Zase další noc

Třetí den po sobě jsem měl dlouhou směnu, od pozdního odpoledne do brzkého rána, už jen to mi na náladě nepřidalo. Poslední dobou jsem to totiž snášel stále hůře a hůře. Nejen ten třídenní nápor noční práce, ale i ty hosty tady.

Znuděně a poněkud závistivě jsem hleděl na mladé herce, prodchnuté stále ještě vírou, že to z nich se stanou příští star. Jejich zkušenější kolegové už tak nadšeně nevypadali a to na tom přitom byli ještě dobře, nacházeli se totiž na té správné straně barového pultu. Podivínů už jsem tu zažil tolik, že muž s helmou ze Star Wars mne zaujal jen svými obtížemi s popíjením. Dokonce ani kreativitu upnutého kostýmu rádoby mimozemšťanky Mantis jsem dnes nedokázal ocenit.

Ženy v dlouhém tenkém kabátě jsem si pořádně všiml, až když shodila kapuci a přistoupila k jedinému volnému místu u baru. Pod místním osvětlením se zdálo, jakoby její kůže zářila zlatou barvou a její jen o odstín tmavší vlasy též. V první chvíli jsem si myslel, že je to jen další blázen, co se před odchodem z domu vymáchal v kádi s barvou, aby zaujal či šokoval. Ale jak jsem k ní přistoupil se znuděnou otázkou "Máte přání slečno?" začal jsem být při bližším pohledu na její pleť mírně znepokojen.

Zlatem třpytící se, zlatem pokrytá

Pohled oné neznámé byl omamný, zlaté duhovky jsem ještě nespatřil, o jantarových jsem již slyšel, ale tohle musely být čočky, avšak perfektně provedené. Podmanivý medový hlas, jímž si objednala whiskey mi k oněm záhadným očím seděl a zároveň mne jistým způsobem i upokojil.

Od pohledu na její konečky prsů, tentokrát již nepřekvapivě zlatavé barvy, mne vytrhla další její slova. "Ano je a bude ještě dlouho." odpověděl jsem pohotově, až mne to samého trochu překvapilo. Mezitím co jsem jí naléval jsem přemýšlel nad tím jakým způsobem se zeptala, jako že by byla ráda na nějakém tišším místě, ale proč pak tedy přišla sem?

"Město žije až do brzkého rána a tenhle bar taky." řekl jsem, poté co jsem jí v zamyšlení naplnil sklenku víc než se slušelo, šéf na dohled však naštěstí nebyl a já zadoufal, že ona si stěžovat nebude. "Jsem Lando a považujte mne dnes prosím za svého osobního barmana." zažertoval jsem, snad proto aby si nevšimla mého přehmatu, ale zároveň jsem to při vzpomínce na slova, že whiskey teprve začíná, myslel i vážně. Trochu mne mé vlastní chování zároveň zarazilo, obvykle se s hosty bavím nerad, zvláště pak s těmi potrhle ustrojenými.

Bydlení

Jednoho večera v Los Angeles

Studio praktických efektů Ex Machina, po zavíračce

Zná mne

Byl jsem velmi překvapen, když ona žena s kouzelným úsměvem pravila, že mne zná, dokonce i mé příjmení. V první chvíli jsem se obával, zda nejde o nějaký žert nebo snahu mne vyděsit. Nejistě jsem pozoroval jak sesedla ze stoličky a sundala si plášť, čímž se odhalily nejen její zlaté šaty ale i dech beroucí postava. Když odkládala plášť vedle sklenky, na okamžik jsem dokázal od ní odtrhnout zrak a všiml si, jak je tenký, jen na ozdobu, nikoliv na zahřátí v těchto březnových dnech.

