Bod zlomu

Je to vždycky veliká událost. Zvlášť když už jste v šesťáku, nebo končíte páťák, jako my s Andrewem. Výsledky z magických soubojů ovlivňují budoucí pracovní zařazení mágů. Z tohoto důvodu je na studenty kladen velký tlak. A to ještě nemluvím o tlaku, který je kladen speciálně na mou osobu.

Přiznávám, dlouho do noci jsem se ještě učil. Opakoval jsem si, přemýšlel nad nejrůznějšími možnostmi a připravoval si strategii, i když jsem do poslední chvíle neměl tušení, proti komu budu stát. Nakonec mě Andy přesvědčil, ať jdu spát. To on umí, když chce. Ale ani pak jsem nemohl usnout a ráno zase nemohl dospat.

Abych alespoň trochu smazal stopy po ne zcela dobré noci, šel jsem hned do sprchy. Nechtěl jsem, aby si Andrew myslel, že se bojím, protože strach nebyl přesně tím pocitem, kterým bych charakterizoval své rozpoložení. Nebál jsem se, že bych došel k úhoně. V tomhle směru to měli naši učitelé ošetřené dobře. Neměl jsem důvod bát se ani silných spolužáků v této disciplíně, protože jsem přesvědčený, že nejsem o nic horší než kdokoliv z nich. Svazoval mě, jistý druh úzkosti, ale v tomhle sprcha zapůsobila dobře a já se trochu uklidnil. A když jsem pak vylezl, mohl jsem se normálně usmívat a říct si: „Dneska vyhraju.“

Koneckonců dle slov mého otce: „Chyby jsou neodpustitelné,“ jsem neměl příliš na výběr. Takže s přesvědčením, že jsem pro své vítězství udělal maximum a odhodlaný skutečně dotáhnout boj do vítězného konce, jsem se i s Andym a zbytkem naší třídy, včetně jeho dvojčete, dostavil do arény, kde už v hledišti seděla snad půlka školy a taky můj starší bratr, matka, otec a možná víc než půlka Oktaviády – což jsem zjistil těsně před začátkem souboje jako takového. A přiznávám, polil mě v ten okamžik studený pot.

Ale ještě před tím tahal ředitel školy jména jednotlivých soupeřů. Stál jsem tam jako na trní a jen se modlil, aby nevytáhl mně a Andyho. Přiznávám, že proti němu bych v aréně nikdy stát nechtěl. No a koho mi vylosoval? Tedy on nemusel, protože jsme tam zbyli poslední. Aidiana Radičeviče (Andrewovo bratra-dvojče). Přesto, že jsou fyzicky prakticky stejní, nemám Aidiana rád. A myslím, že je to vzájemné… Ten pohled, co jsme si věnovali, byl myslím více než výmluvný.

Já o tom tedy obvykle nemluvím. Celkově se snažím nevytahovat témata týkající se kterékoliv z našich rodin. Zkrátka každý máme nějaké ty kostlivce ve skříni, že?

Každopádně bylo rozhodnuto a my po dvojicích nastupovali do arény. Nejprve jsme se dívali spolu, ale pak přišel čas Adrewova souboje. Popřál jsem mu: „Hodně štěstí.“ Na víc jsem se nezmohl. Jen držet palce a věřit v jeho vítězství. Což se ukázalo jako silně oprávněné a mě se ulevilo. Získal čtrnáct bodů za vítězství a byla to velmi pěkná podívaná. Po návratu na tribunu jsem ho poplácal po rameni a pocuchal mu vlasy. Usmíval jsem se, ale cítil se čím dál víc nesvůj.

To dokážu…

To dokážu…

To dokážu…

Opakoval jsem si neustále, než mi učitel kývnul, že se mám jít připravit. Chtěl jsem Andymu něco říct, ale nevěděl co. Tak jsem se na něj jen usmál a vyrazil. Taky mi přál štěstí. Ještě mě ujistil, že na to mám. Však jasně že na to mám, ne?

Aidian vstal taky. Každý jsme se šli připravit po svém, a když skončil právě probíhající souboj, vešli jsme do arény my dva…

A já to zvoral!

Byl jsem příliš nervózní a zareagoval o půl vteřiny později, než bych potřeboval. Bránil jsem se, ale k útoku se dostal jen párkrát a ještě mi to odvrátil. Vydržel jsem celkem dlouho, to zase ano. Ale když se jen bráníte je vyčerpání (i to psychické) velmi znatelné. A on zaútočil dvakrát moc rychle po sobě, až jsem skončil rozplácnutý jak široký tak dlouhý tváří k zemi se zlomeným nosem.

Tři body… To byl celý můj zisk.

Usmíval jsem se, když se mi podařilo zvednout s jistou dávkou závratě, ale uvnitř cítil hluboké zklamání sám sebou. Šel jsem po svých, to jsem ještě dokázal, ale to bylo asi tak vše.

Sednul jsem si na lavičku na chodbě do samotné arény a svěsil hlavu.

V tom ke mně přistoupila spolužačka Rebeca.

„Jak ti je?“ zeptala se se zájmem. Aidian prošel kolem nás jako mistr světa a já sevřel dlaň pevně v pěst, ale vzápětí se přinutil stisk povolit.

„Jsem v pořádku, nejsi náhodou na řadě?“ Myslel jsem, že se jí tak zbavím, ale bylo to málo platné. Jen se shovívavě usmála, a léčivým kouzlem mi napravila nos, i zhojila drobné oděrky a pohmožděniny po těle.

„Tohle mě moc nezdrželo, nemyslíš?“ zeptala se a já si povzdechl.

„Vedl sis dobře,“ zkusila mě uchlácholit. Jakoby se jí to snad mohlo podařit.

„Aidian získal patnáct bodů, za to jak mě zesměšnil,“ vypravil jsem ze sebe a zadíval se jinam. Ona mi ale jen položila ruku na rameno a poznamenala: „No a? Kvůli tomu Eden do tmy nepadne, ne?“ Pokrčila rameny. To už volali její jméno, tak se zvedla a šla. Ještě jsem se za ní díval a snažil se vzít si její slova k srdci. Rozum věděl, že má pravdu, ale uvnitř mi bylo jasné, že to nejhorší mě teprve čeká.

Vrátil jsem se na své místo v první řadě na tribuně. Abych Andymu nepřidělával starosti, jsem se už zcela zdráv usmíval a snažil se nemyslet na to, co musí nutně přijít a čemu se nevyhnu. Držel jsem palce tentokrát Rebece. Podařilo se jí uhrát remízu za sedm bodů. To bylo slušné, tak jsem zatleskal, jako ostatní.

V samotném závěru turnaje se vždy ještě jednou utkávali dva nejlepší a dva nejhorší o plusový bod. Nepatřil jsem ani se svým chabým výsledkem, do ani jedné z těch skupin. To by mě za normálních okolností mohlo motivovat, ale přiznejme si, od syna Velmistra, se zkrátka očekává něco víc než tři body za prohru.

Zato Andrewa čekal druhý souboj. Tentokrát proti Aidianovi. Upřeně jsem sledoval dění v aréně a palce držel pevně sevřené. Vážně jsem si přál, aby Andy zvítězil. Strašně moc bych mu to vítězství přál…

Ale skončilo to remízou.

Výsledky byly vyhlášeny, turnaj skončil a my mohli jít zpátky na internát a svůj pokoj. Snažil jsem se dostat co nejdřív z očí všech. To poslední o co jsem stál, bylo potkat kohokoliv z rodiny. A tím myslím opravdu kohokoliv…

Vrátil jsem se na pokoj, sedl si k učebnici a předstíral, že čtu. Hleděl jsem na stránky, viděl všechna ta písmena, ale nedokázal si zapamatovat jediné slovo.

Moje myšlenky se toulaly daleko od všeho učení. Znovu a znovu jsem si v duchu proházel svůj souboj a hledal, kde byla chyba, která rozhodla o mé porážce. A otcův pohled. Chladný a káravý i na tu dálku…

Když vešel Andrew, polekaně jsem s sebou trhl, ale pak se usmál.

„Byl jsi senzační,“ pochválil jsem ho hned, abych mu nedal šanci, začít s tématem, okolo mého souboje. Věděl jsem, že tomu stejně neuniknu, to se zkrátka nedalo, ale i tak jsem to asi chtěl oddálit co nejvíc. Nechtěl jsem, aby si o mě dělal starosti. Nic mi nebylo. Prostě jsem prohrál, nic víc se nestalo. Rozum to věděl, ale něco tam uvnitř to teprve potřebovalo přijmout.

„Vůbec jsem nepochyboval, že vyhraješ a ta remíza na konci, fakt DOBREJ souboj!“ ocenil jsem jeho snahu. Jistě, že byl unavený. To já taky. Navrhnul jsem čaj a šel ho rovnou vařit, když se ozvalo silně neosobní zabouchání na dveře.

„Dále,“ vyzvali jsme ho s Andym unisono.

Jistě, že mě napadlo, že by to mohl být otec, ale hned jsem to zavrhnul. To nebyl jeho styl, navštěvovat mě na internátě.

Tentokrát ale vstoupil do pokoje vzpřímený do celé své výše a svým mrazivým pohledem absolutního diktátora přejel celou hlavní místnost.

„Kde je MŮJ SYN?!“ zasyčel na Andyho a mě dočista zamrazilo v zádech. Hned jsem vykouknul, aby to nebylo na něm.

„Ahoj,“ pozdravil jsem neskrývaje své překvapení, „stalo se něco? Co potřebuješ, otče?“ Ano, nic hloupějšího jsem v daný moment opravdu říct nemohl.

„Ty se ještě ptáš?!“ zasyčel znovu a vrhl po mě svým jedovatým pohledem. Ještě, že jsem šálek odložil na linku, než jsem vyšel z kuchyňky, protože jinak by mi jistě vypadl z prokřehlých prstů a roztříštil se na podlahu, jako se roztříštila i má maska vyrovnanosti, kterou jsem po své prohře nasadil.

„Víš ty vůbec, jak jsi zostudil, celý náš rod?! Všichni naši předci se obraceli v hrobě při pohledu na frašku, kterou jsi tam předvedl!“ Zuřil. Mluvil tiše, ale autoritativně. To dělal vždycky, když byl vytočený na nejvyšší možnou míru.

Stísněně jsem polkl.

„Bránil jsem se dobře já - “ Nenechal mě domluvit.

„Tak ty ses bránil dobře…“ odtušil. „TŘI BODY! Tomu říkáš dobře?!“ vyjel na mě znovu s neztenčenou silou.

„A-ale…“ chtěl jsem se alespoň pokusit o obhajobu.

„Žádné ALE! Jednou jsi můj syn. Jediné co chci je, aby ses podle toho choval. Ale zdá se, že i to je pro tebe příliš! Ještě jednou naší rodinu zostudíš takovým okázalým způsobem a raději se zasadím o tvé odstranění, než ti dovolit, abys na nás dál vrhal stín své neschopnosti! Nejsi nic víc, než ubohý budižkničemu! Kdyby ses alespoň narodil bez Daru magie, mohli jsme se tě zbavit už jako nemluvněte a nemuseli čekat, až nám způsobíš takovou potupu!“ Díval se mi přímo do očí s tím neskutečně velkým pohrdáním a já měl v krku knedlík velikosti balvanu. V očích se mi zaleskly slzy, když skončil. Zavřel jsem víčka a ta se mi zachvěla.

Otec se otočil k odchodu a ve mně se v tu chvíli něco zlomilo.

Znovu jsem oči otevřel a zkřivil tvář do bolestné grimasy. Nebylo to však tělo, co bylo raněno, nýbrž duše. Vždyť mi právě řekl, že by mě raději viděl mrtvého, než muset tu teď se mnou stát…

A to byla pomyslná poslední kapka, do poháru mé trpělivosti.

„Nejsem k ničemu!“ odporoval jsem pojednou přímo.

Otočil se na mě pohledem, který jasně říkal: „Jak si dovoluješ…?“ Ale já ho nenechal nic říct.

„Nejsem k ničemu!“ opakoval jsem a hleděl mu přitom do těch jeho nevlídných očí. „A dokážu ti to!“

Otec pozvedl tázavě jedno obočí a já četl v jeho pohledu: „A jak bys to asi chtěl dokázat?“

„Najdu Děti Slunce, jejichž příchod předpověděla vědma Lawicka a ukončím tak vládu TMY, abys věděl!“ Ano s tou myšlenkou jsem si pohrával už chvíli, hodně jsem o tom četl v dějepisných knihách, a těch co se zaměřovaly na věštění, a i dalších, ale při Starém světě, nikdy jsem neměl v úmyslu se s tím takhle vytasit, zvlášť ne, vmést to otci přímo do tváře!

Vzápětí mi došlo, co jsem právě udělal. Celý jsem se třásl, nevím, zda víc nervozitou, nebo potlačovaným hněvem. Ale on to vzal. Pohrdlivě se ušklíbl, jak na mě svrchu hleděl a pak naoko zamyšleně řekl: „Vážně? Tak to jsem moc zvědav jak, protože dvacátého třetího září čtyři sta sedmdesát tři edenského věku, se žádných pět zmíněných dětí vyvolených světlem nenarodilo, což bys věděl, kdyby ses trochu víc zajímal o záznamy novorozenců z té doby.“ A tím to pro něj skončilo. Odcházel z našeho pokoje vítězoslavně a zanechal mě na pokraji svých sil.

Zamrkal jsem a unaveně se vrátil zpět do kuchyňky, kde jsem se sesul do židle.

Rychlovarná konvice začala vydávat charakteristické bublání varu a následně se sama vypnula.

Jsem kretén… Zakroutil jsem sám nad sebou nevěřícně hlavou. Nejradši bych si totiž jednu vlepil. Takhle to vypadá, když má někdo "DEN BLBEC"… (a nejen den)

Pondělí 3. června 492 edenského věku

SETKÁNÍ

Pondělí 3. června 492 edenského věku

SETKÁNÍ

Brigáda

Známky? Tedy, že bych je nějak řešil, to přímo ne. Vlastně mám dojem, že se o učení celkově starám ještě méně než na nižší střední. Ale F-ko žádný, nejhorší Déčko a to ještě jde. E bych už i doma obhajoval špatně a o F ani nemluvím. No, a že žádný dárek za vysvědčení nebude? Tak nebude, no. Z toho se nestřílí, a kdyby náhodou jo, tak mě z toho vážně netrefí.

Na závěrečném ceremoniálu jsem víceméně myslel jen na to, kdy už to hodlá skončit a po něm jsem šel rovnou pryč. Vystoupení spolužáků a spolužaček mě nemohlo zadržet na půdě školy ani o minutu déle. Burza mohla být zajímavá, ale co si koupíte za dvacet edenianů…?

Tak jsem šel domů a ne zrovna tou nejkratší cestou. Občas se po mě někdo otočil, jak jsem si vykračoval se zachmuřeným výrazem, ale já se o ně nestaral. Zapálil jsem si cigaretu a sledoval dění kolem jako přes pavučinový závoj a říkal si, je to jen iluze, nebo skutečnost?

Nejsem žádný velký filozof, ale když se takhle vracívám sám domů, dostavují se podobné nálady, docela často.

Dokouřil jsem, trochu se vydýchal, aby to ze mě nebylo cítit, došel ke dveřím bytovky, následně odemkl i dveře od bytu a hned u nich zvolal na celou domácnost.

„Ahoj!“ Přičemž mi odpověď přišlo dvojí pozdravení. Sestry ještě nebyly doma ani jedna, ale co už.

„Tak co Výsledky?“ ptal se otec hned z vesela. Ukázal jsem mu to a jak na to tak koukal, nevěřil svým očím. Já vím, že jsem se zhoršil, ale co mám dělat, když mě to zoufale nebaví? Vím, že bych na to měl, pane Bože, strčím celou třídu do kapsy, když budu chtít, ale proč bych zrovna já měl být za šprta, když na to co chci dělat, mě systém stejně nepustí…?

„Co to je, tohle?“ zeptal se.

„Trochu se mi to vymklo z rukou…“ přiznal jsem neochotně. Ale hlavně spíš proto, že jsem ho zkrátka nechtěl naštvat.

„Trochu? Vymklo?“ Podal výkaz matce a ta si zklamaně povzdechla. No, co, nikdo není dokonalej, ne? Takže jsem si vyslechl přednášku na téma, jak se musím začít podílet na chodu domácnosti, když mám tak špatné známky a já se uvolil, že si najdu brigádu. Stejně jsem nějakou chtěl na léto, tak co. No chtěl…

Jenže jako všechno i brigády se hledají přes systém. A co že mi to náš “milý“ systémek doporučil?

Pomocné práce – stavba, dělník – fabrika (3směny), úklid veřejných prostranství a propagace nové chuti ledového čaje EdeaTea.

Tak co jsem si asi tak mohl vybrat. Zametat náměstí, budu skoro za zločince, na stavbě se zas zjevím a třísměnný provoz, fakt ne, díky. Takže přesto, že bych neřekl, že jsem nějak zběhlý a zkušený v jednání s lidmi vybral jsem si propagaci. Víkend celkem šel. Máma mě doma zapřáhla do úklid a ségry lezly na nervy. Ale Annabell nakonec dodržela slovo, vymohla si na rodičích, že půjde v sobotu večer na diskotéku a protože někdo musí dávat pozor, aby se jí něco nestalo, poslali mě rodiče s ní jako dozor. Takže jsem se trochu napil, pobavil se a ségra si přišla na svý. Já jen musel dát pozor, aby se s nějakým klukem neztratila na moc dlouho z dohledu.

O neděli mluvit nechci. Měl jsem kocovinu a táta se mi smál, že když to neumím, nemám pít. Takže celé dopoledne se neslo ve znaku: „Těžká jsou rána opilcova“. Ale já tedy rozhodně nelitoval, jen se blbě dělaly domácí práce.

Oznámil jsem rodičům jak to vypadá s mojí brigádou, ti mi to odsouhlasili a mě nezbylo než se v pondělí vypravit na kýžené místo. Na Edee jsem si vytáhnul mapu a na ní ulici, kde měl být sraz. 7:15 kdo si tohle vymyslel…? Nevím proč, ale nějak mě poslední dobou hrozně štve vstávat tak brzy. Jsem to ráno s hygienou zrovna dvakrát nepřeháněl, oblíknul jsem si otrhaný džínový kraťasy a černý tričko s natištěným pentagramem co vypadá, jakoby byl z krve, rohlík s jogurtem k snídani, kafíčko, cigárko a vypadnout z baráku, než někdo něco zmerčí.

Nedá se říct, že bych měl tu zapadlou uličku hned za rohem, ale na kole jsem tam v podstatě do hodiny. Ačkoliv i tak přicházím za minutu dvanáct, jak se říká.

„Dobrej den,“ utrousil jsem na pozdrav té slečně za pultem.

„Dobrý den, mohu vám nějak pomoct?“ nabídla se.

„Gareth Gruber, jsem tu na tu brigádu.“ Vysvětlil jsem, ne opravdu jsem si nepřišel koupit čaj.

„Aha, tam dozadu,“ ukázala mi k vchodu pro zaměstnance, tak jsem se tam došoural. Přiložil jsem identifikátor k čidlu a jako už mockrát dostal chuť tu podělanou věc prostě vzít a zahodit. Jenže ono se tomu náramku “nesundatelný“ neříká jen tak, že jo…

Dveře se otevřely a já vešel. Najít dveře s cedulkou propagace bylo jako puzzle pro tří leté děti. A když jsem přišel, už tam bylo pět dalších lidí v podobném věku. Tak hurá! Nasadil jsem nucený úsměv.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem o něco slušněji než v obchodě. Tu brigádu potřebuju, takže se musím uvést dobře.

„Jméno?“ zeptala se mě ta žena, co to tu má zjevně na povel.

„Gareth Gruber.“

„Dobrá, takže jste tu všichni. Jmenuji se Vivian Addams a…“ následovalo info o tom co budeme dělat. Snažil jsem se nepůsobit vyloženě znuděně, ale naopak zaujatě. I když to vypadalo na docela únavný den. Ale co už, všechno lepší než třísměnný provoz.

„Takže se rozdělte do dvojic.“ Zavelela. Nemůžu říct, že bych měl vybráno s kým chci strávit pracovní den, takže jsem víceméně tak jako tak čekal, kdo na mě zbude. A ten kdo na mě zbyl, byl ten obrýlený kluk.

„Čau, sem Gareth a ty?“ zeptám se víceméně, jen aby se neřeklo. Vlastně jsem se ani nemusel znovu představovat, protože on moje jméno slyšel po mém příchodu, zatímco já to jeho ne.

„Tak asi vemem chlaďák a pudem, ne?“ navrhnu a na potvrzení svých slov popadnu vozík. Našeho příkladu následovali i ostatní a tak jsme převzali potřebné pomůcky a vydali se k Freyině náměstí. Nevím jak Ian, ale já osobně myslím, že na takových místech by tahle směšná prezentace mohla mít i relativní smysl. Teď jen doufat, že si totéž místo nevyhlídla i jiná dvojice.

Zobrazit SPOILER

Poslední školní den

Víkend – sobota – někdy během dne.

Víkend – Neděle

Pondělí

Obchod s hudebninami

Blondýnka, která prve strčila do Jonathana, šla rovnou na pokladnu za Timothym. Ten se obvykle bavil jejími pokusy o koketování a držel se své zdrženlivosti prodavače, jako správný profesionál.

Tentokrát ho ale vyrušil hluk z uličky, tak se dívce omluvil a zanechal ji u pokladny. Ta se odmítla vzdát tak snadno a využila Timmyho nepřítomnosti k tomu, aby si před kapesním zrcátkem, co vyndala za kabelky, upravila líčidla.

„Co tady blbnete, děcka?“ (mířeno jako lehké popíchnutí ke Stevovi, o kterém věděl, že toto oslovení nemá moc rád.) Timothy přispěchal do uličky, kde jste stáli, a když uviděl tu spoušť, zhrozil se.

Navíc si Steve vzal ono přátelské popíchnutí možná až příliš vztahovačně. Minimálně tón, kterým mu oznámil, že onen John hledá brigádu, to naznačoval.

Pochopil, že John bude ten mladík, co tak vehementně sbíral spadané zboží, a kterému slečna Everdeanová podávala jednu z lahviček čistidla.
Ať už ale chtěl udělat cokoliv, nestihl to, než Johnatan na vznikající situaci zareagoval...

V obchodě s hudebninami

Jonathan podal slečně Everdeanové hůlku i houslové struny. Steve se omluvil a raději odešel něco dělat do skladu. Timothy si povzdechl. Slečna v rozpoložení v jakém byla, zapomněla říct, které struny potřebuje. Jestli D, E, G, A… Takže jí Jonathan mohl podat jen celé balení se všemi. Což samo sebou bylo dražší, ale to jemu v dané situaci nedošlo a Evie netušila, co přesně jí podal. Timothy si toho ale všiml.

„Promiňte, ale, slečno Everdeanová, jaké ty struny jste přesně chtěla?“ Přeci jen je rozdíl mezi jednou samostatnou strunou za 12-24 edenianů (V závislosti na výrobci a kvalitě) a čtyřmi za 50-110 edenianů. Navíc si řekla o dvě, což cenu ještě zdvojnásobuje.

