí bledý Černík, který má na sobě jen zimní kabát po kolena. Nohy a ruce a trochu obličej má od krve, jako by na něj něco vyšplíchlo a na něco krvavého sahal. Utburd se objeví mezi vámi a jím. Do té doby byl asi neviditelný. Aída vyděšeně poskočí a drapne Nikolaje za předloktí, než zpracuje další z mnoha šoků a zamumlá si cosi o tom, že tohle je na ni moc. Utburd je ošklivý a děsivý o to víc, že má gesta dítěte. Třebaže připomíná spíše ještě batole, normálně chodí. Zvedne k Zacharové ruce jako děcko, co chce do náruče, a zakňourá hlasem, který rozhodně dítěti nepatří. Třebaže natahuje jako mimino, zároveň syčí.

Vypravěčka - 08. října 2013 12:28

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Mutanti tě pozorují. Ten jeden pořád funí a cvaká čelistmi, druhý je klidnější. Z nějakého důvodu se tě nepokusí zastavit, neberou tě jako hrozbu, nebo nedostali příkazy, kdo ví. Dveře odsud jsou jako dveře z krytu. Kovové. Nejsou zamčené ani jinak zajištěné. Otevřeš je. A sotva se vzpamatuješ z docela jasného světla na chodbě (která taky vypadá jako v nějaké podzemní základně), nalevo uvidíš několik postav. Stačí párkrát zamrkat a mžitky před očima zmizí. Zacharová. Nikolaj. A vzadu, že není skoro vidět, Aída. Nikolaj a Zacharová taky vypadají, jako by se vyváleli v krvi, jsou v různém stádiu zasvinění. Zacharová cosi svírá v ruce, Nikolaj nese kladivo. Velké válečné kladivo. Konkrétněji - Sjelfråtser, Požírač duší, sestra Mjöllniru. Utburd se zničehonic zjeví kousek před tebou mezi tebou a jimi a s tobě dobře známým kňouráním natahuje ruce k Zacharové. Když jsi procházel kolem mutantů, musel se zneviditelnit. Aída na něj reaguje samozřejmě vyděšeně, lekla se a chytila Nikolaje za ruku.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 08. října 2013 12:34

"Vladimíre Černíku!" vyštěknu, když našeho druha uvidím zkrvaveného mezi dveřmi. Je to jeho krev nebo někoho jiného? Na první pohled to vypadalo, že má rozsáhlá zranění ale když teď pozorněji sleduji, bude to nejspíš krev cizí. Démon Utburd mě donutí zastavit. Běžím vedle Zacharové ale teď trochu couvnu. Nemám strach. Vím, že tohle je věci Natalji. I když démon je pěkně hnusný. Jediné co mě zachraňuje před vykolejením a odvrácením obličeje od Utbudra je můj "bojový mód". Aídu si zavedu za svoje záda, aby byla krytá. Připravím karabinu. "Černíku jsi v pořádku?" zkusím na něj znovu promluvit. "Kde je Čerenko!" ...

Vladimír Černík - 08. října 2013 12:56

Jakmile se dostanu za dveře tak je hned zavřu a si oddychnu. Uf konečně pryč od nich. Někdo mě osloví. Rozhlédnu se kolem sebe. Z místnosti jsem se dostal na chodbu kde shodou okolností narazím na ostatní, nebo alespoň na většinu. Podlaha na chodbě nepříjemně studí a nejspíš co nevidět nastydnu, pokud neseženu boty. Nikolaj, Natalja a Aida. Nikdo z nich nevypadá moc dobře. Jsou na tom skoro stejně blbě jako já. No alespoň že mají co na sebe. Kde je Semjon? Aby toho nebylo málo tak se k nám ještě připojí ten malý démon. Když se náhle objeví tak se ho leknu. “Neřáde malej.“ zanadávám a hodím po démonovi otrávený pohled. Nikolaj se potom začne vyptávat, jak jinak. Vypadám tak snad?“Ne! Nejsem v pořádku.“ řeknu Nikolajovi a opřu se o zeď. “Pokud jde o toho šmejda tak bude nejspíš někde vzadu.“ odpovím na jeho druhou otázku. “Má tam nějakou skrýš. Ale jestli je uvnitř říct s jistotou nedokážu.“ A pokud tam je tak bude mít za chvilku dost práce s ní, pokud nešla za mnou jako tenhle prcek."Co se stalo tady?" zeptám se a poukážu na to jak vypadají.

Natalja Zacharová - 08. října 2013 17:40

Zarazím ze u dveří, ze kterých vyjde zakrvácený Černík, oblečen dle poslední módy ruské smetánky. Tázavě a částečně znechuceně, ho sjedu pohledem a pak sebou zlehka škubnu překvapením, když se u jeho nohou objeví duch dítěte. “Fuj,“ vypadne ze mne, aniž bych si to uvědomila a z dětského kňourání se mi dělá špatně. Nahání mi to husí kůži a mrazí mne po páteři. “Kde je? Kde je Čerenko? Hm,“ zakmitám dudlíkem ve vzduchu, dostatečně vysoko nad duchem dítěte. Snad po tom neskočí. Černíkův dotaz k našemu stavu ignoruji, mám teď jiné starosti.

Vypravěčka - 08. října 2013 19:58

Utburd hypnotizovaně zírá na dudlík, pracky pořád vztáhnuté. Zasyčí, odhalí tak ostré zuby, které by, když pomineme špičatost, dítě jeho "věku" mít nemělo. Zase zafňuká, ale když vidí, že je to marné ukáže posunkem ke dveřím, kudy vyšel Vladimír, a znovu potáhne-zasyčí. Mluvit normálně patrně neumí. Zato je opravdu vytrvalý a otravný, natahující ručičky, abyste ho vzali do náruče, zkouší na úplně každého. Aída před ním zděšeně couvne, div nezačne ječet nebo ho nenakopne. Vaše vysílačky zapraskají. "Zajistil jsem dveře, ale nevím, jak dlouho je udržím. Obávám se, že jich je tam hodně. Zrcadlo, kterým jste přišli, jsem musel deaktivovat. Nejsou tam jen mrtví... Muráš musel otevřít portál nebo s sebou mít víc pomocníků," zachrčí ve vysílačce Siegfridův hlas. Asi ji má od Semjona, nebo ji vzal od vojáků a podařilo se mu najít vaši frekvenci.

Natalja Zacharová - 08. října 2013 20:03

Tyhle srandičky si může mrtvé dítě zkoušet na někoho, kdo má pro to pochopení. Nebo aspoň srdce. Je to duch. Démon. Nebo jiné magické zvěrstvo a ty zuby v jeho hubě tomu dodávají korunu. “Ukaž,“ zavelím a ukážu do místnosti odkud vyšel Černík. Znovu si přehodím popruh zbraně přes rameno, takže mi samopal visí na zádech, a kamennou dlaní zkusím uttburda postrčit do dveří. Na Černíka se krátce podívám, čekám, jestli se k tomu nevyjádří. V opačném případě budu následovat uttburda.

Vladimír Černík - 08. října 2013 20:35

Ozve se praskání vysílaček a někdo volá. Přiblížím se k jednomu z našich a nakloním se blíž abych slyšel co nám dotyčný na druhém konci chce říct. Zprávy nejsou moc dobré. Čerenko má v rukávu zdá se víc trumfů než se zdálo. Zrcadla, nemrtví, portál, Muráš? Co se to tu sakra dělo? Potom vysílačka zmlkne. Nikdo se nemá k tomu se sblížit s mrňavým démonem a vůbec se jim nedivím. I když každý k tomu máme asi jiný důvod. Když si všimnu že se Natalja přibližuje ke dveřím tak se jí rychle postavím do cesty a položím na ně ruku.“To nezkoušej. Věř mi.“ vysvětlím rychle. “To co ty dveře hlídá není nic pěkného.“ Pomalu už začínám chápat, jak jsem se odtamtud dostal a nemyslím že by to tak hladce proběhlo i u ostatních. “A to není všechno.“ pokračuji. “Je tam ještě něco, něco Dost naštvaného.“ Nenapadá mě jak bych všechno co se stalo rychle shrnul do pár slov a kdo ví jestli by tomu věřili. Problém je ten že je tam Čerenko a my tam musíme. Sakra proč to musí být všechno tak obtížné. “Kde je Semjon?“ zeptám se po chvilce. Určitě by nám teď pomohly jeho znalosti a dovednosti. A možná by to pomohlo i mě.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 11. října 2013 12:22

Vidím, co dělá démon a je mi jasné, že musíme dál. Siegfird to jenom potvrdí, jediné čeho lituji je náš opuštěný druh Semjon. "Černíku, buď prosím konkrétní." zavrčím nevrle. "Udburd jde směrem k Čerenkoví, my ho musíme následovat. Ať už je za dveřmi cokoliv." Zmáčknu vysílačku. "Dobrá, následuj nás chodbou. Nejspíš tě tu bude potřeba." pronesu k Siegfridovi. "Semjon je bohužel mimo hru. Později se pro něj vrátíme ale pro teď si musíme poradit sami." vysvětlím mu. Samopal zhoupnu na popruhu tak, aby skončil na zádech. V jedné ruce držím kladivo a druhou dlaň položím na chrastítko u pasu. Nevytáhnu jej, prozatím. ...

Vladimír Černík - 11. října 2013 15:26

Takže Semjon mi teď nepomůže, do háje s tím. Můžu počkat až bude po všem ale to už může být moc pozdě. Musím tedy zkusit vymyslet něco sám a risknout to. Nikolaj po mě vyzvídá co je za dveřmi a hodlá jít za Čerenkem stůj co stůj. Odvaha je sice obdivuhodná vlastnost ale tohle ten případ není. “Fajn když to tedy musíš vědět, za těmi dveřmi je párek mutantů. Jestli jich je tam víc než jsem potkal nevím ale vyloučeno to není. Oba jsou přeměnění nejspíš s pomocí magie a trochy té medicíny ale to je tam všechno. Bez bližšího prozkoumání víc říct nedokážu.“ Potom si ještě vzpomenu na hlavní problém. A ani o něm se nezapomenu zmínit. “Jo a ještě je tam jeden nasranej démon.“ Sice není démonologie můj obor ale nepochybuji že bude dost silnej. Po tom všem bych se tomu ani moc nedivil. Doufám, že je spokojený s tím co slyšel, protože mě už nenapadá nic co bych mu o nich mohl říct. Jakmile všichni ví co se nachází za dveřmi tak od nich poodejdu pro jistotu trochu stranou. Klidně půjdu s nimi ale útoku se zúčastnit nehodlám. Sice by se mi nic stát nemělo ale riskovat to nehodlám. S tím skalpelem bych jim stejně asi moc neublížil.

Natalja Zacharová - 11. října 2013 18:23

Poslouchám konverzaci těch dvou a z toho čekání mne začínají netrpělivostí svbět prsty. A taky mne rozčiluje, jak ten duch dýchá. Jak na mě civí a vůbec... celá jeho přítomnost mne sere. “Takže co?“ schovám dudlík do kapsy kalhot a vezmu do ruky samopal á la póza Rambo. “Silou nebo ještě větší silnou?“ naznačím Nikolajovi svůj plán. “Jestli tam Černík něco nasral, tak to sejmem, ne? A pak se vrátíme pro Semjona.“ řeknu rázným tónem, ale při zmíňce o Semjonovi krapet znejistím. Je to jen okamžik, který je možná pro někoho těžké postřehnout, ale byl tam.

Vladimír Černík - 11. října 2013 20:11

Neuplyne ani minuta a už jsem obviněn z toho že jsem něco provedl. “Já?“ zeptám se když se Natalja zmíní o mě. Neptá se na průběh událostí prostě skočí po nejbližší možné objeti. “Já nic nenasral. To ten kdo před tím způsobil tu talkovou vlnu.“ začnu se hájit. Pokud ostatní zaznamenali to co já tak budou pravděpodobně vědět o čem mluvím. Ostatně rád bych zjistil který idiot to udělal. Měl bych na srdci pár věcí které bych mu rád řekl.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 13. října 2013 16:36

Zarazím se. "Tlakovou vlnu...?" brumlám. Pak ale zatřesu hlavou jak mokrý pes. "To je fuk. Musíme jít. Za zádama máme tlupu nemrtvých takže si to klidně vyříkáme se dvěma mutanty." sundám samopal ze zad a dám ho Černíkovi. Aídu si zase kryji svým tělem, nachystané kladivo už čeká na rozkřápnutí pár lebek. "Musíme dostat Čerenka, jasné? Nic jiného není tak důležité. Jestli Čerenka zabijeme, klidíme pole." vysvětluju. "Vladimíre, kde přesně je Čerenko? Za těmi dveřmi? Jsou tam další dveře, utekl někam?" mluvím rychle, protože potřebujeme rychle jednat. ...

Natalja Zacharová - 13. října 2013 16:43
	Podívám se na Nikolaje s výrazem „já to říkala“ a přitom nasraně pokčím rty. Takže tlaková vlna je probudila, jo? Bezva šéfe. TO se povedlo. Počkám si ještě na rychlý brífing toho, co nás může za dveřma čekat – vyjma těch mutantů, o kterých už víme. Kurva, ať už tohle všechno máme za sebou. Jsem připravená vedle Nikolaje tam vpadnou a rozstřílet všechno kolem.

Vladimír Černík - 13. října 2013 22:45

Fuk? To si možná myslíš ty. Stejně jako vždy se nic nového nedozvím, pomalu už mě tahle skupina začíná štvát. Vyříkat si to s mutanty? Říkáš to jako kdyby to nebylo nic neobvyklého. Nikolaj mi dá svůj samopal a sám se ozbrojí kladivem. Já zatím koukám zmateně na samopal. Nikdy jsem neměl zbraně moc rád. Semjon mi toho o nich dost vysvětlil a naučil mě i s nimi zacházet ale nikdy jsem v tom nenašel zálibu. Když už jsem se k nějaké odhodlal tak pouze k nějaké pistoli a pouze k obraně. Se samopalem se nakonec rychle seznámím. Nemám v úmyslu ho ale použít. Alespoň ne pokud to nebude nezbytně nutné. Cíl je jasný, a podle toho co jsem slyšel i prý jednoduchý. Nic není tak důležité? To si jenom myslíš. Já mám svoje priority a nehodlám je snižovat vůči čemukoliv a komukoliv. Pro mě existují věci daleko důležitější než Čerenko a jeho zlikvidování. “Kdybys mě poslouchal tak jsem to už říkal.“ zamumlám. Nakonec ale informaci pro jistotu zopakuji. “Přesně to nevím, nesvěřil se mi. Pravděpodobně bude schovaný za těmi dveřmi které jsem viděl v pracovně.“ A nebo taky může být kdekoliv jinde. Čerenka jsem celou dobu na očích neměl. Popravdě bych tu teď asi nestál kdyby ano.

Vypravěčka - 13. října 2013 23:37

Otevřete dveře, odkud vyšel Černík. Oproti chodbě je tam docela tma, svítí tam jenom jakési namodralé světlo. Místnost je velká a členitá, ovšem její krásy nemáte šanci dlouho obdivovat. Jak říkal Černík - kus od vchodu jsou dva mutanti. Mutanti Ten s více končetinami hned otočí hlavu ke dveřím a zacvaká podivnou čelistí, čenichá. Menší, mohutnější a okovaný, zafuní. Jako vždy je to jen zlomek vteřiny. Vyhodnotili vás jako vetřelce, a tak se menší vrhne do útoku ve stylu býka. Skloní hlavu a rozběhne se proti prvnímu ve dveřích. Hlavu i ramena mu chrání na tělo přileptaná zbroj, a tak není vůbec jednoduché jej vyřadit z boje. Broušené výrustky na zbroji by vás v tak malém prostoru mohly snadno rozsekat.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 17. října 2013 18:41

Něco tak odporného jsem dlouho neviděl. Někdy má člověk chuť prostě zase zavřít dveře a dělat, že tam nikdy nebyl. Ale tohle je ostrá akce, nemůžu si dovolit ústup. Takže i když se mi okamžitě zrychlí tep, prostě přikrčený vkročím do místnosti. Další pokynu Natalje a ukážu ukazovákem a prostředníček na moje oči. A další povel znamenal "ihned pal", takže, jak to uvidíš prostě to do nich našij. Víc nestíhám, jeden z mutantů zaútočil bleskově, skoro mě ochromil strachem a prudkostí útoku. Pokusím se překonat prvotní otupělost, vyhnout se jeho hlavě a i přes případné řezné zranění mu uštědřit jednu ránu kladivem do zátylku. Bohové mi pomáhej. Nebo spíše ti z Asgardu. Druhého mutanta se snažím hlídat periferním viděním nebo aspoň vědět, kde se přesně pohybuje. Střet je jako plavání v chladné vodě o prázdninách. Nejdřív se vám do ní nechce a máte strach tam po hlavě skočit ale jak už ve vodě plavete líbí se vám tam. ...

Natalja Zacharová - 17. října 2013 21:04

Vejdeme dovnitř a Nikolaj si hned udělal kamaráda. Do psí prdele Zeširoka otevřu oči, protože se mi nechce věřit, jaké fešáky si to tu Čerenko schovával. Nevádám ani vteřinu, když šéf naznačí, a přiložím samopal pažbou k rameni. Krátkými dávkami střílím do hodně-údů-chlupáčova-smrt mutanta. Takticky se přemístím dál od Atlasova, aby ho snad kulky nezasáhly nebo já nedostala nechtěnou ránu kladivem. Taky tím minimalizujeme to, že by si nás mutanti podávali najednou jako svačinku. Každý hezky toho svého.

Vladimír Černík - 17. října 2013 21:52

Stojím stranou ode dveří a čekám co se bude dít. Vzhledem k tomu že už jsem na druhé straně byl tak je mi jasné, že to co cítím není jenom blbý pocit ale pravda. Samopalem mířím směrem ke dveřím ale na svoje střelecké dovednosti bych si nikdy nevsadil. Dveře se po chvilce otevřou a mutanti zaútočí, přesněji ten menší. Bezva, zrovna tenhle. Jakmile se mi naskytne příležitost ke střelbě tak vystřelím. Nicméně úspěšný nejsem, většina střel jde mimo. Mutant je navíc opancéřovaný a já přeci jen špatný střelec. To nemá cenu. Další dávku proto už nevystřelím. Co teď? Proti tomuhle jim moc nepomůžu. "Nějakej plán?" zeptám se ostatních. Zatím co se pokouší obrněný mutant udělat z Nikolaje sekanou tak obrátím svojí pozornost zpátky ke dveřím. Druhý mutant se útoku neúčastnil a co víc tak nemá na sobě žádné pláty. Z toho co jsem měl tu možnost vidět jde čistě o mutaci těla a lékařský experiment. Pozvednu znovu samopal a vyhlížím druhého mutanta. S tím prvním si moc hlavu nelámu. Nikolaj se o něj postará a kdyby ne tak mi něco říká že na mě útočit nebude.

Vypravěčka - 17. října 2013 23:09

Nikolajovi se podařilo taktak uhnout, skrz adrenalin ani necítil škrábnutí, které prorvalo oblečení. Mutant už nestíhal brzdit, a tak se natočil aspoň bokem a narazil do stěny, kam se zabodly trny jeho zbroje. Škubnul sebou, aby se uvolnil, ale kov se dostal dost hluboko do stěny. Nikolaj ho měl jako na podnose - jenom se mu jídlo trochu bránilo, bilo okolo sebe volnou prackou a řvalo. Ve vhodný okamžik však stačilo využít situace a netvora dorazit. Kladivo promáčklo nasvařovanou helmu. Lebka křupla. Tlaková vlna s vámi škubla. Nikolaj jako jediný jakž takž zůstal na nohou, ale Černík a Zacharová popadaly jako kuželky. Natalje okolo hlavy hvízdla kulka od Vladimíra a uhodila se do boku o jeden z mnoha regálů. Nikolaj zlikvidoval obrněného mutanta a kupodivu se mimo tlakové vlny nedostavil onen efekt s vírem a dušemi. Kladivo se nemohlo nakrmit. Mutant neměl duši. Tlaková vlna od magického výbuchu dokonala dílo zkázy, a jestli tu ještě někde byly neporušené baňky a zkumavky, bylo po nich. Druhý mutant dostal AKčky docela do těla, projektily cupovaly tkáň a okolo létaly cáry masa a krve. Anebo to nebyla krev? Podle syčení a kouře, když dopadla, to musela být nějaká kyselina schopná bezpečně existovat jen v jeho tkáních. Zacvakal čelistmi a vrhnul se po Zacharové. Asi z posledních sil, ale i tak by střet s jeho tělními tekutinami mohl být osudný...

Natalja Zacharová - 18. října 2013 20:00

Nemohla jsem ani zaklít, když se místností opět rozlila tlaková vlna. Pomyslela jsem si něco o posraném kladivu a pomalu jsem se sbírala ze země. Zhluboka, ale přitom opatrně, jsem se nadechla, abych zjistila, zda budu mít žebra pohmožděné, nebo nějaké z nich je zlomené. Byla jsem na všech čtyřech, když jsem vedle sebe zaregistrovala pohyb. Mutant to nehodlal vzdát. A jeho tělní tekutiny vypadaly sakra nebezpečně. Čapla jsem samopal, překulila se na bok a vystřelila do něj. Snad byl dost daleko na to, aby mne kyselina nezasáhla.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 19. října 2013 17:33

Sjedu pohledem mrtvolu, zpola zaraženou ve zdi. Zavrčím. Jediné oko mi samo sklouzne směrem k Natalji. Rychle skočím k Černíkovi, seberu mu samopal z rukou a namířím. "Kryj se." zavelím na ní. To udělala dřív, než vůbec z mích úst vyšel nějaký povel a než karabina cvakla. Vystřílím co nejvíc, co nejpřesněji. Kryt od mutanta jedinou možnou překážkou - dálkou. Doufám, že zhebne. Kladivo budu používat jen v krajním případě. Štve mě, že ho nejde zavěsit nebo nějak upevnit, musím ho mít stále v levačce jak nějakej postih. ...

Vypravěčka - 19. října 2013 17:48

Štěkání samopalů se odrazilo od stěn. Po Nataljině dávce z mutanta vyhřezly vnitřnosti, jelikož střílela do trupu. Vyvalila se kyselinová břečka i kluzké zámotky střev a dalších útrob. Pár kapek šplíchlo i na Zacharovou - zasyčely na její kamenné ruce. Ba co hůř, bolelo to! Ne tolik, jako by zasáhly pravou tkáň, ale přece to byla na téhle straně těla nečekaná reakce. Naštěstí se neprožraly hluboko. Poškození však bylo patrné. Z oblečení se kouřilo. Nikolaj doslova rozcupoval mutantovu lebku. To stačilo, aby se zhroutil na smradlavou, kouřící hromadu ostatků. Louže okolo něj ničila betonovou podlahu a málem olízla boty Zacharové a Černíkovi. Mutantova pravá ruka pořád (doufejme, že ve smrtelné křeči) chňapala ozubenou dlaní. Nestačili jste si pořádně ani vydechnout a ve dveřích se objevil pobledlý Siegfrid - a zarazil se, než stačil cokoli říct. Stroze kývl hlavou kamsi za vás, dál do místnosti. (Aída opatrně vykoukla zpoza něj, celou dobu byla schovaná za dveřmi.) Skoro až na druhém konci místnosti byla jakási vysoká postava. Nikolajův čich dráždil hnusný odér z mutanta s kyselinou, ale i tak jste mohli snadno odhadnout, že tohle Čerenko asi nebude. Postava kráčela trochu toporně. Olízlo ji modravé světlo. Olga. Tedy, pořád Olžina schrána... Kdo ji ovládal?

Vladimír Černík - 19. října 2013 18:13

Když mi Nikolaj vytrhne samopal tak se moc nebráním, nechám mu ho. Mě by nebyl k užitku tak jako jemu a je to i vidět. Mutanti nás sice zaskočili ale situace se během chvilky obrátí. Nejdřív Nikolaj zabije toho obrněného a potom s Nataljou i toho druhého. Je po všem i když nevím jestli mám být rád nebo naštvaný. Při boji jsem zjistil to co mi ostatní zatajili a popravdě mi to jedno není. Bezva, takže není o nic lepší než ten had Čerenko. Opatrně projdu kolem těl a podívám se na ně. Nevykazují žádné známky života a ani se nezdá že by byli vybaveni nějakou pokročilou mutací. Jsou mrtví, konečně. Je po boji. To si alespoň chvilku myslím než se na druhém konci objeví další postava, podle chůze to nevypadá na člověka. Mám docela dobrou představu o koho jde, koho jsem kromě mutantů nechal ještě za sebou. Do háje s vámi se všemi. Pozoruji přibližující se Olgu a přemýšlím co udělám. Buď nás zabije a nebo my zabijeme jí. A pokud jí zabijeme tak i tak to bude špatné. Sakra mysli Vláďo mysli co by se dalo použít. Boj je zdá se nevyhnutelný ale i tak chci něco vyzkoušet. Když jsou ostatní tady tak mám alespoň nějakou šanci než před tím. Udělám krok směrem k valkýře ale s dalším si to už rozmyslím. “Kdo jsi?“ zeptám se. Možná že to je zvláštní otázka ale doufám že mi ten kdo je uvnitř odpoví.

Natalja Zacharová - 19. října 2013 18:14

Do chvíle, než se kapky kyseliny dotkly mé pravé ruky, jsem dosud netušila, že by něco takového mohlo nastat. Že by mne to bolelo. Obrátila jsem se na záda a instinktivně jsem přitiskla ruku pod tělo, jako bych chtěla zadusit kyselinu o zem. Třela jsem rukou, dokud bolest nepolevila. Budu upřímná. Ulevilo se mi, že se kyselina neprožrala natolik hluboko, aby to bylo ještě horší. Zvedla jsem se a podívala se na pohybující se ozubenou ruku. Zkontrolovala jsem si, že ti dva jsou dostatečně daleko a že jsem i já a ještě jsem poslala krátkou salvu do toho místa. Nechtěla jsem, aby mne při první příležitosti kousla. Ohlédla jsem se po dětském duchovi, ale ve dveřích se místo něj objevil Siegfried, bledý jako stěna, a Aída. S Černíkem se asi teprve seznámí. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli je v pořádku, ale pokynul kamsi za mě a já se tam rychle otočila. Kurva, co zas. Obryně. Ustoupila jsem co nejdál od ní. Nějak se mi nechtělo věřit, že by ji měl pod kontrolou Semjon. Který vlastně není Semjon. “Neměl ji mít náhodou pod kontrolou Semjon?“ hodím do placu řečnickou otázku a podívám se na Nikolaje, který má v ruce její kladivo. Bude ho obryně chtít? “Jestli nad ní ztratil kontrolu...“ neodvážím se to dokončit, ale všichni dobře víme, že v takovém případě jsme pěkně v řiti.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 22. října 2013 13:26

Zavrčím. Mutanti bídně umírají, smrad naplňuje celou místnost a já hledím na to dílo zkázy. Ne abych se jím kochal ale abych v případě nebezpečí hned zasáhl. Zdá se, že padli nadobro. Siegfrida vidím rád. Aída mě přijde víc v bezpečí když je tu taková skvadra hrdinů. Usměju se. "Už tě omrzelo žvanit s mrtvými, Siegfride?" narážím na jeho schopnost, kterou prokázal při zastavení návalu zombie. Rychle se otočím k místu, kudy jde ohromná postava. Černík položí správnou otázku ale já si stoupnu kousek před něj a bráním Valkýře k průchodu dál. Mám totiž jedno tušení... "Olgo?" Když to nevyjde, pořád mám nachystanou karabinu, mířící na její žaludek a nohy. Přitom jí upoutám pozornost okem a snažím se rozpoznat, jestli se stalo něco nevysvětlitelného. Mohla se snad Olžina duše vrátit do svého původního těla a znovu obživnout? Nebo s ní manipuluje Semjon, sedící někde v izolované místnosti za námi? A nebo nedej bože samotný Čerenko? ...

Vypravěčka - 22. října 2013 14:19

"Docela jednostranný rozhovor, oni toho moc nenamluví. Slečno Zacharová, odteď si utburda převezmu zase já." Siegfrid vstoupil do místnosti pečlivě se vyhýbaje bordeli z mutantů a oslovil Natalju, aniž by spustil oči z Olžina těla. "To je... golem?" Čaroděj se zdál bý překvapený. Kdo ví, možná Olgu znával? "Kdo z vás má šém? Máho někdo vůbec?" Golem se zastavil pár kroků před Nikolajem. Olga byla ve své původní podobě už tak dost zvláštní, ale teď se zdálo, že skrz její oči ohledí něco jiného, protože ty se jí vůbec nepodobaly. Byly jako oči utopence, ne jako vyhaslé stříbro valkýry. "Du er den som satte meg fri," zabublal z Olžiných úst cizí a zkreslený hlas. Tvor se podíval na Pořírače duší. "Tre til side og jeg vil forlate."

Vypravěčka - 22. října 2013 14:24

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Díky své znalosti němčiny jsi mohl pochytit, co ti tvor říkal, ale plný význam jsi pochopil jen díky tandemu. Teď, když ses na něj soustředil, jsi věděl, že něco není v pořádku. Že to není Olga. "Ty jsi ten, kdo mě osvobodil. Ustup a já odejdu," říkal ti. Byla to nějaká cizí duše. Duše, která unikla z toho víru vytvořeného Sjelfråtserem. Uhnízdila se v těle Olgy a pravděpodobně ho nehodlala jen tak opustit. Věděls, že opravdu odejde, v tom nelhal, ale co s Olgou? A kam půjde, když Siegfrid říkal, že nyní existuje už jen cesta vpřed, za Čerenkem? Co když vypustí zombie, serve čarodějovy pečeti...

Vypravěčka - 22. října 2013 14:28

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Tomu, co bytost v Olze říkala, jsi nerozuměl. Zdá se však, že se po svém podivném amoku vzpamatoval a už se jakž takž usídlil, když mohl mluvit. Něco v zabarvení hlasu ti říkalo, že se jedná o muže. Pokud proběhlo nějaké posednutí, musel se někde otevřít portál do jiné dimenze. O záhrobním světě existovala spousta teorií a nekromanti se prý snažívali najít způsob, jak vrátit duši do těla a to oživit. To je něco jako kámen mudrců nekromancie - zatím na to nikdo nepřišel. Tak jaktože byl schopen jednat a mluvit? Něco jiného byli démoni. Byl to démon? Ten měl vlastní vědomí a musel se v tomhle světě nějak fyzicky fixovat. Šém ti ležel v kapse. Golem nevypadal, že by chtěl útočit, ovšem ignoroval tě. Možná ti nerozuměl. Podle slov užíval asi nějaký skandinávský jazyk.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 22. října 2013 14:35

Ano, přiznám to bez skrupulí a vytáček. Rád bych aby tu Olga zase byla. Ne snad proto, že velení chci hodit na plec někomu jinému. To ne. Povinnostím se nevyhýbám. Ale někdo kvalifikovaný mi opravdu chybí. Stoupnu si trochu před Černíka a ostatním ukážu signál, který značí jasné "Nestřílet." Přikývnu. "Nerozumím ti." zabručím. Což nebyla tak úplně pravda. Tandem, propojení mezi jeho členy a mlhavá znalost němčiny mi dala vědění. Klesnu hlavou k magickému kladivu. "Čert aby to vzal." znovu zamručím. Dnes se nějak přestává dařit. Zvednu tvář k tvorovi v Olžině těle, v golemovi a hrdě vytrčím bradu s hustým černým strništěm. "Nein. Ať jsi cokoliv nebo kdokoliv. Ne dokud nebude Čerenko mrtvý. Pokud nám pomůžeš zničit Čerenka..." zvednu kladivo do úrovně ramen, aby na něj tvor viděl. "...pak tě osvobodím." Spojenců máme sakra málo. Za předpokladu, že tvor jen tak neodešel z místnosti a musel požádat o své uvolnění - což mi dává smysl - nemá moc na vybranou. A my ho do jisté míry potřebujeme. Především Golema, ale to zatím nahlas říkat nebudu. ...

Vladimír Černík - 22. října 2013 22:11

Tvor který obývá Olžino tělo něco řekne, netuším ale co to znamená. Nicméně mi je jeho řeč docela povědomá. Určitě to bude nějaký jazyk ze severu. Jen vědět který a ještě jím umět mluvit. S tvorem se zřejmě normálně nedomluvím, otázkou zůstává co má v plánu udělat. Mohli bychom se ho pokusit zneškodnit ale nemuselo by se to podařit. Siegfrid se zmíní o šému. Ano to je také možnost. “Šém mám já. “ odpovím mu a zkontroluji obsah své kapsy. “Ale jestli bude fungovat netuším, spíš ne. Ten tvor co stojí před námi není prázdná schránka jakou která by se dala snadno ovládat, má teď vlastní vědomí. Svým způsobem je teď šém ten uvnitř. “ Magií spoutání se zabývám jenom okrajově ale i tak o ní něco málo vím. Možnost že by se to povedlo tu je ale stejně tak velká možnost je že se něco pokazí. “Mohl by to brát jako útok.“dodám nakonec. Nic dalšího už ale neříkám. Má vůbec smysl jim zkoušet něco vysvětlovat? Kdo ví jestli mě vůbec vnímají. Můj pohled je pořád upřený na posednuté tělo valkýry, nebo co se to s ním vlastně stalo. Celé je to pro mě ještě dost velká záhada i když něco málo už vím. “Rozumíš něčemu z toho co říkáme?“ zeptám se tvora. “Víš kde jsi?“ Stále si nejsem jistý jeho jazykovými znalostmi tak mu obě věty proto raději řeknu dost pomalu a to jak v ruštině tak v češtině a latině. Co teď? Má tělo naší valkýry a nepochybně i její sílu. A to není všechno co má. Vzpomenu si na Siegfrida a jeho malou příšerku. Sice o něm skoro nic nevím ale možná má ty znalosti které potřebuji.“Ty poslyš … “ řeknu Siegfridovi a podívám se jeho směrem. “víš něco u upíří nebo rituální magii?“ Nevím jestli mi rozumí, konec konců ne každý kouzelník to nazývá stejně.

Vypravěčka - 23. října 2013 14:58

Tvor naklonil blonďatou hlavu k rameni. Mezi Nikolajem a jím asi probíhala nějaká jiná komunikace, protože na jiné výzvy nereagoval. Nerozuměl? Ignoroval? Spíš asi to první, protože stále mluvil svou řečí. "Du allerede har frigjort meg," ušklíbnul se. Pak se ale podíval na vnitřní stranu předloktí, kde zely nehojící se rány po vyřezaném kouzlu tandemu. "Heksekunst!" Sevřel ruku v pěst. Mezitím tiše odpovídal Siegfrid. "Něco ano, ale jen tak na koleni mnoho neudělám. Myslím, že bychom jej měli vymítat," dodal už hlasitěji, aby to slyšel i Nikolaj. "Když máme šém, jen co opustí tělo, aktivujeme ho a získáme zpět kontrolu. Musím vás ale upozornost, že pečeti, co jsem vzadu udělal, nevydrží věčně. Rozhodně ne proti tomu, co pravděpodobně vyvolal pan Reznikov. Měli bychom si pospíšit." Aída už taky pomalu přišla dovnitř krčíc nos nad mrtvolami. Opatrně se vyhýbala jejich tělním tekutinám. Za ní zůstaly otevřené dveře na osvětlenou chodbu. Pokud by bylo třeba, i u těch byste mohli požádat Siegfrida, aby je zapečetil.

Vypravěčka - 23. října 2013 15:04

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj "Už jsi mě osvobodil," odpověděla ti bytost a pak s hnusem dodala: "Čáry!" Vymítat, jak radil Siegfrid, nebo doufat, že tandem nějak udrží bytost na uzdě? A je toho magické spojení vůbec schopno? Šém Olgu koordinoval mnohem lépe. Bytost začínala být podrážděná. Chtěla odsud pryč. "Konečně jsem se dostal ze zkurvenýho Helheimu a jsem znovu v nějakým pekle?!" dolehla k tobě silná myšlenka. Že by ten vír, co otevřelo Olžino kladivo, byl... jakýsi portál z Helheimu? Nebyla náhoda, že její schránu obsadil někdo těsně poté, co jste viděli ty duchy. Někdo, kdo mluvil řečí jako kdysi Olga...

Vladimír Černík - 23. října 2013 16:28

Žádný účinek. Stále mi není jasné o čem to mluví ale to gesto které udělal při druhé větě se mi moc nelíbilo. Snad nezačíná být už naštvaný? Siegfrid se zmíní o tom že něco z toho co jsem se ptal ovládá ale moc jistě to neříká. Potom navrhne jednu možnost jak celou situaci vyřešit. “Vymítat?“ zeptám se překvapeně. “A ty myslíš že si to nechá líbit?“ Zabije nás jakmile to zjistí. “Co před tím než přistoupíme k vymítání ho oslabit?“ navrhnu a rozhlédnu se kolem. Podle Siegfrida nemáme moc času. “ Neznáš nějaké parazitující kouzlo nebo jednoduchý rituál? S kterým bychom ho mohli dostat do kolen?“ A když nad tím přemýšlím možná by nebylo na škodu nějaké užitečné kouzlo aby mě vyléčil.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 26. října 2013 20:24

Naslouchám těm za mnou a je mi z toho všelijak. Vždyť nám nic neudělala, i kdyby mohla. Tahle bytost není Čerenkovím otrokem. Ze všech možností, které se mi v hlavě honí to bude nejspíš mou vinou. Zafuním. "Nebudeš svobodná, ať jsi kdo jsi." pronesu k ní. "Jen tak tě nenecháme odejít. Jsi něco z Helheimu, že?" nehodlám to říkat polohlasem, alespoň mají ostatní představu, proti čemu stojíme. Pozvednu kladivo. "Jsem majitelem Požírače duší. Magického kladiva, který ti otevřel cestu z vězení. Pokud splníš moje požadavky, nechám tě svobodně jít. Přísahám. Pokud ale budeš mě nebo někomu z mé skupiny stát v cestě, pošlu tě zase zpět." Neuhnu. Snažím se abych nepůsobil hned útočně. Spíše přísně. Mám tohle monstrum na svědomí? "Vlastníš něco, co bylo mojí přítelkyně. Tělo. A pokud si ho chceš zasloužit, sehraješ roli jakou původně mělo tělo sehrát. Jasné?" Když se cukne, prostě ho ostatní zaměstnají na tak dlouho, dokud neudeří Požírač duší. Nemáme co ztratit a z mého pohledu by bylo vymítání jen další protahování černokněžníkova dopadení. ..

Vypravěčka - 26. října 2013 20:45

Na pár vteřin zaplnilo místnost napětí. V lebkách vám hlodala otázka: Zaútočí? Nezaútočí? Do poslední chvíle opravdu nebylo poznat, jak se bytost zachová. Nikolajova slova ji popudila a ona několikrát sevřela ruku v pěst. Byl by váš velitel dost rychlý, kdyby do něj vší silou udeřilo tělo valkýry? "Valkyrja er ikke en god venn. Hun er en gudinne av dødsfallet. Den tid kommer, og hun vil plukke din sjel. Akkurat som mine," zavrčela bytost a nechala ruku se sevřenou pěstí (tam, kde bylo kouzlo tandemu) klesnout k boku. Siegfrid nahlas vydechl. Aída radši ani nedutala a i utburd přestal fňukat, když Johann schoval dudlík od Zacharové do kapsy. Stačilo jít po Černíkových krvavých stopách. Šlápoty vás provedly laboratoří, kde bylo i tělo obrovského okovaného medvěda, který však zatím nebyl hotov, ke dveřím na operační sál. Ty byly vyražené. Vevnitř bylo dopuštění. Všechno skleněné tu prasklo a asi tu byly nádoby s tekutinami (podle smradu i s krví - čerstvou), protože na zemi byly louže. Zde svítily pojízdné stojany jako na sálech, takové, jakými si doktoři svítí na pacienta. Dvě lůžka s řemeny. Jedny byly odervané a lůžko převrhnuté. Pojízdný vozík s nástroji a spousta potencionálních zbraní. Pilky, sekáčky, jehly, nože... A naproti ještě jedny dveře. Ty vedly do pracovny. Taky byla prázdná. Stůl, židle, nějaké knihy a opět zrcadlo. A napravo dveře jako od krytu. Popsané symboly. "Místnost za nimi je chráněna před vnějšími vlivy," poznamenal Siegfrid.

Vypravěčka - 26. října 2013 20:48
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj "Valkýra není dobrým přítelem. Je to bohyně smrti. Jednou vezme i tvoji duši. Jako tu mou." Duše. Černík lokalizoval Olžinu duši někde v okolí, kde měl Čerenko svoje doupě. Možná ji tu někde měl zavřenou a její tělo okupovalo cosi cizího. Pokud jste chtěli Olze pomoct, budete to muset pak ještě pořešit.

Natalja Zacharová - 26. října 2013 20:51

Pozorně sleduju všechno, co se teď v místnosti děje, ale pro jistotu jsem jedním očkem u dveří, abych v případě potřeby, dokázala rychle reagovat. Nicméně mě celá tahle sáhodlouhá debata začíná pomalu nudit. A nesnáším, když na nás ty věci mluví řečí, který nerozumím. “Nechcete sebou hodit? Na tokání bude čas pozdějc. Musíme sebou hnout.“ pronesu klidným hlasem, ale ucho znalce ví, že je jen otázkou času, co začnu být dost netrpělivá. Obryně se nakonec asi rozhodla nám pomoci. Neměla jsem z toho zrovna dvakrát radost, protože jsem netušila, oč tu běží. Možná bych si měla do příště natrénovat nějaký ten severský jazyk. “Doufám, že víš, co děláš.“ pronesu k Nikolajovi, když vcházíme do laboratoře. Rozhlédnu se kolem, spoušť na mě dojem neudělá, ani ten smrad, ale co mne zarazí jsou symboly, na které také po chvilce upozorní Johann. “Vnějším vlivům jo?“ otočím se na něj a ušklíbnu se. Přejdu ke stěně, zhodnotím jestli symboly smazat, umazat a nebo vydloubat nožem. Tak to obvykle funguje. Zpřetrhejte magické pouto symbolu a bude vám to k prdu.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 26. října 2013 21:38

Kývnu na znamení souhlasu, když mi Natalja připomene prekérní situaci. Nemohl jsem nechat odejít jedinou schránku pro naši Olgu. A když je tu možnost, že by tady někde mohla být, udělám cokoliv abych jí pomohl. Využiji tělo golema k boji proti Čerenkovi, využiji i tandemu. Pak se uvidí. Nemůže mě zabít, když jsme propojení. Tedy alespoň myslím. Rozhlížím se pomístnost a čmuchám. Zkusím ignorovat některé pachy, zaměřím se především na jediný. Na pach černokněžníka. Prostě ho vyňufám ať to stojí co to stojí. Pokud nějakou stopu najdu a vedou do krytu, je to jasné. Pokud ne, ještě své rozhodnutí změním. Zastavím se u dveří. Zkoumám je s ostatními ale tohle není můj obor. "Jste schopni ty dveře otevřít?" ...

Vladimír Černík - 26. října 2013 21:55

Celá situace s naším novým “kamarádem“ nakonec dopadne domluvou. Ačkoliv vzhledem k jazykové bariéře která mi brání cokoli pochopit si nejsem jistý o jakou dohodu tu vlastně jde. Nechat ho jít jo? Až s ním skončím tak možná. Cesta nás vede zpátky přes Čerenkovo obludárium a operační sál. Vůbec nejsem rád že jsem se sem musel vrátit Zhnuseně si prohlížím místnost a opatrně našlapuji a vyhýbám se střepům na zemi. Na sále se moc nezdržuji. Už tu není nic co by mě zajímalo tak se vydám hned do Čerenkovy pracovny. Je stejná jako si jí pamatuji, nic se tu nezměnilo. Čerenko je nepochybně stále ve své skrýši. Krátce pohlédnu na zavřené dveře a zamířím směrem ke stolu. Usadím se na jednu ze židlí a začnu si procházet knihy které tu jsou. Nemám v plánu je číst, spíž jen chci zjistit co naposledy Čerenko četl. Kromě knih prohlédnu i samotný stůl. Šuplíky, přihrádky, poohlédnu se i po skrýších které by tu mohl mít.Něco by tu přeci jen být mohlo ne? Neříkejte že tu nic nemá.

Vypravěčka - 27. října 2013 09:52

Vladimír opět uvidí knihy ve znakových sadách, které neumí rozluštit (arabština a čínština - asi), a pak nějaká schémata a poznámky o magických zámcích. Se Symboly to bude horší, jelikož jsou vyleptány do kovu dveří. Je to to poslední, co Čerenka chrání, a tak není divu, že se připravil na všechno. Vladimír ví, že už je to notná doba, co tam zmizel (nikam jinam jít nemohl). Pach potvrzuje, že jeho stopa vede právě za dveře. Většina skleněných věcí v komplexu praskla, ale možná tu měl i sklo tvrzené proti magii (příkladem toho je velké, matné zrcadlo)... a v laboratoři se dá najít spousta věcí.

Natalja Zacharová - 27. října 2013 11:06

Zblízka jsem si prohlížela symboly vyleptané do kovové konstrukce dveří a levou rukou jsem zkoušela, jak moc hluboko to je. Rejpala jsem do toho nehty a nakonec jsem cosi zamumlala, obrátila jsem se na patě a odešla jsem z laboratoře zpátky do místnosti, kde jsme sestřelili ty mutanty. V místnosti se pokusím najít nějakou část těla mutanta, jehož tělní tekutiny jsou kyselinou, která by šla použít. Něco, za co budu moct vzít a nepoleptám se, ale přitom tam bude dost „šťávy“, aby to vyleptalo symboly ve dveřích. Když se vracím zpátky s úlovkem, mám na tváři podivný úšklebek. Tak trochu jako psychopat před svým dalším zločinem. “Doufejte, že je tohle to poslední, co stojí mezi námi a Čerenkem. Ten chlap mě sere čím dál víc,“ připomenu ostatním. Na Aídu se příliš neohlížím, pochybuji, že bych mohla ranit její city tím, že jsem vyjádřila názor na jejího (ex)manžela. Přistoupím ke dveřím a začnu vypalovat symboly kyslinou. Přikládám část mutanta na kov a vždy chvíli počkám, dokud si nejsem jistá, že je symbol dostatečně porušený. Pak kus těla odhodím kamsi do koutu a otočím se k ostatním. “Někdo preference, kdo by chtěl jít první?“ samopal mám zpátky v pravé ruce a čekám na pokyny.

Vypravěčka - 27. října 2013 12:14

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Na stole se krom cizojazyčných knih a schémat čehosi, cos nedokázal identifikovat, protože to tu leželo bez kontextu, pod nánosem papírů válela i fyzická mapa s poznámkami. mapa V šuplíku byla krom psacích potřeb (našels tam dokonce i brk a kalamář - některá kouzla jsou holt trochu staromódní a moderními prostředky to jde těžko) i stará kniha v kůži. Stránky byly z pergamenu a písmo se podobalo azbuce. Podle stáří (byla psána ručně) jsi odhadoval, že bude několik století stará a značka na koženém přebalu naznačovala konzervační kouzlo, aby se nerozpadla. Ohmataná a hlavně psaná písmem i jazykem před reformami. Byly tam znaky, co už se v dnešní azbuce dávno nevyskytovaly, slovní zásoba se určitě taky lišila, takže abys něco rozluštil, chtělo by to čas a soustředění, kor když jsi nebyl rodilý Rus. Zato obrázky sis mohl prohlédnout. Jednalo se o jakýsi spis asi zase o legendě o Jaze. Našel jsi tam obrázky z povstání jezdců, dokonce rozevřené nebe a z něj sjíždějící ženu ve zbroji.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 27. října 2013 12:44

"Perfektní." zavrčím uznale na Zacharovou. "Dobrá práce." Otočím se na Siegfrida. "Umíš to s automatem?" poukážu na karabinu nebo samopal, kterým jsme vyzbrojeni. Pokud přikývne a bude mu něco takového vůbec k užitku, dám mu jej. Pokud ne, karabinu opět dostane Černík, protože ten se mi zdá nejvíc bezmocný z naší skupiny. Aídu nepočítám, tu potřebuji jako poradkyni a tandem družku. Zacharová se o sebe umí postarat, já mám kladivo. Ta bytost v Olžině těle, o tu nemám starosti. Golem by měl vydržet dost věcí, tandem mu dodá potřebnou sílu. Co ten malý démon? "Já půjdu první, hned za mnou Černík a pak Aída. Skupinu uzavře tenhle..." ukážu na golema "a hlídat nám záda bude Zacharová a Siegfrid. Jak dovnitř vlítneme, rozprostřete se. Nechci vás vidět na jednom místě. Já, Aída a ty (zase na golema) musíme být u sebe. Všem je to jasné?" Sáhnu po kladivu ale spíše se spoléhám na své schopnosti a na magii vyzařující ze šamanského chrastítka. "Otevřít dveře a jdeme na to." ...

Vladimír Černík - 27. října 2013 13:07

Na stole je pár zajímavých kousků. Bohužel pro mě nemáme tolik času abych si je mohl dobře prostudovat. Proto je jenom krátce prolétnu a připojím se zpátky k ostatním. Ti se už mezi tím pustili do otvírání dveří. Natalja likviduje symbolů zatím co Nikolaj nám krátce potom sdělí svůj plán. Nebo alespoň jeho část. Samozřejmě se nikomu nezmiňuji o tom jak se na celou věc dívám. To jako opravdu? Mám jít v předu? To mě chce použít v případě nutnosti jako živý štít? Počkám na to až se otevřou dveře a potom následuji ostatní dovnitř. Samozřejmě je ale nezapomenu prohlédnout abych nevlezl do nějaké pasti.

Vypravěčka - 27. října 2013 13:07

Zacharová se na chvilku vytratila a vrátila se s onou rukou, do které ještě pro jistotu střílela, aby vás nepokousala. Občas z ní ukáplo a ozvalo se syčení, takže jste se jí v zájmu zdraví museli klidit z cesty. Jed mutantova těla na dveře zabral, netrvalo to ani moc dlouho. Symboly byly zničeny. Přesto to nešlo otevřít. Teprve až se do toho vložila Olžina schránka se svou nadlidskou silou, dveře se zaskřípením povolily. Asi byly zajištěné zevnitř. Vstoupili jste tedy v pořadí: Nikolaj, Černík, Aída, golem, Siegfrid (samopal si vzal) s utburdem a Zacharova. Místnost byla velká, samozřejmě bez oken a podle všeho i bez jiného východu než ten, u nějž jste stáli. Podpíraly ji sloupy a zdroj světla byl magický; žárovky by tu musely být každá jedna vedle druhé pojištěny tvrzením proti magii, což by bylo nevýhodné. Strop podpíralo několik sloupů, které byly dost tlusté na to, abyste se za nimi mohli krýt. místnost Ilustrační foto - bez oken, radiátorů, bez dalšího východu Čerenko právě dokončoval jakýsi složitý obrazec na zemi. Podle pachu použil jako barvu krev. Měl jí celý barel a štětcem ji nanášel na betonovou zem uprostřed místnosti. Jistě pro vás bylo zadostiučiněním, že se mu v tváři mihlo překvapení, jakmile vás spatřil. Asi si myslel, že jeho sližebníci vás zlikvidovali a zajatcům se nepodaří utéct. V místnosti však nebyl sám. Kdo ví, k čemu tady nemrtvé potřeboval. Tihle vypadali zachovale, dost možná to byli spíš ghúlové než mrtvoly. Ozbrojení automaty jako vy. Výstřely, které vám křísly kolem těl, daly Čerenkovi šanci krýt se za jedním ze sloupů. "Grigoriji, myslím, že máš něco, co patří mně," houkl na něj Siegfrid svou učebnicovou ruštinou. "Nápodobně!" "Co takhle kdybychom si vyměnili rukojmí?" Těm, kdo na Siegfrida viděli, mág naznačil směrem k barelu. Vedle něj totiž leželo ještě něco. Matrjoška? "To už asi nebude třeba, Johanne," vysmíval se mu podle tónu Čerenko. Jeho ego muselo být opravdu mamutích rozměrů, že i v této situaci se hned vzpamatoval a nic si z vás nedělal. Co se týče krvavého znaku na zemi (odhadem mohl mít kruh v průměru 3-4 metry), u stropu přímo nad ním se kumulovala energie, která připomínala Čerenkovu charakteristickou magii - jako tekutý asfalt nebo podivné černé bahno. A na stranách sloupů přivrácených k centru místnosti byl taky nějaké znaky.

Vypravěčka - 27. října 2013 13:14

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Siegfrid poukázal na matrojšku ležící vedle barelu s krví. Nezapadala sem, nepatřila sem... Ta místnost. Když jsi sledoval Olžinu duši, nacházela se v nějaké obrovské hale. Že by tady? Ale jak ses dostal skrz ty symboly? Že by pojítko s Olžinou schránou dokázalo najít skulinu, skrze kterou ses sem astrálně dostal? Matrjoška skrývala mnoho dalších malých sester. A co když skrývala i její duši? Bylo logické, že by něco tak vzácného měl Čerenko u sebe. V magicky zajištěné místnosti, stále pod dohledem...

Vypravěčka - 27. října 2013 13:16

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Stačil jediný pohled, abys poznala, co to u stropu je. Přesně tohle jsi totiž viděla, když Semjon prováděl ten svůj podivný rituál a nanášel ti na ruku gargoylí směs. Říkal ti, ať se toho nedotýkáš. V tom případě by měl Siegfrid naprostou pravdu. Semjon byl učedníkem Čerenka, jak naznačoval, a znaky, co ti vyryl do těla a potažmo do duše, ty, co jsi zahlédla v magickém zrcadle, byly nějak spojeny s touhle krvavou, temnou magií. K čemu sloužily? A o co se Čerenko pokoušel tímhle? Kruh na zemi ti trochu připomínal portál, jaký jsi sama několikrát kreslila.

Vypravěčka - 27. října 2013 13:24

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Chrastítko u pasu sebou nervózně zaškubalo. Ivanova duše toužila po odplatě a ve správnou chvíli by mohla být dobrým diverzním prostředkem. Golemem projela nějaká vlna energie. Cítili jste to oba s Aídou. I duše vevnitř Olžina těla byla překvapena, co se to děje. "P-mzte... mI! Ness-í dok-čit rit-ál!" Výkřik ve vašich hlavách byl zkreslený a vlastně by tam ani neměl být. Zoufale se vám zařízl do mozku jako někdo, kdo padá, a chytí se nejbližšího člověka nehledě na to, jak moc ho to bude bolet. Někdo, kdo se chce za každou cenu zachránit. Ten hlas... Patřil Olze.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 27. října 2013 13:49

Švihnu rychle povely dlaní, než na nás strážní vystřelí. Rychle za sloupy. Rozprostřít se, tak jak jsem to řekl ještě než jsme vlezly sem. S Aídou a Golemem padnu za první sloup. "Čerenko. Tady UPA, velitel Atlasov. Okamžitě se vzdejte nebo budeme nuceni použít veškeré dostupné činitele a zlikvidovat vás." pochybuji, že to zapůsobí. Ale říct jsem to chtěl dlouho. Spíš to bylo na odlákání pozornosti. Položím potichu kladivo vedle své pokrčené pravé nohy v dřepu, když nám s Aídou do mozku vpluje ta hrozná vize. "Olga." zašeptám k Aídě. "Je tady." Dobře a kde má Čerenko lebky jezdců? Tasím šamanské chrastítko. "Pomsta přijde, neboj se." promluvím k magickému předmětu a zkusím vykouknout z poza sloupu, opatrně, abych to neschytal do obličeje. Chci zjistit, kde jsou, kolik jich je, jestli se někam pohybují a především pozici Čerenka. ...

Natalja Zacharová - 27. října 2013 13:53

S pažbou samopalu opřenou o rameno jsem jistila laboratoř, dokud všichni neprošli dveřmi do další místnosti, a pak jsem následovala Johanna. Naše skupina se rozestoupila po obvodu zdi a před námi byl Čerenko. Konečně, ty parchante jeden, zaskřípu zubama, jak pevně tisknu čelist, protože jsme konečně tak blízko cíli. Zabít toho zmetka. Pak kolem prolítly výstřely. Neváhala jsem ani minutu a schovala jsem se za nejbližší sloup. Krátce jsem zpoza něj vykoukla, abych si udělala obrázek o tom, kde jsou ghůlové, kde Čerenko a kde ta zatracená černá hmota. Čert ví proč, ale ta mi naháněla husí kůži a já si přitom vzpomněla na Semjona. Postavila jsem se bokem ke sloupu, do výhodnější střelecké pozice, ale dokud nedostanu povel, nezačnu střílet. Zdá se, že Čerenko a Johann si budou chtít ještě něco ujasnit. A ta matrjoška? Napadlo mne to ní střelit (zatím ale nestřílím), tak uvidíme... "Šéfe, máte něco na srdci?" houknu směrem k Nikolajovi a čekám.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 27. října 2013 14:04

Uslyším Zacharovou. Možná tak šelest, z toho všeho kolem. "Nestřílejte dokud vám nedám rozkaz." zavolám jasně. Vrčím. "Aído, provedeme tandem. Golem na tom asi nebude moc dobře." prohlédnu si tělo Olgy, do které je zapasovaný nějaký neřád. Jasně, že ho nenechám jen tak odejít. Nahánět po světě, mezi civilem, něco takového by mohlo ohrozit bezpečnost úřadu. "Čerenko, ukonči rituál a veškerou svou magickou činnost. Hned." Dřevěné držátko chrastítka s podobiznou sovy, mi potí dlaň. ...

Vladimír Černík - 27. října 2013 14:50

Pomalu jdu za Nikolajem a v duchu jen doufám že ví co dělá. Místnost za dveřmi je docela prostorná. Dokonce je tu i kam se skrýt, což také hned udělám. Zaběhnu za jeden ze sloupů a moc nevystrkuji hlavu. Čerenka moc dlouho hledat nemusíme. Je přímo uprostřed místnosti kde připravuji kruh pro magický rituál. Kromě něj je tu ještě jeho nemrtvá ochranka která je po zuby ozbrojená. To bylo těsný. Rituál na kterém pracuje ještě nedokončil ale už mu nechybí moc. Kdesi tam na zemi si všimnu malého předmětu. Co? Tak takhle to dělá? Že by to nakonec bylo ono? Zatím co se Nikolaj chystá uskutečnit náš plán já jen po očku pozoruji co se děje. Jako vždy toho moc dělat nemůžu. Jasně nestřílet, čím asi taky. Pevně sevřu skalpel který jsem měl celou dobu v kapse kabátu a podívám se na nemrtvé s automaty.Bezva, s tímhle si mě můžou tak akorát naporcovat až se mnou skončí. Nikolaj se prozatím pokouší přemluvit Čerenka aby toho nechal, což považuji za trochu zbytečný krok. Že by se po tom všem jen tak vzdal? Zatím co jsou všichni zaměstnaní tak se trochu porozhlédnu kolem sebe. Zajímalo by mě jestli budou nemrtví reagovat stejně jako mutanti. Opatrně vykouknu z poza sloupu abych zjistil kolik pozornosti mi věnují. Tak jaká je šance že bych se dostal k té matrjošce?

Vypravěčka - 27. října 2013 15:54

Ghúlové byli minimálně čtyři, spíš ale víc (odhadem 4-7). mapa situace G = ghúl M = matrjoška žluté kolečko = Čerenko "Tak doufám, že si konečně vezme tu svoji příšernost," špitla Aída k Nikolajovi a pohodila hlavou směrem k Olžině tělu. Duch vevnitř vyčkával, netušil, o co se jedná. Dost možná ještě přijde čas, kdy bude litovat, že ho kladivo osvobodilo. "Už to stejně nezastavíte!" křikl na vás Čerenko. Ostatně se dala čekat nějaká taková odpověď, žádný padouch by neřekl "máte ještě šanci" nebo "dobrá, vzdávám se". "To, o co se pokouším, bude určitě lepší než urážka všeho, za co jsme bojovali! Bratříčkujete se s náckem. Nevím, co vám Siegfrid napovídal, ale opravdu si myslíte, že poté, co si vezme svoje cetky, v klidu a míru odkráčí?" "Hraje o čas," zavrčel Siegfrid k Natalje. Vladimír měl víc štěstí než rozumu. Kdyby všichni nestříleli víceméně naslepo, dostal by jednu přímo do hlavy. Takhle kolem něj zasvištěla střela - ale přesto mu lízla tvář a ucho. Kdyby ho neovanul horký vzduch, skoro by si toho nevšiml. Bolest jaksi nepřicházela. Adrenalin?

Natalja Zacharová - 27. října 2013 16:07

“Jo, to mi taky došlo.“ odvětím Johannovi a krátce se na něj podívám. Zajímalo by mne, co vyvolalo jeho netrpělivost, ale nemám teď čas nad tím přemýšlet. Zakleknu, opřu se zády o sloup a čekám. Naznačím Černíkovi, ať se klidí za mě. Nedělá žádné blbosti, jako vykukování spoza sloupu, když nemá zbraň apod. Předpokládám, že ghůlové budou střílet v úrovni horní části těla, proto jsem si poklekla. Abych krapet změnila rozložení sil a možná nebudou čekat, že je někdo zastřelí odspoda. Tahle patová situace mě začíná štvát. Nikam to nevede a nám tak akorát utíká drahocenný čas, který nemáme. “Pane,“ zavrčím znovu na Nikolaje, už poněkud důrazněji.

Vladimír Černík - 27. října 2013 17:00

Nemrtví střílí všemi směre, jejich střely mě málem zasáhnou. Jenom díky velké dávce štěstí se mi podaří uniknout se zdravou kůží. A dokonce ani to není úplně pravda. Jedna ze střel mě trochu lízla a zanechala mi na tváři drobný šrám. Sáhnu si na ránu a pohlédnu na svojí ruku. Nic jsem necítil. Začínám se bát co by se mi mohlo ještě stát, pokud už není pozdě. Přemlouvání Čerenka nevyšlo. Dopadlo to tak jak jsem předpokládal. Místo toho se nás snaží oslabit a obrátit proti Siegridovi. Nácek? Fakt? A kde jsem to měl asi zjistit? Na čele to napsané nemá. Podle Siegfrida se nás Čerenko pokouší jen zdržet. “No nevím. „ řeknu. “Něco na tom je.“ okomentuji celou scénku a čekám co se bude dít dál.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 27. října 2013 17:02

Musíme jednat rychle. V podřepu přitáhnu pozornost Natalji. Ukážu jí signály, vybízející k podřepu, plížení a rychlému útoku. Ne středem místnosti ale vně. To znamená vlevo a vpravo kolem sloupořadí, blíže u stěny. Akce, zneškodnit a zabít, na můj povel. "Seru na to, nikdy neposlouchají." bručím si do strniště, stěžuju si na záporáky a při tom od boku tasím poslední flash granát. Chrastítko dám zase za opasek a zkontroluji moji sekundární zbraň - pistoli na deset nábojů. "Čerenko, máš poslední tři vteřiny na ukončení rituálu. Pak tě, jménem našeho úřadu zlikvidujeme." heknu na něj tak aby mě slyše. "Budu počítat do tří." odjistím granát, Dám povel Zacharové k útoku. "Jedna." prones. Hodím granát směrem do středu místnosti. Pak se překulím po obvodu sloupu, kryji se za něj dokud flash neexploduje a pak podél krajní zdi, kryt z části za sloupy, vyrazím ke ghůlům v zákrytu. Pokud možno střílím do hlavy a pohybuji se rychle. ...

Vypravěčka - 27. října 2013 17:29

Granát bleskne místností a zároveň se od stěn odrazí zvuková vlna. Golem to nečekal, a tak padne na jedno koleno. Zvuk ovlivnil tekutinu v jeho uchu a on kvůli tomu ztratil rovnováhu. Ostatní, co se lépe kryli za sloupy, na tom nebyli tak hrozně, protože beton to jakž takž pohltil. Maximálně se vám na chviličku zamotala hlava. Zato ghúlové, kteří byli připraveni střílet, byli dezorientovaní. Někteří se pokoušeli střílet aspoň naslepo. Projektil zasáhl Nataljinu kamennou ruku. Nikolaj takové štěstí neměl. Nebo ano? Střela letěla tak, že by ho měla zasáhnout do krku. Divák by asi nechápal, jak se to všechno mohlo seběhnout tak rychle, ale Aída cosi vykřikla - a střela se o nějaké neviditelné pole zdeformovala, ztratila energii a prostě padla k Atlasovovým nohám. Oba střelci zanedlouho dosáhli sloupů na stejné úrovni se stejným výsledkem. Nikolaj toho, kdo ho málem zabil, střelil do hlavy, druhého prve do ramene a poté do krku. Zacharová je obe pokropila dávkou z automatu. Z každé strany zbýval ještě jeden sloup, za nímž byli nepřátelé, a pak ještě jeden s Čerenkem. Ghúlové se už asi stihli vzpamatovat, protože opětovali palbu mnohem zuřivěji. Z rachotu vám zaléhalo v uších. Asfaltová hmota u stropu se vlnila čím dál víc. Dokonce to vypadalo, jako by... se dolů k zemi natahovaly ruce? Čerenko zaříkával. Siegfrid vás podporoval palbou. Utburd se najednou zhmotnil u matrjošky a sprintoval s ní zpět ke svému pánovi. V patách mu beton cupovaly střely. Vrazil ji do rukou Černíkovi, protože Siegfrid neměl volné ruce.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 27. října 2013 17:36

V akci si mnohé věci nepřipouštíte. Třeba to, že nějaká zbloudilá kulka může efektně ukončit váš život. Jen tak. Ne snad tím, že by jste udělali nějakou hloupost ale prostě náhodou. Z ničeho nic. Když se kulka odrazí a spadne k mým nohou, už jsem skoro u druhého sloupu. Nedovoluji emocím aby ovládly mou mysl a prozatím z ní vystrnadím veškeré spekulace. Teď je důležitá blesková akce. Jedna. Dvě tři. Třetí nábojnice ani neodlétne, když se dám znovu do pohybu. Kolem stěny po pravici běžím jak o závod a hodlám postřílet zbylé ghúly z mé strany. Zároveň sahá po chrastítku. Ta černá tekutina... "Siegfríde, Černíku. Ten kruh, zničte to. Hned!" Sedm kulek, sedm smrtí. Alespoň doufám. ...

Natalja Zacharová - 27. října 2013 17:38

Když se dostanu za druhý ze tří sloupů, postavím se zády k němu a rychle zkontroluji stav zásobníku, abych věděla, co čekat. Mohla bych si sice vzít zbraň od ghůlů, ale je to neprověřená zbraň a já bych nerada, aby se zasekla v nepravou chvíli. Pokud mám nějakého ghůla nadosah, aniž bych musela zbytečně riskovat, zkusím ho prohledat. Třeba má u sebe něco, co by se mi šiklo na odlákání pozornosti těch dalších dvou ghůlů za sloupem. Estli nic nenajdu, tak si dám krátkou přestřelku a zkusím si odměřit čas, kdy budou potřebovat přebít, protože bych tak mohla doběhnout k nim, dostat se jim na tělo a sestřelit pistolí.

Vladimír Černík - 27. října 2013 17:54

Granát exploduje a místnost zalije jasné světlo. Naštěstí jsem ale skrytý za sloupem a granát má tak na mě minimální účinky.. Ostatní využijí té situace k tomu aby se dostali blíže k Čerenkovi. Ghůlové pálí na všechny strany a já jsem rád za to, že mám kde se skrýt. Kvůli palbě ale nevím jak jsou na tom ostatní. Pokud ještě střílí tak budou naživu. Při boji se najednou kousek ode mě objeví ten malý démon. “Copak chceš?“ zeptám se ho a zvědavě si ho prohlížím. Mrňous mi nic neřekne, místo toho mi do rukou vrazí matrjošku, která ještě před chvílí ležela u kruhu. Mám nutkání se o tom přesvědčit na vlastní oči ale zvuk střelby mi dá najevo že to není dobrý nápad. Bez protestů si jí vezmu. Nikolaj rozkáže abychom se Siegfridem zničili kruh. Je už po všem? Jsou všichni ghůlové mrtví? Útok jsem vůbec nesledoval takže nemám ponětí jestli je bezpečné vystrčit hlavu. Prozatím si mou pozornost získala matrjoška. Je to opravdu to co si myslím? To že by měl mág jako Čerenko ve vlastnictví kapesní sféru nemožné není. Pozorně si jí prohlédnu a najdu místo kde je škvíra která panenku rozděluje na dvě části. Co všechno může být uvnitř? Trochu si pomůžu skalpelem a otevřu jí.

Vypravěčka - 27. října 2013 18:20

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Panenka byla docela těžká. Obyčejná matrjoška, ta klasická, ne ty moderní, co zobrazují třeba politiky nebo celebrity, byla pouze na povrchu. Druhá vrstva byla jinak malovaná, také dřevěná, na rozdíl od první blonďatá a nepřipomínala ruský styl. Třetí se taky odlišovala, byla to zrzka. Čtvrtou vrstvu tvořila panenka zjevně z kosti a zobrazovala jakéhosi rozšklebeného démona.

Vypravěčka - 27. října 2013 18:44

Nikolaj se rozběhne zase za rachotu zbraní. Většina projektilů mine, ale jeden... Tentokrát jakési pole nezabralo. Jestli to měla na svědomí Aída, nemusela vědět, jak to přesně používat. Střela se zavrtala do Nikolajovy nohy a ten klopýtl. Ghúlovi explodovala hlava a zasypala Nikolaje kusy mozku a lebky. Siegfrid. Druhý ghúl byl za sloupem už mrtvý, německý mág ho musel dostat dříve. Zacharova si mezitím dávala přestřelku s ostatními, a protože se Nikolaj dostal na jejich úroveň, mohl ji snadno podpořit. Takže i osazenstvo posledního sloupu jste zlikvidovali snadno. Noha Nikolaje stále pobolívala, protože se nejednalo o čistý průstřel, prozatím se ale rána sama zatáhla vlivem regenerace. Později bude třeba kulku vyndat. Zarostla tam. I skrz zvonění v uších jste slyšeli, jak Čerenko dál zaříkává za posledním sloupem. Siegfrid vylezl z úkrytu, ale zarazil se. Z asfaltové hmoty se začalo něco drát. Něco hodně velkého. "Nesmí se to propojit s obrazcem na zemi!" křikl mág, ale pak se zarazil. Ohlédl se. "Pečetě... Zlomili pečetě!" Zničení kruhu nechal na vás, sám se vrhl k jedinému východu a zabouchl dveře. Jestli to, co se na vás dobývalo z kobek, vtrhlo do komplexu, bylo otázkou desítek vteřin, než vás to vyčmuchá a vrhne se to sem. Zanechali jste za sebou jasnou krvavou stopu. Půjdou po vás jako žraloci.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 27. října 2013 19:34

"Kurva." zavrčím. Padnu na jedno koleno a to docela bolí. Snad si neutrhnu čéšku, to by mě ještě chybělo. Mozek a kusy lebky ignoruji jak jen to jde. Přitom pomůžu prostřílet cestu Natlaji. Ale hlavně obezřetně, ať jí nezasáhnou mé vlastní střely. Siegfrid skočí ke vchodu. Nejdřív mi to nedojde, spíš jsem si myslel, že zdrhá před tou věcí, co přichází k nám na svět ale pak mi secvakne, že to budou nemrtví. Odfrknu si. Náraz střelou do těla, která zůstane uvnitř, vytvoří něco jako vlny na hladině jezera, do kterého vhodíte kámen. Protože i lidské tělo je tvořeno převážně vodou, kinetická energie střely se ve mě rozprostře jak ničivá tlaková vlna. Je mi trochu šoufl. "Čerenko, přestaň. Jsi dopaden." heknu. Namířím pistoli směrem k místu, kde se skrývá. Pět kulek. Prásk prásk prásk. Poslední dvě. Pořád klečím na jednom koleni, když vytrhnu od pasu chrastítko. "Nastává čas pomsty." šeptnu k relikvii. Když zahlédnu tu bytost vystupovat ze stropu, polije mě studený pot. "Zničte to! Hned! Černík! Kde kurva seš!" štěknu povel tak hlasitě až se rozlehne po místnosti. "Zacharová - zranit a zničit." vyřknu rozkaz a pravačkou, kterou držím pistoli, ukážu potřebné signály. My dva jdeme po Čerenkovi. ...

Natalja Zacharová - 27. října 2013 19:41

Počkala jsem si na povel. Můj druhý nejoblíbenější. Ten první je „sejmout“. Vyšla jsem zpoza sloupu, za kterým jsem se doposud schovávala, a držela jsem si bezpečnou vzdálenost od Čerenka a zároveň jsem si držela Nikolaje mimo zorné pole. Jakmile se vám někdo dostane do zorného pole, neměli byste střílet, protože je tady možnost, že ho zasáhnete. Založila jsem samopal do ramene a vystřelila. Jenže jsem slyšela jen cvakání kohoutku naprázdno, vytáhnla jsem tedy pistoli a začala do Čerenka pálit. Postupně se přibližuji.

Vladimír Černík - 27. října 2013 19:51

Postupně rozebírám matrjošku, jednu vrstvu za druhou. Náhle se ale zarazím. To co se na mě šklebí pod třetí vrstvou je něco nezvyklého. Tahle je docela strašidelná. Na rozdíl od předchozích vrstev se u téhle na chvíli zastavím. Pokračovat v rozebírání už ale nestihnu. Čerenko je už patrně blízko dokončení magického rituálu a něco se začne dobývat k nám skrze černou hmotu. Sakra to nám ještě chybělo. Aby toho nebylo málo tak Siegfrid se rozeběhne k východu. To co Nikolaj a ostatní nechali za sebou nás už pomalu dohánělo. Siegfrid je pryč, zůstává to tedy na mě. Boj už se docela uklidnil a většina ghůlů je pravděpodobně po smrti. Vykouknu zpoza sloupu abych se ujistil že je čistý vzduch a rozeběhnu se do středu místnosti. Tam se přikrčím za barelem s krví. Tak a teď je třeba zastavit ten rituál. Zničit kruh a nebo udělat něco jiného. Rozhlížím se kolem a můj pohled padne na barel za kterým se ukrývám. Pokud zničím kruh tak je šance že to nezabere a rituál bude pokračovat. Lepší bude zkusit pracovat obráceně. Nad jiným řešením už nepřemýšlím a ponořím ruku do krve, krátce na to jí pak vytáhnu a vrhnu se k zemi . Na zemi začnu prsty kreslit malý kruh podobný tomu velkému. Liší se jen symboly. Na podrobný nákres není čas. Bude muset stačit hrubý náčrtek se symboly Jakmile kruh dokončím rozběhnu se zpátky k barelu a opět ponořím ruku do krve. Postup se symbole znovu opakuji, jenom tentokrát na jiné straně kruhu. Pokud se to podaří tak by se měl účinek hlavního symbolu obrátit a ať sem vstupuje cokoliv tak by to mělo zůstat na druhé straně. V krajním případě to kruh alespoň uvězní. Pokračuji v kreslení symbolů dokud nejsou čtyři, potom je navzájem propojím čarou aby utvářely další kruh. Tak a teď se uvidí.

Vypravěčka - 27. října 2013 20:09

Černík vzal štětec, co se válel u barelu, a začal kreslit. Siegfrid se zase opřel tetovanou dlaní o dveře a taky si čmáral křídou. Zacharova s Nikolajem se jako predátoři blížili k oběti, která neměla kam uniknout. Kulky cupovaly okraje sloupů. Čerenko jako by si toho nevšímal. Jeho hlas gradoval. Najednou se zajíkl. Bylo to jako ve špatném hororu. Viděli jste jenom stín na stěně. Proměnil se. Obrovský had, jehož hlava vypadala spíš jako dračí. Siegfridův medailon mu visel na jednom zubu, který byl dlouhý jako čepel meče. Vrhl se po Natalje, protože tu spatřil jako první. Rozevřená tlama by ji s trochou vůle dokázala pozřít na jeden hlt. Duch z chrastítka vyletěl a had-Čerenko při jeho zakvílení zakolísal, smyčky těla se stáhly jako v křeči a jedině to, že se ohnal po přízraku, Zacharovou zachránilo před chřtánem. Situace nevypadala nadějte. Pár kulek a jste na suchu. Zbývají už jen nože a magie. Postup čehosi, co se sem dralo, se zpomalil, ale nezastavil úplně.

Natalja Zacharová - 27. října 2013 20:21

Vystřílela jsem do proměněného Čerenka celý zásobník a náhradní jsem u sebe neměla. Jak se po mne ohnalo to obrovské hadí tělo, měla jsem co dělat, abych uskočila. Naštěstí zasáhl Nikolaj a jeho chrastítko (nevěřila bych, že za tuhle kombinaci budu kdy vděčná) a já si tak jen hecla na zadek a překulila jsem se přes rameno a záda do kleku. Byl čas na plán B. Soustředila jsem se a ze svého vnitra jsem postupně tahala svou magii. Elektrickou energii, kterou jsem kumulovala, kumulovala, dokud jsem ji nevypustila směrem k hadovi. Uvidíme, jestli to zabere, jinak nastoupí plán C. Moje kamenná maličkost a nůž.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 27. října 2013 20:23

Zaštěkám. Vážně, zavrčím a štěknu proti té potvoře. Tak rychle jak běžím na místo odkud Čerenko tkal svoje kouzlo, tak uskočím stranou. Dvě poslední kulky. A nůž. "Zacharová, usup za sloupy." zavolám na ní. Couvnu až k předposlednímu sloupu, tomu, co je ještě vzdálenější od Čerenkova úkrytu. Duch z chrastítka si udělá svoje. Kouknu na Aídu a Golema. "Sebereme mu přívěsek. Ten co má v hubě. Medailon a prsten z něj dělá neporazitelného. My tři jsme v tandemu, nemůže nás zabít kouzlem. O fyzická zranění se postarám já a ty." hodím okem po golemovy. "Jdeme, rychle!" zavelím. Přeběhnu celou místnost směrem k Zacharové, oběhnu sloup na levé straně až ke zdi a pokusím se zachrastit znovu chrastítkem, tentokrát přímo u tlamy toho ohromného hada. V krku mám sucho a jakoby knedlík. Stačila by moje regenerace, kdyby mě chytil do tlamy? A co jed? Má nějaký? ...

Vladimír Černík - 27. října 2013 20:36

Druhý kruh je dokončen a ihned začíná působit. Věc která se sem snaží dostat se zastaví, bohužel ne na dlouho. Trvá to jenom chvilku a potom začne zase pokračovat v průniku k nám. Postup je už sice o něco pomalejší ale nezastavil se úplně. “Do háje proč to nefunguje?“ Boj kousek ode mě zatím pokračuje a musím se snažit abych se jím nenechal rozptylovat. Není to ale tak snadné jak jsem si myslel. Čerenkova transformace je děsivá a mám potíže od něj odtrhnout oči aby se v nestřežený okamžik náhodou nevrhl na mě. Nakonec se ale vrátím ke své práci.Zkontroluji ještě znovu symboly a všechny jsou na svém místě. Se svými současnými schopnostmi nejsem schopen ničeho silnějšího než jsem právě udělal. Možná nějaký ten artefakt co má Čerenko by mi pomohl. Jak ho ale získat? Rozhlédnu se kolem sebe a všimnu si jedné věci kterou jsem před tím přehlédl. A to jsou symboly na sloupech. To by mohlo být ono. Ty zničit můžu. Okamžitě se pustím do likvidace symbolů na sloupech, k tomu použiji krev které tu je ještě dost. Když nechám hlavní kruh netknutý nemělo by se to pokazit. Jakmile skončím čekám jestli bude můj současný pokus větší vliv než ten předchozí. Můj pohled pak padne na matrjošku kterou stále mám u sebe. Pokud nevyjde ani tohle přijde řada na tebe.

Vypravěčka - 27. října 2013 20:58

Had před duchem z chrastítka zase smýkl tělem a v křeči z Nataljina výboje narazil do jednoho sloupu. Ten explodoval v úlomcích betonu a společně s jeho ocasem smetl Černíka, který právě chtěl zničit symbol. Opět necítil bolest, jen sílu úderu. Matrjoška při tom vypadla z kapsy a odkutálela se kamsi stranou. K Aídě, která taky vytřeštěně zírala na obrovského hada. Ťukla jí o kanady. Mladá čarodějka zaváhala, ale nakonec z nějakého popudu popadla tu věc a vší silou mrštila o zem. Vytryskla z ní tmavá hmota, stejná jako u stropu. Rozprostřela svoje šlahouny a Aída s výkřikem uskočila, až padla na zadek. Chapadla zašmátrala. Těsně minula Vladimíra na zemi, prosvištěla kolem Nikolaje a Natalji. Do očí vás najednou bodlo stříbřité světlo. Černý maz z chapadel odpadl a esence zuřivě vrazila do Olžiny schrány. Ruka s nátepníkem se ztěžka zachytila kulkami okousaného sloupu poblíž Zacharové. Golem se chvíli kymácel a vypadal, že spadne. Pak ale zvedl krví zacákanou hlavu a mrtvolná blána v očích zmizela. Vystřídalo ji stříbřité světlo. "Párty je v plným proudu. Hej, kluku, podej mi kladivo!" Byla to ona. Olga. Nebyl čas se radovat. Sigfrid německy zanadával a síla, s jakou byly rozraženy dveře do krytu, ho málem sramovala o stěnu. Olga nebyla jediná, kdo dorazil na VIP večírek s mocným mafiánem a nekromantem v jednom. Ve dveřích stál na první pohled démon. Kladivo leželo na půl cesty mezi ním a Černíkem. démon

Natalja Zacharová - 27. října 2013 21:13

Nevěděla jsem, jestli mám plakat bolestí a nebo štěstím, že se nám Olga vrátila. Faktem je, že to byl silný spojenec, který se v tuhle chvíli hodil. Šlehla jsem po hadovi další proud své energie, když v tom se rozrazily dveře a v nich stál Muráš. “Doprdele, to je špatný... to je hodně špatný...“ ukročím stranou a dozadu do rohu místnosti, abych dala prostor Olze pro nějaké to manévrování a útok, a zároveň, abych viděla dozadu ke dveřím. Co se stalo se Semjonem? derou se mi do hlavy špatné myšlenky, které ale musím hned vyklepat. Není na to čas. Ne teď, dokud je tu Čerenko. Jsem připravena Olgu nebo Nikolaje podpořit dalšími výboji elektrické energie.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 27. října 2013 21:18

Otočím se směrem k Olze. Zazubím se. Pak střelím pohledem ke kladivu. Nechal jsem ho ležet u prvního sloupu zprava. Bleskově se tam rozběhnu. Když se dveře rozrazí. kotoulem doleva zmizím z jakékoliv dráhy letu případného šrapnelu. Akorát mi vyklouzne z ruky pistole. Chrastítko křečovitě držím v dlani, kotoulem se dostanu až ke zdi, do které zády narazím. "Kurva." heknu. Skoro sem si vyrazil dech. Kouknu, kde je kladivo. Pokud na stejném místě, pokusím se pro něj skočit dřív, než se ten "Muráš" démon, rozkouká, sebrat ho a po zemi poslat Olze. ...

Vladimír Černík - 27. října 2013 21:28

Aniž bych stihl zničit některý symbol na sloupech tak jsem sražen k zemi. Čerenko v podobě hada se ožene mým směrem a až v poslední chvíli si všimnu že míří mým směrem. Není čas uhnout a rána mě zasáhne plnou silou. I když popravdě zásah ani necítím. Jenom odletím stranou. Do háje. Pomalu se zvedám ze země. “Sakra, to bylo hnusný, to … vůbec nebolelo …“ Ačkoliv bych se měl teď cítit hůř než boxer po deseti kolech tak kromě zásahu který mě srazil k zemi necítím nic. Žádná bolest, vůbec nic. Nedivil bych se kdybych měl zlomenou polovinu kostí v těle ale nezdá se že bych byl tak vážně zraněn. Asi se stalo toho čeho jsem se bál. Zatím co jsem se válel na zemi a vzpamatovával se tak se k nám připojil nový spojenec. Valkýra, Olga. Teprve teď jí poprvé doopravdy vidím, síla z ní přímo sálá. Olga ale není jediným nově příchozím společně s ní dovnitř vtrhne ještě někdo, démon. No do háje. Tak před tímhle zdrhali? To už se jim ani nedivím. Pomalu jsem se vyškrábal na nohy a pohlédl na démona. Všimnu se že mezi mnou a ním leží kladivo. Je to to stejné kladivo které před tím třímal Nikolaj. Ach né … sakra proč já. Nikdo jiný poblíž není a Sigfrid mi v téhle chvíli nepomůže. Je to na mě, zase. Rozběhnu se směrem ke kladivu abych ho získal dřív než démon. Co se stane pak je už vedlejší. Doufám že se v téhle věci nepletu, jinak je ze mě mastný flek.

Vypravěčka - 27. října 2013 22:03

Nakonec tedy Olga stojí proti hadovi sama. Skoro to vypadá jako méně epický souboj jiného Ásgarďana s jiným hadem - Thóra s Jörmundgandrem. Hadovi se podaří ducha na chvíli ignorovat, a lesklé smyčky se zavlní mezi sloupy a míří přímo na Olgu. Ke kladivu se vrhne Nikolaj i Vladimír skoro společně, ale Vladimír se k němu dostane dříve. Nikolaj se zarazil u stěny. Kabát je naštěstí dost dlouhý, aby ho mohl lapnout skrz látku. Ne nadarmo se mu říká Požírač duší. Kladivo je těžší, než by se zdálo, a tak hodit jej není jednoduché. Proletí sotva dva metry a se zaduněním se dosmýká do valkýřina dosahu. Všichni se teď nacházíte na straně blíže dveřím, Olga je nejvíce vepředu u kruhu a po jeho obvodu uniká hadovi. Ten do něj totiž nechce vstoupit a jeho velikost je mu nyní na překážku. Na zubu se mu stále houpe přívěsek. Prsten má kdo ví kde. Ale hlavně - jste teď nejvíc na ráně Murášovi a jeho kamarádům. Za jeho zády se to hemží mrtvými a nejen těmi. Muráš se beze slova, jen s úšklebkem, který vrhl na Natalju, vrhne kupředu. Rovnou na Černíka, který je přímo v ráně. Za ním se do místnosti začnou valit mrtvoly v různém stádiu rozkladu. Nejsou tak pomalé jako ve filmech, ale zase ne tak rychlé jako lidé. Jejich síla vždycky byla v počtu. Na rozdíl od ghúlů nejsou taky tak inteligentní a nemají zbraně.

Vladimír Černík - 27. října 2013 22:54

Ke kladivu se mi přeci jen podaří se dostat ještě včas. Démon je pořád ještě tam kde stál před tím a já svírám v rukou ono zvláštní kladivo. Je docela těžké. Na nic nečekám a vší silou se pokusím hodit kladivo valkýře. Kladivo ale uletí jenom kousek a potom spadne k zemi. Alespoň se už k němu dostane. Teď se ale musím vypořádat s tím problémem, který se mi tu objevil. Odvrátím zrak od kladiva a podívám se zpátky na démona. Ten vyrazil mým směrem a společně s ním i velká spousta nemrtvých. Když průser tak pořádný, co. Utéct není kam, nemrtví nám blokují jedinou cestu odsud a aby toho nebylo málo tak ještě zbývá zastavit tu věc která se sem pořád dere.Prozatím se ale soustředím na hlavní problém, na démona. Pozoruji bestii která se na mě žene jako tank. Ihned se dám do pohybu a jakmile to bude možné tak uskočím stranou. S tímhle se nemůžu měřit.

Vypravěčka - 27. října 2013 23:13

Natalja Zacharová - 28. října 2013 13:37

Vyčkávám za sloupem, až se hadova hlava dostane z mého dosahu. Olze zatím přistane nedaleko od jejího místa kladivo. Zhluboka se nadechuji, jako bych se snad chystala potápět, a pak vysprintuju. Mám v plánu hada rozptýlit, aby Olga měla dost času sebrat kladivo a pak zaútočit. Tak kurva Olgo, koukej se pochlapit! Běžím podél stěny, přeskočím hadí tělo a kolem mne projede vlna elektrické energie. Pokud to jen půjde, půjdu do skluzu a skončím na druhé straně místnosti.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 31. října 2013 00:17

Vstávám, když kladivo kolem mě prolétne a dostane se blíže Olze. Kouknu ještě k ní jediným okem a pak si rychle pásku sundám. Otočím se směrem ke dveřím. Jakoby naštvaně mrštím smotanou pásku k zemi. Už nic neříkám, je jasné na co dojde po násilí - ještě větší násilí. Odhodím zajištěnou pistoli stranou. O podlahu ostře cinkne. Uvolněnou rukou už ze sebe sundávám výstroj, zatím co z druhé ruky opatrně na zem položím chrastítko a pošlu ho k jednomu ze sloupů. Pak začnu i s ní odepínat výbavu a postupně i oděv. Až tam stojím úplně nahý. Rozpažím ruce, přikrčím se. Hrozivě zavřeštím bojovým rykem. A pak se přeměním... Tesáky a drápy. Tlapa plná zubů pořád ještě řve, padnu na ruce, měnící se v ohromné pracky. Tohle není nějakej vořech na pobíhání. Chci ze sebe udělat monstrum. Co nejděsivějšího vlčího zabijáka. Z tlamy mi odkapávají sliny. V hrudi mi klokotá vrčení. Pak se rozběhnu přímo proti démonově hrdle. ...

Vypravěčka - 31. října 2013 01:08

Těsně předtím, než se démon dostane k Vladimírovi, ho srazí chlupatá hora svalů. Muráš a Nikolaj se na chvíli změní na bojující klubko drápů a vrčení a zastaví je až sloup naproti. Černík naopak dopadne kus od Aídy, která vše sleduje s hrůzou v očích. Kousek od ní se válí Nikolajova výbava, kde je mimo jiné i bojový nůž. Siegfrid se už vzpamatoval a podle štěkání automatu se snaží ztenčit zástup nemrtvých. Po chvíli ale zbraň cvakne na prázdno. Většina nemrtvých míří právě na německého mága, který couvá směrem k Aídě a Černíkovi, aby vás od sebe neodřízli, druhá část jde podpořit bojujícího Muráše. Kolik jich ještě může být? Zacharová chce zatím vylákat hada, jenže tím je i v přeměně pořád Čerenko - tenhle trik na něj nevyšel, asi Natalju nepovažuje za takové nebezpečí jako Olgu. Je vidět, že elektřina mu moc příjemná není, ale na usmažení něčeho takového zatím nestačí. Olga se vrhne pro kladivo a prudký hadí útok ji málem shodí do krvavého kruhu. Kolem valkýřiny zbraně to začne probíjet magií - efekt, jakého Nikolaj nedosáhl. Skoro to vypadá jako energie Zacharové, záblesky jsou taky namodralé; nikdo by si to však s elektřinou nespletl. Pak to všechno najednou přestane. "Kurva!" Olga se vrhne ke sloupu za Nataljou, kde se vlní konec ocasu. Čerenko je poněkud nemotorný, a tak nestihne zastavit svůj další prudký výpad, a když valkýra prudce uhne, narazí hlavou do stěny. "Někdo musí dovnitř," zafuní Olga. "Medailon vidím, ale někde musí mít i prsten." Co zůstává nevyřčeno - někdo = Natalja a někde = vevnitř. Had se znovu hotoví k útoku, náraz do stěny ho odrovnal pouze natolik, aby Olga měla čas to ze sebe vychrlit. Stojí teď po boku Zacharové u zadního sloupu, kde se prve schovával Čerenko. Muráš mezitím dává Nikolajovi do těla. Když na něj vlk dopadne, sevře ho v pase, div nezapraskají žebra. Svalnatá ruka, kterou chtěl dát Nikolajovi do čenichu, skončí mezi čelistmi. Démon zařve. Kost praskne. Chutná hnusně, jako na slunci uleželá mršina, kterou hýbou červi. A pak se Muráš zasměje jako šílenec. Protože jím hýbou červi. Předloktí, které Nikolaj svírá, se hemží, cosi z něj mu proniká do chřtánu a dusí.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 31. října 2013 01:42

Škrábu ho jak jen můžu. Tuhle potvoru neznám, netuším, co na mě může vytasit. Ale vím, že když bude krvácet, je to dobré znamení. Co krvácí, může zemřít. Prokousnu se skrz. Omyl. Nechutné překvapení mě málem dostane. Ale nejsem tu proto abych ochutnával nějakému démonovi loket. Seskočím z něj hned jak se jeho paže změní a vyplivnu z tlamy všechno co jde. Odporné. Srst se mi ježí jak bodliny. Drápy škrábou o podlahu. Jediné co teď můžu je změřit opravdové síly. Nebo ho alespoň zabavit na dost dlouho, než se někdo ze skupiny uvolní a přijde mi na pomoc. Nemrtvé kolem sebe zkouším zahnat vrčením a štěkáním. Kdyby to nepomohlo - jako že si nemyslím, že to bude fungovat, znovu přejdu v útok a skočím po démonovi. Spoléhám na svou regeneraci, na divokost a krvelačnost. Dávám pozor kam nebo co koušu a hlavně jdu po jeho obličeji. Dostat ho na zem, rozcupovat ho na kousky. ...

Natalja Zacharová - 31. října 2013 18:52

Začíná nám krapet kapat do bot, řekl bych, když vidím, že Olga dostává taky pěkně do těla. Stojím zády opřená o sloup a rozdýchávám situaci. Z Olžinýho nápadu radost nemám, ale dává to smysl. Střelím po naší obryni pohledem „si děláš prdel?“, ale když se podívám na hada a pak zase na Olgu, nakonec přece jen přikývnu. Teď jen vymyslet, jak se dostat dovnitř hada a nenechat se přitom překousnou. Kurva, že já sem lezla. Tohle nemůže dopadnou dobře... tohle nemůže! Dopadnou! Dobře! Pokřižuju se a pak vykouknu zpoza sloupu. Střelím po hadovi další vlnu elektrické energie, abych upoutala jeho pozornost a pokusím se to uhrát na nemotornost, nebo ve špatný moment na špatném místě, aby mne had spolkl, i když naprosto netuším, co se bude dít dál. Dost dobře to taky může být můj poslední, jednosměrný tiket.

Vladimír Černík - 31. října 2013 22:33

Události okolo démona se staly docela rychle a postřehl jsem je až když jsem ležel na zemi kousek od Aidy. Nikolaj se postavil démonovi a strhne se zuřivý boj. Docela si oddychnu, že nejsem teď na jeho místě. Oproti tomu boj s Čerenkem zatím vypadá všelijak Olga už získala své kladivo zpátky ale žádnou změnu v boji zatím nepozoruji. Co teď? Utéct není kam a nepřátel je tu víc než dost. Navíc se zdá že co nevidět budeme mít ruce plné práce. Siegfrid ustupuje a zanedlouho budou hordy nemrtvých u nás. Možná je můžu zpomalit. Postavím se rychle na nohy a sáhnu po noži který je mezi Nikolajovými věcmi. Lepší než ten skalpel. “Měli bychom se postarat o ten portál než se sem ta věc dostane“ Řeknu Aidě a ukážu směrem k portálu. “Musíme se postarat o ty symboly na sloupech.“ A potom doufat že to zabere. Jakmile skončím tak se pustím do toho co jsem právě popsal.

Vypravěčka - 31. října 2013 23:27

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Přikývnutí byl ortel. Čerenko šel pořád primárně po Olze i přes to, že její kladivo nechtělo fungovat, jak by si přála. Vždycky po něm přeběhly modré výboje magie, ale hned zase zhasly. Jako by nechtělo naskočit. A Čerenko byl natolik nacucaný magií, že obyčejný úder jako do mutanta nebo do mága by asi nepřinesl kýžený účinek. V jednu chvíli tě Olga doslova strčila do cesty místo sebe. Pomohlo to. Ve zlomku sekundy jsi stačila postřehnout, že valkýra hadovi držela otevřenou tlamu, aby neskousl dřív, než mu vpluješ do chřtánu. Tohle bylo horší než kterákoli noční můra. Had byl velký, ale přesto... měkké vlhko tě obemknulo a tobě se nedostávalo kyslíku. Ještě ke všemu se hýbal. Tma. Pak se okolo tebe omotalo něco chladivého. Pod víčky jsi viděla tvář Ivana, toho mladého šamana, které jsi zastřelila tam na sídlišti. Nepřišel se ti mstít. Byl to ten duch, co jej vyvolal Nikolaj. Obalil tě ochrannou krustou a ty ses konečně mohla nadechnout. Musel vklouznout dovnitř těsně za tebou. Tupilaq, jehož podoba se dala lidskými slovy těžko definovat a vlastně ani nebyl čas nad ní přemýšlet, s pomstychtivý zakvílením vyrazil kupředu. Klaustrofobický pocit zmizel, probíjel hadí útroby, roztahoval je a dával ti možnost klopýtat mokrým tunelem; poskytoval jakés takés světlo. Doteď jsi musela jít skoro po čtyřech. Najednou ses mohla aspoň narovnat - podle smradu to byl žaludek. Tupilaq se míhal u "stropu" a osvětloval tak "místnost". Sračky, nebo spíš jiné tělní tekutiny, ti byly po kolena. Kdyby ti duch nepomohl, během chvíle by tě to rozežralo. Hledat tu prsten... to opravdu bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Jediná zbraň, která ti zbyla, byl nůž.

Vypravěčka - 31. října 2013 23:50

Vladimír se rozběhl zničit zbývající symboly. A přitom byl svědkem toho, jak při souboji Zacharové a Olgy Čerenko Natalju prostě... spolknul. Olga zápasila s jeho čelistmi. Taktak stačila povolit, když tlama cvakla. Čerenko dostal kladivem, které ne a ne se magicky nabít, doslova mezi oči. Rána byla tak silná, že krkem narazil do levého zadního sloupu a ušetřil tak Vladimírovi práci - sloup se hroutil v hromadách suti. Bohužel na valkýru. Zda zvládla utéct, to nikdo nevěděl. V rohu se zvedal oblak prachu. Symboly na sloupech mizely. Za Vladimírem se žádný mrtvák nepustil, avšak podle výkřiků měl jako jediný tohle štěstí. Nikolaj stále bojoval s démonem, který si s ním hrál jako toreador s býkem. Otočkou se vyhnul jeho skoku a stanul zase v čele nemrtvých. Aída hystericky zaječela, když ji draplo několik párů rozkládajících se rukou. Muráš vdal chrčivý zvuk. Nemrtví se zastavili. Siegfrid bezvládně visel v kostnatých prackách. Místnost byla jeden velký obraz zkázy. Po Zacharové s Olgou ani stopy, prach se pořád ještě nerozptýlil. Aída s německý mág v rukou nemrtvých. A Černík zhroucený kdesi u kruhu. U kruhu, kde se otevřel portál. Nic krom ohromného chladu a pár vloček z něj však nevycházelo. Černá hmota se rozprostřela a vytvořila plochu, na které vznikl průchod... někam. "Vzdej to, čokle. Slož zbraně a necháme tě sloužit nové carevně. Líbí se ti, ne?" Několik nemrtvých postoupilo blíž s Aídou, aby bylo jasno, o kom mluví.

Vypravěčka - 31. října 2013 23:55

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Věděls, že to nestihneš. Ten poslední sloup... V kruhu se nic nezhmotnilo. "Asfalt" se v medově táhlých kapkách dotkl znaků na zemi a začal se po nich plazit, obkreslovat je. Tvoje Symboly selhaly. Stál jsi ani ne stopu od důvodu - tam, kam padlo Olžino kladivo, se vytvořily praskliny a malůvka byla zničena. V kruhu se utvořil velký portál. Nedalo se dohlédnout, kam vede, zda vůbec do tohoto světa. Zavál z něj proti tomu všemu smradu svěží, byť mrazivý vichr. O tvář se ti otřelo několik vloček. A pak tě cosi doslova smetlo na kolena. Chvíli ti trvalo pochopit, co to bylo. Ten démon. Ovládal... nemrtvé. Jeho příkaz STÁT tě doslova přikoval na místě a zasáhl tě netušenou silou. Slyšels, co říká. Viděls, jak hrozně bojiště vypadá. Paralýza pomalu ustupovala.

Natalja Zacharová - 01. listopadu 2013 19:36

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Netuším, co se mi honilo hlavou ve chvíli, kdy mne had spolkl. Vím jen, že hned poté, co jeho čelist sklapla, jsem věděla, že to byl špatný nápad. Cítila jsem, jak se jeho krk stahuje, jak mne obepínají svaly, které drtí mou křehkou kostru. A pak jsem zahlédla někoho, nebo něco, co bych v ten moment naprosto nečekala. Antalovskiho. Netuším, proč jeho duch udělal to, co udělal. Považovala jsem to za jakýsi revanž za to, že nás zradil, a v duchu jsem mu poděkovala. Po čtyřech jsem se vykodrcala do nějakého velkého prostoru, pod rukama a koleny mi to čvachtalo a když jsem se postavila, abych si to pořádně prohlédla, bylo to jako ze zlého snu. Nebo špatného hororu. Hadí tělo sebou mávalo a já jen tak tak držela balanc. Nebyl čas rozjímat nad krásami hadích útrob. Vytáhla jsem nůž a začala jsem, systematicky z jedné strany těla jsem párala vše, co mi přišlo pod ruku a hledala jsem prstem.

Vladimír Černík - 01. listopadu 2013 20:19

I když jsem se snažil tak jsem nebyl dost rychlý. Symboly byly sice zničeny ale portál se i přes to otevřel. Na druhou stranu nevidím ale nemůže se tak ukrývat nic dobrého. Sakra proč ochranné kouzlo selhalo? A potom to uvidím, jeden ze symbolů byl poškozen a to zrušilo můj ochranný kruh. Do háje s tím! Celá situace se zhoršila tak jak jenom mohla. Siegfrid je poražen, Aida zajatá, Olga s Nataljou neznámo kde a Nikolaj stojí proti přesile. Pokud se teď nestane nějaký zázrak tak jsme v háji. Démon začne vybízet Nikolaje k tomu aby se vzdal a přitom se zmíní i o Aidě. Není pochyb o tom jaké s ní mají úmysly. Kdyby mě alespoň jednou poslouchali. Kdybychom jí sem nebrali tak by to mohlo být všechno jinak. “Po..počkej chvilku!“ zavolám na démona a udělám pár kroků kupředu. Nejistě těkám očima mezi ním, nemrtvými, Nikolajem a Aidou“Je to pravda? Myslím můžu ti věřit, že dodržíš to co říkáš?“ Nervózně pozoruji démona a čekám co mi na to řekne.

Vladimír Černík - 01. listopadu 2013 20:20

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Když pocítím neznámou sílu která mi podlomí nohy přeběhne mi mráz po zádech. Co to je? Co se to se mnou děje? I když se snažím pohnout tak jsem jako přimražený. Teprve až za chvilku paralýza poleví a můžu se zase postavit na nohy. Jak … ale vždyť … to znamená že jsem jeden z nich, nebo něco podobného. Co mi to Čerenko jenom provedl. Nějaké tušení jsem už měl ale že jsem se stal nemrtvým jsem nečekal. Ale nezemřel jsem, byl jsem při vědomí, tedy většinu času. Rychle ale myšlenky zaženu pryč. Teď není čas myslet na to co sem když to může rychle skončit. Pokud je to pravda tak mě může ovládat, tedy jenom pokud to ví. Nejsem ale úplně mrtvý, nebo ano? Zkontroluji si pro jistotu tep i když bych přísahal že mi srdce pořád bije. Pokud o tom neví tak toho můžu zkusit využít. Porozhlédnu se ještě jednou po sudu s krví, nebo alespoň po tom co z něj po boji zbylo. Potom rychle abych neplýtval čas někde uprostřed místnosti nakreslím kruh s pastí která by měla na nějaký čas zadržet jednu osobu, nebo bytost. Třeba se to bude hodit. Potom se vydám za démonem. Musím něco zkusit. Třeba dokážu Nikolajovi jen trochu pomoci aby získal trochu výhody. Čerenko nejspíš ještě žije a má všechny svoje artefakty. A co víc démon má Aidu. Mají v rukávu všechny trumfy. Kdybych se alespoň dostal k Aidě.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 04. listopadu 2013 00:58

Z huby mi teče krev, i tak ale cením žlutobílé tesáky. Zježená černá srst je zkrvavená ale nehodlám se vzdát tak snadno. Zavrčím směrem k Aídě. Vrčím o to víc k Vladimírovi. "Ustup, Černíku. Radím ti dobře, ustup. Jestli se k němu přidáš..." má tohle v plánu nebo je to nějaká další Černíkova lest? Kdo ví. Co Aída? Jak ta se tváří na novou funkci vládkyně tlejícího chodícího masokombinátu? Doufám, že ne moc dobře. "Aído nedovol jim to. Nejsi jako ona. Jsi jiná. Jsi vlastním pánem, ne jejich poslušná loutka. Už ne." klokotá mi ve psím hrdle. ...

Vypravěčka - 04. listopadu 2013 01:30

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Útroby sebou cukaly a začala do nich proudit horká krev. Kdo ví, nakolik to Čerenka oslabí, pokud nenajdeš prsten. Rány se totiž skoro hned zavíraly. Cos mohla soudit, tak byl možná v bezvědomí - určitě by to házelo mnohem víc, kdyby ne. Omráčila ho Olga? Povedlo se jí aspoň to, aby pro tebe získala čas? Nikdo ti ale na pomoc nepřicházel. Kdyby tomu tak bylo, určitě by se dobývala dovnitř a užila si pomstu za to, že z ní udělal golema. Žaludek byl prázdný. Respektive v něm neplavalo žádné nechutné jídlo. Možná musel kvůli kouzlům držet půst, což ti pomohlo. Po chvíli brození se v měkkých a slizkých sračkách tvoje bota šlápla na něco tvrdšího. Prsten. S lebkou a runami. Když ses pokusila prořezat ven teď, rány se už nezavíraly. Ohodila tě teplá krev a nůž zaskřípal o žebra. Čerenko sebou zazmítal, div tě na jedno z nich nenabodl. Vypadlas z jeho břicha jako ryba vyplavená ven. Společně se všemi tekutinami. Jako by ses znovu narodila. Tupilaq tě ochránil jen před zhoubnými účinky vnitřku, nikoli před tím, aby ses nezasrala. Na to nebyl moc čas myslet, protože hadí tělo se nebezpečně blízko tebe zmítalo v bolestné křeči. Lepil se na tebe dosedající prach. Další sloup byl zničen, ten nejblíž vás. Čerenko se ale nehodlal vzdát. Konec ocasu ti podrazil nohy, sotva ses pokusila vstát, a on, krvácející, se chytal k tomu, že tě rozmačká. Ocas se ti ovinul kolem těla. A pak se modře zablesklo. Magický impulz projel celým jeho tělem a vyrazil ti dech. Asi ti prasklo pár žeber. A něco hlasitě křuplo. Až příliš hlasitě na to, aby to bylo tvoje. Had ochabl a padl. Ze sutin seskočila Olga a rychle z tlamy vyrvala medailon. Skrze zborcený sloup a mrtvolu, která však pomalu začínala měnit formu, jste s Olgou zatím nemohly vidět, co se děje v místnosti. Slyšet však ano.

Vypravěčka - 04. listopadu 2013 01:59

Muráš pohrdavě vycenil zuby. "Jak se to říká - každý je svého štěstí strůjcem? K čemu je mi vás zabíjet? A k čemu je mi vás nechávat naživu?" dodal vzápětí, ale nespouštěl oči z Nikolaje. Oba páry očí. S Aídou to bylo pořád stejné. Nebyla bojovník, nebyla voják a už vůbec nebyla připravená na nic z toho. Byl vlastně zázrak, že neomdlela, když ji popadly dvě mrtvoly a smýkaly s ní, jak jim Muráš přikazoval. Nebránila se. Dost možná ani nevěděla, o čem Nikolaj mluví. A pak jste to v náhle docela ztichlé hale uslyšeli. Něco nahlas křuplo. A pak zadunělo. V tu chvíli vás smetla tlaková vlna, taková, jakou už jste všichni zažili. Rozhodila vás jako koule kuželky. Murášem to smýklo do davu nemrtvých. Siegfrid zmizel taky někde v mase těl. Mrtvoly, co držely Aídu, nechaly na jejích pažích ruce. Jenom ruce. Nikolaj narazil bokem do sloupu. Černík balancoval na okraji kruhu s portálem. Na tu vteřinu se všechno zastavilo. Všechno se paradoxně probralo díky Aídě. Ta se totiž jako první pohnula, rychle se vrhla od davu tlejících těl pryč směrem k portálu, na vaši stranu "hřiště". Muráš zařval a odhodil pár mrtvol, co mu stály v cestě. Ty se nemotorně zvedaly ze země. Vlnu neustála ani jedna. Pak se ale zarazil. Zíral někam za vás, do míst, kde naposledy probíhal boj hada a bojovnic. Had... Žádný had tam nebyl. Čerenkovo tělo se pomalu měnilo zpět, zcvrkávalo se z obřích rozměrů. Olga s kladivem konečně nabitým se právě snažila zorientovat v situaci. Skrze černou díru portálu nemohla vidět vše.

Natalja Zacharová - 04. listopadu 2013 18:55

Když jsem vylezla z hadího těla, s prstenem v dlani, padla jsem na všechny čtyři a snažila jsem se dostat co nejdál od Čerenka. Nešlo to. Nebyla jsem natolik rychlá, abych se vyhla hadímu sevření a marně jsem proti němu bojovala. Čím více mne hadí svaly svíraly, tím méně jsem byla schopna držet svou magii a tak jsem jí nechala volně proudit. Jiskřilo to kolem mne, ale nakonec to nebyla má síla, která hada zabila. Upadla jsem na zem a doslova jsem líbala prach a špínu pod sebou. Ztěžka jsem otočila hlavu a civěla na Olgu, která právě dodělala Čerenka. Z dlaně jsem pustila prsten a ukazováčkem ho cvrnkla valkýře k nohám. Funěla jsem do země a hekala bolestí pokaždé, když jsem se pokusila vstát. S těžkým sebezapřením a obličejem plným bolesti a zoufalství, jsem se zvedla. Sebrala jsem nůž a pomalu jsem kulhala dopředu ke dveřím, kde probíhal boj mezi mrtvoláky, Murášem a naší částí. Nevěděla jsem, co se děje. Neslyšela jsem, o čem se bavili. Uši jako bych měla zalehlé, možná mi tím tlakem, kterým mne Čerenko svíral, praskly bubínky. Co krok, to šílená bolest v boku. Zlomené žebro, nebo dvě. Krev nevykašlávám, zlomenina se nedostala k plicím, ale přesto dýchám mělce a přerývavě. “Semjone,“ heknu bolestí a jednou rukou se musím opřít o zeď, abych udržela rovnováhu. Zvednu hlavu a podívám se na Muráše, můj pohled je plný bolesti, ale nedokážu se smířit s tím, co chtějí udělat. Že chtějí zabít Muráše. “Semjone!“ zavrčím skrze bolestí zaťaté zuby. Má moc kolem mne proudí a já jí nechávám. Blížím se k mrtvým a k Murášovi.

Vladimír Černík - 04. listopadu 2013 22:27

Z vyjednávání s démonem nakonec nic není. Nedá se ani říct že bych byl tímhle výsledkem zklamaný. Tak nic no. Stejně jsem v to moc nedoufal. Vyjednávat s démonem je stejné jako hrát si se sirkami v kaluži benzínu. Naopak Nikolaj na má slova reaguje. Mě a stejně tak i Aidu si snaží udržet na jeho straně. Docela jeho slovům rozumím, i když hrozba zůstává nevyřčena. Do celé situace pak zasáhne něco v co jsem už pomalu nedoufal. Náhlá tlaková vlna mě skoro smete k zemi stejně jako všechny ostatní. Jakmile se mi podaří zase získat rovnováhu tak se ohlédnu k místu odkud vlna přišla. Donedávna na tom místě bojovala Olga s velkým hadem ale teď už je had pryč. Je už po všem? Aide se podařilo dostat se ze sevření nemrtvých a jakmile si to uvědomí tak se rozeběhne směrem k portálu. Já se jí rozběhnu naproti. “Rychle pryč od nich.“ Pobídnu jí a odvedu jí dál od nemrtvých a démona. Ne že bych jí měl nějak zvlášť rád ale držet jí dál od nich bude dobré. Opatrně se začnu přibližovat směrem k Valkýře a místu kde se doposud bojovalo. Rozhlížím se kolem abych zjistil jak na tom všichni jsou a také abych zkusil najít nějaký z Čerenkových artefaktů. Pokud by nám teď něco mohlo pomoci tak je to prsten, nebo ten medailon.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 05. listopadu 2013 12:46

Tlakovou vlnu se nejdřív rozhodnu ustát na všech čtyřech, takže se přikrčím a zatnu jako kdybych sral. A málem se mi to i povede. Náraz mě stejně kus odhodí, poválím se po zemi a skončím někde u prvního sloupoví. Vrčím, slintám, nadávám lidskou řečí. Hned mlátím packami kolem sebe abych se co nejrychleji vyšvihl. Aída se dá na útěk. Nejdřív jsem myslel, že chce před nemrtvými utéct do hrozivého portálu. Naštěstí ne. Muráš je tedy Semjon? Netušil jsem to, spíš jsem si myslel, že byl Muráš v Semjonovi nějak uzamčený a že se dostal ven. "Semjon?" vykvíknu překvapeně a nastražím ostré uši. Čerenko - bleskne mi hlavou. Had je mrtvý? Dostala ho valkýra? Konečně? V tom případě je práce hotová a mohu své skupině v nejbližší vhodné chvilce zatroubit na ústup. Ale Semjon byl naším členem. Počkám, jestli se Natalje podaří démona nějak uklidnit a jestli ne, znovu zaútočíme, tentokrát všichni naráz. Krom toho koukám a oňufávám nemrtvé. Zajímá mě jejich životaschopnost. Magická tlaková vlna je mohla vyřadit z provozu, nebo i zabít. ...

Vypravěčka - 05. listopadu 2013 15:14

Někteří nemrtví staršího data se prostě rozpadli a zůstal po nich jenom všudypřítomný smrad. Pár čerstvějších však je stále v provozu, ti taky jako první stáli na nohou. Bez rozkazu se však ani nehnou. Zacharová se vynoří zpoza černé díry portálu, pokrytá krví a částečně i prachem. Na jejím těle praskají modré elektrické výboje a varují všechny, kteří by se chtěli přiblížit, že je bez milosti usmaží. Muráš na ni civí oběma páry očí. Vrčivě zafuní, potřepe hlavou. Vypadá to, že když udělá krok vpřed, tak je to proti jeho vůli. Z jeho postoje to nevypadá, že by se chytal útočit, nemrtví prostě stojí tam, kde se vydrápali na nohy. Démon pomalu, jakoby neochotně dojde pouze tak blízko, aby nedostal výbojem. Jeho podoba je nestálá. O tomhle by vám určitě udělali přednášku právě Semjon nebo Siegfrid, ale jak se zdá, démon musí nějak operovat se hmotou Semjonova těla. "Nataljo..." Je to zase Semjonův hlas. A na chvíli i jeho obličej. A pak se démon-Semjon zničehonic vrhne do portálu. Stačí jenom skočit. Jestli někdo čekal, že se stane něco epického, nebylo tomu tak. Muráš i Semjon byli pryč a krvavé znaky portálu na zemi slabě zažhnuly a zmizely. Průchod se deaktivoval. Zmizel. Olga si ulevila něčím, co stoprocentně byla severská nadávka. Nemrtvé jste pro klid duše mohli zničit jako krávy na porážce. Nebránili se, nebyl tu nikdo, kdo by je ovládal. "Nekromanti vždycky udělaj takovej bordel..." vrčela Olga, když odhazovala bezvládná těla. Nikolajovi se totiž podařilo vyčmuchat Siegfrida. Byl v bezvědomí, ale žil. Jeho utburd možná zemřel, možná ho odvolal; nikde nebyl. Na druhé straně místnosti bezvládně ležel mág, který vám několik posledních týdnů nedal spát a připravil vás o spoustu kolegů. Rozpáraný jako podsvinče od krku až k pasu (ale přes proměnu kupodivu oblečený), s lebkou puklou od Olžina kladiva. Klečela vedle něj Aída a těžko říct, jestli nakonec litovala, že je její manžel mrtvý, nebo byla ráda. Netvářila se nijak. Těžko uvěřit, že najednou bylo po všem.

Vypravěčka - 05. listopadu 2013 17:50

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Olga i Boris se stále drželi toho, že pokud se tě to netýkalo, příliš o práci nemluvili. Nyní jsi už věděla, že je to důležité. Přesto se Olga zmínila, že jim dělá starosti Čerenko. Za posledních pár měsíců začal vystrkovat růžky v ruské mafii, ale oni neměli nic, za co by ho mohli sebrat. Vlastně ani pořádně nevěděli, kde je. Na Borise tlačili shora, Olga se snažila udržet si svoji „my to zvládnem, však o nic nejde“ náladu a řekla, že teď kvůli tomu bude nějakou dobu mimo a nebude mít na tebe čas – což v překladu znamenalo: „Nevolej mi, nesháněj mě. Ozvu se ti sama.“ A pak se to začalo všechno sypat. Sotva pár dní po tomhle rozhovoru bylo ve zprávách, že ukradli Leninovo tělo a Mauzoleum na Rudém náměstí je zničené. Oficiálně se to přisuzovalo čečenským teroristům a Čističi měli plné ruce práce. Jednalo se však o vysoce utajený případ, který podléhal přímo a jen a jen Borisovi, a proto jsi neměla šanci se k tomu nějak dostat. Navíc jsi měla svoje záležitosti, které se nedaly ignorovat. To, že tě Olga a Boris drželi dál, mělo svůj důvod – i když ten mohl být i ten, že se o tebe báli. O pár dní později se ve zprávách a novinách objevila šokující informace z Volgogradu (kterému Olga neustále říkávala Stalingrad) – nad ránem tam hlídkující policisté poté, co se z památníku na Mamajevově mohyle ozýval strašlivý hluk, objevili desítky, možná stovky lebek, které se patrně vysypaly zpoza bronzových plaket na stěnách. K tomu se Čističi nestačili dostat dost rychle, přesto se snažili to uhrát na opožděnou halloweenskou provokaci a ujistili média, že se jednalo o lebky umělé a po vandalech, kteří se opovážili zničit jeden z nejdůležitějších památníků, se pátrá. Samozřejmě, že si to někteří pozornější novináři začali spojovat s Mauzoleem. A v médiích se strhl humbuk, že to mají na svědomí Čečenci – je to přece útok na nejvýznamnější památky Ruska, na to, co dělá Rusko Ruskem a na co jsou Rusové pyšní. Druhý den ses od Nikity dozvěděla, že v noci bylo v Genštábu nějaké pozdvižení, někdo nebo něco spustilo alarm, ale on sám netuší, o co šlo. Podle harcovníků (jak poznamenal) se mohlo stát, že něco uteklo zespodu z laboratoře do kancelářských prostor. Co vše tam měli a na čem tam dělali, tos nevěděla ani ty. A ať by se tam dělo cokoli, utajení je utajení, a tak ti, co byli svědky, vždycky museli držet hubu. I tehdy, pokud šlo o kolegy z práce. *** Je listopad, ale Moskva, a nejen ta, se již zahalila do sněhové nadílky. Trochu ti to připomínalo ten den, kdy jste s Olgou šly za tvou první prací neprací, za tvým úkolem ověnčeným úspěchem. Asi to bylo tím, že jedno z jednání jsi měla právě v té kavárně. Dorazíš domů. Nikde pořád žádný vzkaz mimo pár mailů kvůli práci a taky jeden od Nikity. Poslední dobou dělá noční, na úřadě vždycky musí být nějaký chudák, co bude i v noci vypisovat potřebná povolení pro operativce. Tak se někdy nudí a napíše ti nebo ti něco pošle. Všimla sis, že během roku se jeho chování k tobě lehce změnilo. Pořád měl tu svoji antitelepatickou ochranu, ale… snad se do tebe doopravdy nezamiloval? Kousavý je pořád, to by ani nebyl on, jen se zdá být pozornější a vaše schůzky z jeho strany už nejsou pouze o benefitech. Může být okolo desáté večer, když zazvoní zvonek. To může znamenat několik věcí. Nikita tě chce překvapit. Olga se vrátila z akce a chce tě vidět. Nebo něco mnohem horšího. Když ve dveřích uvidíš Borise v tmavém zasněženém kabátě a strhanou tváří, už tušíš, že něco bude v nepořádku. Je rozhozený a unavený. A ještě něco, co zatím skrývá. On, ač není telepat, je v tomhle poměrně dobrý. Asi proto, že tolik desítek let žil s Olgou. „Ahoj, Aňo,“ řekne vážně a zdvořile čeká, jestli ho pustíš dovnitř. Olga si s tímhle nikdy hlavu neláme, prostě přijde jako velká voda.

Natalja Zacharová - 05. listopadu 2013 19:14

Sleduji přibližujícího se Muráše a s každým jeho nejistým krokem vstříc mě cítím, že ještě všechno není ztraceno. Odlepím dlaň od zdi, o kterou jsem se opírala, ale bolest mi nedovolí se narovnat. Pravou rukou si přes bok držím bolavou stranu žeber a pohledem těkám z Muráše kamsi na zem, pod jeho nohy, a zpátky do jeho očí. Když se démon přiblíží až příliš blízko, nevím, zda nechat svou energii, aby si ho podala a nebo tam jen tak stát. Netuším proč, ale zvítězilo to druhé. Možná za to mohlo i to, že vzápětí se Murášův obličej proměnil a Semjon mne oslovil jménem. Byla jsem tak v šoku, že jsem nestačila cokoliv říct. Nestačila jsem ani zařvat a Semjon zmizel v portále. Má reakční doba se prodloužila a já byla jako ve zpomaleném filmu. Otočila jsme hlavou směrem, kterým před chvílí démon zmizel a tupě jsem zírala do míst, kde býval portál. Volnou rukou jsem si promnula obličej, nevěřila jsem tomu, co se právě stalo. “Ne... ne, to nemůže být pravda.“ šeptám sama pro sebe a ztěžka oddechuji. Hluboké nádechy skrze prasklá žebra a následná bolest, která se mi rozlévá po těle, mne vrací do reality. Tak, jak to bylo se Semjonem vždycky... ovládal mne přes bolest. Zhroutila jsem se k zemi. Částečně vyčerpaná z úmorného boje s Čerenkem, nestabilitou vlastní energie, která byla zapříčiněná emoční labilitou, a v neposlední řadě tím, že jsem Semojna ztratila. Zase. Stačila jsem se jen opřít o zeď a sklouznout po ní jako rozteklé máslo. Pokud se mne kdokoliv pokusil postavit na nohy, mátožně jsem vstala, jako loutka poslouchající svého pána. I v očích jsem měla stejné prázdno... jako ty porcelánové panenky.

Vladimír Černík - 05. listopadu 2013 20:53

I když se dívám všude kolem po artefaktech tak jak se zdá nejsou nikde k nalezení. Buď je má někdo z těch dvou co zabil Čerenka a nebo budou někde u jeho těla. Tak jako tak už jek uzavření portálu nepotřebuji protože problém místo nás vyřeší někdo jiný. Démon, nebo spíše Semjon který jím doopravdy je. Celé zjištění mě dost zaskočí, nicméně mě to až tak moc nepřekvapuje. Ať už se tam zpátky stalo cokoliv tak vždycky byl jednou nohou na druhé straně. Semjon si nakonec uvědomí kým doopravdy je a skočí do portálu. Zmizí někde v té temnotě a je už asi nadobro pryč. Portál se pak nedlouho poté uzavře. “Sbohem kamaráde.“ řeknu ještě k místu kde byl před chvílí otevřený portál. Nakonec to všechno zase zachránil on. Už je po všem? Je opravdu konec? Když se rozhlížím kolem zdá se že je klid. Čerenko je mrtvý, portál zavřený, nemrtví už jsou také vyřízení, Olga je zpátky a Semjon je pryč. Mrzí mě že to tak dopadlo ale smutný kvůli tomu nejsem, alespoň ne navenek.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 06. listopadu 2013 21:40

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Člověk maká. Maká, když ti okolo mlží a posílaj ho do prdele, kdykoli se náhodou na něco – cokoli – zeptá, protože ví, co je jeho práce, a ví, že do práce jiných se nemá plíst. Maká a dělá, že se nic neděje, i když by bylo každý opici jasný, že se něco děje – prostě to ignoruje, protože dokud se může soustředit na něco jinýho, je to dobrý. Dál hraje hru na spokojenýho člověka, nejdřív před ostatníma, pak i před sebou. Pak už se neptá, nešťourá se v tom, drží se dál. A ani by nešťoural, i kdyby měl informace přímo pod nosem, protože takhle to prostě funguje, protože tu je utajení a každej by si měl hledět jenom svýho, jinak se šeredně spálí. Ale jde těžko dělat, že je všechno v pořádku, když ví, že se ho to všecko nějak dotýká. Možná nepřímo, možná přímo, na to sere pes, prostě dotýká. Co kurva dělá, že nemůže dát aspoň malý, letmý echo?! Nejde věčně zavírat oči, když člověk nějak – asi intuitivně – ví, že ho to něco nakonec dožene. A že se mu to nebude líbit. A pak se přistihne, jak pročítá každej kousek novin, ve volnu posedává po kavárnách a sleduje televizi, i když ji předtím považoval za nástroj pro výrobu debilů, a mezi papírováním poslouchá rádio a čeká na zprávy. Ale možná je to nakonec zbytečný – možná si ho informace najdou sami, zaklepou na dveře a uctivě počkaj, až je pustí dovnitř. „Ahoj Borisi,“ lehce kývnu hlavou za sebe a uvolním cestu, „pojď dál.“ Můj vlastní hlas mi zní dutě, pořádně ho nepoznávám. Je mi jasný, že jen tak na pokec by se sem nestavoval, takže je něco šeredně moc v hajzlu. „Dáš si něco? Čaj, kafe… alkohol tu nemám.“ Jenom nějaký víno, ale to by stejně nepil. Chtěla bych se dokázat přesvědčit, že jde o nějakej průser v práci, ale nejde to – kdyby to vážně bylo něco v práci, nestál by tu teď on, ale můj šéf, a netvářil by se jak na pohřbu, ale řval by jak kurva, co dostává do huby od pasáka. Takže jde o Olgu. Musí. Jiný vysvětlení mě nenapadá. Ale, hej, vždyť je to valkýra! Tý se nemůže nic stát, ne? Je do hajzlu nejsilnější svině, co znám! A navíc má to drsný kladivo… možná jí zajali? To je ještě dobrý, jestli ji někdo drží v nějakým magickým vězení, můžu jí odtama dostat, to přece umím, ne? Bude to dobrý… prostě to bude dobrý. Donesu, cokoli si objedná, a pak se posadím na židli naproti němu. „Tak co se stalo? Co se… jí stalo?“

Vypravěčka - 07. listopadu 2013 10:54

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Boris přijal nabídku čaje a v chodbě si odložil. I když měl stále oblečení z práce, kravatu už odložil. Za ty roky jsi ho samozřejmě viděla i v jiných hadrech, o to vtipnější bylo občas na ústředí zaslechnout, že si ho nedokážou představit v civilu. Když si vzal maskáče a kanady, úplně ho to změnilo. To bylo tehdy, když jste si o jeho výjimečném volnu vyjeli kamsi do lesů zahrát si na vojáčky s paintballovými pistolemi. Navrhla to Olga, aby ani jeden z vás nevyšel ze cviku, když i z tebe se pod vlivem školy stávala kancelářská krysa. Posadil se a po tvé otázce se zatvářil trochu překvapeně. Asi nečekal, že ti to dojde tak rychle nebo že se v něm snad budeš pokoušet číst. Někdo jeho postavení měl určitě amulet nebo tetování jako ochranu. Jak jsi věděla, ani ta nemohla být stoprocentní, protože se vyšší mágové učili prozaičtější techniky. Položil lokty na stůl a na chvíli si stiskl kořen nosu. Tohle gesto dělal, když byl opravdu, ale opravdu unavený, a to hlavně psychicky. Nepamatuješ si, kdy naposledy se Boris nedokázal vymáčknout. Tohle k němu nesedělo. "Čerenko. Byla ve Stalingradě a oni mi donesli její tělo." Boris se vyhýbal tomu říct tu větu. Jako by se bál, že když to vysloví, bude to definitivní. "On... z ní udělal golema. Očaroval tu kulku. Vzal její kladivo." Sklopil hlavu. "Ještě nikdy jsem neviděl, že by..." Že by ji něco takhle dostalo. A podle toho, že tu před tebou tvůj, no, dalo by se říct skorootec, sedí naprosto vyhaslý, to vypadalo, že je konec. Že není návratu, není pomoci.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 07. listopadu 2013 19:54

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Co - cože?! Co to kecá? Jak ‚golema‘?! To jako – jako tu tupou schránku, která skáče, jak její majitel píská?! To JE píčovina! Civím na něj nechápavě, jak kdyby mi tu vyprávěl, že se vrátila v čase o dva tisíce let, odstěhovala se do Grónska, vzala si krevetu a svýma krevetíma dětma krmí narvaly – zkrátka, zní to absolutně nesmyslně. Musel zcvoknout, protože... je to kurva Valkýra! Ty kecy o smrtelnosti, to se jenom říká, protože to je Valkýra a basta! Tohle že jí může někdo udělat? Blbost! Absolutní blbost! Začnu se usmívat, přiblble, proti svý vůli. Prostě musím, protože tohle všechno je tak absurdní. Protože jinak mi asi bouchne hlava. „Co to je za kravinu? Tohle přece nejde, Borisi, vždyť-“ nedopovím, slovo spolkne nechápavý, výsměšný odfrknutí. „Tohle je nějakej blbej vtip, nebo co?!“ Až teď mi dojde, že jsem zvýšila hlas, že je rozladěnej... a nějak moc mono. Jak z nějakýho debilního videa nebo nahrávky.

Vypravěčka - 07. listopadu 2013 20:22

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Boris se na tebe tvrdě podíval. Vždy klidný méďa, který tě stejně jako Olga přijal za vlastní, teď mnohem víc připomínal medvěda probuzeného ze zimního spánku. Nyní neměl pochopení, protože sám trpěl. "Myslíš, že bych o něčem takovém žertoval?!" vyštěkl na tebe a jeho charakteristické sebeovládání se pomalu drolilo a sypalo. Bylo načase zvednout štíty. Lidi, kteří svoje emoce zastírali a potlačovali a pak se dostali do situace, kdy to všechno vylezlo ven, byli pro telepaty jako bomba. Výbuch přímo do ksichtu byl příjemný asi jako vivisekce mozku a dokázal s člověkem pořádně zamávat, v některých případech ho i knockoutovat.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 07. listopadu 2013 20:56

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro I když je všechno tak vzdálený, celá tadle situace, jsou věci, který má člověk tak zautomatizovaný, že je dělá bez přemýšlení kdykoli. Oblíká se, rozhlíží se na přechodu... nebo zvedá mentální štíty při cizích emocionálních výbuších, aby mu mozek taky nevyletěl do luftu. I teď je to automatika, v podstatě nevědomá činnost. Ale k něčemu ten jeho emoční bum přece jenom je – donutí mě se vrátit do reality. Probudit se. Jenom na něj čumím, nekonečně dlouhou dobu na něj čumím, ale nakonec potichu zachrchlám jednoduchý - „ne.“ Vážně zachrchlám, najednou mám krk plnej hnusu, že můžu sotva mluvit. Vždycky tu byla nějaká teoretická šance, že může umřít, ale to byla jenom teoretická šance, protože tu je byla asi milion let, vždycky dokáže dokázala nakopat prdel komukoli – a ještě pár stovek let všem nakopávat prdel měla... jenže je to horší, protože není mrtvá. Ne, mnohem hůř. Golem... jestli je něco horšího než smrt, tak tohle – chodící schránka, zombie, která ale nemá ani tolik vlastní vůle, aby žrala mozky. Prostě jen poslušnej stroj, posranej poslušnej stroj. Tohle ne Olgo, tohle ne... „Musím... potřebuju vodu.“ Pořád chraplák. Zvednu se až moc prudce, jen tak tak, že židli nepřevrhnu, dojdu do kuchyně, vezmu sklenku... a zjistím, že se třesu, tak příšerně moc se třesu, že sklenici sotva udržím. Kdyby mě viděla, posere se smíchy... jenže mě nevidí, už nikdy neuvidí. Je to... divný, ten pocit, že mě vevnitř něco požírá a já s tím nemůžu nic dělat. Bolí to, drápe se to ven, tlačí to orgány vstříc kůži. Nebrečím, neumím to... nevím jak na to – ale něco mi říká, že právě tohle by mi mohlo ulevit. Jenže - to nejde. Nevím, jak otevřít klec. Je hůř než mrtvá, je prázdná, complètement... Je pryč. Navždycky pryč.

Vypravěčka - 07. listopadu 2013 21:19

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna V bytě je najednou strašlivě tíživé ticho. Olga dokázala ocenit klid, ale taky si ráda pustila nahlas pořádnou muziku, byla to prostě její bohatýrská povaha. Kdykoli, kdy dělala něco přízemního, něco lidského, rádio řvalo a Olga si minimálně broukala. Když vařila. Když opravovala svoji milovanou terénní šunku. Jako by to ticho a prázdnota dokazovaly, že už nikdy zpod auta neuslyšíš hulákání I love rock'n'roll. Borise jsi ani neslyšela přijít. Položil ti medvědí tlapu na vzdálenější rameno a udělal něco, co ještě nikdy ne, protože jsi byla skoro už dospělá a navíc žádná porcelánová panenka. Přitáhl tě k sobě a objal tě. Dá se říct, že to byla naprosto nová zkušenost. Chlap si tě tiskl na hruď a nebyla v tom touha, nýbrž cosi... otcovského. A nezáleželo na tom, zda to dělá pro tebe, nebo pro sebe. Možná pro oba. Protože vy dva jste byli jediní, kdo se mohl nazývat Olžinou rodinou, kdo ji znal takovou, jaká doopravdy byla.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 07. listopadu 2013 22:19

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Zprvu mě to překvapí, ztuhnu, nechápu to gesto, ale potom? Pomalu a váhavě, ale uvolním se, nakonec obětí opětuju, tak nějak... tak nějak zjistím, že tohle v tuhle chvíli potřebuju. Spouštěč. Skoro náhodou zjistím, že mi po tváři něco teče slzy, že ta obluda uvnitř mě se na chvilku umlčela. Zjistím, že brečím. Žádná hysterie, jen tichej, osobní pláč. Olgo! Jak sis dovolila se nechat zabít?! JAK?! Copak, kurva, nevíš, že si –byla- moje první rodina?! Co první, jediná skutečná! My tě tu, sakra, potřebujem! Nevím, jak dlouho tam stojíme – asi tak dlouho, než seberu sílu se zeptat na to, co mi pomalu ale jistě začíná hrabat v hlavě „Co je s ní teď? Pořád je golem? Bude normálně...“ Pohřbená. Nejde to říct nahlas, nemám na to sílu, je to moc konečný. Teď to nejde, ještě ne.

Vypravěčka - 07. listopadu 2013 23:47

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna I přes to, že Borisovi taky není hej, je nyní ta skála, o kterou se můžeš opřít. Voní po mrazivém větru a slabě po kolínské a trpělivě, tiše stojí; dokonce zjistíš, že tě mimoděk hladí mezi lopatkami. Vysoko nad tebou se ozve bolestný povzdech. "Je golem. A taky je vodítko. Já..." Boris je najednou napjatý. "Musel jsem to udělat," zašeptá tiše, snad až omluvně. Dost možná se omlouvá sám sobě. A ty víš, že udělal něco ohavného. Neuctivého. Něco, co by - kdyby nebyl velitel - nikdy nedopustil. "Ještě než se golem aktivoval, chtěl jsem ji vyprovodit," elegantně se tak vyhnul tomu pohřbít, "jako to dělal její lid. Spálit ji na lodi se vším, co jí patřilo. U Ilmeňského jezera." Takže asi společně se Sergejem, který tam bydlel. "A doufat, že pokud uděláme rituál správně, bude se moct vrátit domů. Doufat, že... že snad ještě někde existuje jedna z jejích sester." Jeho hlas zněl, jako by spolykal popel. "Ale pak... Čerenko do šému vepsal, aby mě golem zabil a přinesl mu zpět jeho ženu, která je pod naší ochranou. To znamená, že golem musel vědět, kde je, táhla ho tam magie." Další povzdech. "Státní zájem. Čerenko je větší priorita než moje osobní touhy. Musel jsem... Poslal jsem golema s jedním týmem a doufám, že mi přinesou Čerenkovu hlavu." Při posledních slovech Borisův hlas zchladl a získal nebezpečné ostří. "Myslí si, že mě to donutí se za ním hnát osobně. Když jsem se to dozvěděl, chtěl jsem. Chtěl jsem se na všechno vykašlat a jít si pro něj. Ukázat mu, že magie života umí být krutější než ta jeho zpropadená nekromancie." Ale neudělal to. Boris nebyl horká hlava. Byl to velitel - a ti si mnohdy nemohli dovolit lidskost. Lidské chyby ani tužby. "Až se vrátí, tak to uděláme. U jezera."

Marianna Borisovna Orlovskaja - 08. listopadu 2013 00:27

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Odtáhnu se. Ten pocit, že udělal něco hodně špatnýho, mi nedovolí v obětí dál zůstávat. Nechápavě na něj zírám, i když mi pomalu dochází, co udělal – nechci to chápat, skoro lituju, že jsem se ptala. I když zároveň vím, že to musím slyšet, že musím znát pravdu. Je to šílený, využil jí, co využil – zneužil! Naší – mojí – Olgu použil jako posranou GPSku! No, kurva! Doprdele! Jak to moh udělat?! Já... ne, nemám... nemám do hajzlu adekvátní slovo proto, jak blbě mi je – jak nasraná na něj jsem! Neřeknu ani slovo, jenom nevěřícně zakroutím hlavou, a pak se otočím a rázně zamířím ke kabelce, v který se válí cigarety. Jo, v rozrušeným stavu je to pro hlavu velký riziko, ale já prostě potřebuju nikotin, potřebuju se uklidnit, protože jinak se fakt poseru. Zcvoknu! Otevřu okno, kvůli třasu se mi povede rozfajrovat zapalovač až na několikátej pokus. A natáhnu, silně – tak silně, že se málem zakuckám. Už nevydržím tolik, kolik zamlada. Civím ven ale přitom doblba, šlukuju, a uklidňuju se – jedno z cvičení, které mě učila Olga, který umím jenom kvůli ní. A ona teď slouží Specnaz jako vodítko k nějakýmu kokotovi! Nechápu tě Borisi, fakt ne... i když, vážně? Čím jsem klidnější, tím větší roli začíná hrát racionalita. Skoro si připadám blbě sama před sebou, připadám si jak zrádce, ale... já ho chápu. Chápu, že to musel udělat. Povinnost. Vyšší princip. Nutnost. To si rvu do hlavy už od střední, a za ty léta jsem se snažila z toho udělat i víc než jen plytký heslo, snažila jsem se vyrobit z toho zásadu. A, v podstatě, se to povedlo. „Chápu, žes to musel udělat. Opravdu jo, jenom... kurva, je to všechno tak naráz, já... je to těžký. Je to sakra Olga a ne nějaká pitomá věc.“ Pořád mluvím do parapetu, ale dost nahlas, aby to slyšel. Nakonec se otočím a zahledím se mu přímo do tváře. „Je to povinnost, jedinec není důležitej, jenom celek, že?“ Ta otázka je opravdová, prostě se potřebuju ujistit o tom, že to tak je. Já už nechápu nic... nic z toho, co si od svý adopce vtloukám do hlavy, najednou nedává smysl. Smysl dává jenom jedno - bylo to moc hezký, aby to mohlo vydržet opravdu dlouho, muselo se to sesypat, prostě muselo...

Vypravěčka - 08. listopadu 2013 00:53

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Boris tě pustí a na chvíli sklopí hlavu. Jeho samotného to musí srát i bolet a fakt, že ti musel říct krutou pravdu, tomu taky nepomáhá. Ve vzduchu visí jeho nevyřčený pocit. Že zradil. Ne zemi, za kterou bojuje už pár stovek let, ale něco mnohem dražšího. "Je to tak," pokývá hořce hlavou. "Lidi nemají ani tušení, co se děje za oponou. Jsou pyšní, myslí si, že jsou na vrcholu potravního řetězce a že jsou všichni nepostradatelní. Ale tak to není. Ne pro nás. My jsme neustále v podstatě ve válce a tam každý musí dělat, co má, musí znát svoje místo. Stalina jsem neměl rád. Ale v pár věcech měl pravdu. Každý se dá nahradit." Znělo to tak krutě a bezcitně. Zvlášť když jste oba věděli, že Olga byla tady v Midgardu možná jediná svého druhu. "Ve společnosti ano," dodal pak. "V mezilidských vztazích je to komplikovanější, jenže... Je to paradox. Viděl jsem pár opravdu velkých věcí, které vznikly právě díky tomu, že člověk šel zcela proti téhle filozofii. A byly to v zásadě i docela dobré věci. Třeba se narodili dobří lidé jenom proto, že někdo odmítl místo, které mu náleželo. Na druhou stranu se podívej, kolik paseky nadělá někdo, kdo příliš bojuje, kdo jde proti proudu."

Marianna Borisovna Orlovskaja - 08. listopadu 2013 02:00

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Mlčím, nevím, co mu mám odpovědět. Já ho sice chápu, ale když chce citovat Stalina, jeden jeho citát můžu vytasit taky: „Smrt jednoho je tragédie, smrt tisíců statistika.“ A o tom to celý je, protože nehledě na to, co je správný a co je racionální, v tuhle chvíli bych tisíc lidí obětovala, aby se vrátila ona. Je to jednoduchý, ne správný, ale já správný věci nedělám, to přece každej ví. A tak je asi dobře, že nemám a nikdy nebudu mít stejnou zodpovědnost jako Boris. „Já nevím, co ti na to mám odpovědět. Protože tohle jsou pro mě v tuhle chvíli jenom fráze, byla pro mě – vy jste pro mě byli – jediná opravdová rodina, kterou jsem kdy měla. Aspoň tak, jak by to mělo bejt, a jak by to mělo děcko cejtit. Možná to bylo divný, směšný, když mě valkýra nutila jí říkat mamko, ale problém byl, že já ji fakt brala jako matku – víc, než jsem kdy brala svou biologickou. A teď?“ Sklapnu, protože mluvit dál nemůžu, a protože vím, co jsem teď. Zas sama. Sirotek. Jasně, Boris tu je pořád, ale tohle funguje v soukromí, oficiálně je to jenom můj boss. A i kdyby měl míň práce, nemůže si dovolit se moc hlásit, protože by to bylo podezřelý. To Olga byla fakt matka – oficální... a nejen oficiální. Zas vykouknu z okna, mám byt vysoko, takže můžu sledovat Moskvu, šedou a do dnešního dne tak perfektně ladící Moskvu... Nevím jak, ale najednou v sobě najdu kus rozhodnosti, ráznost vydolovanou ani nevím jak a kde. A vím, že musím ještě něco říct, že je to správně. „Udělals dobře, rozhodně jo. Bylo to potřeba. A tys ji znal dýl než já, takže víš líp, že by s tím souhlasila. Ale musí se vrátit, na tý misi jí nesmí nijak poškodit, ať může mít pořádnej pohřeb, jakej si zaslouží. Ať se s ní můžem rozloučit, jak se patří. A ty-,“ kouknu mu zas zpříma do očí, „ať nemusíš mít výčitky.“

Vypravěčka - 08. listopadu 2013 02:20

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Může to znít zvláštně, ale tvůj souhlas Borisovi opravdu trošku ulehčil. Doposud mu byla oporou Olga. A najednou dávalo smysl, proč si někdo, kdo má rád svůj klid, vybral bouřliváka z Ásgardu. Když šlo do tuhého, Olga zvážněla, ale do té doby byla svá a nedávala najevo, že by si z toho dělala těžkou hlavu. Jak by po těch staletích taky mohla. "Postarám se o to. I kdyby se něco stalo... najdu ji." A to nebylo utěšování tebe, to bylo prosté konstatování. I kdyby to znamenalo, že nakonec doopravdy bude muset jít proti Čerenkovi sám. Pak zavládlo trochu trapné a hlavně tíživé ticho. Boris si po chvíli odkašlal. "Chceš... mám tu zůstat?" Sám byl lehce v rozpacích, protože si uvědomoval, že jsi dávno dospělá, ale pro něj jsi byla pořád ještě mládě, mládě po jeho družce a on ti jednoduše chtěl nějak ulehčit, přestože sám vláčel na bedrech metráky a metráky sraček. Anebo to bylo proto, že on taky nechtěl být sám? Samota hlodá, nutí člověka nad tím moc přemýšlet. Obviňovat se a zoufat si.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 08. listopadu 2013 13:33

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Zůstat? Nevím, jestli teď chci mluvit s kýmkoli, potřebuju si to srovnat v hlavě... na druhou stranu ale nevím, jestli chci být úplně sama. V určitých chvílích úplná samota prostě škodí, někdy je dobrý spíš než být s někým, mít ho jednoduše u sebe. „Jak chceš, jestli máš ještě čas, tak zůstaň.“ Vážně nechci být úplně sama. Típnu cigaretu o parapet. „Dáš si něco k jídlu?“ Ne, nikdy jsem netvrdila, že je vaření můj koníček, vždycky to byla osina v zadku, a navíc, teď do sebe rozhodně nenarvu nic, co neteče, ale potřebuju se nějak zaměstnat. Štěstí, že v ledničce pořád jsou nějaký suroviny, rozhodně je tam hodně cibule, takže minimálně cibulačka půjde - a aspoň budu mít na co svých, že mi tečou slzy. Na papíry nemám sílu, nezvládnu se soustředit, pít taky nepůjdu... někdy je opruz činnost to nejlepší, co můžeš dělat. Ale předtím? Předtím zapnu rádio, i když já rádio poslouchám jen zřídka. Obvykle ho zapínala jenom ona, taky se hned po spuštění rozjede její oblíbená rocková stanice. A tam, zas ten talent trefit se do nálady, komu zvoní hrana...

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 08. listopadu 2013 14:30

Oňufám tělo mága. Spokojeně zamručím. "Hej, pojďte sem někdo. Siegfrid je tady." okem sleduji, jestli u sebe nemá některý z artefaktů a nehodlám ho nechat bez dozoru, i když leží v limbu. Semjonův útěk portálem si nedokáži vysvětlit. Ať už znamenal jeho akt cokoli, nemyslím si, že jsme ho dnes viděli naposledy. Přeměním se zpět do lidské podoby. Nahý plácám bosýma nohama po betonové neupravené podlaze a uhýbám místům, kde zůstaly zbytky od nemrtvých. Stanu nad Aídou. Chvíli jí ještě nechám u mrtvoly, sám sobě dopřeji ten vítězný pohled. Tak skončil jeden z největších mágů o kterém jsem slyšel. Smutné to není ani trochu, protože razím názor, že každý svého štěstím strůjcem. Mohl si vybrat. Vážně mu tak záleželo na sobě samotném? Nebo v tom bylo něco víc. Třeba Jaga... "Pojď Aído. Tady jsme skončili." Před anihilaci nemrtvých najdu ještě svou výstroj, obleču se a zkusím kontaktovat velitelství. Zmizíme z tohoto místa. Protože mágovo tělo samo o sobě může skrývat nějaké tajemství, zavelím centrále aby celý objekt uzamkla a poslala sem někoho pro jeho zbytky. Konečně. Mise splněna. ...

Vypravěčka - 08. listopadu 2013 14:31

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Boris zůstal. Sice jste toho už moc nenamluvili, ale i tak ta přítomnost někoho dalšího stačila. Byt nebyl tak strašidelně prázdný a ztichlý, třebaže jindy to byly vítané vlastnosti. Mít za nevlastního otce šéfa mělo ovšem i výhody - on sám nemohl utéct mimo civilizaci, a tak to dopřál aspoň tobě. Ještě jsi snad ani nezažila, že by s nějaký formulář tak rychle odklepnul, když se jednalo o dovolenou nebo podobnou žádost. Byl tam podpis samotného Dmitrijeviče a proti tomu nemohli tví nadřízení nic dělat. Když ses pak vrátila domů, našla jsi v poště nenadepsanou obálku, kde byl na jednoduché šňůrce zavěšený citrín. K tomu byl krátký vzkaz Borisovým písmem. Vezmi si to s sebou. Až se vrátí, dám ti skrz něj vědět. *** Mohl to být asi týden po Borisově neveselé návštěvě. Možná víc, tam venku jsi ztratila pojem o čase. Události, které se staly kdysi v Americe (a nyní vypadaly skoro jako z jiného života), ti pomohly se s absencí času, který tě neustále v civilizovaném světě tlačil, vyrovnat. Rusko mělo jednu velkou výhodu. Když chtěl někdo utéct do divočiny, nebylo to tak složité. Stačilo zajet za Ural a jet dál a dál na východ. V dnešní době tam už stála města, vedly k nim cesty... přesto to byl jiný svět. Jednoho dne nad ránem tě probere polodrahokam. Boris ti přesně nevysvětlil, jak funguje, intuitivně se to dá ale odhadnout. Zlatě pulzuje. Je to jednoduše upomínka. Něco jako pager. Až na to, že tenhle signál si tě najde kdekoli a ty víš, že může být jen od Borise. Takže se konečně vrátili s Olžiným tělem... Víš, kam máš pak jít. Kde jinde by oba byli. V genštábu. Když se vracíš do Moskvy, pořád tu leží sníh a mrzne. Obloha je jasná a vypadá to na pěkný den bez mraků a beze sněhu.

Vypravěčka - 08. listopadu 2013 14:56

Finální akce měla velké ztráty jak na straně Čerenka, tak na straně OMONu. V uzavřené čtvrti, kde se nacházelo Čerenkovo doupě, blikala světla několika sanitek, ozývalo se chrchlání vysílaček a hemžilo se to tu petrohradskými členy ÚPA a hlavně Čističi. Ti už obšancovali okolí a drželi média stranou. Střelba v takto zalidněné oblasti musela být slyšet i přesto, že se OMON postaral o evakuaci nejbližšího okolí. Muži ve stejnokrojích zdravotníků vynášeli další a další černé pytle. Domem procházeli vyšetřovatelé a jejich poskoci, forenzní technici. Místo činu se stalo jedním velkým mraveništěm. To už se vás ale netýkalo. Ujali se vás medici a po kontaktování ústředí vám zajistili převoz vrtulníkem do Moskvy, kde ti, co potřebovali, byli ihned převezeni do vojenské nemocnice. Informace o petrohradské akci se objevila (samozřejmě řádně upravená Čističi) i v médiích. V hlavních zprávách byla i reportáž o hromadném pohřbu petrohradských omonovců, kteří byli vyznamenáni in memoriam. Zpravodajství několika následujících dní se neslo v chmurném duchu, jelikož novinářům i některým lidem muselo dojít, že se tu něco děje a Petrohrad byl jen jednou z mnoha událostí. Ano, průměrně inteligentního člověka to bilo do očí, i když se Čističi snažili. Moskva a Lenin. Volgograd (Stalingrad) a Mamajevova mohyla. Petrohradský masakr (jak akci nazvali v médiích). Řešilo se to v novinách, na internetu, v hospodách. *** Zacharova a Atlasov dostali několik dní po Petrohradě pozvání do Kremlu. Byl to v podstatě rozkaz, kdyby snad někoho napadlo tam nejít. Bylo to pro vás překvapení, nikdo vám neřekl, co se bude dít, jen že máte přijít ve slavnostní uniformě, což se při návštěvě Kremlu tak nějak očekávalo. Na chodbě jste zahlédli dokonce Vsevoloda Rjabina, velitele jednotky, která vám v Pitěru dělala podporu. Byl pobledlý a několik čerstvě zašitých ran na obličeji tak ještě víc vystupovalo. Pravou ruku měl zavěšenou na krku a viditelně kulhal. Vzhledem k tomu, že byla pohřbena celá jeho jednotka (mimo sniperů, co zůstali venku), musel mít opravdu z pekla štěstí, že se odtam dostal. Pozdravil vás kývnutím. V Jekatěrinském sále proběhlo vyznamenání. Nejprve oficiální, veřejné, kdy vám Boris Dmitrijevič Matvějev (konečně jste se dozvěděli jeho příjmení a také jste zjistili, že se honosí hodností maršála; nehledě na to, že vidět ho v něčem jiném než v obleku byl nezvyk) připnul na hruď hvězdu Hrdiny Ruské federace. Pro média byla důvodem právě petrohradská operace, kdy se povedlo zabránit další sabotáži a zničit jednu z mafiánských klik. Poté, co byla akce oficiálně ukončena, jste se přesunuli do menšího salonku poblíž, kde zůstal pouze Boris Dmitrijevič, Olga, která doposud postávala kdesi v davu, pár vysokých šarží, Rjabin a kupodivu Aída. Jelikož velitelem ÚPA byl Boris Dmitrijevič, ujal se slova on. Neprotahoval to. Oficiální řeči patřily hlavně ostatním vojákům v místnosti a Rjabinovi, který byl před chvílí přijat do řad petrohradské pobočky ÚPA. „Jménem ÚPA vám, Nataljo Denisovno Zacharova, vracím hodnost svobodníka a vám, Nikolaji Nikolajeviči Atlasove, vracím hodnost poručíka.“ Na vteřinu se odmlčel a věnoval vám malý úsměv. „A nyní vás konečně můžu povýšit.“ Natalja tedy s Dmitrijevičovým požehnáním povýšila na desátníka a Nikolaj na nadporučíka. „Nikolaji Nikolajeviči,“ řekl ještě Dmitrijevič a nechal si podat jakousi krabičku. „Tohle je pro vás. Ať se Sorok pjať daří lépe než kdysi.“ Zasalutoval vám. *** Za několik dalších dní vám dorazil doporučený dopis se zvláštními údaji, které jste měli předložit v pobočce jedné švýcarské banky. Ačkoli jste zde nikdy účet neměli, bankéř vás uvítal jako klienta a zjistili jste další milé překvapení. Nově založený účet na vaše jméno okupovala štědrá suma. Odesílatel byl právě kdesi ze Švýcarska a zanechal jediný vzkaz. 45. Sorok pjať. *** A to, co se nakonec stalo s Jezdci, asi nečekal ani Dmitrijevič. Poté, co Olga vynesla jejich lebky z Čerenkova domu a odjela s nimi do genštábu, po nich nebylo ani vidu, ani slechu. Tedy až do doby, kdy vám asi tři týdny po akci došel letáček. Byla na něm adresa a fotka jakési příjemně vypadající hospůdky… Která se jmenovala U Dvuch vsadnikov – U Dvou jezdců. Na druhé straně papíru byla Olžiným písmem naškrábána pouze dvě slova. Ajrat a Aljoša.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 08. listopadu 2013 15:38

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Sedím v salónku. Sám. Noc pokročila, nadřízení se opíjí a nebo radují. Já taky. Jenže teď jsem zatoužil po samotě a dostalo se mi jí. Vojenské sako, světle zelená košile u krku rozepnutá, vázanka povolená. Přes prázdný oční důlek mám černou pásku. Opírám se o kolena, na rozvrzané židli. V dlani si pohrávám s vyznamenáním. A v hlavě mi tečou myšlenky na 45. Na čtyřicátou pátou skupinu. Je to tu zase. Mám svou jednotku, mám své postavení. Role velitele mi byla navrácena. S tím i má vlastní hrdost. I zadostiučinění. Tehdy mě vyzabíjení celé jednotky strašlivě zasáhlo. Tehdy jsem taky byl jediný supernaturál, jediný "jiný." Nyní to je jiné. Rozhodl jsem se, že odkaz Sorok pjať bude žít dál. ...

Vypravěčka - 08. listopadu 2013 16:15

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Listopad se chýlil ke konci a blížily se Vánoce. Pokud jsi aspoň trochu sledoval média, mihlo se v nich to o petrohradské operaci. Tvoje jméno nikde nebylo, což bylo pochopitelné – oficiálně bys u toho ani neměl být. Jediným odkazem ÚPA byl slíbený obnos na tvém účty, který ti před tím vším přišel docela vysoký, avšak po tom, cos zažil, se to zdálo jako výsměch. To, co se ti stalo, se totiž nedalo vyvážit penězi. Měls vlastně štěstí, že se ti povedlo dostat se tehdy ze spárů mediků dřív, než tě někdo stačil chytit a všimnout si čehokoli podivného. A že těch podivných věcí bylo. Dostat se z Moskvy, kam vás zavezli vrtulníkem, zpátky do knihkupectví nebyl takový problém. Do městečka jezdil autobus. Doma jsi měl konečně možnost začít se zkoumat. U zrcadla sis všiml, že žebra asi budou doopravdy zlámaná. Bolest jsi necítil. Ani když ses řízl. Stále z tebe vytékala ta podivná tekutina, která asi začínala ve tvém těle nějak reagovat, protože už měla jinou barvu. Byla skoro černá a připomínala tu „bahnitou“ energii, jakou používal Čerenko. Měření teploty ukázalo, že se ti snížila. Podle ní bys měl být v podstatě skoro mrtvý. Pokožka a rty ztratily barvu a žíly na místech, kde bývaly normálně skrz kůži vidět, již nebyly modré, ale tmavé. Také tě přešla chuť k jídlu. Pociťoval jsi hlad, ale spořádat něco, i to, co ti předtím chutnalo, se ti moc nechtělo. Leželo ti to v břiše jako balvan. Několikrát ses přistihl v podivném letargickém stavu. Ne že bys měl výpadky vědomí, spíš to všechno okolo bylo tak únavné, že jsi přestal vnímat. Myslel sis, že ses na chvilku zadumal, ale když jsi zkontroloval hodiny, uběhly dvě hodiny. Kdo ví, jak dlouho bys tam takhle seděl, kdyby tě neprobral telefon. Tvoje máma spustila klasickou kulometnou palbu slov. „Vláďo? Ahoj! Tady máma. Dlouho ses mi neozval. Jsi v pořádku? Pár dní jsem se ti nemohla dovolat. Doufám, že nezanedbáváš jídlo jako vždycky, když pracuješ. Jestli zjistím, že jsi pořád hubený jak lunt, tak si mě nepřej! Dorazíš na svátky? Sejde se tu celá rodina, dorazí dokonce i Martina. Prý má nějakého nového přítele…“

Vypravěčka - 08. listopadu 2013 16:37

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Nemusel jsi být telepat, abys věděl, že navrácení Olgy mělo pro Dmitrijeviče mnohem větší cenu než všechna vyznamenání, hodnosti a peníze. Před generály hráli svoji každodenní šarádu, ale pach nezamaskovali (i když by to možná dovedli). Však jsi byl svědkem toho, jak váš šéf, když si myslel, že už jsou všichni z heliportu pryč, Olgu vyzvedl do náruče a zatočil se s ní, jako kdyby nevážila víc než oblečení. Skrz tandem (ten vám Dmitrijevič odstranil později ještě u noc) tě zaplavila Olžina čirá radost, že Borise vidí. Byl nezvyk ji zase vidět v její lidské podobě. Pořád byla vyšší než ty, ale proti drsnému golemovi najednou vypadala křehčí. Ránu po kulce, na níž se asi bude muset podívat Dmitrijevič osobně, maskovala vojenskou čepicí. Na vašem vyznamenání už viditelná zranění neměla. Pořád ale vypadala trochu přešle. Byls tak zabraný do myšlenek, žes ani neslyšel klapnout dveře. Aída se posadila na židli vedle tebe. Vůbec mezi vojáky nezapadala. Tady měl i Dmitrijevič uniformu se všemi vyznamenáními (a že jich za ta léta bylo), Olga jakbysmet (podle výložek byla plukovník), pouze Aída se zde objevila v béžovém kostýmku. Přes nos tě pohladil decentní parfém. Už zase byla pečlivě upravená, ale v ničem nepřipomínala tu ženu, co jste vytáhli z kufru auta. Byla nezvykle tichá. Asi se s tím vším musela vyrovnat. Vstup do světa SPN pro ni byl hodně drsný. "ÚPA mě chtěla trochu podrazit. Brousili si zuby na Gryšův majetek a jaksi zapomněli, že já jsem jediný dědic." Proč ti to vlastně říkala? Tebe se to přece netýkalo. "Myslíš, že jsem udělala chybu, když jsem souhlasila, že jim přenechám všechny artefakty - mimo matčina obrazu - z Petrohradu? Vyhandlovala jsem to s Borisem Dmitrijevičem. Že zbylé nemovitosti mi nechají a výměnou za obsah toho domu i podzemí milostivě přivřou oči, i když asi nepocházejí ze zrovna legálních zdrojů." Možná si jenom neměla s kým popovídat. Všichni mimo tebe jí byli vzdálení, prakticky je ani neznala. "Chtěla... jsem ti nějak poděkovat. To zrcadlo by mě zabilo." A nejen ono.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 08. listopadu 2013 17:02

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Připnu vyznamenání zpět na vojenské sako a zase se opřu lokty o kolena. Naslouchám ji ale nedívám se na ni. Nepotřebuji to - to za prvé, protože její pach mi jasně dává znát kde zrovna je. A za druhé, nechci na ní koukat. "Udělala jsi dobře." zamručím. "Ty věci jsou příliš nebezpečné aby s nimi někdo obchodoval. Pro tento důvod nebyly stvořeny." dodám. Nakonec na ní pohlédnu. "Poděkovat? Proč? Byla jsi členem jednotky, moje povinnost je chránit vás všechny. To je má práce." tohle nechápu. Považuji velení za důležitou a vážnou věc. Nemůže to dělat každý, já se pořád učím. A je to těžká práce. Stačí chybný krok, chybný povel a nesu si následky. Pocítím nášivku bývalé jednotky na oblečení, jakoby vážila tunu. "Jsi teď vlastním pánem nebo tě ÚPA přebrala k sobě?" zajímá mě. ...

Aída Čerenko - 08. listopadu 2013 17:12

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj Pokývám si pro sebe hlavou. Kdyby se za mě ta... Olga nepostavila, asi bych na tom s majetkem byla pěkně bitá. Slyšela jsem, co šeptla k Borisi Dmitrijeviči. Že já jsem ji vysvobodila. Stejně z ní mám ale strach. A přitom... mi přijde trochu víc známá, než by měla. Je to tím tandemem? Mimoděk se dotknu předloktí, kde byly ty znaky. Boris Dmitrijevič se postaral, aby zmizely beze stop. Pokrčím rameny. "Vlastně ani nevím. Řešili jsme hlavně tohle, protože je to můj majetek a já musím mít kam jít. Ani nevíš, jak moc se těším na normální postel a vanu," povzdechnu si skoro zasněně a konečně je tu něco, čím připomínám sama sebe. Na luxus se těžko odvyká. "Boris Dmitrijevič něco naznačoval, ale... Nikolaji," oslovím ho nečekaně jménem, "já vím, co mi chtěli udělat. V tom tandemu... Věděla jsem, cos měl za rozkazy. Že kdyby na to přišlo, máš mě obětovat." Šeptám to do ticha zšeřelé místnosti, kam z dálky okny prosvítá život noční Moskvy. Vše se připravuje na oslavy Nového roku, které jsou asi za měsíc. "Řekni. Udělal bys to?"

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 08. listopadu 2013 18:17

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Jak mohla tahle holka od bohatého mafiána prodělat tuhle cestu a nepřijít k trvalé újmě. Ptám se sám sebe, jestli vlastně neztratila kus své duše. Právě nyní je natolik tvárná aby pochopila, že tam venku je opravdový svět. I když k ní cítím jisté spojení, jisté sympatie, neumím k ní být neupřímný. Taky zápasím s chlapským prokletím jménem síla poklopce, zpestřeným vlkem uvnitř. Jo, litoval bych toho, kdybych se s ní vyspal nebo jí prostě vojel. "Udělal bych to, Aído." kouknu na ni. "Udělal bych to pro záchranu jednotky." vysvětlím. "Ale kdyby to byl kdokoliv jiný, kdokoliv by ohrozil celou četu, zabil bych ho stejně tak. Chápeš mě? Nezáleželo na tom, jestli jsi to ty nebo někdo jiný. Pokud by znamenal hrozbu, eliminoval bych ho. Nemá to dokonce ani nic společného s rozkazy." Nechám jí vstřebat informace. Je to tak. Jednotka pro mě znamená vše. Možná...to mě právě děsí...že to není jednotka ale něco, co se nedá vyjádřit slovy. Povinnost? Náplň práce? Něco takového, co se blíží k zodpovědnosti. "V případě znovu nasazení jednotky mi bude ctí, uvítat tě mezi námi, Aído." usměju se, což samo o sobě je děsivé. Tak trochu kecám, protože teď mluví poklopec. Jak dlouho jsem neměl ženskou? A teď mám zpět hodnost i postavení. Postavení myšleno v obou směrech. ...

Aída Čerenko - 08. listopadu 2013 19:12

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj Mlčím. Co na to mám říct? Já si nikdy jako hrozba nepřipadala. Teď už definitivně vím, že mě používali jako návnadu... a že kdyby to pomohlo, tak mě nechají - jak to říkal... eliminovat. Není přijemné tohle vědět. Nervózně si začnu pohrávat s prsteny. Snubní už dávno nemám. "Nejsem voják ani bojovník, to snad víš. Moje místo je někde ve starožitnictví, v galeriích, na výstavách. Ne v první linii, kde..." Větu nedokončím. Tohle mě bude pronásledovat v nočních můrách asi až do konce života. "Prostě jsem ti chtěla poděkovat. Nevím, jak jinak..." Zahrabu v kabelce, chvíli něco hledám. Zachrastí to. Klíč. "Jak se zdá, je ze mě opravdu bohatá vdova," uculím se, "a tohle nebudu potřebovat. Bavili se o tobě, prý jsi žil někde... v buňce? No, to je jedno. Je mi jedno, cos dělal nebo... to je fuk. Prostě si to vem. Ber to jako prémii, že se ti nějak povedlo mě tím vším provést živou." Vtisknu mu klíč do dlaně.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 08. listopadu 2013 19:29

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Předpokládám, že není od jejího srdce. Nebo něčeho mnohem níže. Zamručím. "Nemůžu si od tebe nic vzít, Aídu." zkouším jí dát klíč zpět. "Vážím si tvého vděku, postarám se o to aby jsi už nikdy nemusela zažít to, co jsi prožila. Jasné?" Možná by mohla žít normálně. Co ale s jejím magickým potenciálem. Je jako nálož, dynamit. Když někdo špatný zapálí doutnák - myšlenko, když padne do špatných rukou, mohla by být velmi mocným čarodějem. A ne zrovna na naší straně. Ještě k tomu všemu se za každou cenu snažím nenavazovat vážnější vztahy s kterýmkoliv kolegou. To vede pouze k nepříjemnostem. Hm, byt by se mi ale hodil... ...

Aída Čerenko - 08. listopadu 2013 19:40

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj "Jsi už velkej kluk, tak si snad od cizích můžeš něco vzít, ne?" Schválně dám ruce i kabelku pryč, aby mi ho nemohl vrátit. Pokud by tedy nebyl perverzák a nehodil mi ho za košili. Pak najednou zvážním a podívám se ke dveřím. Trochu se k němu nakloním. Nevím, komu jinému bych to řekla. A vlastně je to i důvod, proč jsem za ním šla. "Musím znovu do toho domu," vydechnu sotva slyšitelně. "Musím vědět, kdo nebo co jsem. To, že měl Gryša portrét mojí matky... nebyla to náhoda. A že tamten démon říkal cosi... o carevně." V hlase je znát naléhavost. Nikdy to pro mě neskončí, dokud nebudu vědět vše. Dokud jsem nevěděla nic, bylo to v pořádku. Teď vím jenom část a užírá mě to. Musí to být hodně důležité, když jsem ochotna se vydat zase do divočiny. Do domu, kde ve sklepě visí lidské maso... "Bojím se to říct někomu jinému. Vlastně tam ani sama netrefím... a nechci tam přivolat lidi z ÚPA. Tohle není jejich věc. Do tohodle nemůžou strkat nos." Povzdechnu si. "Pomůžeš mi?"

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 08. listopadu 2013 20:03

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Tak proto přišla. Využít mou náklonnost k ní, zařídit si vlastní věci. Nebo to je jinak. Možná nemůže nikomu jinému věřit, než mě. Protože já mám zkušenosti a nyní i volné ruce, mohu jí cestu k domku v lesích zprostředkovat. Ať je to jak chce, i kdyby to mělo více možností, ani jedna pro mě nekončí dobře. Byl bych schopen Aídu spacifikovat sám, pokud by našla něco ze své minulosti a hodlala to použít proti civilistům? Nebo hůř, v boji proti ostatním supernaturálům? Přikývnu "Pomůžu ti." souhlasím. "Ale ÚPO o tom nesmí vědět. Mohlo by ti to zatrhnout. Kdy hodláš vyrazit? Protože to bude samo o sobě docela nebezpečné a ty divočinu nemáš ráda. Jsi pro ni jako bílé křehočké maso na kuřecím stehni. Bude nás to taky stát nějaké ty peníze. Výbavu a zásoby. A taková drobnost kterou jistě zařídíš ty, osobně nevlastním žádné vozidlo." Možná je načase si jedno z těch aut koupit. Vždyť řidičák mám. Ale ne žádného kabrioleta nebo sporťák. Pěkně velkého širokého Hammera, Land rovera...projedu si prsty v čerstvě sestřihnutém strništi. ...

Vypravěčka - 08. listopadu 2013 20:15

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Polina Posledních pár týdnů bylo v genštábu pozdvižení. Už jsi tušila, že se to vzhledem k podivným rozkazům Borise Dmitrijeviče nějak týká Aídy, která se od té doby, co odešla, neukázala. Ve zprávách jsi viděla reportáž o Petrohradském masakru, pohřeb tamní jednotky OMON a o pár dní později byl v televizi i sám maršál Boris Dmitrijevič Matvějev, který za petrohradskou operaci vyznamenával dva členy ÚPA, které jsi nedávno viděla v genštábu. Během posledního asi týdne se dokonce šuškalo, že by snad Olga Orlovskaja měla být mrtvá - musely to být kecy, protože jsi ji včera normálně potkala na chodbě. Vypadala sice trochu přejetě, ale živě. Na vrátnici ti při příchodu do práce předali obálku nadepsanou pouze "Polina". A kupodivu byla od Aídy. Psala stručně, ale slušně, zda by ses s ní nemohla zítra v podvečer sejít v jedné kavárně, že na ústředí se už nedostane. Jiný kontakt na tebe neměla. Pokud ses rozhodla na setkání jít, mělo se tak udát v šest večer v kavárně, která už od pohledu byla mimo tvoji kategorii. Elegantní, na úrovni a velmi příjemné, diskrétní prostředí. Aída Čerenko se sem opravdu hodila, protože vlastnosti kavárny vystihovaly i ji samotnou. Už vypadala o něco lépe než tam v genštábu a byla vkusně oblečena do kozaček, džín a perleťového přiléhavého trika s dlouhým rukávem. Seděla v koutě, kde měla klid, a čekání si krátila čtením nějaké knihy. Celou kavárnou se linula vůně čerstvě mleté kávy a vystavené dorty přímo lákaly k ochutnání.

Aída Čerenko - 08. listopadu 2013 21:05

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj Nečekala jsem, že to bude tak snadné. Tím líp! "Samozřejmě. Vždyť říkám, že nechci, aby tam čmuchali. Pokud je pravda to, co říkali Jezdci, tak k tomu domu nikdo jen tak netrefí, navíc má svá ochranná kouzla, tudíž si myslím, že není nebezpečný. V tom smyslu, že by na něj někdo natrefil náhodou při procházce v horách." Zamyslím se. Jelikož jsem čekala, že ho budu muset přesvědčovat déle, možná dokonce několik dní, zatím jsem si žádný termín nestanovila. Naštěstí jsem na tom finančně dobře, když jsem svoje dědictví uhájila před ÚPA, proto mě peníze až tak nepálí. Od Gryši jsem se něco naučila co se obchodování týče... tak si myslím, že si s tím, co mi po něm zbylo, budu moct udržet jistý standard a dovolit si nějaké věci, co ostatní smrtelníci ne. Když se to tak vezme... Měla bych podědit i jeho postavení v určitých kruzích. No, do tohodle se radši zatím pouštět nebudu. Musím nejdřív zjistit, k čemu mě chtěl využít. Když mě potřeboval živou. "Finance nejsou problém," pousměju se. "Já zařídím auto, ty zařiď zbytek. Až to všechno bude, zavolej mi." Naškrábu mu na kus papíru svoje číslo. Kdy naposledy mu ženská sama od sebe dávala na sebe kontakt? *** Musel sis naplánovat cestu, protože ti Aída věřila a měls to mít v rukou hlavně ty. ÚPA vám po tom všem dala dovolenou s tím, že když budou potřebovat, prostě vás zavolají. Po vyřešení problému jménem Čerenko se však bez dvou lidí (tebe a Zacharové) na nějaký čas jistě obejdou. Trasa Moskva - Serov, kde se nacházelo ono letiště, kde jste přistávali, než jste se vydali cestičkami na Ural, byla dlouhá přes 1900 km, což znamenalo přibližně 27 hodin čistého času za volantem. Letadlem jste nemohli - Serov byl vojenské letiště a tam byste potřebovali povolení. Minimálně dva dny tedy potrvá samotná jízda, a když na to přišla řeč, Aída poznamenala, že v autě spát odmítá, dokud budete v civilizaci, tudíž vám radši zařídí někde nocleh. Co se bytu od Aídy týče, nacházel se v průměrné moskevské čtvrti, ale ne v paneláku, nýbrž v cihlovém čtyřpatrovém domě v zapadlé ulici. Už jen podle toho se dalo soudit, že měl sloužit pro různá setkání nebo jako úkryt, kdyby se něco zvrtlo. Dvoupokojový s kuchyní a koupelnou. Aída sama tě varovala, že neví, co tam najdeš - zažertovala, že doufá, že ne mrtvolu. Tu naštěstí tedy ne. Krom rozviklaného stolku a starého křesla tu nebylo nic, snad jen nějaký talíř, lžíce a sklenka. S trochou práce z toho bude slušné bydlení. Určitě lepší než buňka u starých kasáren. *** Auto, které Nikolaj chtěl, jsem sehnala. Žádné nové, ale z dobrého zdroje. Na Gryšovu dokumentaci jsem si sáhnout nenechala a... řekněme, že jeho kontakty se hodí. Chvíli jsem uvažovala nad tím, že bych si vzala zpět svoje dívčí jméno, ale když vidím, jaké má to jeho příjmení pořád moc... V oblečení, které mi padne a vybrala jsem si ho já, vypadám k světu, i když se chystám do divočiny. Zkušenost mě však naučila, a proto mám kvalitní outdoorový oděv. "Tak co, našels v tom bytě mrtvolu?"

Vypravěčka - 08. listopadu 2013 22:06

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Adrian Skoro prosincová Moskva byla ledová, jaks zjistil na vlastní kůži. Alkohol hřál jen do té doby, než jsi zakopl o lavičku, kterou jsi chtěl elegantně přeskočit, a padl do závěje v parku. Pak jsi měl chvíli tmu - dokud ti někdo málem nevypálil sítnici prudkým světlem. Jakmile ses rozkoukal, všiml sis, že příslušník milice má rohy. Konkrétně rohy od prstů tvého Stínu. Pitvořil se za ním a parodoval jeho gesta i výraz. "Ten je na mol," konstatoval policista v beranici ke svému kolegovi. Zjevně se tě předtím na něco ptal, ale co to bylo, to za boha nevíš. "Tak pojď, mladej." Policajt hekl, když ti pomáhal na nohy. "Jéžiš, Pašo, vždyť on pod tím nic nemá!" zabručel ten druhý zhnuseně. "Myslím, že je to ten úchyl, co si na něj stěžovaly baby tady ze čtvrti." "Tak ho nevezmem na záchytku, ale rovnou na stanici. Tak jdem, jdem, panáčku. A zahal se! To je rozkaz!" Tohle byl jeden z mála záblesků od té doby, co do tebe Viktor nalil řádný kus obsahu flašky. Pak si pamatuješ ještě něco ohledně toho, že si dělali srandu ze tvého kabátu. Prý vypadá jako pro úchyláky. No a najednou ses za doprovodu Viktora a ještě pár spolužáků octil v parku... V tu chvíli to vypadalo jako dobrý nápad. Respektive ne jako taková blbost, jaká to ve skutečnosti byla. Alkohol, Viktorovo hecování, Stín byl kvůli vodce taky v náladě a nadšeně přikyvoval. Někdo ti strčil hlavu pod ledový proud vody. "Tak co, princezno, už jsi vzhůru?" zeptal se tě cizí, povýšený hlas. Všude bylo najednou moc světla, ledové probuzení ti pomohlo relativně vystřízlivět. První šok - byls někde jinde, než si naposledy pamatuješ. Druhý - měls na sobě jenom svoje kanady a kabát. "Jak se jmenuješ a kde bydlíš?" vypálil na tebe milicionář zpoza stolu. O ruské policii neměl nikdo velké iluze. Spousta milicionářů, těch starších, tu byla ještě z dob Sovsvazu a měly tehdejší návyky. Demokracie a liberárnost byly v Rusku hlavně pro okolní svět - realita bývala mnohdy jiná. Tvrdší.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 08. listopadu 2013 22:17

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Když Aída odchází, jen na ní kouknu. Na její záda. Na její ladný křivky, pohupující se ve smyslné chůzi. Zamručím si pro sebe. Kouknu na klíč v dlani. Dobrý začátek dobrého přátelství... * * * Dorazím do bytu hned ráno. Láká mě představa vlastního doupěte. Mám rád soukromí. Sakra že ano. Mít jednotku a chovat se k ní jako k vlastním dětem je jedna věc. Ale zalézt si po misi někam do ústraní je moje oblíbená disciplína. Byt je dle mého gusta. Zavřu za sebou dveře, kouká na nábytek, pomalu procházím po vrzajících parketách. Nasávám pachy, vnímám svým šestým smyslem. Nepředpokládám, že tu Čerenko nějak přebýval. Teď už to není jeho. Aída mi dala dárek a já si ho budu sakra vážit. Posadím se na starou rozvrzanou jednomístnou postel s chatrnou kovovou pelestí na které místy hoduje černá špinavá rez. Nový domov. Útočiště... * * * Chci kvalitní oděv. A boty do terénu. Baterku, kompas, hodinky, koupím si nový mobil - outdorový. Nepotřebuji nějaké vymoženosti, chci aby dlouho vydržel, volal a posílal es em es zprávy. Plynovou bombu, vařič. Sirky, zapalovač (nekouřím, takže si koupím nějaký nový benzínový zippo). Deky, karimatky, dva solidní spacáky. Nějaké lano, řetěz na tahání auta z bahniště. Jedeme pěkně noví, vypucovaní. Hm. Všechno nabaluji pro dva lidi. Pro sebe a Aídu. Holka nepotřebuje nic jiného, jen to co jí dám. Když se máme sejít, nesu oba černé batohy skvící novotou na jednom a na druhém rameni. Zahlédnu jí. To nemyslí vážně. Spustím batohy před sebe. "Měl jsem za to, že jedeme do divočiny. Ne někam na výlet." mručím. Ale zjevně nad tím uvažovala. Z druhé strany musíme nějak vycházet s lidmi po cestě. Když uvidí ženskou v hadrech jak do boje, bude to divný. Má recht. "Tady jsou potřebné věci. Proviant pro oba na čtrnáct dní. Připrav se na sušené maso, keksy a polívku ze sáčku. Není to moc nóbl, madam?" nejdřív to vyzní hanlivě ale pak se uculím. "Ne, mrtvolu jsem naštěstí nenašel žádnou, snad tam nějaká časem nepřibude. Je to pěkný místo. Vážně, hezké. Mám rád...svoje soukromí. Jestli mi rozumíš." snažím se jí naznačit, že děkuji za pěkný dárek. Ale slovo "díky" říct nechci, těch díků bylo v poslední době až až. "Můžeme vyrazit?" Automobil je nádherný, nejsem zvyklí na takový luxus. Luxus v kvalitě, ne v přepychu. Je to něco, co jsem si dříve nemohl dovolit. Ani na to pomyslet. Do terénu jsem si na začátku jako mladé ucho u zelených vystačil s vaťákem, děravými boty, loveckým nožem a celtou. Nožem jsem si pak ulovil jídlo. To je taky jedna z věcí, kterou táhnu sebou. Svůj starý nůž. A služební zbraň, samozřejmě. Dva zásobníky po dvanácti nábojích. ...

Adrian Vilenovič Nazarov - 08. listopadu 2013 22:42

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro Už nikdy nebudu nosit baloňák! Matně, lehce v mrákotách si uvědomuji, že mě kdosi drží za vlasy a kamsi mi cpe hlavu. Popravdě jsem z toho trošku zmatený, takže se v zásadě ani nebráním. Ledový proud vody pak spravuje leccos. Například moje vnímání. I hlasový projev, když na to přijde. Pri-princezno? I když můj prvotní hlasový projev je jen kašlání a sípání, protože jsem se, já idiot, pod proudem nadechl. Když se konečně vykašlu, přimhouřím už tak dost úzké oči do světla, které mě oslňuje, zatímco mi pomalu dochází, že ať se stalo cokoli - a tady jsou mé informace dosti kusé, ale ze svého momentálního oděvu se můžu něco málo domyslet - jsem v průseru. Jako pořádném průseru. "Jak se jmenuješ a kde bydlíš?" "Adrian Vilenovič Nazarov-" a následně ze sebe až automaticky vysypu celou adresu domů. Dřív, než nad tím stihnu pořádně zamyslet. Teda i kdybych se nad tím zamyslel, tak bych stejně asi došel k tomu, že tady nemá smysl odporovat. Ne v mém stavu. Ne na místě, na kterém se nacházím. A aniž by mi to ještě přihoršilo. Samozřejmě bych tady chlapíky mohl třeba zkusit Stínem vyděsit k smrti. Ale ničím bych si nepomoh - a ještě by mě u toho mohli zabít. Snad až automaticky svou temnou polovičku vyhledám. Je na zdi, kus ode mě, vypadá přesně, jako já. Podívám se na něj, úkosem - a vím, že on se taky dívá, i přes to, že to není nijak poznat - a následně, ve chvíli, kdy jsou pohledy všech na vteřinu stočeny jinam, vystrčí ruku ze zdi, přátelsky mi zamává - a pak ji strčí zpátky. Svině jedna! Jako bych si kvůli němu nezažil dost. Rád bych jim tak nějak vysvětlil, že to celé s kabátem a pobíháním po venku "není tak, jak to vypadá" - ale některé věci prostě kurva nevysvětlíš...

Aída Čerenko - 08. listopadu 2013 22:55

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj Ono to vypadá proti Nikolajově odění jako oděv, ve kterém mi bude zima, ale platila jsem za dobrý materiál, který je dělaný speciálně prodyšný, ale přitom hřeje. Nejsem pitomá, vybrala jsem si tmavé barvy. K tomu vyteplené pohorky. Rukavice, čepice, šála... Hodím mu přes kapotu klíčky a sama si sednu na místo spolujezdce. Plánování cesty jsem nechala na něm, tak doufám, že tam dojedeme. Ještě mám v živé paměti, jak nás vysekal. Po nějaké době začne být ticho na můj vkus moc tíživé. Jsem ráda, že se podívám do toho domu a pořádně ho prozkoumám, ale vůbec jsem nemyslela na to, že teď s Nikolajem strávím minimálně týden... a jaksi nevím, o čem si povídat. Většinu času jsem na misi držela hubu, aby je nenapadlo mě někde nechat v lese. Zapnu rádio. (odkaz) Na půl cesty do Serova přespíme v malém čistém hotelu. Nevybrala jsem nic luxusního, ale abych se nemusela bát si lehnout. Další zastávka musí být v Serově. Začínám být ukodrcaná, ale protože jsem si tohle sama vymyslela, nic neřeknu. Už jsem si toho zažila dost a možná... možná bych si na to se zatnutými zuby nějak zvykla. Podle toho, jak jednám, Nikolajovi věřím, že mě tam zase dovede. Jakmile se další den dostaneme na tu strašnou polňačku, která vede prakticky nikam, dívám se z okna mnohem zaujatěji, protože posledně jsem tady jela v krytém voze. Čeká nás ještě jedna zastávka, než bude třeba vydat se na několikahodinovou túru pěšky. Jít v noci tím lesem by nebylo dobré, a tak musíme zakempit v divočině v autě, odkud se ráno vydáme k domu. Když se uvelebuju na zadním sedadle, z lesa se ozve vlčí vytí. Podvědomě sebou trhnu. Ve filmech to nezní tak děsivě. "Nikolaji... jak to vlastně je s..." Zahemejřím se ve spacáku a podivně zagestikuluju. "Ty jsi jako vlkodlak? Nebo jak?"

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 08. listopadu 2013 23:09

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Dobrá, uznávám. Trochu dospěla. Její oděv na první pohled není úplně do nepohody, na druhý pohled je ale praktický. Mě budou mít všude za vexláka a pobudu, kdežto jí za dobře a draze oblečenou slečnu. Sednu za volant, seznámím se s krásami auta a ocením je. Cestu si užívám, mlčím. Když zapne rádio, se vším sebezapřením překonávám stupiditu dnešních výstřelků. Nemyslí to vážně, že ne. Takže přesně dvě minuty na jednu písničku a pak jí rádio prostě vypnu. "Pokud mě chceš mučit, dá se to udělat mnohem šetrnějšími způsoby. A začni něčím menším, prosím. Ne hned výplachem mozku." asi nejsem dobrý společník. Nestačím ani uprdelit zadnici pohodlněji v sedačce když knoflík zarotuje a znovu se kabinou auta rozlije ta sprostota. Zamručím, což nejde slyšet přes výkaly puštěné z reproduktoru. Znovu s ním zatočím. "Možná si nakonec budeme raději povídat." Pokud rádio opět zapne, už ho tak nechám a snažím se předstírat huchotu. * * * Chybělo mi to. Ano, i když nepohodlí je to tak známé a příjemně vyzývavé, že tuším oč tu běží. Neumím být civil. Nejde to. Pro nás jsou postaveny dlouhé cesty, pro nás se rodí ničemové. Pro nás, pro vojáky. Neměnil bych s nikým ani za milión. Ani za nesmrtelnost, prostě za nic. Cesta je cíl, boj je můj život. Aída zjevně nesdílí stejnou radost, to jsem ani nečekal. Ale už celou anabázi přežívá lépe. Jak jsem už říkal, nejsem dobrým společníkem. Většinu času mlčím a věnuji ho na něco užitečného. Třeba koupel, očištění zbraní a kontrole oděvu. Noc, kdy máme přespat v autě, mi přijde ze všech nejpodivnější. Pachy mi dráždí nos a ty pak jiné části těla. Jsem nervózní. "Pořád toho nelituješ?" nadhodím najednou. Kouknu na ní. "Že se mnou jedeš takhle do divočiny. Nejsem zrovna mluvka, to už víš." pokusím se o úsměv. Jak jí mám říct, že jsem v podstatě rád, že můžu být s ní? ...

Vypravěčka - 08. listopadu 2013 23:10

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Adrian Policista si všechno, co říkáš, píše, zatímco druhý vede výslech. "Ověř to," přikáže vyslýchač a založí si ruce na prsou. "Tak, Nazarove, cos dělal o půlnoci v parku bez šatů?" Není to dobré. Tyká ti, říká ti pouze příjmením. Jasně ti dává najevo, jak má navrch. Pokud se představíš celým jménem a probíhá normální formální konverzace, oslovení přichází ve formě jména a otčestva, protože je to slušnější než vyštěkávat po někom pouze příjmením. Jeho kolega něco ťuká do počítače. Je otázkou minuty, než si ověří, čí syn jsi. Vojáci a policajti se moc nemusejí. Policajti si zase o vojácích myslí, že jsou nafoukaní zelení mozci, kdežto naopak vojáci o nich, že jsou to vylízanci. No, pořád štěstí, že jsi neudělal něco, při čem by tě sebral OMON. Tihle hoši měli v lecčem blíž k vojákům a byli pěkně ostří. Prostě zásahovka. Takže dva obyčejní vylízanci - tedy policajti - jsou ještě ta lepší varianta. Otázkou je, jestli je zjištění tvé identity zastraší, nebo naopak vyprovokuje.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 08. listopadu 2013 23:16

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Když se ozve vytí, ani sebou neškubnu. Cítím je u sebe. Pachem, ne tím zvláštním darem, jaký nesou zvířata. Tak dobrý ještě nejsem. Možná to ani nejde, kdo ví. Přesto na tuhle otázku asi budu muset odpovědět. Ne jen sobě ale i Aídě, která se přesně na tohle zeptala. Nejde uniknout. Spacák zašustí, jak se moje vousy dotknou látky. Zamručím. "Kletba. Nejsem si jistý. Myslím, že jsem zvěromág. Dokáži na sebe převzít vlčí podobu. Ale žádnou jinou. Někdy nad tím taky přemýšlím." kouknu na ní jediným okem, které ve tmě trochu zajiskří. Je krásná, bleskne mi hlavou. "Jednou to zjistím." řeknu. Myslím to vážně. Není to ani zbožné přání, prostě fakt. ...

Adrian Vilenovič Nazarov - 08. listopadu 2013 23:31

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro Dodal bych, že už nikdy nebudu ani pít - ale lhal bych si do očí No a jsme zase u toho. Budu přeci jen muset vysvětlit... něco, co v mých očích vlastně ani vysvětlit nejde. Jo - to, co mi tak čtyři hodiny zpátky přišlo jako totální pičovina a před hodinou jako docela dobrý nápad... mi zase přijde, jako totální pičovina. Kruh se uzavírá, gratuluji Adriane, došel jsi dalšího z důležitých životních poznání! Docela jasně si uvědomuji, jak se ve Stínu vzedmula vlna nevole, když mě oslovili tak, jak mě oslovili. Opovaž se. Třeba jen blbě pohnout. Rozumíš? Neslyšnou odpovědí mi je jakési zaševelení vzadu v hlavě. Může to být dost dobře i nadávka. Takže zpátky k věci. Co jsem dělal v parku nahej? Tady asi taky nemá moc smysl lhát. Navíc - ona ta pravda je tak nějak neuveřitelnější verze celé story. Kurva - taky byli kdysi mladí a blbí, ne? Mojí smůlou je, že já jsem většinou "ten uvědomělý" - a teď si to slíznu. Osude, seš děvka. "S klukama ze školy jsme pili. A pak jsem se vsadil, že přeběhnu v noci park jenom v kabátu." Dalším smutným faktem je, že už vlastně ani nevím, o co jsem se vsadil. Ale to je momentálně asi dost vedlejší. Dost hodně.

Aída Čerenko - 08. listopadu 2013 23:33

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj Pokrčím rameny a začnu zápasit s víčkem od termosky. Čaj jsme si uvařili u večeře z pytlíku, než jsme zalezli do auta. "Sice jako úchyl vypadáš, ale myslím, že nejsi. Pokud jsi teda nečekal až doteď," ušklíbnu se, ale dojde mi, že to možná opravdu byla pošetilost. Nikdy jsme nebyli pořádně o samotě (místnost plnou mrtvol nepočítám) a doposud jsme se pohybovali v rámci civilizace. Ale... Ne, myslím, že ne. I tak musí být vidět, že jsem se na chvíli, na malý okamžik, zarazila. "Byla jsem v Petrohradě zkontrolovat ten dům. Dali mi soupis všeho, co si odnesli. Domluvili jsme se jen na artefaktech... v knihách se nehrabali, co můžu soudit. Třeba tam bude něco o zvěromázích. Anebo v knihovně ÚPA. Byla jsem pod dohledem jenom v archivu, ale zahlédla jsem, že mají obrovskou knihovnu," řeknu skoro zasněně. Na první pohled by do mě nikdo neřekl, že by mě něco takového mohlo nadchnout. "A kdo tě proklel? A proč?"

Marianna Borisovna Orlovskaja - 08. listopadu 2013 23:41

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Ticho, běžně v těchhle situacích překáží, ale já potřebuju mít místo na svý myšlenky... a když je moc tíživý, prostě ho přehluším střelbou. Jo, moje osobní MP čtyři sta čtyřicet šestka Viking , za vlastní prachy, taky proto je to civilní zbraň a ne vojenská. Je pravda, že armádní kousky jsou úplně jiná kategorie, ale s touhle máme, řekněme, osobní vztah. A pak, já nejsem aspoň oficiálně v armádě. Jsem sice na samotě – mám pronajatou chatu v horách Altajskýho kraje, dost daleko od lidí, ale pořád dost blízko, aby se dalo zajet na nákup, kdyby zásoby nakoupený první den nestačily – půjčeným autem, do Barnaulu jsem letěla letadlem, chci bejt do nejdřív v Moskvě, až mi dá Boris vědět. Bez elektřiny, jenom s kamny, dřívím na zátop, studnou, která ale pomalu zamrzá, a kadibudkou... ideální, když člověk utíká z civilizace. Jsem sice městskej člověk, to je pravda, miluju anonymitu a ruch velkoměsta, ale v tuhle chvíli? Chci se od všeho moderního dokonale odstřihnout. A tak chodím na procházky po lesích a horách, rozstřeluju lahve a plechovky... a přemejšlím. Přemejšlím nad Černěnkem – jestli ho ten tým nedostane, půjdu po něm já. Ne násilím nebo přímo, nejsem blbá, ale je to mafián, má prsty až moc dlouhý... jsou místa, kde by se daly trochu osekat. Finance, někde musí brát zdroje na ty svoje nekromantský sračky, určitě musí mít pár spojenců, kteří jsou závislí na normálním světě a nebo na našem – třeba práce, kterou se kryjou, druhej, normální život, kterej vedou, lidi, kterým o svý skutečný práci kecaj... Přes tohle ho dokážu skřípnout, možná ho to nezničí, ale oslabí. Každej z těch jeho plánů musí mít základnu. Jestli si opravdu tak věřím, že bych se pustila proti někomu, kdo dokázal zabít valkýru? Nevím, je to bezpředmětný, hlavně potřebuju myslet na pomstu. Potřebuju mít cíl, jinak budu muset myslet na to, že už tu není – a to nechci, to vím, že nedokážu. Jenom analytika a plánování může dostatečně umlátit blbej smutek. Vztek umlátit nedokáže, ale od toho tu jsou mentální cvičení, výlety... likvidace plechovek, zatímco ti představuju, že je to Čerenkova držka. Ale pak se ozve amulet. Olga je zpátky... teda, její tělo je zpátky. Konečně přišel čas na to, přestat racionalizovat a pustit do domu krapet těch emocí. Zasranejch, vyjebanejch a tak ničivejch emocí. Vyrazím okamžitě, musím ji vidět co nejdřív - i když vlastně nechci. Tam na samotě člověk snadno zapomínal, že je mrtvá, když o ní přemýšlel, myslel o ní sice v minulosti, ale bral to spíš, jako kdyby odjela na dlouhou dovolenou. Jen v několika chvílích mi to došlo - obvykle když jsem se probudila ze snu, v kterým jsem byla doma a ona rozrazila dveře, tak jak to vždycky dělala, a z bytu mi během chvilky udělala bohémskej squatt. Jenže v tu chvíli jsem se probudila a zjistila, že nejenže nejsem v bytě, ale hlavně – že jsem sama. Trvá to dlouho, i s cestou autem a čekáním na letišti skoro jedenáct hodin, ale pořád je to rychlejc, než kdybych jela autem celou cestu. Na moskevským letišti si objednám tágo a svezu se rovnou do genštábu, seru na to, že jsem po tom týdnu mimo civilizaci zasraná, stejně jako mi to bylo jedno v letadle – ačkoliv jsem si tohle oblečení nechávala na cestu zpátky, nemusím smrdět jak vágus až tak. Vlítnu dovnitř a mířím rovnou k Borisovi, ostatních si nevšímám, mažu jak splašená kráva – musím rychle, než ztratím odvahu.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 08. listopadu 2013 23:59

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Není mi po chuti, že se o tom s někým bavím. O to víc mi přijde divné, že bych zrovna s ní měl hledat detaily zvláštních schopností, které mi matička Rus darovala. Zamelu vousatou hubou. "Osobní záležitost. Tu si vyřeším sám." Kdo ví, proč naši rodinu prokleli. A kdo vůbec. Než na to přijdu, musím udržet tajemství. Už tak ví Aída příliš. "Zkus se prospat, zítra nás čeká pochod lesem. Bude to jiné než celý den sedět v autě." připravím ji na to. ...

Vypravěčka - 09. listopadu 2013 00:10

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Když se ptáš na Borise, nasměřují tě dolů do... laboratoří? Víš, že tam jsou cely, výdejna výzbroje a taky chráněné laboratoře a karanténa. Doprovází tě jeden voják, který ti otevře všechny dveře a mříže. Boris ho nechal čekat na vrátnici, aby tě sem odvedl. Vejdeš do jedné z místností. Je tam lůžko a nějaké přístroje, páchne to tu dezinfekcí. Zády k tobě na lůžku sedí... Olga. Je pořád ještě golem? Proč ji neuložili? Co s ní dělají? A proč je sakra skoro nahá, jen ve spodním prádle? Ochomýtá se kolem ní doktor. Zrovna jí dokonce svítí baterkou do očí. Borise, kterého je za jiných okolností těžké přehlédnout, si všimneš až pak. Je bledý a přešlý jako vždy, když musí léčit něco komplikovaného. Zrovna si umývá ruce od krve. Když tě ale zahlédne, kupodivu se usměje. Upřímně. Tak, jak jsi ho neviděla usmívat se už dlouho - protože ten úsměv dosáhne až k jindy odtažitým očím. Olga na tebe otočí hlavu. Udělal z ní Čerenko nakonec třeba ještě něco horšího, že je potřeba, aby byla tady dole? Ne. Je to ona. Vypadá strhaně, ale... je v lidské podobě (Boris tvrdil, že golem byl v její pravé podobě) - a nemá v čele díru po kulce. Doktor nenápadně vyklidí pole a nechá vás.

Aída Čerenko - 09. listopadu 2013 00:22

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj Na okamžik se zatvářím skoro až dotčeně. Myslela jsem, že jsme konečně našli společnou řeč, nabídla jsem mu pomoc, kterou jinde jen tak nedostane, a on mě takhle pošle do prdele. Chvíli ještě srkám čaj, než se v rámci možností pohodlně uvelebím na sedadle ve spacáku a pokusím se usnout. Tak ať si trhne... Psi si prý cestu pamatují, i když jí šli jenom jednou. Doufám, že je to pravda. Trmácíme se lesem několik hodin. Párkrát už to nevydržím a zavelím k přestávce. Mlha. Stěna z mlhy. Jdeme správně. Musím se Nikolaje nějak chytit, abych ho neztratila. On vás vede po čuchu. Už to není daleko, vím to. Mlha nás vyplivne kus před chalupou. Vypadá úplně stejně. Vrata jsou zavřená a lebky ožijí, jakmile nás zmerčí. "Hola hej!" "Paní se vrátila!" "Nakrmí nás!" "Hurá!" "Dej nám, dej nám, dééj!" Vyjí jedna přes druhou a to poslední zní... no, trochu vulgárně. I když myslí jenom krev. Podívám se na Nikolaje. On má nůž, on se léčí mnohem rychleji... on by se mohl obětovat, aby nám otevřely.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 09. listopadu 2013 00:29

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Laboratoře. Už to mě dostane, takže je nakonec dobře, že se mnou jde ten vojcl, nevím, jestli bych jinak ovládala nohy. Třeba mě tam dole čeká jenom rozjebaná schránka s vykuchanýma vnitřnostma... a nebo něco mnohem horšího. A pak je přede mnou, ale všechno je špatně. Špatně? Ne, jenom jinak, úplně jinak – prvně sedí. Neleží, nepitvaj jí za to bych jim prorazila hrtan skalpelem!, golem? Ještě pořád je golem?! Nebo... nebo ne? Přece, není ve valkýrovským, takže není golem... Tak co to tady sedí?! A pak Boris, usmívající se Boris, Boris vypadající jak děcko poprvý na pouti. Boris veselej. Takže...? „No to mě poser... Skoro nevědomky se opřu se o zeď, tomuhle se nedá věřit. Začíná toho bejt na mě moc, protože ona je snad vážně živá! „Olgo...?“

Vypravěčka - 09. listopadu 2013 00:56

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Olga se na tebe zazubí tím svým typickými frajerským úšklebkem, ze kterého pár lidí tady dostává osypky. Takhle se tváří, když někoho nebo něco přechcala. Jako by říkala: Ať žije král, bejby (Evil Dead 3: Armáda temnot je film, který jede snad na každý Halloween). Pak hodí nohy nahoru a lehne si na postel. "Nejsou Velikonoce, tak to zombievstání trochu trvalo." Jo, je to ona. Jenom ona může mít takhle blbý kecy i v situaci, která dokonce i tebe předtím dohnala k slzám. "Dostali Čerenka," dodal Boris jen tak mimochodem. Mohlo to být jasné, ale říct nahlas pro něj asi byla řádná satisfakce. "Včera v Petrohradě. Konečně je po všem." "Ale že se ten hajzl cukal. Mám dojem, že mi dokurvil kladivo. Musel se v něm nějak hrabat, nefunguje, jak by mělo." Snad se ti to jenom nezdálo.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 09. listopadu 2013 01:45

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Jestli mě nepřesvědčil o tom, že je to opravdu ona, ten debilní úsměv, tak rozhodně ty debilní kecy. Olga, ty vole, ona je živá... to snad není možný, tohle je nějakej debilní sen, ne? „No do kurev, do hajzlu...“ Teď by mělo přijít probuzení. Ale nepřichází, sen zůstává, že by proto, že to není sen? Začnu se smát, přiblble, ujetě, vole, fakt to nechápu, nechápu, co se tady děje. Je naživu... Takovej emocionální kýbl sraček jsem snad ještě nezažila, natož abych ho dokázala popsat, je to všechno tak divný. Konečně naberu trochu pevný půdy pod nohama... a v rámci získávání stability se s tím vyrovnám po svým. Nasadím nasranej výraz a káravě spustím. „Jak sis mohla dovolit chcípnout? Co chcípnout, udělat ze sebe golema! Víš, do jakých sraček si nás tím dostala?!“ Ale pak se začnu smát, normálně, i když unaveně. „Kurva, fakt ráda tě vidím naživu...“

Vypravěčka - 09. listopadu 2013 02:18

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Adrian Začali s tebou sepisovat protokol podle toho, co sis pamatoval. Bylo to zdlouhavé a nepříjemné, protože se vyptávali na zdánlivé hlouposti, chtěli vědět, kdo u toho byl... Buď jim to nařizoval protokol, nebo si prostě chtěli zpestřit noční službu a trochu tě podusit. "No dobře. To máme opilství, pohoršování a výtržnictví," shrnul to nakonec ten, co vedl výslech. Ten u počítače už dávno musel zjistit, že jsi syn plukovníka. "Takže buď pokuta, nebo si hezky posedíš čtyřiadvacet hodin v chládku." Pokuta... Jenže tys byl rád, že máš aspoň ty boty a kabát. A i tak ti suma, co ti řekli, přišla docela vysoká, to bys v peněžence jen tak neměl. Takže mít záznam, že jsi seděl, nebo pouze nějaký škraloup za přestupek, co se dá smáznout pokutou? Asi by to ale chtělo někomu zavolat, aby tě z toho vytáhl. Teoreticky by se ti dva dali možná i uplatit, aby to pro tebe nemělo žádné následky co se týče papírů.

Vypravěčka - 09. listopadu 2013 02:41

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Olga povytáhne obočí, Boris se posadí na židli vedle postele. "Víš jak, když žiješ tak dlouho, musíš zkusit nový věci." Pak ale zvážní, všechno pitomý žvanění jde stranou. Tohle je jenom maska. Její způsob, jak se s tím vyrovnat. "Překvapil mě. Byl silnější, než jsem čekala. Když po mně vystřelil, tak jsem si říkala, že budu chvíli mimo, jak to tak bývá, a pak mu za to natrhnu prdel. Tam pod Mamajevovou mohylou jsme ho mohli dostat. Už tehdy. Drze si tam přišel... věděl, že tam budeme, protože tu měl špicla." Olga se rozhodla ti povyprávět hrozivou pohádku, protože... dost možná tím sobě potřebovala ulevit. Boris nic nenamítal. Už bylo po všem, tebe udrželi stranou a ochránili tě a věděli, že to nikde roznášet nebudeš. "Za jeho sílu mohly ty artefakty ze Svártalfheimu. Myslím, že právě proto, odkud a od koho pocházejí, mě mohl zlikvidovat. Teda... on měl na to mě v tu chvíli zabít. Myslím, že jo..." Olga se dívala kamsi do blba do stěny. "Ale neudělal to, protože mě chtěl vyslýchat. Co si budeme povídat, bojovník bez těla je docela k hovnu a já jsem holt vázaná na tuhle schránku, i když má několik podob. Tělo využil jako dokonalýho trojskýho koně, protože mě přinesli do genštábu. Zdejší magická ochrana na mě nereaguje, protože by to tu furt svítilo jak vánoční stromeček. A skrz moji auru se ztratil i ten očarovanej šém. Nikoho to ani nenapadlo, dokud jsem jim prej nevstala a nepromenádovala se po chodbě." Ušklíbla se. "Áh, prej to byl epickej souboj, než mě sundali." "A mezitím?" ozval se Boris. "Říkalas, že tě vyslýchal. On tě nějak..." "Chytil mě. Vlastně podobně jako Jezdce. Museli mě vystopovat jenom díky tomu, že aby moje duše fungovala a měla vzpomínky, musela být pořád něčím vázána k tělu. Chtěl vědět, kde je Jaga." "To je blbost," odfrkl si Boris. "Čerenkovi se povedlo získat seznam těch, co to vědí... a ty na něm rozhodně nejsi. A musel vědět, že není možnost, jak by ti to kdokoli z nás řekl. Nechápu -" "Ale... já to vím." To Borisovi sebralo slova z úst. Překvapeně zamrkal. "Jak... Co?!" Olga pokrčila rameny. Vypadala jako sígr, který vysklil okno a někdo ho u toho nachytal. "Nedokážu to říct úplně přesně, ale... znám to místo. Neptej se mě jak. To je fuk. Nikdo jinej to už neví. Jen vy, co to vědět máte, a já. Čerenko je kaput, sama jsem mu rozmázla palici kladivem." Olga si unaveně povzdechla. Byl nezvyk ji vidět tak... lidskou. Vyčerpanou. Asi to bylo tím, co všechno za eskapády s jejím tělem dělali. A pokud ji někdo duševně mučil a vyslýchal, asi to taky nebyla žádná hitparáda. "Aňo... asi od tebe budu potřebovat pomoc. Během doby, co jsem byla mimo, se v mé schránce usídlil jeden hajzl. Když mě osvobodili, neměla jsem čas ani dost sil ho odsud vykopat. Je tu pořád. Proto jsem taky tady dole, protože nevíme, čeho je schopen..." Jak bys jí mohla pomoct? Vystopovat tu cizí entitu a co? Odpálit ji? A co když ublížíš Olze?

Polina Panasenko - 09. listopadu 2013 08:47

soukromá zpráva od Polina Panasenko pro Kaviareň   O Oľge sa šuškali veci, vraj je mŕtva a ktovie čo ešte. Ale o Aíde nepadlo ani slovo. A to môžem s čistým svedomím povedať, že som mala uši na stopkách a "náhodne" som prepočula asi stonásobne viac cudzích rozhovorov než som mala bežne vo zvyku.  A keďže som, údajne zosnulú, Orlovskú stretla na chodbe nejako ma chytilo podozrenie, či mlčanie na tému "Áida Čerenko" nebude naznačovať nejakú skutočnú tragédiu. O čo väčšie prekvapenie bolo, keď mi na vrátnici odovzdali obálku práve od Aídy, ktorá sa so mnou chcela stretnúť. Celý deň som z toho bola nesvoja, mierne nesústredená ale v extrémne dobrej nálade. Dokonca som o tom na obede povedala aj Zubkovej , doma svojim mačkám a mala som čo robiť aby som nevybehla na tretie a nezaklopala tú skvelú novinu aj Pavlovi. Čo by bolo ale mierne odveci, preto som sa rozhodla radšej suseda neotravovať.   Kaviareň bola mimo moju ligu. V duchu som si pogratulovala, že som mala v sebe toľko rozumu a na tvár si pred odchodom hodila aspoň trocha púdru. Keď už nič iné.  Lebo moja nadýchaná farebná sukňa s gýčovým "akože" ľudovým motívom, farebné pančuchy a k tomu neladiace špinavé biele tenisky boli asi na toto prostredie troška nevhodné. A to nesmiem zabudnúť na strapaté vlasy a iné detaily.  Pred vstupom do kaviarne som zvedavo nazrela dnu cez výklad, v odraze od skla som sa ešte trocha upravila a s úsmevom som vošla dnu. Intenzívna aróma kávy a krása vystaveného pečiva a koláčikov sa určite ukážu na cene, čo ma dosť desilo, no rozhodne nebudem trocháriť!  S úsmevom som prešla cez kaviareň k miestu kde nad knihou doslova žiarila Aída. Možno nie tak úplne žiarila ale bolo to omnoho lepšie než ako som si ju pamätala. "Vieš ako si ma prekvapila? Už som si začala myslieť veci teda...Ako dlho sme sa vlastne nevideli? Zdá sa mi to celú večnosť, Aída. Ako sa máš, ale stačí sa na teba pozrieť a človek to hneď vidí. Určite sa máš lepšie..." Spustila som možno troška hlasnejšie, než sa patrilo, a možno až priveľmi familárne na to ako málo sme sa pred tým poznali, ale od tej radosti a zvedavosti som to nemohla kontrolovať. Vystrela som k žene ruku a ak ju prijala chytila som ju obomi rukami a nakoniec jej na líca vlepila krátke bozky na zvítanie. " Dúfam, že som ťa nenechala dlho čakať..."

Natalja Zacharová - 09. listopadu 2013 09:50

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Zacharky „Epilog“ Celá ta situace kolem Čerenka a jeho zneškodnění měla (pro mě docela) nečekanou dohru. Kdo mohl tušit,že z něčeho takového, proti čemu jsme bojovali, proti nadpřirozenu, se ve zprávách udělá zlo prvního ražení a půjde se proti Čečně? Kdybych neměla co dělat sama se sebou, asi by mne to i zajímalo... V Kremlu jsme s Nikolajem dostali vyznamenání. Teď už oficiálně. Wou. Nesnášela jsem, jak mi pohlaváři tiskli dlaň a děkovali mi, jako bych spasila svět. Mě to bylo kurva jedno, protože jediný člověk, na kterém mi kdy záleželo, byl zase pryč. Nechtěla jsem a ani jsem nedokázala považovat Semjona za mrtvého. Myšlenky na něj bylo to jediné, co mě po akci zajímalo. Jakmile jsem mohla, zmizela jsem. Na svém novém kontě ve švýcarsku jsme měla tučnou sumu, takže jsem se mohla zdekovat kam se mi líbilo. A já chtěla jen na jediné místo, zpátky do té své prdele, odkud mne Specnaz vytáhli. Tam, kam jsem se schovala, když Semjon zemřel. První plán byl, jít se hezky vožrat to Trizubu. Baru, kde mě Kerensky tenkrát vyhmátl. Paradox, jak se myšlenky a místa slejzají dohromady a dokáží pak na člověka působit sakra melancholicky. Netušila jsem, že tohle v sobě mám. Že se budu upíjet žalem. Ale jakmile jsem opustila brány ústředí a vrátila se zpátky do svého, všechno to ze mě šlo. Bylo to, jako bych dynamitem roztřískala stavidlo své pečlivě budované hráze.

