Stíny jihu
od: 30. září 2016 20:25 do: 19. února 2017 20:49
Dobrodružství vedl(a) Jimmy13
| |
 | V uších jí hučelo a zvedal se jí žaludek. V sedle se držela jen silou vůle. Zastavit, svalit se do chladivého mechu a spát. To bylo to, co by nejraději udělala. Spát a nevnímat tepající bolest na spánku a horkou krev ještě stále se řinoucí z rány na rameni. Za sebou uslyšela štěkot psů. Jsou jí v patách. |
| |
| Marcus |
| |
| Kazram |
| |
 | Nedaleko brodu přes malou říčku Prohlédnu si muže, který mě oslovil a snažím se nedat na sobě překvapení z toho, že jsem si ho dříve nevšimnul. Zachovám však klid, pevně sevřu hůl a opřu se o ní, aby bylo jasné, že ji mám spíše na opírání, než cokoliv jiného. Mrknu do šera na karavanu a na těch pět, jestli zaregistrovali slabé hvízdnutí. Poté se opět zahledím na muže, jenž mě překvapil, a pravím. „Ale cestuji kolem, do města stále daleko, tak se poohlížím po nějakém noclehu. A vypadá, že jsme na tom podobně. Zrovna jsem přemýšlel, jestli se k vám připojit.“ Mávnu při tom rukou ke karavaně a udělám krok směrem k ní. „Přece jen mimo město, blíže k divočině je lepší přespávat ve větší skupině. A umím uvařit dobrý čaj, to před spaním vždy zahřeje.“ Snažím se rozpoznat, co jsou všichni zač a jestli jsou to opravdu kupci. Ale ně nějak nápadně a rychle koukni zpět na muže a ještě dodám. „Ale co ti budu povídat, vypadáš na průvodce těch kupců. Tak není co dodávat.“ Ukážu při tom holí na oněch pět mužů a rychle pokračuji dál: „Taky sám často doprovázím karavany. Zrovna jdu do města, sehnat nějakou.“ Odvážně při tom pohlédnu muži do očí. Beze strachu, i když je trošku větší a jsem připraven na jakoukoliv reakci. |
| |
 | Městský hostinec Cestování bylo v poslední době trochu nudné. V těchto krajích skutečně nemají míšence rádi, aspoň co jsem mohl vidět. Ne že by se mne tato problematika týkala, ale jednoho to už po čase omrzí, neustále poslouchat ty stejné vtipy a narážky, doprovázené automaticky húronským smíchem. Jakže to říkali starší? Nehaž nikomu klacky pod nohy, protože by mohl zakopnout, až vám půjde na pomoc? Jak by bylo na světě, kdyby se tímhle řídilo více osob? Dokonce ani pokud jde o spirity, nebyla moje cesta zatím příliš plodná. Mé putování mne zavede až do hlavního města Sonorského panství. Právě včas, za chvíli začne padat soumrak. zhodnotím pohledem oblohu, když procházím ulicemi. Všude je hodně živo, zřejmě jsou zdejší hodně natěšení na zatmění, které má nastat. Takové úkazy jsou pro obyčejný lid dost vzácností, takže se těžko divit všemu tomu shonu. Z jedné strany slyším proroctví o dobré úrodě, z té další zase nájezd démonů....každý něčemu věří. ,,Co to?" podivím se, když s heknutím se přede mnou vynoří výjev toho, jak jedna menší osoba narazí do městské stráže. O vteřinu později se ukáže další osoba, zřejmě okradený. Tipuji, že zlodějíček měl jenom hlad. Krást kvůli bohatství a nějakému pocitu majetku mi ani nepřijde na mysl. Zamířím směrem k místnímu hostinci. Nerad bych nocoval na ulicích a snad na mne ještě zůstane volná postel. Ve městě určitě bude spousta poutníků, mířících právě za hostinami spojenými se zatměním. V hostinci samotném není příliš místa, takže se usadím u již obsazeného stolu. Nikdo neprotestuje, což beru za dobré znamení toho, že je tady volno. Obsluze chvíli trvá se ke mně dostat. To lze pochopit vzhledem k návalu, který zde panuje. ,,Silný čaj s pálenkou, něco k jídlu a pokud je to možné, tak ubytování prosím. Jak tady vůbec probíhají ty oslavy? Viděl jsem venku nějaké to hemžení, ale nic konkrétního." požádám hostinského. Pohledem zavadím o skupinku u stolu, která se baví opětovně některým z těch vtípků na úkor jiných ras. Je až s podivem, jak rozdílné myšlení může lidská rasa mít. |
| |
| Talek Snorrison |
| |
| Rowena |
| |
| Marcus |
| |
 | V nějakých ruinách Už asi hodinu sleduji postupně se černající oblohu a jsem čím dál tím víc mrzutější. Když pak začne pršet, už to nevydržím. Zkurvené, zasrané počasí. Celou dobu nic a jen vytánu paty z města, tak musí začít chcát. Mumlám si pro sebe a přidám do kroku, abych se k nedalekému lesu dostal rychleji. To nestíhám a jak začne průtrž, už běžím se štítem nad hlavou a mířím k nějakým kamenným zdem na nízkém pahorku nedaleko cesty. Doběhnu nahoru a celý vzteklý a mokrý najdu střechu nad hlavou. Fajn, lepší než nic. Prohlédnu si místo, kde hodlám přečkat začínající bouři. Hledám cokoli suchého, mech, listí, tráva na zapálení ohně a samozřejmě, pokud tam je nějaké suché dřevo. Než ale s tím začnu, zaslechnu v šumění deště něco, co tam nepatří. Co to, do hajzlu, je? Odložím tornu a nasadím si na levou ruku štít a dotáhnu řemínky na zbroji. Z poza opasku vytáhnu sekeru a přitisknu se k jedné ze zdí. Tak aby jsem viděl ven, ale zase aby na mě nepršelo. Nebo alespoň ne moc. Napínám sluch a zrak a snažím se znovu zachytit ty podivné zvuky a případně odkud to zní. ******* Zkouším i použít infravidění, ale asi to nebude v tom dešti moc efektivní. |
| |
| Kupci nedaleko brodu Poté co mě muž pozve k ohni, tak ho následuji a opatrně sleduji jejich malý tábor. Počkám, až mě představí a sednu si k ohni. V klidu a nevzrušeně si je prohlédnu a pravím. „Děkuji za pozvání. Omlouvám se, ale po stálém cestování přírodou nejsem úplně ideální společník na hovory. Ale rád si vezmu trochu teplé polévky. A pokud budete mít zájem, já se zase rád podělím o dobrý čaj. „ Jen lehce si přihnu z pálenky, abych neurazil, a předám ji dál. Poté si z vaku vytáhnu svoji misku na polévku a z jednoho váčku, nějaké bylinky, které začnu žvýkat. Snažím se působit nevzrušeně, ospale a poslouchám a sleduji jakoby nezúčastněně vše kolem sebe. Po chvilce mezi žvýkáním jen pravím: „Jsem z jednoho města ve středu království, ale už jsem pár let na cestách. Cestuji tady poblíž do města, kouknou opět po nějaké práci, ale nějak mě zastihl večer.“ Čekám, až bude polévka s připravenou miskou a stále přežvykuji, speciálně upravenou směs bylinek proti otravě z váčku. Něco mi tady nesedí, ale teplo ohně a vůně polévky mě trochu uklidňuje. Kdopak to asi bude? Na obchodníky nevypadají, to nebude úplně klidný spánek. Ale je lepší být tady a mít je na očích, než je mít někdy za zády. |
| |
 | Zdál se to být tak hezký den |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Na kupecké stezce |
| |
| Kazram |
| |
| Rowena |
| |
3733.jpg) | Malá pomsta Kupce vlastnící vůz jsem už nikde neviděla, ne že by mi na nich záleželo, ale napadlo mě, co se s nimi asi stalo. Koho jsem ale viděla byli bandité, co si užívali lup a rozdělávali oheň a tábor namyšleně přímo na místě. Ještě jsem se chvíli schovávala a přemýšlela, co jim tedy provedu. Když jsem zahlédla novou osobu. Nejdřív jsem si myslela, že je to jeden z nich. "Že by mu ujel povoz a on tak nestihl přepadení?" To se mi moc nezdálo. "Nebo to je možná nějaký důvěřivý trouba, co si myslí, že se skamarádí s každým. Haha, nemá ani ponětí o tom, co se tu stalo a co mu hrozí." Chvíli jsem zápasila s představou, že ho v tom nechám a budu se dál koukat, ale pak se mi zachtělo jim něco provést. Zazubila jsem se a vyskočila druhou stranou vozu. Měla jsem plán, vytáhla jsem jednu lahvičku ze své tašky na zádech. "Hmm, to by šlo, ale ne.. " Vytáhla jsem druhou. "To neumím používat.. " Na třetí lahvičku jsem si ale už řekla;" hmm tohle by snad šlo hihihi.Když tohle hodím do ohně, udělá to pár prskavých efektů a kouř udělá něco v přibližně vypadajícího jako strašlivý duch ze záhrobí. Když to ale zkombinuji s mým hlasem, tak to nebude znít moc děsivě. Ale co je to támhle, dutý kmen nějakého padlého stromu. Tak to by šlo." Přikradla jsem se tady co nejblíže ohni a co nejméně daleko od dutého kmenu. Vypadalo to, že ačkoliv jsou opilí úspěchem a mají na dosah další kořist, tak polevili trochu v obezřetnosti. Vzala jsem tedy lahvičku a co nejnenápadněji jsem ji hodila směrem do ohně. To se ale nepovedlo a lahvička skončila těsně u ohně. "Ale sakra a to to mohla být taková skvělá zábava." Zrak se mi přizpůsobil na oheň a tak, když jsem se koukla jiným směrem, tak jsem toho moc neviděla. Šmátrala jsem tedy a objevila malý kámen, to by mohlo stačit... "Prosím". Zašeptala jsem a hodila jsem kámen po lahvičce, tentokrát jsem měla štěstí. Lahvička odskočila a rozbila se. Oheň začal měnit barvu a já se jak nejrychleji mohla proplížila do dutého kmenu. A po chvilce jsem spustila. "OOoo vy nešťastníci, co jste to udělali, co jste to provedli. ..." Dutý kmen deformoval můj hlas perfektně. Znělo to strašidelně. Chtělo se mi smát, ale musela jsem hrát stále svoje divadlo a tak jsem se přemáhala a zplna hrdla zakřičela. "Duše mrtvých vás proklínají a nedají vám nikdy pokoje. Už navždy budete mít noční můry a neustále budete slyšet jejich hlasy, které vám budou vyprávět o záhrobí. Hahahaha." Ten smích jsem si zvláště užila. Vyskočila z kmene a běžela se podívat, jaký to bude mít účinek. Stihla jsem spatřit, že efekt už se začíná rozplývat.... Oheň měnil barvu z přízračné zelené zpět na oranžovou a přízrak se začínal rozplývat. |
| |
| Zdá se, že to bude zatraceně dlouhý den |
| |
| Talek |
| |
| ,,Výborně, to vezmu za vděk." přikývnu hostinskému na informaci ohledně pokoje. Jen aby nebyl plný mšic a blech. ,,A průvod městem říkáte?" přitakám na hostinského upozornění. Následně poděkuji za přinesený pokrm a pustím se hladově do jídla. V krčmě je docela klid, nikdo se ani nechce rvát kvůli přebytku alkoholu v krvi. Možná je to kvůli tomu, že je ve městě víc hlídek než obvykle a není třeba se nechat při slavnostech zavřít do žaláře. Když si tak prohlížím osazenstvo, zaujme mne jedna osoba, sedící v blízkosti krbu. Nemyslím si, že by byla až taková zima? Její tvář vypovídá, že se zřejmě bude jednat o někoho zvláštního. I když, já bych měl asi co říkat. Mít tetování či jiná znamení nemusí nutně znamenat výjimečnost. Přítomnost někoho, kdo vypadá na člena nějaké armády, je též zajímavá. ,,Díky, podívám se tam, než vyrazím obhlédnout ten průvod. Budu si dávat pozor. Je pravda, že už cestou jsem viděl určité náznaky aktivit, o kterých mluvíte." O peníze, o které by mne mohli zloději okrást, se nebojím, nemám jich zase tolik. Upřímně jsem nikdy nepochopil jejich funkci ve společnosti, existuje spousta lepších věcí, než kousky zlatavého kovu, který ale jinak nemá využití. Je prozíravé, že chce zaplatit předem, alespoň se nemusím bát o to, že by mi někdo náhodou ukradl peníze a já pak neměl na zaplacení. Ale i tak se budu muset časem obhlédnout po nějaké té práci, abych měl na další cesty. Počkám, až hostinský odejde, než vstanu od stolu a zamířím k oné ženě. Trochu hovoru ještě nikoho přece nezabila ne? ,,Dobrý večer slečno." oslovím ji, pokud mi není nějak zamítnut "přístup". ,,Směl bych vás vyrušit pro trochu večerního hovoru?" oslovím neznámou, pohledem zalétnu k vojákovi, stojícímu u ní. Není mi příliš jasné, jak si jeho přítomnost vyložit. |
| |
| Marcus, Thyra |
| |
| Rowena |
| |