Pak se mé zraky setkaly s jejími, zlatými. "Ty mne znáš?" otázal jsem se nedůvěřivě. "Zaujal tě snad některý z těch štěků, které se mi na plátně podařilo urvat, že ses na mne chtěla podívat osobně?" plácl jsem první co mne napadlo, stále jsem před touto ženou nedokázal kontrolovat upřímnost svých slov. "Vlastně už jsem si měl vybrat pauzu, jestli pro mne máš nabídku práce nebo tak, můžeme jít na klidnější místo." dodal jsem rychle, poněkud omluvným hlasem, pamětliv jejího rozhlížení se, jako by se zde cítila nepohodlně. Pokud by chtěla, byl jsem připraven jít s ní ven na vzduch nebo jí vzít do zázemí baru, kde bylo přeci jen klidněji. Nabídku filmové práce jsem si nemohl a ani nechtěl nechat ujít.

Překvapivě znalá baru

Zlatá holka dále zůstávala tajemná, účel své návštěvy mi neprozradila, nechala mne tápat i kam půjdeme. Stihl jsem jen kolegovi Marcovi říct, že si beru pauzu a až podle jejího směru chůze jsem poznal kam se jde. Věděla přesně kam má jít a chovala se jako by jí to tu patřilo, tento dojem jsem pro případného poťouchlého pozorovatele já, snaživě za ní cupitající, jen podtrhoval.

Ta žena byla tak neobyčejná a nepředvídatelná, že jsem se při jejím stíhání ani pořádně nepokochal jejími půvaby a má mysl vířila kolem toho o co tu sakra jde. Za dveřmi jsem ji konečně dostihl a na její vybídnutí jsem souhlasně přikývl. To jak se usadila bylo kratinkou pastvou pro oči, pak jsem se však vzpamatoval a usedl na místo, jež mi vedle sebe vyhradila.

"Jakoupak důležitou debatu sis pro mne tedy přichystala?" optal jsem se již s úsměvem, snažil jsem se po nastalém zmatku pobrat potřebnou sebejistotu, ačkoliv pohled do jejích zlatavých zřítelnic mne jí opět zbavoval.

Tři přání

Když zlatá žena přehodila nožku přes nožku a rozparek obnažil její stehno, nedokázal jsem svému zraku zabránit, aby k němu nesklouzl pohledem. Okouzlen jeho lákavou hebkostí jsem nasucho polkl. Pak promluvila a tím upoutala můj zrak nejprve ke svým rtům a pak očím. Nechápavě jsem na ni hleděl. Je to snad nějaká milionářka, co neví co s penězi a chce se pobavit tím, jak si s jejich přívalem poradí chudák jako jsem já? dumal jsem. Nebo chce být polichocena, když se má přání budou týkat touhy po její blízkosti? má mysl pokračovala v rychlém sledu v tápání.

Její následná rada mi na zmatku mysli neubrala. Pohled na její krásu, když se odtáhla, mi pak vzal i poslední zbytky soustředění. Hlavně nesmíš říct, že chceš její číslo. Určitě by se ti vysmála a odešla. přesvědčoval jsem sám sebe, zatímco jsem se úpěnlivě snažil, pokaždé se pohledem rychle vrátit k jejím očím, poté co ten vždy po chvilce nezbedně sklouzl k jiným jejím půvabům.

"To nejde říct hned takhle rychle." vysoukal jsem ze sebe nakonec. "Přeci jen nevím jaké jsou Tvé možnosti, ono se snadno řekne cokoliv." začal jsem. "A pak člověk nadšeně něco řekne, očekává to, těší se na to a nakonec se dozví, že to je mimo možnosti." dokončil jsem, neboť už jsem byl při natáčení jako vlezlý pozorovatel několikrát svědkem, jak se producenti kroutili, když se jich režisér ptal, proč mu seškrtali slíbené věci z rozpočtu, co původně vůbec neměly být problém.

Rozhoupávám se

Její povzdechnutí mne poněkud urazilo a tak jsem se dokázal vzepřít tomu ji nadále okukovat a začal jsem skutečně přemýšlet nad tím co říká, to že její stále upíjená sklenka zůstávala stejně plná mě nakonec přesvědčilo. Proč to nezkusit? řekl jsem si rozhodně.