Sám se zatím vydal upravovat věci na původně shozeném stojanu. Všechny lahvičky jsou sesbírané a už potřebují jen urovnat etiketami dopředu a ubrousky chtějí složit, jak patří. Tím, že Steve odešel, to zbylo na Timmym. Ale zlobit se na něj přímo nemůže, protože vzhledem k té vyostřené situaci co tu vznikla, než a když sem přišel, to tak nakonec možná bude i lepší.

Obchod s hudebninami

Timothy se na Evelyn pousmál, ale nedělal si iluze, že by ho mohla vidět. Sledoval, jak si Jonathan dobře vede a podává jí kýženou strunu, kterou potřebovala. Tak dourovnal poslední lahvičku na stojanu a zjistil, že John mezi tím odešel z uličky. Usoudil, že tak jako tak musí na pokladně počkat na něj, takže se otočil ke slečně Everdeanové.

„Tentokrát už máte přesně, co jste chtěla, chcete odvést k pokladně, nebo dojdete sama? Já jen, že jsem tam zanechal ještě jednu zákaznici čekat a Steve…“ ohlédl se ke skladu a zjistil, že dveře jsou sice otevřené, ale brigádník nikde. Pozvedl oči v sloup. „Je taky tady někde…“ vydechl.

Rád nabídl dlaň, aby se jí mohla chytit a dal si po cestě záležet, aby vše proběhlo hladce až na pokladnu, kde Steve konečně dodal všechny konektory na svá místa a krabice u něj zůstala prázdná.

Blondýnka tam stále stála, ale už nervózně poklepávala nohou o podlahu.

„Omlouvám se Bell,“ oslovil ji Timmy, „převrhl se nám stojan s leštidlama, nic vážného. Pokud máš opravdu zájem o opravu své kytary, doporučuji ji přinést ukázat a já se podívám, co se dá dělat, ano? Když dovolíš, slečna by si chtěla něco koupit,“ vymluvil se na Evelyn, blondýna si odfrkla jejím směrem ale k Timmymu promluvila opět docela vesele.

„No ono to s tou opravou možná nebude tak hrozný, tak zítra, ahoj!“

Timothy si úlevně vydechl.

Otočila se na patě a vykročila ke dveřím, kudy právě procházel Jonathan. Tedy spíše kudy chtěl odejít, protože udělal krok ven, rozpípal a rozblikal se systém snímací čárové kódy z nezaplaceného zboží. Jonathan sice nechal peníze na pokladně, kterých si nyní všiml i Timothy, ale dokud nebyl sejmut čárkový kód a systém tak neměl hlášeno, že byl produkt zaplacen, je zákazník co ho odnáší brán jako zloděj…

„A jé…!“ Zhrozil se prodavač nové nastalé situace. „Pojďte zpátky,“ zavolal na Johna a mávl mu rukou, aby přišel blíž.

„Omlouvám se, ale tohle musí nejdřív projít přes pokladnu, víš? Nevadí, že ti tykám? Jestli jo tak řekni.“ Vzápětí než se Jonathan vrátí k pokladně se Timmy otočí na Steva.

„Prosímtě Steve, vypni ten kravál, jestli můžeš,“ požádal ho. (stačí, aby pracovník obchodu, v tomto případě Steve, vyťukal příslušný kód na panel vedle dveří)

Timothy se ještě jednou omluvně otočil na Jonathana.

„Tak mi to ukaž,“ projel to čtečkou, pokladna zaregistrovala a zaznamenala položku.

„Je to všechno?“ zeptal se ještě, přijal peníze a podal mu následně pokladní bloček.

„Jo a… Co se týče té výpomoci… Nemám v kompetenci nikoho přijímat… Ale můžu se zeptat vedoucího, až tu bude, nebo mu poslat e-mail. Nebo je tu možnost, podívat se na Edee. Pokud šéf shání výpomoc, Systém už o tom určitě ví,“ podrbe se ve vlasech na zátylku. „Ještě jednou se omlouvám za ty zmatky, dneska je nějaký den blbec…“ Usmíval se trochu rozpačitě. Tohle tady asi taky neřeší každý den.

Ale pak zrovna ve chvíli, kdy se Timothy Garden otočil na Evelyn Everdeanovou, že vyřídí i její nákup, Jonathan se otočil k odchodu z obchodu a Steve zadával poslední číslo z kombinace, se venku rozštěkal Evelynin pes, a dovnitř vtrhli dva maskovaní muži s kuklami a pistolemi v rukách.

„Ruce vzhůru!“ Steve dostal ránu dveřmi, jak se rozletěly.

- „Lehnout na zem!“ Zavelel ten druhý z nich a namířil na Jonathana, který stál nejblíž.

„Ruce za hlavu!“ Zavřely za sebou dveře, aby z ulice tam venku nebylo nic vidět a slyšet.

Timothy za kasou rozšířil oči v němém úžasu neschopen slova a dal ruce vzhůru. Býval by zalehl na zem, jak dostal přikázáno, ale zarazil se, při pohledu na Evelyn.

„Ty ne!“ rovnou jeho směrem zavelel jeden z maskovaných lupičů.

„Prachy! Naval prachy, rychle!“

(Pro vás všechny je to naprosto neznámá situace, neboť svět a společnost, v níž jste vyrostli, prakticky nezná zločinnost… O žádných ozbrojených loupežích jste nikdy neslyšeli ani ve zprávách nebo někde jinde.)

V obchodě

Steve zůstal ležet na zemi bez známek odporu.

Evelyn se chvěje po celém těle nevěda co se děje kolem ní ani jak reagovat.

Timothy stojí za kasou se svým vlastním vnitřním dilema (chránit peníze zaměstnavatele – chránit svůj život – pomoci Evelyn).

Jonathan si zahrál na chcípáčka, kleknul se a přitom zůstával připraven k útoku.

Útočníci se podívali jeden na druhého.

„Prostě si lehni, ty hajzle!“ zakřičel na Johna ten, co stál blíž (cca. 2 a půl metru).

„A ty naval ty prachy, nebo chceš, abych to slepou kurvu odprásknul?“ zavel Timothymu druhý z nich.

Jonathan se jakoby chystal zalehnout, ale náhle se vymrštil za nejbližší regál. Ozvala se rána (jen jedna prosím vás :D). Jak vystřelil první z nich. Kulka ovšem proletěla kamsi dozadu do krámu.

Timothy vykřikl a nadskočil.

Druhý z útočníků přiběhl k pokladně, dal pistoli Timymu k hlavě a zakřičel: „Ty prach a hned!“ Tim začal vyděšeně naťukávat do pokladny příslušnou kombinaci, aby se otevřela.

To co Jonathanovi padlo do rukou, byl smyčec. Hodil ho směrem ke dveřím, ale ty už byly zavřené, takže nemohl spustit alarm.

Stěží se dají housle považovat za VELKOU věc, ale z toho co je na regálu jsou asi největší. A regál posunout nejde (To co před tím spadlo, byl stojan podobný stojanu na sluneční brýle, regály jsou k podlaze skutečně přidělané).

První z útočníků se vydal obcházet regál, protože se mu za ním John ztratil. Jakmile tam nakoukl, hned ho John praštil houslemi, že mu pistole vypadla z rukou.

„TY…!“ zasyčel a vrhnul se k němu, ale to už ho Jonathan zasypal sérií úderů. Protože útočník tohle za žádných okolností nečekal, je nejenže vyveden z rovnováhy lapaje po dechu, ale i klinčem zamčen. Následná rána kolenem do obličeje mu taky zrovna dvakrát neulehčí. (Lebku mu Jonathan sice asi neprorazil, ale tenhle má rozhodně dost…) Padl rovnou k zemi.

Timothy dokončil svůj zápas s pokladnou, kdy ho prsty vůbec nechtěly poslechnout a kód vyklepával natřikrát. Druhý útočník vida co udělal John s jeho kumpánem popadl paklík bankovek a chtěl utéct, když v tom se v uličce mezi dveřmi a kasou objevil znenadání (doslova) cizí muž . Napřáhl ruku před sebe a útočník ve vteřina zabrzdil s vytřeštěnýma očima na toho muže.

„Omlouvám se, že jdu pozdě, lidičky. Jsem zástupce Systému, tihle už vás nebudou otravovat…“ Neznámý říká klidným naprosto vyrovnaným téměř strojovým hlasem svou stejně strojově naučenou frázi. S tím pistole vyletí útočníkovi z ruky, přiletí vzduchem k němu a následně se rozpadne na prach, který se dál rozpadá, až po ní nezůstane vůbec nic.

„Tímto jste z rozhodnutí Systému označeni za nežádoucí a budete odstraněni.“ Pořád mluví, jakoby se ho to absolutně netýkalo. Útočník začal cosi nesrozumitelně blekotat o několik oktáv výš.

Zástupce Systému pak probodl útočníka pohledem a ten umlkl. Následně se svezl bezvládně k zemi. Na tváři Zástupce systému se objevil letmý úšklebek, udělal několik kroků vpřed, aby měl výhled i na toho druhého, který se pokoušel zvednout ze země. Jediný pohled jeho směrem a veškeré projevy života skončili i u něho. S tím se obě těla i druhá pistole začala obdobně rozpadat, jako to udělala ta první.

„Omlouvám se za nepříjemnosti spojené s eliminací nežádoucích podnětů. Vše bude záhy uvedeno do původního stavu.“ Jakmile nezůstane nic po tělech ani zbraních, vrátí se smyčec na své místo. Housle na své místo. Ty se po dobu návratu do regálu i samy opraví. Peníze se samy urovnají do kasy a ta se následně zavře.

„Děkuji vám za spolupráci a nyní,“ vytáhne z kapsy baterku, „se s vámi rozloučím. Žijte dobře a pro dobro společnosti.“ S baterkou na vás blikne a jak vaše (všech kromě Evie) oslnění tím světlem, které zaplnilo celou místnost, skončí, zástupce Systému, jak se představil, prostě zmizí, jakoby nikdy ani neexistoval. Vlastně v celém obchodě nezůstala jediná známka jeho přítomnosti…

Timothy mrkne, podrbe se ve vlasech na zátylku. „Ještě jednou se omlouvám za ty zmatky, dneska je nějaký den blbec…“ Usmívá se trochu rozpačitě. Naprosto stejně jako před celým tím incidentem…

Obchod s hudebninami

Timothy se otočil směrem, kde původně stála Evelyn, která tam ovšem, není, protože se krčí pod pultem. Toho si všimne, až když k ní Steve přiskočí a začne mluvit. Otázka mířená na něho prodavače zaskočí snad ještě víc než dva zhroucení zákazníci a vystresovaný brigádník.

S pootevřenou pusou těkne pohledem ze Steva na Jonathana.

„Mě…?“ vypraví ze sebe slabým hlasem. „Mě co je…?“ zopakuje nevěřícně. Načež obejde pult, aby se spíš podíval co je se slečnou Everdeanovou.

„Oh už vím,“ prohlásí, jakoby právě zvolal „Heuréka!“. „Vám upadly ty struny a hůlka, že?“ Oboje postupně zvedne ze země a s laskavým pohledem je pak Evelyn nabídne k převzetí.

„Tady to máte, slečno Everdeanová, však se nic tak vážného nestalo, ne? Bude to dobré,“ ponechal svou větu neukončenou. Chtěl říct „uvidíte“ ale vzhledem k jejímu handicapu, by to působilo špatně, tak se sám zarazil.

Nechápavě se zadíval na Steva. Koneckonců ztracené předměty jí přeci mohl podat i sám, nemusel jí hned dohnat k slzám, jakoby nestačilo, co se stalo u těch regálů. Slova výtek ale pro tentokrát spolkne, protože prvotní je, aby se slečna cítila lépe.

„Chcete přinést vodu? Vypadáte nějak přepadle,“ koukne tentokrát po všech. „Nebo možná kafe?“ nabídne starostlivě.

Opraveno Ithelem

Kavárna

Kavárna, jejímž směrem Jonathan tak téměř rozhodně ukázal, jíž Steve přijal jako dobrý nápad a Evie se zkrátka nechala vést jejich hlasy a kroky, se jmenovala: „Slunce v duši.“. Nápis byl ozdobně vyrytý do dřevěné desky nade dveřmi a dal se dobře přečíst i z protější strany ulice. Naštěstí přechod pro chodce přes rušnou ulici s tramvajovými kolejemi, se nacházel hned na rohu u ní. Ke dveřím kavárny nevedou žádné schody ani práh, vchod je zcela bezbariérový. Dveře dřevěné s dvěma malými skleněnými průhledy ve výšce očí vysoké asi od prostředníčku k lokti středně rostlého člověka s obloučkem nahoře. S pěknou poddajnou klikou a příjemným zvonečkem po otevření, i když trochu jiném, než v hudebninách skoro naproti. Tam čeká příjemný interiér dýchající svou komorní atmosférou.

Za pultem (zhruba někde odkud je interiér focen) stojí slečna o něco málo starší než vy (cca. 22let), která zdejší atmosféru svým vzhledem lehce narušuje.

Cigaretu sice típne, jakmile vejdete, ale nadšeně se u toho zrovna netváří. (Spíše otráveně) „Dáte si něco, mládeži?“ zeptala se vás hned ve dveřích.

Když se nad tím tak člověk zamyslí, dá se vcelku pochopit, že tu v tuto dobu sedí jen jeden host s notebookem úplně vzadu v rohu s nějakým džusem vedle ruky, kterou cosi zaujatě vyklepává do klávesnice.

Kavárna Slunce v duši

Časové upřesnění máte teď cca. 13:10 ty ranní hodiny, ve kterých se pohybujete jsou nedorozumění.

Lístek s nabídkou, jak nápojovou, tak desertovou, leží na každém stoje (nápojový stojí ze dvou stran mezi skly, na takovém drobném dřevěném stojánku). Takže není problém do nich nahlédnout.

Steve a Evie vědí rovnou, co chtějí, takže si prodavačka zapíše jejích objednávku, a začne s přípravou espresa, které si vyžádal Steve, a když kávovar chystá požadovaný produkt, sáhne do prosklené chladničky za svými zády, odkud vyndá malou lahvičku s pomerančovým, džusem. Tu postaví na hnědý tácek i se skleničkou k tomu. Otevře lahvičku, přelije část do skleničky a zrovna vezme do ruky šálek s kávou a postaví ji na podšálek zkušenými pohyby. Nezdá se tedy, přes všechen zevnějšek, že by to byla první den. Když k ní přistoupí Jonathan se svou otázkou a požadavkem.

Tak se na něj tázavě zadívala, pak směrem ke stolu kam si jeho ‘údajní‘ kamarádi sedli.

„Ale jistě.“ Povzdechla si. „Vydržte chvilku, zatím jim můžete tohle odnést,“ přisunula líně k Johnovi tác, na který ještě přidala tři cukry podle Stevova požadavku a mlékovku s mlékem. S tím se vydala dozadu pro ‘lékárničku‘. (Přesněji kus obinadla, normální náplast bez polštářku a peroxid ve spreji), všechno to přinese asi za dvě minuty k vašemu stolu.

Malé intermezzo

Akorát John zakončil svou “operaci“, když Stevovy a Evelyn oznámil jejich mobilní telefon příchozí sms. (Jonathan obdržel úplně tu samou, ale jelikož jeho mobil leží doma, přečte si ji později.)

Text sms:

Přišel vám E-mail.
Předmět: Doplňková přednáška o fungování systému…

(Evelyn je slepá, takže nemá možnost si sms přečíst, ale hlasový modulátor v chytrém telefonu jí je schopen text zprávy přečíst nahlas a stačí pro to stisk jednoho určitého tlačítka)

Pokud si Steve otevře emailovou schránku na svém telefonu text emailu, zjistí text, který jste obdrželi všichni:

Pozvánka

na přednášku v rámci středoškolského projektu společenského rozvoje na téma:

Fungování Systému a společnosti.

4.6. 492 od 15:00

místo konání: Fakulta Sociologie Univerzity Michaela Jordona v Římě, posluchárna 307.

A pod tímto textem stálo ještě malým písmem připsáno:

Účast na přednášce vám zaručí zisk 15 bodů do vašeho studijního hodnocení.

(V případě Evelyn je opět možnost nechat hlasový modulátor aby email přečetl.)

První den volna

Bylo krásné ráno. Hlavně z toho důvodu, že jsem nemusel ráno vstávat do školy. Školu a svůj obor mám rád, to ano, ale už jsem toho letošního roku měl až dost. Je potřeba se trochu odreagovat.  Teď budu mít nějakou dobu volno.  Teda ne úplně, mám sjednanou brigádu, protože každá kačka dobrá na léto.

Vstanu z postele, asi o hodinu později než je u mě obvyklé, umyju se,vyčistím zuby a pročísnu své dlouhé vlasy. Sejdu za rodiči dolů na snídani. Jako v každé normální rodině, jen já mám místo táty a mámy, tátu a tátu. Nejsou moji vlastní ale vychovali mě a já jsem jim za to vděčný.

Krátce posnídám a vyrazím na brigádu. Mám to kousek cesty ale mám dost času, tak jdu s klidem pěšky. Na ranním setkání jsem byl samozřejmě včas, jen trochu pracovali mé nervy. Jsem trochu stydlivější povahy, proto, když nás vyzvali ať se rozřadíme do dvojic tak jsem dlouho otálel a nakonec jsme zbyly jen dva kluci. Stejně si nejsem jist že bych to s holkou zvládnul.

„Ahoj, já jsem Ian.“ Pozdravím chlapce, který na mě zbyl. „Ano měli bychom začít.“ Převezmu tablet a pomohu Garethovi tlačit onen chladicí vozík. „Na náměstí bychom měli mít šanci, po ránu tam bude dost lidí, tak bychom mohli mít brzy rozdáno. Navíc je docela teplo, takže se lidé rádi napijí.“ Usměju se, snažím se působit mile.

Na náměstí je pár lidí. Zaparkujeme vozík nedaleko fontány a já začnu oslovovat kolem postávající lidi a nabízet na ochutnávku ledový čaj. 

Ochutnávka čaje

Ian, tak jo… No, což. Jméno jako každé jiné. A vypadá docela slušně a snaživě. Myslím, že s nim nebude špatná spolupráce… No, a když jo, tak s tím stejně nic moc nenadělám. Ale pravdou je, že bych nerad problémy. I tak jich mám občas až nad hlavu a všechno mi leze často na nervy.

Byl to Ian, který převzal tablet, já popadnul vozík vpředu, on vzadu, svezli jsme ho po plošině, vytáhli ven na chodník a zamířili k náměstí. Vlastně jsem mu neměl co říct na jeho úvahy ohledně práce.

„Hm…“ popravdě by mi bylo asi jedno, jestli bysme rozdali půlku, všechno, nebo třeba nic. Jenže vím, že by mi to jedno být nemělo. A Že bych se asi měl usmívat, a skutečně to těm lidem nabízet, jako se toho u fontánky hned chytil Ian…

Jenže nějak nevím, jak na to a tak ho jen chvíli pozoruji, jak to dělá.

Zrovna jsem si chtěl zapálit, když přivedl dvě mladé slečny. Tak šestnáct, sedmnáct jim mohlo být. povzdechl jsem si cigarety zase schoval. Přišel jsem k nim a otevřel mrazící box.

„Tak co to bude, dámy? Papaya s mangem, ananas s mangem, nebo borůvky s… S ničim, jenom borůvky…“ Vždycky vytáhnu příslušnou lahvičku s 0,2 dl ledového čaje a nabídnu. Dokonce se vážně i usměju. Já nejsem přímo asociální nebo tak něco, jen spíš životem do značné míry otrávený, no.

„Ty borůvky, prosím,“ požádala tmavovláska.

„Já zkusím ten ananas…“ přidala se blondýnka.

Tak jsem jim to podal.

„Asi byste měly pít pomalu, dámy, na to kolik je,“ kouknu na hodinky značně otráveně, „je už docela horko, tak ať se nenachladíte.“ To mi totiž vždycky říkává máma, že když je hodně teplo tak se má studené pít pomalu.

„Díky,“ poděkovala ta tmavovláska za ně za obě. Protože tablet má Ian, nechám dotazování na něm. Sám vrátím poslední lahvičku do chlaďáku ,dojdu se opřít o kašnu, a konečně si zapálím.

Na náměstí

Ujal se jich zdatně, Slečny byly ochotné, tak odpovídali. Já si zatím konečně zapálil. Nepotřebuji to přímo, ale tak prostě je chuť a hlavně se potřebuju trochu odreagovat. Takže si potáhnu a vyfouknu zcela zaujat tou kouřící věcí se svých prstech.

Ian slečny propustil a ty si šly po svém.

Pokrčím rameny na jeho slova.

„Díky, ale jak chceš…“ Vlastně to zas tak nepotřebuji, ale když je tak… Jak by to řekl… aktivní… Tak ať je, já můžu být jen rád. No, a že se pak prostřídáme? To taky vůbec nevadí.

Počítal jsem od začátku, že to bude náročný den.

Tak jsem si v klidu dokouřil, zatímco kolega si obsluhoval a nabízel dalším zákazníkům, a pak jsem se zvedl z té fontánky a vrátil se k němu.

„Takže střídačka?“ zeptám se Iana věcně. Přes sluneční brýle může vidět tak možná lehce nakrčené obočí ale ten tázavý pohled si může jen domýšlet.

Pozvánka

na přednášku v rámci středoškolského projektu společenského rozvoje na téma:
 
Fungování Systému a společnosti.

4.6. 492 od 15:00
 
místo konání: Fakulta Sociologie Univerzity Michaela Jordona v Římě, posluchárna 307.
 
A pod tímto textem stálo ještě malým písmem připsáno:
 
Účast na přednášce vám zaručí zisk 15 bodů do vašeho studijního hodnocení.
 

Víkend

Neseděl jsem dlouho. Nemělo to smysl a já podvědomě věděl, že tomu tak je.

Raději jsem se tedy zvedl a šel zalít ten čaj, dokud byla voda teplá. Voda vřící, nebo právě přešlá varem je pro přípravu odpoledního černého čaje tou nejlepší. Hrnečky jsem nenahříval, to je pravda, ale doufám, že Andy se protentokrát nebude zlobit.

Přišel. Samozřejmě, že přišel. To by ani nebyl on, kdy se neukázal. A já se mimoděk pousmál, když jsem mu podával čaj se dvěma lžičkami cukru, jak vím, že to dělává a snažil se, aby se mi ruce příliš netřásly. Převzal si ho, poděkoval a došel se usadit.

„Omlouvám se za tu scénu, nečekal jsem, že by za mnou šel až sem,“ pokrčil jsem ještě rameny, odstavil rychlovarnou konvici a usadil se naproti němu. Čaj mi vždycky pomáhá se uklidnit. Zamyšleně jsem jej zamíchal a přehrával si v hlavě, co se stalo, co řekl otec a co já…

„Já…vážně jsem mu řekl to o těch Dětech Slunce?“ zeptal jsem spíš informačně. Věděl jsem to. Až tak špatně na tom s tou pamětí nejsem, abych si nepamatoval vlastní slova, i když to byla stresová situace a stále ještě jsem se z toho šoku vzpamatovával. Podíval jsem se na něj tak nějak ještě trochu mimo, když říkal, že to je dobrý. Al pak jak začal s hodinami tělocviku mých mrtvých předků jsem se už neudržel a málem vyprsknul smíchy. Asi tak trochu i nad absurditou celé téhle situace a toho jak jsem se zachoval ve vypjaté situaci tváří v tvář svému otci.