 | Vrána Hlavní město Sonorského království, plánovala jsem zde strávit nanejvýš pár dní, přesto dnes je zatmění měsíce. No každý inteligentní tvor nejspíš zpohodlní a zpomalí, když se dostane na místo, kde je vše potřebné k jeho přežití a nemusí přiotrávit vesničanům studnu, aby nezemřel hlady. Brzy to bude sedmý měsíc. Podkrovní pokoj hostince střední cenové kategorie U tříhlavé kachny – stupidní název – se nakonec k vykonávání mé profese ukázal dokonalý. Má samostatný vchod, takže nemusím procházet okolo ožralů, co si to zde může dovolit a myslí si, že jsou natolik důležití, abych se jimi nechala doprovodit do pokoje. Také se nachází skoro ve středu města, takže to má ke mně dalo by se říct blízko každý, jídlo není špatné a nakonec cena je nízká od doby co jsem hostinského dceru podle jeho slov: vyléčila z těhotenství. Nejen název je stupidní. Necelé tři měsíce stačili, aby lidé si zvykli a věděli, že nikdo lepší v okruhu…no, nikdo lepší není. Pouze dost mincí nebo opravdu něco závažného je potřeba k tomu abych Vás ošetřila a dnešní den nebyl ničím výjimečným: Vředy, krvavý kašel, syfilis, sekera v noze – jo i stoletý strom dokáže dřevorubec minout s trochou alkoholu v krvi. Takže všichni platili. „Již brzy budu muset odsud zmizet,“ pronesu směrem k vráně dolétávající na okenní parapet, které je to naprosto fuk. Celkem jsem se zabydlela, pohlédnu na knihovnu, alchymistické náčiní a spousta jiných věcí co jsem stihla nashromáždit. „Bum, Bum,“ zazní pokojem hlasité zaklepaní, tak specifické pro ruku chráněnou železem, což může znamená jedno: jde o někoho dostatečně důležitého, aby pro mě poslali městskou stráž i přesto že mám padla. „Vstupte,“ sleduji, jak vrána zamáchá křídly a zmizí, než se klika pohna. Spletla jsem se. Kéž by to byla městská stráž a ne velitel královské gardy. A jelikož jeho pohled nezavítal do míst, která má halena nehalila, tak je to skutečně naléhavé - velitel patří k mužům, co rádi flirtují skoro za každé situace i přesto že jsou naprosto věrní svým ženám. „Vráno, král si žádá tvé služby,“ oznámí bez zdvořilostní předehry a zůstane skoro dva metry vysoký muž ve středních letech a zbroji stát ve dveřích. „Opět tíží princeznu nějaký neduh, nebo krále?“ „Svým způsobem oba, vše ti vysvětlím během cesty. Ale vezmi si i něco na obranu a všechno co potřebuješ na cestu.“ Vstanu od stolu a zamířím k černému kabátu z kvalitní kůže, brašně, ve které je vždy něco na obranu, opasku s pilou v pochvě a na poutku visícím strůjcem mé přezdívky – bílá maska se zobákovým tvarem. odkaz „Dobře, žena se má už lépe?“ Otážu se pouze, aby řeč nestála, než posbírám vše potřebné. Byl to velitel, kdo se o mě zmínil králi, když princezna onemocněla a dvorní felčar byl po smrti. „Jo, ten dryák jí pomáhá, dokonce má náladu i na…“ „Chápu, i to pomáhá, jen to nepřehánějte, její tělo stále je ještě slabé,“ sfouknu svíci, otočím klíč v masivním zámku a pověsím cedulku. Sice spousta lidí neumí číst a ještě více se nechce číst, i když to umí, ale její význam znají: Přijďte jindy, nebo běžte jinam. Ozve se máchání křídel, na rameni mi přistane vrána s peřím černým jako mé vlasy. „Tohle nechápu, normální vrána a lítá za tebou jak pes,“ zakroutí hlavou nechápavě velitel. „Jsou mnohem inteligentnější, než si lidé jsou ochotni přiznat a slouží Matce, jednou za čas i mě se nepodaří zahnat smrt.“ „Dneska ne… Má nějaký jméno vůbec?“ „Má ho samozřejmě jako každý, jenže ani já a ani ty ho nedokážeme vyslovit…“ povím tonem, u kterého si nemůže být jistý, jestli to myslím skutečně vážně, „Tak o co jde,“ nasměruji jeho myšlenky zpět. Následuji ho uličkami a většina lidí uhýbá před jeho rázným krokem, který ani na moment nedává pochyb o tom, že nehodlá uhýbat. Během cesty mě obeznámil s tím, co král si žádá. Stejně jako nezapomene zmínit odměnu. Teď už chápu, proč nechtěl slyšet o Matce, vránách, jenž doprovází duše do jejího konejšivého obětí. „ Alespoň se setkám s královou čarodějkou, prý je i jeho milenka? Nekoukej na mě tak, pikantnější slůvka se šuškají… Nic mi k tomu neřekneš? Nic? Zajdu za Marií, rovnou ji přinesu poslední várku lektvaru, poví mi víc.“ „No o tobě se taky dost napovídá, sice ti některý ženský závidí tvojí sněhovou kůži, ale víš jak to je. K tomu ještě ty nehty, vrána a ta masky tomu taky vůbec nepomáhá.“ „Řekni jim že pokud budou nosit tohle tak budou krásně bledé jako já a ta maska je část úspěchu, důkazem mé profesionality,“ odbiji jeho odplatu v zvídavosti zodpovězením dvou otázek a pohladím zobák masky připevněnou k opasku. Přesně to je důvod, proč musím odejít, lidé už se ptají, povídají si a vymýšlí si nesmyslné zkazky. Příliš se zajímají o Vránu z místa, které nenajdou ani na mapě – tak je pro lidi bezvýznamné. Škoda, líbí se mi tu. Dokázala bych si představit, že bych zde strávila pár let, zařídila si pořádnou laboratoř a věnovala se alchymii, zdokonalit recepty, petardy… Do hostince, kde na mě čeká kůň ze stáje gardy - sama žádného totiž nevlastním – a záchranný oddíl to už je to pár kroků. Pohlédnu na měsíc. Tak krásná noc to mohl být, plná zábavy a hlavně jsem si mohla dopřát něco mnohem vytříbenějšího a pobavit se. Vzhled: Zobrazit SPOILER  |
| |
| Královská audience a Ravenna z Kovadliny |
| |
| Nedaleko brodu přes malou říčku Polévka příjemně zahrála a i překvapivě celkem chutnala. V pálenkách se tolik nevyznám a jen jsem ucucnul. Ostatní ale vypadali spokojený a zahřátí. Nebo to bylo tím ohněm? Chlapíci se celkem i rozpovídali. Přesto mi na nich stále něco nesedělo a radši si je stále hlídám. A pomalu a nenápadně snesla na zem tma. Když už jsem pomalu zapomínal být ostražitý a pomalu jsem přestal hlídat po očku obchodníky, tak se najednou zjevil přízrak. Hned jsem opět zbystřil smysly a pozorně po očku pozoroval jak přízrak a okolní jevy, tak zaskočený obchodníky. Když vidím, jak popadají zbraně, tak ve mně zesílí pochybnosti nad tím, jaký že to jsou obchodníci …. A škoda té polévky. V duchu se snažím ale přemýšlet nad tím co se stalo. To nevypadá na nějaká kouzla. Dle toho znám, to vypadá spíše na nějakou alchymii a nějaké triky. Že by je strašil nějaký duch. Někoho koho okradli … či něco horšího pokud to nejsou obchodníci? „Wou, to jsou pěkné triky. O tom jsem zatím ještě neslyšel, že by tu nějak strašilo. To nevypadá na nějakou magii, nepronásleduje vás nějaký duch? Už se vám to stalo.“ Pomalu se přisunu k ohni a koukám po nějakém vodítku, které by mi řeklo, co se tu stalo. Poté se začnu procházet dále od ohně, koukám do tmy směrem do okolí, k vozům. Zároveň pokukuji po obchodnících, jak na to reagují. |
| |
| Setkání Ravenny a Roweny aneb říkejte mi Vrána ať se to neplete „Ano Ravenna jméno mé, Vrána postačí a předpokládám že i bude příhodnější,“ dám levou ruku za záda a pravou uložím na masku, „Nemohu říct totéž, tedy ne že bych Vás nerada poznala, pouze šuškanda o Vás se různí úst od úst, ze kterých vychází.“ Mávnu rukou teatrálně jako bych ukazovala na neexistující osoby, „ Někteří vás nazývají Šílená, stejně tak chápu, proč tvrdí, že navštěvujete lože jeho veličenstva – jste vskutku atraktivní takovým tím primitivním způsobem, divošským, to zní lépe. Což mě uvádí k další úvaze. Jak vypadá zbytek tetování na místech, jenž jsou zahalena?“ hledím do zlatožlutých očích s úsměvem. Život je divadlo a vždy buď ta co určuje, jakou roli v něm hraješ. To říkával můj učitel a popravdě už jsem viděla zvláštnější věci než tetování a zvláštní odstín očí, „ Wiliam – velitel – mi sdělil vše potřebné, doufejme, že mých dovedností nebude potřeba, stejně jako že Matka nebude konejšit jiné děti než ty co se Vám postaví do cesty.“ „Krááá, Krááá,“ ozve se vrána, protáhne křídla a obrátím k ní svou pozornost. „No předpokládám, že během společné cesty bude aspoň jedna příležitost se blíže seznámit, a budu moc zjistit co vše je a není pravda. Takže není nutno se zdržovat. Já aspoň nemám žádný důvod.“ Tím ukončím rozhovor s čarodějkou, bez skrupulí se otočím na místě k veliteli gardy a předám mu klíč od pokoje, „Kdybych se nenavrátila, lektvar pro Marii je na stole,“ kývnu hlavou na rozloučenou „a pamatuj, co jsem říkala.“ Zamířím ke koni patřícímu gardě, „ No chlapče, musíme spolu vycházet pouze chvíli, takže si to nebudeme komplikovat.“ |
| |
| Setkání s kráskou z Kovadliny |
| |
| Kazram |
| |
| Rowena, Vrána |
| |
| Jen zlehka kývnu hlavou, jakože chápu nedostatek času či snad chutě k hovoru. Po odchodu oné ženy se přitočí hostinský, zjevně s vidinou vydělat si další zlatku. Ale tohle opravdu není zrovna to, co bych po nocích v hostincích vyhledával. Protáhnu si ruce a zahledím se ven z okna. ,,Jste laskav, ale toto není ten druh zábavy, který bych přímo vyhledával. A není snad každý tak trochu podivín? Jenom kvůli tomu, že máme nějaké zvyky, které jsou ostatním cizí." odvětím hostinskému s úsměvem. ,,V kolik hodin se případně zavírá lokál?" zeptám se ještě před odchodem. Hádám, že zrovna dneska v noci se zavírat nebude, ale jeden nikdy neví. Čas trochu se porozhlédnout po vlastních povinnostech. Vyjdu ven a zamířím znovu do ulic. Nevím, jestli zdejší ruch je větší či menší, než obvykle bývá, přeci jen je to hlavní město. Napůl pozoruji zdejší ruch, ale napůl mířím k místům, kde bych mohl objevit nějaké bloudící spirity. Hrobky, památníky, možná muzeum s přírodními věcmi nebo lovecké boudy? Těžko odhadnout, kolik tajemství může takové město skrývat. Velká města mají svá tajemství a toto určitě nebude výjimkou. |
| |
| Pouze náhoda? Zajímavá osoba není-liž pravda, nepostrádající intelekt, nenechá se vyvést z míry a ovládnout svou arogancí jako někteří mágové. Ze zbytku záchranné družiny mám už rozporuplnější pocity, hlavně kvůli stopaři. Doufám, že je ve stavu, kdy vystopuje aspoň koně, na kterém sedí. Pro jeho vlastní dobro. Uvelebím se v sedle a ještě jednou mi v mysli zazní poznámkou na můj vzhled. Na moment zvážním, ztratím špetku své teatrálnosti. Mozek se mi snaží něco naznačit já tuším co. Celou dobu se držím vzadu, nevnímám zvídavé pohledy. Má pozornost se toulá jinde. Měsíc, znepokojivé. Cesta plyne nakonec rychleji, než jsem sama předpokládal. Možná díky tomu že mám o čem přemýšlet. Pozoruji vránu, která letí stále na dohled. Nevím kolik vesnic jsme minuli a ani mě to nezajímá. Je to víc než pravděpodobné. Když dorazíme na místo přepadení ani mu nevěnuji pohled a popojedu blíž k Rowenně. Ostatní nemusí slyšet, to co chci říct. „Profesor Elibori von Krolock o vampýrech sepsal nejednu studii, což je momentálně nepodstatné ale také psal o krvavých rituálech, myslím, že bychom měli zvážit možnost, že načasování únosu muže mít spojitost s nebeským úkazem, jehož jsme dnes svědkem. Chápete, kam tím směřuji.“ Promnu si bradu a pohlédnu na měsíc „Panna nejvznešenější krve, taková oběť by potěšila nejedno temné božstvo. Vůbec se mi nezamlouvá, jakým směrem se má mysl ubírá, a doufám, že se mílí.“ Na moment se odmlčím „Stejně tak to vrhá jiný pohled na únosce, mohou být fanatičtí, vyšinutí ochotni zemřít jen aby nás zdrželi. Tak čas hraje v náš neprospěch víc, než jsme mysleli.“ Podělím se o své obavy. |
| |
| V nějakých ruinách No, tak tohle jsem nečekal. Jako, že potkám v týhle prdeli světa nějakou zasranou obživlou sochu, tak to teda ne. Pak ale převládnou bojové návyky a vrhnu se do útoku. Kladivo, mít kladivo, si tě podám!!! Snažím se první útok sochy vykrýt štítem a sekerou zasáhnout nějakou citlivou část toho tvora. Cílím hlavně na koleno, lokty a hranu křídla. Chci jej zpomalit či znehybnit a pak už by s ním mohla být lehčí práce. Kdyby se mi naskytla šance jej zasáhnout do krku či hlavy, nezaváhám. Na to, v jakém stavu bude čepel sekery, raději nemyslím. Ale bude to hodně jistřit. |
| |
| Na cestě k ruinám |
| |