"Znáš bratrance Štístka z Kačera Donalda, té dětské pohádky?" řekl jsem, zatímco jsem se znovu přesvědčoval o její stále plné sklence. "Co kdybych toužil po jeho štěstí, které vždy zaúřaduje tváří tvář náhodě?" upřesnil jsem. "Když si vsadí výherní lístek tak vyhraje, když si potřebuje zavolat z budky najde na zemi čtvrťák nebo i víc, pokud potřebuje volat dlouho nebo daleko. Když mu hrozí pád a zranění, vždy to tak nějak na poslední chvíli vybalancuje a zranění unikne?" pokračoval jsem. "Podobný příklad, ale aktuálnější je Domino z filmu Deadpool 2, tu také chrání štěstěna, když po ní někdo chce střelit zasekne se mu zbraň, po pádu z výšky přistane na měkkém nafukovacím poutači a podobně. Šlo by mít takové štěstí, které v můj prospěch zaúřaduje, vždy když půjde o náhodu?" zakončil jsem. "Takové štěstí bych si přál mít, dokud budu žít. Tedy pokud je to možné." zahleděl jsem se na zlatou ženu upřeně.

Špetka navíc

Dlouze jsem se na zlatou ženu zahleděl a popřemýšlel. "To zní dobře, ale kdyby to fungovalo i proti zraněním, bylo by to ideální." podotkl jsem. "Život není všechno, pokud by si ho jeden nemohl užívat v plném zdraví." přednesl jsem ženě myšlenku.

"Když mi půjde o život nebo mi bude hrozit zranění, dejme tomu vážné, oděrky a škrábance nevadí, ale zlomeniny a zmrzačení, těm bych se rád vyhnul." pravil jsem možná trochu drze, leč pevně a neochvějně. "Zmrzačení může být i horší než smrt, proto bych se mu rád také vyhnul." pokrčil jsem rameny. "V rámci jednoho přání samozřejmě." na mé tváři se objevil úsměv. No tak buď hodná dobrá vílo nebo co to jsi zač! pomyslel jsem si a zadoufal, že zlatá žena neumí číst myšlenky.

Podpis

Chvilková zaraženost byla vzájemná, neboť v tu chvíli mne přepadly obavy, zda jsem nebyl až příliš smělý nebo dokonce hamižný. Leč jak se zlatá žena rozzářila, pomalu i ze mne začaly padat obavy. Když pak souhlasila, rozzářil jsem se zase já. Náhlé zjevení se zlatých desek mne pak přesvědčilo, že to všechno co se děje asi bude nakonec pravda. Vážně ze mne bude štístko! pomyslel jsem si nadšeně.

Potřeba podpisu mne poněkud zarazila, při čtení dokumentu jenž jsem měl podepsat se očka přimhouřila zase mně. Nic na světě není zadarmo Lando, za všechno zaplatíme, tak či onak. vzpomněl jsem si na dávné moudro, nicméně můj život byl tak zoufalý a neúspěšný, že každá změna přeci musela být k lepšímu, a tak jsem se vůbec nestaral kdo je adresátem onoho podpisu a proč je podpis vůbec třeba. Podepsal jsem, rychle a svižně.

Pokud do pekla, tak na vraným koni a pokud tam budou takovéhle čertice, třebas to nebude vůbec špatný. utěšoval jsem tíseň a nejistotu, která se mne náhle zmocnila, neboť jsem nevěřil, že tohle je odměna za mé dobré skutky, neboť jsem si na žádné takové jednoduše nemohl vzpomenout. Navíc mám nárok ještě na dvě přání a těmi si hodlám život sakra osladit! přesvědčoval jsem sám sebe, že jsem právě neučinil osudovou chybu.

"To je všechno?" zeptal jsem se opatrně. "A od kdy to začne fungovat?" zajímal jsem se, jestli se nemám pro jistotu ještě pár hodin či dní zvláště opatrovat.