„To je dobrý… Neomlouvej se, je to… Vlastně docela trefné, ne?“ Nedělávám si obvykle legraci ze svých předků. Připadá mi to vůči nim neuctivé. Ale tak nějak jsem doufal, že pro jednou se snad nic nestane a Andrew se mě přece snažil jen povzbudit. Bylo mi jasné, že Andy moc dobře ví, že i když už o tom nemluvím, stále mám někde v hloubi sám sebe zakořeněnou tu potřebu prokázat otci svou vlastní cenu.

„No… To, abych se doopravdy pustil do hledání.“ Přestal jsem se smát, ale úsměv mi z tváře nezmizel. Tvářil se neutrálně, když pronesl, že “najdeme“. Bylo od něj milé, že se mě mě snažil podpořit i v takových bláznivých nápadech. Ještě bláznivěji pronesených… Ale tušil jsem, že je spíše skeptický. Já se to snažil vidět spíše pozitivně už od chvíle, kdy jsem se tím tématem začal sám pro sebe zabývat. Domnívám se totiž, že je doopravdy nikdo z mágů nikdy pořádně nehledal.

Ale na tom už moc nezáleželo. Řekl jsem to a řekl jsem to Velmistrovi. Jsou věci, které nelze vzít zpět a tohle by patřilo mezi ně, i kdyby nešlo o mého otce.

Už jsem se k tomu ale nechtěl vracet. Raději jsem se zajímal, jak to vypadá s jeho plány na prázdniny, i když o práci v baru jsem tak nějak předpokládal, že mu vyjde i letos. Já se ještě neměl pořádně čas (kvůli učení) poobhlédnout po nějaké rozumné brigádě. Kapesné už jsem měl zastavené od pololetí a vyžíval jsem jen z ušetřených peněz (naštěstí jsem nikdy neutrácel příliš), které ovšem docházely. Nemuselo by mě to trápit, kdybych se vracel na prázdniny domů, ale letos stejně jako loni, jsem se rozhodl trávit je raději s Andym na koleji než s mojí rodinou. Kdo ví proč… Vlastně jsem původně chtěl věnovat volný čas jen jemu, ovšem brigáda se ukázala být životní nutností. (Nechci mu totiž viset na krku) Jenže jsem s tím neměl žádné zkušenosti a doteď se učil, takže jsem uvítal s nadšením možnost, kterou navrhl. To by bylo, abych nezvládl práci v baru… Zvlášť, když tam budeme spolu. A když to navíc jeho šéf odsouhlasil, připadal jsem si, jako v sedmém nebi.

Ten večer jsme se dobře najedli (udělal jsem Andymu jeho oblíbenou večeři) a šli spát dřív (Tedy já šel spát dřív Andy jako obvykle). Chtěl jsem původně zkusit se nabourat do systému, ale Andy mi to rozmluvil. Naštěstí… Obvykle jednám zodpovědně, ani sám nevím, co mě to vlastně napadlo se pokoušet o něco takového. Tuším, že to souviselo s tím, že jsem nechtěl, aby o mých záměrech někdo věděl, ovšem po tom co jsem to omlátil o hlavu vlastnímu otci, už nemělo cenu nic tajit. Nehledě na to, že Systém je chráněný těmi nejlepšími programy a ochránci. Kdybych selhal a byl odhalen, nebo, nedej Merlin, něco pokazil a Systém třeba zhroutil… Raději nedomýšlet…

Nakonec jsem tedy poslal oficiální žádost a neměl proč u počítače sedět déle.

Ráno jsem ještě dřív než do sprchy kouknul do notebooku na e-mail. Odpověď na dotaz dorazila, a mně se protočily panenky. 120 lidí? Čekal jsem, že to nebude úplně málo, ale najednou jsem si nebyl úplně jistý, jak je vlastně hodlám všechny zkontrolovat, abych zjistil, zda jsou těmi, co hledáme, či nikoliv. Začal jsem si vytvářet databázi, abych se v tom později snáze orientoval. Mám rád, když je ve věcech systém, no. Zvlášť, když ho lze mít. Založil jsem tedy ke každému jménu speciální dokument a složku a všechno to umístil do speciálního prostoru na disku, který jsem se rozhodl věnovat tomuto projektu. Na snídani bych možná úplně zapomněl, kdyby Andrew neprojevil iniciativu. Ještě jsem poslal žádost o detailnější informace ke každému z těch jmen a pak už abychom šli na souboje třeťáků. A že svým způsobem bylo nač se dívat. I když já se přiznám, měl jsem myšlenky někde docela daleko.

A pátek v tomhle směru nebyl o moc lepší. Mluvili jsme s Andrewem a shodli se na tom, že bychom je měli sezvat na jedno místo. Alespoň tolik z nich, kolik bude ochotno přijít. I kdyby jich přišlo jen 60, ušetří nám to 50% času… A nevím proč, vždycky mi připadalo, že mám na všechno málo času…

Vybrali jsme univerzitu, propočítali nejvhodnější pokud možno i nejbližší datum a začali jednání s univerzitou.

Odpoledne jsme museli na slavnostní zakončení školního roku. Obdrželi jsme ještě detailní informace, ale už nebyl čas na jejich třízení. Netuším, jak moc na mě bylo poznat, jak rád bych dělal něco jiného, zatímco jsme se věnovali školským povinnostem. Převzali jsme svůj Přehled o výsledcích. Oba jsme věděli zhruba co očekávat, takže žádné překvapení. Andy předal artefakty, které vyráběl pro spolužáky za nějaký ten peníz a já se snažil alespoň tvářit, že mě zajímají jednotlivá vystoupení spolužáků. Někteří to měli vážně povedené, ale já měl neuvěřitelně silný pocit ztráty času. Ačkoliv, když Andrew řekl, že by rád zůstal na večeři, tak jsem neodolal a zůstal tam prostě s ním. Nešlo o tu večeři, ale o to, že jsem taky mohl udělat něco pro něj, což bylo víc než třídění informací, které mohu udělat i zítra. Nakonec jsem si to tam přeci jen trochu užil. Až na dvě chvíle, kdy za mnou přišli (postupně) dvě děvčata z ročníku, jestli si s nimi nezatančím. Nikdy jsem nebyl dobrý v takových věcech, hned jsem zčervenal a s pocitem vlastní trapnosti se jim omluvil, že se to nehodí, a požádal o schovívavost. Dokonce jsem musel až na toaletu, abych se zbavil těch rozpaků ve tváři. A večeře byla vskutku výtečná…

Přišel víkend. Sprcha, snídaně, čaj a třídění informací. Ukázalo se, že všichni, kteří se ten den narodili, byli Edeňané. Toho dne se nenarodil žádný mág… Což jsem usoudil, že potvrzuje moji domněnku, že nikdo pořádně nehledal. Troufám si tvrdit, že veškeré hledání skončilo právě u téhle skutečnosti, ale to se už jaksi zpětně nejspíš nedozvíme. Osobně jsem se rozhodl pojmout naše hledání důkladněji a zodpovědněji.

Andrew převážně odpočíval a já ho nechával. Potřeboval to. A v těch chvílích, kdy jsem odvrátil zrak od monitoru a věnoval pohled jemu, jsem cítil, že bych to měl co nejdřív dokončit, abych se mohl jít věnovat jemu. Nakonec jsem dal na jeho radu a přetřízené informace nahrál na tablet. Svůj i jeho. Díky tomu budeme mít vše potřebné vždy při ruce. I když co se týče Andyho a četnosti jeho užívání tabletu jsou kapitoly samy pro sebe. Ale tak nebyl důvod něco namítat, byl jsem rád, že mi chce pomoci. I když jsem cítil i obavy. Nerad bych ho zatáhl do něčeho nebezpečného.

A pak začalo pročítání. V mém podání skutečně detailní. Hledal jsem prakticky cokoliv čím se, kdo z nich nějak lišil od ostatních a zapisoval si postřehy zvlášť. Ne, že bych stačil projít všech 120 jmen, to prostě nešlo. Někdo měl složku víceméně krátkou, jiný zase obsáhlou. Něco bylo zajímavé, něco pouhé statistické údaje a známky ze škol.

Docela mě překvapilo, když jsem zjistil, že Andrew objednal pizzu. Což jsem zjistil, až když jí přivezli. A film zněl více než lákavě. Už to bylo přeci jen nějaký ten pátek, kdy jsme se spolu naposledy na něco dívali. I když jsem měl už oči poměrně unavené (což vlastně nic neznamenalo, protože bych beztak jinak čučel do monitoru), sedl jsem si k němu. Těšil jsem se na takovou chvíli celý den a s radostí mu oplatil každou něžnost, kterou mi věnoval. I když už spolu chodíme skoro dva roky, pořád si přidám jako stejný zamilovaný blázen…

Nedělní ráno bylo nejpříjemnější z toho týdne. Vůbec se mi od něj nechtělo vstávat. Ale sprcha to zpravila. Jedli jsme, četli jsme… Akorát, když se Andy rozhodl pomazlit i s našimi chlupatými miláčky tak mu Yoko (nebo to byl Yuki?) utekl. Bylo to vtipné, čekat až se uráčí vylézt zpoza skříně. Držel jsem to druhé v náručí a nabádal ho, ať ho přesvědčí, ale že by to mělo nějaký efekt, to ne. Nakonec jsem ho dal zpět do terárka a šel Andymu pomoct. Smál jsem se tomu tiše ještě asi hodinu po incidentu. Bylo to zvláštní, ale na incident s otcem už jsem prakticky zapomněl. Nebo ne, zapomněl, ale nemyslel na něj. Jen jsem si užíval chvíle se svým přítelem a zaměstnával mozek zcela otevřeně tématu, které jsem mínil dovést do konce. Když ne vítězného, tak minimálně do konce.

Pondělní procházka

Vstal jsem brzy. Přišla nám odpověď od docenta Jasperse, kterou bylo třeba vyřídit. Velmi jsem se snažil, aby má formulace e-mailu byla co nejprofesionálnější. Což asi Andyho probudilo.

„Dostali jsme odpověď, od pana Jasperse, tak odepisuji…“ vysvětlil jsem mu, zastavil své nepokojné prsty a otočil se na něho s úsměvem.

„Dobré ráno. Promiň, jestli jsem tě vzbudil…“ Jo, no. Jak se do něčeho ponořím, nevím, kdy mám přestat. To se mi občas stává, no. Andrew šel do sprchy, odeslal jsem mail a šel udělat vydatnou snídani. Chtěl jsem mu vynahradit to probuzení. Přeci jen první den prázdnin, když do práce musíme, až navečer si nejspíš představoval jinak. A já se mu vůbec nedivím. Vždycky mu rád uvařím něco k jídlu. Podle receptu to obvykle dopadne i dobře…

Najedli jsme se a Andy se šel postarat o naše dva mazlíčky. Mě přišla nová odpověď, tak jsem šel domluvit přesné datum a čas. Už jsem to měl téměř hotové, když Andy přišel a zezadu mě objal. Tělem mi projel záchvěv spokojenosti. Pohladil jsem ho po dlani, zatímco mě políbil na ucho. Vždycky dokáže udělat něco tak prostého, co mi do tváří nahrne rozpaky. Nemohl jsem odmítnout zašeptanou výzvu k procházce, ani kdybych chtěl. Otočil jsem se k němu a ukradl si jeden polibek.

„Jasně,“ vydechl jsem spokojeně. „Odešlu, vypínám a jdu.“ Obeznámil jsem sám poněkud naléhavě. Chtěl jsem to překvapivě sám mít z krku. Prázdniny měly být jen naším časem. Navíc procházka po Římě, to je přece skvělé!

Vypnul jsem počítač, vzal tablet, mobil, něco málo peněz co ještě mám, oblékl se na ven a šel s ním. Andrew doslova zářil štěstím. Bylo to silně nakažlivé, takže když náš pokoj zamkl a vzal mě za ruku, sám jsem se usmíval. Areál akademie je obrovský, takže chvíli trvalo, než jsme se dostali na bránu. Alespoň, že tam proběhlo vše hladce.

Nechal jsem na Andym vyčarovat portál. I proto, že je prostě rychlejší. Vylezli jsme z něj na chodbě Odboru na potírání zločinnosti a likvidaci nežádoucích obyvatel Edenu. Úsměv jsem mu opětoval. Skoro by mi to připadalo jako sen, kdybych nevěděl, že je to pravda. Venku bylo nádherně. Sluníčko hezky hřálo, na nebi jen pár mráčků a i když bych vzduchu neříkal zrovna “svěží“, mělo to něco do sebe. Vlastně, cokoliv bylo lepšího než náš pokoj.

A my se prostě procházeli. Už si ani nepamatuji, kdy jsme se naposledy prostě jen bezcílně procházeli. Žádné starosti, žádné těžké myšlenky na školu a podobně. Nic… Byly jsme jen my dva a Řím.

Andrew měl vážně skvělou náladu, která by dokázala strhnout snad i mého otce no dobře, toho asi ne…. Bylo snadné nechat se jím vést, nakukovat do výloh a naslouchat tomu, co všechno si musíme pořídit. Jednou snad budeme moct… říkal jsem si v duchu, ale nahlas mu přitakával. Tedy až na tu sukni. To už vážně trochu přeháněl… Ale tak jestli jí chce jako dárek k narozeninám…

No dobrá, v tom zverimexu se nám vedlo lépe a to morče které se mu líbilo, bylo… No nevím nakolik má skutečně stejné oči jako já, ale mám zvířata vcelku rád a morčata jsou nenáročná. Nakonec to sice skončilo jen u pamlsku pro Yoko a Yuki, ale asi hlavně proto, že jsme ještě neplánovali naši procházku ukončit a morčátku by nedělalo dobře vláčení po městě.

Cesta nás zavedla až na Freyino náměstí.

Žízeň? Pokrčím rameny, když dodá, že on už celkem ano. „Vlastně i jo,“ přiznám mu a vykročím s ním k těm dvěma, kteří zde rozdávají ochutnávku ledového čaje.

Andy je oslovil, tak jsem alespoň pozdravil: „Ahoj.“  Snad nebudou mít proti naší ochutnávce nic.

„Prosím,“ dodám k Andyho otázce.

Pití

Kývnul a nechal to na mě. Jaká otrava… Vím, že bych měl být přívětivý a tak se vážně snažím, usmívat na lidi, občas zavtipkovat. Na účet Edea tea a jejich nových příchutí, z nichž by mě žádná nelákala ani náhodou. Prostě pokud čaj tak s citronem a basta. Možná jsem zpátečnický, ale co už. Vlastně mi to může být jedno. Se divím, že už dávno Systém neovládá i naší chuť. Příště nám budou předepisovat, i koho si máme vzít… Jo pořád jsem na Warrena nezapomněl. Nebylo to tak, že bych ho já nevím, tolik miloval, ale prostě mi pořád přidá jeho důvod jako by mi vrazil nůž do zad. Ale to už je jedno…

Ian se ukázal jako horlivý spolupracovník. Jak dlouho to vlastně nechal na mě? Deset minut? No určitě to netrvalo déle, než jak mě trvalo dokouřit prve cigaretu. Kdyby v tom čaji byl aspoň rum…

Podal jsem mu tablet zpátky. Nevadí mi mluvit s lidmi i klást ty otázky, jen jsem prostě radši, když nemusím. Nejsme tu ještě tak dlouho, abych byl až tak otrávený, a přece mě to nehorázně leze krkem. Alespoň se snažím, aby to na mě nebylo tak vidět.

Přeci jen možná hodinu dvě tam takhle chytáme lidi. Vlastně na ty hodiny až tak nekoukám. Máme docela dost zákazníků. Jsme s Ianem oba vlastně vytížení. Přišli nějaké starší paní. Ujal jsem se jich, Ian kladl poslední otázky.

„Takže tu máme ochutnávku nových příchutí ledového čaje Edeatea. Naše aktuální nabídka je… Papaya s mangem, ananas s mangem, nebo borůvky. Vážně nejsou otrávené, i když to tak skoro zní, že? Ale vězte, že už by dávno popadalo půl náměstí, kdyby byly, ale jestli mi nevěříte…“ Sám jedno otevřu a napiju se. Dámy se zasmály. A každá si o něco řekla. Rád jsem jim něco podal, v tom horku by neměly mít žádní deficit ohledně pitného režimu.

Zeptal jsem se jich, jestli by nechtěly zodpovědět pár otázek, ale ony se omluvily, že ještě musejí někam jít, tak jsem se ohlédl po Ianovi, který tam měl mnohem mladší zákazníky. Možná v našem věku…

„Všechno to chutná stejně, tak nemusíte vybírat dlouho.“ Zavolám na ně trochu odlehčeněji a přijdu k nim i s tím co jsem si právě otevřel. „Vlastně nám pomůžete nejvíc, když ochutnáte všechny, protože čím dřív to rozdáme, tím dřív budeme moct vypadnout.“ Tak co, jsou zhruba v našem věku, mam taky snad nárok si trochu zavtipkovat, ne? Nehledě na to, že tak to fakt skoro je. I když co jsem tu ženskou viděl byla by nám vážně schopná doplnit zásoby a polední pauza už by se nás pak nemusela týkat…

Byl to příliš krásný den,

než aby vydržel…

Mladík co nás obsluhoval, se nás ujal skoro zkušeně. Ten druhý přišel s vtipem na rtech, tak jsem se na Andyho usmál, jakože to byl dobrý nápad, dát si čaj. Ten se hned ujal slova, tak čekám, až nám tedy podají od každého jednu příjemně vychlazenou lahvičku. Zatímco je Andrew zve do Phoenixu, kde nám večer začíná první společná směna, otevřu a ochutnám ananas s mangem. Není to špatná chuť, jen to mango tam není moc cítit, a při trpkosti ananasu trne jazyk, takže se zašklebím hned po napití. Nevím tedy, jestli chutnají všechny stejně, ale tohle nebude na časté pití. Andy ochutnává borůvky, a konstatuje, že raději zůstane u broskve.

„Asi zatím taky,“ připojím se k jeho úsudku.

V odpovědích do dotazníku se víceméně doplňujeme. Už proto, že já se o serióznost odpovědí, alespoň snažím.

Jenže pak se něco stane a mě přejede mráz po zádech. Už jsem to cítil na našem zářijovém semináři za Bariérou v druháku. To temné chvění v magii.

Mimoděk polknu, ve vteřině zvážním a pohlédnu na Andyho, jestli si myslí totéž co já.

Přimhouřil oči, když se zvedl vítr a prudce se ochladilo. (Nějak mě na ten ledový čaj přešla chuť…)

Je to ONO, že jo…?

Stísněně polknu. Ještě nikdy jsem nebyl přítomen prolomení Bariéry, ani jeden z nás dvou není připraven na boj, navíc kdo ví, co všechno přijde…

Ve vzduchu to zapraskalo. Je mi skoro zle z šoku, který to s sebou přineslo.

A pak to Andrew potvrdí.

„Co budeme dělat?“ zeptám se věcně. Lidé kolem se zastavují. Cítí, že se něco děje, ale nerozumí. Ani nemohou rozumět.

Andy si rozškrábl strup, takže si zkousnu ret. Tohle vždycky tak nerad vidím, když dělá. Já chápu, že třeba musí, teď obzvlášť. Ale stejně…

Na nebi se zformoval černý vír. Jakoby té tmy kolem už nebylo dost.

Přeludy…? Ty malé věcičky vylétají z víru a není jich zrovna málo. Kde se to tu vzalo?

Namířím na ně rukou a chystám se použít řetězový blesk, abych je zničil, ale Andy říká, abych vytvořil štít. Ale dyť…

Půl vteřinku snad trvá, než stáhnu ruku zpět. To myslíš vážně? A co ty? Nechci ho nechat bojovat samotného a bez možnosti použít znaky pro tvorbu štítu budu muset být uvnitř toho, který vztyčím, abych ho udržel.

Andy… Na druhé straně je tu mnoho panikařících bezmocných lidí, kteří se nemají jak bránit a jestli z toho portálu vyjde i něco většího…

Není to nelogická varianta. Přiznejme si narovinu, že mi vždycky šla obrana lépe než útok. A celkově je Andrew v soubojích mnohem lepší, než já.

„Oukej,“ přikývnu nakonec neochotně, couvnu k vozíku těch kluků, Tak se drž…, zvednu pravou ruku k nebi a vztyčím silný magický pableskující štít světelné podstaty o poloměru deseti metrů.

Ti dva (Gareth a Ian) jsou uvnitř už ze začátku, spolu s nimi ještě asi šest dalších lidí, kteří se v okamžiku vyvolání ocitali uvnitř kopule, kterou jsem stvořil.

Což chvíli trvá.

Andrew zůstává venku a já ho tam nechávám, jen s těžkým srdcem. Sesmažil prvních pár přeludů, ale jak se ukáže, oni nejsou tím nejhorším, s čím se musíme vypořádat.

Soustředím se na štít, proto si přízraků všímám teprve ve chvíli, kdy se štít dotkl země. To už ovšem je několik lidí zraněno a z Freyina náměstí se stala bojová zóna. Ohně, poničené domy, panikařící křičící lidé…

Andrew bojuje svým krevním mečem. Dostaň pod něj co nejvíc lidí…, Ale jak?

Nemá smysl na ně volat. Jsou vyděšení k smrti, nefunguje jim uvažování na běžné úrovni. Navíc by mě přes křik a magické výboje, ohně a ničení stěží slyšeli.

Zbývá jediné…

Nevím, jestli to dokážu, v takové míře jsem sugesci ještě nikdy nepoužíval, ale teď ani já nemám čas přemýšlet nebo pochybovat. Musím jednat a tohle je řešení.

Zvrátím oči dozadu, že mi z nich zůstane vidět jen bělmo. Šířím jednu jedinou kolektivní úpěnlivou myšlenku. Že za štítem je jediné bezpečné místo…

Je to silná kolektivní sugesce působící na lidské podvědomí. Přízraků, ani přeludů se to netýká, protože ti nemají vlastní vůli. (Gareth a Ian ji také neuslyší) Většině lidí to přijde jako silné nutkání, a protože v panice jednají většinou instinktivně, ani nad tím nepřemýšlí a automaticky přijmou myšlenku za svojí a jdou za nadějí, kterou jim skýtá, vedeni již vlastním pudem sebezáchovy. Ale pak jsou zde tací, kteří se zastaví, zamyslí a mojí myšlenku pak vnímají jako cizí. Procitnou z paniky a snaží se pochopit. Na to teď fakt není čas…!

Abych pomohl takovým jedincům, sugesce nestačí, byť je jakkoliv silná, protože dali vědomí přednost před podvědomím. Musím uspat jejich vědomí a převzít kontrolu nad jejich tělem, abych je dostal do bezpečí. Což je něco, co kolektivně dělat nelze. Musím postupně, abych nikomu neublížil.

Neustále si udržuji přehled o ostatních ještě nenakažených civilistech skrze jejich mysli, které vnímám na zcela jiné rovině vidění. Stejně jako tu Andrewovu.

Vždycky když někoho úspěšně dostanu za bariéru, pustím ho a upnu se k jinému.

Mezi nimi byla i ta žena s dítětem. Dítě nereagovalo na prvotní vjem, protože u něj převládl pocit bezpečí u matky, nad tím u štítu a matka byla z těch, která nedokázala jednat instinktivně. Držel jsem ji tedy pod svou kontrolou. Běžela, co jí její tělo dovolovalo, svého syna táhla za sebou víc než by běžela s ním. Ještě kousek… Ještě kousek…

Vrhl se po ní Přízrak. Andrew ho skolil světelným výbojem a ona i dítě proběhli do bezpečí, kde se schoulili jeden k druhému. Pustil jsem ji a věnoval se dalšímu.