| Dlouhá odpověď na jednoduchou otázku. Rowena Když se mě Rowena otáže zda mám zkušenosti s bojem, tak se má vážnost vypaří do neznáma. „Má obživa je látaní šlach, masa, kůží a léčení vředů ale má skutečná záliba spočívá v umění černé alchymie,“ usměji se a pokračuji dál v novém teatrálním výstupu, tentokrát už se nesnažím hlas krotit: „exploze, jenž trhají těla na kusy, oheň který se nedá uhasit, kouř tak černý že vás ukryje před zraky všech nebo rozežere plíce nešťastníka? Kdo ví?“ pokrčím přehnaně rameny „A nakonec pokud toto vše zklame, stále mám pilu, co trhá kůži, svaly a šlachy,“ dodám dramatickou odmlku. Alchymie je umění, tak se o ní nesmí nejen uvažovat ale i mluvit. „Pár odvážlivců se mi do cesty postavilo, jak slyšíte, mluví s vámi má osoba ne oni, takže odpověď je: Ano“ ukončím vyčerpávající odpověď, která se dá odbýt jediným slovem, jenže nebylo by to… Mrháním tak prosté a nádherné otázky? Ano, bylo! Nebo takového přesvědčení byl můj mistr. Tuctových alchymistů mrhajících talent je spousta, musíte světu ukázat, že jste výjimeční. Možná i trochu šílení? Možná. Vždy vás všichni zařadí podle prvního dojmu. Ne každý si ale tento dojem zaslouží. Nadechnu se a upravím neposlušné pramínky vlasů. Poté následuje zajímavá ukázka magie, kdy se z lebky stane havran, mluvící havran. Ne že bych nevěděla o tom, že je to možné ale je to poprvé co vidím celý průběh na vlastní oči. „Zajímavé, tvoří se u nich charakteristické rysi náhodně při prvním stvoření, nebo je to ovlivněno vlastník. Nejspíš se uchovává společně se vzpomínkami a zkušenostmi v té lebce. Mít tak možnost ho pitvat,“ šeptám své úvahy s tonem pobavení. „Já bych jako místo pro vykonání zvolila ten zámeček, ne jen z důvodu dramatičnosti, které navodí taková ruina, ale také se dá skvěle bránit - získat v případě potřeby, potřebný čas.“ Sleduji vzlétávajícího havrana, a ukážu malíčkem na ruinu. |
| |
| Rowena, Vrána |
| |
| Talek |
| |
| Nálada jako na houpačce Vrátila jsem se mezi bedny do nedalekého vozu. Snažila jsem se nebýt zklamaná, čekala jsem asi větší úspěch, ale toho pocitu se nedalo zbavit. Chtěla jsem slyšet něco jako vyděšené bědování a prosby o milost. Jo to by bylo lepší. Ale vše, co to s nimi udělalo bylo to, že byli tak nesvoji, že rozlili polévku a zkazili část triku. To bylo mrzuté, magie se mi většinou pokazí, ale alchymie mohla vyjít. "Hmm, možná to ale nebylo tak špatné, alespoň teď budou mít hlad." Zašeptala jsem si pro sebe a zubila jsem se. Nakonec jsem se rozhodla pozorovat toho troubu. "Chci vidět, co se bude dít dál. Ještě to může být zajímavé" Když jsem ale zaslechla : "Wou, to jsou pěkné triky." Tak to bylo jako rána pěstí. "Já ti dám triky!" Zaklela jsem. [font color=white]"Budu tě strašit až nadosmrti ty ty ty ... to může být dost brzy že?" [/font] Ale další slova už mě potěšila a konečně zpravila náladu... "To nevypadá na nějakou magii, nepronásleduje vás nějaký duch? Už se vám to stalo?“ "No, mě ses hned líbil." Začervenala jsem se, bylo to jako pochvala. "Možná bych ti mohla i pomoci, pokud se něco semele." Teď už jsem si byla jistá, že k nim nepatří a že se něco brzy musí stát. Napjatě jsem čekala na to, co se tedy mělo stát. |
| |
| Kdo je kráska z Kovadliny? A prohledání místa činu. |
| |
| Marcus, Thyra |
| |
| V nějakých ruinách Zvuk tříštěného štítu a následné zranění mě překvapilo. Tohle nebude jednoduché, ten hajzl je pěkně nebezpečnej. Ale také mám zuby, vypadá tvrdě, ale dá se zranit. A co jde zranit, jde zabít. Chvilku, kterou mám využiji na rozepnutí přezky držící, už nepotřebný zbytek štítu, na paži a pak levou rukou vytáhnu tesák. Tak pojď, ty hajzle! Vykuchám tě! Odrazím se ode zdi a sám zaútočím. Naznačím útok tesákem na břicho stvůry a jestli mi na to skočí, seknu ji sekerou do ramene nebo křídla, abych ji zpomalil. Království za kladivo. |
| |
| Směr mýtina, ne ruiny. Rowena „Šokovat, kdepak o to se momentálně nesnažím ani v nejmenším. Pouze, všichni jsme součástí toho neúžasnějšího představení s názvem: Život – obsahujících tolik žánrů. Měli bychom si ho užívat plnými doušky, než nás Matka smrt odvede z jeviště. Nerada bych potom litovala, že má postava se nedostala do podvědomí obecenstva,“ následuji Rowenu až k místu přepadu. Sesednu z koně a začnu se rozhlížet, zatím co čarodějka rozhazuje svítící kamínky. Skloním se k jednomu z těl lapků nebo ďábelví koho: „Služebnice Matky nechť se postarají o vaše duše stejně jako o tělo, jenž je nakrmí za odměnu,“ pronesu, prohlédnu si rány, následně ho prošacuji a hledám jakékoliv známky nějakého kultu - medailony, tetování atd… Vlastně by bylo mnohem lepší nějaké najít, pomyslím si. Takhle bychom aspoň zvýšili šanci, že je princezna stále živá a v pořádku i když jen do zatmění. Lapkové nepotřebují, aby zůstala panna. Napřímím se: „Na tobě si fešáku pochutnají.“ „Krá, Krá,“ ozve se souhlasně vrána. Poté popojdu na kraj místa činu. Není mým úkolem sledovat stopy po podrážkách v hlíně a bahně z krve. Vrána proletí nad každým mrtvým tělem a pak se opět uvelebí na mém ramen, „Cos čekala, leží tu už několik hodin, tvoje sestry už se o ně postarali.“ Pak se vrátí čarodějčin okřídlený průzkumní. „Bylo by to příliš snadné,“ povzdechnu si, když zmíní, že se v ruinách neodehrává nejspíš nic podezřelého. Měli by venku aspoň hlídku čekající na nás. Hned na to se ale zmíní o osamoceném banditovy. Nechali zraněného druha na pospas? Idioti měli mu aspoň podříznout hrdlo. Vydám s vybranými tím směrem. „Pokud to uznám za nezbytně nutné, tak předvedu své schopnosti i se zapojím, ale přeci jen kvůli tomu jste zde vy a vaši přátelé, ne já,“ ušklíbnu se jako kočka Šklíba. Podívám se na vránu. „Krá, Krá,“ pokusím se jí co nejvěrněji napodobit „Když něco uvidíš,“ škubnu ramenem a ta zmizí v korunách stromů. |
| |
| Rowena, Vrána |
| |
| Zajímavý nález |
| |
| Kazram |
| |
| Stará dobrá facka Rowena „Má chyba, trošku se občas ztrácím, samozřejmě pokud si to budete přát tak jej ošetřím,“ odpovím pohotově po upozornění na můj omyl. „Ne, ne tak jak si myslíte, ona spíše rozumí mě a dělá mi společnost už nějakou dobu. Vrány jsou moudrá stvoření, jenž slouží Matce,“ vysvětlím jak se náš vztah ve zkratce má zatím co pohledem sleduji, jak odlétá. Pomalu kráčíme k mýtině. Držím se spíše vzadu, přeci jen alchymisté sází na boj ze střední vzdálenosti než na řezaní končetin v první linii. Stejně tak mrtví felčar moc zraněných nezachrání. Nakonec dojdeme až k zraněnému. Od prvního pohledu jde poznat, že to nebude žádný prachobyčejný lapka. Znak na jeho zeleném plášti se nedá zaměnit, nějakou dobu i v tomto království jsem se toulala takže mi není cizí. Rowena to potvrdí nahlas „ Nepochybně, ale přijde mi to… přijde mi to ledabylé poslat míšence s královským znakem unést princeznu. Možná je to jen faleš, jenž nás má zmást nebo se tím nechtějí tajit.“ Počkám, až mi uvolní místo a začnu prohlížet jeho zranění, „No dám se do práce, jak si přejete,“ vlepím zraněnému facku – starý dobrý způsob jak zjistit zda pacient pouze spí nebo je v bezvědomí. Proč se tě pokoušeli zachránit. „Tu samou otázku se snažím zodpovědět od chvíle, co váš opeřený zvěd nám sdělil o jeho existenci. Proč ošetřit zraněného a pak ho zde prostě nechat? Proč ho nevzali sebou, koně odvedli – pokud je tedy někdo neukradl až poté. Vše je zvláštní a mám pocit, že vražedná sekta by byla lepší varianta,“ ukončím svou úvahu, zatím co mé ruce se věnují ošetřování „Snad bude sdílný.“ |
| |
| Město se skutečně připravuje na dlouhou a hlasitou noc. Ačkoliv přesně nevím, jak probíhají zdejší slavnosti, kromě toho, že je to záminka pro jednonoční porušení všech asketických zásad, co jich na světě jenom je. Zdá se, že žádný společenský spirit se zde nenachází, aspoň v davu nemůžu žádného vycítit. Chvíli tak postávám u různých stánků, nabízejících od jídla po zbraně. Pokud jde o zboží, může si tady vybrat skutečně každý. Dlouho mi ale tato společnost nevydrží, z hlediska mojí práce tady není co dělat. A přes noc budu mít ještě dost času na nějaké to užívání si oslav. Po pár dotazech na okolí, pro nabuzení dojmu správného přicestovalého a neznalého cizince, se vydám dál do ulic. I zdejší město, přestože hlavní, se neubránilo tomu, aby nebyla vidět linie vyšší třídy. Ale třeba se i tato část města někdy dočká správného vzhledu. Stejně jako bájná města v příbězích, kde jsou všichni spokojení, kde neexistuje chudoba a podobné utopické věci. Když už mám za to, že ani v této části města nenajdu žádné místo, které by mne mohlo zajímat, k mým uším dolehne melodie flétny. Netrvá dlouho najít původ tohoto zvuku. Mladý chlapec, sedící na schodech. Ten výjev je poněkud melancholický, stejně jako melodie, kterou vyluzuje na svůj nástroj. Lehce mu kývnu na pozdrav, když zachytí můj pohled. Následně mi oči skočí na postavu za ním. Neřekl bych, že je to přímo spirit, zřejmě jen duch, nějaký otisk člověka. Možná jeho matka, držená v tomto světě za pomocí flétny? Nezdá se, že by měla zlé úmysly, alespoň pokud jde o osobu, kterou se snažila pohladit. Zamířím směrem k chlapci a posadím se kousek od něj na schody. Jeho hudba mi přijde jako něco, co by matka hrála svému dítěti před spaním. Příběhy, po kterých se dobře usíná, a které nám dávají představy toho, že na nás venku čeká něco zvláštního. ,,Kde ses naučil tak hrát?" oslovím chlapce, když znovu odloží flétnu od úst. Směrem k duchovi ženy se nedívám, mohlo by to působit zvláštně, kdybych mu koukal nad hlavu. |
| |
| Rowena, Vrána |
| |
| Více otázek než odpovědí |
| |
| Šít či nešít, to je to oč tu běží. Rowena „Nikdy není pozdě na změnu,“ odpovím, aniž bych uhnula pohledem od rány. Bez varování do ní vleji alkohol - trochu tě to probere - a dám se do látání kůže. S raněným nemluvím a ani mu nepokládám otázky. Proč taky, od toho tu nejsem a čarodějka se určitě zeptá na vše důležité. má ruka se na moment zastaví. Hmmm mám na něho plýtvat nití? Výraz v obličeji je klidný, skoro bez emoci což bývá vždy když někoho dávám dohromady. Otočím se na Rowenu „Pojede s námi nebo zůstane tady?“ povím tiše. Jsem si jistá že ví na co se ve skutečnosti ptám – život nebo smrt. |
| |
| Rowena, Vrána |
| |
| Kazram |
| |
| Talek |
| |
| Chlapec zřejmě nemá příliš náladu na hovor. Vlastně je zvláštní, že mne hned neposlal někam pryč, přeci jen jsem cizí osoba. Namísto odpovědi znovu začne hrát. Divnější je, že hudba, jakoby rozmlouvala za něj. Těknu očima směrem k duchovi za chlapcem, využívajíc toho, že je zrovna zabrán do hraní. Nejsem si teď úplně jistý, jestli to mluví chlapec nebo skrze flétnu se nějak projevuje ten duch. To by mohlo způsobit problémy. Pohledem se na chvíli zastavím na tašce, kterou sebou chlapec má. Ten znak...odkud je? Pravda, ta taška může být všelijakého původu. Ale nemám rád, když mi myšlenky někam na poslední chvíli utíkají. ,,Proč jsi vlastně tady a ne u oslav? Takové zatmění se nevidí každý den." zeptám se dál, ptát se přímo na symbol je hloupé. Ale třeba se mi podaří něco zjistit naokolo. Stočím zrak směrem k ulicím, odkud tuším hlavní dění dnešní noci. |
| |
| Co s ním? |
| |