Magické stvrzení

Papír jsem pevně sevřel a pečlivě jsem naslouchal jejím slovům. Magické stvrzení mi bylo záhadou, leč její přisednutí si ke mně blíž mi bylo více než příjemné, neboť její blízkost byla zvláštním způsobem povznášející. A když mi řekla co mám udělat, mé oči se rozzářily, mé rty poslušně sledovaly cíl k němuž je sváděl její prstík, zasněně jsem zavřel oči, neboť jsem se původně domníval, že takovýto zážitek mne bude stát nejméně jedno přání. Naše rty se setkaly a já zakusil omamnost jejích zlatých rtů, stvrzení bylo učiněno, leč mně se s polibkem vůbec nechtělo přestávat.

Kouzelná chvíle

Nádherný dlouhý polibek jsem si náramně užil, trochu jsem očekával, že se ode mne zlatá žena odtáhne, namísto toho však došlo k opojnému spojení rtů, které bylo zdá se oboustranně vítané.

"To mám." souhlasil jsem, avšak nemyslel jsem tím co stálo na papíře, ale překrásný polibek provázející, kdo ví co to vlastně bylo, snad úpis dušičky. Její další slova mne však z těchto myšlenek vytrhla. Tvou lásku. bylo první co mne napadlo, leč usoudil jsem, že tu je možno si jedině zasloužit.

Při přemítání nad dalším přáním jsem se zahleděl na papír, který mi před polibkem předala a začetl jsem se do toho, co na něm vlastně stálo. Teda, no jak to stojí na tom papíře. tato její slova, která se mi novu přehrála v mysli, mne dovedla k přesvědčení, že ona sama mne k tomu nabádá, hledat případný chyták a u příštího přání se jej pokusit vyvarovat. "Chvilinku o něm podumám." pravil jsem, zatímco jsem blíže zkoumal, co vlastně stálo na papíře, který jsem před chvílí podepsal a pak stvrdil polibkem.

Nic podezřelého

Když jsem viděl, že je zlaté děvče netrpělivé, byl jsem v pokušení navrhnout, abychom se mezitím co budu přemýšlet zase líbali, leč ačkoliv už bych měl být pod ochranou, jistý pud mi naléhavě vnucoval myšlenku, že by to nemusel být ten nejlepší nápad. Vymyslet druhé přání se mi proto zdálo být mnohem bezpečnější.

Byl jsem celkově spokojen, žádné podmínky malým písmem jsem nenalezl a formulace také na první i druhý pohled odpovídala tomu, co jsem si nadiktoval a na čemž jsme se nakonec po menší licitaci z mé strany svorně dohodli.

"No myslím, že díky Tobě už se o nějakou pauzu nebudu muset zajímat." usmál jsem se na zlatou ženu, jejíž netrpělivost mne nevím proč pobavila.

"Co kdybych si přál mít neobyčejné, ba přímo jedinečné charisma?" otázal jsem se. "Být někým s kým lidi už od pohledu chtějí trávit čas, dívat se na něj v televizi, či filmu nebo mu naslouchat, i kdyby povídal naprosté nesmysly?" upřesnil jsem. "Prostě už sám pohled na mne, aby by byl v pozitivním smyslu fascinující a upoutávající." vyřkl jsem závěrečný dodatek. "A fungovalo by to i na Tebe?" optal jsem se ještě přidrzle, už celý natěšený na druhý stvrzovací polibek.

Pozitivní charisma

"Pozitivní charisma." doplnil jsem pro jistotu zlatou kouzelnou vílu, za níž jsem svou společnici počal po společném polibku považovat. "To pozitivní je tam tak důležité." usmál jsem se na ni. "Lásku si člověk musí zasloužit." vyznal jsem své niterné přesvědčení. "Leč tam kde je charisma a tužba trávit společný čas nebo se moci jen na někoho dívat, protože je tak v dobrém zajímavý." usoudil jsem. "Tam už není tak daleká cesta k tomu si získat i lásku." po těchto slovech jsem vykouzlil zářivý úsměv zase já.