Stahoval jsem pod štít jednoho pod druhém, ale těm vzdálenějším na okrajích náměstí a dále, jsem namísto myšlenky, aby se schovali pod štít vtiskl raději úplně jinou. Aby utíkali…

Už-už to vypadalo, že Andrew vyhraje. Zbýval poslední Přízrak. Mé oči už se vrátily do normálu, byl jsem zase sám se sebou, ale musel stále držet štít. Bolela mě už docela hlava a pociťoval jsem vyčerpání. Nebyla to zrovna jednoduchá ukázka psychické magie pro začátečníky. O tom štítu ani nemluvím.

Ale pak ve víru zajiskřilo, prásklo a to co se vynořilo z jeho útrob, byly ty nejsilnější Přízraky jaké jsem kdy viděl. Ne… To ne… Zakroutím odmítavě hlavou.

„Andy, stáhni se!“ Zakřičím na něj. Teď by mě snad mohl slyšet, ne? Kde se to tu vzalo, při Merlinovi? A proč už tu dávno nejsou lovci?

Tíseň pociťuji čím dál silněji. Nemám mu jak pomoct, mám-li držet štít. Štít, ke kterému se hned nahrnuly všechny Přízraky šesté třídy, které vírem prolezly.

Odřízli Andymu přístup.

Začaly vstávat další Přízraky z těch prve pokousaných lidí. Tohle venku za Bariérou zrovna často neuvidíte, a že teď a tady to není příjemný pohled…

Pokud jsem si do teď nezoufal, právě začínám vidět, naší situaci dost bledě.

Musím věnovat celé své soustředění a energii tomu, abych štít udržel, než přijdou posily. Je to to jediné, co teď mohu udělat. Věřit, že dorazí v čas…

Sedmička míří k Andymu.

Ne… to ne!

Dva paprsky energie, temné a světlé se setkaly a explodovaly. Andrew odletěl několik metrů zpět. Celé je to jako výjev z nějaké noční můry a mě se téměř zastavilo srdce. Neslyšel jsem křupnutí, ale když vidím, že na místo levé, na kterou dopadl, zvedá pravačku, je mi jasné, že je zraněný.

Už to držet nemůžu. Paprsky temné energie mířící na štít ho oslabují, což oslabuje mě.

Je konec…, prolétne mi hlavou, když mě slabost přemůže, musím stáhnout ruku a svezu se do kolen. Kopule se rozplynula a Šestky se vrhají naším směrem. Bezva… Teď nás tu mají všechny jako na dlani… Možná ten štít nakonec nebyl až tak dobrej nápad… Pokouším se zahlédnout Andrewa. Jde po něm sedmička...

Lidé za mnou křičí a zvedají se k útěku. Přízraky se po nich vrhají. Mě se mlží před  očima vyčerpáním.

Zdálo se, že je vše ztraceno. Přízraky se vrhali po lidech, které jsem se celou dobu snažil chránit a já už nemohl udělat vůbec nic. Zcela mimo toho všeho jako bych v hlavě uslyšel otcův pohrdlivý hlas: „Nejsi nic víc, než ubohý budižkničemu!“; rezonující několikerou ozvěnou.

A pak se zčista jasna na Freyině náměstí otevřelo hned několikero magických portálů, ze kterých vyskákali lovci se svými artefaktními zbraněmi, meči, sekyrami, dokonce i pistolemi… A hned vzápětí další s mágy z Odboru pro potírání zločinnosti a likvidaci nežádoucích Edeňanů a také Strážci Bariéry. Najednou už Přízraky neměly přesilu a začaly se stahovat. Což je zvláštní, na to, že nemají vlastní vůli. Všiml jsem si, že ti, kterým se podařilo dostat až k víru před tím, než byli rozprášeni, s sebou unášeli ještě živé nepokousané lidi…

Andy! Zvedl jsem se s námahou na nohy. Neměl jsem už sílu, abych se do boje přímo zapojil, ale potřeboval najít svého přítele. Nic jiného už jsem nevnímal než své toužebné přání, aby žil…

Nebyl to už nijak dlouhý boj. Když jsem se k Andymu doklopýtal, sám na pokraji sil, byl už vír uzavřený zničením kamene, který Strážci Bariéry našli ve fontáně. A mágové z Odboru pro Edeňany napravovali vzniklé škody a svými blikajícími artefakty (magické předměty pro úpravu paměti, mohou vypadat libovolně – baterka, zapalovač, elektrická svíčka, ale společné mají bílé, oslnivé světlo, které vymazává i vhodně upravuje vzpomínky svým obětem.) se činili, aby po zdejším incidentu nezůstaly žádné stopy ani v jejich myšlenkách (Gareth a Ian byli jediní, na které to nepůsobilo, a všechno si pamatují). Horší to budou mít s dohledáváním identit těch “zemřelých“ a unesených. Ale po pravdě, to už není na nás…

Potom, co se objevili Lovci, se Andrew jen posadil a hleděl, jak likvidují Přízraky jeden po druhém. Byl unavený a stejně jako já neměl přímo potřebu se dál zapojovat. Bolela ho ruka, logicky. Ovšem i tak se mi vydal v ústrety a ptal se, jestli jsem v pořádku.

„Jo a ty?“ Nečekám na odpověď a obejmu ho. Tolik jsem se bál, že ho zabijí, že je tohle skoro zázrak. Zajedu mu rukou do vlasů a zkusím dát pozor na tu jeho zraněnou.

„Hej, vy dva!“ vyštěkl po nás velitel lovců. Přízraky byly fuč, takže se mohl zabývat i jinými věcmi, mezi které jsme evidentně tak nějak spadaly i my. Pustil jsem Andyho a podíval se na něj, pokud možno co nejvyrovnaněji se v takové chvíli dalo.

„Můžete k tomu něco říct?!“ zeptal se útočně. „Máte oprávnění vůbec k návštěvě Edenu?“ Chviličku mi trvalo, než jsem pochopil na, co se to vlastně ptá a oč mu jde. Andy reagoval s odpovědí mnohem pohotověji.

„Jistě, pane. Máme oprávnění A2.“ Přikývl jsem, jako že já taky.

„A vaše jména?!“ Pokračoval velitel Lovců nesmlouvavě.

„Andrew Radičevič a…“ Našel jsem hlas právě včas, abych Andyho odpověď doplnil o své jméno: „Ithel Ambrosius.“ To ovšem Lovce zajímalo asi ze všeho nejméně. Vlastně pochybuji, že ho vůbec slyšel.

„Radičevič?!“ Zadíval se na Andrewa kritickým pohledem. Já tedy chápu, že není velkým tajemstvím, že jeho strýc je Běs, ale nemusel by hned jednat s takovými předsudky, jakoby to snad dokazovalo, že Andy celé tohle spískal.

Andrew přimhouří oči. Evidentně se mu takové jednání taky nelíbí.

„Ano. Syn Lovkyně Milagros Radičevičové, student Merlinovy Akademie, druhého ročníku,“ představil se o něco podrobněji.

„Freyin oddíl,“ dodal jsem k tomu, tak nějak automaticky.

Lovec ovšem nad tím už víc nepřemýšlí.

„Půjdete s námi,“ rozhodl. „Podáte výpověď na naší základně!“

Cože? Výpověď? Jsme snad my zločinci? Celý tento boj bych nazval naším, životním výkonem. Vydali jsme ze sebe všechno, abychom ochránili maximum možných civilistů. Nevěřím, že bychom někdy něco podobného dokázali zopakovat a co udělá velitel Lovců? Luskne prsty a přenese nás pryč…

Gareth a Ian

Freyino náměstí

Měli jste štěstí, že ani jeden z vás nepatřil mezi ty, ke kterým se Přízraky 6. třídy dostali. Celý ten boj vypadal jako z nějakého fantastického filmu, nebo snad z jiného světa. A když vše utichlo, ti divní lidé (mágové) včetně obou mladíků, kteří si původně přišli na ochutnávku čaje, prostě zmizeli. Rozplynuly se jakoby ve vzduchu a byli pryč. Zůstalo zde jen pár, kteří obcházeli, nebo svolávali k sobě jednotlivé lidi, včetně vás a něčím na ně blikaly. Měli nějaké rádoby uklidňující řeči typu: „Prosím uklidněte se, vše je v pořádku, veškeré nebezpečí bylo eliminováno.“ A pak blik a šli dál.

Další prostě jen postávali a sledovali, jak se sami opravují domy, lavičky a celkově vše zničené, až je nakonec Freyino náměstí přesně takové, jako když jste na něj ráno přišli. Načaté lahvičky těch dvou, z nichž jeden vás zval do Phoenixu, se rozplynuly a ty neotevřené, které upustili, když boj začal se vrátily zpět do chladícího boxu na vozíku.

Nakonec zmizeli všichni mágové, jakoby tu nikdy ani nebyli. Lidé se pomalu rozpohybovávali v původních směrech, kterými měli namířeno. Už zase praží slunce a všude je vedro. Dokonce i na tabletu naposledy vyplňovaný dotazník od těch dvou je vymazaný a prázdný…

Iana najednou osloví asi osmiletý kluk, kterého předtím jeho matka tak rychle táhla za magický štít.

„Můžu taky ochutnat?“ zeptal se. „Mamí, můžu?“ Otočil se na svou matku, která jen protočila oči. „Tak dobře, ale jen jeden, ano?“ Usmála se na syna a posléze na Iana. „Mohla bych vás poprosit…“

Základna Lovců

Prostě nás přenesl.

Byli jsme unavení, Andy dokonce zraněný a ON nás přenesl, jakože k výslechu. Ani jsem se nerozhlížel po okolí. Bylo to, jako při mé poslední konfrontaci s otcem. Cítil jsem, že jsme v právu a musel něco říct.

„Prosím?!“ ohradil jsem se pravda trochu pozdě, ale lepší pozdě, než nikdy. „My máme podávat vysvětlení?“ Nechápu. Doopravdy ne. „Neměl byste spíš Vy nám ospravedlnit, jak je možné, že se Přízraky z ničeho nic objevili v centru Říma?“ To se přeci neděje každý den. „Dovoluji si upozornit na nesporný fakt, že jsme málem zemřeli při obraně Edeňanů. Opravdu se domníváte, že s tím incidentem máme něco společného?“ Polknu snaže se uklidnit. Ano, asi jsem to teď trochu přehnal, copak jsme nebyly taky jen oběti?

Na náměstí

Blonďák vypadá, jako vcelku veselá kopa. Což je fajn, člověk se trochu odreaguje. Tak začnu vyndávat od každého druhu po dvou, abych až se otočím, mu mohl opáčit: „Tak jestli máte času nazbyt, třeba dvacet.“ Ale dobrá, je to jen legrace, o čemž ho snad přesvědčí dost výmluvně můj úkřen. Tak co, sranda musí bejt, i kdyby na chleba nebylo…

Pozvání do klubu od neznámýho kluka mě trochu překvapí, ale tak o Phoenixu jsem už slyšel. Není sice zrovna nejblíž, místu kde žiju, prej je to tam dobrý. Sice tedy nevím, co by na to řekli naši po prvním dni brigády a takovým Pévéčku…

„Jasně,“ ušklíbnu se, „pozvání na pití nikdy neodmítnu.“ No možná bych i odmítnul, ale teď se mi nějak nechce.

„Sem říkal, že je to břečka,“ podotknu na jejich názory na nové příchuti. „Prostě k čaji patří citron a konec.“ Nemůžu si odpustit dodat svůj vlastní názor. Dneska už jsem těch cizích slyšel až nad hlavu. Dotazník nechám znovu na Ianovi. Já osobně si jdu zase zapálit, takže si sednu na okraj fontány, vytáhnu cigaretu, zapálím, schovám zapalovač a spokojeně potáhnu. Mám dost… Je horko, ten čaj mi vážně nechutná a tohle byli první vtipný veselí lidi za dnešek.

Byli…

Protože namísto toho, aby v tom pokračovali, zvážní a jeden se začne rozhlížet jak nějakej pokaženej větrák.

Brr… Otřesu se. Bouřka? Děláte si prdel? Mám kurňa kraťasy…! Pohlédnu k nebi značně rozladěně. A ten studený vítr tomu taky zrovna dvakrát nepřidá. Vstanu a promnu paže dlaněmi.

„Cos to říkal, vo tom dešti?“ Houknu na blonďáka. Na drbání si taky nemohl vybrat lepší okamžik, ale pak se zarazím a vyvalím oči. Kouknu na jeho meč z krve a cigareta mi úžasem vypadne z úst. Hustý… Podívám se na chladící box, na který jsem si postavil svůj načatý ledový čaj. „To je ale materiál…“ podotknu bezvýrazně spíš sám pro sebe než pro své okolí. Vlastně musím několikrát zamrkat, abych se ujistil, že vážně vidím to, co vidím.

Dojdu k Ianovi: „Štípni mě.“ Řeknu zcela vážně hlasem a pohledem pod slunečníma brýlema tak trochu (úplně) mimo. Nastavím mu levé předloktí, aby mi mohl štípnout.

A pak už jen stojím a zírám.

Zvednu pohled k nebi, na kterém se objevil temný vír. Brutál…

Rozhlédnu se po lidech, začínají šílet. Skvělý…

Z víru na nebi sletí několik podivně vypadajících tvorů, jaké jsem ještě nikdy neviděl a vsadím se, že ani učitel biologie na střední.

Ten bělovlasej z těch dvou divných, kteří jako jediní nepanikaří, ustoupil k vozíku zvednul ruku k nebi a já už jen s nohama asi vrostlýma do dláždění, sleduju jak mu z ní stoupá paprsek, světla, kterej se pak rozlije do kopule. Asi už z deště strach mít nemusim, co? Neptejte se, kam na ty myšlenky chodím, protože to nevím.

Kopule se zavřela a já se z nějakýho absurdního důvodu uchechtl.

Ten druhej šermuje s tím mečem. A zabijí ještě větší a ještě ošklivější fujtajblíky, než byly ty první.

Tu natáčí film, nebo co To mohli říct rovnou, že hledaj komparz nemuseli to maskovat za brigádu na čaj. No co, co by asi tak napadlo vás?

Ale je to hlína to jo. Ještě jak se u toho všichni tváří. I ti lidi, co se běží schovávat do toho “štítu“…

Ale i když mi to připadá jako relativně rozumné vysvětlení. Teda pokud si vážně nespletl výrobce EdeaTea mango s marihuanou, nedokážu se hnout, ani promluvit. Nedokážu vůbec nic. Jen stát a sledovat to, jakoby se mě ten výjev nijak netýkal.

A to až… Až do konce.

Tedy ono to jako konec vypadalo, ale evidentně to nejlepší mělo teprve přijít. Takový suprový efekty vidět na vlastní oči, to je něco. Stojím přímo u toho a nedokážu říct, jak to dělají.

Tají se mi dech, když sleduju, jak se dobývají do štítu. A když se jeho “tvůrce“ sesune k zemi jediná moje myšlenka byla: To je ale pech, co? Uchechtnu se a na rtech mi pořád vězí ten absurdní úsměv. O to větší když najednou odnikud vyskáčou další “mocní“ zachránci. Takže slavný konec hlavních hrdinů se nekoná, co? To bude zase v kině fraška... Ale tak mě napadá, že bych z nich měl vytáhnout, jak se to bude jmenovat, bylo by cool vidět se ve filmu. I když vzhledem k tomu, že se tu culím jako idiot, asi mě vystřihnou. Nedokážu se přimět k útěku před těmi monstry. Cítím se, jako bych zde ani nebyl.

A pak je konec. “Hlavní hrdinové“, se šli obejmout, bla, bla, bla… Ani nemusím slyšet, co si říkají, překvapí mě jen, že polibek nakonec nebyl.

Místo toho je šel někdo seřvat. To bude režisér…

Nebo se ještě furt hraje? Kamery sice nevidím, ale najednou tady toho bliká docela dost. Zmizel vír na obloze, domy se samy začaly zpravovat a mě se na čele usadila drobná vráska. Kdesi cosi bliklo a to jasné bílé světlo mi najednou připomnělo něco, co už se kdysi jednou stalo.

Tehdy to byla autonehoda, kterou jsem zahlédl s kamarádem po cestě do školy. Viděl jsem řidiče utíkat z místa nehody, ale pak všichni říkali, že umřel na místě, i Thomas…

Sundal jsem brýle z nosu, navzdory tomu, že opět vysvitlo slunce a pořádně je promnul.

Až teď jakoby se mě začal zmocňovat šok. Slyšel jsem ta rádoby uklidňující slova, ale mě se chtělo řvát. Křičet do celýho světa že se zbláznil a ať jdou s těma baterkama doprdele a koukali nám vysvětlit, o co jde!

Ale ani to jsem nedokázal. Hezky si na mě blikli a šli dál.

Nakonec náměstí vypadalo, jakoby se nic z toho nestalo. Rozpité čaje zmizeli, neotevřené se vrátili do chlaďáku, Na tablet se přinutím jít podívat z blízka, abych se přesvědčil, že i odsud všechno zmizelo a když se k nám přišourá ten klučina se svojí mámou, už to nevydržím a chytím Iana za košili (či co to má na sobě) pod krkem.

„Řekni, že se nic z toho nestalo a vomlátim ti hlavu vo ten box!“ pohrozím mu. Už jsem to jednou zažil. Tohle není možný, to je přece blbost!!! Do nebe volající za vlasy přitažená, absurdní kravina na entou! Pustím ho a rouztřesenou rukou vytáhnu z krabičky další cigaretu, abych se uklidnil. Doprdele, doprdele, DOPRDELE!!!

U lovců

Ani to s ním nehnulo. Polkl jsem. Něco jiného by bylo, kdybych nevěděl, že to ani jeden z nás dvou prostě být nemohl. To bych možná uvažoval i nad tím, že se přiznám, abych Andyho ochránil před následky, ale takhle?!

V něčem je otcův přístup dobrý. I v takové stresové situaci jako je tahle, na mě nátlak toho muže nepůsobí tolik, jako by mohl na jiné.

Dívám se mu přímo do očí přesvědčený o své pravdě. Všimli jsme si! Kdybychom nebyli jediní mágové široko daleko, možná by totiž pomoc dorazila dříve…

Andrew toho má už evidentně taky dost. I když to zní spíš, jakože ho hrozně obtěžuje tu muset stát a obhajovat svou zcela evidentní nevinu. Jen tiše přikývnu, když zmíní, že by jinak bylo mnohem víc obětí. Taky si myslím…

To představení se, bych nebral nijak zvlášť vážně. Osobně netrpím žádnými předsudky ohledně původu. Někdo ze vznešeného rodu, může být břídil jako třeba já a zrovna tak potomek Edeňanů může být velmi nadaný a schopný.

Vypadá to, že se pan Dewlish trochu uklidnil, když se zeptal znovu. No zeptal… Když nás vyzval k tomu, abychom podali vysvětlení. Asi nám nic jinýho nezbude, co? Kouknu na Andyho. Opravdu jsem nadšen představou, jak někomu cizímu vysvětluji, že jsme se prostě čistě náhodou procházeli po Římě, zastavili se na ochutnávku ledového čaje a to zrovna vedle fontány, ve které pak našli ten kámen.

A pak, než bychom se o to mohli, alespoň pokusit, se prudce otevřely dveře a v nich stála Andrewova matka. Sice k nějakému oficiálnímu představení mezi námi nedošlo, ale je členkou Oktaviády a jednou z nejváženějších Lovkyň, musel bych mít asi v hlavě úplně vypatláno, abych jí nepoznal.

Z očí jí sršely blesky, hned se na našeho vyslýchajícího obořila a ten se v ten moment zmenšil na velikost mravence, který se pokouší svést svůj životní souboj s něčí botou.

Mimoděk polknu, když se zmíní o stupiditě a omezenosti jedince. Vidět paní Radičevičovou v ráži je docela síla. Je to naprosto odlišné od situací, kdy se hněvá (a to je ještě slabě řečeno) můj otec. Asi jako oheň a led…

Vyzvala nás, abychom šli s ní, tak co nám zbývalo, no. Pokrčil jsem rameny na Andyho pohled a následoval je. V hlavě jsem horlivě přemýšlel, co asi má jeho matka za lubem. Jestli si vyslechneme nějaké kázání, nebo tak něco... Jen doufám, že nedají vědět rodině, protože to by tenhle “výslech“ byl ještě docela příjemnou vzpomínkou…

Snažím se tvářit vyrovnaně, ačkoliv ono to asi nemá na koho působit. Nemůžu se zbavit dojmu, že kdybych zde nebyl, nikdo by si nevšiml.

Paní Radičevičová se Andyho zeptala, jestli s tím nemá něco společného a ten popravdě odpověděl, že ne. Po jejím pohledu svůj sklopím k zemi. Nejsem zraněný, ale mám výčitky, že Andy ano. Takový ten pocit, že jsem měl udělat víc. Jakoby to snad bylo možné…

Všimla si Andyho ruky a vyléčila mu ji. Jsem za to rád, ale pochybuji, že by jí bylo nějaké děkování k něčemu. Jen trochu zrudnu, býval bych se o něho postaral sám, až bychom měli chvíli klid a dostali se odsud.

Ještě výzva, abychom na sebe dávali pozor a pak už se loučí kvůli povinnostem. Aktuálně mám náladu kdesi na bodu mrazu.

„Tak půjdeme,“ vydechnu jen a přiměju se k úsměvu. Nechci, aby si Andrew dělal starosti ještě se mnou. Hlavní přece je, že jsme živí, zdraví a spolu. Dokonce to vypadalo, že jeho máma nebyla přímo pohoršená, že nás našla takhle spolu, takže je to všechno vlastně pozitivní, ne? A nějaký bezvýznamný pocit titěrnosti, můžu pevně uzavřít někde hluboko, jako to ostatně dělám vždy.

Východ jsme nakonec našli poměrně lehce. Výtahem do přízemí a přes halu ven. Teď už ho mohu zase vzít za ruku. A venku se Andy ujal portálu. Nevím sice přesně kam, ale neptám se. Projdu jím zpátky prakticky na dohled brány do areálu Akademie. Procházka skončila… Trochu mě to mrzí, ale na druhé straně ani mě by se teď v Římě nešlo zrovna nejlépe.

„Ještě, že jsme to morče, hned nekoupili,“ zkusím svést jeho myšlenky k něčemu příjemnějšímu. A vlastně tak trochu i své vlastní. A vlastně tak trochu i své vlastní. Znovu ho vezmu za ruku a vykročím skrz bránu zpátky na pozemky. Jsem rád, že to máme za sebou. Ruku už má sice uzdravenou, ale magie si vybírá svou daň v podobě únavy. Zamířím víceméně automaticky k ubytovně a tam i k našemu pokoji. Myslím, že si oba potřebujeme dát trochu oraz.

Na náměstí

Oba mladíci jsou docela příjemní. Předám jim čaje a vyplňuji dotazníky.  Jsou docela ochotní, asi nejvíc za celé dopoledne co jsem potkal. Odpovídají na otázky, nevím jetsli lžou nebo ne, ale popravdě je mi to jedno, já jsem tu jen abych zapisoval a zaškrtával odpovědi.