Vypravěčka - 09. listopadu 2013 11:57

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Maxim Za poslední necelý měsíc se dělo hodně divného. I slepý si toho musel všimnout. Bavili se o tom kluci z práce, Ilina bývala poslední dobou přilepená k televizi a s rozšířenýma očima sledovala hlavní zpravodajství. Poznal jsi na ní, že i když nic neříká, dělá si starosti. Tvoje matka byla naprosto v šoku, když oznámili zmizení Leninova těla a zničení Mauzolea. Stejně jako i dnes ještě mnoho lidí v Rusku, i ona jej měla v úctě a hlavně to byl symbol Ruska. Byl to normální listopadový večer. Za okny sněhová nadílka, v ulici už v některých bytech blikala připravená světýlka a i u vás začala Ilina zdobit byt na svátky. Voloďa si strašně přál hasičské auto, protože chtěl být jako ty. Ilina vařila pelmeně a Voloďa si v obýváku u televize hrál. Už pár let vše vypadalo, že to bude dobré. Ale tobě instinkt říkal, že ne. Už jsi byl na druhé straně a dokázal jsi vytušit, že to, co ukazují v televizi, je jen zlomek toho, co se děje za oponou. Stalo se to po večeři. Byla to hloupá náhoda. Ilina umývala nádobí a tys v kuchyni zrovna nebyl. Voloďa se marně natahoval na stůl pro pití, jednou rukou svíral ubrus. Ozvala se rána, tříštěné nádobí. Celé to na sebe shodil. Ale co hůř... on na sebe shodil i adventní věnec. Ilina vyjekla. Voloďa zakvílel. Tvoje reakce byly díky výcviku přece jen rychlejší. Ilina byla v šoku, když pyžamo jejího syna vzplanulo. Rozstříkl se po něm vosk.

Vypravěčka - 09. listopadu 2013 12:22

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Aspoň že Trizub se nezměnil. Po zásahu OMONu už byl zase v provozu a chlast chutnal pořád stejně. Pálil hrdlo a za chvíli nechal odplout i vědomí. Tekl proudem, Trizub se ti stal skoro novým domovem. Jeden večer, když ses teprve rozjížděla, tě cosi známého pohladilo vzadu po vědomí. Táňa si bez dovolení přisedla. Byla pořád stejně pěkná a koketní s tím svým rozpustilým mikádem. U něj ale její rozpustilost končila. Tvářila se jako štvaná zvěř. "Musela jsem si tě najít osobně. Jinak to nejde." Jinak - tím jistě myslela sny. Naklonila se k tobě přes stůl. "Jdou po mně... oni vědí... nějak se dozvěděli, že jsem tam byla. Žes to díky mně viděla...!" Ano, ta vize tam na Uralu. Ta, co vůbec nesouvisela se sukkubou. Jakýsi zkrat nebo něco, odkud musela Táňa prchnout. A v ní Semjon. Semjon, kterého mučí až na hranici smrti. A Čerenko. Nyní, když ti to Táňa připomněla, jsi už věděla, že ten anonymní stín byl on.

Adrian Vilenovič Nazarov - 09. listopadu 2013 12:22

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro No co už... Situace má, k mému velkému znepokojení jen jedno východisko. Moc se mi nelíbí fakt, že musím volit mezi několika zly a vybrat si to, které je z mého pohledu nejmenší, ale za své přeslapy (a že tohle byl přešlap bosou nohou a přímo do hovna, to je třeba uznat,) asi tak či onak budu muset jednou pykat. A vzhledem k tomu, že ať už bych se rozhodl jakkoli, tak otec by se o všem, co se stalo prostě dřív nebo později stejně dozvěděl - a možná by byl ještě popuzenější, kdyby mu to nakonec řekl někdo jiný a já se to snažil zatajit - rozhodnu se jej tak nějak poprosit o pomoc. Ostatně - co mám jiného dělat? Když si posedím, budu to mít v záznamu a otec mě zabije. Když mu zavolám, tak mě sice zabije ALE dost možná nebudu mít záznam navrch. Pokud zavolám Katarině, tak mě polituje a vyjádří mi sympatie - načež dodá, že už je pěkně pozdě a měl bych se jí s kravinami, co dělám, svěřovat až ráno, protože ona, narozdíl od některých jiných z nás, pilně studuje. A mamuška... bylo by hrozně zbabělé, volat s tím mámě! Doma by si to vyložili tak, že se neumím svým problémům postavit čelem - a jsme zase u původního schématu - otec by mě zabil. Nebo mi řekl, že jsem jej hluboce zklamal, což je dost možná ještě horší. Takže se zhluboka nadechnu. "Můžu si zavolat?" Jo kčertu, protože jsem si sebou nevzal ani mobil! Nakonec je mi přes počáteční nevoli (oni by mě asi vážně rádi viděli příštích dvacet čtyři hodin v lochu! Haló! Opravdu si tady chcete zavřít úchyláčka v kabátu? Páč já bych nechtěl!) telefon zapůjčen a já s lehkými rozpaky vyklepu číslo na tátu. Pokud se mu dovolám, tak se mu ve zkratce a co možná nejasertivněji pokusím vysvětlit, co se za posledních pár hodin stalo. Však to mám ještě z výslechu v živé paměti.

Natalja Zacharová - 09. listopadu 2013 12:37

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Trizub Pohrávala jsem si s prázdným panákem, ve kterým před chvíli byly ještě dva palce vodky. Nepamatuju si, že bych to do sebe kopla, ale bylo to jediné logické vysvětlení. Mávla jsem na barmana, ať donese další, když v tom mnou cosi pohnulo. Ne doslova, ale donutilo mne to otočit se a tam... Táňa. Zašklebila jsem se. Ne, že bych ji ráda viděla, ale na druhou stranu jsem musela uznat, že když vypadá tak, jak vypadá (a že vypadá fakt špatně), něco se děje. Ucuknu, když se ke mně nakloní, a držím si od ní odstup. Jednak, protože prostě nesnáším, když se mě někdo cizí dotýká, druhak, protože bych měla nejradši chuť jí zlámat ruce jak je v takové blízkosti, a do třetice, protože jsem se kurva lekla, co po mě bude chtít. Je to přece jen sukubka. Fakt, že si jí někdo našel a že to je mega průser, mě paradoxně uklidnil. Uchechtla jsem se a obrátila jsem panáka vzhůru dnem, pro dnešek to vypadá, že jsem s pitím skončila. “Kdo jsou „oni“?“ naznačím dvěma prsty na každé ruce uvozovky, protože mi její problém nepřijde tak velký jako můj. Já jsem přišla o Semjona, zase! Nějaká Táňa je mi teď u zadních vrátek. Ale z loajality ke starým časům jsem ochotna ji vyslechnout.

Aída Čerenko - 09. listopadu 2013 12:53

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Polina Jsem z reakce Poliny trochu překvapená. Posledních několik týdnů bylo tvrdých a lidi, co o mně věděli, se na mě dívali skrz prsty. Čerenkova panička - tak mi říkali. Hanlivě, možná mě někteří považovali za špicla. Pro ÚPA jsem nebyla nic víc než návnada. Takže bezprostřední přístup Poliny, byť jindy by mi možná trochu vadil, přijmu bez komentáře. Usadím ji naproti sobě a nechám ji objednat si, co chce. Já mám před sebou kávu a džus. Vše vypadá i voní, jako by to dělali právě tady. Taky že ano. Potrpím si na dobré a kvalitní věci. A když vím, že si je můžu dovolit... Využívajíc toho, jak na mě chrlí, mimoděk shrnu knihu zpět do tašky. Aby nepřekážela. Neměla žádný přebal s názvem. "Už je po všem. Jsem šťastná vdova," řeknu s opravdovou úlevou. Stejně to mám ale vepsáno v očích. Že... jsem určitě viděla něco, co by normální člověk vidět neměl. Jako by zestárly, zvážněly. Přitom jsem dozajista mladší než Polina, může mi být nanejvýš těch třicet. "S vaším oddělením jsme uzavřeli něco jako smír a nechali mě jít. I když... pořád mám dojem, že mě možná sledují." Zamyšleně se podívám kamsi přes její rameno do kavárny. Nechci skončit jako paranoidní blázen. "Neříkej prosím nikomu, že ses se mnou sešla. Rozhodně ne nikomu tam od vás. Řekli mi sice, že pokud budou potřebovat znalce, tak se mi ozvou, ale... nechci na sebe teď moc upozorňovat. Jsem ráda, že mě jejich právníci neoškubali a nesebrali mi dědictví."

Vypravěčka - 09. listopadu 2013 13:12

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Táňa se rozhlédla. "Oni. Ti, co mají co dělat... s ním." Se Semjonem. Nemusela to říkat nahlas. "Zaslechla jsem, že... Siegfrid," to jméno skoro ani nezašeptala, jako by se bála, že by ho tím přivolala. Byl to úsměvný paradox. Většinou si lidi dávali pozor na vyslovování jmen démonů. Někteří démoni se zjevně báli zase legend z řad mágů. Vzhledem k tomu, jak Siegfrid dokázal zacvičit s Murášem, který byl podle všeho docela mocný parchant, se nebylo čemu divit. Kdyby ho tam tenkrát neknockoutovali, mohlo to dopadnout všechno jinak. Třeba by Semjon žil. Třeba by z něj Siegfrid Muráše dostal. "Že mu vyhlásil osobní vendettu. A... šuškají si i tvoje jméno. To nikdy není dobrý. Mě mají v hledáčku, protože jsem ti pomohla. Ale tebe? Proč tebe? Čím jsi jim šlápla na kuří oko?"

Natalja Zacharová - 09. listopadu 2013 13:27

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Když Táňa vyslovila Semjonovo jméno, tak já, doteď k ní byla spíš laksní, jsem se narovnala a začala jsem jí pozorně poslouchat. “Cože?“ ztěžka jsem polkla. Že by byl Johann takovej zmetek, co touží po pomstě? To bych do něj... chtěla jsem si namluvit, že by toho nebyl schopen, ale z toho, co jsem měla tu možnost se s ním poznat, jsem nebyla schopna ho poznat. Takže jo, asi je toho schopen. Očividně. “Semjon je naživu?“ ptám se. To jediné mne zajímá. To, že si někdo usmyslel, že mu budu v hledáčku mě netankuje. Priority mám jinde.

Vypravěčka - 09. listopadu 2013 13:33

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Adrian Vilen Nazarov má už svá léta. Chodí spát brzy, brzy vstává. Teď je však taková hloupá hodina přesně uprostřed tím. A proto se zprvu v telefonu ozve jeho ubručený, rozespalý a podrážděný hlas. Ty jsi jeho benjamínek i naděje v jednom, na jednu stranu víš, že tě má opravdu rád jako vlastního, na druho stranu na tebe někdy bývá tvrdý, protože toužil po synovi, který by nesl jeho řemeslo i úspěchy. Přesto jsi naštěstí nikdy nebyl terčem toho, čeho se jeho podřízení bojí. Plukovník opravdu umí být na lidi pes. Takhle po probuzení v noci má trochu, řekněme, psí náladu. Jakmile ho ale oslovíš a jemu dojde, kdo volá, probere se. "Jašo, co se děje?" Jeho hlas je ostražitý. Vyslechne si to. Chvíli je na druhé straně ticho. Pak těžký povzdech. Něco bručí a podle zvuků tušíš, že vstává. "Jedu." To je vše. Položí telefon. Trvá to asi půl hodiny. Není příjemné tu sedět skoro nahý. Ručička na hodinách se posunuje mučivě pomalu. Konečně ale zaslechneš zvenčí hlasy, mezi nimi otcův rázný, velitelský. Když tě vyvedou ven jako ovci, otec se mračí svým hrozivým hustým obočím, když tě sjede pohledem. Balíček šatů ti tvrdě vtiskne do hrudi a dostane se ti příkrého rozkazu: "Obleč se." Víc na tebe nepromluví. Sednete do auta. Je zima. Jaks byl sakra schopen běhat po venku jenom takhle? "Adriane Vilenoviči, jestli se to bude opakovat, nepřej si mě," oznámí ti otec v autě, kde nejsou všetčné uši škodolibých policistů. "Teď si celý obvod těch milicionářských vylízanců bude šuškat, že Vilen Jurjevič Nazarov svého syna pěkně vychovává!" Zafuní jako býk. "Doufám, že neviděli... jeho," kývne kamsi do neurčita a myslí tím Stín.

Adrian Vilenovič Nazarov - 09. listopadu 2013 14:52

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro V autě Naštěstí tohle nedělám běžně. Možná i to je polehčující okolnost, takže to nakonec ani nevypadá, že mi otec hned poté, co se vytratíme ze zorného úhlu a doslechu policistů, urazí hlavu. "Nebude se to opakovat," odpovím a z hlasu je poznat, že se za své chování upřímně stydím. Byl to jednoznačně úlet. A, vzato kol a kolem - já sám bych si to dost nerad opakoval. "Teď si celý obvod těch milicionářských vylízanců bude šuškat, že Vilen Jurjevič Nazarov svého syna pěkně vychovává!" No - na tohle nemám moc co říct. Nenapadá mě žádná vhodná obhajoba a vlastně ani argument. Dát mu za pravdu - to bych si tak trochu sral na hlavu. Tak jenom zostuzeně mlčím a sleduji palubní desku. Zafunění mě pak přinutí vzhlédnout. "Doufám, že neviděli... jeho," Stín sedí na zadním sedadle, evidentně se tam vyškrábal ve chvíli, kdy bylo stoprocentní, že nás nikdo nesleduje nebezpečně zblízka - a rezolutně vrtí hlavou. "Ne. Naučili jsme se být opatrní," odpovídám na jeho otázku. Kecy. To, jak dělal pošklebky na ty chlapíky, co mě našli - to bylo kurva neopatrný! A já můžu být rád, že jsem měl takové štěstí, že si všímali mě a nenapadlo je se otočit. Na druhou stranu to, že Stín nikdo neviděl, je pravda. "Mi... je to opravdu líto," řeknu pak to, co už jsem do telefonu jaksi nestihl, protože otec velmi brzy zavěsil. "A díky." Jo. Tohle se taky sluší vypíchnout. Zrovna mě dostal z lochu!

Vypravěčka - 09. listopadu 2013 16:28

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Táňa pokrčí rameny. Mnohem víc sleduje okolí než tebe. Nervózně ťuká nehty o stůl, pohupuje nohou. "Mur... ON naživu je. A to je náš hlavní průser. On..." Tániny průzračně ledové oči se na tebe konečně pořádně zadívají. Prohlíží si tě, jako bys na sobě něco měla. "Předtím jsem si toho nevšimla. Ale... označil si tě. Teď už to vím." Ten krvavý rituál, co prováděl Semjon. Ty znaky, co jsi viděla v zrcadle. Někde tam byly. Hluboko pod kůží. Na duši. Otázkou bylo - Semjon, nebo Muráš? To mohlo dost zásadně měnit věci.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 09. listopadu 2013 17:31

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Teď mě mrzí, že jsem jí tak odsekl. Možná bych si s ní měl začít povídat. Pád dní určitě strávíme společně. I když to není mise, nemůžu se jen tak sebrat a odejít. Něco jsem slíbil. Taky by mě zajímalo, co vlastně Aída najde. Kým je. Co pro nás znamená. Bude z ní nepřítel nebo spojenec. Ale přes to se do konverzace už znovu nepouštím. Nejsem dobrý společník na cesty. Ráno bylo lezavě vlhké. Zima je pořád znát i když zrovna není sněhu po kolena. Tady, kdesi v divočině a na kraji zelených smrkových lesů, hlubokých jako Aídiny oči, mizí pojem o civilizaci zdánlivě snadno. Když razíme dál, čmuchám stopy, čmuchám staré známé pachy, které si pamatuji. Kopy povědomě smrdutých tlejících listí s mršinou, vývraty po tlustých kořenech nebo opuštěné liščí nory. Nepochybuji o tom, že trefíme. Ale když je chalupa chráněna kouzlem, bude možno jí najít? Mám sebou Aídu, takže ano. Od boku tasím lovecký nůž. Nechám ho v pravačce špičkou směrem do země. "Celou dobu mě něco zajímá, Aído." říznu se do ruky, nechám krev vytékat a přejdu k lebkám. "Když zjistíš, že tohle všechno je tvoje, budeš to chtít? Převezmeš dědictví jako čaroděj nebo to zničíš?" kolik krve budou chtít? Ať si vezmou. Je to jedna z otázek na kterou se nemohu zeptat jen tak. Když to tu vidím, je mi jasné, že dědictví jako Aída může získat bude vykoupeno smrtí a krví, stejně jako všechno co jí čeká. Jde o to, co vlastně Aída chce. ...

Aída Čerenko - 09. listopadu 2013 18:05

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj Nedívám se, jak se řeže do ruky, ani na lebky. Hledím někam dovnitř, na chalupu, která se nezdá. Skrývá v sobě mnohem větší a hezčí prostor, než to vypadá zvenčí. Pokrčím rameny. "Nevím. Ani nevím, jestli by se tenhle dům DAL spálit. Prostě to musím zjistit. Už jsem pochopila, že Gryša všechno dělal s nějakým záměrem, který nemusel být na první pohled vidět. Proč já? Co mám sakra já společnýho s tímhle?" kývnu bradou k domu. Lebky nám otevřou. Na dvoře je navzdory marastu venku (sníh s mlhou, ble) uklizeno. Dokonce i dveře, které tu někdo v zápalu boje vyrazil, jsou na svém místě. Chvíli stojím a rozhlížím se. Stání pro koně s nastlanou slámou, jako by se sem měl co nevidět někdo vrátit. Vyjdu po schodech ke dveřím. Jsou pořád stejně ohavné. Z lidských nohou, se zámkem z úst a s jazykem, který hned začne mrskat, jakmile se váhavě dotknu rukou v rukavici. "Tohle je hnus..." zamumlám. Tuhle větu říkám v posledních dnech nějak podezřele často. Sundám si rukavici a s výrazem naprostého odporu a s hlavou odvrácenou nechám opuchlý jazyk, aby mě olízl. Ihned rukou cuknu zpět a je ode mě slyšet tiché fuj, fuj, FUJ!, když se zuřivě utírám do kalhot. Dveře se otevřou. Dům vypadá jako předtím. Pohostinně. Ihned zaplanou pochodně i koše se uhlíky. Proti venku je tu útulně a teplo, takže hned shodím batoh z dveří a jdu se posadit na křeslo potažené bílou kožešinou. "Asi si budu potřebovat chvíli odpočinout, než se pustíme do prohlídky. Hmm... po tom, co se tu stalo minule, bys asi neměl nikam chodit sám. Jako do dveří." Dokonce i špinavé ťápoty, co tu někdo předtím udělal, jsou vyčištěné.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 09. listopadu 2013 19:00

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Poslouchám se zájmem, pozorně... teda jako, neříkám, že chápu všechno, ale snažím se, dávám si dvě a dvě dohromady a jo, spousta věcí najednou dává větší smysl. Na spoustu věcí my holt schází pár dalších informací, třeba to o Jezdcích jakých jezdcích? ale to je vedlejší, prostě chci vědět, jak to bylo. Jenže pak vyprávění skončí a přijde další part. Druhý dějství, kterýj mi málem vyrazí dech. Já mám... co? Já přece nemůžu! No fakt, tohle se může zvrtnout, a já ji vážně nechci znovu ztratit, ne teď, když je to jenom pár sekund, co vím, že je naživu – a rozhodně nechci bejt ten, kdo jí vysere mozek! „Proč já? Však víš, že tohle se může kurevsky zvrtnout, emoční vazba je vždycky překážkou, je hrozně snadný sejít z cesty. Ztratit koncentraci, něco porouchat. Nevím, jak to máš teda ty, ale jestli tě zabiju nebo hůř, udělám z tebe slintala... a do hajzlu, pořád nevím, co je ten ‚hajzl‘. To v celým tomhle komplexu není nějakej zkušenější telepat?!“ Jasně, já se považuju za sakra dobrýho telepata, ale do tohohle se pouštět fakt nechci. Zas TAK jistá si svejma schopnostma nejsem.

Vladimír Černík - 09. listopadu 2013 21:23

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Události po odchodu Akce skončila a s tím vším i moje účast na tom všem. Specnaz mi vyplatil odměnu za mojí pomoc a víc už se o mě nezajímal. Nemůžu říci, že bych můj odchod nepředpokládal ale takový konec jaký potkal mě ne. Všechno jsem to přešel normálně ale popravdě jsem uvnitř řval vzteky. Přišel jsem o to nejcennější co jsem kdy měl a kvůli čemu? Ničemu, nic z toho se oficiálně nestalo. A zajímá je to ? Ani omylem. Několik posledních dní jsem strávil tak, že jsem dlouho do večera pročítal různé knihy a zkoumal své tělo. Po tom co mě potkalo se stalo mojí prioritou přijít na to co se to děje. Dnešní den bych nespíš strávil stejně kdyby mě ze zamyšlení neprobral telefon. Překvapeně se rozhlédnu kolem sebe a sáhnu po telefonu který leží na okraji stolu. Kdo to asi může být? K mému překvapení mi volala matka. Co se děje? V klidu poslouchám všechny její dotěrné otázky a kritiku než mě nakonec pustí ke slovu. “Jo nic mi není.“ odpovím otráveně. Nakonec vysvětlím to proč jsem byl k nedostižení. Samozřejmě ale neřeknu pravdu to by jsem si moc nepomohl. “Měl posledních pár dní něco na práci.“ Nakonec se zmíní o svátcích. No jo už jsou skoro vánoce. “Jo přijedu. Určitě dorazím před štědrým dnem tak se neboj. A pozdravuj Martinu.“ Rozhovor ještě chvilku pokračuje, z mé stránky spíše pasivně. Jakmile je vše domluveno tak telefon zase odložím a vrátím se zase k tom uco jsem dělal před tím. Můj stůl je teď plný spousty papírů, knih a dalšího nepořádku. Přímo přede na stole leží otevřený tlustý sešit. Od té události s Čerenkem jsem si začal psát poznámky tykající se nemrtvých, nekromancie a dalších věcí. Mám zde rozepsány pokusy které jsem provedl a které mám ještě na další dny v plánu. Celkový tělesný stav ( shrnuto ve tvém předchozím příspěvku) Testy krve(té černé hmoty): Zjištění jestli existuje srážlivost jako u normální krve a pokud ano jestli se nějak liší. Škodlivost černé hmoty a možné vlivy na živé bytosti (test na myši). Informace o krvi (Co může amatér zjistit s pomocí vybavení a knih) Zranění: Vliv zranění na zbytek těla (pokud nějaký je). Léčba způsobených zranění. Testování léčby normální cestou, chemickou a s pomocí magie. Rychlost léčení – pokud je léčba možná tak jak rychlá je (pomalá , rychlá, běžná) Nekróza: Vzhledem jisté možnosti přeměny v nemrtvého testy na možné odumírání buněk, tkáně. Pokud je něco pozorovatelné tak odhadovaná rychlost. Strava: Testování různých jídel (maso, zelenina, obiloviny …), zjištění možných vlivů na tělo (nevolnost, zvracení, jiné), vyzkoušení syrového masa. Testování nápojů (voda, šťávy, čaje, alkohol) stejné testy jako u jídla. Zjištění rozsah přeměny: Fungování plic – čas na jak možno je zadržet dech Srdce – zjištění tepu a jeho intenzita Žaludek – fungování s potravou a bez ní Fungování důležitých orgánů Stres a únava: Fungování těla pod fyzickým stresem (výdrž při běhu, únava …) Vliv spánku Kosmetické změny: Viditelné změny na těle – zjistit jestli se mění v závislosti na jiných testech (strava, péče o tělo … ) V případě že by nic na vzhled nemělo vliv tak zjistit jak výrazné změny (viditelné) jsou a jestli je možné ty výrazné nějak zakrýt (makeup) Jakmile mám všechny potřebné testy hotové tak si začnu balit věci na cestu. Nemám v úmyslu si balit všechno takže beru jenom to nejnutnější. Nějaké oblečení, boty, knihy (mytologie, magické bytosti a legendy a mýty) a zápisník s poznámkami. Před cestou ještě vyrazím na nákupy. Moje první zastávka je v několika obchodech s elektronikou. Tam si nakoupím všechny možné součástky na experimenty a praktikování svojí magie. Potom se vydám koupit nějaké dárky. Většinou je kupuji na poslední chvíli a tak je tomu i tentokrát. Matku vyřídím rychle, koupím nějaké hezké náušnice a už se tím dál nezabývám. Kdežto pro sestru mám vymyšleno něco jiného, amulet vytvořený s pomocí technomancie. Vypadá skoro jako obyčejný šperk a neumí prakticky nic užitečného. Tedy až na to že září slabým namodralým světlem.

Vypravěčka - 09. listopadu 2013 23:17

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna "Sama víš, že telepatů je málo. A jedinej, koho jsem ochotna pustit do svý hlavy, seš ty. Nechci, aby se mi tu někdo z té hrstky hrabal v kebuli, kor když většina z nich ani neví, co doopravdy jsem. Boris mohl napravit fyzický zranění, ale tohle nedokáže, protože ten zmrd je prakticky duch." "Parazituje na Olze. Vzhledem k tomu, že není člověk, je její schránka dost silná a odolná, ale pod vlivem událostí byla oslabena..." "A mně je kurva blbě, jak mi dlouho nebylo. Musí to ze mě pryč. Co nejdřív. Protože kdyby ten zmrd nastřádal dost sil..." Olga se odmlčela, tak to Boris radši dokončil, abys věděla, na čem jsi. "Mohl by zase převzít kontrolu nad schránkou." Jo, s těmi informacemi vaše místo rozhovoru dávalo větší a větší smysl. Kdyby se tak stalo, tady mají systém na to, aby ji tu mohli zavřít. A taky tu nebyla okna a obecně mnoho skla, které by mohlo popraskat vlivem magie. Olga se po chvíli zase pustila do vyprávění, aby ti dala co nejvíc infa. "Pamatuješ, jak jsem před tebou kdysi použila Požírače? Na ten vír? Na ty duše? On je jeden z nich. Jsou to duše, který Požírač poslal rovnou do Helheimu, protože nebyli hodni Valhally. Co já osobně vím, tak Helheim musel nějak přežít nebo minimálně nějaký duše z něj musej někde bejt a čekat, protože kdykoli aktivuju kladivo naplno a někoho s duší sejmu - důležitý je to S DUŠÍ - tak ho to sežere, ale otevře se trhlina. No a někdy se stane, že se mi nepovede je udržet vevnitř... všechny. Proto to taky nepoužívám tak často, jak bych chtěla." Jasně, kdyby Olga měla takhle kruťáckou zbraň, druhá světová by byla velmi rychle vyřešena. Wonder Woman in natura. "O dalších světech nevím, dost možná zkolabovaly - krom našeho Midgardu... No, to je fuk. Prostě je to jeden sráč, co jsem ho poslala, dá se říct, do hodně nehezkýho lochu, kde šéfovala jedna dost nepříjemná bachařka jménem Hel. Myslím, že borec se už za tu dobu stihl vzpamatovat a ví, kdo jsem. Takhle bojuje o to víc, aby získal kontrolu nad tělem a osvobodil se. Musím říct, že je to fakt vyčerpávající."

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 10. listopadu 2013 02:32

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Rozhlížím se kolem. Jak je možné, že je všechno tak spravované. Zub času sem nedolehne. Kolem chalupy musí proudit silné kouzlo. Silnější než si dokážu představit. Jeho zdroj mohlo být cokoliv. Klidně i něco jiného než Jaga. Když bych zdroj zničil, zničím i toto místo? Rozpadne se jako v pohádkách? No, prozatím to ale nechci takže zpět do reality. Neustálé lamentování Aídě nechám, je to její soukromé dospívání, nehodlám jí to kazit. Kdyby holka věděla, jaký já sem čuně a co všechno s ní dělám ve svých představách. Nejen s ní, kurnik fix na mol. Zamručím. Když vejdeme dovnitř, je mi jasné, že to všechno nebude jen odolností místa před časem. Časová smyčka vám ve světnici nepoklidí. Takže co to je? No jasně. Hned jak zkontroluju svoje zabahněný boty a kouknu dolů, na podlahu, uvědomím si, že dole pod námi někdo zůstal. Jak dlouho tu jejich komorná je uzamčená? "Ta služebná dole..." zkusím opatrně. "Je pořád tady? Uvědomuješ si to, že ano?" Přejdu po místnosti a koukám kolem. ...

Aída Čerenko - 10. listopadu 2013 02:51

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj Vrtím rameny ztuhlými od batohu. Sundám si bundu, pod níž mám tmavý přiléhavý svetr. Najednou se na místnost dívám jinýma očima. Však to taky jiné je. Předtím tu byla spousta nebezpečných věcí, lidi, co by mě bez mrknutí oka zabili. A hrozba Gryši. Nyní nic z toho (nebo většina z toho) není. Mám klid. Když to řekne, podívám se ke dveřím do sklepa. Je na mě snadno poznat, že jsem si vzpomněla na hnusný sklep, na to, co bylo v něm... a že to pro mě není příjemná vzpomínka. Ale hej - proti tomu, když vás drží zombíci, je to... vyjde to skoro nastejno. Možná líp. Ty kusy masa se dají pořád považovat za kusy masa, i když po zkušenosti s Gryšovou magií už se na mrtvolu nikdy nebudu dívat stejně (ne že bych se do té doby na mrtvoly vůbec dívala). "Jo. Ale poslouchala mě na slovo. Stejně jako ten dům. Myslím, že není hrozba, i když je teda dost nechutná a vařit bych ji asi nenechala." Ještě chvíli si prohlížím dveře, než se odhodlám. Nechci, aby nám tu vpadla do zad a třeba něco Nikolajovi udělala, když nebudu dávat pozor. Jde ze mě cítit odpor a navzdory mým slovům i závan strachu, když vztáhnu ruku k petlici do sklepa. Krátce se ohlédnu na Nikolaje. No, on taky nevypadá jako studnice dobra a bezpečí. Spíš jako něco z inventáře téhle chalupy. Dveře se se skřípěním otevřou. "Vasiliso! Vrátila jsem se, ale nepřeju si, aby ses ukazovala nahoře, dokud tě nezavolám. Zůstaneš dole a nijak neublížíš mému společníkovi, jasné?!" houknu dolů. A s vyjeknutím odskočím ode dveří jako kamzík, protože se babiznina tvář objeví v pruhu světla nečekaně blízko, aniž bych zaslechla, jak se drápe nahoru. Musela tam ve tmě čekat celou dobu. Což je... děsivý. Srdce mi buší až v krku. "Jak si přeješ, paní," zaskuhrá babice neupřímně, se sebezapřením. Nahlas vydechnu a přejedu si dlaní přes obličej. Kousnu se do rtu a přemýšlím. Bude to znít divně... a vůbec nevím, jak si to vyloží... "Budeme spát v jednom pokoji? Já... asi se jinak nevyspím," přiznám nakonec bez vytáček. Je to fakt paradox. Žádat o ochranu někoho, kdo vypadá jako úchyl, co mě rozseká v kůlně sekerou.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 10. listopadu 2013 03:22

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Kruci... takže z bláta do louže. Buď jí rozmašíruju hlavu já, nebo jí posedne nějakej duch, kterej na ni má pifku. Na druhou stranu, z tohohle hlediska... jak to říkal ten blonďatej pičus Cobain? Je lepší shořet než vyhasnout? Nechci mít na rukou krev Olgy, ale jestli se z ní má stát zase zombie, tak to radši risknu, ani smrt není horší než chodící reklama na Úsvit mrtvých... i když, možná slintal je horší... ale, ne, dost. Konec těchhle komparativních kravin! Tohle kurva není soutěž o větší výser! „Jak bych mohla zapomenout...,“ poznamenám hořce, a mám na to právo, moje poprvý mě strašilo ve snech ještě pár let potom, co jsem byla z Guatemaly venku. A ta šou s vírem a kladivem v tom měla taky svoje místo. Hej, ale hlavně optimistickej přístup! Dost možná mě to ‚něco‘ z Helheimu sejme taky, což bude supr, aspoň nebudu muset mít celej život výčitky svědomí, že? Počkám, až budu mít jistotu, že zazvonil zvonec a pohádce je konec, a pak sarkasticky poznamenám: „Borisi, až skončíme ve svěracích kazajkách s kaší místo mozku, zařídíš nám cely vedle sebe, ať na sebe můžem telepaticky žvatlat, vrčet a výt?“ To bude prdel, ty vole! Popravdě, tenhle cynismus už je spíš poslední, bortící se obrana než cokoli jinýho. Potom, co představili, mi je víc než jasný, že nemám na výběr, protože, no, prostě protože všechno, co tu řekli. Možná bych i chtěla protestovat, ale nemůžu. Vždycky je to o argumentech a ty teď maj jednoduše lepší. V tomhle ti dva sviňáci vyhráli na celý čáře. Takže jasně, chápu, z tohohle se nevyvlíknu. Ještě chvíli na ně civím, jako by si to snad měli rozmyslet, ale pak rezignovaně skloním hlavu. „Chápu. Hádám, že nemám na výběr.“ Odrazím se ode zdi a pomalu se přišourám k lůžku. Kurva, proč musí mít všechno hezký vždycky tak debilní protipól? „Ale s duchama ze severskýho pekla obvykle nebojuju.“ Asi se nedaj ukecat k smrti, co? Přesvědčit je, že jsou dobří a ve skutečnosti nechtěj nikomu ublížit, že jsou jen nepochopení... „Takže jestli máte nějaký rady, jsem jedno ucho.“ Přisadím si židli, případně vystrnadím Borise, a sednu si naproti ní. "Připravená? Nemá smysl to protahovat." Zavřu oči a zhluboka se nadechnu... stará písnička - vyčistit hlavu, plná koncentrace, zvednout bariéry proti případným útokům jejího mozku – nebo toho sviňáka, kterýho tam schovává. Otevřít oči a napojit se. Jsme na sebe mentálně napojené tak nějak... v jistý míře skoro pořád, už od toho rituálu kdysi dávno, takže aspoň start by měl být brnkačka. Ale co bude dál?

Vypravěčka - 10. listopadu 2013 12:06

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Adrian Otec zabručel cosi "no to bych ti radil" a vyjeli jste. Domů. Kam jinam taky takhle v noci? Vzhledem k tomu, že si matka musela všimnout, že otec jede pryč, určitě to bude mít dohru i z její strany - a taky že mělo. Ne že by na tebe křičela, ale strachovala se a došlo k menší roztržce s podrážděným otcem, který rozhodně nebyl v náladě, kdy by se chtěl starat o tvoje pohodlí. Zato matka ano, i přes hodinu a svůj věk ti chtěla jít vařit polévku. Nakonec jsi byl vykázán prve do koupelny - otec coby sovětský voják nesnášel neupravenost - a poté jsi dostal příkazem se jít vyspat. Což nebylo tak těžké splnit po tom všem, cos dneska zažil. Dalších pár dní se neslo v duchu vyprchávání otcova podráždění a peníze za pokutu chtěl vrátit. Ještě nikdy se k tobě nechoval tak příkře. Plukovník těžce nesl pohanu svého jména, třebaže ve výsledku to proběhlo ještě docela dobře. Kdysi, za Sovsvazu, by z toho byl onačejší skandál. Byls zrovna ve škole, když ti volali. "Adrian Vilenovič Nazarov?" ujišťoval se jakýsi mužský hlas. "Doktor Pavlovič z moskevské vojenské nemocnice. Před chvílí nám sem převezli vašeho otce. Byl jste uveden jako kontaktní osoba." Doktor na chvíli zaváhal. "Nerad bych to řešil po telefonu."

Natalja Zacharová - 10. listopadu 2013 13:34

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Vybavilo se mi zrcadlo v domě, kde jsme sejmuli Čerenka. Ty černé obrazce, které jsem na sobě viděla plus to, co mi teď říkala Táňa... dala jsem si to dohromady, ale nedávalo mi to smysl. “Mám na sobě pekelnickej štítek,“ uchechtnu se, protože si zároveň s tím představím absurdní obrázek. “Něco jako „Střílej sem“.“ pochybovačně zakroutím hlavou a přemýšlím, jestli o tomhle měl Dmitrijevič šajn, když nás tenkrát se Semjonem nechal v místnosti samotné. “No a tys co? Přišlas mne varovat ze staré známosti anebo doufáš, že ti snad zachráním zadek?“ zeptám se sukubky nekompromisně.

Maxim Sergejevič Zaripov - 10. listopadu 2013 14:40

soukromá zpráva od Maxim Sergejevič Zaripov pro Takhle jsem si teplo domova nepředstavoval Televize je zlo a nikdo mi to nevymluví. Sice ne takové, jako krádež Lenina, která mou mámu dost pohoršovala a ve mě, ve mě vyvolala smíšené pocity. Na jednu stranu mi přijde jako strašná pohana zcizit náš symbol, na stranu druhou je to tak nějak směšné. Bohužel ne tak směšné jsou všechny ty informace, co každé zpravodajství chrlí. Den co den, hodinu za hodinou a jen proto, aby to udrželo obecné napětí, nebo snad dopomohlo k eskalaci nenávisti? Sice se snažím tyhle věci pouštět z hlavy, ale je to zkrátka všude kolem. Znepokojení mě potká v práci, při náhodných zaslechnutých rozhovorech při nákupu i doma před tím, než dávají informace o sportu. Asi proto dlouho koukám z okna na sněhovou nadílku, jejíž klid doslova miluji. Ten třpyt, než se z běloby stane ohavná hmota má své kouzlo, stejně jako každá minuta s rodinou v místě, které mám rád. Ostatně sněžilo, když jsem si s Ilinou prvně vyšel a teď, teď se můžu dívat, jak tu jeden raubíř už několik dní zkouší všemi myslitelnými způsoby získat jistotu hasičského vozu. Jsem hrdý, jsem šťastný a proto ve chvíli, kdy to všechno vidím v plamenech i absolutně bezradný. Během okamžiku mám před očima mnoho scénářů. V podstatě se během zlomku vteřiny smrknou na dva, kdy při jednom nechám svou krev trpět několik nekonečných chvil v plamenech, nebo zasáhnu. Zasáhnu a budu riskovat. Srdce jednou zabuší. Oči jednou mrknou a stále vidím to stejné. Své dítě, svou ženu oba trpící byť každý jiným způsobem. Kdo bych byl, kdybych to dopustil byť o jedinou minutu déle? Rozum se vším, co mi kdy vštěpovali, mi radí tu bolest podstoupit. Srdce a sním celé tělo sevřené strachy si myslí něco jiného. Přemýšlení a rozvaha je teď to poslední, co chci. Svižným krokem mířím ke svému synovi. Soustředím se na žár, co ho ohrožuje. Během pár okamžiků tak vše, co ho trápilo, míří do mé dlaně, do malého soukromého pekla jež mám v hrsti. Stisk ruky pak zařídí, že se plamen změní jen v teplo vyplňující celou místnost. "Voloďo!" Můj hlas zní dost chraplavě, když ho držím za ramena a stále opakuji jeho jméno. Tohle je jiné než jakýkoliv boj, tohle je mnohem horší. Předně proto, že tu nejde jen o mě. "Ilino, volej doktora!" Doufám, že pyžamo neměl z těch umělých hmot, aby mu ho nemuseli strhat i s kůží... a že jsem to stihl včas.

Vypravěčka - 10. listopadu 2013 16:07

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Zahrabaný v knihách jsi strávil skoro dva týdny, než se přiblížilo datum tvého odjezdu. Na jednu stranu bylo dobře, že se o tebe nikdo nezajímal, na druhou stranu to bylo trochu děsivé. Kdyby nezavolala máma a nechtěla po tobě, abys dorazil, bylo by to... No, skoro by to bylo, jako bys byl doopravdy mrtvý. Takový podivný plíživý pocit, který tě přepadal hlavně ve snech. Kde tě pohřbívali zaživa a nikdo si nevšímal toho, že protestuješ. Nekromancie, stejně jako démonologie, byla předávána hlavně ústní tradicí a tys zjistil, že zdejší vybavenost knihami není ideální. Našel jsi akorát foklorní povídačky, jinak nic, o co by ses mohl opřít. Jediný, kdo ti o tom mohl něco říct, byl mrtvý... a ten druhý (Muráš-Semjon) v lepším případě nezvěstný. Kdo ví, jak to s ním dopadlo. Jestli ho portál jenom poslal někam pryč, nebo ho rozmačkal, vzal si ho za oběť... Ne všechny testy, co sis usmyslel, byly realizovatelné, ať už kvůli znalostem, tak kvůli vybavení. Teplota: velmi nízká Srážlivost: špatná, pomalá Zranění: polámaná žebra jsi měl stále a řezné rány se hojily kvůli malé srážlivosti obtížně, pomalu, ovšem bolest jsi necítil - až do chvíle, než jsi aplikoval zcela neškodnou (pro člověka) měsíčkovou mast, která pomáhala regeneraci. Bolelo to jako čert, pálilo to. Magického léčení jsi nebyl schopen - to pouze léčitel či šaman. Nakonec sis ránu musel sešít, což po podráždění mastí nebyla hezká náplň večera. Léčení zranění bylo tedy nejlepší šitím, u kostí jsi to nedokázal odhadnout. Plíce: dýchání menší frekvence Srdce: menší frekvence, pomalejší a slabší Zátěž: Pokud jsi dělal nějakou náročnou činnost, rychleji ses unavil a byl slabý. Jako by to srdce nestíhalo. Možná to bylo tou teplotou a hustotou látky, že proudila hůř. Spánek: Zatím jsi potřeboval spát. A několikrát denně ses přistihl v té divné letargii, kdy jsi byl (asi) vzhůru, ale nevnímals. Jídlo: Zatím ti nejlépe udělala sekaná. Kupodivu... syrová. Když jsi do ní hrábl, vůbec sis to neuvědomoval, teprve až jsi to měl v puse. Lidský mozek se proti něčemu takovému bránil a málem ses vyzvracel. Faktem bylo, že tě v břiše netížilo kamení jako z jiných jídel. Nejlépe ti udělala i obyčejná voda. Byls schopen cítit větší zimu (led, sníh), ale venku ti obecně nebývala taková kosa jako za člověka. Zato vedro ti nedělalo dobře. Navozovalo malátnost a únavu a častěji onu letargii. Proto bylo lepší dávat si studené jídlo a pití. Praha, polovina prosince 2010 Let z Moskvy do Prahy trval asi dvě hodiny, ale než ses vymotal na letištích, bylo to ve výsledku o mnoho víc. Časový posun byl o 3 hodiny vzad. Všude bylo lidí jak psů a Praha zářila vánoční výzdobou. Proti Moskvě se ti však zdála menší a klidnější. Doma se to samozřejmě neobešlo bez mámina vřelého přivítání, bez výslechu, jak ses měl, cos dělal. Ale mámy mají jakýsi šestý smysl, když se jedná o jejich dítka. Najednou se na tebe pozorněji podívala a zvážněla. "Vláďo, nejsi ty nemocný? Jsi nějaký bledý. Ruce máš jako led. Nemám ti uvařit polívku?"

Vypravěčka - 10. listopadu 2013 16:44

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Maxim Ilina si zakrývá rukou ústa, v očích jí stojí slzy, a když na ni zavoláš, trhne sebou a zmateně udělá krok nejdřív na jednu, pak na druhou, správnou stranu. Rozběhne se do obýváku, kde má kabelku s mobilem. Do pár vteřin slyšíš její naléhavý hlas, jak dává informace. Voloďa je celý vyklepaný a pořád brečí. Pláč mláděte je pro rodiče to nejhorší, protože ten jeho je kvůli ohromné bolesti úpěnlivý, že to musí slyšet sousedi nahoře i dole. Zdá se však, že je mimo nebezpečí života. Popáleniny určitě mít bude a určitě si ještě projde nepříjemnými věcmi v nemocnici. Malýma rukama se tě chytá za triko. Ve vzduchu je cítit spálená kůže a látka. Ilina se vrátí a cosi blekotá. Že se jenom na chvilku otočila, že Voloďa nic neříkal... Bojí se na něj sáhnout, aby mu neublížila, a přitom jí mateřský instinkt velí si k sobě dítě tisknout a chránit ho. Tak ho aspoň hladí po vlasech. Dost možná ani neví, co se stalo. Čeho právě byla svědkem. Což je pro tebe jen a jen dobře - zatím ji zaměstnává strach o syna. Ale co pak? Co když jí to dojde? Co když vzpomínka nebude zamlžená strachem a šokem? Voloďu odvezou do nemocnice. Doktor potvrdí, že bude v pořádku. Dal mu něco proti bolesti a na spaní, ovšem bude mít popáleniny. To hloupé pyžamo vzplálo jako fakule, a kdybys nezasáhl, mohlo to dopadnout mnohem hůř. Když si Ilina oddechne a složí ti hlavu na rameno ve ztichlé nemocniční chodbě (na Voloďu jste mohli jenom nakouknout, doktor vás k němu zatím nepustil), chvíli mlčky sedí a drží tě za ruku, až si myslíš, že usnula. "Co se tam vlastně stalo?" zašeptá a z otázky ti není jasné, jestli se ptá sama sebe, zhrozená, že se její dítě zmrzačilo přímo za jejími zády, nebo má na mysli to, cos předvedl.

Vypravěčka - 10. listopadu 2013 17:04
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Táňa zkřiví rty v úšklebku. "Ať se ti to líbí, nebo ne, jsme v tom spolu. On si tě označil, ale tys mě k sobě pustila a dovolila mi načerpat energii. Pokud dostanou mě, dostanou tebe. Pokud dostanou tebe, skončím i já. To není o známosti, kotě, to je o pudu sebezáchovy. Nespolíhej na to, že v tom těle někde je tvůj amant. Je tam hlavně ON."

Natalja Zacharová - 10. listopadu 2013 17:17

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Kurva,“ vzdechla jsem rezignovaně a vjal si prsty do vlasů. Opřu se lokty o bar a civím do desky pultu. Přemýšlím. Poslední, co bych potřebovala, je další člověk v mém životě, který je ke mně nějakým způsobem připoutaný. “Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím.“ řeknu po chvíli klidným, smířeným hlasem. “Holt mi není přáno.“ zvednu svůj pohled k Táně. “A co po mě teda chceš? Někam spolu utečeme a budeme doufat, že nás nenajdou, protože jsme teď propojené a smrt jedné znamená, že umře i ta druhá? To mi chceš říct, Táňo?!“

Vypravěčka - 10. listopadu 2013 18:17

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Boris ti beze slova uhne ze židle, ale jakožto felčar hodlá v místnosti zůstat, aby vám mohl pomoct. Naštěstí jsi na jeho přítomnost už zvyklá a on se po návratu Olgy opět může zabalit do své klidné aury, že tě nebude rozptylovat. A máš pravdu, že to Pouto, díky němuž ses záhadně naučila rusky, tak nějak přetrvalo. No, aspoň žes necítila, jak Olga zemřela. Volgograd je docela dost daleko. Kdo ví, jak by to fungovalo. Je úleva vidět zase Olžiny šedé oči, i když nyní jsou nezvykle unavené. Vpíjíš se do nich a vidí, jak zornice i šedá mizí, jak se objevuje tobě známý stříbřitý svit. Olga ti ukazuje pravý vstup k sobě - sama ti říkala, že není kec, že oči jsou do duše okna. Už teď víš, že jsi mimo sebe. Žes asi ztratila vědomí. Protože jsi v nějaké vzpomínce nebo ve snu. V tuhle chvíli je důležité nepanikařit a nepokoušet se utéct nebo se probrat. Vichr ti mete pod nohy prašný sníh. Krajina okolo je pustina s ledem, sněhem a skalami. Jsi si jistá, že člověk by tu umrzl prakticky hned. Nebe je jiné. Protínají ho zvláštní obrazce, které jsou možná souhvězdími... kdo ví. Takhle hluboko jsi ještě nikdy nebyla. Pokud ti Olga dovolila zahlédnout něco ze vzpomínek, byly to vzpomínky z - ano, z Midgradu. Tohle rozhodně není Midgard. Je tu zase ten pocit surreálna, protože i když na sebe nevidíš, přesně víš, jak vypadáš. Ty totiž nejsi ty. Oděná do zbroje a kožešin cizích zvířat, která jsi nikdy neviděla, ozbrojená kladivem a štítem na zádech. Proudí z tebe stříbřitě modravá energie a rozpíná se do něčeho, co za tvými zády nejvíce připomíná křídla. Chvílemi. Neustále se totiž vlní a je podobná té na kladivu. Země ti zaduní pod nohama. Ne tvými kroky. Něco tu je. Něco jde. Otočíš se, energie se kolem tebe ovíjí a pořád si nemůžeš pomoct od myšlenky, že ta křídla opravdu máš. Obr. Ty sama se díváš z dost velké výšky, ale on je obrovský. Sedm metrů? Možná víc? "Brynhildr..." zavrčí obr. "Husker du meg? Ha? Du sendte meg til Helheim. Tid til å betale, tispe." Nerozumíš. Anebo ano? Pamatuješ si mě? Poslalas mě do Helheimu. Je čas odplaty, čubko.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 10. listopadu 2013 18:47

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Souhlasně přikyvuji. Ano, myslel jsem si to. Její reakce mě ale i tak překvapí a sleduji, co se stane dál. Když stará služebná vykoukne ze dveří do sklepa, instinktivně sáhnu po pistoli. Kurva, lekl jsem se. Kdyby cokoliv Aídě provedla, nerozmýšlel bych se jestli střílet nebo ne. Uleví se mi, když zjistím, že jí stará žena poslouchá na slovo. Co když se vymaní z kouzla které jí tu drží? Rozpadne se v prach? Nebo dostane novou šanci. Nepřijde mi morální, co s ní udělali. Co udělali s obyčejnou ženou, pokud to obyčejná žena někdy byla. Legendy moc neznám, Vasilisa ale nesla přízvisko Překrásná, ne? Je to snad ona? Zase pistoli zajistím a dám zpět do pouzdra. Přikývnu. "Není problém. Ale spíš jsem doufal, že tu nebudeme nocovat. Co tu vlastně hledáme? Předpokládám, že jsi si sem nevyjela jen proto, že ti tu bylo příjemně." zkusím odlehčit situaci. ...

Aída Čerenko - 10. listopadu 2013 19:09

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj "Musíme. Ten barák je obrovskej. Kdo ví, co všechno tu je? Chci to projít odsdola nahoru. Teda... mimo sklepa." Oklepu se. Radši dveře zajistím na petlici a přesunu se od nich dál. "Trmácet se sem kvůli hodině, k čemu by to bylo? Konečně mám čas to tu prozkoumat. A neříkej, že nejsi zvědavej, co ti pohádky neřekly." Zastavím se v části, kde je kuchyně. "Ale tohle půjde hned pryč." Strhnu celou šňnůru se sušeným masem a hodím ji do ohně. Podle toho, co jsem viděla dole, to určitě bylo lidské maso. Vydáme se tedy na první prohlídku domu. Dole jsou dvoje dveře plus dveře do sklepa, nahoru vedou schody. Vydám se k jedněm dveřím, zhluboka se nadechnu a holou rukou sáhnu na tepanou kliku. V místnosti je nejprve tma. Teprve až přeročím práh, kouzla se spustí. Stojíme... v lázních? Místnost je příjemně vyhřátá, podlaha vykládaná mozaikou a klenutý strom podepřen dvěma sloupy. Vypadá to tu orientálně. No, dalo se to čekat - ten dům je přece starý a v historii byli dost čistotní právě Arabové a obecně muslimové. Tipla bych to na byzantský styl. Je tu malý bazének, nikde žádná okna, jen koše s uhlíky. "Prej chaloupka na muří nožce... vždyť ta si žila jako carevna!" okomentuju to nahlas. Detailní průzkum udělám asi před spaním. Koupel uvítám. Vydám se do druhých dveří dole. Sem tehdy vstoupil Nikolaj. Je to ložnice. Na tu dobu, kdy tu Jaga asi žila, opravdu luxusní. Na stěnách gobelíny, lůžko poměrně velké a pokryté kožešinami. Dokonce je tu stolek se zrcadlem. Je to překrásná práce, ale zrcadlo... upřímně... po tom všem? Vyřezávaná bytelná skříň - a klenutým (opět byzantsky působícím) průchodem se závěsem se dá dostat do... "Knihovna?!" Okna vedou ven do dvora, je odsud vidět na stání pro koně. Voní to tu pergamenem a dřevem. Podívám se na Nikolaje. On to asi neocení, ale já vypadám jako děcko v obchoďáku. Tohle je sen každého, kdo se zajímá o starožitnosti. Celej barák je jedna velká starožitnost! "Tohle... To kdybych prodala, třeba jenom tu komodu - tak mám na dlouho vystaráno." Jenže já to neprodám. Už jen proto, že... mi přijde jaksi nepatřičné odsud něco odnášet. Jak by se k tomu dům stavěl?

Maxim Sergejevič Zaripov - 10. listopadu 2013 19:23

soukromá zpráva od Maxim Sergejevič Zaripov pro Nemocnice Čas se vleče, táhne se jako med a neustále se snad snaží hodinové ručičky zpomalit. Domov, nemocnice, teď její chodba... sice vím, že se to stalo sotva v rozmezí pár hodin, nemůžu se zbavit dojmu únavy a vyčerpání jako bych byl po několika probdělých dnech. Cítím se, jako by do mě někdo vrazil nože, pomalu jimi s každým mým nádechem otáčel a pak ještě sypal sůl. Od chvíle, co jsem opustil armádu, mám zase chuť na cigaretu, jako by ta milá jedovatá směs s plamínkem na konci mohla zázrakem přivolat úlevu a soustředění. Vím, že je to sebeklam, ale taky zatraceně účinný! Nic méně nemám to srdce tu nechat Ilinu sedět samotnou. Nebo tu odvahu? Sám nevím, jestli je to tím, co se stalo, anebo kvůli tomu, co se stát může. "Co se tam vlastně stalo?" Ona to pochopí, musí to pochopit, bylo to pro naše dítě přece! Tyhle myšlenky mi řvou v hlavě jako bouře a přece si nejsem stoprocentně jistý. Možná je to armádou, možná mám takovou náturu, že prostě víc věřím ve strach než v pochopení. Nakonec, když jsem se mohl bát sám sebe, jak by mohli jiní reagovat líp? Co když... Co když! Během tohoto okamžiku mohu prohlásit, že cokoliv tím začíná, tímto spadá do kolonky mnou nenáviděných věcí! Už proto, že to končí v myšlenkách nehezkými scénáři. Co hůř, teď se jim budu muset postavit, nějak. "Jen nehoda." Odpovím nakonec na to, co je pro mě nejsnadnější. Ostatně fakt, že se budu muset nejspíš po pravdě podívat do očí si uvědomovat mohu, ale to neznamená, že to ochotně udělám. "Teď už bude všechno dobré." Vezmu ji kolem ramen a přivinu k sobě. Pokud ji budu moct držet, cítit to obětí, kdo ví, třeba to vyžene i ten strach, co cítím.

Vladimír Černík - 10. listopadu 2013 21:12

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Výsledky testů Všechno nešlo tak hladce jak by se mi hodilo ale i tak mi toho testy řekly dost. Věděl jsem už alespoň víc než tomu bylo doposud. Prozatím všechny příznaky naznačovaly tomu, že se ze mě určitě stal nějaký druh nemrtvého. Bohužel jsem nezjistil v kterého, každá kultura si zakládá na svém výkladu a ne všechny se shodují. Na zombíka jsem byl až moc živý a ghůl je zase dost divoký a víc jako zvíře. Je jedno kam se podívám, zombie, ghoul, baucan, draugr, revenant, bhut nebo pey, u každého jsou podle všeho nějaké podobnosti ale úplně se nepodobám ničemu z toho. Moje tělo trochu zesláblo, na druhou stranu zesílilo trochu jinak. Léčbu musím prozatím obstarávat alternativními metodami, stejně tak se nemůžu pouštět do žádných bojů na pěsti ani závodit. Některé testy, které jsem si obzvláště vybral se ukázaly jako vydařené. Pověry o chutích nemrtvých se potvrdily. Sice nehodlám jíst mozky ale po syrovém mase se necítím tak divně. Stejně má te´d moje tělo raději zimu. To mě nepřekvapuje. Když se mrtvola nedá k ledu tak začne smrdět a rozpadat se. Po mých zjištěních jsem si k již připraveným věcem připravil ještě pár drobností. Nějaké šití, obvazy a pro všechny případy i mast, která se ukázala jako jedna z mála věcí která mi může pomoci s léčbou. Ach ano a ještě ten makeup. Sice to může vypadat divně ale trochu toho budu potřebovat aby si nikdo ničeho nevšiml. Praha – polovina prosince Cestu letadlem jsem přetrpěl celkem dobře. Většinu cesty jsem si procházel poznámky a probíral se svými věcmi. Nikdo si mě v letadle moc neprohlížel ani si nevšiml že vedle něj sedí oživlá mrtvola, za což jsem byl samozřejmě moc rád. Zpátky v Praze mě uvítala stará známá místa. Byl jsem rád zpátky ale cítil jsem se tak nějak zvláštně. Rozhlížel jsem se často kole sebe. Praha byla stejná jako jsem si jí pamatoval ale zdálo se to, jako kdyby to bylo už hodně dávno co jsem tu byl. Doma byly už přípravy na vánoce v plném proudu. Máma byla strašně ráda že mě vidí. Její nadšení ale za chvíli vystřídal dlouhý výslech. Nezbývalo mi nic jiného než vytrvat a odpovídat. Pochopitelně jsem vynechal vše co se týkalo magie a mého stavu. A potom k tomu došlo. Vláďo, nejsi nemocný? zaznělo mi v uších a v duchu to se mnou zatřáslo. Všimla si toho? Ne nevšimla. Ale to jak vypadám tomu nasvědčuje. “Nic mi není.“ odpovím a mile se na ní usměji. “Nejspíš za to může ten časový posun a všechno kolem. Jinak mi nic není, věř mi.“ Není to až tak pravda ale nechci jí zbytečně dělat starosti. “Bude mi stačit čaj. “ Akorát musím počkat až trochu vystydne. Hned potom raději zamířím do svého pokoje. Je to vlastně můj starý pokoj. Teď slouží spíš pro návštěvy ale pořád je prakticky můj. Tak zpátky doma. Než bude čaj hotový tak tu chvilku pobudu. Většinu věcí jsem si už vybalil. Knihy jsem si nechal na pracovním stole hned vedle součástek a nějakých nákresů na kterých jsem pracoval v letadle. Od mojí přeměny jsem značně zeslábl, proto jsem zapracoval trochu víc na své magii. V nákresech mám připraveno několik zařízení které by mi měli pomoci s technomancií. Potom bych se měl ještě zeptat jestli je tu už i Martina. Při příjezdu jsem si jí nikde nevšiml.

Vypravěčka - 10. listopadu 2013 21:45

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Ne, to znamená, že když najdou a dostanou jednu, dostanou i druhou. Je to prosté jako bulharská striptérka," slyšet tohle od sukkuby s jejím povoláním bylo minimálně úsměvné, "já něco vím, tebe zase chtějí. Obě jsme... jak to říct.... no, asi nepohodlné, i když tvůj osud bude možná horší než můj." Řekla, jako by doufala. Že pokud ji chytí, tak že to bude mít rychle za sebou. Což bylo jenom zbožné přání, takhle to určitě nechodilo. "Takže si nemysli, nepomáhám ti z lásky," slovu láska se pobaveně uculila, "ale proto, že je to pro nás obě výhodné. Musíme zjistit, jak tě odznačkovat. Pokud jim zmizíš z hledáčku, jen tak tě nenajdou. Teda myslím... pokud nebudeš dělat blbosti..."

Adrian Vilenovič Nazarov - 10. listopadu 2013 23:19

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro Tak do nemocnice Ve chvíli, kdy mé klimbání nad lavicí vyrušila vibrace telefonu v mé kapse, jsem telefonátu nepřikládal nikterak velkou pozornost. S povzdechem a ujištěním, že nás tady sedí příliš hodně na to, aby to někomu vadilo, jsem telefon vytáhl a prohlédl si, kdo volá. Neznámé číslo. Být to kdokoli, koho znám, típl bych to a ještě jim napsal zprávu, že něco mám a že mají zavolat později. Takhle mi nezbývá, než se nenápadně vytratit na chodbu a doufat, že to jednak za to dobu nepoloží - a druhak, že to nebude nějaký otravný reklamní telefonát. Zdá se, že to bude asi dost důležité, protože i když vyjdu za dveře, do opuštěné chodby, telefon pořád vibruje. "Ne, ty kreténe, tady ne-" Zastrčím svůj Stín s úšklebkem zase do zdi, protože ve chvíli, kdy zjistil, že okolo nikdo není, vzal to jako příležitost ke zhmotnění. Je to taková nepříjemná věc, protože jsem jej chytil za xicht a zalomil mu hlavu zpátky... takže mám automaticky pocit, že mi něčí neviditelná dlaň drtí nos. Pak mi ovšem předchozí úsměv z tváře tak nějak zmizí. Kontaktní osoba? Otci se něco stalo? Já? V nemocnici? "A co-?" "Nerad bych to řešil po telefonu." "Rozumím," odpovím suše. Nerozumím tomu ani trochu. Co se mohlo stát? "Hned tam budu." Nádech, výdech. Znělo to dost vážně. Doufám, že jen maluji čerta na zeď. Hodina pro mě tímto končí - takže si dojdu pro své věci, oznámím Viktorovi, který pospával vedle, že musím běžet, sesbírám své saky paky, nahodím kabát a s hlavou plnou nejhorších obav mířím nejkratší cestou k nemocnici.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 11. listopadu 2013 12:17

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Ne, nepopírám. Ošiju se, našpulím rty v dorůstajících vousech a mrknu okem. "Docela ano. Zajímá mě, jak to bylo doopravdy. Každá historka má přeci reálný základ, nebo ne?" Mám rád mytologii. Jakoukoliv. Třeba si právě v tomhle s Aídou najdeme řeč. Vlastně ona sama je živoucí legenda. Teoreticky. Ženská ruka se v ní nezadá. Když hází maso do ohně, jeden sušený proužek zvědavě očmuchám a když to nebude smrdět k poblití, zkusím kousek ochutnat. Proč ne? Následuji mou průvodkyni. "U všech čertů." zašeptám si pro sebe. Kouzla? Zírám. Zařízení je nádherné a zkouším ohmatat, jestli to není jen iluze. Nedokážu si to vysvětlit, snad mágové pracují s prostorem stejně dobře a snadno jako s časem. Lázně určitě vyzkouším taky. Třeba s Aídou, heh. Dům mě nepřestává udivovat. Ložnice je hezčí než jsem předpokládal. Můj styl. Lepší než nějaké drahé byty. Myslím tím luxus ve zlatě, to nesnáším. Knihovna je unikát, ve starožitnictví se nevyznám. "Je to tvůj odkaz, Aído. Buď hrdá." koukám na hřbety knih a koukám, co bych si přečetl. "Je to tu krásný. Opravdu." ...

Vypravěčka - 11. listopadu 2013 13:44

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Sušené maso hoří, takže ochutnávka by musela projít skrze oheň a asi by to bylo dost uhelnaté, protože proužky hned chytly a seškvařily se na uhlících. Určitý druh iluze to jistě bude, ale není iluze to venku a tady vevnitř pravda? Obyčejný dvorec pouze s palisádou, dřevěný, se v lese ztratí lépe než palác. I když... na palác je to přece jen malé. Aída se zarazí u knihovny a taky začne zkoumat, co vše tu je. Zdejší svazky jsou všechny vázány v kůži a psány na pergamen. Novější knihy zde nejsou, takže vše bude už asi unikát. I kdybys nějakou knihu vyndal, Aída nic nenamítá, koneckonců jste sem přišli hledat, ne jenom na prohlídku letního bytu. U okna je i křeslo na čtení a stůl s proprietami na psaní. Pod nohama duní bytelná dřevěná podlaha. Zatím to vypadá dobře, nepokusilo se vás nic sežrat, nespadl jsi do černého snového světa, kde by na tebe čekala Nalikkateeq. Některé nápisy jdou už špatně přečíst, některé knihy nejsou označeny vůbec. Tu je něco latinsky, tu zase řecky, něco je označeno znakem, který neznáš... a runy. Dost knih je tu v runách. Aída se probírá knihami, v místnosti je slyšet šustění. Necítíš tu prach, jak by se dalo očekávat. Knihovna je v dokonalém stavu. Taky proto knihy tak dlouho vydržely a nerozpadají se v ruce. Aída tě varovala, abys do ještě neprozkoumaných částí domu nechodil, takže pokud s ní nebudeš chtít strávit pár hodin, než se setmí, zahrabaný ve svazcích, můžeš do hlavní světnice, do lázní nebo ven. Dům je tak jako tak klidný a prozatím se nic neděje. Pokud se knihami probíráš s ní, najdeš i nějaké knihy ve staroruštině. Čte se špatně, protože tam jsou znaky, které dnešní ruština už nemá, a samozřejmě slovní zásoba je taky odlišná. Přesto bys něco z toho přelouskal - aspoň přibližně. Vše je psané rukou, žádný knihtisk. Padá tma a hlad se hlásí o slovo. Aída si sundala svetr, protože dům je příjemně vyhřátý, a zakempila v knihovně společně se sešitem na poznámky a tabletem. Wifi tu nebyla určitě, takže tam musela mít nahrané nějaké soubory, které jí pomáhaly luštit. Po dlouhých hodinách (pokud jsi rozhovor tedy nezkoušel navázat sám) konečně promluvila. "Našla jsem tu zápisky... Lokknarra Lökssona. Jmenuje s to... Úlfhéðnar eller Om metamorfose av kropp og sjel. Úlfhéðnar aneb O proměnách těla a duše. Úlfhéðnar... hmm, podle legend to byli bojovníci, kteří nosili do boje pouze vlčí nebo psí kůži a byli to Ódinovi válečníci."

Polina Panasenko - 11. listopadu 2013 14:57

soukromá zpráva od Polina Panasenko pro Kaviareň   Objednať si bol možno mierny problém. Popravde som nevedela čo chcem a rovnako som nechcela ani zdržiavať s prílišným študovaním nápojového lístka, preto som vsadila na istotu, ktorá na mňa volala z každej druhej reklamy- caffé latté s orieškovou príchuťou a k tomu kúsok mrkvového koláča. A síce som z väčšinou vedela čo povedať na jej narážku na šťastnú vdovu som nevedela príliš reagovať. Netušila som ako správne reagovať, či jej zaželať úprimnú sústrasť, alebo zdieľať jej úľavu. " Počula som, že vdovský príspevok je posledných pár rokov docela slušný..." Uhrala som to do celkom trápneho vtipu. " Teraz to už bude len a len lepšie, to sa s tebou kľudne aj stavím..." To aký hlboký alebo plytký vzťah Aída s Čerenkom mala bola otázka, na ktorú asi nikdy nedostanem odpoveď. Ale niečo mi hovorilo, že to pre ňu musí byť už len lepšie. " Ako to myslíš uzatvorili prímerie? Ty a ešte kto? " Vypadnutá z obrazu som si radšej zajedla kúsok koláča a do úst vložila za lyžičku mliečnej peny. A nemusím ani hovoriť , že v obraze či nie, moja zvedavosť nabrala nové obrátky.  " A prečo by ťa sledovali? Skončilo to...." S tým som si tak istá síce nebola, predsa len, niektoré veci, vlastne takmer všetky veci, išli úplne mimo dňa. Ale chcela som Aídu nejako upokojiť. " Počuj, ak by si mala nejaký blbý pocit, kľudne sa ozvy. Garantujem ti, že u mňa v byte ťa hľadať nikto nebude! Mám stým už svoje skúsenosti!"Spomenula som si na to ako u mňa istú dobu bývala matka zo strachu pred sestrou. To, že som sa možno slovkom alebo dvomi zmienila o stretávke s Aídou s kolegyňou a priateľkou som sa radšej nezmieňovala. Ale od tejto chvíle som hodlala nechať jazyk za zubami, aj keby sa ma na ňu vypytoval sám  Dimotrijevič. " Tak to aby som ti poblahoželala k lepším právnikom!" Usmiala som sa. " A kde vlastne teraz bývaš....zbytočne na seba neupozorňovať musí byť ťažké. Pozornosť si človeka nájde sama, to je na tom asi najhoršie."

Vypravěčka - 11. listopadu 2013 17:41

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Adrian Moskevská vojenská nemocnice vypadala zvenčí až příjemně přívětivě, protože se nacházela v historickém domě. Zato vevnitř to smrdělo jako v každém jiném špitále. Dezinfekcí. V halách se nepříjemně rozléhaly jakékoli zvuky. Zimní čas o sobě dával znát, a tak nebude trvat dlouho a opět padne tma. Na chodbách se už svítilo. Nemocnice Na příjmu tě sestra odkázala na JIPku a pro jistotu ti i řekla, kdo je jeho ošetřující lékař (Petrovič). Když ses ohlásil i tam, musel jsi chvíli čekat, než se ze dveří vynořil Petrovič v bílém plášti. "Dobrý podvečer, Adriane Vilenoviči. Prosím, pojďte," ukázal ti rukou do dveří, protože jak sám naznačil, asi nebylo vhodné to řešit mimo soukromí. Proto jste zalezli do jeho kanceláře. Teprve tam ti sdělil, co tě nejvíc zajímalo. "Vašeho otce mi sem přivezli před pár hodinami. Je stabilizovaný, ale utrpěl rozsáhlá zranění, ztratil hodně krve..." Krve? Otcovi hrozil spíš infarkt než... cokoli s krví. "Měl štěstí, že je taková zima. A že ho někdo našel." Zkoumavě se na tebe podíval skrz velké brýle, zjevně na tebe nechtěl vychrlit hned vše a radši čekal na otázky. Posadit ses mohl naproti němu na židli.

Vypravěčka - 11. listopadu 2013 18:33

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Мaxim Ilina si povzdechla. Neodpověděla. Po nějaké době jsi zjisil, že nakonec vyčerpáním usnula. Neštěstí bylo prozatím zažehnáno. Ať už si tvoje žena myslela cokoli, nedala na sobě znát, že by ti nevěřila nebo že by snad doopravdy viděla něco znepokojivého. V následujících dnech na to ani nebyl čas. Byla v nemocnici prakticky neustále, aby Voloďa neměl strach. Což bylo dobře, moc dobře. Protože nebyla svědkem ničeho z toho, co se stalo pak. Domluvili jste se, že když ona má auto, staví se pro tebe na konci směny. Na místě, kde vždycky zastavovala, však stálo auto docela jiné. UAZ Patriot, který podle několika vyklepaných míst zažil už lepší časy. Jako by několikrát boural a někdo udělal vše proto, aby to bylo co nejmíň vidět. Pocit deja'vu... Žena, která se o auto opírala a viditeně na tebe čekala, taky rozhodně nebyla Ilina. Vysoká, s narezle plavými vlasy a šedýma očima. Na sobě měla džíny a navzdory zimě pouze ne zrovna teple vypadající koženou bundu. Pamatoval sis ji. Protože na někoho, jako byla Olga Orlovská, se prostě nezapomíná. Když ses rozhodl zkusit štěstí u Specnazu, musel jsi samozřejmě projít jejich vražedným výcvikem. A Olga byla ta, která ti to peklo zpříjemňovala mnohakilometrovými běhy, plazením se v blátě a cvičením s ostrou municí nebo hand-to-hand combatem. Když tu byla ona, znamenalo to, že ÚPA tě má zase v hledáčku. A že to dost možná bude vážné, protože někdo jako ona, když zrovna ve volném čase netýral rekruty, se podle šuškandy zabýval pouze speciálními případy.

Aída Čerenko - 11. listopadu 2013 18:42

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Polina "Já a váš úřad. Podezírám je, že dřív nebo později po mně budou něco chtít, kdyyž tak snadno couvli." Nabídku Poliny kontruju pouhým úsměvem, víc ji nekomentuju, ovšem ukládám si ji do paměti, kdyby se věci ošklivně zvrtly. Na druhou stranu... kdyby opravdu ano, nepomohla by mi ani ona, tím jsem si jistá. "Hodně cestuju, takže jsem chvíli tu, chvíli onde. Ale mám v Moskvě byt. Tak ať se baví tím, že ho budou sledovat," odfknu si povýšeně. "Tahali mě po všech čertech a já se kvůli nim nehodám vzdát toho, co je konečně moje a co si zasloužím. To jest pohodlí." Když někdo mého ražení musel bydlet v erární posteli a mít na sobě erární vojenské oblečení, muselo to pro něj být peklo. A taky že bylo! "Ale po tom všem... jsem si chtěla popovídat s někým nezaujatým a normálním. Po Gryšově smrti se v jisté společnosti, kde jsem měla nejvíc známých, nechci moc ukazovat a... asi je načase začít znovu. Já jen... ty sis vždycky tak ráda povídala..." Pokrčím rameny. Je zvláštní si dávat schůzku s někým, koho jsem znala asi jenom tři dny, a snažit se mu nějak naznačit, že bych uvítala nové přátele. Pokud možno ty, co mi nebudou házet na hlavu Gryšovu smrt, jako bych ho snad nechala oddělat já.

Natalja Zacharová - 11. listopadu 2013 19:30

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Nečekala bych od tebe nic jiného, než čistej obchod. Nemysli si.“ odvětila jsem Táně. Asi si můj zájem přebrala po svém. Sukubka no, co naděláte. “Jak jako abych nedělala blbosti?“ zarazím se. Čte mi snad myšlenky, protože ví, že chci najít Semjona? Kurva... neleze mi moc často do snů?! Přemýšlím, co tím chtěl brouk říct a přitom jí propaluji pohledem. Čekám, až se vyžvejkne. “Buď konkrétní.“ řeknu po chvilce zírání. Má fakt hezké oči.

Vypravěčka - 11. listopadu 2013 21:28

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Tak cynická a přitom tak toužíš po lásce." Táňa se usmála jako kočka a její linkou zvýraněné oči ten dojem jenom umocnily. Kdo ví, jestli sukkuba vůbec věděla, co to slovo znamená? A jestli pro tebe nebylo moc patetické... "Třeba když se nebudeš pouštět do paktování s démony. A nezapomeň na to, že Semjon jedním je." Zajímavé - sukkuba tě odrazovala od paktování s démony. Poslední dny byly opravdu plné překvapení.

Natalja Zacharová - 11. listopadu 2013 21:40

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Střelila jsem po Táně pohledem, nesouhlasným a nevraživým, dost na to, abych potvrdila slova, která právě řekla. Prej láska... tseh, na každého jednou sedne, svině. “Láska, loajalita nebo obscese,“ pokrčím rameny. Z kapes bundy, kterou mám přehozenou přes vedlejší barovou stoličku, vyndám pakl cigaret a sirky. Vytáhnu jednu a zapálím si. “Řekl démon lásky, amen.“ vtáhnu kouř a chvíli na jazyku převaluji tu těžko, kořeněnou chuť. “Víš co Táňo,“ otočím se na ní a už zase jedu v té své chladné, odměřené rovině. “Jdi se bodnout.“ odklepnu popel. “Já se s tím nějak poperu.“

Maxim Sergejevič Zaripov - 11. listopadu 2013 22:24

soukromá zpráva od Maxim Sergejevič Zaripov pro Setkání Když se něco sere, tak se to sere pořádně. Tahle stará pravda je to první, co mi přijde na mysl při spatření Olgy. Automaticky zaštrachám po kapsách. Vyhodím cestou jednu prázdnou zapomenutou krabičku než najdu tu plnou, kterou jsem chtěl. Nemám z toho radost, ale to z ničeho v posledních dnech. I když má Ilina plnou hlavu synka, stejně jako já, pořád musím myslet na ty věci okolo. To a ládovat do sebe cigára! Moc tomu nepomáhá ani rozverná parta v práci, protože mě fórky stylu "ty nás chceš odtud vykouřit" nebo "vole, nepodpal nám to tu" už začínají štvát. Zvláště ve světle posledních dní. Poctivý benzíňák, který jsem s sebou nosil pro jistotu vždycky, tak pro změnu splní svůj původní účel. Pořádně si potáhnu, vyfouknu ten slastný dým. Vždyť oheň a kouř, to k peklu patří, ne? A to mé osobní teď zrovna čeká na mě. Svižně dojdu k ní s vědomím, že tak jako kdysi, bych nejraději mířil úplně jiným směrem. "Zdravim." Ucedím nepříliš radostně, vřele, no je to dost odměřené. Ono i kdybych vyrazil jinam, byla by to jen otázka času, než by přišla třeba ke mě domů. Takhle mám alespoň šanci, že ať už chce cokoliv, vypořádám to dřív než přijde Ilina. Ta je ta poslední, koho bych do čehokoliv chtěl zatáhnout. "Dodal bych, že mě těší, ale není to úplně pravda." Zahodím vajgl a zašlápnu ho. Automaticky si pak sáhnu pro další. Mrazí mě v zádech nejen tím, že je tu ta holka na lehko. Může se snad zjevit minulost bez toho, aby to nebyl průser? Tak či onak, nabídnu poklad tabákového průmyslu i jí opětovně ze zvyku než proto, že bych nějak chtěl. Nevím ani jestli je nekuřačka, ale to byla ve výcvikáči beztak moje poslední starost. I když Olga nevypadá zle, ale že by chtěla klukům dělat radost, to se fakt říct nedá. Vlastně bych se nedivil ani opaku. Někdo, kdo měl na buzeraci takový talent musel patřit zákonitě mezi buzeranty.

Adrian Vilenovič Nazarov - 11. listopadu 2013 23:30

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro Nemocnice Celou cestu nervózně uvažuji nad tím, co mohlo být tak vážné, aby to nebylo možné rozebírat po telefonu. A mou nervozitu doprovázejí staré známé syndromy z dětství. Hryzání nehtů, probírání se nenechavými prsty šálou, popotahování za ni. Je toho víc, střídá se to. A Stín se neustále ošívá, což mi taky na klidu moc nepřidává. Ani jemu zjevně situace není zrovna po chuti. Aby taky byla. Otec se nás ujal a vytáhl nás z pekla. Dal nám všechno - a teď se mu něco stalo - a já to dost dobře ani nemusím stihnout včas. Můžu dožít zbytek života s tím, že poslední, co mi kdy řekl, bylo "Adriane Vilenoviči Nazarove, chovej se slušně, protožes mě doopravdy naštval." Než vstoupím do nemocnice, snad až automaticky vyfrstnu do sněhu čerstvě odhryzený nehet z palce, než se zhluboka nadechnu a přinutím se uklidnit. Doktor se mě ujímá vcelku záhy - a i přes to mi celé to čekání přijde, jako věčnost. "...je stabilizovaný, ale utrpěl rozsáhlá zranění, ztratil hodně krve..." Jako první se samozřejmě chytím na "stabilizovaný." Tiše si vydechnu - a pak mi to dojde. Ztratil hodně krve? KRVE? "Měl štěstí, že je taková zima. A že ho někdo našel." Odmlčí se, zatímco to zpracovávám. A nijaký výsledek nezpracuji. "Krve? Ale jak...?" Židli ignoruji. Zrovna nemám nejmenší chuť se posadit.

Vypravěčka - 12. listopadu 2013 11:10

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Adrian "To je právě to, co jsem nechtěl řešit po telefonu," odvětí Petrovič vážně a snad o něco tišeji; očima zalétne ke dveřím. "Váš otec má zranění, která odpovídají drápům. Hodně velkým drápům nějaké šelmy. Plukovník Nazarov má naštěstí tuhý kořínek, a to i přes svůj věk. Ale já jsem doktor, na zázraky nevěřím." Přes tvář mu přelétl stín. Vstal a začal se hrabat v kartotéce, která zabírala celou stěnu místnosti s poměrně vysokým stropem, jaký byl moderní kdysi, než všichni začali šílet s úsporami energie. Kvůli tomu tu měl i knihovnický žebřík. Což se do kanceláře doktora příliš nehodilo. "Víte... Neměl bych vám to říkat, ale vrtá mi to hlavou," pokračoval, zatímco hledal správnou složku. "Asi... před deseti dvanácti lety jsem tu měl podobný případ. Nebo - neměl, protože toho nestihli zachránit včas. Taky se to stalo v zimě. Mám dokonce dojem, že to taky bylo... ah, ano. Bylo to v listopadu." Petrovič měl oči zabodnuté do složky, když si šel znovu sednout ke stolu. Mračil se. "Jméno vám bohužel sdělit nemůžu, pokud mi to ÚPA nenakáže, ale... oběť byla také muž. A byla ve stejné věkové kategorii jako váš otec. Stejná zranění, která byla letální." Jak říkal tvůj otec, který byl v kontaktu s ÚPA: Náhody neexistovaly. Vždycky za tím někdo nebo něco bylo a lidi to neviděli nebo nechtěli vidět. Vy, co jste žili s vědomím, že ten stínový (tohle přirovnání se Stínu moc líbilo, přišlo mu... lichotivé) svět existuje, jste si nemuseli nic nalhávat jako obyčejní lidé. I když (pokud nepočítáme tvůj Stín), tohle bylo první opravdové a drsné setkání právě se stínovým světem. Otec se tě od toho snažil držet dál, dokud nebudeš dost starý, abys prošel výcvikem Specnaz a přidal se do řad ÚPA oficiálně.

Vladimír Černík - 12. listopadu 2013 11:47

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Výlet ven Později k večeru jsem dostal chuť se jít trochu provětrat ven. Už mi to moc nepřemýšlelo a stále mi na mysl chodily horší myšlenky. Bohužel jsem si neměl s kým o tom promluvit. A také jsem se nechtěl setkat s tím mamky novým, s Markem nebo jak se to jmenuje. “Jdu se na chvilku projít ven.“ řeknu matce už na cestě do předsíně. Na její odpověď nebo na dovolení nečekám, už dávno to není potřeba. Hodím na sebe bundu a vyrazím ven. Venku panuje docela zima. Ačkoliv sněhu je tu pomálu tak zima je. Je to taky jedna z mála věcí které ještě dokážu vnímat. Volným krokem se vydám ulicemi a rozhlížím se po okolí. Nemám žádný konkrétní cíl přesto nakonec dojdu až ke Karlovu mostu. Už se sice připozdívá a není tu nejtepleji ale najde se tu ještě dost turistů. Když už jsem tady tak se vydám přes most na druhou stranu. Při cestě se mi vybaví vzpomínky na historii prahy a všechna ta tajemství, která jí obestírají. Mimo jiné to moje myšlenky přivede zpátky k magii. I když je čas čarodějů už dávno pryč a zlatá ulička je hlavně turistickou atrakcí tak bych tu pár kouzelníků najít mohl. Konec konců byla Praha vždy plná kouzel, Moskva jistě nebude jediné místo kde se budou zdržovat. Tou dobou kdy jsem na druhé mostu mám už myšlenky patřičně utříděné a vím co nejspíš udělám. Na hodinkách vidím že už to bude tak hodina co jsem odešel takže se zase pomalu vydám zpátky. Akorát s jedním malým rozdílem. Tentokrát se už jenom tak nerozhlížím ale hledám. Koukám po domech, hospodách a různých klubech. Jistě najít doupě kde se slézají mágové nebude nic jednoduchého, obzvlášť když je tu člověk skoro jako cizinec. Ale každá skrýš a každé doupě má něco co na sebe upozorňuje a říká kouzelníkům kde hledat. I kdybych ale něco našel tak tam zatím jít nehodlám. Pouze si zmapuji okolí a zítra bych se tam možná vrátil. Jakmile jsem u Jiráskova mostu tak opět přejdu řeku a zamířím domů. Snad budu mít teď ještě pár dní klid a čas na svou práci.

Vypravěčka - 12. listopadu 2013 11:57

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Maxim Olga ti kývla na pozdrav a odlepila se od boku auta. Ve tvých vzpomínkách se projevila jako rozporuplná osoba. Na jednu stranu z vás s chutí sedřela kůži, a co hůř, ona sama ty věci, co po vás chtěla, byla schopna udělat taky, na stranu druhou mimo vaše peklo i dohled většiny rekrutů působila až... bezstarostně? Tak nějak nepatřičně mezi všemi šaržemi ze staré školy, které určitě těžce nesly, když z důstojnických ubikací zvučel její bohatýrský hlas, který nebyl podbarven rozkazy, ale pobavením a I Love It Loud. Mezi zkostnatělými oficíry byla vždycky jako svěží vichr z hor. Tys u toho nebyl, ale pár kluků z jednotky později říkalo, že jim Olga slíbila, že když její tým na závěrečném cvičení (tedy oni) vyhraje, tak se s nima opije. A prý že jo. Od té doby jako by nezestárla ani o den. "Tos mě ranil, Maxime Sergejeviči," věnovala ti jeden ze svých úšklebků-úsměvů; kupodivu to neznělo jedovatě ani kousavě. Pouhá nadsázka. Cigaretu si bez ostychu vzala a nechala si připálit. I když nikdy jsi ji kouřit neviděl ani kouřem nebyla cítit. "Kluci z práce mi říkali, že máš pěknou ženu a syna. Gratuluju." Stačilo pár šluků toxinů do plic a Olžina uvolněná nálada se pomalu, kradmo začínala přenášet i na tebe. Zda za to mohla cigareta, nebo ona, kdo ví. "Nemusíš se bát. Tvoje žena je pořád v nemocnici, a pokud tu nebudeme stát pod okny, aby na nás tví kolegové mohli čumět, ani se to nedozví. Já jí naše dostaveníčko nenapráším."

Vypravěčka - 12. listopadu 2013 12:45

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Zasněžená, ozdobami ověnčená Praha vypadala mnohem malebněji než za normálního provozu. Sníh, jak už to bývá, milosrdně přikryl všechnu šeď. Stejně jako u Moskvy. Ale kdysi pro tebe obrovské město ve srovnání s metropolí Ruska vypadalo... menší. Paradoxně klidnější. Ve vzduchu voněla medovina, různé sladkosti a svařák a taky jehličí. Ale všechno bylo jako jiný svět. Svět lidí, kteří mají na starost "jenom" to, kde sehnat dárky, kdo se s kým pohádal, co zítra řeknu šéfovi... Svět lidí. Tam jsi už asi nepatřil, co? Při procházce jsi měl naprosto jasně v hlavě, kam jdeš. Ale jak ses začal rozhlížet po okolních domech, najednou jsi vypnul automatický mód návratu domů a... Tady jsi to nepoznával. Stál jsi v jakési gotické uličce a nikde jsi neviděl její označení. Světla tu nebylo mnoho, ale krásně to tu vonělo jehličím. Nikde nevisela žádná blikající světýlka a záře zpoza oken vypadala matná, skoro jako od ohně. Mohlo se stát, že jsi zase propadl do jakéhosi stavu letargie a tvoje tělo prostě bloudilo, kudy se mu zachtělo? Ale proč ses nezastavil jako vždy, když tě to přepadlo? V uličce jsi nikoho jiného nepotkal. A co se jakýchkoli označení týče, houpal se tu vývěsní štít nějaké hospody stylizovaný taky do gotického písma. U Konce světa.

Adrian Vilenovič Nazarov - 12. listopadu 2013 13:24

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro Nemocnice Drápy nějaké velké šelmy? CO by otce mohlo napadnout tady v okolí? A hlavně - proč? Vzhledem k tomu, že silně pochybuji o tom, že nějakému hobby chovateli utekla třeba puma, muselo se jednat o něco ne úplně přirozeného. A šlo to po něm. Protože by byla moc divná náhoda, že TO skočilo po někom, kdo spolupracuje s ÚPA. Takže, kromě základních otázek jako "jak mu je" a "kdy se z toho dostane" se přidávají také dvě, trochu jiného charakteru. "co to bylo" a "proč zrovna plukovník Nazarov." I Stín na stěně zbystří. "Asi... před deseti dvanácti lety jsem tu měl podobný případ. Nebo - neměl, protože toho nestihli zachránit včas. Taky se to stalo v zimě. Mám dokonce dojem, že to taky bylo... ah, ano. Bylo to v listopadu." A dle toho zbytku si vybírá i stejný typ obětí. Takže to na otce možná nezaútočilo, protože je to ON, ale protože zrovna zapadá do té kategorie, kterou si to vyhledává. Nevím, zda je to nakonec dobře, nebo špatně. Minimálně je tady šance, že to nebylo... osobní. Na chvíli mám pocit, že bych z doktora mohl vyzvídat nějaké ty informace navíc - ale pak mi dojde, že je to možná zbytečné. Že mi asi víc neřekne. Zeptal bych se, jakou šelmu tipuje - ale stejně by mi beztak neodpověděl, jestli se jednalo o kočku, vlka, nebo medvěda. Je to doktor a ne veterinář. Navíc - koho to zajímá zrovna teď? "Jak mu je?" Neslyšels? Je stabilizovanej. To znamená, že mu je- vrhnu rychlý, úkosný pohled na stěnu a hlas v mé hlavě utichne. "Můžu... můžu ho vidět?"

Marianna Borisovna Orlovskaja - 12. listopadu 2013 13:51

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro V těchhle chvílích je nutný držet si odstup, přijímat věci postupně, polehoučku, udržet si jasnou hlavu a nepoddat se tomu, co vidím. Nepřijmout to za svý. Protože jsem moc hluboko na to, abych si mohla dovolit zapomenout, že já jsem pořád já, jen v cizím těle, že tohle všechno jsou jenom... co? Vzpomínky? Nějaký svět v těch dimenzích, v kterých si cestovala a kam celou tuhle naší eskapádu zasadila? Nebo samotnej Helheim? Ale prostředí je to poslední, co mě teď zajímá... Olgo, ty vole, informace! V jejím ýbrstavu jsem jí už viděla, ale fakt si nepamatuju, že by měla křídla... už vůbec ne stejný, jako mám teď já. O modrý žárovce, v kterou jsem se teď proměnila, se ani nezmiňuju... ta k celku padne jak ulitá. Takže tohle je podoba před tím, než jí tady uvěznili? Dost drsný. Ale jsou i drsnější věci. Zase znova – informace, kurva! Když se řekne, že mám vštrádovat do její šílený mysli a nakopat nějakýmu duchovi s univerzálním označením hajzl prdel, zní to vážně jako prdel. Jenže pod označení hajzl se schová kde kdo – třeba óbrvelkej, hodně nasranej kolos. Takhle jsem si ducha nepředstavovala. Chvilku na tu obří svini jenom čumím, význam slov mi dochází postupně, ale už od mýho velkýho poprvé vím, že když jiným lezu do hlavy, přejímám jejich řeč. Holt se jim procházím po hlavě a oni tu řeč uměj. V tu chvíli umím vždycky to, co uměj oni... A Olga toho umí kurva dost, i když je jen poloviční... to, co jsem teď já. Takže? Čas provětrat křídla. „A taky se tam zase vrátíš, ty přerostlý prase.“ Zjistit, jak se to startuje, ať jsou připravený... musím prase utahat, využít skal a nechat ho se trochu omlátit – ale proto musím bejt mrštná a rychlá... a vědět, jak se křídla ovládaj. Protože jakmile v tomhle selžou, bude to konec, přátelé. Nechce se mi úplně poměřovat síly a brzdit ho štítem, když nevím, jestli by mě nerozmáznul jak postiženou mouchu. S trochou štěstí se ty jeho pazoury někde zaseknou a pak nazdar, jak se mi nebudou motat do cesty, rozmrdnu mu před oko mozek kladivem. A jestli chápu dobře to s tím Požíračem, tak by se měl hezky rychle vrátit tam, kam patří.

Vypravěčka - 12. listopadu 2013 14:22

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Stihla jsi akorát tak se tam zase, než se po tobě obr vrhnul. Tohle nebylo jako ve filmech, kdy by zloduch čekal, až se na něj vynadíváš a vykecáš se. V opravdovém boji si byla jenom tehdy v Guatemale a i to byl spíš úprk a lov na tebe, než že by sis s někým dávala duel. Pokud nepočítáme cvičné kočkování s Olgou nebo Serjožou. Navíc, tohle vypadalo na zcela odlišný styl boje. Už jen proto, že tohle byl kurva obr a Brynhldr byla valkýra. Zareagovalas podvědomě a nebylo podstatné, jestli díky valkýřiným reflexům zakořeněným hluboko v mozku, nebo díky reflexům tvým. Tam, kde jsi před chvílí stála, dopadla obrova okovaná pěst. Křídla ti zabránila zabořit se obličejem do závěje sněhu (nebo taky zasněženého kusu skály) a tys svůj briskní akrobatický kousek ustála. Zato vědomě ovládat něco, co člověk nemá, bylo horší. Musela ses příliš soustředit na cosi na zádech - kam tě vzápětí tvrdě udeřil úlomek kamení ze skály nad tebou. Tak tak jsi to ustála. Koneckonců Olga nebyla žádný máslo. Jinému by to asi zlomilo páteř. Tak ale obr získal čas, a sotva jsi popadla dech po zásahu, do boku tě udeřila jeho pěsta smýkla tebou na opačnou stranu. Zabrněla tě ruka se štítem, protože právě o tu ses praštila. Křídla se ti mihla v periferním vidění a za chvíli ti zahalila pohled úplně. Váš boj byl trochu mimo lidskou ligu, a tak tvůj náraz vyvolal další sesuv - křídla se spojila nad hlavou a kamení se od nich odrazilo jako od štítu. Pryč ze zorného pole... Na tuhle myšlenku už poslechla. Znamenalo to, že už fungují, jak bys chtěla?

Marianna Borisovna Orlovskaja - 12. listopadu 2013 15:09

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro No kurva... tohle málem bylo rychlý. Hej, tohle nebude prdel. Tohle vůbec nebude prdel... Olgo vole jak má JÁ s TÍMHLE bojovat?! Málem mě to zabilo v první sekundě! Ale křídla možná nakonec nastartujou. Možná konečně poslouchaj... takže první věc, zmizet z obzoru. A to pokud možno co nejvejš o dost dál, ať na mě nedosánhne. Musím zjistit, jaká je jejich manévrovatelnost, rychlost, jak moc poslouchaj. A pak? Stejnej plán, hra na mouchu. Bejt každou chvíli jinde, držet se v uctivý vzdálenosti, sem tam se mu objevit v periferním vidění, aby ho to zmátlo, aby se rozmáchnul. A jen když bude zmatenej, tak ho zezadu jebnout tím kladivem. Konečně prubnout, jestli je vážně tak hustý, i když nevyrábí víry. A zjistit, kolik má funkcí. Nemusí se nějak aktivovat?

Vladimír Černík - 12. listopadu 2013 15:35

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Ulička neznámo kde Sám moc nerozumím tomu kde jsem skončil ale ulička do které jsem se dostal není místo kam jsem měl namířeno. Dokonce bych řekl že to není ani nikde blízko místa kde bydlím. Jak se to zdá tak jsem se ztratil. Pravděpodobně jsem se na chvilku nechal unést myšlenkami. Nebo za to může tamto. Chvilku se potuluji po uličce, ale i když se snažím sebevíc tak nikde nenajdu nic povědomého. Žádný kolemjdoucí, dokonce ani jméno ulice, podle kterého bych se zorientoval. Prostě nic. A potom si všimnu toho nápisu. U konce světa, příznačné jméno pro hospodu. Ačkoliv jsem měl v plánu se vrátit tak se rozhodnu že to ještě neudělám. Hospoda na mě působí věru zvláštním dojmem a to i celé tohle místo. Třeba bych tam mohl zjistit kde to vlastně vůbec jsem. Pomalu tedy vykročím směrem k hospodě. Sáhnu po klice a vstoupím dovnitř. Hlavně pomalu. Zkusím se trochu rozhlédnout po lokále abych zjistil co je tu za lidi.

Polina Panasenko - 12. listopadu 2013 18:00

soukromá zpráva od Polina Panasenko pro Kaviareň     " Nemohlo to byť pre teba až tak zlé, alebo bolo?"  Nevidela som v tom extra tragédiu ak by nám mala v budúcnosti Aída ešte pomôcť. Možno to nebola práca pre ňu, ale stále...nemohlo to byť až tak strašne tragické. Rozhodne som jej však tie obavy nebrala. Počuť , že má byt tu v Moskve bolo celkom príjemné. Možno to znamenalo, že sa budeme stretávať častejšie. Aj keď možno nie. "Možno keby si sa tomu poddala. Čisto hypoteticky. Možno by ti dali pokoj. A to pohodlie už potom príde samé. Ale to cestovanie ti trocha závidím." Trocha som sa na ňu usmiala , znova som si dala do úst kúsok koláča a s plnými ústami som celá polichotená spustila. " Tak som rada, že si si spomenula na ukecanú kolegyňu, čo si ju videla možno dvakrát v živote! Stačí len povedať. Pred nedávnom kúsok od môjho domu otvorili antikvariát. Nič extra ale niektoré tie chutinky sú vo fakt príšernom stave. Čo mi pripomína....Čo dobré si čítala kým som sem prišla?"  Zazubila som sa. Ono nemusela som byť bohvie aký empatik aby som sa dovtípila o čo asi Aíde ide. A ako inak jej naznačiť záujem než starým dobrým klábosením o ničom? Aj hlúpy rozhovor je rozhovor a vždy padne v hod...

Vypravěčka - 12. listopadu 2013 20:45

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Mocným máchnutím křídel se vzneseš a pod sebou ucítíš rozvířený vzduch, slyšíš další sypání se kamení a tupý náraz. Obrova pěst právě zničila místo, kdes stála. Tohle není jako létat ve snech. Lidská mysl na to není připravena, a tak se ti v první chvíli zhoupne žaludek a zahlodá panika, že nemáš pevnou půdu pod nohama. Obloha je jasná a podivné znaky-hvězdy ti září nad hlavou. Kdybys neměla bojovat s obrem, co může zničit mysl tvé "matky", byl by to dechberoucí výjev cizího světa. Na Helheim to tu bylo docela pěkné. Pomyslíš na aktivaci kladiva. Topor se ti zachvěje v ruce, je teplý a okolo palice prská energie podobná té na křídlech. Je to ten efekt, jaký Olga udělala v Guatemale. Párkrát máš na mále. Obr není tak neobratný, jak se na první pohled zdálo, a poryv větru, jaký způsobí máchnutím těsně vedle tebe, tě několikrát omlátí o soutěsku a jednou dokonce málem tím nárazem srazí na zem. Kladivo pulzuje a chystá se. Jako by sebou začínalo cukat? Ano, chce se ti vytrhnout z ruky, zrovna když po jednom skorodržkopádu vzlétneš zase nad obra.

Vypravěčka - 12. listopadu 2013 21:12

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Táňa si odfrkla. "Tak jestli láska říkáš tomu, co dělám..." Když jsi vyfakovala, věnovala ti ještě jeden pohled průzračných očí, znovu si odfrkla a zmizela stejně náhle, jako se objevila. Zůstala po ní jenom lehká vůně vábivého parfému. Nebo to byly její feromony? Dny byly všechny stejné a pomalu se slívaly. Jak to bylo dlouho, co tě Táňa přepadla? Jak to bylo dlouho, cos znovu přišla o Semjona? Co se Semjona týče... Dráždivé sny o něm již nepřišly. Vždycky to byla noční můra. Mohlo to začít slibně, ale nakonec se ti před očima změnil v Muráše, a co hůř, nutil tě i tak dělat všechny ty věci, které sis schovávala jenom pro Semjona. Byla to Tánina odplata? Protože ses po podobných snech, kdy tě zneužíval Muráš, cítila jako požvejkaná. Lístek podstrčený pode dveřmi byl překvapení. Leták. U Dvou jezdců - a jejich jména. Adresa odkazovala sem do Moskvy. Bar se nepodobal diskotéce v Trizubu. Nesl v sobě jakýsi nádech Anglie, protože tu bylo poctivé tmavé dřevo, nikde to zbytečně nesvítilo... něco jako pub. Přesto zde byly znát malé prvky toho, kdo jej vlastní. Třeba imitace zbraní na stěnách. Do nosu tě krom pachu cigaret uhodila i vůně jídla. Poctivého jídla. Až se ti nechtěně seběhly sliny. U baru obsluhovala vnadná barmanka. Lidí tu nebylo ani moc, ani málo. Pár z nich se po tobě nenápadně kouklo jako na někoho, u koho váhají, jestli jej znají. V rohu, kde bylo příšeří, někdo seděl. Johann?! Ne. Zmátlo tě, jak podobní si jsou. Ajrat pokuřoval doutník. Proti Siegfridovi měl pořád dlouhé vlasy a nechal si vousy a jeho asijské rysy teď, když měl podle všeho fyzické tělo, vynikly víc. Navzdory tomu měl širší ramena než německý mág a byl asi i o něco vyšší. Byl nezvyk ho vidět v civilu. Na sobě měl triko a přes něj košili, džíny. Zrovna se mu snažila vlichotit jakási nymfička, která ti čímsi připomněla Táňu. Ajratovi sešikmené oči tě probodly. Cosi dravčího z něj nevymizelo ani teď, když konečně získal svobodu. Naklonil se dopředu, opřel se lokty o stůl a vyfoukl kouř. Nezdálo se, že by děvče poslouchal.

Natalja Zacharová - 12. listopadu 2013 21:33

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro U dvou jezdců Už jen to, jaký vývěsní štít si ke své putyce dali, mi mělo naznačit, jak to tu bude asi vypadat. Čekala jsem cokoliv, jen ne uhlazený anglický styl těch jejich dřevěných pubů, kde se k sobě každý chová jako nejlepší kamarád nebo soused od vedle. Chvíli jsem před pubem stála, nerozhodně jsem si převalovala cigaretu v ústech, ale nakonec jsem vzala za kovovou kulatou kliku a vešla dovnitř. Zastavila jsem se před vchodem, abych si to tu prohlédla. Okamžitě jsem zmerčila bar, pult a alkohol. Byla jsem jak čokl, který vyčenichal svou kořist. Pousmála jsem se a přistoupila k baru. To, že bych mohla upoutat něčí pozornost (s největší pravděpodobností negativním směrem) jsem nijak neřešila. Nejspíš to bylo mým citem pro módu. Kombinace černé s kovem u mě prostě frčí. Úsměv ze rtů mi zmizel až když jsem si všimla kozaté barmanky. Eh, shlédla jsem ji kritickým pohledem od pasu nahorů a típla jsem cigaretu do jedné z odložených skleniček, které se na baru povalovaly. Měla je uklidit dřív. Otočila jsem se a ohlédla se po lokále. V rohu jsem zahlédla známou tvář. Naklonila jsem se přes pult, rukama jsem se zapřela o okraj, abych lépe viděla. Jo... to je von Narovnala jsem se a vydala se přímo k němu. Pohledem jsem těkala z něj na tu holčinu, která mu div netančila na klíně. “Potřebuju si promluvit,“ řeknu tónem hlasu, který snad té husičce napoví, že tu není vítána. A podle toho, jak na mě Ajrat civí, si myslím, že jí pošle do háje taky.

Maxim Sergejevič Zaripov - 12. listopadu 2013 21:46

soukromá zpráva od Maxim Sergejevič Zaripov pro Setkání Tak ranil? Za jiných okolností bych se asi usmál, k čemuž mám docela daleko. Předně bych tipoval, že jí je snadné zranit slovem asi tak snadno, jako posádku T90 v jeho mnohatunovém nitru. Zní to krutě? I kdyby to byli jen zbytečné předsudky, je lepší je mít. Zvláště při setkání s někým, jehož životní náplň je výroba strojů na zabíjení. "Kluci z práce mi říkali, že máš pěknou ženu a syna. Gratuluju." "Děkuju" Zatrne mi. Tohle je víc než lehký mráz po zádech, naopak bych přísahal, že se má záda přestěhovala na sibiř. Jsem rád, že mám to cigáro, takže se mohu uvolnit, dopřát si pár okamžiků činnosti tlumící stres. To vše s vědomím, že podrážděné reakce mi k ničemu nebudou. "Nemusíš se bát. Tvoje žena je pořád v nemocnici, a pokud tu nebudeme stát pod okny, aby na nás tví kolegové mohli čumět, ani se to nedozví. Já jí naše dostaveníčko nenapráším." "Takže dostaveníčko..." Vydám ze sebe úsměv, ve kterém je toho veselého jen málo. Rozhodně je v něm, čím déle tu s ní stojím, mnohem víc klidu než před minutou nebo dvěma. Možná je to ustupující panikou, možná je klid nakažlivý, kdo ví? "...tak to nemůžu odmítnout." Čím dříve to bude za mnou, tím lépe. "Máte pro něj i vybrané nějaké místo?" Vykám ji, protože nemůžu jinak. Drobné šťouchnutí na začátek je v mé hlavě úplné nic proti představě, že si zplna a upřímna otevřel hubu na někoho takového. Zvyk je železná košile, říká se. Buď to, nebo jak jeden moudrý chlapík říkal - všichni jsme jen špalky čekající na to, až z nás vyřežou něco kloudného. Pokud mě paměť neklame, tak nás všechny svého času řezali dost důkladně. V případě jakéhokoliv návrhu ji budu následovat.

Vypravěčka - 12. listopadu 2013 23:14

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Maxim Olga se uchechtne, když se konečně chytíš. Než obejde auto na stranu řidiče, ještě párkrát potáhne, než cigaretu zahodí do sněhu. Pokud jsi to neudělal taky, tak ti sdělí, že v autě ne. Vevnitř to má vymrzlé, ale zdá se, že jí to nevadí. "Chvíli jsem uvažovala o mostě u výpadovky, jak to bývá ve filmech... Víš jak, tam, kde tě zastřelí, a nikdo si toho ani nevšimne, ale nakonec jsem usoudila, že hospoda bude lepší." Naskočí rádio. Je to náhoda, že zrovna hraje Smoking od Bostonu? Olze po tváři zase přelétne letmý úsměv. Chová se, jako by se to na cvičáku a vůbec u armády nestalo, jako by jela do hospody se starým známým. Jako by tvoje počáteční napětí a odstup nevnímala. Jedete do okrajové čtvrti na druhé straně města, než bydlíš. Olga asi dvakrát nebo třikrát překročila rychlost. Přesto řídí dokonale, a to i v těchto podmínkách, při ledu a sračkách na silnicích. Během té čtvrt hodiny nebo dvaceti minut, co jedete, si s tebou jednoduše... povídá. Ne že by do tebe něco solila jako jiné ženské, to k bohatýrské Olze ani nesedí. Jenom něco nadhodí a čeká, jestli se chytíš. "Na Youtube jsem viděla jedno video, jak ruští hasiči sundávali kočku ze stromu. Viděls to? Ne? Normálně ji sestřelili hadicí. Až z vršku stromu. Opět se potvrdilo, že kočky maj pěkně tuhej kořínek, protože míca dopadla na všechny čtyři - asi z pěti šesti metrů - a normálně odběhla." Hospoda, kam vás vzala, je obyčejná a nikdy jsi tu nebyl. Olga vyhlédne vhodné místo někde vzadu, v zapadlé části, kde vás jen tak nikdo nebude rušit. Ani nestačíš protestovat, vlastně sis nevšiml, jestli na pingla udělala nějaké gesto, a dostanete rovnou vodku a zakusku. Protože Rusové přeci nejsou idioti jako v Evropě, aby chlastali na prázdný žaludek. Olga, přestože je tu autem, do sebe hned panáka kopne a tebe vybízí k témuž. Už jen tím, na co připíjí. Protože... to by to bylo za chlastání, kdyby se na něco nepřipíjelo. "Tak tedy, Maxime, na zdraví tvého syna." Ví, co se mu stalo? Nebo je to jen tak? Znovu zvedne stakan. "A na tvoji - prý krásnou - ženu." Vezme si z talíře se zakuskou (chleba, studené uzené, okurky) okurku a chvíli tě pozoruje. "Máš obavy." Jistě tě zarazí změna v Olžině hlase i výrazu. Není to totiž otázka, řekla to vážně a tiše. Avšak ne výhružně či výsměšně. Upřeně ti hledí do očí, hlavu lehce nakloněnou k rameni.

Vypravěčka - 12. listopadu 2013 23:46

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Polina Aída ti věnuje zvláštní pohled, lehce semkne rty a radši se na chvíli skryje za hrnkem s kávou. Třeba to nakonec tak zlé bylo. Nechci ti to říct? Nebo o tom spíš mluvit nemůže... Setkání nad jídlem a pitím má výhodu, že pokud člověk nechce odpovídat, může to zamlčet právě požíváním. Aída toho využila. Přesunuly jste se k jinému tématu. Ovšem ani o knize nebyla nijak sdílná. Poznamenala pouze, že je z její osobní sbírky, ale něco ti hlodalo, že to asi nebude tak její jako spíš jejího manžela. Aídin manžel. Nad tím tématem se vznášelo tajemství, které dráždilo tvou přirozenou zvědavost. Aída se vždycky zatvářila tak zvláštně. Vzdáleně. Jako by na něco vzpomínala, ale těžko říct, jestli to byla šťastná vzpomínka. Snad díky tomu, jak ses k Aídě chovala, se ti začalo dostávat nějakých střípků. Aída se vyjadřovala dost vágně, ale došlo ti, že její manžel dost možná nebyl člověk. Nebo byl čaroděj. Aída se totiž spíš zaměřila na babský pohled, tedy na vztah. Nevěděla, co si o tom myslet. Zezačátku byla šťastná, že ji na studiích podporoval bohatý, charismatický muž, že ji dokonce požádal o ruku (na nábřeží v Petrohradě). Byla s ním několik let, rozuměla si s ním, protože jejich vášeň byly právě starožitnosti a historie. Že je mafián, to zjistila až později, ale... Které zamilované - a peněžně zajištěné - ženské by to doopravdy vadilo? Když doma neměla mrtvoly, zbraně ani komando ochlastů. "A protože jsem strkala nos, kam jsem neměla... chtěl se mě zbavit. Nebo... já nevím. Když tě hodí do kufru auta, říkáš si, že je to konec. Jenže když mě našli ti od vás, najednou mě zase chtěl zpátky. Fakt nevím, jestli proto, aby mě..." Aída se zhluboka nadechla a její hnědé oči ztvrdly. "... zabil sám." Potřásla hlavou. "Promiň. O tomhle si jen tak s někým popovídat nemůžu a myslela jsem... že vy z útvaru jste už viděli kdeco." Za jejími slovy však viselo něco, co ti neříkala. Protože nechtěla. Aída prostě uměla potrápit tvoji zvědavost. Čím víc toho řekla, tím víc záhad kolem ní bylo. A přitom jsi na ní viděla, že to nedělá schválně jako jiné ženské, co potřebují, aby se jich někdo vyptával. Zase se nad něčím zamyslela. A pak na tebe vypálila otázku, kterou bys zrovna od ní, která nevypadala, že by pro svého manžela probrečela noci, nečekala. "Myslíš... Je podle tebe blbost pokoušet se o něco tak záhy?" Tím něco měla určitě na mysli nějaký vztah. A podle toho, jak se tvářila, si tím asi nebyla jistá.

Vypravěčka - 12. listopadu 2013 23:51

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Dobrý večer i tobě," odtušil ti Jezdec se svou typickou dravčí jedovatostí a chvíli tě jen propaloval pohledem. Pak se naklonil k dívce, která se na tebe mračila a celá se ježila, a cosi jí pošeptal, ruku kolem pasu. Dost dobře jí mohl i olizovat ucho, to jsi neviděla, každopádně dívka se zarděla a uchichtla se. Když odcházela, věnovala ti stejně pohrdavý pohled jako ty jí. A Ajrat jako obyčejný chlap sledoval její pozadí. "A co čem? Chybím ti?" flirtoval s tebou. V žertu.

Vypravěčka - 13. listopadu 2013 00:56

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Zevnitř tě ovane příjemné - tedy kdybys byl člověk - teplo a těžká vůně horké medoviny, svařáku a tabáku a... maso a cibule? Je tu opět docela tma. Lidé si zvykli na svit žárovek a zářivek, takže pouhé osvětlení ohněm jim přijde temné. Působí to na tebe dojmem, jako bys vstoupil do jiného světa. O pár století do historie. "Jmelí!" vyjekne za tebou dívčí hlas, a než se naděješ, jakási dívka se tě zachytí za bundu, stoupne si na špičky a vlepí ti pusu na tvář. Jiná, co stojí opodál, podle vzhledu její sestra, jenom protočí oči. "Přestaň blbnout, nebo to řeknu otci," zasyčí na svou rozvernou sestru. "Pojď!" Dívka, co tě políbila, je možná trochu připitá, protože se zase zachichotá a vybalancuje rovnováhu díky tomu, že se tě zachytí. Její rozvážnější sestra vás pozoruje, a najednou jí ve vážných tmavých očích kmitne strach. Při pohledu na tebe. To se snad ještě nestalo, aby se tě někdo bál. "Pojď!" zopakuje naléhavěji a doslova sestru táhne pryč, dál do útrob hospody. Vrhne pohled přes rameno.

Vypravěčka - 13. listopadu 2013 01:24

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Adrian Tvůj otec leží v malém pokoji a je hrozivě bledý a vypadá příšerně, jak je napojený na spoustu přístrojů. Všude prosakující obvazy... "Nedotýkejte se ho," řekne za tebou Petrovič, kdyby tě to snad napadlo. Že by se probudil je nepravděpodobné, buď je nadopovaný, nebo v bezvědomí sám od sebe. "Váš otec si přál, aby... když se stane něco... hm, nestandardního, aby to zůstalo v tajnosti. I před zbytkem rodiny. Proto jsem zmiňoval, že zrovna vy jste kontaktní osoba." Dávalo to smysl. Otec nechtěl znepokojovat holky ani mámu. Ony do tohodle světa nepatřily, a kdyby nebylo určitých událostí, on taky ne. A teď za to měl možná zaplatit. Že byl člověk. Že byl příliš slabý proti něčemu tam venku... "A jelikož je to s velkou pravděpodobností případ ÚPA, není možno se o tom šířit. Tady," podal ti obálku. "Tohle má ve své složce už notně let. Pro případ nouze." Na obálce bylo tvoje jméno. Snad ne závěť? Byl tam jediný lístek psaní jeho rukopisem. Jašo, pokud se mi něco stane a bude podezření, že to nebyla obyčejná nehoda nebo nemoc, kontaktuj Olgu Orlovskou. Pomůže ti. Anebo nám oběma, záleží na tom, jestli jsem ještě naživu, když toto čteš. Kdyby tomu snad situace nepřála... připomeň jí Kábul. Táta

Natalja Zacharová - 13. listopadu 2013 10:21

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro To, jak se na mě dívala holka, když odcházela, mi bylo u prdele. Opětovala jsem jí pohled, tvrdý a odměřený, dokud mne neobešla a nezmizela. Pak jsem se otočila k Ajratovi. Byl v mé hlavě dost dlouho, aby věděl, že mi chybět nemohl. Takže jsem jeho pokus o flirt ostentativně přešla a posadila jsem ke stolu. Dost daleko od něj, držela jsem si svou zdravou vzdálenost od ostatních lidí. „Potřebuju pomoc,“ začnu zostra, nerada chodím kolem horké kaše. „Hledám jednoho démonologa a napadlo mne, že ty s bráchou byste mohli vědět, jak takového… člověka, zkontaktovat.“ Poklepávám prsty o desku stolu, na rukách mám rukavice, které teď sundávám málokdy. Na veřejnosti spíš vůbec. Lidi špatně nesou to, že určitá část mého těla vypadá jako kamenný chrlič.

Adrian Vilenovič Nazarov - 13. listopadu 2013 11:57

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro V nemocnici Pohled na otce mne hluboce zasáhne. Já tedy čekal, že to nebude zrovna hezký, ale nic vás psychicky nepřipraví na pohled na téměř zmasakrovaného rodiče. Nic. Vlastně je to jeden z nejhorších obrazů, které jsem vidět mohl. Vyschne mi v krku, takže ve chvíli, kdy doktor řekne, že se jej nemám dotýkat, ani mu neodpovím, abych potvrdil, že jsem slyšel a rozuměl. Prostě tam stojím, metr, možná metr a půl od otcova lůžka a tupě civím, neschopen slova, zatímco doktor dodává, že tohle musí zůstat utajeno před zbytkem rodiny. Na jednu stranu jsem rád. Děsil jsem se chvíle, kdy bych musel jet domů a všechno mámě říct. Nebo zavolat Káti. Nebo zase poslouchat pyskování Oxany o tom, jak je nefér, že ta malá kukačka je kontaktní osobou otce v případě úrazu a jak k tomu přijdou jeho biologické děti. Na tu druhou - co řeknou mámě, až si bude dělat starost, že se táta nevrátil domů? Budu muset předstírat, že o ničem nevím? Tvářit se, jako by jakákoli lež, kterou ji nakrmí, byla pravda? "Tohle má ve své složce už notně let. Pro případ nouze." "Co jim řeknete?" Najdu pak přeci jen řeč, zatímco roztřesenými prsty otevírám obálku. Čerstvě ohryzený nehet nepříjemně zaskřípe o papír. "Rodině," vysvětlím pak. "Nemohu se o tom šířit - to chápu. Ale matka bude chtít vědět, proč není doma." Bůh ví, jestli to doktor vůbec bude vědět. Ale proč se nezkusit zeptat. Pak se dám do čtení. Je to krátké, nijaké složité opisy, vytáčky. Docela typický otec, řekl bych. Zvláštní je, že ten dopis... jako by čekal, že se mu něco podobného jednou stane. Říkal, že to tu má notně let? Tak to buď rád, že se to stalo až teď, představ si, kdyby nám bylo třeba patnáct... Zamrazí mě v zádech. "To si nechci ani představovat," zamumlám tiše, zdánlivě pro sebe. Olgu Orlovskou. Takže budu muset... asi zavolat někomu z ÚPA. Jenže já nemám kontakt na nikoho z ÚPA. Já. "Měl něco u sebe?" Zeptám se, když papír skloním dolů. "Třeba mobil?"

Vypravěčka - 13. listopadu 2013 12:03
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Ajrat tě sleduje s lehce pobaveným úsměvem, mlčky pokuřuje doutník. Tvoje klepání ignoruje. "Má milá Zacharko, nejsem hej nebo počkej ani tvůj pes. Chceš něco? Chovej se slušně. Nebo ti snad sláva stoupla do hlavy, hrdinko?"

Vypravěčka - 13. listopadu 2013 12:14

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Adrian Petrovič chvíli mlčí a pak pokrčí rameny. Což se k důstojně vypadajícímu doktoru vůbec nehodí. "Nevím. Nevím... Tohle jde mimo moje kompetence, já jen budu dle jejich pokynů psát zprávy. Vlastně..." Podíval se na hodinky. "Dal jsem jim vědět, jak se to dělává, když se stane něco podobně divného. Do půl hodiny by tu měli být, řekl bych." Oni. Takže asi někdo z ÚPA. "Hm?" Petrovič měl asi dobré uši, protože na tvoje zamumlání reagoval. "Ano, měl. Všechny jeho osobní věci jsou schované jako důkazy, takže se obávám, Adriane Vilenoviči, že prozatím vám je nemůžu vydat. Pokud zde chcete počkat na naše, můžete u mě v kanceláři."

Natalja Zacharová - 13. listopadu 2013 12:33
	soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro "Jsem slušná," řeknu. Nechápu, co tím myslí. "Neřekla jsem ani jedno slušné slovo a tuhle hospu jsem hned u vchodu taky nepodpálila." ušklíbnu se, ale nakonec se podvolím. "Tak fajn, přišla jsem vás poprosit o pomoc. Lepší?"

Adrian Vilenovič Nazarov - 13. listopadu 2013 14:16

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro Nemocnice Jak jsem tušil, doktor neví. Když nad tím tak uvažuji, zatímco nepřítomně mezi prsty žmoulám roh papíru, tohle jde mimo mě a já to taky vědět nepotřebuji. Budu prostě věřit všemu, co mi doma řeknou a budu doufat, že jsem dost dobrý herec a že nikdo nepozná, že o všem dávno vím. Já jen... velmi nerad mamušce lžu. Takže mi na celé této situaci nejvíce vadí zrovna fakt, že budu dost možná donucen to udělat. "Dal jsem jim vědět, jak se to dělává, když se stane něco podobně divného. Do půl hodiny by tu měli být, řekl bych." Zbystřím a přestanu papír ohýbat. Mobil otce mi doktor nedá - na druhou stranu jej ale, vzhledem k brzkému příjezdu někoho z ÚPA ani nebudu potřebovat. Je to asi moje jediná možnost, jak splnit otcovo přání. Navíc, pokud věří, že mu ona pomůže, hodlám tomu věřit taky. A doufat. "Pokud zde chcete počkat na naše, můžete u mě v kanceláři." "Pokud to nevadí - mohl bych zůstat tady?" Jo. Já vím. Je to zcela zbytečné, nic tím nevyřeším a nikomu nepomůžu. Otec o mě nebude vědět, že tady stojím a já nic nového ani důležitého za tu půlhodinu nevycivím. Ale přesto. //Předpokládej, že pokud doktor řekne "nene" tak počkám v kanclu.

Vypravěčka - 13. listopadu 2013 14:37

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Dobrá, sice nejsi sprostá, ale zdvořilá taky ne." Odklepne popel. Kdo ví, možná se Ajrat zklidnil, když si konečně může užívat fyzických radostí... o čemž jasně svědčí nymfička i doutník. Ono nemít svoje tělo a vlastně ani kontrolu nad svou existencí - ne každému to vyhovuje, tím méně nájezdníkovi ze stepi. Ajrat na tvou otázku zamručí. Získává čas tím, že si vychutnává doutník. "Dobrá, žádáš o pomoc. Nečekám, že bys to chápala, ale démonologa se mi moc hledat nechce. Jsou to nepříjemní hoši a já jsem rád, když jsou co nejdál ode mě a od bratra. Tudíž... mě budeš muset motivovat." Nadhodil ti to naprosto ledabyle, jako by mu nezáleželo na tvé odpovědi - zda bude kladná, či záporná. Bohužel on byl nyní ten, kdo má všechna esa v rukávu... a podle všeho to bude starý dobrý obchod, když o sympatiích ani dobrých vztazích mezi vámi se mluvit nedalo.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 13. listopadu 2013 15:19

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro V animácích je to lítání větší zábava... pokémoni rozhodně při každý otočce skoro nevyvrhávali svůj oběd. Speciální útok – blicí sprcha! Jo, dělám si z toho prdel. Tak jako vždycky, když jsem v píči, abych z toho strachy nezcvokla, protože prostě vím, že nejsem ten typ, kterej by moh bojovat proti nasranýmu, mrštnýmu paneláku. Cizí tělo nebo ne, prostě nejsem voják. Musím si z toho dělat prdel, protože mi je s mým každým dalším rozmáznutím o skálu jasnější, že tohle Olga nevychytala. Chcípnu tu já a nejspíš chcípne i ona. A do toho začne trucovat kladivo, jak kdyby vědělo, že já nejsem jeho majitelka. Jenže jeho majitelku zachraňuju, tak by mohlo přestat dělat debila a mohlo by začít trochu spolupracovat! Jak mám sakra mlátit s něčím, s čím neumím a co sebou navíc škube jak pacoš na elektrošocích? Jak mám bojovat, když zbraň nejde ovládat?! I když, možná se nemám snažit ho ovládnout... možná ho mám nechat mě ovládnout. Konečně, nám oboum je dost jasný, kdo z nás dvou je větší mlátička. Tak co, můžeš mě víst? Ukaž se, chlape, že máš koule! A kdyžtak s tebou prostě vší silou fláknu obra do hlavy, to by tě mohlo aspoň na chvilku uklidnit, ne?

Natalja Zacharová - 13. listopadu 2013 15:55

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Pokrčím rameny. Podle mého zdvořilá jsem, pokud někomu nelámu kosti a nenadávám jako dlaždič. Taky občas klopím oči, to je taky zdvořilé, ne? Nervózně si poposednu. Netuším a snad ani nechci vědět, co tou motivací myslel. „Co si pod tou motivací přestavuješ? “ zeptám se ho. „Mám známou sukubku, domluvím ti rande, ať nemusíš živořit na holčičkách.“ Ušklíbnu se posměvačně, ale pak se zarazím. Tohle asi nebude způsob, jak s ním jedna, a už na to upozorňoval. Měla bych hrát jeho hru, když od něj chci pomoc. „Nechci po vás, abyste ho vyvolali nebo tak, jen chci vědět, jak se k němu můžu dostat… a budu vám dlužit službičku, když to klapne.“ doplním.

Vypravěčka - 13. listopadu 2013 16:22

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Adrian Petrovič ti nakonec nedovolil zůstat. Poznamenal, že bude lepší, když ÚPA nebudě vědět, že tě za otcem pustil, jelikož zde byly určité protokoly, a dokud se sem nedostaví někdo z útvaru, mohli za ním pouze doktoři. Asi to mělo co dělat s vyšetřováním a stopami a Petrovič neměl čas nad tebou stát. Tohle nebylo o nedůvěře, bylo to o jistotách. Doktor dělal nějaké papírování, ty sis mohl ukrátit čas nabízeným čajem. Klepání na dveře. Přišli dva muži, kteří vzhledem nebyli ničím zajímaví, byli v civilu a byl to ten typ lidí, kteří se snadno ztratí na ulici. Takoví, kteří by klidně mohli dělat revizory nebo tajné, protože jim lidi nevěnují pozornost. A s nima přišla i Asiatka ve formálním oblečení, která se představila pouze jménem a otčestvem. "Sajna Borisovna." Jeden převzal osobní věci plukovníka a zprávu od doktora. Poté, cos jim byl představen a Petrovič poznamenal, že jsi kontaktní osoba a jsi veden jako SPN (jeden muž asi dle tvého jména na mobilu kontroloval nějakou databázi), na tebe Sajna Borisovna upřela pozornost. "Jsem z FSB, oddělení Čističů." O nich jsi slyšel. Sice málo, ale slyšel. Otec ti vždycky říkal, ať se s nimi nikdy nezapleteš, samozřejmě tím myslel ne spolupráci danou vaší prací, ale nějaký konflikt. Jak název napovídal, oni měli na starosti zahlazovat stopy pro veřejnosti a obyčejné lidi nebo prostě pro ty, kteří neměli nic vědět o tom kterém případu. "Případ vašeho otce je v kompetenci ÚPA, což jsou moji kolegové. Kvůli určitým okolnostem máme podezření na nadpřirozenou aktivitu." Sajna ti poté sdělila krycí historku. "V těchto případech je nejjednodušší a nejpravděpodobnější svést to na autonehodu. Souhlasite, doktore?" "Ano. Dokud nebudou rány vidět a možná ani potom laik nic nepozná." "Zvlášť ten zaintresovaný, který se bude zajímat hlavně o to, jestli je plukovníkovi Nazarovovi lépe," dodala Sajna. "Návštěvy zbylých členů rodiny však nebudou možné. Nemůžeme si dovolit ohrozit civilisty, když je pravděpodobné, že to, co na plukovníka zaútočilo, by chtělo dodělat svoji práci..." "A proto k jeho dveřím postavíme hlídku," ozval se jeden z ÚPA. Slova se zase ujala Sajna. "Máte nějaké otázky?"

Vypravěčka - 13. listopadu 2013 16:47

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Sotva jsi dokončila vnitřní monolog k Požírači, doslova se ti vyrval z ruky. Vertikálně se točil okolo vlastní osy, jako bys jím sama hodila. Šlo to ráz na ráz. I vteřina byla v boji klíčová. Okovaná pěst narazila do boku. Svezla ses po skále do hlubiny pod sebou jako pták rozmáznutý na skle. I skrz zavřená víčka pronikl záblesk světla, které určitě patřilo kladivu. Když jsi dopadlana zem do sněhu, dolámaná, jako by s tebou někdo hrál fotbal, kašel tě donutil vyplivnout ne zrovna lidsky vypadající krev. Tlakovou vlnu z kladiva jsi na sobě cítila, jako by tě omyla vlna mořská, naštěstí to s tebou už nesmýklo. Obrovo tělo se začalo rozpadat na prašan. Nemilosrdný vítr, který se proháněl touhle soutěskou, ho unášel pryč. Stejně jako tvoje vědomí. Ines! Dokud se budeš jako čubka chovat, budu s tebou jako s čubkou zacházet. KDE - JE - Manauia Yayauhqui?! "Aňo!" Borisův velitelský hlas proťal všechny ostatní. Držel tě za tvář a prsty se dotýkal spánku. Ulevil si tichým kurva, když ses vzepjala a vyprskla na podlahu krev. Protože jsi dávno neseděla na židli, ale válela se na zemi. Poslední, co si pamatuješ, než někdo zase zhasl světla, je Borisova ruka pod hrudní kostí, kdy ti bez skrupulí roztrhl halenku nebo vyhrnul tričko. *** Probrala ses ve své posteli. Lampička svítila jako vždy, když se stalo něco podobného. Jako vždy, když jsi ztratila vědomí. Většinou to dělávala Olga, byl to jakýsi její zvyk, asi aby ses neprobouzela do tmy a... nebála se? Když už mluvíme o Olze; ta dřímala na manželské posteli čelem k tobě vedle tebe, ale jakmile ucítila pohyb, otevřela oči. Mimo pocitu, že tě někdo proklepal jako maso na řízky, to nevypadalo zle. Že bys třeba měla zase plivat krev.

Vypravěčka - 13. listopadu 2013 17:03

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Poznámku o holčičkách schválně přeslechl. "Službičku mi budeš dlužit, i když to neklapne. To, jestli se ti to povede, je tvůj boj, já ti jenom dám know-how." Docela rychle se přizpůsobil moderní řeči. Asi to bude tím, že vám byl v hlavách. "Jenom... ty to říkáš, jako by sám ten démonolog byl démon. Vyvolat ho..." Pobaveně si odrknul, kouř se mu vyvalil z nosu jako drakovi. "O koho se jedná?"

Adrian Vilenovič Nazarov - 13. listopadu 2013 17:38

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro V nemocnici Čističi. Co jsem tak slyšel, mluvilo se o nich vždycky s určitou bázní. Její vysvětlení ohledně toho, že "kvůli určitým okolnostem mají podezření" mne utvrdí v tom, že mi doktor doopravdy řekl dost možná víc, než by z jejich nařízení měl. Jinak by se mnou takhle nemluvili. Takže jenom vážně přikývnu. Jsem ostatně rád, že řeší autonehodu - a to takovým způsobem, že z rozhovoru pochopím, že otci dávají dost možná naděje, že to přežije víceméně bez úhony. Čert vem ten odosobnělý, pragmatický přístup typu "zainteresované osoby, které budou chtít, aby mu bylo lépe si ničeho nevšimnou." Hlavně, že už o něm nemluví, jako by byl mrtvý a neřeší, co dál s tím. "Návštěvy zbylých členů rodiny však nebudou možné." Tak nějak automaticky třepnu hlavou. Nemůžou přeci zakázat, aby jej holky nebo máma viděly. Kdo ví, co se může ještě posrat a mohlo by to být naposledy, co budou mít možnost jej vidět. Tak trošku mě bodne i myšlenka, že to možná bylo i naposledy, co jsem jej viděl já - ale doufám, že to prostě všechno jen místy vidím moc černě. A doufám, že je to normální, takhle občasně malovat čerta na zeď. Navíc, když dodá, že by to, co na něj zaútočilo, mohlo chtít přijít a dobít jej. To už otevírám pusu k protestu. "A proto k jeho dveřím postavíme hlídku." A zase ji zavřu. "Máte nějaké otázky?" "Já - asi ano. Máte podezření, co by to tak mohlo být a proč?" Stín zbystří. Jedna z věcí, které nás dva pojí, je snad až chorobná zvědavost. A tihle lidé by mi dost možná i odpovědi mohli dát - navíc se sami zeptali, jestli se chci na něco zeptat, takže... "A... ještě jedna věc." Jo, je to trapný. Já tak nemám rád, když mě lidi třeba pošlou do hajzlu. Za normálních okolností bych si to možná i nechal pro sebe a nijak se... asi ničeho nedožadoval. Radši. Ale otec si to přál, takže... "Potřeboval bych nějakým způsobem sehnat Olgu Orlovskou. Já... je to otcovo přání," dodám. Výborně! Koukni se na sebe, jak seš sebevědomej a průbojnej. Ještě se jim omluv, že obtěžuješ!

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 13. listopadu 2013 18:03

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Vytáhnu z knihovny jednu random knihu. Potěžkám jí v dlani, přitom koukám kolem. Když Aída přikáže abych se držel vytyčených prostor které jsme už prohledali, jen zamručím. Nejsem zvyklí poslouchat. Spíš rozkazovat. Buď žiji sám nebo s tlupou lidí pod sebou. Takže si můžu chodit kde chci, sakra. Nebo ne? Pád do snového světa je pro mě dost velký strašák na to abych přecijen opustil od zkoumání chalupy na vlastní pěst. Vyjdu z místností, čenichám a snažím se vstřebat co nejvíc informací. Do knihy nahlížím jen namátkou. "Tyhle knihovny. Čarodějové mívají zvláštní vkus. Nahání mi to husí kůži. V kolika rukách už tyhle spisy mohly být? Hm? Někdy se stane, že sama kniha je magická. Nesnáším to. Myslím, moment překvapení. Když padneš do nastražené pasti a jsi jen jejich. Nemůžeš nic dělat protože nevíš co se vlastně děje. Je to jako neznat zákony a neúmyslně je porušovat. Dřív nebo později přijde trest a ty nevíš za co." mluvím k ní. Přečte název knihy která mi vůbec nic neřekne ale obsah mě zaujme. "Četl jsem hodně o vlkodlacích. O šamanech, měnících se za nocí do psí podoby, o zvířecím lidu. Myslíš, že bych to mohl být opravdu já? Odinův válečník?" Věrnej pes nějakýho boha? "Po tom, co jsem potkal Olgu už asi beru v potaz cokoliv." usměju se na ní. Udělal jsem takové kolečko, průzkumný okruh po světnici a zpět až sem do knihovny. Přitom jsem jí pořád naslouchal, dveře otevřené. Teď zase stojím u ní a koukám na její krásné tělo. Pod svetrem skrývala voňavou pokožku. Zaškrábu se ve vousech. "Nejsme tu kvůli mě. Jsme tu abychom zjistili kdo jsi ty, Aído." pobídnu jí. "Navrhuju udělat si něco k jídlu, mám hlad jako pes. Když už tu máme nějakou dobu být, pak koupel a odpočinek. Co ty na to?" ...

Vypravěčka - 13. listopadu 2013 18:31

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Zrovna teď, na tvoji úvahu o knihách, Aída moc nereagovala, protože se v nich sama hrabala. Zamručela něco, cos jí nerozuměl, protože asi narazila na něco zajímavého. Takové to "jo, jo, máš pravdu". Teprve až jste se začali bavit nad knihou, co ti ukázala, zvedla oči od tabletu. "Četl? Hodně knih?" V první chvíli to znělo, jako by snad nevěřila, že bys to dokázal, ale její další slova to objasnila. "A jak ses k nim dostal? Pokud to bylo něco z oddělení ezoteriky v knikupectví, obávám se, že to asi nebude to, co hledáš. Ale že bys byl Ódinovým válečníkem?" Aída se na tebe kriticky podívala. "Víš, ono je to trochu... jako černý humor. Ódinův válečník bez oka. Třeba jo? Nevím, jaks o něj přišel. Co ty víš. Na tvoji vybídku si Aída sebrala saky paky a přesunula se do hlavní místnosti. S tím vším. "Taky mám hlad." A tím to haslo. Uměla vůbec vařit? Anebo se nedokázala odlepit od svého nálezu? Rozhodně se do toho nehrnula, místo toho ti povídala. Trochu kostrbatě, protože se tím probírala prvně. "To, že já něco hledám, neznamená, že tu neobjevíme i něco pro tebe. Aspoň nebudeš mít pocit, že tenhle výlet byl zbytečný. Říkala jsem, že tu možná strávíme pár dní. A mě tohle taky zajímá, tak neodporuj. ... Napsal to tedy Lokknarr Löksson. Je to v runách. Byl z Novgorodu. Vzhledem k tomu, že sám sebe nazývá Varjagem, řekla bych, že to bude hodně staré, dost možná okolo založení Kyjevské Rusi. Píše se tu, že sám Loki - moment, Loki?" Aída překvapeně zmlkla. Pak si odfrkla. "Dost možná dostal bůh Loki atributy proměn díky jemu. Tenhle Loki z Novgorodu se prý dokázal proměňovat do devíti podob. Zvířecích." Chvíli listovala knihou. "Vychází to ze šamanismu. Jsou tu i nákresy a dost možná výroba pomůcek na ty proměny. Ale... tady říká, že hlavní je ta proměna duše, protože díky ní se mění tělo. Člověk podle něj tíhne vždy k jednomu zvířeti, to je jeho totemové zvíře. Jako to měli indiáni. K ostatním se musí propracovat a je to složitější. Třeba pokud je tvoje totemové zvíře šelma, bude se ti lépe pracovat s podobou jiných - třeba příbuzných - šelem, zato podobu býložravců bude těžší získat."

Vladimír Černík - 13. listopadu 2013 19:20

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Uvnitř hospody Uvnitř panuje tmavá atmosféra, tedy alespoň co můžu tipovat podle toho, jak to tam vypadá. Zapadlá ulička, málo světla, klidná atmosféra a i vybavení hospody se mi zdá trochu netradiční. Tahle hospoda může být cokoliv jenom není normální. Je zvláštní. Sotva jsem vstoupil dovnitř a nechal na sebe působit teplo hospody, uslyšel jsem za sebou něčí hlas. Jmelí, cože? zvolání mě trochu překvapilo takže se pochopitelně ohlédnu abych zjistil co se děje. Sotva tak však učiním přistane mi na tváři pusa. Co to … Celé tohle mě trochu vyvedlo z míry a nevím co na to mám říct. Později mi ale začne docházet o co šlo, nade dveřmi je pověšené jmelí. Dívka která mě políbila je podle všeho víc než jen v náladě. Zdá se, že už si už vypila. Trochu zvláštní jít do hospody v takovém stavu. Člověk by měl vědět kdy má dost. Na druhou stranu její sestra se zdá docela střízlivá. Jestli jí vadí jak se chová měla by jí víc hlídat. A co víc netahat jí dovnitř ale spíš ven. Celou situaci nechám projít bez jakékoliv výraznější reakce. Dívky stejně zanedlouho zmizí kdesi uvnitř hospody a já je ztratím z dohledu. Tak teď bych se tu mohl trochu porozhlédnout. Pomalu procházím mezi stoly a prohlížím si lidi kolem. Za cíl si zvolím nejbližší volný stůl nebo stoličku u baru, podle toho co bude volné. Možná to bude trochu paranoidní ale trochu to tu prohlédnout bych mohl. Jakmile se usadím tak zkusím zapátrat kolem sebe po známkách magie a různých energiích. Jako mág jsem normálně vycítil, když jsem byl v přítomnosti něčeho magického, to ostatně zvládá kde kdo. Otázkou zůstává jestli se mi to podaří i tentokrát. Spojení se silou mám ale ještě vědět jak silné.

Polina Panasenko - 13. listopadu 2013 20:05

soukromá zpráva od Polina Panasenko pro Kaviareň   Aída mi pekne napínala nervy aj zvedavosť. Ale zároveň istá dôstojnosť mi zabraňovala aby som sa jej vypytovala na veci priamo a neokrôchane a príliš okato. Niečo mi zabraňovalo v tom aby som sa jej pýtala na veci otvorene, aj tak by sa mi nedostalo uspokojujúcej odpovede. Trebalo vyčkať a odpovede sa ku mne dostanú zrejme samé. Koniec koncov ako takmer vždy. Nebola som si ale istá, či by mala pokúšať šťastie a čítať knihy z jej osobnej zbierky. Radšej som to nekomentovala a  odbila som to frázami o tom, že tú zbierku by som v budúcnosti rada videla, a že nakoniec to bude ona kto si raz otvorí antikvariát.   Rovnako som na tom bola pri téme jej muža. Každú jednu zmienku o ňom som doslova hltala a snažila som sa zapamätať aj ten najmenší možný detail. Niečo čo by vnieslo trocha svetla do tej temnoty, v ktorej som sa nachádzala. Ak to takto bude pokračovať ďalej zrejme prasknem od napätia. Alebo sa budem musieť nakoniec začať otvorene pýtať. " To sa naozaj stalo? Kufor a to všetko? Teraz možno vyzniem sprosto, ale premýšľala si nad tým, že by si niekedy ten príbeh niekomu predala? Samozrejme ako fikciu...prepáč. Teraz trepem hlúposti. Je mi to naozaj ľúto, musí to byť asi ťažké vo všetkom sa vyznať, hľadať v tom nejaký zmysel, odpovede a snažiť sa o tom hovoriť. Nie som najlepší radca na svete. Skôr by som povedala, že som jeden z najhorších." Dodala som na uvoľnenie situácie. " Ale raz sa to dozvieš. Minulosť si nájde cestu k tomu aby nám na veci odpovedala. A viem o čom hovorím." A taká vec sa nestala len raz. Človek sa mohol dozvedieť zaujímavé veci zo starých predmetov, dokonca z nich zachytiť kúsky rozhovorov a tak podobne....ale možno by bolo v Aídinom prípade lepšie ak by sa skutočné dôvody manžela nikdy nedozvedela. Avšak nejako sa mi nechcelo veriť, že po toľkých rokoch spolu.... " Pozri to je v poriadku. Nechceš nemusíš hovoriť." Ale radšej by som bola keby si hovorila. Nejako normálne. Lebo tieto šifry a skryté narážku sú hotové peklo. A potom zrazu prišla s tou otázkou, nečakanou a rozhodne šokujúcou. Dokonca som si nebola ani istá, či som si ju interpretovala správe, tak veľmi ma prekvapila. " Ako to myslíš? Akože by sa z vdovy Čerenko mohla stať  šťastná a zadaná už nie tak celkom vdova Čerenko?" Možno som svoju protiotázku nepodala príliš kultivovane, ale dúfala som, že aspoň na to dostanem jasnú odpoveď. "

Aída Čerenko - 13. listopadu 2013 20:27

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Polina Málem se zakuckám kafem, když zmíní to o prodávání příběhu. "Ne, to mě vážně nenapadlo." Odkašlu si. "Ani by to... nebyl dobrý nápad." Asi mě to víc než jen zaskočilo. Pokrčím rameny. "Asi... já... nevím, no. Gryša byl moje první opravdová a hlavně vážná známost. Předtím to bylo... však to znáš. Na škole... Kluci jsou ještě kluci, víceméně, a člověku pak začne docházet, že tohle nebude ono. Že chce něco stabilního a hlavně že plácání po zadku a tak dále nevypadá na lásku až do důchodu." Cinkám lžičkou v hrnku. "On... je zvláštní. V ničem není jako Gryša. Možná právě proto. Ale někdy ve mně hlodá pochybnost, jestli... to není reakce na to, že bych byla sama. Proti tomu všemu... A hlavně jestli mě nebude brát jako trofej. Bohatá panička, víš jak." Povzdechnu si. "Navíc jsme se neseznámili za zrovna... tradičních okolností." Jenže co z mého vyprávění znělo tradičně, že.

Maxim Sergejevič Zaripov - 13. listopadu 2013 20:37

soukromá zpráva od Maxim Sergejevič Zaripov pro Teď pro změnu hospoda Střílí si ze mě a jde jí to vážně skvěle. To a nenucené jednání je něco, co je asi hodno obdivu. Nebo úvah, kolikrát si podobné tanečky už střihla, že kráčí ve svých střevíčcích tak ladně, jako by se na tomhle parketu života jen vznášela. Naproti tomu rázné gesto, že v autě "ne" ukazuje, že každý má své limity. To je mimochodem moc hezká zpráva, protože ať už by se dělo cokoliv, určitě by si nechtěla zaneřádit své auto. Co se týče hovoru, povětšinu času pouze přitakávám, souhlasím, případně použiji staré dobré "hmm". Tedy do momentu než vytasí youtube. Tohle je skutečně gól a něco, co nás doposud nenapadlo. Přitom je to tak jednoduše geniální! "Zítra svolám poradu a řeknu klukům, že máme nový standardní postup záchrany koček." Než se naděju, sedím pak v hospodě s panákem a něčím k tomu před sebou. Jak tohle dělá? Myslím, že není dost rublů na to, aby někdo prozradil takové tajemství. Pak lehce ztuhnu, když pronese přípitek. Pečlivě vštěpovaná paranoia se zase hlásí o slovo a spolu s ní i spousty možných výkladů. Nic méně, co bych byl za otce a manžela, kdybych nepřipil? I kdyby tam místo vodky byl stakan jedu, musel bych si alespoň cucnout. "Děkuju, na zdraví." Kopnu to do sebe, přičemž si rovnou zobnu i kus chleba s uzeným. "Máš obavy." Souhlasně kývnu. "Mám ženu a dítě, mám o co se bát." Je to suché konstatování. "Když připočtu to, že mě vzala minulost na panáka a to navíc řídí, myslím, že je to na místě." Zkusmo sahnu po popelníku. "Minimálně na místě spolujezdce." Dokonce i s tímhle mám jako hasič zkušenost. Sbírat lidi do igelitového pytlíku není moc fajn.

Vypravěčka - 13. listopadu 2013 21:56

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Lidí tu není tolik. Holky zmizely kamsi do druhé části hospody, která je oddělena obloukovým průchodem a závěsem. Usadíš se u jednoho stolu, ale pokud bys něco chtěl, asi budeš muset na bar, protože obsluha tu nechodí. Ani tu nejsou jídelní lístky, stůl je prázdný. Sice čistý, ale poškrábaný a na jednom místě je dokonce cosi vyryto. Nějaký znak. Celé tohle místo musí být magické. Není to takový silný paskvil jako u Jagy, energie tu plyne jako Vltava. Dalo se to čekat, když je to jakási neznámá ulička, která dost možná není ani na mapě. Narazils tedy náhodou na místo, kde se setkávají lidi z druhého světa? Na to, že to byla hospoda, tu byl menší hluk než jinde. Lidi u stolů šeptali nebo mluvili hodně tlumeně. Jejich odění bylo někdy zvláštní. Neviděls tu klasické kreace (hlavně u pár žen) různých barevných triček. Buď měly košili, nebo tak... historicky působící šaty. Jako z 19. století. Nikde žádné křiklavé barvy, potisky ani flitry... Ale třeba to byl jenom pocit z celého toho místa. Dovnitř vešli dva muži ve stejně nemoderně vypadajícím oblečení. Mluvili anglicky. Ne tak jako ve filmech, bylo to uhlazenější (přízvuk). Takhle mluvili na nahrávkách ve škole. Britská angličtina. Zabraní do rozhovoru šli k tobě, pak si tě všimli. "Excuse me, sir, but this is our table," oslovil tě mladší. Gentleman s vycházkovou holí a bradkou, ten starší, zkontroloval kapesní hodinky.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 13. listopadu 2013 22:51

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Probudím se. A nebejt tohohle prostředí, mně známýho prostředí – to znamená lampička, v první chvíli ani nevím, jak se jmenuju, natožpak kde jsem – fakt nevěřím, že už jsem vzhůru, vážně vzhůru. Tělo mě bolí jak po hodně velkým gangbangu, palice se rozhodla mi vyhlásit válku a zaútočit vším, co má. Bejt to světlo jenom o trochu silnější, asi mi vypálí oči. Ale žiju. Pořád žiju. Všechno bylo rychlý a na můj vkus až moc nepříjemný. A až moc bolestivý – tlaková vlna, obr v hajzlu, hlasy... zasraný hlasy z doby, na kterou chci zapomenout, a krev kurva krev... ta krev byla reálná. Jo, vzpomínám si. Tu krev jsem vážně blila, lila se ze mě jak z fontány, ty vole. To nebyly halušky, byla to realita, protože to bylo v nemocnici a byl tam Boris. Jasně, narval do mě hnátu... takže mi zachránil život? To to bylo vážně tak zlý? A počkat, když mně bylo takhle blbě, mně... jak kurva dopadla Olga?! Hrkne ve mně a bez ohledu na bolest, bez přemejšlení, jestli to náhodou není blbej nápad, se prudce posadím, a ten vejbuch v hlavě mě okamžitě donutí si zase lehnout, protože se v tu chvíli málem pobleju – normálně pobleju, bez krve. Aspoň že tak... Ale jedno přece jenom zjistím, Olga tu je, hned vedle a hejbe se, dokonce vidí. Jasně, sice i slintal vidí, ale kdyby z ní byl dement, tak by asi nebyla tady a byla by na pozorování, ne? Takže se to povedlo? „Žiješ?“ Mám trochu chrapláka, ale kdo se může divit. Já se třeba divím, že vůbec dokážu mluvit. „Příště trochu menší jízdu, jo? Já se fakt chci dožít aspoň pětatřicítky.“

Vladimír Černík - 13. listopadu 2013 22:56

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro V hospodě není klid jak jsem si zprvu myslel, je tu až kupodivu velký klid. Dost velký na to abych tu o tom nepřemýšlel jako o normální hospůdce. O tom mě také ještě přesvědčí to, že je tu všude kolem cítit magie. Není to nic velkého ale přesto ji cítím, jako když člověk vstoupí do zatuchlého sklepa. Takže jak se zdá tak moje hledání bylo úspěšné. Teď se tu jenom s tím musím seznámit. V Moskvě byl alespoň někdo kdo mi všechno vysvětlil. Jak tak sedím a prohlížím si lokál přijdou dovnitř dva muži a namíří si to rovnou ke stolu kde sedím. Hned jakmile zaslechnu útržek jejich rozhovoru je mi jasné co jsou zač. Nikdy jsem nebyl žádný lingvista ale rodilého mluvčího od někoho kdo se anglicky jenom učil poznám. Muži přijdou ke mně a jeden z nich promluví. Moje znalosti angličtiny nejsou kdoví jak dobré ale něco málo znám a z toho co řekli jsem si dokázal vyvodit o co jim jde. Jejich stůl? Nezdá se mi že by ho měl někdo zamluvený. A co víc jsou tu i jiné volné. Napadne mě že bych muži řekl nějakým způsobem že tu zůstanu ale potom se zarazím. Raději ne. Kdo ví co jsou zač. Nejsem vůbec ozbrojen na střet s kouzelníkem. raději proto ustoupím. Zformuji to co znám do nějaké srozumitelné odpovědi a s lámanou angličtinou jim odpovím. I'm sorry.“ Potom vstanu od stolu a namířím si to k baru. Zkusím něco zjistit od hostinského. Tak to bude nejlepší a nejrychlejší. Posadím se na stoličku k baru a počkám dokud si mě barman nevšimne. “Vodku.“ řeknu bez přemýšlení, na chvíli jsem zapomněl, že nejsem už v Rusku. Počkám na barmanovu reakci a potom ho oslovím. “Přeji dobrý večer. Možná by jste mi mohl pomoci. Co mi tu o tom tady můžete říct.“ Nic moc inteligentního mě nenapadlo. Snad je ten muž na takové situace zvyklý.

Vypravěčka - 13. listopadu 2013 23:35

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Adrian "Ne," odvětí Sajna bez mrknutí a ty nejsi schopen odhadnout, jestli ti říká pravdu, nebo ne. Petrovič po tobě střelí kradmým pohledem, kterého si osazenstvo naštěstí nevšimne, protože se věnují něčemu jinému. Sajna tobě, jeden dělá papíry, druhý si doktora jednoduše nevšímá. Jakmile padne jméno Olgy Orlovské, padne na tebe tíha pozornosti všech. Sajna povytáhne obočí a mlčí. Mezi vyšetřovateli proběhne nějaká bezeslovná komunikace. Ten, co vyplňuje papíry, nakonec pokrčí rameny a po chvíli zaváhání kývne. "Jedeme s důkazy do genštábu. Můžeš jí tam nechat vzkaz. Když budeš mít štěstí, tak ji tam zastihneš, ale nevím, jestli na tebe bude mít čas." Na rozdíl od povýšeného tykání milicionáře ti mu tyká prostě proto, že i on by snadno mohl být tvůj otec. Sajna s Petrovičem ještě zůstane, zato vy se vydáte do genštábu. I kdyby ses z nich pokoušel vymámit nějaké odpovědi, odpovědí ti vyhýbavě, vůbec nebo prostě tak, že to máš nechat na nich, že se o to postarají a stejně ti nemůžou nic říct. Od té doby, co jsi byl děcko, jsi v genštábu nebyl. Dítěti se dalo snadno lhát, svést to na pohádky, dítě mělo jiné priroity. Jednoho dne tě sem otec prostě přestal sem tam brát. Za bránou bylo parkoviště a vchod do budovy vevnitř hlídala ochranka za pultem s obrazovkami. A mříže. Muži tě nahlásili a prošel jsi s nimi. Pak se rozdělili. Jeden nesl důkazy kamsi pryč, ten s papíry šel s tebou. "... nic mi není. Radši mi řekni, co na něj máme." "Eh... má- To je krev?" "Ne, dneska je v kantýně rajská," odtušil ženský hlas ironicky. "Takže?" Odpovědi se jí už nedostalo, protože se vynořili zpoza rohu. Vysoká žena s narezle blonďatými vlasy a muž, který vedle ní vypadal ještě menší, než ve skutečnosti byl. Žena vás probodla šedýma očima a kvapně zakryla koženou bundou výhled na skvrnu na boku trika. "Zrovna odtam jdeme," sdělil tvůj průvodce na jakousi její nevyřčenou otázku a předal jí dokumenty. "Nazarov mladší s vámi chtěl mluvit." Olga si tě znovu prohlédla. "Zasedačka za pět minut." A odešla. Konečně byla anabáze u konce. Olga Orlovská opravdu přišla, na sobě jiné triko. Šla z ní zima, protože to bylo černé tílko. "Olga," představila se lakonicky, nikoli však odtažitě, a stiskla ti ruku, že ti málem zlomila kosti. "Už se asi tak trochu známe, ale nevím, jestli si mě pamatuješ." Malý, ale pořád úsměv byl po tom všem osvěžující. "Co potřebuješ?"

Adrian Vilenovič Nazarov - 13. listopadu 2013 23:49

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro Olga Po zcela jednoznačném "ne" a následném vnitřním, velmi příjemném "to tě ale setřela, šikmoočka, co" se už raději na nic dalšího neptám a jsem rád, že mě vezmou sebou. To je ostatně tak trochu priorita - a vše ostatní budu řešit později. Nějak. Pokud vůbec. Protože, upřímně - i kdybych věděl, co otce napadlo, jak by mi to pomohlo? Pravděpodobně beztak nijak. Takže se jen občas velmi nelibě podívám na svůj Stín, který mě následuje a snaží se chovat, jako všechny ostatní stíny a uvažuji nad tím, že mu to poslední dobou nějak moc kecá a měl bych mu to zatrhnout. Protože mě sere. Čas od času se to stává, že si lezeme na nervy. Nebýt všech těch sraček, které se na mě posledních pár dnů lepí, dokonce bych i ve chvíli, kdy na Olgu doopravdy náhodně narazím řekl, že mi přeje štěstí. No - nebýt těch sraček, které se na mě posledních pár dnů lepí. "Zasedačka za pět minut." No - tak se přesouvám do zasedačky. "Už se asi tak trochu známe, ale nevím, jestli si mě pamatuješ." "Matně," připustím. Celé mé dětství tady jsou tak nějak... útržky. O dost příjemnější, než útržky z mého původního domova - ale stále se nejedná o nic celistvého. "Co potřebuješ?" "To... si právě nejsem jistej," odpovím, vytáhnu z kapsy napůl přeloženou obálku a podám jí ji. Protože mi přijde jednodušší, než to vysvětlovat. "Něco ho napadlo - ale to už beztak víte."

Vypravěčka - 13. listopadu 2013 23:51

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Olga se zvedla na lokti a věnovala ti svůj typický křivý úsměv. "Nemůžu za to, že se pereš jako malá holka." Těžko říct, nakolik byla sama při vědomí během toho souboje, když tys byla ta, kdo okupoval její původní podobu. Žádná komunikace mezi vámi neprobíhala. Zvážněla. "Fakt jsem netušila, že to bude tak zlý. Já ani přesně nevěděla, kdo z nich to byl, jenom že to byl někdo, komu jsem natrhla řiť a že asi nejsem jeho kámoška. Ale obr z Jötunheimu..." Natáhla se a z nočního stolku ti podala vodu. "Boris říkal, žes měla rozsáhlá vnitřní zranění. Kdyby tam nebyl, tak..." Tak je konec. Olga to ale neřekla nahlas, protože těch tragédií bylo trochu moc. "A taky jsem říkal, že mě vy dvě jednou regulérně přivedete do hrobu," zabručel Boris, který vás otevřenými dveřmi do obýváku musel slyšet. Jako vždy po náročném léčení (cizích) vypadal přepadle. "Jak jsem se dostal k tomu, že jsem vychytal zrovna dvě největší potížistky, co znám?" Posadil se na tvoji stranu postele. "Můžeš dýchat normálně? Nebolí tě na plicích? Mělas poraněná žebra a nemohl jsem léčit úplně vše. Obě jste dostaly šok."

Vypravěčka - 14. listopadu 2013 00:10

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Adrian Olga si posunutý lístek vezme, ale dívá se pořád na tebe. A pak sklouzne očima na Stín. Přímo na něj, což většina lidí nedělá. A Stín poněkud zaraženě civí zase na ni, jako by váhal, jestli vyleze, nebo ne. Po přečtení lístku si Olga odfrkne a zabručí si pod nos: "Kábul... to je vůl." "Jo. Petrovič nám dával echo." Na chvíli se nad něčím zamyslí a začíná být už divné, že během toho kouká na stěnu přímo na Stín. "Terénní tým na tenhle případ ještě není vytvořenej. Po pár nedávných akcích se nám nedostává operativců na případy nižší klasifikace. Ty seš vedenej jako SPN..." Kousala se do rtu, odmlčela se. Skoro to vypadalo, jako by... "Co myslíš, Jašo, máš na to, abys odhalil lesk a bídu - ne kurtizán - ale práce operativců?"

Vypravěčka - 14. listopadu 2013 00:25

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Maxim Olga se uchechtne. "Jsi krutej. Copak nemáš rád kočičky? I když furt lepší jak ten vtip: Soudružko pančitelko, natrhal jsem vám kočičky." ... "Hm, minulost... Takhle mi ještě nikdo nenaznačil, že jsem stará." Olga si to přebrala po svém, ale vzhledem k jejímu dosavadnímu chování určitě ne osobně. "Ale řídit umím líp jak indickej taxikář," ukázala na tebe okurkou a ukousla ji, "domů tě vrátím neporušenýho. Pokud teda nemáš nějaký zvláštní choutky." Neflirtovala s tebou, to ne, ač by to podle poslední věty mohlo vypadat opačně. Jenom si tě dobírala. Najednou jako by večery s klukama na kasárnách byly včera, protože přesně tohle neomalené vtipkování k nim patřilo. Společně s cigaretami a propašovanou flaškou vodky. "Proč se vlastně tolik bojíš o ženu a syna? Snad ses nezapletl s mafiánama, že jim kazíš zábavu z trestání neplatíčů výpalnýho."

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 14. listopadu 2013 00:29

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Našpulím rty, kouknu stranou, protože nevydržím Aídin pohled. Připadám si jako blbec. Roztáhnu ruce ve výmluvném gestu. "No, jo. Vlastně jo. Nějaký knížky z knihkupectví. A...a kde je mám jako brát? V pekárně?" zakroutím hlavou. Jenže mi to je úplně jasné. Najednou mi to docvakne. Věci které fungují, opravdu fungují, nemohou být veřejně dostupné. Člověk nejspíš musí vědět kde je hledat. Jsou skryté. Tahle problematika mě začíná zajímat. Sáhnu si na pásku přes oko, tam kde je důlek. Zamručím."Byla to operace. Proti mé vůli." vysvětlím ji absenci mého oka. "Rituál, přesněji řečeno." Mám hlad. Hm, mám hrozný hlad. Ženy přeci umí vařit. Já jsem chlap. Já mám lovit, přinést suroviny nebo peníze. A ony pak udělat jídlo. Vytáhnu nevrle z batohu nějaké ty zásoby. Fazole s párkem v konzervě, sušené maso, keksy, vodu. Super večeře. Naslouchám jejímu čtení a vyprávění. Koukám jí na rty, přitom přikusuju keksíky. Vždycky jsem toužil stát se veverkou. K čemu mi jsou jiné přeměny. Moje vlčí forma mi stačí. K tomu všem je nepřirozená. Ohromná, smrtící. "Nechci se měnit v něco jiného. A moje přeměna není složitý rituál. Je ve mě už od narození. I když si toho z dětství moc nevybavuju, pravda." zašeptám. Šátrám v paměti. "Měl bych ti asi říct, že stárnu trochu jinak než ostatní. Relativně." zamručím. "Nejspíš to je díky mé schopnosti samovolného léčení. Regenerace těla. Proto mi zásahy zas tak neublíží. Nejsou smrtelné. Ne všechny. Regenerace mi pomáhá i v oddálení stárnutí. Co když nejsem prokletý, jak jsem si původně myslel. Ale je to nějaký druh experimentu se šamanismem. Evoluce. Nový druh. Pokud to tak je, rituál jaký ze mě udělal to čím jsem dnes, musel proběhnout už na moji matku. Dost možná dlouho před tím a táhne se pár pokolení zpět." zamyslím se nahlas. Mrknu. "Poslyš, neměli by jsme se spíš zajímat o tebe? Mimochodem?" ...

Adrian Vilenovič Nazarov - 14. listopadu 2013 00:34

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro Když já bych možná rači ty děvky, teto Olgo. "Co myslíš, Jašo, máš na to, abys odhalil lesk a bídu - ne kurtizán - ale práce operativců?" Kvůli tomuhle mě sem táta poslal? Ne - nečekal jsem to. Dost možná to tedy nečeká ani on, ale momentálně není ve stavu, kdy by proti tomu mohl protestovat s tím, že jsem "příliš mladý." Neodpovídám hned. Je to dost ošemetné. Jistě, tohle jsem vždycky chtěl, věděl jsem, že to přijde, je to moje budoucnost a tak vůbec všechny ty kecy okolo - ale myšlenka, že má první zkušenost s ÚPA se bude týkat vyšetřování napadení rodinného příslušníka... ne. Netěší mě to. Na druhou stranu mi něco ve mně přeci jen nedá, abych zavrtěl hlavou, otočil se, vrátil se do školy a tvářil se, že se mě to celé netýká. Takhle, když už nic, budu mít informace o tom, co se vlastně stalo. Alespoň doufám. Navíc, pokud mě za ní otec poslal a ona mi nabídla tohle - asi je to správně. Jen doufám, že- V tu chvíli Stín vystrčí hlavu z podlahy, jako by se vynořil nad vodní hladinu a zcela vážně přikývne, přičemž vypadá, že s mým zařazením do "týmu operativců" bez výhrad souhlasí. "Já přísahám, že ho jednou kopnu do zubů," odtuším tiše a pak vrátím pohled k Olze. "Můžu to zkusit. Je to osobnější, než jsem si myslel, že mé poprvé bude, ale..." pokrčím rameny.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 14. listopadu 2013 00:46

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro „Měla ses přidat. A stejně jenom závidíš, že z nás dvou to jsem já, kdo má i mozek a ne jenom svaly.“ Jo, tyhle přestřelky mě nepřestanou bavit, na ty je čas dycky – i když si člověk připadá jak vyjetá kárka. Wow, panelák z Jötunheimu... jestli si dobře pamatuju z knížek, tak je odtama i čokl Fenrir, že? Jo, tak to vůbec nebyla prdel, vůbec ne. Takže asi fakt dobře, že byl Boris poblíž. Tentokrát se zvednu opatrnějc a jenom se opřu o lokty, v úplným sedu mě hlava pořád kope jak splašená mula, a napiju se. Je to třeba, mám v hubě sušák, že by i z Antarktidy udělal Saharu. „Tak to ti asi dlužím poděkování za záchranu života, Borisi, co? Už jsem blila dost věcí, ale plíce poprvý. A jestli jsem v pohodě?“ Zamyslím se a začnu se soustředit, jako bych to snad mohla vymyslet z kebule. „Hlava mně bolí jak po nejepičtější kocovině a tak celkově se cejtím jak rohožka, po který přeběhlo stádo hovězího, ale dejchat můžu, ani na hrudníku mě nebolí... teda, ne víc než mě bolí zbytek těla, takže asi dobrý.“ Zas se otočím na Olgu. „A co ty? Už je to všechno v klidu? Doufám, že si v tý svý zrzatý palici nepěstuješ celou zoo, kterou budu muset naporcovat...“

Aída Čerenko - 14. listopadu 2013 00:48

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj "Rituál?" Konečně vypadám, jako by mě něčím doopravdy zaujal. Dokonce na chvíli přestanu kutit něco v knize nebo na tabletu. Nad jeho úvahami pokrčím rameny, a když mi zase připomene, proč tu jsme... Popuzeně našpulím rty. Ano, zajímá mě, co jsem, kdo jsem, jenže tohle mě zaujalo taky. I když zrovna teď mám chuť ho tou knihou praštit, protože se chová jako nevděčnej debil. "Myslela jsem, že tě to bude zajímat," řeknu se stínem, že se mě jeho neustálé odbíhání od tématu dotklo. "Protože mě to teda zajímá. Už jenom proto, že tady vysvětlují rozdíl mezi dlakem a zvěromágem. A ty... podle popisu nespadáš ani do jedné kategorie. Dlak - kvůli tomu, že to nemusí být vlk, tu není vlkodlak - vypadá jinak. Takhle." Ukážu mu obrázek, kde je humanoidní verze vlkodlaka, něco mezi člověkem a vlkem. "Jenže zvěromág... ten se umí měnit nějakou jinou formou magie. Dokáže to i s oblečením." Nechtěně mi zacukají koutky. Protože už jsem několikrát viděla, že Nikolaj je nucen dělat striptýz. Radši kouknu zase do knihy, ale pobavený výraz zůstává.

Vypravěčka - 14. listopadu 2013 01:24

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna "Myslím, že tys zjistila něco o existenci svejch svalů až teď, když ti je obr proklepal. Měla bych tě jako správná matka víc řezat, Serjoža říkal, že ti to prej prospívá." Jo, Sergej. Vyvinul se z toho zvláštní vztah. Guatemalu na tebe vytáhl, jen když jsi ho obzvlášť srala a on, jakožto exbachař, chtěl sadisticky tnout dost hluboko. "Mám toho v hlavě tolik, že kdybys to viděla, zabije tě to," řekla Olga najednou podezřele vážně a po nedávném zážitku jsi neměla důvod jí nevěřit. Olga se vždycky zotavovala rychle, oplývala svou vlastní jistou mírou regenerace a hlavně výdrže, takže na rozdíl od tebe byla už v pořádku. *** Boris nemohl úplně plýtvat svými schopnostmi, takže se zbytkem následků ses musela vypořádat sama. Ještě několik dní jsi měla problém ráno vstávat, jak se bolavé svaly rozležely. Najít doma Olgu u řvoucího rádia bylo nečekaně uklidňující. Ládovala se pizzou. Po chvilce tlachání začala o něčem, o čem se doma nemluvilo. O práci. Něco napadlo jednoho člena ÚPA (ale bez schopností) a ten byl včera převezen do nemocnice. Zatím žil. Jenže co přišlo pak... Popsala ti ta zranění. Rozdrásané tělo. Drápy nějaké velké šelmy. Jako tenkrát. Jako tvoje první zkouška. Brjusov. Úplně přesně sis dokázala vybavit ten večer, kdy to dávali ve zprávách. Byl taky konec listopadu. Olga si tě prohlížela a tys věděla, že sonduje. Určitě ti to neříkala jenom tak.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 14. listopadu 2013 02:46

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Zasměju se, i když hlava i tělo mi to vrátí v plný parádě. Jasně, Sergej a jeho honění ega. „Ale hovno, Serža zas vytahuje triko, měla jsem ho na lopatě, kdybys mě neodtáhla, tak se tam ze mě zoufalstvím rozbrečí jak malá holka, už ztrácel dech.“ Co si budem povídat, tak úplně to pravda není, dokázal se zarejt dost hluboko... ale nasrat, to je hodně dávná minulost, Serjoža je kamarád, sice je to docela paradoxní po všech těch eskapádách a tomu, že jsem ho tam regulérně nenáviděla, ale co, dějou se i divnější věci – a v tomhle světě denně. A furt mu dlužím za záchranu života Druhou poznámku nekomentuju. Ta zas patří do kolonky „vážný věci“ a na ty teď, v tomhle stavu, fakt nemám sílu. Olga a rádio, noční můra, která mi zatraceně moc chyběla. „Ztlum ten kravál!“ Sednu a rovnou jí šlohnu kus pizzy, ať si nemyslí, že si ji bude skrblit jenom pro sebe. Jo, tomuhle se říká domácí idylka, taková ta milá rodinná atmosféra, z který se mi v každým filmu zvedá pajšl, ale kterou na živo dokážu ocenit. Idylka plná tupýho tlachání, žraní, poslouchání hudby, která ječí tak, že by z ní každýho důchodce kleplo, jak by mlátil holí do zdi... a roztrhaných chlapů. Hrkne ve mě a chvilku na ni civím jak na zjevení. Moc dobře vím, o čem mluví, ale ještě chvíli se snažím sama sebe přesvědčit, že si to nelhávám. Anatolij Ivanovič Brjusov, to jméno nezapomenu. Jak bych taky mohla zapomenout, jeho případ jsem pak ještě dlouhou dobu sledovala – jenom sledovala, neudělám sobě a Olze průser jenom proto, že jsem zvědavá. Kdo se taky může divit, když mám nejspíš částečně na prstech jeho krev. A možná jsem to sledovala i proto, že jsem se snažila sebe i ostatní, kteří o mý první akci věděli, přesvědčit, že mi to, jak skončil, není jedno. Bylo. Ale to se nikdo dozvědět nemusí. Dvanáct let zpátky, taky v listopadu. Není to dokonce na den přesně? „Stejně jako Brjusov.“ Nevykládala by mi o tom, kdyby mě do toho nechtěla zasáhnout – a já protestovat nebudu, tohle je osobní záležitost, že jo. „Tehdá si nebyla moc sdílná, takže, máme podezření, co to udělalo? Proč se to objevilo ve stejnou dobu jako tehdy, nějakej rituál? Nebo spíš něco, co se krmí jen jednou za dvanáct let? Jaký jsou důkazy, jaký vodítka,-“ Nahnu se k ní. „- a řekni mi, proč se tehdá muselo zachraňovat to děcko. Proč bylo pro ÚPA tak kurevsky důležitý?“

Natalja Zacharová - 14. listopadu 2013 07:24

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro „Nikdy nevíš, kdo je kdo. Já jim do hlavy nevidím.“ Pokrčím rameny. Kouř z doutníku je vábivý a já si říkám, že bych si asi měla dát další cigáro. „Johann Siegfrid. Říká ti to něco?“ zeptám se ho, ačkoliv nemám ani šajn, jestli to může vědět. I když, byl v našich hlavách, takže si leccos mohl vydolovat. Na to, co mu zůstalo ode mne, radši ani nechci myslet.

Maxim Sergejevič Zaripov - 14. listopadu 2013 09:02

soukromá zpráva od Maxim Sergejevič Zaripov pro Hospoda "Domů tě vrátím neporušenýho. Pokud teda nemáš nějaký zvláštní choutky." "Dostanu to písemně? Vsadím se, že až se po mě bude Ilina schánět, kluci ji nakukaj různý věci." Jestli je na něco spolehnutí, tak na kamarády a jejich smysl pro humor. "Proč se vlastně tolik bojíš o ženu a syna? Snad ses nezapletl s mafiánama, že jim kazíš zábavu z trestání neplatičů výpalnýho. "To bych věděl, na čem jsem a nějak se s tím vypořádal." Nějak může znamenat cokoliv, od kurzů plavání s nohami v betonu, po trochu ráznější domluvu nepříliš obvyklého stylu v trochu jiné režii. "Jen..." Jak jen to říct. "...stalo se toho příliš mnoho a příliš rychle." Ta její nenucenost, ať chci jakkoliv, stejně ve mě vyvolala pocit, že mohu mluvit na rovinu. Možná je to i tím, že ti jako ona, jsou asi i jediní, se kterými skutečně na rovinu mluvit mohu. "Před pár dny měl můj syn nehodu, žena u toho byla a já musel zasáhnout. " Když to říkám, tak mi dochází, že jsem vlastně rád za zvolení místa vodkou oplývajícím. "Viděla to, nevím jestli si to uvědomuje, ale viděla to." S trochou nadsázky bych se snad ani nedivil komentáři typu "No a? Může být ráda, že ti alespoň trochu pálí". "No a teď se tu objevila Olga Orlovskaja, aby mě pozvala na panáka." Vrhnu na ní zkoumavý pohled. "To se vám tak stýskalo?"

Vypravěčka - 14. listopadu 2013 12:08

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Maxim Jakmile začneš o tom, co se stalo, Olga přestane dělat posměšky a poslouchá. Bez hraného soucitu nebo zúčastněnosti, bez drsné poker face. Prostě máš její plnou pozornost a kdo ví, co z toho pro tebe vyplyne, až si všechny informace nechá projít hlavou. Pokud jsou stakany prázdné, naleje vám oběma. "Hm... a tys jí to neřek," naváže na tvoji historku. Na chvíli se zadívá do stakanu a pak ho do sebe vyklopí. "Někdy těžko říct, jestli je lepší život ve lži, nebo upřímnost. Co se tvých schopností týče, jsi na tom ještě docela dobře. Vem si... co má říkat ženě takovej dlak nebo zvěromág? 'Miláčku, tvrdila jsi mi, že máš ráda chlupatý chlapy!' Jo, i to jsem slyšela..." Olga se opře lokty o stůl. "Je to tvoje žena. Ty ji musíš znát. Zamysli se a pověz mi - miluje tě? Tak, že tuhle drobnost, kor když zachránila vašeho syna, bude ochotna přehlídnout? Protože - a to ti říkám jako baba - pokud ženská opravdu někoho miluje, fakt, tak, jak to bejvá v blbejch příbězích... je jí to jedno. Víš, ony ne všechny pohádky jsou vymyšlený..." dodala a zadívala se někam stranou. Do minulosti.

Vypravěčka - 14. listopadu 2013 13:43
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Hans, jo?" Ajrat se neubránil lehkému překvapení. Tohle asi nečekal. "Copak, Zacharko, rozhodla ses vstoupit do naziclubu? Vytetovat si kolem bradavek háknkrojce... Anebo je to tím, že je mi podobnej," rýpl si zase pobaveně. Jeho ego mělo vždy obří rozměry.

Vypravěčka - 14. listopadu 2013 13:59

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Olga přikývla. "Jo. Jako on." Někdy to s ní bylo o nervy. Po všech otázkách tě nechala tápat, zatímco žvýkala. "Jo, je tu jedna teorie, že se to živí jednou za určitej čas. U Brjusova jsme to nečekali. Nepovedlo se nám chytit žádnou stopu. Nic, žádná srst, žádný Symboly... Ten, kdo to udělal, buď věděl, co dělá, nebo měl kurevský štěstí. Navíc si musíme ujasňovat priority. Když se nikde neobjevilo nic podobnýho ani nebyly hlášený podivný věci, prostě jsme museli obrátit pozornost na něco akutnějšího. Brjusov leží v nevyřešenejch případech." Valkýra si povzdechla. "Je to složitý. Ono... vlastně nešlo tak o to dítě jako jedince, jako osobu, spíš o to, co znázorňuje. Co pro oba znamenalo. Bylo to pojítko, byl to smysl života." Olga najednou zněla tak... jinak. Tebe možná biologické hodiny nepudily k tomu mít potomka, ale ona žila tak dlouho, kor mezi lidmi, a Boris byl koneckonců jenom chlap. Na každého to s věkem jednou sedne. Že by chtěl následníka. A ona mu ho nemohla dát. Snad proto tě k sobě tak rychle přichýlili, i když jsi zezačátku vypadala jako nemalá osina v zadku. "Měli jsme podezření, že jeho manželka je vědma. Dost prohnaná a šikovná. A že skrz muže chce trochu cvičit s tím, co se jí nelíbí. Pamatuješ, byl to člen gosdumy. Brjusov byl jen vějička. Vějička, která nevyšla." Nyní ti to mohla říct naplno. Ty sama jsi díky své profesi nahlédla za oponu a zjistila, že svět je ještě hnusnější místo, než jsi tušila jako člověk. "S tím, co se stalo teď, se případ Brjusov znovu otevírá a hlavně je tu nový případ. Plukovník Vilen Jurjevič Nazarov byl nynější obětí. Zatím žije, ale kdo ví, na jak dlouho. Po tom, co se stalo s Čerenkem, máme plný ruce práce, zametáme bordel, co způsobil. Naši operativci jsou skoro všichni v terénu a likvidujou trojany a tak. Nedostává se mi lidí a ty už jsi velká holka. Dalas na budku obrovi z Jötunheimu. Proto je na čase ti zařídit křest ohněm. Bylas jmenována velitelem vyšetřovacího týmu na tenhle případ."

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 14. listopadu 2013 14:01

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Z jejího výrazu ve tváři mi dojde, že dělám něco, co se jí ani za nic nelíbí. No co, jsem její velitel. Jsem? Vážně? Vždyť nyní vede výpravu vlastně ona. Měl bych ve výsledku poslouchat já ji. Kouknu stranou, posadím se do křesla před ní a ještě na okamžik oddálím horkou koupel. Zakousnu se do svačiny. "Dobře, dobře. Omlouvám se. Vidím, že máš nějaký koníček." to, že by ho nemusela aplikovat na mě už spolknu s jídlem. Kouknu na obrázek a uznale zamručím. Tohle nejsem já. Když se měním, musím se navíc svléknout, takže nejsem ani zvěromág. Možná jsem jedinečný a to mi dodá sebeúctu. "Takže chceš říct, že jsem výjmečný? Díky." usměju se. Únava mi v tom příjemném teple leze na mozek. Lázně mě lákají čím dál víc a napadlo mě i pár jiných zdrojů tepla než jen vyhřátá světnice. Kouknu na Aídu, když si zrovna čte v knihách. Už to zase na mě jde. "Moji předci jsou z odlehlých končin Ruska. Ale ještě jsi mi nic neřekla o sobě, Aído. Odkud vlastně pocházíš ty?" ...

Aída Čerenko - 14. listopadu 2013 14:22

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj Kdybych zrovna něco nečetla, protočila bych oči. Chlapi. "Snad ti ta hvězda neleze na mozek?" Otázka mě zarazí. Nezvednu hlavu, ale taky ani nečtu, oči se v cestě po řádcích zastavily. "Narodila jsem se v Buenos Aires. Nějakou dobu jsme tam jenom s mámou žily. I když na to nevypadá, tak vím, že byla prý Ruska." Však jsme v Petrohradu viděli ten její obraz. I na mě je vidět, že mám určitou část asijské krve. "Tak jsem se rozhodla se sem vrátit, ale o nikom z rodiny krom ní nevím. Šla jsem tady na MGU studovat a... potkala Gryšu," dodám úplně tiše. "Na stáži v Káhiře. Byl tam jako znalec i kupec nějakých starožitností." Pořád se dívám kamsi do knihy nebo do tabletu, rozhodně ale ne na něj. "Máma umřela záhy po tom, co jsem odjela do Ruska. Ono... Zezačátku to všechno vypadalo jako dobrý nápad. Máma nebyla přehnaně bohatá, a když umřela, sirotčí důchod mi moc nestačil. A pak jsem v Káhiře potkala Gryšu... Zezačátku jsem si říkala to, co asi většina holek. Že je bohatej a že by mi mohl pomoct ze sraček. Že bych mohla studovat a nemusela toho nechat kvůli tomu, abych se uživila. Ale nakonec jsem si s ním nezačala kvůli penězům." Musela jsem to říct. Aby si nemyslel, že jsem nějaká běhna. Vlastně nevím, proč mi na tom záleží, je to zelenej mozek a čokl navíc, mělo by mi být jedno, co si myslí. Na druhou stranu je to momentálně jediná osoba, která je ochotna se se mnou bavit a ví, co se doopravdy stalo. Jediná osoba, které nemusím lhát.

Vypravěčka - 14. listopadu 2013 14:56

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Barman si tě prohlédne, ale bez keců ti naleje vodku. Jeho kníry ti připomínají Longinuse z Ohněm a mečem, co několikrát dávali v televizi, když jsi byl ještě v ČR. "Že je to setsakra dobrá hospoda, mladej. No a - vítej U Konce světa," barman na tebe vycenil zažloutlé zuby. "Ale ty nejseš zdejší. To bych si ťa pamatoval. To musela bejt štreka, aby ses dostal až na Konec světa, he? Za děvčicou?" Kývl hlavou k závěsu, kde zmizely sestry.

Natalja Zacharová - 14. listopadu 2013 15:16
	soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Bráním se tomu, abych protočila oči v sloup a pomyslela si něco o psí prdeli. „Spíš jsem si říkala, že bych si rozšířila fanklub o dalšího magora.“ Pousměji se. „Oba jste fešáci,“ utnu ho chladně. „Takže jak? Pomůžeš mi?“ zním opravdu upřímně, ale nesnažím se mu vtírat.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 14. listopadu 2013 16:40

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Jak to myslí, na mozek? Sláva a věhlas máme zaručenou až po smrti, nezmění to nějaká cetka. Vážím si spíše toho, co znamená. Je to memento, věc, připomínající, že ve mě někdo vložil důvěru a já ji vyplnil. Ve své podstatě mi nezáleží na tom, kolik jich za život nasbírám ale jestli něco změním. Zatím jsem změnil jen jednu věc. Od té pak proběhla řetězová reakce a ovlivnila životy lidí, jako je Aída. Kde by teď byla, nebýt mě? Možná by stála na opačné straně barikády a nebo by zemřela. Možná bych zemřel i já. "Barvitý život, koukám. Čerenko pro tebe musel být opravdu světlo na jinak zamračené obloze. Ale teď už ne, že? Věci se mění. Jsi vlastním pánem." to jí svým způsobem dal vlastně Čerenko, schopnost a sílu osamostatnit se. Někdy jenom síla a chuť nestačí, jenže ona má i tu druhou páku, ne méně důležitou. Peníze. A manipuluje s nimi bravurně. "Vlastně jsme na tom podobně, Aído. Oba chceme zjistit co jsme a odkud přicházíme. Tvoje schopnosti sice ještě stojí v zákrytu, nevíme co všechno umíš. Ale cesty máme podobné." mám snad pravdu? "Jdu se trochu opláchnout. Venku je sice kosa ale ty lázně vypadají skvěle." zvedám se. Kdyby mi ještě něco chtěla, zastavím se a posedím, není to tak akutní i když potřebuji celkem na záchod. To počká. Kdyby ne, skočím na toaletu, užiju si velkolepou koupelnu a chvilku v ní pobudu. Pak na sebe nahodím čisté spodní prádlo, ponožky a ostatní věci na ven. Boty do terénu mám rozvázané, tkaničky nasoukám dovnitř. Vestu nechám dole, mám jen černé tričko s krátkým rukávem na tělo. Opasek s pistolí odložím ale nůž u pasu si nechám. Je to zvyk. Cítím se lépe. Pokud se nic zvláštního nestane, vrátím se do světnice, kouknu na oheň v krbu, jestli nepotřebuje nějak dokrmit. "Jak je to vlastně s tím tvým dědictvím? Co měl na mysli Semjon, nebo ten démon, když o tobě mluvil? Napadá tě něco?" zeptám se zvídavě. ...

Vypravěčka - 14. listopadu 2013 17:28

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Aída pokrčí rameny. Už to dál nekomentuje, tvoje otázky jí asi připomněly pár věcí a možná je dobře, že dostane chvíli čas na vzpamatování se. Když vyjdeš ven, málem se ti spustí Pavlovův reflex. Kdo ví, jak dlouho ses cachtal (a hlavně - jak to sakra funguje? Voda byla příjemně teplá, mohl jsi udělat i pár temp), ale Aídu přece jen popohnal hlad. Maso to nebude, protože jak řekla, odmítá na jakékoli maso v tomhle baráku sáhnout (takže pokud jej budeš chtít, musíš ulovit), ale teplá polévka postačí. Hlavně když není ze sáčku. Nos ti dráždí poctivá cibulačka. Aída se vytratí taky umýt, a když se vrátí, má na sobě kaftan, který dost možná sebrala někde tady v domě. Misky jsou dřevěné, lžíce také. Je to zvláštní výlet do minulosti. "Vůbec netuším. Všichni se mnou zacházeli, jako bych byla kus inventáře, jako bych ani nebyla člověk. Jako bych byla... nástroj. Zítra to tu obrátíme vzhůru nohama. A když ani to nepomůže..." Aída se zadívala ke dveřím s petlicí, kde dole pod vámi číhala Vasilisa. Pak její tmavé oči sklouzly na tebe. "Už vím, že to, co se o Specnaz říká, je pravda. Aspoň v něčem. Věřím, že pokud bude potřeba, dostaneš z ní odpovědi."

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 14. listopadu 2013 18:19

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro V žaludku mi najednou kručí. A když Aídu zahlédnu v tom krásném oblečení, možná i v žaludu, heh. Ale nic neříkám, jakoby přišla normálně oblečená. Jsem nějak ujetej na průhledné noční košilky nebo to je tím, že je Aída můj typ. Zamručím nad polévkou. Tohle mi dělá dobře. "Budu rád, když to tu prohledáme tak abych odhalil všechny kouty. Pokud to bude naše útočiště - na nějaký čas - neměl bych se bát, že nás kousne ze zálohy." Vasilisa je i pro mě docela strašák, ale informace? Zamrznu. Koukám na ni. "Jak to myslíš? To není pravda, chceš tu ubožačku snad mučit? Na tohle nepřistoupím. Po pravdě, nejraději bych jí pustil pryč, zlomil kouzlo nebi jí vrátil ty roky vězení zpět." lžící zaškrábu o dřevěné dno talíře a zastydím se. "Na škole nás učili nechovat se k vyslýchanému jako ke člověku. Když jsi velitel jednotky, párkrát to použiješ. Informace jsou cenné. A někdy se stane, že v sobě objevíš skrytý talent." zamručím. Vzhlédnu na ni. "Nenuť mě to udělat. Teď ani nikdy jindy." Zvíře uvnitř je hladové. Většinu času je zalezlé ve stínu ale nyní vím, že jak uslyšelo svoje jméno - vycítilo příležitost, probudí se a bude mi sakra trvat než ho zase uspím. ...

Aída Čerenko - 14. listopadu 2013 18:40

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj "Ubožačka?" Zažil mě vyděšenou, povýšenou i unavenou, ale takovouhle ještě ne. Tohle nebylo plácnutí holky, která nic netuší a chce dosáhnout svého. Ba naopak. Viděla jsem toho za poslední dva týdny tolik, že... to ve mně muselo nechat nějakou stopu. A protože nejsem někde v cvokhausu... "Nikolaji, ona dole porcuje lidi. Nešťastníky, co sem i přes to všechno zabloudili a chtěli tu přenocovat. Byli jsme tam oba, viděli jsme to. Kdybych ji nezastavila, možná zabije i vás. A sežere vás," řeknu nečekaně tvrdě. Po pár vteřinách sklopím hnědé oči zase do misky. Už nic neřeknu... kromě toho, že jsem unavená a chci si jít lehnout. Je zvláštní, s jakou samozřejmostí tady v domě jednám. Ten kaftan jsem si vzala, jako bych byla doma, a navzdory tomu, jak mi vadí spát v cizích postelích, zalezu do ní. Možná je to tím, že jsem posledně spala v autě. "Dobrou," špitnu a zavrtám se. *** Spát v tomhle domě je zvláštní. Jako by si povídal, komunikoval zvláštními zvuky. Nejsou to kroky. Tu zavrzání. Tu zapraskání. Zašustění. Ozve se meluzína. Možná je to všechno zvenčí. Stromy skřípou a praskají mrazem. Vlci zazpívají. Chytili tvou stopu? Ví, že je tu jejich bratříček? Spíš jenom na jedno oko... což není bez toho druhého zas tak těžké. Proto tě velice rychle probudí něco, co do dosavadních zvuků nezapadá. Aída kňourá ze spaní. V jednu chvíli vykřikne tak, že by tě to probralo i tak. Mohl tenhle dům něco probudit? Nebo za to může všechno, co se jí stalo od toho večera, kdy jí hodili do kufru...

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 14. listopadu 2013 18:51

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Raději mlčím, nehodlám se s ní tvrdohlavě hádat. Ubažačka možná ale kdo jí nařídil lidi porcovat? Dřív to mohlo být normální děvče. Lidi se mění a kouzla jim ze světa dělají bláznivou spirálu. Mám na kouzelníky svůj názor. Jsou to panovační hajzlíci co si myslí, že jsou lepší než ostatní smrtelníci. Nic na tom nezmění ani jejich znalosti. Naopak, měli by být uvědomělejší než obyčejný civil. Když dám do ruky zbraň někomu, o kom vím že jí použije ke konání dobra, spím klidněji. Když se zbraň dostane do rukou ničemovi, spát nemohu. Stejné to je i s kouzly. Jen by mě zajímala jedna věc. Musí mít člověk na čarování předpoklady nebo je to v každém z nás? Zapíšu si to jako poznámku do svého tajného deníčku. Až si ho založím. Tady se mi líbí. Spím postaru, u dveří na kterých mám jednu nohu, kdyby se třeba otevřeli. I kdyby Aída šla na záchod, chci o tom vědět. Jak jinak jí můžu chránit? Průvan mu leze do nohavice, když se dere pode dveřmi. Ale na nepohodlí jsem zvyklí. Naslouchám noci, naslouchám vlkům. Nikdy jsem je neměl za svoje bratry. Za své příbuzné ani za rodinu. Spíš za někoho, kdo mě může pochopit. Kdo by mě vzal mezi sebe když lidi v mích očích selžou. A vzali by mě? Možná. Na Aídino mručení ze spaní nijak nereaguji do té doby, dokud nezačne křičet. To pak rychle vstanu, přejdu k její posteli a zkusím jí probudit ze zlého snu. Jemně jí vezmu za ramena a trochu zatřesu. "Aído, Aído, je to jenom sen, probuď se. To jsem já, Nikolaj. Vzbuď se, slyšíš?" ...

Vypravěčka - 14. listopadu 2013 19:01

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Oknem sem proniká rudá zimní tma, takže se po cestě k posteli nepřerazíš. Aída tě poslepu uhodí. Nejdřív do ramene, hned vzápětí druhou rukou do obličeje. Je úplně vystresovaná, prýští jí to z pórů a pach paniky tě nepříjemně dráždí. Musíš ji probrat pořádně. Ve tmě vidíš pouze černé díry v pobledlé tváři. Oddechuje jako po maratonu, ale víš, že je už vzhůru. Krčí se v houních jako králík před krajtou. Před tebou. Něco zachraptí. Nejdřív nerozumíš. "...světlo... Světlo!" Lampa na stole se najednou rozsvítí. Ne ohněm, ale magickým světlem, které je podobné plameni. Aída si oddechne, když se konečně vzpamatuje. Uhne před tebou očima. "Je petlice na dveřích do sklepa pořád na místě?" špitne.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 14. listopadu 2013 20:51

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Poslouchám a, jak mám ve zvyku, třídím a kategorizuju. Soustředím se jenom na informace, takže si žádný změny v jejím hlasu nevšimnu... v tuhle chvíli si chci dát dvě a dvě dohromady a blbosti jako emociální výšplachy, i když ostatních, při přemejšlení jenom překáží. Takže stejnou měrou ignoruju i to, že ta fráze zněla hodně divně. Tady jde o fakta, nic víc nic míň. „Takže víte přesně, že manželka je z obliga, jo...?“ No dobrý, jestli v tom nemá prsty ona, budu se muset na chvilku zahrabat do archívů a zkusit najít nějakýho chlupatýho bastarda, kterej by vydržel hladovět tak dlouho. Jasně, možná lovil jinde, ani ÚPA nedokáže sledovat sem tam nějaký úmrtí někde na východě, zvlášť když je tam rádi rvou medvědi... ale pak je otázka, co dělá tady v Moskvě a proč se vrací ve stejnou dobu. Na rituál se mi to zdá jako moc dlouhá doba, ale možná ho sem někdo volá, ať - „Cože?!“ No dobře, tohle bylo kurva nečekaný – já a velitel vyšetřovacího týmu? Se posrala, ne? Copak jsem vyšetřovatel? Jasně, počítám s tím, že se budu angažovat, ale jako externista – papírování s bruťákem Nikitou, čmuchání v případech... ale tohle?! „Ste se trochu sekli, ne? Já obvykle pracuju“ a manipuluju „s důkazy, nesnažím se je vyštrachat. Jako jo, tenhle případ mě zajímá, rozhodně se nehodlám nasazení bránit... nehodlám zpochybňovat rozkaz,“ tohle spojení mě nepřestane bavit, právník a rozkaz, to vážně moc dohromady nejde – už proto, že my se živíme obcházením nařízení a pravidel, a i když formálně makáme pro armádu, k buzerplacováním to má tak daleko, že na to snadno zapomínáme, „ale to tam fakt nemáte jednoho fízláckýho čmuchala, kterej by to moh víst?“

Vypravěčka - 14. listopadu 2013 21:13

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna "Povedeš to ty a tečka," uťala tě Olga nečekaně chladně a příkře. Buď v tomhle případě čekala klasickou odpověď "jesť!" a nebyla zvědavá na právnické vykecávky, nebo jsi ji něčím popudila. Když Olga chtěla, uměla být kurevsky nepříjemný velitel. Klíčové bylo slovo velitel. I když většinu času působila jako rebel, uměla dokonale přehodit role. Zvedla se k odchodu. "Zítra ráno v kanclu budeš mít potřebný složky a pak se setkáš se zbytkem týmu." S rukou na klice se ještě otočila. "A neposer to. Nerada bych viděla očerněný svý jméno." Takže to bylo tady. Opravdová akce - a to, co říkávali lidi. Dělat čest svému jménu. A v tomhle případě i své rodině...

Vladimír Černík - 14. listopadu 2013 21:16

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Barman hrdě vypne hruď a začne se vychloubat jak dobrá tahle hospoda je. No možná že tu hruď tak nevypnul ale znělo to tak. Vezmu si od něj vodku a napiju se. Mladej, takhle mi naposledy říkali mágové v Rusku když jsem se tam objevil. Nemusím být ani jasnovidec abych si domyslel co touhle poznámkou sledovali.Potom se začne vyptávat na to co mě na konec světa přivádí, jako kterýkoliv jiný přátelský barman. Co mě přivádí na konec světa? Zajímavá otázka. A když se teď sám sebe na tohle zeptám musím se smát té ironii. Co dělám na konci světa? Umírám nebo hledám spasení? Těžko říct. Nadhodí, že jsem snad přišel za jednou z těch holek které jsem potkal u vchodu. Popravdě se tomu ani moc nedivím. Vidět to z jeho pohledu asi bych si myslel něco podobného. “Ne, tak to není.“ odpovím muži. “Za dívkou jsem nepřišel.“ pokračuji. “Spíš by se dalo říct že jsem sem náhodou zabloudil.“ Sám se pak nad tou možností ušklíbnu. Že by ze všech možných míst mě náhoda dovedla zrovna sem. “Co za lidi sem většinou chodí?“ zeptám se barmana. Co hledají? pokračuji když odpoví. Celé tohle místo začíná být čím dál tím víc zajímavější i když nevím prakticky nic.

Vypravěčka - 14. listopadu 2013 21:45

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Polina Čas s Aídou utekl strašně rychle. Najednou bylo půl desáté. Tak jste váš sedánek ukončily tím, že jste si vyměnily kontakt a rozloučily se. Druhý den v práci tě čekalo další překvapení. Odpoledne si tě zavolala sama Olga Orlovskaja. O ní kolovaly ještě divočejší drby, než čím tě včera trápila Aída. Od té doby, cos nastoupila, se za ty roky ani v nejmenším nezměnila. Pokud nešlo o doopravdy oficiální události, nenosila uniformu (to však ani Dmitrijevič) a stejně tomu bylo i dnes. Pevné boty, džíny a černé tílko. Jak tu mohla chodit takhle nalehko? Olga většinou působila, že je nad věcí, ráda si dělala srandu, ale běda, jak by ji někdo naštval. To pak dala najevo svoje opravdové postavení (nikdy se svou hodností neoháněla, ale tys věděla, že je dokonce plukovník) a zjebala dotyčného na tři doby. Naštěstí teď nebyla nasraná. Vzala si tě bokem. Na rozdíl od jiných u Olgy to nevypadalo na průser, že si tě bere na kobereček, s klidem, jako by jste to dělaly běžně, s tebou zapadla do kanclu, který beztak moc neobývala, protože pořád někde lítala. Nechodila kolem horké kaše. "Skládám nový tým na jeden případ. A myslím, že by se jim hodily tvoje schopnosti a tobě zase nějaká praxe z terénu. Každý člen ÚPA by měl aspoň jednou dělat něco venku, aby měl v nouzových případech zkušenosti. Kvůli určitým událostem se nám nedostává operativců, takže po dobu vyšetřování jsi uvolněna z nynějších povinností a převelena." Dala ti celkem asi dvě vteřiny na to, abys vstřebala tuhle nečekanou zprávu. "Zítra v devět v malé zasedačce dostaneš potřebné info a seznámíš se se zbytkem týmu." Protože tě hned nevypakovala, mělas možnost se ještě na něco zeptat. Protestovat by však bylo marné, rozkaz přišel přímo od ní.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 14. listopadu 2013 21:47

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Zápasím s ní, přitom jí nehodlám ublížit a co nejméně vyděsit. Klidním ji, když pak procitne. Žádné ňuhňání v náručí, jen jí držím svou dlaň na zádech. Světlo mě na okamžik oslní, přivřu oko. "Petlice? Jistě, petlice. Petlice do sklepa. Jdu se kouknout, hned jsem tady." odvrátím se od ní. Přejdu přes pokoj, vezmu z batohu baterku. Vyzkouším, jestli funguje a sehnu se pro boty. Jen do nich vklouznu, nezavazuji je. Tkaničky hodím dovnitř. Vyjdu z pokoje do světnice a mířím s rozsvícenou baterkou rovnou ke vchodu do sklepení. "Světlo?" zkusím říct nahlas ale nevím, jestli domek nereaguje pouze na Aídin hlas nebo jestli to není záležitost pouze lampy na nočním stolku. Sleduji jak se postupně odkrývá pohled na tajemné dveře, na petlici a na cestu dolů, do vlhkého tmavého sklepení, kde číhá pomatená stařena. ...

Maxim Sergejevič Zaripov - 14. listopadu 2013 22:04

soukromá zpráva od Maxim Sergejevič Zaripov pro Hospoda "To věřím, bohužel život nemá tendence končit jako pohádka." Dodám trochu skepticky. No trochu víc. A nejde jen o to, že by perníková chaloupka těžko scháněla stavební povolení a úřady by patrně byly celé žhavé ignorovat fakt, že Jeníček s Mařenkou grilovali babičku. Nemluvě o tom, že když už se ztrácí i Lenin, tak jak dlouho by ve skleněné rakvi vydržela na prince čekat sněhurka? Vezmu do ruky další příděl vodky. "Děkuju vám, Olgo." Chvilku zamyšleně pozoruji alkohol. "Tohle je něco, co je dobré slyšet." Ostatně naděje prý umírá poslední. První zpravidla nepřítel v těsném závěsu za hrdiny. "Tak na vás a vaši káru!" Kopnu to do sebe. "Tak a teď bych rád slyšel, čemu doopravdy vděčím za tu návštěvu a pozvání na panáka." Stejně je to zvláštní, i přes všechen ten respekt a vědomí si nesporných dovedností, mít zkrátka možnost ji poznat jinak.

Vypravěčka - 14. listopadu 2013 22:07

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Dům opravdu reagoval na Aídu, protože se nerozsvítilo. Baterka posloužila a odhalila, že petlice je na svém místě. Nic nevypadalo nějak podezřele. Aída si tablet i knihu vzala do ložnice, stůl byl prázdný a v místnosti voněla polívka. Jenom u dveří to smrdělo stařenou. Po ujištění, že petlice je na místě, se Aída trochu uklidnila. "Zdálo se mi... že se pohnula. Že se ty dveře otevřely. Že tu byla," dodala úplně šeptem a žmoulala v rukou houni a rozhlížela se po pokoji. Dveře sem vedly jenom jedny a u těch jsi spal ty. "Nechci odsud utéct, když jsme se sem trmáceli, ale nevím, jestli se tu vyspím. Nikolaji.." Nebylo běžné, že by tě oslovovala jménem. Když jste byli jenom dva, moc oslovování nebylo třeba. "Trápí tě noční můry? Z toho všeho? Nebo už jsi toho viděl tolik, že zástup zombíků a démonů a obrovský had a to všechno... že už ti je to jedno?"

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 14. listopadu 2013 22:21

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Baterku zase zhasnu, přitom jí poslouchám. Dveře pečlivě zavřu a zamknu. Otočím se k ní, když zaslechnu svoje jméno. Položím baterku ke spacáku a dekám na zemi, do svého pelíšku, vyzuju si boty a narovnám si záda. "Noční můry?" našpulím rty a zakroutím hlavou. Před očima mi probleskne operační stůl, ztráta bulvy, chřtány a pařáty zástupu nemrtvých, démonova rohatá hlava, odraz v zrcadle ukazující moje rozřezané třesoucí se tělo, podzemní stoky páchnoucí hnilobou, klec a obojek ze kterého se nedá vymanit, mlácení, chcaní na mě... Střelba z děl a noční úprk zasněženou stepí. Křik mé umírající jednotky. "Jo, sem tam se mi něco ze dne vrátí. V naší branži to je docela běžné." frknu a otřu si nos. Přejdu k ní, posadím se na kraj postele. "Neměj strach. Zkontroloval jsem petlici a je na svém místě. Aído, je to tvůj domov. Ty jsi tady svým pánem. Mezi zvířaty funguje jedno pravidlo. Když ukážeš slabost i tvoje rodina tě může zavrhnout. Z jednoho důvodu. Slabí nejsou schopni přežít. Ty musíš nejen ochránit sebe ale taky zjistit kdo jsi. Na to potřebuješ hodně odvahy." Naštěstí má na špinavou práci mě. Časem třeba nebudu tak potřebný a budu se moct zajímat o jiné samičky které se na oplátku zase zajímají o mě a já si nebudu připadat jako když mlátím prázdnou slámu. Aída je úplně mimo moji kategorii. Panička, kterou bych rád šukal ale ona sama by musela padnout o několik stupínků dolů. "Zkus usnout. Neměj strach, nech si rozsvíceno, já budu spát napůl. Ty se vyspi za nás oba, jasné?" usměji se. ...

Marianna Borisovna Orlovskaja - 14. listopadu 2013 22:36

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Áha, tak miloušká Olguška se nám z nějakýho důvodu přepla na drsnou Olgu - ‚pain in ass‘ velitelku. Tradiční, typický... tak tenhle rozhovor je u konce. He, prej rozhovor, tohle si u rozhovoru ani neuchcalo. Co ti, boha, zas přelítlo přes frňák? A jako bonus její oblíbená věta „neudělej mi ostudu“, která mi vždycky hne žlučí – ohání se jí furt, už od prvního dne, ale, jo, tehdá jsem to i chápala. Jenže co se mi snaží dokázat teď?! „Jesť, polkovnik!“ Schválně prudce vstanu a zasalutuju, tak to má přece ráda, ne? Ta mě zas nasrala... ale na blbosti není čas. Takže já mám mít velení... hustý. Fakt hustý. Taky mi mohla ty složky rovnou donýst, radši mít na prostudování den a noc než jenom jedno debilní ráno. Tak Nikouš? Možná k nim má přístup, ale nevím, od tý doby, co jsem vypadla do přírody a Olga vstala z mrtvých a mě málem mezi mrtvý poslala, jsem ho neviděla. Asi není nejlepší tam nakráčet a rovnou vytasit s tím, že něco potřebuju, to ani mně neprojde. Život je na hovno.

Vypravěčka - 15. listopadu 2013 10:21

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Aída přikývla, ale pořád byla trochu napjatá. A asi jí něco vrtalo hlavou, protože i za těch pár dní jsi už poznal, kdy nad něčím usilovně přemýšlí. Byl to takový nepřítomný pohled, který bys ten první den, kdy jste ji našli, přiřadil spíš k tomu, že má v hlavě vymeteno. "A nemohl bys..." Rozhodila rukama v jakémsi gestu. "Když jsme s kamarádkou spaly na chatě, vždycky s námi ležel Mars. Já sama jsem nikdy psa neměla..." Pak jí asi došlo, že asi nezačala svoji prosbu nejlépe. "Eh, tak jsem to nemyslela. Nechtěla jsem... Nevím, jak se o tom bavit." Bodejť by věděla, když ty jsi první měňavec, kterého potkala. Přesto se její reakce lišila od Aídy-paničky-z-kufru-která-má-nosánek-nahoru. Asi tě doopravdy nechtěla urazit a snažila se s tebou nějak vyjít. Koneckonců už od začátku ses postavil do role jejího ochránce. A ona na tebe pořád podvědomě spoléhala. "Jenom jsem tím chtěla říct, že Marsova přítomnost vždycky uklidňovala. A ty by ses nemusel válet na zemi." Trochu bizarní pozvání do postele. "Teda pokud tě to nebolí nebo tak něco."

Vypravěčka - 15. listopadu 2013 10:22

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Maxim "Kdybys jen věděl, jak ty příběhy vypadaly předtím, než z nich vystřihly všechnu krev a sex... Nestačil by ses divit." Olga se na tebe uculí a na svůj UAZ samozřejmě s chutí připije. Nakonec je dobře, že ses sám zeptal. Zdá se, že Olga tenhle přístup ocenila. "Čemu - to už sám víš. Práce, Maxime, práce. Určitě sis musel všimnout, co se poslední dobou děje. Popravdě, kdyby bylo po mým, zas zavedu cenzuru, protože... tohle byla situace, která se kurva blbě kamufluje. Hlavně kvůli tomu všemu máme podstav. A někdo s tvejma schopnostma se hodí vždycky. Seš hasič, víš, co všechno oheň dokáže. Ale hlavně - seš jeden z nás. Máš výcvik, máš know-how. A jako bonus víš o existenci stínovýho světa. Podívej, tady nejsme nikde na cvičáku ani v kasárnách. Jsme v hospodě. A pijem. Tak ti to řeknu na rovinu. Nikdy nebyla cesta zpět. Tohle všechno - zachraňování koček ze stromu, vynášení babiček z hočícího domu... to můžeš brát jako hodně dlouhou dovolenou. Jenže když ÚPA zavolá..." Olga pokrčila rameny. "Jsou dvě cesty. Většina lidí je tak blbá a vyděšená, tolik kolem sebe kope, že nakonec dojde jen k tý druhý, k tý horší. K donucení. Jenže já tě přišla zlanařit, ne odtáhnout za flígr. Jo, mohla bych to udělat. Došel by ti povolávací rozkaz a ende. Dost možná by ho ve schránce našla Ilina. A co pak?" No, co pak? Určitě by plakala. Jednání s úřady pro ni bylo peklo, měla z toho strach, který v ní zakořenila její rodina. Každé úřední psaní bylo jako balíček s anthraxem. Což za dob čistek vyšlo tak nějak nastejno. A ona si jako malá zafixovala, že to vždy znamená tragédii. "Tak jsem si řekla, že s tebou zajdu na panáka a zkusíme to po dobrým. Protože vidím, jak ti záleží na rodině..."

Vypravěčka - 15. listopadu 2013 10:38

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Ajrat nad tím přemýšlí. "Když ho nepoštveš proti nám..." Odklepne popel do popelníku. "Ještě když jsme byli na ústředí, něco jsme zaslechli. Dmitrijevič nějak zapomněl na to, že ty lebky nejsou jenom kanibalský trojefe, a Olga na to asi srala, takže jsme byli u toho." Se svým vysvětlováním nikam nespěchal a každé odmlčení kvůli tomu, aby potáhl nebo vyfoukl, bylo o nervy. "Hanse vyhostili. Pustili ho navzdory tomu, že by teoreticky mohli vyhrabat rozsudek smrti na jeho hlavu ještě z války, protože dle všech svědků vám prej pomáhal, a to jako že dost. Nějak se to tam ještě řešilo, byl ve vazbě... je to pár dní, co ho deportovali za hranice. Myslím, že říkali Stockholm."

Vypravěčka - 15. listopadu 2013 10:50

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Adrian "Poprvé je vždycky dost osobní, ne?" ušklíbla se Olga a pokračovala ve svém podivném humoru. "Takže jestli sis neužil, naprav to, u nás nikdy nevíš, co se stane." Na chviličku se odmlčela, jen aby mohla postřehnout tvoji reakci. "Ne, neboj. I když to tak nevypadá, vedle jiných sraček, co se nám někdy sesypou na hlavu, to myslím nebude tak zlý. Navíc zkušenosti jsou potřeba a dřív nebo později to nasazení do terénu přijít muselo." Tohle sezení tedy bylo rychlé, protože ti pak už předala jenom potřebné info. "Zítra v devět tady. Seznámíš se podrobněji s případem i se zbytkem týmu. Dole na vrátnici jim dej svoje psí známky, oni ti je do zítra aktivujou, abys sem měl přístup. Když sem půjdeš, normálně u brány nahlásíš celý svoje jméno a oni tě pustěj. Hlavně si dávej bacha, co budeš říkat rodině. Předpokládám, že Čističi už s tebou mluvili... Je tu zapsána autonehoda... hm, a že návštěvy jsou zakázány." Pokud jsi neměl další dotazy, Olga tě vypakovala a poslala s tebou někoho, aby tě doprovodil ven. Nyní zbývala konfrontace s mámou. Táta jí většinou aspoň volal, když se plánoval zdržet v práci... a teď telefon ne a ne zazvonit. Určitě doma čeká s večeří. Tak jako vždycky. S její milující starostlivostí jak o muže, tak o vás, jí už určitě proběhl hlavou nějaký katastrofický scénář. Někdy si prostě nemůže pomoct, to má z těch pořadů pro ženské, z telenovel. Kdyby jen tušila, že dneska to nejsou jenom hloupé myšlenky.

Adrian Vilenovič Nazarov - 15. listopadu 2013 11:54

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro Nepříjemné záležitosti "Takže jestli sis neužil, naprav to, u nás nikdy nevíš, co se stane." Povytáhnu v tázavém gestu jedno obočí. Dělá ti návrhy? To je zvrhlý. Když nám bylo šest, vypadala úplně stejně, jako vypadá teď, kdo ví, jak je ta ženská stará... Zdvořile, nepříliš upřímně se zasměji jejímu vtipu - tomu Jeho ne, protože už mě začíná regulérně srát - a nechávám celou záležitost bez komentáře. Můj osobní život je dost nahovno právě kvůli tadyhle kolegovi a já to nemíním nikde rozmazávat. S nikým. Pak si vyslechnu zbytek instruktáže, která už je o něco věcnější a o něco méně humorná, přikývnu, jako že rozumím všemu, co mi řekla a než se rozloučíme, ještě ji pro jistotu slušně poděkuji. Nemám radost z toho, že to o otci budu muset říct doma. A dost možná taky o tom, že půjdu na svou první akci v terénu. Mám trochu strach, že mamuška to vezme tak, že sotva se málem zabil otec, snažím se tak nějak jiným způsobem o to samé. Ale to budu řešit, až mateřská konfrontace tohoto typu přijde. Zatím... no, odevzdávám svoje psí známky na vrátnici. Trošku nervózně zkontroluji displej telefonu, než mi je vrátí zpátky a najdu její jméno v adresáři. Jenže pak lehce zavrtím hlavou a zase telefon nechám zhasnout, protože to opravdu nechci řešit po telefonu a tady - nebo kdekoli jinde, kde jsou cizí lidi. Budu muset domů. Takže akorát v rychlosti nadatlím sms Viktorovi o tom, že dneska nepřijdu na noc na kolej a ať laskavě případně nešuká v mojí posteli a zůstane na té svojí - a jedu domů.