"Ale to už bude případně na mě, získávat si lásku, od Tebe mi bude stačit onen dar pozitivního charisma." ujistil jsem ji. "To tedy bude mé přání, pokud mi ho takto můžeš splnit." nabídl jsem jí.

To magie

Zajiskření v očích a zjevná úleva po vyslovení mého názoru na lásku mne na okamžik přiměla svého přesvědčení zalitovat, neboť zlatá víla byla tak roztomilá, že mít možnost zajistit si její lásku jako jistotu by nepochybně nebylo k zahození. Třeba ta přijde i tak, bez kouzel. zadoufal jsem úpěnlivě.

"Prostřednice nebo ta jež ji usměrňuje?" otázal jsem se zvědavě neboť na nějakou nepersonifikovanou magii se mi nechtělo moc věřit. Její náklon pro desky jsem si nedovolil neocenit obdivným pohledem věnovaným jejím půvabům, skrytým jen tou nejtenší látkou zlatých šatů. Po přistrčení desek jsem zkontroloval jejich obsah, načež jsem na její pokyn spokojeně podepsal.

Tentokráte jsem to byl já, kdo si poposedl, dychtě po jejím polibku, nedočkavě jsem zavřel víčka a svými rty se vydal i bez výzvy naproti těm jejím, to vše v očekávání ještě delšího a vroucnějšího, nově nabytým pozitivním charismatem podpořeného, políbení.

Varování

Tichá poznámka o tom, že s projevy oné magie nechce být spojována mi přišla jako znepokojivé varování. Avšak následná událost mi jej s lehkostí vyhnala z hlavy.

Již jsem si chtěl zoufat, v políbení přesladké již přestat doufat, leč nakonec jsem byl za svou smělost odměněn. Zlatá dívka mne jen napínala a o to sladší pak bylo, když jsem pocítil jak si mi sedla na kolena a oblažila mne vroucným, a zde se sluší podotknout, že z mé strany velmi intenzivně opětovaným, polibkem.

"Ano zvážím." přitakal jsem medovému hlasu nejsladším a nejpřívětivějším tónem hlasu svého, jakého jsem byl jen schopen.

Dotek jejích holých zádíček byl pro mou ruku vpravdě tím nejmilejším pohlazením. "Ano, máš pravdu." odtušil jsem jí upřímně. "Ale je to tak těžké, mít čistou hlavu, když jsi tak opojná, víc než ten nejliběji vonící omamný květ." vyznal jsem jí, jak na mne působí. "Mám si poslední přání nechat na zítra?" optal jsem se. "Uvidím Tě ještě někdy po tom, co stvrdíme třetí přání?" neubránil jsem se další otázce.

Svádění

Jak se o mne opřela, zraky její jiskrné spojily se v jeden pohled s mými. Její blízkost, doteky a teplo jejího těla mnou prostupovaly ne nepodobně jako to činívá spalující vášeň. Její slova, že se stane minulostí mne na krátký okamžik zalila smutkem, leč jak se ke mně přivinula, přitiskla hebká ňadra svá k mé hrudi, rty její když polaskaly mou tvář, zmocnila se mne nyní již opravdová spalující vášeň.

"Ano měli." zašeptal jsem jí do ouška, zatímco se na mě tak příjemně zavrtěla a její něžná ručka počala bloudit po mém těle. Její slova mi zalichotila a tak jsem prstík jenž mi přejel přes rty hbitě políbil. "Tady po dnešku stejně končím, právě teď." děl jsem rozhodně, poté co mi vyznala, že mi nemůže odolat a dlouze jsme se políbili. Byl jsem opojen její přízní a blízkostí.

Pevně jsem ji uchopil pod koleny a kolem boků a stále s ní na svém klíně jsem vstal, abych ji hned poté elegantně postavil na zem. Rozradostněn tím, jak se mi díky druhému přání plní to mé nevyslovené jsem jí opět dlouze políbil. "Pojď vílo." pošeptal jsem jí do ouška a vzal jsem ji za ruku, abychom společně vykročili na cestu k mému bytu.