Pozvou nás na pití do nějakého klubu dnes. „Děkuji za milé pozvání, bylo by silně nezdvořilé ho odmítnout, takže přijdu velmi rád.“ Gereth  vyjádří svůj svérázný názor ohledně čaje. Docela bych s ním i souhlasil, ledový čaj je opravdu nejlepší jen tak s citronem nebo limetkou.  Ale moje stydlivá povaha mi dovolí jen pouhý úsměv.

Najednou se zvedne vítr. „Něco se asi žene.“ Okomentuji to a vezmu si z vozíku mikinu. Najednou ale blonďáček rozškrábne svůj strup.  Proboha vždyť bude mít jizvu!  Ale on ze své krve vytvoří nádherný meč.   Geretha štípnu do ruky přesně jak si přál , ale já viděl naprosto to samé takže kdyby se zeptal mohl si to ušetřit

O tom co následuje, není možné mluvit. Na náměstí ze z jakéhosi portálu vyhrnulo velké množství příšer. Druhý mladík nás schoval spolu s dalšími pod bariéru. Tyhle příšery jsem ještě nikdy neviděl, ani v hodinách biologie ani ve Fantasy filmech, které tak rád sleduji. Příšery se dobývají do štítu, který je prozatím odráží, ale pak přijdou další příšery, větší a jedna bariéru zničí.

Nevím vůbec proč tam Gerteh stojí a culí se jako idiot. Kdyby to moje nohy dovolil dal bych se na útěk, ale mám nohy ztuhlé, pravděpodobně děsem a šokem. Situaci zachránili nějaké osoby co také přišli portálem.  Osvítili lidi nějakých světlem a ti se začali chovat, jako by se nic nestalo. To nechápu, mě se pokusili ozářit také, ale já byl stejně zděšený jako předtím.  Jen mi hlavou navíc projela dávná vzpomínka na smrt mé rodiny.  O tom jak je zavraždil muž co nás přišel vykrást.  Pak dotyční i dva kluci zmizeli

Na náměstí se vše vrátilo do normálu. Čaje se uklidili a neotevřené se vrátili do boxu. Přijde i malý klučina s maminkou, kteří se s námi schovali pod bariéru toho kluka a chtěl čaj. Usmál jsem se, velmi strnule a stále ještě v šoku a automaticky jsem sáhl do boxu a podal klučinovi čaj. Na dotazník jsem si ani nevzpomněl, protože mě Gereth chytil za košili a začal se mnou třást. „Hele, hele klid, opravdu nechci omlátit hlavu o box. A samozřejmě že se to stalo, copak si to neviděl? Navíc ten co nás bránil měl naprosto jasnou frakturu ruky. Dost možná měl zlomenou Ulnu i Radius a to je velice velice bolestivé. Doufám, že ho ještě uvidím, abych mu mohl poděkovat, že za nás a ty nevinné okolo nasadil svou kůži a zranil se. Myslíš, že do toho baru přijde?“ 

Freyino náměstí

Cigareta mi vypadla z rukou. Na okamžik zavřu oči, abych se uklidnil. Čelo se mi zkrabatí hned několika drobnými vráskami. Jak se snažím uklidnit. Jasně, že sem to viděl, do prdele! Kurva jasně sem to viděl!!! Je mi u prdele, jestli měl zlámaný třeba obě hnáty, jak je možný, že si z krve udělal meč? A co to bylo za potvory?

Bar… Otevřu oči a podívám se na něj. No jasně, bar! Pozval nás do Phoenixu, ne? Dneska v šest odpoledne. Stačí tam přijít, a….

Ale co když tam nebude? Co když právě pro to, co sme viděli, tak nepříde…

To je blbost… Bude počítat s tím, že si to nepamatujem jako tihle… Rozhlédnu se po okolních lidech.

Matky se po téhle naší výměně názorů vzala kluka kolem ramen a myslíc si zřejmě něco o pošucích se raději vzdálila i se synem. Což dělá dobře, protože teď opravdu nejsem připraven ani odhodlán brát na někoho ohledy.

Takže bar…

„Chce to bojovej plán!“ rozhoduju prakticky okamžitě a v hlavě mi to všechno šrotí. „Jasně že tam příde, pozval nás. A i kdyby to byl jen nějakej reklamní tah, řek, že bude za barem. Nevypadal, že ho tohle nějak víc vykolejilo, viděls jak…“ zarazím se, protože když jsem nervózní tak mluvím víc nahlas než obvykle a tu a tam se po nás přeci jen někdo ohlédne.

„Bude počítat s tím,“ začnu už tišeji záměrně krotíc vlastní hlas, „že si nic nepamatujeme, jako tihle.“ Těknu pohledem k zádům ženy, která od nás odvádí své dítě. „Takže moment překvapení, bude náš. V kolik se můžeš urvat? Brigáda nám končí v pět, nějaká cesta domů, večeře okecávka u rodičů… Před Phoenixem v sedm?“ vychrlím na něho skoro šeptem a vytáhnu z krabičky další cigaretu, kterou už se mi tentokrát podaří i zapálit a potáhnout si.

Mohlo by se zdát divné, že se tu snažím kout nějaké pikle s klukem, kterého vůbec neznám. Byli jsme si dneska náhodně přiděleni na rozdávání ochutnávky ledového čaje, ani jsme spolu od rána příliš nemluvili. Jeho reakce po té věci jako vytržená z kontextu a jeho hodnocení útoku monster vyjádřené obavami o ruku jednoho z divných “rytířů“, je taky postavené na hlavu. To poslední jak Ian působí, je věrohodně. Zvlášť, pokud jde o něco, jako získávání informací od těch, kteří je nerozdávají. Já sám v téhle věci nemám ještě vlastně vůbec jasno, ani žádný plán.

Ale když se na to podívám z jiného úhlu pohledu, je paradoxně Ian osobou nejdůvěryhodnější. Proč? Když se mi to stalo minule, rovněž jsem nebyl sám. Ale tehdy všichni zapomněli. I můj do té dob nejlepší kamarád byl ochoten přísaha to, co říkali ostatní a vymlouvat mi mou opravdu. Je to už dávno a jeden by nakonec málem akceptoval fakt, že ho možná ošálili smysly a něco popletl. Ale to co se teď událo tady, bych si nevyfantazíroval, ani v nejdivočejším snu po koukání na fantasy film s vodní dýmkou v ruce.

Takže buď jsem absolutní cvok a něco se mi hnulo v hlavě a měl bych se jít léčit, nebo je něco špatně s tímhle rádoby Systémem. (což si ostatně myslím už dávno) A protože Ian je PRVNÍ v celém mě známém světě, který mi věří v tom, co jsem viděl a dokonce možná viděl to samé (no… tady si nejsem úplně jistý, ale asi možná ano), má u mě jedno obrovské nesmazatelné plus.

Nečekané zdržení,

čímž to bohužel nekončí…

„Dobře,“ přikývnu. Jsem rád, že to nepřešel mlčením. Sice dvě morčata by mohla být i dost, ale jestli Andy chce, tak proč ne. Jestli máme čistit klec dvěma nebo dvě klece třem, už asi na věci příliš nezmění a roztomilé vážně bylo. Ne, že by to teď bylo to hlavní, když se oba držíme na nohou jen silou vůle, Andrewa neprávem málem obvinili a musela nám na pomoc přijít jeho matka.

Ale propletené dlaně mi přeci jen pomáhají vidět věci v tom lepším světle. Nikdo z nás to neudělal, přežili jsme a na žádné skutečné obvinění nedošlo. Teď si trochu odpočneme na pokoji a večerní brigáda by mohla být taky docela fajn…, říkám si.  

Už-už jsme byli takřka u dveří, když nám v ústrety vyšel Andyho bratr. Ten tu chyběl… Snažím se tu přivést Andrewa na jiné myšlenky a on… Cože?

Nechápu, o jaké mediální hvězdě to mluví. Aidianovo škádlení si v tuhle chvíli nemyslím, že by bylo něčím, co by Andrew zrovna potřeboval. Ale osobně se velmi nerad míchám do jejich věcí, už protože s Aidianem si vůbec nerozumím a nemám ho rád. Takže jsem raději zticha a na nic se neptám. Andrew si koneckonců umí bratra odpálkovat i sám, když nato přijde. Ale když už jsme ho málem mohli zkusit obejít, zazvonil mu telefon.

Pohled mu opětuji a unaveně se usměji. To aby věděl, že mi vážně nevadí, když to teď přijme. Koneckonců volá mu sestru a to je vcelku milá holka. Možná trochu praštěná, ale když občas narazím na Megan, tak mám dojem, že ty dvě by si mohly podat ruce.

I když nechci přímo poslouchat, nadšený hlas jeho sestry zní dost jasně i do okolí. Reportáž? Příliš nechápu, o čem mluvím. Jak jako proslavil? Aidian říkal něco o mediální hvězdě, ale to přece… Nemám z toho vůbec dobrý pocit. Každý ví, jak novináři dokážou být někdy senzace chtivý. A Andrew je evidentně zaskočen. Což já mimoděk taky. Na čele se mi vyrýsuje drobná zamyšlená vráska.

A pak Andrew začne s podrážděnou verzí toho, jak to jako mohl udělat. Vlastně… Mi nechtěně zatrne. Skoro to zní, jakoby to ho byl schopen a v tom jediném okamžiku mi připadá podobnější Aidianovi víc než bych chtěl. Jeho sestra je nepochopitelně nadšená a nakonec z toho vyplyne, že už je na cestě sem a přijde i s pizzou. Lhal bych, kdybych řekl, že nemám hlad, ale představa oběda s Andyho oběma sourozenci mi na náladě zrovna nepřidává. Nicméně se už zase tvářím spíše vyrovnaně, své myšlenky a pocity držím pevně zavřené, i když uvnitř se cítím podobně rozladěný, jako se Andy tváří.

Ani na bodový zisk mu nemám moc co říct. Vím o té jejich soutěži, ale je to zkrátka hlavně mezi nimi. A ať bych řekl cokoliv, nemůžu se zbavit dojmu, že Aidian by mě stejně ignoroval a Andrew má i bez mých projevů hlavu plnou starostí.

„Takže půjdeme?“ Navrhnu trochu upjatě. Myslím, že si opravdu potřebujeme teď hlavně odpočinout a jestli opravdu hodlá dorazit Andyho sestra a jestli se nás jeho bratr nepustí… Už aby byl večer…

Doprovod

„Divně? Ani ne,“ mávl nad tím rukou, usmíval se sám pro sebe, a i když by to nepřiznal, byl rád, že ten John už s nimi není. „V pořádku, o nic nejde.“ Ujistím ji.

Vyšli jsme do ulic a já sledoval, jak se zhluboka nadechla s hlavou lehce vzhůru.

Pokývu nechápavě hlavou.

„Jaký nutit? Nabídl jsem ti to, ne?“ řeknu jí a kývnu hlavou směrem k zastávce tramvaje.

„Tak kde bydlíš? A jak se tam dostáváš? Abychom věděl kudy tě víst a měli jsme to brzy z krku?“ Myšleno samozřejmě tak, že bych byl rád, aby už byla někde hezky doma v bezpečí, kde jí nebude ni hrozit. Přeci jen po tom co se událo, si nemůžu být ničím jistý. Ani tím, že bych jí třeba mohl ochránit, kdyby to potřebovala.

Znovu sám

Vdechnul jsem kouř, a i když se mi ruce stále třásly, přeci jen se mi konečně začalo dařit být trochu klidnější. V hlavě si znovu přehrávám celou tu situaci. Když přišli, byli veselí, klidní a uvolnění. A pak se najednou zatáhlo, zvednul vítr a oni…Ne! Oni byli nervózní ještě těsně předtím. Věděli to. Věděli, co přijde! Nebo možná nevěděli, ale minimálně tušili.

Znovu se otočím k Ianovi. Rozhlíží se. Vypadá jakoby mu až teď začínalo všechno docházet. To poznání, že jsme sami, kteří viděli, pamatují a vědí.

Co? Jak nikam…? Co nepůjdeš? Ale dyť…

Znovu to zopakuje, že si zapomenu potáhnout. Přeskočil mu hlas, ale to je to poslední co by mě teď zajímalo. Říká totiž, že jsem blázen. Blázen… Nenávidím to slovo. Pokud něco tak ho vyloženě nenávidím. Nejsem blázen!!!

Jasně že to má důvod, ty debile, oblbujou nás všechny celý roky, copak to nechápeš? Počkej, počkej, jak nepotkali, jasně že sme je potkali, nebuuď blbej… Cítím, jak se pevná půda pod mýma nohama posílená jeho prvotní rozporuplnou reakcí začíná opět vytrácet.

No a co? Tak nás odstraní, stejně sme všem volný, no tak… Ne… Nedělej to… Tuším, co chce říct a nakonec to i řekne. Že nic neviděl. Že bych měl zapomenout.

Zírám na něho a na cigaretu už jsem dočista zapomněl. Ian se vrátil k práci. Byl horlivý už před tím, ale teď to přehání ještě víc a já už mám zase pocit, že se v tomhle cizím nehostinném světě potloukám zcela sám. Zase jsem málem někomu uvěřil, jen proto, aby vzápětí poslal do háje. Nechce se mi tomu uvěřit. Že by s tím nechtěl nic dělat, že by nechtěl pochopit… Mohl bych ho zase chytit pod krkem, nebo mu dokonce jednu vlepit, jenže vím, že by to k ničemu nebylo. Tak jako tohle… Podívám se na ten chladící box a už se mi zase vůbec do ničeho nechce. Žijeme podělanej život, v posraný době a celej Systém je jen nějaká hodně brutální fraška! Ale s Ianem nemůžu sdílet své myšlenky. S nikým nemůžu.

Sakra!

Jako mechanický robot, dělám jen to, co mi Ian říká. Sám od sebe bych teď nedělal asi vůbec nic. Nemám jedinej důvod. Ještě ráno jsem si myslel, že tuhle brigádu potřebuju. Teď už nevěřím ani tomu. Pokaždé když se naše pohledy náhodou setkají, vypadáme spíš jako nepřátelé na život a na smrt, než spolupracovníci, co si ještě před pár minutami dovolili času od času zažertovat a vypadlo to, že si skvěle rozumí.

Když jsme rozdaly čaje a přišla polední přestávka, sbalili jsme to a vyrazili zpátky. Do řeči mi rozhodně nebylo a to ani po cestě, ani v tom obchodě, kam jsme se vrátili pro doplnění zásob. Vlastně se mi nechtělo ani dovnitř. Takže jsme to tam jen zavezli a já se vydal ven, pod záminkou další cigarety, kterou ale tentokrát z krabičky už nevytáhnu. Spíš zbytek krabičky hypnotizuji pohledem.

„Tohle je v prdeli, Ithe,“; „Co budeme dělat?“; „Vytvoř štít a snaž se pod něj skrýt sebe a co nejvíc lidí,“; „Andy, stáhni se!“ Jako bych mohl znovu slyšet jejich hlasy. V hlavě si to přehrávám jako film, který jsem si chvíli myslel, že to asi je. Možná něco jako 3D holografická projekce, nebo tak něco. Jenže ono to vypadá, že to bylo skutečné. Ian to přeci taky viděl. Nebo už jsem vážně zešílel a namlouvám si i to, co viděli jiní?

Připadal jsem si žalostně a venku stál, dokud nevykoukla jedna z těch dvou dívek, co šly prve spolu.

„Ty jsi Gruber, že? Addamsová tě shání.“ Řekla mi a já v první chvíli ani nemohl najít vlastní hlas. Přikývnul jsem teda a vešel dovnitř. Co je proboha? To už je po přestávce? Ukázalo se, že prakticky ano, protože obě zbývající skupinky už se zase připravovaly na cestu do ulic.

Addamsová stála tam co minule a když mě uviděla, hned si mě zavolala k sobě.

„Pane Grubere, vypadá to, že se vašemu kolegovi udělalo nevolno, nemám na pana Quintera žádnou náhradu, tedy odpolední směnu absolvujete sám. Doplňte si vozík.“ Vyzvala mě stroze a já se ani nepodivoval. Nebyl jsem zklamaný, překvapený ani naštvaný. Jen otrávený. Nandával jsem zboží do chladícího boxu tak nějak automaticky a i když se mi vůbec nechtělo a sám měl chuť odsud vypadnout, sebral jsem se a vrátil na to náměstí. Je to jako škola. Prostě si to musím odbýt. Tak jsem tomu přistoupil, ale i když jsem tam dorazil a zastavil se u stejné kašny jako minule, nedokázal jsem jako Ian horlivě zase nabízet ledové nápoje. Prostě to nešlo. Každý na koho jsem se podíval jako by byl přestrojené monstrum, Buď to s baterkou, nebo to co se stalo z těch pokousaných.

„Jsi blázen! Nikdo si nic nepamatuje! Má to nějaký důvod! A my bychom taky neměli! Nikdy jsme je nepotkali. Rozumíš?! … Jestli zjistí, že to na nás nefunguje, ještě zařídí, aby nás smazali taky! Nebo nás zavřou v laborce a budou na nás dělat pokusy!“; „Nic jsem neviděl!“; „A ty bys měl taky zapomenout!“

Ale to já nemůžu. Tehdy jsem byl kluk. Bylo mi deset. Neměl jsem z toho rozum. Dívali se na mě jako na blázna a byl jsem to já, kdo se přestal s Thomasem kamarádit, že mi to vyvracel. I když jsem nakonec byl téměř ochoten přijmout, že mě jenom ošálilo slunce nebo tak něco, nezapomněl jsem na tu křivdu a nedokázal předstírat, že se to nestalo. Ne úplně. A totéž se děje teď znovu.

Ano… Má to nějaký důvod. A já chci vědět jaký. Chci vědět, proč si tu nějací lidi hrajou na Bohy. Co stojí za tím praštěným Systémem. A kdo byli ti dva? Možná měl pravdu a neměli by hned vědět, že si to pamatuju. Ale jít tam musim, ať už to s Phoenixem souvisí jakkoliv, je to moje jediný vodítko...

Za tohle někdo zaplatí…!

Pondělí 3. června 492 edenského věku, v Římě

Pozvánka

na přednášku v rámci středoškolského projektu společenského rozvoje na téma:
 
Fungování Systému a společnosti.

4.6. 492 od 15:00
 
místo konání: Fakulta Sociologie Univerzity Michaela Jordona v Římě, posluchárna 307.
 
A pod tímto textem stálo ještě malým písmem připsáno:
 
Účast na přednášce vám zaručí zisk 15 bodů do vašeho studijního hodnocení.

Freyino náměstí

Čas má jednu podivnou vlastnost. Když se dobře bavíte, letí jako splašený. Zatímco když vám nějaká činnost připadá vážně otravná, táhne se jako smrad. Ještě dopoledne to mohla být prostě jen obyčejná brigáda. Nemohl bych říct, že mě to s Ianem bavilo, ale přímo jsem se nenudil a docela to odsejpalo. Pak se ale stala TA VĚC a od tý chvíle…

Tu stojim jak pozér a přeju si, aby to už bylo za mnou…

Co se dotazníků týče, ani mě nehne, abych se s tim obtěžoval. Dělám tu solný sloup a hodlám v tom pokračovat, díky.

Bylo čtvrt na dvě, když mi zapípal mobil. Čekal jsem mamku, taťku, nebo ségru… Ale email s nabídkou přednášky? Mimořádná přednáška… vo prázdninách… Pro mě…? Tak trochu ve mně hrklo. Rozklikl jsem si emailovou schránku, tomu starýmu pánovi, co přišel, tu lahvičku s čajem, který chtěl, vrazil přímo do rukou a podíval se, o co jde.

Což mě zarazilo.

Fungování systému a společnosti…

A právě dneska.

Dělají si prdel? Uznejte, není to snad totální ironie…? Stane se něco takového, víme, že to má co dočinění se Systémem, a zrovna, když mě Ian nabádá, že by se o tom že si pamatujeme neměl nikdo dozvědět, přijde pozvánka na tzv. přednášku. Pche, to určitě…! Odfrknu si a raději pokračuju dál v práci.

Přiznávám, že se moje myšlenky d tomu emailu stáčejí stále znovu a znovu. Hlavně otázka: jít / nejít, je dotěrná. Ale protože se pořád nedokážu rozhodnout, dělám totéž co do teď, jen se tvářím ještě otráveněji, nebo spíš, zamyšleněji.

Všiml jsem si nervózně pochodujícího kluka u kašny. Matně si vybavuji, že jsem ho dneska už určitě viděl. No jasně! Tady na náměstí… A nebyl sám, byl s klukem, jako ti dva potom… Jenže teď je sám.  A pak si to uvědomím. Ten kluk co s ním byl, byl jedním z těch, co odnesli tím vírem ve vzduchu…

Pustil jsem to z hlavy. Nikdo si to přece nepamatuje, ne? Mohla to být náhoda, co já vlastně vím… nic, že jo!

A pak se najednou k tomu týpkovi přihnala nějaká holka. No, mohla bejt podobně stará jako já. Ale to už se mezi nimi strhla velmi zajímavá debata na téma ztracený (zmizelý) přítel. Asi jsem na ně moc čučel, protože ta holka otočila toho kluka zády ke mně a stoupla si mu čelem, abych na ně neviděl. Mluvila tiše, takže jsem nerozuměl, což mě docela štvalo, protože mě to začínalo zajímat.

Může to bejt past… Napadlo mě. Nějaká zkouška, aby zjistili, jestli si něco pamatuju nebo ne…

Vezmu z boxu jeden náhodný (s borůvkovou příchutí) ledový čaj a vydám se nedbalým nezaujatým krokem směrem k nim.

„Nechcete ochutnat?“ Zhouknu na ně otráveným tónem, když jsem tak krok od zad toho kluka. Co to melu? Umíte si představit trapnější dotaz? Ale na druhý straně, mě je po nich houby a pokud na něčem z toho co Ian říkal něco bylo, pak na tom, že bych se měl mít na pozoru.

Náměstí

Vlastně tak trochu nechápu sám sebe, natož všechno to kolem. Když se na mě ta hora svalů otočila tak navzdory stísněnýmu polknutí, jsem se ušklíbl. Jo, provokoval jsem jho, ale ten kluk nebyl jedinej, kdo měl dneska nervy v kýblu. Já se před chvílí ocitl přímo uprostřed hororu a ještě pořád nechápu jestli to bylo jen nějaký dementní natáčení, nebo se fakt semlelo něco tak velkýho, že si to tu nikdo nesmí pamatovat. Mozek se vzpírá každý z těch myšlenek, ale z toho jak Ian vlastně stáhnul ocas a utekl, nemám vůbec dobrej pocit.

Kdysi… to byl jen cizí člověk vybíhající z auta, který ovšem podle všech ostatních zemřel ve svém voze. Tentokrát to taky byli všechno cizí lidé. I Ian byl cizí. Ale možná právě proto, že se to stalo znovu a že si tentokrát dávám věci víc do souvislostí (už přeci jen nejsem malé dítě), to nemůžu dostat z hlavy.

Ta dívka skočila mezi nás a já jen vykulil oči. Se chceš nechat převálcovat? Co pud sebezáchovy, holka?! Ne, že bych to mohl říct nahlas, ale rozhodně jsem se zarazil a i ta otrávenost z mého výrazu byla zastíněna překvapením.

A pak nastalo ticho. Její známý, nebo kamarád, nebo kdo vlastně…, se už o nic nepokoušel a jí chvíli trvalo, než se sama trochu vzpamatovala. Pak si vzala nápoj a těkala pohledem v jakýchsi obavách, které šly však tak trochu mimo mě.