| Kupci No stalo se to, co jsem čekal. Kupci, no kupci to asi nebudou, něco tají. Když jsem přišel do tábora, tak hned zakryli vozy. Teď když jsem se k vozům chtěl přiblížit, tak …. tak jsem skončil na zemi a spoután. Ale tak to ne hoši. Tahle do nebude. Potichu si začnu něco mumlat (snažím se přivolat smečku vlků, co jsem viděl nedaleko v lese, když jsem sem šel), dokud necítím, že jsou poblíž a připraveni pomoci. Poté zkouším pevnost pout a po očku sleduji rádoby kupce, jak se hádají u ohně. Zároveň přemýšlím nad tím, co blábolil jeden z kupců. Je jasné, že to spíše budou nějací lupiči a zřejmě přepadli karavanu. Ale ten duch mi vrtá hlavou. Sice jsem při svém učení narazil na duchy, ale toto bylo nějaké divné. Co se to tu děje? Někdo si s nimi a i se mnou zahrává nebo je to opravdu nějaké zbloudilá duše. Pokud se mi nepovede dostat se svojí šikovností a obratností z pout, tak povolám ze země nějaké krysy, co by překousali pouta. Jakmile se povede jedno či druhé, tak nedám na sobě nic vědět a dotknu se rukami země. Zavřu na chvilku oči a pokorně poprosím v duchu matičku přírodu, aby zhasila oheň u kupců. Doufám, že se vše povede, doufajíc, že po zbavení se pout, využiji tmu, zmatku u kupců a uteču. |
| |
| Kazram |
| |
| Překvapení Přesně jak jsem očekávala, dostal ránu a usnul. Chvíli jsem počkala, až si ho přestanou všímat a pak jsem vyskočila z vozu a vydala se za ním s tím, že mu pomůžu. Proplížila jsem se znovu již známou cestou s úmyslem mu pomoci. Rozvázat pouta nebo něco takového. V klidu, je to jen nějaký poutník a bandité vypadají zaneprázdněně. Postupovala jsem celkem rychle, i když při plazení pod jedním keřem se mi neustále pletly růžky do toho zpropadeného keře. Takže jsem postupovala hodně pomalu. Nakonec, když jsem se vymotala a dostala se konečně k němu. Uviděla jsem, že je už volný. "Samozřejmě, že musí zkazit všechnu zábavu." Šeptla jsem si pro sebe. Chvíli jsem jen ležela a pozorovala ho, co bude dělat dál. Něco bylo ale špatně. Jak se vyprostil? Jsou ti bandité takový amatéři, že neumějí pořádně spoutat ani nějakého chudáka? Pak kolem mě proběhla krysa, utíkala přímo od něj. Zamračila jsem se a začala jsem mít podezření... Upřeně jsem ho pozorovala přikrčená z houští, zdálo se, že se nad něčím zamýšlí. A pak se to stalo, oheň zhasl a mě to bylo jasné. Zmocnila se mě úzkost, musela jsem pryč. Musela jsem okamžitě pryč, daleko, hned! Vyjekla jsem! Vzpomínky na věznění v temné věži a nedobrovolná služba zlému čaroději v rudém plášti se v mžiku objevily a zase zmizely jako bumerang. Chtěla jsem se uklidnit, ale nešlo to, vyjekla jsem... už se to stalo a nedalo se to vrátit. Všichni to museli slyšet, musím pryč.... Rychle jsem se vzpamatovala a slíbila si, že podruhé už mně nechytí. Vrazila jsem ruku do tašky a vytáhla další lahvičku s tmavě zeleným obsahem, kterou jsem okamžitě mrštila o zem. A pak ještě jednu menší šedivou. Látky začali reagovat a vytvářet tmavě zelený sliz. Tohle toho čaroděje nebo bandity snad zpomalí... Sliz se začal zvětšovat a já už na nic nečekala. Dala jsem se na útěk do noci. Utíkala jsem, přeskakovala pařezy, zadrhávala se v ostružinách až jsem doběhla k nějakému přelomenému stromu, který byl uvnitř dutý. Nebylo to tak moc daleko, ale dalo mi to zabrat. Vklouzla jsem do něj a vydechla si. Všechna úzkost jakoby zmizela. Ale nahradila ji zvědavost. "Co se tam teď asi děje?" Také jsem byla zvědavá, jestli je to opravdu čaroděj. Mohl by to být také třeba klerik s nějakými zvláštními schopnostmi nebo jen neškodný kouzelníček. Zkusila jsem se zaposlouchat do tmy, nastražila jsem tedy své špičaté uši... A při tom jsem pomalu sbírala zpět odvahu. |
| |
| Dobrého služebníka těžko pohledat, nebo ne? Rowena Moc snadné, opravdu nám vychrlí všechny informace, aniž bychom museli řádně poprosit násilím a výhružkami. Buďto postrádá jakoukoliv loajalitu nebo naopak je natolik loajální svému králi že tu zůstal, aby nás svedl z cesty báchorkou o klenotech, které se pokoušel najít nejeden idiot říkající si dobrodruh. A co je na tom nejhorší? Ze záchranné mise se stává incident obřích rozměrů a něčeho takového jsem neměla v plánu se účastnit. Měla jsem zmizet už dávno ale ne, já zpohodlněla, nechala jsem se opít tím městem., snadným životem. No co se dá dělat, splním svou povinnost. Udělám všechno pro to, abych zachránila princeznu a nenaštvala krále. Nechci nové jméno, to své mám ráda. „Pokud si tato žena bude přát, aby si trpěl, s velkou radostí její žádosti vyhovím. Fosfor dokáže s orgány divy, stejně tak si na tobě ráda vyzkouším zrychlený průběh černého moru," vytáhnu z brašny falkonek s černou tekutinou, "zatím co tě budu zaživa pitvat. Zabere to jen chvilku, tady říznu, sem bodnu a budeš zpívat tím si jsem jistá, budeš v agonii trpět hodiny a pokud spoléháš na ztrátu vědomí... no mám velkou zásobu drog co tě udrží vzhůru“ povím chladně s nehezkou grimasou bez emocí. Rowena sice pouze blafovala, zato v mých slovech jde cítit nepochybnost o tom, že bych toho všeho byla schopná. Jak lépe získat nové vědomosti než si vše hezky vyzkoušet na pokusné myšce, nebo lépe člověku. Nakonec se ho rozhodnou nechat živého. Pouze mlčky přikývnu. Nebyla jsem si jistá, jak nakonec Rowena rozhodne a kdyby nezakročila ta druhá žena – Alma, ano tak se jmenuje – možná by ho nechala zemřít. A tak se dám do šití. „No mám dobrou zprávu a špatnou,“ usměji se na zraněného, „Ta dobrá je že prozatím žiješ. Ta špatná že si toho nejspíš moc neužiješ.“ Vstanu a alkoholem si smyji krev z rukou, ti pozornější si mohou všimnout, že nehty mám spilované do špičky. Nakonec si je otřu do kabátu a znovu si navléknu rukavice zatím, co následuji Rowenu na místo přepadu, jak si přála. „Opravdu poslaly někoho tak neloajálního, že prozradí vše, aniž bychom ho musely poprosit, nebo je natolik loajální, že tu nakonec zůstal, aby nás poslal špatným směrem?“ zastavím se v půli cesty a pokračuji „A ta báchorka o klenotech? Vím, že nejeden vesnický idiot říkající si dobrodruh je schopný je hledat celý život, protože vesnická babka mu nakukala kde co, ale opravdu jeden vlastní král? Nemusíte odpovídat, pochopím, že mi do toho nic není." |
| |
| Marcus, Thyra |
| |
| Neumí mluvit normálně? Jenom formou flétny? napadne mne. Duch ženy, patrně jeho matky...možná byl svědek její smrti a od té doby je takový? S podobnými případy už jsem se setkal. A duch se snaží mu kompenzovat styk s okolním světem skrze flétnu? ,,A jak-" zadrhnu se v půlce otázky, když se na rohu ozve šum, kterému jsem zprvu nevěnoval příliš pozornosti. Nakonec, jsme ve městě a pozorovat kdejakou skupinku opilejších osob prostě není úplně možné. A často ani vhodné. Na druhý pohled mi však skupina přijde o něco podezřelejší. Nezpívají, nehulákají ani nepronášejí obvyklé opilecké řeči. O vteřinu později se ulicí prožene vichr, který rozhodně není přirozeného původu. V hlavě mi zazní ženský hlas. Důležitý? Každý život je důležitý. O co tady jde? pohlédnu na chlapce a spěšně vstanu ze země. ,,Musíme jít." oznámím chlapci a pokynu mu, aby mne následoval do ulice, kterou jsem přišel. Pokud to tedy není ta stejná, ve které stála ona skupinka mužů. V takovém případě vyberu ulici naproti od nich. Doufám, že se mnou chlapec zvládne držet krok. Můj cíl je dostat se do více zalidněných ulic, potažmo do té části města, kde jsou oslavy v plném proudu. |
| |
| Vodí nás za nos? |
| |
| Kazram |
| |
| Divadlo, nebo... Rowena „Nejpřesvědčivější lež je ta co obsahuje zrnka pravdy, zvlášť ty zrnka se šokujícím původem, jenž mají odvést naši pozornost. A pokud opravdu jeho veličenstvo Dagobert chce výměnu, tak nemá smysl to tajit. To jestli se to dozvíme dnes nebo za tři dny v dopise na výsledku nic nemění.“ začnu si mnout bradu a na obličeji se objeví vrásky zamyšlení. Válka, ano někteří by jí s radostí mohly toužit vyvolat. „Ale máte pravdu, v pozadí může být jiný hráč. Náš zdroj je půlelf, takže nelidé – Šedý hvozd… No nemá smysl tvořit jednu teorii za druhou. Teď bychom se hlavně měli soustředit ne na to kdo, ale kam směřují s princeznou, což nám snad prozradí stopař,“ v posledních slovech jde slyšet značná pochybnost směrem ke stopaři. Věčný život, ano mistr byl touto myšlenkou doslova posedlý – tedy hlavně myšlenkou kamene mudrců. Otočím se s upřímným úsměvem na Rowenu, „Věčný život, ano, máte pravdu. I můj mistr byl posedlý hledáním věčného života. Kámen mudrců,“ povím dramaticky a pokračuji, „ jediné co našel, byla smrt.“ „Lerien, nějaká dvorní dáma? Dcera služebné,“ otážu se zatím co si prohlížím kousek papírů a pak se začnu šíleně smát, „ Opravdu, opravdu, tak toto už je do oči bijící fraška. Neloajální užvaněnec, oblečený v emblému a v ruce náhodo svírá tak důležitý cár papíru, příliš mnoho ukazatelů jedním směrem“ po chvíli se uklidním, „Buď jsou idioti, nebo se pokouší udělat idioty z nás,“ konstatuji nakonec. |
| |
| Rowena, Vrána |
| |
| V nějakých ruinách Tma. Tma, mokro a bolest. Přijdu k vědomí a zvednu obličej z mokrého listí. Do hajzlu! Otočím hlavou ze strany na stranu. Kde je? Zvolna se na rukou zvednu, posadím se a rozhlédnu se okolo sebe. Kde, sakra je? Pak zahlédnu matný lesk a natáhnu se pro sekeru ležící na dosah ruky, kde jsem ji upustil. Znovu se rozhlédnu okolo a potřesu hlavou, aby se mi trochu projasnilo. Když zaslechnu cizí hlas, couvnu k mokré kamenné zdi a v sedě se o ní opřu. Jdeš brzo, ještě žiju. Odpovím unaveně. Když chvíli počkáš, tak ve Valhalle ještě stihnem večeři. |
| |
| Chlapec naštěstí poslechne. Sice možná úplně nerozumí situaci, ale aspoň nemá dost rozumu na to, aby někam prchal s úplně cizí osobou. Nebo jen možná není v podobné situaci poprvé? Osoba, která komunikuje skrze flétnu....pro normální lidi to působí hodně děsivě. Vedu chlapce jednou z dalších ulic dál do města. Chlapci se drží se mnou držet krok a navíc muži nevypadají, že by měli v úmyslu rozpoutat příliš nápadnou honičku. Takže ať už chtěli cokoliv, chtěli to provést nenápadně. Nejsem si příliš jistý, kterým směrem se dát dál. Měl jsem si více prohlédnout město, když jsem přišel. Ale copak mohl někdo tušit, že se stane něco podobného? Ucítím zatahání, když mi chlapec naznačí, kterou ulicí se dát dál. Ale je na něm vidět únava z překvapení, se kterým se těžko dá počítat. Je to o to horší, když nás naši pronásledovatelé začnou dohánět. Byl bych nerad, kdyby došlo k nějaké konfrontaci, ať už kvůli čemukoliv. U všech duchů... úlek nahradí úleva, když se zpoza rohu před námi vyloupne městská hlídka. Přesto nám to dává jen omezený čas. ,,Můžeš nás zavést do středu města? Někam, kde je rušno." zeptám se chlapce. Veřejnost je teď náš nejlepší úkryt. Co po něm mohli chtít, že za ním šli v takovém počtu? Počkám, až se hoch trochu vzpamatuje a snad nás nasměruje do nějaké další ulice. Pokud nebude vědět kudy, půjdu směrem, kterým pokračuje hlídka. Je logické, že i jejich kroky budou směřovat k centru oslav, aby ohlídali jestli někdo nedělá nějaké problémy, takže by nás tam mohli zavést. |
| |
| Nečekaná záchrana - Talek |
| |
| Pojďme zjistit, co našel Jaecar! |
| |
| Kazram |
| |
| Rowena, Vrána |
| |
| Hoch naštěstí ví, kudy jít. Přesto se těžko zbavit dojmu, že tohle malé vzrušení bude mít pokračování. Přece by to nevzdali jenom tak snadno? ,,Tohle se ti stává často?" zeptám se chlapce a rozhlédnu se, očekávajíc, že se někde vyloupne duch ženy a všechno to vysvětlí. Nejsem si totiž jistý, zda ten kluk skutečně nemluví. Stále mi vrtá hlavou, proč by na malého chlapce šlo tolik lidí najednou. ,,Tak co dál?" zeptám se chlapce, když proplouváme davem k neurčitému cíli. Na moji otázku je mi odpovědí něco trochu jiného, než bych očekával. Lehké šťouchnutí mezi žebry mi značí, že nás ta skupina přeci jenom našla. Starší by se za mě styděli, že sem se nechal dostat tak hloupě nepozorovaně. ,,To záleží na něm, já nemůžu nikomu nic nařizovat." odvětím tomu za sebou, připravený sebou smýknout směrem od hrotu dýky. ,,Co vůbec chcete? Myslím, že o žádné nevinné povídání nepůjde?" |