Natalja Zacharová - 15. listopadu 2013 12:00

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro „Byla bych sama proti sobě, to si nemysli. Já si pod sebou nikdy nepodřezávám větev. To bys ale zrovna ty mohl vědět.“ Odvětím, když zmíní svou obavu, abych Johanna na ně nepoštvala. Proč taky? Nemám ho zrovna dvakrát v lásce, ale když mi pomůže, proč bych si u něj měla dělat zlou krev. Co, když budu někdy zase něco potřebovat. Trpělivá jsem asi jako hyperaktivní veverka, ale mám motivaci, takže si počkám, až mi to Ajrat všechno vyklopí. Leze to z něj jak z chlupaté deky, ale co se dá dělat. Já mlčím a upřeně, se zájmem ho pozoruji. „Jo, pomáhal nám, ale pochybuji, že zcela nezištně. „ ušklíbnu se a pak polohlasem zakleji: “Sakra, to jsem ho mohla odchytit na ústředí.“ Zamračím se. Do Stockholmu se mi nechce dělat výlet. Prohrábnu si vlasy, vyčesané do číra a ulízlé po stranách hlavy. „Fakt super, co jste všechno dokázali pochytit jako holé lebky. Takže Stockholm říkáš, skvělé místo.“ Sarkasmem jen syčím. Myslím, že si pak info dohledám na ústředně. Případně by mi mohl pomoct Černík, ale toho do toho nechci zatahovat. Ledaže by nebylo zbytí. Svou chvilku rozjímání přeruší kručení v mém prázdném žaludku. Od rána jsem měla jen kafe a cigarety. „Prej se tu vaří, Aljoša je kuchař? Docela bych něco snědla.“

Maxim Sergejevič Zaripov - 15. listopadu 2013 12:35

soukromá zpráva od Maxim Sergejevič Zaripov pro Hospoda Abych neviděl, co se děje, musel bych patřit ke slepým, hluchým a patrně i požehnaným nějakou paměťovou vadou. Je to všude, takže i proto se při slovech o cenzuře chtě nechtě usměju a souhlasně kývnu hlavou. Pro klidný, bezpečný život potřebujete mnoho věcí a svoboda mezi ty zásadní zas tak moc nepatří. Pokud si pod pojmem bezpečí tedy nepředstavíte takový kotel emocí, jako máme dneska kolem sebe. Rozhovor se pak přelije do méně příjemné stránky. Ono příjemné, jak se to vezme. V několika slovech shrne v podstatě vše, co bych mohl dodat. Jen jedno mě zaráží, jak mluví o těch hezkých letech, co jsem prožil jako o dovolený. Ne, nejde o to, že by to mělo veškerý ten čas nějak degradovat, spíše mě zaráží ta výstižnost. "Záleží." Pokývám hlavou. Skutečně je to ta nejsnazší cesta, pro teď a pro všechny. "Nebudu dělat problémy, když to jde po dobrém. Kde a kdy se mám hlásit? A mám něco podepsat vlastní krví?"

Vypravěčka - 15. listopadu 2013 12:47

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Maxim "To je dobře. A ne, nemusíš. Zatím." Na cestu si dala ještě jednoho panáka. "Nejlíp hned. Jak říkám, dovedla mě za tebou práce a ta nepočká. Vyspat se můžeš po cestě do Moskvy a pak na ubikacích. Ráno je brífink." Jako by ale dokázala odhadnout, kam se budou ubírat tvoje myšlenky, pokračovala: "Vzhledem k tomu, že ses rozhodl po dobrým, můžu ti udělat jednu službičku. Hodím tě domů, aby sis sbalil a aby ses rozloučil. A... Je několik možností. Buď jí řekneš pravdu, holou a celou... Nebo můžu zařídit, aby si nic nepamatovala. Je na tobě, jak moc velké bude to nic." Tu událost s Voloďou? Nebo doopravdy nic. Tebe...

Vypravěčka - 15. listopadu 2013 13:01

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Adrian Přesně jak se dalo očekávat, sotva jsi otevřel dveře, zavonělo to poctivým domácím jídlem. Ucha a domácí pelmeně, žádné polotovary, jakými se živíte na koleji. Máma měla puštěné rádio a ochomýtala se v kuchyni. Táta byl odjakživa na pořádek pes, takže jsi nezažil, že by tu někdy nebylo uklizeno - a to se samozřejmě týkalo i vás. "Viljo?" zvolala, když uslyšela šramot v chodbě. Vykoukla z kuchyně. "Jaško!" Ihned tě objala dávajíc si pozor, aby tě nezašpinila rukama od těsta. "Říkala jsem si, kdy přijdeš. Táta už vychladl. Znáš ho, je to horká hlava. Určitě bude rád, že ses stavil, i když možná zezačátku bude bručet, aby se neřeklo." Samozřejmě že věděla o tvé noční eskapádě. Otec se určitě nešířil o tom, že tě našel skoro nahého, ale jeho noční výjezd nemohla přehlédnout a něco jí říct musel.

Adrian Vilenovič Nazarov - 15. listopadu 2013 13:49

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro Mamuška "Viljo?" Ne, ne, bohužel, napadne mě tak nějak s těžkým srdcem, když věším v předsíni kabát a sundávám si boty, které pečlivě srovnám na botník. Následně, než se stačím ohlásit, jsem objat, zatímco Stín se rozhlídne a když zjistí, že je vzduch čistý, vyleze ven ze zdi. "Říkala jsem si, kdy přijdeš. Táta už vychladl. Znáš ho, je to horká hlava. Určitě bude rád, že ses stavil, i když možná zezačátku bude bručet, aby se neřeklo." Tak jo. Mám v krku knedlík a nevím, jak to říct. Ach jo. Proč zrovna já? Já teda vím, že jednou budu muset převzít celou tu zodpovědnost a dnešek mi dokázal naprosto jasně, že otec tady navždycky nebude, aby za mě řešil všechny ty nepříjemné věci - ale nikdy to není příjemné, když už to doopravdy přijde. Tohle je horší, než nějaké moje posrané výtržnitcví v parku. "Mami - volali mi z nemocnice," řeknu pak těžce. Stín se klidí do kuchyně, on s tím evidentně taky nechce nic mít. Jenže on, narozdíl ode mě, zmizet může. "Táta měl... nehodu."

Vypravěčka - 15. listopadu 2013 14:16

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Ajrat pokrčí rameny. "Furt lepší jak deportace do Norimberku," ušklíbne se pobaveně a čemusi se uchechtne. Asi si na něco vzpomněl. "Jo, Aljoša vždycky rád vařil. Tohle," obsáhne hospodu, "byl vlastně jeho nápad. Kdysi jednu putyku měl, tak si asi chtěl připomenout starý časy. V kuchyni prohání kuchtíky, je to drsnej šéf," uchechtne se znovu a típne vykouřený doutník. Gestem k sobě přivolá servírku i s menu. Je tu něco z tradiční ruské kuchyně, něco ze středoasijské (asi kvůli Ajratovi) jako šašlyk, kumys... A zvěřina. Vegetariánskou sekci nevidíš vůbec. "Takže co, uděláš si výlet do Stockholmu? Hanse tam někde museli nahlásit... i když teda nevím, jak v praxi fungujou ty vaše byrokratický sračky. Jenom tak nějak tuším, že dle toho by se dal vystopovat."

Natalja Zacharová - 15. listopadu 2013 14:35

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Servírku jsem ostentativně ignorovala, z menu jsem si nakonec vybrala šašliky se zakysanou smetanou a nějakou tou zeleninou jako přílohu. A budu jen doufat, že Aljoša umí vařit (nebo jeho lidi) líp jak bojovat. „Jo a vyloženě se na to těším,“ odpovím Ajratovi. „Vždycky jsem byla ten typ, kterej rád cestuje… kurva.“ odfrknu si a zapálím si cigaretu. „To je jasný, bude tam nějaká pobočka, oddělení, který je s naším provázané. Nějak si ho tam najdu. Dík za tip.“ Ano, řekla jsem to. Opravdu jsem mu poděkovala.

Polina Panasenko - 15. listopadu 2013 16:09

soukromá zpráva od Polina Panasenko pro A zasa nič! Kto to je? Niekto od nás? Musí to byť niekto od nás, veď s kým iným by sa mohla zoznámiť za čudných okolností? Bože, kto to tak môže byť? Celú dobu čo sme spolu sedeli som sa desila vôbec na niečo pýta, začínať nejakú novú tému, pretože všetko bola jedna veľká záhada. Úplne v všetko. Ak by som sa jej opýtala na počasie skončilo by to nejakou komplikovanou enigmou, ktorá by ma privádzala do šialenstva. Ale aj napriek tomu mi to ubehlo rýchlo. Už len samotný fakt, že ma vyhľadala, chcela sa so mnou stretnúť a využila ma na niečo ako dôverníka, aj keď to je viac než premrštené, robil celú situáciu výnimočnú. Bola som za to rada. Pretože mi otvorilo nové témy, na ktoré som v chodbách úradu mohla číhať. Hlavne po tom pánovi neznámom, o ktorom som bola presvedčená, že musí byť od nás. Aíde som ako prvá strčila do rúk na papieriku napísanú adresu a telefónne číslo, e-mail a proste všetko čo by sa mohlo hodiť keby ma chcela kontaktovať. Na rozlúčku som jej znova stisla ruku, dala jej bozk na líce a rozlúčila som sa s ňou so slovami. " Určite sa mi ozvi. Kľudne aj zajtra. Alebo proste keď budeš mať, čas a chuť. A hlavne na seba dávaj pozor, Aída."  *** V noci som nemohla poriadne spať. Niekoľkokrát som si skontrolovala e-mail, veď čo ak náhodou. Skontrolovala som si ho aj ráno pred odchodom z domu a celkovo som bola stále mierne rozrušená zo včerajšieho stretnutia. Preto keď si ma zavolala Orlovská , stiahol sa mi celkom zadok, pretože som sa bála, že som niečo z vlastnej roztržitosti pokazila. Alebo dokonca, že som sa svojim stretnutím s Aídou dopustila niečoho, čo mi dajú teraz pekne vyžrať. S malou dušou som sa postavila  pred ženu a všetok zbytočný neodôvodnený stres zo mňa opadol, keď vyzerala pomerne priateľsky. Uvoľnila som sa a čakala som čo bude. Nezabudla som ani poriadne porozhliadnuť po jej kancelárií, všimnúť si nejaké hlúpe detaily, na ktoré som pravdepodobne zabudla v okamžiku keď spustila. A nemusela som ani dlho čakať. Stála som tam s otvorenými ústami. Vždy som sa chcela dostať do terénu. Ale bolo tu toľko veľa iných ľudí. Toľko veľa možností, toľko veľa skúsenejších... " Tak...to...Fakt? Ja....ako...toto je..." Zatriasla som hlavou aby som sa vzchopila. " Prepáčte. Toto som vôbec nečakala. Je mi cťou a spravím všetko čo je v mojich silách, Oľga." Najradšej by som ju bola vyobjímala. " Od teraz ak bude o vás niekto zle ja im poviem, že ste posol tých najlepších správ! " Zrejme som sa správala príliš neformálne, možno som mala miesto slov zasalutovať alebo niečo podobné, no ja som jednoducho nemohla. " Môžem sa spýtať? Kto všetko je zatiaľ v týme?" Možno mi neodpovie ale skúsiť som to musela. Nedostať z nej aspoň pár mien by ma stálo asi zdraví rozum. Musela som sa predsa dopredu informovať. Zistiť si niečo o mojich budúcich parťákoch. " Aké udalosti stoja za nedostatkom operatívcov? " Ešte som dodala otázočku. V rukáve som mala ešte jednu. Vyzvedať sa dopredu info o prípade. Ale škemrať o niečo také, som sa zatiaľ neodvažovala.

Vypravěčka - 15. listopadu 2013 17:01

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Adrian Úplně vidíš, jak tvoje slova pomalu pronikají skrz uši a hledají si cestičku do mozku. Máme pomalu mizí úsměv z tváře, jako ve zpomaleném filmu, svit z očí taky. Nakonec na tebe jenom vytřeštěně kouká a špinavé ruce si tiskne k ústům a zády se opírá o stěnu. "Co se mu stalo? Kde je? Proč nevolali mně?" šeptá, jako když šustí pergamen. A její tvář tak vypadá - právě jako z pergamenu. Jsou spolu doslova desetiletí a ani jeden si stejně jako ty nechce připustit, že brzy nadejde čas, kdy bude bez toho druhého. Nebo by bez sebe nevydrželi? Jsou případy, kdy druhý z páru do pár měsíců umřel, protože... neměl proč žít. Sešel, zchátral. Duše má na tělo mnohdy větší vliv, než by si kdo myslel.

Adrian Vilenovič Nazarov - 15. listopadu 2013 17:09

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro Nepříjemná povinnost Je to příšerný pohled a příšerná povinnost a já nejsem vůbec šťastnej, že to musím být zrovna já, kdo ji to řekne. Kurva tak snad ji taky mohl zavolat doktor a říct jí o té "autonehodě" sám, aby to nevypadalo tak divně. Protože jak jí asi vysvětlím, proč volali mně a ne jí? Měli mi zavolat, říct mi pravdu - a pak zavolat mamušce a nakecat jí, co potřebují. Jenže ne. Adrian si to všechno vyžere. Nestačí, že se mu v rodině stala tragédie. Nene. Ještě o tom musí všem říct sám. "Co se mu stalo? Kde je? Proč nevolali mně?" "Já nevím," rozhodnu se na poslední otázku zalhat, protože opravdu nevím, jak bych vysvětlil, proč jsem kontaktní osobou v této situaci zrovna já, aniž bych třeba něco prokecnul. S nejvyšší opatrností udělám k mámě krok a pomalu ji chytím za obě ruce, abych je stáhnul dolů. "Bude v pořádku," ujistím ji. "Prý autonehoda. Není to smrtelné, alespoň doktor to říkal. Musí se jen zotavit. Myslel... myslel jsem, že bys to měla vědět, tak jsem přijel."

Vypravěčka - 15. listopadu 2013 17:22

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Adrian Máma je pořád v šoku. Dost možná ti tu lež sežere, protože momentálně má asi jiné myšlenky než na to, jaký je obyčejný postup při hlášení podobných věcí příbuzným. Když se jí dotkneš, jako bys spustil lavinu. Musíš ji zachytit, protože se jí zamotá hlava. Ztěžka se o tebe opře, triko máš špinavé od mouky. Jenže pak se ti najednou vysmekne a přepne na mód dokonalá manželka a matka. Je to její způsob, jak se vyrovnat s něčím takovým. Ihned začne lítat po kuchyni a něco kutit kolem jídla. "Kam ho převezli? Už je pozdě, dneska za ním určitě nebudu moct... ale zítra! Měla bych mu tam něco vzít, ta nemocniční strava... ta mu nepomůže se uzdravit!" drmolí. Sykne, popálila se o hrnec. Na zem jí spadne hrnek a roztříští se. Ten zvuk je děsivě hlasitý. Máma se zastaví. Kouká na střepy. A pak se rozpláče. Byl to tátův osobní hrnek. A máma má takovou nepříjemnou vlastnost. Bývá pověrčivá.

Vypravěčka - 15. listopadu 2013 17:43

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Polina Olga se jenom pobaveně uchechtla. "Nepřeháněj. To si povíme později, jestli mě pak nakonec nebudeš proklínat sama." V její kanceláři, protože zde netrávila skoro žádný čas, nebylo skoro nic osobního. Mimo... Opravdu támhle v rohu za jejím křeslem byl opřený o stěnu meč? Jelikož nevisel na stěně, asi to nebyla dekorace. Ba naopak byl umístěn tak, že by si ho jen tak někdo nevšiml. "Většina operativců už v terénu je a řeší důležitější věci. Sověršenno sekretno, však to znáš." Dalo se čekat, že ti nic víc neřekne. Vždy to fungovalo tak, že informace dostal pouze ten, kdo je potřeboval... a to pouze ty, které potřeboval k výkonu práce. Armáda byla vždy tajnůstkářská a vy jste byli tajní i v rámci armády. Tedy, jak pro koho. "Některá jména ještě nemám potvrzená. Vše se dozvíš zítra. Hlavně v klidu, pořádně se vyspi. A zajdi si třeba cvičně zastřílet. Nikdy nevíš, kdy se ti to bude hodit."

Adrian Vilenovič Nazarov - 15. listopadu 2013 18:07

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro Doma Zatímco si mumlá pro sebe, všemožně se jí do toho snažím vskočit. Zdá se ale, že nejsem dostatečně urputný, nebo hlasitý - nebo možná oboje dohromady, takže si pokračuje v té svojí písničce a mě jaksi nevnímá. "Mami!" Roztřísknutý hrnek mě probere a donutí vydat nějaký ten hlasitější zvuk. Odpovědí mi je pláč. Bůh ví, jestli mě vůbec slyšela. Pevně ji obejmu a přivinu k sobě. Protože moc dobře nevím, co v takové situaci dělat, nikdy jsem se s ničím podobným nemusel potýkat. Až se divím, o kolik jsem vlastně větší, než ona. Kdy jsem takhle vyrostl? Stín se odněkud vynoří, začne jen tak mimochodem sbírat veškeré ty střepy a dávat je pryč. "Zkoušel jsem to. Ho navštívit," oznámím ji a pořád ji tak nějak držím u sebe, aby třeba neudělala nějakou - blbost? "Řekli mi, že to není možné, protože potřebuje být v klidu." Je to hrozný. Mám pocit, že cokoli řeknu, akorát tomu přidávám. Všecko je špatně. A já bych si jí hrozně přál říct něco dobrýho. "Měla by sis sednout, protože... ještě si ublížíš."

Vypravěčka - 15. listopadu 2013 18:12

soukromá zpráva od Vypravěčka pro INFO O TÝMU Mimo složek o případu na stole ležely tři týkající se nových členů tvého týmu. Bylo to hodně kusé, složky předtím asi někdo zrevidoval dle toho, co bys měla nebo neměla vědět. ADRIAN VILENOVIČ NAZAROV POLINA OLEGOVNA PANASENKO MAXIM SERGEJEVIČ ZARIPOV NAZAROV Věk: 22 let Specializace: průzkumník SPN schopnost: Stín = jeho stín se umí zhmotnit a fyzicky působit na okolí; zranění Stínu schytá i on Stav: svobodný - syn (adoptovaný) V. J. Nazarova - nyní studuje na Univerzitě obrany obor Vojenská kartografie a geodézie - maturoval na stejném vojenském gymnáziu jako ty - nemá žádné záznamy o akcích PANASENKO Věk: 32 let Specializace: spojař/radista a šifrant SPN schopnost: psychometrie Stav: svobodná - nemá žádné záznamy o akcích - pracovala dosud v kanceláři ZARIPOV Věk: 34 Specializace: pyrotechnik SPN schopnost: pyrokineze Stav: ženatý, 1 dítě (zde je poznámka, že se teprve čeká, zda se vymezí jako SPN jedinec) - před cca 6 lety odešel od Specnazu, pracoval jako hasič - záznamy z nějakých menších akcí, kam byl povolán jako pyrotechnik (něco je však začerněno)

Vypravěčka - 15. listopadu 2013 18:44

soukromá zpráva od Vypravěčka pro INFO O PŘÍPADU ANATOLIJ IVANOVIČ BRJUSOV Případ byl před 12 lety odložen jako nevyřešený. Nyní je znovu oficiálně aktivní. Věk: 57 let Povolání: člen gosdumy Stav: ženatý, bezdětný Manželka: Jelizaveta Arkadijevna Brjusova (když zemřel, bylo jí 44 let, nyní jí je 56 let); po smrti manžela se odstěhovala z Moskvy do Jaroslavli, odkud pocházela; další sledování bylo měsíc po jeho smrti zastaveno, neukázalo se nic podezřelého - předtím byla podezřelá z vědmáctví Milenka: Serafima Romanovna Bělogorskaja (když zemřel, bylo jí 20 let, nyní jí je 32 let); v době jeho smrti byla těhotná, pravděpodobně s ním. ÚPA se o ni přestala zajímat, když se okolo ní nedělo nic zvláštního. Neví se, co se stalo s dítětem, zda porodila, nebo potratila. Poslední záznam o ní je, že přerušila studium na MGU. Jediní žijící známí příbuzní: její otec (Roman Bělogorskij), pokud nezemřel, je v domově důchodců ve Tveru. Pak zde byly přiloženy i lékařské záznamy, jak od koronera, tak předtím. Předtím u něj nebylo nic zvláštního - ne na jeho věk. Jeden lehčí případ infarktu asi dva měsíce před smrtí. Co se týče pitvy, tak ze všech těch lékařských frází jsi pochopila, že měl rozsáhlá zranění od drápů (patrně psovitá šelma) a dokonce i zubů. Chyběla mu játra a srdce. Byla mu vyrvána, když ještě žil. Zemřel na vyrvání srdce. Vyrvání srdce... V hlavě se probudila nepříjemná vzpomínka. Šelest džungle a vřískot jaguára. Navzdory tomu, že se musel bránit (kdo by se v tomhle případě nebránil?), nikde nebylo nalezeno nic z tvora, který ho napadl. Žádné chlupy... Rozbor DNA tenkrát ještě nebyl na takové úrovni, takže se nepovedl. VILEN JURJEVIČ NAZAROV Věk: 59 let Povolání: člen ÚPA bez schopností, plukovník, má na starosti koordinaci lidských a SPN jednotek, jejich spolupráce Stav: ženatý, 4 děti (3 dcery a A. V. Nazarov) - manželka je žena v domácnosti Vyznamenání: Hrdina Sovětského svazu (Bouře 333) - účastnil se války v Afghánistánu, velel operaci Bouře 333 společně s Olgou Orlovskou - vedl i nějaké operace na Kavkaze, ale opět podléhají utajení V lékařské zprávě (před nehodou) je uvedeno několik zranění z let, kdy byla válka, něco z dob jeho výcviku atd. Jinak byl na svůj věk v dobré kondici. Zpráva o nehodě byla téměř totožná s tou Brjusovovou. Až na to, že Nazarov to přežil. Našli ho včera nad ránem v zapadlé moskevské ulici na okraji města. Kdyby nebyla zima, tak by vykrvácel. Podle zprávy byl v komatu, ale dávali mu šance na přežití.

Maxim Sergejevič Zaripov - 15. listopadu 2013 19:53

soukromá zpráva od Maxim Sergejevič Zaripov pro Hospoda Musím uznat, že takovou rychlost jsem nečekal. Myslel jsem, že půjde o záležitost v řádu dní, možná týdnu a ne pár hodin. Neumím si ani představit, co a jak vážného se muselo stát, že to chce takový kvalt. Ať nad tím dumám sebevíc, beztak vytahuje mnohem zajímavější materiál pro přemýšlení. Zapomnění - jak krásně to zní? Přes to všechno, co mi řekla jsou věci, které v životě riskovat nechci, proto se nemůžu od té možnosti odtrhnout. Ano, uznávám, že jsem srab. Je jedno, kolikrát budu riskovat život, dokud se to všechno týká jen mě, smířím se s tím. Ale běda, jak bych je měl ztratit. "Jestli zapomene, jak jsem ho zachránil, budu klidnější." Vstanu. "A doufám, že v lepších časech, budu moct to pozvání oplatit." Dodám, načež zamířím k autu. Je zbytečné se ptát, na jak dlouho to bude. Vím, že jediná validní odpověď je "dokud bude třeba", stejně tak marné by byly dotazy, jestli se Ilině něco nestane. Kdyby cokoliv hrozilo, tak by to přece nenabízela. Alespoň já tomu věřím. Nic to bohužel nedělá s podivným závažím starosti, jež se mi uvelebilo na bedrech. Ještě jsem ani neodjel a už se mi stýská.

Vypravěčka - 15. listopadu 2013 20:09

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Maxim Olga přikývne. Po cestě z baru plácne na pult bankovku a odejdete, jedete k tobě domů. Olga jde nahoru s tebou. Sotva zarachotí klíče v zámku, Ilina vystřelí do chodby. Nikdy nebyla typ fúrie, proto na tebe nespustí, kdes byl a proč z tebe táhne chlast - a proč máš za zády vysokou blondýnu, která je, byť ne v tom perverzním slova smyslu, na počasí venku spoře oděná. Místo toho se zarazí, asi ti chtěla něco říct. Kouká z tebe na Olgu. Párkrát naprázdno otevře pusu, než se vzpamatuje a dá si prst na rty. "Tiše, dneska dovezli domů Voloďku. Spí." Ano, to je pro ni teď nejdůležitější. Čeká na vysvětlení.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 15. listopadu 2013 23:16

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Civím do složek a málem se samou radostí zastřelím. To je tým jak z reklamy na autisty, žádnej vyšetřovatel, žádnej fízl z povolání, jenom, co? Zhrzenej hošan, kterýmu umírá tatík, to znamená emocionálně nestabilní patetická slečinka, která by nejradši bulela v koutě, a nebo hůř, rovnou se bezmozkově vrhla na prvního, z koho nějakým divným myšlenkovým pochodem udělá viníka. Prostě emo troska. A pak samozřejmě Polinka. Upřímně, ani se nedivím, že se tu objevila zrovna ona při mý smůle... jenom, to už jsou na tom tak blbě, že musí ven tahat i tuhle? Jak tehdá říkal Nikita, že má v kanceláři telenovelový babky, tak ona snad musí bejt jejich královna! ÚPA jde do hajzlu... a já to mám zachránit. Snad jedině Nazarov za něco stojí – možná, spíš o něm nemám dost informací. Tohle bude porod, až se Olze divím, že si chce malýho vetřelce vytlačit, když rodí každej den při tomhle. Radši jdu k případu, to je klid. Většina lidí, co tam je, je buď mrtvá a nebo mrtvá brzo bude. Takže hezky popořadě, oba jsou skoro stejně starý, ani jeden není SNP, stejná zranění. Kdyby šlo o zdravý srdce, tak by přece nevzal infarkta... a rozhodně by nelovit pre-důchoďáky. Ale jinak? Žádná stejná minulost, nejspíš žádný příbuzenský vztahy, to by snad panáčkové vyštrachali. Manželka je nejspíš z obliga, na tu se zaměřili už před lety, takže tu zatím odkládám. Stálo by za to zjistit, kde je a co se stalo se Serafimou, sice nebyli schopní vyštrachat, kde žije, ale její fotr by to měl vědět, ne? Snad ještě nezkapal. Takže to je první cíl. Vyrvaný srdce?! No kurva... ale, ne, co by dělali jaguáři tady? Navíc, kradli lidem voči, to tenhle ne. Ale může to být něco podobnýho... to, že krade játra a srdce, vypadá na nějaký rituál. Protože fakt nevím, co by sežralo jenom játra a srdce, zvlášť játra, na těch si moc nepochutná. Má to vyšší cíl. Může si nějakej mág vyčarovat obludu, aby pro něj lovila? Co víc, nějakou iluzorní obludu, která se rozplyne i s důkazy? Tohle bude kurva složitý. Jestli ten v nemocnici umře, zas nebudem mít nic... leda... tohle se synáčkovi líbit nebude.

Polina Panasenko - 16. listopadu 2013 10:50

soukromá zpráva od Polina Panasenko pro U Oľgy     Takže na nešťastie nedôjde ani k otázke týkajúcej sa nášho prípadu. Nedozvedela som sa nič ani o druhých operatívcov, ale zrejme niečo veľmi vážne keď prišli s nápadom poslať do terénu nás kancelárskych. " Že som sa vôbec pýtala...takmer ako včera." Zasmiala som sa ale hneď som si zakusla do jazyka.  Áno, trocha mi to pripomenula včerajšok, s tým, že znova nemám žiadnu normálnu odpoveď ale to predsa neznamená, že som to musela takto naznačiť a ešte pred Oľgou. Našťastie som ešte rýchlo dodala. " Hrali sme vedomostnú hru spolu so susedom. A ani na jednu otázku nevedel odpovedať." Zazubila som sa. " A nie som si tým tak úplne istá, či sa vôbec trocha vyspím....Svätá pravda! Na strelnici som nebola už, veľmi dlho! Možno by mi to prospelo, teda určite by mi to prospelo. A hlavne by ma to dostatočne unavilo!" Mala som v pláne tam ísť rovno teraz, možno si pred tým ešte skočiť na skorší obed, ale rozhodne to nenechať na náhodu. Dúfala som však, že k streľbe na ostro nepríde. Už som zbytočne Oľgu obťažovať nechcela, preto som jej naznačila, že ak to bude všetko z jej strany, ja sa poberiem. Možno by som si mala aj vypratať šuplíky. Pred odchodom som však ostala pri dverách , a postavila sa do ukážkového salutu. "Ešte raz ďakujem za  preukázanú dôveru!"

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 16. listopadu 2013 22:38

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Dojde mi to hned jak s tím začne, nejsem hlupák. Taky vykulím překvapeně až naštvaně oko ale vzápětí se usměju až se mi černé strniště na bradě naježí. Chci říct jednu opravdu pichlavou poznámku ale tahle chvíle je tak vzácná a vážná, že nic - vůbec nic neřeknu. "Nebolí." pronesu nakonec. Vstanu. Postupně ze sebe sundám oblečení. Stojím k ní zády, takže když dojde na kalhoty uvidí maximálně můj zadek a šlachovité nohy. A pak to rozjedu. Tedy, ne úplně jak to vyznělo. Snažím se aby přeměna nevypadala děsivě. Většinou ve zlosti, když se měním před protivníkem, chci aby vypadala metamorfóza hrozivě. Někdy to stačí aby si nadělali do gatí. Taky ze sebe nechci udělat nějakého vzteklého slintajícího běsa. Tentokrát menší, černý vlčák s jedním okem. Kvíknu, když je přeměna dokončena. Růžovým jazykem si přejedu po čenichu, mlčím. Udělám jeden a pak druhý kruh kolem své osy a zalehnu před její postelí do chlupatého klubka. Ať nepočítá, že půjdu do její postele. Ještě bych měl nutkání paničku lízat, třeba ze snu. Na Zoofílii není dnes vhodná fáze měsíce ani místo. "Dobrou." zavrčím. "Kdyby něco, stačí do mě kopnout." ...

Vypravěčka - 16. listopadu 2013 22:55

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Aída se dívá. Jak by ne, není to žádná náctiletá panna. Ale těžko říct, jestli je to jen proto, že od hýbajících se věcí se špatně odtrhávají oči, nebo ji to zajímá. Když se na ni otočíš, nevidíš žádnou jiskru v oku ani smyslný úsměv. Spíš zvědavě natahuje krk. Minimálně tou proměnou jsi ji zaujal. Předtím ti nikdy moc nevěnovala pozornost, vždycky byly problémy. "Ale..." namítne, když si místo ve velké posteli zase usteleš na zemi. Nakonec nic nedodá. Lehne si. I když jsi spal na zemi, pořád to nebyla promrzlá hlína ani sníh, takže to nebylo tak hrozné. V přeměně přicházely jiné sny, víc vlčí, jak se drala k povrchu zvířecí část duše. Aída spala úplně na kraji postele, jednu ruku hozenou dolů. V noci tě probralo, jak ji tam ze spaní položila. Možná jenom potřebovala plyšáka, aby se dobře vyspala. Ráno tě probudily nohy těsně vedle tebe. Rozespalá Aída na tebe málem šlápla a zcela automaticky tě podrbala za ušima, než se zíváním odešla. Asi si to ani neuvědomila. Chalupa v lesích byla malebná v tom, že i když sem pronikalo studené světlo plné mrazu a sněhu, vevnitř bylo teplo. V něčem ti to připomnělo Kamčatku. Dnes vás po snídani (ovesná kaše se sušeným ovocem, co zde našla) čekalo druhé patro. A pokud jsi chtěl k jídlu maso, tak by ses měl vydat na lov. Aída se k tomu, co se stalo večer, nijak nevracela, pokud jsi o tom nezačal ty. Zase byla oblečená do kalhot a přiléhavého trika s dlouhým rukávem. Jelikož dům poslouchal ji, rozhodla, že po schodech půjde první. Bylo to logické, tebe by nějaká past mohla snadno sejmout. Nahoře byly čtvery dveře. Čtyři pokoje. Aída usoudila, že asi bude stačit, když dveře otevře ona, abys pak mohl chodit dovnitř a zkoumat, abys za ní nemusel pořád chodit jako ocas. Povzbuzující po tom všem, co jste zažili, bylo, že se doposud nespustila žádná past.

Maxim Sergejevič Zaripov - 17. listopadu 2013 13:34

soukromá zpráva od Maxim Sergejevič Zaripov pro Doma Kývnu na srozuměnou. Ve tváři se mi mihne i potěšený úsměv, protože pokud je doma, tak už by měl být mimo nebezpečí. Což je docela ironické vzhledem k tomu, že právě všechno se mu stalo u nás, doma a v onom bezpečí. Gestem ukážu na vedlejší pokoj, abych mohl vše Ilině v klidu vysvětlit. Soukromí, byť by to mělo znamenat jen jedny dveře, je zkrátka ideální rostředí, když nevím, co se bude dít. "Ilino..." Říká se, že kdo je mazaný chodí na to od lesa. Já bych spíš řekl, že celé to úsloví je plodem nějakého alibismu. "...ta žena je z armády, má nadřízená." Obejmu ji, ani nevím, jestli je to spíš pro ní, nebo pro mě. "Vracím se k Specnazu."

Vypravěčka - 17. listopadu 2013 13:44

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Maxim Ilina je ve tvém objetí strnulá, jak zuřivě přemýšlí, snaží se pochopit, co jí to říkáš. Určitě se v ní odehrává nějaký strašlivý myšlenkový souboj o nejlepší odpověď a reakci, čímž docílila akorát toho, že zaraženě mlčí. Pak tě najednou chytí, prsty se zoufale zachytí za oblečení. "Ne! Co když tě zabijou!" Vytryskne to z ní jako voda z hasičské hadice. Ilina je možná obyčejná servírka, ale úplně pitomá není. Dala si dvě a dvě dohromady. Zprávy a náhlé objevení se někoho ze Specnazu... z armády... "Co když tě pošlou zase do Čečny..." To už regulerně vzlyká a jaksi zapomněla na to, že sama říkala, abyste byli ticho.

Vypravěčka - 17. listopadu 2013 13:51

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Adrian Rodinný večer byl katastrofa. Máma nemohla přestat plakat. I když už to vypadalo, že se vzpamatovala, stačila jakási myšlenka, pohled na něco, co jí připomnělo manžela, a zase začla nanovo. Přesto trvala na svém a jako správná máma tě nakrmila, obsloužila tě, jak byla zvyklá obsluhovat otce. Dostal jsi jídlo až pod nos. V tu chvíli aspoň nemusela myslet na nic okolo, jen na svoji práci. Ještě v noci jsi ji slyšel v ložnici plakat a posmrkávat. A ráno tě po vydatné snídani vyprovázela s opuchlýma očima, ale se smířenou tváří ženy vojáka. Kolikrát něco podobného musela zažít? Když byl táta v Afghánistánu? Nebo když velel v Čečně? Jenže zas na druhou stranu měl již docela dlouho vysoký post, kdy nemusel být v první linii jako maso do mlýnku, tak si to možná tak nepřipouštěla. Ani slovem se o tom dále nezmínila, jenom tě nečekaně pevně objala. A tebe čekal první den v nové práci.

Maxim Sergejevič Zaripov - 17. listopadu 2013 14:04

soukromá zpráva od Maxim Sergejevič Zaripov pro Doma... "Ššš..." Jemně ji zvednu bradu, aby se mi dívala do očí. "Tak se z ní zase vrátím." Řeknu jemně a odhodlaně. Na moment trochu zalituji, že jí v tomhle říkám pravdu, ale mám jinou možnost? Mohla by Olga dodnuit zapomenout všechny, co jsme znali, aby měla dojem, žej sem furt voják? Nemyslím si. No a pak tvrdit cokoliv jiného by dřív nebo později vypadalo ,že od rodiny utíkám. "Jsem voják, Ilino. Nemůžu jen tak sedět, zatímco jsou věci horší a horší." Minimálně média si přejí, aby to tak vypadalo. "A nic kolem nás se samo nevyřeší." Jsem rozhodnutý. Svým způsobem ji ani nelžu. Sice jsem po válce netoužil a o Čečně si myslím, že je nádherná země jen s jediným nešvarem, tedy přílišným počtem čečenců... ale rozhodně chci svou rodinu ochránit. Tentokrát proti horším variantám, jak si vlast vezme to, co potřebuje a na co má nárok.

Vypravěčka - 17. listopadu 2013 14:38

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Maxim Hlubokými nádechy se snaží zmírnit počínající hysterii a ovládnout pláč. Tvoje rozhodnost jí nedává jinou možnost, než spolknout hořkou pravdu a se slzami v očích přikývnout dle slibu v dobrém i ve zlém. Dojde jí, že tohle je vaše loučení... A ona jej nechce promarnit. Stoupne si na špičky a zoufale tě obejme, posmrkává ti mezi krkem a ramenem a pak tě rty slanými od slz líbá. Olga trpělivě počkala v kuchyni, ať už se dělo cokoli. Až ses se všemi rozloučil dle svého, najednou ke tvé ženě vztáhla ruku. Ta neuhnula, bez mrkání se jí dívala do očí, a když se Olga dotkla jejího spánku, jako ve snách, jako náměsíčná odkráčela do ložnice. "Nebude si pamatovat, cos při té nehodě udělal. A pořádně se vyspí." Poté jste se vydali na cestu do Moskvy, respektive na letiště. Při cestě tam jsi opět z rádia zaslechl více než příhodnou písničku (odkaz). Let trval asi dvě hodiny, svezli jste se společně s prvním vypraveným armádním letadlem, které však nepřistávalo přímo v Moskvě, nýbrž kus od ní. Zase tak důležitý, aby ti vypravili speciální linku, jsi nebyl. Olga ti po cestě vysvětlila, situaci trochu podrobněji. Nedostává se jim operativců, protože všichni v terénu řeší důležitější věci, měli i v poslední době nějaké ztráty kvůli tomu, co se děje. A ona do týmu potřebuje někoho se zkušenostmi, protože museli sáhnout do rezerv. Případ se týkal plukovníka Nazarova. To jméno jsi znal, protože on byl tvým velitelem v Čečně. Párkrát ses s ním i setkal. Dle Olgy byl prý raněn a vaším úkolem bude najít "toho zmrda, co to udělal".

Vypravěčka - 17. listopadu 2013 14:47

Adrian, Marianna, Polina, Maxim 9:00 Genštáb, Moskva Dle instrukcí jste se měli všichni dostavit do jedné ze zasedacích místností v Genštábu. U brány o vás věděli, tak stačilo předložit psí známky, univerzální propustku do úřadu ÚPA (Maximovi je teprve aktivovali) a případně se zeptat na cestu. Zasedačky Genštábu byly zvláštní v tom, že žádná neměla okna. Všechny byly postaveny v jádru patra tak, že je obklopovaly jiné místnosti nebo chodby. Takže i když jste byli několik pater nad zemí, kvůli zářivkám vám pak přišlo, že se stejně nacházíte v podzemním komplexu. Zasedačka Olgu jste na chodbách nikde nepotkali a ani tady nebyla. Jak naznačila, ona sice byla váš nadřízený, ale ne velitel vyšetřovacího týmu.

Vypravěčka - 17. listopadu 2013 14:59

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Jídlo bylo dobré, dokonce jsi cítila chuť i přes cigaretami vyžahnuté pohárky. Po tom všem chlastu, kafi a vůbec nic moc stravování to bylo naprosto luxusní, i když jsi jindy nebyla zas takový jedlík. Ajrat se s tebou rozloučil a nechal tě večeřet, patrně spěchal za svou nymfičkou. Genštáb fungoval 24/7, takže projít do něj s aktivními psími známkami nebyl problém, zvlášť když zabezpečení vevnitř bylo opravdu vysoké. Budova byla rozvržena a opatřena tak, aby ses jen tak nemohla dostat tam, kam bys neměla. A protože jsi v hlavní administrativní budově neměla žádnou schůzku, zastavili tě hned na vrátnici (za vchodem do samotné budovy pak byla mříž a ta tě nepustila dál). "Účel vaší návštěvy, desátníku Zacharova?" ptala se otraha dle předpisů.

Natalja Zacharová - 17. listopadu 2013 15:58

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Genštáb Štrádovala jsem si to k vrátnici, ruce hluboko zabořené v kapsách bundy, a asi jsem si i pískala melodii nějaké písničky. Čertví. Ostraha u vrátnice byla jako vždy aktivní. Občas bych radši, kdyby na věci srali jako normální lidi, kteří dostávají málo zaplaceni a svou práci pak šidí. Ale tady ne, tady se jede na 120%. “Zdravím,“ zvednu ruku v ledabylém pozdravu zasalutování a nakráčím až k chlápkovi z ostrahy. “Potřebuji za Dmitrijevičem, je tady? A účel mé návštěvy. Řekněme, studium.“ rozmýšlím, jestli se nemám usmát, ale tady by mi to nesežrali. Takže se tvářím tak, jako obvykle.

Vypravěčka - 17. listopadu 2013 17:05

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Nakonec možná bylo dobře, že vás veřejně vyznamenal právě maršál. Voják na vrátnici sice trochu zaváhal, protože domluvenou schůzku jsi neměla, ovšem kdo ví, co všechno Dmitrijevič řešil? Přinejhorším tě vyhodí sám. A tak jsi mohla projít. Cestu k jeho kanceláři sis pamatovala. Nezbývalo než zaklepat. Zvláštní, dveře se ti po zaklepání pod rukou samy otevřely, avšak Dmitrijevič seděl u sebe za stolem, jindy přísně upravenou košili povolenou a rukávy vyhrnuté. Na dveřích měl možná nějaké odhlučňovací kouzlo, protože když jsi vešla, najednou jsi slyšela hudbu, konkrétně Beatles - Hey Jude. "Odkdy klepeš, Oljo?" řekl s lehkým úsměvem a očima sklopenýma k nějakým papírům, kterých měl na stole víc, než může být pro člověka zdravé. Byrokracie byla svinstvo. Jako by někdo přepnul spínač. Záblesk Dmitrijevičovy lidskosti se vytratil a on, jakmile tě uviděl, měl zase tu svou masku. "Zacharova? Co chcete? Vždyť je..." Koukl na hodiny. "Skoro půl jedenácté."

Natalja Zacharová - 17. listopadu 2013 18:23

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Ne, vůbec mi nebylo trapně, když si mě spletl s Olgou. Proboha, ani nechci myslet na to, co mu sem chodí o půl 11 v noci dělat. Polknu a snažím se netvářit se kysele. “Omlouvám se, pane, ale potřebuju... potřebuju pomoc. Je to v jaksi... osobní rovině.“ leze to ze mě jako z chlupaté deky. Pomalu za sebou zavřu a zaposlouchám se do písničky. Netypovala bych ho na obdivovatele Beatles. Ustoupím od dveří dál do místnosti, s rukama sepnutýma za zády. “Jde o Semjona,“ vybalím to na něj. “Potřebuju. Musím ho najít.“ snažím se volit vhodná slova.

Vypravěčka - 17. listopadu 2013 18:29

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír "Pokud jsi zabloudil zrovna sem, sám moc dobře víš, že náhody neexistujou, mladej," odvětil barman takovým zvláštním tónem, až ta myšlenka zahlodala. Barman pokrčí rameny a nenápadně, protože jinak by se to neslušelo, gestem obsáhne osazenstvo hospody. "A co hledaj? To vědí oni. Já jsem jenom za barem." Nevěděl? Možná ani nemohl nic říct. Všechno ti ale servíroval tak, žes ho nemohl podezírat ze lži nebo z úskoku. V zádech jsi cítil pohled. Stačilo se kradmo ohlédnout. Ten mladší z podivné anglické dvojice už byl skoro u tebe. Opět perfektní angličtina a dokonale zdvořilý tón. "Excuse me, sir. I suppose you are new here. My name is Archibald Graham," nabídl ti pravici. "What brings you here? Excuse me if I am too daring, but we do not often see people like you around here." Díval se na tebe pozorně, možná až příliš. A lehký intonační důraz, s jakým řekl people like you... Mohl si něčeho všimnout? Zatím jsi přeci na první pohled vypadal lidsky. Rozhodně víc než některé pochybné existence, co jsi dneska potkal na ulici. Archibald Graham (vlevo)

Vypravěčka - 17. listopadu 2013 18:44

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Dmitrijevičova tvář byla neprostupná. Tím, že je to v osobní rovině a kvůli tomu otravuješ takhle pozdě, sis to opravdu nevylepšila. Atmosféra v místnosti byla nepříjemně napjatá i přes to, že tu vesele hráli Beatles. "Semjon Sergejevič Reznikov byl dle informací, které se nám dostaly, oficiálně vyhlášen za zrádce. Pokud po průchodu tím hypotetickým portálem zemřel, je to pro něj jenom dobře, protože v opačném případě jej po dopadení čeká tribunál a hlavně vymítání," řekl Dmitrijevič tvrdě. Byl to už druhý zrádce ve vašich řadách. Druhý zrádce, který se celé události nachomýtl blízko, hodně blízko, a Dmitrijevič mu věřil. Musel, jinak by ho tam neposílal. Ani Ivana, ani Semjona. "Je mi jedno, co mezi vámi je nebo bylo. Ale moji lidé mají rozkazy ho dostat živého nebo mrtvého. Možná radši mrtvého, pokud v sobě má to, co mi popisoval Johann Siegfrid. A fakt, že ten démon byl schopen oklamat i magické ochrany na ústředí, dokonce několik zkušených mágů... Zacharova, držte se od něj dál. Tohle je mimo vaše schopnosti."

Natalja Zacharová - 17. listopadu 2013 18:59

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Vaši lidé?“ vypadne ze mě překvapeně. Občas zapomínám, že jsme pro Dmitrijeviče jen pěšáci v jeho hře o záchranu lidstva od nadpřirozených věcí, a že nejsme jediní pěšáci. “Myslíte, že ho vaši lidé dostanou?“ odfrknu si. “Dost o tom pochybuji. Neznají ho tak, jako já. Nechci ho před vámi obhajovat. To ne... ale chci ho najít. Chci z něj toho démona dostat tak jako vy.“ přešlápnu si a založím si ruce křížem na prsou. “Štve vás to. Že ano. To, že vás Semjon, nebo to co bylo v něm, zradilo. Že vás takhle napálil. Najdu ho a přivedu ho. Chci pomoct.“ Snažila jsem se, abych při zmíňce o Johannovi, nevypadala příliš lačná informací. Faktem je, že by mě zajímalo, co Dmitrijeviči řekl. Muráš byl kurva monstrum, ale to je asi tak jediné, co jsem o něm dokázala zjistit. Je mi to málo.

Vypravěčka - 17. listopadu 2013 19:30

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Dmitrijevičova tvář potemněla. "Nevím, jestli je to vůbec možné." Co když Siegfrid lhal? Co když z něj démona nelze dostat? Vidělas, jak naprosto ovládl jeho tělo, a to tak, že ho byl schopen i fyzicky přetvořit na svou pravou (a tím pádem silnější) podobu. Semjon byl hmota. Šlo by to zvrátit? "Samozřejmě, že z toho nejsem nadšen. Znamená to totiž, že i když se snažíme, bezpečnost pořád není stoprocentní. Že i sem, kde by to mělo být jedno z nejbezpečnějších míst v Rusku, se dokáže infiltrovat nepřítel." Zezačátku už to vypadalo, že přizná krom miliskování se s Olgou něco lidského, ale vzápětí to zabil. Koneckonců byl to maršál, musel myslet jinak než "obyčejní pěšáci". Dmitrijevič lehce poklepával perem do papírů. Tohle gesto k němu nesedělo. Za maskou se toho muselo dít víc. "Jste osobně zainteresovaná. Takže chci vědět - dokážete ho zlikvidovat, pokud se ukáže být hrozbou pro ostatní?"

Natalja Zacharová - 17. listopadu 2013 19:43

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Víte,“ nedokážu se ubránit úsměvu. “Je to už podruhé, co se mě na tohle ptáte.“ zakroutím hlavou a znovu si odfrknu. Připadá mi to jako deja vu. “Osobně zainteresovaná jsem v tom od chvíle, kdy jste sem Semjona přivedl, aby mne vyléčil a dostal část mého těla ze zdi.“ upozorním na fakt. “Ale i přesto jsem byla schopna splnit misi, nebo ne?“ Snažím se, abych nezněla nafoukaně. Samozřejmě mám své osobní pohnutky, ale když mě k tomu Dmitrijevič přidělí a já dostanu rozkazy, tak poslechnu. Nebude-li to v přímém rozporu s tím, co k Semjonovi cítím. “Pokud by ohrozil životy ostatních, dokážu ho zastavit. Zmáčknu kohoutek. Ale chci mu dát šanci na spravedlivý proces. Ne na vyhnanství někde v pekle. Tam ho prostě nechat nemůžu.“

Vladimír Černík - 17. listopadu 2013 20:01

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro To na co barman naráží mi stále uniká i když musím uznat, že něco na tom je. Člověk se jen tak nedostane na podobné místo aniž by v tom bylo něco víc než jenom pouhá shoda okolností. “To už je věc každého jak tomu říká.“ odpovím vyhýbavě muži. A jak jsem se sem teda dostal? Řízením nějaké vyšší moci? S tímhle na mě nechoď. Bohužel víc toho z hostinského nedostanu. Brání se tím že nic neví což mu vůbec nevěřím. Jsi na jednom z nejpodivnějších míst kde jsem kdy byl a mám věřit tomu že nic neví? Jako by těch záhad nebylo dost tak se ke mně nachomýtne jeden z těch Angličanů. Představí se mi jako nějaký Archibald Graham. Nikdy jsem to jméno neslyšel, a netuším jestli bych ho měl vůbec znát. Nabízenou ruku nechám tam kde je a skoro se na ní nepodívám. Místo toho si podezřívavě prohlížím muže přede mnou. Až přehnaně sebevědomě se mnou mluví svou mateřštinou a spoléhá se na to, že mu rozumím. Není sice až tak daleko od pravdy ale že by mi to dělalo potěšení se rozhodně říct nedá. Chvilku ve své mysli pátrám a hledám vhodná slovíčka, než nakonec promluvím. “What do you mean, sir?“ Zeptám se ho. “I don't understand you and who exactly are you?“ Zbytečně se moc do rozhovoru nepouštím. Omezuji se hlavně na to co znám a snažím se ho trochu směřovat tak jak mi to bude vyhovovat. O co mu asi jde?

Marianna Borisovna Orlovskaja - 17. listopadu 2013 20:30

Nějak mě netankuje kvůli svýmu autist-týmu do zasedačky pospíchat. Obvykle chodím na čas, když můžu tak i o pár minut pozdějc, protože nesnáším, když musím čekat na kohokoli – a čekat dlouho na Emoboye, Telenovelinku a, no, toho třetího, to fakt nemám v plánu. Ale tentokrát se asi hodí přijít alespoň na čas. Ještě nakopíruju tři kopie dokumentů k případu. Složitě jim situaci vysvětlovat nebudu, žádná nálepka „přísně tajné“ tu není a Emo by se mi tam nejspíš rozbrečel takže nasrat, a vyrazím. Samozřejmě žádnej spěch. Nakonec tam jsem první, ale zbytek aspoň dolozí rychle. Civím na ně, na tým ‚pojď na mě z boku, mám v noze díru‘, a přemejšlím, jestli jim nedat jeden jedinej rozkaz: táhněte do hajzlu! a neřešit to sama. A to není nadsázka... Škoda, že by to neprošlo. Ale jak začít? No, asi co nejjednodušejc, nejjednodušejc a rázně. „Doufám, že víte alespoň náznakem, proč jsme se tu sešli. Já jsem Marianna Borisovna Orlovskaja a povedu tenhle-“ průvod Downů „-případ. A protože jste to vy, můžete mi říkat ‚velitelko‘.“ Jen kvůli létům praxe v práci i jinde se nezačnu gebit. „Než ale přejdeme k věci, musím si ujasnit jedno.“ Otočím se na toho... toho ema, vím, že je z celýho týmu nejmladší, takže jdu na jisto. „Chápu, že tenhle případ je pro vás osobní záležitost, ale, aby bylo jasno, je mi to úplně u prdele. Chci vědět jedno, budete schopný jednat racionálně a bez emocí nebo vás mám z případu odvolat?“ Protože depresivní ‚můj táta mi umírá a celej svět je nespravedlivej‘ šašky tu nepotřebuju. Ale není jedinej, s kým je třeba řešit jistý spor, viď Polinko? „To samý u tebe Polino, zvládneš se přenést přes,“ já jsem chudinka, nemá mě ráda, já ji taky nemám ráda, kde mám kapesník? A nerozmazala se mi u toho bulení řasenka? „svoje osobní antipatie?“ Zobrazit SPOILER Máří je střední, ženské postavy, něco přes sto šedesát pět centimetrů, hubená, ale ne vyhublá. Na první pohled je jasné, že není vojanda, nevypadá jak babochlap, ale úplně bez kondičky taky není. Má pevný zadek a prsa, za které se rozhodně nemusí stydět. Hnědé oči, hnědé dlouhé vlasy (nemastné) a tmavější kůže značí, že nejspíš pochází z jihu.

Vypravěčka - 17. listopadu 2013 21:26

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Jenže na té misi nebylo třeba ho zabít. Tedy, až do poslední chvíle. Tohle je něco jiného, tohle je, nebudu lhát, lov na něj." Dmitrijevič se pak zamyslel. "Takže chcete moje požehnání na tuhle misi... No dobrá, oficiálně jste stále součástí Sorok pjať, ale mohl bych vás dočasně přeložit k nějakému týmu, co na tom dělá. Někdo, kdo umí portály, by se opravdu hodil. Už jen proto, že Muráše asi nebude lehké přepravit jen tak..."

Adrian Vilenovič Nazarov - 17. listopadu 2013 21:27

Zasedačka Ne, já to doma neřekl. Jaksi jsem neměl to srdce brečící mámě oznámit, že sotva se nám zmrzačil táta, jdu se dost možná zmrzačit taky a ještě naprosto dobrovolně. Takže "jsem šel do školy." Můžu být rád, že bydlím na koleji, takže je velmi pravděpodobné, že se po mně nějakou dobu nikdo shánět nebude - a já nebudu postaven před ono očekávané "JAŠO, PROČ JSI MI NEŘEKL..." Odkládání problémů na později. Vlastně odkládání naprosto čehokoli nepříjemného. Tohle mi vždycky šlo. Nejtrapněji mi za to, že jsem doma všecko zamlčel, bylo ve chvíli, kdy mě máma při odchodu v návalu lásky objala - měl jsem sto chutí ji to všechno vyklopit, jak mi bylo trapně - ale pak jsem si uvědomil, že existují chvíle pro citlivé debaty - a existují chvíle, kdy spěcháte do práce. No a todle byla ta druhá. Třeba říct, že zasedačku bych našel o dost rychleji, kdyby se mi do toho pořád nesral On tím, jak mi dával hlasitě najevo svou nespokojenost s faktem, že bych jej měl rád, alespoň zezačátku, bezpečně na zdi. Takže to v konečném důsledku vypadá tak, že on mi kdesi v hlavě hudrá, že to jsou přece kolegové, že tady jsme mezi svými a nemusím se bát chovat se normálně, zatímco já se snažím trefit tu správnou místnost a tiše nadávám, že mě akorát sere a rozptyluje. Stejně si pár kolemjdoucích nejspíš všimne, že můj stín, odražený na stěně tak jaksi nekopíruje moje pohyby a namísto toho občas naznačí, jako by mě chtěl asi bodnout do zad. Je to radost, ho mít! No, když otevřu konečně ty správné dveře, nutno podotknout, že s patřičně nasraným výrazem, zjišťuji, že nejsem poslední. Teda - pokud na to nejsme jenom dva - já a ta holka. Olga tedy říkala, že se nedostává pracovníků na tydle záležitosti, ale nějak se mi nezdá, že by poskládala tým dvou lidí. Doufám tedy, že ne - protože ona se z nějakého důvodu tváří, jako kuří řiť. Se neposer, taky nemám zrovna sluníčkový ráno. Tak se usadím na židli a mimoděk klepu o podlahu nohou. Velmi brzy se dostavují i ostatní, takže to nakonec vypadá, že jsme čtyři. Alespoň kuří prdel usoudí, že jsme všichni, protože začne mluvit. "Kdyby měla na čele nálepku píča, nemohlo by to být jasnější..." Ozve se mi v hlavě známý hlas a podvědomě otočím hlavu k židli nalevo. Hlas se sice neozývá z žádného konkrétního místa v místnosti, ale já podvědomě vím, kde On zrovna je. A zrovna teď vedle mě sedí na židli. Má naprosto přesná stínová kopie. Která na mě taky civí. Se znechuceným úšklebkem. Ne, nevím, kdy se rozhodl se ukázat - ani nevím, zda si toho ostatní všimli. A je mi to jedno. Věnuji mu krátký, pobavený pohled. Ostatně měl stejně pravdu. Jak dlouho bych tohle chtěl před spolupracovníky tajit? „Chápu, že tenhle případ je pro vás osobní záležitost, ale, aby bylo jasno, je mi to úplně u prdele. Chci vědět jedno, budete schopný jednat racionálně a bez emocí nebo vás mám z případu odvolat?“ Odtrhnu pohled od Stínu, hned jak si uvědomím, že mluví na mě. "Kdyby měli vaši nadřízení pocit, že to nezvládnu, tak mě v prvé řadě ani nepřiřazujou," odpovím klidně. A "vaši nadřízení" vyslovím obzvláště zřetelně. Abychom v tom měli jasno. Nějak se mi nelíbí, že mě zverbovali a hned mi hrozí vyhazovem. To ať jdou do prdele. A tadyhle s lady Mariánou v čele. Zobrazit SPOILER Průměrně vysoký, možná spíše vyšší, než nižší, spíše štíhlé, než rozložité postavy. Tmavohnědé vlasy jsou trošku delší, než je zvykem, nevypadají nijak zvlášť učesaně - a nezdá se, že by mě to nějak znepokojovalo. Jemně řezaný obličej, který mi už zajistil nejednu pitomou přezdívku, pak doplňují úzké, hnědé oči. Na sobě mám černé triko s obrácenými švy a tmavomodré rifle, oděvem nijak nevybočuji z řady. Co se týče těch méně běžných věcí - vedle mě se nachází ještě jedna osoba. Úplně stejná, jako já, mnohdy i kopírující mé vlastní pohyby. Jediný větší rozdíl, mezi mnou a jím je fakt, že on... jako by neměl barvu. Takže některé jeho rysy jsou jakoby propadlejší - a taky mu to propůjčuje svým způsobem neustále podmračený výraz. Pokud mu tedy je zrovna zřetelně vidět obličej.

Natalja Zacharová - 17. listopadu 2013 21:32

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Nechci oficiální požehnání. Chci oficiálně zajistit výlet do Stockholmu, za Johannem Siegfridem.“ vybalím na něj svůj trumf. Nebo vlastně to, proč jsem za ním přišla. O trumfu se mluvit nedá. “Nebo máte snad někoho jiného, kdo Semjona dokáže vystopovat? V tom... týmu?“ ačkoliv budu asi působit drze, snažím se tvářit neutrálně a stejně tak si držím neutrální intonaci hlasu. Přeci jen, je dost pozdě a nepotřebuju Dmitrijeviče dál vysrávat.

Maxim Sergejevič Zaripov - 17. listopadu 2013 21:47

Zasedačka Díky svému dlouhému výletu do Moskvy jsem měl možnost zjistit, že se toho od poslední konfliktu v Čečně hodně změnilo. Matně tuším, že jsme měli zasedačky na to, aby tam někteří hlavouni především zasedali a radili se, kam půjdeme střílet první. No dneska je to ideální místo pro to, když si chcete na někoho zasednout. Tom use asi říká pokrok, že? Slyšel jsem, že je situace vážná, ale teď mi až dochází jak moc vážná je. Orlovskaja mi přijde, že si zoufale snaží nahnat ego a dost možná dohnat svou slavnější jmenovkyni? Nebo, že by měla sestru? No tyhle úvahy pouštím z hlavy díky jejímu startu, kde mi je jasná jen jedna věc. Buď je tohle její špatný týden, nebo si hodlám zajistit dovolenou, až bude. Nebo dlouhý pobyt v terénu! Pokud k tomu připočtu fakt, že mi ani nepřijde jako voják a pochybuje o rozhodnutí vyšších instancí, když zpochybňuje svůj tým, mám se na co těšit. Nic méně se obávám, vlastně mám docela jistotu, že se budu mít na co těšit i tak. Další člen týmu má být ten kluk nějak spříznění s Nazarovem? Sice nemám pocit, že by si Nazarov potrpěl na nějakou protekci, ale jeden nikdy neví. Navíc toho kluka si umím představit mnohem víc na dvojstránce nějakého plakátu pro náctileté puberťačky než v plné polní někde, vlastně kdekoliv jinde. Nic méně vím, že zdání leckdy klame, ostatně já bych taky někomu mohl přijít jako islámský radikál s trochou fantazie. Sečteno podtrženo, toho kluka bych spíš než na syna tak vysoké šajby viděl na někoho se jménem Buchtič Prdelkovič Roštěnkov! Celé to pak uzavírá kdosi, kdo má být pro změnu řekněme nepřítel? No v tenhle okamžik si pokládám otázku, co tu sakra dělám. Nazarova chovám v úctě a respektuji, ale nepatřím ani k jeho fans, ani rowdies jiného týmu. Přišel jsem především udělat, co je třeba. Takže až přijdu na řadu, asi mi bude vytknuta nedostatečná motivovanost? No Štěkna - tak ji asi budu říkat - vypadá, že si jistě něco najde. Zobrazit SPOILER Vzhled je fakt za trest! Maxim je 180 cm vysoký, sportovní "namakané" postavy jaká se dá u vojáka čekat. Taky to ukazuje, že navzdory době mimo armádu se rozhodně příliš neflákal. Hlavu mu zdobí (rovněž nemastné) černé vlasy a vousy (taky obvykle nemastné). Světlou výjimkou v jeho obličeji jsou pak modré oči, které obvykle se značným klidem hledí na situaci kolem.

Polina Panasenko - 17. listopadu 2013 22:48

Zasadačka   Nakŕmila som mačky, skontrolovala mail a zasa NIČ, rovnako som si skontrolovala stránky najlepších bulvárnych plátkov, veľmi nepodarene si pretrela kruhy pod očami neladiacou korekčnou tyčinkou, pretože som už druhú noc takmer nespala. Vzala si do rúk krajec suchého slnečnicového chleba a možno troška dlhšiu chvíľu som strávila ranným pozorovaním toho postaršieho manželského páru čo býval cez ulicu. Vyzeralo to, že majú zasa jednu zo svojich mnohopočetných hádok. Keď  vyletela chlapova ruka a dopadla na tvár rozčúlenej ženy, odstúpila som od ďalekohľadu a skontrolovala hodinky. Budem meškať! Zmeškám to!   Hodiny mi hrozivo tikali, mačky za mnou mňaukali. Tetuška Tatiana zo siedmeho už zasa čistila schodiskové okná octovou vodou a ja som letela čo najrýchlejšie ako som mohla.  Do zasadačky som dobehla asi o 6 minút neskôr. Všetci už tam boli. Šokujúco pre mňa neznáme tváre! A Marianna. Protekčná sketa, ktorá s ľuďmi zaobchádzala jak s toaletným papierom. Vôbec som neľutovala, že som rozšírila o jej osobe nejednu celkom nevkusnú klebetu. V duchu som prekliala Oľgu Orlovskú, že sa včera zabudla zmieniť. Niečo také musela vedieť. Takže všetka tá radosť, ktorá ma obrala o spánok sa mi teraz rozpadla pod prstami. Tvárila som sa však bezprostredne. Zo širokým úsmevom som kývla na každého. Dokonca aj na Mariannu, predsa len neboli sme malé deti. Ospravedlnila som sa za neskorší príchod a usadila som sa. Zvedavo som sa pozerala na svojich kolegov, mierne frustrovane, že som ich nevedela zaradiť. Vtedy sa však ozvala naša "veliteľka" a vôbec ? Ako môže byť veliteľom práve ona?  Myšlienky a pobúrenie však museli dať zbohom pretože ich vystriedalo sústredenie sa na sympatického chlapíka, ktorému Marianna hubovala ešte sme ani nezačali. Snažila som sa ho zaradiť, priradiť, podradiť obzvlášť keď padla zmienka o tom, že prípad bude pre neho osobný ráz. " Možno ak by si prestala zdržovať a prešla rovno k veci? Tuto..." ukázala som na dlhovlásku" vie určite najlepšie čo zvláda a čo nie a rovnako tak aj ja. Jediné antipatie sú tie tvoje voči celému svetu. Takže ja som v pohode. A dúfam, že si na tom rovnako, keď už sa tu od prvej chvíle čo si otvorila ústa oháňaš osobnou kartou ." Nepovedala som to bez štipky hnevu. Vlastne som intonovala akoby som rozprávala nejakú vtipnú anekdotu. Pravda však bola taká, že ma nepríjemne pichalo pri srdci, kypela vo mne žlč a jed a všetko možné. Že zo všetkých ľudí z celého úradu vybrali práve ju. Odporného človeka bez chrbtovej kosti, morálnych zásad. Človeka, ktorý druhého len využíva, baví sa na druhých a je bez štipky citu.   Zobrazit SPOILER Priemerne vysoká žena s modrými očami, hranatou tvárou a nečistou mastnou ( keď už ste všetci nemastný ;D) pleťou. Na svoj vek sa jej až príliš často na tvári tvoria vyrážky a bradu má posiatu drobnými jazvičkami. Vlnité vlasy má neurčitej svetlo hnedej farby a väčšinou ich má zopnuté do jednoduchého drdola. Postavou je robustnejšia, nie je tučná, len má "ťažké kosti"

Marianna Borisovna Orlovskaja - 18. listopadu 2013 00:53

Má bod, chlapec. Asi. Doufám, že řiťmil fakt nebyl poslední z posledních na což docela vypadá. Tak jako obvykle, když to není důležitý, ignoruju intonaci hlasu a všechno nepodstatný. Zásadní je, co mi emík říká - že se nesloží. Zatím nemám důvod mu nevěřit, ale uvidíme. Nakonec, když se sesype, tak to bude na Olgu, že si nedala dvě a dvě dohromady. Polina... někde v půlce ji přestanu poslouchat, ale klíčová věta ‚já jsem v pohodě‘ zazní, perfektní. Tak se toho drž, kočko. Intro máme za sebou. Rozhodně nutný intro. Tomu se totiž říká racionální úvaha, když se o případu dozvím stylem „máme málo lidí“, a pak zjistím, že na to nasadili kancelářskou telenovela drbnu a synátora oběti, ale, no, možná to nebude tak špatný. Hasič vypadá schopně, kluk... snad. Polinu využijem v tom, co umí nejlíp. Usměju se spokojeně. „Perfektní, díky. Takže k věci.“ Vytáhnu složky. „Včera večer přijali do nemocnice pacienta s těžkým poraněním vypadajícím jako napadení psovitou šelmou, plukovníka Vilena Jurjeviče Nazarova, důstojníka ÚPA, člena bez zvláštních schopností,“ rozdávám každýmu kopii složky, zatímco mluvím, „co je důležité, před dvanácti lety došlo k téměř identickému napadení. Oběti nemají skoro nic společného kromě pohlaví, přibližného věku a doby, kdy došlo k útoku. I tehdy to bylo v listopadu.“ Hodím zicnu zase zpátky do křesla a opřu se o opěradlo. „Zajímavé je, že tehdy bylo příčinnou úmrtí vyrvání srdce a jater, což se v tomhle případě nestalo. Plukovník žije, i když je jeho stav kritický.“ Mluvím neutrálním, neemotivním a v podstatě nezúčastněným hlasem. Hrát na soucit nebudu, hošan přece říkal, že to zvládne. „Na místě činu před dvanácti lety nebyly nalezeny žádné důkazy, chlupy, zuby... nic, což je divné. Rozbor DNA prý udělali. Ve zprávě nepíšou z čeho, ale je to jedno, stejně se to nepovedlo, takže nemáme nic.“ Až teď se nicneříkající hlas změní a vkrade se do něj rozhořčení. A taky že jo, ty vole, důkazy, důkazy potřebujem! „Zatím nevíme, jestli po sobě naše čičinka tentokrát nechala nějaký důkazy. A nic nevíme o svědcích – jestli napadení někdo zahlédnul, tak mlčí, protože v době, kdy se plukovník dostal do nemocnice, už byl nějakou dobu zraněný. Zpráva se nezmiňuje ani o svědkovi, který oběť našel, takže ho budeme muset najít. Nejlepším svědkem by byl plukovník, ale ten je v kómatu, takže, logicky, svědectví dodat nemůže.“ Poslední věty přeříkávám spíš jak vnitřní monolog nahlas, než abych mluvila k nim, ale rychle se vrátím do reality. „Otázky?“ Vole, jak kdybych měla milion informací... "Pročtěte si případ, když si všimnete něčeho podezřelého." Pokrčím rameny, trochu křivej úsměv na držce, "jsem jedno ucho." Ale jo, myslím to vážně, ať ukážou, že jsou co k čemu a trochu spolupracujou. Zobrazit SPOILER ANATOLIJ IVANOVIČ BRJUSOV Případ byl před 12 lety odložen jako nevyřešený. Nyní je znovu oficiálně aktivní. Věk: 57 let Povolání: člen gosdumy Stav: ženatý, bezdětný Manželka: Jelizaveta Arkadijevna Brjusova (když zemřel, bylo jí 44 let, nyní jí je 56 let); po smrti manžela se odstěhovala z Moskvy do Jaroslavli, odkud pocházela; další sledování bylo měsíc po jeho smrti zastaveno, neukázalo se nic podezřelého - předtím byla podezřelá z vědmáctví Milenka: Serafima Romanovna Bělogorskaja (když zemřel, bylo jí 20 let, nyní jí je 32 let); v době jeho smrti byla těhotná, pravděpodobně s ním. ÚPA se o ni přestala zajímat, když se okolo ní nedělo nic zvláštního. Neví se, co se stalo s dítětem, zda porodila, nebo potratila. Poslední záznam o ní je, že přerušila studium na MGU. Jediní žijící známí příbuzní: její otec (Roman Bělogorskij), pokud nezemřel, je v domově důchodců ve Tveru. Lékařské záznamy jak od koronera, tak z předchozích vyšetření. Předtím u něj nebylo nic zvláštního - ne na jeho věk. Jeden lehčí případ infarktu asi dva měsíce před smrtí. Pitva - měl rozsáhlá zranění od drápů (patrně psovitá šelma) a dokonce i zubů. Chyběla mu játra a srdce. Byla mu vyrvána, když ještě žil. Zemřel na vyrvání srdce. Důkazy: nikde nebylo nalezeno nic z tvora, který ho napadl. Žádné chlupy, žádná kůže. VILEN JURJEVIČ NAZAROV Věk: 59 let Povolání: člen ÚPA bez schopností, plukovník, má na starosti koordinaci lidských a SPN jednotek, jejich spolupráce Stav: ženatý, 4 děti (3 dcery a A. V. Nazarov) - manželka je žena v domácnosti Vyznamenání: Hrdina Sovětského svazu (Bouře 333) - účastnil se války v Afghánistánu, velel operaci Bouře 333 společně s Olgou Orlovskou - vedl i nějaké operace na Kavkaze, ale opět podléhají utajení V lékařské zprávě (před nehodou) je uvedeno několik zranění z let, kdy byla válka, něco z dob jeho výcviku atd. Jinak byl na svůj věk v dobré kondici. Zpráva o nehodě byla téměř totožná s tou Brjusovovou. Až na to, že Nazarov to přežil. Našli ho včera nad ránem v zapadlé moskevské ulici na okraji města. Kdyby nebyla zima, tak by vykrvácel. Podle zprávy byl v komatu, ale dávali mu šance na přežití.

Adrian Vilenovič Nazarov - 18. listopadu 2013 09:57

Složky Zdá se že ta, které říká Polino - a jak zvládla hned velmi profesionálně poznamenat, "nemají se rády," se mě zastává. Umím mluvit sám - na druhou stranu si tady nebudeme hrát na uraženou hrdost, přeci jen s nimi - alespoň s těmi dvěma, když už Marianna dělá píču, chci bez problémů vycházet. Takže namísto toho, abych se ohradil, se otočím jejím směrem a věnuji jí úsměv. „Perfektní, díky. Takže k věci.“ "Rádo se stalo, slečno krámy." Zatímco ona vytahuje složky, já vytahuji obočí. To je jako celý? Prve si na mě a... té holce začne místo dobrý den cosi dokazovat a najednou je spokojená a děkuje? Já už pár velitelů viděl. Svým otcem počínaje, těmi na vojenském gymnáziu pokračuje a některými vysokoškolskými lektory konče. Takže mám logicky pocit, že vím, jak by se takový velitel měl chovat. To, co vidím před sebou mi ale boří veškeré představy. Jak se tohle vůbec dostalo k nějaké vyšší pozici? Já tedy vím, že v Rusku lecos prostě nefunguje, tak jak má - otec vždycky říkal, že se to děje na celým světě úplně stejně - ale já začínám mít pocit, že nefunguje ani ta ÚPA. Protože tohle není normální. Pak poslouchám přednášku. Neujde mi, že občas střelí pohledem mým směrem. Já teda nevím, na co čeká - ale já už to, co z něj zbylo, i viděl. A zvládl jsem to beze scény. A taky jsem včera celý večer utěšoval brečící mámu. Nějaké zopakování faktů, z nichž, byť bych neměl, už mnohé stejně dávno znám... má o mě hodně nízké mínění, že? "Tyvole, tak jí udělej radost, rozbrečíme se a utečeme ven. Ona si pak půjde na hajzlík udělat dobře a bude si u toho opakovat, že měla pravdu a..." "Drž už hubu, snažím se tu soustředit," syknu mu v odpověď tiše. Vrhne mým směrem jeden z těch mých vlastních "se neposer" pohledů a zase se opře o židli. „Otázky?“ "Po tom, co řekla čičinka mě napadlo akorát "byla to teda kočka nebo pes?" ale to je hrozně dětinský..." S tichým povzdechem vytáhnu z tašky blok a propisku, zatímco si prohlížím obě složky. Ostatních se straním, posunu židli blíž k té Stínově a položím si blok na koleno. Obvykle se mi vyplatí si zapisovat, cokoli mě napadne na jeden papír tak, jak to běží. Třeba pak uvidím nějakou souvislost, která mi uniká. To už si čte složky i On. "Já v tom vidím hovno..." "Hm," odpovídám mu tiše - ostatní ignoruji. Tak vidí, že si se svým stínovým dvojčetem něco tiše špitám - no a co. Jenže mi prostě přijde, že ať si píšu, co si píšu, nic s tím prostě nesouvisí. Otci bylo 47, když napadli Brjusova, ti dva se pravděpodobně nikdy nesetkali, osobní život se různí... svědci nejsou - a nebo jsou, ale neznáme je. "Nemůže to být jenom blbá náhoda?" Zeptám se jej tiše. "Je mezi tím dvanáct let rozdíl. Dvanáct. Co je to kurva za číslo." "Možná v tom je symbolika, nějaký cyklus, který se opakuje..." "Cyklus? Třeba jako lunární?" Neujde mi, že se při zmínce o "lunárním cyklu" zase ušklíbne směrem k naší velitelce. Bych ocenil, kdyby toho nechal. Snad už si na to, že si na nás ženské občas vybíjejí vztek, zvykl - mám tři starší sestry. Tři. "No - ale asi na trošku delší časový úsek. Spíš možná - nějaký rituál?" "Ale o těch my víme taky hovno. A pak tady máš to zvíře." "... které nezanechává stopy DNA. Kčertu - každý zanechává stopy DNA - co ne?" "Něco se najde. Třeba já." "Nojo, ale to je něco jinýho. Todle byl obří čokl-" "A my o obřích čoklech víme taky pěkný hovno. Protože se nás ve škole nikdo neobtěžoval učit o nějakejch blbejch vlkodlacích, nebo co, co žerou jednou za dvanáct let. Učili nás mapovat terén..." Povzdech. Zvedám hlavu a začínám zase vnímat své okolí. "A existuje nějaká bezpečně známá entita, která žere játra a srdce?" Zeptám se pak nahlas, všech. Protože přes tohle tady odborník fakt nejsem. Otec se mě od toho všeho snažil držet dál. Jenže - kdyby existovala, nenapadlo by to všechny JAKO PRVNÍ? Ale od něčeho se odrazit potřebuju.

Polina Panasenko - 18. listopadu 2013 12:05

Hltavo som si prečítala zložky. Priznám sa, že hneď  dvakrát aby mi náhodou nič neušlo z toho biedneho mála, ktoré sme mali k dispozícií. Občas som sa pozrela smerom k Nazarovi mladšiemu ( kedže som bola šikovná a dala si dve a dve do hromady). Ako si divoko zapisoval, dokonca sa si aj čosi mrmlal popod fúz, ktorý nemal. Očividne viedol nejakú plodnú debatu....ale s kým? So svojim tieňom? Radšej som zaborila nos späť do zložky, pretože som nejako inštinktívne čakala, že Marianna sa chytí aj najmenšej známky nesústredenia sa a pôjdeš žalovať svojej mamičke. Čo by malo nie moc utešené následky.   Zamyslela som sa.  " Dvanásť ročný cyklus? Jediné čo má napadá je čínsky horoskop! Ale to by musel byť náš divoký tvor skôr zajac než psovitá šelma." Prerátavala som si na prstoch a odriekala názvy zvierat. Nie, žeby som bola extra fanúšik čínskych kalendárov, ale predsa len sa nedalo od osláv ich nového roka príliš dištancovať. Obzvlášť keď videá z ich osláv boli v každých jedných správach a magazínoch, ktoré tak naivne rok za rokom hlásali predpovede, že rok toho a toho zvieraťa bude ako inak plný prosperity a ľudského porozumenia.   Jediná entita, ktorá, žerie srdce a pečeň je tuto naša Marianna. Docela som ľutovala, že som to nepovedala nahlas, ale rozhodne som sa nemienila znižovať na jej úroveň. "Ale zrejme to má rado zdravých jedincov, mužov....Srdce a pečeň. Srdce a pečeň? Orgány čo by mu mali dodať... ja neviem... životnú silu? " Moc som tomu nepomáhala, ale premýšľanie nahlas, bolo lepšie než žiadne premýšľanie. " Nedalo by sa z plukovníka, alebo lepšie povedaná z jeho hlavy dostať nejako inak? Musí existovať spôsob. O ľuďoch v kóme sa hovorí veľa vecí, že sa pochybujú na tej hrane medzi život a smrťou, snom a realitou?" Ale zrejme už skúšali aj to, a neuspeli k to vie?  " A čo takto fóra kde si ľudia vymieňajú čudné veci....možno sa tam niekto zmienil o našom záhadnom tvorovi. Nejaký svedok, trebárs ten, čo plukovníka našiel?" A možno sa aj obšmieta okolo miesta činu. " Osobne by som sa išla pozrieť na miesto činu. Dokým stopa nevychladni. A ako ja hovorím, najlepší svedkovia sú aj tak vševidiace pouličné lampy."

Maxim Sergejevič Zaripov - 18. listopadu 2013 12:23

Zasedačka Asi jsem měl trávit víc času u detektivek v televizi! Možná by pak pro mě nebylo vyšetřování tak velkou neznámou. Pročítám složku, snažím se ignorovat šuškání Buchty a jeho asi stínu a hlavně se snažím na něco přijít. Pokud možno na něco jiného než "kde tu najdu popelník". Kdyby v celém případu šlo jen o vojenské hledisko, tak by mohla být snaha o likvidaci tohoto velitele přípravou na válku, kterou nás masírují média. Možná by stálo za to zjistit, jestli ten Anatolij působil v druhé čečenské válce, ačkoliv já si na to vzpomenout při svém nasazení nemohu. Pak by za tím mohla stát jedna skupina. No a nebo by bylo vůbec nejlepší příliš nedat na ty poplašné zprávy kolem? "A existuje nějaká bezpečně známá entita, která žere játra a srdce?" Nad tím jsem taky přemýšlel. Marně. Po pravdě játra v Rusku potřebuje spousta lidí a pokud se ještě stravují ve všudypřítomných fastfoodech, tak se hodí i to nové srdce. To si nic méně nechám pro sebe, protože zlehčovat situaci zatím příliš nepotřebujeme. Pak přichází další návrhy ohledně tvora a průzkumu terénu. "Rozhodně bychom se tam měli podívat." Když nic jiného, tak alespoň pro pocit, že děláme maximum o což se obvykle snažím nejen díky svému jménu! Akorát nechápu to s pouličními lampami. Dřív nebo později se to beztak dozvím. K tomu jinému pak nemám, co dodat. "A není možnost, že jde o nápodobu dění před dvanácti lety? Přeci jen, pokud něco má dost síly, aby to vyrvalo srdce z hrudníku, tak by to rovnou Nazarovi udělalo, ne?" Nazarov je koneckonců jen "obyčejný člověk, byť jakkoliv schopný.

Adrian Vilenovič Nazarov - 18. listopadu 2013 14:35

Zasedačka Odpovědi se mi dostává, byť to není zrovna - no, není to přesně to, co jsem chtěl slyšet. Co jsem čekal? Že mi začnou vyjmenovávat nějaké zrůdičky z fantasy knížek? Možná. "Orgány čo by mu mali dodať... ja neviem... životnú silu?" No dobře, budiž - ale proč si nevybírá mladší oběti? Proč zaútočil právě na dva staré chlapíky? Ještě si něco na papír připíšu - co kdyby to náhodou k něčemu bylo. Zatímco zapisuji, Polina mluví dál - a po úvaze o tom, co by šlo a co by nešlo dostat z otcovy hlavy jí Stín věnuje ten nejznechucenější pohled. Já se na něj nedívám, ani na ni. Ale i přes to, že zrovna zaujatě hledím do papíru, jako by se tam měla zjevit odpověď, zcela zřetelně cítím, jak se tváří a kam civí. "Přestaň s tím," syknu varovně. Já nechápu tu větu o lampách. Ach jo - chvíli si pohrávám i s tím, že bych do svého papíru záhad připsal i "lampy" - ale pak si řeknu, že tohle nemá smysl. Kdo ví? Třeba dokáže... mluvit s lampami. "Tyvole, to je směšný-" Povzdech. Už několikátý dneska. A beztak ne poslední. A pak se ozve ten chlapík, který doteďka mlčel - ten, který snad jako jediný z nás vypadá jako voják. Tedy - já jím jsem taky a moc na to nepůsobím - ale on tak vypadá i od pohledu. "Ten týpek - vypadá rozumně. Proč té akci nevelí on?" "Protože svět není fér, proto-" ušklíbnu se na něj nevesele. "Třeba to taky zestárlo," napadne mě nahlas. "Mě by spíš zajímalo, proč se to zaměřuje na starší lidi. Pokud by mu šlo o životní sílu, v Moskvě jsou i lepší adepti." Každopádně - ta nápodoba je docela zajímavá teorie, připíšu si to do bordelu a škrtů na papíře. "Taky je tady možnost, že ta věc měla na jejich zabití nějaké osobní cíle - jen nechápu jaké. Nevidím pojítko."

Maxim Sergejevič Zaripov - 18. listopadu 2013 19:27

Zasedačka Sakra je mi až stydno! Vážně se cítím tak blbě do takové míry, že z toho nemám ani tužku, ani papír! Nebo je to naopak? Každopádně Buchtič vypadá neskutečně uvědoměle až mám pocit, že bych si příště něco mohl vzít, nějaký notes nebo tak. Minimálně si tam můžu malovat čáry jako trenér sborné v Naganu a asi by to mělo stejný efekt! Zkrátka a dobře mě učili lidi zabíjet, ne hledat jejich vrahy. Nic méně ta debata ohledně doplňování sil mi přijde trochu mimo. "To s tím doplňováním síly se mi nezdá. To by to muselo útočit častěji, než jednou za dvanáct let a nebo si vybírat snadnější cíle." "Taky je tady možnost, že ta věc měla na jejich zabití nějaké osobní cíle - jen nechápu jaké. Nevidím pojítko." "Co jeho podřízení? Není někdo, kdo by si ho přál vystřídat? A kdo by zároveň měl přístup k informacím o té dvanáct let staré vraždě."

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 19. listopadu 2013 00:24

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Zvednu hlavu a nastražím uši, když plácnou bosé nohy. Zavrtím ocasem, vím, že je v pořádku. Vypláznu jazyk, otřu si čumák aby byl citlivější na pachy a neutralizoval ty, co na něm ulpjely předtím. Přeměnou projdu až po tom, co se dá Aída do pořádku. Vyčistím si zuby, opláchnu si obličej studenou vodou. Ne, neoholím se. Musí si na mě zvyknout jako před tím. "Dobré ránko." zvolám nahlas a vesele, tak jak to velitelé dělávají aby definitivně rozehnaly veškerou ospalost. Napravím si opasek u kalhot. "Večer jsem o tebe měl strach. Nahnala jsi mi ho teda pořádně. Při představě, že by se Vasilisa promenádovala tady po patře..." zmlknu. Uvědomil jsem si až pozdě, že bych o tom moc mluvit neměl. Odkašlu si. Za snídaní poděkuji, k tomu ale dodám: "Dnes zkusím něco ulovit. Maso bude dobré, pečené zvlášť a taky potřebuju trochu pohybu." vysvětlím. * * * Do patra jdu za ní. Má pravdu, spustit něco nechci, i když by to mohlo být tak, že jí to pustí a mě ne. Proto mám pracku na dlouhém noži a odjištěné pouzdro u zajištěné pistole. Vkročím za ní, hned skenuji perimetr. ...

Vypravěčka - 19. listopadu 2013 01:01

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Čtyři pokoje. A ty pachy jsou nečekaně čerstvé, respektive zachovalé. Jako by si jenom odjeli na dovolenou. V jednu chvíli si myslíš, že tu Olga byla. Tohle je její pokoj. Postel, okovaná truhlice, nějaké zbraně. Její pach je nejintenzivnější. Možná sem občas chodila i po uzavření Jagy? A pak to v rohu uvidíš. Jakousi asijskou zbroj. Trofej, nebo to nosila? Pokud víš, tak svoji zbroj měla i na ústředí. Má tu pár věcí, upomínek, ale jinak je pokoj strohý. Další tři pokoje patří Jezdcům. Ti tu zbroje ani zbraně nemají, měli je na sobě, když je zavřeli. Každý si to vybavil dle svého. Aljoša tu má dokonce stařičký gramofon, Ajrat nějaké prastaré prasečiny, které v té době musely být odvážné, a Gunnar asi rád stavěl modely lodí. Inu, Varjag. I když se tím probíráte, tady asi nebude nic, co by Aídě mohlo pomoci. Oblečení, zásoba svíček, osobní věci... prehistorické fotky nebo obrázky. Kapesní portréty neznámých lidí. Upomínky. U jedné ze zašlých fotek nevěříš svým očím. Olga. Ve viktoriánských šatech (odkaz). Na pár z nich poznáš Dmitrijeviče v důstojnické uniformě. Uniformě z minulého - vlastně už předminulého století. Jak může být starý? "Asi se budeme muset vrátit do jejího pokoje nebo do knihovny. Tady asi nic není," řekne Aída, když náhodně prolistuje pár alb a prohlédne si nějaké trofeje. Navzdory tomu, že tu nikdo jiný není, je vidět, že jí je nepříjemné tu být a hrabat se tu. Pokud tu zůstaneš, nic neřekne, ale sama odejde. Lov se protáhne až do tmy, protože v okolí se moc zvířat nezdržuje. Mlha opadává, už z ní jsou jen cáry u země. což je zvláštní, vypadala docela urputně. Není to žádná sláva, ale pokud pečlivě oberete kosti, najíte se. Polévka z toho taky bude dobrá. Kdybys chtěl něco lepšího, mohl bys být pryč přes noc a zatoulat se hodně daleko. Lebky svítí do tmy. Když se vrátíš, mlha je pryč úplně. Vevnitř je proti klendře venku příjemně teplo. Aída je zahrabaná v knihách, tu ze včera má pořád odloženou stranou. Na to, jak pečlivá byla, tu v knihovně udělala docela paseku. Vytahuje všechno ven a třídí. Asi podle jazyka. Knihovna je skoro celá vyklizená, knihy se válí na zemi ve štosech. Všimneš si toho úplně náhodou. Už tě nerozptylují knihy. Mezi stěnou a knihovnou je trochu fuk. Doslova - jde odtam sotva znatelný chlad.

Adrian Vilenovič Nazarov - 19. listopadu 2013 11:04

Zasedačka Útočit častěji, než jednou za dvanáct let, nebo si to vybrat snazší cíl. Snazší cíl... "Pro mě by teda starší člověk, od pohledu vypadající, jako civilista, jako snadný cíl přišel-" S tázavým výrazem se k němu otočím. To je pravda - problém je, že to neřeší těch dvanáct let. leda že... "Třeba to útočilo častěji," nadhodím zamyšleně a začnu nepřítomně propiskou klepat o blok. Jenže kdyby to útočilo častěji TADY, ÚPĚ pod nosem, tak o tom něco víme. "Jen to těch dvanáct let nemuselo být v okolí Moskvy." Ostatně - když se někdo někde ztratí z nějaké zapadlé vesničky kdesi u Sibiře - koho to sere? Nedělám si iluze. "Jo, jenže to by se to kvůli něčemu muselo vrátit zpátky..." Motiv, kurva, motiv! "Co jeho podřízení? Není někdo, kdo by si ho přál vystřídat? A kdo by zároveň měl přístup k informacím o té dvanáct let staré vraždě." "To nevím. Domů si práci netahal-" Zabručím a znovu si nespokojeně prohlídnu složky.

Vypravěčka - 19. listopadu 2013 11:32

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Nevím," přiznal, "týmy má nyní na starosti Olga a pár dalších." Pravda, nemohl mít přehled úplně o všem, co se tu šustne, to by se zbláznil. Koneckonců i vás dávala do kupy Olga, byť ty ses tu ocitla trochu jinak. Nápad s Johannem se mu ale moc nelíbil. Kdo ví, co se tady na ústředí dělo a co se mohlo dokonce stát mezi nimi osobně, když se oba účastnili druhé války na opačných stranách barikády. Stínová, neoficiální válka byla stále tady, byť hlavním nepřítelem byly USA. "Oficiálně vám to zařídit nemůžu. Ne za Siegfridem. Pokud si doopravdy myslíte, že na to máte, jeďte tam civilně, v rámci své dovolené. ÚPA se od vás oficiálně distancuje, ale kdyby vás arestovali, někoho tam pošleme. Potom bude jednodušší vás z toho vysekat, protože jste tam nebyla s požehnáním armádních složek cizí země, ale na dovolené. Kterou máte oficiálně vypsanou."

Vypravěčka - 19. listopadu 2013 11:42

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír Odmítnout ruku anglického gentlemana asi nebyl nejlepší tah ve vzájemné domluvě. Na Archibaldovi bylo patrné, že se mu tenhle přístup nelíbí, když pomalu svěsil ruku podél těla. Jeho zdvořilý a příjemný úsměv byl již ryze nucený tím, k čemu byl vychován. "Excuse me, sir," řekl s etiketou diktovanou pokorou, "it must have been misunderstanding. I am sorry for stealing your time. Have a nice day," usmál se naposledy. A přestal tě obtěžovat. Odešel zpět k jejich stolu, kde si starší muž zády k tobě odfrknul. "These young... they have little respect and no manners."

Marianna Borisovna Orlovskaja - 19. listopadu 2013 12:31

No hele, zázraky se dějou nejen o Vánocích! Oni myslí... a docela dobře. I když, čínskej horoskop? To jako fakt? No paráda, vrahem je čínskej drak, zajíc... možná nasranej čínskej naháč, který oslavuje svůj rok tím, že roztrhá chlapa! No bingo, co na tom dál řešit? Ty vole... Dál udržuju neutralitu, protože to je prej základ všech mezilidskejch vztahů, ale jakmile začne přehlídka zvířátek ze zoo, zjistím, že pro jistotu, ať nemusím protočit oči v sloup, civím na ten stín-Stín, kterýho má emoboy v závěsu. V podstatě je to fascinující, protože to se jen tak nevidí, tohle dává pojmu schizofrenie úplně novej rozměr. Jenže Telenovela pokračuje – ty vole, fakt řekla ‚zdravejch jedinců‘? Zdravejch šedesátníků, co jeden měl předtím lehkej infarkt?! No kurva to jó, to je úvaha génia! Jenže kočanda překvapí... překvapí, protože uvažuje stejně. Sice ne s tím ezoterickým blbnutím, s tím si může jít vylízat, ale má pravdu, že když svědek nemůže mluvit, musíme to z něj vytáhnout. A to v obojím případě, polomrtvola i lampy, protože, jasně, Polina není jenom drbna, má i užitečný schopnosti. Nechávám je mluvit, poslouchám. Sem tam můžou přijít na něco, na co jsme už nepřišla, takže je to ta pozitivní motivace. Hasič má recht, že to může být jenom zástěrka, ale ten první případ byl – tak jako obvykle u případů v naší sféře – extra utajený, dotyčnej by musel počítat s tím, že se okruh podezřelejch rapidně sníží. A pak, pořád nejsou žádný důkazy, což by se asi nestalo, kdyby na něj útočil někdo jinej a chtěl se krejt tímhle. Ale stejně by to musel bejt SNPčko, jestli měl přístup k důkazům. Ale tam by snad naši dokázali vycejtit nějakej magickej odraz, ne? No... necháme to v záloze. A emouš jede dál, no správně chlapče! Na vojcla ti to docela myslí, asi ti nestačili vymlátit mozek z hlavy na cvičáku. Čas něco říct. Nejdřív čubička. „Dobrý nápad, Polino. Lampy by nám mohly něco prozradit. Vezmeš si to na starost.“ A pak ostatní. „Dokud nebudeme mít jasné důkazy, jestli to je nebo není náhoda, počítejme s tím, že mají oba případy stejného pachatele. Ale jo, že je to zástěrka se vyloučit nedá. Možnost rituálu zatím nejpravděpodobnější, i když nepotvrzená.“ Co bylo dál v pořadníku? Jo, žrout mimo Moskvu – to je taky dobrá úvaha, ale má pořád velký mezery. „To něco může žít mimo Moskvu, ale pak je otázka, proč se objevuje jednou za čas, když tam venku má dost žrádla. Může si lovit, jak se mu zlíbí, a nikdo se nad tím nepozastaví. A navíc, tohle vypadá spíš na cílený útok než jednoduchý lov, takže buď je ta bytost inteligentní, nebo ho sem někdo volá. Možná vyvolává...“ Možná vyvolává. Bytost z jiný dimenze? Nějakej, já nevím, pekelnej pes nebo podobná blbost? Máme tu čáryfuka, kterej si skrz bytosti z jinejch sfér buď vyřizuje účty, nebo sbírá orgány na nějaký rituály? Nejspíš by to vysvětlovalo, proč čoklík nepouští chlupy. Ale už to nevysvětluje, proč táta Nazarov ještě žije. „Nazarove, ten váš stín, umí vnímat i, já nevím, jiné frekvenční vlny, stopy magie, trhliny v téhle dimenzi případně přítomnost bytostí z jiných míst? Nelze vyloučit, že důvod, proč ta bytost nezanechává důkazy, je proto, že tu de facto není, že funguje,“ jak to říct, kurva, „na jiné úrovni než my.“

Polina Panasenko - 19. listopadu 2013 13:40

Dobre, možno to bola strela úplne vedľa. S doplňovaním energie. Ale kto povedal, že ľudia v strednom a preddôchodkovom veku nemôžu mať energie? Niektoré staré baby ju v sebe majú toľko, že by ju mohli rozdávať. Akoby ju niektoré v sebe akumulovali len aby sa čo najdlhšie zubami nechtami stránili smrti...." Tak možno nie energiu, ale životné skúsenosti?" Bol to taký menší vtip, na druhej strane ma napadli tie povedačky o kanibaloch a iných veciach, ktorí pojedali orgány svojich obetí aby získali ich schopnosti....a bohvie čo ešte." Brjusov bol členom štátnej dumy. A plukovník Nazarov patrí k nám...."Možno v tom bola nejaká spojitosť, štátna funkcia...alebo ako to správne nazvať. Politik aj keď bezvýznamný plus plukovník.  Zrejme som v tom videla zbytočné pletky, ktoré tam ani neboli . Jednoducho moje chabé nápady , akýkoľvek potenciálne solídny, ktorý mi v hlave  zasvietil, bol okamžite znegovaný buď mnou, alebo mojimi kolegami, ktorý očividne dokázali premýšľať rýchlejšie než ja.  A k tomu ešte aj ten tieň! Ktorý ma svojim pohľadom mierne uzemnil. No ale veď čo. Čo je na tom zlé ťahať veci z niečej hlavy? Veď len tie, ktoré potrebujeme, ktoré by sa aj tak dostali von.  "Tým by sa dal možno vysvetliť cielený útok, nie? Tá spojitosť? Možno? Možno nie...Ale možno aj áno...." Pozrela som sa po prítomných a hneď na Mariannu, ktorá ten cielený útok teraz spomenula. " Lampy sú samozrejme môj obor, a s radosťou sa ich ujmem. Stačí povedať a hneď tam letím." Zvolala som nadšene, aj keď som sa mierne desila toho, že jediné čo mi ukážu budú yorkshirský teriéry v slušivých zimných overaloch, ktoré vykonávajú svoje potreby, kade tade...ale na druhej strane...pes ako pes. Ďalej som už len počúvala. Celkovo ten živý tieň bol fascinujúci a nedokázala som si poriadne predstaviť ako to celé funguje, takže som mala skvelú príležitosť sa niečomu  novému naučiť.

Natalja Zacharová - 19. listopadu 2013 13:56

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Pokud na to mám… To začíná být má nejoblíbenější věta. Není nic lepšího, než se snažit přesvědčit ostatní, že na to kurva opravdu mám. Pokrčila jsem rameny. Sice mi Dmitrijevič nedal ofiko svolení – což jsem vlastně na jednu stranu ani neočekávala, protože… jsem to prostě a já a tohle je takovej horkej brambor – ale příslib toho, že když se něco posere, tak mě dostanou zpátky, mi stačí. „Děkuji, pane,“ přikývnu a cítím se dozajista spokojena. „Pokusím se nezpůsobit příliš velký rozruch ve Stockholmu. Přeji dobrou noc.“ Počkám, jestli k tomu ještě něco nemá a pak odejdu. Zjistím si nejbližší spoje do Stockholmu, ideálně v rámci následného dne nebo pozítra, abych si stihla pobalit věci a případně zkusit zarezervovat ubytování. Ještě když jsem na Genštábu, půjdu si projít info, kde bych Siegfrida ve Stockholmu našla. Někde po něm musí být nějaká stopa.

Adrian Vilenovič Nazarov - 19. listopadu 2013 14:09

Lampy, kurva, lampy! „Dobrý nápad, Polino. Lampy by nám mohly něco prozradit. Vezmeš si to na starost.“ Zaseknu se v půli pohybu - a přestanu i klepat propiskou do papíru. "No kurva to snad ne - ona fakt mluví s lampami!" Ozve se mi souběžně v hlavě hlas. Docela vystihuje i mou momentální vnitřní reakci. Tohle... tohle jsem nečekal. "Tyvole - o čem si tak povídaj lampy?" Zeptám se ho tiše, jako bych tomu nemohl věřit. "Já nevím, myslíš, že jsem někdy mluvil s lampou?" "Doteďka jsem nevěděl, že někdo někdy může..." "Oni nás taky vidí prvně. A blbě čuměj." "To bych dělal taky, když se nad tím tak zamyslím." "Jako bych byl divnej, nebo co-" "Ss - dávej pozor." „Nazarove, ten váš stín, umí vnímat i, já nevím, jiné frekvenční vlny, stopy magie, trhliny v téhle dimenzi případně přítomnost bytostí z jiných míst?" "Jo to všecko. A ještě ti u toho zatančím passo doble." "Ty seš debil-" syknu k němu a pak se otočím k Marianně. "Nevím o tom. Nikdy jsme se s ničím podobným nesetkali." "Chtěl bych umět mluvit s lampami-" Každý něco chceme. Já bych ho chtěl něčím praštit.

Vladimír Černík - 19. listopadu 2013 15:39

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Jak se ukáže tak odmítnutí nabízené ruky nebyl zrovna dobrý tah, už je ale moc pozdě na to abych to celé vzal zpátky. Kdo ví jestli bych i tak neudělal to stejné. I přes to že se muž tváři stále usmívá tak cítím jak jsem ho tímhle gestem zasáhl. Tyhle Angličany nikdy nepochopím. Klidně by se nechali zabít jen když to bude hezky podle kodexu. Promiňte mi ale chovat se normálně k cizímu člověku, který se na vás takhle dívá a před tím vás ještě vyhodil z místa jenom, protože si byl líný sednout jinam nehodlám. Napravovat co se stalo už nemá cenu. Muž nemá v plánu se moc dlouho zdržovat a bránit mu v tom nehodlám. Pokynu mu na jeho rozloučení hlavou a dál se už o něj nezajímám. Tedy alespoň nějakých deset sekund než zaslechnu jeho společníka. Zatím co se ten první vracel zpátky ke svému stolu tak uslyším toho druhého s nějakou připomínkou na mojí osobu. “Jo jasně, když myslíte …“ zamumlán otráveně a ani se už nepokouším mluvit anglicky. Jakmile člověk nejede podle jejich pravidel tak je za šmejda. Ale co, nebudu si s tím dál lámat hlavu. Pro jednou zase obrátím svou pozornost k hostinskému který nepochybně celý rozhovor slyšel. “Kolik jsem dlužen.“ zeptám se ho a sáhnu pro peněženku. Zaplatím požadovanou sumu a vstanu z barové stoličky. I když už bych asi měl jít tak hodlám ještě chvilku zůstat. Zatím jsem viděl jenom část téhle zvláštní hospody a jsem docela zvědavý co vše ještě skrývá. Proto se jdu podívat dozadu (nebo kterým směrem to je) kde před tím zmizely ty dvě dívky.

Vypravěčka - 19. listopadu 2013 16:32

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Jakmile jsme ho předali švédským úřadům, přestal být naší starostí, dokud opět nepřekročí hranice federace," dodá ještě Dmitrijevič. "Je to už několik dní, od té doby mohl zmizet kamkoli. Ovšem Švédsko bylo za války neutrální. Proto jsme jej taky deportovali tam, Švédsko na něj oficiálně nemá žádný zatykač ani spory s ním. I když jsem říkal, že mohl zmizet kamkoli, myslím, že nemá důvod jen tak opouštět zemi. Teoreticky by mohl jet ještě do Švýcarska, neb i to bylo neutrální. Anebo někam mimo kontinent." Takže Stockholm je pořád nejlepší vodítko. Dmitrijevič ti těžko mohl potvrdit, jestli se Johann nehodlal zdejchnout kamsi do Asie a... a co? Vlastně jsi o něm nic nevěděla. Krom toho, že to byl démonolog a ex-nazi mág. Let do Stockholmu sis zabookovala na další den. Finanční prostředky na tuto "dovolenou" jsi měla, svým způsobem to pořád byly peníze od ÚPA, tak ti to "zaplatili". Když odečteme všechny peripetie, které se s cestováním letadlem pojí, samotný let trval asi hodinu a půl. To byl běžný čas pro leteckou přepravu v Rusku, patřil mezi ty lepší. Přistáli jste na letišti Arlanda, které bylo kus za Stockholmem. Z něj bylo třeba se vydat vysokorychlostním vlakem Arlanda Express, ten tě dovezl přímo na hlavní stockholmské nádraží. Cesta trvala asi 20 minut (protože vlak mohl jet až 200 km/h). Hlavní nádraží Místo pro registraci SPN osob se nacházelo kus odsud, jelikož se sem většina cestujících dostala zrovna takhle, pokud tedy nejeli autem nebo lodí. Tam jsi taky mohla začít hledat Johannovy stopy. ÚPA se postarala, aby se zde registroval, to určitě, nenechali by ho tu pobíhat, aby mohl zase snadno zmizet.

Natalja Zacharová - 19. listopadu 2013 19:02

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Vylezla jsem na letišti, vyzvedla si své příruční zavazadlo (proč taky sebou tahat kufr, když si vše potřebné můžu dokoupit, že) a jakmile byla možnost, tak jsem si zapálila. Nasedla jsem do vlaku a vytvořila jsem si kolem sebe špatnou auru (samozřejmě pomyslnou), aby se mě nedejbože někdo nezačal na něco ptát. Neměla jsem náladu s nikým nic řešit, ani se stevardkami ne. Vystoupila jsem na nádraží ve Stockholmu. Kdybych měla vkus, asi bych se opájela krásou toho, jak to tu vypadá, ale mě to bylo jedno. Vyšla jsem ven a zapálila si další cigaretu. Mám v úmyslu vyzkoušet nějaké zdejší značky kuřiva, případně si něco dovést zpátky jako suvenýr. Vytáhla jsem mapu, cítila jsem se jako blbej turista, a začala jsem luštit, kudy na SPN registraci. Když jsem to přeluštila, mapu jsem schovala do kapsy bundy, přehodila si tašku přes rameno a vyrazila jsem. “Jo, Zacharová, problém se čtením, či co?“ hučím do okýnka v úzké šedé uličce úřadu pro kontrolu SPN návštěv. Lámanou angličtinou se s nimi dorozumívám. Švédsky fakt neumím. “Na dovolené, za přítelem. Jo... přítel,“ Co se tomu kurva tak diví?! Dupnu si a nasraně se na ní podívám, zatímco si babizna prohlíží můj pas a když se na mě pak otočí, pokusím se o úsměv. “Johann Siegfrid, taky supernaturál. Potřebovala bych zjistit, kde je ubytovaný. Slíbil, že mi pošle pohled a... neposlal, no.“ pokrčím rameny a zahraji na ní takovou malou scénku „já chudinka“.

Maxim Sergejevič Zaripov - 19. listopadu 2013 20:40

Zasedačka Lampy jsou můj obor? Nevím proč, ale první, co mě napadá, je pracovník veřejných služeb. Takoví ti motivování jedinci často s reflexními vestičkami, co udržují město v běžném chodu. Na druhou stranu jsem za svůj ne až tak dlouhý život už viděl pár dost divných věcí a jeden Lampamancer se v tom ztratí. Akorát by mě zajímalo, jestli je bude oživovat jako třeba necromant, nebo to pracuje formou vyvolávání, či snad existuje nějaký duch lamp? Vyvolává to spoustu otázek! „...na jiné úrovni než my.“ "Nevím o tom. Nikdy jsme se s ničím podobným nesetkali." "Tak bys to mohl zkusit a zjistit na místě činu." Praxe je nejlepší učitel! Ostatně některé lekce vydrží na celý život a nemusí jít jen o věci stylu "nevystrkuj hlavu z krytu". "Pokud budete souhlasit, velitelko." Dodám dosti neutrálně. Ono jakkoliv vkládat emoce do oslovování nadřízených se obvykle nevyplácí. Zkrátka a dobře byl bych raději, kdyby večer dělal rajony Buchtič, když jsem si jich sám užil dost. Ono třeba nás to místo na něco přivede a i kdyby ne, sršet nápady můžeme stejně dobře v jakémkoliv dopravním prostředku nebo exteriéru.

Vypravěčka - 20. listopadu 2013 16:31

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vladimír V druhé části hospody, za závěsem, se nachází něco, co by se na první pohled dalo nazvat opiovým doupětem. Těžký pach kouře, místnost rozdělená na jakési kóje pro několik lidí, kde jsou podušky a polštáře. Někteří jsou i mimo ně, kouří společně vodní dýmku. Zvláštní místo pro dvě mladé dívky. Zahlédneš tu jen tu, která tahala sestru pryč. Je v rozhovém posezení, kde je lehce vyvýšené pódium. Lidé se tě nijak nevšímají. Na druhé straně je pult, kde si asi můžeš objednat kuřivo. Že tam někdo sedí, to poznáš jen podle vrcholku čapky. Buď je tak malý, nebo má malou stoličku.

Vladimír Černík - 20. listopadu 2013 17:05

soukromá zpráva od Vladimír Černík pro Doupě Když poodhrnu část závěsu tak mě přes nos praští zvláštní zápach kouře, prakticky celá tahle část je ho plná. A nekouří tu jenom cigarety. Zahlédnu i dýmky, jak ty vodní tak klasické. Mám pocit jako kdybych vlezl do jedné z knih A.C Doyla. Není pochyb o tom že druhá část hospody slouží svému vlastnímu účelu a to jako nějaké opiové doupě, i když jsem já sám žádné nenavštívil tak bych se vsadil že nějak takhle by vypadat mohlo. No že bych holdoval zrovna téhle kratochvíli se říct nedá. Pomalu se protloukám mezi jednotlivými kójemi a skupinkami na polštářích které tu jsou různě rozmístěny. Lidí je tu sice víc než ve vedlejší místnosti ale na rozdíl od té tady si mě nikdo nevšímá. To bude asi tím co mají v těch dýmkách. Jednu z těch dívek jsem zahlédl, po její sestře ale nejsou ani památky. Krátce se po té druhé ještě rozhlédnu ale jak se zdá tu není. To je bláznivý, proč bych se o ně měl zajímat. Chvilku se tu ještě rozhlížím než nakonec někam zapadnu a posadím se. Nemám v plánu se moc dlouho zdržovat ani se připojit ke zdejším lidem. Když už jsem sem ale přišel tak si to hodlám prohlédnout. Pozoruji všechny přítomné a koukám jestli tu není někdo zajímavý, někdo známý, mág, nějaký výrazný člověk nebo tak podobně. Také zjistím jestli je to opravdu poslední místnost. Tedy alespoň ta přístupná zákazníkům. Sem tam se ze zvědavosti podívám směrem k té dívce ale nečekám že by mi to k něčemu bylo. Spíš si jen krátím čas. Měl bych sebou hodit. Jestli tu nic nenajdu tak tu budu jenom ztrácet čas.

Vypravěčka - 20. listopadu 2013 18:03

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Peníze otevírají mnohé dveře, a tak když se babka ošívala a tvářila se čestně, že tyhle informace dát nemůže, bankovka ji rázem přesvědčila. Adresu sis po chvíli hledání našla na mapě. Bylo to přes půl města, za centrem, ale ne úplně na okraji. Když ses tam dokodrcala, což se neobešlo bez dotázání aspoň na to, co tam jede (pokud jsi nešla pěšky), byla už dávno tma a před tebou se vyloupla obyčejná budova; hotel jsi identikovala jen díky jménu, co nesl, jinak nebyl přehnaně reprezentativní. Na recepci máš možnost se ohlásit a recepční mu zkusí zavolat. Pokud Johann bude na pokoji... a bude chtít zvedat telefon...

Natalja Zacharová - 20. listopadu 2013 18:15

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Cestou jsem si v trafice koupila žvýkačky a nejnovější výtisk Cosmopolitanu. Zaujala mne modelka na přebalu a v autobuse jsem mohla dělat, že si čtu a nevnímám okolí. Jakmile unylý hlas zažvatlal něco, o čem jsem předpokládala, že byla má zastávka, vystoupila jsem a zakrátko jsem našla i hotel, ve kterém bydlí Johann. Byla jsme na sebe pyšná, že jsem se neztratila. Zapálila jsem si cigaretu, než jsem došla k otočným dveřím hotelu, tak jsem ji típla a vzala jsem si dvě žvejky. Pro první dojem. Vstoupila jsem do vstupní haly a zamířila k recepci. Upravila jsem si trochu vlasy, ale číro mi pořád stálo. “Zdravím,“ začnu zase anglicky. “Hledám přítele, Johann Siegfrid. Je v hotelu?“ zjišťuji. Pokud bude chtít volat, řeknu, že není třeba, jen se poptám na číslo pokoje a patro, že bych ho ráda překvapila. Mohla bych se nechat ohlásit a počkat v hale, ale nechtěla jsem riskovat, že by se vypařil a nepřišel.

Vypravěčka - 20. listopadu 2013 18:47

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Recepční se zatvářila stylem no to teda bude překvapení a možná si přichystala číslo na rychlou, kdyby ze tvého zjevení Johanna kleplo, že si pro něj jde smrtka. Výtah byl mimo provoz, tak sis protáhla nohy až do čtvrtého patra. Po zaklepání se nikdo dlouho neozýval. Kdyby tu nebylo ticho, protože hotel se nezdál být zrovna našlapaný, nikdo na chodbě nebyl, nezaslechla bys lehký pohyb za dveřmi. Johann pootevřel jenom maličko. Vykouklo na tebe jedno oko. Mělas možnost zareagovat jako první.

Natalja Zacharová - 20. listopadu 2013 19:02
	soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Čekala jsem přede dveřmi na můj vkus až příliš dlouho. Na co sakra čeká?! Ptám se sama sebe, pak si uvědomím, že se možná bojí toho, že by mu na dveře klepal démon a to mě rozesměje. “Kurva, Siegfride, otevřete ty dveře nebo je vykopnu.“ zahudruju do dřevěné desky, když v tom se dveře pootevřou. “Tak co? Bude to?!“ ptám se a snažím se usmívat.

Adrian Vilenovič Nazarov - 21. listopadu 2013 12:08

Zasedačka Zanechám Stín i s jeho otázkou "myslíš, že máme superschopnosti?" svému osudu. Trošku se bojím, že naše paní velitelka bude zklamaná. Protože z mého pohledu jediné, co Stín dokáže, je vnímat realitu okolo sebe - a to ještě mnohdy dost pokřiveným způsobem, protože- "No dovol, kurva? Kdo za tebe asi udělal zkoušku ze španělštiny, ha?" Jo dobře - občas si pamatuje pár věcí, které já úspěšně vypouštím! "Tak bys to mohl zkusit a zjistit na místě činu." Stále jsme u toho, že si myslím, že budou všichni zklamaní. Na jednu stranu se zdá, že o mě dost možná nijak vysoké mínění nemají, na tu druhou ode mě evidentně čekají... nějaký zázrak. "Pokud budete souhlasit, velitelko." "Zeptej se jí, než něco zavelí, zeptej se jí! Co když po cestě nebude čas?" "Ne, nemyslím si, že to je-" Pak se Stín jakoby vpije do židle a skrze podlahu se přesune o kousek dál, k Pollině, kde se jí zhmotní za zády a poklepe jí na rameno. Kretén jeden. A pak ukáže na mě, čímž chce naznačit, že chci něco říct. Spásný nápad, že bych třeba mohl čumět do stropu a dělat, že o ničem nevím, zavrhnu. "Chtěl jsem se zeptat - vy opravdu mluvíte s lampami?" No a je to venku. "Jak?" "O čem lampy mluví! Zeptej se kurva, o čem tak lampy mluví!"

Polina Panasenko - 21. listopadu 2013 13:10

K môjmu veľkému sklamaniu neprišiel žiaden podrobný popis fungovania toho samostatného tieňa, ktorý bol asi veľmi zhovorčivý lebo takmer nonstop bolo vidieť ako si Nazarov Junior niečo rozpráva popod fúz. Ale zasa Marianne by sa to ani neoplatilo hovoriť, len čo by to zneužila všetko proti vám, alebo proti iným. A tak podobne. Docela som ale obdivovala pevné nervy toho tretieho, pána tichého, ktorý sa na vec pozeral chladnou hlavou bez známky nejakého výrazného rozrušenia. To ma ale z myšlienok vytrhlo poklepanie na rameno. Mierne som sa zľakla, pretože som to nečakala. O to väčšie prekvapenie bolo, že to bol tieň, ktorý bol nie len samostatný ale aj hmotný! Pousmejem sa keď prstom ukáže na svojho pána.  Pobavene som sa opýtala pár vlastných otázok. " Ako to robí? Nebolí ťa to? Necítiš sa prázdne keď ti ...."utečie"?  Boli sme kolegovia a síce sme sa poznali len pár minút na nejaké formálne oslovenia som si nepotrpela "Má meno? Aspoň si ho mal ako brata, keď už máš tie tri sestry...." Rodinnú situáciu som si z tej zložky zapamätala asi najlepšie. A potom som sa zasmiala. " Čo je na to čudné?  A nie len lampy rozprávajú. Všetko rozpráva keď chce...Ale lampy sú asi moje najobľúbenejšie. Vidia všetko, počujú všetko...a s radosťou sa o to podelia. Troška ich pohladkám, poškrabkám, každá ma rada niečo iné....a potom to už ide samé...." Celkom od srdca som sa zasmiala. Vôbec som nečakala, že si to mohol vyložiť tak hlúpo. A možno nie len on. Ale bavilo ma to. Aspoň nejaká príjemná zmena atmosféry, ktorá dokázala uvoľniť napätie a nevrlosť čo sa šírila okolo Orlovskej.

Adrian Vilenovič Nazarov - 21. listopadu 2013 14:10

Zasedačka "Ako to robí? Nebolí ťa to? Necítiš sa prázdne keď ti ...."utečie"? Namísto odpovědi... spousta otázek na mě. Najednou. Vychrlila to ze sebe tak, že Stín lehce uskočil dozadu. A pak se podíval na mě. Takovým... polozoufalým pohledem. Oplatil jsem mu úplně stejným. "Má meno? Aspoň si ho mal ako brata, keď už máš tie tri sestry...." "Umm..." protáhnu zamyšleně, zatímco si srovnávám v hlavě to, co na mě Polina vychrlila a chystám se nějak kontinuálně odpovědět. A než to stihnu, odpoví mi na lampy! Jsem zmatený. Všechno si povídá? Lampy jsou nejoblíbenější? "Proč? To maj nejsofistikovanější domluvy?" A pak mluví o tom, jak je hladí a škrábe, díky čemuž si hned představím, jak Polina stojí v noci opřená o blikající lampu, hladí ji a něco jí tiše vypráví a... Dělá si z nás srandu, že si z nás dělá srandu? Naštěstí, jako potvrzení mé myšlenky, přichází smích. No já jsem ale debil. Co jsem zase řekl blbě? "Jak to teda kurva je s těma lampama?" To nevím. NEVÍM, KURVA, JAK TO JE S TĚMA LAMPAMA! Ale mám pocit, že tady jde něco hrozně moc mimo mě. Takže raději odpovím na své otázky. "Nevím, jak to dělá. Teda pokud chcete nějakou přesnou definici, nebo tak. Prostě jednoho dne vylezl ze zdi," odpovídám. "A ne, nebolelo to. Je to takové - někdy ani nepoznám, že to dělá, když tomu nepřikládám větší pozornost. Jinak se jedná spíš o divnej pocit. A nevím, jak mám chápat to, že uteče," krčím rameny. "Před vlastním Stínem neutečete." "Ne, že bys to nezkoušel..." Kousnu se do rtu. Musím se zeptat. "Jak je to teda s těmi lampami?"

Marianna Borisovna Orlovskaja - 21. listopadu 2013 18:54

No doprdele... co se tu děje?! Jsem snad v mateřský? Chvilku jim přestanu zaměstnávat kebuli a děcka začnou vymejšlet kraviny? No jasně, dětičky, jak, vole, dělá lampa? A umí stín tancovat makarénu? Jakou barvičku máte nejradši? Copak, Adriánku, duhovou? A Polinka růžovou s kopretinkama? To je žůžo! A zazpíváme si písničku?! Myška kosolapyj po lesu idjot, šiški sobirajet pesenki pojet... Hurá děcka! Kurva, poserte si třeba hlavu a říkejte tomu účes, hrajte si na doktora, jestli chcete, ale ať u toho úča není, jasný?! Ale ne, držím se, kamennej ksicht, dokonce ani ty oči neprotočím... za tohle chci jedničku ze sebeovládání. Dětičky, Polinko, Ádinku..., „Kolegové, nechci vás rušit, ale - na tohle bude čas potom, ne?“ Trocha autoritativního akcentu neuškodí, jinak mi haranti zvlčí úplně. „Zaripov má pravdu, vyrazíme hned, nebudem ztrácet čas. Vy tři se jeďte podívat na místo činu, schválně co kriminálka nenašla. Polino, spoléháme na tebe. Já pojedu do nemocnice. Kdybyste něco nečekaného našli, zavolejte mi. Případně já zavolám vám, až budu v nemocnici hotová. Diktuju číslo-“ Vytáhnu mobil, jasně že znám svoje číslo zpaměti, ale jestli budou prozvánět nebo diktovat svoje, chci si to rovnou zapsat, jinak v tom bude bordel. „+7 495 74 58“, doufám, že to stihli napoprvý – že jsou schopný se soustředit aspoň tuhle krátkou chvíli, to zvládnou i mladší děcka. „Jestli je to všechno, je na čase vyrazit.“ Čekám, až se batolata vybatolí, jako správná učitelka budu zavírat třídu, že jo, tak to má přece bejt. A pak hurá do špitálu.

Maxim Sergejevič Zaripov - 21. listopadu 2013 19:56

Zasedačka/Školka Tak to vypadá, že budu svědkem mluvení a šolichání lamp! Ono to s trochou fantazie zní jako sexuální úchylka. Přeci jen zjišťovat, co má která lampa ráda je asi tak normální, jako běhat nahý v kabátu po parku! Nezbývá než doufat, že naše světlo nebude výjimečně zvrhlé a policejní složky obzvláště bdělé! "Dotaz, velitelko." Jedna věc mi nic méně vrtá hlavou. Ať už útočník má jakékoliv cíle, chce to mrtvého Nazarova, takže co děláme proto, aby náš nepřítel nedostal, co chce? "Kdo zajišťuje Nazarovovu bezpečnost? Nepřítel nám může dát dalším pokusem šanci." Pak ho můžeme přímo chytnout za ruku, tlapu cokoliv a prostě odstřelit. Nebo třeba vystínovat či vylampit - závisí od stylu boje. Tak mě napadá, není při vyšetřování termín "nepřítel" trochu mimo? Nejsem si tím ani zdaleka tak jistý, jako ohledně čísla, jež jsem si bleskurychle naťukal do mobilu číslo a uložil pod jménem "Štěkna s krámy". Když k tomu připočtu fakt, že mám v mobilu jako tapetu svou drahou ženu v dresu Magnitogorsku, tak mi zase jednou dochází, jaké štěstí to mám!

Polina Panasenko - 21. listopadu 2013 20:47

" No utečie v zmysle ako teraz. Ty si sedel on ma poklepkal po ramene. Nie že utečie úplne nadobro. To by bolo celkom smutné. A kedy to bolo, keď prvýkrát z tej steny vyliezol? Stavím sa že to bolo v puberte. Vtedy sa s ľuďmi dejú fakt čudné veci A čo na to povedala rodina?  Nestalo sa niečo podobné aj sestrám?" Sestry sú zlým tieňom samé o sebe. Nevedela som si predstaviť  niečo podobné, že by sa to dialo trebárs tej mojej. To by som neprežila! To by  neprežil nikto. " Teba to nedá pokoj, že....Možno som sa nevyjadrila správne. Nie tak docela rozprávajú. Ale s tým dotýkaním sa, som neklamala...." Trocha som sa zamyslela a nakoniec som v hlave našla slovíčko, ktoré by to mohlo celkom pekne opísať. Možno troška také gýčové slovo, ale páčilo sa mi. Nikdy som o sebe tak nezmýšľala, ale možno začnem. " Som senzibil..Keď chcem a niečoho sa dotknem tak vidím veci, ľudí , celé situácie, rozhovory..." Bolo mi v očiach vidieť ako veľmi som si tú schopnosť vážila. Bola jednoducho úplne ale úplne stvorená pre mňa. Usmiala som sa na Juniora a potom som počúvala Mariannu, ktorá nám musela pokaziť príjemný rozhovor. Číslo som si zapísala hneď do telefónu, možno som ho tam už aj mala z čias dávno minulých a priateľských nebola som si istá...Potom som sa pozrela na toho tichého a v hlave si povedala: Stačí ak Nazarova znesvätí Marianna a už sa ho nikdy, nikto nedotkne.  No a nakoniec som sa ako prvá postavila celá nedočkavá vyraziť, no pozrela som sa ešte spriama na milovanú kolegyňu a odhodlaným hlasom som jej povedala ešte pár slov. " Urobím všetko čo sa bude dať. Trebárs si aj ľahnem celá na chodník. Ale bez informácie o tom, čo sa stalo alebo kto to urobil, odtiaľ neodídem." Pretože by to bol dosť trapas keby som sa potom musela pozrieť Marianne do očí. Tá by si na mne pekne zgustla.

Adrian Vilenovič Nazarov - 21. listopadu 2013 21:54

Na cestě ze zasedačky (asi) Pollina se mě začne vyptávat. Předtím mi to moc nevadilo - ale zrovna tak trochu brousí do vod, kde bych ji docela nerad viděl. Kdy se objevil, co na to rodina... jsou to věci, na které bych rád zapomněl - hlavně tedy to druhé. Na den, kdy se objevil Stín si už příliš jasně nepamatuji. Vlastně celé to období svého života mám v takové... mlze a útržcích. Ono je to asi normální, vzhledem k tomu, že jsem byl ještě hodně malé děcko. Stín se od ní vrací ke mně, staví se za mou židli a založí ruce na prsou, jako by se od toho všeho distancoval. Já taky nevypadám zrovna spokojeně. Ani při otázce na sestry.  Jsem rád, že mi na odpověď dává dost času, protože jak je všetečná, tak je i upovídaná - takže mi vysvětluje, jak to chodí s lampami. Když řekne, že po doteku věcí cítí, co se kde událo, jako první se jí podívám na ruce . zda má rukavice. Nebo se jí za tu dobu, co tady sedí, promítly v mysli všecky ty zadky, které si na tu židli sedly před ní? „Kolegové, nechci vás rušit, ale - na tohle bude čas potom, ne?“ "Na lampy? Museli jsme se zeptat. Hned. Hele včera bylo pozdě!!!" Tohle jí říkat nebudu. Nene. Jsem rád, že to utnula. Nemusím odpovídat... hned. Já vlastně ani nevím, jestli odpovědět chci. Žádná z jejích posledních otázek mi nebyla příjemná. ŽÁDNÁ. Raději si vytáhnu mobil a zapíšu Mariannino číslo. "Mařena? Použil bych pro ni trošku lepší termín, ale - no dobře." Zatímco vycházíme ven a Marianna zamyká, ptá se Zaripov - jmenuje se tak, že? - na bezpečí mého otce. Vím, že jej hlídají, to mi už říkali, když jsem tam byl já - takže se o to dále nestarám a rozhodnu se jít blíž k Pollině. Chce odpověď na své otázky - já ji je dám. Ale taky to nemusí slyšet všichni. Když jsme se Stínem, který už se neobtěžuje schovávat do zdi, prostě zůstává vedle mě hmotný, jako od chvíle, kdy začalo zasedání, dost blízko, věnuji jí úsměv - který by se dal nazvat lehce nuceným. "Ta schopnost se objevila ne v pubertě, ale když jsem byl malý, vůbec si to nepamatuju." "V pubertě jsme objevili schopnost masturbovat-" Podívám se na Stín a protočím očima - pak se vrátím zpátky k Pollině. Snažím se mluvit nenuceně, ale asi je poznat, že mi to je všechno, jen ne příjemné, na to vzpomínat. Jediné, co mě drželo a drží od toho, abych po ní štěkl, že do toho jí kurva nic není a začal se jí vyhýbat, je fakt, že prostě nemohla vědět, na co svým dotazem narazila. "Když to má rodina," což vyslovím se zcela neskrývaným hnusem a opovržením v hlase, "zjistila, pokusili se mě zabít." To na to, drahá Pollino, povedala rodina. "U sester se nic takového neobjevilo, protože nejsou mé vlastní."

Vypravěčka - 22. listopadu 2013 00:51

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Tvoje slova Siegfrida nepřivedla do zrovna přátelské nálady. Z kousku obličeje, cos viděla, se nedalo moc poznat, jestli se bojí, nebo je jenom zdravě ostražitý, nebo zdravě nasraný. "Co chcete?" zeptal se co možná nejneutrálněji, ale dveřmi nepohnul ani o kousek. Mohl si myslet cokoli. Třeba i to, že tě poslala ÚPA. Kdo ví, co se tam dělo, Boris ti krom místa pobytu nedal sebemenší vodítko, aby ses mohla domýšlet.

Vypravěčka - 22. listopadu 2013 01:19

Adrian, Polina, Maxim Podle zprávy našli plukovníka ve čtvrti Izmajlovo, konkrétně u adresy: Seďmaja parkovaja ulica, mezi domy 3 a 5. Což bylo zvláštní, když Genštáb se nacházel přes půl města a jeho bydliště jakbysmet. Měl tam nějakou práci? Pokud ano, muselo se jednat o něco důležitého, protože jakožto muž svého postavení by tam jinak mohl poslat nějaké poskoky. Další záhada se vyloupla hned, jak jste procházeli kolem vrátnice. Vrátný zastavil Adriana a podával mu obálku - byly v ní klíčky od auta, dle jeho slov to tu nechala Orlovskaja starší, a také lístek s adresou o několik ulic dál. Olga šla vždy k věci. Služební auto vám na to nikdo nepřidělil a osobním, mimo toho plukovníka, nikdo nedisponoval. Mohli jste se tam kodrcat normálně, nebo použít to Nazarovovo. Kdo ví, třeba tam najdete další vodítko? Autem cesta na místo činu zabere podle hustoty provozu 30-45 minut. To stálo kdo ví proč zaparkované v ulici, která je od Genštábu asi deset minut ostré chůze. Ani Adrianovi ta adresa nic neříkala, nebydlel tam nikdo známý ani se tam nenacházelo nic, proč by zrovna tam měl Nazarov nechat auto... A vypravit se jen tak přes půl města do okrajové části.

Vypravěčka - 22. listopadu 2013 12:40

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Podle dokumentů byl Nazarov hospitalizován tam, kde kdysi Sergej, ve stejném křídle, které podléhalo dozoru ÚPA a tamní personál byl obeznámen s podivnými věcmi. Samozřejmě jen tak, jak potřeboval. Tys zde naštěstí nikdy neležela. Výhoda mít doma někoho, kdo ovládá sommagii. I když sis ve škole na cvičení zlomila ruku, samozřejmě ti to ošetřili, ale doma ti Boris sádru sundal a uzdravil to. Stejně na tebe dolehla vzpomínka, když jsi kráčela přesně tou chodbou, kudy jsi šla kdysi za Sergejem. Nemocnice byla umístěna v historické budově, vysoké stropy, na chodbách dvoukřídlé dveře... Ale stejně to tu smrdělo dezinfekcí. Prvně ses musela zastavit za jeho ošetřujícím lékařem - Dr. Petrovičem. Anebo to zkusit rovnou za Nazarovem? Bylo však riziko, že tě hlídka u dveří nepustí nebo tam někoho z personálu potkáš. Za Nazarova pořád zodpovídal Petrovič, nebylo to tak, že byste mohli jen tak přijít rovnou na pokoj.

Adrian Vilenovič Nazarov - 22. listopadu 2013 18:28

Vozim sa na Volve - SOM ČAROVNY Dál už náš případný rozhovor neřeším. Možná je to proto, že se zdá, že i Zaripov a Orlovská domluvili - ať už mu tedy, zatímco já mluvil s Polinou, ona odpověděla cokoli, možná je to také proto, že zrovna nejsem v náladě, kdy bych něco takového, jako je má rodina - ať už biologická nebo ta opravdová, chtěl rozmazávat. Poté, co dostaneme informace o místě, kde našli otce, začínám být trochu nesvůj. Nevím, co mohl dělat zrovna tam - proč tam šel. Proč nepoužil auto... těch otázek je povícero. A něco mi říká, že se mi odpověď na ně nemusí nutně líbit. Dostanu také klíčky otcova vozu. A hlášení o jeho poloze, která je také na první pohled absolutně nesmyslná. "Kčertu s tím, co se tady děje?" Jen lehce zavrtím hlavou, že nevím. Protože prostě nevím. Je to divnější a divnější. "Můžeme tam sjet autem," navrhnu, zatímco si zapínám zip černé bundy a okolo krku vážu šátek. Nepředpokládám, že by kdokoli měl cokoli proti. Venku je zima, hnusně, beztak nemáme moc času, protože Mariána vysírala už kvůli tomu, že jsme mezi sebou chtěli vyměnit pár informačních vět navíc, jako by nám hořelo za prdelí... no a celkově je to prostě pohodlnější. Venku Stín okamžitě zapluje do chodníku. Nikdo neznalý by nepoznal, že je něco v nepořádku. Následuje mne stejně, jako všechny ty přirozené, lidské stíny. Jen doufám, že vzhledem k Polinině fyzičce příliš neženu. Pokud možno se jí snažím přizpůsobit krok a nenechat ji daleko za námi. Přijde mi to... takové asi slušné. Otcovo zaparkované auto pak sjedu lehce nedůvěřivým pohledem.  "Proč je tady? TADY?" Jenže stejnou otázku mám v hlavě taky. Jak to mám vědět? Odemknu je zdálky a když přijdu blíž, lehce je poplácám po stříšce.  "Kdybys tak mohlo-" PYČO! Prudce otočím hlavu ke kolegyni. "Polino?" Zeptám se zprvu lehce váhavě, ale pak se utvrdím v tom, že ona mi beztak položila horší otázky, takže můžu přidat na hlase. "Myslíte, že byste mohla-" Jak to nazvat? "Že byste mohla zkusit... zjistit, co přimělo otce parkovat právě tady?" Říkala to jasně. Vidí věci, lidi, situace, rozhovory. A já tu situaci potřebuji znát.

Natalja Zacharová - 22. listopadu 2013 19:09

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Stockholm – hotel Dívala jsem se mu do tváře, která byla striktně neutrální. Ale v oku se mu cosi mihlo. Měl strach? “Přišla jsem vás požádat o pomoc.“ řeknu a rozhlédnu se doprava a doleva po chodbě. Stále jsme sami. Kdo by sem taky chodil. “Pustíte mne dovnitř, nebo to budeme probírat mezi dveřmi na chodbě, kde nás můžou slyšet?“ tázavě zvednu jedno obočí a čekám. Přinejhorším mu ty dveře vyrazím.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 22. listopadu 2013 20:12

Zaripov. Alespoň někdo tu funguje, i když nevím, co čeká – jak to mám sakra vědět?! Copak mám na starost hlídání i mrtvýho... oprava, polomrtvýho tatínka? Jenom pokrčím rameny. „O ochranu plukovníka se stará ÚPA, nevím kdo konkrétně, ale určitě počítají i s paranormálním útokem.“ To kecám... nemám ani páru, kdo ho hlídá, ale je přece logický, že když je to náš hlavní svědek, tak mu budem chránit prdel my. Doufám aspoň, nechci, aby mi umřel předčasně.

Polina Panasenko - 22. listopadu 2013 20:50

Auto   Oh môj bože! Na jednej strane som bola v hotovom radostnom vytržení , že sa stalo neskutočné a dostávalo sa mi odpovedí. Pretože za posledných pár dní som ich nedostatkom trpela. Na strane druhej som sa však zarazila a mierne zahanbila, keď  som videla Juniorovu nie príliš ochotnú reakciu. Mal u mňa však  veľký obdiv, že sa vôbec do vysvetľovania pustil, obzvlášť keď sa jednalo o tak pikantnú tému, do ktorej som vážne padnúť nechcela. Možno len tak troška. Ono ten pokus o vraždu a náznak o tom že je adoptovaný boli veľmi lákavé témy, no i ja som mala svoje limity a vedela som kedy je dobré prestať. Aspoň na teraz. Raz sa to ku mne určite nejako dostane. " Prepáč...." Povedala som úprimne  a priateľsky som sa na neho usmiala. Rozhodne som si nechcela hneď na začiatku odplašiť potenciálne dobrého známeho, ktorý vyzerá , že so mnou zdieľa spoločné antipatie s Mariannou.   Tajne som dúfala, že aj ja dostanem nejaký balíček do vlastných rúk od uja vrátnika, avšak musela som sa uskromniť len s prázdnou. " To je ako nejaká detektívka! " S úsmevom som skonštatovala našu prechádzku zimnou ulicou. " Som si nemyslela, že je pred úradom až tak strašne zlé parkovanie. Keď ho nechali odstavené až tu.." Hovorila som si viac menej sama pre seba. Svoj krok som držala bez problémov skoro tak rýchli ako bol mladého Nazarova.  " Dokázal by komunikovať aj s inými tieňmi? Trebárs s tam tým tieňom, tej slečny?" Ukázala som smerom k žene, čo sa mihla na ulici..." Alebo ho trebárs zhmotniť?...Kebyže na neho stúpim, cítil by to? Alebo by si to cítil ty?" Spomenula som si na to ako sme si navzájom skákali do tieňov keď sme boli malé deti.   To už sme ale prišli k autu. Keď začujem svoje meno a ten váhavý tón v hlase. Venujem Juniorovi povzbudivý pohľad, ktorý vravel " len smelo, šak sme medzi svojimi" . " S radosťou. Aspoň sa trocha rozcvičím. Môžem poprosiť aj kľúče? Intenzívnejšie to bude vo vnútri"  S úsmevom spravím pantominické gesto akoby som si na ruky navliekala latexové rukavice.  To už som si vzala kľúče ( ak mi ich teda do rúk dal) zo smiechom som sa prihovorila autu s otázkou. " Tak čo slečna, chodíte sem často?" a sústredene som prechádzala dlaňou a prstami po celom obvode obvode auta. Dúfala som, že niečo zachytím aj z vonka...a ak nie, vo vnútri ma čakal volant a celá palubná doska, ktorej som sa mohla do sýtosti vydotýkať. Zobrazit SPOILER

Adrian Vilenovič Nazarov - 22. listopadu 2013 22:10

Další otázky? Jestli jsem si myslel, že už jsem, co se otázek týče, z obliga, tak jsem se dost mýlil. Zdá se, že jsem stále ještě atrakce číslo jedna. Kluk se Stínem, jenom se na něj pojďte všichni kouknout. Udivuje mě její zájem. Jako... já vím, že se mě občas někdo z těch, kdo o něm vědí, na něco i zeptá - ale Polina je neskutečně, neskutečně všetečný člověk. Mám pocit, jako by mě těmi otázkami chtěla snad ubít. Nebo o mě napsat knihu. Nebo... nebo já nevím! "Dokázal by komunikovať aj s inými tieňmi? Trebárs s tam tým tieňom, tej slečny? Alebo ho trebárs zhmotniť?...Kebyže na neho stúpim, cítil by to? Alebo by si to cítil ty?" "No-" zatímco ji s lehce neochotným... až dětsky trucovitým výrazem (HEJ, TEĎ JSEM JE DOSTAL! A ŘÍDÍM POŘÁD JÁ!) předávám klíčky, rozmýšlím si odpověď. Mimoděk sleduji, jak osahává auto. Mám ji vůbec odpovídat? Nebudu ji třeba rušit... já nevím v nějakých psychických vlnách? "Kdyby mě to mělo bolet kdykoli, když mi na Stín někdo šlápne, bylo by to asi řádné prokletí," ušklíbnu se a pokrčím rameny. "Představ si to třeba v obchoďáku." "Si tykáte?" Och a kurva. No - nezdá se, že by se nějak ohradila - a ostatně, taky mi tyká, takže... no, takže už v tom asi zůstanu. Když si se mnou chce tak hodně povídat, tak si budeme povídat jako kamarádi. A nebo vůbec. "A vytáhnout cizí stín z chodníku - no, já nevím asi jsme to nikdy nezkoušeli, ale-" "myslíme, že to nepude, protože oni jsou úplně jinde než já." "Já nevím, jak to vysvětlit, protože jsem nikdy blíž nestudoval... paralelní světy, nebo tak něco, ale myslím, že můj Stín se pohybuje v jiné rovině, než ty vaše. Že v rovině vašich stínů ten můj prostě... chybí. Třeba když něco zvednu - tak.... um - tak to tam.. asi levituje?" Kurva, tohle je blbý. Můj výklad určitě zní hrozně odborně. "On vlastně jenom DĚLÁ, že to zvedá, aby si nikdo nevšiml, že se chová divně, hm... ukážu ti to." Sundám si z ramene tašku a podržím ji ve vzduchu před sebou. Na zemi se objeví stín tašky, přesně tam, kde by měl být - ale nic jej nedrží. Protože MŮJ Stín kousek "popoleze" a směřuje na úplně jinou stranu, než by vzhledem ke světlu měl. "Vidíš...?"

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 22. listopadu 2013 23:58

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Když vejdeme do té místnosti - do Olžina pokoje, udeří mě vzpomínky na ní jako rána jejím kladivem. Byla mi oporou i vůdkyní. Přejdu k brnění a prohlížím si ho. Je krásné. "Když jsem byl členem Její skupiny, bylo všechno tak jasné..." prohmatám nějakou část válečné zbroje a zasněně mluvím z pola pro sebe a z pola k Aídě. Nesnáším vzpomínky. Když prohledáváme další pokoje, musím se usmát. Ti kluci mi chybí. Budu se muset za nimi někdy stavit. Kdo ví, možná nás k nim povinnosti zavedou sami. To bych rád. Olga v těch šatech vypadá úplně jinak. O Dmitrijevičovi si toho myslím hodně zvláštního, moc mě nepřekvapuje, že ho vidím zase po boku Olgy. Ti dva zjevně prožili románek překonávající čas i prostor. Chlípníci jedni. Je mi jasné, že v tom vždycky je ženská, Dmitrijeviči. Přesto zůstává v mých očích jako úctyhodný velitel. "Půjdu za tebou, Aído." položím fotografii zpět. "Ale nejdřív se trochu protáhnu. Čekej mě za půl hodiny, za hodinu. Přinesu něco na zub." Od chalupy se v žádném případě nevzdaluji moc daleko. I když by to znamenalo větší a lepší večeři, prozatím zavřu hubu svému žaludku a raději se soustředím. Polévku mě snad pomůže udělat Aída, já o těchhle věcech vím...no, skoro nic. Jenom to, že se mají dát do vody. Asi. Mají? "K čertu s tím." lamentuji, když je chystám na polévku. Koukám na štosy knih a povytáhnu obočí. Překračuji opatrně sloupy, nechci na žádnou šlápnout. "Pěkně ses tu rozparádila. Knihy nejsou jako lidi. Musíš se k nim chovat hezky, nebo ne?" ušklíbnu se. Poryv větru neignoruji. Naopak. "Hele, podívej." přejdu blíž k polici a nastavím dlaň abych lépe detekoval odkud to přesně vane. "Cítím tady průvan, Aído. To vypadá na tajnou chodbu nebo něco podobného." Zkusím polici nebo celou knihovnu kus odtáhnout, pokud to půjde. A samozřejmě hledám nějaký mechanismus nebo něco, co by případné tajné dveře spustilo. Kdyby to náhodou bylo potřeba. "Necítíš nějakou magii? Pro případ, že by tu na nás čekala past." ...

Vypravěčka - 23. listopadu 2013 00:07

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Jestli si Aída pomyslela něco o tom, že z hodiny bylo hodin mnohem víc, nedala to najevo. Stejně byla zabraná do práce, že asi ztratila pojem o čase. Však si taky mákla. "Co? To, že je dám na zem, na čistou zem, neznamená, že se k nim nechovám hezky," načepýřila se. Ono rýpat do ženské, co vystudovala muzeologii... V knihovně už skoro nic nebylo, a tak jsi ji mohl odsunout, protože knihy byly až na opačném konci u stěny. Aída v tom měla systém, dokonce dole pod každým štosem byl knihou zatížen nějaký papír. Asi popisek. Bylo třeba si už vzít baterku, jinak bys nic neviděl. A nic jsi neviděl i tak. Vypadalo to jako stěna. Ale šel odtam průvan. "Magie je cítit v celém domě," ušklíbla se Aída. "Tady kdybys něco schoval, podle aury bys to hledal sakra dlouho. Dokonalá skrýš pro cokoli mocného, protože celý pozemek je jedno velké kouzlo."

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 23. listopadu 2013 00:16

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro To mi moc nepomohlo. "Díky." zabručím na Aídu a hned se uchýlím ke stěně a jejího ohledávání. Nosem jezdím po každém koutu imaginárních dveří nebo vstupu. Snažím se najít skulinu, mechanismus, spouštěcí tlačítko nebo věc, která by nám otevřela. Pokud má Aída pravdu, je za těmi tajnými dveřmi něco hodně cenného nebo důležitého. Za á, vlastník domu to schoval i když věděl, že je tu v naprostém bezpečí. A za bé, zmátl tak i případného znalce magie, což samo o sobě dává odtušit nějaké jiné zamýšlení. Možná to schoval pro někoho, kdo přemýšlí jinak než magicky. Nebo to schoval jen pro sebe a jedině tvůrce tajné místnosti ví, jak jí odemknout. Každopádně hledám, nevzdávám se. ...

Vypravěčka - 23. listopadu 2013 00:23

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Nakonec to bylo o mnoho jednodušší, než jsi myslel. Zda to tak mělo fungovat, nebo to bylo tím, že tu byla Aída a dům se celý otevřel... to se možná nedozvíte. Ale co je za průchodem, to asi ano. Protože jsi málem propadl skrz stěnu. Byla to důmyslná iluze. Tedy, její část velikosti dveří. Ohmatáním se dalo zjistit, kde ten průchod je. Byla tam tma. Naštěstí se neukázala Nalikateeq ani nic podobného, prostě jenom... tma. Baterka neochotně vykousla kužel světla. "Světlo?" řekla za tebou Aída. Nic. "Světlo!" rozkázala důrazně. Nic. "Hm, nemám vzít ještě nějakou lucernu nebo pochodeň nebo něco?" Byla zde patrně místnost a k jejímu pořádnému prozkoumání jedna baterka opravdu nestačila. Zatím to nevypadalo, že by na vás mělo něco vyskočit, jen tu byla dost zima. Na to, jak bylo v baráku vytopeno.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 23. listopadu 2013 12:22

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Nezdržuju se. Jen co je vážně jasný, že nejsou další otázky, mažu pryč a doufám, že se o zvěř dokáže postarat Zaripov. Ruský auta mě nikdy nebraly. Když auto, tak jedině německý, takže jsem si asi před rokem koupila passata, jasně, je to ojetina, na nový nemám, ale je to kurva dobrá ojetina. Mám ho ráda i navzdory tomu, že se s ním nedá poskakovat po loukách, bahnitých cestách nebo plavat v bazénech straček, který byly cestami naposled za Hitlera. "Kvality", který jsou podle mě hlavním kritériem při výrobě ruskejch aut. Zkrátka je tu pořád univerzální model pro všechno kalašnikov. Nemocnice jsou vždycky hnus. Možná jsem byla naposled ve špitálu v sedmnácti, když začala ta srandovní jízda oklikou přes Jižní Ameriku do Ruska, a tady v týhle jsem neležela nikdy, jen chodila na návštěvy, ale to nic nemění na tom, že mi je z tohohle dezinfekcí napchanýho prostředí blbě. Mám vůči těmhle místům averzi, podvědomej odpor nehledě na to, jestli jsem pacoš, návštěva nebo tu jsem pracovně. Potřebuju doktora vyzpovídat, takže by mě ani nenapadlo se vkrádat k Nazarovovi jako zloděj. Navíc, to není můj styl, já se nikdy neplížím. Takže za doktorem - na recepci snad budou vědět, kde lítá. Zaťukám, ale na vyzvání nečekám. „Doktor Petrovič? Orlovská, ÚPA, vyšetřuju případ napadení plukovníka Vilena Jurjeviče Nazarova. Máte čas odpovědět mi na pár otázek?“ Vytáhnu pracovnickej průkaz, aby bylo jasný, že ho nelakuju. A pokračuju dřív, než stačí odpovědět - jestli čas nemá, tak si ho udělá. „Jaký je pacientův zdravotní stav? Nějaké zlepšení? Šance, že přežije nebo se uzdraví? A je léčen léčiteli nebo normálními doktory?“ Vybalím narychlo všechno, co se hodí znát. On sám by měl ocenit, že ho nechci zdržovat moc dlouho.

Vypravěčka - 23. listopadu 2013 12:45

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Doktor tam je, zrovna papíruje. Jedna stěna pracovny je od země k vysokému stropu zaskládaná policemi, kde jsou kartotéky, složky s případy. U druhé stěny jsou knihy. Dokonce tu má i knihovnický žebřík, aby se nahoru vůbec dostal. Potéc, co si odbudete formality, ti Petrovič pokyne k židli naproti jeho stolu, sepne ruce do stříšky. "Jakkoli divně to bude znít, jeho stav je stabilizovaný... ale zároveň je kritický. Dovolte, abych vám to vysvětlil. Nic se nehorší ani nelepší, ovšem jeho stav byl špatný již předtím, pořád je vysoká pravděpodobnost, že to v jeho věku tělo brzy vzdá. Uměle jej udržujeme v kómatu, aby nedošlo k šoku. Bohužel... léčitelů je hrozivě málo, pokud vím, s jedním z nich pracujete," pousmál se. Jo, jméno Orlovskaja ti někdy otevřelo (nebo minimálně pootevřelo) dveře. A skoro každý, kdo už nějakou dobu dělal v branži, si Olgu spojil s Borisem, protože ona byla jeho vymahač výpalného. Tedy, pravá ruka. "Jednoho zde máme, ale ten nemůže nic dělat. Dokud nebude vědět, co jej napadlo. Kdyby se pokoušel léčit bez této informace, mohl by mu i přihoršit, neboť nevíme, zda to není i astrální zranění. Například. Víte, já sám nejsem sommagik. Znám to všechno jenom z teorie od svého kolegy. Ale když provádíte tohle urychlené uzdravování, je to jednak strašlivá zátěž na váš organismus, ovšem i na organismus pacienta. Ono se to tak zprvu nemusí zdát. Pouze léčitel vypadá unaveně. Jenže pokud se to děje pravidelně, tak dochází i k vyčerpání organismu pacienta, protože takto rapidně urychlený proces léčení je nepřirozený. A jak jsem řekl... nemáme informace, jakýkoli výkyv by mohl jeho stav zhoršit. Snažíme se jej udržet aspoň takto, jak je. Postarali jsme se o něj nemagicky." Petrovič

Maxim Sergejevič Zaripov - 24. listopadu 2013 21:59

U Auta se Simírem Určitě počítají! Vždycky, když někdo s něčím určitě počítá, bere mě mráz po zádech. Je to to samé jako věty typu "to je snad samozřejmost", u nichž si všichni uvědomují všechno, ale nikdo nikdy neudělá nic. "Děkuji, velitelko." To je asi jediné, co k tomu mohu dodat, aniž bych byl dosti neprofesionální. Cestou k autu můžu dál přemýšlet o lampomancii a dalších těch senzibilských senza věcech. Tím samozřejmě nemyslím prací práše, který je sice Senza, ale paranormální pradlenu by nám snad nepřiřadili. Ačkoliv, když berou hasiče, tak kdo ví? " Tak čo slečna, chodíte sem často?" Mám co dělat, abych se nezačal smát. Sice jsem ten poslední, kdo by měl takové věci považovat za bláznovství, ale to je prostě směšné. Tohle o třídu překonává toho kluka rychlejšího než vlastní stín, pokud teda zrovna míří na jinou stranu! Vždyť jestli takhle komunikuje se vším, tak co dělá ráno? To se ptá kalhotek "tak co holky, vidíte to na píču" nebo cítí výčitky toaletního papíru ve stylu "holka, ty mě sereš"? Naproti tomu oheň je zkrátka něco snadno představitelného, pochopitelného i když s ním děláte neobyčejné věci, ale tohle je prostě gól. Nic méně ten gól mě přivádí na jednu myšlenku. "Můžete cítit, ehm...vjemy i z oblečení?" Nadhodím, zatímco se asi soustředí na poetickou rozmluvu s autem. "Jestli ano, mohli bychom zkusit získat to, co měl tehdy Nazarov na sobě." Taková košile by asi mohla s chutí prásknout, kdo ji rozpáral, ne?

Marianna Borisovna Orlovskaja - 24. listopadu 2013 22:53

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Usadím se, nohu přes nohu, pozorně poslouchám a když je jasné, že skončil, přikývnu. „Chápu.“ Takže to vypadá, že jiná možnost, než se mu dostat do hlavy... řekněme, proti jeho vůli, nebude. Jenže do tohohle nejdu, dokud nebudu mít souhlas doktora – zaprvý nepotřebuju, aby mě při tom někdo rušil, to by mohlo dopadnout blbě pro obě strany, zadruhý si umím představit, jak se nemocniční právníci budou moct posrat z toho nadšení, že na mě můžou sepsat milion stížností, a v neposlední řadě je dost možný, že se něco vyjebe a mně se pak bude nějaká ta lékařská pomoc hodit. Případ „Olga a její obři“ byl dost jasnou ukázkou toho, že štrachat se v hlavě někoho postiženýho čímkoli paranormálním není úplně košér. „Doktore Petroviči, plukovník Nazarov je klíčový svědek a jeho svědectví je nutné získat, co nejrychleji to půjde. To, co ho napadlo, může kdykoliv zaútočit znovu.“ Do hlasu nechám vpustit trochu tý naléhavosti, to většinou funguje, když chceš zahrát na smysl pro povinnost. „Obávám se, že jestli není možnost, jak ho v nejbližší době probudit, bude nutné si jeho vzpomínky přečíst.“ Nechám mu chvilku, aby si to přebral. A sleduju, jak reaguje. V jednu chvíli uvažuju, že větu skončím a budu doufat, že doktorovi nedojde, co to pro seniora může znamenat, ale... je to doktor, není blbej, radši s ním budu jednat narovinu. „Nebudu vám lhát, může to být pro pacienta, zvlášť v takovém stavu v jakém je, velmi rizikové. A chápu, že to jde proti etice vašeho povolání, ale, doktore, ve světě, v kterém se pohybujeme, nejde o jednotlivce. Informace, které plukovník má, jsou životně důležité, mohou zachránit desítky životů. Někdy je nutné riskovat, aby se zabránilo zlu, které si většina nedokáže ani představit. Rozumíte?“ Trochu se nakloním k němu, pro dramatičnost, stále s pevným a přímým pohledem do očí. „Doktore, žádám vás, prosím vás, dovolte mi si přečíst jeho myšlenky.“

Vypravěčka - 25. listopadu 2013 17:03

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Polina Teprve až ses posadila za volant, vidina se zaměřila na majitele auta a na tebe přestaly dorážet banální vize kolemjdoucích. Nazarov zaparkoval přesně na tomhle místě. Byla tma, hodiny na palubní desce ukazovaly něco po osmé večer. Podíval se do zpětného zrcátka. Upravil se. Vypadal maličko nervózní. Připomnělo ti to situace, kdy ti někdo něco tajil, z něčeho se vykrucoval. Vzal si aktovku a něco z přihrádky, co jsi neviděla, protože se to snadno ztratilo v jeho rukavici, a vystoupil. Vidina skončila společně s prásknutím dveří od auta a zamknutím.

Vypravěčka - 25. listopadu 2013 17:21

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Johann ti poté, cos domluvila, zabouchl dveře před nosem. Chvíli to vypadalo, že je nakonec budeš muset vyrazit. Na to, jak byl zdvořilý i prakticky na bojišti, se nyní choval podivně. Ale pak se dveře znovu otevřely. Nebylo těžké uhádnout, co dělal. Buď v rychlosti poklidil nějak ryze chlapský bordel, nebo něco schoval. Ať tak či onak, v pokoji jsi neviděla nic podezřelého. Jeho kabát (nový, protože takhle po střetu rozhodně nevypadal) visel na věšáku, s ním i klobouk. Kdo v dnešní době nosí klobouk? Hotelový pokoj měl miniaturní koupelnu a malou ložnici. Nic víc. Vypadalo to tu přesně tak zašle jako zvenčí. Mohli tu uklízet, jak chtěli, ale zašlapaný koberec, zaprané povlečení a tapety, které dávno vyšly z módy, tu z toho nedělaly zrovna útulné místo. Pouze útočiště na pár nocí. Johann vypadal hrozně. Dmitrijevič se ho neobtěžoval uzdravit magicky, takže všechna zranění, co utržil od nemrtvých, se musela hojit normální cestou. Na obličeji už žloutly nějaké ty modřiny (a jinde na těle stoprocentně taky), na levém předloktí měl stehy. Potetované dlaně, z nichž se obrazce táhly po vnitřní straně předloktí až do jeho poloviny, ti připomněly Semjona. Až na to, že on měl tetování větší a neměl jej na dlaních. Mág si sedl na kraj postele. Na zdvořilosti se asi nějak necítil, protože ti nic nenabídl a ani nic neřekl. Když jsi mohla s odstupem pár hodin srovnat jeho i Ajrata, rozdíl to byl opravdu markantní. Neměl tak široká ramena, byl menší a jen rysy v obličeji by z nich možná mohly dělat bratry. Hlavně byl nějaký pobledlý.

Vypravěčka - 25. listopadu 2013 17:28

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Petrovič tě vyslechl až do konce, ale už jsi dokázala odhadnout jeho reakci. Byl to čestný muž na svém místě, doktor nejen povoláním, ale i duší. On by své pacienty neohrozil. Úplně jsi slyšela, jak mu v hlavě naskočila Hippokratova přísaha. "Slečno, u vás možná nejde o jednotlivce, ale v mém oboru ano. Jinak by to ztrácelo smysl, nemyslíte?" Zakroutil hlavou. "Nemohu vám dovolit jej takto ohrozit. Pokud ta věc nebo osoba znovu zaútočí, věřím v to, že lidi z vašeho úřadu se o to postarají. 24/7 u něj má být hlídka z ÚPA."

Marianna Borisovna Orlovskaja - 25. listopadu 2013 18:55

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Tak jo, tak to nepůjde tak snadno, pán je moralista. Na tohle nemám čas, zdržuje kvůli blbostem... Hej ale ta Hippokratka mi docela vytrhla trn z paty, s tím se dá pracovat. Usměju se, chápavě, možná lehce smutně... a zaručeně nacvičeně. „Nechci zpochybňovat vaší práci, doktore, to by mě ani nenapadlo. Vím, že jako doktoři jste vázáni etikou, stanovami, na které čestně přísaháte. Ale já znám Hippokratovu přísahu, nezakazuje náhodou i interrupci? Nebo jakýkoli chirurgický zákrok?“ Jo, vole, mluvíš s právníkem, seru ti na etiketu, ale Hippokratka je pořád právnickej text, tady mě nenachytáš. „Oba víme, že vaše přísaha je zastaralá, že moderní doktor se musí přizpůsobovat podmínkám současnosti. A současnost žádá tento krok. Dávám vám své slovo, že neudělám nic, co by mohlo být riskantní, nepůjdu do míst, které by hrozili pacientovu životu. Budu pouhý pozorovatel. A vy a váš tým může být u toho, aby mohli ihned pacienta ošetřit.“ Kurvá... chlape, se tak snažím!

Natalja Zacharová - 25. listopadu 2013 19:24

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Kritickým okem jsem zhodnotila pokoj. Ale kdo jsem, abych kritizovala. U mě to vypadá podobně, jen můj byt je 1+1, ale krcál je to stejně. Vešla jsem dovnitř, zavřela za sebou a postavila jsem se stranou ode dveří. Opřela jsem se o zeď a založila si ruce křížem na prsa, má typická póza. “Vypadáte děsně,“ začnu na uvítanou kapkou upřímnosti. “Dmitrijevič vás asi rychle vykopal, co.“ Možná, kdybych se víc přimluvila, tak by tu neseděl jako hromádka neštěstí. Ale taky možná, kdybych to udělala, tak bych tady zase nestála já, protože by hromádku neštěstí udělali ze mě. Prašť jako uhoď. “Dáte si?“ vyndám z kapsy bundy cigarety a čekám. Jestli mě tu nechá si zapálit a jestli bude chtít taky. Cigarety uklidňují. “Hezkej krcál, ale asi vám tu to nevydrží dlouho, co.“ rýpnu si. “Takže, proč jsem tady. Něco od vás potřebuju a myslím, že by to mohl být oboustranně prospěšný obchod, protože vy vypadáte jako kupa hnoje. Zajímalo by mne, před kým se skrýváte?“ ušklíbnu se. Vím, že bych měla mít strach, protože mi Táňa řekla, že jsem na černé listině těch šmejdů zezdola, ale nemám. Jsem prostě magor.

Adrian Vilenovič Nazarov - 25. listopadu 2013 19:54

A tak já ještě Maxíkovi napíšu ~Polina, Maxim~ "Můžete cítit, ehm...vjemy i z oblečení?" Po delší době promluví i Zaripov. Jak se zdá, neplýtvá slovy nadarmo - nebo alespoň se netváří, že by to měl zatím v plánu. Inu, proč ne. Jeho... vojenský a pragmatický přístup se ostatně může hodit. Zajímalo by mě, co vlastně umí. Stín se vrací do své původní pozice, stejně tak, jako si hážu tašku zpátky přes rameno. Ptát se jej zatím nebudu - třeba o tom... nechce mluvit, nebo tak. Ostatně věřím, že pokud to ještě neví ani Polina, brzy to z něj dost možná vytáhne. Když je řeč o Polině, zatím ji nemíním rušit. Doufám, že něco zjistí. Docela věřím, že by mohla. "Jako hezký to je, moct vědět, co se kde stalo... ale ta schopnost mi přijde jako hodně hnusná kletba, když to tak vemeš." Jo - taky jsem nad tím uvažoval. Stává se jí někdy, že se nesoustředí a před očima jí proběhne děj něčeho, co vlastně nikdy nechtěla vidět? Nebo to spouští jen vlastní vůlí, bez bočních efektů? Otázky. Sakra, mám jich v palici skoro tolik, co ona! "Jestli ano, mohli bychom zkusit získat to, co měl tehdy Nazarov na sobě." "Pokud to někde mají, budou to mít v nemocnici." Ne. Já ne. odmítám ten mobil vytáhnout. JÁ ji psát nebudu. A volat už vůbec ne. "Takže by nám to mohla donést naše... hm... velitelka." Vzhledem k tomu, že se k Zaripovi chová narozdíl od nás slušně, předpokládám, že je jeho kamarádka - takže se nevyplatí vypustit z huby jakýkoli hanlivé přídavné jméno na její adresu. "Dáte jí vědět?" otočím se na něj. "Chytrý! Hoď to na někoho jinýho, pak nebude řvát po tobě, že musí převážet tátovy spodky!"

Maxim Sergejevič Zaripov - 25. listopadu 2013 20:34

U auta Lampomancer, Buchtič V nemocnici, kdo by to byl tušil! Ten kluk je velmi prozíravý, nejen tím, jak krásně dokáže ukázat zřejmé. "Jen když bude skutečný důvod" Pokrčím rameny a pohledem sjedu na, tuším že Polinu. Vylovím krabičku cigaret a jdu si zpříjemňovat chvíle čekání na odpověď té sevšímrozmlouvající ženské. Jak dlouho může asi trvat domluva s autem? Tedy za předpokladu, že to není KITT!  No než se své odpovědi dočkám, můžu se zabývat jinými věcmi. "Hele, ten tvůj stín, cítí něco? Bolest, hlad a tak?" Pokud je totiž hmotný dal by se zajímavě využít. Nemluvě o tom, že by malý Nazarov byl splněný sen naší armády, když by mohl s trochou nadsázky být živý štít dva v jednom!

Adrian Vilenovič Nazarov - 25. listopadu 2013 21:53

Jsem prostě captain Obvious! ~Polina a ten sprostej pánskej časopis~ "Hele, ten tvůj stín, cítí něco? Bolest, hlad a tak?" Tázavě se otočím. Takže už se budu zpovídat i jemu? Zvláštní, doteď jsem měl pocit, že ho to nezajímá - a najednou za Polinu převzal štafetu? No - co se dá dělat. Sem novej, budu si dělat kamarády. "Jak se to veme," odpovím prostě. "Jsme poměrně úzce propojení, ve chvíli, kdy se zhmotní v naší..." trojrozměrné realitě? Jak to zní? Blbě! "...u nás, ještě o něco víc, než třeba teď." Ukážu na chodník. Stín z chodníku přátelsky zamává takovým tím "ahoj, tady jsem, o mě se mluví" stylem. "Dalo by se říct, že sdílí moje pocity. Ale ne vždycky na ně reaguje stejnými ze své strany. Když mám hlad, bývá obvykle protivnej. On sám pak hlad necítí - jako že bych já neměl a on jo. On nejí." "Díky bohu - dovedeš si představit, že bychom seděli na vyučování a mě by se naráz chtělo srát? A ty bys mě poslal do hajzlu s tím, že se snažíš dávat pozor? Tyvole, jak by vypadalo asi stínový hov-" Prudce k němu otočím hlavu a zamračím se, přičemž rukou udělám takový ten "a dost" posunek. "Cítí ale emoce a... vjemy. On ty moje, já ty jeho. Ne vždycky jsou stejné. Některé lidi nemá rád, jiné jo. Taky, když mi někdo třeba ubližuje víc, než-" "...víc, než je pro tvůj duševní vývoj zdravý a prospěšný-" "- uzná za vhodné-" zase po něm střelím jakýmsi nesouhlasným pohledem, "- bývá hodně nepříjemnej. Ale s bolestí je to trochu jinak. Když se zhmotní a někdo mu ublíží, cítím to fyzicky prve já - a pak se to zranění skrze mě přenese i na něj." Takže sečteno a podtrženo, Stín prostě v poli zhmotněný nechceš, protože to můžeš schytat dvakrát.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 25. listopadu 2013 23:29

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Baterkou pomalu přejíždím po odhalené tajné místnosti. Zimu ignoruji, alespoň se o to snažím. Zatím mlčím a když se přesvědčím, že tady už Aída nebude mít úplnou moc nad svým okolím, raději se stáhnu zpět do domu. "Vezmeme. Taky zbraně kdyby něco. Nezapomeň na minulou návštěvu. Nemuselo by to dopadnout tak dobře." minule to dopadlo strašně. Já prskal na démona staré báby, funěl jsem jí do držky, musel jsem dělat kdo ví jaké krkolomnosti abych z toho šamanského představení vytřískal odpovědi. Ty mi sice pomohly ale za jakou cenu. V domě si zajdu ke svému batohu a věcem. Vytáhnu lovecký nůž, zasunu ho za opasek kalhot. Pak pistoli, samozřejmě. Zkontroluji ji, narazím zásobník ale nenabiju. Zajistím ji. Vzorně strčím do pouzdra u pasu. Já beru osvědčenou baterku, Aídu nechám vzít lampu nebo něco. Aspoň z ní bude trochu tepla. Vydáme se vstříc neznámé části domu, který kdysi býval příbytkem čarodějky. Bohové, kdo ví co nás tu čeká. ...

Vypravěčka - 25. listopadu 2013 23:45

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Aída ozbrojená není, pokud jsi jí něco nedal. Vezme ze stolu lampu, kterou včera ovládala pouhým hlasem, šeptne a ta se rozsvítí magickým světlem. Ale jakmile překročí pomyslný práh místnosti (pořád je to nepříjemné, máte pocit, jako byste měli narazit do stěny, protože vás mate zrak), svítilna zhasne. Mimo záhadnou místnost ji musí zase rozsvítit povelem. "Divný," zamumlá a zkusí to ještě jednou - jenom máchne rukou skrz vchod. Zase zhasne. A tak než vstoupíte, zkusí to s klasicky zapálenou lampou. Obyčejný oheň. Ten už nezhasne. V místnosti je zima, protože je celý z kamenů, není tu dřevěná podlaha. Žádná okna. Tak proč tu byl průvan? Nějak ti nezapadá co celkového půdorysu domu už jen proto, že je kruhová. Teď byste se měli nacházet někde na schodišti, respektive v něm. Jenže po tom, cos viděl s lázněmi... asi to bude další trik. Aída je nervózní a má obavy, to poznáš i bez tandemu. Mohlo jí to připomenout podzemí v Petrohradě. Protože tobě jej to připomnělo. Chlad, vlhko, tma... a někde dost možná něco, co se vás pokusí zabít. Nenarazíte na žádné maso na hácích, nevyskočí na vás Vasilisa ani duch Nalikateeq. Není to spižírna. Je to vězení. Už dává smysl, že tu nefunguje magie, že tu nejsou okna... Přikovaný ke stěně tam visí pravděpodobně muž. Necelého půl metru nad zemí. Je mrtvý? Kostlivec ani mumie to není, i když na obálku o zdravém životním stylu by se taky nedostal. Dlouhé tmavé vlasy jsou prošedivělé, hlavu má sklopenou a nijak nereaguje. Aída stojí pár kroků za tebou.

Vypravěčka - 26. listopadu 2013 16:06

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Cigaretu budeš muset odložit, protože Johann zakroutí hlavou. "Víte, to, že mě ÚPA oficiálně zajala, by mohlo zburcovat některé mé staré nepřátele. Navíc mi naprosto drze odmítli vrátit můj majetek, pro který jsem si původně šel. Ukradl mi jej někdo od nich, byť potom odešel, a oni mi odepřou právo?" Odfrkl si. Mohlo ho to štvát, ale musel tušit, že mu nedají tak mocné artefakty. Určitě jsou někde pod zámkem, možná je někdo zkoumá, jak z nich vystřískat co nejvíc. "Po té akci v Petrohradu jsem se ještě nezotavil. Stálo mě to hodně sil a já doufal, že s emi je podaří doplnit skrze mé artefakty. Navíc si troufám tvrdit, že Muráš není mrtev." Mimoděk si začal škrábat stehy na předloktí.

Polina Panasenko - 26. listopadu 2013 19:40

Auto   Keďže auto sa zatiaľ zdráhalo prezradiť mi čo to zo života jeho majiteľa mohla som sa venovať Juniorovi.  " Tak ja neviem. Možno do obchodných domov nechodíš? Alebo kľučkuješ medzi ľuďmi aby na neho nestúpili?" Stále som mala ruky pricapenú na kapote a  prehádzala ňou tam a späť a pritom som venovala zaujatý pohľad parťákovi, ktorý mi vysvetľoval jak sa vecí majú. A rozhodne som nebola sklamaná! Teda to, že necíti bolesť a nemôže vytiahnuť iné tiene bolo docela smutné, ale názorná ukážka s "levitujúcou" taškou bola úsmevná. " A nie je to trocha otravné tváriť sa, že niečo zdvíhaš aby si neprezradil majiteľa? Teda predpokladám, že má počuje....Stále si s ním niečo rozprávaš. Vie hovoriť aj nahlas? A tak ma napadá čo ak máš tých tieňov viac? A ten poslušný chudáčik, taký akého máme všetci, bol jednoducho podtlačený týmto tu? Ako si povedal z inej roviny?" Otázku som venovala jak tieňu tak mladému Nazarovi. " Ale nech už je to ako chce. Mal by ísť s tým do cirkusu. Bicyklujúcich medveďou už má každý plné zuby." Auto stále mlčalo, a začínala som mať mierne obavy. Prešla som si o kúsok ďalej a mierne agresívnejšie som pošúchala dlaň, dokonca som si k nemu priložila ucho...No miesto auta sa ale ozval ten pán tichý, ktorého meno som asi nezachytila, pretože som ho v hlave márne hľadala. " Každé ráno plačem keď si nazujem papuče. Vidieť tie chudé detské vykorisťované tváre malých číňankov ako ich šijú...." Zasmiala som sa, osud tých detí vtipný nebol ale ich otázky teda hej..." Neviem čo si myslíš ale, dokážem to ovládať. Proste to len vypnem ako televízor, rádio..čokoľvek....vieš si to vlastne predstaviť? Šak to by som už dávno skončila niekde v blázinci..A možno by som aj mala. Bohvie čo si myslia okoloidúci keď vidia ženu s uchom pritisnutým k autu?" Znova som sa zasmiala a tenktokrát som si už ale vážne otvorila dvere a chystala sa sadnúť si dnu. " To je ale celkom dobrý nápad s tým oblečením. Popravde nikdy som to neskúšala. Teda ja neviem. Ale mať vízie ako sa potíš do trička nie je tak úplne najkrajšia vec na svete."  Znova som sa zasmiala a potom som dodala. " A neviem či je to tak docela dobrý nápad zveriť to Marianne. Zrejme ste to ešte nepočuli. Ale ona má akosi problém...Pár krát ju nachytali v pánskych šatniach a robila isté neprimerané veci s tým odloženým oblečením, topánka mi a tak a len vďaka protekcii sa to neprevalilo. Risknúť to môžte."Tvárila som sa smrteľne vážne a konečne som nastúpila do auta. No pred tým som si ešte vypočula prednášku na tému " Tieň a ja". Dotýkajúc sa volanta som ešte zakričala na toho tichého. " A vlastne čo vieš ty? My sa tu predvádzame ako v nejakom obludáriu a ty len mlčíš, nič neukazuješ...." Za to auto už svoje ukazovať začalo....Trvalo to len pár sekúnd. Okoloidúci, pradenie motora, Nazarov starší. "Je to nejaké nie príliš jasné. Bol nervózny..k čomu by som len prirovnala? Akoby niečo tajil a bol sám zo seba nervózny, že mu to prerastá cez hlavu? Zaparkoval tu o pol ôsmej. Vzal si kufrík a niečo z priehradky. A nie rukavice to neboli..tie mal na sebe a docela si dal záležať aby to hneď v tej dlani schoval. " Otvorila som priehradku v snahe vyčítať ešte niečo z nej. Ale veľké nádeje som tomu nedávala.

Adrian Vilenovič Nazarov - 26. listopadu 2013 21:37

O lidech, kteří obcují s oblečením... a auty Polina se mě sice zeptá na spoustu dalších otázek - a mnohé z nich jsou docela filozofické, třeba ta o tom, jestli jsem náhodou někdy neměl taky přirozený stín -"Jo, sem ho asi sežral-", ale zamluví to dřív, než stihnu cokoli říct - stejně si dost dobře nejsem jistý tím, co bych jí vlastně měl odpovědět, okrem toho, že můj Stín s ní nikdy mluvit nebude a i když slyší, co ona říká, odpovídat se mu nikdy příliš nechtělo - a to nikomu a na nic. Takže jsem rád, že mluví dál a doufám, že na mé otázky se tak nějak zapomnělo. Co se týče jejího pozvání do cirkusu, jen s rozpačitým úšklebkem vytáhnu zpod bundy své psí známky a oznámím jí "Už jsem v jednom obludáriu zapsanej." To, ostatně, řeší vše. Následně Polina vlastně odpovídá i na mou vnitřní otázku ohledně toho, zda svou schopnost umí vypnout. A evidentně ano. No, v tom případě to asi nebude taková hrůza - spíš se jí lidi budou dost možná stranit, protože by o nich mohla vědět i to, co oni nechcou. "V tom případě je to peklo ne pro ni, ale pro jejího chlapa... jako hrůza." " A neviem či je to tak docela dobrý nápad zveriť to Marianne. Zrejme ste to ešte nepočuli. Ale ona má akosi problém...Pár krát ju nachytali v pánskych šatniach a robila isté neprimerané veci s tým odloženým oblečením, topánka mi a tak a len vďaka protekcii sa to neprevalilo. Risknúť to môžte." Co? Povytáhnu obočí Polininým směrem. Já vím, že je to hnusné a morbidní, ale při představě toho, jak se naše velitelka tulí k otcově zakrvácené košili, mi zacukají koutky upřímným pobavením. Zní to tak... tak zatraceně neuvěřitelně - a směšně. "Tak zase má případ - určitě by nám ve jménu svého fetiše nezničila důkazy," ano, uchechtl jsem se. Protože je to tak hrozně debilní představa! "Taky můžeš navrhnout, že pokud tátovy hadry nezprzní, tak jí za to dáš večer na mazlení svoje triko - můžeš si předtím i zaběhat, aby bylo řádně propocený... a pokud ráda čenichá i boty, tak-" Tak co? Chcípne na toxický šok z mých běžeckých tenisek? A pak, těsně po otázce na Zaripovy schopnosti, které zajímají i mě, přichází to, na co jsme čekali. "Je to nejaké nie príliš jasné. Bol nervózny..k čomu by som len prirovnala? Akoby niečo tajil a bol sám zo seba nervózny, že mu to prerastá cez hlavu? Zaparkoval tu o pol ôsmej. Vzal si kufrík a niečo z priehradky. A nie rukavice to neboli..tie mal na sebe a docela si dal záležať aby to hneď v tej dlani schoval. " "Takže dost možná věděl předem, že to tam na něj čeká." Co mohl schovávat v dlani? "Asi nezjistíš, co to bylo, že?"

Maxim Sergejevič Zaripov - 26. listopadu 2013 22:27

Úchyláci a úchylky. Mám se plakat nebo se smát? Pláč smíchy by sice byl kompromis, ale zas tak moc to komické/tragické/tragikomické není. Ačkoliv je to slušná odpověď na to, proč byla naše milá velitelka tak příjemná - absťák! No stejně se mi tomu nechce věřit, stejně jako se mi nechce dařit maskování úsměvu. Vždyť to nedává smysl! Proč by potřebovala chodit do šaten? Je to ženská sakra, takže kdyby si to namířila do kasáren určitě by našla nějakého dobrovolného dárce prádla. Vsadím se, že dokonce bez takových těch amorálních postranních úmyslů jako je zašívání, praní a žehlení! Pak přijde otázka ohledně toho, co umím a než stačím odpovědět, pro změnu příval informací ohledně vozu. Vlastně bych ji měl poděkovat. Odpovědět slovy "jsem hasič a i když to pro vás není magie, mou ženu to docela okouzlilo" by asi nebylo největší terno. Ne od doby, co můžete být jakákoliv profese, ale na kosmonauta beztak nemáte. "Takže dost možná věděl předem, že to tam na něj čeká." "To by pak nahrávalo tomu napodobování." Zajistím si trochu radosti skrze cigaretu a dál naslouchám. Ostatně odpověď na otázku "co to bylo" je beztak důležitější než to, že umím lidem zatopit. Rovnou pak vytasím mobil s vědomím, že bude třeba uvědomit šéfovou o probírání použitého prádla, tak ať jej přinese v případně nepomuchlovaném stavu! Takže za ženy, děti za vlast a pro chlast napíši smsku: Velitelko, cestou z nemocnice zkuste získat prádlo, co měl tehdy Nazarov na sobě. Možná z něj dovede Polina něco vyčíst o útočníkovi. Zkuste se také informovat, na čem plukovník pracoval. Předběžný výslech vozu napovídá, že šel na nějakou schůzku. P.S.: Ať zní výslech vozu jakkoliv, není to vtip. P.P.S: To prádlo pokud možno v takovém stavu, v jakém vám ho předají. To poslední tam dodám, jen tak pro jistotu!

Adrian Vilenovič Nazarov - 26. listopadu 2013 22:38

No a nebo... "To by pak nahrávalo tomu napodobování." Nechápu moc jak. Tohle by ostatně bylo to poslední, co by mě napadlo. Napadají mě totiž jiné věci - a nikterak pěkné. Vlastně se mi jim nechce věřit. Ne, ne ve spojení s tátou. Jenže - když se odprostím od všeho a představím si, že by se jednalo o úplně cizího člověka, tak mě to napadne jako první. Okamžitě. Nejjasnější možnost. "Nebo tu věc znal už před lety. Třeba... spolu měli nějakou dohodu. To by vysvětlovalo ten pocit, že mu něco přerůstá přes hlavu. Možná - mu měl něco předat a... a nepovedlo se to. Proto šel pěšky. Proto parkoval tak daleko od ústředí." Kurva modlím se. Modlím se, aby to nebyla pravda! Vlastně se nenávidím za to, že jsem to vyslovil nahlas a hluboce sebou vnitřně opovrhuji. Jenže tady vyšetřujeme případ - a velitelka to řekla jasně. City musí stranou. Třeba... třeba to bude úplně jinak, než si myslím. Třeba se to vysvětlí. "A třeba jsi zrovna řekl něco, díky čemu táta, kdyby umřel, neumře, jako hrdina, ale jako možnej zrádce..." Povzdech. Kčertu, já vím!

Vypravěčka - 27. listopadu 2013 17:46

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Zpochybňovat hodnoty druhého nikdy není dobrý řečnický tah. Petrovičovy chápavé oči zchladly, ač jeho výraz zůstal stejný. Zavanul z něj určitý odstup. "Slečno, nesnažte se na mě používat jako argument něco, čemu nerozumíte. Přísaha byla upravena pro dnešní použití a vypouští se pouze zastaralé pasáže," neodpustil si tě opravit. "Ale to není podstatné. Podstatné je to, že jsem se zavázal, že dle svého svědomí budu jednat ve prospěch pacientů. A jak jsem řekl - stav plukovníka Nazarova není dobrý a jakýkoli zásah je riskantní. Jakožto jeho ošetřující lékař jsem proti vašemu čtení, protože je mnohem větší pravděpodobnost, že Nazarov zemře, a není jisté, zda vůbec zjistíte, co chcete. Zkuste přijít za pár dní. Stalo se to teprve včera a on už není mladík. Tělu trvá se s tím šokem vyrovnat."

Vypravěčka - 27. listopadu 2013 17:57

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Polina U přihrádky se mihlo mnoho rukou. Jedny byly Nazarova, další jeho ženy, jiné Adrianovy. Každý něco vyndával, schovával. Doklady, mapu, rukavice... dokonce zbraň. Ta tam nyní nebyla. Našlas mapu a ty doklady od auta, baterku, věrnostní kartičku do Drive Thru... Nazarov zastavil před jakýmsi obchodem. Vypadalo to jako starožitnictví. Přišlo ti povědomé, ač název jsi skrz rám okýnka přečíst nemohla. Předmět nemohl vědět, co se dělo uvnitř, a tak jsi pouze viděla, jak do něj znovu sedl a dal jakousi krabičku do přihrádky. Bylo to ve dne, ale nedokázala jsi říct, jestli ten den, co tu parkoval, nebo jiný. Teprve chvíli poté, co ses vynořila ze vzpomínky, se ti rozsvítilo. Aída přece říkala cosi o tom, že její muž dělal ve starožitnostech a ona po něm dědila. Buď ten obchod patřil přímo jí, nebo do něj Čerenko aspoň prodával své kousky. Bylo to tady v Moskvě, trefila bys tam.

Natalja Zacharová - 27. listopadu 2013 18:57

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Dobrá, cigaretu jsem odložila, ale neobešlo se to bez odsuzujícího pohledu. “Nejsem tady oficiálně. Tyhle věci mě nezajímají. Co bylo, bylo.“ utnu ho hned zezačátku, ale on si jede to své, tak ho nechám dopovídat. Když zmíní Muráše, posměšně si odfrknu. “Jo, to vím taky. Proto jsem tady.“ schovám cigaretu do paklu a ten zase do bundy. “Jak to funguje? Vyvoláte démona, ten vás posedne a vy jste jeho co? Volňásek, proto se může pohybovat po zemi výměnou za co? Za duši?“ zajímám se. Siegfrid není hloupý a bude vědět, kam tím mířím.

Polina Panasenko - 27. listopadu 2013 19:17

Auto   Na tému Marianna a použité mužské prádlo som sa už viac nevyjadrovala. Svoje som si povedala, teraz bolo na nich ako s celou informáciou naložia. Dokonca som neprihodila ani žiadne teória do pléna o to čo mohol Nazarov starší robiť, s kým sa spolčil ani nič podobné. Mala som plné ruky práce s kastlíkom, aj keď úplne dištancovaná som byť nemohla.  " Ale to by mal potom dohodu aj Brjusov? A zrejme sa s tým ani dohodnúť moc nedá....keď to väčšinou končí dosť tragicky." To som však dostala novú víziu tentokrát pozitívne priamu. " Jedno je isté...karta do Drive Thru to nebola. Všetkým nám padá kameň zo srdca, pretože sa môžeme potom zastaviť najesť....!" na sekundu som sa odmlčala a pokračovala som.." Neviem síce čo to bolo, ale viem odkiaľ to bolo. Časovo sa v tom troška strácam. Predsa len deň ako deň...ale tvoj otec sa zastavil v jedno starožitníctve.  A toto sa vám zrejme asi nebude páčiť, teda o tom ovšem viete a nie je to nejaké tajomstvo. Ale ten obchod má nejakú spojitosť s Čerenkom. Nie som si moc istá či je jeho alebo nie je jeho...podstatné je že si odtiaľ priniesol krabičku, ktorú si zrejme potom vzal na svoje stretnutie! Toto je tak vzrušujúce! Úplná detektívka. No a ak sa niekto ujme miesta vodiča...Videla som ťa Nazarov mladší a docela ti to išlo..." Žmurkla som na neho..aj keď poprave som žiadnu konkrétnu víziu o kvalite jeho šoférskej skúsenosti nedostala... " Viem kde to je...ale neviem či tam môžeme ísť. Čo je prednejšie miesto činu alebo ten obchod? Ale ak je majiteľ ten kto si myslím. Zrejme nebude príliš šťastná, že nás tam má. " Tento postreh som venovala hlavne pánovi tichému, čo sa zdráhal odpovedať na otázku o svojich schopnostiach. No tak či tak mi prišiel nejakým spôsobom najskúsenejší. " A mimochodom...keď si v úplnej tme, ale v úplnej tme. Prestane ten tvoj tieň existovať?" Ďalšia otázka na chudáka Juniora. Zakývala som na nich rukou nej idú do auta, a ja som si zatiaľ cez predné sedadlá preliezla dozadu...Tam sa mi aj tak vždy sedelo lepšie.

Adrian Vilenovič Nazarov - 27. listopadu 2013 19:49

Tak jistě, že řídím já! A toto sa vám zrejme asi nebude páčiť, teda o tom ovšem viete a nie je to nejaké tajomstvo. Ale ten obchod má nejakú spojitosť s Čerenkom. To jméno jsem už snad někde slyšel. Nebo nějaké podobné, možná. Zkrátka a dobře je hezké, že se mi to nemá líbit, ale já si to neumím přiřadit - a tak se nemůžu zhrozit ani naštvat, ani nic. Prostě nějakej Čerenko, no. Asi křivák a zmetek. "Toto je tak vzrušujúce! Úplná detektívka." "Tyvole prašť ji za mě. Dělá, jako by to, že něco sejmulo otce byla hrozná zábava ve stylu americký kriminálky..." "Já budu řídit," jednak ji tím ujistím a druhak tím utnu brblání Stínu. Ne tedy na dlouho. "Viděla? To jako když osahávala to auto? Všechny ty chvilky, kdy ti táta fláknul přes ruku, když jsi nepřeřadil? Když se tě ptal, kolik jako ukazovala tamta značka a kolik jako jedeš? Hm..." "Pojedeme nejdříve na místo činu," odpovím ji a sleduji, jak přelízá dozadu. Boty! Sedačka! Bože! Nemohla to obejít? MOJE AUTO! "Máme rozkazy." Dodám, zatímco si sedám za volant. Předpokládám, že Zaripov si sedne vedle mě - a Stín to asi předpokládá taky, protože se v autě zhmotní a vyleze si na sedadlo vedle Poliny. "A mimochodom...keď si v úplnej tme, ale v úplnej tme. Prestane ten tvoj tieň existovať?" "Nemůže přestat existovat," odpovím klidně, zatímco startuji. Pak se otočím dozadu, dílem proto, abych vycouval a dílem proto, abych Polině mohl věnovat takový zvláštní, lehce škodolibý úsměv. "Ve tmě ho není vidět."

Maxim Sergejevič Zaripov - 27. listopadu 2013 22:00

Tak to asi skončíme v prdeli... "Nebo tu věc znal už před lety. Třeba... spolu měli nějakou dohodu. To by vysvětlovalo ten pocit, že mu něco přerůstá přes hlavu. Možná - mu měl něco předat a... a nepovedlo se to. Proto šel pěšky. Proto parkoval tak daleko od ústředí." Jsem rád, že mám to cigáro. Kdybych totiž otevřel vyjeveně pusu a neměl čím si ji zacpat, působil bych tu jako o dost větší... asi idiot? No takhle se mám alespoň na co soustředit. Sakra, mě napadlo akorát to, že by Nazarov starší na něčem dělal a někdo jej chtěl vyšoupnout. To, že by měl nějaké dohody nebo snad závazky mimo armádní strukturu tohoto tipu, to by mi v životě na mysl nepřišlo. Chvilku na něj jen koukám a snažím se přijít na to, co za tím je. Nabídnout takovou úvahu, to musí mít buď páteř z oceli, nebo naprosto žádnou. Vždyť takhle uvažuje o svém otci! Dal bych všechny rubly, co mám, za to, abych našel odpověď. Pokud možno dřív, než by nastal nějaký průser. Pak převezme štafetu dojmů Polina a náš index PP - potenciál průseru - se zase zvýší. Čerenko? To je docela jméno a v kombinaci s tajemnou skřínkou je určitě mnohem ničivější než žrádlo z mekáče. Ne, že bych byl vybíravý, ale všechno, co má něco alespoň vzdáleně společného s "Mekkou", byť blbým názvem, to mi připomíná veselé islamské radikály, co si z čirého altruismu i alláhomilství přišli do Čečny prostě zastřílet. "Souhlas, stopy se můžou do zítřka ztratit, obchod ne." Dám malému princi, za kterého by se nestyděl ani Exupéry, za pravdu. Jako bonus získám skvělý materiál k přemýšlení na téma "Co po večerech s neviditelným hmotným stínem.". Upřímně, kdyby tohle uměl můj soused, asi bych měl permanentně rozsvíceno, čistě... pro jistotu! Přejdu klidným krokem k místu spolujezdce. Jako hasič mám k sedadlům smrti zkrátka osobní vztah, zvlášť s klukem, který má dost možná ještě vlhký řidičák. Jestli tím, že tam terpve zasychá inkoust, nebo tvrdým, poctivým vybrečením - to zjistím za chvíli. "Můžu tu kouřit?" Raději se zeptám, co kdyby se starej Nazarov probral a zjistil, že jsem mu udělal v autě bordel. A upřímně doufám, že nedostanu takovou dementní odpověď jako od kluků z hasičárny. Keců stylu "Jasně, komu chceš" mám už plný zuby. Heh, to asi nebyl nejlepší příměr?

Adrian Vilenovič Nazarov - 27. listopadu 2013 22:34

Slibuju, že vyberu nějakou pěknou prdel. Jsem přes to expert... "Můžu tu kouřit?" Věnuji mu takový ten pohled "nemůžu věřit, že se vůbec ptáš." Kdyby táta věděl, co se tady děje v jeho autě, jak Polina leze po sedačkách a jak se ho tady snaží soudruh Zaripov zasmradit, ledva jsme vlezli - jako by nestačilo, že sám od sebe už dávno páchne jako popelník - tak by nás všecky hnal sviňským krokem. "Jistě, že ne," nakrčím dotčeně čelo a vyrovnám auto směrem, kterým pojedeme. Vlasy. Vlasy v očích... Pak, než se rozjedeme, začnu se systematicky prohrabovat bočními kapsami své tašky přes rameno a hledat... "Každý správný chlap by měl vědět, kde nosí gumu..." "Tyvole kde zas je," zavrčím. "V kapse riflí. levé." "Díky." Nechápu, jak si některé věci může takhle pamatovat. Hlavně pak ty, které já úspěšně vypouštím. Třeba, kde jsem dal gumičku do vlasů. A ano, je v levé kapse mých kalhot. Hodím po Stínu dozadu tašku, kterou chytí a položí si na klín. Pak třepnu hlavou dozadu, prohrábnu si vlasy a rychle je stáhnu do culíku. "Kdyžtak mě navigujte, já přesně nevím kudy," oznámím při rozjezdu. "Tak hlavně, že ses sral do řízení, žejo..."

Vypravěčka - 28. listopadu 2013 01:33

Polina, Adrian, Maxim Bylo okolo desáté ráno, tudíž provoz nebyl tak hrozný. Respektive ne tak hrozný jako ve špičce - Moskva je rušné město v jakoukoli denní hodinu. Do zácpy jste se nedostali, zato po asi půl hodině jízdy jste zjistili, že to pořád není vaše destinace. Ba dokonce ani vytoužená čtvrť, neb cedule hlásala, že jste někde naprosto jinde než v Izmajlovu. Navigace hlásala, že poblíž je letiště Šeremeťjevo. Nazarov asi nebyl fanda techniky, nebo to jednoduše nepotřeboval. Auto nemělo GPS, jinak by se tohle nestalo. Na cestu jste se nakonec museli vyptat, a protože jste jeli na sever a ne na východ, celé se to protáhlo. Když jste dorazili do cíle, kde taky trvalo najít tu správnou ulici a čísla domů, mezi kterými se to událo, bylo poledne. Zobrazit SPOILER Mezi domy 3 a 5 se nacházel kus parku. Některé stromy byly holé, ovšem místo činu se nacházelo právě u jehličnanů, kam bylo špatně vidět. Částečně tomu napomáhalo i betonové hrazení, kde byly popelnice a kontejnery. Vchody domů byly dost daleko, okna sem vedla, otázkou bylo, zda v noci někdo něco viděl a zda sem vůbec vidět bylo. Ten, kdo zavolal záchranku, byl asi anonym a nechtěl mít oplétačky s policií, protože nebyl uveden ve zprávě. Na takovém místě se nikdo neobtěžoval s úklidem. Krví rozmáčená tenká vrstva sněhu, která v mraze zase ztuhla, stopy po boji. Když jste prošli na určitou vzdálenost, měli jste chuť se prostě zase otočit a odejít. Ať už proto, jak nechutné to bylo, nebo proto, že to bylo přece zbytečné! Vaše psí známky sebou cukly. Pocit odezněl. Někdo to tu obšancoval krátkodobým kouzlem, které odtud odhánělo čumily. Vaše identifikace byla propustka. Mohli sem asi jen lidi od ÚPA.

Adrian Vilenovič Nazarov - 28. listopadu 2013 11:12

My muži se nikdy neptáme na cestu! Tak... jsme se ztratili! Ale není to moje chyba, to tedy rozhodně ne. Kdo mi může za to, že vedle mě, na pozici navigátora, sedí někdo, kdo vlastně ani nepochází z Moskvy? Pak už stačilo jen párkrát blbě odbočit... no a bylo to. Po nějakém tom bloudění jsme se přeci jen vymotali a poté, co jsme si udělali fajnovou okružní jízdu po Moskvě, "evidentně si to hodláš pořádně užít, když teď máš auto, pěkně tady vymeť každou jednosměrku v okolí," se konečně dostáváme na místo určení. Po cestě nemluvím, pokud se ně mě něco ptají, omezuji se zpravidla na magickou čtyřkombinaci "jo," "ne," "hm" a "nevím." Jednak proto, protože řídím a snažím se vypátrat, kudy a kam máme jet, druhak proto, že uvažuji, kdy vlastně budu obědvat, páč poledne se blíží. Být zařazen do pracovního procesu evidentně není žádná prdel. Když vystoupíme do té zimy venku a blížíme se k místu činu, přepadne mě takový divný pocit, který ani pořádně nevím, jak popsat. Přisuzuji to jakési osobní slabosti. Ta krev na zemi přeci jen není cizí. Jistě, já vím, že se to stalo - už jsem za otcem byl i v nemocnici, viděl jsem, jak je na tom špatně. Přesto, ten pocit, že se nikdo nenamáhal ani odklidit tu krev... vyvolává to ve mně směsici zlosti, odporu, pohrdání ke komukoli, kdo to snad mohl, nebo měl mít na starost, jakýsi smutek... a takové to nutkání se otočit a odejít. Ani poté, co se zachvějí mé psí známky a většina z toho, co jsem cítil, odezní, to není úplně dobré. Existují prostě věci, které nezáleží jen na nějaké magické ochraně a blokacích místa. Počkám, až okolo mě ostatní projdou, zatímco stojím na místě a jako v ustrnutí pozoruji tu skvrnu na zemi. Ten knedlík, který se mi v krku vytvořil i ve chvíli, kdy jsem vstoupil do nemocničního pokoje, kde byl otec, napojený na přístroje, je zpátky. Stejně tak, jako lehce skelný pohled. Je to hroznej pocit. Horší, než v nemocnici, protože teď mám hlavu plnou pochyb, spekulací... všeho možného. Na chvíli mě napadne, že bych tady vlastně neměl být. Že bych mohl říct, že počkám v autě a tam se v tichosti sesypat, než přijdou. Opatrně, trhaně se nadechnu studeného vzduchu, abych se uklidnil, když ucítím na rameni dotyk ruky. Když se za ramenem otočím, zjistím, že Stín stojí za mnou. "Nemůžeš se ukazovat v pravý poledne ve městě," zaprotestuji. Byť to postrádá obvyklou sykavou razanci, vyslalo to mé myšlenky alespoň jiným směrem. "Nikdo tu teď není, nejsem blbej." Cítím, jak mi stahuje z vlasů gumičku. Automaticky nastavím ruku, aby mi ji mohl navlíct na zápěstí. "Jsi v pohodě?" "Jo. Měl bych být." "Tak se drž. Jestli je Zaripov fakt kámoš Mařeny, tak věř, že čeká na každý tvoje zaváhání, aby jí ho napráskal." Poplácá mě po rameni. "A my u toho chceme být. Jinak nám nikdy nikdo neřekne, co se doopravdy stalo." Při pohledu na jeho zcela vážný výraz krátce přikývnu. Má pravdu. Jednou za čas, když odloží tu svoji užvaněnou pózu, která mi do všeho kecá a dobírá si mě. "Takže, vole, si uprav vlásky-" pročechrá mi je prsty "a běž za nima." A pak, pak zase zmizí kamsi na zem, k mým nohám. Můj další nádech je už o poznání klidnější. Jdu blíž.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 28. listopadu 2013 18:26

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Magie tu nefunguje. To je svým způsobem dobře. Jenže to, co uvidím hned po intenzivnější prohlídce mě zaskočí. Zatnu čelisti až se mi svaly na tváři zavlní i přes tmavé strniště. Posvítím baterkou na nebožákovo tělo. Mám pocit, že je mrtvý. Možná je mrtvý. Kdo by tu mohl být tak dlouho, v takové pozici, a přežil by. "Nepřibližuj se k němu, Aído." přikážu jí zbytečně. "Nevíme kdo to byl. Možná je to jenom tělo a nebo hůř. Možná je pořád naživu." polknu. Vzduch je tu nepříjemně ledový. Sáhnu k pasu na pistoli. Palcem odepnu kožený řemínek chránící zbraň před vypadnutím nebo krádeží. Zasvítím na vězně baterkou abych viděl dobře co dělá. Pokud je živý. "Hej. Hej, slyšíte mě?" křiknu abych ho vzbudil. Stejně...jak dlouho tu je? Jaká šance je, že žije? "Kdo jste? Co tu děláte?" hloupá otázka. Visí, co jiného. ...

Vypravěčka - 28. listopadu 2013 18:41

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Muž visí. Je ticho. Aída vykukuje zpoza tebe. Najednou se ozve šoupání a sípání, funění. Ne směrem od muže, ale za vámi. Než stačíte přiskočit k iluzi stěny a zjistit, co to je... "Au!" Aída se uhodila do ruky, když jí mávla skrz iluzi. Vlastně ne skrz, protože průchod tam najednou není. "Co... Myslíš, že se to po nějaké době zavře samo? Nebo co to bylo?" ptá se napjatě. Kdyby držela lampu v druhé ruce, přijdete o zdroj světla. Naštěstí ji nepustila. I když za okamžik leknutím málem ano. Mrtvola nemrtvola na stěně zasípala. Pak ti došlo, že je to parodie na smích.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 28. listopadu 2013 20:24

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Oká, doktor staví bariéry. Ještě poslední pokus, šok... v postatě taky psychický stav... mohlo by to vyjít? Kdyžtak tu bude plán bé a cé. Nasadím omluvný, chápavý výraz a zatím se zaměřím na jeho hlavu - na jakýkoli venkovní myšlenky, potenciální slabá místa, emoční výkyvy – dost možná se bude hlídat, nejedná s našincema poprvý, ale za pokus to stojí. „Omlouvám se, doktore, nechtěla jsem, aby to vyznělo... agresivně. Děláte skvěle svou práci, jste dobrý doktor a vaše zásady respektuju a chápu. Taky se jen snažím dělat svou práci-“ Nenápadně ho proskenuju, jestli trochu polevil, ale zatím dál hraju lítost, únavu, starosti... „- rozumějte, podobný případ už se stal, žádné důkazy, žádné stopy... jenže tehdy oběť zemřela. Tentokrát plukovník Nazarov přežil, proto možná mohu působit trochu horlivě...“ Větu nechám vyznít do ztracena, prudce se na něj podívám, únavu nechám vyprchat a malinko se usměju. „Doktore Petroviči, šok se pojí mimo jiné, alespoň potom, co je pacient ve stabilizovaném stavu, s psychickou blokací, že ano? Jestli je to alespoň částečná pravda, možná vám mohu pomoct jeho stav zlepšit. Nebudu zkoumat jeho vzpomínky, jen můžu zkusit opatrně stabilizovat jeho podvědomí. Povrchově, nebudu riskovat, nepůjdu nikam, kde by to mohlo být nebezpečné, nebudu ho... ‚vyslýchat‘.“ Ta naděje v ksichtě pro změnu není hraná.

Maxim Sergejevič Zaripov - 28. listopadu 2013 21:46

Místo činu a ne, nedělám reklamu kolegovi Schhimanskimu Kdyžtak mě navigujte - to se snadno řekne, ale mnohem hůř udělá. Google zjevně nemá rád rusy, minimálně jeho mapy k nim nejsou v mobilu vstřícné! Takže naše cesta vedla tak nějak křížem krážem. Skoro jsem si přišel na některých zatáčkách jak v supermarketu i když nechcete dříve nebo později zjistíte, že instinktivně v něm najdete akorát chlast, chipsy a když se snažíte, tak hračky. Na druhou stranu, mohlo to být horší. Mohli nás zastavit milí policisté, Nazarovovi za pár projetých jednosměrek sebrat pro jistotu i rodný list no a taky jsme mohli stihnout bourat. Takhle jsme jako skuteční gerojové dorazili do cíle a ani to moc nebolelo. Dokonce nebolelo ani místo činu i když se mi na něj nakonec dvakrát nechtělo. Po tom, co mi cukly psí známky ta nechuť sice úplně nezmizela, ale dalo se to snést. Přidřepnu sledujíce zdejší nadělení. S trochou černého humoru by se dalo říct, že zrovna fušuju do práce doktorům, vždyť kdo jiný tak úpěnlivě sleduje krevní obraz? Momentálně já a aby toho nebylo málo, snažím se nějak si zařadit případné stopy boje, ale zatím se mi to nedaří. Přitom by bylo fajn zjistit, jestli to stálo na všech čtyřech nebo dvou nohách. "Funguje vám to..." Chvlku hledám správné slovo. "...vnímání i se stromy?" Oslovím Polinu. Ostatně právě stromky to měly z první ruky. Nebo větve. Zamyšleně si hrábnu pro další cigáro. V tom autě jsme byli sakra celou věčnost! Mimoděk se pak otočím a hledám očima, kde je náš benjamínek. Mám se smát nebo plakat? Letmo zahlédnu, jak ho snad jeho stín prohrábne ve vlasech. Tohle mi má krýt prdel? Jako nejsem žádnej cíťa, ale pokud chlapovi vadí vlasy, tak by se měl kurva ostříhat a ne tahat gumičku. Navíc tohle... je divné. A jak to asi mám zařadit? To je jako vrchol narcismu? Homosexualita? Onanie, když je to jeho vlastní stín? No vím jen to, že to osobně vlastně zjišťovat nechci. "Malej Nazarove!" Houknu na něj. "Cítíš tu něco?" Patrně se teď dozvím, jestli ten jeho stín vnímá realitu, nejen tu gumičkovou, jinak než my. Taky zjistím, jak to ten kluk dá. Vidět kousky táty, byť v podobě krve, to už z mé osobní zkušenosti není moc fajn. Svým způsobem mi je až ho líto. Tohle nazdobený těsto dostalo pekáč, kterej se s ním moc nemaže, aby se na něm vypeklo do pořádný bábovky. Což nemění nic na tom, že je to voják, takže si musí zvykat - proto je tam to skoro. My nikdy nevíme dne ani hodiny, kdy si život sedne na střídačku a nechá hrát smrt.

Adrian Vilenovič Nazarov - 28. listopadu 2013 22:10

O tom, co cítím... a nejsou to pocity! "Malej Nazarove!" Oslovuje mě Zaripov, když k nim dojdu. Neujde mi, že už zase kouří. Pak si s ne úplně čitelným výrazem prohlídnu tu krvavou skvrnu, kterou mám pod nohama. "Cítíš tu něco?" "Krom cigaret? Ani ne," odpovím zadumaně. Měl bych něco cítit? A co vůbec stopy? Rozhlížím se, zda vůbec nějaké uvidím. Ve sněhu by mohly přeci zůstat. Ještě, když na ten včerejší zatím evidentně nestihl napadat žádný nový. "Já ti nevím, zkus to nějak... něco dělat," otočím se ke Stínu a je tak trochu vidět, že sám moc nevím, co po něm vlastně chci. "To tady mám lézt po čtyřech a čuchat, protože Mařena má nějaký bludy o mým paranormálním vnímání? Tak to asi hovno. Nebudu se válet v krvi táty, na to zapomeň." Povzdech. Ne - taky bych nechtěl. Vlastně tady ani nechci být - ale jak už řekl - musíme být u toho, jinak se nikdy nedobereme pravdy. "Tak já nevím, zkus vzít trochu toho sněhu do ruky-" "No budiž." S těmito slovy ke mně ze země natáhne ruku. Chytím jej za předloktí a vytáhnu nahoru. Když si pak čapne a nabere do dlaní hrst zakrváceného sněhu, tiše brblá, že je to stejně na hovno. "Nechal mi v nemocnici dopis," povzdechnu si pak smutně. "Prý tam byl už dávno. Jako by věděl, že se to může stát-"

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 28. listopadu 2013 22:16

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Otočím se ke stěně a pomalu mi dojde, jakou chybu jsme udělali. Spustím baterku podél těla. Vzdychnu. "Neříkej, že tu zůstaneme. Chycení do vlastní pasti." zamručím si pro sebe naštvaně. Tohle nesnáším. Když zapomenu na některé detaily. Má to katastrofální následky. "Do háje s tím." zasupím. "Nevím. Na magii nejsem expert. Ale snad najdeme způsob jak celý mechanismus zprovoznit. Ten, kdo to vytvořil určitě měl nějaký záchytný bod." Zkusím rukou opatrně přejet po iluzi, zkoumám, jestli jde vidět skrz zeď. Pokud je překážka magická, můžeme se to pokusit prostě vypnout. Pokud je ale zeď opravdová a průchod byl umožněn magicky, budeme muset použít násilí. Zavrčím, když zaslechnu pohyb za sebou. Baterkou tomu nebožákovi svítím do obličeje a koukám, kdo to vlastně je. "Vy žijete? Kdo jste, co tu děláte?" sekám rázně otázky. ...

Vypravěčka - 28. listopadu 2013 22:27

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Když stojíš úplně u stěny, kde byl průchod, ucítíš závan... Závan sklepa. Slyšíš šoupavé kroky. Vzdalují se. Stěna se zdá být pevná. Někdo musel knihovnu zase zašoupnout na místo, takže buď bude stačit knihovnu shodit, nebo se tím zavřením zapečetil i vchod a pouze tudy může proudit vzduch. Když mu zasvítíš do obličeje, smích přejde v podivnou směsici zvuků, které naznačují, jak nepříjemné mu to je. Kdyby měl sílu, možná by se v řetězech kroutil. Má štěstí, že ho částečně kryjí dlouhé vlasy. Může vůbec normálně mluvit? Asi ano, protože se pak zase uchechtává, ač to zní, jako by umíral. "Zůstanete... jako já... chá!" Kdybys neměl dobré uši, možná bys ho ani neslyšel. "Nechá vás... shnít zaživa... chá! Jacha... chrrm, hrrm..." zakuckal se nakonec.

Maxim Sergejevič Zaripov - 28. listopadu 2013 22:44

Místo činu "...jako by věděl, co se to může stát." TO SI ZE MĚ SNAD DĚLÁ PRDEL! V první moment na něj jen civím. Leze to z něj jak z chlupatý deky a říká to, jako by se nechumelilo! Jako ono se zrovna - na štěstí - nechumelí ale i tak mám v první moment sto chutí mu prokopnout prdel. Na gumičku nezapomene, to ne, ale říct tuhle dost možná důležitou věc, to se neuráčí. Co si sakra o sobě myslí? Kdybychom byli v poli, tak by jako uprostřed cesty na útok z bodu "A" do bodu "B" zahlásil "pardon, kluci, jsem si teď vzpomněl, že nepřítel tam má tank"? Nevím, jak si to představuje on, ale přežití o tomhle není. Ono totiž hledat na poslední chvíli po kapsách raketomet jde asi tak snadno, jako najít v padajícím letadle ateistu. Jsem nakonec rád, že mám to cigáro, protože místo toho, abych na něj začal řvát, jak mi velí instinkt, tak si můžu potáhnout a trochu se vyklidnit. Minimálně to řvaní si díky tomu odpustím, protože vím, že je to těžce na prd. Kdo navíc ví, jak by to tenhle zelenáč ustál? "Nepřijde ti, že to může být zásadní?." Asi zním pořád dost naštvaně, ale co? Nejsem placenej za to, abych se blbě usmíval. "Jakože kurva dost zásadní?" Zeptám se ho pro jistotu ještě jednou, ač je to v podstatě řečnická otázka. "Jasně jde o tvýho tátu, a ať jsou okolnosti toho všeho jakýkoliv, jediný, co pro něj teď můžem udělat, je dostat ty, co ho zřídili." Minimálně k tomu, abychom je zřídili sami. Nebo jim poděkovali v závislosti na tom, co jsou jeho preference. Každopádně to, jak parafrázuju jeho situaci, mi dodává klid. Nejsem tip, co by se vztekal nejen tím, že si na vztek musím dávat bacha. Hněv nic neřeší. Navíc, když o tom tak přemýšlím skoro to působí dojmem, že má nějaká esa v rukávu a čeká do poslední chvíle jestli je najdeme. To po Nazarovovi zametá cestičku? Ne, ne tomu se mi moc nechce věřit. Neznal jsem ho osobně, ale dalšího podobného velitele by jeden pohledal. "Jenže bez toho, co víš, to moc dobře nepůjde." Raději nechám otevřené to, že může vědět ještě něco dalšího. Kdo ví? Já ne a proto můžu jen doufat. Třeba v to, že je to fakt jen zmatený ucho! Nebo pro změnu v možnost, že to není tak hrozné, jak to vypadá, že nejsem součástí jednotky pod velením asi matrace, co vyměnila sporák za buzerák a moc to nedává, konejšitelku lamp a kluka, který by v autě potřeboval cedulku "Nekuřáci, berte ohled na kuřáky".