Znovu jsem se ušklíbl.

Ano, mohl jsem se prostě sebrat, otočit a odejít zpátky k vozu. Ale na téhle situaci bylo něco zvláštního. Copak by i on neměl zapomenout? Mohl by být jako Ian a já? A pokud ano, někdo s jeho postavou, by se mi mohl ve Phoenixu hodit. I když podle toho  jak se tváří, tak by mě dřív zašlápnul do země.

Ne, že by to někomu vadilo…

„Ty už si tu byl,“ prohodím k němu, zvednu sluneční brýle a usadím je navrchu hlavy v rádoby sebevědomém gestu. Dělám to proto, abych se mu mohl podívat přímo do očí, „ale před tím si byl s klukem. Hledáš ho teď, že jo? Pamatuješ si, zatímco všem kolem vymyli mozky! Nebo se pletu?“ prohodím směrem k němu, jakobych dívku vedle něj ignoroval, přesto, že tomu tak není. Uvědomuji si její přítomnost. Ale ona tu nebyla. Nemůže mi dát odpověď. Pokud si nic nepamatuje, tak prostě a jednoduše řeknu, že sem si dělal prdel, sem zhulenej, nebo si nechám dát přes hubu, za to že kecám nesmysly. Na druhý straně, pokud se nepletu… Možná bych nakonec nemusel bejt v těch sračkách úplně sám, no ne?

Odchod

Můj pohled byl pevný. Můj postoj napůl napjatý, to kdyby reagoval agresivně, abych se mu vyhnul, a napůl nezúčastněný. Asi i proto, že jsem tak úplně nevěřil, že je jako já.

Odstrčil dívku a vrhl se ke mně.

A do hajzlu! Přitáhli se mě za triko blíž k sobě. Úplně jsem slyšel, jak povolily švy límce. Budil respekt už na těch pár metrů, natož z blízka, ale já nemohl uhnout pohledem, ani když mi brýle spadly z hlavy. Prostě a jednoduše proto, že bylo třeba, abych si stál za tím, co jsem řekl. A i to ve chvíli, kdy začínalo být jasný, že si to nepamatuje, pouze někoho postrádá. Já před polednem reagoval podobně na Iana. Sice to bylo o dost jiný bejt v pozici toho vláčenýho, ale rozhodně to stálo za to. Zjistil jsem, že neví nic.

Už-už bych něco řekl, i když jsem nevěděl co přesně a na špičkách se mi nestálo vůbec dobře, když se do toho vložila znovu ta dívka a okřikla ho. Pár ztracených osob hledal? Ohlédl jsem se po ní trochu tázavě a podezřívavě, a rozkašlal se, po tom co mě pustil, jsem měl co dělat udržet na nohou.

Potřesu hlavou. Její pohled jsem si plně uvědomoval, ale nedokázal si ho nějak zařadit.

„Fajn,“ promnul jsem si krk, „ale musim vzít vozejk s sebou,“ odtušil jsem na “pozvání“ do klubu. Dneška už druhý, asi začínam bejt populární… Odfrkl jsem si, sebral si sluneční brýle, díky bohu se nerozbily, došel k vozíku s chladicím boxem a přitáhl jsem ho k těm dvěma podivinským existencím.
„Ta brigáda je sice na hovno, ale po tom co mě tu parťák nechal asi nemam na výběr a budu to muset doklepat, tak zkuste bejt stručný, jo?“ Prochodím cestou k tomu jejich baru kam se nechám vést, protože jeden nikdy neví, kdy ho přijde na pracoviště zaměstnavatel zkontrolovat a to poslední co dneska ještě potřebuju je průser v tomhle.

Záhada knihovny?

Mezi regály

Tvé mračení jí zrovna asi na náladě nepřidalo, ale protože to byla jen chvilička, než jsi se na ní opět pousmál, nestihl její vřelý, i když ne zcela upřímný úsměv, ani povadnout.

Vykročila s tebou zpátky a nepraktické šaty z jemné látky jí šustily o sebe při každém kroku.

Stále byla zamyšlená, ale při tvé otázce se jen víc usmála a přitakala.

„Ano, to jistě můžete.“

Jak jste šli a ty jsi se zmínil její předešlá slova, zdvihla k tobě pohled krásných pomněnkových očí, pak ale jakoby si uvědomila na co přesně se ptáš a jen se zase věnovala cestě, protože jste vystoupili z uličky a překonávali právě poslední metry k terminálu.

„To asi ne. Nemáme zde v knihovně přístup k matričním údajům ani Říma, natož jiných měst a vesnic, je mi líto,“ omluvila se, položila knihu na pult a čtečkou sejmula její čárový kód.

„Ukážete mi svůj identifikátor?“ zeptala se. (Šlo o tvůj osobní identifikační náramek, který nosili všichni Edeňané) Bez toho ti těžko mohla knihu půjčit.

„I kdybyste zjistil, kolik lidí se v ten den narodilo a získal jejich jména, těžko byste o každém z nich zjistil, jak žije, nemyslíte?“ vrátila se zamyšleně k tvé předchozí otázce přiřadil v systému knihu k tvému osobnímu číslu a usmála se.

„Je to všechno?“

Tak zase od nuly

Doma

No doma…

Holé prázdné zdi, nic víc…

Známá místa, plná vzpomínek, které sis podle doktora vymyslel, ale stále zůstávají živé a tak věrohodné…

A teď ten dnešek. Třešinka na dortu tvého dosavadního života, nebo ne?

Ale pravda je, že dnes ráno jsi si svůj lék nevzal. Mohly všechny ty bludy, co jsi dnes střetl být vlivem tvé vadnoucí mysli? Ale co Evie a Steve? Platí vůbec ta domluva na zítřejší přednášku? Nedal jsi jim své číslo, i kdybys je chtěl kontaktovat, nemáš jak…

A to co jsi jim řekl: „Jděte na tu "přednášku", pokud půjde cokoliv špatně, tak si dáme sraz tady.“ Platí zítra po té přednášce…?

Tři lidé, stejný věk, různé poměry, narozeni v jediný den. Z toho dva dostanou pozvánku na Přednášku o fungování systému, po tom co je přepadnou v obchodě s hudebninami. Není to podezřelé?

Tvůj mobil leží vypnutý na nočním stolku v pokoji. Nepřišla i tobě? Nevíš…

Každopádně to co tě teď zajímalo, leželo ve tvých rukou a tím byla kniha.

Zatmění v onen nezapomenutelný den. – se jmenovala.

Otevřel jsi ji a jako první nahlédl do obsahu:

Zatmění slunce

Charakteristika význam

Druhy Zatmění slunce

Zajímavosti

Pak přišly na řadu samotné kapitoly:

Zatmění Slunce

Zatmění Slunce je astronomický jev, který nastane, když Měsíc vstoupí mezi Zemi a Slunce, takže jej částečně nebo zcela zakryje. Taková situace může nastat jen, pokud je Měsíc v novu. V případě úplného zatmění dochází na zastíněné části Země k výraznému setmění a ochlazení, kolem Měsíce zakrývajícího Slunce je vidět výrazná záře sluneční koróny, na obloze se objeví hvězdy i některé planety a jev mohou doprovázet také neobvyklé reakce zvířat. Tyto průvodní jevy v některých kulturách v minulosti vedly ke spojování události s náboženstvím a přisuzování mystických významů. V moderní době jsou však duchovní významy zatmění Slunce většinou odmítány v důsledku snadnosti pochopení jeho příčin.

Koróna (sluneční koróna) je jasně zářící okolí Slunce (svítí zhruba stejně jako měsíční úplněk). Koróna je pozorovatelná při úplném zatmění Slunce nebo pomocí koronografu. Jedná se o žhavé plyny unikající z fotosféry Slunce. Při pozorování slunce pomocí koronografu je možné v koróně pozorovat plazmové výrony ze Slunce.

Náboženství, religie je moderní souhrnný pojem pro velmi rozmanité soustavy jednání, symbolů a představ, jimiž různá společenství vyjadřují reálný, životní, osobní vztah k transcendentní zkušenosti či transcendentním představám.

Mystika je souhrnné označení pro rozmanité duchovní zkušenosti bezprostředního a osobního setkání s božským, pro zkušenost hlubokého tajemství, jež se nedá přímo vyjádřit slovy, a pro různé cesty, jak takovou zkušenost získat.

Charakteristika a výhnam

Úplné zatmění Slunce je vzácný jev umožněný faktem, že Slunce, které je čtyřistakrát větší než Měsíc, je současně čtyřistakrát dále od Země a navíc Měsíc i Země obíhají po eliptických drahách. Tyto dráhy přivádějí občas všechna tři tělesa do takového postavení, kdy je zakryt právě celý sluneční kotouč, takže je možno pozorovat korónu.

Zatmění Slunce hrálo významnou roli při dokazování obecné teorie relativity. Umožnilo pozorovat efekt gravitační čočky, který teorie předvídala a tak ji umožnilo pozorováním potvrdit. Neméně významná mohou být také různá meteorologická měření prováděná během slunečních zatmění. Získaná data umožňují později zjistit, jaký vliv mají tyto astronomické úkazy na děje v zemské atmosféře. Obvykle se při těchto experimentech provádí měření intenzity sluneční radiace, teploty či vlhkosti vzduchu. Jen zřídka jsou meteorologické měřící přístroje vybaveny senzory pro snímání hodnoty barvy slunečního záření, rychlosti a směru větru či teploty půdy.

V současné době úplné zatmění Slunce svou neobvyklostí přitahuje pozornost širokých mas lidí, která obvykle v daném místě významně posílí turistický ruch.

Elipsa je uzavřená křivka v rovině. Všechny body elipsy mají stejný součet vzdáleností od dvou pevně zvolených bodů — ohnisek. Elipsa patří mezi kuželosečky. Velký praktický význam má v astronomii, protože velmi přesně popisuje tvar dráhy těles v gravitačním poli centrálního tělesa.

Obecná relativita nebo obecná teorie relativity je základní fyzikální teorie gravitace formulovaná Albertem Einsteinem, která opravila a rozšířila Newtonův koncept gravitace, především v makroskopickém měřítku planet a hvězd.

Gravitační čočka je astronomický pojem užívaný pro objekt s intenzivním gravitačním polem, který se nachází mezi pozorovatelem a zdrojem světla či jiného záření, přičemž tento objekt svým gravitačním polem zakřivuje paprsky vycházející ze zdroje podobně, jak tomu je u spojné čočky.

Proces ohybu světla v gravitačním poli (a jevy s ním související) se označují jako gravitační čočkování. Ohyb světla v gravitačním poli byl předpovězen na základě obecné teorie relativity.

Meteorologie je věda zabývající se atmosférou. Studuje její složení, stavbu, vlastnosti, jevy a děje v ní probíhající, například počasí. Meteorologie je považována za část fyziky, proto je často chápána jako „fyzika atmosféry“ a je vyučována na matematicko-fyzikálních fakultách. Na mnoha univerzitách je meteorologie často vyučována jako součást věd o Zemi, což zohledňuje souvislost atmosféry s dalšími krajinnými sférami. Poznatky meteorologie jsou nezbytné v mnoha odvětvích lidské činnosti – doprava, zemědělství, vojenství. S meteorologií úzce souvisí hydrologie.

Atmosféra je plynný obal tělesa v kosmickém prostoru. Těleso může být obklopeno atmosférou pouze za předpokladu, že má dostatečnou hmotnost na to, aby plyn vázalo gravitační silou. V případě některých plynných sloučenin musí být splněna i další podmínka – dostatečně nízká teplota. Atmosféru Země tvoří z 21 % kyslík, ze 78 % dusík a 1 % zabírají vzácné plyny a ostatní prvky.

Hustota plynu je nepřímo úměrná hmotnosti tělesa. Lehčí plyn (např. vodík) neunikne do vesmíru, je-li vázán vyšší gravitační silou. To je případ plynných obrů ve Sluneční soustavě.

Atmosféra je důležitou ochranou života před kosmickým zářením.

Druhy zatmění Slunce

    Úplné zatmění nastává, když Měsíc zcela zakryje Slunce. Velmi jasný sluneční disk je nahrazen černou plochou Měsíce a koróna, která má mnohem menší jas a za normálních okolností není vidět, je pozorovatelná. Úplné zatmění je pozorovatelné jen z oblasti Země, které se říká pás totality.

    Prstencové zatmění je možné pozorovat, když Slunce a Měsíc jsou v jedné přímce, ale zdánlivá velikost Měsíce je menší než velikost Slunce. Z tohoto důvodu je ze Slunce vidět velmi jasný prstenec.

    Částečné zatmění se objevuje, když Slunce a Měsíc nejsou přesně v přímce, takže je Slunce zakryto jen zčásti. Toto zatmění je pozorovatelné z mnohem většího území a některá zatmění jsou pozorovatelná pouze jako částečná, protože oblast plného stínu leží mimo povrch Země.

    Kombinované (hybridní) zatmění je vzácný stav, kdy z jednoho místa se zatmění jeví jako úplné a z jiného jako prstencové.

Zajímavosti

Měsíc se od Země pomalu vzdaluje rychlostí asi 3,75 cm za rok. To znamená, že postupně zmenšuje svůj úhlový průměr na obloze. Pokud budeme předpokládat, že se rychlost vzdalování Měsíce od Země bude s postupem času zpomalovat, přestanou být úplná zatmění Slunce pozorovatelná asi za jednu miliardu let.

Doba trvání zatmění závisí na mnoha parametrech; jedním z nich je okamžitá vzdálenost Měsíce od Země a tím související okamžitá rychlost oběhu Měsíce kolem Země a úhlový průměr Měsíce. Maximální doba trvání prstencového zatmění je 12 minut 30 sekund při pozorování z jednoho místa na zemském povrchu. Úplné zatmění Slunce trvá poněkud kratší dobu – maximálně 7 minut 31 sekund. Obvykle je však délka zatmění mnohem kratší.

Průměrná doba opakování zatmění Slunce je jednou za 360 let.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Řečeno v kostce zabil jsi nějaký čas čtením obecných informací o Zatmění slunce. No není to skvělé?

Kupa takových .....

Sms

Zapnul jsi mobil a zkontroloval novinky. Přístroj ti oznámil příchozí sms.

Přišel vám E-mail.
Předmět: Doplňková přednáška o fungování systému. 

Přesně taková přišla i těm dvěma… Stačí ti podívat se do e-mailové schránky, abys získal jistotu. 

Pozvánka

na přednášku v rámci středoškolského projektu společenského rozvoje na téma:
 
Fungování Systému a společnosti.

4.6. 492 od 15:00
 
místo konání: Fakulta Sociologie Univerzity Michaela Jordona v Římě, posluchárna 307.
 
A pod tímto textem stálo ještě malým písmem připsáno:
 
Účast na přednášce vám zaručí zisk 15 bodů do vašeho studijního hodnocení.

Takže přece. Dostal jsi ji taky… Inu, to jak se s nimi setkat máš vyřešené, pakliže tam tedy půjdeš. Ale těch podivností, jakoby neubývalo.
Každopádně večeři sis udělal a televize stále fungovala. Ten program nic moc, ale lepší než ta kniha docela určitě.

Bar

Nic mi na to neřekli.

Mezi námi zavládlo napjatý ticho. Alespoň že ten klub nebyl daleko. Vozík jsem musel nechat na chodníku před dveřmi, ale to nevadilo. Vešli jsme dovnitř, bylo už otevřeno, Coltona usadila ta dívka k jednomu stolu v rohu, objednala nějakou limonádu, pro nás všechny a tak jsem si holt teda jako taky sednul. Až jsem se v tom šeru trochu rozkoukal. Tmavý místa, zvlášť po odpoledním sluncem prozářením dni, mi nedělají dobře. Připadám si jak Kačer Donald, když ho oslepil blesk od foťáku.

Nakonec se mi podařilo zasednout, a když jsme tam byli všichni, začal ten dlouho očekávaný rozhovor.

„Tak, kde je Kyle?!“ začal ten Colton. Což ovšem nebylo dobrý. Já se měl něco dozvědět, ne abych jim tu žvanil o takových nesmyslech, jaké jsem viděl. Bylo mi jasný, že by mě dozajista měli za blázna. Kouknul jsem teda radši na tu holku. Ta mě zas pohledem vybízela, abych byl, jakože rozumný a odpověděl.

„Informaci za informaci. Já odpovím, vy odpovíte. Jinak si du po svejch.“ Dal jsem jasnou podmínku. Která se ovšem Coltonovi nelíbila a dal to najevo hrdélním zamručením a napnutým bicepsů. Ta dívka ho ale pohladila po paži a kývla mi na souhlas.

„Dobře, teď odpověz.“ Vybídla mě a tak jsem řekl jen.

„Unesli ho.“ To byla pravda. Pokud to je ten kluk co myslím, tak to byl jeden z těch, kterýho pronesli tím obr vírem, co se na náměstí z ničeho nic objevil.

Colton prudce vstal, až židle spadla na zem a ta holka ho musela sjet opravdu nepěkným pohledem, aby jí upravil a zase se uklidnil. Teda alespoň tak, jak se uklidnit mohl.

„Teď já,“ otočil jsem se na ni, „řekla jsi, že už jsi nějaký ztracený lidi hledala. Co to bylo za lidi?“ Sorry ale nemůže bejt o moc starší než já a na soukromý očko bych jí teda taky netipoval, i když blbá evidentně neni…

I teď na ní bylo vidět, jak se zamyslela.

„Různí lidé. Neměli nic společného. Věk, pohlaví, různé vrstvy, úroveň vzdělání… Jediné co všechny ty případy spojovalo, bylo, že si na ně nikdo nepamatoval. Nejen na jejich zmizení, ale i na to, že vůbec existovali…“ Vysvětlila mi. Vybavil jsem si komando s blikátky a bylo mi to jasné. I když teda ty potvory…

„Teď ty,“ připomněla mi a já kývnul, že teda jako jsem připravenej odpovědět.

„Kdo unesl Kylea?“

Díval jsem se jí přímo do očí a zvažoval pro a proti. Čekal jsem tu otázku, ale měl na paměti co říkal Ian. Jak se na mě díval…

„Tobě to řeknu. Jemu ne.“ Jasně jsem dal najevo, že tu gorilu u toho nechci. Nejen že by mě měl za blázna, ale ještě bych odsud nejspíš neodešel živej. Tomu se to pochopitelně nelíbilo, naštěstí na něj ta holka měla fakt velkej vliv. Vzala ho kus stranou chvíli mu domlouvala a za chvíli se vrátila už bez něho. Ukázalo se, že pan svalovec tu dělá vyhazovače, takže zůstával stále na blízku. My dva ale měli čas na “přátelský“ pokec.

„Řeknu ti, co sem viděl, ale rovnou řikam, že mi neuvěříš.“ Nadechl jsem se a rozhlédl. „Nebudu tě prosit, abys mě neměla za magora, a nebudu to říkat dvakrát. Ať se zeptáš kohokoliv dalšího, nikdo mou historku nepotvrdí. A taky bych řek, že na sto procent už ho ten tvůj kámoš nikdy neuvidí…“ Moc se jí to nelíbilo, to jsem poznal podle tý vrásky na čele, ale poslouchala a já popisoval, co se na náměstí událo. Mluvil jsem tiše a neustále se rozhlížel. Protože mi ty popisy moc nejdou, občas jsem šermoval rukama kolem sebe, takže pro nezainteresované osoby to muselo vypadat, jako bych popisoval celý film Hvězdné Války i s názornou parodickou ukázkou na Luka Skywalkera.

Vysvětlil jsem jí, co se událo na konci celé té šarády, jak vyhnali ty příšery a jedna z nich unesla i toho jejich Kylea, nebo jak se jmenoval. Popsal jsem jí lidi s blikátky i svou následnou roztržku s Ianem, který mě nabádal, abych na to zapomněl, nebo alespoň dělal, že jsem na to zapomněl. Bohužel jsem na Iana neměl žádný kontakt, takže víc než to jméno i s příjmením, které jsem slyšel v agentuře, věk a popis jsem jí dát nemohl.

„Mam jednu stopu. Večer po ní chci jít. Měla by mě dovést k těm chlápkům s blikátky. Ale protože je to tak ošemetný téma, neřeknu ti jakou. Dám ti svý číslo. Zavolej zejtra a domluvíme se, kde se srazíme, oukej? Když se nedovoláš, tak sem asi taky zmizel, tak pak najdi toho Iana a vymyslete další plán.“ Stejně jsem nechtěl na tu odpolední přednášku tak úplně jít a kdybych se přeci jen rozhod, že tam půjdu, mohl bych se s ní domluvit, že se sejdem tam a spojit příjemný s užitečným. Nezdálo se to, ale ta holka vypadala, že i když mi nevěří úplně všechno, minimálně jí to zaujalo. Dokonce i tohle mi odkývala.

Najednou jsem si připadal jako tajnej agent. Ještě jsem vrhnul spiklenecký pohled po Coltonovi, napsal jí to číslo, zvedl se a vrátil i s vozíkem na náměstí ke kašně. Najednou mi připadalo, že nejsem na celým světě jedinej magor, kterej je po uši ve srabu, ale že takových lidí jako já je víc a že jsme možná jen otroky celý týhle společnosti, která je určitě naskrz prohnilá…

Ano, moje myšlenky se toulali někde docela jinde než u nabízení nápojů, takže odpolední směna byla o dost slabší než ta dopolední a když mi skončila v pět odpoledne, tak jsem zavezl do agentury poloplný vozík. Ta slečna (nebo paní) se na to moc netvářila, ale tak co. Předal jsem tablet, převzal výplatní pásku, nebo spíš teda papír potvrzující, že mám odpracováno tolik a tolik hodin a s tím se mohl vydat domů.

No domů…

Když jsem se pokoušel domluvit s Ianem říkal jsem, že brigáda končí v pět a uvažoval nad cestou domů, večeří a okecávkou u rodičů… Ale teď, když mi brigáda vážně skončila, jsem usoudil, že se asi na večeři vykašlu, něco si koupím po cestě a našim jenom zavolám, že se zdržím.

„Zdržíš? Jak zdržíš?“ začala máma ne úplně ochotně.

„No… Totiž potkal jsem jednu holku… Na tý brigádě, víš? No a chtěl jsem jí vzít na kafe, nevadí to? Možná se to trochu protáhne a…“ nedořekl jsem, protože jsem chtěl, aby si to jako domyslela. No tak co, lhal jsem jako, když tiskne, ale co už, to je taky součást života. A Koneckonců, jednu holku jsem fakt potkal…

„Garethe, víš, že po tom vysvědčení…“¨

„Ale mami…“ protáhl jsem a zatvářil se pomalu zmučeně, i když to nemohla vidět, dodalo to jen na autenticitě té prosby.

„Já si to příští rok zlepší, oukej? Víš jak dlouho už sem s nikym nechodil. Prosím… Jen dneska… Na tej brigádě sem byl a všechno dopadlo dobře. Dokonce jsem dostal mejla s pozvánkou na doplňkovou přednášku na zejtřek. Je to za patnáct bonus bodů ke studijnímu výkazu, když tam zejtra pudu, pustíš mě dneska? Prosím…“ Zaškemral jsem jako štěně. A asi i proto jak se to lišilo od mého obvyklého já, které už dlouho neprojevilo žádnou tak upřímnou reakci, mámy se mě zželelo.