| |
| Může to být pravda? Opravdu? Rowena „To leccos vysvětluje v chování princezny, když jsem se střetly. Narozdíl od většiny se s neskrývaným zájmem a bez ostychu tázala na věci, o kterých si v mé přítomnosti většina jen šeptá,“ rozevřenou dlaň dám před sebe a pohlédnu na prsty uschovaných v rukavicích, „Anom na rozdíl od vaší přítelkyně se mě zeptala do očí, proč si nehty piluji. Bystré děvče, možná je jí škoda na osud, jenž čeká každou princeznu – provdat se za nějakého staříka s modrou krví,“ povím s jistou samozřejmostí, jako by nepřiházelo v úvahu selhání v její záchraně. Od princezny se stočí rozhovor nečekaně k obsahu mé brašny a mučení. „Černý mor? Samozřejmě že ano. Nemějte obavy, v kapalné formě není ani z poloviny tak nebezpečný,“ ubezpečím jí i přesto že nejspíš to jí starost nedělá a ke slovu se opět přihlásí teatrálnost „Ale abych uvedla postavu svou v tomto představení na míru pravdivou. Mučením bych to v mém případě nenazývala, jelikož bych tím choutky perverzně sadistické neukájela. Pouze v zájmu pokroku využila ho, jako myš pokusnou. Což ale nemění nic na tom, že bych udělala vše, co jsem popsala,“ přiznám to, co většina lidí z morálního hlediska odsoudí, nejeden alchymista se řídí jakýmisi morálními zásadami ale pravda je prostě taková, že největší pokrok přichází s konflikty a to jen díky tomu, že tyto morální zábrany jdou stranou. Stejně tak i umírající stále mohou posloužit všem živím. Nemohu se zbavit dojmu, že čarodějka se doví nejedno mé tajemství ze Životního příběhu. „Životní příběh?“ povím směrem k nebi „No na to není noc dostatečně dlouhá a nejspíš by nenaplnil vaše očekávání“ Stopařovu poznámku že má i jiné kvality přejdu mlčením. „Nerozdělili se? Nemohly nějak zamést stopy a s princeznou jet jinudy?“ povím sama k sobě nevěřícně, aniž bych očekávala odpověď nebo naopak nějakou poskytla stopaři – kterému už nevěnuji ani kousek pozornosti. Nechce se mi věřit, že by vše byla pravda. Něco musí být v pozadí. Nebo ne? Možná nechtějí klenot, možná se nás snaží nalákat k hranici, vyvolat konflikt s nelidmi. Výraz mé tváře je bez emocí, připomínající na několik okamžiků mramorovou bustu. Přece nejsem jen paranoidní? Podívám se zpříma do Roweniných očí, „Jinou stopu nemáme, jen se mi nechce věřit…“ promnu kořen nosu a nechám zbytek odeznít do ztracena. |
| |
| Složitější než jsme mysleli |
| |
| Kazram |
| |
| Naším cílem budiž pevnost na Velborze Rowena Tvrdohlavost, no snad děvče má opravdu šanci na lepší osud. Otázka je zda tíha okolností a postavení jí nesemele. Proč nad tím vlastně uvažuji? Na tom nesejde, nic z toho není moje starost. „Bude mít bolesti, jinak není v ohrožení života,“ pronesu ledabyle k Roweně zatím, co jsem ztracená ve vlastních myšlenkách. „Krá, krá,“ přistane vrána na to samé místo ze kterého vzlétla – mé rameno. Pohled do jejích černých uklidní mé myšlenky. Tady víc nezjistím, nemá smysl tu paranoidně stát a uvažovat nad tím co kdo a jak. Život je divadelní představení a každé skvělé představení má šokující moment. Tentokrát to nemusím být já. „Naším cílem budiž pevnost na Velborze. Jsem nanejvýš zvědavá na následující dějství,“ pronesu klidně. |
| |
| Údajní kupci Vše mi trvá nějak déle než bych chtěl. I ta pouta byla nad mé síly. Vše se ale začíná pomalu poodhalovat. Lež má vždy krátké nohy. I když to mi teď nějak nepomáhá. To opravdu nejsou kupci, tito mají úplně jiné schopnosti. I ty pouta mi uvázali velice poctivě. Ale ne všichni jsou odolní a nezlomní. Alespoň jeden z nich začíná trochu ztrácet hlavu. Ještě že na ta milá zvířátka je spoleh a ruce a nohy jsou konečně volné. Zmatek s ohněm je ale na dlouhou dobu nezastavil. Než se rozhodnu co dále, už ke mně někdo míří. Teď není čas na nějaké hrdinství. Je čas vzít nohy na ramena a využít své rychlosti, obratnosti, znalosti terénu a dobrého vidění ve tmě. Rychle vyskočím a začnu co nejrychleji utíkat do tmy směrem k lesu. Rychle si vzpomínám na terén, jaký tu byl, když tu ještě bylo světlo a využívám svého ostrého napůl elfského zraku a snažím se vyhnout všem překážkám a úskalím. V duchu zapátrám na smečku vlků, které jsem se snažil povolat a cítil jsem, že tu poblíž jsou a poprosím je o pomoc. Prosím můžete mi teď pomoci, vy věrní strážci lesů? Vy víte, že jsme spojenci a já vás teď potřebuji. Dokážete je zastavit a pomoci mi se jich zbavit? A tak utíkám dále doufajíc, že se mi dostane pomoci od vlků a že budu schopen jim utéci. Stejně tak mám hluboko v mysli uloženo vše, co se stalo a hlavně co jsem slyšel. Copak to asi ukořistili za náklad? Kdopak je asi ten Dagobert? Setkal jsem se už s tím jménem? |
| |
| V nějakých ruinách Dryáda. Zachránila mě dryáda. Tak to mi nikdo nebude věřit. Na okamžik mě napadne, že už blouzním, ale když se mi začne šťourat v ráně na ruce, pochopím, že ne. Mlčím a dělám, co mi přikáže. Stejně, co mám asi dělat. By mě teď přemohlo i děcko. Beze zbraně. Jednou rukou. Heh. Vyrazím ze sebe, když ze sebe začnu sundavat okovanou koženou zbroj a když pak plátové nárameníky zarachotí o zem, se opatrně protáhnu. Snad mi moc nepocuchal ty záda. Cestuji z měst na severu na jih. Konečně najdu sílu jí odpovědět. Chtěl jsem se podívat na jih do vesnice co ... už nevím jak se jmenuje. Bouře mě zahnala sem a tady si mě podal ten kamenej hajzl. Kde vůbec je? Asi ho sejmula, ale raději se zeptám. Má u mě vroubek. Pak se už konečně vzpamatuji a pokleknu před ní na koleno. Omlouvám se. Mé jméno je Talek Snorrison. Dlužím ti svůj život, žádej cokoli a stane se. Jen chvíli počkej, až se dám dokupy a na toho hajzla si seženu pořádný kladivo. Nadělám z něj štěrk do cesty. Jsou to silná slova, na nějaký boj se tedy opravdu necítím, ale svůj závazek vůči dryádě myslím smrtelně vážně. |
| |
| Směr pevnost na Velborze |
| |
| Co dál? Když jsem se alespoň trochu vzpamatovala, pokusila jsem se představit, co se tam asi děje. Ozývaly se hlasy, znělo to hodně jako, že bandité odjíždějí. "To je divné, ale také fajn." Řekla jsem si. Co mě ale začalo pálit bylo to, že jsem tu nechtěla zůstat trčet. "Někde tu je čaroděj, co určitě nemá na práci nic lepšího, než chytat malé skřítky a může být kdekoliv. A v noci vlastně ani kdyby byl den se mi tu s ním nechce být." "Mohla bych se přikrást k těm banditům a odjet s nimi. Však už se mi to jednou povedlo. Jsem skvělý černý pasažér. Hihi." Rozhodla jsem se tedy. Pomalu a co nejnenápadněji jsem se vydala zpět. Jinou cestou, co největší oklikou od místa, kde byl ten neznámý a tentokrát si dávajíc pozor na stopy. Když jsem se doplížila k banditům a jejich vozům, chvíli jsem je pozorovala, vypadalo to, že měli na spěch. Připravila jsem si lahvičku, která způsobí spoustu kouře a dýmu, pokud se rozbije." Možná budu muset utíkat, dělat zmatek a chaos. Možná by to ale šlo udělat i jinak. No, kdyby mě chytili, taj jim ukážu nějaké kejkle, pobavím je a pak jim uteču, co se může stát. Horší by bylo zůstat tady..." Šeptla jsem si pro sebe. A pokusila se nenápadně vklouznou to vozu a schovat se někde uvnitř. Moc světla sice neměli i přes to jsem nejdříve podlezla vůz a ... |
| |
| ,,Přijde na to, co jsou podle vás hlouposti. Pokud vám jde o informace, lze je získat i jinak, než poslat skupinu mužů za malým bezbranným chlapcem." odpovím muži na jeho zvláštní názor. O jeho "nic se nestane" lze s úspěchem pochybovat, když vám drží čepel dýky jen kousek od sleziny. Hoch vypadá dost rozhozeně. Těžko mu to mohu mít za zlé v podobné situaci. O co tady jde? rozhlédnu se spěšně po davu. Napůl pozoruji, kolik osob se dívá úmyslně naším směrem. To by dalo tušit, kolik jich tady vůbec je. A jednak hledám pohledem ducha té ženy. Pravda, možná je jen vysílená a zůstává pro teď netečná. S tím by šlo něco udělat, ale ne teď a tady. Nejdřív zjistit, co chtějí, pak můžu uvažovat o nějakém takovém řešením. Cestou se za nás zavěsí další tři osoby. Chvíli se motáme ulicemi. Snažím se dojít k nějakému závěru, z jakého důvodu chtějí toho kluka mermomocí dostat. Ale nenapadá mne žádné rozumné řešení. O nějaký mord patrně nepůjde, to mohli udělat v davu lidí, kde by si jich pravděpodobně ani nikdo nevšiml. Takže o co tady jde? Nakonec nás dovedou do jedné z bočních uliček. Počkám, zda muž schová svůj nůž, minimálně na náznak jeho tvrzení o neubližování. ,,Já? Jen někdo, kdo se stará o pořádek ve světě." ustoupím k chlapci, aby se alespoň v téhle situaci cítil pokud možné méně vystaven přímému nebezpečí. ,,Ale moje důvody jsou nerelevantní proti těm vašim. Takže o co jde v této situaci vám? oslovím muže, který nás sem dovlekl proti naší vůli. |
| |
| Ruiny - Talek |
| |
| Místo přepadení - Rowena, Vrána |
| |
| Marcus, Thyra |
| |
| Slepá ulička - Kazram |
| |
| Jen ptáci umí létat, nebo ne? Rowena Zatím co čarodějka domlouvá vlastnímu opeřenci, tak se otočím na vránu stále sedící na rameni a popojdu dál ke svému koni – tedy vypůjčenému koni. „Leť prosím dopředu k hranicím. Ptej se sester i bratrů, pokud zjistíš cokoliv, co uznáš za užitečné tak se vrat. Stejně jako dávej pozor, jestli nejsou další Matčiny děti v okolí,“ zašeptají mé rty prosbu tak tiše, že je mohla zaslechnout pouze vrána. Ta hned na to vzlétne k nebi. Díkybohům za nemagické tvory co nemají potřebu se hádat – pousměji se a vyskočím do sedla. Stopař ještě poznamená, kam přesně směřujeme. Během cesty sleduji, jak ostatní zmáhá únava, naštěstí já mám svůj lék proti spánku – vytáhnu z brašny malý měch a celý ho vypiji. Bohužel na bolest pozadí z několikahodinového sezení na koni nic nemám. „Je to zvláštní ale pochybuji, že bych ve městě měla tak krásný pohled na celý průběh zatmění měsíce,“ podělím se všemi o myšlenku, než nás stopař zastaví s tím že zmizely stopy. „Možná protože sem nás chtěli dovést…“ zastavím se v půli věty a nosem nasaji noční chladný vzduch do plic, „Ve vzduchu jsou zbytky magie, to už ale víte,“ otočím se na čarodějku. Pokud já cítím zbytky jejího jiskření ve vzduchu tak musí i Rowena. |
| |
| Kam zmizeli? |
| |
| Odpočinek a drby Rowena Slezu s koně a porozhlédnu se, „Pokud by dotyčný uměl otevřít portál, proč ho neotevřel hned, jak se zmocnili princezny. Na místě přepadu nebyli žádné známky toho, že by se mág boje účastnil – žádné ohořelé mrtvoly, stopy po magických barierách nic co by naznačovalo vyčerpání zásob jeho energie.“ Prohlížím si koruny stromů zatím co mluvím, zda na nějaké nesedí vrána nebo havran, služebníci Matky bývají většinou zvědavá stvoření. Odpočinek nakonec nemusí být špatný nápad, bylo by naprosto k ničemu dohnat únosce ale být nepoužitelní kvůli únavě. „Necítím ji tak jako vy, nemám dar magie. Zkuste se ale zhluboka nadechnout. Jako každá energie i magie nechává otisky, vibrace po svém použití, statickou elektřinu ve vzduchu a tak dál. Kočky je vyhledávají, zatím co psy rozrušuje. Můj mistr nebyl jen alchymista ale i nekromant, často jsem tedy byla v blízkosti magie, stejně jako alchymistka se dostávám do styku s magickými ingrediencemi. Je to prostě cítit ve vzduchu a ještě pár hodin bude,“ opřu se o nedaleký strom, „Ale dost už o mě, co vy? Našli mágové vás poté, co jste podpálila něčí stodolu nebo vy jste vyhledala je, když jste si uvědomila, že zapalovat svíčky lusknutím prstu není obvyklá dovednost,“ povím s neskrývaným zájmem a nakonec přeci jen neodolám: „A když už jsme u těch otázek, jste opravdu králova milenka? Ráda bych se vrátila s nějakými pikantními drby." |