Adrian Vilenovič Nazarov - 28. listopadu 2013 23:40

Tyvole tak...! "Nepřijde ti, že to může být zásadní?" Ten tón je překvapivě prudký. Ne, že by mě to nějak děsilo - není první ani poslední, kdo na mě řve. Spíše se tomu divím. Jako ano, pokud jde o informaci o tom, že mi napsal dopis, tak v případě, že by se týkal už předem TÉHLE konkrétní situace, tak by to důležité být mohlo. Jenže, co si budeme povídat, otec dělal v ÚPA. A nějaký útok jakéhokoli paranormála naprosto kdykoli... prostě se to mohlo stát. Mohlo to tam být i preventivně, kurva! "Jasně jde o tvýho tátu, a ať jsou okolnosti toho všeho jakýkoliv, jediný, co pro něj teď můžem udělat, je dostat ty, co ho zřídili." Podmračeně se mu podívám do očí. I Stín zvedne hlavu a netváří se zrovna přívětivě. My kurva dost dobře víme, co je tady naše práce. Proto tady on čenichá sníh a já na to kurva musím čumět! "Jenže bez toho, co víš, to moc dobře nepůjde." "Jasně!" Odseknu neméně prudce. "Protože já jsem tady studnice tajnejch informací všeho druhu!" Nechtěl jsem. Obvykle se nechovám zrovna jako horká hlava. Jenže tohle je... asi trošku jiná situace. Za normálních okolností bych prostě papír vytáhl a zeptal se Poliny, jestli by mohla zjistit třeba i to, jestli, když to psal, myslel na to samé, na co myslel, když šel na tu schůzku. Jenže teď jsem prostě a jednoduše nasranej a neuvažuju příliš dalece. Takže se hrabu v tašce, až najdu obálku a vrazím ji Zaripovi do rukou. "Je tam toho hrozně moc. A důležitý. A všecko jsem vám to schválně tajil," prsknu ještě rozladěně. Protože v tom dopise je naprostý hovno. Jediná důležitá informace se týká toho, že jej vlastně napsal. Takže po mně klidně řvěte dál. Jen do toho.

Polina Panasenko - 29. listopadu 2013 13:58

Celú cestu v aute som sledovala na svojho tieňového spolusediaceho. Usmievala sa na neho, pár krát som do neho drgla prstom. Dokonca som sa snažila o nejaké nezáväzné rozhovory v štýle: " to je dnes ale zima. Bude snežiť aj dnes? Nemôžeš poradiť páníčkovi  s cestou, mám pocit, že sme sa stratili." Odpovede sa mi ale nedostávalo, možno jedine cez Juniora, ktorý bol ale aj tak príliš zaneprázdnený moskovskými ulicami.   Vystúpila som s auta a zapozerala som sa na miesto činu. Prepadol ma celkom nepríjemný pocit, ktorý ustal hneď po tom čo zareagovali naše známky. Po Nazarovi mladšom som hodila sústrastný pohľad. Zrejme by som ho bola išla aj nejako slovne podporiť, keby sa toho v bratskom geste neujal jeho tieň. To čo robil bolo čudné. Veľmi veľmi čudné....naozaj veľmi veľmi veľmi veľmi. " Ale áno aj stromy. Jednoducho veci. Dobre vraj sa hovorí, že rastliny cítia bolesť a sú živé..To nepopieram ale ide mi to aj s nimi. Aspoň s tými stromami hej, s takou zeleninou ma to nikdy skúsiť nenapadlo..." Chvíľku som sa pozerala na tieň, ktorý vzal do rúk zakrvácaný sneh. " Neviem...ale možno by som to mala skúsiť ja?" Nechcelo a mi príliš dotýkať ľudskej krvi..no také miesto bolo určite emočne viac nabité ako stromy, ktoré sa na všetko len prizerali. " Dúfam, že niekto z vás má zo sebou vreckovky..." Pozrela som sa na pánske duo, ktoré sa práve ale chystalo prepuknúť do hádky. " Aký máš problém? Prečo ho nenecháš tak? Nie je to jedno kedy nám o tom povedal? A vôbec rieši to niečo?  Kebyže to vieš pred pár minútami. Bolo by ti to niečo pomohlo? Nie nepomohlo. A jak sa hovorí radšej neskôr než nikdy. " Pozrela som sa po Nazarovi pohľadom: Nič si z toho nerob. Nič zlé sa nestalo.  Nie žeby som sa do výmeny názorov pustila z ostra. To rozhodne nie. Zapojila som sa do neje len tak, úplne prirodzene bez agresie a zvýšeného hlasu. " Nebudeme si to predsa hneď od začiatku vyčítať veci a ešte k tomu takéto maličkosti..." Lebo aj tak si najposlednejší čo má na to právo, keďže si sa ešte nijako neprejavil a takmer ničím nepripojil ruku k dielu. " Môžem?" Na odpoveď nečakám a list si od kolegu agresívneho prevezmem. " Ešte dobre, že som sa nechytila tam tej veci na chodníku.....zatiaľ." Dodám a vytiahnem dopis z obálky. Nevedela som čo skôr. Či od zvedavosti najprv preletieť text pekne po starom očami, alebo z neho začať hneď čítať rukami. Rozhodla som sa preto druhé. Nejaká emócia pisateľa v ňom musela byť rozhodne zapísaná.

Maxim Sergejevič Zaripov - 29. listopadu 2013 15:44

To nám to začíná Řeší to něco? No, teď vidím, že ne, což jsem před pár minutami tak jasně nevěděl. K tomu ta přemoudřelá obrana našeho milého všeho komunikátoru. Upřímně bych ji chtěl vidět, jak by to brala s nadhledem, kdyby nám vážně šlo o kejhák. Schválně, jestli by pod palbou hladila Buchtu po prdelce s tím, že je fajn, že nám o tom příslovečném tanku řekl. Lepší v momentě, kdy projede stěnou než nikdy, ne? "O životě leckdy rozhodují maličkosti." To je jediné, co ji řeknu, když letmo přejedu dopis očima a ona si ho uzme. "Předpokládám, že nejste voják, takže tenhle princip má pro vás jinou váhu a tudíž se v tomhle neshodneme." Ostatně říct, že jde tady jde už z principu o princip by k ničemu nebylo. "Nic méně se omlouvám, za to osočení." Dodám s tím, že to přeci jen nakonec vypadá, že to není až tak závažné. Kdybych trval na svém, asi bych s mrňousem a jeho novou náhradní mámou moc dlouho nevydržel. Pak už by zbyla jen štěkna, čímž by to mé působení zde změnilo v sólo misi.

Vypravěčka - 29. listopadu 2013 16:32

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Siegfrid se zatvářil, jako by mu dítě vysvětlovalo, jak funguje elektřina nebo něco podobného. Shovívavě se ušklíbl. "To je představa filmových a seriálových tvůrců. Víte, já nikdy neměl rád ten... no, ten populární seriál. Z Ameriky. Supernatural? Je to výsměch celé mé praxi a znalostem. Už jsem pár takových, co si hráli na ty bratry, potkal v poněkud... nestálém skupenství." "Démona buď může někdo vyvolat, nebo se sem může dostat skrze trhliny, které vznikají na místech s velkou kumulací magické energie, nebo - mnohem častěji - špatně provedeným rituálem, který tedy nemusí prvotně mít s démonem nic společného, nejčastěji se jedná o to, že někdo rituál prostě neukončí a spojnice mezi světy zůstane otevřená a její samovolné zavření nějakou dobu trvá." Zatímco ti dával přednášku, začal popocházet, ruce složené za zády. "Nepředstavujte si démona jako ten hloupý černý kouř, co se vám usadí v očích. Klasifikace démonů není jednoduchá a už vůbec ne jednotná. Někteří mohou člověka posednout, protože nemají fyzické tělo, jiní se tu po správném rituálu zhmotní, ale mají třeba omezenou životnost... A pak jsou tu démoni jako Muráš. Zapečetění, že jejich osvobození potřebuje čas a prostředky a musí se zrodit skrze člověka. Ono... zrodit nemusí znamenat nutně to, že je porodí žena."

Natalja Zacharová - 29. listopadu 2013 16:52

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Chtěla jsem na Siegfrida vybalit arzenál typu: vypadám snad jako někdo, kdo kouká na populární americké seriály? Ale nechala jsem to být. Mávla jsem nad tím rukou, on si to mohl vyložit jak chtěl. Přednáška o démonech byla přesně to, co jsem chtěla poslouchat. A tak jsem poslouchala pozorně, až došel k bodu, který se mne týkal. Tedy Semjona. “Nebo skrz něčí smrt. Ale ten někdo neumřel. Nabídl se démonovi, aby ho posedl? Je to tak. To se stalo se Semjonem?“ Rozhodnu se, že si udělám pohodlí a přešlápnu si. Sedla bych si na postel, ale neměla bych tam dost svého prostoru, proto raději zůstanu stát. “Jde po vás, Muráš, a vy to víte.“ oznámím mu po chvilce ticha. “A vím, že jde i po mě.“ doplním, ale nemyslím si, že je to něco, co by ho překvapilo nebo co by nevěděl. “Proto jsem tady. Musíme Muráše zničit.“

Adrian Vilenovič Nazarov - 29. listopadu 2013 17:02

Problémy s korespondencí Čekám, co mi Zaripov odpoví. Co hůř - dost možná se na to i těším, protože po mně buďto bude dál řvát - na což odpovím stejně a alespoň trochu upustím páru, páč mě od rána střídavě všichni beztak serou, alespoň teď mám ten pocit, anebo uzná, že v tom dopise je kulové a já budu mít dobrý pocit, že jsem měl pravdu. K mému údivu se ale do všeho vkládá Polina. "Aký máš problém? Prečo ho nenecháš tak? Nie je to jedno kedy nám o tom povedal? A vôbec rieši to niečo? Kebyže to vieš pred pár minútami. Bolo by ti to niečo pomohlo? Nie nepomohlo. A jak sa hovorí radšej neskôr než nikdy." Což mě, ať už chci, nebo nechci, tak trochu vrátí do reality. Stín si mezitím z rukou odpráší pryč sníh s tím, že to přeci říkal, že je to nahovno a žádné superschopnosti tohoto formátu beztak nemá. A že už po něm tydle hovna nikdy nemám chtít - což doprovodí výmluvným pohybem, jako by si utíral ruce od sněhu do bundy. Polinin povzbudivý pohled oplatím jemným, lehce nuceným pozvednutím koutků. Nečekal jsem, že se mě tady někdo zastane. Je to od ní vlastně docela pěkný. A není to poprvé, co to udělala. "Někdy se vyplatí bejt roztomilej, co? Celou cestu do mě dloubala prstem, bylo to hrozně vtipný. Nikdo do ně nedloubá prstem..." ...a i ten úsměv je rázem o trošku upřímnější. Navzdory situaci. "O životě leckdy rozhodují maličkosti." Jo, třeba "zajdi za Olgou, Jašo," napsaný na kusu papíru. Otázka života a smrti, fakt. "Nic méně se omlouvám, za to osočení." Neodpovídám, jen lehce kývnu a věnuju se svému. Vnitřně jsem tedy omluvu přijal, co už - ale nebudu se mu tady vděčně vrhat okolo krku. Doufám, že po pár letech v útvaru nebudu taky takový kretén. Mařena a Zaripov mě zatím moc o zdejším složení týmů nepřesvědčili. Oba dva zjevně mají nějaký těžký životní problém.

Vypravěčka - 01. prosince 2013 00:16

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Ne že by byl Petrovič ostražitý, spíš jsi poznala, že tvoje kličky, jak se snažíš zahladit faux pas, na něj nedělají až takový dojem. Bleskla ostrá a jasná myšlenka (to jsou ty povrchové), že má ještě práci, ovšem nedal na sobě znát netrpělivost. Musel si tě vyslechnout, i kdyby nechtěl, jenže měl tu jako doktor poslední slovo. To by mu mohla vzít ÚPA jenom nějakým brutálním příkazem a z toho by byly jenom problémy. "Slečno, v lékařství je šok něco jiného než v obecném povědomí. Já nejsem psycholog ani psychiatr, pracuji, když to vezmeme cynicky, pouze s hmotou. Tudíž mám na mysli jeho fyzický stav. Když mluvíme o šoku a traumatu, jedná se o zranění, například vnitřní krvácení et cetera. Jak jsem řekl. Stalo se to teprve včera. Dejte mu chvíli čas, děláme, co můžeme," zopakoval znovu. "Dva tři dny. Pokud nenastanou neočekávané komplikace, například zástava srdce, selhání některých orgánů, jednoduše pokud se stav nezhorší, nýbrž zlepší, máte moje slovo, že vás k němu pustím. Takhle musím trvat na svém." Doufám, že mi zítra nepřijde mávat před nosem lejstrem z úřadu.

Vypravěčka - 01. prosince 2013 00:30

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Pokud je naživu, ano, možná po mně půjde. Ale troufám si tvrdit, že jej průchod tím portálem oslabil - nebo ho poslal někam hodně daleko. Kdyby byl Muráš v plné síle a šel po vás, myslím, že by si vás za tu dobu už našel. A jak se to má se zrozením či ne..." Pokrčil rameny. "Tuším, že jediný, kdo o tom mohl něco vědět - mimo Reznikova a Muráše - je Čerenko. A ten je mrtvý." Zastavil se a zadíval se na protější stěnu. "Víte... pokud někdo žije déle než lidi a zabývá se experimenty, má tendenci si psát deník. Z naší branže určitě. Díky pár takovým deníkům máme psané informace, ne jen ty ústní. Každopádně možná Čerenko něco takového měl. Možná si tam zapsal něco o přeběhlíkovi. Koneckonců se zabýval smrtí a znovuzrozením... byť v dosti morbidní formě." To, že se o tom s tebou dál bavil, asi znamenalo, že hodlá spolupracovat. Byť to o zničení Muráše nekomentoval, protože jej strhly další myšlenky. Na to, jak klidně působil tam v podzemí, se teď zdálo, že mu toho v hlavě víří mraky. S rukama za zády a korzováním sem a tam připomínal akademika, co se nechal unést.

Vypravěčka - 01. prosince 2013 00:37

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Polina Mělas dost velkou praxi, abys poznala, že Nazarov psal dopis již hodně dávno. Před několika lety. Seděl ve své pracovně, bylo asi léto, protože měl zapnutý stojací větrák. Obsah dopisu byl stručný. Že kdyby se mu něco stalo, je Adrian kontaktní osoba a má jít za Olgou Orlovskou, že ta mu pomůže. A kdyby nechtěla, má jí připomenout Kábul. Papír byl sepsán jedině za tím účelem a celou dobu musel někde ležet, než se dostal do ruky Adrianovi, takže nic moc dalšího se z něj asi nedozvíš. Když ho Nazarov psal, nepřišlo ti, že by z něj šla ta nejistota. Spíš sichr než cokoli jiného.

Natalja Zacharová - 01. prosince 2013 13:17

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Ujištění, že pokud by byl Muráš při síle a nebo někde blízko (jak si mám vyložit to blízko teď neřeším – realita? Místo? Svět?), už by po mě šel, je milé. Říká se, že nevědomost je sladká a je to sakra pravda. Pozoruju, jak přechází po místnosti. Začíná mě to docela rozčilovat. Připomíná mi belgickýho ovčáka, kterýho když zavřete do kotce, bude běhat pořád dokola a dokola a dokola. Nakonec překonám své vnitřní vytáčky a zhluboka vydechnu, podívám se směrem do stropu, kam civí i on a řeknu. “Předpokládám, že víte, kde takový Čerenkův deník hledat. Že ano.“ Odlepím se ode zdi a dojdu k němu. Pro to, co mu teď chci říct, je obvykle dobré říkat to z očí do očí. “Pomůžete mi ho najít? Ten deník? Já pak pomůžu vám, řekněte si svoji cenu.“ Jsem si vědoma toho, že dost riskuju. Že si může říct něco, co bude nad mé síly. Nad mé kompetence, ale jsem ochotna pro záchranu Semjona udělat cokoliv.

Polina Panasenko - 02. prosince 2013 08:12

List   " Možno rozhodujú, možno nie.....ale táto maličkosť nerozhoduje o ničom...."Pobúchala som prstom po dopise a úctivo som ho podala späť Juniorovi. " Neboj sa, vôbec to nie je aktuálna vec. Písal to už dávnejšie....hodne dávnejšie. A mimochodom pekne zariadená pracovňa. Už niekoľko rokov premýšľam, že by som si kúpila otočný ventilátor. Ale akosi na to vždy zabudnem a potom už si zas vypredané. Je to začarovaný kruh. " Pozriem sa s úsmevom na oboch a potom len tlesknem rukami, až ma zaštípu uzimené dlane a zvolám. " No to je tak super, že sme sa zasa udobrili a sme kamoši! A už sa hádam nebudeme chytať za mierne omeškané maličkosti, ešte k tomu keď sú súkromného rázu a tak....Antipatií sa nám bude dostávať ešte veľa. Ale ja na nikoho konkrétneho samozrejme neukazujem ale to len preto že nie je medzi nami..." Troška som sa zasmiala, no potom som sa otočila znova k "mieste činu" a rozhliadala som sa okolo, premýšľajúc z čoho by som mohla ešte niečo vyťažiť. Snáď niečo nájdu aj oni. Začalo ma pomaly desiť, že všetko " hľadanie dôkazov" je len na mne, a že ak niečo náhodou prehliadnem, Mariannin hnev skončí na mojej osobe.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 02. prosince 2013 19:27

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Odkloním kužel světla trochu stranou abych nebožáka neoslňoval. Zamručím si něco pro sebe. Prohlížím si ho a přemýšlím. O kom asi mluví, že by o Vasilise? Ta poslouchá Aídu, neměl by být problém ji donutit aby zase pustila svou paní ven. A jak se Vasilisa sakra dostala ven? "Hele, nemusí to tak bejt. Nikdo tu nemusí umřít ani shnít. Tak mi řekni kdo jsi a já tě možná zbavím pout." Otočím se k Aídě. "Netušíš, co je to za vězně? Může tu být docela dlouho. Podle toho, jak to tu je utajené, ten nebožák tu je určitě hodně dlouho." koukám kolem. "A neboj se, nějak se odsud určitě dostanem. Věř mi." Jo, věřím tomu. Tohle místo nás nemůže zastavit. I když...jisté pochybnosti mi kolem hlavy létají jako párek nadržených supů. ...

Maxim Sergejevič Zaripov - 02. prosince 2013 19:32

Místo činu ...samozrejme neukazujem ale to len preto že nie je medzi nami..." Musím se smát. Tahle poznámka zafungovala na plamínek humoru jako dobře vyschlé polínko. To ostatně otvírá spekulace na téma, zda oslovení "Polino" a "Poleno" bude mít podobnost čistě náhodnou! Ona totiž, dle svého vztahu k velitelce, umí přiložit pod kotlem. "Vy tu..." Pobaveně zavrtím hlavou, když hledám správná slova. "..."milou" a hlavně nepřítomnou osobu dobře znáte?" Tohle vypadá jako potenciální zdroj informací! "A je pořád... taková?" Naděje, jak se říká umírá poslední, takže teď můžu být už jen a jen zvědavý. s napětím tak očekávám příběh plný lásky a zrady, který dost možná začal tím, že jí tohle médium omylem stouplo na botky a ty ji bez bázně, hany a studu napráskaly pravdu o tom, že strašně ráda po někom šlape!

Vypravěčka - 02. prosince 2013 20:57

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Adrian Ten střet ve vaší skupince tě vytrhl ze soustředění, než ses vůbec do zkoumání pustil. Nyní se však vody trochu uklidnily, Polina vás ujistila... Sníh rozpuštěný horkou krví už zase zmrznul ve směsici načervenalého ledu a trošku bahna. Stopy tu jsou, koneckonců musel tu být někdo, kdo otce našel a odnesl ho. Otisky podrážek. Co dokážeš soudit, tak několikery. No a pak samotné místo, kde to vypadá - inu, jako po boji. Kus od chodníku, kde je předěl mezi betonem a zasněženým trávníkem, začíná ta krvavá stopa, ale není ještě dost silná. Sníh je uválený a pošlapaný, těžce se poznává, co se dělo. Nejvíc krve je pak pod stromy, kde na něm bestie chtěla hodovat, než ji něco vyrušilo. Ano, něco ji muselo vyrušit, jak je možné, že by to tvůj otec přežil? Anebo ji zranil? Kdybys neměl Stín, určitě by ti to uniklo. Výhoda je, že máte vlastně dvoje oči. Potloukal se ve stínu jehličnanů s nízko visícími větvemi, aby ho nikdo v pravé poledne nezahlédl třeba z okna. Šmejdil okolo krvavé skvrny. Takového jsi ho ještě nezažil. Byl tak zvláštně soustředěný... jako lovecký pes. A zároveň fascinovaný. V jednu chvíli se dokonce propadl do země, do normálních stínů. Což dobrovolně v podstatě nedělal. Zase se vynořil. Jako by to najednou nebyl tvůj nejlepší (byť otravný) přítel, tvůj Stín. Tvář měl podivně kamennou a v ruce něco držel. Cár... oblečení? Vypadalo to jako černá průsvitná látka. Když sis to chtěl vzít, protože ti to podával, prsty prošly skrz. "Co? To není možný..." zamručel a zkoumal to. "To není moje. Je to cizí. Je to... stín?"

Adrian Vilenovič Nazarov - 02. prosince 2013 22:04

Děcka - JÁ něco mám! "Antipatií sa nám bude dostávať ešte veľa. Ale ja na nikoho konkrétneho samozrejme neukazujem ale to len preto že nie je medzi nami..." Jo - opravdu se asi nesnášejí. Zajímalo by mě, jestli se o tom v ÚPA obecně ví, protože to nevypadá, že by se s tím svým bitchfightem holky tajily - a nebo je to, že je poslali na misi společně, fakt blbá náhoda. Co se týče strany, kterou si zvolím já, pokud budu muset... Polina se mě už dvakrát před ostatními zastala, takže to sice dost možná byl jenom promyšlený tah, jak mě získat na svoji stranu - ale hej, zabral. Stín se zatím tak nějak vzdálí a šňupe jinde. Moc ho nevnímám, jen tak matně vím, co zrovna dělá, tak jako vnímáte vlastní ruku, která třeba míchá něco v hrnci nebo drbe psa, i když ji nesledujete. Zhruba prostě vím, co se děje. A Zaripov se směje. "Vy tu.. "milou" a hlavně nepřítomnou osobu dobře znáte?" Nevím, jestli mám sledovat Stín, který se mezi stromy chová divně a nebo poslouchat hovor. Už proto, že se mé domněnky, ohledně toho, že Zaripov je kámoš naší velitelky, jaksi nepotvrdily, čímž u mě, i když mě před chvílí nasral, stoupl na ceně. Jenže... Stín, on... "Co? To není možný..." Něco drží v ruce. "To není moje. Je to cizí. Je to... stín?" "Kurva..." zašeptám a ustrnu na místě. Je to... nic divnějšího už tady najít nemohl, že ne? Hledím na svůj vlastní Stín nevěřícným pohledem. Ne. Ne, nejde mi do hlavy fakt, že by na světě mohl existovat druhý takový. Samozřejmě, že jsem si tu otázku vždycky pokládal - ale je to tak otázka na úrovni "a existují mimozemšťani?"  Jo, kurva, asi jo - ale to neznamená, ŽE JE POTKÁTE! "Něco... jsme našli," oznámím zbytku skupiny, když se proberu z prvotního šoku a jdu blíž. "Je to... je vůbec možné, aby někde zbyl kus Stínu?" Zeptám se a otázka evidentně míří přímo na Stín. O tomhle jsem nikdy neslyšel. Nikdy se nezmínil - ne tedy, že bych se ptal...

Vypravěčka - 02. prosince 2013 22:31

Adrian, Polina, Maxim Stín si prohlíží tu neidentifikovatelnou věc, která zaniká v jeho tmavých obrysech. Abyste ji viděli, museli byste jít blíž. On sám stojí daleko od chodníku, blízko největší koncentrace krvavého zmrzlého bláta, kde větve jehličnanů visí docela nízko. Pokrčí rameny. "Nevím, nikdy jsem to nezkoumal. Když ti pořád musím hlídat zadek." Dá se, že Stínu trochu otrnulo, nebo se snaží zakrýt vlastní nervozitu. "Prostě jsem se tu," ukáže gestem na místo, kde je krve nejvíc, kam starý Nazarov musel krvácet několik... jak dlouho vlastně? "já nevím - propadl? Je to tam jiné. Jiné než na stěně a na zemi..." Dívá se na to místo, záhadnou stopu drží v ruce.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 03. prosince 2013 16:46

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Kurva, doktore, ty mě sereš! S tímhle nikdo nehne ani hever, od tohohle by se moh učit i svatej Péťa, co to znamená skála. Zhodnocení mám, nemá smysl na něj zkoušet nějaký kebuloklamy, když je bloklej, pevnej v kramflecích. V kabelce zapípá telefon, textovka, která mě zachrání od toho hned odpovídat. Zaripov. Jako, jo, celá ta esemeska dává víceméně smysl, ale co to doprdele kecá na konci? Jak ve stavu, v jakým mi ho předaj? Co asi čeká, že udělám, utřu si s tím prdel, nebo co?! Vole, jakej zhulenec bůh musel bejt, že vymyslel lidi? Ale zpátky do reality, respektive k doktorovi. „Už vás nebudu dál zdržovat, doktore Petroviči, jenom poslední věc. Zůstalo tu pacientovo oblečení nebo ho mají na stanici forenzní technici kvůli důkazům? Jestli tu je, vezmu si ho, je to důležitý důkaz. A čirou náhodou nevíte, jestli to oblečení v ruce neměl někdo bez rukavic? Nebo spíš, jestli je personál nemocnice obeznámen s tím, že na důkazních materiálech nesmí být ničí otisky.“ A pach, kusy kůže a já nevím jaký sračky, nepotřebujem, aby místo něčeho užitečnýho Polina přečetla, že si nějakej medik včera vyrobil obří pirohy, aby je moh oprcávat. Ať už je result jakejkoli, rozloučím se a vyjdu ven s tím, že i kdyby to bylo v nemocnici, najdu si někoho kompetentního sama. Nemůžu čekat tři dny a už vůbec nemůžu riskovat, že mi chcípne. Potřebuju povolení z úřadu... jenže jít s tímhle za Borisem, tak mě vyrazí oknem. A nebo možná stačí rada. Jenže. je tu jedno velký a dost nepříjemný jenže. Mobil, kontakty, první písmeno ‚n‘. Nikita. Dost možná mě pošle do prdele, ale co, zkusit to musím. Se moh taky ozvat sám... Možná to nezvedne, jestli zrovna maká, ale stejnak tam má většinou leháro... aspoň předtím mi to bral i v pracovní době. Jestli to zvedne, nasadím omluvnej, lítostivej a celkově ve všech ohledech patetickej hlas. „Nikito? Tady Marianna, já... promiň, že jsem nezavolala dřív, ta falešná smrt mámy, chápej, potřebovala jsem být chvilku sama.“ Škoda, že to oblbování mozku nejde po telefonu. „Jenom volám... hm, jak je?“

Vypravěčka - 03. prosince 2013 17:43

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Aída kroutí hlavou a drží se v bezpečné vzdálenosti od vězně. Znovu se obrátí směrem, kde byly dveře, a zatímco si svítí lampou, dá se do zkoumání. Kruhová místnost však vypadá jako podzemí, byť teoreticky byste v podzemí být neměli. Jenže jak v tomhle domě fungují zákony prostoru? Asi dosti... podivně. "Není... úniku..." chraptí vězeň. "Ty pitomý... ženský...! Jestli... vás nesežraly..." Rozkašle se. "Ale šouply sem... je konec... hodně hodně dlouhý... konec..." Jak dlouho tu může být? Dům byl postaven mimo čas. Ten muž tu mohl žít na hranici smrti desítky let, ale kouzlo mu nedovolovalo umřít. Protože tady měl čas vlastní zákony. "Ženský?" Aída se odvrátí od stěny. "Kdo?" "Ona... ta stará... hnusná... babice." Odmlčí se. "A Olga." Jméno valkýry doslova vyplivne, syčí, chrčí a plive neviditelné sliny, jako by řekl nějakou strašnou kletbu a chtěl to ze sebe dostat. Nebo má nějaký záchvat.

Adrian Vilenovič Nazarov - 03. prosince 2013 22:56

Stín... a stíny "Kdy tys mi naposled hlídal jako zadek, to si nepamatuju. Minulý týden v tom parku jsi místo toho dělal kokotiny," odpovím mu s úšklebkem.  "Prostě jsem se tu, já nevím - propadl? Je to tam jiné. Jiné než na stěně a na zemi..." Jiné? Jak jiné? Ono to teda otevírá i otázku "jaké máš přesně pocity, když jsi na stěně a na zemi?" ale mám pocit, že by mi odpověděl leda tak něco jako "na hovno, je to na hovno." Navíc to teď není důležité. Opatrně se natáhnu k tomu kousku, který mi podává - není hmotný. I přes to, že ho drží, mé prsty procházejí skrz. Je to divné. Být to kus Stínu, tak by skrz neprošly. Alespoň můj Stín je pevný, když do něj dloubnu. O čemž se taky přesvědčím, protože když můj ukazováček projde "látkou," zastaví se o jeho dlaň. Zase ucuknu zpátky.  Je to divný. Váhám mezi tím, zda jej požádat, aby tam vlezl znova - a tím, abych mu řekl, aby odtama šel co nejdál. Protože je to tam JINÉ. Propadl se DOLŮ. NĚKAM.  Myšlenka na to, že bych svou otravnější polovičku ztratil je... bylo by to jako přijít o kus vlastní duše, sebe sama. Ne. Já si možná stěžuju a stěžuju si často, ale neumím si představit, že bych nějakým způsobem žil bez něj. Jenže to, co na otce zaútočilo, bylo ZVÍŘE. Možná se jednalo o nějaké zvíře, které mělo taky Stín? Jenže jsou tady jen lidské stopy. Ne, to je kravina. Navíc - to Stín beztak nemohl být. Je to moc nehmotné. Jak je možné, že on se toho může dotknout a vzít to do ruky a já ne? "Ukážeš to místo Polině?" Zeptám se jej pak tiše. Kdo ví, třeba by ona mohla... něco cítit? Něco dalšího? Stín jen krčí rameny. Tváří se vlastně stejně zmateně a nerozhodně, jako já. Cítím z něj i ten samý pocit, který mám teď sám. Tohle je pro nás prostě nové. "Pollino," oslovím ji lehce váhavě. Nejsem si jistý, jak to formulovat. "On ti chce něco ukázat." "Vole dík, to nezní vůbec úchylně." Nicméně za Polinou jde a natáhne k ní ruku, jako by ji zval, aby se chytila a nechala vést. Hele - to vlastně stejně vždycky chtěla. Aby na ní sáhnul a nějak s ní komunkoval - byť nonverbálně. Jinak by do něj nedloubala. Pokud není proti a nechá se, vede ji za ruku k místu, kde se "propadl."

Polina Panasenko - 04. prosince 2013 21:24

" Tak ale tykáme si predsa nie? Som proste Polina...žiadne "vy" ale "ty" predsa." Usmejem sa a zároveň sa zatvárim trocha dotknuto, že sa ma pýta takú otázku ako keby som bola ten typ ženy čo povie aj to čo nevie. Čo bola na druhej strane pravda. " No poznám. Neviem či dobre. Naša známosť skončila skôr než vôbec mohla nejako začať...." Smola, že som bola vtedy len taká hlúpa...." A čo viac dodať. To čoho sme boli dneska svedkom. To bola ešte jej najlepšia nálada! Tá jej super prívetivá osobnosť sa človeku proste navždy zapíše do duše..." Nebudem predsa klamať keď sa pýtajú. Tak či tak to spoznajú sami. A lepšie ich varovať, než aby sa popálili tak ako ja. Vážne som to nevidela? " "Ale úprimne skoro ma prekotilo, keď som ju dnes uvidela..." Kľudne by som v tejto téme pokračovala ale Junior ma ukradol niť myšlienok. Nejako mi unikala pointa toho čo sa udialo, tajomná konverzácia tieňa a Nazarova ma privádzala na nože zvedavosti a pár krát som sa spýtala: " Čo? Čo? Čo sa deje? Uniklo mi niečo?" Pohľadom  som skákala z tieňa na Juniora dokonca aj pána tichého. Až som nakoniec oči zastavila na Adrianovi a hneď na to na tieni. " Ukázať a mne? S radosťou!" Zvolala som až prehnane entuziasticky, napriek situácii, ktorá musela byť pre Juniora asi dosť náročná. Načiahla som za tieňom ruku, a veľmi ochotne. Dokonca som pri chôdzi do neho pár krát drcla aby som jeho "hmotnosť" otestovala čo najväčšou plochou svojho tela. "Vieš posunkovú reč? V jednom ženskom magazíne som sa pár znakov raz naučila. Bola tam taká dvojstránka..ale to nám asi nepomôže, že? A potom neviem, či vôbec budem vedieť nejako pomôcť. Bojím sa, že nie. Čo sa vlastne stalo? " Chŕlila som na tieň aj keď som vedela, že nedostanem odpoveď.." Ale začínam mať fakt blbý pocit." Nechala som sa na miesto doviesť na miesto s tým, že tam bude niečo na čom dokážem uplatniť svoju schopnosť.

Vypravěčka - 05. prosince 2013 20:34

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Siegfrid si zase mimoděk začal třít sestehované zranění. Zamračil se. "Mám podmínku, že mě nezabijete, nepokusíte se o to ani mě nepředáte jakýmkoli úřadům." "Podle mě by mohl být tam v podzemí v Petrohradě. Pokud to tam ÚPA úplně nevymetla. Anebo by jej mohla mít jeho žena." Ani jedna z těch možností nebyla příliš radostná. Buď jednat s Aídou, nebo s Borisem, nebo se vloupat do Aídina domu. Protože kdo jiný to asi tak zdědil... A hlavně na tom pořád mohla dělat ÚPA, Čerenko tam měl mraky věcí a samotné místo - prostě hodiny a dny práce.

Vypravěčka - 05. prosince 2013 20:47

Polina, Adrian Tolik krve snad nikdo krom Maxima ještě neviděl. Štěstí, že je zima, že vám měděná pachuť nedráždí smysly společně s pachy města. Třebaže je okolo poledne a je polojasno, tady jako by atmosféra podkreslená jehličnatým tmavým zákoutím natahovala pařáty něčeho temného. Říká se, že místa mohou přejmout otisk násilí. Proto se tvrdí, že na hradech nebo starých bojištích a popravištích straší. Nu, někdy ano. Stín ukázal na jedno místo. Nevypadalo nijak zvláštně, když považujete za nijak zvláštní decilitry krve smíchané se sněhem. Pak před Polinou zamával něčím, co vypadalo jako cár poloprůhledné černé látky, ovšem dotknout se toho nešlo. Prsty prošly skrz. Maxim Stál jsi nejblíž chodníku a bylo jen otázkou času, než tady v sídlišti na někoho narazíte. Ta nejmladší děcka už se pomalu trousila ze školy, a když jsi típal další cigaretu, všiml sis, že vás zpoza keře sledují dva kluci v kuliších. Snažili se být nenápadní, ale pestrobarevná pletenina tomu nenapomáhala. I když se hned zas schovali, jakmile jsi věděl, že tam jsou, viděl jsi je. Otázkou bylo, kolik toho zahlédli oni? Stín se tu promenádoval jakoby nic a ta krev tam...

Maxim Sergejevič Zaripov - 06. prosince 2013 20:41

Místo (zlo)činu Že začíná mít blbý pocit? To já sakra taky, když jsem uviděl ty dvě děcka v čepicích. Jenže, co můžu dělat? Jít tam a vyhrožovat jim? K ničemu. Nakonec, kdo by jim taky věřil, děti toho nakecají sakra dost. Asi proto jen zkusím jako pravý westernový hrdina tasit mobil, jež mám proklatě nízko u p... prostě v kapse. S trochou štěstí je i blýsknout s tím, že jestli tam půjdou trochu rozeznat, ti povolaní se o to postarají. Přinejhorším i o jejich rodiny. Bez ohledu na to, jak moc nebo málo budeme všichni chtít. "Měli bychom si pospíšit, začíná tu být moc živo." Zahlásím, zatímco se snažím dávat tentokrát větší pozor na to, jestli někdo nejde. Mezi tím si mohu krátit čas přemýšlením o tom, jestli jsme náhodou nezrušili tu podivnou ochranu kolem tohohle místa, když jsme se přišli. Upřímně doufám, že ne.

Natalja Zacharová - 07. prosince 2013 14:49

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Kdybych byla víc vztahovačná, asi bych se teď urazila. Nevěří mi, to chápu. Ale pro pomoc jsem přišla já za ním, ne naopak, takže jeho pocit strachu z toho, že bych mu mohla ublížit nebo ho zabít nebo nejdebože předat úřadům, kontruji povzdechnutím a krátce zakroutím hlavou. “Když se mnou budete vždycky, opakuji vždycky, jednat na rovinu a řeknete mi, co budete mít za lubem, můžu vám slíbit, že vás nezabiju, ani se o to nepokusím a už vůbec vás nebudu hnát k zodpovědnosti za to, co jste dělal v minulosti.“ Uvědomuji si, že právě sepisuji další smlouvu s ďáblem. Posledních několik měsíců mám na tohle štěstí. “Vzájemná důvěra bude klíč k prosperujícímu, pracovnímu vztahu.“ udělám za naší dohodou pomyslnou tečku. Na výběr, kde a s čím začít, to není zas tak špatné. Odstoupím od něj a začnu přemýšlet nahlas. “Mohla bych zkusit zjistit, jestli nějaké deníky ÚPA našla. Nejsem si jistá, jestli je budou mít v evidenci, ale někde by o nich zmíňka být mohla. Osobně ale vsázím to, že Čerenko nebyl hlupák a když jsme ho sejmuli, tak je u sebe neměl. Já bych je schovala.“

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 08. prosince 2013 13:07

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Olga? Zamračím se. "Proč tě sem Olga zavřela? Co jsi udělal. Mluv." přikážu mu. Jo, je to blbá situace. Ale nemyslím si, že se z toho nedostaneme. Mám po svém boku schopnou čarodějku, bývalou okupantku tohoto kouzelného domu. Moje schopnosti taky nejsou ledabylé. Vždyť ještě nedávno jsem se dotýkal tajuplného nihilistického světa šamanů a duchů. Pokud ho sem Olga zavřela, musela k tomu mít sakra důvod. ...

Adrian Vilenovič Nazarov - 08. prosince 2013 15:40

Živo? Černej humor, Maxi? "Adriane, proč mi to kurva děláš. Oni pak se mnou chtějí komunikovat znakovou řečí - a víš, že jak jednou povolím, budou mě otravovat furt. Fakt nevím, jak se mám tvářit, když..." Zní mi v hlavě roztrpčení stížnosti, zatímco Polina vysvětluje něco o dámských časopisech. o těch vím lecos, sestry i máma je s oblibou nechávají na záchodě - člověk se tam dočte docela věci, to by se posral. "Ale začínam mať fakt blbý pocit." Gratuluji, Polino - já jej měl už když jsem sem přišel a je mi čím dál divněji. Je fajn vědět, že v tom nejsem sám, fakt! Ta krev pod stromy, všechno to okolo... ach jo. "Měli bychom si pospíšit, začíná tu být moc živo." "Tohle bylo ovšem sprostý!" Stín se poté, co Polině ukáže, co a jak prudce otočí ke mně. Jo - i mi to přišlo jako dost černý humor. I když jsem to beztak pochopil blbě. Rozhlídnu se, jestli neuvidím nějakou nápovědu, nebo tak. "Jak to myslíš?"

Vypravěčka - 08. prosince 2013 16:26
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj "Nic! Nic jsem... neudělal!" vřískne vězeň skoro hystericky. No, kdyby to byla pravda a visel tu za nic, není divu, že je z toho na prášky. "Myslela... že vím... ale ne... nevím! Nic nevím!" Další záchvat kašle. Pak ti dojde, že brečí. Vzlyká, zalyká se. Třese na stěně jako hromádka neštěstí a je s podivem, že je schopen s vámi vůbec komunikovat.

Vypravěčka - 08. prosince 2013 16:35

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Siegfridova tvář je neproniknutelná, když mluvíš o prosperujícím pracovním vztahu. Dokonce si přestane třít zranění. Přichází to s věkem, nebo s mocí? Anebo s obojím? To, jak dobře velcí mágové skrývají svoje pravé myšlenky. Už ses s několika z nich setkala, a když na to přijde, mají všichni podobnou poker face. Nemusí být tvrďácká jako třeba u Olgy, prostě jen... nečitelná. Vlastně valkýra je v něčem unikát, pořád se v lecčem zdá být víc lidská (a to je fakt paradox) než ti, co by lidmi měli být. "Co jsem slyšel, nemohl přeci vědět, že ho tak snadno najdete, ne? Jinak by se přichystal mnohem lépe. Nebo že by mu Reznikov dal echo?" Zamyšleně se díval skrz závěsy z okna na osvětlenou ulici. "Ano, něco poschovávat mohl, ale uvědomte si, že ta skrýš, kam jsme se probojovali, byla jeho poslední výspa. Měl tam přece různé věci... Nevíme, nakolik vaši lidé prohledali to místo. Mohli něco najít, ale taky nemuseli. Mohl si tam někde nechat nějakou schránku... Víte, deníky nemohl mít někde daleko, pokud s nimi potřeboval pracovat. A pokud si je někdo jako on psal, potřeboval je."

Maxim Sergejevič Zaripov - 08. prosince 2013 18:21

Znáš mě, když jde o humor, nejsem rasista. "Jak to myslíš?" Rozhodně ne jako záminku k tomu, abychom se účastnili nějaká podivné akce typu "Zombiewalk", jak to teď může vypadat. Možná, kdybych své čelo neměl dost rád, bych využil tento okamžik ke krátké známosti s mé dlaně s čelem. Takové zdravé plácnutí je přesně to, co člověk leckdy potřebuje! "Začínají se tu potloukat děti a každou chvíli tu může být nějaký nový obdivovatel stínohry. " Odpovím klidně s vědomím, že jestli přijde s něčím ve stylu "ale já se tu potloukám od začátku." tak se do toho čela snad fakt udeřím. Na štěstí nepůsobí dojmem, že by si to mohl vzít jako urážku, ta snad to vezme prostě v potaz. A jestli ne? No s tím nic nezmůžu. Beztak kdo chce psa jíst, ten si hůlky vždycky najde!

Adrian Vilenovič Nazarov - 08. prosince 2013 20:35

stínové divadlo se totiž nehraje jen v Číně... "Začínají se tu potloukat děti a každou chvíli tu může být nějaký nový obdivovatel stínohry. " Po odpovědi se málem zakuckám. Sakra, myslel jsem, že je to tady zajištěné a nikdo nám tady nemůže... no, evidentně ne. Pokud někdo něco viděl, tak... Lehce zavrtím hlavou, snad abych sám sebe přesvědčil, že fakt ne. Ne, protože nemohli... sakra, proč jsem tak neopatrný! "Tyvole, nikdo mě nemohl... achjo." Stín si zastrčí ten kousek čehosi do kapsy a pak se jakoby vpije do země. I on má... oprávněné obavy. Jenže děckám nikdo nevěří. Ani mi nikdo nevěřil, když jsem byl malej. A to jsem měl důkaz přímo vedle sebe na stěně. "Hm, sorry. Myslel jsem si, že je to tady zajištěný." Jsem z toho trošku nervózní. Ze všeho tady. Doufám, že Polina brzo na něco přijde a budeme moct jít pryč. Zjišťovat nějaké... jiné věci. Na malou chvíli pohledem spočinu na momentálně jediné ženské posile týmu. Zajímalo by mě, co asi tak dělá naše zde mnohokrát propíraná velitelka, když na to přijde. Jestli už má to oblečení. Jestli nás shání. Cokoli. "Tak asi ne, páč jinak by nám někomu řval mobil." Taky mě zajímá, co budeme dělat pak. Na což se ostatně můžu i zeptat. "Až tady skončíme - ať už zjistíme cokoli - vracíme se na štáb?"

Natalja Zacharová - 09. prosince 2013 18:46

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Johann k rozpravě očividně přistupuje způsobem „co bych já dělal na jeho místě“. Neříkám, že to na jednu stranu není dobře, je... ale na druhou stranu mne docela znepokojuje, co všechno může mít s Čerenkem společného. Tihle... psychopati minulosti, se kterýma se tak ráda paktuju. Holt, vrána k vráně sedá. “Takže navrhujete začít tam, ok. Myslím, že v tomhle budete víc k užitku než já. Postarám se o to, aby se vám nic nestalo a vy se postaráte, aby na nás nepadlo nic magického a abychom našli ty deníky. Souhlas?“ mluvím k jeho zádům. “Je tam venku snad něco zajímavého nebo vás prostě jen nudím?“ neodpustím si poznámku, ačkoliv s největší pravděpodobností teď pracuje jeho paranoia a hlídá si okolí.

Vypravěčka - 09. prosince 2013 18:59

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Polina Jakmile se tvoje prsty dotkly toho černého nehmotného cáru, co ti ukazoval Stín, ruka ti zamravenčila a zchladla až k rameni, jako by sis ji přeležela. Rvát! Trhat! Hlad! Vrčení. Ze tvého hrdla. Řev. Z jeho hrdla. Čenich jsi měla celý od krve, když jsi ho prvně zabořila do jeho boku. Drápy zápasily a výstřel tě vylekal. Kníknutí. Odskočilas. Ten člověk na tebe mířil, umírající ve své vlastní krvi. Kdyby měl pevnější ruku, bylo by po tobě. Skočilas pryč. Do tmy. Podobnou vidinu jsi ještě neměla. Zasáhlo tě to jako kdysi, když jsi s tímhle teprve začínala. To, že klečíš v krvavých stopách z oné noci, ti došlo až pak. Bylo to děsivě primitivní a probírala ses jen stěží. Bok, kam tě střelil Nazarov z vidiny, tě sugestivně bolel, ač to byla jen vzpomínka čehosi cizího. Klečelas přímo na místě, kde Stín našel tu věc... a kde zmizelo to zvíře. Asi to bylo zvíře. Možná vlkodlak? Pomatený zvěromág? Mělo to k Nazarovovi nějaký vztah. Z nějakého důvodu to chtělo přímo jeho. Na ten pohled ve zkrvavené, bolestí zkřivené tváři jen tak nezapomeneš. Ano, bylo tam překvapení, bolest. Ale než ses na něj vrhla, díval se na tebe... rozhodně ne jako na bestii. Znal to.

Vypravěčka - 09. prosince 2013 19:11

Maxim, Adrian, (Polina) Děcka v barevných čepicích se schovala ve křoví a myslela si, že jsou neviděna. Částečně ano, nešlo je vyfotit, aby byla poznat, ale jejich přítomost se nedala přehlédnout, když jste věděli, kam se dívat. Jakmile si ale všimla, že Maxim se na ně dívá, dala se na útěk a cosi po sobě křičela a myslela si, kdovíjaká to není hra. Projelo tu auto. Támhle šel kdosi s nákupem k druhé bytovce. Zatím naštěstí nikdo k vám. Polina po kontaktu se záhadnou látkou náhle vyvrátila oči v sloup a upadla na kolena, jako by ji někdo podťal. Rovnou do krvavých sraček. Zatínala holé ruce do sněhu, jako by ho drásala, a z hrdla se jí dralo vrčení, které vůbec, ale vůbec nepůsobilo směšně. Oči měla pořád skoro otočené do hlavy. Vykvikla a přestala drásat. Byla už ale při smyslech? Co se stalo? Ublíží vám?

Vypravěčka - 09. prosince 2013 19:38

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Sledují mě." Johann odstoupil od okna a zhasnul, takže sem pronikalo jen matné světlo z lampy na ulici a oba jste se změnili v siluety. Stál tak, aby byl mimo záběr okna a přitom viděl na dveře. Po něčem sáhl do své tašky, co byla na křesle v rohu. Pokud by se něco dělo, museli jste se spolehnout na jiné schopnosti než zbraně. Pistoli jsi mimo službu musela vrátit, pokud jsi neměla svou, a do letadla by tě s ní těžko pustili. "Musíme odsud zmizet." Něco ti podával. Byla to křída. Jak sakra věděl...?

Natalja Zacharová - 09. prosince 2013 19:45

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Když mi podává křídu, vyvalím na něj překvapením oči a jen tak tak se udržím, abych neřekla: „Kurva, vodkud to víš?!? Natáhnu k němu ruku a nechám si padnout křídu do dlaně. Jestli ví tohle, tak ví i to, že se nerada dotýkám lidí. “Naposledy, co jsem dělala portály, jsem dopadla tak, že mě museli vysekávat ze zdi. Ale asi víte, v čem spočívají rizika, co?“ víceméně řečnická otázka. “Máte tu nějakou mapu? Nemůžu kreslit jen tak, hala bala, z hlavy.“ řeknu. To, že si nejsem zas až tak jistá, které symboly bych měla správně použít, už mu neřeknu. Pravdou je, že po incidentu na velitelství, kdy jsem skončila napůl ve zdi, jsem si myslela, že už nikdy nebudu muset portály vytvářet. Jenže aktuální situace je taková a maková a upřímně, už při tom, jak se Johann zatvářil, když se otočil od okna a řekl, že nás sledují, se mi tahle myšlenka mihla hlavou. “Za nic neručím.“ upozorním ho a začnu odhrnovat koberec. Nemůžu přece křídou kreslit na něm. A pak začnu se základními znaky, než mi Johann dodá místo určení. Modli se... kurva modli se, ať si vybavím ty správný znaky a my nikde nezhebnem.

Adrian Vilenovič Nazarov - 09. prosince 2013 21:37

Nojo, vole. Sem hodnej kluk. A jestli mě dohryže, tak na to i doplatim! Namísto odpovědi se ozve Polinin výkřik. Nebo zavrčení - nebo tak něco. Když k ní prudce, poplašeně otočím hlavu, zjistím, že leží na sněhu, vrčí a.... má asi nějaký záchvat? "Tyvole ona-" "Polino!" Utnu cokoli chtěl Stín vlastně říct - nebo neříct. Dost možná se prostě zasekl v půli věty a uvažoval, jak to pojmenovat. Neváhám ani minutu. Možná, že jsem vůl, neopatrnej, galantní a blbej ještě k tomu navrch - ale až reflexivně k ní udělám několik rychlých kroků, skloním se k ní a snažím se jí zachytit. Probrat. Postavit ji. Cokoli. "Polino, prober se, mluv se mnou!" Jo - páč je to lepší, než filmové "jsi v pořádku?"

Vypravěčka - 09. prosince 2013 23:56

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Doktor ti sdělí, že tohle si odvezli na stanici jako důkazy a že si opravdu nepamatuje tenhle detail, protože měli co dělat s pacientem. Chodby nemocnice nejsou dobré místo na tenhle rozhovor, tak zapadneš do vymrzlého auta. Telefon zvoní dlouho. Podle toho, jakým tónem Nikita zavrčí: "No?" je buď hodně nasraný, nebo... "Aňo..." řekne překvapeně. Takže je to asi druhá možnost. Zvedal mobil poslepu. Chvíli mlčí a není to proto, že by po něm někdo něco chtěl, protože nic dalšího neslyšíš. "Jo... hm. No... Máš volno? Nechce se mi kecat takhle po telefonu. Erotický linky jsou na hovno."

Marianna Borisovna Orlovskaja - 10. prosince 2013 01:30

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Ale noták, Bruťásku, manželská hádka? Přece nebudeš dělat uraženou ženskou, na to si moc velkej kádr. Počkat? Jo... vypadá to že ne. Upřímně jsem ráda, že se uklidnil, už tak mě serou komplikace, který mi doktor zařídil, ještě se hádat s ním, to by mě fakt nasralo... nebo se mu nějak obsáhlejc omlouvat, což je snad ještě horší. Ale takhle? Jo, to vypadá dobře. Už proto, že dělá vtipy. „No... volno úplně nemám, ale stavím se, jen musím vyzvednout jeden důkazní materiál. Budeš v kanclu tak, řekněme, za hodinu?“ Možná by to chtělo větší rezervu, debílci na fízlárně se budou chtít hádat, Moskva bude tradičně zacpaná... no, kdyžtak to vyřeším operačně, nad tímhle nemá smysl uvažovat. Ještě počkám, jestli bude chtít něco říct, ale pak nastartuju a vyrazím. Vzhůru pro důkazy. Adresa stanice byla ve spisech a ty mám u sebe, tak by neměl bejt problém ji najít.

Vypravěčka - 10. prosince 2013 01:48

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna "A to já zase volno mám, kotě. Škoda." A opravdu to znělo, jako by ho mrzelo, že ty ne. Sice jen tak lehce... "Ale na oběd tě určitě pustí, ne?" Však než se vymotáš, bude kolem poledne. Ona cesta sem a handrkován s doktorem něco zabraly, plus cesta zpět a handrkování s těmi, co mají důkazy. Dost možná bude třeba Polinu dotáhnout rovnou tam, protože ti to asi jen tak nevydají. Ale i tak to bude papírování... protože k důkazům samozřejmě jen tak někdo nesmí. A i když řekneš, že děláš na tom případu, byrokracie je svině. A určitě nebudou chtít nechat někoho jen tak sahat na důkazy.

Polina Panasenko - 10. prosince 2013 08:41

Od teraz sa vecí nechytám!   "Aaaaale. Čo sa bojíte? Sú to len blbé deti. Aj tak som minule čítala článok, že väčšina spomienok, ktoré deti v detstve majú sa aj tak nikdy nestali a jednoducho sa im v tej hlavne nejako vytvorili samé. Teda reč bola o menších deťoch, ale to je už jedno. Aj tak im nikto neuverí...." Ono hrozne moc som sa chcela venovať každému jednému zúčastnenému a nevedela som čo skôr. Chvíľu som sa pozerala na tú vec v rukách tieňa, potom som sa zapájala do debaty. Ale zrejme ak si nepohnem a tie deti toho uvidia príliš veľa.." Nie, nevraciame sa na štáb. Ideme do starožitníctva!" Snáď na to nezabudli, to už som sa otočila späť na tieň zoširoka sa usmiala ignorujúc krvavý sneh, blato a celkovo ten divný pocit. Jemne som sa dotkla onej veci. Brušká prstov mi na prázdno prešli skrz. Nič som necítila len zvláštny chlad a mravčenie, ktoré mi postupovali rukou stále nahor. Posledná vec, na ktorú som sa zmohla bola, že som s prekvapeným výrazom na tvári pozrela na tieň a potom to prišlo.  Divoká a neukojiteľná animálna potreba. Hlad, ktorý som nemohla nijako ukojiť. Chuť trhať a driapať, ktorú sa mi ukojiť takmer podarilo....ale len takmer. A nakoniec tá strašná chuť kričať. Tej jedinej sa dostávalo za dosť.  Kľačiac na zemi na všetkých štyroch , som zrazu zarevala bolesťou a ruku som si pritisla k boku. Pocit to bol tak nepríjemný až sa mi sťažka dýchalo a pár sekúnd som sa dokázala sústrediť len na to. "Polino!" To meno mi bolo akési známe. Bolo zrejme moje. Áno bolo moje, no nevedela som ako s touto informáciou naložiť. Dokonca poznám aj ten hlas. Nazazov mladší.....nanešťastie som mala hlavu plnú  len Nazarova staršieho, jeho výraz v tvári, jeho bolesť, krv čo bola úplne všade. Sekundu na to ma napadala myšlienka, že musím ísť do nemocnice. Ospravedlniť sa mu, jednoducho niečo urobiť aby sa mu uľavilo, niečo čo by mu pohlo a mňa prestali hlodať výčitky svedomia.  "Polino, prober se, mluv se mnou!" Nič si nespravila.  Len sa upokoj. Bola to len vidina. Pálenie, ktoré som cítila ale stále veľmi reálne v boku hovorili inak. Očakávalo sa odo mňa, že naozaj niečo poviem? Alebo mám nárok na chvíľku rekonvalescencie. Najlepšie niekoľko týždňovej. Chcela som si sadnúť, ale už aj bez toho som bola dosť špinavá. " Musím sa prezliecť...." Triviálnosť, ktorou som sa snáď už úplne prehupla späť do reality, aj keď pocity a obrazy z vízie boli stále až nepríjemne intenzívne.  Asi zo trikrát som si odtiahla ruku k boku a pozrela som sa na dlaň akoby som čakala, že nájdem niečo čo tam v skutočnosti nie je a ani nikdy nebude. Na štvrtý raz som tuku natrčila Adrianovi aby mi pomohol na nohy.

Adrian Vilenovič Nazarov - 10. prosince 2013 14:35

Ještě, že jsem zachránce. Citlivej. Ostrý nádech Poliny prozrazuje, že se dost možná probírá do reality. "Musím sa prezliecť...." V náhlém popudu ji pevně obejmu a přitisknu k sobě. Tak, jako ráno mámu. Tak, jako jsem občas objímal sestru, když brečela. Bál jsem se, že tady třeba taky umře. Že se jí něco stalo. Dovedl jsem ji tam já. Je to všechno moje vina. Stín mlčí a klidí se po zemi kamsi opodál. "To víš, že musíš," vydechnu úlevně, zatímco si prohlíží a rukou zkoumá svůj bok. Pak ji zvednu ze země a postavím na nohy. Nejlehčí není, ale já jsem navzdory štíhlé postavě poměrně vysportovaný a tak mi to nedělá problém. "Jsi v pořádku?" Zeptám se ji pak a o krok ustoupím, když mám jistotu, že pevně stojí na nohách. Až teď mi dojde, že jsem mohl třeba taky udělat hroznou blbost. Nikdy jsem se nesetkal s posedlým člověkem, mohla mě třeba i zabít. Stihl by Zaripov zasáhnout, než by mi třeba vyrvala játra z těla? Co vlastně zažila, viděla? Pamatuje si z toho záchvatu něco? "Navrhuji se vrátit na štáb a... dořešit to tam," otočím se na Zaripova, aby se k návrhu vyjádřil. "Myslím, že jsme tady asi... viděli dost."

Marianna Borisovna Orlovskaja - 10. prosince 2013 15:26

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Pro sebe se usměju... nakonec, není to špatnej nápad, stejně s ním potřebuju mluvit. A co víc chci s ním mluvit. Když nedělá scény, dochází mi, že mi vlastně docela chyběl – a ne, tím nemyslím, že mi svrběla. Vzato kolem a kolem, je to dobrej nápad, přímo vynikající. „Oběd zvládnu. Tak navrhuj, kde, kdy? Spíš začni s kde, podle toho odhadnu cestu.“

Vypravěčka - 10. prosince 2013 15:58

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna "V genštábu jsem slyšel o nové dobré hospodě." Nadiktuje ti adresu, která se nachází relativně v centru Moskvy. Ovšem u takového velkého města je centrum široký pojem. Domluvíte si čas schůzky. Nikita na tebe čeká venku, a když tě uvidí, trošku roztaje. Hůl dneska nemá, nebo ji nechal v autě. Pousměje se a bezmyšlenkovitě se k tobě nakloní a dá ti pusu. Ne francouzáka, prostě na uvítanou. Hospoda U Dvou jezdců podle vývěsního štítu a poté i vnitřku to připomíná stylem anglický pub. Kouřit se tu podle všeho může a vypadá to tu docela příjemně. A samozřejmě tu vaří, jinak byste sem nešli. I přes to, že je skoro poledne, se tu svítí, protože jinak by tu bylo příliš temno. Tmavé leštěné dřevo a vůně jídla... Není tu narváno, takže nebude problém si sednout někam do klidu.

Maxim Sergejevič Zaripov - 10. prosince 2013 20:30

A se smyslem pro módu! Než stihnu odpovědět, přichází šok v podobě křiku naší milé všehopředmětného spojaře Poliny. Rozhodně to nevypadá, že by to způsobil nějaký šok ze stinné intimní chvilky. Asi proto se během okamžiku ocitl v mé ruce zapalovač. S vědomím, že stačí malý plamínek a o zbytek se s trochou štěstí postarám, se hned dýchá líp! A já mám svůj dech, pokud není po pařbě nebo jídlem s cibulkou či česnekem vylepšený - rád! Rozhodně víc rád než malej Nazarov, který si toho svého neváží a ihned se hostí úkolu hrdiny. Tuhle pochybnou poctu mu rád přenechám a tak se spokojím s tím, že se svižně taky blížím k Polině. Kdyby ji hráblo, nebo něco posedlo... no ti mladší tohle prostě neřeší. Takže já namísto hřejivé džentlmenské náruče pro trpící ženu myslím spíše na to, že v případě podezřelé reakce ji věnuji teplo menšího plamenometu. "Musím sa prezliecť...." Tímhle se stres trochu vytrácí. Tohle by neřekla nějaká paranormální stvůra. Dokonce i na pomyslném měřáku příčetnosti by dopadla dobře. Vždyť takovou věc by určitě řeklo pět ze čtyř dotázaných dívek po nějakém tom... asi šoku... jako první. Zvláště, pokud tuhle zimu červená prostě neletí! "To a minimálně navštívit lékaře na velení." Tím souhlasně kývnu na Nazarova a jeho konstatování, že jsme tu viděli dost. Lhostejno, zda šlo o dost divnou věc nebo jen dost divnou reakci. Tak mě napadá, při úvahách o divných věcech, jestli mi nenapsala naše všeobecně milovaná velitelka! Kontroluji tedy mobil doufaje, že není příliš zaneprázdněná naplňováním našeho vyšetřování nebo vlastních... potřeb.

Polina Panasenko - 10. prosince 2013 21:22

Čo som mala robiť než len Juniorovi jeho prejav vrúcnej starostlivosti opätovať ešte vrúcnejším objatím. Oproti tomu nutkaniu okolo seba všetko a každého roztrhať to bolo veľmi príjemné. Aj keď priznávam, že mi pár čudných myšlienok ako Adriana driapem mi napadlo. Objímala som ho možno o pár sekúnd dlhšie než by sa patrilo. " Som fajn. Trocha v šoku to je všetko...ale inak fajn." Znova som sa troška trhla keď som si spomenula na neexistujúcu bolesť v mojom boku, na utrápený výraz v jeho krvavej tvári. " Čo to vôbec bolo za vec?! A prečo si ma donútil aby som sa toho chytila!" Venovala som výčitku pre tieň. Najradšej by som bola na neho skočila a dupla mu na hlavu. " Nie...nie...nie...nie.  Žiaden lekár. Žiaden štáb! Rozhodne nie teraz. Vravím, že som v poriadku. Takýchto vecí som si už zažila, by ste neverili!"  Toto pravda rozhodne nebola. Ťažko povedať či som vôbec niekedy zažila tak silnú a realistickú víziu. Bolo to desivé..." Okrem toho ti nechcem zašpiniť sedadlá...." Čo som ale hneď vyvrátila slovami. " Mali by sme ísť do toho starožitníctva. To vôbec nechcete vedieť čo si odtiaľ Nazarov odniesol?" Povedz im už všetko čo si videla. Takto sa nepohneme z miesta. Na druhú stranu som to nechcela robiť Juniorovi nejaké zložitejšie. Nejako som tušila, že si to možno vezme príliš k srdcu, a že mu možno Zaripov začne nejaké veci vyčítať. Zhlboka som sa nadýchla. Ten pocit, myslieť na pohľad muža, ktorý teraz leží v kritickom stave v nemocnici pričom som pred pár sekundami v nose doslova cítila pach jeho krvi , bol nepríjemný. " Možno by sme sa mali všetci upokojiť. Možno by sme si mohli aj sadnúť a trocha sa porozprávať o istých veciach, o ktorých sa mi asi nebude rozprávať najpríjemnejšie. A naozaj ja už sa vecí nedotýkam a obzvlášť nie tých nehmotných a tieňových...." Áno, nehmotných...tých hmotných a tieňových sa len tak rýchlo nenabažím.

Maxim Sergejevič Zaripov - 10. prosince 2013 23:45

This is madness! No, this is Polinaaaa! "Víš, chtěli bysme to vidět, vlastně chceme vidět úplně všechno..." Ta holka se mi snad zdá. "...ale jestli budeš na ulici od krve, mohla by to samé chtít od nás policie." Pokud se nepletu, tak přesně tihle hoši nás vojáky strašně milují. Navíc nemám moc pocit, že by to holka mohla svést na nějaké přirozené příčiny tak, aby to všichni přešli s tím, že to není slušné téma k hovoru. "Minimálně musíme někam, kde se dáš trochu do kupy." Přeci jen nemůžeme chodit okolo a tvrdit, že jsme banda vegetariánských upírů na výletě, to by nedalo rozum. Navíc s tím, jak je pouplární knižní série "Hlídka", mohli by po nás chtít nějakou licenci! Možná ne tu na odběr krve, ale na demenci, s jakou se budeme producírovat určitě. "Máš tu byt, ubikačku, hotel?" Nahodím pár alternativ s vědomím, že bych stejně byl šťastnější, kdyby byla někde pod zámkem a lékařským dohledem alespoň po dva dny karantény. Čistě preventivně!

Adrian Vilenovič Nazarov - 11. prosince 2013 00:35

Jako Polino to nemyslíš vážně Takže Polina si chce někam jít sednout a promluvit. A do starožitnictví. A taky nám nakukat, že je v pořádku, že se nic neděje. V pořádku. V POŘÁDKU! "Tyvole a to by jeden řek, že je dost stará na to, aby nedělala kraviny..." Nevidím svůj Stín. Cítím, že je někde mezi stromy, kam se odklidil. Od té příhody s dětmi je celkově tak nějak opatrný - a cítím z něj nervozitu. Ono se to sčítá. Děcka. Díra v zemi. Kus cizího Stínu. Polinin záchvat. Ani se mu nedivím. Taky mi to na první den v práci přijde docela divoké! "...ale jestli budeš na ulici od krve, mohla by to samé chtít od nás policie." Kývnu. Zaripov (jak se jmenuje jménem, mohl by mi to, prosím, někdo říct? oslovte ho už někdo! Já totiž tápu a přijde mi takové nepěkné mu tak říkat - a nevím, jak jinak! "a je mi blbý se zeptat!") "Máš tu byt, ubikačku, hotel?" Jdu zase k ní, stáhnu si z ramen bundu a podám ji jí. Je to gesto čirýho gentlemanskýho sebeobětování, protože v mikině v listopadu v Rusku - no, to nechceš. "Tady. Převleč se. A tu od krve si hoď do kufru. Počkám v autě." "Než tu bídně zmrznem!" S těmito slovy k autu zamířím. Zaripov se mnou souhlasil - a Polina není ve stavu, kdy by mohla rozhodovat o dalším postupu celé skupiny. Prostě ne. Beru to jako hotovou věc.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 11. prosince 2013 02:16

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Do prdele! Byrokracie, pořád byrokracie... být ještě o trochu větší, tak potřebuju lejstro i na to, abych se mohla jít vysrat - a rozhodně ne jenom místo hajzlpapíru. Všechno by bylo tak rychlý, kdyby nebylo papírování, ale to by se asi celá úřední správa zhroutila ze samý efektivnosti práce, co? Alespoň už mám konečně do napsat Zaripovovi. Obleceni je ve skladu dukazu, zaridim povoleni. Polina mozna bude muset do skladu taky, hlidac je propujci, ale ven to nejspis nedostanu. Prisne normy pri zachazeni s dukazy. Nazarov je stabilizovan, ale porad v kritickem stavu, proto doktor zatim odmita jeho ‚vyslech‘, zkusim najit legalni cestu, jak jeho zakaz obejit. Zjistili jste neco na miste cinu? Sraz v zasedacce genstabu v 15:00 – bude mozny, nebo se to u vas protahne? Do tý doby bych to měla stihnout ne? Snad z Nikouše vytáhnu povolení k nějakým spisům o Nazarovových případech, lejstra na vydání evidovaných důkazů a nějakou radu k obejití toho doktůrka. Mimo jiný, že jo. Hudlana mu opětuju, vystřihnu takovej ten francouzskej, kterej se celej svět poctivě učil, aby byl víc a l’amour a na který maj Frantíci přirozenej talent. „Ráda tě vidím.“ Zjistím, že po dlouhý době je tenhle úsměv tak nějak upřímnější. Jo, pořád je to hlavně šukací kamarád, ale do značný míry se z těch dvou slov stává důležitějším ten ‚kamarád‘. Konečně, kdyby šlo jenom o sex, už to dávno ukončím... i když, kecám, pořád je to nejrychlejší cesta skrz křáčí byrokratických sranců. Takže spíš bych měla říct, že pudy a jistá protekce už není na první místě. Tak se to dá shrnout. Sednu do nejzapadlejšího koutu podniku, na falešný gentlemanství už dávno nehrajem, takže kraviny se sundáváním kabátu a přidržováním židle si můžem odpustit. Stejně je to jenom blbá hra vyšší třídy. Než se objeví pingl, bude čas alespoň začít hovor. Už vůbec, když na něj nemůžu vybalit rovnou, že něco potřebuju - zvlášť když toho není zrovna málo. „Tak co, jak ses měl, Don Quijote, co tak statečně bojuje s lejstrovými mlýny? Co to, že ti dali otrokáři volno?“

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 11. prosince 2013 12:42

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Nemůžu ho tu jen tak nechat. To je první věc, kterou si ujasním. Možná se v poslední době snažím být tvrdší, protože mám zodpovědnost a postavení. Ale necitelný nejsem. Kdo ví, kdo to je. Každopádně, tohle si nezaslouží nikdo. Umírat věky mezi časem a prostorem. "Pustíme ho." kývnu k Aídě. "Hned jak zjistíme jak se odsud dostaneme." Otočím se od muže směrem ke zdi za námi. Magie je lstivá. Nebo chladně činná, jako stroje nebo mechanismy. Když ve stroji rozbijeme součástku, nebude pak fungovat jak má. I kouzlo musí přeci mít nějaký princip na kterém pracuje. Sáhnu na zeď holou dlaní. Jezdím po ní, zkoumám a prohledávám zapadlá místa. "Tahle magie," promluvím na Aídu. "je ti povědomá? Když máš v sobě tu sílu, nemůžeš vyslat nějaký impulz aby naboural chod zaklínadla?" šeptnu blíže u ní aby mě muž moc neslyšel. ...

Vypravěčka - 11. prosince 2013 12:49

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Aídin obličej ve světle lucerny vypadá tvrdší. Když rozhodneš, nesouhlasně střelí očima k muži. "A co když je to někdo, kdo tu má být? Pustíš ho... a co s ním? Nevím, kdo to je, a je šílený! Nebudu se tu s ním tahat a mít ho v zádech, když jsem ještě nenašla to, co hledám!" Vypadá to, jako by si chtěla i dupnout. Pořád ještě je to panička, u které bývalo po jejím. To, co zažila, obrousilo její hrany ohledně cizího umírání? Přece jen každý v sobě máme pud sebezáchovy. Každý jsme ve své podstatě egoisti, jenom někteří to pohřbí pod tím, čemu se říká vychování a civilizace. Dokud jí na tohle neodpovíš, Aída se do ničeho nemá. Muž je jí nepříjemný a ještě víc představa, že byste ho pustili.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 11. prosince 2013 13:02

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Zkoumám magickou stěnu - nebo stěnu ovládanou magií, to je fuk, a poslouchám Aídu. Čekal jsem trochu jiný rozhovor. Pomalu se k ní otočím, ruku ze stěny nespouštím. "Taky může být nevinný. Představ si, jak by bylo tobě na jeho místě. Vzhledem k tomu, že nejsme žádný civil, dokážeme se bránit. Nezapomeň. Teď jsi specnazs. Ať srdcem nebo jen tělem." Ohledávám stěnu pozorněji. Možná bych dokázal pomocí šamanského chrastítka ve tvaru sovy projít do jiného světa. Jako duch se proplížit skrz materiální část domu a aktivovat znovu kouzlo na druhé straně. Myšlenka hezká, má malý háček. Nemám u sebe šamanské chrastítko. ...

Vypravěčka - 11. prosince 2013 13:13

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj "Cože jsem?!" zasyčí Aída. "Já se k vám nepřidala! Nechci být v ÚPA!" Popuzeně zafuní. Asi ji žere to, že ji používali jako návnadu, v podstatě jako vaše vybavení pro dopadení teroristy. "Dokud to nezjistíme, tak odsud nepůjde. Odmítám se tu pak starat o dědka, když..." Zase si odfrkne. Nebo že by ji žralo něco jiného? "Uvědomuješ si, že v podstatě všechno, co je v tomhle domě, je nebezpečné? Možná ne teď... ale stačí mi to, co jsem tu viděla posledně. Olga přece dělá pro bezpečnost, ne? Co když ho sem zavřela schválně, třeba na něčí příkaz? Pokud ho osvobodíme a oni to zjistí... a je to třeba někdo jako Gryša... budeme spolupachatelé a navíc zjistí, minimálně ona, že jsme tu byli. Co když mě zase chytnou? Co když..." Aída nervózní přešlápne a odvrátí se od tebe.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 11. prosince 2013 13:37

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro "Dobře, dobře." syknu k ní nevrle. Proklatě, ta ženská má pravdu. Moje představa, má touha po svobodě v jakékoliv rovině, ze mě někdy dělá hlupáka. "Zjistíme co je zač a pak se uvidí, jasné?" střelím svým jediným okem po vězni a zase si ho prohlédnu. Mlasknu. Zaňufám šňupákem a snažím se najít nějaký záchytný bod. "Teď mě pomoz dostat se odsud. Možná bys mohla zavolat "babiznu". Podle mě má stejně svoje cestičky a tebe by poslechla. Stačil by nám kdokoliv na druhé straně." Doufám, že to tak funguje. ...

Vypravěčka - 11. prosince 2013 14:14

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Aída přikývne. Tohle jí stačí. Opře se rukama o tu stěnu, kde byly dveře, lampu vedle sebe u nohou. "Vasiliso!" Jeí hlas se odrazí. Vězeň se zoufale pochechtává. "Není slyšet... křičím... Neuslyší!" Aída zafuní. Cítíš to z ní, je podrážděná a znepokojená zároveň. Začne oddechovat, jako by se snad snažila se stěnou pohnout. Žárovka v baterce prostě pukne. Věžňovi se hlas zadrhne v hrdle, přestane se smát a něco blábolit. Má strach. Oheň v lampě vyšlehne nelogicky velkým plamenem a ty to cítíš. Tepající moc, kterou Aída není schopna vědomě ovládat. Je jako natlakovaná bomba s plynem. Stěna pod rukama se jí drolí. Kamení skřípe, puká... Aída se sveze na kolena na zem. Je zpocená jako myš, klepe se. Když někdo neovládá svoje schopnosti, stojí ho něco provést mnohem víc energie, protože neví, kolik ji má do toho investovat. I v jiných případech se může stát (v těch extrémních), že prostě spálí svoje magické jádro a to se obnovuje velmi pomalu, někdy... vůbec. Na to tě varoval Dmitrijevič v poznámkách, které ti zapůjčil ohledně sommagie. Musela nějak narušit rovnováhu vězení, protože řetězy zachřestily a zajatec padl na zem. Zpod zcuchaných vlasů na tebe vrhl zvířecí pohled. Znáš ho - mají ho ti, co se chtějí za každou cenu dostat pryč, přežít. Přikrčí se, vy dva mu stojíte v cestě. Tedy jenom ty, protože Aída je slabá jako moucha.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 12. prosince 2013 14:50

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Jak Aída klesá k zemi, hned k ní přiskočím a pokusím se jí zachytit. Pomalu jí posadím, koukám jí do obličeje a měřím prsty tep. "Jsi v pořádku? Nechtěl jsem aby jsi se přeceňovala." slova se mi zadrhnou v hrdle, když zaslechnu padající řetězy. Švihnu pohledem po muži. Hned je má tvář ostrá a neprostupná. Vstanu od Aídy, napřímím se, snažím se být co největší, nepřítele to někdy odradí od případného útoku. "Radím ti, zůstaň tam kde jsi. Nechci ti ublížit ale nebudu se rozmýšlet, když ty budeš chtít ublížit nám." natáhnu před sebe pravačku s rozevřenou dlaní. Jeho pohled opětuji svým jediným okem. ...

Vypravěčka - 12. prosince 2013 15:00

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Aída na tebe zamžourá zpod víček a patrně omdlí, než stačí něco říct. Udělala však, co mohla. Cesta ven je teoreticky volná, stačí v průrvu, co udělala, provalit, odházet z ní kameny a pohnout knihovnou za ní. "Chci ven," odtuší přikrčený stařec najednou nečekaně příčetně. Hrál to na vás, nebo v něm blikl zdravý rozum? To se některým bláznům stává. Jenže Aída říkala, že není dobrý nápad ho pouštět, dokud nebudete vědět, kdo je. Na durhou stranu Aída je mimo...

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 12. prosince 2013 15:23

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro "Ne, zůstaneš tu dokud si tě neověřím. Nehodlám pouštět ven vyšinutého pomatence. Až pak ti dám svobodu. Do té doby se odsud nedostaneš." vyhrožuju mu. Sehnu se k Aídě, vezmu jí do náruče a zase vstanu. Hledím přímo na něj, skoro by mohl říct, že ho hypnotizuji. Pozpátku odcházím z vězeňské kobky, nohou nebo lokty se snažím pozhazovat kameny a odstrčit knihovnu abych mohl vyjít ven a zkusit znovu zajistit vchod. Potřepu s Aídou v náručí. Spíš potřebuje čistou vodu a sprchu, taková magická rázová vlna jí mohla trvale ublížit. ...

Maxim Sergejevič Zaripov - 12. prosince 2013 21:09

K autu Pozitivní zpráva, ten hoch se snaží dělat dojem na holku! Trochu to řeší mé filozofické dilema z chvíle, kdy jsem se dozvěděl o hmotnosti jeho stínu! Sice bych tipoval, že by mohl dělat dojem na jinou sortu holek, ale zas - která holka si může pokecat třeba s nádobím, zatímco vy se díváte na hokej? Ať už je to jak chce, malej Nazarov se profiluje jako mazaný taktik. "Tak radši půjdem, než z něj bude sněhulák." Dodám s úsměvem a vědomím, že asi až teď, během chůze bude mít teprve možnost mi odpovědět na původní otázku. Ostatně, kdyby to během chůze nebylo, tak bych ji nechal za sebou, stejně jako náš milý remake seriálu "mladý a neklidný", co se těší k volantu a autus topením. Což je samo o sobě jasný důkaz, že si to umí spočítat. Kdyby tu to auto nebylo, jestli by byl tento účelový džentlmen takový? A pokud jo, jak by se v nemocnici tvářili na dalšího Nazarova? Možná by si vzpomněli i na jeden celosvětově známý dementní seriál se sloganem "chyť je všechny"!

Polina Panasenko - 14. prosince 2013 08:42

Auto   Tomu sa mi aj tak nechcelo veriť, že by  sem prišli policajti. A aj keby prišli, tak čo? Povedala by som, že som spadla tak do toho svinstva, ktoré tu nechali. A ani by som si nevymýšľala.  Zdalo sa ale, že oni majú o tom všetkom jasno. Akoby im nestačili moje slová, že som jednoducho v POHODE, nepotrebujem v podstate nič, možno akurát tak nadrozmernú plienku keď pôjdem večer spať a náhodou sa mi o tom bude snívať.  " Hotel? Ako naozaj? Nechcela som sa tým chváliť, ale áno bývam Hiltone...ale prísť tam v takomto pod úroveň aute..." Ukázala som na neho a zasmiala som sa.  " Samozrejme, že mám byt...ale ty vyzeráš na typ alergika, konkrétne na mačky. Možno to nie je pravda. Ale vyzeráš tak. Takže by sa ti u mňa aj tak ani nepáčilo. A zabudla som kúpiť hygienické vreckovky a už aj toaleťáka mám málo, nemal by si do čoho smrkať a kýchať...." Proste nie, ideme do starožitníctva, nejdeme do štábu a ja viem, že vy ma tam chcete zavrieť! A ešte k tomu do malej miestnosti s Mariannou, kde si medzi štyrmi očami budeme prediskutovávať udalosti dnešného dňa. To radšej zomriem. Tak som sa zasa rozrozprávala, že som ostala celkom šokovaná keď sa Junior obetoval a dal mi svoju bundu. Mierne som na neho púlila oči. " Ako to fakt nemusíš." Ale nijako som ho nenútila aby sa znova obliekol a veľmi ochotne som si vyzliekla svoju bundu a narvala som sa do neho.  Dokonca sa mi podarila zapnúť , ale len malý kúštik. " Ale keď ti ju roztrhám, druhú ti nekupujem." S týmito slovami som hodila skrvavenú bundu do kufra a v tichosti sa usadila na zadné sedadlo. Pobúchala som rukou po sedačke aby som naznačila tieňu, nech sa nehanbí si sadnúť ku mne bližšie. " Takže kam?"

Adrian Vilenovič Nazarov - 14. prosince 2013 13:09

V autě "Takže kam?" "Vole, chce se ke mně tulit! Neměl jsem na ni nikdy sahat, teď bude chtít furt!" Protočím očima, startuji a zapínám topení. Protože mi začíná být docela zima. A to by si jeden řekl, že když dokázal pod vlivem proběhnout moskevský parčík jenom v baloňáku a bez jakéhokoli jiného ošacení, tak že něco vydrží. "Pojedeme před tvůj byt, tam si odložíš tu špinavou bundu a vezmeš novou." Ano, beru to jako hotovou věc. "Počkáme na tebe v autě, alergie se bát nemusíš," dodám pak a kývnu k Zaripovovi, abych se ujistil, že se mnou souhlasí. Samozřejmě - do bytu bychom ji beztak nelezli ani tak. Respektujme své soukromí. Zase tak dobře se ještě neznáme! "Pak mi vrátíš bundu a pak pojedeme na štáb - ano na štáb." Zaripov to taky určitě pochopí, je voják! "Rozkaz zněl jasně. Měli jsme obhlídnout místo činu. To jsme udělali, teď předáme informace, které odsud máme a buďto dostaneme info o dalším postupu - a nebo se vydáme do toho starožitnictví sami." Jo - a taky bych se na štábu rád najed. Však Olga mluvila něco o kantýně!

Vypravěčka - 14. prosince 2013 14:46

Adrian, Maxim, Polina Ještě než jste odjeli, došla Maximovi SMS od Marianny: Obleceni je ve skladu dukazu, zaridim povoleni. Polina mozna bude muset do skladu taky, hlidac je propujci, ale ven to nejspis nedostanu. Prisne normy pri zachazeni s dukazy. Nazarov je stabilizovan, ale porad v kritickem stavu, proto doktor zatim odmita jeho ‚vyslech‘, zkusim najit legalni cestu, jak jeho zakaz obejit. Zjistili jste neco na miste cinu? Sraz v zasedacce genstabu v 15:00 – bude mozny, nebo se to u vas protahne? Místo činu jste opustili asi o půl jedné. Stín seděl napůl zaražený do sedačky co nejdál od Poliny, ruce založené na prsou a asi nad něčím hloubal. Ono to, co říkal, vyvolávalo spoustu otázek, takže měl nad čím přemýšlet. Jenom jednou asi musel něco zabručet na Adriana, něco o směru cesty, to když jste jeli od Poliny na štáb. Celé to popojíždění Moskvou vám zabralo asi další hodinu, takže v Genštábu jste se objevili o půl druhé, takže jste měli hodinu a půl, než se zase setkáte s velitelkou. Stín kupodivu bez keců zalezl do podlahy či stěny, asi neměl náladu se s někým bavit, nebo něco kutil.

Vypravěčka - 14. prosince 2013 14:55

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna "Tuhle dovolenou jsem měl naplánovanou už asi dva měsíce," odtuší Nikita a pozorněji se na tebe zadívá, jak na to zareaguješ. A pak, protože ta reakce není rozhodně taková, jakou očekával, dodá: "Říkal jsem ti, že bysme si zase mohli jít zastřílet nebo tak. Ale jak vidím, ty máš napilno..." Od té doby, co zjistil, co umíš, nosil nějaký ten amulet nebo něco - nevědělas, co přesně to je, protože se ti o tom nezmíil. Takže jeho emoce jsi mohla odhadovat jako každý normální člověk. Podle gest a intonace. Znali jste se však už nějaký pátek, tak i s absencí nadpřirozena ze tvé strany Nikita poněkud zápasil s tím, jak nedat některé věci najevo. Byl trochu zklamaný, žes na jeho nabídku zapomněla. No, ono pokud ti to říkal přede dvěma měsíci... a k tomu to, co se dělo v posledních týdnech... kdo by se divil? Ale že je s Nikušou něco v nepořádku poznáš hlavně podle toho, že i když k vám přijde pro objednávku usměvavá servírka, Nikita jí věnuje jenom jeden pohled. Přestože má relativně štědrý výstřih skoro u jeho hlavy.

Vypravěčka - 14. prosince 2013 15:04

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Kamení se za tebou bortí, jak pozadu kopeč do stěny. Stařec by dost možná tvých varování nedbal, ale přecenil svoje schopnosti a jeho svaly, roky nepoužívané (Jak tu vlastně přežil? Někdo ho krmil?), ho neposlouchají. Místo aby po tobě vystartoval, jenom hrozivě zaječel a rozplácl se uprostřed místnosti. Takže jsi ho mohl klidně zase zavřít, zašoupnout knihovnu na místo. Ano, byl slabý, ale už nebyl v řetězech. Potom tu byla otázka ohledně toho, jestli vězení vydrží, nebo je to jenom místnost, když Aída udělala... něco. No a nakonec, aby toho nebylo málo, jsi tu měl bezvládnou čarodějku, která se z toho v lepším případě vyspí, a šílenou lidožroutku Vasilisu, která z nějakého důvodu obešla (dokázala obejít!) Aídin přímý rozkaz. Vždycky ji poslouchala na slovo, i když se jí to nelíbilo. Jako by ji něco nutilo. Proč najednou ne? Poté, co jste otevřeli to vězení... Měla snad nějaký vyšší rozkaz pro to, kdyby se něco podobného stalo? Pokud ano, potom byla identita starce ještě palčivější. Jestli jsi Aídu poté kontroloval, vypadalo to, že opravdu potřebuje jenom spánek a poté vydatné jídlo. Vasilisa nikde nebyla. A zavřela vás vůbec ona? Podle pachu asi ano. Ale jak, když petlice byla zase na svém místě?

Vypravěčka - 14. prosince 2013 15:11

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Johann znovu hrábne do svého batohu a podá ti mapu. Musíš si na ni vzít baterku, protože on v pokoji nemíní rozsvítit. To byste pak byli příliš na ráně. Nevypadá to, že by měl mapu připravenou pro tebe, má ji pro svoje účely. Je ohmataná a zpřekládaná. Pro tebe je důležitý erb města v jejím rohu. Chvíli ti trvá najít ty zašifrované, pro nezasvěceného nepostřehnutelné znaky. Díky nim můžeš portál stabilizovat v rámci města. "Někam na okraj," dodá tiše a slyšíš syknutí zipu, neboť mezitím si naházel do batohu svých pár věcí. Teoreticky, pokud bys nechtěla být ve Stockholmu, bys mohla zkusit portál i do Volgogradu poblíž Mamajevovy mohyly, protože tam jsi jej už dělala a s trochou soustředění by sis znaky vybavila. Sigfrid odsud chce hlavně vypadnout, ovšem kdyby se objevil na území Ruska, kam tedy budete muset stejnak asi jít... Co s tím? Stockholm, nebo Volgograd? Rozhodnutí musí přijít rychle. Sigfrid totiž u dveří zakleje. "Už jdou. Pospěšte si."

Marianna Borisovna Orlovskaja - 14. prosince 2013 18:38

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro A jo... někde z hlubin mysli se přece jenom hodně, hodně zdráhavě vybatolí vzpomínka, že o tom něco říkal... no do hajzlu – už je to tak dávno, ještě před tím, než Olga umřela, obživla a pak zase málem knockoutovala na věčný časy mě. Tak proto jsi tak nabručenej? Noo... budiž, to bude chtít žehlit. „Sakra... a jo, vzpomínám si, žes o tom mluvil. Promiň Nikušo, jak přišla ta zpráva o smrti mámy, díkybohu falešná, úplně mi to vypadlo.“ Nasadím štěněčí výraz, takovej ten přiblblej, omluvnej – i když já se zatraceně nemám za co omlouvat, bylo toho prostě hodně! Ale upřímnost není nejlepší vlastnost, já vím. „Bohužel... hnedka bych vyrazila, ale jelikož mě tak trochu hodili do neznámých vod, ať plavu, docela pochybuju, že to budu mít rychle z krku.“ Pokrčím rameny, zklamaně, což taky není komedie. Vyšetřování není zrovna náplní mojí běžný práce, takže ať workoholik nebo ne, tejden s Bruťákem plný střílení a šukání zní rozhodně jako lepší alternativa. Ale práce je práce, skoro stejná fráze jako rozkaz je rozkaz, zvlášť když na ÚPA se zrovna v tomhle rozdíly docela stíraj. Jenže tohle nemůže bejt jedinej důvod toho, že je tak hotovej, že se tváří, jak kdyby mu děda Mráz šlohnul všechny dárky a do balíčků nasral. Tohle nemůžou bejt jediný starosti, který má, když dokážou překonat i jeho libido. Objednám si první jídlo, co nezní jako převařený sračky na smetaně z mrdky a potom servírku ignoruju. Koukám na něj, zůstávám vážná, zírám mu do očí a jen co ženská odejde s objednávkou, pokračuju. „Nikito, co se děje?“

Vypravěčka - 14. prosince 2013 20:06

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna "Je mi to jasný," pokývá hlavou a servírka zanedlouho donese pití. Nikita neuhne pohledem ani se nesnaží tvářit ležérně nebo přezíravě jako jindy. Rty mu na vteřinu zkřiví úsměv, který vypadá smutně až hořce. "Nic. Nic, co by tě muselo trápit. Radši mi řekni, co ti hodili na krk. Pokud o tom můžeš mluvit. Anebo jak to nakonec dopadlo s Orlovskou... V kanclu je jedna divočejší teorie než druhá. Někdo si pustil hubu na špacír, že tam procházela jako bohyně pomsty a spustila ten alarm, nebo co. Muselo to tam být pěkně divoký, ještě že jsem neměl noční."

Maxim Sergejevič Zaripov - 14. prosince 2013 22:41

V autě "Radši se s ním nehádej - jeho auto, jeho pravidla." Tohle je podle mě stejně důležité, jako případná hodnost! Já bych tedy nechtěl šlapat na štáb a řekl bych už od pohledu, že se na to Polina taky moc nehodí. Vpravdě největší úspěch by z nás měl na chodníku rozhodně malej Nazarov a to nejen proto, že může nabízet dva za cenu jednoho! Navíc, co říká Buchtič, je pravda. Na štábu máme vše potřebné a pak, je lepší si některé věci pořádně rozebrat. Hlavně v klidu, v bezpečí od čumilů a s vyhlídkou na nějakou tu stravu je to ta nejrozumnější varianta postupu. Chvilku na to se pak rozezní můj mobil. Smska zahřeje u srdce skoro stejně, jako klasický hit "Benzin"od kapely Rammstein. "Velitelka..." Chvilku jsem dumal, jak ji oslovit. Ona sice Polina působí dojmem, že ji k smrti miluje a prdelka za volantem je evidetně její tip, ale na upřímnější ventilaci prvního dojmu se po prvním shledání s nimi přeci jen necítím. Kdo ví, jestli by ji Buchtič nechtěl začít balit na udávání, že? "...bude na štábu ve tři. Dáš do té doby ten svůj zážitek na papír, ať to můžeme projít? Vzhledem k tomu, že tam máme beztak namířeno asi nemá smysl řešit, zda se zdekovat do toho starožitnictví. Bylo by dost divné, abychom tam přišli, popadli svačinu a co není přibitý a pak, ve jménu práce, se šli zase flakát! "A nebudeš k tomu potřebovat panáka?" Nadhodím Polině s vědomím, že to přeci jen byl šok.

Adrian Vilenovič Nazarov - 15. prosince 2013 10:43

Štáb Tak vzhledem k tomu, že naše velitelka tady dle Zaripova bude ve tři - máme spoustu času se najíst. Ono, co si budeme povídat, tak nějak pomalu se veškeré mé soustředění začíná upínat právě k vidině OBĚDA - takže dost možná se velmi brzy dostanu do stavu, kdy mi bude všechno úplně jedno, protože budu uvažovat nad jídlem a ničím jiným. No, prostě se potřebuju najíst. A taky si dost možná promluvit se Stínem. Protože je nějaký divný. Znepokojuje mě to. Zvykl jsem si za celý život, že se nějak chová - a teď je... je divný. Zatímco vcházíme do budovy a prokazujeme se známkami, neskrývám rozpačitý výraz, zatímco jej sleduji. Jak mě následuje. Beze slova. Zahloubaný do sebe. Tichá domácnost? Ne. Vždycky jsem to teda chtěl - aby byl zticha - ale teď, když to přišlo, lituji toho. Možná, že je to okolnostmi. Nebo už blouzním z hladu. "A nebudeš k tomu potřebovat panáka?" "Panáka až po obědě," odpovím Zaripovi s mírným úsměvem. "Nebo se nám tady složí znovu. Vlastně bych se rád šel naobědvat taky, protože se dost možná složím taky - i bez panáka. Víte kudy? Jdete se mnou?" Probrat to u oběda - i to se dá, ne?

Natalja Zacharová - 15. prosince 2013 13:03

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Rychlým pohybem jsem nakreslila dvě kružnice, dost velké na to, abychom do nich mohli vstoupit oba. Vnitřní kruh jsem vyplnila znaky pro teleportaci, nad některými jsem chvíli přemýšlela, jiné mi naskočily ihned, ale to, že se venku na nás někdo chystal, mi pomohlo ke koncentraci. Nevím, kdo přesně po Johannovi jde, ale věděla jsem, že se jim nechci dostat do spárů. Mezeru mezi oběma kruhy jsem vyplnila znaky lokace, do které se chceme přenést. Po krátkém rozmýšlení jsem namísto Švédska zvolila Rusko, přesněji Mamajevovu mohylu, protože když už by se to mělo posrat, tak ať jsem radši doma. Navíc jsem netušila, jak bychom se nenápadně dostali přes letištní kontrolu a bez jakýchkoliv problémů doletěli do Ruska veřejným letem. “Hotovo,“ řeknu a očkem loupnu ke dveřím. Srdce mi buší napětím. Křídu schovám do kapsy a postavím se. Krátce pohlédnu na Johanna, ujistím se, že jde taky a pak vkročím do portálu. Pohlídám si, že tam bude se mnou. Nerada bych nějaké překvápko, že se teleportuji sama.

Polina Panasenko - 15. prosince 2013 13:17

Auto + štáb   " Jak na papier? Také veci sa na papier dať nedajú! Ale možno by som to mala aspoň skôr za sebou. Lebo určite k tomu príde. Ale radšej mám ústne podanie, než písomné." Niektoré veci si ale hold nevyberieme takže som sa začala zmierovať s tým, že nejakú správu o tom čo sa stalo napísať budem musieť. A vlastne som ani nevedela, či je bolo povedané mne alebo Nazarovi, čo je ale vlastne jedno. Niekto sa toho chytiť musel aby neostalo trápne ticho. Možno budú musieť napísať aj svoje verzie. Len dúfam, že ma nebudú testovať. A dúfam, že sa s Mariannou moc nezdržíme. Alebo by som mohla napísať tú správu a vôbec na stretnutie s ňou neprísť. Vyhovoriť sa na to, že mi je zle. Som traumatizovaná, potrebujem si odpočinúť. Hej, to by hádam aj šlo!   Pred bytovkou som na nich naliehala nech idú dnu, čo ale odmietali. Tak aspoň som sa v rámci možností rýchlo prezliekla. Nezabudla som sa pozrieť cez ďalekohľad a z košíka na ovocie si vziať jedno staré zošuverené jabĺčko, ktoré sa zrazilo na polovicu svojej predchádzajúcej veľkosti.  Do auta som prišla so slovami. " Prepáčte, že mi to trvalo tak dlho. A chcela som doniesť jablko aj vám, ale toto je posledné, čo som doma mala. A je pekne hnusné. Úplne sypké a zvráskavené. Ale kľudne vám dám kusa." Natrčila som k nimi okúsané jablko zo zadného sedadla. A zbytok cesty prečkala v mlčaní. ****   " To myslíš vážne? Ešte sa poriadne ani nepoznáme a už ma pozývaš na frťana? A ešte o takomto čase?"  Poviem pobavene v polosmiechu. " Veď ani neviem ako sa voláš?" Pozrela som sa na Zaripova s úsmevom a potom súhlasne pokývala hlavou na Nazarova. Teda súhlasila som len s tvrdením, že panák až po obede. V mojom prípade až po večeri. A vlastne mal pravdu aj s tým zložením sa. Nemala som najväčšiu výdrž ale tak jedno pol deci by ma určite nepoložilo! " Fakt, ešte raz prepáč za to jablko. Ale normálny obed by som si celkom dala.  A teraz keď som prezlečená, zasa napáchnem tým kantínovým smradom. A prečo sa vôbec tieň schováva. Prisahám, že ťa z ničoho neobviňujem. Môžeš sa kľudne ukázať. Čo sa stalo, stalo sa. Kto vie, možno nás ten zážitok zblížil?" Rozprávala som smerom k nenápadnému tieňu. Jeden by až neveril, že som mohla byť v takej dobrej nálade po tom čo sa dnes stalo. " Oh, a jasné. Jedáleň ju tam tým smerom. A dúfam, že budú mať ešte bagety, na varené vôbec nemám chuť......" Ukázala som smerom, ktorým bolo treba ísť. Dokonca som pánsku dvojku a predbehla a ujala sa čela. Lebo jedáleň to bolo moje. Hluk, ľudia, prepočuté rozhovory....jednoducho relax.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 16. prosince 2013 23:53

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Nic? To určitě. Jako, nechala bych to bejt, ale většina lidí má tu nepříjemnou vlastnost říkat ‚nechci to řešit’ a myslet ‚potřebuju to vyřešit, jen chci přemlouvat, ať nevypadám jak sobecká svině‘, což je debilní, trapný a hlavně... matoucí. Jenže Nikita takovej kretén není, alespoň ne ten Nikita, kterýho znám. Takže to jeho prohlášení budu brát doslova. Prostě to teď nechce řešit. Ještě chvilku ho pozoruju – sice se mu nemůžu dostat do hlavy, ale třeba význam poznám, já nevím, z pozorování? Ale pak se na to vykašlu, no co, nasrat, má se vyjadřovat přesně. No jasně, to, že hlavní roli v remaku Resident Evil měla Olga, je přísně tajný, takže už o tom samozřejmě ví všichni, počínaje uklizečkama. Ale alespoň to oficiálně POŘÁD JE přísně tajný, což mi v tuhle chvíli všechno ulehčuje, alespoň nemusím vymejšlet žádný velký pohádky. „Znáš to, utajení, prostě jen vím, že v jednu chvíli byla mrtvá a v druhou už mi přestavovala byt. Vím tolik co ostatní, jak o její ‚smrti‘ tak o té párty na ústředí, spoustu povídaček ale jestli je něco z toho pravda, kdo ví. Samozřejmě jsem se ptala, ale-“ Pokrčím rameny, co víc říct. „A co mi dali na krk?“ Ušklíbnu se. „Vyšetřování, normální policajtskou práci, dobrý co? Asi mají vážně akutní nedostatek lidí, jinak to fakt nechápu. Slyšel jsi o případu plukovníka Nazarova? Je to zajímavý případ, jenže pro vyšetřovatele. Jsem na úplně opačný straně byrokracie než doteď, ale tahle je ještě únavnější.“

Adrian Vilenovič Nazarov - 17. prosince 2013 11:48

kantýna Môžeš sa kľudne ukázať. Čo sa stalo, stalo sa. Kto vie, možno nás ten zážitok zblížil?" "Jak jako sblížil? Já už jsem sblíženej..." Ozve se v mé hlavě do ticha. Do ticha, které trvalo už moc dlouho - a znovu asi trvat bude, protože se Stínem něco není v pořádku. Nejsem na to zvyklý - a popravdě se jeho vlastní nejistota nutně přenáší i na mě, skrze naše spojení. "To ne - On jen... nemá zrovna náladu. Nesmíš na něj tlačit." No dobře - teď jsem řekl hrozný kec. Ať už na něj tlačit bude nebo nebude, výsledek bude vždycky stejný - Stín si bude myslet, co chce a jednat tak, jak zrovna bude mít pocit, že se mu hodí. Takže v dobré náladě bude přístupný lecjaké kravině, v té momentální... no, nevím. Nikdy nebyl přehnaně družný - ale takhle jsem jej ještě nezažil. Následuji Polinu do kantýny, odpípnu známky a vezmu něco k obědu. Je mi to v zásadě jedno, co budu jíst, pokud to nebudou fazolky. Fazolky já totiž krajně nerad. Nicméně dávám přednost teplému jídlu před bagetou, kterou zmiňovala má kolegyně - takže si nechám vydat polívku a nějakou omáčku s masem. No - jako od maminky to není, ale zase je to lepší než má sekundární životní možnost, tzn. "Jako od Viktora." Protože na koleji vaříme rozličný šlichty. Což mi tak trochu připomíná otázku toho, kde půjdu dneska v noci spát. Mám jít na kolej, nebo domů? Co když se mě máma bude vyptávat? Co, když na něco přijde? Na druhou stranu to je blíž... a možná si ušetřím zase naopak dotazy spolubydlícího. No jako ...dilema v těžký životní situaci! Raději to odsunu na potom. "Polino, cos teda viděla?" Rozhodnu se zeptat, když už mám polívku v sobě a přitahuji si k sobě druhý talíř. "Protože to, že ten stav je normální - tomu jsme neuvěřili."

Maxim Sergejevič Zaripov - 17. prosince 2013 19:48

Kantýna "Maxim Sergejevič Zaripov" Odpovím na její otázku ohledně jména. Pokud je tohle všechno, co nás dělí od panáku, tak je to sakra malá cena! Ne, že bych měl chuť se opít, ale mám pocit, že až začne vyprávět, líbit se mi to nebude. Stejně jako se mi nelíbí pocit, že její jablečná štědrost byla jen snaha o dosti nehezkou formu recyklace! Na Buchtičův nápad jít do kantýny souhlasně kývnu - cokoliv bude lepší než okusovat zdejší nábytek nejen proto, že nám k němu nedají ani kečup. To celé pak korunuje další naléhání na to, aby nám Polina konečně řekla, co viděla spojené s decentním "nesmíš na něj tlačit". Upřímně si myslím, že nátlak vypadá jinak! Nic méně v našem pátrání přichází zvrat v podobě baget v kantýně! Jestli se v něčem federativní armáda skutečně pochlapila, tak je to stav zásobování vojska! Vsadím se, že někdo dostal metál za to, že z denního menu dostal UHO a to sakra věřím, že universální hnědá omáčka byl horší soupeř než nějaký hitler se všemi čečenci a amíky dohromady. "Protože to, že ten stav je normální - tomu jsme neuvěřili." "Stejně jako nevěříme ani tomu, že s tím otálíš ze srandy." Myslím, že s tímhle se s Buchtičem taky shodneme. Čím dřív se něco dozvíme tím dřív... no je otázka, co budeme dělat pak! Protože na dnešek vyjma telefonátu domů nemám v podstatě žádný plán, pokud nedávají alespoň hokej!

Polina Panasenko - 17. prosince 2013 21:00

Jedáleň   Konečne som sa dozvedela meno pána tichého. A dokonca som mala aj nejaké tušenie že bude mať v sebe niečo so Sergaja. Mal to jednoducho vpísané v očiach. " Tak som to vedela! Ale tak! Niekedy sú tie ženské časopisy aj na úžitok!" Nejako som to ďalej nerozoberala, zasa nepotrebujú vedieť všetky veci, ktoré sa mi rodia v hlave. Alebo lepšie povedané, nepotrebujú každú z nich vysvetľovať. To by potom nebolo zábavné.   V kantíne som sa vrhla na mňam balené bagety, ktoré boli síce suché, ale z nejakého dôvodu som sa na nich stávala závislou. Nechala som ženu za pultíkom nech mi dá zavariť trocha čaju do malého plastového téglika. Poznamenala som: " Čo takto normálne šálky? Mám si začať nosiť vlastnú? Vraj je z toho rakovina, z tých plastových." A nakoniec som sa usadila k voľnému stolu. Popriala som im dobrú chuť. Zapozerala sa na Maxima či si náhodu spod oblečenie nevytiahne ploskačku a neuleje si trocha niečoho na zahriatie a zakusla som si do bagety.  Chyba bola, že som si ju celú odbalila, takže za tých pár chvíľ než sa začali pýtať mi na stôl vypadli asi 3 plátky uhorky a na sveter dokonca aj pár kúskov kuracieho mäsa s majonézou.  S plnými ústami som sa usmiala a začala sa utierať.  No a po úsmeve som sa musela naladiť na troška vážnejšiu nôtu. A neviem či to bolo práve najvhodnejšie. Na obede, s plným žalúdkom. Môže to vyvolať rozličné emócie a sama dobre viem, ako rýchlo sa šíria klebety medzi stenami tejto jedálne. " Ste takí zlatí, že sa staráte a máte obavy...ale naozaj to nebolo nič pre čo by sme sa mali obávať." Usmiala som sa nad vlastnou fázou zarytého odmietania a chvíľku si dala ešte čas dokým som začala hovoriť. " Ten pocit bol strašný. Ja som sa stým normálne stala! Bola som to! a ešte pred tým ako sa spýtate, nie neviem čo to bolo. Zviera možno to malo do konca aj niečo z človeka? Nechcem vás zbytočne zavádzať. Tiež si v tom potrebujem urobiť jasno. A neviem kde začať. A je to fakt čudné. A nerozpráva sa mi o tom ani ľahko. To si neviete ani predstaviť. Neviem ako vám to opísať, ten strašný hlad a divokosť a jediná úľava prichádzala s revom." Ten pohľad. Preboha, ten pohľad skrvaveného Nazarova. Tie umierajúce oči a zároveň odhodlanosť sa toho života držať zubami nechtami. Zbraň, výstrel, bolesť. "Prosím ale sľúbte mi, že ma nepošlete na nejakú terapiu hypnózou aby ste zo mňa dostali ešte nejaké prehliaduté informácie, ktoré som vnímala len podvedome. "  Väčšinou som okolo horúcej kaše nechodila, teraz mi to ale príliš nešlo. " Fajn. Musím to povedať. Čo najrýchlejšie. Budem to mať za sebou. Budeš to mať za sebou aj ty..." Sústrastne som sa pozrela na Adriana a potom varovne na Maxima, pretože som nechcela aby mu začal náhodou zas niečo vyčítať. " Po Nazarovi som išla cielene. Teda tá vec išla po ňom cielene, no a on ju poznal...." Rýchlo som toto tvrdenie radšej zajedla kúskom bagety, ktorá mi ešte ostala.

Adrian Vilenovič Nazarov - 19. prosince 2013 11:43

Nadpis. protože NĚKDO mě skoro odnaučil používat nadpisy! Takže Zaripov se jmenuje Maxim. To je dobrý vědět. Při jídle tak nějak pozoruji Polinino zápasení s bagetou. "Ta je dobrý prase, ta holka. Se dívej, jak ji to všude padá - a pak na mě těma rukama, umatlanýma od tatarky bude chtít sahat, tyvole, uvidíš!" Uchechtnu se nad talířem. Pak se dá Polina do řeči a... no, řekněme, že na smích není zrovna místo. Někdy je třeba udržet vážnou tvář. A teď, když probíráme docela vážné téma... no, řekněme, že to není moc těžké. "Fajn. Musím to povedať. Čo najrýchlejšie. Budem to mať za sebou. Budeš to mať za sebou aj ty... "Já?" Zeptám se tiše a povytáhnu tázavě obočí. Takže to má se mnou něco...? "Po Nazarovi som išla cielene. Teda tá vec išla po ňom cielene, no a on ju poznal...." Nemyslet si to už ve chvíli, kdy jsem tam řídil, díky tomu, co Polina řekla po osahání palubky - no asi bych byl v šoku. Takhle... netvrdím, že se mě to nedotýká - a ono to musí být tak trochu poznat už z mého upřeného pohledu do talíře, když sedíme všichni tak blízko u sebe - ale nějak se s tím porvu. "Myslel jsem si to," povzdechnu si nakonec. "Když jsi říkala to o té věci v dlani. Otázkou je proč to po něm šlo." Všechno se mi to v hlavě vrátí. Ta krev ve sněhu. Vědomí, že je mého otce. Kus Stínu. Myšlenka na rozzuřené zvíře/člověka, který se jej snaží sápat. Odsunu talíř. Můžu být rád, že už jsem skoro po jídle, protože mě tak trochu přešla chuť. "... a co to bylo zač."

Vypravěčka - 19. prosince 2013 14:13

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Johann se otočil ode dveří, když jsi řekla, že hotovo, a v tu chvíli vyletěly z pantů. To, co tohle udělalo, muselo mít kurevskou sílu, protože to bylo na jeden zátah. Žádné zdlouhavé vyrážení. Anebo byly odpáleny magicky. Mág neměl štěstí - stál jen kousek od nich, a tak jej sramovaly. S heknutím padl na břicho na zem. V chodbě byla až nepřirozená tma. Nevidělas, co tam je, ale něco začalo ochromeného Johanna táhnout za nohy ven. Snažil se něčeho zachytit, ale zrovna nebylo nic po ruce. Portál byl připravený. Kdyby se ti povedlo Johanna osvobodit, stačilo do něj skočit a budete pryč. Deaktivuje se, protože je dělaný pouze na přenos dvou lidí zároveň.

Vypravěčka - 19. prosince 2013 14:22

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna "Zaslechl jsem, že je na nemocenské, nebo co, ale jinak nic. A hele, nemůžeš to takhle brát. Jako myslím tu policajtskou práci. To je přece to, co ÚPA dělá. Brání Rusko, vyšetřuje. I když jsme oficiálně armáda, ve výsledku jsme jeden velkej cirkus, protože musíme pokrýt všechny možný oblasti. Nemůžeme případy, o kterých bezpečně víme, že v tom má prsty něco nadpřirozenýho, nechat obyčejným policajtům, protože jednak je nikdy nebudou schopni vyřešit, druhak by mohly prosáknout nějaký informace. Však se podívej, co je za průser, když prosákly teď ohledně těch šíleností ve Volgogradu, ohledně Lenina..." Nikita pokrčí rameny. "Jsme všechno. Kancelářský krysy, policajti, vojáci. Ale vždyť jsi z rodiny, co v ÚPA sedí už jak dlouho, tak ti muselo být jasný, do čeho jdeš, ne?" Po tlachání u oběda, který byl docela dobrý, možná přišla vhodná chvíle se zeptat na to, cos chtěla. Za dvě hodiny máš sraz v Genštábu, a pokud by Nikita souhlasil, taky mu bude chvíli trvat se s tím lejstrem popasovat a taky na Genštáb taky musíte ještě dojet.

Natalja Zacharová - 19. prosince 2013 15:13

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Doprdele... Blesklo mi hlavou, když se mé tělo instinktivně odvrátilo od vyražených dveří. Když jsem se vzpamatovala a otočila jsem se, Johann se válel na zemi a cosi ho táhlo pryč. Neváhala jsem a přiskočila k němu. Chytila jsem ho oběma rukama za zápěstí a táhla jsem ho dovnitř. Netušila jsem, jestli tuhle přetahovanou vyhraju. V momentě, kdy bych cítila, že to nezvládnu, bych se pokusila Johanna pustit tak, aby měl možnost se zachytit třeba o práh dveří a sama vyběhnu na chodbu zjistit, proti čemu vlastně stojíme. Jinak ho vtáhnu dovnitř a zkusím dopravit do portálu.

Vypravěčka - 19. prosince 2013 15:43

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Ne, se svou subtilní postavou jsi neměla šanci to vyhrát. Johannova ruka ti za chvíli vyklouzla. Jeho kotníky a lýtka ovíjela jakási černá chapadla. Byla tma, moc jsi toho neviděla, ale odjinud než z chodby to jít nemohlo. Johann se konečně vzpamatoval, když pod stehny (povedlo se mu nějak obrátit na záda) ucítil práh. "Světlo! Světlo!" zařval a začal něco mumlat, přičemž se zachytil o veřeje. Ve tmě jsi tušila humanoidní postavu. Stála trochu bokem, přišla od schodiště, a chapadla tím pádem musela být sakra dlouhá.

Maxim Sergejevič Zaripov - 19. prosince 2013 15:56

Nadpis i bez informační hodnoty má hodnotu estetickou! Tak příběh z místa činu se nám rýsuje a potvrzuje to, co víme díky autu i dopisu. Jasný cíl, nejasný útočník a Nazarov, který věděl či tušil, do čeho jde! Co se týče nějakého slibu ohledně hypnózy a co já vím, třeba i zdrogování tak můžu jen mlčet. Taky bych nechtěl, aby se mi něco takového stalo, ale účel světí prostředky. A pokud nám to může pomoct, co na tom, že holka bude mít třeba do konce života noční můry? S tím měla počítat, když šla do armády. V souvislosti s armádou musím uznat, že má zvláštní styl boje s potravou. Ono to vypadá jako strašné mrhání to její nimrání, ale v podstatě je to účinné vedení boje skrze terror. Nechtěl bych totiž být ani bagetou v jejích rukách, ani sveterem, co má. Vsadím se, že pokud není ten kus šactva něco jako "hladový", tak ji asi nadává a že to může slyšet! "Tak mě napadá, nemohlo by zůstat v archivu něco z toho podobného incidentu před lety?" Nadhodím do pléna. "Za předpokladu, že tyhle věci mají nějakou paměť, bysme mohli mít jistotu, jestli tam hledat nějakou spojitost." Na malou chvíli se mi zdálo, že se na mě Polina nějak divně dívala. Nebo že by to nebyl sen? Upřímně nevím, co si o tom civění myslet. Tohle je prostě věc, kterou nechápu! Když chcete něco říct, tak stačí otevřít hubu, trochu s ní hýbat a trošku vrtět jazykem, ono to jde a leckdy již od časných dětských let! Ale vrhat nějaké pohledy a očekávat, to je cesta do pekel! Poznal to... "A když to Nazarov poznal, nevolal nějaké jméno?" Přeci jen v průseru je fajn úleva zanadávat si na toho, kdo vás do něj dostal. Leckdy je to jediná věc, co zmůžete! Pokud ovšem při nebezpečí nedával přednost výrokům stylu "za stranu a za lidi", které sice mohou být zaměnitelné za "zasrané náledí" ale na to si tváří v tvář nějaké stvůře asi nestěžoval!

Natalja Zacharová - 19. prosince 2013 16:17
	soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Mmarná snaha... Pustila jsem Johanna a chtěla jsem se podívat, co to sakra je, ale reagovala jsem na jeho slova dřív, než bych si to vůbec uvědomila. Překročila jsem ho a zkusila jsem vypínač, abych rozstvítila. Vykoukla jsem na chodbu a zkusila vypínače i tam.

Vypravěčka - 19. prosince 2013 16:31

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Po vší té tmě byla i 40 wattovka oslepující. Nebo to nebylo jí? Johann pořád cosi odříkával - a žárovka žhnula, takové jasné světlo nemohlo být přirozeného původu. Musela sis předloktím zakrýt oči, aby ti to nevypálilo sítnici. Nová chapadla, která mířila směrem k tobě, se stáhla. Tvor zaskučel. Zablesklo se. Slyšelas pukat žárovky. A pak i vlhký, trhavý a dobře znám zvuk... Ohodila tě hnusná, teplá břečka. Něco padlo na podlahu a zadunělo. Znělo to jako obyčejného tělo. Před očima jsi měla ještě mžitky, ale podle zvuků se někde ve dveřích drápal na nohy Johann a nadával na "zasraného slendermana". Sajrajt na tobě připomínal ropu, ale smrděl jako vnitřnosti a technický olej. Ve službách ÚPA asi moc čisté práce neexistovalo.

Natalja Zacharová - 19. prosince 2013 17:11

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Začínám si myslet, že z uhýbání si brzo udělám národní sport. Jenže tohle podruhé, kdy mě ohodilo něco, co smrdělo na sto honů, a zašpinilo mi oblečení, mě pěkně nasralo. “Jdeme,“ zavrčím na Johanna, čapni ho za paži a táhnu ho z podlahy, aby se postavil. “Tohle byly čistý hadry,“ drtím mezi zuby a na nějakého Slendermana se mu můžu vysrat. Vlastně ani nepotřebuju vědět, co to bylo, hlavní je, že je to pryč. Příště by bylo fajn, kdyby to chcípalo míň nechutným způsobem. “Zmizíme odsud, nic nezkoušejte. Jasný.“ upozorním Siegfrida. Stáhle ho držím za paži a vedu ho k portálu. Ať si ten smrad taky užije.

Vypravěčka - 19. prosince 2013 17:24

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Než protáhneš Sigfrieda portálem, ještě rychle čapne svoje zavazadlo a kabát. Opět je tu ten známý pocit vstupu do nicoty, kdy se v tobě všechno přeskládává, aby se to poskládalo do správného pořadí. Přistání ještě není úplně hladké, kdo ví, jestli někdy bude. Naštěstí ne v tom smyslu, že byste někam zarostli, akorát padnete do sněhové závěje v hájku poblíž Mamajevovy mohyly, kam jsi portovala jednotku. "Scheisse..." Johann vstane a oklepává ze sebe sníh. Rychle na sebe navlékne kabát, který doposud držel jenom v ruce, a zapne se. "Kam jste nás přemístila?" Odsud ještě na památky není vidět.

Natalja Zacharová - 19. prosince 2013 18:32

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Když jsem se objevili na druhé straně teleportu, spadl mi obrovský kámen ze srdce. Čekala jsem to nejhoší, že se třeba někde zasekneme v zemi nebo tak, ale nakonec jsme zapadli jen do sněhu, což bylo příjemným zjištěným (v téhle situaci). Vzala jsem hrst sněhu a zkusila si smýt černý sliz z rukávu bundy. “Jsme v Rusku, Volgograd, někde u Mamajevovy mohyly.“ odpovídám Johannovi, aniž bych mu věnovala pohled a dál se za pomoci sněhu čistím. “Plán je dostat se někam, kde se budu moct převlíknout, pak sednem na vlak a dojedem do Moskvy."

Polina Panasenko - 19. prosince 2013 23:19

Kantína V tej chvíľke ticha kedy sa zamýšľali a premýšľali, dedukovali a pýtali sa. Som dojedla bagetu a pustila sa do čaju. Nechala som si ho luhovať príliš dlho. Ale aspoň, že bol teplý tak akurát. Bola som rada, že Nazarov neprejavil príliš veľa emócií, ktorých by sa mohol niekto chytiť. " Ja som hovorila, že máme ísť do toho starožitníctva. Ale niekto, a ja som to určite nebola, trval na tom, že musíme ísť späť do štábu. Marianna by počkala, ak by sme trocha meškali! A možno by sme ani nemeškali. Ak by sme teda vynechali obed, poprípade obedovali pekne za pochodu!" Nebola v tom výčitka len holé konštatovanie toho, že som určite mala pravdu a ak by sme boli išli, určite by to zodpovedalo aspoň jednu otázku. Alebo by ich ďalších päť otvorilo. Kto vie.... " Jak zostať niečo podobné? Akože myslíš, že majú v krabici kus...čo to vlastne bolo? Tieň? Nie ty Tieň-Ťieň..." Usmiala som sa..a pozrela sa smerom na Nazarov tieň, ktorý by mal dostať podľa mňa nejaké vlastné meno!  "...ale tieň s malým T. Myslíš, že sa im na to niekde sadá prach a nikto si to doteraz nevšimol? To sa mi nejako nezdá. Ako človek sa dopočuje o kadečom, to ti vravím. Ale o niečom takom som teda nikdy nepočula. A to som teda počula o všeličom. No ale Marianny sa na to pýtaš ty, keď si s tým prišiel."  Dopila som čaj a spokojne si odmľaskla. " Nie, žiadne meno. Nič konkrétne. Bol to skôr pocit, teda tak úplne, ako skôr pohľad a potom ten pocit, ktorý prišiel spolu s ním. Ešte pred tým, než to zaútočilo, sa na mňa...pardon, na to pozeral... ako je to slovo? Pomôžte mi...." Za hlasného ehmmm som luskla prstami aby som našla to slovo čo hľadám. " Nevidel v tom nič beštiálne. Aspoň do sekundy než sa to celé tragicky zvrhlo.  Naozaj neviem čo si o tom mám myslieť. A začína ma to troška desiť. A to ma ešte čaká obhliadka toho oblečenia a bohvie čo ešte...

Maxim Sergejevič Zaripov - 21. prosince 2013 04:33

Kantýna "Možná na něčem kus ulpěl a oni tehdy neměli způsob, jak ho získat. Nebo netušili, že to jde." Odpovím s klidem na její tezi o tom, že se jí to nezdá. Mě by se to taky nezdálo, kdyby ten kdy chce hmotný společník Nazarova neukázal, že pojem nemožné má stále ještě hluboké rezervy. Vždyť, když dokázal najít kus jiného stínu a ještě ho předat, tak, tak už pro tenhle milý pojem zbývá snad jen situace, kdy by výběr Japonských hokejistů porazil naší sbornou.  "Jo, klidně." Vždyť, co se může stát? Maximálně mi si vyslechnu nějaký monolog o tom, že asi nejsem vhodný pro tuhle práci a pár dalších egomasturbačních záležitostí, než dostanu tolik vytoužené "Ano" či "Ne", o které v podstatě jde. Vlastně, když teď nad tím přemýšlím, asi jsem to neměl tak rychle slibovat. Může to být sakra nepříjemná půl nebo i celá hodinka!  Nechápavě zavrtím hlavou. "Neviděl v tom nic bestiálního?" Tohle mě zarazí tak, že to musím zopakovat. Jak může někdo nevidět bestialitu u něčeho, co rádo játra a má to slabost pro srdeční záležitosti? Vždyť to zákonitě muselo něco takového být! "Takže jsme opět u toho, že to dobře znal..." Pak by asi nemusel mít dojem, že se střetl s nějakou zrůdou.  Ostatně i já bych mohl s ovládáním ohně leckomu zrůdně přijít a to mám tu kliku, že vypadám jako člověk. Myslím, že se tak vlastně i chovám! "Nebo - nenasvědčovalo něco z těch pocitů...ehm...nebo vizí že se to třeba proměnilo?" Pak bychom se měli za co chytit a nebylo by to zrovna, jako v mém a Polininém případě obal bagety!

Adrian Vilenovič Nazarov - 21. prosince 2013 11:57

Jídelna "Možná na něčem kus ulpěl a oni tehdy neměli způsob, jak ho získat. Nebo netušili, že to jde." "Mě spíše napadlo, že bys mohla možná cítit něco z myšlenek toho, kdo to tam tehdy zapisoval - třeba... mohl vědět i něco, co ostatním neřekl - a nebo řekl, ale oni na to nenahlíželi v kontextu, jaký třeba máme my?" Podle mě to není úplně zbytečné. Mohli bychom to zkusit taky. Když už to Maxim navrhl... Fakt, že v tom otec "neviděl nic bestiálního" je... takový zvláštní. Nasvědčuje to faktu, že spolu nutně nemuseli mít... špatný vztah. Vlastně to dost možná mohl být někdo známý. Klidně... i někdo odsud. Protože tady leckdo umí... asi leccos. Já, Polina... beztak i Maxim, ač se zatím neprojevil... Proměna mě napadla taky - ale pořád... "Pořád tady je ta věc s tím stínem. Pokud kus, který Stín našel, byla část jiného stínu..." lehce zavrtím hlavou. Pořád se mi tomu nechce věřit. "Vy se tady už nějakou dobu pohybujete - není tady někdo... kdo ho má taky?" Sakra, určitě není! Nesmí být! Kdyby byl a otec jej znal - proč by mi o tom nikdy neřekl? Ví, jak moc jsem vždycky uvažoval nad tím, jestli je můj Stín sám, nebo ne!

Marianna Borisovna Orlovskaja - 22. prosince 2013 04:44

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Má pravdu, chlapec, však to taky nijak tragicky neberu a nestěžuju si… no, dobře, stěžuju si, ale jenom trochu, stopově… zkrátka se to nedá počítat. „Však bylo. To všechno vím a taky mě to nepřekvapuje – i když to tak může vypadat. Jen je to zase jednou… novinka. Chvilku mi potrvá, než se přepnu z kanclkrysy na něco jinýho.“ Zasměju se, hlavně na zlehčení situace. Už proto, že čas běží. „Zvlášť když ´něco jinýho´ znamená absolutně novou dimenzi byrokracie – chci se dostat k pacientovi, doktor vyžaduje formulář, chci získat důkazy, což je na první pohled úplná banalita, ale ono ne. Nestačí, že na případu oficiálně makám, ten chlap vyžaduje žádanku, povolenku a kdoví co ještě. A děsí mě, že se dřív nebo později budu muset dostat ke složkám a záznamům Nazarova, sledování FSB a tak… to bude rozhodně klasifikováno jako přísně tajný. Já mám prověrku jenom tajný – i kdyby k něčemu byla v týhle bariéře byrokracie.“ Základní pravidlo, neptat se rovnou o pomoc, spíš nadhodit problém a zatvářit se patřičně zkroušeně a utahaně. Jako správná žena v nesnázích, kterou může vysvobodit jenom byrokratickej superhrdina… co Nikiťáku? Kdysi se alfasamcovství dokazovalo v soubojích, teďkonc v úřednickým šimlování. A já potřebuju svýho Alfaúředníka! Jenže takhle se může urazit. Chvilku hraju zkroušenost, ale pak nasadím sebemrskačskej ksichtík. „Sakra… teď to vypadá blbě. Ne, zapomeň na to, co říkám, nechci, aby to vypadalo, že tu jsem kvůli pomoci.“

Vypravěčka - 22. prosince 2013 13:02

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Do Moskvy?!" Johann se zatvářil vyloženě nesouhlasně. Už jen to, že musel znovu vstoupit na území státu, který jej vyhostil, a tím pádem porušil kdo ví kolik zákonů a mohl tak být zadržen už bez možnosti osvobodit se... "Ne, do Moskvy nepojedu. Nejsem blázen! Přímo Dmitrijeviči a Čističům pod nos!" Založil si ruce na prsou v odmítavém gestu. Pokud jste se měli někam vydat, muselas vést ty. Sigfried cestu neznal. Když jste byli ve Stockholmu, byl večer. Přesněji něco okolo šesté. Tady ve Volgogradu mohlo být odhadem devět. Aspoň podle toho, co Sigfried říkal, když si srovnával hodinky.

Natalja Zacharová - 22. prosince 2013 13:50

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Volgogra Očividně ne každý má stejný přístup k autoritám jako já. Siegfid je celej podělanej strachy jen z toho, že by se mohl dostat úředník pod ruku. Vzdychnu a rezignovaně mávnu rukou. “Oukej, ale potřebujeme někde probrat plán, co a jak.“ Rozhlédnu se kolem sebe, pak se podívám na nebe a ačkoliv nejsem žádný astrofyzik, nějak si určím směrem. Jdu za světlem. Tím, z lamp a veřejného osvětlení, ne tím bílým, co vidíte, když vám odbíjí poslední. “Potřebuju si někde vybrat peníze, můžeme zajet ke mně do bytu. Pochybuju, že by vás někdo hledal zrovna u mě v bytě.“ Třeba na něj zapůsobí to, jak se snažím vymyslet alternativu. Matně si uvědomím, že v bytě nemám uklizeno a že jestli se tam dostaneme, bude mě mít za prasáka... ale co už.

Vypravěčka - 22. prosince 2013 14:10

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Zabralo to. Kdysi by to asi bylo těžší, ale už se znáte dost dlouho a Nikita je poslední dobou poněkud zvláštní. Ne že by se přehnaně změnil, na ostatní je pořád stejná jedovatá držka, ale muselo se něco stát. Vzhledem k tomu, že už tam sedí pár let, slíbí, že se pokusí s papíry něco udělat. Jenom neví, jak dlouho mu to zabere. Dost možná ti je bude schopen dodat až po schůzce domluvené s ostatními. Nad tím, jak dalece dokáže vyplnit tvoje požadavky, krčí rameny. Zatím máš jen příslib. Kdo ví, něco nebude moct obejít ani on. Protože nad nějakými odposlechy a tak se tvářil ne zrovna nadšeně. "To fakt nevím. Tohle mají pod palcem hlavně Čističi - pokud se jedná o sledování někoho z ÚPA. Navíc na takovým postu. A... jako... víš jak. K Čističům se hackovat nebudu. Ani je nebudu provokovat papírováním. Mohli by totiž přijít na pár věcí, na který by neměli." Třeba na pár švindlů s papíry. Když se ho pak ptáš, co s ním je, Nikita si tě zase dlouze prohlédne. "Už dlouho nad něčím přemýšlím. A ten týden, co jsi byla pryč..." Je nezvyklé vidět, že sbírá odvahu. Většinou věci moc neřeší. "Záleží mi na tobě, Aňo," řekne pak pevně, žádné holčičí vyznání. "A uvažoval jsem, jak ti říct, jak se tě zeptat, jestli bys to nechtěla posunout někam dál, než jsou občasný dostaveníčka na sex a střílení."

Adrian Vilenovič Nazarov - 22. prosince 2013 14:47

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro Poobědová afterpárty se Stínem Vzhledem k tomu, že do srazu ještě nějaký ten čas zbývá, rozhodnu se po zralé úvaze říct svým kolegům něco jako "omluvte mě na moment" a někam se zašít. Hledám k tomu vlastně jakékoli volné místo, kde bych mohl mít nějaké to soukromí. Opuštěné odpočívadlo, nějakou vylidněnou místnost, pokud se najde - cokoli, co by mi mohlo padnout do oka... a já bych tam "nepadal do očí" zbytečně zvědavým cizím lidem. Když takové místo najdu a poctivě se rozhlídnu, zda okolo doopravdy nikdo není, pokynu Stínu, aby vylezl z podlahy. "Musím s tebou mluvit." Oznámím mu v podstatě zjevný fakt. Je docela jasné, že nechci, aby to kdokoli jiný slyšel - protože i když oni to, co říká on neslyší, já už slyšet jsem. Což by mohl být problém. "Chováš se divně." Captain obvious opět zasahuje! "Děje se něco?"

Maxim Sergejevič Zaripov - 25. prosince 2013 23:48

Jídelna "Nemám zdání." Zavrtím hlavou. "Jak si zjistil, v autě jsem tu prvně " I tak jsem ale jaktěživ neslyšel o někom, kdo by měl takový stín. Ono určitě, kdyby někdo takový byl, tak ho použili už tehdy v čečně. Černá silueta manipulující s předměty, to je na průzkum a atentáty jako dělané. "Tohle jsem viděl zatím jen u tebe." Nemluvě o tom, že je jen málo jednočlenných odstřelovacích týmů, co mohou mít zároveň pozorovatele i střelce. Pro co jiného takové talenty využít, když ne pro válku? "Pollino?" Nu a já přihraji míček směrem k ní. Ostatně vypadá, že tu tráví čas hlavně v kanceláři, tak by leccos vědět mohla. Koneckonců, když dokázala vypátrat bagety, dokáže všechno! Tedy vyjma jejich hladké konzumace.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 26. prosince 2013 04:21

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Á… co říct - sakra? Ne, to je hodně slabý, kurva, stará, rozvrzaná a rozlámaná kurva. Tak tohle mu vrtalo hlavou. Jako, asi se to dalo předpokládat, ale, do hajzlu, já pořád doufala, že to nepřijde. Jasně, že ho mám ráda, že mi na něm záleží, ale až tak?! To… nevím. Jak se to pozná? Jenže když to teď pošlu do autu, dopadne to stejně jako ve všech přiblblých filmech, nasere se a bude konec. Já nechci konec, jen nevím, jestli chci postoupit na další level. Takže co? Půjdu na to systematicky, je to problém jako každej jinej, takže proč by ne. Jaký jsou plusy? Dobrej sex, to má rozhodně svoje místo na nejvyšších příčkách. Dál, je zábavnej, na rozdíl od většiny to není úplnej dement, má charisma, je to kunda… v neposlední řadě mi otvírá cesty tam, kam se jinak nedostanu, do hlouby papírování. Se vsadím, že když ho teď pošlu do prdele, už tak vstřícnej nebude. A mínusy, co když se bude chtít rovnou nastěhovat ke mně? Nebo hůř, bude chtít, ať se nastěhuju k němu? Jenže já, kurva, potřebuju svoje soukromí! Plus nehodlám opouštět svoje pracně budovaný teritorium, který je navíc na strategickým místě, mám odtama všechno blízko. Což mi připomíná, do plusů přidat dělení o nájem, to se rozhodně hodí. A dál? Snad jenom nejistota. Jak to vůbec vypadá bejt ve vztahu? To je poprvý od doby sebevražednýho maniodepresíva, co tohle musím řešit, přičemž tehdá se to nijak zvlášť neřešilo, byli jsme děcka. Takže vlastně premiéra. Bude mi kecat do života víc, než je zdrávo? Já mám ráda svou svobodu, potřebuju dejchat! Jenže to jsou spekulace, určitě to půjde nějak ošéfovat, ne? Takže, jakej je result? „Nikito, víš, že jsi pro mě důležitý, cítím k tobě… něco víc.“ Hej, to je dobrej začátek, nekecám a dá se to přeložit jakkoli. „Jak si to posunutí představuješ? Myslím, jak daleko?“ Doufám, že to nezahrnuje kvantum dětí, hypotéku na rodinný barák, minibus pro celou tu obří famílii a teplý žrádlo čtyřikrát denně.

Polina Panasenko - 26. prosince 2013 16:11

Jedáleň   "Nie. Nič sa nepremieňalo. Ja neviem. Teda mali ste zo mňa pocit, že sa premieňam? Lebo ja teda nie. Proste mala som pocit, že som to toho len tak vhupla. A už to bolo. Žiadna premena. "Mykla som plecami. Možno som to prehnala s tým tvrdením, že som senzibil. Alebo oni to prehnali s jeho interpretáciou, pretože som mala pocit, že si skôr o mne Maxim myslí, že som nejaký vševed alebo ja neviem čo.  " No ale niečo podobné napadlo aj mňa! Pochybujem, že kúsky tieňu za sebou necháva len tam kde kto. To by som snáď počula, že niekto má niečo podobné. Teda nie žeby som bola nejaká databáza schopností, ktoré ľudia majú. Ale niečo takéto by sa ku mne určite ale určite donieslo.  Neverili by ste čo všetko si tu človek môže vypočuť....ale o tom po tom. A vlastne raz som počula niečo o tieni. Vlastne nie. To bol len vtip. Už ani neviem na koho. Vraj ale niečí tieň vyzeral úplne jak žaba. Prečo mám ten pocit, že to mal byť dokonca aj môj? Ale aby som príliš neodbiehala. Mňa napadlo. Adrian, naozaj mi odpusti tú otázku, nie je v tom nič osobné. A nechcem rýpať a vyzvedať a tak, ale....nemohol mať taký tieň tvoj otec? Ale pochybujem, že by mohol svojho pánička napadnúť. Alebo mohol? " Pozrela som sa na tieň. " A mohol by vôbec niečo také tajiť? Asi nie. A čo ak sú tieto tiene ako.....ako to povedať? Niečo ako terč?. Nič v zlom samozrejme. A ďalší na rane si ty?" Asi som v telke videla príliš veľa mysterióznych trilerov.

Vypravěčka - 26. prosince 2013 16:51

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Adrian Najít vhodný koutek nebylo nic lehkého, je tu dost lidí, pořád někde někdo chodí... Nakonec jste narazili na nějakou opuštěnou kancelář, která nevypadala nějak zabydleně. Byla odemčená, ale nikdo tu nebyl. Rozhodně to bylo to nejlepší, co se tu dalo najít, aniž byste si museli jít sednout do auta, nebo tu bloudili jak dlouho. Stín vylezl a založil si ruce na prsou. Neklidně se ošil. "Propadl jsem se. A bylo to... jiný. Děsivý. Protože... tam vedla ta stopa. Stopa TAMTOHO. Krvácelo to." Potřásl hlavou. "Sakra, já nikdy nic podobnýho neviděl. Na stěně je to... jako... jako když se koukáš na film. Jako bys do toho světa nepatřil, byl jenom divák. Ale tam? Nejenže jsem se PROPADL, bez své vůle, ale... byl to... svět!"

Vypravěčka - 26. prosince 2013 17:15

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Nakonec jste se do Moskvy museli vydat vlakem, což zabralo skoro půl dne kodrcání. Tam nikdo nekontroloval doklady, protože jste jeli v rámci Ruska. Johann část cesty prospal, byl nějaký přešlý. Pak si něco četl. Pokud jsi nenavázala rozhovor ty, neotravoval, taky měl nad čím přemýšlet. Naštěstí se vám podařilo mít kupé sami pro sebe. Do Moskvy jste dorazili druhý den dopoledne. Johann pořád kontroloval, jestli vás někdo nesleduje, ale zdá se, že s únikem portálem nepočítali. Však Dmitrijevič říkal, že moc těch, co tohle umění znají, není. Doposud to nevěděli ani o tobě - pokud jim to neřekl Muráš. Každopádně toho, kdo vás napadl, jste zničili, znaky nestihl přečíst... Přesto byl Johann opatrný a hned zapadl k tobě do bytu. I když se trochu zarazil. Pak poznamenal cosi o tom, že byl už na horších místech. Nebyl důvod mu nevěřit. Nacistický démonolog - to samo o sobě vypovídalo dost o tom, jakou historii mohl mít. Asi ne zrovna čistou a sluníčkovou. Určitě ale bude hlad, tak to chtělo zařídit něco k jídlu. Buď objednat, nebo svépomocí dát dohromady. Johann se nechtěl zastavovat nikde venku na jídle. Ať jsi to vyřešila jakkoli, přišla možnost si v klidu promluvit. Johann ještě předtím tvůj byt trochu počmáral. Tahle křída byla tmavěrudá, vypadala spíš jako hlinka. Některé znaky jsi už viděla u Semjona. "Proti odposlechu. Někteří démoni se specializují právě na tohle." A teď plán. Johann říkal, že deníky měl Čerenko asi u sebe, takže buď je měla ÚPA, nebo mohly zůstat v Petrohradě. Jelikož byla Aída naživu, podle všeho zdělila jeho majetek. Takže dům patřil jí. Pokud bys ji chtěla vystopovat, možná by stačilo jen zeptat se opět Dmitrijeviče, nebo zkusit pátrat jinde na ústředí. Možná u právníků, protože ti to s ní museli řešit.

Natalja Zacharová - 26. prosince 2013 17:31

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Já jsem tu byla jako doma, takže jsem na Siegfridovy výtky typu „byl jsem na horších místech“ nereagovala. Jakmile se za mnou zaklaply dveře, začal mi malovat po zdech nějaké hačačmáry. “To snad...“ rezignovaně se na něj podívám a pak to nechám plavat. Horší to tu už být nemůže a jak vysvětlil, je to proti odposlechu. Takže se to bude hodit i do budoucna. Vzala jsem telefon, mezitím než jsem tam našla číslo na nejbližší pizzerku, jsem si zapálila a pak objednala dvě pizzy. Já pálivou a Johann dle jeho přání a chuti. Do půlhodiny přijel poslíček, mezi dveřmi jsem si s ním směnila pizzu za peníze (s dýškem navíc). S plným žaludkem se mi líp přemýšlelo, takže mezitím, co jsem do sebe ládovala osmičku pizzy, začali jsme řešit náš plán. “Mno, to je jasný, že buď u Dmitrijeviče nebo právníku,“ melu s plnou pusou. “Neměli bychom zapomínat, že náš velitel, Atlasov, na ní mohl voči nechat. Ten by nám mohl říct, kde Aída je. Ale deníky budou nejspíš zaneseny v záznamech. Nebo taky ne. To se uvidí.“ Dojím poslední kousek pizzy, zvednu se a přejdu k věšáku u dveří, kam jsem si pověsila bundu. Vyndám z ní krabičku cigaret. Tady se nemusím nikoho ptát, jestli mu bude vadit, když si zapálím. Prostě to udělám. “Měli bychom si vymyslet nějaký důvod, proč se budu poptávat po Čerenkových věcech. To, že v nich budem hledat, jak sejmout Muráše... to by asi Dmitrijevič nechtěl slyšet. Tušíte, co měl ještě u sebe?“ Vnímám, jak se do toho pomalu zamotávám. Jsem ve spojenectví s mezinárodním vyvrhelem, masovým vrahem, démonologem a čertví, čím ještě je. A přes všechno tohle jsem ochotna jít proti vlastním lidem. Mám taky oprátku na krku, protože jsem v hledáčku démonů, díky Táně, která mě tak ochotně varovala. Poslední dny fakt stojí za to. “Třeba tam bude něco o tomhle,“ napadne mne důvod, proč se zajímat o Čerenkovy pozůstalosti. Vykasám si pravý rukáv a prsty přejedu po kamenné kůži.

Vypravěčka - 26. prosince 2013 17:36

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Nikita se pousmál. Určitě se mu ulevilo, bylo to na něm vidět. "Aby to bylo, já nevím, oficiální? Abysme si to vyjasnili mezi sebou. Že už to není jen povyražení, kdy nám bylo svým způsobem jedno, co dělá ten druhej, s kým jiným chrápe a tak." Natáhl se přes stůl, aby chytil tvoji ruku. Od někoho jako on to bylo nečekané gesto. A i přes to, co jste řešili, to byl pořád Nikita, žádná scéna vystřižená z telenovel, kterými trpěl v kanclu a kterým jste se pohrdavě smáli. "Já to měl se ženskýma vždycky na hovno. Když jde člověk do pole, tak nemá moc možnost udržet si nějakej vztah. A s tebou mi je dobře a... prostě bych to chtěl zkusit. Do pole už mě poslat nemůžou," ušklíbl se křivě. "No a v praxi... Trávit spolu čas i jindy, než když si budeme chtít zašukat? A tak. Prostě normálka, chodit spolu." Jak se rozpovídal, už to zase bral tak jako starý Nikita. Zmizelo z něj to napětí.

Vypravěčka - 26. prosince 2013 17:49

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Tak pokud chcete jednat s paní Čerenko, asi byste měla kontaktovat jej, ne?" pokrčil mág rameny. Pizzu sežral dosti hladově, takže už dávno měl snědeno. "Mohl tam mít cokoli. Neměl jsem čas se moc rozhlížet, ale určitě nějaké zakázané svazky, nějaké artefakty... Ale vzhledem k tomu, v jaký status u ÚPA mám a že vy vlastně schováváte někoho, kdo je tu nelegálně, bych, být vámi, se pokusil úřadu vyhnout." Ta místnost s lebkami a obrazem. Tam bylo ve vitrínách dost věcí. Malachitová krabička s ještěrkou. Otázkou bylo, jestli magická, nebo jen dost hezká na vystavení. Potom ten obraz nějaké míšenky... Johann se zadíval na kůži. Buď si toho předtím nevšiml, nebo ani neměl čas si všímat. Třeba v boji a pod tlakem. Podle výrazu jsi poznala, že jej to zarazilo. Dokonce se na židli naklonil trochu dopředu. "To vypadá... jako gargoyla?" povytáhl obočí.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 26. prosince 2013 17:51

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Tak a mám toho dost. Pomyslím si. Když knihovnu zase zasunu zpět, vezmu bezvládnou Aídu do náruče a přenesu jí do velké místnosti, kde najdu nejbližší kanape. Opatrně čarodějku položím, zkontroluji jak jí je. Hned do kuchyně, kde nachystám něco k snědku. Cokoliv, hlavně abych to uvařil já. A přemýšlím nad jednou věcí. Pustit Vasilisu? Dovolit jí aby se tu potloukala? Protože potřebujeme sluhu. Už mě nebaví, jak tu tápeme po domě, jak si s námi dům hraje a jak padáme do pastí, které by mohla klidně Vasilisa znát. Taky nesmíme zapomenout na to, že dřív to byla normální živá bytost. "Dřív." zašeptám si pro sebe a opřu se unaveně o linku. Z magického rázu, který Aída ve zlobě vypustila, jsem celý upocený. Jídlo jí donesu na stolek u kanape, ještě jednou zkontroluji a nakonec, po váhání, přejdu k zavřeným dveřím na petlici. Promnu dlaně, pak obličej. Levačkou rozhodně odklopím petlici a nakonec i pomalu otevřu dveře. Jsem připraven na šok, že stojí hned za dveřmi a pokud ne, zkusím ji zavolat. ...

Vypravěčka - 26. prosince 2013 17:56

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Je to jako otevírat hrob. Až na to, že ty víš, že v tom hrobě bude něco živého. Už když dveře pootevřeš, uhodí tě do nosu nasládlý pach lidského masa a uzeného. Dole pod schody tušíš pohyb, postavu. Čeká někde ve stínech. Slyšíš, jak si něco potichounku prská a vrčí. Nepřijde, protože jak to tak vypadá, poslouchá jenom Aídu. A i to možná pořádně ne - určitě tu chodila. Cítil jsi ji. A to i přes to, že jí to Aída zakázala. Čerenko spí na posteli v ložnici, vedle ní na stolku leží jídlo. Máš třeba i několik hodin, než se vzbudí, určitě je vyčerpaná. Ono... doslova prorazit zeď silou mysli, to asi nebude zrovna procházka. Když se vydáš zase od místnosti za knihovnou, dědek supí uprostřed. Je vyčerpaný, ale pořád při vědomí, pořád živý. Asi ho udržuje nějaké kouzlo, protože jinak by prostě pošel. Je to jeho trest?

Natalja Zacharová - 26. prosince 2013 17:58

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Jo... no to je přesně to, čemu se chci vyhnout. ušklíbnu se. Dává to smysl, jít přímo za Aídou a zeptat se jí. Ta by pro to mohla mít pochopení. No ne. Je mimo útvar. Mohla bych jí pohrozit, že je třeba taky v nebezpečí, protože s námi spolupracovala. Na jeho slova jen tiše zamručím. Těžko říct, jestli to byl souhlas nebo ne. “Budu doufat, že mě Aida nesnáší míň, než já ji. A vy v to doufejte taky.“ ukončím nakonec tuhle debatu. Dál by se asi o tom nemělo smysl bavit, protože rozhodnutí víceméně padlo. “Vy ale zůstanete tady. Je to tu pro vás nejbezpečnější. Žádný blbosti, pokusy o útěk nebo tak. Nemáte kam jít.“ podotknu čistě pragmaticky. Jeho zájem o mou kamennou, gargoylí kůži, jsem čekala. Je to přeci jen démonolog. “Tohle mi udělal Semjon. Nebo Muráš,“ opravím se, i když si nejsem jistá, jestli to bylo správně. Vlastně je mi to asi jedno, ne? “Během jednoho z poledních průchozů portálem jsem skončila částečně ve zdi. Museli mě odtama vysekat. Ruku až po rameno jsem měla v betonu, nohu od kolene taky. Dmitrijevič povolal Semjona, aby mě toho zbavil. Takže mám tohle. A pak taky nějaké černé znaky po celém těle, které nejsou vidět. Těch jsem si ale všimla až když jsme šli po Čerenkovi. Byla tam taková místnost s divným zrcadlem.“ potáhnu zbytek z cigarety a típnu jí. “Že prej si mě označkoval. Muráš, Semjon... nevím.“ ušklíbnu se a jazykem si přejedu přes zuby. Kurva, měla bych jít do sprchy. Uvědomím si, že za poslední dva dny jsem toho hygieně moc nedala.

Vypravěčka - 26. prosince 2013 18:08

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Teď zase zamručel Johann. "Gargoylí úprava na člověka?" zamumlal si pro sebe. Zakroutil hlavou. "Jak to tak vypadá, Dmitrijevič musel Semjonovi věřit, když si ho sem zavolal. A to i přes to, že ví, že jsem jej učil já. Zvláštní, opravdu zvláštní..." Takže teď jsi měla přiznání "černé na bílém". Tam v akci to byly spíše náznaky. "Na druhou stranu... než jsem byl donucen se odhalit tam u Čerenka, postaral jsem se o to, aby o mně vědělo jen málo lidí. Z lidského světa jsem úplně zmizel. Většina si myslela, že jsem mrtvý. Hm, škoda, že ten trik mi už tentokrát nevyjde." "A ty znaky, nebo to zrcadlo... Dělalo to zrcadlo něco zvláštního krom toho, že odráželo něco, co není vidět? Mohl bys vám pomoci zjistit, co znamenají, ale to bych je prve musel vidět. A, no, tvoření artefaktů je náročné. Pokud mág nezná správný postup a nemá správné ingredience, dá se to udělat i skrze démony. Ovšem samozřejmě by bylo lepší do těhle vod momentálně nesahat a nedělat náhradu, nýbrž najít originál. Třeba jsou ty znaky tím majákem." Zase si skrz košili začal nevědomky třít to místo, kde měl stehy. Bylo to jeho zvláštní gesto. Jeden by řekl, že ty stehy ho při doteku budou spíš bolet.

Natalja Zacharová - 26. prosince 2013 19:10

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Co jsem mu na to měla říct. Nebylo mi ho líto. Žije podle toho, jak si to udělá. Někdy to holt nevyjde k obrazu, jaký by si představoval, ale musí se s tím umět srovnat. Jak se tak na něj dívám, pořád tam vidím Ajrata, ale ten je aspoň dost chlap na to, aby přiznal problém a dál se jí nezaobíral. “Kdyby byly ty znaky tím majákem, proč by se o mě nějaký démon nezačal zajímat? Hm?“ položím řečnickou otázku. “To zrcadlo se dokázalo odhmotnit a my jím prošli do Čerenkova úkrytu. Sloužilo to jako portál.“ řeknu věcně. “Jak můžete takhle žít? S vědomím, co všechno jste udělal? Jak se vám v noci spí?“ zeptám se ho z ničeho nic. V mém hlase ale není ani náznak odsuzování, spíš mne zajímá, jak se dokáže vyrovnat s tím, co je. Chci to vědět, protože mi to možná pomůže vyrovnat se s tím, co chci udělat já. Riskovat své bytí, jen proto, abych se dostala ke svému démonnímu milenci.

Vypravěčka - 26. prosince 2013 19:20

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Třeba se zajímá, jen to nevidíte. Proto ty znaky," máchl rukou. "Dokud tu budeme, budu je muset obnovovat. Tak až půjdete ven, hodilo by se mi pár věcí," dodal jen tak mimochodem (seznam by ti napsal pak). "Nemusí to být maják pro všechny démony. Jenom pro konkrétní. Třeba pojistka, aby vás Muráš našel? Anebo jeho poskoci? Šel slenderman po vás, nebo po mně? Těžko říct. Možná po mně, ale našel mě díky vám. I to je možnost." Představa, že kdykoli vylezeš ven mimo váš nynější kryt, bude tě někdo ze stínů sledovat, nebyla zrovna příjemná. Možná o tomhle mluvila Táňa. "Hm, portál a přitom odhaluje neviděné. Ano, ano, bude lepší najít originál. Tohle bychom vytvářeli jenom těžko. Na náhražky nemáme prostředky." Při tvé otázce se jenom ušklíbne. "Pokud mě zrovna nehoní poskoci Pána Mrtvých, tak docela dobře. Nestydím se za to," řekl klidně a jeho oči najednou byly nevypočitatelné. Mohlo se stát, že si s tebou celou dobu hrál? Na slabšího, než doopravdy byl? Nebo dokonce na toho gentlemana... Jeho lehký úsměv společně s chladnýma očima by znervóznil kdejakou slabší povahu. Byl to jen okamžik. Taky se ti to mohlo zdát. "Je to věda jako každá jiná. A té je třeba přinášet na oltář oběti. Ne nutně vždy své." Zase to bylo tady. Něco, co měli možná všichni (nebo většina) starší mágové podobné. Lidi okolo se stávali figurkami.

Natalja Zacharová - 26. prosince 2013 19:43

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Zkusím to zařídit, ale nic neslibuji. Nejsem hokynářství.“ odpovím, ale sama moc dobře vím, že po tom, co mi teď řekl, se budu sakra snažit, abych mu sehnala i panenskou blánu. Bude-li jí potřebovat. Ten záblesk v jeho očích mi neunikl. Znala jsem ho dost dobře, občas podobný míval Semjon, když jsme si to rozdávali. Pokaždé, když měl nade mnou absolutní moc a kontrolu, měl v očích tenhle výraz a mne to vzrušovalo. Ale z Johanna jsem cítila jen chlad a mrtvo. “Vám se to líbilo, že ano.“ skočím mu do řeči, než dořekne poslední slova. Z mých úst to zaznělo jako bych ho obdivovala. Na jednu stranu, moje zvrácené já toužilo po tom, mít takovou moc, ale na druhou stranu by to pro mne bylo břemeno, které bych nebyla schopna nést. “Proč si to furt škrábete. Nechcete na to nějakou mast?“ zmíním ještě jeho zranění na ruce, které si semtam, mimoděk, škrabká.

Vypravěčka - 26. prosince 2013 19:55

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Neodpověděl ti. Což samo o sobě mohlo být jasnou odpovědí. Kupodivu stáhl ruku, jako by si teprve teď uvědomil, že to dělá. Sevřel ji v pěst. "Myslím, že to zvládnu." Pokud jsi neměla další dotazy, sepsal ti seznam přísad, které potřeboval. U toho poznamenal, že jde jenom o to základní, tak nemůžeš čekat zázraky. Jakmile by ses totiž objevila někde v krámě, kde se prodávají ne zrovna tradiční věci (určitě něco magicky nechutného), kdokoli, kdo by tě hledal, by tě mohl snadněji vypátrat. Bylo odpoledne.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 26. prosince 2013 20:00

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Stojím na okraji místnosti za knihovnou, hned po tom, co jí odtáhnu stranou. Nechám ho ležet jak je, nepomáhám mu. Jen koukám nepřítomně kolem, kontroluji všechny možnosti nebo to, co ho tu vlastně drží ale pochybuji, že najdu zdroj zaklínadla. "Napadlo mě, že když překročíš hranici svého vězení, prostě se rozsypeš na prach. Ale to už napadlo asi i tebe. Pokud tedy nejsi něco jiného než člověk a nedokážeš žít déle." kouknu na něj. "Tak ven s tím. Kdo jsi a co tu děláš. Žádné vytáčky, potřebuji vědět, koho má Aída v domě." ...

Natalja Zacharová - 26. prosince 2013 20:02

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Když stáhne ruku, aby skryl onen důvod, proč si to škrábe, zatvářím se dost nespokojeně. “Tohle bude problém. Říkala jsem vám, jestli máme spolupracovat, tak od vás chci slyšet pravdu.“ zvednu se od stolu, sbalím krabice od pizzy a postavím je vedle koše. “Jdu do sprchy. Mezitím si pusťte třeba telku. Pak zajdu do města sehnat všechno, co potřebujete.“ přejdu po místnosti ke dveřím do koupelny. Moje 1+kk neoplývá bůhví jakým konfortem, ale konferenční stůl s notebookem, křeslo, rozkládací gauč, telka, postel a nějaká ta skříň mi ke štěstí stačí. Zavřu za sebou dveře, shodím ze sebe oblečení a zalezu do sprchy. Věnuji tomu maximálně deset minut, nechci tam Siegfrida nechávat samotného zbytečně dlouho. Pořád nevím, co si o něm mám myslet. No, rozhodne asi to, až vyjdu z koupelny, jestli tam bude nebo ne. A uvědomím si, že čisté oblečení mám ve skříni v pokoji, takže se tam projdu v županu.

Vypravěčka - 26. prosince 2013 20:12

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Dědek chtěl i přes to, jak dlouho tu trpěl, žít. To jsi poznal. Byl to ten zvířecí instinkt, pud sebezáchovy. Proto ho představa, že bys ho opravdu popadl a táhl přes práh, vyděsila. Možná proto nakonec začal mluvit. "Jsem... Vasilij Josifovič Stalin," zasípal na podlaze. Neměl sílu vstát. Stalinův syn? Co ten tu dělal? Proč by ho sem Olga zavírala? Kvůli jeho sípání, kašlání trvalo vyprávění déle. Několikrát jsi na něj musel zatlačit, protože se mu do toho moc nechtělo. Jakmile jeho otec zemřel, vyhodili ho z armády, táhly se s ním procesy. Nakonec ho obvinili z nedbalosti, z pití a tak dále a uvrhli ho do vězení. Tam byl několik let, nikdo ho neposlouchal, vyslechl sis tirádu zhrzeného muže, ale kdo ví, kde byla pravda. Jednoho dne, kdy ho konečně pustili z hledáčku a dali mu trochu pokoj (to když odešel do ústraní a změnil si jméno na otcovo rodné, Džugašvili), se u něj objevila "ta ženská". Věrně popsal Olgu. V podstatě ho unesla sem. A vyslýchala ho. Vracela se jen někdy, kouzla ho asi držela naživu, ač nejedl ani nepil. To sis zase vyslechl kvílení o tom, jak rád by ochutnal jídlo a pití a kdesi cosi, dokud jsi ho nevrátil k tématu. "Chtěla pořád vědět něco o nějakých Jezdcích," štkal. "Prý kam je otec schoval. Jaké Jezdce?! Já nic nevím! O nějaké Jaze už vůbec ne! Myslel jsem si, že si ze mě dělá srandu. Pak mi ale došlo... ty lebky. Ty lebky! Tohle je... je to zlý sen. Mluvící lebky, žena se svítícíma očima, tohle vězení..."

Adrian Vilenovič Nazarov - 26. prosince 2013 20:24

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro Poobědová afterpárty se Stínem Všechno, co mi říká, mě svým způsobem děsí. Každé slovo z toho. Představa jiného světa, světa Stínů, mi mnoha různými způsoby nahání husí kůži. Co všechno tam vlastně existuje - a může odtamtud přijít? Jak to tam vypadá? Proč si toho nikdo z magicky nadaných lidí - já nevím, věřím, že nějaké takové senzibily mít přeci musíme - nevšiml před námi, když to místo třeba prohledávali poprvé a snažili se zabezpečit? "Jak to myslíš, svět? Co jsi tam vlastně viděl?" nevím, jestli to chci vědět. Stín se mnou vždycky byl. Už odmalička. Je možné, že teď, když třeba zjistí, kam patří... tam bude chtít odejít? Kdoví proč mi představa, že bych o něj mohl přijít, kroutí všemi vnitřnostmi v těle. Na malou chvíli mi už přeci zmizel, když se propadl. Tehdy mi ten pocit přišel jen divný - a přičítal jsem to takové té všeobecné nervozitě z celého místa - teď, když nad tím zpětně uvažuji, možná to bylo mnohem horší. Možná bych to musel vyzkoušet znovu, abych to plně... ne! Ne. Ne - v žádném případě. "Co myslíš, že bylo to, co na otce zaútočilo?" Napadá mě spousta věcí - ale všechny jsou až neskutečně pitomý. V duchu se neubráním proklínání otce za to, že mě od toho všeho držel stranou. Vždyť já vlastně vůbec nic nevím. Nemám žádné znalosti paranormálního světa, na kterých bych mohl stavět. Jsem v tomhle ohledu nevzdělaný a nepoučený idiot - a co hůř, nemůžu to před naší velitelkou beztak ani říct nahlas, protože bych si poslechl spoustu blbých keců.

Adrian Vilenovič Nazarov - 26. prosince 2013 20:31

Jídelna - nebo na cestě z ní "Mňa napadlo. Adrian, naozaj mi odpusti tú otázku, nie je v tom nič osobné. A nechcem rýpať a vyzvedať a tak, ale....nemohol mať taký tieň tvoj otec? Ale pochybujem, že by mohol svojho pánička napadnúť. Alebo mohol? " Pozrela som sa na tieň. " A mohol by vôbec niečo také tajiť? Asi nie. A čo ak sú tieto tiene ako.....ako to povedať? Niečo ako terč?. Nič v zlom samozrejme. A ďalší na rane si ty?" Mám co dělat, abych se nerozkašlal a pití, kterého jsem si před chvílí loknul, mi nevyteklo nosem. Tyvole, co jsou tohle za blbé otázky? "Už jsem snad říkal, že můj otec nadpřirozené schopnosti neměl," odpovídám poměrně chladně poté, co těžce a s přemáháním spolknu. Možná o trochu víc, než by si zasloužila. "I kdyby Stíny byly dědičné-" jako že nejsou, můj biologický otec nejenže ničím takovým nedisponoval, ale měl na celou Stínohru vlastní, vcelku radikální názor "- tak mě můj otec adoptoval, když mi bylo šest." Ne. Tohle byla pitomá otázka, konec debaty. "Takže tím bychom mohli vyloučit i ten terč. Nic takového neexistuje. Možná bychom měli jít." Byl bych ochoten věřit tomu, že člověk, který na otce zaútočil, Stín měl. Byl bych tomu ochoten věřit hodně těžko, už proto, že se tomu mozek vzpírá, co to jde - ale nakonec bych se přesvědčil. I když stále nechápu to zvíře. Ale tohle...?

Vypravěčka - 26. prosince 2013 20:33

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Adrian Stín pokrčí rameny. "Někdo nebo něco s jiným stínem? Nebo dokonce něco... co může být JEN stín? Fakt nevím! Ta stopa někam vedla, ale... bál jsem se tam jít. Že bych se... nemusel vrátit. Já nevím, jak to funguje. Bylo to tak... neznámý a přitom... blízký." A pak ti vylíčil, jak to tam vypadalo. Což znělo hrozně divně, protože některé věci říkal, jako by byly naprosto normální (tady se ukázalo, se asi něco vnímáte odlišně). Třeba že mu přišlo normální, že svět nemá barvy, myslel tím jiné než šedou a černou a bílou. Až teď, s odstupem času, ti došlo pár maličkostí. Jak se třeba Stín orientoval. Musel lépe vnímat odstíny šedé a - ano, znělo to divně, ale i odstíny černé a bílé, aby byl schopen nějak fungovat. Většinu věcí tady asi pochopil jen díky tobě. Třeba že se chodí na zelenou (panáček svítí nahoře a ne dole!) a že se ti líbí třebas víc dívky s daným odstínem šedé/černé/bílé vlasů a pleti než jiné. A to, že je to kupříkladu blondýna, asi poznal jen... proto, že jsi to řekl? Že sis to myslel? Takže svět tam neměl klasické barvy. K tomu jste se dostali, když jsi chtěl znát nějaké podrobnosti a on ti odpověděl tak, že to znělo prostě divně. Nebyl schopen barvu definovat tak, abys to pochopil. A byl trojrozměrný. Prý vypadal jako odraz toho našeho, jenom jiný. Něco tam chybělo, něco přebývalo. Mohl se tam dotknout věcí (ten cár, co přinesl). A nemohl se tam stát stínem na podlaze.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 26. prosince 2013 23:56

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Jestli se před chvilkou ulevilo jemu, tak mě se ulevilo teď, a možná víc než jemu. Je to dobrý, nechce ten náš vztah táhnout moc rychle dopředu, bude mu stačit ho, já nevím, oficiálně vyhlásit? Není problém. Sice je trochu děsivý, že se budem držet v šachu, jakmile půjde o nezávazný šukání, ale to přece nebude tak velkej problém – stejně je hledání novejch pinďourů časově náročný, člověk na to začíná bejt starej. „Tak jestli to bude ´ņormálka, chodit spolu´, jak říkáš, tak proč ne. Souhlasím, uděláme z toho oficiální vztah.“ Usměju se, ale těžko říct jak moc upřímně, z nějakýho důvodu mi moc do smíchu není. Ani nevím proč, v podstatě nemám důvod, jen mám takovej přiblblej pocit, že si zavírám nějaký vrátka. Ale hlavně na sobě nedat nic znát, nasadit ksicht vzor nadšený očekávání.

Adrian Vilenovič Nazarov - 27. prosince 2013 17:56

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro Poslouchám jej. Vše, co mi vypráví, občas se zeptám na nějaký ten detail. Je to zvláštnější a zvláštnější - a přesto... "Myslím, že se s tím zatím nebudu nikomu svěřovat," přiznám se nakonec. "Já... mám Maxima a Polinu docela rád, na to, že je znám půl dne, ale... nevěřím tomu, že by jim nějak zvlášť záleželo na tom, co s námi bude." Jo, svět je občas krutej. "A já nechci, aby mě třeba donutili... aby TEBE donutili tam jít. Třeba se ztratit..." Odmlčím se a zadívám se na něj. Ne - nezvládl bych to. Stín je mou součástí... tak nějak odjakživa. I on se bál, aby se ještě vůbec vrátil. Mohli by mě nutit jej tam poslat znovu, hledat... cokoli. Já vím, že asi budu zatajovat nějaké důležité informace - ale zatím nejsem připravený jim to říct. Možná jednou. Pokud nebude zbytí. Nebo je lépe poznám. "Jdeme - ztratili jsme dost času, nechci přijít pozdě." Utnu to pak, když se podívám na hodiny na mobilu.

Vypravěčka - 27. prosince 2013 19:57

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Nikita ti věnuje svůj lišácký úsměv. A to jako odpověď stačí. Do Genštábu jste tedy šli už ne jako "kamarádi s benefity", ale jako partneři. Nikita byl uvolněnější, a i když neměl potřebu tě v práci nějak chytat (na ulici ano, v práci to prostě... nebylo vhodné), tu a tam se k tobě naklonil a okomentoval procházejícího nějakou svou typickou jízlivou poznámkou. A tys měla za chvíli schůzku se svým týmem. Jeden formulář, ten ohledně důkazů, ti vyplnil skoro hned. Ten s doktorem mu prý potrvá, protože si musí něco zjistit. "Kdybys uměla zfalšovat třeba podpis své matky... bylo by to o mnoho jednodušší. Anebo za ní pak můžeš zajít, aby ti to podškrábla." To bylo koneckonců potřeba udělat i s tím důkazním papírem. Falšovat, nebo zajít za Olgou? Každopádně hlavně jsi měla zajít za ostatními.

Vypravěčka - 27. prosince 2013 20:36

Genštáb, zasedačka, 15,00 (Adrian, Polina, Maxim, Marianna) Zasedačka, kde jste se ráno setkali, byla kupodivu volná, takže jste opět mohli zapadnout tam. Překvapením bylo, že společně s Mariannou dorazila i Orlovskaja starší. Nesedla si však do čela stolu, kde by měla být Marianna a vést celé sezení. Bylo to tak vážné, že si na váš brífink udělala čas? Jako vždy byla oblečená neformálně a prozatím to nevypadalo, že byste ji něčím naštvali, a proto si na vás jde posvítit. Pozdravila vás a sedla si ob jednu židli vedle Poliny, protože ji měla zrovna po ruce, natáhla dlouhé nohy pod stůl a stejně jako vy čekala, jak to začne.

Vypravěčka - 27. prosince 2013 21:08
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Říkám pravdu," odvětil mág, aniž by hnul brvou. Pokud byly v bytě nějaké knihy, po svém návratu jsi ho našla spíš s nosem zabořeným do nějaké z nich, ale pokud ne, tak si nakonec přece jen pustil televizi. Respektive přepínal. Zjevení v županu dokonale vyignoroval. Dost možná tě jako většina mužů nebral jako někoho opačného pohlaví.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 27. prosince 2013 22:04

Trvalo to dlouho, ale nakonec jsem si zvykla, že v boji s tou posranou příšerou, horší než cokoliv, co může běhat tam venku – byrokracií – je i malej úspěch cennej úspěch. Proto je výhra i třetinovej úspěch, navíc se skoro jistým příslibem druhýho úspěchu jestli matinku nesežere kvantum formulářů bé tři, cé čtyři pro úřednícký dé bé í el –y. No, když nad tím přemejšlím, druhej úspěch je dost nejistej vzhledem k tomu, že s formuláři bojuje stejně jako s těma obludama – rozsekat, spálit a pro jistotu pohřbít hodně hluboko. Moh by pomoct Nikita? No, možná jí to navrhnu, časem, teď už stejně musím na setkání se školkou. Ale očividně ne sama, tentokrát to bude pod dozorem, jo? Schválně – dáme sázky – budou vojáčci salutovat, jak se sluší a patří, když přijde nadřízený? Napůl čekám, že si to máti převezme, ale ne… vážně si jde jen poslechnout, co máme. Nebo si snad někdo z těch panenek tady stěžoval, a tak jde na inspekci? Ne, to asi ne, nemaj přece jedinej důvod. Tak budiž, budu se držet oficiální verze, prostě má na tomhle případu vlastní zájem. „Dobré odpoledne,“ formální etiketování máme za sebou, „, jak jste si všimli, plukovník Orlovskaja se zúčastní zasedání, jakožto osoba zodpovědná za vyšetřování se zajímá, jak jsme pokročili.“ Tak, a máme za sebou i úvod, bezva. „Jak už jsem psala Zaripovovi, plukovník Nazarov není ve stavu, kdy by se dal vyslechnout, ačkoliv je podle doktora již stabilizovaný. Tenhle plán necháme v záloze. V současnosti je v jednání zisk Nazarovových složek, ale jelikož spadají do kategorie ´přísně tajné´ a mají je ve spárech Čističi, bude třeba velký byrokratický boj.“ Kyselej úšklebek, někdy se divím, že i o povolení se jít vysrat nežádaj oficiální žádostí, úředním lejstrem potvrzeným notářem a vyhotoveným v pěti kopiích. „Polino, oblečení budeš moct přečíst, mám povolení, jenom ho odmítají pustit ze skladu evidencí, takže tam po brífinku zajdeme.“ Toliko ke mně, teď náš akční tým. „Teď k tomu, co jste zjistili na místě činu. Jo, Zaripov mi psal něco o čtení z auta. Polino, zjistila si z něj něco užitečného?“

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 03. ledna 2014 16:54

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro "Žena se svítícíma očima? Myslíš tu ženskou co tě tady uvěznila nebo někoho jiného?" Ano, tohle byl hodně zajímavý příběh. Chuť po moci dřív nebo později dovede každého vladaře své doby k hledání mezi námi. Mezi supernaturály a mezi nadpřirozenem. Ale Stalinův syn? To je opravdu nářez. "Teď pravdu, Vasiliji." pořád mám složené ruce na prsou. "Víš něco o druhý straně? O světě za tím normálním? Pověz mi pravdu a já ti zkusím pomoci. Zalži a já tě vytáhnu z tohoto vězení aby jsi se změnil v prach." což mu nedokážu zaručit ani tak, protože Aída nejspíš nějak narušila kouzlo tohoto místa. ...

Vypravěčka - 03. ledna 2014 18:11

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj "Plukovník... jak taková hnusná zrůda může být plukovník?" mrmlal Vasilij. "Anebo jsme zrůdy všichni. Jenom na Orlovské to jde vidět." Pořád se válel na zemi. Pokud Aída opravdu nějak narušila statiku kouzla, do pár dní pravděpodobně zemře, protože tu nebylo nic, co by jej udržovalo při životě. Dal by se zachránit nějakou péčí? Jídlem? Vodou? Nebo by ho to zabilo rychleji. "Jsem v chaloupce s mluvícíma lebkama, kam mě odtáhla ženská, co vypadala jako z bylin. Co myslíš?" zachraptěl a asi to měl být zoufalý smích. Pak se najednou zarazil. Na chvilku to vypadalo, že ti zničehonic exnul přímo pod nohama, protože měl takové kalné, neživé oči. "Můj otec... on... měl milenku. Nebyla jako ty ostatní. Byla jako... jako Orlovskaja. Jako vlk mezi ovcemi." Najednou k tobě vzhlédl. "I ty seš vlk mezi ovcemi." Stávalo se, že lidé na pokraji smrti viděli za oponu. Byl to i jeho případ? "Nikdo to neví. Ani já jsem neměl. Kromě Světlany... jsem měl ještě jednu sestru. Čirou náhodou jsem zaslechl otce a Beriju, jak plánují, kam ji skryjí. Ne TU. Ne milenku. Ale dítě, co porodila. Něco se tam tehdy dělo." Teprve pak sis uvědomil, že u vchodu do vězení stojí Aída. Přišla tak tiše. Nevkročila za tebou, asi se bála.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 03. ledna 2014 23:21

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Pomalu si k němu dřepnu. Najednou mi je ho líto. Ano, syn Stalina. Syn největšího krutovládce naší doby a to jsem Rus. Jenže tenhle muž, tenhle nešťastník, nesl jeho břímě jen pro to, že měli společné jméno. Je mi to jasné. Náš svět se prolíná s tím civilním. Někdy nechá nějaký otisk ten na našem a někdy na tom jejich. Aídu zaregistruji. Nechám ji tam stát, není vůbec špatné, že uslyší celou pravdu. "Vasiliji, kam ji ukryli? Jak se jmenovala? Řekni mi to aby jsi mohl konečně spočinout v pokoji protože slibuji, že jí ochráním." ...

Vypravěčka - 03. ledna 2014 23:58
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj "Naděžda. Naděžda Josifovna Smirnova." Víc neřekl. Jeho tělo ten nápor nevydrželo, už ho nechránilo to kruté kouzlo. Mohlo se mu stát cokoli. Selhaly nějaké orgány, kdo ví. Aída stála jako opařená. "Tak se jmenovala máma."

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 04. ledna 2014 02:33

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Zůstanu v podřepu. Když Vasilij vydechl naposledy, nesnažil jsem se mu pomoci. Kouzlo zhasíná stejně rychle jako jeho oči. Dívám se přímo do nich aby měl na paměti jedno. Neumírá sám. Aída promluví, já jen skloním hlavu. Natáhnu ruku k obličeji nebožtíka a konečky prstů zatlačím jeho oči. "Víš, co to znamená, Aído." opřu pracku o koleno a vytáhnu se zase do stoje. "Stalinův syn, Vasilij, byl tvůj strýc." řeknu tvrdě. Neotočím se k ní. Kdo ví, co to s ní teď udělá. Nejspíš nic. Dost možná nic, i když ví, že to byla rodina. Že tady hnil bohové vědí jak dlouho. Že byla její matka z největší pravděpodobností něco podobného jako jsem já si nechám pro sebe, třeba jí to nedojde. "Měli bychom ho řádně pohřbít. Venku, za hranicemi chalupy. Co ty na to?" Otočím se k ní, podívám se jí do obličeje. ...

Vypravěčka - 04. ledna 2014 03:16

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj "Do prdele." To byla na nějakou dobu jediná věta, kterou Aída řekla. Otočila se a zmizela ti ze zorného pole. Ať už ses s Vasilijem tahal, nebo ne, našel jsi ji sedět v hlavní místnosti s jídelním stolem a kuchyní. "Víš, říkala jsem si, že moje rodina už divnější asi být nemůže, když jsem si vzala mafiánského nekromanta a nejhledanějšího teroristu v Rusku. Mýlila jsem se." Někde tu našla láhev nějaké pálenky a zrovna si dala panáka, po kterém se zašklebila. "Nedivím se, že o tom máma nemluvila. Že na minulost nechtěla myslet. Bylo to u nás doma tabu. Proto taky utekla do Argentiny, a kdyby měla prostředky, jistě si i změní jméno, abych se později nemohla vyptávat, proč ho nemám jako ostatní děcka ze školy, že je nějak divné a cizí." Zakroutila hlavou. Bylo jí jedno, jestli se Vasilije rozhodneš pohřbít, ona se toho však účastnit nehodlala. Jak se zdálo, opravdu s ní objevení nějakého strýce nepohnulo, spíš byla otřesená, z jaké linie pochází. Že je vlastně vnučka masového vraha a diktátora, pro nějž pracoval její muž.

Polina Panasenko - 04. ledna 2014 13:25

Zasadačka   Popravde som začínala mať mierne žalúdočné problémy pri predstave toho sedenia s Mariannou. Možno za to mohla aj tá bageta, poprípade rakovina z plastového kelímka a horúci čaj, možno všetko dohromady.  Našťastie sa ukázala aj Oľga Orlovska  a sadla si rovno vedľa mňa. Pozrela som sa na Adriana pohľadom " A teraz bude dcéra sekať dobrotu, lebo tu má maminu!" Chcela som si to u neho trocha vyžehliť. Keďže som ho svojimi poznámkami pri obede asi urazila. Ale  vôbec som to nemyslela v zlom, nechcela som zabrdnúť na citlivú strunu ani vyzvedať. Tak ale stalo. Ukázalo som, že mám pravdu a Marianna sa zázračne chovala menej nadradene a arogantne než mala vo zvyku. "Áno. Čo sa týka auta..... " Chvála bohu, že sa neopýtala na miesto činu! A dúfam, že sa ani neopýta! " Myslím, že pred tým ako opustil auto išiel na nejakú schôdzku? No možno to schôdzka nebola. Čo je podstatné je, že niekam išiel a vzal si tú vec! O ktorej sme už dávno mohli vedieť keby nenamietali a nechceli sa vrátiť späť do štábu! Samozrejme im to nevyčítam. Boli sme hladný...." Pozrela som sa na partiu a potom som pokračovala.  "Nazarov si kúpil. Teda zrejme si ju kúpil, možno ju aj ukradol, to zatiaľ nemôžeme vedieť, nejakú krabičku. Dokonca to s tým nemusí mať ani žiadnu spojitosť ale...." Na chvíľku som sa zamyslela. Bolo to to posledné čo som chcela. Povedať to meno nahlas. A dostať nedopatrením niekoho do problémov, ale nedalo sa inak. "No ale tá krabička je z obchodu, ktorý má nejaké spojenie s  Čerenkom?" Trocha som zvýšila hlas akoby som si nebola tým tvrdením istá.

Adrian Vilenovič Nazarov - 05. ledna 2014 16:56

Zasedačka Cestou z jídelny, před samotnou schůzí v zasedačce jsem se na pár minut i s Stínem tak nějak vytratil pryč. Těžko říct, kde jsem byl a co jsem tam dělal, nicméně po chvíli se vracím a stíhám to ještě před tím, než dorazí naše velitelka - v doprovodu Olgy Orlovské. Nejsem si jistý, co tady dělá, to se přiznám - už proto, že Marianino neprofesionální chování nikdo neprásknul - a i kdyby to někdo udělat chtěl (jakože já zrovna nejsem ten práskací typ, Maxim na to taky zrovna nevypadá - ale Polina, ta na to vypadá - je pro všelijaké donášení jako stvořená - čímž se jí tedy nechci nijak dotknout) tak by neměl šanci to stihnout. Vypadám lehce zachmuřeně, jako bych nad něčím uvažoval. A taky, že jo. Je toho nějak hodně, co si budeme povídat. Marianna se pak ujímá slova a odpoví na jednu z otázek - Orlovská je tady proto, aby zjistila, s čím se vracíme. Nebo to alespoň tvrdí. "Čo je podstatné je, že niekam išiel a vzal si tú vec! O ktorej sme už dávno mohli vedieť keby nenamietali a nechceli sa vrátiť späť do štábu! Samozrejme im to nevyčítam. Boli sme hladný...." Začínám si na tu holku postupně horšit názor. Zpočátku byla milá, což o to, ale v jídelně mě vysloveně provokovala a to, co dělá teď - to už mě opravdu popuzuje. Jak to může svést na hlad a takhle si to celé upravit? "Tyvole tak ŘEKNI NĚCO!" Stín, sedící vedle mě, do mě nevybíravě žduchne. Achjo. Já vím! "Polino, ty dobře víš, že tady nešlo o hlad," ucedím a popuzeně přimhouřím oči, když si ji měřím pohledem. "Vzhledem k tomu, jak ses složila po tom, co ses dotkla té divné věci, kterou Stín našel, jsme se prostě shodli, žes nebyla ve stavu, abychom mohli jet do nějakého starožitnictví." Jo, nechtěl jsem to na ni takhle práskat - ale idiota, který dá kantýně přednost před prací ze mě nikdo dělat nebude. Takže asi tak. "Možná si to nepamatuješ, ale vyválela ses v krvi." V krvi mého otce!

Natalja Zacharová - 05. ledna 2014 18:26

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Když se opět vrátím z koupelny, jsem už převlečená, relativně učesaná a s trochou řasenky a tužky kolem očí. Síla zvyku. “Můžu vám dát nějakou mast, jestli chcete.“ nabídnu se a navléknu si rukavice, abych zakryla kovovou ruku. Dlouhý rukáv občas nestačí. Hodím na sebe ještě svetr, svou koženou bundu a zkontroluji zda v ní mám cigarety. “Takže, ten seznam.“ natáhnu ruku pro seznam všeho, co bude Johann potřebovat pro svůj „rituál“. “Netuším, jestli se vám moje knihovna bude líbit,“ prohodím a ušklíbnu se, protože jsem si všimla, že si vytáhl jednu ze založených knih. Jsem na sci-fi a fantasy, čím ulítlejší, tím lepší. Nakupovat pro Siegfrida nakonec nebylo tak hrozné, jak jsem si myslela. Za hodinu a půl jsem byla zpátky ve svém bytě, kde jsem mu nechala vše potřebné, co chtěl. “Přemýšlela jsem o našem plánu,“ vyruším ho ze čtení. “Pojedu se podívat do Čerenkova úkrytu. Pro ten portál.“ oznáním mu. V papírech, které mám pod konferenčním stolkem, vyhrabu mapu města. Poctivě si tam označím svůj byt, mapu vhodím do batohu, kde mám takové ty klasické serepetičky, jako náhradní zásobníky, svítilnu a náhradní baterky, lano. A hlavně křídu. Dle úvahy si radši pár do zásoby. Když jsem tuhle schopnost od Arkány získala, pro jistotu jsem si posvětila malou krabičku kříd. To jsem ještě netušila, že skončím ve zdi a budu se pak snažit eliminovat přenosy. Plán je: dostat se do Čerenkova baráku, kde jsme ho předtím zajali. Najít zrcadlo a skrze portál se teleportovat zpět do bytu.

Maxim Sergejevič Zaripov - 05. ledna 2014 20:15

Zasedačka Ženy neví, co chtějí, ale nepřestanou, dokud to nedostanou. Na to, jak se bála Pollina hypnózy a jiných příjemných rozpomínacích technik si koleduje o změnu přátelského přístupu. Ne, že bych byl nějak mstivý člověk, vlastně je mi takové upravování pravdy tak nějak jedno, pokud z toho nebude problém pro mě. Žít a nechej žít je zkrátka dobrá filozofie a budu se jí držet s láskou třeba i ve chvíli, kdy by její mozek rvali skrze cedník doufaje, že tam někde zůstane doposud utajené zrnko pravdy. "Jo, byla dost mimo." Doplním upřesnění malého Nazarova. "Navzdory našim doporučením odmítla lékaře." S tím kousnu do bagety, co jiného taky mohu dělat? Nakonec je přeci nejlepší řešení, že jsme zdroj eventuálních problémů přivedli sem, kde se o něj lze snadno postarat. Nemluvě o tom, že v obklíčení baget se rveme srdnatě za vlast s takovou profesionalitou, že být ještě Svaz, tak dostaneme z fleku řád práce.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 05. ledna 2014 20:40

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Vasilije vytáhnu až na dvůr a pokusím se ho vysoukat i za plot s lebkami. Nerad bych aby mě pak chalupa nepustila dál, takže zapřu vrátka o nějaký kus kamene nebo je zaseknu vraženým klackem do země. Kdo někdy kopal hrob ví, že tohle je makačka. Sakra makačka. Ovšem, z mrtvoly toho moc nezbylo, hrob může být mělký. Jestli nechci aby ho příští průtrž mračen nevyplavila po okolí a všude se neváleli kosti syna bývalého diktátora, seženu si prostředku k hlubšímu výkopu. Třeba lopatu a rýč. Vrátím se udýchaný, upocený a špinavý od hlíny. Jenom v černém tričku, bez bundy. Práce zahřeje. Vyslechnu Aídu pozorně. "Vidíš to jinak, než to může být. Bytosti kolem nás jsou skutečné. Nejsou to anomálie nebo nevysvětlitelné úkazy. Tak to vidí civil. My jsme pokrok. Další vývojová větev kterou udupali pod nohama stáda. Vyhráli vrchol potravního řetězce jen proto, že jich je hodně. Protože jsme lepší i naše chyby jsou ničivější. Bohužel. Tvá rodina nebyla divná. Ty nejsi divná ani nikdo ze tvého okolí. Je to přirozenost, za kterou se nestyď. Napravit křivdy minulosti můžeš. Máš šanci tak se jí neboj chopit. Stydíš se za svou rodinu? Styď se spíš za jejich činy, ne za to co jsou. A jejich činy jdou napravit." Přejdu pokoj, namířím si to do koupelny. "Promiň. Jsem ten poslední, kdo ti může radit. Mám svoje ideály, třeba zkreslený. Ale popřemýšlet nad tím bys mohla. Jdu se vysprchovat. Kopání hrobu není lahoda." Vlezu do koupelny a pořádně se vydrhnu. Vrátím se pak zpět abych Aídu dál podpořil. Třeba něčím dobrým k snědku. To mě osobně potěší vždy nejvíc. ...

Marianna Borisovna Orlovskaja - 07. ledna 2014 21:00

Tak počkat, počkat... cože? Ty vole, co se to tu děje? Nejdřív Polina a její výkřiky do tmy – měl tu věc, jakou věc? Boha, Polino, zkus nejdřív zformulovat myšlenku, než otevřeš hubu. Na tuhle formu její užvaněnosti člověk snadno a rád zapomenul, ale teď mám problém to rozluštit. A pak je tu další „no ty vole“ moment, to vážně odešli proto, že měli hlad?! Aby bylo jasno, je dobře, že nejednali na vlastní pěst – rozkaz zněl jasně, informovat mě o každém pokroku ve vyšetřování. Kdyby šli kam vlastně?, prostě někam na vlastní pěst, aniž by dali vědět, tak mě vážně naserou, ale že odešli kvůli jídlu? Jídlu?! Jasně, že Polina čte ráda i z jídla, z toho jí podezřívám už nějakej čas, možná je to nějaká forma závislosti nebo obsese, ale podle toho, co říká, je z týhle svatý trojky nejrozumnější! Takže to mám fakt brát tak, že hrdinná Polina si hrála na kriminálku Las Vegas, zatímco ti dva, voják a kluk s tátou v nemocnici, šli radši dlabat? A pak další rána do palice. A to taková, že kurevsky velká. Čerenko, zase Čerenko?! Ten zmrd snad měl prsty ve všem! Ve všem kromě toho jedinýho, co by všichni přivítali – elektrický zásuvky s hodně vysokým napětím. Mimoděk hodím pohledem po mamce kontrolorce, jestli je to pro ni taky takový překvapení, nebo je to pravej důvod toho, že tu trůnní. A ani se nesnažím tvářit, že je to cajk, protože tohle není cajk ani náhodou. Tahle informace je taková rána do kebule, že se mi ani uvádění „kauzy žrádlo“ na pravou míru nedaří vnímat tak naplno, jak by se hodilo. Nicméně, i když ne s plnou pozorností, pořád ji vnímám, Polina se totiž očividně mezi řečí zapomněla zmínit, že sebou sekla. Paráda, tohle už není kriminálka, slečna si snad hraje, ty vole, na Rudou Sonju! Bejt tohle Star Trek, tak by byl ideální čas na facepalm. „Takže jestli to chápu dobře, Polino, ty ses tam složila, když si se dotkla... něčeho? Pak snad začala krvácet? A navíc si chtěla jet do toho obchodu bez toho, aby sis ověřila, třeba, já nevím, s kým tam budeš mít tu čest?“ Trocha sarkasmu neuškodí, aspoň mi trochu povolí ten ´WTF vztek´ vzniklej z ´cože?!´ momentu a nebudu jí muset přidat do sbírky krevních vzorků ještě jednu červenou z nosu. „Uvědom si, že tohle není hra ani žádný přiblblý seriál. Složila ses tam? A pak odmítla lékařskou pomoc? To je ta největší kravina! Uvědomuješ si, že nevíme, co tu běhá? Co všechno to umí? Na hrdiny tu každý kašle.“ Neřvu, spíš sekám slova, vyloženě je vyflusávám... jako vždy, když mě někdo hodně nasere. „A poděkuj svým kolegům, že tě donutili jet zpátky na štáb, možná ti zachránili život. Nenapadlo tě, že jen tak vyrazit do toho obchodu, bez rozmyslu, bez přípravy, může být nebezpečný?!“ Pára vypuštěna, můžem ject dál. „Takže popořadě. Polino, jak ti je? Mám přerušit brífink a poslat tě na prohlídku? A nehraj hrdinku, to nikoho nezajímá, jestli ti je jen trochu blbě nebo se cítíš jinak, řekni to. Ale jestli to zvládneš, budem pokračovat. Chci vědět, co to bylo za věc, kterou si držela. A dál mi řekneš všechno, co se stalo v tom záchvatu - všechno, jasný? Nenuť mě to z tebe vytáhnout.“ Jak říká jedna milá pravda, nikdy nevyhrožuj, dokud to nemyslíš vážně... takže je štěstí, že to vážně myslím. Ale teď je čas na rodinnou konverzaci. „Plukovníku Orlovská? Můžete nám pak představit osobu Čerenka? Abychom věděli, s kým měl plukovník Nazarov nejspíše co dočinění.“ Doufám, že se z toho nevykroutí, trochu toho utajení snad bude moct prolomit, ne? Když už se nás to alespoň okrajově týká. „A potom se půjdeš dát vyšetřit, Polino, jasný?“ A možná i na hlavu, pro jistotu. „Rozhodně nebudeš číst z oblečení, dokud nebude jasno, že jsi v pořádku. A jestli se na to necítíš, tak to řekni, může se to odložit. Hlavně už žádný blbosti.“

Vypravěčka - 08. ledna 2014 00:44

Marianna, Polina, Adrian, Maxim Olga se do toho nijak nevměšuje, a kdyby nebyla tak výrazný typ, dalo by se říct "jako by tam nebyla". Když padne Čerenkovo jméno, přimhouří oči a krátce střelí pohledem k Marianně. Valkýra se ozve teprve tehdy, až dostane od Orlovské mladší slovo. "S Čerenkem vás seznámit můžu. Ale nejprve - měli byste zapracovat na svým výkladu. Informace musí proudit jednoznačně, přesně. A to hned." Lehce se ušklíbne. "Čerenko byl nejhledanější terorista v Rusku. Dopadli jsme ho a zneškodnili asi před dvěma týdny. Vzhledem k tomu, v čem všem měl prsty, pořád ještě probíhají začišťovací práce, pořád hrozí, že odhalímě nějaké jeho trojany a tak dále. Takže jakmile uslyšíte, že něco má spojitost s jeho osobou, dbejte zvýšené opatrnosti a nepodceňujte to. Zabil hodně našich," dodám nakonec, aby si to dobře uvědomili. "Jeho pozůstalost po domluvě s ÚPA zůstala vdově Aídě Josifovně Čerenko." Určitě se dalo zjistit, kde zrovna bydlí, kdybyste s ní chtěli mluvit.

Aída Čerenko - 08. ledna 2014 01:01

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj Mezitím, co byl pryč, jsem si stihla dát ještě dva panáky vodky. Některé věci se prostě hodí zapít. Ať už z radosti (ne, to není ten případ), nebo ze žalu, nebo ze šoku. Opravdu nejsem nadšená, že bych mohla nosit cejch Stalina. To by mi v mém nynějším postavení nasadilo korunu. Už tak mě spousta lidí nesnáší jenom kvůli Gryšovi. Na ÚPA určitě. "Jejich činy nikdo nenapraví. Mrtvý nevzkřísíš. Teda, pokud nejsi Gryša," dodám ironicky nebo spíš až cynicky s pohledem upřeným kamsi do koše s uhlíky a hodím do sebe další dávku pití. Nechám ho odejít. Když se vrátí, je vidět, že jsem s lahví docela pohnula. Že mám připito. Bodejť by ne. Nejsem žádný velký pijan, moje konstituce ani stav, kdy jsem před chvílí omdlela vyčerpáním, tomu nenapomáhají. Ale někdy si člověk potřebuje vylít mozek a zaplašit svoje problémy alkoholem. Už jen proto, že pak bude jeho ranním utrpením jenom bolehlav a nebude se moct soustředit na sračky světa okolo. Kdo ví, jak vypadám opilá jindy. Momentálně mám však plačtivou a potřebuju něčí rameno. Je mi jedno, že je to variace na vlkodlaka. Prostě se mu pověsím kolem krku a valím do něj, jak je všechno na hovno. Že mě asi ÚPA sleduje a že takhle nechci žít, sere mě to. Jak mě Gryša zklamal a jak jsem sama. Sice s penězma, ale sama. Tu a tam to proložím nějakým slovem nebo větou, která bude patrně ve španělštině. Když jsem se narodila v Argentině, není to zas tak překvapující.

Vypravěčka - 08. ledna 2014 01:22

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Eh, nedoporučoval bych se pak přemisťovat zrovna sem. Je to malá místnost, navíc jsem ji odstínil znaky. V lepším případě byste mi padla na hlavu. V tom horším..." Očima ukázal na tvoji ruku. Ale rozhodnutí bylo na tobě. "A rovnou se zkuste podívat i po těch denících. Anebo pokud mám jít s vámi... Jestli jsi řekla, že ano, tak šel. Přenos byl pořád krkolomný, co se přistání týče, z portálu tě to vždycky vyhodilo, ale aspoň se ti povedlo vychytat, že jsi nikde nezarostla. V Petrohradu byla už tma a orientovat ses musela dle mapy a ulic na domech, protože cestu z vojenské základny kamsi do útrob velkoměsta, když jsi neřídila, jsi neměla šanci si zapamatovat. Naštěstí tě navedly nějaké body historických budov nebo památníků. A bylo to tu. Dům, kde jsi opět přišla o Semjona. Bylo zhasnuto, některá okna zatlučená prkny a zatažená igelitem.

Adrian Vilenovič Nazarov - 08. ledna 2014 21:35

Zasedačka Maxim se ke mně přidává. Vrhnu na Polinu takový ten "promiň, ale bylo to nutný," pohled. Protože ono to nutný bylo. Nemuselo nutně být, kdyby neřekla, co řekla - ale bylo! Pak se chápe slova Mariana - a musím uznat, že tentokrát s ní chtě nechtě souhlasím. Těžko říct, zda je to přítomností Olgy, jakožto dozorce a nebo se doopravdy třeba zamyslela nad tím, co to znamená "být velitel týmu." To ostatně zjistím až časem, že? "Dobrý vole - ještě začni o tom, že jste možná jenom začali ze špatného konce, dáváš ji druhou šanci a můžeš ji začít aktivně lízt do prdele!" Protočím očima. A přitom mi zacukají koutky - chtě nechtě. Jako by fakt, že se mi se svým problémem svěřil, trošku uvolnil tu napjatou atmosféru mezi námi dvěma. Alespoň na chvíli, než na to zase začneme myslet. Tentokrát už oba dva. Když se Marianna ptá, co to bylo za věc, kterou držela, nadechnu se k odpovědi - ale protože mluví dál, nemíním ji do řeči skákat. A pak osloví Olgu - takže se k tomu taky nedostanu. Jsem slušnej kluk. Nebudu tady holky překřikovat. Alespoň už vím, odkud jsem slyšel Čerenkovo jméno. Myslel jsem si, že to bylo z televize. Lehce si odkašlu, abych na sebe upoutal pozornost - což Stín v mé hlavě doplní afektovaným, holčičím "ehm ehm!" Sere mě. Mám ho rád. Pošlu ho pracovat! "Co se týče té věci, na kterou Polina sahala," oplatím Stínu nevybíravé šťouchnutí, s tím rozdílem, že jej vystrčím ze židle a popostrčím směrem k Marianě, "-to si kurva děláš pr-" "My to máme pořád u sebe." A tím my myslím samozřejmě MY DVA. "Efektní nástup, fakt že jo, pěkně ti děkuju..." mrmlá tiše a otráveně jde k Marianě, zatímco šátrá v kapse. Pak z ní cosi vytáhne a rozevře to před ní na dlani. Vypadá to jako nějaký stínový cucek. Pokrčí rameny takovým tím stylem "to je ono." "Našli jsme to na místě činu."

Polina Panasenko - 08. ledna 2014 23:08

Zasadačka   Ale....ale...ale... Ona sa na to zatiaľ nepýtala! Pýtala sa na auto! Nie na miesto činu! K tomu odpadnutiu by prišlo...neskôr, ale prišlo! Pozrela som sa na Adriana pohľadom ublíženého šteňaťa, ktorému sa neskutočne ukrivdilo. Ak by bol som sa nachádzala v tom istom čase v mesiaci, zrejme by som sa aj rozplakala. Našťastie ten deň v mesiaci nebol a mne sa  darilo emócie držať v úzadí. Väčšinu času som mala hlavu sklonenú, občas som sa však osmelila a spriama pozrela na Mariannu. Aké nebezpečie! Nič nám nehrozilo! Akurát čo by som si pokecala so starou známou, nič viac a nič menej. Mohlo sa to zaobísť bez kompromitácie istej veľmi citlivej osoby. Ale vy tam teraz vpochodujete vo veľkej paráde a začnete ju buzerovať ! Nedáte jej pokoj!  " Ono by to nebolo nebezpečné! O tom som presvedčená! " Preniesla som úplne sebavedomo. A ak by sa niečo stalo určite by to nebolo horšie ako to čo sa stalo na mieste činu! " Som fajn! Nič ma nebolí! A nekrvácala som ja....krvácal Nazarov a vlastne asi aj tá vec.  Postrelil ju...A na moment som mala pocit, že tá vec, ktorý tu behá, vôbec nemusí byť taká zlá. Alebo aspoň pred tým nebola. Možno...neviem." Snažila som sa o nejako zachraňovať ale asi som to robila ešte horšie. S podobnými situáciami som sa stretala tak zriedka kedy, že som poriadne ani nevedela ako reagovať. Čo sa odo mňa čaká, či ospravedlnenie alebo dokonca mám požiadať aby ma stiahli s prípadu? Tak sa to robí vo filmoch, nie? " Proste som bola tá vec. Bola som hladná, zúrivá....kričala som, skončila som na zemi to priznávam. A keď ma postrelili cítila som to! Ja neviem čo to bolo. Prišla na mňa paralýza pred tým ako sa to stalo. A to je všetko." Možno to všetko nebolo, už som sa v tom nevyznala. Začínala som byť dosť vystresovaná. " Áno, vyhľadám lekára...." Ukončila som to s hlasným povzdychom. Nikomu som nechcela zle! Práve naopak. Chcela som len to najlepšie. Dokonca som sa ho aj zastala! A nie len raz! Prečo toto vôbec ľudia robia? Ďalej som mlčala. Vypočula som si Orlovskú staršiu, aj Adriana, ktorý priznal, že zo sebou vzali ten kus čohosi. Dúfala som len, že sa toho nebudem musieť znova dotýkať. S nedôverou som sa na tú vec pozerala. Snáď Oľga svojim znaleckým okom vec identifikuje lepšie......Som fajn. Už sa ma na to nepýtajte! V hlave mi stále rezonovalo a ďalej som sa do ničoho nezapájala.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 09. ledna 2014 00:39

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Ve sprše o tom přemýšlím. Nejspíš není hlavní problém fakt, že její rodiče byly supernaturálové. Ne, jde o jejího dědu. Kdybych měl za dědu Stalina já, nevím, co bych udělal. Možná se ožral jako ona. Tohle se člověk nedozví každý den. Říkat jí to nebudu. Beru Aídu za člena "rodiny". Našince. Kolik našich je mezi civilem a neví o tom? Takoví, jako Aída. Je pro ně lepší nevědět o svých schopnostech? Nevědět nic o svých předcích? Protože většina síly je pevně spojena s hlubokou krvavou historií. Vylezu ze sprchy. Obleču si čisté černé triko s krátkým rukávem a nasoukám se do náhradních maskáčů. Ponožky a spodní prádlo je jasné, to mám naučené z vojny. Když dojdu zpět za Aídou, lahev jí šetrně vyprostím z dlaně. Sám si jednu přihnu. Koukám do ohně krbu. "Na UPÁ řeknu, že si tě vezmu na starost do svého soukromého týmu. Potřeboval bych pomoc s vyřešením několika záležitostí. Bude to pro tebe lepší, než se někde užírat a úřad aspoň dostane pocit, že tě někdo hlídá. I kdyby jsi měla za zády agenty, pustí tě z očí, protože budu s tebou já. Pokud souhlasíš. Napravit minulost není tvůj úkol. Každý je zodpovědný za svoje činy, ty jejich jsou prostě jejich. Jasné? Tvoje činy jsou zase tvoje, tak se snaž aby jsi na ně byla hrdá. To je všechno." Vložím ji do dlaně skoro dopitou láhev s vodkou. "Zítra se vracíme do civilizace. Chalupu necháme stát a ne že ne. Je drahocenná. Možná ji v budoucnu budeme potřebovat. Ale teď bude lepší, když necháš minulost za sebou." Podržím ji v náručí, bude li chtít. Neumím utěšovat. Moc neznám ty slova, co se mají říkat když je holka smutná. Ale chci aby byla v pořádku. ...

Aída Čerenko - 09. ledna 2014 01:10

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj "Co? Ne!" Jestli čekal nějakou vděčnost, tak to se šeredně spletl. "O tom přesně mluvím! Myslíš, že budu pracovat s tou hroznou babochlapkou, která se na mě dívá, jak kdybych jí odpadla z podrážky?" Protože antipatie jsou vzájemné. Nevím, co proti mně má, asi mi závidí, že vypadám jako ženská, je zakomplexovaná. Rozhodně to není nikdo, s kým bych chtěla trávit čas. "Koljo," posmrknu a pořád mu visím kolem krku; je to mnohem lepší, když se vykoupal. Domácí podoba jeho jména zazní skoro šeptem. "Já nechci do armády. Nehodím se tam. Tohle... tohle ne." Maličko se odtáhnu a napiju se. Jestli se mám ztřískat, tak až do dna. Třeba si to, jak jsem mu bulela na rameni, nebudu pamatovat. Stihla jsem se setnout solidně, protože mi v jedné chvíli láhev málem vypadne z prstů. Pořád posmrkávám, občas mnou projede záchvěv potlačovaného vzlyku, který ne a ne zastavit. Málokdo ze zelených mozků by to pochopil. Že nejsem voják, jsem obyčejná ženská. A po tom všem... kdy se mě pokusil zabít vlastní manžel a tak dále... prostě potřebuju, aby mi někdo dal najevo, že na tom zasraném světě nejsem sama. Možná za to může alkohol, nebo žal a stres, nebo všechno dohromady... "Nechci dneska spát sama," zamumlám do strniště na krku.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 09. ledna 2014 01:25

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro "Asi máš na mysli Zacharovou." nakrčím čelo. Ano, působí trochu tvrději, nicméně i k takové osobnosti jsem si našel cestu. Jako ke všem našincům. "Spíš jsem myslel, že bych požádal o přeložení přímo ke mě. Ne k jednotce nebo k oddílu. Byla by jsi jako můj kolega. Partner. Společník. Víš, co myslím." naznačím. Měl bych jí takhle pod kontrolou a úřad by jí trochu povolil vodítko. Je pravda, že právě teď Aída dlí v jejich hledáčku. Na žádné muchlovačky teď nepřistoupím. Líbí se mi. Už delší dobu po ní koukám, mám představy a sny. Jenže ona je teď nalitá a já bez nálady. Myšlenky mi létají kdesi jinde, kolem čarodějnického domku někde v lese, na cestě zpět do civilizace a k jiné, další výpravě. ...

Aída Čerenko - 09. ledna 2014 01:40

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj Ne, moc nevím, co tím myslí. A v téhle situaci je asi zbytečné mi to vysvětlovat. Odpotácet se do postele mi musel pomoct, protože jakmile jsem se zvedla, málem jsem zase padla na zadek. Do postele ho svou vahou stáhnu taky, doslova upadneme, protože nehledím na nic okolo. Ono říct si, že nic nebude, je jednodušší, než tomu předejít. Alkohol povoluje zábrany; buď jich v sobě mám tolik a nyní padly, nebo chci jenom sex, teplo lidského těla. Každopádně jsem velice úporná, a když se brání, dokonce se v jednu chvíli začnu smát. Natáhnu se a pokusím se ho políbit. S mou chabou koordinací není tak těžké tomu předejít. "Koljo..." Pověsím se mu na triko. "Je to proto, že... Nelíbím se ti?" Původně jsem chtěla říct něco o Gryšovi, ale... i v tomhle stavu jsem si to radši rozmyslela.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 09. ledna 2014 01:44

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Muší váha a co dokáže, když chce. To si zapamatuji. "Rveš mi moje oblíbený tričko, Aído." šuklíbnu se taky. Moc mi to nejde. Když s ženskou zápasím, nevím jak na to. Polibek nehodlám oplácet. Ano, líbí se mi. Potvora. Teď ale opravdu ne. Nemám prostě chuť. "Myšlenky mi lítají kdo ví kde, Aído. Líbíš se mi, jsi hezká ženská. Už když sem tě dával do kufru, tak se s mi líbila, to jsi se ale bránila míň než teď, čertice jedna." Zkusím jí jednoduše položit a nechat prospat. Zítra bude mít kocovinu a sakra by si vyčítala pelešení se mnou. Už jí úplně vidím. ...

Aída Čerenko - 09. ledna 2014 01:51

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj "Stejně ho nebudeš potřebovat." I když se mě pokouší položit, nepustím se. Díky vodce nepřemýšlím nad tím, jak ponižující je doprošovat se o sex, když se za mnou chlapi otáčejí a sami by mi ho nabízeli, kdybych chtěla (no, někdy, i když jsem nechtěla). "Tak se soustřeď, vojáku!" uchichtnu se znovu a zaháknu mu nohu za kyčel a stehno. Rukou mu zašátrám u opasku. Však já vím, jak chlapovi odvést myšlenky jinam! Ke mně!

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 09. ledna 2014 01:57

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Musím myslet. Musím myslet na následky. Jestli chci Aídu chránit, pokud chci aby byla schopna se mnou spolupracovat a věřit mi, tento okamžik je klíčový. Něžně ale rázně jí svezu nohy od sebe a konečně položím do peřin. Doufejme, že se mi to podaří. "V klidu spi. Budu hned tady, jasné?" Aspoň jí pohladím po černých vlasech. Má je pořád tak hebké. Pokud se mi podaří Aídu položit do postele, hodlám se vrátit ke krbu a dojet po ní lahev vodky. Dveře do jejího pokoje nechám otevřené abych jí měl pořád "na očích". I uších a jiných, mých smyslech. ...

Aída Čerenko - 09. ledna 2014 02:13
	soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj Nespokojeně zafuním. Prý že se mu líbím... kecy! Zamrmlám něco o tom, že se mi spát nechce. Proč jsem asi chtěla jít do postele, co? Spát fakt ne! Když mě pohladí, využiju tu chvilku nepozornosti, abych se k němu naklonila. Poslední pokus, prostě se mu jinak nelíbím a kecal. To ať si pak trhne nohou. "Kdybys mě místo keců radši vylízal."

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 09. ledna 2014 03:28

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Tohle chceš, holka? Zarazím ji dlaní do peřin. "Lehnout. A spát." štěknu příkře. Pořád jsem ještě tvůj nadřízený, děvče. Kdyby se o tom dozvěděl Dmitrijevič, na příště by mi určitě přichystal nějaký magický pás cudnosti. To, že by se o tom nedozvěděl si nedělám iluze. Dřív nebo později pravda vyjde najevo. Možná až Aída nebude tak pod drobnohledem. Samo, že se mi líbí. Ženskou jsem neměl ani nepamatuju. Ale ona je opilá a já jsem...tam kde jsem. "Dobrou noc, Aído." Jsem rád, že tu s ní přebývám. Zůstanu u její postele, dokud neusne. Popřípadě přinesu kýbl k blití, rána bývají perná. Musím ukázat, jaký jsem gentleman, ať už to slovo znamená cokoliv. ...

Vypravěčka - 09. ledna 2014 03:48

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Aída se urazila, což se dalo čekat, a nějaké vysedávání u ní, než usne, nepřipadalo v úvahu. Práskla ti dveřmi před nosem, na to kupodivu chytla balanc dost. I když podle nadávky a tupé rány se při cestě do postele o něco praštila. Pokud jsi za ní šel později v noci, spalal jak zabitá přesně tak, jak odpadla. Stačila si sundat jenom tričko, ani se nepřikryla. Vasilisa podle všeho v noci nevylezla. Ráno, nebo spíš dopoledne, se vyplížila ven a odpotácela se rovnou do lázně, kde byla tak dlouho, až to budilo strach, že se utopila. Ven už vyšla zkulturněná dle svého, ale bylo znát, že není úplně ve své kůži. Prohrabala svůj batoh a našla krabičku s prášky. Asi myslela na všechno. Však po cestě by mohla nachladnout nebo něco... tak si vzala aspirin. O tom, co vyváděla v noci, se nebavila, nebo o tom ani nevěděla. Zato ty jsi měl ráno nad čím přemýšlet. Když jsi jí nesl k posteli vědro, šlápl jsi na to, co asi bylo původcem té rány v noci. Šuplík u nočního stolku byl nešetrně vyrvaný, Aída asi něco hledala, možná jí nedošlo, že není doma. Byl to... deník? Kniha padla rozevřená na zem a Aída se ji večer neobtěžovala zvednout. Zažloutlé stránky skrývaly úhledné písmo, bylo to rusky. Když jsi tím trochu listoval, vypadlo z toho několik stránek. Dopis. Velmi osobní dopis. Pro Naděždu Josifovnu Smirnovu. Byl mnohokrát poškrtaný. Po přečtení pár listů z toho uvědomění skoro mrazilo. Byl sis naprosto jist, že to psala Jadwiga. TA Jaga. Do hlavy se ti vryla jedna věta, na kterou ti náhodně padl zrak: "Tělo mého těla, ale odraz mé duše není. Jednu dceru ztrácím, ale druhou získám. Z krve mé krve vzejde dcera. Nedostane, co chce." Nalikateeq. Říkala, že Aída je z rodu, kde se rodí pouze dívky...