„Do půlnoci doma, rozumíš?!“

„Jasan mami.“ Zavěsil jsem, koupil si u nejbližšího stánku kebab s colou, najedl se, napil a pak vyrazilsměr Phoenix, kam jsem dorazil něco málo po šesté, což byl čas, kdy už by tam ti dva měli bejt. Naštěstí je léto a ještě se zdaleka nestmívá. I tak mi bylo jasný, že sotva tam vlezu bodu zase jako slepej… Rozdýchal jsem nastupující sílící nervozitu a odhodlán konečně začít se svým životem taky něco dělat, jsem se vnořil dovnitř…

Vzhůru na nezáživnou přednášku

Na pokoji

Tak nějak jsem se nuceně pousmál, abych zakryl nelibost. Pak už zůstávala patrná jen únava z absolvovaného souboje a stupňující se bolest hlavy. Tak nějak jsem tušil, že se Aidian vetře a zvědavý jsem na ty zprávy byl, no… I když raději bych na nějaké zjišťování měl klid, to je pravda.

Každopádně jsem jim dělal stín až do našeho pokoje. Andy otevřel, a zatímco se jal lovit notebook, Aidian se spokojeně usadil ke stolu. Navrhl bych, že může použít můj, ale když už se do toho hledání a zapojování pustil…

Už zase jsem si připadal tak nějak navíc. Spolkl jsem trochu té žluči a šel uvařit alespoň silný černý čaj. Dokonce jsem se přemohl a dal vařit čaj i našemu hostu a připravil hrneček i pro Alyssu, až dorazí s pizzou. Když jsem se s kouřícími šálky dostavil z kuchyňky do pokoje, Andrew už seděl u notebooku a Aidian mu tam nacházel kýžený soubor. Beze slova jsem před každého postavil šálek s čajem a koukal se svým v ruce na tu reportáž, jim za zády.

Páni… Chtě-nechtě jsem užasl. Byl jsem tam. Prožil jsem to, ale vidět celý útok na kamerových záznamech… A ještě jak mluvila o těch hrdinech a zachráněných životech a představa, že už teď to ví všichni mágové v Edenu… Úplně se mi roztřásla kolena. Co teď?

Ale pak nastal zlom a začali rozebírat Andyho a jeho rodinu a do toho podezření z toho že to my snad…

Polkl jsem a v obličeji celý zbledl. To myslí vážně? Ten Dawlish…!!! Posadil jsem se na konci toho všeho a pořádně se napil ještě teplého čaje. Ruce se mi div neroztřásly. Byl jsem absolutně v šoku a žaludek měl stažený na tři velké dotěrné uzly.

Musel jsem se hodně přemáhat, abych nevybuchnul, na to jak krásně ten den začal, se všechno dokázalo tak neskutečně rychle pohnojit…

Určitě už to všichni viděli… Naši učitelé, spolužáci, rodiče… Vůbec si nedokážu představit, co na to řekne otec.

A z takových panikařících myšlenek mě vytrhnul Aidianův smích a poznámky směrem k Andrewovi. Měl jsem sto chutí mu něco od plic říct, protože urážet mi tady přítele teda nebude.

Ty seš černá ovce! Počastoval jsem ho tvrdým pohledem. Andy není žádnej loser! Žádnou slávu nepotřebuje a ani o ní nestojí, co ty vůbec víš?! Nebyls tam… Takhle se naparovat! To ti to není ani trochu blbý?! Poštvat proti sobě, tsss… Aby se nakazil Tmou, to určitě!  Ale jak plynuly moje myšlenky, najednou jsem měl před očima jeho prst a prudce se postavil.

Nejsem TROUBA! Jedna věc je, když mě shazuje otec, nebo bratr, ale od Aidiana si to líbit tedy nechat nemusím. Je v našem pokoji, dostal dokonce čaj, a to že jsem proti němu v soubojích neobstál a nejsem na prvním místě v ročníku, jako on ještě neznamená, že mě může urážet.

Ale protože mluvil dál, neohradil jsem se. Beztak jsem měl neodbytný pocit, že by jakýkoliv můj verbální projev ignoroval.

Jak Andyho problém? Máš pokoj sám pro sebe, my jsme tu dva! Ale věděl jsem, že to nemá smysl něco říkat. Vzal jsem svůj dopitý šálek a odebral se do kuchyně, abych se trochu uklidnil. Sakra! Všechno špatně… Všechno úplně špatně… Chodil jsem tam sem-tam jako lev v kleci a rozdýchával to. Nakonec jsem se tam posadil s obrovskou nechutí se k nim vracet. Teda hlavně k jednomu z nich... Jenže bylo by neslušné, abych tam zůstal. Navíc přece nedopustím, aby mě měl Aidian za zbabělce a ještě větší střevo, než už má. Navíc aby tam zůstal Andy sám… To prostě nešlo. Prošel si tím samým, taky má z výlevů svého bratra jistě stejnou radost... Proto jsem se tam dlouho nezdržel a vrátil se zpátky k nim, kde jsem se alespoň opřel o stěnu se založenýma rukama a tvářil se odměřeně.

Bratrská slovní přestřelka, Alyssa, jídlo a telefonát

Mimoděk jsem sevřel ruku v pěst. Vážně poslouchat Aidiana je psychicky náročné, zvlášť když neustále reje do kluka, kterýho miluju. Ale ještě horší je, že… Chovám se jako hlupák…, uvědomil jsem si. Vážně toho na mě bylo moc. Ale Andrew za nic nemůže… Odlepil jsem se odezdi a vykročil k němu a položím mu konejšivě ruku. Když Aidian ignoruje mě, já jeho můžu taky. Nebo to můžu alespoň předstírat… Koneckonců mé sebeovládání na tom taky není až tak špatně, takže využiju jeho poslední zbytky, které mám k tomu, abych dal Andymu tolik útěchy a podpory kolik jen mlčky v takové situaci můžu.

Sotva jsem se ho ale dotkl, dveře se rozletěly dokořán a přiřítila se jejich sestřička. Lyssy… Z nějakého důvodu se mi neskutečně uleví. Ale jakmile položí pizzy a jde se vítat bratry, tak kousek ustoupím. Do téhle kategorie nespadám a jsem za to rád, protože takhle můžu být Andymu mnohem blíž.

O to víc jsem zaskočen, když se vrhne i ke mně. To totiž absolutně zkoprním a ve tváři se mi jasně zaleskne absolutní zmatení.

„Ahoj, Lyss…,“ pozdravím jí alespoň trochu přiškrceně. Je milá, ale na mě trochu moc divoká a energická…

A to její stanování, je opravdu špatný nápad…, prolétlo mi hlavou a povzdechl jsem si na konci toho jejího proslovu.

Aidian to rázně zamítl a tohle je jedna z mála věcí, na které máme asi stejný názor…

„Promiň, Alyss, ale opravdu to nejde. Budeme tam s Andrewem celou noc a to není nic pro tebe, víš?“ usmál jsem na ni trochu nuceně, ale alespoň usmál, no. Pak jsem si povzdychl a zapřemýšlel nad chutně vypadající pizzou, do které se kluci pustili. Byl jsem unavený a jídlo by bodlo, ale usoudil jsem, že nebudu ujídat a raději počkám, co zbude. Fakt, se ještě přetlačovat o jídlo, to by mi chybělo.

„Tak se u nás posaď,“ vybídl jsem ji alespoň slušně a sám zaujal místo vedle Andyho. Na to, že její hrneček s připravenou čajovou směsí čeká v kuchyni na zalití, jsem už tak nějak zapomněl, ale jinak jsem se snažil chovat alespoň jako slušný hostitel.

Chytím Andyho pod stolem za volnou ruku a usměju se na něj. To přežijeme, je to jen chvilka. Aidi se najít a odejde, a Alyss se určitě nějak zabaví…, říkal jsem si a tak nějak doufal, že to uvidí stejně.

Najednou mi zavibroval a zazvonil telefon. Tedy spíše začala na něm hrát nevlídná, téměř děsivá melodie , která mohla být předzvěstí jediného volajícího. Mého otce. Automaticky jsem vytáhl přístroj z kapsy, pro jistotu mrknul na display (jestli jsem ji omylem nepřiřadil i k jinému číslu) a zatrnulo mi. Do očí se mi promítl chlad a nervozita, oboje charakteristické pro má “setkání“ s ním.

„Omluvte mě,“ omluvím se možná až příliš slušně (jakoby mě snad někdo vnímal) a přeletím všechny pohledem, jen na Andym se zdržím o setinu vteřiny déle a přiměju se k  úsměvu. To, aby neměl strach. (Kdyby pro slova svého bratra náhodou měl čas na něco takového.) Nemůže to přeci být nic tak strašného. Mě samotného nikdo z prolomení Bariéry nepodezříval a u Andyho to byl obrovský omyl. Možná bych ho mohl požádat, aby všechna obvinění proti Andrewovi anuloval…! Napadá mě. Při takové příležitosti by pro mě snad mohl i něco málo udělat… Jsme teď něco jako hrdinové a když už i Lyssy pouštějí ve frontě před sebe…

Vstal jsem a odešel na záchod. Zatímco jsem odhlučňoval místnost, aby můj hovor nikdo neslyšel a já zároveň s tím nikoho nerušil, jsem přistihl sám sebe, že opravdu doufám v něco jako uznání a pochvalu. Snad úplně první v mém životě. Chvějícím se palcem konečně přijmu hovor a přiložím telefon k uchu.

„Ano?“ Přál bych si, aby se mi nezachvěl hlas.

„Můžeš mi vysvětlit, co to mělo dnes znamenat, Itheli?“ Zeptal se mě otcův odměřený neosobní hlas.

Jak mě po dlouhé (velmi dlouhé) době málem těšilo, že ho uslyším, tak mi hned přejel mráz po zádech.

„Prosím?“ Nechápal jsem. Očekával jsem, že už ví, co se stalo. Bylo to logické, nejspíš viděl i ty zprávy. Ale my s Andym byli přeci ti, co zachránili spoustu životů, než přišly zásahové jednotky společenstva. Proč se ptá, jakoby mě z něčeho obviňoval, nebo káral?

„Dojde k masivnímu prolomení Bariéry a čistě náhodou, jsi u toho ty i s tím Radičevičským klukem. Uvědomuješ si, že jestli se prokáže nějaká spojitost mezi ním a…“ Vím, kam tím směřuje, ale vůbec se mi to nelíbí. „…tou věcí, padne díl viny i na tebe a očerní to NAŠE jméno?“

Přesně jak jsem se bál… povzdechnu si jen v duchu.  

„Andrew to nebyl!“ Hned mám sílu v hlase. „Přísahám, že s tím nemá nic společného. Byl jsem celou dobu s ním, do pondělka jsme neopustili půdu Akademie a na těch jejich záznamech jistě musí být vidět i to, že jsme na Freyino náměstí došli prakticky těsně před prolomením. Uznávám, že je velká náhoda, že jsme stáli právě u TÉ kašny, ale žádný z nás tam ten magický artefakt nevhodil.“ Přehrávám si celou tu scénu ještě jednou. Měli jsme veselou náladu. Chtěli strávit krásný den…

„To doufám,“ odtušil na ten můj proslov a mě polil studený pot. Najednou bylo ticho a já netušil co si počít.

„Opravdu doufám, že s tím nemáš nic společného a nebyl to jen nějaký tvůj “další“ mizerný pokus, jak se zviditelnit,“ pokračoval a narážel tak na mé dřívější já, které se ho pokoušelo zaujmout všemi možnými prostředky. Co s tím všichni mají? Aidian, Otec…

„Přeci jsi to viděl, ne?“ Co je tohle pro Merlina za otázku? „Jistě, že ne.“ Ujistím ho. Občas si možná připadám zoufale, ale TOHLE bych nikdy neudělal!!!

„Každopádně,“ začal a mě je jasné, že se konečně dostává k tomu hlavnímu, co mi chtěl říct, „až tě příště napadne, plést se do kompetencí odpovědných úřadů, alespoň udělej ten štít pořádně. Pro tvoje lajdáctví unesli Přízraky tři edeňany. Kdyby žádné posily neměly dorazit, byli jste už oba mrtví a já bych musel Milagros Radičevičové vysvětlovat, že její syn přišel o život, kvůli tvé neschopnosti, kterou by omlouvalo jen to, že bys byl sám mrtvý. Nemluvě o desítkách dalších edeňanů. Pomyslel jsi na to? Do doknce týdne od tebe očekávám e-mail s výpisem všeho co jsi zanedbal a dalšími variantami řešení té situace. Rozuměl jsi?“

Hruď se mi sevřela úzkostí. Na tohle totiž existovala jediná odpověď.

„Ano,“ vydechl jsem a ze všech sil se snažil, znít vyrovnaně. Tady nemělo smysl odporovat, ani vysvětlovat, že mám brigádu, nebo prázdniny.

Ukázalo se, že otec si nemyslel, že bychom to s Andym zavinili. Dokonce nás ani neobviňuje z toho, že jsme se chtěli jen zviditelnit. Naznačil to jen proto, aby navodil zdání, že můžu být rád, že mi vyčítá jenom provedení štítu. Tím ovšem vše pozitivní skončilo. Obviňuje mě z neschopnosti a chyb. Z toho, že jsem ohrozil Andyho život… I životy těch nakonec unesených i těch, kteří přežili. Ale to přece… To já nechtěl…

Je konec. Otec to típnul a hovor skončil. Ale dyť…

A já už slzy v očích nedokázal zadržet. Udělal jsem všechno, co šlo! Nebyli sme připraveni! Žádný boj jsme nečekali! Půlka studentů z ročníku by takový štít tak dlouho neudržela, nebo nevěděla jak pod něj dostat lidi! A to už vůbec by si neporadili s Přízraky, jako Andrew! Vedli jsme si dobře… Jenže nepopiratelným faktem zůstává, že kdyby bývala pomoc nedorazila, nepřežili jsme s Andrewem ani jeden…

„Dej mi už pokoj!!!“ zakřičel jsem do hluché místnosti a mrštil elektronikou o zeď, až se rozpadla a jednotlivé oddělitelné komponenty dopadly na podlahu. Opřel jsem se o dveře a sesunul se zády podél nich. Kolena jsem si přitáhl k sobě a opřel čelo o ruce.

Můj otec vždycky ví, jak uhodit hřebíček na hlavičku. Kdyby mi vyčetl jen provedení štítu, nic velkého bych si z toho nedělal. Věděl bych, že to šlo udělat i lépe, ale to jde přeci vždycky. Kdyby mi vyčetl, že jsem štít neudržel déle, dal bych mu nejspíš za pravdu. Ale on mi vyčetl, že jsem nebyl schopen ochránit lidi, kteří byli na mé pomoci závislí. Že jsem dopustil, aby jich několik unesli, což by se nestalo, kdybych ten štít udělal lépe a udržel ho déle…

I za tím bych snad dokázal udělat čáru a říct si, že pro příště budu připraven víc. Co mě ale zabolelo tak hluboce, že pro tuto chvíli si neumím představit vstát je, že mi vyčetl nebezpečí, ve kterém byl Andrew. Ohrožení života mého přítele… Mohl jsem ho nějak ochránit? Jak…?

Znovu se mi to vrátilo. Každý okamžik toho boje, od aktivování artefaktu a prolomení Bariéry až po naši záchranu. Snažil jsem se přijít na to, co jsem mohl udělat víc a pár věcí tam opravdu bylo, když na to člověk koukal zpětně…

Když jsem se po pár minutách konečně odhodlal vstát ze země. Měl jsem prvních několik postřehů, ale potřeboval bych se nad tím zamyslet víc v klidu a hlavně bez Andyho dvojčete za dveřmi.

Opláchl jsem si obličej, vrhnul nepěkný pohled na zbytky svého telefonu a povzdechl si. To ses zase vyznamenal, Ithe… Zakroutím nad sebou hlavou, sesbírám to, zastrčím do šuplíku v koupelně, aby nikdo neviděl následky mého telefonátu, a když jsem si jistý, že nikdo nic nepozná, teprve se vrátím zase zpátky k ostatním.

Zpět v centru dění

Pozdě ale přece…

Zrušil jsem odhlučnění, vyšel z koupelny, zhasnul tam a zavřel za sebou. V hlavní místnosti stále ještě všichni seděli u stolu. A jak se dalo očekávat, pizza už je snězená. Jak jinak. Aneb kdo zaváhá, nežere… Ale vlastně mi to nevadí. Můžu se najít něčeho jiného. Nemám zapotřebí se s někým přetahovat o žvanec, navíc teď už ani není o co.

Všiml jsem si, Andyho pohledu a nasadil jemný poloúsměv, aby nic nepoznal. Beztak tohle nebyla chvíle na rozebírání takových věcí. Ani nechci, aby to věděl, má svých starostí až nad hlavu, nepotřebuje ještě ty moje.

„Takže zde zůstane?“ zeptám se víceméně neadresně, ale protože to konečné rozhodnutí vypadlo z Aidiana, dá se čekat, že čekám vyjádření nejspíš od něho. Ono po telefonátu s otcem už mi ani jeho přítomnost nějak nevadí. Spíš jakoby mi byl lhostejný, než co jiného. Připadám si velmi unaveně a hlava už mě zase začíná trochu bolet.

„A už se ví, u koho tedy bude spát?“ V mém hlase není nic nepřátelského. Ptám se jen informačně. Nemám proti Alyss vůbec nic. Je to milá holka, i když poněkud energická a to teď zrovna nepotřebujeme, kdyby se dohodli na tom, že zůstane zde, nějak bysme to s Andym taky přežili. Navíc v noci budeme pryč…

Všimnu si hrnečků na stole a uvědomím, že jsem chystal jeden vlastně i pro ni.

„Omlouvám se, nějak jsem na to v tom shonu zapomněl, nechceš taky čaj?“ otočím se s otázkou i na ni. Pro mě by byla chvilička ho připravit. Není zde poprvé, vím jaký má ráda i kolik sladí. Neměl by nastat žádný problém a oni mohou klidně dál debatovat, pokud ještě mají o čem.

Posluchárna

Andrewův hněv

Yuki a Yoko

Alespoň jsem si myslel, že by mohli debatovat, kdyby měli o čem. Jenže to by nesměl Andy vybuchnout hněvem. Já vím, že je někdy impulzivní a tohle k němu patří, ale obvykle se drží na uzdě, i když je naštvaný. Jen další důkaz toho, jak náročný tento den ve skutečnosti je.

Otočil jsem se na něho a ustrnul. Něco jako čaj teď nikoho nezajímalo a snaha být alespoň zdvořilý hostitel, když už nic jiného, přišla taky vniveč.

Hlavně klid, Andy, ano? Copak nevidíš, že přesně o tohle Aidimu šlo?, pomyslel jsem si, ale tušil, že teď už je pozdě.

A když je začal nevybíravě posílat pryč a objevila se okolo něj temná aura, stáhl jsem se. Teď by nemělo smysl říkat cokoliv a i kdybych ho objal nebo jakoukoliv jinou něžností zkusil tišit jeho hněv, nepomohlo by to.

Krátce jsem se rozhlédl a v duchu častoval Aidiana nehezkými přízvisky, protože on prostě musí provokovat, i když vidí, že jeho bratr je naštvaný.

A aby toho nebylo málo, naše malá morčátka vyděsila dusivá atmosféra v pokoji a jedno z nich začalo nespokojeně pokníkávat.

Vrhnul jsem se tedy k jejich kleci, otevřel ji shora, aby se třeba naši drobečkové nepokusili o útěk a začal hladit a tišit, alespoň je.

„Pšššt… To bude dobré… Páníček je jenom trošku naštvaný, víš Yuki?“ podrbal jsem toho krásného tvorečka za oušky a jen po očku sledoval jak se Aidian s Lyss vyznamenávají.

Andy to nebyl, copak to nechápete?! Chtělo se mi na ně zhouknout, ale věděl jsem, že bych byl ignorován nezvanými hosty, i Andrewem.

Raději jsem si vyndal Yoko z klícky a natisknul ho k sobě. „Všechno bude v pořádku,“ šeptal jsem drobečkovi a doufal, že mám pravdu.

Jestli bude Andy řádit, jsem zvědav, co všechno budeme muset před odchodem do práce zpravovat… To jako mysleli vážně, že sem madam Radičevičová přijde? Doufám, že ne. Její hněv je to poslední co dneska ještě potřebujeme…

Nuďos přednaškos

Doma

Doma je doma. Nic neříkají slovní spojení, které bych nikdy v žádném textu písničky rozhodně nepoužil. Teď mi ale vytanulo na mysli, sotva se za mnou zavřely domovní dveře.

Žiju už sám v našem starém bytě. Taky aby ne, osmnáct mi už je, tak co. No a ten byt podle toho taky vypadá. Kdybych nebyl z těch zkoušek vždycky tak unešenej, asi bych pod vrstvou ponožek nenašel ani svou kytaru. Takhle nemám problém, protože leží vždycky na vrchu.

Kdyby to byl normální děn, dal bych si teď po práci kafe, sednul se a začal trénovat alespoň sám. Povinně hraju cca hodinu dvě denně. Baví mě to a chci bejt fakt dobrej, abych se tím jednou mohl živit.

Jenže tohle není jako normální den. Ne… Teď mám stále před očima to, co se stalo v obchodě. Nejen, že takový zbraně jsem nikdy neviděl (teda viděl u policajtů, ale neviděl jsem je nikdy použít), ale navíc co to mělo jako znamenat?

Přesto, že se nepovažuju zrovna za zabělce, tam jsem byl úplně nepoužitelnej, zatímco ten John se tam s jedním klidně porval. A to nemluvím o tom chlápkovi, co tam přišel a kvákal něco o systému, z jehož rozhodnutí je jako jde odstranit.

No což o to, odstranění jsou. Ale jak to kurva udělal?!

Nemluvě o Timothyho amnézii. Jakoby tam snad ani nevtrhli… Ani nevím, jestli mám být rád, že mi dal na zbytek dne volno, nebo ne.

A ta debata potom v té kavárně a následně sms s pozvánkou na přednášku… Nikdy by mě nenapadlo obětovat odpoledne doplňkové přednášce, ale teď… Už jsem to těm dvěma slíbil. Navíc John jak nějakej tajnůstkář nám nedal ani svý číslo. Ne, že by mě on až tak moc zajímal ale přeci jen… Viděli jsme to. (Teda mi dva, Evelyn to jen slyšela.) Pamatujeme si to, na rozdíl od Tima…

Ne… Tohle se NORMÁLNÍMU dni nepodobalo ani v nejmenším…

Sice jsem zkoušel hrát, ale pletly se mi struny i prsty. Vymýšlení textu nepřipadalo v úvahu a to už mi chyběla jen poslední sloka, ach jo!

K večeři jsem si objednal jen pizzu, a nakonec zavřel i tu televizi, ve který stejně nedávali nic zajímavého.

V obchodě

Ráno jsem vstal, opláchnul se, vyčistil zubáky, sněd dva řádně naplněný toasty, zapil teplým čajem, pro nastartování organismu a vyrazil na brigádu.

Tim byl… Prostě normální. Ptal se jak mi je a co a jak s Evie… Tvářil se u toho, jak kdyby věděl, že se mi líbí a zajímalo ho třeba, jestli už s ní chodím, byla pusa, nebo něco víc? Já jsem poměrně sdílný extrovertní člověk, ale teda tohle si mohl Tim odpustit.