| |
| Nečekané setkání Najednou se přede mnou totiž zjevil vlk. Byl určitě větší než já a nevypadal zrovna moc přátelsky. Výhružně na mě vrčel. Na tu jednu důležitou chvilku mě ochromil šok a najednou se vůz rozjel a za okamžik zmizel v zatáčce. A já tam osaměla jen s vlkem, co měl zjevně špatnou náladu. Snad mi neublíží.. "Že mi neublížíš?" Zeptala jsem se najivně. Snažila jsem se působit vyrovnaně, ale moc to nešlo. Oči přivyklé na tmu jsem měla doširoka rozevřené stejně tak jako pusu. A nebyla jsem si zrovna jistá sama sebou. Jsem přeci skřítek, patřím do přírody, příroda mi neublíží. Nebo jsem byla pryč tak dlouho, že se něco změnilo? Že se vše změnilo? Doufám že ne, chci stále zůstat skřítkem nebo to jde i jinak? Lze se změnit v něco jiného? Mé myšlenky se vydali jinou cestou, málem jsem se zasnila. Vlk ale udělat pár kroků a já procitla.. Nejdříve krok zpět. Napadlo mě říci: "Pst. Já nejsem nebezpečná." A nabídla jsem vlkovi ruku k očichání. Přišlo mi, že počáteční nedůvěra snad ustupovala. Možná, kdybych se s ním spřátelila, tak by mě mohl zachránit a odnést mě někam pryč do bezpečí... Nebo si mě dá k večerní svačince, taky možnost. Doufám, že to ale dopadne lépe. A pak udělal krok vpřed. "Možná, možná, možná... " S nadějí, že je vše v pořádku jsem se ho pokusila pohladit po zádech. |
| |
| Králova milenka? |
| |
| Zpět k mé osobě Rowena Sleduji jak Rowena objevuje vůni magie. Ano, málo kdo, by jí věnoval pozornost nebo vetší význam - obzvlášť pokud jeho tělo na ní přirozeně reaguje. Nakonec se pohodlně usadím na turecký způsob naproti ní „Dlouhá linie Čarodějů takže šlechtění a selekce nejvhodnějších kandidátů jako když se chovají psy. To nebylo nic pro Vás,“ povím bez okolků to, co mi přijde první na mysl. Slyšela jsem o čarodějích, kteří uzavírali svazky jen podle toho ,kdo a jak moc byl mocný a nadaný s liniemi a plány na několik generací dopředu. Upřímně? Vždy mě jich bylo líto, skutečně líto. Dokáži… jsem občas opravdu bezcitná, schopná zacházet s lidmi jako s pokusnými králíky ale přesto mi toto přijde ještě horší. Nemít možnost vybrat si, kdo bude objímat mě tělo. Stejně tak je mi v tomto ohledu líto princezny. „Omlouvám se, nebylo to vhodné,“ dodám, když si uvědomím, že ústa byla rychlejší. „Říká se, že na všem je špetka pravdy. Jste atraktivní a jeho veličenstvo je delší čas vdovec. Každý muž má určité fyzické potřeby a jelikož trávíte dost času ve vzájemné společnosti, nebylo by to nic překvapivého,“ povím zamyšleně jako bych se snažila rozluštit tajemství života, „druhá věc je, zda byste se nechala zlákat touhou po moci, jeho šarmem – nemohu posoudit jaký muž je jeho veličenstvo. Měla jsem tu čest se setkat pouze jednou a pouze na okamžik. Nejedné ženě by ale zájem krále lichotil. V celé této otázce je spousta neznámých takže si tipnu,“ na moment se odmlčím „Je to možné, ale myslím, že jste ho odmítla,“ povím svou konečnou domněnku. „Co se týká nehtů je to prosté. Někteří starší alchymisté si pilovali nehty i když pouze na palci a ukazováčku -obzvlášť ti, co hodně cestovali a to z prostého důvodu: Sloužili jako pinzeta. Stejně jako občas potřebujete jen špetku, pár zrníček něčeho a věřte, že nehet spilovaný do špičky, je na to vhodnější. Také snáze vydloubnu oko salamandra“ stáhnu si rukavici a ukážu nehty s pobaveným úsměvem, „Hodně jsem s mistrem cestovala – hledání kamene mudrců si to vyžadovalo, stejně jak umění nekromancie, mu nedovolovalo zůstávat příliš dlouho na jednom místě. Prostředky byli omezené. A přišlo mi neestetické mít zpilovaný pouze palec a ukazováček - byla jsem mladá a musela jsem prostě vypadat vždy dokonale, nádherná. Život je divadelní představení ve kterém každý hrajeme hlavní roli, podle toho také musíme vypadat... Dnes si je piluji spíše jen ze zvyku, nedokáži si představit, že by má ruka vypadala jinak“ navléknu si zpět rukavici „A také je to skvělé na dotěrné muže, co koukají kam nemají,“ naznačím rukou vypíchnutí oči. |
| |
| Malé východisko Položím ruku konejšivě chlapci na rameno, když je mu zabavena jeho taška. Takže to, co tihle muži hledají, je ta flétna? Dost bizardní způsob, jak se na ni podívat. Kdyby poslali jenom jednoho, určitě by se dalo s tím chlapcem domluvit. Takhle to vypadá, že s tím mají nekalé úmysly. Lehce zkřivím obličej, když muž z flétny vyloudí úděsný zvuk. Nemám sice zrovna hudební sluch, ale poznám, když tím někdo trpí taky. ,,Neodpoví ti, bez flétny nemá jak." odpovím muži a pohledem přelétnu čtveřici, odhadujíc jejich schopnosti. Pomalu docházím k závěru, že bez nějaké potyčky se odtud zřejmě nedostaneme. Oni mají zbraně a početní převahu. Mě zůstává pouze můj martial art. Užší prostor by mohl hrát pro mne. A jednoho ducha, který mi však při spojení příliš nepomůže. Pokud ovšem ta žena neuměla bojovat, ale na to nemohu spoléhat. Prozatím bude asi nejlepší postupovat podle nich, pokud nebude zbytí. Pak.....se uvidí. dojdu k závěru, který nás snad nebude stát příliš mnoho. ,,Vrať mu flétnu a třeba ti odpoví. Nebo snad budeš lhář a tvá slova o popovídání si nebyly úplně pravdivé?" lehce zvednu obočí. Lidé beze cti, i takové jsem již potkal. Ale přistupovat ke každému s tím, že čekám jenom to horší, nikam bych se asi nikdy nedostal. Vyčkávám na odpověď muže a bedlivě sleduji každý jejich krok, tělo připravené k reakci na případnou nepřátelskou agresi. |
| |
| S pravdou ven |
| |
| Upovídaná noc... Rowena Nad nedokončenou větou se podzvednu obočí, takže nezávazné a neplánované úlety, hezký drb – pacientky by puknuli zvědavostí, pokud bych jím to dostatečně dramaticky poddala, jenže to neudělám. „Děkuji za kompliment, o Vás mohu konstatovat to samé,“ ukloním lehce vděčně hlavou, „jsem si ale nanejvýše jistá že o své atraktivitě jste si nanejvýše vědoma, nikdy však neuškodí konstatování tak půvabných faktů,“ opětuji lichotku. „Co se týká Nekromancie, ne že by se nepokoušel a já se nesnažila – toto umění má své svůdné kouzlo. Bohužel postrádám jakékoliv magické nadání, nesvedu ani ty nejednoduší – dovolím si říct nejprimitivnější – kouzlíčka kterými se ohání nejeden pouťoví kejklíř. Disponuji tedy pouze teoretickými znalostmi,“ pohledem sklouznu k brašně a pohladím jí, „ O to usilovněji jsem se právě věnovala alchymii, pro kterou jak jsem naštěstí zjistila, už nadání nepostrádám.“ Náhle vstanu a zhluboka se nadechnu.„Měli by, jste si odpočinou, trochu se prospat. Vezmu si hlídku – tak se to říká ne, hlídka. Jsem zviklá být bez spánku dva dny, občas i déle - některé zákroky a pokusy si to vyžadují. A naštěstí pro Vás jsem dnes měla jeden takový původně v plánu při sledování měsíce,. Jak se říká chtěla jsem zabít dvě mouchy jednou ranou, “ povím dostatečně hlasitě aby mě slyšeli všichni. Pak se znovu zaměřím pouze na Rowenu. „Krásný život Vám může dopřát kovář. Přesto, že se většina tváří tvrdě jako ocel, bývají vášnivý jako oheň, pod kterým jí ohýbají… Aspoň můj muž byl takový…“ vrátím se k radě ohledně vztahů s čaroději a ztratím se na moment v minulosti. Opravdu mám dnes potřebu moc mluvím. Možná za to může nebeský úkaz, nebo je to lidská potřeba jednou za čas s někým mluvit otevřeně. |
| |
| Je načase si trochu schrupnout |
| |
| Nečekané setkání Minu vlky a po chvilce se zastavím. Otočím se a poslouchám, jestli za mnou někdo běží. Jediné co slyším je však můj rychlý den. Než uklidním dech a klesne mi tep na normální hodnotu, mám čas přemýšlet. Safra! Odjíždějí a mají pár mých věcí … ten Dagobert, hmmm už si vzpomínám. Vždyť to je panovník sousedního království. Ďěs aby to spral! Radši nad tím přestanu přemýšlet, kleknu si, dotknu se země, zavřu oči a poslouchám. Slyším sotva slyšitelný vzdálený hluk, ujíždějí. Pak už slyším jen vlky. Je čas jim poděkovat. Potichu a v klidu se k nim vracím, když spatřím nějakou skřítku. Vypadá, že se s nimi baví. Nebo před nimi utíká či je chce ukecat. Nevypadá nějak nebezpečně, přesto obezřetně a v tichosti poslouchám. Najednou jeden z vlků vykročí ke skřítkovi. Nepřipadá mi, že by chtěl ublížit, přesto vykročím vpřed a promluvím k nim: „Děkuji milí vlci za obětavou pomoc. Už můžete jít za svým, jestli chcete“. Snažím se být obezřetný, přesto jsem zaskočen, přítomností skřítka zde. Zároveň jsem zvědav a na chvilku i zapomenu na lapky a na můj tlumok u nich. Hledím na skřítka a čekám co bude dělat. |
| |
| V nějakých ruinách Nechám ji, ať dělá co umí a mezitím přemýšlím nad tím, co mi řekla. Zahnala ho. To ho jako vyděsila až utekl? Umí asi víc, než jen střílet z luku. Když mi pak poví, že má záchrana je jen náhoda, teď někoho potřebuje a objevila mě. Jinak by mě nechala chcípnout, tak to nijak nekomentuji. Svět je hnusné místo. Také jsem slyšel zvěsti o cizích tvorech, které nikdo nezná, nebo je již věky nikdo neviděl. Objevují se častěji, než je zdrávo. A horší se to. Ale měla bys vědět, že my s elfy moc nevycházíme. Nebudu nejlepší posel, trpaslík se sekerou v lese... Snad budou alespoň zvědavý, co tam sakra dělám a rovnou nezačnou střílet. Trpaslíci drží slovo, udělám co žádáš. Stejně bych šel raději na draka, než do elfího lesa. Ale ono to vyjde asi na stejno. Tak povídej, co mám vyřídit nebo jestli máš nějakou zprávu, kterou mám doručit a také kam? |
| |
| Kazram |
| |
| Překvapení Snažila jsem se navázat kontakt s vlkem, chtěla jsem aby mě odnesl někam daleko pryč. Pryč do bezpečí. A pak byl najednou tu. Vůbec jsem si ho nevšimla, byla jsem přes příliš zabraná a soustředěná na toho nevlídného vlka. A najednou slyším: „Děkuji milí vlci za obětavou pomoc. Už můžete jít za svým, jestli chcete“. Hm, tohle se vyvíjí dost divně. Řekla jsem si v duchu. Podívala jsem se směrem po hlasu a upřela oči na staronového známého. Ve tmě nebylo moc vidět, ale jsem skřítek a tak mi stačil svit hvězd a měsíce. Rozeznala jsem elfské rysy, ale také lidské. Zajímalo mě, co asi převážilo. Snad ne ta hrozná lidská vlastnost, ta touha po moci, touha ovládat. Ale vypadalo to, že ano. Protože přikazuje přírodě nějakými kouzly... Nebo jen prosí a dostává? Nevím, kdo ví? Co je zač? Podívala jsem se stranou a chvíli jsem mlčela. Rozmyslela jsem si další postup. Mohla bych použít nějaké kouzla, ale to by nemuselo vyjít. Mohla bych zmizet v dýmu a kouři. V ruce mám stále bombičku, díky které by se ztratil každý. Fajn, ale je opravdu nebezpečný? Vždyť je to spíše trouba, co nakráčel do pasti jako myška za sýrem do pastičky. Došlo mi, že nevím nic. A tak jsem se radši rozhodla zeptat. Vyskočila jsem na blízký pařez, abych nevypadala tak malá. "Kdo jsi..? Co jsi..? Proč jsi..? Co chceš..?" Nedůvěra ze mě musela sršet, ale měla jsem svůj důvod, proč mu nevěřit. Ale pak mě napadlo, že se nechová nepřátelsky. Poslal vlka pryč, a nezněl nebezpečně. Nechává mi dokonce volné pole, zajímavé.. možná... |
| |