Mělo to být raději zadním vchodem

Nic na světě není zadarmo, za všechno se musí zaplatit tak či onak. blesklo mi hlavou, než se na nás vrhli. Ještě jsem stihl pustit Zlatku a pokusit se rozdat pár ran, ale proti dvaceti bych neuspěl ani s nožem. Leda, že by teď při mne stálo mé první přání. Už jsem se jen stihl podivit, kam zmizela Mantis a další ženy co tu ještě předtím než jsem odešel na pauzu byly a zalitovat, že jsme to ven nevzali zadním vchodem a už nás vcucl dav ožralých herců.

Mobilní záchrana

Byl jsem vlečen ke stolům, nic nepomáhala má snaha osvobodit se, útočníků bylo prostě moc. Zlatá dívka mi na chvíli zmizela z dohledu, ale za chvilku jsem ji zase spatřil. Už však napůl odhalenou, i v nastalé zoufalé situaci jsem se neubránil pohledu na její skvostná ňadra, to asi nikdo v místnosti. Těch sem si měl užívat já, jen já. zaúpěl jsem ve svém nitru a zoufale se zazmítal, leč nebylo mi to nic platné. Skončil jsem pevně svázaný a tak jsem mohl jen bezmocně pozorovat co se bude dít dál.

Zlatka skončila nahá na stole, oděná jen tím nejspořejším způsobem, který měl však v nejbližších chvílích jistojistě přestat zahalovat i poslední zbyteček jejího těla, jistě i ona to věděla a tak se dala na poslední obranu leč pak se stalo něco zvláštního, zapípaly snad všechny telefony v místnosti, včetně mého. Zlatka se přestala zmítat a tiše vyjekla zrovna ve chvíli, kdy se mi podařilo uvolnit si ruce.

Všichni ti zmrdi co se podívali na telefony se zdají být v šoku. Zatímco Zlatka spadla ze stolu a držela se na zemi za hlavu jsem si uvolnil i nohy, teď s volnýma rukama to šlo snadno a rychle jsem k ní po čtyřech, no spíše krokodýlím stylem, dolezl. Popadl jsem jí a přesto, že se nezdála při smyslem jsem jí táhl za sebou zase do zázemí, cestou jsem se snažil sebrat i její plášť, ale v nejhorším seberu něco vzadu a pak to vezmeme zadním vchodem. Museli jsme využít, že jsou herečtí násilníci zaujati čímsi v telefonu.

Pokud jsem se dostal až dozadu, rychle jsem za námi zamkl a pak zabarikádoval dveře, aby nešly otevřít. Protože se dveře nikdo nepokoušel vyrazit přehodil jsem přes Zlatou její plášť nebo cokoliv jiného co jsem vzadu v rychlosti našel a objímaje ji konejšivě kol ramen, konečně jsem se také začetl do telefonu.

Už zase bušení

Zaslechl jsem její slova o zkaženém přání. To ani pro mne nevypadá dobře. pomyslel jsem si a věnoval se hledání něčeho čím bych ji zakryl. Z této činnosti mne však vytrhla, když se znovu sama kouzlem ustrojila. Přišlo mi až líto i přes předešlé události, že její tak půvabná ňadra byla náhle zakrytá. Jejím dalším slovům jsem však bez znalosti kontextu nemohl porozumět a tak jsem se místo toho věnoval oněm záhadným zprávám v telefonu.

Sbratření se všech na Středním Východě jen kvůli zemětřesení by mi bylo jinak podezřelé, ale Zlatá dívka již mi naznačila, že šlo o kouzlo. Pohroma v Severní Korey mne přesto překvapila. Někdo opravdu nemá rád komunismus. napadlo mne až trochu cynicky. Z přemítání nad těmito událostmi mne vytrhlo obnovené bušení na dveře a to z obou stran, byli jsme odříznuti.