Marianna Borisovna Orlovskaja - 10. ledna 2014 01:31

Polino... Polino! Boha! Nebylo by to nebezpečný?! Vážně? To víš jak? A jak to myslíš, že „ta věc není zlá“? Koho zajímá, jestli je zlá, prostě tu běhá nebo hůř, někdo ji poslal – což je docela reálný vzhledem k tomu, že se v tom nejspíš motal Čerenko – a žere tu lidi. Koho zajímá, jestli je zlá nebo jenom nenažraná! A pak, tak Polina to neviděla, ona tím byla?! Pominem fakt, že to, co tu předvádí, připomíná Stockholmskej syndrom - to je její problém, dokud to bude schopná zabít - spíš mě vrtá hlavou, že se tou věcí stala. Já vždycky myslela, že když se něčeho dotkne, má vize, ne tohle. Mamča spustí – v ideální čas, už proto, že prostě nemám slov. V tuhle chvíli kdybych ji zabila, museli by to uznat jako sebeobranu. Mám na Esmeraldu ještě pár otázek, už proto, že má s tím „jednoznačně, přesně a hned“ trochu problém, tak například, mohla by trochu víc definovat to „to“. Jasně, chápu, neví, čím se stala, ale jestli byla v jeho kůži, může přece znát alespoň důvod, proč na seniora útočila, ne? A potom, jak to, že je tak přesvědčená, že v tom obchodě nebezpečí nehrozí? Jo a nesmíme zapomenout, jestli se při dotyku něčeho infikovanýho supernaturálnem může stát zrůdou, je na čase zapřemýšlet, jestli není čas na karanténu – tohle se jí děje často? Ale dřív než stihnu položit otázku, přidá se malej Nazarov, a konečně přijde s něčím pozitivním! Protože jsem dobrá duše, ignoruju jejich stínovou hru na židličkovanou, jen trochu nechápu, proč vyráží ten míň hmotnej z nich. Nechápu do doby, než Temný z Nazarova ukáže úlovek. Mimoděk tím projedu prsty, ať mám jistotu, i když mi je dopředu jasný, že o nic nezavadím. Stín? Oni našli útržek stínu?! Tak tohle je vážně drsný. Hodím upřenej pohled na matku, jestli náhodou nemá v stínologii vyšší vzdělání než já. Chvilku ji sleduju. Až pak se obrátím na Nazarova – toho barevnýho - nejvyššího stín-specialistu. „Umí váš stín trhat stíny jiných? Jakkoli je poškodit?“ Ježiš to zní blbě. „Nebo, víte o něčem, co by to dokázalo? A pak, předpokládám, že je to útržek stínu toho zvířete, když způsobil Polině ten záchvat, nebo snad Nazarova?“

Marianna Borisovna Orlovskaja - 10. ledna 2014 01:33
	soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Nedá mi to, musím zkontaktovat Olgu přes trochu jiný cestičky, ty telepatický. „A tohle, tohle už jsi viděla? Kus roztrhanýho stínu?“

Adrian Vilenovič Nazarov - 10. ledna 2014 12:11

A zase tyhle otázky! Nojo - já vím, že se mě na to lidi budou ptát znovu a znovu - a kdykoli se potkám s někým dalším, který budu něco řešit ohledně Stínu, tak se mě zeptá i on. Takže jsem se na to připravil předem. Psychicky. Protože vzhledem k tomu, jak Polina občas nadhodila dotaz, kterým popřela, že poslouchala to, co jsem jí celou dobu předtím říkal, mám i chuť do nebes zavolat něco jako "panebože, dneska už POSTÉ!" Neudělám to, jen kývnu, jako že jsem zaregistroval, že ke mně mluví. Stín u ní zůstává a nechává jí, aby se té věci pokusila dotknout. Marně. Její prst se zastaví o Stínovu dlaň, která už se jeví, narozdíl od cucku, pevně. Souběžně s tím ucítím na své vlastní levé dlani drobné zalechtání. Instinktivně jí cuknu, i když to tedy k ničemu není. "Nejsem si jistý, jak odpovědět tak, aby to, co řeknu, byla pravda," přiznám se. "Protože jestli se ptáte na ty vaše, přirozené stíny," V což doufám, protože jestli ještě někdo dneska nadhodí, že by Stín moh bejt dědičnej a že ho táta tajil, tak už mě fakt nasere, "tak ne. Nedokáže. Pohybuje se v trošku jiné rovině, než třeba váš stín, nebo kohokoli v této místnosti - nebo otcův." To poslední dodám jen, abychom předešli nedorozumění. "V zásadě se, když je na stěně, nebo podlaze, nedokáže vašich stínů ani dotknout. Ale nevím, jestli by dokázal utrhnout kus jiného Stínu, který je... živý. Protože jsme se nikdy s ničím podobným nesetkali. Ani nevím, jestli něco takového existuje, i když-" Kývnu ke svému Stínu, jako bych chtěl říct "I když on drží důkaz" a pokrčím mnohoznačně rameny. "Nemyslím si, že ten útržek patří tátovi. Je nejspíš toho, co na něj zaútočilo. Vzhledem k tomu, že se toho zatím nikdo kromě něj-" zase kývnu na Stín "- nedokázal dotknout, divím se, že z toho Polina vůbec mohla číst. Na druhou stranu, logicky předpokládám, že kdyby můj Stín potkal nějaký cizí, asi by se mohli servat." "Což bychom zkoušeli jen krajně neradi. Hele, myslíš, že kdyby mi třeba ukousl prst, tak by tobě prostě upadl?"

Vypravěčka - 10. ledna 2014 14:56

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Olžina odpověď byla nejen ve formě slov, protože jí za obecná označení napadly konkrétní osoby. Obličej žádné z nich sis nevybavovala. Kdybyste spolu neměly užší vztah, Olga by se určitě kontrolovala víc a většinu by ses nedozvěděla. "Teď si to nějak nevybavuju... Ale zavání mi to démonologií. Problém je, že jeden z docela dobrých démonologů je na útěku, s dalším bych nespolupracovala, protože je to zločinec, kterýmu se povedlo zdrhnout před Norimberským procesem..." U prvního démonologa se ti v hlavě mihnul obrázek tmavovlasého muže s potetovanýma rukama, který se však zničehonic změnil v hnusného démona. Semjon. U toho druhého to byl hnědovlasý snědý muž v dlouhém tmavém kabátě - a pak k tomu asociace, kdy byl v SS uniformě. Siegfrid. "Možná by ale nebylo od věci zeptat se... Jezdců." Zase ti Jezdci. Olga o nich mluvila už tehdy, když ti vyprávěla o peripetiích s Čerenkem.

Vypravěčka - 10. ledna 2014 15:25

Marianna, Adrian, Maxim, Polina "Nejsou jenom tyhle světy," vložila se do toho Olga. "Pokud tvůj stín není na stejný úrovni jako naše stíny, mohlo by to znamenat, že patří... jakoby do jinýho světa. Nebo je... uvězněnej." Lehce se zamračila a upřela pohled na Stín. Ten se rozpačitě zaškrábal na zátylku. "Takže abysme to shrnuli. Nazarova asi napadla nějaká stínová bytost, kterou znal, a je tu možnost, že to má spojitost s Čerenkem." Naklonila se dopředu a opřela se lokty o stůl. "Měli byste proklepnout Nazarovovy známé. Jestli se poslední dobou nechoval nějak divně. Samozřejmě taky jít po stopě, co viděla Polina. Adrian půjde pak se mnou ohledně toho důkazu." Jinak bylo rozdělení úkolů a lidí na Marianně, protože Olga se k tomu víc nevyjádřila.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 10. ledna 2014 16:04

„Možná by stálo za to zajistit i nám zbraně, jestli máme co dělat s něčím, co tu nechal Čerenko. Minimálně to, co napadlo plukovníka Nazarova, se dá zranit.“ Jestli zbraně né, tak si udělám zastávku doma, radši mít oplítačky s nelegálním použitím soukromý pistole než skončit pod drnem. „A můžete nám zajistit ty Nazarovovy spisy?“ Doufám, že mamča ze samý fobie z papírování nezapomněla na mou žádost. „Tak dobře, Polino, ty se půjdeš nechat vyšetřit, já zajistím povolení a sejdeme se u skladu evidencí.“ Co s hasičem? „Zaripove, zatím máte volno. Za hodinu se sejdeme na parkovišti ÚPA a pojedeme do toho obchodu. Teda, jestli to dobře chápu, Polino, tak víš, kde je...?“ Ale aby bylo jasno, ještě není konec. „Ale než tohle ukončíme, Polino – když jsi byla tím něčím neproblesklo ti náhodou hlavou, proč na Nazarova útočíš? A potom, když si říkala, že v tom obchodě žádný nebezpečí nehrozí, působilas docela přesvědčeně, jak si můžeš být tak jistá?“ Podezřívavý hlas se ani nesnažím skrýt, tohle mi zkrátka přijde dost divný.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 10. ledna 2014 16:04
	soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Takže co tu máme, asi démona, nácka a - zase Jezdce. Ať už je to kdo chce, slyším o nich až moc často a při moc divných rozhovorech, abych tohle prohlášení brala jako prostej fakt. Takže následuje další otázka. „Budeš mít čas se ještě sejít? Jestli máme jet k těm Jezdcům, potřebuju o nich vědět něco víc.“

Vypravěčka - 10. ledna 2014 16:16
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna "Myslela jsem, že za nima skočím s Nazarovem. Ale pokud chceš být u toho, počkáme. Nebo za náma můžeš dorazit později. Je to hospoda U Dvou jezdců, jestli to tam znáš."

Vypravěčka - 10. ledna 2014 16:37

Marianna, Adrian, Polina, Maxim Na zmínku o zbraních se Olga nezatvářila zrovna radostně. Vrhla po vás pohled, jako by odhadovala, jestli si tím spíš neublížíte víc vy sami sobě. Jméno Čerenko však bylo rýpání do otevřené rány, která se hned tak nezahojí, tudíž nakonec neochotně kývla. "Ale ne že se pozabíjíte. Nenávidím papírování." "Spisy jste už dostali. Sítem víc neprojde, pokud by se nezjistilo, že to má přímou spojitost s některou s jeho tajných akcí." A i tehdy by to asi dostal do ruky někdo jako Olga, aby vám mohl nadávkovat pouze ty informace, co bezprostředně potřebujete. "Ale můžu sehnat kontakt na Aídu Čerenko. Možná v pozůstalosti manžela našla něco, co by mohlo být podezřelý. Jenom... kdokoli s ní budete jednat, tak to zkuste bez ohánění se ÚPA. Po tom, co se stalo, nás zrovna nemusí a nechceme konflikt."

Adrian Vilenovič Nazarov - 10. ledna 2014 17:10

Něco duchaplného od Jašky Dál už nic neříkám, v zásadě jenom poslouchám, co kdo řekne. Pokud je to na mě, dám na vědomí, že jsem to slyšel - stejně, jako kývnu, když mi Olga oznámí, že pak půjdu s ní. Zamumlám něco ve smyslu "Ano, madam," páč je to nadřízená a výcvik je výcvik. Stín se vrátí za mnou, cucek stále bezpečně v dlani. Dál se k probíranému tématu nevyjadřuji. Stejně momentálně nevím, co bych k tomu všemu řekl. Tak, aby to bylo k věci a pokud možno i chytrý a prospěšný. Možná k tomu, jak Olga prohlásila tu větu o "mnoha světech" - ale to se jen nervózně zavrtím. Myšlenka na to, že je tady Stín vězněm, se mi taky nelíbí. Je můj. Patří ke mně. Navždycky!

Natalja Zacharová - 11. ledna 2014 14:13

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Neměla jsem moc radost, když mi Johann oznámil, že mi odstínil můj byt. Kompletně a před všemi a vším. Udělal mi z toho totální doupě. Naboural mi soukromí, aby mi tu z toho udělal ještě větší izolaci, než doposud. Což o to, překousla bych to, ale jsou to akorát komplikace, o který nestojím. Takže jsem se jen nespokojeně ušklíbla a pokývala hlavou na srozuměnou. Když už chtěl jít se mnou, nebyla jsem proti. Měla jsem za to, že bude chtít být zalezlý v bezpečí v mém bytě a nevytáhne nos z té díry, dokud nebude po všem. Mýlila jsem se. Měla bych ho přestat podceňovat. I když v něm nevidím chlapa, ne natolik jako třeba v Ajratovi, pořád je to ten nacistickej šmejd co byl u páchání genocidy. A chce si zachránit zadek. Na to musím myslet a toho musím využívat. Po přenosu do Petrohradu, jsem si rychle prohlédla mapu a vytyčila si správný směr, kudy se vydat k Čerenkovu baráku. Upřednostňovala jsem ticho, což Johann určitě chápal. Po nějaké době jsme došli až k zatlučeným dveřím Čerenkova baráku. Něco uvnitř mě se začalo svírat a bylo mi divně od žaludku. Do hlavy se mi dostaly myšlenky, které jsem se snažila posledních pár měsíců potlačit. Teď to nešlo a já na okamžik zaváhala. “Je to tu bezpečné?“ zeptám se Siegfrida a přitom z batohu vylovím baterku, hodím popruh zpátky na záda. Od pasu odepnu poutko a vyndám nůž s úmyslem vypáčit zámek, pokud to půjde. Je to jediná zbraň, kterou jsem si vzala. Nemyslela jsem si, že by mi tu pistole byla co k čemu. Mám svou schopnost, kamennou ruku a výcvik specnazu. A Johanna, a nebojím se ho použít.

Vypravěčka - 13. ledna 2014 15:05

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Polina Na vyšetření jsi musela dolů do podzemí, kde se nacházely laboratoře i karanténa a obecně lékařské zařízení. Už jsi tu dělala nějaký pátek, tak jsi věděla, že tyhle části komplexu by se daly neprodyšně uzavřít a mohly by klidně i několik týdnů odolávat, i kdyby budova nad vámi padla. Karanténa měla zvláštní přístup mimo hlavní vchod, ale viděla jsi ukazatel i chodbu, které k ní vedly. Chodba byla pomalována různými znaky a symboly. Ty ses však musela vydat jinudy. S lékařským personálem ses naštěstí moc do styku nedostala, pouze dvakrát do roka kvůli pravidelným prohlídkám. Jelikož jsi kancelářská krysa, nejsou tak časté, ovšem prevence je nutná. Pokud jsi však měla svého lékaře ve vojenské nemocnici, mohla jsi chodit i tam. Informace se do Genštábu dostaly tak jako tak. Tobě neznámý doktor samozřejmě potřeboval vědět, co se stalo. Podle toho sepisoval protokol a zvažoval, jaká vyšetření ti udělá. Naštěstí to nevypadalo, že se tě chystá zavřít do karantény. Kontroloval hlavně tvé reakce nejen na světlo, ale kupodivu i na syrové maso a pach krve. Až zpětně ti došlo, že ti ukazoval patrně lidské tkáně. Také ti prohlédl "ránu" na boku. I přes podivný zážitek a opravdovou bolest tam nic nebylo. Bylo ti řečeno, že pokud by se příznaky znovu ozvaly, dokonce pokud bys o tom měla noční můry, stavy změněného vědomí (např. výpadky paměti), změněné vnímání vůči okolí (např. právě touha po rare steaku, pokud jsi ji tedy neměla už předtím), máš se okamžitě dostavit. Prozatím jsi tedy byla volná a mohla pracovat. Bohužel tě čekala ještě Nazarovova zkrvavená košile. S Mariannou jste se sešly beze zbytku týmu u skladu s evidencí. Zrovna přebírala krabici s věcmi. V místnosti u okénka byly tři židle, aby se tu dalo sednout, kdyby náhodou někdo čekal.

Vypravěčka - 13. ledna 2014 15:10

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Olga se chystala s Nazarovem ke Dvoum jezdcům a tys už konečně měla v ruce papír, který ti pomůže dosáhnout na důkazy. Ohledně složek se Ola vyjádřila, jak se vyjádřila, ještě po tobě hodila myšlenku, že máš nachystat papíry ohledně zbraní - "Klasika, Aňo, pistole, ne protiledalovou obranu!" varovala tě - a ona je pak podškrábne. Poté si je budete moci vyzvednout ve zbrojnici. Jelikož si každá půjdete po svém, ještě než odjela, počkala, aby je podepsala. Pak ses mohla vydat do skladu s evidencí. Byrokrat u okýnka byl zjevně potěšen, že je formulář v pořádku, a dostalas, co jsi chtěla. Ve chvíli, kdy jsi stvrzovala převzetí svým podpisem, se sem došourala Polina. V místnosti u okénka byly tři židle, aby se tu dalo sednout, kdyby náhodou někdo čekal.

Olga Orlovskaja - 13. ledna 2014 16:36

soukromá zpráva od Olga Orlovskaja pro Adrian Když je porada ukončena, ještě mladému Nazarovovi řeknu, ať si skočí třeba na cígo, nebo něco, protože musím vyřešit jeden papír. Trvá to asi čtvrt hodiny. Potom se vydáme na parkoviště, kde je můj UAZ Patriot, poněkud oprýskané terénní auto. Je vidět, že se mnou muselo zažít věcí, ale z nějakého důvodu se jej nehodlám vzdát. Plechy, které byly asi kdysi promáčklé, jsou vyklepané a obecně to vypadá, že ten jeho neuhlazený look je něco jako jizvy na těle bojovníka, ne že bych se o něj nestarala. Navzdory tomu, že venku je klendra, hodím si na tílko jenom svoji koženou bundu. Žádná šála, rukavice ani nic takového. Mnohem divnější je, co svírám v ruce. Pochvu s mečem. Hodím ho dozadu na sedadlo. Jakmile auto nastartuje, automaticky se zapne rádio. Ne zrovna tiše, tak hned hrábnu ke knoflíku a ztiším ho. Vrhnu na Nazarova úšklebek. Z rádia tiše hraje nějaký rock.

Polina Panasenko - 13. ledna 2014 18:54

Retrospektíva     "Nepreblesklo mi v hlave nič. Žiadne prečo. Okrem toho hladu a tých zvieracích vecí, na ktoré asi príliš veľa myšlienok netreba! Naozaj neviem. Kebyže som to tušila, povedala by som to!" Teraz si určite všetci pomyslia, že by som im to povedala minimálne tak ako o incidente na mieste činu. Ale to už vedľajšie. " Ehmmmm a s tým obchodom." To som už začala byť viditeľne nervózna. "Dôkaz na to nemám. Len som sa domnievala?" Znelo to dosť nepresvedčivo. " Ženská intuícia?...." Kyslo som sa usmiala a v hlave mi zrazu napadlo, že by bolo asi dobré si trocha napraviť pošramotené renomé a prísť s pravdou von. Na druhej strane som nechcela! Teda tú povesť som si napraviť chcela, to čo som nechcela bolo vysypať to tu pred všetkými keď som sľúbila, že si to nechám pre seba a nikomu o tom nepoviem. Otázku síce položila Orlovská mladšia no oči som stočila pri svojej odpovedi na Oľgu. " Stretla som sa Aídou. To preto si myslím, že v tom obchode by mi nič nehrozilo. Myslím, že je teraz jej? Ale nie som si tým istá. A vlastne by som vám to ani nemala hovoriť. Teda nie žeby sme spolu niečo kuli, nejaké pikle...ja len, že...to je jedno." Srdce mi prudko bilo, potili sa mi dlane a mala som celkovo taký ten pocit príšerných výčitiek svedomia, ktoré si budem musieť čo najskôr očistiť. " A mám na ňu aj kontakt...." Dovolila som si dodať na záver.

Polina Panasenko - 13. ledna 2014 18:55

soukromá zpráva od Polina Panasenko pro Pozitívum bolo, že doktor genštábu zrejme počul už toľko kurióznych diagnóz, že niečo takéto ho zrejme vykoľajiť nemohlo.  Tak som mu povedala všetko čo som mohla, nezabudla som celú výpoveď obohatiť vsuvkou o potenciálnej hrozbe rakoviny z plastového pohárika. " Nebojte sa. Od dneška som vegetarián....najlepšie možno aj vegan...a ešte lepšie frutarián. Počuli ste o tom? Tí jedia len plody, ktoré samé odpadnú aby sa predišlo nejakým zraneniam rastliny...Takže na krvavý steak mi chuť isto nepríde, to nie je moje....ja mám radšej dobre prepečené." Z doktorom som sa rozlúčila, aj tak mi nepovedal nič čo by som už sama nevedela, alebo nepredpokladala alebo im nehovorila! Že som fajn! Nič mi nie je.  V hlave som sa spätne vracala k tomu čo sa stalo v ordinácii a čo doktor hovoril. Pravda bola taká, že už som si jeho slová ani nevedela dobre vybaviť ale zato som si veľmi dobre vybavovala tie vzorky, na ktorých ma pán doktor testoval a Mariannu so teda privítala slovami. " Neviem, ale s tými doktormi by sa malo niečo robiť. Tam dole im nejaká prísaha, etika a ani morálka nič nehovoria a ani bezpečnosť pri práci a manipulácia s....s....biologickým materiálom!" Marianna bola asi ten najposlednejší človek, ktorý dokázal pochopiť slovo morálka alebo etika, no musela som zo seba odventilovať pobúrenie.  " A som fajn. Nič mi nie je...." Dodala som.  Vôbec mi nebolo príjemné zostávať  v jej prítomnosti. Obzvlášť po tom čo sa stalo v zasadačke a vlastne tak vo všeobecnosti ale nič sa nedalo robiť.  Hlavne ma stále hlodali tie detinské výčitky, ktoré boli takmer hmotné a mala som sto chutí chytiť telefón a poslať Aíde aspoň sms akej hroznej veci som sa dopustila. " Tak dúfam, že to bude rýchle. Ako chytať sa vecí to je moje..ale dneska toho už mám naozaj vyše hlavy! Mám pocit, že sa mi na rukách urobili mozole? Nemáš ten pocit? Ale minule som si kúpila v drogérii tak super krém.." Natrčila som k nej dlane a dúfala som, že tento môj chabý pokus o rozhovor odignoruje a prejdeme rovno k veci.

Adrian Vilenovič Nazarov - 14. ledna 2014 22:53

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro Cesta Je to zvláštní, namísto další práce v rámci své nové skupiny jet někam s Olgou. Nemůžu se rozhodnout, jestli jsem rád za to, že se mi možná dostane odpovědi na leckteré otázky, které mě tíží - a nebo jsem trošku rozladěn z toho, že mi možná unikne leccos z toho, co zbytek našeho týmu zjistí a vymyslí. Že zase přijdu jako cizinec k lidem, kteří už budou se svou informovaností někde jinde, dál. Na druhou stranu - pravděpodobně taky přijdu na různé nové možnosti a fakta, takže pak snáze na něco přijdeme. Pokud VŮBEC někdy na něco přijdeme. Protože to začíná být hrozně zamotaný a mám pocit, že každá zodpovězená otázka otevírá tisíc dalších - alespoň tedy pro mě. Lituji toho, že mě otec nezačal třeba učit, že mi nikdy nic neřekl. Že prostě nic o celém tom světě, který není pro obyčejné občany a smrtelníky známý, nevím vůbec nic. Zajímalo by mě, jak dobře na tom jsou ostatní - takový Zaripov se třeba rozhodně netváří, jako by to byla jeho první mise. Jo - ještě jedna věc. Nechápu, proč si sebou Olga bere meč. Ale nemíním její rozhodnutí nějak komentovat, ani úšklebkem, ničím. Jsme stále u toho, že o monstrech vím velké hovno. A o Stínech taky! Překvapení! Ten můj, když o tom mluvíme, si v přítomnosti Olgy na veřejnosti nedovolí vylézt na zadní sedadlo a a raději se chová slušně. "Chtěl jsem se zeptat-" jen tak mimochodem sleduji její ruku, jak otáčí knoflíkem rádia - asi nemám kam jinam upřít oči, nebo nic lepšího na práci. Je to automatické. "Opravdu se neví o nikom jiném, kdo by..." já sakra ani moc nevím, jak to popsat - "... kdo by měl moje schopnosti?" "SCHOPNOSTI, tyvole! Ušij si spandex!"

Olga Orlovskaja - 14. ledna 2014 23:12

soukromá zpráva od Olga Orlovskaja pro Adrian Vyjedeme z komplexu. Podívám se do zpětnýho zrcátka, snad jako bych čekala, že tam Stín zas sedí. Čemusi se ušklíbnu. "Já osobně si nikoho nevybavuju. V archivech jsem nehrabala, nemám na to čas." Jasně, proč bych se zabývala každou schopností, co se u nás v ÚPA objeví. Od toho tu nejsou operativci a velitelé, ale kancelářský krysy a výzkumníci. "Vlastně mě to ani nikdy nenapadlo. Prostě tě zapsali..." A táta o tobě poctivě podával hlášení. To ovšem vědět nemusí.

Adrian Vilenovič Nazarov - 14. ledna 2014 23:43

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro Cesta No - upřímně, co jsem čekal? Pokud by vyloženě někoho takového nepotkala, asi se po tom nepídila. Pokud se po tom někdy někdo pídil, maximálně to mohl být tak můj otec. Nebo... možná na to mají taky lidi. Nepřemýšlel jsem o tom, ale až teď mi dochází, že něco takového asi ÚPA má. Logicky. "Existuje nějaká možnost, jak bych o tom mohl zjistit víc? Něco bližšího? Někdo, s kým bych mohl mluvit a třeba mi řekl něco užitečného?" No, čímž jako nechci říct že její "nepátrala jsem" není užitečný, ale... chápete. Ono - vzhledem k tomu, že nevím, kde bych měl takovou cestu "za člověkem, co něco ví" začít, asi bude nejvhodnější to nadhodit přímo Olze - a tady mám tak nějak příležitost.

Olga Orlovskaja - 15. ledna 2014 17:17

soukromá zpráva od Olga Orlovskaja pro Adrian "ÚPA má svoje archivy a knihovny. Ovšem všechno je pod bezpečnostní prověrkou a nepouštíme tam nikoho, kdo tam být nemusí. Dokonce i v samotné knihovně jsou omezení ohledně sekcí. Člověk musí hlásit, co asi tak hledá, podle toho ho personál nasměřuje... a knihy jsou jen prezenčně." Jak jinak. Vzhledem k tomu, že mladej Nazarov pravděpodobně bude náš novej operativec a táta mu to už asi neřekne, automaticky přejímám roli toho, kdo vysvětluje, jak to chodí a funguje. Není to poprvý. Pro zlobivý děcka si choděj čerti, pro supernaturály si mnohdy chodím já. "Co se struktury ÚPA týče, tak když pominem lidi, co připravujou zázemí, máme tu kancelářský krysy, výzkumníky a operativce. Takže možná někdo z výzkumníků. Musím tě ale varovat, jsou to děsně otravní a zdědaví lidi. Jestli si myslíš, že to, co bylo na poradě, bylo únavný..." Větu nedokončním, jenom se ušklíbnu.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 15. ledna 2014 23:36

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Moje podezření trochu opadne. Protože jestli je Polina kámoška s Čerenkovou, všechno se vysvětluje. Ženuška pořád běhá po světě, takže ji ÚPA vyhodnotila jako neškodnou, to mi bude muset stačit. A navíc – je to vlastně perfektní, tohle všechno ulehčí. Prostě si poklábosí, dají si dortík a kafíčko, nebo já nevím co, a něco z ní vytáhne, až to bude třeba. Tohle je pozitivní. Papírování. Aspoň že v tomhle už mám nějakou praxi – a taky teorii, že jo – takže to mám z krku docela rychle, i když je to pruda. Vystavím formuláře i na zbraně. Zaripov má svou vlastní, takže jenom na tři pistole, pouzdra, pásy na tělo a každýmu čtyři zásobníky. Z klasickejch vojenskejch zbraní, který můžu využít, vyberu Makarov PMM, má slušnej dostřel na sto metrů, i když třeba u Poliny dost pochybuju, že dokáže cokoli menšího než slona trefit na pět metrů. Vylepšenej zásobník na dvanáct nábojů, průbojný náboje 9×18, výkonnější než parabelky, schopný prorazit i neprůstřelnou vestu druhý kategorie. Pistole spolehlivá, jednoduchá a schopná poradit si i se zasviněným zásobníkem. Takový ákáčko mezi jednoručníma zbraněma. A navíc nemá tak silnej zpětnej ráz, takže to slečince Polince neurve hnátu. Stačí to jenom podškrábnout. Vyzvednem si je potom. Ve skladu evidencí už na Polinu čekám s hadry Nazarova připravenými. Ale dřív, než dostanu možnost začít nějaký intro, spustí na mě zase takový vodopád slovních splašků, že by se v nich moh vykoupat Ind i s celou rodinou a už by nemusel Gangu vidět celej život. O čem to mluví? Netuším. S doktorama a jejich etikou už mám dneska zkušenosti a osobně si myslím, že by vůbec neuškodilo, kdyby z ní trochu polevili – je to vopruz. Upřímně, nevím, co jí na to mám odpovědět, a filmový „no nekecéj, to mi musíš všecko říct!“ by mohlo vážně způsobit, že by začala vyprávět. A to je moc velký riziko, co si budem povídat. „Takže jsi v pořádku? Tak fajn-.“ jdem na to. Poslední část už doříct nestačím, protože spustí – jako cože? – o mozolích? Díky bohu, že už na tyhle hemzy nemusím odpovídat a hrát drbnu! Sleduju její dlaně, který nastavuje jak žebrák. Co čeká? Mám je snad vzít do vlastních hnát a začít zkoumat její mozole, nebo co? Ale klid, prostě to odignoruju. Přece musí někde hluboko v hlavě vědět, jak debilní tohle celý je. „No, asi. Můžem se pustit do práce?“ Jestli ti to teda nezpůsobí nový mozole... Podám jí první kus oblečení a skoro si říkám, jestli jsem neudělala chybu, že jsem si nejdřív nevyzvedla zbraň aspoň pro sebe. Kdoví, třeba dostane zas ten záchvat a tentokrát bude divočejší. Bylo by to samozřejmě poslední řešení, ale přece se od ní nenechám sežrat. Jen co převezme důkaz, poodstoupím, nechci bejt až tak na ráně.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 17. ledna 2014 18:06

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Ano, naštvat ženu tím, že jí odmítnu, je horší než rozlítit sedmihlavou saň. Znám to jenom trochu, se ženami moc zkušeností nemám ale když už nějaké jsou, bývají barvité. Na ženy mám štěstí, to je pravda. Řádění Aídy mě nenechá chladným. Mrzí mě, že jsem nakonec nesvolil. Z druhé strany na sebe nezůstávám být hrdý, protože udržím ptáka na uzdě dle potřeby. Znamení toho, že stále za něco stojím. Kouknu na knihu. Už samo vzezření mi naznačí, že se hrabu ve starých, možná prastarých myšlenkách. Jak moc jsou soukromé? Odkud přesně Aída knihu vyhrabal zkoumám hned na to. Snad z toho vyrvaného šuplíku. Vypadá to tak. Třeba v noci popadla nějaké vidění, vzpomínky a šla rovnou na věc. To je jedno. Důležitý je předmět, který mi dlí v rukách. Vědro nechám tam, kam jsem ho původně hodlal položit a mizím v obývacím pokoji. Sbalím si věci, deník důkladně zabalím do ochranného igelitového obalu aby ho déšť neponičil nebo aby se mi v batohu nezvalchoval. Mám v plánu ten deník Aídě dát hned jak se po něm bude ptát. A hned jak se do něj kouknu sám...

Vypravěčka - 17. ledna 2014 18:46

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Aída se po deníku neptala. Ona vůbec vypadala, že si to, co se stalo večer, pamatuje jenom matně. I když... kdo ví? Podívala se na tebe tak divně, žes nedokázal odhadnout, co znamená. A nemluvila - měla kocovinu a několikrát tě okřikla, ať tak nemlátíš věcmi. Sbírali jste se k odchodu. Mise byla splněna. Aída zjistila, kdo je, tedy částečně, ty jsi pořád věděl víc. Knihovnu zasunout zpět na místo, Aída si vzala pár knih. Zbytek nechala na hromádkách označených papíry. Vypadalo to, že se sem bude někdy v budoucnu chtít vrátit. Tahat všechny svazky do civilizace nebylo prozíravé (když pomineme, že byste to ani nepobrali). Kdo ví, co vše se v nich mohlo skrývat. Jak moc byly cenné... Cesta do Moskvy proběhla normálně, bez komplikací. Všude byl sníh, města se zdobila na blížící se Nový rok a Vánoce. Aída většinu času seděla vzadu natažená na sedadle a společně s tabletem luštila nějakou knihu. Varovala tě, že o tom nemáš na ústředí mluvit. Že ona nechce být v ÚPA a už vůbec nechce, aby se ÚPA hrabala v tomhle. Protože podle všeho to nemuseli vědět ani v Genštábu. Nebo Dmitrijevič hrál nějakou hru? Nevypadal na to, ale u tak starého mága těžko říct.

Vypravěčka - 17. ledna 2014 18:51

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Podle standardních postupů to tu úřad vyčistil, a pokud ne, tak alespoň zabezpečil," prohodil Siegfrid přes rameno. Stál k tobě skoro zády, prohlížel si ulici a poté se otočil ke slepým oknům domu. "Myslím, že v tomhle případě jen zabezpečil. Musíme být opatrní. To, co se tu dělo... to jen tak nejde odčinit. Troufám si říct, že se nám tu zrodil další dům hrůzy," ušklíbl se. Dovnitř jste se dostali. Mohli jste jít buď doleva, kudy jsi šla ty předtím se Semjonem, nebo doprava, kam se vydal Nikolaj s Černíkem - tam byl kódovací zámek. Anebo se jít podívat na dvůr, jestli tam není ještě nějaký jiný vchod.

Natalja Zacharová - 17. ledna 2014 19:47

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Ještě, než jsme vstoupili dovnitř, jsem Johanna upozornila, že budu očekávat, že mne upozorní na magické pasti a podobně. Předpokládám totiž, že na tyhle věci bude mít vyvinutější magický čich, než já. Samozřejmě si budu dávat pozor a všechno si dvakrát prohlídnu, než někam vlezu. Není to rychlošťára jako v případě, kdy jsme tu před pár měsíci prolejzali s OMONovci místnost po místnosti. Čertví, co se může ukrývat. Jak řekl Johann, je to mys hrůzy. Vstoupila jsem dovnitř jako první, krátce jsem si prohlédla chodbu po obou stranách a nakonec jsem vykročila nalevo. Tam jsem to znala. Věděla jsem, kudy se dostat do místnosti se zrcadlem. Uvnitř svého já jsem pomalu prohrabovala svou energii. Tak trochu jsem jí škádlila, aby zůstala připravena a nelenošila, tak jak to měla posledních pár měsíců ve zvyku.

Adrian Vilenovič Nazarov - 17. ledna 2014 19:56

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro cesta No ne, že by to bylo vyloženě únavné, jenom to bylo pořád dokola. Pomalu ale jistě si musím přiznat, že Polina a její podivné otázky, teze a blekotání o ničem, jen, aby mluvila, mě na obědě už trochu zmohly. Tohle je ale něco jiného. Možná bych konečně něco zjistil. Pokrčím rameny, jako že to chápu. Jsem ochotný to podstoupit, v případě, že by mi to přineslo nějaké užitečné informace. "Někdy si říkám, že mi otec přeci jen mohl něco říct," povzdechnu si po chvíli ticha těžce. "Přijdu si hrozně blbej. Neznám ani jednu-" Zrůdu? Monstrum? Jak to jenom nazvat? Vzhledem k tomu, že mezi "ty divné" patřím taky... a asi všichni, kdo pracují v ÚPA, nebo alespoň většina, mohlo by to být dost nelichotivé - a urážlivé k tomu. KOR, KDYŽ SI PAMATUJU, ŽE OLGA VYPADÁ POŘÁD STEJNĚ! Taky bych mohl být donucen vystoupit! "- ani jednoho tvora. Jak jsou na tom vlastně ostatní? Maxim, Polina, naše velitelka? Dá se - já nevím, projít nějakým kurzem?" Jo, zní to blbě - ale hej! To jako mám věřit těm Viktorovým fantasmagoriím, co čte? Nebo odkud jako čerpat informace, abych nebyl idiot?

Olga Orlovskaja - 19. ledna 2014 02:02

soukromá zpráva od Olga Orlovskaja pro Adrian "Nemohl. Nesměl," odvětím prostě. "To není jak v americkejch filmech, kde o tom každej říká od svýho psychologa po svýho barmana - což někdy není až takovej rozdíl - tohle je realita. A hlavně armáda, i když to tak nemusí na první pohled vypadat a mohl by sis říct, že je to policajtská práce. Chodíš přece na vojenskou školu, tak víš, že většina lidí nepotřebuje vědět víc, než je nezbytně nutný. Protože pak by je to rozptylovalo nebo by vymýšleli nějaký blbosti. A věř mi, v praxi se ukazuje, že to tak je. Lidi jsou zvědavá cháska, vrtaj, kam nemaj... a pak jsou z toho průsery. Takový, jaký právě řešíme." Šlápnu na plyn a projedu křižovatku na oranžovou, až nás to zamáčkne do sedadla. Tohle nebyla padesátka ani v nejmenším. Ne jen jedna. "Tím samozřejmě nechci říct, že schválně zadržujem informace a necháváme naše lidi vesele hebat, jenom... nečekej nějakýho Harryho Pottera nebo jinou poblblou kouzelnickou akademii," odfrknu si pohrdavě. "U nás se většinou lidi v terénu učej praxí, nebo jim archiváři něco vyhrabou, případně jim to řeknou zkušenější kolegové. Hodně záleží na tom, kde pak skončíš. Jestli jako kancelářská krysa, vyšetřovatel, nebo na frontě. Na frontě se jen málokdy tvoří jednotky ze SPN, přidělujem je k lidskejm Specnazovcům, protože SPN není zas tolik, ale pokud se bojuje proti lidem, i ten jeden v jednotce dokáže nadělat paseku. Takže i dost takovejch, co jsou SPN, ale s dalším nesloužili. Ono to má i ten důvod, jakej vidíš tady - skoro každej se schopnostma si myslí, že je něco extra, pokud to z něj teda na cvičáku nevytlučeš." Tomu se pobaveně zašklebím. Tuhle část považuju za zábavnou. "Pokud se nepohodnou chlapi - lidi - ve skupině, skončí to maximálně rozbitou držkou. Pokud je napětí mezi SPN, může po vás zůstat jenom kráter a hodně mrtvejch." Jo, obkecala jsem to poněkud obšírně, ale je potřeba Nazarova do toho zasvětit, pokud k nám má nastoupit. "No a ostatní..." vrátím se k jeho otázce. "Na to se jich budeš muset zeptat sám. Tohle nejsou věci, který bych mohla nebo chtěla říkat, je to jejich věc." Cesta pod mojí taktovkou byla mnohem rychlejší, a to i když je skoro špička a venku je sníh. To bude asi tím, že jsem v řízení rozhodná, místy až bezohledná. Zaparkuju, a i když jsem si hodila dozadu meč, nevezmu ho s sebou. "Je to ještě o dvě ulice dál." Protože se tam kurva zas nedalo zaparkovat. "Obecně platí, že v našem světě funguje buď metoda pokus-omyl, kdy se SPN učí sám," začnu tiše. Na chodníku zatím však nikdo není. "Protože jsou jeho rodiče třeba bez schopností a on se bojí o tom říct nebo nemá za kým jít. Anebo si časem najde... mistra. To se děje hlavně u magickejch umění. Zvěromágové to zvládnou často na instinktivní úrovni a křížeci taky. Jenže tohle předpokládá hned několik věcí - že tě ten někdo zkušenější chce vzít pod svý křídla... a taky že existuje. My tu nikoho se Stínem nemáme. Z pochopitelnejch důvodů tě Nazarov nechtěl nechat zkoumat, takže ani nevíme, jak to funguje."

Vypravěčka - 19. ledna 2014 02:22

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Oproti tvé poslední adrenalinové návštěvě působil dům zlověstně tiše a prázdně. V matném světle baterky jste rozeznávali stříkance krve na zdech nebo vpité kaluže krve na koberci. Mrtvoly samozřejmě odvezli hned poté. Kráčeli jste v tichu. Velký sál s ochozem vypadal hrozně. Nikdo se jej, krom těl, neobtěžoval uklidit. Stopy po boji vyvolávaly ty nejdivočejší představy, co se tu dělo, a fakt, že je tma, tomu dodával nový rozměr stísněnosti. Určitě za to mohlo i samotné místo, které se nacucalo krom magie i krví a smrtí. Nábytek byl na cucky, dřevěné obložení na mnoha místech provrtané projektily. Tam, kde Semjon kreslil znaky, bylo jakoby nahozené vápno? A dále na obložení taky... stopy po drápech? Siegfrid se u nich zastavil a přejel po nich rukou v rukavici. A pak pomalu vzhlédl ke stropu, který už nezdobil krásný křišťálový lustr. Ten se válel ve střepech vprostřed místnosti. "Máme problém," sykl a naznačil ti, ať jdeš blíž. Sklonil se skoro až ke tvému uchu - jinak bys ho neslyšela. "Reznikov tu doslova rozpoutal peklo tou svou krvavou magií. Měli jsme štěstí. Ale ÚPA asi nezajistila vše." Kývl hlavou ke stropu, který se ztrácel ve tmě. Nic jsi neviděla. "Gargoyla. Někde si tu udělala doupě. Takže tiše a opatrně." To se snadno řekne, ale od schodů nahoru vás dělila překážková dráha v podobě bordelu.

Natalja Zacharová - 19. ledna 2014 12:51

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Uvnitř to vypadalo přesně tak, jak jsem si myslela, že to vypadat bude. Bordel, krev, drť ze zdí a všude byly cítit ty mrtvoly. Až mi z toho přejel mráz po zádech. Opatrně jsem našlapovala. Semjonovy symboly na zdech byly přetažené vápnem a s největší pravděpodobností tak neutralizovány, což nebylo znepokojující, ale na klidu mi to taky nepřidalo. Škoda jen, že se nedokázali postarat i o úklid. Člověk by si tu nemusel připadat jak ve squatu Jak jsem postupovala dál, mísilo se ve mně vzrušení, strach a napětí. Připadala jsem si jako na dalším zátahu Specnazu, Johann po boku mi nebyl přílišnou oporou. I když to je tak silný mág, necítila jsem se vedle něj bezpečně. O to víc jsem měla důvod si dávat sakra bacha, smysly našpicované na maximum. Drápy na stěně tu nebyly. Nebo si to ńepamatuji. Nejprve jsem si myslela, že by snad mohly být od Muráše, ale Johann mne vyvedl z omylu. Přistoupila jsem k němu, s dostatečným odstupem, ale naklonila jsem se blíž, když chtěl šeptat. “Bezva, to k dokonalému dni chybělo.“ tiše zamručím. “Jak se taková mrcha dá zabít?“ zeptám se ho šeptem a pak, stejně jako on, zvednu hlavu ke stropu a snažím se zamrkat, snad jako bych mohla zahlédnout nějaký skrytý obrys.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 19. ledna 2014 17:17

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Moc s ní nemluvím. Zavřu se do své vnitřní ulity a raději mlčím. Výčitky ohledně deníku mě ale neopouštějí ani během cesty zpět k Moskvě. A vydrželo by mě to asi až na ústředí, kdyby mi nedošlo, že mě na jejím místě by se to určitě nelíbilo. Chci si jí vzít sebou domů, na Kamčatku a pátrat na oplátku zase po mém původu? Jet tam sám není zrovna chytré, nějakého spojence bych potřeboval. Vždyť stačí aby mě do spárů dostal zlý duch, démon nebo něco z jiného světa a jsem v háji. Intuitivně mohu použít magii šamanskou, která není příliš složitá a můžu se dozajista spolehnout na svou hrubou vlčí sílu. Jenže co inteligence? No tak, Nikolaji, přece nejsi tupec. Takže proč jí chceš sebou? Jsem natolik zvyklí někomu rozkazovat a hodlám si z ní udělat svou soukromou jednotku o jednom muži nebo...nebo co? "Našel jsem deník. Jagyn deník." začnu. Koukám pěkně dopředu, volant vzorově držím na tří čtvrtině a jenom frknu skrz neoholený vous. "Původně jsem ti ho nechtěl ukazovat, aby jsi měla čas rozkoukat se po tom, co jsi zažila v Chalupě. Ale teď, když nad tím celou dobu uvažuji, bude lepší, když ho předám tobě. Když budeš první ty, která si v něm přečte." Rychle po ní střelím okem ale zase se věnuji řízení. "Měj na paměti, že jsem členem UPA, mám za úkol nejen chránit ale i předcházet nebezpečí. Nějak ale necítím, že by jsi mohla být takovou hrozbou, která ohrozí celé Rusko. Ten deník je v mém batohu vzadu. Můžeš si ho vzít, je tvůj." ...

Adrian Vilenovič Nazarov - 20. ledna 2014 23:24

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro v autě Takže nějaké poučení o tom, co je co a jak to zabít, popřípadě, jestli se s tím dá vyjednávat, nebo ne, jaksi nehrozí. Supr. Evidentně v tom mají jasno. Nabereme lidi, kteří jsou trošku švihlí nějakou tou magií nebo nadpřirozenem obecně, nic jim neřekneme a pošleme je řešit problémy - třeba s nějakýma bestiema! Však co! Já v životě o žádnou nezavadil, nějaké relevantní informace mi taky nikdo nedal, takže nevím, co existuje, jak se to doopravdy chová a vlastně nic - ale řeším tady problém s nějakým supernaturálem, kterého dle toho, co zatím máme, nikdo nezná. Když mi prve řekli, že jej něco rozdrápalo, bylo mi trapný se zeptat "a nebyl to vlkodlak?" protože by se mohlo stát, že by se na mě podívali jako na debila a řekli "TI NEEXISTUJOU, KRETÉNE" a možná dodali i něco jako "přestaň už číst ty fantasmagorický knížky, protože tohle je realita a ne Twilight." Zdá se, že v tomhle duchu budu pokračovat. Nemůže mi evidentně říct ani to, jestli mí kolegové něco o nadpřirozenu vědí, nebo ne, popřípadě jestli se s tím nějakým způsobem setkávali. A to jsem o nich nechtěl žádné důvěrné informace. Spíš zjistit, za kým mám zajít, aby mě třeba poučil. Protože Olga si asi nechce hrát na "žádnou magickou akademii Harryho Pottera." "Já nemyslel učení se, jako ovládání schopností, nebo tak. Chci něco vědět o světě, do kterého jsem tak nějak dostal z ničeho nic, bez vědomostí. Znát všelijaké ty... no, tvory a tak," odpovím, zapínám si bundu a sahám po klice dveří. "Vědět, proti čemu, krom lidí, třeba bojujem." Ono to "když se bojuje proti lidem" bylo ostatně docela výmluvné. "Nebo alespoň, kde to zjistit, aniž by mě poslali do háje s tím, že je to tajný."

Olga Orlovskaja - 21. ledna 2014 00:44

soukromá zpráva od Olga Orlovskaja pro Adrian Nakonec zase dveře zavřu a ještě zůstanu sedět. "Počkej, počkej. To zní, jak kdyby sis myslel, že bojujem proti lidem obecně. Jako my, SPN, versus lidi. Tak to není," uvedu to radši na pravou míru. Když říká, jak je nepolíbenej naším světem, lepší něco evidentního říct, než pak řešit až následky. "Ve válce stojíme proti tomu, co nám nepřítel připraví. I oni maj nějaký svoje oddělení SPN. V lidský historii se to možná už přešlo, ale u nás stále trvá studená válka." Na chvíli se odmlčím, aby to vstřebal, a vrátím se k původní otázce. "Co se týče tady tohodle, ne schopností... Tak MGU má studijní obory, který jsou normální, dostupný lidem. Třeba právo. Ale SPN (pod naším dohledem) můžou studovat jakoby stínovej obor, kterej se zabývá právem i v našich podmínkách. Biologie má to samý - tam jdeš studovat právě jiný druhy a tak. Myslím, že tam učej nějakej úvod do čehosi, nevím, jak se to jmenuje. Přednáška samozřejmě není veřejná a je to všechno zabezpečený, ale pokud budeš chtít, najdu nějakej kontakt a dám ti ho i s doporučením, aby ti tam dovolili chodit."

Aída Čerenko - 21. ledna 2014 00:56

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj Během cesty k autu je mi jedno, že mlčí. Mám co dělat sama se sebou. Potom na zadním sedadle zase odpadnu, stejně je už tma. Ale když nic neříká ani druhý den, když vyjedeme po té hrozné cestě v lesích, začíná mi to být divný. Neudělala jsem to, co si myslím, že jsem udělala... Nezeptám se. Je to trapný. A doufám, že si na to nevzpomenu. Tak se nakonec ponořím do té knihy o zvěromagii a zkouším ji nějak přelouskat. Moc mi to nejde. Konečně jsme na normální silnici a blížíme se k prvnímu noclehu v civilizaci, když na mě konečně promluví. Zaraženě na něj ze zadního sedadla zírám. Jagin deník? Ona si psala deník? A pak už je slyšet netrpělivé hrabošení. "A kdes ho našel? Kde se tam vzal?" Nechápu, jak jsem něco takovýho mohla přehlídnout. Knihovnu jsem procházela, jak to jen šlo. Je pravda, že jsem většině věcí nerozuměla, ale každou knihu jsem aspoň otevřela a prolistovala. Na druhou stranu... co já vím, jak vypadal její deník.

Vypravěčka - 21. ledna 2014 01:06

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Ve tmě se nic nehýbe, nic neslyšíš. Ale jak už to tak bývá, objeví se nepříjemný pocit, že vás něco sleduje, který však může mít na svědomí to, že Johann tvrdil, že tam něco je. "Špatně," ušklíbne se nevesele. "Démon obalený tou substancí má dokonalé brnění. Nejlepší je samozřejmě najít slabinu, kam se z nějakého důvodu materiál nedostal, ale to nemusí být stoprocentní. Ne každý to má - je to vlastně chyba. Ale obaluje se jen zvenčí... takže bodnout do chřátnu ho většinou minimálně zpomalí. Nejvíc se osvědčilo vhození granátu do tlamy. Takovou explozi nepřežije ani kamenná úprava." Dobré vědět vzhledem k tomu, že ji máš na sobě taky. "Gargoyly jsou strážci. Vybírají se teritoriální druhy démonů. Nepočítejte tedy s tím, že by se s ním dalo mluvit." Jako s Murášem. Znovu se otočil ke stopám po drápech a posvítil si na ně. "Myslím, že tohle bude letec. Takže pozor na stropy."

Vypravěčka - 21. ledna 2014 01:25

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Polina Dneska to vypadalo na hodně špatný den. Košile zabalená v igelitu byla v cárech, nacucaná zahnědlou krví. Jak musel Nazarov vypadat? Nemusela ses ani soustředit na to, jaké časové období bys chtěla vidět. Vidina přišla zuřivě sama, intenzivní, ale naštěstí už ne sugestivní jako ta předtím. Vrčení. Nazarovův křik. To přišlo jako první, až sis chvíli myslela, že se to ozývá tady v budově. Nazarov couval. Od nějaké postavy, která byla humanoidní. Pak se ale proměnila. Kvůli tomu, že stála zády ke světlu, jsi na ni neviděla, byla ještě tma... Bestie byla černý stín. Možná kvůli viditelnosti? Čtyřnohá. Asi chlupatá a psovitá. Že by vlkodlak? Skočila po Nazarovovi, smetla ho jako panenku a dorážela na něj. Pak se stalo to, cos už věděla. Střelil ji. Stáhla se a utíkala pryč do stínů, kde... prostě zmizela. V té tmě jsi nedokázala říct jak, najednou tam nebyla.

Polina Panasenko - 21. ledna 2014 14:35

soukromá zpráva od Polina Panasenko pro "Áno. Nebudeme to zbytočne naťahovať, že? " Dostala sa mi do rúk košeľa. Prišlo mi ľúto Adriana a bola som vážne rada, že tu nebol a nevidel dotrhanú košeľu. Zato ja som ju videla až príliš zreteľne,  do toho sa primiešala Nazarova tvár z mojej vidiny pred tým . Takže to nebol zážitok, ktorý by som chcela rozprávať vnúčatám, až raz nejaká mať budem. S hlasným povzdychom som oblečenie vybalila. Ešte raz sa pozrela na mozoľ na ruke, predstavila som si tú pohodu kedy si ich konečne nakrémujem a chytila a pevne som chytila košeľu do oboch rúk. Vidina prišla okamžite ani som sa nemusela príliš snažiť. " Ale ja už do toho ďalší krát nejdem! Ešte koľkokrát to musím vidieť? Vieš aké je to nepríjemné? A asi prestanem veriť horoskopom, pretože dnes to mal byť údajne príjemný deň údajne by som si mala podať lotériu. Vraj to má byť šťastný deň. A Čo som miesto toho dostala?...." Preistotu som hneď dodala, aby si Marianna nemyslela, že som nevďačná a bojím sa skutočnej práce. " Teda nie žeby  som to sama chcela. Ale už mi z toho začína byť naozaj smutno! Ale som rada, že sa to neskomplikovalo, a bola to normálna vidina. " Zabalila som späť košeľu do igelitu a opäť si dávala na čas s reprodukciou toho čo som videla. " No čínsky zajac to zrejme nebude." Okomentovala som svoju dedukciu z rána." A neviem či to má byť dobré alebo zlé. Ale určite to bol človek, premieňajúci sa človek. Vyzeralo to možno ako vlkolak? Možno trochu ako tá nemecká doga, čo mala doma suseda, dokým ju prechádzke nepotiahla na vodítku a nedolámala jej tú starú artritídnu ruku. Potom ju musela dať synovu..."

Adrian Vilenovič Nazarov - 22. ledna 2014 17:20

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro s Olgou Přednáška samozřejmě není veřejná a je to všechno zabezpečený, ale pokud budeš chtít, najdu nějakej kontakt a dám ti ho i s doporučením, aby ti tam dovolili chodit." Tohle jsem nečekal. Ale překvapení je to příjemné, to se musí nechat! "Moc děkuju. Budu moc rád. Já totiž-" pokrčím omluvně rameny, "přijdu si tak trochu mezi ostatníma místy jako debil." A nepochybuji, že kdybych to dal nějak najevo před nimi, tak taková naše velitelka mi to určitě dá pořádně sežrat. Což mě přivádí k otázce... "Pokud to není tajné, nebo tak - jak jste spřízněné?" Přeci jen, Polina mluvila o "protekci," tak mě napadá...

Olga Orlovskaja - 22. ledna 2014 17:48

soukromá zpráva od Olga Orlovskaja pro Adrian Jeho přiznání nahlas nekomentuju, akorát povytáhnu obočí, když se ptá na Mariannu. "Je moje dcera." Jak jsem říkala, náš cíl je ještě o dvě ulice dál, tak se musíme kus projít. Chodníky jsou už jakž takž opečovaný, pár dní nesněžilo, ale i tak to někde může nepříjemně klouzat. Hospoda U Dvou jezdců nejvíc připomíná anglický pub. Obložení a nábytek z tmavého dřeva a celkově ta atmosféra. Nikdy bych do nich neřekla, že si to vybaví zrovna takhle, při otvíračce mě to dost překvapilo. U baru obsluhuje vnadná blondýna, na kterou mávnu a rovnou projdu do dveří vedle baru. Za nimi je matně osvětlené schodiště. I zde jsou stěny obloženy dřevem. Klepnu do jedněch dveří, ale rovnou otevírám. Muž za stolem nejdřív naštvaně zvedne hlavu, ale jakmile zjistí, kdo to je, zazubí se. "Bry..." A pak si všimne Nazarova. "Brý večer přeju. Co že taková razie?" "V Moskvě prej nějak ubylo toulavejch psů, že jestli o tom něco nevíš." Vzhledem k tomu, že muž před námi má i přes svou výšku a relativně široká ramena asijské rysy, někdo by v první chvíli neodhalil, že si ho dobírám. "Ne, vážně, Ajrate. Děláme na případu a možná máš pár informací, který by nám mohly pomoct. Tohle je Nazarov mladší," zagestikuluju k němu. "Je novej. A tohle je Černý Ajrat," dodám tónem, jako by bylo zbytečný muže představovat. Pravděpodobně mi nedochází, že Nazarov jej asi nebude znát. Posadím se na pohovku, co je u stěny, a dávám tak najevo, že tu sice jsem jako dozor, ale bude to hlavně na Adrianovi, protože on je momentálně náš odborník na Stíny. Možná je to i nějaká má forma zácviku do práce operativce. Může si sednout naproti Ajratovi, který taky čeká, až začne.

Adrian Vilenovič Nazarov - 22. ledna 2014 21:23

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro Hospoda? "Hej, napadlo by tě, že nás veme do hospy?" Stín se sice pořád chová přirozeně... ale to neznamená, že s námi není. Ne, nenapadlo by mě to. Čekal jsem... no, já vlastně nevím, co jsem čekal, takže asi tak. Ale hospodu asi spíš ne. A toho zvláštního chlápka, který nás přišel přivítat, toho asi taky ne. Teda - já nic nemám proti dlouhým vlasům, očividně, žejo. Ale on působí dojmem takového toho chlápka z historického filmu, nebo tak něco. "Je novej. A tohle je Černý Ajrat," "Zdravím," odvětím trošku nejistě. Nejsem si teda moc jistej, co se po mně chce. Kor, když to jméno řekla takovým tím způsobem "o něm asi něco víš." To je přesně ta situace, kdy si přijdu, jako vůl! NE, NEZNÁM HO! Tak nějak si sednu - a zjišťuji, že se na mě všichni dívají. Všichni oba dva. A Stín, Stín taky. "Já... hm - jestli se čeká na mě, tak moc nevim, co mám dělat." Přiznám se nakonec. Mám mu odříkat, co se stalo? Nebo ne? Nebo co?

Olga Orlovskaja - 22. ledna 2014 21:48

soukromá zpráva od Olga Orlovskaja pro Adrian "Ajrate, ukaž se mu." "Cože?" zarazí se míšenec. "Já si nemyslím, že je to dobrej nápad, Hild. Je novej. A Dmitrijevič..." "O to se nestarej. Nazarov to přece nevyslepičí hned kdekomu. Že?" Je to řečnická otázka, protože mu nedám šanci odpovědět. Anebo to byl taky zakamuflovaný rozkaz. Varování? "Ukaž se mu." Ajrat si povzdechne a vstane zpoza stolu. Stejně jako vylézá Stín ze stěny bez nějakého většího povyku, i tohle se obejde bez efektů. To bude tím, že nejsme v americkým filmu. Celé to trvá asi dvě mžiknutí oka. Z Ajrata se stane něco, co by se nejlépe dalo popsat jako duch. Přízrak. Dokonale vykreslený, žádný stříbrný obláček. On vlastně ani stříbrný není, je tvořen jakoby ze zeleně fosforeskující mlhy. A co je nejvíc zvláštní - je oděn úplně jinak. Vypadá jako tatarský nájezdník. Má toulec, šípy i luk. Založí si ruce na prsou. "Černý Ajrat je jeden z Jezdců. Znáš pohádku o Babě Jaze a jejích Jezdcích?" zeptám se Nazarova. Zná. Každé ruské děcko ji zná. Krásná nesmírná nebo Peříčko Finista jasného sokola jsou pořád nejoblíbenější klasické pohádky (jo, ještě ty Puškinovy) v Rusku. Jezdci v té pohádce byli metaforou pro různé části dne - úsvit, den a noc. Není těžké uhodnout, kdo že má být Ajrat. A že realita bude asi mnohem prozaičtější a přitom záhadnější. Vše to dává smysl i s tou malou hříčkou, že se hospoda jmenuje U Dvou jezdců. U Dvou. Ne U Tří ani U Jednoho. "Říkala jsem si, že on je nejblíž tomu, co umíš ty." Ajrat se na Nazarova tázavě podívá. "Notyvole! Jezdec z pohádky a navrch duch? Nebo co to je... Myslíš, že se toho bude moct dotknout jako já?"

Adrian Vilenovič Nazarov - 23. ledna 2014 23:50

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro V hospodě "Nazarov to přece nevyslepičí hned kdekomu. Že?" "Asi ne-" pokrčím rameny. Ne proto, že bych to nechtěl dodržet, spíš proto, že sakra vůbec nevím, o čem to tady mluví. Cuknu sebou, když se to přede mnou najednou objeví. Nezaregistroval jsem žádnou transformaci, nic - jako bych mrknul a najednou tady byl. Na otázku "co to je?" dostávám odpověď dřív, než ji stihnu nějakým způsobem zformulovat tak, abych se nikoho nedotkl. Když se mě Olga ptá, jestli pohádku znám, jenom trochu zaraženě přikývnu. Z pohledu na něj mě trochu mrazí. Teda krom toho, že mě jímá cosi, jako prvotní hrůza, kdy se můj mozek snaží přesvědčit moje oči, že to, co vidí... no, není pravda. Asi. "Říkala jsem si, že on je nejblíž tomu, co umíš ty." "Jo?" Vypravím ze sebe nakonec. Naštěstí nekoktám, nebo tak něco. A vzhledem k tomu, že se ten chlapík netváří, jako kdyby mě chtěl zabít, nebo já nevím, tak otevírám kouzelnou skříňku zázračných schopností, kdesi v mé hlavě. Třeba schopnost mluvit a myslet. Těma bych mohl začít. Jo a taky Stín. "To nevím? Jak to mám vědět?" Syknu k němu tiše, když vylízá ze země a sedá si vedle mě. Ono to je asi určitě slyšet, jsme na dost malém prostoru, abych něco jen tak zašeptám - ale je docela jasné, že odpovídám JEMU. Pak se zase otočím na jezdce. "No - já mám Stín. Tenhle," pokrčím rameny. "A... on dneska našel kus jiného Stínu." No, leze to ze mně, jak z chlupaté deky. Stín jen s dramatickým výrazem přikyvuje a natahuje nad stůl ruku s tím cuckem.

Vypravěčka - 24. ledna 2014 16:27

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Adrian Chvíli je v kanceláři ticho. Ajrat zjevně taky vstřebává nové poznatky. Olga jako by tam ani nebyla, sedí rozvalená na sedačce u stěny kus od vás. Ajrat stůl neobejde - jednoduše jím projde, ale místo toho, aby se pokusil vzít ten cár, zkusmo položí Stínu ruku na rameno. Ta se tam zarazí, jako by byla hmotná. Cár vezme mezi prsty bez problémů. Prohlíží si ho proti světlu. "My Jezdci nejsme ani živí, ani mrtví. Jsme něco mezi tím. Chycení mezi dvěma světy. Proto máme tyhle dvě podoby. Normální, fyzickou, a pak tuhle. Nevím, jak je to možný... byla hodně silná magie. Klíčový je pro nás ale to chycení mezi dvěma světy. V týhle podobě bych neměl bejt schopen se čehokoli dotknout." Názorně to předvede na tobě - udělal to samé, co Stínu, ale jeho ruka prošla skrz. Nebylo to zrovna příjemné, naskočila ti z toho husí kůže. Takový malý odraz skoro až dětské hrůzy, když máš pocit, že tě něco sleduje ze tmy. Ovšem když se předtím dotkl Stínu, nic takového jsi necítil. "Teda krom svých věcí," poukáže na zbraně. Což je samo o sobě dost zvláštní. Pokud mění svoji formu, kde se na něm berou zbraně a ta zbroj? Kam mizí oblečení? "Anebo jiných přízraků." "Některý bytosti v tomhle světě nemají fyzickou formu. Jsou to, jak Ajrat řekl, přízraky. Někdy nejsou ani vidět. Lidi je nejčastěji znají jako duchy. Ono je to komplikovanější, každopádně tihle fungujou právě jako Ajrat. Mezi dvěma světy, na jiný bázi než ten svět materiální. Jakoby... v jiný rovině," vloží se do toho Olga. "Ale ta rovina mezi náma přízrakama je stejná." "Takže by to mohl bejt přízrak? Nenechalo to stopy." Ajrat udělá neurčité gesto, že asi ano. "Počkat, počkat... To mi jako chtějí říct, že JÁ jsem taky - přízrak?!" Stín těká pohledem z jednoho na druhého. Olga se podívá přímo na něj. A k překvapení vás obou promluví, jako by jej slyšela. "Možný to je."

Marianna Borisovna Orlovskaja - 24. ledna 2014 18:33

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Sleduju hysterickou Polinu se směsicí znechucení a nepochopení – kdo by taky tuhle smršť slov a vět dokázal pochopit? Nevím, mám takovej blbej pocit, že kdyby se mi tu změnila v krvelačnýho vlka, tak budu mít větší radost, než když jí zůstává její dávná proměna - už dávno tomu, co se transformovala na drbnu. A drbnou nejspíš zůstane do konce života. Nasadím výraz člověka sedícího už třetí hodinu v čekárně na úřadě – netrpělivej a rozčarovanej. A čekám, až se vypovídá... ne, ne až se vypovídá, až řekne něco užitečnýho. Což kupodivu opravdu řekne. Takže vlkodlak? Jestli se nemůže ovládat, tak asi opravdu vlkodlak, ne zvěromág jako je Sergej. A navíc nejspíš bude nějak napojenej na kámoše Čerenka, budiž mu pochcán a poblit hrob. Že by to byla jeho - jako Čerenkova - zbraň? Něco, co zaútočí na každýho, kdo ohrozí bezpečnost... něčeho? Myslím, že už je jasný, že se Nazarov motal kolem nebezpečných věcí. Zkrátka a dobře, do jeho hlavy se musím podívat, už to je pomalu nutnost. „Dobře Polino, tady v evidencích už nic nezjistíme, tak jdem do skladu. Poslouchej, už jsi někdy střílela? Umíš zacházet se zbraní?“ Vyrazím do skladu zbraní a doufám, že se Rosamunda někde s někým nezasekne. Proč by to měla dělat? Těžko říct, do mozku ji nevidím, třeba proto, že když nebude mít možnost co půl hodinu někoho prodrbat, tak ji praskne mozek. No, ale od tohohle bychom ji možná mohli pomoct, trochu ji nechat upustit páru... „Jo, Polino, ještě něco, jak dlouho už znáš Čerenkovou? A jak dobře?“

Natalja Zacharová - 24. ledna 2014 20:56

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Super, zrovna dneska jsem si říkala, že nechám granáty doma.“ dost znepokojivě se na Johanna podívám a pak pro jistotu přejedu světlem baterky nad našima hlavama. “Mrchy jedny zákeřný.“ zamumlám si tiše pro sebe a radši než další rozjímání nad tím, jestli tu narazíme na gorgoylu, jdu dál. Našlapuji opatrně, co chvíli si svítím před sebe a pak přes strop. Mlčím, protože se snažím vzpomenout, kudy do místnosti se zrcadlem. Je to pár týdnů nazpět, tenkrát jsme měli dost kvapík, takže jsem zbytečným detailům – jako zahnout vpravo nebo vlevo – nevěnovala zas až tak pozornost. "Někde to tu je, jsme blízko." ujistím ho, když se dostanu někam, kde je mi to povědomé.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 25. ledna 2014 10:12

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Z cesty nespustím oko ale na chvíli mi cukne hlava s chutí kouknout po ní. Ne vyčítavě, spíš podiveně. "Alkohol." zabručím. "Bylas opilá, úplně pod obraz." Tak opilá, že jsi po mě vyjela. Byly to jen spadené zábrany nebo sáhla po prvním chlapovi, který byl v okolí? A že moc lidí kolem chalupy neslídí. "Vypadl ti z rukou. Mohl jsem si ho nechat jenže tohle je kousek tvého dědictví, ne mého. Předpokládám, že to samé by jsi udělala pro mě." Já to nedělám abych vypadal dobře. Jako velký táta, který se stará o svoje dětičky. Jde čistě o efektivitu. O její učení a míření se s jejím původem. Po pravdě, nemá se za co stydět. Je v podstatě šlechtična. "A vůbec, není důležitý kde se vzal ale co v něm je, ne?" zvednu obočí. ...

Aída Čerenko - 25. ledna 2014 15:52

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Nikolaj "Eh," ozvu se zezadu rozpačitě, když zmíní můj stav. "Jsem spíš na víno. Z toho se člověk neopije tak rychle. Ale možná je dobře, že jsem se odrovnala a zaspala to." Ne, nevypadá to, že bych si to pamatovala. Nó, to by záleželo na tom, co by to bylo a za jaké situace. Taky nejsem světice a po tom všem, co jsem za poslední měsíc zažila, se pro mě víc než kdy jindy stal klíčový pud sebezáchovy, touha žít. Kdyby to bylo něco, co by mě mohlo ohrozit, kašlala bych na něj. Krutá realita všedního bytí. "Nevím, jestli to chci vědět..." Navzdory těmhle slovům je pak vzadu ticho a šustím stránkami. Baterku mám vhodně naštelovanou na sedadle. Plán cesty je takový, že bychom se měli ubytovat v tom hotelu jako minule, takže Nikolaj ví kde. Naštěstí nesněžilo už pár dní, takže jsou silnice protažené. Většině toho deníku stejně nerozumím. Pokud si dělala nějaké poznámky, tak to je šifra, které rozuměla jenom ona. Vlastně jsem nepochopila ten systém. Někdy je to nepochopitelné, heslovité, pak se to zase číst dá. Záleželo na náladě? Nebo věděla, že to jednou někdo najde, a proto sdělila jen informace, které chtěla? Nejvíc znepokojující je ten dopis pro matku. Když to všechno zapadne do sebe, říkám si, jestli bych se neměla opít i dnes. O to naléhavěji zapřísahám Nikolaje, aby to nikomu neříkal. "ÚPA se to nesmí za žádnou cenu dozvědět." Asi to neví, doufám. Jinak by mě nenechali tak snadno jít, ne? Kdyby jim mě Nikoaj naprášil, přísahám, že bych se mu pomstila tak, že by toho trpce litoval. I kdybych měla sáhnout po Gryšově diáři a zkusit obvolat pár jmen. Jak jsem řekla - moje bezpečí hraje prim. ÚPA mě málem nechala zabít. Auto je moje, takže v Moskvě prve jedeme k Nikolajovi. "Už sis to tam nějak zařídil?" napadne mě, když stojíme před domem.

Adrian Vilenovič Nazarov - 27. ledna 2014 16:59

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro ůaidhvbůh! ona ho slyší Je to hezké, zrovna se učím za pochodu. Takže poslouchám, ono je to v zásadě docela zajímavé tak nějak celé. To o tom, jak fungují Jezdci (když už jsem tak nějak strávil fakt, že opravdu existují a vedou tady v Moskvě hospodu) o tom, co jsou to přízraky... "Ale ta rovina mezi náma přízrakama je stejná." "Takže by to mohl bejt přízrak? Nenechalo to stopy." No... takže to nemusel být jiný Stín. Je jich víc a jsou různí, jak to tak vypa- "Počkat, počkat... To mi jako chtějí říct, že JÁ jsem taky - přízrak?!" "Možný to je." Teď se zarazím. Jo - fajn. Tak tady máme jezdce, který není ani živý ani mrtvý a baví se se mnou. Existujou duchové, což je samozřejmě hrozně super a tak vůbec, ale Olga... doopravdy odpověděla Stínu? "Tyvole, to jsem asi v hajzlu, to slyšela i to o těch návrzích a-" "Slyší tě i teď." "A kurva, vlastně jo. Já.. hm - sem chtěl říct, že se omlouvám, páč nejsem zvyklej." No, můžu být rád, že když jsme mluvili o Marianně, nedodal nějakou štiplavou poznámku o tom, že má permakrámy, nebo tak něco. To by nám asi nepoděkovala, že takhle ošklivě smýšlíme o dcerce. "Takže... Stín je přízrak? Já jenom... moc mi to nebere hlava - chci říct... vždycky to byl Stín. Protože já žádný jiný nevrhám, pokud mi rozumíte."

Polina Panasenko - 27. ledna 2014 21:02

soukromá zpráva od Polina Panasenko pro " Ale vec sa má tak. Ja tomu neverím, že to je vlkolak! Vyzerať to tak môže...ale ako vysvetlíš ten tieň? Tá vec podľa mňa zmizla, vyparila sa, rozplynula. To nemohol byť vlkolak! Teda nie som expert nalož si s tou informáciou ako chceš. Ale podľa mňa nie je normálne aby za sebou niekto nechával kúsky tieňu....a ešte k tomu aké, s vedľajším účinkom!" Mykla som ramenami a nechala som to už ďalej tak. Už som bola naozaj unavená a tento svoj stav som podporovala hlasnými zívnutiami. Bola som rada, že už nič ďalšie spojené s obhmatávaním robiť nemusím, aspoň na chvíľku. " Samozrejme, že som strieľala!" Tu je aspoň vidieť ako veľmi si dávala pozor keď sme sa spolu rozprávali. Vôbec ťa nič nezaujímalo! Len to z čoho si mohla ťažiť....Povedala som ukrivdene. Pýtala sa ma to ako keby som bola úplne neschopná alebo čo. Totálne drevo na všetko čo nič nevie len chytať sa vecí a nezmyselne rozprávať nonstop jak je deň dlhý. " Na kolotočárskej strelnici so vzduchovkou. Vystrelila som si papierovú kyčičku..." Pokúsila som sa o vtip. A pochybovala som, že Marianna bez kúska humoru v krvi niečo také ocení, a vôbec pochopí, že sa nejedná o realitu. To určite tebe to budem hovoriť nie? Aby si jej chudinke potom niečo išla spraviť. Buzerovať ju, alebo ja neviem čoho všetkého si ešte schopná. " S Aídou máme silné puto. Takže ..." To bolo jediné čo som na túto tému plánovala povedať. A ono by som povedala toho možno aj viac, ak by sa jednalo o iného človeka. A možno by som to povedala aj detailnejšie a pravdivejšie... " Takže...prečo mám pocit, že si začala brať tie homeopatické brečtanové tablety na spevnenie pŕs?"

Vypravěčka - 29. ledna 2014 00:40

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Nesviťte nahoru," řekne Johann naléhavě. Vydáte se skrz spoušť více či méně tiše, tu a tam vám pod nohama zaskřípe kus skla nebo suti. Po schodech nahoru na galerii, kde míjíte zavápněné dveře, kam Semjon/Muráš maloval znaky. Některé dveře jsou tedy vyražené a zeje tam prázdný průchod. Tady nahoře Johann sykne, abyste zhasli baterky. Místo si nese svoji negativní energii a není tu zrovna příjemně. Kor když Johann říkal, že by tu mohla být nasraná gargoyla. Projdete dvoukřídlými dveřmi, kde je jedna veřej vyražená úplně, doprovázejí vás zaschlé skvrny krve. Nakonec se dostanete do místnosti, kde měl Čerenko vitríny s předměty, lebkami jezdců a v rohu i zrcadlo a také ten velký obraz nějaké ženy. Vitríny jsou prázdné. Obraz tu zůstal. Zrcadlo zde není. Nevede odtud žádný jiný východ. Johann obchází místnost, ale nezdá se, že by něco našel.

Olga Orlovskaja - 29. ledna 2014 15:41

soukromá zpráva od Olga Orlovskaja pro Adrian Musím uznat, že Stínovy rozpaky jsou zábavný. Nechtěla jsem s tím takhle vyrukovat, někdy je lepší, když o tom ten druhej neví, ovšem teď řešíme zásadní věc a já odpověděla v podstatě automaticky. "V některých kulturách je stín považovanej za část duše," vloží se do toho Ajrat. Možná i on v téhle přízračné podobě, když říkal, že jsou na stejný úrovni, slyší Stín? "Proto je třeba tabu do něj stoupat." "U tebe se podle všeho projevila nějaká anomálie. Akorát... otázkou je, jestli ses s tím narodil, nebo se to stalo jinak. Nazarov tě adoptoval až příliš pozdě na to, abysme to mohli vědět. Jediný vodítko by mohla být tvá biologická rodina." "Jako jestli taky někdo nemá zmrvenej kus duše?" ušklíbne se Jezdec. "Nějaký... rozštěpení?" Trhnu rameny. "Schizofrenie se u SPN projevuje různě. Nejsem doktor, ale prakticky se ti osobnost roztříští. Když to budeme brát tak, že osobnost je vlastně duše, tak ta je pak narušená, rozdělená na víc částí. U Nazarova mohlo zapracovat jeho magický jádro a anomálii máme na světě." "Přestává se mi líbit směr, jakým tenhle rozhovor směřuje. Já jsem přece já! A on je on a... patříme k sobě! Odjakživa. Co si oba pamatujem. A-" Vrhnu na Stín skeptický pohled a on radši zmlkne. "Příznaky by odpovídaly. Ani jedna osobnost si nechce přiznat, že by nebyla, nevim, jak to říct - reálná." Stín se trochu trucovitě zamračí a mně je naprosto jasný, co by chtěl říct. Copak on reálnej není? No je i není! Stejně jako Ajrat. Ale s ním je to jinak, on má problém se škatulkou živej/mrtvej.

Natalja Zacharová - 30. ledna 2014 21:13

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Tiše jsem zamručela, jako němý nesouhlas s tím, co se tu děje, ale vybrala jsem si, tak držím hubu a krok. Neznamená, že když nebudu svítit na strop, že na nás ta gargoyla nezaútočí. Nebylo by lepší aspoň vidět, odkud přiletí? Jenže by jí to mohlo vylákat a... kurva, vážně tu přemýšlím nad tím, jestsli na mě vlítne okřídlená potvora nebo ne? Škoda, že pojišťovny nepokrývají úrazy paranolmáními stvořeními. Když jsme se konečně dostali do místnosti, kterou jsem hledala, jala se mne pýcha. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem to místo našla. Krátce jsem se ohlédla na Johanna, kterýžto zaměstnán prozkoumáváním pokoje mě nevnímal. Nevím co hledat, tak jen obcházím po pokoji a zevluju. Dávám si pozor, aby o něco nezakopla nebo do ničeho nevrazila. “Je pryč,“ řeknu stroze. Zastavím se v místě, kde předtím zrcadlo stálo. “Možná je na ústředí.“

Marianna Borisovna Orlovskaja - 31. ledna 2014 01:02

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Zarazím se. Vážně to je takový, jako to vypadá? Čte mi myšlenky...?! Tohle je... nečekaný? Houby nečekaný, tohle je absolutní šílenost! Jak sakra mohla vědět, že myslím na vlkodlaka? Odkdy je součástí psychometrie i telepatie? Nebo se mě dotkla? Umí číst i moje myšlenky, když se mě dotkne? Sakra, Polino! Co všechno umíš! Sleduju ji podezíravě. Tohle je totiž děsivý, v dobách, kdy jsme si hrály na nejvíc nejlepší kamarádky, ještě v době před tímhle tajemným dobrodružstvím Správný jetý čtyřky, jsme se musely dotýkat – nebo spíš, já to věčný omakávání, kterýmu říkala objímání, musela trpět. To znamená, že mi už tehdá četla myšlenky? Jestli už tehdy věděla, o co mi jde, a jenom mě vodila za nos... Polino, jsi nebezpečnější, než vypadáš? No to snad ne! No, teď to nevykoumám, i když, no, je to lákavý vlízt jí do její hlavy, zjistit, na čem jsem – protože já fakt nemám ráda nejistotu. Ale, ne, to je přesně ta zakázaná zahrádka, kam se nesmí lízt, protože její majitel je pošahanej amíckej kokot s brokovnicí, kterej nejdřív střílí a potom cituje zákon o ochraně majetku a vlastnictví zbraní. Zkrátka, byl by z toho průser. Kvůli podezřívání táhnou všechny její kecy ohledně střílení do šuplíku s nápisem ignorace, stejně to byla jenom řečnická otázka. I kdyby přišla s tím, že má za sebou nejtěžší specnazácký výcvik, tak ji to nesežeru, ale dokud mi tvrdí, že ví, co má stisknout, jak se zbraň drží, kde je pojistka a jak nabít, jsem v pohodě. A s trochou štěstí s tím nezastřelí sebe ani nikoho, koho nemá. Tak počkat, počkat, takhle mě, Polinko, neodpálkuješ, už vůbec ne něčím tak blbým a ujetým, jako jsou pevný kozy, Aída je možná potenciální korunní svědek, takže takhle ne. Ale jedno si neodpustím. „Ne, jenom cvičím. Měla bys to taky zkusit.“ Spokojený a sebevědomý úsměv. „A teď zpátky k Aídě, proč to tajíš? Je to něco kompromitujícího? Cokoli může bejt důležitý, možná má s tím případem něco společnýho, takže když to nevyklopíš teď, můžu to považovat za zatajování důkazů... a to by se dobře nevyjímalo v životopisu, že?“ Úsměv se rozšíří. „Tak ven s tím.“ Dojdeme do zbrojnice, předložím papíry a důstojník nám rovnou vydá tři pistole, Makarov PMM, pouzdra s pásy na tělo a dvanáct zásobníků. Jednu sadu podám Polině, když je tak zběhlá, tak se určitě dokáže oháknout sama. Sama si sundám sako a vyzbrojím se, zbylej pás naláduju a nahodím ho na rameno. Holt budu muset tahat jednu výbavu navíc, než se Nazarov vrátí z výletu s maminkou.

Adrian Vilenovič Nazarov - 31. ledna 2014 15:56

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro v hospodě Ne, taky se mi zrovna nelíbí směr, kterým se to ubírá, co si budeme povídat! Jenže co s tím můžu dělat, žejo? Možná, že jsem nikdy neměl chtít vědět, kde se Stín vzal a co je zač. Na druhou stranu - změní to něco? I kdyby mi nabídli doktora, který by moji "schizofrenii" vyléčil a udělal z nás jednu osobu s přirozeným stínem... budu proti. Stejně, schizofrenie - to je pěkná blbost, něco takového prostě nemám - však Stín všichni vidí a můžou s ním... ehm, komunikovat? No dobře - to nemůžou, většina lidí s ním může komunikovat jen přeze mě - ale třeba Olga ho slyší, takže to je docela důkaz, ne? Pokud teda taky nečte myšlenky a tím pádem by četla ty moje, když si vymýšlím, že na mě mluví Stín... což jsem hrozně překombinoval a vzato kol a kolem je to totální blbost. Takže ne. Navíc jej kdokoli může VIDĚT, když už ne s ním mluvit. "Mi přijde reálný dost. Minimálně se jej každý může dotknout, pokud on chce."

Olga Orlovskaja - 31. ledna 2014 16:42

soukromá zpráva od Olga Orlovskaja pro Adrian "Proto taky mluvím o anomálii. Za určitejch okolností dokážou přízraky působit na okolí. Třeba poltergeist. Oficiálně je to přízrak, není hmotnej... ale jakou paseku dokáže nadělat." Trhnu rameny. "Je to jenom úvaha. Stejně dobře to může být prokletí, fragment démona, něco dědičnýho... co já vím. Jak jsem říkala, s něčím takovým jsem se ještě nesetkala. Jedině s posednutím. A tam ten démon nebyl fyzickej - protože to by pak nepotřeboval tu schránku, žejo. A kdyby to byl démon, co tě posednul... řekněme, že nedávno jsem viděla, jak z borce, co se v něm uhnízdil, uhnětal svoji démonickou podobu. Prakticky ho použil jako materiál. Ale to je jiná pohádka." Jo, kvůli tomu tady nejsme. "Takže Ta věc, co zaútočila na Nazarova, patřila do kategorie přízrak. Fajn, s tím se už dá nějak pracovat. Máš ještě nějaký otázky?" Zatím se nezvedám, třeba se mě nebo Ajrata zeptá na něco, co by nás dva nenapadlo.

Vypravěčka - 31. ledna 2014 16:51

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Možná," zabručí Johann. "Ale do toho podzemí je ještě cesta, kterou jsem se tam dostal já. Ta, kterou jsme se pak dostali ven. Třeba najdeme aspoň tam něco zajímavého. Například ten deník." To byla ta cesta, kterou šel Nikolaj - ta zakódovaná. Do podzemí se šlo dolů po schodech, které byly zadělané mříží, byla to docela dlouhá cesta a schodiště ústilo do spletitých katakomb. Ale taktéž se v druhé části budovy nacházely dveře (vedle schodiště dolů), které vedly dál a kde to prozkoumávala Nikolajova skupina. Dle jejich slov tam byla nějaká místnost podobná téhle, kde teď stojíte (obývák) a pak schody do dalšího patra, kde se nacházela Čerenkova pracovna - tam našli Olžino kladivo. A spoustu knih. Teoreticky i tam mohl mít nějaké poznámky.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 31. ledna 2014 17:17

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Domov je pro mě slovo, které znamenalo jenom díru s pelechem. Až do nedávna. Protože mi Aída dala tenhle byt. Nedokážu si na to zvyknout. Mám krásný uklizený byt, žádnou garsonku nebo přívěs. Někdy jsem žil v promrzlé plechové krabici uprostřed staveniště a hlídal jak pes v boudě. Bundu dopnu ke krku, vystoupím z auta a protáhnu se. Hrozná cesta. Už jsem rád, že jsem doma. Všechno mě bolí. Kouknu na její hezkou tvář. Usměju se přes regulérní plnovous. "Něco ano. Nejsem ten tip, co kupuje drahou elektroniku, jestli mi rozumíš. Ale...je tam moc pěkně. Děkuju." zabubnuju do kapoty auta prsty a zvednu se k odchodu. "UPA o tom nic vědět nebude. Ty si dej ale pozor na jazyk. I na to, co komu ukazuješ, jasné? Velení je zvyklé, že máme svoje osobní životy trochu jiné než civil." frknu nosem. Rozloučím se s ní stroze, jinak bych neodešel. Mám takový hloupý zvyk. Když s někým strávím pár dní a je mi s ním docela dobře, zvyknu si na společnost. Ne, kecám, z Aídy mi nejspíš permanentně stojí. Je to tak? Když jdu ke dveřím domu, zkontroluji svůj rozkrok. Nic. Pokrčím rameny. Dlouho uvažuji, jestli to Úřadu skutečně neříct. Aída může být strašlivá hrozba. Jenže nejsme pro ně všichni takovou malou hrozbou? Nebo na nás mají páky a dokázali by nás ukočírovat? Druhý den naklušu do ÚPA oholený a upravený. Černé tričko, černé kapsáče a vysoké boty. Na tom kožená černá bunda, pod bundou mi do hrudi plácá dvojice cinkavých psích známek. Naučenou cestou vyhledám kancelář Dmitrijeviče. Zaklepu. Chci další informace o budoucích operacích. Potřebuji akci, potřebuji vypadnout z obyčejného života dřív, než do něj vůbec sklouznu. Nehodlám si už hledat práci mezi civilem. Když vím, že moje schopnosti jsou žádané. ...

Natalja Zacharová - 31. ledna 2014 18:55

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Zklamání uměl docela dobře zastírat. “Oukej, zkusíme to tam.“ odsouhlasím. Jak tam tak stojím, nemůžu si ještě jednou neprohlídnout ten obraz. Co to tam je za ženskou. “Tak půjdem,“ řeknu, když přestanu civět na obraz. Otočím se na patě a vyjdu ven. Po paměti jdu do místnosti, kterou Johann měl na mysli. Samozřejmě za jeho pomoci, protože občas jsem prostě špatně zahnula nebo minula dveře, kterými jsme měli jít. Nemám paměť mudrců, abych si pamatovala všechno.

Vypravěčka - 31. ledna 2014 20:17

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Vydali jste se tedy opatrně zpět do místnosti s galerií, kde proběhl hlavní souboj. Pořád jsi měla nepříjemný pocit, že vás něco sleduje. V jednu chvíli cosi zaškrábalo - ale dost dobře to mohla být suť pod vašima nohama. Zase jste se objevili v průjezdu vedoucím na dvůr. U dveří, které byly zakódované. Naštěstí stačilo zámkem prohnat elektřinu a ony cvakly a odemčely se. Za nimi byla vstupní síň. Ne honosná, ne velká. Vlevo bylo schodiště dolů do podzemí, dole na odpočívadle jsi viděla mříž. Rovně vedly asi tři nebo čtyři schody ke dveřím, kterými se dalo dostat do další části domu. Stačilo zapáčit a taky se poddaly. Za nimi se nacházela předsíň s oknem do dvora. Do zdi navrtané věšáky, kde byly nějaké kabáty (kdyby něco, v kapsách nic nebylo), poté komoda - a naproti oknu prázdné místo. Bylo poznat, že tam kdysi stálo něco objemného. Skříň? Odtud pak jen jedny dveře do obýváku. Byl úplně - na chlup - stejný jako ten, kde jsi našla "to svoje" zrcadlo, co tě tenkrát teleportovalo do podzemí. Stejně rozestavené vitríny a nábytek, dokonce i stejný obraz té míšenky. Vitríny byly prázdné. Vedly odsud jediné dveře (zamčené). V rohu, na stejném místě jako tam, stálo zrcadlo. Dokonalá replika tam toho. Johann chvíli koukal na obraz, přecházel okolo něj a mžoural. "Je tu průchod nahoru. Kryje ho iluze." Ukázal na obraz. Pokud jsi přešla k blíž pod určitým úhlem, viděla jsi vlnění taky. Normální člověk, který by nevěděl, co hledá, by si toho nevšiml. Doleva zatáčející schodiště. Zobrazit SPOILER

Natalja Zacharová - 01. února 2014 16:28

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Procházela jsem přes dvůr, kde jsem cítila o něco lépe, než uvnitř domu. Asi to bylo tím, že tady by gargoyla nemusela útočit. A ve chvíli, kdy se za námi zavřely dveře do síně, uklidnila jsem se. Rozhlédla jsem se kolem a šla dál, po schodech ke dveřím a pak dalšími dveřmi až do obýváku. “Tohle je fakt strašidelný,“ rozhlédnu se po obývacím pokoji. Prohlížím si to tu a po chvíli se ohlédnu. Johann, zdá se, cosi našel u obrazu. Přejdu k němu. “Takže průchod?“ natáčím se tělem tak, abych z různých úhlů ohodnotila ono vlnění a mohla si tak udělat přestavu o tom, jak je asi veliké. “Jdu první,“ řeknu a pokud mne nezastaví, tak vykročím do iluze.

Vypravěčka - 01. února 2014 16:49

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Aída odjela. Kdyby něco, kontakt jsi na ni měl, ten ti dala už před touhle akcí. Na ústředí bylo živo jako vždy. Každý měl svoji práci. Tenhle aparát se nemohl zastavit nikdy, ani v noci. Na Dmitrijeviče jsi musel nějakou dobu čekat. Přece jen maršál měl dost záležitostí a lidi si u něj mnohdy museli domlouvat schůzky, ne sem přijít jenom tak. Olga tu taky nebyla. Bylo už odpoledne, když se objevil. Zastihl jsi ho ještě v kabátě, musel zrovna přijít. "Nuže, Atlasove?" Dmitrijeviče jsi vyloženě protivného, jako bývá mnoho velitelů, nezažil, ale byl strohý. To se dalo s povinnostmi, co mu ležely na bedrech, očekávat. Pověsil kabát na věšák u dveří, přešel za svůj stůl a posadil se. Snad jen díky tomu, na jakém případu jste dělali (a že jste mu zachránili Olgu), byl ochoten tě vyslechnout i jakožto nečekanou návštěvu.

Vypravěčka - 01. února 2014 17:00

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Johann tě nechá jít první. Obraz je tady na odlákání pozornosti, aby byla iluze hůře prokouknutelná. Už by to vypadalo, že narazíš do stěny, ale můžeš udělat ještě dva kroky. Po levici máš schodiště vedoucí nahoru. Nemá zábradlí, místo toho je situováno mezi opravdovou, neiluzorní stěnou a tou stěnou, u které jsou přiražené vitríny. Jednou se zalomí doprava a ústí do chodby, kde jsou na každé straně dvoje dveře. Všechny jsou odemčeny, takže není problém zjistit, že vlevo je jako první luxusní koupelna, jako druhá stejně luxusní ložnice. Vpravo je Čerenkova pracovna a vzadu další ložnice (do té se dá projít i skrz pracovnu). Úplně na konci chodby je rám zrcadla - a pod ním rozsypané střepy. Museli ho zničit ti, co sem šli. Kdo ví, co si na ně připravilo tohle zrcadlo? V pracovně je dost polic s knihami. Pracovní stůl s několika zásuvkami. Ten je však na rozdíl od celého domu uklizený a vypadá až příliš prázdně. Pokud zde mě Čerenko nějaké dokumenty, nejsou tu. S největší pravděpodobností je zabavila ÚPA. Otázkou je, proč nezabavila i ty knihy? Podle toho, jak nábožně na ně Johann hledí a dotýká se hřbetů, to asi nebude klasická ruská literatura. Co se týče zásuvek stolu, aby ses k nim dostala, musela bys je vypáčit. "Poslyšte... Co víte o jeho vdově? Nejde mi do hlavy, proč ÚPA nezabavila i jeho knihovnu. Všiml jsem si, že artefakty, co měl dole, jsou pryč. Zůstala po nich jenom slabá aura, která naznačuje, že tam ležely věci s magickou mocí. Navíc ty vitríny jsou vyloženě dělané na uchovávání něčeho podobného. Jsou ze skla odolného proti magii." S tím jsi už měla neblahé zkušenosti. Například exploze stakanu U Kirila, když jste s Dmirijevičem zápasili proti Ajratovi. Sklo se prostě s magií nesneslo. I ty žárovky se vám ve Stockholmu rozprskly nad hlavami.

Polina Panasenko - 02. února 2014 15:39

soukromá zpráva od Polina Panasenko pro "A myslíš že necvičím? Vystrihujem si cviky s časopisov a lepím si ich do zošita. Už mám aspoň 100 strán!" povedala som hrdo. Čo na tom že väčšinou každé jedno 10 minútové cvičenie ukončím sladkou bodkou v pohode nejakého omaslovaného chlebu s džemom.  Ale Marianna sa očividne nenechala odbiť.  " Prosím? Aké zatajovanie dôkazov, Akože ma teraz vydieraš alebo ako?!" neverila som vlastným ušiam. " Čo to s tým má vôbec spoločné? To už sa tak nemáš čím zabávať, že si si teraz vymyslela toto? Je to moja súkromná vec...a nemá to s tým nič spoločné..." Mierne ma to rozladilo. Možno rok dozadu by som jej všetko povedala, vyliala si srdce a vykecala jej aj to čo netreba ako znak priateľstva. Ale teraz? Poučená z vlastných chýb som odmietala vravieť niečo osobe, najfalošnejšej zo všetkých, aby to prekrútila a neviem čo! " Čo chceš vôbec počuť? Boli sme na káve a na babskej reči..." Už som sa na ňu ani nepozerala. Tvárila som sa urazene len čo jej z ruky vytrhla zbraň a popruhy na telo. Dúfala som, že to bude ako s bicyklovaním, že sa mi to všetko obnoví.  Chvíľku som  s pásmi bojovala ale nakoniec som si ich pripla, možno trocha silnejšie ako som chcela...ale už aj tak som musela byť Marianne na smiech, takže som to nechala tak. Nech už to skončí! Bože kde ste kto? Zachráňte ma už od tejto kravy!

Adrian Vilenovič Nazarov - 02. února 2014 23:14

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro Hospoda "Nejsem posedlej-" zamumlám tiše a nesouhlasně. Prostě to pořád nemůžu zpracovat. Stín asi pořádně taky ne, protože se na mě dívá takovým tím pohledem typu "vůbec jim kurva nevěř - dycky jsme byli spolu, nebo ne?" "Já nevím, jestli to nějak pomůže - a teda nevím ani, jestli chci, aby to pomohlo, respektive, jestli se chci nechat indentifikovat, protože to, co zjišťuju se mi moc nelíbí - ale můžeme si se Stínem... vyměnit těla." Ani nevím, proč jsem to řek. Možná bych to měl zamlčet a tak vůbec. "Otázku mám. Třeba - jak se to dá vystopovat? Protože pokud nezanechal žádnou DNA - jenom kus... čehosi... jak zjistíme, co přesně to bylo a proč to na otce zaútočilo? Ostatně... Polina říkala, že když to potkal, nepřišlo mu to nijak nebezpečné. Co mohl pokládat za potenciálního přítele - aby se ho to pak pokusilo zabít?"

Olga Orlovskaja - 03. února 2014 11:06

soukromá zpráva od Olga Orlovskaja pro Adrian Málem protočím oči. Poslouchá mě? Nenalepila jsem mu na čelo cedulku s diagnózou! "Co asi?" odpovím otázkou, nechám mu hlavou proběhnout pár myšlenek a teprve pak odpovím. "Člověka. Respektive něco, co jako člověk vypadá. Pokud teda Nazarov neměl pakty s něčím jiným, o čem my nevíme." Lehce nakloním hlavu k rameni a upřeně se zadívám na jeho synátora. "Co mohl dělat na tomhle místě v tu hodinu?" Stalo se to někdy pozdě v noci a byl na druhém konci města, než bydlí. Proč?

Adrian Vilenovič Nazarov - 03. února 2014 18:09

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro Hospoda Jen pokrčím rameny. "To nevím, nikdy jsem to tam neviděl. Ale Polina říkala, že než tam šel, schoval do dlaně tu věc z toho starožitnictví, kam chtěla jít. No a... že byl nervózní. Myslím. Pokud si to dobře pamatuju. To je celé." No, moc jsem asi nepomohl. I Stín pokrčí rameny. Ne poprvé mě napadne, že bych se možná měl zmínit o té díře do jiné reality, která tam je, ale... ach jo. To není tak lehký. Bojím se toho všeho, co mi Stín řekl. Co když jej tam pošlou? A já o něj přijdu? Nedělám si zrovna iluze o tom, že by to tady někoho nějak zvlášť zajímalo, co se stane se mnou, nebo s ním. Mají na práci důležitější věci... a beztak by Stín klidně obětovali, kdyby měli pocit, že jim to nějak pomůže.

Olga Orlovskaja - 03. února 2014 19:33

soukromá zpráva od Olga Orlovskaja pro Adrian Chvíli mlčím. Ajrat do toho nijak nezasahuje a už se proměnil zase do fyzický podoby, opět má na sobě civilní oblečení a u sebe žádný zbraně. Chuchvalec předtím vrátil Stínovi - je to předmět doličný, který nemůže doručit jen tak někdo. Vlastně ani nevím, jak to pak budeme evidovat, Naštěstí to není moje starost. "Zkusím se ještě zeptat Aljoši, pak ti dám vědět. Ale fakt nevím, co by to mohlo být. Krom toho, že jsme to odhadli na přízrak," loučí se s náma Ajrat a vrací se k papírování. Klidně bych si tu v hospodě sedla a něco si dala, ale protože tu máme další místo, kam musíme jet, smůla. Nazarov beztak nic neví, nebo to hodně dobře skrývá. Venku si po cestě k autu krátce zavolám, z hlavy tu adresu nevím. Mariannu nahánět nebudu, přijde mi to zbytečný, když se tam stejnak setkáme. Nemuseli jsme jet nějak daleko. Oproti výletu, co si udělali tam na okraj Moskvy, to bylo rychlé. Anebo to taky bylo tím, jak řídím a že Moskvu evidentně znám. Ovšem opět jsme museli jít kus pěšky, protože krám se nacházel na Arbatu - a to byla pěší zóna.

Vypravěčka - 03. února 2014 20:05

Ach Arbate, můj Arbate... odkaz Adrian, Marianna, Polina, Maxim (Genštáb => Arbat, cca 16:45) Starožitnictví Kollekcija drevnostěj se nacházelo na ulici Arbat, což znamenalo, že od Genštábu bylo, co by kamenem dohodil (obě lokace jsou ve čtvrti Arbat) - cesta vám i přes to, že byla špička, zabrala pouze necelých 15 minut. Arbat je ulice, pěší zóna, známá někdy až otravnou koncentrací umělců. Dokonce ani zima a sníh některé z nich nedokázaly zahnat. Je pravda, že pouličních malířů ubylo, ti, co tu přesto dnes seděli, už sklízeli, protože padla tma a ulici osvětlovaly pouze starodávně vypadající lampy. Zato pár muzikantů se našlo. Jeden tu hrál na kytaru Okudžavovo "Ach Arbate, můj Arbate, jsi má radost i mé trápení", na dalším rohu zpívala skupina mladíků jakousi populární americkou písničku. Výlohy obchodů svítily, lákaly, Arbat byl stejně jako celá Moskva vyzdoben v předvánočním duchu. Světýlka, voňavé jehličnaté větve, v nose vás zalechtal svařák z nedalekého stánku. Globalizaci se však člověk neubrání, a tak tu v té zvláštní atmosféře kynuly i západní fastfoody. Auta jste museli zaparkovat kus odsud a jít pěšky. Předvánoční shon už byl znát. Starožitnictví taktéž jasně svítilo do ulice, a to ne ani tak výlohou, jako spíš cedulí o tom, co nabízí a že bere věci do komise. Naštěstí měli stále otevřeno. Olga s Adrianem tady postávali o něco dřív, než přišli ostatní. Orlovskaja starší zakusovala nějaký piroh, jehož vůni asi neodolala po cestě skrz ulici. Jako vždycky vypadala příliš málo oblečena na takovou zimu, ale zjevně jí to nevadilo. Akorát na vás kývla.

Maxim Sergejevič Zaripov - 03. února 2014 21:50

Starožitnictví aneb co s načatým večerem? Mít chvíli času pro sebe se hodí skoro vždycky. Tedy pokud zrovna nejste na samotce za kárný přestupek nebo v cele smrti, kde to nemusí být zrovna košér. Já mám nic méně to štěstí, že jej mohu využít produktivně službou vlasti a tedy, připojit se na net a hodit na své drahé polovičce na icq vzkazku! Ahoj Ilino, omlouvám se, že píšu až teď, ale máme tu docela shon a asi chápeš, že mobil nebo tablet v ruce patří k věcem, které každý v budovách vlády miluje jako Putin Gruzii. Cesta byla hladká, bez problémů a většinu z ní jsem úspěšně prospal, takže si vlastně nemůžu stěžovat. Mimochodem, jak to vypadá, tak se tu docela zdržím, takže tě můžu uklidnit alespoň v tom, že se nikam do pole nechystám. Vlastně, asi se chystat nebudu, protože mě dali do kupy s nějakou šílenou sekretářkou, nějakým mladým cápkem, co sotva sundal pionýrský šátek a jednou totální semetrikou. Jo a abych ti ušetřil čas při psaní dovedných nenápadných otázek - tak abys věděla, ten kluk je z nich nejhezčí, vážně! :D Nemůžu řešit detaily a po prvním dnu ještě neznám, ale vypadá to, že mě čeká něco s výcvikem. Tak buď v klidu, obejmi za mě mrňouse a drž mi palce, ať až se vrátím, mám ještě nějaké vlasy. Z nich mi totiž asi vypadaj, lásko! Tak to by bylo! Dalo to práci, ale povedlo se mi napsat něco, co neznělo jako: "Sice se nechystám do Čečenska, ale neboj, může mě roztrhat jakési zrůdoidní cosi, o čem víme prd, ale máme to určitě pod kontrolou. Zadek mi kryje chlapík, co nedávno vyměnil stříkací pistoli za reálnou, borka co mluví s auty a jinými věcmi - nebo tomu sakra dost věří - jo a taky štěkna v předčasném přechodu." O dost menší práci pak dá koupit u stánku na rohu sportovní magazín a cigára, načež se motivovaně tak, jak to pracovníci v 16:45 našeho času dovedou. Když nic jiného, alespoň to zatím nevypadá, že by byla nálada na prd. Minimálně ta moje není chvilku po tom, co zapalovač odvede svůj díl poctivé práce. Inu kouřit a mlčet je lepší, než říct něco rychlého a pak dostat nakouřeno přímo do čumáku! Proto akorát stroze pozdravím.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 04. února 2014 03:39

„Jak myslíš,“ usměju se významně, ale dál nic nekomentuju. A v jejím vlastním zájmu doufám, že nekecá a vážně se nic významnýho, co by mohla vědět, neobjeví. Zamířím rovnou na parkoviště ke svýmu autu, kde už čeká Zaripov – výhoda vojáků, chodí včas a nemusí se na ně nekonečně dlouhou dobu čekat. Pozdravím ho, do kufru hodím výbavu pro Nazarova a nasednu na místo řidiče. Ještě počkám, až zasedne Polina, a vyrazíme směr antikvariát. Jelikož sbírání starých krámů zrovna nepatří mezi moje koníčky – kdyby se nejednalo o zbraně, tak v záchvatu pořádkumilovnosti nejspíš vyházím i tu matčinu výstavku, co má doma – tak samozřejmě netuším, kde se ten antikvariát nachází, proto se chci nechat navigovat Polinou. A s úlevou zjistím, že navigace nakonec nebude třeba, Arbat zná snad každej včetně turistů, kteří jsou v Moskvě první den. Být to někde na okraji, asi by i bylo lepší, kdyby rovnou řídila, ale jelikož si teď nejsem jistá, jestli má vůbec řidičák, a navíc, moje auto můžu řídit jenom já, k volantu bych ji fakt nepustila. Radši riskovat bloudění, než ji nechat, ať s mým těžce vydřeným kamarádem napálí do zdi, nechá ho rozmašírovat, když nedá přednost, nebo sejme nějakýho chodce. Je to kousek, klidně bychom to mohly dojít pěšky, ale mám tu zbraň, kterou nemám jak pořádně schovat - a z hlavy dokážu vyjmenovat dvě á čtyřky zákonů a nařízení, který bychom porušily, kdybychom se jen tak procházely s funkční pistolí i s municí po frekventovaný ulici, takže tohle riskovat nehodlám. Sice kus cesty budem muset jít po svých a riskovat, že si nějakej moc zvědavej čumil všimne, že pod bundou tahám arzenál, ale to snad nebude problém. Na delší cesty si rozhodně netroufám. Zaparkuju ve vedlejší ulici. Tak, abych byla co nejblíž antikvariátu, alespoň doufám že nejblíž, i v tomhle jsem závislá na Polině, což... není uklidňující. Výbavu pro Nazarova navlíknu na tu svou a zabalím se do bundy. Je to dost natěsno, ale ještě pořád ji dopnu. A, jo, musím vypadat jak kokot, co na sobě pašuje celou továrnu čongských hodinek a náramků. Kývnu na pozdrav, jen co dorazíme, a rovnou kouknu na juniora. „Mám tu pro vás zbraň i s příslušenstvím, Nazarove, až nebudeme na očích celé ulici, převezmete si ji. Zjistili jste něco?“ Poslední otázku směřuju spíš na mamču, turistku z doby ledový na návštěvě v teplých krajinách.

Polina Panasenko - 04. února 2014 20:47

Už tam budem?   A v aute som len mlela a mlela. A mlela a mlela. A ešte raz mlela.  Šťastná, že som neostala napospas len Marianne. Síce to nebola žiadna výhra, v tejto zamĺklej spoločnosti ale aspoň niečo. Doslova som sa triasla vzrušením ako malé decko, že konečne ideme tam kde som chcela. Ešte na také úžasné miesto. Opadla so mňa únava, dokonca aj nechuť sa niečoho dotýkať, a na kolenách som si žhavila prsty ako tam Aíde v tom obchode všetko ohmatám. " Kebyže sme vyštartovali skôr, mohli sme si nechať spraviť obraz? Vždy som sa chcela dať namaľovať. A  vždy som chcela vidieť Marianninu karikatúru." Zasmiala som sa. A strčila som si ruky do vrecka. Starožitníctvo svojim osvetlením priamo lákalo a pred jeho vchodom na nás čakali Oľga s Adrianom. " Adrian! Teba na to určite nahovorím. Zajtra sem skočíme a dáme sa spolu namaľovať dobre?" Úplne mi bolo jedno, že v ten moment rozprávala aj Marianna, veselo som jej skočila do reči. Lebo môj oznam bol dôležitejší ako nejaká zbraň...aj keď... " No ale to má teda pravdu. Už a bez zbraní tú stojíme ako keby sme si vymieňali nejaký kontraband." Nebyť tu Orlovská staršia, zrejme by som svoje slová doplnila aj o nejakú malú pantomímu imitujúcu pouličný predaj drog. Takto som to pre istotu nechala tak.  Nenápadne som zakrútila očami keď Marianna položila otázku o tom, či niečo zistili. Zbytočne to takto budeme zdržovať! Už chcem byť dnu! A svoju netrpezlivosť som dala najavo tým, že som sa postavila čo najbližšie k dverám, aby som mohla vojsť okamžite kedy sa veci rozhýbu. Aj tak som nechápala čo vôbec riešia. Bolo to starožitníctvo. Oáza pokoja a mieru.

Adrian Vilenovič Nazarov - 04. února 2014 23:07

starožitnictví Cestou tak nějak mlčím, popřípadě odpovídám na nějaké jednoduché dotazy Olgy, pokud je má. Většinou sice plnohodnotnými větami jako je "Ano, Ne, Nevím a Hm-" ale nelze mi upřít, že se snažím. Nevypadám naštvaně, uraženě, nebo zdrceně - spíše, jako bych o něčem přemýšlel. A co si budeme povídat, ve světle událostí poslední hodiny tak nějak JE o čem. Jsem z toho takový nesvůj. Cítím i nervozitu Stínu - a poprvé ji neberu, jako něco samozřejmého, nebo dokonce otravného. Vítám ji. Jsem rád, že od něj cítím nějakou emoci, protože dneska, když mi poprvé tak nějak došlo, že by tady třeba... nemusel někdy být, nebo že by ke mně nemusel patřit tak, jak jsem si vždycky myslel, že patří, mi teprve pořádně došlo, jak bych bez něj byl ztracený. On se mnou byl prakticky celý můj život. A myslím, že jsem zrovna objevil novou panickou hrůzu a noční můru svého života. Děkuji pěkně! Pak vystupujeme a jdeme na místo setkání. Opětně mlčky, Stín poslušně vpitý v chodníku za mnou. Ani on nic neříká. I když myslím, že uvažuje ganz nad tím samým, co já. Zbytek týmu dochází vzápětí. „Mám tu pro vás zbraň i s příslušenstvím, Nazarove, až nebudeme na očích celé ulici, převezmete si ji. Zjistili jste něco?“ Nadechnu se. "Adrian! Teba na to určite nahovorím. Zajtra sem skočíme a dáme sa spolu namaľovať dobre?" "Vážně jsme ji někdy měli rádi? Jašo?" "Polino - uvědomuješ si, že když mi otec umírá v nemocnici a já vyšetřuji nejasný případ jeho napadení, asi nemám zrovna náladu a chuť se nechávat malovat?" "-Se nechávat malovat s naší novou nejlepší kamarádkou, vole." Pak se otočím na velitelku. S takovým tím výrazem "sorry, vím, žes na mě mluvila první, ale... tak byla jsi u toho, ne?" "Děkuji." "Myslíš, že má dvě?" Jen otočím hlavu směrem, kudy vrhám stín a ušklíbnu se na něj. Otázku o tom, zda jsme něco zjistili nebo ne... no, její zodpovězení nechám na Olze.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 05. února 2014 04:23

Žvaní, žvaní, žvaní.... mám pocit, že mi za tu krátkou dobu, co jsme na cestě, do hlavy vymluvila kráter. Hodina s Polinou se rovná spolehlivý lobotomii! V autě zapnu rádio, ať ji překřičí. Sice ji to nezastaví, ale aspoň se budu moct soustředit na něco jinýho, než je její hlas. A potom? Jako, jako vážně? Vážně mi skočila do řeči? Polino, to už si děláš prdel, ne?! Tak dost, moje trpělivost má svoje meze. Nadechnu se zhluboka, ještě hodím po malým Nazarovovi neveselý, ale chápavý úšklebek – koneckonců znám Telenovelu dost dlouhou dobu na to, abych věděla, že ona se prostě ignorovat nedá, nebo dá, ale chce to hodně cviku – a pak se podívám na náš nevypnutelný stroj na náhodný a zaručeně debilní věty. Vztek ze mě čiší. „Polino, můžeš už konečně zavřít zobák nebo ti mám zalepit hubu izolepou? A poslouchej dobře – už nikdy mi neskákej do řeči, rozumíš?“ Hlas nabere výhružný tón a fakt, že mě opravdu nasrala, dokazuje i to, že si na rozdíl od běžný oficiální konverzace nehlídám slovník. Hodím výmluvným a vyčítavým pohledem po mámě – proč mi do týmu musela nastrčit zrovna tuhle šílenou drbnu?!

Olga Orlovskaja - 05. února 2014 12:03

Adrian, Polina, Marianna, Maxim Možná štěstí, že mám plnou hubu, když se strhne ten konflikt. Marianna nebo ne - myslím, že bude načase si s Polinou promluvit. Koneckonců já jsem ta, kdo ji může přeřadit, Marianna tyhle pravomoce nemá. Nijak do toho nezasahuju, jediná změna na mě je poznat jedině tak, že už nevypadám tak uvolněně, spíš jako bych si nasadila chladnou masku. To, že tu stojí hlouček lidí a o něčem mluví, není na Arbatu divný. "Podle důkazů by to mohl být přízrak." Takže dalších X zrůd, protože přízrak je pouze kategorie, kam se řadí všechny možný svině. Ale i to nám aspoň trochu zužuje pole pátrání. Podívám se na budovu. Má dvě patra, otázkou je, jestli je obchod jenom v přízemí, nebo i nahoře. "My se Zaripovem půjdeme dozadu. A vy si dávejte pozor - byl to Čerenkův obchod, je dost dobře možný, že obsluha bude někdo zasvěcenej. Pokud teda Aída neudělala personální změny. A podobný místa, kde se uchovávají artefakty, mívaj magickou ochranu proti krádežím a obecně násilí. Pokud by se něco podobnýho spustilo, odhoďte zbraně. Jinak to není moc příjemný." Jo, je to katastrofickej scénář, třeba je to jenom místo, kde pral špinavý peníze, ale po tom, co jsme se 45 zažili... mám chuť cokoli, co patřilo Čerenkovi, vypálit plamenometem. "A hledejte třeba i tajnej vchod. Mohla by tam být sekce jenom pro SPN."

Natalja Zacharová - 08. února 2014 18:23

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Kdybych měla trochu ženského vkusu a dokázala bych obdivovat luxusně zařízené obydlí, asi bych teď byla štěstím bez sebe. Jenže na mě to dojem nedělá, pokoje míjím s jen letmým prohlídnutím a mířím dál, až do Čerenkovy pracovny. Další ložnice za jeho pracovnou mne trochu překvapí. Ale dá se předpokládat, že pracoval dlouho do noci a nechtělo se mu pak jít těch pár metrů do chodby do své ložnice, kde asi spal s Aídou. Napadne mne, jak po ní Nikolaj věčně slintá, ale další myšlenky už nepustím do hlavy a radši to ze sebe vyklepu. Soustředím se na práci. Procházím si Čerenkovu pracovnu, zatím nenacházím nic, co by mne zajímalo aspoň natolik, jako Johanna zajímají ty knihy. Zastavím se ve svém hledání a chvíli na něj jen tak civím. Jak s až nábožnou úctou si ty knihy prohlíží. Tohle je taky divný... Nedůvěřivě nakrčím nos a pak se zase dám do práce. Šuplíky v jeho stolku jsou zavřené. “Sakra,“ tiše zakleju a rozhlédnu se kolem, jestli se nedá použít něco jako páčidlo. Pokud ne, vyndám svůj nůž a zkusím vypáčit první šuflík. “O Aídě,“ zarazím se na půli cesty směr k zemi. Chtěla jsem si kleknout před stůl, abych měla lepší náhled. “Myslím, že pracovala v nějakém antiku nebo tak něco. Zajímala se o staré předměty, magické předměty.“ vybavím si, jak jí na centrále vypadla na chodbě složka (kniha) s poznámkami právě o magických předmětech. “Obyčejná, nezajímavá. Nevěřím jí, ani slovo. Viděls jste přece, co se tady stalo, když se dole objevily ty hordy mrtvejch. Nazvaly jí královnou nebo tak. Ale neviděla jsem jí od té doby. Proč? Proč se ptáte?“ zvednu se, protože jsem zvědavá, co dalšího z Johanna vypadne. Vždycky jsem tušila, že na Aídě musí být něco, co nám neřekla. Proč by s ní jinak Čerenko byl. A vyvětlovalo by to i to, proč z ní byl pokaždé náš velitel nadrženej jak pes na háravou fenu.

Vypravěčka - 08. února 2014 19:03

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Na ústředí jsem zaslechl, že jí většinu majetků nechali. Což je od ÚPA zvláštní. Minulý režim by ji bez pardonu oškubal, všechno zabavil. Pochybuji, že je to změnou režimu..." Stál k tobě zády, tak jsi neviděla, jak se tváří. Zatím nebyl důvod mu nevěřit, dávalo to smysl. "S vdovou Čerenko to nebude tak jednoduché, jak to vypadá..." To už zamručel spíše pro sebe. "Hlavně se ptám proto, zda by nám třeba nemohla pomoct. Kdo ví, možná narazila na jeho deníky a někam je schovala. Možná je má ÚPA. A možná je pravda ještě někde jinde. Rozhodně bych ji ale nepodceňoval. Dmitrijevič nikdy nenechává věci jen tak." Po vypáčení šuplíku jsi našla dřevěnou krabičku, kde byl starý revolver. Ve světle baterky se zaleskla rytina: Ať ti slouží. Nevypadalo to na nějaký artefakt, ne magický, ale dost možná něco, co mělo hodnotu pro majitele. A to, že byl šuplík zamčený... přece jen tam byla zbraň, tu člověk nenechá jen tak. Co se týče dokumentů, ÚPA nebo Aída to tu vyčistily.

Natalja Zacharová - 08. února 2014 19:34

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Mno, jak říkám. Něco na ní je.“ řeknu a dál už nekomentuji Johannův názor na Aídu. Když se mi konečně podařilo vypáčit šuplík, vyndala jsem dřevěnou krabičku a pravou rukou jsem ještě projela prostor uvnitř, jestli někde není něco skrytého. Nebylo. Škoda. Myslela jsem si, že bych tam mohla najít ještě něco jiného, než obyčejný revolver. Ale i ten mi udělal radost. “Johanne,“ oslovím ho, abych upoutala jeho pozornost od knih a když se na mne podívá, pohledem mu naznačím ke stolu, kde leží dřevěná krabička. “Vypadá to jako obyčejný revolver, ale oba dva víme, že věci občas nejsou takové, jaký se tváří. Můžete se na to podívat?“ Sama z toho necítím nic magického, ale faktem je, že já bych asi nepoznala magickou věc, pokud by to zní přímo nesálalo. “Doufám, že tu nenaznačujete, že bychom se... že bych se měla za Aídou vypravit a zeptat se jí na ty deníky,“ opravím se uprostřed věty, protože si myslím, že Johann se nebude chtít toulat po Moskvě.

Vypravěčka - 09. února 2014 01:19

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Já nic nenaznačuju," odtuší klidně a odvrátí se od knih. Vezme do rukou zbraň. Naštěstí je bubínek prázdný. "Já jen předkládám všechny možnosti. Tuším, jak to u podobných organizací chodí, takže dostat se k deníkům oficiálně skrz ÚPA, je nemožné. Za předpokladu, že by je měli. Ovšem při přímé konfrontaci s vdovou je riziko, že v tom lepším případě nebude o ničem vědět, v tom horším má svoje záměry a vy se jí tím odhalíte." Protáčí revolver v rukou, palcem přejede po rytině. "Pořád ale můžeme doufat, že jsou někde v podzemí. Anebo tady? Nevím, zatím jsem si nevšiml žádného mechanismu k tajné skrýši. Jenomže ať chceme, či ne, musíme pro jistotu počítat i s možností, že je Čerenko přece jen našla a třeba si je odnesla. Další věc je... to, na co narážíte. To, co se stalo tam dole. Ona samotná by mohla být vodítkem k Murášovi. Pracuje s ním? Nebo po ní půjde za jiným účelem? Mě chce odstranit, o tom není pochyb, u vás si nejsem jistý, o co mu jde. A s ní by mohl mít také svoje plány." Johann se na tebe krátce podívá. Vše říká jaksi nezúčastněně. Odloží zbraň na stůl. "Někdo z ní vystřelil magický náboj. Velmi silný, v bubínku je otisk. Zbraň sama o sobě magická není, ovšem revolvery tohoto typu jsou nejvhodnější pro očarované střely. Moderní pistole to hůře snášejí. Asi proto ho použil." Mohla by o být zbraň, co "zabila" Olgu? V tom nedostatečném světle a rychlosti, jaké se to odehrálo, sis nevšimla, zda držel tohle, nebo klasickou pistoli.

Natalja Zacharová - 09. února 2014 10:22

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Jo, naděje umírá poslední.“ ušklíbnu se a zavřu otevřený šuplík, kde byla krabička s revolverem. Kdo ví proč mi připadá jako lepší nápad jít pátrat do podzemí, kde možná narazíme na gargoylu, než jít za Aídou. “Když už jsme tady, měli bychom vyloučit všechny možnosti, že deníky jsou tady.“ natáhnu se po revolveru, protože mám v úmyslu si ho ponechat. Je sice trochu překvapivé, že by ÚPA nechala zamčený šuplík jen tak bez povšimnutí, ale co. “Ten revolver si vezmu. Bez nábojů je nám stejně k ničemu.“ ještě jednou se krátce rozhlédnu po Čerenkově pracovně, zarazím se u knih. Zajímalo by mne, co tam Johanna tak zaujalo. Obejdu stůl a postavím se před knihovnu. Prohlížím si přebaly knih, jestli nenajdu něco zajímavého. Bestiář nebo tak nějak. Bylo by fajn získat nějakou výhodu proti gargoyle, ale upřímně pochybuji, že budeme schopni při se našich stávajících podmínkách líp připravit na to, co nás dole může potkat. “Podíváme se ještě do jeho ložnice za pracovnou a pak půjdeme dolů,“ řeknu náhle, otočím se k Johannovi a vyrazím do ložnice.

Vypravěčka - 09. února 2014 17:09

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Spousta publikací je cizojazyčných stejně jako tam v podzemí. Mají jenom třeba zlatý nápis na hřbetě, mnnohdy dost i ošoupaný, jindy zase vůbec žádný. Ničím se nepodobají moderním knihám, které jasně a hned vše prozradí a ještě to podtrhnou obálkou. Tady je důležitý obsah, ne vnějšek. Johann dlouho okouněl u jedné části. Knihy tam byly německy. Dokonce jsi tam zahlédla Freudovo jméno, ale přelouskat jsi to nedovedla. Ozdobné písmo tomu taky nepomáhalo. Při prohlídce zbytku patra jste také nenašli nic zajímavého. Snad by vás mohlo zarazit to, že v šuplících a ve skříních nebylo žádné ženské oblečení. V koupelně žádné šminky ani babská udělátka. U mříže do podzemí jsi musela zámek urazit. Dolů vedly schody, které se mnohokrát lámaly a stěny se změnily na kamenné a staré. Vanul odsud chlad a dole vás uhodil do nosu silný pach dezinfekce a ozonu. Krypta pod Čerenkovým domem byla rozlehlá. Do stěny byla vytesána lože pro mrtvé, mrtvoly samotné ale nikdy nebyly. Tu a tam jste narazili na nějaký znak, který byl nakreslen čímsi podobným vápnu. Jako tam nahoře. Johann šel první. Určitě bys tu zabloudila, bylo to tu spletité. Nakonec jste se dostali k vyvráceným dvoukřídlým dveřím, kudy ses do Čerenkova krytu dostala ty. Pach dezinfekce zesílil. Bylo to mnohokrát horší než nemocnice. ÚPA se tu musela činit, protože ani tady nebyla těla, jen děsivé skvrny po všem, co se tu stalo. A že zrovna tady u dveří bylo doslova vymalováno, když byla Talja zničena. A tam, nalevo... byly dveře do místnosti, kde jsi poprvé v Semjonovi uviděla Muráše. Všechno to na tebe doléhalo a mdlé světlo baterek tomu dodávalo hrozivý nádech. Na člověka tu padala tíseň a asi to souviselo s tím, co říkal Johann. Tohle místo bylo nasáklé špatnou energií. Cestu k laboratoři a pracovně za ním sis vybavila. Těla mutantů i veškeré rozpracované hnusy ÚPA odvezla, po vašem boji zde zbyly vykousané díry po projektilech a vyleptané části od kyseliny. Střepy a roztoky někdo uklidil, to, co se nerozbilo, bylo zabaveno. Laboratoř najednou působila prázdně. Stejně tak operační sál, nebo jak to nazvat - ta místnost, kde byla rozlitá krev a byla tam dvě lůžka, ta, odkud tenkrát vylezl Černík a Olga. Opět všechny výkresy pryč, podivné nástroje taky. Nechali tu jenom to, co je nezajímalo. Sekeru, sekáček a další "typické" propriety, které asi nebyly magické nebo podivné. Jak se sem skrz malé prostory hrnuli nemrtví, pamatovala sis, že tu byl řádný nepořádek. Místy jste museli šlapat po mrtvolách, abyste se odsud vůbec dostali. V Čerenkově doupěti za operačním sálem byla taky jedna knihovna, tentokrát vybrakovaná. Vlastně tu zbyl jenom nábytek. Johann trval na tom, že se chce podívat do té místnosti, kde proběhl souboj s hadem. Okouněl u teleportačního kruhu, kde zmizel Semjon/Muráš. Tys už ze zkušenosti věděla, že tohle nebyl úplně klasický teleport, už jen kvůli efektům, jaké se u něj děly. Zásadní znaky byly smazány, to se prostě stane, když teleport použijete. Přesto ti ty, co zůstaly, v první chvíli nedávaly smysl. Čerenko se nepokoušel dostat na místo, které znal. On vlastně přesně nevěděl, kam ho to teleportuje. Asi proto musel použít nějakou entitu nebo démony nebo co to bylo. On se nechtěll teleportovat na konkrétní místo... on se chtěl teleportovat za někým.

Natalja Zacharová - 10. února 2014 19:08

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Když jsme procházeli podzemím, laboratoří až do míst, kde jsme porazili Čerenka, zase se mi vrátily vzpomínky na nedávné události. Vrátil se mi i ten pocit ztísněnosti, obav a napětí, když jsem se dozvěděla, že Semjon byl posednutý démonem. Možná své tělo odevzdal dobrovolně. Tak jako tak, byla to jedna nepříjemná myšlenka za druhou a Johann na mě mohl vidět, že jsem zamlklejší, než obvykle. Myslím, že jsem i trochu zesinala úzkostí, ale snažila jsem se nedávat nic najevo. Navenek jsem byla stále ta chladná, odtažitá Zacharka. “Hmm, toho jsem si předtím nevšimla.“ stojím nad portálem, kterým zmizel Semjon, a baterkou opisuji kružnici kolem namalovaných znaků. “Tenhle portál nevedl na určité místo, ale za někým,“ pozorněji si prohlížím symboly, které se mi zdají povědomé a díky kterým dokážu určit, že teleport byl k člověku. To je ale asi tak všechno. “Náhodou tužku u sebe nemáte?“ zeptám se Johanna. Myslela jsem si, že bych si některé symboly překreslila na mapu, kterou mám s sebou v batohu.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 10. února 2014 19:10

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Hned mi dojde, že moje otázky nejsou zas tak závažné, jak by měly být. Proč jsem si jenom myslel, že Dmitrijevič je spíš přítel než vedoucí. Ano, to on je. Velitel celé téhle sebranky budižkničemů, jako jsem já. Alespoň tak se mi to nyní jeví. Nemám strach, že by mě strhl výplatu. Že by mě poslal někam na sever ale mám strach z toho, aby mi neřekl "co otravuješ". Jelikož někdy bývám na podobné pozici a pohlížím na svoje podřízené se stejnou skepsí, nyní se zastydím. "Zdravím vás, Dmitrijeviči." vypravím ze sebe a co nejrychleji navážu na rozhovor. "Přijel jsem na úřad pro práci. Pro úkol. Vím, nikdo mě nevolal. Moje jednotka je kdo ví kde, moji lidé jsou buď mrtví nebo ztracení a Zacharová má nejspíš plnou hlavu Semjona" Nebo koho. "Dmitrijeviči..." posadím se na židli lépe a prezentativněji až kožená bunda zavrže. "Ve světě civilistů jsem ztracený, chci případ. Chci práci. Hodím se vám, že ano." Můj pohled je jiný. Oko několikrát nervózně zamrká. Působím jako blázen. Jako nevyrovnaný cvok, co neví co se sebou. On to dozajista ví, armáda byla moje rodina. Teď je mou rodinou Specnaz. "Chci se zlepšit ve svých léčitelských schopnostech a odhalit něco z mé podstaty. Potřebuji tréning, proto jsem tady." A řekni mu to s Aídou. Ozve se hlásek. No ano, proto chci výcvik. Protože čmuchám průšvih, který kvůli Aídě nabere nečekaných rozměrů. Nakonec ale pomlčím. ...

Vypravěčka - 10. února 2014 19:20

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Boris Dmitrijevič mlčí. To, že se začne prohrabovat v papírech, není znak nervozity nebo vyhýbání se odpovědi, dost možná ti hledá nějakou práci? "Ano, Zacharová má teď svoje věci k řešení." A nikdo jiný ze Sorok pjať nezůstal. Olga k vám nikdy nepatřila, ta je výš, plukovnice, Aída není součást skupiny a Černík také ne. Navíc po tom se slehla zem. Kdo ví, co se s ním stalo. "Chcete tedy přidělit dolů do laboratoří? K doktorům?" Od kohokoli jiného by to znělo jako výsměch, protože oba víte, jak na tom jsi se znalostmi.

Maxim Sergejevič Zaripov - 10. února 2014 22:29

Starožitnictví Polino uvědomuješ si? Jo tak tahle otázka by mohla mít spoustu pokračování s prostou odpovědí ne. Vzhledem k tomu, jak tahle holka byla mimo při hraní si s kousky stínu, po nich a asi až do teď, je to docela bezpředmětná otázka. Na druhou stranu, asi bych v jeho kůži taky nefandil holce, co do mě dělá ve chvíli, kdy mi dost možná umírá táta na áru. Inu to chce správný čas a místo! Alespoň pro tohle romantické mládí! "Rozumím!" Co se týče romantiky, zdá se, že budu mít tu čest dělat zálohu s Olgou. Inu proč ne, pořád je to lepší než být vydán na pospas naší drahé a patrně evidentně obecně populární velitelce. Při bližším infu ohledně možného jištění krámku mě tak nějak napadá, že i kdyby se něco stalo, asi toho moc udělat nemůžeme. Přeci jen akce "nechat lehnout popelem" není ideální, pokud chcete vytahnou z průseru cokoliv jiného než materiál do urny. Ale což, pokud nejde o život, ten vlastní, tak nejde v podstatě o nic. Takže za vlast a urá!

Vypravěčka - 11. února 2014 21:02

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Tužku jste našli v Čerenkově stole. Zjevně byla ÚPA považována za neškodnou stejně jako jiné psací potřeby, akorát papíry zde nebyly žádné. Johann ti ještě řekl, že máš překreslit znaky, co byly na sloupech okolo portálu. Bohužel jeden z nich byl zničen hadím tělem. Prohledávání tedy krom znaků nepřineslo nic, zrcadlo zde nebylo. Pravděpodobně jej zabavila ÚPA. Johann nenašel žádnou tajnou skrýš deníků, takže buď se zde nenacházely (mág byl přesvědčen, že deníky má, trval na tom) a mohly být schované v jeho jiných nemovitostech, nebo je našla ÚPA. Když jste se přemístili poblíž letiště Domodědovo, kde byl vhodný a volný prostor k přistání nejen letadel, blížilo se k půlnoci. Nejvhodnější bylo se nějak dostat domů a promyslet, co dál. Zda to zkusit na ÚPA, nebo jít za Aídou... anebo něco jiného? Dorazit domů taky zabralo nějaký čas, v noci byla doprava mizerná. V činžáku zase nefungoval výtah a Johann opět začal dělat to protivné gesto, kdy si i skrz kabát škrábal zranění. Vešli jste do bytu. Johann za sebou zavřel dveře, a když blikla žárovka, koutkem oka jsi to zachytila. Johann s německým zaklením ode dveří skoro odskočil, lekl se. Zevnitř na dveřích totiž viselo drobné tělo Táni. Byla potlučená a zkrvavená. Johann znovu zaklel. Některé znaky, co nakreslil, byly zničené. Pokud byla pravda, co říkal, magicky vás vystopovat nemohli... to by znamenalo, že ten, kdo to udělal, věděl, kde bydlíš. Anebo to, co do tebe vryl Semjon/Muráš, mělo větší sílu než magie německého mága? Byt byl natolik malý, že jste zjistili velmi záhy, že se tu nikdo neschovává.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 11. února 2014 22:57

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Zakroutím hlavou a chvíli zapomenu na to, jak jsem se ostýchal. Lepší si s ním můj problém vyřešit hned než si pak znovu chodit stěžovat. "Doktorům nerozumím, Borisi Dmitrijeviči. Chci v sobě zažehnout tu jiskru spjatou s mým původem. Kdo jsem? Co jsem? To odhalí až výcvik. Chci být polním medikem. Dokonalým velitelem, který se o své členy postará." V dálce zahřmí pancéřové pásy těžkého tanku. Křupe pod nimi sníh, tmou se prohání vločky a dlouhý kanón, rozžhavený je se syčením polyká. Vzpomínky. Tahle moje úchylka, pomáhat své jednotce, dozajista vznikla právě tehdy. Vím to o sobě, takže vlastně nejsem blázen. Když to o sobě člověk ví, není blázen, no ne? "Chci tréning a svou jednotku." řeknu rozhodně. ...

Vypravěčka - 11. února 2014 23:13

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj "Jak jsem řekl, Zacharová zrovna není k dispozici. Orlovskaja tu má pár nováčků, kteří dozajista budou potřebovat výcvik, ale momentálně něco řeší. Tohle je v její kompetenci, takže se pak ptejte jí." Na to, jak se s Olgou po jejím zmrtvýchvstání vítal, se teď chová opět čistě profesionálně. "A pokud vím, tak vaše složky říkají, že jste zvěromág." Dmitrijevič se na tebe podíval. "Můžete si zažádat o složení velitelských zkoušek. Můžu vás poslat drilovat na cvičák." Kde z tebe sedřou kůži, to soudruhům vždycky šlo. "Pokud ale chcete být opravdu medikem..." Bylo jich málo. Těch léčitelů, co ovládali to, co Dmitrijevič. Vlastně on byl první, se kterým ses setkal. Většina jich asi byla někde v poli nebo v nemocnici. A i tak jich na obrovské Rusko byla hrstka. Možná právě proto Dmitrijevič řekl, co řekl. "Až se plně naučíte zacházet se svou mocí zvěromága, jako že vím, že plně nevyužíváte její potenciál," ta proklatá hlášení, "tak jsem ochoten vás vzít do učení. Felčarů s těmito schopnostmi je pohříchu málo. I tak to ale od vás bude vyžadovat spoustu učení. Proto zvažte, jestli jste toho schopen. Máte přeci ještě ty knihy, ne?" Sáhl po volném papírku a začal tam něco psát. "Tohle je číslo na Orlovskou, abyste se mohli domluvit, jestli vám pak, až je nebude potřebovat, svěří na výcvik nový tým, co sestavila." Z Dmitrijevičova tónu se nedalo odhadnout, co si o něm myslí. Taky nemohl dávat pozor na vše, musel práci delegovat jako každý velitel. Na něm pak akorát záviselo, jestli to odsouhlasí. "A tady... je adresa. Tohle si nechte pro sebe, Atlasove." Podal ti papírek. Adresu jsi neznal, to by ses musel podívat do mapy.

Polina Panasenko - 12. února 2014 20:22

Pred obchodom   Očividne som to zasa raz nejako neodhadla situáciu. A nechápala som prečo. Veď kam sa podelo staré dobré pozitívne myslenie, ktoré má privolávať vesmírne energie, šťastenu a úspechy? Veď taký obrázok sa môže kľudne postaviť pri posteľ chorého, ktorého to nakopne a všetko bude snáď nakoniec dobré. Bolo by tam aj venovanie, možno nejaké to skryté kúzielko, trebárs pre lepší pocit za rámikom skrytá nejaká tá modlitba a želanie skorého uzdravenia. " Prepáč.  Nechcela som."   Ďalej som si už len vypočula Oľgu. Mierne som poodstúpila od dverí, lebo ma pomaly prechádzala chuť sa stretnúť s nejakým prízrakom, poprípade rozčúlenou Aídou keď nás tu náhodou všetkých uvidí. Ešte som sa asi 3x pozrela s ospravedlňujúcim pohľadom na Adriana a bola som pripravená vojsť dnu. Mala som v pláne dvere uvoľniť a nechať vojsť dnu ako prvého niekoho iného.

Vypravěčka - 12. února 2014 20:43

Marianna, Polina, Adrian Olga a Maxim vám ukázali záda a šli obejít dům. Vy jste mezitím vstoupili do krámku, který zvenčí vypadal jako pochybná zastavárna, zato vevnitř působil příjemněji a hlavně ne tak lacině. Jelikož se ve starožitnostech točily velké peníze, měli to tu dobře zabezpečené. Všechny drobnosti byly pod skleněnými pulty anebo vzadu na policích. Vše od hodinek, tabatěrek, hodin, ikon po nábytek, lampy a další doplňky. Kvůli tomu obchod vypadal menší, než doopravdy byl. Vedl odsud ještě průchod doprava, neměl dveře ani závěs a pokračovala tam prodejna (nacházely se tam hlavně větší kusy nábytku nebo rozměrnější obrazy). Za zespodu matně nasvíceným pultem seděl postarší muž s ustupujícími vlasy a brýlemi na čtení. Dokud jej nevyrušil zvonek nade dveřmi, věnoval se luštění křížovky. Prohlédl si vás zpoza brýlí, zahučel pozdrav. Asi jste mu nepřišli jako vhodní kandidáti k úslužnosti.

Natalja Zacharová - 14. února 2014 13:23

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Návrat zpátky do Moskvy, potažmo do toho, co nazývám svým domovem, byl až příliš klidný. A tichý. S Johannem se prostě nedá o čem povídat, aniž bych neměla tendence se ho ptát na jeho nacistickou minulost, protože je to něco, co mne zvráceně fascinovalo. Nepotřeboval vědět, jak moc by mne to zajímalo, takže jsem radši mlčela. Před vchodem jsem vyhodila vajgla, vytáhla klíče a pustila nás dovnitř. Nic neobvyklého, že opět nešel výtah. Natáhla jsem krok a vyšlapala do patra po schodech. S takovým tím divným sžíravým pocitem uvnitř sebe, kdy jsem si říkala, že se co chvíli musí něco posrat. A ono ejhle… stalo se. Neuniklo mi Johannovo škrábání se po předloktí. Dala jsem si konečně dvě a dvě dohromady. Musí to být nějaké upozornění na přítomnost démona, protože když se takhle naposledy škrábal, něco na nás zaútočilo v hotelu. Přede dveřmi svého bytu se na chvíli zastavím a prohlédnu si zámek. Nevypadají vypáčeně, ale šly ztěžka otevřít. Člověk si myslí, že když dělá to, co dělám já, že bude na ledaccos zvyklý. Občas mě ale ještě některé věci dokážou překvapit… „A kurva,“ vypadne ze mne, když uvidím Táňu na háčku na dveřích. Přistoupím k ní, nakloním se tak, abych viděla, jestli dýchá a opatrně jí hřbetem dlaně zvednu bradu. „Táňo, doprdele, jak ses tu ocitla ? Kdo to udělal ?“ ptám se a zjišťuju, jak jí z těch dveří sundat. „Johanne, pomozte mi !“ štěknu po něm. Táňa je v hlubokých sračkách a to znamená, že v nich brzo můžu být taky. Sukubka nesukubka, je to čubka, co mi zachránila život a riskovala kvůli mě ten svůj. Pomáhala mi, nasadila pro mě svůj krk, takže tu není prostor pro rozjímání. Sundám jí ze dveří, ošetřím jí rány (ano, budu se jí u toho i dotýkat a vydržím to !) a zjistím, kdo nebo co jí to udělalo. Nemám pro ní žádná slova útěchy. Na tohle moc nejsem. Ale udělám maximum, abych jí pomohla.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 15. února 2014 13:58

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Jak jsem už probral sám se sebou poprvé. Netuším, co tu vlastně dělám. Považuju Dmitrijeviče za svého pseudootce nebo co? Přikývnu, slušně poděkuju a odkráčím pryč. Tohle nebylo dobré. Celou dobu co jedu zase zpátky do bytu přemýšlím o budoucnosti. Co vlastně chci? Mám přeci zpět svou práci. Svou hrdost a když to vezmu kolem a kolem, ve válce jednoduše lidé umírají. Zvlášť vojáci. To přiznání, že vyvraždění mojí jednotky vlastně nebylo úplně tak vyvraždění, mě zamrazí na zátylku. S jakou těžkostí jsem dříve přijímal minulost a s jakou lehkostí ji přijímám nyní. Jenže já dostal co chtěl. Stojím zpět ve funkci, post velitele je mi na dosah a vlast má dalšího nepřátelského šmejda, skrývající se někde v ulicích. Nebo i mimo města, to záleží po čem speciálové jdou. Nač se trápit minulostí? Vždyť každý šrám nás utvrzuje v tom, že jsme zkoušku ohněm přežili. Doma se osprchuji horkou vodou. Dlaní přejedu přes zamlžené zrcadlo. Koukám na toho zarostlého váguse, který na mě civí. Zamručím. Cestou jsem si pořídil nový holící strojek a žiletku. Žádnou břitvu, s tou můžu podřezávat krky. Vousy oholím do strniště, vlasy trochu sestříhám z toho nejhoršího a nevrle brouknu když si uvědomím, že budu muset k holiči. Nebo spíš, najít si nějakého holiče. Holičku, nejlépe, protože ženské ruce umí lépe stříhat. Ne, kecám, rajcuje mě, když mě stříhá ženská. S novým obličejem spokojeně vycením zuby na toho třicátníka. Třicátníka jenom na oko, samozřejmě. Zkontroluji peněženku, kreditní kartu a drobné. Sjedu pohledem po telefonu. Pak na lístek, který jsem nechal položený u něj. Ne, nejdřív jednu záležitost, kterou jsem chtěl udělat už hodně dlouho. Přejdu před telefon a vytočím číslo na Aídu. ...

Vypravěčka - 15. února 2014 14:13
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Když jsi dorazil domů, bylo něco po osmé. Prozatím docela normální čas někomu volat. I tak ale chvíli trvalo, než telefon zvedla. Byl to mobil. Číslo na pevnou ti dát nechtěla, protože se bála, že ji odposlouchávají. Asi nemyslela na to, že mobil by mohli taky. "No?" Možná si tvoje číslo neuložila, nebo se ani nedívala, kdo volá.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 15. února 2014 15:22

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro "Tady Nikolaj." řeknu do sluchátka přívětivěji než ona abych rozehnal špatnou náladu. "Promiň, že volám tak pozdě. Poslyš, mám takovou prosbu." Posadím se na sedačku vedle stolku s telefonem a uvědomím si, že bych mohl zakoupit i svůj vlastní mobil, ne jen máchat firemním. Který mě stejně odejmou po vykonání povinností. Jak jsem mohl sakra žít tak odděleně? Aha, já zapomněl. Já chtěl žít odděleně. "Napadlo mě, jestli se zítra nechceš sejít a udělat si pěknej den. Zajít na jídlo, koupit nějaký hadry...procházel jsem šatník a přiznám se, že se v těchhle věcech moc nevyznám. A taky mi chbí ženský kamarádky. Víš jak to myslím." Protřu si tvář. ...

Vypravěčka - 15. února 2014 15:29

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Táňa je mimo, v bezvědomí, ale aspoň vám nepřidělává práci tím, že by se bránila nebo kvílela. Johann, i přes to, že ho okřikneš, váhá. Nakonec si zase nasadí rukavice a skoro až štítivě sukkubu sundá. Hned, jak je to možné, se jí přestane dotýkat. Jakmile ji sundáte ze dveří, na zem začne odkapávat krev a Tánin dech je trhanější, sípavější. Musí mít nějaká vnitřní zranění, krvácející rána je ta na zádech, jak visela. Kdo ví, jak dlouho vydrží. Abyste ji dali do kupy pořádně, museli byste do nemocnice nebo mít někoho, jako je Dmitrijevič. Obojího se vám jaksi nedostává. Táňa se probere pod náporem nové bolesti. Slzy si klestí cestičku po špinavé tváři. Zakvílí, když zaostří na Johanna. Skoro jako by se ti chtěla schovat v náručí. "Lovec..." "Lovec?! Scheisse," okomentuje to Johann. Stojí nad vámi jako nějaký netopýr, co hodlá hodovat na vašich tělech. Kabát si zatím nesundal. "Víš, jak vypadal? Odkud byl?" Táňa cosi zaštká. "Sprich, Hure!" štěkne Johann německy. "Oder ich senden deiner zurück." Rozumí mu Táňa? Možná je vyděšená jenom proto, jak se Johann rozzuřil. Společně s tou němčinou si ho dokážeš dobře představit v uniformě Hauptmanna SS. "S-skoro... jako Kiril..." "Asiat?" Táňa skoro neznatelně kývne. Johann zafuní jako podrážděný býk. "Proč tě tu nechal?" Táňa zase zakňourá, podívá se na tebe, jako by hledala oporu. Pod nánosem vlastní krve a modřin je bledá jako smrt, líčidla má rozmazaná od slz.

Vypravěčka - 15. února 2014 15:41

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Když domluvíš, je v telefonu zaražené ticho. "Eh." Aída se asi zarazí, protože chtěla něco říct. Dost možná něco kousavého. "Po tom našem dlouhém výletu mimo civilizaci mám dost věcí na zařizování, ale hádám, že odpoledne by to..." Tvůj dobrý sluch postřehne listování. "Asi šlo." Domluvili jste se na půl čtvrtou. Výhoda moderní civilizace je, že i takhle pozdě budou obchody ještě otevřené. Časy, kdy se zavíralo ve čtyři, jsou dávno pryč. Už pár dní nesněžilo, ale sníh se kvůli mrazu drží i v metropoli, která se ze všech sil připravuje na Vánoce. Všude jsou světýlka, jehličnaté větve, vůně punče, svařáku a dalších dobrot. Aída přijela už ne v tom terénním autě, co pro vás pořídila, ale v zahraničním stříbrném modelu, který k ní mnohem víc sedí. Je elegantní jako vždycky, zimní kabátek s kožešinovým lemováním, sukně po kolena a kozačky. A vypadá i ráznější. Rozležely se jí ty události v hlavě? Možná nejsi jediný, kdo chce rapidně změnit svůj život. No, u Aídy je to spíš naopak - ona si chce za každou cenu udržet standard, který doposud měla. To ovšem znamená, že se ona musí v něčem změnit. Nabízí se i otázka, co se stalo s Čerenkovým kartelem a jeho známými. Dost možná jsou to i její známí. Asi proto si na ni ÚPA dává pozor. Přivítání je možná trochu rozpačité. Není to rande, ale na to, abyste byli kamarádi, se zase tolik neznáte. Mluvení jsi v přítomnosti Aídy předtím moc nedal, tak je tu možnost to napravit... anebo pokračovat ve starých kolejích. Aída je v určitém ohledu zvyklá rozkazovat. A protože jsi ji požádal o pomoc, asi si z její strany toho komandování užiješ dneska ještě dost. Zcela automaticky zamíří do, dle ní, vyhlášené restaurace u obchodního centra. To není žádný fastfood, kde si člověk musí donést jídlo na tácku sám od okýnka jako v kantýně u vás na genštábu.

Natalja Zacharová - 15. února 2014 16:56

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Klečela jsem vedle Táni, která se začala pomalu probírat. Doufala jsem, že nám řekne, kdo jí to udělal, ale jakmile se probrala a spatřila Johanna, začala vyvádět. “Sakra... buď v klidu Táňo,“ zavelím a držím jí za ramena, aby ležela v klidu a neházela sebou. Můj povel se ale ztratí ve směsici nasrané němčiny, která mne až vyděsí, s jakou intenzitou jsou ta slova pronášena. Tázavě se otočím po Johannovi a překvapeně zamrkám. Mezitím ze sebe Táňa dostává pár informací o lovci, asiatovi. Nic moc. “Kurva Johanne, ona se vás bojí.“ řeknu mu vyčítavě. “Běžte prosím do koupelny pro nějaké čisté ručníky,“ apeluju na něj a pohledem ho budu probodávat dokud neodejde. Pak se stočím k Táně, chytnu jí oběma rukama za hlavu, aby se dívala jen na mě a nerozptylovala se Johannem, který se jí vytratil ze zorného pole. “Proč tě tady nechal? Jako výstrahu? Ten lovec je člověk?“ ptám se dál a jak tak na ní zírám, uvědomuju si, jak moc žalostný je její stav. “Jak dlouho si myslíš, že vydržíš? Je tady něco, co pro tebe můžu udělat?“ významně jí pohlédnu do očí. Je to sukubka a bere si životní energii z chlapů, no ne? Pochybuju ale, že by se s ní Johann teď chtěl vyspat a vůbec, vyléčilo by jí to? Nebo můžu zavolat Nikolajovi. Ten by jí taky mohl pomoct. Přemýšlím a dívám se jí do obličeje. Čekám, co mi na to řekne, abych se podle toho zařídila. Poslední věc, kterou bych chtěla je otravovat Atlasovat. Ale dyť je taky léčitel, ne? Sakra... co když nevydrží tak dlouho? Sakra, sakra,

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 15. února 2014 19:30

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Jak vystoupí z auta, neubráním se úsměvu. Vypadám teď malinko jinak a neuvědomil jsem si, že mě nejspíš zná jako umašťence z divočiny, co mu z bot čouhá kdo ví co. Nejen z bot. "Ahoj, vypadáš skvěle." podám ji ruku, nelíbám. Zásadně ne, protože to neumím a ještě bych jí tu ruku poslintal. Přesně to dneska potřebuju. Její velení, její schopnosti v boji proti prodavačům. Našimi nepřáteli budou nové kalhoty, bránit je budou kožení bundy a zálohy v podobě kvalitních bot určitě vylákáme taky. Krom toho bych rád věděl něco o jejím soukromém životě. Ano, vrtá mi hlavou co s Čerenkovou velmocí udělala. Tohle zavání příjemnou konverzací na okraji práce, protože kontaktů moc nemám. Je na čase si je udělat. Do restauračky ji dovedu hrdě. Otevřu dveře, pustím ji, pomůžu z kabátu a jiný voloviny, co ze mě udělaj gentlemana. Objednám si něco, co mě zasytí, mám kurva hlad. Chtěl jsem se jí zeptat, co práce a tak ale pak si uvědomím, že těch peněz musí mít tolik, že pracovat asi dlouho nebude. "Mají tady velký knihkupectví. Můžeme se tam potom kouknout, jestli chceš. A v druhým patře prodávaj boty. Víš, myslel sem, že bys mi trochu pomohla." nervózně poposednu, protože prosit o něco zrovna jí není dobrej tah. "Po všech těch akcích si konečně můžu trochu odpočinout. Moc ženských neznám a už vůbec ne na takové úrovni jako jsi ty. Napadlo mě, jen kdyby jsi chtěla, že bys mi řekla kde nakupovat oblečení, co mě sekne a pomohla vyměnit pár odrbaných přežitků. Ono, když žiješ v zapomenuté buňce někde na staveništi a s lidmi se nestýkáš..." ...

Vypravěčka - 15. února 2014 19:31

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Johann umí být pěkně tvrdohlavý. Na obejdy v baru ten pohled možná pomáhal, ale německý mág je popuzený a odejde až po nějaké době, když to opravdu vypadá, že Táňa jinak mluvit nebude. "Jo..." Není jasné, k čemu to bylo. Táňa zakašle. "Člověk. Lovec. J...jsem vzkaz." Znovu zoufale zakvílí. Po jejím dokonalém těle se začne rozlévat cosi jako inkoust. Jako by do něj někdo škrábal brkem. Sukkuba naříká, sousedi si určitě musejí říkat, co tu vyvádíš takhle pozdě v noci. Johann stojí ve dveřích do koupelny. Bez ručníků. Opírá se o veřeje, ruce má založené na prsou. Nepomůže, i kdybys mu to přikázala, i kdyby ses snížila k prosbě. Nechá Táňu se svíjet a ke konci řvát. Nepříjemně to připomíná to, co s tebou dělal Semjon v Genštábu. Na Tánině těle vystoupí azbuka. "U Kirila. Přijď sama. Jedině já ti můžu pomoct. Pozor na mága." Sukkuba ochabne. Leží v kaluži krve. Mrtvá, vyhaslá. Znaky se za chvíli rozpijí. Johann se odlepí od futer a přijde blíž. Shlédne na tělo, jako by uvažoval, do které škarpy ji hodit. "Posel, hm? Co lovec chce?" Johann tenhle trik asi znal. Dost možná Táně nebylo pomoci tak jako tak. Nebo to udělal schválně?

Vypravěčka - 15. února 2014 19:45

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Když začneš vysvětlovat, co přesně po ní chceš, Aída na tebe zírá jako na zjevení. Rozpačitě. Jako by nevěděla, jestli se začít smát, nebo tě politovat. Naštěstí ji vysbovodí příchod číšníka a dá jí to chvíli si to srovnat v hlavě. Ona si dá, snad z nostalgie, argentinské hovězí. Však říkala, že vyrostla v Buenos Aires. "No, pokud jsi takový masochista, abys se mnou chodil po obchodech... Oni nesměli říct ani slovo, ale nenáviděli to. Viděla jsem to na tech jejich opičích ksichtech. O to víc mě bavilo trávit hodiny po obchodech, sledovat je bylo mnohdy zábavnější než nakupování. Když se nudili, tak spolu často mluvili a já se dozvěděla zajímavý věci," rozpovídala se najednou, pohled napověděl, že vzpomíná. A tobě došlo, že asi mluví o nějakých poskocích, co ji měli hlídat. Bylo to skoro jako z nějakého filmu. "A pohled na ně, když byli ověšení taškami, ten byl nezapomenutelný!" ... "Ale je dobře, že ze sebou chceš něco dělat." Najednou tě sjela kritickým pohledem. Když jsi za ní přišel jako za kamarádkou, zřejmě usoudila, že k tobě může být tvrdá. "Vždycky jsi vypadal jako čokl, co se vyválel někde v kaluži. Což mi nepřišlo tak překvapující, když jsi od armády." Najednou se zarazila a lehce se zamračila, jako by si na něco vzpomněla. Číšník opravu kmital, protože mezitím donesl Aídou objednané víno.

Natalja Zacharová - 15. února 2014 19:48

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Když se na Tánině těle objeví cosi jako inkoust prostupující jí pod kůži, překvapením s sebou ošiju. Opatrně jí položím hlavu na zem a odhrnu kus oblečení, abych se podívala, co to sakra je. S ničím podobným jsem se nikdy nesetkala, ale nějak jsem věděla, že tohle je asi poslední stádium a že Táně už není pomoci. Ohlédnu se za Johannem, jeho postoj jasně říká, že v tomhle se angažovat nebude. “Doprdele,“ zašeptám a otočím se zpátky k umírající Táně. Inkoust se slije ve znaky, ty pak v písmo, které přečtu. Zamrazí mne po zádech, protože mi to připomene nepříjemné vzpomínky na mé léčení. Tak nějak jsem unavená z těch náznaků a to, co jsem si přečetla mne jen utvrdilo v tom, že nemůžu nikomu věřit. Už ne, protože sukuba mi umřela v náručí. Nevím, jestli jsem přitom něco cítila. Nejspíš ne. V momentě, kdy Táňa vydechla naposledy, jsem vychladla, stejně jako ona. Měla bych něco cítit, ale ty roky samoty mne naučily se k nikomu citově nepoutat. Kromě jednoho a za to jsem taky zaplatila. Vstanu od mrtvého těla a podívám se na Johanna. Nelíbí se mi, jakým způsobem se na ní dívá. “Chce se se mnou sejít.“ řeknu mu až mrtvolně klidným hlasem. “Musíme se zbavit těla.“ dodám po chvilce.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 15. února 2014 19:51

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Tohle bude zajímavé setkání. Já, vlastenec až za hrob mám poslouchat že chlapi od armády vypadaj jak psi vyválení v kaluži? Polknu svoje sousto. Jenže hned mě napadne, proč to brát tak vážně. Jestli chci být zase velitel, dobrým velitelem, musím se některé věci naučit přijímat jinak. Usměji se. "Ale oholil jsem se. A s oblečením to bude ještě lepší. Po pravdě očekávám, že mi dáš trochu do těla. Ráno jsem si dal malý tréning, jako před drilem." zalžu a píchnu vidličkou jejím směrem. "Když jsi to začala, kam vlastně všichni ti chlapi zmizeli? Čerenko měl docela velké impérium, to by mohlo být tvoje. Ne, neboj se. Nevyzvídám, spíš mě to zajímá. Dneska tu nejsem pracovně, jak vidíš." ...

Vypravěčka - 15. února 2014 20:05

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Při zmíňce o těle Aída jenom povytáhne obočí a ušklíbne se. Už se zase dostává do formy. Je ve svém přirozeném prostředí, tak si může dovolit být nafoukaná panička, která vládne penězi. "Podle toho, co jsem slyšela od ÚPA, jich dost zařvalo v Petrohradě. O některých nemám ani tušení. Asi dostali echo a utekli. Najala jsem si nové a lepší. Protože jsou loajální mně a ne Gryšovi." Bylo možné, že vás některý z nich právě sleduje? Aída nebyla hlupačka, takže se dost možná pojistila po svém. Proti ÚPA? Nebo prostě jenom tak...

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 16. února 2014 13:17

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Teď zase povytáhnu obočí já. Když se zrovna nedívá, kouknu kolem dokola abych jen tak mimochodem - z nervozity, zkontroloval okolí. Jo, její vlastní armáda čarodějů, bodiguardů a kdo ví čeho ještě. Po pravdě, někdy mě Aída tak rajcuje, že nebýt mé věrnosti Matičce Rusi už jí v podobě psa lížu boty. Eh? Co? Najíme se, samozřejmě zaplatím a nechám díško abych se u ní blýskl a vyrazíme. Po pravdě, trvá to jen chvilku než nakupování začne testovat nejen mou trpělivost ale i fyzičku. A to jsme teprve u kožených bund a nového pásku do kalhot. Samozřejmě, já zapomněl. Moje kalhoty jsou taky na hovno, Aído. Všechno platím já, na účet raději nekoukám. Spíš mě zajímá, jak budu vypadat potom. Zrzadlovky, kvalitní černé boty, tmavé rifle, černé tričko a tak dále. Nakonec - jak jsem zamýšlel před tím, holička. Nemyslím si, že by moje vlasy byly hrozné, proto přikážu je jenom trochu zkrátit. Uvidíme, co Aída. Kdyby věděla, že z padesáti procent to dělám kvůli ní, kruci.... ...

Vypravěčka - 16. února 2014 13:35

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Není to jako v amerických filmech, kde jsou poskoci mafiánů poznat na první pohled. Klidně by to mohl být támhleten solidní pán v šedém obleku, co je u stolu sám a čte si noviny. Byznysman, co nechce večeřet doma ve velkém domě sám? Čeká na nějakou schůzku? Nebo Aídin poskok? A co támhleti dva muži ve středních letech bavící se nad skleničkou? Či že by si Aída pořídila nějakou hitmanku? Nebezpečnou Asiatku? Žena v kostýmku nedaleko vás vypadá tak přísně, že před ní se samy rovnají snad i tužky na stole. U jídla se Aída rozpovídá a zavalí tě vodopádem slov. "Konečně jsem si našla čas a zavolala uklizecí četu na ten dům v Petrohradě. Je tam hrozný bordel, všude krev a hnus. Musím to dát do kupy. Přemýšlím, co s ním udělám. Co myslíš? Penzion? Nebo ho přestavět na byty a pronajímat je? Je docela velký. Jenom nevím, co s tím podzemním bunkrem tam. ÚPA to tam prý čistila, ale... Sakra, kdyby se to nenacházelo přímo pod tím barákem, tak to nechám strhnout." Během nakupování už nemáš možnost moc sledovat, jestli za vámi jdou Aídini bodyguardi. Aída tě komanduje, furt se musíš převlíkat a ona ti pořád něco nutí a hází do náruče. Vlastně jenom proplouvá mezi stojany a ukazuje. Jak je zvyklá. Je pravda, že v první chvíli se na jednookého chlapa obsluha obchodu dívala divně, ale Aídu zjevně znají. Dokonce vás úslužně následuje jedna prodavačka a ušetří spoustu času tím, že po změření víš, jakou máš vybírat velikost. Pokud nechceš i společenské věci, musíš Aídu krotit, protože ona to vzala ze svého pohledu tak, že je třeba opatřit ti celou garderobu, aby se na tebe vůbec dalo dívat a nevypadals jako toulavý pes. Po několika zkoušeních už poznáš ten její výraz - tohle rozhodně ne - nemusí ani nic říkat nahlas. Popravdě je to skoro stejně unavující, možná i víc, než běhání po cvičáku. Jak Aída může klapat na těch podpatcích? Léta cviku.

Vypravěčka - 16. února 2014 17:20
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Půjdete tam?" otáže se Johann lakonicky a prohlíží si Tánino tělo. Při poznámce o zbavení se těla se na tebe konečně podívá. "A jak to hodláte udělat?"

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 16. února 2014 17:40

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Nebudu podezíravý. Navíc, kdyby mě Aída chtěla zabít, udělá to už dávno. A proč by to vlastně dělala. To, že má moc a prostředky z ní nedělá ještě bezmyšlenkový stroj na zabíjení. Sama čepel je termín v přežitku. Možná. Takže na sebe nechám atakovat jedině její slova z krásných úst. "Penzion. Určitě. Pro lepší lidi. A v nabídce by ten bunkr mohl být, s mastným příplatkem. Nebo z toho udělej prodejnu zbraní, kterou můžeš využívat i pro sebe." nechám chvíli tu necudně nezákonnou činnost ve vzduchu než se od srdce zasměji. A mě se to náhodou líbí. Jo, únavný to je k smrti ale představa, že se budu líbit jí i sobě...Můžu vyjít ven mezi lidi bez strachu, že mě budou házet k nohám cigára. Chudák bezďák - pomyslej si. Jenže ono v těch hadrech se i dobře chodí. Je to příjemný, kožený bundy si koupím dvě a po Aídě chci aby mi dvě různý pomohla vybrat. Taky sem ulítlej na kvalitních botách. Abych mohl běhat, heh. Společenský hadry mi úplně nevoněj. Vezmu i ty, kdybych musel komunikovat s nějakým vyšším pohlavářem. Na poskoky Aídy kašlu. Kdybych použil svůj frňák, za chvilku bych je rozpoznal. Kdo za náma pořád brousí, kde je známej pach a vůbec. Můj čenich nikdo neoblafne. Mám z toho radost. V rukách nesu spoustu věcí, do vozejku nahážku zbytek a kráčíme k autu. "Díky tobě se cejtím líp. Neříkám, že to bylo kdo ví jak oslňující." ušklíbnu se na ní, protože jí to určitě bavilo. "Ale zato můžu mezi lidi. Myslíš, že teď je to lepší?" prohlížím si novou koženou bundu, kterou neustále na sobě oňufávám a když se Aída nedívá dokonce olíznu. Dokráčíme k autu, já ho naložím. "Poslyš, byl to skvělej den. Nechceš skočit ještě ke mě? Popovídat si o věcech o kterejch s normálníma chlapama nemůžeš. Dát si vodku, něco na dojezení...pak ti zavolám taxík." Nabízím ji. Mimo to, že její společnost mi dělá radost a tak nějak jsem si na ní zvykl, potřebuji kontakt s...se supernaturálem. Ano, normální civil mi je někdy až nepříjemnej. Máme je chránit. Samozřejmě, protože představují srdce a duši Ruska. Proto se denně zlepšuju, posiluju a trénuju techniky boje. Pro jejich ochranu. Jenže jinej je jinej a jinýmu rozumí zase jenom jinej. Tak nějak sázím na to, že Aída to má podobně. ...

Vypravěčka - 16. února 2014 18:55

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj "Vybírala jsem ti to já. Nedovolila bych ti odejít v něčem, na co bych se nemohla dívat." Aída na tebe vrhne zase ten zvláštní pohled. "Radši ke mně." Nevypadá to, že by to brala jako nějaké rande. Zatím se tak ani jeden nechováte a je pravda, že se na svém území bude cítit bezpečněji. Navíc zatím jsi zařizování svého bytu nevěnoval příliš pozornosti, kam bys ji usadil? Aída sedla do svého auta a vedla tě. Bydlela na západě Moskvy, na Rubljovce, která byla proslulá vilkami pro bohaté. Příjezdovou cestu přehrazovala brána, skrz kterou nebylo vidět. Aída se ohlásila a mohli jste vjet dovnitř. U kohokoli jiného by ti připadalo, že se nad tebou chce povyšovat a chlubit se. Aída... tohle bylo její prostředí, ona sem patřila a byla na to zvyklá. A tys konečně pochopil, jak mocný musel Čerenko být v lidském světě. I proč Aída tolik trpěla na cestách. Ten hotelový pokoj, co zařizovala pro cestu na Ural, vedle toho vypadal jako zemljanka. Nebyl to přímo palác, ale i tak to bylo sídlo pro jednoho člověka příliš velké. Zvenčí tedy vypadalo ne tak prostorně. Taky bylo poznat, že tohle asi zařizovala Aída. Luxusní, ale ne okatě, elegantní a ve světlých barvách, nejlépe do béžové. Hned jsi na ní poznal, že je jí tu dobře. Už u brány sis všiml ochranky, u vstupu do domu vás uvítala služka. Jistě, kdo by se o to staral. Aída těžko. Přebrala od vás kabáty a Aída ji hned zaúkolovala, zatímco si sundávala kozačky. Jakéhosi poskoka jenom odmávla. Měl u sebe tablet, takže dost možná její sekretářka. Z rohu vysokého stropu na tebe nenápadně mrklo oko kamery. Jinak nebyli její nohsledi nikde vidět. Aída to oznámila, že se jde převléct. Měls možnost to tu prozkoumat. Rubljovka, Aídin dům

Natalja Zacharová - 16. února 2014 19:14

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Obávám se, že nejít tam by mohlo znamenat, že zítra mi tu na dveřích bude viset někdo další.“ odpovím a sama se divím tomu, jak klidně jsem to řekla. Chtěla jsem mu odseknout. Nikdo se mnou nebude mluvit takhle zpatra, aniž bych mu to stejnou měrou neoplatila. Ale mrtvá Táňa pod mýma nohama mi nějakým záhadným způsobem ukrajuje z mého sarkasmu. “Nemám nejmenší tušení,“ zním naprosto upřímně, ale ne zoufale. “Pokud nemáte jiný nápad, zkusím ji dostat z města a použiju k tomu portál,“ Tahle myšlenka se mi sice vůbec nelíbí, protože za poslední tři dny jsem začala portály používat dost často. “Ale nemůžu ji jen tak někde vyhodit za městem. Je to sukubka. Sakra... tohle jsem nikdy neřešila. Já je jen sejmula, na úklid tady byli jiní.“ S tím, jak nad tím víc přemýšlím, se mne pomalu ale jistě jímá jistá nervozita, že nebudu schopna Táně zařídit důstojný odchod. I přes všechno, co jsem, si stále myslím, že lidé i ostatní, by měli mít právo na řádný pohřeb. Pokud Johann nenavrhne jiné řešení, asi se dám do kreslení portálu a vyhodím Táňu někde v žumpě za městem. Nechutné...

Vypravěčka - 16. února 2014 19:21

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Johann se do toho nemíní nějak angažovat. Rozhodně ne plýtvat energií na něco, na co se právě díval jako na odpad. Byl v koncentračním táboře? Taky tam odsuzoval lidi k tomu, aby je hodili někam do masového hrobu do škarpy nebo je spálili v pecích? "To bude asi nejlepší. Vidím, že po tom kouzle nezůstaly žádné stopy. Právě proto se používá. A o jednu zmlácenou a mrtvou kurvu v ulicích Moskvy víc nebo míň... to není zas takový problém." Na to, jak pečlivě spisovně mluvil, znělo "kurva" opravdu divně a ohavně. V tom, jak to bral. Poradil ti, kam ji máš hodit. Prý četl noviny a holky se tam nacházejí docela často, dost možná tam řádí nějaký masový vrah. Jelikož byla hodina mezi psem a vlkem a tys použila portál, proběhlo vše hladce. Až na to, žes tam musela Táňu nechat.

Natalja Zacharová - 16. února 2014 19:31

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Měla jsem sto chutí Johannovi urvat čelist za to, že Táňu nazval kurvou. Byla to coura, sukubka, ale ne kurva. Musela jsem si ale nechat zajít chuť a své rozhořčení a nasranost jsem směřovala k tomu, abych přesně vystihla znaky v portále a abych za sebou nenechala žádné stopy, které by mne mohly prozradit. Vzala jsem si na sebe černé oblečení (ono ani jiné nemám), rukavice a čepici do které jsem schovala vlasy. Mobil, peněženku, cigarety se zapalovačem a klíče jsem poskládala do kapes bundy. Táňu jsem zabalila do povlečení, které jsem měla a s námahou jsem si jí přehodila přes rameno. Něco unesu, Táňa váží, oprava vážila, asi tolik co já, ale přesto jsem byla ráda, že mne portál vyhodil tam, kde bylo potřeba. Nedokázala jsem si představit, že bych se s ní snad musela vláčet autem. Mrtvé tělo jsem schovala někam pod kupu klacků, listí a dalšího bordelu a pak se oklikou vydala zpátky k městu. Sundala jsem si čepici, narvala si jí do bundy, a šla hledat silnici, abych zkusila stopovat.

Vypravěčka - 16. února 2014 21:02

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Johann s tebou nešel. A asi to bylo i dobře. Jedině to, žes Táňu zabalila a vše proběhlo relativně rychle, tě zachránilo od zakrvácení. Liduprázdné místo na okraji Moskvy, o kterém mluvil Johann, protínala po pár stech metrech dálnice, která vedla do městečka s Kirilovým barem. Dokud neprojíždělo žádné auto, mohla ses vydat tím směrem. Pamatovala sis ukazatel, když jste sem jeli se Semjonem. Bylo něco po třetí hodině ranní, když se ti povedlo stopnout partičku jakýchsi vyhulů, kteří ženskou tvého vzezření nepovažovali za hrozbu nebo za divnou. Smrad trávy napovídal, že už asi viděli divnější věci. Byli děsně přátelští, nabízeli ti brko a hrozně si chtěli povídat. Tak ses chtě nechtě dozvěděla, že právě jedou z koncertu nějaké kapely, jejíž jméno jsi neznala. Spolujezdec neustále opakoval, že to bylo "hustý". Bylo skoro vysvobození, když tě vyhodili na výpadovce k městu, odkud to ke Kirilovi bylo pěšky sice ještě kus, ale už jsi viděla světlo z pouličních lamp. Proti Moskvě tu byl docela klid. Samozřejmě že do tmy zářily i neony nějakých barů, pajzlů a night clubů. Jedním z nich byl i ten Kirilův. A ještě že to byl právě onen "night" club, protože i přes to, že byly čtyři ráno, měl otevřeno. Vyhazovač u dveří chtěl vstupné, pak tě pustil. A ty ses ocitla v příšeří, ohlušená lascivní hudbou. Na to, kolik bylo, tu pořád ještě bylo dost lidí. Na pódiu se svíjela blondýna a ukazovala opravdové kreace, jako by pro ni neplatila gravitace. Starý Kazach za barem jenom kmital. Před asi hodinou přišel o svoji nadšenou pracovnici. Lovec si tě našel sám. Čekal na tebe na baru. Kdo ví, možná by tu okouněl až do zítřka, působil tím trpělivým dojmem Asiatů, kteří dokáží týdny sedět venku na zadku a nic jiného nedělat. Byl oblečen v civilu, nic zvláštního. Bundu odložil a na sobě měl tmavé triko a džíny. Podíval se nejdřív na tebe, pak kamsi do davu za tvoje rameno. "Tak co to bude, desátníku? Pomoc, nebo duel?" zašklebil se na tebe místo pozdravu. Jak sakra věděl, jakou máš hodnost? Tohle se neprobíralo veřejně, když vám udělovali vyznamenání. Lovec

Natalja Zacharová - 16. února 2014 21:19

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Vyhazovači jsem dala pár drobných navrch, aby na mne pamatoval v dobrém. Člověk nikdy neví, kdy se mu to bude hodit. Navíc, když jsem tu měla spicha s lovcem, mohla se dutá hlava vyhazovače hodit. Vešla jsem do baru ignorujíc jak otravnou hudbu, tak i lascivní tance striptérek okolo. Bylo divné, že mi tu chyběla Táňa. Krátce jsem se rozhlédla a než jsem si stačila ujasnit, co budu dělat dál, už ke mně šel asiat. Nebylo pochyb, že to je on. Lovec. Změřila jsem si ho pozorně od hlavy až k patě. Nevypadal nebezpečně. O to víc jsem si usmyslela, že si dám na něj pozor. Sledovala jsem jeho ruce, zda je má prázdné a když jsem se přesvědčila, že ano, podívala jsem se mu do očí. Nevím, co viděl on v mých, opovržení? Zlobu? Nebo jen černý závoj naprosté lhostejnosti a chladu. “To bude záležet na okolnostech,“ řeknu monotóně a krátce se ohlédnu přes rameno. Zajímá mne, kam se lovec díval. Na koho? “K věci, co chcete?“ Nebudu chodit kolem horké kaše, když se sama topím ve sračkách a pohybuju se na tenkém ledě. Když už, tak ať to mám rychle za sebou.

Vypravěčka - 16. února 2014 21:28
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Nic zajímavého jsi neviděla, možná on kontroloval, zda nemáš doprovod. Pokynul ti ke stolu, který byl díky tomu, že se nacházel daleko od pódia, prázdný. "Pomoct. Tobě," dodal, když si uvědomil, že by to mohlo vyznít, že on žádá tebe. S nějakým vykáním si hlavu nelámal ani u toho vzkazu.

Natalja Zacharová - 16. února 2014 21:32

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Následovala jsem ho k odstrčenému stolu, kde jsem se usadila naproti němu, abych měla dobrý výhled a možnost rychle reagovat, kdyby se cokoliv posralo. “Proč si myslíš, že potřebuju pomoc?“ zeptám se a tázavě zvednu obočí. Snažím se to hrát na poker face, ale fakt je, že ve mně hlodá zvědavost, proč tohle dělá. Taky si nebudu dělat problémy s tím, že mu tykám. Jak on na mne, tak já na něj. “Co měla znamenat ta sukubka na mých dveřích?“ dodám po chvíli. Netuším, co všechno ví. Jaký „vztah“ jsem s Táňou měla, takže se zdržím veškerých familiárností a budu to brát jako tak, že on lovec mi tam nechal „kořist“ jako výstrahu nebo možná jako trofej? Ta druhá část mojí myšlenky mi je krajně nepříjemná.

Vypravěčka - 16. února 2014 21:36
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Protože démonská značka na tobě je jako maják," přimhouřil už tak šikmé oči, až vypadaly skoro jako čárky. "A taháš se s někým, komu měli už dávno setnout hlavu." "Ta? To byl vzkaz. Dopisní papír. Jak vidím, tak to fungovalo." Myslel Táňu jako takovou, tvůj vztah k ní, nebo komentoval to kouzlo?

Natalja Zacharová - 16. února 2014 21:42

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Lovec toho o mě ví poměrně dost, až se mi to nelíbí. Si to kurva někde googlil nebo co? Tohle chce cigáro. “Hodlám si zapálit,“ oznámím mu svůj úmysl, protože bych nerada, aby si mé gesto hrabání se v kapsách bundy vyložil jinak. Pomalu vyndám krabičku cigaret, z níž vysunu jednu špičku a zapálím si. Rozepnu si bundu do půli těla, začalo mi být horko a čertví jestli z klubu nebo z asiata. Poznámku o tom, že Táňa byla jen kus papíru, přejdu mlčky, ale nedokážu se ubránit jistému ušklíbnutí. Jako bych si myslela něco o tom, že lovec může líbat psí prdele. “To už se tak holt občas stává,“ potáhnu z cigarety. Asi ho svým přístupem naštvu. Na to, že jsem v takových sračkách, jak o mě všichni tvrdí, je mi to asi jedno. “A jak mi hodláš pomoct? Lovče,“ poslední slovo z úst vyplivnu jako jedovatou slinu.

Vypravěčka - 16. února 2014 21:51

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Lovec se opírá lokty o stůl, prsty spojené do stříšky. "Nejen tví nadřízení chtějí Muráše mrtvého." Asi to bude stejná celebrita jako Čerenko. "Teď, když znovu vystrčil tu svoji hnusnou rohatou palici, je možnost s ním zamést definitivně. Mám informace." Poklepe bříšky prstů o sebe. "A rozhodně čistší rejstřík než Siegfrid. Bohužel, jeho hlava není ma mý výplatní pásce." Na okamžik se odmlčí. "Hele, já tu nejsem ten zlej. Já jsem naopak ten hodnej, ten, co lidem pomáhá. Já je neženu do koncentráku jako stádo krav. Asi vím, kde najít Muráše. Ale jít tam sám by byla blbost."

Natalja Zacharová - 16. února 2014 22:02

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Asi mám prostě problémy s důvěrou a nebo nevěřím lidem, kteří o sobě prohlašují, že jsou „ti hodní“. V klidu si dokouřím svou cigaretu a přemýšlím, co si o něm mám vlastně myslet. “Siegfrid?“ vytáhnu obočí a típnu vajgla do špinavého popelníku. Ignoruji jeho další narážky na Johannovu nacistickou minulost. Jsem si toho vědoma, ale jsou prostě okolnosti, které vás občas donutí s někým takovým spolupracovat. “Kde je Muráš? Říká se, že zmizel zpátky do pekla, no ne?“

Vypravěčka - 16. února 2014 22:15
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Lovec se uchechtne. "To, že pomáhám lidem, ještě neznamená, že jsem altruista bez hranic. Ne, neřeknu ti, kde by podle mě moh bejt. Dost možná by mě to vaše metalový duo připravilo o kšeft."

Natalja Zacharová - 16. února 2014 22:29

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Metalový duo? Co prosím?“ nechápavě svraštím obočí. Jestli tím myslel i Johanna, tak netuším, jaké metalisty on kdy potkal. Já tak vypadám, jako death metal, ale moje duo? Johann? Tomu se mi nechce nějak věřit a dokonce se nad tím i pousměji. “Je mi jedno s kým máš kšefty. Očividně chceme stejnou věc. Najít Muráše.“ poklepu prsty o desku stolu. “Dej mi důvod, abych tu zůstat. Co po mě vlastně chceš. Na rovinu.“

Vypravěčka - 16. února 2014 22:53
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Lovec jenom mávne rukou. Možná narážel na Johannův černý kabát. "Nabídl jsem ti pomoc. Mohli jsme ho lovit spolu. Ale s tvým přístupem... Já tu nejsem, abych se tě doprošoval." Opře se do opěradla židle. Nevypadá, že by ho to urazilo nebo nasralo.

Natalja Zacharová - 16. února 2014 22:58

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Když sis zjišťoval detaily o mé osobě, měl sis zjistit i to, jaký mám přístup. Pak by ses tolik nedivil.“ odpovím mu naprosto nezúčastněně a nechám ho, ať na mě zkouší ty svoje úzkooké pohledy. Já si naopak vytáhnu další cigaretu a zapálím si. “Seš si jistej, že chceš pomáhat právě mě?“ zeptám se ho a vyfouknu úzký pruh kouře jeho směrem. Jasná provokace. Dej mi záminku, abych tě mohla zbouchat. No tak... za Táňu."

Vypravěčka - 16. února 2014 23:05
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Třeba jsem se chtěl ujistit na vlastní oči," pokrčí rameny. Na tvoji druhou otázku neodpoví. "Pokud nehodláš dojít k nějaké normální dohodě a neustále si přede mnou hrát na drsňačku, myslím, že tu oba plýtváme časem. Jak říkám, Johann Siegfrid není na mojí výplatní listině, tak když odejdeš, nemusíš se o svýho amanta bát."

Natalja Zacharová - 16. února 2014 23:10

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Lovec se snaží uhodit hřebíček na hlavičku, ale nějak se mu to nedaří. Jasně, přišla jsem sem, protože jsem chtěla vidět, kdo zabil Táňu a případně se pomstít. Ale to teď musí zase stranou. Vypadá to, že má zajímavé informace, o které se chce dělit. “Fajn,“ promnu cigaretu v prstech a nespokojeností nad tím, co chci říct, si olíznu suché rty. Aby mi to šlo líp z huby. “Jakou dohodu máš na mysli. Vyslov svoje podmínky. A chci vědět tvoje jméno.“

Vypravěčka - 16. února 2014 23:17

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Lovec trpělivě vyčkává jako... inu, jako pravý lovec. Na rtech se mu mihne úsměv, když nakonec svolíš. Narovná se. "Jsem Batsaichan Gantumur, lovec démonů," řekne hrdě a zase se pomalu nakloní dopředu. "Pokud se máme dohodnout, neměla bys Siegridovi říkat pravdu. Ne celou. Prostě podle situace. Jestli s ním hodláš jít, a nepopírám, že by se mohl hodit... ale stejně dobře může být nebezpečný, nesmí vědět, že se mnou spolupracuješ. A kdyby si myslel, že po vás jdu, musíš mu zabránit, aby se mě pokusil zabít. V rámci možností," dodal s pokrčením rameny. "Pokud s tímhle souhlasíš, řeknu ti svůj tip, kde by Muráš mohl být. Nachystáme někde poblíž past. Jelikož máš na sobě jeho znaky, bude snazší ho do ní vlákat." Nemusí ani dodávat, že ty podle něj budeš ta volavka.

Natalja Zacharová - 19. února 2014 19:52

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Povytáhnu obočí a sleduji lovce. Čeho jsem se to zase dočkala, do prdele. To, že jeho jméno je pro mne těžko zapamatovatelné, nebudu řešit. “Já ti nemůžu slíbit, že tě před Siegfridem uchráním. Ani v rámci možností. Prostě nemůžu.“ rozhodím rezignovaně rukama. Dostala bych se tak mezi dvě mlýnská kola a to nechci. Ať si lovec myslí co chce. “Muráše ti pomůžu vypátrat, ale bude to jen mezi mnou a tebou. Siegfrid je mimo veškeré oficiální dění, není tady a nebude. Jasné?“ Nejspíše jsem si tím teď zavřela dveře, protože jsem odmítla chránit lovce, ale Siegfrid dostal ode mne slovo, že ho nepodrazím. Jsem leccos, ale držím svoje slovo.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 21. února 2014 20:15

Jeden problém vyřešen, dalších milion za dveřma. Doslova. Ale než se vbatolíme dovnitř, chci předat Nazarovovi zbraň – asi nakonec bude lepší riskovat, že způsobíme hromadnou paniku s tím, že budem vypadat jako teroristi, než abysme uvnitř začali vytvářet první dojem podezřením z přepadení. Než Olga a Zaripov zmizí, využiju je ke krytí, sundám bundu a jeden pás s Makarovem a zásobníky předám klukovi. A jen co odejdou ti dva, kývnu na Polinu, že má vejít. Oba slyšeli rozkazy, takže další kecy jsou zbytečný. Rozhlížím se, zjišťuju, co tu prodávají. Jasně, může tu být magický cokoliv a jelikož je to starožitnictví, ani to nikomu nepřijde divný – a jelikož je všechno ve vitrínách, ani Polina tu k ničemu nebude. Ale minimálně můžu zjistit, čeho tu maj dostatek, až půjdu zpovídat chlápka za pokladnou. Na druhou stranu, dost pochybuju, že by si speciální zboží nechávali tady, všem na očích, spíš bude vzadu, ve skladišti – tam se musíme dostat. Pomalu dojdu k pultu a spustím na chlápka. „Dobrý večer, pane, jak se máte?“ Nasadím vygebený ksicht věčně optimistický a věčně naivní krávy, čím větší první dojem blbky, tím menší ostražitost a větší šance, že mu vlezu do hlavy. Jenže jestli to je někdo zasvěcenej, bude mít velkou rezistenci. „Není tu majitelka? Paní Aida Čerenko? Měla by tu být. Byly jsme dnes domluvené, že si tu vyzvednu jednu věcičku,“ malinko se zasměju – idiotsky, jako každá naivní a optimistická kráva - „velmi cennou věcičku. Ale jestli tu není, nevadí, vám určitě o našem obchodu řekla, že? Jmenuju se Loseva, Anastasija Antonina Loseva.“ Ještě širší úsměv. „Přišla bych jindy, ale už jsem zajistila kamarády, kteří mi s mou zásilkou pomůžou...“ Zároveň vyšlu první impuls, který ho trochu oťuká, jeho obranyschopnost, jeho povrchový myšlenky a možná nějakej náznak, jestli náhodou není SNP.

Vypravěčka - 21. února 2014 20:39
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "A jak se hodláš Siegfrida zbavit? Pokud to má být mezi mnou a tebou..." Jestli ti strčil Táňu rovnou do bytu a ještě zrušil znaky, co tam Johann dal na odstínení, musel vědět, že teď u tebe dočasně bydlí.

Vypravěčka - 23. února 2014 11:17

Marianna, Adrian, Polina Ano, tohle chlápka zmátlo. Na chvíli se viditelně zarazil. Na jednu stranu se na vás mohl koukat skrz prsty, ale když slyšel, že by se tu doopravdy mohlo jednat o kšeft, musel sklonit hřbet jako každý prodavač. "Ééh," zamrmlal rozpačitě a začal hrabat v šupleti. "Paní Čerenko tu není... a jak vidím, nenechala mi tu ani žádný vzkaz. Co je to za věc?" Podíval se na Mariannu, pak zatěkal očima na Adriana i Polinu. Když zmínila pomoc s odvozem, automaticky se protáhl zpoza pultu a šel do vedlejší místnosti, kde byly objemné kusy.

Vypravěčka - 23. února 2014 11:23
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Snadno poznáš, že on rozhodně SPN není. Je to akorát postarší a v něčem možná lehce povýšený prodavač, který si chrání své hájemství z profesionální cti. A přemýšlí nad něčím v křížovce, kterou kvůli vám musel opustit.

Natalja Zacharová - 27. února 2014 17:07

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “To je moje starost, ne tvoje.“ odseknu mu. Očividně mi nevěří. Nedivím se mu. Já bych na jeho místě jednala stejně. Jenže já nejsem na jeho místě a něco mi říká, že ho opravdu budu potřebovat, abych dostala Muráše a případně i Semjona. Aniž bych si to uvědomila, zapálila jsem si další cigaretu. Muselo to být takové to automatické gesto, které děláte, když nad něčím přemýšlíte. “Ten tip,“ upozorním ho. Chci slyšet, co má v plánu.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 28. února 2014 18:25

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro No ty vole. Představoval jsem si honosnou vilu. Pár jsem jich i viděl, když mě sem tam brávali na ústředí domů. Ale tohle? Tohle je mimo všeho, co bych kdy potřeboval. Vstoupím dovnitř s Aídou po boku. Naštěstí jsem si oblékl svoje nové hadry, takže tu nevypadám jako idiot. Ano, chápu to. Stejně jako vypadala Aída nepatřičně mezi náma, ošuntělíma vojákama, já teď vypadám mezi tímhle civilem jak pěst. Na oko. Přemáhám chuť proměnit se v čokla a utýct někam pryč. Hlavně na nic nešahat abych něco nerozbil. Projdu si místnosti s drahým nábytkem, šatna (určitě ne jediná) a kdo ví čím ještě. Jak asi vypadá koupelna? Sundám si koženou bundu, hodím jí na bílé kožené křeslo (vůbec mi nedojde, že by z toho mohla mít Aída osypky) a v botech pokračuju dál, úplně vypleštěnej, v čem ti dnešní lidi žijí. Pomalu pochopím, že Aída a já jsme jako voda a olej. Jenže...má tak hezkou postavu! Musí se blížit úplněk. Dobře známé napětí mezi nohama sílí. Počkám až přijde, mezi tím si sednu do sedačky s bílým potahem. ...

Vypravěčka - 28. února 2014 18:36

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Služebná, nevýrazná žena ve středních letech a strohém oblečení, které nevypadalo jako to klasické u služebných, jak je zpodobňovali, ale bylo jednoduché a praktické, se tě mezitím přišla zeptat, jestli si něco nedáš. Jídlo, pití... Pokud tvé přání nebyla nějaká šílená exotika, tak ti to donesla. A naznačila ti, že "paní Aída nemá ráda, když sem někdo chodí v botech na ven". Venku byl maras a ona tu měla krásné podlahy a koberce. Tohle nebyl dobrý tah, jak si ji naklonit. Aída se vrátila za chvilku. Oblečená do pohodlného oblečení, které barvami ladilo do světlého interiéru. Plátěné kalhoty a obtažené tričko s tříčtvrtečním rukávem. Byla bosky, však tu bylo teplo. Kdo ví, možná tu měli podlahové topení. Služka donesla podnos s občerstvením a zmizela. "Předpokládám, žes kdyžs chtěl soukromí, chceš řešit něco, co se týká... nelidí." Brala to Aída pořád účelně? Asi ano. Zatím neměla důvod to brát nijak jinak. Zavolal jsi ji, protože jsi potřeboval pomoc od někoho, kdo tomu rozumí. Ona před pár dny udělala to samé, když jste jeli na Ural.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 01. března 2014 15:29

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Kouknu na boty. No ty vole. Já sem kretén. Kývnu na služebnou a urychleně sundávám škorně z nohou. Kriste, jak mě smrděj, proč mě tahá někam, kde se musím zouvat? Když přijde, už sedím bosky na kanape a raději si sundám i ponožky. To bude humus, až si je zase budu nasazovat. Boty před tím v rychlosti hodím za domovní dveře, otroků (pardon služebných) si nevšímám. Objednám si neperlivou vodu. Z kohoutku nejlépe, mám sucho v tlamě jako bych dva dny lítal po venku ve psí podobě. Uvolním se. Koukám, jak je hezká. Sakra, já bych jí šukal, kdyby nebyla taková sviňka. I když i to má svoje kouzlo. Jenže...někdy s ní je k nevydržení. Normální pipka v druhém světě. "Jo, chtěl jsem si s tebou popovídat o našem malým tajemství." začnu rozhovor. "Můžeš být úplně klidná, nikomu sem nic neřekl. Ani neřeknu, protože bych v tom byl s tebou. Jen ti musím dát jednu dobrou radu. Čističi jsou všude Aído. Ještě teď odklízej bordel po Čerenkovi a tebe maj na černý listině mezi vrchní top ten. Doufám, že na tohle myslíš. Nerad bych aby se ti něco stalo." napiju se. Nejsem dobrý vyjednavač. Snažím se k věcem přistupovat rázně ale taktiku zachovávám. Mám pár es v rukávu a neptám se jí na tuhle pitomost jen tak pro nic za nic. ...

Vypravěčka - 02. března 2014 00:27

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Aída celé odpoledne vypadala ve svém živlu a tím pádem i uvolněně. Když tedy začneš o téhle nepříjemné události, snadno poznáš, jak se její nálada změní. Najednou je napjatá, i když se v křesle naproti tobě snaží sedět nenuceně. "Myslím, že kdyby mě chtěli zabít, měli dost příležitostí." Tuší Aída, že tohle je velká šachová partie? Že Dmitrijevič si ji možná nechal jako eso v rukávu. Anebo rozehrála svoji hru? Všechny tyhle otázky se neustále nabízejí a nabízely se i ohledně tématu, když jste se bavili o Čerenkových poskocích. Aída se na tebe upřeně dívá. Trochu se mračí. Je s podivem, že když má tak silné magické jádro, že energie okolo ní nejde skoro poznat. Třeba u Dmitrijeviče podvědomě cítíš, že má velkou moc a silné jádro. "Proč by ti vlastně mělo záležet na tom, jestli se mi něco stane, nebo ne?" Asi chtěla říct ještě něco, něco, co by se ti nelíbilo, ale zarazila se. Napětí v místnosti je však jasně patrné.

Vypravěčka - 02. března 2014 00:37

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Tentokrát se Lovec neusmívá, zvážní. Pokud dělá v branži a je ještě živý, určitě to není někdo, kdo by bral opravdové nebezpečí na lehkou váhu. A Siegfrid umí zajisté být řádná osina v zadku. Chvíli je ticho. No, ticho... spíš v tom smyslu, že Lovec mlčí, jinak tu duní hudba a tu a tam zaslechneš nějaký výkřik na účet tanečnice. Cigareta ti hoří mezi prsty a ovíjí se kolem vás dým. "Šagonar." To slovo je jako rána po hlavě. Jako ledová sprcha. Jako záchvat horečky. Šagonar. Řekl ho i tehdy Johann. Místo, kde se zrodil Mur-Ašlar'hb-daar. Přesněji znovuzrodil. Místo, kde zemřel Semjon. Městečko se nachází na hranicích Ruska a Mongolska kdesi v horách. Všechno to už dává smysl. Když se to stalo, taky jste čelili nižším nemrtvým. Měli jste hodně ztrát. Vlastně z celé jednotky jste zbyli jen vy se Semjonem, Nikita Pogadajev a Roman Tverov.

Natalja Zacharová - 02. března 2014 17:20

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Když lovec vysloví jméno malého města, které se pro mne stalo synonymem té nejhorší osobní noční můry, spadne mi čelist. Ne tak jako údivem, ale uvědoměním si, v jaké sračce to zase jsem. Tupě zírám na Batsaichana, zatímco se mi v hlavě začínají hodit nahodilé vzpomínky z nichž ta nejčastěji se opakující je umírající Semjon. Z návratu do minulosti mne vyruší až nakyslý smrad cigarety, která se mi pálí mezi prsty a propaluje se skrze koženou rukavici. Típnu to, jakoby to nic nebylo. Taky, že není, protože skrze kamennou kůži necítím žár, ale aspoň to na lovce mohlo působit jako drsňácké gesto. Krátce zalapám po dechu, jako bych si rozmýšlela co říct. Opak je pravdou. Nemám co bych řekla. To místo je pro mě mrtvé a nechci se tam vrátit. “Co je s tím místem? Tam nic není.“ zamručím a nahodím svou poker face.

Adrian Vilenovič Nazarov - 02. března 2014 22:47

starožitnictví " Prepáč. Nechcela som." Pokrčím rameny. Tak nechtěla. Vlastně jsem tomu i ochotný věřit. Těžko by mi něco takového řekla schválně, nebo tak. Polina nevypadá na někoho, kdo by chtěl záměrně lidem ubližovat. Vlastně by ani neměla důvod, nebo tak něco. Vlastně to považuji za uzavřenou věc, takže jenom přikývnu a nechávám Mariannu vejít dovnitř - a pak i Polinu, protože jsem galantní mladý muž a tak vůbec. Těžko říct, jaké jsem tak asi měl od interiéru očekávání. Asi žádné, když to tak vezmu. Nejsem zrovna cílová skupina starožitnictví a věcí v nich. Ne, že by se mi tady nic nelíbilo, to se říct nedá - na spoustu věcí se dívám i poměrně zvědavě, popřípadě zálibně - ale holt do takových obchodů denně nechodím. Chlapík na stolem na nás v zásadě kašle - a slova se ujímá Marianna. „Dobrý večer, pane, jak se máte?“ Tyvole, vidíš to? Ten její výraz v xichtu, z toho bych se posral. Je jak mílius. Vole foť to, takhle se na tebe nikdy tvářit nebude. „velmi cennou věcičku. Ale jestli tu není, nevadí, vám určitě o našem obchodu řekla, že? Jmenuju se Loseva, Anastasija Antonina Loseva.“ Takže je to jasné - neříkat reálné jméno. Marianna je taky neříká, budu se řídit jejím příkladem. Vlastně - hele, jsem kamarád, který má odnést náklad, ne? Asi se mě nikdo nebude ptát, jak se jmenuju. "Paní Čerenko tu není... a jak vidím, nenechala mi tu ani žádný vzkaz. Co je to za věc?" Nevím, proč kouká na mě. Jak bych to měl vědět. Snažím se tvářit nezúčastněně a prohlížím si jakési vystavené klumpy. Tohle nechám na profících přes vyjednávání. Po očku sleduji, zda něco Polina třeba neosahává. To mě zajímá.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 07. března 2014 17:15

Tak tohle by neměl bejt problém. Ale zatím dál udržuju pohled naivní pipky, křížence báby z reklamy na cereálie a Poliny. Jenom ten vygebenej ksicht trochu víc protáhnu a přidám do něj zklamaný a lehce ublížený podtón. „Tak ona vám nedala vědět? To je... nečekané.“ I když by se to teď hodilo, zrak nesklopím, nemůžu. „Jsou to starožitné hodiny, velké. Víte, takové měla moje babička, ale když zemřela, její majetek se prodal. Jako malá jsem je milovala, takže když mi podobné paní Čerenko ukázala, prostě jsem musela říct manželovi, aby mi je koupil! Moc se mu to nelíbilo, ale víte jak to je, jenže já je musela mít, chápete, budou mi připomínat babičku... měla jsem ji moc ráda, škoda, že už umřela.“ A jako třešničku na dortu jedny extra smutný oči. Jo, Polina-stajl má svoje výhody. Třeba taktiku: čím víc slovních sraček, tím větší únava a poddajnost.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 07. března 2014 17:15

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Po první větě trochu přitlačím na jeho podvědomí, chci zapůsobit na jeho emoce, který se na rozdíl od rozumu hůř kontrolujou. Potřebuju vzbudit trochu toho zájmu, sympatií, chuti pomoct a otevřít se. A během toho sračkoidního monologu, jestli to nebude moc nebezpečný a nepostaví kolem sebe moc silný bariéry, konečně pořádně zaútočím. Frontální útok. „Ukaž nám všechno, co je podezřelý, z čeho máš špatný pocit. Ukaž nám, jestli tu je, tajný vchod. A pak jdi domů, jsi utahaný, chce se ti spát, odejdi a nech nám tu klíče. A na to, co se tu stalo, zapomeň“

Polina Panasenko - 07. března 2014 20:53

Keď Marianna spustila tú svoju falošnú pesničku takmer mi zabehlo. V živote som ju nevidela v takej prívetivo doternej úlohe ako teraz.  Trocha som sa na tom uchechtla. " Má pravdu, údajne si babka skovala do tých hodín nejaké peniaze, alebo listy od milenca. Kto by nechcel poznať temnú históriu vlastnej rodiny? Počula som o jednom austrálčanovi, ktorý si dal spraviť rodokmeň a zistil, že jeho pra-pra-pra neviem koľko krát pra deda vyhostili z krajiny za obcovanie z ovcami.... V Anastásiinom prípade musela jej babka obcovať so samotným diablom, minimálne."  Poviem pobavene a usmejem sa na Mariannu. Bolo to niečo v zmysle toho starého dobré priateľského doberania sa. " A mohla by som potom poprosiť tuto tie hodinečky? Tie pekné vreckové? Možno to neviete ale rovnako ako Aída som maniak do všetkého starého...."

Vypravěčka - 08. března 2014 00:24

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Batsaichan tě pozoruje svýma úzkýma očima. "V okolí se o tom místě vyprávějí děsivé skazky. Dokonce jsem narazil na legendy kočovníků, kteří tam odmítají chodit, protože podle nich je to půda znesvěcená démony. Všemi povídačkami, co jsem zaslechl, bych mohl vyplnit několik večerů, ale jak vidím, nejsi ten typ, co by to ocenil." A proto ani nečekal ocenění svého vtípku. "Někdo by řekl, že to jsou jen žvásty vesničanů. Já ale vím, že v nich je zrnko pravdy. Říkejme tomu dlouhá praxe. Taky vím, že se tam před několika lety něco stalo. I to, že Muráš nebyl ještě na tomhle světě. Když mrtví naposledy chodili po mongolské zemi, byl to můj děd, kdo ho poslal do země duchů. Někdo ho musel znovu povolat. Pomoct mu dostat se sem. Všechno ukazuje na Šagonar. Dějí se tam poslední dobou divné věci."

Vypravěčka - 08. března 2014 00:29
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Chlápek nebyl SPN a ani nevěděl, s kým jedná a už vůbec neměl důvod se obrňovat nebo něco skrývat jako tehdy, když jsi jednala s Brjusovem. Přičtěme k tomu zkušenosti a v polovině tvého monologu mu zeskelnatěly oči. A nebylo to tím, že byl neskonale otravný.

Vypravěčka - 08. března 2014 00:35

Marianna, Polina, Adrian Marianna začala na prodavače chrlit slova. Už v polovině jejího monologu muži zeskelnatěly oči a zůstal stát. Nezdálo se, že by vnímal, co Polina říká. Párkrát naprázdno otevřel ústa. Otočil se jako zombie. A šoural se do druhé místnosti, kde byly velké dveře pro stěhování objemných kusů. "Paní Čerenko říkala, že jede pracovně pryč," řekl nějak nesouvisle, na něco, co možná ani nebylo vyřčeno nahlas. Mluvil jako ze spaní. Zachřestil klíči a odemknul dveře. Klíče tam nechal. Vzadu byla chodba, která asi vedla na dvůr, kde hlídala Olga se Zaripovem. Také tu byly schody do dalšího patra. Zázemí měl prodavač asi vzadu za pultem, aby nemusel pořád běhat přes prodejnu.

Vypravěčka - 08. března 2014 00:47

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Maxim Na dvůr jste se s Olgou dostali skrze průjezd z vedlejší ulice, který sloužil k zásobování nejen starožitnictví, ale i restaurace vedle. Naštěstí tu zrovna nebyl nikdo, kdo by kladl všetečné dotazy. Do budovy starožitnictví vedla dvoukřídlá vrata, aby se tam daly stěhovat i objemnější kusy. Jinak tu byly samozřejmě dveře dozadu do kuchyně oné restaurace a několik oken od dalších domů. Proto se Olga vrtla ke kontejnerům, kde jste nebyli tak na ráně, a mlčky si prohlížela okolí. Potom přešla k vratům a zkusila je. Byly zamčené. Vypadalo to, že hlídání zadního východu je pouze formalita. Důležitá formalita. Zákon schválnosti znali všichni - jakmile by tu nikdo nebyl, určitě by se tu něco stalo. A ono se stalo. Zavrněl ti mobil. Olga si tě zatím nevšímala. Psala ti Ilina. Ahoj, miláčku. Voloďovi je už lépe, doktoři říkají, že jizev nebude mít mnoho, jak poroste, že se to ztratí. Ale trápí mě to. Říkali, že možnost by tu byla, ale je moc nákladná :( Jsi tam v pořádku? Dneska jsem měla takový divný pocit. Špatně se mi spalo. To bude asi tím, že tu nejsi se mnou. Zdál se mi hrozně divný sen. Že mi tě odvedla nějaká žena. Měla křídla, jako anděl, ale určitě to anděl nebyl. Dej mi prosím hned vědět. Lina

Adrian Vilenovič Nazarov - 08. března 2014 08:36

Prodejna Marianna mluví dál. A Přidává se taky Polina. Takhle to vypadá na holčičích párty? Kurva, to je ovšem poměrně děsivý! Já se teda pořád k ničemu nemám, jako správný hodný kluk-kamarád (hej, proč neřekla manželovi, když se jím tady ohání? Teď vypadám jako nějaký friendzonovaný chudák, nebo tak něco. Nebo bratranec. Jo. Bratranec, to je ono.) Tyvole - a není to třeba jedno? Hlavně když se to vyřeší. Přistihnu se, že tak nějak přestávám dávat pozor na to, co se děje a čumím do blba, dokud tak nějak slyším, že holky melou. "Hej... ten chlapík je nějaký..." Umm... co? Zvednu oči. Fakt. Vypadá, jako by jej někdo... zfetoval? "Dobře se podívej, takhle to totiž vypadá, když ti ženský vymluví díru do hlavy!" Odchází. Je to nějaká magie? Jako první se podívám na Polinu - přeci jen na vymluvení děr do hlav by mohla být přebornice ona. Pak se zadívám i na Mariannu, pak zase na Polinu, zpátky na Mariannu. "Co to dohajzlu..." povytáhnu jedno obočí.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 08. března 2014 10:31

Konec hraní, zpátky do reality, už jsem stejně z toho pitomýho úsměvu chytala křeče. Je na čase ho změnit - tak co třeba spokojený a samolibý úsměv? Mám na něj právo, děda je doma, Čerenkova narážečka je pryč, máme volný prostor... no není to nádhera? Sleduju dědka, funguje, ale zdá se mi trochu zmatený. No co, někdy je potřeba trochu připomínat. A tak si prodavače natočím a do očí mu zopakuju svůj rozkaz. „Nezapomeň, ukaž nám, co ti nahání strach, z čeho máš špatný pocit...“ Možná jsem předtím spustila moc povelů naráz, tak má teď v hlavě lehčí guláš... když ho navedu postupně, mohli bychom se konečně někam dostat. „Polino, vem klíče a otevři zbytku – nejspíš to budou ty dveře na konci chodby.“

Natalja Zacharová - 08. března 2014 17:44

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Batsaichan toho věděl dost. Možná víc jak já. Faktem je, že o skaskách o tom místě jsem slyšela taky. Předtím, než jsme tam tenkrát dělali zátah, se k nám něco z toho doneslo. Ale to bylo před... pěti lety? Člověk měl tenkrát jiné starosti, než věřit na povídačky. “Dobře.“ řeknu potom, co domluví, jako bych si sama snad k něčemu dodávala odvahu. “Já tam byla. V Šagonaru. A nejspíš vím, kdo Muráše probudil.“ s naprostým klidem mu předhodím fakt, že to nejspíš byla naše skupina, co Muráše probudila. Jenže to nikdo z nás neutušil. Rozhodně ne já nebo Tverov s Pogadajevem. A nevím, na kolik si byl Semjon vědom toho, co tam tenkrát dělal nebo udělal.

Maxim Sergejevič Zaripov - 08. března 2014 20:41

soukromá zpráva od Maxim Sergejevič Zaripov pro Rodinná pouta! Mobil? Teď a tady? Tiše si zanadávám - sám sobě jak jinak - za tuhle nedbalost. Láska je fajn, ale jakožto muž mám už dvě kulky a nepotřebuji v těle jakékoliv další. Mám štěstí, že to snad zůstalo i nepovšimnuto, což je zároveň i smůlou. On by totiž stačil pohled, jediný, zlý, přísný kterýkoliv, vypnul bych to a byl by klid! Ale, ale teď? Neodolám a nakonec si to musím nejen přečíst, ale i střihnout krátkou rychlou odpověď. Kolik by to stálo? Možná se s tím dá něco udělat, drahá. A netrap se sny, z těch se vždycky probudíš. Žádný anděl mě nevezme, vždyť jsem ti dobrovolně upsal duši už dávno. Moc vás oba miluju! S tím i vypínám tento prokletý přístroj! Nuda je sice fajn, ale vždycky, když přejde je z toho průser a průser, to není nic, čemu chcete čelit s telefonem v ruce.

Vypravěčka - 09. března 2014 14:24
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Lovec povytáhl obočí. Kupodivu ho zaujala víc ta část o tom, žes tam byla, než kdo ho probudil. I když na to možná dojde vzápětí. "Vážně? A cos tam dělala?" Jeho šikmé oči se zase o něco zúžily.

Vypravěčka - 09. března 2014 14:58

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Šagonar Zezačátku to nevypadalo jako akce odlišná od ostatních. Nikdo nemohl tušit, že se to tak posere. Váš tým - tebe, Semjona, Nikitu, Romana a další tři chlapy ze Specnazu - poslali do městečka na rusko-mongolských hranicích. Do Šagonaru. Bylo vám řečeno, že je dost možné, že se tam skrývá nějaká teroristická skupina, která unáší lidi, proto je třeba zjistit, proti čemu stojíte, a pokud by tam byli zajatci, tak je osvobodit. Oficiálně se tedy jednalo o akci průzkumnou a zároveň rychlý zátah. Komplex v horách vypadal jako nějaká opuštěná továrna, kde kdysi lidi z okolí nacházeli práci, ale pak majitel zkrachoval, a protože byla v takové prdeli světa, nikdo se neobtěžoval ji koupit zužitkovat, ale ani zbourat. První problémy nastaly, když jste místo lidských teroristů narazili na opravdu nepříjemné nemrtvé. Naštěstí to byli jenom pěšáci, ovšem dost vytrvalí a otravní. Pobít je vás vždycky stálo dost munice. Jak jste postupovali dál, potkali jste i jiný druh nemrtvého. Ghúly. Ti měli zjevně na starosti svoje pěšáky a jeden z nich tomu cirkusu velel. Nikde žádní zajatci, ale podle vzhledu pěšáků se dalo poznat, že je "zverbovali" z okolí. Povětšinou to byli Asiati s mongolskými rysy. Ghúlové však byli běloši. Semjon na začátku zavelel rozdělit se, abyste komplex lépe prozkoumali, což byla chyba. S ním jsi šla ty a Nikita. To vy jste dorazili do srdce továrny, kde měl velící ghúl svoje stanoviště. Nikitovi prostřelil nohu a tebe jeho poskoci na chvíli knockoutovali. Když ses probrala z mrákot, viděla jsi dozvuky boje. Nikitovi a Semjonovi se sice podařilo vyřadit pěšáky a poskoky, ovšem velitel Semjonovi zasadil smrtelnou ránu. Bodl ho svým bojovým nožem rovnou do srdce. Vyvalila se krev a Semjon byl během několika vteřin mrtvý, nestihl říct ani žádné patetické heslo jako ve filmech. Roman Tverov dorazil zbrocený krví o několik minut později. Byl to on, kdo byl natolik při smyslech (i když tak se šíleným leskem v oku a ohozený rudou a kusy těl nevypadal - výbuch sis tehdy neuvědomovala, ale váš demoliční expert pak Nikitovi říkal, že zbytek nemrtvých odpálil), že vysílačkou zavolal vrtulník. Semjona tehdy zavřeli do plastového pytle a od té doby až po setkání v Moskvě jsi jej neviděla. Z jednotky s tebou přežili jen Nikita a Roman. Co se dělo se Šagonarem pak, to nevíš. Pravděpodobně tam dorazila nějaká čistící jednotka. Nebo to možná srovnali se zemí, kdo ví.

Natalja Zacharová - 09. března 2014 15:22

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Upřímně jsem si myslela, že jsem na Šagonar zapomněla. Že se mi to povedlo, když jsem se Specnazem sekla, odešla pracovat do zavšiveného military obchodu a večer co večer jsem se opíjela v přilehlém baru. Ty kolmé jizvy na mém zápěstí byly taky od toho... následek Šagonaru, protože jsem prostě pár měsíců nezvládala návrat do reality bez Semjona a hledala jsem únik, který málem skončil fatálně... Zhluboka jsem se nadechla a chtěla jsem něco říct, ale pak jsem ztratila odvahu. Namísto toho jsem zavolala obsluhu a požádala o dvě vodky. Velké. Jen co je cuchta v koženém donesla, padly do mě oba dva velké panáky. Ani jeden nebyl zamýšlen pro Batsaichana. Já to potřebovala... Potřebovala jsem to, abych dokázala čelit tomu, co se mi teď zase vracelo do hlavy. “Byla to normální akce, zátah na teroristy.“ začnu a můj pohled se zastaví na něčem, co asi můžu vidět jen já. “Nebyli tam lidi. Teda... ne takoví, které bychom čekali. Zombie, mrtví ale živí. Ti nám problém nedělali. Ne, ti ne. Ale ti, kdo je vedli. Později jsem se dozvěděla, že se jim říká ghůlové.“ zvednu svůj pohled k lovci. “Znáš ghůly? Jsou to dost tvrdí sráči. Jsou dost špatně zabít... taky přitom umřela polovina jednotky, ve které jsem byla. Přežili jsme to jen tři.“ přes obličej mi přejede bolestný úšklebek, protože se mi vrátila další vzpomínka. Ta na umírajícího Semjona. “Tohle je Šagonar. Zkurvený místo plný nemrtvých a ghůlů.“

Vypravěčka - 09. března 2014 15:31

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Batsaichanovi sice cukla ruka, že si vodku vezme, ale bylas rychlejší. Opět nad tím povytáhl obočí, ale mlčel. A mlčel ještě i chvíli poté, cos domluvila. "Jo, asi máme na mysli ten stejnej Šagonar," ušklíbl se. "Pokud tam byla nebo je taková koncentrace nemrtvých, myslím, že tam Muráše najdeme. Znesvěcená půda by mu mohla dodat síly. Slyšel jsem, že dostal dost na prdel a potřebuje si lízat rány." Mimo Specnaz, vlastně mimo vás, co jste tam byli, a velení, by o Murášovi neměl nikdo vědět. Ale jak jsi už pochopila u Táni, démoni asi měli svoje vlastní cestičky, jak něco zjistit. A dobrý lovec démonů je asi taky musel znát. "A i kdyby tam nebyl... Nalákáme ho." Jak už naznačoval předtím, budeš dokonalá volavka. Ty znaky vypálené do duše asi nemáš jenom pro okrasu.