| Čas postarat se o společnost Vypadá to, že muži mají informace o něčem, co mi jen o kousek uniká. Patrně jdou po tom klukovi kvůli tomu, co umí a chtějí to použít kvůli něčemu, o čem nevím. Když nás muži odvádějí z uličky, mám jen málo času na rozmýšlení. Tihle muži jsou odpad společnosti, který se neštítí ani vraždy kvůli dosažení kdoví čeho. Přestože jsem se snažil najít pochopení pro jejich jednání, tak mi to žádnou možnost nenabízí. Zrovna, když už mám v plánu využít toho, že muži nejsou v pozoru, znovu se ozve hlas té ženy. Těknu pohledem zprava doleva, zda ji někde neuvidím a únosci na tom jsou prakticky stejně. Ale nejprve se musím postarat o ty, kteří dohlížejí na mne. Pokud na mne nějak drží ruce, kruhovým pohybem rukama jejich paže setřesu a toho, který je blíže ke stěně ulice, holení kopnu zezadu do kolena, aby ztratil rovnováhu, uchopím jej za zátylek a bedra a pošlu jeho hlavu vstříc stěně (58). Předpokládám, že druhý muž bude tou dobou už sahat po zbrani, takže kopem z otočky zaútočím na úroveň jeho loktu a připravím se k dalšímu střetu. Snad duch ženy dokáže zdržovat hlavního únosce dostatečně dlouho nebo se možná chlapci podaří utéct ke strážím. |
| |
| Znovu na cestě - Rowena, Vrána |
| |
| Tíchháááá noc… Rowena Celou noc jsem strávila opřená o jeden z blízkých stromů a pozorováním noční oblohy. Pouze jsem občas vytáhla z brašny menší měch a zahnala žízeň. Někomu by to mohlo připadat podivné, možná i strašidelné ale ve skutečnosti nebylo příliš mnoho věcí co bych mohla dělat. Žádnou knihu jsem si nepřibalila, stejně jako žádné ingredience, substráty se kterými bych si hrála. A tak jsem pouze proplouvala v myšlenkách a uvažovala nad vším a ničím. Čas skutečně utíkal příliš pomalu, pomaleji než obvykle troufala bych si říct. Nakonec ale přeci jen začalo rozednívat a poté stačilo počkat až se začnou probouzet. „Dobrý jitro všem,“ zareaguji na na probouzející se a otočím se na stopaře. Pití alkoholu ve větší míře je sice zábavné, do doby, než se probudíte s následky. Každý to ale jednou za čas potřebuje. V té samé chvíli se ozve vrána a přistane mi jako vždy na rameni. Její hlavička se přiblíží k té mé a jemně mě klovne do ucha, „Jen odpočívej, zasloužíš si to,“ zašeptám. Modré světlo, portál. Nenávidím portály, ne kvůli tomu že lidé mohou zmizet neznámo kam, aniž by nechali stopy, kde jsou. Lidi tak často nestopuji a ani nepronásleduji. Nemám je ráda z toho důvodu jak fungují. Ta představa být magii rozložena na miliony milionů ničeho a znovu složena někde jinde mě děsí. Slyšela jsem o případech, kdy jedinec co jim prošel měl levou ruku místo pravé a pravá byla neznámo kde. Proč až tady? Mohly být dohodnuti s jiným mágem, že ho zde otevře? Ale kdo potom ošetřil toho zraněného? Pokud jsou tu dva mágové, tak se mi to nezamlouvá i když jeden musí být slabší. Možná Mistr a Žák? Je to možné. Čím víc stoupá slunce, tak stejně tak si jde všimnout, že mám kabát zapnutý ke krku a držím se spíš ve stínu – ne že bych se slunečnímu světlu naprosto vyhýbala. Stejně tak když se vydáme na cestu. Během cesty se obrátím na čarodějku „Je možné že mají dva mágy, zraněného ošetřila magie a je pravděpodobné že zmizeli pomocí portálu. Proč ho ale nepoužili hned? Nejspíš ten mág ošetřovatel nemá dost sil potřebných k otevření portálu, tak byli domluveni s dalším mágem. Čímž také mohli chtít eliminovat možnost že jím cestu pryč někdo zabije, “ povím a natáhnu si na hlavu kápi. „Chtělo by to druida, nebo nějakýho šamana co by nás zbavil těch křaků,“ utrousím při překonávání přírody, „Nenávidím portály, ale už chápu, proč ho otevřeli.“ Nakonec přeci jen se dostaneme na dohled pevnosti majestátně tyčící se pevnost. Stále si zachovávající svůj půvab a krásu přesto, že čas je k ní nemilosrdný. Jak pak musela vypadat v době své slávy? No to už se nikdy nedovíme. Nad hlavou se nám ozve dravec. Snad jsme ho jen vyrušili. Dnes mi připadá že ptáci jsou upovídanější než kdysi. |
| |
| Řada nešťastných nápadů |
| |
| Setkání Chvíli na ni hledím a svádím uvnitř boj. Ta chvíle se docela protahuje. Kdo to asi je? Můžu jí věřit? Opatrnosti není nikdy nazbyt? Ale člověk to není, nepřátelsky se nechová. Ale vůbec nevím, kdo to je? Co tu pohledává? Pomáhá s kupcům, či spíše najatým lapkům? Ale nejela s nimi. A vypadá, že se snad chtěla přátelit s vlky, jako by se jich snad nebála …. „Ahoj, já jsem Marcus, občas doprovázím kupce, dobrodruhy, či jiné družiny. Byl jsem teď na cestě do města, po jedné zakázce. Když mě kupci svázali. Ale oba asi víme, že to nebyli žádný kupci.“ „Ty hlasy, triky, duchové .. to byla tvoje práce? … celkem povedené, alespoň jednomu to nahnalo strach.“ Trochu se na to rozpomenu a upřímně se tomu lehce zasměji. „Kdopak jsi ty? Víš o nich něco? Odjeli trochu na spěch a zapomněli mi vrátit mé věci.“ Cítím se trochu unaveně, sice najeden ale beze spánku. Snad se mi má důvěra v toto stvoření nevyplatí. Podruhé za tento večer bych už nechtěl být nějak spoután. A tak hledím na osobu naproti mně a bez nějakých úmyslů, strachu, ale i obav čekám na odpověď. |
| |
| Opravdu zvídavá žena… Rowena Vysvětlení v že mohly použít již existující kanál, a ne tvořit kompletní portál je zajímavé. Upřímně zrovna v tomto odvětví magie se nevyznám skoro vůbec – ne že bych se považovala za znalkyni i ostatních odvětví. „Špatné ani ne, prolezla jsem jím pouze jednou v životě a příliš se mi nezamlouvá představa být rozložena a znovu složena někde jinde. Magie není bezchybná,“ přiznám popravdě svou obavu. Pak přijde na řadu opět upíří poznámka a téma o mé pleti na momentíček přerušené bolestivou grimasou. Sice se jí snažila ukrýt ale člověk vždy pozná když se někdo snaží omezit pohyby pouze na ty nejnutnější. Nedám na sobě ale nijak znát, že jsem si toho všimla. Místo toho se usměji s tázavým pohledem. „Opravdu věříte v jejich existenci? Věříte ve stvoření, která sají krev jiným, vyhýbající se svatým místům, nejí česnek a nenávidící sluneční svit. A abych nezapomněla, pokud jim nepropíchnete srdce kolíkem tak žijí věčně…“ na momentek se odmlčím a pak se podělím o vlastní úvahu na toto téma „Upíři, monstra obdařená tím, po čem lidé nejvíce touží - věčný život a to pouze za nízkou cenu, krev druhých. Laciné, nemyslíte? Inteligenti stvoření se zabíjí i z mnohem menších a prostších důvodů. Myslím, že Upíři jsou pouze báchorka jejich existence nebyla nikdy skutečně prokázaná. Povídačka, ve které se odráží naše povaha. Varování. Klidně se staneme monstry, pro věčný život,“ vážnost v hlase vystřídá opět nadhled, „Jediné, co s upíry mám společné je, že mě zabije kolík do srdce – koho vlastně ne – a slunce má neblahé účinky pro mou pleť. Nikdy nebyla bronzová, pouze rudá s loupající se kůží, což není zrovna atraktivní na pohled,“ zodpovím další ze svých záhad, aspoň pro někoho. Před pevností čarodějka konečně požádá o pomoc. Odtrhnu pohled od pevnosti: „No že Vám to trvalo, konečně odhalím záhadu tajemného tetování,“ pronesu s přehnaně hranou zvědavostí, „Dám Vás do kupy, od toho jsem zde…“ seskočím z koně a popojdu trochu stranou kde na ní počkám „ Žertuji, stačí když mi odhalíte oblast bolesti a řekněte mi kdy to zabolí.“ Otočím čarodějku zády k sobě a jemně začnu prohmatávat oblast mezi lopatkami, dokud mě nezastaví. Jemně danou oblast prohmatám. „Máte skřípnutý nerv, příliš pohodlně jste nespala? Doporučení: okamžitý odpočinek v posteli a sama,“ zasměji se a šáhnu do brašny pro lahvičku s tmavě fialovou hustou tekutinou – připomínající sirup - urychlující hojení stejně jako sloužící proti bolesti, „Tady, tak čtvrtina by měla stačit,“ podám jí otevřenou lahvičku, poté co si trošku nanesu na ruce a začnu jemně masírovat postiženou oblast, „Není to sice nejlepší řešení ale zato nejrychlejší. No a zatím co mé ruce budou o Vás pečovat. Můžete mi vysvětlit původ těch tetování. Nepřijde mi to jako něco příliš typického pro čarodějku takového původu.“ |
| |
| Masáž, tetování a rada k nezaplacení |
| |
| Proč je felčarka felčarkou Rowena Když se polštářky prstů dotknou čarodějčiny pokožky dostaví se elektrizující efekt na který mě upozornila. Není to nikterak nepříjemná natož aby mě to zabránilo ve vykonávání své profese. „Divím se, že se tím víc nechlubí. Pokud stejný efekt má i třetí ruka u mužů, možná by i trumfli povídačky o orkách,“ pronesu pobaveně s úsměvem od ucha k uchu. „Zkuste knihu, čtení před spaním dokáže zabavit,“ doporučím způsob zábavy na večer, sama se často probouzím ráno s knihou na hrudi. „Obsah té lahvičky vědět nechcete, jinak by jste to nevypila, věřte mi,“ odbudu žádost o prozrazení ingrediencí a přísad v lektvaru tak, že nejde poznat zda to myslím vážně. „Předpokládám že máte dobrý původ, když pocházíte z dlouhé linie mágu, lepší rod – důležitý, pokud mám být konkrétní,“ osvětlím svůj předpoklad a poté si vyposlechnu původ tetování. Vzdor, rebelie a truc. Snažím si představit mladou čarodějku jak se snaží co nejvíce odlišit od okolí, možná nejprve účesem a šatníkem, jakmile už toto nestačilo tak zacházela dál a dál. No proč ne. „Stejně dobrý důvod jako každý jiný, rozhodla jste se neplnit očekávaní a představy těch druhých. No nakonec profesoři dalo by se říct odvedli skvělou práci. Jste rádkyně samotného jeho veličenstva, i rodiče musí být hrdí.“ „Jak jsem se stala felčarkou?“ zopakuji znovu Rowenin dotaz a mé ruce se na moment zastaví „Nějak se musím živit jako můj učitel. Nekromancie zlato nepřináší a studium alchymie zlato vyžaduje. Popravdě, pokud očekáváte příběh o tom že už od mládí, toužila jsem pomáhat lidem, budu Vás muset zklamat bohužel. Pravda je taková že mistr se mě neptal co chci a co ne, pouze mi předával své dovednosti a zkušenosti. Dnes si myslím, že jsem pro něho byla způsob jeho nesmrtelnosti, odkaz pokud nenajde svůj vytoužený kámen a svěřit své objevy a tajemství papíru mu přišlo nejspíš příliš obyčejné. Přesto že měl i magické nadání, považoval se spíše za alchymistu s nadáním na nekromancii,“ mé ruce se opět dají do jemné práce, „Stejně tak jsem převzala jeho zálibu v teatrálnosti i když ne v takové plné míře. Mistr nevěděl kdy přestat ale měl ve spoustě věcí pravdu. Například ten lektvar co jste vypila, původně je bílí jako mléko, pouze trochu hustší ale kdo by platil za něco co vypadá jako mléko? Zato pokud změníte jeho barvu a ještě víc ho zhustíte máte VUALA! – magický elixír který už je hoden své ceny. To by mělo stačit,“ opustí mé ruce postiženou oblast, „Za pár minut by měla bolest úplně ustoupit." |
| |
| Felčarka? Nekromantka? Alchymistka? Kdo je kráska z Kovadliny? |
| |
| Kupci? Haha .....že to nebyli žádný kupci.“ "No jasně, že to nebyli žádní nudní kupci. Jsi snad slepý?" Zeptala jsem se zcela vážně z mého vyvýšeného místa na pařezu. I když při pohledu do jeho očí mi to nepřišlo pravděpodobné. Žádné jizvy, žádné pásky přes oči ,... nic co by napovídalo slepotu. A tak jsem mu radši vypověděla své trable. "S kupci byla hrozná nuda, ale alespoň jeli. To přepadení bylo zase sice zábavné, ale zase mě hrozně zdrželo. Už jsem mohla být ve městě. Jo tii nudní kupci budou asi zakopáni někde kolem..." Řekla jsem a demonstrativně si zívla. Pak mě ale napadlo že : "I když možná je jen okradli o úplně vše a nechali je nahé utíkat přes les, to bandité dělávají, ne?." Zasmála jsem se. .....alespoň jednomu to nahnalo strach.“ "Jen jednomu?" Vyhrkla jsem zklamaně. "To se budu muset příště více snažit a musím se zlepšit!" Zatnula jsem ruku v pěst. "Huh, možná bych se měla vydat za nimi a ukázat jim, že to nebyly jen plané hrozby." Ohlédla jsem se směrem, kam ujel vůz a zazubila jsem se. Role strašidla se mi začínala líbit. .....zapomněli mi vrátit mé věci.“ "Já jsem Thyra a teď tu jsem uvízlá a tvé věci si asi odnesly ne? Však to byli lupiči, že by zapomněli na lup? To se mi nezdá a a ...." Zarazila jsem se, nastražila uši a podívala jsem se na něj velmi kriticky. Musím to vědět, musím se zeptat. "Hele, nejsi ty náhodou něco jako čaroděj??? " |