„Ahoj, no co by, šli jsme do kavárny, chvilku poseděli a pak jsem jí odprovodil domů.“ Vypověděl jsem po pravdě. Ani nebylo proč to nějak víc rozvádět. Teda samozřejmě se zajímal. Namluvil jsem mu, že slečna má kromě slepoty i nízký tlak a prostě jí jen nebylo dobře. Jo lhal jsem, ale věřil, že pro naše dobro.

Směnu jsem nakonec překlenul tak nějak v dobrém, řekl bych. Spíš to bylo nudné oproti včerejšku. Vzpomněl jsem si na to, že jeden z těch týpků včera vystřelil z jedné té zbraně a nikoho netrefil. Když jsem doplňoval zboží, pátral jsem po tom projektilu, ale našel jsem jen malou dírku ve zdi.

Cesta na přednášku

Kdyby mi ještě převčírem ráno někdo řekl, že půjdu na doplňkovou přednášku a ještě navíc o fungování systému, vysmál bych se mu. Jenže když mi skončila směna a já si vzpomněl, že jsem to Evie slíbil a že John taky počítal s tím, že tam půjdeme, vyrazil jsem. Koupil jsem si k jídlu jen něco po cestě a jel rovnou tam.

Ještě, že mám chytrej telefon s připojením k síti a mapou. Zjistil jsem si spoj i cestu až přímo do posluchárny, kde se zatím shromažďovali první sludenti. No vypadalo to, že o tuhle šarádu je nakonec docela zájem…

Prohrábnu si své obarvené modré vlasy a všimnu si Johna sedícího hned na kraji nahoře i s Evelyn. I když seděli zády ke mně, poznal jsem její dlouhé blond vlasy i psa, který poslušně plazil jazyk usazený vedle ní.

„Ahoj,“ pozdravím je z vesela, alespoň naoko, „máte tu ještě volno?“ zeptám se jen tak z legrace. Evie sedí na kraji, John vedle ní, přesto, že bych raději uvítal místo vedle dámy po Johnově pravici je místa dost na to, abych se tam vešel. Takže to udělám a posadím se.

„Takys dostal pozvánku?“ uvědomím si a nedá mi to. Včera v té kavárně jsme obdrželi email jen já a Evie. Vůbec jsme nepočítali s tím, že tu John bude. Taky tady neměl bejt!

Přednáška

Před přednáškou

Hampejz raději nekomentuji. Jediné co si říkám, je že by mohl volit trochu lepší slovník, alespoň před Evie…

Každej student v oblasti? Pravda je, že na tom něco být může a těch lidí se tu začíná scházet celkem dost.

Pokrčil jsem rameny.

„Vypadá to na pěknou nudu, ale přišlo to v docela trefnou dobu, co?“ Spíš řečnická otázka, než co jiného.

„By potom asi přednášející koukali,“ uchechtnu se a věnuju úsměv Evelyn, která už bez brýlí vysvětluje, jak to je s délkou přednášek. Sice si myslím, že tohle asi víme všichni, jen že jsme se Johnem chtěli bavit trochu uvolněněji a nezávazněji.

„Chceš pomoct?“ Nabídnu jí, když se začne hrabat v brašně. Možná to bylo až přehnaně ochotně, ale já jsem takový energický…

Už-už jsem chtěl vstát a pomoct jí i bez souhlasu, když vytáhla mobil a já se upokojil.

Jako bych nic neřekl, jsem se pak stáhnul jako šnek do své ulity.

Když pak prohlásí to o tom, že nejspíš nikdo utíkat nebude, pousměju se znovu.

„Taky záleží, kolik z nich včera málem uniklo smrti, že?“ Sdělím jim už šeptem a uchechtnu se.

Madam Radičevičová

Bylo to jako zlý sen. Kolikátý už ani nepočítám. Nebo je to možná celé jedna velká noční můra. Vždyť z hlediska pravděpodobnosti se toho tolik v jeden den snad ani nemůže pokazit, ne?

Svěsil jsem ramena a přitiskl si Yoko blíž k sobě.

Bylo mi divně. Jako bych tam nepatřil, nebo spíš… jako bych tam ani nebyl.

Normálně bych to asi nepřiznal, ale myslím, že to je taky jeden z důvodů, proč nemám Aidiana rád. Když jsou s Andym v takovém rozpoložení, magie mezi nimi jiskří a není tam místo pro nikoho dalšího. Nezáleží, jak moc budu mít Andrewa rád, nebo jak dobrý mág budu, nikdy k němu nebudu patřit. Přesně takový pocit se mě zmocňoval, dnes už asi po třetí.

Nebyl jsem tam. Andrewova aura zlověstně zaprskala a magický výboj z ní vyšlehl do prostoru. Odklonil jsem ho od sebe a od klece s našimi mazlíčky. Bez povšimnutí…

Ne, že bych už nebyl zvyklý. Jen mě bodl na hrudi trn bezcennosti.

Když dovnitř madam Radičevičová vtrhla, paradoxně se mi ulevilo. Andyho oči se projasnily a já zavřel klec s Yuki a ještě s Yoko v náručí vykročil k němu. Měl toho dost. Viděl jsem na něm, že se stěží drží.

Nebyl jsem však dost rychlý, abych předstihl facku, kterou oba bratři dostali.

Rty se mi mimoděk zkřivily do bolestné grimasy, jak to plesklo. Bylo mi Andyho líto. V tomhle byl přeci naprosto nevině. Ačkoliv “v tomhle“ teď bylo docela sporně řečeno.

Hlas jejich matky se rozléhal pokojem, až jsem měl strach, že snad ohluchnu. Přesto jsem k Andymu došel, abych alespoň symbolicky sdílel s ním její hněv. Dokonce jsem chtěl i něco namítat, ale…

Copak jsem měl kdy?

Pořád jen křičela a když nekřičela, Aidian měl ty svoje poznámky.

Nemůžeš alespoň chvíli držet hubu?! A to obvykle sprostý nebývám…

A když už jsem konečně otevřel pusu a našel zbytky svého hlasu, otočila se a byla pryč. Aidian jí následoval a najednou nezbyl nikdo, ke komu bych mohl směřovat svůj hněv. Troufám si říct, že jsme se oba nejspíš cítili dost pod psa.

A aby toho nebylo málo Yoko nespokojeně zapískala, jak křečovitě jsem ji držel a ona se nemohla ani hnout.

Povolil jsem sevření a mimoděk se uchechtl. Ne, nebylo na tom nic vtipného, ale po tom všem, pískot morčete, byl jako z jiného světa.

Zvedl jsem pohled k Andymu a jemně se pousmál.

Už je líp? Jako bych se snad mohl takhle zeptat. Namísto toho jsem mu zajel rukou do vlasů a  políbil na čelo.

„Nedělej si z toho hlavu, jo? Aidian se jen škodolibě vyžívá v tvých potížích a znáš svou sestru… Tvou matku to přejde, má vás ráda…“ zkusil jsem říct alespoň něco A pak si uvědomil, že jestli to morče nevrátím do klece, asi mi brzy uteče, protože tu malou potvůrku nenapadlo nic lepšího, než mi hryznout do palce.

Au…! Sykl jsem bolestí a následně se tomu trochu neupřímně, ale zasmál.

No, jo… Já tě vrátím…, pomyslel jsem si směrem k morčátku a vrtil jej do klece.

V pokoji

Došel jsem ke kleci, uložil chlupatého drobečka zpátky do pilin a vteřinku sledoval, jak se jde se svou kamarádkou starostlivě očuchávat.

Jako bych to moh nechat plavat…, pomyslím si hořce. Vím, že jsou věci, které ho štvou a nenechají ho nikdy chladným. Tak jako mám i já pár takových.

Mohl bych říct: „Je to přeci tvůj bratr…“ ale jsem ten poslední, kdo by měl právo kritizovat jeho postoj k vlastní rodině, když s tou svojí nemám o moc lepší…

„Jistě,“ odtušil jsem na ty dveře a stále jako v mátohách přišel blíž k jejich troskám. Několika praktickými kouzly jsem je uvedl do původního stavu, zavřel a zamkl. Sám sobě jsem připadal jako v mátohách. Nic se mi nechtělo, na nic určitého jsem nedokázal myslet. Snad mi jen prolétlo hlavou, že bych měl zpravit ten svůj rozbitý mobil, co jsem uklidil v koupelně do šuplíku.

Ohlédl jsem se po Andym a viděl ho ležet na posteli. Musel jsem se pousmát.

„To nic. Hlavně, že jsme to přežili…“ V tu chvíli kdy nás odděloval můj štít a Andrew stál sám proti přízrakům… Když bojoval se stádiem číslo 7… Když můj štít povolil a já myslel, že je konec… Pořád to vidím před očima. Obviňování Andrewa, otcovy výtky, Aidianovo naprosto nevhodné chování…!

„Měli bysme si odpočinout, jestli chceme přežít noční směnu.“ Postavím se k naší situaci raději co nejpraktičtěji. Haha, zrovna já… Došel jsem do kuchyně a uvařil nám další čaj. Ten předchozí jsme si jaksi… nevychutnali. Osobně také něco zhltnu. Z pizzy jsem nic neochutnal a opravdu mám samým vyčerpáním hlad. Až když se zakousnu do toastů tak teprve poznám jak moc velký. Andymu už pak jen přinesu šálek čaje až do postele i se sušenkami na přikusování. Usednu na okraj postele.

Hlavu mám jak pátrací balon a tak mezi sousty zavřu oči a zakloním se.

Mlčíme. Vlastně není příliš třeba slov. A popravdě nám asi ani jednomu není moc do řeči. A to ani potom co dojím a společně vychutnáme v tichu a pokoji svůj čaj. Poklidit je otázka několika kouzel, které ani mysl nezatíží. A když pak kouknu na hodiny, evidentně je ještě spousta času. Jít spát nemá smysl. Co bychom z toho měli? Jen bysme pak byli rozespalí, a i když Andy už to nepotřebuje, já bych se rád uvedl dobře. Bude to moje úplně první brigáda. Tolik jsem se těšil… Tedy původně. Ale i když teď už toho těšení moc nezbylo, tak jsem stále dost zodpovědný na to, abych to nepodcenil.

Navrhl jsem film, a když můj přítel souhlasil, pustil jsem další díl našeho rozkoukaného seriálu. Proletl jsem s ním prsty a víc než umělecké dílo na obrazovce vnímal jeho teplo a uklidňující přítomnost. Nevím, co bych dělal, kdybych ho neměl…

A tak nám odpoledne tak nějak nakonec uteklo. Dostal jsme se i do té koupelny, opravil si mobil a nechal ho vypnutý. Je mi jasné že matka zkoušela spoustukrát volat, ale já teď nechtěl s nikým mluvit. Dokonce jsem za celý ten čas ani nezapnul počítač. Ze všeho nejvíc jsem se snažil nemyslet na prožité události a být šťastný ze společných okamžiků. Nic víc, jen to.

A pak přišel čas, když už jsme se vážně museli začít chystat. Oblíct se, upravit, poslední pusa na tvář a povzbudivý úsměv, který měl zahnat moje i jeho chmury.

„Půjdeme?“

Bar

Andrew a Aidian

Vyšli jsme z pokoje, zamkli, opustili půdu Akademie a Andy vykouzlil portál nedaleko od kýženého místa. Držel jsem ho za ruku a snažil se myslel jen na to dobré. Čekala nás sice nejspíš náročná noční směna plná nejrůznějších lidí, ale fakt, že ji budeme mít s Andym spolu, měl vyvážit všechny případné strasti. Ani jsem se zdaleka tolik nestrachoval, jako bych jindy mohl.

Teď už to bude fajn… Přemáhala mě zvědavost a můj přirozený “optimismus“…

Došli jsme na místo. Vchod pro zaměstnance byl v zadní uličce. Vešli jsme a první co nás tam čekalo, byla recepce a za ní takový mladý kluk, kterému nemohlo být o moc víc než nám.

Ten nás hned pozdravil:

„Ahoj Andrew! Jé, to je ten tvůj kámoš? Čus. Já jsem Fred"

„Ithel, ahoj…,“ oplatil jsem mu. Připadal mi energický. Možná až moc po dnešku. Ale úsměv na tváři jsem si poctivě držel.

„Á, tak to je tahle…“ sáhl někam za tím pulte, u kterého seděl, a podal mi visačku s mým jménem.

„Díky,“ převzal jsem to.

„Bill čeká v zasedačce,“ dodal ještě a já šel prostě s Andym, který už alespoň věděl kam jít.

Zasedací místnost nebyla přímo veliká, ale zato působila příjemně. Byla tam sestava mladých lidí, kteří tvořili zdejší zaměstnance. Všechny jsem je přelétl pohledem, až se můj pohled zastavil na Aidianovi a oči se mi rozšířily. Kouknul jsem po Andym, ale ten se tvářil stejně šokovaně. Měl jsem strach, aby nevyletěl nebo něco, tak jsem zase vklouzl dlaní do té jeho. Ne, že bych sám neměl v té chvíli hodně zmatené pocity.

Co tu dělá? Kde se tady vzal?! To jako, že tu bude taky pracovat? Mám mít noční můru i z brigády? Kvůli NĚMU?!!!

Zachránil mě od paniky až zdejší zaměstnavatel. No zachránil… Tak by se snad dalo říct, kdyby se hned neujal našeho představování.

„A-ahoj,“ hlesl jsem.

A ještě ty Billovy průpovídky k Andymu a Aidimu...! Je ten člověk normální? Jako tohle už na mě začínalo být moc, a to jsem se ještě děsně styděl, když jsem tu tak jako všechny zdravil, aby se neřeklo.

Zahltil nás informacemi a odvedl do další místnosti, ze které se vyklubala šatna. Samozřejmě kluci a dívky měly šatny zvlášť ale i tak. Nejsem příliš zvyklý převlékat mezi tolika lidmi. Snažil jsem se ale zůstat vyrovnaný a tvářit se… Taky vyrovnaně…

Bill hned houknul na mě a Aidiana, abychom šli s ním. Věnoval jsem mu tedy jeden krátký lehce odměřený pohled a následoval našeho nového zaměstnavatele. Zajímalo mě, kde se tu vzal a jestli je to nějaký jeho záměr, jak Andyho ještě víc vytočit, ale nezeptal jsem se na nic z toho. Jsou věci, na které se neptáte, pokud si chcete zachovat vlastní existenci, ještě alespoň o několik chvil déle.

Ne, že bych byl zbabělec, ale chtěl jsem se vyhnout jakýmkoliv konfliktům a tak nějak věřil, vzhledem k tomu že Bill při rozdělování úkolů zmínil, že Aidian je tu coby vyhazovač, že se během směny nemusíme příliš přímo potkávat a tedy by to mohlo vyjít.

Bill se zastavil v nějakém skladu hned za šatnami, kde několik místních uniforem viselo rozvěšených, asi po dřívějších zaměstnancích a sjel nás hodnotícím pohledem.

„Ty budeš mít stejnou velikost jako brácha, že? .... Hm, hm, tady to máme..." začal s Aidianem a hned mu podal patřičné oblečení. Já se za ním jen ohlédnul a viděl Andrewa u jeho skříňky.

"Ty," kouknul Bill i na mě, „Jsi takový vychrtlejší, krmí tě doma dost? ... No, tohle by ti mohlo být" Podal mi nějaké oblečení.

„Nejsem vychtrlý,“ namítal jsem a převzal to od něj. „Děkuji,“ a chtěl se vzdálit, ale on jenom: „Počkej! Si to asi musíš vyzkoušet ne?“ začal jakoby to byla naprostá samozřejmost. Ne, že by se mi chtělo, ale tak usoudil jsem, že bych se tu stejně musel převlékat mezi všemi, takže co už… Shodil jsem tričko a kalhoty a oblékl si to, co mi podal. Tedy košili a kalhoty, už to stačilo, aby se Bill zatvářil odmítavě.

„Vždyť to na tobě úplně plandá.“ Ohradil se.

„To se vám jen zdá…“ zkusil jsem to zlehčit. Tak jako ano, bylo mi to asi o číslo větší, ale dělat z toho takovou vědu…

„To ne, ne… Zkus tohle!“ podal mi další kus. „Nebo možná ... tyhle kalhoty by ti mohli být lépe…“ Sundal ještě jedno ramínko. Tak jsem si tiše povzdychl a začal se znovu převlékat. Když jsem skončil, přišlo mi, že košile i kalhoty už mi jsou akorát. Ještě vestu… Uvázat kravatu… A bylo to.

„Všiml sis, že ti ta kravata jde k očím?“ Uchechtl se a já úplně zrudnul v obličeji. Mimoděk jsme se ohlédnul po Andrewovi, protože jsem vůbec nechápal proč mi to, jako říká? A jestli náhodou na mě ten týpek něco náhodou nezkouší…

„To je dobrý, vážně… Já už bych šel do práce...“ navrhl jsem rozpaky celý bez sebe. Jakoby to snad mohlo projít.

„Ne! Jsi můj zaměstnanec. A musíš vypadat velkolepě.“ Zamítl to šéf s razancí jemu vlastní. Cože?  Útrpně jsem čekal, až mi uváže kravatu a ještě trochu doupraví, než je s mým vzhledem konečně spokojen a vpustí na plac, jako do jámy lvové…

Andrew už měl vše, co potřeboval a ujal se toho, aby mě zde provedl. Já ještě stále trochu bojoval s rozpaky, ale Andy nevypadal, že by si něčeho všiml. Zdál se být myšlenkami jinde a já mu ani nepřipomínal, že mluví opravdu hodně rychle a překotně. Raději jsem se pokoušel všechny informace vstřebat a soustředit se na něco jiného, než je praštěný šéf a Andrewův bratr na dohled.

A pak se otevřelo a do baru začali pomalu trousit první hosté.

No tak jo… Práce začíná… Ačkoliv jsem si to teda rozhodně představoval trochu jinak. Přiměl jsem se k úsměvu a tak nějak doufal, že to všichni přežijeme ve zdraví. Protože tohle vypadalo na skutečně výbušnou kombinaci a o mě už se zase pokoušela chmurná nálada, které jsem se snažil ze všech sil vzdorovat.

Vstup do baru

Aidian Radičevič

Že není slepej? No to já teda skoro jo, někdy…

Prohlížel si mě, takže to fakt vypadalo, že se pokouší rozvzpomenout, což asi odnesla parta příchozích, co čekali, až projdu. No což, já jim uhnul a bejval bych je pustil, nejsem blbej, aby mi nedošlo, že tu asi bude nával…

Zapálil jsem si, potáhl kouř a hned je mi trochu líp. Jako ne, že bych byl přímo závislej, ale ve vypjatých situacích, jako tohle, to trochu helpne.

Narovinu… Vlastně když ho tak teď pozoruju, tak se odpoledne choval docela jinak. A to jakože o dost.

Mimoděk se zamračím.

Došel až ke mně, takže mám možnost prohlídnout si ho víc detailně, ačkoliv světlo z venku není úplně odeální a uvnitř to není o moc lepší.

Není hloupej? No tak fajn…  Už bych asi i něco řekl, když se zeptal na bratra, čímž se mi lehce rozšířily oči.

Bratrem? He…? COŽE? Takovej katastrofální omyl sotva někam vlezu. No vážně špion ze mě asi nebude, ale HEJ! Von má jako dvojče, nebo co…?!!!

„Hej! Pusť mě, jo?!“ ohradím se.

To jak mě drží za ruku je jen další dostatečně dobrej důklaz, abych se s ním radši nezkoušel prát. Přišel jsem ZÍSKAT informace, ne je PODÁVAT, doprdele!

Naštěstí, snad, to vypadá, že se rozhodl si věci domyslet. Ne že by mu to šlo, i když s dneškem to teda tak trochu souvisí. Každopádně já mám evidentně jinýho týpka než potřebuju. Což mi taky asi mohlo dojít dřív podle výrazu a chování a toho že není za barem… No jo, chyby dělá každej, no. To je zas trapas tohle… mám Den blbec sem sem neměl lízt, co to bylo za debilní nápad? Jak sem moh čuchat, že ten vůl má agresivního bráhu?

„Tak hele… Do toho, co je mezi mnou a tvým bráchou ti nic není, jo? Soráč že sem si vás splet, mám trochu problém s přechodama ze světla do tmy a hůř vidim, nic proti tobě, oukej? Tak co kdybys mě pustil a já si skočil radši na drink, co?“ Potáhnu si druhou rukou, ve který mám stále ještě cigaretu a vyfouknu kouř. Napadlo mě, že bych mu to foukul do ksichtu, ale nepřišel jsem vyvolávat problémy, takže si to odpustim. Netoužim bejt proklátej jeho krví, nebo tak něco. Ani mít zlomenou haksnu…

Ale zkusit to můžu…

Aidian Radičevič

„Budeš se divit, ale fakt na nějaký vyptávání v tý mele co nastala nebyl čas,“ odsekl jsem mu. Některý průpovídky by si mohl vážně odpustit, ale tak co. Hlavně když se to někam posune…

Na to, že bych neměl existovat, se jen zamracim. Nebo by možná neměla existovat ta tvoje!

Pokrčím rameny. Opravdu netuším, co je tím myšleno. Cizí nebo vlastní… Krev je krev a popravdě to vůbec nepobírám. Viděl jsem to. Stál přímo ve středu dění, ale doopravdy nemám zdání, co PŘESNĚ jsem to vlastně viděl. A rekl bych z logiky veci, ze je logicke bojovat proti tme svetlem... Ne ze by melo smysl nad tim tady nejak dumat.

„Snažili se,“ ušklíbnu se na to mazání paměti.

Stáhnu konečně puštěnou ruku a zapřemýšlím, kde to típnu, protože mi motor právě odpadl na zem.

Dokonalej systém? Jako považoval sem to za lecos, ale za DOKONALEJ fakt ne. Leda tak dokonale otravnej a debilní. Odfrknu si v duchu, ale nějak nemam potřebu se k tomu víc vyjadřovat. V tomhle směru mi pro jednou nevadí být nenormální, ačkoliv… Těžko říct. Tak nějak jsem vždycky tušil, že jsem jiný než ostatní, ale tohle… je vlastně poprvé co stojím na prahu poznání, proč tomu tak je, nebo v čem to spočívá. Každý touží výt něčím vyjímečný. Ale málokomu se to doopravdy poštěstí. A jestli mě zavřou do nějaký laboratoře na pokusy… Tak stejně nebudu nikomu scházet…

Čemu rozhodně vezmu za vděk ale je, že mě prý představí svému bratrovi. To je konečně to co jsem chtěl. Takže chvíli jen sleduju, jak si vyměňuje stráž s nějakým jiným zdejším pinglem a pak jdu za ním až k baru. Ono je to tu náhodou docela veliký a být to za jiných okolností, tak bych sem bejval rád zašel i jen tak…

Akorát to osvětlení mi tu vadí. Je sice ostrý, ale málo jasný. Musím si promnout oči a je mi to nepříjemný.

Přišli jsme až tam a jestli teda můžu soudit v tomhle mizerným osvětlení, tak jsou si ti dva vážně dost podobný. Jen ten náraz o barovou stoličku bych si odpustil.

Kurva, já sem fakt někdy jak slepej… tohle vážně nemám rád.

Promnu kořen nosu a opatrně se posadim.

„Nazdar lidi… Tak sem tu. Mám slíbený nějaký dobrý pitivo tady,“ věnuju jim široký úsměv. Tak co, pozvali me...