Natalja Zacharová - 09. března 2014 15:48

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Protáčela jsem malou sklínku po desce stolu a poslouchala Batsaichanovy připomínky. Někdo by se mohl citit poctěn, když řekne, že si velkej démon musí lízat rány, protože jste ho dostaly na lopatky a naplivali mu do tváře. Mě na tom nic tak epického nepřišlo. Stále opakoval, že budu volavkou a mě zajímalo, jestli to mají podchycené. “Kolik vás je? Na tu akci? S kým vším mám počítat?“ zeptám se ho a když se opět uvelebím a opřu se zády o opěradlo, cítím, jak mi alkohol putuje tělem a vrací mi něco, co jsem už dlouho necítila. Chuť se pořádně vožrat.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 10. března 2014 16:12

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Ta holka se hned nasírá. Je to možné? Mám o ní starosti, protože vím, co Specnaz dokáže. Jak umí Čističi zahladit cokoliv a kohokoliv, když je třeba a já nechci aby Aída ze dne na den prostě zmizela z povrchu zemského. I když má za zadkem pořádnou armádu svých lidí, nepochybuji že by Čističi vymazali všechno. Asi ani. Asi mě přirostla k srdci. Tělo má pěkný, i obličejík hezounkej. Ta povaha...bože, ta povaha. Za to bych jí spráskal jako koně. Ještě za války se říkalo, že takový ženský potřebují pořádně vyjebat. Já právě nevím jestli se mi to líbí nebo jestli nemám plácat dlaní do čela pokaždý když otevře pusu. Krásnou pusu, mimochodem. Mezi tím, co mě napadají necudné myšlenky a dedukuji co má vlastně říct, několikrát na prázdno odkašlu. "Víš co dokáží Čističi, Aído. Je to jenom přátelská otázka, žádný lezení do soukromí. Proč by mi na tom tolik záleželo...protože si pomáháme, nemyslíš? Já tě doprovodil do jednoho pekla (zabijácká chalupa uprostřed lesa) a ty mě doprovodíš do druhého pekla (obchody s oblečením)." Napiju se. ...

Vypravěčka - 10. března 2014 16:17
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj "Doprovodila," přitakala. "A? Přestaň chodit kolem horké kaše. Doopravdy - proč tu jsi? Proč mi pomáháš? Pravdu. Poslali tě, abys mě špehoval? Nebo je v tom něco jiného?" Tušila to a maskovala to a snažila se to z tebe dostat, něco, cokoli, nebo se snažila dopátrat jakékoli odpovědi...

Polina Panasenko - 11. března 2014 20:24

Bola som tak zaujatá vecami naokolo a vlastnými rečami, že som príliš neregistrovala šúpavú zombie chôdzu a reakcie nie príliš k veci. Ono stávalo sa to. Prepracovanie, spánkový deficit, nedostatok magnézia poprípade všetko dokopy. Aspoň tak to popisovali magazíny a ujo tým určite nanešťastie trpel. Možno bol ešte ku všetkému pod papučou a jednoducho nemal nervy na ženské kvákanie. Zrazu som dostala od Marianny nakázané vziať kľúče a odomknúť. Po tom výstupe vonku som radšej nič nehovorila a bez pindania no s rešpektom som ich vzala do rúk nachystaná otvoriť zadné dvere. Rovnako som bola aj pripravená na prípadnú víziu, vševidiacich kľúčov, ktoré ale dúfam nikto nenosil v zadnom vrecku nohavíc.  " Ok, ok už otváram. Otváram. Na strednej som sa pohrávala s myšlienkou, že by som mohla byť recepčná...." Nakoniec som predsa len niečo dodala aby mi cesta k dverám rýchlejšie ubiehala.

Vypravěčka - 12. března 2014 17:02

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj S Aídou to bylo trochu rozpačité. Automatizovaná brána tě pak vypustila ven a mafiánská panička zůstala za zdmi svého paláce. Kdo ví, co si o tobě myslela. Vypadala trochu překvapeně, když jsi odešel... jen tak. Že by události v chalupě nebyly jen výplodem alkoholu? Nebo to ranilo její ego? Adresa, kterou ti dal Dmitrijevič, odkazovala kamsi k Ilmeňskému jezeru, ovšem ne do Novgorodu, který byl významným, velkým a hlavně starým (starším než Moskva) městem na jeho břehu. Jelikož Ilmeňské jezero je ohromná vodní ploda (Wikipedie říkala, že skoro tisíc čtverečních kilometrů), minul jsi několik vesnic a neustále jsi po nějaké straně cesty měl potok nebo říčku, která vytékala nebo vtékala do Ilmeni. V tomhle ročním období ale nebylo skoro poznat, že tu nějaké jezero je. Zamrzlo, pokryl ho sníh. Cesta sem trvala autem asi sedm hodin. Opět jsi byl osamělý vlk na cestách. Musel jsi projet jednou vesnicí a pak pokračovat dál po polňačce. Tam se v leze nacházel srub, stálo u něj auto. Zobrazit SPOILER Rozhodně to nebylo jako na Urale, u Jagina domu. Tohle byla prostě samota, dost možná nějaká lovecká, ale přitom ne zas tak daleko od civilizace. No a s Aídiným luxusním bydlením se to vůbec nedalo srovnávat. Z komína se kouřilo a tvůj dobrý čich odhalil, že dneska to vypadá na uchu (polévka z ryb) a nějakou zvěřinu. Štěkotem tě uvítal československý vlčák. Přestože dům neměl žádnou ohradu ani plot, nebyl na řetězu. Ve dveřích se objevila tmavovlasá žena, od pohledu cizinka. Hispánka. Chtěla okřiknout psa, ale zarazila se, když tě uviděla. Zobrazit SPOILER Tys přijel, bylo na tobě, jak se ohlásíš.

Vypravěčka - 12. března 2014 17:16

Adrian, Marianna, Polina, Maxim Polina šla otevřít dveře na dvůr. Ihned se odtam vyvalil chladný vzduch, tady vevnitř jinak bylo docela teplo. A taky ji málem vyděsila Olga, která číhala po straně futer. "Čisto?" Naposledy koukla do dvora a kývla hlavou na Zaripova, aby ji následoval. Nemělo cenu tu trčet na mraze, pokud se druhá část týmu dostala tak daleko, aby si sama odemykala. Prodavač se po rozkazu Marianny, aby ukázal něco, z čeho má strach, k ničemu neměl. Možná to byl zavilý materialista, který prostě strach z cetek neměl. "Jdem nahoru," zavelela Olga, opět jen na svého nového parťáka, a vás nechala u podivného výslechu chlápka. Pořád ještě se ho nikdo nezeptal na otázku, kvůli které jste sem přišli.

Vypravěčka - 14. března 2014 19:50

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Batsaichan se hořce pousmál. "Obávám se, že z mý strany to bude one man show. Z mých kontaktů nikdo do přímý akce nechodí." Nechtělo se věřit tomu, že Mongol vše dělá sám. I když - sejmout Táňu asi nebylo tak komplikované a náročné jako sejmout démona Murášova formátu. Pokud tu a tam zahnal nějakého utburda nebo nadělal ze smrtonošů štěkanátky, tak teoreticky by na to sám stačil. Takže byl buď dobrý, nebo šílenec. Nebo měl nějaká esa v rukávu.

Natalja Zacharová - 14. března 2014 20:58

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Já tyhle vlky samotáře neuznávám. Ne, pokud se jedná o něco takového, jako je lovení démonů. Nikdo nemůže být tak dobrý, aby to zvládl sám. Ani já sakra nejsem. “Blbost, sis myslel, že bychom na to byli jen my dva?“ posměšně zakroutím hlavou a vytáhnu obočí. Celá ta představa mi přijde naprosto absurdní. “Chceš mě jako volavku na Muráše a nedokážeš zařídit ani pořádný krytí? Ve dvou do toho nepůjdu. Buď někoho seženeš nebo...“ zarazím se a vzpomenu si na Pogadajeva a Tverova. Šli by do toho, kdybych jim řekla? Kurva... copak vím, jestli to jsou pořád ti stejní blázni jako tenkrát? Nikita nejspíš jo, co jsem slyšela, tak je z něj kancelářská krysa...ale kde je Romana konec, to netuším.

Vypravěčka - 14. března 2014 22:00

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Lovec docela dlouho mlčí. Jako by nad něčím přemýšlel. Povzdechne si. "Nemůžu," řekne nakonec a k jeho smůle to zní pro tvůj alkoholem a nevyspáním opojený mozek možná až příliš pateticky a temně, asi jako by to řekli hrdinové z filmů v podobné situaci. Batsaichan se zvedne, na stole nechá bankovku za tvoje pití. A lístek, který měl asi rovnou přichystaný. Ještě se na tebe krátce podívá, než odejde. Stihla bys ho zarazit. Kdybys chtěla. Pokud ne, odešel a veškerý líh na baru je ti k dispozici.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 15. března 2014 01:18

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Chvilku stojím s rukama v kapsách své nové kožené bundy před autem a sleduji okolí i stavení. Je to tu pěkné. Někdy si říkám, že tohle by pro mě bylo nejlepší. Jenže já už jinak než ve Specnazs žít neumím. Nemohl bych jen tak odejít a usídlit se. Navíc, ze Specnazu se neodchází. Ne po svých. Usměju se na psa. Pak si uvědomím, že na něj vlastně cením zuby a hned je schovám. Strniště mám den holené takže snad nevypadám jako totální nuzák. Kvalitní obuv, tmavé pohodlné džíny a drahá kožená bunda ženě můžou napovědět leccos. "Dobrý den." přikývnu k ní, když minu psa a přijdu blíž. Snažím se aby ze mě vlčák necítil strach. Snad na mě to psisko nevlítne, kosti flákotu bifteku sem sežral cestou. "Jmenuji se Nikolaj Atlasov. Vaši adresu mě dal můj nadřízený. Dmitrijevič." vysvětlím. "Jsem tu správně?" ...

Vypravěčka - 15. března 2014 01:43

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Žena se u Dmitrijevičova jména zarazí. Pes si tě pořád obchází a dotírá štěkáním. Kdo ví, nakolik je vycvičený. Šel by po tobě, kdyby mu dala povel? Nevypadá jako vystrašený ratlík, co jen ječí a nikdy nekousne. Takového by si lidi tady na samotě asi ani nepořizovali. "Asi..." odpoví krátce a udělá krok zpět do domu, na někoho volá. Ze dveří místo ženy vyjde muž. Postavou by klidně mohl soutěžit s Dmitrijevičem, drobná hispánka se za ním ztrácí. Má na sobě obyčejnou flanelovou košili a džíny, na očích sluneční brýle. Zobrazit SPOILER "Proč přesně vás sem Dmitrijevič poslal?" Jde něj poznat určitá ostražitost. Není divu, přijede cizí chlap bez oka, co se ohání jménem maršála. Že by mu Dmitrijevič o tobě zapomněl říct? Taky to může být nějaká jeho zkouška, u něj jeden nikdy neví. Vždyť ti nedal ani jméno toho člověka, jenom adresu.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 15. března 2014 01:56

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Skvělé. Mám na ženské štěstí. Ale tenhle chlap by se snad neměl zaleknout jen tak něčeho. Určitě ne absenci mého oka, protože na tohle pořád zapomínám. Ne, vážně, zapomínám na to, že ho nemám. Člověk si zvykne na cokoliv, supernatural zjevně dvakrát tolik. Pes mě znervozňuje . Nechci, aby mě hryznul, proto se plně nesoustředím na chlápkův pach. "Dal mi na vás kontakt, kvůli výcviku. Kvůli informacím." zkusím to takhle. Nehodám tu venku vykřikovat do světa "jsem jinej, můžu léčit dotykem a chci se v tom zlepšit." ...

Vypravěčka - 15. března 2014 02:17

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Mohl to být rezignovaný povzdech, nebo prostě jenom vydechl páru. "Tak pojď," přešel bez nějakého upozornění do tykání, kývhl hlavou a sykl na psa. Ten zmlkl, s nastraženýma ušima se na něj podíval. A odběhl. Vevnitř to vonělo jídlem, bylo tu teplo. Hispánka se vrátila do kuchyně, vy jste si sedli do obýváku. Byl to sice srub, ale zevnitř to nebylo tak moc poznat. Ani přepych a luxus jako u Aídy, ale ani něco jako lovecká chata. Prostě domek. Nepřeplácaný, akorát sem, do ruského rázu, nějak neseděly některé doplňky, dekorace, které si žena asi přivezla z domu. Vypadaly nějak indiánsky. "Sergej Dmitrijevič Strogij," představil se ti pak muž a pomalu, opatrně se posadil do křesla. Měl nějaké zranění? "Čeho přesně by se měl ten výcvik týkat? Boris mi nevolal." Odmlčel se, dal ti možnost odpovědět... a zabručel. Do očí jsi mu neviděl, brýle měl pořád na nose. "Měňavec... Vlkodlak, dlak, nebo zvěromág?" vyslýchal tě dál. "Nejdřív budu muset otestovat, co všechno svedeš-" "Ale ještě nejdřív bude oběd," namítla hispánka, která se neslyšně i pro tebe přikradla ke dveřím do obýváku a nakoukla do něj. "Jenom potichu, zrovna jsem ho uspala." Jak to tak vypadalo, přijel jsi právě včas. Ucha a zvěřina voněly celým domem.

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 15. března 2014 02:34

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Moment, co to jméno? Nastražím uši skoro stejně jako ten hlídací pes a v hlavě mi to začne šrotovat. Nabídnu mu ruku k potřesu a nechám domněnku, že je to šéfův syn někde hluboko vzadu. Posadím se. Kdo ví, co vlastně tenhle externista dovede. Když tak koukám kolem, plachtí na pomezí civilu a nějakého přednostního šamana. "Vlastně si nejsem jistý. Proto mě šéf posla za vámi. Abych konečně pochopil můj původ. Rodina mi zemřela před lety, domů nemám důvod jezdit. Je to daleko a stejně jsem tam nebyl už léta. Pochybuji, že bych odpovědi našel tam. I kdyby ano, určitě bych neporozuměl svému daru správně." Ano, daru. Já ho považuji za velkou výhodu. Čich je zblblej vůní jídla, protože mi kručí v žaludku jako blázen. Ráno sem do sebe hodil jenom čaj s banánem a na obědě jsem nebyl. Otočím se k ženě, usměju se. "Nechci být přítěží. Když vám šéf nevolal. Ale voní to krásně, paní Dmitrijevičová." olíznu se až za ušima, protože ryby jsou mou oblíbenou pochoutkou. ...

Vypravěčka - 15. března 2014 02:51

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj "To bude na delší výslech, jak to tak vypadá." Podle jeho výrazu se dalo těžko poznat, jestli to byl vtip, nebo ho to sere, pach jsi skrz jídlo necítil. "Anjela," dodala žena a podle toho, jak to vyslovila, bylo jasné, že je odkudsi ze Španěl. Její jméno se totiž vyslovovalo "Anchela". Pozvali tě tedy ke stolu. Anjela vypadala na dobrou hospodyňku a stejně dobře i vařila. Všiml sis, že v určitých situacích se Sergej pohyboval opatrněji. Třeba když si sedal. A když jedl, jedl pomalu. Z nějakého důvodu dostal krásný plátek zvěřiny do misky pokrájený na kostky a s bramborami, aby mohl jíst lžící. Anjela a ty jste ho měli normálně. "Ty ses tak teda narodil?" navázal po chvíli Sergej. "V tom případě vlkodlak nebudeš. Leda by byla pokousaná tvoje matka, když byla těhotná. Jak vypadáš, když se proměníš?"

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 15. března 2014 03:42

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Sleduju ho, když se hýbe. Spíš to, jak se moc hýbat nemůže ale příjde mi trapné ptát se ho na jeho indispozici. Snad později. Mlasknu nad vynikajícím jídlem. Slastně si hladím břich, přitom mi jazyk lítá ze strany pusy na druhou. Málem bych začal oblizovat i nádobí, kdybych si neuvědomil, že je to neslušné. Vím, bude se mnou sakra práce. Ale když chci něčeho dosáhnout, musím začít od píky. Přikývnu. "Ano. Nejspíš jsem se tak narodil. Nepamatuji si, že bych někdy supernaturálem nebyl." napiju se vody. "No, připomínám normálního psa. Velkého vlčáka, dá se říct. Neumím se měnit do nějaký podoby vlkodlaka, jako ve filmech. Taky, pokud na sobě nemám hadry, přeměna mě nebolí. Není závislá na fázi měsíce." vysvětluju mu. ...

Vypravěčka - 15. března 2014 04:07

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj Chvíli zase bylo ticho. Anjela po tobě zvědavě koukla, pak na Sergeje. Ten... těžko říct, jestli se na tebe taky díval skrz ty brýle. "Zvláštní. Asi mi to potom budeš muset předvést." A taky že ano. Anjela pro jistotu odtáhla nábytek v obýváku ke stěnám. Oba se na tebe zůstali dívat, což nebylo moc příjemné. V zápalu boje, kdy si každý všímá, aby si zachránil vlastní zadek, a neřeší, jak se měníš, to bylo jiné. No, aspoň že byl dům poměrně útulný a nemusel sis připadat jako tam. Na stole. Proměna si žádala vždycky docela dost energie, proto bylo dobře, že ses najedl bílkovin. Anjela zase mrkla směrem k Sergejovi. Tomu se zachvělo chřípí. Na chvilku se k tobě odvrátil zády, položil něco na stolek... A proměnil se taky. Nikdy jsi takovou proměnu neviděl. Byla o mnoho plynulejší a hlavně! On se proměnil i se šaty! Sergej byl mohutnější než ty, ale to se dalo čekat, když už v lidské podobě nad tebou čněl. Zbarvením i stavbou těla (až na tu mohutnost) připomínal vlka. A když se k tobě zase otočil... Pochopils, proč se choval tak divně. Neměl oči. Obě oči. Místo nich zely černé díry. To byl asi i důvod, proč se proměnil. Aby tě lépe odhadl, aby si tě mohl očenichat. Málem do tebe čenichem vrazil, lehce se tě dotkl tělem, aby si byl jistý, kde přesně stojíš. Pak si sedl. "Rozdíl mezi dlakem a zvěromágem je docela těžké vyčenichat, pokud mají klasickou podobu, do jaké se umí proměnit dlak. Takže jsou dvě možnosti," vrčel. "Buď jsi dlak, který neumí svoji třetí formu, nebo jsi zvěromág, který neumí očarovat sama sebe celého. Anjel, popiš mi, jak přesně vypadá." Jeho žena se dala do popisování od stavby těla po barvu srsti. Když narazila na to, že ti chybí oko, Sergej doslova vyskočil, ocas zvednutý ke stropu, uši nastražené. Jeho rozrušení bylo patrné i pachově. "Jaks o něj přišel?" zavrčel napjatě. Zobrazit SPOILER

Nikolaj Nikolajevič Atlasov - 15. března 2014 04:18

soukromá zpráva od Nikolaj Nikolajevič Atlasov pro Bylo to nepříjemné ale nejsem tu abych se rekreoval a mlsal polívku, takže shodím šatstvo a jdu na to. Překvapeně stříhám ušima. Já myslel, že má podoba je skvělá. Setkal jsem se tady pouze s neklidnými povzdechy, upřímným nesouhlasem a kritikou. No dobrá, asi něco dělám špatně. Když odhalí chybějící oči, polknu na sucho. Jedno nemám ani já ale představa, že bych neviděl nic - to mě děsilo. Možná víc než smrt. Vyslechnu si ho. Pozorně poslouchám a snažím se dát dvě a dvě dohromady. Jenže mi připadá, že toho kolem své vlastní existence nevím tolik abych byl vůbec schopen pochopit co jsem zač. "Za války. Chirurgicky. Sice při magickým rituálu ale protože mě drželi pod sedativy, nic přesnýho si nevybavuju." ...

Vypravěčka - 15. března 2014 04:35

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nikolaj V téhle podobě se emoce kontrolují hůř. Sergej zavrčel, naježil se, když jsi řekl slovo rituál. Anjela byla neklidná. Bodejť by ne, když vrčí taková obrovská hromada chlupů. "Na to by se hodila Olga. Nebo Marianna," poznamenala Anjela. "Jo. Ale pochybuju, že mají čas. Zkus pak Olze nechat vzkaz... ať se ozve, až... prostě ať se ozve." Sergej nespokojeně zafuněl, poodstoupil. "Dobrá, pokud chceš, můžeš se zase proměnit." On sám se proměnil stejně snadno. Pohled na jeho chybějící oči nebyl pěkný, v lidské tváři to vypadalo mnohem hůř než na vlčí hlavě. Nyní už tě nesledovali. Bylo ale zvláštní, že i když se nábytek okolo změnil, Sergej dokázal najít křeslo, aniž by se přizabil. Možná mu pomáhal fakt, že byl zvěromág. A orientoval se i čichem. Pak se Sergej začal znovu vyptávat. Na tvoji rodinu. Na to, kdy a jak ses poprvé proměnil. Odkud pocházeli tví rodiče? Co dělali? Byl to nezvyk. Dokonce ani Aída se o tebe tak nezajímala. Někdy v polovině rozhovoru v křeslech u krbu se ozvalo dětské natahování a Anjela běžela nahoru. Když se vrátila, nesla asi půlročního chlapce. Na jednu stranu byl Sergej podrážděně rozrušený z toho, že mu něco připomnělo jeho zranění. A že o tom nic nevěděl. Na stranu druhou to tu působilo víc domácky než místa, kde jsi za posledních kdoví kolik let byl. Jednoduše normální rodina. Až na to, že otec ze zmrzačený zvěromág. Krom Sergejova rozpoložení ses tu za pár hodin přestal cítit jako vetřelec. Něco z vaší zvířecí podstaty bylo hluboko vevnitř a on tě pustil na svoje teritorium, tak vše bylo v pořádku.

Natalja Zacharová - 15. března 2014 13:59

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Občas mi prostě nedocházejí souvislosti. A tak, když se Batsaichan zvedl a měl se k odchodu, nechala jsem ho. Nemůžu... nemůžu “Kurva, co to je za blbost,“ poklepu prsty o desku stolu. Přes všudepřítomný hluk to ale není slyšet a tak relaxační účinek téhle kratochvíle vyjde v niveč. Mávnu na číšnici a objednám si ještě vodku. “Lahev,“ upřesním, když přicupká. Hmátnu po lístku, který tu Lovec nechal a zapálím si, víceméně z potřeby se odpoutat od nepříjemných myšlenek. Papírek rozbalím a prohlédnu si ho.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 15. března 2014 23:26

Takže pán nemívá ani blbý pocity? Žádný mrazení v zádech ani nervozita? Nebo si paní Čerenková žádný artefakty do krámu nepouští? Tomu se mi nechce věřit, rozhodně ne s manžílkem, kterýho měla. Tohle je přece ideální místo, kde něco schovat. A pak, starej Nazarov musel mít důvod, proč sem jet. Takže pokračujem ve výslechu. Ale zbytečně se zdržovat nehodlám – rovnou šáhnu do tašky a vytáhnu dokumenty k případu, kde je i fotka Nazarova. Jestli půjde všechno dobře, tak si stejně nebude nic pamatovat, takže žádný velký tajemství neprozrazuju. Ukážu dědkovi fotku našeho maroda. „Znáš ho? Byl tu už někdy předtím?“ No hele, jak hezky přikyvuje. Takhle se mi lidi líbí – servilní a bez zbytečných keců spolupracující. „Kdy přesně? A mluvil přímo s tebou nebo s majitelkou?“ „Byl tu před pěti dny a mluvil se mnou.“ Takže to bude o to jednodušší, zvlášť když je děda tak kamarádskej. „Co konkrétně chtěl? Co ho zajímalo?“ Chlápek odpovídá, jak drbna, která se potřebuje vypovídat – šlo o starý japonský náušnice v krabičce, s nějakým nápisem ve znakovým písmu a nějakým hnusným zvířetem. Ani sám neví, co to bylo. A já se mu nedivím, kdo se má v těch zmutovaných sajrajtech vyznat?! Děda je dokonce tak kooperativní, že mi je i ukáže. Hodnej pejsek! „A co konkrétního o těch náušnicích víš?“ „ Pocházejí z Japonska asi z období Šógunátu Ašikaga, což je 14.-16. stol. Je to unikát, stály pěkné jmění, ale ten muž vše bez mrknutí oka zaplatil. Tohle zboží nebylo vystaveno, musel vědět, pro co jde, v trezoru byl jenom lístek, že je mám prodat tomu a tomu. Přišlo mi divné, že o nich ten muž ví, ale myslel jsem, že patří k těm informovaným. “ Japončíci – proč všechno, co vyrobí, je divný? O šikmáckých tradicích, artefaktech a jiných blbostech vím asi tolik, že jsou. Doufám, že se chytne někdo jiný, ať se nemusíme zdržovat v knihovnách. Například Polina, co slečno čínskej horoskop, máš znalosti, který přesahujou přílohy v Cosmopolitanu? „Kdo přesně to dotáhl, Čerenko nebo jeho žena?“ Přisvědčí, že to byl Čerenko, což je zajímavý – teď už je jasný, že měl tatík Nazarov dvojí život. A z toho minimálně v jednom se zaplet s hodně špatnými lidmi, že? Nutkání vykašlat se na pravidla a jít ho vyzpovídat se ještě prohloubí. „A kolik ty náušnice stály?“ Tahle otázka je nutná, nevím, kolik si vydělal legálně, ale jestli chlap říká, že stály majlant, pochybuju, že to platil ze svýho platu, a rozhodně ne z rodinnýho účtu, rodinka by si asi všimla, že pár tisícovek chybí. Nejspíš má tajný účet, a dost pochybuju, že prachy na něm jsou vydělaný poctivou robotou. Řekne částku a já se neudržím a uznale zapískám - 840 000 rublů. Za to by si moh koupit slušnější byt. Na druhou stranu, na něco těžce magickýho se mi to zdá moc málo a čekat, že Čerenko byl z levnýho těsta, se fakt nedá. „Bylo to poprvé, co jsi ho viděl?“ Přikývne. „A jaký si z něho měl pocit? Byl nervózní? Suverénní?“ Chlap se zamyslí, jak jen toho je loutka na provázku schopná, ale dlouho nezdržuje. Nakonec z něj vypadne, že byl trochu nervózní, i když se snažil hrát na drsňáka. Ale platil hned, ani se nezamyslel, jestli mu to za to stojí, nezkoušel smlouvat… Což jasně ukazuje na to, že ty cetky byly nelegální a Nazarov to moc dobře věděl. Ale jistota je jistota, ujistit se musím. „Máš ty naušnice někde vyfocené? Do evidence nebo tak?“ Chlápek přemejšlí, až moc dlouho přemejšlí, začínám mít pocit, že jsem ho ztratila. Už se chystám trochu přitlačit, když se rozhoupe a svým zombiewalkem, že by mu ho záviděl i Michael Jackson, se začne vracet zpátky k pultu. Tam chvíli prohrabává papíry a nakonec zavrtí hlavou. Naušnice nejsou zaevidovaný. Teď už je to jasný, Nazarov senior měl s Čerenkem dojednaný černý kšefty. „Stávalo se běžně, že tvůj šéf, Čerenko, prodával cennosti na černo?“ Ale, ale, podívejme… teď už to není jenom domněnka, chlap se cuká… dostali jsme se do hodně citlivých míst, že jo, dědku? Ale já se odmítám vzdát, já vím, hrozí, že z něj bude slintající salát, že mi tu exne nebo dostane epileptickou sračku, taky mě to může knockoutovat… ale hele, kdo neriskuje, nic nezíská. „Podívej se na mě.“ Počkám, až budu mít jeho pozornost a pak zatlačím. Jako vždy, je to jak chůze na laně, musím dávat sakra pozor, abych neztratila rovnováhu, nesmím sejít z tý úzký cestičky… vyhejbat se opravdu silným bariérám a když tlačit, tak na tu nejslabší. „Odpověz – prodával Čerenko cennosti na černo často?“

Vypravěčka - 16. března 2014 09:38

Marianna, Polina, Adrian Než začal Mariannin výslech, Maxim s Olgou odešli do patra. Zprvu chlápek odpovídal docela ochotně, vypadalo to, že Marianna ho zastihla nepřipraveného. Ale když došlo na poslední otázku ohledně Čerenkových nekalých obchodů, zacukal se. Bylo to na něm i vidět. Předtím stál jako zombie, tu a tam mrkl. Nyní začal zuřivě mrkat, několikrát trhnul hlavou sem a tam a dokonce o krok ustoupil, jako by bojoval s nějakým hlasem v hlavě. No, proč jako. Chlap zafuněl - a najednou stál zase jako člen castingu na zombie film. "Ano."

Vypravěčka - 16. března 2014 09:45

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Maxim Nahoře v patře byly dvě místnosti. Dveře do kanceláře a pak ještě jedny. Olga se šla podívat do kanclu a ty, když jsi procházel kolem těch druhých, jsi zaslechl něco podivného. Byl tam někdo? Šepot nebo zaštustění. Bylo tu šero, ale když ses pořádně zadíval, všiml sis, že dveře úplně nedoléhají. Byly pootevřené. Olga mezitím hrabošila někde vedle. Slyšel jsi ji zavrčet něco o zasraných papírech a moru jménem byrokracie.

Adrian Vilenovič Nazarov - 16. března 2014 22:46

Špenáti, vole, prolamuji writingblock ~ Marianna, Polina ~ Vchází Olga a Maxim. Ale nezdržují se dlouho. Pořád tak nějak zírám na toho chlapíka, který je v transu - a už je jasné, že jej ovládá naše velitelka. "Takže pravidlo číslo jedna, hlavně ji nenasrat. Nechci skončit jako Stín od zombie." Jenom tak nějak pokrčím rameny. Stín se mezitím po podlaze tak nějak odplíží a zkoumá... cosi neurčitého mezi předměty. Není to důležité. Prostě využívá toho, že tady nikdo není... a dělá si svoje. Já zatím sleduji práci Marianny, s vědomím, že do toho nemám jak zasáhnout. Sleduji... a neměl bych. Určitě bych neměl. Neměl bych to slyšet, neměl bych tady být. S každou odpovědí, každým slovem toho chlapíka, je to horší a horší. Můj otec... Před pěti dny... náušnice... to bylo to, co schovával v ruce, než vyšel z auta. Proč? Kam šel? Za kým? Co s nimi měl v plánu? Sleduji hovor dál, trošku nesvůj. I Stín přestane řešit jakési cetky a vrací se ke mně. Mlčí. Poslouchá. Nechápe. „Kdo přesně to dotáhl, Čerenko nebo jeho žena?“ Třeba... třeba to není tak zlý. Třeba ho vydírali, musel, snažil se... třeba ochránit rodinu, nebo... "840 000 rublů." Zamrkám. "No tyvole..." Jak se zdá, tak zamrkal i Stín, akorát nahlas v mé hlavě. Podle dalších slov jej viděl jen jednou. Takže.... takže to nedělal ani pravidelně! Určitě to bude mít... nějaké vysvětlení. Vysvětlení, které se mi asi nemusí úplně líbit... ale určitě ne to nejhorší možné! „Odpověz – prodával Čerenko cennosti na černo často?“ "Ano." "Komu," zamumlám tiše, aniž bych si to vůbec pořádně uvědomil, že tohle šlo nahlas. Tito lidé... nás můžou nasměrovat dál - ale takhle jsem tu otázku nedomýšlel. Spíš... jsem otřesený, bylo to to první, co mě napadlo. V mých očích byl otec vždycky čestný člověk. Hrdina. Voják, jako z učebnice. Rozhodně... rozhodně nešmelil za zády ÚPA... pochybný materiál od Čerenka. To prostě...

Maxim Sergejevič Zaripov - 16. března 2014 23:20

Obchod snů Vyšlo to? Doufám, že jo! Inu kdyby Olga zjistila, že si místo hlídání píšu se ženou, tak by mě přejela jak tank. A couvla. Dvakrát. Tak či onak se mi uleví, když mobil bezpečně vypnutý vrátím zpět do kapsy. Člověk se může cítit hned profesionálně, dokonce i v momentě, kdy ho zaskočí otevření dveří. Nic velkého, jen plamínek zapalovače, který je o tolik nenápadnější než namířená pistole, dává znát, že bych... si asi posvítil na dotyčného, kdyby nebyl Polinou. Na rozkaz k přesunu do budovy tak můžu jen kývnout, co bych řekl? Maximálně se zeptal Poliny, jestli se dveře na dnešek dobře vyspaly a nestěžují si na to, že by je ve vztahu panty nějak omezovaly! Prst se ze zapalovače zase přesune pryč. Tak mě napadá, je tu zákaz kouření? I kdyby jo, preventivně si do ruky vezmu cigaretu. Ono kdyby to šlo, byla by škoda to nepromarnit, stejně jako možnost nahlédnout... kamsi? A to, co jsem slyšel, to bylo sakra co? Opřu se v tichosti o stěnu u pootevřených dveří, jako správně motivovaný zaměstnanec pobírající plat daňových poplatníků, ovšem s trochu jiným cílem. Pootevřít je, lehce, tiše nenápadně, jako by za dveřmi mohla být banda čečenců toužících někomu poděkovat za laskavou náruč matičky rusy. No a při tom všem se ještě mohu divit nad tím, že milej Nazarov senior asi nebyl tak liliově čistý, jak se zdá. Padají tady pěkné sumy, zajímavé dotazy a vůbec bych řekl, že chudák mlaďoch přijde o iluze. Já jsem sice spíš věřil, že Nazarov byl rovný chlap, ale na druhou stranu dneska už vím, že lidi pro blbost nebo prachy jsou schopní lecčeho. Nebo pro rodinu, když na to přijde, což si umím představit sakra dobře. Teď hlavně opatrně a nenápadně... Tak či onak zjišťovat tyhle věci mají momentálně na práci oni a na mě je se dovtípit, co se skrývá za pootevřenými dveřmi. Upřímně doufám, že ať už je to cokoliv od výplodu fantazie po nějaký zdejší produkt, nebude to zrovna něco s chutí na pravou Zaripovskou játrovku. Mám svá játra rád tam, kde jsou a se stejnou radostí bych je viděl na svém místě tvrdnout i nadále!

Marianna Borisovna Orlovskaja - 17. března 2014 01:41
	Teď ho nesmím ztratit, musím se koncentrovat… takže mě dotaz juniora trochu vykolejí. Neměl se do toho plíst, ruší spojení. Ale teď nesmím udělat tu chybu, věnovat se Nazarovovi a dědka pustit. Už teď je to nebezpečný pro obě strany, víc z něj ale vytáhnout musíme. A junior se navíc neptá tak blbě… nebo, ne tak moc blbě. „V nejbližší době, prodal jsi někomu něco, co měl Čerenko načerno? Komu?“

Polina Panasenko - 18. března 2014 19:40

Náušnice, tak tie som rozhodne nečakala. A ešte k tomu japonské a tak strašne drahé až som sa takmer neovládla a niečo na to povedala. Miesto toho som len tak na prázdno ako ryba otvorila pár krát ústa a nechtiac som v myšlienkach skĺzla k tomu článku o skrytých transvestitoch...a také peknučké náušnice mohli geishi Nazarovej docela slušať. Rýchlo som to ale vyhnala z hlavy preč, pretože to bolo úplne absurdné a radšej som sa upla k tomu, že Aída v tom prsty nemá a za všetko môže je jej bývalí manžel.  A hneď na to som sa zasa sústredila na chudáka starého pána, ktorému asi rupne cievka v hlave ak s tým Marianna okamžite neskončí.

Vypravěčka - 22. března 2014 13:53

Marianna, Polina, Adrian Prodavač zombiácky odříkal pár jmen, která ovšem zněla tak nějak... divně. Proč? Protože lidi s podobnými jmény byly mraky. To byl asi důvod, proč si je vybrali. Nikde tam nefigurovalo Nazarovovo jméno, toho poznal podle fotky, tak kdo ví, třeba taky působil pod některým z nich. Nikolaj Ivanov Sergej Gavrilov Ivan Trofimov John Smith Samozřejmě když to bylo prodáno načerno, určitě to šlo hotovostí anebo z nějakých pochybných účtů se stejně pochybnými jmény. Žádné adresy ani jiné kontakty. Kam se ale poděly ty náušnice, co kupoval? U sebe je neměl, mezi důkazy nebyly. Mohl je mít někde doma? Nebo v kanceláři? Co vlastně mohl Nazarov dělat s podobnou věcí? Pokud netoužil být hezká holka.

Vypravěčka - 22. března 2014 14:01

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Maxim Navzdory tomu, co se v podobných chvílích děje v každém pořádném napínavém filmu, dveře nevrzly. Otevřely se hladce a vpustily tě do místnosti s... Harampádím? No, asi to byl sklad. Když si procházel přes práh, na okamžik jsi měl takový divný pocit, jako by tě někdo polil teplým medem, ale pak to zmizelo. Nic se nestalo. Vypadalo to tu jako skladiště, které by dozajista měl někdo jako Indiana Jones. Všechno ale bylo opečovávané, žádný prach. Dalo se čekat, že tu budou mít něco podobného, ale že by to nebylo zabezpečené? Minul jsi nějakou africkou sochu z černého dřeva, sahala ti asi do pasu, regály s různými krabičkami a krabicemi, kde byly drobnosti. Zase to zašelestění. Do nosu tě udeřil zvířecí pach. Přímo před tebou stála větší krychle. Okolo sebe měla prostor a na sobě přehozenou tmavou látku. Zvuky přicházely odtam.

Vypravěčka - 22. března 2014 14:06

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Na papírku bylo telefonní číslo. Nebylo pochyb, že patří Batsaichanovi. Večer plynul. Nebo už spíš ráno, když vezmeme v potaz, jak dlouho ses sem trmácela. K tomu ještě připočtěme, že jste prolézali dům v Petrohradě... Byl to dlouhý den. Proto ti stačilo málo, aby ses opila a nakonec vše zčernalo. Probudil tě dobře známý ranní bolehlav. Ještě že tu bylo ticho, nikde neduněla hudba, jinak by ti asi pukla hlava. Tvář jsi měla otlačenou a bolavou. Usnula jsi totiž s hlavou na stole. Jaktože tě nikdo nevyhnal? Bar musel být dávno zavřený. Všude byly pozvedané židle, zvenčí sem skrz otevřené okno proudil ledový vzduch a taky paprsky slunce. Naštěstí ne u tebe. U baru štrachal Kiril. Že by si tě pamatoval?

Natalja Zacharová - 23. března 2014 11:05

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Nevím, co mne probudilo dřív. Jestli můj smradlavý dech odrážející se od desky stolu zpátky pod nos. Bolehlav jakožto permoníci v mé hlavě začínající ranní šichtu. Zvuk zvenčí a nebo šestý smysl. Čert to vem. V momentě, kdy jsem vnímala studenou desku pod obličejem, jsem věděla, že bych se měla zvednout. Celá rozlámaná, jak jsem ležela natažená přes stůl, se posadím a jak se mi setrvačností zakloní hlava, probudím ostrou bolest. Nic, co bych nezvládla, ale člověk si docela odvykne, když pravidelně netrénuje. Dlaní jsem si promnula obličej a otevřela jsem oči. Konečně jsem si mohla prohlédnout místo svého posledního šlofíku. Prdele... mě tu nechali? rozhlédnu se po baru a za pultem uvidím Kirilla. Seberu síly a zvednu se ze židle. Zavrávorám, než naberu ten správný směr, ale i potom chodím jako bych byla na lodi. Nohy mě horko těžko poslouchají a tak, když se konečně dostanu k barové židli a opřu se o pult, cítím se vítězoslavně. “Eh, brý jitro.“ zamumlám ke Kirillovi. Lokty se opřu o pult a podepřu si bolavou hlavu. “Nemáš tu nějakej aspirin nebo něco?“ zahučím. Nechci si ani představovat, jak teď vypadám, ale hádám, že Kirill je na leccos zvyklý a že nejsem první, kdo se mu opilý potácí. “Proč mě včera někdo nevykopal domů?“ zeptám se. Je tady možnost, že jsem byla agresivní. To se mi občas stává, když se moc napiju, a když zjistím, že můj život stojí za hovno. Asi vlastně ani nechci vědět, co se pak dělo a jsem ráda, že mám vokno. A papírek od Lovce? Ten jsem si včera nejspíše zastrčila do kalhot, abych ho neztratila, ještě před tím, než jsem si vylila mozek.

Vypravěčka - 23. března 2014 23:38

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Větrem ošlehaný Kazachstánec, který je o ous menší než ty, pilně umývá, uklízí. Určitě ví, že už se k němu šineš, je tu dokonalé ticho, ale čeká, až promluvíš. Jeho šikmé oči ti celkem logicky připomenou, jak se na tebe díval Batsaichan. "Jsi ta Dmitrijevičova holka. Venku bys ještě zmrzla a já bych měl průser," pokrčil rameny. Jeho přízvuk trhal uši. Aspirin ti ale dal. Co teď? Johann na tebe čekal v Moskvě a tys neměla odvoz. A jaks přicházela k sobě, bohužel se vracelo i to, že řeči o Šagonaru nebyly jen noční můra. Bylo opravdu možné, aby tam Semjon/Muráš byl? Vracet se na další místo, kdes ho ztratila. Nejdřív Petrohrad, teď tohle.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 24. března 2014 00:22

Jména si zapíšu. Ne proto, že bych čekala, že jsou reálný. Spíš je možný, že použili stejný jména na falešných účtech. Podle toho by se pánové dali vystopovat – nebo alespoň odhadnout, co plus mínus dělali, asi nám to nepomůže v tomhle případu, ale minimálně hošíci z analytiky konečně nebudou moct předstírat, že něco dělaj. „Ještě někdo má nějaké otázky?“ Kouknu po juniorovi a Polině, ale ani jeden se netváří, že by se chystal na cokoli zeptat. Upřímně, Nazarov spíš vypadá, jak kdyby se měl každou chvíli zhroutit. To bude chtít jeden rychlý dotaz, ale psychologa ať nečeká. Nejdřív ale děda – ještě mu ukážu fotku Brjusova a on zakroutí hlavou, že ho nezná. Nemám důvod ho tu dál držet. „Jdi domů, nech tu klíče, s nikým nemluv a doma jdi rovnou spát. Ráno si nebudeš nic pamatovat, zapomeneš všechno.“ A pak je na řadě malej Jašenka, kterýmu někdo sebral lízátko a k tomu všechny dětský sny a ideály. Ještě počkám, až dědek zmizí, a obrátím se na něj. „Už chápete, proč jsem se ptala při brífinku, jestli zachováte chladnou hlavu, ať se bude dít cokoli? Tohle pro plukovníka nevypadá dobře, takže se ptám znovu – zvládáte to?“ Nebo se Polina může těšit na tradiční venezuelskou zábavnou šou v reálu?

Natalja Zacharová - 24. března 2014 19:43

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro To, to jsem. Dmitrijevičova holka. uchechtnu se. Říkali mi ledasjak, ale tohle mne opravdu pobavilo. “Tak dík,“ řeknu a myslím to upřímně. Kopnu do sebe sklenici vody s aspirinem, za chvíli by se mi mělo udělat lépe. Vytáhnu pomačkanou krabičku a zapálím si. Nikotin mne taky postaví na nohy. Rozloučila jsem se s Kirillem. Neměla jsem v úmyslu se tam zdržovat déle, než bylo nutné. Už takhle jsem měla dost velkou časovou sekeru. Ale co... Johann není z těch, kterým bych se měla zodpovídat za to, co dělám ve svém volném čase. Podle toho, zda jsem byla úspěnější v odlovu taxíku, nebo chycení metra, jsem se uchýlila k návratu do svého bytu. Potažmo tedy za Johannem a cestou jsem přemýšlela, jak to na toho grázla vybalím. Mno... jak. Jako obvykle, hezky na rovinu.

Vypravěčka - 24. března 2014 22:27

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Zavolala sis taxíka. Když jsi dorazila k sobě do bytu, bylo už notně po poledni. Vzduch v pokoji byl vymrzlý, jak Johann naplno větral a v rámci možností mrňavého bytu si krátil chvíli budováním fyzičky. Spíš než moderní fitness, jaké se tu a tam mihnulo v televizi, ti to připomínalo to staromódní cvičení, kde figurovaly dlouhé kalhoty, bílá tílka a přes to kšandy. Skvrna od krve byla samozřejmě na svém místě. Zaschlá. Johannovi ani v nejmenším nevadila. "Návrat ztracené dcery? Aspoň chodíte za světla, jak se na slušnou dívku patří," neodpustil si. Mimo krve na podlaze jsi tu však nenašla žádný bordel, jaký by se dal možná od chlapa čekat. Nebylo třeba si dělat iluze, určitě se vyspal ve tvé posteli, protože co oči nevidí... A ta teď byla až pedantsky ustlaná. Nádobí umyté... Asi se musel hodně nudit. Taky obnovil znaky, takže tvoje klícka teď připomínala místo, kde se vyřádila banda sprejerských grafomanů.

Adrian Vilenovič Nazarov - 25. března 2014 00:15

obchod Ne, otázky nemám, na Marianninu výzvu jen nepatrně zavrtím hlavou. Možná, že bych nějaké měl. Ale takhle z placu to nedokáži vypálit. Nejsem zrovna ve stavu, kdy bych to dokázal - byť zeptat se, které z těch jmen byl táta, by asi bylo logické (což mi samozřejmě dojde až o mnoho chvil později.) I Stín mlčí. Vrátil se ke mně, tváří se "jako že je na podlaze" a bůh ví, co mu probíhá hlavou. „Už chápete, proč jsem se ptala při brífinku, jestli zachováte chladnou hlavu, ať se bude dít cokoli? Tohle pro plukovníka nevypadá dobře, takže se ptám znovu – zvládáte to?“ Co na to mám jako říct? Mám se tady sesypat? Jistě - je to trochu něco jiného, než jsem čekal. Fakt mě nenapadlo, že je otec zapletený v něčem takovém - ale stejně věřím, že se to... nějak vysvětlí! Musí. Táta byl dobrej chlap. Zásadovej. Muselo v tom být něco... něco, co zatím nevíme. Přijdu na to. "Jo," zabručím a je poznat, že byť mi to jedno evidentně není, tak tady nehodlám dělat scénku. "Jsem jenom v šoku, to je všechno." Prostě to rozdýchám. Případ ještě není u konce.

Maxim Sergejevič Zaripov - 27. března 2014 19:02

Obchod! "Jsem v šoku, to je všechno" Jo hochu, kdyby tohle byla Čečna, byl by šok tím prvním, co by ti prošlo hlavou. To druhé by byla ráže 7,62 a tím by vše haslo. Na druhou stranu, pak je prý všechno strašně jednoduché! O dost jednodušší než čučet do místnosti, kde je něco divného a já ani za boha nevím, co by to mohlo být. Něco mi říká, že pracovní zkušenost z požární zbrojnice se úplně nevztahuje na prostředí černého trhu s kdejakým harampádím i když asi i oni musí plnit nějakou tu rutinní bezpečnost. Preventivně s pistolí v ruce jedné a rozžehlým zapalovačem v druhé vycouvám od těch zatracených dveří zpět na chodbu. A ano, vím, že takhle se osobní zbraně používají jen ve filmech nebo při času nouze či blbosti, ale sakra mám v druhé haksně potenciální plamenomet, který mi dodává větší pocit bezpečí. "Něco tam je." Syknu rychle bez špetky tušení ohledně toho, co by to mohlo být. Inu ať už je tajemství téhle cimry jakékoliv, když to nerozzuřily hlasy ostatních a stejně tak i následný výslech, tak se to snad ani nemůže dostat ven. Na druhou stranu přístup "to zvládnu sám" obvykle vede jen jedním směrem a tam skončit nechci. Takže mi nezbývá než doufat, že ostatní pochopí mou potřebu krytí. Vždyť jaká je šance, že to nepochopí chlapík z vojenské školy, nějaká holka od papírů, uštěkaná asi matrace nějakého oficíra? Jsme tu sakra samí profesionálové!

Marianna Borisovna Orlovskaja - 28. března 2014 15:01

Dobrý, malej Nazarov se drží, to je pozitivní. Ale to by byl jinej vesmír, kdybychom to mohli zabalit a vypadnout, kdyby se neobjevilo něco, co hrozí průserem. No dobře, jak hasič zahlásil - něco tam je. Sice to může znamenat cokoli, od našeho nenažranýho přízraku až po porno video s chapadlovou příšerou a školačkou, která se nemůže rozhodnout, jestli to má nebo nemá ráda, ale v tomhle případě předpokládejme, že to bude blíž první možnosti. „Polino, vezmi klíče a zamkni hlavní vchod, nezapomeň na ceduli ´zavřeno´, pak se k nám přidej. Nazarove, my jdem rovnou nahoru.“ Vytáhnu zbraň, rychle překontroluju zásobník a natáhnu závěr. Na pojistku seru, Makarov má dvojčinnej spouštěč, takže se nemusí natahovat kohout a nehrozí náhodný výstřel, pokud člověk není úplnej kokot. Stejně, jestli je to vážně ta přízraková svoloč, zbraň bude na hovno – možná tak na včasný sebeodstřelení.

Natalja Zacharová - 29. března 2014 11:11

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Zavřela jsem za sebou dveře bytu a do uší mne praštila Johannova jízlivá poznámka. Na okamžik jsem vypadala zaraženě. Důvod byl prostý. Po včerejší pitce jsem tak nějak potlačila fakt, že v mém bytě někdo přespává. Prohrábla jsem si vlasy a přejela dlaní po obličeji. Vrátila jsem se zpátky do reality. "Nebudeme si nic vyčítat, že ne." zamumlám a aniž bych se zula, přejdu ke kuchyňské lince a dám vařit vodu. Otočím se, opřu se zády o linku a prohlížím si svůj byt. Krvavou skvrnu na podlaze v chodbě jsem dlouho ignorovala, ale brzo bych s ní měla něco udělat. Čím déle tam je, tím hůř půjde vydrbat. Sakra, já tu na to ale nic nemám. Pohledem přejedu po pokoji. Postel je ustlaná jako snad nikdy, nádobí zmizelo. "Vy jste tu uklízel?" vypadne ze mě překvapeně. Mezitím, než se dovaří voda v konvici, zadám si na hodně silné kafe a do skleničky si naliju vodu. Zeptám se Johanna, jestli si dá taky kafe. Spíš než ze zvyku se ho ptám ze slušnosti. Pro mě prostě není normální mít tu návštěvu. S hrnkem horké kávy v jedné ruce a sklenicí s vodou v druhé se posadím na gauč. Mám tendenci si zapálit, ale jak kolem sebe vidím naklizeno, nějak mne přešla chuť. "Včera jsem se potkala s tím lovcem," spustím a usrkávám ještě horké kafe. "Vědí, kde najít Muráše. V Šagonaru. A jak ho nalákat..." mumlám do hrníčku, protože si nejsem jistá, že bych to zvládla říct na plnou pusu.

Vypravěčka - 31. března 2014 19:19

Marianna, Max, Adrian, (Polina) Nahoře byly dvoje dveře. Jedny do kanclu, ve kterých se právě objevila Olga. K překvapení některých svírala v ruce vikinský meč, kdo ví, kde se jí tam vzal. Že by popadla nějakou rekvizitu zdejšího krámu? Zatím měla ruku svěšenou, tak jste se nemuseli obávat nechtěného zranění. Druhá místnost byl sklad. Různé sochy a sošky, krabice a krabičky v regálech. Vše opečovávané, žádný archivní prach. Když jste přešli přes práh, jako by po vás na okamžik tekl teplý med. Museli jste se trochu proplétat. Přímo před vámi stála větší krychle. Okolo sebe měla prostor a na sobě přehozenou tmavou látku. Zvuky přicházely odtam. A taky zvláštní zvířecí pach.

Vypravěčka - 31. března 2014 19:28

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Johann se ušklíbl a pokračoval ve cvičení. "Ano. Pro ženu je nestydaté tu mít takový nepořádek," zahuhlal. Inu, nácek ze staré školy. A to, že tě jako ženskou nebral, ještě neznamenalo, že nemá nějaké určité předsudky. Stará generace se jich těžko zbavovala. Pokud to nebyl někdo takový jako Olga, která by snadno zapadla na rockový koncert. "Hmm." Vypadalo to, že to Siegfrida zaujalo. Stál s rukama spojenýma za zády, u okna, kde malými škvírkami v napůl zatažených žaluziích sledoval dění na ulici. Ono tu ani nic moc zábavnějšího nebylo. Určitě se ti hrabal v knihovně. Jedna kniha byla vytažená. "Hodláte mi říct i ten zbytek, nebo toužíte po tom, abych se vás ptal?"

Adrian Vilenovič Nazarov - 31. března 2014 23:05

Jašanátor v akci! Tak trošku jsem čekal, že se mě škodolibě pokusí přesvědčit, že se cítím o dost hůř, než jsem jí řekl. Už proto, aby si dokázala, že má pravdu, nebo já nevím. Ale nezdá se, že by to měla v plánu. To je příjemné překvapení. Možná přeci jenom nebude taková mrcha, za jakou jsem ji měl z prvního dojmu. “To je sakra dobře, když teď víme, co dovede, že…“ Možná by měl být zticha. Co když jej celou dobu slyší, tak, jako jej slyší Olga? Pak Maxim hlásí, že nahoře něco je. No… myslel jsem, že už jsme tady svoje udělali a tím to končí. Co tak může být ve starožitnictví, krom nepotřebných klumpů? “Všechno možný, tyvole!“ Trošku nepřesvědčeně se podívám na svou služební zbraň, kterou si po vzoru Marianny také chystám. Ne proto, že bych s tím neuměl, ksakru, dělám vojenskou výšku a ne se zrovna špatnými výsledky – ale protože jsem netušil, že bych ji použil tak brzy. Měl jsem to za formalitu s tím, že se zase tak často nestává, abychom se takhle s něčím setkali. No, asi omyl. “Nepřipadáš si taky trochu jako krotitel duchů?“ Stín, poté, co se řeklo to o zamčení, automaticky vylezl z podlahy a stojí vedle mě. “Tyvole nepřipadám, chybí mi ten baťoh,“ odpovím mu tiše. Je od něj hezké, že se stará o to, abych na fakt, že tam nahoře je třeba nějaká nadupaná mrcha z hororu a my na ni jdeme s pár pistolema, nemusel myslet. „Polino, vezmi klíče a zamkni hlavní vchod, nezapomeň na ceduli ´zavřeno´, pak se k nám přidej. Nazarove, my jdem rovnou nahoru.“ “Ano madam.“ Disciplína musí být. Je to jednou moje šéfka. A „ano pane,“ mi přišlo blbý. Ta vojenská výchova se někde projevit musí… když už mám místo typického ježka ten culík. Uvažuji, zda jí přiznat, že o supernaturálech nic nevím, akorát jsem viděl možná tak blade a pár dalších snímků podobné kvality. “A hvězdnou pěchotu – vole, myslíš, že existují Brouci?“ ****** No, jestli je v té přikryté bedně brouk, tak musím uznat, že ve filmu byli teda větší. "Tyvole, nikdo nikdy neřekl, že nahoře maj podpultovej petshop..." No... třeba říct, že i ty Stínovy poznámky zní tak nějak... napjatě? Aby taky ne - on ten pocit, který nás při vstupu zaplavil, látka přes bednu/klec... to nebude jen tak. "Víte někdo, co by to mohlo být?" Zeptám se tiše, jako bych to snad mohl mluvením nahlas... já nevím, vyrušit?

Natalja Zacharová - 02. dubna 2014 18:56

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Očividně si vzal do hlavy, že nejen svým cvičebním úborem mi bude stále dokazovat, že je ze staré školy. Žena = hospodyňka. Nasrat. Abych vstřebala jeho urážku o tom, že jsem vlastně bordelářka, i když jemu to může být jedno, usrknu si ještě horké kávy. Dělám to pro vlastně něj, aby se tu nenudil. "Nemyslete si, že ze mě vyleze bůhví co." oznámím mu. Kocovina je mrcha a já ze včerejška nemusím pamatovat všechno. "Lovec, který zabil Táňu se jmenuje Batsaichan Gantumur," sama se až podivím nad tím, jak se mi to jméno vrylo do paměti. "Řekl mi, že ví, kde ho najít a nejspíš i ví, jak ho nalákat na povrch. Já... mám od něj znamení, takovéty...no." O tomhle se mi špatně mluví, protože ačkoliv je to očividný průser a jsem jak majáček ve tmě na poli magického špiclování, je to přeci jen něco, co se stalo při dost intimním momentě. Johann to ví, nejspíš, tak mu to nehodlám víc popisovat a prostě to přejdu. "Chce se domluvit na tom, jak ho sejmeme. Mám možnost sehnat tým. Pár starých známých, kteří se mnou v Šagoranu už jednou byli." Jsem na sebe hrdá, že při zmíňce o Šagonaru jsem teď nehnula ani brvou. Soustředila jsem se totiž na to, abych nevyhodila kafe, které jsem na svůj žaludek nalačno kombinovaný s alkoholem vypila. "On vás tam nechce, já si myslím, že byste tam měl jít s námi. Pokud si něco zkusí, sejmu ho." řeknu a myslím to sakra upřímně. Batsaichan sice ví, jak najít Muráše a tím nám (mě a Johannovi) dá možnost zachránit Semjona/zlikvidovat Muráše - pořád doufám, že nám to vyjde v tomhle pořadí, ale jakmile dostanu jediný důvod, nebudu váhat a odprásknu ho. Za Táňu.

Polina Panasenko - 03. dubna 2014 09:36

Na Adriana hodím taký ten pohľad vraviaci o tom, že sa drží statočne, a že ani to mentálne otrasenie na ňom nie je až tak vidno. " Ale unáhlené závery robiť aj tak nemusíme. Možno to nevyzerá najlepšie, ale zasa ani najhoršie....." To som si len tak polohlasne zašomrala veľmi" silnú myšlienku" , ktorá ale bola zatlačená od úzadia pretože tu údajne niečo je! Niečo čo si asi vyžaduje našu pozornosť....Tajne som dúfala, že to bude mačka, alebo proste niečo....vzala som kľúče a zatiaľ čo ostatný vybehli v panike hore som ja zamkla obchod. Pretočila tabuľu na "zatvorené" a na chvíľku sa rozhliadla okolo.  Výčitky svedomia, že sme sa do obchodu takmer vlámali a určite im ešte spôsobili nejaké straty som zahnala tým, že som sa okolo seba poriadne rozhliadla a obhmatala pár zaujímavých kúskov, ktoré mi padli do oka.  Zabralo mi to však len pár sekúnd a s hlasným dupotom som vybehla na poschodie. **** " Oh bože to je horší vzduch ja u mňa do ma keď majú mačky ruju!" Ja som s hlasným rozprávaním ako Adrian problém nemala, môj hlas zaznel rázne a možno až príliš nahlas. Pozerala som sa na prikryté terárko, alebo čo to vlastne bolo a v hlave mi vírili myšlienky typu Gremlins, alebo také tie hmyzie potvorky z krajných medzí. Pokémoni a také podobné veci. Možno dokonca ten môj zabijácky zajac, ktorého som spomínala. " Asi to má rado tmu, ako kanáriky alebo tak....Ak sa k tomu nikto iný nemá...môžem sa skúsiť pozrieť čo je dnu?" Teda nie žeby som po tom dvakrát túžila....ja som po tom túžila minimálne 5x. Moja zvedavosť vo mne narástla do rozmerov, ktoré som nedokázala už príliš kontrolovať a jediné čo som pred očami videla bolo. Ako strhávam z terárka tú plachtu a konečne sa pozriem dnu! Urobila som pár krokov "zvieratku" a popredu začala načahovať ruku. Na nejaké rozkazy som nečakala.

Vypravěčka - 03. dubna 2014 11:33

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Batsaichan Gantumur..." zopakoval tiše Johann, zamyšleně, jako by na něco vzpomínal. "Gantumur, Gantumur... Hm." Mág se odmlčel. Pořád se nepohnul, stál u okna s rukama sepnutýma za zády a páteří jako pravítko. Opět takový detail, kdy by sis ho snadno dokázala představit v SS uniformě a s holí nebo bičem, kterým mlátí chudáky v koncentráku nebo klidně i svoje podřízené. "Takže plán je jaký?" zeptal se věcně a pootočil se k tobě pouze hlavou. Do tváře jsi mu pořádně neviděla.

Vypravěčka - 03. dubna 2014 11:43

Marianna, Adrian, Maxim, Polina Ač Polina přišla jako poslední, energicky se mezi vámi prodrala, aby viděla, co to tam máte. Bedna vám sahala asi do pasu, a i když díky Polině by vás zvíře už slyšelo, žádné vrčení nebo skučení se neozvalo. Polina pak strhla tmavou látku jako kouzelník, když odhaluje svůj nejnovější výtvor. Zajíc v klobouku? V kleci, v jaké se převážejí velcí psi, ležela asi desetiletá holka. Musela být něčím nadrogovaná, protože i když měla víčka jenom přivřená, nezdálo se, že by vás vnímala. Občasný zvuk pocházel asi z mimovolných pohybů v limbu, kdy jí cukla noha nebo ruka. Na zemi těsně kolem klece byl vyznačen nějaký kruh nebo šišoid (předtím ho zakrývala látka) a v něm znaky. Vypadaly orientálně.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 04. dubna 2014 18:01

Co je to, přidupá to, žvaní sračky tak hlasitě, že by probudilo i mrtvýho, vysere se na jakoukoli bezpečnost, ohrozí celej tým, a jak děcko se vrhne odhalovat vše, aby ukojilo svou zvědavost? Já vím, tohle není dobrá hádanka, tohle může bejt jenom Polina, nikdo jinej by nebyl tak blbej. Ani se nestačím nadechnout, abych ji zastavila. Jako jo, ze všech lidí, co tu mám, by mi zrovna u týhle ženský vadilo asi nejmíň, že ji něco sežere, takže nakonec dobře, že se odkrývání ujala sama, ale pořád je to člen týmu, někdo, za koho mám mít prej zodpovědnost – a navíc by s tím bylo hodně papírování. A to nepočítám to zjebání, který bych si musela vyslechnout. Zkrátka a dobře, nic, čím bych si chtěla projít. Ale v tuhle chvíli, co víc můžu udělat, než se připravit na malý vyprázdnění zásobníku? I když, asi nebude třeba. Děcko?! „Kurva,“ polohlasně si ulevím a ani mi nedojde, že je to porušení přísně oficiálního jazyka, co si jinak docela striktně hlídám. Co to má bejt? Děda – nebo Čerenková – se přihlásili do kurzu sklepní chovatelství pro začátečníky, jen nenašli dost místa ve sklepě? Co tady sakra dělá malá holka?! Ale počkat… to, co má kolem sebe, kruh, ten tu nebude jen tak. S čím máme do hajzlu tu čest? „Polino, okamžitě ustup, ať tě ani nenapadne se tý klece dotýkat. A hlavně neporuš ten kruh!“ Můžem tu spekulovat, jak chcem, ale dokud z toho fakana nedostanem půl slova, tak nemáme nic a je to zbytečný. Chtělo by to nějaký vodítko. Otočím se za sebe, kde stojí matka. „Ty víš, o co tu jde? A co má znamenat ten kruh?“ Zbraň zatím neschovávám, i když už na nikoho nemířím. To jen tak pro jistotu.

Olga Orlovskaja - 04. dubna 2014 18:16

Marianna, Adrian, Maxim, Polina Jelikož se všichni nahrnuli dopředu, já zůstala spíš vzadu, možná jsem tu něco prohlížela nebo kontrolovala. Vzhledem k tomu, že veškerá pozornost je upřená ke kleci, vlastně to ani není podstatný. Mariannina reakce mě však donutí přispěchat blíž. Díky své výšce nemám problém kouknout přes hlavy ostatních... "Myslím, že Aída má po krámu," okomentuju to zamračeně a obejdu ostatní, abych se podívala na kruh. Dřepnu si asi metr od klece, meč mám o špičku lehce opřený vedle sebe. "Kruhy tohodle typu mají obecně udržet buď něco venku, nebo uvnitř. Nebo to můžou být portály, ale tenhle případ to nebude. Nevím, co je to za znaky. Japonština? Čínština? Čert aby se v těch jejich hatmatilkách vyznal. Zavolám na štáb," zakončím to, narovnám se a jdu zase zpátky na chodbu, v kapse lovím mobil.

Natalja Zacharová - 05. dubna 2014 14:17

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Znáte ho? Potkali jste se už někdy?“ zeptám se, protože charakteristické bručení pod vousy mi říká, že si jeho jméno nemumlá jen tak, pro nic za nic. “On vás totiž očividně nemusí a podle mě, z vás má strach.“ dodám. Asi bych ho z Johanna měla mít taktéž, vím o jeho nacistické minulosti, co je zač a dokážu si představit jak moc silný mág to je, ale tak nějak doufám, že mi tenhle zlej sráč bude pomáhat. A tak se ho prostě nebojím. Respekt... to je věc druhá. Tu vůči němu asi pomalu nabírám. “Plán je, že takový, že se vydáme do Šagonaru. Zkusím předtím ještě sehnat pár týpků, kteří by nám mohli pomoc. Ať už s tím, jak se tam dostaneme, nebo jako palebná podpora.“

Vypravěčka - 05. dubna 2014 14:34

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Ne. Ale jeho děd uměl být řádná osina v zadku. Asi chápete, že démonologové a lovci démonů se zrovna moc nemusejí. A Gantumur to dával mým svěřencům dosti najevo." Poznámku o strachu nekomentoval. Rozdíl mezi realitou a filmovými zloduchy byl víc než patrný. Johann si i přes to, jak posledně dostal do kožichu, uvědomoval svoje schopnosti - tak proč se jimi neustále ohánět? I když, strach nepřátel, to mu asi muselo lichotit. Nebo ne? "Dobrá," řekl nakonec lakonicky. Mocný mág, nebo ne, zrovna teď nemohl nic moc dělat. Sehnání lidí a domluva s Gantumurem byla na tobě. Štědrá odměna za Petrohradský masakr by patrně mohla stačit na to, aby sis najala vrtulník, který vás tam hodí. Anebo využít portál? Také bylo potřeba zajistit zbraně, munici... Protože kdo ví, co vás tam čeká.

Natalja Zacharová - 05. dubna 2014 17:43

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Opravdu začínám tyhle rozpravy milovat, fakt že jo. pomyslím si a jízlivě se ušklíbnu. Myslím, že jsem mu to ani nemám za zlé. To, že je na slovo skoupí už vím a aspoň se zbytečně nevykecává. Naklopím do sebe ještě zbytek horkého kafe. Doslova cítím, jak se mně snaží postavit na nohy. Jenže trocha kofeinu to horko těžko zachrání. Kafe piju spíš pro jeho chuť, než proto, že by mě udržovalo v chodu. Aniž bych s Johannem dál udržovala konverzaci, tak se zvednu a zapdnu do koupelny. Půjdu se opláchnout. Pak se taky převlíknu do něčeho, co nesmrdí kouřem a chlastem. Přece jen... chystám se na Genštáb, měla bych vypadat k světu. Nevýhodou mýho bytu je, že je to malej krcál. Nicméně, Johann mě jako ženskou nebere, tak se neohlížím na to, zda já ve spodním prádle stojící před svou šatní skříní, působím nepatřičně. Navléknu se do těsných černých jeansů, které nosí punkáči se širokým koženým páskem, hodím na sebe relativně žensky vyhlížející halenku bez rukávů a černé sáčko. Ano, i takovou věc ve svém šatníku najdu. Pak ještě na chvilku zapluji do koupelny, kde doladím celkový dojem. Vlasy zčešu dozadu a nevynechám ani svůj typický make-up, kouřové oči, několik vrstev řasenky a světlý pudr. No a i trocha voňavky v mé oblíbené kombinaci pepř/fialka/pačula a další srajdy. Když vyjdu z koupelny, najdu svůj mobil a vytočím horkou linku na Genštáb. Chvíli trvá, než to na vrátnici zvednou, ale konec konců, ta trocha čekání za tu informaci stála. “Tak fajn,“ řeknu, když zavěsím a strčím mobil do kapsy kalhot. “Pojedu na Genštáb, za jedním známým, domluvit se na akci.“ přejdu po bytě, z kapsy své koženkové bundy vyndám cigára a klíče a nastrkám si to do kapes saka. Počkám, jestli k tomu bude něco mít a pak se přesunu do chodby, abych se obula. “Snažte se tu neuklízet. Nechci sem přijít a nic nenajít.“ s těmito slovy odcházím. Nezamykám za sebou, Johann ví, že stejně nemá kam jít a že je tady v bezpečí, a vydám se na Genštáb. Vezmu to asi sockou.

Vypravěčka - 05. dubna 2014 18:02

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Polina I přes rozkaz ses nenápadně opřela o klec. Bohužel to byla jen chvilička, protože jinak tě mohla vyhmátnout Orlovská starší, takže na podrobnější zkoumání nebyl čas. Do mysli tě praštila ta nejsilnější vzpomínka, jakou klec měla. Když tam tu holku strkali. Nějací chlapi, jejichž obličeje jsi neznala. Fňukala a bránila se, jeden ji držel v náručí, druhý měl v ruce stříkačku. Sedativa chvíli zabírala, takže i když už byla zavřená, pořád brečela a vřískala. Potom přes ni přehodili látku. Ale nebylo to tady. Byl tam nějaký velký prostor. Někde ji museli chytit a pak ji sem dopravit.

Vypravěčka - 05. dubna 2014 18:16

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Když jsi běhala po bytě, Johann z nudy četl nějakou ze tvých knih a tvářil se tak povýšeně pobaveně i znechuceně zároveň. Ani jednou k tobě nevzhlédl, vlastně vůbec nedal najevo, že ví, že tu jsi. Bylo slyšet jen šustění stránek a občasné usrknutí čaje, který si udělal, zatímco jsi byla v koupelně. Venku byla zima. Naštěstí ses rychle zanořila do metra. Na štáb jsi dorazila se soumrakem. Na vrátnici tě navigovali, na kterém oddělení dělá Nikita. Nikita Pogadajev seděl v kanceláři, kde bylo několik dalších stolů. Nebyl to typický open space, žádná velká hala s kukaněmi, protože tady museli všichni spolupracovat. Obyčejné stoly, vzadu kuchyňský koutek, který byl asi společný i pro kancl vedle, protože byl průchozí. U stěn regály se šanony a složkami (takové ty zamykací). Na jedné skříňce byla dokonce televizka. Vypadala, že zažila rozpad SSSR. Nikita papíroval. Lehce se na to mračil a vypadal tak, jak sis ho pamatovala. Až na ty kancelářský hadry.

Natalja Zacharová - 05. dubna 2014 18:23

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Na Genštáb jsem se vlastně nikdy pořádně nedostala. Pro mě to tu byli všechno jen kancelářské krysy, které byly dobré jen proto, aby správně zařadili složku pod konkrétní písmeno. I když i tohle občas někdo posral. Takže čím blíž jsem byla Pogadajevovy kanceláře, tím víc se mne jímaly pocity, že tohle fakt dostal za trest. Vešla jsem do jeho kanceláře, bez zaklepání, ale zastavila jsem se ve dveřích a chvíli ho pozorovala. Čumák měl zabořený do štosu papírů a vypadal, že se je snaží propálit pohledem. “Koukám, že jsi se v té kancelářině našel, co Nikito.“ řeknu a vím, že tím odpoutím jeho pozornost od papírování. “Zdravím,“ pousměju se. “Je to doba, co.“

Vypravěčka - 05. dubna 2014 18:29

Marianna, Polina, Maxim, Adrian Po Olžině telefonátu sem dorazila jednotka, která měla celý objekt zajistit. Kluci budou mít mraky práce, než projdou všechny cetky, co se zde nacházejí. Jelikož velitelem byla Marianna, na pultě s ní sepsali protokol. Najednou tu bylo nějak těsno. Dělaly se fotky toho kruhu, klece i okolí. Holku odvezli na Genštáb. "Bude jim chvíli trvat, než to zanalyzujou," prohlásila Olga. "Dáme jim na to jednu bezesnou noc, ráno by na štábu měly být výsledky. V šest v zasedačce," oznámila vám pro někoho vražednou hodinu. To znamenalo, že jste asi měli rozchod. Pokud Marianna nezavelela jinak. * * * 6:00, Genštáb Někdo musel analytiky v noci pořádně prohánět, protože v těch šest ráno jste opravdu měli nachystané podklady. Olga zase přenechala čelo stolu Marianně a sama si sedla ob židli. Komentář byl na Marianně.

Vypravěčka - 05. dubna 2014 18:49

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Organizovaný zmatek. Tak by se dalo nazvat to, co vypuklo ve starožitnictví. Olga tě ještě varovala, že jí pak nemáš utíkat, že s tebou potřebuje na Genštábu mluvit. Váš tým tady toho víc nezmohl. Velitel výjezdovky po tobě chtěl onen protokol... prostě to vypadalo na hodně dlouhou noc. A to byl teprve večer. Na štábu jsi co nejrychleji musela předat informace, co jste zjistili, aby je analytici měli k ruce. "Holka je ještě v limbu a doktoři ji chtějí nechat vyspat. Je podvyživená. Každopádně jakmile se probere, musíme ji vyslechnout. Může a nemusí mít spojitost s případem. Poradu máme docela brzo, tak někdy po ní... A vem s sebou Zaripova." Olga neujasňovala proč. Ale pokud ti dávala tuhle "radu", asi to mělo svůj význam. INFORMACE Něco okolo páté ráno jste dostaly zprávu. Kluci si fakt mákli, protože byla poměrně obsáhlá. Kdo ví, kolik kancelářských krys dnes nešlo spát. Olga taky ne. Bylo tam info ohledně těch znaků. Jednalo se o magické znaky, východoasijský typ. Platil jen na určitou sortu bytostí. Pokud byl dům chráněn těmito znaky, ony bytosti by neměly být schopny překročit práh. Analytik k tomu dodal, že to na fotkách byla čirá fušeřina, že kdyby tam byl nějaký mocnější typ, tak to klidně rozbije. Co se týče těch náušnic, byla přiložena nudná zpráva, která dosti zabíhala do historických detailů. Jelikož jste ale fyzicky náušnice neměli, nic víc tam nebylo. Vlastně vám jen popsali onu dobu v Japonsku a dopsali poznámku, že o žádném takovém artefaktu nenašli zmínku, takže buď je velmi dlouho ztracen, nebo není tolik mocný... no, v tomhle vám hoši nepomohli. Pokud jsi jim překreslila znaky na náušnicích, tak zde byla i informace, že to je stejný typ znaků jako ten, co byl nakreslen na zemi. Konkrétně tyhle znamenaly oheň a hbitost. Potom následoval obsáhlý jazykovědný rozbor těhle dvou slov-znaků. Jo, Olga nad nimi opravdu asi práskala bičem. Kdo ví, koho všechno probudili vprostřed noci? Pak byla přiložená lékařská zpráva té holky. Jméno zatím neznámé, věk asi 10-11 let. Podvyživená... Více budou vědet po výsledcích testů, které však trvají déle. Takže druhý den. Jména, co ti dal prodavač, taktéž nepřinesla zrovna úspěch. Všechno to bylo tak zoufale obyčejné, že jim to vyhodilo tolik záznamů, které neměli šanci ani při probdělé noci zpracovat. Dělali na tom. Jak to tak vypadalo, klíčový svědek by mohla být ta holka. Pokud s tím souvisí. Pak bylo třeba najít ty náušnice. Olga je taky donutila napsat tam seznam všech možných asijských měňavců, na něž by mohly působit ty znaky. Nebylo jich zrovna málo, napočítala jsi snad dvacet typů. Takže pokud jste měli zúžit okruh, bylo třeba zanořit nos do knih, nebo kontaktovat nějakého odborníka. Jelikož jsi na MGU studovala, vědělas, že tam ÚPA má i speciální obor pro "kryptozoology". Přírodovědecká fakulta tam v tom zvláštím programu vyučovala i něco z vašeho světa.

Vypravěčka - 05. dubna 2014 19:14

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Nikita k tobě zvedl zamračený pohled. Je dost možné, kor když jsi nebyla mluvka, že po těch letech si hned nebyl schopen spojit hlas s člověkem. "No ty vole. Není tohle duch minulejch Vánoc?" ušklíbl se. Ne, nezměnil se. "Viděl jsem tě v televizi. Jdeš se mi podepsat na prsa, kostlivko? Nebo ti všichni tak nadbíjají, že se ti zastesklo po mé odzbrojující upřímnosti." Opřel se do opěrky křesla a čekal, co z tebe vypadne.

Natalja Zacharová - 05. dubna 2014 19:22

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Když zmíní cermoniál, který běžel v televizi, jen mi to připomene hořkost celé té věci. Ta pachuť se mi dostane do pusy a já se s nechutí ušklíbnu. “Jestli chceš,“ pokrčím rameny. “Ale nemám u sebe tužku, kterou bych ti to na kozy vyryla.“ založím ruce křížem na prsou. “Potřebuju s tebou mluvit. Někde, kde budeme mít soukromí.“ Podívám se na kuchyňku vzadu v místnosti a je mi jasné, že vede k další kanceláři. Což není zrovna něco, co by splňovalo mou definici soukromí. A doufám, že z výrazu v mé tváři pochopí, že jsem nepřišla s jen tak něčím. Ale s Něčím.

Vypravěčka - 05. dubna 2014 19:34

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Nikita povytáhl obočí. "Sorry, hrdinko, jsem zadanej," rozhodl rukama, ale pak se podíval na tvůj výraz. I když... tys nikdy nebyla zrovna smíšek, tak to bral jako tvoji normální grimasu. Nakonec se ale zvedl. "V Genštábu nikdy není soukromí, to bys mohla vědět. A je tu dokonalej blázinec, Orlovská prý našla v Čerenkově krámě nějaký děcko. Analytici a kanclkrysy jsou na nohou, jak je prohání." Zamyšleně zabubnoval prsty o desku stolu. Pak se, trochu kulhaje, vydal do kuchyňky. Nakoukl do druhé kanceláře. Nerozumělas, co říká, ale někdo tam byl. Nikita ti naznačil, ať zavřeš dveře, a sám zavřel ty do kuchyňky a pustil televizi. Tiše zaúpěl, když se odtam ozvala znělka profláklé telenovely. "Ženský pitomý, bych ten kanál zakázal!" přepínal rychle, dokud tam moderátor nezačal kafrat něco o sportu. Sedl si. Ty sis mohla přitáhnout nějakou židli tak, abyste si mohli špitat. To bylo v rámci toho, že byl v práci, asi maximální soukromí, jakého mohl dosáhnout (ještě že kolegyně/kolegové z kanclu byli pryč).

Natalja Zacharová - 05. dubna 2014 19:53

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Na tyhle vtípky jsem si už odvykla. Bylo to dlouho, co jsme se naposledy viděli a musela jsem uznat, že to byla za poslední dobu jedna z těch příjemnějších změn. Nikitův ostrovtip. Při zmíňce o tom, že našli u Čerenka v obchodě dítě, jsem se zatvářila znechuceně a odtažitě. Zajímalo by mě, co dalšího tam ten sráč schovával. Děcko. To je vážně cáklý i na mě, doprdele. Nikita zapřemýšlel a vystavěl nám jakous takous možnost soukromé komunikace. Zavřela jsem dveře, přitočila jsem si židli ke stolu naproti němu a lokty jsem se opřela o desku. Čekala jsem, dokud si na televizi nepřecvakal kanály. Neměla jsem mu to za zlé, ta telenovela byla opravdu špatná. “Potřebuju od tebe pomoc,“ začnu šeptem na takové úrovni, aby mi bylo rozumět i přes hrající televizi, ale nechci znít moc nahlas. “Nevím, co všechno se k tobě doneslo, kancelářská kryso, ale ta naše poslední akce neměla až takový úspěch, jak se čekalo. Teda... jak se to vezme. Pro někoho jo, ne pro mě.“ tohle vyzní až příliš osobně, překvapivě. “Semjon je na živu.“ Dám mu chvíli, aby tuhle informaci vstřebal. Sama jsem s tím měla tenkrát dost problém. “Jenže... není to tak úplně on. Jestli ti něco z toho, co ti teď řeknu, bude znít divně, tak mě zastav, oukej. Semjon je napůl démon. Nebo respektive... uzavřel nějakej pakt se silným démonem, který ho skrze jeho tělo ovládá. Pamatuješ na Šagonar?“ na okamžik se zarazím. Hloupá otázka, na to se přece nedá zapomenout. “Ten sráč je tam ukrytej. Potřebuju sehnat schopný chlapi, který by do toho se mnou šli a pomohli mi zachránit Semjona.“ Tím prozatím končím. Uvolněně se opřu do židle a přehodím si nohu přes nohu. Ruce volně složím do klína. Na to, že jsem mu právě řekla (podle mě) docela šokující informace, působím až ledově klidně. Vím, že se s tím popere.

Vypravěčka - 05. dubna 2014 20:39
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Polina Telefon notnou chvíli zvonil. "Ano?" ozvala se Aída. Když jsi dovyprávěla, co se stalo, bylo ticho. Dlouhé ticho. "Kurva," vydechla pak Aída. Moc se to k ní nehodilo, ale v téhle situaci... Muselo jí být jasné, co se teď stane. Nyní to byl její obchod. Jak dokáže, že s tím neměla nic společného. "Zatknou mě?"

Polina Panasenko - 05. dubna 2014 20:59

soukromá zpráva od Polina Panasenko pro Telefonát Z toho rozhovoru som bola docela nervózna. Na jednej strane som neverila, že by s niečím podobným mohla stáť Aída. Väznenie detí v prepravke pre psov bola moc silná káva na to aby v tom mala prsty žena....a e ešte k tomu taká distingvovaná a na úrovni ako bola ona. " No, s najväčšou pravdepodobnosťou zatknú aj mňa, že ti to hovorím." Troška som sa zasmiala, len tak hrano na odľahčenie celej situácie." Orlovská sa ale zatiaľ nevyjadrila. Jediné o čom sa zmienila bolo, že ti obchod zavrú. Zajtra ráno o 6...Nesmiem si zabudnúť nastaviť budík, po dnešnom dni sa nezobudím ani o týždeň, to ti teda vravím.....Prepáč odbočila som. Zajtra ráno o 6 sa máme stretnúť. Uvidíme čo povedia potom. Aída? Ale radšej neodchádzaj z mesta....A spolupracuj. A možno by som vyhodila toho staršieho predavača? A môžem sa ťa ešte niečo spýtať? Vedela si že ti tam podpultovo predávajú nejaké veci? Určite si nevedela. Trebárs nevieš niečo o japonských náušniciach? " V hlase som mala úprimnú starosť, vieru v jej nevinnosť ale rovnako aj zvedavosť. Musela som sa v otázkach dosť brzdiť.

Vypravěčka - 05. dubna 2014 22:59

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Polina Aída se nesmála. I skrz drát bylo poznat, jak je zaražená. Ty jsi pořád brebentila, ale ona mlčela, dokud jsi nepoložila otázku. "Japonské náušnice?" zopakovala zamyšleně. "Asi před rokem jsem je oceňovala společně s odborníkem na japonskou historii. Říkal, že jsou asi z 15. století. Ale nevím, kam se poděly, vyloženě o obchod se staral Gryša." Chvíle ticha. "Myslím, že mě odposlouchávají, nerada bych do toho zatáhla i tebe."

Polina Panasenko - 06. dubna 2014 09:09

soukromá zpráva od Polina Panasenko pro Telefón " A vieš ako...nejaký príbeh v pozadí tie náušnice nemali? Každá starožitnosť by mala mať príbeh. Myslím, že to má niečo spoločné s cenou? Čím lepší príbeh tým lepšia cesta! Teda pre má príbeh všetko. Ale chápeš...nie každý ma to šťastie jak ja...." Na chvíľku som sa odmlčala." Aídi? Vieš ono to neber tak že ťa vypočúvam alebo niečo podobné! Dobre vieš že ti nechcem zle..." Znova sa odmlčím a potom spustím príval slov. " To už je myslím si, že jedno....Toto keď sa dozvie Orlovská mladšia, že s tebou volám, tak to nechceme nikto zažiť. No ale to je jedno. Viem, že sa ťa teraz budú pýtať vec...asi aj tie isté čo ja...ale toto je hádam iné....toto nie je výsluch. Len normálne babské klábosenie." Zasa som sa trocha odmlčala, a vydala som nejaký divný zvuk. Ťažko povedať či to bol silený smiech alebo mi len zabehla slina. Proste zvuk. " Vieš to dievča v tej prepravke. Neviem kto to je. Ako môže niekto urobiť niečo také dieťaťu? Ale naozaj sa uisťujem, že sa to nestalo v obchode. Oni to možno ešte nevedia. Totižto nenápadne som sa tej prepravky chytila a celé sa to odohralo niekde mimo. Veľký priestor. Bohvie čo to bolo. Sklad, garáž? Tie miesta mi niekedy vyzerajú rovnako....." Začínala som sa obávať, že mi Aida toho už moc nepovie. A že rozhovor ukončí.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 07. dubna 2014 12:59

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Slovní lobotomie při protokolování končí a jako vždy vysála i zbytky psychický energie, a Olga pooperační relax zrovna nezjednodušuje. Proč tahat Zaripova? Ale… ne, mozek je moc cenná komodita, aby se s ním plýtvalo nad zbytečnejma úvahama, který nikam nevedou. Asi mi nezbude nic jinýho, než to, co nesnáším – nechat se překvapit. Po tomhle dni si zasloužím jedno cigárko, za odměnu, takže kouřím, nespěchám a v klídku rozmýšlím co s večerem. Nechce se mi domů. A… bejt ve vztahu přece nemá jenom samý nevýhody, že? Stejně lepší uvolnění neznám. Vytáhnu telefon, kontakty: Nikita. Nešlo mi pořádně spát – a to i mimo tu část noci, kdy chrápat jak zabitá nebylo nejvhodnější. Není to poprvé, co u něj přespávám, ale rozhodně je to poprvý, co je to ve vážnějším tónu. A to je divný, nezvyklý. Mám pocit, že se po mně něco chce, ale já zaboha nemůžu přijít na to, co. Nakonec ráno odejdu tak, jak to umím z cizí postele nejlíp – tiše, rychle a potajmu. Ale i tak je divný, že tentokrát to není kvůli tomu, že nechci nikomu dávat falešný čísla ani nic vysvětlovat. Jó, práce je skvělá výmluva. Do kanclu dojedu před pátou, utahaná jak kůň, nevyspalá, ale snad dost vzhůru, abych to nezabořila nosem rovnou do stolu a nezachrápala až do schůze. Aspoň mám dost času se podívat na zprávu. Vzorky na podlaze byly fušařina? Takže to nedělal Čerenko, ten by to asi neposral. A jelikož je to v krámu Aídy, začíná bejt víc a víc nutný ji najít. Vypadá to, že je do toho nakonec přece jenom zapletená. O náušnicích technici nic moc neřeknou, krom toho, že nejspíš neměly vyvolávat, ale chránit – což znamená, že po našem seniorovi šla jedna z kvanta šikmovočáckejch oblud, před kterýma chránili i tu holku. No, musíme to brát optimisticky, ne? Tak i tak je zrůdiček míň, než jich bylo předtím. Takže budem muset studovat japonský obludy, z toho se můžu posrat radostí, fakt že jo. Ta holka. Nic moc hoši nepředložili, jen co je pravda, tam asi velkej progres čekat nemůžu. Uvidíme, s čím přišla Olga. I když, počkej! Je jí 10-11 let? To by přece sedělo… o Brjusovic vydržovaný a nabouraný holce se moc nevědělo, jak a kde porodila, se taky neví, co si vzpomínám. Nejspíš to je střela do prázdna, ale jestli je tu malá šance, musím to zkusit – jeho vzorky přece v laborce pořád ještě maj, i když veškerý další analýzy a testy zmrvili. Rychle vyhrabu ze šuplíku, kam jsem včera složky zamkla, zprávu o Brjusovi a ještě jednou si ji projedu. Se zvláštním důrazem na jména. Anatolij Ivanovič Brjusov Serafima Romanovna Bělogorskaja A pak mažu do laborky. Donutit je, ať se u tý holky nejdřív zaměřujou na testování DNA aspoň jednoho ze vzorků těchhle dvou. Snad je všechny neposrali při těch „analýzách“ před dvanácti lety.

Vypravěčka - 07. dubna 2014 13:19
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Polina Aída na rozdíl od tebe moc nemluví, zjevně je v šoku. "Gryša měl sklady v Petrohradě, co vím. A možná i něco po Moskvě, něco, co bylo nelegální, proto jsem to oficiálně nezdědila. Možná si to nechala ÚPA. Anebo na to ještě nepřišli. Víš, jak to chodí. Je to na falešné jméno nebo na jméno někoho, kdo fakticky už nežije..." Inu, mafie.

Vypravěčka - 07. dubna 2014 13:28

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Nikita se přestane šklebit a nasadí svůj profesionální výraz. Vypadá u toho trochu jako vrah dětí, když mu z očí zmizí ta šibalská jiskra. Tvá slova visí ve vzduchu. Nikita se dívá kamsi mimo tebe, asi si to urovnává v hlavě. Zazvoní mu mobil. Respektive začne zuřivě vibrovat na stole. Nikita na tebe udělá gesto, ať vydržíš, popadne mobil a pro trochu soukromí poodejde ke dveřím kuchyňky. Včas se zarazí a nevstoupí do nich. Sice neslyšíš všechno, co řeší, ale proti tomu, jak se tvářil při jméně Semjon a Šagonar, je podezřele milej. "Dorazím později. Měj se, kočko." "A není tohle starost ÚPA?" Jakmile se zase posadí a vrátí k tématu, rysy mu opět ztvrdnou. "Chci říct... ty do toho jdeš na vlastní pěst? Jak vidíš, já osobně ti těžko pomůžu," hodí otrávený pohled na hůl. "Možná bys měla zajít za šéfem, aby ti dal nějaký střelce."

Vypravěčka - 07. dubna 2014 13:46

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Nikita je v práci, ale slíbí, že dojde, jak to bude možné. Řekne ti, kde má schovaný klíč, prý si ho můžeš rovnou nechat. No, to je ale skok. "Dorazím později. Měj se, kočko," rozloučí se s tebou. Jestli je na ústředí, tak tam teď bude blázinec, tak nemělo ani smysl tam chodit. Naštěstí se mu podařilo dorazit v nějakou rozumnou hodinu, tak ten večer nebyl tak na hovno, jak zprvu vypadal. Olga ti zjevně musela odblokovat známky, protože do laborky jsi mohla v klidu projít. Samozřejmě v rámci možností, byla tu přísná pravidla. Seznámila ses s doktorem, co vystavoval zprávu. Vypadal trochu přepracovaně, ale kdo dneska ne. Jakmile někde figurovalo jméno Čerenko, vždycky byl celý barák vzhůru nohama. Doktor vzal informaci na vědomí, přesto budou testy nějakou dobu trvat, i když je udělá přednostně. Do večera by to mělo být.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 07. dubna 2014 13:52

Sranda skončila, začíná papírování. To znamená kvanta protokolů, podrobnej výslech, co se stalo i nestalo… zkrátka to potrvá nekonečně dlouho, než ze mě vytahaj i to, co nevím. Protokolování znám moc dobře a i když se čék připraví, aby ho nezdrželo nic, neschopností protokolujícího nebo vypovídajícího počínaje, třetí světovou konče – protože pořádnou byrokracii nemůže zastavit nějaká taková blbost, jako je konec světa – stejně to trvá nejmíň dvě hodiny. Takže tohle bude ještě dlouhej večer. „Dobře, zítra v šest v zasedačce, pro dnešek volno.“ Druhej den přijde až moc brzo. Ještě do sebe stačím nalejt rychlý a silný kafe, nakopíruju seznam měňavců a pak rychle mažu do zasedačky. „Dobré ráno,“ kyselej úsměv, vůbec nevím, proč se to říká, na ránu není nikdy nic dobrýho, už vůbec ne když se jedná o šestou ráno. „Analytici se docela snažili, takže máme zprávu,“ vytáhnu ji a začnu hezky popořadě, „potvrdili, že ty znaky, z kterých byl kruh vytvořen, jsou orientálního původu a mají ochraňovat vše, co je uvnitř kruhu. Ale prý to nebyla žádná profesionální práce, takže předpokládám, že je nenakreslil Čerenko. Vypadá to, že dotyčný kreslíř nemá zrovna moc zkušeností s magickými rituály. Takže všechno směřuje k paní Čerenko, budeme jí muset najít.“ Možná by včera nebylo od věci od dědka zjistit, kam to jela… no, co už, stalo se. Nebo spíš nestalo. „Stejného původu jsou i znaky na těch náušnicích, které si kupoval Nazarov. Vypadá to, že se chtěl chránit. U něj jsme ale žádné naušnice nenašli, takže musíme zjistit, kam je schoval. Kde jsou teď. Jinak o těch náušnicích nic moc nezjistili, jen že ty znaky znamenají oheň a hbitost – jestli to poukazuje na typ entity, která nám tu vraždí? Kdo ví.“ Zkrátka ho půjdu proskenovat, seru na to. Dokud mu neuvidím do mozku, jenom se plácáme na místě. „O té holce, kterou jsme našli, se zatím nic moc neví, jen že je přibližně 10 až 11 let stará. A že pár dní nedostala pořádně najíst.“ Živnostník Aída Čerenko – starožitnictví a chovná stanice. Vyrobíme vám dítě na míru v moderním i tradičním stylu. Následně všem rozdám kopie seznamu všech zrůd, který nám tu můžou dělat bordel. Žádná sláva, je jich snad dvacet. „Takže si to shrňme, musíme najít Čerenko, ty náušnice, vyslechnout holku, až se vzbudí, a zúžit seznam měňavců, kteří nám tu nejspíš vraždí. To znamená, že si budeme muset udělat výlet do MGU.“ Aneb zlatý hřeb dne. Snad bude nějakej profesor schopnej poradit i bez toho, aby se musely ztrácet hodiny pročítáním knih o supermagických zoo. „Nějaké otázky?“

Maxim Sergejevič Zaripov - 07. dubna 2014 23:40

Na štábu Některé věci se nedají jen tak dostat z hlavy a ta holčička, která je dost možná posedlá, patří mezi ně. Ne, to není klasická posedlost, jako třeba jednorožci, mladí zpěváci nebo podobná hovadina, já tam měl pocit, že cítím a slyším nějaké zvíře a ta představa, že by to mohlo být přesně tím, co užíralo Nazarova mě děsí. Asi je to tím, že jsem táta a pokud si to představím na svém synovi, nevím, jestli se mi chce víc zuřit nebo brečet. Každopádně po sladkém slovu "rozchod" s oznámením ranního vstávání mi bylo jasné, že na bezesnou noc není čas a tak jsem spal jako špalek. Inu člověk míní, ženský mění a tak jsem zavrhl i svůj původní plán vytáhnout mlaďocha na vodku, aby se mohl případně vybrečet a já zjistit, jestli je to skrzprdelvlez nebo skutečně budoucnost vojenské rodiny! Nu což, snad příště! "Dobré ráno" Nevím, čím to je, ale chci ji plesknout, jen to řekne. Žádné ráno nebude dobré, pokud je v šest hodin sakra! Nemluvě o tom, že ji podezírám z vyznávání islámu, protože je nerudná, evidetně ochotná řvát v brzký raní čas a porady v nekřesťanskou hodinu ji nedělají nejmenší problém! Štěstí, že jsem díky bohu ateista! Paní Čerenko...¨ Kam čert nemůže, tam nastrčí ženskou? Jaká krásná paralela to je a dost možná o dost upřímnější. Na druhou stranu, nemohlo to mít souvislost s Nazarovem starším? Ta krabička a tak, nemohla do toho tahle mladičká... věc zapadat? Někdy bych si přál, abych byl méně voják nebo hasič a víc vyšetřovatel. Dobře, nikdy jsem si to nepřál, ale teď o tom přání začínám alespoň uvažovat. „Stejného původu jsou i znaky na těch náušnicích... Ty vole! Já snad vsadím sportku! Když říká tohle, tak se trochu zakuckám při hltání své příjemné raní kávy. Nic méně pak dochází k informování o tom, že víme vlastně prd a jediné, co nás spojuje s tím děckem je fakt, že jsme asi taky vyhládlí. Já tedy jsem, takže milou řeč podpořím tichým šustěním sváči. „Nějaké otázky?“ "Vzhledem k tomu, jakej sajrajt můžeme potkat, dostaneme na to adekvátní vybavení?" Polovinu těch věcí mám pocit, že ani neznám, takže vím prd o tom, jestli se to dá spálit nebo zastřelit. Tak či onak bych rád věděl, jak na tom budeme, až se bude lámat chleba. Ono je někdy lepší zahodit zbraň a zdrhat, co to dá, než zkoušet udělat dojem na tank a tohle asi nebude výjimka.

Polina Panasenko - 10. dubna 2014 17:52

soukromá zpráva od Polina Panasenko pro Telefón "Hej chápem. Ty o ničom vedieť samozrejme nemôžeš. Je mi to fakt strašne moc ľúto čo sa stalo! Pôvodne to tak vôbec nemalo byť! Chcela som ísť do obchodu sama, ale stali sa isté iné nepríjemnosti a nakoniec o skončilo tým, že sa tam priplietla aj mladá Orlovská aj Oľga. Ale  tá Marianna ma štve asi najviac. Dobre sa na ňu priprav, ak si ťa predvolajú, a nááááhodou budeš musieť niečo riešiť s ňou! Mala by som už asi končiť, teda nie žeby som nemala ešte otázky to mám. Ja len, myslím, že to nie je najjednoduchšie reagovať takto na rýchlo a ešte v šoku z toho čo som ti povedala. Skús si uvariť nejaký čaj, a radšej si ľahni. Keby si niečo potrebovala tak sa mi ozvi. Vieš, že mne veriť môžeš, však? Aída? Dávaj si na seba pozor, dobre?"Týmto som rozhovor ukončila a išla sa mentálne pripraviť na zajtrajšie stretnutie v zasadačke.

Polina Panasenko - 10. dubna 2014 17:53

Zasadačka Pre dnešok som si zo sebou vzala aj svoj okázalý hrnček Hello Kitty plný horúceho instatného  čokoládového  nápoja. Čiže rozhodne žiadna rakovina hrubého čreva  ako z plastového pohárika, ktorý mi dali včera na obede. Podľa krabice sa jednalo o 100% prírodný produkt obohatený o vitamíny a absolútne bez konzervačných látok. A niečomu takému sa jednoducho verí, bez reptania pije a s veľkou jednoduchosťou priberá jak prasa.... Venovala som každému zúčastnenému úsmev. Podľa možností som ale svoje prejavy náklonnosti držala na minime, aby som znova neurazila trúchliaceho Adriana aj keď tichú otázku som si predsa len neodpustila. " Vyspali ste sa dobre?"  Otázka zahŕňala aj starosť o tieň. " Ako sa má otec, dúfam, že už lepšie..." *** "Samozrejme. Lebo to je najjednoduchšie. Nevieme kto to je...takže určite to bola pani Čerenko!" Zaprotestovala som nahlas, a boli mi jedno kto si čo myslí. Už mi to prišlo úplne smiešne. Neviem čo tej úbohej žene závideli, ale jednoducho ju vždy a bez dôkazov museli obviňovať alebo ukazovať na ňu prstom.  " Veď nič nevieme, o nič viac než sme vedeli včera...jediné čo robíme....vlastne robíš, je že obviňuješ nevinných ľudí. Čo ak tie náušnice napríklad neskryl, ale ich len daroval? Alebo ležia niekde doma v šperkovničke....alebo sa trebárs opäť dostali k znalcovi japonského umenia? Tých asi veľa nebude, predpokladám...." Stále som protestovala a zároveň som dúfala, že tie náušnice dajú na starosti mne, pretože sa mi dvakrát nechcelo spolupracovať na zužovaní zoznamu meňaviek, aj keď som bola teoreticky jediný človek, ktorý mal akú takú predstavu, ako tá vec vyzerala. Ale ďalší stres takého kalibru by som už asi neprežila. Preto som si radšej odpila z čokolády aby som zapchala ústa niečím horúcim a mohla počúvať....

Adrian Vilenovič Nazarov - 10. dubna 2014 21:05

Obviňuje nevinný lidi? Já bych ráno vstal a neměl bych s tím problém - kdybych tak nějak v noci mohl usnout tehdy, když jsem si šel lehnout a místo toho nečuměl do stropu až do pozdních ranních hodin. Miluju, když se chci vyspat a vím, že se MUSÍM vyspat - ale nemůžu, protože to nejde a mám plnou hlavu všeho možnýho. Stín se ani neobtěžoval si lehnout, prostě vedle mě seděl na posteli a žmoulal v ruce zamyšleně polštář. Takže jo. Vcházím do místnosti lehce přejetý, v ruce kafe z automatu z chodby. Které nevypadá, že by mi zatím nějak zvlášť pomohlo. Na sobě tmavou mikinu a rifle, přes druhou ruku přehozený kabát. "Zdravim," zamumlám. Na "dobré ráno" kašlu. Je to provokace. Během Mariannina proslovu začínám konečně tak nějak pořádně vnímat a dávat se do kupy. Stín si zase vyleze z podlahy a přitáhne si ke mně židli. odpovídám Polině na její otázku ohledně táty, že o něm nemám žádné bližší info. Je to ostatně věc ÚPA a o tom, co se mu stalo neví ani máma. Takže pochybuju, že by mi telefonovali, celí žhaví mi dávat vědět. Možná, kdyby se to zhoršilo. Takže se to nehorší. No. „O té holce, kterou jsme našli, se zatím nic moc neví, jen že je přibližně 10 až 11 let stará. A že pár dní nedostala pořádně najíst.“ No výborně. Jdeme do starožitnictví, abychom tam zjistili, co se mi pokusilo zabít tátu, objevíme hladové děcko v kleci, obehnané symboly. "No co, aspoň je to jenom vyhladovělé děcko, vole. Jak jsem viděl ty symboly, tak první, co mě napadlo, bylo, že je to nějakej démon. Znáš horory, ne?" Jo, taky jsem se bál, aby mě ta holka třeba nesežrala, po tom, co z ní Polina strhla tu látku. "Samozrejme. Lebo to je najjednoduchšie. Nevieme kto to je...takže určite to bola pani Čerenko!" Polina řve. "Ne, kurva - na takhle poránu! PROSÍM, JE ŠEST HODIN, kdo má tyhle sračky řešit." Můj Stín to vystihl. Jenom mu poplácám na rameno. Dál to přechází v neidentifikované blá blá. Znalec umění, blá blá. "Polino, chceš nám tvrdit, že paní Čerenko," jako se vší úctou, já tu píču ani neznám, takže nemůžu soudit, žejo... "neměla vůbec tušení o tom, že jí někdo v jejím vlastním obchodě chová v klecích malý číňany?"

Polina Panasenko - 11. dubna 2014 16:33

Leave Aída alone! Celý svet sa asi spolčil proti mne. Človek si v takomto svete nemôže nadviazať normálne kontakty ani rozhovory pretože hneď je všetko zlé, hneď je všetko neviem aké....nikto nikomu neverí, nikto nikoho nepočúva, každý každého hneď obviňuje a osopuje sa na neho. Urazene som si povzdychla, chytila som sa za srdce ako keby mi bol Adrian bodol nôž rovno do hrude a neveriaco som pár krát otvorila ústa. Ja čo tu ako jediná úprimne verím v nevinu jeho otca, ktorý je v tom namočený až po uši. A on mi tu bude kázať o tom, či som si naozaj istá o bezúhonnosti chudinky Aídy? Než som sa prebrala z toho šoku trvalo mi to pár dlhých a extrémne tichých sekúnd. Dokonca som si želala aby Marianna začala reagovať na Maxovu otázku ohľadne výbavy. Nakoniec som sa ukrivdene pozrela nie len na Andriana ale na všetkých v zasadačke a prehlásila som: " Áno, presne to tvrdím. Veď nie je v tom obchode nonstop, alebo áno? Nesedí tam celé hodiny a nedozerá na všetko. Mohli jej to urobiť za chrbtom, vystriehnuť si čas kedy tam nie je a proste využívať jej obchod na najväčšiu špinu!  Pod lampou je najväčšia tma sa hovorí. A Aída s tým nič nemá! " Nekričala som, miesto toho sa mi hlas triasol ako decku, keď sa snaží rodičov presvedčiť, " že ono sa to pokazilo samé". " Čo by z toho vôbec mala? Väzniť dieťa v prepravke a trápiť ho hladom? Ako keby si ona sama neprešla niečím podobným, že? "

Natalja Zacharová - 11. dubna 2014 19:48

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro No jasně, jen si posluž. Kývla jsem Nikitovi, ať si ten zpropadenej telefon zvedne a taktně jsem se dívala všude možně, jen ne jeho směrem. Vlastně mě až tak nezajímala jeho kancelář, ale nevěděla jsem kam s očima. Když se vrátí a spustí, jen pokrčím rameny. “Co chceš ode mě slyšet. Samozřejmě, že je. Samozřejmě, že o tom nikdo jiný neví a je to černá akce. Netušila jsem, že se z tebe stal až takovej lazar, Nikito.“ pohrdavě si odfrknu. “Mimoto, ty seš nejlepší, i když kulháš jako naprcanej kačer.“ nasadím si na tvář úsměv.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 13. dubna 2014 23:53

Už se nadechuju, že odpovím Zaripovovi, ale pak Polina plácne snad tu největší píčovinu, co kdy její věčně klepající huba vypustila, a já zůstanu čumět s otevřenou hubou. A to nejen metaforicky. Polino? Polino! POLINO! Spadla si ráno na hlavu? V horoskopu na dnešní den ti vyšlo, že budeš extrémně debilní? Půda Čerenkové vypadala jak magická verze čekárny ordinace doktora Mengele, to možná není přímej důkaz, ale na to, aby se Aída dostala na seznam hlavních podezřelých, to stačí bohatě, kamarádko, budeš se divit! Jestli s ní fakt pracuješ, tak za tohle ti nepoděkuje, holka, tímhle jí ještě přitěžuješ. Fakt říkáš, že chudinka Aída je úplnej debil a lobotom, protože jí kdovíkdo nad hlavou pěstuje malý, vychrtlý a zfetovaný holky a jí nikdy ani nenapadlo, že se v domě něco děje? I když… měla za manžela jednoho z nejhorších mágů, co kdy chodili po světě, a nevěděla ani hovno… to hraje Polině do karet. A pak, kamarádí se s Telenovelou, to je skoro diagnóza. „Polino, mlč, prosím tě. To jako stěhují klec s holkou pokaždé, když Čerenko přijde do krámu? Nebo jí hlídají, aby nechodila na svou vlastní půdu? To by fakt nikomu nedošlo, to máš pravdu." Tohle je sarkasmus, kdyby ti to nedošlo. "A kdo by vlastně měl být v té skupině? Chceš říct, že si Čerenko neumí pohlídat, kdo jí chodí na půdu? Že si nevšimne cizích lidí v místě, kde nemají co dělat? Anebo to snad mají být její zaměstnanci? I kdyby, mám pro tebe novinu, Polino, zaměstnavatel je zodpovědný za svoje zaměstnance. Vždycky.“ Poslední věty skoro vrčím, do „vždycky“ vložím zvláštní důraz. Moje trpělivost nepatří k největším a ona ji svým vejšplechtem dost významně posunula k zlomový hranici. „Zpátky k práci. Zaripove, tuhle otázku by měla zodpovědět plukovník Orlovská – ale hlavně, ani pořádně nevíme, před čím stojíme, takže je docela těžké se adekvátně vybavit, že?“ Jo, možná byl tón trochu agresivnější, ale kdo se může po anabázi Polina divit. „Tak jestli nejsou další otázky, Nazarove, vy to znáte na MGU, jděte s Polinou na oddělení kryptozoologie a zkuste něco zjistit o tom měňavci.“ Otočím se k Zaripovovi. „My dva tu ještě chvíli zůstanem, plukovník s námi chce ještě mluvit.“

Olga Orlovskaja - 14. dubna 2014 13:27
	Marianna, Polina, Adrian, Maxim "Až zjistíte, co to je, tak jo," ozvu se jen tak mimochodem na první otázku, opět jsem tu i přes to, že nejsem zrovna nenápadá, ve vedlejší roli. I mě po včerejšku asi přešel humor, protože nevypadám tak uvolněně. Anebo mě serou, jak se hádaj jako malý děcka. "Čerenko figuruje na seznamu podezřelých, takže bude třeba ji předvolat."

Olga Orlovskaja - 14. dubna 2014 13:36

soukromá zpráva od Olga Orlovskaja pro Marianna, Maxim Ostatní odejdou a my osamíme. "Až se vzbudí, je třeba vyslechnout tu holku. U výslechu by měli být dva - takže to druhý místo padlo na tebe," podívám se na Maxima. "S dětma to evidentně umíš, to je plus. Jenom tě chci varovat, že zatím nevíme, kdo - nebo co - to je. Takže si držte odstup. A pokud možno ji moc nepocuchejte. Ale hlavně jsem se chtěla zeptat... na Panasenko. Nevšimli jste si v tom obchodě nečeho divnýho? Jejího chování... Netelefonovala někomu nebo tak? Už se nám stalo, že Čerenkova famílie tady, přímo na ústředí, hned u Borise, měla špicla." Nakloním se nad stůl. "Potřebuju to vědět. Cokoli podezřelýho hlašte přímo mně - hned. Nasadím na ni někoho z FSB, tak se nelekejte, kdyby něco." Jsou to profíci, ale někdy se holt může stát, že si všimnete, že vás někdo pozoruje. Tak aby zbytečně nevyšilovali.

Vypravěčka - 14. dubna 2014 13:42

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Sice mi to lichotí, slečno Dachau, ale jestli si myslíš, že tam s tebou pojedu osobně, to se sakra pleteš. Mám tu práci a tu hůl nemám na okrasu. Bohužel. A pokud budete stát proti tomu hajzlovi, kulhavýho, co by vás zdržoval, nepotřebujete. Za Romanem jsi už byla? Naposled byl tady v Moskvě, ale nevim, jestli ho někam zas neposlali... Mám na něj číslo, občas spolu zajdem na pivo."

Marianna Borisovna Orlovskaja - 15. dubna 2014 08:27

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Zaripov to s děckama umí? Tak jestli jí nemůžu nabourat mozek – to z toho „nepocuchejte ji“ dedukuju -, nechám výslech hlavně na něm, já na děti nemám trpělivost. Moc brečí, moc žvaní, nebo zas vůbec. A chtěj… já vlastně nevím, co chtěj, na to jsem nikdy nepřišla. A pak moje oblíbený téma, Polina. „Dobře, že to zmiňuješ,“ teď, když už sezení není tak oficiální, seru na předpisový vykání i oslovení „plukovník“, stejně je divný říkat jí tak, „už od včerejška mám pocit, že něco tají. Zatím jsem neměla dost důkazů, abych s tím šla ven, ale mám podezření, že nám ohledně Aídy něco tají. Včera jí zase začala podobně hystericky hájit, když jsme se bavily spolu, a vyšlo najevo, že něco ví a odmítá to sdělit. A teď tenhle výstup.“ Zamyslím se, očividně, i když jí to může uškodit, jí řeším stejně jako jakýkoli případ – od daňovýho přiznání až k matematickýmu vzorečku. Bez emocí, jako další položku na seznamu povinností. „Na druhou stranu, buďme realisti, jestli má být špeh, tak už se prozradila nejmíň pětkrát, jestli s Aídou dělá a chce jí zachránit, tak smůla, jenom jí přihoršuje. Jo, může to být vlastní krytí, to mě taky párkrát napadlo. Možná má v sobě víc, než dává najevo, ale stejně si myslím, že je prostě jenom… neskutečně blbá.“ Protože to může znít, jako že jí bráním což rozhodně ne!, tak rychle přispěchám s přitakáním. „Ale rozhodně bude dobrý ji hlídat tajnýma, jistota je jistota.“

Vypravěčka - 15. dubna 2014 17:08

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Adrian, Polina Dle Marianniných rozkazů jste měli jít na MGU (Moskovskij gosudarstvennyj universitět), na přírodovědeckou fakultu. Olga vám naškrábala jméno (Ilja Iljič Lomonosov) a z druhé strany napsala krátký vzkaz. Nijak se ho před vámi nesnažila zakrýt, ono tam stejně nic zajímavého nebylo. Iljo Iljiči, můžeš s nimi mluvit. Na místě podpisu byl divný znak, kter mohl být nějaký Olžin klikyhák coby signatura, nebo taky ne. Vypadalo to jako tři velice úzce propletené trojúhelníky. Zobrazit SPOILER Jelikož bylo ještě docela brzo, Olga vás radši varovala, že se nejdřív máte jít třeba nasnídat, že takhle brzy tam asi nebude. Venku byla samozřejmě ještě tma a zima. Sníh se v Moskvě docela držel, ačkoli už pár dní nesněžilo.

Maxim Sergejevič Zaripov - 15. dubna 2014 17:55

soukromá zpráva od Maxim Sergejevič Zaripov pro Tajný výslech V životě jsou chvíle, kdy je třeba začít litovat. Ať už jde o to, že klíčové utkání vašeho klubu připadlo na den, kdy jste slíbili hovadinu typu "ano lásko, půjdeme do divadla a vůbec ti to neslibuji jen proto, že se s tebou chci teď vyspat" nebo absence brambůrků na poradě. Ono to totiž každou chvíli vypadá, že budu svědkem souboje Lampamancerky a Štěkny! Sice bez bahna, ale i tak by to mohla být sranda! Jen vpravdě nevím, na koho bych sázel, Marianna má válčení v krvi a Polina má charisma někoho, kdo už několikrát dostal přes držku a chová se stále tak, aby do ní dostala znova. Ale hlavně jsem se chtěla zeptat... na Panasenko. Nevšimli jste si v tom obchodě nečeho divnýho? Jejího chování... Netelefonovala někomu nebo tak? Už se nám stalo, že Čerenkova famílie tady, přímo na ústředí, hned u Borise, měla špicla." "Přijde mi, že se až příliš motá kolem Nazarova a když jsme řešili místo činu, trvala na tom, že nechce utrpět "zvláštní výslechové metody". Inu možná je to zvědavost, nebo taky taková ta věc z reklamy. Maybeline? Kdo ví! Každopádně ať už je na zajíčky z vojenských rodin nebo ne, faktem je, že je to neprofesionální a mohlo by to vést ke snaze ovlivnit člena týmu, úniku informací, nebo přímou nabídku na sabotáž z důvodu ochrany tatínka a té její Čerenkové? Ty jo, začínám mít pocit, že mi to vyšetřování jde! Tím pádem by onen strach mohl být fakt, že něco tají. Co se špiclování týče, nejsem z toho moc nadšený a taky to dám najevo! "Rozumím." Odpovím jasně, rázně, bez váhání tak, jak se sluší a patří. Inu jak už to v naší milé armádě bývá, rozkaz splň a až pak si můžeš stěžovat. „Ale rozhodně bude dobrý ji hlídat tajnýma, jistota je jistota.“ "Je to na místě už proto, že je přinejmenším sympatizant s možným nepřítelem ostatně i mladej Nazarov by měl být pod drobnohledem." Ach ta terminologie! Inu nějak mi pořád nedochází, že teď válku zrovna nevedeme. Myslím, doufám už proto, že jsem to psal domu. Při vzpomínce na domov mi tak nějak dojde ta narážka na to, že to s dětmi prý umím. No nejsem si jistý, zatím má největší kvalifikace byla z úst mé ženy slovy "ty jsi jak malej" a "pro boha, to nikdy nevyrosteš?".

Vypravěčka - 16. dubna 2014 15:45

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna, Maxim "Do Ivana by to taky nikdo neřekl - a jak to dopadlo," zavrčela Olga. "Nazarova už hlídáte vy. Je to zkouška ohněm, Nazarov starší ho držel ode všeho dál, tak uvidíme. Navíc je dost možný, že ta věc půjde i po něm." Pak vám dala rozchod. Měli jste počkat, než se dívka probere, takže jste se mezitím mohli nasnídat. Její ošetřující doktor vám pak dal vědět. Museli jste sjet dolů pod úroveň terénu, kde se nacházely laboratoře a karanténa. Dveře vás samy pouštěly - prý to mělo co dělat s psími známkami, které nebyly tak úplně obyčejné. Určitě to tu muselo být nějak magicky zajištěné. Doktor vás odvedl do místnosti s prosklenými... no, asi by se to dalo nazvat celami. Donutil vás obléct si zdejší pracovní obleky, protože jak vás varoval, právě jste se nacházeli v karanténě. Dívku sice testovali na všechno možné a zatím se nic neprojevilo, ale inkubační doba je inkubační doba. Procházeli jste kolem skleněných vězení, pár dokonce mělo své obyvatele. V jedné spala doga se zvláštním obojkem s nějakým čidlem, protože zeleně blikal. Prošli jste kolem místnosti, do které vedlo skleněné okno, kde za stolem seděl nějaký pracovník a - ten chlap vypadal jako Lenin. Před nimi ležely barevné geometrické tvary. Neměli jste čas se tím zabývat. Doktor chvátal kupředu. Dívka seděla na posteli, drobná, bledá, blonďatá. Na ruce měla náramek. Taky blikal zeleným světýlkem. Oči měla uplakané a vůbec vypadala zbědovaně. Bylo na vás, jestli s ní budete mluvit skrz sklo přes interkom, nebo za ní půjdete.

Vypravěčka - 16. dubna 2014 15:51

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Ivan - do té doby, než se to stalo, mu nikdo neřekl jinak než Váňa. Maximálně v oficiálním prostředí to byl Antalovskij. Konzultant, šaman. Na svůj věk poměrně dobrý. Proto se taky propracoval tak vysoko, aby mohl spolupracovat přímo s Olgou a Borisem. Díky tomu, že oba tví rodiče byli tak vysoko a tys na ústředí normálně bývala, znala ses s ním. Byl to přátelský kluk, když ho letos zastřelili jako zrádce při jedné akci, která se týkala případu Čerenko, teprve mu táhlo na třicet. Nikdy bys to do něj neřekla. Vyráběl pro ústředí šamanské amulety a byl to on, kdo podrobněji zkoumal ten divný náhrdelník z Guatemaly. Takže chtě nechtě jsi s ním musela mluvit, protože se tě na to vyptával. A pak, to bylo těsně poté, co Olgu "zabili", ses doslechla, že to on donášel Čerenkovi. Nebylo divu, že Olga je na něj nasraná i teď, protože on v podstatě dopomáhal jejímu zabití.

Natalja Zacharová - 16. dubna 2014 18:35

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Ach, slečna Dachau mírně jsem se pousmála při téhle přezdívce. Pořád je to docela vtipné. “Koukám, že svou práci doslova žereš. Myslela jsem, že budeš rád, když tě někdo vyvenčí na pořádnou akci. Fňukání za stolem a štosy papíru je ti asi příjemnější, co.“ znechuceně se ušklíbnu. Nezakrývám, že mě zklamal, ale aspoň z něj vypadlo něco kloudného. “Nemám na něj telefon. Budeš laskav a dáš mi na něj číslo?“ nasadím tu klidnou masku povrchní čůzy, kterou často mívám a kvůli které mě lidi nemají příliš v lásce.

Vypravěčka - 16. dubna 2014 19:06

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Nikita se na tebe podívá spatra. "Někteří z nás už mají svůj život. Neříkám, že je to mezi papírama sen, ale rozhodně lepší, než se nechat zabít někde v Mongolsku." Na chvíli se odmlčí. "Tenkrát jsem utekl hrobníkovi z lopaty. Navíc se na rozdíl od tebe nemůžu jen tak sebrat a odjet někam do prdele." Z hromady papírů vylovil papírky na poznámky, vzal mobil a opsal z něj číslo.

Natalja Zacharová - 16. dubna 2014 19:31

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Chápu ho. Každý máme svoj pohnutky. Já bláhová za ním přišla s tím, že ho vysvobodím z tohohle kancelářského pajzlu a dám jeho životu nějaký smysl. Očividně si ale on smysl svým způsobem našel. “Tenkrát jsme všichni utekli hrobníkovi z lopaty,“ upřesním, ale pak se zarazím. Asi je můj styl života opravdu dost extrémní a já zase považuji za naprosto hloupý styl života, kdy se někdo usadí a má rodinu. “Kurva Nikito, tohle bych od tebe nečekala, ale budiž ti přáno.“ Natáhnu se pro papírek s číslem na Romana, žmoulán ho chvíli mezi prsty a přemýšlím. Pak k Nikitovi zvednu oči a zeptám se ho: “Chápeš, že jsem za tebou přišla, protože nemám jinou možnost... nechci, aby o tom věděl někdo jinej.“ Je těžký někomu věřit i když je z vaší bývalý jednotky, kde vám zachraňovali zadky.

Vypravěčka - 16. dubna 2014 21:02

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Jo..." Nikitův pohled na chvíli potemní, dívá se někam mimo, do minulosti. Ale trvá to jen vteřinu nebo dvě. Pak se na tebe ušklíbne tím svým známým úsměvem. "Tuhle partii by si nechal utéct jenom naprostej vůl. Takže i kdybych chtěl... a mohl..." dodá kysele, asi to s tou nohou bude vážnější, copak by se Nikita snížil k tomu, aby nosil hůl, když nemusí? "Navíc si to nechci u Orlovský posrat, určitě by mě poslala někam do Čečny, nebo tak, aby dcerušku chránila před hanbou, takže se nemusíš bát, že o tom budu někomu vykládat. Je to mezi náma. Já jsem hodnej kluk." To byla opět velká dávka sebeironie, protože Nikita byl všechno, jen ne hodnej kluk. Mohl se zabouchnout a zatoužit po teplém místečku a rodinném krbu, ale některé věci se prostě nemění.

Natalja Zacharová - 16. dubna 2014 21:18

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Jasný,“ přehodím si nohu přes nohu a z bundy vytáhnu mobil. Přepíšu si do něj telefonní číslo a papírek podám zpátky Nikitovi. Chvíli s telefonem zápasím, protože dotykový displey odmítá přijmout koženou rukavici na mé pravé ruce. Nakonec si mobil přehodím do druhé ruky a číslo vyťukám levou. Zasraná technika. Nevypadá to, že se tu budu zdržovat déle, než je nutné a tak, přestože jsem měla v úmyslu si teď trochu odpočinout, zvednu se ze židle a máme se k odchodu. “Víš,“ otočím se k němu než otevřu dveře kanceláře. “asi jsem ti nikdy nepoděkovala za Šagonar, takže... děkuju, žes tam byl a kryls nám záda.“ Konec sentimentu v Rusku, ode mne to zní jako bych se připravovala na svou poslední misi. A kdo ví. Jdu do přímého střetu proti démonovi, z toho nemůže vylézt nic normálního.

Polina Panasenko - 18. dubna 2014 19:47

soukromá zpráva od Polina Panasenko pro Výnimočne som sa držala a mlčala! Tvárila som sa ofučane, urazene a hrozne moc moc zranene. Pred tým ako som si do tašky uložila Oľgin papierik, som sa dlhú dobu pozerala na tých pár strohých slov, a divné trojuholníky. " Takmer ako v tom seriály. Čarodejnice, tá vec čo mali na tej knihe. Až na to, že sú to trojuholníky. Niečo podobné som si chcela dať vytetovať. Som rada, že som si to nakoniec rozmyslela...." Predsa len som to nakoniec nevydržala a preťala ticho. Ale predsa len to ale nebolo také nenútené ako zvyčajne. A dalo sa mi v hlase poznať to urazenie....ale jednoducho som nedokázala v tichu existovať.  "Chceš sa ísť teda najesť? Alebo pôjdeme rovno tam? Poprípade niekam inam? Kam by si chcel? Ja osobne by som to riskla a do MGU zašla skôr....nikdy som tam nebola! Som normálne rozrušená! Už to chce len nejakú aktovku a desiatu od mamy!" Troška som sa zasmiala. " Počula som, že keď si tam chceš dať prihlášku musíš, im tam poslať aj potvrdenie o tom, že nemáš AIDS...." Zbytok som nechala na neho. Nech si vyberie. Na mojom názore aj tak nezáležalo, lebo s ním nikto nesúhlasil. Tak načo sa vôbec snažiť?

Maxim Sergejevič Zaripov - 22. dubna 2014 17:33

soukromá zpráva od Maxim Sergejevič Zaripov pro Karanténa No už jsem viděl i hezčí dětské pokojíčky, než je tenhle. Ruku na srdce, kdyby ji hodily na nějakou fotku, ideálně černobílou, možná by na dárcovských smskách vydělala vláda balík. Citlivá témata a děcka v nouzi prostě táhnou. Chvilku si prohlížím i ten náramek, co má. K čemu to asi je? Tipoval bych, že to má držet její schopnosti na uzdě, ovšem nejsem ani zdaleka někým, kdo by tomu za mák rozuměl. "Když vlezu dovnitř, nebudu tu muset zůstat měsíc?" Chvilku to trvá, než položím tenhle dotaz. Karanténa je karanténa a tak to patří k takovým těm nepříjemným věcem, jaké se pojí s lékaři. Ostatně ti jsou podle mě leckdy těmi nejhoršími sadisty, což potvrzuje i široké spektrum praktik a vyšetření ve stylu "to se mi nikdy nesmí stát". No a já chci mít jistotu, že když vlezu dovnitř, tak si tím tyhle veselosti nepřivodím. No a musím taky přiznat, že mi jí je celkem líto. Být zbožím u Čerenků se zkrátka nevyplácí.

Adrian Vilenovič Nazarov - 22. dubna 2014 22:04

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro Na akademické půdě Tak či onak – je celé hašteření ohledně viny a neviny možné velkochovatelky děcek úplně zbytečné. Prostě je podezřelá a odpovědnost za to, co se děje v jejím baráku nese. Je docela děsivé, co lidi dokáží udělat dětem. Z jakého důvodu ji drželi v kleci, obehnanou symboly? Upřímně mi to trošku připomíná tendence mého pošahaného biologického otce. Papírek si přebere a schová Polina, já si jej jen zběžně prohlédnu a přečtu. O symbolech toho vím ještě míň než polina – a asi to bude tím, že jsem nikdy neuvažoval o tetování a nečetl ženské plátky, ve kterých je mnohdy prý příloha o „magii.“ Ilja Iljič Lomonosov. Další jméno, které mi nic moc neříká. Při přesunu Stín automaticky zapluje do podlahy a následuje nás. "Chceš sa ísť teda najesť? Alebo pôjdeme rovno tam? Poprípade niekam inam? Kam by si chcel? Ja osobne by som to riskla a do MGU zašla skôr....nikdy som tam nebola! Som normálne rozrušená! Už to chce len nejakú aktovku a desiatu od mamy!" “Myslím, že malá snídaně ani jednomu z nás neuškodí.“ Usoudím. Však jsem taky ve vývinu. “Takhle brzo se na nás akorát vrátná bude dívat jak na exoty. U nás se tak dívá se tak i na ty, co maj výuku na osm, ne tak teď.“ " Počula som, že keď si tam chceš dať prihlášku musíš, im tam poslať aj potvrdenie o tom, že nemáš AIDS...." Mimoděk se krátce zachechtám. Aids? Při přihlášce na výšku? To jako fakt? “Jakou školu jsi dělala ty?“ Nechám Polinu mluvit o jejím vzdělání a vydám se sehnat si cestou nějakou bagetu. Pak se, za doprovodu konverzace (protože jinak to předpokládám, nepůjde) přesouváme k MGU. Ještě, že mi zůstalo to auto, alespoň jsem mobilní. Na vrátnici se pak na Lomonosova zeptám.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 24. dubna 2014 19:12

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Jo, Váňa… teda, teď už se mu jinak než Ivan říkat nesmí – toho bych taky nejradši dostala do rukou a oživila. Abych ho mohla hodit hladovejm prasatům. Což mi připomíná, možná nebyl tak dobrej nápad nechávat ty dva, Nazarova a Panasenko spolu, jestli je Polinka druhej Ivan… no, teď to nezachráním, tak nezbejvá než doufat, že tajní hoši dokážou kluka chvilku ohlídat. A že kluk není tak blbej, aby si ji pouštěl moc k tělu. Asi je na čase zopakovat, že s děckama nemám úplně nejlepší vztah. V podstatě neutrální, když se drží v jiných místnostech nebo minimálně sto metrů ode mě, se zkracující se vzdáleností ale neutralita hodně rychle padá do mínusových polí. A, upřímně řečeno, trochu mě tihle skorolidi znervózňujou, takže, Zaripove, doufám, že počítáš, že tenhle hovor povedeš ty. Chce jít dovnitř? Magor, fakt magor… ale nejspíš to zakázaný není. „To asi záleží na tom, jestli vás to pokouše nebo pofluše. Kdoví, možná vám pak budem muset uříznout hlavu, jestli je infekční a bude hrozit mutace.“ Pobaveně se usměju, nevím proč, ale představa Zaripova, učitele ve škole, u kterýho se hláška „mám pocit, že mě ti žáci sežerou“ splní víc doslova, než by kdokoli čekal, mě z kdovíjakýho důvodu baví. „Ale vážně, můžeme jít dovnitř, ale pořád není úplně jasné, co to je. Nejspíš to je jenom malá holka, ale stejně je opatrnost na místě.“ A když už jsme u opatrnosti, odepnu jištění pouzdra k pistoli, přibližovat se k ní nehodlám, tak mi ji snad neukradne. A jestli se o něco pokusí, doufám, že reagovat stihnu dřív, než nás sežere.

Polina Panasenko - 24. dubna 2014 21:05

soukromá zpráva od Polina Panasenko pro " To ešte stále chodíš do školy? Opýtala som sa celá pobavená, s výrazom čo napovedal o tom, že sa výrazne zlepšila nálada. Ako málo mi stačilo k detskej radosti. " A aké máte hodiny? Kedy skončíš? Som nevedela, že si ešte taký mladý. Teda nie, žeby si vyzeral na nejakého starocha...ale zasa ani na takého mladocha." Znova som sa zasmiala. " Aby si si dával pozor a nechytil to AIDS. Údajne kvôli intrákom asi. Neviem či si to niekedy videl. Ale je toho plný internet, tie stránky o "priznaniach" tak tam sa dozvieš hoci aké veci. Bohvie ako by to dopadlo keby sme si spravili takú vlastnú stránku. Priznania ÚPA. To by bola vec. Aj keď nemôžem povedať, že by ma tu bolo niečo prekvapilo." No a možno by to malo aj praktické riešenie. Možno by sa tam niekto priznal k veci, ktorá by bola aj iného rázu, než len spoveď o tom, kto mal s kým pomer. Možno by sa tam trábars niekto zmienil o japonských náušniciach.... "Ale to už som asi odbočila, že? " Zasmiala som sa..." No ja, skús hádať. Neuhádneš...mám strednú elektrotechnickú a to je celé. Teda nie žeby som to chcela robiť. Neznášala som to, bolo to len zo zúfalstva. Ale bolo to ďaleko.Bola to sloboda. Tá za tie 4 roky totálneho utrpenia teda stála!" Usmiala som sa. V jedálni si vybrala tentokrát balené sendviče, pretože s bagetou som už mala svoju skúsenosť. No a potom som sa za stáleho rozprávania usadila u Adriana auta. Tam som si otvorila raňajky s prísľubom, že určite nebudem trúsiť a nič nezašpiním. A zbytok cesty sa snažila komunikovať hlavne s tieňom. ***  Až príchod na univerzitu ma umlčal, aspoň chvíľku. Predpripravila som si do ruky lístok, čo nám dala Oľaga.  A popri tom ako sa Adrian pýtal na Lomonosova, ja som si polohlasne zamrmlala. " To aby sme si pripravili žiacku knižku...ale vlastne indexy..." Bolo na mne vidieť v akom som rozrušení. Najradšej by som sa asi vyváľala vo vestibule, aby som do seba nasala všetky tie študentské príbehy.

Vypravěčka - 25. dubna 2014 11:23

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Nikita povytáhne obočí, hned se však zamračí. Tohle mu k tobě nesedí a asi ho to zarazilo. "Byli jsme tým. A vzkaž Semjonovi, ať shoří v pekle, nebo kam ho hodláš poslat. Sakra, už pro tohle lituju, že nemůžu..." Když se dozvěděl, jak to je, možná ho za to vinil. Za tu nohu. Ale ono už to mezi nimi bylo napjaté předtím, koneckonců Nikita s chutí přiléval olej do ohně a Semjon byl velitel. Po rozloučení s Nikitou jsi byla skoro tam, kdes začala. Pouze bohatší o jedno číslo. Stále ti scházeli lidi a doprava na to místo. Nehledě na to, že i tvoje anorektické tělo si žádalo jiné živiny než kofein a nikotin.

Maxim Sergejevič Zaripov - 27. dubna 2014 19:16

soukromá zpráva od Maxim Sergejevič Zaripov pro Karanténa Jestli je něco slabší než sociální inteligence téhle té "šéfové" tak jedině její smysl pro humor. Ono s tím, jak mluví o odříznutí hlavy ze sebe vyloudím úsměv spíše z lítosti, než že by mě to pobavilo. Vlastně začínám chápat, proč nemá Polinu ráda, vždyť toho mají obě tolik společného! Kdyby totiž přišly obě o hlavu, tak by si toho nikdo nevšiml, protože ji zjevně beztak nepoužívají! „Ale vážně, můžeme jít dovnitř, ale pořád není úplně jasné, co to je. Nejspíš to je jenom malá holka, ale stejně je opatrnost na místě.“ "Jo, jenže pochybuji, že nám něco řekne, když budeme mluvit do mikrofonu." Inu jestli jsem něco o dětech pochytit stihl, tak je to fakt, že jejich logika obsahuje především iracionální jednání. Pokud jste v zajetí, tak jim přijde nejrozumnější plakat, zoufat si místo toho, aby spolupracovali, či plánovali útěk. Ne, nelze jim to mít za zlé, každý si tím prošel a leckdo u toho i zůstal. "Půjdu za ní." Tak či onak já jsem rozhodnutý. "S vaším dovolením, šéfko." Nic méně už ze zvyku žádám o souhlas. Svobodná vůle je fajn věc, ale v armádě není vždy úplně na místě a zvyk je železná košile.

Natalja Zacharová - 16. května 2014 11:28

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Když vycházím z Nikitovy kanceláře, mám divný pocit, jako bych teď zahodila vše, oč jsem se snažila. Přišla jsem za ním, konkrétně jsem mu řekla, co po něm chci a on mne poslal do háje. Bláhově jsem před ním vyložila své karty a pokud bude Nikita cítit potřebu se mstít, není nic jednoduššího, než to, co jsem mu řekla, nahlásit na ústředí někam výš. Doprdele... tohle se docela posralo. Asi bych sama nad sebou spílala, kdyby mi nezačalo kručet v břiše. Marně si vybavím, že jsem včera měla něco jako pizzu a že to už bude minimálně dvanáct hodin bez jídla. Zahrabu po kapsách, kde najdu pár drobných a peněženku. Jídlo z automatu by to mohlo trochu napravit. Oproti očekávání se na ústředí ještě chvíli zdržím, dokud neseženu něco k snědku a pak se s nepořízenou vrátím zpátky do svého bytu. Zavolat Romanovi můžu až pak.

Vypravěčka - 18. května 2014 01:25

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Adrian, Polina Opravdu to byla nekřesťanská hodina. Vrátný, který zde musel být kvůli chudákům, kteří měli na sedmou, se na vás díval jako na zjevení. Ale odkázal vás kamsi do útrob univerzity. Zobrazit SPOILER Na Ilju Iljiče jste si museli ještě chvíli počkat. Tu a tam jste na chodbě potkali někoho, koho byste si při troše očních problémů spletli se zombií. Studenti, noční tvorové, takhle brzy ráno, až na výjimky, prostě normálně nefungovali. Na Univerzite obrany to bylo jiné. Tam musel každý fungovat kdykoli, kdy se na něj houklo. Takže Adrian měl proti nim tak trochu výhodu. Okolo osmé se po schodech vyštrachal muž, který už tehdy, kdy se fotily takové ty staré černobílé fotky, musel vypadat staře. Bílé ustupující vlasy a staromódní plnovous jako z devatenáctého století. Dokonce byl i tak oblečen. Nedivili byste se, kdyby místo brýlí vytáhl cvikr. Zobrazit SPOILER

Vypravěčka - 18. května 2014 01:40

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna, Maxim Doktor trhne rameny. "Zatím se u ní nic neprojevilo. A kdybychom měli podezření na něco opravdu nebezpečného, věřte mi, že bych i přes rozkaz shora zakázal všechen kontakt." To si chlapec fandil, Marianna si nedokázala vybavit jedinou chvíli, kdy by někdo z těch "shora", to jest Olga nebo Boris, nedokázal šlápnout podřízeným na krk. Možná před vámi chtěl vypadat drsně, nebo se s nimi nikdy doopravdy nesetkal. Kartou a kódem tedy odblokoval vstup. "Snažte se vyhnout výměně DNA," dodal pak. I když to tak určitě nemyslel, znělo to dost divně. Naštěstí to skrz pracovní obleky v karanténě nebyl až tak těžký úkol. Stejně budete muset projít dekontaminací, jak vám možná až moc vesele oznámil, když jste sem vstupovali - to znamenalo, že to bude asi nějaký humus. Jak to tak vypadá, osádku podzemí asi nepouštěli moc často ven, nebo si zde lidi museli vypěstovat určitou míru cynismu. Už jen proto, že museli testovat malé holčičky a očekávat, že jim dost možná budou muset useknout hlavu nebo je třeba pro sichr rovnou ponořit do kyseliny. Když se dveře otevřely (Viděla vůbec ven? Anebo vás jenom nevnímala?), zvedla k Maximovi strachem rozšířené oči. Objala si kolena. A vzápětí jí v zornicích probleskla jakási trucovitost počínající puberty. Zobrazit SPOILER

Maxim Sergejevič Zaripov - 22. května 2014 18:16

soukromá zpráva od Maxim Sergejevič Zaripov pro Karanténa Tak přesně až sem šlo vše podle důsledně promyšleného plánu, jemuž jsem věnoval celých pět, možná i šest vteřin života. Na svou obranu mohu dodat pouze to, že šlo určitě o ty nejlepší sekundy, jaké jsem mohl za naši federaci jen ztratit a dělají ze mě hrdinu! To jen proto, aby v případném dalším kontaktu s tímhle děckem mohly zmírnit fakt, že ty budoucí mě asi vyprofilují jako vola. "Ahoj" Výborně Zaripove, měl ses vykašlat na všechno a pracovat jako učitel! Celé to podpořím úsměvem, který patří spíše do kategorie "do něčeho jsem se namočil, tak si to užijte". Ono pořád mi je tam uvnitř jí líto. Není to určitě tím, že jako další dítě bych chtěl dceru už proto, abych měl taky koho rozmazlovat. Bezostyšně a s vědomím i plnou zodpovědností za to, co dělám. Pomalu, v klidu, jako bych byl na procházce a ne v labáku, se šinu k ní. "Jsem Maxim" Kleknu si, abych se nad ní tak netyčil. A zatímco přemýšlím, jestli nemám někde po kapsách nějakou tyčinku, nebo něco jiného sladkého ještě dodám klišoidní "Jak se jmenuješ?". On nějaký ten mls je docela zásadní věc, protože jak jsem pochopil, při jednání s opačným pohlavím mají dary větší výmluvnost než tisíc chlapů a taková dobře umístěná čokoláda a jiné ústupky toho už zvládly fakt moc. Ona, i když je malá, to musí mít určitě v krvi, to se nedá naučit, to je přirozený talent!

Polina Panasenko - 02. června 2014 14:43

soukromá zpráva od Polina Panasenko pro Nebolo by lepšie keby rozprával Adrian? "Pozri, pozri sa na neho. Koho mi pripomína? Zabijem sa? Niekoho mi pripomína. Ale že fakt!" Šepkala som Adrianovi, keď sa k nám blížil profesor. Mierne som sa uchechtávala ako hlúpa puberťáčka a menovala som známe osobnosti ešte z časov mladosti svojej matky a otca, historické osobnosti, svojich lekárov, lekárov svojich známych, ľudí čo som videla v metre, na zastávke, na sídlisku....ale ani jedna osoba, ktorú som vypustila s úst sa mi nakoniec na bielovlasého obstarožného pána nepodobala. " Hríbik z Mrázika?" Nie, to tiež nebolo ono. A pán sa k nám stále blížil a blížil a ja som začínala byť dosť nahnevaná sama na seba, že neviem prísť na meno tej správnej osoby! "Darwin! Mám to! Vyzerá ako Darwin!" Takmer som zakričala. A zrejme to počul aj profesor. Trocha som sa zahanbila a svoje slová som rýchlo zahovorila. " Dobré ránko. Darwin, to je moje. Opice, evolúcia, podľa niektorých aj mimozemšťania...." Trocha som sa zasmiala a dúfala som, že sa niekedy v rámci svojej praxe stretol s touto teóriou, o ktorej som čítala v nemenovanom magazíne, alebo snáď dokumente? To je jedno. " Ale nie preto sme prišli. Máte čas, však? Bolo nám povedané že si na nás čas nájdete. Mám dokonca pre vás aj niečo." Spiklenecky som starému mužovi do rúk vrazila papierik od Orlovskej. " Ale ak musíte náhodou známkovať nejaké testy, tak s tými vám kľudne pomôžeme. Vždy som chcela niekoho oznámkovať." Nedávala som nikomu s prítomných priestor reagovať, až nakoniec som vydýchla. " Prepáčte, je to naozaj vážne a potrebujeme s vami odkonzultovať istú záležitosť a zatiaľ čo sa tu rozprávame môžu byť v stávke ďalšie ľudské životy!" Preniesla som teatrálne s gráciou hodnej kolumbijskej herečky a s profesionalitou a odhodlaním Brucea Willisa v časoch jeho rozkvetu.

Adrian Vilenovič Nazarov - 09. června 2014 00:50

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro Dneska nám prší tak mám chvilku na odpis ~Polina~ Trpělivě odpovídám Polině na její otázky. Jaké máme hodiny, na jakou chodím školu, jak dlouho, jakou tam máme kantýnu, jak vypadá kolej a jakou mám ráno stolici, jaké mám rád kafe, kde jsem byl naposledy na vojenském cvičení a jak se kreslí mapy a.... už vlastně ani nevím. Prolétlo mezi námi tolik informací, že si to prostě nemůžu pamatovat. Zajímalo by mě, jestli má opravdu tak dobrou paměť, že všechno to info pobere, když už se na všechno tak vehementně ptá - a nebo to jde jedním uchem dovnitř a druhým ven, ale musí, MUSÍ to prostě slyšet. Některé věci jsou na mě asi příliš složité. "Pozri, pozri sa na neho. Koho mi pripomína? Zabijem sa? Niekoho mi pripomína. Ale že fakt!" "Prosím, Polino..." šeptnu a má to lehce zoufalý nádech. Bojím se, aby to nebyla ostuda. A taky že to ostuda je. Darwin a mimozemšťané. A ona mluví a mluví a mluví... a ten chlapík... Známkování, všecko... " Prepáčte, je to naozaj vážne a potrebujeme s vami odkonzultovať istú záležitosť a zatiaľ čo sa tu rozprávame môžu byť v stávke ďalšie ľudské životy!" "Poslala nás Olga Orlovská." Dodám, než nám chlapík uteče s tím, že jsme dva random magoři.

Vypravěčka - 09. června 2014 17:26

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Maxim, Marianna Dveře se za Maximem zavřou. Bude muset doufat, že oblek, který vám vnutili při vstupu, bude dostatečnou propustkou ven z tohoto blázince. Dívka na pozdrav neodpoví. Není už tak malá, aby se bála podobného outfitu a považovala ho za čerta nebo něco podobného, ale jak už stačila zjistit, lidi jsou někdy mnohem horší. Proto má v sobě směsici strachu a vzdoru. Není vyloučeno, že to bude další z malých fracků. Neodpoví ani na druhou otázku. Našpulí rty v dětském rozhořčení. "Kde je máma? Chci domů! Proč mě pořád zavíráte? Co jsem udělala?" To už znělo plačtivě. Hlas se jí zlomil, brada se zatřásla a ona fňukla, kolena pořád obejmutá rukama.

Vypravěčka - 09. června 2014 17:32

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Opět je už skoro tma, Moskva tepe a venku je chladno. Johann doma čeká jako spořádaná hospodyňka, což by za jiných okolností možná bylo vtipné, kdyby nehrozilo, že opět najdeš nějaké nemilé překvapení. To, co po něm šlo, by se mohlo objevit znovu. Nebo přijít něco horšího. Nehledě na to, že spolupráce se zločincem by tě neposlala přímo ze Specnazu, ale rovnou do lágru někde na Sibiři. Proti tomu by byly dnešní mrazy vzpomínka na slunenčné léto. Čas však tlačí. Batsaichan může mít náskok nebo ti poslat nějaké překvapení. A Muráš se na místě, na které jsi dostala echo, nemusí zdržovat věčně. Blíží se Vánoce, všude svítí světýlka, voní chvojí a svařák. Lidé vypadají relativně bezstarostně a netuší, že kdyby se vám tam v Petrohradě nepovedlo vše zastavit, mohlo to vypadat úplně jinak. Zombie v ulicích Petrohradu a nad tím vším Čerenko s Jadwigou, která by udělal kdo ví co. Telefon zvoní dlouho. Tak dlouho, dokud ti operátor neřekne, že volaný není dostupný. Už chceš schovat telefon zase do kapsy, když začne zvonit. Anonymní číslo. A strohý hlas. Romanův hlas. "No?"

Marianna Borisovna Orlovskaja - 11. června 2014 13:48

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Dítě, ten vývojovej stav mezi plodem a člověkem… nikdy nedělá to, co by mělo, vždycky zdržuje. A má tu drzost neodpovídat, když dostane otázku. Ta usoplená malá holka mě začíná rozčilovat „Chceš vidět mámu? Tak přestaň fňukat a začni spolupracovat,“ ne zrovna příjemně se usměju, no, spíš jenom zkřivím hubu. „Maxim se tě na něco ptal, ne? Jak se jmenuješ? A jak se jmenuje tvoje matka?“ Bylo by snazší to z ní vytáhnout proti její vůli, ale když je to děcko? Nevím, jak by se s tím její nevyvinutej mozek poradil, další průser už nepotřebuju.

Vypravěčka - 20. června 2014 01:39

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Adrian, Polina Ilja Iljič Lomonosov byl zjevně zaražen natolik energickým "studentem" v tak brzkou ranní hodinu. Polina dokázala jet jako proslulé druhoválečné kaťuše a starý pán se to vše poctivě snažil vstřebat. I když od jisté chvíle upíral zkoumavý pohled spíše na Adriana, ze kterého handa div neodkapávala. Pohlédl na papírek. A pokýval hlavou. "Tak pojďte," pokynul vám a odemknul kabinet. Ten se v ničem příliš nelišil od jiných kabinetů. Stůl, počítač, spousta knih a pár vycpaných zvířat. "Předpokládám, že když na tom závisejí... lidské životy, nepřišli jste se zapsat na mé hodiny kryptozoologie."

Vypravěčka - 20. června 2014 01:42

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Maxim, Marianna Zvedla k Marianně trucovitý pohled. Jak se zdálo, hra na hodného a zlého zapůsobila, protože dívka pojala větší sympatie k Maximovi. Trochu se k němu naklonila. "Pane Maxime, když vám to řeknu, budu pak moct jít za maminkou? Já už nechci, aby mě někdo zavíral. Maminka ale říkala, že o ní nemám nikomu říkat. Ne zlým lidem." A vrhla další pohled na Mariannu.

Polina Panasenko - 21. června 2014 16:21

soukromá zpráva od Polina Panasenko pro " A to by sme mohli? Zapísať sa k vám? Teda ja nie som študent, ale zapíšte si ma tam, sľubujem že budem najaktívnejším a najlepším študentom!" Zasmiala som sa a znela som smrteľne vážne a rozhodne nemohol mať nikto pochýb, že by prednášky patrili mne! " Polina Panasenko kľudne si to poznačte!" Dúfala som, že starému profesorovi troška polichotím, tým aký záujem som prejavila o štúdium, a síce som mala kopec otázok o tom či má škola v nejakých skladoch napríklad vypchatú Lochnessku, alebo Yetiho museli sme sa venovať práci. Na to som nesmela zabúdať. Pozrela som sa na Adriana , či chce začať, nejako to celé uviesť a vypýtať si od profesora nejaké vysvetlenie alebo rady. No zrejme sa nestihol ani nadýchnuť a ja som plynule pokračovala v nomológu. "Je to naozaj veľmi dôležité a čas hrá proti nám!" Povedala som dôležito, také niečo sa hovorí vo filmoch. " Ste zrejme jediný človek, ktorý nám môže do celého prípadu vniesť trocha svetla."  Pozrela som sa spriama na profesora. "Potrebujem zistiť  totožnosť jedného tvora. Neviem ako by som to dokázala opísať.  Vlkolačí meňavec?" Pozrela som sa na Adriana a konečne mu dala priestor sa nejako vyjadriť. Poprípade ma doplniť. Boli sme predsa parťáci. Možno niekedy príde aj k tomu, že jeden z nás bude dobrý policajt a jeden zlý!

Maxim Sergejevič Zaripov - 21. června 2014 21:24

soukromá zpráva od Maxim Sergejevič Zaripov pro Karanténa "Pane Maxime, když vám to řeknu, budu pak moct jít za maminkou? Já už nechci, aby mě někdo zavíral. Maminka ale říkala, že o ní nemám nikomu říkat. Ne zlým lidem." Štěkna u mě získává tímto kladné body. Dlouhou dobu jsem si lámal hlavu, čím budu strašit svou ratolest v době, kdy bude příliš starý na čerty, bubáky a další klasické prkotiny no a ona to za mě nezištně vyřešila! Smutné na tom je, že té holce nemůžu jen tak říct, něco ve stylu "jasně, řekni mi všechno o mamce a už tuhle vzteklou příšeru nikdy neuvidíš" a to zejména proto, že je to má drahá a laskavá nadřízená. Život je super. "Pokud nám povíš, co víš o lidech, co tě zavřeli a své mámě, tak tě jí rád předám." Říkám to laskavým, soucitným tónem, který mě samotného až překvapuje. "Mám syna, mladšího než jsi ty a umím si představit, jak ji scházíš a jak se bojí." Tak trochu hra na city? Asi ano, ostatně je vinou jisté empatie snadnější být na její straně spíše, než mé drahé šéfové! Navíc je snadné se do toho vžít, cítit tu starost, jakou by měl rodič na jejím místě a stejně snadno si umím představit, že i když ji tu slíbím zlaté prase, z karantény se nemusí nikdy dostat ven. Smutné je to skoro víc než okamžik, kdy míříte na člověka a mačkáte spoušť. Tak či onak lež nebo stisk patří k věcem, které je třeba udělat a od toho tu jsou vojáci.

Natalja Zacharová - 22. června 2014 15:58

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Poslední dva dny začínám mít silnou averzi vůči svému bytu. Uvědomím si, že ačkoliv jsem asi udělala to nejlepší, co jsem v danou chvíli udělat mohla – tedy nabídnout Johannovi skrýš a zázemí u sebe, narušila jsem si tím několik let trvající status quo. Rozházené oblečení po bytě, vajgly na stole a špinavé nádobí jsou minulostí. Už jen zbývá, aby mi vypral záclony. V bytě se zavřu na záchodě a začnu vytáčet číslo na Tverova. Nic. Sakra. Dal mi vůbec správný číslo? civím na displej telefonu a vypínám vytáčení, když v tom začne mobil zvonit a na obrazovce se ukáže Neznámé číslo V první chvíli si nejsem jistá, zda je to on. Jenže kdo jinej by to mohl volat. Je to von. “Roman Tverov? Tady Natalja Zacharová, Nikita mi na tebe dal telefon. Potřebuju pomoc. Můžeme se někde sejít? Nechci to řešit přes telefon.“

Vypravěčka - 30. června 2014 12:48

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Adrian, Polina "Na to samozřejmě budu potřebovat vidět vaši ÚPA identifikaci, pokud nejste řádně přijatí studenti." Identifikace úřadu byly ony psí známky, které vám umožňovaly i vstup do budovy Genštábu. Na starosti je měl jeden tým mágů, který se specializoval na výrobu přístupových artefaktů. Oni je mohli aktivovat nebo deaktivovat a dokonce se prý dalo i změnit, do jakých prostor komplexu máte dle statutu prověrky přístup. Pokud jste je Lomonosovi ukázali, prohlédl si je, několikrát je protočil mezi prsty a pokýval hlavou. Udělal nad nimi nějaké gesto. "Máte tedy povolen přístup." Jak se zdá, identifikační známky otevíraly dveře i tady. Co měli civilní studenti, těžko říct. Dalo se ale předpokládat, že to mágové budou mít nějak ošéfované. Byl by to průser, kdyby se na hodinu vetřel někdo normální, obyčejný člověk, a viděl tam profesora Lomonosova formátu, jak zcela vážně přednáší o vlkodlacích nebo čupakabrách. Potom vyslechl Polinu. Většině lidí v její přítomnosti ani nic jiného nezbývalo. "Vlkodlačí měňavec? Jak to myslíte? Pokud vám mám pomoci, budu potřebovat více informací. Přesný popis, velikost, chování, barva, a pokud někoho napadl, tak i způsob, jakým to bylo provedeno." Lomonosov se opřel do svého křesla.

Vypravěčka - 30. června 2014 12:54

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna, Maxim Dívka ještě chvíli mlčí, zjevně se sebou svádí vnitřní boj. Viděla, jací lidi jsou, koneckonců sedí ve skleněné kleci stejně jako smrtelně nebezpečný exemplář smrtonoše. Nakonec ale vyhraje touha se z toho všeho dostat a opět vidět svou matku. Maxim je momentálně její jediná cesta ke spáse. Anebo tomu napomohl i pohled Marianny. "Jmenuju se Darja Bělogorskaja. Moje máma je," chvíle napětí, "Serafima Bělogorskaja. A ti hnusáci," tohle slovo asi pochytila ve škole, nějak to k jejímu vzhledu nešlo, "mě chytili, když jsem šla ze školy. Nic si nepamatuju, probrala jsem se až v... až..." Začne natahovat. Nemusí dokončovat větu. V kleci.

Vypravěčka - 30. června 2014 13:08

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Johann musí být hodně znuděný, když začal číst i ty knihy, co máš v knihovně. Zjevně není moc nadšen z toho, že je zavřený v jednopokojovém bytě přímo pod nosem Borisu Dmitrijeviči. Dokonce se na něm začínají projevovat známky nervozity, což je u někoho ledově klidného znepokojující. "Zacharová?" Roman zní překvapeně. "Eh... no, my jsme zrovna v Archangelsku. Takže pokud teď sedneš na nejbližší letadlo nebo vlak, myslím, že by to šlo." V pozadí uslyšíš nějaký jiný hlas, ale nerozumíš mu. To by vysvětlovalo to "my". Nezdá se však, že by byl Roman někde pařit, jinak je tam ticho. "Adresu ti říct nemůžu. Pokud to teda zvládneš, řekni v kolik a kde a já si tě vyzvednu." To bylo rychlé. A hladké. Zajímavé. Něco tu na tom nehrálo, že Roman v prvních dvou minutách kývl na podivné setkání své staré kolegyně, která ze Specnazu doslova utekla.

Maxim Sergejevič Zaripov - 10. července 2014 22:44

soukromá zpráva od Maxim Sergejevič Zaripov pro Karanténa Ššššš Snažím se ji trochu uklidnit, konejšit. Doufám, že to zabírá a funguje líp než syčení plynu v momentě, kdy se chystáte zazvonit u dveří. Ono teď by to sice nebyla až taková bomba, ale její pláč by nic nezlepšil. Nemluvě o tom, že děti jsou pro mě teď trochu citlivější struna. "Kam jsi chodila do školy?" Zeptám se nejprve na tohle a po případné validní odpovědi se zeptám i na to, kde bydlela. To vše doufaje, že nebude třeba takové to milé "Maxim se tě na něco ptal" od laskavé štěkny. Některé věci mi prostě trhají srdce a na rozdíl od trhání lidí, je to ošklivé chování k dětem.

Vypravěčka - 11. července 2014 01:26

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna, Maxim Darja nakonec stejně začne fňukat. Možná jí konečně došlo, že to, o čem mluví, hned tak neuvidí. Mluví ale. Dokonce cizímu pánovi řekne, kde bydlí. Ve Tveru. Což je od Moskvy co by kamenem dohodil. Necelých 200 km. Proč by ale Čerenkovi poskoci vláčeli nějakou malou holku takovou dálku? "Zav-zavoláte mámě?" zeptá se pak s nadějí, oči rudé jak angorák. Nos si neustále otírá do hřbetu ruky.

Natalja Zacharová - 13. července 2014 16:41

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Nezněl o moc víc překvapeně, než já, když o sobě mluvil v množném čísle. My? Myslela jsem, že tam bude sám. V hlavě jsem si přepočítávala nejrychlejší cestu do Archangelsku. Použití portálu jsem ihned zavrhla. Jen si na to vzpomenu a běhá mi mráz po zádech. Ale měla bych se naučit, jak v tom chodit bez toho, aniž bych se bála, že při přenesení skončím zase někde ve zdi. V úvahu připadal jen vlak nebo letadlo. Chtěla jsem, aby se mnou jel i Johann, takže jsem letadlo vyškrtla. Moc kontrol během cesty, kamerový systém a tak... vlak bude v tomhle lepší. Pomalejší, ale lepší. “Dobře, budu tam tak za... dej mi čtyřiadvacet hodin. Vyvedni mě pak na vlakovém nádraží.“ s tím zavěsím. A uvědomím si, že jsem mu řekla, že budu sama. Srát na to pes. Vyjdu z koupelny, mobil schovám do kapsy kalhot. “Johanne, pojedeme do Archangelsku. Mám se tam sejít s někým, kdo nás dostane do Šagonaru. A třeba nám pomůžou.“ Nechtěla jsem hned říct, že jsem s Nikitou a Romanem počítala i jako se zálohou, až se tam objeví Batsaichan (a jako že objeví, protože mu pak v další možné chvíli pošlu sms - Sejdeme se v Šagonaru za tři dny.). Budu doufat, že nám tenhle čas na přípravu bude stačit. “Mám jen jednu sportovní tašku, tak si sebou neberte moc věcí. Můžem to koupit tam.“ Já mám v úmyslu vzít si s sebou mimojiné i nějaké mapy na studování a možná něco jako zápisník, který by mi pomohl osvěžit si symboly pro přepravu skrze portály.

Vypravěčka - 13. července 2014 17:17

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Roman ti to tedy potvrdil. Možná mu dal Nikita vědět, že mu budeš volat? Johann povytáhl obočí, když se dozvěděl o novém výletu. Jelikož byl nesvůj, už když jsi přišla, těžko říct, co si o tom nápadu myslel. Batsaichan na SMS neodpověděl. Johann měl svoji tašku, kterou se mu povedlo zachránit při útěku před slendermanem, tak stačilo zamluvit lístky a hurá na nádraží. Jeden vlak odjížděl v noci a bylo to tak asi lepší. Johann si nasadil baret s kšiltem, který nekřičel "chci být nenápadný", a vytáhl i jednoduché nezatmavené brýle. Zjevně se chlapec připravoval. Ono když jste mezinárodně hledaný válečný zločinec... Tak by nebylo divu, kdyby vytáhl i paruku a vycpal si prsa. Tak daleko to naštěstí nedošlo. Jelikož to byl dálkový vlak, měli jste soukromí v kupé, kde se nacházely i postele. "Proč jsme nešli skrz portál? Sice pořád nemáte vypracované přistání, ale určitě by to bylo rychlejší a pohodlnější než denní cesta vlakem. A bezpečnější," dodal poslední slovo důrazně, když jste se ocitli zavření v kupé. Johann křídou rychle načmáral Symbol. Dal se snadno smazat a vždycky se to dalo svést na vandaly.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 16. července 2014 22:52

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Jo, holčičko, ale maminka neví, že někteří zlí lidi si s tebou můžou popovídat i proti tvý vůli, když na to přijde. Jenže Maxík to s dětma očividně umí, tak proč ho rušit. Sdělí jméno a ve mně hrkne, zvlášť když z ní vypadne i jméno matky. Serafima Bělogorskaja. Serafima Romanovna Bělogorskaja, když to chceme konkrétně. A dokonce bydlí v Tveru – stejně jako ten děda… jak on se jmenoval… to je jedno, to dohledám, hlavní je, že před sebou máme pojítko mezi případy! Je mi líto, kamarádko, jestli nezasáhne vyšší šarže, ty se odsud nedostaneš, dokud nebudem mít jasno, co s tebou Čerenko, respektive jeho banda podržtašek, chtěli. Za maminkou se stavíme my. Návrat dcerunky by mohla být dobrá páka, aby se trochu rozmluvila, ne? Ale musím mít jasno, že je to opravdu ona – náš milej plod zakázaný lásky jednoho člena gosdumy. „Kolik ti je let?“ Zájem vzbudila opravdový, dokonce na chvilku zapomenu, že představuje potenciální nebezpečí, a přiblížím se. Na zbraň v pouzdře ale pořád nezapomínám, stačí prudší pohyb... „Kolikátého bylo, když tě zajali? A pamatuješ si, byla u toho nějaká žena? S černými vlasy? Odpověz, možná pak mamince budeš moct zavolat.“ Mimo záznam, mamince nezavoláme. Ne dřív, dokud nebudeme v Tveru, protože moment překvapení je vždycky důležitý.

Vypravěčka - 16. července 2014 23:58
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Maxim, Marianna "Bude mi 12," kuňkne. Nad datem se zamyslí, zamračí se. "Asi... asi 6.?" O žádné černovlasé ženě neví. Zobrazit SPOILER Nyní je 10. Takže den předtím, než došlo k napadení plukovníka. Pro orientaci.

Natalja Zacharová - 19. července 2014 18:05

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Stejně jako Johann, i já jsem se snažila vypadat co možná nejmíň nápadně. No... nápadně. Zvolila jsem černou klasiku, jako oblečení, rukavice a stříbrnou šálu. Na hlavu jsem si nasadila čepici a než jsme vyšli, upravila jsem se, abych nevypadala jako podlíčená zombie. Do batohu jsem narvala mapky Moskvy a okolí, krabičku s křídami, malý bloček s tužkou. Svou zbraň jsem zastrčila do podpažního pouzdra a schovala jí tak pod bundou. Peněženku, mobil do kapes u kalhot. Cigarety a zapalovač do kapsy u bundy. Hned jak jsme vyšli ven, jsem si zapálila. Mám být přece nenápadná, ne? Venku jsem odchytila taxík, který nás dovezl na nádraží. Já pak šla koupit dva lístky do Archangelsku. Noční vlak byl ideální a hrál nám do karet. “Budem tam asi po osmé.“ řeknu Johannovi a valím na vlak. Najdeme si kupé, které budeme mít jen my. Nejsou tu žádné další rezervace a já se holdám postarat o to, aby si případný zájemce o přisednutí prostě nepřisedl. Nasadím svůj nasraný výraz a usednu do sedačky. Než se vlak rozjede, Johann začne malovat obrazce po vnitřku vagónu. “Říkala jsem vám snad, od čeho mám tu gargoylí ruku, ne? Špatně jsem vykreslila portál, jasný. Nechci to riskovat, dokud si nebudu jistá. Jen v krajní nouzi. A to teď není.“ z batohu vyndám mapu Moskvy a bloček s tužkou, ve kterém mám nakreslené hlavní symboly k portálu, které si pamatuji od Arkány. “Až sem přijde průvodčí, půjdeme si objednat něco k jídlu.“ řeknu zcela nezúčastněným tónem a stále přitom zírám do mapy a cosi překresluji do svého bločku. (Zkouším si kreslit portály a načrtvávám si hlavní symboly, abych si je lépe vryla do paměti.)

Vypravěčka - 19. července 2014 19:21

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Johann sklouzne očima na tvoji ruku. A pak je ticho. Dlouhé ticho, za okny se míhá zasněžená krajina. Johann si čte, ty si kreslíš. Průvodčí vás zkontroluje. "Kde jste se to vlastně naučila? Není to běžná znalost..." nevydrží to Johann. Ale protože je to někdo, kdo se nesnaží vést společenské konverzace za každou cenu, je jasné, že ho to zajímá. Knihu sice nesklonil (nemá nadepsaný přebal), ale dívá se na tebe.

Natalja Zacharová - 19. července 2014 19:32

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Tady je někdo moc zvědavej, pomyslím si a ušklíbnu se. Tohle je asi jediná věc, kterou na mě Johann shledává zajímavou a asi i vhodnou k rozhovoru. Tohle a ta moje gargoylí pracka a noha. Zvednu k němu pohled a odložím tužku doprostřed notesu. “Co myslíte, kde jsem k tomu přišla. V obchoďáku se to koupit nedá.“ neodpustím si jedovatou poznámku. Chvíli zvažuji, zda mu o tom říct nebo ne. Jak by to mohl obrátit proti mně? Arkána se nezjeví jen tak někomu, nemusí se s ní nikdy potkat, ne? “Setkala jsem se s mocnou entitou. Před pár měsíci, než se všechno podělalo a plno věcí ještě dávalo smysl.“ Tím, než se všechno podělalo samozřejmě myslím to, že se na scéně opět objevil Semjon.

Vypravěčka - 19. července 2014 19:58

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Na jedy Johann reaguje svým nevzrušeným výrazem. Ale jakmile odpovíš, v tmavých očích mu bleskne něco jako... jiskřička zájmu. Nebo to byl nějaký odraz. Sklopí oči zpátky ke knize. "Mocnými entitami jste obklopená, aniž byste to tušila. Ale nepředpokládám, že by Olga Orlovská měla tyto znalosti." Z hlasu bys nepoznala, jestli ho to zajímá, nebo ne. Johann je prostě zvláštní pavouk. Had, nebo spíš štika, co vyklouzla již z mnohých sítí. "S čím jste si zahrávala, Zacharová? Podobné věci, na které je v tomto světě uvaleno tabu zápisu, vás naučí jenom démoni. A pokud spolu proti jednomu máme jít..."

Natalja Zacharová - 19. července 2014 20:09

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Jak to myslíte, že jsem jimi obklopená?“ zajímá mne, co tím myslel. Zaklapnu notes, odložím ho spolu s mapou na sedačku vedle sebe. Na opačnou stranu, než sedí Johann. Nechci, aby měl možnost se po něm natáhnout a číst si v něm. “Nebudete mi tu vyprávět o andělích, že ne.“ Může člověk, jehož milenec je démon vůbec věřit v anděly? Je o mnoho snažší věřit ve zlo, než se pídit po dobru. A mě za celej život nepotkalo nic dobrého, tahle víra jde mimo mne. “Démoni, nedémoni,“ pokrčím rameny a natáhnu si nohy na protější pohovku. "Ne, Orlovská tohle fakt neumí." tohle znělo možná až dost posměvačně. Udělám si pohodlí. Tak nějak cítím, že tohle bude asi delší rozhovor. Možná vůbec nejdelší, jaký jsem s Johannem zatím měla. “Netuším, co byla zač. Vysoká entita, možná prastará bohyně.“ vyprávím a přesto se stále obávám říci její jméno nahlas. Člověk by měl pamatovat na to, že co pojmenuje nahlas, to se k němu může vrátit. A jak říká... jsem obklopená různými entitami, tak proč to pokoušet?

Vypravěčka - 19. července 2014 20:24

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Při tom slovu, andělé, se Johann krátce zasměje. Je to asi poprvé, co ho slyšíš vydat podobný zvuk. Možná je to celou jeho osobností, duší, která je poskvrněná nejen setkávání s démony, ale není to pěkné ani příjemné. Zvlášť když v tom zní pobavení nad někým hloupým nebo naivním. "Ne. Prý andělé," frkne pobaveně. "Není to nic víc než partička démonů se vznešenými kecy, aby obelhali co nejvíc lidí. A stačí mít i ty nedostatečné hodiny dějepisu na základní škole, aby člověk pochopil, jak úspěšní v tom jsou. Staletí bojů a sporů v jejich jméně. Naštěstí nejsou jako Muráš, netouží po fyzické schránce a fyzické vládě nad tímhle světem, který je pro ně něco jako hřiště. Jako když si jdete večer do baru zahrát kulečník. Jejich zájmy jsou jinde. A dobře že tak," dodá Johann už temně, bez předchozího veselí. Hned se ale vzpamatuje. Je však vidět, že prokazovat své znalosti (ty informačně neškodné) mu dělá dobře. Ješitný chlap. "Copak vám Olga Orlovská nepřijde jako mocná entita? Její bratři také. Boris Dmitrijevič je možná člověk, ale... nevím, jak dalece. Kolují o něm různé povídačky. Muráš také není zrovna zelenáč - a ani o něm jste dlouho nevěděli. A teď si vezměte, že tohle všechno je jenom ve vedení v Moskvě. Ale není jenom Moskva, není jenom ÚPA. Lidi si ani neuvědomují, že každý den je na okraji propasti. Kdyby se našinci rozhodli, že jim to, co mají, je málo... rozpoutala by se totální válka." Johannův pohled zeskelnatí. Dívá se někam do tmy venku. Kdo ví, proč tohle říká. Nechal se unést? Lezla mu ta samota ve tvém vězení na mozek? "Představila se vám?" změní náhle téma.

Natalja Zacharová - 19. července 2014 20:38

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro V tom, co říká, mi zní něco dost povědomého. Jako bych v tom slyšela svůj názor na tyhle... bytosti. Partička démonů, co má vznešený kecy. To vystihl přesně. Ušklíbnu se a nakloním se ke dveřím. Vybrala jsem si to místo, abych hlídala, jestli někdo nepůjde kolem. V tenhle okamžik skrze poodhalenou záclonu hledám vozík a stevarda, který by roznášel jídlo a pití. “Jen ať si sou tam nahoře, tady dole na ně není nikdo zvědavej.“ shrnu tak jeho krátký monolog. Na chodbě je mrtvo a tak se s nabubřelým výrazem vrátím zpátky. Opřu hlavu o opěradlo a nakloním jí tak, abych na Johanna viděla. “Víte, nikdy jsem Olgu nepovažovala za nic jiného, než za obrovskou osinu v prdeli. Ale jo... máte pravdu. Podle mě je to nějaká valkýra z dávné minulosti, bojovnice z mýtů nebo tak něco. Rozhodně bych jí nezařadila k normálním lidem. Stejně jako její bratry. S Dmitrijevičem, je to jiné. Ten si hraje svoje hry a málokdo ví, co je vlastně zač. Upřímně mě to nezajímá. Dokud platí.“ Shrnula bych to asi tak. Rozhodně nejsem typ člověka, který se posadí na zadek před každým supernaturálem, který se před ním zjeví. Možná za to může moje babička, která mne na těhle příbězích vychovala. Vždycky jsem je milovala a doufala jsem, že se jednou ocitnu v pohádce o hrdinném bojarovi, který bude mít kouzelného koně a stříbrnou sekeru. Jo, život je svině a člověk skončí tak, jak si zaslouží. Říká se tomu osud nebo tak karma. “Co?“ zarazím se. Myslela jsem, že rozhovor skončil, protože vypadal, jako by mne v půli toho co jsem mu říkala, přestal poslouchat. “Ne, nepředstavila se mi. Zjevila se mi jen krátce, možná to bylo náhodou a asi nechtěla, aby se to opakovalo.“ řeknu to tak přesvědčivě, že i já bych věřila, že to byla pravda. Třeba to pravda je, až na ten malý detail, že vím, jak se jmenuje.

Vypravěčka - 19. července 2014 21:14

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Johannovi přes tvář přelétne malý znechucený nebo pohrdavý úšklebek, když mluvíš o valkýrách. Je to jenom chvilička, možná si na něco vzpomněl. Koneckonců, Olga, Dmitrijevič i on se účastnili vlastenecké války, možná mají společnou historii. "Zvláštní," zamumlá si Johann - a pokud se na nic neptáš, tímhle rozhovor odumře nadobro. Ztratí se ve svých myšlenkách. Kdyby ses na něj podívala, tak je vidět, že nečte. Oči mu nelétají po stránkách. Přemýšlí. Čtyřiadvacet hodin s Johannem je dlouhá doba. Naštěstí tu mají ucházející jídlo a vyklápěcí postele jsou vedle toho, na čem se ti poštěstilo spát jinde, třeba na výcvikové základně, v pohodě. * * * Archangelsk. Rodné město Semjona. Jaká to opět ironie osudu. Nachází se na severu Ruska, téměř u Bílého moře. Rozkládá se po obou březích řeky Severní Dvina a na ostrůvcích, které tvoří její delty. Na ruské poměry není až tak velký (300 tis.), ačkoli je hlavním městm Archangelské oblasti. Jeho rozloha na ostrůvcích ti připomene Stockholm. Když vyjdete z nádraží, je znát značné ochlazení. Teploměr ukazuje skoro -15 stupňů. Johann se zachumlá do pláště a zavrčí si cosi o pitomé ruské zimě. V Moskvě bylo jenom pár pod nulou, na ruské poměry teplíčko. Je okolo deváté večer, dávno padla tma a město láká svými světly. Robustní, přesto nepříliš vysoký (asi jako ty) Roman Tverov se vynoří ze tmy parkoviště před nádražím, ruce v kapsách. Samozřejmě má zimní bundu, čepici. "Kdo je to?" zeptá se ostražitě místo pozdravu. Zjevně počítal, že přijdeš sama.

Natalja Zacharová - 19. července 2014 21:20

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Nikdy předtím jsem v Archangelsku nebyla. Nevěděla jsem, co tu mám čekat. Tedy, kromě zimy, kterou je tohle město známé. Vystoupili jsme ven z vlaku. Johannovo mumlání o pitomé zimě jsem přešla pohrdavým úšklebkem a s chutí jsem si zapálila. Nic nechutná tak, jako cigareta v -15. “To ani pořádně nehoří,“ vtáhnu zhluboka chladný kouř z cigarety, který je o něco málo teplejší, než okolí. “Je tu pořádná kláda,“ připálím si pořádně a pak kuřácký vercajk schovám do kapes. Nahodím si batoh i přes druhé rameno a vydám se směr ukazatel-ven. Najít parkoviště nebylo zas až tak těžké a ačkoliv jsme s Tverovem nebyli domluveni, tak nějak jsem doufala, že nás bude vyzvedávat zrovna tady. Když se vynoří ze stínů, odhodím cigaretu do sněhu a kývnu hlavou na pozdrav. “Posila.“ Jednoduché, výstižné a pravdivé. “Kde je to „my“?“ střílím sice od boku, ale včera v telefonátu to vyznělo jasně.

Vypravěčka - 20. července 2014 03:56

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Johann se asi o půl hlavy vyšší než Roman, ale kdyby přišlo na pěstní souboj, nepochybuješ o tom, kdo by vyhrál. Roman je houževnatý chlap. V Šagonaru krvácel stejně jako všichni ostatní, ale na rozdíl od Nikity (Semjona) z toho vyvázl poměrně dobře. Něco si zabrblá. Ne nadarmo mu Nikita říkal Slunce našich dní. Nebo prostě Sluníčko. "Jdem někam do bezpečí a hlavně z týhle klendry," rozhodne nakonec, když Siegfrieda zpraží pohledem. Moc se mu nelíbí, žes mu o posile neřekla. Možná si Roman oblíbil noční procházky městem - jdete totiž pěšky. Roman to bere ostrým tempem skrz několik úzkých uliček, dokonce díru v dřevěném plotě. Cedule na baráku, který asi kdysi býval nějakou továrnou, hlásá, že je určen k demolici. Není divu, zažil už lepší časy. Celá tahle čtvrť. Nic nenasvědčuje tomu, že by tu někdo byl. Roman zabouchá na kovové dveře. Asi nějaký signál. Pootevřou se, ve tmě nevidíš, kdo to je, ale pustí vás dovnitř, kde je už tepleji. Tábor si Romanova skupina založila v místnosti, odkud není vidět světlo lamp. Jsou tam společně s Romanem čtyři, klasický počet malé úderné jednotky. "Máša, Timur, Michajl," představí je Roman lakonicky. Máša je hubená žena s orlím nosem. Timur by tě mohl přelomit vejpůl jako špejli, vypadá jako bývalý boxer. Michajl je hubený a působí nepříjemně ostražitě. Všichni zde mají zbraně, jak jinak. Žádné kalašnikovy nebo podobné krámy, pistole a uzi, tlumiče. Jsou oblečení v civilu. Svítí tu elektrické přenosné lampy a zrovna si ohřívali večeři na plynové bombě. "Boris Dmitrijevič říkal, že se možná ozveš," řekne pak Roman, ramenem opřený o nosný sloup. Nemusíš být médium, abys poznala, že Siegfriedovi se situace nelíbí. Stojí o krok vzadu jako nějaký poskok, možná je to jenom další z her starého vlka, který se skrývá před lovci.

Natalja Zacharová - 20. července 2014 17:14

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Překvapilo mě, v jakém pajzlu si Tverov zřídil svoje útočiště. Kurva, to se všichni stali naprosto paranoidními po Šagonaru, nebo co? Rozhlížím se po polorozbořené továrně a čekám, než si vyťukají tajný signál. Přijde mi to jako mnoho povyku pro nic, protože jsme stejně v další chvíli už uvnitř. “Na člověka tady hnedka dýchne domácí atmosféra, co.“ zavtipkuji směrem k Johannovi, který se dřží za mnou, ale z výrazu jeho tváře vidím, že budu opět nedoceněna. “Natalja, tohle je Johann,“ představím nás těm třem a rozhlédnu se kolem. Vypadá to tu, jako by se připravovali na malou záškodnickou válku. “Co to má bejt?“ zeptám se Romana, bez jakéhokoliv náznaku uštěpačnosti v hlase. Zajímalo by mne, co tím tahle skupinka sleduje. Než mi ale stačí odpovědět, vypadne z něj něco zajímavého. “Kurva, moment,“ zarazím se a zamžikám očima, jakoby se mi to snad zdálo. “Jako jak, že Dmitrijevič řekl, že vám možná ozvu. Co dalšího ti řekl?“

Vypravěčka - 20. července 2014 19:00

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Ano, Johann není zrovna někdo, kdo by oplýval velkým smyslem pro humor. Takže tě nedocení. "Že lovíš Muráše a že asi víš, kde ho hledat." Proč by jim to ale Dmitrijevič říkal? Roman se odlepil od sloupu a šel si pro svou porci. "My ho totiž lovíme taky." "Našli jsme jeho stopy. Před nedávnem tu byl," dodala Máša. "Máme za to, že je pořád ve městě. A i kdyby ne... nechal tu pár překvapení, který musíme zlikvidovat."

Natalja Zacharová - 20. července 2014 20:24

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Snažím se tvářit, že mne to vůbec nepřekvapuje. Nechci přijít o tuhle blamáž a vypadat jako holka omylem puštěná z řetězu. Vždyť všechno tohle je z mojí iniciativy.Ten dědek ví snad všechno. To čte snad myšlenky?! On možná ne, ale co Johann? Otočím se ke svému společníkovi, který se kryje za mými úzkými rameny a tázavě se na něj podívám. Vyčíst, co si o tom myslí, asi ale nedokážu. “Výborně... takže máme společený cíl. Co s tím?“ otočím se na Romana a tázavě se na něj zadívám. Čekám, jestli se hne a bude to jako dřív. Společná akce, trocha nostalgie do týmu a tak. "My po něm půjdeme. Vy po něm půjdete. Měli bychom zvážit spolupráci." Já... asociál si tu teď tvořím tým. Je vidět, že stále je pořád kam klesat...

Vypravěčka - 20. července 2014 23:04

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Roman přikývne. "Chci tu kurvu dostat. Je to osobní." Odkdy se na mise nasazují lidé, pro které je to osobní? Anebo to udělali právě proto. Vy navíc víte, s čím se v Šagonaru můžete setkat. To není zrovna růžová představa. "Poslední týden zde byla zaregistrována neobvyklá aktivita na hřbitovech a hrozba vypuknutí pandemie..." "To sedí. To se stává, když je poblíž," utrousí Johann tiše. K tobě. Batsaichan byl ovšem přesvědčen, že půjde do Šagonaru. Možná tohle byla jenom zastávka? Ale proč? Archangelsk je úplně na severu, Šagonar je zase na jihu, u Mongolska.

Polina Panasenko - 20. července 2014 23:12

soukromá zpráva od Polina Panasenko pro Na nejakú identifikáciu som úplne zabudla. Myslela som si, že bude stačiť čarbanica od Orlovskej, no hneď ako som sa spolu s Adrianom preukázala známkami cítila som sa tak strašne dôležito. V hlave mi znelo len jedno. Panasenko. Polina Panasenko, agent 007, povolenie zabíjať.   Pre Adriana to muselo byť asi príliš ťažké, príliš emočné. Rana ktorú nosil v sebe sa musela znova otvoriť a preto nevyužil tých pár sekúnd, ktoré som mu tak štedro dala na rozhovor. Sama pre seba som mykla ramenami a odpovedala som profesorovi. " Neviem či vám to pomôže. Je to tragédia, pochopte, hlavne pre Adriana. A trauma pre mňa! Neviem vlastne ako by som to mohla opísať. Možno zatiaľ niečo oficiálne? Na toto mám pamäť!" Zatvárila som sa hrdo a pred očami som mala Mariannu ako nám na samom začiatku hovorila niečo o srdci ...pečeni? Zrejme to bola pečeň." Zaútočilo to už dva krát! Čo myslíte? Raz za dvanásť rokov! Však v tom musí byť nejaký cyklus? Oh, dúfam, že máte pevný žalúdok ale srdce a pečeň je to čo ho zaujíma...A nenecháva to za sebou žiadne stopy.." A teraz prichádzala na radu tá horšia časť. Opísať svoju skúsenosť. Zatvárila som sa ako slečna pred omdletím, hlasno som vzdychla a teatrálne si pretrela tvár. "Naozaj sa mi o tom nehovorí ľahko...bol to horor pán profesor! Nikdy pred tým som niečo podobné nezažila! " Jemne som poplácala Adriana po ramene, pretože počuť to zas a znova muselo byť ubíjajúce, aspoň tak ubíjajúce ako to, že som o tom musela znova hovoriť.  "Uveríte nám ak poviem, že jediný dôkaz ktorý máme je kúsok tieňa? Ako bláznivo to znie? Poznáte tie magické triky kúzelníkov? keď zhmotnia svoj tieň?" Možno by Adrian spravil dielu do sveta, so svojim tieňom by mohol byť lepší jak David Copperfield! Troška sa na neho aj podobá, to nemôže nikto poprieť... "Našli ten kúsok tieňa, a keď som sa ho dotkla. Bola som tým! Bola som TO! A bolo to hrozné! Bolo to divoké, také primárne a pudové..Ale na druhej strane..." stále som to mala živo pred očami. Vracalo ma to späť a naozaj sa mi do toho príliš nechcelo. "...pred tým ako to zaútočilo, bolo to prekvapivo ľudské, teda nie zrovna to. Ale ako sa na mňa Nazarov pozeral. On to poznal profesor a ono to poznalo jeho. Mohla by som poprosiť o pohár vody?" Drama queen sa nezaprie. " Vraví vám to niečo? Vidíte tam nejaký vzorec?" Spamätala som sa docela rýchlo a prepla som sa do režimu braková detektívka.

Adrian Vilenovič Nazarov - 21. července 2014 00:56

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro uhmmm Ostuda. Tak to je. Na druhou stranu se Polině nedá upřít jisté... zapálení pro věc - a co si budeme povídat, já jsem vlastně rád, že to někdo řekne za mě. Popravdě jsem si myslel, že to zvládnu bez problémů - že mě touha najít, odhalit a předvést spravedlnosti otcova vraha bude popohánět dopředu. Ale spíše tak nějak registruji, že čím víc se do případu noříme, tím méně o něm chci vlastně doopravdy vědět, tím víc to smrdí nějakou levárnou a vlastně mi plně nepřidává ani to, že každému každou chvíli opakuju tu story, jak se mi něco pokusilo zabít otce a kdo ví, možná se mu to i povedlo. Takže nemůžu říct ani popel. Polina to hezky zvládla, i když jak já, tak Stín si o tom samozřejmě myslíme tak trošku svoje a... ano, můj pohled je lehce útrpný, což si ona asi vykládá všelijak. "Tak nějak to bylo," přitakám. "Všechny důkazy nasvědčují, že ta bytost nepatří úplně do tohoto světa." Ne. O průchodu stále mlčím. A mlčet budu. "A kurva dobře děláš, páč já tam nejdu."

Vypravěčka - 21. července 2014 01:35

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Adrian, Polina Lomonosov si prsty hladí bílé vousy a zjevně přemýšlí. "Srdce a játra jsou rituální orgány. Figurují v mnoha kulturách. Možná i právě proto, že se jimi živí spousta živočichů a jsou výživné jak po fyzické, tak magické stránce. Však to znáte, říká se, že když pozřete srdce nepřítele - nebo jeho mozek - získáte jeho sílu či vědomosti. Játra v těle plní funkci čisticí. Čistí krev. Jsou bohatá na železo a mají zajímavou schopnost regenerace." Ilja zabručí. Právě asi přepnul do módu mámpřednášku. "Ano, někteří živočichové jednají v cyklech. Ale nenapadá mne žádný měňavec. Protože jestli to oběť poznala... je dost možné, že to mělo lidskou podobu. Spousta predátorů se pokouší dokonalým mimikry dostat ke kořisti. Vidíme to všude v přírodě." Chvíle ticha. "Ten jediný důkaz, co po tom zbyl, asi nemáte...?" nadhodí.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 23. července 2014 21:42

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Dvanáct? Jo, holčičko, teď začínáš být zajímavá. Tohle musí bejt to děcko. „Zaripove, jestli nemáte další otázky, půjdeme.“ S tím se otočím a hlavou naznačím, že odcházíme pokud možno hned. Takže doufám, že se s ní nebude loučit věčnost. Pro jistotu zaťukám na dveře, aby nám otevřeli a Zaripov nemoh moc dlouho zdržovat. Jen co zavřou dveře, bez dlouhých okolků začnu s vysvětlováním. „ Před dvanácti lety byla Serafima Romanovna Bělogorskaja milenkou Brjusova, naší první oběti. Byla s ním těhotná. ÚPA ji po jeho smrti pozorovala, ale vypadalo to, že s případem nemá nic společného, proto sledování skončilo. No, Čerenko a jeho poskoci si to očividně nemysleli, jinak by holčička neskočila v kleci. Možná můžeme předpokládat, že ji chránili před naším monstrem.“ V půlce monologu vyrazím k východu. „Rozhodně musíme zajet do Tveru a Serafimu trochu vyzpovídat.“ Poslední větu řeknu spíš mimochodem, protože – to vážně vidím to, co vidím?! Vážně si támhle hraje Lenin s kostičkama? Ten Lenin?! Sama revolucionářská legenda, chlápek, kterej k marxismu přilepil leninismus, nejlepší „učit se, učit se, učit se“ kapacita přes vzdělání a nejslavnější mrtvola ve vitríně si vážně támhle hraje na školku? „Poslyš, taky támhle vidíš Lenina?“ Dokonce zapomenu i na tu jindy pečlivě kontrolovanou profesionální korektnost a začnu mu tykat. Ale tohle mi nemůže omlátit o hlavu – vždyť je tu Lenin, ty vole!

Maxim Sergejevič Zaripov - 30. července 2014 12:25

soukromá zpráva od Maxim Sergejevič Zaripov pro Karanténa S malou se ještě rozloučím s vlídným úsměvem a vědomím, že sliby by se přeci jen měli plnit víc o vánocích než všedních dnech. Záhy mám prostor k dalším úvahám, když mi štěkna předkládá informace on nichž jsem neměl ani potuchy. „Rozhodně musíme zajet do Tveru a Serafimu trochu vyzpovídat.“ "Dle rozkazu." Odpovím ve vší stručnosti. Jinak nemám pocit, že bych si mohl dovolit zpochybňovat cokoliv a pak, shazovat to stylem "stejně nic lepšího nemáme" vůči nezřízené nadřízené taky není nejmoudřejší. Zkrátka a dobře, ať žije vojenská doktrína, za níž se můžeme schovat vždy a všude. „Poslyš, taky támhle vidíš Lenina?“ "Ty vole, jo! To se mi snad zdá!" Vyhrknu překvapeně! Načež sáhnu automaticky po mobilu a pak se v půli pohybu zarazím. Smutně, lítostivě se na něj podívám a zase jej začínám vracet do kapsy. Ne, že bych byl pošahaný sběrač liků na facebooku, ale tahle fotka by za to stála!

Adrian Vilenovič Nazarov - 30. července 2014 12:54

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro dohánění restů narychlo než pudu zase pryč ~Polina, profesor~ "Ten jediný důkaz, co po tom zbyl, asi nemáte...?" Trošku uhnu pohledem, shodou okolností tam, kam "vrhám" Stín. Popravdě se s ním jen velmi nerad kdekoli ukazuji a dost nerad bych byl zavřený někde na pozorování, protože někdo může mít pocit, že věc, kterou uvidí, může mít něco společného s případem, nebo tak něco. Ono přeci jen, leccos naznačuje, že na tom místě je něco jako průchod do reality, jejíž obyvatelé se tady projevují jako Stíny. No a nebo je má teorie úplně špatná - a mi je to jedno, protože ať je dobře nebo špatně, já o Stín přijít nechci. "Popravdě máme. Záleží, jak se to vezme." No, říkám to dost neochotně. Ale Olga tomu člověku věří, ne? Tak bych asi měl taky. Kdyžtak ho Polina ubije argumenty a já mezitím uteču, tak. "Můj Stín ho má. Ale ta věc se chová hmotně jen u něj. Máme tady dostatečné soukromí?" Počkám až kývne, nebo jinak dá najevo, že ano - a nechám Stín vylézt z podlahy a ukázat mu kus "té věci" který má stále u sebe. "No - tadá, vole! Tolika lidem v tak krátké době jsem stínovou show nepředvedl už hodně dlouho!"

Vypravěčka - 30. července 2014 13:33

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna, Maxim Zarazili jste se u okna do místnosti, kde opravdu seděl Lenin. Na to, že se říkalo, že uhnívá a je z poloviny voskový, teď vypadal poměrně pohyblivě. Ale voskovou pleť měl pořád. Takovou nezdravou. Seděl u něj jeden pracovník laborky a právě ho naváděl, aby strčil geometrický tvar do správného otvoru a barvy, jako má hračka. Absurdní výjev. Maxim to v televizi viděl taky. Zprávy o tom, že čečenští teroristé zaútočili na Mauzoleum na Rudém náměstí, zničili ho a ukradli tělo vašeho státníka, což byla velká provokace. O tom, že se jeho tělo našlo, se zprávy samozřejmě nezmínily. Ačkoli spousta lidí by velkého vůdce ráda viděla zase naživu. Při odchodu z karantény vás osprchovali plynem jak v oblecích, tak pak bez nich, chvíli vás tam nechali trčet a doktor se na vás díval přes sklo. Co čekal? Že se po něm vrhnete a zkusíte to rozbít? Možná. Teprve pak vás vypustili. Ale navzdory tomu, že Marianna chtěla jet do Tveru za matinkou toho spratka, její kroky na vteřinu ztratily rytmus a nadešla změna plánu. Vydali jste se zase zpátky nahoru. Do zasedačky. U dveří do "vaší" místnosti stála Olga. Jakmile jste přišli k ní, otevřela a vešla dovnitř. U stolu seděla poměrně atraktivní žena. Na první pohled byste řekli, že je to nějaká manažerka nebo minimálně někdo, kdo si může dovolit drahé a kvalitní věci i služby. Delší tmavé rovné vlasy, opálená pleť, mandlové tmavé oči. Vypadala trošku jako míšenka. Na sobě měla elegantní bílé tričko s dlouhým rukávem, sukni s vysokým pasem a kozačky. Aída Čerenko osobně. Její semknuté a lehce našpulené rty jasně vypovídaly o tom, že ji situace obtěžuje. "Řekli jste mi, že mi dáte pokoj," probodla Olgu očima. "Pomohla jsem vám, jak se dalo. Boris Dmitrijevič -" "Situace se změnila, Aído. Nové okolnosti." Olga si vyměnila výmluvný pohled s Mariannou a posadila se do čela stolu. Aída jako by si konečně všimla i vás a prohlédla si vás.

Vypravěčka - 30. července 2014 13:40

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Ještě než jste došli k výtahu, v hlavě se ti ozval Olžin hlas. Musela být někde v budově, na tuhle vzdálenost to díky poutu fungovalo bezvadně. Možná to bylo i touhle budovou. Někde venku, daleko od sebe, jste spíše mohly nechtěně zachytit náladu té druhé. Pokud se Olga pekelně nesoustředila - a nebylo to jisté. Je tu Aída Čerenko. Přijď do zasedačky. Jelikož nespecifikovala do které, asi to bude ta, kterou okupujete. U dveří... Mírni se. Nevíme, co je Aída zač, ale má silný magický potenciál a byli bysme raději, kdyby byla na naší straně. Navíc to byla ona, kdo mi pomohl. Poslední myšlenka byla děsivě temná, plná černé slizké bahnité hmoty, co dusí a teče do plic a svírá samotnou duši.

Vypravěčka - 30. července 2014 14:02

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Polina, Adrian Lomonosov povytáhl obočí - a vykulil oči, když se objevil Stín. Na vteřinu to vypadalo, že na staříka to bude moc, ale pak mu v očích problesklo světýlko vědce. Vstal ze židle a jedině to, že byl slušně vychovaný, mu nedovolilo si hned Stín začít prohlížet i rukama. Ovšem mumlání se zbavit asi nemohl. Neduh akademiků. "Stín! Opravdový fyzický stín..." Obcházel vás. Pozorně si prohlédl matné rysy, aby zjistil, že si jste podobní. "To by... to by dokazovalo teorii... Zhmotnělá duše! Ale jak je pak možné..." Konečně se vzpamatoval. Podíval se na cucek ve Stínově ruce a pokusil se ho dotknout. Místo toho narazil na Stínovu ruku. "Zvláštní, zvláštní..." mumlal a probíral se bílým vousem. Jako by se ztratil do svého světa. Světa nadšených vědců. Na staříka poměrně svižně dokráčel ke knihovně. Když jste se na ni zadívali, písmenka vám před očima zatančila. Iluze. Ne všechny názvy byly takové, jaké se zdály na první pohled. Ilja se musel pojistit, že nikdo ze světa lidí nenajde to, co by neměl. Tlustá bichle dopadla na desku stolu. Akademik jí začal zuřivě listovat ve svém vytržení. "Tady to je! Východoasijští démoni. Tedy, klasifikace démonů je komplikovanější, na to byste se museli zeptat démonologa, ovšem i oni v tom mají nepořádek. My se nyní bavíme o entitě, která možná kdysi měla své hmotné tělo, ale nemusela mít. Pochází z jiného světa - to by vysvětlovalo, proč se toho chuchvalce nemůžeme dotknout. Ale pokud zaútočila na fyzické tělo a dotyčný ji viděl, musela být fyzická." Iljův zápal nyní konkuroval Polině. "Na východě Asie, v Číně, Japonsku, Koree a podobně, je víra v různé přírodní duchy velice silná. A protože tito duchové mají často i fyzickou podobu, klasifikují se v takovém případě jako živočišné druhy, protože mají určité vlastnosti stejné pro jejich druh. Ono je to komplikované, šaman, démonolog a kryptozoolog - mimochodem, existuje o tom dobrý vtip - by se asi neshodli a každý by vám tvrdil něco jiného. Faktem ale je..." Ilja listoval už pomaleji. "Takoví duchové by mohli jedna v cyklech, ale to je většinou spojeno s jejich zaměřením. A to se pojí s rituály, jaké lidi dělají, aby si je naklonili. To nebude ono. Tady máme... hmmm... to se na to podívejme..." Chvíle napjatého ticha - pokud jste tedy profesora nepopohnali. "Určitý druh se živí srdcem a játry oběti, mužů, aby si zachoval reprodukční schopnost. Probíhá to takto." Přednáškový tón. "Ten živočich, duch, nebo jak tomu chcete říkat, na sebe bere podobu člověka. Častěji to bývá žena, ale ani muž není výjimkou. Není obvyklé, aby se pářili mezi sebou. Asi za to může evoluce. Jsou poměrně vzácní a navíc je to endemitický japonský či čínský druh, takže kdyby se chtěli pářit spolu, vymřeli by. Nemuseli by totiž najít partnera. Proto se přizpůsobili, aby se mohli rozmnožovat s lidmi. Když žena otěhotní, zezačátku vše probíhá normálně. Ale asi v polovině nebo ke konci těhotenství musí pozřít srdce a játra otce, neboť on má stejný kus DNA jako to dítě a dostane se mu tak adekvátní výživy. Pokud tak neudělá před porodem, plod zahyne. To je jejich slabina. Sice se přizpůsobili, ale za takovouto cenu. Pokud je to muž a oplodní ženu, musí jí dát kus svých jater. Ono důvod, proč muži u tohoto druhu nejsou tak obvyklí, je asi ten, že jejich žena může propadnout amoku, do kterého ji žene podvědomě to dítě, a zabít ho. Vzít si i to srdce. Pokud se dodá jenom polovina, to jest jenom játra, je tu šance, že to dítě stejně nepřežije." Ilja se poškrábal na nose. "To je jediné, co mě napadá. Kitsune."

Marianna Borisovna Orlovskaja - 31. července 2014 00:04

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Upřímně, vůbec se děti milujícímu hasiči nedivím, že chce fotit – kdybych měla jistotu, že tu fotku nebude ukazovat celý svý rodině, kamarádům i náhodným kolemjdoucím, kdykoliv dostane příležitost, tak mu snad pomůžu jí odsud propašovat. A pár fotek si udělám i do rodinnýho alba. Jenže tahle historická postava by měla bejt zakopaná pod zemí už před několika desítkama let, v nejhorším případě zase vystavená ve výloze, dělající reklamu na rudý sen, rozhodně ne hrající si s místními výzkumáky a psychouši na cvičnou opici. Myslím, že tahle fotka, ať už opravdu moje nebo Zaripova, by mě stála nejenom práci, a já umřít ještě nechci, nemám jistotu, že mě vzkřísí a budu si moct stavět kostičky s Leninem. Člověk myslí, pánbůh mění, říká se. V tomhle případě sice spíš mění matka, ale ta si ráda na boha hraje, takže rčení pořád platí. Tentokrát ale nemůžu říct, že by se mi to nezamlouvalo, všechna čest pánům od ÚPA, že naší půdní chovatelku sehnali tak rychle. Jenomže radost ustoupí, když to specifikuje: mírni se, to znamená dvojitou zátěž – zapnout sociální dovednosti a vypnout donucovací prostředky. Utěšovat mě může alespoň to, že by to s ní bylo hodně těžký. Pro formu vytáhnu telefon a chvíli na něm něco šumluju, ať si Zaripov myslí, že mi přišla esemeska a mám telefon na tichým režimu… nebo já nevím co. „Změna plánu, jdeme zpátky do zasedačky. Přivedli Čerenko.“ Hluboký nádech, než vstoupíme. A nasadit masku profesionálního úsměvu, z kterýho se mi dělá na zvracení, když mi dojde, na koho ho musím hrát. „Paní Čerenko? Marianna Orlovská, těší mě. Omlouváme se, že vás musíme obtěžovat, ale jak řekla plukovník Orlovská, máme k tomu několik důvodů.“ Sednu si naproti ní. „Nemusíte se bát, nikdo vás z ničeho neobviňuje.“ Zatím. Protože zatím chybí důkazy, paninko. Začneme opatrně. „Znáte plukovníka Vilena Jurjeviče Nazarova?“ Ne. Chvilku ji sleduju, jestli se nezačne drbat, těkat očima nebo snad znejistí, ale nic. Ani mě to nepřekvapuje, fotr, co je podle všeho lotr, měl přeci pseudonym. Tak jdeme dál. „Dobře, ve vašem obchodě se prodávaly naušnice, japonské, přibližně ze 14. až 16. století, které si vyzvedl před šesti dny jeden muž, pamatujete si na ně? A jestli ano, můžete nám o nich říct něco víc? A pokud si vzpomínáte na toho muže, jakákoliv informace, na kterou si vzpomenete, bude užitečná.“ Doufám, že teď se chytne.

Vypravěčka - 31. července 2014 00:35

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna, Maxim Jakmile se Marianna představí, Aída povytáhne obočí, viditelně se zarazí a zatěká očima mezi dvěma ženami. Pak přimhouří mandlové, jakoby kočičí oči zvýrazněné černou linkou. Ale nic neřekne. "Neznám," odpoví pak. Sice u toho uhnula očima, ale v zamyšleném gestu. A pak, když dojde řeč na náušnice, div nevylétne ze židle. "Cože?! On je dal do prodeje?! Zmetek," zasyčí poslední slovo. "Byly to MOJE náušnice. Dostala jsem je k narozeninám. A jak jsme se pohádali... tak je tam musel dát, protože nepředpokládal, že se z toho kufru vrátím," dodá hořce a temně. Ne že by ji zajímalo, jestli se chytáte. Dokonce ji ani nezajímá Olžin výhružný výraz, protože ji nesleduje. Pak se na ni však podívá, jako by právě dostala facku. "To jsem asi neměla říkat." "Ne," odpoví Olga tónem, jakým by odpověděl kamenný strážce hrobky. "Myslela jsem... jste přece..." zašermuje rukama mezi Mariannou a Olgou. Pak si nervózně odkašle. "No nic. Prostě... náušnice byly moje. Sběratelský kousek. Dělám jako znalkyně umění, ale to už asi víte. Tyhle, ač byly hříšně drahé, jsem si chtěla nechat nejen proto, že byly dárek. Líbily se mi. A ten idiot je dá do prodeje..." zavrčí nakonec zase.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 31. července 2014 02:27

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Cože? O jakým kufru to mluví?! Překvapeně zvednu obočí – ale pak si všimnu pohledu mamky, toho, kterýmu osobně říkám „mateřský“, protože mě jím častovala podstatnou část mýho mládí, a je mi jasný, že tohohle se chytnout nemůžu. Další z přísně tajný kategorie. Ano, Aído, jsme přece, ale to neznamená, že by byla Olga sdílnější. Jak máme sakra něco vyšetřit, když většinu věcí nesmíme vědět?! Ach jo, tohle je práce na tři hovna rozmazaný po kapotě. Podívám se na mámu, jelikož se očividně zase pohybujeme na tenkým ledě, hodí se mít souhlas ke všemu. A ten dostanu. „Pozorovala jste, že by ty náušnice měly nějakou... magickou vlastnost?“

Marianna Borisovna Orlovskaja - 31. července 2014 02:52

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Taky neví…? Sakra ženská, všímáš si ty vůbec něčeho? Za chvilku začnu věřit, že jsi vážně nevěděla ani o frackovi na půdě! Ale nejspíš nelže – na lež mám čuch, už proto, že lžu profesionálně od devíti, ale tady nic, co by tomu naznačovalo, nevidím. Tak dobrá. „Říká vám něco jméno Darja Bělogorskaja, Serafima Bělogorskaja nebo Anatolij Ivanovič Brjusov?“ Zamračím se, ale nekomentuju to. Zase ne? To si děláš prdel, ne? Jednu z nich si chovala na půdě! „Poslyšte, jak často se zdržujete ve vašem antikvariátu? Kdy jste tam byla naposledy?“ Chvilka na nádech, ale ne tak dlouhá, aby mě přerušila. „A co nám můžete říct o svých zaměstnancích? Kolik jich je, jak dlouho u vás pracují a co o nich víte?“

Vypravěčka - 31. července 2014 03:21

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Maxim, Marianna Aída odpovídá prozatím na všechny otázky "ne". Buď neví, nebo je velmi dobrá lhářka. "Teď sice můj je, ale předtím patřil Gryšovi. Zdědila jsem ho nedávno... po těch... událostech. A prozatím jsem neměla moc čas se tomu věnovat, kontroluji je hlavně přes telefon a skrz svoje lidi." Pak se zase zamyslí. "Přede dvěma týdny? Neměla jsem čas." Ta si musí žít, že nemá čas na jeden ze svých zdrojů příjmů. "A zaměstnanci? To jako myslíte všechny?" podiví se a vypadá upřímně zděšená. "Na to bych potřebovala excelovskou tabulku." Asi to měl být vtip. Vtip bohatých. "Hm, jak říkám, Arbat patřil Gryšovi. Já jsem spolupracovala hlavně jako znalec umění, pomáhala jsem mu hledat kontakty, kupce i prodejce. Chodívala jsem na aukce a jednala s restauratéry. Samozřejmě že jsem chodila i do obchodu, znám je jmény, ale co já vím? Gryša si okolo sebe mohl držet spoustu divných lidí. Byl to koneckonců... no co?!" šlehne očima po Olze. "Stejně to všichni vědí. Jeho ksicht byl po celém Rusku!" Olga se zadívá na vás dva a povzdechne si. Její slova patří hlavně Maximovi. Asi než začne Aída vyvádět a pouštět informace sama. "Grigorij Grigorjevič Čerenko je zodpovědný jak za Mauzoleum, tak za Petrohradský masakr a Mamajevovu mohylu," shrne to velmi lakonicky. Ano, tohle všechno se dalo vidět ve zprávách. Ale tam to zakrývali historkami od Čističů. Čerenko byl označen za mafiána a teroristu, což asi taky nebude tak daleko od pravdy. "Takže?" popžene ji Olga. "No... počkat." Aída zabubnuje pěstěnými nehty po desce stolu. "Vzhledem k tomu, co se stalo, se u mě udály dost velké personální změny. A ne všichni byli rádi. Sakra," sykne si pro sebe. "Vitalij měl klíče. Mohl si klidně udělat náhradní. Měla jsem tolik starostí, že jsem nedala vyměnit zámky..." Olžin a nejen její pohled je výmluvný. A tak pokračuje. "Vitalij byl jeden z Gryšových goril. Taková podržtaška. Dělal nám řidiče, hlídače, a když bylo potřeba, chodil po různých pochůzkách, protože mu Gryša důvěřoval. A asi taky vybíral výpalný," dodá zamyšleně. "Těsně po... hm, no, po Petrohradském masakru jsem se zbavila všech jeho loajálních lidí. Ale kdyby vám tu začaly moc příbývat mrtvoly, asi byste si toho všimli," ušklíbne se hořce, nevesele, "tak jsem je nechala jít. Někteří ztratili smysl života, když jejich pán a vládce zemřel, a myslím, že se možná odpravili sami. Aspoň nějakou službu společnosti udělali. Ale ti další..." "Takže tys je nechala jen tak jít? I když jsi věděla, že jsou zločinci?" zeptá se Olga. "Tak to pozor! Za á - nejsem u ÚPA ani u milice. Za bé - jak já můžu vědět, jestli jsou to zločinci, nebo ne? Všichni nemusí být," načepýří se Aída a probodává Olgu pohledem, až si člověk říká, jestli ji už přestal bavit život. Olga si povzdechne.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 31. července 2014 05:46

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Gryša? Aha, zdědila náhodou… a jelikož ten krám předtím patřil Čerenkovi, musí to bejt on. Nemá cenu zmiňovat, jak mě sere, když mu říká takhle familiárně. Tomu jejímu „vtipu“ se přinutím usmát, ale ať nečeká, že to s ní budu hrát – nejsem Polina, abych jí lezla do prdele. Pro mě za mě, ať mi to dá v grafech, se statistickejma tabulkama, daňovým přiznáním a výkazy práce, ale ať se konečně vymáčkne. Zbystřím, až když to vypadá, že konečně řekne něco podrobnějšího o svým manžílkovi… ale to by tu nesměla být Olga. Dík, ty vole! Tuhle zkrácenou verzi už znám. Pokračujem. Do paměti si píšu poznámku o Vitaliji, na toho se budu muset zeptat. Ale zbytek? Já ti nevím, holka, od kamarádky Poliny moc nečekám, ale takhle blbá být nemůže, ne? Ne, vzhledem k novým a samozřejmě kusým informacím od mamky bude lepší předpokládat, že takblbá nebude, že jen umí hrát. Sakra, jestli seš takhle dobrá, měla ses vysrat na hodnocení umění a vlízt do šoubyznysu. Čas na trochu manipulace. Nasadím jeden z těch mnou neoblíbených příjemných ksichtů, který mám v zásobě pro stav nouze – chápající a soucitnej. Zkrátka na zeblití. „Paní Čerenko… Aído,“ trocha osobnějšího přístupu neuškodí, „vy víte, čeho byl váš muž a jeho lidi schopní,“ jo, víš toho víc než dvě třetiny vyšetřovatelů v místnosti, kurva, „možná nevím, co vám udělal, ale je mi jasné, že to muselo být… nepříjemné, možná dokonce pro vás nebezpečné. Nechce se mi věřit, že byste si je nepojistila, přeci jen mohli vědět, že i když nejste v ÚPA, spolupracovala jste s nimi,“ teď hádám, ale – hej – tohle přece z toho, co řekla máti, vyplývá. Schválně použiju „nimi“ a ne „námi“ nevypadá, že by nás měla moc v lásce, a tak to působí líp. „Máte pravdu, že někteří ztratili smysl života - to jste neměla strach, že najdou nový smysl v tom, že dokončí manželovu práci?“ No musel ji chtít zabít, když prodával její náušnice, že už je nebude potřebovat, ne? „Zvlášť když, jak říkáte, mohli mít někteří klíče od antikvariátu… možná dokonce od vašeho bytu.“ Nevím, jestli a co na nás hraje, ale trochu zabrnkat na strach by nemuselo být na škodu. „Mohou vás sledovat, mohou o vás vědět všechno a jenom čekat. Dokonce mohou použít vaše soukromé prostory k nějaké nelegální činnosti, jen aby se pomstili, například. Nechce se mi věřit, že by žena s vašimi zkušenostmi nechala vše náhodě, že by se nepojistila.“ Dělám to půlku života, ale stejně mě nehorázně sere, když se musím takhle přetvařovat. Mám chuť jí vzít za kebuli a rozmlátit jí ten pěstěnej ksicht o stůl. V mnoha ohledech mi je furt sedmnáct, život byl tehdá o dost jednodušší, když platilo „co na srdci, to na jazyku“. A teď je čas zariskovat. „Nikdo po vás nechce, abyste se stala součástí ÚPA, ale ty nové okolnosti, kvůli kterým jsme si vás zavolali, zahrnují Čerenkovi lidi, můžeme vám pomoct či vám poskytnout ochranu, ale musíte s námi spolupracovat.“ Jeden zaručeně upřímnej pohled do očí. „Nechcete to přeci nechat dojít tak daleko, aby se už z toho kolotoče nedalo vystoupit, že ne?“

Polina Panasenko - 02. srpna 2014 17:30

soukromá zpráva od Polina Panasenko pro Nemám čím produktívnym prispieť Moja platonická láska opäť vstala z tieňového popola a ja som mohla len ticho závidieť profesorovi, ktorý načahoval tie svoje staré roztrasené paprče k Adrianovmu tieňu . Môžem povedať len toľko, že som mierne žiarlila! Ale o starých ľuďoch len v dobrom, obzvlášť keď sú to významný profesori a celkom vtipné kopy. Popravde som úprimne ľutovala, že Lomonosov nepovedal ten vtip: Stretnú sa šaman, kryptozoológ a demónológ v bare...Nemala som ani tušenie ako by to pokračovalo ale trocha nevhodne som sa zasmiala popod fúz, akurát v momente, kedy sa profesor sústredil najviac.  Ospravedlnila som sa a počúvala ďalej. Chvíľkami som pozrela na tieň, chvíľkami som premýšľala nad tým aké to asi môže pre Adriana byť, počúvať, že jeho otec sa spustil s nejakou démonickou ázijskou prostitútkou, ktorá nosila pri srdci zbrusu nového Nazarova juniora. Opatrne som poklepkala Adriana po ramene v geste sústrasti.   " Kitsune, to akože to sushi?" Nebola som si istá. Mala som pocit, že niečo podobne znejúce som si pred týždňom objednala z tej ázijskej donášky rovno domov. Buď sushi, power joga alebo anime. Ten názov som určite počula! Pár krát určite. Ale nebola som si istá kde. Ono sledovala som kopec trendov, o ktorých sa písalo, ktoré musel jednoducho človek poznať aby bol v obraze. A ja som bola v obraze až moc a niekedy sa mi všetky tie nezmyselné informácie dosť miešali navzájom.