| |
| Setkání s Ďáblem Rowena „Jde vidět, že se příliš často nedostanete do styku se znuděnými ženuškami,“ ukončím, aniž bych prozradila, co si ženušky povídají o orcích. „Zkuste tedy vyšívat,“ podělím se o další návrh co v posteli. „Mistr,“ dám se nečekaně do smíchu zatím co v očích se zaleskne stín „Nějakým způsobem vázaná? Příbuzná? Zda jsem s ním měla nějaké pouto?“ podívám se zpříma čarodějce do očí „Ach ano, ano to měla, zaprodala jsem mu totiž svou duši“ na moment se odmlčím abych se uklidnila a pak pokračuji ve vyprávění s úšklebkem kočky Šklíbky „V životě každého alchymisti přijde chvíle, kdy se setká s Ďáblem, temným bohem, nazvěte si tuto entitu, jak chcete, která vám předloží nabídku zda chcete překročit svůj stín – hranice vašeho já kterou vám do hlavy vložili jiní. Zůstanete v bezpečí, nebo půjdete dobrovolně do vyhnanství? Budete pouze objevovat to co již někdo objevil, protože se držíte morálky nebo je všechny pošlete k čertu a půjdete vstříc tajemstvím do temnoty? Jak vám nejspíš již došlo já si zvolila. Mistr je tím metaforickým Ďáblem, který toužil po mé dušičce, já tu cenu přijala, když jsem ho osvobodila z kobky, kde měl se zlámanýma rukama a v řetězech být do skonání světa.“ Uhnu pohledem někam do dáli, kde jsou možná k zahlédnutí střípky minulosti: „Bohužel pro něj mou duši nakonec získal někdo jiný a hledání vysněného kamene zapříčinilo jeho smrt,“ znovu pohlédnu na čarodějku už s klidnou tváří, „Vskutku jste zvědavá osoba že? Stejně jako dostatečně zajímavá na rozdíl od většiny,“ podívám se na ostatní s chladným pohledem, jako bych v nich viděla pouze šlachy, kosti a maso, ne osoby jakými jsou „Povězte co si myslíte o mé osobě? Jakou roli jste v této hře přiřadila mě?“ sklouzne tázavý pohled spět na Rowenu. |
| |
| Co teď? "Zdravím Tě Thyro, čaroděj nejsem. A cože se na mě tak kriticky a zklamaně díváš?" Pohlédnu na ní přívětivě a přátelsky aby bylo jasné, že nejsem žádný nepřítel. Nejsem žádný společenský tvor, ale únava, ztráta věcí, udělala své. „No vypadá, že máme podobné zájmy. Taky se chystám do města, za prací … a také tam už odjeli nějaké mé věci … a nepočkali na mě :)“ Překvapivě to řeknu s úsměvem, ale je pravda že mi až tak tolik nezáleží. A v této situaci jsem rád, že nejsem spoutaný a i kupodivu za to, že si tu mám s kým povídat. „A co ty kupci, co jsi o nich mluvila? Ti lapkové je zabili? Nebo jsou snad naživu a potřebují pomoci? Ty jsi byla u toho přepadení? Víš o tom něco?“ |
| |
| Kdo je Ravenna podle Roweny |
| |
| Tak na cestu. Pozorně jsem sledovala jeho mimiku a chování. Zdálo se mi, že jeho povaha je přátelská. Zábavný člověkoelf. Tohle se mu určitě vymstí ještě tisíckrát, tahle dobrota. "O tom, co přesně udělali s těmi kupci nemám páru a ani mě to nezajímá. Byli hrozně nudní..." Znovu jsem si zívla. Pravděpodobně si myslí, že jsem nějaké hodné stvoření, musím vypadat se svojí velikostí jako dítě. Ale to mě ještě nezná haha. Mohla bych toho pěkně využít. "Ehm, mohli by jsme jít spolu, tedy mohli by jsme oba použít tvé nohy. Pochop, mám malé nožky hihihi. Daleko bych nedoskákala." V mžiku jsem seskočila z pařezu k němu a obratně jsem se vyšvihla na jeho záda a sedla si mu za krkem. "No tak, nemáme na to celou věčnost, spěchej nebo radši utíkej do města. A neříkej, že jsi unavený, ta rána do hlavy tě musela přeci docela probudit." Nařídila jsem z výšky. |
| |
| Ve vašem případě pouze fakta... Rowena „Možná pravdu máte, avšak jam moc až, čas strávený v mé společnosti možná odhalí vám,“ lehce se ukloním, „mrzí mě že jsem neposkytla návrh a večer co by Vás uspokojil. V tomto ohledu jsem nejspíš poněkud nudná a většinou čtu zápisky u kterých zaměstnávám svou mysl jenž radši únavou usne,“ povím s hranou omluvou odrážející se v tváři a napřímím se, „U Vás dávám přednost faktům, jako vždy u osob, které mohou být jak hrozba, tak i zajímaví společníci. Důvod je jednoduchý, jakmile začnete o osobě spekulovat, tak tyto nepodložené domněnky mohou zaslepit, jak se je budete pokoušet prokázat. Nerada bych byla zaslepena jinak než obdivem a závistí k vaší kráse.“ vrátím kompliment. Hmmmm není to z její strany flirtování? Možná. „Vaši druzi Vás respektují ale ne ze strachu. Máte dost odvahy, aby jste se otočila a odešla i jeho veličenstvu,“ pokyvu uznale hlavou, sama bych nic takového nejspíš neudělala, „Nemáte ráda náboženství, což není pro osoby s vysokým intelektem nic neobvyklého, takže hloupá a pověrčivá nejste. Působíte přímočaře, ptáte se rovnou a ne obklikou. Neodsuzujete zakázané nauky, otázka je, zda i nějaké sama neznáte. Nakonec už zbývá pouze váš vzdor z mládí, pročpak? Nedostatek pozornosti věnovaný vaší osobě? Nemyslím si, minimálně babička předpokládám Vám pozornost věnovala. Pohrdání ostatními? Možná ale spíše k některé určité skupině, k autoritám? Mohla by být příčina špatný vztah s otcem? To už jsou spekulace. Do kterých se nerada budu pouštět,“ podívám se směrem k našemu cíli, „Myslím že by jsme měli pokračovat v cestě, Vaše potíže už by měli být abrakadabra fuč a princezna se nejspíš už těší do pohodlí své postýlky,“ usměji se, rukou naznačím že má Rowena přednost a poté zamířím k vlastnímu koni, "Stejně tak by naše rozhovory mohly ztratit na kouzlu, pokud bychom to sněmi přeháněli," |
| |
| Flirtování? Kdo ví? |
| |
| Ruiny - Talek |
| |
| Na cestě Kouknu za sebe na záda, div si nevykroutím krk. No než jsem se vzpamatoval, tak jí mám za zády. Teda trošku drzá, ale zase přímá, to asi nebude nudná cesta. „No rána do hlavy mě probudila, to ale neznamená, že vyskočím jak odpočatý po vydatném spánku. Ale máš pravdu. Je třeba vyrazit.“ Skloním hlavu a svižně vyrazím, směrem k tábořišti. Tam se ještě porozhlédnu, jestli tam něco zajímavého banditi nenechali a poté vyrazím v jejich stopách. Že já se už konečně někdy nepoučím, co to zase dělám. Proč to dotěrné stvoření neshodím a tahám se s ní? No, ale společnost mi prospěje. Ono se to nějak vyvrbí. „Ale žádné běhání! Nejsem žádný kůň. A taky můžeš koukat před sebe a poslouchat.“ Po chvilce cesty, která v tuto denní dobu, moc rychle neutíká, se najednou zeptám: „A co ty jsi vlastně zač? A co tu děláš? Kromě toho, že tajně cestuješ kupci? Nevyvádíš jim nějaké lumpárny?" |
| |
| Už tam budem? Cesta byla fajn ze začátku, ale později začala nudit. Z pohledu malého skřítka bylo z počátku zajímavé koukat se na svět takhle z výšky. A byla jsem hrozně překvapena, že mi nápad na sehnání si nosiče vyšel. Snažila jsem se tedy trochu krotit, abych nemusela po svých.., kdybych něco vyvedla. A tak jsem se omezila hlavně na: "Už tam budem?" a nebo taky " A už tam budem? " Po nějaké době začal ale Marcus pokládat podivné otázky. Lidé mi většinou otázky moc nepokládají, spíš se mě chtějí zbavit, už nikdy mě nechtějí vidět nebo se ptají boha místo mě : "proč já? " Takže tohle bylo docela nové a dost podivné. Ale asi chtěl vědět, co to nese na zádech. Chtělo se mi ale spát, a tak jsem poslouchala jen na půl ucha.. a zaslechla jsem jen část. " Lumpárny? A kupcům? No ráda bych." Hned jsem se rozzářila, je to spřízněná duše. "My jdeme provádět lumpárny kupcům do města? Wau, už se těším!" " Ale zatím k tomu nebyla příležitost, pochop, musela jsem zůstat nespatřená." Zasmála jsem se. "A už tammm kooneeečněěě buudeeemmm? " |
| |
| Cesta do města Moc jsem se to o skřítce nedověděl. Až na její obvyklou škodolibost. Pomalu ale už na mě jde únava. Musím se zastavit. Ty zbojníky stejně nedohoníme a do města nechci přijít unavený. Jakmile uvidím nějaké příhodné místo, tak se zastavím a pravím: „Ne ještě tam nebudeme. A už mi slez ze zad, já se potřebuji natáhnout a odpočinout. A nebudu o tom diskutovat. Už dál nemůžu.“ Sednu si na zem, počkám až skřítka a snažím se uvelebit na zemi, abych si na chvilku zdřímnul. Poté si kleknu, položím ruce na zem a začnu se soustředit. V duchu se spojím s přírodou a poprosím ji o odpověď, jestli poblíž není nějaké nebezpečí, nějaká známka lidí. Dále ji poprosím, pokus by se něco přiblížilo či hrozilo, aby mě vzbudili a varovali. Pak už se budu snažit usnout. |
| |
| Zastavit? Teď? Seskočila jsem a začala se hádat. Plán utábořit se se mi vůbec nelíbil. "Ale no ták. Vždyť už tam skoro jsme. Přece teď nezastavíš. " "Snad nejsi utahaný? Koukni se na mě, jsem čilá a se spoustou energie, vem si ze mě příklad.. " Nechtělo se mě zažít žádné další dlouhé a nudné prodlení. Tohle bytí uprostřed ničeho mě vůbec nebavilo. Když jsem viděla, že mé ukecávání a dotírání nikam nevede a Marcus se mě snaží ignorovat jak nejlépe umí a usnout. Rozhodla jsem se, že půjdu napřed. Spala jsem ve voze, skoro jsem spala i když mě nesl, on se zase prospal, když dostal ránu po hlavě... "Tak já jdu tedy sama no. Třeba se ještě uvidíme." Prohodila jsem a vydala se pomaličku sama na cestu k městu. Byla jsem si jistá, že už to musí být kousek. Šli jsme přeci tak dlouho, tááák dlouhooo. Dlouho jsem klopýtala a snila o zábavě, co v městě zažiji. V městech nebyla nikdy nuda, tam bylo vždy spousta lidí na hraní. Po nějaké době jsem také zalitovala, že jsem Marcusovi něco neprovedla. "Kdybych mu nalepila lepící hmotu na podrážky, určitě by si pro příště rozmyslel zastavovat pro spánek. I když to by nás asi zastavilo úplně. Hihi." |
| |
| Strážní pevnost nad Velborgou - Rowena, Vrána |
| |
| Kazram |
| |
| Strážní pevnost nad Velborgou |
| |
| Útěk První z dvojice násilníků, kteří mne drží, skončí tak, jak bylo plánováno. Nemám příliš času se starat o to, v jakém je stavu, stačí vědět, že se zatím nezvedá. Ten druhý má trochu lepší reflexy nebo možná jen mu stačil ten čas, kdy jsem zaútočil na jeho kolegu. Cuknu zraněnou rukou dozadu. Ale nezdá se, že by to zranění bylo nějak příliš velké. Když se kolem mne mihne ten malý kluk, vydám se rychle za ním. Ale nevím, kam bychom se měli v tomto městě schovat. ,,Máš nějaký nápad, kde se ukrýt?" zeptám se jej, protože brát toho chlapce sebou do hostince není zrovna nejlepší nápad. Ať už může být hostinský jak chce poctivý, pár šikovně položených otázek a možná pár mincí by ho mohlo přivést do problémů. Vybídnu chlapce k tomu, abychom se rychle odklidili zase alespoň o pár ulic pryč. Každých pár metrů se otočím, kdyby nás snad už muži znovu sledovali. |
| |
 | Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Tvé dobrodružství jsem bohužel musel ukončit kvůli dlouhodobé neaktivitě. Aby se to příště neopakovalo, doporučuji přečíst si Pravidla pro dobrodružství a dodržovat je. Pokud budeš v budoucnu opět nucen(a) k dlouhodobé neaktivitě, napiš výrazně do jeskyně důvod a datum, kdy opět začnete hrát. Jestliže se ti nebude zdát reálné dobrodružství nadále zachovat, využij, prosím, svých možností Vypravěče a sám(sama) ho ukonči. V případě jakýchkoli nejasností se neboj zeptat mě nebo kohokoliv z online pomoci.. Bimba |