"Hovno Pete!" zařval jsem přes dveře na zrádného kolegu. "Co sem kdo strčí, to mu ufiknu!" zahrozil jsem naštvaně. "Ta holka je moje! A vůbec, víte že za znásilnění, navíc hromadný spolčení, za to pudete sedět na desítky let, možná doživotí vy zmrdi!" křikl jsem znovu. "Děte do prdele a nezavolám chlupatý!" začal jsem s přemlouváním a zároveň jsem si uvědomil, že mám vlastně telefon.

Nečekal jsem na odpověď a rychle jsem přiběhl k Zlaté dívce, vzal ji za bradičku a otočil jsem na sebe její tvář, aby mne začala vnímat. "To je taky nějaký zmršený kouzlo, že se všichni takhle zbláznili a chtěj Tě rejpnout?" vyhrkl jsem na ni dotaz, zatímco druhou rukou jsem vyťukával na mobilu 911. "To se necháš od těch hovad zmermomocnit, nemůžeš se bránit, aniž by mě to stálo poslední přání?"
pokračoval jsem s otázkami. "Nebo si snad pro sebe musím žádat bojové schopnosti berserkra, abych ty magory mohl pozabíjet?" vyhrkl jsem zoufale a začal jsem se poohlížet po nějaké zbrani, noži, pálce či páčidlu, všechno jedno, hlavně mít čím se bránit, až sem pakáž prorazí. Jestli je tohle po celém městě, dovolám se vůbec na tísňovou linku? napadlo mne ještě.

Taky obět?

"Ou, takže mně se taky všechno zvrhne?" vypálil jsem trochu sobecky, když mi prozradila, že i ona měla kdysi přání. "Mohou nemohou, umravnit je je potřeba!" upozornil jsem ji nesmlouvavě. "Takže ty pozornost odvracející pohromy na Twitteru jsou dílo mého štístka?" napadlo mne ještě, ale to už mne zase vyrušil kretén. Na slova Zlatky jsem nemohl jinak než souhlasně přikývnout, neboť Pete byl opravdu kretén co ho pamatuji, ale teď to s ním fakt nabralo spád.

"Dobře, pudu první a pak je Vaše, ale teď chvíli nebušte, já v takovým hluku nemůžu!" zařval jsem zpátky na Peta v naději, že přiblblej je pořád stejně. "A teď Ty!" podíval jsem se na ní. "To se takhle necháváš znásilňovat kudy chodíš nebo můžeme něco udělat, aby neběsnili, když jsi přišla do podniku, tak byli klidný." konstatoval jsem v naději, že je ještě cesta jak se z tohohle dostat bez nutnosti sledovat hromadné znásilnění. "To jsou lahodná kůzlátka, drž potvoro!" zařval jsem ještě směrem ke dveřím, aby si Pete myslel, že už to děláme.

S dobrým úmyslem

Jaká husa by si mohla přát světový mír? napadlo mne s tím, že ti co pro to při pohromách zemřeli za to jsou té missce jistě vděční.

"Tak toho by ses měla držet." naznačil jsem, že plnit přání do barů a podobných míst už by chodit neměla.

Svůdnými slovy a doteky mi nejen zalichotila, ale znovu vzbudila i můj chtíč, nejen mé ale i její kouzlo stále fungovalo. "Tak to, abych Tvé tužby naplnil." děl jsem vzrušeně, sevřel ji pevně v náručí a začal vášnivě líbat. Někde vzadu v mé mysli se ozývala myšlenka, že zklidnit ji by mohlo uklidnit i ty venku a jaký nelida by se bránil tak příjemné a bohulibé činnosti.

Sevřel jsem jí vlasy a stáhl jí tak hlavu stranou a začal polibky zkrápět její obnažený krk. Druhou jsem jí shodil ramínko a mé rty tak mohly doputovat ať k ňadru a zakusit jeho sladkost. Bylo rozhodnuto, v zájmu velikého dobra jsem se rozhodl zneužít onu krásku, která mi pod mocí mého charisma vláčněla v sevření.