Adrian Vilenovič Nazarov - 03. srpna 2014 00:20

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro Kira Kitsune! Poslouchám, co říká ten profesor - a běhá mi z toho mráz po zádech. Tedy kromě krátké poznámky stína na téma "Hele to je něco z Naruta, vole Viktor na to furt čumí mu zavolej!" když padne slovo "kitsune." Mě tedy spíše zajímají jiné věci - okrem utěšitelského poplácání po rameni, které na oko ignoruji. Můj otec se vyspal s nějakou ženskou, která byla vlastně supernaturál a potřebovala jej, aby se mohla rozmnožit a pak se ho pokusila sežrat, aby mi a mým sestrám mohla porodit nevlastního sourozence. No výborně. A Oxana nesnášela MĚ, že jsem zrůda. Nemůžu uvěřit, že otec podvedl mamušku s nějakou.... nějakou....! Přijde mi, že z toho, co se dozvídám, jsem celé ty roky potkával úplně jiného člověka. Můj otec byl ctnostný, férový, čestný, mravní! Taky byl na tydle špásy trochu starej, co si budem povídat.... Vrhnu po Stínu nepříjemný pohled. Řekl bych, že to snad není možné - ale ono to dává smysl. Šperk. Možná, že kupoval u Čerenka nějaký šperk, protože ho ona chtěla. Třeba ani nemusel vědět, co ten magický matroš dělá a ona se jenom zmínila, že se jí líbí takováhle věcička z tohohle starožitnictví. Když ji ho nesl, pokusila se ho sežrat. Polina říkala, že tu osobu znal. Musel ji poznat, když jí udělal děcko! Na jednu stranu v mých očích tak nějak selhává jako otec - na druhou stranu se tím maže myšlenka na chlápka, namočeného v nějakém špinavém kšeftu. Teď už je to jenom chlapík, co si chtěl strčit do mladý holky. Mezi námi - tohle se Mamuška nikdy nesmí dozvědět, je ti to jasný. ..."a pak tady byla ta razie u Čerenků, kdy jsme našli malé děcko v kleci, obehnané magickým kruhem s čínskými znaky." abychom nezapomněli.

Vypravěčka - 05. srpna 2014 14:29

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Adrian, Polina Polinin dotaz zahluší to, co řekne Adrian. Lomonosov překvapeně zamrká. Pak se zamračí. "Máte ty znaky?" Když mu jeden z vás podá papír s nakopírovanými znaky, které vám dala Marianna, Lomonosov si sedne za stůl a dlouho si je prohlíží. A kouká do knihy. Pak i do počítače. "To jsou znaky, které by mohly kitsune zastavit. Vidíte tady tohle?" Technici to i nafotili, Ilja vám ukazuje na fotkách. Znaky jsou zevnitř i zvenčí, kruh je dvojitý. "To znamená, že by se kitsune nemohla dostat ven z toho kruhu. Teoreticky ani dovnitř ne, kvůli tomuto pásu znaků, ale když se na to podíváte, ten pás znaků je lajdácký. Jako by někdo chtěl, aby se dovnitř dostala... Ta dívka mohla být návnada pro kitsune... Kdyby vstoupila do kruhu, nemohla by se dostat ven. Fušerská obrana by přesvědčila, že nemusí být opatrná. A chytila by se."

Aída Čerenko - 05. srpna 2014 14:49

soukromá zpráva od Aída Čerenko pro Marianna, Maxim Nelíbí se mi, když začne mluvit o tom, co mi udělali. Poslední měsíc byl opravdu odporný ve všech rovinách. Myslela jsem, že budu mít od ÚPA klid, ale zjevně jsem se spletla. A aby toho nebylo málo, nemohli jsme to vyřešit někde v soukromí, Orlovská si na mě musela poštvat celou smečku, oficiální předvolání, jako bych byla zločinec. Doufám, že se za tohle všechno Grigorij smaží v pekle. Anebo v něm mrzne. Jak je libo, jak jsem stačila zjistit, mytologie je až příliš živá. "Zámky jsem nevyměnila u starožitnictví, protože to bylo to poslední, na co jsem myslela. U jiných prostor jsem to udělala. Pojistila jsem se. To, že jsem vyházela starou gardu, neznamená, že jsem si nepořídila novou. Navíc jsem v bezpečí, ne?" podívám se na Olgu. Výmluvně. Ona ví, o čem mluvím. A asi to bude vědět i její dceruška. "Vypadám, že nespolupracuju?" otočím se zase na Orlovskou mladší. "Někdo mi do podniku strčil unesené dítě. Podle mě ten NĚKDO byl Vitalij. Vitalij Jurikov. Ke mně se jen tak dostat nemůže, ovšem zkompromitovat se mě evidentně pokouší. Podejte mi někdo papír a tužku." Zjevně jsem zvyklá rozkazovat, řekla jsem to jen tak mimochodem a začala se hrabat v kabelce. Vyndám z ní nějaký zápisník v hovězí kůži. Vezmu si od Olgy papír a tužku. "Tohle jsou ti..." začnu něco rozmáchle psát, "které jsem propustila. Samozřejmě neznám všechny Gryšovy poskoky. Tohle byli ti z naší domácnosti nebo byznysu. O zbytek se, pokud vím, stará ÚPA. O Gryšův mafiánský syndikát a teroristy." Seznam je poměrně dlouhý, asi dvacet jmen.

Natalja Zacharová - 15. srpna 2014 08:54

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro K Romanovým pohnutkám, proč se na misi hlásí, nemám co dodat. Jen souhlasně přikývnu. Každý máme nějaký motor, který nás do takových akcí žene. U jednoho je to vymytý zelený mozek, který poslouchá každý rozkaz, u druhého zase touha po pomstě. Já i Roman jsme druhý typ. Takže vím, že se v tom největším loji podržíme a uděláme to, co považujeme za nutné. “Myslela jsem, že si bude lízat rány hezky schovanej v Šagonaru. Čím je Archangelsk tak zvláštní, že se objevil právě tady?“ položím otázku, která je spíše směřovaná k Johannovi. Ten by to mohl vědět.

Maxim Sergejevič Zaripov - 24. srpna 2014 15:49

soukromá zpráva od Maxim Sergejevič Zaripov pro Výslech Dobrá pana Mariana zjevně není jen výsadou drobných, šerifům vzdorujících kriminálníků z tajemného zapovězeného buržoazního západu. Se kterými by se naše pořádkové síly vůbec nepáraly! Upřímně vidět šéfovou, jak se nechová arogantně, to je pro mě docela šok. Celému hovoru pak mohu jen naslouchat. Mám jen velmi kusé informace a upřímně nevím, co lepšího bych mohl dělat, než se tvářit jako správný voják - pokud možno tak drsně, jak to umí jen smirkový papír. Na konci příběhu o ušité boudě, házení horkého bramboru a dušování se nad vlastní nevinou tak máme ještě seznam nějakých dvaceti jmen. Tomu se říká výhra! A to je co říct, vždyť v téhle ruletě hraje roli stín slavného Gryši! A já začínám mít pocit, že jak se to všechno motá, tak se mi ještě bude po Cečně stýskat.

Adrian Vilenovič Nazarov - 24. srpna 2014 22:40

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro Někdo chtěl chytit lištičku! ~Polina~ Zamyslím se. Takže Čerenková měla v obchodě past na asijského démona. Takže věděla, že tady pobíhá a nijak se neobtěžovala tento fakt nahlásit na příslušných místech. Je dost možné, že nějakým způsobem otce zmenipulovala, aby jí pomohl tu věc chytit - možná, aniž by věděl? Proč to vlastně chtěla? "Proč by soukromý provozovatel obchodu se starožitnostmi a magickými předměty měl zájem illegálně chytit Kistune?" Zeptám se nakonec. K něčemu ta věc musí být dobrá. Jinak by nám nahlásila, že tady pobíhá a nazdar. Jakmile v tom nejsou prachy, vlastní prospěch, vliv ani moc, lidi obvykle nevyvíjejí vlastní snahy... o cokoli.

Polina Panasenko - 26. srpna 2014 19:47

soukromá zpráva od Polina Panasenko pro Opdpoveďou sú KOŽUCHY! KOŽUCHY! Samozrejme, že ja som mala odpoveď na všetko. Bolo to jednoduché. Úplne očividné. Ale predsa len som to radšej nechala zaznieť len v komornom prostredí svojej hlavy. Na niečo podobné totiž svet nebol ešte pripravený.   Pretože líšky majú jednoducho super kozúšok! A Čerenko mal Aídu svojim spôsob rád, a chcel si svou ženu hýčkať len tým najlepším tovarom na trhu! A v zime proste chlpaté kabáty fičia. Podľa istého nemenovaného magazínu to je, aj napriek snahám ochrancov zvierat, nadčasový módny výstrelok. Symbol spoločenského postavenia, bohatstva a štýlu. Aj ja by som chcela byť tak strašne šik. Mať svoj skutočný kožuch z norky alebo polárnej líšky. A čo by som dala za kožuch z Kitsune? Nemajú náhodou deväť chvostov? Oh, ten štýl! Tá grácia. Kráčať po ulici a okolo krku mať huňu bielych magických chvostov! Prečo som si nikdy nenašla za chlapa mafiána?   Miesto toho svet dostal dávku hlúpej Poliny. " Ja tomu nerozumiem. Ak chceli chytiť kitsune. Ako zrejme to tak nefunguje. Ale prečo radšej neusporiadať starý dobrý  anglický hon? Chlapi na koňoch k tomu dvesto štekajúcich beaglov, blato, brokovnice... Čerenko  by určite našiel nejaký spôsob ako  ju chytiť." To mal byť vtip. Aj keď...len taký polovičný. " Nie ale naozaj. Nerozumiem tomu. Pokiaľ im nešlo o kožuch..."svet sa musel na to veľké odhalenie pomaly pripraviť.... ".....Prečo by to dieťa v prepravke mala byť návnada? Prečo by vôbec nejaká kitsune mala záujem o ľudské decko, ktoré ani nie je jej? Teda jedine žeby sa snažili prilákať samca. Ale v ten prepravke jaksi nebolo dosť miesta na...ako by som to povedala....na párenie."

Vypravěčka - 12. září 2014 17:28

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Archangelsk je Semjonovo rodný město," ozve se místo Johanna Roman. "Jakmile jsme odsud začali dostávat zprávy o tom, že se tu něco děje, analytický si dalo dvě a dvě dohromady a poslalo nás sem." "Možná nad ním má ještě nějakou kontrolu," dodá Máša. "Dokud úplně nezpracoval jeho formu... teoreticky by to bylo možné. Ale nedovedu říct, kolik máme času," zamumlá Johann zamyšleně. "Žádnej čas nemáme, máme práci. Muráš nám tu nechal pár překvapení. Máme dva páry rukou k dobru, což je plus. Bude to rychlejší. Timur, Máša a Michajl půjdou na hřbitov... Já a vy dva zkontrolujeme pasti kolem Murášova... Semjonova domu. Postup znáte, jsme tu inkognito. A nezapomeňte zajistit důkazy." I to může být důvod, proč squatují. Rozdělávat svůj arzenál někde v hotelu, kde vás může někdo snadno vystopovat nebo si vaši tvář pamatovat... A chlapci (a děvče) se zjevně připravili. Nejde ani tak o palné zbraně, to mají pistole a krátké samopaly s tlumičem. Spíš o zbraně sečné. Šavle. To už se vysvětluje hůře a moc to přitahuje pozornost. A poslední důvod jsou asi dva černé pytle vzadu v místnosti. Těch si všimneš, až když na ně zasvítí baterka, jak ostatní sbírají vybavení. Mrtvoly v hotelu taky nevysvětlíš...

Vypravěčka - 12. září 2014 20:44
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Adrian, Polina Hlodající otázka proč. A na to Lomonosov jenom pokrčí rameny. "Že by s ní ta dívka byla nějak spojená?" nadhodí po krátkém zamyšlení. Pak se podívá na hodiny. "Máte ještě něco? Budu muset na hodinu."

Vypravěčka - 12. září 2014 21:10

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna, Maxim Výslech pokračoval dál. "O čem to mluvíte?" zeptala se Marianna po Aídině "přece jsem v bezpečí, ne?" "Plukovník Orlovská určitě ví, o čem mluvím." To bylo k tématu vše. Olga dál mlčela. Další Mariannina otázka se týkala dítěte: "Jak víte, že se ve vašem obchodě našlo dítě?" Čerenko povytáhla obočí. "Řekl mi to ten muž... poručík Almazov. Ten, co pro mě přijel kvůli tomuhle předvolání." Na okamžik zavládlo ticho. Obě Orlovské si vyměnily pohled. Papír se jmény propuštěných skončil u Marianny. "Aído, já vím, že... obě víme, jak to je. Ale tady se jedná o bordel po Grigorijovi. Vzhledem k tomu, žes sama viděla, co dokáže, by ses na chvíli mohla přestat chovat jako jeho blbá pipka, protože my víme, že taková nejsi." Ano, Olga byla na rozdíl od Marianny (ačkoli jak jdi) jemná jako šmirglpapír. "Určitě nechceš, aby měl Nikolaj problémy." Aída naprázdno pootevřela ústa a zatvářila se, jako by jí Olga dala políček. Pak pusu zavřela a stiskla zuby. "Vitalij Jurikov, plukovníku. Proč si sakra všichni hned myslíte, že vám lžu? Dobrá, možná jsem se nepřímo zmínila, že by bylo dobré, kdyby pár Gryšových poskoků zmizelo nadobro. Ale to vám přece nemůže vadit. Říkáte, že uklízíte bordel po Gryšovi... já vám s tím pomáhám. Jenže Jurikov je prevít. Nepropustila jsem ho, propustil se tak nějak sám. Mám podezření, že musel být u toho Petrohradskýho masakru. Pokud tam byl Gryša, tak i on. Já ho od té doby, co mě strčil do kufru auta, neviděla. Což je dobře. Ale jak jsem řekla, měla jsem jiné starosti. Na to starožitnictví jsem úplně zapomněla. Takže tam jsem zámky nevyměnila. Jurikov se mi určitě chce pomstít. Některé jsem pustila hlavně proto, aby mě za ním dovedli. Znáte to, jako když vypustíte krysy, najdou si svoje hnízdo -" "A proč jsi nám o tom neřekla?" přeruší ji Olga. "Myslíš, že vám věřím, jak máte všechno pod kontrolou, když se posrala skoro každá akce, kam jste vkročili?" "Marianno, Maxime, pokračujte v pátrání," oslovila vás Olga chladně. "Odchod." Aída poprvé za celou dobu znejistěla. A upřela téměř prosebný pohled na Maxima. Pohled ženy v nesnázích.

Natalja Zacharová - 13. září 2014 18:42

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Asi by mě to mělo vyvést z míry, že jsem nevěděla, že se Semjon narodil v Archangelsku. Přece jen jsme spolu žili jen pár let. Jenže náš vztah byl krapet jiného rázu a nikdy jsme se nezajímali o zbytečnosti typu „jaká se ti líbí barva“ a „bylo tvé dětství šťastné?“. Je ale fajn slyšet, že pořád je naděje. Jen doufám, že se Semjon rozhodne bojovat o svoje lidství a že není peklu zaprodaný až po uši. S arzenálem, jaký tu Tverovovi lidé, byla moje zbraň v podpažním pouzdru jen slabý výsměch. Ale na rozdíl od nich jsem měla ještě nějaká esa v rukávech. Počkala jsem, až se rozdělili a naplánovali si tažení na hřbitov. Černé pytle v rohu místnosti jsem ignorovala. Je to holt součást naší práce. Dost dobře by to mohly být i odpadky, tak co se starat. ušklíbla jsem se nad tím a vyndala cigaretu, že si zapálím. Otočím se k Johannovi. “Poznáte, jestli je Semjonův byt zařáděný kletbami a pastmi, že.“ vyfouknu kouř. Chci se jen ujistit, že tam nepůjdeme na blind. Já nikdy nebyla dobrá ve vyhledávání nadpřirozených udělátek, která vám znepříjemní bytí až do konce života.

Maxim Sergejevič Zaripov - 13. září 2014 22:59

soukromá zpráva od Maxim Sergejevič Zaripov pro Výslech Po tom, co řekla ta milá vdova, mám pocit, že asi velmi rychle absolvuje setkání se svým manželem. Možná to je pořád zakódovaný respekt z výcviku, nebo je to tím, že Olga je stvoření něžné jako tank T90? Ne, tohle nedopadne dobře a je mi jasné, že u toho být vlastně ani nechci. Tedy do momentu, než se na mě ta hlupačka podívá. Tohle útočí na takové ty základní pudy, co v sobě má každej chlap. Je to strašné, trhá to srdce a kvůli pěkné tváři, hezké postavě a trochu toho zdravého provětrání ega je muž schopný udělat kdejakou blbost. Ostatně sám jsem jich udělal nemálo. Proto se mi odtud rázem chce o dost víc, dokud mám ještě krev mozku a ne vpumpovanou někde jinde pod představou, že by taková slečinka potřebovala utěšit. "Rozkaz!" Bez nějaké emoce, nebo mikroskopické snahy o vyjádření podpory, pocitu sounáležitosti prostě zasalatuji a vyrazím z místnosti. Jsem zkrátka voják a hlavně otec, co by chtěl ještě někdy vidět své děcko a manželku! V celku. Tím nemyslím, že by mi Olga sáhla na rodinu, taková mi nepřijde, ale kdyby něčím smyšleným nakrmila mou drahou choť... tak by možná domácí sekaná dostala úplně nový rozměr!

Adrian Vilenovič Nazarov - 18. září 2014 23:22

soukromá zpráva od Adrian Vilenovič Nazarov pro Spíš asi ne Na jeho otázku zavrtím hlavou. Ono - tu věc s "proč ji Čerenko chtěla" asi nevyřeší, to je jasné. A pokud ano, ne teď, z fleku. Řešit to, že mi tady na škole zajistila Olga přednášky asi taky nemá smysl, to prostě jednou někdo přijde a dá mi den a čas, kdy tady mám docházet. Takže proč profesora zdržovat. Ostatně já, jakožto vysokoškolský student, dobře vím, jaký je to opruz, čekat na vyučujícího, který se z mého pohledu bezdůvodně neobjevuje. "Ne, to bude asi všechno. Děkujeme za váš čas."

Vypravěčka - 21. září 2014 01:12

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Po nutné byrokracii se ti povedlo vytáhnout složky Vitalije Jurikova. Aída nevěděla, s čím si zahrává. A jestli ho považovala jenom za Čerenkova osobního poskoka - šťastná to žena. Vitalij Jurikov bylo jedno z jeho alias. Historie tohodle chlápka sahala do KGB a spolupracoval s Čerenkem i oficiálně, když Čerenko ještě patřil na "vaši" stranu. Už ses naučila, že mnohdy roky nic neznamenají, že SPN mají delší život (pokud je někdo nesemahne, nevykuchá nebo jim nerupne cévka v mozku). Proto nebylo tak zvláštní, že Vitalij Jurikov by dle data narození měl být starý děda, co si slintá na karbit. Byrokracie zapracovala - a když už ses mohla dozvědět PROČ, objevilo se ono známé začerněné políčko. Byl v nějakém experimentálním projektu, kterého se účastnil za studené války. Ten projekt vedl Čerenko. A ten vám už nic nepoví. Vitalij byl hlavně diverzant, několikrát byl zajat, ale podle všeho to byla součást plánu. Bojoval i na Kavkaze, v první čečenské válce. Kde prý také padl. Tím jeho spis končí, je tu pouze poznámka, že padl pod jménem Rostislav Vjazmič, které kupodivu bylo jeho vlastní. Vitalij Jurikov

Marianna Borisovna Orlovskaja - 21. září 2014 02:44

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro První věc – jak to, kurva, že lady Čerenko ví, proč byla předvolaná? Jakej mentálně impotentní vopičák porušil ZÁKLADNÍ pravidlo každýho pořádnýho výslechu? Není divu, že si z nás dělá prdel, já si tu hraju na Matku Terezu, zatímco ta čůza nás má na háku! A proč to? Protože ÚPA se očividně rozhodla zaměstnávat dementy, aby si je mohla odečíst z daní! Poručík Almazov. Věř mi, ty kokote, že až tohle skončí, budeš rád, že tě nepošlou hlídat skladiště nábojů k čečenským hranicím! A aby toho nebylo málo, vždycky je tu Valhala KáGéBé, který se postará, aby se každá posraná informace, co by se mohla hodit a mohla být užitečná, ke mně nedostala. Super Olgo! Fakt super! Máme pokračovat v pátrání, aniž bysme se dostali k nějakým pořádným informacím?! A jak, matinko, máme pokračovat? Zgangbangovat Urd a Skuld, aby nám v orgastickým momentku vyřvaly, co se stalo a co se stane?! Na tuhle práci se můžu vysrat… celej tenhle výslech je jedno velký fiasko. „Rozkaz,“ vydechnu, ale na rozdíl od našeho týmovýho zelenýho mozku se mi do hlasu vetře stopa rozhořčení. Jenže s plukovníkem Orlovskou se nediskutuje, ani – a možná zvlášť – když jste jedna rodina. Proto sbalím papír se jmény a vypadnu. „No, to bylo užitečný,“ venku už se nesnažím skrývat „nadšení“, takže ironii v hlase rozhodně neskrývám. Říká se, že tonoucí se chytá stébla, takže co zbejvá, než se vrhnout po tý jediný informaci, co nám Čerenko poskytla. Mimoděk se podívám na hodinky, je něco kolem jedenáctý. „V jednu hodinu se sejdeme s ostatními v restauraci U Dvou jezdců a zrekapitulujeme, co víme, snad byli ti dva úspěšnější,“ nevím, proč mě napadla zrovna tahle restaurace, asi proto, že se poslední dobou objevuje až moc často. „Já teď půjdu zjistit něco o tom Jurikovi a jestli nemáte nutkání zaplavat si v oceánu spisů a složek plných špíny na půlku Ruska, máte do té doby volno.“ Už jsem na cestě směrem k archívům přes mou oblíbenou byrokratickou spojku a cvakám do mobilu SMS, když dodám. „Buďte tam včas, Zaripove.“

Marianna Borisovna Orlovskaja - 21. září 2014 02:45
	SMS pro Drým Tým, 11:06 *** Vsichni, sraz v 13:00 v restauraci U Dvou jezdců. Presne. M. O.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 21. září 2014 18:24

U Dvou jezdců, 13:00 Dorazím dřív – hlavně proto, ať se můžu v klidu zamyslet nad poznámkami z výslechu holky, Aídy i spisu toho podrž možná nejen tašky Čerenka. A dát si hezky v soukromí, než přijdou autisti, panáka, potřebuju se trochu uklidnit. Není nad rodinnou pohodu, klid, mír a lásku. Pozdravím je kývnutím hlavy a rovnou spustím. „Doufám, že jste měli úspěch, protože naše cenzura“, jo, myslím tím konkrétní osobu, „se postarala, abychom moc daleko nepokročili. Nicméně,“ pošlu do pléna okleštěnou složku Jurikova, toho podle všeho génia v převleku tupohlava, „tohle je náš hlavní podezřelý. Vitalij Jurikov. Fotka už je trochu starší, Jurikov má dnes věk důchodce slintajícího do polštáře, ačkoliv senilitou podle všeho rozhodně netrpí. Dnes ale bude přece jenom vypadat starší. Pracoval u Aídy Čerenko, v obchodě na Arbatu – především v době, kdy obchod ještě patřil jejímu manželovi – Aída ho naposledy viděla, když jí, nejspíš, unesl manžel. O tom možná něco ví Polina?“ Zvednu obočí a podívám se na Telenovelu. Jasně, možná o tom Čerenko má zakázáno mluvit, ale známe tyhle ukecaný typy protože nikdo jinej nemůže být kamarádka Poliny, otevřou vínko, proberou všechny seriály, a když pokročí nálada, začnou si stěžovat na chlapy – a kdo má větší právo si stěžovat na svýho chlapa než vdova Čerenko? „Od té doby se po něm slehla zem, bude to měsíc. Máme seznam dalších podezřelých, ale navrhuju se zaměřit hlavně na tohohle.“ Navrhuju, ale to není povolenka k diskuzi, nicméně jelikož by si to někdo jako Polina mohl takhle vyložit, radši rychle pokračuju. „Ta holka z klece se jmenuje Darja Bělogorskaja, je dcerou Serafimy Bělogorské, milenky Anatolije Brjusova, naší první oběti. Vše napovídá tomu, že je to jeho nemanželské dítě, možná proto ho Čerenkovovci nechali hlídat v magické kleci. Bělogorská starší bydlí v Tveru, takže si uděláme výlet. Zaripove,“ otočím se na našeho univerzálního vojáka, „chcete něco dodat?“ „A co jste zjistili vy?“ Čas předat slovo. Zobrazit SPOILER Vlastním jménem Rostislav Vjazmič, Vitalij Jurikov je jedno z jeho alias. Pracoval pro KGB, v které poznal a spolupracoval s Čerenkem. Vitalij byl hlavně diverzant, několikrát byl zajat, ale podle všeho to byla součást plánu. Bojoval i na Kavkaze, v první čečenské válce. Kde prý také padl. odkaz

Polina Panasenko - 30. září 2014 13:04

Pardon, že trocha neskôr Tak v prvom rade som zistila, že raňajky v McDonalde pozostávajúce z Happy Mealu, čokoládového muffinu, zmrzliny s jahodovou polevou a sladkou mliečnou kávou dokážu spraviť s ľudským zažívacím systémom divy. Na to vás tak úplne nepripraví ani mesačník venujúci sa zdraviu a zdravej výžive. Ono boli ľudia, s ktorými by som sa s podobným zážitkom veľmi rada podelila. Svojim spôsobom mi vlastne ani na ľuďom nezáležalo a kľudne by som svoje antré U dvoch jazdcoch zahájila príbehom o tom ako sme s Adrianom museli na pol ceste urýchlene hľadať toalety a ako som mu potom z vďaky, venovala svoju, po hranolkách páchnucu, figúrku Batmana, so slovami: " Batman a Robin....Skoro ako ty a tieň...toto musel byť osud, tá figúrka!"  Nanešťastie nasrdená Marianna v podniku, ktorá v sebe musela mať už minimálne demižón čistého etanolu, podľa nakvasenosti jej výrazu, takže som radšej mlčala. Koniec koncov ono je občas romantické mať s niekým svoj zábavný, veselý a hlavne súkromný zážitok. *** " Nie, neviem o tom nič..." Docela ma to zamrzelo, že sa mi Aída nikdy nepochválila s takouto maličkosťou. Zato viem iné veci. Viem, že dievča v prepravke bola návnada pre kožuch, viem Charles Darwin stále žije a učí na Lomonosovej univerzite. Viem, že budeme zrejme musieť prejsť ninja rýchlokurzom aby sme tento prípad vyriešili. " Ja tomu nerozumiem....hlavný podozrivý z čoho? Pretože MY...." slovo my som zdôraznila a žmurkla na Adriana... " sme sa akosi dozvedeli, že našim hlavným podozrivým je Naruto..." Snáď im podobná pop-kultúra referencia bude známa. " Teda ženský Naruto....líščia démonická gejša, ktorá požiera vnútorné orgány svojich milencov aby dodala  nakŕmila svoje nevyvinuté šteniatka..." Niečo podobné, možno robili už len klokany a tie ale démoni neboli. Aspoň som v tom dúfala, že nie..." Takže neviem kto ten Jurikov je, okrem toho, že sa podobá na môjho spolužiaka zo strednej......" Stratila som v úvahe a spomienkach na strednú školu a na spolužiaka Andreja, takže som na pár drahocenných sekúnd stíchla.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 13. října 2014 18:28

Cože?! Padla jedna sklenka, ne flaška, takže to nemůžu svést na sluchový halucinace – vážně řekla, že za to může Naruto?! Ta hnusná kreslená postavička ze seriálu pro děcka? Podívám se nechápavě na Nazarova, jestli to Polina skutečně myslí vážně. A jestli jí preventivně něčím nepřetáhnul po hlavě, protože její debilita a šílenství se povážlivě zhoršuje. Ne každým dnem… každou minutou! Na její obranu, skutečný vysvětlení není o moc normálnější. Ty vole! Tak ona měla s tím vražedným velikonočním zajíčkem skoro pravdu! Ne, vraždící liščí gejša je ještě šílenější, proti tomu jsou i guatemalští jaguáři normální středostavovská rodinka zpívající o Vánocích koledy u televize a s jolkou za zády. „Vraždící liščí matka? To je… no, zjistili jste, jak se toho zbavit?“ Protřu si oči, tyhle případy vyžadujou úplně novej druh analytickýho myšlení, vlastně, nevím, jestli se tady dá ještě hovořit o analytice, když je to vždycky tak šílený. Podle místní logiky mozek obvykle nepracuje. „Jurikov nejspíš stojí za únosem té holky, jelikož byl napojený na Čerenka, dost možná jedná podle nějakého plánu, který čaroděj ještě zaživa vymyslel a který se týká… té lišky i náušnic. Připomínám, že jsou ochranné – hádám, že měly chránit Nazarova před touhle bytostí, jenže Nazarov je mrtvý, náušnice se ztratily a plukovník si je navíc kupoval z Čerenkova obchodu, což je podezřelé. A, samozřejmě je tu fakt, že ta holka je dcerou Brjusova, oběti naší bestie před dvanácti lety.“ „Pokud nikdo nemá nic dalšího, navrhuju poobědvat a pak jet do Tveru.“ Ne že bych měla nutkání s nima obědvat a skamarádit se, mám zkrátka hlad.

Maxim Sergejevič Zaripov - 13. října 2014 19:39

Dobrého vojáka ÚPA dělá to, že se před ničím nezalekne a ničemu se moc nediví. To druhé mi, alespoň na první pohled, jde skvěle. Ve skutečnosti to zní šíleně - ale co u nás ne? Démonická liščí gejša. Začínám mít pocit, že ten plastelínový film Prokletí králíkodlaka natočili dle skutečných událostí. Tím však porce podpásovek nekončí. Když naše milá šéfová vytáhne složky toho Jurikova, o kterém mluvila Čerenko, jenom se opřu lokty o stůl, abych na ně viděl. A ztuhnu. Rosťa?! Hlavou mi prolétnou všechna pro a proti. Jestli se přiznám, že ho znám, že jsem s ním sloužil, budu další z podezřelých...? Jestli se nepřiznám a oni to zjistí, protože oni to zjistí, sakra, byrokracie je mocná čarodějka, zvlášť na Matičce Rusi!, budu určitě jedním z podezřelých. Trochu si odkašlu. Vedle Polinina kalašnikova to zní tiše a nesměle. Ve skutečnosti se mi ta slova nechce vydávit. "Já jsem s Rosťou sloužil," řeknu s očima upřenýma na fotku. "V Čečně." Halas v hospodě je jaksi nepatřičný, ale jsem rád, že mě není slyšet. Ne k ostatním stolům. "Šéfko, o co tady jde? Viděl jsem ho umřít."

Vypravěčka - 17. října 2014 22:30

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Měl bych," zamumlá Johann. Skupina se rozdělí. Roman vás provede opuštěným areálem, vyjdete na ulici. Tam má zaparkované auto. Aby nebylo nápadné, že u prázdné budovy někdo stojí. Semjon bydlel na ostrově Vičinga, který je prostřed řeky Dviny, která protéká Archangelskem. Jeli jste okolo klasických činžáků, ale na jedné straně byly zahrádky a taky rodinné domky. V zasněžené ulici bylo ticho a klid. Roman zastavil u protějšího chodníku, ne přímo před domem, ale abyste na něj viděli. Nebyl ničím zajímavý. Trochu oprýskaný, jako by se o něj nestarali, jak by bylo potřeba, ze sněhu na zahradě vykukoval žlutý plevel. Nebyl o řaďák, stál samostatně, okolo sebe kovový plot s hroty nahoře. Semjon o své rodině nemluvil, ale vypadalo to, že to musel zdědit. Copak by si sám kupoval dům? A kdy to bylo naposledy, co v něm byl? "Mno, tys Semjona znala nejlíp... nějakej návrh?" otočil se na tebe Roman. Johann pro jistotu mlčel. V ostatních domcích se tu a tam svítí, ale vzhledem k tomu, že už bude jedenáct večer, se slušní lidi chystají do peřin. Semjonův dům vedle toho všeho vypadá jako... mrtvý. Černá, chladná okna. Z komínu nestoupá kouř. Nic.

Natalja Zacharová - 18. října 2014 17:59

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Zastavíme stranou od Semjonova domu, ale dostatečně blízko na to, abychom si ho všichni mohli pořádně prohlédnout. Ty znáš Semjona nejlíp. Rezonují mi v hlavě Semjonova slova. Sakra... dyť já pochybuju o tom, že jsem ho kdy skutečně znala. Dostala jsem chuť na cigaretu. V momentě jako je tenhle by mě dokonale uklidnila, ale nejsme tu na kuřácké pauze a tak si nechám zajít chuť. “My s Johannem to půjdeme obhlédnout. Zjistíme, jestli je to bezpečné a dáme vám vědět. Půjdeme zadem, vy to vezmete předem.“ ohlédnu se na Siegfrida, který sedí se mnou vzadu, a čekám, zda mi můj postup odsouhlasí. “Nebudete dělat nic neuváženého a dávejte si sakra bacha na to, kam šlapete.“ Poslední slova jsou víceméně jen takový slovní obrat, který použiju. Nejsem vědma, netuším, co tam bude, nástrahy někde na podlaze nebo tak. Člověk není nikdy dost paranoidní na to, aby prohledával dům svého ex-přítele-démona se zenovým klidem. Připravím si pistoli, ujistím se, že je nabitá (ze zvyku zkontroluji i zásobník) a odjistím ji. Zandám si jí za opasek nad zadkem a vystoupím z auta. Krátce se rozhlédnu kolem. Zhasínající světla v oknech mne utvrdí v tom, že se tady jde spát a my budeme muset být potichu, abychom u sousedů zbytečně nebudili nežádoucí pozornost. Počkám na Johanna a pak se dám do průzkumu okolí domu.

Vypravěčka - 20. října 2014 09:15

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Pozn. Je s vámi jenom Roman, zbytek šel na hřbitov. Roman přikývne, ale zatím zůstane sedět v autě a dá vám čas se tam dostat. I když dům obklopuje zahrada, úplně zadem, tedy že byste přelezli plot vzadu, to nejde, protože sousedí s barákem v protější ulici. Musíte tedy projít brankou. Skřípne. Naštěstí se nic nestane. Johann opět působí tak nepřirozeně klidně jako tam v Petrohradě. Jenom tě upozorní, že by sis měla dávat pozor na trsy trávy, která je vysoká až po ramena. Okolo je pár pokroucených ovocných stromů, nyní samozřejmě holých, keře a kopřivy se rozbujey. Ačkoli se to džungli vůbec nepodobá, připomene ti to, jak ses plížila do domu Arkadije. Nevypadá to však, že by se na vás měla vrhnout nějaká iluze - i když, ten pes nebyl iluze, ale dáreček od Čerenka. Vzadu na zarostlé zahradě je kůlna na nářadí, takže snadno najdete něco, čím vylomit dveře nebo okna, protože je zamčeno. Johann tě před tím úkonem pro jistotu zarazí a položí ruku na dveře. "Nevypadá to, že by tu něco bylo. Což mě trochu děsí." Když ti člověk, který byl přímou linkou mezi peklem a Hitlerem řekne, že ho něco děsí, nejsou to vyhlídky na bezva večer. Tebe však z nějakého důvodu začne všechno svědit. Ano, může to být tím, že jsi 24 hodin seděla ve vlaku, ale... Ale svědí to přesně na těch liniích, kudy vedou ty neviditelné znaky. Jako by ti po nich pochodovaly dálnice mravenců.

Adrian Vilenovič Nazarov - 23. října 2014 00:10

D'ah! Naruto joke měl být můj :D Když se na mě Marianna podívá tím svým "vážně?" pohledem, pokrčím rameny a položím před sebe na stůl figurku Batmana, jako by to mělo znamenat všechno a přinést odpověď na veškeré otázky všehomíra. Prostě... no, Naruto. Dál se to vysvětluje prakticky samo, takže se snažím poslouchat, zatímco se marně pokouším ignorovat Stínovy důvody pro to, že zrovna on je Batman a zrovna já jsem Robin. A pak filozofickou myšlenku o tom, jestli lišky jako mají štěňata, jako psi, nebo se tomu říká jinak. Hlavně - proč by kitsune šla záměrně po děcku chlapa, kterého sežrala? Chápu, kdyby to bylo i její děcko, ale s tímhle by neměla mít vůbec žádnou spojitost, nebo ano? Každopádně, za chvíli budeme mít co dočinění s matkou, které někdo čapnul dítě a strčil ho do klece... nevím, jak jí to vysvětlíme... a z nějakého důvodu raději doufám, že se toho neujme Polina. hádám, že měly chránit Nazarova před touhle bytostí, jenže Nazarov je mrtvý, náušnice se ztratily a plukovník si je navíc kupoval z Čerenkova obchodu, což je podezřelé. Jen... moment. Nádech, výdech. Na chvíli zavřu oči, zatímco Maxim začíná řešit něco, co úplně neposlouchám, protože... se snažím tak trochu vstřebat informaci, kterou řekla "jen tak mimochodem." "Šéfová-" skoro jsem jí řekl "slečno Orlovská" - asi by mi nepoděkovala. "Otec zemřel?"

Marianna Borisovna Orlovskaja - 27. října 2014 01:02

Takže Zaripov ho znal?! No sakra! Ale… proč by přiznával, že ho zná, kdyby s ním pekl? Jasně, mohl by to být trik, ale… ten „Rosťa“ – jestli bude říkat tomu teroristovi takhle, tak ho podpálím...nebo spíš utopím, podpal by se mu mohl ještě líbit - bojoval v Čečensku stejně jako Maxim, není první ani poslední, kdo ho znal. A pak, Olga by jednala jinak, kdyby měla podezření, že je náš hasič jeho špicl, zná životopis Zaripova a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby znala i toho Jurikova. Zkrátka, nemám důvod ho zbytečně podezřívat. ...o co tu jde? Dobrá otázka, Zaripove, taky by mě to zajímalo. Vědět to, nemusíme tu nic řešit, Jurikov už by byl na zaručeně humánním výslechu u profíků přes přemlouvání lidí a Narutoliška by krmila možná tak éterický červy. Už se chystám něco říct, když se ozve Nazarov a přeruší můj tok myšlenek – co to mele, doprdele?! „Cože?“ Zamračím se nechápavě, ale rychle mi dojde, kde se stala chyba. No jo… Jako by to nebylo jedno, jestli je nebo není mrtvej, vždyť je to ležák, slintá si po bradě a z těla mu trčí víc hadiček než ze studentskýho petkovýho hašiš bonga. Je užitečnej stejně, jako kdyby ležel v márnici – s tím, že tam by byl užitečnější, protože by nebyl tak hlídanej a možná by mohl potěšit alespoň nějakýho nekrofila. „Aha,“ teď, když je záhada vyřešena, už mě to nijak netrápí, „ne, není mrtvý, pořád je v kómatu, ale jelikož je pro případ stejně užitečný, jako by byl mrtvý…“, bez zájmu pokrčím rameny. Po menší odmlce pokračuju, „tak, když máme jasno v terminologii, vraťme se k podstatným věcem.“ Otočím se na Zaripova. „Jestli jste s ním sloužil, co nám o něm můžete říct? Jak se choval, byl něčím zvláštní…? A pamatujete si okolnosti jeho smrti?“ Kde je s tím žrádlem, mám hlad.

Maxim Sergejevič Zaripov - 28. října 2014 01:56

Zatěkám očima mezi šéfkou a zelenáčem. Asi by mě nemělo překvapovat, že šéfčino sociální cítění je na bodu mrazu, ovšem to, co řekne, je absolutní nula. Kdybych si necenil svého života, asi bych podlehl touze zakroutit si prstem u spánku. Ta ženská je švihlá. Každou minutou mi to dokazuje víc a víc. A já si říkám, že stará Orlovská někde musela udělat chybu. Nebo naopak - vychovala dokonalého ÚPA UV. A nemyslím tím UV záření, ale Univerzálního Vojáka (co na tom, že bojuje perem a papírem, všichni víme, že byrokracie je vražedná!). Pokrčím rameny. "Přišel mi jako obyčený chlap. Pořád vyprávěl nějaký historky a bylo kolem něj veselo. Ale vyloženě kamarádi jsme nebyli. Prostě kolega. Umřel... no, asi umřel v Grozném při jedné akci. Bomba," řeknu ve zkratce, vyhýbavě, protože si nejsem jistý, nakolik ta akce podléhá utajení. Tenkrát tajná byla.

Natalja Zacharová - 28. října 2014 18:39

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Kontrola okolí Semjonova baráku dopadla na jedničku. Zatím je kolem klid a ticho. Přemístili jsme se dozadu a zastavili se u kůlny. Otevřela jsem dvířka do malé temné místnosti a ve světle pouličních lamp jsem si prohlédla vše, kam až moje oko dohlédlo přes hledí mé pistole. Nikde nic není a tak, než odstoupím stranou si vezmu z kůlny páčidlo, co se válelo u stěny. Ohlédnu se za Johannem, který už úřaduje u zadních dveří do baráku. Ujištění, že to asi vypadá na klidnou noc, nezní příliš přesvědčivě a já se za okamžik, co stojím u dveří, přesvědčím, že s tím domem opravdu nebude něco v pořádku. Doprdele... Ošiju se tím pocitem, že mne svědí celý člověk a zvednu oči k Johannovi. “Něco tam je,“ zašeptám a zvednu zbraň do úrovně očí. Ačkoliv, mám jí teď jen pro pocit prázdného bezpečí, protože jestli tam něco opravdu je, tak to moje zbraň nemusí zabít. “Romana necháme čekat v autě, bude to tam pro něj bezpečnější,“ šeptám a sama nevím proč. Asi chci být jen opatrná a připravuju se na nejhorší. Podám Johannovi páčidlo a pohledem mu naznačím, že on ty dveře vypáčí a já tam vtrhnu jako první. PS: Připravím si i baterku do druhé ruky. Asi bych ji mohla mít u sebe. =)

Adrian Vilenovič Nazarov - 29. října 2014 14:19

No... nevím co na to říct. Na jednu stranu jsem samozřejmě rád, že se Harpyje Bezcitná jenom tak jakože "uřekla" - a na tu druhou mě trošku nasírá způsob, jakým celou situaci podala. "Pro nás jako mrtvej." No, slečno Orlovská - pro nás ne. Pro nás je totiž ten člověk v komatu stále člen rodiny. Je mi jedno, že že to možná není hrdina, jak jsem si vždycky myslel, že je - no a nebo naopak stále je hrdinou a my jen nevíme, jakým způsobem je do celého případu zapletený. Já stále doufám, že se probudí. Kvůli mámě, kvůli sestrám a kvůli mě. Takže se jenom zamračím a situaci nekomentuji. Prostě... Mariana vyrovnává počet duší na fyzická těla u tohoto stolu. Já mám dvě, ona žádnou. "Vole vole, stejně sem Batman." "Umřel... no, asi umřel v Grozném při jedné akci. Bomba," Jo, já chápu, že to musela bejt bomba, ale teď nám řekni, jak umřel! No co už. Rosťa neRosťa, já přemýšlím nad něčím jiným. "Pokud Serafina měla poměr s první obětí a pak se jí narodila dcera, která může být jeho... jak velká je šance, že sežrala jeho vnitřnosti, aby se mohla narodit ta malá z klece?"

Polina Panasenko - 30. října 2014 16:26

Akosi som sa v tom celom strácala. A to som dokázala sledovať tisíc dielnu argentínsku telenovelu a stále mať v udalostiach jasno. Ale teraz? Asi som začala pomaly ale isto ľutovať, že som tak veľmi chcela ísť do terénu.  A potom prišla vec, ktorá predsa len upútala moju pozornosť. Neboli to ani dohady o Serafine, nebolo to ani zázračne zmŕtvych vstanie, ktoré by ma bolo inokedy úplne pohltilo. Kto by nechcel vedieť čo je za tým povestným svetlom na konci tunela? Zrejme to mŕtvych vstanie. Možno sme nesmrteľný! Možno žijeme v nekonečnej časovej slučke. Reinkarnácia, tie údajné príbehy o ľuďoch čo vyzerajú tak isto aj keď sa nikdy pred tým nevideli a každý pochádza z opačného konca zeme.V šetko to mohlo do seba zapadnúť nebyť  tej jednej malej veci, ktorá ma úplne zničila. "Ty si pekne bezcitná sviňa, Marianna!" A je to vonku! Slová čo ma  tlačili na žlčníku už pekne dlho. Ako môže byť niekto taký netaktný?Kašlať na to, že deň pred tým som chcela od Adriana aby sa so mnou dal portrétovať pouličnými umelcami. Toto bolo moc! Zrejme som to prežívala viac ako chudák Adrian, čo pred pár sekundami zažil mini heart attack, ale teraz sa už plne venoval detektívčine a snažil sa na sebe nedať nič poznať. Mala som sto chutí sa postaviť od stola a ísť preč.  Aj tak bol pre mňa prípad uzavretý. Kitsune je Serafina. Aspoň zatiaľ pokiaľ ma nepresvedčí ona sama o opaku. A nebyť znechutená z Orlovskej mladšej zrejme by ma napadla nejaká biblická asociácia na anjelov a na Jurikovo zázračné vzkriesene ako príchod Ježiška číslo 2.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 04. listopadu 2014 22:27

Umřel při akci, super, to se stává, když jste ve válce. Tohle nám moc nepomůže. „Takže jste neviděl jeho tělo? Nebo nemáte nějakého známého, kdo by mohl jeho smrt dosvědčit?“ Nejspíš svou smrt jenom fingoval, ale ono je možný všechno, když zjistíte, že „vídám mrtvý lidi“ není jenom hláška z filmu, ale sem tam i realita. Viď Lenine. Polina promluvila. Amen. Usměju se na ní, protože konstatováním faktu mě fakt nemůže vytočit – už proto, že tuhle vlastnost považuju za svou největší charakterovou přednost. „Díky za příspěvek do diskuze, Polino, ještě něco máš na srdci?“ Ta otázka je jenom konstatování, doufám, že nepovede k monologu. Ale pro jistotu se otočím na Nazarova. „Správná úvaha, Adriane, myslím, že dost velká.“ Což mě přivádí k myšlence – Nazarove, možná budeš mít bratříčka nebo sestřičku. Ačkoliv to moc nesedí k tomu, že Serafima si chtěla toho spratka nechat vzít.... a ÚPA ho chtěla za každou cenu naživu! Opravdu tu ještě vyšetřujem, nebo nás jenom testujou jak laboratorní krysy? „Jaký byl…“, sakra, „je váš otec manžel? Tím chci říct, žije s vaší matkou? A pokud ano, nemáte podezření, že by jí zahýbal?“ No dobře, tohle asi normální dítko radši moc nezkoumá, ale kdo říká, že junior je normální dítko.

Adrian Vilenovič Nazarov - 18. listopadu 2014 17:46

... „Správná úvaha, Adriane, myslím, že dost velká.“ Protože jsem Batman. "Nejseš! Já jsem!" „Jaký byl… je váš otec manžel? Tím chci říct, žije s vaší matkou? A pokud ano, nemáte podezření, že by jí zahýbal?“ Inu - má štěstí, že se opravila - kdo ví, třeba do ní bude Polina rýt tak dlouho, až se z ní stane opravdový člověk. Nebo alespoň něco, co je zpoloviny člověk... pokud si ji tedy Olga neudělala s nějakým... "Tyvolenechejtoho, co když umí číst myšlenky jak Olina!" No... až na to, že Olga nečetla myšlenky, Olga slyší Stín. Ale teď už nakousnout hořké jablko. "Můj otec je úplně normální starší chlápek. Ráno jde do práce, večer se vrátí a má navařeno. Nikdy by mě nenapadlo, že by mámě mohl... sakra, velitelko, nepřišel vám na takovou srandu trochu starej?"

Vypravěčka - 28. listopadu 2014 23:35

Polina, Adrian, Marianna, Maxim cca 14,15 Dořešili jste vše potřebné, protože prozatím byl váš hlavní podezřelý jasný: Serafima Bělogorskaja, matka dítěte nalezeného v Čerenkově obchodě. Žena podezřelá z toho, že je kitsune. Což by znamenalo, že Darja Bělogorskaja je jí taky. Marianna zavelela, abyste vzali i druhé auto, pro jistotu. Ona jela kupodivu s Polinou, Maxim s Adrianem. Serafima Bělogorskaja bydlela v Tveru, což bylo od Moskvy asi 160 km. V rodinném domku v klidnější čtvrti. Na první pohled na něm nebylo nic podezřelého, ale takhle to chodí vždycky. Poté, co Marianna šlápla na analytické, jí ještě během cesty došla informace, že Serafima pracuje v jenom luxusnějším butiku v centru Tveru. Ovšem zda má právě směnu, to nevíte. Do Tveru jste dorazili okolo 15,30. Zobrazit SPOILER http://tver.eparhia.ru/www/board/2013/11/151537540-0_b.jpg

Vypravěčka - 29. listopadu 2014 00:16

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Johann přikývne a vezme si od tebe páčidlo. Dveře suše zapraskají a pootevřou se. Vevnitř je samozřejmě tma. Svědění neustává, ale když naučeně vpadneš dovnitř, nic se nestane. Nikdo na tebe neskočí, nic na tebe nespadne, dokonce po tobě ani nevyšlehne nějaké kouzlo. Přesto je dům zlověstně tichý, prázdný, neobydlený. To všechno by se dalo čekat, ale něco, co znepokojilo Johanna, doléhá i na tebe. Ze zadního vchodu je po levé straně schodiště do patra, po pravé asi vchod do kuchyně a do obýváku. Chodba pokračuje pak k hlavním dveřím.

Natalja Zacharová - 29. listopadu 2014 13:22

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Nemůžu říct, že mne snad nepotěšilo, že jsem se do domu dostala živá a zdravá a nikde na mne nic nevyskočilo, ale tím má nervozita jen zesílila. Je to ale ta správná nervozita, která vás nutí zůstat ve střehu, ať se děje cokoliv a my právě teď víme jen to, že je něco špatně. Johannovi naznačím, že projdeme místnosti v přízemí. Gestikuluji, že já půjdu první a on za mnou. Je to instinktivní jednání, natrénované mnohočetnými vpády do rozličných domů a budov. Člověk se tohohle chování jen tak nezbaví. Našlapuji opatrně, dávám si pozor, abych byla zády vždy u zdi a nahlížím do kuchyně skrz hledáček na pistoli. S baterkou šetřím. Kde není nutné svítit přímo, tam jí zhasnu. Palcem kontroluji spínač, který držím jen napůl spuštěný, abych tak mohla světlem reagovat rychleji. Ono i to nějaké klik a cvak zabere část vteřinky, která může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Ale asi jsem prostě paranoidní. Projdeme s Johannem kuchyní a obývacím pokojem a pokud na nic nenarazíme, stejný postup zopakujeme i v prvním patře. Stále platí to, že jdu jako první.

Vypravěčka - 25. prosince 2014 00:55

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Opatrně našlapuješ tichým domem. Tichým a temným domem. Asi je to závěsy, ale zdá se tu být doslova nepřirozená tma. A pak koutkem oka, od schodů, zahlédneš pohyb. Nohy ti cosi podtrhne. Omotá a podtrhne. Padneš na břicho a Johann podle heknutí asi taky. Pak trvá to jen chvíli, než ti v hlavě secvakne, co to je. Protože ten smrad poznáváš. Zasraný slenderman, jak ho Johann nazval před pár dny ve Stockholmu, si vás našel. Ale jak to? Měl být mrtvý, explodoval a celou tě zasvinil. "Světlo!" hekne Johann a je to jako deja'vu. Přesně tohle řval i tam v hotelu. Jenže chapadla jsou tentokrát chytřější. Snaží se tě chytit za ruce. Zápěstí pravačky s pistolí ti sevře tak pevně, až máš pocit, že ti snad zapraští kosti - a pistole vypadne. S tím, že levačku s baterkou máš mnohem silnější, však obluda nepočítala. Chapadla vás začínají táhnout někam do tmy. Protože najednou je tma úplně všude, taková tma, kdy nejsou vidět ani matné siluety věcí a lidí, kdy i Johann vedle tebe je jenom pocit a zvuky.

Vypravěčka - 25. prosince 2014 01:20

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Jak ti myšlenky na akci běžely hlavou, sotva ses vymotala z provozu v Moskvě a dostala se na výpadovku, dostihla tě jedna, která byla velmi, velmi důležitá. Co taková kitsune vlastně dělá? Polina na tebe vychrlila cosi o tom, co asi kdysi viděla v nějaké manze, že tam liška máchá devíti ocasy a další šílenosti, které vzhledem k japonskému démonovy sice mohly být pravda, ale riskovat to, to by snad udělala právě jenom tvoje spolujezdkyně. Když to zakončila tím, že byste ji měli pozvat na čaj a pokusit se ji usmířit, protože na to si prý podle jednoho časopisu Japonci potrpí (co na tom, že Serafima je blondýna jako poleno), to už kvílely gumy a tvoje auto letělo zpátky k Moskvě. * * * cca 14:50 Zaripov tvoje rozkazy o tom, že mají ve Tveru počkat, přijal asi stoicky a bez zbytečných keců. U tohodle chlápka se těžko (běžnými metodami) odhadovalo, co si myslí. Asi ho vycvičili dobře nebo měl svůj život příliš rád. Bodejť by ne, podle složek na něj doma čekala rodina. To jsou většinou lidi, kteří prostě drží hubu a krok. Ne tak Polina. Tvářila se jako velká průvodkyně a valila do tebe, jak moc chtěla na VŠ studovat. Ale k Lomonosově kabinetu tě přivedla kupodivu na první pokus. Měly jste štěstí. Lomonosov tam byl. Než se stačil zeptat, Polina na něj vychrlila, že je to otázka života a smrti, že potřebujete vědět, co kitsune dělá. Mělas pocit, že starý pán se ušklíbl pod vousy. "Slečno Panasenko, to jste říkala už ráno. Samozřejmě vám to říci mohu, ale pokud víte, že to kitsune je, předpokládám, že na ÚPA máte knihovnu... navíc pokud je to otázka života a smrti, jak mi zde opakujete, měla jste se na to ptát rovnou." Mluví s ní tónem, jako by byl její učitel a káral ji, že se nepřipravuje na hodinu. A na Polinu to kupodivu zafunguje. Zarazí se s otevřenou pusou. Takže Ilja může nerušeně pokračovat. Tedy až poté, co si ověří tvou totožnost skrz psí známky. "Živel kitsune je oheň. Je vášnivá, je vznětlivá, je to divoká dáma či gentleman. Celý svůj život hoří a miluje jako plamen. Aspoň se to tak říká. Ale oheň je její doménou i doslova. Existují legendy o tom, že když kitsune její lidský milenec zradí, zapálí dům i s jeho partnerem. Je nutno také zmínit, že kitsune není pouze nějaká příšera, na kterou vytáhnete pistoli a bude po ní. Je to i duchovní podstata. Někdy se může stát, že kitsune ztratí hmotnou podobu a posedne pak... většinou je to žena. Nešťastná - a to většinou z lásky. Taková osoba se pak vlastně stává kitsune, tudíž se tak nemusí narodit. Ale není to obvyklý způsob. Toto mohou udělat pouze velmi mocné kitsune. Pouze ony ovládají Kage no ryōiki no himitsu - tajemství říše stínů. Popravdě, toto je málo zdokumentované, protože narazit na mocnou kitsune a zkoumat ji je komplikované. Proto vám teď bohužel předkládám pouze legendy," pokrčí omluvně rameny. "Obecně se ale má za to, že při boji s kitsune se člověk musí chránit proti ohni i proti nehmotnému útoku. Mocná kitsune je nebezpečný protivník. Celou dobu nosí masku a velmi dobře dokáže mást vnímání lidí. Je to koneckonců liška. Víte, jaké v příbězích bývají. Lstivé. A i když kitsune není v japonském folkloru záporná postava, rozzuřená kitsune jí v naší realitě nesporně bude."

Natalja Zacharová - 25. prosince 2014 09:24

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Čekala jsem, že v domě narazíme na něco, co by nám tu zanechal Semjon jako dáreček, ale nečekala jsem, že se objeví slenderman. Měla bych začít dávat větší pozor na to, co se snažím zabít. Očividně to má tendence v mé přítomnosti mrtvé nezůstat. Prvotní šok z překvapení, co mne to sakra chytilo za kotníky a povalilo na zem, rychle opadl. Zápach linoucí se ze „strašidla“ byl více než výmluvný a já okamžitě věděla, na čem jsme. Johann ani nemusel nic říkat, věděla jsem, co dělat. Nesnažila jsem se chapadlu bránit pravačkou. Sevření bylo natolik bolestivé a dost silné, že mi z dlaně vypadla zbraň a já mohla jen modlit, abych to odnesla maximálně zlomeninou a ne ničím horším. Levá ruka byla ale můj trumf. Přes kamennou kůži jsem necítila žádnou bolest a měla jsem v ní větš sílu. Nejprve se pokusím rozsvítit baterku a nažloutlým světlem přejet přes slendermanovy chapadla, aby nás pustila. Nicméně něco v hloubi duše mi říká, že to nebude stačit a proto v sobě nakouknu do tajné přihrádky a nechám tělem proudit elektřinu, dokud se nedostane do konečků prstů. Mým úmyslem je dostat do baráku co možná nejvíc elektřiny, ať nám to tu na chvíli udělá pěkně rozsvícený vánoční dekór.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 25. prosince 2014 21:47

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Kráva! Čubka! Vypláchnutej a nedomrlej fetus! KRÁVA! Já jí dám anime – postarám se, aby ses dostala do nějakýho hentai a znásilnila tě chapadlová příšera, to tě odnaučí mít ráda anime!! Debilové mongoloidní… jak se mohli nezeptat?! Až tohle skončí, nechám je všechny zavřít do cvokhausu pro neschopnost! A zařídím, aby jim dávali klystýr třikrát denně… i když se obávám, že Juniorovi se to ještě bude líbit. Ještě zavolám těm dvoum, že se zdržíme – nechci to dál rozebírat, mohlo by to nastartovat Polinu a to poslední, co chci slyšet, je její kvílení, že za nic nemůže, že si dala moc mlíka do kafe nebo moc cukru do kakaa, a byla moc hyperaktivní, aby dávala pozor. Polina na vejšce?! PO-LI-NA na vysoký? To je noční můra vzdělávání… nebo by to byl důkaz, že jde školství do hodně hluboký prdele. „A co bys tu dělala? Vyměňovala hajzlpapíry?“ Snad jí to zavře zobák. Oproti debilitě, který jsem musela čelit posledních pár hodin, je profesor příjemná změna. Mám pocit, že se mi navrací těžce zmlácený IQ. A jeho malý ďoubnutí do Poliny je jako balzám na nervy. Kitsune se člověk může stát… byla Serafima touhle děvkou i tehdy, když jsem ji poznala? Proč sakra ÚPA chtěla, ať si toho haranta nechá? Tušili, že se narodí další ohnivá liščí čubka? Takže oheň, oheň a nehmotný útok… to může být problém. „Profesore, říkají legendy, jak se proti kitsune bránit? Myslím konkrétně, přesným způsobem,“ protože hasící přístroj asi stačit nebude. A ať to nezdržujeme, rovnou tahám ze složky fotky symbolů, „poznáváte je? Mohou člověka před ní ochránit? Pokud ano, záleží na materiálu, který se k malbě použije? Nebo snad na místě, kde se symboly namalují?“

Vypravěčka - 25. prosince 2014 23:12

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Lomonosov sedí na židli za psacím stolem s počítačem, ale sáhne pro nějakou knihu. Všimneš si, že hřbety knih v knihovně se ti před očima najednou zavlní a na některých se objeví úplně jiný název. Vše se zabývá anatomií, přírodovědou... koneckonců je Lomonosov biolog. Evidentně jedna z ochran před obyčejnými studenty. "Vím, co říkají legendy o jejím zabití," řekne, zatímco listuje. "Síla kitsune spočívá v hoshi no tama, v perle nebo nějakém podobně kulatém kamínku. Je to prý její duše. Někdy se říká, že je to jenom její síla. Ale pokud ten kámen-perlu zničíte, zabijete ji." Pak mu však začneš ukazovat ty fotky náušnic. Ty u sebe Polina s Adrianem neměli, protože Lomonosov vypadá, že to vidí prvně. Dokonce si na to vezme lupu. Pak se tě na náušnice začne vyptávat, a když se dozví, že po nich kitsune asi prahla, poklepe na ni prstem. "To by mohl být její hoshi no tama. Ty znaky podle mě patří k formuli, která má moc udržet na místě. Není to součást ochranného zaklínadla, jak si myslíte. Podle mě byste se měli držet toho, o co se pokoušel ten člověk, co kreslil ten kruh. Máte to zde?" Pak ti na kruzích, které jsou vlastně dva, začne ukazovat. "Vždy je potřeba udělat ho dvojitý - protože i kdyby se dostala dovnitř, pak nebude moct ven, nebo se tím tak unaví, že to třeba nezvládne. Je to jako hradba. Tady jsou však vidět, tady, na tom vnějším, určité chyby, jako by někdo chtěl, aby se tam dostala, ale aby to nebylo evidentní. Proto jsem vaší kolegyni říkal, že to asi byla past na matku-kitsune." Polina si mimo kecání našla jinou zábavu. Prohlíží si knížky. Ale oslovení ji donutí vypustit další vodopád o tom, že to si přece pamatuje, že vždyť jste tu byli před chvílí, že ti to říkala. Ač vůbec není jisté, jestli je to pravda. "To však omezí pohyb kitsune, do určité míry možná i její schopnosti, ale neochrání vás to úplně. Oheň je prostě oheň, problém je v tom, že jej ovládá myslí, tak může vzplanout kdekoli. Anebo to prý zapaluje ocasem. To, že jde do tuhého, poznáte podle toho, že u ní uvidíte ocasy. Pokud jich bude víc, je to problém. Jak jsem říkal... Nehmotný útok bude, řekl bych, útok na vaši mysl. Aby vás nějak omámila, donutila vás si myslet, že je vlastně přítel. Obrátila vaše kolegy proti vám a tak dále." Lomonosov ti sice tak úplně neodpověděl na otázku, ale dal ti vodítka. Koneckonců to není žádný bezpečnostní analytik, je to biolog. "Potom je tu samozřejmě forma mírové cesty. Kitsune jsou velmi společenská stvoření a mají rády pěkné věci. Šperky, drahé látky... proto se také říká, že kitsune jsou nejčastěji ženy," ušklíbne se trochu. "V Japonsku berou kitsune jako poloboha nebo mocného ducha, proto jí někdy přinášejí dary. Prý se správným darem omotaným rudou stuhou dá usmířit." Chtěl si ji Nazarov taky usmířit? "Já to říkala!" ozve se Polina.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 28. prosince 2014 02:21

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Perla nebo kamínek. Tohle je problém, může samozřejmě něco takovýho nosit u sebe, pokud chce mít pocit, že nad tím má kontrolu… ale pokud je alespoň trochu racionální, radši to schová do pořádnýho sejfu. A pak tu máme problém, protože asi sotva budeme mít čas se rozhlídnout a zjistit, jestli se tam někde neválí, natožpak skutečně poznat, že je to ono. Náušnice jsou stejně v tahu, takže tudy cesta nevede, chtěla jsem se držet těch znaků v kruhu, protože ty udržely dcerunku na vodítku. Ale to, že ten kruh je vlastně dvojitej, to je novinka. Taky věnuju jeden zlostnej pohled Polině… zvlášť když začne žvanit něco o tom, že o tomhle nám říkala. JO? JÁ SI NEVZPOMÍNÁM! TO TI TUK PROROST MOZKEM, ŽE UŽ TI SELHÁVÁ PAMĚŤ, NEBO CO? Kráva! Začnu se soustředit, ale tentokrát ne na slova profesora, natožpak na žvásty Poliny… tentokrát se soustředím jenom na to, ať se jí můžu nabourat do hlavy a říct jí jednoduchý: DRŽ HUBU! Ale pak zpátky do provozu. Oheň pořád je oheň. Takže se odtamtud nedostane, pokud se nám povede ji zavřít na jednou prostoru… Upřímně, neumím si moc představit, jak to udělat, pokud bude doma, ale kdybychom načmárali ten kruh v prostoru jejího domu a ona začala srát oheň, spálíme ten barák spolu s ní. Jen je tu pár problémů – prvně, jak to udělat? A pak, možná na ni oheň nepůsobí, když je to její element. „Profesore, je imunní vůči ohni? Pokud má lidské tělo a pokud na něj platí stejná pravidla jako na naše…“ Jistě, to zabije tělo, ne samotnou kitsune… a když bude hořet všechno, shoří podlaha, poškodí se kruh a ta svině zdrhne. Samozřejmě kdyby to byl beton… existuje nějaká barva, která vydrží i žár? Jako… můžu nad tím přemýšlet, ale nevím, bude to problém zařídit. Nad mírovou cestou se ani nezamyslím, tu japonskou nazrzlou čubku chci mrtvou, ne s ní jít na kafe a pokecat, co novýho v životě. Musím zavolat Olze, jestli nemá nějakej super artefakt proti ovládání mysli a proti ohni.

Vypravěčka - 01. ledna 2015 15:43

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Světla je opravdu málo na to, aby ho dokázalo v absolutní tmě zahnat. Jako by kužel nedokázal prosvítit to, co jindy. Ochromená pravačka na stěně něco narazí, jak tě příšera táhne kamsi do neznáma. Zásuvka. Stačí, aby přeskočil výboj. Všechno se rozsvítí. Otázkou je, jak dlouho to žárovky vydrží, protože přepětí a nepřirozené proudění musí být obrovské. Johann vedle tebe zařve. Udělal mu něco slenderman, nebo to schytal elektrickým proudem? Nevíš. Příšera ve světle znovu exploduje do smradlavé břečky. Kusy podivných chapadel sebou cukají a rychle se rozplývají. Je to všude. Na zemi, na vás, na stropě. Kape ti to na obličej. Máš to až v puse. Znaky na tvém těle jako by se znovu otevřely. Jako bys znovu ležela na stole. A pak žárovky prasknou. Popadnou tě ruce - nebo možná chapadla - a to něco na stropě tě do sebe vcucne jako gigantická chobotnice. Do mazlavého asfaltového pachu. * * * Nad tebou je jasné hvězdné nebe, jaké v Moskvě nebo Petrohradu lidi už nikdy neuvidí. Zdá se, jako by objímalo všechno okolo, protože tady je i přes pahorky horizont nízký. Navíc ty na jednom z těch pahorků ležíš. Zakousne se do tebe vítr. Mrzne tu. Ve stepi je v noci vždycky zima. I když nikde nevidíš známky civilizace, tak víš. Šagonar. U kraje srázu bez stromů stojí postava. Mužská. Johann (podle hromádky černého slizu to asi bude on) leží notný kus od tebe a nehýbe se.

Vypravěčka - 01. ledna 2015 16:05

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna "Slečno, ona ohni vládne. Myslíte, že příroda by byla tak hloupá a nepojistila se, aby to tvorovi, kterému dala takovou moc, nic neudělalo? Jaký by to pak mělo smysl?" přejde Ilja do vyučovacího tónu. "Samozřejmě že oheň jí nic neudělá. Obyčejný člověk to může vidět jen jako magii, ale je v tom i kus vědy. Na molekulární úrovni. Ale tím vás nebudu zdržovat a zatěžovat." Lomonosov složí prsty do stříšky.

Natalja Zacharová - 01. ledna 2015 21:24

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Elektrické impulsy probíjely zdmi a rozsvěcely všechny žárovky v domě. Myslela jsem, že to bude v suchu, že to slendera zažene, ale asi jsem neodhadla dávku elektrické energie. Zdálky jsem zaslechla Johannův výkřik. Nebyla jsem schopna na něj zareagovat, protože jsem měla plné ruce práce černého lepkvého slizu, který mě pokryl, když slenderman rupl jako balónek s vodou. Bylo to nechutné, dostalo se to všude a pak, pod nánosem černé látky začala moje kůže hořet. Ne doslova, ale pocit to byl, jako bych strávila příliš dlouho na sluníčku. Nejsem ten typ, co se opálí dohněda a tohle bolelo, hodně to bolelo. Vykřikla jsem, vyprskla černou hmotu z úst a pak najednou byla tma. Nebylo to jako když prostupujete portálem, který mne naučila Arkána. Ne, byl to naprosto jiný pocit. Takový, při kterém víte, že se všechno zesralo a je to váš konec. Od úst mi šla pára, do tváře mne šlehal mrazivý vítr. Klečela jsem na kolenou ve sněhu. Všude kolem mne jen nehostinná bílá krajina stepi. Jak jsem se tu sakra ocitla? Hlavou mi proběhla myšlenka na vybuchujícího slendermana, mé znaky na těle, které začaly reagovat a nejspíše mě sem nějak přenesly. Mě? uvědomím si, že bych tu asi neměla být sama. Otočím se a nedaleko ode mne spatřím tělo. Johann leží ve sněhu pokrytý černou sračkou, stejně jako já. Ztěžka, vrárovavě se zvednu a vydám se k němu. Netuším, jestli je živý nebo mrtvý. Jediné, čím jsem si teď naprosto jistá, je to, kde jsme. V Šagonaru. “Siegfriede?“ promluvím k němu předtím, než zakleknu po jeho boku a přetočím ho na záda. Ujistím se, že je naživu. Položím mu dlaň na hruď, vnímám zda se zvedá nebo ne. Nakloním se nad jeho tvář a natočím hlavu stranou tak, abych mohla poslouchat, zda dýchá. Pokud nereaguje, zkusím ještě puls na krku a pak se pokusím o masáž srdce. Nebudu přece v Šagonaru sama, bez pomoci, bez zálohy, sama... Mou pozornost pak upoutá postava stojící u srázu. S největší pravděpodobností je to chlap, podle stavby těla. Ale víc rozpoznat nedokážu. Nevím kdo to je, co po nás bude chtít a zatím se nejeví nijak agresivně či útočně. Prozatím se tedy věnuji démonologovi. Chlap u srázu je až bod číslo dvě.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 02. ledna 2015 21:08

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Kysele se ušklíbnu, nejsem jeho student ani Polina, ze mě debila dělat nebude. A ani to, že je to očividně oficiálně dávno mrtvá přírodovědecká legenda na tom nic nemění. To by musel bejt Darwin… pak bych ho pozdravila Sieg Heil a poděkovala mu, že díky němu se negro a cigánoinvaze přece jenom trochu zabrzdila. Je pravda, že mě ta jeho vědečtější podstata zajímá víc než jenom to, že umí kouzlit, že bych se docela ráda nechala "obtěžovat" molekulární úrovní magický imunity, ale má pravdu, nemáme čas, takže ho rovnou trochu, a hlavně nenápadně zjebu. „I v přírodě jsou zvířata, která nejsou imunní vůči vlastnímu jedu, profesore. Jelikož kitsune, pokud to dobře chápu, se nerodí – ne vždy – ale stává, má tělo původně smrtelníka. Neříkám, že by ji oheň měl zabít, ale pokud by byla teoretická šance, že ji může alespoň tělo oslabit či trochu poškodit… ale chápu, je zcela imunní.“ Takže nechat ji zapálit barák i s ní nepůjde… Zaripov! Pokud se nemýlím, Zaripov umí nějaký čárymáry s ohněm, takže poznámka – zeptat se ho, co ta jeho pyrokineze, nebo co přesně to ovládá, umí. „Jestli to chápu dobře, profesore, tak ty znaky ji jenom uvězní, zabít ji dokáží jenom ty perly. Řekněte mi, existuje nějaký způsob, jak je odlišit od obyčejných šperků… nebo podobných kamenů? Zaříkadlo nebo něco vědečtějšího, například nějaký, dejme tomu vysoko či nízkofrekvenční měřič, pokud perly například vysílají vlny v jiné frekvenci, než kterou dokáže člověk zachytit… to je jenom příklad. Možná nějaká lidská nadpřirozená schopnost může perly detekovat…“ Lidská bytost a schopnosti… POLINA! Ta přece umí číst z věcí, neříkám, že mi vyčenichá perly, ale když ošmatlá pár věcí u Serafimy doma, třeba se dozví, kde je nosí nebo schovává.

Vypravěčka - 03. ledna 2015 01:39

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna "Kitsune se rodí. Jsou poměrně vzácné, takže bych statistiky musel hledat a neřekl bych, že budou příliš přesné, protože kitsune mají velmi dobré mimikry, ale normálně se rozmnožují. To, že duch kitsune někoho posedne... to je podle legend už kitsune, která se narodila, ale ztratila svoje tělo. Jak jsem říkal, ovládají Kage no ryōiki no himitsu, tajemství říše stínů. Problém je v tom, že pro normálního člověka - i pro nás - je prakticky nemožné si to ověřit. Nejblíže k tomu mají démonologové jakožto ti, co jsou zkušení v práci s jinými dimenzemi a tvory z nich, však jedna teorie je, že kitsune jsou vlastně démoni právě z toho stínového světa... Ale víte, jaký panuje názor na démonology." Kontroverzní. Je to odvětví, na které je potřeba mít mistra, protože učni bez něj velmi často skončí jako sračky na zdi a ÚPA má pak plno práce, když zahlazuje stopy a honí to, co vylezlo z portálu, co mu takový nedouk a amatér udělal. Na druhou stranu pokud jsou dobří, jsou velmi silná zbraň. Problém je v tom, že pokud dosáhneš určité úrovně, víš o všech možných světech, už se ti moc nechce dělat na cizí triko. Anebo by rádi experimentovali, což jim logicky dovolit nechtějí. Polina otevře pusu, asi se už vzpamatovala ze zjeba. "Né, nevím! Povídejte, hrozně hezky vyprávíte. Už se nemůžu dočkat, až půjdu na nějakou vaši přednášku." Stal se zázrak? Polina chce někomu předat slovo? Je zvědavá, ráda poslouchá, ale většinou drby. Nicméně tady to vycítila dobře. Démonologie je ošemetné téma. "Slečno... řekl bych, že pokud je to otázka života a smrti, na tohle nyní čas," zahučí Ilja. "Ano, znaky ji jenom uvězní. Pokud je však mocná, mohla by se pokusit utéct do říše stínů. Pak je otázkou, jestli se znaky promítnou i tam..." Nad tím se viditelně zamyslí. Asi nikdy podobný problém neřešil. Probírá se vousy. "Ruku do ohně bych za to nedal. Víte, podrobnější informace a možná nějaké zápisy z experimentů mají určitě v Japonsku nebo Číně, tam je tenhle typ liščích démonů přece jen běžnější. V Japonsku jsou to kitsune, v Číně huli jing... no, to je jedno," vzpamatuje se naštěstí rychle. "No a přístroj...přístroj přístroj... Lidská schopnost? Psychometrie." Polina vedle tebe málem nadskočí. Výtrysk emocí je tak silný, že tě zkropí jako psí chcanky, když nestačíš malého čivavího sráče odkopnout, protože sis ho včas nevšimla. Je úplně nadšená. Kdo ví, jestli vážně něco nebere. "Marianno, to zařídím! Vidíš, je důvod, proč mě sem přiřadili. Beze mě byste ani nevěděli, kde hledat," nafoukne se pyšně.

Vypravěčka - 03. ledna 2015 02:17

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Johann je mrtvý. Otočíš ho, zkoušíš dech, zkoušíš tep. Ale bývalý esesman nereaguje. K masáži srdce se nedostaneš, protože postava u srázu promluví. "Je to marné, Taljo," ozve se nepříjemně známý, chladný hlas, ze kterého ti kdysi běhával i ten příjemný mráz po zádech. A to oslovení, které tě degraduje na jeho hračku, na jeho fenu. Semjon. Otočí se k tobě, ale ve tmě vlastně nic nevidíš. Nad vámi jsou pouze hvězdy, žádný měsíc. "Nečekal jsem, že se svého nepřítele zbavím tak... triviálně, ale co, prašivý nácek si lepší smrt nezasloužil."

Marianna Borisovna Orlovskaja - 03. ledna 2015 03:24

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Jenom přikývnu, co taky dodat, kitsune zkrátka není člověk ani předtím, než se promění, takže se jí nic stát nemůže. Škoda. Tu hořící sračku bych si snad i natočila a pouštěla před spaním na dobrou noc. A s démonology nechci mít nic co dočinění, pokud jde o mě, je to banda magorů a na světě by bylo líp, kdyby se vyhladili. Chvilka profesionality je pryč, Polina mluví. Štěstí, že profesor má rozum a zavře ji hubu za mě, ale protočení očí se neubráním, to po mně nikdo nemůže chtít. „Takže ani dobře nakreslené znaky nemusí fungovat? Dobře, budeme mít jenom jednu šanci,“ zamračím se, teď už to vím jistě, musíme se tam vloupat, když nebude doma, a zjistit všechno, co se dá. Polina možná chce slyšet přednášku, ale já chci informace – důležitý informace – a mezi ty se žádný čínský huličing nepočítá, je jedno, jestli budu znát její jméno japonsky, čínsky nebo mongolsky, hlavně že bude pěkně a poctivě pod drnem. Asi bych měla být ráda, že se mi částečná predikce vyplatila, ale to by to nesměla bejt Polina – Polina a její pravidelná dávka nemocných emocí, kterou mě samozřejmě nezapomněla oblažit. Kurva… furt zapomínám, že když jednám s ní, musím se uzavřít před okolím, jinak budu pravidelně absolvovat kurz Titaniku. Jen s tím rozdílem, že nebudu mít to štěstí a nezmrznu včas jako DiCaprio. Povzdech. Hlubokej povzdech. „Jo, Polino, já vím, že to může znít překvapivě, ale každý tu má svůj význam.“ Tvůj hlavní je srát mě. „Pane profesore, měly bychom vědět ještě něco? Pokud vás nic nenapadá… už vás nebudeme zdržovat, děkujeme.“ Plán je jasný, zavolat na Analytický ÚPA a nechat je zjistit, jestli Serafima nahlásila zmizení dítěte a v jaký práci – a jako co – pracuje. A ať mi pošlou na ně číslo.

Natalja Zacharová - 03. ledna 2015 15:10

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Nebyla jsem smutná ze zjištění, že Johann zemřel. Frustrovaná a deprimovaná celou tou situací, to ano, ale smutná ne. Nedělám si citové vazby na lidi. Jen jsem doufala, že mi jako démonolog pomůže v boji proti Murášovi. Teď nemám nic, ani nikoho. Ani toho pitomýho lovce jsem nezavolala. “Sakra,“ skrze zuby procedím zoufalé slovo. Jsem plna vzteku na Siegfrieda, že se nechal takhle hloupě zabít a na sebe, že jsem se měla líp pojistit. Jenže jak se líp pojistit, když vás cosi přenese kamsi? A pak jsem zaslechla mužský hlas. Byla to ta postava u srázu. Moje tělo na to automaticky zareagovalo a po páteři mi přebehlo dlouho nepocítěné mravenčení. “Semjone?“ Snažila jsem se, aby můj hlas zněl klidně a vyrovnaně. Uvědomovala jsem si, že to není jen Semjon. Že je to i démon, který v něm sídlí. Zvedla jsem se od mrtvého Johanna a překročila jeho tělo. Vydala jsem se blíž k Semjonovi. “Dopadl tak, jak dopadl.“ Lítost mi v hlase znít nebude. Je to jen suché konstatování. “Proč jsi se vrátil do Šagonaru? Čeho tady chceš dosáhnout? Proč mě to nezabilo jako jeho? Kvůli tomu, cos mi udělal na ústředí ve sklepě, když nás tam Dmitrijevič nechal samotné?“ zastavím se v dostatečné vzdálenosti, abych se mohla cítit v bezpečí, ale přitom natolik blízko, abych mohla i zaútočit, bude-li to nutné. “Měla bych tě zastavit.“ Ano, měla. Neřekla jsem, že mám nebo musím. Tohle se mnou Semjon dělá. Dokáže potlačit mé ego, osobnost a udělá ze mne svou loutku na hraní. Svou čubu... Talju.

Vypravěčka - 14. ledna 2015 16:55
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Potřebuju tě." Jednoduchá slova, ale pronesená tak nejasně, že nevíš, jestli je to pragmatismus, nebo zoufalství někoho, koho posedl démon. "Chceš se mnou zase být, Taljo?" Natáhne k tobě ruku, a přejede prsty po tváři, obemkne je kolem krku, jako to dělával vždycky, když tě jedním gestem chtěl dostat na kolena.

Natalja Zacharová - 16. ledna 2015 19:20

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Potřebuje mne Vyřčená slova mnou projela jako horká vlna a zamotala se do nitra mého těla. Uvědomila jsem si, jak moc mi chyběl a teď, když tu stál přede mnou, pochybovala jsem o jeho úmyslech. Stalo se toho tolik, co ve mně zanechalo nejistotu a pochyby, ale na druhou stranu je ve mně stále něco, co mne nutí nesáhnout po pistoli a nevpálit mu kulku do čela. Protože je to Semjon, ale je to kurva i Muráš. Neuvědomila jsem si, že jsem zavřela oči. Vychutnávala jsem si dotek jeho prstů na tváři a přitom jsem se ztratila v minulosti, kdy se jeho dotyk rovnal jistotě a bezpečí. Ve vší zvrhlé počestnosti. Pomalu jsem otevřela oči a podívala se na něj. Jeho prsty se omotaly kolem mého krku a já je tam, čertví proč, nechala. “Co ode mne chceš?“ řeknu tiše. Dívám se mu do očí a pociťuji jisté vzrůstající napětí. Cítím se jako zmije, která se stočila do klubíčka a je připravená buď zaútočit nebo se odplazit pryč. Chci věřit, že přede mnou stojí Semjon, ale zároveň jsem dost obezřetná, protože si uvědomuji, že se mnou může manipulovat démon v jeho nitru. Proto neodpovím na jeho otázku.

Vypravěčka - 23. ledna 2015 01:10

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Pomoc," přejede ti palcem po tepně. Kdyby chtěl, jedním chvatem tě pošle do bezvědomí. Stačilo by prostě stisknout. Že by teď měl vážně kontrolu Semjon? "Podívej." Stačí posunout prsty, aby tě donutil pootočit hlavu. Stojíte na plochém vrcholku kopce, všude step nebo kamení, jak to na jihu bývá. Ale na jedné straně dole hora tvoří ještě jeden plac. Něco se tam hýbe. Někdo. Nemají světla, neslyšíš hlasy. A kvůli větru, co tu nahoře fouká, ani jejich pohyb. Semjon tě od sebe náhle prudce odmrští, až ztratíš rovnováhu a padáš. Nedopadneš ale. Protože tě chytí ruce. Studený, ocelový stisk. Už ses s nemrtvými několikrát setkala, abys věděla, že tě právě drží dva z nich. Zachovalí, žádné mumie a rozkládající se těla z Petrohradu. Dost možná to jsou ghúlové, ti tuzí bastardi od Šagonaru. Posluhovači nekromantů, kteří nejsou ani živí, ani mrtví. Vytvořili si je, když ještě žili, a přece z nich udělali nemrtvé. Semjon trhne hlavou a ghúlové tě chtějí odvést pryč, dolů k hemžení, které s největší pravděpodobností bude mraveniště dalších mrtvých. Koutkem oka si však na jemném poprašku všimneš dalšího pohybu. Jenom kus od vás. Pohnul se Johann?

Vypravěčka - 23. ledna 2015 01:15

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Polina se nafoukne a něco si zamrmlá. Lomonosov vám předal, co mohl, zbytek je na vás. Na analytickém asi máte přednost, protože někdy tak rychlí nebývají. Koneckonců mají práce nad hlavu, kor když se uklízí ten bordel po Čerenkovi. A jak se zdá, ty jsi teď součástí uklízecí čety. Za chvíli ti volají zpátky a dostane se ti informace, že ano, Serafima zmizení dítěte samozřejmě nahlásila (dostaneš i adresu stanice, kde to bylo, a jméno policisty, co to dělal) a že pracuje v jenom butiku ve Tveru. Číslo máš taky. Zlatý věk informačních technologií.

Natalja Zacharová - 24. ledna 2015 17:00

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Otočila jsem hlavou a podívala se na hemžení pod námi. Podle obrysů jsem pořádně nedokázala poznat, oč se jedná. Co to sakra je? Snažím se zaostřit do dálky, když v tom mnou Semjon smýkne. Mé nohy opustily pevnou zem a já se jako hadrová panenka letěla vzduchem. Hlavou mi proběhly vzteklé myšlenky, ve kterých jsem si nadávala, že jsem se nechala takhle hloupě přelstít. Dopadla bych na zem, zvedla se a šla po Semjonovi, jenže...pod zády jsem místo tvrdé, chladné země ucítila několik pevných bodů, které mě svíraly, abych nedopadla do sněhové pokrývky. Nasranost vystřídalo překvapení. Otočila jsem hlavou doprava a doleva, abych se zorientovala v dění. "Doprdele." Nesla jsem se na rukách mrtvých, jako nějaká rocková hvězda na pošahaným koncertu. Pokusila jsem se sáhnout po zbrani, ale mrtví mě drželi v sevření a já se nemohla než nechat unášet. Zaklonila jsem hlavu a dívala se kolem sebe. Přitom jsem koutkem oka postřehla pohyb na hoře. Nevěnovala jsem tomu pozornost, Johanna jsem kontrolovala. Nebyl přece naživu a navíc, mám tu dost práce sama se sebou. Hledala jsem nějakou skulinku, kudy bych mohla utéct. Doufala jsem, že pokud by se mi povedlo vyvolat dost velký elektrický výboj, ghůlové pode mnou popadají jak domeček z karet a já si uvolním cestu k útěku. Za zkoušku to stálo a tak jsem v sobě začala hromadit výboje. Hodlala jsem vše vypustit ve správnou chvíli, protože jsem nechtěla být zatažená do nějakého ghůlího království.

Vypravěčka - 25. ledna 2015 18:44

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Semjon tě od sebe odhodil jako hadrovou panenku. Stát na jiném místě, dopadlo by to špatně. Ty bys dopadla - někam dolů a určitě by ses polámala. Takhle tě ruce ghúlů chytily, jako když míč vletí do sítě. Každý za jednu paži. Mohlas jít buď dobrovolně, nebo tě vlekli, že bys nohama šoupala o zem. Semjon se vydal po cestičce, kterou bys ve tmě neměla šanci najít, kdybys o ní nevěděla, dolů. Jeho slouhové za ním. Otázkou bylo, jak se z plošin bezpečně dostat. Skočit dolů by byla sebevražda. Když tě však dovedli na tu dolní, kde kus před vámi probíhaly nějaké práce, vidělas, kudy nemrtví chodí. Tady níž už na svahu rostly i nějaké keře a stromy, ale pád dolů by pořád nebyl příjemný. Dost možná i smrtelný. Za vámi šel ještě jeden ghúl a táhl za sebou Johannovo mrtvé tělo. Takže ten pohyb, cos viděla, se ti jenom zdál? Začínalo to vypadat bledě - stejně jako tam v Petrohradě. Ale pak najednou hemžení před vámi prostě... vybuchlo. Ozvala se rána, po které ti pískalo v uších a na chvíli jsi ztratila rovnováhu. Přesto to byl právě ten okamžik, kdy bylo nejlepší se osvobodit. Divoká energie ghúly popálila, ve vzduchu se vznášel kouř spáleného masa a chemikálií, které udělaly ten ohňostroj těl vepředu. Ghúlové zvadli. Jelikož ještě nebyli úplně mrtví, omráčilo je to, nicméně je jenom otázkou času, než znovu vstanou. Muráše vývoj událostí asi dost překvapil. Vztekle zavrčel a tys viděla, jak hmota tvořící Semjonovo tělo prudce nabrala jiných tvarů. Démon převzal kontrolu. Těžko říct, co to dělalo s pravým Semjonem. Jestli, kdybyste ho vymítali, bude vůbec mít nějaké tělo, nebo jenom hromádku polámaných, transformovaných sraček. Johann říkal, že čím dýl v něm je, tím je to horší. A když jsme u Johannovy památky... Za kotník tě sevřel pevný stisk. Špinavý Johann na tebe zíral a otevíral pusu. Chtěl tě kousnout? Z úst mu tekla břečka ze slendermana. "...gie..." Mluvil? Hvízdání v uších a povyk okolo tomu moc nepomáhaly. "Energie! Dej mi ji, dělej!" podařilo se Johannovi zachroptět.

Natalja Zacharová - 25. ledna 2015 19:12

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Člověk nikdy neví, kdy se na něj obrátí trocha toho štěstí. I když... štěstí... Výbuch v hromadě ghůlů udělal pořádnou paseku, ale díky tlakové vlně měli ghůlové co dělat sami se sebou, natož se mne snažit držet jako mátožnou panenku. Bylo to teď a nebo nikdy. Využila jsem šance, že mrtvý kolem mne jsou rozhození tím výbuchem. Ignorovala jsem vysoké, otravné tóny v uších. Mým tělem se rozlila energie a vystoupila z paží. Své cíle jsem zasáhla přesně a brutálně, i když jen na krátkou chvíli. I tak se mi ale nepříjemným soudruhů podařilo zbavit. Klečela jsem na jednom koleni, lapala po dechu a silou vůle jsem se snažila potlačit pulzování v hlavě. Od protržených bubínků mi zvonilo snad v celém mozku. A pak jsem ucítila dotyk na kotníku. Rychle jsem se ohlédla tím směrem, v očích jsem měla strach, protože to byl dotyk, na který jsem nebyla připravena. Johann? Dívali jsme se na sebe snad věčnost. Snažila jsem se vnímat, co mi chce říct a zároveň bojovat s pocitem, který ve mně umocnil Muráš. Způsob, kterým mne oklamal. Donutil mi myslet si, že mne Semjon potřebuje. Že mě chce mít u sebe. Donutil mne důvěřovat jeho dotykům. Věděla jsem, že to takhle může dopadnout, ale nechtěla jsem si to připustit. Jenže já neměla čas na rozjímání a bylo na čase začít čelit kruté realitě. Někde mezi sebezničujícími pocity a hvízdáním v uších jsem ale zaslechla těch pár slov, která vyšla z Johannových úst. Věděla jsem, co po mě chce a věděla jsem, že pokud mu to dám, bude konec. Konec Muráše... konec Semjona. Zavřela jsem oči a soustředila se. Vyvolala jsem svou energetickou podstatu a nechala jí, ať proudí mým tělem. Pravou rukou jsem chytila Johanna za prsty a vypáčila svůj kotník z jeho sevření. Propletla jsem své prsty v kožené rukavici s jeho a do dlaně mu vyslala svou energii. Dokud si nevzal vše, co potřeboval, pak jsem ho pustila. Byla jsem vyčerpaná, psychicky zrazená a nedaleko od toho, abych se tu zhroutila, ale výcvik Specnaz vás připraví právě na takové situace. Prostě přepnete do módu „zelený mozek“, zvednete se ze země a sáhnete po zbrani. Systematicky pak začnete likvidovat nepřátele a že je konec si uvědomíte buď když vás někdo dostane, a nebo už nebude koho zabíjet. A tak jsem přepnula...

Vypravěčka - 25. ledna 2015 19:29

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Dokonce se mu nějak povedlo sundat rukavici. Dotkli jste se holou kůží a zajiskřilo to. Ale jinak, než by to myslel normální člověk. Johannovo tělo se prohnulo v křeči, chvíli to vypadalo, že ho to zabije, ale démonolog byl uplácaný z tvdého nacistického těsta. V tom divném kratičkém spojení, kdy se dotkla vaše magická jádra, jsi mohla vidět, jak blesky tančí po jeho auře - a ona je konzumuje, místo aby jí to ublížilo. Vysával tě. Znaky na tvém těle se znovu rozhořely a tys spíš vycítila, jak Muráš vztekle zaryčel. Johann mu právě asi vzal to, po čem tolik toužil. Copak jsi nebyla "jenom" chodící nádoba s energií? Za tebe by doktor Frankenstein zaplatil majlant, aby mohl i bez bouřek oživovat své výtvory. Když s tebou démonolog skončil, bylas úplně vycucaná. Vyhořelá jako rozvodová skříň. Milosrdné bezvědomí přesto nepřišlo. Johannův ochraptělý hlas nabýval na síle. Vrčel něco v hrdelní řeči, snad arabštině. "Mur-Ašlar'hb-daar!" Z toho slova tě mrazilo až na duši. To slovo znamenalo smrt. A Muráš se při něm celý naježil, protože to bylo jeho pravé jméno. Říká se, že to je podstata démonologie. Poznat pravé jméno - a ovládat. A do toho všeho magického zmatku zazněly i výstřely. Nějaká postava systematicky odstřelovala jednoho nemrtvého po druhém - kupodivu ty, kteří se k tobě snažili doplazit. Pak jsi ale uviděla, proč se o tebe Muráš předtím nestaral. Ani on nezahálel. Před tebou, Johannem a neznámým střelcem se totiž zvedlo něco o mnoho ohavnějšího, než jste potkali u Čerenka. Bytost tvořená z mnoha jiných bytostí. Hnusná, obrovská věc seskládaná z mrtvých těl. Jako by ji uplácali z divné, krvavé a masové hlíny. Různě po těle jí vyrůstaly šmátrající ruce, vytřeštěné hlavy a nohy byly z mnoha menších nohou. "Do koňský prdele..." Batsaichan. I Johann se zarazil, jeho zaříkání zakolísalo. Muráš stál někde za tou věcí, odtud jste na něj neviděli. Jestli zase uteče, kdo ví, kdy - a pokud vůbec - ho najdete... "Hej, bledule! Chytej!" houkl na tebe lovec démonů a házel ti pušku. Pušku, která ti v rukách brněla magií.

Natalja Zacharová - 25. ledna 2015 19:41

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Snad nikdy předtím jsem se nikoho jiného nedotýkala s takovou nadějí, že všechno vrátí do správných kolejí. A i když mi Johann vzal plno síly, věděla jsem, že to bude stát za to. Vyždímaná jako houba jsem naslouchala magickému zaříkání, které nabývalo na intenzitě s tím, jak Johann postupně konzumoval mou energii. Možná, kdybych v sobě neměla vyryté magické obrazce, které mi udělal Semjon/Muráš, možná bych to nepřežila. Nebudu mu za to ale kurva děkovat. Ohlédnu se kolem sebe, abych si dala dvě a dvě dohromady. Popálení ghůlové se můžou co chvíli začít zvedat. Měla bych se starat o ně. Jenže v momentě, kdy se přede mnou vztyčila postava stvořená z těl mrtvých nebo možná nemrtvých, věděla jsem, že tohle bude mimo mou ligu. “Do psí prdele,“ vydechla jsem a nevěřícně zírala na netvora přede mnou. Výstřely, které se ozývaly kolem mne jsem napoprvé nezaregistrovala. Ta stvůra si vzala celou mojí pozornost jen pro sebe. Když jsem ale zaslechla povědomý hlas, otočila jsem se. Batsaichan?! Čas na (možná) přátelské shledání nebyl. Svou zbraň jsem nechala spadnout do sněhu. Na tohle bude potřeba většího kalibru. Natáhla jsem ruce, abych chytila hozenou zbraň. Zima se mi zakusovala do odhalené dlaně, ale stisk jsem měla pořád pevný. Navíc jsem na kůži cítila, že to nebude jen tak obyčejná puška. Pořád jsem klečela. Kdybych se zvedla, dost možná bych ztratila rovnováhu a cenné vteřiny. Proto jsem zvolila střelbu ze zakleknutí, kdy jsem měla alespoň lepší oporu a těžiště nízko.

Vypravěčka - 26. ledna 2015 19:35

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Odstřelit ghúly, které jsi předtím omráčila, nebylo těžké, pořád ještě byli v bezvědomí a tohle byla vlastně jejich poprava. Jenže, jak to už s nemrtvými bývá, jich je hodně a nábojů naopak málo. V rukách ti pak přistála stará dobrá Sajga. Aspoň sis to myslela, dokud jsi nevystřelila. Místo broků to vypálilo cosi jiného. Dlouhého. Rotujícího. Bolaso? Řemen s kameny na konci se omotal okolo několika trčících rukou - a žhavě zasvítil. Vzápětí vybuchl. Tohle byla možná odpověď na to, jaktože si Batsaichan dovolil lovit démony sám. "Na něj kašli, musíme sejmout Muráše, jinak to tu budem zabíjet ještě do zítřka!" houkl na tebe lovec, když výstřel s potvorou nic neudělal. Obluda postupovala k vám, avšak pokud jste uhnuli, pokračovala spíš Johannovým směrem. Přece jen démonolog nacucaný energií momentálně představoval největší nebezpečí. Možná i pro vás. Protože Johann se zjevně nemínil držet zpátky. Když zjistil, že k Murášovi se jen tak nedostane, aby svoje zaříkání dokončil, dikce i řeč se najednou změnila. Vytáhl z kapsy nůž a řízl se do dlaně. Krev pokropila pošlapaný sníh. Kus od tebe se krvavě zablesklo. Na zemi jsi viděla něco jako portál, vířící díru plnou hnusné černé hmoty podobné té, se kterou jste právě měli tu čest, a sraček, které ze všeho nejvíc připomínaly něco, jak by vypadal člověk, kdyby ho hodili do mlýnku na maso. Možná to nebylo jenom zdání, protože ta díra do sebe vcucla nejbližší nemrtvé. Pulzovala z ní magie a z toho, co jsi už během posledních měsíců viděla, to nebyla opravdová díra v opravdové zemi. To ovšem nic neměnilo na tom, že jestli se bude dál zvětšovat, za chvíli by vír mohl podtrhnout nohy i tobě. Nebo to, co z něj lezlo. Objevily se nejdřív jedny pracky, pak druhé a hlava s několika trny a, jak jinak, s hubou plnou ostrých zubů. Démon byl zatím venku jenom napůl. Zobrazit SPOILER

Natalja Zacharová - 26. ledna 2015 20:59

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro To, co vylétlo ze Sajgy mne příjemným způsobem překvapilo. Osobně bych tedy spíš dávala přednost něčemu, co by tu potvoru zabilo a ne jen spoutalo, ale darovanému koni... Škoda, že takovýhle věci v ÚPA nenafasujem. I když jsme se s Batsaichanem snažili seč nám síly a náboje stačily, nějak jsme pořád nebyli s to dostat se do férového boje. Seskládaná obluda se s námi očividně nechtěla zaobírat déle, než bylo zdrávo a myslím, že nám oběma v krátké chvíli došlo, že jí jsme úplně u zadku. Její prioritou byl Johann. Ohlédla jsem se po mágovi, který stále šeptal zaklínadlo proti Murášovi, kterak na chvíli přestal, jen aby se mohl věnovat něčemu jinému. Na zemi se namísto kapek krve objevila energie rozlévající se jako malé jezírko. Bylo to neuvěřitelné, krásné a nebezpečné zároveň, jen dokud to do sebe nezačalo vtahovat ghůly a po chvíli se z toho začaly vynořovat dlouhé končetiny. “Začíná tu být na můj vkus až moc démonů,“ křiknu směrem k Batsaichanovi a přesunu se mu poblíž. Démon vyvolaný Johannem si nejspíše vezme na mušku toho seskládaného a já rozhodně nechci být nikde poblíž jich, ani toho pekelného otvoru. S puškou namířenou na Muráše se do něj hodlám pustit hlava nehlava. Jeden z nás to prostě nepřežije. Tentokrát už ne,“ V ten moment jsem si poprvé připustila, že by Semjon mohl být doopravdy mrtvý a že já ho už živého nechci. Bude to tak nejlepší.

Vypravěčka - 27. ledna 2015 03:08

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Z otvoru se vysmekl zbytek hadího těla, a než ti seskládané monstrum zakrylo výhled, vidělas, že jím to rozhodně nekončí. Epický souboj nemrtvého a démonů jsi však neviděla, protože jste s Batsaichanem přeskakovali rozmetané ostatky a div neuklouzli na smyčkách střev. A do toho všeho Johann syčel nějakou svou mantru. Pohled na Muráše taky nebyl hezký. Johannovo nedokončené kouzlo ho muselo nějak nahlodat, protože démon vypadal jaksi... rozhozeně. Ne však obrazně, nýbrž doslova. Část hlavy měl Murášovu, část Semjonovu. Jednu ruku taky. A funěl námahou. Kusy těl, které neměly zničenou hlavu nebo nebyly na takové sračky, že se hýbat nemohly, se chvěly jako pavoučí nohy a začaly okolo Muráše tvořit něco jako zeď. "Chce utýct," řekl Mongol. On měl připravený obyčejný kočovnický prohnutý luk, ovšem u pasu mu viselo několik dalších věcí, které by vám jako hračky nedovolila snad ani opilá Olga v dobrém rozmaru. "Prostřílej mi tam díru!" Murášův podivný příbytek totiž začal vypadat jako parodie na iglú. Ale tak to nebylo. Muráš si dělal nemrtvá křídla. Najednou se totiž masa rozprostřela, spojená s jeho tělem, a on jimi máchl. "Máš ještě čtyři střely!" První vybuchla v levém křídle, ovšem jenom ho škrábla na konci. Muráš stále utíkal. Druhá by možná trefila tělo, ale jak máchl křídly, opět vybuchla tam. Muráš zakolísal, ale stále se víc vzdaloval. Třetí - to samé. Zbývala poslední. A Muráš byl už poměrně daleko. Paradoxně právě tohle ti pomohlo. Z tohoto úhlu už tolik nepřekážela máchající ohyzdná křídla... Bolaso se omotalo kolem Murášových nohou. Ve stejnou chvíli mu stehnem projel šíp. Z vašich obou zbraní společně se střelami vyletěly i jakési provazy, podle brnění magické, a i když jste Muráše nezabili, měli jste ho jako na vodítku. "Ten dosah není nekonečnej, musíme ho stáhnout dolů. Támhle ke stromům." Batsaichan začal rychle couvat. Tys musela s Murášem trochu bojovat, aby ti Sajgu nevyrval z rukou. Na tohle by se hodil někdo jako Olga nebo Nikolaj. Jednou jsi dokonce nadlítla, ale Batsaichan se držel statečně a povedlo se mu luk zaklínit mezi stromy. Kdo ví, z jakého byl materiálu, ale nepraskl, jenom se napjal. Potom si pomohl s brokovnicí, zapřeli jste se oba, omotali magické lano kolem jednoho stromu. Podivná struna ho v jednu chvíli málem pokácela, jak se do něj zařízla. Už to vypadalo, že to snad praskne, a Batsaichan nadával mongolsky, a vytrhl od pasu házecí sekeru s nějakými pírky a dalšími pičičandami na toporu, ale než stačil hodit, Muráše něco doslova sramovalo v letu. Další démon. Zobrazit SPOILER Hadí démon s několika rukama zuřivě cupoval monstrum a okřídlený držel u země zraněného Muráše. A pak se dva přirození nepřátelé, démonolog a lovec démonů, setkali nad Murášem. Johann gestem odehnal (asi) harpyji a tys uviděla, jak zřízený Muráš je. Nebo Semjon. Těžko říct, byla to směsice obou. Johann si k němu chtěl dřepnout a dílo dokonat, ale pod krkem mu skončilo ostří Batsaichanovy házecí sekerky. "Na to zapomeň, nácku. Jeho hlava patří mně." "Nebýt mě, nemáš hlavu ani jednu." "Neřekl bych," ušklíbl se Batsaichan.

Natalja Zacharová - 03. února 2015 20:10

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Dnešní noc si oficiálně připíšu na seznam toho nejpošahanějšího, co se mi kdy stalo, a předchozí události v Šagonaru tomu nesahají ani po kotníky. Tenkrát jsem tam šli proti ghůlům. Rutiní akce, v porovnání s dnešním večerem... brnkačka. Tady? Tady se vyrojoval jeden démon za druhým. Chvíli to tu vypadalo jako ze špatného anime. Démon skládající si křídla z mrtvých ostatků nemrtvých, hrdinné polapení supernaturálem, aby vzápětí démon skapal pod útokem dalšího z démonů. A najednou bylo po všem... Semjon/Muráš ležel na zemi, rozcupovaný jak plyšák, který se dostane do huby psovi. Sežvejkaný, oslizlý a s dírami všude možně. Vylezla jsem zpoza stromu, za kterým jsme se snažili démona držet na uzdě (doslova), abych se podívala, jakou spoušť udělal Johannův vyvolaný démon. Po boku Batsaichana jsem došla k bezvládnému tělu. Těžko říct, zda byl démon ještě naživu, ale od pohledu bylo jasné, že se Semjonem to nemělo nic společného. Snad jen tu venkovní schránku, do které se démon vsoukal. Při pohledu na tělo pod mýma nohama se do mne dala úzkost. Měla jsem možnost ho z toho dostat? Mohla jsem ho vůbec kdy zachránit? Shlížela jsem na tělo a protože jsem mohla, nechávala jsem se užírat tím pocitem. Určitá část mne si to užívala. Tu vnitřní bolest, protože to bylo nejspíše naposled, co ve mně Semjon podobné pocity probudil. Bolest hraničící s rozkoší, fyzická i psychická. Náš vztah, alespoň z mé strany, se právě rozpadl na milión kousků, které už nikdy nepůjde slepit. Zvedla jsem hlavu a podívala se na přicházejícího Johanna. Věděla jsem, co chce udělat. Dalo se mu to vyčíst z tváře. Soustředění na jediný cíl, na démona. Všechno mohlo proběhnout v klidu. Bylo po všem, Johann by démona dodělal (nebo co by s ním udělal) a my se vytratili zpátky. Jen kdyby se do toho nevložil zatracený lovec. Ucukla jsem, když se lovec pohnul a přitiskl sekerku Johannovi na krk. “To stačí,“ vytáhnu pistoli z pouzdra a namířím na lovce. Levou rukou se ho pokusím chytit za zápěstí s tím, že mu vykroutím sekerku z dlaně. Kamennému stisku by měl odolat jen těžké. A jemu nic nedlužím. De facto jsem Batsaichanovi nic neslíbila. Navíc mu něco dlužím... za Táňu, mou sukubku.

Vypravěčka - 20. února 2015 11:40

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Můžeme se rozejít po dobrým, když ho nechá mně," zavrčí Batsaichan a statečně vzdoruje stisku i tomu, že na něj míříš. "Jako takovej malej revanš za to, že jsem vám oběma zachránil zadek." Siegfried ze sebe vyrazí ironické uchechtnutí. "Jak jsem říkal, lovče, kdybych tu nebyl já, do rána je z tebe sekaná." Démonolog zasyčí a ty jenom vidíš, jak se za Batsaichanem vztyčil obrovský stín. Hadí potvora s několika rukama, lesklá krví. Pracky ho popadnou a snadno ho zvednou do vzduchu, sekerka mu při tom díky tému stisku vypadne z ruky. "Takže když dovolíš..." Johann si dřepne k sípajícímu Semjonovi-Murášovi. Asi musí hrozně trpět. "Zacharová, zařídila byste nám odvoz? Nechci se pak u takového masakru zdržovat, zvlášť jestli se tu co nevidět bude motat ÚPA..." ÚPA. Tohle hlášení bude velmi zajímavé.

Vypravěčka - 20. února 2015 13:17

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Konečně s informacemi a jakýms takýms plánem jste se vydali do Tveru na lov kitsune. A ve zkratce řečeno - nedopadlo to dobře. Vlastně to bylo fiasko. Takové, že jenom díky tomu, že máš v rodině několik staletí starého léčitele, který byl ochoten na tebe plýtvat svými silami, vypadáš zase tak, jak vypadáš. Náušnice totiž měla kitsune prozíravě na sobě. Druhý problém nastal, když patrně podle čichu poznala příbuzenskou vazbu mezi Nazarovovými. A zabila to Polina, když ve stresu vyjekla, že máte její dítě. To odstartovalo tu katastrofu. Kitsune byla hbitě u ní a použila ji jako rukojmí. Vzhledem k tomu, že stačila nabrat sílu a byla rozzuřená, mentální útoky ani kličky nepomáhaly. Vysmála se ti. A ačkoli jsi Polinu neměla zrovna v lásce, tak dívat se jakožto velitel na to, jak ji pomalu opéká, aby tě donutila zavolat na ústředí, ať její dceru pustí, nebylo nic pěkného. Polina kvičela. Adrian byl v bezvědomí, protože jeho stín se vrhl po kitsune, která se chtěla odebrat do říše stínů - ale už se nevynořil. Maxim ležel pod komodou, kterou na něj ocasem shodila, a ani při vší vůli nemohl sáhnout po pistoli. Mohl však bojovat s ohněm. To ti vlastně zachránilo život, když pak kitsune proměnila dům v ohnivé peklo plné dusivého kouře a plamenů. Moc kitsune však byla zpočátku větší, a tak dům lehl popelem a těla se podařilo vynést s popáleninami. Za vším stál Maxim, který byl jako jediný imunní - a také se na kitsune vrhl a uřezal jí uši s náušnicemi. Ty ti v dlani také mlčky ukázal, když ses na chvíli probrala při nakládání do sanitky. Ostatní takové štěstí neměli. Polina byla prakticky mrtvá už v kitsunině sevření a uhořela jako první. Ty a Adrian jste utrpěli vážné popáleniny, než Maxim kitsune porazil a rychle oheň stáhl a vynesl vás ven. Adrian byl navíc po ztrátě stínu jako loutka, a proto jej zavřeli do sanatoria. Jediný Maxim z toho na první pohled vyvázl snadno, ale skončil ve spárech Čističů, protože se dozvěděli o jeho spojení s Jurikovem a rozhodli se ho ulovit sami. A z tebe by asi byl nový Freddy Kruger. S telepatií bys možná dokázala i to s těmi sny, protože tvůj stav byl kritický a tvá mysl uzavřená v umírajícím těle děsila personál. Táta Medvěd však nezklamal. Oba s Olgou za tebou přišli dlouho po návštěvních hodinách. Vlastně jsi je neviděla, jenom cítila. Cítila jsi dvě napjaté struny, jednu obalenou měkkým ledem a druhou jasně stříbřitou, s obrovskými křídly. Boris Dmitrijevič do tebe ponořil ruce a začal ti spravovat orgány. Sama jsi od doktorů před pár dny slyšela, že člověk s kritickým stavem by se neměl léčit. Mohl by to pro něj být šok. On to taky šok byl, ale tvoje relativně mladé tělo ho naštěstí zvládlo. Takhle to šlo několik dní. Uvězněná v kómatu jsi čekala, až za tebou přijdou. Olga kolem sebe měla tlustou stěnu z ledu a komunikace proto nebyla možná. Pak ses konečně probrala, tentokrát doopravdy, a oni si tě odvezli na chatu za Moskvou, do dobře známého útočiště plného zbraní. A Olga stále myšlenkami nekomunikovala, akorát se o vás oba starala, protože Boris před tvýma očima doslova začínal stárnout. Dávala ti to za zlé? Kdyby doopravdy ano, mohla tě přece nechat umřít. Tam v džungli by to udělala. To bylo možná nejhorší. Když jsi byla mimo, slyšelas bubny. Bubny a křik džungle. Křik jaguára. Vidělas Kouřové zrcadlo z obsidiánu a cosi, co z něj natahovalo desítky rukou, tvou duši málem chytilo a pozřelo. * * * Konečně jsi odlupovala poslední cáry popálené kůže, jako když se svléká had. Boris, jehož světlé vlasy zbělely, za tebou o holi vyšel ven. Dnes byl Silvestr a brzy měli dorazit Sergej s Lolou a malým. "Za to, co se stalo, tě po Novém roce postaví před vojenský soud," oznámil ti bez emocí, kůži přilepenou k lebce. "Nechtěli jsme ti to říkat, dokud ses léčila." Ztěžka se posadil na lavičku pod stříškou. Na rukou jsi zahlédla dokonce i jaterní skvrny.

Natalja Zacharová - 20. února 2015 14:53

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Když se za Batsaichanem vztyčil hadí démon, vítězoslavně jsem se ušklíbla a sklonila bych snad i zbraň a považovala to za vyřízené, jenže tohle nebyl konec. Lovci jsem něco slíbila. Dívala jsem se, jak démon vytahuje lovce do vzduchu, kterak bezmocně třepetá nožičkama a nemá možnost se nijak bránit. “Když už jsme u toho revanše...“ zvednu zbraň, zamířím do úrovně jeho obličeje a několikrát stisknu spoušť. Snažím se přitom nijak nezranit démona. Prostě jen využívám toho, že ho had zpacifikoval a víceméně mi ho tím naservíroval na pomstu. Že je zabití neozbrojeného prasárna? No a...

Vypravěčka - 20. února 2015 15:13

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Johann a Semjon asi mají svoji intimní chvilku, proto démonolog se sklání nad znetvořeným obličejem a zjevně poslouchá jeho chrčení. Vzhlédne teprve tehdy, když se ozvou výstřely. Démon zasyčí, přece jen kdybys netrefila, schytá to on. Kulky však Batsaichanovu hlavu neroztíští. Je to jako v Matrixu, jenom před sebe nenatáhl ruku, protože nemůže. Kousek od něj prostě zamrznou a spadnou na zem. Siegfried se napřímí a přejde k tobě. "To nemůžu mít na práci chvíli klid?" Podívá se na tebe a na Batsaichana. "Tohle je moje věc, lovče, tak se mi do toho nepleť. A vy, Zacharová, se zase nepleťte mezi nás. Vím, že jste poměrně krvelačná, ale tím, že ho zabijete, vážně ničemu nepomůžete." Batsaichanův naštvaný výraz se změní na překvapený. Což je asi přesně to, co Siegfried chtěl. "Pustím tě, lovče. Ale budu od tebe chtít... vy byste to asi nazvali smlouva s ďáblem. Já tomu říkám pakt o neútočení." "Ten jste tehdá taky hezky dodrželi," neodpustí si Mongol a naráží tím na napadení SSSR Německem i přes to, že existovala právě taková smlouva. "Eventualita je, že tě teď prostě roztrhne," pokrčí mág rameny a zasyčí na démona, který začne Batsaichana natahovat do stran. Lovec po chvíli začne křičet. Slyšelas totiž staré dobré lupnutí, jak mu rameno vypadlo z jamky. "Dobře, dobře!" zafuní. "Ale Muráše zabiješ." "Zabiju." "A démony pošleš pryč." "Žádní démoni kromě Muráše tu přece nikdy nebyli," ušklíbne se Johann a lovec dopadne k jeho nohám. Démoni totiž odcházejí tam, odkud přišli. "Zacharová, zařídíte ten odvoz, nebo se o všechno musím starat sám?" Johann s Batsaichanem zjevně hotov ještě není, to není jeho styl. Vždyť utíkal před zákonem jak dlouho.

Natalja Zacharová - 20. února 2015 18:35

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Ne, dneska prostě není ten správný den ani na pořádnou odplatu. Probodnu nenávistným pohledem jak lovce, tak i Johanna, který se do situace vložil. Zasraný ochranný kouzla. Je to jediné, co mne napadá jako důvod, proč se kulky k Batsaichanovi nedostali do těla. Jen nerada skláním zbraň a vracím jí zpět do pouzdra. Tímhle to neskončilo. Věnuji lovci ještě jeden tvrdý pohled. Nejspíše jsme se dostali do situace, kdy si oba při první příležitosti půjdeme po krku. Nebýt Johanna a démona, nejspíš bychom se tu servali jak psi. Skučení nad vykloubeným ramenem je pro mě jen malou záplatou. Potřebovala jsem se dneska večer někomu pomstít a nevyšlo to. A ačkoliv bych teď nejraději zakroutila krkem i Johannovi, má pravdu. Měli bychom se odsud dostat. Hrábnu do kapsy pro křídu a nedaleko najdu vhodné místo, kde začnu kreslit obrazce. Co mezitím dělá Johanna, sleduji jen po očku. Potřebuji se soustředit na znaky a jejich konstelaci. Nicméně už ve chvíli, kdy jsem bílou věc vzala do ruky, mi něco přišlo jinak. Divně. Špatně. Nakreslila jsem jen část obrazců, když jsem si to uvědomila. Nemám to v sobě. Nebude to fungovat. Vstala jsem a zhluboka se nadechla. Další deprimující okamžik, se kterým se musím vyrovnat. Obrátím se k Johannovi a řeknu: “Nepůjde to. Nedokážu znaky aktivovat. Myslím... vlastně v sobě necítím nic od chvíle, kdy jste se mě dotkl.“ Zvláštní, jak když něco řeknete nahlas, uvědomíte si, že se to vlastně stalo. A to uvědomění mi rozvířilo krev v žilách. “Co jste mi to provedl?“ nakráčím na něj, ale hlídám se a zastavím se v bezpečné vzdálenosti. Už takhle je to tu dost vyhrocené.

Vypravěčka - 20. února 2015 19:03

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Siegfried dokonce pomůže Batsaichanovi na nohy, ale jenom proto, aby vytáhl nůž a řízl sebe i jeho do dlaně. Jestli proběhlo něco magického, necítíš to. Protože necítíš nic. Když pak naštvaně nakráčíš k těm dvěma, Batsaichan napruženě bere upadenou sekerku a začíná si sbírat věci. Jednou rukou, protože tu druhou má stále vykloubenou. Možná si chlapci ještě něco říkali. Démonolog si nahlas povzdechne. "Dovolíte už konečně? Muráš ho nenechá zemřít, dokud se o to nepostarám." A kupodivu se k tobě otočí zády a skloní se nad Semjonem. Batsaichan ustoupí do bezpečné vzdálenosti. Semjon-Muráš začne vydávat hrozné skřeky. Tělo sebou škube do nepřirozených pozic, ale Siegfried si ho přidržuje a škrábe mu něco nožem do kůže. Víš, že bys měla cítit vzedmutí magie, ale zase nic. Dokonce ani nevidíš nic z kouzla, které jindy mělo nějakou auru. Prostě je to jenom hnusná podívaná a jen Siegfried ví, jak to dopadlo. Batsaichan si na mrtvolu posvítí baterkou. Je to šok. Vypadá jako Semjon. Jako zmrzačený Semjon. Po démonovi není ani stopy. "Vzal jsem si, co jste mi nabídla," odpoví ti Siegfried konečně, jako by se nic nedělo. Tohle znělo úplně jako od Semjona. Nebo že by se to spíš naučil on od Siegfrieda?

Natalja Zacharová - 20. února 2015 19:16

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Postavím se tak, abych viděla, co Johann provádí s tělem. Potřebuju to vidět. Musím jsem se ujistit, že vše, co esesák dělá, dělá proto, aby se zbavil démona. Ačkoliv necítím nic z magického rituálu, který nad tělem vytváří, doufám jsem, že dodrží své slovo. Po očku si hlídám Batsaichana. Ale mezi mnou a jím je teď Johann a jeho úkol. Tělo zmítající se v křečích si nakonec uzme mou plnou pozornost a já s jistou hořko sladkou fascinací sleduji, jak to Muráš vzdává. Pro nezúčastněného to musí vypadat jako zvrhlý satanistický rituál, úkladná sadistická vražda nebo něco takového. Pro mě je to jen poslední hřebíček do Semjonovy rakve. Nedokážu nad mrtvým milencem smutnit. V mých pocitech převažuje frustrace a zlost. Aniž bych pohnula hlavou, očima najdu Siegfrida. Zní teď úplně jako Semjon. Vrátí se mi pár vzpomínek na náš BDSM vztah a to mne na chvíli vykolejí. Proto pak pronesu polohlasem: “Vraťte mi to,“ Ale zní to spíš jak výhružka. Vím, že teď s tím nejspíše nic neudělám a nevím ani, jestli je Johann schopen mi mou schopnost vrátit. Je to nad rámec magického chápání tak, jak ho vnímám já. Je to prostě až moc vysoká liga.

Vypravěčka - 20. února 2015 19:27

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Siegfried ze sebe zase vyrazí to uchechtnutí. "Zacharová, tohle není tužka ani peníze. Dobrovolně jste mi to dala. U srdce vás může hřát to, že to pomohlo zlikvidovat toho démona." Zdá se, že po tom všem Johannovi přece jen otrnulo. "Gantuumure, pamatuj na naši dohodu. Zacharová - asi byste měla vzít to tělo vašemu velení. Já se poroučím, panstvo." Ironicky se dotkne štítku čepice, kterou vlastně ani nemá, a odchází, překračuje mrtvá těla a míří k cestičce dolů pod horu. Batsaichan se k ničemu nemá, jenom hodí pár zbraní do báglu, který vytáhl ze křoví, a ováže si rozříznutou dlaň.

Natalja Zacharová - 20. února 2015 19:40

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “C-cože?“ nevěřím vlastním uším. Nedokážu ale Johanna zastavit předtím, aby odešel. Rozpadá se mi to všechno pod rukama. Jakékoliv rádoby spojenectví, které jsem kdy uzavřela, se obrátilo proti mně. Co na tom, že jsme Muráše dostali. Že jsme „vyhráli“. Mě to jako výhra nepřipadá. Démoni zmizeli, démonolog taky. “Tohle není konec, Siegfriede.“ řeknu relativně klidným hlasem, ale už nevidím nic jiného, než jeho záda. Otočím se na Batsaichana. Zase mám to svrbění v prstech, které mne láká po tom, sáhnout po zbrani a vystřílet mu mozek z hlavy. Musím to ale potlačit a soustředit se na důležitější věc. Co s tělem. Přidřepnu k mrtvému Semjonovi. Se všemi těmi vyrytými znaky do těla vůbec nevypadá jako někdo, kdo by klidně spal. Jak se to o mrtvých říká. Ještě si sama ověřím, že je opravdu mrtvý. Sundám si rukavici a zkontroluji puls na krku. Pro jistotu... Nemůžu ho tady jen tak nechat. Prostě nemůžu. Chytím ho za flígr a začnu ho tahat po zemi. Nemám dost síly na to, abych ho zvedla a nesla, ale snad ho dostanu někam stranou, kde nebude hned vidět. Možná ho dokážu schovat před divokou zvěří, která by si na jeho mrtvole mohla pochutnat. Co dělá lovec mne nezajímá, pokud se nehodlá proti mně nebo Semjonovi jakkoliv angažovat. Můj plán je, poté co uklidím tělo, sejít do města a zavolat ÚPA. A nejspíše si tím taky nechat pořádně zkurvit zbytek mýho života.

Vypravěčka - 20. února 2015 20:25

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Nakonec vás tam tedy Siegfried zanechá. Gantuumur, zatímco si sbírá serepetičky, tě taky napruženě sleduje, ale velmi rychle zmizí. Zůstaneš tam sama s mrtvým Semjonem a spoustou mrtvol. Vlastně se to tolik neliší od minulého Šagonaru. Tohle místo bude asi prokleté, vážně. Kdyby sem přišla zvěř, bude mít na výběr ze spousty dalších mrtvol. Otázkou je, jestli nevycítí, že jsou nepřirozené. Opravdu je potřeba co nejrychleji zavolat ÚPA, protože kdyby tohle někdo našel... Satanistický rituál by byl docela blízko, ale ne tehdy, když tu máte zrůdu seskládanou z těl. Sice zemřela, ale nerozpadla se úplně, protože hmota fyzicky prorostla. Někde v dálce uslyšíš škytnutí motoru. * * * Než dojdeš k Šagoranu, začíná svítat. Jsi pokrytá hnusným slizem od slendermana a sama. Je zima, určitě pod nulou, a step okolo se zdá nekonečná. Šagonar je pořád stejná díra. Je s podivem, že konečně chytíš aspoň jednu čárku signálu. Dovoláš se na ústředí, kde ti řeknou, že pošlou někoho z Kyzylu, což je hlavní město zdejší oblasti poblíž Šagonaru. A pak započne kolotoč. Identifikace, a protože jsi někdo z ÚPA, tak i výslech, co přesně se tam stalo. Protože tenhle masakr prostě nevysvětlíš tak snadno. Na stanici tě drží skoro celý den, než dorazí někdo z Moskvy. Čističi tě eskortují přímo do štábu FSB s tím, že je potřeba to pořádně sepsat (jako by to nesepisovali v Kyzylu - jenže to nebyli Čističi). Čpí z toho však to, že prozatím jsi vlastně něco jako vězeň. I když nemáš pouta ani nic podobného. Posadí tě do jedné ze místností, kam přijde Sajna Borisovna, ta, co se mihla na scéně, když jste oddělali Ivana, a potom vysoký bělovlasý muž opírající se o vycházkovou hůl. Je ti povědomý. Až moc. Boris Dmitrijevič. Jenže vypadá, že zestárl tak o dvacet let. Přítomni jsou ještě nějací lidé a za dveřmi určitě stojí stráž. Sajna si sedne naproti tobě, oblečená do kostýmku a se složkami v ruce. Dmitrijevič a další dva muži se posadí na židle u stěny. "Takže co nám povíte o tom incidentu, desátníku Zacharová? A nebojte se zacházet do detailů. A vezměte to prosím od začátku. Ušetříte tak čas sobě i nám."

Natalja Zacharová - 20. února 2015 20:43

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Nikdy předtím jsem neseděla na druhé straně stolu ve výslechové místnosti. Teď jsem si konečně dokázala představit, jak nepříjemně se vyslýchaní cítí. Ale víc než nepříjemná atmosféra, kterou se tu snaží Sanja vybudovat, mě zajímá to, proč Dmitrijevič najednou vypadá o tolik starší. Pozorně šéfa sleduji, dokud Sanja nezačne s výslechem. Poté se má pozornost obrátí na ní. “Zajisté,“ souhlasně přikývnu. Odkud jinud bych taky asi začínala, než od začátku. Měla jsem dost času na to, promyslet si, co jim řeknu. Polopravdy, co jiného. “V baru u Kirilla jsem se setkala s lovcem démonů, Batsaichanem Gantuumurem. Předal mi informace o tom, že ví, kde najít démona Muráše, který utekl z Petrohradské skrýše. Démon se měl údajně skrývat v místě, kde jsme na něj poprvé narazili. V Šagonaru. Zařídila jsem si odvoz, výbroj a vydala jsem se tam. Když jsem tam uprostřed noci konečně dorazila, nenašla jsem tam nic jiného, než polovinu vychcípaných ghůlů a dalších podivností mezi nimiž ležela i mrtvola poručíka Reznikova. Vedle ní byl zmiňovaný lovec, který démona chytil a zabil.“ Zachovávám si profesionální výraz a i když jsou některé mé slovní obraty ne zrovna společenské, zním pokorně a klidně. “Zlikvidovala jsem zbývající ghůly, kteří se po okolí toulali. Lovec odešel. Potom jsem odklidila tělo poručíka stranou a vydala se hledat signál, abych informovala ústředí.“ Tím, ale nekončím. Není nad to si před vedením trochu posypat hlavu popelem. “Jsem si vědoma toho, že jsem jednala dle vlastního uvážení v rozporu s pravidly ÚPA a přijímám za své činy plnou zodpovědnost.“ ohlédnu se na Dmitrijeviče. Co taky jiného čekat, než to, že mne v lepším případě degradujou nebo pošlou na Sibiř, jako Antona.

Vypravěčka - 20. února 2015 20:49
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Sajna nic nezapisuje, prostě si zapnula diktafon. Celou dobu tě pozoruje. Tohle je přece jen práce Čističů. Vyslýchat, odhadovat lidi. "A kde se ve vašem bytě vzalo tohle?" otáže se Sajna nevzrušeně a posune ti po stole složky. Jsou tam fotky. A na nich jsou symboly, kterými ti Johann počmáral zdi.

Natalja Zacharová - 20. února 2015 20:53

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Převezmu si složky a otevřu desky. Vytáhnu z nich fotky. Nepochybně jsou z mého bytu a taky vím, kdo je kreslil a co znamenají. Zavřu desky a vrátím je Sajně. Po celou dobu, co jsem si je prohlížela, jsem měla neutrální výraz. “Před několika měsíci jsem se setkala s velice mocnou entitou, která... od které jsem si odnesla jisté schopnosti. Můžeme-li to tak nazvat. To,“ ukazováčkem klepnu na desky. “Je něco, co mne pronásledovalo ve snech. Musela jsem být náměsíčná, protože se mi tyhle symboly začaly postupně objevovat na zdech mého bytu. Nepochybuji o tom, že je to nějaká magická ochrana, kterou jsem tam nevědomky vytvořila.“ Moje odpověď by jim mohla stačit.

Vypravěčka - 20. února 2015 22:32
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "A nepovažovala jste za důležité něco tak výjimečného ohlásit..." rýpne si Sajna maličko. "Co za entitu to bylo a kdy a kde se to stalo?"

Marianna Borisovna Orlovskaja - 20. února 2015 22:34

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro V těch vzácných momentech, kdy jsem nebyla mimo, zbylo dost času rekapitulovat, co se stalo. A ať jsem přemýšlela, jak jsem chtěla… tak i tak mi vycházel jenom jeden výsledek – nebyla to moje chyba. Problém je, že nevím, jak o tom přesvědčit ostatní. Svědky nemám, z nich jsou uhlíky nebo je zřízenci utíraj bryndákem v cvokhauzu. A Zaripov? Byl vyčištěn. Prostě je to v prdeli. Tak naivní, abych doufala, že tenhle průser nebude mít následky, nejsem. A přitom to nejdřív nevypadalo tak zle. Vypadalo to slibně… japonská ohňočubka byla v práci, vloupat se do domu umí každej sígr z předměstí Paříže, pro nás pro mě to bylo jednodušší než mít klíč a odemknout. Barvu jsme si koupili, stačilo odhrnout kobereček a načmárat tu past podle návodu. Nenašly se náušnice. Právě v tuhle chvíli jsme to asi měli zabalit a přijít s lepším plánem… třeba na její dům hodit atomovku. Kurva, ani to by nepomohlo, moc ohně kolem! Jenže jsme to nezabalili a všechno se posralo. Byla moc silná, my moc dementní… no a dopadlo to takhle. Polina na roštu nebyl hezkej pohled, a uřvaná byla do poslední chvíle. Zkrátka to dopadlo katastroficky a nebejt Borise, nejspíš bych mohla dělat tak maximálně reklamu na Molotovův koktejl. A když už jsme u Medvěda... nedokážu se donutit litovat toho, co se stalo tomu pseudotýmu, ale vidět Borise, toho Borise, kterej mi nejedenkrát zachránil život a s kterým v podstatě žijeme, jako starýho geronta, to mě sere. Jasně že to není moje chyba, nikdo ho nenutil mě léčit, už vůbec ne tak dokonale, ale stejně mě to mrzí. Boris je dobrej chlap, nezaslouží si bejt předčasně starej… doopravdy starej. Možná to není moje chyba, ale skoro si připadám, jako by byla. Tohle se nemělo stát. Kurva! Připadám si blbě a ani nevím proč. A pak je tu Olga. Tý se pro jistotu vyhýbám, jak jen to jde. Už proto, že mě nejspíš viní z toho, co se stalo. Tady racionální důvody a realita nevyhrajou. Nejsem šílenec, to poslední, co se chystám, je nadhodit tohle téma… jakkoli, i kdyby mě pustila do hlavy, tak se tomuhle budu vyhýbat jak čert kříži. Ale je tu jedna věc, která mi vrtá hlavou… vrtá mi hlavou od první chvíle, co jsem vzhůru. Moc dobře si pamatuju, že před dvanácti lety chtěli, ať toho chlapa přesvědčím, aby japačuba nešla na potrat… věděli celou dobu, že je to kitsune? Chtěli svoje vlastní malý monstrum? Povedlo se. Ta holka si teď na ústředí hraje kostičky s Leninem. Ale proč kvůli tomu museli všechno posrat mně? Potřebuju se dozvědět pravdu, ale budu to oddalovat, dokud to půjde. *** Vyhejbám se pohledu na Borise, ještě pořád jsem si nezvykla, jak vypadá… jak je na tom blbě. A taky si, navzdory rozumným argumentům, připadám za jeho stav částečně zodpovědná. Sdělení přijmu přikývnutím, jo, čekala jsem to. Tohle nebude veselej Silvestr. Jestli mám mít aspoň malou šanci v obhajobě, musím ji postavit na nabouraný kitsune. A to znamená, že už nemůžu dál oddalovat otázku, která možná dokončí to, co oheň nezvládnul. Budu se muset zeptat, jak to bylo. Prostě všechno v prdeli… Proč já musím mít takovou smůlu? Ale jestli je tu někdo, kdo má snad ještě větší smůlu, je to Boris. Má smůlu, že si vždycky vyžere všechno, je to důkaz, že pravidlo „pro dobrotu na žebrotu“ platí. A pak se mě ptejte, proč jsem svině… „Je mi to líto,“ vydechnu. Vylítne to ze mě rychlejc, než si uvědomím, že jsem promluvila. Zní to ploše, to rozhodně, ale, no, asi to muselo ven. Protože, světe div se, zjišťuju, že mi to opravdu líto je.

Natalja Zacharová - 20. února 2015 22:50

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Ne, nepovažovala.“ odpovím zcela věcně. “Netuším, co to bylo zač. Vím jen, že se jí říká Arkána,“ opět střelím pohledem po Dmitrijevičovi. Jako bych se chtěla ujistit, že v tomto případě říkám to, co říkat můžu. “Jak jsem říkala, stalo se to před několika měsíci. Přesné datum si nevybavím. Proč je to pro vás tak důležité? Víte snad, co ty znaky znamenají?“ Zkouším obrácený výslech, protože by mi mohli aspoň naznačit, zda vědí o původu znaků, tj. že jsou to dílo démonologa, a nebo jsou to pro ně znaky, které si zatím s ničím nespojili.

Vypravěčka - 20. února 2015 23:46

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna "Asi to k tomu tak nějak všechno směřovalo. Nebyl to zrovna nejlepší tým, ale vzhledem k tomu, v jaké situaci se nacházelo oddělení, jsme dohromady asi nic lepšího dát nemohli..." "Jednoduše jsem tě měla stáhnout, jakmile padlo Čerenkovo jméno. Zkurvysyn. Škodí i mrtvej," zavrčí za vámi Olga, která se opírá o futra dveří do chodby a na sobě má jenom tílko s vychechtanou lebkou. "Kdybych mohla, tak ho sejmu znovu. Čistě pro ten pocit." Krom jejích slov je ticho. Tedy, tady je proti Moskvě klid vždycky, ale je tu ticho na úrovni, na kterou si tvůj mozek za tu dobu už zvykl, že nikdy tichá není. Naučil se to však filtrovat jako hluk motoru, tramvaje nebo vzdáleného hovoru. A teď to najednou chybí. Ten bílý šum, co najednou v domácnosti vládne, je znepokojující.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 21. února 2015 00:21

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Tyhle „rodinný chvilky“, kdy se nikdo nehádá, nedělá si prdel z ostatních… zkrátka tyhle chvíle, kdy tak nějak všichni držej u sebe jako rodina, úplně nezvládám. Já nevím, možná by bylo lepší, kdyby na mě rovnou vyflusli všechny ty obvinění, který se jim určitě honí hlavou. V principu to nebude odlišný od jiných případů, jenom závažnější. To zvládnu. Tohle? Ne tak dobře… Kdyby mě aspoň pustili k nim do hlavy, ať si to můžu přečíst, ať vím, na čem jsem, protože tahle nejistota. Kurva, už jsem zapomněla, jaký je žít v nevědomí jako obyčejnej člověk. Tohle je tak v prdeli. Do hajzlu, dala bych všechno za jedno zasraný cigáro… mám tu nějaký? Aspoň jedno jediný. Ještě nějakou chvíli mlčím, nemám k tomu co říct. Nebo spíš nevím, co k tomu říct. Jenže pak už se to nedá prodlužovat, čas začít se připravovat na obhajobu. „Musíme se připravit na obhajobu,“ nejmenuju, ale je jasný, že mluvím na Olgu. Je ve stejných sračkách jako já, možná větších vzhledem k vysoký hodnosti. „Najít polehčující okolnost.“ Dopředu se připravím na agresivní reakci, je jak sud s nitroglycerinem, vybouchnout může kdykoli. „Proč sem měla před dvanácti lety přesvědčit Serafimu, aby nešla na potrat? ÚPA vědělo, že je matka ta bestie?“

Vypravěčka - 21. února 2015 00:47

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Olga se uchechtne. Zní to spíš jako vyštěknutí. Je to neveselé a suché. "Borisi, pojď dovnitř," řekne místo odpovědi. Je celkem nekompromisní ošetřovatelka, drsná láska u ní platí se vším všudy. A kvůli bílému šumu těžko říct, jestli na Borise zanevřela a stará se o něj jenom proto... prostě proto, že mu patří. Protože ať je to, jak chce, pořád je to bytost z jiného světa a pravidla tomu tak chtějí, že je vázána na člověka. Je to vlastně ironie osudu, že taková nevyzpytatelná síla, svéhlavá a na první pohled svobodná ženská někomu doslova patří. Boris se na ni otočí a ty máš konečně pocit, žes v tichu něco zachytila. Stejně dobře to však může být reakce mozku, který si tam vytváří, co tam není. Protože Boris a plamínek vzdoru, to přece nejde dohromady. Zvlášť když se nakonec zvedne a zaleze dovnitř. Je vážně zima. "Nevěděli jsme to. Ani tehdy jsem to nepoznala. Muselo se to stát někdy těsně po tom. Mohla ji posednout, když byla nalomená a zhrzená. Původ toho všeho těžko vypátráme, ale vsadím se, že to byl zas nějakej prokletej předmět, který maj ve zvyku prodávat kokoti jako Čerenko. Předmět s chycenou kitsune. Jaká je kurva pravděpodobnost, že se objeví v Moskvě?" A pokud ho Serafima měla doma, tak lehl popelem společně s domem. "A jakou chceš hledat polehčující okolnost? Já jsem váš dream team sestavila, já ho tam poslala, neodvolala jsem ho, i když tam figuroval Čerenko. Roznesou mě na kopytech."

Marianna Borisovna Orlovskaja - 21. února 2015 01:08

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Možná jí nevidím do hlavy, ale znám ji podstatnou část svýho života, z náhradní matky se stala mnohem skutečnější a reálnější matkou než ta pizda, která mě vyprdla na svět, takže snad dokážu i bez telepatie poznat, jestli mi kecá nebo ne. Teď to tak nevypadá. Proto mi není jasný jedno… „Tak proč neměla jít na potrat? Nešlo o nějakej… vyšší rozkaz?“ Ta další otázka… hej, zatím jsem ve fázi „najít polehčující okolnost“, nemám žádnej plán! „Nejspíš roznesou,“ pokrčím rameny, nemá smysl jí kecat, ví to líp než já. Je v prdeli víc než já. Ale faktem je, že jsme v prdeli vobě. Pokud… Jo, "pokud"! Musíme přijít s nějakou náhradní historkou. Polina je moc mrtvá, Nazarov moc uslintanej… zbejvá Zaripov. „Zaripov. Prošel u Čističů výslechem? Vytáhli z něj i to, co neví? Protože já u žádnýho nebyla, ty nevím. Ale pokud nebudem mít dost svědků, můžeme přijít s vlastní historkou a nikdo nedokáže opak.“ Po dlouhý době se cejtím líp, už proto, že mám plán. Snad nevyrukuje s čestností a kecama, že pod přísahou se nelže. Teď to závisí na tom, co řek nebo neřek Zaripov.

Vypravěčka - 21. února 2015 01:23

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna "Šlo. To děcko i ona byly vějička, protože jsme mysleli, že Brjusovova žena je vědma, děly se kolem ní divný věci, ale nikdo jí nedovedl nic dokázat. No a kdyby se zjistilo, že tajně ovlivňuje člena gosdumy, byl by to průser. Za vraždu Brjusova odsoudili ji." Odsoudili asi spíš znamená odklidili. V téhle branži je justiční omyl o dost děsivější. "Když nad tím teď přemýšlím, ta kitsune byla vychcaná hned od začátku. Ale to už je jedno..." I když nadává, zdá se podivně smířená. Nebo spíš odevzdaná. Kolik sraček za ty roky muselo padnout na její hlavu? Přežila i změnu několika režimů a čistky. Stejně jako Boris. Což z nich při rudém teroru vážně dělá nesmrtelnou dvojku. A taky tak trochu děvky, že slouží tomu, kdo zrovna vládne. "Byl u nich, jak jinak. Kvůli tomu Čerenkovu poskokovi, prý spolu dělali na misi, kdy ho viděl umřít... a pak zjistíme, že borec se nám tu prochází a ještě slouží mafiánům. Zaripov v tomhle kontextu nevypadá jako studnice kvalitních informací." Čerenko je vážně dokonalý Stalinův diverzant. Chaos a zmar kam přijde. I po smrti! "Ale co z něj dostali nebo nedostali, čert ví. Než se to vyřeší, jsem mimo službu. Jak jinak bych vám mohla dělat chůvu?"

Marianna Borisovna Orlovskaja - 21. února 2015 02:27

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro No skvělý, prej pořiďte si domů Japonku, jsou těsný a věrný… asi nemluvili o týhle čubce. Zasraná vychcaná svině! Já rozhodně nemůžu bejt tak klidná jako Olga, to fakt ne. Ta kurva ochcala celý ÚPA! Doprdele. Proč musíš bejt tak vysoko? Tohle by se tak snadno dalo hodit na nejvyšší velení! Přesně tak, kápla na to! Vymyslíme vlastní historku, takovou, která obsahuje zradu Zaripova. Nesmí to být konkrétní, nesmí to být očividný… musej si sami spojit dvě a dvě. Sorry Olga, budeš stejně v prdeli, ale pokud to vyjde… vyjdeš s toho jenom s malým trestem na rozdíl od vážných, skutečných sraček, který by mohli připravit. Na rozdíl od odklizení. Zaripov sedí do vzorce jak málokdo, ovládá oheň a zná toho debila, co dělal poskoka pro Čerenka. Jestli je přesvědčíme, že je to zrádce – a na zrádce jsou od dob Antalovskýho pěkně háklivý – tak jsme zachráněný obě. Víceméně. Líp to stejně nepůjde. A s tímhle ani nemusíme získat spis Zaripova, protože k těmhle dokumentům se ani Nikita nedostane. Aspoň myslím. Tak i tak ho do toho nechci namáčet, protože jestli to nevyjde… no, řekněme, že Čističi budou mít další práci. Jenom doufám, že to bude rychlý a nebude to zahrnovat jeden z těch pro západní kretény zaručeně zavřenejch gulagů. „Možná ho nebudeme potřebovat… Zaripov byl druhej Váňa, další posranej zrádce. Celý vyšetřování se držel zkrátka, byl nenápadnej, poslušnej, tichej… nikoho nenapadlo zkoumat jeho myšlenky, protože měl dobrej kádrovej profil. Nebo mohl vystavět bariéru. Dokonce přiznal, že zná Jurikova, když bylo třeba, aby nebyl podezřelej…“ S každou další myšlenkou mám víc energie, lepší náladu… tohle půjde, začínám tomu věřit. „Je to pyrokinetik, to hraje proti němu. Já připravím výpověď o tom, co se dělo v Tveru. Chybí nám jenom jedno… nezávislý svědek, někdo, kdo na něj ukáže jako na zrádce…“ Přemýšlím, přehrávám si posledních pár dní… a najednou to vidím, dokonce dvě možnosti. Stačilo by se jim dostat do hlavy. „Aída Čerenko. Ta nebo ten obchodník, kterej tam pracuje. Stačilo by jedno – aby řekla, že už ho někdy předtím viděla. A pamatuješ, jak po něm na výslechu házela očko? Tohle když k tomu přidáme…“ Doteď jsem čuměla vyloženě do blba, teď na ni kouknu. „Vy ale nemáte zrovna nejlepší vztahy, nemám pravdu? Možná bude potřeba tomu trochu pomoct,“ špičkou ukazováku se dotknu spánku a naznačím šroubování. Pochopí, co myslím.

Vypravěčka - 21. února 2015 02:44

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Nemusíš jí číst myšlenky. Její výraz mluví za vše. Zbláznila ses?! "Prober se ty malej psychopate," drapně tě za ramena a zatřese s tebou, "tohle není žádná tvoje posraná hra! Už tak mám dost problémů a ještě tu dělat kouřový tance, který nemusej vyjít, protože netuším, co všechno Čističi vyhrabali? A ještě do toho chceš tahat Aídu? Ani omylem. Horko těžko jsem je přesvědčila, aby s ní drželi status quo. A jestli sis nevšimla, ona je v tom poměrně neprůstřelná," doplní ohledně telepatie. "Čerenko nám nadělal už tak dost velkej bordel. Za chvíli to bude vypadat jak v třicátejch. Všichni proti všem, kurva." Zafuní, zatáhne tě dovnitř a pustí tě. "Žiju tady tak dlouho, Aňo. A někdy mě ten svět prostě nebaví... Chtěla bych domů, ale žádný domů už pravděpodobně není. Jsem posranej dinosaurus. Jsem jejich pes. Myslíš, že mě to baví?" Olga se pořád drží, pořád má kolem sebe ledovou stěnu.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 21. února 2015 03:08

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Malej psychopate?! Kurva Olgo, přestaň se mnou třást! Dělám to pro tebe! Jaká moje posraná hra? Tohle možná je vysoká hra, ale kurva, jak se z toho chceš vysekat?! Jestli je to riskantní? Jasně! Ale to je každá velká hra! Vsadíš všechno, a buď vyhraješ, nebo to projedeš! „Chci ti zachránit krk, Olgo! Nic víc!“ Nálada je v tahu, energie taky, takže se nechám rezignovaně odtáhnout… to fakt budeme jenom sedět a čekat, až nás vyserou a nalepí na rudou nástěnku jako špatnej příklad pro budovatele?! Tohle… počkat… počkat! Co to mele?! Jako kurva, cože?! Jakej posranej dinosaurus?! CO TO MELEŠ! A jak můžeš bejt tak… smířená, tak sobecká! Tohle není o tobě, co Boris? Co já? VONA BY PREJ CHTĚLA DOMŮ! Nadechnu se. Nadechnu se, ať jí nemusím dát pěstí, ať se vzpamatuje, ať přestane vytahovat bílou vlajku dřív, než začne boj. „Nevím, jestli ti rozumím… mami.“ Se zvláštním, zcela vážným důrazem na „mami“, matka navážno – bez ironie, bez žádnýho negativního zabarvení. Prostě matka, moje, kurva, pravá matka.

Vypravěčka - 21. února 2015 03:09

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Boris je zachmuřený, ale to celou dobu, co přišel. Muži vedle něj si něco tu a tam zapíšou. "Arkána?" "Arkána Tomislavovna Někrasova. Je to už dlouho, co přešla na jinou formu bytí. A to, jak jistě chápete, nepatří do naší kompetence. Ona má svou vlastní stranu i motivace," vloží se do toho konečně Boris. "Vážně by mě zajímaly motivace, které ji nutí udělat náměsíčným člena ÚPA a čmárat po zdech tyhle znaky," utrousí bezvýrazný muž vedle Borise. "To jste se naučila od Reznikova? Měla jste s ním přece poměr, ne?" naváže plynule Sajna.

Vypravěčka - 21. února 2015 03:38

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna "Je tu příliš mnoho faktorů, který mi ten krk můžou spíš zlomit. A hlavně tobě. Kdyby zjistili, že křivě vypovídáš a ještě hážeš špínu na člena týmu..." Gulag tě naučí. Že tohle se nedělá. Olga povytáhne obočí, když ji tak navážno oslovíš. Asi přemítá, jestli se to vůbec někdy stalo. Nakoukne do obýváku, kde Boris jednoduše usnul, a přejde do kuchyně. Sedne si. "Tenkrát, když mě Jadwiga donutila zůstat tady, jsem ji svým způsobem nenáviděla. Ale kvůli magickýmu paktu jsem jí musela sloužit. Je to už dávno. Hrozně dávno... a nakonec jsem si zvykla. V Midgardu jsem nebyla prvně a nebyl tak špatnej. Ani moji noví bratři. A vlastně jsem žila v zemi, kde žili i potomci těch, co jsem je měla ochraňovat - tak jsem si řekla, že to budu dělat. I Jadwiga to dělala, i když to tak podle... nových důkazů," řekne ironicky, "nemusí vypadat. Oběma nám šlo o jedno. Chránit Rusko. Protože ať chci, nebo ne, tohle tělo je napůl ruský krve, její krve. Je... je to komplikovaný. Tenkrát byla magie syrovější, drsnější a divočejší. A taky mocnější. Důvod, proč jsem nikdy nezměnila stranu? Přece jen Germáni, naše děcka, jsou i v Německu. Ve Skandinávii... Ale ona mě svázala s touhle zemí a s její krví. A je jedno, jestli jí říkáš carství, Svaz nebo federace." Tohle je vzácný okamžik. Protože tohle by ti asi ani říkat neměla. Téma Jaga je vůbec tabu, a když, tak jedině negativně. Dějiny píší vítězové. "A kam tím směřuju? Že celou tu dobu chráním tuhle zemi. Nejdřív v jejích službách. A pak, když ji zradili, když ji ta gruzínská kurva nechala zavřít... tak v Borisových. A Boris? Víš, proč má takovou moc? Všechno je to v zemi. Za tu dobu se Matka Rus stala v podstatě bohyní. A ta jednou za čas rodí výjimečný lidi. Je to jako v bylinách. Žukov, než ho semleli, byl to samý. Jenže byl člověk. To je fuk. Prostě my všichni jsme tu proto, abysme ji chránili. A nejde couvnout. Je jedno, kdo vládne. Víš, jak hrozný to je? Sloužit někomu, s kým nesouhlasíš? Koho bys nejraději podřízla? Je to hnus. Je to k zblití. Jenže při magickým paktu je svobodná vůle omezená, protože tady v Midgardu někdo jako já úplně svobodnou vůli mít nemá. Protože to není můj svět, jsem tu vetřelec. Proto je to tak zařízený. Nikdy jsem nebyla bůh, abych si tu mohla kráčet jenom tak..." Olga má hlavu v dlaních a kouká do desky stolu. "Víš, viděla jsem umírat spoustu lidí. I těch, co mi na nich záleželo. Kdybych některý z nich mohla vzít domů do Valhally, asi by mi bylo líp... ale prostě s tímhle se srovnat jde. Pro mě jsou jejich životy krátký. Vím, že stačí chvíle a nebudou. To mě udržovalo příčetnou, když jsem sloužila těm rudejm zmrdům," zavrčí. "Jenže Boris... Boris není lidská jepice. Známe se přes dvě stovky let a to už něco znamená i v mým vnímání času. A... a jestli umře... já nechci sloužit nikomu dalšímu... Chápeš to?" Není to řečnická otázka. Kdo jiný než ona by věděl, jaká doopravdy jsi.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 21. února 2015 05:34

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Kdyby to zjistili, kdyby, kdyby… ale co kdyby to vyšlo? Jenom povzdechnu, nebudu se o tom hádat. *** Sedne si, a tak padnu na prdel i já. Poslouchám, už od první věty kurva pozorně, protože mi je hnedka jasný, že tohle bude větší než obvykle. O fiktivní pohádkový postavě, která ve skutečnosti nebyla tak úplně pohádková a fiktivní už vůbec ne, je zakázáno mluvit. Je zakázáno ji jakkoli připomínat a, co si budem povídat, o její minulosti je zakázáno mluvit taky. Rozhodně je zakázáno se moc ptát. A tak poslouchám a snažím se se neztratit. Měla jsem pravdu, tohle je velký… tohle je hlavně upřímný a upřímnost se z mnoha dobrých důvodů nenosí. Ne když člověk není tak úplně člověk. Nemůžu si pomoct, ať se to před sebou snažím potlačit, jak jen to jde, pořád se nemůžu ubránit pocitu alá Indiana Jones, kterej objevuje novou záhadu. Nemůžu se ubránit nadšení… ještě štěstí, že mám nahozenou bariéru a, když chci, umím dobře kontrolovat vnější projevy emocí – vsadím se, že kdyby, když mi tu vylejvá svoje srdíčko, viděla ksicht hledače pokladů před vstupem do nově objevený, dobře pohřbený hrobky, nasrala by se a uraženě by odešla. Já bych to třeba udělala. My všichni? Tím my všichni myslí „je“ nebo vážně „my všichni“? No, ptát se nebudu, ale pokud to druhý, mám svoje pochyby… myslím, že případ lidí, jako jsem já, se nedá moc srovnávat s nelidma, jako je ona. V tom jejím vztahu je až moc magie a je to trochu nepřehledný a krapet těžko pochopitelný. Jestli vím, jaký je sloužit někomu, koho bych nejradši podřízla? No, asi to není zrovna srovnatelný, ale nějakou představu mám, aspoň malou, trochu. Kdyby to neskončilo tak zkurveně a zasraně, kdybych neměla noční můry dodnes, a při jakýmkoli náznaku nevědomí jsem neslyšela bubny, skoro bych řekla, že posraným jaguárům děkuju. No, dobře, tohle je možná trochu přehnaný. Ale…no, zkrátka si umím představit, jak je to na hovno. Nebo, možná umím. Asi. Jenže pak to začne bejt drsný… potom se vrátí to její „chci umřít, jsem unavená“. Silou vůle překonám bodání nasraný ješitnosti, že mezi ty jepice, který maj krátký životy a vůbec na nich nezáleží, patřím i já. Místo toho se chytám jiných věcí – jestli umře Boris? Kdo kurva mluví o umírání?! Domluví. Já mlčím, nevím, co mám odpovědět. Chápu to? No… asi jo, žít věčně musí bejt hodně náročný, upřímně, to si představit nedokážu, to asi nikdo, nejblíž je tomu Boris. Ale představit si, že musí bejt unavená, to dokážu. Žít věčně je… hodně blbej osud. „Myslím, že chápu,“ i když vlastně vůbec nevím, jak moc chápu. Hlavně chápu něco jinýho. Chápu, že jestli ze mě udělaj znovu sirotka, tak si je vyzvednu tam ve Valhalle, nebo kam se přestěhujou, rozbiju jim hubu a vytáhnu je zpátky do Midgardu třeba za nohu. „Proč by měl Boris umřít, co?“ Upřímně, vůbec nevím, jak to funguje, ale tonoucí se stébla chytá, „musí bejt způsob, jak ho zase vrátit na nohy, jak mu vrátit sílu.“ Vždyť přece může svou schopnost používat i útočně, tak ať někomu vysaje životní energii a vezme si ji! Nejlepší by bylo vysát někoho cizího, ale zrovna Boris by s tím moh mít nějakej morální problém, tak… kurva, nemůžu uvěřit, že to říkám. „Jestli bude stačit, aby vycucal životní energii z někoho jinýho, doprdele, tak já to udělám. Bez pár let se obejdu.“ Něco mi říká, že to nebude tak jednoduchý. „A i kdyby to nešlo, přece musí bejt způsob, jak ho zachránit.“

Natalja Zacharová - 21. února 2015 08:49

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Za Dmitrijevičovu interakci jsem byla ráda. Očividně si nenechá srát na hlavu a stále má vše pod kontrolou. Šediváčci vedle něj nejspíše skoro nic netuší. Podle toho, co tu tu zatím trousí přísedící muži to totiž vypadá, že si znaky nespojili s ochrannými kouzli proti démonům. Těžko dokazovat, že je načmáral někdo jiný, než já sama. Sajna ale očividně hledá spojitosti všude, kde se dá. Otázka týkající se Semjona se mne sice nedotkne tolik, jako před pár měsíci, ale i tak mi není příjemné na ní odpovídat. “Nevím, kam tím míříte, ale poručík Reznikov nebyl mým okultním nebo magickým učitelem nebo tak podobně.“ Změřím si Sajnu pohledem. Nemám prostě ráda osobní otázky, ačkoliv jsem tušila, že se jim při výslechu nevyhnu. “Ano, s poručíkem Reznikovem jsem udržovala jakousi formu vztahu. Ale to bylo tenkrát... ještě před událostmi v Šagonaru.“ Jinak bych náš vztah asi ani nedokázala popsat. Nepochopili by to.

Vypravěčka - 21. února 2015 14:05

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Olga jenom mlčky kroutí hlavou. "Někdy to tak jednoduchý není. Někdy všechno nespraví magie. Někdy je potřeba čas." Zní to až filozoficky, ale u někoho, kdo má toho času spoustu, to je prostě pravda. Až na rozdíly, že ona je silnější a víc vydrží, se mnohdy lehce zapomínalo, že je to bytost starší než většina států v Evropě. Ale pořád to tak je - a tohle jsou chvíle, kdy to viditelně vyplouvá na povrch. A tvou ješitnost může hřát to, že budeš asi jedna z pár lidí, kterým něco takového vůbec řekla. Protože i když jste měli Pouto, tak pod opravdovou slupku se nahlíželo těžko. Vždyť Olga vždycky působila jako někdo, kdo to má na háku, podivná kombinace rebelky a přitom vojáka. Ale možná jsi jenom nedohlídla až na dno. "Boris se musí zotavit. Potrvá to asi dlouho. A já se bojím, že v tomhle stavu ten čas prostě nemá..." Olžin hlas zvoní tak kovově, až je to nepřirozené. "Stačí jedna blbá nemoc... Selže mu nějakej orgán... On to bral jako naše selhání. Že jsme tě to do toho uvrtali. Kdyby tě odtam Zaripov nevytáhl, tak umřeš. Já vím, že s tímhle se v naší práci počítat musí, ale kurva... ztratila jsem během pár měsíců už druhej tým. A i když jsem věděla, že v tom má prsty Čerenko, poslala jsem tam prakticky děcka. A..." Trochu skáče od jednoho k druhému - ale to je jenom plus, i když jí nevidíš do hlavy, tohle je znamení, že mluví pravdu. "Boris to chtěl za každou cenu napravit. Tak moc, že nepřestal, i když už měl dost. Protože některý zranění nejde léčit zpětně. Kdyby se to neudělalo do určitý doby, tak zůstaneš popálená." Je pravda, že zrcadlo ti vážně neukazovali, tak kdo ví, jak hrozné to bylo. Podle toho, jak vypadá Boris, tak asi hodně. "Stejně jako si namůžeš svaly, tak můžeš přepnout i svoje magický jádro. To je důvod, proč Boris není někde v nemocnici jako felčar... jako kdysi. Naposledy tohle udělal kvůli... kvůli ní." Řeč o ní byla jenom jednou. A Olga to říkala se stejným despektem. O Lee, Borisově ženě, která však stejně umřela na nějakou nemoc. "Takže... to prostě přehnal. A namožený svaly se nějakou dobu dávají do kupy. Jeho jádro ho neudržuje v kondici, netransformuje životní sílu, neopravuje ho. A já se bojím, že než se vzpamatuje, že se mu něco stane. Kdybych teď do něj nějak zkusila nalít energii, tak nejenže to přijde vniveč, ale mohl by utrpět šok a v tom lepším případě dostat mrtvici nebo infarkt. Tohle už mi stačil vysvětlit," ušklíbne se hořce. "Doufám, že už se to aspoň zastavilo a on nebude dál zrychleně chátrat. Ale vážně nevím, jak dlouho to potrvá... I když je to náš Boris, tak je to pořád chlap a je děsně tvrdohlavej. Nechce mě pustit k němu do hlavy, abych věděla, co se děje. Abych mu mohla pomoct." Olga se na chvíli odmlčí. "Takže je mi teď fakt u prdele, jestli mě seřvou, nebo ne. Teda, obě víme, že jo... Jenže kdyby ses do toho začala vrtat, tak skončíš na pranýři taky. A kdyby to Boris všechno dělal zbytečně, tak mě kurevsky nasereš."

Vypravěčka - 21. února 2015 15:55

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "V tom případě je zvláštní, že máte na stěnách démonologické znaky," utrousí muž, co se ozval předtím. Zachytíš Dmitrjevičův pohled. Kdyby uměl číst myšlenky, určitě ti už vleze do hlavy. "Vzhledem k tomu, že několikrát byla narušena bezpečnost Generálního štábu ÚPA a vaše vysvětlení jsou více než pochybná a beze svědků, desátníku, budeme vás muset vzít do předběžné vazby. A také na důkladnou lékařskou prohlídku. My si trojského koně proklouznout nenecháme," řekne Sajna, a i když se dívá do složek, je to jasně určeno Dmitrijevičovi. "Ještě čistě pro záznam... Jak jste přišla o svoje magické jádro?" I když nikdo nic neřekne, tak všichni jsou určitě zvědaví na odpověď. Protože to není zrovna běžná věc. Nebo se minimálně nepojí s běžným repertoárem úkonů.

Natalja Zacharová - 21. února 2015 16:07

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Takže nakonec přece jen je jeden z oficírů znalý v okultních vědách. Alespoň natolik, že poznal, o jaké znaky se jedná. Z mé strany to už byl konec příběhu. Neměla jsem jim k tomu co víc říct. Sajna výslech ukončila tím nejhorším, čím mohla. Přidělenou lékařskou prohlídkou. Nebylo mi příjemně při pomyšlení, že mne budou zevrubně prohlížet. Čert vem to, co se stalo, ale vědí, že nesnáším cizí doteky. Tělem mi projel mráz a já se podívala na Dmitrijeviče. Doufala jsem, že řekne něco, co poslední rozkaz vyvrátí. Chápu, proč to dělají, ale vím, že to nedokážu ustát tak, jako tenhle výslech. Roztěkaným pohledem, kdy se psychicky připravuji na to nejhorší, se vrátím zpět k Sajně a její poslední otázce. “Doufala jsem, že mi to řeknete vy.“ Můj poslední pasivní odpor předtím, než mne odvedou, nejspíše nevyvolá pozitivní reakce. Není to to, co chtěli slyšet. Tím jsem si jistá. Faktem je, že tady nevěřím nikomu, kromě Dmitrijeviče. A tomu teď nic říct nemůžu. Jsem na to sama.

Vypravěčka - 21. února 2015 16:36

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Takže to bude asi vše," zaklapne Sajna složky, zvedne se a klepne do dveří. Ihned vejdou dva vojáci a dle regulí ti nasadí pouta. Boris Dmitrijevič ani Sajna za tebou nevyjdou. FSB má svoji vlastní vazbu na tyhle krátké chvíle, dle vzoru ÚPA (nebo opačně) hezky v podzemí. Tady však nejsi na svém území, tady je rajon Čističů a povídačky o nich jsou dost divoké. Co Čističi schvátí, to už nenavrátí. Kolik lidí tady dole umučili? Jinak bývalé KGB mělo ještě spoustu samostatných vězení - no a pak tu jsou samozřejmě gulagy. Tedy, byly. Oficiálně neexistují, jenže na téhle odvrácené straně... Deportace na Sibiř je prostě stále aktuální. Rovnou tě vedou na marodku. Mříže tomu pocitu bezmoci zrovna nenapomáhají. Ten zašlý vzhled tu dost možná udržují schválně, žádná viditelná modernizace, protože je to depresivní a děsivé. Zobrazit SPOILER Jeden bezpečák podá doktorovi nějaké doklady, zjevně o tobě. A jak to vypadá, borci se nikam nehrnou, asi mají nařízeno, aby zůstali i po dobu prohlídky. Doktor ani nevzhlédne, zatím. "Tak, desátníku, postup znáte. Svlékněte se. Věci odložte tady do toho koše."

Natalja Zacharová - 21. února 2015 16:51

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Poslušně jsem si nechala nasadit pouta a odvést z místnosti. Jistě, měla jsem zaječí úmysly, ale věděla jsem, že bych se daleko nedostala. Neznám to tady tak jako v ÚPA. Dokud to bylo možné, tak jsem se ústředí FBS vyhýbala jak čert kříži. A teď mě vedli bůhví kam na zevrubné lékařské vyšetření. Marodka je depresivní, působí dost omšelým a zastaralým dojmem, ale z každé části místnosti je cítit chladný pragmatismus někoho, kdo to tu navrhoval. Mříže uprostřed místnosti z bezpečnostních důvodů, budu tu jak králík v kleci. U dveří mi sundali pouta a já se tak mohla s výrazem nespokojenosti přemístit hlouběji do místnosti za doktorem. Krátce jsem si vše prohlédla a pak se zastavila pohledem na doktorovi, který se zaujetím četl ve složkách. Aniž by se na mne podíval, instruoval mne o dalším postupu. Jasně, jak jinak. Znechuceně se ušklíbnu a ohlédnu se přes rameno. I když tu zůstávají kvůli doktorově bezpečnosti, nejsem z vojáků nadšená. Další dva páry očí, který mě budou očumovat. Svlékla jsem se z oblečení. Nesnažila jsem se loudat, ani to dělat ve spěchu. Potřebovala jsem se uklidnit a připravit na to, co mne čekalo a to nešlo dělat ve stresu. To zvládneš, to zvládneš... Když jsem skládala bundu, kalhoty a tričko do koše, polilo mne horko. Měla jsem na sobě jen tílko, kalhotky a ponožky. Boty jsem si sundala jako první. Rukavice jsem také neměla, takže si mohli všimnout, že levá paže je od ramena až po konečky prstů pokrytá kamennou strukturou. Stejně tak jako levá noha, od kolene k chodidlu. Stáhla jsem si ponožky, přes hlavu si přetáhla tričko a doufala jsem, že doktor bude mít aspoň tolik soudnosti, aby mne tu nechal stát v kalhotkách. Nesnažila jsem se svou nahotu před nikým skrývat. Tohle bylo o stavu mysli. A já pečlivě pracovala na tom, abych se tu z vyšetření nezhroutila. Potřebovala jsem se dostat na svoje příjemné místo. Jenže... co když to místo umřelo spolu se Semjonem a pro mě bude těžké, ne-li nemožné se tam dostat.

Vypravěčka - 21. února 2015 17:11

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja A krom gargoylí kůže jsi na sobě uviděla i ty znaky. Jako by je na tebe někdo nakreslil uhlem. A než to začalo, dorazil i ten muž, co poznal démonologické znaky u tebe na stěnách. "Nenechte se rušit." "Samozřejmě, majore. Všechno, desátníku," dodal doktor, když si koutkem oka všiml, žes skončila. Nevypadalo to, že bys ho nějak zvlášť zajímala, na vojáky za sebou jsi neviděla. Ale určitě jsi nebyla první ani poslední holý zadek, který tu museli hlídat. Doktor si s sebou vzal desky a nejdřív tě obešel, zapisoval si. Potom přikázal jednomu vojákovi, ať ty znaky nafotí. "Cítíte tohle?" poklepal tužkou na kamennou kůži. Jistě že ne. Potom ti měřil tep, tlak, zvážil tě, změřil, porovnal to s kartou. Kontrola očí. Zatím to vypadalo jako obyčejná prohlídka, jakkoli nepříjemná. Protože major si tě na rozdíl od vojáků všímal. Ale pak přišla ta horší část. Protože to už nebylo o tom, že se tě dotýkaly přístroje, ale musel přímo on. Vždycky ti akorát suše oznámil, co máš udělat. "Otevřete. Vypláznout jazyk." To Semjon říkal někdy taky, ale nikdy by ti nevykal. Doktor ti v gumové rukavici kontroloval dásně a zuby, prohmatal i ústní dutinu. Vlastně všechny dutiny. Koneckonců v čem spočívá trojský kůň? Proběhlo i sono, jestli nemáš něco v břiše. Odběry krve. A všetečné otázky, kdy naposledy jsi měla pohlavní styk a dokonce i s kým. Bývalé KGB prostě dělalo čest své hrozné pověsti. "Předmět v sobě žádný nemá. Znaky se zdají být použité," oznámil pak doktor majorovi. "Koukám, že na sobě měla majáček a sekvenci pro trasfer energie..." mluví major, jako bys tu ani nebyla, ačkoli přímo na tebe kouká. "Jak jste k tomu přišla, desátníku?"

Natalja Zacharová - 21. února 2015 17:45

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Netušila jsem, že budu mít po polovině těla vystouplé znaky, které se na mne objevili v zrcadle Čerenkově domě, tak viditelné. Donedávna byly prostě... schované. Tohle pro mne byla novinka. Zavrzaly dveře. Další zvědavé oči. Překvapí mne, že sem přišel i oficírská šedá eminence. Netuším, kdo to je. Neznám ho. Nikdy předtím jsem ho neviděla a nebyl mi ani představen. Prostě jen další chlap, před kterým se svlíkneš. S nevolí jsem si svlékla i kalhotky a snažila se ignorovat okolí. Zaměřila jsem se na jediný bod přede mnou, ke kterému jsem upínala veškerou svou pozornost. Stála jsem nehnutě, jako kamenná socha. S přibližujícím se doktorem, ve mně narůstalo napětí. Musel si všimnout, jak moc jsem napružená a přesto jsem ho stále pohledem ignorovala. “Ne, nebolí,“ řeknu prozatím ještě stále klidným hlasem. Necítila jsem nic, co dělal na kamenné kůži. Zatím jsem vše ustála bez ztráty věnečku, nicméně krátce poté, co doktor přestal používat nástroje a začala ta detailnější, intimnější část prohlídky. Orální prohlídku jsem zvládla. Nebo jsem si to alespoň myslela. Cítila jsem mravenčení v páteři, které jako by napovídalo, že přijde ještě něco horšího. Možná to byl ten laksní výraz v doktorově tváři, ta sterilita pohybů s jakými kontroloval i oba moje dolní otvory. Bylo to ponižující. Nebylo na tom nic vzrušujícího. Ne tak, jak mi to dělal Semjon. Chtělo se mi brečet a když už konečně doktor přestal a já se mohla narovnat, opravdu jsem v očích měla slzy. Moje tvář byla ale stále pořád stejně kamenná a nepřístupná. Další procedůry už byly míň nepříjemné. Až na ty osobní otázky. Kdy jsem měla naposledy sex? Netušila jsem. Asi to bylo se Semjonem ještě před Šagonarem. Ale jemu jsem prostě řekla, že si nevzpomínám. Prohlídla skončila a doktor nahlas utvářel své názory. Jaká to úleva, když se ve mně žádný předmět nenašel. Sanici jsem měla křečovitě sevřenou a pěsti zatnuté. Musela jsem nějak ventilovat napětí, které se ve mně nahromadilo. “Cože?“ nechápavě se otočím na majora. Majáček a sekvenci pro transfer energie. To by leccos vysvětlovalo. “Myslím, že jsem je na sobě zpozorovala krátce poté, co jsem byla ošetřena gargoylí substancí.“ Tohle byla pravda. “Bylo to od Muráše, že ano. Označkoval si mě. Udělal si ze mě návnadu.“ dívám se majorovi do tváře, protože on by mohl mít odpovědi. Pokud je to skutečně tak, jak si myslím, tak Johann využil sekvence v mém těle a dostal ze mne mé magické jádro. Tohle myslel tím „vzal jsem si to, co jste mi nabídla“

Vypravěčka - 21. února 2015 18:18

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Major ti neodpoví. "A co ta gargoylí substance? Proč, proboha?" A to rozpoutá další kolotoč otázek, které stahují smyčku kolem tebe i těch okolo. Major si vytáhne obstarožní deníček a taky si zapisuje. "Kdy jste zpozorovala ztrátu jádra? Tohle nejsou klíče, to se jen tak neztratí. Někdo to na vás musel aktivovat. Kdo to byl?" uhodí na tebe najednou vyšetřovatel.

Natalja Zacharová - 21. února 2015 18:23

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Pokrčila jsem rameny. Tohle je otázka, na kterou opravdu neznám odpověď. “Nejspíše se to považovalo za vhodné v daný okamžik. Nemyslím si, že by mne zachránilo něco jiného.“ Myšlenka toho, že bych skončila bez ruky a bez nohy, jako kripl, mne snad nikdy nenapadla. Až doposud, kdy major začal opět tlačit na pilu. Snažila jsem se s ním přít. Aspoň zpočátku, ale byl vytrvalý ve svých otázkách a dokud jsem mu neodpověděla tak, že mu to stačilo, nenechal mne být. Takhle se vedou výslechy na FSB. “Nevím, kdo to ve mně aktivoval, ani kdy jak mi to sebral. Vím jen, že v jednu chvíli jsem tam cítila mou moc, ničila ghůly a pak najednou nic. Nepamatuji se, co se přesně stalo.“ Budu si stát za svým.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 21. února 2015 19:17

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro A je to tu zase. Zase ty defétistický sračky. No dobře, může se něco stát, může chytnout chřipku, dostat infarkt, selhat orgán a blablabla. Důležitý je, že může, ne musí. Tak ať ho sakra přestane odepisovat předem! A s tím svým sebekajícným bulením, že je to její vina, ať skončí už tuplem. Není čas na sezení v koutě a brečení, co všechno se mělo udělat jinak, je potřeba jednat. Něco vymyslet, nějak ho z toho dostat… ať se z toho dostane ona. Depresivní chvilky bez záruky nejsou můj koníček. Seber se kurva, Olgo! Boris ještě není mrtvej! Mimochodem, já prakticky děcko nejsem, možná nemám tři prdele set let, ale patnáct mi taky není. „Tak ho dostaň odsud a nech ho zavřít do karantény, pod stálej dohled doktorů. Ať má kolem sebe tuny léků, specialisty a nedostane se k němu žádnej virus. Když musí postaru, tak se vším všudy – navíc, pro Matičku Rus už udělal hodně, ne? Aby mu zařídili speciální léčbu.“ Doprdele na tyhle trudnomyslný emo chvilky se jim můžu vysrat. Jednat se musí, JEDNAT! „A moc dobře víš, že jenom u řvaní nezůstane, kurva,“ teď už jsem nasraná… což je dobře, aspoň někdo tu musí mít nějakou energii, „jestli čekáš, že budu pasivně čumět a čekat, až Boris umře a ty, já nevím co, zmizíš v jiným světě nebo co, tak si na omylu. Já už znovu sirotek nebudu.“ S tím odejdu. Mám vztek. …a mám strach.

Vypravěčka - 22. února 2015 15:03

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Nakonec tě vojáci zase eskortovali někam pryč. Ještě předtím jsi dostala mundůr, obyčejnou šedou kombinézu a papuče. Tvoje osobní věci byly nechány napospas Čističům - a jejich vyčištění je to poslední, co s nimi udělají. Sovětská kágébácká atmosféra na tebe přímo dýchala. Kovové dveře, a protože jste byli v podzemí, tak naděje na nějaké přirozené světlo byly mizivé. Dali tě na samotku, což bylo pochopitelné - zatím nevěděli, jestli nejsi hrozba. A kdo ví, jestli tady, na ústředí, vůbec měli něco jako hromadné cely. To asi spíš někde v opravdovém vězení. A pak jsi naprosto ztratila pojem o čase. Lidská práva Čističům nic moc neříkala. Zatelefonovat sis nemohla a bylas ráda, že máš deku a pryčnu a nějaké to jídlo. Doba se naštěstí posunula tak, žes měla normální záchod. Asi aby dali najevo, že to zatím není tak definitivní. Dmitrijevič ani nikdo z ÚPA se neukázal. Rozhodně ne u tebe. Co se dělo nahoře, težko říct. Buď se na tebe vykašlali, nebo je Čističi prostě nepustili. Zítra, nebo možná už pozítří, pro tebe zase přišli. Odvedli tě do výslechové místnosti, která byla celá betonová a stůl, co mezi tebou a vyšetřovatelem - majorem - byl asi zažil už spoustu nepěkných věcí. "Nuže, desátníku, nevzpomněla jste si na nějaké nové skutečnosti? Třeba jak se aktivovaly znaky na vašem těle?" zeptal se major a zapálil si. Nesežral ti to. Jak by taky mohl, evidentně věděl, jak něco takového funguje, když ty znaky poznal.

Natalja Zacharová - 22. února 2015 15:19

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Nakonec všechny zavřou do šedivých, smradlavých místností někde v podzemí... Nebylo to tak zlé. Při troše představivosti to tu vypadalo jako u mě doma. Strohý nábytek (vlastně jen postel), žádné obrazy na zdi. Aspoň, že tu byl splachovací záchod. Nějakou dobu jsem jen seděla a tupě civěla do zdi před sebou. Snažila jsem se nenechávat se odnášet v myšlenkách za Semjonem, ale bylo to těžké. Nebyly tu žádné podněty, které by mou pozornost odváděly stranou, a mě se tak naplno vracely události posledních dní. Když už se mi podařilo usnout, zdály se mi sny o Slendermanovi a démonech. Takže jsem zase radši půl noci probděla. Jediné, co mi tady opravdu chybělo, byly cigarety. Z nedostatku nikotinu, se mi po pár hodinách začaly třást ruce. Byla jsem nervózní, podrážděná a z jídla, které mi donesly, se mi dělalo zle. Snědla jsem ani ne polovinu a zbytek jsem vrátila. A pak si mě znovu předvolali. Mátožně jsem se nechala odvést, bez jakékoliv známky odporu. Jen jsem rezignovaně courala chodbami vedle vojáků, kteří mne odvedli do výslechové místnosti. “Majore,“ pozdravila jsem známou tvář šediváka už ve dveřích a byla jsem usazena na židli naproti němu. Toužebně jsem hleděla na cigaretu, kterou si zapaloval a potahoval z ní. “Neměl byste jednu i pro mě?“ ušklíbnu se. “Pomáhá mi to v soustředění.“ upřesním a můžu jen doufat, že se major neprojeví jako kokot, ale bude mít pro kuřáka trochu pochopení.

Vypravěčka - 22. února 2015 15:34
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Budu o tom přemýšlet. Pokud mi budete pravdivě odpovídat na otázky, desátníku," odpoví major klidně, vlastně až bezvýrazně. "Takže? Jak se aktivovaly znaky na vašem těle?" zopakuje jako kolovrátek.

Natalja Zacharová - 22. února 2015 15:39
	soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Toliko k majorovu kokoství. Asi z nás kamarádi nebudou. Žmoulám si kamenné prsty, abych tělesnou nervozitu z toho, že chlápek přede mnou kouří a já ne, ventilovala nějakým rozumným směrem. “Co myslíte vy? Já jsem jen tupej vojcl, takováhle magie je nad rámec mýho chápání.“

Vypravěčka - 22. února 2015 15:42
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Major na tebe chvíli kouká neodhanutelnýma rybíma očima. "Kdo je aktivoval, desátníku?"

Natalja Zacharová - 22. února 2015 15:52
	soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Major nehodlá ustoupit. Jde po mě jako husa po flusu. Nic mu nedlužíš. Prostě řekni jeho jméno a bude to. Jenže... co bude pak? Až zjistí, že jsem pracovala s někým, jako je on? Udržuji kamennou tvář a dívám se majorovi do očí. Nedokážu ale skrýt, že o něčem přemýšlím a on určitě není natolik hloupý, aby si toho nevšiml. "Nevím," stojím si za svým.

Vypravěčka - 22. února 2015 16:18

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Olga tentokrát nic neřekne ani neudělá. Zůstane tam sedět. Za pár hodin dojede Sergej s rodinou a v domě hned začne být živěji. Už jenom proto, že je tu i malý Serjoža, který právě objevil tajmeství vědomé proměny. Bohužel pro tebe je to malý jaguár a ne vlk. A je ho všude plno, což ovšem aspoň na chvíli zažene tu tíživou atmosféru, protože Olga ho musí držet dál od zbraní na stěnách. Boris mezi vámi všemi vypadá jako kmet, hlava rodiny, který se těší z návštěvy příbuzných. Jenže pak nadejde chvíle, kdy si ho Sergej vezme stranou, protože i když nevidí, jak vypadá, cítí to. Lola ze všech sil hraje roli usměvavé matky, ale stejně se nakonec začne vyptávat, co se to s ním stalo. Když nebe vybuchne novým rokem, je to rozpačité, s maskami na tvářích. * * * 5. 1. 2012 Pár dní po Novém roce vás předvolají. Bude to probíhat na ústředí FSB v Moskvě, takže na území Čističů, což se dalo čekat. Olga je oblečená v oficiální uniformě s výložkami plukovníka. "Bude to malý stání, jenom pár lidí, protože tohle je delikátní záležitost. Určitě tam bude Boris," stařec nestařec, musel včera do Moskvy, "Geňa a Vladimir." Geňa a Vladimir je třeba rozvést, což si Olga, která na formality nejede, pokud nemusí, zprvu neuvědomí. "Gennadij Žitin, maršál, velitel Čističů. No... a Putin, protože se jedná o průser v nejvyšším velení a já jsem taky ještě klasifikovaná jako Mýtus - to je krycí název pro pár mně podobných. Takže poslední vrchol trojúhelníku nejvyšších kápů Ruska tam nesmí chybět. Navíc jak víš, Vladimir dělal v KGB, takže jsou s Geňou nejen známí, ale i kámoši. Geňa na jeho příkaz provedl pár čistek," ušklíbne se. Po prověrkách se dostanete dovnitř budovy FSB. Místnost, kde bude stání probíhat, sice okna má, ale jsou zatažená. Ve vzduchu se vznáší ozón magie a mysli vojáků jsou jako sklo. "Brynhildr," zavrčí jeden ze zřízenců a natáhne k ní ruku. Ne k potřesení, ale něco od ní chce. "Vážně?" Olga zafuní. A sundá si přívěšek s kladivem. Chce odejít, ale on ji ještě zarazí. Vás obě. "Ještě tohle, dámy." V ruce drží něco nepříjemně známého. Náhrdelník. Náhrdelník z Guatemaly. Jestli jsi předtím měla pocit, že okolo tebe je sklo a ledová stěna, teď není nic. Jenom tvoje myšlenky. Jednání zjevně bude probíhat ne jako u soudu, ale přes stůl. Na jedné straně vy, na druhé oni. Vstřícným krokem je to, že se aspoň můžeš napít. Potom do místnosti nakráčí svatá trojice a Olga vstane, úsečně na ně kývne. "Byli bychom radši, kdybys s námi jednala v pravé podobě, Brynhildr," ozve se Žitin, když je za vámi představování. Což je hlavně kvůli tobě. Olga pokrčí rameny a ozón v místnosti zapraská ještě víc. Skleničky vydají žalostný vysoký tón. Pravdou, ásgardskou podobu jsi už viděla. A tu, kterou je na sebe schopna vzít v Midgardu, také. Pořád je ti záhadou, jaktože se její unforma proměnila společně s ní na zbroj. Po lícních kostech se jí táhne runový nápis. "Vzhledem k tomu, že Mýtus Brynhildr má magický pakt s maršálem Matvějevem, vylučuji ho z možnosti rozhodování," řekne Putin formálně. "K tobě se dostaneme později, Borisi Dmitrijeviči." "Počkat, jenom dva?" zamračí se Olga. "To není fér." "Chceš do toho zainteresovat někoho dalšího?" "... ne." "Tak začneme," promluví zase Žitin. "Marianna Borisovna Orlovskaja, vlastním jménem Ines Catecheux, místo narození Marseilles, rok 81. Titul JUDr. Ruské občanství jste získala v roce 98. Klasifikována jako telepat. Souhlasí?" Dá ti jenom prostor pro jednoslovnou odpověď. "Nyní máte prostor říct, jak se udál případ Nazarov. Od okamžiku, kdy, jak a kým jste k němu byla převelena, až do konce. Času máme dost."

Vypravěčka - 22. února 2015 16:26

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Několik dlouhých minut probíhá soutěž v zírání. Major nakonec vstane a klepne do dveří. Neřekne ani popel, jenom k tobě kývne hlavou a vojáci tě zase odvedou "domů". Nikdo se s tebou nebaví, jídlo tentokrát nedostaneš. A když se ti konečně povede usnout, protože únava za několik posledních dní je značná, kdosi ti zabuší na dveře cely. A zase výprava do výslechové místnosti. Zase tváří v tvář majorovi, jehož jméno ani neznáš. "Kdo aktivoval znaky na vašem těle, desátníku?" Zase ta stejná otázka, stejný tón. Je to deja'vu?

Natalja Zacharová - 22. února 2015 16:43

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Hloubka průseru, do jakého jsem se dostala, se ukázala, když mne podruhé přivedli do cely. To, že jsem nedostala jídlo, mi až tak nevadilo. Stejně jsem se nedokázala pořádně najíst, takže mi tím víceméně prokázali službičku. Jediné, co mě mrzelo. Ale doopravdy mrzelo, bylo to, že jsem z majora nedostala cigáro. Hlava mi klimbala, byla jsem už v polospánku, když v tom někdo zabušil na dveře. Cukla jsem s sebou, jako by mi někdo něco narval do zadku. Překvapeně jsem se dívala kolem sebe a pak mi to došlo. Nespolupracuju. Budou mi to dělat těžší a těžší. Na krátkou chvíli jsem pomyslela i na to, že pokud se zadaří a dostanou se k mučení, že by mi to pomohlo vrátit se k Semjonovi. Aspoň pocitově. Kolo č. 2. Zírám na majora. Nezlomená, ale krapet nakousnutá. V očích se odráží únava, ale v obličeji odhodlání. “Nevím,“ řeknu klidným hlasem. Něco vzadu v hlavě mi říká, že mám teď čekat něco hodně špatného.

Vypravěčka - 22. února 2015 17:03
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Lžete." Ta věta chvíli visí ve vzduchu. Stejně jako kouř z cigarety. "Děláte si to tím jenom horší, desátníku. Budete tu tak dlouho, dokud neuslyším popis nebo jméno." Krátká odmlka. "Batsaichan Gantuumur. Proč jste nám lhala i o něm? Že byl v Šagonaru."

Natalja Zacharová - 22. února 2015 17:25

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Souhlasně jsem přikývla. Nejsem hloupá. Vím, co si dělám a co mě to stojí. Nebo bude stát. “Cože?“ nechápavě zvednu obočí. “O lovci, Batsaichanovi, jsem se zmiňovala. Uvedla jsem ho do hlášení při výslechu, u kterého jste byl vy, ten další i Dmitrijevič.“ Zpětně si v hlavě přehraju, co jsem během výslechu Sajně říkala. A ano, zmínila jsem Batsaichana, že byl v Šagonaru. Že jsem ho viděla stát u Semjonovy mrtvoly. “Nebo jste možná nedával pozor,“ neodpustím si uštěpačnou poznámku.

Vypravěčka - 22. února 2015 17:28
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Já vím, co jste říkala," odtuší major. "Problém je v tom, desátníku, že Batsaichan Gantuumur je skoro dvacet let po smrti."

Natalja Zacharová - 22. února 2015 17:32
	soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro “Co?!“ narovnám se na židli a nevěřícně se na majora podívám. Moje překvapení není hrané. “Ten muž. Ten lovec, nebo co to bylo, se mi představil jako Batsaichan Gantumuur.“ opřu se zpátky do židle. “Do občanky jsem se mu nedívala.“ Kdo tu kurva byl, když ne ten lovec?

Vypravěčka - 22. února 2015 17:43
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Evidentně nebyl jediný, kdo tu někomu lhal," ušklíbl se major a opět změní téma. "Víte, bez magického jádra jste nám k ničemu. A rodinu, která pro vás bude truchlit, taky postrádáte. Můžeme vás nechat zmizet prakticky bez problémů." Vyfoukne kouř. "Koho kryjete, Zacharová? A proč?"

Natalja Zacharová - 22. února 2015 17:54

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Může ze mne dělat hlupáka jak chce. Faktem ale je, že nemám ego jako chlapi, takže se mě to tak nedotkne. “Věřím, že můžete.“ přitakám majorovi. Slyšela jsem o tom, jak jsou Čističi důslední, když se jedná o něco nebo někoho, co je třeba zprovodit ze světa. Jenže já nemám nic, nemám už ani nikoho, na kom by mi záleželo. “Nevím, o čem to mluvíte.“ Začínám si připadat jako ohraná deska.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 24. února 2015 23:10

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Nevím, jestli to Lola udělala schválně nebo co, ale povedlo se – kombinace zpíčený nálady a mutace pobíhajícího fetusu a jaguára způsobila jedno. Hodně rychle jsem si našla místo, kde jsou aspoň dvě stěny na ochranu, a spoustu alkoholu, ať se rychle ožeru. I ta krabička s cigárama se našla, i když v ní zůstaly jenom tři vyčpělý retka. Bavit se s ostatníma můžu, ale musí přijít za mnou. Aspoň že Serža a Lola pochopili už dávno, že s milou a hodnou tetičkou Mariannou počítaj nemaj, tak mi tu zrůdu nervou před ksicht a nechtěj, ať ji obdivuju… nebo co se dělá. *** Poslední dny věnuju případu, až na jeden slabší moment, kdy… až mě to překvapí, zavolám Nikitovi. Že jsem v pořádku, že je všechno v pořádku, i když není. Prostě ty klasický kecy a lži – samotnou mě překvapí, že jsem mu chtěla volat kvůli tomu, že jsem ho chtěla slyšet, ne proto, že se to ve vztahu dělá. Asi mi fakt chybí… no, ještě chvilku bude, jestli mě zabásnou. Ale jinak? Jinak do poslední chvíle, pokud nepřesvědčuju Borise, ať nedělá umanutýho geronta a otevře kebuli, zpovídám Olgu. Musím vědět všechno, co můžu vědět, o případu Čerenko. A nezajímá mě ten její smířenej „jemitojedno“ postoj – mně to kurva jedno není. Upřímně, nevypadá to dobře, důkazy jdou proti ní… nám, to je jedno. Ale štěstí v neštěstí – pokud mi nekecá, žádnej důkaz není přímej. Tohle se dá vyhrát, pokud s nějakým přímým důkazem nepřileze Zaripov. Ten mě vůbec sere, proč ze všech lidí nemohli poslat do tábora zrovna tohohle?! Je mnohem větší osina v zadku než banda studentíků protestujících proti Putinovi. A když už jsme u našeho milého autoritářského prezidenta… Putin?! Protočím oči. „A to ses mi chystala říct kdy?“ No to je skvělý, to je nejen kamarád z KGB, je navíc vyštudovanej právník a mistr manipulátor, zasraná EU by mohla vyprávět. Kurva, fakt kurva! Vole, ale kdo může říct, že pravděpodobně ukončí kariéru procesem nejen posledním, ale i životním? Doslova. Možná doživotním. Z toho náhrdelníku mi je blbě dopředu, fakt jsem doufala, že tu sračku na krk už nenasadím. Co na tom, že tehdá se hodil, pár let od tý doby už uběhlo a, upřímně, jen vidět ho je urážlivý. A hlavně nepříjemný, jak malá lobotomie nanečisto. No a pak? Pak tu stojej. Navzdory všemu mi stejně proběhne hlavou, že je škoda, že tu nejsou kamery. Jestli tohle uhraju nějak slušnějc, jako že plán se mi v hlavě rodí od začátku, tak by mě to proslavilo po celým světě. Jasně, moc bych si to neužila, ale stejně. Celebrita. Nevím, jak moc neformální tohle neformální setkání bez čajíčku je, takže v rámci představování dodržím soudní protokol a představím i sebe jakožto obhájce. „Marianna Borisovna Orlovská, obhájkyně svoje i Brynhildr, známé jako Olga Orlovská, Vaše Ctihodnosti.“ Aspoň že Olgy-valkýry vzhled už znám, kdyby mě měla rozhodit jako tehdá v Guatemale… jak říkám, nejsou tu kamery, abychom si to ještě víc ztěžovaly. Caucheteux. Slyšet po tolika letech svoje pravý jméno je divný. Už proto, že ta rodina je mi už pěkně dlouho cizí… maximálně chci toho zmrda vidět na ulici, ale to i dost dalších, mnohem víc cizích lidí. „Souhlasí.“ Přikývnu. A pak začíná sólo akce jménem moje výpověď. Mám to nacvičený, připravovala jsem si to dopředu, proto hned od začátku zamlčím, že jsem to velení vlastně vůbec nechtěla a Olga mě k tomu dokopala. Na druhou stranu ani neřeknu, že jsem se po něm sápala, což byla alternativa, nad kterou jsem uvažovala, ale zamítla jí – těžko říct, mohla by mě opravit a pak by se provalilo víc, než chci. Pokračuju o případu Brjusova, o tom, že podezření padalo na jeho manželku, ne milenku. Milenka navíc byla sledována a nakonec klasifikována jako „člověk, který nepředstavuje nebezpečí.“ Takhle to formuluju schválně, poukáže to na chybu sledovacího týmu. Dál pokračuju v popisu týmu, který rozhodně nebyl kompetentní, nikdo neměl dostatek zkušeností, vhodné přípravy ani výcviku. „… ale to bylo způsobeno nedostatečnou personální kapacitou ÚPA po případu Čerenko. Jak všichni víme, lidí s patřičným nadáním v nadpřirozených schopnostech není mnoho, a i z těch několika není každý vhodný pro službu v ÚPA. Vzhledem k okolnostem byl tým vybrán ideálně, jelikož jeho hlavním účelem nebyla bojová akce, ale vyšetřování.“ Nezapomenu zmínit, že k zásadnímu ohrožení došlo i proto, že ošetřující doktor Nazarova odmítl spolupráci – a i když pragmatika Putina nemůžu obvinit z přehnanýho humanismu, pro jistotu to nijak nespecifikuju. Pořád to byl plukovník, možná je teď v nemilosti, ale mohli by ho chránit z hlediska jeho hodnosti – doufám aspoň, že už bývalý. Popisuju události tak, jak se staly – a jak jsem slíbila Olze. Polina omdlela po doteku stínu, události na Arbatu, náušnice, nález té malé blonďato-japonské děvky, samozřejmě nahlas pojmenované „dcera Serafimy Bělogorské“, která byla unesena poskokem Čerenka, výslech Aídy a zhodnocení, že do případu není zapletená. A zjištění, že ta bytost je kitsune. Samozřejmě si neodpustím poznámku, že dvojice Polina-Nazarov junior byla neschopná a nezjistila vůbec nic, proto jsme se museli vracet za Lomonosovem a ptát se znova, kdo teda kitsune skutečně je. „Po celou dobu plukovník Orlovská, pravým jménem Brynhildr, na tým dohlížela. Při podezření, že je v týmu zrádce, Panasenko a následně Zaripov, se angažovala v tom, aby bylo na oba patřičně dohlíženo.“ Tady si trochu vymýšlím, ale jenom trochu, a rozhodně nedám nijak najevo, že Zaripov už se neřešil víc. Konečně, prověrkou prošel už na začátku. Doteď mluvím plynule, až teď se zarazím. Na jeden hlubší nádech, protože teď je ten moment, kdy se rozhodne. Nad tím plánem přemýšlím dlouho, ale… no, kurva, chce to odvahu. Teď, anebo nikdy. Takže? Seru na to, takže teď. „Brynhildr nebyl přítomná okamžiku, kdy jsme přišli na to, že kitsune je Bělogorskaja. Nevěděla o tom. Navíc, účelem našeho týmu bylo vyšetřování, ne bojová akce. Rozkaz k útočné akci jsem dala já, místo abych o vývoji situace informovala svou nadřízenou, a to potom, co jsem špatně odhadla sílu kitsune. Myslela jsem, že naše síly budou na bytost stačit – nestačily. Přebírám plnou zodpovědnost,“ kurva, kdo to kdy čekal, že se stanu mučedníkem, že se kvůli někomu obětuju – to není můj styl! Jenže, jinak zachránit nejde, nedá se nic dělat. A tak, s vědomím, že první krok už byl udělanej, pokračuju jistějc, s tím původním „právnickým“ sebevědomým, „ v případu kitsune se Brynhildr provinila jen tím, že vybrala nekompetentní lidi, což je však omluvitelné vzhledem k tomu, jaký nedostatek pověřených osob v úřadě byl. Navíc jsme byli určeni jen k vyšetřování, ne k samotné akci. Jak již bylo řečeno, neúspěch akce je způsoben mou špatně vyhodnocenou situací a podceněním nepřítele.“

Vypravěčka - 25. února 2015 01:07

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Žitin prvních pár vět sleduje tebe, stejně jako Putin a Boris, ale potom sklouzne pichlavýma očima na Brynhildr, která však sedí na židli jako stará dobrá Olga. Snad za to může její pravá podoba, že se cítí líp. Patrně probíhá nějaký malý zírací souboj, kdy se ji Žitin snaží odhadnout. Teď si to dovolit může, teď se mu do hlavy nedostane. Je až s podivem, že taková malá pitomá věc dokáže zastavit samotnou valkýru a její schopnosti. Tedy, jednu schopnost. I když možná ne tak docela, v jedné vypjaté chvíli v Guatemale ho na chvíli dokázala rozbít. Putin vedle toho kouká na tebe. Nikdo z nich nevypadá přehnaně formálně, jako když se supi slétají na mršiny, ale ve všech se skrývá ta vnitřní destruktivní síla, která může být spuštěna jakýmkoli přešlapem. Asi jako když tygr zdánlivě bez zájmu spí, ale pak vám udělá facelift. Boris taky nasadil profesionální tvář, a i když je z hlasování o vašich prohřešcích vyloučen, nedává na sobě nic znát a sedí na stejné straně stolu jako zbylí dva. Ochranka byla vzhledem k povaze jednání poslána za dveře, ještě než se začalo. Na první pohled to vypadá jako bláznovství, jenže kdo ví, čím oplývá Žitin. Nebo dokonce Putin. Je možné, aby byl taky SPN? Když pak mluvíš o personálním zajištění týmu, Putin se dívá do složek, ale jenom na chvíli, než si něco zapíše. Žitin pokračuje v kontrolování Olgy, jako by byla u výslechu ona a ne ty. Po tvé obhajobě je ticho. "Brynhildr?" protne to pak Putin. "Je to tak, jak říká," pokrčí Olga rameny. "Moc dobře víte, jak nám Čerenko zavařil. Vždyť i mě málem dostal." Toliko k formalitám. "Dobrá tedy. Orlovská mladší se de facto sama přiznala a ty námitky nemáš. Víš, co ji to její pochybení a tvoje špatná volba bude stát..." řekne Žitin. Není v tom nic výhružného, prosté konstatování. Olga si povzdechne. Teď už stejně nic nenadělá, zhoršila by to vám oběma. "Vím." Žitin a Putin si vymění pohled. Žitin pak kývne. "Marianno Borisovno Orlovská, byla jste shledána vinnou ve věci pochybení při vedení případu, kvůli čemuž byl zabit člen vašeho týmu, Polina Olegovna Panasenko, a další člen týmu utrpěl trvalé následky, kvůli nimž není schopen další aktivní služby. Navíc jste tak nepřímo způsobila škodu na majetku... a ohrozila jste bezpečnost nejen civilistů, ale i naši." Každé to slovo je jako hřebík do rakve. Boris, snad kvůli tomu, jak starý najednou je, vypadá zdrceně. "Abyste to chápala, zde není přiznání viny polehčující okolnost. Takže vám navrhuji trest odnětí svobody v plné výši, to jest pět let v nápravném zařízení pro SPN. Budete zbavena práva používat své schopnosti a zároveň tímto ztrácíte místo v generálním štábu ÚPA. Jelikož však nejste zločinec jako takový," dodá Žitin už o něco míň formálně, "k výkonu trestu můžete nastoupit až za pár dní, tedy po naší dohodě, abyste si zařidla, co potřebujete. Nemusím vám připomínat, že pokus o útěk by byl hloupost. Ale našli se tací," ušklíbne se. "Borisi, jsi osobně zodpovědný za to, že se bude hlásit k ojezdu do Magadanu." Magadan. Nevíš, co si předtím představit, natož kde to je.

Vypravěčka - 25. února 2015 03:01

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Jestli sis myslela, že je to konec, tak ses mýlila. "Nyní přistoupíme k projednání pochybení nejvyššího velení, Mýtu Brynhildr a maršála Borise Dmitrijeviče Matvějeva," oznámí Žitin kovově. Ani jeden z nich nevypadá překvapen. "Brynhildr, týmy pod tvým velením mají velké procento úmrtnosti a hlavně infiltrace. Navíc obcházíš formální postupy... Například ten případ s gulagem. Jevgenij Josifovič Volkov. To s projektem Košmar mělo znamenat co?" Olga se zadívá na Putina a pak na něj. "Mobilizace všech členů týmu Sorok pjať, teda, tenkrát to Sorok pjať nebyl, s Vladimirem jsme mu říkali Zaměnimyje... Tým s krycím jménem Zaměnimyje byl mobilizován s Vladimirovým vědomím." "Ano, na případu Čerenko se počítalo s vysokou úmrtností," prohlásí Putin pragmaticky. "Ale vzhledem k tomu, jaká byla historie některých, bylo to tajné i pro tvoje oddělení, abych zařídil, že na ně budete dohlížet bez ohledu na jejich stávající případ. Což rozhodlo u případu Sokolova." "Jo, Sokolov... to byla hrozná osina v zadku," ušklíbne se Olga, jako by se nejednalo o projednávání její viny, ale seděli někde u večeře. "Takže jestli to dobře chápu, obvinění za osud členů Zaměnimych jsou irelevantní..." řekne Žitin. "Víceméně," přikývne Putin. "No... dobrá..." zamumlá Žitin trochu zaraženě. "To však nemění nic na tom, že se Brynhildr nedrží formálních postupů a její týmy se hemží zrádci. Během vyšetřování případu Čerenko byl dokonce proveden útok na Generální štáb! Při vyšetřování jsem se navíc dozvěděl o tvých pochybných aliancích, Brynhildr. Skoro to vypadá, jako bys chtěla hrát nějakou svoji hru," přimhouří oči Žitin. "Jako bys sama sabotovala vyšetřování a chtěla Ji osvobodit..." Tíživá slova i následné ticho ti sedne na ramena. Vidíš, jak Boris definitivně shodil masku a zírá na Žitina jako na zjevení. Putin jenom povytáhl obočí, možná ani on nečekal tak tvrdé obvinění. Olga však zachovává tvář pokerového hráče. Tenhle postoj umí velmi dobře. "Jak můžeš něco takového říct, Gennadiji!" nevydrží to Boris a slyšíš v něm toho starého Medvěda. "Technicky za vaši věc zemřela. Nemůže za to, co s ní provedl Čerenko. Čerenko, který měl pakty s Mur-Ašlar'hb-daarem. To se v těch tvých spisech nepíše? O pánu mrtvých a nemrtvých?" "Jistě že píše, Borisi. A vím i to, žes ho nechal pochodovat po Genštábu všem přímo pod nosem, SOBĚ přímo pod nosem a ještě jsi ho přiřadil do týmu, který měl Čerenka dopadnout! Není divu, že se udál Petrohradský masakr," odsekne Žitin. ÚPA a Čističi ve většině případů nejsou kamarádi, protože Čističi ÚPA považují za tupé bijce, po kterých akorát uklízejí bordel. Přece jen Čističi verbují své lidi z těch nejlepších, kradou je ÚPA (ve většině případů). "Pánové, pokud se chcete porvat, byla by to sice zajímavá podívaná, ale ne tady a teď," utne to Putin téměř polohlasem, ale stačí to. I bez telepatie dokážeš téměř vycítit, jak to na chvíli mezi Borisem a Žitinem kříslo. "Brynhildr, četl jsem celou dokumentaci a musím uznat, že obvinění vznesená Gennadijem jsou závažná. A má pro ně podklady. Počínaje tvým poměrem s velitelem ÚPA po zainteresování civilistů, navíc i civilisty cizí státní příslušnosti, do případu státní bezpečnosti..." "A tajné kooperace s vdovou Čerenko," dodá Žitin. "Tu bych také rád předvolal, abychom se dozvěděli víc." "Jen do toho," řekne Putin. A tak Žitin vstane, přejde ke dveřím a zavolá do chodby. V patách mu vejde Aída Čerenko. Posadí se u kratší hrany stolu, takže je opticky mezi oběma stranami. Po formalitách (Aída Josifovna Čerenko, narozena 83 v Buenos Aires, dívčím jménem Smirnova) se Žitin začne vyptávat. Nejdřív na Čerenka. Za jakých okolností ho potkala a jak se pak stalo, že se dostala k ÚPA a k případu, který měl být tajný. Je to příběh skoro jako z gangsterky, prý našla nějaké jeho spisy, kde měl SPN věci, on to zjistil a strčil ji do kufru auta. To jako na potvoru ukradli členové ÚPA, tedy, pardon, zabavili v rámci případu, a objevili ji tam. "Proč vás Boris Dmitrijevič přiřadil k pátracímu týmu?" "Říkal, že pro mou ochranu." "Borisi? Je to pravda?" Aída frkne. To, že Boris mlčí, je jasné. Hovno ochrana. Vějička. "Pro ochranu i jako pomoc týmu. Čerenko z nějakého důvodu paní Čerenko chtěl živou a..." "A ten důvod byl jaký?" "Nevím." "Vy to víte, Aído Josifovno?" Aída pokrčí rameny. "Nevím." Žitin se na kratičko ušklíbne. A ty víš, že bude zle. Že vrchní čmuchací pes ví něco, co je jeho eso. "Vladimire, pátral jsem. Hodně. A našel jsem něco, co moje teze potvrdí. Tohle jsme doteď nevěděli ani my, protože si to nikdo nespojoval. Ale případ Čerenko nás zavedl na správnou stopu." Putin zbystří. "Ano?" "Aído Josifovno, říkala jste, že vaše dívčí jméno je Smirnova?" "Ano." "Vaše matka byla Ruska?" "Ano." "Naděžda Josifovna Smirnova?" "Ano." "Naděžda Josifovna Smirnova. Narozena 1908 v Petrohradě. Údajně se narodila jisté Vasilise Smirnově." "Kam tím míříš, Gennadiji?" ptá se Putin. Zjevně nechápe. Aída taky ne. Olga a Boris mají nasazené masky. To už poznáš. "Vasilisa Smirnova bylo alias, které používala žena, kterou všichni dobře známe." Žitin se odmlčí, asi pro větší efekt. "Jadwiga." To je trochu moc i na Putina, který na chvíli úplně zahodí jakékoli formality. "Děláš si srandu? Přestaň tu hrát divadlo a k věci, Žitine." "Vše nasvědčuje tomu, že Aída Josifovna Čerenko není pouze Čerenkova vdova, ale také vnučka Jadwigy. Což je pádný důvod pro to, aby ji chtěl získat živou. A což zpochybňuje jednání Brynhildr, která byla několik staletí Jaginou služebnicí. Vezměme si to popořadě. 1. Zatajovala vlastnictví artefaktů, které měly být uloženy v archivu. Ty původně patřily Jadwize. Jedná se o tzv. Lžíci a Hřeben. 2. Atakovala Generální štáb ÚPA..." "Irelevantní! Čerenko z jejího těla vytvořil golema," ozve se Boris ostře. "Je na to dokumentace, takže... víš co." "... 3. Osvobodila Jezdce, kteří byli na rozkaz Josifa Vissarionoviče Stalina uzamknuti. Podle platných dohod neměli být znovu probuzeni ani po změně režimu. Bylo to sice v kompetenci ÚPA, ale vzhledem k tomu, že Brynhildr má poměr s velitelem, považuji jeho úsudek za ovlivněný, když pak došlo k dohodě nové, že Jezdci budou za určitých podmínek puštěni. 4. Nenahlásila podezřelé aktivity přítomné Aídy Josifovny Čerenko a místo toho s ní uzavřela dohodu, opět je to v kompetenci ÚPA, protože paní Čerenko byla klasifikována jako nevyhraněný SPN, ovšem... platí dříve řečené. Mohl bych pokračovat obviněními, které nesouvisí s případem Čerenko, ale ta v porovnání s tímhle nejsou tak závažná."

Marianna Borisovna Orlovskaja - 25. února 2015 04:12

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Jenom se modlím, aby ji nenapadlo něco kokotskýho a nezačala mě zachraňovat – když jsem říkala, že ji z toho dostanu, myslela jsem to vážně. Já kurva vždycky dělám, co si umanu, to ví moc dobře. A teď už je na záchranu stejně pozdě. Držím se a nesklopím hlavu, když jmenuje výčet obvinění. Tvář mám kamennou – a možná doslova, protože dost zbledla. Znám zákoníky, znám trestní sazby… nejde o vraždu ani zabití, ale je tu pár pohoršujících okolností… možná rok natvrdo? Dva? Je to nižší sazebník, ten půjde uhrát na podmínku. Jenže pak přijde rozsudek. Pět let?! PĚT LET! Tak chcípla jedna neschopná tlustá machna a jeden polodementní schizofrenik s obživlým alter egem skončil jako zelenina – to není přece důvod k takovýmu trestu! Tohle už není nižší sazebník, tohle se kurva musí odkroutit! Najednou mám v hubě sucho a motá se mi hlava. Radši ji skloním, když budu čumět do země, nebude znát, jak nereálný mi tohle připadá. Pět let – PĚT! Já nežiju věčně, vyjdu ven a budu mít šediny a vrásek víc jak Boris! Kurva dělej, seber se, ještě tu je práce, ještě tu je zlatej hřeb představení… V první části se ještě chytám, ale jelikož se do role obhájce svým způsobem jmenoval sám pan prezident, nemá smysl do toho zasahovat. Jenže pak… pak se to zvrtne. Cože?! DOPRDELE COŽE?! Jak že ji sabotovala?! Rychle přejedu pohledem po všech přítomných, a nejdýl čumím na Olgu s jasným výrazem – co tím kurva myslí? Tohle je moc závažný obvinění, až moc velký, s tím jsem nepočítala… s těma informacema, co jsem dostala, jsem s nima ani nemohla počítat, do hajzlu! S tím, že proti ní použijou Borise, jejich vztah, chyby jednoho nebo druhýho, ale tohle? Ale pak přijde Čerenko a začne to bejt opravdu černý... kam ten debil míří? Má plán, ví, kam míří, ale – doprdele – já to nevím! Jenže stačí jedinej pohled na ty dva a dojde mi, že oni vědí… doprdele co jste posrali! vnučka?! Ta blbá kráva je vnučka Jadwigy?! DOPRDELE OLGO! Ještě štěstí, že sedím, protože po tomhle by mě museli sbírat z podlahy! Nikdy si nebrat za klienta valkýru, do hajzlu! Předchozí motolice je zpátky, tentokrát snad ještě silnější… po tomhle budu potřebovat tak sklenici cukru. Kecám, lahev vodky! Ten výčet, kterýmu vlastně ani z poloviny nerozumím, tomu jenom nasazuje korunu. Potím se a v krku mám ne kámen, posranej Prometheův balvan. Teď je potřeba jednat rychle - “Námitka, jedná se o spekulaci a jednostranný výklad!" Samozřejmě čumím na Putina, Žinin se jmenoval do role žalobce, takže rozhodovat bude nakonec prezident. Souhlasí. Dobře, trochu to zpomalíme. Nádech, ať se uklidním. „Žádám soud o odročení nebo přestávku s ohledem na nové informace. A v následujícím líčení chci pokračovat výslechem Aídy Čerenko.“

Vypravěčka - 25. února 2015 04:49

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna "Dobrá, dáme si přestávku," připustí Putin, když si tě chvíli prohlíží. To asi musíš vypadat hodně špatně, jestli svolil podle tvé tváře. "Patnáct minut. Vzhledem ke vzneseným obviněním ochranka dohlédne, abyste si nesundaly amulety a nevzdálíte se z chodby - Borisi? V pořádku?" Když Boris vstával, málem se poroučel k zemi. Úsečně přikývne. Místo aby čekal na vás, tak následuje jeho, Žitin je vyprovází pichlavým pohledem. Všem musí být jasné, že Boris s ním chce mluvit o samotě. To by se asi nemělo, ale tohle je hodně atypický soud. Tohle je totiž jedna velká šílenost. Dost možná i na SPN poměry. Aída rozpačitě vstane a za klapotu podpatků prchá na chodbu. "Proč, Geňo? Proč, kurva?!" nakloní se Olga přes stůl. "Chceš ho zabít, ty idiote? Jestli z toho, jaký posraný kágébácký hovado seš, dostane infarkt, tak..." "Tak co, Brynhildr?" Zní to skoro jako výzva. Valkýře se kovově zalesknou oči. Ozón ve vzduchu skoro zvoní. Olga se znovu opře do opěradla. "Je mi z tebe zle, Žitine. Po tom všem, co jsme pro vás udělali, nás budete zpochybňovat a tahat nás špínou jako tu největší lůzu." "Tu špínu sis na sebe naházela sama. Měla by sis konečně uvědomit, že nežiješ ve středověku, že fungují nějaké zákony, co se musí dodržovat. Že to není o tom, že přijdeš a rozbiješ někomu hubu." Nemusíš mít telepatii, abys vytušila, že Olga by s chutí poznamenala něco o jeho rozbité hubě. Na to ji znáš moc dobře. "Navíc máš v oblibě tahat do toho vyšší hráče, to víme moc dobře. Tak proč ne rovnou Jadwigu?" "O čem to kurva meleš?" "Arkána." "Děláš si prdel? Kdy tu jsme naposledy viděli! Když Jagu a brá... Jezdce zavřeli!" "Členka tvého týmu ve své výpovědi uvedla něco jiného. Žes to byla ty, kdo jí dal kontakt na Arkánu... že to dokonce byl rozkaz." "Jenom jsem jí řekla, že Arkána je hodná víla, co pomáhá ženským, když se jí chce. A pomoc se vážně šikla. Naučila ji portály." "Bylo to nedovolené..." "Hovno. Zkus to říct před ostatníma, Vladimir i Boris se ti vysmějou. Arkána je daleko za vašema hranicema, jenže to tebe jako Čističe, co potřebuje mít všechno a všechny pod kontrolou, sere, že? Kdybych neměla tělo..." "Tak co?" Olga zafuní. "Tak tu nejsem a nebudu vám zachraňovat vaše nevděčný prdele." A s tím se prudce zvedne a odchází.

Vypravěčka - 25. února 2015 18:57

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Major je na podobné zatvrzelé chování zvyklý. Takže opět nastane to, co předtím. Beze slova tě opustí, odvedou tě do cely a čas se táhne a podivně splývá, protože nemůžeš odhadnout, jestli je den nebo noc. Dokonce ani podle jídla, protože to ti nosit přestali. Dostáváš pouze vodu. A i tvoje anorektické tělo začne výt hlady. A nedostatkem nikotinu. Kdybys to mohla aspoň zaspat. Jenže to by nebylo bývalé KGB. Sotva zavřeš oči, někdo buší na kovové dveře. Nebo dokonce vtrhne dovnitř a chce po tobě, abys udělala nástup. Výslechy pravidelnost asi nemají. Vždycky tě dotáhnou do místnosti, major se tě zeptá, kdo to byl, ale pokud nadejde mlčení nebo obvyklá odpověď, jsi zase odtáhnuta zpět. V jedné fázi ti seberou i oblečení, protože tě voják políval kbelíkem studené vody. Přece ti nenechcají mokré oblečení... Jenže nové ti nedají. Bušení, křik, voda, výslech. Není v tom ani špetka erotiky jako se Semjonem, čirý a krutý pragmatismus. Specnaz jsou sice cvičeni, aby vydrželi spánkovou deprivaci, ale nic nemůže trvat věčně. A Čističi jsou zvyklí, že loví své vlastní, vědí, co mají udělat, aby je zlomili. Paradoxně se tě během toho mučení nikdo nedotkl krom toho, že tě tahali na nohy nebo tě někam vedli. Ani jedna rána, ani jedna modřina. A major vždy provokativně drží zapálenou cigaretu.

Natalja Zacharová - 25. února 2015 19:58

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Člověk může být sebevětší überdrsňák, vlk samotář a asociál, co se straní všeho a všech, ale jak se dostane do lapáku FSB, zlomí ho. Ne jestli, ne možná... prostě ho zlomí. Jediná otázka je: kdy. Seděla jsem v koutě místnosti, protože jsem se neodvažovala na postel ani podívat. Silou vůle, ale ne mojí vlastní, jsem se držela při vědomí a vnímala jen své chvějící tělo a mělký dech. Znovu se otevřely dveře. Už jsem ani nevěděla, po kolikáté to bylo. Přestala jsem to počítat někdy po patnácti. Nahou mne vytáhli ven, dotáhli do výslechové místnosti. Nebyla jsem schopna postavit se sama na nohy. Tak moc jsem byla zesláblá. Posadili mne na židli a začali. Znovu ty stejné otázky. Kouř z cigaret, vůně tabáku. Dostali mne na pokraj zhroucení. Vědělu jak na mě. Čert vem jídlo a hladovku. Spánková deprivace a cigarety, to jsou věci, které mne nakonec zlomily. Bolavýma, červenýma očima jsem se podívala na majora. “Johann Siegfried,“ zašeptala jsem jméno a natáhla jsem drze ruku pro cigaretu. Byla to má dobrá vůle. Byla jsem zlomená a potřebovala jsem záchranné lano.

Vypravěčka - 25. února 2015 20:25

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja To je snad poprvé, co na majorovi vidíš nějakou emoci. Na chviličku je překvapen. "Povězte mi celý ten příběh, desátníku. Tentokrát bez lží." Položí na stůl cigaretu, ale tak, aby ses pro ni prozatím nemohla natáhnout. On si tentokrát připraví diktafon stejně jako tenkrát Sajna. Kolečka se točí a na pásek se zapisuje výpověď, která je jako hřebíček do rakve. Protože se neobjevil žádný zachránce, žádný rytíř na bílém koni nebo motorce, nikdo. Jediný, kdo na beton ví, že tu jsi, je Dmitrijevič. Jenže... může vůbec něco udělat? Nebo na to prostě sere? Když domluvíš, major ti konečně po dlouhých dnech dá cigaretu. Výpověď, kterou potřeboval, má, takže opět můžeš jít do svého osobního pekla. S tím rozdílem, že nyní ti na postel hodí suchý mundůr a dostaneš nějaké suchary, aby se tělo nezbláznilo. A nechají tě vyspat. Druhý den, nebo si aspoň myslíš, že to druhý den je, tě odvedou do nějaké místnosti ne v podzemí, ale o dvě patra výš. Tam to konečně vypadá jako u lidí. Pochopíš proč. Protože sem chodí i ti, co do pekla dole nepatří. Třeba tvůj obhájce. Nikdo se tě na nic neptal, prostě ti ho přidělili. "Dobrý den, jsem Andrej Charkov, váš obhájce," podává ti ruku. "Od FSB bylo vneseno obvinění z pomoci válečnému zločinci a zatajování informací, které mohly vést k jeho dopadení. Abyste mi rozuměla, slečno Zacharová, není to zrovna triviální, ale pokusím se udělat, co bude v mých silách. Je tu něco, o čem bych měl vědět? Něco, co jste vyšetřovatelům neřekla, ale mohla by to být polehčující - nebo naopak přihoršující - okolnost? Nebo prostě jakákoli polehčující okolnost, možní svědci, kteří by svědčili ve váš prospěch... cokoli." Takže přece jen tě čeká soud. A pak co? Gulag? Nebo "jenom" vězení? Zobrazit SPOILER

Natalja Zacharová - 25. února 2015 20:38

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Majorovo jednání poté, co jsem řekla vše tak, jak bylo, mne utvrdilo v jediném. Že si to všechno dělám jen já sama. Říct jim to na začátku, nejspíše bych se nedostala k vlastnímu psychickému i fyzickému okraji. Teď, vděčná jako blecha, jsem kouřila cigaretu a nechala se odvléct zpátky do cely, kde mi dali suché oblečení a něco k jídlu. Suchary jsem ani nedojedla, protože mne zmohla únava. Nejspíše to bylo to zametení před vlastním prahem. Tentokrát mne nechali vyspat dýl. Nebo jsem to tak aspoň pociťovala, protože když mne odváděli z cely ven, dokázala jsem se postavit na vlastní nohy. Byla jsem sice unavená a malátná, ale nebyla jsem už hadrová panenka. Další překvapení mne čekalo, když mne odvedli jinam, než jsem za posledních několik dní byla zvyklá. Vypadalo to tu víc... lidsky. Tak trochu jako v účtárně. Posadila jsem se ke stolu a netrpělivě čekala, kdo vejde. Už ode dveří se mi neznámý představil. “Obhájce,“ tupě jsem zopakovala, ale pak mi to naskočilo. Budu ho potřebovat. Nabízenou ruku jsem mu já nepodala, ale alespoň jsem se omluvně pousmála. “Nemáte cigaretu?“ žádala jsem jako první věc. Otázka priorit. “Řekla jsem jim vše, co vím. Mé pátrání po Murášovi bylo na vlastní pěst. Má motivace byla čistě emocionálního zaměření, protože jsem měla romantický vztah s Reznikovem. Vědomě jsem pomáhala nacistickému zločinci, protože jsem věděla, že mne k němu dostane.“ založila jsem si ruce křížem na prsou a opřela jsem se zády o židli. O něco víc sebevědomější, než vězeňská troska a o něco míň asociální.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 08. března 2015 17:48

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Dodejte Indy a je to dokonalá reklama na koupání v Ganze – všechno posraný a špinavci k tomu. A teď se tu Boris hroutí… chcípne? Ani bych se nedivila, zákon posranýho padajícího hovna. Aídu nestopuju, daleko nezdrhne a prvně je to stejně Olga, s kterou musím mluvit nejdřív. Jenže ta se mluvit nechystá – rozhodně ne se mnou. Ten rozhovor nechápu a je to jedno, z hlediska situace nepomůže, spíš si porovnávaj – aspoň v jednom případě imaginární – ptáky. Odchází. Rychle se zvednu a doženu ji. Na chodbě zkontroluju, jestli se v okolí nepohybuje někdo nevhodnej. Ochranka nevadí, ti musí nevidět a neslyšet z podstaty povolání. Nebo to tak aspoň je běžný, doufám, že to nejsou špiclové. „Olgo, máme málo času, tak přeskočím tu část, která vysvětluje, co znamená, ´řekni mi vše, co tě může poškodit´ a přejdu rovnou k věci -“ seru na to, že je nasraná, vytočená, zoufalá a já nevím jaký sračky, na to není čas, seru na ohleduplnost, ta mi nikdy nešla „to, z čeho tě obviňujou, je to pravda? A vážně.“ A taky seru na to, že to musí vypadat jak sebevražda – člověk jako já vztekle buzeruje valkýru v její pravý podobě.

Vypravěčka - 08. března 2015 18:16

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Olga se na tebe prudce otočí, až zbroj zacinká. Hluboko v ocelových očích jí plane stříbřité světlo. Magie, co ji drží zkrátka, musí být opravdu mocná. Nebo se zatím ovládá. Protože narazíš na její tvář tesanou jako do kamene. "Poslouchala jsem rozkazy. Celou tu dobu. Musela jsem držet hubu, když Jagu spoutávali. Ale to mi nevadilo, protože to kvůli ní jsem tu uvízla... ale hlavně, to ona zaprodala moje nový bratry a nechala je zamknout tam u Lenina. Myslela si, že s takovou z toho vyvázne. Takže ne, nechystala jsem se ji osvobodit, ne, nespolupracovala jsem s Čerenkem. Kdyby jo, poznali byste to, protože Rusko by bylo už dávno naše a Jaga by běhala na svobodě," utrousí ledově, ale tohle už nejsou žádné chlapácké řeči. Tohle je fakt. Kdo by zastavil nekromanta, co dokázal udělat z valkýry golema, kdyby se k němu přidala valkýra - tentokrát při vědomí? "Lžíci a Hřeben jsem měla. Jenže ty jsou moje, Žitin ani jeho patolízalové do toho nemají co kecat. Technicky jsem Jagina dcera, patří to mně," prohlásí kategoricky a ty víš, že na tom bude trvat, i kdyby jí do hřtánu nacpali lejstro, které by to vyvracelo. "O Aídě jsem to nevěděla. Když se k týmu připletla, měl to na starosti Boris. Já jen vím, že to byla ona, kdo moji duši osvobodil z té proklaté matrjošky. Ale je pravda, že se prý kolem ní děly divný věci. Má ohromnej magickej potenciál, jenže je zatím... nevyhraněná. Nemá žádnou konkrétní schopnost, jenom obrovskou magickou rezistenci. A že má otčestvo Josifovna? No a co? Nazarov je zas Vilenovič, po Leninovi." Se založenýma rukama kouká někam z okna. "A alianci s Aídou jsme uzavřeli, to ano. S tím přišel Vladimir, Žitin o tom neví. Teda, nevěděl. Vladimir po ní mým vyslanectvím vlastně chtěl, aby převzala vládu nad gangy New Yorku," ušklíbne se. "V našem případě Moskvy a možná i Petrohradu, protože tam měl Čerenko taky svoji kliku. Aby likvidovala své odpůrce a hrála tu špinavou hru v nás prospěch, když bude potřeba. Za odměnu ji necháme být, nebudeme ji nutit vstoupit do ÚPA a budeme ji chránit co se zákona týče. Takže je jasný, že jsem její podezřelý aktivity nehlásila, protože Čističi o tom ví hovno a Vladimir z pochopitelných důvodů nechtěl, aby v tom figuroval. Mělo to vypadat jako klasický vyplnění vakua poté, co zmizí největší predátor."

Marianna Borisovna Orlovskaja - 08. března 2015 22:51

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Jo, je děsivá, ale já už tuhle podobu znám. Může na mě civět, jak chce, pohledem neuhnu – a mám vztek, to umím, kurva, zabíjet očima stejně jako ona! Ale jak mluví, tak ze mě trochu vyprchává… a právě naopak! Doprdele, kdyby nepyskovala a vyplácla tohle, nejsme v týhle situaci! Nevím, o kterých artefaktech mluvili, ale budeme se držet tohohle – jo, posrala to z byrokratickýho hlediska, protože prostě nechápe, že ty krámy její nejsou, ale to není zrada, to je maximálně pochybení. Stejně jako všechno ostatní. Jo, kurva, v hlavě se mi rodí plán. Bude to chtít trochu odvahy, ale já stejně nikdy přebytečným respektem netrpěla. Nasrat, můj případ už je uzavřenej a otevřít znovu se nesmí. Navíc, pět let je kurevsky dlouhá doba, tak ať mě neserou a nemachrujou s respektem k hodnosti a funkci. Řekla jsem, doprdele, že ji z toho vysekám, aspoň z toho nejhoršího, tak pro to udělám všechno. I kdyby to mělo znamenat nakopání Putinova zadku. „To je dobře – pamatuj si, cos teď řekla, to jim povíš i načisto,“ samozřejmě mluvím o tý první části, „s těma artefaktama to bude trochu problém, ale pořád to nedokazuje nic z toho, z čeho tě obviňuje. Tohle ještě není ztracený.“ Přemlouvat ji nebudu, na to není čas a navíc je zaseklá, takže vím, že nemám šanci – a hlavně, já tu nejsem žádná madam Morálka a Pravidla, abych ji tu o něčem přesvědčovala. Mně je to jedno, já ji mám hájit a ne ji vychovávat – a pak, je starší. Možná stonásobně starší. Kurva, Aída jednala na rozkaz prezidenta?! No doprdele! To je tyvole výhra!! S tímhle máme důkazy, budeme moct položit skutečnej důkaz a nejen sestřelovat jeho dohady! Protože Žitin s ničím jiným nepřišel, jen s dohady, to jen tak mezi námi. „A Putin, Putin by byl ochotnej tuhle verzi potvrdit? Nebo jsou nějaký písemný důkazy? Jiní svědci?“ S tím druhým už vůbec nepočítám. *** Teď Aída… po tom, co mi řekla Olga, už se s ní nebudu muset domlouvat nijak rychle, tak to zkusíme zkrátit na maximum. Snad není tak blbá, aby zdržovala. „Aído,“ v tý rychlosti zapomenu na vykání, „vědělas o svým původu? Důvod, proč se tě ta kurva Čerenko drží?“

Vypravěčka - 09. března 2015 14:24

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Olga přestane sledovat zasněžené nádvoří a úkosem se na tebe podívá. Na poslední otázku pokrčí rameny. "Nevím, jestli to bude chtít potvrdit. Přece jen já jsem byla prostředník asi z nějakýho důvodu... U těhle věcí dokumenty nebývaj. A svědek... to jsme jenom my zainteresovaní," zkřiví rty. Slovo proti slovu. Rusko je možná obrovská byrokratická chiméra, ale někdy papíry nejsou na všechno. Když za Aídou přijdeš, zrovna něco datluje na telefonu. Překvapeně povytáhne obočí, žes ji oslovila jménem, ale oči odtrhne až po chvilce, až klikne na odeslat. "Ne. Kdybych o něm věděla, udělám z něj mastnej flek, než mě stačí strčit do toho kufru," frkne a pak zúží mandlové oči. "Proč?"

Marianna Borisovna Orlovskaja - 09. března 2015 19:40

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Takže všechno záleží na tom, jestli milej pan prezident bude ochotnej před Žitinem nezapírat. Pořád není vyhráno. Seznam návštěv se protahuje, možná to nakopání prdele nebude jenom obrazný zvolání. A ještě něco… Jezdci jsou bráchové Olgy? Restaurace U Dvou Jezdců… Nazarov tam měl sraz s Olgou, měla jsem se přidat, chtěla mě seznámit s Jezdci… „Ti Jezdci, to jsou ti, co vedou tu restauraci?“ Určitě je sledujou a určitě o nich vědí. To, že můžou vést restauraci, je důkaz, ne nedělaj nic proti zájmům vlasti. Znamená to, že jejich propuštění byl risk danej situací, podloženej, rozhodně ne špatnej. Další bod na jeho seznamu, kterej můžeme smáznout. „Jsou hlídaný a nemaj žádný průsery, že jo? Jo a mimochodem,“ když jsme u toho zpochybňování Žitinových keců, "nemá maršál nějakej osobní důvod, proč nemít rád tebe nebo Borise? Jinej, že nemá rád ÚPA?" „To je dobře, musíme tomu kreténovi připomenout, že tě Čerenko jenom využíval, že rozhodně nejde o nějaký nesmyslný spiknutí mezi tebou, Olgou a Čerenkem. Takže když bude výpověď hodně emotivní, vůbec se nebudem zlobit. Žitinovi by se asi mělo připomenout, jakej hajzl Čerenko byl.“ Tím emotivním nemyslím nutně záchvat hysterickýho brečení, když bude dostatečně nasraná, bude to stačit. A teď? Teď je na čase největší výzva – Putin. Kam vůbec zmizel? Vrátím se zpátky do tý pseudosíně. Jestli už tam nebude, nedá se svítit, musím do místnosti, kam soudci mizí – a pokud mi v tom bude bránit nějakej vojcl, vyzkouším na něj vyšší právnickou.

Vypravěčka - 14. března 2015 02:18

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna "Jo," přitaká Olga. "V rámci ÚPA jsme udělali dohodu, protože bylo prokázáno, že při dopadení Čerenka pomáhali. Když mohli. Přece jen nechtěli, aby máti," to řekla dost ironicky, "vylezla a možná je strčila zpátky za katr. Všichni si mysleli, že jakmile se urvou ze řetězu, budou dělat bordel, ale z nich vylezlo, že si prostě chtěj otevřít hospodu. Tak jsem jim s tím pomohla." Když přijde řeč na Žitina, tak na tebe chvíli hledí - a pak jí dojde, že tudy to nepůjde, že máte na krku ty náhrdelníky. Tak se k tobě nakloní. "Podle mě Žitinovi hlavně vadím já. Do hlavy jsem mu nikdy neviděla, lidi jako on si dávají pozor, aby jejich myšlenky nikdo nečetl. Mají kolem sebe tolik ochranných kouzel... chápeš, bezpečnost státního tajemství. Navíc ani já nevím, co Žitin umí za triky. Je to tajný." Pokud to neví ani nejvyšší kolegové, tak snad jenom Putin. * * * Sotva Aídě dořekneš poslední větu, tak vás volají zpátky. Aída už chtěla prchnout, ale i ji. Takže se tam opět sejdete, Boris s Putinem dorazí o chvíli později. Žitin tam sedí jako sup a vypadá, že se nehnul z místa. Možná vážně ne. Boris si s sebou přinesl nějaký čaj, Olga si zase sedla vedle tebe. Putin vypadá jako pozorovatel představení. Protože kdyby se do toho zase pustila Olga, jako když všichni odešli, bylo by to představení dost dramatické. A ke konci možná i krvavé.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 14. března 2015 06:26

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Soudní proces aneb masakr mluveným slovem Že prezident zalez někam do díry, mě trochu nasere, takhle nemám jistotu, jestli to zapře nebo ne. A nevím, jestli když s tím vytasím tam uvnitř, spíš jí to nepřitíží. Holt to si to nechám v záloze, pro případ, že mi nevyjde plán A. Než se otočím a odejdu od Aídy, nezapomenu ještě malou cynickou poznámku - „vítej do rodiny.“ Tak vzhůru na bojiště, ale předtím ještě něco - „Olgo, nech chvilku jednat mě, než je tam vyvraždíš, jo?“ *** Už se ani nezkouším postavit, když přijde soudce – soudce, ne soudci, protože Žitin, ta kurva vyjebaná, je jak podmáznutej. Jeho přesvědčovat nemusím, tady v tom procesu je spíš žalobce než cokoli jinýho. Zrakem sleduju Putina, jestli dá jakkoli najevo, že soud pokračuje, až potom vstanu… dávám si načas, zčásti že to tu potřebuje trochu zvolnit, zčásti proto, že to, co se chystám udělat, vyžaduje trošku tý odvahy. Tu a pořádnou dávku drzosti – s tímhle naštěstí nemám problém. S tím prvním je to horší, je dost možný, že se mě Pan Čistič potom rozhodne vyčistit definitivně. Vystoupím do prostoru a podívám se na spodkyčucha, usměju se, sebevědomě, i když ten úsměv je spíš hranej. A pak spustím. „Na úvod chci maršálu Žitinovi poblahopřát k jeho smyslu pro drama – bylo to vážně impresivní.“ Začnu tleskat… a s každým tlesknutím nabírám na jistotě a získávám na skutečným sebevědomí. Konečně, akce už se rozjela. Přece jenom to bude životní proces, škoda, že bez těch kamer. Popojdu k soudcovskýmu pultu… nebo jak nazvat tenhle provizorní stůl jak ze školní jídelny. „Ukázal nám krásný příklad demagogie a překrucování v praxi, ale maršále Žitine-“, úsměv nemizí, ale teď se mu dívám přímo do očí, „-to si nechte pro skutečné nepřátele. Nemáte JEDINÝ přímý důkaz, jenom spoustu nepřímých pseudodůkazů, které vesele spojujete dohromady, halabala, jako malá děcka, když vypráví pohádku.“ Ne, nebude mě mít rád. Odstoupím a přejedu pohledem všechny tři, u Borise se zastavím a naznačím povzbudivý úsměv. „Chtěla jsem začít výslechem paní Čerenko, ale jednání maršála mě donutilo k tomu, trochu rozebrat jeho dramatický výstup. Pane prezidente,“ tentokrát se obrátím na Putina, „vy se svým vzděláním doufám vidíte, že nám pan maršál neposkytnul nic jiného než dohady a“, další úšklebek, „trapnou dedukci ovlivněnou jeho osobní nevraživostí vůči obžalované.“ Obrátím se na čurofuka, „maršále, jestli jste skutečně důkladně pátral, jak je možné, že jste za celou tu dobu nenašel jeden jasný, nezpochybnitelný důkaz? Nemáte žádné skutečné pojítko, takže to znamená co? Buď jste nepátral opravdu důkladně nebo – je mi líto – žádný důkaz není, protože jste celý případ, celou tu 'zradu' vykonstruoval ve své hlavě!“ Lehce se zasměju a zakroutím hlavou. Nenechám se rušit ničím, ani jeho ksichtem, ani jakýmakoli námitkama, který by chtěl položit. „Jste vrchní Čistič, maršále, tak buďte trochu konstruktivní… anebo víte co? Tentokrát to vezmu za vás – jediné, co víme, je, že Aída Čerenko je vnučkou Jadwigy, o čemž obžalovaná nevěděla, nevěděla to ani paní Čerenko, máte snad důkaz, že o tom alespoň jedna věděla, maršále? Nemáte, protože neexistuje. Aída je vedena jako nevyhraněná, magický potenciál nic nedokazuje, to přece chápete Žitine. Navíc, jak jistě víte, obžalovaná byla Jadwigou v našem světě uzamknuta kouzlem, opravte mě, ale uvěznit někoho podle mě není nejlepší způsob, jak navázat přátelství.“ No dobře, výjimky potvrzujou pravidlo, že Seržo. „Naopak, my máme důkaz, že Brynhildr zrádce není, nepřímý, ale to je u tohohle procesu něco jako tradice,“ ne, teď když jsem se rozjela, nemůžu se toho jeho popichování nabažit, „kdyby totiž obžalovaná skutečně byla zrádkyně, tak tu teď nestojíme a nebavíme se. A, omlouvám se, pane prezidente, na vašem místě by seděla sama Jadwiga. To, že jste tu vy, je samo o sobě důkazem, že Brynhildr je ve věci zrady nevinná.“ Je na čase trocha parafráze. „Vezmeme to popořadě, zaprvé, obžalovaná atakovala generální štáb proto, že byla golem, takže bez vlastní vůle, to je – jak správně předtím poznamenal Boris Dmitrijevič – irelevantní a rovnou to můžeme smést ze stolu. Zadruhé, osvobodila Jezdce, když bojovala s Čerenkem – to je vážně nutné neustále připomínat, co to bylo za zmrda?“ Někdy je nutný pro dobro situace trochu porušit dekórum – a tady to dělaj všichni, nechci bejt pozadu. „Podle platných smluv… bla bla, smlouvy mají svůj význam, ale všichni snad chápeme, že v případě nouzového stavu a v nutnosti ochrany bezpečnosti vlasti je nutné některé porušit. Zvlášť když si nestandartní situace, jaká nastala, vyžadovala rychlá rozhodnutí na základě intuice. Kdyby Brynhildr jednala striktně podle regulí a byrokracie, Čerenko by teď rozhodně nebyl mrtvý, zato většina alespoň letmo zainteresovaných lidí ano. Navíc je prokázáno, že Jezdci skutečně v jeho dopadení pomáhali. Že by snad byli ohrožením pro národní bezpečnost?“ Zasměju se. „Máte pravdu, jejich pelmeni jsou opravdu nebezpečně dobré. Ale jelikož jsou určitě sledováni a neexistuje žádné podezření, že by se pod jejich restaurací dělo něco nekalého, hosté taky neumírají nadstandartně, používat je jakkoli jako důkaz zrady obžalované je přinejmenším nesmysl. Teď první bod,“ Schválně přehrávaně pokrčím rameny, na tváři hravý úsměv, „v tomhle bodě vám musím dát zapravdu, maršále, obžalovaná měla dotyčné artefakty předat k evidenci, ale jelikož byla vlastníkem předmětů, obávám se, že jí ani za dalších tisíc let nevysvětlíte, že to její není. Věřte mi, něco o tom vím, už nějaký ten rok mám vlastní byt a ona mi tam stále leze, jak kdyby byl její. Úřaduje v něm jako velká voda.“ Odstoupím a, poprvé od začátku monologu, se otočím na Olgu – a mrknu na ní. Ve skutečnosti mi to v hlavě šrotuje. Musím připomenout Putinovi, co jsou podezřelý aktivity, aniž by vyšlo najevo, že o tom ví. Takže to krátkou přestávku vyžaduje, až po pár sekundách se otočím zpět. „A v posledním bodě, v podezřelých aktivitách Aídy Čerenko, se jedná o činnost plně v zájmu ÚPA a Ruské federace, jejíž utajení spadá do nejvyšší kategorie.“ Přitom sleduju Putina, jestli na sobě nedá znát jakoukoli emoci, která by mě upozornila na to, jak se k tomu staví. Minimálně jestli ví, oč se jedná. „Už proto by mělo být přihlédnuto k tomu, že ze zmíněné dohody těží primárně strana vládní administrativy, potažmo celá země, proto je irelevantní používat ji jako důkaz domnělé zrady.“ Vrátím se pohledem k Žitinovi a postoupím o pár kroků k němu. Právnická verze zóny úderu. „A když už jsme u toho, maršále, zdá se mi to, nebo jste zaujatý?“ ušklíbnu se, „ne, šetřete slova, nemám k tomu faktické důkazy a na rozdíl od vás nezakládám celou žalobu na dohadech, spekulacích a ohýbání skutečnosti. Ale zaujatost je rozhodně pádný důvod, proč zpochybnit vaši roli soudce.“ Celou dobu mu civím do očí, vyzývavě, a jenom nadpřirozená síla mě může donutit uhnout pohledem. Očekávám pěst – anebo dodatečný zvýšení trestu na dvacet let, protože nasrat na soudní systém a demokracii, že? Zkurvenej sráči… „Ctihodnosti,“ ostentativně kouknu na Putina a jenom na Putina, „řeč je u konce, dávám prostor pro žalobce, než vás požádám o pokračování výpovědí paní Čerenko.“

Vypravěčka - 14. března 2015 13:46

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Aída po tobě hodí nechápavý pohled, ale nemá čas to komentovat. To, že se dozvěděla, že je vnučkou Jadwigy, neznamená, že zná celý váš super rodokmen. Addamsova rodina v ruském vydání. Už chybí jenom strýček Fester - i když, Sergej má taky vyholenou hlavu... Aídu do síně zatím nezvou. * * * Zdá se, že tvoje neúcta, která začala tleskáním, si je na tvou stranu nezískala. U Žitina je to pochopitelné, ale Boris, který si zatím hřál ruce o hrnek, se na tebe nesouhlasně podíval. Olga povytáhla obočí a Putin tě oblažil svou typickou poker face. "Marianno Borisovno, nemusíte kráčet ve šlépějích své, byť adoptivní, matky a dělat z toho frašku," osloví tě pak. "Tady nejde u amerického soudu, kde byste musela přesvědčovat porotu. To, co se zde odehrává, je zcela výjimečný stav, proto si také nemůžeme dovolit klasický soud. Maršál Žitin je zde jako zástupce organizace, která sbírá materiály i proti vlastním lidem - to proto, aby mohla být zachována bezpečnost. Protože jak jsme byli svědky u případu Čerenko, v takových situacích se to zrádci jenom hemží." "Ano," přitaká Žitin kovově. "Ivan Antalovskij, Semjon Reznikov, Anton Sokolov..." vyjmenovává ještě pár jmen ze svých složek. "Zajímavé je, že téměř všichni byli v kontaktu zde s Brynhildr. Navíc členové týmu, kteří byli navrženi Borisem Matvějevem na Hrdinu Ruské federace, mají také určité podezřelé aktivity. A byli z jejího týmu. Například Natalja Zacharová byla na konci minulého roku zatčena za velmi pochybné hlášení o tom, co se dělo v Šagonaru, kde bylo nalezeno tělo Semjona Reznikova, který byl schránkou pro řečeného Mur-Ašlar'hb-daara. Dozvěděli jsme se, že dokonce pomáhala válečnému zločinci Johannu Siegfriedovi, který byl na dohodu vyhoštěn z federace pod podmínkou, že již nikdy nepřekročí její hranice, jinak bude souzen. Ona mu pomohla se sem dostat a operovat tady. Navíc Siegfried byl prvním mistrem Reznikova." "Johann Siegfried je ten nacista, že? Démonolog," ujistí se Putin, protože i když už není mladík, proti Borisovi a možná i Žitinovi zjevně u některých věcí osobně nebyl. "Ano, pane. Člen SS, podílel se na experimentech. Jím vytvořené artefakty figurovaly i v případu Čerenko a jsou bezpečně schované v našich depozitářích." Žitin vrhne pohled na Olgu. Ta se jenom ušklíbne. Proti tomu, co by mohl mít k dispozici Siegfried, jsou ty její věci, hřeben a lžíce, vážně cetky. "Navíc si, slečno, neuvědomujete, jak nebezpeční například Jezdci mohou být. Jejich osvobození je ohrožení státu. Apelovat na jejich pochybné slovo, že budou hodní, to je jako spoléhat se, že vám Fenris neukousne ruku, když mu ji strčíte do tlamy. Nenašel jsem žádné prostředky, jak by se v případě nutnosti dali zpacifikovat, protože zde Brynhildr prakticky ukradla jejich lebky a vrátila jim je, což dokonalo jejich osvobození." "Neukradla jsem je. Jsou to technicky moji rodinní příslušníci. Odkdy se chováme jako mudžahedíni a nevracíme rodinám mrtvý?" Pak se do toho vloží Putin. "Vaše obhajoba, Marianno Borisovno, je sice patetická a neuctivá, nicméně ne úplně špatná." Přijde ti, jako by tě učitel na právech známkoval. "Za jiných okolností bych vás za to nechal vykázat, ale jak už jsem řekl, tohle je nestandardní situace. Přesto se bohužel nedá souhlasit s tím, že by důkazy maršála Žitina byly pouze demagogické výmysly. Dostal jsem tu dokumentaci a prostudoval jsem ji. Ať se vám to líbí, nebo ne, k některým informacím vám přístup dát nemůžeme. Už tak si myslím, že Brynhildr překročila svoje pravomoce, když vám o tom vyprávěla." Nabízí se otázka, jestli je to doopravdy soud, nebo je výsledek už předem daný. "Proto jsem se rozhodl udělat následující kompromis. Část obvinění totiž byla vyvrácena, nicméně zajisté se shodneme na tom, že Brynhildr i Boris Dmitrijevič se dopustili při svém vedení pochybení, která byla motivována jejich osobními pohnutkami. Což je neodpustitelné. Promiň, Brynhildr, ale čas hrdinů, kteří mohli jednat jenom sami za sebe, je pryč. Tohle si už nemůžeme dovolit." To by ale nebyla Olga, kdyby aspoň polohlasem něco nenamítla. "Nejednala jsem sama za sebe." "V některých situacích jsi jednala ve svůj prospěch, který byl motivován osobními pohnutkami. To nepopřeš. Boris to samé," řekne Putin trochu tvrději. "Za to vás hodlám potrestat. Ne za velezradu, jak navrhoval maršál Žitin." "A co Aída Čerenko?" "Menší ze dvou zel pro vyšší dobro, Gennadiji," odtuší Putin - a to Žitina kupodivu umlčí. "Nuže, nejdříve k Borisi Dmitrijeviči Matvějevovi," začne prezident komisním tónem. "Vzhledem k již řečenému a jeho zdravotnímu stavu je odvolán do zálohy na dobu neurčitou a je mu nařízena rekonvalescence. Pobírat důchod bude dle platných platových tabulek. Nehodlám nijak sahat na tvůj majetek ani tě penalizovat, ale o tom, zda se vůběc někdy vrátíš do funkce, se ještě budeme rozhodovat. Prozatím se dej do pořádku, Borisi." Boris s povzdechem přikývne. Je pravda, že to mohlo skončit hůř než degradací. "Co se týče Mýtu Brynhildr... zruším tvůj pakt s Borisem." Nemusíš mít schopnost telepatie, abys věděla, že v nich doslova hrklo. V Borisovi určitě. "Ale... není přece pes, kterého můžeš darovat novému pánovi," namítne pak nečekaně tvrdě. "Nezaslouží si, jak s ní pořád všichni zacházíte. Čím se lišíte od Jadwigy?" "Borisi, já vím, že jsi v tom emocionálně zainteresovaný. O důvod víc, aby ses do toho nepletl. Já řekl, že ten pakt zrušíme, ne že je předáme tvému nástupci." Jenže podle toho, co Olga říkala, tak podle světového řádu ten pakt mít musí.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 15. března 2015 03:30

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Ušklíbnu se. Zrovna Vláďa, který nemá jedinej proslov, aby nehrál divadlo hodný Shakespeara, a jehož celá zahraniční politika není nic jinýho než jedna velká hra, mi bude říkat, že z toho dělám frašku. Navíc, mezi těma dementama v OSN to funguje. Zamyslím se a odpověď je nasnadě: Bylo to dobré… ne, nač ta skromnost, bylo to skvělé, ale situace, situace a načasování byly špatný. Ale, kurva, tak nebudu čumět na formu, ale hlavně na obsah, ne? Že ten mamrd sbírá důkazy proti vlastním lidem? Tak ať sbírá, ale ať to jsou důkazy a ne dohady! Jenže to by musel bejt jinej kořen, tenhle si v prorůstání všema konspiračníma teoriema a spojování dohadů přímo libuje. Zase si mele tu svou. Sednu na místo, tenhle proces je na hovno. Už dopředu se rozhodli, jak dopadne, ne? To Putinovi v soukromí kouříš péro, Žitine, nebo proč ti jde tak na ruku? A jakej nácek, sakra? Neříkej, že se do toho zaplet ještě nějakej esesák, ten tu vážně chyběl. A kdo další? Znovuzrozenej Čingischán? Pol Pot v „těle“ matrjošky? Rytíři Jedi? Ne, tak prý stačí jenom Jezdci. Nebezpeční? Možná, souhlasím. Ale očividně přijatelný riziko. Už se chystám něco namítnout, ale – boha, Olgo, slyšelas někdy výraz pojistka? Jestli ty lebky sloužily jako pojistka, ač mě sere to přiznat, tady maršál Robotická kebule má pravdu. Je to zbytečný ohrožení… a pak, ohledně toho vracení těl, myslím, že tisíce mrtvejch v hromadných hrobech u gulagů a jejich rodiny, pokud zůstaly, by s tebou nesouhlasily. Aspoň někdo dostal dokumentaci. Ale co, nemůžu chtít všechno. Putin má pravdu, že z hlediska utajení jsem o hodně levelů níž, než tady řešíme. Vyprávět to ale nikomu nebudu… doufám. Upřímně, nemyslím si, že nám na povinným kurzu přežití na vojenský škole představili vrchol výslechů. Do tý doby, než budu vědět, jaký to je, nemůžu nic slíbit napevno. A to není pozvánka k mýmu mučení. „Jen v základních obrysech, pane,“ dodám, aby bylo jasný, že i někdo jako Olga se drží a nevyžvaní všechno, co má na jazyku. Pochybení! Oddechnu si, na pochybění to hraju, protože bez trestu odsud odejít nemůže, ale pochybení není špatný, ne? Je to rozhodně lepší než velezrada, o celý desítky stupňů na škále provinění lepší. Boris už je z toho venku, vlastně se nic nezmění, v jeho zdravotním stavu by stejně nemoh pokračovat v šéfování, alespoň dokud se trochu nezotaví. A… cože?! Co to kurva znamená?! Jak zruší? Co to kecá?! Co to kurva kecá?! Nevím, nechápu to, je to všechno jedno velký fantasy… ale proč ve mně hrklo? Proč mám pocit, že je to kurevsky špatně?! „Olgo,“ neotočím se na ní, furt čumím střídavě na Putina a Borise, „co to znamená?“ Mluvím tiše, ale tak, aby mě slyšela. Vlastně mluvím nejhlasitějc, jak v tuhle chvíli dokážu.

Vypravěčka - 15. března 2015 12:18

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna I Žitin se na Putina tázavě otočí. "Amnestii..." zamumlá Olga zaraženě. Putin na to nic neřekne. "To bude tedy vše. Marianno Borisovno, dáváme vám týden na to, abyste si zařídila nezbytné věci, poté bude deportována do Magadanu. Do té doby k vám bude přidělen někdo, kdo vás bude hlídat." Protože víra je pro blázny. "Borisi, tobě jsme zařídili rekonvalescenci u Bajkalu. Brynhildr, tebe budeme o čase a místě rozsudku informovat. Můžete jít." Olga vstane. Zase ucítíš ozon, zase zazpívají skleničky. A zase je to její lidská iluze. Aniž by se ptala na dovolení, sundá si náhrdelník a rázně odkráčí. Pokud za ní nechceš běžet, nemáš šanci její dlouhý krok dohnat. Navíc se zvedá i Boris, který je tímhle důchodce - takže nemá kam spěchat. U východu vám budou deaktivovány známky, tudíž dovnitř Genštábu se budete moct dostat už jenom na pozvánku. Až si budeš chtít vyklidit kancelář, musíš se ohlásit.

Vypravěčka - 15. března 2015 12:48

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Ne, nekouřím," odpoví Charkov a dokreslí tak image hodného kluka. Tvůj krátký proslov si pečlivě zapisuje, několikrát kývne. "Dobrá... Kdybyste nebyla členem armády, jednoduše bychom se to pokusili uhrát na nervové zhroucení, ale to by vás mohlo navždy poškodit. Samozřejmě všeho na vás zanechá stigma, zvlášť když... no, bylo mi řečeno, že jste zrovna nespolupracovala. Čističi, tedy žalobci, půjdou tvrdě po vás. A vzhledem k tomu, že je to případ, který je klasifikovaný jako Přísně tajné, tedy nejvyšší stupeň prověrky, to nebude takový soud, jaký si asi představujete. Bohužel je jisté, že trestu neuniknete, já se můžu pokusit vám ho jenom zmírnit." Poklepe tužkou o notes. "Měl by proběhnout po Novém roce, třetího ledna. Dnes je 27. prosince," doplní. "Je v mé pravomoci vám přinést vhodné oblečení. Případně pokud máte někde něco nebo někdo, kdo by vám mohl pomoci."

Natalja Zacharová - 15. března 2015 13:48

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Opět se nevyhnu jistému zklamání nad tím, kolik nekuřáků nebo neochotných kuřáků se kolem mě pohybuje. Pravdou ale je, že na mě jako kuřák nepůsobí. Maminčin mazánek, premiant třídy a snaživec. Tohle všechno v něm vidím a tohle všechno mi dává jistou naději, že by to mohlo dopadnout relativně dobře. Teď zase pro změnu já přikyvuji Charkovovu monologu. Je mi jasné, že z toho je kardinální průser a jediné, co mě zajímá je, jak to pro mě může dopadnout. “Řeknetě mi, Charkove, jaké jsou moje vyhlídky? To nejhorší, co se mi může stát a to, oč se budete snažit vy, abyste mi v tom ulevil. Ať vím, na co se můžu začít připravovat.“ Hlavou se mi mihnout myšlenky na gulag. Chladnou, drsnou část Ruska, kde budu ráda, když přežiju týden. Možná měsíc, budu-li mít štěstí. Bez svých schopností budu jen další maso do mlýnku. Pokud mě dřív nezabije chlad. S povděkem přijmu i informaci o tom, kolikátého je. Můžu si tak trochu utřídit časový propad, který jsem tu na ústředí Čističů měla. Neuvěřitelné, jak se dá člověk zlomit, za tak relativně krátkou dobu. “Oblečení by bylo fajn. Nevím, co všechno z mého bytu zabavili, ale něco byste mi donést mohl. Co se týče té druhé části,“ zarazím se a pohled mi sklouzne po stole přede mnou. V očích mi probleskne kruté uvědomění si. “Nemyslím si, že by mi v tuhle chvíli někdo mohl pomoci.“ Zvednu pohled zpět k Charkovovi. “Asi to bude vaše zodpovědnost.“ krátce, trpce se pousměji. Zajímalo by mne, jak dlouho mu ten entusiasmus mne zastupovat vydrží.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 16. března 2015 01:07

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Jakou amnestii?! Samozřejmě že vím, co je amnestie, ale tady se doprdele bavíme o valkýře. Teda, mám pocit, že vím, co to znamená, ale – to ne kurva! To určitě není ono, určitě ne, protože to by znamenalo, že umře, umře tak moc, jak může skoro nesmrtelná umřít. Prostě odejde… do hajzlu! To ne, kurva, to ne! Ve všech těch sračkách jsem málem zapomněla, že mám jít za katr, proto mi v první chvíli nedochází, na co mám ten týden. Ale teď, když už se nemůžu soustředit na proces – a nemám čím jiným zaměstnávat mozek – to na mě dolehne v plný síle. Projely jsme to. Všechno je v prdeli. A já skončím někde v píči za katrem. Potřebuju to slyšet doslova, od někoho jinýho. Olga zmizí jako pára, a dohánět ji nehodlám, na to nějak nemám sílu, takže si počkám na toho pomalejšího z nich. Na Borise. „Co to znamená, Borisi? Ona… to ji propustí? Zmizí zpátky do Valhaly, nebo co?“ Vlastně ani nechci slyšet odpověď.

Vypravěčka - 16. března 2015 02:57

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Ani nepřirozeně rychlé zestárnutí Borise nepřipravilo o jeho rovná záda jako ze staré školy. Ze všech sil se drží, protože je v tom i část jeho důstojnosti. A kdyby něco, tou holí by jistě dokázal někoho zabít. Přesto však nedovede jít nějak závratně rychle, Olga vám zmizela, jako by vážně odletěla na svých křídlech. Bohužel mluvit s tebou je ochoten až venku v parku, mimo budovu FSB. Ani do auta nejdřív nechce jít. "Takovou bytost nemůžeš degradovat jako mě. Pořád jsem jenom člověk, i když žiju tak dlouho. Jediná alternativa je zabít ji, nebo ji pustit do domovského světa." Boris mluví nezúčastněně, ale v případě Olgy je to jenom maska. Vidělas, jak ho sebralo, když si myslel, že je mrtvá. A přesto to překousl a dal jejího golema týmu, aby pomáhala až do konce. A pak, zcela nečekaně, opatrně povolí tu hradbu a nechá ven proplouvat myšlenky. Není to tak snadné jako s Olgou, protože máte Pouto. "Jenže... jak můžeme vědět, že Ásgard ještě existuje? Vladimir navíc něco chystá," zazní naléhavě. "Naposledy, když se něco podobného stalo... Tunguzku znáš, ne? Vidělas někdy nějaké fotky? To se stane, jestli pustíme Olgu. O místě a čase tě informujeme... do prdele, on ji snad chce použít jako zbraň hromadného ničení!" Šok. Vztek. Bezmoc. A krom slov i obrazy, jak to vypadalo po údajném meteoritu. Boris se ztěžka opře o vycházkovou hůl. Trochu připomíná tu Nikitovu, když mu není nejlíp.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 16. března 2015 04:03

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Potvrzeno. Tušila jsem to, ale slyšet to je stejně zoufalý, jako byla nejistota. Je mi jedno, jak ji použijou, to je jenom forma. Důležitý je, že mě ty svině připraví o Olgu! Nás o ni připraví. Ani já nestavím bariéru, proto ze mě přímo tryská vztek. Vztek a ještě další emoce, kterou nesnáším – bezmoc. Smutek. Nevím, co mu na to odpovědět. Místo toho vytáhnu cigáro, pro tuhle příležitost jsem si krabku koupila, a zapálím si, jak kdyby mě měla pomoct. Nemůže, nevyřeší to náš problém, nepomůže mi ji zachránit. Protože ji zachránit chci, ještě nevím jak, kčertu, je to víc než nadlidskej úkol a potom, co žvanila tenkrát, si ani nemyslím, že bude chtít zachránit. Nasrat… prostě nasrat! Tyhle emoce a myšlenky ale před Borisem skryju. Nechci, aby věděl, co se chystám. I když nevím jak – a nevím, jak se zbavím toho čokla za prdelí. A nevím, jak přesvědčím Olgu. Vlastně nevím nic, doprdele! Sergejovi se povedlo zmizet, aspoň na chvíli, ale v jaký díře se musel skrývat. Nakonec ho minulost dohnala. A pak, Sergej není valkýra, tu budou kontrolovat jak oko v hlavě. To její pouto ji bude držet, přes Borise se k ní dostanou - a u toho dostávání mu z toho nejspíš klepne. Jedinej, kdo to může zvrátit, je Putin. Přesvědčit ho, že jestli chce bombu, může se podívat do skladů… že Olga je cennější naživu. Šlo by to? Šance jedna ku miliardě, ale pořád šance. Jenže jak se k němu dostat? Napadá mě jenom malej podvod, vydávat se za nějakýho novináře z propagandistickýho plátku nebo se mu vloupat do baráku – a to je samo o sobě dost velkej nadlidskej výkon, spíš mě dřív zastřelí. Ale nějak to zařídit musím. Nakonec prolomím mlčení a promluvím. Naprosto mimo téma. „Borisi, chceš odvízt domů? Myslíš, že tam bude? Ať jste spolu.“ Odvezu ho, kam chce, jenže já ještě nemám sílu ji vidět. Ne dneska. Dneska je mi moc mizerně. A co Nikita? Nemůžeme bejt pár, další posranej vztah v mým životě, který nevyjde. Nastává čas na to, co umím nejlíp - pálení mostů. Vytáhnu mobil a naklikám rychlou esemesku. Kdy budes doma? Prijedu.

Vypravěčka - 16. března 2015 04:07

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja "Nejhorší? Nejhorší samozřejmě je... vyčištění. Ale na to by dojít nemělo. Budu apelovat na vaše předchozí zásluhy v týmu Sorok pjať, ačkoli většina věcí z případu je pro mě tajná," ušklíbne se nevesele. "Myslím, že vás budou chtít propustit z armády. Otázkou je, jestli to klasifikují jako velezradu - což by klidně mohli, ale to by asi znamenalo bez polehčujících okolností vyčištění, pokud jim nebudete k něčemu prospěšná - nebo "jenom" jako emocionální nestabilitu, svéhlavost a tak dále. Ve váš prospěch hraje, že cíl, který měl být zneškodněn, zneškodněn byl. Nicméně bez patřičných postupů. To by mohl být klasický kárný přestupek, který se řeší degradací, vyhazovem, sebráním benefitů a v případě velkého přestupku nějakou dobou vězení. Problém je vaše spolupráce s člověkem, který je technicky nepřítel státu. Obávám se, že pracovnímu táboru se nevyhnete. Teď je otázkou... kolik let. Abyste mě správně pochopila, SPN nechodí do vězení. Klasického vězení. Ale do pracovních táborů. Protože ty už oficiálně neexistují."

Vypravěčka - 16. března 2015 04:37

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna "Asi ano..." A tak ho odvezeš domů. Je to mlčenlivá cesta a Boris rozhodně nepřemýšlí nad tím, co si sbalit k Bajkalu. Hlavou mu bleskne, protože si zjevně nedává pozor nebo je mu to jedno, že vlastně už ani neví, jak život bez Olgy vypadá. Nikita odepíše téměř hned. Že klíče přece máš, tak na něj můžeš počkat. Když pak odpoledne dojde domů, je vidět, že Brutální Nikita tě ze škatulky "kamarádi s benefity" vážně posunul někam mnohem dál. Pevně tě obejme a políbí, a kdyby nebyly důležitější věci na pořadu dne, tak by u toho asi nezůstal. Koneckonců tě celé svátky neviděl. "Ještě nechci nic slyšet," zvedne ti prst před obličej. "Je jedno, jestli seš posel dobrejch zpráv, nebo špatnejch. Něco pro tebe totiž mám." Otevře jednu skříňku a položí na konferenční stolek velkou krabici. Zabalenou. Vánoční.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 16. března 2015 04:59

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Jedeme domů, ale je to jako ject na popravu. Myšlenky Borise tomu nepomáhaj. Já sama postavila bariéru, nechci do toho sajrajtu přidávat ještě svou trošku do mlýna. Pomůžu mu domů, ale odejdu před dveřma do bytu, ať se s ní nestřetnu. Měla jsem plán. Měla jsem to hezky rozplánovaný, ale jak už to s plány bejvá, všechno se posere. První část jde dobře, než přijede, sbalím si těch pár věcí, který u něj mám. Ty neskladný naházím do krabice, kterou tu najdu. Jenže pak je plánům konec. Objetí je vážně příjemný, pomáhá mi, a to říkám jako člověk, kterej nesnáší lidskej kontakt. Dokonce se i zapojím do toho líbání. Navzdory plánu. Navzdory tomu, že se to chystám ukončit. Protože to ukončit nechci, ale je to nutnost. Musím. Ale ten kretén se rozhodnul udělat to ještě těžší. Proč, ty debile?! Proč dárek?! KURVA! Doprdele! Do hajzlu! Převezmu balíček, čumím na něj dlouho, asi proto, že pak už to nepůjde vzít zpátky. Nezačnu ho otevírat. Místo toho ho nakonec odložím a vážně se na něj podívám. Bez patosu, bez zbytečných keců… bez čehokoli z amerických filmů. Jenom doufám, že mi neselže hlas. „Nikito, musíme se rozejít.“ Doprdele, doprdele…! „Sbaleno mám. A… klíče máš na kuchyňský lince.“ S tím se otočím a vyrazím ke krabici a tašce. Snad nebude dělat scény, ať mě prostě nechá odejít… Asi to na mě dolíhá… cejtím, že mám nějak divně mokrý oči. Mám pocit, že se nemůžu nadechnout a to, co mi žere žaludek, nebude tasemnice. Hlavně ať už jsem pryč.

Vypravěčka - 16. března 2015 05:13

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Nikitovi zmizí úsměv z tváře. Vzhledem k tomu, že chodí s telepatkou, si pro svoje i tvoje dobro dávno pořídil nějakou ochranu - a kondomy se do toho nepočítají. Vlastně co ti říkala Olga, je to jakási slušnost. Někdy jsi naladěná na příjem, aniž bys chtěla, a slyšet všechno, co se protějšku honí hlavou, je vážně na hovno. "Cože?" Znělo to skoro výhružně. Ale Brutální Nikita na šoky reaguje agresivněji, minimálně slovně. A těch krabic a sbalených věcí si ve svém nadšení, že tě konečně vidí, asi ani nevšiml. "Počkej, počkej." A není to prosba. Stoupne si ti do cesty, do dveří do chodby, a krom těla je přehradí i rukou. Mračí se. "To jako jen tak? Přijdeš a tohle na mě vybalíš? Jak z nějakýho zkurvenýho filmu? Co se stalo? Na vyčištění to přece nebylo. Kdyby jo, už tě nikdy neuvidím." Ani se nepokusí o svůj cynický úšklebek. Tohle (že to nebylo tak vážné) mu asi pomáhalo se s tím srovnat.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 16. března 2015 05:37

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Ne… není racionální. Nechápe to, že musíme… kurva to je jedno, co dělá a co musíme, já vím, co musím teď - prostě vypadnout. Musím zmizet, ať chci nebo nechci – teď spíš chci. Tak i tak je to vedlejší, prostě potřebuju zdrhnout. „Nedělej to ještě těžší,“ klidnej a pevnej hlas asi zachovávám jenom proto, že na něj nekoukám. Ať mi zmizí z cesty. Ať mě tu nedrží, doprdele, ať už to máme za sebou… „Nebylo to na vyčistění, to máš pravdu,“ hlas nabere sarkastickej tón, to hlavně proto, ať se mi nezačne třást hlas, „ale budu dost dlouho pryč.“ Stát tam nemůžu, ke krabicím mě nepustí… tak to otočím a zamířím k oknu. Potřebuju dýchat, volně dýchat – a s dalším závažím, starostí o vztah, to nepůjde. Třeba teď to moc nejde. „Všechno se posralo, jak už to bývá. Najdi si někoho jinýho, bude to lepší.“ Teď už se mi nepodaří udržet klid a pevnej hlas, třese se. Nevím, jestli proto, že musím procházet tímhle, nebo proto, že na mě zase dolehly všechny ty sračky. Pět let v lochu, Olga – máma v podstatě na špalku. Boris nejspíš chcípne na infarkt. A i já, který lidi často říkaj, že neví, kdy je konec, nevidím skutečný řešení. Reálný řešení. Fakt to vypadá na konec. Nenávidím prohry! Rychlým pohybem smetu tu slanou sračku, která mi teče z očí. Trapný slabosti člověka už tuplem nechci – to je další prohra!

Vypravěčka - 16. března 2015 06:00

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Nikitův pohled tě pálí v zádech. On není z těch, kterému by stačilo říct: odprejskni. Ty klíče na lince jsou toho důkazem. I ten dárek na stole. "Jak dlouho?" Když odpovíš, slyšíš, jak se nadechl. Určitě je dobře, že tě ušetřil čehokoli, co si pomyslel. Nebo co doopravdy cítí. Přejde k tobě a zezadu tě obejme. "Je to dlouhá doba. Ale ne tak hrozně dlouhá. Nebudu tu házet patetickejma řečma, na který si ani jeden z nás nepotrpí. Můžu ti jenom říct, že... že na některý věci stojí za to si počkat. Oba víme, že za těch pět let může bejt všechno jinak... jenže já tě nechci nechat tam odejít samotnou. Myslím tím..." Tichý povzdech. "Nevím, jak to říct. Prostě - proč bych tě kurva měl odkopávat? Stalo se. Byla to debilní souhra debilních náhod. Debilní soud. Prostě ti budu psát oplzlý líbesbrífy, abys je pak mohla měnit za cigára." Jiskra klasického Nikity, kdy se i z největších sraček snaží udělat cynickou srandu.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 16. března 2015 06:25

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro „Pět. Pět let.“ A je to tu zase, jeho stisk. To nechápe, že to dělá těžší i sobě? Mně to rozhodně nezlehčuje. Nechce mě nechat odejít samotnou? A co udělá? Navlíkne sukni a paruku a půjde zmlátit holí Putina, aby se tam moh nastěhovat se mnou? Nebo… Ježiši Niku, co si to namlouváš, pět let je moc dlouhá doba, tak dlouho nefungujou ani vztahy na dálku, v kterých se partneři i sem tam vídaj. To- Debile! Proti svý vůli vyprsknu smíchy. Ta představa je tak dementní, až je vtipná. Už to vidím, erotickej román z gulagu, úplná sešitková telenovela, nutný doplněk postele každý osamocený ženy přes třicet, ale Roberta nezapomeňte vzít sebou! „Ty jsi idiot,“ zakroutím hlavou, „ještě řekni, že to prodáme televizi, ať z toho udělaj nekonečnou telenovelu, a bude to dokonalý.“ Přestanu se smát, zvážním. Stejně rychle, jako přišel smích. „Ale vážně, je to dlouhá doba a i kdyby byly návštěvní hodiny – což nebudou – budu na druhý straně Ruska. Tohle nemůže vyjít. Na zázraky nevěřím, a po dnešku už vůbec ne.“ Protože dobrý věci se nedějou. A jestli jo, tak ne mě. Ne naší pojebaný famílii… která už za chvíli vlastně nebude.

Vypravěčka - 16. března 2015 06:34

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Taky se tiše uchechtne, samozřejmě je ješita a je rád, že to vyšlo. I v téhle zkurvené situaci. "To není špatnej nápad. Koukni, co za sračkózní produkci má Amerika. Vyděláme na tom balík. Už vidím tu anotaci: Prostituoval své nejniternější sny, aby jeho milá mohla přežít," paroduje patetického komentátora v televizi. Ale pořád je to jenom chabá náplast. "Můžeme to udělat takhle," řekne po chvíli ticha. "Když... když to nepůjde, prostě si to nějak napíšeme. Tobě samozřejmě o tom, že tu mám párty s děvkama, psát nebudu, ale myslím, že si nemáme co vyčítat, ty budeš mít taky párty s děvkama. No tak," zatřese s tebou maličko. "Je to pět let. Ne doživotí. A ty nejsi stará bába, abys tam pošla. Je to na hovno, já vím... ale nedá se svítit. Buď to vyjde, nebo ne. Hlavně se tam nenech někde zabít..." dodá po chvíli, trochu ochraptěle, a zaboří ti nos do vlasů.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 16. března 2015 06:59

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Je to debil – a díky dědovi Ódinovi za to, pomáhá to, ty jeho idiotský kecy pomáhaj. I kdyby jenom na chvilku, bylo to kurevsky potřeba. Mlčím, sice mlčím, ale už to nevidím tak kategoricky. „No dobře. Ale fotky z párty s děvkama posílat nebudu, bude to trochu moc velký BDSM.“ Jo, dobrá poznámka, mám, jak to říct diplomaticky, talent nasírat lidi a ti maj tendence mě pak chtít zabít. Ale zatím se mi spíš daří zabíjet ostatní. Ne tak úplně ze svý vůle a obvykle při pokusech je nenechat zdechnout, ale – smůla, talent se nezapře. Tábor ilegálního vězení velkýho Serži. Drýmtým. Teď Olga a možná Boris. Skvělý skóre, fakt skvělý. „Nic neslibuju. Ale než půjdu pod drn, vezmu jich s sebou co nejvíc. Mám k tomu talent.“ Usmívám se, dělám si z toho prdel, ale do smíchu mi není. Taky mi není do smíchu z úplně jiných důvodů, než že jdu za katr… nebo, jo, to tu taky hraje svou roli. „Dáme si panáka?“ Možná nepiju moc, ale… „za tejden už budu pít jenom nějakou komisárkovskou chlebovici, tak ať mám na co vzpomínat.“

Natalja Zacharová - 16. března 2015 19:15

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Všechno to, co mi tu můj obhájce předhazuje, tedy holá a nijak nezkreslená fakta, mu přidává plusové body. Rozhodně se mi tu nesnaží mazat med kolem huby. Prostě mi řekne, jak to je a basta. Čeká mne jedno neštěstí za druhým. Nevím, co je horší. Jestli ponížení, to že ze mne udělají blázna, ačkoliv jsem k tomu asi neměla daleko, a nebo sibiř. “Budu vám jakkoliv nápomocná a vy se snažte udělat všechno, co budete moct.“ Na to, že jsem někdo, komu hrozí vymazání, svou vinu přijímám a nesnažím se hrát na city. Nejsem nevinná a plně si to uvědomuji. “Takže, co vám můžu říct, aby mi to pomohlo?“ zeptám se ho přímo. Netuším, na čem bude stavět mou obhajobu.

Vypravěčka - 17. března 2015 16:12

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Natalja Charkov s tebou ještě nějakou dobu probíral tvůj případ a došlo i na nepříjemné rýpání ve tvé a Semjonově minulosti. Vysvětlil, že musí být jasné, že jsi o tom, co udělal, nevěděla, žes mu nepomáhala a nesabotovala tak vaši misi. Řekl, že se to pokusí uhrát na kázeňský přečin - co se týče tvého lovu na vlastní pěst. Ale spolupráce s Johannem a ty znaky, co jsi do sebe nechala vyrýt, jsou přitěžující okolnosti. Nakonec slíbil, že ti donese tašku s věcmi. Soukromí jsi už stejně neměla prakticky žádné, Čističi museli tvůj byt důkladně prošustrovat, ale Charkov byl trochu v rozpacích, když se tě ptal, jestli má donést něco konkrétního. Nevypadá na úchyla, co by se s radostí hrabal v dámském prádle. Do soudu zbýval týden. Charkov ti prý nechal na vrátnici tašku, ale k věcem se dostaneš, až půjdeš na přelíčení. S výslechy tě už nikdo neotravoval a čas se smrskl na spánek, jídlo a možná čtení, protože když byly ty Vánoce... anebo to byla nová forma mučení. Případně nechtěli, abys jim tam začala dělat bordel. Nabídli ti nějakou nezávadnou knihu, byl to nějaký ženský román. Že je Silvestr ses dozvěděla jenom podle toho, že v noci hlídka nadšeně zahulákala. Znaky na kůži začínaly blednout. Vypadá to, že nakonec zmizí. * * * Charkov se u soudu vážně snažil. Dokonce si nic nedělal ze supího pohledu maršála Žitina, který měl jakožto velitel sekce Čističů talent na to, aby tnul do bolavého místa. Jediné štěstí bylo, že vzhledem k tajným informacím tam skoro nikdo nebyl. Major Karasov se tvářil pořád stejně nezaujatě. Borise ani Olgu, třebaže padla jejich jména, jsi tam nepotkala. Zato se tam mihl Roman, ovšem neměli jste příležitost spolu mluvit. Se zachmuřeným pohledem upřeným tvým směrem vypověděl, že o Siegfriedově identitě neměl ani ponětí, a protože nepřišel žádný pátrací rozkaz, neřešil to. V životě ho neviděl. V Semjonově domě v Archangelsku vás nenašel, zato zajistili stopy po tom čemsi, co Johann nazval slendermanem. Mohla ses i trochu vzdělat, protože to prý zplozenec starobylého Yog-Sothotha - a proto má schopnost být bránou. Potom se probírala i minulost. Šagonar. Znovu ta samá písnička o tom, co se stalo původně. Jestli byl Semjon vážně mrtvý. A kdo ho odnášel. Jestli to nebyli komplicové Čerenka... a tak dále, a tak dále. Byl to vyčerpávající den. O to víc, že pak vynesli rozsudek. Mělas skončit v pracovním táboře pro SPN na Dálném východě - v Magadanu. Na pět let. Charkov se sice snažil u soudu namítat, že do SPN tábora tě přece poslat nemůžou, vždyť technicky už schopnosti nemáš, ale Žitin tvrdě namítl, že se neví, jestli se z toho nedostaneš přirozenou cestou, a proto je třeba tě mít pod patřičným dohledem. "No, pět let... je docela úspěch," řekl pak tvůj obhájce. "Deportace proběhne za týden, většinou to probíhá tak, že se počká ještě na výsledky soudů několika dalších osob, aby vás tam nevozili po jednom. Čas se však začne odpočítávat, teprve až dorazíte do Magadanu."

Vypravěčka - 17. března 2015 16:16

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna "Žádný pod drn," zavrčí Nikita. Na panáka samozřejmě kývne. "Jo, musíme to oslavit, tvůj první velkej soud. V několika rolích," nalije tobě si sobě do skleničky a flašku nechá na dosah. Vedle velké krabice na konferenčním stolku. "Mno... vím, že teď ti to asi bude na hovno, ale nechceš se přece jenom podívat na ten dárek? Nebo ti ho mám nechat zabalenej, až se vrátíš."

Marianna Borisovna Orlovskaja - 19. března 2015 17:17

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Neboj, dobrovolně se tam nechystám. První velkej soud? No tak to pozor, pár procesů už za sebou mám, a hle, dokonce i s lepším skórem. Dobře, v žádným nefiguroval Putin v roli soudce, ale stejně, jsem na ně hrdá! I když, stejně není lepší pocit, než vysírat kokoty z OSN, sice to není aplikace práva jako taková… ale je to prdel. Zvlášť když tu diplomacii zařizuje někdo jinej. „Pět let není krátká doba, tak dlouho čekat nehodlám,“ usměju se. I když chci nadsázkou zjednodušit situaci, je to úsměv hodně sarkastickej. Tak teda dárek… snad mi někdy v budoucnu neomlátí o hlavu, že já pro něj dárek nemám. Na to, kupovat nějaký nesmysly, fakt nebyl čas a- TY VOLE! „No to mě poser…“ AKdoprdeleDvanáct! Kde to sakra vzal?! Vždyť je to armádní zbraň – a dost nová, jak se k ní dostal?! No to je- ty vole, to je nádhera!! Musím na ni civět skoro obřadně, ani děcko by nemělo takovou radost z hračky jako já z… no, z hračky. „Jak ses k ní dostal?“ Zašeptám, v přítomnosti týhle krásky se nesluší mluvit nahlas. I když s tím nejde střílet ostrejma, je mi to jedno, však se nechystám navštívit školu v Beslanu – možná tak jedině Kreml, tu část, co slouží jako Putinova rezidence. A že je trochu pojebaná? To přece není překvapení, pochybuju, že by mu dali plně funkční vojenskou zbraň jenom proto, že na ně hodil roztomilej kukuč. Už proto, že roztomilej kukuč neumí. Vytáhnu ji, pomalu a opatrně, jako by to byla nějaká relikvie, vyndám zásobník, zkontroluju komoru – jasně že nečekám, že tam bude náboj, ale je to vlastně takový rituál. Natáhnu závěr, sice na prázdno, zbraň se tím kurví, ale tohle není žádná posraná plynovka, aby se po jedný zkoušce zkurvila. Nebo, ona to plynovka je, ale na vojáčky v maskáčích z tržnice si s ní nikdo hrát nebude. Přepínání dávek… no prostě nádhera. Naprízdno vystřelím, zajistím ji a, trochu proti svý vůli, pušku odložím. Zvednu panáka - „Tak na nejlepšího chlapa, kterýho si žena může přát.“ Dokonce bez ironie… i když většina ženských si asi nepřeje dostat místo diamantů vyřazenej armádní kvér. A rovnou dolejvám další. „Teď to bude teprve těžký, nechat se zavřít, že opustím tebe, s tím se smířím, ale opustit tuhle krásku…“ zakřením se.

Vypravěčka - 20. března 2015 00:25

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Nikita se samolibě ušklíbá, když civíš na svůj dárek. Dá ti k tomu krátký komentář o tom, jak moc je zbraň ohulená. Pak pokrčí rameny, jako by o nic nešlo. "Tajemství úředního šimla." Jenom asi nečekal, že mu radost bude kazit fakt, že mu na pět let zmizíš ze života. Dělal však v terénu a ani po těch letech nezapomněl, jak některé věci spolknout a nedat najevo. Takže dělá, jako by se nic nedělo. Při přípitku na tebe vycení zuby a kopne to do sebe. "Hmm, a v čem je ta kráska lepší než já? No? Taky umím zabíjet lidi. A štěkat po nich. A mnohem víc," dodá tónem, kdy je evidentní, na co myslí. Přece jen jste se nějakou dobu neviděli - a ani se neuvidíte. Nosit do postele tě kvůli noze nemůže - když se o to jednou pokusil, druhý den se pak ploužil jak lazar a musel sáhnout po masti, kterou používá jenom v nejhorší chvíli - tak si tě místo toho přitáhne k sobě.

Vypravěčka - 26. března 2015 23:15

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Nikita se vážně snažil, abys na to aspoň jednu noc před odjezdem nemusela myslet. Anebo aby na to nemusel myslet on. Ráno se to vaše nemyšlení sice ozývalo bolehlavem, ale nebyl zas tak hrozný, jako když se chlastá s Olgou nebo Serjožou. * * * Boris byl v domě za Moskvou a balil si. Nebylo vidět zlepšení, ale ani zhoršení, což se v jeho stavu dalo pokládat za dobrou zprávu. Vzhledem k tomu, jak zdrchaně včera vypadal. Ovšem i dnes měl ke své obvyklé vyrovnanosti daleko, třebaže se to snažil skrýt. Olga dala naplno najevo svůj temperament... a od té chvíle, kdy jste ji viděli odcházet chodbou, se neukázala. Co se týče tvého plánu s Putinem, jako skoro všechno v téhle rodině to nabralo nečekaný směr. Boris prohlásil, že jeho rekonvalescence je prakticky rozkaz, tudíž chtě nechtě musí odjet. Doprostřed Sibiře k Bajkalu. Ale co byla bomba... že se tam má pak sejít s Vladimirem, protože ten si vybírá pár dní prázdnin, když už se podle ruského kalendáře blíží ty Vánoce (a když odsoudil pár významných lidí i nelidí v Rusku), a zrovna teď se na Sibiř vypravil lovit. Cesta vlakem by do Irkutsku trvala skoro čtyři dny. Ty nemáte, tedy ty ne, a Boris je na trmácení se vlakem příliš starý. Proto stačí zařídit letenku. Jak to udělá tvůj tajný ctitel-nohsled, toť otázka. Do Irkutsku dorazíte k večeru, ale ještě musíte jet k jezeru, což není tak daleko. Vodní plocha, ač je zamrzlá, připomíná především moře. Tak je na první pohled obrovská. A okolo příjemného hotelu je dokonalé soukromí. Protože to je hotel pro pohlaváry a hlavně SPN. Tak přece jen Boris za svou službu dostane adekvátní péči... * * * Je mrazivé ráno. Na taková rána si asi budeš muset zvykat. Borisovi sibiřský vzduch zjevně dělá dobře. Anebo to má co dělat s tím, co říkala Olga? Že jeho moc je spojená, jakkoli šíleně to zní, s ruskou zemí? Možná to myslela doslova. Přesto tě pošle dolů napřed. Putina zahlédneš v hotelové hale. Je oblečený neformálně, do maskáčů, ale místo pušky s sebou nese - luk. Luk a toulec v obalu, který vypadá jako z těch pěkných ruských obrázků. "Marianno Borisovno?" povytáhne obočí. Jeho ochranka chodí v uctivé vzdálenosti, tady není potřeba, aby byli blízko. Ale na překvapení v jeho hlase reagují, ucítíš ve vzduchu to napětí. Prezident a jeho nohsledi teď spíš vypadají jako partička vojáků, i oni mají oblečení do terénu. Ale na rozdíl od něj pušky.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 31. března 2015 01:46

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Lék na zapomenutí vězení a lék na zapomenutí, no, asi všeho včetně vědomí, je stejný. Vožrat se jak dělo. Na druhou stranu, kdo se setne jak na gilotině, připraví se o další radosti posledních dní na svobodě. A možná poslední s matkou, i když hodně eufemisticky zvláštní a neděložní. A tak se radši neožeru jako mužik, protože pokud tam nebudou mít Klub nadržených lesbických muklin, nejspíš si dlouho nezašukám. A rozhodně ne s tak hezkým chlapem... i když, věřím, že některý báby tam jako chlap vypadat budou - proto říkám hezkým! *** No, dobře, možná jsem se mýlila. Možná byla poslední chvíle ta u soudu, což je fakt nádherná poslední vzpomínka, super Olgo. Kde se kurva flákáš! Ty vole Putin na Bajkalu! Tohle je kurva splněnej sen, máme šanci! „Borisi, pojedu tam s tebou, alespoň na chvilku. Aspoň ti pomůžu, než se tam zabydlíš. Stejně mě v tuhle chvíli Moskva dusí.“ Profesionální vocas by měl nabalit lyžáky a teplou péřovku, jedeme na Sibiř o pár dní dřív! Doufám, že s tím nebudou žádný obligace, však jim kurva neutíkám. Páni, tak tenhle lágr by mi nevadil… škoda, že tohle není lágr ale ozdravný středisko. Aspoň že se o Borise trochu staraj a neposlali ho za dvě stě let příkladný služby někam na Vorgutu. A pak budou hipíci a liberálové kvákat, že se časy od strejdy Staloše nezměnily. Pomůžu Borisovi s kuframa, když si pro ně nepřijde nějakej ošetřovatel. Pomůžu mu do schodů i vybalit. Aspoň že není tak gerontí, aby potřeboval vyměňovat plíny a utírat zadek… moje pomocnický já má svoje meze. Sice nevím, kde přesně ty meze jsou, protože tohle je poprvý, co mód ošetřovatelka opravdu zapínám, ale zaručeně vím, že hrabat se v něčí prdeli je za nimi. Kosa tu je, ale pořád je tu kosa, kterou můžu zahnat někde v salónku u ohně nebo ve vytopeným hotýlku… *** … a nebo pod pořádnou duchnou. Jenže na to dneska není čas, musím stopovat lovícího Putina. Takže se sice obligátně zeptám Borise, jestli něco nepotřebuje, ale vlastně jsem ráda, že mám jít napřed. Takhle můžu sednout někam na příjemný místo, zazevlit v klidu při poslední chvíli volna před peklem, a ček- Doprdele to bylo rychlý. I když tu jsem hlavně kvůli němu, že ho potkám takhle hnedka, jsem nečekala, proto na něj koukám stejně překvapeně jako on na mě. Ale já mám tu výhodu, že o něm vím, takže se hodně rychle vzpamatuju. Rovnou v duchu zamítnu možnost, že to na něj vybalím teď, jde na lov, kdybych ho zdržovala, tak bude už dopředu nasranej. Sice riskuju, že mu někdo zavolá kvůli nějaký krizi nebo podobný píčovině když se nejspíš chystá zařídit největší krizi od tý v Karibiku a bude muset vypadnout, ale tenhle risk musím podstoupit. „Pane prezidente,“ vložím do hlasu tolik úcty a servility, kolik jsem schopná… jo, přiznávám, není toho úplně na rozdávání, ale respekt snad zazní dostatečně, „to je příjemné překvapení.“ A jelikož věnuju posledních pár, čtrnáct-patnáct, let odnaučení se, že co na srdci nemusí být nutně na jazyku, zdatně potlačím ironii. Kouknu na tupohlavy kolem něj, protože vypadají, že jim trochu cukaj pušky na ramenou. To by byl smutnej konec vyjednávání, s prostřelenou palicí ještě před snídaní, „pánové, nemusíte se bát, nejsem ohrožení bezpečnosti.“ Zase se otočím na Putina. „Jak víte, Boris Dmitrijevič není v nejlepším stavu, proto jsem se rozhodla poslední sny strávit tady a trochu mu pomoct, než se zabydlí. Chci zajistit, že bude mít nejlepší péči,“ usměju se, úplnej milius, „nenechte se rušit. Šťastný lov.“ Tak, a teď jenom doufat, že se tu odpoledne nebo večer objeví a bude vhodná situace na malej pokec.

Vypravěčka - 31. března 2015 03:01

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Putin přikývne a sotva postřehnutelným gestem svoje dvounohé psy uklidní. "Ty nejdeš?" Chvíli to vypadalo, že to bylo na tebe, ale dívá se ti přes rameno. Na schodech se objeví Boris, který s tebou měl zajít na snídani. "Vypadám jako někdo, kdo se udrží na koni?" odpoví otázkou, opíraje se hůl. "Ale pokud chceš společnost..." pohodí k tobě hlavou. Putin sjede pohledem tvoje oblečení. "Umíte lovit, Marianno?"

Marianna Borisovna Orlovskaja - 31. března 2015 03:44

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro No ne, dnešek je plný překvapení – už od rána! Lovecký rande s Putinem! Ale když vidím luk, musím se ušklíbnout. Doufám, že déjà vu s matkou se konat nebude, její neschopnost pochopit, že pár set let už uběhlo a opravdu není nutný na všechno používat kopí a luk… no, to je jedno. To, že je moje adoptivní matka valkýra a adoptivní otec má tak dvěstě pade neznamená, že já nezůstanu v jednadvacátým století. „Trváte na luku, Vladimire Vladimiroviči?“ Trvá. Sakra, proč to aspoň jednou nemůže být jednoduchý? Ne, že bych lukem nestřílela nikdy, to v naší rodině dost dobře nejde - zdrhnout před házením tyče s hrotem (nabodávání je prdel) se dalo, ale přes střelbu lukem nejel vlak. A tak ne, že bych to neuměla nebo mi chyběla síla ho natáhnout, když je samozřejmě ideální velikosti a naštelování, ale… já tyhle Návštěvníky naruby nikdy neměla ráda. Snad to teď aspoň využiju, sice ne jako Stallone, ale... tyvole, dědo ať to není ostuda! „Luk sice nepatří mezi moje nejoblíbenější zbraně, ale v naší rodině se mu nelze vyhnout. Jako většině zbraní. Vaši nabídku přijímám, pane prezidente, pokud počkáte dvě tři minuty, ať se můžu převléknout.“ Maskáče s sebou samozřejmě mám. Především proto, že člověk se nakonec naučí počítat s tím, že mu v hnátě vždycky skončí nějaká zbraň, ať už je kdekoli, a bude se muset proplížit a prostopovat veškerýma křovinama a blátem všech prdelí světa. A že nikoho nesere, že mu to zabere celou těžce vydřenou dovolenou. Ale nestěžuju si, je to prdel. Nicméně, kam mířím... proč by tomu mělo být jinak na párdenní dovolený s devadesátiletým dědou o holi? „Jen tu s sebou nemám luk.“ Ale tady asi mají erární, nikoho by to nepřekvapilo…

Vypravěčka - 31. března 2015 04:34

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Takže je to oficiální, jedeš jako garde prezidenta své nové vlasti, abyste zabili... něco. Co vlastně bude tím lukem lovit? Zbraň se samozřejmě našla i pro tebe. Jestli sem jezdí podobně divní lidi jako Olga, není se čemu divit. Anebo měl Putin přichystaný luk pro Borise? Možná ano, proč by se jinak ptal. A tobě jako telepatce neušlo, že Boris tě mu tak trochu předhodil. I kdyby na koni jet mohl, nechtělo se mu zatím mluvit s někým, kdo chtěl zabít jeho ženskou. Ať je to, jak chce, staré dopravní prostředky jako kůň jsou mnohdy lepší. Zvlášť na Sibiři. Buď pěšky, nebo na koni. Silnice tu jsou zřídka a i ty jsou někdy neprůjezdné. Na jezeře bruslí pár ranních ptáčat a vy se vydáváte kamsi do neznáma. Jakmile Putin zjistí, že víš, co s koněm, venku z areálu ho pobídne a vyrazí kupředu. Míříte do skal. "Tady kdysi mnohé kmeny podstupovaly zkoušku dospělosti," pohodí asi po dvou hodinách jízdy hlavou k malbě na kameni. Je na něm značka. Povědomá značka... Stejná, jako máte na chatě na Uralu. Prý je to symbol spojený se skalami a horami a mate obyčejné lidi - proto mají mnohdy pocit, že chodí v kruhu. Protože tenhle symbol chrání nějaké území. Pro SPN však neplatí. Takže tady probírala zkouška dospělosti pro SPN? Před značkou slezete z koní. "Budeme lovit ostnáče. Dávejte si pozor, to jméno nemají jen tak. Dokáží ostny střílet. Ale bez nich by to byla jenom poloviční zábava," dodá a ty na jeho známé pokerface na chvíli zahlédneš světýlko lovecké vášně. "Jsou alergičtí na dřevo dříku napuštěné speciálním roztokem, proto na jejich lov nelze používat pušky." Stojíte kousek od srázu, odkud je vidět na Bajkal. Značka byla na cestě kousek pod vámi, tady je temeno kopce, kde dokonce roste jehličnatý les. Ale z nějakého důvodu vypadá nějak temněji, než by měl.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 31. března 2015 05:17

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Ještě než odejdeme, vyšlu k Borisovi malý telepatický povzbuzení. Rozumím mu, taky mám chuť mu nakopat. Ale tohle dělám hlavně pro ni. A taky pro něj, protože si tak nějak neumím představit ty dva jinak než spolu. Bez ní pochybuju, že by chtěl bojovat se stářím a pomáhat přirozený regeneraci. Prostě by umřel na stáří jak nějakej sráč. Rajtovat na koni – zvlášť po takový době ve městě – je jak balzám. Chvilku se sice navzájem oťukáváme, jinak to ani nejde, ale jen co si zvykneme a ujistím se, že to není mladej magor, kterej vyhazuje a dělá si, co chce, uvolním mu trochu otěže. Aspoň si pročistím hlavu. Přikývnu a lehce se ušklíbnu. Takže to mám brát jako maturitu ve škole Prezident? Nabírá to nový obrátky, kdyby byl důvod věřit, že o mým příjezdu a úmyslech věděl, tak bych v tom začala vidět víc, než v tom je. Ale o tom, že tohle je zkouška, není pochyb. Slezu a lehkým poplácáním koně pochválím, je spolehlivej, to je příjemná změna po zážitku s partou idiotů. Sundám luk a naprázdno zkusím natáhnout tětivu, ještě jednou, pro jistotu. Ať už je ostnáč cokoli, určitě to není petka nebo terčíkem na dřevě. Zaměřovač je prý v pořádku, ale… no, to stejně nepoznám, dokud nevystřelím a nezjistím, kam to zanáší. Tak doufám, že mě to nebude stát život. Díky všem bohům, zbytek lovu je stejnej jako s puškou… no, skoro, asi se budem muset dostat blíž, abychom měli jistotu a dostřel. „Ještě něco bych měla vědět?“ Nemáme se třeba namazat bobkama toho ostnáče, ať nás necejtí při každý změně větru? „Až po vás, pane,“ usměju se s maskou klidu, která zakrejvá sílící nervozitu, na Putina a pokynu vstříc lesu. Já první nepůjdu, neznám to tu – on jo. Luk není něco, s čím se cejtím nejjistějc na světě, a ani nevím, jak ten ostnáč vypadá. To je 3:0 pro něj, a proto má právo jít první.

Vypravěčka - 31. března 2015 05:33

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna "Pohybuje se i v korunách stromů. Ale raději nestřílejte, dokud nebude na zemi." Poukáže na to, že šípů, co ho mohou zranit, nemáte zase tolik, abyste je mohli na blind střílet do korun stromů. S tím vkročí do lesa. Přikrčený, prsty na tětivě, šíp založený. Na to, kolik mu je, chodí jako kočka. Je opravdu jenom člověk? Obejme vás šero lesa. Stromy praskají mrazem, ale jinak je tu až nepřirozené ticho. Sněhu na zemi moc není, nepropadl skrz koruny. Všimneš si, že ochranka s vámi není. To si Voloďa tolik troufá sám? Anebo to zvíře není až TAK nebezpečné? Pohybu ve větvích si jako první všimneš ty. Mihne se bílý huňatý ocas. Musí to být docela velké, minimálně jako doga.

Vypravěčka - 01. dubna 2015 02:27

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Dáš mu najevo, kde se potvora skrývá. Putin z brašny u pasu pomalu vytáhne kus masa a hodí ho před sebe, načež hned zase chytí luk a šíp oběma rukama. Naznačí ti, abyste se schovali za stromy, každý za jeden. Ze stromu dolů leze bílá šelma. Hlavou dolů. Její ostny vypadají jako srst, má dlouhý ocas a protáhlý čenich. Je velká asi jako tele a ostražitě se plíží k návnadě, ostny naježené. Vydá hrkavý zvuk. A les jí odpoví. Ze stromu sleze mnohem větší exemplář. Problém je, že jen kus od tebe. Může vás dělit deset metrů a pravděpodobně samec už se ježí, aby tě zasáhl. Vztekle zahrká. Jeho největší ostny jsou tlusté skoro jako tužky, jiné jako jehlice. Musí se k tobě ale natočit bokem, aby tě mohl zasáhnout. Z ocasu na tebe mrkne oko. Takže takhle vidí, když střílí jen za sebe. Ovšem má oči i jako normální zvíře, v lebce.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 01. dubna 2015 05:05

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Rozkaz, pane prezidente, hrát si na Ramba, ne na tým Arnieho Schwarzeneggera v Predátorovi. Založím šíp. Vyrazím za ním s lehkým odstupem, ale zas ne tak daleko, abych tu byla až moc sama. Body, proč tomu tak je, už jsme si vyjasnili. Nestříkat mi adrenalin snad i z koz místo mateřskýho mlíka, tak se snad i zarazím, jak je na počínající staříkovství pohyblivej a mrštnej. Všechny ty artrózy, praskání kloubů, bolesti zad… nic? Co to? Mám tě, parchante! „Ts!“ Univerzální zvuk pro „hej, čum na mě“, chápou ho všichni, dokonce i Amíci. Zvednu pravou ruku vodorovně k čelu, vojenskou znakovku určitě zná, tak bude vědět, že tohle znamená „vidím“. Pak ukážu na místo, kde byl a naznačím, kudy zmizel. Ale pak rychle chytím tětivu a připravím se. Tětiva už je v tenzi, připravená. Slyším svoje srdce v uších, dech zrychlenější… a jako vždy – kurva to mě baví! Vykouknu, chci vidět, co to máme před sebou, ale dlouho neokouním. Jen rychlý zmapování situace. Pěkná bestie. Velká. Co vítr? Kdyby nás zavětřila, mohl by to být- „A doprdele,“ vydechnu a dech se mi zastaví. Cejtím, jak mi tělo trne. Ale výchova, v menší míře i škola, dělá svoje. Intuice hovoří, tělo musí poslouchat, rozum a pud sebezáchovy držet hubu – ještě poslední záblesk rozumu, kterej bleskově v paměti sjede to, co Putin říkal. O ostnech, kterýma nic neprojde, nepadlo ani slovo. Intuice vyhraje. Všechny svaly chtěj zdrhnout. Nebo padnout na ksicht, jako se to dělá při střelbě. Kdyby mozek dostal příležitost, beru nohy na ramena. Nedostal. Mám v hlavě prázdno. Klid. Ani nevnímám, že nedejchám. Najednou stojím bokem, tělo jedná samo. Natahuju tětivu, maximálně se soustředím na šíji. Tam je vždycky dobrý střílet – cvik. Ignoruju jeho ocas, oko… cokoli, co by mi mohlo znejistit soustředění nebo ruku. Jenom bejt první… Vystřelím, ale jestli jsem trefila, nezkoumám. Žádný kochání ránou nebude. Skoro ve stejnou chvíli, co šíp vystřelí, letím držkou k zemi a doufám, že jestli sem netrefila, šíp neprošel skrz kůži nebo ho to nezastavilo, budu na zemi dřív, než se mi ta jeho okrasa zavrtá do těla.

Vypravěčka - 14. dubna 2015 00:05

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Vystřelíš. A ve stejnou chvíli ti ramenem projede prudká, ostrá bolest. To už ovšem padáš na zem, do poprašku sněhu na jehličí. Z ramene ti trčí jedna z tlustých jehlic, ale strom za tebou to schytal hůř. Kdybys neuhnula, vypadala bys jako ježek. Problém je v tom, že ti začíná hučet v hlavě a všechno ti plave. Poslední, co vnímáš, jsou nohy vedle tebe. * * * Někdo tě pleská po obličeji. Sklání se nad tebou člen ochranky. Trochu se ti motá hlava, ale jinak je to kupodivu v pohodě. Na to, žes omdlela po jedné bodlině... "Chvilková otrava, ale bude to dobrý. Nate, nejlepší je vypálit červa," zazubí se na tebe chlápek a podá ti čutoru. Je v ní, jak jinak, vodka. Jste mimo les, pod tím srázem, odkud bylo vidět na Bajkal. Počasí se zkazilo a začíná sněžit. Naštěstí jste v závětří, jinak by tě ledový vítr okusoval jako pes. "Chcete se podívat na svůj úlovek?" pohodí pak hlavou k šedé plachtě. Vzhledem k tomu, že tu stojí i dva stany, tu asi přespíte. Protože padá soumrak.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 14. dubna 2015 01:45

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Rána?! Nechápavě civím na bodlinu v těle a předtím, než ztratím vědomí, napadne mě čumět na sebe v telce tak konstatuju absurdní, jednoduchá a naprosto nepatřičná myšlenka: Ta moje Zlatá potřebuje kurva velkou jehlu! *** Co se stalo? Sakra velkej mejdan nebo c- aha. Vzpomínky se vracej jedna za druhou, nejdřív se jim nechce, ale jak se spustí první, jde to rychle. Putin. Ostnáč. Zasraná bodlina v těle… ještěže to bylo do ruky! Jo, Aňo, žiješ na hraně! Sekundu mi trvá, než mi dojde, že ten mluvící hlas má i majitele, a že mi ten majitel nabízí loknout. „Díky.“ Nasaju trochu víc, než se hodí, takže se zašklebím, ale faktem je, že to bodlo jako předtím ta bodlina. Jenom s přesně opačným výsledkem, hnedkonc je mi líp. Ale jestli něco umí dodat víc energie než tyhle Stalinovy slzy, je to zmínka o úlovku úlovku! Takže ostnáč to má za sebou! „Můj úlovek?“ Ujistím se, už s širokým úsměvem, „tak na ten se zatraceně ráda podívám.“ Nechám si pomoct na nohy, ať se velkej chlap činí a je trochu gentleman.

Vypravěčka - 14. dubna 2015 23:50

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Chlápek tě dovede k plachtě a poodhrne ji. Když vedle něj takhle stojíš, je to zvíře i přes to, že leží, obrovské. Asi jako medvěd. Bodliny pořád vypadají nebezpečně, stejně jako jeho zuby vyceněné v posmrtné křeči. Pracky vypadají skoro jako ruce, jsou dobře uzpůsobené šplhání po stromech. "Jed z ostnáčů se používá do šamanských halucinogenních lektvarů. Vidíte ty kapky? Proto je potřeba s ním manipulovat jenom v rukavicích," rozpovídá se chlápek, zjevně zoolog amatér. Anebo ne tak úplně amatér... "Musí ty bodliny vystřelovat hroznou rychlostí, protože ony nejsou zase tak tvrdé, protože jsou duté. Ale efektivně zasáhnout dokáže maximálně na patnáct metrů. Na druhou stranu pokud vás to škrábne, tak jste poněkud mimo a to už se na těch patnáct metrů dostane." "Vasile, chceš ji unudit k smrti?" uchechtne se někdo u ohně. Spíš ohýnku, protože počasí moc nepřeje. Vasil frkne. "Nebejt mě, přiotrávíte se..." Všimneš si, že dál pod plachtou je krev. Ostnáče někdo vykuchal a ořezal z něj nějaké maso. Zjevně vaše večeře. U ohně pak všichni čekají na tebe. Visí tam kýta. "Je to stará sibiřská tradice, že lovec by měl naporcovat a rozdělit maso," ozve se Vladimir, který takhle v maskáčích a čepici vypadá jako ostatní, jen starší. Vlastně dokud jsi nedošla k ohni, ani jsi nevěděla, že je to on, protože seděl zády.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 18. dubna 2015 01:20

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Páni, to je pěknej kus bodlinatýho masa. Pohled na ně mi úplně dobře nedělá, přece jenom mě málem prošpikovaly jak jehelník. A to vědomí toho je najednou nepříjemně blízký. Ale- ale povedlo se! Jo, svině pobodlinovaná, myslela sis, že mě dostaneš… ale to máš smůlu, mám sakra tuhej kořínek! Ušklíbnu se, ale pak radši odvrátím zrak a kouknu na nadšence. Ještě by mě to očumování dostalo do 'kdyby byly v prdeli ryby' fáze. Hm, poznámka pod čarou, až si budu chtít založit drogovej kartel, zajedu si sem na lov – Dámy a pánové, smažky a smaženky, představujeme vám novou drogu ošlehanou sibiřskými větry, lepší než LSD, lepší než peyotl – Zmašťostnička! Ale drogy stranou… překvapeně kouknu na toho chlapa. Takže zoolog je i zdravotník-amatér. Nic neřeknu… prvně mi to běžný děkuju přijde jako nevhodný, a pak, podal to takovým tónem, jako bych ho přerušila já, takže neslibuju, že by mi v hlase nezazněl sarkasmus. Krájení masa… takovej ideální způsob, jak někomu vlízt do prdele. Však stačí naporcovat víc masa a dát první porci prezidentovi, trochu mu tím pohladit ego a… ne, něco tu nehraje. Možná jsem paranoidní, ale proč mám pocit, že je to další zkouška? Jenom pokračování šachový partie? … pokud soupeř předpokládá, co bude tvůj další tah, překvap ho… Tak ho překvapíme. Uříznu pořádnej kus kýty a donesu ho… Vasilovi. „První porce pro vás, poděkování za záchranu.“ Až potom ostatní, Putin a zbytek ochranky.

Vypravěčka - 20. dubna 2015 19:08

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Vasil si to od tebe trochu zaraženě vezme. "Eh, díky." Vladimir nic neřekne, pouze tě upřeně sleduje. Skoro jako u soudu. Jako by odhadoval. Při předávání na tebe kývne. Nikdo se do jídla nepouští, dokud se neposadíš i ty. Ale to je pro vyhladovělé vojáky povel, aby se na to vrhli. Jak Vasil říkal, asi zařídil, abyste se z toho masa nepřiotrávili, tak se tím všichni ládují a teplá porce přijde vhod. Vlastně jsi měla jenom něco málo po cestě na snídani. Ostnáč chutná jako pikantní zvěřina. Vladimirovi poskoci sice spolu tu a tam něco prohodí, o rodině, o autech, o zbraních, prostě normální hovor, ale je vidět, že spíš čekají, co uděláš ty. Naštěstí ne tím způsobem jako tam v hale, kdy málem sahali po zbraních. Vladimir si hledí svého jídla a kouká do ohně. Jisté očekávání však ve vzduchu je. "Věříte na osudovou náhodu, Marianno Borisovno?" zadívá se na tebe konečně. Zní to jako nějaká blbá věta, kterou se někteří chudáci pokoušejí balit ženské, ovšem tohle nebude jeho případ. Chlapi zmlknou.

Natalja Zacharová - 20. dubna 2015 20:12

soukromá zpráva od Natalja Zacharová pro Klep Soudce udělal pořádnou tečku za mým životem spojeným se Semjonem. Asi bych z toho měla mít radost. Nedostala jsem doživotí. Můj obhájce to uhrál „jen“ na pět let v v Magadanu. Jenže i když jsem věděla, že mě tohle potká a že se tomu nevyhnu, pořád jsem se s tím menším zlem nedokázala smířit. Po verdiktu soudce jsem rezignovaně zafuněla a podívala jsem na svého obhájce. Snažil se, seč mohl, nemůžu mu nic vyčítat. Pokrčila jsem rameny a řekla jsem: „Mohlo to být horší, to je pravda.“ Žádné nadšení ze mne sice nesršelo, jak by taky mohlo, ale aspoň jsem po všech nekoukala jako kakabus. Ze soudní síně postupně odcházeli lidé, přímo či nepřímo zúčastnění při procesu s mou maličkostí. Romanovi jsem věnovala omluvný pohled. Zatáhla jsem ho do těhle sraček, ale byla jsem ráda, že z toho neměl žádný postih. Aspoň žádný, o kterém bych věděla. “No...“ otočím se zpět k Charkovovi. “Asi bych vám měla poděkovat. Snažil jste se. Díky.“ Zním upřímně, ale dlaň mu nepodám. Tak daleko jsem ještě nedošla. Teď mi nezbývá nic jiného, než si tu ten týden užít a připravit se na deportaci.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 21. dubna 2015 05:33

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Schválně se do hovoru moc nezapojuju, jenom sem tam utrousím nějakou poznámku, pokud možno ironickou. Sem tam prohodím nějakej názor, ale do žádnýho velkýho vyprávění se nepouštím. Jsou to šachy, každej tah se musí promyslet. A pak, na tahu je soupeř. Nějakou dobu to trvá, dává si načas. Ale pak táhne. Sleduju ho s kamennou tváří. Nejsem idiot, je mi jasný, že mu to došlo. Nemá smysl zapírat, nemá smysl v tý hře pokračovat – už proto, že došla do fáze, do který jsem jí víceméně chtěla dostat. Nakonec se usměju. „Jistě, pokud se předtím postaráte, aby k ní s největší pravděpodobností došlo.“

Vypravěčka - 22. dubna 2015 02:08
	soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna "A proč jste chtěla, aby k ní došlo?" zeptá se rovnou, protože tohle je chvíle, kdy buď složíš, nebo ukážeš karty. Problém je v tom, že nemůžeš odhadnout, jestli jsi tímhle přestřelila, nebo ne. Nebo jestli tím vším nemíří ještě někam jinam - byl to koneckonců on, kdo tě pozval na lov.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 22. dubna 2015 17:51

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro „Protože prezidenta Ruské federace nejde pozvat jen tak na kávu,“ úsměv mě neopouští, protože už je rozehráno – nemá smysl ustupovat, ale ani se posrat. Pochybuju, že by to ocenil. Dokud nevím, co si myslí, nemám důvod jednat jinak. A jo, mám dost rozumu, abych se mu nesnažila vlízt do hlavy – pokud ví o SNP, určitě se umí i bránit mentálním útokům. „Po chybě musí následovat adekvátní trest, ale Vladimíre Vladimiroviči, jste pragmatický muž, určitě chápete, že některý trest poškodí spíše vlast než samotného trestaného.“ Nechám viset větu ve vzduchu, neuhýbám pohledem, ale úsměv mi z tváře zmizí. „Olga.“

Vypravěčka - 22. dubna 2015 22:43

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Místo odpovědi odloží zbytek jídla, vstane a naznačí ti, abys ho následovala. Nejdete daleko, jenom tak, abyste měli aspoň iluzi soukromí. Chlapi neuslyší, co si povídáte, stále jsou však poblíž. Jak jinak. "Marianno Borisovno, v posledních letech se Mýtus stal velmi nevypočitatelným prvkem. I samotné objevení vás samotné bylo něco, co dělala na vlastní pěst. A dosti ilegálně. Čerenko zasel do Ruska víc problémů, než to na první pohled vypadá. Čekají nás těžké časy..." zamračí se. "A já si nemohu dovolit, aby se Mýtus vymkl kontrole, když to budeme nejméně potřebovat."

Marianna Borisovna Orlovskaja - 23. dubna 2015 19:49

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro „Tomu rozumím, pane prezidente, Mýtus“, zůstaneme u jeho terminologie, nakonec, je to jednodušší, když z toho vyčleníme osobní rovinu, „může být do určité míry nestabilní.“ A díkybohu za to, jinak mě sežrali jaguáři, „ale není svázán s Ruskou federací? Nemůže jednat proti vlasti, i kdyby chtěl.“ Zamyslím se. „Je tu samozřejmě riziko toho, že usoudí, že jednat proti vůli velení je v souladu se zájmy země…“ Odmlčím se. Vím, co chci říct – ale vsadím se, že jestli se to Olga dozví, postará se o to, co jaguáři nestihli, sama. „Nevím přesně, jak funguje to svázání s osobou, ale pokud by byla vázána ještě na někoho, aby se zajistil národní zájem…“ Přemýšlím, zatímco hovořím, proto mluvím rozvážně a pomalu. „Případně, aby se zajistilo hledisko zneužití jednou osobou, tak s více, pečlivě vybranými lidmi…“

Vypravěčka - 23. dubna 2015 20:40

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna "Takové pouto může být jen jedno." Otázkou je, proč ho má Boris? Proč ho neměl třeba Stalin a další? Když je Olga de facto atomovka, kterou lze ve správnou chvíli odpálit... "To není jako s magickým provázáním na vyrovnání energie, které používají někteří mágové, aby při vypjatých situacích a rituálech fungovali jako spojené nádoby. Auto také může řídit jenom jeden člověk. Pokud se do toho začne motat ještě někdo, dopadá to špatně." ... "Existuje vůbec něco, co na ni platí?" položí ti otázku, která není řečnická - asi chce vážně slyšet tvůj názor.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 24. dubna 2015 05:14

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Přikývnu a dám si sakra záležet, aby nebylo poznat moje zklamání. Kdyby se dala přivázat k dalším lidem, všechno by bylo jednodušší. Bylo by vyhráno – alespoň pro mě, nevím, jak by se na to tvářila Olga. Ale Olga už si to posrala dost, někdo to vyžehlit musí. Já. Ta jeho otázka je podpásovka. Fakt nevím, co mu na to odpovědět. Copak na tu neřízenou střelu někdy něco platilo? Pokud vím, není ani žádnej artefakt. Já toho sice vím jenom tolik, kolik mi toho nabídla knihovna a ona sama, ale i tak nemám pocit, že by byla realita lepší. Jenže pak mi to dojde. Koukám na to z úplně špatnýho hlediska! Ta ženská staletá je nakonec přece jenom skoro jako člověk! Usměju se. „Ne něco, ale někdo. Boris. Jsou spolu snad dvě stě let, a jestli můžu soudit, nejenže si nelezou na nervy, oni se navzájem potřebují. Jestli je Mýtus nukleární hlavice, on je její řízená raketa. Stačí mít v ruce navádění a Mýtus zůstane pod kontrolou.“ Asi to není nejlepší přirovnání, když chce Olgu použít jako atomovku, ale… no co, vždyť to sedí.

Vypravěčka - 25. dubna 2015 03:49

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Na dlouho se zamyslí a dívá se někam do tmy. "Orlovští... vždycky jenom kupa problémů," vzdychne. "Maršál Žitin je možná v něčem maličko předpojatý, ale měl pravdu v tom, že jednání Mýtu bylo pochybné. Co když Mýtus jednou usoudí, že pro vlast je nejlepší možnost rozbít Jagino vězení? Co pak?" Jsou to spíše řečnické otázky. Protože se nezdá, že by věděl - tak jak bys to mohla vědět ty? "Co mi za takovou věc můžete nabídnout?"

Marianna Borisovna Orlovskaja - 25. dubna 2015 04:15

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Pokrčím v naučeném gestu rameny. „Zajistěte Borise“, Ale není všem těžkým otázkám konec. Co bych mu měla nabídnout? Rychlej lesní blowjob asi ne, co? Co může brzo trestanec z pochybný rodiny nabídnout prezidentovi? Maj v tom vězení i Čečence nebo podobný individua? Klidně jim budu dělat práskače, žít na hraně je něco jako moje dominantní charakterová vlastnost. Jinak? Plán bylo přemluvit ho ke změně názoru, ne nabízet něco, co nemám. Nebo mám? „Dobrá otázka“, zadívám se na něj neutrálně, ale upřeně, „co vám mohu nabídnout?“

Vypravěčka - 25. dubna 2015 12:34

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna "Máte ojedinělou schopnost." A to je možná důvod, proč ti tehdy Rusko poskytlo azyl. "Mýtus je na, řekněme, delikátní věci příliš... svébytný. Vy jste bohužel odkoukala něco podobného, ale věřím, že v Magadanu budete mít prostor trénovat pokoru." Říká to bez jakéhokoli zabarvení, není v tom zášť ani opovržení. "Za život Mýtu budu chtít život váš," prohodí - a tím pro něj rozhovor skončil. Ať už ta jeho šifra znamenala cokoli. Ale kdyby tě chtěl zabít, stačilo by gesto - a poskoci by se do toho dali.

Vypravěčka - 26. dubna 2015 02:18

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Zdá se, že Olgu jsi asi nakonec zachránila, protože se k tomu dál nevracel. Ve středisku ses mohla Borisovi pochlubit úlovkem. Nicméně čas tě tlačil. Jen pár dní a na pět let budeš pryč od všech, které sis za tu dobu oblíbila. Trénovat pokoru, jak říkal. A nad hlavou ti visel Damoklův meč - protože Vladimir si žádal tvůj život, což u někoho jako on asi neznamenalo nic jednoduchého a příjemného. Olgu jsi doma kupodivu našla. Seděla v obýváku ověšeném zbraněmi, Požírač duší na stole a ne na krku ve formě přívěsku. Stačilo se na ni podívat a bylo pochopitelné, proč se Putin obává, že nad ní ztratí kontrolu. Kdyby jí mrdlo v bedně a ona to kladivo vzala a šla pozabíjet pár lidí... byl by z toho masakr. Už jen proto, co se dělo, když kladivo použila. Chystala se na podobnou šílenost? Nebo se snad těšila domů? Jenže pokud žádné "domů" není, rozplyne se její duše v nicotě? Nebo se z ní stane přízrak? Nikita byl rád, že ses zase objevila. Dokonce si horko těžko na poslední dva dny s tebou domluvil volno. Ale toho rána, kdy ses měla hlásit k odjezdu, mu na dveře někdo zaklepal. Byl to nevýrazný muž v zimním kabátě, který se uvedl psími známkami. To on tě eskortoval na nádraží - avšak kus za Moskvu. Nikita vás, jenom v trenkách, vyprovázel zachmuřeným pohledem - a ty jako bys ho slyšela zoufale zařvat. Buď na svou ochranu zapomněl, nebo to byla emoce příliš silná a spojená s tebou, že si tě našla i o několik pater níž.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 26. dubna 2015 03:53

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Koukám na něj, asi zmateně. Nechápu ho. Ale to je asi tak všechno, co můžu dělat, protože se netváří, že to chce vysvětlovat a já asi nemám odvahu se ptát. Chce můj život? To zní dost fatalisticky, až mě z toho mrazí. Ještě štěstí, že mou sekundární schopností není atomovej výbuch při smrti, jinak bych moc času na spekulace neměla. Chce využít mou schopnost. To nezní tak špatně… možná. Možná! Jestli mě hodlá použít jako nějakou posranou mentální schránku pro kdovíco! Olgo doprdele! Že jsem kvůli tobě teď neobětovala vlastní život doslova?! Pochlubím se úlovkem, ale ostnáč to není. Borejsek hezky dostane mátovej čaj, posadím ho ke krbu a jen tak tak, že mu neseženu EKG, abych měla pod kontrolou jeho srdce – aspoň se ho snažím mentálně udržovat v klidu. A sdělím mu, že Olga je z toho pro tentokrát venku. Že mu ji pošlu sem, jestli ji zastihnu doma. Vyhnu se všem dotazům, jak se to stalo, nejdřív s humorem, že Vláďu ohromilo moje lovecký umění, pak apeluju na to, aby ji ohlídal a neprovedla nic idiotskýho... nakonec to ukončím tím, že musím jít spát. Chci chytnout nejrychlejší let do Moskvy. *** Tak ti nevím – potom všem mě prostě Olga hrající si s tím svým atomovým kladívkem nasere. Nejenže tím dokazuje, že měl Putin možná pravdu, ale ještě ohrožuje můj život. I když, ten už se ďáblu zaprodal, tak je to asi jedno. Vejdu do místnosti a bez pozdravu spustím. „Přestaň si hrát s tím kladivem a mazej za Borisem, potřebuje tě. Je to zařízený, je ti odpuštěno – ale s jednou podmínkou, nesmíš udělat žádnou kravinu, tak to kladívko zase hezky vrať na krk.“ Začnu, ale jelikož se k tomu nechci vracet, odvedu řeč jinam. „Za tři dny pojedu budovat pokoru“, nevím proč, ale putinovská terminologie se mi v týhle situaci zalíbila, „jdu se rozloučit.“ *** Poslední dny byly skvělý, ale jak už to se skvělýma dnama bejvá, byly krátký, a najednou tu ve dveřích stojí KGB a tváří se jak tajnej za Stalina. Divím se, že jde ve dne, Solženicyn přece psal, že se lidi ztráceli vždycky v noci. Tu noc jsem nespala, a nejen proto, že jsem čekala razii. Nešlo to – konečně mě dohnala realita. Jdu do pravýho vězení… a cela v Haagu mě asi nečeká. Ne, ne asi, určitě. Pět let… pět posraných let. Až vylezu, budu mít víc vrásek než babky z uměleckejch obrázků. Vyšlu za Nikitou ještě jedno mentální uklidnění, že se přece nic neděje, ale nejde mi to. Sama jsem z toho dost v hajzlu. Děje se, děje se hodně. „Jestli se mě chystáte vaporizovat, věřte, že mám významný přátele,“ řeknu tomu tajnýmu a zašklebím se. Nevím, proč melu. Asi tím bojuju proti úzkosti.

Vypravěčka - 28. dubna 2015 02:48

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Marianna Olga má nohy na stole, kladivo na kolenou a zamyšleně přejíždí prsty po rytinách na jeho hlavě. Jako valkýra měla k chladným zbraním vždycky až intimní vztah. Samozřejmě věděla, že jsi doma. Že sem jedeš. Stejně jako ty jsi, už na příjezdové cestě, věděla, že ona je doma. Kdyby zmizela, zmizelo by i pouto. Bylo by ticho a prázdno jako tenkrát. Vlastně to není zase tak dávno... "Jak jako... odpuštěno?" zeptá se zaraženě a pak přimhouří oči. "Kdes byla a cos vyváděla?"

Marianna Borisovna Orlovskaja - 19. května 2015 12:46

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Tak tohle mě uráží, se obětuju a ona se tváří, jako bych jí ublížila. „Nekoukej na mě, jako bych ti rozkuchala oblíbenýho plyšáka.“ Vyrazím k lednici, mám hlad, tak doufám, že tam něco má. „Právě se vracím ze zajímavý schůzky s Vláďou,“ ušklíbnu se, když si vzpomenu zase na to trénování pokory, „má k tobě... nám pár výhrad, a tak to nebylo jednoduchý, ale nakonec souhlasil s tím, že ti udělí amnestii. Pokud neuděláš nějakou další pitomost.“ Zarazím se, protože se zase zamyslím nad jeho tajemným já... co tím ‚život za život‘ myslel? Nebo... ne, to nemá smysl řešit. Stejnak nic nevyšpekuluju. „Poděkovat mi můžeš jindy – s trochou štěstí, pokud si nebudeš hrát s tou hračkou na krku, třeba za pět let. Já nespěchám.“

Olga Orlovskaja - 27. května 2015 21:37

soukromá zpráva od Olga Orlovskaja pro Můj pohled se nemění, snad je jenom víc podezřívavej. Úplně mě šimrá nutkání se na to prostě podívat, ale znásilňovat svoji dceru (i když myšlenkově a i když adoptovanou) nebudu. Aspoň zatím. Pokud neusoudím, že mi tají něco hroznýho, co provedla. Přece jen i Pouto má svoje hranice, abysme si zachovaly nějakou integritu. A pak pootevřu pusu. Vážně. A že šokovat nebo aspoň překvapit mě není snadný. S Vláďou? S VLÁĎOU?! Mezitím stačí zmizet do kuchyně. Samozřejmě že jídlo tam mám, mám fyzický tělo, jíst musím. "Počkej, počkej... Jak jako amnestii? Jaktože s tím souhlasil?" vpadnu do kuchyně. Naprosto nic nechápu. Proč bych za to všechno měla dostávat amnestii? K čemu se kurva Marianna zaprodala! Kdybych Vladimira neznala, řekla bych, že mu kouří péro. Ale tohle je horší. Do prdele, mnohem horší! Ovšem tohle všechno dusím pod pokličkou naší obranný linie. Nemůžu to na ni všechno vypustit. Jako by nestačilo, že ji zavřou. Kdyby nebyl Čerenko mrtvej, zabiju ho znovu. A znovu a znovu a znovu, protože to od té chvíle, co začal vystrkovat svoje pojebaný parohy, se to všechno tak zasraně zkurvilo.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 28. května 2015 01:57

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Čumím do ledničky – má tu něco, co by šlo ohřát? Vařit nic nebudu, na to se můžu vysrat. Zaznamenám, že vešla dovnitř... bylo by hloupý čekat, že se smíří s tím vágním prohlášením. Ani jsem s tím nepočítala. Její dotaz ale přesto nejdřív ignoruju. „Nemáš pivo? Rusové sice nepatří mezi největší pijáky piva, ale ty jsi technicky vzato Germánka...“ Jasněže nemá pivo, kde by ho taky vzala, chlastá jenom středověký a tvrdý. Na víno chuť nemám – a stejně ho určitě taky nemá, nějaký mám jenom já doma u sebe doma. Ale mě nejde o pivo. Nejde mi vůbec o alkohol. No dobře, o žrádlo mi skutečně jde, ale... Otočím se. „No dobře, jsi osina v zadku. Podívej se sama.“ Na chvilku prolomím bariéru a začnu se soustředit na ten rozhovor. Jenom na ten, tak snad toho nevyužije a neudělá mi kompletní sken. Možná ji z hlavy i dostanu, ale pak místo na Sibiř odjedu do nejbližší psychárny, kde mi daj polstrovanou cimru pro uslintaný mimoně.

Olga Orlovskaja - 28. května 2015 02:20

soukromá zpráva od Olga Orlovskaja pro "Ve Valhalle jsme pili medovinu ze struků Heidrún. To s tím pivem je váš předsudek," frknu. A ona, když jí vstoupím do mysli, mimoděk ucítí závan smutku. Jako by vítr přinesl pach smrduté stojaté vody nějaké sibiřské bažiny, kde už uhynula spousta zvířat a bahno tam prokvétá sinicemi. Stáhnu se. "Debil." Těžko říct, kdo z nich. Putin? Žitin? "A ty jsi holka pitomá taky. Nemáš tušení, k čemu ses upsala," zakroutím zamračeně hlavou. Byla to moje šance. Jakkoli nejistá. Mohla jsem to zkusit. A ona si prostě nedá pokoj a jde klidně až ta Putinem! Je evidentní, že i přes zprávy, které donesla, nemám dobrou náladu.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 28. května 2015 03:05

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro „Vinna v obou případech.“ Jo, jsem pitomá, ale jednou jsem jí si slíbila, že ji zachráním, tak jsem ji zkrátka musela zachránit. Konec debat. „Máš pravdu, nemám tušení – a v tý blažený nevědomosti chci žít do tý doby, než se to budu muset dozvědět.“ Vytáhnu pikslu, která by snad mohla obsahovat něco poživatelnýho, a zvědavě ji otevřu – no hele, maso, možná dokonce zvěřina! Ale to je v tuhle chvíli asi tak jediná dobrá věc. Náladu už mám zmrvenou, nečekala jsem kdovíjaký ejchuchu, ale aspoň trochu vděku by projevit mohla. Tváří se, jak kdybych jí klackem ňoupala v otevřený ráně „Prozradíš mi, proč se tváříš, jak kdybys žrala psí hovno?“

Olga Orlovskaja - 28. května 2015 03:37

soukromá zpráva od Olga Orlovskaja pro Chvíli mám nutkání jí to říct. Čistě proto, že jsem nasraná. Ale jenom chvíli. Pak to spolknu. Kdyby neměla odjet na pět let do lágru, tak bych jí to sežrat dala. "Ne." Tohle je ten typ "ne", přes kterej nikdy nejel vlak. Ba ani buldozer. "Jak... je na tom Boris?" Musím se zeptat. I když jsem odešla právě proto, abych ho neviděla odjíždět. Aby on už mě nikdy po tom procesu neviděl. Aby bylo jednodušší to všechno utnout.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 21. června 2015 01:08

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Nezaujatě pokrčím rameny. Když ne tak ne, nemusím vědět všechno. Páčit to z ní nebudu, někdy je jak kasa, kterou nejenže neotevřeš ani páčidlem, ale ani nejlepší kasař by to nedokázal. „Boris?“ Paninka si na svýho mnoho set starýho manžílka konečně vzpomněla? Bylo načase. Ušklíbnu se. „Má se dobře – překvapivě dobře na to, jak v prdeli byl... a je. A ten tvůj odchod beze slova tomu moc nepomoh. Těší se na tebe, potřebuje tě, tak dokaž, že nejseš stejně pitomá jak tvoje adoptivní dcera, přestaň trucovat a mazej za ním.“ Mezitím začnu ohřívat žrádlo. Plán je jasnej – nažrat se, vypakovat jí a jet za Brutálním Nikitou. Ještě naposled, než bude pět let šukat jenom nějaký děvky... doufám že aspoň luxusní.

Drag Oncave - 09. srpna 2015 18:32

Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu! Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní.

Vypravěčka - 09. srpna 2015 20:57
	Zombifikujeme to, tak nám to zas hlavně nesmaž :D

Vypravěčka - 11. srpna 2015 11:25

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Poslední noc před ztrátou svobody. Nikita se ze všech sil snažil, aby nedal nic najevo, ale to, jak tě pak u sebe držel, mluvilo za vše. Všechny srandičky před pár dny se zdály být jako pitomé puberťácké žvanění... a vlastně taky byly. Ano, říkal, že je to jenom pět let, ale je to taky pět let v lágru. Magadan není Vorkuta, ale stejně. Jelikož jsi na sobě po soudu měla stopovací kouzlo, ráno dne, kdy jsi měla nastoupit trest, se u dveří Nikitova bytu objevil jeden z tajných. Dost možná tvůj dohled. Obyčejný chlápek, ale z nějakého důvodu ti z něj po zádech běhala husí kůže. Možná proto, že vůbec nepůsobil jako někdo z těch starých filmů, když si pro tebe přijdou a ty víš, že je to v prdeli. Byl úplně obyčejný, v davu by sis ho nevšimla - a to bylo právě ono. Takoví měli být opravdoví tajní. Obyčejná zimní bunda, džíny. Jen tak mimochodem, takovým revizorským stylem, ukáže odznak. "Půjdeme?" Řečnická otázka, jak jinak. Změří si rozdrbaného Nikitu, ale dál mu nevěnuje pozornost.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 15. srpna 2015 20:08

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Usnu až nad ránem a jenom na dvě slabý hodinky, nemůže za to jenom strach, chci si užít poslední momenty na svobodě, jako by měly být ty poslední. A proč „jako“. Těch pět let bude jako věčnost a kdoví, možná se už nevrátím... Ale ne, konec těm apokalyptickejm žvástům, prostě tam vejdu, nakopu prdel těm nejdominantnějším babám a všechno bude v klidu. Jenom škoda, že tak blbá, abych tomu věřila, nejsem. Mám strach, opravdovej strach. Sice vím, kdo za dveřma bude, banda náboženskejch fanatiků kázajících o bohu by tu v tuhle hodinu a dobu rozhodně neoxidovala, ale stejně nechám Nikitu jít otevřít. Nejen proto, že je tu doma, zároveň chci oddálit tem moment, kdy budu muset odejít. Ale stejně jdu za Nikitou, nesluší se nechat tajnýho fízla čekat, že? Chlap, přímo ikona všeho obyčejnýho, promluví a ten kámen v krku se zvětší několikanásobně, třesou se mi ruce... v náhlým popudu chytnu Nika a políbím ho, jako by mi to mělo dodat odvahu. A možná jo. „Počkej na mě.“ Na odpověď nečekám a vykročím. Jeden krůček pro člověka, žádnej význam pro lidstvo. Prdel. „Jdeme.“ Napůl čekám, že mi nasadí klepeta, ale budu radši než ne, stejně se zdrhat nechystám.

Vypravěčka - 31. srpna 2015 19:22

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Agent tě odvede do auta, otevře ti dveře, ale s gentlemanstvím to má pramálo společného. Když nastartuje, slyšíš, jak cvaknou zámky. Veze tě na nádraží někde na kraji Moskvy. Vypadá to jako armádní uzel, což se ti potvrdí, když vás u vjezdu do areálu kontrolují. Předá jim papíry a voják vás pustí za bránu. Tam vám ale hned řeknou, že máte vystoupit. Seržant tě kontroluje podle dokladů a Olgou vycvičenými instinkty cítíš, že stačí špatný pohyb a někdo tě vyspraví olovem. Prohledají tě, dostaneš nenáviděný náhrdelník, který vše okolo změní na bílý šum. "V pořádku, odtud si to už přebereme my," prohlásí seržant. "Jdeme, Orlovská." Doprovází tě samopalník a seržant. Na nádraží už probíhá nakládání. Asi jsi měla štěstí, že ti dovolili pohybovat se na svobodě, protože bys musela čekat někde v lochu - jdete právě včas. Zatím tě akorát připravili o osobní věci, ale oblečení ti vzhledem k zimě nechají. Chlad starých dobrých okovů, které jsou těžké a připomínají pouta z přelomu minulého století, cítíš i přes rukavice. Najednou ti přijde, že jsi omámená a unavená, sotva zvedneš ruce a došoupeš se tam, kam tě vedou. Na svoje místo v přestavěném dobytčáku. Časy se změnily. Za války byste tu seděli jako zvířata, hladoví, zmrzlí. Teď je vagon aspoň nějak zateplený, i když za přehnaně humánní by tu situaci v Evropě nepovažovali. I tady to má punc Ruska, a jakmile se vlak dá pomalu do pohybu, dolehne na tebe pocit, že vážně jedeš do lágru, vážně na Sibiř. Sice skoro 70 let po válce, ale nakolik velký rozdíl to bude? Sergej o lágru nemluvil. Nesměl, nebo nechtěl? Prostě vždycky odvedl řeč jinam. Těžko říct, co konkrétně tě tam čeká. Jak to bude. A co je nejhorší, máš spoustu času o tom přemýšlet. Opravdu spoustu, protože do Magadanu je to několik dní cesty zasněženou krajinou. Ne že bys z ní něco viděla - úzká podlouhlá okna jsou těsně u stropu. Cestujete přikurtovaní k lavicím, neselektují vás na pohlaví. K jídlu jsou suchary a voda, věci, se kterými nenaděláte moc nepořádku. Neustále na vás dohlíží dva specnazovci s maskami. Mají sice zbraně, ale určitě to nebudou obyčejní lidé. Sice nemůžeš zachytit jejich myšlenky, ale to by od vězeňské správy bylo hloupé. Mluvit dovoleno nemáte. Jeden to chtěl udělat a jako exemplární příklad mu rozbili nos. * * * Písnička Magadan, ztracený ráj je rozhodně kec. Vyženou vás ven. A je tu kosa. Šílená kosa. Ani ve vlaku nebylo kdovíjak teplo proti tomu, kdybys seděla v bytě nebo v autě, ale tohle je pravý sibiřský mráz, který tě hned kousne do veškeré odhalené kůže. Ženou vás oploceným koridorem jako na jatka, do budovy, kde proběhne další kontrola - a deratizace. "Co, to jako spolu?" zabrblá žena, která vypadá, že se tu ocitla omylem. Tu během chvíle sežerou, protože ještě pořád má své gelové nehty. O ty však vzápětí přijde při kontrole. Jako vždy, vše musí pryč. "Neboj, na tu tvou hubenou prdel tu nikdo není zvědavej," frkne jeden ze strážců. I on má kuklu - což je v tomhle mrazu víc než příhodné. Je pravda, že chlapi mají jiné starosti než po vás čumět. Po deratizaci, která štípe a studí jako pes, vyfasujete kombinézy, dokonce i rukavice, boty s kožešinovou vystýlkou, bundu, šálu, čepici. Nemůžou vás tu nechat zmrznout. "Kdo něco ztratí nebo o něco přijde, má smůlu," prohlásí zásobovací důstojník. Takže je jasné, že komu bude zima, bude bojovat o víc. Nakonec vám dají tetování skoro jako v koncentráku. Údajně zmizí, až si to odkroutíte. Ale do té doby... Ne, nikdo vám neřekl, jestli se něco stane, pokud porušíte pravidla, ale cítíš, že nemáš přístup ke svým schopnostem, stejně jako když jsi měla pouta. Potom vás konečně rozdělí podle pohlaví. Žen je tu méně, i když v Genštábu to tak vypadat nemuselo - v kanclu jich bylo někdy až moc. Nových vás je vlastně jenom osm včetně tebe. Vyhublá ženská, co si stěžovala (a údajně se jí zatrhl nehet, když jí sundávali ty gelové), Asiatka, co vypadá jako napaprčená kočka a je celá pokérovaná, jako by byla minimálně od Yakuzy, ženská, u které asi měli velký problém ji zařadit do ženské sekce (Nikita by vedle ní se svým holým hrudníkem vypadal zženštile), potom pár ničím zajímavých kousků, které se těžko odhadují a pravděpodobně se vybarví až časem, nemocně vypadající pobledlá dívka, která může být ztěží plnoletá (ale u Specnazu zdání často klame) a od pohledu a podle jizev i držení těla jedna čistokrevná vojanda z prvních linií. Dovedou vás do ubytovacího baráku, kde je samozřejmě tepleji, ale ne přehnaně. Až se přestaneš hýbat, budeš klepat kosu, protože ty deky nevypadají nic moc. Když vám oznamují denní režim, je to nepříjemné deja vu. Potom odejdou, slyšíš, jak zamykají. Pokud někdo bude v noci chtít na záchod, musí do kýblu. Tušíš, že podle vybavení by vám mohli dát víc - ale proč by to dělali? Postel ti nikdo nepřidělil. A co se týče ostatních vězeňkyň, tak si vás v rudém šeru, které sem vniká okny zvenku díky sněhu, prohlíží. Ve vzduchu houstne napětí. Nehtová ženská má konfrontaci jako první. Chce si najít postel, ale jedna ženská si na ni položí nohy. "Tahle je je moje." "Ale vždyť už jednu máš!" Ta zjevně vážně neví, do čeho jde...

Marianna Borisovna Orlovskaja - 08. září 2015 23:16

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Nemá smysl si hrát na hrdinu, natolik k užitku mi škola pana Sergeje byla, i když tuším, že to byl jenom slabej odvar toho, co si pro mě přichystal soudruh Putin. S věkem přichází moudrost, říká se, ale netuším, nakolik za rozhodně moudrý rozhodnutí poslouchat na slovo a zbytečně nekecat může věk a nakolik hlavně pušek, který určitě střílej ostrejma. Do smíchu mi není. O to míň do jakejkoli hádek, už v tom posraným autě bylo jasný, že odteď končí veškerá prdel. Вспоминаются темные дни. Вспоминаются белые ночи. И дорога в те дали короче. Удивительно близко они... Zkušeností mám natolik, abych si s sebou nic nesbalila, jenom hadry na zkurvenou zimu, která tam určitě bude, a pár osobních věcí – kartáček, hřeben a věci na krámy. Nejspíš se mi menses stejnak zastaví, jestli nás budou krmit tak, jak je krmili za totáče. A taky tabák, sice nečekám, že mi zůstane, ale s trochou štěstí zjistím, kterej z těch zmrdů uniformovanejch si ho syslí a za nějakou protislužbu mi trochu vodsype. A pokud zůstane? Cigára budou platidlo, peníze ztratěj hodnotu ve chvíli, kdy nastoupíme do toho sovětskýho dobytčáku. Co si taky koupit za posraný papírky a kovový výlisky. Dobytčák... můžete mi mluvit o moderní civilizaci, jak chcete, ale pohled na tenhle tradiční kulakskej a židovskej dopravní prostředek mi vážně moc odvahy nedodá. Budeme tam namačkaný jak na výletě do Aušvicu? Berete sázky, kolik dojede po svejch a kolik budou muset vynášet nohama napřed? Nejspíš rovnou do masovýho hrobu... Магадан, Магадан, Магадан. Давний символ беды и ненастья. Может быть не на горе - на счастье Ты однажды судьбою мне дан? Někde jsem četla, že když muklové v gulagu nezmrzli, nechcípli na zápal plic, úraz nebo je rovnou nezabili, sežrali je vlci. Otázka za deset tisíc rublů – jaká smrt je lepší? Osobně tipuju, že chcípnem na hlad rovnou teď a tady, pokud pojedem vážně dlouho a furt nás budou krmit těma sucharama. Stačí jeden den a už je vážně nesnáším. A zima. Ne, ne zima, Zima. Slovo zima ani nedokáže ani vzdáleně popsat jaká posraná nelidská kosa tam bude. Už teď tady je... mám chuť se zahřát poskakováním jak pomrdanej kamzík, ale za to by mi dali čočku větší než tomu dementovi, co chtěl žvanit. Magadan – symbol bídy a špatnýho počasí... proč se kurva gulagy nestavěly někde na riviéře?! Вспоминается мутный залив. На воде нефтяные разводы. И кричат, и кричат пароходы, груз печалей на плечи взвалив... Doprdele! Tam ve vlaku už mi seriózně hrabalo na maják, bejt s vlastníma myšlenkama takovou dobu byl trest sám o sobě, ale tenhle mráz? Možná je tak silnej, že mi zmrazil myšlenky, ale to je tak jediná výhoda. Ne, já nejsem vyrobená na mrazy, to nechte těm sibiřskejm medvědům v hadrech, já chci teplo, mám napsáno v genofondu, že potřebuju teplo, nejsem doprdele ze severu! Já tu chcípnu! Ta ženská se tu vzala jak? Co nepochopila na tom, že nejlepší je mlčet, dokud se tě někdo nezeptá?! I kdyby tě chtěli přefiknout, píčo, to nejlepší, co můžeš udělat, je se uvolnit, protože máš smůlu, jsou silnější a ani tvoje nabarvený nehtíky ti nepomůžou. Leda by sis je vyrvala i s kůží a pak bys na chvilku cejtila jinou bolest než tu, kterou ti udělaj v dírách... Proboha proč jsem je nemohla nechat zmasakrovat v červnu?! И увидится дым вдалеке. Снова ветер, холодный и жесткий И тяжелые, желтые блестки на моей загрубелой руке. Takže krádeži se říká ztráta. To si zapisuju – budu si muset najít nějakej gang, do tý doby držet hubu a krok. Toho, kdo si najde svoje místo, nebudou okrádat a naopak bude mít možnost někomu rozbít hubu a sebrat mu něco na sebe. To se kurva hodí... teď jenom doufám, že domácí lekce s valkýrou mi budou co k čemu a dokážu se v starý dobrý šikaně vyrovnat těm babám tady. Ale stejně, pokud nebudu mít někoho, kdo mi bude krýt prdel, moc toho nenadělám, jednu sundám, s trochou štěstí dvě, ale naseru tím celý hejno hysterických harpyjí. U tetování se musím usmát – no není to hezkej návrat ke starým zvykům? To Olžino nepočítám... A rovnou hezky tématicky na německej lágr! Ale další tetování už jenom takový, který mě bude identifikovat s nějakou skupinou, pokud možno drsnou a pokud možno silnou. Maj tu ženský nácky? To by mi mohlo pomoct tu těch pět let přežít... A další poznámka – nikdy se nedat do řeči s tou gelovou princezničkou, pokud mě s ní uvidí se vybavovat, už navždycky budu na nejnižší příčce hierarchie. Я и нынче тебя не забыл. Это с той, нависающей тропки Словно даль с голубеющей сопки жизнь открылась до самых глубин. Ty vojensky a mafiánsky vypadající děvušky jsou slibný, budou mít ostrý lokte a nejspíš tu nebudou úplně bez záštity. Aspoň ty mafiánský, u vojáků je to trochu na štíru, zas takový bratrstvo potažmo sesterstvo armáda není... a když nad tím přemejšlím – jak moc v prdeli bude mít tu jméno Orlovská? Kurva! Jsou tu i baby, který sem mohla Olga dostat? Všechno je možný... to je v hajzlu! Kurva, doprdele bože, jestli existuješ, dej, ať tu je taky skupina, která na Orlovsou starší vzpomíná v dobrým a pro který to jméno znamená něco pozitivního, jinak mě vážně vykuchaj čímkoli, i kdyby to měly bejt nabroušený pysky jejich píč! Přidám do kroku, chci si najít volnýho fleka co nejdřív, ať nedojde na konfrontaci dřív, než to bude nutný. Ne s tímhle jménem. Hlavně vyignorovat tu Bárbí, žádnej zasranej konflikt dřív, než to bude nevyhnutelný... A ta posraná písnička, která mi hraje v hlavě celou cestu, mě už pěkně sere...

Drag Oncave - 10. září 2015 11:20
	Dobrodružství vytaženo z odpadu, hodně štěstí v obnovování příběhu! Pamatujte, prosím, že pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, dobrodružství bude automaticky ukončeno. Drag Oncave

Vypravěčka - 10. září 2015 22:16

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Tentokrát jsi měla štěstí. Schytala to Gelovka. Stačila jí jedna rána pěstí a už se složila na zem, ale veteránka si do ní ještě s chutí kopla. "Můj barák, mý pravidla, čůzo. Tady nejseš na dovolený někde v Soči, píčo, tady seš v lágru. A abys to konečně pochopila, tak dneska spíš na zemi. Slyšely jste, zelenáči?!" zvedne hlavu. Vidíš jenom siluetu, ale podle hlasu bys ji zítra mohla poznat. "Kdo týhle krávě dovolí válet se v posteli, tak zejtra bude žrát sníh." "Jo, bez práce nejsou suchary," ozve se někde ze tmy adaptované moudro. * * * V noci ti byla klendra. A co hůř, z té klendry jsi musela jít na záchod, takže hezky do kýblu. V místnosti se držel pach zpocených lidských těl a nepříjemný ocásek krve. Vždycky tu minimálně jedna bude menstruovat - a důkaz toho byl nepochybně v kýblu. * * * Probudili vás brzo. Byla ještě tma. Což se v zimě dalo čekat, ale stejně ti přijde, že ses vůbec nevyspala. "Kdo chce žrát, musí si to zasloužit," prohlásil zakuklený specnazovec, když si jedna z nových chtěla jít pro jídlo. "Támhle je potřeba do kuchyně nanosit vodu. Můžeš se do toho pustit." Říkal to holce, co měla třicet kilo i s postelí. Zjevně si ji na tohle vybral schválně. Nakonec všem přidělili práci krom tebe, Asiatky a vojandy. "Orlovská! Ty půjdeš se mnou," štěkl na tebe nějaký specnazovec. Byli oblečení tak, aby se těžce dalo poznat, kdo je kdo. Odvedl tě do jedné z budov v táboře, která byla lépe zateplená - hned bylo vidět, že se tu zdržují i zaměstnanci. I podle technologie. Ta bude určitě nejvíc zabezpečená. Ale křeslo, co bylo uprostřed místnosti, kam tě vedl, ti vzalo veškeré iluze, že by to snad mohla být protekce. Tohle nevěstilo nic dobrého. "Sedni." Sotva se tvůj zadek dotkl židle, specnazovec mávl rukou v rukavici a kolem zápěstí se ti zacvakly okovy. Potom ti na hlavu nasadil nějaké elektrody, které vedly k neznámému zařízení podél celé jedné stěny.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 11. září 2015 22:57

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Dobrý si zapamatovat, ta matróna je místní kápo, takže zbejvaj dvě možnosti – buď ji nějak donutit, aby mě respektovala, nebo si najít ty, který sere, a vyměnit místo v čele za někoho pro mě lepšího. Se ještě uvidí. Přenechat Gelovýmu nehtu postel je to poslední, co by mě napadlo, takže minimálně v tomhle máme jasno, kdyby se přiblížila, dostane jednu ještě ode mě, aspoň poměřím sílu s tou místní Kateřinou Velikou... aspoň zhruba o kolik silnější je jako že bude, kdoví jak dlouho tu je, jak často posiluje a jak často někoho rube. *** Kurva, kurva, kurva! Potřebuju hodně rychle někomu čórnout další deku nebo bundu... nebo kurva cokoli, v čem doprdele neumrznu! A taky si zavedu pytlík a budu se cévkovat, ty vole, ten hnusnej kyblík chci tak maximálně někomu vylejt na hlavu! Proč tohle místo museli postavit v regionu přímo přesraným permafrostem! Proti svý vůli se ušklíbnu – nošení vody, tohle taky povědomý. Tenkrát mě to neuvěřitelně sralo, dneska bych to brala všema deseti, při tom se člověk aspoň zahřeje. I když je pravda že u týhle lidský uschlý větve to není jistý, nejspíš se polije a rovnou umrzne. Zoufale se snažím neposkakovat nebo si nemnout ruce. To by bylo trapný a nejspíš by mě čekala rána obuškem do břicha za odměnu. Ale taky by moh pohnout a dát mi něco na práci, mám hlad, je mi zima... chci se aspoň trochu zahřát. Půjdu kam? Speciální zacházení už od začátku? Nevím, jestli to je průser nebo výhra, ale jsem zvyklá počítat spíš s tím prvním. Hádat se ale nemůžu, tak co mi zbejvá, než za tou kuklou jít. Už první dojem mě překvapí, překvapí a znejistí... pochybuju, že mě jdou přestěhovat do luxusního lágrapartmánu jenom proto, že tak moc milujou mou matku. A když už jsme u toho, oni nejen vězni, i tihle hošani můžou mít na Olgu pifku, že? Takže co, výslech? To ale nedává smysl, v těchhle místech moc výslechy nefrčí, sem se dostávaj lidi potom, co si tuhle srandu zažili a už všechno vyslepičili. Doufám. V některých regionech Ruska je i posraný trhání mandlí brutální týrání, nechci vědět, co se tihle buzíci naučili na kurzech efektivního mučení. Křeslo... křeslo?! Co to doprdele je?! Tohle je nějaká místnost na testování na lidech?! Žaludek se mi zhoupne a nohy jsou najednou nějaký slabý. K tomu místu jdu spíš ze setrvačnosti, protože mě končetiny jenom sotva poslouchaj – a v hlavě mi hučí. Doprdele, doprdele... Okovy. Ty pouta na ruce mi rozvážou jazyk aspoň natolik, abych promluvila. Potřebuju vědět, co chystaj, sakra moc to potřebuju! „Co se mnou budete dělat, kurva?“ To kurva tam původně bejt nemělo, ale strach, kterej se mi rozlejzá zpod břicha do celýho těla potřebuje bejt ventilovanej. Jakkoli. Automaticky trhnu rukama, i když to nedává logiku, jenom proto, že potřebuju přesvědčit, že se vážně nemůžu pohnout. Ani nevím, proč to udělám.

Vypravěčka - 11. září 2015 23:15

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Voják nasadí poslední elektrodu a teprve pak ti jednu vrazí. V puse ucítíš krev, ale zuby jsou celé, asi ses jenom kousla. "Budeš se mnou mluvit slušně," oznámí ti a nějakým hnusným způsobem ti to připomene Sergeje. Toho Sergeje, kterého jsi ještě nenáviděla. Protože je to stejná věta, stejně nezainteresovaný tón, který však neznamená, že ti za to, když ho neposlechneš, něco neudělá. Ba naopak. Což může být ve své podstatě mnohem nebezpečnější, protože pes, který neštěká, je nevypočitatelný. "Ale když to tak moc chceš vědět..." To ti určitě neříká pro tvoje krásný oči. Ta odpověď se ti určitě líbit nebude. "Magadan není dovolenkový rezort a už vůbec není pro normální lidi. Vy, protože jste zneužili svých schopností nebo jste je neovládli, si je nezasloužíte mít," říká, zatímco cosi zapíná na přístroji. Vypadá jako něco ze Star Treku, jenom tak nesvítí. Několikrát něco cvakne a klikne. Potom to tiše zahučí, jak se to rozbíhá. Na kůži ti zapraská statická elektřina. A pak jako by ti někdo sevřel spánky a čelo ledovou obručí, která je tak studená, až vlastně pálí. Není to bolest jako při odstraňování tetování, není to bolest jako při mlácení, jako při drsném psychickém útoku. Je to jako deka, která ti bere kyslík. Ale pořád ho máš dost na přežití na hranici. I když jsi ho nikdy nezažila, nejbližší představa je infarkt. Dlouhý, úmorný infarkt. Na hrudi tě svírá a srdce sebou škube jako umírající pták. Nedostává se ti dechu. A slábneš. Hlavu máš lehkou jako po spoustě vína, nohy naopak jako z olova. Tvoje magické jádro skomírá. Ten pocit znáš. Hranice magického vyčerpání.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 12. září 2015 08:00

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Heknu. Tma a štiplavý jiskry, kovová chuť krve a tupá bolest procházející skrz celý ný tělo. Ale popravdě, už jsem dostala hůř. Jaguáři, obr, japonská Ruska... a když na to přijde, tak i Olga v rámci jejích veselých bojových her. Minimálně jsem při vědomí, bolest přejde. Ujede mi nasranej pohled, ale mám natolik rozumu, abych čuměla do země. To, že nepoužil plnou sílu neznamená, že ještě nemůže... nebo že si to chci zopakovat. Do země čumím ještě ve chvíli, kdy začne mluvit, ale když mýmu ještě pořád otřesenýmu mozku začne docházet, co říká, poplašeně na něj kouknu. Jak nezasloužíme mít?! Co to kurva mele?! „Cože? Ale to, to nemůžete! Na to nemáte právo!“ Můžou. Můžou! Lapám po dechu, jak kdyby mě škrtili. Mám chuť řvát, ale nedostává se mi dechu. Snažím se z tý židle dostat, servat ze sebe ty elektrody, ale okovy drží. Pak už se nezmítám, nemám na to sílu, jenom se s vytřeštěnýma očima snažím nabrat dech, udržet se naživu, dejchat. Umřu? Ne, neumřu, jenom si to budu přát. *** Myšlenky se mi rozutekly kdoví kam a nemám sílu je nahnat zpátky, chci něco říct, ale jenom naprázdno lapám do dechu. Stejně nevím co te sebe vypravit. Tohle se nemohlo stát... Tohle... ne. Náhle a bez varování se mi obrátí žaludek, do huby se naženou všechny žaludeční šťávy a začnu se dávit... jídlo v břiše nemám, zbejvá jenom hořká kyselina. Příhodný.

Vypravěčka - 13. září 2015 18:27

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Vydávíš si žaludeční šťávy na prsa a do klína. Je to nepříjemný smrad, který nutí k dalšímu reflexu. Není divu, že tě ráno nenakrmili... Pouta povolí. Malátná se svalíš na zem. Specnazovec tě donutí jít po svých. I kdyby ses měla plazit. Tváří se, že má veškerou trpělivost světa - ono asi ano, když dělá v lágru, kde jsou někteří na doživotí. V jeho doprovodu se dopotácíš do jídelny, kde dostaneš chleba s máslem a čaj. Víc, než v co jsi mohla doufat. Chleba ti v žaludku leží jako kámen, ale čaj ti dodá trochu energie, abys pak mohla škrábat brambory v kuchyni. V ledové vodě, hnusnou tupou škrabkou. Návrat ke guatemalským kořenům. Na večer pár brambor, studená voda. A pak spát. * * * Druhý den tě nechají být. Přidělí tě ke tvým oblíbeným krávám. Úplně to vidíš v barvách, Sergej musel mít tuhle školu. Nikdy o tom moc nemluvil, ale předtím asi v lágru dělal. Všimneš si, že tě pozorují nejen specnazovci. Veteránky už musely zaslechnout tvoje jméno, však se hlásíte. Když večer v jídelně hltáte svou trošku jídla, dojde za tebou jedna ženská. Může jí být tak čtyřicet, tvář má ošlehanou mrazem a prsa jí visí až na břicho. V zádech cítíš další pohyb. "Znala jsem jednu Orlovskou," posadí se na lavici naproti tobě a jakoby nic si k sobě přitáhne tvůj tvůj tác. Část studeného bylinkového čaje, který tě jako jedna z mála věcí drží nad vodou, protože dost možná to bude nějaký odvar, abyste jim tu hned neexli, se vybryndá na plast a do brambor, které jsou přemrzlé a sladké. Machna si nabere plnou hrst a strčí si je do pusy. "Takovou blond píču. Řekni, Orlovská, seš taky píča?" "Určitě, proč by ji sem jinak maminka hodila, he?" houkne někdo od sousedního stolu. Machna přimhouří oči a prohlédne si tě pozorněji. "Tak maminka, jo?"

Marianna Borisovna Orlovskaja - 13. září 2015 20:51

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Trvalo to dlouho, než se myšlenky zase začaly prodírat ven v nějaký normální formě, až odpoledne toho dne – a s nima přišlo plný uvědomění. Realita. Deprese. Ukradli část mě samotný, něco, co ke mně patřilo, část osobnosti... nejen nejlepšího kamaráda, mojí identitu! Teď si připadám... prázdně, ne jako s tím posraným obojkem nebo tetováním, ale skutečně, vážně prázdně. Ti zmrdi mi udělali potrat, jenom místo hnusnýho aliena vyndali poklad. Kurva... cejtím se tak blbě a zoufale, že mám chuť bulet jak malá holka. Až na to, že ani jako malá jsem moc nebulela. A ani teď nebudu, tu radost jim nemůžu udělat. Vrátí se? Vrátí se mi, až si odsedím těch pět let? Musí... musí! Putine, ty zasranej ušatej skřetí zmrde, tys to věděl! Až odsud vylezu, narvu ti pokoru bajonetem do prdele! Je to všechno tvoje zasraná vina! Únava je velká, usnu hnedka. Ale to neznamená, že spím dobře... zdaj se mi noční můry snad po celou noc. Ráno si pamatuju jenom něco s elektrošoky, postavama připomínajícíma tady špenáty, podezřele se měnícíma na postavy tam z Guatemaly a obří větrnej vír, kterej mi vysával z hlavy myšlenky. Podvědomí. Sebevnímání. Nemusím být Freud, abych našla původce těchhle srand. *** Krávy. Ty velký vemenatý kusy hovězího, ty mi vážně chyběly... aspoň že jsou věci, který se nezapomínaj. Například dojení, když vám hlavu málem rozmlátí kopyto velký jak vaše dvě dlaně dohromady, docela si to zapamatujete. Škola hrou podle Serjožky, ty vole. A Sergej má vysokou gulagskou. Ale maj jedno pozitivum, nejsou kolem lidi, aspoň ne takový, který by mě rušili a srali. Což se nedá říct o jídelně a žraní toho sajrajtu, kterýmu tu říkaj žrádlo. Je to tady, konečně si debilky daly všechno dohromady. Konečně jim došlo, s kým maj tu čest. Nevšímám si jí, vezmu si čaj a napiju se, protože je to kurva životabudič. Čumím někam mezi stůl a tác, jak kdyby tu paní Kápo nebyla a nemluvila. Ale když mi hrábne do tácu, podívám se na ní. Nasraně. Mám kurva hlad a teď jsou už tak hnusný brambory pomrdaný její chlupatou, nemytou prackou! Ta vyprcaná mluvící vopice s vemenama, kterýma by mohla vorat pole! Zatím ale nezvednu hlas, mluvím klidně, se stopou falešnýho soucitu. „Dávaj ti málo najíst? Posluž si, určitě máš hlad.“ Znovu se napiju, ale pak se bez varování zvednu a s rozpřahem tu svini fláknu do hlavy. „Jsem po mamince, ty kurví mrdko!“ Že to není nejmoudřejší? Na to sere pes! Nasrala mě, kunda! Okamžitě se pokusím dostat z kleští lavice a stolu, ať mám nějakej prostor. Možná mi rozbije hubu, ale nemusí mi zlámat haksny.

Vypravěčka - 13. září 2015 21:50

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Rvačka. Jedna z mála kratochvílí v díře, kde mrznete, nedají vám pořádně najíst a ještě z vás cucají energii nejen v tom obrazném slova smyslu. V jídelně je ihned pozdvižení a je jen otázkou času, než po vás skočí ostraha. Baba má hlavu jak kokos. Tvrdou. Výcvik od Olgy je výcvik od Olgy, ale stejně tě zabolí ruka zkřehlá mrazem. Baba se na lavici jenom trochu zakymácí, ovšem není tak rychlá jako ty, takže stojíš jako první. Problém je v tom, že ona není sama. Rána do ledvin. Teplá kombinéza (ale na Magadan málo teplá) úder moc neztlumí a ihned se tě chopí několik rukou, a to za ty tvoje. Další masáž ledvin. Jídelna šílí. Je to jako ve špatném filmu. Machna se napřáhne a vyspraví ti fasádu. Jako by ti někdo urazil kus čelisti. A z druhé strany. Nevíš, co se děje okolo, ale najednou ruce stisk povolí a ty padáš ke studené zemi. Přes natékající oko vidíš, jak si zakuklenci dělají pořádek a dávají rozjíveným holkám gumoléčbu. Jedna borci ve tvém zorném poli skočí na záda a ten se otočí ke sloupu - a prudce do něj narazí. Baba z něj spadne jako klíště. "Na břicho!" štěkne na tebe specnazovec a kopancem ti pomůže. Od země jde zima a drží ti ruce. Jeden zakuklenec vyleze na stůl, aby měl přehled. "Tak poslouchejte, kundy!" zahřmí. "Zjevně máte dost energie, když se můžete rvát. Tak si dáme noční. A bez žrádla! Jedem, jedem, jedem!" A tak se vydáte na noční. Která spočívá v tom, že budete odhrabávat sníh. Bohužel tak, že jedna brigáda to hází pod nohy té druhé. A to celou noc. Ještě než ale vyjdete úplně ven, velitel tě odtáhne stranou a přimáčkne tě na zeď. Ledviny se ozvou. "Takže ty chceš dělat problémy, Orlovská?"

Marianna Borisovna Orlovskaja - 13. září 2015 23:32

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro První pravidlo sebeobrany a vlastně jakýkoli rvačky – vždy si krejt záda. Jenže to proti tobě nesmí stát půl posraný místnosti. Po ráně vyjeknu stejnou měrou bolestí a stejnou měrou překvapením, protože i když se to dalo čekat, ránu v plný síle nikdy nikdo nečeká. Čelist mám pevně stisknutou k sobě, když čubky spustí masáž, jistěže hekám, ale snažím se zuby udržet u sebe. Znám to, uvolním je a prokousnu si jazyk. Jenže pak přijdou její rány. Přísahám, na chvilku snad ztratím vědomí. Rozhodně orientaci. Nejen bolest, hlava brní jak po bouračce. Kurva... vona mě tu zabije! Do hajzlu, nečekala jsem, že to kdy řeknu, ale já jsem snad za ty kluky špenátový ráda! Cože? Na bři-? au! Doprdele to nejde tak rychle! Ale jde to dost rychle, když člověka popohání vědomí kanady zarytý v břiše. Co znamená noční? Nějaká práce? Jako jo, asi budu mít větší radost, když budu dělat nějakou fyzickou práci než bejt zavřená v nějaký ledový samotce. Se spánkem nepočítám, to je luxus, kterej platí pro někoho, koho všichni neviděli majznout kalíškem spoluvězenkyni. A ani pro toho už ne. Jenže vysvětlení toho, co noční vážně znamená... no kurva. To bude sračka... a do toho mám asi otřes mozku nebo co, ledviny na sračky... neměla bych jít na ošetřovnu? Ne, dělám si prdel, já vím. Ale házet lopatou v naprosto zbytečný činnosti potom, co mě záda bolej jak po přejetí náklaďáku? No to mě poser zelenej mužík v čepičce. Posranej putinovskej Dobby. Jo, divila bych se, kdyby můj úvod do života mukla hoši nechali jen tak, takže mě šéfik nepřekvapí. Bolestivě syknu, když se mnou praští o zeď, ale jinak se držím. Nekoukám na něj. Já a problémy? Kdo to kdy slyšel, já a problémy nejdeme dohromady, pane! „Ne, pane, to rozhodně nechci.“ Až teď se na něj podívám a zkusím vyrobit co nejvíc lítostivej ksicht, kterej dokážu. Není mi to líto a i kdyby bylo, tak kvůli mýmu zdraví a ne kvůli těmhle pičusům nebo tý pizdě s převislýma kozama. Takhle to kurva funguje, ne? Nechat si to líbit budou mě šikanovat jak tu Gelovku. Hlavně se udržet, hlavně se neušklíbnout. A hlavně do hlasu nepustit ten sarkastickej tón, kterej se tam dere. „Je mi to líto, pane.“

Vypravěčka - 14. září 2015 11:04

soukromá zpráva od Vypravěčka pro "Takový jako ty znám. Nemysli si, že ti to věřím, Orlovská. Ale já si na tebe dám pozor..." Samozřejmě to byla výhružka. Ale ty v gulagu nezůstávají jen tak viset ve vzduchu. Odlepí tě od stěny a vede tě na noční. Ta je přesně tak hrozná, jak z toho krátkého oznámení vypadala. Nejenže jsi unavená a hladová, ale v noci se ještě víc ochladí. Člověk může být rád i za ten špatně utěsněný barák. Nehledě na frustraci z naprosto zbytečné práce. Emocemi to bouří, protože tu určitě proti sobě stojí nějaké sokyně a navzájem si hází klacky, tedy, sníh, pod nohy. Nechají vás dřít až do rána, do svítání. Což je v zimě zatraceně daleko. Všechno tě bolí, jsi proklepaná jako zmrzlé maso. Krev z nosu už ti neteče, asi ti všechna zmrzla. Pak se plazí na ubikace pro své dvě hodiny spánku, aby úplně neexly. Ovšem ty ne. Ty se staneš malým protekčním frackem a na výhružku velitele Kukel dostaneš jiné ubytování. V chlívku. Hodí tě tam, přikurtují tě do slámy prochcané od koní. Štěstí ti přeje a nepadneš na koblihu. Huňatého koníka přivázali někam jinam asi. Každopádně tu aspoň tolik nefučí, po mrznutí venku se zdá, že je tu víc teplo než v baráku, kde bydlíš. Usneš prakticky hned. Probere tě až dotek na rameni. Konečně si nějaký specnazovec přišel užít? Proto tě sem dali? Sice jsi zmlácená, ale oproti těm, co jsou tu dlouho, jsi pořád svěží. Dřepí vedle tebe další Kukla. Je tu přítmí, matné světlo zakaleného dne prosvítá jenom škvírami a pár špinavými okny. "Takhle to bude lepší. Na baráku by tě roztrhaly." Není to hlas velitele. Obecně na vás mluví minimálně, takže těžko říct, kdo to je.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 14. září 2015 13:54

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Nevěříte, pane? Ale to byste měl, pane, jsem dobrák od kosti – tak jenom doufám, že to holky nebudou zkoumat doslova. Nekonečný, je to absolutně a stoprocentně nekonečný, takhle nějak si představuju peklo. Zima mě nutí makat, ale svaly bolej tak, že se ke každýmu dalšímu pohybu musím nutit vší silou vůle. Kurva... ledviny bolí, hlava bolí, záda bolí, teď už si svaly bolí. V ledvinách snad ty chcanky zmrzly, ne?! Doprdele já tu chcípnu do tejdne! Tohle je noční můra... V posledních hodinách už ani v duchu nekleju, nemám na to sílu, na to je mi moc mizerně a jsem moc utahaná. Vedou mě jinam? Nejdřív z toho zrovna dobrej pocit nemám, naposled když mě vyčlenily ze slepičince, ukradli mi moje zlatíčko, mou schopnost. Určitě jsou schopný mi po noční buzeršichtě vymyslet něco podobně sračkoidního. Stáj? Nechaj mě snad omrdávat koněm?! Ne, mám tu spát. Hodní hoši... že to tu páchne jako přesně to, co to je, mi je v tuhle chvíli naprosto jedno. Je tu docela teplo, je tu docela pohodlno... spát. Vzbudím se s trhnutím a automaticky zvedám ruce v obraně. Nevím, jestli se mi o machně zdálo nebo je to reflex, ale automaticky čekám ránu. Až pomalu mi dochází, kde vlastně jsem a že ten, co tu oxiduje a budí mě, je hoch od špenátu. Co tu dělá? Chce šukat? Ale udělej to rychle, chlape, pokud mám ještě chvilku času na spaní, tak... mluví. Co víc, mluví mile... nebo spíš normálně. To je takový překvapení, že mě donutí si sednout, pomalu, opatrně a s bolestivou grimasou, protože mám pocit, že mě někdo tam vevnitř rozsápal a znova sešil. Dost blbě sešil. Z týhle náhlý změny – že mluvěj i bez toho, aby se mnou třískali o stěny, kopali mě do břicha nebo mě rubali do hlavy – jsem tak vyjevená, že chvilku nevím, co říct. A tak mě napadne to nejblbější. „To všechno jenom kvůli jedný rvačce?“ Překvapení nehraju, přijde mi to absurdní – jsme snad v lágru, ne? Ale pak mě napadne záchrana - „Nebo je to kvůli jménu?“ Dodatečně si vzpomenu na to, že tu maj rádi oslovování, tak doplním: „Pane.“

Vypravěčka - 14. září 2015 20:55

soukromá zpráva od Vypravěčka pro odkaz Kukla určitě v ostražitosti nepolevuje, protože je v bezpečné vzdálenosti jak na obranu, tak na zpacifikování. Rozhodně abys nedosáhla na jeho zajištěnou zbraň. Jelikož si sundal brýle, vidíš, jak se mu tu a tam zalesknou oči. "Jedna rvačka přímo s Machnou je jízdenka do pekel. Nehledě na to, že plukovník Orlovská tu má dost nepřátel." Trochu se nadzvedne a koukne přes stání k vratům, pak si zase dřepne. Sáhne někam na bedra a vyloví patku chleba a kousek sýra. Podá ti ho. "Sergej Dmitrijevič vzkazuje, že máš pamatovat na to, co tě naučil," řekne a vyhrne si kuklu. Zapálí si. "A taky mě požádal, abych tě udržel naživu, tak mi to neztěžuj." Zobrazit SPOILER

Marianna Borisovna Orlovskaja - 15. září 2015 13:54

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Prej rvačka... vždyť to ani rvačka nebyla, dostala pohlazení hrnkem a další tři minuty se mi snažila pomocí pěstí protáhnout mozek ušima a z ledvin udělat řízky. To jako rvačku nepočítám. A co se týče jména Orlovská – spíš mi řekněte, kde Olga nemá nepřátele. Kdyby se všichni sešli, můžou založit vlastní stát. Překvapeně na něj kouknu, když vytáhne jídlo, a ještě překvapenějc, když zmíní Seržu. No do kurev! Tak Serjoža tu má ještě pořád nějaký páky, to čumím! Je to prostě borec. Jestli se odsud dostanu, koupím mu a jeho kočce pěknou dovolenou... někam, kde se líbí vlku a jaguáru. Nejdřív tu ale musím přežít. Zakousnu se do chleba, spíš hltám než jím, protože nikdy nevíš, kdy přijde někdo a sebere ti to. Večeře nebyla, noc byla na piču a jiná snídaně taky nebude, pokud mě chce separovat od slepičince. „Po-“, polknu, blbě se mluví s tvářema jako křeček, „pokusím se.“ A fakt že jo, já se kurva vážně snažím, bohužel to skoro nikdy nevyjde. Prokletí Orlovskejch? Ne, tohle existovalo ještě předtím, přesně tenhle „talent“ mě dostal do Guatemaly. Chce to nějaký radikální řešení, jinak fakt zhebnu. Tak říkajíc useknout chobotnici hlavu. „Ale pokud ta ženská nezapomíná, dřív nebo pozdějc se jí to povede. Zabije mě, ať se budete snažit jakkoli, pane. Nevidím jinou možnost než ji... odstranit.“ Kurník bude zmatenej, když slepičí matka natáhne brka. Takže je načase vymyslet, jak to udělat, dřív než ona vymyslí, jak se ke mně dostat. A ona má rozhodně lepší šance. Píča.

Vypravěčka - 15. září 2015 21:58

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Specnazovec se ušklíbne. Vůně cigarety je po týdnu donucené abstinence vábivá. "Machna je sice kunda, ale je i po těch letech setsakra produktivní. Samozřejmě že u celé ÚPA platí, že všichni jsou postradatelní," což se ze tvé zkušenosti zatím nedá říct jenom o Borisovi, protože má ovladač od atomovky, "ale kvóty se musí plnit a těžko si necháme zabít jednu z nejlepších dojnic."

Marianna Borisovna Orlovskaja - 15. září 2015 23:19

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Cigáro... doteď jsem si na něj nevzpomněla, však už hulím jenom příležitostně, ale když mi s tím smrdí pod nosem, začínám mít chuť. Ale tolik rozumu, abych u něj neškemrala, ještě pořád mám. Vypadá to, že se na mě usmálo trochu štěstí, tak ho nebudu pokoušet. Takže je proti? To mám jen tak čekat, než přijde a zabije mě sama? Nasrat! Do prdele hárající feny, to si strč do chámovodu! A co to je za zkurvenou terminologii? Dojnice? To tu maj farmu na mateřský mlíko, nebo co? Co tak důležitýho se tu děje, že ta Machna je tak zásadní? „Co...?“ Zakroutím hlavou, ne, nebudu se ptát, proč použil zrovna slovo dojnice. Vlastně mě to nezajímá, zajímá mě vlastní krk. „Takže jí mám nechat, aby mi zlámala vaz?“ Přinutím se zachovat klid, i když začínám cejtit vztek a, co si budem, i frustraci. Ruská vražedná alternativa na Hlavu 22? Pokud chceš přežít, musíš ji zabít. Zabít ji nemůžeš, protože má protekci. Dokud má protekci, nemůžeš přežít. Zasranej kruh se zasraně uzavřel, paráda.

Vypravěčka - 15. září 2015 23:25

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Tvoje "co" stačilo, aby ti to vysvětlil. "Myslím, že na dojení jsi už přece byla taky. A v pravidelných intervalech na něj chodit budeš, s tím nic nenadělám ani já, bylo by to podezřelý. Můžu ti pomoct leda tím, že ti tu a tam dám něco jídla navíc, abys to vydržela." Naposledy potáhne - moc si cigáro nevychutnával, kouřil ho jako o život - a típne ho o box. "To nikdo neříkal. Spíš se pokusím zařídit, aby tě dali jinam. V rámci bezpečnosti. Protože jaks viděla, tak každá rvačka je záminka k celotáborové mele. No a jsme zase u toho, že dojnice si střílet nechceme, navíc by byl průser, kdyby se nám tu najednou o tolik zvedla úmrtnost. Přece jen ne všichni tu mají doživotí, aby to bylo fuk."

Marianna Borisovna Orlovskaja - 15. září 2015 23:44

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Cože?! To jako fakt?! Oni naše schopnosti uměj uchovávat? Ne, líp, vony se vážně vrátí? Sakra, alespoň jedna dobrá zpráva! Samozřejmě dobrý zprávy nejdou bez toho, aby se zkurvily, to, že to budu muset absolvovat pravidelně, mi moc dobře neudělá. Vlastně už jen ta samotná představa opáčka je děsivá. Víc jídla, abych to vydržela? To mě přivádí k další otázce... „Byl snad někdo, koho to položilo? Jako úplně – kaput?“ Doufám, že ne, že nikdo nechcíp a jenom to tak jenom vyznělo. Sleduju jeho ruku s žvárem... co si dát vajgla? To by snad... ale ne, vždyť ani nejsem regulérní kuřák. Už. Nebudu tu bafat přepálenej tabák. Kolik oddělení tu maj? To i ženský se dělej na sektory? To čumím, vězení s počtem ubytovanejch o velikosti menšího města. Zlobit se nebudu, když půjdu jinam, ale stejně si myslím, že narvat jí drát do krku nebo oka by bylo jistější. „Ale jistotu, že ta píča nemá lokty i v jiných sektorech, hádám, nemáte...?“ Nesnažím se zakrejt pochyby, mám na ně právo.

Vypravěčka - 19. září 2015 15:01

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Specnazovec se na tebe neradostně podívá. "Samozřejmě že jo. Ne každej to vydrží. Úmrtnost je o mnoho menší než kdysi, na konci čtyřicátých a padesátých let byla nejvyšší, SPN část Magadanu sloužila právě k tomu, aby lidi vyždímali a recyklovali. Říkám si, že tehdejší vláda si neměla s fašounama co vyčítat..." Znovu zkontroluje dveře, ale zdá se, že prozatím je klid. Pokrčí rameny. "Jediná jistota je smrt." Jo, to zní skoro jako heslo celého ruského SPN světa. Můžete počítat jenom se smrtí, která hrozí na každém rohu. Stačí špatný krok a padáte. Do propasti, která je nekonečně dlouhá, děsivá - a dole čeká nejmíň Cthulhu.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 20. září 2015 22:05

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Samozřejmě. Nevím, jestli mít radost, že je ke mně upřímnej, nebo bejt nasraná z toho samýho důvodu. Někdy moc pravdy bolí. Je mi dost u prdele, co bylo ve čtyřicátkách, zajímá mě současnost, ale zas oceňuju, že se mnou jedná přímo. To dost pomáhá důvěryhodnosti, ačkoliv k tomu stačilo Seržovo jméno. A další upřímnost. Skvěle, dobré vědět. Jestli těch pět let přežiju, bude to zázrak. Další otázka mě nenapadá... nebo spíš bylo tý upřímnosti až až pro jeden rozhovor, další pozitivní zprávy si nechám ujít. „Díky, pane, vím, že tímhle riskujete. Cením si toho,“ a pro změnu to myslím upřímně, na smrt mám moc málo křížků na krku. Ať už vysátím nebo proto, že se ta pizda machnatá rozhodla mě umlátit.

Vypravěčka - 04. října 2015 10:18

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Specnazovec kývne. "Drž hlavu nízko, ať se bude dít cokoli. Jedině kdyby ti šlo o život v nějaké rvačce, braň se." Vstane. "Kdyby něco, byl jsem tu ze zcela zjevných důvodů," vycení zuby a stáhne si kuklu zase do obličeje. "Pokliď to tu, většinu jsem za tebe nechal udělat jiný, ale víš jak." Podá ti lopatu. Na vidle můžeš zapomenout, jsou moc nebezpečné. Tedy, v určitých rukách, třeba v Olžiných, je nebezpečná i plastová dětská lžíce, každopádně nějaká prevence být musí. Nedá se ale říct, že by se mokrá sláma uklízela lopatou dobře. Tvůj zachránce během toho, jak pracuješ, pokuřuje u dveří, odkud prosvítá kalný den. To znamená, že bude před třetí, protože spát vás vyhnali nad ránem a ještě není noc. Pracuješ ve stájích až do večera. Postupně sem vodí koně, kteří přes den pracovali. Je potřeba se o ně postarat, nanosit jim vodu a píci. To stejné vedle ve stodole u krav. Večer jsi ztahaná, jak jinak, ale aspoň jsi byla chvílemi v relativním teple. Sergejův vyslanec se v pak vytratil. Na noc tě přesunuli jinam. Jako problémovou na samotku. Nepochybně ti to zařídil právě on. Dostalas sice trochu gumoléčbu, ale pořád lepší, než kdyby ti hrozilo, že tě v noci někdo podřízne. Samotka byla dost klaustrofobní. Muselas spát trochu schoulená do klubíčka, ale to vzhledem ke všudypřítomné zimě nebyl problém. Žádná postel, jenom slamník páchnoucí po psině. Naštěstí blechy ani vši tu nebyly, na to si potrpěli. Večeři ti tam hodil bezejmený spojenec. A pak z kapes taktické vesty vytáhl kousek sobího salámu a několik čtverečků čokolády. Nemluvil s tebou. * * * Několik dalších dní probíhalo ve stejném duchu, akorát místo luxusní práce čištění stájí a chlívů jsi dostala za úkol nosit vodu. To bylo ve zdejších podmínkách utrpení. Cestička od potoka - studna tu byla, ale tohle bylo součástí trestu - byla zledovatělá vyžbryndanou vodou, a jakmile trošku cákla na tebe, za chvíli mrzla a hlavně studila. Vahadlo se ti zarývalo do ramen, boty klouzaly. A že té vody bylo potřeba. Do kuchyně, pro zvířectvo, pro lidi. Kohoutek se zdál být jako hi-tech mimozemský vynález - stejně tak vzdálený a neskutečný. Natož s teplou vodou. Jelikož jsi byla neustále na očích nebo na samotce, jejíž trest spočíval v zimě, malém prostoru a absolutní dezorientaci, protože tam nebylo světlo, Machna neměla šanci se k tobě dostat. Podle všeho byla v jiné části tábora. Tu a tam jsi zahlédla, že některá ze ženských prostě padla a byla tak unavená, že ji nezvedl ani křik a kopance dozorců. Odtáhli ji na ošetřovnu. Mluvit ti s nikým nepovolili. Ani na tebe nikdo nemluvil. V podstatě tě jenom korigovali gesty, pouze první den ti řekli, co budeš dělat. Svým způsobem to bylo ubíjející. Být s vlastní hlavou. Být jen dalším mravencem v mraveništi, kterého zašlápnou, pokud nebude dělat, co chtějí. Nicméně jedna světlá věc tu byla. Neznámý. Objevoval se nepravidelně, aby to nebylo podezřelé (asi podle toho, jak a kde měl hlídku) a tu a tam ti dal nějaký... pamlsek. Ano, na psím pelechu po takové dřině to opravdu vypadalo jako odměna pro jednu z hodných čubek.

Vypravěčka - 21. února 2016 18:48

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Po nějaké době nadejte ten velký den. Vypuštění. Ale jenom vypuštění ze samotky. Jak se zdá, Neznámému už došel vliv, aby tě od toho všeho mohl držet dál. Protože se vracíš hezky domů, do baráku, kterému velí Machna. "Á, návrat nezdárné dcery!" zahlaholí venku před jídelnou a mnohem tišeji, když tě míjí, dodá. "Já věděla, že s tebou bude legrace. Doufejme, že větší než s maminkou..." "A my zas doufáme, že máš stejnou páru jako maminka, protože dneska v noci si s těma kundama zatančíme," sykne napaprčená Asiatka, která se do lágru dostala s tebou. Očividně během tvé nepřítomnosti nezahálela, protože vypadá docela sebejistě. A ani není tak moc zbitá. "Přidáš se?" Co lepšího sis na uvítanou mohla přát? Zdá se, že ses připletla rovnou do války gangů.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 08. března 2016 15:08

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro A tak začalo peklo. Zima, absolutní tma. Dřina. Únava a spánek, kterej byl všechno jenom ne hodnotnej. Na to jsem se moc klepala a mozek odmítal naprostou tmu. Kolikrát za noc jsem se probudila s pocitem, že se dusím, že na mě něco padá… Proti všemu očekávání si nezvyknul asi proto, že mě tahali ráno na denní světlo. Vždycky z toho nečekanýho světla najednou bolely jak svině. Sem tam jsem spala tvrdě, ale to spíš mozek zkolaboval a na chvilku se přepnul do úspornýho režimu. A do toho tahání vody – ne, oproti předpokladům to na zahřátí není lepší, ne v mínus padesáti nebo kolik je. Je to úmorný, na piču a nekonečný, pomalu z toho cvokatím… zvlášť když to skončí ve tmě. Každým dalším dnem se pocit, že chci taky zkolabovat jako ty baby, prohluboval. Aspoň chvilku na ošetřovně, tam přece bude trochu tepla a možná aspoň deka. Jak dlouho tu jsem? Mám pocit, že věčnost, ale bude to sotva měsíc. Možná tejden? Moc málo. Jak tu mám vydržet pět let? Nějak, nějak to zvládnu, vždycky to nějak zvládnu. S pomocí Seržova soudruha a jeho dávek žrádla… možná díky tomu nezkolabuju, ale jestli mě zase pošlou na to dojení, možná to přežiju. Jenom únava bránila upadnout do něčeho podobnýho zoufalství, ale stejně – v tý nepřirozený, absolutní tmě díry jsem se občas přistihla – smysly tak pojebaný, že mi to dlouho docházelo – že bulím jak piča. *** Ochrana za každou cenu. Po nějaký době sem začala uvažovat, že to přestává bejt můj zájem. Čím se to změní? Bití na začátek, ale pak bude stejná tma jako na samotce, jenom mi nebude vadit zima a vlastně ani ta tma. I chcípnout je lepší, než bejt tady. A teď? Teď se to může parádně splnit, ale já mám stejně radost jak malej harant, že se můžu vrátit. Alespoň v prvních chvílích, v druhý ji uslyším. Mám co dělat, abych ji ignorovala – už od tý rvačky vím, že jí sem Olga musela dostat. A jestli jí sem nedostala přímo, tak k tomu pomohla. Pravděpodobně by mě chtěla zabít, i kdybych jí o hlavu nemrdla ten hrnek. Prostě kurva, je to na píču… A pokud by to bylo málo na píču, holky se o zbytek postaraj, že? Dávám si načas s odpovědí. Nechci zpátky do díry, navíc si moc dobře pamatuju slova kamaráda Kukly, že se nemám do ničeho plíst. Jenže jestli mě chce vemenatka zabít, potřebuju i jinou ochranu, odmítnout druhej gang, půjdou po mě voba. Na to se můžu vysrat. Ještě je tu možnost, že je napráskám Dojnici, možná by se vzdala myšlenky mě zabít, ale není to jistý, zato je jistý, že budu jenom kurva pro všechno. A bude stoprocentní, že se mě tady šikmovočka a její kamarádky pokusej udusit. To… není dobrý. Jenže něco říct musím. Tak co koupit čas a trochu zjistit víc, než mě donutí si vybrat stranu. Jinak to bude neutralita ve stylu Belgie – je neutrální, tak ji pro jistotu vojedou jako první. „Doufám, že to máte promyšlený, protože ta kozatá píča tu má velkou protekci. Je produktivní.“ Případný podezření a zmatek hned vysvětlím, „i kukly mluvěj, když si myslej, že je nikdo neposlouchá. Vona tu prej má,“ poklepu na čelo, aby bylo jasný, že myslím schopnosti, „pěkně velkou zásobu, aby jim splnila půl normy. Druhou šanci mít nebudete, jestli něco chystáte.“ Odmlčím se, ale jen proto, abych vzápětí pokračovala, „musí chcípnout a to nejlíp tak, aby se na nikoho nedalo ukázat. Kolektivní trest bude drsnej, ale přežijem, na to nás moc potřebujou, zato když budou práskači a najde se jeden exemplární příklad…“ Nedořeknu, jenom pokrčím ramenama. Obraz si umí udělat sama.

Vypravěčka - 15. března 2016 18:47

soukromá zpráva od Vypravěčka pro Machna šla ten večer na své dojení. Nic zvláštního. Ale pak se strhl povyk. Hromadná rvačka v baráku, kterému kralovala Machna. Ze začátku to nevypadalo jako dobrý plán, zvlášť když trestem jste byly postihnuty všechny. "Á, barák s Orlovskou... To se kurva dalo čekat." Ten hlas ti byl matně povědomý, ale Neznámý to nebyl. Takže možná ten, kdo tě zmaloval hned druhý den, cos přijela. "Myslíš si, že se budeš pořád povalovat v díře? Že tě to zachrání? Leda hovno." Otočil se na ostatní. "Koukám, že máte nějak moc energie, čubky. Vidím to na urychlení dojící pětiletky." Po té rvačce jste měly jít všechny. Ale Asiatka se navzdory tomu všemu spokojeně ušklíbla. A teprve za několik dní jsi měla zjistit proč... * * * Machna byla v úzkých. "Neplníš normu, stará!" zaslechlas štěknutí zpoza dveří, když tě vedli na dojení. "Ale soudruhu veliteli..." Její hlas byl jako pohlazení po duši - pokorný. "Za to určitě může ta malá kunda Orlovská!" "Ta troska? Máš mě za debila?" Podle zvuků ji musel nakopnout. "Já ti řeknu, co za to může..." Odmlka. "Stáří. A víš, co se dělá se starým čoklem?" Machna oněměla. Ale jenom na chvíli. "To... za to všechno?!" "Čekáš vděk, děvko? Očividně jsi zapomněla, že tu kurva nejseš na prázdninách." Zakuklenec byl nasraný. "S benefity je konec. Odveďte ji." * * * Po téhle události začal Machnin vliv slábnout. Už neměla nic, čím by si udržela svůj úl, a slabší kusy se pozvolna přidaly ke skupině Asiatky. A i když měla výdrž koně, nakonec ji zlomilo to nejhorší, co vám gulag mohl zničit. Vlastní mysl. O dva měsíce později jsi od jedné z holek slyšela, že ji odtáhly do Jámy. Mezi ostatní povolené ztráty. * * * červenec 2014 Mohlo to být asi dva a půl roku. Vrcholilo léto, které bylo po třeskuté zimě neobvykle teplé. Příjemné. Dokud jste se neškvařily na slunci, které ti připomnělo Sergejovy netradiční výchovné metody, svázané ruce a větev. Zrovna jsi dřevěnými hráběmi hrabala suchou trávu pro dobytek, když k tobě dojel zakuklenec na koni. Výběh, jak tomu říkali, byl stejně jako zbytek areálu chráněn a vidělas, co se stalo té, co to považovala za přehánění. Neumřela hned. Ale to Freddy Kruger taky ne. "Orlovská, do kanclu." A poklusem tě před sebou hnal jako kovboj tele. V kanceláři jako takové jsi ještě nikdy nebyla. Nepouštěli tam nikoho, dokonce si tam snad uklízeli sami, aby předešli nehodám. Olízla tě klimatizace. A vůbec to bylo jako výlet do budoucnosti. Věci, cos považovala za samozřejmé, byly svatým grálem. A zakuklenec za stolem vypadal v tom všem "normálním" vážně bizarně. "Neříká se mi to lehce, Orlovská..." začal velitel, toho už jsi poznala po hlase, "ale mám pro tebe dobrou zprávu." O stůl pleskly složky. "Podmínečné propuštění. Jsi povolána zpátky do aktivní služby."

Marianna Borisovna Orlovskaja - 16. března 2016 03:27

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro Mlčely. Neříkám, že jim to zazlívám, zatímco tu kuly pikle, já jsem chcípala v naprostý tmě jak šlupka od banánu v koši, takže nemaj důvod mi věřit. Na druhou stranu, bez informací jsem se do toho nemohla zaplíst, když se chtěly holky jenom porvat. Jenže jedna věc mě přesvědčila, že šikmý voko má plán, plán, který přesahuje hranici: rozbijem jim huby a budeme super zlý. Řekla jsem jim víceméně všechno zásadní, ale žlutokožka se ani nezarazila… jako někdo, kdo to už věděl. Někdo, kdo s tím počítal. Byla to jenom intuice, která mě přesvědčila se zúčastnit, intuice, co s objevila právě v ten moment, kdy rejže potvrdila, že do toho jdou, a vypadala stejně přesvědčeně jako předtím. Je mi líto, kuklo, Orlovský jsou vždycky v centru dění, strach z díry jim v tom nebrání. Zvlášť když hlavní frontu vyměněj za politrukování. A taky jo – jak začala rvačka, padlo jenom pár ran machnovkám, zato se mi povedlo oběhnout všechny baby v tom nezapletený a tak nějak po našem je přesvědčit, aby před dozorcema držely hubu a krok. Násilí problémy řeší. Když naběhli dozorci, většina neutrálních čubek byla přesvědčená, zbytek měl nejspíš natolik dobrej příklad, aby stejnak držel hubu. Rozhodně všechny zůstaly zticha nehledě na kolektivní trest. Ale když už jsme u toho… Proč já? Já se před chvílí vrátila, kurva! Jak jsem asi mohla tohle plánovat?! Na malej moment mám pocit, že mě ani moje „lobbování po Orlovsku“ nezachrání a vrátím se tam na samotku zase, ale ne – díkybohu – kolektivní trest, jak se předpokládalo. Čubky držely kušnu. A pokud jde o to jejich „záchranný povalování v díře“… Můj kuklakamarád tomu mohl říkat záchrana, jak chtěl, ale takhle si protekci nepředstavuju – to radši žádnou nemít. To jejich „povalování v díře“ znamenalo naprostou tmu, z toho pramenící mizerný spaní a stejnou dřinu jako ostatní, jenom v naprostý samotě. Jo, hodil mi tam jednou za čas jídlo, což bylo skvělý, ale to nic nemění na tom, že chcípnout by bylo lepší. Zima, hlad, až moc vlastních myšlenek – ne, díky, to je jízdenka přímo do blázince a k zhroucení. Radši normální režim i s rizikem smrti, mrtvoly aspoň nemyslej. Proti tomu je i pár minut naprostýho pekla snesitelných – už proto, že to trvá jenom pár minut. *** Jejich „diverzní plán“ jsem pochopila vzápětí – a bylo to lepší než všechny svátky světa najednou. Kunda najednou ztratila pozici! Kunda přestala dojit! V tu chvíli mi bylo jedno, kam mě táhnou a co mě tam čeká, protože to znamenalo jediný – zajebaná řiťolezka a ocejchovaná kráva s vyznamenáním přestala dávat mlíko! V tu chvíli jsem měla víc síly a odhodlání než kdykoli od začátku tohohle pobytu. Ten den mě nemohli zabít předojením, i kdyby ždímali ostošest, protože energie jsem měla na rozdávání - ta kozonoska má po benefitech! Až tehdy jsem se zase zkoušela bavit s Asiatkou, s kterou od tý rvačky nepadlo ani slovo. Nebylo to snadný, spíš to bylo nemožný, protože ta šikmobulva byla arogantní jak piča a její kurník to odkoukal, jenže já se nevzdávala, protože jsem potřebovala informace. A do jistý míry jsem cejtila i vděk – nevím, jaký spolu měly pohledávky, ale Machna kozatá otevřeně vyhlásila válku jenom mě, co jsem věděla, takže jestli se Gejše povedlo jí odstranit, ať už jakkoli, měla jsem u ní určitej dluh. Nějaký informace se objevily až po smrti Kozatý dojnice - mít šampus, v tu chvíli ho bouchnu! Tehdy jsme spolu s šikmovokou měly snad měsíc společný práce, nemluvily jsme spolu, za to by nás kuklomrdi seřezali jak koně, ale i beze slov tak nějak přeskočila jiskra, jak se říká. Ne, neskončilo to na palandě nebo v pochcaný slámě, ale i když do tý doby pro mě nebyla nic jinýho než dementní šikmovoká čubka a já pro ní… určitě něco podobnýho, tehdy se něco změnilo. Kromě vděku jsem jí začala i vážně respektovat, ona – kdoví. Ale určitě se změnila. Nakonec se z těch pár slov staly věty, z vět souvislá spojení, ze spojení rozhovory. Trvalo to dohromady snad tři čtvrtě roku vzájemnýho oťukávání a posílání do prdele (tři čtvrtě roku, během kterýho na mě ale nikdy neposlala to svoje stádo slepic, čímž u mě ještě víc stoupla – v tu chvíli něco jako skutečně vážená osina v zadku), ale proti všemu očekávání se z nás staly kamarádky. Až tehdy mi řekla tajemství pádu Machny, a musím říct, že na mě udělalo dojem. Přetížit stroj a zkratovat zasraný pizdě hlavu, to je práce mistra, to dokážu ocenit i já. A taky mi tak nejspíš zachránila život, to dokážu ocenit určitě. Od tý doby jsem už nebyla sama proti všemu, tak to přestalo bejt tak příšerný. Jenže snad rok jenom o samotě, s dojením až moc často, s tím, že zasraný zakuklený bachaři nevynechali jedinou příležitost mi dokázat, jak nesnášej moje příjmení, a s dalším časem v díře, z toho minimálně jednou neoprávněně… něco bylo jinak. Pomalu se ztrácel ten pohon, co jsem měla celej život, a nahrazovalo ho něco, čím jsem do tý doby pohrdala – strach, pocit, že je vážně lepší držet hubu a krok... málem jsem se hořce rozesmála, když mi to v jedný sebereflexní chvíli došlo - pokora. Gratuluju, Putine, měl jsi pravdu, tvoje moderní gulagy dokážou divy. Proto ani ve chvílích, kdy to bylo normálně špatný, neměla jsem nutkání se moc projevovat. Stačilo mi prostě, že mě nemlátili, že bylo trochu jídla a pití, že byla normální tma a ne ta nepřirozená v díře a že jsem měla někoho, u koho jsem nemusela čekat podraz. Ta Gejša, jinak jsem jí neřekla nikdy a ona to brala – však pro mě měla taky přezdívku – byla někdy jedinej důvod, proč si nehodit mašli. Celkově to fungovalo, protože jsem se jí nesrala do vedení, ten svůj gang měla pod vedením ona, já jsem se jí do toho srala jenom tehdy, když jsem měla fakt pocit, že dělá pičoviny – a to nikdy před slepičincem. Ale proč si jinak něco dokazovat, všechny jsme byly ve stejných sračkách. *** A najednou? Předvolání k nejvyššímu, to nebejvá každej den. Vlastně to nebejvá nikdy. Nahánění ve stylu telat je standard, zato klimatizace a moderní pracovna rozhodně ne. Nedokážu se překonat a neustále se rozhlížím. Ani dejchání klimatizací profiltrovanýho vzduchu se nemůžu nabažit, protože venku je příšerný hic a je to jak dejchat výpary z pece. A to není jediný překvapení… Propuštění? Propuštění?! Nemůžu tomu uvěřit, tohle není možný! TOHLE NENÍ MOŽNÝ! Krátkej pocit radosti se rychle změní v nejistotu. Tohle je určitě nějaká hra, teď se určitě baví na můj účet – nabídnout naději a potom jí jednou ranou sundat. Propuštění… Kouknu na kuklu, ruce se mi trochu třesou z toho šoku, tak je přilepím k tělu. „Opravdu, pane veliteli?“ Jestli je to vtip, tak ať vyjde najevo teď. Už to nehrajte dál… tohle je fakt zkurvenej vtip. Nebo to možná není vtip? Vážně?! I když chci, pořád tomu nemůžu uvěřit – a vím, že tomu nebudu moct uvěřit, dokud nebudu doma. „Kdy… kdy odjíždím?“ Nikdy, určitě nikdy, ale kdyby náhodou… asi se chci rozloučit. Jo, bude to ještě větší prdel, když do toho zapletu i další, já vím, ale pokud to sranda není…

Vypravěčka - 19. března 2016 14:12

soukromá zpráva od Vypravěčka pro červenec 2014 "Hned," zazní jeho lakonická odpověď. "Máš půl hodiny na to, aby ses dala do pořádku." Kukla, co tě přivedl, ti do náruče vrazí plastový zapečetěný pytel. "Tady to podepiš, navrácení tvých věcí," přistrčí ti kukla velitel papír a propisku. Po té době, cos jenom někde něco nosila nebo hrabala, to je nezvyk. Potom je druhý kukla odvede do jedněch dveří na chodbě. Je to koupelna. Regulérní koupelna. A i docela pěkná. Jsou tu sice klasické armádní kóje, ale je tu čisto - a hlavně tu bude teplá voda a mýdlo. Ne že by vás nechali chodit jako špindíry, jednou za týden vás nahnali do sprch, kde jste dostávaly deratizaci, aby se tu nešířily nemoci a paraziti. Ovšem zde je i šampon, sprchový gel, vše ovšem logicky chlapské, a sprcha, kde si můžeš nastavit teplotu. "Pětadvacet minut, Orlovská," oznámí ti kukla a nechá tě tam. Čeká přede dveřmi. V pytli najdeš to, v čem jsi sem přijela, než tě oblékli do mundúru. Takže zimní oblečení, což v tuhle dobu není moc příhodné. Ovšem stále je tu to tetování, které blokuje tvé schopnosti.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 21. března 2016 19:38

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro červenec 2014 Hned. Zní to jako nějaká relaxační hudba. Hned. V tuhle chvíli je mi jedno, proč se rozhodli mě propustit. Na čí rozkaz a co to bude znamenat – teď to znamená jedno. Jdu domů. Znova to varování, že tohle nemůže bejt pravda. Že nejspíš halucinuju, protože to s dojením přehnali. „Rozkaz, pane,“ hlas reaguje automaticky. Naučeně. Při podpisu už můžu těžko skrejvat, že se mi třese hnáta, ale zfouknu to rychle. Stejně by ta škrábanice nebyla stejná jako kdysi. Skoro se divím, že si svůj podpis furt pamatuju. Další zázrak – normální koupelna, ne hasičská hadice nebo sprchy jak z koncentráku. A nejspíš teplá voda. Na to koukám ještě víc jak na zázrak než na kancl velitele. Jenom rychle zkontroluju pytel s oblečením, ale jen co zavře dveře, rychle ze sebe sundám hadry a vlezu pod sprchu. Seru na to, že přípravky jsou pánský, protože jsou. Už jenom to, že jsou, mi stačí ke štěstí. Vím, že zbytečně ztrácím čas, ale v teplý vodě je hrozně těžký pohnout kostrou. Ta moje část, který tohle chybělo, tu chce zůstat navždycky. Ale pak si všimnu tetování – půl hodina je krátká doba, navíc se sprchuju. Kdyby to svinstvo chtěli sedřít, poslali by mě do sprch až potom, kvůli smytí krve. Takže mi to nechaj. Nechaj mi to! Dobře, můžu to sundat doma, ale vážně je to všechno jenom v tetování? Co když to je jenom jediná viditelná část, takže se toho nezbavím ani po sedření… přece musí existovat způsob, jak se toho zbavit! A neříkali něco o aktivní službě? Jak mám v aktivní službě fungovat bez toho nejaktivnějšího na mě? Hlavně se neptat, hlavně se odsud dostat a zbytek snad vymyslím doma. Bude nás na to víc, Olga přece musí něco vymyslet. Olga… základní pravidlo lágru, nemyslet na bývalý život. Ale teď na konci – zvlášť s tou horkou vodou, to je jiná. Naprosto jiná záležitost. Doufám, že neudělala nějakou kravinu, že jsou s Borisem, kterej se vykurýroval, a že je všechno v pořádku. Že to všechno nebylo zbytečný. Budu muset za Sergejem – poděkovat. Možná jenom kvůli jeho vlivu jsem pořád naživu. Doufám, že se má ten slepec i se svou indiánkou dobře. A hlavně Nikita. Našel si někoho? Je to možný, sice sliboval a odmítal rozchod, ale kolem jak dlouho? dva a půl roku bez jedinýho kontaktu, jediný zprávy… mohl si někoho najít. Ale já doufám, že ne. Ale teď už odsud musím vypadnout. Určitě se tu rochním už hrozně dlouhou dobu. Musím jít. Chtěla bych se rozloučit, napadne mě tak náhle, až mě to překvapí. Ne druhou stranu – kamarádství v gulagu je trochu jinde než to venku. Ta pizda šikmovoká mi pomáhala to tu přežít. Gejša a její Triáda, jak jsem z prdele jim říkala. I když mi tohle místo rozhodně chybět nebude, ona nejspíš jo. Jo, lágr očividně spojuje. Skoro i uvažuju, že se na to zeptám, ale vím, jaká je odpověď – půl hodina je skoro v prdeli. A i kdyby bylo víc času, můžou se na mě jenom vysrat. Oblíknu se do toho nejnutnějšího, abych nebyla nahá. Zbytek zimních hadrů nechám v pytli a vyjdu ze sprch. Jedem.

Vypravěčka - 23. března 2016 11:47

soukromá zpráva od Vypravěčka pro červenec 2014 Když ses oblékala, zakuklenec už netrpělivě kopnul do dveří a dal ti vědět, že půl hodiny je opravdu pryč. Vyšli jste ven zadním vchodem, směrem k odděleným ubikacím pro personál. Měli to tu dobře zabezpečené, ovšem dojírna byla slabé místo, protože se nacházela v části pro vězně - proto jim to vyšlo. "Budeš to mít express, Orlovská," utrousí tvůj průvodce, když se přes několik prověrek dostanete do garáží. Jedno auto v nich ti připomene Olžina mazla, taky vypadá, že už zažil lepší časy. Nádraží je z druhé strany a vlak odsud určitě nefunguje tak, že by lidi odvážel po jednom. Jako každý má svůj jízdní řád. Opět poslední prověrka před bránou, kde ti zavážou oči. A tak jedete autem. Do Magadanu ležícího na březích Ochotského moře. Takhle v létě je v tu krásně. Skoro na dovolenou. Je to neobvyklé, protože na tomhle místě bývá přes léto tak patnáct stupňů a teď bude kolem pětadvaceti. Což je po těch téměř čtyřicetistupňových zimách skoro jako v pekle. Auto po asi hodně nebo dvou zastaví. Někdo ti sundá šátek z očí. Jeho tvář jsi za tu dobu v podstatě zapomněla, protože se ti ukázal jenom jednou a na krátkou chvíli plnou únavy, ale jeho hlas sis pamatovala dobře. Byl to tvůj zachránce, Sergejův známý. V civilu, se zrcadlovkami zasunutými za tričko. "Jsem Arťom," podá ti ruku. "Pro dnešek tvůj šofér. Konečně jsem dostal opušťák, tak tě hodím do Magadanu." Má dobrou náladu. Bodejť by ne, on taky utíká z vězení, jenom trochu jinak. Okolo je zelenající se tajga, krásně voní a připomene ti Olžinu chatu v horách na Urale. Jenom je ve stínu stromů o dost chladněji.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 25. března 2016 23:14

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro červenec 2014 Pořád mám problém tomu uvěřit, na cestě do garáží napůl očekávám, že před sebou uvidím zeď a v tu chvíli mě nějakej komisař střelí do zátylku. Tak se to přece dělalo kdysi, ne? Jenže místo popraviště jsou tu vážně auta. Nechám si zavázat oči, i když se mi podvědomě stáhnou vnitřnosti. Možná mě odprásknou mimo tábor, dávalo by to smysl. Zmizela a už jí nikdo nikdy neviděl, vymažou mě ze záznamů a doma… všichni moc dobře vědí, jak to funguje. I přes zkurvený vedro, z kterýho chcípám, se jemně třesu. Zastavili jsme – jestli je to jejich plán, teď se to stane. Dech se mi zrychlí a ztěžkne. Očekávám pracky, který mě vytáhnou a dřív, než se vzpamatuju, můj mozek bude zdobit místní zem. Já nechci umřít!! Cuknu sebou, když ucítím dotek, jenže místo vyhození z auta – v tuhle chvíli už k mýmu naprostýmu překvapení – mi sundá šátek. Doprdele! Trvá to, než si zvyknu na prudký světlo a trochu se rozkoukám. A ještě dýl trvá, než si vzpomenu, že tenhle ksicht znám. Je to on! Kamarád Sergeje - já jedu domů! Poprvý za celou tu dobu se usměju, široce a upřímně, a přijmu nabízenou ruku. „Těší mě, Arťome, Marianna.“ Vstanu. Jsem na svobodě. Vážně na svobodě… nadechnu se, i ten vzduch je svěžejší. Možná je horko jak v zpocený prdeli, alespoň mě, ale to v tuhle chvíli nevnímám. Jsem na svobodě. A ta voní po dřevě. „Děkuju, za všechno,“ nejen v hlase zazní vděčnost, mám ji i na ksichtu. Moc dobře vím, že nebejt jeho, nejspíš už hniju v nějakým neoznačeným hrobě.

Vypravěčka - 07. dubna 2016 16:53

soukromá zpráva od Vypravěčka pro 27. 7. 2014 Arťom, který bez kevlarové vesty a vůbec celé výstroje vypadá o dost hubenější a hlavně mladší, se na tebe taky zazubí a chvíli tě nechá protáhnout si nohy, nadýchat se svobody. "Tak za dvě hodiny budeme v Magadanu," oznámí ti. Je až nereálné, že město u moře se nachází na ruské poměry tak blízko tábora skorosmrti. Během cesty si povídáte nebo posloucháte rádio, které místy škvrčí a nechytá signál, protože projíždíte mezi lesy a horami. Jedny takové kopce stojí i u Magadanu. Dozvíš se, odkud se Arťom se Sergejem znají. Dělal prý s jeho otcem - a Arťom cítil povinnost splatit jeho dluh. Jaký, to neřekl. Nedivila by ses, kdyby to bylo, jako většina věcí, tajné. "Tetování by ti měli odstranit na velitelství, kam se každý po propuštění musí hlásit. Tam podle záznamů z tábora rozhodnou, jestli proběhla náprava - a pokud ne, tak... tetování prostě neodstraní." Je pravda, že nechat si tu nechat magické recidivisty, to by to za chvíli vypadalo jako bordel na kolečkách. Respektive, ještě větší bordel na kolečkách. Rusko možná vypadá pro západ jako chaos, nicméně SPN věci tu vždycky měli, aspoň v nedávné historii, pevně pod kontrolou. Dokud se neobjevil Čerenko a nenastal ten chaos. Nicméně i v téhle sféře určitě fungovala korupce, tak kdo ví, jak to bylo doopravdy. * Prázdniny vrcholí, a i když tohle není zrovna teplá destinace, až na tohle léto, polonahých lidí je v ulicích poměrně dost. Vyrazili se slunit k moři, protože Rusy nezastaví ani lehce kamenitá pláž. Od moře vane studenější vítr a rozhání tak teplem nacucaný vzduch z betonových budov. "Bylo mi řečeno, že se máš ohlásit na recepci tady v tomhle hotelu," řekne pak, když zastaví před budovou, která nese originální jméno Přístav. "Žádný alias, prostě svoje jméno."

Marianna Borisovna Orlovskaja - 10. května 2016 22:58

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro 27. 7. 2014 Ptám se, samozřejmě že se ptám. Zajímá mě, proč riskoval vlastní krk, aby mě udržel naživu. Ale s tím, že je na slovo skoupej, se smířím. Tak to přece funguje. Občas chrčící rádio přinese nostalgii – vzpomenu si na Olžino rádio. Já vím, to nechrčí, nechrčelo ani v zelený plísni prdele světa v Guatemale a tam signál určitě nebyl, spíš mi připadá, že se tady nemagickej vzdálenej příbuznej snaží na sebe upozornit. Tohle mají společný. Kurva… lágr do mě snad namlátil sentimentalitu. To, že informacím rozumím, potvrdím přikývnutím. Nemám strach, že by mi to neseškrábali, proč by mě jinak pouštěli předčasně, kdyby mi pan prezident nevymyslel nějakou lepší robotu, kde se mu moje schopnost hodí. Někdo možná musí zacálovat velkej balík, někdo musí přeblafnout úřednickýho oficíra, já to budu mít pravděpodobně dobrej kádrovej posudek s posvěcením nejvyšších pohlavárů. *** Čumím z okna skoro jak čokl na vyjížďce, s tím rozdílem, že navzdory vedru já nesbírám procenta kyslíku. Já sbírám zážitky – po tý věčnosti v gulagu mi všechno přijde neskutečný, lidi na ulici, lidi žeroucí zmrzlinu, lidi smějící se nahlas. Lidi dělající naprosto normální věci v naprosto normálním městě – pro mě skoro utopie. Až se mi nechce věřit, že se mi to jenom nezdá. Zastavíme a mně se najednou nechce ven. Ten svět mi přijde hrozně nereálnej. A navíc - ani nevím proč – mám hrozně špatnej pocit, že domů se nepojede. Že moje jméno nemám hlásit kvůli nějakýmu odtetovávacímu úřadu to určitě dělaj i v Moskvě nebo kvůli letence, ale protože si mě tu vyzvednou tajní a tradá do aktivní služby. Pokud by to byla pravda… musím z hlavy vyhnat ten trapnej a patetickej sentiment. Jinak to bude bolestivej pád. „Co bude dál?“ Poslední otázka. Poslední snaha to oddálit, i když nečekám, že mi dá nějaký informace, taky ví hovno, ale pak už osud nemůžu dál oddalovat. Rozloučím se a vystoupím, vezmu tašku s těma pár blbostma, který mi jsou v tomhle počasí leda na vytření prdele, mám v keších sotva na koupení nějakýho trička… a zamířím na recepci. A najednou tam stojím. Na sobě zasraný zimní hadry, svůj ksicht jsem neviděla, ale sotva bude modelkovskej. Hádám, že všechno na mě řve ‚mukl‘. Jenže v hotelu ‚Přístav’, nebo jak se tahle sračka jmenuje, musej bejt zvyklý. „Orlovská,“ zachrčím, hlasu se nějak nechce. Celá tahle situace mu přijde stejně nepatřičná jako zbytku těla. Pročistím si hrdlo. „Marianna Orlovská“

Vypravěčka - 15. září 2016 23:41

soukromá zpráva od Vypravěčka pro 27. 7. 2014 Arťom pokrčí rameny. "Nevím. Ty si půjdeš za svým, já dál budu hlídat další Machny..." ušklíbne se. Pravděpodobně je tady jenom proto, že ho převeleli nebo si splácí nějaký dluh, kdo ví, jestli osobní, nebo oficiální. Nevypadá jako jeden z těch, co by se v tom vyžívali - od toho jsou tu jiní. "Tak ahoj." A odjede. Hotel je naprosto obyčejný, skoro bys řekla, že až ošuntělý. Umělé kytky jsou zaprášené a lustr taky někdo neutíral dlouho, koberec je zašlapaný. Ale vidělas už horší - rozhodně to zase není doupě, kde by se scházela ta nejhorší verbež. Jenom Rusové, co mají tady na dovolené hluboko do kapsy a chtějí někde přespat. Recepční s tlustými brýlemi, které by si pionýři mohli brát do KPZ místo křemene, k tobě vzhlédne od ohmataného paperbacku nějaké červené knihovny. Poznáš to podle toho, že je tam namakaný hipísák. Baba si posune brýle víc na nos a pozorně si tě prohlédne. A pak začne hrabat pod pultem. "Tohle je vaše. Platí to až do zítřka, tak snad seženete místo." V bublinkové obálce je letenka. Do Moskvy - musíš si ji ale zabookovat na konkrétní let. A taky dopis. Jeden s papíry o podmínečném propuštění, v podstatě tvoje pojistka, aby tě někde nesebrali jako uprchlíka. A ještě jeden. Je psaný na počítači, jenom obyčejný papír, nic oficiálního. Jakmile přiletíš do Moskvy, dej se do pořádku a hlas se na štábu. Nikoho nekontaktuj. B. Pod tím je adresa tvého starého bytu. Jasný náznak, že právě tam máš jít, nemáš se pokoušet chodit do jejich domu. Boris nikdy nebyl ve zprávách výřečný, koneckonců je poznamenaný vším tím tajnůstkařením, ale tohle je strohé i na něj - buď kontrolovali poštu, nebo se bál, aby to neviděl někdo nepovolaný... Anebo prostě nemůže o ničem jiném mluvit. V obálce byly i klíče. Možná vyměnili zámek.A pár stravenek, abys po cestě neumřela hlady.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 15. září 2016 23:46

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro 27. 7. 2014 Dvě věty od lidský verze masařky doufající, že jí v týhle díře najde nějakej princ a bude s ním žít až do smrti, a je mi jasný, že v hotelu nepobudu. A nákup trika, stejně jako kontrolu zrcadla, jak moc se na mě podepsal život za mřížemi, budu muset nechat na letiště. Alespoň že letenka je do Moskvy a ne někam do Čečenska, možná budu mít možnost se setkat s Nikitou, vyhnat od něj děvky a dát mu vědět, že jsem zpátky… Nebudu. Rychlý přelétnutí podezřele stručného dopisu od Borise a je mi jasný, že se nic z toho nestane. Chtějí mě v Moskvě. Horší je, že nevím kdo – jedná Boris na rozkaz Putina? Nebo je to horší – jsou v průseru oni s Olgou? I to je možný, Boris má dostatečnou pozici na to, aby mě dostal z lágru mimo oficiální cesty, ale znamenalo by to, že je všechno v hajzlu. Neupsala jsem se, kurva, ďáblu a nešla bručet jenom proto, aby se pár let po procesu všechno zase posralo. Má to ale i svý výhody, ten pocit nepatřičnosti a nepochopitelný úzkosti, je tatam. Nahradily ho obavy a netrpělivost – už chci bejt v Moskvě a zjistit, co se kurva děje. „Díky. Máte tu veřejně přístupný počítač, nebo si můžu na chvilku půjčit váš?“ Nemají. Ale pomůže mi, alespoň že tak. Nebo jsem si to alespoň myslela… nejen tenhle hotel, nejen její brejle, dokonce i její schopnosti ovládat počítač se zasekly v Sovětským svazu. Hypnotizuju jí pohledem, držím se, abych nezačala pravidelným ťukáním ukazovákem a prostředníkem odpočítávat nahlas, protože by mohla začít zdržovat záměrně ještě víc zdržovat. A lituju – opravdu lituju – že mám pořád tetování, kvůli kterýmu se jí nemůžu nabourat do mozku a trochu ji pomoct. Anebo díky za to? Vím, že tohle by mohla být rychlá poukázka zpátky do díry, zvlášť kdyby se to posralo. Ale počítačovej maratonec nakonec uspěje. Sice mám pocit, že u recepčního stolu stojím celý den, ale… člověk se za dva a půl roku naučí trpělivosti. Alespoň tak, aby ocenil, že ten nekonečnej čas vede k pozitivním výsledkům. Let zabookován, dokonce s dostatečným předstihem, takže se stačím odbavit ne že by bylo co a stihnu koupit nejlevnější triko, ať se v tom vedru v letadle neposeru. Můžu vyrazit na letiště.

Vypravěčka - 26. února 2017 16:14

soukromá zpráva od Vypravěčka pro 27. 7. 2014 Magadan - Moskva Časové posuny v Rusku jsou vždy šílené. Technicky dorazíš vlastně dřív, než jsi vůbec odletěla. A přesto jsi v letadle seděla sedm dlouhých hodin. Moskva tě uvítá svým typickým pachem, který jsi už pořádně dlouho necítila - je to pach velkoměsta, pach smogu a rozpálené betonové džungle. Hlavní město se neukazuje v dobrém světle, ne když tu vše sálá, a přesto je Moskva šedivá. Vylezli stánkaři se zmrzlinou, jsou tu různí turisti, jak Evropani, tak šikmoocí. Ale pořád je to tvůj nový domov. A někde tu možná teď po ulicích kráčí Nikita o holi, nebo je naopak kdesi na dovolené, daleko od toho všeho, aby si užil klid od toho telenovelského kurníku. Nebo s tím už dávno sekl a nechal se přeložit? Počkal, nebo se na to vysral? A co Olga? Kolika pohlavárům řekla, co si doopravdy myslí, z pozice staletí staré bytosti je poslala do hajzlu a Boris to za ni pak musel žehlit? Můžeš buď do svého bytu, nebo rovnou na ústředí. Je teprve odpoledne. A navíc tam vždycky někdo bývá. Jak se říká... zlo a KGB a už vůbec ne ÚPA nikdy nespí... a někdy, někdy je to jedno a to samé.

Marianna Borisovna Orlovskaja - 22. dubna 2017 14:21

soukromá zpráva od Marianna Borisovna Orlovskaja pro 27. 7. 2014 Magadan - Moskva Skoro celou cestu letadlem prospím, ale to nic nemění na tom, že vystoupím a cejtím se jako rozšlapaný tyčinky. Těšila jsem se zpátky, dokonce si nos vzpomene na ten typickou vůni velkoměsta, kterou jsem vždycky měla ráda, ale… najednou z toho nemám radost. Připadám si divně. Ale za to může ten dopis, dostala jsem se ven kvůli nějakýmu průseru – ať už oficiálně oštemplovanýmu nebo osobnímu – ale pořád průseru. Nemůžu mít radost, když mám nakázáno s nikým se nevidět, když tu jsem vlastně načerno, když vyměnili zámek, což znamená jediný: ani doma nikoho nepotkám. A rozkaz zněl jasně – dát se do kupy a přijet na ústředí. Samozřejmě že instrukce hodlám dodržet, skoro všechno v balíčku poslední záchrany řvalo, že se nevyplácí brát to na lehkou váhu. Třeba mi aspoň odstraní to tetování… Ale… myslím, že je lepší zůstat v nevědomosti. Nikita se na to určitě vysral a kdoví, možná už není v Rusku, Olga… určitě udělala nějakou hovadinu, byla v nemilosti a pochybuju, že moje dovolená na Magadanu a záchrana její prdele, nějak zmírnila její nasrání. Ale alespoň Boris je naživu. Doufám. Snad se něco významně nezměnilo… třeba že Olga začala s Armageddonem, ale na druhým konci světa, tak chvilku potrvá, než dorazí i sem. A jak se má vůbec Sergej s jeho jaguárkou? Chci mu poděkovat za záchranu života – znova. Akorát nemůžu, nesmím se vidět s nikým. Takže plán je jasnej, do bytu smýt letadlo, cestu a vlastně celej Magadan, a pak na ústředí.

Vypravěčka - 07. září 2017 21:45

soukromá zpráva od Vypravěčka pro 27. 7. 2014 Moskva Něco se děje. Poznáš to hned. V ulicích jsou posílené hlídky - a nejsou to jenom šlapky od měšťáků, ba naopak. Tohle jsou OMONovci. Tep Moskvy to nemůže jenom tak zastavit, ale i tak jako by ve městě viselo napětí. Zatím jsi však neměla možnost dostat se k informačním prostředkům, v Magadanu jsi pospíchala na letiště a nemáš peníze ani na noviny. Ale titulky si přečíst můžeš. Bylo vyhlášeno stanné právo. * * * Vrátit se do svého bytu po takové době, kdy jsi žila na baráku s třiceti dalšími lidmi, nebo jsi mrzla v boudě, je jako z jiného života. Jde cítit hutným vzduchem, že tu nikdo dlouho nevětral, navíc sem pražilo slunce, takže je tu dusno. Elektřina je vypnutá. Ale pořád máš nějaké útočiště, nějaký kousek, kam se budeš moct vracet. Snad. Protože venku se musí dít nějaký zatracený průser. Většina zemí má stanné právo dávno zrušené definitivně, ale tohle je Rusko, tady je vždycky všechno jinak. Nemáš svoje psí známky, aby ses na Genštábu legitimovala, zato cítíš mravenčení, jak sepnula ochranná kouzla a pravděpodobně tě skenují kvůli tetování. Zdá se ti to, nebo tě začalo svědit? Na recepci hlídač raději podezřívavě volá do kanceláře Borise Dmitrijeviče. A pak už, s hlídačem, jako by ti tak docela nevěřili, jedeš nahoru. Naposledy, když jsi ho viděla, byl Boris dědek, jenom aby tě zachránil od těch hrozných popálenin. Pobyt u Bajkalu a čas mu však navrátily původní sílu - vypadá jako vždycky. Jenom ustaraněji. Musel být na nějakém oficiálním jednání, protože na sobě má maršálskou uniformu. Tiše vydechne nosem, když tě uvidí, a mlčky tvého průvodce vyžene.

Bimba - 03. listopadu 2017 19:14

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Vypravěčka - 17. listopadu 2017 13:08
	Nech nám pavouky :D

Bimba - 19. listopadu 2017 19:09
	Dobrodružství vytaženo z odpadu. Držím vám palce, ať tam znovu nespadnete a dovete jeskyni ke zdárnému konci. Nezapomínejte, že pokud uplyne 6 měsíců od posledního herního příspěvku, dobrodružství bude bez milosti automaticky ukončeno. Bimba

Bimba - 02. ledna 2018 06:51

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Bimba - 17. ledna 2018 14:42

Tvé dobrodružství jsem bohužel musel ukončit kvůli dlouhodobé neaktivitě. Aby se to příště neopakovalo, doporučuji přečíst si Pravidla pro dobrodružství a dodržovat je. Pokud budeš v budoucnu opět nucen(a) k dlouhodobé neaktivitě, napiš výrazně do jeskyně důvod a datum, kdy opět začnete hrát. Jestliže se ti nebude zdát reálné dobrodružství nadále zachovat, využij, prosím, svých možností Vypravěče a sám(sama) ho ukonči. V případě jakýchkoli nejasností se neboj zeptat mě nebo kohokoliv z online pomoci. Bimba